abs. práce
Transkript
abs. práce
Alena Pekařová absolventka hudebního oboru, klavír, uč. Mgr. Eduard Štěrba 4.roč. II.stupně ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- LUDWIG VAN BEETHOVEN Ludwig van Beethoven se narodil 17.prosince 1770 v Bonnu. O tomto geniálním skladateli se říká, že nebyl nikdy mladý. Ve věku, kdy jiné děti znají bezstarostnost, poznal tvrdost života. Jeho otec byl dvorním tenoristou. Dokud žila jeho matka, v rodině vládl pořádek, po její smrti se však z Ludvíkova otce stával alkoholik, který ze svého syna po zjištění, že je nadprůměrně nadaný, chtěl udělat geniální dítě, z něhož by prosperoval také on. Nemilosrdně a nesystematicky nutil syna cvičit. Na tom se částečně podílel i jiný zpěvák, T. F. Pfeiffer, který u Beethovenů nějaký čas bydlel. Když oba muži po půlnoci popili, vrátili se domů a spícího Ludvíka vytáhli z postele, aby hrál, často až do svítání. Tento špatný způsob výchovy nenesl žádné výsledky a nechybělo mnoho a Ludvíkovi by se hudba navždy zprotivila. Hrdá a tvrdohlavá povaha dítěte se nedala násilně formovat. Naštěstí, když mu bylo devět, do Bonnu přišel Christian Gottlob Neefe, jenž se stal hudebním vedoucím kurfiřtského divadla. Neefe poznal chlapcovo velké nadání a vyučoval ho hře na varhany, klavír, kontrapunktu a učil ho kompozici. Vzbudil ve svém žákovi zájem, protože jej seznamoval s hudbou velkých skladatelů, např. Bacha. Neefe upozornil na chlapcův talent kurfiřta Maxe Františka, který sledoval jeho vývoj a roku 1787 mu zajistil studijní cestu do Vídně za Mozartem. V této době byl již Beethoven varhaníkem a druhým kapelníkem na bonnském dvoře. Po 14 dnech ve Vídni však musel odjet, protože se dověděl, že mu náhle onemocněla matka. Beethoven se pravděpodobně s Mozartem nikdy nesetkal a když přijel příště do Vídně, byl už Mozart po smrti. Všechny příběhy o setkání těchto géniů jsou bohužel smyšlené. Po smrti Ludvíkovi matky propadl jeho otec alkoholu natolik, že otcův plat byl vyplácen raději sedmnáctiletému Ludvíkovi, aby rodina měla být z čeho živa. Když viděl útrpné a opovržlivé pohledy okolí nad svým otcem, obrnil se nepřístupností a uzavřel sám do sebe, avšak sám říkal, že narodil s temperamentem a smyslem pro společnost a že jeho přátelé byli kromě hudby jednou z mála světlých stránek jeho pobytu v Bonnu. Zvláště úzké vztahy navázal s rodinou Breuningů. Paní Breuningová se stala téměř jeho druhou matkou, její dcera a syn se stali Ludvíkovými žáky a později věrnými přáteli. Teprve zde, v tomto přátelském prostředí, se projevila veselá a společenská stránka jeho povahy. V podmínkách, ve kterých vyrůstal, nebyla jeho všeobecnému vzdělání věnována dostatečná péče. Ludvík se to snažil nahradit čtením nejrůznějších filozofických spisů, vzdělává se také v oblasti kultury a v politických a sociálních problémech, které hýbou světem. Našel oblibu zejména v historii. Jeho oblíbeným spisovatelem byl starořecký Plutarchos. Ze starořímského období jej upoutala postava Bruta, jakožto symbol protidiktátorského smýšlení. Jeho soška ho provázela z jednoho bytu do druhého, Beethoven je střídal poměrně dost často. Do jeho mysli přicházely myšlenky přítomné politicky pohnuté doby. Hesla Velké francouzské revoluce - svoboda, rovnost, bratrství - mu byla velmi blízká. V jeho případě se to projevovalo