I. Spolupráce soudů členských států Evropské unie při provádění

I. Spolupráce soudů členských států Evropské unie při provádění

International and Comparative Law Review
No. 15/2005
I. Spolupráce soudů členských států Evropské unie při
provádění důkazů v občanskoprávních a
obchodněprávních řízeních
JUDr. Renáta Šínová, Ph.D.
Právnická fakulta UP Olomouc
Více než 50 let po vzniku Evropského společenství uhlí a oceli již jistě není
nutné zdůrazňovat, že jím zahájená nová forma ekonomické evropské integrace si
dnes klade za cíl spolupráci i v mnoha dalších oblastech, mezi něž patří i oblast
soudních řízení v soukromoprávních věcech. Kooperace členských států
Evropských společenství v této oblasti byla nejprve rozvíjena formou uzavíraní
mezinárodních smluv (Úmluva o pravomoci soudů a výkonu soudních rozhodnutí
v občanskoprávních a obchodních věcech, tzv. Bruselská úmluva I z roku 1968),
v roce 1992 se však stala součástí třetího pilíře Evropské unie a Amsterodamskou
smlouvou z roku 1997, která vstoupila v platnosti k 1. lednu 1999, získala justiční
spolupráce členských států v soukromoprávních věcech komunitární charakter.
Článek 65 Smlouvy o založení Evropského společenství opravňuje Radu
Evropské unie (dále jen Rada) k přijímání opatření, jež mají s cílem zajištění
řádného fungování jednotného vnitřního trhu usnadnit a zlepšit celkovou
spolupráci členských států v soudních soukromoprávních řízeních s mezinárodním
prvkem. Na základě tohoto ustanovení byla k dnešnímu dni již přijata řada aktů
týkajících se např. pravomoci soudů a uznání a výkonu rozhodnutí
v občanskoprávních a obchodních věcech či doručování soudních a mimosoudních
písemnosti, zvýšený zájem o posílení kooperace členských států v této oblasti
prokazuje také založené nové informační Evropské soudní sítě pro občanské a
obchodní věci, která má přispět především k dosažení efektivnějšího a
jednoduššího přístupu k justici všem občanům Evropské unie.1
Již z výše uvedeného vyplývá, že členské státy Evropské unie si plně
uvědomují, že při řešení sporů s mezinárodním prvkem potřebují soudy jednoho
státu velmi často spolupráci soudů jiného státu a průběh těchto řízení tak bývá
ztěžován zbytečnými formalismy s touto pomocí spojenými, a proto se
prohlubováním vzájemné spolupráce na komunitární úrovni snaží o jejich
odstranění. Podívejme se tedy blíže na to, jak je na komunitární úrovni řešena
jedna z nejzávažnějších otázek týkajících se snadného a spravedlivého průběhu
soudního řízení v soukromoprávní věci, a to spolupráce soudních orgánů
jednotlivých členských států při provádění důkazů.
1
Evropská soudní síť pro občanské a obchodní věci byla založena rozhodnutím Rady č. 2001/470 ze
dne 28.5.2001
5
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 15/2005
Dokazování je nezbytnou součástí každého civilního soudního řízení a
v odborných publikacích bývá také označováno jako páteř civilního procesu.2 Je
zřejmé, že snad až na velmi výjimečné případy, kdy mezi účastníky civilního
soudního řízení panuje naprostá shoda o všech tvrzených skutečnostech, se soud
nemůže obejít bez zjištění konkrétních poznatků o rozhodované věci. Zjišťování
sporných rozhodujících skutečností se pak v řízení děje právě dokazováním, tedy
jakýmsi zákonem upraveným postupem soudu, jehož cílem je utvořit si
odpovídající poznatky o těchto skutečnostech.
V souvislosti s rozšiřující a prohlubující se evropskou integrací se zvyšuje
také počet vztahů se mezinárodním prvkem, což ve svém důsledku vede také ke
zvýšení počtu soudních řízení s takovýmto prvkem. Lze tedy i do budoucna
předpokládat, že počet soudních řízení, v nichž bude třeba provést důkaz
nacházející se na území jiného státu, než jehož soud vede řízení, bude vzrůstat.
Prokázat tvrzené skutečnosti může být v řízení pro účastníka někdy velmi obtížné a
v praxi může docházet i k případům, kdy důkaz nacházející se na území jiného
státu bude pro účastníka důkazem klíčovým. Výkon soudnictví je však projevem
svrchované suverenity každého státu a pro soud, u něhož řízení probíhá, tak není
bez dalšího možné provést důkaz na území jiného státu.
Tento výše naznačený význam dokazování pro soudní řízení
v soukromoprávních věcech si moderní vyspělé státy uvědomovaly již na počátku
minulého století, kdy uzavřely Úmluvu o civilním řízení soudním. Tato úmluva se
však obdobně jako Úmluva o civilním řízení z roku 1954 dokazování týkala jen
velmi okrajově a zaváděla v podstatě pouze možnost cizího soudu dožádat o
provedení důkazu.3 Propracovanější právní úpravu přinášela až Úmluva o
provádění důkazů v cizině ve věcech občanských a obchodních uzavřená v 18.
března 1970 v Haagu (The Hague convention of 18 March 1970 on the taking of
evidence abroad in civil and commercial matters). Zavedla systém spolupráce tzv.
ústředních orgánů smluvních států, které mezi sebou již komunikovaly přímo. Po
„zkomunitarizování“ justiční spolupráce v soukromoprávních věcech v roce 1999
však potřebám všech členských států Evropské unie tato úmluva nemohla
vyhovovat, a to nejen proto, že ji podepsalo pouze 11 z tehdejších 15 členských
států. Způsob kooperace, který upravovala, neodpovídal podmínkám Unie, neboť
pro její potřeby neodstraňoval všechny zbytečné formalismy a s ohledem na stále
se zvyšující počet soudních sporů, v nichž je na území Evropské unie třeba provést
důkaz nacházející se na území jiného státu, byl velmi zdlouhavý. Proto bylo
v květnu 2001 v souladu s čl. 65 Smlouvy o založení Evropského společenství
Radou vypracováno nové nařízení č. 1206/2001 o spolupráci soudů členských států
2
Viz. Winterová, A. a kol.: Civilní právo procesní, 3. aktualizované a doplněné vydání, Linde, Praha,
2004, str. 299
3
Viz Rozehnalová, N., Týč, V.: Evropský justiční prostor v civilních otázkách, Masarykova univerzita,
Brno, 2003, str. 365
6
International and Comparative Law Review
No. 15/2005
při provádění důkazů v občanskoprávních a obchodněprávních řízeních4, které
nabylo účinnosti k 1. lednu 2004 (Council regulation no 1206/2001 on cooperation
between the courts of the Member states in the taking of evidence in civil or
commercial matters - dále jen nařízení).5, 6 Nařízení zavazuje všechny členské státy
s výjimkou Dánska a má v jejich vzájemných vztazích přednost před
dvoustrannými i mnohostrannými mezinárodními smlouvami upravujícími stejnou
oblast právních vztahů, včetně výše uvedených úmluv. Prvního května se tak toto
nařízení stalo vstupem České republiky do Evropské unie i součástí českého právní
řádu a musí být aplikováno i na našem území.
Vzhledem k nepříliš dobrým zkušenostem, které měly některé členské státy se
systémem spolupráce zavedeným Haagskou úmluvou z roku 1970, zavádí nařízení
dva nové způsoby provádění důkazů na území cizího státu, a to přímé provedení
důkazů procesním soudem na území cizího států a provedení důkazu soudem
cizího státu na dožádání. Pro zabezpečení řádného fungování nařízením
zavaděného systému kooperace ukládá čl. 2 členským státům povinnost vytvořit
seznam všech soudů daného státu, které budou oprávněny a povinny provádět
důkazy v souladu s tímto nařízením, i s uvedením jejich věcné a místní
příslušnosti. V každém členském státě pak bude zřízen tzv. ústřední orgán
odpovědný za předávání informací soudům, řešení případných problémů nastalých
mezi soudy v souvislosti s dožádáním o provedení důkazu a ve výjimečných
případech také za předání dožádání příslušnému soudu. Ústřední orgán je také
příslušný k rozhodování o přímém provedení důkazu cizím soudem (čl. 3 nařízení).
