Historie Big Papa 2001

Historie
2001
V tomto okamžiku se začíná psát historie hudebního
seskupení, které zatím nemá žádné pojmenování a jeho
perspektiva není nikterak definována. Stávám se jeho
samozvaným vedoucím a mám tak možnost realizovat svou
hudební a dramaturgickou představu, o které předem nevím, jak
v konfrontaci s poptávkou publika dopadne. Stávám se též
autorem následujících historických příspěvků, o jejichž obsahu,
délce a době trvání tuším jen málo a tak jejich prostřednictvím
zatím poskytuji dokonale jednostranný pohled na dění v souboru
a kolem něj. Po téměř ročních úvahách o občasném spoluhraní na
dvě akustické kytary, jen tak pro radost a pro pár přátel, došlo na
můj podnět počátkem prosince 2001 k dohodě na spolupráci
s Richardem Dušákem. Známe se od roku 1975 ze společných
studií a později z rockové formace Orion, která plnila taneční sály
na jihu Čech v osmdesátých letech 20. století. Pro přitvrzení
zvuku rodícího se souboru pozval Richard na zkoušku dřívějšího
příležitostného spoluhráče na kontrabas při oslavách narozenin,
Radka Mareše. V tuctové datum 12.12.2001 je u Richarda
v "krbovně" první zkouška, na které se rychle tvoří repertoár ze
známých i méně známých skladeb Beatles, Boba Dylana, George
& Beatovens, Olympicu, Karla Plíhala, Creedence a dalších
-1-
interpretů z převážně šedesátých, "květinových", let. Po dvou
zkouškách je vybráno asi 25 písniček a zve se pár blízkých přátel
do restaurace "Trombetta" na starém městě v Táboře k prvnímu
společnému hraní. 27.12.2001 o půl šesté navečer pak zaznívají
klenbou restaurace první nacvičené tóny. Produkce není ozvučena
žádnou aparaturou a pouze Radek tlačí tlusté basové tóny
z Fendera přes miniaturní několikawattové kombo. Silvestra
neoslavujeme společně, protože má Radek dřívější soukromé
závazky a tak hrajeme s Richardem pouze jako duo v táborské
restauraci "U Meluzíny". Hlasivky procházejí náročným testem,
protože zpívat pro padesát lidí bez použití aparatury je
v restauraci velmi náročné. Co bude dál nedokážeme v této
situaci ještě plně odhadnout. Cítíme však, že nás muzika opět
pohlcuje a hrajeme se stejným nadšením jako před dvaceti lety.
-2-
2002
V lednu 2002 následují dvě zkoušky s novou členkou
seskupení. Je jí Eva Burešová, za svobodna Dušáková, tedy sestra
Richarda, která hraje skvěle na flétnu a oživuje zvuk kapely
nádherně znějícími sóly. Není divu, když je žačkou profesora
Žilky, ale její flétnový potenciál je ještě daleko rozsáhlejší, než
má zatím příležitost předvést. Z dua a tria se stává tímto kvartet
a projev souboru získává na síle. Přichází první objednávka
hudební produkce na oslavě narozenin kamaráda Petra Karvana.
V pátek 18.1.2002 mu hrajeme v restauraci „U posilovny“.
Produkujeme nacvičený repertoár symbolicky za pivo
a www.guláš.tábor.cz, jelikož se jedná o největšího táborského
providera.
1.2.2002 hrajeme opět v Trombettě, ale akusticky studené
prostředí dlažby, kovu a holé klenby souboru příliš nesedí.
Rozkaz zněl jasně: "Musí se hledat útulná dřevěná hospoda, kde
by se všem líbilo."
Po usilovné pátrací akci, která nás stála mnoho sil a peněz,
se zdá, že byl objeven postrádaný prostor. Je jím restaurace „U
Melouna“ na starém městě v Táboře, kde je dřevěná podlaha,
masivní dřevěné stoly, židle i lavice. Je pátek 15.3.2002 a již se
hraje tady. Začíná se však ukazovat, že nacvičená sóla a vícehlasé
vokály často zanikají v restauračním šumu a nám je příliš líto
takto vynaloženého úsilí.
28.3.2002 jedu proto s Richardem do Prahy na „kytarový
průzkum“. Prochází nám zkouškou asi dvacet kytar různých cen
a značek. Žádná velká spokojenost s nabízeným sortimentem se
však nedostavuje. Dáváme proto na radu Petra Muka a druhý den
vyrážíme do Brna k Furchovi. Odvážím z Moravy akustického
Furcha osazeného elektrickým snímačem Natural a je rozhodnuto
-3-
o dalším vývoji souboru. Richard objednává na zakázku u téže
firmy druhou kytaru, samozřejmě černou. Hned druhý den
pořizuji padesátiwattové kombo Marshall, které patří v současné
době ke špičce pro ozvučení akustických kytar. Richard narychlo
osazuje starého Honnera snímačem a pořizuje též Marshalla. Obě
komba mají vstup i pro mikrofon a tak se zkouší ozvučit zpěv
tímto způsobem. K překvapení to zní docela příjemně a tak se
rychle pořizují stojany a mikrofony. Nešetří se, mikrofony Shure
SM 58 jsou velmi dobré, zkrátka když už, tak už. Radek
s mikrokombem začíná být neslyšitelný a tak si pořizuje také
šedesátiwattového basového Marshalla. Zvuk kapely se zhutňuje
a tak je přemluven k trvalému spoluhraní na bicí i Pepino
Hejcman, další z původní rockové formace Orion. Aparatura se
rozšiřuje o zesilovač a basovou soustavu pro ozvučení
elektrických bicí Yamaha. Zkouší se pilně s novým zvukem
v pětičlenném složení a zkušebna u Richarda se otřásá
v základech.
26.4.2002 hrajeme opět „U Melouna“, tentokrát již na
aparaturu a pod pracovním názvem VHS, neboli "Volné hudební
sdružení". Nyní již praská Meloun ve švech, má-li nějaké. Jako
host v několika písničkách zpívá i Lucka z 5. C alias „Bulharka“
s nezaměnitelným hlasem a projevem. Právem pak sklízí bouřlivé
ovace u publika. Začínáme uvažovat o větším prostoru
a plzeňském pivu. Zatím zde čepují Staropramen a druhý den po
produkci se příliš trápíme.
14.6.2002 hraje VHS opět „U Melouna“. Majitelka klubu
ovlivněna naší radou začíná s 12° Plzní. Není však přítomna na
akci a personál se podle toho chová, kasíruje všechny příliš brzy
a vyhání plnou hospodu i s penězi domů, jako kdysi
v socialistické éře.
-4-
V červenci se odpočívá, nabírají se síly a inspirace na
dovolené doma i u moře. Hraje se 3.8.2002 v Mladé Vožici na
soukromé akci pro Radka. Skvělá společnost a hostina
s masovými specialitami nasadila vysokou laťku do budoucna.
Richard již září s černým Furchem se sametovým zvukem.
9.8.2002 hrajeme pro kamaráda Romana Vandase v lesní
restauraci Pintovka na táborských Horkách. Hraje se tam skvěle
a v repertoáru se přitvrzuje. Zapojuji již krabičky od Bosse,
flanger a superoverdrive, které jsem si schoval z bigbeatové éry
Orionu. V osmdesátých letech mi je propašovala matka švagrova
bratra z Anglie. Tímto tě Petře pozdravuji do staré dobré Anglie
a Estébákům z té doby vzkazuji, že krabičky fungují dodnes
dobře. Kde jen ti soudruzi z NDR udělali chybu?
23.8.2002 se hraje při rozloučení s létem „U Červeného
koně“ na Žižkově náměstí v Táboře a k názvu VHS je doplněno
skromné „music“. Za příjemný větší prostor a ochotný personál
byla obětována i Melounova Plzeň a pily se Krušovice. Bylo plno
a chválilo se, jak příjemné.
14.9.2002 se hraje v rámci Táborských setkání za oficiální
honorář 3000,-Kč „U Melouna“ a prostor je zaplněn do
posledního místa. Poslouchá se na chodbě a potlesk je slyšet i na
ulici pod oknem. Karta se obrací, vedoucí „Červeného koně“
Viktor objednává VHS na tři vystoupení do konce roku 2002.
Zájem o vystoupení projevuje i vedoucí „Melounu“ Lenka.
25.10.2002 se hraje první z objednaných večerů „U
Červeného koně“. Akce je poprvé prezentována na plakátech a v
tisku a tomu odpovídá i „nabitý“ prostor. Mnoho přátel již
nenalezlo žádné místo k sezení ani k stání nebo na schodech
a museli odejít. Spontánní byl i půlnoční tanec v malém prostoru
před kapelou.
-5-
Začínáme pracovat na doplnění repertoáru o Elvise, ETC,
CSN&Y, Žlutého psa a připravujeme další vystoupení.
18.11.2002 došlo k dohodě o mediálním partnerství VHS
a firmy Profihelp s.r.o., které se projeví v blízké době vznikem
internetových stránek s adresou www.vhs.tabor.cz.
22.11.2002 je před námi, hraní kapelu baví a doufáme, že
je to i slyšet. Uvažuje se o nabídkách hraní mimo Tábor, které se
objevují. Pravidelné staroměstské večery však soubor neopustí,
pokud se budou i nadále líbit.
21.12.2002 hrajeme ve vánoční atmosféře opět „U
Červeného koně“ a zdá se, že se stane tato restaurace v podzemí
táborského Žižkova náměstí naší domovskou scénou. V první
sérii zaznívají i upravené koledy a rozzáří se vánoční stromek.
-6-
2003
25.1.2003 přijímá skupina pozvání do Horoměřic na
okraji Prahy a hraje zde ve skvělém podkrovním prostoru
Squoshcentra. Pochvalujeme si výbornou akustiku restaurace
a vynikající steaky mistra Pala Méryho.
21.2.2003 sahá Richard hluboko do své peněženky a z
lásky ke kapele kupuje zvukovou aparaturu, která znásobuje
původní hudební výkon. Hrajeme „U Červeného koně“ a je
nabito k prasknutí. Atmosféra nás zcela pohlcuje. V závěru však
musíme myslet na další vystoupení, které hrajeme již ten samý
den, tedy asi za patnáct hodin.
22.2.2003 odjíždíme na soukromou akci do Mladé Vožice
a přes únavu se nám v přátelském prostředí hraje dobře a zdá se,
že i naše vystoupení je publikem pozitivně přijato.
21.3.2003 se vracíme na domácí scénu do „Červeného
koně“, kde vítáme jaro s přáteli, kteří na nás chodí a které máme
rádi.
28.3.2003 jedeme do „Countrysaloonu“ v Soběslavi a v
tomto stylovém prostoru slavíme další mimotáborský úspěch
souboru.
5.4.2003 hrajeme na srazu amerických aut v Hluboké nad
Vltavou v nabitém hangáru postaveném na parkovišti pod
zámkem. Na pódiu máme dva teplomety, ale ani ty nestačí
zabránit chladu, který se do nás po náhlé změně počasí vpíjí.
Končíme s půlnocí a nenecháme se přemluvit k dalšímu hraní ani
penězi, protože zima nás zkrátka zmrazila. Akci však hodnotíme
až na počasí jako výbornou.
-7-
25.4.2003 hrajeme „U Červeného koně“ a Richard zde
slaví narozeniny. Otvírá pro hosty účet na 1 hodinu a v závěru se
docela diví, že mu účtují 4 500,-Kč. Co se dá dělat, gesto je gesto
a určitě se mu to vrátí jako radost na svých dětech.
31.5.2003 jedeme opět do Horoměřic a opět si
pochvalujeme grilované speciality mistra Pala Méryho. Publikum
není tolik početné jako minule, ale hraje se i tak dobře.
7.6.2003 jedeme do Ústrašic. Hrajeme v sále kulturního
domu a z důvodu klubové atmosféry, kterou máme rádi,
vytváříme hospodu v hospodě. Upravujeme stolové uspořádání
a speciální nasvícení doplňujeme svíčkami. Výsledkem je jedno
z našich nejhezčích vystoupení a určitě jej v nejbližší době
zopakujeme.
20.6.2003 vítáme léto „U Červeného koně“ a přes hudební
megaakci Go Planet Roxy s účastí mnoha zahraničních hvězd,
naplňujeme prostor domovské scény na doraz. O půlnoci křtíme
nový název skupiny, ke kterému jsme dospěli po zralé úvaze.
Pracovní název VHS opouštíme, protože již nevystihoval situaci,
na plakátech spíše připomínal videoprodukci a nakonec skupina
stejného názvu působí na Moravě. Je první letní den a nový název
skupiny je na světě. „Big Papa“ jsme se pojmenovali po koni
z kultovního románu „beat generation“ Jacka Kerouaca „Na
cestě“. Připomíná nám myšlenky beatnického hnutí a úžasných
květinových šedesátých let, kdy intenzita současného prožitku
vítězila nad jistotou budoucnosti. Naše hudební retroputování se
vrací nejvíce právě do zmíněné doby. V názvu je zároveň kousek
bigbeatu a kousek tatíků, kterými již většina z nás je. Symbolické
je i jméno koně, který se stal naší domovskou scénou. Kdo ví,
zda-li se jednou nebude některá z restaurací jmenovat Big Papa
Restaurant. Chystáme se vystoupit v kouzelném prostředí starého
mlýna s názvem Mlýn Davídkov, který lze najít v oblasti Kouřimi
-8-
a na internetové stránce www.mlyndavidkov.cz. Bude to první
vystoupení s novým názvem a doufáme, že se bude líbit nám
i posluchačům.
28.6.2003 kolem půl šesté vjíždíme do objektu mlýna a na
kamenné pódium v interiéru restaurace instalujeme zvukovou
a světelnou aparaturu. Po osmé hrajeme první sérii, v obrovském
krbu hoří opravdový oheň a všechna místa v přízemí jsou
obsazena. Mezi hosty se objevuje pohodový Petr Muk a jeho P.
M. Band. Když vystupuje Lucka se Stínem katedrál, Petr vchází
spontánně na pódium a přidává druhý hlas. Na galerii v patře
mlýna nás podporuje skupina mladých tanečnic, která dodává
našemu vystoupení hlubší prostor. O půlnoci vystupuje Richard
Dušák s kamarády pod názvem R. D. Band s trubkou, tahací
harmonikou a pochodovým bubnem. Zazní velké hity "Plavala
husička" a s Petrem Mukem i speciálně zaranžované
a choreograficky ztvárněné "Zrcadlo". K ránu jdeme spát do
pokojů v podkroví a aparaturu sklízíme až po skvělé snídani pana
mlynáře Václava a paní mlynářky Marty. Bavili jsme se dobře my
i publikum a proto rádi přijímáme pozvání k dalším dvěma
podzimním vystoupením.
3.7.2003 ve 12:00 je spuštěna webová stránka skupiny na
adrese www.bigpapa.tabor.cz. Budeme na ní postupně přidávat
fotografie a uvádět aktuální kalendář akcí. Do odkazu historie pak
zařadíme postřehy z vystoupení.
Po prototypu červeného trika s černým nápisem "Big
Papa" na prsou, ve kterém jsem hrál (Roman) v Davídkově,
přichází Richard s černým XXL a nápis má pro jistotu červený
a navíc i na zádech.
Do 19.8.2003 trávila skupina dovolenou a sešla se na
zkoušce u Richarda 20.8.2003 v 17:00. Richardova příhoda
z potápění o tom, jak se málem utopil v Chorvatsku, když ztratil
-9-
potřebné závaží a Archimedův princip jej prudce zvedal k hladině
větší rychlostí než připouští potápěčská pravidla a nepomohl mu
zpočátku ani na noze visící Petr Muk, ostatním vehnala slzy do
očí, protože tady by končily řádky této historie. Vše nakonec
dobře dopadlo a hrajeme dál. Eva nechala odpočinout o dovolené
hlasivkám a na zkoušce zpívala Tymián až nás mrazilo.
22.8.2003 jsme po dovolené zahájili na domovské scéně
"U Červeného koně". Struny se zařezávaly do prstů změklých od
mořské soli, ale hrát se muselo až do půl druhé nad ránem.
Divácký prostor se postupně naplnil v obou místnostech i na baru
a vtlačil nakonec na malý parket tanečníky a k našemu potěšení
i tanečnice. Paní Martička (mamka Bulharky) opět obula "Boty
proti lásce" a zastoupila tak dcerku, která v té době převlečena do
futuristického skafandru made in Tokio hrála, tančila a zpívala na
Hradě v roli japonského robota Asimo. Kdo viděl v TV zmíněný
příspěvek, určitě ji poznal. Ranní česnečka "Big Papa" neměla
chybu a všem ji tímto doporučujeme.
V sobotu 13.9.2003 jsme hráli v restauraci Meloun na
táborském starém městě v rámci "Táborských setkání 2003".
Poslední tóny zazněly v půl třetí nad ránem a byli jsme asi
poslední, kdo v této době hrál, neboť nás navštěvovali muzikanti,
kteří to už zabalili. Děkujeme skvělému publiku za fajn
atmosféru, která zde během celého večera panovala. Tentokrát
nám rozuměli i přátelé z Dánska a Německa. Po sklizení
aparatury jsme ve stánku u infocentra doplňovali energii
a můžeme potvrdit, že steaky z Lenčiny kuchyně byly opravdu
dobré. Obdrželi jsme též předběžné pozvání k vystoupení do
Zürichu, ale o tom se bude ještě jednat.
V sobotu 20.9.2003 jsme hráli v okrese Kolín v Mlýně
Davídkov, který byl nákladně rekonstruován na stylový restaurant
a penzion. Sotva jsme dorazili na místo, uvítala nás majitelka
- 10 -
Marta a pan Václav pečenými žebírky a když Richard pustil z CD
gotickou hudbu, ponořili jsme se rázem do hlubokého středověku.
Krátce po dvacáté hodině jsme otevřeli večer "Tymiánem" a plný
dům se pomalu rozehříval příjemnou atmosférou, která tu
panovala během celého večera. Opět vystoupilo několik hostů.
Jirka Bidloň skvělý na "Blues" foukací harmoniku hrál jako
o závod. Přijel za námi i Kamil Emanuel Gott, který přihodil
několik "Karlových" songů. Lady Carneval donutila posluchače
k skandovanému potlesku a jedna paní dokonce přistoupila
k mistrovi, aby se přesvědčila, zda je hlas opravdový. Byl. Do
"Zrcadla" jsme přizvali k vokálu Olinku Maškovou z týmu Petra
Muka a ta pak ještě spolu s K. E. Gottem hodila " z voleje" ve
dvojhlase "Nezacházej slunce" za našeho skromného doprovodu.
Večer gradoval a publikum i my jsme se dobře bavili. Když jsme
zařadili z vlastní Richardovy dílny "CEPOPULEDO", zpívala
s námi i skupina mladých sympatických mužů a slečen a Richard
stěží skrýval dojetí. Šlo jim to, jako by to znali odjakživa a ještě
to s námi zkoušeli. Takže: Děkujeme této partičce a posíláme
pozdravy a těšíme se s nimi nashledanou na příštím Davídkově.
Dalším vystoupením hostů bylo duo manželů Bidloňových, kteří
střihli skvělou "Cikánskou" a stylově i Nohavicu. Big Papa končil
po druhé hodině ranní a v závěru připojil ještě RD Band
"Husičku" na tahací harmoniku a Tomášův bubínek. Richard
zapomněl doma trubku a tak doháněl part hlasem. Zpívali ji
všichni a vytvořili tak úžasnou tečku za krásným a pohodovým
večerem. Povedlo se, přijďte příště zas.
V pátek 3.10.2003 jsme přivezli kulturu na český venkov.
Hráli jsme v obci Oldřichov nedaleko Mladé Vožice. Zajímavostí
je, že v této obci bydlí v každé druhé chalupě Oldřich. Kdo bydlí
v každé první chalupě se nepodařilo zjistit. Aparaturu jsme
instalovali v sále kulturního domu v koutku pod pódiem, které
bylo zataženo sametovou oponou. Podle vyzkoušeného modelu
- 11 -
z Ústrašic jsme opět vytvořili klubové prostředí decentním
"bigpapovským" osvětlením a atmosféru sálu doladili pořadatelé
hořícími svíčkami na každém stole. Tento typ výzdoby funguje
a skvěle maskuje socialistický interiér kulturních stánků
postavených akcí "Z" v druhé polovině minulého století. Zřejmě
si necháme tento postup patentovat. Po dvacáté hodině jsme se
pustili s chutí do práce, která nás baví a zdálo se, že i všechny
přítomné. Taneční parket se brzy zaplnil a komunikace
s publikem byla příjemná. Velký úspěch tentokrát zaznamenala
Schmitzerova "Kaluž", kterou jsme zařadili jako žhavou novinku
našeho repertoáru a opakovali jsme ji na přání ještě v závěru, kdy
jsme museli dokonce znovu zapnout aparaturu a přidávat dva
kusy. V Oldřichově se nám moc líbilo a děkujeme pořadatelům
"Seržovi a spol." za skvělé přijetí. Bylo o nás dobře postaráno,
večeře k ránu nám dodala dalších sil k deinstalaci aparatury
a transportu věcí a osob do místa základního působiště. Během
večera jsme obdrželi telefonické pozvání k vystoupení do
pražských Horoměřic u Ruzyně. Tentokrát si nás vyžádalo
německé publikum, které slyšelo naši produkci při posledním
horoměřickém vystoupení. Do Švýcarska se letos nepodíváme,
i když jsme v konkurzu uspěli. Pozvání k vystoupení bylo
načasováno na Mikuláše a ve stejném termínu musí být Richard
v Praze s Petrem Mukem na finále Zlatého slavíka. Tak ať to
Petrovi letos vyjde i nad Karla, to mu ze srdce přeje celé Bigpapa
a v Zürichu to rozbalíme třeba napřesrok.
V sobotu 18.10.2003 jsme hráli na privátní akci v hotelu
"Lázně" v Čelkovicích, které jsou součástí Tábora. V honosném
prostředí
mramoru,
červených
koberců,
skla,
rautů
a "vyšvihnutého" personálu jsme se zpočátku příliš necítili ve své
kůži, protože naše muzika ladí spíše s prkennou podlahou,
pivečkem, guláškem, texaskami, volností atp. Hráli jsme již
v odpoledních hodinách a i když se raději prezentujeme v příšeří
- 12 -
protkaném nitkami kouře a namodralých světel, svoji roli jsme
snad nakonec zvládli. Posudek výkonu nechť zůstane na
posluchačích. Doporučujeme návštěvu jmenovaného hotelu
především pro překrásný pohled na řeku Lužnici a staré táborské
město s dominantou kostelní věže. V pátek se už těšíme na
domovskou scénu k "Červenému koni", kde vystoupíme v tomto
roce naposled a o vystoupení v roce 2004 se bude jednat.
V pátek 24.10.2003 jsme účinkovali na domovské scéně
U Červeného koně v podzemí táborského Žižkova náměstí. Když
těsně před devatenáctou hodinou po naší zvukové zkoušce majitel
restaurace Viktor odemknul vchod, potěšilo nás, že se během
krátké chvíle prostor obou místností zaplnil návštěvníky, mezi
kterými jsme zaznamenali mnoho nových tváří dokládajících
příjemné rozšiřování našeho publika. Nechyběli tentokrát ani
majitelé našich partnerských firem, které mimochodem uvádíme
na tomto webu v rubrice „Info/Partnerské firmy“. Petr Karvan
z Profihelpu s.r.o. nás podporoval během celého večera
pronikavým zvoláním „Jó, hobluj“, což způsobilo moje postupné
přetržení strun D, e, g v uvedeném pořadí. Podezírám Petra
Karvana z dohody s panem Jiřím Spilkou, který je prodejcem
kytarových strun Elixir a za tuto událost mu naskočí do kasičky
240,-Kč. Reklamace strun samozřejmě nebude uznána, protože
struny nejsou určeny k hoblování. Petr Kobian z druhé partnerské
firmy KOK s.r.o. přivedl jednu ze svých krásných dcer a poté
tančil na svoji oblíbenou „Knockin' on heaven's door“. Potěšil nás
zprávou, že v jejich firemním objektu, který je před dokončením
rekonstrukce v táborské Pražské ulici bude otevřena restaurace, či
něco podobného a kde si prý také zahrajeme. „U Koně“ do konce
roku již hrát nebudeme, protože nás čeká výjezdní šňůra
vystoupení od Českého Krumlova přes České Budějovice,
pražskou Kampu, mlýn Davídkov v okrese Kolín, pražské
Horoměřice až po Ústrašice, kam se moc, 25.12.2003, těšíme.
- 13 -
Pořadatelé rozdávali na barevných letáčcích pozvánky na tuto
jedinečnou vánoční akcičku a tak Vás tímto zveme i my. Přijďte,
máme z Vás radost. Nakonec nesmím zapomenout na opět
skvělou česnečku od Viktora, kterou jsme nad ránem „zkousli“
a tentokrát ani neplatili, protože jsme ji obdrželi jako bonus za
vyzářené jouly energie. Termíny hraní „U Koně“ pro rok 2004
včas zveřejníme na tomto webu a v týdnu před akcí i v týdeníku
Táborsko v rubrice “Kde se hraje“ a v deníku Táborské listy
v rubrice „Kam ve volných chvílích za kulturou“. Kdo mně zašle
svoji e-mailovou adresu přes webovou rubriku „Info/Napište
vedoucímu“, zařadím jej do databáze a pošlu v týdnu před akcí
upoutávku.
V pátek 7.11.2003 jsme zahájili šňůru postupného
„dobývání“ jihočeských měst hraním ve stylovém, malém
a útulném Fondue & Jazz Restaurantu v architektonicky! “vychytaném” Českém Krumlově. Příjezd na místo kličkováním
starobylými a úzkými dlážděnými uličkami přes historické
městské náměstí s nasvícenými fásadami domů nás naladil do
pohodového hraní. Přišli se podívat i exoceánský klávesista Petr
Kučera a jeho současný spoluhráč, skvělý bluesman a “Fenderkytarista” John Slim. Představil se nám i spolumajitel objektu
Vašek, který vyzkoušel Pepínovu bicí soupravu a muzikantskou
klaku doplnil poslední zapomenutý indián z kmene Navajo
vyskytující se na našem území, Jirka Bidlo, excelentní kytarista
a harmonikář. Tím měli všichni členové Big Papa zajištěnu
dokonalou odbornou kontrolu zvládnutí svých partů. Všichni
muzikanti jistě potvrdí, že se pod takovým dohledem hraje
o poznání lépe. Akustika prostoru s původním masivním
dřevěným stropem byla vynikající a rozzářeným očím našich
Marshallů to evidentně obzvlášť slušelo. Publikum nebylo
tentokrát příliš početné a protože jsme v těchto končinách zatím
neznámou skupinou, vyčítáme to spíše pořadateli, který svoji roli
- 14 -
v této oblasti podcenil. Nenesl žádné podnikatelské riziko s naší
účastí a tak se zhostil své úlohy po svém. My jsme hráli i přesto
s chutí a těšíme se, že si v Českém Krumlově vystoupení ještě
zopakujeme. Nad ránem jsme se občerstvovali u budějovického
Aralu bagetami a řízky z igelitových fólií a pod taktovkou
řidičky, flétnistky, harmonikářky a vokalistky Evy jsme bezpečně
dorazili na základnu. Osvědčila se v roli nočního šoféra tak
skvěle, že ji začneme k tomuto účelu používat asi stále.
V pátek 14.11.2003 jsme zavítali do jihočeské metropole
a hráli v „Budějkách“ na privátní oslavě padesátin. Čekala nás
útulná restaurace v ulici Jindřicha Šimona Baara s názvem
„Baarovka“, které se však říká lidově „U Kobliha“ podle majitele
podniku pana Kobližky. Z našeho pohledu neměla akce v režii
oslavence Petra chybu. Servis byl tentokrát více než nadprůměrný
a profesionální, ochotní a zdvořilí číšníci ve fraku přesvědčovali
svými službami všechny hosty, že se v Evropě určitě neztratíme.
K narozeninám přijel zazpívat z příbuzenstva hostitele i stříbrný
slavík Petr Muk s oběma vokalistkami svého bandu, Míšou
Klimkovou a Olinkou Maškovou. V hitu „Zrcadlo“ jsme se tak
stali jejich doprovodnou skupinou, což nás velmi těšilo.
V narozeninové show vystoupily i sestry Mukovy, budoucí
stavitelka Míša, žačka kytaristy Jirky Klimeše a budoucí herečka
Šárka. Sklidily za své vystoupení velký aplaus a taťka byl určitě
na jejich výkon hrdý. V závěru zněla i pověstná Richardova
trubka v lidových hitech s tahací harmonikou Jirky Bidloňe. Ten
pak s manželkou Jitkou přidal ještě v živém tempu romský
folklór a zábava gradovala. Z dortu oslavence vyšlehly plameny
a symbolicky zahájily druhou polovinu jeho života. My hostiteli
Petrovi tímto děkujeme za pozvání a za bezchybné zajištění celé
akce a přejeme mu, aby v další padesátce překypoval stejným
elánem jako tento večer. Končili jsme ve tři hodiny po půlnoci,
…“láska je úděl tvůj, Pánbůh Tě opatruj, Bon soir mademoiselle
- 15 -
Paris“. Řidičku Evu, i když se plně osvědčila na cestě
z Krumlova, zastoupil tentokrát manžel Zdeněk Bureš a dopravil
nás i s aparaturou spolehlivě domů. Eva si koupila
v Budějovicích nové irské flétny, po cestě stále přepočítávala
dírky a nemohli jsme ji tudíž řízení svěřit. Za odměnu se možná
dočkáme keltských stupnic. Richard se již chystá na týden za
velkou louži do Chicaga a určitě nám po návratu poradí, jak se
hraje „po americku“ Na Davídkově v sobotu 29.11.2003 bude
určitě plný dojmů. Necháme se překvapit.
Z úterý na středu 26.11.2003 se vrátil Richard v čepici
s nápisem Blues Chicago se slovy: "Zlatej Tábor", z Ameriky.
Zahltil nás neuvěřitelnými příběhy, které se dají shrnout pod
společného jmenovatele: "Všechno je tam velký", což bylo
doloženo videosekvencí, jak před subtilní Olinku Maškovou
přinesli v tamním Euroklubu talíř se svíčkovou a musím přiznat,
že takovou porci nemám ani doma od babičky, jak nyní říkáme
mojí mamince. Ta mimochodem dělá nejlepší svíčkovou na světě,
ale o recept si nepište, protože jej již před dvaceti lety obdržela
moje manželka, mladší sestra i moje švagrová a všechny se,
postupujíc přesně podle návodu, očekávanému výsledku jen
přiblížily. Můj bratr prohlásil, že u nich doma se to už jednou
podařilo na 99 %, ale přece jenom něco chybělo. Na tomto místě
přidám příhodu od nás, když jsem se před lety vrátil
z víkendového hraní v Krkonoších a byla mi na stůl servírována
svíčková zhotovená moji manželkou se slovy: "Babička ti posílá
svíčkovou". Broukal jsem si pro sebe: "No vidíš, takhle se umí
obětovat jenom maminka." Dojedl jsem s chutí a za chvíli jsem
odevzdal talíř vyčištěný jako z myčky Bosch. Na otázku: "Tak
co?", jsem suše pronesl: "To je poprvé v životě, co se babička
netrefila do vyhlášené chuti." Nepřejte si slyšet komentář, který
následoval. Výsledkem je, že u nás zmizela svíčková z jídelního
lístku asi nadobro. Další Richardovy videozáběry z Chicaga byly
- 16 -
velmi zajímavé, protože se přiznal, že uložil běžící kameru do
tašky a ta filmovala její vnitřek spolehlivě až do vybití baterie.
Elektrické napětí mají v USA jiné než u nás a tak baterie nešla
přes český adaptér dobít. Vnitřek Richardovy kabely známe tedy
detailně a při shlédnutí snímku se mi vybavil zážitek z dětství,
z příjezdu vlakem na pražské hlavní nádraží vinohradským
tunelem. Jinak je Chicago určitě hezké město. Tak v sobotu na
Davídkově.
V sobotu 29.11.2003 jsme po dvou měsících opět přijali
pozvání k vystoupení na Mlýně Davídkov v obci Hryzely, číslo
popisné 36, v okrese Kolín, 4 km od Zásmuk. Kdo přijel, určitě
nelitoval. Hrajeme srdcem a hráli jsme i tentokrát a doufáme, že
je to z našeho projevu cítit. Bylo zcela vyprodáno, jak říkáme po
našem: "Byl plný dům". Mnozí se k naší lítosti dovnitř nedostali
a museli odjet. Vyjde to třeba příště, zamluvte si u paní Marty stůl
a třeba i nocleh v útulném penzionu s původním trámovým
stropem a kouzelným výhledem do přírody. Přijela za námi
i nymburská klaka mladých, pozitivně laděných slečen a mužů,
z nichž některé známe z předešlé "davídkovské" akce a svoji
přítomností a spontánním projevem podpořila nádhernou
atmosféru celého večera. Děkujeme jim za projevenou přízeň a to
jmenovitě podle následujícího dodaného seznamu. Byli to:
Michal, Mareček, Tomáš, Jana, Jana Křeča, Olda, Léňa Veverka,
Kamomila, Janina, Zdenda, Zráďa ukrutná, Kája a Cupi(k):).
V závěru se chopili i kytary (Olda) a basy (Zdenda) a zaznělo pár
songů. Duo muzikantů doplnila svým vokálem i Léňa. Přijela za
námi z Prahy i Míša Suchá alias Mishka, vynikající
webdesignerka s mezinárodními úspěchy na tomto poli. Na své
triko přišpendlila barevný plakátek vlastní invence a zpracování,
na kterém byli dva bratři: Mr. Propper, co čistí čistě, že se sami
vidíte a Richard, jako by si z oka vypadli. Možná se nám podaří
toto skvostné dílko vystavit na tomto webu, pokud nám jej Míša
- 17 -
zašle na e-mail. Koukám, že teď zrovna dorazil, Míšo děkuji. K.
E. Gott přijal naše pozvání a přijel zazpívat půlnoční blok
Karlových hitů a byl skvělý jako vždy. Nemohu nevzpomenout
ani Lucku Tilleovou alias Bulharku, která opět roztleskala
publikum a když v závěru přidala "a cappella" Simonův &
Garfunkelův Most přes rozbouřené vody v angličtině, sklidila
obrovské a zasloužené ovace a dostala i květiny od ctitelů. Zde se
možná rodí historie budoucí hvězdy, uvidíme a každopádně
budeme Lucce fandit. Hráli jsme do třetí hodiny nad ránem a pak
jsme dobíjeli baterky tataráčkem na topinkách a zabijačkovými
pochoutkami od pana mlynáře Václava. Richard se v Chicagu
převtělil do neúnavného bluesmana a přizval k rannímu jam
session bubeníka a baskytaristu z PM bandu. Africké rytmy zněly
jako v nejlepší éře Babaletu. Vypadá to, že na nás začnou chodit
i černoši. Někdo šel spát v pět a našli se i takoví, kteří spali až za
volantem po cestě domů. Tentokrát řídil opět manžel Evy Zdeněk,
který po cestě získal pseudonym "Rychlý" a na Evu tak zákonitě
zbyl pseudonym "Pomalá". Setkáte-li se s manželskou dvojicí
Zdeněk Rychlý a Eva Pomalá, vězte, že jsou to oni. Dojeli jsme
samozřejmě bezpečně a v pořádku lehce po poledni na táborskou
základnu u Žižkova náměstí plni nádherných dojmů, které se, jak
doufáme, v příštím roce zopakují. s paní mlynářkou Martou
dohodneme termíny vystoupení na I. pololetí roku 2004 na
privátní akci, kterou hrajeme na "Davídkově" za čtrnáct dní.
Hned potom uvedeme nové termíny na tomto webu v odkazu
"akce". Děkujeme publiku i personálu a těšíme se na shledanou.
V pátečním podvečeru 5.12.2003 jsme se soukali po
pražské magistrále a přes Dejvice hustým automobilovým
provozem směrem k Ruzyni a pak výpadovkou na Kralupy nad
Vltavou. Cílem byly Horoměřice, kde jsme vystoupili na privátní
akci pro pracovníky německé ambasády v Praze a jejich rodinné
příslušníky. „Herzlich willkommen, Big Papa spielt heute abend
- 18 -
nur für Sie.“ Majitel restaurace nás uvítal báječnou večeří a okolo
devatenácté hodiny jsme pustili do publika úvodní song, Cashovo
„I won´t back down.“ Početné publikum tvořily tentokrát i děti
ambasadorů od pěti do dvanácti let a tak naše komunikace
v němčině byla o dost snazší. Pocházely z různých německých
měst a nyní zde navštěvují německou školu v Praze, jak nám
s důvěrou sdělily. Někdo byl z Berlína, jiný z Bonnu nebo
z Hamburku a tak jsme nabyli dojmu, že již pronikáme do
Evropy. Hudba sbližuje národy. Rozdali jsme v závěru rekordní
počet navštívenek, které jsme samozřejmě s sebou nevzali a tak je
Richard musel tvořit vlastnoručně na místě. Uvidíme, zda se
dočkáme nějakého evropského účinkování. Konec byl, jak se
sluší v těchto vrstvách, velmi ukázněný, pořádek prostě musí být.
V noci jsme ještě na periferii Prahy tankovali Big Papa mobil
a ochutnávali globalizované produkty z mikrovlnky. Zdenek
Rychlý tentokrát zůstal na základně, řídil spolehlivě Richard,
který se obratem vrací zpět do Státní opery v Praze, kde
v sobotním finále bude očekávat útok Petra Muka na přední
pozice Zlatého slavíka. Petrův úspěch by nás dvojnásobně těšil,
protože jsme jej několikrát hudebně doprovázeli a máme ho rádi.
Evě byla po příjezdu do Tábora zima, i když Papa mobil topil bez
chyby. Projevilo se to obrovskou aktivitou při skládání aparatury,
takže zbytek skupiny pouze přihlížel, jak Eva Pilná během
okamžiku přestěhovala celý obsah vozu a ještě nám poděkovala
za asistenci. Asi vypíšeme konkurz na další členku souboru,
pokud by měla obdobné kvality.
Akci z magického data 12.12.2003 musím popsat bez
postřehů z nakládání aparatury a transportu osob, neboť vázán
privátními okolnostmi, které mě zrána nutily k přesunu pod Kleť
do malebné obce Křemže a odpoledne zase zpět, jsem nebyl
schopen dostavit se k plánovanému odjezdu Big Papa ve
stanovený čas. Všechno zlé je pro něco dobré a tak jsem sedíc
- 19 -
sám ve svém voze pilně rozcvičoval hlasivky speciálním
cvičením, nevhodným pro jiné posluchače a pozorovatele. Přes
nedokonalé dopravní značení jsem dojel téměř bez omylu, jen
odbočka do obce Dolní Kruty mě přivedla až na samotný kraj
světa. Cesta končila v poli a tak rychlá otočka a intuitivní
orientace napravily obratem toto malé zaváhání. Po chvíli jsem se
již vítal s přáteli v Mlýně Davídkov, kde jsme účinkovali
tentokrát na soukromé akci firmy Baxter, jejíž aktivity budou
v horizontu několika příštích let snižovat riziko chřipkového
onemocnění. Mlýn byl tentokrát vyzdoben zcela vánočně. Pod
stromem, postaveným hned vedle pódia a dosahujícím až pod
střechu dvoupatrového objektu, bylo připraveno mnoho dárků, to
asi, že zaměstnanci celý rok nezlobili. Můžeme to potvrdit,
protože nás velmi vlídně a sympaticky přivítal sám personální
ředitel firmy. Krátce po osmnácté hodině jsme zahájili produkci
a produkovali jsme s několika malými přestávkami až do jedné
hodiny po půlnoci, kdy pro hosty přijel speciální autobus, aby je
odvezl zpět do Prahy. Početný kolektiv tanečnic a tanečníků byl
mladý, hezký na pohled a tak se nám dobře hrálo i zpívalo. Servis
pro kapelu byl jako vždy na tomto místě bezchybný. Paní
mlynářka Marta nám připravila takové lahůdky, že k popisu
chuťových vjemů nemám dostatečnou slovní zásobu. Dojeďte si
to na Davídkov vyzkoušet sami, určitě nebudete litovat.
Obsluhovaly nás též dvě milé dívky, Martina a Jana, s ochotou
širokodaleko nevídanou. Děkujeme. Martina je, jak jsem zjistil,
dokonce vnučkou prvorepublikové majitelky mlýna, paní Emilie
Křečkové a tak svojí přítomností významnou měrou podtrhla
genia loci, neboli ducha tohoto místa. Zdá se, že paní mlynářka
Marta má doladěn každý počin svého úspěšného podnikání a my
jí za to přejeme do nového roku minimálně stejný elán, kterým
oplývá, hodné a bohaté hosty a splnění všeho, co si sama přeje.
Od krbu, kde skupina Lucie natáčela svůj klip „Ona ví“, se šířilo
- 20 -
příjemné teplo, které postupně protkávalo celý mlýnský prostor
a zůstalo i zůstane v nás. Rádi jsme proto přijali nabídku
vystoupení na první pololetí roku 2004 a dohodnuté termíny
uvádíme na tomto webu v seznamu akcí. Po vzoru
reprezentačních fotbalistů, kteří si vyměňují po zápase dresy,
došlo ve vší počestnosti k podobnému aktu i u Big Papa, kdy
slečna Simona, slavící své jmeniny, požadovala kapelní triko
s nápisem Big papa od některého z muzikantů a nabídla za něj
svoji blůzku. Dlouho nepřemlouvala, má jej, bylo to hezké.
Necháme se překvapit, která z partnerek Big Papa dostane pod
stromeček bleděmodrou blůzku. V závěru ještě pochválím počasí,
které tentokrát nemělo chybu. Když jsem ráno otevřel oči
a pohlédl mlýnským oknem na šedivé nebe, spouštěly se z něj
provazy deště. Tak to má být, neboť modrá obloha a žluté slunce
jsou v těchto končinách příliš kýčovité. a nakonec ještě dvě
lahůdky, které Eva vymámila na paní Martě a poslala mi to na
mail. Zde jsou vyzkoušené, léčivé a obrozující recepty paní
Marty:
1. Hrachová polévka
Ingredience: hrách, sůl, pepř, majoránka, koření
Podravka, šunka, mléko na zředění.
Postup: Uvaříme předem namočený hrách, poté ho
rozmixujeme. Dle potřeby zředíme mlékem, dle chuti
přidáme sůl, Podravku, na drobno nakrájenou šunku,
majoránku a dostatečně pepře. Chvilku ještě povaříme.
1. Sýrové kuličky
Postup: nastrouháme Eidamský sýr, přidáme máslo
a tavený sýr (nejlepší je v kulaté krabičce - 70% tuku,
z Jesenických mlékáren - zakoupený v Makru). Ještě
ochutíme pepřem a česnekem (hodně česneku). Dobrou
chuť přeje flétnistka M. D. Rettigová.
- 21 -
25.12.2003 jsme odjeli k poslednímu vystoupení v tomto
roce do kulturního domu v obci Ústrašice na táborsku. Pro
čtenáře webové historie Big Papa neznalé místních poměrů
připomínám, že se z hlavního tahu Praha – České Budějovice
odbočí v obci Planá nad Lužnicí doprava, přejede se most přes
řeku a za ním se odbočí doleva. Jede se stále po hlavní a za
kopečkem jste už na místě, které nelze minout. Hráli jsme zde
podruhé a opět se nám tu velmi líbilo. Sál obecního kulturního
domu byl i přes mrazivé klimatické poměry příjemně vytopen,
tedy teplem a nikoliv vodou, jak by se mohlo po loňských
zkušenostech zdát. Aparaturu jsme instalovali do rohu pod
pódium na nízký praktikábl pro dokonalejší kontakt s publikem.
Nesvítily zářivky ani oficiální lustry, ale pouze několik našich
reflektorů a hořící svíčky na stolech. Vánoční atmosféru
dokresloval statný jehličnan za našimi zády. Prostor byl naplněn
do posledního místa a na všechny se tentokrát nedostalo. Kdo
přišel déle a neměl předem rezervována místa, musel jít domů
k televizi. Dlouho jsme na táborsku nehráli a přišlo si nás
poslechnout i mnoho přátel. Děkujeme Tomáši Pazourkovi za
vánoční dárek, který předal všem členům Big Papa, určitě nás
velmi potěšil. Během večera jsme obdrželi ještě láhev sektu jako
pozornost od skupiny posluchačů, jejichž jména mi bohužel
unikla. Nemohli jsme jim tudíž slíbenou píseň věnovat. Snad
přijmou jako satisfakci alespoň tuto zmínku o jejich šlechetném
skutku a my na oplátku obsah zmíněné láhve na jejich počest na
zkoušce v roce 2004 zkonzumujeme. Příležitost k věnování
písňového kousku najdeme 23.dubna 2004 na stejném místě, kam
nás pořadatelé předběžně pozvali k dalšímu jarnímu účinkování.
Radost mi udělali i kamarádi z nedělní sauny tím, že přišli i se
svými půvabnými partnerkami a tak za to přeji Slávkovi Fialovi
a Martinu Kolářovi štěstí, zdraví a spokojenost v nastávajícím
roce 2004. Končili jsme před třetí hodinou k ránu, kdy ještě
- 22 -
Richard s Pepínem přidávali improvizaci na indiánské téma.
Pořadatelé nám přichystali báječný řízek s bramborovým salátem,
který jsme doslova zhltli, neb člověku po vysilujícím výkonu
vyhládne. Do postýlek jsme vklouzli v půl šesté ráno a zakončili
tak skvělou hudební sezónu Big Papa 2003. V závěru ještě
zmíním repertoárový posun zařazením Personal Jesus od Depeche
Mode v čerstvém bigpapovském kabátě. Z báječné desky „Music
from Big Pink“ od americké kapely The Band z roku 1969
připravujeme kultovní The Weight, jejíž text je plný nádherných
metafor a dokonce se jím inspirovala skupina Nazareth při volbě
svého názvu. Na Silvestra budeme slavit s kapelou bez nástrojů,
s přáteli, u piva i u vína, v osmnácti i v šedesáti, vsedě i vestoje,
v saku i v triku, s dlouhými vlasy i bez nich, s partnery i bez,
u stolu i u baru, u jídla i jenom tak, v kalhotách i v sukni, čelem
i zády, ale hlavně v pohodě. Tak se mrkněte na seznam akcí na
tomto webu a přijďte zase příště někam, kde se Vám to líbí.
Užijte si oslav a zachovejte nám přízeň.
- 23 -
2004
• Kopidlno
Vzdálenosti se zkracují s postupujícím časem. Tuto nepřímou
úměrnost jsem si uvědomil na počátku týdne, když jsem sledoval
na internetu aktuální snímky pořízené americkou vesmírnou
sondou Spirit na rudé planetě Mars a zrovna tak v létě 1990, když
jsem se seznámil v Kostnici, přesněji v Konstanz, abych byl více
evropský, se slečnou Susan z Kanárských ostrovů. Pocházela
z Lanzarote a v té době jsem skoro nevěděl, kde to je. Dnes snad
každý v Česku zná tuto destinaci stejně, jako třeba Kopidlno.
V Kopidlně jsem byl několik dní v létě 1976 a nikoho z „Kanárů“
jsem tam tehdy nepotkal. Proč to vše připomínám? v prvním
úplném pracovním týdnu nového roku 2004 Big Papa nezkoušeli
právě z důvodu Richardovy relaxace ve výše uvedené lokalitě,
nikoli na Marsu, nikoli v Kopidlně. Přesunout se v zimě na týden
do teplých krajin zkrátka již není tak velký problém jako za
dávných časů, kdy této možnosti využívali pouze někteří
z vyvolených a ptáci. Richard tak uniknul místní bohaté sněhové
nadílce, kterou pak spíše přivítali návštěvníci horských středisek,
než my, trvale žijící v nížině na hoře Tábor. Naštěstí do pátku
stačili vyluxovat v Ruzyni ranvej a po hladkém přistání Boeingu
737 byli Big Papa opět kompletní. Slaměný klobouček
s červeným nápisem „Aquapark“, ve kterém Richard přicestoval
a nechal si jej ze setrvačnosti i druhý den na své hlavě (zřejmě
v něm i spal, ale nenašli jsme věrohodné svědky), budil pozornost
kolemjdoucích spoluobčanů v zimních kabátech nechápajících
muzikantovo psychické rozpoložení. Vyslechli jsme pak sérii
neuvěřitelných příběhů o obřím rejnokovi, se kterým se Richard
potkal při potápění v Atlantiku, o lapání posledního dechu na
nejvyšší hoře Španělska Pico de Teide ve výšce 3714 metrů nad
- 24 -
hladinou moře a ležící právě na jednom z Kanárských ostrovů
Tenerife, atd., atd. Není zkrátka Richardova návratu z cest, aby na
něj nesáhla smrt, které však vždy v posledním okamžiku o vlásek
unikne. Uvedené okolnosti nám pak umožnily v sobotu 10.1.2004
účinkovat na svatební veselici v Českých Budějovicích. Nejsme
tradiční svatební kapelou a výjimku v tomto typu produkce
činíme pouze ve speciálních případech. Tento případ nastal a my
jsme rádi pozvání Olinky Maškové a Michala Maříka přijali.
Olinka je zpěvačkou bandu Petra Muka a tak byla restaurace
Baarovka plná českých celebrit. Naštěstí nás nevypátrali
zpravodajové bulvárních plátků a tak blýskaly jen přátelské
blesky fotoaparátů. Na místo jsme přijeli Papamobilem v 16:00
a můžeme se pochlubit, že nám tentokrát se stěhováním aparatury
pomáhal i sám stříbrný slavík Petr Muk v dokonale padnoucím
černém obleku a jeho partnerka Míša Klimková na
deseticentimetrových jehlových podpatcích. Do not jsme se
zakousli krátce po sedmnácté hodině a s pomocí mnoha
přítomných muzikantů jsme se starali o zábavu až do poloviny
druhé hodiny ranní. Během produkce vznikala zajímavá hudební
seskupení v improvizovaných kouscích. Petr Muk skvěle
bluesoval hlasem i Richardovou kytarou za doprovodu Radkovy
basy a Pepínovy bicí soupravy. Táhlá, ječivá glissanda foukací
harmoniky, jako vystřižená z filmu Tenkrát na západě,
dokreslovala v ústech Jirky Bidla autentickou atmosféru
amerických bluesových klubů. Když jsme v plné sestavě hráli
Mišíkovo „Sladké je žít“, připojila se k nám s akordeonem
konzervatoristka Lenka z kapely České buchty a bylo to maso, až
mráz po zádech přecházel. Hrála „zvoleje“ a tak jsem na ni stačil
jen před Pepínovým odklepnutím zavolat krátce: „Tři křížky“.
Pak jsme již pohodlně v a dur vystřihli bluesovou „dvanáctku“.
RD band svým vstupem, s Richardovou nezapomenutelnou
trumpetou, Zbyškovou basou, Tomášovým pochodovým bubnem
- 25 -
a Bidloňovou knoflíkovou harmonikou, vygradoval o půlnoci
dramaturgii této povedené svatební oslavy. Tanečnic byla
tentokrát na parketu převaha a tak jsme přes mikrofony poočku
sledovali kreace, za které by se nestyděly ani profesionálky
z karibské oblasti. Shrnuto a podtrženo, akce se velmi vydařila,
novomanželé Maříkovi se dobře bavili, skvěle se starali o hosty,
kterým nic nechybělo. Přejeme jim touto cestou ještě jednou, ať
jim vydrží vzájemná láska na celý život a rádi jim zahrajeme
třeba na stříbrné svatbě, pokud nás vyzvednou v domově
důchodců. Cesta zpět za volantem Papamobilu patřila Evě, která
jela vzorně, pomalu, protože to v husté mlze ani jinak nešlo,
a spolehlivě. Uděluji jí tímto pochvalu vedoucího za bezpečnou
jízdu ve stížených podmínkách. Sám bych to asi neuřídil, protože
jako jediný permanentní životní nekuřák z celé kapely, jsem měl
z pobytu v Baarovce tak vykouřené oči, že jsem nemohl spát ještě
dvě hodiny po příjezdu na základnu. Zmožený po třináctihodinovém maratónu jsem tak měl možnost nad ránem uložit si
do paměti okamžiky popisovaného příběhu, než jsem se definitivně ztratil v hlubinách snů.
• Sněhánky
Kdo čte tyto řádky v lednu 2004, pravděpodobně registruje
permanentní sněžení na úvodní straně tohoto webu. Ilustruje stav
počasí ovlivňující od počátku měsíce hmatatelně život v Česku,
především pak při přesunech dopravními prostředky. Genialita
webového sněžení pak spočívá v tom, že je sníh nepřetržitě
rozpouštěn ve spodní části obrazovky speciální látkou a jak sami
vidíte, odpad je zcela eliminován. Nemusíte mít strach, že na jaře
vylijete ze svého monitoru vodu a budete omývat zbytky chloridu
sodného. Máme tento technologický postup plně pod kontrolou
a nyní se již připravují podklady pro udělení patentu. Brzy tak
staneme po boku velkých Čechů, proslulých světovými vynálezy
- 26 -
a nakonec i název skupiny nás k tomu přímo vybízí. Prodejte nyní
zimní pneumatiky a řetězy, nebudete je nadále vůbec potřebovat.
Silničáři přijdou sice o práci, zato ušetřené finanční prostředky
budou přesunuty do oblasti kultury a přispějí ke zrodu dalších
živých kapel na úkor těch, které produkují a prezentují strojově
umělé a vykalkulované hity. My tvoříme všechny tóny hlasem,
prsty a dechem a snad i proto z nich máme upřímnou radost,
posilující nás, věřte nevěřte, i v dalších životních aktivitách.
V pátek 16.1.2004 jsme naložili aparaturu bez Radka, neboť bydlí
na cestě do Vlašimi, kam jsme jeli tentokrát účinkovat na privátní
akci pro firmu „Balící stroje Mašek“. Využili jsme Radkovy
znalosti místních poměrů a bez chyby se trefili hned na první
pokus před sokolovnu, kde nás pořadatelé trpělivě očekávali.
V tak velkém prostoru jsme v tomto seskupení ještě nehráli
a měli jsme zpočátku obavy, abychom se zde neztratili. Parket byl
vzorně nalajnován a nečinila nám tudíž problém orientace při
instalaci zvukové aparatury do místa volejbalového servisu. Když
měl v tomto sále vystupovat Olympic, přijeli prý, tleskli,
poslechli několikasekundový dozvuk a zase odjeli. My nikoliv.
Nakonec jsme se s nepřízní akustických podmínek pozitivně
vypořádali a večer nabral solidní dech. Světelně jsme upravili
prostor sami, snížený podhled pak speciální úpravou zařídili
pořadatelé. Stodvacetičlenné publikum se bavilo od počátku
večera velmi sympaticky a parket téměř neopustilo do třetí
hodiny ranní, kdy jsme zcela vysíleni naši produkci ukončili.
Pepíno hrál tentokrát na bicí s takovou intenzitou, že v závěru
vystoupení zničil nožní šlapku velkého bubnu a musel přepnout
jeho ovládání na pravou ruku. Part zvládnul dokonale i v takto
improvizovaných podmínkách a byli jsme dokonce vyzýváni
k několika hudebním přídavkům. Přes počáteční rozpaky, které
spíše asociovaly v mé mysli některé sekvence z Formanova filmu
Hoří má panenko, jsme se ve Vlašimi cítili velmi příjemně
- 27 -
a děkujeme tímto pořadatelům za pozvání, starost o nás a hostům
za projevenou přízeň. Cesta zpět, kdy nás jiskřičky námrazy na
silnici neomylně směrovaly k domovu a signalizovaly zvýšenou
opatrnost v zatáčkách a ABS Papamobilu nás několikrát
upozornilo na svou funkční existenci, byla velmi náročná.
Nebudili jsme Blanické rytíře z jejich spánku, neboť jsme sami,
kromě řidiče, za jízdy pospávali, abychom vzápětí vzorně uklidili
nástroje a nechali doznít atmosféru prožitého večera v našich
duších. Nyní nás čekají vystoupení na Davídkově a v Táboře
U Červeného koně. Těšíme se na vás.
• Route 69
[Původně nenávratně ztracený a poté šťastně nalezený příběh. Již
nejsem pověrčivý. Ztratil se v "pátek 13."] v úterý 10.2.2004 ve
14:00 hodin středoevropského času jsme zaznamenali tisícího
návštěvníka tohoto webu a rozhodli jsme se k mírné obměně
vzhledu stránek. Kapelnímu znaku jsme přidali na lesku
a umožnili mu vystoupit do prostoru. Ve znamení blížícího se jara
přestalo v monitorech sněžit a v koláži na titulní straně se objevily prvky charakterizující náš projev. Je zde kytara od Furcha,
kombo od Marshalla, efekt od Bosse a kráčející slon Big Papa.
Ten byl původně koněm z amerického románu On the Road, než
jsem koncem prosince zjistil, že jde o shodu jmen a náš maskot
pro štěstí je ve skutečnosti jihočeský slon mávající chobotem.
Naposledy byl spatřen na Route 69 směrem na Třeboň. Až tam
budeme hrát, podíváme se po něm v zámeckém parku, ale spíš se
dá předpokládat, že si sám nenechá naši produkci ujít. V odkazu
"Informace" můžete pak spatřit pod hlavičkou "Kdo je naším
publikem" obraz osoby X, která je zakladatelem skupi-nového
fanklubu. Neznáme zatím její identitu, ani pohlaví, ale rozhodně
jí to sluší. Naposledy jsme ji zahlédli 6.února 2004 v hudebním
klubu v Černošicích, odkud pochází snímek a kam jsme zavítali
- 28 -
na skvělý koncert kamaráda Tomáše Waschingera a jeho skupiny
B.LUES. Tomáš očekávaně excelentně bubnoval v černém triku
Big Papa a činil nám tak radost i dobrou reklamu. Do odkazu "Na
co hrajeme" jsem přidal elektrickou kytaru Höfner, kterou začnu
používat v některých písních a k níž se váže zajímavý příběh
původu. Když jsme počátkem osmdesátých let v tehdejším
rockovém seskupení hráli částečně repertoár pražské-ho Abraxasu
a Mirek Imrich se rozhodnul u této skupiny skončit, koupil jsem
od něj kytaru po první části dvojkoncertu ve vinohradském klubu
Dvojka. Druhou část musel již odehrát na vypůjčený nástroj.
Nyní, po dvaceti letech, dám tomuto k srdci připoutanému,
červenému pádélku, opět šanci. Napadá mě, jak by význam
předcházející věty ovlivnilo písmeno "r" vložené na druhou
pozici termínu vyjadřujícího k srdci připoutaný nástroj.
V kalendáři akcí trochu zamícháme pořadím, poněvadž
kamarádka Richarda a Radka potřebuje získat 23.dubna 2004
ústrašický sál pro vlastní, veledůležitou akci. Patrně jí vyhovíme
a přesuneme původní termín po dohodě s pořadateli na 21.května
2004. V té době již budou Ústrašice členem Evropské unie a akce
tak dostane zcela novou dimenzi. a nakonec ještě něco pro
zasmání. Dával mi nedávno kamarád dokonalý návod, aniž bych
to zrovna já potřeboval, jak prý přelstít manželku při pozdním
příchodu z flámu. Pro úspěch akce je nutné potichu obléknout
pyžamo a před dveřmi do ložnice se pak stačí otočit a vejít
pozpátku. Pokud se manželka vzbudí, vypadá to, že jdete právě
na WC. Tímto je ale bohužel vše vyzrazeno. Přečte-li si manželka
tyto řádky, raději to již nezkoušejte. Naopak to nyní znevýhodňuje všechny, kteří si odskočí vykonat potřebu zcela legálně,
protože budou při náhlém probuzení podezříváni z pozdního
návratu a budou nuceni otočit své kroky zpět. Záruku úspěchu
nelze stejně poskytnout, protože zmíněný kamarád, ač zvěrolékař
a tudíž intelektuál, se i přes tuto dovednost ve svém manželství
- 29 -
rozvedl. Bude to pravděpodobně tím, že trik tvrdohlavě opakoval
a opakovaný vtip přestává být vtipem, nebo že se otočil o 360°,
čímž požadovaný efekt znegoval. Na požádá-ní vám ochotně
sdělím jeho mobil, na kterém bezplatně a ochotně poskytuje
poradenství v oblasti mezilidských vztahů, a to po celých 24
hodin.
• Stojka
V pověrám podléhající pátek 13.2.2004 náhle tragicky zhasnuly
naše webové stránky. Zjistil jsem to po připojení na internet až
pozdě večer, po návratu z plnění povinností v české metropoli
a řekl jsem si, že to nechám až na ráno, neboť je prý moudřejší
večera. Nebylo. Volal jsem Petrovi, který nám kapelní doménu
spravuje a poslouchal pak smutnou odpověď o odchodu
harddisku příslušného serveru na onen svět. Data se prý podařilo
zachránit. Ne ta naše. Server obživnul až v pondělí 16.2.2004 a já
začal zoufale pátrat po záloze dat. Můj syn Michal, který je
tvořitelem webu, naštěstí zálohu dat pořídil a dokonce věděl, kam
ji uložil. Aby to nebylo tak jednoduché, sdělil mi to až po
telefonu z místa svého studijního pobytu. Samozřejmě, že vše
zálohoval do mého domácího počítače, jak předvídavé. Často se
jej proto ptám: "Proč jsi tak, po mně, šikovný?" Objevená záloha
však nezachytila stoprocentně aktuální verzi, scházel v historii
příběh z 11.2.2004, jeden hezký vzkaz od Tomáše a moje reakce
na něj. Prohledával jsem do noci všechny dostupné počítače
a nakonec jsem slavil úspěch s konstatováním, že počítačové
šuplíčky jsou o něco více přehledné, než ty reálné, například po
malování. Objevený příběh jsem dnes uložil zpět do historie a vše
hned podle svého slibu pečlivě zálohoval. Vzápětí se mi ozval
kamarád zvěrolékař, který na konci zmíněného příběhu hraje
hlavní roli, s otázkou, zda už mi někdo volal o jeho telefonní
číslo. Vidíte, jakou má starost. Několikadenním webovým
- 30 -
výpadkem jsme ztratili mnoho přístupů a Marhi bude čekat na
kapelní triko ještě o něco déle. Přečtěte si rubriku vzkazy
a pochopíte, co mám na mysli. Techniky couvání se dočká
i Martin, na jehož vzkazový popud jsem včera zintenzívnil
hledání ztraceného příběhu. Nakonec popřeji dobrý let našemu
příznivci Jiřímu Chládkovi (najdete jej na jedné z webových
fotografií "U Červeného koně", jak spokojeně při naší produkci
večeří), který tento čtvrtek odlétá do Austrálie. Slíbil, že nám
zašle vzkaz od protinožců a tak se na něj budeme těšit.
Očekávám, že při čtení vzkazu budu muset udělat stojku. V roce
1979 mě zařadili při plnění vojenské základní služby do nácviku
armádní spartakiády, jejíž součástí byl i nácvik stojky. Major
pověřený sportovním velením již tehdy říkal, že se nám to bude
v civilu hodit, no a je to tady. Příště sdělím své dojmy až po,
tentokrát maškarním, Davídkově.
• Bobulky
Po velkolepé oslavě Radkových čtyřicátých narozenin, jimiž
dovršil hranici vytoužené mužské dospělosti, jsme poslední
únorovou sobotu 28.2.2004, velmi natěšeni, přijeli na Mlýn
Davídkov. Natěšeni především proto, že sem jezdíme rádi a také,
že svojí hudební aktivitou eliminujeme syndrom mužského
stárnutí, neboli s m s, pokud jste doposud netušili, co tato zkratka
znamená. Somatické i psychické potíže se u nás téměř
nevyskytují a nebo si je příliš nepřipouštíme. V atmosféře večera
pak cítíme přenos pozitivní energie od nás k vám i naopak
a nádherná cirkulace vibrací harmonizuje veškeré pochody,
proudy a procesy uvnitř i vně nás. Sociologové předpovídají
postupující stárnutí světové populace a pro seskupení Big Papa
bude potřebné udržet přiměřenou kondici s dispozicí bavit
publikum i ve vyšším věku. Koexistenci různých generací na
akcích zaznamenáváme již nyní a realita potvrzuje přirozenost
- 31 -
tohoto trendu. Když jsem ve středu na kapelní zkoušce rozvíjel
výše popisovanou filozofii, přispěchal náhle Richard s objemným
plastovým košíkem doložit důkaz opodstatněnosti mého výkladu.
Košík byl až po okraj vyskládán různými krabičkami a platy léků,
vitamínů a jiných životabudičů. Je nutné přiznat, že Richard
prokázal znamenité znalosti účinků každé z prezentovaných
bobulek, když o nich mluvil s takovou láskou, že se všem okolo
sbíhaly sliny v ústech. Prozradím vám, že si dokonce na pizzu
místo sýru strouhá Aspirin Plus. Zjistil jsem až nyní, že v těle
a na duši není nic, co by farmaka nedokázala posílit nebo potlačit
a po nahlédnutí do zmíněného košíku trpím komplexem
nedokonalosti osobní životosprávy, jelikož Richardovu denní
dávku medikamentů jsem nepožil za celý svůj předcházející
i současný život. Divím se, že vůbec, takto nevybaven, existuji.
Uvažuji, že zavedeme na webu novou rubriku „Co požíváme?“,
ve které by měl Richard možnost uvést celý výčet svého
práškového sortimentu. Obávám se však, že bych musel požádat
správce našeho webu o rozšíření kapacity serveru. K nakládání
Papamobilu jsme dorazili všichni přesně v 15:00 hodin, po téměř
vytráveném sobotním obědě, s pečlivě vyžehlenými pyžamy
v příručních zavazadlech, neboť na Davídkově tradičně
v podkrovních pokojích přespáváme, dá-li se tak pojmenovat
přesun na lůžko za rozbřesku, když na vojně jsem ve stejném čase
vstával na povinnou rozcvičku. Jeli jsme opět cestou z Tábora na
Benešov, Sázavu a Horní Kruty a za půldruhé hodiny byli v cíli.
Personál penzionu byl na maškarní akci dokonale připraven
a servíroval nám oblíbené lahůdky v kostýmech sestry poslední
pomoci (Janina) a ve stylu Moulin Rouge (Martina). Během naší
produkce jsme registrovali i mimozemšťany, dívky v rolích mužů
i muže v rolích žen. Richard vystupoval ve špičatém klobouku
jako Harry Potter a kouzlil tak, že do hudebních sérií vkládal
k překvapení kapely momentálně vymyšlené melodie a texty.
- 32 -
Reagovali jsme na jeho improvizace okamžitě a hosté kupodivu
zůstávali v tanečním prostoru. Bavili jsme se skvěle a doufáme,
že i publikum, které s námi drželo krok až do ranních hodin.
Dramaturgii večera ovlivnila i paní Marta, když pustila do
reproduktorů Novambu. Všechny přítomné dámy byly rázem na
stolech a začala spontánní soutěž o nejlepší kousek. Myslím si, že
by případný videozáznam aspiroval na klip roku. Posíláme ještě
jednou narozeninový pozdrav oslavenkyním Petře a Magdě s č.
53 na triku, kterým jsme k jejich jubileu věnovali vybrané
písničky. Po snídani, o které vždy tvrdíme, že je z celého večera
nejkrásnější, jsme ještě absolvovali s paní mlynářkou Martou
návštěvu domácího několikahektarového výběhu, z kterého na
zavolání přiběhl kanec Čochta a ze dvou metrů si nás pozorně,
zkoumavým pohledem, měřil. Po upozornění Marty, že Čochta
dokáže přeskočit i metrová dvířka, za kterými jsme se zatím hrdě
kryli, byla exkurze rychle ukončena. Přistavený Papamobil
opustil vzápětí mlýnský dvůr a dopravil nás bezpečně domů.
Příští Davídkov bude již jarní, 17.4.2004, a my se budeme do té
doby těšit na shledání s majiteli penzionu, kteří o nás vždy
nadstandardně pečují i s publikem, které nám projevuje přízeň.
• ... se šesti
Tradice se musí ctít a dodržovat, prohlásil jsem ve středu
3.3.2004 na konci hudební zkoušky. Měl jsem tím na mysli
návštěvu kapelní domovské scény v táborské staroměstské
podzemní restauraci U Červeného koně, kde pravidelně s týdenní
periodou tmelíme kolektiv, spřádáme plány do budoucna i do
minula a podrobujeme analýze různé životní i neživotní filozofie.
Majitel restaurantu Viktor v roli vrchního číšníka zná objednávku
zpaměti a tak zvolna přicházejíc k našemu stolu hlásí: „Česnečka,
dvanáctka, česnečka, malý Becher, dvanáctka, desítka, … se šesti,
…“, čímž se rozumí hovězí vývar s šesti játrovými knedlíčky.
- 33 -
Pozorně přitom sleduje náš případný nesouhlas. Není třeba cokoli
měnit, česnečka je zde nejlepší ze všech, které jsme kdy
v českých krajích pili, kousali, žvýkali a polykali. Ačkoli je nás
v souboru písní a tanců celkem pět, stoprocentní docházku
můžeme vykázat pouze tři, já, Richard a Radek, patrně proto, že
jsme zakládajícími členy seskupení a tudíž služebně nejstarší. Eva
je matkou sedmnáctiletého synka a musí o něj pečovat, viď
Ondro, Pepíno pak musí spát nejméně osm hodin, aby byl druhý
den provozuschopný, viď Danko. Jsou však středy, kdy jsme
v účasti na rituálu kompletní a vyvedeme tím dokonale Viktora
z míry. Tentokrát jsme tužili kolektivní vztahy ve čtyřech, jako
absolutní pánská jízda, protože jsem využil své pedagogické
erudice, zadal Evě domácí intonační úkol a odeslal ji bezodkladně
k jeho plnění. Pepíno nám tak mohl bez zábran sdělit, co spatřil
minulý týden na obrazovce v naučném televizním pořadu a co
musíme pečlivě před Evou tajit, protože závěr je přímo šokující.
Muž je prý pouze nedokonalá žena, když o jeho bytí rozhoduje
údajně nějaká chromozómová chyba v šestém dnu či týdnu
prenatálního vývoje původně ženského embrya. s přijetím této
neuvěřitelné teorie jsme záhy rozpustili seanci, protože Richard
dostal migrénu, já jsem chvátal vyžehlit pomačkanou sukni,
Radkovi pustilo oko na punčoše a Pepíno si ulomil jehlový
podpatek na lodičkách. Je tu konečně pátek, 5.3.2004 a my
odjíždíme na privátní akci firmy Wüstenrot do L-clubu v Hluboké
nad Vltavou. Ve vzduchu je cítit i přes mrazivé počasí dech
blížícího se jara, které toužebně očekáváme. Richard s Radkem
určitě brzy nastartují motorky a maskováni kůží od hlavy k patě
absolvují první asfaltové kilometry. Já se tomuto druhu pohybu
úspěšně bráním a raději načítám kilometry po cestách i necestách
na svém horském kole. Ale nyní zpět na Hlubokou. L-club je
restaurant a penzion s útulným interiérem, barem, vynikající
kuchyní a vzornou obsluhou. Je v péči majitelů Jiřiny a Vladimíra
- 34 -
Lacinových, kteří se věnují, jak jsme vysledovali, bezchybně,
vstřícně, mile a ochotně, všem svým hostům po celou dobu
návštěvy. Přijeli jsme na místo právě v době slavnostní večeře
celé firemní reprezentace a tak jsme chvíli počkali s instalací
zvukové aparatury. Paní majitelka organizovala rychlou úpravu
sálu a krátce po dvacáté hodině jsme zahájili očekávanou
produkci. Již v první sérii se zcela zaplnil taneční parket
a publikum nezůstalo nic dlužno své pověsti, když večer postupně
nabíral tempo a chytal zrychlený dech. Finanční poradenství je
přece jenom specifický obor vyžadující od reprezentantů plné
nasazení a tato dispozice se projevila i v zábavě po dobře
odvedené práci. Mohu konstatovat, že publikum prakticky
neopustilo taneční parket. Když jedna z finančních poradkyň,
Ivana Klímková z Českých Budějovic, vystoupila jako břišní
tanečnice v dokonalém kostýmu s cingrlátky a s originálním
exoticky laděným hudebním doprovodem, publikum ji parket
uvolnilo a odměnilo ji pak bouřlivým a zaslouženým potleskem.
Vzali jsme si na ni kontakt a možná ji někdy pozveme ke
společnému vystoupení. Richard si již objednal úvodní
stohodinový kurz této aktivity v Kalkatě. Končili jsme před třetí
hodinou ranní a stále z parketu nikdo neodcházel. Neměli jsme
však sílu hrát déle, neboť se Richardovi zařezávaly struny stále
hlouběji do prstů, mně více a více chraptily hlasivky a Radkovi
vypovídalo službu opařené zápěstí, když mu nešťastně vylitá
vařící káva zatekla pod hodinkový pásek. Speciální odměnou
nám pak byl i vynikající srnčí guláš a romantický pohled z okna
na překrásně osvícené panorama zámku pro Pyšnou princeznu,
jejíž příběh zde filmový štáb v padesátých letech minulého století
natáčel. Cesta zpět jasnou a mrazivou nocí, kdy displej
Papamobilu signalizoval venkovní teplotu –14 °C, byla
bezproblémová. Eva jela tentokrát svým vozem a umožnila nám
tak hodnotit akci ze subjektivního mužského pohledu.
- 35 -
Klasifikujeme ve výsledku výborně, přijedeme určitě příště zas,
pokud nás firma osloví. Stavební spoření Wüstenrot máme
všichni. Děkujeme.
• Baňkování
Na středeční zkoušce jsem zaregistroval již tři pětiny seskupení
Big Papa, kdo nyní běhají rychleji do schodů, mizí jim vrásky, nic
je nebolí, na nic si nestěžují, mají nadbytečnou energii, jako by
otočili běh času. Začal jsem pátrat po elixíru života, jehož
důsledky působení jsou již prokazatelné a slavil úspěch. Pravým
důvodem pozitivních změn jsou pravidelné kúry léčitelky Jarušky
Vomáčkové, která má zlaté české ruce a aplikuje na pacienty
fungující ozdravující metody. Přikládáním temperovaných
magických baněk na problematické zóny těla mládne člověk
přímo před očima. Já tyto procedury zatím nepodstupuji, neboť se
cítím relativně zdravý a mladý i bez nich, ale pokud bych měl po
nějakém čase vedle sebe trpět mládež v pionýrském věku, nic
jiného by mi asi nezbývalo. Podle fotografií na webu snadno
poznáte, kdo je takto léčen a hýčkán. Určitě byste Richardovi
nehádali šedesátku. Na druhé straně je nutné přiznat, že baňky po
sobě zanechávají zajímavé stopy na pokožce, podobné kruhům
v obilí po přistání UFO a já marně kolegy přemlouval
k poskytnutí autorských práv na fotografii bederní partie, když
jsem chtěl spatřený výjev použít jako originální spořič obrazovky
svého PC. Konečně jsem pochopil i historický výrok klasika:
„Nenič mé kruhy.“ Na zkoušku jsme tentokrát pozvali i Lucku
alias Bulharku, která s námi sporadicky vystupuje. Přišla včas, ale
se sádrou na levé paži. Vyprávěla nám pak pravděpodobně
fiktivní příběh o venčení vlčáka, který běžel tak prudce, až
narazila na zeď domu a zlomila si zápěstí. Nezlomila si naštěstí
duši ani hlas, který nutí membránu mikrofonu k maximálním
vibracím. V pátek 12.3.2004 jsme se po delší odmlce vrátili na
- 36 -
domovskou scénu do Tábora k Červenému koni. Provedli jsme
zde plánovanou změnu v postavení nástrojů, aparatury a Radka,
který byl přestěhován z levého křídla na pravé, hned vedle
Pepínovy bicí soupravy. Toto přeskupení nám umožnilo výraznější transparenci výsledného zvuku a přispělo k naší i posluchačské pohodě. Viktor, majitel podniku, odemykal jako vždy
v 19:00 hodin a během pěti minut byla všechna místa obsazena.
Mrzí nás, že se nevešli všichni, ale není v našich silách prostor
zvětšit. Máme radost, že zájem publika trvá a děkujeme všem,
kteří přišli. Měl bych asi před tečkou v předcházející větě napsat
„y“, protože převahu měly tentokrát dámy. Zařadili jsme již do
repertoáru nově nazkoušené kousky a podle reakcí publika lze
soudit, že se líbily. Lucka zpívala excelentně Bridge over troubled
water a kdo ji slyšel, musí uznat, že výkony televizních superstar
jsou pouze slabým odvarem její prezentace. Když jsme v rozprouděném večeru zařadili Boty proti lásce, neváhal spolumajitel
naší partnerské firmy KOK s.r.o., Petr, zout své čtyřicettrojky
značky Reichle a odtancoval zbytek sérií zcela bos. Byl to pěkný
odvaz a zájem přítomných paní a slečen o jeho taneční kreace
okamžitě nabral na intenzitě. Určitě se to projeví i v jeho obchodě
zvýšením poptávky po centrálním vysávání, které Petrova firma
nabízí a dodává. Mile nás překvapila jedna slečna, jejíž jméno
neznám, když projevila zájem, abychom jí hráli na svatbě. Termín
prý přizpůsobí našim možnostem. Je to hezké, že? Představte si
ale potom, že bychom měli obsazeny veškeré pátky a soboty.
Bláznova ukolébavka pak příznačně po druhé hodině ranní
ukončila naši produkci a přidával jenom Richard sólově Slunce
a pár vlastních písní s poutavými, na místě skládanými
anglickými texty. Zhasly oči Marshallů a Oldřich Nový nám z CD
přál k poslechu, tanci i spánku: „Jen pro ten dnešní den stojí za to
žít …“ Moc se nám líbil a příští středu se rozhodneme, zda 23.
dubna 2004 akci U Červeného koně zopakujeme.
- 37 -
• Co je doma, to se počítá
Kdysi téměř nemožné se stalo běžnou skutečností. Volal mi totiž
v úterý navečer Radek, že byl osloven ohledně případné produkce
našeho bandu na privátní akci v Táboře. Hrálo by se prý již tento
pátek, tj. 9.4.2004. Zjistit, zda mají volno v tomto neplánovaném
termínu všichni Big Papas, trvalo prostřednictvím moderní
komunikační technologie několik minut a sms putovala tentokrát
i do Egypta, kde Richard právě rekognoskoval nová místa pro
průzkum mořských hlubin. Odezva přišla obratem a tak jsme
účast na soukromé oslavě mohli potvrdit. Původně jsme si
Velikonoce chtěli nechat volné a věnovat se po dlouhém šedivém
období pobytu v jarní přírodě a jiným aktivitám. Předpověď
počasí byla pro tyto dny ale spíše negativní a tak jsme nabídku
hraní docela přivítali. Seběhlo se všechno příliš v krátkém čase
a nebylo prostoru pro hlubší analýzu, které jinak všechny
objednávky přísně podrobujeme. Oslava padesátin je pro naše
hudební působení ve většině případů riskantní záležitost, jelikož
dopředu nevíme, pro jakou společnost hrajeme a stejně tak
většina hostů nemá představu o skladbě našeho repertoáru
a způsobu jeho podání. Intuice nás vedla nyní do akce a my jsme
se jí ani příliš nebránili. Věřili jsme, že padesát hostů, jak bylo
avizováno, vytvoří dostatečně pestrý vzorek publika, který se
určitě chytne. Hostů bylo nakonec pouze asi třicet a výchozí
situace se tedy jevila mnohem náročnější. Oslava se však i přesto
vydařila, alespoň toho dojmu jsme nabyli, když jsme ve dvě
hodiny po půlnoci produkci zakončili. Uvažoval jsem, proč se
z účasti na oslavě omluvila nebo vymluvila asi třetina pozvaných
a nenašel jsem jiné vysvětlení, než ekonomické. Přijít na
padesátiny znamená totiž koupit dárek alespoň za tisícovku a pak
vlastně pozvaná dvojice utratí více, než je schopna skonzumovat.
Tato ošklivá nerovnice - má dáti, dal - potvrdila přetrvávající
malé, české poměry v duchu rčení: „Co je doma, to se počítá“.
- 38 -
Kdyby oslavenec Vladimír nebyl OSVČ, ale zaměstnanec
podniku se socialistickou minulostí nebo současností, hodili by
odboráři do klobouku padesátku na společný dárek a v
gratulacích by se mohli přetrhnout. Žili by akcí již měsíc dopředu
a stejný čas po ní by pak roznášeli drby. Takový je obraz doby
a musíme se s ním, chtě nechtě, smířit. Je na našem odhadu
předem rozpoznat, kdo je oslavy hoden a tzv. konzumenty, kteří
musí být vždy v plusu, vůbec nezvat. Zahajovali jsme v devatenáct hodin za denního světla, které příliš atmosféře oslavy
neprospívá. Setmělo se však naštěstí brzy a tak jsme nasvítili sál
do příjemna a pohody. Tóny a akordy získaly hřejivé zabarvení
a selektované publikum postupně roztávalo. Hity šedesátých let
mají sílu a rozumí jim i ti, co v té době nežili. Tuto skutečnost
dokládá i připravovaný koncert 6. června 2004 v Praze, na kterém
Paul McCartney zazpívá nejlepší kusy od Beatles a očekává se
účast 60 000 fanoušků. Nebudu mezi nimi chybět ani já, mám již
koupenou vstupenku do sektoru před pódiem. Když jsem ve
čtrnácti dostal první zahraniční LP desku, byla právě od Beatles
a Velká Británie byla pro mě tehdy něco jako planeta Mars nyní,
a že bych kdy viděl vystoupení některého z Brouků na vlastní oči
jsem si nedovedl představit vůbec. V každé době lze nalézt
pozitivní okamžiky, které nás drží nad vodou a je nutné uvolnit
jim cestu a čerpat i předávat jejich energii. Skvěle hodnotím
nakonec i pohotovost staršího bratra oslavence, který večer
zahajoval moudrým proslovem o prostatických potížích
padesátníků a představil hostům i kapelu. Protože však nebyl
ochoten či schopen pamatovat si mé jméno, představil mě pod
vymyšleným uměleckým pseudonymem Bruno. Za tři týdny jsme
v EU a pseudonym znějící světově se bude jistě hodit. Příští
sobotu slibují krásné počasí a tak doufáme, že najdete cestu na
Mlýn Davídkov, kde vystupujeme. Snídat budeme v neděli určitě
venku u dubových stolů, viď Marto, už se moc těšíme.
