Úvod - Ujep
Transkript
Úvod do informatiky 1. Hardware a software. Hardware, software, program. Instrukce, jak program vzniká (algoritmus, zdrojový kód, programovací jazyk, překladač). Von Neumannova architektura počítače, rozdíl mezi operační pamětí a pevným diskem. Běh programu. Hardware = technické vybavení poč. (to co vidím = monitor, myš, klávesnice, bedny) SOFTWARE = programové vybavení poč. (duše počítače) 1) Operační systém - MS DOS, UNIX, WINDOWS NT, 95, 98, 2000,... 2) Uživatelské programy - textový editor, kreslící, výukový a tabulkový prog., hry 3) Programy na tvorbu nových programů Programové instrukce (PI) umožňují předávat aplikaci různé instrukce. Prvním důležitým pojmem je zdrojový kód programu. Zdrojový kód programu není nic jiného, než hromada textových souborů, v nichž je zapsáno pomocí programovacího jazyka (nikoliv tedy pomocí českého nebo anglického jazyka) co má program dělat. Překladač (angl. compiler) je program, který si přečte zdrojový kód a vytvoří z něj program. Odjakživa bylo snahou vytvořit takový programovací jazyk, který by byl co nejjednodušší na pochopení a naučení se pro člověka a zároveň, aby bylo proveditelné vytvořit překladač, který by takovému jazyku porozuměl Mezi prvními programovacími jazyky byl assembler. Pomocí tohoto jazyka se přímo zapisovali instrukce procesoru. Například sečtení dvou čísel v assembleru může vypadat takto: MOV AX,a MOV BX,b ADD AX,BX MOV a,AX Algoritmus = teoretický princip řešení problému Von Neumannova architektura počítače Je ucelenou soustavou názorů a představ o tom, jak by měl počítač fungovat, z jakých hlavních částí by se měl skládat, co a jak by tyto části měly dělat, jak by měly vzájemně spolupracovat atd. Operační paměť slouží k ukládání dat, se kterými se zrovna pracuje. Je proto velice důležitá pro rychlý chod počítače, protože pokud se zaplní, zpracovávaná data se začnou zapisovat na harddisk, což je několikanásobně pomalejší a vede k rapidnímu zpomalení počítače. Pevný disk Pevné disky jsou média pro uchování dat s vysokou kapacitou záznamu (řádově stovky MB až desítky GB). V současnosti jsou pevné disky standardní součástí každého PC. Jedná se o pevně uzavřenou nepřenosnou jednotku. Na pevném disku je uložený operační systém, který se ihned po spuštění počítače "natahuje" do operační paměti, jsou tu "uskladněny" aplikační programy i důležitá data velkého objemu. Pevný disk je tedy obrovskou vnější pamětí počítače, jejíž velikost s vývojem hardware průběžně roste. Chování operačního systému má zásadní vliv na efektivní využívání operační paměti. Běh programu = životní cyklus programu Životní cyklus procesu probíhá podle diagramu stavových přechodů. U několika soupeřících procesů je zařazení k běhu řízeno pravidly: časová kvanta, priorita, či bez možnosti přerušení. 2. Čísla v počítači. Dvojková soustava. Bit, bajt, násobky o základu 1000 i 1024. Šestnáctková soustava. Počet hodnot vyjádřených n číslicemi. Reprezentace čísel v počítači. Reprezentace jiných typů dat v počítači. Dvojková soustava (binární soustava) je číselná soustava která používá pouze dva symboly 0 a 1. Používá se ve všech moderních digitálních počítačích, neboť její dva symboly (0 a 1) odpovídají dvěma jednoduše rozdělitelným stavům elektrického obvodu (vypnuto a zapnuto), popřípadě nepravdivosti či pravdivosti výroku. Číslo zapsané v dvojkové soustavě se nazývá binární číslo. Bit, Byte (bajt): Jednotka informace – bit (b), bitu odpovídají hodnoty 1 = ANO, 0 = NE v dvojkové (binární) soustavě Téměř všechny počítače pracují v binární soustavě, stavy 1/0 lze poměrně snadno technicky realizovat. Bit je dále nedělitelný. Vyšší jednotky – byte (B) = 8 bitů (256 možností), binárně vyjádřená čísla 0 – 255, základní jednotka se kterou obvykle počítače pracují Bit se v praxi nejčastěji objevuje jako základní jednotka kapacity paměti, tzn. jednotka množství informace, která může být v jednom okamžiku v paměti uložena. Násobky se udávají i v násobcích 1000 (10^3) i 1024 (2^10). přenosová rychlost linek (modem, ethernet, ...) se udává v násobcích 1000 (a v b) velikosti souborů, rychlost čtení/zápisu, kapacity médií (CD-ROM, disketa, DVD) a pamětí se udává v 1024 násobcích (a v B) velikosti pevných disků (HDD) se udávají v násobcích 1000 (zavedeno výrobci disků, protože disky pak vypadají větší o 20%) šestnáctková soustava: Význam hexadecimální soustavy – úspornější zápis čísla, bližší člověku, snadný převod mezi hexadecimální a binární soustavou, jedna šestnáctková cifra vždy přesně odpovídá čtyřem cifrám dvojkovým (24 = 16) Slovo – podle typu počítače většinou 2 nebo 4 byty Násobky: kilobajt (kB), megabajt (MB), gigabajt (GB), terabajt (TB), … Analogicky i pro bity 1 kB = 1024 B - 1024 = 210 (mocnina 2, která je nejbližší 1000) 1 MB = 1024 kB = 10242 B = 1 048 576 B 1 GB = 1024 MB = 10243 B ≈ 1 000 000 000 B Celá čísla - přesné výpočty, velmi omezený rozsah Reálná čísla - čísla v pohyblivé desetinné tečce 1) Posun - Upřirozených čísel jeden bajt (= 256 variant) reprezentuje hodnoty 0 až 255, tak co ty varianty trochu posunout, aby tam byla i záporná čísla? Když to uděláme skoro symetricky, vyjde rozsah hodnot -128 až +127. Počet variant je stejný (256), jen se změnil jejich význam. Nevýhoda: Reprezentace čísel 0 až 127 je různá pro přirozená a pro celá čísla (i když je tento rozsah čísel v obou případech reprezentovatelný). 2) Znaménkový bit - Kladná a záporná čísla se liší jen znaménkem, tak co pro to znaménko vyhradit jeden bit (např. 0 = kladné, 1 = záporné), ostatních 7 bitů pak bude reprezentovat velikost (absolutní hodnotu) daného čísla. Sedm bitů odpovídá 128 variantám (polovina z 256), takže rozsah máme -127 až +127. Tento způsob reprezentace čísel má dvě nevýhody: existují dvě reprezentace nuly (kladná a záporná); první polovina čísel (kladná) stoupá opačným směrem než druhá polovina (záporná). S takovou reprezentací by se špatně počítalo. 3) Tzv. dvojkový doplněk - Tato reprezentace se skutečně používá, viz např. program Kalkulačka ve Windows: (-1)10 = (1111 1111)2 = (255)10 Reprezentace jiných typů dat v počítači Půlbyte – 4 bity (16 možností) – číslice v šestnáctkové (hexadecimální) soustavě. Byte je pak vyjádřen dvojicí šestnáctkových čísel (0,1,2,3,4,5,6,7,8,9,A=10,B=11,C=12,D=13,E=14,F=15) Číselné soustavy, kódy a kódování v PC, programy a soubory, operační systémy, vir y, antiviry. 3. Reprezentace textu. Princip reprezentace prostého textu. Tabulka ASCII, kódové stránky (ISO 8859-2, Windows 1250), Unicode (UTF-8, UTF-16). Textový a binární soubor, konec řádku, textový a binární režim přenosu souborů. Reprezentace textové informace v počítači Kromě čísel jsou v informatice také data v textové podobě. Textová informaci lze dělit na dva druhy: Informace o znacích (písmenech , číslicích, symbolech) – prostý text Informace o formátování: velikost písma, barva, zvýraznění apod. – formátový text Historie ● Dříve se pro reprezentaci znaků používalo jen 7 bitů Osmý bit se nevyužíval, dokonce se ani nepřenášel počítačovou sítí Existuje tabulka, kde je popsáno, která kombinace 7 bitů odpovídá kterému znaku – ASCII ● Obsahuje znaky anglické abecedy, číslice, interpunkci, uvozovky apod. a některé řídící znaky (konec řádku, konec zprávy apod.) – dohromady 128 znaků ● Neobsahuje znaky národních abeced (znaky s háčky a čárkami, například č, ž, š a podobně). Z toho důvodu postupem času bylo třeba využití osmého bitu = dalších 128 znaků Vzniklo několik variant, jak tato část tabulky vypadá a to podle toho jaká abeceda např. je v jaké zemi. Víc tabulek proto, že na celém světě existuje víc znaků než těch přidaných 128. ● Říká se jí kódová stránka, kódování, nebo také znaková sada ● Dokonce i pro češtinu existuje více variant Liší se výběrem i umístěním znaků ● Důsledek: Když chceme vědět, jakým znakům odpovídají nuly a jedničky v souboru, musíme znát kódovou stránku České kódové stránky ● ISO 8859-2 (Latin-2) – Standard definovaný ISO, používá se v Linuxu, pro východoevropské jazyky ● Windows-1250 – používaný ve Windows, pro středoevropské jazyky ● Další, historické – CP852 (v systému MS-DOS), Kód Kamenických ISO 8859-x Standardy ISO 8859-x definují osmibitové znakové sady, používané zvláště v LINUXu. Novější unixové distribuce již přecházejí na Unicode s kódováním UTF-8. ISO 8859-2 je znaková sada známá rovněž jako Latin-2, nebo „středo-“ či „východoevropská“, která je druhou částí standardního kódování znaků definovaného organizací ISO. Obsahuje 191 znaků latinky kódovaných pomocí 8 bitů. Windows-1250 ISO 8859-2 se velmi podobá znakové sadě Windows-1250, která vznikla