4
Za občanskoprávní a obchodněprávní řízení je třeba považovat všechna řízení v občanskoprávní a
obchodní věci, bez ohledu na druh soudu, který je příslušný je vést. Blíže k otázce výkladu pojmů
„občanskoprávní“ a „obchodněprávní“ viz Rozehnalová, N., Týč, V.: Evropský justiční prostor
v civilních otázkách, Masarykova univerzita, Brno, 2003, str. 184 a násl.
5
Nařízení bylo publikováno v Úředním věstníku ze dne 27.6. 2001, L 174, str. 1 a násl.
6
Přesný český překlad názvu tohoto nařízení vyvolává jisté obtíže. „Taking of evidence“ můžete
přeloženo jako „provádění důkazů“ i jako „dokazování“. Tyto dva pojmy však nejsou teorií civilně
procesního práva chápány jako synonyma, neboť jak naznačuje text tohoto článku ve svém úvodu
„dokazování“ označuje celý postup soudu směřující k získání poznatků o rozhodných skutečnostech.
Dokazování probíhá v několika fázích, a provádění důkazů je vedle jejich navrhování, obstarávání a
hodnocení pouze jednou z nich. Je tedy otázkou, zda sledované nařízení Rady si klade za cíl
spolupráci soudů členských států pouze při vlastní fázi provádění důkazů nebo při dokazování
obecně. Jistě nebylo cílem Rady vypracovat nařízení, jež by bylo chápáno velmi restriktivně tak, že
směřuje pouze ke spolupráci při fázi provádění důkazů, na druhou stranu v praxi bude soud cizího
státu svoji pomoc poskytovat zpravidla maximálně pouze ve dvou fázích dokazování, a to
obstarávání důkazů a jeho provádění, neboť navrhování a hodnocení důkazů jsou již v dispozici
procesního soudu. Nejvýstižnější překlad názvu nařízení by tak měl znít Nařízení Rady o spolupráci
soudů členských států při obstarávání a provádění důkazů v občanskoprávních a obchodněprávních
řízeních, vzhledem k tomu, že název Haagské úmluvy z roku 1970 v české odborné terminologii
hovořil pouze o „provádění důkazů“, rovněž tak nařízení č. 1206/2001 již bylo v některých
odborných publikacích přeloženo jako nařízení o spolupráci soudů členských států při provádění
důkazů, přikláním se v zájmu na sjednocení terminologie k tomuto způsobu označení nařízení i já.
Viz např. Rozehnalová, N., Týč, V.: Evropský justiční prostor v civilních otázkách, Masarykova
univerzita, Brno, 2003, str. 365
7
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 15/2005
Seznamy soudů příslušných k dožádání o provedení důkazu jsou součástí
manuálů, jež byly sestaveny Komisí EU dle informací poskytnutých jí členskými
státy ke dni nabytí účinnosti nařízení. V současné době jsou k dispozici na
oficiálních internetových stránkách Evropské unie7 pouze manuály 14 členských
států, které byly vázány nařízením ke dni nabytí jeho účinnosti. Nově přistupující
členské státy, včetně České republiky, prozatím nejsou v manuálech zapracovány,
jak je zřejmé i z informací poskytovaných veřejnosti Ministerstvem spravedlnosti o
Evropské soudní síti pro občanské a obchodní věci.8 Domnívám se však, že lze
s vysokou pravděpodobností předpokládat, že soudy odpovědné za provádění
důkazů dle nařízení Rady č. 1206/2001 (dále jen nařízení) budou v České republice
okresní soudy a působnost ústředního orgánu bude svěřena Ministerstvu
spravedlnosti. Lze tak dovozovat zejména proto, že dle § 39 zákona č. 99/1963 Sb.
občanského soudního řádu (O.S.Ř.) je dožádaným soudem v civilních soudních
řízeních vždy okresní soud a není tedy důvodu svěřovat věcnou příslušnost
k dožádání o provedení důkazu cizím soudem jinému článku soudní soustavy.
Rovněž můžeme pro výše uvedené stanovení orgánů odpovědných v České
republice za plnění povinností vyplývajících z nařízení č. 1206/201 argumentovat
stejným způsobem „rozdělení úkolů“ mezi okresní soudy a Ministerstvo
spravedlnosti v Rakousku, jehož justiční systém je vzhledem k dlouholeté společné
historii českému velmi podobný.9
Provedení důkazu soudem cizího státu na dožádání
Dožádání o provedení důkazu musí obsahovat označení dožadujícího a tam,
kde je to potřeba, i dožádaného soudu, jména, příjmení a adresy účastníků řízení a
jejich zástupců, určení povahy předmětu řízení, stručné shrnutí skutkového stavu a
přesný popis důkazu, který má být proveden. Nařízení vychází z předpokladu, že
každý členský stát má odpovídající právní úpravu dokazování v soudním řízení
v občanskoprávních a obchodněprávních věcech a nepožaduje obecně, aby
dožadující soud přesně v dožádání určil, jak má být důkaz proveden. Je však
zřejmé, že v některých případech bude dožádaný soud potřebovat i další
konkrétnější informace. Z tohoto důvodu stanoví nařízení, že má-li být dožádaným
soudem proveden výslech osoby, musí dožádání obsahovat nejen její jméno,
příjmení a adresu, ale také otázky, které mají být vyslýchané osobě položeny nebo
zprávu o skutečnostech, jichž se má výpověď týkat. Rovněž tak musí dožádání
obsahovat tam, kde je to třeba, zprávu dožadujícího soudu o podmínkách, za
7
www.europa.eu.int
8
Viz http://portal.justice.cz/ms. Prozatím jsou k dispozici pouze informační listy týkající se
Předběžných a zajišťovacích opatření, Rodičovské odpovědnosti, Alternativního řešení sporů,
Rozvodu, Zjednodušených a zrychlených řízení, Nároků na výživné, Odškodňování obětí trestných
činů a Právního řádu.
9
Viz manuál Spolkové republiky Rakousko, www.europa.eu.int
8
International and Comparative Law Review
No. 15/2005
kterých má vyslýchaná osoba dle právní úpravy platné na území dožadujícího státu
právo odepřít výpověď. 10
I přes probíhající snahy se na poli Evropské unie stále nepodařilo dosáhnout
vytvoření právní normy, jež by jednotně pro všechny členské státy upravovala
alespoň některé základní instituty civilního procesu. Není tak žádnou výjimkou, že
civilně procesní právo jako právní odvětví upravující postup soudních orgánů,
popř. jiných procesních subjektů při poskytování ochrany ohroženým a porušeným
právům v soukromoprávní oblasti, obsahuje v některých členských státech
Evropské unie instituty, které nejsou známy v jiných členských státech tohoto
seskupení. Proto v případě, že má být důkaz proveden zvláštním formou, ukládá čl.
4 nařízení dožadujícímu soudu také povinnost uvést tuto zvláštní formu spolu s
dalšími potřebnými informacemi o provádění důkazu do dožádání.11 Pro provedení
jiných důkazních prostředků nepožaduje nařízení v dožádání žádné zvláštní údaje,
dožadující soud musí pouze označit příslušné listiny nebo předměty, které mají být
přezkoumány.
Dožádání se podává v jazyce dožádaného soudu (čl. 5 nařízení), a to
prostřednictvím komunikačních prostředků, které umožňují co nejrychlejší předání
čitelného textu s nepozměněným obsahem a které stát dožádaného soudu označil
za akceptovatelné. V praxi se tak budeme pravděpodobně setkávat s dožádáními
zaslanými prostřednictvím veřejné datové sítě či telefaxu.