- 39 -
• Tanec s medvídkem
Jako bych náhle procitnul a chvíli nerozeznával hranici snu
a skutečnosti, tak nějak jsem vnímal pohled, který se mi
rozprostřel před očima, když jsme v sobotu 17.4.2004 podvečer
vjížděli Papamobilem do dvora Mlýna Davídkov. Od léta 2003
zde vystupujeme pravidelně s dvouměsíční periodou, jelikož se
těšíme přízně publika a skvělého servisu poskytovaného naším
hostitelem. Jezdíme sem proto velmi rádi a příznivě nás ovlivňuje
i magie tohoto místa. Každý ušetřený metr délky pro vykládání
aparatury je zvlášť cenný a tak se Richard v roli řidiče tentokrát
snažil s milimetrovou přesností úzkou kamennou komunikací
nacouvat co nejblíže ke vstupním dveřím. Řidičské oprávnění pro
řízení bojového vozidla pěchoty, které získal v minulém století
v rámci přípravy na výkon základní vojenské služby v Československé lidové armádě, aby pak stejně sloužil u vojenského
uměleckého souboru, našlo touto cestou konečně smysluplné
uplatnění. Vojenský obrněný transportér musel umět rovněž
zaparkovat v Doupovských horách mezi letité smrky nachlup
přesně a tuto zkušenost mohl tímto plně zužitkovat. Všechny
stoly v přízemí i v patře byly ozdobeny cedulkami „Reserve“
a kolem půl deváté byl podnik zcela naplněn. Začínali jsme
tradičně umírněně folkově laděným, Žalmanovým Tymiánem
a pokračovali hity 60. let. V krbu hořelo, z píp proudilo pivo
z Budějic i ze z Plzně a Martina i Janina podávaly tradiční
mistrovské sportovní výkony při obsluze hostů pod taktovkou
paní Marty, která Davídkovu bezchybně šéfuje. Přijeli za námi
i nejtěžší umělci České republiky, Dan a Kyklop ze skupiny
Maxim Turbulenc, doprovázeni stejně věhlasným Kamilem Emanuelem Gottem. O půlnoci jsme jim poskytli prostor pro hudební
glosu a zazněly pak k radosti a pobavení publika jejich největší
hity. Dan zpestřil vystoupení i několika peprnými vtipy a musel
zákonitě přidávat. Na hektický výstup proslulých interpretů jsme
- 40 -
navázali sérií zlidovělých písní Vlasty Redla a Jarka Nohavici
a zpíval s námi nyní celý sál. Poslední živou sérii jsme se pokusili
zahrát kolem druhé popůlnoční hodiny a nakonec jsme ještě
dvakrát přidávali. Atmosféra v mlýně byla opět fantastická
a děkujeme za ní především partičce z Nymburka, která nezklamala a jak nám ve vzkazu slíbila, přijela ve velkém obsazení. Tři
krásná děvčata z jejího středu se neobávala předvést taneční kreace v půlmetrové vzdálenosti od pódia již v druhé sérii a pomohla
nám rychle se zbavit počáteční trémy, kterou ještě stále, i po
mnoha letech hraní, trpíme. Pokud veškerá mládež v Nymburku
vykazuje obdobné parametry, pak bychom v této lokalitě hráli
určitě častěji. Já znám zatím z Nymburku jen Hrabalův „postřižinový“ pivovar a tuším, že se zde odehrála i aféra fotbalové
korupce, kdy byl řadový sportovec Váňa, po zásluze za svůj
dobrý skutek odhalení této skutečnosti, potrestán místním tělovýchovným výborem. Přesto Nymburáky zdravíme a těšíme se,
že najdou cestu na Davídkov do Hryzel i 12. června tohoto roku,
kdy sem opět přijedeme, tentokrát již jako občané EU. Po hře nás
Marta pohostila mlynářským tataráčkem, který v mžiku zmizel
i s jednadvaceti počesnekovanými topinkami, protože po šestihodinové produkci jsme vyhladověli podobně, jako po šichtě
v Kolbence. Nikdy jsem sice v Kolbence nepracoval, ale nějak
tak si to představuji. Havelkovi Melody boys nám hráli z CD
k poprodukční siestě nad ránem, kdy Hryzelské údolí halila mlha
a rozbřesk dodával pocit čirého štěstí, kterým nás naše hudební
aktivity sytí. Když Hanka Waschingerová přispěchala ukázat
Richardovi svého plyšového medvídka, [není to metafora - pozn.
autora] přimknul se k němu a tančil v úžasných rotacích po vzoru
mistra Beana tak přesvědčivě, že jsem mu přiznal speciální
honorář. Pokud fotografka Jana z pražské tiskárny Hugo s.r.o.
tento moment zachytila objektivem své zrcadlovky, určitě jej
vystavíme na webu. [fotky už mám, ale bohužel nezachytila - 41 -
pozn. autora] Usínali jsme postupně, jak komu docházely síly, po
páté ranní a v deset po osvěžující sprše jsme pak vstávali
k snídani od pana mlynáře Václava. Richardovi se z embryonální
polohy, kterou při spánku zaujímá, [máme společný pokoj - pozn.
autora] dostávalo poněkud obtížněji a syndrom ranní světloplachosti pak léčil polštářem jakoby pořizujíc posmrtnou masku.
Míchaná vajíčka na slanině a cibulce, česneková polévka
provoňující celý prostor, čerstvé housky z místní pekárny a černá
káva, džus nebo pivo nás postavily na nohy a s takto obrozenou
energií bylo pak hračkou naložit aparaturu a odjet domů.
Klasifikujeme akci na výbornou a vystoupení na druhé pololetí
dohodneme s paní Martou v červnu. Děkujeme.
• Prenatální kariéra
Jaro se spustilo z nebe a neúprosně zamklo zimu. Duben již
vstoupil do poslední dekády, ve které jsme plánovaně, v pátek
23.4.2004, účinkovali na domovské scéně v restauraci U Červeného koně na táborském starém městě. Papamobil, kterým
přepravujeme osoby a věci, po přesunu z Davídkova, po vzoru
českých úředníků, stávkoval a byl proto předán do rukou odborníků, aby diagnostikovali jeho stav a uvedli do chodu jeho hnací
jednotku. V pátek byl opět provozuschopný a tak jsme mohli
podle přesného postupu složit všechny části aparatury do nákladového prostoru a následně je instalovat na místě hudební
produkce. Po pečlivém nastavení zvukové hladiny jsme pár minut
před devatenáctou hodinou odemkli hlavní vchod a vzápětí byla
všechna místa obsazena. Restaurace má speciální prostor i u baru
a ten se zaplnil v krátké chvíli též. Mnoho posluchačů sledovalo
akci tentokrát i ze schodů, když Viktor, majitel podniku, vyčerpal
veškerou zásobu náhradních židlí. Ti, kdo neznají princip těchto
večerů, 19:00 open, 20:00 start, nenalezli později žádné místo. Je
nám to líto, ale v Táboře zatím není restaurace nebo klub
- 42 -
s kapacitou nad 100 osob. Dočkáme se možná až v připravované
restauraci Na schůdkách, v hotelu Nautilus, v areálu rekonstruovaného Kotnova, U Zlatého lva nebo někde jinde, uvidíme.
První sérii jsme zahájili vlastní skladbou z doby našeho působení
v rockové formaci Orion a navázali osvědčenou klasikou
z květinové éry. Richard slavil narozeniny a obdržel od skupiny
přátel pugét devětačtyřiceti růží, které vzápětí položil na mixážní
pult a pohnul tak nevědomě a nechtěně ovládáním potenciometrů
ovlivňujících hlasitost produkce. Druhá série byla tedy mnohem
tišší, než jsme zvyklí a tak jsme Richarda, který zvuk nastavuje,
vybízeli ke korekci hlasitosti. Zarputile tvrdil, že se nám to jen
zdá, že je zde mnoho lidí a ti zvuk pohltili. Po našem permanentním naléhání pak květiny z pultu přece jenom odložil do obří
vázy a pravda vyšla najevo. Od třetí série, ve které po čase opět
vystoupila Lucka, Naděžda Ivanovna alias Bulharka, bylo již vše
jak má být. Snad jen krátký energetický výpadek přerušil na pár
minut písničkový proud, ale v té chvíli pohotově zaskočil náš
budějovický kamarád Jirka Bidlo s tahací harmonikou za
pěveckého doprovodu Petra Kučery, exoceánského klávesisty,
který byl též naším hostem. Vystoupení bylo vtipné a milé a tak
jsem využil situace, abych sdělil, že to vše bylo předem
připravené. Zda mi hosté uvěřili, nevím. Richardovo pozvání
přijala i skvělá, orientální břišní tanečnice a její číslo dokonale
zapadlo do dramaturgie večera. Úspěch slavil vzápětí i Jirka
Bidlo s manželkou Jitkou, kteří vystoupili s dvěma tradičními
kousky a přispěli k celkové pohodě akce. Zazpívala si s námi
v hitu Zrcadlo i Olinka Maříková, exzpěvačka bandu Petra Muka,
která přijela i s manželem Michalem a s miminem v břiše, které
prý najde cestu ke světlu ve znamení panny 20. září 2004.
Necháme se překvapit, zda tento prenatální výstup ovlivní jeho
kariéru. Hrálo se až do půl třetí hodiny po půlnoci, kdy již naše
hlasivky signalizovaly únavu. Viktor servíroval česnečku, kterou
- 43 -
umí nejlépe v Táboře, aby uzdravila naše těla žádající si každým
rokem o něco důkladnější údržbu. Ranní aprílový déšť čistil
vzduch při zpětném nakládání aparatury a povzbuzoval nás
k rychlejšímu pohybu, který nám nakonec velmi prospívá. V pět
hodin jsem usínal a odhaduji, že i ostatní. Žádné sny jsem neměl,
všechno hezké se odehrálo v realitě. Nyní musíme doladit plán
vystoupení na květen a červen, protože poptávka převyšuje
nabídku a nejsme schopni všem požadavkům vyhovět. Reálné
termíny a místa budu aktualizovat na tomto webu.
• Utržený z řetězu
V pátek 7.5.2004 jsme nabrali jižní kurz z Tábora směrem na
Vídeň. Do Rakouska jsme však necestovali, i když dnes není
problém překonat hranici při momentálním rozhodnutí, pokud
bychom měli u sebe alespoň občanský průkaz. Tak rychle se mění
zdejší poměry, že nám taková myšlenka stále připadá jako něco
výjimečného. Když jsem si před týdnem o půlnoci z 30.4. na
1.5.2004 připíjel s přáteli na vstup do Evropské unie, uvědomil
jsem si pak především, že nyní máme konečně moře a dokonce
i oceán. Tentokrát nám stačilo moře v české podobě, rybník Svět,
u jehož břehu leží kouzelné jihočeské městečko Třeboň s historickou architekturou v centrální části a chráněnou krajinnou oblastí
ve svém okolí a sem jsme byli pozváni k hudební produkci do
Rybářské bašty u hotelu Bohemia & Regent. Příjemný interiér
restaurace s trámovou konstrukcí a terasou s výhledem na Svět
nám poskytl prostor k účinkování, na které jsme se velmi těšili,
neboť hrajeme rádi především v místech, která pozitivně ovlivňují naše duše, kde se cítíme z různých důvodů dobře a právě
Třeboň tento požadavek dokonale naplňuje. Richard, Eva
a Radek zde tráví každoročně část dovolené, z níž přikrášlené
zážitky, převyprávěné Richardem nejméně milionkrát, známe
všichni zpaměti, já zde pravidelně testuji fyzickou kondici na
- 44 -
horském kole a Pepíno vše uvedené zrovna plánuje. Aparaturu
jsme z prostorových důvodů instalovali do rohu mezi krbem
a vchodem do salonku, nikoliv na malé pódium podle místní
tradice, kde pravidelně hraje trio muzikantů pro svou obživu.
Podařilo se nám tak umožnit posluchačům vnímání tónů
i harmonií hezky zblízka, bez zbytečného zábradlí ovinutého
ošklivým, červeně blikajícím světelným hadem z doby diskotékových veselic Husákových dětí. Jsem přesvědčen, že tato
úprava terénu akci velmi prospěla a zátiší s mikrofony, reproduktory, nástroji a dalšími nezbytnými kousky zvukového řetězce
získalo znamenitou podobu. Kontakt s publikem byl okamžitý,
spontánní, vřelý a snad proto již první série zahájená krátce po
dvacáté hodině přivedla na taneční parket skvělé třeboňské
tanečnice. Publikum s převahou lázeňských hostů podporovalo
báječnou atmosféru celého večera, která zajisté nakonec ovlivnila
nabídku dalších vystoupení v Třeboni. Půvabně působila integrace rozdováděného strejdy z Kotěhůlek, kterého do lázní
přivedly pravděpodobně následky sedavého zaměstnání ve funkci
řidiče autobusu na lince Horní-Dolní, s lázeňskými pětatřicítkami, které naopak do lázní žádné zdravotní problémy
evidentně nepřivedly. Strejda s bříškem v devátém měsíci
těhotenství, neúspěšně maskovaným modrou košilí z éry šoféra
odborářských zájezdů do NDR, skotačil jako utržený z řetězu
a prolézal po čtyřech všechny ochotně rozkročené nohy dam
přítomných na tanečním parketu, čímž dokazoval úspěšnost
podstoupené léčby i účinnost bahenní kúry. Pokud má lázeňský
pobyt takto prezentovaný blahodárný vliv na léty zdevastovaný
organismus člověka, pak věřím, že se pacienti rádi vracejí
a Třeboň z odevzdaných výplat vzkvétá, k radosti jejich i naší.
Večer byl zkrátka velmi povedený, protkaný drobnými epizodami
dokreslujícími kolorit lázeňského odpočinku a možná se ani
nehodí popisovat vše spatřené. Mnozí by si museli ozdravný
- 45 -
proces dobrovolně zakázat, léčebny duší a těl by krachovaly,
občané by se méně veselili a nakonec i my bychom přišli
o nevšední zážitky. Nemohu si závěrem odpustit ještě jeden
postřeh připomínající praktiky socialistických restaurací, když po
naší pochvale krásného podstřeší zaháknul okamžitě jeden
z číšníků řetěz na schody vedoucí do patra, aby se tam náhodou
někomu nezalíbilo nebo by se, nedej bože, muselo obsluhovat
více hostů. V té chvíli se mi živě vybavilo, že do roku 1989 bylo
možné ve vybraných restauracích koupit pivo pouze k večeři, na
silvestrovský bigbeat byl přístup pouze v tesilových kalhotách od
krejčího Vasila a stála se fronta na banány, kterou komentovala
procházející Američanka slovy: „To bych si to radši koupila“.
Ještě teď mi běhá při těchto nekalých vzpomínkách mráz po
zádech. 21.5.2004 se pokusíme učinit lázně z Ústrašic, kde se
chystáme v tomto termínu vystoupit. Přijeďte se bavit s námi.
Určitě se nám to společně podaří, není jiné cesty.
• Čokoládoví ježci
Do kulturních domů k vystoupení, přiznáváme, jedeme vždy
s mírnými obavami. Jednak jsme spíše klubovou kapelou a pak
také hraní na sále s větší kapacitou míst je dnes značným rizikem
jeho naplnění. Obavy se ukázaly posléze liché, protože jsme
vytvořili klubové prostředí pomocí decentních světel a hořících
svíček a nakonec ani žádná židle nezůstala prázdná. Když jsme
s Richardem na konci roku 2001 začínali s dvěma kytarami
u krbu, ve snu nás nenapadlo, že do dvou let vyprodáme kulturní
dům, jako ve slavné éře našeho rockového působení před dvaceti
lety. Když mně mladá stavební inženýrka z mého
zaměstnaneckého týmu u pátečního oběda sdělila, že akci
pravděpodobně navštíví a to zejména proto, že ji Richard v čase
svého krátkého pedagogického působení učil v 6.C hudební
výchovu, uvědomil jsem si, jak věkově široké spektrum
- 46 -
posluchačů dnes oslovujeme. Tato epizoda zároveň dokresluje
Richardovu pedagogickou velikost, když v resortu školství strávil
v roli učitele sotva dva roky, učil tolik podceňovanou hudební
výchovu a přesto ještě po dvaceti letech nevymizel z paměti
bývalých žáků, či spíše žákyň. Věřme, že si jejich přízeň získal
svým ryze profesionálním přístupem a nikoliv, že by je zval do
kabinetu na čokoládové ježky. Vše se odehrálo v pátek, 21.
května 2004, v obci Ústrašice za Planou nad Lužnicí směrem od
Tábora. Použitím zkratky přes Horky a Větrovy jsme se vyhnuli
pátečnímu hustému podvečernímu provozu na E55 a bez
problému jsme dorazili krátce před osmnáctou hodinou na místo.
Počkali jsme až se setmí a pak už nám nebránilo nic pustit do
prostoru akordy hlasů a nástrojů. Dvě série byly spíše poslechové
a Richard připomněl publiku, jak to vypadalo před čtrnácti dny
v Třeboni s lázeňskými hosty, kteří okupovali parket již od
prvních taktů. Určitě tato informace vedla záhy partnerské
dvojice k zamyšlení, zda byla zmíněná třeboňská odvázanost
ovlivněna pouze lázeňskou léčebnou kúrou. Výzva k tanci byla
obratem vyslyšena a parket se okamžitě naplnil, když dámy
a slečny své partnery operativně obsadily do rolí lázeňských
šviháků a galantních plážových inženýrů. Jistě tušíte, co mám
použitými termíny na mysli. Formace půvabných děvčat tančících
clogging pod názvem Marlena (605 295 507) pak svým přesně
nacvičeným, poutavým a hezkým vstupem definitivně rozptýlila
počáteční rozpaky publika a od tohoto okamžiku vstoupil večer
do překrásné atmosféry relaxace, pohody, přátelství, lásky
a ostatních pozitivních atributů života. Rozzářené obličeje lidí,
které máme možnost ze své pozice za mikrofony sledovat, nám
pak dodávají energii, radost a pocit smysluplnosti, pro který jsme
schopni, stále dokola, celé to muzikantské martyrium
podstupovat. Hráli jsme tentokrát ještě po třetí hodině ranní, než
nám definitivně došla síla nátisku, stisku, úchopu, úhozu i hlasu.
- 47 -
Akci hodnotíme na jedničku s hvězdičkou, protože i pořadatelský
servis ústrašického týmu neměl jedinou chybu (řízek se salátem
v půl druhé nad ránem chutnal jako od maminky nebo od
manželky) a proto určitě vyhovíme jeho pozvání k dalším akcím.
Nic vtipného a publikovatelného mě dále v souvislosti se zmíněným vystoupením nenapadá a tak v tomto místě příběh ukončuji.
Snad jen, že Jožo a Fero ze Slovenska, kteří večer z nějakého
důvodu také navštívili, hráli ohníčkové hity v předsálí a v závěru
překrásně tančili v přiléhavých teplákách od Mečiara i na české
hity v našem podání a asociovali v mých myšlenkách některé
scény z překrásného snímku Ondřeje Trojana Želary. Děkuji za
pozornost a přijďte příště zas. Bez vás by to určitě nemělo smysl.
• Barbucha
V rámci naší sporadicky uplatňované kampaně „Kultura vesnici
a vesnice kultuře“ jsme zavítali již podruhé v historii do malebné
obce Oldřichov. Nachází se v blízkosti Mladé Vožice, kde se
narodil před čtyřiceti lety významný hudebník působící dnes ve
světoznámém vydavatelství Supraphon a zároveň hrající v naší
neméně proslulé skupině Big Papa na basovou kytaru Fender.
Z uvedeného vyplývá, komu přisoudit zásluhy o realizaci níže
popisovaného účinkování v pátek 28.5.2004. Namlsáni nabitým
sálem z předcházející akce v Ústrašicích jsme se zpočátku cítili
v mírných rozpacích, protože nás navštívila tentokrát pouze
polovina obyvatel Oldřichova. Otcové současného publika,
stavějící kdysi kulturní dům v akci Zet, jeho kapacitu evidentně,
vzhledem k dnešním poměrům, předimenzovali, nic netušíc na
socialistické odbočce od kapitalismu ke kapitalismu o existenci
planety Nova v každé oldřichovské domácnosti na historickém
přelomu milénia. Bláhově se tehdy domnívali, masírováni ze
všech stran marxisticko-leninskou teorií o smazání rozdílu mezi
městem a venkovem, že se jejich děti budou bavit po společné
- 48 -
práci opět společně. Přepočítali se, neboť by sál mohl být nyní
poloviční, když i zdejší budova školy postrádá žáky a chátrá.
Nejlépe by nakonec bylo, kdyby zde žádný kulturní dům nestál,
protože by nestrašil svoji nearchitekturou v centru historické obce
a neposkytoval by ani příležitost nekalým praktikám hostinského,
který si zcela jistě spletl svoje životní poslání i dobu výskytu. Až
si někdo z hygieniků nebo ČOI přečte tyto věty, má jasnou
tutovku. Přes všechno zmíněné jsme pozvání pořadatelského
týmu přijali rádi, byli jsme spokojeni se zvukem i s publikem,
když Radek dokázal každého pojmenovat a definovat jeho
příbuzenský poměr k Marešovic rodině. 27 bratranců vlastních, 9
maminčiných, 16 neteří s partnery, 14 synovců, iks tet a ypsilon
strejdů, ségra, švára, kámoš šváry, zaměstnankyně z doby
provozování obchodní živnosti, atd.,atd., prostě kouzelný výčet
místních i nemístních, pro které jsme hráli jako vždy s radostí
a elánem v přesvědčení, že jejich očekávání nezklameme. Na
mou otázku, zda je přítomen i někdo jiný než od Marešů, jsem se
odpovědi nedočkal. Serža a Vlaďka v roli hlavních pořadatelů
měli s přípravou akce určitě hodně práce, když nám dokonce
vlastnoručně připravili řízek se salátem a chlebíčky, jelikož
hostinský Vařečka byl zcela vytížen obsluhou šesti štamgastů ve
výčepu, jimž podal v součtu 36 podměrečných piv a 12 ředěných
rumů. Serža si pak s námi střihnul i Elvise, kterého zpívá tak, až
si všichni myslí, že Elvis žije. Všichni jsme polemiky na toto
téma určitě zaznamenali a po včerejším vystoupení jejich
opodstatnění potvrzujeme. Radek nám také sdělil zajímavý
postřeh, když popsal druhou nezúčastněnou polovinu
oldřichovských obyvatel jako fanatické fanoušky skupiny Kabát
a doložil své tvrzení zážitkem, kdy sledoval na loňské mikulášké
besídce extempore místního čtyřletého caparta, který zpaměti
skandoval píseň o chlapech, co se poperou noži nebo sekerou,
zmítajíc se jako strašidlo Barbucha v nekonečných kozelcích po
- 49 -
špinavém parketu a dokládajíc tím pedagogické vlohy svých
rodičů. Napadá mě příměr o Pelhřimovu, městu rekordů
a Oldřichovu, obci Kabátů a ušatých čepic z časů Kubuly a Kuby
Kubikuly. Málokdo také tušil, že akci navštívila i čerstvá
mistryně České republiky v bowlingu Jana Marešová z Prahy,
která nás mnohokrát fotografovala na Davídkově a jejíž
fotografie můžete spatřit i na tomto webu. Přejeme jí tímto
mnoho dalších úspěchů na evropských turnajích, kam se právem
s uvedeným titulem kvalifikovala. V závěru akce jsme poslali
dividendy Janu Becherovi a skrblila jenom Eva, která se opět po
čase nominovala do role řidičky Papamobilu. Jízda byla v její
režii určitě plynulá, neboť mě nic nerušilo ve spánku a probudil
jsem se až v poslední pravoúhlé zatáčce před základnou, ve které
se vždy přeme, zda tisíckrát upozorňovaný Richardův soused
bude zase parkovat na místě, kde vykládáme aparaturu.
Pesimistický odhad měl Pepíno i Richard, já naivně doufal
v sousedovu empatii a Eva se zdržela tipování, protože ví jako
dáma o chlapech své. Vyhrál Pepíno a Richard. Soused parkoval
uvědoměle na milimetr přesně tam, kde je optimální zastavit pro
nás, tedy před Richardovým vchodem. Čest jeho památce, amen.
Závěrem klasifikuji jedničkou všechny, co se na akci podíleli a ti
co se nepodíleli, zůstávají prozatím bez klasifikace. Děkujeme.
• Voda se vaří
V pátek 4. června 2004 jsme účinkovali na akci „50 let Rock and
rollu na křídlech Chrysleru“. Pozvání pořadatelů jsme přijali
ochotně, i když do uvedeného žánru zasahujeme pouze okrajově,
především proto, že nás zaujalo krásné prostředí letního parketu
Penzionu-restaurantu s názvem „U koňské dráhy“ v obci Holkov
před Velešínem v okrese Český Krumlov. Vkusně působící areál
vybavený pódiem pro hudební produkce a výbornou kuchyní
s perfektní obsluhou nás upoutal okamžitě po příjezdu na místo.
- 50 -
Vystupovali jsme odpoledne v šestnáct hodin a přes poměrně
malou dešťovou a nízkoteplotní účast návštěvníků se nám hrálo
dobře. Připojili jsme se na výkonnější aparaturu a vzdálili jsme se
tak poněkud naší obvyklé klubové prezentaci. Každá nová
zkušenost je však cenná, včetně honoráře od Chrysleru.
Papamobil, kterým se přepravujeme s aparaturou, je též Chrysler
a DJ Kosťa, který celou akci moderoval, připomenul jeho
přítomnost jako doklad domnělé muzikantské chudoby. V dobách
dávných byl Holkov více známý než dnes, protože zde byla
zastávka Koněspřežky. Kupecké karavany směřovaly z rakouských zemí do Čech a putovaly po různých cestách. Jedna z nich
vedla z Lince do Českých Budějovic a Prahy a dopravovalo se po
ní velmi žádané zboží, hornorakouská sůl. Cestování bylo velmi
náročné a řešení problému nalezl až profesor František Josef
Gerstner, který v roce 1807 představil projekt „železné silnice“.
V roce 1825 byly zahájeny stavební práce a 1. srpna 1832 pak
i pravidelný provoz na celé trati Linz – České Budějovice. Napadá mě, jak by bylo romantické cestovat dnes s kapelou po koněspřežné dráze, hrát ve starých hostincích po cestě, přespat v místě
a druhý den pokračovat dál. Na Holkově po nás pokračovalo
seskupení John Slim Blues band a potom ještě Kiss Revival a ZZ
Top Revival. Komerční akce tohoto typu hrát v budoucnu
nechceme, neboť máme radši zážitky než peníze, ale do areálu
Holkov bychom se určitě rádi vrátili, pokud bude majitel objektu
naši nabídku účinkování na akci komornějšího charakteru
akceptovat. V závěru děkuji Milanovi Bílkovi z Rádia Faktor, že
mi zachránil stojan na kytaru, který jsem na pódiu zapomněl,
když se jedna aparatura stěhovala do auta a druhá z auta a ty věci
se tak podobají. Zatracená globalizace. Jak krátké bylo naše
vystoupení, tak krátký je i tento příběh. Tipování v poslední
zatáčce před základnou v Táboře, zda Richardův soused bude
opět parkovat před jeho vchodem, dopadlo tentokrát v neprospěch
- 51 -
Pepína, který zatvrzele zastává pesimistický názor a dotvrzuje jej
rčením, že pro každou svini se někde vaří voda. Soused na místě
tentokrát neparkoval a umožnil nám tak složit náklad rychle
a bezbolestně. Pokud si přečetl příběh s názvem „Barbucha“
z minulého týdne, je to od něj milé a možná se někde přestala
vařit voda.
- 52 -
• Kentaur
V neděli 6. června 2004 večer jsem v rámci přípravy na budoucí
vystoupení Big Papa nasával atmosféru šedesátých let návštěvou
koncertu legendárního Beatla Paula McCartneyho v Praze.
Obsadil jsem skvělé místo pár metrů od pódia a Paulovi jsem
mohl číst z tváře i prstů. Když se v přesně načasovaném
okamžiku, o půl deváté po úvodní cirkusové show, odhrnula
barevná opona, stál tam s klasickým Höfnerem jako ve
třiašedesátém na počátku beatlemánie, v blue jeans a červeném
sportovním saku a z jeho úst zněl song „Jet“. Pokud mají hvězdy
charisma, pak je Paul, přezdívaný Macca, jejich prototypem,
protože se okamžitě zdvihnulo k nebi zcela spontánně sto tisíc
rukou, zaburácela vysočanská aréna a po tvářích stékaly slzy
dojetí. Jako by se čas na 135 minut zastavil. „Ahoj Praho, ahoj
Česká republiko“, zvolal česky v úvodu vystoupení a chrlil poté
jeden hit za druhým. „Někdy chceme člověku něco říct a často se
stydíme. Pak zemře a už je pozdě,“ řekl tiše Paul a zpíval Here
Today pro Johna Lennona. Na videopanelech v pozadí scény
prolínaly černobílé filmové sekvence z éry Beatles. V závěru
hodil Macca z pódia trsátko a minulo mě jen o pár metrů. To by
pak do mých prstů vstoupila nebeská energie a poselství předávat
ji dál. Možná z těchto několika vět cítíte alespoň zlomek toho, co
jsem prožíval já i se vzdálenou vzpomínkou, kdy jsem ve svých
deseti letech, v šestašedesátém roce, viděl v píseckém kině na
náměstí, ve filmu „Perný den“, poprvé Beatles. Před plánovaným
odjezdem k našemu dalšímu vystoupení mě vyzbrojil zajímavou
teorií parity realitní makléř, věrný posluchač hudebních
menšinových žánrů a milovník hor, lesů, vod a strání, Kamil.
Popisoval zajímavou soutěž, či spíše netradiční sportovní klání
sestávající ze dvou protichůdných disciplín, šachové hry a pití
alkoholických nápojů neurčeného druhu. Body se prý získávají za
vyhrané šachové partie a podle speciálně stanoveného
- 53 -
alkoholového koeficientu též za míru požití. Podotknul jsem, že
se tak pravděpodobně může umístit na přední pozici i totální
šachový analfabet s nadprůměrnou průpravou v druhém oboru.
Není to až tak docela pravda, přesvědčil mě Kamil, protože se
touto cestou pokusil v loňském ročníku zvítězit nejmenovaný
borec, který vyhrál pouze jednu šachovou partii a zisk bodů se
snažil dohánět prochutnáním bezmála čtyř litrů značkového
moku. Cenu teoreticky opravdu získal, ale vzápětí byl
diskvalifikován, jelikož nekomunikoval s okolím a na nucené
vibrace kolemjdoucích, vybízející jej k procitnutí, nereagoval.
Pouze nejvěrnější kamarádi se odhodlali vždy po půlhodině
k otočení jeho trupu ve snaze zabránit vzniku proleženin. Pro
úspěšnost v soutěži se prý musí najít optimální parita, neboť čím
více se soutěžící snaží vyniknout v jedné disciplíně, tím více
bodů ztrácí v druhé. Paralelu jsem spatřil okamžitě i v živé
hudební produkci, která je vlastně obdobným dvojbojem, kdy též
nalezení výše popsané optimální parity je pro muzikanta prioritní.
Takto poučeni jsme odjeli v sobotu 12.6. 2004 hledat zmíněnou
paritu na oblíbený penzion „Mlýn Davídkov“ v obci Hryzely,
s poštou v Kostelci nad Černými lesy. Paritu jsme nalezli a zda
byla optimální, necháme k posouzení publiku. Akce se nám velmi
líbila, když komunikace s přízemím i patrem objektu neměla
z našeho pohledu chybu. s paní mlynářkou Martou jsme potvrdili
termíny hraní na druhé pololetí a když si hosté vzápětí zamlouvali
místa na 4. září, velmi nás tato přízeň potěšila. Hráli jsme do
dvou hodin, pak jsme přidali ještě jeden improvizovaný hit,
Richard musel zazpívat Slunce od Petra Muka a nakonec nás ještě
všechny skvěle bavil až do svítání v roli DJ. Po krátkém
povinném spánku jsme procitnuli k snídani, ke které nám pan
mlynář Václav připravil „Davídkovský steak“ nebývalých
rozměrů a patentované technologie zhotovení. Nic podobného
jsem nikde jinde nejedl ani neviděl. Doporučujeme všem, kteří
- 54 -
Mlýn navštíví, aby tuto specialitu ochutnali, určitě je nezklame.
Jízda zpět do Tábora byla bezproblémová a bezpečná, neboť řídil
Richard, který tvoří s Papamobilem kompaktní celek stroje
s lidskou tváří. Představuji si takto novodobého kentaura jménem
Big Papa s tělem Chrysleru a Richardovou hlavou. Děkujeme
publiku za stálou přízeň a mlýnskému servisnímu týmu paní
Marty za bezchybné služby a starost o naše zabezpečení, bez
kterého by náš výkon byl pouze poloviční.
• Duel
Když nám nedávno vedoucí stylové restaurace Havana na
táborském Žižkově náměstí sdělil, že na 18.6.2004 pozval
k vystoupení originální kubánskou kapelu, okamžitě jsme si
uvědomili, že ve stejném termínu máme naplánovaný i náš
hudební večer o padesát metrů vedle, v restauraci U Červeného
koně. Chvíli jsme dokonce zvažovali, zda nemáme svoji akci
přeložit nebo zrušit, když exotičtí hosté budou v Táboře určitě
vzácní. Rozhodnutí bylo nakonec nekompromisní a jsem rád, že
jsme neustoupili. Je nutné zvládat konkurenční prostředí ve všech
oblastech a poskytnout lidem možnost výběru. Bylo opět plno
v obou místnostech i na schodech a ti, co dali přednost latinskoamerickým rytmům v Havaně, zase uvolnili místo pro naše nové
posluchače. Staré město v Táboře se po letech začíná probouzet.
Opravují se střechy a fasády zchátralých objektů, probíhají zde
rozsáhlé rekonstrukce interiérů a sítí, dláždí se ulice podtrhující
kolorit této lokality a připravuje se otevření nových restaurací
a hudebních klubů. Zbývá doufat, že se najdou i zajímavé soubory, které zde budou ochotny účinkovat, provozovatelé, kteří je
budou ochotni zvát a přiměřeně honorovat a činit tím z Tábora
přitažlivé město po vzoru Třeboně nebo Českého Krumlova. Eva
se vrátila kouzelně opálená z týdenního pobytu u moře v Itálii
a podpořila svým příchodem předzvěst, že na Žižkově náměstí
- 55 -
vystupují Kubánci. Její prosolené hlasivky dodávaly vokálům
opravdu karibskou příchuť a nám připadlo, že bude muset být
naložena ve slané lázni povinně po zbytek své hudební kariéry,
když jí to tak neodolatelně prospívá. Stejně už nemusí do konce
života pracovat, protože vymyslela pro Wüstenrot obchodní
označení poskytovaného úvěru, které se šéfům zalíbilo natolik, že
jej schválili pro celorepublikovou reklamní kampaň. V době
superstar je Superúvěr určitě přitažlivým názvem a Evě tento
nápad zajistil doživotní rentu jako důkaz, že i jedno slovo může
změnit váš život. Před prázdninami nás čeká poslední, přísně
utajované, vystoupení na privátní akci v nejmenovaném místě
a termínu, pro nejmenované, avšak zcela určitě definované
publikum. Pak už budeme čerpat prázdninovou inspiraci a nové
síly, nabíjet se prožitky a požitky, sát pozitivní energii z vesmíru
i přírody Země při aktivním odpočinku a jiných bohulibých
činnostech. Pod názvem Big Papa hrajeme právě jeden rok
a zaznamenali jsme v něm mnoho úspěchů. Získali jsme početné
publikum doma i mimo Tábor, máme internetové stránky, na
kterých v nejbližší době zaregistrujeme 3000 přístupů, hraní nás
stále baví a doufáme, že ještě dlouho nepřestane. Paul
McCartneyho koncert v Praze mě přesvědčil, že se dá při dobré
kondici úspěšně účinkovat i ve dvaašedesáti letech. Kondicí
zatím disponujeme, do zmíněného věku máme však naštěstí ještě
moc, moc daleko. Navštívil nás na akci, k naší neskrývané
radosti, i legendární Jarda Hlava, který stál u počátků bigbeatové
éry v Táboře, když s tehdejší kapelou The Ants nastartoval
podmínky realizace hudebních produkcí i pro nás. V hudební
sféře platily zákony trhu založené na nabídce a poptávce
i v socia-listickém mezidobí a tak dnešní poměry nejsou pro nás
v tomto ohledu ničím novým. Bavil se s námi v pátek skvěle i pan
Kalousek, majitel několika knihkupectví a prodejen hudebních
nosičů a byl nadšen naší písničkovou prezentací, až nám slíbil
- 56 -
možnost plakátové propagace ve svých výlohách na hlavní
táborské třídě a v Obchodním domě Dvořák. Budeme tak moci
lépe a s předstihem informovat naše posluchače o připravovaných
akcích na Táborsku. Po dlouhé době vystoupila i Bulharka Lucka,
která však neopatrně vypila helium z koupeného balónku a hlas
včelky Máji jí nedovolil k její škodě zazpívat více než tři
písničky. Večer jsme zakončili tradičně nad ránem, posilněni
domácí česnečkou připravenou mistrem od Červeného koně.
Aparatura byla bleskově složena s pomocí známých a příbuzných
a po jejím uskladnění na základně u Richarda jsme zašli ještě na
jedno značkové točené do Havany. Kubánci už spali zmoženi
českými poměry, ale personál vycvičen místní klientelou odváděl
poctivé řemeslo i za svítání. Plzeňský, prazásaditý, dvanáctistupňový, sklepem chlazený, transparentně zlatavý mok se
šlehačkovou pěnou posazenou na vršek poháru jako zmrzlinový
kopeček, dorovnal potřebnou hladinu iontů a minerálů v těle
vyčerpaném dvanáctihodinovou hudební extází. Na podzim
chceme hrát více mimo Tábor a pro vystoupení na domácí scéně
se rozhodneme až na základě případné zajímavé nabídky. Zvlášť
děkujeme skalním příznivcům, kteří nám zachovali věrnost i ve
zmiňovaném konkurenčním duelu. Iva Přibylová svým rozzářeným úsměvem dokladovala blížící se prázdniny, protože jako
správná učitelka je načasovaná na desetiměsíční pracovní režim
od září do června a nyní může zaslouženě na dva měsíce vysadit,
pokud jí to Luboš a rodina umožní:). Přejeme hezkou dovolenou,
prázdniny a letní odpočinek všem našim posluchačům, kamarádům, známým i neznámým, příznivcům i nepříznivcům, jsou-li
vůbec nějací a budeme se těšit na shledání někdy příště.
• Hluboko, divoce a vysoko
Jak jinak než živi a zdrávi, sešli jsme se po dvou měsících
hudebního lenošení ve středu 25.8.2004 v 17 hodin na zkoušce.
- 57 -
Setřeli jsme prach z futrálů a vdechnuli notám život rozkmitáním
strun, citem nátisku, pnutím hlasivek, silou úderů a energií
elektrických zesilovačů a reproduktorů. Na stole ležely desítky
fotek exotických krajin vysoko nad mořem i hluboko pod jeho
hladinou. Ani jedna fotografie však nezachytila okamžik masového turismu na globalizované pláži v řadě geometricky řazených
slunečníků. Big Papa zkrátka odpočívá aktivně a tak jsme
hodnotili první Radkův chorvatský ponor do osmi metrů,
Richardův ikstý do čtyřiceti, raftingové umění Evy na divoké řece
v jižní Francii a nakonec i můj bikeový výjezd do 2062 metrů na
Kleine Scheidegg ve švýcarských Alpách. Při této příležitosti se
mi vybavily nedávné, směšné, lokálněpolitické tahanice kolem
rekonstrukce mostu přes táborské vlakové nádraží, když v mnou
dosažené alpské metě téměř v oblacích nastupovali bačkoroví
horolezci do vlaku, který vzápětí stoupal o dalších 1406
výškových metrů do skutečného nebe. Tato železnice Jungfraubahn byla jedním z největších úspěchů techniky již na konci 19.
století. Šplhá spirálovitě skrze tunely vyřezané do skalnatých stěn
hory Eiger. Klobouk dolů. Pepíno konečně položil a nabušil
kompletní doškovou střechu na svou letní rezidenci a nyní se
chystá na slíbený seskok v tandemu s padákem. Zda z hřebenu
nové střechy a se svojí manželkou, nám neupřesnil. Richard
nahlásil čerstvou mobilovou zprávu od paní mlynářky Marty
z Davídkova, že je na 4.9.2004 již vyprodáno a tak se o to více na
naši nejoblíbenější štaci těšíme. Potvrdili jsme také smlouvu
s Městem Tábor o účinkování v rámci Táborských setkání 2004.
Byla nám přidělena restaurace U Červeného koně v podzemí
Žižkova náměstí, kde shodou okolností také často vystupujeme
a budeme zde hrát k pohodě hostů i naší v sobotu 11.9.2004 od 21
hodin. Česnečku zde vaří stále nejlepší na světě, protože jsme to
po zkoušce okamžitě prověřili a máme ji slíbenou na čtvrtou
ranní po vystoupení. Kdo vydrží, dá si ji s námi. Nakonec ještě
- 58 -
jeden postřeh z mého zahraničního putování. Do vyspělé Evropy
máme ještě hodně daleko. Na cyklostezce lemující rakouskou
řeku Mur mne kromě překrásné přírody zaujaly i nízké ploty
rodinných domů svědčící o tom, že soukromí nemusí být vždy až
tak tajné jako u nás. Zřejmě není nutné skrývat bazén a grilovací
náčiní před zraky sousedů a berních úředníků. Nikdo také
nechodí po zahradě ve spodním prádle a nezamknuté kolo
u hospůdky na cestě zůstane na svém místě i za hodinu,
s tachometrem, mobilem a značkovou hustilkou duší.
• Pěšky do Pojbuk
V sobotu 4.9.2004 jsme po dvouměsíční hudební odmlce zavítali
na mlýn Davídkov k první poprázdninové akci. Azurové nebe,
jako na Malorce uprostřed letní sezóny, se odráželo v hryzelském
rybníku, na jehož břehu, u vybudovaného dřevěného sezení, nás
po přejezdu hráze vítala samotná paní mlynářka Marta. Richard
měl v ruce trumpetu, kterou za jízdy vystrčil z okna ( opravdu to
byla trumpeta) a zahrál úvodní fanfáry. Dopravní vyhláška hraní
na hudební nástroj za jízdy přímo nezakazuje a tak se obešlo vše
bez policejních sankcí. To vše umocňovalo naše pozitivní pocity,
které nás při cestách do těchto míst pravidelně provázejí. Každá
část aparatury má na kamenném pódiu své přesné místo a svým
dotykem se postupně zapisuje do jeho historie. Máme postup
práce, po několika akcích zde, již nacvičený a tím se celá příprava
značně urychluje. Můžeme pak v klidu, ještě před začátkem
vystoupení, ochutnávat masové, příjemně kořeněné specialitky
z kuchyně pana mlynáře Václava. Pivo bylo podáváno opět
rychle, chlazeně, ochotně, mile, plně, s pěnou, s úsměvem a s
mnoha dalšími příjemnými atributy, pro které nenacházím další
vhodná slova. V obsluhujícím týmu chyběla tentokrát Martina
(omluvena z rodinných důvodů) a Janu č. 1 proto doplnila sympatická Jana č. 2. Nechyběla partička z Nymburka, bez které si to na
- 59 -
mlýně už nedokážeme představit a přispěla opět podstatnou
měrou k tradiční pohodě. Zatím jezdí oni a ony za námi a možná
jim to brzy, s jejich přispěním a pozváním, oplatíme a zahrajeme
i v Nymburku. Po ukončení produkce jsme odpadávali postupně,
úměrně svému týdennímu zatížení. První jsem odešel já kolem
čtvrté ranní a důrazně jsem upozorňoval Pepína, kterého jsem
vyfasoval na dvoják, že až se po tmě připlíží, tak ta hromádka
pod dekou není v žádném případě jeho manželka. Pro jistotu jsem
však spal na zádech. Akci uzavíral tradičně Richard v šest za
světla a co činil dvě hodiny bez mého dozoru, nedokáži popsat.
Pravdou je, že první jsem vstával já o deváté, dobalil aparaturu
i za Richarda a posnídal míchaná vajíčka na cibulce. Jarda natočil
pivko, protože k snídani to na mlýně ani jinak nejde a den se
zbarvil do růžova. Zásoba "Plzně" byla vypita večer a tak
postačila na doplnění minerálů v těle i desítka. Radek v této
souvislosti vyprávěl příběh svých kamarádů z Vilic, kteří pili
nedávno pivní maratón, jehož pravidla přikazovala konzumaci
jednoho sudu za den. Byli na to čtyři. Když je navštívil sedmý
den ráno, tedy v cílové rovince, komunikace s nimi byla prý
značně svízelná a jediná věta, kterou ze sebe vypravili, zněla: “Už
přivezli sud?“ Jeden měl zakrvácená chodidla z předešlého dne,
kdy dodávka sudu z nějakého důvodu nefungovala a tak se prý
tento borec vydal 11 km pěšky do Pojbuk problém řešit. Netrefil
se do bot, o kterých se pak mylně domníval, že nemohou být
jeho. Nezávislí pozorovatelé však tvrdí, že jeho byly v každém
případě, ale obouval si levou na pravou a ještě špičkou dozadu.
Kdo ve zmíněném maratónu zvítězil, se prameny popsaného
příběhu nezmiňují a není na místě ani olympijské heslo Pierra de
Coubertina o tom, jak se nemusí vyhrát, ale stačí se zúčastnit.
Snad jen dobře, pomyslel jsem si, a velmi moudré, je nežít ve
Vilicích. Z akcí jezdíme vždy slušně, vesele a zásadně dobře
obuti. P.S. Po cestě zpátky nám volala z mobilu do auta Olinka
- 60 -
Maříková (za svobodna Mašková), exvokalistka týmu Petra
Muka, že je hodinu po porodu a světlo světa spatřila malá, 48 cm
dlouhá, Adélka. Ta nás zajisté slyšela už na svatbě mamky a taťky
v lednu tohoto roku a tak jsme tak trochu její kmotříčci.
Blahopřejeme.
• Na hájovně petlice
Oranžové plakáty s černým nápisem Big Papa oznamovaly dva
uplynulé týdny ve výlohách Kalouskových knihkupectví Orion,
trafiky v Palackého ulici a objektu bývalého hotelu Slávia naše
vystoupení v rámci Táborských setkání, v sobotu 11.9.2004
v restauraci U Červeného koně. Žižkovo náměstí žilo ve stejné
době hudbou Michala Prokopa & Friends s hosty Janem Hrubým
a Lubošem Andrštem a od 22 hodin ještě ojedinělým
multimediálním projektem skupiny Gothart, pod názvem Rakija
´n´roll show. V této nebezpečně těžké konkurenci jsme obstáli na
výtečnou, protože téměř všechna místa byla rezervována předem
a prostor bychom tentokrát naplnili určitě dvojnásobně k jeho
kapacitě. Sedělo se proto i na zemi, na schodech a v dalších,
méně obvyklých místech. Tradiční generační prolnutí (odhadem
od 17 do 55 let) potvrzuje výjimečnost skladeb šedesátých let, ze
kterých náš repertoár převážně čerpáme a především touhu
posluchačů po živém způsobu prezentace. Hráli jsme i pro Mária
Císaře, legendárního kytaristu pražské skupiny Bluesberry
a Krausberry, který se zde nečekaně objevil a když se zajímal
o mého červeného mini Höfnera, věnovali jsme tomuto
ortodoxnímu rockerovi z Hanspaulky Introvičovu píseň „Pojď
sem moje stará“. Reakce publika nás po každém kousku tlačila
dopředu a tak jsme přestávky mezi písničkovými sériemi
zkracovali na minimum. Oficiální čas konce jsme nastavili téměř
o hodinu a tančící v kolektivním objetí naplnili prostor do
posledních milimetrů. Ústrašičtí pak, motivováni nádhernou
- 61 -
atmosférou večera, nás požádali o říjnové vystoupení v jejich
kulturním domě a protože víme, jak jsou jimi pořádané akce při
svíčkách bezchybně zajištěny, rádi jsme nabídku přijali.
Vytipovaný termín v pátek 15.10.2004 ještě porovnáme s osobními harmonogramy a pak potvrdíme definitivně. Závěr byl klasický. Marně jsme křičeli a prosili: „Aparaturo slož se!“, ale naše
výzva zůstala nevyslyšena. Nezbývalo, než vše opět pečlivě
zabalit a naložit k transportu na základnu vynaložením vlastních
sil. Naštěstí je zkušebna asi 150 metrů daleko a tak jsme stihli
ještě poslední otevřený stánek na náměstí, v němž Martin Tlapa
griloval maso, přidával jako bonus preclíky a ochotně obsluhoval
všechny hosty. Hokej jsme v tu dobu s Kanaďany právě prohráli
a tak jsme odpočívali na dřevěné lavici a poslouchali několik
nadšených muzikantů, kteří měli v tu dobu ještě sílu hrát a zpívat.
Původně jsme se těšili do dřevěné Hájovny, která byla v týdnu
nově otevřena a úspěšně zkolaudována v rohu náměstí, ale ta
měla bohužel ve tři ráno petlice na oknech i na dveřích. Původní
odhodlání k provozu nonstop se tak ve velmi krátké době
rozplynulo a hlásící se podzim nejspíš tento záměr k naší smůle
také neoživí. Dokáži si představit ranní příjezd Big Papa z akce se
zastávkou na Hájovně, jak jsme sami dřevěnou chaloupku
pojmenovali, když to máme k Richardovi na zkušebnu asi 56
metrů. Naděje však neumírá, konkurence v oblasti starého města
táborského prudce narůstá a bude zaručeně tlačit na majitele
a ovlivňovat jejich počínání ve prospěch zákazníků. Aspoň
doufám.
• Kladívka
Když nás v polovině září oslovil Petr Nůsek z Housova mlýna
v Táboře s nabídkou k vystoupení, poněkud jsme nad jejím
přijetím váhali, protože toto místo má spíše tradici v pořádání
rekonstrukcí historických bitev a rytířských soubojů a naše
- 62 -
publikum sem ve velké většině dosud nenalezlo cestu. Před
konečným rozhodnutím jsme se proto vydali s Richardem přímo
do mlýna, aby nás realita později něčím nezaskočila. Interiér
středověké taverny s krbem se nám okamžitě zalíbil, ale to
k uskutečnění akce nestačí. Poslechli jsme si nejdříve představu
pořadatelky ze sdružení Housův mlýn a oplátkou vznesli
i požadavky naše. Došlo k dohodě a tak jsme v pátek 15.10.2004
hráli a pěli na Housáku, jak se objektu mlýna mezi lidmi říká.
Přijeli jsme po domluvě na pátou podvečerní, kdy v krbu již
praskaly plamínky a elektrický teplomet vháněl další jouly tepla
do prostoru. Dlažbu pokrývala řídce sláma, po které se procházela
kočka loudíc na nás svačinku, kterou nám Eva připravila. Na
dřevěném baru stála mobilní pivní pípa připravena hasit
celovečerní žízeň všech hostů. Přišlo jich mnoho a bylo
vyprodáno. Strop z masivních trámů prospíval výborné akustice
a nově nazkoušená píseň „Zabili, zabili“ z muzikálu Balada pro
banditu zněla v tomto stylovém prostředí excelentně.
Zaznamenali jsme rekord ve vstupu prvních tanečníků, kteří již
na druhou sloku úvodního Tymiánu vploužili do prostoru před
nás. Duo břišních tanečnic Ája & Ája předvedlo během večera
několik kreací, které vzbudily zaslouženou pozornost především
u mužské části publika. Po delší odmlce navštívil akci i kamarád
přezdívaný Chřestýš, který využil pátečního termínu, protože
kdybychom hráli v sobotu, určitě by nesměl. Když jsem před lety
tuto skutečnost vypozoroval, přirovnal jsem jeho sobotní absence
k režimu jízdního řádu autobusu, který při symbolu zkřížených
kladívek jede pouze v pracovní dny. Dnes se v sobotu po
Chřestýšovi již nikdo neptá, neboť se všeobecně ví, že má
„kladívka“. Možná, že znáte ve svém okolí více takových
kladívkářů. Kdyby založili politickou stranu, věřím, že by jim
procenta preferencí stačila s jistotou na vstup do poslanecké
sněmovny. Původní plán nazvat hraní „Poslední akce na
- 63 -
Housáku“ a v půlnoci celý dům zapálit, jsme nakonec zavrhnuli,
protože by to byla určitě škoda. Není mnoho takových míst
k pohodovému vystupování, které baví nás i hosty a proto si této
možnosti velmi vážíme. Pořadatelé se možná do příště polepší
v servisu pro hosty, protože jeden člověk za barem a jedna pípa je
zkrátka pro tak početné publikum málo. Samoobsluha se také
příliš neosvědčila. Byl-li bych pořadatelem, odstranil bych pro
podporu stylovosti i plastové kelímky na pivo a investoval
nějakou korunu do skla. Zajisté bych také z vlastních prostředků
namnožil plakáty, vylepil je po městě a nečekal bych, že si to
kapela zařídí sama. No, a až bych toto všechno uměl a byl
ochoten to vykonat, zavolal bych kapele, zda si u nás nechce
zahrát. Určitě bude chtít.
• Hajný je lesa pán
Jelikož byl Richard před několika roky úspěšně atestován pro
ponory v hloubkách do čtyřiceti metrů ve vodách sladkých
i slaných, mohl nyní využít nabídku majitele potápěčské školy ze
Zlína, Vaška Musila, a přesvědčit nás ostatní k vystoupení Big
Papa při příležitosti zakončení sezóny u dalešické přehradní
nádrže na jižní Moravě. V sobotu 30.10.2004 jsme krátce po
domácím obědě naložili zvukovou aparaturu, převleky na hraní
i spaní a zamířili na Východ. Cesta po dálnici D1 směrem na
Brno ubíhala rychle až do Velké Bíteše, kde jsme odbočili na
Náměšť nad Oslavou a po dvou hodinách plynulé jízdy dorazili
bez kompasu a GPS, navigováni bezchybně vrcholy chladících
věží Dukovanské jaderné elektrárny, do Hartvíkovic. Cestou jsem
rozvíjel teorii hudebního aranžmá skladeb poslouchaných v autě,
neboť žádný automobil není za jízdy bezhlučný a přidává
k písničkám part motoru, který tam žádný skladatel nevymyslel.
Když si představím mravenčí píli zvukových režisérů při
nahrávání skladeb v hudebním studiu a výsledek poslechu
- 64 -
nahrávky v jedoucím autě, připadá mi, že by se dal vytvořit
speciální hudební směr tzv. „automusic“, ve kterém by přímo
skladatelé a hudebníci ve skladbě záměrně použili zvuk motoru,
kterému by posluchači postupně přivyknuli už při domácím
poslechu a v autě už by se tento part jen mírně posílil. Pak bych si
pořídil do auta rádio i já, protože toto je hlavní důvod, proč
hudbu, ba ani mluvené slovo, nechci v uvedených podmínkách
vnímat. Jen stěží by dnes posluchači akceptovali hudební soubor,
ve kterém by vedle kytar, bicích a klávesových nebo dechových
nástrojů, účinkoval i hudebník s motorem. V autě to většině
publika nevadí. Divné, že? Do poslední chvíle jsme nevěděli, kde
budeme vlastně vystupovat. Na místě, kam jsme dojeli, právě
potápěči promítali filmový záznam jedné akce v Austrálii na
plátno napnuté mezi stromy na kraji lesa. Vedle griloval zbytek
týmu maso a udily se klobásy. Vašek žil v představě, že na konci
října zahrajeme pod širým nebem. K tomu účelu vybudoval v lese
i pódium s elektrickou zdrojovou centrálou. Romantiku máme
sice rádi, ale ne za každou cenu a tak jsme operativně našli o pár
metrů vedle objekt bývalé restaurace u fotbalového hřiště
místního SK, dříve patrně financovaného z jaderných zdrojů
ČSSR, rozplynuvších se však nyní definitivně pro lukrativnější
účely nové doby. Této situaci odpovídal i poněkud zanedbaný
interiér objektu. Předvídavě jsme tentokrát vyvezli i elektrický
radiátor a temperovali prostředí na přijatelnou teplotní úroveň.
Krátce po dvacáté hodině jsme zahájili hudební produkci
a protože moravští spoluobčané, drilováni odmalička oblastním
folklórem, jsou při vnímání písní citlivější než je obvyklé
v Čechách, vzájemné souznění nepřekonávalo žádné výrazné
bariéry. Karel ze Zlína, v osmdesátých letech profesionální
barový hudebník, rozbalil svoji akustickou Yamahu a sadu
foukacích harmonik a připojoval se k nám pravidelně v bluesových dvanáctkách, jak se říká dvanáctitaktovému klasickému
- 65 -
schématu. Nápojový a jídelní servis pro nás bezchybně obstarávaly Míša, Léňa a jejich maminka a tak jsme netrpěli žízní ani
hladem. Zmíněné sesterské, mimochodem mimořádně krásné,
duo s námi dokonce zazpívalo na mikrofony čechomorské
Proměny, místo Lucie Naděždy Ivanovny alias Bulharky, která
zatím, vzhledem k nízkému věku, na tyto přespolní akce nevyjíždí. Improvizované, narychlo upravené prostory vdechnuly akci
originální atmosféru a byli jsme na konci velmi spokojeni. Podle
ohlasu se pak domníváme, že i publikum. Nabídku k přenocování
v místě jsme nevyužili a protože se Richard, vytrénovaný
nedávným transportem pražských umělců na mnichovský Bierfest, cítil odpočinutý, vyjeli jsme ještě v noci k domovu. Ve tři
ráno nám úředníci poskytnuli bonus a vrátili čas o hodinu zpět.
Vašek nám do Papamobilu přinesl ještě výslužku v podobě
masových pochoutek a tak jsme si připadali jako po účinkování
na svatbě. Mimochodem jsme zrovna včera obdrželi nabídku na
červenec 2005, kdy bychom měli účinkovat na irsko-české nebo
česko-irské svatební veselici, na ranči Malevil v severních
Čechách. Richard řídil bezpečně i v mlze na Vysočině a právem
mu v cíli celá posádka, posílena horkou čokoládou a kávou při
zastávce u čerpací stanice Shell, zatleskala podobně, jako řidiči
ČSAD zájezd družstevníků JZD Horní Lhota po návratu
autobusem Karosa z Bibione. Radek, nevím z jakého důvodu,
léčil obsesi, neboli vtíravost myšlenky, kdy opakovaně v pětiminutových intervalech zpíval úryvek z dětského filmového
muzikálu …hajný je lesa pán… a nakazil tím postupně i nás.
Závěrem děkujeme generálnímu pořadateli akce, Vaškovi
Musilovi a jeho týmu, za skvělé přijetí a fajn večer. Zdravíme
všechny potápěče a přejeme do další sezóny stejný počet ponorů
i vynoření.
- 66 -
• Zajíc v pytli
V sobotu 6.11.2004 jsme opět v plánovaném dvouměsíčním
intervalu vypřahali na Mlýně Davídkov. V polovině podzimu
bylo zamračeně deštivé počasí, akorát si tak lehnout ke knížce
a ponořit myšlenky do jiného světa. Doma nás chrání žaluzie,
které lze v takových okamžicích přivřít jako víčka očí a nikdo
netuší, na co právě myslíme, ale v Papamobilu, kterým se
přepravujeme, je nutné žaluzie nemít, protože Richard za
volantem musí alespoň občas sledovat plánovanou trajektorii.
Máme ji sice najetou tak, že si bez problémů pamatujeme vtipné
i nevtipné, pokaždé stejně opakované komentáře z různých úseků
trasy, které jsou pronášeny různými členy souboru, ale jistota
bezpečnosti hraje přece jen prioritní roli. Nakládáme aparaturu
čím dál lépe a racionálněji, nebo spíše skladněji, protože vozíme
stejně věcí, ale zbývá nějak více místa v nákladním prostoru,
možná pro stopařky, které nás nakonec stejně nestopují. Na
mlejně žaluzie nepotřebujeme, protože stačí vejít přes kamenné
zápraží a praskající plameny v krbu nám okamžitě dají
zapomenout na venkovní nepohodu. Vzniká zde pokaždé krásné
mikroklima, které nám dopřává relaxovat na duši i na těle.
Rovnováha a harmonie sil je to, co všichni podvědomě hledáme
a potřebujeme a proto se do tohoto historického místa blízko
Kolína, Kutné Hory a Kouřimi, rádi vracíme. Zakončíme zde
i hudební sezónu 2004 Silvestrovskou oslavou, ke které se
skromností nám vlastní přispějeme svými osmdesáti nacvičenými
songy. i tentokrát byl plný dům hostů v obou patrech i přesto, že
chyběla sympatická Nymburk Company zajíždějící do Hryzel
pouze v letních měsících. Posíláme přátelům z NB tímto pozdrav
a těšíme se, že až vysvitne slunce v novém roce, najdou za námi
opět cestu. Dostali jsme krásný e-pozdrav ze zavináčové adresy
od Martiny, která pilně studuje a nemohla na mlejně být.
Doufáme, že si tuto esej přečtou její profesoři a přihlédnou k této
- 67 -
okolnosti při závěrečném hodnocení. Škola budoucnosti a nové
doby si neklade cíl naučit všechny všechno, ale je pouze
příležitostí, kterou můžeme využít ke svému prospěchu. Tak si
Martino vezmi moji radu k srdci, neboť mám věk, abych radit
mohl a jednej podle toho. Děkujeme za nové sobotní až nedělní
fotografie zaslané digitálními kanály do mého PC od Jany
z pražské tiskárny Hugo a určitě brzy nějaké umístíme na tomto
webu. Popisovat průběh akce podrobně nelze, protože sleduji spíš
texty a noty a některé momenty zkrátka nezachytím. Zda je to
dobře nebo špatně, nevím. Vím jen, že se nám to moc líbilo,
posluchači a tanečníci byli skvělí od začátku až do konce. Marta,
pan Václav a obě Jany za barovým pultem jakbysmet. Z obou
posledně jmenovaných jsem doslova loudil a páčil nějaké veselé
mlýnské dezinformace, které bych zde pak přibarvil a uveřejnil,
ale protože to u mě předpokládají, nedostal jsem z nich ani slovo.
Mnoho veselých kousků Richarda si pak přijďte poslechnout
a prohlédnout raději sami, až budeme opět vystupovat. Z auta či
na pódiu, jedno je, bavíme se skvěle, ale s podporou publika nám
to jde vždy o něco lépe. Tento příběh pojmenuji „Zajíc v pytli“,
přesto, že událost, kterou připomíná, zde nepopíši. Pouze přímí
účastníci akce vzpomenou na Richardovo nadranní pěvecké
extempore a pochopí, že byli svědky mimořádné show. Dojeli
jsme domů krátce po poledni efektně bez defektu, první sněhovou
vánicí u Miličína na České Sibiři. Ahoj.
• Český sen
Rok vkročil do posledního měsíce a byla sobota 4. prosince 2004,
když jsme jeli hrát na Vávrovku. Nikdo, kromě Pepína, nevěděl,
co Vávrovka je, ale soudilo se, že je to tam dobrý. Skutečně bylo
a určitě také proto, že pro úpravu léty chátrajícího objektu
vynaložili amatérští i profesionální stavitelé z řad organizátorů
akce, symbolizované tentokrát proužky a puntíky, značné úsilí.
- 68 -
Vávrovka je postupně rekonstruovaná usedlost stojící hluboko
v lesích za Veselím nad Lužnicí. Skupina nadšenců zde buduje
základnu pro relaxaci ducha dospělých i dětí a jak se zdá, daří se
to skvěle. Hráli jsme na nově zhotoveném dřevěném pódiu
napájeni plzeňským prazdrojem, hovězím gulášem a elektrickou
energií z dvoukilowattové centrály. Co si sem nedovezeš nebo
sám na místě nezhotovíš, to nemáš a nepotřebuješ. Takového
dojmu jsme nabyli okamžitě po příjezdu klikatou a úzkou lesní
cestou k velkým dvoukřídlým vratům, které se mimochodem
nesměly otevřít a stěhovat aparaturu jsme tudíž museli přes celý
dlouhý dvůr. Pomocníků bylo naštěstí dost na začátku i po
ukončení akce ve tři hodiny po půlnoci. Za cihlovou zídkou při
kraji sálku zbudovaného z původní stodoly žhavily studený
vzduch robustní, výhodně koupená za třetinovou cenu, válcová
kamna. Protože jsme se intuitivně uvelebili se svými nástroji do
rohu, půldruhého metru nad průduchy zmíněných kamen, cítili
jsme se po chvíli jako v sauně a pokřikovali mezi skladbami na
topiče, aby už nepřikládal. Nevěřícně nás zdola pozorovala
Radkova Monika v zimní bundě se šálou namotanou kolem krku.
Když tanečníci vstoupili na betonový parket k prvním kouskům
a podpořili tak cirkulaci vzduchu, ohřál se postupně celý prostor.
Dataprojektor zavěšený na trámové konstrukci pak promítal na
zeď obraz snímaný kamerou u baru ve vedlejší místnosti, kam
pronikal i zvuk naší produkce a tak bylo zajímavé pozorovat
osoby u barového pultu poklepávající si prsty do taktu našich
písní. Občas byla kontinuita obrazového příběhu přerušena
promítnutím aktuálních fotografií osob, zvířat a věcí a já získal
příslib CD, z kterého nějaké pěkné snímky vystavím později na
tento web. Prožili jsme určitě, alespoň z našeho pohledu, krásný
večer s partou příjemných lidí. s tím přímo kontrastuje náš
podvečerní průjezd novým táborským Shop City u Sojčáku, kde
právě otevřeli obchodní centrum Tesco a slíbili lidem pár nákupů
- 69 -
zadarmo nebo za padesát procent a lidi se po vzoru „Českého
snu“ nechali touto nabídkou zlákat k výletu i z nejzapadlejších
vesnic regionu. Když jsme je Papamobilem míjeli šťastně
kráčející ve tmě po krajnici, obsypány od hlavy k patě krabicemi
nepotřebných blbostí za výhodnou cenu, přišlo mi jich líto. Viděl
jsem typickou kulatou paní s vlasy upravenými podle vzoru
květáku s manželem v nevkusném klobouku, co si kupuje
pravidelně dvě basy desítky na týden v Kauflandu, aby zapomněl
na svůj úděl, jak sedí po zaparkování matně okrové, rzí mírně
prokvetlé, stodvacítky v sobotu večer u televize Panasonic
s obrovskou úhlopříčkou a sledují napínavé příběhy Petra
Novotného a dalších jemu podobných kreativních bavičů. Buďme
rádi, že náš svět stojí alespoň o chloupek bokem, dokonale tak
střežící proužkovaně puntíkované a živé lesní akce před
kolektivem výše popsaných spoluobčanů nájezdníků. Zálesácké
WC na Vávrovce zastřešovalo romanticky noční nebe, tentokrát
bezmračné a plné hvězd, které se na něm ostatně vznášejí stále,
ale jenom někdy jsou spatřitelné a srpek Měsíce couval
a ozařoval siluety stromů jako jediný zdroj světla v této civilizací
málo dotčené lokalitě. Velmi chválím, že se kouřilo pouze venku
a ještě ne mnoho, poněvadž notorických kuřáků kromě 4/5 Big
Papa ubývá a tudíž byl vzduch čistý, hlasivkám neobyčejně
prospívající. Co dodat? Líbilo se nám to tu a děkujeme Pavlu
Čulíkovi za pozvání. Pokud byli hosté spokojeni i s naším
výkonem, pak máme radost dvojnásobnou a rádi se někdy
vrátíme.
• Kouzlo Kulínského
První vánoční svátek jsme si vybrali k hraní již podruhé v historii
a i letos opět v Ústrašicích. Pro zahraniční čtenáře: Ústrašice,
okres Tábor, Česká republika, Evropa. Tradice se mají dodržovat
a tak jsme skvělým pořadatelkám, Šárce Kolářové a Slávce
- 70 -
Blažkové i jejich týmu, který nedokáži celý vyjmenovat, nemohli
vystoupení odmítnout. Sál kulturního domu byl beznadějně
vyprodán a hosté seděli i za námi na pódiu. Hrajeme zde vždy
pod ním, protože máme bližší kontakt s publikem a cítíme se
mnohem lépe a přirozeněji. Odhaduji dosažení rekordu
v návštěvnosti akce Big Papa v tomto roce, protože obvykle
v kulturních domech nevystupujeme a do klubů a restaurací se
tolik lidí nikdy nevejde. Potlesk jsme si vychutnávali po každé
písni a počáteční tréma, kterou vždy prožíváme, nás díky němu
brzy opustila. Publikum zaplnilo parket před námi a mnozí ztratili
hlas, když podpořili vlastním zpěvem náš hudební projev.
V neděli po akci, tedy dnes, kdy píši tyto řádky, najde určitě
každý čas na regeneraci zauzlených hlasivek prostřednictvím
dlouhého spánku a odpočinku, jak to ostatně činíme i my.
Doporučuji i výtažek z islandského lišejníku, který pravidelně
užívám a potvrzuji tímto jeho léčivé účinky. Do programu večera
jsme zařadili i dívčí taneční trio, které si mnozí chtěli odvést po
jejich vystoupení domů, ale nepodařilo se jim to. Nemá holt
každý kouzlo profesora Kulínského. Orientální mince pak cinkaly
při dalším vystoupení na bocích břišních, již dospělých tanečnic,
účinkujících pod značkou Alča & Alča. Výzvy jedné z aktérek
k tanci jsem uniknul o vlásek, ale bezchybně mě zastoupil
Richard, který, jak se ukázalo, má k tomuto druhu umění vrozené
dispozice. O půlnoci zpestřila program ohňová show Táborských
kupců, když plameny z jejich úst šlehaly až do stropu sálu. Strach
z následků ohnivých gejzírů nebyl v žádném případě na místě,
protože pořadatelé jsou členy místního sboru dobrovolných
hasičů a podle aktuálních informací je opravdu kulturní dům
v tomto okamžiku stále na stejném místě a trpí stejnou
architekturou. Možná, že by místní obyvatelé v opačném případě
měli motiv k postavení nového kulturního domu v současném
duchu, ale přílišným optimistou v tomto ohledu nejsem. Nakonec
- 71 -
současný duch může být ještě horší než ten tehdejší. Nemohu
nakonec zapomenout na vánoční dárky od kamarádů. Tradičně
nám připravuje inspirativní CD Tomáš Pazourek a od pořadatelů
dostal každý Big Papa originální, profesionálně vyvedený tácek
s kapelním logem a vlastní jmenovkou. Myslím, že bude mít
časem velkou sběratelskou hodnotu. Krásný nápad i jeho
realizace. Děkujeme. a nyní již závěr příběhu, protože se chystám
regenerovat síly v sauně a duši na Jazz live scéně v táborském
hotelu Palcát. Hráli jme s vypětím všech sil, ale rádi, do tří hodin.
Pak jsme s chutí snídali velký řízek, čerstvý chléb, kávu a cukroví
na vyslazení. Následoval transport osob a věcí na základnu a v
půl šesté do pelíšku. Není to krásné?
• Čiperka
Silvestrem jsme zakončili účinkování Big Papa v roce 2004
a zároveň vstoupili do sezóny 2005, protože jsme hráli i na Nový
rok od 00:00 do 03:30 hodin. Nejvíce jsme vystupovali
v uplynulém roce na Mlýně Davídkově a tak jsme překlopení
letopočtu slavili s mnoha milými lidmi a přáteli právě zde.
Vypravili jsme tentokrát pět aut, protože nás jelo jen z Tábora
patnáct a z Českých Budějovic ještě Jirka Bidlo (68. V Českém
slavíkovi) s manželkou Jitkou. Všichni členové Big Papa mají
přísný zákaz slavit cokoliv den před vystoupením a tak mně bylo
jasné, když se ve dveřích objevil Richard v černé škrabošce
maskující nejvíce vypovídající část jeho tváře, že zmíněný příkaz
vedoucího byl v tomto případě opomenut a možná i hrubě
porušen. Škrabošku Zorra mstitele Richard neodložil ani při
řízení Papamobilu a když jsme u Robin Oil na E 55 tankovali
chybějící pohonné hmoty, jistil jsem okamžitě případné důsledky
reakce paní za pultem stanice, která se neprodleně chystala
stisknout spínač alarmu na lince 158. Dokážete si představit
situaci, kdy u pumpy zastavuje v jediném okamžiku pět aut,
- 72 -
z největšího vystoupí robustní muž s černou škraboškou, jde
přímo k pultu a předstírá zájem o vystavené zboží. Slovy: „Paní,
omluvte jej, to už lepší nebude,“ jsem zachránil zbytek skupiny
před zatčením. Odpověď mě však zaskočila, když paní pohotově
odvětila: „Já vím, já ho znám.“ Další kilometry cesty k cíli jsme
ukrajovali v podvečerním rozjímání, ze kterého nás vyvedla až
fanfára, kterou Richard tradičně vytrubuje ze staženého okénka
při couvání do mlýnského dvora. Vřele se vítáme s majiteli
mlýna, paní Martou a panem Václavem, s duem Janin a Jardou,
kteří o nás budou celý večer a ráno pečovat. Neštěkají už ani psi,
kteří nás zřejmě znají a naše přítomnost je uklidňuje. Po
ubytování a přípravných manévrech zahajujeme krátce po dvacáté
hodině vlastní hudební produkci. Začínáme zvolna, aby hosté
měli čas zažít silvestrovskou večeři a později přidáváme na síle
zvuku i na tempu. První tanečníci jdou do akce a dům začíná žít.
Jako host programu vystupuje Kamil Emanuel Gott s hlasem
rovnocenným a mnohdy lepším samotného mistra a ohlas publika
je bouřlivý. Dívčí kvarteto pod značkou G´Apeels pak nádherně
rozepsanými a živě prezentovanými vokály dokázalo na okamžik
příjemně zmrazit již rozehřáté publikum a ovace byly po jejich
výkonu po zásluze rovněž frenetické. Pokud děvčata vydrží nápor
negativních vlivů showbusinessu a najdou cestu dál, určitě o nich
ještě uslyšíme. Mají přirozený hudební talent, krásu, odvahu
k show, exhibici, improvizaci a skvělý pohybový projev. Zaváhali
ti, co nepřijeli a neviděli vše na vlastní oči. Jirka Bidlo si
tentokrát přivezl stoletou tahací harmoniku a elektrického
Gibsona a předvedl několik krásných kousků z českého,
romského i amerického folkloru. Pod uměleckým jménem Šaki
vystoupila dvě hodiny po půlnoci s plameny v dlaních i srdci a s
cinkajícími penízky kolem boků na černých průsvitných šatech
i hvězdná břišní tanečnice, kterou Richard hledal celých čtyřicet
osm let svého života, tedy od své maturity. Inspirovala svým
- 73 -
výkonem duo děvčat z G´Apeels, které následně vybuzeny
africky laděným bubenickým extempore Tomáše Waschingera
z bandu Petra Muka a našeho Pepína přiváděly do extáze
postupně sebe i nadšené publikum. Pamětníci a největší vytrvalci
tvrdí, že se hrálo ještě v sedm ráno, ale to již nemohu věrně
popsat. Zlomila mě totiž pátá ranní hodina, protože v tu dobu se
pije čaj o páté a u něj nesmím nikdy chybět, nebo je to jindy?
Vstával jsem na devátou a evidentně tak vyrušil svým příchodem
do lokálu ze spánku na dřevěné lavici Petra B., na kterého
nezbylo místo ani na pokoji, ani na vlastním nafukovacím
lehátku, propíchaném (v pravém slova smyslu ve vší počestnosti)
nebo vypuštěném slečnami G'Apeelskami. Nejdříve se ze spacáku
vysoukala hlava a postupně i celé tělo. Jeho oči vypadaly jako
dvě vodorovné úsečky narýsované tenkým perem chráníc tak
dokonale svého světloplachého majitele před krutostí náhlého
probuzení. Nacvičený postup ranního vyprošťování zahájil Petr
B. objednáním Čiperky. Když Jarda za výčepem nechápavě
přijímal tuto neobvyklou objednávku, vysvětlil mu Petr, že se
jedná o dvě deci džusu dolitého do půllitru vodou a hodně, hodně
ledu. Mohu dosvědčit, že tento lektvar skutečně napodruhé
zabral. Kolektivně hodnotíme akci jako velmi zdařilou, protože
všichni přispěli svým dílem a podle svých možností k dobré
zábavě nás všech. Nedávno jsem četl na internetu jednu pitomost
vyřčenou údajně profesorem Klausem, který charakterizoval tři
atributy levičáctví: 1) batůžek na zádech, 2) pití vody z plastu
a 3) jízda na snowboardu. Po shlédnutí večerních televizních
zpráv spatřuji já atribut levičáctví především v hromadných
a nevkusných oslavách v centru měst, kdy spolu slaví zadarmo
a pokrytecky i lidé, kteří k sobě necítí vůbec nic, podporováni
často i z vůle tzv. pravicových politiků. Pravicový politik je pak
stejně nesmyslný termín jako kulatý čtverec, protože přidělování
si prostředků ze společného koláče vlastním rozhodnutím je od
- 74 -
přírody levé. Někteří ze slavičů třískají láhvemi o dlažbu,
abychom pak jejich nepořádek nechali uklidit za společné peníze,
jiní či titíž vystřelují k nebi i na sebe nesmyslné a pouťově
kýčovité petardy rušící klid neslavících a zvířat s pocitem
posílené vlastní důležitosti, která jistě po zbytek roku dostává na
frak. Jsem rád, že nepatříme díky svým aktivitám k této
komunitě. Rádi se budeme v novém roce setkávat s naším
publikem a nikoliv s anonymním davem. Děkujeme za přízeň,
kterou nám projevujete při produkcích a já děkuji zvlášť
čtenářům, kterým částečně přibližuji některé střípky a postřehy
z cest, vystoupení a života prostřednictvím svého nazírání
a těchto řádek. i nadále chceme hrát akce, které si organizujeme
sami, akce, které za nás pořádá někdo jiný a privátní akce, kde
nejsme pouhou kulisou k čemukoliv. Hezký nový rok 2005 Vám
přeje Big Papa.
- 75 -
2005
• Spadla klec
Sraz byl tentokrát pátého v pět, myslím tím 5.2.2005 v sedmnáct
hodin, ale to první se lépe pamatuje. Datum je kulaté z obou
stran, pětka a dvojka dává sedmičku, tedy šťastné číslo, od
kterého si slibujeme i příznivý osud pro kapelku, jejíž existenci si
bedlivě a nadevšecko chráníme. V lednu jsme si vyjasnili další
perspektivu souboru, domluvili se kde chceme hrát a kde naopak
ne a nyní nás čeká pouhá realizace plánů. Máme další tipy na
písničky, které budeme postupně zkoušet a ty, které se povedou,
zařadíme do repertoáru. Nemáme mnoho času, neboť aktivity,
jimž se věnujeme z důvodu bytí, jsou rozmanité, ale nějaký posun
vpřed určitě zaznamenáme. V Plané nad Lužnicí otevřel Pavel
Kvičínský novou prodejnu značkových hudebních nástrojů
(:placená reklama:) a tak jsme s Richardem a Radkem jeli na
průzkum. Strávili jsme v oddělení kytar několik hodin a zkoušeli
nástroje i aparaturu renomovaných firem. Výsledkem byl nákup
za několik desítek tisíc Kč, které Richard investoval do originální
a legendární lubové červené kytary Gibson. Na stejný typ hrál
nedávno v pražské Lucerně Chuck Berry, co dodat? Radek má
v plánu vyměnit 65 wattového Marshalla za 100 wattového
Rolanda a tak se zvuk souboru trochu přitvrdí. Chceme sáhnout
i do zpěvníku Deep Purple a nastudovat Smoke on the water.
Písničku asi každý zná podle známého kytarového naboostovaného riffu, ale málokdo ví, že se její text opírá o skutečnou
událost z roku 1971, kdy u Ženevského jezera vyhořelo při
koncertu Franka Zappy tamní Casino. Kouř na vodě a oheň na
obloze v refrénu písně dokládá atmosféru, kterou členové Deep
Purple na místě v tu dobu prožívali, když právě v Ženevě
nahrávali ve studiu. Víte-li o čem zpíváte, je vnitřní prožitek
- 76 -
mnohem silnější a o ten nám především jde. Povrchních vztahů
a laciného vnímání je dnes všude kolem snad až příliš mnoho.
Neodpustím si ještě jeden amatérsky sociologický vstup na
základě zkušenosti nabyté na konci uplynulého pracovního týdne.
Navštívil jsem na okamžik tzv. Reprezentační slavnosti piva
a minerálních vod, které se v Táboře každoročně pořádají. Scéna,
kterou jsem spatřil, dokládá docela věrně obraz stavu české
společnosti. Honosně nazvaná akce s podprůměrným obsahem
a tristní úrovní. Sál hotelu Palcát, do kterého třicet let nikdo
téměř neinvestoval, připomínal spíše asijské tržiště než
reprezentaci čehokoliv. Svit původních zářivek pamatujících
stranické, svazácké i pionýrské konference v osmdesátých letech
i tunely „kožených fondů“ v létech devadesátých, ozařoval vše
nepěkné v tomto napůl vybydleném objektu. Kamarád, který zde
měl v roce 1987 maturitní ples, by možná dohledal svoje DNA
v čalounění svařovaných ocelových židlí ještě dnes. Vesměs
nevkusně a nepatřičně oděné publikum si vyložilo reprezentaci po
svém a bratřilo se i sestřilo v duchu podnikových oslav MDŽ
v předrevoluční budovatelské éře. Pivo pil každý, minerální vodu
nikdo. Fabričky i fabrikanti, jedno jest. Hned u dveří mě zastavil
slovensky hovořící muž dokládající tím mezinárodní status akce
s informací, že je vyprodáno a tudíž žádné volné místo pro vstup.