přesvědčením o rovnoprávnosti umělce, který staví umění do služeb vyšších ideálů za osvobození člověka proti aristokracii, jež má díky svému postavení dědičný titul a majetek. Toto přesvědčení v něm vzbuzovalo sebeobranný postoj, který ho často svedl k prudkému, ale ne vždy spravedlivému útoku i vůči šlechticům, kteří mu byli byli naklonění a uznávali ho. Roku 1792 podnikl Beethoven další studijní cestu do Vídně. Mozart už nebyl naživu. Jeho učitelem se stává Josef Haydn, avšak styl vyučování v podobě spíše rozhovorů než podrobných rozborů Beethovenovi nevyhovoval. Bylo to v době, kdy byl Haydn na svém vrcholu. Vycházeli spolu sice dobře, ale povahově byli asi až příliš odlišní. Beethoven nějakou dobu studoval také u Salieriho, ale postavu učitele, kterou hledal, našel až v Johannu Albrechtsbergrovi. Jeho přísnosti se prý ostatní obávali. Po příchodu do Vídně rychle získal sympatie aristokratické společnosti tohoto města díky svému překvapujícímu umění. Jistou roli hrály také okolnosti, že byl žákem Salieriho a Haydna, také že byl doporučen hrabětem Waldsteinem, avšak hlavní roli hrálo jeho nadání a umění strhnout posluchače. Jeho hra prý oslňovala svým temperamentem, rozmachem, vynikala zvláštním legatem. Karl Czerny o něm říká, že zacházel s klavírem jako s varhanami. Nikdo se mu prý nevyrovnal v rychlosti, s jakou hrával trylky, běhy a skoky. I když bylo jeho chování ve společnosti občas neobratné, díky jeho silné osobnosti a charismatu se na podiu stával králem. Beethovenovy skladby upoutaly pozornost. Získal vlivného příznivce knížete Lichnowského, který mu zajistil značnou rentu, jeho kompozice vynášely, zkrátka se mu dařilo. Avšak v době, kdy byl na vrcholu, se začala prohlubovat ztráta sluchu. Z počátku vše tajil, ale později už nedokázal sám snést toto utrpení a svěřoval se nejbližším. Začínal se více a více vzdalovat od společnosti. Žen v jeho životě bylo několik, avšak žádná ho nedovedla ke štěstí. S Terezou Brunswikovou, která ho snad i milovala a obdivovala, zůstali vřelými přáteli, ale společenské normy nedovolily žádný bližší vztah. Žena, do níž se Beethoven zamiloval a složil pro ni známou ,,Měsíční sonátu“, dala přednost hraběti, za něhož se pak provdala. V osobním životě nebyl příliš šťastný. Zklamán a stále více opuštěn píše v roce 1802 svou poslední vůli. Svůj život dožil Beethoven ve Vídni. S lidmi se pro přibývající hluchotu dorozumíval čím dál hůře. Jeho vrozená podezřívavost se stávala stále chorobnější, společnosti se téměř stranil, takže působil dojmem člověka mrzutého, nepřístupného. Rozptýlení a klid nacházel už jenom na venkově a v přírodě. Přírodu miloval nade vše, jí také věnoval jednu ze svých nejkrásnějších skladeb, Symfonii č.6 F-dur, „Pastorální“. Jeho duševní krize vrcholí, obává se, že jeho ztráta sluchu věští příchod smrti. Pod tíhou této myšlenky napsal Symfonii č.5 c-moll Osudovou, která symbolizuje jeho boj s osudem. Koncem roku 1826, právě při pobytu na venkově, onemocněl zánětem pohrudnice a přidružily se i další choroby. Těžce nemocný umírá dne 26. března 1827. Celá Vídeň se s ním přišla rozloučit na poslední cestě. Beethovenův odkaz je těžko docenitelný. Jestliže choroba zničila vnější orgán jeho sluchu, neporušila sluch vnitřní, kterým nepřestal pozorně naslouchat tepu světa. Všechno, co nám chtěl