později. Kódování Windows1250 zavedené firmou Microsoft obsahuje všechny tisknutelné znaky ISO 8859-2, ale některé z nich na jiných místech. V češtině je tento rozdíl nejmarkantnější u písmen Š, Ť a Ž. Také osmibitové kodování. Unicode Za účelem úniku z džungle kódových stránek a podpory mezinárodně jednotné práce s textovou informací vzniklo sdružení Unicode. Vytvořilo standard, který jednoznačným kódem označil všechny znaky všech současných i v minulosti používaných jazyků. Jeden byte s 256 možnostmi by nestačil a proto bylo vytvořeno dvoubytové kódování znaků, tzv. kódu Unicode. Dva byty dokážou zobrazit 216 = 65 536 různých znaků, což je dostatečné pro všechny znaky prakticky všech jazyků světa včetně čínštiny, japonštiny apod. Prakticky každý znak na světě má jednoznačný dvoubytový kód a při jeho použití nedochází ke zkomoleným interpretacím znaků. Je však třeba mít na paměti, že s kódováním Unicode dokážou pracovat jen některé, převážně novější programy. Nevýhoda: větší spotřeba paměti. UTF-8 současná celosvětová znaková sada, používaná v současných OS, způsob kódování řetězců znaků Unicode do sekvencí bajtů, znaky zapisovány 1 až 4 byty. (2 bajty (UTF-16), 4 bajty (UTF-32) Nezávisí na tom zda je systém „little-endian“ nebo „big endian“, je kompatibilní s ASCII. Znaky z ASCII tabulky mají v UTF-8 stejný kód (1 bajt) Důsledek: Existující dokumenty bez „divných“ znaků není třeba měnit, jsou „automaticky“ v kódování UTF-8 UTF-16 UTF-16 je způsob kódování znaků Unicode s proměnnou délkou znaku. UTF-16 je 16-bit Unikódový transformační formát, kódování charakteru forma, která poskytuje způsob, jak reprezentovat sérii abstraktních charakterů od Unikóda Binární soubor je v informatice počítačový soubor, který obsahuje jakákoliv data, která jsou následně zpracovávána počítačovým programem. Obsahem souboru jsou čísla v binární soustavě (řetězec nul a jedniček), která reprezentují jistým způsobem uloženou informaci, což může být zvuk, obrázek, video, ale i formátovaný text, databáze a podobně. Při čtení binárního souboru je proto nutné vědět, jak uložená data interpretovat. Textový soubor (označovaný zkratkou txt) je soubor pro uchovávání prostého elektronického textu. Text je zde reprezentován prostou sekvencí znaků, textový soubor není vnitřně strukturovaný. Prosté textové soubory se používají především tam, kde se předpokládá strojové zpracování textu, například pro ukládání zdrojového kódu počítačových jazyků, nebo zdrojového kódu pro webové stránky. Klasický textový soubor je psán ve znakové sadě ASCII, kde jeden byte odpovídá jednomu tisknutelnému znaku. V běžném textovém souboru se vyskytují pouze následující tři netisknutelné znaky: mezera tabulátor odřádkování: (CR, LF, nebo sekvence CR-LF) konec řádku: Nový řádek (zkratka EOL) označuje v informatice speciální znak nebo sekvenci znaků, která v počítačovém souboru označuje konec řádku, přičemž další řádek začíná opět u kraje stránky. V programování se tento termín využívá v situaci, kdy konkrétní výsledek operace je závislý na použitém operačním systému nebo nastaveném režimu práce se souborem. Textový a binární režim přenos souborů: Přenos souborů probíhá v textovém nebo binárním režimu v závislosti na typu souboru nebo potřebách uživatele. Při přenosu textového souboru v režimu ASCII dochází u různých operačních systémů k převodu zobrazení. V režimu binary se libovolný soubor přenáší beze změny zobrazení a délky. Binární přenos slouží např. k přenosu obrázků (např. typu .gif, .jpeg, aj), komprimovaných souborů, atp. 4. Reprezentace grafiky. Reprezentace barvy, modely RGB a CMYK (princip, použití), barevná hloubka. Rastrová a vektorová reprezentace (principy, výhody, použití, programy), pixel, rozlišení (dpi), OCR. REPREZENTACE BARVY Bez ohledu na to, zda je obraz uložen vektorově nebo rastrově, se vždy řeší otázka reprezentace barvy – jak se v počítači zaznamená, že daný objekt či daný pixel má třeba tyrkysovou barvu. Postupem času se ustálily tyto čtyři hlavní způsoby, jak informaci o barvě ukládat: Monochromatické obrázky Každý objekt nebo pixel je buď úplně černý nebo úplně bílý, nic mezi tím. Každý údaj o barvě lze pak reprezentovat jediným bitem. Pokud je bit vynulován, znamená to černou barvu, pokud je nastaven na jedničku, znamená to barvu bílou Stupnice šedi U každého objektu nebo pixelu je jedním celým číslem bez znaménka zaznamenán odstín někde mezi černou a bílou, tj. odstín šedivé barvy. K reprezentaci čísla-odstínu se používá nejčastěji 8 bitů, což vede k rozsahu 0 až 255, kde hodnota 0 představuje nejčernější černou a hodnota 255 nejjasnější bílou. Indexované barvy neboli barevné palety – Barva každého objektu nebo pixelu je udána jedním celým číslem bez znaménka stejně jako u obrázků ve stupnici šedi. Význam tohoto čísla je však odlišný – udává index do barevné palety. Je-li v objektu či pixelu zaznamenána např. barva č. 4, program, který obrázek vykresluje, nahlédne do palety a zjistí, že se má kreslit červenou barvou. Index bývá typicky 8-bitový (256-ti barevné palety). TrueColor neboli úplná informace o barvě – Barva každého objektu nebo pixelu je vytvářena skládáním barevných složek. Pro lidské vnímání barvy plně postačuje všechny odstíny míchat ze tří barevných složek. Informace je pak reprezentována třemi čísly a každé z nich udává, jaké množství příslušné složky se musí vzít, aby se dohromady namíchal žádaný odstín. Typicky se pro vyjádření intenzit složek používají 8-bitová celá čísla bez znaménka (0 až 255), takže celkem 24 bit. pro úplnou barevnou informaci o jednom objektu nebo pixelu. Poznamenejme, že pro počet bitů použitých k reprezentaci barevné informace o jednom objektu nebo pixelu obrázku se používá termín barevná hloubka. Monochromatické obrázky mají barevnou hloubku 1, obrázky v odstínech šedi a v indexovaných barvách typicky 8, obrázky TrueColor typicky 24. Velké barevné hloubky jsou záležitostí spíše rastrových obrazů, které „ zaplňují celý prostor“ , pixel vedle pixelu. V obrazech vektorových nebývá nutné. Např. katastrální a technické mapy používají 256-ti barevnou paletu, a to ještě většina barev ani není využita. Definice barvy: směs záření o různých vlnových délkách, část spektra viditelného záření, odraženého předmětem, jehož barvu posuzujeme okem pozorovatele. Barva je závislá na okolních podmínkách: - směru pohledu vlastnostech povrchu vlastnostech pozorovatele - složení dopadajícího světla a směru jeho dopadu RGB Asi nejdůležitějším barevným prostorem je prostor RGB, kde se každý odstín vytváří skládáním červené, zelené a modré složky (Název RGB pochází z anglických slov red (červená), green (zelená) a blue (modrá) Na obrázku jsou také zachyceny tečkovanou čárou všechny šedé odstíny – ty mají všechny barevné složky o stejné velikosti. Jeden konec čáry tvoří černá barva s nulovými složkami, konec opačný barva bílá se složkami rovnými hodnotě 255. Význam prostoru RGB spočívá v tom, že právě pomocí červené, zelené a modré složky se vytváří barva na monitorech a televizních obrazovkách každý obrazový bod je tvořen třemi body svítícími červeně, zeleně a modře. Nesvítí-li žádná primární barva je výsledná barva černá, a naopak svítí-li všechny maximální intenzitou vzniká bílá. CMY(K) Jiným často používaným barevným prostorem je prostor CMY(K), kde se každý odstín vytváří skládáním tyrkysové, fialové a žluté složky ( Název CMY(K) pochází z anglických slov cyan (tyrkysová), magenta (fialová) a yellow (žlutá). Písmeno K blacK (černá). Tento prostor se využívá v barevném tisku – barevný obrázek se vytváří soutiskem právě uvedených složek. Z důvodu, že nejčastěji tisknutou barvou je černá, zařazuje se ještě čtvrtá složka – černá barva. K tisku většiny stránky pak stačí pouze jediná složka, čímž se mj. zvýší ostrost (nedochází k soutisku). Rozdíl mezi systémem RGB a CMY(K) nespočívá pouze ve výběru barevných složek. Rozdíl mezi nimi je i ve způsobu jejich skládání do výsledného odstínu – zatímco systém RGB používá skládání aditivní, kdy přidáváním intenzity složek výsledný odstín světlá (monitory, vyzařovací světla), používá systém CMY(K) skládání subtraktivní, kdy přidáváním intenzity složek výsledný odstín tmavne (tiskárny). To je v souladu s realizací systému RGB na monitoru, kdy čím více svítí jeden ze tří barevných bodů, tím jasnější je celý obrazový bod, a také v souladu s realizací systému CMY(K) při tisku, kdy čím více barvy se na papír nanese, tím bude odstín tmavší. Barevná hloubka: Ve vlastnostech obrázku je ale ještě jeden údaj - bitová hloubka 24. Tento údaj (někdy také barevná hloubka) říká, že pro uložení