„Nechci nikde sedět, jen se podívám, jak hezké to tu máte,“
odvětil jsem. Nejde to,… malá pauza a pak následoval požadavek
bezvstupenkové padesátikoruny. Zmizela v kapse uvedeného
cizince a cesta byla volná. a nyní už k akci, kterou jsme ze soboty
na neděli absolvovali s kapelou. Byla privátní a tudíž pro
uzavřenou společnost. Tvořili ji rodiče malých a větších
hokejistů, trenér, jeho tým a fanklub. Zakončili takto uplynulou
hokejovou sezónu a oslavili společně čtyřicetiny trenéra Ivana
Macáka. Byli veselí, milí a hraví a dobře se hrálo proto i nám. Sál
v restauraci „Na vyhlídce“ v táborské čtvrti Čekanice byl tak
- 77 -
akorát velký, aby jej naše aparatura uhrála a tak akorát malý,
abychom se necítili opuštěni. Hráli jsme do dvou hodin a třikrát
přidávali po jednom kousku, z čehož usuzujeme, že se naše
produkce maminkám a tatínkům líbila. Ze sálu nás po socialistickém způsobu uklízeček, které vytírají pod hostem ještě za
provozu, vyprovodil pověřený správce, který podle řečí už mnoho
viděl, slyšel a zažil a tato, pravděpodobně jediná, kvalifikace
posilovala mohutně jeho sebevědomí. Vystačil si s několika
frázemi, které stále opakoval, aby řeč nestála. "Spadla klec,"
oznámil suše a my tušili, že je čas opustit dům. Protože neměli
v hospodě večeři, museli jsme po sbalení všeho dojet k Shellce na
kuřecí řízek v plastu, přismažený do teploučka mikrovlnami.
Richard nabídl Hamé okurky, které taktéž na místě zakoupil
a vytvořil nad ránem téměř vánoční atmosféru. Na základně ve
čtyři ráno po nastěhování nástrojů, kufříků, beden a kabelů ještě
nažhavil nové kombo a předváděl ostatním elektricky modulovaný zvuk Gibsona. To už jsem mizel v uličkách starého města,
protože jako jediný jsem si řízek nesnědl u čerpací stanice, ale
přivezl si jej s sebou. Jó, domácí mikrovlny jsou přece jenom
domácí. Spadla klec.
- 78 -
• Horečka
Probuzen horečkou po krátkém spánku ve zbytku sobotní noci
19.2.2005 a krátce po vystoupení v restauraci U Červeného koně
v Táboře jsem se cítil unaven a velmi odolný myšlenkám, které
mě pak zvolna míjely. Stačil jsem akorát aktualizovat akce na
kapelním webu, pochovat teploměr a následně vypít lektvar
bohatý na vitamíny a jiné životabudiče. Preventivně jsem byl sice
připraven na nadprůměrné vynaložení sil, neboť do zaměstnání
jsem vstával o půl šesté ráno, v půl páté odpoledne jsme nakládali
aparaturu a o půl páté ráno jsem po složení všeho i sebe opět
usínal, ale realita euforického prožitku si v období chřipkové
epidemie vybrala svoji daň. Třiadvacet hodin na nohou je docela
dost a musíte mít muziku setsakramentsky rádi, abyste to byli
ochotni podstoupit. Jinak byl večer tradičně vynikající, plný dům
a dobrá atmosféra podporovaly náš výkon. Pochvaly se později
hrnuly ústně, prostřednictvím sms i e-mailů ze všech stran
a činily nám samozřejmě radost. Na jaře se otevřou na starém
táborském městě další restaurace, Na Louži, U Zlatého lva,
Nautilus, Na Schůdkách a rozšíří se tím značně konkurence. Tam,
kde se hraje, vzniká šance a pokud bude uchopena
provozovatelem za správný konec, lze ji proměnit v úspěch.
Páteční tržbu mohou Viktorovi všichni v okolí závidět. Tak se
hoši snažte a vylepšujte své interiéry, všude nehrajeme. Dostali
jsme nabídku z nového klubu v rekonstruovaném píseckém
kulturáku a tam se nám bude chtít hrát určitě. V Písku totiž bydlí
Měsíc nad řekou a symbolický Yellow Moon on the rise
podporuje v mém případě nostalgii i umocňuje nádherný pocit
z čtveřice skvělých muzikantů CSN&Y v nahrávce Helpless
i z filmu Strawberry proclamation, ve kterém píseň zněla, již více
než třicet let. Mikropříběhy z akce už popisovat nebudu, neboť
píšu téměř s týdenním zpožděním a tudíž jsem je všechny
zapomněl. Někdo to možná rád uvítá. Na konci dubna máme
- 79 -
v jednání Housák a tak se budeme těšit, že už konečně zmizí
plastové kalíšky z minula a obsluha bude stíhat ku prospěchu
zúčastněných.
• Bezpečná trajektorie
Začátky akcí bývají obvykle podobné, nakládá se totiž aparatura
na určeném místě v domluveném a všemi respektovaném čase
a vše se převeze do místa hudební produkce, vyloží a instaluje
podle přesných, prostorově akustických a elektrických pravidel.
Pak se spolkne jedno pivo a může se začít. Každá část tohoto
manuálního,
transportního,
instalačního,
elektrického
a biologického řetězce má vymezen svůj časový limit, jehož
celkovým součtem a následným odečtením od času zahájení
produkce vyjde na pravé straně rovnice čas srazu. Tak jsme
učinili i v sobotu 12.3.2005 před odjezdem a po dojezdu na
oblíbený Mlýn Davídkov. Jezdíme sem hrát velmi rádi již druhým
rokem. Pár kilometrů před cílem jsme projeli krizovým místem,
sněhem navátou silnicí a dvě hodiny nato se cesta definitivně
uzavřela. Metrové závěje nás odříznuly od vnější civilizace a tak
kdo nestihnul přijet do dvacáté hodiny, už se na Davídkov
nedostal. Horní patro mlýna tak zůstalo prázdné a křepčilo se
pouze v přízemí. Atmosféru to nikterak negativně nepoznamenalo, spíše naopak. Tanečnice chtěly být více vidět a tak ve
skvělých kostýmech, neboť akce byla pojata jako maškarní bál,
tančily více na stolech než na podlaze a dodávaly pohledu
v šerosvitu žádoucí rozměr. Mlýnské stoly mají pevnou konstrukci a dubové masivní desky k takovýmto extempore přímo
vybízejí. Na konci mohli odejít pouze místní a chalupáři, protože
slib průtahu silnice byl učiněn až ráno. My na Mlýně tradičně
přespáváme, dá-li se vůbec spánkem ranní oddech nazvat a tak
jsme žádné trauma z návratu neprožívali. Steaky z vyhlášené
mlýnské kuchyně byly pěticentimetrové, křehké a rozplývající se
- 80 -
v ústech. Chyběla tentokrát fotografka Jana, která by je určitě
zvěčnila svojí digitální zrcadlovkou. Pak bychom je vystavili na
webu. Snad se nám to podaří v červnu k radosti naší i vaší. Byl
jsem na základě vynikající chuti při jejich konzumaci ohleduplný
i ke kuřákům v kapele a zdvořile jsem se dotazoval, zda nevadí,
že jim budu do kouření jíst. Oplatili ochotou a dovolili mi to.
Potěšil nás na akci i zájem budoucího manželského páru, který
vyslovil přání, zda bychom nezahráli v červnu na jejich svatební
oslavě. Byli mladí a sympatičtí, přání bylo tudíž vyslyšeno a tak
se budeme 17.6.2005 těšit na shledání. V loňském roce jsem také
popisoval setkání s mlýnským divočákem Čochtou. Jeho příběh
byl nedávno ukončen a odpočívá již podle sdělení Marty
v mrazáku. Žádnou pochoutku z něj jsme ovšem nechtěli. Znali
jsme ho a přesto, že byl zlý, získali jsme k němu osobní vztah.
Zkrátka jak maso pojmenujete, nelze ho již pozřít, i když
kamarádi z nedělní sauny tvrdili, že jim jméno na talíři vůbec
nevadí. Tímto vzkazuji Hance Kolářové, protože právě Martin
výše uvedené tvrdil, ať připraví svému choti na sobotu Bobika na
šípkové omáčce. Jeli jsme domů tradičně po o, kdy čerstvě
propluhované závěje byly opravdu přes metr vysoké a to je
kousek od Kolína rovina jako v Hercegovině. Dojeli jsme jako
obvykle bez chyby, tentokrát však dvěma vozy. V Papamobilu
s neprůhlednými skly pravděpodobně řídil Richard, protože byl
uvnitř dirigován ze všech stran dámským triem a tak nešlo nazvat
tento prostředek jinak než Babamobil a hlídat bedlivě zezadu jeho
bezpečnou trajektorii.
• V kunraticích u bezuchů
V pátek 18.3.2005 jsme dříve než obvykle tlačili aparaturu do
Papamobilu a pak směřovali na Prahu. Radek čekal na místě,
protože měl v Supraphonu dopoledne jednání a vracet se zpátky
k jihu bylo zbytečné. Přijeli jsme na pátou do Kunratic, které jsou
- 81 -
nyní Prahou 4 a s obtížemi couvali úzkým vjezdem k bočnímu
vchodu restaurace u Bezuchů. Dřevěný přístavek nazývaný
Paluba vypadal zvenku obyčejně, ale uvnitř nás překvapil
nádherně útulným a stylovým interiérem v duchu staré
námořnické krčmy. Personál pro nás připravil tři vedle sebe
stojící židle na dvoumetrovém prostoru v domnění účinkování
strejcovského tria s harmonikou, bubínkem a saxofonem, jak
bývá z devadesáti procent na oslavách narozenin zvykem. Začali
jsme tedy vykládat bedny a nástroje a po chvíli bylo jasné, že se
musí prostor pro hraní upravit. Odstěhovaly se další dva stoly
a dřevěné lavice a instalace aparatury mohla začít. Personál byl
vlídný a ochotný a ve všem našemu snažení vycházel vstříc.
Málokdo by čekal takový soulad všech potřebných faktorů
k provozování restaurace a ještě k tomu v Praze. Nenašli jsme
během večera jedinou chybu. Sympatický obsluhující pár pohotově zabezpečoval a plnil všechna uskutečnitelná přání osmdesáti
hostů přítomných v podniku s úsměvem a elánem. Mohl bych
vytvořit dlouhý seznam osob fyzických i právnických, které by
sem měly jet na povinné školení, bylo-li by jim však vůbec něco
platné. Kdo si počíná nedokonale delší čas, není obvykle schopen
pochopit své chyby. Jirka Mareš slavil, i když by to do něj nikdo
neřekl, padesátku a ta je jenom jednou za život. Snad se jí za
dvacet let také dočkáme. :) Oslava byla velmi příjemná, servis
nadstandardní a masové i sladké pochoutky unikátní. To je pak
teprve satisfakce za méně příjemné okamžiky z dětství, kdy
kamarádi hráli na plácku fotbálek, předváděli se slečnám a já
musel na hodinu do hudební školy. i gulášek s bramboráčkem měl
koncertní podobu, jak říkal Richard a ten o jídle něco ví nebo
alespoň tuší. Jana, manželka oslavence, téměř celý večer
fotografovala a určitě se brzy dočkáme zajímavých snímků.
Rozdali jsme zájemcům v místě několik kapelních vizitek a tak
doufáme, že jsme v tomto krásném místě nehráli naposledy.
- 82 -
Hospodští chlapci, nevíte-li jak na to, tak rychle do Kunratic, pak
prostudovat Hrabalova obsluhovatele anglického krále a úspěch
se zaručeně dostaví. My také studujeme ty, co jim to jde lépe.
5.5.2005 jedu pod pódium na Marka Knopflera upřesnit si
některé prstoklady. Kytara má totiž jako málokterý nástroj
možnost hrát jednu notu na více místech hmatníku a dá se
předpokládat, že nejlépe to vymyslí vždy ten, kdo to složil. Až to
uvidím, něco o tom vzkážu i v těchto nekonečných příbězích.
Přeji hezké Velikonoce a nashledanou na Housáku v Táboře.
• Čarodějnice
V pátek 29.4.2005 jsme hráli na Housáku v Táboře. Housák je
lidové pojmenování Housova mlýna, který pomalu a jistě
rekonstruuje agentura Argo do podoby středověké krčmy
s krbem. Stojí v areálu kultury a historie, kde je zároveň budován
i skanzen středověkého válečnictví. Bylo tedy stylové pořádat
„Čarodějnice“ právě tady a nabídka místní company nás z tohoto
důvodu oslovila. Prostor se nám velice líbí, protože se sem vejde
hodně lidí a v interiéru je pouze dřevo, železo, keramika, kámen,
proutí, hlína, kůže, sláma, plátno, oheň, voda, maso, medovina,
pivo, víno, psi, kočky, koně, slepice a další přirozené doplňky.
Bezpochyby to vše má vliv na pozitivní atmosféru cirkulující zde
od podlahy hladomorny ve sklepě až k vrcholu krovu a zpět
a hladící po duši všechny přítomné živé tvory. Trochu nás
zpočátku zlobilo nastavení zvuku, neboť dlažba zvuk téměř
dokonale odrážela a vracela zpět do mikrofonů a kytar.
Přítomnost lidí naštěstí příznivě ovlivnila akustické podmínky
a upravila nežádoucí frekvence do přijatelné intenzity. Po čase
s námi opět báječně zapěla Lucka Tilleová alias Bulharka
a rozšířila si tak dozajista okruh svých fanoušků. Břišní tanečnice
Ája & Ája krátce po dvaadvacáté hodině pobavily publikum
třemi skvělými kusy a inspirovaly jej a Richarda jakbysmet
- 83 -
k následným odvážným tanečním kreacím. Premiérově vyzkoušel
i Pepíno nové bicí Yamaha s hutným zvukem, čímž na sebe lepil
fanynky jako na začátku své hudební kariéry ve vlaku Družby do
Kyjeva. Richard testoval úspěšně nového Fendera a zažíval
obdobné pocity jako Pepíno, nakonec vlakem Družby tehdy
cestoval i on. Z toho plyne, že jsme ze dvou pětin ruská kapela,
tehdy vlastně sovětská a nyní vlastně ukrajinská. Doba je nyní
tvrdá a uspěchaná a tak i my původní, spíše folkově znějící,
repertoár postupně lehce přitvrzujeme a zrychlujeme. Model
živého vystupování klubového charakteru s příjemnými
písničkami bez umělých elektronických dohrávek se ukazuje jako
velmi úspěšný, protože na nás chodí čím dál víc lidí.
Restauratérům se velká návštěvnost určitě líbí, ale bohužel na ni
nejsou ve většině případů připraveni a ochotni či schopni pro ni
sami něco učinit. Interiéry mají malé a k hraní nevhodné, na
propagaci jsou líní a lakomí. Doba, kdy ještě v průběhu
devadesátých let lidé v restauracích utráceli i bez programu,
pomalu odeznívá a vzhledem ke zvyšující se konkurenci bude
nutné pro zákazníka něco vymyslet. Necháme se překvapit, co to
bude. Doporučuji místním šéfíkům okouknout styl a program
v pražských klubových restauracích. Do jedné z nich jedeme hrát
i 13. června a do dalších se chystáme. a nakonec ještě výtka
pořadatelům z Housáku. Bohužel se opakoval žalostný servis
jako při minulé akci 15.10.2004. Tlakovat sud s pivem ruční
pumpičkou, podobně jako při soukromé garážové merendě
nezletilých dobrovolných hasičů ve Lhotě, se mně jevilo skoro
jako sabotáž. Plastové kelímky ve středověku určitě také
neexistovaly a tak jejich aplikace v areálu historie nemá obdoby.
Poučen z minula jsem si pro jistotu přinesl osobní skleněný půllitr
a tak jsem si vychutnával pivko i závistivé pohledy
kolemstojících. Dlouhému čekání ve frontě na mok jsem byl však
vystaven i já. Řada hostů z důvodu hladu a žízně areál opustila
- 84 -
a odešla se občerstvit jinam. Myslím, že se jen tak na Housák
nevrátí a proto případné další účinkování zde budeme i my velmi
zvažovat. Jinak se nám akce líbila a to především velkou účastí
publika širokého věkového rozložení, které se dokázalo slušně
a temperamentně odvázat.
• Ať to trvá věčně
Týden po oslavě šestistého výročí založení obce Ústrašice jsme
v sobotu 4.6.2005 hráli právě tam. Kulturní dům byl opět zaplněn
do posledního místa, což nám činilo nemalou radost a bylo
nakonec i hlavní hnací silou námi vyvíjené aktivity. Odpoledne
jsme měli sraz v sedmnáct hodin na táborské staroměstské
základně, kde aparaturu nakládáme do Papamobilu. Bylo oblačno
až zataženo a občasné dešťové přeháňky smáčely právě
dokončované historizující dláždění zdejších komunikací, kterým
se po desítkách let socialistické asfaltové devastace dostává
konečně důstojné a místu odpovídající podoby. Na místě
produkce už nepršelo a tak vykládka aparatury a nástrojů nebyla
ničím ohrožena. Plánovali jsme akci s předstihem, ještě v zimě
a tehdy nám tradiční dvacátá hodina pro zahájení připadla
nejvhodnější. Nyní v realitě jsme však zápasili s přemírou
denního světla vnikajícího velkými nezatemněnými okny do sálu
a tak jsme počátek akce posunuli asi o čtyřicet minut čekajíc na
setmění. Hostům to příliš nevadilo, protože výčep a kuchyně
dokáží naštěstí fungovat nezávisle na uvedených podmínkách.
Večer zahajovali tentokrát historičtí šermíři „Táborští kupci“
skupinovými rotacemi s prapory, tma se nořila do sálu a hořící
svíčky na stolech a naše reflektorové osvětlení již lépe barvilo
atmosféru, ve které se hraje dobře nám a snad i naše publikum se
cítí příjemněji. Já osobně upřednostňuji šerosvit jako z obrazů od
Rembrandta, protože realita vesměs neposkytuje potřebný prostor
pro fantazii a rozptyluje často a zbytečně myšlenky nežádoucími
- 85 -
podněty. Příprava scény probíhá vždy pečlivě, kdy na každém
novém místě hledáme ten nejlepší kout, kde se budeme cítit
uvolněně my a svůj pocit pak přeneseme snadněji i na naše
posluchače. Když se nám povede v nějakém pěkném interiéru
instalovat aparaturu tak, že vzbuzuje pozitivní emoce při pouhém
pohledu, připadá nám, že by se pak možná nemuselo vůbec hrát.
Nástroje totiž časem zrají, pamatují si svoji historii a jsou
schopny ji sdělovat, převážně pak těm, kteří jsou naladěni ji
sdílet. Jak večer začal, nabíral postupně tempo, zvonily zbraně
v soubojích šermířů, hořely ohně loučí i srdcí, zněly harmonické
souzvuky nástrojů a hlasů, alespoň se to domníváme. Pochvalu
zaslouží i juniorská taneční formace GR8 čerstvě ověnčená
vavříny z celostátní soutěže. Vnesla do sálu mladou energii,
kterou jsme ihned odsáli a zbytek večera vraceli zpět potvrzujíc
tím platnost zákona jejího zachování. Končili jsme po půl třetí
a odměnou nám byla sloní ucha, tedy vepřové řízky jejich
velikosti a tradiční bramborový salát od paní Nadi. Tyto místní
masové produkty hrají určitě také jednu z hlavních rolí
v ústrašických akcích. Pepíno, tentokrát maskovaný parukou
s vlasy do půli zad, vzbuzoval svojí image spontánní bouřlivé
reakce fanoušků a o to razantněji bubnoval a zajížděl svou novou
soupravu. Richard nyní vozí dvě kytary a dvě komba a tak uvolnil
místo v nákladovém prostoru tím, že Evě a sobě vyhodil sedačky.
Hraje vstoje se zavěšeným Fendrem i Furchem a tak pozice
sedícího střelce zůstala pouze mně a Pepínovi. Já jsem zatím
zvyklý na sedavé povolání a tak sesličku se slony vozím a Pepíno
zase musí, protože jeho značková sedačka „Tama“ je téměř tak
drahá jako celé bicí. Pivo bylo výborné a lepší než na Housáku,
bylo ho dost a zbylo ještě na Vánoce, kdy jsme sem byli pozváni
na další akci. Děkujeme pořadatelskému týmu pod vedením
Šárky a Slávky, bez kterých by to určitě nefungovalo tak, jak
jsem popsal. Děkujeme publiku, které nás skvěle bavilo, neb bylo
- 86 -
naladěno evidentně na stejnou notu s námi. Když jsem se po akci
díval v rozsvíceném sále na parket, mohu potvrdit, že uklízecí
četa byla určitě bez práce. Stačilo stáhnout ubrusy a jít domů a po
kom pak tedy je ta dnešní mládež? Možná je už patrný výchovný
vliv manželek a dávné vzpomínky na vojenská léta. s Pepínem
jsme v závěru samolibě konstatovali, že kdybychom sami nehráli,
chodili bychom na nás. Co dodat? Ať to trvá věčně.
• Limonádový joe
Původní předsevzetí hrát maximálně dvakrát do měsíce vzalo
v červnu zasvé pěti naplánovanými vystoupeními. Prioritou pro
nás stále zůstává zajímavost akce a tak se určitě nedalo odříct
ústrašickým, neboť je to tradice, stejně tak nelze nehrát na mlýně
Davídkovu u Kolína, neboť tam jezdíme nejraději pro péči o nás
nevídanou, nešlo nejet, i když ve všední den, do kultovního
pražského klubu v pasáži Kotva vyznačujícího se hudební
produkcí z šedesátých let pod názvem Velmi jemný klub Limonádový Joe, nešlo odříct hraní na svatbě Kláry Vedralové, protože
o to moc i se svým partnerem stála a nakonec nebylo možné
odmítnout firemní akci v Tachově, protože je to na západě a tam
jezdíme raději než na východ. Z uvedených akcí máme nyní za
sebou tři, které se velmi vydařily a doufáme, že tomu nebude
jinak ani u zbývajících dvou. Obvykle, snad pokaždé, píšu příběh
ihned po akci, protože mám v čerstvé paměti vše, co se přihodilo
i nepřihodilo, ale tentokrát byla prodleva mezi akcemi tak krátká,
že tento historický záznam postihne akce dvě. První byl Mlýn
Davídkov, v sobotu 11.6.2005 a bylo to opět příjemné. Místo
a osoby byly popsány již mnohokrát a tak se nebudu opakovat.
Zkrátka skvělá zábava pro všechny ve mlýně do časných ranních
hodin, chatrný spánek, výborná snídaně u dubového stolu
a příslib další akce na podzim. V pondělí 13.6.2005 jsme pak jeli
dobývat centrum Prahy. V pasáži Kotva, v Revoluční ulici, je
- 87 -
ukryt hned vedle Bijásku Martina Dejdara Velmi jemný klub
Limonádový Joe. Hraje se zde každý den a atmosféra je
vynikající. Raritou je strop, který se po stisknutí spínače odsune
a rázem hledíte na širé nebe. Hráli jsme tak střídavě zavřeni
i otevřeni pod hvězdami, podle toho jak paní šéfová právě
ovládala hnací jednotku stropní konstrukce. Trochu jsem si byl
nejistý při pohledu vzhůru na okna pražských činžáků, zda z nich
něco náhodou nevyhodí nezbedné děcko peskováno nervózní
matkou a nepřistane pak předmět v našich nástrojích, nebo přímo
na hlavě. Nic takového naštěstí nenastalo, přestože jsme hráli do
půl jedné po půlnoci. Klub byl plný báječných lidí, z poloviny
našich přátel z Prahy a okolí a atmosféra díky tomu nádherná.
Paní Mahlerová nám okamžitě nabídnula další termíny
k vystoupení, čímž si vysvětlujeme, že se naše produkce líbila.
Musíme zvážit vše v klidu, nepodléhajíc euforii z úspěchu,
protože vystoupení ve všední den je pro nás velmi náročné.
Vrátili jsme se do Tábora v půl čtvrté v noci a věřte, že ranní
budík o půl sedmé máte chuť utopit. Nebylo utápět kde a tak jsem
raději vstal, pokropil se studenou sprchou a spěchal za svými
povinnostmi. Je určitě lépe je mít než naopak. Děkujeme za
návštěvu Honzovi z nymburské partičky, která za námi jezdila
a nyní ještě její torzo jezdí na Davídkov. Honza je pohodář a tak
mu tímto učiním reklamu pro jeho novou hospůdku VOSMA,
kterou 1.7.2005 otvírá se svým společníkem v Rožďalovicích na
Jičínsku. Informace o ní naleznete na webu www.ceskehospudky.cz, když zadáte do vyhledávače VOSMA. Určitě to
bude skvělé, protože skvělí lidé to ani jinak nedokážou.
Děkujeme také Kamilovi Emanuelovi Gottovi, který zazpíval
o půlnoci dva hity z šedesátých let. Jeden z filmu Limonádový
Joe a druhý, jako vystřižený z Duškovy scény v Pelíšcích, čili
Trezor. Děkujeme Mishce za dárky a za návštěvu a za hezký
vzkaz na našem webu. Děkujeme Evě, která podstoupila večerní
- 88 -
kurz abstinence a bezchybně řídila Papamobil z Prahy až do
Tábora. Také Ondrovi a Zdeňkovi děkujeme za pomoc při
transportu aparatury dlouhou pasáží tam i zpět. Pokud jsem na
někoho zapomněl, omlouvám se a příště to vynahradím.
• Svatba
V pátek 17.6.2005 jsme odjeli záhy po poledni na privátní akci do
Mlýna Davídkova. Nebýt pondělního vystoupení v Praze, mohli
jsme nechat aparaturu postavenou na místě, protože jsme
předcházející sobotu hráli právě zde. Cestu sem známe téměř
poslepu a tak můžeme v Papamobilu pronášet za jízdy stokrát
opakované a dozajista vtipné komentáře k některým pozornost
upoutávajícím objektům, situacím i prožitým událostem.
O morál-ní čistotu projevu dbá vždy Eva, před kterou je mužská
debata přece jenom o stupeň slušnější, než by byla, kdyby tu
nebyla. Občas sice nastanou okamžiky, kdy se Eva samotná
zajímá o to, zda by se na střechu Papamobilu mohla nainstalovat
plastová schránka, taková jako se používá k transportu lyží, do
které bychom ji po naložení aparatury zavřeli a na cílovém místě
z ní pak po smyku vyprostili, ale je jich zcela určitě poskrovnu.
Namítám, že jsem někde slyšel, že když si ženy povídají samy
bez mužské přítomnosti, je to ještě daleko horší, ale Eva tuto pro
mě spásnou teorii okamžitě popřela a rozbourala. Na mlýně bylo
tentokrát ještě více veselo než obvykle a proto se asi svatbám říká
veselka. Ženich s kamarády se navzájem hecovali a následně ve
spodním prádle skákali postupně do bazénu k pobavení
přihlížejících dam a nevěsta, které to náramně slušelo, pořizovala
s úsměvem digitální záznam akce cákajícího spolku ze všech
možných i nemožných úhlů. Vzpomínky na tento den budou mít
oba novomanželé určitě hezké, protože se svatba, alespoň podle
mého názoru, velmi vydařila. Grilování na dvoře mlýna dodávalo
akci domácí atmosféru a všichni kolem vyzařovali spokojeností.
- 89 -
My jsme trpěli trochu trémou, když jsme zjistili, že mezi
přítomnými hosty jsou muzikanti z úvalské skupiny Divokej Bill,
Adam Karlík a Roman Procházka. Chlapci jsou i přes svoji
celorepublikovou proslulost velmi skromní a přátelští a tak jim
přejeme ještě více úspěchů v jejich hudebním i nehudebním
počínání. Roman Procházka zahrál na moji elektroakustickou
kytaru a zazpíval svým originálním hlasem v závěru večera
Ameriku od Lucie a Adam Karlík, tentokrát bez fouslí (fousle =
housle, pozn. autora), doprovázel píseň stylově vypjatým
vokálem. Na písničky Billů nezbyl čas a tak bude lépe navštívit
jejich koncert. Grilovaná masíčka byla k dispozici i po produkci
a tak proti všem zásadám racionálního stravování i výživy jsme
připoutáni jejich vůní ochutnávali a ochutnávali. Vídeňská káva
a několik kousků z výborného svatebního dortu pak učinily pověstnou tečku za skvělým večerem. Děkujeme novomanželům za
pozvání, akce neměla chybu a přejeme jim do života vše, co od
něj sami očekávají. Určitě toho dosáhnou, bylo to nakonec patrné
z veškerých projevů jejich vzájemné a překypující lásky. Tak ať
se daří.
• Tenkrát na západě
V poslední době vzrůstá poptávka po účinkování Big Papa na
privátních akcích. Nemůžeme všem nabídkám vyhovět, protože
se někdy trefují do již obsazeného termínu nebo zase nesplňují
základní požadavky pro naši účast. Ten, kdo nás zve, musí mít
jasnou představu o našem repertoáru i způsobu jeho prezentace
a musí být přesvědčen, že i jeho hostům může činit radost. Pro
hraní chceme mít k dispozici určitý minimální prostor,
bezproblémovou elektrickou síť s dostatečným příkonem a interiér klubu nebo restaurace, kde se člověk cítí dobře. Dokladem
toho, jak to nemá být, jsou nově rekonstruované objekty
v Táboře, hotel Lázně v krásném místě u řeky Lužnice s hezkou
- 90 -
architekturou zvenčí, ale se studeně naleštěným, kachlíčkovým
a kobercovým interiérem odpovídajícím spíš potřebám šéfů
a jejich asistentek na služebních cestách, než lidem hledajícím
odpočinek a večerní nebo víkendové odreagování od každodenních pracovních problémů. Ve stejném duchu vyzařuje i hotel
Dvořák v areálu hradu Kotnova, restaurace Škochův dům
i Beseda na Žižkově náměstí a řada dalších, raději nejmenovaných podniků, u nichž jsme očekávali nový přístup vzhledem
k možnostem, které se tam nabízely. Bohužel nás do takových
míst, snad z nedostatku jiných alternativ, zvou i přátelé a tak jsme
někdy nuceni překousnout i přirozený odpor a učinit kompromis.
Pro rubriku "Co vy na to, architekti?" jednoho táborského
novinového týdeníku, ve které se poukazuje na architektonické
chyby, omyly a nedostatky různých objektů ve městě, tak zdroje
jejího náplnění neberou konce. Realizaci hudební produkce na
takových místech lze pak už vyvážit jen skvělou partou, pro
kterou se dobře hraje a kde vzniká pozitivní zpětná vazba
ždímající z nás vnitřní sílu, která musí do výkonu vždy pronikat,
má-li vést k uspokojení nás i publika. Odmítáme proto kulisové
hraní tvořící doplněk k planému klábosení, rautům, politickým
mítinkům a jiným obdobným aktivitám typu: „Mám narozeniny
a potřebuji tam nějakou hudbu.“ Cena je pak hlavní obranou před
povrchností rozhodnutí objednavatele. Uvážené rozhodnutí
učinili MH a PK z Tachova a pozvali nás na svoji narozeninovou
oslavu pro sto padesát hostů konanou pod širým nebem v pátek
na Svatého Jana 24.6.2005. Postavilo se přiměřeně velké pódium
v trávě, přidaly se dřevěné lavice a stoly pod plachtové přístřeší,
hrálo se, grilovalo a čepovalo téměř do rána. Vystoupil i kamarád
oslavence Petr Muk a tak došlo také na částečné prolnutí souborů,
kdy nás vokálně podporoval sám stříbrný slavík, originální
a excelentní dívčí kvarteto Gapeels a klávesový virtuóz Michal
Šetka. Nevystupovaly zde, ale byly pozvány i legendární Kamélie
- 91 -
a tak jsem si přivezl z akce ojedinělý zážitek, o kterém se mi
v dětství ani nezdálo, že se osobně seznámím se zmíněným duem
zpěvaček. Na otázku po návratu domů „Ony ještě žijí?“, mohu
odpovědět, že ano a vypadají skvěle. Kéž bychom takto vypadali
i my ve dvaadevadesáti letech. Tento můj komentář nevyznívá
taktně a hezky, ale je míněn opravdu s nadsázkou a pokud
náhodou zmíněné dámy na tyto řádky narazí, určitě jejich obsah
přijmou s úsměvem, protože jsou opravdu a naprosto v pohodě.
Dostali jsme zde také nabídku k prestižnímu účinkování na konci
prázdnin v Karlových Varech, ale musíme svoji účast ještě zvážit,
protože je to příliš daleko od Tábora a nemáme čas tam
přenocovat. Při návratu z Tachova nás donutil převrácený kamion
k odbočení z hlavní trasy a tak jsme měli možnost kontrolovat
stav silnic a cest v některých zapadlých vískách, kde jakoby se
zastavil čas v období kolektivizace nebo spíše poválečného
osídlování pohraničních oblastí. Byl to velmi poutavý zážitek
v horkém sobotním popoledni, kdy jsme se ukryti a následně
chlazeni klimatizací Papamobilu vraceli nadmíru spokojeni od
západu k jihu. Odkryly se nám některé nové možnosti hraní a tak
si to necháme o prázdninové dovolené projít hlavami a někam to
zase o kousek posuneme. Hezké dny přejeme všem našim
příznivcům i nepříznivcům v čase letního odpočinku, ve kterém
budeme i my relaxovat na území rozporuplné, ale krásné Evropy.
• Kostky jsou vrženy
Tentokrát jsme jeli hrát na svatbu slečny, po obřadu vlastně již
mladé paní Šárky, která se o nás někde doslechla a zavolala nám.
Bylo to na oblíbeném místě v Mlýně Davídkov a tak jsme
nabídku přijali. Podmínkou nevěsty i ženicha bylo nehrát
dechovku a protože stejnou podmínku máme i my, byla dohoda
snadná. Noc z 20. na 21. srpna 2005, kdy se svatební oslava
konala byla naštěstí daleko pohodovější, než ta, kterou si
- 92 -
pamatuji z roku 1968. Tehdy jsem se měl vracet z prázdnin
v Jizerských horách, ale pobyt mi tanky spřátelených zemí
o několik dní prodloužily. V Praze před halou hlavního nádraží na
mě pak 25.8.1968 mířila obří hlaveň a sovětský voják asijského
původu sledoval pozorně stopy kontrarevoluce, jak se tehdy
záminka pro vpád socialistických vojsk nazývala. Muzeum na
Václaváku bylo čerstvě pokropené kulometnou dávkou na
znamení osvobozujícího procesu a na fasádě jsou tak dodnes,
i přes snahu českých řemeslníků, patrné stopy tehdejšího
Brežněvova hněvu. Zmohli jsme se pak už jen na hokejové
vítězství 2:0 a 4:3, dva studenti se demonstrativně upálili a pak
definitivně na dvacet let zhasla naděje na svobodu myšlenky
i činu. Ať je to jak chce, jsme dnes, zaplaťpánbůh, již úplně jinde,
což dokládá fakt, že se čerství novomanželé chystali na svatební
cestu někam do Alp. V jejich věku to pro naši generaci bylo něco
absolutně nepředstavitelného. Na druhé straně mám i deset dní
starý zážitek s nelegálním přechodem zelené hranice v rámci EU
z Rakouska zpět do Čech. Člověk jen tak přeskočí potok, protože
je to tudy na kole z rakouské strany na český Peršlák nejblíže,
a už musí svůj návrat domů draze platit. Předpisy je však nutné
dodržovat a tak jsem s oprávněností sankce smířen. Jak jen mohl
ten Krejčíř uniknout? Cestu na Davídkov tentokrát Richard
zpestřoval otvíráním okna Papamobilu při předjíždění
cykloturistů v kopcích nad Sázavou, kdy jim megafonem, který
pro tento účel zakoupil, hlásil okamžitou rychlost, stav ojetí
plášťů, nevhodnost použitého převodu, počet kilometrů do cíle
v Krkonoších, náskok před posledním jezdcem atd. Svatební
oslava byla příjemná, protože nevěsta měla spoustu kamarádek
a to my vždycky hrajeme o něco lépe, déle a s větší chutí.
Richard v jednom okamžiku zneužil funkce moderátora
a upozornil hosty na "zlé" servírky, samozřejmě z legrace,
protože sem jezdíme už dlouho a tak se můžeme navzájem
- 93 -
s personálem Mlýna trochu špičkovat. Když se potom při výměně
prasklé struny, nikým z kapely nestřežen, otočil zády k výčepu
a neopatrně se předklonil, vsypala či vsunula mu, to nevím
přesně, děvčata kusy ledu za kalhoty. K radosti hostů poskakoval,
ječel a běhal sem a tam a kostky mu postupně vypadávaly
z nohavic, nebo to snad nebyly kostky? Zda se počet vsunutých
a vypadlých objektů sobě rovnal, už nikdo nespočítal. Pak bylo
vyhlášeno příměří. Na mou přímluvu se nezrealizovala Richardova nucená koupel v bazénu, která byla původně také v plánu.
Máme nyní sérii vystoupení a ztráta hlasu z důvodu nachlazení by
byla neomluvitelná. Před vystoupením mají všichni hudebníci
Big Papa povinnost být doma a dlouho spát. Prásknout případné
porušení uvedeného požadavku můžete na můj e-mail dostupný
na webu. Obdržel jsem také zprávu, že přiletí na naše vystoupení
U Zlatého lva i Monika ze Švýcarska, která nám napsala hezké
vzkazy na stránky a tak ji tímto zdravíme a těšíme se na viděnou
v pátek. Předpokládáme, že bude hezké počasí a budeme moci
hrát venku. Pořadatelé postaví velký přístřešek, ale topit v něm
určitě nebudou. Doporučuji všem přibalit něco teplého na sebe,
do sebe pak obdržíte na místě a pokud se budete pohybovat
v rytmu písní, květinová noc bude nádhernou tečkou za
prázdninami.
• Kapitanskaja dočka
Na konci letních prázdnin, v pátek 26.8.2005 jsme hráli na
předzahrádce restaurace U Zlatého lva na Žižkově náměstí
v Táboře, tedy v samotném historickém centru města. Na
chodníky náměstí byla zjara položena nová kamenná dlažba,
instalovalo se historizující osvětlení a otevřela se po rekonstrukci
i výše zmíněná restaurace. Je zde největší prostor pro hudební
produkci a tak se její majitel rozhodnul pořádat každý měsíc
nějakou tematicky zaměřenou akci. Po červencové „Karibské
- 94 -
noci“ s kubánskou kapelou jsme v srpnu vystoupili my na „Květinové noci“ připomínajíc tak především kulturní éru šedesátých
let. Předzahrádka měla trojnásobnou kapacitu míst než obvykle
a byla plně obsazena. Sedělo se uvnitř restaurace a dokonce i na
kašně náměstí a takto početné publikum vytvořilo nádhernou
atmosféru poslední páteční prázdninové noci. Ani policie
nezasahovala a nepokoušela se ukončit zábavu. Zřejmě jí květiny
nevadí. Pozvali jsme písničkáře, který přivezl blues na jih Čech,
Jirku Bidla z Českých Budějovic, který se po svém sólovém
vstupu připojil v poslední sérii se skvěle hranou foukací
harmonikou i k nám. Dívčí vokální kvartet z Prahy nesoucí název
Toffees zpíval, tančil a rozzařoval duše přítomných nejen svým
dokonalým vzhledem, ale i perfektně zvoleným a bezchybně
prezentovaným repertoárem. Stylově do květinové noci zapadlo
i taneční číslo dívčí sekce Atak z Tábora a nakonec i vystoupení
břišních tanečnic. Náměstí se parádně bavilo a my též. Hráli jsme
téměř do dvou hodin po půlnoci a pak zněly ještě kytarové hity
šedesátých let na CD. Měli jsme radost, že přiletěla, ze záplavami
sužovaného švýcarského Bernu, na naše vystoupení Monika
a začínáme tak rozšiřovat své publikum i za hranice České republiky. Přijel též obchodní partner našeho kamaráda Petra Sergej
z Ukrajiny s velmi půvabnou a pohybově talentovanou dcerkou,
která přitahovala přirozeně pohledy především mužské části
publika. Ti, co chodili do školy ještě v éře budování socialismu,
měli tentokrát výhodu, protože se tehdy učila povinně ruština
a nyní mohli konečně své maturitní jazykové znalosti uplatnit.
Odpovědi na otázky typu „Što ty sdělal va vremja kanikul?“ byly
potom pohotově vraceny tazatelce, protože každý z nás v tu dobu
nedělal nic jiného, než „chadil za gribami i za malinoj, igral
v šaški i šachmaty“ a nakonec i „katalsja na kaňkách.“ Jak je
vidět, vše se může někdy hodit. Při odchodu si každá z dam
mohla odnést jednu slunečnici jako symbol a vzpomínku na
- 95 -
krásnou květinovou noc. Nám se velmi líbila a budeme se snažit
příští léto podobnou akci na stejném místě zopakovat. Děkujeme
nakonec manželům Němčekovým, majitelům restaurace U Zlatého lva, za perfektní přípravu a servis pro nás. Nasadili vysokou
laťku ostatním restauratérům v této lokalitě a ubírají se podle
mého názoru správným směrem. Motto v logu akcí „Zlatý lev
Vás baví“ tak plně dostálo, díky celému organizačnímu týmu
a všem účinkujícím, svému slibu.
• Hodně hodní
Tak jsem tady s tou kapelou, pane Vaňku, parafrázuji známý
Škutinův výrok v pojednání o Janu Werichovi. u vrat do
prostorného dvora domu v Praze 4 Libuš, kam jsme jeli hrát
v sobotu 3.9.2005 na zahradní narozeninovou párty pana Jana
Vaňka, nás vítaly dvě sympatické a velmi pohledné dámy a pak
už následovalo opatrné couvání Papamobilu k přístřešku, pod
kterým jsme posléze instalovali aparaturu. Vše bylo dokonale
připravené a oslavenec tak mohl vychutnávat slastně setkání se
svými přáteli a nejbližším rodinným kruhem. Zahájili jsme produkci před šestnáctou hodinou po velmi chutném domácím guláši
a dobře ošetřeném čepovaném Gambrinusu. Hosté zpočátku více
poslouchali než tančili, ale o to více odměňovali náš výkon
potleskem po každém kousku. Denního světla postupně ubývalo
a počáteční ostych hostů se pomalu vytrácel. Tančili téměř
všichni a především oslavenec byl v centru pozornosti
přítomných dam. Působil elegantně, sportovně a přá-telsky,
nebylo pochyb, že ho mají lidé rádi. Původně domluvenou dobu
pětihodinového účinkování nás donutilo publikum i organi-zační
tým prodloužit o dvě hodiny a protože zde vládla velmi příjemná
atmosféra, rádi jsme přání vyhověli. Moc hezky se o nás starali
a masové i sladké pochoutky byly vynikající. Chválíme zhotovitele, kterých bylo asi více. Každý produkt měl svého specialistu.
- 96 -
To asi znají všichni ze svých rodin, kde je vždy na nějaké jídlo
expert. Většinou vedou babičky, ale není to vždy pravidlem. Na
cestě zpět z Prahy do Tábora jsem konstatoval, že začínáme být
tak hodní, že skoro není v příběhu o čem psát, ale na privátní akci
ani zlobit nemůžeme. No a kdybych prozradil všechno, partnerky
by nás doma ukousaly, nebo ne? v autě se opravdu dobře bavíme
po cestě na produkci a ještě peprněji po cestě z ní. Kdybychom to
nahrávali a v mp3 prezentovali, mělo by to možná větší ohlas než
hudební tvorba, ale to si schováme až na dobu, kdy zapomeneme
noty. Předpokládáme, že to tak brzy nebude. V září se nám
nabídky na vystoupení množí a nejsme schopni všem vyhovět.
V sobotu máme v rámci Táborských setkání 2005, kdy hrajeme
U Červeného koně, velkou konkurenci na náměstí v osobě Věry
Bílé a romské skupiny Kale. Uvidíme, jak tentokrát obstojíme.
Ozvu se za týden.
• Fáze ABCDEF
Na Táborských setkáních, která byla letos již počtrnácté, hrajeme
tradičně od počátku vzniku souboru. Jen jsme se z bývalého
klubu Meloun přesunuli do většího prostoru a přímo do centra
dění na Žižkovo náměstí, do restaurace U Červeného koně.
V sobotu 10.9.2005 jsme opět stěhovali stále těžší a objemnější
aparaturu, která se kupodivu vejde do stále stejného auta, po
schodech do sklepa táborské radnice, tedy dvě patra pod kancelář
starosty města. Kdyby starostoval pan Baťa, určitě by měl
kancelář pojízdnou a zajížděl by pak takovým výtahem do všech
pater. Ve sklepě by viděl nás a veselící se voliče, nahoře pak
udřené úředníky pracující pro blaho města. Táborská setkání
začínají vždy v pátek a pro kapelu je nadměrně těžké den před
vystoupením odolávat svodům pestré nabídky středověkých
taveren a krčem. Nakonec jsme to ustáli se ctí a na sobotní
vystoupení přijeli odpočinutí, s elánem a plni energie. u Koně je
- 97 -
vždy problematické ozvučení a stejné to bylo i tentokrát. Navíc
jsme neměli k dispozici dostatečný časový prostor bez publika
a zvuk jsme korigovali až během produkce. První písně mohly
být z toho důvodu méně srozumitelné, převážila však dokonalá
atmosféra sálající z velmi početného publika, které vyplnilo
prostor do posledního místa na židlích, lavicích, v uličkách mezi
nimi, schodech i u baru. V úvodu večera vystoupila táborská
skupina produkující historické středověké písně, jejíž skvělý
výkon byl trochu poznamenán slabší slyšitelností neozvučených
nástrojů a hlasů. Jméno souboru si zatím pamatuje pouze
Richard, protože je pozval, když z pátku na sobotu korzoval
nočními uličkami starého města. Říkal mi, že se potkal a objímal
tu noc asi s třemi sty lidí a tak jsem se ptal, zda přijde ještě někdo
vystupovat. Nikdo další nepřišel, jako host vystoupila po čase
opět Lucka Tilleová, která zpívá stále nádherně a snad ještě lépe
a vyzráleji než dříve. Měli jsme končit v jednu po půlnoci, ale
publikum se dobře bavilo a tak jsme ještě hodinu a půl přidali
jako bonus za projevovanou přízeň. Nejnáročnější je demontáž
a stěhování aparatury po vystoupení. Necháme na place téměř
veškerou energii a jsme rádi za každou ruku, která nám poponese
nějaký kufr do auta. Celkově se proces skládá z fází ABCDEF.
"A" je stěhování ze zkušebny do Papamobilu, "B" je transport do
místa produkce, "C" je vyložení a instalace aparatury, "D" je
deinstalace a opětné naložení auta, "E" je transport osob a věcí ke
zkušebně a konečně "F" je vystěhování aparatury do zkušebny.
Téměř všude jsou schody, ať už dolů nebo nahoru a zejména fáze
D a F nás bolí nejvíce. Pak se po akci trochu vyspíme, relaxujeme
při jiných činnostech a pocit euforie z vystoupení nakonec přetaví
všechny negativní momenty a umožní je zapomenout. Já jedu
v týdnu relaxovat na biketour do oblasti maďarského pohoří Bük
k termálním pramenům a doufám, že nasbírám v tamních čardách
novou inspiraci a energii k hraní. Vystoupení pro veřejnost
- 98 -
v Táboře nyní neplánujeme a necháme naše publikum po úspěšné
Květinové noci a Táborských slavnostech trochu vydechnout.
u Lva v patře bude hrát 30.9.2005 naše spřátelená kapela z Prahy
s názvem B. Lues a tak se přijďte podívat na dobrej bigbeatek.
Rezervování místenek začalo.
• Zdviž
Souvislou šňůru vystoupení zahájenou 20.8.2005 jsme přerušili
jen pro mou Hungary bikeexpedition a hned po návratu jsme ji
v pátek 23.9.2005 zakončili vystoupením na privátní akci pro
fotbalové veterány a jejich partnerky v Hotelu Relax v Táboře.
Veteráni byli z poloviny mladší než my a tak jsme je raději
k případnému pozdějšímu sportovnímu měření sil nevyzývali
a pouze jsme hráli k jejich i našemu pobavení do půl druhé
popůlnoční hodiny. V létě se pořádalo fotbalové utkání pod
Karlštejnem s tamní jedenáctkou a večer byl pak zakončen
zábavou s živou kapelou pod širým nebem, neboli open air.
Táborští museli berounským nebo spíše loděnickým oplatit
pozvání a jako hlavní trumf nasadili po fotbalovém odpoledním
zápase na večer nás. Z ohlasů po ukončení akce lze usuzovat, že
jsme vloženou důvěru nezklamali a zdálo se nakonec, že k nám
mají Středočeši blíže než domácí. Chtěli nás zahltit panáčky
povzbuzujícího moku, ale přemluvit jsme se nechali jenom tři.
Jinak to ani nešlo, protože dva z nás musí řídit vůz. Papamobil
zbyl tentokrát na Evu, která jela nočním shopcity přes několik
kruhových objezdů bez chyb i s břemenem velmi vtipného
stereokomentáře v zádech. Představil jsem si, jak podáváme
inzerát na členku souboru, která by ji mohla zastoupit a který by
zněl následně. Požadujeme: Špičkovou hru na zobcovou
a příčnou flétnu, foukací harmoniku, intonačně bezchybný zpěv
sólový i do vokálů, sílu a ochotu stěhovat aparaturu odpoledne
i nad ránem, stále dobrou náladu, řidičský průkaz skupiny B,
- 99 -
tolerantní rodinu, alkoholovou abstinenci, schopnost finančně
podporovat kapelu a občas upéct a přinést nějakou laskominu.
Nabízíme: Neskutečné zážitky a popularitu, očistu duše a radost
ze života. Tak pro toto vše činíme. Pan Drs, jako majitel hotelu
Relax, se o nás staral tento první podzimní večer velmi hezky
a protože patřil zároveň i mezi fotbalisty, děkujeme mu a celému
týmu za pozvání. Jen těch schodů by mohlo být méně, ale
u podzemních prostor to asi jinak nejde, pokud není instalována
zdviž.
• Špatný sluha
Dostali jsme nabídku k vystoupení v rámci znovuotevření hotelu
Modrá růže v Rytířské ulici v Praze. Byl nákladně rekonstruován
a jeho klientelou nyní určitě nebudou běžní občané České
republiky. Ne, že by nemohli, ale cenová politika firmy je
nasměrována evidentně jinam. Nakonec proč ne. Každý si hledá
zákazníka podle svých představ a činíme tak i my, pokud je nám
to umožněno. Na privátních akcích to nelze ovlivnit a pak zbývá
jen možnost odmítnutí nabídky, pokud lze předpokládat její
nepřijatelnost. Tentokrát jsme se k účasti zavázali a tak ve středu
26.10.2005 papamobil vyrazil ku Praze. Byli jsme součástí
komponovaného programu, který probíhal na třech scénách. My
jsme hráli v kongresovém sále v prvním patře. Dokonalé parkety
a dlažba, vysoké stropy, velká okna, fotobuňky, čipové karty ke
vstupu a elektrifikaci prostoru, ochotný a pohledný personál,
usmívající se hostesky a spousta pozvaných VIP i nezvaných
osob, které už se vyznají, pod jakou záminkou průnik do objektu
uskutečnit. Je to vždy prakticky stejné na akcích tohoto typu.
Program je spíše kulisou než zdrojem zábavy a tak z účinkujících
nevyzařuje tolik pozitivní energie, jako při běžných vystoupeních.
Člověk z toho zkrátka nemá takovou radost, jakou nám přináší
účinkování na většině ostatních akcí. Na druhé straně zažijete
- 100 -
bezplatné hodování, protože se v žádném případě nešetří. Stoly se
prohýbají pod tíhou všech druhů nápojů, masových, sýrových,
ovocných i zeleninových a cukrářských pochoutek, které jsou
neustále doplňovány. Když mi v šedesátých letech, v době mé
povinné školní docházky, slibovali komunismus jako systém
všeho a zdarma, vnímal jsem to jako velmi vzdálený utopický
slib, o kterém jsem si nedokázal učinit reálnou a logickou
představu. Při včerejší konzumaci jsem kolegům v kapele
připomněl, že UŽ JE TO (ASI) TADY! v té chvíli nevadí tato
varianta či odvar komunismu, jako podmnožina kapitalismu,
vůbec nikomu. Pochutnával si bez reptání zadarmo stínový
ministr financí za ODS Vlastimil Tlustý stejně jako Felix
Slováček, Alexander Hemala, všudepřítomný Kristián Kodet, Lou
Fanánek Hagen i různí starostové všech možných Prah a jejich
poskokové, mediálně neznámí poslanci, senátoři, bankéři, méně
i více úspěšní umělci a sportovci a celá řada dalších, kteří
potřebují zviditelnit své obličeje pro lepší budoucnost,
samozřejmě tu osobní. Poplácali se po zádech, sdělili si, jak to
dělají dobře a kde je večírek zase zítra. Docela úsměvné. Napadlo
mě, že musí nastat nějaký velký třesk, který by povrchnost
a pokrytectví těchto srazů trochu vyosil. Také jsem pochopil, proč
před časem byl na jednom plakátě v Táboře zvoucím k návštěvě
kulturní akce nápis: Dospělí 80,-Kč, studenti, vojáci a psi za
polovic, Kodet za 1000,- Kč. Pro nás je dobré, že jsme to viděli
na vlastní oči, zažili na vlastní kůži a jsme na nějakou dobu
z účasti na obdobné akci vyléčeni. Na druhé straně se honorář
v těchto případech přibližuje měsíčnímu platu Nováka a tak
člověk na některá negativa brzy zapomene. Líbilo se nám, že nás
Rosnička z Primy, Romana Vítová, která moderovala večer
v kongresovém sále, uvedla mile a sympaticky a daleko lépe, než
komentuje prognózu počasí v televizi. Hotelový pokoj
s výhledem na Stavovské divadlo, který nám sloužil jako šatna,
- 101 -
jsme sdíleli tentokrát společně s ryze dívčími soubory The
Apples, Toffees a G’apeels a vůbec jsme si nestěžovali, přestože
byl určen pouze pro dvě osoby a nás bylo celkem sedmnáct. Byl
prostorný, měl vlastní komfortní koupelnu, kde by se dalo také
bydlet, ale ta byla díky zmíněnému osazenstvu permanentně
obsazena. Cestou domů mě pak jen stále strašilo přeformulované
přísloví o tom, že žena je špatný sluha a ještě horší pán, se kterým
přijel na akci průhonický mistr zvuku Michal P. Až se jednou
ožením, budu se muset nad takovým tvrzením zamyslet.
• Něco končí, něco začíná
V pátek 28.10.2005 jsme pravděpodobně naposledy odjeli
k vystoupení do obce Hryzely na Kolínsku, na Mlýn Davídkov.
Mlýn nabídnuli majitelé k prodeji a dá se předpokládat, že
v dohledné době bude záměr realizován. Skončila tak jedna etapa
v historii kapely, protože hry na Mlýně patřily k našim oblíbeným
štacím a jeli jsme tam vždy rádi. Byl nám zde poskytován
nadstandardní servis od majitelů Marty a Václava i od skvělé
dvojice Jan za barem , kterého jsme si vážili a vážíme a je nám to
tudíž dvojnásobně líto. Škoda jen, že byla tato poslední mlýnská
akce orientována pouze na úzkou říčanskou skupinu jezdců na
koních, kteří nás neznali a my neměli příležitost k rozloučení
s tradičním publikem, zejména s nymburskou partičkou, po které
se nám stýská nejvíce. Plakát na akci byl zhotoven netradičně,
nepocházel z mého PC a připomínal spíš parte kapely, než
pozvánku k zábavě. Černý dvojitý rámeček na bílém papíře
formátu A4 s nápisem Big Papa uprostřed vháněl téměř slzy do
očí. Zda to byl záměr nebo jen náhodná invence autora grafického
ztvárnění díla, netušíme. Každopádně ještě žijeme a hrajeme
a bude to tak, alespoň doufáme, i nadále. Tak to chodí, něco končí
a něco začíná. Hrajeme častěji mimo Tábor a možná časem
objevíme jiný Mlýn, kde se budeme cítit stejně dobře, jako na
- 102 -
Davídkově. Hospůdek a klubů, kde se dá vystupovat za
přijatelných podmínek je určitě víc, jen majitelé nemají chuť
a odvahu podstoupit potřebné kroky k pořádání akce. Víme, že
v každém městě existuje skupina potenciálních posluchačů
našeho repertoáru a vyznavačů stylu zábavy, který prezentujeme,
málokdo z restauratérů je však schopný tuto klientelu oslovit
a získat, zkrátka se o vše dostatečně postarat. V Táboře dokážeme
sami zajistit propagaci akce a zpestřit program přizvanými hosty,
ale na jiných místech se musíme spolehnout pouze na
objednavatele. Tam je situace těžší, protože restauratéři jsou více
orientováni na chod kuchyně a provozu a s dramaturgií hudebních
večerů nemají zkušenosti a snad ani potřebný čas k jejich
organizaci a propagaci. Oslovit produkční agenturu se pak bojí
ještě více. Nedaří se nám tak proniknout do nejbližších měst jako
je Písek, Jindřichův Hradec a Pelhřimov, kde bychom v nějaké
útulné dřevěné hospůdce hráli rádi. Budeme na expanzi
z táborského regionu usilovně pracovat, ale na místní skvělé
publikum určitě nezapomeneme. Máme tu velmi početnou
základnu příznivců a když v létě na náměstí sledovalo naše
vystoupení U Zlatého lva asi pětset lidí, cítíme jejich podporu,
která je pro nás i zavazující. Těšíme se už na vystoupení na téměř
domovské scéně ve sklepní restauraci U Červeného koně na
táborském Žižkově náměstí, kde vystoupíme v pátek 18.
listopadu 2005 od dvaceti hodin. Otevřeno bude opět od
devatenácti hodin, jak je zde zvykem pro obsazení nejlepších
míst.
• Ztráta paměti
Tak nám v pátek 18.11.2005 venku poněkud přituhlo a dokonce
i mírně zasněžilo. Zima vlezle a zprudka ohlásila návštěvu, i když
je ještě podzim. Nakládalo se nám již hůře než v říjnu, protože
věci s klesající teplotou v dlaních poněkud těžknou. s vidinou
- 103 -
příjemného vystoupení v restauraci U Červeného koně v Táboře,
kam se vždy těšíme, jsme to však snášeli tradičně statečně.
Nastavili jsme po instalaci celého řetězce optimálně zvuk ještě
bez publika, ale v šeru prostoru vinou komplikovanosti
připojovaných kabelů došlo nedopatřením k posunutí jedné
z hlasitostních
šavlí
mixu
a současnému
vymáčknutí
frekvenčního filtru. Zvuk byl proto v první sérii nevyvážený až
basově nepříjemný, aniž jsme to mohli během produkce ovlivnit.
Zvukaře nemáme a ani ho nenajímáme. Zvukový technik se
nevejde do auta a také má obvykle velkou spotřebu všeho.
Korekci zvuku jsme provedli následovně a pak se už večer rozjel
naplno. Jaký si to zkrátka uděláš, takový to máš. Restaurace byla
opět zaplněna do posledního místa včetně salonku a baru. Lucka
Tilleová si s námi přišla zazpívat svoje tradiční hity a publikum jí
donutilo po skvělém výkonu k přídavku. Parket byl pak až do
konce večera zahuštěn těly i energií, tančilo se i v uličkách mezi
stoly a dokonce i na lavicích. Tento historický záznam píšu s více
než týdenním zpožděním, protože stále nefunguje přístup na náš
web mnoha klientům Českého Telecomu a.s., mezi něž patřím
i já. Zřejmě s ním obchodně válčí provozovatel našeho webového
prostoru na doméně tabor.cz. Nevím, jak dlouho bude duel
pokračovat a kdo nakonec vyhraje, ale pokud by to mělo být
dlouhodobé, budeme nuceni změnit adresu webu i firmu pro
webhosting. Do konce roku odehrajeme ještě dvě privátní akce
mimo Tábor a 25.12.2005 již potřetí tradiční vánoční zábavu
v Ústrašicích u Plané nad Lužnicí pro veškerou veřejnost.
Mimořádně hrajeme v Táboře i letos na Silvestra, kdy jsme přijali
nabídku z restaurace U Zlatého lva na Žižkově náměstí a tak
budeme jen pár kroků od domova. Rezervování míst už začalo
a předpokládáme, že se zde budeme spolu s Vámi výborně bavit.
Jemné detaily příběhu se poněkud vytrácejí s plynoucím časem
a tak nyní devět dní po akci nedokážu vše, co tam někteří jeho
- 104 -
účastníci chtějí nebo také nechtějí najít, dokonale postihnout. Od
toho však existuje na tomto webu rubrika vzkazů. Tak
nashledanou i naviděnou o Vánocích a Silvestru.
• Vrchní prchni
Agentura Echo zastoupena charismatickým Pavlem Čulíkem nás
pozvala opět po roce k hraní na „Bále ve stodole“ v objektu
nazvaném Vávrovka, který jen stěží naleznete v lese za Veselím
nad Lužnicí. Pohádkové místo vzdálené od civilizace vnáší klid
do duší už svoji polohou a lidé, kteří sem jezdí, jsou, jak se zdá,
s tímto místem spjati více než dokonale. Na vávrovském nebi
vidíte v noci tolik hvězd, že zde okamžitě ztratíte iluzi
o jedinečnosti člověka a jeho vesmírném významu, abyste ten
pocit zase domýšlivě nabyli ihned po návratu do města. Tam
hvězdy svítí rozptylovány zhusta místními zdroji jen výjimečně
a je také málo času i ochoty podívat se občas vzhůru. Byla sobota
3.12.2005, venkovní teplota zakotvila ve stavu mírně pod
Celsiovou nulou, bílo bylo od sněhu jen na polích a loukách
a silnice na jih se jevila sjízdná bez problémů. Vyrazili jsme
krátce před sedmnáctou hodinou z Tábora a po půlhodině jízdy
po E55 za odbočkou ve Veselí nad Lužnicí a následném průjezdu
lesní cestou, kterou znal nazpaměť jen Pepíno, jsme již parkovali
na Vávrovce. Bál na námět Svěrákova filmu Vrchní prchni byl
pořadateli dokonale připraven a tak jsme i předem a ochotně
nazkoušeli ústřední filmovou píseň od dvojice skladatelů UhlířSvěrák Severní vítr. s děravou patou a horečkou zlatou jsme tedy
večer zahajovali a dvě hodiny po půlnoci i zakončovali. Všichni
hosté bálu v kostýmech číšníků s pouzdrem na housle a servírek
v černých minisukních s bílou halenkou a zástěrkou doplňováni
tu a tam i Douchovou a inženýrem Krrrálíkem dotvářeli
příjemnou atmosféru celého večera. Topilo se americkými kamny
od českého výrobce umístěnými na betonové podlaze v rohu
- 105 -
stodoly, odkud stoupala tepelná energie až do prostoru otevřeného
krovu. Na pódiu více než metr vysokém, kde jsme měli
instalovanou aparaturu a byl zde i vyvýšený taneční parket, byla
teplota o několik stupňů nad normálem a tak jsme vyžadovali
úměrně k tomu nadstandardní přísun piva, podobně jako slévači
u pece v Kolbence. Pavel zajistil dobře chlazenou „Plzničku“,
která byla mimochodem lépe ošetřena, než v řadě profesionálně
se tvářících českých restaurací a tak se hrálo čím dál lehčeji
a snad i lépe. V předpremiéře zazněla konečně i legendární
Smoke on the Water od neméně legendárních Deep Purple se
skvělým Radkovým pěveckým projevem, velmi věrně
připomínajícím Iana Gillana. Z původního kytarového sóla
Ritchieho Blackmorea jsem si mírně upravil pouze dva takty a tak
jsem si jeho analýzou, nácvikem a následnou prezentací věnoval
sám sobě hodnotný vánoční dárek. V domácích podmínkách jsem
si sólo dokázal zahrát 1:1 s Ritchiem, ale pro reálné hraní jsem
přece jenom ty dva nejtěžší takty mírně zjednodušil. Ono se těch
šestnáct šestnáctinových not v taktu v poměrně rychlém tempu
hraje kolem půlnoci poněkud hůře. To píšu jako vsuvku a zároveň
omluvu pro ortodoxní Purplefily. Před rokem jsme slíbili
ústrašickým, že „Kouř nad vodou“ nacvičíme a zdá se , že slibu
dostojíme, pokud plány nezhatí případná hlasová indispozice
sólisty, který však odpovědně plánuje pravidelné návštěvy
specializované kliniky Na Růžku. Ta je zárukou dokonalé
průpravy pro zvládnutí zmíněné náročné disciplíny. Na Vávrovce
se nám pělo velmi dobře a necítil jsem problémy ani při tónu 440
Hz, který je mým intonačním stropem. Situaci si pochvalovali
i Richard s Radkem, akorát stále nemohli odhalit příčinu hlasové
pohody. Vysvětlení muselo nakonec přijít ode mne, na Vávrovce
se totiž cigarety nekouří a tak jsou vávrovští kulturní části Evropy
o něco blíže, než jinde. Půlnoční hovězí gulášek nám moc chutnal
a dodal nám do závěru večera potřebnou sílu. Přidali jsme na
- 106 -
přání publika na konci produkce dva hudební kousky
z bigbeatové klasiky šedesátých let a zcela vysíleni po
hodinovém úklidu a skládání aparatury pak odjeli nočním
zasněženým lesem k domovu. Hoši z Vávrovky nám vydatně
s nakládáním pomáhali a tak jsem se uložil k spánku už v půl páté
pozorujíc ještě chvíli na dvojce klipy Petra Jandy a Olympicu.
Téměř dokonalá tečka za celým večerem. Hlava mě pálí a v
modravé dáli se leskne a třpytí můj sen … Děkujeme za pozvání
Pavlovi Čulíkovi a jeho týmu a třeba zase za rok na témže místě
nashledanou.
•
Na červenou jeď!
Ve středu 7.12.2005, kdy jsme měli odjet k plánovanému
vystoupení do Prahy, mě zaskočila hlasová indispozice a půl
hodiny před odjezdem jsem nebyl schopen vydat hlásku, natož
tón. Nabízela se dvě řešení. Najít narychlo kapelu, která by nás
zastoupila, což činíme neradi, nebo najít bezodkladně ztracený
hlas. Zvolil jsem druhé řešení a rychle odjel do ambulantní
ordinace ORL a foniatrie MUDr. Aleny Haj Abdové, která mě
ochotně přijala a obstříkla mi neprodleně hlasivky dávkou, jejíž
účinek načasovala podle mého požadavku na dvacátou hodinu
večerní, kdy mělo vystoupení začít. Stejnou kapalinu, při jejíž
aplikaci jsem se mírně dávil, dostává do krku v případě problémů
i božský Kája. Kapičky, které by mi dodaly i mistrův pěvecký
rozsah a barvu hlasu však paní doktorka neměla. Přiznám se, že
jsem moc nevěřil v úspěch zásahu, ale podstoupit jsem jej musel.
Když pak skutečně došlo na nejhorší a musel jsem zazpívat
sólový part, hlas skutečně naskočil. Bylo to podobné, jako když
se v napínavém kriminálním filmu snaží hrdina příběhu ujet před
nebezpečím a stále nemůže nastartovat svůj automobil, až
v posledním okamžiku motor naběhne do otáček a vše je
zachráněno. Přijeli jsme na místo v pražském Proseku do sídla
- 107 -
firmy společníků Písařík a Kotek zhruba v polovině celé oslavy,
kdy právě vrcholilo vystoupení legendárních Steamboat Stompers
s neméně legendární zpěvačkou a exreprezentantkou v ženském
volejbale Evou Emingerovou. Prostředí zde bylo ryze industriální
a tak jsme využili strojů a začlenili je do celé aparaturové sestavy.
Motto firmy „Guma pro bezpečný ofset“ charakterizuje výstižně
náplň její činnosti a zároveň naznačuje, že oba zmínění společníci
nejsou žádní suchaři. Vrhají se do podnikání s potřebnou dávkou
nadhledu okořeněného osobitým humorem a plný dům hostů
nasvědčoval tomu, že to dělají dobře. Vydrželi jsme hrát až do
půlnoci neúnavnému publiku, které nás pěvecky v mnoha písních
podporovalo. Z Prahy jsme vyjeli v jednu po půlnoci brzděni
pouze policejním autem, které jelo schválně pomalu před námi,
aby pak na křižovatce chvíli zastavilo na červenou a v
následujícím okamžiku zapnulo maják a křižovatku přejelo barva
nebarva. Za křižovatkou opět pokračovali zvolna bez majáku.
Klasická ukázka arogance těchto hochů, kteří většinou s bídou
studovali střední školy a nyní obdarováni mocí dávají na odiv
svoji domněle zvýhodněnou pozici. Aby pracovali jako jejich
američtí kolegové se jen tak nedočkáme. Četl jsem v jedné knize
od Jana Beneše jak jeden Rus nadával v Americe na přechodu ze
svého auta na důchodkyni, co pomalu přecházela. Poslal ji kamsi
podle východních zvyků. Na další křižovatce ho už policie
vytáhla z auta a předvedla k přestupkovému soudu. Dostal 300
Dolarů pokutu. Odvětil, že nemá peníze. Vyfasoval 150 hodin
veřejně prospěšných prací s okamžitým nástupem výkonu.
Kladívko a odchod. Ztratili jsme naštěstí ty ubožáky z očí
a pokračovali pak sami bezpečně dálnicí k jihu. Nyní budeme
léčit podzimní virózy a nižší průchodnost horních dýchacích cest,
abychom v závěru roku zvládli obě plánované akce, vánoční
v Ústrašicích a silvestrovskou U Zlatého lva v Táboře.
- 108 -
• Plameny v očích
Letos již potřetí jsme na Boží hod vánoční, tedy 25.12.2005 hráli
ústrašickým v jejich kulturním domě. Ústrašičtí jsou skupinou
zdatných, invencí, ochotou a pracovitostí nabitých organizátorů
semknutých kolem Šárky Kolářové a Slávky Blažkové. To právě
oni nebo spíše ony každoročně pořádají vánoční zábavu a nás
vždy zvou k účinkování. Tradici ctíme a tak rádi pozvání
přijímáme. Letos jsme pravděpodobně zlomili rekord
návštěvnosti, protože kulturák již nebyl schopen pojmout více
lidí, kteří si chtěli místa předem rezervovat. Hrajeme po pódiem
a tak pořadatelé využili i prostor pódia k sezení a rovněž jej
zaplnili. Richard přizval do programu i skupinu Táborští kupci
k praporové a ohňové show a rovněž trojici břišních tanečnic
Alibaby k orientálně a eroticky laděným tancům. Plameny pak
šlehaly z loučí i úst účinkujících a na oplátku při pohledu na
svůdné Alibaby i z očí diváků. Neudržel se ani Richard a vtažen
do víru orientálních tanečních figur byl v tu chvíli téměř králem
parketu. Možná však ho přitahoval jenom cinkot blýskavých
penízků na oděvu tanečnic, jejichž zvuk je také od pradávna
příjemný lidskému sluchu, to však necháme na úvaze každého.
Zpívala s námi opět skvěle svoji tradiční sérii i Lucka Tilleová,
která se již příštím rokem stane s největší pravděpodobností
studentkou Gymnázia, k čemuž jí přejeme hodně bodů
u přijímacích zkoušek. Pokud jí to půjde stejně jako zpívání, pak
má před sebou určitě slibnou kariéru. Každopádně se večer
vydařil po všech směrech. Hráli jsme asi do půl třetí
vyprovokování skandováním „Nemůžou, nemůžou…“ a tak jsme
pořád mohli až jsme opravdu nemohli, protože z kuchyně už
voněly řízky a salát a přesto, že o Vánocích nikdo snad nic jiného
nejedl, láska k plnému talíři zvítězila nad múzou a konzumovali
jsme vše jako o závod, protože před produkcí ani během ní nic
nejíme a pak zkrátka tu vydanou energii musíme nějak doplnit.
- 109 -
s pořadateli jsme předběžně domluvení na pozdně jarní akci na
stejném místě, jen musíme doladit termín, který by se trefil mezi
MS v hokeji a MS ve fotbale. Odhaduji to na 3.6.2006, ale to
bude ještě předmětem jednání mezi námi a ústrašickými.
Děkujeme všem, kteří se na akci podíleli, to znamená
organizátorům, výčepnímu a kuchyňskému servisnímu týmu,
Táborským kupcům, Alibabám, Lucce Tilleové a samozřejmě
všem návštěvníkům, kvůli nimž to všechno děláme a bez jejichž
účasti by to celé ztrácelo smysl.
• Na červené lhotě
V prosinci 2005 jsme museli odmítnout několik nabídek k hraní,
protože zkrátka nemáme tolik časového prostoru, jaký by
momentální poptávka po kapele vyžadovala a protože je nás pět,
je o to víc koordinace osobních pracovních harmonogramů
náročná. Nabídku k účinkování na svatební oslavě na Červené
Lhotě jsme však neodmítnuli a 28.12.2005 tam vystupovali. Ten
den, tedy včera, už od rána hustě sněžilo a bylo jasné, že transport
osob i aparatury kamkoli bude náročný. Na D1 před Brnem se
srazily dopoledne čtyři kamiony a spoustu dalších kolizí hlásily
rozhlasové stanice během dne i na jiných místech republiky.
Papamobil je naštěstí výtečně servisován panem Sejkem
z táborských Měšic a nové zimní obutí vozu si po cestě doslova
chrochtalo blahem. Vzorek pneumatik vykrajoval po cestě ve
sněhu originální ornamenty a nedovolil jakékoli vybočení
z optimální trasy. V penzionu rekonstruovaném v těsném
sousedství zámku Červená Lhota nás čekalo vlídné klima
i publikum z řad svatebních hostů, kteří byli tentokrát namícháni
z Česka i Německa. Značnou část našeho repertoáru tvoří světové
hity a tak není téměř žádný problém přednést písně jakémukoli
publiku. Idyla modrého nebe a křišťálového jezera posetého
lekníny z pohádky o Zlatovlásce, jejíž filmová podoba se zde
- 110 -
kdysi natáčela, vzala díky přívalu sněhu za své, ale pointa svatby
zůstala zachována. Der letzte Sang zazněl půlhodinu před půlnocí
a tak jsme sbalili nástroje a všechno co s tím souvisí a připravili
se k odjezdu. Závěr velmi milé oslavy, těsně před naším
odjezdem byl však poznamenán nepříjemným úrazem jednoho
z hostů, když nešťastně sklouznul po schodech a pádem na hlavu
se těžce zranil. Byla přivolána záchranná služba z Jindřichova
Hradce, ale kvůli kalamitní situaci na silnicích přijela téměř za
hodinu od nahlášení nehody. Příbuzní úrazem postiženého pána
mu poskytnuli okamžitou pomoc a my věříme, že už nyní je vše
špatné zažehnáno a že zbytek roku oslaví tento pán ve zdraví
blízko své rodiny a přátel. Přejeme mu to z celého srdce a držíme
palce k brzkému uzdravení. Nebýt této smutné příhody, neměla
akce chybu a my děkujeme mladé paní MM (MG) za pozvání
i péči o nás. Ať se Vám i Vaší rodině v novém životě daří, neměli
jsme v závěru už příležitost rozloučit se s Vámi. Věříme, že
všechno dobře dopadlo.
• Silvestr
Nabídek k hraní na Silvestra jsme obdrželi několik, i mimo kraj
a závěrečnou volbu jsme kolektivně zvažovali. Rozhodnuli jsme
se nakonec pro Budvarku U Zlatého lva na Žižkově náměstí
v Táboře, což je nově rekonstruovaný restaurační objekt a protože
jsme zde účinkovali koncem léta na velmi úspěšné akci
pojmenované Květinová noc, chtěli jsme silvestrovskou nocí na
ni navázat. Na druhé straně to máme sto metrů od základny a to je
také pádný argument. Zlatý Lev je v Táboře jediný podnik, do
kterého se vejde více jak sto lidí, když nepočítám „vybydlený“
a neútulný sál hotelu Palcát. Ten jsme přenechali pražskému
Upírovi K. s určitě vypečenými vtipy a jak to dopadlo se mi ještě
nedoneslo. Jak to dopadlo u Lva vím. Skvěle. Bylo beznadějně
vyprodáno už čtrnáct dní před akcí a myslím, že tak živou oslavu
- 111 -
konce roku gotické klenby asi nepamatují, ale netroufám si to
tvrdit, protože pařby v minulých stoletích mohly být také značně
exponované. Hráli jsme do půlnoci a poslední skladbou bylo Až
se bude psát rok 2006 od Katapultu, což nám připadlo jako
nejlepší volba. Mnoho z nás pamatuje dobu vzniku písně a tehdy
v sedmdesátých letech zněla její slova jako utopie. Některá utopií
zůstala, některá se naplnila a některá byla dokonce překonána.
Letos píseň mírně přetextujeme a Radek bude zpívat Teď se bude
psát rok 2006. Zeměkoule byla skutečně opředena dálnicí, i když
spíše informační a komunikace lidí prostřednictvím mobilů
a internetu je fantastická. Po půlnoci pouštěl Richard CD, zněly
U2, ZZ Top, Beatles, No Name, Lucie a další a mohli jsme slavit
i my. Činili jsme tak s radostí a ve víře, že nám to hraní ještě
nějaký čas vydrží. Děkujeme všem, co ke Lvu přišli a tím přispěli
k perfektní atmosféře a těšíme se na shledání na některé z příštích
akcí.
2006
•
Zlaté časy
Do sezony 2006 jsme vkročili s Big Papa sebevědomě a s
pevným odhodláním k dalšímu společnému hraní, které nám
zatím více přináší radost z interpretace oblíbených písní, než
fyzickou bolest z opakovaného stěhování a instalace aparatury či
vyčerpání z nočních cest z Tábora někam a zpět. Uvědomil jsem
si to právě v okamžiku, když jsme při svém prvním vystoupení
v tomto roce, tedy ve čtvrtek 12.1.2006, zastavili s Papamobilem
naloženým od podlahy po střechu vlastní aparaturou za několik
stovek tisíc v centru Prahy, přímo před vchodem do hotelu
Ambassador - Zlatá husa na Václavském náměstí. Byli jsme sem
pozváni renomovaným pražským advokátem, abychom zde hráli
v sále francouzské restaurace na velkolepé oslavě jeho
- 112 -
padesátých narozenin. Vymínili jsme si hraní v triku a džínách
a dověděli se od oslavence, že si to jinak ani nepředstavoval,
protože nás viděl již dříve na Mlýně Davídkov, kam jsme
pravidelně jezdili hrát. V Ambassadoru jsou na všechno lidi,
takový postřeh jsem učinil krátce po příjezdu, protože před
vchodem do průjezdu bylo zaparkované BMW s německou SPZ
a říkali jsme si, že budeme asi nuceni stěhovat nástroje z náměstí.
Zašel jsem tedy na recepci hotelu a události se daly okamžitě do
pohybu. Dáma v kostýmu pověřená jednáním s klienty mi sdělila
trojmístné číslo, které jsem z hotelového automatu namačkal do
klávesnice a po mém ohlášení problému přispěchala okamžitě
slečna z provozního úseku a následně dala pokyn portýrovi
v livreji s čepičkou, který vás nenechá ani chvíli na pochybách, že
se nacházíte v pětihvězdičkovém objektu a který řeší vše
bezodkladně. Měl klíče od zmíněného BMW jednoho
z hotelových hostů a ochotně jej přeparkoval. Pak už jsme přes
chodník Václavského náměstí vycouvali do zastřešeného dvora
hotelu, kde se nejprve otevřela kovová roleta a nám se tím
uvolnila cesta k nákladnímu výtahu. Nastěhovali jsme vše na
pódium v hlavním sále francouzské restaurace s nádhernou
architekturou v secesním stylu, připojili se k elektrické síti ve
stylu novodobém a mohli začít hrát ve stylu let šedesátých.
Publikum bylo více než stočlenné a bylo namícháno z přátel,
kolegů a rodinných příslušníků oslavence. Někdo přišel v kravatě
a dokonalém obleku, jiný v džínách a triku a tak jsme se cítili
v pohodě. Zvuk jsme vyladili téměř dokonale. Alespoň Eva, která
v několika skladbách neúčinkuje a má tak příležitost si to
poslechnout z druhé strany, říkala, že je to jako z cédéčka a že
takhle hezký a vyvážený zvuk od nás ještě neslyšela. Tak nevím,
zda to byla dobrá nebo špatná informace, ale určitě nás v tu chvíli
ohromně povzbudila. Využívali jsme na pokyn oslavence
možnost k doplňování energetických ztrát a ochutnávali skvěle
- 113 -
zpracované české i exotické masové a salátové lahůdky
z rautových boxů. Moc hezký večer to byl. Mnoho přítomných
tváří jsem znal z televizních zpráv, protože v nich se pravidelně
objevují kauzy, ve kterých jedna strana někoho obžalovává
a druhá téhož obhajuje a stojí tak proti sobě v dané věci právníci,
kteří jsou často i spolužáci z jedné fakulty. Tak to je a neznamená
to, že se spor ve věci přenáší i do osobní roviny, ve které mohou
být a často i jsou vztahy zmíněných osob přátelské. Akce byla
privátní a tak po vzoru pikolíka z Hrabalova románu „Obsluhoval
jsem anglického krále“ jsem si opakoval: „Nic jsi neviděl a nic
neslyšel,“ i když jsem všechno viděl, ale skutečně nic neslyšel.