Do sedmi dnů od obdržení dožádání zašle dožádaný soud dožadujícímu soudu
potvrzení o přijetí dožádání. Zjistí-li dožádaný soud, že není k provedení důkazu
příslušný, předá věc příslušnému soudu a oznámí tuto skutečnost soudu
dožadujícímu (čl. 7 nařízení). Neobsahuje-li dožádání všechny potřebné informace,
sdělí to dožádaný soud dožadujícímu soudu nejpozději do 30 dnů od přijetí
dožádání a přesně vymezí chybějící údaje.
Dožádaný soud provede důkaz do 90 dnů od obdržení bezvadného dožádání.
Nebude-li schopen provést dožadovaný úkon v této lhůtě, je povinen o důvodech
nedodržení lhůty, jakož i o předpokládané lhůtě, v níž bude úkon proveden,
informovat dožadující soud. Dožádaný soud provede důkaz v souladu se svým
právem, ledaže dožadující soud požaduje jeho provedení zvláštní formou uvedenou
v právu dožadujícího státu. V takovém případě však musí být, jak bylo výše
uvedeno, tato zvláštní forma provádění důkazu popsána v dožádání. Dožádaný
soud může odmítnout provedení důkazu touto zvláštní formou, jestliže by takové
provádění důkazu bylo neslučitelné s normami jeho národního práva nebo jestliže
je to nemožné kvůli závažným praktickým překážkám. Dožadující soud může
rovněž požádat o použití zvláštních komunikačních technologií při provádění
důkazu, např. videokonference nebo telekonference. Tuto žádost může dožadující
10
K otázce práva odepřít výpověď, viz níže.
11
Nařízení uvádí příkladmo výslech pod přísahou nebo místopřísežnou výpověď.
9
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 15/2005
soud odmítnout za stejných podmínek jako provedení důkazu zvláštní formou (čl.
10 nařízení).
Jestliže právní řád dožadujícího soudu přiznává účastníkům řízení a jejich
zástupcům právo být přítomni provádění důkazů, nemělo by být toto jejich právo
prováděním důkazu soudem cizího státu porušeno. Proto článek 11 nařízení
zaručuje účastníkům řízení a jejich zástupcům, kteří mají právo účastnit se
provádění důkazu podle jejich národního práva, toto právo i případě, že je důkaz
prováděn soudem jiného členského státu. Dožadující soud musí o této skutečnosti
dožádaný soud informovat a tento je pak povinen účastníkům, popř. jejich
zástupcům sdělit místo a čas provádění důkazu, jakož i podmínky, za nichž se
tohoto úkonu mohou účastnit. Jestliže právo dožádaného státu umožňuje soudu
předvolat účastníky a jejich zástupce k provádění důkazu, popř. uložit jim
povinnost poskytnout potřebnou součinnost, může tak soud postupovat i v případě,
že provádí důkaz pro dožadující soud jiného členského státu.
V České republice mají účastníci obecně právo účastnit se provádění důkazu,
a to i tehdy, jsou-li důkazy prováděny mimo jednání nebo dožádaným soudem (§
122 odst. 2 O.S.Ř.). V souladu s § 123 o.s.ř. mají účastníci právo vyjádřit se
k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny. Pro český soud,
který bude podávat dožádání o provedení důkazu soudu jiného členského státu, to
znamená povinnost vždy uvést toto právo účastníků do dožádání. Naopak bude-li
český soud soudem dožádaným, umožňují mu v souladu s nařízením ustanovení
§127 odst. 3, 129 odst. 2 a § 130 o.s.ř. uložit účastníkům povinnost např. dostavit
se ke znalci, předložit soudu předmět ohledání apod., a to i když se bude zpravidla
jednat o státní příslušníky jiného členského státu Evropské unie. Dožádaný soud je
při provádění důkazu na dožádání oprávněn použít veškerá donucující opatření,
která mu k účelu provedení důkazu povoluje jeho národní právo (čl. 13 nařízení).
Provede-li dožádaný soud dožádaný důkaz, sepíše o tom protokol, který spolu se
všemi zapůjčenými písemnostmi zašle dožadujícímu soudu.
V souladu s čl. 12 nařízení mají právo se provádění důkazu dožádaným
soudem účastnit pokud je jejich přítomnost v souladu s jejich národním právem,
také zástupci dožadujícího soudu. Podmínky, za nichž se mohou provádění důkazu
účastnit, však stanoví dožádaný soud.
Článek 14 nařízení pak obsahuje podmínky, za nichž může dožádaný soud
odmítnout provedení důkazu, které byl dožádáno. Je zřejmé, že povinnost
dožádaného soudu provést důkaz, o jehož provedení žádá dožadující soud, nemůže
být absolutní. Jak vyplývá již z výše uvedených náležitostí dožádání provedení
důkazu výpovědí osoby dožadující soud musí do dožádání vždy uvést podmínky,
za nichž může tato osoba odepřít svou výpověď. Jakýkoli jiný přístup by
představoval nejen porušení práv vyslýchané osoby, ale také velmi účinný
prostředek obcházení práva umožňují stranám sporu dosáhnout tak v cizině
výslechu osoby, kterou by nebylo možné vyslechnout na území státu procesního
soudu. Pokud by dožadující soud opomenul uvést do dožádání podmínky, za nichž
10
International and Comparative Law Review
No. 15/2005
může dle jeho národního práva být odepřena výpověď, může se jich osoba, která
má vypovídat, dovolat i před dožádaným soudem. V takovém případě se dožádaný
soud obrátí na dožadující soud se žádostí o potvrzení tvrzeného práva odepřít
výpověď.
Právo vyslýchané osoby odepřít výpověď však musí být zachováno i dle práva
státu dožádaného soudu. V České republice upravuje právo odepřít svědeckou
výpověď v civilním soudním řízení § 126 o.s.ř., právo odepřít sdělení skutečností
na dotaz soudu § 128 o.s.ř. a důkaz výpovědí účastníků řízení pak § 131 o.s.ř. Pro
účely aplikace nařízení v českých poměrech je tak nejprve nutné se vypořádat
s výkladem jeho pojetí „osoby, která má být vyslýchána“ neboli zda je touto
osobou myšlena pouze fyzická osoba, která má vypovídat jako svědek, popř.
účastník nebo kterákoli osoba, která soudu sděluje na výzvu určité skutečnosti.
Domnívám se, že je třeba nařízení vykládat extenzivně tak, že vyslýchanou osobou
je míněna kterákoli fyzická osoba, jež soudu sděluje na výzvu určité skutečnosti
bez ohledu na to, zda je svědkem, účastníkem nebo je označena jakkoli jinak.
Vybízí k tomu ostatně i samotné znění nařízení, jež hovoří o „hearing of person“
tedy o „výslechu osoby“ nikoli o „hearing of a witness“ – výslech svědka nebo o
„testimony“- svědectví.
Bez ohledu na to, zda bude český soud soudem dožádaným nebo dožadujícím,
musí mít každá fyzická osoba, která bude na dožádání vypovídat jako svědek nebo
soudu sdělovat na dotaz významné skutečnosti, právo odepřít výpověď, pokud by jí
způsobila nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám blízkým. Za osobu blízkou
považuje české právo příbuzné v řadě přímé, sourozence, manžela a jiné osoby
v poměru rodinném nebo obdobném, jestliže by újmu, která utrpěla jedna z nich,
druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní (§ 116 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů). O důvodnosti odepření
výpovědi vždy rozhodne soud, který bude provádět důkaz svědeckou výpovědí
nebo zjišťovat od fyzické osoby skutečnosti významné pro rozhodnutí.