barvy je potřeba 24 bitů. Jen připomenu, že do 24 bitů lze uložit 224 možností, tedy každý pixel může mít jednu z 224 = 16 milionů barev. Fíha. Datovou velikost obrázku lze spočítat jako výška krát šířka krát hloubka. Výška krát šířka mi spočte počet bodů (pixelů) obrázku, vynásobením hloubkou získám počet bitů, který je pro uložení obrázku potřeba: 1024 * 768 * (24 bitů) = 2,25 megabajtu (MB) Když uložím snímek obrazovky do formátu Windows Bitmap (*.bmp, výchozí formát programu Malování), bude mít skoro přesně takovou velikost. Bitová hloubky barvy: udává, kolik informací o barvě je k dispozici pro zobrazení nebo pro tisk každého obrazového bodu, obrazový bod s bitovou hloubkou 1bit má dvě hodnoty (černá a bílá), 4b – 16 barev, 8b – 256 barev, 24b – 224, běžné hodnoty se pohybují mezi 1 až 64b Paleta obrázku: soubor barev obsažených v obrázku, je závislý na bitové hloubce, snížení hloubky jsme omezeni počtem barev, které smíme použít Rastr versus vektor Rastrová reprezentace obrázku v souboru vypadá například takto: 800, 600, bílá, bílá, bílá, ..., bílá, černá, žlutá, žlutá, černá, bílá, bílá... Nejdříve jsou uloženy rozměry obrázku a pak jeden za druhým barvy jednotlivých pixelů (nejdříve první řádek, pak druhý, třetí atd.). Souřadnice jednotlivých pixelů se dají odvodit z tohoto pořadí a z rozměrů obrázku (např. barva uvedená jako 801. je barva prvního pixelu v druhém řádku). Vektorová reprezentace vypadá naprosto jinak: kružnice, střed *12,5; 48,1+, poloměr 8; tloušťka 3, barva čáry černá, barva plochy modrá úsečka, z bodu *54,2; 18,3+ do bodu *12,0; 46,9+, tloušťka 5, barva oranžová text, souřadnice *3,2; 18,1+, "Ahoj!", velikost písma 48, font Times New Roman, barva černá ... Uloženy jsou tedy jednotlivé objekty se všemi svými vlastnostmi. Příklady použití rastrové grafiky: Fotografie - realitu nelze zjednodušit na soustavu čar, křivek a podobně, lze ji ale poměrně jednoduše zachytit tak, že se na svět okolo podíváme přes "mřížku" a zapamatujeme si, jakou (průměrnou) barvu každý ten čtvereček (pixel) měl Ikonky (na webových stránkách, programů apod.) - obecně třeba jednoduché malé obrázky Příklady použití vektorové grafiky: Nákresy, nárysy, plány (CAD - Computer Aided Design, Návrh s podporou počítače) - most, dům, cesta, šroubek, traktor, ...), katastrální mapa - vše je jen model, zjednodušení reality Diagramy (organizační), schémata, ... Fonty (Times New Roman, Arial) - matematicky je popsán tvar každého písmene, lze pak snadno vykreslit písmo v libovolné velikosti Rastrová Formáty: –Windows bitmap (*.bmp), JPEG, Programy: –Malování, IrfanView, GIMP, Adobe Photoshop PNG, GIF, TIFF, … Vektorová Formáty a programy: –*.cdr(CorelDRAW), *.wmf (WMF = Windows Metafile, např. kliparty v MS Office), *.swf(SWF = Shockwave Flash), *.odg(„OpenDocumentGraphics“, OpenOffice.org Draw), *.svg (SVG = Scalable Vector Graphics), *.dwg(„drawing“, AutoCAD) Pixel: je nejmenší jednotka digitální rastrové (bitmapové) grafiky. Představuje jeden svítící bod na monitoru, resp. jeden bod obrázku zadaný svou barvou, např. ve formátu RGB či CMYK. Body na obrazovce tvoří čtvercovou síť a každý pixel je možné jednoznačně identifikovat podle jeho souřadnic. U barevných obrazovek se každý pixel skládá ze tří svítících obrazců odpovídajících základním barvám - červené, modré a zelené. Vzhledem k omezenému množství pixelů a omezené frekvenci vykreslování obrazu dochází při zobrazování na monitoru k celé řadě problémů. Dochází k mnoha nežádoucím efektům. Rozlišení 96 dpi (dots per inch, bodů na palec) - tj. že na jeden palec (délková míra, 2,54 cm) se vejde 96 bodů (pixelů). 2,54 cm děleno 96 je zhruba 0,26 milimetru, což je velikost jednoho pixelu (v tomto případě). OCR neboli optické rozpoznávání znaků je metoda, která pomocí scanneru umožňuje digitalizaci tištěných textů, s nimiž pak lze pracovat jako s normálním počítačovým textem. Počítačový program převádí obraz buď automaticky nebo se musí naučit rozpoznávat znaky. Převedený text je téměř vždy v závislosti na kvalitě předlohy třeba podrobit důkladné korektuře, protože OCR program nerozezná všechna písmena správně. OCR – zpracování textu z tištěné do elektronické podoby je použitelné pro všechny tištěné výstupy z laserových, inkoustových, termosublimačních a jehličkových tiskáren a samozřejmě pro předlohy vytištěné knihtiskem. U nevhodných předloh např. slabě vytištěných jehličkových tiskáren nebo dohromady slitých písmen se z časového hlediska vyplatí spíše přepis textu. 5. Organizace dat. Soubor, vlastnosti souboru. Adresář, adresářová struktura, kořenový adresář. Jméno souboru, přípona, co přípona ovlivňuje. Formát souboru. Správce souborů. Souborový archiv (ZIP). SOUBORY A ADRESÁŘOVÁ STRUKTURA Drtivá většina dat ukládaných na disky aplikačními i systémovými programy má formu souborů – samostatných pojmenovaných bloků dat, která nějakým způsobem patří logicky k sobě. Souborem je např. jeden dopis, jedna fotka, jedna prezentace produktu. Vzhledem k tomu, že souborů je na běžném disku třeba desítky tisíc, bylo by velice nepřehledné, kdyby „stály“ jeden vedle druhého. Z toho důvodu se organizují do adresářů, což jsou jakési kontejnery či krabice na soubory. Adresář může kromě souborů obsahovat také další, tzv. vnořené adresáře, neboli podadresáře. Podadresáře mohou mít v sobě vnořené ještě další adresáře až do libovolné hloubky vnoření. Takovýmto vnořováním vzniká hierarchická adresářová struktura, na jejímž vrcholu se nachází tzv. kořenový adresář. Ten není vnořen do žádného dalšího. Různé operační systémy různým způsobem rozlišují mezi jednotlivými disky. Ve Windows obvykle pro každý disk existuje samostatná adresářová struktura. Pro jejich rozlišení se pak používají písmena jednotek – A: značí disketu, C: harddisk atd. V Unixu jsou naproti tomu všechny diskové struktury součástí jediné hierarchie. Jednotlivé disky se pak připojují do zvolených adresářů, o kterých se pak mluví jako o přípojných bodech. Třebaže si adresářovou hierarchii může každý vytvořit, jak uzná za vhodné, ustálily se v této otázce určité konvence. V krátkosti se zmiňme o situaci v XP. Operační systém je obvykle nainstalován v adresáři Windows. Jednotlivé aplikační programy se zase nacházejí v adresáři Program files. Pro uživatelská data a individuální nastavení slouží adresář Documents and Settings. Adresář Documents and Settings je rozčleněn na domovské adresáře jednotlivých uživatelů. Kromě toho obsahuje ještě podadresář All Users, který slouží pro uložení společných dat a společných nastavení. V domovském adresáři má každý uživatel podadresář Dokumenty, který by měl sloužit jako hlavní úložiště jeho dat. Kromě tohoto podadresáře je tam ještě celá řada dalších podadresářů, ve kterých se ukládají individuální nastavení daného uživatele, jeho tzv. profil. Jedná se např. o seznam oblíbených položek pro internetový prohlížeč, individuální položky v menu Start, ikony na ploše atd. K orientaci v souborech a adresářích slouží programy nazývané jako souborové manažery. Ty bývají součástí instalace operačního systému. Ve Windows to je Průzkumník Windows, podobně vypadající programy jsou také v instalacích Linuxu (Midnight commander). Kromě toho existují samostatné programy jako je např. Total Commander ve Windows Kořenový adresář má zvláštní postavení v stromové struktuře souborovém systému. Je to nejvyšší adresář v adresářové hierarchii, všechny další adresáře v témže souborovém systému jsou jeho podadresáři. v unixových systémech se kořenový adresář označuje znakem lomítko (/) a je společný pro všechna připojená média v operačních systémech Microsoft Windows (též DOS) má každý svazek (logická disková jednotka) svůj kořenový adresář a jeho označení se skládá z označení jednotky (písmeno latinky a dvojtečka) a zpětného lomítka (\), například C:\ Formát souboru (neboli typ souboru) určuje význam dat v elektronickém souboru. Neboť na záznamová media, například pevný disk, mohou být ukládány jen bity, laicky řečeno jedničky nebo nuly, musí být počítač schopen na ně a zpět převést informaci. Existuje množství různých formátů, přizpůsobených pro ukládání různých typů informace. Často existuje více formátů pro reprezentaci jednoho typu dat. Některé formáty jsou navrženy pro ukládání přesně daného typu dat, například JPEG je určen na uchovávání statických obrázků. Jiné mohou sloužit pro několik typů dat, např.: multimediální kontejnery (GIF slouží pro uchovávání jak statických obrázků, tak jednoduché animace; QuickTime mov může obsahovat různá multimediální data). Správce souborů je program pro manipulaci se soubory a