V autě po cestě nazpět byla také legrace, ale především asi proto,
že jsme nemuseli vykládat aparaturu, neb jsme měli v plánu
dvoják, tedy dvě vystoupení následující těsně po sobě. Lehce
jsem za jízdy poklimbával a poslouchal příběhy, jež peprně
vyprávěli Radek a Pepíno. Zaujal mě především ten o kapelním
nocování na Mlýně Davídkov před lety, kdy Radek zbytek noci
po hře nemohl usnout vyrušován těsně za zdí v sousedním pokoji
spícím Richardem, pověstným nejrychlejším usínáním a značně
hlasitým spánkem, když si v mobilu nechal nastavenou
signalizaci příchozí zprávy sms v akustickém ztvárnění kukaččího
hlasu a tak bylo za zdí slyšet nepřetržitě chrr, chrr, chrr, kuku,
kuku, chrr, chrr, chrr, kuku, kuku … Procitnul jsem až na čerpací
stanici, ze které se nepozná, zda jste kdesi za Prahou nebo
v zahraničí. Vtlačil jsem opakovaně pár mincí do automatu
a zvolil nápoj č. 10, tedy čokoládu s mlékem, aby mě dokonale
postavila na nohy a dodala sílu k dalšímu vystoupení v Českých
Budějovicích tentýž den večer. Nakonec se mi promítnul v hlavě
celý příběh našeho hudebního seskupení, kdy jsme se z malé
místnosti od krbu u Richarda, kde byla skupina v prosinci 2001
prakticky založena, propracovali během čtyř let až na Václavský
Václavák. Zlaté časy.
- 114 -
• Mosty
V pátek 13.1.2006 jsme se nad ránem vrátili z vystoupení
v pražském Ambassadoru a před sedmnáctou hodinou opět
startovali k další akci, tentokrát na jih, do Českých Budějovic.
Pozval nás Michal Mařík na privátní akci, kterou sám organizoval
a nesl i břímě všech nákladů. Jeli jsme velmi rádi, protože zdejší
parta lidí se umí skvěle bavit a atmosféra v relativně menším
prostoru je vždy báječná. Pozdravili jsme i malou Adélku, jejíž
jsme tak trochu kmotříčci, když ji přivedla manželka Michala
Olinka, naše kamarádka a bývalá profesionální zpěvačka PM
Bandu. Pozván byl i Petr Muk, který dorazil s celou kapelou
mimo bubeníka Tomáše Waschingera, který zřejmě v tomto
termínu přijet nemohl. Z legendární hudební formace počátku
devadesátých let s názvem Oceán a později Shalom přišel
i klávesový mág Petr Kučera, pak kamarádka Olinky a její
spolužačka z pražské konzervatoře skvěle hrající na akordeon
a nakonec i klasik bluesové kytary a foukací harmoniky, bývalý
indiánský náčelník Jirka Bidlo. Muzikantů bylo tedy více než
dost a tak během produkce vznikala zajímavá uskupení
a improvizovaná čísla hodná obdivu. Hrálo se téměř do půl třetí
a mohl se připojit každý, kdo se na to cítil. Zajímavé byly
i taneční kreace jedné z dam v podobě opakovaných mostních
oblouků vzad, které muzikanty i tanečníky vybízely přímo k jízdě
přes takový most. Vozíme si s sebou pro jistotu dárek od
manželek, značku zákaz vjezdu v obou směrech a protože se
pravidla musí dodržovat, máme v tomto ohledu klid. Hůře jsou na
tom tanečníci na parketě, kteří jsou vždy o něco blíže
k protagonistce zmíněných figur a obvykle žádnou značkou
nedisponují. Pokud si pak v takové situaci neumějí sami správně
poradit, určitě jim to jejich partnerka, která je vždy na takovém
nebezpečném místě přítomna, dostatečně vysvětlí. Líbilo se nám
všechno moc a děkujeme Michalovi a Olince za pozvání a péči
- 115 -
o nás i za pěvecký příspěvek ve Variacích na renesanční téma
a Proměnách. Nyní máme v plánu nazkoušet několik nových
písní a připravit volné termíny pro hraní s ohledem na sportovní
události roku, při kterých není na kulturu příliš času. Olympijské
hry, MS v hokeji a ve fotbale budou určitě v první polovině roku
přitahovat veškerou pozornost a tak se musíme podřídit tomuto
trendu i my.
• Nebe nad hlavou
Mít nebe nad hlavou je možné právě tady, ve Velmi jemném
klubu Limonádový Joe v Praze v Revoluční ulici, tedy přímo
v centru metropole, kde jsme hráli 2.2.2006. Unikátní otevírací
střecha klubu vám po stisknutí spínače otevře opravdové nebe,
ale tentokrát jsme hvězdy neviděli. Jednak byla Praha ponořena
díky inverznímu charakteru počasí do smogu a mlhy a jednak
bylo v noci -18 °C. Přesto barmani z klubu o přestávkách mezi
hraním střechu k naší nelibosti na kousek otvírali, aby se
vyvětralo od cigaretového kouře nepolepšitelných závisláků
(www.modernijenekourit.cz), což mělo následně neblahý vliv na
ladění nástrojů. Museli jsme tak opakovaně dotahovat
a povolovat mechaniku napínání strun na všech kytarách,
abychom se trefili jednotně do správné tóniny. Klub byl zaplněn
do poslední židle a obsazena byla i místa u baru. Atmosféra byla
báječná a tak se sem vrátíme ještě ve čtvrtek 13. dubna před
Velikonocemi. Přišel nás navštívit i Petr Muk s přítelkyní Evou
a dcerami Šárkou a Míšou, které v Praze studují. Petr chystá
s Evou zanedlouho svatbu a nám bylo ctí přijmout pozvání
k účinkování na svatební oslavě. Velmi nás potěšil i zájem paní
architektky Markéty Trubáčkové z proslulé Oázy Maříž, která nás
pozvala k červencovému hraní do své restaurace. Maříž je malá
pohraniční obec nedaleko Slavonic, tedy v České Kanadě, jak se
těmto končinám na jihu České republiky říká a pro nás je
- 116 -
dokonalým naplněním představy o symbióze přírody a lidského
ducha. Motto mařížské Oázy (www.keramika-mariz.cz) „Ať
maříš jak maříš, Maříž nezmaříš“ výše uvedené jen potvrzuje. Je
to krásný tip na prázdninový víkend a pokud přijedete zrovna
v termínu, kdy tam budeme hrát, potěší nás to dvojnásobně.
Předpokládám, že to bude pátek 14. července, ale musí dojít ještě
ke shodě uvnitř kapely a pak samozřejmě i s paní majitelkou.
u Joa jsme hráli na Hromnice a skutečně jsme i v několika
okamžicích hromovali. To hned při stěhování aparatury do klubu,
což je v historii nejkomplikovanější a nejtěžší transport
a instalace, protože je možné zastavit pouze v Revoluční ulici a to
ještě, když máte štěstí a pak je to pasáží sto metrů. Klub je
samozřejmě v prvním patře, aby to nebylo jednoduché, a musí se
stěhovat po schodech. Text v editoru Word z Richardovy agentury
na listu A4 umístěném za předním sklem vozu „Zásobování Limonádový Joe“ pak Papamobil ochránil před odtažením z místa
parkování. Náplastí na stres a únavu byla svačinka od Evy, která
byla v Praze již od rána u svého kadeřníka a udělala si poté čas
i na nákup pro kapelu. V Praze nám zadarmo nic nedají, i pivo
jsme si při produkci museli koupit za své. Proto jsou Pražáci
v ostatních místech republiky tak populární a všichni je mají rádi.
Musím však konstatovat, že pražské housky byly dvakrát větší
než táborské, pražská šunka byla naopak zase debrecínská,
banány byly však španělské a stejně žluté a velké jako u nás
doma. Cesta nazpět po půlnoci byla ještě komplikovanější,
protože v pasáži spustili mříž a museli jsme stěhovat kolem
hlavního vchodu OD Kotva a pak ještě dvacet metrů kolem
plechového plotu vymezujícího prostor stavebních úprav
komunikace. Už Dr. Husák sliboval v sedmdesátých letech brzké
dokončení výkopových prací v centru Prahy a mýlil se opět jako
ve většině svých ostatních proklamací. Pomohli nám s přenosem
věcí ochotně pak i majitelé proslulé pražské tiskárny Hugo
- 117 -
(www.hugo.cz) Jirka a Jana Marešovi, Gábina z vokální skupiny
G´apeels (www.gapeels.cz) a další nejmenovaní přátelé
(www.nejmenovanipratele.cz :) a tak šlo vše o něco rychleji
a snadněji. Radek i Eva zůstali v Praze a my jsme se do Tábora
vraceli jen ve třech, respektive ve čtyřech, protože Lenka, která
přijela na naše vystoupení autobusem z Tábora, přijala naši
nabídku volného místa ve voze, když usoudila, že rychlý
a bezpečný noční návrat Papamobilem pro ni bude příjemnější,
než nocleh v Praze. Zdálo se, že to tak dopadne, ale při zastávce
na jedné z čerpacích stanic po cestě, kde jsme si dopřávali po
pražském půstu horké, sladké a tekuté automatové pochoutky za
několik mincí v hodnotě násobku 12,-Kč, jsme zaregistrovali
vodu pod autem a zjistili tak prasklinu na oběhovém systému
chlazení. Richard koupil vodu v plastové nádobě a nepostřehnul
spolu s námi, že mu prodali v plastu led, neboť vše chytře
skladují venku. Ten pak neměl šanci roztát při teplotě v druhé
dekádě Celsiovy škály pod nulou, jelikož auto nechladilo, ale ani
netopilo. Zastavili jsme po varovném zvukovém signálu ve
strachu před zničením motoru. Následně jsme se s Pepínem
vydali pěšky ke kilometr vzdálené čerpací stanici Robin Oil na E
55 u Rzavé a neosvětlenou silnicí pak pokračovali za
opakovaného odskakování za zledovatělou krajnici při každém
průjezdu obřích kamionů. To jsou okamžiky, kdy se váš slovník
obohacuje o dříve netušené výrazy, které cedíte skrz zuby tak
samozřejmě, jako byste z jejich znalosti skládali zkoušku. Když
jsme byli s Pepínem téměř u cíle, předjel nás Richard, který trpěl
v nevytopeném voze a představoval si v krutém mrazu naši cestu
tam a ještě zpět a rozhodnul se jízdu bez účinného chlazení
s Papamobilem riskovat. Uskočili jsme před ním taktéž, protože
nás neviděl a skončit pod koly Papamobilu by bylo více než
absurdní. u Robina měli vodu naštěstí v kapalném skupenství
a tak po jejím dolití jsme nakonec úspěšně dorazili do Tábora.
- 118 -
Zdá se, že dny Papamobilu jsou definitivně sečteny, pokud
automobilový chirurg Jan Sejk z táborských Měšic nenalije vozu
do žil nový život. a noci jsou zde chladné? Tak to abych si vzal
teplé prádlo.
• Na cestě
Musel bych najít staré diáře z osmdesátých let minulého století,
abych objevil termín, kdy jsme společně s Richardem a Pepínem,
ještě pod hlavičkou rockové formace Orion, hráli v Radimovicích
u Želče. Sál vybudovaný z místní sokolovny se za ta léta téměř
nezměnil a dokládá svým stavem starost o věci kulturní
v současné epoše rozvíjejícího se kapitalismu. Hráli jsme zde
v sobotu 4.2.2006 na akci pořádané Sportovním klubem Větrovy
a Fotbalovým klubem Bohemia Tábor a přes výše zmíněné se
nám zde velmi líbilo. Heraklitový, zlehka nabílený strop sice
neodpovídá současným architektonickým požadavkům na design
interiérů, zato má však výborné akustické vlastnosti. Hrálo se
nám velmi příjemně a myslím, že spokojenost byla i na straně
publika, které tentokrát zaplnilo prostor do posledního místa
a jelikož hrajeme pod pódiem, využili toho pořadatelé a umístili
stoly i nad nás. Když jsme končili krátce po druhé hodině ranní,
byl stále plný parket, ale vyčerpání z šestihodinové produkce
a stěhování aparatury nás donutilo přece jen akci ukončit.
Poznával jsem v publiku mnoho tváří, které jsem vídal kdysi na
orionských tancovačkách a je milé, že se zde objevily už i jejich
děti. Dvacet let je doba, kdy se v životě člověka mnoho změní,
ale jak je vidět, něco přetrvává. u nás přetrvává chuť k hraní
a pokud nám bude publikum tak nakloněno, jak je nyní, nelze
činit jinak. Do závěru mě napadá potřebné citovat z kultovního
románu Jacka Kerouacka On the Road, neboli Na cestě z roku
1957, ze kterého vychází i název naší kapely Big Papa. Amerika
už není tak vzdálená, jako byla kdysi a globalizace všeho
- 119 -
navozuje podobné pocity spřízněných duší ve všech končinách
světa. Tak čtěte: „A tak když v Americe zapadá slunce a já sedím
na starým rozbitým molu u řeky a sleduju to strašně dlouhý nebe
nad New Jersey, cítím veškerou tu syrovou zemi, která se valí
v jedný nesmírný mase až k západnímu pobřeží, myslím na
všechny ty nekonečný cesty a nepřehledný spousty lidí, který na
ni žijou a sněj, a v Iowě pláčou děti, protože, jak teď už vím, je
nechávají plakat, a dneska nevyjdou hvězdy – copak nevíte, že
Bůh je medvídek Pů? – a večernice se musí sklánět nad prérií
a zalévat ji svým matným jiskřivým svitem těsně před tím, než
zemi požehná svým příchodem ta nejtemnější noc, která zhasne
všechny řeky, pohltí vrcholky hor a zahalí i to nejzazší pobřeží,
a nikdo neví, co se komu stane, kromě toho, že bude každým
dnem opuštěně stárnout…“ Tak nějak to vidím i já, akorát bych to
tak krásně nevyjádřil. Paní Broučkové děkujeme za domácí
hovězí guláš za 55,-Kč, za dobře ošetřený Gambrinus za 17,-Kč
a Vítkovi Slukovi za uspořádání akce. Kamarádům pak za to, že
přišli a dobře se bavili a že nám mnozí pomohli i při stěhování
aparatury do Papamobilu, který si opět vrněl, když ho
bleskurychle v hodině dvanácté, po noční kolizi na cestě z Prahy,
opravil mistr automechanik Jan Sejk. Jáře z Votic děkujeme za
prstové sólo na bicí a vokály do závěrečné písně. Myslím, že se
zde rýsuje základ pro nový hudební soubor. Tak s tím Petře
Kobiane a Romane Vandasi konečně něco udělejte, ať na vás
můžeme na oplátku chodit zase my:)
• V dalším vagónu
Mrazy definitivně pominuly a vysvitlo jarní slunko. Čekání na
světlo, snad už od října loňského roku, bylo téměř nekonečné
a když jsme vystoupení v táborské staroměstské restauraci
U Červeného koně plánovali na 24.3.2006, mysleli jsme právě na
jeho příchod. Přirozená fototerapie má pozitivní vliv na náladu
- 120 -
většiny lidí a tak jsme to vnímali i během večera. Jarní premiéru
měl i zbrusu nový Papamobil značky Opel Vivaro 1,9 CDTI,
který pořídil Richard do svého autoparku. Systém nakládání
aparatury se změnil vlivem jiných vnitřních rozměrů vozu a my
nyní musíme nalézt optimální sestavu o nejmenším objemu.
Každý kufr, bedna, pouzdro či stojan budou mít časem zcela
přesné místo. Jízda byla luxusní a proto jsme si přesun ze
základny ke Koni prodloužili objetím Žižkova náměstí dvakrát
dokola, protože vézt se pouze sto metrů se nám zdálo příliš málo.
Nejvíce sil nás stojí vždy stěhování aparatury, ať už do schodů
nebo ze schodů a tak jsme si říkali, že hrát by se dalo ještě nejmíň
patnáct let, ale pouze na místech s bezbariérovým přístupem. Pro
akci u Koně jsme tentokrát doporučilii nový model rezervace
míst, protože nám bylo líto přátel, kteří vždy trpělivě stáli frontu
v průjezdu. Vstup na akci zůstal bezplatný, pouze rezervace místa
stála padesát Kč. Jsme přesvědčeni, že se tento model osvědčil,
když si každý mohl vybrat, co mu lépe vyhovuje. Sotva jsme
postavili kompletní aparaturu, zjistili jsme, že koncový zesilovač
nepřežil více než měsíční zimní odstávku v garáži. Zkrátka to
dopředu vůbec nehrálo. Majitel místní prodejny hudebních
nástrojů, pan Jiří Spilka (www.spino.cz), nám ochotně vyšel
vstříc a půjčil na večer typově stejný, ale nový kus. Stihnuli jsme
výměnu deset minut před plánovaným zahájením akce a mohlo se
hrát. Nezbyl však čas na zvukovou zkoušku a tak jsme bohužel
vychytávali proporční nevyváženost během úvodní série.
Omlouváme se všem hostům, ale nakonec se nám to, alespoň
podle ohlasů soudě, podařilo. Bylo plno ve všech prostorech
restaurace, což nám dodávalo sílu k produkci až do dvou hodin
po půlnoci. Tanečníci tentokrát váhali se vstupem na parket
a dávali zpočátku přednost jen poslechu písniček. Bylo to však
velmi příjemné. Na parket se vsunula jako první dvojice
odvážných mladých lidí, jejichž věk bych charakterizoval asi
- 121 -
takto: Když svůj aktuální odmocním a odečtu deset, pak jsem
právě o pět let starší než je součet věků obou členů páru. Slečna
ze zmíněné dvojice se na svoje taneční extempore evidentně
dlouho a důkladně připravovala na nám neznámém místě, takže
jsme v každém taktu trnuli hrůzou, kdy její vesměs spontánní
rotace bude zakončena pádem do našich nástrojů. Naštěstí se tak
nestalo. Vydávala se pak ještě několika českými a anglickými
zvoláními za moji žačku, ale pouze se jedné z nich, jak se posléze
a díkybohu ukázalo, velmi vzdáleně podobala. Vybavil se mi v té
souvislosti úryvek Plickova textu z Kahovcovy písně z roku 1969
Poprava blond holky: „Ví snad ňákej soudce, proč se dala svíst,
jak je bídně holce nemá-li co jíst. Král však povel dává a blond
hlava padá, škoda je tý holky, byla ještě mladá, i když žila
v hříchu, měla právo žít ubohá, v nebi jí je možná líp.“ Pak už se
atmosféra definitivně uvolnila a proto jsme se odhodlali zařadit
i dvě nové písničky, které jsme v uplynulém týdnu začali zkoušet,
ač to nebylo v plánu. První složil J. J. Cale jako protidrogový
song s názvem Cocaine a my jsme pro svoje aranžmá využili
prvky jeho verze a verze Erica Claptona. Druhá písnička
s názvem Wish you were here je kultovní skladbou Pink Floyd
a tak jsem se s chutí pustil do úvodního sóla od Davida Gilmoura
zrovna tak, jako Richard do partu jeho sólového vokálu. Viktor
alias Víťa, majitel od Červeného koně, nám zajišťoval skvělý
pitný a jídelní servis během celého večera a tradiční ranní
česnečkou nás pak ještě posílil k závěrečnému stěhování. Večer
se určitě vydařil a přesto, že občas nějaká nota mírně ustřelila
vlivem padesátidenní přestávky od posledního vystoupení, máme
z něj skvělý pocit. Do konce dubna hrajeme s jedinou výjimkou
každý víkend a ještě jeden čtvrtek v Praze ve Velmi jemném
klubu Limonádový Joe. Tam už však nikoho pozvat nemůžeme,
protože je podle aktuální informace předem beznadějně plno.
Tomáši Pazourkovi blahopřejeme k významnému jubileu a já
- 122 -
děkuji zvlášť za pravidelné CD vstupenky, z nichž čerpám
inspiraci a sbírám potřebnou pokoru i úctu k umění druhých. Věk
je Tomáši nakonec pouhou číslovkou, vlak jede dál. Někteří z nás
už sedí v dalším vagónu.
• Apríl
Na Apríla, tedy 1.4.2006, jsme odjeli hrát na svatbu Petra Muka
a Evy Hejčíkové do centra bigbeatu v Česku, tedy do města
Bigbíteš aneb Velká Bíteš, poblíž Brna. Důvodů, proč se svatba
konala právě tam bylo několik a tak se jiné místo nehledalo.
V penzionu u Raušů na velkobítešském náměstí měli novomanželé přichystaný svatební oběd a v místním kulturním domě Máj
pak velkolepou svatební oslavu. Hráli jihočeští Babouci,
moravská cimbálovka, pražští And the end a my. Mezi četnými
hosty oslavy byli Ondřej Soukup, Miloš Skalka a zpěvák Petr
Kolář. Více ze soukromé oslavy už neprozradím, dočtete se to
určitě na stránkách jiných periodik.
• Aksamite s.r.o.
Když mě paní Kamila Peštová z Aksamite s.r.o. oslovila
prostřednictvím e-mailu 8. února 2006, zda bychom byli ochotni
hrát na jejich jarní firemní akci, museli jsme hledat v kapelním
kalendáři volný termín a firma poté svůj večírek přizpůsobila
našim možnostem. Tím nás přesvědčili, že nebudeme pouhou
kulisou k rautu, kudy se nechceme v žádném případě na své
hudební cestě ubírat. Hledalo se pak ještě vhodné místo v Táboře,
které by vyhovovalo potřebám firmy i nám. Byl vybrán Housův
mlýn, kde jsme již dvakrát hráli pro veřejnost a tak jsme věděli
předem, do čeho jdeme. Hrálo se tedy 8.4.2006. Na mlýně se
interiér postupně vylepšuje, jsou k dispozici dvě velké, navzájem
sousedící místnosti a my jsme proti minulým létům hráli tentokrát
v té druhé. Myslím, že šéf objektu hlídá dokonale stylovost
- 123 -
vnitřních prostor a tak se člověk cítí příjemně a uvolněně. Pokrok
jsme zaznamenali i v úrovni pitného a jídelního servisu,
profesionální pivní pípa nyní nahradila bývalou "garážovou"
aparaturu doplněnou kdysi automobilovou ruční pumpičkou
a Plznička, která plnila keramické žejdlíky byla skvěle ošetřena.
Masové speciality z grilu provoněly celý prostor mlýna
a podporovaly tak chuť ke konzumaci všeho nabízeného. Spustili
jsme krátce po dvacáté hodině písní z Balady pro banditu „Zabili,
zabili“ a pokračovali Cashovou stylovkou i won‘t back down,
kterou jsme zařadili do repertoáru už před léty, když nám poslech
originálu krátil cestu autem do Chorvatska společně s Richardem
v období zdejších povodní v létě 2002. Ujeli jsme jim tenkrát
těsně a netušili jaký velký rozsah budou mít a když jsme se
vraceli, byla už voda pryč. Vzpomínám si, jak jsem sledoval
večer ze satelitu zprávy z domova a pod modrou jadranskou
oblohou jsem té skutečnosti jen těžko věřil. Někdy má člověk
zkrátka kliku. Na Housáku nám žádná velká voda produkci
neohrožovala a naopak jsme ji museli o přestávkách donášet
v plastové láhvi, abychom pokropili podlahu, z níž se
neuvěřitelně prášilo. Personál v duchu středověké atmosféry
posypal po zemi větší vrstvu suché slámy a tak jsme nejprve
museli odmést prostor pod kapelou, neboť současným japonským
krabičkám a hejblátkům, které k produkci používáme, slaměné
lože příliš nevyhovuje a pak také hrajeme muziku z převážně
šedesátých let minulého století, kdy už se sláma na podlaze
u českých domů nevyskytovala. V prostoru pro tanečníky jsme to
museli odmést okamžitě po první sérii a pokropit, protože jsme se
dusili jak zasypaní horníci. Situace hygieny prostředí se tím
značně vylepšila, ale ideální to rozhodně nebylo. Nyní sdílíme
obavy, jak se podepíše mlýnský prach na naší hlasové a zdravotní
kondici, protože nás čeká do konce dubna nepřetržitá šňůra
vystoupení. Za několik dní, ve čtvrtek 13.4.2006 jedeme do Prahy
- 124 -
do klubu Limonádový Joe a o dva dny déle mezi Nymburk a Jičín
do radničního sálu v Rožďalovicích. Hned po příchodu domů nad
ránem jsem spolknul vitamínovou bobulku s přídavkem důležitých minerálů, abych organismu více posílil imunitu a nyní budu
ještě muset vyprat a vyleštit nástroje, kabely a další aparaturová
příslušenství včetně strun. V Praze to musí být dokonalé, jak také
jinak, že? Přemýšlím, zda někdy navštívil Housák Karel Kryl,
když hledal inspiraci pro svůj song …Cesta je prach a štěrk
a udusaná hlína… Vyloučit to nelze, protože v té době studoval
v nedaleké Bechyni a do Tábora to měl coby kamenem dohodil,
ale vzhledem k tomu, že byl tehdy Housův mlýn znárodněný
a sloužil jako sklad odboru školství Národního výboru v Táboře,
neměl pro jeho návštěvu pan Kryl nejspíš sebemenší motiv. Stačilo by nyní podle mých zjednodušených představ udělat podlahu
ve Mlejně z dřevěných fošen a slámou by se nemusel maskovat
novodobý beton. Prášilo by se pak už jen od úst věčných Pábitelů
a takový prach spíš lidské duši prospívá. Nakonec jsme šťastně
vyfárali a hodnotíme večer jako velmi zdařilý. Děkujeme manažerskému týmu Aksamite za pozvání na akci a starost o nás i o
dobrou atmosféru, ke které všichni zúčastnění přispěli. Týmu
Housáku pod vedením Ludmily Budilové a Šárky Lyčkové
děkujeme za vzorné zajištění všeho nezbytného i zbytného, které
poskytuje zavazující příslib a nabízí pozitivní naději do budoucna. Nakonec se sem Táboráci naučí chodit, z Tržního náměstí to
trvá přece jen pět minut. Evě děkujeme, že v závěru našla dostatek sil a ochoty využít nabídku personálu k zabalení několika
produktů z masových pochoutek a koláčků, abychom se alespoň
z části mohli o své zážitky podělit se svými nejbližšími.
• Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina
Na Zelený čtvrtek 13.4.2006 jsme naplánovali dlouho předem
a pak také uskutečnili vystoupení v pražském klubu Limonádový
- 125 -
Joe. Hráli jsme zde již potřetí a tak nám nečinilo problém umístit
jednotlivé části aparatury na správné místo, aby to dobře znělo
a mohli jsme se při produkci i trochu hýbat. s prostorem jsou dnes
všeobecně problémy. Snad žádný objekt, ve kterém jsme doposud
hráli, nebyl ideální. Buď trpí interiér socialistickými pozůstatky,
někdy nedokonalým vkusem majitelů, jindy je prostor příliš malý
nebo naopak velký a neútulný. Jisté je to, že jsme na různých
místech téměř vždy menší či větší kousek ideálu zaznamenali.
Stačilo by nyní všechny pozitivní napozorované a zažité prvky
spojit do jednoho místa a mohlo by se hrát jako v nebi. Do
pražského Velmi jemného klubu jsme jeli tentokrát slavit několikeré narozeniny a ty hlavní patřily Richardovi, byly totiž velmi
jemně kulaté a pak také Monice, která nás objevila doma ve
Švýcarsku na webu a nyní, když žije a pracuje v Praze, navštěvuje naše akce i osobně. Klub byl naprásknutý do posledního
místečka a atmosféra skvělá. Jen času bylo na tu slávu příliš
málo. Hraje se zde až od jedenadvaceti hodin a končit se musí
v jednu po půlnoci. Přesto hodnotíme večer jako velmi zdařilý.
Přišli Maxíci (Maxim Turbulenc) v plné sestavě, Petr Muk
s kompletní doprovodnou skupinou, Kamil Emanuel Gott,
Daniela Šinkorová, Martin Hrdinka, Helena Zeťová, G’apeels,
Toffees, šéfové Supraphonu a EMI a spousta kamarádů, přátel,
kolegů a dalších spřízněných duší, ale i neznámých posluchačů
z ulice včetně studentek ze Španělska, které se také evidentně
skvěle bavily. Richard popřál dobrou chuť ke konzumaci všeho,
co společně s Monikou v rámci své oslavy nechali pro účastníky
akce velmi jemným personálem Klubu přichystat a připomněl, že
právě na Zelený čtvrtek se konala poslední večeře Páně dokonale
zachycená na da Vinciho nástěnné malbě. Tomu nechtěli
v žádném případě uvěřit Maxíci, pro které snad žádné jídlo
nemůže být poslední. Zazpívali pak Richardovi Whisky to je
moje gusto z filmu Limonádový Joe a učinili tak stylovou tečku
- 126 -
za krásným večerem. Padouch nebo hrdina, my jsme jedna
rodina. Tento klasický výrok z Brdečkova díla napsaný u vchodu
do Klubu pak naznačuje, že je možné bourat i zdánlivě
neprostupné bariéry v mezilidských vztazích. To se určitě tento
večer dokonale podařilo.
• Jindy, jinde a jinak
Pokud není na akci zajištěn nocleh, akceptujeme v průměru
vzdálenost do sta kilometrů od Tábora, abychom byli schopni
bezpečně dojet zpět a ještě vyložit aparaturu. Je to fyzicky příliš
náročné a řidič nese velmi velké riziko i odpovědnost za naše
životy. Výjimku jsme učinili tentokrát z několika důvodů u akce
v Rožďalovicích v okrese Nymburk a už ji v žádném případě
nezopakujeme. Přesvědčil nás k její realizaci původně Honza
z nymburské partičky, která na naše vystoupení jezdila do Mlýna
Davídkova a kterou jsme měli moc rádi. Honza otevřel se svým
kolegou v Rožďalovicích hospodu u hřiště a po téměř ročním
působení se odhodlal uspořádat hudební akci s námi v místním
kulturním domě. Spoléhali jsme na jeho správný odhad místních
poměrů a podporu zmíněné nymburské partičky, kvůli které jsme
nabídku vystoupení na Bílou sobotu 15.4.2006 vlastně přijali.
Nejsme v žádném případě celostátně známou skupinou, abychom
měli kdekoli svoje publikum a tak si může dovolit poprvé nás
pozvat jen pořadatel, který dokáže v místě potenciální posluchače
oslovit a získat sám. Kdo si na to netroufne, je lépe, když nic
nepořádá. Vyhne se zklamání vlastnímu i zklamání účinkujících
a nakonec i hostů, na které se zákonitě méně příznivá atmosféra
přenáší. Je proto důležité odhadnout vlastní pozici, prostor k akci,
publikum a energii, kterou je jako pořadatel ochoten do úspěchu
akce investovat. Podle našeho úsudku se naplnění požadavků
k pořádání akce tentokrát pořadateli vymknulo z rukou a tak jsme
odjížděli s poněkud rozpačitými dojmy domů. Jak to tedy vlastně
- 127 -
bylo? Počátkem února jsme byli osloveni pořadatelem
a dohodnuli se na uvedeném termínu a podmínkách účinkování.
Poté jsme na vlastní náklady vyrobili a zaslali plakáty k akci.
Když jsme přijeli v sobotu na místo, nečekal nás nikdo a museli
jsme si zajistit odemknutí sálu u slečny za výčepem v místní
restauraci. Stěhovalo se do prvního patra bez výtahu a tak nás to
v sestavě čtyř mužů s jednou dámou stálo docela mnoho sil. Jsme
však zvyklí a nijak dramaticky jsme to neřešili. Instalace všeho
potřebného nám trvá něco málo přes hodinu a kolem půl osmé
jsme byli kompletně připraveni. Místní prý dříve než v devět
hodin nechodí a proto jsme na ně trpělivě čekali. Z domova jsme
vyrazili v půl čtvrté odpoledne a chtěli jsme si nyní v osm dát
cokoliv jedlého k večeři. Restaurace prý nevaří, protože všichni
rožďalovičtí se stravují doma z vlastních zdrojů a pořadatelé měli
také jen pivo a tvrdý alkohol. To se nám nezdálo k večeři příliš
vhodné a proto jsme se pustili do produkce nalačno. Hosté se
pomalu trousili, nejdříve jich bylo šest a vypadalo to na důvěrné
seznámení, pak jich bylo třicet, padesát a nakonec asi osmdesát.
Takové publikum máme rádi, ale musí se hrát v útulné hospodě,
kde vzniká příjemná atmosféra a nikoli v socialisticky
zdevastovaném sále s trojnásobnou kapacitou míst, kde se
o příznivé klima musí velmi těžce bojovat. Nymburská parta
nakonec také nepřijela, neboť se zřejmě rozpadnula a pokud
bychom tuto informaci získali předem, nikdy bychom nabídku
k účinkování na akci nepřijali. Hráli jsme s krátkými přestávkami
do dvou hodin po půlnoci a přesto, že se publikum dožadovalo
přídavků, nebyli jsme schopni, žízniví, vyhladovělí a zcela fyzicky vyčerpaní, požadavkům na další produkci vyhovět. Honorář
nám byl proti původní dohodě také krácen a tak jsme v rekordně
krátkém čase sbalili, odstěhovali tunovou aparaturu z prvního
patra opět bez pomoci kohokoliv z pořadatelů do Papamobilu
a uháněli pryč zpátky na Jih. Na první benzínce jsme poprvé
- 128 -
večeřeli nebo snídali a toto pak ještě na dvou následujících
stanicích po cestě na D1 pro úspěch či akutní potřebu opakovali.
Bramborák se zelím, bagety s čímkoli uvnitř, čokoládu z automatu, globalizované řízky z mikrovlnky, kávu a jiné poživatiny
jsme pak doslova hltali, protože vydržet více jak půl dne bez jídla
nám činilo značné problémy. Blížila se šestá hodina ranní a my
jsme definitivně dorazili na základnu. Složit aparaturu do garáže
bylo už to nejjednodušší i přesto, že jsme Radka vysadili v Mladé
Vožici a zbyli tak jenom čtyři. Richard to skvěle a bezpečně
dořídil a patří mu po zásluze poděkování zbytku kapely a našich
rodin za šťastný návrat. Zmohli jme se i na závěrečný potlesk. Co
dodat? Takto už nikdy. Publiku, které na nás přišlo a jemuž se
zjevně produkce líbila, děkujeme také a vážíme si toho. Jindy,
jinde a jinak nashledanou.
• Přijela pouť
Na pouťovou tancovačku do Ratibořských Hor jsme odjížděli
v sobotu 22.4.2006 s mírnými obavami, protože tento typ
produkce není zrovna naší parketou a pak také publikum přichází
v takovém případě většinou kvůli akce než na samotnou kapelu.
Odehrává se to vždy v místních kulturních domech, jejichž
architektura vznikala v minulém režimu obvykle z invence
místních funkcionářů a rutiny panelákových řemeslníků a jejich
pomocníků z obce a podle toho také vypadají. O útulnosti
prostoru, příjemnosti použitých materiálů a vkusu dekorace
nemůže být ani řeč. Nezbývá však, než se s tímto stavem smířit,
protože pak by se nedalo v kultuře dělat už vůbec nic. O tom, že
by nějaká obec stavěla v současné době nový kulturní dům, kde
by architektonické prvky odpovídající současným požadavkům
vyznívaly pozitivně, jsem ještě neslyšel. Snad jen čestnou
výjimkou je Tábor, kde je před dokončením generální a snad
i citlivá rekonstrukce historické budovy Střelnice. Jak bude
- 129 -
prosperovat její budoucí provozovatel však ukáže až čas. Na
vsích si budou muset občané na změnu k lepšímu ještě nějakou
dobu počkat a odhaduji, že to bude řešit až příští generace.
Dorazili jsme na místo před osmnáctou hodinou a pak pracně
hledali průjezd ke vchodu mezi pouťovými atrakcemi. Labutě bez
rizika nákazy ptačí chřipkou ladně kroužily kolem společné osy
střídavě zdvihány a spouštěny hydraulickým pohonem a povzbuzovány k nekonečnému pohybu opakovanou výzvou jejich
majitele k zakoupení letenky adresovanou pobíhajícím dětem
s cukrovou vatou a jejich rodičům. Od dob mého dětství se v této
oblasti příliš neinovovalo a tomu odpovídá i návštěvnost.
V kulturáku bylo večer ovšem plno a tak se nám hrálo příjemně.
Tentokrát jsme z obav o svoji bezpečnost instalovali aparaturu na
pódium, protože k nám proniknuly zvěsti, že se v Ratihorách
děsně leje a pak se to pere. Někteří jedinci tyto zvěsti dokonale
potvrdili, kalili jako odborářský zájezd a nakonec se i zmydlili,
neboť slovy klasika „tak je to správne a tak to má byť.“ Naštěstí
to byla zanedbatelná menšina z jinak velmi příjemného publika,
které nás pravidelně odměňovalo potleskem po každém kousku
a tak zábava dobře gradovala. Aby číšníci viděli na peníze,
muselo být na sále rozsvíceno více, než máme na vystoupeních
rádi a o to intenzivněji pak bohužel vynikaly ošklivé prvky jeho
interiéru. Rozhodující je, že se parta SK Ratibořské Hory, která
akci pořádala, zhostila své role na výtečnou a po právu jim patřil
potlesk zcela zaplněného parketu v závěru večera. Snad jsme se
o to zčásti zasloužili i my a potěšil nás vzkaz, že jsme se líbili
i panu starostovi. Papamobil řídila tentokrát Eva, která žila celý
večer o vodě a tudíž se stoprocentní koncentrovaností na jízdu
noční krajinou splnila nejtěžší úkol akce, dopravit naši veselou
skupinku bezúhonně na základnu. Děkuji také kolegům z nedělní
sauny a jejich partnerkám, že nás přijeli podpořit a překonali
únavu z předešlého dne, kdy filozofické spory nebraly téměř
- 130 -
konce. Tento víkend zakončíme saunařskou sezónu a pokud Petr
přinese med, necháme si ho naposledy vsáknout do těla. Když
pak jdeme na pivo, chtějí po nás občanský průkaz. Dělá to s námi
doslova divy, nevěříte? Věřte.
• Přivezli banány
V neděli 30.4.2006 jsme zakončili dlouhou šňůru vystoupení, kdy
jsme od 24. března hráli každý víkend a navíc ještě přidali jeden
čtvrtek v pražském klubu Limonádový Joe. Tentokrát jsme
účinkovali na akci pro nás neobvyklé, a to na obřím společném
pódiu pod širým nebem s mnoha dalšími věhlasnými interprety
a skupinami v Zelenči u Prahy na akci Zelenečské čáry 2006.
Nejsme akcím tohoto typu příliš nakloněni, ale pořadatel
a kamarád Kyklop z Maxim Turbulenc nás přemlouval k účasti už
třikrát a tak se nám jevilo příliš netaktní vystoupení opět
odmítnout. Akce začala odpoledne v šestnáct hodin a postupně se
na pódiu s obří zvukovou a světelnou aparaturou vystřídali
domácí Maxim Turbulenc, Ital David Mattioli, K. E. Gott, Heidi
Janků, Petr Muk s kapelou a pak jsme přišli v závěru večera na
řadu my a po nás ještě Aleš Brichta s AB bandem. To už se hrálo
zcela naživo bez jakýchkoli playbacků. Ozvučení kapely je pak
daleko komplikovanější, protože probíhá před zraky početného
publika a zvukový mistr nezná repertoár, nástroje a aparaturu
kapely, neví kdo a kdy zpívá nebo má sólo a tak se nehraje
v takových podmínkách ideálně. K tomu se přidala ještě teplotní
nepřízeň 5 °C, kdy se prsty na strunách neposlušně lepily
a působily tak spíš dojmem kladívek léty ztuhlého psacího stroje.
Od úst nám při zpěvu stoupala pára, která zviditelňovala paprsky
barevných světel a podporovala tajemno čarodějnické noci
a každý z nás se musel soustředit pouze na svůj výkon, neboť
informace o vzájemné souhře z odposlechů nebyla díky časovým
možnostem zvukového nastavení příliš dokonalá. Nakonec soudě
- 131 -
podle ohlasů z publika jsme i tento typ produkce zvládnuli, ale
určitě se tímto směrem nehodláme ubírat. Atmosféra klubů, sálů
a hospůdek nám vytváří dokonalejší sepětí s publikem, které
přichází pouze na nás a to je pro nás nejcennější. Vážíme si však
i tohoto pozvání, kde o nás bylo nadmíru dobře postaráno.
Kyklop dodal domácí gulášek a vlastnoručně zhotovenou
sekanou a protože jídlu opravdu rozumí, neměl servis v jeho
podání jedinou chybu. Eva na zpáteční cestu koupila kokosky,
abychom se mohli po výkonu vysladit a horká čokoláda u Agipu
dovedla euforii prvomájového rána téměř k dokonalosti. Usínal
jsem s dobrým pocitem, že nemusím do průvodu a tak ani nevím,
zda nějaký pod mými okny vůbec procházel. Těch, co se jim po
něm stýská, snad definitivně ubývá a doufám, že už v životě
nebude moji účast někdo čárkovat a vyhodnocovat. Nyní už
musím příběh ukončit, přivezli banány :).
• Dromedár nebo drabař?
Když jsme hráli na Mlejně, jak říkáme Mlýnu Davídkovu, jinak
skvělému penzionu v obci Hryzely na Kolínsku, na konci října
2005, domnívali jsme se, že je to už naposledy, protože majitelé
začali uvažovat o jeho prodeji. Potom jsme však na jaře byli
pozváni k účinkování opět a tak jsme v sobotu 20.5.2006 hráli
právě zde. Bylo to po čase pro nás více než příjemné, milé zdejší
i pražské publikum, skvělý personál a vysoce nadstandardní
služby, o jakých se nám na jiných štacích ani nezdá. Máme to na
Mlejně zkrátka rádi se vším všudy a chodíme spát až k ránu za
svítání. Mlýn je nerozbitný, může se tančit na lavicích
z dubového masivu i na stylové patinované dlažbě, někdy i na
stolech a na dřevěném „kapitánském“ můstku vysutém do
prostoru v patře. To vše dotváří ducha místa, kde se už léta cítíme
jako v ráji. Vyjíždíme sem obvykle v šestnáct hodin odpoledne
a tentokrát jsme museli oželet i sledování hokejového utkání
- 132 -
našich s Finy. Poslouchali jsme přenos v rádiu a při závěrečných
gólech do finské sítě musel Richard vždy zastavit, abychom
dojeli ve zdraví. Zdraví si musíme chránit čím dál více, protože
při stěhování aparatury se každou chvíli někdo nemůže narovnat,
někdo kulhá, někdo má „německou“ ruku, jiný zase „německé“
zápěstí apod. Na vysvětlenou uvádím, že přívlastek „německý“
v uvedeném kontextu znamená méně funkční. Když si tento
atribut pro omezenou funkci čehokoli vyslovíte ve spojení
s postiženým orgánem či libovolným údem, uznáte, že vystihuje
jeho stav nejlépe. Já jsem si chtěl po o na hodinku zdřímnout,
abych byl na noční jízdu lépe vybaven, ale sotva jsem usnul,
zvonil mi u hlavy mobil a Richard sděloval, že Radek zastrčil
právě prst do mezery mezi opěrku a točící se brusný kotouč při
obrábění součástky v rámci sousedské výpomoci. Prst byl
samozřejmě na levé ruce a byl to prostředníček, který se při hře
na basovou kytaru hojně používá. Uvažovali jsme na chvíli, zda
pošleme na Mlýn náhradní kapelu, nebo zavoláme profesionálního hudebníka, který by Radka zastoupil. Radek zvolil radikální
lidovou léčbu. Vydrhnul žlábek na vnitřní straně prstu vodou
a mýdlem a pak do rány nakapal šťávu z listu aloe. Ta vyleptala
postižené místo a snížila výtok krve na minimum. Utažená
náplast vytvořila na prstu náhradní povrch a Radek mohl hrát.
i přesto jsem mu vyhlásil na další období zákaz obrábění,
abychom mohli dostát slibům a odehráli dohodnutou šňůru vystoupení bez nutnosti hledat náhradu. Vzpomínám si, že když
Radka kdysi zaučoval na basu Tonda Hájek z Rangers, který měl
v Bělči nedaleko Mladé Vožice, kde Radek žije, chalupu, uříznul
si na cirkulárce článek prstu a musel se pak učit nové prstoklady.
Vypadá to, že si umění předávali ve svých oborech navzájem.
Radek umí ještě svařovat obloukem a tak přemýšlím, co by si
ještě mohl upálit a nepostrádat to pak při hraní. Na Mlejně bylo
hodně veselo a publikum se drželo v excitovaném stavu až do
- 133 -
samého konce. Někteří přijeli bez manželky a hlásili dvojnásobnou zábavu a poloviční útratu, Jirka Mareš to však nebyl:). Pan
mlynář Václav kouzlil v kuchyni takové lahůdky, že jsem si je
fotil do mobilu, abych je mohl doma ukazovat a taky jsem je
ukazoval. Na požádání zašlu mms. Avizována byla i účast nymburské partičky, která však nakonec nedorazila, a tak je pouze
tímto pozdravujeme. Určitě by se jim na Mlejně líbilo neb to
nemělo chybu. Na Davídkově pravděpodobně zahrajeme už jen
na privátní akci, kterou bude svatba mlýnské servírky Jany
v srpnu a pak se uvidí. Závěrem chci jménem kapely poděkovat
především Martě a Václavovi, majitelům Mlýna, kteří k nám mají
jako i my k nim přátelský vztah a o to lépe se nám zde vždycky
hrálo. Ráno bylo slunečné a když jsem vyšel do dvora,
procházelo se tam ochočené divoké prase, které se právě chystalo
na procházku k rybníku. Václav mi vyprávěl, jak podobný výlet
toto prasátko absolvovalo v koupací sezóně a vyhnalo paní
převlíkající se za keříkem na plážičku. Podprsenku už nestačila
zapnout a dole zůstaly plavky v úrovni kotníků. Prasátko pak
spokojeně odkráčelo zpátky do mlýnského dvora. Živě jsem si
představoval scénky ze Slavností sněženek a přímí účastníci
popsané epizody se určitě dobře bavili. Eva, čerstvě a bronzově
opálená od afrického moře, kde deset dní relaxovala a my jsme
kvůli tomu odmítali vystoupení, byla ještě zasněná a tak dokonce
v závěrečné písni, kde má flétnové sólo až na konci, zapomněla,
zcela zaposlouchaná do tónů z našich nástrojů a úst, hrát. Všichni
čtyři jsme se na ni ohlédli a tak ve druhém taktu předepsaného
sóla vyskočila a nechtěnou mezeru ve svém partu dokonale
zalepila. Je prý opálená úplně všude, hlásila nám to na zkoušce
ihned po příjezdu z letiště. Zbyl prý jenom trojúhelník, který
vykreslovala gesty do vzduchu matouce nás jeho nepředpokládaným tvarem, o kterém netušíme, kde se na jejím těle nachází,
protože vzdušný nákres připomínal spíš stín pyramidy nebo hrbu
- 134 -
velblouda dromedára, než by naplňoval naši původní klasickou
představu. Zeptáme se raději Zdeňka.
• Správný krok
Vystoupení v Ústrašicích za Planou nad Lužnicí u Tábora
v jižních Čechách a srdci Evropy plánujeme vždy jednou za půl
roku. Hráváme zde na přelomu května a června a pak již tradičně
o prvním vánočním svátku, tedy 25. prosince. Nyní máme za
sebou první letošní akci v ústrašickém kulturním domě, kdy jsme
zde hráli v pátek 26.5.2006. Protože se obětavým a aktivním
pořadatelkám Šárce a Slávce daří vyprodat sál do posledního
místa, přestěhovali jsme se na pódium, kde jsme zatím na tomto
místě nikdy nehráli. Pohled do publika shora je hezký, nikoli
povýšený a ozvučení sálu je takto snazší a dokonalejší. O Vánocích to učiníme stejně, jelikož to vyznělo podle ohlasů pozitivně.
Pro veřejnost budeme v Táboře hrát až 18. srpna 2006 a to přímo
na Žižkově náměstí v rámci Květinové noci před restaurací
U Zlatého lva. Kapacita míst k sezení venku se znásobí na úkor
parkujících aut, která ve své současné podobě nezapadají do
koloritu 60. let. Dokážu si však představit parkující vozidla právě
z uvedené doby a třeba právě Richardův dokonale rekonstruovaný skútr, tzv. prasátko, který by na akci určitě neměl chybět.
Přejme si hlavně pěkné počasí, abychom se v srpnu mohli sejít
podobně jako před rokem na stejném místě pod širým nebem
stíněni od svitu Měsíce jen plachtovou markýzou. Těšíme se nyní
na nová romantická místa, kde budeme hrát, zejména ve stylově
rekonstruovaném prvorepublikovém hotelu ve Štěchovicích a pak
pár kilometrů od Slavonic na hranicích s Rakouskem, v Maříži,
proslulé keramikou Kryštofa Trubáčka. Právě Ing. arch. Markéta
Trubáčková nás do Oázy v Maříži pozvala na 14. července 2006.
V Ústrašicích se nám hrálo skvěle díky bezchybnému pořadatelskému servisu a zejména díky pozitivně naladěnému publiku,
- 135 -
které nám dodávalo sílu a energii k produkci téměř až do třetí
hodiny ranní. Pak přišel na řadu řízek s bramborovým salátem,
panák Bechera na vytrávení a úspěch akce, nakládání a vykládání
aparatury a slastná euforie, která se dostaví vždy, když nabudeme
spontánního pocitu, že se to povedlo. Některá osamělá srdce
k sobě nalezla během večera cestu, tak jsem to alespoň ze své
pozice za mikrofonem vnímal a o to je pak celý večer příjemnější.
Hleděl jsem v závěru na vyprázdněný parket, který byl stejně
čistý jako na začátku, přesto, že se na něm pohybovaly během
večera víc jak dvě stovky lidí. Jsme vděčni, že naše publikum je
inteligentní, slušné a kulturní, je radost pro vás hrát. Nashledanou
o Vánocích nebo dříve někde jinde. Děkujeme, že jste svými
penězi podpořili Občanské sdružení Kaňka, které se stará
o hendikepované a z výtěžku akce pořídí speciální klávesnici
k ovládání PC pro komunikaci těžce postižených dětí. Je to určitě
krok správným směrem a jsme rádi, že byl učiněn v naší
přítomnosti.
• Štěchovický poklad
V sobotu 3.6.2006 jsme odjeli hrát na privátní oslavu narozenin
paní Markéty, majitelky vyhlášené pražské staroměstské
restaurace Kozička a v současnosti i právě rekonstruovaného
prvorepublikového hotelu ve Štěchovicích. Inspirována Vančurovým Rozmarným létem pojmenuje hotel na břehu Vltavy u historického štěchovického mostu po dokončení všech úprav
„Rozmarná“. „Malebná obec Štěchovice leží nedaleko Prahy, má
necelé dva tisíce obyvatel a v minulosti se proslavila zejména
jako naleziště zlata.. V dnešní době je známá spíše díky dvěma
podivínským hledačům tzv. Štěchovického pokladu. Nikdo by
nevěřil, že tak blízko u Prahy lze nalézt tak nádherný kout
přírody, ideální pro odpočinek a relaxaci. Procházíte-li nedalekým
údolím řeky Kocáby, dýchne na vás čas dávných trampských
- 136 -
potlachů, které v těchto místech ještě neztratily svůj lesk. Můžete
si vybrat, zda prožít večer na Lousianě, Majáku, Kansasu nebo na
mnoha dalších osadách.“ Tolik uvádí v odkazu na svoji historii
webová stránka Štěchovic. Oslava začínala v 15 hodin a tak jsme
vyjížděli z Tábora v pravé poledne, abychom byli připraveni
k produkci včas. Sál, který je součástí objektu, má nyní hotovou
dřevěnou podlahu pódia a následně se bude dokončovat celý
interiér do podoby paluby historického parníku. Akustiku
prostoru řešil zvukový mág mistr Krampera a jeho realizovaný
návrh trámového členěného stropu se již příznivě projevil při
našem vystoupení. Představím-li si, že to bude po dokončení ještě
lepší, máme se skutečně na co těšit. Tentokrát jsme paní Markétě
a všem přítomným hostům hráli v širší hudební sestavě, kterou
tvořila pražská rocková formace B.lues, Bohouš Josef alias
Bohoušek hrající s takovou vehemencí, až Richardovi přetrhnul
strunu na kytaře, kterou si od něj půjčil a dívčí formace Toffees,
která při své produkci tančila tak ladně, až se prasklé struny samy
napínaly. Střídali jsme se pravidelně po dvou sériích až do
půlnoci, kdy místní policajti vyhlásili v oblasti noční klid. Točili
jsme si pivo sami z píp na terase, rovněž víno ze džbánku
z čejkovických sklepů bylo k dispozici po celý čas a masové
pochoutky včetně zvěřinového guláše se švestkovou příchutí nám
doplňovali a servírovali kuchaři až pod nos. Krásný zážitek to byl
a způsob tohoto sobotního odpoledne a večera se mi nezdál,
odvraceje zrak od přístroje Celsiova, vůbec nešťastný. Dokončení
hotýlku se předpokládá v listopadu letošního roku a pak si tam
snad zahrajeme pravidelně. Cestou zpět nás Radek v Papamobilu
obveseloval četnými bonmoty, z nichž uvedu alespoň ty, které
jsem si zapamatoval. „Přístroj, který je pod proudem, vypadá
stejně jako ten, který není, jen je jiný na dotek.“ „V 17 letech se
děvčatům začíná měnit hlas … z Ne na Ano.“ „Všude dobře,
doma manželka.“ „Po trávě se nechodí, po trávě se směje.“ „Nic
- 137 -
tak neomezuje svobodu slova jako rozbitá huba.“ „Co z toho, že
zítra bude líp, když vždy, když se ráno vzbudím, je dnes.“ No
a pak jsme dorazili na základnu, uklidili aparaturu a šli spát:)
a ještě myšlenka dne, kterou mi zaslal Martin Kolář: "Myslím si,
že lidé by měli chodit bosí, protože je to opravdu mnohem
zdravější. Například já, když se ráno vzbudím obutý, tak mě pak
celý den ukrutně bolí hlava a ještě ke všemu mám hroznou
žízeň...!"
• Záření gama
Tak se konečně vyčasilo po dlouhých šedivých dnech a to se nám
docela hodilo, protože jsme v sobotu 10.6.2006 hráli venku,
ukryti pouze shora, zezadu a ze stran plachtou nataženou přes
konstrukci pódia postaveném v právě a slavnostně otvíraném
parku pod věžemi jaderné elektrárny v jihočeském Temelíně. Od
Tábora jedete k Bechyni a dále na Týn nad Vltavou hezkou
krajinou a pak se vynoří obří věže s parní čepicí, jakási betonová
piva. Je přičteno ke cti energetikům, že finančně podpořili úpravu
zámeckého parku s cyklostezkou a tím ocelobetonovému monstru
alespoň částečně zlidštili tvář. Vzpomněl jsem si při té příležitosti
na politika počátku devadesátých let Vladimíra Dlouhého, který
zřejmě motivován americkým dodavatelem technologií pro
jaderné elektrárny hřímal, že pokud Temelín nedostavíme,
budeme v roce 2000 svítit loučemi. Temelín jsme dostavěli,
Vladimír zmizel dobře zabezpečen z politiky a my díky jeho
prozíravosti nesvítíme dnes loučemi a asi nikdy nebudeme,
protože k věžím JETE, jak se šušká, budou postaveny ještě další.
Program, do kterého nás zařadila českobudějovická pořádající
agentura Fides Populi, byl pestrý a vedle nás byli mezi účinkujícími i moderátor akce Leoš Mareš, cyklistický exhibicionista
Josef Zimovčák, skupina Slakers, Nezmaři a s free style show
mistr světa Pepa Dressler. Zahráli jsme téměř hodinový blok
- 138 -
písniček z šedesátých let a trochu improvizovali v rozdělení
kytarových partů s Richardem, protože ve druhém taktu úvodní
instrumentálky Apache prasklo působením záření gama éčko mně
a tak jsme z ní učinili zvukovou zkoušku a po natažení nové
struny jsme pokračovali, aby ve třetí písni naopak prasklo
působením stejné složky záření háčko Richardovi. Půjčil si ode
mě druhou kytaru, akustickou místo elektrické a tak jsme i celé
vystoupení dohráli. Publikum bylo spokojené, protože kromě
našich hezkých písní bylo pivo, klobásky, steaky a sekaná na
grilu zdarma, nebe čisté a modré, krásná agenturní děvčata
v oranžovém triku s odhalenými boky plnila všechny svěřené role
svědomitě, ochotně a pohotově a tak se to líbilo i nám. Vyzkoušel
jsem i odborné dovednosti čerstvě odmaturovaných zdravotnic
Miloslavy Marešové a Kateřiny Hrbkové, které mě příkladně
ošetřily zraněný loket, když se pod námi s Radkem a právě
přisednuvším Richardem zřítila lavice a pád na beton jsem
zachytil ve větší míře jen zmíněnou částí paže. Eva měla i v
sobotu pracovní den, protože realitní makléři mají mobil stále na
příjmu a někdy se zdá, že by Eva prodala dům či byt i na pódiu.
Pokud by nějaký výrobce dokázal zabudovat mobil do flétny,
mám kupce. Po vystoupení pokračovala proto svým vozem do
Prachatic, kde prodává nějakou továrnu či hotel a tak nám asi
brzy koupí ještě dokonalejší aparaturu. Na základnu jsme se
vraceli Papamobilem pouze v mužské sestavě a bylo hodně
veselo a vtipy více peprnější než obvykle. Pivko jsme dostali
ještě na cestu, nikdo však nesměl ukápnout, protože Richard
vyhrožoval kompletním umytím interiéru vozu, s kterým odjíždí
na jeden z četných ostrovů Chorvatska a tak jsme raději dva dny
po Medardovi nekapali. Závěrečnou poradu jsme uskutečnili po
vyložení aparatury na terase u Lva a zvažovali jsme nabídku
kulturního odboru táborského městského úřadu k našemu
vystoupení na centrálním pódiu na Žižkově náměstí v hlavním
- 139 -
pátečním programu Táborských setkání 2006 o půlnoci po
legendárním Čechomoru. To jsme to dopracovali, což:?
• Happy birthday
V pátek 30.6.2006 jsme hráli pouhých sto metrů od základny
v Kulíkově kavárně na Tržním náměstí na táborském starém
městě na privátní oslavě padesátin pana primáře chirurgického
oddělení táborské nemocnice MUDr. Libora Buriana. Je to více
restaurace než kavárna, protože se tu spíš pije pivo a víno než
káva a spíš je Moravova než Kulíkova, protože majitelem je Jarda
Morava, kdysi člen reprezentačního týmu ČSSR v cyklokrosu
a nyní provozovatel zmíněného podniku v Táboře a ještě jedné
pizzerie v Praze na Vinohradech, jejíž prostor zdědil po svém
dědečkovi Kulíkovi. Když jsem byl před týdnem na rekognoskaci
prostoru restaurace, obával jsem se komplikací s nastavením
zvuku, neboť je v objektu dlažba, rovný strop a téměř žádné
materiály pohlcující zvukové vlny. Záchranou se jevila pouze
hojná účast hostů oslavence, která by prostředí akusticky
optimalizovala. To také nastalo, bylo nabito k prasknutí, protože
má pan primář zaprvé mnoho přátel, když z titulu své profese
lidem pomáhá od zdravotních problémů a zadruhé také tým
spolupracovníků a kolegů je v této oblasti široký. Kdo z hostů
měl na sobě nějaký chirurgicky nebo ortopedicky vedený řez,
mohl si být jistý, že je jeho autor na místě přítomen, pokud to
nebyl jenom apendix, který, jak se obecně soudí, operuje každý
špitální vrátný. Tak mě při pohledu do publika lehce svědilo
pravé koleno operované před deseti lety, když přímo přede mnou
testoval pan primář MUDr. Luňáček naopak kolena svá při
rock’n’rollových tanečních figurách podobných těm, kterými se
proslavil mistr kolenních oscilací božský elektrikář z ČKD Karel.
Koleno mě od té doby nezlobí a tak mohu panu primáři po letech
touto cestou ještě jednou poděkovat za záchranu sportem a mnou
- 140 -
zdevastovaného kloubu. Zdravotních sestřiček bylo na akci také
dost, leckteré jsem znal a leckteré znaly mě ještě z doby
středoškolských studií, protože táborská Zdravotka sousedila
s Průmkou a je tomu tak dodnes, takže společnost byla dokonale
vyvážená, mimořádně veselá a tanečních kreací lačná. Zahájili
jsme produkci v devatenáct hodin a chtěli původně skončit
o půlnoci, ale pak jsme to protáhli ještě o hodinu, protože
atmosféra byla víc než vynikající a to nás vždycky dostává.
Mohlo by se hrát snad až do rána, ale síly i repertoár jsme zcela
vyčerpali a říká se, že v nejlepším je dobré přestat a tak jsme
poslechli a udělali to. Velmi se nám akce líbila a podle sdělení
oslavence i publiku a proto jsme si slíbili, že se na stejném místě
a ve stejné sestavě sejdeme zase za padesát let. Více prozrazovat
nemohu, protože ctím soukromí přítomných osob, ale …
• Blázen na kopečku
Tak na tuhle akci jsme se připravovali více než rok. Šlo o nápad
zahrát si na trojmezí v malebné obci Maříž, která proslula
nejdříve tím, že byla v padesátých letech minulého století téměř
srovnána se zemí včetně barokního zámku z důvodu, že to bylo
odtud do Rakouska coby kamenem dohodil a kamenem se přes
hranice házet nesmí a později, tedy v nové éře po roce 1989 pak
zejména keramikou Kryštofa Trubáčka, který zde založil dílnu a k
té se nedávno přistavěla i skvělá restaurace Oáza, kde se dá dobře
jíst, pít a nakonec i hrát. Pro toho, kdo po této větě pátrá o jaké
trojmezí se jedná, podávám tímto upřesňující údaj, že se v Maříži
setkávají hranice Rakouska a Čech s historickou hranicí Velké
Moravy. Je to pár kilometrů jihozápadním směrem od Slavonic
v jižní části okresu Jindřichův Hradec, kdybyste do této nádherné
části naší republiky nazývané Česká Kanada někdy nalezli cestu.
My jsme v pátek 14.7.2006 vyjeli z Tábora směrem na České
Budějovice, u Sloupu jsme odbočili na Hradec a pokračovali do
- 141 -
Nové Bystřice. Přes Staré Město pod Landštejnem jsme pak už
nezadržitelně mířili odbočkou v polích vpravo až do Maříže.
Mnoho známých nám rozumělo, že jedeme hrát do Paříže, když
i zvolené datum ve výročí pádu Bastily evokovalo zmíněnou
představu. Před Oázou se otáčelo na rožni prasátko a příjemná
vůně se linula všude kolem a kdo tudy jel nebo šel se zastavil
a usmíval se, neboť představa pozdější konzumace rotujícího
produktu a hašení žízně i stresu chlazeným Plzeňským ani jiné
emoce vyvolávat nemůže. Interiér hospůdky dokonale odpovídal
našemu gustu a nejraději bychom si Oázu převezli do Tábora. Na
současných hotelových školách produkujících provozní managery
se vliv prostředí na konzumaci a tedy i prosperitu podniku moc
neřeší, protože vznikají nezřídka podniky zařízené sériovým
nábytkem, nevkusnou dlažbou, koberci a umělými doplňky, že
stačí jen pouhý pohled a mrazí vás po celém těle. Na Oáze se
vyráběly stoly a lavice z trámů, které zbyly z likvidace původní
zchátralé stavby a tak na vás historie a duch místa dýchne
okamžitě po vstupu do místnosti. Přijeli jsme domů nabiti
pozitivní energií, přestože unaveni z dlouhé produkce, která nás
tentokrát mimořádně bavila. Paní architektka Markéta Trubáčková je dnes majitelkou a duší celého objektu a její tým výtvarníků z Prahy, Slavonic a možná i odjinud tvořil tento večer jádro
skvělého publika, se kterým jsme se bavili až do svítání. Mě snad
nejvíce zaujal Belgičan George, který jakoby vypadl z oka
legendárnímu Johnu Lennonovi a tak si s naším hudebním
doprovodem v průběhu večera i zahrál jeden kus na kytaru a mně
v hlavě běžel v tu chvíli překrásný klip k písni Beatles Blázen na
kopečku. Protože ho dokumentaristka akce Lenka zachytila svým
objektivem, můžete se na něj podívat do naší fotogalerie na tomto
webu. Probudili jsme se ráno na konci světa, dokonale vyčištěni
a šťastní uprostřed téměř nedotčené krajiny, která ožívá dnes
zvolna a má naději zůstat díky lidem, které jsme zde poznali
- 142 -
i nadále nádherná. Snídal jsem pivo na lavici před hospodou jen
tak v trenkách a triku, ve kterém jsem spal, zahleděn do modré
nebeské klenby jsem vnímal vůni lesa a kuňkání žab u rybníka,
z lokálu pak pravidelný pozdrav papouška pronášený tak dokonalou češtinou, že by mu mohly závidět i Chantall a Anife, koupil
jsem si krásnej originální hrníček z místní keramické dílny, což
hodlám učinit vždy po každé produkci, pokud ji budeme
opakovat a kterou máme předběžně slíbenou Markétou na pátek
13.7.2007 a byl jsem naplněn euforií z prožitku, na který se
nezapomíná. Myslím, že kolegové i účastníci akce na tom byli
a jsou obdobně. Doufám také, že jsme se svojí účastí na velmi
vydařeném večírku nezpronevěřili odkazu zakladatele a otce
mařížského projektu Kryštofa Trubáčka „Co neuděláš srdcem, ani
nedělej, to nestojí za to.“ Markéto a Lenko, děkujeme.
• Jožine, dej českou!
Na konci července, tedy 29.7.2006, jsme odjeli hrát kousek za
Tábor do obce Liderovice, kde má své sídlo firma Aksamite. Její
majitel nás pozval na privátní firemní akcičku pod širým nebem,
kde to vonělo loukou, lesem, vodou, ohněm, masem, chlebem,
hořčicí, křenem, bazalkou, kardamomem, tymiánem, jalovcem,
pepřem, solí, pivem, vínem, bourbonem, tequilou, calvadosem,
meruňkovicí, hruškovicí, jablkovicí, slivovicí, třešňovicí, Becherovkou, děvčaty a také bylo veselo. Ke konzumaci čehokoliv
nebyly potřeba peníze, neboť všechno bylo tento večer všech,
a tak bylo v praxi vidět, jak lidé tento životní způsob zbožňují.
Tak nějak si to asi představovali v nedávné minulosti i tvůrci
socialistických dějin, kterým se však zcela zákonitě realizace
takového utopického snu vymknula z rukou a tak Pepíno konstatoval, že komunismus se dá dobře praktikovat pouze za kapitalismu. Pódium, na kterém jsme hráli, bylo vytvořeno z velkého
oplachtovaného přívěsu za nákladní automobil, kotveného k zemi
- 143 -
čtyřmi dřevěnými špalky a dvěma koly a určeného pro rozvoz
nábytku s nápisem "Sedací soupravy Aksamite do každé rodiny"
a tak jsem se trochu styděl, protože sedací soupravu mám
z Holandska a nehodlám ji v tomto životě měnit a že není v každé
rodině mám radost a o to lépe se mi v ní odpočívá. Napadlo nás,
že bychom mohli mít aparaturu takto instalovanou nastálo
a pouze bychom vždy přistavěli přívěs na určené místo produkce.
Nejvíce obletován byl tento večer Pepíno, neboť si ho oblíbil
jeden fanoušek z Moravy a věnoval mu nepřetržitou přízeň od
začátku až do konce akce, nebo spíš až do odjezdu. Odbubnoval
s ním paralelně pažemi ve vzduchu všechny písničky, o přestávkách mu nosil pivo, donutil ho k sólovému projevu, který pak
následně moderoval a povzbu-zoval ho pravidelnými výkřiky:
„Jožine, dej českou.“ To ještě Pepa neví, že na mně vyloudil
adresu, kterou jsem mu ochotně sdělil, protože takto hořícím
fanouškům se musí vycházet vstříc a tak zřejmě v tuto chvíli už
zvoní u jeho dveří a nebo už se spíš rovnou ubytoval. Tak dlouho
jsme hledali maskota souboru až si nás našel sám. Pro nás je to
potvrzení faktu, že i na Moravě milují české písničky. Bylo to
celkově hezké, syté, dlouhé, napínavé a příjemné, ale o privátních
akcích se více rozepisovat nemohu, protože ctím soukromí všech
účastníků. Zbytek příběhu do návratu na základnu před čtvrtou
hodinou ranní si laskavě domyslete.
• Volleyball story
V sobotu 12.8.2006 jsme odjeli hrát na svatební oslavu Lenky
a Petra Trešlových do stylového prostoru hangáru na letišti
místního Aeroklubu na Čápově dvoře v Táboře. Tato velkolepá
událost tak nahradila plánovaný festival Love Planet, který byl
z toho důvodu přesunut do Prahy. Couvali jsme Papamobilem až
pod střechu a tak stačilo aparaturu jen vyjmout, správně naorientovat a mohlo se hrát. Stropní podhled tvořila trámová konstrukce
- 144 -
a padákové plachty a nám se v tomto industriálním interiéru moc
líbilo. Za hangárem jako vystřiženém z knihy o letadélku Káněti,
jehož příběh se mi náhle vybavil, se opékalo prasátko, v baru
uvnitř byla instalována pípa s pivem a tak už nic nechybělo
k pohodě novomanželů, svatebních hostů i naší. Lenka pochází
z muzikantské rodiny a svoje hudební kvality předvedla o půlnoci, kdy bezchybně vystřihla za našeho doprovodu Proměny od
legendárního Čechomoru. Bouřlivé ovace sklidila za svůj
pěvecký výkon od početného publika a vřelé políbení pak i od
manžela Petra. Myslím, že jim to bude v životě skvěle fungovat.
Společnost byla ve dvě hodiny tak rozjetá, že my jsme už
nemohli a tak to Richard dorážel reprodukovanými hity z CD.
Pepíno to měl z Čápáku blízko domů a tak odešel po svých
a když Richard stále pouštěl a pouštěl nekonečné songy, sbalili
jsme aparaturu ve třech a odjeli sami na základnu. Možná je tam
Richard ještě nyní, protože se zdálo, že akce nebude mít konce.
Ještě mě v souvislosti s perspektivou nekonfliktního a dlouhodobého svazku dvou partnerů napadá příběh, nebo se mi spíš
vybavuje podle obrázků, které jsem spatřil na triku a hrudích žen
volejbalového družstva z Jindřichova Hradce minulý týden, kdy
se jejich cesty náhodou zkřížily s našimi na akci Ultimate Bike
Třeboň 2006, jejíž účastníkem jsem byl. Příběh se jmenoval
Volleyball story a ve čtyřech krocích vyjadřoval varování před
chutí k převýchově partnera. Znělo to asi takto: 1) Chlapec hrál
volejbal a měl ho rád. 2) Chlapec potkal dívku a měl ji rád. 3)
Dívka nechtěla, aby chlapec hrál volejbal. 4) Chlapec poslal
dívku do prdele. Vybavuji si tak podobné příběhy z různých
oblastí, včetně té muzikantské a musím potvrdit, že moje
manželka ani já jsme nikdy vzájemně bod č. 3 jeden na druhého
nevyzkoušeli ani nepoužili a tak to má asi být. Přejeme totéž
novomanželům a děkujeme za skvělou atmosféru i svatební
koláčky, které právě při psaní těchto řádků s chutí konzumuji.
- 145 -
• Květinová noc
V pátek 18.8.2006 rozkvetla noc na předzahrádce restaurace
U Zlatého lva na Žižkově náměstí v Táboře. Akci jsme sami
vymysleli před rokem a pro její úspěch letos opět zopakovali.
Termín jsme plánovali už na jaře a spoléhali na hezké počasí,
které je u takové zábavy pod hvězdami předpokladem jejího
zdaru. Po deštivé a chladné první polovině srpna se na tři dny
vyčasilo i ohřálo a květinová noc ozdobená slunečnicemi Jany
Drtinové a tanečnicemi And so on za našeho hudebního přispění
mohla začít. Zahájili jsme instrumentálkou Apache od Shadows
a testovali tím i novou zvukovou aparaturu RCF s dvojnásobným
výkonem proti té staré doslouživší a mixážní pult Soundcraft,
který nám učinil též velkou radost, když Eva zrušila dovolenou
na jednom z ostrovů Pacifiku a investovala právě do něj.
Přítomna ten večer byla i děvčata z Ministerstva kultury města
Tábora v čele s legendární fanynkou našich hudebních aktivit
v osmdesátých letech Janou Novákovou, tehdy Líkařovou.
Všechny zdobily květiny a rozzářený úsměv z pocitu volna
a pohody. Tak jsme se cítili i my a protože tentokrát žádný
anonym nezavolal empíky, tedy městskou policii, rušili jsme
s mírnou nostalgií v prázdninové euforii noční klid harmonií písní
z šedesátých let. Bylo naprosto plno a postávalo se kde se dalo,
což podtrhovalo krásnou atmosféru tohoto večera. Byl možná
v tomto místě poslední, protože majitelka restaurace nezvládala
uspokojovat vysoké finanční požadavky pronajímatele objektu
a rozhodnula se ke konci srpna ukončit činnost. Nevíme, zda Ital,
který má údajně U Zlatého lva pokračovat, bude o nějaké hudební
aktivity stát. Na blížící se Táborská setkání jsme se nakonec
rozhodnuli s naší produkcí pro návrat do klubového prostředí
restaurace U Červeného koně, kde to máme rádi a proto tam
budeme v sobotu 16.9.2006 od 21:00 hodin hrát. Odmítnuli jsme
po zralé úvaze nabídku organizátorů TS hrát na hlavním pódiu
- 146 -
náměstí po Čechomoru, protože se cítíme lépe v komorním
prostředí v bližším kontaktu s publikem a také se nám zdálo
netaktní učinit z Čechomoru naši předkapelu. Slečna Ox
vystoupila z anonymity, když odkryla svůj vzkazový nick
a dostala za odměnu použité trsátko Dunlop, které pohotově
zařadila do své sbírky. i její účastí byl večer vydařený, protože
pozitivní zpětná vazba publika se promítá i do našeho výkonu.
Neměli jsme čas během produkce k občerstvení, protože
pořadatelka akce odvolala pro snížení nákladů účast pražských
Toffees a tak jsme na konci zabalili aparaturu, naskládali do auta
a požádali o něco k jídlu. Je stále přežívajícím zlozvykem ze
socialistické doby, že personál kuchyně to zabalí v deset a pak už
nic není, přestože my hrajeme například do dvou po půlnoci. Paní
majitelka nám, tedy mně, Richardovi a Radkovi, protože zbytek
kapely snad v černé předtuše opustil objekt neprodleně po
ukončení produkce, nakonec připravila na zahnání hladu
studenou salámovosýrovou mísu s rajčátky, paprikou a bramboráčky, zacvakli jsme za ní rovných osm set Kč a poněkud
s rozpaky z této epizody pak opouštěli pěšky noční náměstí.
Naštěstí po ranním procitnutí dominoval v mých myšlenkách
pocit z hezky prožitého večera se skvělými lidmi, který mně
i nám posiluje perspektivní víru ve smysluplnost našeho
hudebního počínání.
• Kolik třešní, tolik višní
Moc jsme toho z pátku na sobotu 19.8.2006 nenaspali, neboť
jsme hráli do půl druhé popůlnoční a než jsme aparaturu
demontovali, kabely stočili do úhledných klubíček a vše ostatní
uložili do různých kufříků, povlaků a speciálních krabic a posléze
naskládali do Papamobilu, zbyla jen krátká chvíle na konzumaci
magické mísy, o níž jsem psal v předcházejícím příběhu a pak se
už pospíchalo do postele. Mně se podařilo usnout podle svědků
- 147 -
o půl čtvrté a.m. a na osmou jsem byl již vzhůru v téměř
nepoužitelném stavu. Ranní káva a procházka na čerstvém
vzduchu mě postavily na nohy a cítil jsem se docela dobře. Po
obědě jsem ještě lehce na hodinku zdřímnul a v půl čtvrté p.m.
jsme vyráželi k dalšímu vystoupení ke Kolínu. Radek s Pepínem
doladili před odjezdem formu chlazeným Bernardem u Taverny
na Žižkově náměstí a já si dal raději letní jablko ze zahrádky od
Evy. Bylo naloženo ještě od Lva a tak jsme pouze nasednuli na
obvyklá místa a mířili severovýchodním směrem na Mlýn
Davídkov. Je to pro nás podobná štace jako NHL pro Dominika
Haška nebo reprezentace republiky pro Pavla Nedvěda. Stále se
tam loučíme a říkáme, že je to naposledy, protože Mlýn je na
prodej, ale opakovaně se tam pod různými záminkami vracíme,
jelikož zatím žádný z četných zájemců nepoložil na prkno
odpovídající počet milionů. Přiznávám ovšem, že se vracíme
velmi rádi. Pozvání se nedalo odmítnout, i když dvě vystoupení
následující ve dvou dnech po sobě obvykle nehrajeme, ale nyní to
bylo pro Janu, servírku a dobrou duši Mlýna, která se o nás
předcházející roky na mlýnských akcích spolustarala a dokonce
se vdávala. Obřad jsme fyzicky pro únavu z předešlého hraní
nestíhali a tak jeho průběh známe jen z vyprávění. Prý při Ano
Jany projížděl po silnici nákladní automobil a tak nebylo až tak
zřetelně slyšet a při Ano ženicha na oplátku zase řehtal
mimořádně nahlas kůň. Myslím, že důležitější je nakonec Ano
vnitřní, nijak navenek okázale prezentované, ale takové, kterému
člověk sám věří. Eva znalá našich tichých stavů bezprostředně po
hře přinesla do auta tlustou knihu s názvem Špalíček dobrých
českých vtipů a po cestě si z ní četla. Každých pět minut vybouchla smíchy a byla k nezastavení. V extázi se pak pokoušela
o četbu nahlas i pro nás, ale více nám byl k smíchu její projev než
samotná pointa vtipu. Když jsem pak po očku přes její rameno
nahlédnul, která kapitola ji nejvíce zajímá, pochopil jsem, že se
- 148 -
i ženy velmi baví peprnými vtipy, ale v přítomnosti mužů se tváří,
jako že ne. Ten o tom, jak tu paní tahali z koupelny do kuchyně
ohledně levnější dlažby, tak ten byl dost ostrej i na mě a to jsem
byl na vojně se slovenskejma a maďarskejma bigošema. Hrát
jsme začali v devatenáct hodin a podle požadavků novomanželů
to muselo být potichu, abychom neprobudili babičky a tety. Po
první sérii šly šavle mixpultu do obvyklé polohy a babičky a tety
z generace sira Paula McCartneyho řádily bez jakýchkoli
rozpaků. Druhá z mlýnských servírek, mimochodem také Jana,
nebyla tentokrát ve službě, ale spoluvytvářela svatební publikum.
Když vyzvala k tanci nejstaršího přítomného dědečka, odvětil jen,
že je to jako v jedenapadesátém roce, kdy ho také někde na
Moravě svedla servírka a pohotově vyskočil, aby si ten krásný
okamžik svého života alespoň na chvíli připomněl. Na zahradě
Mlýna se pod střechou altánu grilovalo a chuť i vůni šťavnatých
steaků cítím ještě nyní na jazyku. Báječný koncert to byl pod
taktovkou Marty, Václava a jejich sehraného týmu. Bavili jsme se
všichni skvěle a vydrželi hrát až do dvou a.m.. Pak neúnavný
Richard pouštěl ještě hity z CD a já učil Pepína, Radka a Evu
speciální choreografii s pohybem předloktí, kterou jsem okoukal
z televizního dokumentu s názvem v srdci Evropy, který se točil
v končinách pod Blaníkem a kde je EU, jak se jevilo ze slov
a projevu místních starousedlíků, na okraji zájmu a leckteří ani
netušili, že jsou její součástí. Kolegové se naučili tento speciální
handdance velmi rychle a předváděli ho s takovou razancí, že měl
Radek druhý den na lokti podlitinu jako dozrálá švestka a Pepíno
se domníval, že už ví co je tenisový loket. Poprvé jsem také
ochutnal višňovici a když jsem ji pochválil, byla mně neustále
doplňována do vyprázdněné sklenky. Nezbývalo než se zachránit
a odebrat se tajně a nenápadně na pokoj a ulehnout k spánku. Šli
jsme všichni tři, tedy já, Radek a Pepíno, na pokoj číslo dvě a než
jsme stačili zamknout zevnitř, byli jsme odhaleni v útěku
- 149 -
a nuceni k další konzumaci višňovice. Naše ranní meditace
i hlava se točila kolem úsloví „Kolik třešní, tolik višní“, i když
dodnes nevím, co to přesně znamená. Spalo se krásně v tom
zapomenutém a téměř nedotčeném kousku přírody hluboko
v lesích, kdy ticho přerušovaly jen čím dál víc hlasitější CD
songy, které Richard do úmoru nasazoval a komentoval. Příběhy
rán až polední na Mlýně už ani popisovat nemusím, protože jsou
vždy kouzelná a téměř nachlup stejná. Pan Václav je na nohou
první a obstarává skvělou snídani pro všechny, co se na Mlýně
probouzejí a než to zabalíme tak připraví ještě vyhlášený steak,
na jehož zhotovení jsme už vyslechli recept. Uděláme
pravděpodobně domácí experiment, ale stejně se nám to asi tak
výtečně nepodaří. Zda jsme byli na Mlýně naposledy se necháme
překvapit, raději žádnou tiskovku za tímto účelem pořádat
nebudeme. Závěrem vyslovím ještě velké poděkování novomanželům za pozvání a péči o nás včetně pomoci při nakládání
i vykládání aparatury, svatebním hostům za výbornou atmosféru,
Martě, Václavovi a celému mlýnskému týmu za připravené
lahůdky a veškerý servis, který tak milujeme. Děkujeme velmi.