sdělit, je v jeho dílech. Nejzřetelněji snad v Deváté symfonii, této apoteóze na sbratření lidstva.V jeho skladbách je vidět síla a dramatičnost jeho vnitřního boje. Nenaznačuje, ale vyjadřuje se jasně, navazuje sice na odkaz předchůdců, zachovává rozvrh skladeb, ale vše cítí ve volných a velkých rozměrech. Nikdy nepsal, aby pobavil, ale aby dal průchod myšlenkám, které byly silné. Dílo: Beethovenovo dílo není rozsahem tak obsáhlé jako dílo jeho předchůdců, snaží se však o vytříbenost obsahu, formy a výrazu.Vývoj jeho děl můžeme rozdělit do tří údobí.V prvém, raném rozmachu jeho tvorby, asi do roku 1800, navazuje na Haydna a Mozarta. Převládá klasické schéma, jasná struktura, pozitivní nálada, mužně silný výraz, jen výjimečně se ozve mladiství světobol. Ve středním období, jež končí kolem roku 1817, v osudovém boji s chorobou a u vědomí vznešeného úkolu, se v Beethovenově slohu projevuje naprostá individualita. Vyznačuje ji velkolepost mistrovských forem, často volně řešených, pevně skloubená, složitá a důsledná práce, velitelský ráz hudebního myšlení, zvýšené nároky na provozovací aparát, výraz vzletný, mocně vypjatý, dramatický, až patetický. V závěrečném údobí se Beethoven uzavírá světu i lidem, ale tím horoucněji touží vtělit svůj ideál krásy do hudby. Usiluje dát svým myšlenkám největší intenzitu, nezastaví se před žádným problémem, neleká se ničeho, komplikuje skladatelskou práci, neohlíží se na provozovací možnosti. Tato velká vývojová údobí se však nedotýkají bytostné slohové jednoty, patrné ve všech složkách. Melodie je sice zpěvná, ale především výrazná a hutná, v pozdním stadiu povýšená až k posvátnosti. Silná rytmika, často obohacená synkopami a vzdouvaná náhlými přízvuky, silná dynamika. Harmonie, neobvykle rozmanitá a volná, modulačně pohyblivá. Velmi podstatné jsou zásahy do hudebních forem. Beethoven rozšiřuje formu sonátovou, vyzdvihuje význam partií dříve podružných (mezivěty, cody), jindy se spokojuje s nápadně malým formátem. V cyklické sonátě mění počet (2-7) jednotlivých částí i jejich vzájemný poměr. Z menuetu se stává útočné, fantastické scherzo, rondo vyrůstá k netušené rozměrnosti a umělosti. Dochází k duchaplným kombinacím. V nejrozmanitějších oborech se nově vytěžuje provozovací aparát. Rodí se postupně velký klasický orchestr: smyčcový kvintet, malá flétna, dvojice fléten, hobojů, klarinetů, fagotů, kontrafagot, 4 lesní rohy, 2 trubky, 3 pozouny, tympány, talíře a veliký buben. Pronikavě je rozvinuta instrumentace. Uznání se Beethoven nejdříve dočkal jako klavírní virtuos a skladatel. V popředí tvorby tu stojí sonáty. Formální schéma je zachováno jen v malé části. Jistá formální volnost se ohlašuje již v sonátě c moll op. 13, Patetické, z klasického formálního rozvrhu nápadně vystupují sonáty As dur, op. 26 (variace, scherzo, smuteční pochod, rondo) a v dvojici sonát op. 27 č.1 Es dur a č.2 cis moll (Mondscheinsonate) – nabývají takového stupně, že skladatel považoval za vhodné je označit „Sonata quasi una fantasia“. Virtuózní charakter se pojí s formálními volnostmi v slavné dvojici, tzv. Valdštýnské sonátě, op. 53, C dur a Appassionatě f-moll, op. 57. Lyrické povahy je op. 81a Les Adieux, jediná vedle Patetické, které Beethoven sám dal charakteristický název. Ve skupině pěti posledních sonát se Beethoven vrací k