adresáři (složkami). Někdy se používají termíny souborový manažer nebo file manager. Soubor samostatný blok dat, má jméno a další vlastnosti (atributy) JMÉNA SOUBORŮ V pojmenováních souborů se především ve Windows vžil zvyk jméno sestavovat ze dvou částí, kmene a přípony, přičemž přípona začíná tečkou. Kmen jména se volí tak, aby z něj bylo pokud možno zřejmé, co se v daném souboru nachází. Přípona naproti tomu označuje typ souboru – udává, zda se jedná o dopis ve Wordu, sešit v Excelu, obrázek, webovou stránku apod. Ve Windows nerozlišují se velká a malá písmena a v Linuxu se rozlišují. Přípona Typ souboru o .doc - textový dokument ve Wordu o .exe - program o .gif - obrázek ve formátu GIF o .htm - webová stránka o .jpg - obrázek ve formátu JPEG (JFIF), typicky fotka o .xls - sešit s tabulkovými výpočty v Excelu o .zip - komprimovaný archiv souborů ZIP Cesta určuje umístění souboru o cesta k souboru - relativní versus absolutní cesta Archivy o o o sdružení více souborů a adresářů do jednoho „balíku“ typicky spojeno s kompresí dat možnost ochrany heslem ZIP o nejrozšířenější typ archivu o přímá podpora ve Windows XP Bezpečnostní riziko Zálohování Cenu dat člověk zjistí až v okamžiku, kdy o ně přijde 6. Operační systém. Systémové a aplikační programy. Funkce operačního systému. Správa hardware (multitasking, virtuální paměť, okna), ovladač. Přenositelnost programů. Uživatelské účty. Operační systém Souhrn všech systémových programů na počítači instalovaných. Tvoří základní programové vybavení počítače (Příkladem může být výše zmiňovaný obslužný program pro myš nebo např. program-server Patří do něj systémové programy jak momentálně spuštěné, tak v počítači nainstalované a čekající na spuštění. Obsluhuje veškeré hardwarové prostředky počítače, ke kterým aplikace přistupují jeho prostřednictvím. Po zapnutí počítače se musí nejprve spustit řada důležitých programů operačního systému a teprve až je vše připraveno, může uživatel spouštět programy aplikační. Systémové programy se obvykle spouští automaticky, bez vědomí uživatele. Jelikož s uživatelem ani přímo nekomunikují, nemají na obrazovce žádné okno – nejsou „vidět“. V počítači vždy běží několik programů současně, každý z nich potřebuje procesor, paměť, disk, obrazovku atd., a tak musí být někdo, kdo přístup k těmto hardwarovým prostředkům řídí. Tím někým je právě operační systém. Bez něj by vládl v počítači chaos, jeden program by narušoval výsledky i průběh druhého. Nejrozšířenějším operačním systémem instalovaným na nové osobní počítače systém Windows XP vyskytující se ve dvou, drobně odlišných verzích Professional a Home Edition. Jedná se o zatím posledního člena rodiny operačních systémů Windows vyvíjených firmou Microsoft. Druhou frekventovanou rodinou operačních systémů je rodina Unix, která nalézá uplatnění především na serverových počítačích. Z této rodiny si budeme všímat menší rodinky systémů Linux. Přihlášení slouží k identifikaci uživatele – aby operační systém věděl, kdo zrovna na počítači pracuje, a podle toho řídil, co uživatel smí a co nesmí s počítačem dělat. Identifikace se typicky provádí zadáním uživatelského jména a hesla. Uživatelské jméno bývá na obrazovce vidět, heslo se nezobrazuje, případně se namísto jeho znaků ukazují hvězdičky. Nová uživatelská jména, tj. nové identity, pod kterými se lze k počítači přihlásit, vytváří správce počítače. Heslo si každý uživatel může sám měnit. Je důležité uvědomovat si, že z hlediska počítače vytváří uživatelské jméno úplnou identitu uživatele. Pokud se dva různí lidé přihlásí pod stejným uživatelským jménem (rozumí se „přihlásí úspěšně“, tj. se správným heslem), počítač, či přesněji operační systém, je považuje za totožné. Počítač nerozlišuje podle vzhledu, chůze, oblečení či občanského průkazu. Pokud je běh programu pod více systémy žádoucí, musí programátor samostatně připravit několik jeho verzí. Microsoft Windows Linux Mac OS Rozdělení operačních systémů OS používané pro různé kategorie výpočetní techniky se liší svou komplexností a orientací: - OS střediskového počítače (centrálního výpočetního systému) musí zajišťovat a koordinovat funkce řady procesorů, sledovat komunikaci stovek terminálů v počítačové síti, … - OS osobního počítače nepřipojeného do sítě zajišťuje podporu práce jednoho uživatele a řeší relativně jednoduché úlohy např. z kancelářské oblasti … A dále lze použít řadu dalších hledisek – nejběžnější členění: 1) Podle počtu uživatelů 2) Podle počtu zpracovávaných úloh (programů) 3) Podle typu zpracování 1) Dělení OS podle počtu uživatelů: jednouživatelské OS dovolují práci jednomu uživateli (v daném čase) standardní OS pro běžné nasazení víceuživatelské OS dovolují práci více uživatelů současně patří sem především síťové OS 2) Dělení OS podle počtu zpracovávaných úloh (programů): jednoprogramové OS dovolují běh jednoho programu patří sem jednoduché starší OS víceprogramové OS podpora multitaskingu, Os podporující multitasking dovolují současný běh několika programů (úloh), patří sem všechny moderní OS, Mezi základní funkce operačního systému by mělo patřit alespoň: • zajištění možnosti ukládání dat na pevném disku v určitém formátu v rámci souborového systému, • ovládání periferních zařízení počítače, • zadávání příkazu operačního systému a spouštění aplikací. Moderní operační systém tedy nabízí aplikacím řadu služeb, které zpřístupňuje přes tzv. API funkce a neumožňuje aplikacím přímý přístup k hardwaru počítače. Pokud nějaký program chce tisknout na tiskárně, musí zavolat příslušnou službu operačního systému. Správce hardwarových prostředků Odstiňuje aplikace od detailů hardware Multitasking označuje v informatice schopnost operačního systému provádět (přinejmenším zdánlivě) několik procesů současně. Jádro operačního systému velmi rychle střídá na procesoru běžící procesy (tzv. změna kontextu), takže uživatel počítače má dojem, že běží současně. Dnešní operační systémy jsou typicky víceúlohové – sem patří např. Microsoft Windows, Linux i Mac OS X. Naopak DOS je příkladem jednoúlohového systému, na kterém vždy běží pouze jediný program a teprve po jeho ukončení je možné spustit jiný. Virtuální paměť je v informatice způsob správy operační paměti počítače, který umožňuje předložit běžícímu procesu adresní prostor paměti, který je uspořádán jinak nebo je dokonce větší, než je fyzicky připojená operační paměť RAM. Z tohoto důvodu procesor rozlišuje mezi virtuálními adresami (pracují s nimi strojové instrukce, resp. běžící proces) a fyzickými adresami paměti (odkazují na konkrétní adresové buňky paměti RAM). Převod mezi virtuální a fyzickou adresou je zajišťován samotným procesorem (je nutná hardwarová podpora) nebo samostatným obvodem. Ovladač: je software, který umožňuje operačnímu systému pracovat s hardwarem. vladač zajišťuje řízení hardware a zároveň komunikuje se zbytkem operačního systému pomocí obecnějších rozhraní, která zajišťuje abstrakci zařízení. Přenositelnost programů: Přenositelností programů se myslí možnost jejich spouštění na různých operačních systémech a různých hw architekturách. Operační systém spravuje: A) Správa procesoru Většina počítačů má jeden procesor, mohou mít i více procesorů (servery, superpočítače, paralelní systémy). Úkolem správy procesorů je zajistit současný běh několika aplikačních a systémových programů – multitasking: technika sdílení času – programy se střídají v běhu po uplynutí krátké doby (ms), takže nasává iluze současného běhu více programů B) Správa paměti Paměť je používána programy pro ukládání dat, se kterými pracují: Skládá se z paměťových míst – obvykle velikosti 1B Každé paměťové místo je jednoznačně určeno pořadovým číslem – adresou Programy se musí o paměť podělit: Paměť rozdělena na stránky o stejné velikosti (4kB) OS přiděluje a odebírá stránky jednotlivým programům Virtuální paměť – zvětšení fyzické paměti odkládáním dat na disk C) Správa vnějších zařízení Správa tiskárny –technika spooling Soubory (dokumenty, data), které aplikace poslaly k vytištění, se řadí do tiskové fronty Ve frontě čekají, až na ně přijde řada, aby se nemíchaly stránky z různých dokumentů Uživatelské účty Uživatelé se před začátkem práce přihlašují do systému svými uživatelskými jmény, ke svým uživatelským účtům. S každým účtem jsou spojená různá oprávnění, co může ten který uživatel na počítači dělat. Veškerá oprávnění a tím pádem neomezený přístup k systému mají pouze účty patřící správcům počítače.Běžní uživatelé mohou konfigurovat pouze to, co se týká pouze jich (např. změnit své heslo, nastavit si barvu pracovní plochy ap.). Jen správce může na