• Zatáčka v zatáčce
Na poslední srpnovou sobotu 2.9.2006 jsme byli pozváni
Kamilem Emanuelem Gottem do komponovaného programu
v obci Mrzky u Českého Brodu. Pozvání jsme přijali, i když
pódiové akce pod širým nebem nevyhledáváme, ale Eman je náš
kamarád, v Mrzkách žije a každý rok se o obecní oslavy obětavě
stará. Výhodou je, že v takovém případě nemusíme instalovat
celou aparaturu, ale jenom její lehčí verzi a vše ostatní zajišťuje
profesionální zvukař. Ušetříme tak mnoho sil a energie, kterých
není nikdy nazbyt a které podporují o to více naši radost z tohoto
prazvláštního a dlouhodobě provozovaného hobby. Slunce prozářilo odpoledne krajinu a bylo krásné projíždět silnicí po odbočce
- 150 -
za hotelem Sen přes Senohraby a Mnichovice kolem ondřejovské
hvězdárny, Kratochvílova studia Budíkov a nakonec i přes zákaz
vjezdu až do cíle akce, protože na značce bylo napsáno, že obec
Mrzky je neprůjezdná. Konstatoval jsem, že je zde tak krásná
krajina, že by jí slušela dominanta věží nové jaderné elektrárny,
aby si Pražané užili jejího kouzla a levnější elektřiny stejně, jako
my u Temelína. V Mrzkách jsme pak skutečně zastavili a dobře se
bavili. Paní Gottová usmažila řízky pro všechny účinkující a tak
jsme je s bramborovým, po domácky připraveným, salátem baštili
ještě před vystoupením a chutnaly nám stejně jako legendárnímu
Viktoru Sodomovi, který zpíval těsně po nás svoje hity Parní
stroj, Papoušek Kakadu a jiné oblíbené z bubenické éry Františka
Ringo Čecha. Od devatenácti do dvaceti hodin jsme ještě za
denního světla zahráli svůj plánovaný blok sedmnácti písní
a když nás tancem pod pódiem podpořila právě dorazivší a téměř
kompletní sestava týmu z Mlýna Davídkova v čele s paní
mlynářkou Martou, hrálo se nám jako za starých časů. Museli
jsme pak ještě složit svoje nástroje a hejblátka, vypít pivo
z Emanova soudku, poslechnout si nové vtípky od Dana z Maxim
Turbulenc a počkat na konec vystoupení Viktora Sodomy. Pak
nám dovolili projet přes Mrzecké náměstí početným davem
návštěvníků akce zpět a když moderátor ohlásil náš odjezd,
stáhnul Richard sklo na mé straně velitele vozu a za jízdy se
s publikem posilován zvukem megafonu za celou kapelu loučil.
Pak už stačilo jen za pomalé jízdy vytáhnout pravou paži z okna,
což jsem ochotně učinil a po vzoru fotbalistů po vyhraném zápase
se dotykem či poklepem dlaně rozloučit s posluchači a diváky
definitivně. Marta nás pak pozvala na mlýnské steaky, o kterých
pějeme věčné ódy a ona to ví, a takové pozvání nelze nepřijmout.
Mlýn Davídkov stojí po léta na cestě zpátky odkudkoli, ať už
fyzicky nebo jen v myšlenkách a tak jsme se z přátelství rádi
zastavili. Hosté Mlýna zvečera však všechny steaky snědli, jak
- 151 -
nám Jana od výčepu hlásila, když jediná musela zůstat na
základně a obsluhovat hladové a žíznivé a já se jim vůbec
nedivím, když vím jaká je zde vyhlášená kuchyně. My jsme si
tedy pochutnávali na horké pórkové polévce a pak ještě na
tatarském bifteku natíraném v centimetrové vrstvě na česnekovaných topinkách, což umějí na Mlýně připravit jakbysmet
náramně. Pivko a švestkovice do nás jemně po spádu natekly na
rozloučenou (višňovice došla na svatbě Janiny:) a mohli jsme
vyrazit do temné noci směrem k Táboru, je - ahóóój. Zatáčka
v zatáčce před Sázavou, které se vždy divíme, hotýlek za mostem,
kde jsou ideální srazy pro motorkáře, což si také pravidelně
opakujeme při každém průjezdu. Známe tu cestu nazpaměť a ke
každému trochu výraznějšímu místu na trase se váže nějaká
průpovídka. Čekáme jen, kdo s ní vyrukuje první a po pěti letech
společného cestování už přebírá iniciativu vesměs Eva, která si
první roky společného spoluhraní musela nejprve vyslechnout
v Papamobilu naše chlapské historky z muzicírování v letech
osmdesátých a nyní, kdy už téměř vše z minulosti bylo řečeno, se
dostává zaslouženě také ke slovu. Takto v noci jsme se ještě
z Mlýna nevraceli, vždy tam spíme, ale všechno je jednou poprvé
a dobrá znalost silnice za denního světla se Richardovi vyplatila
právě nyní, protože cestu osvětlovaly jen tu a tam oči srnek. Když
v autě nic neříkám, domnívali se vždy ostatní, že po cestě spím,
ale tentokrát se přesvědčili, že tomu tak není, když Richard zkusil
asi dvakrát namátkově před Benešovem a před Táborem vyslovit
na zkoušku větu o tom, že se mu lepí oči a usíná. Okamžitě
a pohotově jsem velel k zastavení vozu, což zbytek posádky
velmi pobavilo, ale zároveň už vědí, že moje zavřená víčka pouze
brání průniku světla do unavených očí, ale mysl je stále bdělá.
Také jsme k naší radosti doladili s Martou termín na poslední
mlýnské hraní, na které se už moc a moc těšíme. Emanovi
děkujeme za pozvání do Mrzek, za řízky, za salátek, za pivko, za
- 152 -
honorář, za veselý průjezd náměstíčkem. Za pozvání na skvělou
hostinu a milé popovídání pak děkujeme Martě a Václavovi,
mlýnskému týmu doprovázenému skvělou léčitelkou Jaruškou
Vomáčkovou, která mi poradila recept na lektvar, který zaručeně
uleví bolesti očí, i když se mi do realizace popsané procedury po
zjištění chemického složení tekutiny moc nechce. Chca nechca,
možná ji přece podstoupím, ale po vzoru rytířů pod Blaníkem, až
bude nejhůře.
• Rezonance nastala
Letos jsme zvažovali svoji účast na Táborských setkáních už od
jara a nejdříve zastávali názor, že hrát nebudeme vůbec, pak jsme
chtěli do nové Střelnice, ale pro tu se nepodařilo zatím nalézt
schopného
provozovatele,
přišla
i nabídka
pořadatelů
k účinkování na hlavním pódiu na Žižkově náměstí po
legendárním Čechomoru, ale nakonec zvítězila osvědčená klasika
ve sklepní restauraci U Červeného koně. Hráli jsme tam v sobotu
16.9.2006 od jednadvaceti hodin a jsme rádi, že to tak bylo.
V pátek jsme si mohli v klidu poslechnout Čechomor, i když
o klidu mám nakonec jiné představy, protože lidí bylo na náměstí
příliš mnoho a když jsem se prosoukal do dobrého místa pod
pódiem, vydržel jsem tam jen několik taktů a vzápětí utekl do
ústraní a sledoval pak dění zezadu na promítacím plátně. Nemoc
zvukařů se opět projevila v tom, že spíše předvádějí, co jejich
aparatura dokáže, než aby se soustředili na příjemnou
a vyváženou hladinu zvuku. Basové frekvence i v oblasti
infrazvuku mně doslova drtily hrudní kost a rezonanci tepu srdce
jsem nechtěl riskovat. Kromě Evy, která na náměstí v pátek
nedorazila, jsme se pak v sobotu přes den všichni trochu trápili,
ale večer, přestože jsme toho příliš nenaspali, bylo už vše
v naprostém pořádku. Rezervace míst byly vyčerpány beze
zbytku v celém prostoru a tak se tradičně sedělo a poslouchalo
- 153 -
i na schodech. Po čase jsme do první série zařadili pár folkovek,
které jsme měli dříve v repertoáru a kterých se není dobré úplně
zbavit. Přišla si s námi zazpívat i Lucka Tilleová, která s námi
vystupovala kdysi jako žákyně 5. c základní školy. Dnes je už
v prvním ročníku táborského gymnázia a zpívá stále skvěle. Její
výkon ocenilo publikum bouřlivým spontánním potleskem
a myslím, že se Lucce leskly dojetím a určitě oprávněně oči.
Mamku Martinu jsem neviděl, ale zajisté byla na Lucčin výkon
náležitě pyšná a možná nějaká slza stekla po její tváři též.
Následně jsme hráli už v duchu šedesátých let americky, anglicky
i česky a cítili jsme se velmi příjemně. Končit se mělo v jednu po
půlnoci, ale prodloužili jsme to rádi do tří hodin, když bylo stále
plno a mile. Nadranní polévkový rituál se tradičně konal ve
Víťově režii a když nám přátelé pomohli s aparaturou do schodů
a do auta a z auta, mohli jsme se ještě s Radkem a Richardem
věnovat meditaci u Taverny. Slečna Ox nás obsluhovala ochotně
i v půl páté ráno, což není v běžném restauračním provozu až tak
samozřejmé. Snídali jsme klobásku, pivečko a kávičku, skoro
svítalo a naše rozjímání rušil jen pohled na četné odpadky
čekající na pozdější likvidaci. Buď bylo odpadkových košů málo
nebo se lidé neumějí chovat, ale to je otázka, kterou zde určitě
nevyřeším a ani vyřešit nechci. Velmi se nám to na akci líbilo
a děkujeme všem, kteří se na realizaci vystoupení podíleli
a samozřejmě i publiku, které bylo početné a skvělé. Rezonance
nastala.
• Chlebíček byl?
V sobotu 23. září 2006, tedy v první podzimní den, jsme hráli
ještě poslední, alespoň v to doufám, vystoupení na venkovním
pódiu v tomto roce v zámecké zahradě v Louňovicích pod
Blaníkem. Od rána zde probíhaly Svatováclavské slavnosti s bohatým programem a nám připadla úloha zakončit večer hudební
- 154 -
a taneční zábavou. Zahajovali jsme ve 21:30 hodin po ohňové
show a s malými přestávkami jsme hráli něco málo přes čtyři
hodiny. Parket pod širým nebem se rychle naplnil a postupně
jsme se rozehřívali my i početné publikum. Skvěle nás tentokrát
ozvučil se svým týmem zvukař Jirka Vrtiška a tak se nám hrálo
velmi příjemně. Příznivé byly i ceny u stánků, když Plzeňské
prodávali za 25,-Kč a porci grilovaného kuřete za 35,-Kč.
Nedočkal jsem se ani obvyklé číšnické otázky z českých končin:
„Chlebíček byl? Okurka byla?“ Vše uvedené bylo na tácku a v
ceně. Vzpomněl jsem si v té souvislosti na Táborská setkání před
týdnem, kdy slečna u stánku před muzeem kalkulovala cenu od
boku v pátek za 95,-Kč a druhý den pro jistotu za totéž ještě
dvojnásobek. Do Louňovic dorazili pod pódium i šermíři
a šermířky ze spolku Táborští kupci a tradičně se dožadovali
Isbiny, neboli písně od Beatles s názvem a Hard day‘s night, které
se podle úvodních slov textu takto lidově počesku říká. Kupci
byli se svojí žádostí připraveni dokonale, protože každý z nich
měl napsané na kartonu jedno písmeno zmíněného titulu a pak
pod pódium napochodovali či přitančili v přesném pořadí
a cedulky otočili proti nám. Přiznávám, že nás to velmi pobavilo
a zároveň dalo velkou práci udržet se v rytmu, harmonii a textu
právě prezentované písně. Korunu všemu nasadila ještě skupina
motorkářů z Tábora v čele s Petrem Trešlem, Mílou Stuparičem
a Rudou Mankem. Vydali se údajně v pátek na mototour do
oblasti Telče, tedy daleko od manželek a v sobotu se vraceli jezdit
ještě k Mladé Vožici. Pak se doslechli, že jsou v Louňovicích
slavnosti a nějaká hudba a tak to nakopli a dorazili, aniž tušili, že
hudba jsme my, až sem. Přivítání bylo velkolepé, protože během
pěti minut převzali vládu na tanečním parketu a nebylo v areálu
člověka, který by je nezaregistroval. Pro své zviditelnění neváhali
během naší produkce vylézt i na pódium a po vzoru spartakiádních vojáků ze socialistické éry skákali pak šipky do korýtka
- 155 -
z napřažených paží svých kolegů a dokonce i po zádech. Ke
zranění nedošlo, k dokonalému zviditelnění ano. Možná bychom
s tímto estrádním číslem mohli objíždět i republiku. Nebylo také
jednoduché ukončit produkci, protože po ohlášení poslední písně
začali všichni motorkáři bušit pěstmi do podlahy pódia a strhnuli
dav, který nás donutil k několika přídavkům. Pod záminkou hladu
jsme pak uprchnuli ke stánku s grilovanými specialitami, kde
jsme byli posléze lapeni a přinuceni k přípitku. Nechali jsme se
přemluvit, protože už bylo po vystoupení a pro jízdu zpět na
základnu byla vybrána Eva, která se přípitku z tohoto důvodu
nezúčastnila. Radek vystoupil po cestě v Mladé Vožici, kde od
narození žije a my jsme pokračovali pro změnu do starého
Tábora, kde máme Big Papa základnu a kde skoro už před pěti
lety (12.12.2001) byl soubor založen. Přesto, že bylo zpočátku
večera chladno a pak zase vítr obracel texty a schéma písní a nutil
nás tím lovit v rýhách paměti, účinkování v Louňovicích se nám
velmi líbilo a myslím, že tak i publiku, jak bylo z jeho projevů
patrné. Nyní nás čekají dvě vystoupení, na která se velmi těšíme,
na Mlýně Davídkovu u Kolína a na Oáze v Maříži u Slavonic.
Pak budeme slavit Pepínovy kulaté narozeniny na dobře utajeném
místě a vybírat další vystoupení z došlých nabídek. Děkujeme za
přízeň a na shledanou někdy u vás.
• Čekání na Evu
V pátek 29.9.2006 jsme odjížděli již poněkolikáté k poslednímu
vystoupení na Mlýně (Mlýn Davídkov, Hryzely 36, pošta
Kostelec nad Černými Lesy, okres Kolín). Před Sázavou jsme
přijeli v serpentinách k čerstvé autohavárii a protože naštěstí byly
zmačkané jenom plechy, otočili jsme to a objížděli přes Xaverov,
abychom byli na místě včas. Přemlouval jsem Evu, ať něco udělá,
aby bylo o čem psát, ale nechtěla udělat nic mimořádného a jen
vyhrožovala, že tentokrát příběh o akci napíše ona sama a na
- 156 -
rozdíl ode mě napíše pravdu a to se budou lidi divit. Tak jsem
zbytek víkendu čekal, že dostanu mail s příběhem, ale zatím jsem
se nedočkal. Právo cenzury jsem si ponechal pro jistotu. Budeme
tedy čekat, co Eva napíše. Šla spát poslední, z vyprávění vím, že
kolem půl šesté, a tak si určitě vše důležité zapisovala do paměti.
Já na rozdíl od ní tentokrát nesledoval vůbec nic, jen texty a noty
a schován za skly tmavých brýlí jsem si prožíval svůj příběh,
obohacující a inspirativní. V každé pauze jsem jen slyšel Radka,
jak si přeříkává obsedantní (= nutkavý, vtíravý) text z filmu
Tajemný hrad v Karpatech a znělo to v jeho podání velmi
úsměvně: „Ha sme v perdeli, pane hrábě. Ha za voka merknutí
vyleťáme do povětřá.“ a nyní slíbená slova Evy: "Původně jsem
myslela, že k Romanovu sloupku napíši jen úspornou větu, že
k tomu není co dodat. Ale z jeho výzvy jsem pochopila
opravdový zájem o mé myšlenkové pochody. Tak dobrá. Už
proto, že neoplývám bohatou slovní zásobou, abych popsala
skutečné děje tak neskutečně jako Roman, pokusím se vyvolat ve
Vás jen vzpomínku na část hudebních dějin. No samozřejmě
mám na mysli Beatles (jinou kapelu už ani neznám). Jejich příběh
mi utkvěl v mysli ještě jako děcku ve vytahaných punčocháčích
a připomněl se mi při nedávném televizním vysílání seriálu o nich
– jak nadšená to byla doba. Někteří z nás by se do ní s nadšením
znovu vrátili zpět včetně mě, a souhlasila bych i s nošením těch
vytahaných punčocháčů, do kterých mě maminka tak ráda
strojila. Možná by bylo lepší tu starou historii neopakovat (jak
našeptává bedňák za mými zády) a tahat dál káru Papamobil i s
bednami. Současné příběhy bývají prý pro nás mnohem šťavnatější, skoro jako Václavovy biftečky na mlejně. Tak pa.
N E C E N Z U R O V Á N O.
- 157 -
• Dvě slunce
Všichni asi známe ten pocit, kdy se na nějakém místě cítíme
dobře a možná často ani netušíme proč. Může to být lidmi, které
máte kolem sebe, harmonií prostředí, historií místa a nejčastěji
všemi uvedenými faktory dohromady. Tak toto prožíváme právě
my v Maříži, v malé a malebné obci na česko-rakouských
hranicích nedaleko Slavonic. Hráli jsme tu v pátek 6.10.2006 na
zakončení sezóny v Oáze, jak se nazývá komplex skvělé
restaurace, keramické prodejny a dílny, z které se rodí proslulé
mařížské hrníčky, talířky, zvonečky, džbánky, svícny, kachle,
sýrovníky, aromalampy, popelníky, bábovky, pekáče, kořenky
a další hezké věcičky. (www.aokmariz.cz) Slíbil jsem, že si po
každém hraní zde koupím něco pěkného a tak nyní zařadím do
sbírky hrnek s ovcí a beranem, který doplní ten první z července
s kozou a kočkou. Vybíral jsem si intuitivně a až teď vidím, že
zvířecí motivy jsou mi asi nejbližší. Příště políčím na velblouda,
kterého si tentokrát vybrala a domů odvezla Eva. Hezké by byly
i ryby, jako třeba dravá palamida o které jsem si četl kdysi dávno
v povídce Oty Pavla. Myslím, že zvířata lze rozdělit v zásadě do
dvou skupin, na ta hrníčková a ostatní. Poletuchu ani hada bych si
například nekoupil, loskutáka ano. Ten si živý hoví na bidélku
v kleci přímo v restauraci, jmenuje se Karel, je maskotem Oázy
a mluví. Umí dokonalé ahoj, pak zvuk presovače kávy a také
otáčet hlavou o 360° kolem vodorovné i svislé osy. Myslím, že
proto jeho čeleď tvoří střed Rubikovy kostky. Markéta, majitelka
značky AOK (autorská originální keramika) Maříž a zároveň naše
hostitelka, která nás k hraní pozvala, byla jako vždy milá a slíbila
nám výhledově hrníčky s motivem Big Papa a sluníčkem, které
nikdy nezapadá. V Maříži jej večer vystřídal měsíc v úplňku
a svítil malými okny do Oázy a následně nás hřál bílým světlem
a tak se hrálo krásně pod stropem z masivních trámů milým
lidem, kteří o naši produkci stojí, stejně jako my o jejich přízeň
- 158 -
a účast. Zdálo se, že se čas na chvíli zastavil a když jsem odkráčel
v půl páté nad ránem spát, dozníval mi kdesi uvnitř na duši příběh, který stál za to jej prožít a z kterého cítím, že mi přidal
nějaký ten den mého života navíc. Ráno nastalo v půl desáté procitnutím, když oknem ve střeše začaly pronikat sluneční paprsky
opírající se do zavřených víček. Venku projížděla právě na koni
krásná slečna a můj aktuální komentář probudil a nalepil k oknu
okamžitě ostatní spáče. Nehýbala se jen Eva, ale to bylo tím, že
spala v jiném křídle objektu a má slova tak unikla její pozornosti.
Hezký a zajisté i vtipný komentář směřující k ladné jízdě koně
i jezdkyně vedl i Richard, ale neslyšel jsem jej zcela přesně, když
stál ke mně zády a usuzuji tak proto, že se slečna otočila zvolna
v sedle a usmívala se, jak to jen nejlépe dovedla. Na zpáteční
cestě jsme se kochali nádhernou přírodou České Kanady a vyhlíželi za každým pahorkem Mr. Santera, kterak vede rozhovor s náčelníkem kmene Kiowa Tanguou:
-„Buď vítán Tanguo, příteli."
-"Ne už tvůj přítel. Tangua ztratil víc bojovníků než prstů na
rukou."
-"Ó, to je mi líto."
-"Ne líto, ohnivou vodu, zbraně, tabák!"
-"Ano, ano, všechno dostaneš. Později Tanguo."
-"Nic později. Tangua čeká dvě slunce, pak nepřítel!“
Hezké, že? i to patří do šedesátých let, ve kterých jsme
dospívali a která jsou přes všechny jejich nedostatky zapsána
hluboko v srdcích i paměti. Zbývá poděkovat Markétě za pozvání, za starost o nás, za Plzničku, za panáčky moravské slivovice
a české Becherovky pro kolegy, za bezkonkurenční Tataráček pro
všechny, za pohodl-né a tiché ubytování a za příjemnou
komunikaci, které si vážíme. Bylo dobré, ba potřebné, Markéto,
žes pozvala i dva kamarády z Ostravy, čímž byla homogenita
- 159 -
jinak ryze dámského publika alespoň trochu narušena, večer měl
jasnější jiskru a já se od synků naučil zase nějaká nová ostravská
slovíčka, která se mohou časem hodit. Děkujeme také týmu
restaurace za skvělou obsluhu, příjemnou atmosféru a těšíme se
na shledanou se všemi v pátek 13.července 2007 v Maříži.
• Dívka s perlami
Téměř dvacet let nebyla táborská Střelnice, tedy místní proslulý
a historický kulturní dům, otevřena veřejnosti. Ve čtvrtek
26.10.2006 se rozsvítil nad Jordánem ohňostroj a nově
rekonstruovaná budova v majetku Karla Dvořáka zahájila novou
etapu svého života. Byli jsme u toho a hráli na malém sále
v přízemí se vchodem do zahrady, která na své dokončení ještě
čeká. Když jsem si v předpremiéře slavnostního otevření
Střelnice, u příležitosti stého výročí založení táborského
Gymnázia, na konci září prostory prohlížel, sdílel jsem s mnoha
přáteli obavy o dobrou akustiku obou sálů a vkusné vybavení
interiéru, protože bylo mnoho věcí ještě v provizorním a nedotaženém stavu. Nyní byl provoz oficiálně zahájen, ale je nutné více
detailům ještě věnovat pozornost. Akusticky zatím velký i malý
sál trpí a k pohodě vnímání zvuku se musí oba prostory zabydlet.
Připadlo mi to zatím jako příběh novomanželů, kteří si pořídili
nový byt a právě se nastěhovali. Přivezli si jen nejnutnější věci
k životu a postupně budou vše zařizovat. Sedí oba u stolu, mají
zapnutou televizi, zobou oříšky a pijí laciné víno. Jsou šťastní, ale
bytu ještě schází útulnost a osobitost, na jejíž realizaci se budou
podílet a ovlivňovat ji. Byt musí proznít tepem srdcí a energií
citů, aby dozrál do místa bydlení a nikoli jen přebývání. To čeká
i Střelnici a pokud má prosperovat a fungovat, nelze proces
zabydlení opominout. Starost to bude velká a vše se musí dotvořit
rozumem i citem. My jsme tentokrát řešili více problémů a překonávali překážky, které nám život nahodile nastavil. Začalo to
- 160 -
aparaturou. Nejdříve vlivem podpětí v elektrické síti přestal na
jedné akci před třemi týdny fungovat mixpult a následně pak
reprobedna, když ji Richard použil na akci v Českých
Budějovicích a kdosi z publika ji převrátil i se stojanem na zem.
Reprobednu nám opravili v Praze a mixpult ještě opravují. Pavel
Kvičínský, prodejce hudebních nástrojů z Plané nad Lužnicí, nám
ochotně vyšel vstříc a půjčil nový mixpult, abychom mohli hrát,
čímž krizovou situaci zachránil. Pepínovi pak přestal fungovat
připojovací kabel k bicí soupravě a byl nucen přerušený spoj
pájet. Páječku však nevozí a tak bylo štěstí, že jsme nehráli
daleko a já si odskočil pár metrů domů a páječku i s cínem
Pepínovi přinesl. Korunu potížím nasadil Radek, když o předcházejícím víkendu absolvoval na Vranovské přehradě u Bítova
pracovní výjezdní poradu firmy Supraphon, ve které léta působí
a tančil tam kozáčka tak vehementně, že si natrhnul v koleni
meniskus a na zkoušku přibelhal o francouzských holích.
O firemních výjezdních zasedáních jsem měl do této doby úplně
jinou představu a tímto se mi domnívaný a pozitivní názor na
jejich smysluplnost zhroutil. Před časem jsem Radkovi z pozice
samozvaného vedoucího Big Papa zakázal týden před vystoupením několik činností, abych snížil riziko zrušení akce, ale
nestačilo to. Nesmí obrábět, svařovat, řezat a sekat dřevo, slavit,
cokoli stěhovat a nyní ještě tančit kozáčka. Dnes jde na kontrolu
k ortopedovi a rozhodne se, zda bude nutná operace. To samozřejmě ovlivní naše vystupování, které budeme muset vzniklé situaci
přizpůsobit. Já jsem si obdobný příběh prožil v roce 1986, kdy
mě museli odnést z pódia Rockfestu v tehdejším pražském Paláci
kultury, nyní Kongresovém centru, rovnou na operační sál.
Meniskus jsem načal při interpretaci punkové úpravy písně Dobrý
den majore Gagarine a od té doby vím, že co přichází z Ruska,
nevěstí nic dobrého. Radkovi jsem to nestačil říct, zato jsem mu
nyní schopen zasvěceně radit, jak o holích ze schodů, do auta a z
- 161 -
auta, na WC a zpět, do postele i z ní a také z pódia rovnou na
parket. Toho se na začátku večera bál, ale Staropramen mu dodal
potřebný díl odvahy k zhoupnutí a tak se vrhal pravidelně o každé
přestávce mezi korzující publikum. Já se torzním pohybům od
doby své operace vyhýbám a přestože mám živnostenský list na
výuku v oboru umění a společenského tance, nerotuji, taneční
aktivity neprovozuji, nevyhledávám a o výjezdní zasedání firmy
na východ od ráje nestojím. Přidali jsme nakonec v premiéře na
přání pro Ox Dívku s perlami ve vlasech a až bude někde lepší
akustika prostoru, vyzní píseň v našem podání určitě lépe.
Nakonec jsme v rámci možností zvuk nastavili, vystoupení i s
natrženým meniskem zvládnuli a s pocitem, že jsme byli u historického znovuotevření Střelnice, jsme odcházeli i odjížděli dvě
hodiny po půlnoci spát.
• Dolce vita
Ve čtvrtek 16.11.2006 to venku vypadalo jako na jaře a nám se
jelo dobře na čerstvém zimním obutí Papamobilu po suché
asfaltce do Prahy. Asi kilometr před Nuselákem se všechny tři
silniční proudy jako zubní pasta vytlačovaná z tuby zhustily do
kompaktní kolony zipujících aut a zleva i zprava tečujících
motorek a my jsme se posouvali doslova krokem až do Revoluční
ulice. Trochu jsme to předvídali a zvolená časová rezerva, která
se na průjezd Prahou vždy připočítává, byla tak akorát. Hráli jsme
v pražském Velmi jemném klubu Limonádový Joe, který se takto
poeticky vzletně jmenuje a nebyli jsme zde poprvé. Pozvání
k hraní jsou od majitelky klubu paní Mahlerové častější, ale
protože se živá vystoupení zde odehrávají ve všední dny,
vybíráme si termín, kdy je následující den volno a nabízí se
možnost odpočinku po náročném výkonu. Stěhování aparatury
z Revoluční do VJKLJ pasáží Kotvy je vždy těžké a po hře toutéž
cestou nazpět ještě těžší. Jsme s tím však po léta smířeni
- 162 -
a hrajeme rádi i s vědomím transportního rituálu před a po. Klub
prošel od našeho posledního hraní v dubnu prostorovou úpravou
a zvětšil se na dvojnásobek původního půdorysu na úkor
zrušeného Biásku Martina Dejdara, který svoje současné aktivity
nasměroval do hokeje, patrně proto, že asi bude lepší hokejista
než herec. Proměna klubu velmi jemně prospěla a až se ještě
dodatečně zvětší pódium, bude to dokonalé. Skvělá akustika,
okno do nebe nad hvězdami na požádání, královské pivo z Krušovic, národní poklad od Jana Bechera, Kolalokova limonáda, podle
gusta whisky pro osamělá a pustá srdce, lidé s mateřským
znamením na zápěstí o velikosti Mexického dolaru, Pancho Kid
a Kojot Kid, Doug Badman, Horác Hogofogo, Tornádo Lou,
Gripo, Winnifred, Goodman, pohoda bez ortodoxních lumpů aneb
Koňská opera. Klub byl i při zvětšené kapacitě obsazen do
posledního místa a tak jsme se cítili velmi spokojeni. Přijeli si nás
poslechnout a obhlédnout i motorkáři z Písku a domluvili se
s námi na účasti v jejich akci v sobotu 24.2.2006 v píseckém
kulturáku u nového mostu. Hrát budeme společně s Hamlety, což
je vokálně instrumentální kvarteto ve složení Aleš Háma, Dalibor
Gondík, Jakub Wehrenberg a Hardy Marzuki a s triem K2, což je
zase skvělý dívčí rockový nářez z Hradce Králové. Vstupenky
budou k dostání v Písku v Motoshopu u Kabourka a pro případné
zájemce z Tábora je zajistíme my. Abychom nerušili pražský
noční klid, museli jsme končit s hraním po jedné hodině, ale na
Náměstí Republiky v tu dobu panoval čilý stavební ruch, který se
zřejmě do rušení nočního klidu nezapočítává. Harmonie zvuků
míchačky betonu, pásového dopravníku, vibračního zhutňovače
a dalších prvků stavební mechanizace je zřejmě pro ucho
legislativce lahodnější než třeba akord Cmaj7 a tomu odpovídá
i znění příslušné vyhlášky. Za volant usedla na zpáteční cestě
z dálek tradičně Eva a dovezla nás v plném zdraví na základnu.
Na nějaké benzínce jsme pili automatové nápoje z plastových
- 163 -
kalíšků za 12 Kč a pak ještě večeřeli nebo spíš snídali rozpůlenou
veku v celofánu s něčím masovým uvnitř za 45 Kč. u Joa není na
jídlo čas a proto zaháníme hlad po výkonu až po výkonu.
Globalizované čerpací stanice jsou u silnice po ruce a nad ránem
také jediným dostupným zdrojem potravy a tekutin. V půl páté
naše putování končilo pádem do vlastních peřin a zdály se nám
všem určitě krásné sny. O čem byly nevím, ale zdály se velmi
příjemně. Monice Schnyder-Frankové děkujeme za darované
a osobně předané švýcarské čokolády, vím, že jsou vynikající.
Když jsem před dvěma lety stoupal na kole do hor nad
Interlakenem, měl jsem vždy několik tabulek u sebe a po požití
jsem byl vždy o něco blíž nebi a život se jevil sladší. Dostal jsem
ještě sms do svého mobilu o tom, že i nedaleká Prašná brána po
naší produkci zkrásněla. Tak to mě fakt dostalo a až kolem příště
půjdu, určitě se lépe podívám. Děkuji za ní. Dolce vita, carpe
diem, dictum factum, Deus vobiscum.
• Sendvič
Advent by měl být dobou soustředění, těšení a očekávání a nikoli
jen obdobím předvánočních nákupů, řekli jsme si a odjeli se
v sobotu 2.12.2006 soustředit, těšit a očekávat na bývalou
hájovnu Vávrovka doprostřed lesů mezi Veselím nad Lužnicí
a Kardašovou Řečicí. Hráli jsme zde už několikrát, vždy to bylo
velmi příjemné, ale tato akcička pro námořníky a piráty byla asi
nejpovedenější. Vystřídali jsme v útulném sálku za uplynulá léta
k hraní téměř všechny kouty i nadmořské výšky a ve 440 metrech
nad hladinou Středozemního moře se nám hrálo nejlépe. Topilo se
v amerických kamnech na tuhá paliva, protože co je americké, to
je zkrátka a zaručeně nejlepší a kdyby vedle sebe stála dvoje, ale
naprosto stejná kamna a o jedněch by se řeklo, že jsou americká,
topila by samozřejmě lépe. To jen parafrázuji úryvek
z Hřebejkova filmu Pelíšky, jehož zhlédnutí mě před lety
- 164 -
inspirovalo k zařazení písně „Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě“
do našeho repertoáru. Protože činím rád radost svým blízkým,
novou kytaru jsem si opravdu koupil a rozšířil tím svůj park
o další skvělý nástroj. Mohlo k němu být ještě speciální kombo,
kdyby mi před týdnem opilý výrostek nehodil z balkonu budovy
Střelnice v Táboře hodinu po půlnoci půllitr do čelního skla,
blatníku a víka motoru mého vozu. Byl jsem nucen uhradit
z vlastních zdrojů náklady na eliminaci výsledku jeho ukájení
a uvést tím automobil do původního stavu. Škůdce si však může
být jist, že ho vlastní noční extempore dožene před soud
a způsobenou škodu do puntíku uhradí i s úroky, ostudou
a doživotní referencí. Prostor Vávrovky má rákosový podhled
krovu ozdobený rybářskou sítí a ozvučení je proto
bezproblémové, jelikož měkké materiály zvuk pohlcují a příliš
neodrážejí. Teplotní spektrum je rozložené od podlahy až do
špičky krovu a rozdíly v teplotách jsou zde patrné a vnímatelné
na každém výškovém metru. Kytary se proto o přestávkách na
stojanech u země vždy ochladily a během produkce na našich
hrudích zase ohřály a tak jsme museli ladit velmi často i během
série. s pomocí elektronické ladičky, která je součástí zvukového
řetězce každého hráče na strunný nástroj, jsme pak problém
naštěstí vyřešili poměrně snadno a bezhlučně, neotravujíc tím
ucho posluchače. Eva se po názorové výměně při zvukové
zkoušce dožadovala od Pepína hrajícího tentokrát v pirátském
šátku sendvičové metody jednání, což nemá žádný erotický
podtext, ale znamená jen to, že když chcete někomu něco
vytknout, začněte pozitivním sdělením, pak ho setřete a nakonec
konstatujte, že i přes chyby, které činí je vlastně nepostradatelný
a vynikající. Plyne z toho poučení, že když vás začne někdo
chválit, rychle utečte a vyhněte se druhé fázi. Život bude pak
o mnoho procent veselejší a příjemnější. Zakončili jsme tentokrát
posledním kouskem Bon soir mademoiselle Paris v Richardově
- 165 -
podání, protože byl ještě čerstvě inspirován pařížskou
atmosférou, když nad ránem přiletěl na Ruzyni právě odtamtud.
Vyprávěl podrobné příběhy z restaurací a kaváren, metra,
autobusů, uliček i bulvárů, centra i periferií a já si z toho
zapamatoval především to, že současná Paříž je kosmopolitní
město, slečny se tam proplétají na skútrech z pruhu do pruhu
mezi automobily s ohleduplnými řidiči, jezdí na historizujících
velocipédech s vlající šálou, jsou v pohodě a chodí venku
v lehkém oděvu i v zimě. Vystoupení tam Richard zatím
nevyjednal, ale přivezl pozitivní zprávu, že štěchovický hotýlek
„Rozmarná“ je těsně před dokončením nákladné rekonstrukce
a od následujícího roku se v něm začnou připravovat vystoupení
hudebních skupin. Majitelé Markéta a Leon dovezli z Paříže
stylové látky na dokončení dekorace pokojů a tak se velmi
těšíme, až si tam zahrajeme. Radek hrál a zpíval tentokrát se
značnou dávkou sebezapření, neb ho oslabila nemoc a necítil se
příliš dobře, jeho výkon to však nepoznamenalo a zazpíval
náročný part ve Smoke on the water i v Dívce s perlami ve
vlasech výtečně. Doufám, že bude za týden fit U Červeného koně
v Táboře, kde máme naplánovanou akci k pětiletému výročí, bože
jak ten čas letí.
• Páté narozeniny
K pětiletému výročí existence Big Papa jsme si naplánovali
hudební večer ve sklepní restauraci U Červeného koně v Táboře
a tam také v sobotu 9.12.2006 hráli. Zrod souboru sice datujeme
k 12.12.2001, ale v úterý, na které to letos přesně vycházelo, jsme
hrát nechtěli, protože jsme až na výjimky ryze víkendová kapela
a ráno v pracovní dny musíme být vždy čerství, vlídní, vstřícní
a komunikativní na svých pracovištích. Když jsme kapelu
zakládali, byli jsme pouze tři, žádné pojmenování jsme neměli
a ani nehledali a o budoucím vývoji vzniklého seskupení jsme
- 166 -
moc nepřemýšleli. Vše probíhalo přirozenou cestou podporováno
především chutí hrát a potřebou absorpce pozitivní energie,
kterou nám písničky a lidi, pro které hrajeme, dlouhodobě
přinášejí a je to stejné v tomto ohledu i dnes. Páté narozeniny se
zkrátka velmi vydařily. Nejdříve jsme dostali od majitele Víti
a kolektivu restaurace nádherně zdobený masový dort s pěti
svíčkami, pak od šermířského spolku Táborských kupců dřevěný
meč s věnováním a láhví hořké medoviny, od Tomáše a Jindry
Pazourkových jahodový dort a skvělé DVD pro další hudební
inspiraci. Judy zase vymyslela nádherný dárek, když nechala
zhotovit z vlastních historických fotografií Big Papa nástěnný
kalendář na rok 2007 a můj portrét obsadil celý leden a pak ještě
společně s Petrem Mukem i srpen, což mě velmi potěšilo. Ostatní
měsíce budu hledět na kolegy a celý soubor v akci. Bylo
vyrobeno pouze pět kusů kalendáře a každý z nás dostal na
památku jeden. Pak už se hrálo, pokecávalo a zase hrálo až do
čtvrt na tři po půlnoci, kdy nám definitivně docházely síly.
Neodpustili jsme si závěrečný rituál s česnečkou od Víti a pak
rychlostí blesku vynesli všechny bedničky a kufříky a sarapatičky
po schodech vzhůru až do přistaveného Papamobilu. Podařilo se
naskládat vše v zatím nejúspornější prostorové verzi a tak nám to
musela Judy vyfotit, abychom tu konstelaci do příště
nezapomněli. s oblibou pak při každé úspoře místa v zavazadlovém prostoru tvrdíme, že už konečně můžeme vozit na akce
mimo Tábor i …, nemohu si najednou vzpomenout koho. Zatím
bych tam s chutí naložil prodavačku z prodejny potravin Šikro
v Táboře v Pražské ulici u Žižkova náměstí a o úspoře místa v tu
chvíli vůbec nepřemýšlel. To jsem si ráno odskočil pro čerstvé
rohlíky k snídani do zmíněné prodejny a paní prodavačka vyučená dozajista v socialistické éře se rozhodnula své vskutku
vypečené kousky použít právě na mně. Postup spočíval v promyšleném umístění přepravek s pečivem vedle sebe. Vpravo byly
- 167 -
rohlíky scvrklé a přeživší z předešlého dne v ochranné atmosféře
igelitového pytle a vlevo lesklé a čerstvé. Přál jsem si deset
rohlíků a paní prodavačka se postavila zády ke mně, aby mi
zakryla výhled a pak se zručností klavíristy akademika hbitě
vkládala rohlíky do sáčku. Při šestém kousku jsem jí už nevěnoval pozornost, nákup poté zaplatil, poděkoval a odešel. Na ulici
mi pak syn, který mě doprovázel a byl při pozorování důslednější,
sdělil, že ke konci výběru sáhla paní do pravé přepravky. Doma
jsem rohlíčky napáskoval na stole a pouhým pohledem odhalil
nejstaršího z bratrů. Dost mě to namíchnulo a tak jsem se vydal
zpět do obchodu. Fronta u pultu mi vyhovovala, protože chystaná
lekce měla být poučná nejen pro samotnou prodavačku, ale měla
vzbudit i pozornost nakupujících. Přistoupil jsem k pokladně
a vyzval paní k výměně rohlíku se slovy: „Paní, vyměňte mi ten
rohlík, sama víte proč.“ Provedla požadovanou operaci rychle
a beze slova, protože evidentně věděla proč a její tvář při tom
výrazně zčervenala před zraky zcela naplněného obchodu.
Doplnil jsem svůj výstup ještě připomínkou: „A už mi to víckrát
nedělejte paní, máte tu totiž takovou pověst.“ Člověk si řekne, že
jde o jeden rohlík za 2,-Kč a že to nemá cenu řešit, ale já se
domnívám, že tyto typy lidí obecně potřebují zažívat zpětnou
reakci na své nekalé praktiky, aby cítily potřebu se změnit. Jinak
bude etapa potřebné přeměny naší společnosti nekonečně dlouhá.
Slíbil jsem si potom, že té paní prodavačce se žlutými vlasy
s věkem nad šedesát let věnuji několik řádek svého pojednání,
abych tím jednak v historii Big Papa dokumentoval nešvary
v současné době panující i v jiné než hudební oblasti a také aby
byl prodavaččin nepěkný skutek náležitě propagován u veřejnosti.
Z hraní u Koně máme skvělý pocit, žilo to tam, publikum bylo
příjemné a početné, dárky od srdce a od přátel nádherné a zavazující nás, abychom v tom všem ještě pokračovali seč nám síly stačí
a zdraví dovolí. Radkovi zase zazlobilo koleno a vyjádřil obavu,
- 168 -
že se pomalu naplňuje scénář, který jsem mu nedávno předpověděl na základě vlastních prožitých zkušeností. Nebudu raději nic
přivolávat, abychom do nového roku vstoupili v plném zdraví
a to přeji i všem lidem, kteří čtou tyto řádky a rádi nás poslouchají.
• Slzy
Nejvíce rádi máme atmosféru vystoupení a ta je pokaždé trochu
jiná. Ovlivňuje ji publikum, prostředí, obsluhující personál,
poskytované služby v místě, akustika prostoru, osvětlení, tepelná
pohoda, čas vystoupení, náš výkon a ještě mnoho dalších,
zdánlivě skrytých faktorů, jako je aktuální počasí a politická
situace, zda je pátek nebo sobota či svátek, zda je před výplatou
nebo po ní, zda je ve stejném termínu organizována jiná kulturní
akce, jaké jsou dopravní možnosti dostat se večer tam a také
k ránu zpět a bůhvíco ještě. Do Ústrašic u Plané nad Lužnicí, kde
jsme hráli na Boží hod vánoční, tedy 25.12.2006, jezdíme
pravidelně dvakrát do roka a přiznáváme, že rádi. Zásluhu na tom
má především parta organizátorů akce, což jsou dva manželské
páry, Kolářovi a Blažkovi, tedy Šárka, Pepa, Slávka a Zdeněk.
Nejen kvůli nám, ale i kvůli nim bylo letos týden před akcí
beznadějně vyprodáno a to nás velmi hřálo u srdce a moc si toho
vážíme. Dostáváme od ústrašických (uvedeni výše) vždy nějaký
originální vánoční dárek a letos to byla obří krabička zápalek Big
Papa. Na přední straně měl každý z nás fotografii z vystoupení a s
křestním jménem a na zadní straně pak společný záběr celé
kapely. Škrtátko bylo tradičně skořicově hnědé. Moc hezká
pozornost. Oplatili jsme jim to letos alespoň částečně věnováním
triček s kapelním logem a jejich slavnostním předáním na pódiu
před tleskajícím publikem. Použili jsme také v ústrašickém sále
poprvé silnější zvukovou aparaturu RCF a tak to proti minulým
akcím znělo zase o fous lépe, i když zvučit kapelu z pódia je
- 169 -
velmi náročné. Zvukař se nám však do auta nevejde a tak se
raději obejdeme bez. Táborští kupci letos připravili pro svůj
výstup nové kousky a zvlášť cikánský taneček se těšil
obrovskému zájmu i úspěchu. Sdělovali mi to kamarádi a kamarádka den poté ve večerní sauně, kde jsme si po takto náročné
akci rovnali peří a potřebovali jsme to evidentně my jako
účinkující i oni jako publikum. Krásný dárek jsme také dostali od
Luboše P., který nám předal CD s téměř všemi našimi písničkami
v originále. Chyběla jen jedna, Richardova Cesta po půlnoci
z Levoči domů, kterou jak s oblibou vždy hlásí, složil společně
s Pepínem v patnácti letech a zda vůbec někdy v Levoči byl
a ještě po půlnoci netuším. Hrajeme z vlastních skladeb ještě
jednu, kterou jsem v roce 1983 složil sám a o její nahrávku jsem
se také zajímal. Byla tam a tak jsem z Luboše tahal rozumy, kde
originál získal. Řekl mi, že využil software, který nalezne po
internetu skladbu, kterou má kdokoli právě připojený ve svém
PC. Neznal tedy zdroj, ale mě potěšilo, že nahrávka, kterou jsme
pořídili tehdy s kapelou Orion v českobudějovickém studiu
Československého rozhlasu s hudebním režisérem Ivanem Pokorným, někde existuje. Já ji v PC nemám. Děkujeme za tento skvělý
nápad i jeho realizaci, velmi nás to potěšilo. Hrálo se nám celý
večer příjemně a díky tomu Pepíno brzy překonal bolest zubů
i horečku, která ho před vystoupením přepadla. Muzikoterapie
zkrátka funguje a pokud mozek zaměstnáte vnímáním rytmů
a harmonií, nezbude už pro bolest žádné místo. Díky tomu se
cítíme také mnohem mladší než ve skutečnosti jsme a pokud nám
hraní ještě několik let vydrží, budeme se možná v noci odkopávat
strachem z blížící se maturity a někteří (některá) pak i obavami
z přijímací zkoušky na střední školu. Každé vystoupení je cesta
nazpět časem a když jsem zahlédl v Ústrašicích na parketě
u jedné hezké dámy, která chodila na naše akcičky v polovině
osmdesátých let, při jedné písničce slzy v očích, uvědomil jsem
- 170 -
si, že ty emoce mají obrovský smysl a že jeden takovýto okamžik
dodá člověku sílu na rok dopředu. Za ty slzy Martino děkujeme,
měl jsem je v očích také, když jsem před pár lety spatřil naživo
Sira Paula McCartneyho, beatlesovskou legendu, s jejímiž písněmi jsem kdysi dospíval a o to silněji vše vnímal. Byla to krásná
tečka za hraním v roce 2006. Přeji všem příznivcům našeho
spolku hodně zdraví do nového roku 2007, úspěchy na všech
polích Vašich aktivit a budeme se těšit na setkávání s Vámi na
našich hudebních akcích i mimo ně. Děkujeme za přízeň, vážíme
si jí.
2007
•
Big Papá
Po měsíční přestávce od poslední akce v Ústrašicích jsme vyrazili
v sobotu 27.1.2007 k hraní tentokrát blíže k Táboru, do hotelu
MAS v Sezimově Ústí, kam nás pozvali pořadatelé z místního
oddílu sportovní gymnastiky TJ Spartak na svůj, již jedenáctý,
sportovní ples. Nejsme a ani nechceme být plesovou kapelou
a tak vesměs nabídky tohoto typu odmítáme. Pokud má však
pořadatel jasnou dramaturgickou představu o programu večera
a vybral si nás právě proto, obvykle pak účast přijmeme. V tomto
případě sehrála podstatnou roli i určitá dávka nostalgie většiny
souboru vycházející především ze skutečnosti, že Pepíno, Richard
a Eva ze Sezimova Ústí pocházejí, Eva zde žije dodnes a pro mě
byl sezimoústecký hotel společně s Richardem a Pepínem v osmdesátých letech domovskou hudební scénou, kde se rodily naše
vlastní písničky, pravidelně se zde hrálo a odkud jsme týden co
týden vyjížděli do sálů ve všech koutech jihočeského kraje a často i za jeho severní a východní hranice, abychom se pak nad
ránem vraceli k smrti vysíleni, leč šťastni, zpátky domů. Vrátil
jsem se na Hotel po sedmnácti letech a změnu jsem registroval
- 171 -
okamžitě. Dveře s nalepeným plakátem, na který jeho tvůrce
napsal, že k tanci a poslechu hraje skupina Big Papá, se otvíraly
na fotobuňku a kdykoli jsem si chtěl plakát podrobně přečíst, ujel
mi do strany a tak jsem učinil úkrok za ním, čímž se dveře zase
vrátily do původní polohy a tak jsem úkrok zopakoval na druhou
stranu a situace se stále opakovala. Dveře se však nemusely při
transportu aparatury obouruč zajišťovat dřevěným klínkem, v recepci seděla kamenná slečna namísto laskavého vrátného pana
Pomahače a hleděla do LCD monitoru, aniž by o nás zavadila
jediným pohledem či prohodila jakékoli vstřícné slovo, do patra
jsme vše včetně sebe stěhovali výtahem a nikoli po schodech,
žlábek na pánském WC, z kterého legendární rocker Jarda Podkul
pravidelně lovil zbytek svého spadlého cigára při konání potřeby
se slovy „upad' mi čoud“, byl nahrazen soudobými porcelánovými mušlemi s automatickým splachováním, sochu dělníka ve
vstupním prostoru vyměnil současný majitel za květináč s umělou
květinou, na stropě sálu byla nalepena zrcadla a zavěšena rotující
mozaiková koule odrážející záblesky barevných světel do všech
světových stran, dřevěné pódium, na kterém jsem si 1.5.1986
natrhnul levý vnitřní meniskus, nahradila podlahová plastová imitace dubu ve světlém odstínu, na které jsem si naštěstí nenatrhnul nic vnitřního ani vnějšího. Člověk si zvykne na věci, které
jej obklopují, ale je mi většinou smutno z necitlivých rekonstrukcí a adaptací historických objektů, v nichž se nectí duch místa,
doby, ani původní architektury. Používají se vesměs nevhodné
a nevkusné materiály a prvky a vše vzniká jaksi za pochodu
z náhlé invence řemeslníka a dodavatele v duchu jejich privátních
potřeb. Změna k horšímu nemohla nakonec nastat, protože Hotel
v letech osmdesátých už také dávno a dokonale pohřbil Baťovu
ideu a tak alespoň po stránce hygienické současný majitel vše vylepšil. Úsměvně hořké mi přišlo také smlouvání klubové
ekonomky o honoráři za produkci, když nejprve nastavila lidem
- 172 -
cenu vstupného na pouhých 80,-Kč a ti pak mnohokrát větší
sumu prostředků odevzdávali během večera barmankám, které
ples z takto jednoduše nabytých zdrojů nikterak nepodporovaly.
Na večeři pro nás nikdo z pořadatelů nemyslel a tak vše zachránila až Eva, která snad v neblahé předtuše našeho postprodukčního
vyhladovění připravila v poledne vepřovou pečeni v pivním
zálevu. Vyslala pak ve dvě hodiny po půlnoci manžela Zdeňka
domů a ten neváhal maso ohřát, nakrájet čerstvý chléb, namíchat
hořčici s křenem, přidat sklenici naložených hub a vše nám
obratem přinést i s prkénky a stylovými příbory. Nastala krásná
mezihra před poslední sérií skladeb, kterou jsme se ve tři hodiny
loučili s bezvadným publikem ve vyprodaném sále. Přes všechno
popsané máme z akce nádherný pocit a jsme rádi, že jsme
nabídku k účinkování přijali. Na přání hlavního organizátora akce
pana Cepáka jsme zařadili na konec večera skladbu Zabili, zabili
ze skvělého muzikálu divadla Husa na provázku Balada pro
banditu, kterou s námi zpíval v tu chvíli téměř celý sál. Když nám
na závěr pan Cepák sdělil, jak unisono ze sálu zaznívá, že to byl
po jedenácti letech jejich nejlepší ples, nevěděl jsem nejdřív, kdo
zde hrál před jedenácti lety, ale z textu na plakátu jsem pochopil,
že ples TJ Spartak v Sezimově Ústí je v pořadí právě jedenáctý,
čímž si uvedeného sdělení ještě více vážíme. Pořadatelé si u nás
nakonec zamluvili předběžně i účast na 12. plese v roce 2008
a my si tu krásnou atmosféru určitě nenecháme uniknout. Doba se
mění a některé plesy bývají již méně „kožené“ a tak si vystoupení
na takových akcích dovedeme již lépe představit. Obdobou bude
i únorový motorkářský ples v Písku a těší nás i pozvání k vystoupení do hotelu Pupp v Karlových Varech, které právě řešíme
a kde bychom měli hrát v sobotu 31. března 2007 od půlnoci do
konce večera na živé scéně. Ne, že by ty ostatní scény byly mrtvé,
ale počítá se u nich s halfplaybackem, který my zásadně
nepoužíváme. Musíme být proto v hlasové kondici při každém
- 173 -
vystoupení a není právě snadné ustát tenorové partie v období
chřipkových a respiračních epidemií. Snad to nezakřiknu, když
budu konstatovat, že jsme kvůli onemocnění neodřekli během
pětileté existence souboru jediné vystoupení. Je fakt, že z nás
bohatnou především lékárny a lékařští specialisté a v protikladu
k tomu zase chudnou restaurace a noční podniky, které před akcí,
až na výjimky, nenavštěvujeme. Big Papá :).
• Loučení
Jako poslední byly naše akce na Mlýně Davídkov hlášeny několikrát, protože o prodeji Mlýna uvažovali majitelé nejméně celý
rok, ale definitivně poslední byla až ta sobotní 3.2.2007. Kupec se
našel až na Moravě a Mlýn využije nejspíš k jiným úče-lům, než
tomu bylo doposud, což pro nás znamená, že skončila jedna
krásná etapa v historii kapely a mezera po ní se bude dlouho
a těžce zacelovat. Vzpomínky však zůstanou, na lidi, na prostředí,
na neopakovatelné zážitky, na noci přerůstající v rána, na snídaně
pana Václava, na cesty sem a domů. Tentokrát pozvala Marta
k hraní kromě nás i kolínské Kapry, kteří jsou s historií Mlýna
také spojeni a s kterými jsme se během večera pravidelně střídali
v produkci. Hrálo se až do tří hodin a pak Richard ještě pouštěl
hity z CD. Spát jsme odcházeli těsně před šestou a tak snídaně po
probuzení byla už obědem a oběd doma zase večeří. Musel jsem
si dát ještě druhou večeři po sauně, aby už pondělní snídaně byla
opravdu snídaní a vše se vrátilo do zaběhnutého a vyhovujícího
rytmu. Loučení na Mlýně bylo pouze pro pozvané hosty a tak
budu ctít jejich soukromí i privátní charakter večera a více už
nesdělím. Bylo to hezké a bude se nám stýskat. Děkuje-me Martě
a Václavovi i ostatnímu personálu za péči, kterou nám na každé
akci věnovali a také veškerému mlýnskému publiku, které jsme
měli taktéž rádi a doufáme, že se alespoň s někým z Davídkovských na našich akcích ještě potkáme. Něco končí, něco začíná.
- 174 -
• Nezničitelní
Pro kapelu je vždy milé přijíždět do vyprodaného sálu a nejinak
tomu bylo i v sobotu 10.2.2007, kdy jsme hráli v kulturním domě
v Radimovicích u Želče, tedy v obci pár kilometrů za Táborem.
Pozval nás prostřednictvím Vítka Sluky fotbalový klub z Větrov,
který tím a takto uspořádal zábavu a měl možnost slavnostně
ocenit dosažené úspěchy svých členů na sportovním poli, v tomto
případě fotbalovém trávníku. Byl vyhlášen klubový fotbalista
roku, skokan roku, žijící fotbalová legenda a já nevím co ještě
a všichni se pak společně dočkali zaslouženého potlesku, obdivu
i věcného ocenění. Večer zahájilo tentokrát ve stylu muzikálových písní z padesátých a šedesátých let pražské dívčí vokální
trio Toffees, které ve dvou blocích dokázalo, a nejen ladným
projevem a vizáží, natolik zaujmout publikum, že pak následně
zaplnili návštěvníci parket téměř do posledního místa a Radek tak
mohl splnit povinnost účasti na maturitním plese svého syna
a hned po stužkování dorazil za námi, abychom od půl desáté
mohli začít naplno i my. Když jsme se před časem poprvé
odvážili přesunout naši produkci z hospody do kulturního domu,
hráli jsme vždy na parketu blízko lidí a energetický kontakt
s publikem byl dokonalý. Na pódium se nám moc nechtělo, ale
po několika akcích, kdy nám někdo z návštěvníků spadnul přímo
do aparatury nebo jen nechtíc při taneční kreaci otočil šavlí
mikrofonního stojanu a téměř tím vyrazil zuby z úst přilepených
na mikrofonu, jsme se raději na pódium dobrovolně odstěhovali.
Zrovna minulý týden při privátní rozlučce na Davídkově mlýně,
kde žádné pódium není, se to jednomu mladému muži povedlo
a když jsem sledoval pád jeho stokilového těla přes odposlechovou reprobednu přímo do mé nové kytary ve stojanu, stačil
jsem ji ještě včas uchopit za krk nadzdvihnout a zachránit jí tak
před totální destrukcí. Odnesl to pak jen stojan mikrofonu,
kterému se rozlomilo plastové pouzdro uložení trojnožky, rozlilo
- 175 -
se jedno plzeňské pivo, které pokřtilo notové záznamy písní jedné
série a mírně byl deformován i zánovní notový pultík. Naštěstí
Radek disponuje ve svém mladovožickém domě dokonale zařízenou a vybavenou dílnou, ve které mi dokázal zlomenou součástku
nejen vyrobit, ale i do stojanu instalovat namísto té původní.
Kapela je holt malá firma, kde se kromě hraní uplatní ještě
mnoho dalších znalostí, schopností a dovedností, bez nichž by
celý organismus souboru nebyl schopen optimálně fungovat
a když to do sebe zapadá, vzniká parta lidí, kteří se spolu cítí
dobře a která má radost z hraní. Předpokládám, že ji v takové
podobě přenášíme z velké části na naše publikum i my.
V Radimovicích bylo publikum skvělé, veselé, slušné a energicky
nezničitelné. Hráli jsme do tří hodin a protože byl parket stále
zcela zaplněn, nezbývalo víc, než se v nejlepším rozloučit, pustit
z CD legendární hit Oldřicha Nového "Jen pro ten dnešní den
stojí zato žít" a nechat večer přirozeně doznít. Máme hezký pocit,
že se to povedlo, že nás Šárka alias Judy převezla Papamobilem
bez nehody, ve zdraví a bez chyby, navigována dokonale
Richardem až na staroměstskou základnu krátce před čtvrtou
hodinou ranní. Závěrem ještě poděkuji Zdeňkovi, Janě,
Bohoušovi, Monice a Danovi za pomoc při stěhování aparatury,
čímž se všechno urychlilo a usnadnilo, pořadatelům pak za
vzornou péči, za pivko, řízek se salátem, kafíčko, teplo v sále
a hezkou atmosféru a paní hospodské vyřiďte, že by mohla příště
nechat vyprat ubrusy při takovém z nebe spadlém kšeftu, bez
svého sebemenšího přičinění na něm, na své náklady. Tak snad
zase za rok, ozvěte se včas.
Z deníku JRCH: Zde se připravuje příspěvek
pravidelného návštěvníka našich akcí, který může sdělit jak to
bylo doopravdy a který je schopen dopsat příběh i za dobu, kdy
jsme my ostatní už spali. Zaslechl jsem, že večírek po
Radimovicích končil až v půl sedmé ráno. Co se vlastně odehrálo
- 176 -
se možná dočteme z deníku doktora JRCH. Mně se to líbilo
velmi. Tak doktore, sem s tím...:)
• Být či nebýt
V sobotu 24.2.2007 jsme jeli na akci do kulturního domu v Písku,
který byl po mnoha letech rekonstruován a který já ještě pamatuji
v době, kdy patřil Jitexu. Vystupoval jsem tam někdy v polovině
šedesátých let a dostal i svůj první honorář. Šrámkův měsíc se
i nyní vznášel nad řekou a odrážel svůj svit na hladině Otavy
mezi starým a novým mostem, jen kolorit staré zástavby na
protějším břehu byl definitivně vystřídán moderní obchodní
a bytovou zónou a otupil tím mé vzpomínky na ty časy. Sobotní
akce nesla název 3. motorkářský ples a byla zcela vyprodána. Jen
pojetí večera nebylo dokonale pochopeno všemi účastníky a to
i z řad pořadatelů akce. My na galaplesy vyžadující smokink
nejezdíme, protože se námi interpretovaná muzika k takovému
stylu nehodí a tak přijmeme vždy pouze nabídku, kdy akce nese
atribut připouštějící běžné oblečení z ulice, což v případě
motorkářského zaměření bylo naplněno. V publiku se pak mísily
různorodé styly od dámských rób, pánských kravat až po kožené
kalhoty a sukně a klasické jeans. Večer hráli ještě Hamleti, neboli
Aleš Háma, Dalibor Gondík, Jakub Wehrenberg a Hardy
Marzuki, kteří pojali své vystoupení oblečením stejně jako my.
Dalibor Gondík si s námi střihnul při zvukové zkoušce na
Pepínovy bicí Dylanovo Knocking on heavens door a nepotřeboval k tomu ani rady ptáka loskutáka. Připravili jsme jim jako
známým tvářím půdu i atmosféru, když jsme úvodní dvě hodiny
nahřívali publikum na tanečním parketu a půlnoc po jejich
vystoupení pak odbíjela v rychleji plynoucím čase rozjeté zábavy
téměř okamžitě. Losovaly se ještě hlavní ceny tomboly, malé
motocykly Yamaha a výherci je startovali hned po převzetí pod
pódiem a kličkovali ve vysokých otáčkách motoru mezi publikem
- 177 -
k východu ze sálu. Nakonec jsme dvě hodiny dohrávali zase my,
ale publikum bylo již značně vyčerpané. Táboráci by Písečáky
podle našeho mínění a zkušeností určitě porazili. Milan Bílek
z Rádia Faktor, který akci moderoval, konstatoval, že zkrátka
přejedete známé serpentiny a všechno je jinak. Je hodně zajímavé
vidět, jak lidé reagují v různých místech a koutech země na stejné
písničky. Sál byl zrekonstruován akusticky dokonale a my jsme
aparaturu ještě posílili přizváním skvělého zvukaře Petra
Neuberta, který vykouzlil pro všechny velmi příjemný zvuk a tak
se nám hrálo báječně. Eva pamatovala opět na občerstvení,
protože platí zásada, že čím větší akce, tím je servis pro kapelu
mizernější a tak jsme si museli pro Platan běhat do baru sami za
své a v šatně pak ukrajovat plátky domácího uzeného s chlebem,
o který Eva ochudila rodinu, ale nám tím velmi pomohla a učinila
to ráda. Je mi jasné, že cena za pronájem objektu pro pořádání
kulturní akce je vysoká, doprovodné a nutné náklady taktéž
a starost o účinkující je potom pro pořadatele až na posledním
místě. Jsme s tím smířeni, ale víme, že někam nebo k někomu
jezdíme zkrátka raději. Z deníku doktora JRCH, ve kterém jsem
si četl několik statí po minulé akci v Radimovicích a velmi se
jimi bavil, ale neodvážil se z něj sám cokoli uvést bez souhlasu
autora, se nejspíš, jak jsem trochu spoléhal, ničeho ani po
opakované výzvě nedočkáme. Mohu snad jen zmínit úryvek
našeho nedávného rozhovoru, ve kterém mě zaujal výrok
pronesený po mém konstatování, že kdybych se já znovu ženil,
vzal bych si zase svoji současnou manželku a odpověď doktora
JRCH, který se před lety v manželství rozvedl, zněla: „To já bych
si ji vzal také, protože bych věděl, že se s ní rozvedu.“ Plyne
z toho ponaučení, že rádi děláme věci, o kterých předem víme jak
dopadnou a i když někdy špatně, rádi to stejně opakujeme. Tak to
by pro dnešek stačilo.
- 178 -
• Pět hvězdiček
Byl to místy i dojemný zážitek a hrálo se nám přenáramně
v pátek 2.3.2007 v sále kulturního domu v Oldřichově za Mladou
Vožicí. Akce byla privátní a tak byl sál pro veřejnost zcela
uzavřen. Dovnitř směli jen pozvaní, kteří dorazili z různých míst
republiky a tím získala tato povedená akce nadregionální rozměr.
Sergej slavil padesátiny a zářil na dálku už při našem příjezdu.
Dokonale vyladěn od hlavy až k patám, radost ve tváři, elán před
začínajícím večerem a všude kolem jen pozitivní energie, která se
brzy přenesla i na nás. Člověk nějak podvědomě cítí pohodu a je
zcela logické, že publikum ji z velké části spoluvytváří. Proto
jsou i vystoupení různá, přestože hraje stejná kapela stejné
písničky, rezonance publika nenastává automaticky vždy. Zde
nastala okamžitě a večer neměl z našeho pohledu jedinou chybu.
Předávaly se dary a dárky, děkovalo se, objímalo a pělo. Sergej,
který za našeho doprovodu sporadicky zpívá jednu písničku od
Elvise a oživuje tím legendu o jeho nesmrtelnosti, zpíval nyní
písničky tři. Nacvičili jsme navíc ještě klasickou Love me tender
a Sergej pak ještě interpretoval rock’n‘rollového Krvežíznivého
raka z našeho repertoáru v angličtině. Sklidil obrovský úspěch
a potlesk nebral konce. Pak přišel Sergejovi přát jeho starší bratr
a protože žil v oblasti Kavkazu o deset let déle, zpíval tři kousky
dokonalou ruštinou za vlastního doprovodu na akordeon neboli
tahací harmoniku. Byl před lety sólistou v opeře Národního
divadla v Praze a jeho projev působil hluboce na city všech
posluchačů. Zmínil společně prožité dětství se Sergejem a ruské
písničky, které znali od maminky a když zahrál a zazpíval
v originále Pod Moskvou tiché večery, zalily slzy vzpomínek
nejen Sergejovy oči. Moc dojemné a hezké to bylo. Pak už jsme
hráli zvesela i smutna my a za plynulé konzumace všech dobrot
utekl večer velmi rychle. Nedokážu vyjmenovat vše co zdobilo
slavnostní tabuli, ale vím, že jsem ochutnal skvělou škvarkovou
- 179 -
pomazánku od paní Marešové, řízečky, gulášek, šunčičku, různé
míchané salátky, plzeňské čepované Danem jako u Tygra,
stopečku Becherovčičky na trávení od Radka juniora, možná
i několikrát a v závěru na vyslazení ještě slaďoučké zákusky
a dortíčky se šlehačkou. Je toto vůbec možné? Následující den
jsem takto vnitřně předzásoben nejedl už nic. Kolegové na tom
byli asi podobně a budeme na tento večer dlouho vzpomínat.
Děkujeme Sergejovi a Vlaďce za pozvání, moc se nám to líbilo,
pět hvězdiček.
• Vítání jara
Březnový termín hraní na domovské scéně v restauraci
U Červeného koně v Táboře jsme plánovali už v lednu jako
toužebně očekávané vítání jara a nyní lze jen konstatovat, že se to
v pátek 23.3.2007 po všech stránkách vydařilo. Bylo dopředu
vyprodáno ve všech prostorech a ti co neměli rezervována místa
pak obsazovali tradičně schody vestoje, vsedě a zcela výjimečně
i vleže. Atmosféra byla báječná a nabyl jsem dojmu, že se
opravdu blížíme do Evropy. Když jsem před lety těsně po
sametovolistopadové změně politických poměrů u nás překročil
legálně státní hranici směrem na západ a posléze navštívil
v Konstanz neboli Kostnici restauraci podobného typu jako je
Červený kůň, překvapilo mě tehdy, jak se dokážou Němci skvěle
bavit společně bez ohledu na věk. V restauraci spolu
komunikovali tehdy osmnáctiletí, třicátníci, čtyřicátníci,
padesátníci i starší bez jakéhokoli problému, zatímco u nás to
není dodnes zcela samozřejmé. Večer U Červeného koně mi tento
časově vzdálený příběh připomněl a díky bezkonfliktnímu
a inteligentnímu generačnímu prolnutí jsme se všichni cítili velmi
příjemně a ještě nyní si ten doznívající pocit radosti vychutnáváme. Je škoda, že v Táboře není jediná restaurace, kde by se
nechalo hrát a mohlo by být pohromadě v jednom prostoru
- 180 -
alespoň sto lidí. u koně jsou místnosti dvě a hrát se dá jen v té
první a do druhé jsou jen otevřené dveře. Zvuk se tam šíří
převážně v nízkých frekvencích a tak není poslech příliš
příjemný. s tím však neuděláme my nic a sen o přiměřeném sále
pro hraní v přízemí objektu Střelnice se nám na podzim
rozplynul, protože interiér není akusticky dořešen a zřejmě ani
nebude. Osobně dávám současnému provozovateli maximálně
rok než bude muset Střelnici s prodělkem opustit a předat žezlo
někomu jinému, protože akcí je zde pramálo a na časy se
neblýská. Firma Dvořák v Táboře sice zachránila již několik
historických objektů, čelkovické Lázně, táborský Pivovar i Střelnici, ale všechny jsou laděny uvnitř neútulně, strojeně, studeně,
červeně, zlatě a neosobně a pak jsou v takové podobě pronajímány velkým akciovým společnostem bez srdce, bez vztahu
k místu a bez citu pro místního klienta, čímž nežijí a nic
přitažlivého se tam vlastně neděje. Musíme být a jsme v takové
chvíli vděčni za poskytnutý prostor U Červeného koně, kde nám
provozovatel Viktor Veřtát vytváří v rámci možností skvělé
podmínky pro hraní v historickém centru Tábora, kde nikoho
venku nerušíme a hrát se může až do rána. Tentokrát jsme
vydrželi asi do dvou než nás opustily hlasové síly a pak už Viktor
servíroval tradiční ranní česnečku. Několik přátel z publika
s námi vydrželo až do úplného sbalení všeho a pomohlo pak i se
stěhováním aparatury do strmých a nekonečných schodů až do
auta a za to jim tímto velmi děkujeme. Vždy mě těší pozorovat
setkávání lidí při naší produkci, která jim to jako vhodná záminka
umožňuje a oni se často vidí právě jen tam. Bylo tomu tak
i tentokrát a setkávání bylo opět srdečné, milé, těsné, kontaktní,
polibkové, přípitkové, fotografické, taneční i pěvecké, protože si
velká část publika dokáže s námi zazpívat mnoho písniček
a chorál je pak víc než úžasný. Máme tento kontakt s publikem
nejraději, a proto se do Koně budeme stále vracet. Potvrdil se
- 181 -
předpoklad, že publikum nejvíce ovlivní průběh večera, protože
kapela reaguje vždy na jeho aktuální odezvu a tak děkujeme
všem, kteří přišli, bavili se s námi a nám se díky tomu hrálo
náramně. Myslím, že to nejpozději v září na stejném místě
zopakujeme. Ještě musím přidat pár řádků, které jsem obdržel
mailem od účastnice večera, naší kamarádky Jany Marešové,
mistryně ČR v bowlingu: "Ahoj kluci, posílám pár fotek
z krásného večera :-)) Dodali jste mi tolik energie, že jsem
v neděli na turnaji v Ústí nad Labem všechny porazila (chlapi
měli ten den smůlu). Katka si dojela ve Švedsku pro stříbro, já
pro zlato. Děkuji. s pozdravem Marešová Jana." Tak Jani
blahopřejeme ke zlatu a pokud díky našim tónům budeš vítězit,
budeme hrát a hrát.
• Puppíček
V sobotu 31.3.2007 jsme krátce po obědě mířili s Papamobilem
na západ Čech do Karlových Varů. Hráli jsme večer přímo
v centru města v grandhotelu Pupp na prestižním bále agentury
Aktion. Byli jsme jedním z bodů programu po legendárním
Olympicu, Janku Ledeckém a dalších účinkujících sólistech
a skupinách. Vystoupení bylo tentokrát spíš koncertem, protože
jsme hráli jednoapůlhodinový souvislý blok písniček a jakýkoli
náš oddech byl vyloučen. Vše však bylo dokonale osvíceno
a ozvučeno a hrálo se nám proto skvěle. Nastupovali jsme na
scénu v jednu hodinu po půlnoci, tedy až v neděli a končili po půl
třetí. Hned podvečer po příjezdu na hlídané parkoviště hotelu
jsme měli možnost poznat bezchybnou organizaci akce, protože
jsme jen nahlásili jméno souboru a už se otevřela závora, měli
jsme vyhrazené místo a připravení nosiči spolu s námi okamžitě
stěhovali aparaturu z auta do sálu. Dostali jsme na krk visačky
pro účinkující, které nám pak otvíraly dveře do všech prostorů
hotelu i na bohatý raut, který jsme ani nevyužili. Šli jsme se po
- 182 -
dlouhé cestě raději ubytovat do hotelu asi pět set metrů od Puppu
a pak jsme hledali nějakou normální karlovarskou hospodu.
u Švejka bylo beznadějně obsazeno a tak jsme našli stůl až
v restauraci hotelu Chebský dvůr nacházejícím se přímo naproti
vřídlu. Restaurace nabízí podle sdělení provozovatele široký
výběr tradičních českých pokrmů, domácí speciality, mezinárodní
kuchyni i jídla pro vegetariány. Kromě běžné nabídky nápojů
jsme si pak mohli vybrat z několika druhů piva. Zvolili jsme
tradičně Plzeň, na kterou máme vždycky chuť a zapili ji hovězím
vývarem se šesti knedlíčky. Trochu jsme do něj přisypali sůl,
nakapali Maggi a doladili tak výslednou chuť odpovídající blíže
našim zvykům. Příjemné rustikální prostředí restaurace
narušovala už jen živá vokální produkce s naprogramovaným
hudebním doprovodem dua Ananas, tvořeného Annou a Standou,
kteří se vážně snažili podat co nejlepší výkon, ale nás donutili
rychle zaplatit a hledat místo jinde, protože koupit si ticho bylo
příliš drahé. Po několika taktech jsme se už málem drželi pospolu
za ramena a kývali se ze strany na stranu a pro jistotu jsem se
i kontroloval, zda nemám krátké kožené kalhoty s padacím
mostem a bílé podkolenky. Jinak jsou Vary více ruské, protože
devět oslovených z deseti nám odpovídalo v jazyce, ze kterého
jsme všichni v kapele kdysi povinně maturovali a tak jsem rychle
preventivně pro případ potřeby překládal název kapely na Balšoj
Atěc, protože napsaný po našem by jej Rusové četli jako Vid
Rara, a to nevím co znamená, pokud vůbec něco. u Švejka se
vyprázdnilo po desáté hodině a tak jsme si dali ještě pivko,
tentokrát za lidovou cenu 57,-Kč. Poznamenal jsem, že šedesát
korun za pivo u nás je docela dost a číšník mě okamžitě
upozornil, že jen padesát sedm, že šedesát to bude až od příštího
týdne. Zavírali v jedenáct a k jídlu už nepodávali nic. Výlohy
i obchody jsou ve Varech naplněny exkluzivním zbožím, oděvy,
obuví, zlatem, šperky, hodinkami a tak jsme stále nabízeli Evě, že
- 183 -
ji tady stylově oblečeme. Sukně a něco nahoru k tomu však vyšlo
v součtu na šedesát tisíc a obětovat celou polovinu honoráře se
nám opravdu nechtělo. Na hodinky, které se mi líbily, jsem
nedosáhl ani já v roli vedoucího souboru. Stály rovných 625 000
Kč a tak jsem spíš v této relaci následně uvažoval, že když už, tak
něco skutečně pořádného, a že bych chtěl nějaké alespoň za
milion. Neměli je. V Puppu bylo pivko za padesát, ale prostředí
nádherné a personál opravdu a bez ironie naprosto profesionální.
Vlídnost a ochota vůči hostům byla patrná i ve čtyři ráno, kdy
jsme v Becher‘s baru ve sklepě Puppu popíjeli Mojito a bratřili se
a sestřili s mladými táborskými Another way, kteří na akci na
stejné scéně jako my taktéž vystupovali. Na hotelu nás probudilo
po bezvědomém spánku až ranní slunce, které ozářilo celé
Karlovy Vary a tak jsme se vzpružili osvěžující sprchou a snídaní
na švédský způsob. Masíčka, salátky, kávička, jogurtek, plátkový
i tavený sýr, paštičky a všechno, co by si prý žena nikdy v takové
kombinaci nevybrala a čemuž se Eva hrozně divila. Pak jsme
hned vyrazili na kolonádu a do zakoupených džbánků čerpali
zadarmo vodu z léčivých pramenů o teplotě 52 °C a 73°C, kterou
jsme následně pili a srkali s pocitem dokonalé očisty organismu
a blahodárného vlivu na jeho vnitřní procesy. Litoval jsem jen, že
s sebou nemáme fotografický aparát a nemůžeme tak zachytit
krásu těchto okamžiků. Eva pak kamsi odběhla a po chvíli
přinesla jednorázový fotoaparát z papíru a tak jsme se nechali
okamžitě fotit přemluveným kolemjdoucím u pramenů, jak
čerpáme a pijeme a také před Puppíčkem, jak jsme si Grandhotel
po svém pojmenovali, plni radosti z akce, která se podařila
a nabila nás zase nadlouho plusovou energií. Pepíno odjížděl na
akci zdravotně mírně indisponován a vracel se po požití živé
karlovarské vody plný elánu a nejmíň o deset let mladší. Sděloval
nám poutavě, jak mu jeho táta kdysi vyprávěl o jeho početí. Šli
prý s maminkou tehdy na procházku na táborskou Svatou Annu,
- 184 -
nahoru na kopec nesl nepočatého Pepína ještě taťka a dolů již
mamka. Mně se to moc nezdá, protože Pepíno se narodil v říjnu
a tak mi příběh o procházce po všech výpočtech do klimatu
zdejšího regionu nezapadá. i Richard si nakonec vzpomněl, že byl
prý počat právě v Karlových Varech a tak jsme vlastně hráli
v jeho rodném městě. Eva hlásila na to konto také něco o akci
v rybníku, zda vypuštěném nebo napuštěném se však zřetelně
nezmínila. Pak už jsme koupili jen tradiční lázeňské oplatky
s čokoládovou a oříškovou příchutí a ještě na kolonádě z nich
částečně ukusovali, že to vypadalo jako když jíme cédéčka.
Elpíčka neměli a empétrojky by byly nepoživatelné. Nazpět jsme
startovali zhruba v poledne opět z parkoviště u Puppu a s jednou
zastávkou na pumpě dorazili na základnu o půl čtvrté. Cestou
sršely vtipy slušné, pohotové, historické i peprné a Eva stále
vyhrožovala ať toho necháme, nebo že nás vyfotí. Zda z té
papírové krabičky vyjde nějaký snímek si nejsem vůbec jistý
a pokud ano, bude patřit určitě do tajného archivu kapely, protože
Eva nejen vyhrožovala, ale i skutečně fotila v nejméně vhodných
okamžicích a bez varování. Byla i přesto stále ve střehu na pozici
velitelky vozu, tedy na místě vedle řidiče a vyznamenala se pohotovým příkazem ke zpomalení jízdy před blížící se skupinkou srn,
která nám po chvíli těsně před autem přeběhla silnici. Byla to
jediná nebezpečná situace, ale nemusela dopadnout dobře. Evu
jsme odměnili potleskem a v cíli pak i Richarda za bezpečnou
a dlouhou jízdu bez kolize. Vary na nás zapůsobily mocně a příjemně a rádi nějakou podobnou nabídku z této oblasti zase
přijmeme. Na méně obvyklé ceny zapomeneme, protože příjemné
pocity z této akce jednoznačně převládly.