Poněkud problematická se mi jeví otázka dožádání o provedení důkazu
výslechem účastníka řízení. Dle českého občanského práva procesního nemusí být
účastník přítomen soudnímu jednání, respektive občanský soudní řád umožňuje
soudu jednat i v nepřítomnosti účastníka, který byl k jednání řádně předvolán (§
101 o.s.ř.). Dle stávající platné a účinné právní úpravy může český soud v tzv.
sporném řízení12 důkaz výslechem účastníků nařídit pouze tehdy, jestliže
12
Teorie civilně procesního práva rozlišuje nalézací řízení v České republice na řízení sporná a
nesporná. Sporná řízení přestavují řízení, v nichž mají účastníci kontradiktorní postavení a jde, jak
již z názvu vyplývá, o „spor“ o právo. Nesporná řízení jsou specifická řízení, v nichž nejde o spor o
právo, ale spíše o úpravu právních vztahů mezi účastníky pro budoucnost. Jejich právní úprava je
obsažena rovněž jako právní úprava sporných řízení v občanském soudním řádu jako základním
prameni civilně procesního práva v ČR na zákonné úrovni, občanský soudní řád však neužívá pojem
„nesporná řízení“, právní úprava nesporných řízení je označena jako „zvláštní ustanovení“.
Vzhledem ke specifickému charakteru těchto řízení bude v tomto článku řešena pouze otázka
výslechu účastníků ve sporných řízení.
11
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 15/2005
dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak a jestliže s tím souhlasí účastník,
který má být vyslechnut (§ 131 o.s.ř.). Toto pravidlo neplatí pouze v řízení o
rozvod manželství, o určení a popření rodičovství a v řízení o přivolení k výpovědi
z nájmu bytu, kdy může soud provést důkaz výslechem účastníků i v jiných
případech. Nařídí-li ale soud ve sporném řízení jako důkaz výslech účastníků, jsou
účastníci povinni se k výslechu dostavit. Teprve poté mohou využít svého práva
neposkytnout s výslechem souhlas.
Bude-li tedy probíhat v České republice soudní řízení, v němž bude jeden
z účastníků trvale pobývat na území jiného členského státu Evropské unie13, a
výslech tohoto účastníka bude navržen jako důkaz, má český soud v podstatě dvě
možnosti, jak v tomto případě postupovat.14 Pokud se soudce rozhodne, že trvá na
osobní účasti účastníka u „svého“ soudu, zašle mu předvolání postupem v souladu
s nařízením Rady č. 1348/2000 o doručování soudních a mimosoudních písemností
v občanskoprávních a obchodních věcech.15 Druhou možností je využít systému
spolupráce soudů při provádění důkazů a dožádat o provedení tohoto důkazu soud
členského státu, na jehož území je účastník zastižitelný. Druhá možnost se mi jako
vhodnější a především hospodárnější řešení, neboť bude jistě řešením rychlejším.
Jde i o volbu logičtější, neboť i u svědka bychom mohli argumentovat právem
soudu předvolat jej k jednání, docházelo by tak ale k nežádoucím průtahům
v řízení, jimž má právní úprava obsažená v nařízení zabránit. Ostatní účastníci
řízení budou mít právo se provedení důkazu účastnit za podmínek vymezených
nařízením. Je zřejmé, že takový postup vyvolá vznik nákladů u účastníků, kteří se
budou chtít provedení důkazu účastnit, česká právní úprava náhrady nákladů řízení
je však založena na zásadě úspěchu ve věci, a v případě, že účastníci reprezentující
stranu, která se zdržuje na území státu procesního soudu, ve sporu vyhrají, budou
mít nárok i náhradu cestovních nákladů, které jim byly způsobeny provedením
důkazu v cizině.16
Rovněž však platí, že účastník, jehož výslech bude českým soudem dožádán,
musí mít, nepůjde-li o výše uvedené výjimky z obecného pravidla obsaženého v §
131 o.s.ř., u dožadujícího soudu právo nedát souhlas se svou výpovědí. O tom musí
být dožádaný soud informován v dožádání.
13
V českém procesním právu platí zásada actor sequitur forum rei, tj. žalobce následuje soud
žalovaného, jestliže mají pravomoc věc projednat soudy České republiky a žalovaný nemá bydliště
na jejím území a je českým občanem, je pro jednání příslušný soud, v jehož obvodu měl žalovaný
poslední známé bydliště. Proti tomu, kdo nemá jiný příslušný soud v České republice, může být
žaloba podána u soudu, v jehož obvodu má majetek (§ 86 o.s.ř.). Nelze-li místní příslušnost soudu
zjistit ani takto, rozhodne o tom, který soud je místně příslušný Nejvyšší soud ČR (§ 11 o.s.ř.).
14
Odhlédněme nyní od případů, kdy sám účastník bude mít zájem se osobně účastnit soudního jednání
probíhajícího na území jiného členského státu.
15
Nařízení bylo publikováno v Úředním věstníku ze dne 30.6.2000, L 160 na straně 37 a násl.
16
Právní úprava nákladů řízení při provedení důkazu soudem jiného členského státu je poněkud
problematická, viz níže.
12
International and Comparative Law Review
No. 15/2005
Odmítnout provedení dožádání může dožadující soud nejen v případě, že mu
v tom zabraňuje právo vyslýchané osoby odepřít výpověď. Dle čl. 14 odst. 2
nařízení tak může učinit také tehdy:
a) jestliže se ve věci nejedná o občanskoprávní nebo obchodněprávní řízení,
b) provedení dožádání nespadá ve státu dožádaného soudu do pravomoci
soudů,
c) dožadující soud nedoplní ve lhůtě vadné dožádání,
d) dožadující soud nesloží ve lhůtě 60 dožádaným soudem požadovanou
zálohu na provedení důkazu, jež byla požadována v souladu s nařízením.
Provedení dožádání však nesmí být dožádaným soudem odmítnuto jen z toho
důvodu, že podle jeho národního práva mohou o věci, která je předmětem sporu,
rozhodovat pouze soudy jeho státu, nebo z důvodu, že věc není dle jeho národního
práva žalovatelná.
Odmítnutí provedení dožádání oznámí dožádaný soud soudu dožadujícímu
nejpozději do 60 dnů od doručení dožádání.
Přímé provedení důkazu dožadujícím soudem17 na území jiného
členského státu (čl. 17 nařízení)
Nařízení umožňuje dožadujícímu soudu také požádat členský stát, na jehož
území se nachází důkaz, jež má být proveden v řízení u dožadujícího soudu, o
přímé provedení tohoto důkazu. V takovém případě musí svou žádost směřovat na
ústřední orgán daného členského státu, který o ní rozhodne do 30 dnů o jejího
obdržení. Ve své odpovědi sdělí ústřední orgán státu zpravidla také podmínky, za
nichž může soud jiného členského státu provést na území jeho státu provést důkaz.
Odmítnout žádost o přímé provedení důkazu však může ústřední orgán, pouze
jestliže nejde o věc spadající do věcné působnosti nařízení (věci občanskoprávní a
obchodněprávní povahy), jestliže žádost neobsahuje všechny potřebné informace
nebo je-li přímé provedení důkazu cizím soudem na jeho území v rozporu se
základními principy jeho národního práva.
Je potřeba ale zdůraznit, že i když ústřední orgán žádosti cizího soudu o přímé
provedení důkazu vyhoví, nemůže dožadující soud k provedení důkazu použít
žádné donucovaní opatření.18 Jakékoli provádění důkazu je tedy založeno plně na
17
I když v tomto případě již nejde o institut dožádání provedení procesního úkonu tak jak jej zná české
civilně procesní právo, ale spíše o žádost o povolení provedení procesního úkonu, bude tento článek
i nadále používat pro snazší srozumitelnost a přehlednost pojmy „dožadující a dožádaný“ soud.
Nařízení rovněž s ohledem na mnohovýznamovost slova „request“ zachovává jednotnou
terminologii.
18
Na rozdíl o případu, kdy na základě dožádání důkaz provádí soud dožádaného státu, který může
využít všech donucovacích prostředků dle jeho národního práva, viz výše.
13
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 15/2005
dobrovolnosti a má-li být proveden důkaz výslechem osoby, musí být tato osoba o
dobrovolnosti dostavení se a vypovídání poučena.