počítači vytvářet nové uživatelské účty, nebo rušit stávající. Z hlediska organizace přístupových práv je vhodné v systému vytvářet skupiny uživatelů. Např. může existovat uživatelská skupina účetní, do které budou zařazeni všichni uživatelé-pracovníci z účetního oddělení. Podobně může existovat skupina studenti pro všechny uživatele-studenty, kteří daný počítač využívají apod. Přístupová práva lze pak udělovat či odebírat celým skupinám najednou a lépe tak nad nimi udržovat kontrolu. Konkrétní uživatel má práva všech skupin, kterých je členem. Dva hlavní typy uživatelských účtů: Správcovský účet Správa uživatelských účtů Zakládání a mazání uživatelských účtů nebo skupin (groups) Přidělování práv ke složkám a souborům, vnějším zařízením (tiskárna, USB port) Instalace programů Nastavení systému (počítače) a věcí, které se týkají všech uživatelů Běžný uživatelský účet Používání programů Vlastní nastavení Ochranu přístupu provádí OS Pokud někdo přenese disk do jiného počítače, soubory nejsou nijak chráněné (to lze jen pomocí šifrování) službám OS ● Sada základního programového vybavení počítače Malování, Průzkumník Windows, Poznámkový blok, Internet Explorer, … 7. Systém souborů. Příklady systémů souborů a jejich rozdílů. Oddíl disku, formátování. Systém přístupových oprávnění k souborům, hlídání přístupových oprávnění. Systém souborů Způsobu organizace informací v datových oblastech se říká systém souborů. Naprostá většina sektorů obsahuje uživatelská data a zbytek je vyhrazen pro organizační informace souborového systému (kde je uložen jaký soubor ap.). Ukažme si, co může moderní souborový systém nabízet ještě navíc kromě uložení uživatelských dat ve formě souborů a adresářů: o sledování některých základních vlastností souborů a adresářů:velikost, datum a čas poslední změny či tzv. atributy; o řízení přístupových oprávnění o zotavení z chyb;při nekorektním ukončení operačního systému způsobeném např. výpadkem napájení se může souborový systém dostat do nekonzistentního stavu –některé ze zaznamenaných informací jsou protichůdné, nebo naopak něco chybí; např. systém NTFS všechny diskové transakce protokoluje a tak usnadňuje zotavení z případné chyby; o přístup k souborům pomocí symbolických odkazů (ve Windows se používá pojem zástupce, v Unixu česky skloňované anglické slůvko link) o řízení uživatelských kvót; pokud se o jeden disk dělí několik uživatelů,může být užitečně mít prostředek na regulaci „rozpínavosti“ některých z nich – správce systému může nastavit, kolik mega či gigabytů má ten který uživatel k dispozici; o rychlé vyhledávání pomocí služby indexování; stejnou technologií jako internetové vyhledavače „indexují“ obsah sledovaných webových serverů, aby pak rychle poskytly informace o výskytu hledaných slov, může také souborový systém indexovat obsah některých uživatelských dat na disku a umožnit tak jejich rychlé vyhledání; o možnost šifrování souborů; souborový systém může nabízet ještě vyšší způsob ochrany dat, než poskytují přístupová oprávnění, fyzickým zašifrováním obsahu; může se využít u počítačů s citlivými firemními daty, u kterých je podstatné riziko odcizení (např. notebooky); o podporu prostředků zvyšujících hardwarovou spolehlivost; např. zrcadlení disků funguje tak, že je obsah disku souběžně paralelně zapisován na druhý, fyzicky samostatný disk – při hardwarovém selhání jednoho z nich se data čtou z disku druhého bez jakéhokoli výpadku (Vedlejším efektem zrcadlení je také zvýšení výkonu disku – zatímco čte jeden disk začátek souboru, může disk zrcadlící číst již jeho prostředek, takže se procesor v daném čase dostane k většímu množství dat. ) Nejpoužívanějším souborovým systémem počítačů s OS Windows je systém NTFS. Pokud je na počítači více operačních systémů, např. ještě Windows 98 či Linux, a je potřeba, aby soubory vytvořené při práci v jednom systému mohli uživatelé využít i při práci v druhém systému, použije se pro sdílený svazek většinou jednodušší souborový systém FAT, resp. jeho vylepšená varianta FAT32. Souborový systém se na disku vytváří při tzv. formátování. Všechny souborové systémy musí čelit problému fragmentace souborů. Pokud je disk víceméně prázdný, zapisují se soubory souvisle pěkně jeden za druhým (viz. obr. nížeji). Problém však nastane, pokud uživatel znovu otevře nějaký soubor, a něco přidá na jeho konec. Přídavek není možno zapsat bezprostředně za stávající konec tohoto souboru, neboť tam je již uložen jiný soubor. Systém tedy pokračování souboru zapíše až tam, kde je volné místo. Soubor je tedy rozdělen na dvě nesouvislé části. S postupem času se může fragmentovat i na více částí. Fragmentace se bude zhoršovat také mazáním souborů. Pokud uživatel soubor, vznikne na jeho místě kousek volného místa pro zápis dalších souborů systém toto místo samozřejmě využít nemusí, pokud má spoustu volného místa za posledním souborem. Jednou se však disk zaplní a mezery vzniklé mazáním bude nutno využívat pro ukládání dalších souborů. Ten další soubor bude možná větší než mezera k dispozici, a proto jej bude nutno rozdělit na části a zapsat do více mezer, tj. fragmentovaně. Fragmentace souborů není problémem sama o sobě. Systém bez problémů dokáže držet přehled nad tím, kde všude jsou fragmenty daného soubor rozmístěny. To je ze softwarového hlediska běžně řešený úkolů Fragmentace je však problémem proto, že zpomaluje přístup k datům. Pokud např. soubor začíná na jednom konci disku (stopy blízko vnějšího okraje), pak pokračuje na druhém (stopy blízko vnitřního okraje), a pak zase někde jinde, budou se muset čtecí hlavy přesouvat z jednoho konce na druhý, což hodně zdržuje a čtení souboru pak trvá déle. K odstranění fragmentace existují softwarové nástroje obvykle dodávané s operačním systémem. Např. ve Windows XP je tento nástroj přístupný jako „Defragmentace“ na kartě „Nástroje“ v okénku vlastností disku, které lze vyvolat výběrem položky Vlastnosti v kontextovém menu, jež se objeví po kliknutí pravým tlačítkem na ikonu disku v okně Tento počítač. Defragmentace obvykle trvá dost dlouho, i třeba několik hodin, a tak je vhodné její spuštění naplánovat např. na noc, kdy se na počítači nepracuje. Kolik místa soubory ve skutečnosti zaberou Fragmentace souborů je částečně brzděna sdružováním sektorů do tzv. alokačních bloků (Sdružování do alokačních bloků také zjednodušuje administrativu toho, kde je který soubor uložen). Místo na disku není souborům přidělováno po jednotlivých sektorech, ale právě po alokačních blocích. Alokační blok může sdružovat např. osm sektorů, což znamená, že v takovém případě se místo na disku přiděluje v blocích o velikosti 4 kB (8×512 bytů). Sdružování do alokačních bloků však na druhou stranu vede k určitému nevyužívání místa na disku – např. drobné soubory o velikosti stovek bytů vždy zaberou alespoň jeden alokační blok, tj. v našem příkladu 4 kB. Tento efekt, kdy např. soubory ve složce zaberou více místa než je součet jejich velikostí, můžete pozorovat, když si zobrazíte vlastnosti v podstatě libovolné složky – položka „Velikost na disku“ bude ukazovat větší číslo, než položka „Velikost“ (Uvažují se zde běžné, nekomprimované složky) Přístupová práva k souborům U každého souboru nebo adresáře se dá nastavit, co s ním který uživatel může dělat o Musí to podporovat souborový systém Jinak není kam informace o přístupových právech ukládat o Musí to podporovat i operační systém Jinak ta práva nikdo nehlídá Windows FAT32: bez podpory přístupových práv Atributy: jen pro čtení, skrytý, systémový NTFS: Seznam dvojic (uživatel, přístupová práva) Místo uživatele může být uvedena i skupina Libovolná kombinace 13 základních práv: Procházet adresářem/Spouštět soubory, Zobrazovat obsah adresáře/Číst data, Číst atributy, Číst rozšířené atributy, Vytvářet soubory/Zapisovat data, Vytvářet podadresáře/Připojovat data, Zapisovat atributy, Zapisovat rozšířené atributy, Odstraňovat podadresáře a soubory, Odstraňovat, Číst oprávnění, Měnit oprávnění, Přebírat vlastnictví. Linux EXT2: Možnost nastavit práva jen pro tři skupiny (uživatel, jeho skupina, ostatní) Jen tři základní práva: read (čtení), write (zápis), execute (spuštění) Oddíl disku: slouží k rozdělení fyzického disku na oddíly (fyzické nebo logické), se kterými je možné nezávisle manipulovat. Pevný disk Slovníček: o o o Povrch = strana plotny (vrchní nebo spodní) Stopa = kružnice, kterou „opisuje“ čtecí hlava nad povrchem, když se plotna otáčí Sektor = blok bajtů zaznamenaných ve stopě nejmenší adresovatelná jednotka typicky 512 bajtů Poznámka: Bity jsou na pevném disku reprezentovány pomocí (elektro)magnetizace