- 185 -
• Flakon made in France
V sobotu 21.4.2007 jsme odjeli hrát do Ratibořských Hor na
pouťovou zábavu. Vesnice leží deset kilometrů za Táborem
směrem na Mladou Vožici a tak Radek s námi na základně
nenakládal a přijel rovnou na místo. Čekal nás na návsi před
kulturním domem s půllitrem piva ze tří čtvrtin vypitého a tvářil
se velmi spokojeně. Přestože má zakázáno před akcí cokoli
obrábět, svařovat, vrtat, řezat a krájet a s čímkoli manipulovat,
přeložil prý podle svého sdělení odpoledne půl střechy nad dílnou
a naštěstí zůstal bez újmy na zdraví. Projeli jsme až ke vchodu
mezi kolotoči, které k pouti na vesnici neoddělitelně patří
a protože byly dveře ještě zamčené, jal se Richard alias Ričmond
shánět někoho, kdo má od nich klíče. Podařilo se to asi po deseti
minutách a pak už jsme veškerý obsah Papamobilu přemístili
hbitě na pódium pozorováni opilými výrostky povalujícími se na
lavicích před sousedící nálevnou. Sál snad větrali naposledy loni,
protože mě odér praštil, sotva jsem vešel, do nosu tak důrazně, že
se mi vybavuje nepříjemný čichový vjem jen když na ten
okamžik znovu pomyslím. Zbytek kapely si zapálil cigarety,
protože jsem je to ještě neodnaučil, ale v tu chvíli působil kouř
proti krájenému vzduchu v sále jako právě otevřený flakon made
in France. Za chvíli jsme si zvykli, ale měl jsem obavy, že až
přijdou lidé na akci, budou si to spojovat s námi, protože nikdo
jiný uvnitř nebyl. Nikdo nic neříkal a tak jsou asi místní borci
zvyklí. Na to, že je sál stavěn podle staré socialistické šablony, se
podařilo nastavit zvuk docela příjemně a zábava od deváté hodiny
večerní nabírala postupně na intenzitě a obrátkách. Richard měl
premiéru s novou kytarou Fender Telecaster modelové řady
z roku 1952, tedy z doby, kdy se rodil rock and roll. Kytarový
parčík už máme docela slušný a tak zbývá jen pilně cvičit. Pivo
Gambrinus se zdálo na náš vkus docela řídké a nebylo proto až
tak veselo, jako když zapíjíme výkon nefalšovanou Plzní. Bylo
- 186 -
o nás však postaráno nadmíru dobře, přísun tekutin byl
pravidelný a číšník dokonce během produkce přicházel k pódiu
a ptal se zda už něco chceme a my jsme zpívali a očima mu
sdělovali že jo a číšník to vždy pochopil a přinesl co nám v těch
očích viděl. V jednu po půlnoci nám dokonce servírovali tuze
zdravé a výborné knedlo-zelo-vepřo a ještě zdravější tureckou
kávu. My jsme to samozřejmě spořádali a pak ochotně ještě
dohráli dvě série asi do půl třetí po půlnoci. Publikum si vyžádalo
jeden přídavek a pak už jsme balili kabely a veškerý cajk
a šoupali to s pomocí kamarádů do auta. Ta samá aparatura jako
by nabobtnala. V Horách bylo opět vyprodáno a tak jsme měli
velkou radost, protože když je publikum početné, je hned veseleji
a my máme pocit, že to naše úsilí přece k něčemu je, když děláme
hezky sobě i lidem. Nazpět řídila jako obvykle Eva, protože
dodržuje nealkoholický pitný režim a my jsme ji na základně zase
tleskali a tleskal jí i manžel Zdeněk, protože Radek zase odjel
jiným směrem a tak v autě zbylo jedno místo právě pro něj. Ještě
nesmím zapomenout pochválit Moniku za skvělou svačinku,
kterou nám osobně připravila, upekla a přinesla až pod nos. Ani
nevím jak se produkt jmenoval, ale bylo to něco, co jsem ještě
nikdy nejedl, jelikož jsem z města a tam takové lahůdky ještě
neumíme. Monika je sice původně také z Tábora, ale dnes už žije
dlouho v menším městě a tam se to všechno asi naučila. Až se
budu chtít něco nového naučit i já, budu určitě hledat inspiraci
také na venkově. Ve městě do nás obchodní řetězce cpou sériové
strojové a globalizované výrobky a to určitě není to pravé
ořechové, že? Moniko děkujeme. Pouťovka se vydařila a nás těší,
že jsme nabídku přijali a ze dvou akcí, které jsme měli hrát
v tomto termínu, zvolili právě tuto. Pořadatelům se naše produkce
líbila zřejmě také, jelikož nás pozvali okamžitě na příští rok a my
jsme pozvání rádi přijali.
- 187 -
• Rozmarný večírek
Na otevření tančírny v zájezdním hostinci a penzionu Rozmarná
ve Štěchovicích jsme se těšili už nejméně rok a ten okamžik
nastal v pátek 27.4.2007. Majitelé, Markéta a Leon, se pustili do
rekonstrukce prvorepublikového objektu, zčásti pokaženého
socialistickou perestrojkou, ležícího na břehu Vltavy těsně
u obloukového štěchovického mostu opravdu odhodlaně
a velkoryse. Mohu dnes s čistým svědomím konstatovat, že se jim
to podařilo náramně a že nic podobného jsem ještě neviděl.
Vyrazili jsme na Rozmarnou v odpoledních hodinách a v hustém
provozu se soukali po E55 směrem na Prahu. Ještě před
Benešovem jsme odbočili doleva na Neveklov a postupně se
přibližovali cíli. Ve Štěchovicích to byla tentokrát premiéra
v hotovém sále, ale nejednalo se o klasickou akci pro veřejnost.
To jen v rámci privátní párty jsme zkoušeli poprvé zvukovou
aparaturu, akustické, elektrické a světelné možnosti sálu, rychlost
a tlak pivních píp, hbitost, um a ochotu barmanů, servírek,
kuchařů a jejich pomocníků, výdrž v extrémním nasazení všech
zúčastněných včetně nás. Vše dopadlo na jedničku a musím
přiznat, že jsem neobjevil v uvedeném řetězci chybu. Tak
dokonale vyladěné prostředí, bezchybnou akustičnost prostoru
a ochotu personálu i majitelů jsme v poslední době nikde nezažili.
Popisovat všechno úplně podrobně není možné a tak zmíním
především prostředí sálu, které mě zaujalo nejvíce. Podlaha je
dubová, vysoký strop je členěný trámy, pódium s černými
sametovými závěsy a zavěšenými reflektory vypadá stejně jako
ve starém kině a je krásné a příjemné, stylové židle, stará křesla
a patinované masivní stoly, osvětlení a dveře jako ve starém
parníku, sezení na balkoně podepřeném trubkovou konstrukcí,
dokonalá zvuková aparatura z dílny specialisty světové úrovně
pana Krampery a více snad není třeba dodávat, je nutné vše vidět
na vlastní oči. Od května zde začnou víkendové akce, v pátek
- 188 -
vždy s živou kapelou a v sobotu pak oldies DJ párty. Nám se
hrálo perfektně, jednak proto, že nás zvučil Vláďa Wildt, zvukař
Vladimíra Mišíka a ETC i dalších známých kapel a také proto, že
akusticky dokonalejší sál jsme ještě nepoznali. Večírek byl zadán
pro rozmarnou společnost a vydařil se na sto procent. Voněl teplý
i studený raut, který by jen stěží nacházel konkurenci, tekla
proudem Plzeň bez jediné bubliny pokrytá šlehačkovou pěnou
a další nápoje z Moravy, jižní Francie, Mexika, Indie, Skotska,
Irska i Karlových Varů. Richard sice trochu zápasil s rýmou
a musel pár songů vypustit, ale jinak celé vystoupení vyznělo
nadmíru dobře. Hrálo se do půl třetí tančícím i netančícím a pak
byla produkce zastavena, jelikož se usoudilo, že je třeba
v nejlepším přestat. Leon pouštěl ještě z CD Kornův Čtyřtet a tak
jsme si pivko přenesli na sál a pohodlně se usadili do divanu
a poslouchali nekonečné hity a melodie. Spát jsme šli před
čtvrtou ranní do nádherných pokojů, z nichž je každý pojat
v jiném stylu. Najdete pokoj Notička pro muzikanty i motorkářský pokoj s koženým závěsem, romantický pokoj pro zamilované
i peklo pro dobrodruhy. Pepíno, já a Radek jsme automaticky
zamířili právě do něj a ve spánku nás opravdu nic nerušilo. i čerti
byli tuto noc unaveni a nešili s námi. V neděli 29.4.2007 to
všechno vypukne. Otevře se poprvé pro veřejnost a hned následující pátek zahrají The Apples a 25. května my. Počítá se zde
s bigbeatem And the end, K2, George & Beatovens s Karlem
Kahovcem, Ivanem Hlasem a dalšími známými i méně známými
interprety. Začátky všech akcí jsou naplánovány na 20:30 a jejich
přehled už bude brzy na webu www.rozmarna.cz, který se právě
připravuje. Jsme nadšeni ze zrodu štěchovické tančírny a vřele
doporučuji majitelům všech obdobných provozů zajet na
Rozmarnou na exkurzi. Svoje spolunocležníky jsem probudil
v osm a po ranní kávě jsme společně vyrazili podél řeky pod
skalami na kilometr vzdálenou přehradu. Jarní slunce nás nabíjelo
- 189 -
energií a přesvědčovalo, že tohle je ten pravý život. Ze
štěchovických strání dýchá historie a je tu velmi krásně. Konečně
jsme tak objevili léta ztracený štěchovický poklad.
• Route 69
Pretty Woman ČR je nová netradiční soutěž, která ocení ženský
šarm a bystrost a nyní přichází do Čech. Přináší zásadní změnu
do podobných soutěží, protože chce poukázat na přirozenou krásu
ženy ve všech směrech a nikoli jen podle pravidel modelingu.
Soutěž, jejíž castingy odstartovaly už 30.3.2007, je určena všem
ženám ve věku od 26ti do 40ti let, které už mají vyjasněny své
životní cíle, zastávají pevné názory a vytvořily si už srozumitelné
představy o životě. To jsme se dočetli na webu soutěže, když
jsme obdrželi pozvání od pořadatelů k účinkování na
seznamovacím večírku v Parkhotelu v Prachaticích a to se pak
odehrálo v neděli 13.5.2007. Akce byla pro veřejnost uzavřena
a tak jsme byli na pódiu pouze my a na parketu v sále, jak Pepíno
pozorně spočítal, 69 vybraných žen. Posilou nám byli dva
zvukaři, jeden osvětlovač, majitel pořádající agentury a jeho
obchodní ředitel, vizážista a z polovičky i Pavel Vítek. Musím
přiznat, že pro takovéto publikum jsme ještě nehráli. První série
písniček měla být podle scénáře poslechová, ale dámy se vrhly na
parket okamžitě po několika taktech a zábava akcelerovala, že to
ani dál podrobněji popisovat nemohu. Končili jsme před půlnocí
a naštěstí jeli domů. Dámy totiž tímto večerem zahajovaly týdenní soustředění, na kterém je budou šlechtit kadeřnice a vizážisté,
bude je trénovat taneční mistr a choreografka, budou s nimi
natáčet reklamní spoty pro televizní finále a čeká je asi mnoho
dalších důležitých úkolů. Spojení s okolním světem mají pouze
prostřednictvím mobilů a nikdo z blízkých za nimi osobně nesmí.
Zvuk byl krásný, sál akusticky příznivý, pódium prostorné, raut
klasický, pivo bezplatné, hrálo se skvěle a publikum bylo více
- 190 -
než úžasné. Mnoho srnek nás na zpáteční cestě stopovalo
u silnice kolem temelínských strašidelných věží, které ze tmy
dýchaly tajemnou atmosférou verneovek. Žádné ze srnek jsme
nezastavili, jen před nimi tak lehce přibrzdili a zase pokračovali
dál směrem kde dříve svítá. Na jedné benzínce jsme chtěli
zastavit na občerstvovací automatovou kávu, ale když jsme
spatřili na ochoze sedícího opilce, kterak zapálenou cigaretou nad
hektolitry pohonných hmot čaruje se svým osudem, raději jsme
pokračovali dál. Co chvíli jsme čekali atomový výbuch. Tak
takový povedený večírek to byl.
• Black and white
V sobotu 19.5.2007 jsme odjeli hrát na tradiční akci do Ústrašic.
Jezdíme tam dvakrát do roka už několik let, vždy v druhé
polovině května a pak 25.12. na Boží hod vánoční. Taneční
zábavu pořádá stále stejná parta místních nadšenců v čele se
Slávkou Blažkovou a Šárkou Kolářovou a díky jejich úsilí to
vždy dopadne na jedničku. Dostáváme od nich pravidelně dárky,
které se váží ke kapele a vždy nás to velmi potěší. Tentokrát,
protože večer byl koncipován v duchu Black and white, jsme
dostali bílé kravaty s černým nápisem Big Papa a tak jsme je
navlékli na černá trika a hráli v nich. Konečně se nyní můžeme
účastnit i kravaťáckých plesů:). Panák skotské Black and white
stál 30,-Kč a lidé byli veselí. První na parketu kroužil realitní
makléř Karel Fink s partnerkou a dostal od Richarda na konci
série prémii v podobě láhve sektu, naštěstí, protože velmi často
Richard hlásí prvním tanečníkům, že je vedoucí pozve na panáka
a když to před časem zaslechli v Rožďalovicích u Nymburka,
okamžitě se výzvy chytili a mně nezbylo nic víc, než to
zacvaknout. Taneční číslo formace GR 8 právě se navrátivší
z mistrovství republiky působilo příjemně a bylo pak doplněno
ještě skvělou světelnou show dua Light of Darknees. Světélka se
- 191 -
mi točila za víčky ještě po usnutí, ale obrazce to byly nádherné.
Taneční parket byl stále plný černobílých lidí a hrálo se tak až do
půl třetí hodiny černočerné noci před bílobílým ránem. Jožka
Černý ani Věra Bílá nepřišli, i když měli vstup zdarma, ale
nejspíš se to k nim nedoneslo. Pak už následoval tradiční
ústrašický řízek (zaplaťpánbůh nebyl černý) velikosti sloního
ucha se salátem, zabalení cajku a odjezd. Nic zvláštního se jinak
nepřihodilo, protože za volantem Papamobilu seděla opět Eva,
která nás dovezla bezpečně na základnu. Přece jen ústrašické
skoro domácí prostředí známe a impulsy emocí jsou tak mírně
potlačeny, zato když vytáhneme paty o kus dál za hranice okresu,
dějou se pak neuvěřitelné věci.
• Cornuto
Zájezdní hostinec a tančírna u štěchovického mostu, pojmenovány současnými majiteli Rozmarná, zahájily provoz v květnu
2007 a nyní se zde pomalu rozjíždějí pravidelné víkendové akce.
V pátek 25.5.2007 jsme zde hráli my a po nás se objeví každý
následující pátek vždy další živá kapela a v sobotu DJ. Na nás
přijde řada znovu o prázdninách 6. července 2007 a velmi se už
těšíme. Je to po čase velmi příjemné místo k zábavě, při které se
cítíme skvěle a líbí se nám především prostředí tančírny. Přejeme
si, aby o Rozmarné brzy vědělo hodně lidí, kteří se chtějí bavit
a kteří pak jistě ocení úsilí majitelů vynaložené na nákladnou,
vkusnou a originální rekonstrukci objektu. Začali jsme na minutu
přesně v devět za doprovodu blesků a hromů, které právě v tu
dobu osvětlovaly nebe a duněly údolím pod štěchovickými skalami lemujícími říční koryto Vltavy. Uprostřed čtvrté písničky
nastala tma a ticho a orientaci v prostoru umožňovala jen
nouzová světla na zdech napájená ze samostatného agregátu.
Abychom situaci zachránili, vystřídali jsme se s Richardem
u akustické kytary, která hraje i bez aparatury a Eva zafoukala
- 192 -
sóla na zobcovou a příčnou flétnu. Po třech písničkách u stolu to
naštěstí štěchovičtí energetici opět nahodili a tak jsme mohli
nerušeně pokračovat v pódiové produkci. Bylo tu noc neskutečné
horko, ale jelikož jsem trénován pravidelným saunováním při
devadesáti stupních Celsia a taková teplota v prostoru určitě
nebyla, ani jsem si moc nestěžoval. s nastavením zvuku nám
pomohl ochotně Vláda Wildt ze zvukařského týmu ETC a zvuk
byl proto báječný. Eva, která v některých písničkách nehraje
a kontroluje pak výsledek našeho snažení z hlediště, hlásila
palcem vztyčeným vzhůru po vzoru římských císařů, že zvuk je
jako z cédéčka, i když jsme zatím žádné v této sestavě nenahráli.
Nejlépe tančila tentokrát pod pódiem místní kráska Helena,
patrně s dlouholetou baletní průpravou, protože variace, kreace,
rotace, kombinace a permutace v jejím podání byla radost
pozorovat a nás to následně zaručeně inspirovalo k dokonalejší,
energičtější a emotivnější interpretaci. Pivo mělo medovou barvu
s hustou sněhovou čepicí, bylo studené, dobré a točené s láskou,
pohotově, ochotně a s úsměvem. Najednou byly dvě hodiny
a hráli jsme poslední sérii. Ve čtvrt na tři zněla poslední písnička,
ke které jsme však museli na naléhání publika ještě tři přidat.
Učinili jsme to rádi, protože večer byl více než skvělý. Nemuseli
jsme balit aparaturu, jelikož jsme na Rozmarné spali a tak siesta
po hře byla dokonalá. Pár schodů do patra a lůžko v Pekle, jak se
náš pokoj jmenoval, nám poskytlo tichý odpočinkový azyl
k znovunabytí sil. Vstávali jsme na desátou přímo k snídani,
abychom ještě před polednem vyrazili k domovu. Eva jela zpět na
velitelském místě svého Mitsubishi řízeného manželem Zdeňkem
a překypovala evidentně dobrou náladou, protože když nás
u Sudoměřic předjížděli, vystrkovala pravou ruku z okna
a signalizovala nám ukazováčkem a malíčkem cornuto. K závodům jsme se nenechali vyprovokovat a nadále jsme jeli přesně
podle silničních předpisů. Ani na základně jsme jí to nemohli
- 193 -
vyčítat, neboť vystoupila z auta v záchvatu smíchu, kterým nás
okamžitě nakazila a odzbrojila. Pohodová rozmarná akcička tak
definitivně odstranila zbytky pracovního stresu, kterému v pracovní části týdne obvykle všichni čelíme a který tak nemá
dlouhodobou šanci ukrajovat dny našeho života. Až se budete
chtít dobře pobavit a prožít něco podobného, zajeďte na
Rozmarnou a určitě nebudete litovat. www.rozmarna.cz.
• Open air
Na sobotu 2.6.2007 jsme zvažovali dvě nabídky k vystoupení.
Jedno byla svatební oslava na Červené Lhotě a druhé pak večerní
párty pořádaná v rámci Mistrovství České republiky Open 2007
ve střelbě z ručních zbraní v Opařanech u Tábora. Jelikož se na
svatební oslavě obvykle sejdou kromě ženicha s nevěstou často
i malé děti a nezřídka i různé babičky, tety a další nesourodé
publikum, které se pak dožaduje jiného repertoáru než hrajeme,
tišší produkce než máme rádi, delšího vystoupení než jsme
schopni fyzicky unést, nižšího honoráře než si představujeme
a někdy i jiného oblečení, než ve kterém jsme ochotni hrát, raději
jsme dali přednost lidem od pistolí a střeliva a svatební veselici
předali jiné kapele. V Opařanech byla akce mezinárodní a tak
jsme hráli kromě Čechů i pro Rakušany, Němce, Poláky, Slováky,
Slovince, Maďary, Bulhary, Rusy, Italy, Francouze, Velkobrity,
Finy i Američany. Když jsme pak sledovali, jak si Angličané
s námi zpívají Claptona, Beatles, CCR, Deep Purple i Pink Floyd
a následně bouřlivě aplaudovali, hřály nás velmi hezké pocity.
Dalo by se říci, že nám tito cizinci rozumí lépe, než my sami
sobě. Když jsme přijeli do střeleckého areálu, hledali jsme
nejdříve nejlepší a nejvýhodnější místo k vystoupení a zároveň
nejbezpečnější z hlediska počasí. Meteorologové slibovali na
večer déšť na celém území republiky, ale předpověď se
v Opařanech nevyplnila. Bylo bezvětří a bezdeští a zvuk byl čistý
- 194 -
jako obloha nad námi. Hráli jsme pod velkým stanovým
přístřeškem na oblázcích jako u chorvatského moře. Každý z nás
si našel postupně za skladem terčů dřevotřískovou desku,
abychom mohli instalovat vlastní aparaturu a nástroje na pevnou,
čistou a rovnou podložku. Vypadalo to náramně a náramně to
i hrálo. Žádná zvuková zkreslení nám projev nedeformovala,
neboť nebeská báň je akusticky dokonalá. Radek s Pepínem
využili nabídky pořadatelů šampionátu z IPSC Leiko Plzeň
a vybaveni sluchátky stříleli nejdříve pistolí na terč. Terče však
nedoznaly žádné změny, jen nadskakovaly co chvíli drny a krtci
opouštěli svá sídla. Více jsem se raději tím směrem nekoukal,
jelikož hrozilo podle upozornění střelců riziko rozbití
multifokálního skla Karl Zeiss v mých brýlích a to bych pak na
nějaký čas potřeboval bílou hůl a nápovědu ke zpívaným textům
a cvičeného psa pro doprovod do zaměstnání. Sponzoři akce
věnovali pro všechny účastníky zdarma sudové pivo Herold
z Březnice u Příbrami a hezké slečny u výčepu nám jím ochotně
a s úsměvem naplňovaly půllitry na naše častá požádání. Rovněž
libová masíčka různých druhů, křen, okurka, chléb a hořčice byly
k dispozici podle chuti a potřeb pro všechny. Tak nějak si to asi
představovali kdysi tvůrci utopických teorií uspořádání společnosti. Hráli jsme do půlnoci a naložit aparaturu do auta bylo
velmi snadné, protože Richard nacouval přímo k přístřešku a tím
odpadlo jakékoli tahání věcí po schodech a chodbách, které je při
jiných vystoupeních obvyklé. Jsme nacvičení přijíždět z akcí
k ránu a nyní jsme dorazili na základnu mnohem dřív. Nezbylo,
než si skočit na jednu Plzeň do Havany na Žižkově náměstí. Bylo
otevřeno a tak jsme vyhodnotili akci na terásce zahleděni do
ztichlého náměstí s pocitem nesmírného štěstí, že se nám dobře
vede, že jsme relativně zdraví a že můžeme hrát jak nás to baví
a činit tím radost i druhým. Co více chtít, když život je tak krátký,
že?
- 195 -
• Dlouhá noc
Na svatebních oslavách hrajeme pouze ve speciálních případech,
kdy se nejčastěji známe s novomanželi nebo jejich rodiči osobně.
V opačném případě je jednání komplikovanější a vícekolové,
protože musíme být objednavateli dokonale přesvědčeni, že
nebudeme pouhou kulisou svatebčanů k pojídání dortů, terčem
k ukájení zvědavosti dětí, důvodem k zacpávání uší babiček
a dekorací k vyplnění prázdného koutu v restauraci či na zahradě.
V sobotu 9.6.2007 nastal první případ. Markéta a Milan oslovili
cíleně pouze nás, a protože chodí často sami na akce kde hrajeme,
neváhali jsme v rozhodování ani na okamžik. Vybrali si dokonce
termín svatby podle našeho fermana a to se jednoduše řečeno
neodmítá. Zvolili k oslavě restauraci U Červeného koně, kde
často hrajeme, je to jen malý kousek od naší staroměstské
základny a máme to tam velmi rádi. Museli jsme instalovat
aparaturu už před polednem, abychom nerušili slavnostní oběd,
přípitky a diskuzi hostů, kteří se často sejdou právě jen při takové
příležitosti. Dopřáli jsme si odpoledne ještě krátký odpočinek a v
několika případech i lehký spánek před náročnou produkcí. Sešli
jsme se pět minut před šestnáctou hodinou, všichni v černém
s bílou kravatou Big Papa, elektronicky doladili strunné nástroje,
zapnuli zesilovače a spustili. V tu dobu už ženich s nevěstou
tančili a my se do jejich vlnění jen přidali Elvisovou Can´t help
falling in love. Tradičně jsme zpočátku nastavili zvukovou
hladinu níže a postupně pak přidávali na intenzitě ruku v ruce
s naladěním svatebčanů. Hrát se mělo do dva a dvaceti hodin, ale
ve skvělé atmosféře jsme končili nejméně o hodinu déle. Potěšilo
nás, když jedna z přítomných slečen prohlásila, že se kvůli nám
brzy vdá, abychom jí mohli také zahrát. Eva zapomněla po chvíli
i na meloun, který prý konzumovala k obědu a zpočátku vyhrožovala, že možná během produkce odejde, tak abychom se tomu
nedivili. Nakonec neodběhla od mikrofonu ani jednou a důvod
- 196 -
k divení nastal pouze při jejím přestávkovém líčení téměř neskutečných zážitků z dětství. Slyšel jsem v životě už leccos, ale její
příběhy ze Sezimova Ústí na sklonku šedesátých let minulého
století o Kuřilovi a Benediktovi mně velmi překvapily a obohatily
rejstřík mé fantazie. Richardem popisovaná extempore z Vlaku
Družby a následného pobytu v Kyjevě v jeho čtrnácti letech pak
byla proti tomu velmi slabý čaj a to mu za ně tehdy hrozila
dvojka z chování a okamžité ukončení pobytu ve spřátelené zemi,
kde zítra již znamenalo včera a kde nebylo problém otočit vodu
v řece proti původnímu proudu. Nenašel se však nikdo z pedagogů, kdo by byl ochotný vykonávat nad ním individuální dozor
při okamžité cestě zpět a prozradit to pak doma ve škole bylo
chápané spíš jako selhání dospělých než dětí. Vše tak vyšumělo
do ztracena a zbyly jen krásné vzpomínky. Novomanželé pozvali
na oslavu i Lucku Tilleovou, která s námi občas zpívala a ta si za
našeho doprovodu znovu zapěla osvědčené hity, při kterých
přecházel mráz po zádech, protože v jejím podání zněly
fantasticky nádherně. Lucii jsme doporučili kapelníkovi
Midibandu a tak od podzimní plesové sezóny bude hlavní
zpěvačkou tohoto uskupení, které se tím stane v Táboře pravděpodobně plesovou jedničkou. Náročné na konci akce pak bylo už
jen stěhování aparatury do nekonečných schodů, ale i s tím jsme
si poradili a o půl jedné po půlnoci jsme zážitky hodnotili u pivka
na náměstí. V Havaně nám zavřeli před nosem, v RXku bylo
nedýchatelně, u Taverny obsazeno, ve Škochově domě vyděláno,
v italské pizzerii u Lva uklizeno a na Besedě zhasnuto. Richard
nám koupil pivo u baru v RXku a tak jsme chvíli seděli na
kamenných schodech u kašny a hleděli na nesčetné kapoty aut,
které připomínaly spíš parkoviště libovolného supermarketu než
historické centrum města. Posteskli jsme si, jak je čím dál méně
majitelů restaurací ochotných pořádat kulturní akce a čím dál
méně ochotných úředníků města podporovat takové aktivity.
- 197 -
Naštěstí je však stále kde hrát, i když začínají pomalu převládat
privátní akce nepřístupné široké veřejnosti. Je to i tím, že lidé
raději investují do věcí než do pocitů a nekonečné umělé TV
seriály zadarmo jsou tak blízko. Žádné přesuny, žádná aktivita,
zanedbatelné výdaje a obvykle jsou vidět problémy komplikovanější než ty vlastní. My se setkáváme na akcích, bohudík,
více s aktivnější částí populace a vlivem této přirozené selekce na
nás pak působí pozitivní obohacující energie, díky které stárneme
pomaleji, než naši mnozí vrstevníci. Možná se dočkáme
i okamžiku, kdy podle Cimrmanova efektu budeme svým
překvapeným vnukům sdělovat, že nejsme jejich dědečci, ale
bratři a staneme se syny svých vlastních dětí. Děkujeme novomanželům za pozvání, za milou atmosféru a za krásný večer,
který jsme takto prožili. Ať se Vám v životě daří.
• Záskok
Měli jsme ve druhé polovině června plánované volno před
červencovou šňůrou vystoupení, když nám zavolala manažerka
restauračního a ubytovacího komplexu na zámku Červená Lhota
Alena Čapková. Potřebovala zajistit narychlo zástup za kapelu
pro svatební oslavu na 23.6.2007. Z nějakých důvodů nemohla
vystupovat kapela původně objednaná a v takových případech je
více než nutné požadavku vyhovět. Změnili jsme svůj individuální program a v sobotu odpoledne vyrazili na Červenou Lhotu.
Dostali jsme jen stručnou informaci, že budeme hrát pro
devadesát lidí a podle počasí buď na zahradě nebo uvnitř. Jméno
novomanželů nám manažerka nesdělila. Cestou tam jsme zvažovali, zda se připravit na hraní venku a pro ten případ jsme vyvezli
plachtu 8 × 12 m, kterou jsme chtěli přikrýt zahradní slunečníky
a vytvořit tak kompaktní zastřešený prostor pro instalaci aparatury, nebo pro variantu hraní v některém z restauračních sálů.
Odhadnul jsem, že finální rozhodnutí bude záležet na konkrétním
- 198 -
okamžiku, kdy v tu chvíli bude právě obloha jasná, nebo naopak
zatažená. Nejprve zvítězila první varianta a tak jsme začali
připravovat vystoupení venku. Za deset minut se přihnaly černé
mraky a rozkaz zněl jasně, vše přestěhovat dovnitř. Plachtu jsme
zabalili a uklidili. Když se pak následně počasí umoudřilo a obloha se opět projasnila, zůstali jsme už definitivně pod střechou.
Kdybychom postavili aparaturu venku, dozajista by podle zákona
schválnosti pršelo. Myslím, že jsme tím ovlivnili počasí u zámku
a vyniknul tak i krásný půlnoční ohňostroj. Svatebčané se bavili
na zahradě a při každé sérii za námi přicházeli dovnitř. Bylo jich
postupně víc a víc a jak to bývá, v závěru jsme museli spojovat
série a hráli téměř nepřetržitě. Při každém pokusu o přestávku
jsme to pod tlakem skandování „nemůžou, nemůžou“ vzdali
a hráli dál. Snad na žádné akci jsme ještě tolik nepřidávali a měli
jsme zároveň radost, že se to svatebčanům líbí. Novomanželem
byl jednatřicetiletý Martin Čech, současný obránce extraligového
hokejového klubu Moeller Pardubice, který letos na jaře bojoval
s pražskou Spartou o titul ČR a tak početnou skupinu svatebčanů
tvořili právě hokejisté se svými partnerkami. Jinak o hokeji
nepadlo ani slovo, publikum se bavilo skvěle a my s ním. Ženich
s nevěstou si za našeho doprovodu zazpívali na mikrofony čechomorské Proměny, kde se nádherně střídá ženský a mužský part
a harmonie souznění tak symbolizovala budoucí hezké časy
tohoto sympatického páru. Zahradní raut nabízel vše, na co si jen
vzpomenete a tak jsme ochutnávali různá masíčka, saláty, gulášek
a na konečné vyslazení i vynikající dortové řezy. Děkujeme tímto
manažerce Aleně Čapkové za pozvání, novomanželům Martinovi
a Aleně Čechovým za bezvadné přijetí, svatebčanům hokejového
i nehokejového původu za výbornou atmosféru k hraní, Českému
hydrometeorologickému ústavu za rozehnání černých mračen nad
Červenou Lhotou a Petru Vokovi za duchovní patronát, který
jsme v tomto kouzelném zámeckém prostředí intenzivně vnímali.
- 199 -
• Summer of love
Květinovou noc symbolizující akci hippies před čtyřiceti lety
jsme přivezli v pátek 6.7.2007 na Rozmarnou u štěchovického
mostu. Nebyla samozřejmě v takovém rozsahu, jako legendární
třídenní Monterey International Pop Music Festival, který začal
16. června 1967 a vše nastartoval. Navštívilo jej tehdy 200 tisíc
fanoušků, což bylo na tu dobu zcela výjimečné. Druhá polovina
šedesátých let tak byla dobou zrození květinových dětí hippies
a jejich ideálů absolutní volnosti a nezávislosti. Největší rozmach
pak hnutí zaznamenalo právě v létě roku 1967 a tato doba vešla
do historie pod označením "léto lásky". Tančírna Rozmarná stojí
na pravém břehu Vltavy těsně před značkou Štěchovic a tak jsme
vlastně nikdy nehráli ve Štěchovicích, ale v Hradištku. První
písemná zmínka o obci Hradištko pochází z roku 1310. Od roku
1848 je pak Hradištko samostatnou obcí, jejíž součástí jsou
bývalé osady Brunšov, Šlemín, Pikovice a také místní část
Rajchardov. Hradištko bylo za první republiky jedním z center
trampingu a dodnes zůstává jednou z největších rekreačních
lokalit v okolí Prahy. Večer zahájilo stylově vokální pražské dívčí
trio Toffees a pak už jsme šli na pódium my. Parket byl od
počátku v pohybu a bylo velmi těžké přes vlnící se kontury těl
soustředit pozornost na hmatníky nástrojů. Jana Marešová se
těsně před akcí vrátila z USA a přivezla nám korálové náhrdelníky z New Orleans, což nám dodávalo tajemnou posilující
energii a tak jsme uléhali ke krátkému odpočinku až v pět hodin
ráno. Dorazila i skupina motorkářů z Tábora, Petr Kobian s Járou,
Jirka Chládek a Jirka Mikšátko s Ivanou alias Bárou, která svými
nenapodobitelnými tanečními kreacemi udivovala celý sál. Dívky
a ženy dostávaly u vstupu do tančírny květinu do vlasů a tančírna
vypadala i voněla po chvíli jako jarní louka. Mnoho příběhů se tu
noc odehrálo a bylo to tak krásné, že nešel zastavit čas. Proč to
popisovat, je to třeba prožít.
- 200 -
• Na počátku i konci světa
V pátek 13.7.2007 jsme se téměř po roce vrátili zpět do Maříže
a zdá se, že byla založena železná tradice. Majitelka Oázy
(www.oaza-mariz.cz) Markéta nás totiž ihned po akci objednala
opět na příští rok ve stejném čase, tentokrát však na sobotu
12.7.2008. Nebudu přehánět, když večírek „Na počátku i konci
světa“, jak jsem ho i veřejně na plakátech pojmenoval, prohlásím
za mejdan roku a nejen proto, že Markéta zároveň slavila svůj
svátek. Kdo tam nebyl, může litovat, protože to bylo hodně velký
a trvalo to až do rozednění. Asi trefně jsem poznamenal při
následné polední debatě, že do pěti do rána nešlo usnout, když
poprvé v historii souboru jsme o půl páté znovu zapnuli komba
a hráli U2. Stále bylo pro koho a bylo to téměř nekonečné.
Vydržel při životě i žlutý tým studentek servírek, které se staraly
po celý čas o spokojenost hostů i naši a ještě stačily na pár
kousků tančit. V Maříži se cítí člověk okamžitě jako doma a tak
to skoro vypadá, jako že jsme vlastně celý rok někde na cestách
a v půli července se vrátíme na skok zpět. Jak jinak si vysvětlit,
že Radek odjížděl na hraní s chřipkou, byl v autě velmi skleslý,
popíjel domácí lektvar z termosky a stěžoval si na bolest v krku,
ochablost hlasivek a celkovou únavu a během produkce postupně
ožíval jako bájný Fénix. Psychicky jsme ho podporovali a když si
po příjezdu do Oázy naordinoval pár hořkých a studených Plzní,
zazněly první tóny, postupně se plnil taneční parket na patinované
dlažbě, byla chřipka ta tam. Vše nám hrálo do karet, počasí bylo
celý týden mizerné a odpoledne v pátek se vyčasilo, přijelo hodně
bezvadných lidí, prý i pan starosta ze Slavonic s chotí a celé
osazenstvo rady města, prasátko se točilo kolem horizontální
podélné osy, peklo, vonělo a pak konzumovalo. Mimochodem
bylo skvělé a výraznější přívlastek lépe vystihující jeho chuť mě
nyní nenapadá. Když pak Markéta v polovině večera poděkovala
svým výtvarnicím z firmy a celému týmu Oázy za celoroční úsilí,
- 201 -
práci a podporu a vyslovila požadavek finančně podpořit nadaci
„Cesta domů“, (www.cestadomu.cz) která pomáhá smrtelně
nemocným lidem, nikdo nezaváhal ani na okamžik. Jeden den
činnosti organizace přijde na 2400 Kč a podařilo se uhradit
dvojnásobek. Máme hezký pocit, že se večer lidi dobře bavili
a zároveň se podpořily i ušlechtilé a potřebné aktivity. Tradičně
jsem si koupil i produkt z mařížské keramické dílny, tentokrát
krásný originální sýrovník a rozšířil tak svoji sbírku z loňského
roku. Richard koupil na místě rovněž keramické dárky svým
nejbližším (tentokrát už na správném místě a nikoli u konkurence
ve stanu u rybníku) a tak jsme odjížděli z Maříže naplněni radostí
a překrásnými pocity. Velmi nás potěšil mladý pár z Telče, který
dorazil na akci na základě upoutávky Rádia Beat (v Táboře FM
98,6 MHz), kdy tato bezvadná celoplošně vysílající stanice
avizovala dopoledne v pátek na základě mého e-mailu konání
akce jako tip na víkend. (Děkujeme za Bechera). Stihnul jsem po
probuzení ještě krátkou procházku k rakouským hranicím po
cyklistické a koňské stezce a pak již nastalo tradiční balení
aparatury a nakládání. u baru Oázy jsme se ještě rovnali Čiperkou
(dvě deci džusu, tři deci vody a hodně, hodně ledu) a při cestě do
Tábora ještě zastavili na historickém náměstí ve Slavonicích. Tam
jsme ochutnali v místní restauraci neperlivou vodu, nealkoholický
Radegast, hovězí vývar s nudlemi, guláš z daňka a svíčkovou se
šesti. Silnice byla kolem poledne prázdná a tak jsme se kochali za
jízdy překrásnou přírodou v oblasti České Kanady. Určitě sem
brzy vyrazím s cyklotýmem na projížďku. Nezbývá než
poděkovat Markétě za pozvání a vzornou péči o nás, všem kteří
přijeli za výbornou atmosféru, kterou vytvořili a za rok zase na
viděnou a na slyšenou. Konec hlášení.
- 202 -
• Na Karolíně
O letních prázdninách bychom mohli hrát každý víkend dvakrát
a párkrát i v týdnu. Zdviháme telefon velmi často a na některý již
obsazený termín máme i další tři nabídky. Nejde bohužel všem
požadavkům vyhovět, i naše síly jsou omezené, a hrát v pátek
i následující sobotu nechceme. Na pátek 20.7.2007, tedy den před
dříve sjednaným vystoupením v Křížově na letním parketu, jsme
však nabídku firmy Atal, jež slavila v ten den patnácté výročí své
existence, přijali. Především proto, že ředitel firmy chtěl právě
jenom nás a také proto, že se akce konala na Karolíně, což je
rekreační objekt v krásné přírodě za obcí Malšice ve směru na
Příběnice v okrese Tábor zbudovaný z bývalého zemědělského
statku. Mají tam koně, velký travnatý dvůr, vkusně vydlážděnou
terasu pod přístřeškem a hospůdku, ve které umějí natočit Plzeň,
grilovat steaky, namíchat skvělé saláty a ochotně obsluhovat
hosty. Tyto silné argumenty nešlo pominout a tak jsme v páteční
podvečer dorazili na místo, instalovali aparaturu pod přístřešek
a krátce po devatenácté hodině zahájili. Úvodní instrumentálka
od skupiny Shadows s názvem Apache sem zapadla jak golfový
míček do jamky, i když mě napadá jiné výstižnější přirovnání.
Hra byla premiérová pro našeho nového bubeníka Petra Baláše,
který přebírá žezlo po Pepínovi 1.8.2007 a toto byla jakási
předpremiéra jeho oficiálního vstupu. Pepíno dal v kapele
výpověď, ke které shledal pádné osobní důvody a tak jsme stáli
před otázkou jak pokračovat dál. Zaběhnutý mechanismus
fungoval bezchybně bezmála šest let a my ostatní cítíme, že ještě
není čas končit. Hraní nám přináší stále radost a to je emoce pro
život zcela nepostradatelná. Kapela není jen o umění muzikantů,
ale je velkou měrou o spolehlivosti, pracovitosti, disciplinovanosti, kamarádství, humoru, odříkání si jiných aktivit, ochotě
investovat a mít z hraní především radost. Musí nám sloužit
i zdraví, bez kterého se neobejdeme a tak se preventivně snažíme
- 203 -
čím dál více si jej chránit a opatrovat. Výsledkem tohoto snažení
je fakt, že jsme za celou dobu existence neodřekli jediné
vystoupení z důvodu zdravotní indispozice. Hledání nového
bubeníka nebylo jednoduché, když si člověk představí soubor
vlastností, které má taková osoba splňovat. Věkové hledisko jsme
tentokrát nebrali v úvahu, protože výběr písniček v repertoáru
kapely dnes oslovuje publikum cca od osmnácti do šedesáti let,
nechci tím urazit mladší ani starší, kteří na nás kdy byli a do
uvedeného rozmezí nespadají. Přijali jsme nakonec po důkladném
zvážení devatenáctiletého čerstvého maturanta obchodní školy
a současného studenta pražské Ježkovy konzervatoře Petra
Baláše. Nevěděli jsme, jak dlouho budeme nacvičovat celý
repertoár čítající asi sedmdesát skladeb a Pepíno nám slíbil, že
dohraje vystoupení podle potřeby. Začali jsme zkoušet v neděli
8.7. 2007 a po pěti zkouškách bylo hotovo. Petr je velmi
talentovaný bubeník a proto jsme mohli již 20.7.2007 vystoupit,
když Pepíno v tento den neměl volný termín. Neváhali jsme proto
mladému studentovi kolektivně koupit novou bicí soupravu
Roland TD-3KW a tím se začne psát i nová etapa souboru, na
kterou se všichni velmi těšíme. Petr nám také velmi snížil věkový
průměr, i když si po akci stěžoval, že mu mladé dívky na
Karolíně, asi pod dojmem příslušnosti k souboru starců, vykaly.
Ujišťovali jsme ho, že to není kvůli nám, ale že je to úcta k jeho
umění. Na Karolíně to bylo kouzelné a to nejen z důvodu
skvělého a krásného týmu obsluhujících barmanek a servírek, nad
kterými se rozplýval nejen Richmond, který je sympatiemi
projevovanými k této profesi znám, ale především kvůli společnosti tvořené zaměstnanci firmy Atal a jejich partnery. Bavili se
náramně, tančili již od druhé série a radost vyzařovala z jejich
duší a tvořila duhovou sálající auru nad Karolínem. Myslím, že
ředitel firmy pan Hořejší mohl být spokojen, když se mu určitě
jeho představa oslavy naplnila beze zbytku a bylo znát, že všichni
- 204 -
přítomní jsou na svoji firmu hrdi a jsou rádi, že k ní patří. Ohňová
show sezimoústeckého souboru Pětilistá růže v černočerné tmě
působila nádherně a tvořila symbolický vrchol oslavy. Ohně
hořely a byly periodicky v harmonickém pohybu ovládány
souhrou lidí a tak si určitě ředitel firmy představuje i filozofii
Atalu. Lidé musí být vždy zapáleni pro věc, nesmí zůstat na místě
a dílo musí být vždy týmovou záležitostí. Úspěch je pak dozajista
zaručen. Děkujeme tímto panu řediteli za pozvání a přejeme
firmě Atal do dalších patnácti let hodně úspěchů, elánu a všeho,
co si jen sami přejí. Když jsme po půlnoci odjížděli z Karolína,
blýskalo se a my věříme, že symbolicky na ještě lepší časy.
• Pod hvězdami
Zábava pod hvězdami, jak křížovští hasiči v roli pořadatelů
nazvali akci, na které jsme v sobotu 21.7.2007 hráli, se po všech
stránkách vydařila. Bylo ideální počasí, přišlo hodně lidí, dobře
se nám hrálo, čepovali Gambrinus neboli géčko a grilovali
klobásky neboli káčka a steaky neboli eska. Křížov je malá obec
s necelou stovkou obyvatel asi sedm kilometrů od Vlašimi a když
se před několika lety do vesnice přiženil mladovožický muzikant
Petr, vybudoval s pomocí dalšího místního nadšence Tondy
u bývalé základní školy letní parket. Pódium je zastřešené
dřevěnou konstrukcí a od sousedů jej odděluje pouze prkenný
plot, za kterým co chvíli kokrhá kohout a kdákají slepice. Pak se
objeví hlava sousedky, která vyzvídá, kdy to začne a že určitě
přijdou. Na zábavu přišly i místní děti, respektive malé asi
sedmileté slečny v dlouhých šatech a tančily kouzelně a bez
jakýchkoli zábran již v první sérii, kdy se dospělí ještě ostýchají.
Eva pronášela směrem k nám různé peprné poznámky a myslel
jsem si doposud, že takových výroků nejsou dámy schopny. Byl
jsem ujištěn, že prý ještě daleko horších, ale že se ženy v mužské
přítomnosti prezentují v co nejlepším světle a vlastně se stále
- 205 -
přetvařují a to že už ona u nás nepotřebuje. Vyčinil jsem jí, že mi
to všechno říká až teď, když jsem potřeboval takovou informaci
před třiceti lety. Hráli jsme sérii za sérií do půl třetí a parket byl
stále plný, radost se dívat. Pak už jsme balili i aparaturu a k pódiu
se blížila skupina čtyř děvčat s karimatkami a spacáky. Čekaly až
to všechno sklidíme a když jsem vycítil, že pod zastřešeným
pódiem chtějí nocovat, oslovil jsem je s dotazem, zda u sebe
nemají křídu, abych přesně vymezil prostor, ve kterém budeme na
pódiu spát my a ve kterém ony. To je evidentně zaskočilo
a protože mám ze zaměstnání nacvičený výraz, kdy se mi vše
vyřčené věří, tvářily se i dívky velmi zmateně a představa noclehu v křídou vyznačeném sektoru vedle nás je pravděpodobně
děsila. Pak se rozvinula následná diskuze, kdy nám sdělily, že
jsou z Mělníku a když to začalo vypadat, že by se už vedle nás
spát nebály, začali jsme se bát zase my. Představa, že tam
zůstanou spát samotné napospas místním borcům, je nakonec
vyděsila natolik, že se raději rychle vypravily pěšky do sousední
vesnice, kde očekávaly větší bezpečí. My jsme rychle naskládali
vše na co hrajeme do Papamobilu a unikli z křížovského zajetí,
kdy na nás pořadatel Tonda alias Pepík číhal u výčepu a sliboval,
že střízliví z Křížova neodjedeme. Jeho záměr se naštěstí
nenaplnil, protože naše vlastní racionální úvaha důrazně ovlivnila
rozhodnutí této závěrečné bitvy se nezúčastnit. Jak se říká, kdo
utekl, vyhrál. Nazývám tento druh ranního alkoholismu pitím do
polštáře, protože již žádnou radost a uvolnění nepřináší a pouze
urychluje dočasné umírání, na které se cítíme ještě příliš mladí.
• Aiša
Některá naše vystoupení začínají mít tradici a jsou perspektivně
pevně vázána k určitému termínu v kalendářním roce. Tak tomu
je i na letní privátní akci Aksamite, která se koná pravidelně vždy
poslední červencovou sobotu v areálu firmy v obci Liderovice.
- 206 -
Odehrává se to vždy pod širým nebem, jen pro kapelu je
připraveno pódium na krytém vleku. Pečou se alespoň dvě
prasátka, grilují se hovězí a kuřecí steaky, tečou oba tradiční
stupně plzeňských piv, desítka Gambrinus a dvanáctka Prazdroj,
viděl jsem ještě panákový a vinný bar a bar s točenou Kofolou.
Tak zde jsme hráli v sobotu 28.7.2007 již podruhé pro zhruba dvě
stovky lidí z celé republiky a jsme sem pozváni i v příštím roce.
Nic se nemá zakřiknout, to jsem si uvědomil, když jsem před
časem tvrdil, že jsme kvůli zdravotní indispozici neodřekli v celé
historii kapely žádné vystoupení. Ve středu mě přepadla chřipka,
silná rýma, zvýšená teplota a bolest kloubů, těla a k mému údivu
i vlasů. Omluvil jsem se z plánované večerní zkoušky a zahájil
intenzivní léčbu. Blížící se sobotní vystoupení nešlo odřeknout
a posílat jinou kapelu je až krajní řešení. Potřeboval jsem ještě
alespoň den nebo dva na řádné doléčení, ale nedalo se nic jiného
dělat. Coldrex, vitamíny , denní spánek a večer do akce. Je nutné
překousnout osobní problémy a upřednostnit zájem většiny, jinak
by se organismus kapely brzy zhroutil. Sotva jsme dohráli první
sérii, spustil se navíc ještě déšť a museli jsme před ním rychle
zabezpečit aparaturu. Stáhnula se plachta se střechy přívěsu
a zůstali jsme na půl hodiny uzavřeni v jeho nákladovém
prostoru. Nechali jsme si prostrčit dovnitř alespoň pivo a já
vysušoval papírovými kapesníky, kterých jsem měl dostatek,
kytarové krabičky, na které při překlápění plachty dopadla voda
a přestala mi díky tomu fungovat elektronická ladička k akustické
kytaře. Má nyní několik dní na vyschnutí a uvidím, zda se
probudí k životu. Z těchto důvodů velmi nerad hraji venku, kde
riziko zničení aparatury a často i nevlídné klima nepříznivě
ovlivňují atmosféru vystoupení. Na druhé straně jsou venku
pořádány často zajímavé akce, které je nám líto odmítnout. Když
se vyčasilo, plachtu jsme opět vytáhnuli, nastavili zvuk
a pokračovali v produkci. Zábava gradovala a o půlnoci vrcholila
- 207 -
bezkonkurenčním ohňostrojem. My jsme pokračovali do čtvrt na
tři, kdy se zdálo, že publikum je nezničitelné. Více energie jsem
v sobě tento večer nedokázal najít a byl jsem rád, že se podařilo
akci realizovat a mně dokončit. Vlivem polochorobného stavu
jsem vnímal méně i humorné střípky akce, které se určitě na
mnoha místech odehrávaly, ale nenašel jsem sílu k jejich
pamětnému uchování a písemnému zaznamenání. Vím jen, že
s námi zpívala velmi pohledná devatenáctiletá blondýnka Aiša
čechomorské Proměny, že jeden bodrý Moravák několikrát
během večera vyskočil na pódium a v jedné věci nás dokonce
donutil přerušit produkci, protože nebylo jasné, co chce udělat
a vše nasvědčovalo tomu, že přemíra českého alkoholu jej donutí
k neplánovanému kotrmelci doprostřed našich drahocenných
nástrojů. Jak se ukázalo, chtěl jen přidat svůj hlas k písni do právě
neobsazeného mikrofonu, ale šanci při své chatrné stabilitě
nedostal. Jinak lze konstatovat, že se akce určitě vydařila, že snad
moje zdravotní indispozice nebyla až příliš čitelná a že za rok
nám bude počasí i zdraví více přát. Eva řídila tradičně dobře na
zpáteční cestě navigována Richardem na velitelském místě,
pronášela za jízdy do zatáček vtipné řeči a něco mi stále vyčítala,
jako že jsem o ní snad neprávem cosi napsal, ale já to už příliš
nevnímal, jelikož člověk začne po letech frekvenci ženského
hlasu méně slyšet a ještě navíc ta rýma v dutinách :).
• Na Říp
V pátek 10.8.2007 jsme proti původnímu plánu volna nakonec
odjeli hrát až k Roudnici nad Labem do obce Břežany nad Ohří.
Richardovi zavolala organizátorka svatební veselice, která je
nějak spřízněna s hochy z Divokýho Billa, se kterými jsme se
seznámili při naší produkci na jedné svatební oslavě před rokem
na Mlýně Davídkov. Zda to bylo na jejich doporučení nevím, ale
zkrátka odkaz na značku DB u nás zabral. Richard a Eva ukončili
- 208 -
první část letošní dovolené v centru Třeboně o pár dní dříve
a vrátili se domů. Hraní na svatbách se obáváme, jelikož obvykle
hrozí účast velmi nesourodé společnosti od mimin až po
prababičky v šátcích a trefit se repertoárem do vkusu takto
rozmanitého publika je kumšt. Odjížděli jsme tedy z domova
s podobnými obavami, ale dopadlo to nakonec lépe než na
jedničku. Takovou péči, jaké se nám v Břežanech dostalo ihned
po příjezdu, jsme dlouho nikde na akci nezažili. Odjížděli jsme
z Tábora v poledne a nebyl čas obědvat. Domácí hovězí polévka
a následná svíčková na smetaně se šesti, kterou nám hostitelé
podali, nás příjemně překvapily a tak jsme načerpali hned
v úvodu potřebnou energii k vystoupení. Publikum roztávalo
nejdříve pomalu, protože za denního světla je to vždy trochu
těžší, ale v závěru to bylo až na doraz, to už byl sálek příjemně
nasvícen svíčkami na stolech, přibarven našimi reflektory a zněly
stěžejní hity od Pink Floyd a Deep Purple . Přidávali jsme několik
kousků a zpíval s námi na pódiu i taťka ženicha Jirka Hoření,
vynikající muzikant, zpěvák a hráč na basu v jedné renomované
swingové kapelce. Sklízel pak po právu obrovské ovace a přispěl
k dokonalosti celého večera. Byli jsme nadmíru spokojeni,
protože všichni na sále byli skvělí, bavili se a když nám na konci
děkovali kromě nevěsty a ženicha i jejich rodiče, bylo to víc než
dojemné. Dostali jsme na rozloučenou i sladkosti s sebou do
krabičky. Po grilovaných masových pochoutkách, které byly
vyprodukovány ve vtipně zkonstruovaném zařízení zhotoveném
z odpadkového kontejneru, v němž točící se hřídel poháněl
připevněný elektromotor a výborném točeném pivku je možnost
vyslazení organismu vždy velmi potřebná. Odjížděli jsme půl
hodiny po půlnoci, Radka vysadili v Kunraticích, kde bude sbírat
inspiraci k hraní z filmového záznamu Jany a Jirky Marešových
z jejich letní cesty po Americe a domů pak dorazili kolem třetí
hodiny ranní. Premiéru měl tentokrát na pozici bubeníka nový
- 209 -
člen Big Papa Petr Baláš, který od 1.8.2007 nahradil Pepína a šlo
mu to skvěle. Přejeme mu, aby se mu spoluhraní s námi líbilo
a dlouho to tak vydrželo. Hora Říp, kterou jsme po cestě míjeli je
posvátná, ale Češi se o ni nedokážou náležitě postarat. Je tam prý
podle aktuálních informací a Richardova sdělení jen jeden suchý
záchod a podle toho to tam prý vypadá. Začal jsem vážně
přemýšlet, z čeho ta hora vlastně nyní je. Jeli jsme nocí
Papamobilem po stopách předků, kteří kdysi téměř stejnou trasou
určitě mířili z výše popsaných důvodů rychle na jih a jejichž
potomky zaručeně jsme. Petr vtipně, možná nevědomky,
poznamenal, že nyní na horu Říp už vystupují při významných
příležitostech jen sosdemáci a já přemýšlel, zda toto náhodné
pojmenování bývalé vládní a nyní opoziční politické strany
vychází spíše ze schopnosti jejích členů a příznivců nasávat
neboli sosat, či z potenciální schopnosti strany volat o pomoc
SOS. Eva hrála v novém velmi slušivém modelu, který si koupila
v módním salonu u paní fotbalové maminky Poborské v Třeboni.
Částečně jsem pak v zákulisí prezentoval představy, které mě při
hodnocení modelu napadaly, ale to nelze přesně popisovat,
protože jsem poněkud přestřelil. Však ona mi to Eva zase spočítá,
ale zároveň ví, že to bylo míněno, byť v méně povedené, legraci.
Děkujeme všem, kteří se zasloužili o naše pozvání do Břežan,
děkujeme skvělému publiku, děkujeme za péči o nás, která byla
nadstandardní a až se bude v Břežanech zase někdo vdávat či
ženit, rádi přijedeme. Nevěstě a ženichovi přejeme krásný život,
který popsanou svatební oslavou tak nádherně začal.
• Růže z papíru
Na Radimovice u Želče, což je obec na kopci za Táborem, mám
vzpomínky ještě z hraní před více jak dvaceti lety, tedy
z Husákovy éry, kdy taneční zábavy vytvářely tehdy jakési
mikroklima momentální lokalizované svobody. Zajížděli jsme do
- 210 -
Radimovic jedenkrát až dvakrát do roka a bylo to tam vždy
perfektní. Sál se od té doby nezměnil a na pódiu možná zůstaly
i naše (mé a Richardovy) stopy Dé eN A. Tentokrát jsme zde hráli
s novým bubeníkem Petrem Balášem v sobotu 25.8.2007 na
pouťové zábavě pořádané místní Tělovýchovnou jednotou Sokol.
Plánovaný začátek ve 20:30 hodin místního času jsme o půl
hodiny posunuli a nastavili jsme to zase v závěru večera. Lidé
jsou v létě zvyklí chodit na akce až po setmění a tak jsme na ně
čekali. Zamluvena byla předem kromě tří stolů všechna místa na
sále, ale myslím, že i někdo na rezervaci místa nakonec nedorazil.
Co lidé dělají mezi osmou a devátou večer před plánovanou
zábavou netuším, protože já chodím na akce vždy dřív. Zda v tu
dobu sledují televizi, uklízejí, perou, večeří, žehlí si oděvy či
vztahy opravdu nevím. Je to ideální čas ke zjišťování, že nemáme
co na sebe, k předvídání partnerova chování na akci, k varování
a připomínání jeho starých prohřešků, k otázkám zda tam také
budou ti či oni, k rozboru domácího rozpočtu, k hodnocení
hmotnosti a tělesných proporcí atd. Výsledkem takových
večerních rozjímání je často prudká změna plánu. Ti, kteří se
uvedenému typu meditací úspěšně vyhýbají, pak dorazí na zábavu
včas, baví se skvěle a my je za to máme rádi, neb činí radost
i nám. Zábava v Radimovicích byla pouťová, což jsem poznal
pouze podle přívlastku na plakátech a několika kolotočových
atrakcí na plácku před kulturním domem. Skvělá příležitost pro
tatíky umístit děcko na labuť a skočit si k Broučkům na jedno.
Neúnavně a stále dokola zněly z reproduktoru dechovkové šlágry
o patnácti slokách, které měly přilákat střelce krepových růží na
špejli či letce na labutích. Žlutou texaskou růži vystřelil pak asi
jen legendární básník, cestovatel a muzikant Lumír a obdaroval
slečnu Ox nebo se jen chabě o zmíněném domýšlím, když jsem
umělý květ letmým pohledem zaregistroval. Obec Radimovice
slavila 700 let od svého vzniku a tak jsme čekali, že starostka
- 211 -
přednese projev, vyznamená zasloužilé občany, místní sokolové
zacvičí jako kdysi v Praze na Maninách, dětičky zazpívají
a zatancují, ale nic takového se neodehrálo. Dnes se stávají
vesnice satelity měst a duch soudržnosti a pospolitosti se pomalu
vytrácí. Architektura vesnice často trpí, zvětšují se okna ve štítu
chalup, zámkuje se chodníková dlažba, asfaltují komunikace, ruší
se školy, knihovny a chátrají kulturní domy. Oslava významného
výročí obce se zkrátka nekonala. Naštěstí se lidé sešli i z jiných
míst a tak jsme hráli s radostí po patnáctidenní prázdninové pauze
s mírnou nejistotou počáteční zvukové nevyváženosti projevu, za
kterou nemůžeme, protože zvuk se nastavuje na prázdný sál a lidé
potom akustické poměry svojí přítomností změní. Jezdíme bez
sálového zvukaře a korigujeme to na pódiu během produkce
podle informací ze sálu. Čekání na informaci trvá celou první
sérii a tak ji možná v budoucnosti zkrátíme a vytvoříme z ní
jakýsi nultý testovací blok. Do konce září nás nyní čeká
nepřetržitá série vystoupení, ve kterých se určitě vše správně
usadí. Pro táborskou veřejnost budeme hrát v nejbližší době
pouze v rámci Táborských setkání v restauraci U Červeného koně
v sobotu 15.9.2007 od 21 hodin. Majitel Víťa Veřtát mi hlásil, že
v přední sálové lodi je již polovina míst rezervována a tak
doporučuji, kdo tam chcete být, zastavit se a zamluvit si to
předem. Žádné vstupné se nevybírá a platí vstupenky na Táborská
setkání. u koně to máme rádi, protože je tam vždy klubová
atmosféra a lidé jsou velmi blízko nás. Richard si koupil nedávno
pro vystoupení pod sebe pravý perský koberec a tak hraje bos.
U Červeného koně si proto můžete zblízka prohlédnout
a přeměřit jeho chodidla, má to rád. Zda mu to vydrží i v zimních
měsících zatím netuším. Je hezké, že roztočům připravil domeček
a že se jim v něm bude líbit. Paní Broučková čepovala
v Radimovicích Gambrinus, tedy plzeňskou desítku a Prazdroj
měla zavřený v sudu ve sklepě. Minule jí prý někteří podezřívali,
- 212 -
že míchá desítku s dvanáctkou a tak případným výtkám takto
předešla. Pro jistotu pak zamknula do sklepa i soudek s kofolou,
homoli cukru, polohrubou mouku, čerstvé rohlíky, čínský čaj
a nezbedného vnuka. Kolem půlnoci chtěla přece jenom sud
Prazdroje narazit, když vnímala podle poptávky deficit tržby, ale
bylo zřejmě už pozdě. Uvařila nám však skvělý gulášek, který
jsme po akci doslova zhltali, protože když jedeme na akci
z domova odpoledne, je na večeři brzy a během produkce pak
není na jídlo pomyšlení ani čas. Bylo to hezké a tak zbývá
poděkovat pořadateli Láďovi Křemenovi a jeho týmu za pozvání,
za celou organizaci a propagaci akce a někdy třeba naviděnou,
naslyšenou a nashledanou.
• Někdy příště
V pátek 31.8.2007 jsme jeli na Rozmarnou na hranicích
romantické obce Štěchovice. Zahajovali jsme tam na počátku
července prázdniny a nyní jsme je ukončovali Benátskou nocí.
Byl plný dům a hrálo se nám náramně. Řadím osobně toto
vystoupení mezi špičku v naší produkci. Zasloužilo se o to
publikum, majitelé Rozmarné, sama Rozmarná svým nádherným
originálním prostředím a atmosférou a díky tomu všemu tak
trochu i my. Nad ránem jsme si ještě pouštěli v motobaru na
plátno DVD záznam skvělého koncertu Davida Gilmoura z Pink
Floyd než nás kolem páté přemohla definitivní únava a zalehli
jsme ke krátkému spánku. Dostali jsme pak i nabídku hrát na
Rozmarné Silvestra a pokud dojde k definitivní dohodě s Markétou a Leonem, rádi nabídce vyhovíme. O víkendu jsem kvůli
osobním povinnostem nestihnul napsat podrobnější příběh z akce
a tak jej píši až téměř po týdnu ve stručné nevtipné podobě.
Nechť je tento zápis brán pouze jako historická evidence
rozmarné hry na konci prázdnin roku 2007 a o něco vtipného se
pokusím až někdy příště.
- 213 -
• Svatba v Koruně
Koncem července mě oslovila prostřednictvím e-mailu slečna
Ivana V., zda bychom jí nezahráli v pátek 7.9.2007 na svatbě
a tím jsme zahájili vzájemnou elektronickou komunikaci, při
které já předkládal argumenty proč to nejde a slečna Ivana na
oplátku zase proč by to jít mohlo. Její odpovědi byly vtipné,
pohotové, inteligentní, bezchybné, přesvědčivé a hlavně z nich
bylo cítit, že to máme být právě my, kdo na její svatbě má hrát.
Vyvrátila postupně všechny mé obavy i poslední argument, že
hrát pod širým nebem na zahradě, byť v kouzelném prostředí
České Kanady ve Smrčné u Nové Bystřice, je rizikové, protože
počátkem září se může začít někdy i topit a trvalý déšť není
výjimkou. Ihned byl k dispozici sál Koruna na náměstí v Nové
Bystřici jako studená a dešťová varianta. Ten případ skutečně
nastal, protože týden před akcí stále pršelo a ve vyšších polohách
hlásili dokonce sníh. Rozhodnutí o hraní uvnitř bylo pak
jednoznačné. V pátek 7.9.2007 odpoledne jsme tedy naložili
aparaturu a vyrazili k jihu. E55 byla tradičně ucpaná a tak jsme
Evu a Petra vyzvednuli v Sezimově Ústí po cestě. Petr jako
čerstvý konzervatorista dorazil z Prahy vlakem před šestnáctou
hodinou a v autě nám pak sděloval svoje první dojmy ze studia.
Do třídy chodí s muzikálovými herci, s různými Superstars a celé
pondělí má volno. Sladká to studentská léta. Ještě si to dokážu
sám vybavit a i po mnoha letech musím přiznat, že jsou to dodnes
také pro mě nezapomenutelné okamžiky ovlivňující celý život.
Když jsme se konečně prosoukali Planou nad Lužnicí, bylo na
silnici už volněji a U Sloupu po odbočce na Jindřichův Hradec už
to jelo plynule. Přijeli jsme na náměstí do Nové Bystřice
a zastavili před kulturním domem Koruna, kde se svatební oslava
odehrávala. Na pódiu hrála zrovna znojemská cimbálovka a tu
jsme po hodinové přípravě vystřídali my. Začali jsme asi dvacet
minut po devatenácté hodině a k našemu údivu se již na
- 214 -
zvukovou zkoušku začal plnit taneční parket. Svatební oslava
byla dokonalá do posledního detailu, i se stěhováním aparatury
do schodů a zpět před a po akci nám pomáhali svatebčané. Sál byl
velmi příjemný a publikum stoprocentní. Je radost hrát pro lidi,
kteří se dokážou bavit tak, jako tomu bylo v Nové Bystřici.
Občerstvení bylo připravené doslova podle našeho gusta.
V okénku u výčepu si každý mohl natočit do půllitru Plzeň sám
a na stolech hned vedle bylo značkové znojemské víno vybraného
ročníku. Z nerezových nádob na stolech v předsálí pak voněly
masové a omáčkové pochoutky, domácí trojúhelníkové nadívané
knedlíčky a rýže a každý si mohl ochutnávat podle libosti co
chtěl. To vše doplňoval ještě studený raut s uzeninami, sýrem,
kuřecími stehýnky, speciální sekanou, saláty, ovocem i sladkostmi. Na rozloučenou jsme dostali ještě od novomanželů
výslužku, koláčky a cukrovinky do krabičky a tak ze mě měli
radost i doma u snídaně. Museli jsme skončit před půlnocí,
abychom dorazili domů včas a mohli se trochu vyspat, protože již
dnes, tedy 8.9.2007, hrajeme opět na svatební oslavě přátelům
v Táboře. Aparatura zůstala naložena v Papamobilu, který pak byl
bezpečně zaparkován. Ve dvě po půlnoci jsme ulehli k spánku
a tak budeme dnes dostatečně odpočati k nové produkci. Jen
Richard oděn do obleku středověkého zbrojnoše bude přítomen
přímo u obřadu, protože se bere dvojice z šermířského spolku
Táborští kupci a jeho agentura s nimi úzce spolupracuje
a kamarádí. Závěrečné poděkování patří v tomto příběhu
především novobystřickojindřichohradeckým novomanželům
Šolovým za milé přijetí, bratrovi ženicha Jakubovi Šolovi, který
se o všechno dokonale staral, svatebčanům, kteří byli skvělí
a personálu Koruny za bezchybný servis. Z našeho pohledu
neměla oslava jedinou chybu. Ať se vám v životě moc a moc daří.
- 215 -
• Létající koberec
Hrát dvojáka, neboli dvě vystoupení následující těsně po sobě, je
velmi náročné a tak se mu obvykle vyhýbáme a odmítáme
nabídky. Ne vždy se to však podaří. Když je akce zajímavá, je na
dobrém místě a s lidmi, kteří o naši účast speciálně stojí, snažíme
se vyhovět. K takové situaci došlo na víkend 7. a 8. září 2007.
Nešlo odmítnout ani jedno vystoupení a tak jsme hráli obě.
V sobotu 8.9.2007 to bylo na domácí půdě, v restauraci
U Červeného koně v Táboře, kde se konala svatební oslava Katky
a Standy Kafkových. Patří oba do šermířské skupiny Táborští
kupci a tak i jejich svatební kostýmy odpovídaly duchu středověku. Nejdříve jim hrála jedna skupina historickou hudbu a po
sedmnácté hodině nastal přesun do šedesátých let dvacátého
století, odkud čerpáme zdroje pro naše hraní především.
Novomanželé se převlékli do civilu, historický oděv je prý těžký,
a oslava nabírala postupně obrátky. V salonku vedle hlavní
místnosti porcoval Víťa prasátko, které se podávalo s křenem,
hořčicí a chlebem. Bylo výborné a jen se po něm zaprášilo, jde-li
to vůbec. Společnost byla tradičně svatebně veselá, sytá
a tancující. Vydrželi jsme hrát asi do půl dvanácté a ještě po hře
pronášeli životní moudra, na která se cítíme být specialisté. Petr,
nový mladý bubeník našeho hudebního seskupení, nám občas
sděluje svoje zážitky a pocity z osobních dobrodružství a my pro
něj máme vždy chytrou odpověď, návod jak na to, protože jsme
to samé už před lety také prožívali a dopředu víme, jak to
všechno dopadne. On nám následně po týdnu potvrzuje, že jsme
měli pravdu a tak se to stále opakuje. Život už je takový, že se
doba mění, ale určité situace mají stále stejná vyústění. Richard
hrál tradičně bos na svém létajícím koberečku, který si střeží jak
oko v hlavě. Má pod něj speciální protiskluzovou podložku,
kterou však U Červeného koně nepoužil, jelikož tam už jeden
koberec je a tak nic neklouže. Sklouzl jen vinný střik umístěný
- 216 -
neopatrně na jeho kytarovém kombu, protože hudba je v každém
případě kmitáním a tak se sklenice v jeho rytmu vlní a posouvá.
Následně se pohár převrátil a jeho obsah perský kobereček vsáknul. Náraz živoucí kapaliny byl tak prudký, že kapky pokřtily
i mé kytarové krabičky, napěťové adaptéry a proudové zásuvky.
Během produkce, kterou nechcete přerušit, pak promýšlíte
důsledky ohrožení aparatury nebo života. Publikum to hbitě
postřehlo a špičkovalo Richarda, že mně se určitě nic stát
nemůže, neboť mám obuv s izolující podrážkou, ale on že je bos
a to je daleko nebezpečnější. Dopadlo to dobře, vysušil jsem
kapky dlaní a v pokleku mě zaujaly Richardovy boty, které má
srovnány vedle sebe pod kombem jako když uléhá k spánku
v podsadovém stanu na dětském letním táboře. Kouzelná
podívaná. K vidění to bude i za týden na stejném místě, kde od 21
hodin vystupujeme pro nejširší veřejnost v rámci Táborských
setkání 2007. Koberec bude v tu dobu určitě už zcela chemicky
ošetřen a dokonale vyluxován. Možná k němu budeme vozit ještě
multifunkční botník s popelníkem a lepící podložkou pro
ukotvení nápojových pohárů. Prosím paní pedikérku, aby
Richardovým chodidlům věnovala tento týden zvláštní péči,
neboť se přijde podívat mnoho lidí. K Vánocům mu koupím
pantofle, aby se nemusel při cestě na WC stále obouvat a šněrovat. Děkujeme novomanželům Katce a Standovi za pozvání, bylo
to milé, příjemné, dokonale zabezpečené a i když to bylo hezké,
pevně doufám, že to už ve Vašem případě nikdy nezopakujeme.
Ať vám to vydrží až do konce života.
• Jiná móda
Když jsme před týdnem hráli U Červeného koně v Táboře na
privátní akci, využili jsme toho a nechali aparaturu zamčenou ve
skladu objektu a tím jsme ušetřili jedno stěhování po schodech
nahoru a jedno dolů. Na Táborská setkání, v jejichž rámci jsme
- 217 -
vystupovali v sobotu 15.9. 2007 na stejném místě, jsme pak
aparaturu měli připravenou už rovnou v restauraci a mohli jsme
přijít jen s nástroji. Všechna místa byla rezervována dlouho
dopředu a ti co volali v týdnu před akcí, již žádné místo
nesehnali. Z tak velké poptávky máme obrovskou radost, na
druhé straně nás mrzí, že není v Táboře jediná hezká místnost,
kam by se všichni, kteří chtějí, pohodlně vešli. Různé neútulné
Palcáty a Střelnice se sice nabízejí, ale tam zase nechceme my.
Jediné vhodné a zatím nevyužité prostory jsou nyní v areálu
Kotnova, ale zda by v nich někdo z táborských podnikatelů
dokázal provozovat hudební restauraci, si nedokážu představit.
Naráží to vždy na stejný problém. Být v pronájmu u Dvořáka,
zaplatit nějaký milion předem a ještě si to za svoje prostředky
vybavit. Na to dojela Střelnice, která byla dovybavena za
uvedených podmínek střídmě, bez odpovídajícího vkusu, srdce
a zájmu provozovatele a podobně dopadne asi i Kotnov. Pozitivní
je to, že objekty alespoň z venku vypadají hezky. Uvnitř jsou však
mrtvé a pokud je nekoupí celé někdo schopný s invencí a elánem,
časem opět zchátrají. Kupní síla v Táboře klesla nebo se
přesunula do hypermarketů na periferii města a investice do velké
a vkusné restaurace v historickém centru je nyní asi příliš
riziková. Na druhé straně se ukazuje, že dnes lidi už do něčeho
polovičatého a provizorního nechodí rádi. Dodělávat interiér za
provozu je téměř smrtící. Musí to být najednou všechno hotové
a se solidním personálem a službami. V dnešní době je to však
velmi těžké, neboť nejsou téměř na nic lidi, myslím tím ty
správné lidi. Jezdíme hrát proto čím dál více mimo Tábor. Dojem
z hraní u Koně máme dobrý, i když jsem musel řešit technický
problém s kytarou, když se uvnitř elektrického systému přerušil
kontakt na kostře a bylo jej nutné připájet. Radek měl naštěstí
u sebe správné šroubováčky a nožíky a u Víti se našla páječka
s cínem. Poslal jsem sice syna Michala domů pro náhradní kytaru
- 218 -
i páječku, ale než dorazil, byla porucha odstraněna. Mohli jsme
pak v klidu pokračovat v produkci. u Koně se tentokrát částečně
střídalo publikum, protože naše produkce patří na Táborských
setkáních k nejdelším. Publikum doznávalo širokého věkového
rozmezí, neboť na bubeníka Petra přišli jeho vrstevníci a vrstevnice a na nás také. Hráli jsme od devíti hodin večerních do tří
hodin ranních a ti co s námi vydrželi celý večer, byli pak lehce
rozeznatelní podle oblečení, neboť jak jsem v závěru pravil,
začali jsme hrát, když venku byla ještě jiná móda. Mého výroku
se chytila právě přišedší pracovnice Odboru kultury MÚ v Táboře
Jana Nováková a odvětila, že je to na nás vidět. V duchu vzájemného špičkování jsme pak zvesela dohrávali repertoárové hity
a publikum si vyžadovalo stále přídavky. Keťasku si s námi
zahrál skvěle na foukací harmoniku i Jirka Fišer z Černých
mostů, se kterým jsme ji hráli v trochu jiném aranžmá již na
konci osmdesátých let ve společné kapele Orion. Měl jsem radost,
že dorazili z Prahy a Brna i moji někdejší spolužáci ze střední
školy, Fanda Hable a Pavel Lokaj, s kterými jsme zakládali
v šestnácti letech první kapelu a mě to od té doby nepustilo.
i když vyčerpaní, přesto šťastní jsme po odstěhování aparatury
u Chlastánku na náměstí hodnotili nad klobásou, kuřecími steaky,
pivem a kávou celou akci. Bylo pět ráno a chlad odsával poslední
zbytky naší energie. Nastal čas k spánku a tak jsme poslechli
vnitřní hlas a učinili tak. Děkujeme širokému a početnému publiku, Víťovi Veřtátovi od Koně a jeho personálu, Odboru kultury
MÚ v Táboře, kamarádům a kamarádkám, svým rodinám a všem,
co nás svojí účastí podpořili, neboť nás nutí i do budoucna k aktivitám, které nám zcela určitě prospívají. Za pomoc při stěhování
děkujeme Danovi Marešovi a Zdeňku Burešovi, kteří měli
v závěru více sil než my a ty nejtěžší kusy přepravili vzhůru do
schodů sami.
- 219 -
• Hodiny
Názor na cokoliv se vyvíjí a vždy záleží na úhlu pohledu,
z kterého situaci posuzujete a tak se dá říci, že na všem v životě je
vždy něco pozitivního i negativního, jedno vrůstá do druhého
a zároveň z něho i vyvěrá. Při zakládání skupiny jsme vymezili
typy akcí, na kterých hrát budeme či chceme a na kterých ne
a svatební veselice patřily k těm, na kterých ne. Pak začala
postupně vzrůstat poptávka po takové produkci a když je to pro
kamarády a příznivce, nedalo se dlouho těmto tlakům odolávat.
Nakonec se akce vydařily a tak už je striktně neodmítáme jako
v počátcích existence Big Papa, i když přísnému výběru podléhá
tato forma produkce i nadále. Rozhodně nebudeme hrát na
svatbách komukoliv, kdekoli a kdykoli. Když na akci jedeme a v
autě probíhají nekonečné diskuze, pronášíme leckdy i věty, které
se zapisují do historie kapely a podobně jako hlášky z českých
filmů si je později připomínáme. Mnohé nejdou ani zveřejnit,
protože jejich filozofii rozumíme pouze my, kteří jsme to prožili
a to je takový tajný interní a uzavřený svět kapely, náš humor
pomáhající překonávat únavu, kterou tento koníček také přináší.
Tak se mi jen vybavuje v souvislosti s hraním na svatbě památná
věta, aniž bych měl cokoli vůči starší generaci, ale zazněla
v souvislosti vzájemného špičkování s Richardem, protože oba
máme svoje agentury a tak nějaké akce zajišťuje on a nějaké já.
Když jedeme na jeho akci, vyslechne si všechny připomínky on
a naopak. „Richarde, jestli na té svatbě bude jediná bába v šátku,
tak nehraju“ :), hlásil jsem mu po cestě na veselku kamsi kdysi,
kterou zařizoval on a takové podobné výroky pak směřují i ke
mně, pokud za akcí stojím já. V sobotu 22.9.2007 jsme měli hrát
na třech akcích, v Praze na Vinohradském vinobraní, v Louňovicích pod Blaníkem na místních oslavách a na svatební oslavě P.
a B. Š. V Táboře. Vybrali jsme svatbu, protože novomanžele
známe a oni si přáli právě nás, do Prahy jsme nejeli, bylo to
- 220 -
rizikové vystoupení venku a o vystoupení v Louňovicích jsme se
dozvěděli z plakátu, kam nás bez našeho vědomí pořadatelé
uvedli a nic s námi nesjednali. Oslava byla připravena v hangáru
na letišti na Čápově dvoře v Táboře a tak jsme při instalaci
aparatury pozorovali vzlétající a přistávající letadla a atmosféra
jak z obrazů Kamila Lhotáka byla nádherná. Večer se ochladilo
a tak se dveře hangáru zavřely a mohlo se hrát naplno. Venku se
točila nad ohněm prasátka a beran, uvnitř bylo pivo, kofola, víno
a podle stavu několika svatebčanů asi i tvrdý alkohol. V takovém
množství lidí se nedá ručit za každého a pár jedinců bylo tzv. na
facku, jednu hned a druhou preventivně za to co udělali, když je
nikdo neviděl. Např. jeden mladý borec od motorek cítil touhu
ukázat před půlnocí co umí on a jeho stroj, vjel do hangáru,
předvedl několikero hodin a výfukovými plyny vyhnal během
pěti minut všechny ven. Muselo se větrat půl hodiny a čekal jsem
každou chvíli, že se mu stroj vymkne z kontroly a vletí mezi nás
do aparatury. Jiný chlapík, který asi nebyl z příbuzenstva, ale
nějakým způsobem se vetřel do přízně oslavenců, zas každého
včetně nás nekonečně otravoval a tak mu co chvíli kroutil někdo
nosem a on nepřestával a nepřestával, až ho nakonec vynesli do
polí. Třetí týpek také mnoho moudrosti nepobral, i když by se to
od něj v jeho věku druhé poloviny života čekalo a on jen ztemněn
alkoholovým koktejlem dle vlastního receptu sprostě nadával
všem okolo, protože se mu nedostávalo pozornosti, jakou si
představoval. i to se stává, ale bylo to ojedinělé extempore a jinak
bylo vše zabezpečené na vynikající úrovni. Hráli jsme asi do
půlnoci a pak už pokračovala zábava s reprodukovanou hudbou.
Čekalo nás následně nedělní vystoupení v Novém Boru a museli
jsme nechat odpočinout těla i hlasivky a tak jsme jeli domů.
Děkujeme za pozvání, až na pár výše popsaných střípků to bylo
skvělé a přejeme hodně štěstí do života.
- 221 -
• Hynku, Viléme, Jarmilo
V neděli 23.9.2007 jsme po obědě vyrazili hrát k severu. Bylo to
asi nejvzdálenější místo od domova, ve kterém jsme zatím
účinkovali. Nový Bor je malebné sklářské městečko
v severozápadním pohraničí České republiky, kousek za Českou
Lípou. Byli jsme pozváni agenturou, pro kterou jsme již dříve
vystupovali, a která zajišťovala program při předávání cen
v rámci Mistrovství Evropy v Rallyecrossu v Parkhotelu
v Novém Boru. Prostředí hotelu bylo luxusní a tak jsme si to
řádně užívali. Zpívali si s námi Švédové, Norové, Finové,
Britové, Estonci, Češi, Italové, Maďaři, Poláci, Němci,
Francouzi, Belgičané a další, které si nevybavuji a odezíráním ze
rtů rodilých mluvčích jsem mohl kontrolovat správnost námi
prezentovaných textů v angličtině. Švédové tančili v ponožkách
národních barev, tedy v jedné žluté a druhé modré, Italové
v červených klubových dresech a za komika večera byl Estonec,
který se stále plazil po zemi a tahal za sebou bezvládné nohy.
Občas lezl i po čtyřech za servírkami až do kuchyně, odkud po
chvíli vyběhl a tajemně se tvářil. Zvláštní humor, ale bylo to
v jeho podání úsměvné, když servírka kráčela sálem nic netušíc
a za ní po čtyřech k obveselení celého sálu pochodoval čiperný
pejsek. Možná kroutil i ocáskem, ale nebylo to vidět. Je pravda,
že jsme pro takovéto publikum ještě nehráli a zjištění, že ze dvou
set přítomných lidí je 195 mužů, nás docela pobavilo. V obráceném poměru už jsme hráli, ale toto? Bylo to moc a moc zajímavé.
Lépe by asi popsalo svoje dojmy pět přítomných slečen či žen.