Přímé provádění důkazu probíhá dle práva dožadujícího státu. Důkaz provádí
zaměstnanec dožadujícího soudu nebo jiná osoba určená v souladu s
národním právem dožadujícího soudu. Ústřední orgán může při vyhovění žádosti
rovněž určit jeden z jeho národních soudů, který se bude provádění důkazu účastnit
za účelem kontroly splnění v povolení (vyhovění žádosti) stanovených podmínek.
Náklady provedení důkazu
Je nepochybné, že provedení důkazu s sebou nese i určité náklady, jejichž
případnou náhradu bylo třeba v nařízení rovněž vyřešit. Bez konkrétní právní
úpravy by totiž jistě mohly být vznášeny různé otázky týkající se např. platu
zaměstnanců soudu, kteří budou důkaz provádět, neboť se jedná o úkon pro cizí
soud apod. Proto nařízení v čl. 18 stanoví, že provedení důkazu nesmí podléhat
žádným soudním poplatků a neuplatní se ani náhrada nákladů řízení. Tento přístup
je logický např. při provedení důkazu ohledáním, kdy soud zajistí předmět
ohledání a sepíše o výsledcích ohledání protokol. Může však dojít i k tomu, že
bude dožadován důkaz znaleckým posudkem a znalec má, alespoň v českých
podmínkách, nárok na odměnu, a tu jistě nemá platit dožádaný soud.
Proto je v čl. 18 odst. 2 rovněž uvedeno, že jestliže o to požádá dožádaný
soud, musí dožadující soud bez zbytečného odkladu zajistit dožádanému soudu
zaplacení odměn znalcům nebo tlumočníkům, popř. zaplacení nákladů vzniklých
provedením důkazu zvláštní formou, která není dožádanému soudu známa z jeho
národního práva. Dožádaný soud může rovněž požadovat složení přiměřené zálohy
na tyto náklady. Náhrada těchto nákladů účastníky se řídí národním právem
dožadujícího soudu.
V souvislosti s touto právní úpravou však vyvstává jedná velmi závažná
otázka, která již byla výše okrajově naznačena. Má být zákaz jakékoli náhrady
nákladů dle čl. 18 nařízení chápán restriktivně tak, že jde pouze o náklady
samotného provedení důkazu, nebo extenzivně, že žádné z nákladů vzniklých
v souvislosti s provedením důkazu soudem jiného členského státu nepodléhají
náhradě. Podíváme-li na daný problém z praktického hlediska, pak má právní
úprava v nařízení znamenat, že provedení důkazu znaleckým posudkem podléhá
pouze náhradě odměny znalce, nikoli však dalším nákladům, které v souvislosti
s provedením tohoto důkazu vzniknou, zejména cestovní výdajům účastníků a
jejich zástupců, kteří využijí svého práva účastnit se provedení důkazu?
Domnívám se, že nikoli a že je třeba právní úpravu v nařízení vykládat
restriktivně v tom smyslu, že poplatkům ani náhradě jakýchkoli dalších nákladů
nepodléhá vlastní provedení důkazu – úkony dožádaného soudu směřující
k realizaci dožádání, náhrada dalších nákladů vyvstalých účastníkům a jejich
14
International and Comparative Law Review
No. 15/2005
zástupcům se však řídí právní úpravou národního práva dožadujícího soudu. Jiným
přístupem by dle mého názoru mohlo docházet ke zcela nepřístupnému obcházení
zásady rovnosti účastníků a tím i práva na spravedlivý proces. Lze si totiž např.
představit situaci typicky porušující zásadu rovnosti účastníků, kdy by jeden
z účastníků znalý právní úpravy nařízení navrhoval u soudu provedení pouze
důkazů nacházejících se na území jiného členského státu s vědomím, že účastník
na druhé straně sporu poučený o tom, že mu nebudou odpovídající náklady
uhrazeny, si nemůže cestování „finančně“ dovolit a nemůže tak využít ani svého
práva být přítomen provádění důkazů, klást svědkům otázky apod. Takový výklad
komunitárního práva není možné akceptovat.
Závěrem se mi jeví jako vhodné zdůraznit, že sledované nařízení a systém
spolupráce při provádění důkazů jím zavedený jistě představují výrazný krok při
budování společného Evropského justičního prostoru, do kterého je nyní zapojena i
Česká republika. Zejména možnost soudu jednoho členského státu požádat o přímé
provedení důkazu na území jiného členského státu zdůrazňuje význam, který je
justiční spolupráci v soukromoprávních věcech zaměřené na odstranění všech
zbytečných formalismů prodlužujících civilní soudní řízení s mezinárodním
prvkem na poli Evropské unie kladen. Vzhledem k dobrovolnosti, na které je
vlastní přímé provádění důkazu na území jiného členského státu založeno, však
není možné bez konkrétních praktických zkušeností nyní zhodnotit, zda se
skutečně osvědčí. I z těchto důvodů pověřila Rada v nařízení Komisi EU, aby
v roce 2007 a pak vždy každých pět na základě zpráv o aplikaci nařízení
v konkrétních případech sestavila závěry o osvědčení se nařízení, zejména pak jeho
určitých problematických částí upravujících právě přímé provádění důkazu,
náklady provedení důkazu a dožádání o provedení důkazu zvláštními formami.
Teprve poté budeme moci přijmout komplexní zhodnocení této právní normy
sekundárního komunitárního práva.
Seznam použité literatury:
Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád, Komentář, 6.
vydání, C.H.Beck, Praha, 2003
Winterová, A. a kol.: Civilní právo procesní, 3. aktualizované a doplněné vydání,
Linde, Praha, 2004
Rozehnalová, N., Týč, V.: Evropský justiční prostor v civilních otázkách,
Masarykova univerzita, Brno, 2003
Council regulation no. 1206/2001 of 28 May 2001 on cooperation between the
courts of the Member states in the taking of evidence in civil and commercial
matters, OJ 27/06/2001, L 174 p. 001-024
www.europa.eu.int
http://portal.justice.cz
15
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 15/2005
I. Cooperation between the Courts of the Member States in
the Taking of Evidence in the Proceedings in Civil Matters
JUDr. Renáta Šínová, Ph.D.
Faculty of Law, Palacký University in Olomouc
More than 50 years after the establishment of the European community of
coal and steel, it is obviously unnecessary to emphasise that the new form of the
economic European integration, launched by the Community, is nowadays aimed
to cooperation in many other fields, including court proceedings in civil matters.
The cooperation of the Member states of the European community in this field was
in the beginning developed through international treaties (Convention on
Jurisdiction and the Enforcement of Judgments in Civil and Commercial Matters,
Brussels I of 1968); however, in 1992 it became a part of the third pillar of the
European Union, and by the Amsterdam Treaty of 1997, entering into force on
January 1999, judicial cooperation between the Member States in private matters
gained a communitary dimension.
Article 65 of the Treaty Establishing the European Community, with the aim
to ensure proper functioning of the single internal market, entitles the Council of
the European Union (hereinafter referred to as Council) to adopt measures that
would simplify and improve cooperation of the Member States in civil proceedings
with international elements. Based on this provision, up to this date has been
adopted a number of regulations as concerns e.g. jurisdiction of courts and
recognition and enforcement of judgments in civil and commercial matters, or
delivery of judicial and extrajudicial documents. Increased interest in better
cooperation between the Member States in this field has also been proved by the
establishment of the new information European judicial network for civil and
commercial matters, which should primarily serve to the achievement of a more
efficient and easier access to the justice for all citizens of the European Union.1
As the abovementioned indicates, the Member States of the European Union
fully realise that courts of each Member State very often need assistance of courts
of other Member States in solving cases with international elements, and the course
of such proceedings is often burdened with unnecessary formalisms attached to
such cooperation, and therefore they keep on trying to remove them through
deepening of mutual cooperation on the community level. Let’s take a closer look
on how one of the most important issue, concerning the proper and fair course of
court proceeding in private maters, is being solved at the community level, i.e. the
cooperation of judicial bodies of respective Member States upon the taking of
evidence.