materiálu Rozdělení disku Fyzický disk (jeho adresový prostor) je možné rozdělit na několik částí, každá z nich může mít vlastní „pravidla“ o o o Ta část se označuje jako jednotka, oddíl, logický disk nebo svazek Každá jednotka má ve Windows své písmeno (C:, D:, E: atd.) „Pravidly“ je myšlen souborový systém, případně i operační systém 8. Počítačové sítě. Počítačová síť, síťové technologie, Ethernet, principy přenosu dat. LAN a WAN, topologie sítě. Fyzická adresa (MAC). Počítačová síť je souhrnné označení pro technické prostředky, které realizují spojení a výměnu informací mezi počítači. Umožňují tedy uživatelům komunikaci podle určitých pravidel, za účelem sdílení využívání společných zdrojů nebo výměny zpráv. Síťová technologie Počítačová síť je souhrnné označení pro technické prostředky, které realizují spojení a výměnu informací mezi počítači Umožňují uživatelům komunikaci podle určitých pravidel (protokolů), za účelem sdílení využívání společných zdrojů nebo výměny zpráv Komunikace a její řízení je složitý problém, proto se používá rozdělení tohoto problému do několika skupin, tzv. vrstev Každá vrstva sítě je definována službou, která je poskytována sousední vrstvě vyšší a funkcemi, které vykonává v rámci protokolu Protokoly jsou tvořeny souhrnem pravidel, formátů a procedur, které určují výměnu údajů mezi dvěma či více komunikujícími prvky – sada protokolů TCP/IP Ethernet: Ethernet je v informatice souhrnný název pro v současné době nejrozšířenější technologie pro budování počítačových sítí typu LAN (tj. domácí nebo firemní sítě). Ethernet a jeho síťová rozhraní (resp. síťové karty) pracují pouze s tak zvanými „ethernetovými rámci“ (802.2, 802.3, Ethernet II, Ethernet SNAP – viz níže). Běžné síťové protokoly (např. dnes nejrozšířenější rodina protokolůTCP/IP) jsou přenášeny v datové části ethernetových rámců a síťová karta jim sama o sobě nerozumí. Síťovou kartu ovládá v počítači ovladač, který je součástí jádra operačního systému. Vyšší protokoly (např. zmíněné TCP/IP) jsou typicky zpracovány v jádře operačního systému (zde tzv. TCP/IP stack). Principy přenosu dat: Data (informace) jsou přenášena médiem (metalické vedení, optické vlákno, vzduch) v podobě změn vhodné fyzikální veličiny (nejčastěji napětí, proudu, intenzity světla) - signálu. LAN označuje počítačovou síť, která pokrývá malé geografické území (např. domácnosti, malé firmy). Přenosové rychlosti jsou vysoké, řádově Gb/s. Nejrozšířenějšími technologiemi v dnešních LAN sítích jsou Ethernet a Wi-Fi Sítě LAN označují všechny malé sítě, které si mnohdy vytváří sami uživatelé na své vlastní náklady. Jedná se o sítě uvnitř místností, budov nebo malých areálů; ve firmách i v domácnostech. Dále je charakterizuje levná vysoká přenosová rychlost (až desítky Gbps) Síť se skládá z aktivních a pasivních prvků. Aktivní prvky se aktivně podílejí na komunikaci. Patří mezi ně například switch, router, síťová karta apod. Pasivní prvky jsou součásti, které se na komunikaci podílejí pouze pasivně (tj. nevyžadují napájení) – propojovací kabel (strukturovaná kabeláž, optické vlákno, koaxiální kabel), konektory WAN je počítačová síť, která pokrývá rozlehlé geografické území (například síť, která překračuje hranice města, regionu nebo státu). Největším a nejznámějším příkladem sítě WAN je síť Internet. sítě WAN jsou využívány pro spojení lokálních sítí (LAN) nebo dalších typů sítí, takže uživatelé z jednoho místa mohou komunikovat s uživateli a počítači na místě jiném. Spousta WAN je budována pro jednotlivé společnosti a jsou soukromé. Síťové služby používají pro přenos a adresaci protokol TCP/IP. Poskytovatelé služeb připojení častěji používají pro přenos v sítích WAN protokoly ATM a Frame Relay. Topologie sítí zabývá se zapojením různých prvků do počítačových sítí a zachycením jejich skutečné (reálné) a logické (virtuální) podoby (datové linky, síťové uzly). Topologii (vzájemné uspořádání komponent) počítačových sítí můžeme chápat ze tří hledisek: fyzická, logická a signálová. Fyzická topologie popisuje reálnou konstrukci sítě, zapojená zařízení a jejich umístění včetně instalovaných kabelů (např. UTP). Logická topologie se vztahuje k tomu, jak jsou data v síti přenášena a kudy protékají z jednoho zařízení do druhého. Nemusí nutně kopírovat fyzické schéma sítě. Signálová topologie mapuje skutečné propojení mezi uzly v síti sledováním, kudy signál prochází. (Tento termín je někdy nesprávně užíván jako synonymum termínu logická topologie.) Běžné topologie a jejich dělení Fyzická topologie 1. dvoubodové spoje 1. kruh 2. hvězda 3. strom 2. sdílené spoje 1. sběrnice 2. s centrálním vysílačem logická topologie signálová topologie MAC adresa MAC adresa přidělená výrobcem je vždy celosvětově jedinečná. Z hlediska přidělování je rozdělena na dvě poloviny. O první polovinu musí výrobce požádat centrálního správce adresního prostoru a je u všech karet daného výrobce stejná (či alespoň velké skupiny karet, velcí výrobci mají k dispozici několik hodnot pro první polovinu). Výrobce pak každé vyrobené kartě či zařízení přiřazuje jedinečnou hodnotu druhé poloviny adresy. Jednoznačnost velmi usnadňuje správu lokálních sítí – novou kartu lze zapojit a spolehnout se na to, že bude jednoznačně identifikována. MAC adresa se skládá ze 48bitů a podle standardu by se měla zapisovat jako tři skupiny čtyř hexadecimálních čísel (např. 0123.4567.89ab), mnohem častěji se ale píše jako šestice dvojciferných hexadecimálních čísel oddělených pomlčkami nebo dvojtečkami (např. 01-23-45-67-89ab nebo 01:23:45:67:89:ab). Při převodu na 48bitové číslo se převede každá šestnáctková dvojice na dvojkové číslo (např. 01h = 00000001, 23h = 00100011 atd.). 9. Internet. Internet. Adresa IP, paket. Směrovač (router), směrování v Internetu. Konfigurace síťového připojení, doménové jméno, DNS. Internetová brána, DHCP. Služby internetu, server a klient, peer-to-peer. Internet je celosvětový systém navzájem propojených počítačových sítí („síť sítí“), ve kterých mezi sebou počítače komunikují pomocí rodiny protokolů TCP/IP. Společným cílem všech lidí využívajících Internet je bezproblémová komunikace (výměna dat). IP adresa je v informatice číslo, které jednoznačně identifikuje síťové rozhraní v počítačové síti, která používá IP (internetový protokol). V současné době je nejrozšířenější verze IPv4, která používá 32bitové adresy. Z důvodu nedostatku IP adres bude nahrazen protokolem IPv6, který používá 128bitové IP adresy. V IPv4 je adresou 32bitové číslo, zapisované po jednotlivých bajtech, oddělených tečkami. Hodnoty jednotlivých bajtů se zapisují v desítkové soustavě, např. 192.168.48.39 Paket: Paket označuje v informatice blok dat přenášený v počítačových sítích založených na přepojování paketů, kde je možné přenášet data i při výpadcích některých spojů. Některé typy síťových spojů přenos paketů nepodporují (například tradiční telekomunikační linky typu bod-bod, anglicky point-topoint) a data se v nich přenášejí jako proud bajtů, znaků nebo bitů. Paket se skládá z řídících dat (metadat) a z uživatelských dat (užitečné zatížení). Řídící data poskytují síti potřebná data k doručení paketu, například adresu zdroje a cíle, kódy pro detekci chyb – kontrolní součty a informace o pořadí. Obvykle se řídící data nalézají v hlavičkách paketů a na jejich konci, přičemž uživatelská data jsou mezi nimi. Dobrý způsob jak pochopit paket je představit si ho jako dopis: hlavička je jako obálka a oblast dat je cokoliv, co se dá dovnitř obálky. Rozdíl je však v tom, že některé sítě mohou rozdělit větší pakety na menší, pokud je to nutné (menší části zůstávají ve formátu paketů) Směrovač (router) Router (směrovač) je zařízení, které odděluje dvě logické podsítě a routuje (směruje) pakety mezi těmito sítěmi. Směrovací pravidla jsou určena jednoduše systémem IP-adres a síťových masek. Tento systém umožňuje propojovat jednotlivé podsítě ve velké sítě bez ohledu na jejich fyzickou vrstvu. (Není problém routovat mezi ethernetem a sítí propojenou optickými kabely.) Směrování v Internetu: Jelikož jsou rozměry Internetu obrovské, je v něm směrování realizováno hierarchicky. Celý Internet je rozdělen na autonomní systémy. Autonomní systém je část sítě s jednotnou směrovací politikou vůči zbytku Internetu. Typickým příkladem je síť jednoho poskytovatele Internetu a jeho připojených zákazníků. Uvnitř autonomního systému se typicky používá směrovací protokol IGP. Předávání směrovacích informací mezi autonomními systémy řeší směrovací protokol EGP (anglicky Exterior Gateway Protocol). Používané směrovací protokoly RIP (Routing Information