typům, jež dříve vytvořil. Sonáta A dur, op. 101, navazuje na typ fantazijní, B dur, op. 106, „für das Hammerklavier“ je velkolepou sonátou virtuózní, v lyrických sonátách E dur, op. 109, As dur, op. 110, a c moll, op. 111 budí fantazijní charakter přes úžasnou intenzitu hudebního domýšlení téměř dojem improvizační volnosti. Významnější variační cykly zahajuje (1795) 9 variací na téma z Paisiellovy opery La molinara (Mlynářka), následuje 12 variací A dur na ruský tanec z Vranického baletu Das Waldmädchen, 6 variací F dur na vlastní téma, 14 variací Es dur, op. 35, „Eroica“ ze Stvoření Prométheových, 32 variací c moll na vlastní téma. Vrcholem je slavných 33 variací C dur, op. 120 na valčík Diabelliho. V komorním oboru byl smyčcový kvartet nejvlastnějším tlumočníkem intimního Beethovenova uměleckého života. V ranných vídeňských letech napsal terceta, a dosáhl proto hned v 6 Lobkovických kvartetech, op. 18 (1800) velké jistoty, třebaže nezachoval ještě vždy čistě komorní sloh. Veskrze zralými díly jsou 3 ruské kvartety, op. 59 (F dur, e moll a C dur, 1806). Slohovou vyrovnaností, šíří, obsahovou plností a výrazovou sytostí jsou důstojnějším protějškem tehdejší Beethovenovy tvorby symfonické. Tuto úroveň udržuje kvartet Es dur, op. 74 (1809), nazvaný podle pizzicatového místa v prvé části Harfenquartett, a f moll, op. 95 (1810). Teprve po delší přestávce vznikla v l. 1824-26 skupina pěti posledních kvartet, zcela subjektivních, nesmírně složitých a náročných. Vedle smyčcového kvartetu zvláště vydatně je v komorní tvorbě Beethovenově zastoupena skladba pro nástroje smyčcové s klavírem. Zralé práce se začínají již zmíněnými trii op. 1. Stojí v popředí F dur, op. 24 (Jarní), vzletná c moll, druhá z op. 30, okázalá A dur, op. 47 (Kreutzerova) a básnicky náladová G dur, op. 96 (Slavičí). Z violoncellových, myšlenkově a stavebně velmi rozmanitých, jmenujme A dur, op. 69 (třetí), poslední dvě (C dur a D dur, op. 102) jsou velmi zajímavé pro slohový přechod k pozdnímu údobí. Celkem trval skladatelův zájem o tyto obory asi 20 let.Skladby pro dechové nástrojem jsou silně ovlivněny Mozartem. Symfonii učinil Beethoven reprezentativním oborem hudebního života, kde úžasně rozšířil a obohatil formu nebývalou závažností. Věnoval se těmto pracím s odpovědností a vypětím sil. Zabýval se jimi zpravidla dlouho, než se probojoval k definitivní podobě. Premiéry první (1800) a poslední odděluje téměř čtvrt století. Již v prvé C dur, op. 21, ozvou se přes zřejmou souvislost s Haydnem a Mozartem silné osobní tóny. V druhé D dur, op. 36 (1803), se dále osamostatňuje obsah, forma (první Beethovenovo symfonické scherzo!) i výraz. Třetí Es dur, op. 55 (1804) byla inspirována Napoleonem, ale stala se potom oslavou lidského hrdinství díky síle myšlenky a úchvatným projevem. Beethoven ji nazval Sinfonia eroica. Čtvrtá B dur, op. 60 (1807)vystihuje radost oddechu; vznikla patrně za pobytu v Hradci u Opavy. Pátá c moll, op. 67 (1808) se obyčejně jmenuje Osudovou. Ideální vnitřní jednota, monumentalita, mocný patos a vítězný vzlet činí tuto skladbu jedním z vrcholů celé Beethovenovy tvorby. V šesté Fur, op. 68 (1808), kterou Beethoven sám nazval Pastorální, cítíme jisté napětí mezi subjektivním postojem a ilustrativními prvky. Následují dithyrambická sedmá A dur, op. 92, (1813) a