1
16
The European judicial network for civil and commercial matters was established by the Council
Resolution No. 2001/470 of May 28, 2001
International and Comparative Law Review
No. 15/2005
The taking of evidence is an essential part of every civil proceeding, and in
legal literature it is called “the spine of the civil proceeding”.2 It is apparent,
perhaps with the exception of very rare cases where the parties share entire consent
as to the presented facts, that the courts cannot dispense with ascertainment of
concrete facts on the case in question. The ascertainment of contentious facts in the
proceeding is performed by the taking of evidence, i.e. by a certain court procedure
regulated by law, the aim of which is to gain relevant knowledge about those facts.
The number of relationships with an international element increases along
with the widening and deepening of the European integration, which results in
increasing number of court proceedings with such elements. We may therefore
assume that the number of court proceedings, where it will be necessary to take
evidence abroad, will grow up, too. The proving of alleged facts may be at times
difficult for the participant and in the practice there may be cases where the
evidence from abroad is the key one for the participant. However, the exercise of
judiciary is a demonstration of sovereignty of every state, and for the court that
holds the proceeding it is not possible to take the evidence abroad without further
actions.
Modern developed states realised the above outlined importance of the system
of the taking of evidence as concerns private proceedings as early as at the
beginning of the last century, when they concluded the Convention on civil
proceedings. Similarly to the Convention on civil proceedings of 1954, this
convention concerned the taking of evidence only marginally and actually
introduced only the option for a foreign court to ask for the taking of evidence.3
The Hague convention of 18 March 1970 on the taking of evidence abroad in civil
and commercial matters brought a more sophisticated legal regulation. It
introduced the system of Central Authorities of Member States, where they
communicate with each other directly. However, after the “communitarisation” of
the judicial cooperation in private matters in 1999 the convention ceased to be
satisfactory for the actual needs of all Member States of the European Union, not
solely for the reason that it was signed only by 11 of the 15 contemporary Member
States. The way of cooperation it regulated did not comply with the conditions of
the Union since it failed to remove all the unreasonable formalisms and it was
rather protracted as concerns the still growing number of court proceedings where
it was necessary to take evidence in another Member State. Therefore, in May
2001, in accordance with Art. 65 of the Treaty establishing the European
Community, the Council drew up the new Regulation No. 1206/2001 on
cooperation between the courts of the Member states in the taking of evidence in
2
See Winterová, A. et al.: Civilní právo procesní, 3rd amended and revised edition, Linde, Praha,
2004, p. 299
3
See Rozehnalová, N., Týč, V.: Evropský justiční prostor v civilních otázkách, Masarykova univerzita,
Brno, 2003, p. 365
17
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 15/2005
civil or commercial matters4, which became effective on January 1, 20045
(hereinafter referred to as Regulation). The Regulation is binding for all Member
States, with the exception of Denmark, and in their mutual relationships it takes
precedence over bilateral and multilateral treaties that regulate this sphere of legal
relationships, including the abovementioned. Upon the accession of the Czech
Republic to the European Union on May 1, the Regulation became a part of the
Czech legal order and it is binding in our territory.
Due to unsatisfactory experience of some Member States with the system of
cooperation introduced by the Hague Convention of 1970, the regulation brings
two new ways of the taking of evidence in the territory of another Member State,
i.e. direct taking of evidence by the respective court in the territory of another
Member State and the taking of evidence by a foreign court upon request. In order
to ensure proper functioning of the system of cooperation introduced by the
Regulation, Art. 2 imposes a duty upon the Member States to present a list of all
courts of the particular State with competence to take evidence in accordance with
the Regulation, indicating their local and subject-matter jurisdiction. Each Member
State shall then establish so-called Central body responsible for transmission of
information to the courts, for solving possible problems between courts as concerns
requests for the taking of evidence, in exceptional cases also for delivery of the
request to the competent court. The Central body is also competent to decide upon
direct taking of evidence by a foreign court (Art. 3 of the Regulation).
The lists of courts competent to perform the requests to take evidence are
published in manuals compiled by the EU Commission from information it
received from the Member States as to the day of taking effect of the Regulation.
To this date the official web pages of the European Union6 offers manuals of only
14 Member States that were bound by the Regulation on the day of taking effect.
The newly accessing Member States, including the Czech Republic, are not yet
included in the manuals, as can be seen from the information publicly provided by
the Ministry of Justice as concerns the European judicial network for civil and
commercial matters.7 However, in our opinion, it is most probable that under the
Council Regulation No. 1206/2001 (hereinafter referred to as Regulation), district
courts will be responsible for the taking of evidence in the Czech Republic, and the
4
All proceedings in civil and commercial matters are considered civil and commercal proceedings,
irrespective to the kind of court competent to hear them. For more information on the interpretation
of the terms “civil law and commercial law matters” see Rozehnalová, N., Týč, V.: Evropský justiční
prostor v civilních otázkách, Masarykova univerzita, Brno, 2003, p. 184 et seq.
5
The Regulation was published in the Official Journal of June 27, 2001, L 174, p. 1 et seq
6
www.europa.eu.int
7
See http://portal.justice.cz/ms. Available so far are information charts concerning Preliminary and
Securing Measures, Parental Responsibility, Alternative Settlement of Disputes, Divorce, Simplified
and Accelerated Proceedings, Claims for Alimony, Indemnification of Crime Victims and Legal
Order.
18
International and Comparative Law Review
No. 15/2005
competence of the Central body will be delegated to the Ministry of Justice. This
can be assumed due to the fact that pursuant to § 39 of Act No. 99/1963 Coll. of
the Civil Procedure Code (CPC) the requested court in civil proceedings is always
a district court and there is no reason to delegate in rem jurisdiction over the taking
of evidence by a foreign court to another part of the judicial system. The above
stated delegation of Czech administrative bodies responsible for fulfillment of
duties arising from Regulation No. 1206/201 may be supported by the same way as
in the ”division of tasks“ between district courts and the Ministry of Justice in
Austria, whose judicial system is very similar to the Czech one due to the long
common history.8
The taking of evidence by a foreign court upon request
The request to take evidence must contain identification of the requesting
party and, where necessary, also that of the requested court, names, surnames and
addresses of the parties to the proceeding and their representatives, identification of
the subject of the proceeding, a brief summary of facts of the case and a precise
description of the evidence to be taken. The Regulation is based upon the
assumption that each Member State has a relevant legislature on the taking of
evidence in civil and commercial matters and in general does not require the
requesting court to specify exactly in the request the way to take the evidence. It is
apparent that in some cases the requested court will need some additional specific
information. For this reason, the Regulation states that when a court is requested to
perform an interrogation of a person, then the request must specify the person’s
name, surname and address, as well as the questions to be asked, or a report on
facts the interrogation should be aimed to. Similarly, the request must include,
where necessary, a report by the requesting court on the conditions under which the
examined person has the right to refuse testimony under the law of the requesting
Member State.9
Despite continuing effort, the European Union has not yet succeeded in
producing a legal standard that would in a uniform way regulate at least some basic
institutes of civil proceedings for all Member States. It is no exception that civil
procedural law, as a legal branch regulating judicial bodies or other procedural
bodies upon providing protection to endangered or violated rights in the private
law sphere, in some Member States contains institutions unknown to other
members of the community. Therefore, where the evidence is to be taken in a
special form, Art. 4 of the Regulation places ad duty to the requesting court to state
such special form of the taking of evidence in the request, together with other
necessary information.10 The regulation does not require any special information
8
See the Manual of the Federal Republic of Austria, www.europa.eu.int
9
As to the right to refuse testimony, see below.
10
The Regulation gives the examples of interrogation under oath or affidavit.
19
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 15/2005
for the performance of other means of proof; the requesting court must only
indicate the relevant documents or facts that are to be examined.
The Request is submitted in the official language of the requested court (Art.
5 of the Regulation), through such means of communication that enable the
swiftest possible transmission of a legible text with unaltered contents and which
the state of the requested court indicated acceptable. Therefore, in the practice we
will probably meet with requests delivered through the pubic data network or
telefax.