Seznámili jsme se s čerstvým mistrem Evropy Tomášem Kotkem,
který nám ukázal zblízka pohár a mně vysvětlil, v čem spočívá
tajemství Rallyecrossu. Spali jsme přímo v hotelu a ráno snídali
ze švédských stolů se všemi závodníky a jejich týmy. Návrat
domů krajinou pod Bezdězem byl romantický stejně jako Máchovo dílo a i do Papamobilu pronikalo táhlé volání Hynku, Viléme,
- 222 -
Jarmilo. Po modrém blankytu bělavé páry hynou, lehounký větřík
s nimi hraje… bylo to tak doslova … krásný den.
• Slunečný hrob
Ve Velmi jemném klubu Limonádový Joe v Revoluční ulici těsně
u OD Kotva v Praze jsme hráli již několikrát a tak už jsme
smířeni s náročným stěhováním aparatury dlouhou pasáží a do
schodů až do 1. patra objektu starého kina, jehož střecha se
o přestávkách odsouvá a dým z cigaret nenapravitelných kuřáků
pak stoupá vzhůru do atmosféry našeho hlavního města.
Domnívám se, že po vzoru vyspělejších zemí Evropské unie bude
už brzy schválen zákon o zákazu kouření v restauracích a zaskočí
všechny závislé zcela nepřipravené, protože dnes je evidentně
jakékoli omezování druhých nezajímá. Pokud to nějaká strana
vloží do svého programu, má můj hlas. Za výše uvedených
podmínek jsme ve středu 17.10.2007 hráli na výše uvedeném
místě a přes všechna zmíněná negativa byl večer více než
nádherný. Když jsme zahajovali úvodní sérii, byl už stav
fotbalového zápasu s Německem 1:0 a obavy, že v termínu
klíčového zápasu o postup na ME 2008 přijde málo lidí se
nevyplnily. Bylo plně obsazeno a dokonce mi připadalo, že
publikum filtrované od ortodoxních fotbalových fanatiků je
kulturně citlivější. Vznikla během večera nádherná atmosféra a v
závěru jsme museli několikrát přidávat za bouřlivého potlesku
a skandování. Večer byl jako už několikrát mezinárodní, což se
v kosmopolitní Praze dá již dnes očekávat a tak jsme vítali
maďarskou lékařku a bulharského doktora a české zdravotní
sestřičky, spoustu českých vysokoškoláků, kteří se mohou takto
bavit během semestru i uprostřed týdne. Přišel i Vláďa Wildt,
muzikant a renomovaný zvukař a improvizovaně vsadil dvě
španělské písničky. Kapela se okamžitě přidala a byla to velmi
podařená vsuvka programu. Skončili jsme v jednu po půlnoci a s
- 223 -
pomocí kamarádů stěhovali všechno zpátky do Papamobilu
přistaveného těsně ke kotevní pasáži. Noční Prahou projížděla
pak bezchybně Eva a tak jsem využil dobu návratu do Tábora
k povinnému spánku, neboť mě ráno čekaly pracovní povinnosti.
Bez dovolení jsem ke svému pohodlí použil polštářek, který
nechal v autě Tomáš Waschinger (Tome, děkuji), bubeník
z Bandu Petra Muka, protože Petr právě absolvuje sérii koncertů
po celé České republice v rámci svého podzimního turné a jeho
Band jezdí Papamobilem. Našeho nového bubeníka Petra Baláše
měl přijít zkontrolovat jeho pražský učitel, bubeník od Blue
Effectu, Václav Zima. Začali jsme právě zkoušet jejich legendární
hit Slunečný hrob, který zazněl i v neméně legendárních Pelíšcích
a když mi Petr nahlásil, že se možná přijde podívat i samotný
skladatel hitu, kytarová legenda Radim Hladík, mírně mi
podklesla kolena. Všichni muzikanti vědí, jak se jim hraje pod
takovýmto dozorem. Tak až někdy příště. ....suchá hlína tady, bez
kvítí bez vody, já na ní tiše poklekám, vzpomínkou pocta se
vzdává...loučím se a něco však tam zůstalo z těch našich dnů, já
teď vím, věrný zůstanu. (...úryvek z písně Blue Effectu
z šedesátých let, Slunečný hrob). Nádhera.
• Kladno, to je to město
Na pátek 26.10.2007 nás objednala pražská agentura Part, a.s. na
privátní akci do Kladna a tak jsme jeli. Protože jsou její akce
vždy perfektně zabezpečeny, nemusíme předem podrobovat
organizátory důkladnému zkoumání předmětu objednávky, jak to,
a oprávněně, činíme v jiných případech. Hráli jsme v Hotelu
LaPark na svatební oslavě novomanželů, které nebudu jmenovat,
jelikož ctím privátní charakter akce. Stropní podhled sálu
zaručoval výbornou akustiku prostoru a tak se nám hrálo báječně,
především pak v tónině G, jelikož obří lednice na nápoje umístěná u vstupu sálu zněla právě v tónu g. Servis byl více než skvělý
- 224 -
a nedalo se ubránit ochutnávkám všech produktů, pod kterými se
doslova prohýbaly stoly. Plzeňské pivo bylo dokonale ošetřené
a vypadalo jako z katalogu, teplý i studený raut nabízel různé
speciality, které jsme postupně konzumovali a přípitkem pravým
šampaňským jsme uzavírali hezký večer. Nejdříve vlažněji a když
nám číšník později ukázal vinětu a sdělil, že nákupní cena jedné
láhve činí 900,-Kč, začalo nám chutnat ještě víc. Radek
konstatoval, že nás komunismus drtí a měl pravdu, protože jsme
během večera pili pivo, whisky, kávu, šampaňské, džus, jedli
řízky vepřové i kuřecí, hovězí guláš, grilovanou vepřovou kýtu
s křenem a hořčicí, zeleninomasovou roládu, hroznové víno,
banány, sýrové závitky, saláty, větrníčky, indiánky atd. Svatební
ohňostroj byl rovněž krásný a konečně jsem pochopil o čem psal
Antonín Zápotocký ve velkolepém díle Rudá záře nad Kladnem.
Krásně zněly i následné hity, které pouštěl po naší produkci
legendární radiožurnálový DJ a moderátor Martin Hrdinka.
Z Kladna domů pak řídila Eva, ani nevím proč, zřejmě jí to baví,
ale řídila bez chyby, protože jsem se za jízdy ani neodkopával
a když v půl páté nad ránem bezpečně přistála u staroměstské
základny, tleskalo jí celé osazenstvo Papamobilu. Ředitel hotelu
LaPark si vyžádal naší vizitku a tak se dá očekávat, že jsme
v uvedeném místě nehráli naposledy. Hezký večer.
• Nostalgický návrat
Když nepočítám lednové účinkování na plese sportovců, kam
chodí lidé především kvůli příslušnosti k sportovnímu klubu či
oddílu a akci samotné a je téměř jedno, kdo tam hraje, pak jsme
se v sobotu 17.11.2007 vrátili na Hotel do Sezimova Ústí po
osmnácti letech. Tentokrát to bylo o nás a dá se říci, že každý,
kdo si zakoupil vstupenku, věděl kdo bude hrát. Protože byl sál
vyprodaný v předprodeji, návrat byl nejen nostalgický, ale i velmi
příjemný. Začínali jsme o půl deváté a proud zábavy byl
- 225 -
nepřetržitý. Vystupoval mistrovský pár v bloku latinskoamerických tanců, duo Light of Darknees s neonovou show, mistr
ČR Václav Vognar s barmanskou show a v závěru i legendární DJ
Vláďa Kostínek neboli Kosťa s hity šedesátých let. Vše sledoval
pozorně i starosta Sezimova Ústí Bedřich Beneš s chotí a Sbor
moravských učitelek, který měl v závěru také zazpívat, ale
bohužel pro absenci či hlasovou indispozici sbormistryně
z vystoupení sešlo. Budeme se těšit příští rok. Dámy to
vynahradily skvělým úvodním tanečním vstupem a publikum je
oprávněně považovalo za taneční formaci, která 1. Sezimoústecký
retroples zahajuje. Od té doby byl parket stále plný a nebýt
svazující trémy z domácího prostředí, hrálo by se nám určitě ještě
lépe. Eva přinesla do zákulisí asi třicet řízků, které smažila od
rána a bramborový salát ve dvou mísách. Slavili jsme tak
předčasně malé Vánoce a nechyběly ani dárky vyhrané v plesové
tombole. Akce se rodila ve velmi krátkém čase a Veronika
Dušáková z pořadatelské agentury RichART odvedla perfektní
práci, za níž jí patří poděkování nejen kapely a ostatních
účinkujících, ale i sezimoústeckého publika, které to vyjádřilo
jednak svojí přítomností a také báječnou atmosférou na sále.
Mohla by to být tradice.
• Cesta do pravěku
Příběh spojený s vystoupením na Vávrovce v sobotu 1.12.2007 je
psán nezvykle až po několika dnech, neboť nikdo tak nechce
učinit za mě a já po náročném víkendu stále zápasím s virózou,
která mě oslabuje, polévá zimou a vynucuje si průduškový kašel,
kterým otravuji všechny ve svém okolí. Dnes se to o milimetr
posunulo k plusu, ale prý ještě není vyhráno. Krizi mám podle
sdělení jedné kolegyně očekávat ve čtvrtek. Tak raději sepisuji
tyto řádky dnes, aby zítra nebylo pozdě. Bál ve stodole tematicky
zaměřený jako Cesta do pravěku byl dokonale dramaturgicky
- 226 -
promyšlený a také bezchybně realizovaný autorem a šéfem
Pavlem Čulíkem z proslulé outdoorové agentury Echo, která
v hlubokých lesích na Veselskonadlužnicku a Kardašovořečicku
pořádá po léta všechno možné i nemožné a díky tomu se tam
sjíždějí kamarádi ze všech konců republiky, aby si zablbli, poklábosili a pobavili se. Nikdy nevím, jak se tam dopravují, protože
mezi prvními přijíždíme my a vidíme jen slečnu za barem
a Pavla. Chystáme aparaturu a upíjíme Plzeňské, Richard
Bechera, aby nemusel řídit nazpět a Eva vodu, aby naopak řídit
mohla či musela. Od dvaceti hodin už se hraje a lidé postupně
roztávají. Všichni jsou tento večer pravěcí lidé a tak Richard
rychle improvizuje a přetextovává za pochodu Traktor Zetor od
Visáčů a do známého riffu, kterým zdobíme přestávkovou znělku,
řičí: „Je to člověk, opočlověk, je to pračlověk.“ Po několikerém
opakování se znělka ujímá a když se o přestávce na baru
osvěžujeme, slyším přicházejícího hocha s písní na rtech … „Je to
člověk, opočlověk, je to pračlověk.“ Bylo vítáno vše co začíná
předponou pra, tedy i Pražáci, prasata, pralinky, pravda, pracanti
i pracovníci, praktikantky, pravnuci i pravnučky, prádlo, prapory,
Prazdroj, prázdniny, právo, pravice, pravidelnost, pragmatismus
a prachy. Kostýmy účastníků a především účastnic odpovídaly
převážně době lovců mamutů a bylo se opravdu na co dívat. To
pak člověk občas sáhne na hmatníku kytary i o políčko vedle.
Hráli jsme do dvou a pak se ještě promítal kouzelný film R r r r.
To už jsme balili cajk, ladili GPS pro návrat domů a přesto, že na
nás Máňa z navigace pořád řvala, že máme jet přes Kardašovu
Řečici, neposlechli jsme ji a jeli do Veselí nad Lužnicí. Musela to
stále přepočítávat, ale co by chtěla za ty PRAchy. Dojeli jsme ve
čtyři na základnu a v půl páté byli v posteli. Náročná , ale krásná
dvanáctihodinovka. Děkujeme za pozvání, byli jsme spokojeni.
Snad jsem to odmarodil jenom sám.
- 227 -
• Jů a Hele
Na pátek 14.12.2007 jsme dostali od pražské agentury Part
nabídku k vystoupení, kterou jsme dlouho zvažovali. Nakonec
jsme si řekli, že zkusit se má všechno a tak jsme se neobvyklé
příležitosti k vystoupení chopili. Hráli jsme hodinový koncert
v NC Stodůlky v Praze. Bylo pro nás postavené krásné pódium
a zvuková aparatura ovládaná profesionálním týmem zvukařů.
Nám stačilo přijet do parkovacího prostoru pod nákupním
centrem a vyzvednout si za 10,- Kč nákupní maxikoše na
kolečkách. Měli jsme jich celkem pět a do nich naložili aparaturu
z Papamobilu. Bylo hračkou dopravit vše na jeden zátah eskalátorem do 1. patra až k pódiu. Na instalaci nám stačila půlhodina
a tak zbyl ještě čas na posezení u kávy a výhodný akční nákup
typu „Kup si cokoliv a my ti dáme to samé ještě jednou zdarma.“
Pořídíte tak vánoční dárky pro dvojčata s polovičními náklady.
V 17 hodin se mohlo začít. Pořad vtipně moderoval radiožurnálový Martin Hrdinka, který tentokrát nebyl DJem a tak jsme
veškerou hudbu produkovali živě my. Hudební pořady v NC
Stodůlky pořádá Part agency a.s. vedená Pavlem Poledňákem
a pravidelně se zde střídají různí umělci a formace. Na plakátu
jsem tak mohl číst vedle nás i jména jako Roman Vojtek, Heidi
Janků, Dan Nekonečný, dvojice komiků Josef Alois Náhlovský
a Josef Mladý a dokonce i legendární Hele a Jů. Hezká parta, že?
Poznamenal jsem, že to je první etapa naší komercionalizace
a druhá nastane, až si navlékneme masky Hele a Jů sami. Kdo je
uvnitř, stejně nikdo nepozná:) Ne, ne, to určitě nenastane, stále
upřednostňujeme akce pro naše skalní posluchače, ale tato malá
odbočka ze standardu byla výjimkou potvrzující pravidlo.
Nakonec jsme nalezli vnímavé publikum i na takto neobvyklém
místě a určitě se tím rozšířily řady našich příznivců. Dostali jsme
zde nabídku k hraní na jedné významné srpnové akci a protože na
Rozmarnou do Štěchovic je to z Prahy coby kamenem dohodil,
- 228 -
určitě se během týdne také vyprodají poslední místa na
Silvestrovskou oslavu, kde hrajeme (www.rozmarna.cz). Na
zpáteční cestu z Prahy jsme zapnuli GPS, která se pomalu stává
další členkou kapely, jelikož nám do sladkého podřimování stále
mluví. Jak jsem zjistil, Richard jí za volantem stejně nebere moc
vážně a jede si jak se mu chce. Máňa (GPS) ho posílá doprava
a on jede rovně a ona to pak přepočítává a záhy jsme v zácpě
a ona to určitě věděla. Závěr, ke kterému jsem z Richardova
přístupu dospěl je ten, že se často ptá jak něco udělat lépe, ale
stejně si to udělá po svém. Je tam však pravděpodobnost,
minimálně padesátiprocentní, že se trefí do názoru poradce a tak
minimálně u padesáti procent poradců vypadá, jako že dá na
jejich názor. Něco ve smyslu: "Mám si vzít to červené triko nebo
to modré?" "Vem si to červené." "Já si vezmu raději to modré."
"Tak se mě už příště neptej." Pak stačí najít doma ještě jednu
osobu, která předcházející slova slyšela, a zeptat se znova jí. Ta
osoba je určitě znalá poměrů a odpoví, že to modré triko je dnes
lepší. a to je těch padesát procent a tak to má být.
• Za kružítkem
V pátek 21.12.2007 jsme odjeli hrát na maturitní ples 4. c
táborské Obchodní akademie do sálu Milénia na Pražské sídliště
v Táboře. Po dlouhých letech nekonečného čekání na
rekonstrukci historické Střelnice a po její konečné realizaci byl
sál po ročním neúspěšném provozování zcela uzavřen. Potvrzuje
se tak jeden společný jmenovatel pro všechna Dvořákova díla
v oblasti hotelnictví, turismu a kultury v Táboře, hezké fasády
a studené umělé interiéry. Po dokončení díla je vždy kontaktován
mimotáborský provozovatel neznalý místních tradic a poměrů
s minimálním statusem a. s. Žádné konkrétní jméno a osobní
odpovědnost za výsledek, pouhopouhé dočasné tunelování. Sál
v hotelu Palcát je dnes více než vybydlený a nový majitel se
- 229 -
pokouší o postupnou rekonstrukci objektu. Můj dojem je takový,
že pokud se do konstrukcí nevnoří sbíjecí kladivo, bude to jen
natřená zrezivělá konzerva. Špatná je dispozice sálu, šatnové
zázemí, pódium, nábytek, osvětlení, obklady, parkety a WC je,
pokud se tak dá vůbec v roce 2007 nazvat, zralé na okamžité
uzavření z důvodu deratizace. Sál Milénia je tak v Táboře
v současné době jediný použitelný pro pořádání plesů a tak jsme
si premiéru vystoupení na „maturáku“ odbyli právě tam. Nejsme
plesová kapela a repertoár rozhodně nehodláme přizpůsobovat
tomuto typu akcí, vyhověli jsme však požadavku maturantů
a nabídku přijali. Celkem odehrajeme v sezóně tři maturitní plesy
a hodnocení si nechám až na závěr. Je příjemné hrát pro mladé
lidi a jejich mladé rodiče, akce je však specifická svým estrádním
pojetím a to už, alespoň mně, příliš nevyhovuje. Na druhé straně
je příliš málo příležitostí hrát v klubech, protože jsou vesměs
malé a na pokrytí nezbytné režie tak zbývá málo prostředků.
Maturitní ples, na kterém je něco kolem tisíce lidí, je pak dobrou
příležitostí k veřejné prezentaci kapely, kdy střední generace
rodičů slyší repertoár z šedesátých a sedmdesátých let, tedy
z doby svého dospívání. Určitě si rádi poslechli Slunečný hrob
oživený po čtyřiceti letech ve filmu Pelíšky stejně jako Tu kytaru
jsem koupil kvůli tobě a celou řadu hitů Beatles, CCR, Boba
Dylana, Petra Nováka, Karla Kahovce, Jiřího Schelingera,
Katapultu, Deep Purple, Pink Floyd, ETC atd. Žádné Sladké
mámení, různé jedoucí Mašinky, svlečené Šenkýřky a jiné
vinárensky profláknuté hity v našem podání není možné naštěstí
slyšet. Zakládáme si na tom, že vše co je námi produkováno,
každý tón, každý hlas a každý rytmus je ryze živý. Proto nás také
hraní baví a jediné, co nám komplikuje život, jsou pak nahodilé
zdravotní indispozice. Akce jsou dohodnuty na dlouhou dobu
dopředu a jakkoli onemocnět nepřipadá v úvahu. s tím jsme
zápasili i tentokrát, ale s pomocí bylinkových lektvarů se to dalo
- 230 -
ustát. Hráli jsme do čtvrt na dvě a pak už zněly diskotékové
songy. V Miléniu se nám to líbilo, jen elektrická instalace
dodávala do naší aparatury konstantní bručení, s kterým jsme
nemohli nic učinit. Jak to znělo na sále nevím, ale třídní
profesorka 4. c nás chválila :). Čekají nás do konce roku dvě
velké, zcela vyprodané akce, na které se hodně těšíme a v
polovině ledna zahajujeme dlouhou šňůru každotýdenních
vystoupení od Českých Budějovic přes Sezimovo Ústí a Tábor do
Prahy, Kladna, Kouřimi až na jihomoravskou Pálavu. V kapele
máme sektor hraní rozdělen na dvě množiny, které jsou
vymezeny tzv. vnitřním kruhem, jenž je opsán kružnicí se
středem v kašně táborského Žižkova náměstí o poloměru
sahajícím za hranice Unhoště a pak prostorem vně uvedeného
kruhu, který je omezen zbývající plochou zeměkoule. Zkráceně
říkáme hraní vně kruhu „za kružítkem“ a tam bývá často i větší
legrace, protože z nás padá tréma, kterou obvykle pociťujeme
před domácím publikem a za kružítkem nás nikdo nezná. Boj
o přízeň posluchačů je sice náročnější, ale o to i zajímavější. Je to
cesta nutná, abychom se pak zase rádi vraceli co nejblíže
k táborské kašně mezi své nejbližší.
• Hvězdné Vánoce
O prvním vánočním svátku v úterý 25.12.2007 jsme hráli již
popáté v řadě v kulturním domě v Ústrašicích za Planou nad
Lužnicí. Vánoční zábava je tam už tradiční a tradičně zvou
pořadatelé od roku 2003 i nás. Je vždy dopředu vyprodáno, i když
jen tzv. „na slovo“, kdy si zájemci rezervují místa pouze
telefonicky. Tento postup asi napříště pořadatelům rozmluvíme,
protože právě letos se na rezervovaná místa nedostavilo asi
čtyřicet lidí. s největší pravděpodobností se jedná v takových
případech o zásah vyšší moci, tedy o náhlé onemocnění apod.
Obvykle však s neúčastí jedné postižené osoby je pak spojena
- 231 -
i následná neúčast dalších osob a bez předem zakoupené
vstupenky se nikdo nezajímá o jakékoli řešení takového
problému. To by nakonec až tak moc nevadilo, ale když víme, že
od poloviny prosince odmítali pořadatelé mnoho dalších zájemců,
kterým bylo sděleno ať už nechodí, že je plně obsazeno, je nám to
líto, neboť stojíme o všechny, kterým se naše produkce líbí. Akce
s názvem Hvězdné Vánoce byla dokonale ohvězdičkována.
Nejdříve jsme dostali od pořadatelů dárek, láhev značkového
sektu s nalepenými zlatými hvězdami a připomínkou akce pro
každého z nás a pak přijel i náš kamarád Kamil Emanuel Gott,
který o půlnoci vystoupil s blokem Karlových hitů a fanynky
uváděl do transu. Zněl legendární Trezor, Lady Karneval i Dám
dělovou ránu. My jsme pak dohrávali zábavu pro skvěle naladěné
publikum do dvou hodin, kdy jsme zakončovali taktéž legendární
skladbou Blue Effectu Slunečný hrob. Na návštěvu přišli i bývalí
muzikanti z éry Orionu Václav Matuška a Jirka Mařík a také náš
nedávný bubeník Pepíno Hejcman a orionský osvětlovač Pavel
Polívka. Pod dohledem odborníků se vždy hraje s trémou, ale
myslím, že jsme to zvládli dobře a to jsme ještě zápasili se
zdravotní indispozicí. Především Richard v roli bájného Fénixe se
zrodil přesně o půl deváté večer, aby po druhé ranní hodině opět
mírně a dočasně vyhasnul. Ještě dopoledne před akcí téměř
nemluvil a večer již zpíval jako Bůh. Při ranní rozlučce
u základny na starém městě zase už jen sípal a nebyl sám. Věřím,
že do Silvestra definitivně vyženeme zlého červa, co nás sužuje
od počátku prosince a následná vystoupení v lednu, únoru
a březnu zvládneme už bez potíží. Eva se nám tradičně starala
o servis během produkce a tak jsme o pauzách mezi sériemi
ochutnávali domácí sezimoústecké řízečky, jednohubky,
chlebíčky a cukrovinky a na závěr ve tři ráno po zabalení
aparatury jsme ještě večeřeli nebo snídali v restauraci kulturního
domu vánoční bramborový salát s řízkem přes celý talíř od paní
- 232 -
Nadi. Také se zanedlouho dočkáme zajímavých fotografií z této
povedené akcičky, protože ze všech možných i nemožných úhlů
a pozic fotil nás i publikum profesionální fotograf (Foto ZPN
v přízemí Obchodního domu Dvořák na třídě 9. května v Táboře
doporučuje pět z pěti Big Papa) Zdeněk Zeman a neméně nadaná
administrátorka Evropské databanky a. s., fotografka a grafička
Šárka Procházková. Atmosféra na sále byla vynikající a akci
řadíme v rámci ústrašické série mezi nejpovedenější. Máme před
sebou v tomto roce ještě poslední silvestrovské vystoupení
v tančírně Rozmarná (www.rozmarna.cz) u Štěchovického mostu
přes Vltavu a bude to naše 36. akce roku 2007, po které si chvíli
oddechneme a 11.1.2008 opět zahájíme další šňůru vystoupením
v Českých Budějovicích. Děkujeme pořadatelům za pozvání,
publiku za účast, přízeň a krásnou atmosféru a všem přejeme
krásný zbytek vánočních svátků a mnoho štěstí, zdraví a úspěchů
v novém roce 2008.
• Silvestr nad Vltavou
Posledním vystoupením v roce 2007 byla Silvestrovská párty na
Rozmarné u Štěchovického mostu. Je to jedno z nejhezčích míst
pro naše hraní, protože akustika sálu je vynikající, zvuková
aparatura dokonalá, prostředí stylově vyladěné a stačí instalovat
jen pódiovou aparaturu. Letos jsme zvažovali tři nabídky
k silvestrovskému hraní a Rozmarnou jsme zvolili právě pro
uvedené zázemí a dobré vztahy. Důležité je však jméno podniku
v místě, to znamená jeho vybudovaná pověst, která je kromě
vkusného a příjemného prostředí vytvářena i celoroční
programovou dramaturgií, propagací, cenovou a personální
politikou a nejvíce pak srdcem, nasazením a přístupem majitele.
Do těchto detailů řízení z dálky nevidíme, jen jsme na této akci
cítili mírně váznoucí komunikaci managementu, která se
projevila fakticky tím, že jsme v publiku marně pátrali po
- 233 -
místních lidech, kteří zde byli na našich předcházejících akcích.
Znali jsme jen kamarády a přátele, kteří za námi přijeli z Prahy
a Tábora a jinak nikoho. Taková výměna publika má svoji příčinu
a my po ní raději nyní nebudeme pátrat, neboť jsme pevně
přesvědčeni, že chyba nenastala na naší straně. O zákazníka se
musí vždy bojovat a pak ho ještě udržet a nezklamat. Naše akce
na Rozmarné se odehrávaly vždy před plným sálem a byly velmi
příjemné. Tento Silvestr byl přes počáteční rozpaky nakonec také
veselý a příjemný, trval až do časných ranních hodin Nového
roku, roku 2008, který bude pro Rozmarnou, alespoň podle mého
názoru, určitě klíčový. Loučili jsme se klasikou Smoke on the
water od Deep Purple, která zněla na Rozmarné mimořádně hutně
a skákali na ni všichni, mladí i pokročilí na zcela zaplněném
parketu. Tečkou byla Wish you were here od Pink Floyd a pak už
hodiny odbíjely půlnoc, nad Vltavou zářil ohňostroj a vítali jsme
vstup do nového osmičkového roku. Akci potom „dohrával“ DJ
Carlos až do pěti, kdy jsme usínali postupně v podkrovním pokoji
s výhledem na řeku, po zcela vyčerpávajícím hudebním (všech)
i tanečním (některých) a konzumačním (asi všech) výkonu.
Přejeme majitelům, aby Rozmarná žila, aby měla svoje publikum,
aby tam lidé chodili rádi a často. Děkujeme za pozvání.
- 234 -
2008
•
Pelíšky
V pátek 11.1.2008 jsme odjeli do Českých Budějovic k první akci
v roce 2008. Tři jedničky, které datum obsahuje, předurčovaly
večer k mimořádnému zážitku a ten se také dostavil. Pozvali nás
na privátní mejdan manželé Maříkovi, tedy Michal a Olinka, kteří
k výročí své svatby připravili pro všechny báječný večer. Pozvali
výbornou partu s majoritní dámskou sestavou a tak jsme se
kochali a hrálo se nám nadmíru dobře. Vše kolem bylo
harmonické, žádné ostré hrany, jen úsměvy a pohoda. Olinka je
bývalou zpěvačkou z Bandu Petra Muka a tak nám skvostně
doplňovala vokály a sólově přidala i čechomorské Proměny. Na
oplátku zpíval i Michal, který je Petrův synovec a exceloval
zejména v hitu Visacího zámku Traktor, který improvizovaně ve
zkrácené verzi zařazoval opakovaně Richard jako přestávkovou
znělku. Zpívala na mikrofon i malá dcerka Adélka, kterou mamka
Olinka směruje do jiné než umělecké branže, ale je zřejmé, že asi
stejně nic nezmůže, muzikální talent je zde evidentní. Z Prahy
přijel i geniální basový kytarista z PM Bandu Zbyšek Kordač,
nejlepší tvůrkyně webového designu a originální básnířka Míša
Suchá alias Mishka, bluesový kytarista a harmonikář Jirka Bidlo
alias Bidlák a spousta dalších příjemných a milých osob. Tekla
Plznička, gambáček a krev Jan Bechera. Stoly zdobil masový
a sladký raut a tak jsme nejdříve solili a pak sladili. Akcička pro
necelých třicet lidí byla více než kouzelná a potvrdila nám starou
pravdu, že je velmi příjemné hrát pro menší selektované
publikum než pro anonymní dav. Jen pracovní povinnosti,
kterými jsem byl od ranních sobotních hodin vázán, nás donutily
ukončit akci ve dvě po půlnoci a ve čtyři jsme již všichni
spokojeně oddychovali ve svých pelíšcích. Děkujeme Olince
- 235 -
a Michalovi za pozvání, za krásnou akcičku, kterou dokonale
připravili a zase někdy nashledanou v Budějkách. i mosty Petry
byly skvostné.
• Barák na odstřel
V pátek 18.1.2008 jsme hráli pár desítek metrů od základny,
v kongresovém sále hotelu Palcát v Táboře na maturitním plese
táborské hotelové školy. Jelikož příprava všeho, co je k plesu
potřebné, trvá dlouho, musí i kapela přijet dostatečně brzy, tedy
odpoledne a celá akce je pak z našeho pohledu časově příliš
rozsáhlá a únavná. Hraní je přerušováno různými vystoupeními
dalších účinkujících a procesem povyšování žáků a žákyň do
stavu maturantského. Jinak to asi nejde, dramaturgické schéma je
vyzkoušené a v různých malých obměnách se opakuje na každém
maturitním plese. My jsme jen konstatovali, že tyto plesy budeme
hrát výjimečně, jen na zvláštní přání maturantů, kteří speciálně
stojí právě o nás a jinak se nechceme tomuto odvětví kulturního
vyžití nikterak speciálně věnovat. Nebudeme a nechceme plnit
žádná přání ve smyslu polek a valčíků, Hrobařů, Mašinek,
Mámení, Kabátů a dalších pro nás nepříjemných záležitostí.
Místo pořádání plesu, táborský hotel Palcát, je pak zvláštní
kapitolou, která v současné době snad ani komentář nepotřebuje.
Je to zkrátka zcela vybydlený objekt, do kterého již pronikly
i sprejové prezentace vandalů a dýhové mahagonové obklady
jsou jimi poznamenány i uvnitř sálu. Děravá a roztrhaná opona
skrývá prostor s harampádím všeho druhu a dokládá žalostný stav
celého domu. Taneční parket P klubu připomíná spíš dožívající
vesnickou požární nádrž z éry socialismu nebo nepovedené
dětské brouzdaliště zhotovené kutilem ze zbytku obkladaček na
sokl garáže. Návštěvníci jakékoli akce v tomto hotelu by měli
v současné době dostávat spíš peníze a nikoli je platit. Tím více
mě překvapila zpráva z místního tisku, ve které jsem se dočetl, že
- 236 -
na Slavnosti piva v uvedeném hotelu se prodávají dokonce
vstupenky a že byly za několik minut vyprodány. Je to dokonalý
signál úpadku kultury v českých zemích. Pít pivo v chlívě
nepatřilo nikdy k české tradici, vždyť i pan Hrabal chodil na
Plzeň k Tygrovi a Josef Švejk ke Kalichu. Stačí jen doufat, že se
po této sezóně zaboří do zdí, podlah, oken a podhledů všech
místností sbíjecí kladiva a nezůstane kámen na kameni. Ještě
lepší řešení by byl odstřel celé konstrukce a nová stavba objektu.
To však zcela určitě nenastane a tak budeme věřit, že alespoň
nějaká úprava hotelu pomůže. Jinak bude hraní v Palcátu vždy za
trest a my se trestat určitě nenecháme. Přejeme maturantům
hodně štěstí u zkoušky a možnost budoucího pracovního
uplatnění v dokonalejším hotelovém prostředí.
• Na srdce jsou Poděbrady
Vyspali jsme se po páteční akci a odpoledne v sobotu 19.1.2008
jsme si odjeli spravit chuť do lázní Poděbrad. Hráli jsme na
privátní akci pro firmu Kompakt s. r. o. V sále hotelu Libuše
v centru města. Akce měla celostátní charakter, neboť firma
působí úspěšně ve všech krajích České republiky. Úvodní proslov
pronesl majitel firmy pan doktor Kaninský, odměnil následně
nejlepší pracovníky a pak už se rozjela zábava. K největším
tahounům večera patřila přesvědčivě moravská sekce, kterou
tvořilo i několik muzikantů a tanečnic a tak byl parket stále plný.
Hrát jsme měli původně do půl jedné, ale končili jsme ve tři. Pan
šéf zpíval na mikrofon Severní vítr je krutý, počítej lásko má
s tím…, prý tradičně a můžeme potvrdit, že mile a originálně.
Z našeho pohledu neměl večer jedinou chybu a doufáme, že jsme
k pohodě a nádherné atmosféře přispěli i my. Děkujeme Tomáši
Bartákovi z týmu Lucie Bílé, že nás doporučil, panu Dr.
Kaninskému za pozvání do Poděbrad, za bezchybně zorganizovaný večer, personálu hotelu Libuše za skvělé služby, raut a zázemí
- 237 -
na pokoji 311, publiku za báječnou atmosféru díky níž jsme
odjížděli s nádherným pocitem zpět přes Labe domů k Lužnici.
Eva to nazpět uřídila bez nehody, ale byla to dřina. Spát jsme šli
za dne v půl sedmé ráno, ale stálo to za to.
• The céčko
V sobotu 26.1.2008 jsme odehráli v táborském Miléniu svůj
poslední maturitní ples v této sezóně. Byl v našem fermanu třetí
v pořadí a z našeho pohledu nejlepší. Sál byl ozdoben vkusně
a vtipně. Zavěšené černé deštníky naplněné stříbrnými a černými
balónky a na čele balkonu nalepený nápis „Céčko“ oznamoval
pak všem, o kom a o čem to dnes bude. Program byl
dramaturgicky zajímavý a originální a kultivovaný projev
moderátora Milana Bílka z Radiožurnálu pak tvořil pomyslnou
třešničku na dortu. Richard zkoušel odpoledne vypustit do sálu
model letadla řízeného vysílačkou, ale párkrát havaroval a tak
jsme to při produkci neriskovali. Někdy příště však stroj OK-Big
Papa určitě nad hlavy publika vzlétne. Milénium je v současné
době v Táboře nejlepší objekt k pořádání akcí a zdá se, že
majitelé jsou si toho vědomi a nenechávají nic náhodě. Na jaro
nabízejí sérii rockových koncertů s Visacím zámkem, Divokým
Billem a dalšími značkovými kapelami a maturantům se věnují
také naplno. Chtělo by to ještě odborný zásah do akustiky
prostoru, zvukové aparatury a elektrické instalace, aby se vlny
šířily jak mají a zvuk byl příjemný a pak se pravděpodobně
přesune těžiště městské kultury právě sem. Jen mě trochu mrzí, že
představa architektů o vzhledu sálů a barů kulturních domů je
nesmyslně spojena s blikajícími světelnými efekty, čím rychleji
a barevněji, tím zřejmě lépe a hudební reprodukce zase oplývá
výhradně rytmem duc-duc, na kterém pak zvukoví mistři
prezentují svoje ego co nejvyšší hladinou zvukové intenzity.
Maturanti 4. c táborského Gymnázia se věnovali přípravě svého
- 238 -
plesu velmi důkladně a ačkoli jsem neviděl z důvodu demontáže
a transportu aparatury celou akci až do konce, myslím si, že se
jim to povedlo náramně. Nika a Týna z agentury RichArt
sestavily program na vlásek přesně a tak se neobjevily žádné
prázdné okamžiky a hluchá místa. Hrálo se nám dobře před
skvělým publikem, které naplnilo taneční parket beze zbytku
a jeho energii jsme vnímali naplno. Moc hezké bylo půlnoční
překvapení maturantů s filmovou groteskou z éry němého filmu
dvacátých let minulého století, jehož aktéry byli samotní žáci.
Natáčelo se v interiérech i exteriérech Starého města v Táboře
a film bude mít časem i významnou historickou hodnotu. Zachytil
totiž nejen Divadlo Oskara Nedbala, Pražskou a Palackého ulici
s mnoha ještě normálními obchůdky, cukrárnami, restauracemi,
antikvariátem, klenotnictvím, ale i Žižkovo náměstí s kašnou a až
se Tábor brzy změní na město heren, zastaváren a parkovišť, bude
možné alespoň vzpomínat. Čekal jsem jen, zda se scénky z plátna
nepromění náhle v realitu a dortová bitva se nestrhne přímo na
sále. To naštěstí nenastalo a tak se nikdo během produkce
sprchovat nemusel. Ačkoli se maturitním plesům nechceme
speciálně věnovat, tato akce mě přesvědčila, že by to částečně
možné bylo, ale za podmínky profesionální produkce spolehlivé
agentury. V opačném případě přenecháme rádi místo na plese
jiným kapelám. Jelikož jsme produkci ukončili lehce po půlnoci
a pak hodinu deinstalovali aparaturu, nezbyl nám téměř čas na
občerstvení. Zkusili jsme proto po dojetí na základnu najít ještě
azyl v některé ze staroměstských restaurací. Havana, ač osvícena,
o naši účast nestála, neboť se konzumace účastnil samotný
personál podniku a tak jsme zašli do Červeného koně. Tam nás
majitel Víťa přivítal vřele, dostali jsme pivko a měli jsme čas na
vyhodnocení akce. Také jsme dohodnuli jarní termín hraní
U Červeného koně na pátek 28. března 2008. Všechno je asi
v lidech, že?
- 239 -
• Podle přísloví
V sobotu na Hromnice, tedy 2.2.2008, jsme jeli hrát na Hotel do
Sezimova Ústí. Přísloví praví, že v tento den si musí skřivánek
vrznout, i kdyby měl zmrznout a tak jsme se jím řídili. Eva a Petr
byli na domácí půdě, neboť v Sezimově Ústí žijí a navíc jsou
ještě sousedé, a proto s námi v Táboře aparaturu nenakládali ani
nevykládali. Eva to vynahradila tím, že nejprve přivedla na Hotel
manžela a našeho kamaráda Zdeňka a ten nám pomáhal se
stěhováním do patra, kde je sál, poněvadž pan Baťa v roli
investora stavby Hotelu kdysi netušil, že muzikanti v budoucnu
nebudou mít jen trumpety, ale i objemnou aparaturu. Naštěstí byla
k dispozici zdviž a tak nám to částečně práci ulehčilo. Nakonec
ještě Eva vybalila krabici řízků a basu piv a tak jsme konstatovali,
že taková žena do kapely jednoznačně patří. Toleruje naše
nekonečné, často lechtivé, debaty a kecy v autě směrem na akci
i zpět, řídí Papamobil při návratu, bezchybně hraje, ochotně
stěhuje, krmí nás lahůdkami i všemožnými vitamíny a pilulkami
na neduhy, vodí milé kamarádky, kupuje i slibuje další aparaturu,
zajišťuje nám stavební spoření, prodává nemovitosti, chodí
pravidelně na zkoušky a protože bývá ke všemu nejméně třikrát
do roka u moře, je v naprosté pohodě. Petr zase na konci přivedl
na pomoc partu kamarádů a tak bylo sklizeno poměrně rychle
a méně bolestně. Sezimoústecký ples sportovců pořádaný
místním klubem Spartak je tradiční a my jsme na něm po loňské
premiéře hráli letos podruhé. Hlavní pořadatel nás objednal i na
příští rok a tak už máme ve fermanu zapsán termín 7.2.2009.
Bylo vyprodáno a tančilo se již od první série. Myslím, že na
plese bylo tentokrát zcela optimální publikum, milé, hezké,
pohybově nadané, zpěvné, slušné, veselé, vkusné, utrácející
a neúnavné. Fanynky pod pódiem vzhlížely toužebně
k bubeníkovi a tázaly se kolik mu je let. Protože je Petr čerstvě
zamilován, uvedl jsem na jeho obranu, že zítra mu bude šestnáct,
- 240 -
přestože mu táhne už na třicet. Moc to nepomohlo a tak příště
ještě nějaký rok uberu a Petra umístím pro jistotu do 9. c. Petr je
však ve skutečnosti Barbora Škrlová, ale nesmí se o tom mluvit,
jenom psát, :). Měli jsme hrát do dvou, ale když byl stále plný
parket, poprosil nás hlavní pořadatel pan Cepák, zda bychom
nepřidali a tak jsme hráli téměř o hodinu déle. Pak už nám síly
docházely a nastal čas k rozloučení. Moc se nám to líbilo a tak
jsme rádi pozvání na příští rok přijali. Již podruhé nám pořadatelé
připsali na plakát Big Papá a tak doufáme, že do třetice
vystoupíme už pod pravým názvem.
• U rytíře Jakuba
Když jsme téměř před pěti lety 28.6.2003 hráli poprvé na Mlýně
Davídkovu, stály za barem dvě studentky, Jana a Martina. Roky
běžely a během našeho pravidelného vystupování se utužovalo
přátelství. 19.8.2006 se vdávala nejprve Jana a my jsme jí tehdy
na Mlýně hráli. Nyní, tedy v sobotu 9.2.2008, se vdávala Martina
a její pozvání jsme nemohli také odmítnout, když si dokonce
svatbu posunula do našeho volného termínu. Nehrálo se však na
Mlýně, protože je již prodán a bude tam prý školící středisko.
Počkáme si, co se tam bude školit a pak se možná do takové
internátní školy přihlásíme, máme krásné vzpomínky. Novomanželé Martina a Tomáš Bezouškovi zvolili pro svatební oslavu
restauraci u rytíře Jakuba v Praze Kunraticích a tak jsme hráli
právě tam. Objekt je nově rekonstruován a na pohled je určitě
zajímavý. Pódium obložené kamenem bylo však příliš vysoké
a tak jsme hleděli na publikum jaksi shora, což příliš nevyhovovalo našemu vkusu. Máme raději těsnější kontakt, který nám
umožňuje lépe vnímat emoce a energii publika, než pohled z ptačí
perspektivy. Prostor byl otevřen až do špičky krovu a tak jsme
zpočátku nastavovali komplikovaněji korekce na zvukové aparatuře. Mezi hosty se náhle objevil Michal David a byl vyzván, aby
- 241 -
novomanželům zazpíval úvodní píseň. Spěchal na maturitní ples
své dcery, ale měl po ruce CD s hudebním podkladem svých hitů
a tak jej pohotově zasunul do přehrávače a zazpíval živě přes naši
aparaturu „Každý mi tě lásko závidí.“ Příbuzní a hosté vytvořili
kolečko kolem novomanželů, kterým tak zněla k prvnímu tanci
jejich svatební píseň. My jsme si v klidu dali první pivko a po
panu Davidovi jsme šli na plac. Cédéčko nepoužíváme a tak
musíme vše vyprodukované tvořit prsty, pažemi, dechem, rty
a hlasivkami. Bubeník je pak zcela rozčtvrcen, když každá z jeho
končetin hraje něco jiného. Činíme to tak záměrně a rádi. Hudba
pro nás není brigádou, ale radostí a když si uvědomíme, že po
každé z her omládneme nejméně o měsíc, je to velmi příjemné.
Budeme jen muset časem hlídat pozorněji počet akcí, abychom se
náhodou neocitli v studentských letech a nemuseli skládat
maturitu či státnice podruhé. Vydělal by na tom možná jen Petr,
který by mohl odejít na Konzervatoř rovnou v patnácti a dnes by
byl se svým vlastním výkonem více spokojen. Docela nás v autě
pobavil svým sdělením, že má pocit jak na bicí neumí nic.
Podotýkám, že cvičí pilně denně pět až šest hodin včetně sobot
a nedělí a na nic jiného nemá téměř čas. Tak jsem ho uklidnil, že
my s Richardem máme naopak pocit, že umíme na kytaru vše
a zdaleka nemusíme cvičit tak dlouho :). To ho evidentně uklidnilo a hrál u Jakuba zase jako Bůh rytmů. Všechny lahůdky jsme
na svatební oslavě ani nemohli ochutnat, protože jich bylo tolik,
že bychom museli hrát nejméně padesát sérií a ještě polykat
podpůrné prostředky k trávení. Snědli i vypili jsme toho tak
akorát a rádi jsme přijali dárek od novomanželů jako výslužku,
značkové moravské víno s vinětou Tomáše a Martiny. Schováme
si jej na slavnostní příležitost a připijeme jím i na jejich štěstí,
zdraví a spokojenost v novém společném životě. Děkujeme za
pozvání, za péči a ať vám to spolu vydrží až do konce.
- 242 -
• Blýskání na časy
V pátek 15.2.2008 jsme pokračovali v sále Kulturního domu
v Radimovicích u Želče v nepřetržité šňůře víkendových
vystoupení, která postupně absolvujeme v tomto roce od
11.1.2008. Několik nabídek jsme museli odmítnout, protože se
trefily do již obsazených termínů a některé jsme zamítli rovnou
kvůli nepřijatelné dramaturgii pořadatelů. Zápas s vkusem
a falešnou představou pořadatelů a organizátorů je pro nás
věčným problémem a bez kompromisů by se snad ani nedalo
vystupovat. O to více si vážíme akcí na místech, která jsou hezká
a s lidmi, kteří jsou naladěni na stejnou notu jako my.
Kontaktoval nás nyní majitel restaurace ve Veselí nad Lužnicí,
který právě rekonstruuje objekt v centru města a jak se zdá, tak
perspektivně plně vyhovující našim představám. Pokud se vše
povede, budeme moci vystupovat i v lokalitě, o kterou léta
stojíme a odkud se zatím žádná zajímavá nabídka neobjevila.
Interiér bude spoluvytvářet Markéta Pilařová, která stojí za
skvělým designem táborské Havany, kultovním to restauračním
stánku historického centra města. Poslouchal jsem před časem
v televizi filozofii jednoho světově úspěšného restauratéra a jeho
pohled či názor mi dokonale potvrdil i mé přesvědčení, že interiér
podniku musí mít duši, osvětlením počínaje a kulturou WC
konče. Ochota a profesionalita personálu se pak předpokládá
jaksi automaticky. Klub Sedmička na Žižkově náměstí v Táboře
naštěstí nyní také skončil po novém výběrovém řízení v dobrých
rukou kumštýře Martina Tlapy a tak se snad psí lidi, kteří tvořili
doposud převážnou část klientely Sedmičky, přesunou do jiné,
pro ně vhodnější lokality. Blýská se na časy, domnívám se
a začínají se naplňovat mé dávné úvahy o tom, jak v době
narůstající konkurence postupně zaniknou podniky bez investice
ducha a vkusu. Už aby to bylo. Jinak si mladá generace osvojí
nevkus a kýč jako standard a projeví se to postupně ve všech
- 243 -
oblastech života. Plná taška Evy a Vaška začíná být dokladem
místní kulturní devastace. V Radimovicích u Želče bylo
vyprodáno do posledního místa a atmosféra naprosto skvělá.
Vítek Sluka v roli pořadatele sportovní zábavy fotbalového klubu
SK Větrovy se osvědčil na jedničku a myslím, že to publikum
náležitě ocenilo svojí přítomností až do časných ranních hodin,
kdy jej na tanečním parketu držel bez přestávky legendární DJ
Kosťa, který rovněž celý večer bezchybně moderoval. Museli
jsme v závěru několikrát přidávat, když nás publikum
odměňovalo opakovaně skandovaným potleskem a tak jsme
dokonce zařadili v předpremiéře i kultovní píseň Visáčů
(Visacího zámku) Traktor. Pamatuji si živě, jak jsme s Visacím
zámkem hráli v polovině osmdesátých let na rockovém festivalu
v Prachaticích a kytarista se tehdy připojoval ve stejné písničce
na moje kombo a krabičky. Super Over Drive firmy Boss mám od
té doby stále a sešlápnul jsem ho i nyní v úvodním rifu písně.
Nechali jsme skladbu vyzrát, a protože přežila více jak dvacet let,
stojí určitě zato mít ji v repertoáru. Máme před sebou druhé
víkendové vystoupení a tak je nutné nabrat síly. Aparaturu jsme
opět posílili o 800 W a 40 kg a tak publiku předáme zase o něco
více pozitivní energie:).
• Poločas rozpadu
V sobotu 16.2.2008 jsme hráli na své druhé víkendové akci
v Žabovřeskách. Ty se nacházejí v podhůří Blanského lesa na
západním okraji Českobudějovické pánve. Za své jméno vděčí
Žabovřesky nespočetnému množství rybníků, louží a mokřin, ve
kterých žije pestré společenstvo rostlinné i živočišné říše. Hlasitě
se zde pak prý projevují hlavně žáby svým kvákáním a vřískáním
a to můžeme potvrdit, i když na venkovním teploměru bylo
v noci -9 °C. Místní kulturní dům má hospodu a sál s prkenným
pódiem a balkónem, a přestože vyžaduje rekonstrukci, je docela
- 244 -
útulný a příjemný. Akce nesla název Maškarní bál a tak jsme byli
zvědaví, kolik masek se nakonec objeví, protože víme, že ve
městech se lidé za masky spíše stydí a žádné maškarní akce se
tudíž nepořádají. V Žabovřeskách ne, a tak jsme viděli trestance,
zbrojnoše, jeptišky, faráře, kovboje, krásné sluníčko sedmitečné
neboli Berušku, těhotnou paní, prostitutku, spermii, čarodějnice,
opravdu originální kukačkové hodiny a další a další maškary. Bál
pořádala místní Mateřská škola pod vedením paní ředitelky
Drábové a účast byla maximální. Vyprodaný sál pulzoval v rytmu
našich písniček a náramně jsme si to užívali. Publikum se, přestože nás až na pamětníky Orionu téměř nikdo neznal, postupně
ladilo na naši vysílací frekvenci a v závěru si bouřlivým
potleskem vynutilo přídavek. Končili jsme krátce před půl třetí
hodinou ranní, kdy přistávaly na našem stole panáky bylinkových
lektvarů různých barev, jejichž konzumaci se vyhnula jen Eva,
která byla tradičně nominována do role řidičky Papamobilu.
Myslím, že pro funkci zpátečního řidiče bychom v našich řadách
nenalezli lepšího kandidáta. Přišel si s námi připít i Radim z jedné
nejmenované kapely a přidal do placu pár lechtivých vtipů, jaké
Eva jaktěživ neslyšela a pořád to chtěla řešit a nezbývalo než ji
uklidnit a připomenout, že my jsme v tomto ohledu ještě zlatá
kapela, čemuž v té chvíli plně uvěřila. Jo, dobrej byl o tý automatický ruce a pak o zpěvačkách :) a do toho jsme večeřeli skvělé
kuře s okurkou a zhmotnělé asociace peprně komentované všemi
byly taktéž k popukání. Krásná očista duše. Dvojáky, tedy dvě
vystoupení za víkend, jsou značně vysilující a tak už po cestě do
Žabovřesk nás Eva dopovala podpůrnými přípravky. Nasypala do
nás bobulku vitamínu „A“ na zpevnění hlasivek, pak cihličku
koenzymu Q10 na posílení a obnovu životních funkcí a skutečně
jsme v krátkém čase zapomněli na únavu z minulého dne a velmi
zvučným hlasem vše komentovali. Dlouhý výčet všeho, k čemu
nám polknutí zázračných kapsliček prospěje a jak po dvacátém
- 245 -
roce věku dochází k úbytku koenzymu Q10 v organizmu tak, že
po čtyřicítce je ho už jen polovina původního množství a to je
vlastně poločas rozpadu člověka, zakončila následně Eva slovy:
„No a teď už se zase můžete bavit o nahatých ženských,“ načež
následovala salva smíchu celého pánského osazenstva v autě,
protože na toto téma jsme se nikdy nebavili, ale v představách
žen zřejmě panuje názor, že je to hlavní téma mužské konverzace.
Není. Cestu zpět jsem prospal zkroucen na zadním sedadle
zahalen šálou, kterou jsem před časem ztratil a kterou mi vrátil
poctivý Číňan naleznuvší ji ve své restauraci, ponořen do snů,
které si nepamatuji a v nichž jsem doháněl spánkový deficit
z předešlé noci a tlumil bolest v pravém lokti, která mě sužuje už
měsíc a protože pořád hrajeme, nemůžu jít ke specialistovi, kde
předpokládám operaci nebo minimálně dlouhodobou fixaci paže.
Stěhuji tak všechno převážně levačkou, na které trpím rovněž
namoženými šlachami z letitého stisku akordů na dvanáctkových
strunách značky Elixír, ale přece jen o trochu méně. Před časem
jsem vše nosil v pravé ruce a hlásil dopředu, ať mi nikdo do levé
ruky nic nedává, neboť ji mám nějakou německou a teď když
mám německej pravej loket, začínám být pro transport břemen
téměř nepoužitelný. Mažu to mastí z technického konopí, kterou
jsem si poctivě koupil v poctivém krámku v Klokotské ulici
a která bolest zaručeně po čas vystoupení upozadí. Mám jí ještě
dost a tak nabídky k odbornému zásahu léčitelů a lékařů zatím
odmítám a oddaluji na dobu, až bude nejhůř. Na základně jsme
přistáli hladce chvíli před pátou hodinou, vyčerpání a šťastní
z krásných zážitků, které nás na muzikantské pouti po léta
provázejí.
- 246 -
• Mesa Boogie
V pátek 22.2.2008 jsme odjeli hrát po třech letech do kunratické
restaurace u Bezuchů. Tentokrát to byla privátní akce, kdy Tonda
Ctibůrek slavil pade a tak pozval svoji rodinu, kolegy, kamarády
a nás. Pro mě je to bezvadná hospůdka asi pro sto lidí a prý se
tam podle sdělení číšníka vejde i více. Je celá dřevěná, hezky
a účelně členěná a velice dobře to tam zní. Kdyby to šlo, převezli
bychom si takovou do Tábora. Místo pro ni mám zcela jasné, na
plovárně u Jordánu a tak by se i jmenovala. Je postavena ve stylu
námořnické krčmy se všemi možnými doplňky od sítí, plovacích
kruhů a starých map přes lana, kotvu, kormidlo, lodní zvon
a bůhvíco ještě. Cítíte se tam okamžitě velmi příjemně a když tam
ještě čepují Plzeň jako křen, nenalézám žádnou chybu. Pokud by
to bylo možné, hrál bych jen na takovýchto místech, žádné
kulturáky a velká pódia. Je sice milé, když přijdou do vesnického
sálu na kapelu tři stovky lidí, ale pocit z hraní v blízkém kontaktu
neanonymního publika to v žádném případě nenahradí. Richard
hrál poprvé na nové kytarové kombo legendární značky
Mesa/Boogie. Patří k nejdražším a nejprestižnějším značkám
v oboru a u jeho zrodu stál samotný Carlos Santana. Každé šasi je
podle údajů výrobce stále prodrátováno ručně, zkontrolováno
a při plném zapnutí několikrát proklepnuto kladivem. Pak se
testuje s kytarou, následuje celodenní zahoření, další elektronická
kontrola, instalace do hlavy nebo komba a závěrečný “play test”
provedený muzikantem před poslední prohlídkou před balením.
Na každý aparát Mesa/Boogie (od nejdražšího po nejlacinější)
jsou použity stejné součástky, materiály a výrobní postupy
nejvyšší kvality. Každé Mesa/Boogie včetně reprobeden je
vyrobeno na jednom místě, tedy v Petalumě v Kalifornii, kde
firma sídlí od roku 1980. Tím se Richard zařadil do obce světově
uznávaných kytaristů a bude možná jednou i v encyklopedii.
Radek nakažen tímto přelomovým nákupem strávil několik
- 247 -
bezesných nocí na internetu a hledal verzi Mesa/Boogie pro basu.
Není momentálně v žádném evropském skladu a čekání, než to
hoši v Petalumě prodrátují, je příliš dlouhé, prý řádově roky. Do
kvalitativně stejné kategorie se řadí legendární aparatura Ampeg
a tak už má Radek doma koupený reprobox zmíněné značky
a zesilovač k němu dorazí prý nejdéle do srpna tohoto roku. Teď
už bude řada k inovaci zvuku na mně a tak musíme ještě více
hrát, abych nejdříve dobudoval nový byt z roku 1911, ve kterém
to bude mým kytarám určitě slušet. Moc se nám akcička
u Bezuchů líbila a pokud nás tam ještě někdo někdy pozve,
přijedeme velmi rádi. Děkujeme Tondovi Ctibůrkovi za pozvání,
za krásnou atmosféru, kterou vytvořili jeho hosté, za gulášek,
tataráček, štrůdlíček, šunčičku, papričky, rajčátka a další
laskominky a přejeme zdraví, štěstí, lásku a pohodu do dalších
skvělých let. Bylo to bezva.
• Epochální výlet
V sobotu 1.3.2008 jsme měli sraz na staroměstské základně
v Táboře přesně v sedmnáct hodin a po naložení všeho
potřebného jsme vyrazili na západ. Obec Dražice leží asi osm
kilometrů za Táborem směrem na Písek a v místním kulturním
domě pořádal večer šermířský spolek Táborských kupců svůj
první ples, na kterém jsme vystupovali. Já trpím všeobecnou
nedůvěrou k naší účasti na každém plese, protože si stále myslím,
že pro takový účel není naše produkce úplně vhodná. Stále mám
vžitou představu, že ples je akcí především reprezentační, že lidé
přijdou ve společenském úboru a pak že se totéž očekává i od nás.
Ples je určen podle mého mínění spíše tanečním orchestrům,
které pokrývají tradiční část spektra taneční produkce a příliš
nevybočují repertoárem z popového středu. Doba se však mění
a tak se čas od času na plesech objevují i skupiny jiných žánrů.
Táborští kupci pozvali k vystoupení kvintet Dei Gratia hrající
- 248 -
středověkou hudbu, vlastní praporečníky a tanečnici Lucii,
skupinu dobových tanců Kancioneta a nás. Pluli jsme tak časem
z třináctého do dvacátého století a při poslechu Dei Gratia jsem si
je představoval jako Deep Purple na dvoře Karla IV. Děvčata
z Kancionety tančila skvěle, vtahovala do svých rejů i publikum
a kolem půlnoci vrcholil jejich výstup šantánovým kankánem na
hudbu Jacquese Offenbacha a pak i tanečky arizonské pěnice
Tornádo Lou z filmu Limonádový Joe. Když v dvacátém osmém
taktu kvartet lepých tanečnic povolil knoflíčky a sukně se sunuly
po svůdných bocích na parket, bouřlivě aplaudovalo přihlížející
publikum a všichni podvědomě hledali na liniích těl kakaovou
skvrnu velikosti mexického dolaru. Vystoupení bylo nádherné
a někdy děvčata určitě pozveme na nějakou retroakci, zvlášť když
je provázela jejich patronka, půvabná Mrs. Carrie L. Mills
z USA, která je v současnosti akční koordinátorkou a marketingovou manažerkou nádherného Nádherného chotovinského
zámku. Akce tím získala dokonalý mezinárodní status, který
zůstal nepochopen asi jen přímo v Dražicích, protože Richard po
výzvě napočítal v publiku pouze osm místních návštěvníků.
Doporučil bych jakoukoli akci napříště v Dražicích nepořádat, ať
dál dřímají občané této obce u svých televizních obrazovek a tříbí
si už beztak zcela specificky vyhraněný vkus. Ukazuje se, že
publikum je v menších českých obcích a městech všeobecně
velmi citlivé na pořadatele akce a pokud je organizátor do obce
naplaven, nedopřejí mu místní výdělku. Někdy nedopřejí výdělku
ani usedlíkovi, ale to je už na jinou kapitolu rozprávění o české
povaze. Naštěstí bylo celé přízemí sálu vyprodáno nemístními
a roztlačili jsme pak k radosti a pohybu i krojovanou část publika.
Uskutečnil se tím nový epochální výlet pana Broučka tentokrát
do jednadvacátého století. V závěru jsme museli několik kousků
přidávat a když nebylo publikum k utišení, dali jsme Traktor od
Visáčů. Nakonec jsme zařadili ještě jednu zklidňující píseň od U2
- 249 -
a pak už jsme motali kabely do klubíčka a s pomocí mnoha
kamarádů a přátel putovala aparatura poměrně rychle a téměř
bezbolestně do Papamobilu. Na druhou hodinu byl zabezpečen
odvoz účastníků zájezdu do Tábora a když Richard upozornil, že
se odjíždí z parkoviště kulturního domu zítra ve dvě a tudíž se
může nerušeně pokračovat v zábavě a konzumaci, byla tato
informace přijata velmi bujaře a pozitivně. Potvrzuje se nám
však, že nejlépe dopadají akce, které jsou jen o nás, bez
jakéhokoli jiného přívlastku a zaměření. Publikum jasně ví na co
jde a co může od takového večera očekávat. Pokud je princip
opačný, tzn. že existuje dopředu dané publikum, ke kterému jsme
implementováni naopak my, je to vždy sázka do loterie. Večerem
bez přívlastků bude určitě akce na domovské scéně v restauraci
U Červeného koně v Táboře, která je plánována na pátek
28.3.2008. Bude naše a tak to máme nejvíce rádi.
• O čem voní víno
V polovině března, přesněji v sobotu 15.3.2008 jsme v pravé
poledne nakládali zase o něco objemnější aparaturu, protože
Radek už zkompletoval novou basovou výbavu prestižní značky
Ampeg s výkonem 500 wattů a kupodivu se to do Papamobilu
zase všechno vešlo. Nejvíce problémů se vyskytne při nakládání,
když jedeme hrát někam, kde už aparatura stojí a potřebujeme jen
redukovanou část sestavy. Nemůžeme to tam zaboha nacpat
a sotva nakládáme dvakrát více, vejde se to vždy, podivná
závislost nebo spíš Murphyho zákonitost. Odjížděli jsme hrát na
Moravu, konkrétně do chráněné krajinné oblasti Pálava, do
vinařské obce Pavlov ležící na břehu Novomlýnské nádrže, jen
malý kousek za Dolními Věstonicemi. Sošku Venuše z Věstonic
zná z fotografií v učebnicích dějepisu asi každý, ale ne každý byl
v místě jejího nálezu. My ano a tím zároveň celá akce, mimochodem velmi povedená a nadmíru vypečená, nabývala na tajemnosti
- 250 -
a kouzelnosti. Vezli jsme s sebou pyžama, protože návrat domů
v noci z takové dálky nepřicházel vůbec v úvahu a tak jsme
využili účast na reprezentačním plese hotelu Pavlov k bližšímu
poznání oblasti i vinných obyčejů. Je fakt, že ze dvou vyjmenovaných cílů jsme se pilněji a odpovědněji věnovali tomu druhému,
tedy zkoumání vína a rekognoskaci oblasti jsme odložili na příště.
Dnes už víme, že se vína rozdělují do různých kategorií podle
vyzrálosti hroznů v době sklizně. Hrozny pro výrobu jakostních
vín s přívlastkem musí pocházet z viničních tratí stanovené
oblasti a sklizeň nesmí překročit určený hektarový výnos. Dále se
dělí odrůdy na "dá sa", "nedá sa" a "dá sa Pražákům". Zjistili
jsme, že Pražáky všichni Moraváci milují. Průvodcem po víně
nám byl Svatopluk Řičánek, řečený Sváťa, který četl uprostřed
večera velmi poutavě a přesvědčivě ze své knížky o čem voní
víno a zpestřoval vyprávění i střípky zážitků ze svého sklípku.
Líčil, jak mu chodí v noci tatínek na víno, když je léta pochován
na hřbitově, jehož zeď sousedí těsně se sklepem, v němž jsou ty
nejkvalitnější druhy, jak se hýbe podlaha ve čtyři ráno a jak by
každý chtěl v takovém sklepě umřít. Museli jsme se tam k ránu
podívat a potvrzuji, že vše co vyprávěl, byla pravda a možná i víc
než pravda. Večer jsme zahajovali tradiční úvodní sérií a pak jsme
se chvíli střídali s brněnskou cimbálovkou. Hoši hráli náramně
a publikum postupně tálo a báječně se vlnilo. Hostem večera byl
Petr Muk, který to rozvařil na plný pecky svými největšími hity
a do závěru jeho vystoupení jsme nastoupili jako jeho doprovodná kapela my. Dali jsme společně Zrcadlo a Bon soir
mademoiselle Paris a hezky si to užívali. Richard se k Petrovi
přidal i v Slunci a jejich duet byl skvostný. Ve zbývající části
večera jsme to už měli v plné režii a hráli jsme do dvou hodin.
Pak jsme museli ještě ochutnat všechny připravené specialitky
hotelu Pavlov, ochladit rozžhavené hlasivky excelentně čepovanou Plzní a nakonec ještě okoštovat ve sklípku u Sváti Vlašák
- 251 -
(Ryzlink vlašský) a Sauvignon, který voněl po kopřivách a zelené
paprice. Ze sklípku od Sváti nás ještě odvedl Radek Malina na
noční prohlídku svého penzionu, který buduje v dokonalém
starém stylu se stropy a podhledy z masivních trámů s rytinami
hroznů vinné révy, kovanými (kutými) klikami a bránou a který
hodlá na podzim uvést do provozu. Pak už jsme se zvolna
odcházející nocí a blížícím se svítáním sunuli strmým stoupáním
po asfaltce k hotelu do dvoupodlažního apartmánu č. 25
pojmenovaném Svatý kopeček a začal boj o to, kdo první usne. Je
to z nám známých důvodů předpoklad pro klidnější a hlubší
spánek. Zřejmě jsem vyhrál, protože jsem vstával ráno první
čerstvý a Richarda naopak budil jako posledního spáče šokem
prudkým stažením přikrývky Petr Muk. Moravská česnečka
a šunka s vajíčkem nás vyprostily z ranní nervozity a skládání
aparatury nám šlo pak lépe od ruky. Určitě snadněji, než by tomu
bylo a obvykle bývá v noci těsně po vystoupení. Byli jsme během
večera pozváni do Mikulova i na libové domácí klobásky
k Radkovi Malinovi do Pavlova, ale času bylo příliš málo a tak si
schováme takové zážitky na budoucno. Cesta zpět byla rychlejší
než tam, jen počasí nebylo tak příznivé jako v sobotu. Neděle
bývají tradičně smutnější než dny předcházející, ale my jsme se
v autě bavili za jízdy skvěle. Naučili jsme se přes noc moravsky
a i při tradiční zastávce na benzínce jsme nakupovali s moravským dialektem. Byli jsme daleko od domova a to vždy trochu
zlobíme nebo alespoň chceme zlobit. Eva nám však preventivně
vyhrožovala už po cestě na akci, že když něco provedeme, napíše
to o nás do Blesku. Ve sklípku s námi nebyla, šla raději spát, aby
mohla lépe řídit, a přišla tím o hodně, protože to co se tam
odehrávalo by vydalo nejméně na dva nedělní Blesky. Akce
v Pavlově se vydařila a děkujeme majiteli hotelu za pozvání,
Petru Mukovi za doporučení a budeme se těšit na někdy.
- 252 -
• Mlynářská dcerka
Páteční akce jsou vždy o dost fyzicky náročnější než ty sobotní,
jelikož jsme přes den obvykle z osmdesáti procent ještě zapojeni
v běžném pracovním procesu a dohromady s hraním tak
absolvujeme téměř čtyřiadvacítku. Osmdesát procent výkonu
neznamená naše nižší pracovní nasazení, ale jen to, že se
pracovního procesu účastníme čtyři a pátý Petr jako studující
o něm zatím jen sní. Hráli jsme po čase opět na domovské scéně
v restauraci U Červeného koně v historickém centru Tábora. Byl
pátek 28.3.2008 a Den učitelů nikdo neslavil. Jan Ámos si to asi
představoval trochu jinak, ale to je už jiná kapitola. Rezervace
všech míst v hlavní lodi i v přilehlém salónku byly tentokrát
dlouho dopředu vyprodány a tak jsme věděli, že nás čeká
publikum, které nás má rádo a s kterým můžeme komunikovat
poněkud více otevřeně než jindy. To také nastalo a tak jsme si
dokonale užívali komorního prostředí i atmosféry, kterých na
tradičních sálových akcích nelze dosáhnout. Všichni jsou blízko
a tak to máme nejvíc rádi. V takovém prostředí kapela před lety
vznikla a návraty ke kořenům jsou vždycky nádherné. Richard
prozrazoval některé zážitky z našeho moravského turné a Radek
vše dokládal citacemi výroků, které tam pochytal včetně
dokonalého moravského dialektu. Navázali jsme pak písní Zabili,
zabili z našeho nejlepšího muzikálu Balada pro banditu brněnského divadla Husa na provázku, v němž na konci šedesátých let
ve stejné písni excelovali Miroslav Donutil a Iva Bitová. Přišel
i Pepíno, bubeník z naší původní sestavy a když mi říkal, že při
Slunečném hrobě mu přecházel mráz po zádech, nic dojemnějšího
či příjemnějšího mi sdělit ani nemohl. Na tu písničku jsem se těšil
dlouho než dozrál čas pro její nazkoušení, protože ji znám z doby
zrodu, tedy od původního Blue effectu z konce šedesátých let a že
v našem podání takto mrazivě vyzní mě těší ohromně. Richard ji
sice vždy uvádí jako píseň z filmu Pelíšky, ale ten si ji jen pro
- 253 -
dokreslení atmosféry šedesátých let vypůjčil. Básník a muzikant
Lumír v pozadí sálu vše tiše pozoroval a pozorně poslouchal. To
nás pak přepadá tréma, neboť odborný dohled vždy více svazuje
emoce. Přišli se na nás podívat i muzikantští kolegové z Edenu
a tak jim návštěvu určitě oplatíme na stejném místě v dubnu, až
budou sami hrát. Z Kouřimi u Kolína za námi přijela zase
partička z Mlýna Davídkov, kde jsme před lety mnohokrát
a nejraději hráli a vedla ji samotná paní mlynářka Marta a pan
mlynář Václav. Neztratila se ani mlynářská dcerka Karolína,
kterou známe od jejích třinácti let a přes její relativně drobnou
postavu jí bylo vždy a všude plno. Řádila už tehdy na mlýně jako
dnes v osmnácti i se zlomenou rukou u koně, který rozzařovala
svou nekonečnou energickou aurou. Nechyběli tentokrát ani
legendy táborského bigbeatu, Jarda Hlava jako zakladatel The
Ants a Milan Cvígr alias Šmikis, bubeník z přeživší poloviny
tragicky zesnulých Sklepníků, kteří hráli ještě počátkem
sedmdesátých let na Střelnici, která tehdy praskala ve švech a tak
je mi docela líto, když vidím dnes Střelnici po nákladné rekonstrukci se zhasnutými světly a prázdným sálem, ve kterém se nic
neděje. Tato transakce se městu i firmě Dvořák náramně povedla.
Na to bych si v počátcích nové éry po roce 1989 nikdy nevsadil.
Končili jsme i s úklidem aparatury ve čtyři ráno a po Víťově
skvělé česnečce jsme se přesouvali domů. Ti vytrvalejší nebo spíš
odpočatější se účastnili ještě závěrečného hodnocení v baru RX
na náměstí, protože v tu dobu už nikde jinde otevřeno není. Ten
příběh znám už však jen z vyprávění, protože já měl za sebou
náročnou dvoudenní služební cestu do Plzně a tak jsem pověřil
uzávěrkou akce Richarda, protože ten jako agenturní majitel spal
celé páteční dopoledne a pracovali pouze jeho zaměstnanci a ještě
Petra, který jako student konzervatoře se už v pátek dopoledne ve
škole určitě také příliš nepřetrhne. Uzávěrka prý dopadla
výborně, ale já dobře vím, že ty správné informace vyplavou na
- 254 -
světlo boží až o něco déle a o to s větší chutí je pak včlením do
příštího příběhu.
• Vzpomínky na Afriku
Od 28.3.2008 jsme plánovaně tři týdny nevystupovali
a neplánovaně řešili zčistajasna personální problém na bubenickém postu. Petr nám oznámil, že chce s námi i nadále hrát, ale
přednost při střetu akcí dá vlastnímu pražskému projektu. Richard
hned zavolal Pepínovi, protože střet akcí nastal už 26.4.2008
a pro nás je zcela nepřijatelné rušit domluvená vystoupení.
Poučeni a vykováni třicetiletou praxí hraní, převážně za daleko
těžších podmínek než dnes, víme, že odmítnutá akce znamená
obvykle její ztrátu i do budoucna. Značka a jméno kapely se
budují dlouho a my se dnes cítíme natolik silní, že ji nenecháme
ničím, co lze ovlivnit, jakkoli oslabovat. Pepíno naskočil do
jedoucího vlaku pohotově, individuálně nazkoušel celý repertoár
a tak jsme s ním absolvovali jen jedinou zkoušku a šlo se na věc.
Hráli jsme v sobotu 19.4.2008 na privátní akci pro firmu
Aksamite na Housově mlýně v Táboře, kam jsme se tak vrátili po
dvou letech. Mám li přidělit akcím pomyslně nějaké hvězdičky,
pak této patří z pěti právě pět. Housák se mi vždy líbil, ale
zpočátku byly služby provozovatele žalostné, příjezdová
komunikace nevyhovující a prach uvnitř nesnesitelný a zničující.
Měli jsme podmínku právě v odstranění prachu, který nám před
dvěma lety poznamenal horní dýchací cesty, hlasivky a nakonec
i aparaturu. Požadavku bylo vyhověno a sálek byl před akcí
vymeten do posledního smítka. Atmosféra Housáku je fantastická
a pořád se zde něco vylepšuje a posouvá kupředu. Děvčata ve
stylových kostýmech za barem pracovala tentokrát bezchybně,
pohotově, ochotně a téměř neúnavně. Pivo se už netočilo do
voskových kelímků, ale do krásných keramických žejdlíků,
mexická masová směs se podávala na chlebovém talíři a kousky
- 255 -
pečené masové kýty na dřevěném prkénku. Trámový strop
poskytuje nyní prostoru dokonalou akustiku a tak jsme si večer
užívali v naprostém uvolnění. Nejdříve jsme přidali hodinu a pak
ještě půl, ale to už nás síly opravdu opouštěly. Publikum s námi
bylo natolik sžité, že pokud bychom nevyňali kabely z nástrojů,
hrálo by se snad až do rána. Jak jsou dámy při tanci na stole, je to
pro nás vždy signál spontánního projevu jejich radosti, který se
přenáší vzápětí i na nás a v takové chvíli se dostavuje naprostá
osvobozující euforie. Dámy měly v publiku tradičně převahu
a harmonie jejich pohybů přidávala našim akordům třetí rozměr,
což jsme náležitě vnímali. Určitě budeme nyní hledat cestu i pro
akci veřejnou, kterou bychom na Housáku uspořádali, protože je
škoda nevyužít takový prostor, jehož genius loci je nezaměnitelný
a v městě heren i zcela ojedinělý. Eva trávila plánovanou
dubnovou přestávku v Africe a Richard na Kubě. Eva nám
sdělovala potěšující zážitek o tom, jak se na hotelu seznámila
s dvaaosmdesátiletou dámou, která polyká pravidelně nějaké
černé bobule, po kterých si všechno pamatuje, dobře vypadá
a ještě po nich dokáže doplavat v moři k bójce a zpět bez plovací
vesty. K bójce a zpět bych si zatím troufnul plavat v klidném moři
i já bez černých bobulí, ale pokud bych si po jejich požití dokázal
zapamatovat všechny texty písniček, které hrajeme, pak si je
určitě seženu. Z Kuby si přivezl Richard pocity smíšené, protože
pokračující socialismus na ostrově dospěl nyní ke svému
vrcholnému stádiu a je jen ukázkou, kde jsme se mohli ocitnout
my, pokud by zde před dvaceti lety k žádným změnám nedošlo.
Potraviny na příděl, prázdné obchody, žebrající lidé a touha
k emigraci jsou atributy zapsané do historie vlády Fidela
a posléze i jeho bratra Raula Castrových. Jsme nyní zpátky na
evropském kontinentu v Česku a opět plni elánu do hraní. Dobrá
parta je to podstatné, co vždy drží kapelu pohromadě a my pevně
věříme, že náš vlak zatím nikdo nezastaví. Doplnili jsme si do
- 256 -
kalendáře další akce, jednu privátní na Lipně v Černé
v Pošumaví, pak letní návrat na Pálavu a také se s námi počítá na
Táborských setkáních 2008.
• Něco ven a něco na stůl
V sobotu 26.4.2008 jsme hráli potřetí v Ratibořských horách
místnímu sportovnímu klubu, který pořádá jednou do roka
tradiční pouťovou tancovačku. Začátek byl naplánován na
jednadvacátou hodinu a tak jsme si dali sraz až v osmnáct, což
bylo velmi příjemné. Pak je možné věnovat se téměř celý den
privátním aktivitám či odpočinku. Někdo závodil na motorce,
někdo plel na zahradě, někdo cvičil, někdo jezdil na kole a někdo
běhal za psem, někdo hrál něco ven a něco na stůl, zkrátka
probíhal pohodový jarní víkend. Na cestě nás zastavil policajt
a obcházel Papamobil, kontroloval Richardovy papíry, ale vše
bylo v naprostém pořádku a tak se s úsměvem rozloučil a popřál
nám šťastnou cestu. Bylo to už jen pár kilometrů. V příjezdu ke
dveřím kulturáku nám bránil kolotoč, na kterém se nikdo netočil,
ale projet se nedalo. Já se vždy vesnických zábav trochu obávám.
Už skutečnost, že před kulturákem stojí pouťové atrakce,
kolotoče, maringotka s papírovými růžemi na špejli a z amplionu
hrají duc-duc hity, mě přivádí do rozpaků. Pak se sejde plný sál
a lidi jsou fajn a hraje se nám dobře a my pořadatelům slíbíme, že
za rok přijedeme zase a vše se opakuje. Je to nakonec příjemné
zpestření hudební šňůry, které člověk rád absolvuje k vlastnímu
potěšení. Jen ty kulturáky rok od roku chátrají, jsou vystavené
postupnému opotřebovávání bez zpětně vložených investic, jsou
vesměs architektonicky nevkusné, akusticky zoufalé a pro lidi
málo útulné. Nějaký milion by si jejich rekonstrukce vyžádala
a na to obce neumějí nalézt prostředky, pokud nechtějí objekt
přímo privatizovat. Pak by se na oplátku možná dočkaly spíše
asijské tržnice nebo sociální ubytovny, než kulturního vyžití a tak
- 257 -
se vše točí v bludném kruhu. Koupili jsme si přepravní vozík či
plošinu s nosností do 150 kg a tak transport beden z auta k pódiu
byl tentokrát méně pracný než jindy. Využijeme ho na všech
sálech, kde je to k pódiu více jak několik metrů a v cestě nestojí
žádné schody, které náš vozík bohužel zdolat neumí. Taková
technika sice existuje, viděl jsem ji při stěhování půltunové
kopírky, kdy pásový vozík na dálkové ovládání srovnal plošinu
do vodorovné polohy a schody vyjel i s nákladem bez problémů,
ale potřebovali bychom na něj další auto se spolehlivým řidičem,
což je v našich podmínkách nereálné. V Ratibořských Horách se
tančilo od první série do poslední, stále byl plný parket a tak jsme
si říkali, že je až neskutečné, že to vše trvá už sedmý rok a ve
stejné sestavě. Hraní nás stále baví a také se rozšiřuje akční rádius
a přibývá rok od roku akcí.
• Šumavské obrázky
První májový víkend v sobotu 3.5.2008 jsme vyjeli na Šumavu.
Hráli jsme na akci neprodyšně uzavřené veřejnosti ve velkém sále
Hotelu Park v Prachaticích. Byl to poslední večer týdenního
soustředění šedesáti adeptek na titul Pretty woman Česká
republika 2008. V devatenáct hodin se podávala slavnostní
večeře, hodnotil se uplynulý týden a vše, co v něm musely ženy
zvládnout. Svůj pohled na věc přijela děvčatům osobně sdělit
i Halina Pawlowská, která bude všechna semifinálová kola
v republice moderovat a pak odpovídala i na četné dotazy typu:
„Kde čerpáte svoji životní energii?“ Odpověděla stručně
a pohotově: „V cukrárně. Chodím tam se svojí kamarádkou, která
měří 149 cm a váží 42 kg. Ona konzumuje a já se na ni dívám.“
Na otázku „Co nyní píšete?“, sdělila, že písňové texty a ten
poslední se jmenuje „Pochod anorektiček“. Pak jsme přišli na
řadu my a zahráli první hodinový blok písní. Na nás navázal host
večera Petr Muk s klávesistou Michalem Šetkou a sálem zněly
- 258 -
největší Petrovy hity. Po výběru semifinalistek ohlášeném
majitelem pořádající agentury jsme hráli téměř nepřetržitě až do
půl jedné. Knocking on heavens door a Baby comeback s námi
dal i Petr Muk a tak to znělo ještě o třídu lépe. Na tanečním
parketu se jen tu a tam objevil nějaký muž z agenturního týmu,
jinak byly poutavé taneční kreace zcela v dámské režii a nás
přepadal pocit, zda už klepání na nebeskou bránu nebylo
vyslyšeno a to co právě prožíváme, není už naše existence mimo
fyzický svět v pověstném světle na konci tunelu. Bylo velmi
náročné soustředit se na texty a schéma písniček, odehrát všechny
noty ve správné podobě a současně neztrácet kontakt s publikem.
Nějaká chybička se v takto náročném prostředí vloudí vždy, ale
celková příznivá atmosféra večera vše zahladila a hrálo se nám
příjemně. Nemuseli jsme se starat o zvuk, který byl tentokrát plně
v rukou techniků karlovarské firmy Aktion a tak jsme si náležitě
užívali takový bezstarostný pocit a samozřejmě i o dvě třetiny
méně náročný transport aparatury. Po naší produkci pokračovala
ještě diskotéka, ale to už jsme konzumovali všechny lahůdky
z připraveného rautu a zapíjeli je jakostním přívlastkovým vínem.