humorná osmá F dur, op. 93 (1814). Po deseti letech zaznělo pak poslední Beethovenovo symfonické dílo: devátá d moll, op. 125. Velikost základní myšlenky, velkolepost formy, vznešenost výrazu, polyfonická propracovanost, bohatství prostředků propůjčují této úchvatné práci jedinečné místo v hudebním světě. Ve čtvrté větě se často připojí k velkému orchestru sólisté a sbor, aby slovy Schillerovy Ódy na radost dodali zřetelnosti evangeliu lásky, radosti a víry. Uměleckou hodnotou i vývojovým významem velmi závažné jsou koncerty. První dva klavírní (B dur a C dur) jsou ještě sice tradiční, ale již třetí c moll, op. 37, (1800), budí zvýšený zájem soustředěním jemně odstíněných nálad v jednotnou linii. Zcela osobité mistrovské jsou pak jeho koncerty G dur, op. 58, (1806) a Es dur, op. 73 (1809). Ideálně spojují myšlenkové bohatství s virtuózním leskem a povyšují poměr orchestru i sólisty k symfonické jednotě. Rapsodická fantazie C dur, op. 80, (1808) rozšiřuje klavírní koncert o složku sborovou. Oběma vrcholným klavírním koncertům se plně vyrovnává houslový D dur, op. 61 (1806).Poněkud ustupuje trojitý koncert C dur, op. 56, (1805) pro housle, violoncello a klavír. Ouvertury vznikaly sice jenom s malými výjimkami pro divadlo, ale většina našla trvalé prostředí v koncertní síni, a také jejich vývojový význam zasáhl především oblast symfonické hudby. Beethovenovy ouvertury také usilují o výstižný symfonický obraz jeho postavy. Tohoto cíle dosahuje tzv. III. Leonora C dur (1806). Snad s ještě větší důsledností řeší úkol Coriolanus, op. 62 (1807), Egmont, op. 84 (Goethe, 1810) a Fidelio E dur (1814). Beethoven byl především instrumentální skladatelem, zpěvní formy mu nebyly blízké. Již v mládí se Beethoven dostal do styku s divadlem, a ve Vídni ho opětovně zaměstnával problém dramatické skladby. Napsal balet Stvoření Prométheova (1801), několik ouvertur a hudebních vložek k činohrám. Z četných operních záměrů se uskutečnil jediný. Bouillyho Léonore mocně zaujala Beethovena citovou živelností, ideou svobody a obětavou manželskou věrností. Radostně přijal německou úpravu (Sonnleithner), ale Fidelio neuspěl jak v původním tvaru (1805), tak také v prvé revizi (1806). Teprve pro pronikavé úpravě textu (Treitschke) i hudby dobylo dílo r. 1814 trvalého vítězství. Beethovenem vrcholí velkolepá etapa hudebního klasicismu a zároveň se otvírá údobí nové. Jeho dílo je syntézou i revolučním krokem vpřed. Vytváří pro budoucnost nový ideál umělecké tvorby, v níž je hudební invence pouze základním stavebním materiálem díla, jemuž vlastní smysl a řád dává teprve přítomnost velké ideje.
Podobné dokumenty
Excelence, magnificence, spectabiles, honorabiles, cives academici
výsledek přírodní selekce. Klasický je příklad s žirafou, které se podle Lamarcka krk natáhl věčným
usilováním o potravu, která byla příliš vysoko. Podle moderních Darwinistů byla primární záliba ž...
Absolventská práce
s Ludwigem van Beethovenem
Jeden z nejvýznamnějších klasicistních evropských skladatelů, jenž svou tvorbou zasáhl do světového
hudebního vývoje. Jeho celoživotní dílo se dotklo snad všech hudebních...
zápas císaře ludvíka bavora a papeže jana xxii.
„Quia vir reprobus“ ve které vyvracel jeho názory o evangelické chudobě, což dokazuje
nebezpečí, které v něm a jeho trvajícím vlivu stále viděl.