Protocol) velmi jednoduchý v malých sítích (max.15 skoků) všechny routery broadcastují to, co znají (na počátku jen okolní sítě) OSPF (Open Shortest Path First) ve velkých sítích (provideři) autonomní systémy Konfigurace síťového připojení: Prvním krokem je otevření síťových připojení (start/ Nastavení / Ovládací panely /Síťová připojení. Dále se zvolí, jaké připojení chceme nastavit, na vybrané připojení klepneme pravým tlačítkem myši a zvolíme vlastnosti připojení. V dialogu vlastnosti připojení vybereme položku Protokol sítě Internet (TCP/IP). Nastavíme parametry připojení podle našich požadavků. Můžeme zvolit mezi dvěma režimy: 1. Získání IP adresy ze serveru DHCP (nastavení proběhne automaticky pomocí informací, které jsou získány ze sítě) 2. Nastavení IP adresy ručně V panelu Konfigurace DNS zaškrtněte Zakázat používaní serveru DNS a potvrdíte změny OK Doménové jméno je součástí celé adresy stránky a je to, ta část adresy, která se nemění. V doménovém jménu se jednotlivé jeho části oddělují tečkou. a) domény prvního řádu doménové jména CZ, COM, NET, ORG,SK, atd. jsou doménou prvního řádu. Jedná se o jakousi koncovku, která je tam vždy. Tato koncovka by měla charakterizovat jakou oblastí se zabývá, či na jakou lokalitu se www stránka umístěná na takové doméně zaměřuje. Každé doméně prvního řádu lze přisoudit nějaký význam: .CZ - Česká republika .COM - komerční prezentace v angličtině .NET - síť .ORG - organizace .SK - Slovensko DNS (Domain Name System) je hierarchický systém doménových jmen, který je realizován servery DNS a protokolem stejného jména, kterým si vyměňují informace. Jeho hlavním úkolem a příčinou vzniku jsou vzájemné převody doménových jmen a IP adres uzlů sítě. Později ale přibral další funkce (např. pro elektronickou poštu či IP telefonii) a slouží dnes jako distribuovaná databáze síťových informací. Jak DNS funguje: Prostor doménových jmen tvoří strom. Každý uzel tohoto stromu obsahuje informace o části jména (doméně), které je mu přiděleno a odkazy na své podřízené domény. Kořenem stromu je tzv. kořenová doména, která se zapisuje jako samotná tečka. Pod ní se v hierarchii nacházejí tzv. domény nejvyšší úrovně. DHCP Dynamic Host Configuration Protocol je v informatice aplikační protokol z rodiny TCP/IP. Používá se pro automatické přidělování IP adres jednotlivým osobním počítačům v počítačových sítích, čímž zjednodušuje jejich správu. významným způsobem tak zjednodušuje a centralizuje správu počítačové sítě (například při přidávání nových stanic) DHCP servery mohou být sdruženy do skupin, aby bylo přidělování adres odolné vůči výpadkům. Pokud klient některým parametrům nerozumí, ignoruje je. Parametry nastavitelné pomocí DHCP: IP adresa maska sítě brána (anglicky default gateway) DNS servery (seznam jedné nebo více IP adres DNS serverů) a další údaje, např. servery pro NTP, WINS, … Služby internetu: WWW – systém webových stránek zobrazovaných pomocí webového prohlížeče běžně používá protokol HTTP pro zabezpečený přenos používá protokol HTTPS E-mail – elektronická pošta pro přenos zpráv používá protokol SMTP pro komunikaci s poštovními programy používá protokoly POP3, IMAP Instant messaging – online (přímá, živá) komunikace mezi uživateli využívá nejrůznější protokoly aplikace se někdy jmenují stejně, jako protokol (ICQ, Jabber, …) VoIP – telefonování pomocí Internetu SIP Skype – proprietární protokol FTP – přenos souborů služba se jmenuje stejně, jako protokol pro přenos souborů se využívá též protokol HTTP DNS – domény (systém jmen počítačů pro snadnější zapamatování) využívá stejnojmenný protokol sdílení souborů NFS, GFS, AFS, … protokol SMB – sdílení v sítích s Microsoft Windows připojení ke vzdálenému počítači Telnet – klasický textový terminálový přístup SSH – zabezpečená náhrada protokolu telnet VNC – připojení ke grafickému uživatelskému prostředí RDP – připojení ke grafickému uživatelskému prostředí v Microsoft Windows (proprietární protokol) služební protokoly DHCP – automatická konfigurace stanic pro komunikaci v sítích s TCP/IP SNMP – správa a monitorování síťových prvků a další služby a protokoly (online hry, …) Sítě z hlediska vzájemného vztahu stanic Client – server Server poskytuje služby „běžným“ stanicím – klientům (workstation, pracovní stanice) Serverů může být více typů podle poskytovaných služeb (souborový server, tiskový server, poštovní server, www server, ftp server atd.) – jeden počítač nebo více Peer to peer Termín znamená „rovný k rovnému“, označuje se také zkratkou P2P Každá stanice v síti může vyčlenit některý svůj prostředek (tiskárnu, úložné médium, adresář) ke sdílení (s heslem nebo bez) Jiná stanice může tyto prostředky používat, pokud si sdílený prostředek připojí a její uživatel zná případné heslo 10.WWW. Webový prohlížeč, adresa URL. Princip fungování WWW (požadavek a odpověď, HTML, odkazy). Možnosti tvorby HTML stránek, WYSIWYG editor. Webový prohlížeč je počítačový program, který slouží k prohlížení World Wide Webu (WWW). Program umožňuje komunikaci s HTTP serverem a zpracování přijatého kódu (HTML,XHTML, XML apod.), který podle daných standardů zformátuje a zobrazí webovou stránku. Textové prohlížeče zobrazují stránky jako text, obvykle velmi jednoduše formátovaný. Grafické prohlížeče umožňují složitější formátování stránky včetně zobrazení obrázků. Adresa URL URL, celým názvem Uniform Resource Locator („jednotný lokátor zdrojů“) je řetězec znaků s definovanou strukturou, který slouží k přesné specifikaci umístění zdrojů informací (ve smyslu dokument nebo služba) na Internetu. URL definuje doménovou adresu serveru, umístění zdroje na serveru a protokol, kterým je možné zdroj zpřístupnit. Základ fungování služby WWW Přenos souborů, protokol HTTP jednoduchý bezstavový protokol Globální adresace souborů – URL jedno URL = jeden dokument Hypertext, jazyk HTML HTML HyperText Markup Language, označovaný zkratkou HTML, je značkovací jazyk pro hypertext. Je jedním z jazyků pro vytváření stránek v systému World Wide Web, který umožňuje publikaci dokumentů na Internetu. Jazyk je aplikací dříve vyvinutého rozsáhlého univerzálního značkovacího jazyka SGML (Standard Generalized Markup Language). Vývoj HTML byl ovlivněn vývojem webových prohlížečů, které zpětně ovlivňovaly definici jazyka. Dokument v jazyku HTML má předepsanou strukturu Deklarace DTD – je uvedena direktivou <!DOCTYPE. Kořenový element – element html (značky <html> a </html>) reprezentuje celý dokument. Kořenový element je povinný, ale otevírací a ukončovací značka samotná povinná není (pokud tyto značky nebudou v těle dokumentu uvedeny, prohlížeč si je sám doplní podle kontextu). Hlavička elementu – obsahuje metadata, která se vztahují k celému dokumentu. Definují např. název dokumentu, jazyk, kódování, klíčová slova, popis, použitý styl zobrazení. Hlavička je uzavřena mezi značky <head> a </head>. Element head je opět povinný, ale jeho otevírací a koncová značka povinná není, prohlížeč ji sám doplní podle kontextu. Tělo dokumentu – obsahuje vlastní text dokumentu. Vymezuje se značkami <body> a </body>. Element body je povinný, ale jeho otevírací a koncová značka povinná není, prohlížeč ji sám doplní podle kontextu. Příklad HTML dokumentu ve verzi 5: <!doctype html> <html> <!-- toto je komentář --> <head> <meta charset="kódování"> <title>Titulek stránky</title> </head> <!-- tělo dokumentu --> <body> <h1>Nadpis stránky</h1> <p>Toto je tělo dokumentu</p> </body> </html> Odkaz: Zpětný odkaz webové stránky je odkaz na jiné webové stránce vedoucí na sledovanou stránku. Smyslem zpětného odkazu je nasměrovat uživatele na určitou stránku. Tvorba HTML stránek: Pomocí jazyka HTML se tvoří webové stránky. HTML znamená HyperText Markup Language hypertextový (hypertext = odkaz) značkovací jazyk. Zdrojový kód Webové stránky vytváříte pomocí HTML značek (značka nebo-li také tag). Značek je mnoho a vždy se zapisují do špičatých závorek. Příklad použití značky (tagu): <strong>zvýrazněný, tučný text</strong> V příkladu je použitá značka strong, která označuje zvýrazněný text (text bude tučný). Značka strong je značka párová - to znamená, že se v kódu objeví její počáteční značka <strong> a koncová </strong> (liší se tedy lomítkem před názvem značky). Špičaté závorky lze na české klávesnici zapsat pomocí klávesové zkratky *PRAVÝ ALT++*,+ a *PRAVÝ ALT++*.