Within seven days of receipt of the request, the requested court shall send an
acknowledgment of receipt to the requesting court. Where the requested court finds
out that the taking of evidence does not fall within its jurisdiction, it shall forward
the matter to the competent court and informs the requesting court thereof (Art. 7
of the Regulation). Where the request does not contain all of the necessary
information, the requested court shall inform the requesting court thereof within 30
days, at the latest, of the receipt of the request and shall precise the missing
information.
The requested court shall perform the taking of the evidence within 90 days of
receipt of a faultless request. Where not able to perform the requested act within
this period, the requested court is obliged to inform the requesting court of the
reasons of failure to meet the period as well as of the expected date of finishing the
act. The requested court shall execute the evidence in accordance with the law of
its State, unless the requesting court requests its execution in a special form under
the law of the requesting State. In such case, as stated hereinabove, the special
form of the taking of evidence must be indicated in the request. The requested
court may refuse the taking of evidence by this special form, if such taking would
be contradictory to the standards of its national law or if it is impossible due to
serious practical obstacles. Also, the requesting court may ask for using special
communications technology upon the performance of the taking of evidence, such
as videoconference or teleconference. Such requirement may be reused by the
requesting court for the same reasons as at the performance of the taking of
evidence with a special procedure (Art. 10 of the Regulation).
If the law of the State of the requesting court entitles the parties and their
representatives with the right to be present at the performance of the taking of
evidence, then such right should not be violated by the foreign State at the
performance of the taking of evidence. Therefore, Article 11 of the Regulation
guarantees this right to the parties and their representatives, who have the right to
be present at the taking of evidence by their national law, even in the case where
the taking of evidence is performed by another Member State’s court. The
requesting court must inform the requested court of this fact and the latter is
obliged to provide the participants or their representatives with the place and time
of the taking of evidence, as well as with the condition under which they may be
present at the act. Where the law of the requested Member State enables the court
20
International and Comparative Law Review
No. 15/2005
to call the parties and their representatives to the taking of evidence, or place a duty
on them to provide necessary assistance, then the court is entitled to proceed this
way even in the case when the evidence is taken for another Member State’s court.
In the Czech Republic, the parties generally have the right to be present at the
taking of evidence, even when those evidence is taken outside the hearing or by the
requested court (§ 122 (2) CPC). In accordance with § 123 CPC the parties have
the right to express their opinion to motions for evidence and to all the taken
evidences. For a Czech court that intends to submit a request another Member
State’s court to take evidence this means the duty to always state this right of the
parties in the request. On the other side, a Czech court as the requested court,
pursuant to provisions §127 (3), 129 (2) and § 130 CPC and in accordance with the
Regulation, is entitled to place a duty upon the participants, e.g. to appear to an
expert, submit the subject of examination to the court, etc., even if the participants
will probably be citizens of another Member State of the European Union. Upon
the request to take evidence, the requested court is authorised to apply any coercive
measure as are provided for that purpose by the law of the Member State of the
requested court (Art. 13 of the Regulation). After execution of the request, the
requested court shall send to the requesting court the documents establishing the
execution of the request accompanied by all borrowed documentation.
Pursuant to Art. 12 of the Regulation, the representatives of the requesting
court have the right to be present in the performance of the taking of evidence by
the requested court if their presence is compatible with their national law. The
requested court is entitled to determine the conditions under which they may
participate.
Article 14 of the Regulation defines the conditions under which the requested
court may refuse to perform the requested evidence. It is apparent that the duty of
the requested court to take the evidence the requesting court applies for cannot be
absolute. As stems from the abovementioned requisites of the request as concerns
the evidence by hearing, the requesting court must always state the conditions
under which the heard person may use the right to refuse to testify. Any other
procedure would mean not only violation of rights of the examined person, but also
a very efficient means of evading the law, since this could enable the participants
to bring to examination abroad those persons who could not be otherwise heard by
a court in their home state. If the requesting court fails to give in the request the
conditions under which the testimony may be refused under the law of its Member
State, then the person that is to be heard may invoke them also before the requested
court. In that case, the requested court shall ask the requesting court to confirm the
right to refuse to testify.
The right of the heard person to refuse to give testimony must be observed
also by the law of the Member State of the requested court. In the Czech Republic,
the right to refuse to testify in civil proceeding is regulated by § 126 CPC, the right
to refuse give facts to a court by § 128 CPC and the evidence by the testimony of
21
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 15/2005
participants by § 131 CPC. In order to be able to apply the Regulation in the Czech
conditions, it is necessary to define its notion of “the person to be examined”, i.e. if
that person is understood as solely a physical person who is called to testify as
witness or a participant, or any other person who gives the court certain facts. We
assume that the Regulation should be interpreted extensively so that the phrase
“examined person” should refer to any physical person who upon request gives the
court information, either as a witness, participant or designated otherwise. This
interpretation is supported by the actual wording of the Regulation stating “hearing
of a person”, therefore “hearing of any person”, not only of “hearing of a witness”
or of “testimony”.
Irrespective of whether the Czech court will be the requesting or requested
one, every physical person who will upon request be giving testimony as a witness
or giving information to the court, will have the right to refuse to testify, if that
testimony could cause criminal prosecution to that person or to his next of kin. The
next of kin in the Czech law are direct blood relatives, brothers and sisters, spouses
and other persons in a family or similar relationship, if the injury one of them
suffered is by the other person reasonably felt as its own injury (§ 116 of Act No.
40/1964 Coll., Civil Code, as amended). The reasons to refuse to give testimony
shall be judged upon by the court that will produce the evidence by testimony or
question a physical person as concerns facts decisive for the judgement.
The issue of a request to take evidence by interrogation of a participant
appears to be rather questionable. In the Czech civil procedural law, the participant
does not have to be present at a court hearing, since the Civil Proceeding Code
enable the court to proceed even if the duly called participant is absent (§ 101
CPC). Under the current and effective legislation, a Czech court in so-called
contentious proceeding11 may order to take evidence by interrogation of
participants only when the facts are impossible to prove by other means and when
the participant gives consent to his interrogation (§ 131 CPC). This rule does not
apply only in divorce proceedings, determination or denial of parenthood and in
proceeding on termination of residential lease, where the court can take evidence
otherwise. However, the participants are obliged to appear before the court in
contentious proceeding when the court orders to take evidence by interrogation.
11
22
The civil procedure law theory in the Czech Republic differentiates first instance trials as
contentious and non-contentious. Contentious proceedings are those where the participants hold
contradictory positions and the matter is, as the term itself indicates, “contest” for law. Noncontentious proceedings are specific proceedings where the law is not disputed; concerned is
arrangement of legal relationships between the participants for the future. Legal regulation thereof
is a part of the Civil Procedure Code as a fundamental source of civil procedural law in the Czech
Republic, the Code though does not use the term “non-contentious proceedings”, the respective
provisions are titled “special provisions”. Taking into account the specific character of those
proceedings, this article will be aimed only to the issue of examination of participants in contentious
proceedings.
International and Comparative Law Review
No. 15/2005
Only then, they may exercise their right to refuse to give their consent to the
questioning.
Therefore, in a court proceeding taking place in the Czech Republic, where
one participant permanently resides in another Member State12, and where
examination of that participant is moved as evidence, the Czech court has basically
two options to proceed.13 When the judge insists on personal appearance of the
participant in “his” court, he will send him summons in accordance with the
Council Regulation No. 1348/2000 on the delivery of judicial and non-judicial
documents in civil and commercial matters.14 The second option is to use the
system of cooperation of courts in the taking of evidence and ask for the taking of
evidence court of that Member State, where the participant is accessible. The
second option appears to be a more suitable and mainly more economical solution,
since it will definitely be a faster solution. Further, the latter choice is more logical,
since even in a witness we could argue with the right of the court to call the
witness in evidence. However, unwilling delays might appear in such case, which
is the thing that the regulation is proposed to prevent. The other participants will
have the right to be present in the taking of evidence under the conditions as set
forth by the Regulation. It is apparent that such procedure could cause incurrence
of expenditures in those participants who will want to be present in the taking of
evidence. The Czech legislation on reimbursement for proceedings costs is based
on the rule of achievement in the case, and when the participants, representing the
party which stays in the territory of the Member State where the court sits win the
case, then they are entitled to reimbursement of travel expenses incurred through
the taking of evidence in abroad.15
However, there equally applies that the participant whose examination is
requested by a Czech court, with the exceptions from the general rule as defined in
§ 131 CPC stated here above, shall in the requesting court have the right to refuse
to testify. The requested court must be informed of that fact in the request.