Sauvignon z kategorie výběru z bobulí, ročník 2006, byl
obzvláště chutný a tak jsme jej ochutnávali ještě dvě hodiny
a senzačně se bavili. Ani nevím, kdo řídil na zpáteční cestě, vím
jen, že já to nebyl a že jsme bez újmy na zdraví a duši šťastně
přistáli ve čtyři ráno na staroměstské základně. Co dodat?
Šumava je krásná jako na obrázku. V květnu nás čeká ještě jedno
šumavské vystoupení, bude však orientováno více jižním
směrem, k lipenské přehradní nádrži v Černé v Pošumaví
a věříme, že nebude o nic méně kouzelné než to prachatické.
• Comeback
V Ústrašicích hrajeme obvykle dvakrát do roka, jednou v pevném
termínu, vždy na Boží hod vánoční 25. prosince a podruhé pak na
- 259 -
jaře v druhé polovině května podle toho, jak máme volno a jak se
pořadatelky Šárka se Slávkou dohodnou. Na Vánoce byl sál
doslova našlapán k prasknutí a tak se na jaře přikročilo k cenové
regulaci a vstupenka se prodávala za 150,-Kč. Uzavřelo se přísálí
a hlavní sál se vyprodal do posledního místa. Stoly byly uspořádány více klubově a při hořících svíčkách vznikla kouzelná
komorní atmosféra. Přišli ti, kteří nás mají nejvíce rádi a bylo to
opravdu znát. Richard hrál na svém Peršanu zase bos a usrkával
Becherovku, což je dokladem absolutní pohody. My ostatní obutí
jsme byli také v pohodě, jelikož jsme už přezuli na letní gumy
a to se hraje vždy uvolněně. Do sestavy se za bicí vrátil po devítiměsíční odmlce nastálo opět Pepíno, protože Petr dospěl
k rozhodnutí upřednostnit účinkování v pražském projektu se
svými spolužáky a my v žádném případě nechceme rušit dohodnutá vystoupení, která by s jeho vybranými termíny kolidovala.
Myšlenka dvou bubeníků v alternaci tak byla pohřbena v jejím
samém zrodu, protože chceme být naladěni na společnou frekvenci hudebních prožitků a vnímání, které jsou podle našeho
názoru nutným předpokladem úspěchu, kompaktnosti a fungování souboru. Po první sérii jsme ještě manipulovali se zvukovou
aparaturou, aby to nehučelo. Basové reproduktory putovaly na
parket, protože duté pódium, na němž byly původně umístěny,
tvořilo nežádoucí rezonanční prostor a jeho kmity se pak
přenášely zpětně přes mikrofony do soustavy. Od druhé série tak
problémy se zvukem zmizely a je jasné, že to příště v Ústrašicích
musíme uspořádat naprosto stejně. Od pořadatelů jsme obdrželi
tradičně dárek, tentokrát černou froté osušku s oranžovou jmenovkou a tu budeme vyvážet na všechny akce. Nikdo v kapele
nemá stejné jméno a tak si je dozajista nespleteme. Série skladeb
střídala sérii a publikum bylo neúnavné. Parketu vévodily tentokrát všechny tři dcery Pepína a taneční kreace, v nichž se vznášely, mi připomínaly nejvíce balet na ledové ploše. Možná by se
- 260 -
pořadatelům vyplatilo objednávat příště naše vystoupení s touto
originální taneční formací. Najednou byl konec …, tak rychle to
uteklo ve výborné zábavě. Lehce po druhé ranní jsme přidávali
ještě kousek a pak už následovalo jen loučení, motání kabelů,
skvělá večeře od paní Nadi, skládání beden do Papamobilu podle
přesného a nezaměnitelného plánu, dva Machače, což jsou
speciální bodyčeky, kterými Richard posune basové reproboxy
o pár milimetrů dovnitř, aby se daly dovřít zadní dveře a mohlo
se bezpečně vyjet. Za volant usedla Eva a točila jím za plynulé
jízdy podle potřeby oběma směry a tak jsme nejkratší možnou
cestou zakrátko doputovali až ke zkušebně. Připomněl jsem to
v souvislosti s příběhem, který před časem vysílali v televizi a v
němž představili jednu paní z Anglie, která uměla v autě zatáčet
jen doleva. Dojela sice vždy tam kam potřebovala, ale cestě
předcházelo nutně nejméně hodinové sezení nad mapou, při
kterém plánovala trasu k cíli tak, aby nemusela točit nikdy
vpravo. Jak složila zkoušky mi není jasné, ale zřejmě měla štěstí
a její zkušební jízda v levotočivé spirále dostatečně přesvědčila
odpovědného komisaře o její způsobilosti k řízení. Potěšila nás
nabídka k vystoupení při oslavě Rádia Blaník, které se uskuteční
první srpnovou sobotu na Žižkově náměstí v Táboře a ještě
pozvánka k produkci na svatbě jednoho Divokýho Billa
v Českém Brodě. Rýsuje se to hezky a okruh působnosti se rozrůstá, což nám činí velkou radost.
• Swing
Poslední květnový víkend, v sobotu 31.5.2008, jsme odjížděli
hrát do hotelu Swing v Radslavi u přehradní nádrže Lipno.
Radslav je částí Černé v Pošumaví a jede se tam přes České
Budějovice, Český Krumlov, Kájov a další kouzelná místa, nad
kterými zrak přechází, srdce plesá a duše rezonuje. Naposledy
jsem zde slavil v červnu roku 1976 vítězství fotbalového týmu na
- 261 -
Mistrovství Evropy a dodnes si pamatuji pověstnou Panenkovu
penaltu, kterou tehdy rozhodnul o našem vítězství ve finále nad
Německem. Že by se to letos zopakovalo? Svoji pravidelnou
čtvrtletní akci zde tentokrát pořádala firma s celostátní působností, Kompakt s. r. o. V jejím čele stojí už sedmnáct let úspěšný
manažer pan doktor Kaninský a ten nás pozval letos již podruhé
do kulturního bloku, jenž celé setkání pracovníků firmy završuje.
Hráli jsme v hlavní hale hotelu hned vedle terasy s výhledem do
zahrady, na les a vodu, a protože bylo nádherné počasí, podtrhoval takový pohled i krásnou atmosféru slavnostního večera. Pan
doktor opět zpíval za našeho doprovodu Severní vítr, což je už
tradiční záležitost a zřejmě také hymna firmy. Moravská sekce
Kompaktu, která se výrazně prosazovala již v Poděbradech, kde
jsme v lednu také hráli, na sebe nenechala dlouho čekat a vyrazila
vzápětí po prvních tónech na parket. V takovém duchu pak
pokračovala zábava až do samého konce, který byl naplánován do
jedné hodiny po půlnoci. Stále jsme však museli přidávat série
a poslední nota zazněla tedy až krátce po půl třetí. V hotelu byla
ubytována i mládež z Německa, která se k zábavě v závěru také
připojila a akce tím nabyla mezinárodního rozměru. To jsme byli
již opravdu na pokraji sil a jen malý zbytek jsme si šetřili na
stěhování aparatury, která je na konci vždy o chlup těžší. Richard
potřeboval ještě o něco více energie na řízení do Tábora, což
zvládnul bezpečně a úspěšně jsme tak dorazili až na základnu.
Noční bouřky způsobily na Českobudějovicku řadu problémů.
Přívalové deště doprovázené i krupobitím za sebou nechaly
pokácené stromy a zatopené sklepy a tak jsme projížděli centrem
Českých Budějovic po silnici plné vody, kterou kola Papamobilu
nebezpečně rozkrajovala a tím vytvářela nejméně metrový gejzír
po stranách vozu. Po ulici naštěstí nikdo nešel nebo jsme ho
alespoň pod hladinou neviděli. Na Borku to bylo už dobré a v
Táboře nebylo po dešti ani památky. Krajské město si holt
- 262 -
všechno hezké nechá pro sebe. Vybavil se mi srpen 2002, kdy
jsme s Richardem odjížděli na dovolenou do Chorvatska a v
Českých Budějovicích to vypadalo tehdy podobně. Den poté však
začaly největší záplavy v historii České republiky a my je
sledovali pouze přes satelit z televizní obrazovky od slunného
Jadranu. Když jsme se pak vrátili opálení jako exoti z rovníkové
Afriky domů, bylo v Česku už po dešti a voda se vrátila do
původních koryt. Říká se tomu být v pravý čas na pravém místě.
Domů jsem dorazil po uklizení aparatury na rozhlasové zprávy
v šest a tak jsem lehce posnídal, vypnul mobil, zaplašil myšlenky
a co se dělo celé dopoledne netuším. Bylo to krásné, děkujeme.
• Střídavě oblačno
Křížovští si u nás objednali na rok 2008 dvě akce na letním
parketu pod hvězdami. Náhradní sál pro případ nepříznivého
počasí nemají a akce se za deště ruší. Pro nás je to značné riziko,
protože o obsazené termíny často stojí i jiný pořadatel v nějakém
sále, ale účast jsme v Křížově předem slíbili a tak jsme
dodatečnou změnu už nijak neřešili. V sobotu 7.6.2008 ráno bylo
v Táboře nádherné počasí a vypadalo to, že hra nebude ohrožena.
Po obědě se to však zlomilo a začalo pršet. Když déšť neustával
ani ve čtyři odpoledne, byl jsem přesvědčen, že hrát nejedeme
a těšil jsem se na fotbalový zápas se Švýcarskem. Telefonicky
jsme ještě ověřili klimatické poměry v místě akce, tedy na okrese
Benešov asi dvanáct kilometrů od Vlašimi a kousek za
Načeradcem. Rozkaz zněl jasně, počasí je slunečné, obloha bez
mráčku, není důvod nepřijet a tak jsem narychlo sbalil vše potřebné, několik vrstev oblečení a pádil na místo srazu. Jak jsme se
blížili k Mladé Vožici, kde jsme nabírali do naloženého Papamobilu Radka, obloha se skutečně modrala a mráčky byly bílé jak
beránci nad Temelínem. i když bylo poněkud chladněji než by na
letním parketu mělo být, vypadalo to, že nám hraní půjde od ruky
- 263 -
i od úst. Po dvacáté hodině byla aparatura nainstalována a vzápětí
se zamračilo a spadly první kapky. Narychlo jsme přetáhli před
pódium nepromokavou plachtu osm krát dvanáct metrů, kterou
pro takové příležitosti vyvážíme a čekali jsme jak to dopadne.
Pak jsem volal ještě do Tábora, kde se naopak k večeru vyčasilo,
ale tam žádný letní parket bohužel není. V devět se sjeli i přes
nepřízeň počasí lidé, přestalo pršet a tak jsme se pustili do první
série. Docela se to nakonec sešlo, i když loni v létě bylo narváno
daleko víc. Uvidíme příště, tedy 16.8.2008, což je o prázdninách
a dá se tedy předpokládat, že to bude lepší. V jednu jsme podle
plánu neskončili a na vyžádání publika jsme po přestávce ještě
přidávali sérii do dvou hodin. Dostali jsme křížovský guláš na
zahřátí a doplnění energie, sbalili cajk a jeli domů. Fyzicky to
bylo velmi náročné, protože v chladu je výdej energie daleko
vyšší a tak jsem do sebe napral po příjezdu domů ihned bobule
s minerály a vitamíny a velmi dlouho odpočíval. Z pátečního
maturitního večírku jsem odešel velmi brzy a jsem rád, že se mi
to celkem bezbolestně podařilo, protože v opačném případě bych
byl zcela nepoužitelný. Odpovědnost vůči kapele je holt na
prvním místě a jinak to ani nejde. Naštěstí mám kolegy, kteří to
podrželi s absolventy do čtyř do rána a zachránili pověst sboru.
V červnu nás čeká ještě příští sobotu hraní v Želči v okrese Tábor,
kde obec slaví 130 let založení Sboru dobrovolných hasičů
a místní Základní školy. Bude podle předpovědi chladněji a tak
jsme přemluvili starostku, abychom hráli v kulturním domě.
Želečtí na to mají vyčleněné speciální konto a pro veřejnost bude
vstup úplně zdarma. My se vrátíme spolu s Richardem a Pepínem
na tento sál po více než dvaceti letech. Jsem docela zvědav, jaké
změny tam za tu dobu nastaly. Zábavy v osmdesátých letech
v Želči řadím ve svém osobním žebříčku mezi legendární
a doufám, že paní Křížová bude zase dělat nekonečno.
- 264 -
• Nekonečno
V sobotu 14.6.2008 jsme se vrátili do sálu kulturního domu
v Želči na okrese Tábor po více jak dvaceti letech, tedy exOrioni,
já, Richard a Pepíno a vlastně tak trochu i Radek, který na nás
tehdy byl právě tady s Monikou. Řekl bych, že se na sále i na
pódiu doslova zastavil čas. Z legrace jsem poznamenal, že bude
za oponou určitě ještě kanape, na kterém po vystoupení v roce
1986 odpočíval Karel a ono skutečně bylo. Dámy z pořadatelského týmu přinesly hned v úvodu z domova řízky s bramborovým
salátem, tvarohové svatební koláčky a kremrole a tak jsme ve
staré šatně za oponou, kde jsme před lety konzumovali totéž,
vzpomínali na staré časy. Přišlo mi absurdní, že za doby
nesvobody byl kulturní dům opečováván, restaurace fungovala,
hrálo se zde divadlo a tým místních divadelníků hýbal obcí. Dnes
jsou sál i hospoda uzavřeny a chátrají, lidé prý nikam nechodí
a kultura se přesunula před televizní obrazovky. Pokus o Želečské
obrození byl učiněn právě nyní u příležitosti oslav 130 let od
založení želečského Sboru dobrovolných hasičů a místní
Základní školy. Starostka obce dala dohromady víkendový
kulturní program a pozvala k závěrečnému vystoupení i nás. Nejdříve jsme měli hrát venku, ale počasí bylo chladné a tak jsme už
na základě týdenní předpovědi přesunuli produkci do Kulturního
domu. Že se již dlouho nepoužívá bylo jasné hned po příjezdu.
Před zadním vchodem, který známe a který vede přímo na
pódium, bylo zaparkované auto, které nám bránilo v transportu
aparatury. Nechali jsme vyhlásit SPZ dechovkou, která právě
účinkovala u kostela a za chvíli přišel starší pán přeparkovat.
Richard zacouval až ke vchodu a nastal problém č. 2. Nebyly
klíče. Běhala starostka, běhali hasiči, volali mobilem na různá
čísla a stále někdo přinášel různé svazky klíčů, které do zámku
nepasovaly a byly zřejmě od úplně jiných dveří. Nakonec si
někdo vzpomněl, že firma Spilka a Říha provádí v sále stavební
- 265 -
úpravy a zřejmě bude mít ten správný klíč u sebe. Byla to pravda,
ale majitel firmy nebyl doma a tak prý jeho syn ví, kde klíč má
a nakonec ho skutečně našli a asi po půlhodině přivezli. Instalace
aparatury mohla začít. Božejáci u kostela hráli do devíti a protože
hospoda v kulturním domě nefunguje, zabezpečovali pitný servis
hasiči. Ti museli vše také přestěhovat od kostela do sálu a za nimi
se přesunulo i početné publikum. Sál byl plný do posledního
místa a mohlo se začít. Pobavila mě příhoda, kterou nám vyprávěl
Marcel Kříž, který kdysi zábavy se spolkem divadelníků v Želči
pořádal. Ptali se ho prý místní dámy, kdo že to tu večer hraje.
Odpověděl že Dušák, protože Richarda si z dob tehdejších zábav
pamatují a oni se prý divily, že ještě žije. Dnes už na sále tančily
jejich děti a to se mi zdá až neskutečné. Pepíno si vzpomněl, že
právě v Želči měl v roce 1986 rozlučku a poslední hru s kapelou,
protože se mu narodila třetí dcera Peťaska a dostal doma prý nůž
na krk. Užívali jsme si to právě i kvůli nostalgii, která se na
takovýchto, pro nás dnes již legendárních, místech zcela zákonitě
dostavuje. Přijel z Tábora i zpívající cestovatel a básník Lumír,
také pan ředitel Comettu a skvělý muzikant z kapely Eden Petr
Pistulka, nejlepší fotograf v regionu Zdeněk Zeman s chotí,
dcerou a zetěm a tak bylo jaksepatří veselo. Měli jsme hrát do
jedné a protože publikum bylo skvělé, přidávali jsme ještě série
do půl třetí. Hrnuly se i objednávky dalších vystoupení, ale v létě
máme obsazeny všechny možné termíny a tak jsme nemohli
zájemcům vyhovět. Snad někdy příště. Hrálo se nám výborně
v atmosféře světel, která obsluhoval František z týmu Romana
Máje a tak už mě ani nepřekvapovaly tančící dvojice stejného
pohlaví po pódiem. Hoši to naštěstí nebyli a tak se mi na ostrově
Lesbos docela líbilo. Kulturní dům prý nyní projde rekonstrukcí
a uvidíme, čeho se za rok dočkáme. Zda zvítězí tradičně lidová
tvořivost řemeslníků, kteří dnes stojí ve většině případů tzv. mimo
mísu a je to pak na rekonstruovaných objektech všeobecně
- 266 -
patrné, nebo zvítězí rozum a profesionalita investora, který zadá
uváženě projekt odborníkům, kteří o kulturní produkci
a požadavcích na ni alespoň něco vědí.Když jsem viděl na sále
dlažbu imitující parkety, myslel jsem, že blouzním, byla to však
realita. Chyběla na zdi už jen přípojka na hadici a uprostřed sálu
kanálová mřížka. Co není dnes, může být zítra. Čemu se nakonec
divit, když na plakátovací ploše přímo na domě vévodí plakát
Discotheque Pojbuky s podtitulem Dobrý den, kozy ven. Přeji
všem ze Želče, aby se jim jejich Kulturní dům povedl, aby tam
byla radost hrát i chodit, aby se tam vrátila hospoda s podnikavým majitelem, aby mladí navázali v pořádání kulturních akcí na
tradici místních slavných divadelníků, aby se do vsi vrátil vkus
a rozum, aby lidé drželi pospolu a aby se jim dařilo. Paní Křížová, jak jsem avizoval na konci minulého příběhu, nakonec přišla,
„nekonečno“ však dvacet let neprováděla a tak nám ho k naší
lítosti nepředvedla. Povedený kousek se prý musí oprášit a znovu
nazkoušet. Nedočkali jsme se ani dostřiku na dálku a na terč,
který si pamatuje nejvíc Richard, který tehdy z nabídky uvedených dvou možností volil z neznalosti právě terč a zásah Mileny
Křížové byl k naší radosti stoprocentně přesný. Jinak se nám
v Želči velmi líbilo a děkujeme tímto paní starostce za pozvání.
• Jam session
Druhý prázdninový víkend, 12.7.2008, jsme odjeli hrát do
Maříže. V restauraci Oáza, která je součástí objektu, ve kterém se
rodí autorská originální keramika, jsme hráli červencové
vystoupení již potřetí, když nepočítám jedno mimořádné
podzimní vystoupení v roce 2006. Mařížské akce nesly vždy
pečeť tajemnosti, mimořádnosti a jakési posvátnosti. Je to dáno
určitě historií a duchem místa, energií, elánem a fantazií lidí, kteří
to tu vymysleli i zrealizovali a také týmem zajišťujícím nepřetržitý provoz firmy. Proto sem jezdíme tak rádi a přesto, že zde trvá
- 267 -
produkce vždy do časných ranních hodin, vstáváme poměrně
brzy a cítíme se skvěle. Přijíždí sem za námi i přátelé z Tábora
a Prahy a tak je večírek na Oáze vždy více srdečnější, což se nám
líbí. Tentokrát zavítal na Oázu i Roman Štefl, autor známého hitu
Ilony Csákové Amsterdam, který žije střídavě v Německu, Praze
a Slavonicích. V takové domácí atmosféře se pak Více improvizuje a zaznívají i hity z počátku naší kariéry, které jsme několik
let nehráli. V závěru pak putují nástroje do rukou dalších přítomných muzikantů, kteří inspirováni vínem a ženami přidávají
nejlepší kousky svého umu a je to velice příjemná relaxace.
Průjezd Českou Kanadou, ve které se Maříž nachází, nás vždy
inspiruje k vymýšlení scénáře k indiánskému filmu. Tentokrát
připadla Evě role spoutané ženy u osamělého stromu, Richardovi
role náčelníka Velkého Bizona, Radkovi kmenového šamana,
Pepínovi strážného spoutané Evy a já jsem se obsadil do role
jejího osvoboditele, protože na vojně jsem byl v plížení hodnocen
podplukovníkem Skařupou výtečně. Scénku jsme na zpáteční
cestě neskutečně odehráli a Eva pak pořád telefonovala domů, že
přijede později a chtěla to opakovat. Tak krásně ji prý nikdo ještě
neosvobozoval. Nebylo to však jednoduché, když Pepíno v roli
strážného podal svůj životní výkon. Šaman Radek musel zabavit
náčelníka Velkého Bizona a s pomocí jedné místní krasavice se
mu to dařilo tak, že jsme měli asi hodinové zpoždění. O tom však
až někdy příště. Kapela musí mít také nějaké svoje tajemství:).
Eva nás odměnila po příjezdu borůvkovým koláčem a tak mohla
zůstat doma na Sezimáku a od vykládání aparatury byla skutečně
osvobozena. Děkujeme Markétě za pozvání a péči o nás, publiku
za hezkou atmosféru, personálu Oázy za veškeré poskytnuté
služby, Petrovi za Jam session Oáza 2008 a Big Bizonovi za
šťastný návrat domů.
- 268 -
• Pro Strážnicu
Po týdnu chladu a deště se v sobotu 26.7.2008 vyčasilo a vyhřálo
a my jsme na akci v Liderovicích u statku firmy Aksamite mohli
hrát bez jakýchkoli obav o poškození aparatury vlivem klimatické
nepřízně. Pro Aksamite jsme hráli na jejich výroční červencové
akci již potřetí a velmi si vážíme přízně, kterou nám takto
projevují. Richard v roli generálního zvukaře odjel na akci těsně
po obědě a nám ostatním zbyl čas pro osobní relaxaci. Když jsme
dorazili Radkovou Toyotou před šestou na místo, měl Richard už
postavenou aparaturu a tak jsme si jen zapojili pár kabelů
a hejblátek, vybalili kytary, flétny, harmoniky a bicí a bylo
hotovo. Jak příjemná změna. Stěhování všeho je na muzice asi
nejméně příjemné, když zabírá obvykle padesát procent
celkového času akce a stejně tak i sil. Pódium je tradičně na
krytém vleku pro dopravu sedacích souprav a nejtěžší je dostat se
na něj. Pořadatelé sice vždy přistaví ke straně dřevěné palety a na
ně ještě jeden stupínek, nicméně o pohodlném a bezpečném
výstupu i sestupu se nedá mluvit. Jinak je na tom excitovaná část
publika, ve které se vždy najde několik jedinců, pro které je
překonání výškového rozhraní pódia hračkou a ti se pak chtějí
ukázat ostatním z výšky a derou se nám k mikrofonům a zakopávají přes kabely a stojany do nástrojů, odkud je musíme lovit,
páčit a strnadit. Nejdříve hrozí zásah mikrofonu do zubů
a následně zlomení kytary nebo stržení bicí soupravy. Letos se
o popsané extempore postaral zástupce moravské sekce ze
Strážnice, který před každou skladbou vykřikoval: „Pro
Strážnicú“ a když to publikum patřičně neocenilo, jal se drát
vzhůru. a jak se tak často dral, zdálo se mi že nadrátovanej byl
docela dost a zase jsem si vzpomněl na připomínku jednoho
kamaráda, který vždy tvrdí, že už za Pelhřimovem začíná Asie.
Na druhou stranu je třeba podotknout, že podobní dráteníci se
najdou téměř všude bez rozdílu hranic a regionů. Jinak bylo
- 269 -
publikum více než skvělé, spousta nadaných tanečnic na travnaté
ploše pod pódiem nám posílala energii do žil a ta tam dlouho
držela. Richard dostal od Jarušky speciální rukavici z materiálu
vyvinutého pro NASA, která prý udrží posilující energii jako páru
pod pokličkou a tak jsem si ji na chvíli půjčil i já na levačku, jejíž
zápěstní šlacha mě trápí už dlouho z namáhavého stisku strun.
Napadlo mě hned, že by se nemusela z takového materiálu
vyrábět jen rukavice, když to má takové zázračné účinky. Je fakt,
že to fungovalo a tak mám nyní levou ruku o pár let mladší než
jsem sám a budu pravděpodobně slavit dvoje narozeniny. V rámci
nádherného večera pak probíhala ještě výuka latinsko-amerických
tanců pod vedením Tibora Stana a Lucie Tošenovské, vystoupení
skvělé taneční formace Kancioneta a samozřejmě i koncert pro
gurmány v podání Pala Meryho, jehož repertoár tvořily
excelentní vepřové a hovězí steaky. Vzlétl i balón, v jehož koši
stál vrchní pilot, pár zpřízněných osob a výherce tomboly. Tekl
nepřetržitě plzeňský Prazdroj i Gambrinus, točila se stále dokola
podél horizontální osy dvě prasátka a když jsme před třetí hodinou odjížděli, zněly ještě hity z CD a vše bylo v pohybu. Radek
odjížděl okamžitě na týdenní dovolenou k Jadranu a tak bude na
Žižkově náměstí v Táboře v sobotu večer 2.8.2008 na Pouti Rádia
Blaník, kde na závěr vystupujeme, zářit jako pravý Indián.
Zrovna mi za zády zní reklama z Rádia Blaník, které jsem si
z důvodu naší účasti právě naladil a slyším "Petr Kolář, Maxim
Turbulenc, Vláďa Hron a Big Papa." Tak si také nalaďte a přijďte
se podívat.
• Blaník 106,8 MHz
Někdy v květnu mi zavolal Richard, že jsme dostali nabídku
Rádia Blaník k účinkování na jejich akci pořádané v Táboře na
Žižkově náměstí, velké pódium, silná aparatura, televizní hvězdy
a řádově tisíce lidí. s představou celoplošné rozhlasové reklamy
- 270 -
kapely a cenné zkušenosti z takového typu vystoupení jsme
nabídku přijali, i když náš repertoár z Blaníku mírně vybočuje.
V sobotu 2.8.2008 akce Rádia Blaník ve čtrnáct hodin vypukla
a my jsme byli u toho. Celý předcházející týden skutečně zněla na
vlnách Blaníku reklama na všechny účinkující a tak nyní bude
vnímat název Big Papa pozorněji určitě i více lidí mimo Tábor.
Vyjíždíme v poslední době na akce často za hranice okresu
i kraje, protože na jednom místě se prostě tak často hrát nedá
a nakonec nabídky odjinud jsou velmi zajímavé. Nyní nás čeká
výlet na Pálavu, do nádherné vinařské oblasti u Novomlýnské
nádrže. Hráli jsme v hotelu Pavlov na jaře a majitel, který nyní
pořádá velkou sportovní, turistickou a kulturní akci nás pozval
k účinkování v dramaturgicky bohatém programu. Vystoupíme po
koncertu Anny k a jejího bandu s věhlasným a legendárním
Gumou Kulhánkem na basu v závěru celé akce, která se odehraje
na velkém pódiu pod hvězdami přímo na pláži přehradní nádrže.
Na náměstí v Táboře to v sobotu žilo, přišly skutečně tisíce lidí
a tak se dostavila i mírná(?:) tréma před domácím publikem.
Říkal jsem si, že kdyby oslava byla třeba v Pelhřimově nebo
v Kojčicích, hrálo by se mi volněji, ale nabytá zkušenost je tak
o to více cennější. Radek prý byl nejveselejší a nejuvolněnější,
zřejmě nabitý pozitivní energií od Jadranu, odkud se právě vrátil.
Pódium stálo na dolní straně náměstí před restaurací Havana, kde
posedávalo na terase také mnoho lidí a informace, že za pódiem
byl zvuk hrozný, ale vepředu vynikající, mě nadmíru potěšila. Je
to fyzikální princip šíření zvuku nízkých a vysokých frekvencí.
Ještě že to nedopadlo s hodnocením obráceně. Jo a také prý byl
vynikající zvuk na WC v Havaně. i to je fyzikálně vysvětlitelné,
protože za zdmi se basové frekvence utlumí a zvukové spektrum
se vyváží. Na pódiu se před námi vystřídali postupně
těžkotonážní Maxim Turbulenc, subtilní Pepa Vágner,
charismatický Petr Kolář, elegán Vladimír Hron a pak už jsme
- 271 -
hrnuli vybrané songy do lidí ve dvou kompaktních blocích více
než dvě hodiny. Kolem čtvrt na deset se připojilo živé vysílání
Blaníku a odpočítával se odpal ohňostroje. Byl krásný a na
zhasnutém náměstí mi poskytoval dostatečné světlo pro sbalení
aparatury, kterou jsme pak následně naložili, odvezli na základnu
a mohli se vrátit na pokoncertní posezení do Havany. Bylo asi
jedenáct, dostavil se i mírný hlad, ale do českých hospod se vrátil
socialistický zlozvyk zavírat kuchyni v deset nebo i dříve a tak
jsme v závěru stihli alespoň klobásku u Lenčina Chlastánku.
Máme z vystoupení docela dobrý pocit a chybičky, které se
vloudily nebyly zásadní. Proběhla dokonce naše autogramiáda,
kdy jsme se podepisovali na barevné plakáty k nápisu Big Papa
a také na paže a další části těl mnoha dívek a žen. Děkujeme
Blaníku za pozvání, kterého si vážíme a také nebi, které se po
vydatné podvečerní přeháňce zjasnilo, zvukaři za příjemný zvuk
před pódiem a lidem, že zůstali i po náročném odpoledním
programu až do konce.
• Uzávěrka pocitů
Na záznam pavlovského příběhu, který se odehrál ze soboty na
neděli, tedy z 9.8. na 10.8.2008 jsem si ponechal den na
rozmyšlenou a to především proto, že akce trvala 28 hodin
a někteří jsme nemohli zaboha usnout. Dost dobře bych to mohl
popsat jako nekonečný příběh skládající se z nespočetně mnoha
střípků, jež měly i neměly nějakou souvislost. Několika slovy
můžu bez obav sdělit, že to bylo nádherné. Vyjížděli jsme
z Tábora v 11 hodin dopoledne a tak hned po naložení nezbytné
aparatury jsme za jízdy obědvali. Někdo konzumoval řízek, jiný
bagetu od pumpy, ledový čaj z plastu, kávu z termosky atp. Když
jsme po časově i fyzicky náročném úseku na D1 konečně odbočili
u Brna k jihu na Mikulov, dostavil se pocit uvolnění a my
nezadržitelně směřovali na Pálavu. Překročili jsme pověstnou
- 272 -
hranici kruhu, ve kterém pokládáme vystoupení za téměř domácí
a Pavlov leží už za ní. To vždy o něco víc zlobíme a ještě více si
to užíváme. Už po cestě jsme míjeli několik velkoplošných
poutačů na akci, kde jsme hráli společně s Annou k a jejím
bandem. i regionální rozhlasová stanice Rádio Jih vysílala spot
s Big Papa. Akce byla open air, neboli pod širým nebem, a tak
jsme se trochu strachovali o počasí, na kterém je vždy úspěch
koncertování pod hvězdami závislý. Na Pálavě bylo hezky, i když
zpočátku větrno, ale při soumraku nastalo uklidnění. To už se do
kempu ležícího v areálu Yacht Clubu na břehu Mušovského
jezera scházeli lidé a koncert Anny k měl nádhernou atmosféru.
Skvěle celý projekt, jenž nesl název Pálavský krpál, ozvučil
brněnský mistr zvuku Saša Nagy a tak výkon legendárního Gumy
Kulhánka na basu, Jirky Janoucha na kytaru i samotné Aničky
k a ostatních členů její skupiny byl více než dokonalý. My jsme
zatím úspěšně proměňovali kupóny na pití a stravu u stánků a já
si lehce připíjel s mnoha známými whiskou, kterou jsem si
přivezl ve speciální manažerské soupravě a která zaslouženě
budila zvědavost a díky svému obsahu i obdiv. Slavil jsem ten
den svůj svátek a to se nedalo jen tak odbýt. Děkuji všem
přátelům za sms, které postupně putovaly do mého mobilu a snad
jsem s odpovědí na nikoho nezapomněl. Začali jsme hrát po
desáté hodině, po Aničce, a tak to nebylo vůbec snadné, protože
její koncert byl fakt nádherný. Hráli jsme nejdříve více jak
dvouhodinový souvislý blok písniček a pak po krátké
pětiminutové pauze ještě delší sérii do čtvrt na dvě. Končit se
mělo v jednu, tak to prý povolil starosta, ale publikum si žádalo
přídavky a vypadalo to, že bychom mohli pokračovat ještě
nejméně hodinu. Nešlo to. Myslím, že se vystoupení hodně
podařilo a ohlas byl skvělý. Když pak těsně pod pódiem na naši
produkci křepčila i samotná Anička K., dostavila se radost z hraní
náramná a užívali jsme si to dokonale. Rozdali jsme na požádání
- 273 -
kontaktní údaje několika zájemcům a tak jsme nebyli na jižní
Moravě zřejmě naposledy. Po vystoupení jsme pak proměnili
zbytek kupónů za Plzničku, steaky a klobásky a přejeli se
ubytovat do hotelu Pavlov. Tam jsme ještě museli ochutnávat
léčivou domácí slivovicu od majitele, hlavního organizátora
a ředitele celé akce, pana RNDr. Zdeňka Janečka. Z jara, kdy
jsme tady hráli poprvé, známe i brněnského herce, básníka,
spisovatele, znalce vína, majitele pavlovského sklípku a především výborného člověka Sváťu Řičánka a s ním jsme museli také,
jako to sám nazval, provést uzávěrku pocitů. Pak už za námi
přišel další kamarád z Pavlova Radek Malina, který nás pozval
ještě na posvícenskou zábavu v místním kulturním domě. Tam už
sice v tu dobu nikdo neúčinkoval, ale lidé neodcházeli. Tak jsme
se postupně seznámili s celou rodinou, kamarády a příbuznými
a nemohli jsme odmítnout ani srdečné pozvání k němu domů.
Buduje v Pavlově nádherný penzion a až ho otevře, bude mít
určitě úspěch. Moravané mají obrovskou výdrž a tak nebyl čas jít
vůbec spát. Rodinné sezení s Radkem, Barčou, Danou, jejich
maminkou a s fotografií jejich syna Herkula bylo kouzelné
a končilo v neděli v poledne. Kolik lahví skvělého vína jsme
vypili nemohu ani spočítat, ale moc, moc se nám to líbilo.
Zkrátka se večírek na Pálavě vydařil a budeme na něj hodně
dlouho vzpomínat. Děkujeme moravskému publiku za skvělé
přijetí, Zdeňkovi Janečkovi za pozvání na více jak příjemnou
akci, poskytnutý servis a zázemí, Radkovi Malinovi a Barče za
nádherný večer, svítání, ráno i poledne, za pohoštění na terase
a tož někdy zase u vás či u nás.
• Shine a Light
Křížovský letní parket pod Blaníkem, kde jsme měli hrát v sobotu
16.8.2008, zůstal v uvedeném termínu prázdný, protože akce byla
pořadatelem den před vystoupením pro špatné počasí zrušena
- 274 -
a tak nás trochu mrzelo, že jsme museli nejprve odmítnout na
stejný termín vystoupení na Červené Lhotě, nabídnout jej jiné
kapele a pak jsme měli najednou neplánované volno. Vyplynulo
z této situace alespoň poučení do budoucna, že se akcím pod
širým nebem budeme spíše vyhýbat, pokud na sebe pořadatel
nevezme plné riziko za nevypočitatelnost počasí. Richard tak
mohl na pár dní odjet do Chorvatska na poslední prázdninovou
relaxaci, i když je to podle mého názoru částečně i stresová
záležitost, když doprava zpět autem trvá 12 hodin a člověk
vlastně končí dovolenou tím nejméně příjemným způsobem. Říká
se, že „konec dobrý, všechno dobrý“ a to u veškerých pobytů
mimo domov není právě kvůli nutným přesunům naplněno. To by
se však člověk nesměl hnout z místa. Muzikantský život souvisí
s cestováním a přesuny velmi úzce a tak si to na cestách všelijak
zpestřujeme k vlastnímu potěšení, aby nám čas rychleji
a příjemněji utíkal. V pátek 29.8.2008 nebyl přesun dlouhý. Jeli
jsme hrát na svatební oslavu novomanželům Šohajovým do
penzionu Karolín u Malšic, kousek za Táborem. Hráli jsme tam
už před rokem a místo jsme měli prozkoumané. Věděli jsme, kam
postavit aparaturu, kde bude taneční parket, kam se chodí pro
pivo, kde je WC, odkud se přivádí elektrické napětí a kde se
parkuje. Přijeli jsme na místo po sedmnácté hodině a na terase
ještě zněly hity v lidovém tónu o mnoha nekonečných slokách.
Tanečníci se točili střídavě doleva a doprava, aby se jim
nezamotala hlava a mně se točila jen při pohledu na ně. Byl jsem
rád, že jsem takového pohybu ušetřen a tak jsem si v pohodě
odpočíval v Papamobilu. Kapela hrála poslední písničku asi
hodinu a já jen v tichosti litoval, že jsem si doma nestihnul dát ani
kávu, abychom nepřijeli pozdě. Konečně zazněla poslední nota
a mohli jsme začít s přípravou aparatury. Po dvacáté hodině došlo
částečně ke generační výměně publika, přišla spousta kamarádů
a kamarádek novomanželů a zábava se rozjela hned od první série
- 275 -
skladeb. Publikum bylo vynikající a bavili jsme se spolu ještě po
druhé popůlnoční hodině. Jak zábava gradovala, komunikace
s tanečníky a posluchači nabírala obrátky a jeden milenecký pár
z Bechyně dospěl k rozhodnutí uzavřít manželský svazek právě
za rok v Jízdárně bechyňského Zámku a kapelou bychom měli
být právě my. Budeme se tedy těšit, že si zahrajeme ve skvostném
historickém prostoru, v sále kde vystupoval i Jarek Nohavica
a celá řada dalších věhlasných kumštýřů. Když se Richard vrátil
po poslední pauze od baru, tlumočil nám i publiku dotaz, který
mu byl právě adresován. Oslovil jej u baru prošedivělý pán ve
středních letech: „Pane rockere, celý večer napjatě čekám, kdy
zakončíte svůj výstup tím, že rozmlátíte kytaru na cucky.“ Asi by
to bylo stylové zakončení akce, ale přece jenom Richardova
originálního Fendera Telecastera by byla škoda. Když jsme byli
před týdnem v kině na fenomenálním snímku Martina Scorseseho
Shine a Light o Rolling Stones, stejná kytara se objevovala
v rukou frontmana Micka Jaggera. Je fakt, že se Richard chystá
ještě přikoupit bílého Les Paul Gibsona za něco málo přes sto
tisíc Kč a rozmlácení kytary by jeho finální rozhodnutí určitě
urychlilo. Zkusil to přehrát na mě, ale já si svého eSGéčka
a elektroakustického Furcha také velmi vážím a střežím je jako
oko v hlavě, nikoli Žižkově. Závěr se tedy odehrál bez destrukce
a odjížděli jsme velmi spokojeni. Děkujeme Radkovi Šohajovi
i jeho manželce za pozvání, za vynikající steaky a další dobrůtky
rautu, publiku pak za skvělou atmosféru, kterou jsme si společně
náramně užívali.
• Záskok
Sobota 6.9.2008 byl od začátku komplikovaný termín pro akci.
Zamluvila si jej Míša Marešová pro svoji svatbu ještě v době, kdy
s námi hrál na bicí Petr Baláš a když se vrátil po čase do kapely
Pepa Hejcman, oznámil rovnou, že ve stejném termínu se vdává
- 276 -
jeho dcera Dana a tudíž nemůže hrát. Míša nikoho jiného než nás
nechtěla a tak zbývala jediná varianta v zastoupení Pepy Petrem.
Petr vyčkával do poloviny prázdnin, zda nebude mít koncert se
svoji pražskou formací a pak záskok potvrdil. Hráli jsme tedy
v kulturním domě v Oldřichově za Mladou Vožicí v sestavě
s Petrem, který repertoár ještě nezapomněl a oživil ho jedinou
zkouškou s námi v týdnu před akcí. Dopadlo to dobře a snad
i Míša byla spokojená. My určitě, jelikož servis byl vysoce
nadstandardní a jen litujeme, že takový sálek není v Táboře,
protože by nám pro akce plně vyhovoval. V Oldřichově je téměř
nevyužitý a v Táboře naopak schází, když střelnický již rok zeje
prázdnotou. To však nemůžeme ovlivnit a tak budeme nadále
vyjíždět k akcím mimo Tábor a dvakrát do roka zahrajeme
U Červeného koně, kde nám Víťa poskytuje přece jenom trochu
odpovídající zázemí. Za týden vyjíždíme v sobotu ke dvěma
akcím, které nelze odmítnout, odpoledne do Prahy na
Smíchovský festival a večer se vrátíme na Táborská setkání právě
k Červenému koni. Je to pro nás premiéra dvou vystoupení
v jediném dni a snad to fyzicky zvládneme. Odpočívat budeme až
v důchodu, který je ještě sakra daleko ?.
• U Anděla a U Koně
V sobotu 13.9.2008 jsme nakládali jen malou aparaturu, neboť
jsme jeli hrát do Prahy na 2. ročník Smíchovského pouličního
festivalu. u Anděla stálo velké pódium se zvukovou aparaturou
a nám stačila jen komba a nástroje. Hráli jsme od čtyř hodin do
půl šesté při 15 °C a vítr si pohrával sporadicky s texty
a schématy písniček, což nebylo úplně příjemné. Byla to dobrá
reklama, protože nápis Big Papa jezdil asi čtrnáct dní na tramvaji
a plakáty na fest byly i v Metru. Tak nám volali několikrát různí
známí z Prahy a hlásili, že nás právě vidí a nás to velmi těšilo. Při
vystoupení jsme zaznamenali na ulici i tanečníky a tanečnice.
- 277 -
Obzvlášť vytrvalý a originální byl asi stopadesáticentimetrový
pán ze Slovenska, který odtančil celý koncert a vypadalo to, že si
ho vozíme s sebou. Jeden pouliční malíř nám nakonec věnoval za
vystoupení dva zarámované obrázky chalup z Babiččina údolí
a tak jsme si odváželi z Prahy dobrý pocit. Chvátali jsme na
druhé vystoupení zpátky do Tábora, kde nás čekalo publikum na
Táborských setkáních U Červeného koně. Tady se mělo začít
v devět, ale když jsme plánovaně v půl osmé dorazili, byli uvnitř
ještě konzumující hosté a tak jsme nemohli instalovat aparaturu
na správná místa. Začali jsme s asi půlhodinovým zpožděním, ale
publiku jsme to vynahradili. Hráli jsme do půl třetí, i když ve
smlouvě s Městem Tábor byl uveden čas do jedné. Letos byla
u koně rekordní účast a kapacita obou sálů, baru i schodiště byla
značně překročena. Tanečnice vtrhly na parket hned v první sérii
a tak to vydrželo až do konce. Prostorově jsme se už nemohli více
smrsknout, nechal jsem si jen jedno místo k stání pro sebe a dvě
kytary a stejně na tom byli i ostatní. Prostě v Táboře chybí hezký
sálek pro tento typ produkce s odpovídající kapacitou, vkusným
interiérem, dobrou akustikou a slušným servisem pro lidi. Je to
v tržním systému docela podivné. Malá naděje problikává
v Muzeu hudby, které bylo provizorně na Táborských setkáních
otevřeno a kde se prostor pro klub nabízí. Uvidíme, jak si s ním
majitel poradí. Fyzicky patřila sobotní vystoupení k nejnáročnějším, protože jsme byli v akci asi 16 hodin a zatím jsme nikdy dvě
vystoupení v jediném dni neabsolvovali. Tak nás pozitivně
nakopnul film o Rolling Stones, kteří hrajou naplno i po šedesátce, že úvahy o ukončení kariéry jsou v nedohlednu. Myslím a na
základě reakcí publika jsem více než přesvědčen, že se večírek
u Koně náramně vyvedl a dodal nám zase hodně sil a motivace.
Pracujeme nyní na dvou kouscích pro radost, legendárním hitu
Lynyrd Skynyrd Sweet Home Alabama a Mišíkově Byl jsem
dobrej. Tak je snad už v listopadu na Hotelu v Sezimově Ústí
- 278 -
vypustíme do éteru. Hostem akce bude Jirka Zoniga a tak se už
těšíme na řádnou pařbu. Amen.
• Divokej večírek to byl
Sobotu 20.9.2008 jsme měli původně obsazenu vystoupením na
městské slavnosti v Benešově nad Černou. Je to obec kousek za
Kaplicí na Českokrumlovsku, k níž nás vážou vzpomínky na
bigbeatové putování po jižních Čechách v osmdesátých letech.
Měli jsme hrát na náměstí, tedy na pódiu pod širým nebem, ale
vystoupení jsme museli nakonec odříct. Volala nám následně
někdy na jaře Lída z agentury Ameba Production a požádala
o hraní na svatbě v Českém Brodě. Pozvání mezi partu Divokýho
Billa se nedalo odmítnout. Když jsme v sobotu po obědě
nakládali aparaturu, bylo velmi chladno a tak jsme se radovali, že
nejedeme hrát ven. Věděli jsme už, že skutečná svatba proběhla
na konci srpna v Itálii, kdo se z Divokýho Billa ženil, že jedeme
hrát místo Českého Brodu do Úval, kde Roman Procházka
s Vaškem Bláhou budují na náměstí v bývalé kovárně hospodoklub a že akce je vlastně svatební after party pro kamarády,
přátele a příbuzné novomanželů. Kluci nám postavili pódium
a vytvořili skvělé zázemí s plynovým ohřívačem vzduchu, barem,
rautem a výtečnou atmosférou, a proto se nám hrálo velmi dobře.
Na dvoře stál pro venkovní posezení stan Rock for people, Jack
griloval polotajnou technologií vepřové, hovězí a krůtí maso
napíchnuté na rotující ose a zabalené pěti závity tlustého alobalu
a drátu. Když se pak drát uskřípnul a stříbrný kobereček odvinul,
nechalo se maso ještě trochu ožehnout do zlatova a musím
přiznat, že něco tak dobrého jsme už dlouho nekoštovali. Pípa na
pivo a malinovku byla samoobslužná a tak jsem oživil dávnou
brigádní zkušenost výčepního z kempu u Knížecího rybníka
a plnil pohár po stěně kalíšku. V závěru jsem nasadil zlatavému
moku hezkou čepici z bílé pěny a pivo vypadalo jako z katalogu
- 279 -
Pilsner Urquell, což dotvářelo pohodu celého večera. Roman
Procházka nám udělal exkurzi po zkušebně Divokýho Billa a tak
jsme viděli zblízka místo, kde se narodily hity tohoto věhlasného
souboru, který se posléze dostavil na večírek v kompletním
složení. Jejich úspěch je v nemalé míře založen na kompaktnosti
celé party, která dokáže zapařit jaksepatří nadoraz a lidé pak
takovou symbiózu vycítí i z pódiového vystoupení. V Ouvalech
se proti Táboru oteplilo a Roman mi to potvrdil i zkušeností, že se
tomuto místu déšť vyhýbá. Když je na obzoru černá hradba
mraků, v Ouvalech prý nespadne ani kapka. Je to místo
s nejnižším počtem dešťových srážek, ale když se spustí, stojí to
prý zato. Tentokrát nespadla ani kapka a tak se v klidu promítaly
z datového projektoru na zeď torza přilehlé budovy fotky
z italské svatby a vše pulzovalo až do brzkých ranních hodin. Na
základnu jsme dorazili v pět ráno a zapomněli na zdi v Ouvalech
kapelní vlajku. Richard ji prý vyzvedne, až bude mít cestu kolem.
Papamobil řídila tradičně bezpečně konstantně abstinující Eva
a vysloužila si v cíli potlesk, protože více jak sedmihodinová
produkce nás značně vyčerpala. Sice si to mírně pokazila
vyhrožováním, že taxík z Prahy stojí 8 000,- Kč a měli bychom
uhradit alespoň polovinu a tak jsem rychle přemýšlel jak z toho
ven. Objednal jsem okamžitě cestu zpátky. Eva však chtěla
zaplatit neodkladně před jízdou v hotovosti na prkno a to jsme
odmítnuli, takže nás vyhodila z vozu a dosáhnuli jsme toho, co
jsme chtěli, a zadarmo. Byli jsme doma. Přivezli jsme si dobrý,
ba nádherný pocit ze skvělé akce s vynikající partou a tak děkujeme za pozvání, za servis, za pochoutky, za atmosféru, za zážitky
a doufáme, že se brzy bude zase někdo ženit. Hodně štěstí do
života přejeme všem zúčastněným a zvlášť novomanželům, ať se
Vám daří.
- 280 -
• Erotic live
Hraní uprostřed týdne přináší vždy komplikace, ale když nás
oslovila zástupkyně akciové společnosti Al Invest, Lenka
Pospíchalová, abychom hráli ve čtvrtek 25.9.2008 na jejich
výročním večírku v hotelu Lázně v Táboře, nabídku jsme přijali.
Jednak jsme si chtěli po několika letech zahrát právě na tomto
místě a také nás motivovalo nové publikum. Lázně jsou příjemné
více než dříve, kdy všechno zářilo novotou a tvářilo se
neodůvodněně nabubřele. Řekl bych, že konečně noví provozovatelé sestoupili z umělého nebe zpátky na zem. Aparaturu jsme
směli stěhovat oknem rovnou na plac, personál byl úslužný,
ochotný, milý a pohotový, naproti přes řeku se točilo opravdové
mlýnské kolo rekonstruovaného Veselého mlýna a na horizontu
prosvítaly siluety starého Tábora. Plzeň prodávali za 30,-Kč a tak
jsme si říkali, že by to byl pro naše hraní téměř dokonalý prostor.
Nemám však úplně jasnou představu nebo přesvědčení, jak moc
jsou Táboráci ochotni putovat za kulturou přes řeku a ještě
kousek po proudu Lužnice do Čelkovic, když most je otevřen
nyní pouze pro pěší. Je fakt, že v Táboře se chodí jen na určitá
místa a jiná, často z minulosti profláknutá nějakým darebáctvím,
se už nechytají, i když se poměry třeba změnily. Privátní firemní
akce jsou pro podnik určitě ekonomicky výhodné, na druhou
stranu se taková restaurace umrtvuje v povědomí lidí. Je-li na
restauraci často nápis „Dnes zadáno“, pak nejsou lidé ochotni
riskovat cestu do ní, aby se následně museli vracet s nepořízenou.
Nicméně máme Lázně v hledáčku stejně jako Kolence na
Třeboňsku. To je malá vesnice se sálem a hospodou, kde se
nadstandardně vaří, peče, čepuje, nalévá i obsluhuje, neboť
hospoda patří těm, co ji provozují a kterou máme s Richardem
otestovanou několik let z letních cyklistických vyjížděk v okolí
Lužnice a Nežárky. Kousek vedle v Kleci u Lomnice nad Lužnicí
hrál Richard s Pepínem v patnácti první tancovačku s osmi
- 281 -
písničkami, které asi desetkrát dokola opakovali. V osmdesátých
letech jsme se tam vrátili, to už jsem s nimi hrál i já, a v sále vždy
naplněném k prasknutí jsme zažívali nádherné chvíle naší
hudební kariéry. Pořadatel Jirka Nohava nás zval tehdy nejméně
třikrát do roka a Klec byla naše oblíbená štace. Hezky se to
vyslovovalo a lidé se vždy divili, proč hrajeme v kleci. Nabízelo
se zdůvodnění ochrany před fanynkami, což byla v těch dobách
reálná potřeba :). Vypadá to, že se kruh pomalu uzavírá a že se
blížíme zpět do oblasti, ve které jsme začínali. Kolence s Klecí
téměř sousedí, ale Klec si budeme šetřit až na derniéru. V Lázních vystupovala s čtyřicetiminutovým písničkovým blokem
pražská formace Abba star revival a hity švédské skupiny zněly
v jejich podání velmi věrohodně. Ukázalo se však, že rozhýbat
rozpačité a nekompaktní publikum složené z obchodních partnerů
firmy z celé republiky je nadmíru těžká záležitost. Nikdo se
nechtěl zpočátku příliš otevřít a tak se parket zaplnil až v naší
závěrečné sérii. To by se pak mohlo hrát až do rána. Je jasné, že
při těchto vystoupeních je publikum předem definované a program je mu předložen hostitelem, který se snaží nic neošidit, čímž
často celý projekt dramaturgicky naddimenzuje. Hosté tak mohli
konzumovat vynikající pochoutky studeného i teplého rautu,
vidět motocyklové kaskadérské kousky, střílet z laserové pistole,
hrát ruletu, soutěžit v různých silových disciplínách, pozorovat
ohňostroj nad řekou, nechat se kreslt karikaturistou a byli ze
všeho možná až příliš unaveni. Podobné pocity zažívají asi herci
pražských divadel, když do jejich stánku zavítá tradiční zájezd
vesnického publika (nic proti vesnici, ale), z něhož představení
zajímá sotva polovinu a ta druhá posilněná zážitkem od Fleků
a Pinkasů pak spokojeně spí. Publikum, které přichází za
normálních okolností přímo za kapelou a je vždy naladěno na
stejnou frekvenci s námi, máme samozřejmě nejraději, ale
objevování nového je také krásný proces. Mně se třeba líbila
- 282 -
erotická scénka, která se odehrála na počátku instalace aparatury.
Naše světla mají příkon 2,5 kW a není možné je zapojit do
jednoho okruhu se zvukovou aparaturou. V Lázních je zásuvka
spojená s jiným jističem kdesi venku a tak se slečna či mladá paní
provozní nabídla, že když jí prostrčíme kabel oknem ven, tak ho
připojí na správné místo. Role se ujal pohotově Richard,
vystoupil na parapet, otevřel horní větrací část okna a podával
kabel ven slečně stojící na parapetu venkovním právě proti němu.
Jak se slečna vzpínala přilepená na okně v bílé dmoucí se
halence, užíval si to Richard dokonale a já jen závistivě pozoroval
dvě kouzelná těla přimknutá těsně k sobě, která se však fyzicky
nedotýkala, neboť je rozdělovala skleněná výplň okna. Scénka
jak vystřižená z filmu, radost pohledět. i proto máme vše kolem
muziky tolik rádi.
• Mise Mars
V sobotu 27.9.2008 jsme ukončili na poslední svatební oslavě
v tomto roce letní šňůru vystoupení, abychom si mírně
odpočinuli. Radek odjíždí relaxovat do Paříže, Eva do Egypta
a Izraele a my zbývající se budeme alespoň chvíli věnovat
mimohudebním aktivitám. Vyčerpání organismu se projevilo
virózou, s níž jsme více či méně úspěšně zápasili všichni a jakž
takž ji přestáli. Zrušit vystoupení nejde a tak pomáhají různé
zaručené recepty se slivovicí v čaji i s kloktáním za studena,
Coldrex v bobulích i rozpustné variantě, multivitamíny, minerály,
Stopanginy, Nasiviny, čaje, šály, peřiny a polštáře. Svatební
oslava se konala ve sklepních prostorech Hotelu Dvořák
v Táboře, tedy v bývalém táborském pivovaru, který byl do
podoby luxusního hotelu rekonstruován. Richard nás chtěl
překvapit a s aparaturu naloženou v Papamobilu zajel do výtahu,
kde posléze uvíznul. Naštěstí fungoval mobil a tak mi volal, že je
na cestě opravář výtahů a že ho snad vyprostí. Za půl hodiny se to
- 283 -
podařilo a z výtahu vystoupili spolu s manažerem hotelu jako
kosmonauti po přistání z úspěšné mise na planetu Mars. Pak šlo
už všechno hladce. Použili jsme restaurační vozík a aparaturu
vozili až k tanečnímu parketu. Ve tři odpoledne vstoupil do sálu
svatební průvod v čele s ženichem a nevěstou, kteří pak usedli do
čela slavnostně prostřených stolů. Asi padesátičlenná společnost
byla na pohled velmi decentní a tak jsme mírně trpěli představou,
jak budou reagovat na Deep Purple, Visací zámek či Katapult.
Začali jsme z našeho pohledu velmi potichu s volume na počátku
stupnice, ale bylo to prý ještě moc nahlas. Jako z tichého rádia se
bigbeat hrát nedá, ale překonali jsme to, protože novomanžele
Renatu i Radka dobře známe a věřili jsme v příznivý vývoj akce.
Očekávání se naplnilo a společnost pomalu roztávala. Volume se
zlehka posouvalo a v druhé polovině akce to už byl slušný odvaz.
Publikum bylo skvělé, veselé i veselejší. Nápojovým hitem se
stala tequila v poháru se spritem. Sklenice se přikryla pivním
táckem nebo dlaní, na odpočítání se s ní párkrát bouchlo o barový
pult, odvíčkovala se a na ex vypila. Do několika kol jsme byli
vtaženi i my, ale měli jsme vše pod kontrolou. Vždy víme, že
musíme dohrát i dozpívat čistě a také sbalit vzácné nástroje i zlaté
značkové kabely a reproboxy. Svatba se vydařila a nám se to moc
líbilo. Publikum bylo skvělé, raut vynikající, personál ochotný,
manažer vstřícný a konstatuji, že pro svatby jsou sklepní prostory
nejlepší. Začne-li oslava v odpoledních hodinách, neví po chvíli
člověk pod zemí, zda je den nebo noc a to je velmi potřebné pro
pozitivní vývoj atmosféry akce. Děkujeme za pozvání a příště
třeba na svatbě vašich dětí.
• Kloaka
V sobotu 18.10.2008 jsme hráli v Chýnově, ve městě vzdáleném
deset kilometrů od Tábora. Provozovatelé restaurace Bowling nás
pozvali na taneční a poslechovou zábavu a protože jsme tu ještě
- 284 -
nehráli, byla naše jediná starost o to, zda se do určeného prostoru
vejdeme s aparaturou a zda zvukové podmínky budou přijatelné.
Do prostoru jsme se vešli, akusticky prostor pořadatelé upravili
a tak už nic nebránilo zahájení produkce. Místa k sezení byla
rezervována během jednoho týdne a to visel plakát pouze na
dveřích restaurace. My samozřejmě chceme publikum početnější,
které se na židle nevejde, sedí se na parapetech, u baru, na
parketu a atmosféra je pak vyloženě klubová. Ctili jsme však
přání organizátorů a spokojili se s vyprodanou oficiální kapacitou
míst. Hrálo se nám skvěle, protože publikum odměňovalo každý
náš kousek bouřlivým potleskem a tak nám Plznička o pauze
chutnala ještě víc než jindy. Eva řešila problém čůrání ptáků
a dozvěděla se, že ptáci mají kloaku a že tudíž vše probíhá jinak
než u lidí. Zřejmě chyběla v hodinách přírodopisu na základce
nebo se zrovna suplovalo a nikdo jí to nenaučil. Tato epizoda
vyvolala řetězovité asociace a bezpočet vtipných komentářů,
které jsou na této stránce nepublikovatelné. Došlo i na politické
vtípky, např.: Kdo má největší smůlu při chování domácích
zvířat? Paroubek. Rozvodem přišel o psa a teď mu zastřelili
Kočku. (Pozn. pro budoucnost: Václav Kočka ml., syn
organizátora Matějské pouti byl zastřelen v pražském baru
Monarch po křtu Paroubkovy knihy). Takže nálada byla ohromná
a hraní jsme si užívali. Necháme se překvapit, zda nás do
Chýnova opět pozvou. Gulášek na konci akce nahradil oběd,
večeři i snídani a byl pikantní, originální, teplý, chutný,
nasycující, barevný a zadarmo. Děkujeme, moc se nám to líbilo.
• V bleděmodrém
V sobotu 22.11.2008 jsme hráli na Hotelu v Sezimově Ústí, ke
kterému nás vážou dlouholeté vzpomínky z četných hudebních
i nehudebních akcí v sedmdesátých i osmdesátých letech
minulého století. Dispozice sálu se od té doby téměř nezměnila,
- 285 -
jen je dnes lépe udržovaný a vybavený. Mělo by se psát „v
Hotelu“, ale vazba „na Hotelu“ je místně zažitá a po léta
neměnná. Před rokem chtěla Nika z agentury RichArt, jinak jedna
z dcer Richarda, uspořádat naše vystoupení v Sezimově Ústí a tak
jsme společně hledali nějaký název či tematické zaměření takové
akce. Máte docela jasnou představu jak by to mělo vypadat, ale
oslovit cíleně publikum je docela problém. Víme, že na „taneční
zábavu“ reagují více teenageři a zároveň to omezuje účast těch
starších a „ples“ zase evokuje představu smokingu a róby
a oslovuje právě publikum plesové. Nakonec se „ples“ do názvu
prosadil, i když jsme dopředu věděli, že klasický ples nechceme
a ani se k němu neoblékáme. Trefili se Ti, co přišli ve stylu
Šakalích let nebo Rebelů, to asi nejlépe vystihuje náš původní
záměr. Mně se zdá ideální, když se napíše na plakát jen název
kapely, termín a místo a všichni vědí o čem to bude. Letos bylo tři
týdny předem vyprodáno a zdá se, že je tradice zaseta a že se na
Hotelu sejdeme i příští rok, tedy přesně po dvaceti letech, kdy
jsme v revolučních dnech roku 1989 rozpouštěli tehdejší
rockovou formaci Orion a rozhlíželi se pozvolna v nové době.
Nová doba bude dlouhá a dnes je zřetelně jasné, že dvacet let je
přinejmenším jen její poločas. Co si jinak myslet o výroku
manažerky Hotelu, která se prý vyjádřila ve smyslu: „Kdybych
věděla, že tu bude tak narváno, tak bych vám to nepronajala.“
Odhaduji, že se zachová tržně příští rok a pro úspěšnou akci
zdraží pronájem sálu na dvojnásobek. Trest za úspěch je v našich
končinách poměrně obvyklý a světýlko na konci tunelu
problikává jen sporadicky. Nastupovali jsme na pódium před
domácí publikum s tradiční a přirozenou trémou a jako vždy i s
obavami o výsledek, protože než si to všechno zvukově sedne,
přece jen to chvíli trvá. Na programu byl výstup gymnastek,
soutěž kadeřnic, ale nic z toho jsem ze zákulisí neviděl a tak mi
komentář nepřísluší. Hlavním hostem večera byl Jirka Zonyga,
- 286 -
vítěz X-faktoru, jehož nástup moderátor Vláďa Kostínek alias
Kosťa v tričku s vyplazeným jazykem Rolling Stones komentoval
výrokem o příchodu zpěváka s hlasem tři roky nepřipuštěného
plemenného býka. Jirka je muzikant tělem i duší a hlas má
skutečně znělý a zvučný ve všech polohách. Popularita mu určitě
nestoupla do hlavy, protože jeho projev byl přirozený
a sympatický. V první části svého vystoupení zpíval písničky ze
svého debutového alba a na konci pak moravské lidovky,
s kterými sklízel zasloužené ovace publika. Mně se nejvíce líbila
improvizovaná část vystoupení, když jsme se na místě rozhodnuli
dát pár kousků naživo s Jirkou. Nejdříve to byly Kalandrovy
Dětské šaty, pak legendární Mišíkův Slunečný hrob a nakonec
ještě Prokopovo Blues o spolykaných slovech, Lucčiny Šrouby,
Amerika a Claptonův Cocaine, ve kterém jsme střídali anglickou
verzi textu v podání Richarda a český Kalandrův text v podání
Jirky. Dokonalý cateringový servis zařídila v zákulisí Eva a Nika
a tak jsme ochutnávali vánoční salát s řízkem a zkoušeli sníst asi
padesát porcí výtečného guláše s křenem. Na baru jsme měli
otevřený účet a tak doufám, že Niku po jeho uzavření výsledek
nezruinoval. Je s tím pak spojen i náš věčný souboj, kdy unikáme
někdy méně a jindy více úspěšně nabídkám a pozváním ke
konzumací tvrdého alkoholu. Opravdu se s „panákovou“ výbavou
hrát nedá a natož bezpečně deinstalovat a transportovat tunovou
a miliónovou aparaturu. Myslím, že se večírek velmi vydařil a že
ze setkání s mnoha kamarády a kamarádkami máme všichni
nádherný pocit. Publikum bylo celkově úžasné, atmosféra také,
jen venku hodně nasněžilo a namrzlo. Cesta však nebyla příliš
dlouhá a tak jsme se už v půl páté chystali do peřin. Radek ještě
asi o hodinu déle, protože jel do Mladé Vožice a jak říkal, těší se
na ranní kávu s Monikou těsně před usnutím. Co takový rituál
ranní kávy vše zahrnuje nám však nepřiblížil. Děkujeme Nice
a jejímu týmu za perfektní organizaci akce, za poskytnutý servis
- 287 -
také Evě a Zdeňkovi, za obětavou pomoc při transportu aparatury
Danovi Marešovi, bez kterého bychom to tentokrát asi
nezvládnuli a publiku, že přišlo v tak hojném počtu, že se z velké
míry na akci připravilo a tudíž i podílelo, sponzorům, kteří se
postarali a naši lepší motivaci a za rOK Si to snad zase
zopakujeme v bleděmodrém .).
• Hotel Běs
Během pracovního týdne zpravidla nehrajeme, ale v úterý
25.11.2008 jsme učinili výjimku. Obdrželi jsme pozvání firmy
OHL ŽS u příležitosti oslavy dokončení první etapy výstavby
železničního koridoru na úseku Doubí-Tábor a rádi jsme jej
přijali. Oslava se konala sice v Hotelu Relax v Táboře, který
nemáme rádi kvůli špatné akustice sálu a náročného stěhování
aparatury po schodech nahoru a dolů, leč prostředí je kulturní
a servis profesionální. Celkově je zde studeno a neútulno a tak
instalace naší aparatury tento prostor pozvedla a zpříjemnila.
Akce byla specifická složením publika tvořeného nejméně
z devadesáti procent mužskou společností a tak jsme přijížděli na
místo s mírnými obavami, jak to celé dopadne. Dopadlo to dobře,
ba výborně, alespoň s takovým pocitem jsme nakonec odjížděli
domů. Ohlasy publika byly skvělé a zábava postupně gradovala.
Myslím, že přítomné dámy tento večer protančily nejméně dvoje
boty, protože na odpočinek jim nezbýval absolutně čas.
K dispozici byl teplý i studený raut, proudil plzeňský Prazdroj
i Gambrinus, neperlivá voda a káva a Becherovka pro Richarda.
Pozitivně jsem vnímal zákaz kouření a tak hoši i Eva pospíchali
v každé pauze na mráz na cigárko. Kromě úžasného publika však
vstoupila do závěru děje i negativní postava majitele hotelu pana
Děse. Bylo nutné na jeho pokyn stále zeslabovat zvuk, a to až na
úroveň hlasitosti tranzistorového rádia velikosti hokejového
puku, aby se prý v patře nad námi neprobudilo dvacet pět tisíc,
- 288 -
jak své spící hosty pan Děs na základě prospané či proležené
částky pojmenoval. Sáhodlouze se nám to pokoušel stále dokola
vysvětlovat, ale příliš pozornosti jsme mu nevěnovali, protože
nám zase více šlo o spokojenost publika a hrát bigbeat jako kulisu
k mytí nádobí dost dobře nejde. Byl vyžhaven do běla a nakonec
vyslovil z titulu své pozice doživotní zákaz našeho hraní ve výše
uvedeném podniku a tak jsme se po devatenácti letech od změny
politických poměrů v naší zemi dočkali opět zákazu vystupování.
V roce 1985 jsme byli zakázaní v Malšicích u Tábora, kdy po
našem vystoupení parta výrostků zapálila nádraží v době, kdy už
jsme uléhali doma k spánku a nikdo takový argument nechtěl
tehdy slyšet. Nakonec v té době byl atribut zakázanosti pečetí
k úspěchu a toho jsme se tehdy také těšili. Nyní jsme tedy
zakázáni v Hotelu Běs, a to stoprocentně, jak nám bylo
zdůrazněno. Zcházela už jen možnost nahlásit to tajemníkovi, aby
s námi zatočil. Ani toho moc nelitujeme. Prý všem firmám, které
by nás na večírek do uvedeného podniku pozvali, doporučí jinou
kapelu. Tento výrok nás opravdu pobavil, když jako z nebe přišla
vzápětí nabídka k hraní zde od jedné firmy a my ji přijali na
oplátku pod podmínkou, že to bude na jiném místě. Představím si
takový večírek pro sto osob a dokážu odhadnout, že hotýlek svým
rozhodnutím prodělal naráz nejméně pade a pokud se to bude
v příštím období opakovat, s čímž se dá počítat, protože si to
budu velmi dlouho pamatovat, bude to ještě mnohonásobně více.
Rozhodující bylo nakonec poděkování šéfa oslavující firmy
a spokojenost publika. Děkujeme tímto za pozvání, za výbornou
zábavu a nashledanou v jiném čase a na jiném místě.
• Na Kovárně
Poté, co jsme přijali pozvání k vystoupení na mikulášské zábavě
v Národním domě v Prachaticích a také jej v pátek 5.12.2008
úspěšně absolvovali, jsme si zapsali do diářů datum 24.1.2009,
- 289 -
kdy nás na uvedený termín pozvali na druhý konec republiky do
Bystřice pod Hostýnem na květinový ples. Jsme nyní i v užším
výběru pro únorovou účast na Mistrovství světa v lyžování
v Liberci, kde se jedná o vystoupení několika kapel na
vyhřívaném pódiu pod můstky a jak říkal Richard, může tam být
100 až 200 000 lidí. Znamená to pro nás začátek křižování České
republiky od západu na východ a od severu zpět k jihu. Nevíme,
zda to všechno vyjde tak, jak si představujeme, ale určitě nás tyto
nabídky těší. Dlouhé cesty jsou sice náročné po fyzické
i psychické stránce, nicméně je podstupujeme rádi, protože nám
přináší nové zážitky, inspiraci, kontakty, možnosti a také pozitivní
energii. Do Prachatic jsme odjížděli s obavami, jak dopadne
vystoupení ve městě, které je bránou Šumavy, kde nás téměř
nikdo nezná a vstupenka stojí 100,-Kč. Když se pak zaplnil
taneční parket, nevnímali jsme, že balkon není obsazen a hrálo se
nám skvěle. Publikum bylo fantastické a od první série byla
patrná přirozená symbióza, kterou jsme si s tanečníky
a posluchači užívali do poslední noty a velmi nám imponovalo,
když nám pak pořadatelé ještě pomáhali stěhovat aparaturu po
vystoupení do auta. V Národním domě jsem byl naposledy v roce
1976 na maturitním plese a ještě dnes se mi atmosféra dokonale
vybavuje. Nyní je sál generálně rekonstruován, uhlazen
a vyšlechtěn, jen mu chybí patina zabydlenosti a útulnosti.
Projektuje se a vypadá to vždy velmi hezky, po realizaci však
postrádá prostor obvykle duši a genius loci se jaksi vytrácí.
Projekt na akustiku prostoru se už pro nedostatek peněz neřeší, na
papíře není totiž nic slyšet a tak se spoléhá, že to bude tak nějak
stačit. Přes zmíněné nedostatky se nám podařilo nastavit zvuk
docela obstojně a paní ředitelka Informačního a kulturního
střediska města Prachatic nám následně sdělila, že tu zatím ještě
nikdo takový neměl. To skoro vypadá, že nás ještě někdy příště
pozve a my jí slibujeme, že pozvání rádi přijmeme a že přijde
- 290 -
ještě více lidí, aby se jí náklady s pořádáním akce vrátily a ještě
něco zbylo. Prachatice máme rádi už pro svoji západní polohu,
pro kouzelné náměstí, které je ještě hezčí než to naše táborské
alias Žižkovo a také pro ukrutné vzpomínky na pětitýdenní
závěrečné prázdninové soustředění v místních kasárnách v rámci
vojenské katedry, kterou jsme museli při studiu s Richardem
absolvovat, aby pak naše základní vojenská služba mohla trvat
jen jeden rok. Od té doby si pamatuji hospodu Na Kovárně ve
Starých Prachaticích, kam jsme se vždy v pátek večer po
velitelském víkendovém odjezdu prostříhali drátěným plotem
a posilovali tam emoce i pozice obranářů socialistického systému.
Nakonec jsme to přežili, šli na vojnu opravdu jen na rok, ale
socialismus jsme zaplaťpánbůh neubránili. Po cestě zpět naštěstí
nesněžilo, jen pršelo a tak Eva řídila statečně a bezpečně kolem
temelínských věží a když v Týně nad Vltavou u pumpy ožil po
kávě náhle procitnuvší Fénix Radek, dořídil to do Tábora on,
neboť Eva vyhrožovala, že usne. V pět ráno jsme byli na
základně a tak děkujeme paní ředitelce Jarce za pozvání, jejímu
týmu za pomoc se stěhováním, publiku za nádhernou atmosféru
a za to, že to řeknou dalším, aby nás tam bylo příště ještě o něco
víc.
• Uděláme mu syna
Do Ústrašic za Planou nad Lužnicí jezdíme už léta. Nemohli jsme
si na místě vzpomenout, pokolikáté už a tak jsem zapátral až na
webu v archivu odehraných vystoupení a našel, že 7.6.2003 to
bylo poprvé. 25.12.2003 jsme pak hráli první vánoční zábavu
a od té doby se to každoročně opakuje. Ve čtvrtek 25.12.2008 to
bylo tedy pošesté ve vánoční řadě. Stále stejně neúnavné
a obětavé pořadatelky, Slávka Blažková a Šárka Kolářová a také
kapela v původním složení. Ctíme tradice a rádi se vracíme na
místa, kam nás pozvou naši kamarádi, kde se nám to líbí a k čemu
- 291 -
nás vážou hezké vzpomínky. Zatím to funguje skvěle, úspěšná
vystoupení se opakují, přibývají však i nová na nových místech
a tak se četnost akcí stále navyšuje. Nelze hrát všude a za všech
okolností a tak řadu vystoupení také odmítáme, zejména když si
nás objednavatel poplete s hudební kulisou k čemukoli, nebo nám
naopak diktuje jiný repertoár či nedisponuje vhodným prostorem
pro hraní. V kulturním domě v Ústrašicích je vždy plno do
posledního místa a vyprodáno bývá obvykle už dva týdny před
akcí. Cítíme tak závazek vůči věrnému publiku a snažíme se to
vracet vytvořením příjemné atmosféry při hezkých písničkách,
které jsou nám blízké a které hrajeme i zpíváme stále rádi.
Předposlední vystoupení v roce 2008 se nám líbilo a podle slov
pořadatelek i našeho pocitu z večera snad stejně i publiku.
Učiníme to tedy obdobně, jak jsem se dočetl ve Vzpomínkách na
Johna Lennona: Projekt se vydařil a tak mu musíme brzy udělat
„syna“. Plánovaná akcička s Divokým Billem 27.12.2008
v Českém Brodě, na kterou jsme se velmi těšili, byla nakonec
zrušena, protože nad restaurací, ve které se mělo hrát a kolem ní
blízko bydlí lidé, které zvuk kapely ruší a vhodnější prostor nebyl
v tomto termínu a lokalitě bohužel nalezen. Čeká nás tak poslední
vystoupení roku 2008 až na Silvestra v žabovřesském kulturním
domě u Českých Budějovic. Na Táborsku se nenašel nikdo
s odvahou rizika investice do kulturního programu a tak všichni
hostinští nabídnou jen obvyklý sortiment pokrmů, nápojů
a služeb za několikanásobné ceny. Není se čemu divit, když jsou
zdejší restaurace postaveny pro cca třicet lidí a s pořádáním
a organizací větší akce jsou starosti. Nakonec to v minulosti
zařizovala vesměs Richardova nebo moje agentura, a protože
nyní oba hrajeme, nemá to kdo pořádat :). Zřejmě město Tábor
nevypsalo silvestrovský grant pro agentury, které to bez něj
neumí a tak bude v ulicích klid. Nakonec je přece krize
vyznačující se šetřením občanů. Média to do nás už dva měsíce
- 292 -
intenzivně hrnou a tak se představa režisérů a scénáristů této
celosvětové kampaně zcela jistě naplní. Písničky určitě
nezahynou a tak se budeme i nadále setkávat se všemi, kteří sdílí
stejné či podobné pocity. Děkujeme ústrašickému týmu, který
úspěšný večer vyprodukoval a nakonec zpíval spolu s námi na
pódiu hit „Nejlepší kus světa“, děkujeme publiku, že naplnilo
bezezbytku sál a přežilo s námi bez vykrvácení .( až do ranních
hodin, děkujeme paní Nadě za tradiční bramborový salát s řízkem
velikosti sloního ucha, děkujeme panu hostinskému, že nepodával
alkohol nezletilcům a že nám všem bylo tak hezky. Bude na co
vzpomínat.
• Já jsem nevinnej!
Hrát na Silvestra je pro nás stále ryze výjimečná záležitost. Vždy
jsme zvažovali, zda si nechat tento den jen pro sebe nebo
přijmout nabídku k vystoupení, a protože si dokážeme představit
obě varianty, dáváme nyní přednost muzice, jelikož povinně
plánované privátní oslavy nám nepřinášejí obvykle to pravé
uspokojení. Bavíme se soukromě výhradně spontánně, s kým
chceme a kde chceme a kdy nás nikdo k ničemu nenutí. Můžeme
teď porovnat čtyři silvestrovské oslavy, na kterých jsme
v posledních letech účinkovali a lze jednoznačně konstatovat, že
to bylo nejlepší v Táboře na domácí scéně. Máme za léta
existence velmi početné a vyspělé publikum právě doma a je
velmi znát, pokud přicházejí lidé na kapelu, nebo jenom na
Silvestra. Vždy to nakonec všude dopadne dobře, ale doma to
přece jenom více jiskří. Ve středu 31.12.2008 jsme odjeli hrát
Silvestra do Žabovřesk u Českých Budějovic. Pozval nás pan
hostinský Michal, který před rokem převzal do pronájmu místní
kulturní dům s restaurací a jeho obětavost a zapálenost pro věc
nás přesvědčila pozvání přijmout. Poskytnul nám nadstandardní
servis a pohodu a tak se nám hrálo skvěle. Když pak tančila
- 293 -
skupinka děvčat na barovém pultu v sále, zdálo se, že proud
zábavy dosáhnul svého vrcholu a půlnoční přípitek a ohňostroj
u rybníčku se stal pověstnou třešničkou na dortu. Publikum však
po půlnoci excitovalo, když jej tvrdší kousky našeho repertoáru
přiváděly do varu. Za odměnu jsme pak hráli o hodinu déle než
bylo domluveno a na žádost několika děvčat přidával Richard
ještě na úplný konec Slunce. Přesto jsme na zpáteční cestě
plánovali už příštího Silvestra, kterého bychom rádi hráli
v Táboře. Pokud se do srpna neobjeví nějaká velmi lákavá
nabídka na kouzelném místě naší planety, budeme jednat
o Silvestru na domácí půdě. Naší představou je hraní pro cca
stovku lidí v příjemném prostředí a se slušným personálem.
V současné době vyhovuje takovým podmínkám hotel Lázně
v táborských Čelkovicích. Změnil se provozovatel, ceny jsou už
přiměřené, točí se Plzeň a je zde skvělá kuchyně. Mimochodem je
to i romantické místo na levém břehu Lužnice naproti mlýnu,
jehož kolo se už opět otáčí a do prosklené terasy prosvítají siluety
starého táborského města. Eva na každé akci, kdy dopředu
nevíme, jak se o nás postarají, zajišťuje cateringový servis
a tentokrát přijela vyzbrojena krabicemi čerstvých řízků, chlebem, okurkami, citrónem na pokapání a plátky domácího uzeného
z Plchovy Lhoty. Tam musím určitě zajet, až to najdu na mapě.
O přestávkách jsme se bavili scénkami ze Švejka, který je
nekonečnou zásobárnou humoru a protože zrovna v televizi
vysílali oba díly a já dostal současně i unikátní komplet třinácti
CD Osudů Švejka namluvených od roku 1936 do roku 1969
neopakovatelně Janem Werichem, byla inspirace podepřena čerstvým poslechem i shlédnutím díla. Radek, který před dvaceti
lety vyhrál první cenu na celostátním festivalu loutkového divadla v Plzni za nejlepší mluvené slovo, si oživil nabytou hereckou
zkušenost a scénku, kdy konduktér, spoluzatčený Švejka, (Václav
Ttrégl) neustále vykřikuje: „Já jsem nevinnej“, interpretoval tak
- 294 -
přesvědčivě a dokonale, že znejistěli i přítomní členové Sboru
dobrovolných hasičů obce Žabovřesky, domnívajíc se, že jsou
přítomni výslechu právě chyceného žháře, který za poslední dva
měsíce v jejich rajonu založil asi devět požárů. Plamínek toho
devátého zažehnul právě na Nový rok ve dvě hodiny po půlnoci
a všichni přítomní hasiči museli okamžitě opustit oslavu a jet
pomáhat hasit. Hořel nějaký velký objekt poblíž, protože když
jsme jeli ve čtyři ráno domů, byla patrna na obzoru ještě
intenzivní záře a také nás míjela protijedoucí hasičská vozidla
a speciály s vyprošťovací a jeřábovou technikou. Snad se jim to
podařilo uhasit alespoň tak dobře a rychle, jako byla uhašena
silvestrovská žízeň publika i naše v žabovřesském kulturáku.
Děkujeme za pozvání Michalovi, za bezchybný servis jeho
personálu, za bouřlivé ovace publiku, Radkovi za bezpečnou
dopravu na základnu a za to, jak nás svými žertovnými kousky
skvěle bavil. Přejeme všem úspěšný rok 2009 a těšíme se na další
shledávání.
- 295 -