+. Zdrojový kód stránek si můžete zobrazit v internetovém prohlížeči v nabídce Zobrazit | Zdrojový kód (stránky). Jak vytvořit HTML stránku K vytvoření HTML stránky nepotřebujete žádný speciální program, nicméně existují HTML editory, které práci výrazně usnadní (např. český PSPad). Pro začátek stačí obyčejný NotePad, Poznámkový blok ve Windows, nebo jakýko-li jiný textový editor. Předvedu na příkladu, primitivní stránka, na které bude pouze odkaz na Seznam.cz: <a href="http://www.seznam.cz/">odkaz vedoucí na www.seznam.cz</a> Stačí tento zdrojový kód zkopírovat a vložit do textového editoru a uložit pomocí nabídky Soubor | Uložit jako. V nabídce Ulož jako typ zvolte Všechny soubory. V názvu souboru nebude přípona .txt, ale .html nebo .htm. Výsledný soubor tedy bude mít název něco.html nebo neco.htm. Tyto přípony označují HTML stránky. Jiná možnost je uložit soubor jako neco.txt a pak ho přejmenovat na neco.html. WYSIWYG editor: česky „co vidíš, to dostaneš“. Tato zkratka označuje způsob editace dokumentů v počítači, při kterém je verze zobrazená na obrazovce vzhledově totožná s výslednou verzí dokumentu. Nejčastěji se jako WYSIWYG označují některé textové procesory, ve kterých se editovaný text zobrazuje tak, jak bude vytištěn na papír. Kvůli obtížnosti tohoto úkolu dochází ovšem často k drobným chybám, kdy uživatel „nedostane, co vidí“. Příkladem editorů pracujících v režimu WYSIWYG je např. Microsoft Word či OpenOffice.org Writer, nebo WYSIWYG editory WWW stránek Příklady WYSIWYG editorů webových stránek: Microsoft FrontPage Macromedia Dreamweaver Adobe Dreamweaver Adobe GoLive Nvu KompoZer BlueGriffon WYSIWYG editory webových stránek umožňují jejich rychlejší tvorbu, aniž by vyžadovaly hlubší znalost jazyka HTML. Bohužel taková tvorba WWW stránek má jednu vadu na kráse. Kód, který program vytváří, je plný zbytečných elementů, které do HTML vůbec nepatří, nebo jsou nevhodně rozmístěny. Kód je tedy velice objemný. 11.E-mail. E-mailová schránka, e-mailový klient, e-mailová adresa. Princip fungování služby e-mail (odeslání a vyzvednutí e-mailové zprávy). Získání údajů pro nastavení e-mailového klienta. Webmail. Adresa odesilatele, velikost příloh. Elektronická pošta, zkráceně e-mail, je způsob odesílání, doručování a přijímání zpráv přes elektronické komunikační systémy. Termín e-mail se používá jak pro internetový systém elektronické pošty založený na protokolu SMTP, tak i pro intranetové systémy, které dovolují posílat si vzájemně zprávy uživatelům uvnitř jedné společnosti nebo organizace. K širokému rozšíření e-mailu přispěl zejména internet. E-mailová schránka E-mailová poštovní schánka je fyzicky umístěna na nějakém internetovém serveru. Populární jsou zejména servery, které nabízejí e-mailovou schránku zdarma a s webovým rozhraním (v českých podmínkách např. Centrum.cz, GMail, Seznam.cz E-mailový klient je počítačový program, který sloučí k přijímání či odesílání elektronické pošty. Takový program nejčastěji stahuje poštu přes protokol POP3na lokální disk či přistupuje vzdáleně k poště skrze IMAP a umožňuje uživateli manipulaci s ní. Poštu pak umožňuje odesílat nejčastěji skrze protokol SMTP. E-mailová adresa je údaj, který v e-mailové zprávě určuje adresáta zprávy (případně adresáta kopie zprávy) a obvykle též údaj o odesílateli zprávy. E-mailová adresa identifikuje elektronickou poštovní schránku uživatele e-mailu. Princip fungování služby e-mail: Uživatelé mívají na svém počítači nainstalován program, který se nazývá e-mailový klient. Ten stahuje zprávy z poštovního serveru použitím protokolů POP nebo IMAP, avšak v prostředí velkých společností se stále vyskytuje použití některého komerčního protokolu Někteří uživatelé nepoužívají e-mailového klienta, ale přistupují ke zprávám umístěným na poštovním serveru přes webové rozhraní. Tento postup se často používá zejména u freemailových (bezplatných) služeb. Odeslání e-mailu ● Počítače si mezi sebou předávají e-maily pomocí protokolu SMTP SMTP je internetový protokol určený pro přenos zpráv elektronické pošty (e-mailů). Protokol zajišťuje doručení pošty pomocí přímého spojení mezi odesílatelem a adresátem; zpráva je doručena do tzv. poštovní schránky adresáta, ke které potom může uživatel kdykoli přistupovat (vybírat zprávy) pomocí protokolů POP3 nebo IMAP. SMTP funguje nad protokolem TCP. ● Poskytovatelé připojení k internetu se chrání proti tomu, aby jejich zákazníci posílali spam – takže se e-maily typicky musí odesílat prostřednictvím jejich serveru – někdy se navíc ověřuje, kdo e-mail posílá (je třeba vyplnit jméno a heslo) Čtení e-mailu ● Pro výběr e-mailu ze schránky se používají dva protokoly: – POP3 ● vhodný pro časově omezené připojení (vytáčená linka) ● styl práce připojit-stáhnout-odpojit, se zprávami se pracuje až na lokálním počítači – IMAP ● vhodný pro dlouhodobá (trvalá) připojení ● se zprávami se pracuje na serveru POP3 ● Stahují se vždy všechny (a celé) zprávy – i spamy, velké přílohy apod. ● Při stahování zpráv je možné zachovat na serveru jejich kopii (nemazat je) – to se hodí v případě, že chceme stahovat zprávy i na jiný počítač – někdy tak vzniká chaos, na kterém počítači jsou které zprávy IMAP ● Stahují se jen hlavičky zpráv – je vidět odesílatel, předmět, velikost, přílohy atd. – tělo zprávy nebo přílohy se stahují, jen když je potřeba (na vyžádání od uživatele) ● Oproti POP3 má funkce navíc – podpora více připojených klientů zároveň, stav zpráv se uchovává na serveru, podpora více složek, prohledávání zpráv na straně serveru Server odchozí pošty (SMTP): nastavit dle poskytovatele připojení k internetu Potvrzení o přečtení ● Je funkce e-mailového klienta, ne protokolu a uživatel musí mít tuhle funkci zapnutou ● Na potvrzení nespoléhat– není zaručené, že si příjemce zprávu skutečně přečetl ● program nepozná, jestli se uživatel zrovna dívá do obrazovky, nebo jestli kouká z okna – ani že si ji přečetl celou – ani že jí rozuměl Údaje pro nastavení e-mailového klienta: MS Outlook, MS Outlook Express 1. 2. 3. 4. 5. zadáme jméno, které bude uvedeno při odesílání v části od zadáme e-mailovou adresu (platnou – musí obsahovat zavináč) zadat adresy odchozích serverů (SMTP) a příchozí (POP3) název účtu a heslo zadat dokončit webmail: Webmail je v informatice webová aplikace, která umožňuje uživatelům přistupovat k jejich emailovým schránkám prostřednictvím webového prohlížeče. Webmail je alternativa ke klasickým aplikacím e-mailových klientů, jako jsou třeba Microsoft Outlook Webmail poskytují téměř všechny internetové portály a poskytovatelé webových služeb (např. Gmail, Yahoo!) Adresa odesílatele: Adresa odesilatele: IPv6 adresa počítače, který datagram vyslal. Velikost e-mailu ● E-mail byl vytvořen pro posílání krátkých textových zpráv. Možnost příloh byla přidána dodatečně ● Pro posílání velkých příloh není e-mail vhodný – Kvůli použitému kódování jsou přílohy větší než původní soubory, až o 40 % – Poštovní server může e-mail s přílohou odmítnout ● protože je příloha příliš velká ● protože je příloha nepovoleného typu (například *.exe) Jak poslat větší soubor ● Je to vůbec nutné? – Potřebuje příjemce opravdu ten soubor? ● Na modemu trvá stahování dlouho – Nejde soubor upravit tak, aby byl menší? ● použít jiný formát obrázku, kompresi apod. ● Použít jiný způsob přenosu – FTP, web, ICQ atd. – použít speciální webové služby ● Úschovna (50 MB)– http://uschovna.cz/ ● Bluetone Depo (50 MB)– http://depo.bluetone.cz/ ● Další– eDisk.cz (po registraci 250 MB), nahraj.cz (100 MB), – badongo.com (zahraniční, 1 GB)
Podobné dokumenty
zos-prednasky-komplet 6.49MB 21.01.2014 00:26:05
Např. služba 1- vytvoření procesu, 2- otevření souboru, 3zápis do souboru, 4- čtení ze souboru, 5- výpis řetězce na
openMagazin 04/2010
je ve Windows reprezentován např. programem Paint.NET?
Zkuste Pintu. Jedná se o program, který z Paint.NET vychází
(obsahuje části jeho kódu) a má stejné zaměření – nabízí
jednoduchý a snadno ovlad...
Uložit - Allplan Campus
Práce přesahující rámec fólie ................................................... 129
3D výztuž a 2D bednění ........................................................... 130
Uèební text - střední škola elektrotechnická, ostrava, na jízdárně 30, po
objektové či příkazové. Programátory můžeme taktéž pomyslně rozdělit na programátory
systémové a aplikační. Systémoví programátoři pracují ve větších kolektivech (individualita
zde již v dnešní dob...
Navigační systém Honda SD
nemocnice a kliniky. V takových situacích, prosím, využijte vlastní úsudek a schopnost ptát
se na cestu.
• Jako řidič jste sami odpovědní za vlastní bezpečnost na silnicích.
• Abyste zabránili dopr...
Historie AutoCADu
v nově založené společnosti Autodesk, pod
vedením Johna Walkera, původně jako portace
programu MicroCAD – v první fázi nad operačním
systém CP/M (AutoCAD-80) a později nad
platformou IBM PC DOS (Au...