12
The Czech procedural law recognises the rule “actor sequitur forum rei”, i.e. the plaintiff follows
the court of the defendant; if the case falls within jurisdiction of Czech courts, and the defendant is a
Czech citizen without permanent residence in the Czech Republic, then the competent court is the
one within whose district the defendant had his last known residence. In the case when no
permanent residence is known, legal action may be filed to that court within whose district the
property of the defendant is located (§ 86 CPC). If local jurisdiction cannot be determined either
way, then it shall be decided upon by the Supreme Court of the Czech Republic (§ 11 CPC).
13
For the purposes of this article we do not take into account the cases when the participant himself is
willing to attend the hearing taking place in another Member State.
14
The Regulation was published in the Official Journal of June 30, 2000, L 160, p. 37 et seq.
15
The legislation on the costs of proceedings upon the taking of evidence by another Member State’s
court is rather complicated, see below.
23
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 15/2005
The execution of a request may be refused by the requested court in the case
of application of the right of the heard person to refuse to give testimony, and
pursuant to Art. 14 (2) of the Regulation also if:
a) the case does not fall within civil or commercial law proceedings,
b) the execution of the request under the law of the Member State of the
requested court does not fall within the functions of the judiciary,
c) the requesting court does not complete the request within the due
period it is asked to do so,
d) the requesting court does not make within 60 days a deposit it has
been asked for as provided by the Regulation.
Execution may not be refused by the requested court solely on the ground that
under the law of its Member State a court of that Member State has exclusive
jurisdiction over the subject matter of the action or that the law of that Member
State would not admit the right of action on it.
The requested court must notify the requesting court of the refusal to execute
the request within 60 of receipt of the request.
Direct taking of evidence by the requesting court16 in another Member
state (Art. 17 of the Regulation)
The Regulation enables courts to request to take evidence directly in another
Member State. Such requests must be submitted to the central body of that Member
state where the evidence is to be taken, and the central body will consider thereof
within 30 days of receiving the request. In its response, the central body of the
Member State usually states under what conditions the performance of the
evidence may be carried out. The central body may refuse direct taking of evidence
only if the request does not fall within the scope of this Regulation (civil and
commercial law matters), the request does not contain all of the necessary
information or if the direct taking of evidence requested is contrary to fundamental
principles of law in its Member State.
However, it must be emphasised that even when the central body complies
with a request of a foreign court to take evidence directly, the requesting court
must not use any coercive measures in that taking of evidence.17 Any direct taking
16
In order to keep understandability, this article uses the terms “requesting“ and “requested court”,
though this is not the case of the institute of request to perform procedural act, as used in the Czech
procedural law, but rather a request for permission to perform procedural act. The Regulation as
well keeps unified terminology, considering ambiguity of the term „request“.
17
As opposed to the case where the evidence upon request is taken by a court of the requested state,
which is entitled by their national law to use all coercive measures, see above.
24
International and Comparative Law Review
No. 15/2005
of evidence must be therefore performed fully on a voluntary basis and if a person
is to be heard, then that person must be informed thereof.
Direct taking of evidence is governed by the law of the requesting state. The
evidence is taken by an employee of the requesting court or another person
authorised in accordance with national law of the requesting court. Upon
acceptance of the request, the central body may assign a court of its Member State
to take part in the performance of the taking of evidence in order to ensure the
proper application of the conditions as set out in the acceptance of the request.
Costs of the performance of evidence
Apparently, the performance of evidence brings certain costs, reimbursement
of which had to be solved in the Regulation. Without a concrete legislation there
could raise questions as concerns e.g. salaries of the staff of the court that will be
taking the evidence, as it is an act done for the benefit of another court, etc. Article
18 therefore provides that execution of evidence does not give rise to a claim for
any court fees or reimbursement of proceedings costs. This attitude is logical in
e.g. production of evidence by examination, where the court seizes the subject of
examination and produces a report on that examination. However, the court may
also ask for evidence by expertise, and the experts, at least under the Czech law,
are entitled to reimbursement, which obviously should not be paid by the requested
court.
Art. 18 (2) also states that if the requesting court requires so, the requesting
court must without delay ensure the reimbursement of the fees paid to experts and
interpreters, and the costs occasioned by the taking of evidence in a special form
unknown in the national law of the requested court. The requested court may also
ask for deposit towards those costs. The reimbursement of the costs by the parties
is governed by the law of the Member State of the requesting court.
In connection with this provision arises one important question, which was
marginally mentioned herein above. Should the prohibition of reimbursement of
any costs pursuant to Art. 18 of the Regulation be understood restrictively, so that
considered are only the costs of the actual taking of evidence, or extensively, so
that none of the costs occasioned by the taking of evidence by a court of another
Member State give rise to a claim for reimbursement? From a practical point of
view, should the Regulation mean that the taking of evidence by expertise entitles
only the expert to reimbursement, while other costs incurred in connection with the
taking of evidence, like travel expenses of the participants or their representatives,
who will exercise their right to be present at the evidence, are not reimbursable?
I suppose not and I believe that the Regulation should be interpreted
restrictively, in the sense that the taking of evidence as such is not subject to any
charges or reimbursement for any other costs; however, judicial acts leading to
25
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 15/2005
performance of the request, reimbursement for other costs incurred in participants
or their representatives are governed by legislation of the Member State of the
requesting court. In my opinion, any other approach might cause inadmissible
circumvention of the rule of equity of participants and thereof the right to a fair
trial. We can easily imagine a situation typically breaching the rule of equity of the
participants, where one participant, acquainted with the Regulation, might move
the court to take evidence only in another Member State, being aware that the other
participant, instructed of impossibility to reimburse his expenses, will not be able
to afford such travels for financial reasons and thus to exercise his right to be
present in the taking of evidence, interrogate witnesses etc. Such interpretation of
community law is unacceptable.
In conclusion, it seems to be worthy emphasising that the Regulation in
question as well as the system of cooperation in the taking of evidence it has
introduced obviously mean a significant step forward in building a joint European
judicial space, which nowadays covers also the Czech Republic. Namely, the
option of a court in one Member State to request a direct taking of evidence in the
territory of another Member State highlights the importance that is in the European
Union given to judicial cooperation in private matters as concerns removal of all
unnecessary formalities that prolong civil proceedings with international elements.
However, due to voluntary basis on which the taking of evidence in the territory of
another Member State is based on, and without concrete practical experience, it is
not yet possible to asses if the Regulation has satisfied expectations. For the same
reasons the Council in its Regulation charged the Commission with the task to
submit in 2007 and then every five years, a report on effectiveness of the
Regulation, based on concrete application thereof, namely on its certain parts
which regulate direct taking of evidence, costs of the taking of evidence and on
requests to take evidence in special forms. Only then we would be able to accept a
comprehensive assessment of this secondary law standard.
Literature:
Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád, Komentář, 6th ed., C.H.Beck,
Praha, 2003
Winterová, A. et al.: Civilní právo procesní, 3rd revised and amended edition, Praha, 2004
Rozehnalová, N., Týč, V.: Evropský justiční prostor v civilních otázkách, Masarykova univerzita, Brno,
2003
Council regulation No. 1206/2001 of 28 May 2001 on cooperation between the courts of the Member
states in the taking of evidence in civil and commercial matters, OJ 27/06/2001, L 174 p. 001-024
www.europa.eu.int
http://portal.justice.cz
26