Znamení Kristova života a smrti: Kázání na 2K 4,6

Znamení Kristova života a smrti: Kázání na 2K 4,6

Znamení Kristova života a smrti: Kázání na 2K 4,6-10
Liberec 24.1.2010, poslední neděle po Zjevení Páně, 1. čtení: Mt 17,1-9
Tabita Landová
Milé sestry a bratři,
dnes je podle církevního roku poslední neděle po zjevení Páně. Ta představuje určitý přechod:
vánoční čas definitivně končí a následující neděle již zřetelně směřují k velikonocům.
V předvelikonočním období se prolínají vážné tóny pašijního období, vrcholící Velkým pátkem,
s tóny jásavé velikonoční radosti. Cesta předvelikonočním obdobím je tak obrazně řečeno
cestou temnotou a z temnoty ke světlu. Však se také dny, které nyní prožíváme, vyznačují
postupně přibývajícím světlem.
O světle hovoří také naše perikopa. Apoštol Pavel připomíná, že světlo stojí na počátku Božího
stvoření, a proto je základním předpokladem života. Jako se světlo a tma střídají v přírodě, tak
je tomu také v lidském životě. Světlé a štastné chvíle se střídají s temnými a těžkými obdobími.
Tuto obecně lidskou zkušenost učinil i Pavel. Některé jeho výroky ve 4. kapitole listu
Korintským prozrazují, jak sám zápasil s negativními reakcemi vůči svému kazání evangelia i
s vlastní únavou a vyčerpaností. To, že balancuje na tenké hranici zhroucení zcela zřetelně
ukazují i následující verše: „Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme
bezradni, ale nejsme v koncích; jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme
poraženi.“ Stačilo by jen malinko a už už se ona křehká rovnováha překlopí.
Vyčerpaný Pavel je však také schopen popsat, co jej v těchto nelehkých podmínkách drží nad
vodou. Je to skutečnost, že Bůh osvěcuje srdce člověka, aby rozpoznal Boha v jeho Synu. Díky
tomuto světlu v srdci člověka – nebo jinými slovy: díky tomuto božskému osvícení - Kristova
tvář již není jen tváří hluboce věřícího člověka, nýbrž současně i tváří Boha. Tváří Boha, který
miluje a odpouští, umírá a znovu povstává. V tváři Vzkříšeného Krista se zračí Boží sláva a
vznešenost. Toto patření na Boží slávu v Kristu rozptyluje temnotu a stíny, které na Pavla
doléhají.
Vidění Boží slávy zakusili v předjímce již učedníci, Petr, Jakub a Jan, když je Ježíš vyvedl na
vysokou horu. Zde byl Mistr před jejich očima proměněn, jeho tvář zářila jako slunce a z nebe
zazněl hlas: „To je můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte.“ Samotný tento
okamžik je pro učedníky tak fascinující, tak úchvatný, že jej chtějí zachytit, prodloužit, setrvat
v něm. Všechna bída světa pro ně v tuto chvíli mizí z obzoru. Proto Petr nabízí Ježíšovi
postavení stanů pro něj, pro Mojžíše i Eliáše. Ježíš však Petrovu nabídku odmítá. Je třeba se
vrátit z výšin dolů, sestoupit z hory nebeského vytržení do slzavého údolí běžného lidského
života s jeho útrapami a bolestmi. Jen tudy totiž vede cesta k Boží slávě. V této chvíli to
učedníci ještě nechápou. Plně tomu mohli porozumět, až když Ježíš podstoupil ponížení a smrt
a když byl vzkříšen. Do té doby proto o svém vidění nemají mluvit.
Vraťme se však k Pavlovi. To, díky čemu Pavel nepropadl naprostému zoufalství, je poznání
Boží slávy v Kristu, v tom, který se obětoval a slavně vstal. Pro Pavla je to něco tak cenného, že
hovoří doslova o pokladu. Ten poklad však máme v hliněných nádobách. Tak křehké a pomíjivé
je totiž naše tělo a mysl. Při náporu těžkostí se všelijak otluče, nakřápne, nebo dokonce rozbije
na kusy a rozpadne v prach. A přesto i do takové chatrné nádoby lidského těla vstupuje ono
Boží světlo, aby nám odhalilo Boží slávu. V slabém lidskému tvoru se díky Božímu osvícení
překvapivě objevuje něco, co by od nás nikdo nečekal: jsme jen křehkou hliněnou nádobou, ve
které však koná své dílo samotný Boží Duch.
Mnozí z nás to jistě někdy zakusili. Člověk dojde takřka až na samé dno svých duševních nebo
fyzických sil. Ze všech stran je sevřen úzkostí. Už neví jak dál. Naráží na odpor, naschvály či
nepřátelství ze strany druhých. A to vše jej sráží na kolena. Avšak i když už takřka nevidí
východisko, tu se najednou okovy úzkosti rozevřou. Bezradnost a zoufalství se rozptylují a
začíná se otvírat nová perspektiva. Člověk nezůstává poraženecky ležet, ale opět povstává.
Věřící člověk přitom rozpoznává, že tato moc, která jej opět pozvedla ze dna a dodala mu
novou sílu, není z něj. Nemáme ji ve svých rukou. „Tato nesmírná moc je Boží.“ Je vznešeným a
vzácným darem. Někdy ji cítíme jen zcela v koutku svého srdce, jindy jako by vyplňovala celé
naše nitro. Pak tato moc sceluje pukliny našich hliněných nádob. Umožňuje nám, abychom se
opět postavili na vlastní nohy, abychom se stali oporou svým bližním a konali službu, která je
nám svěřena.
Život Kristova vyznavače provázejí tedy podle Pavla takřka nerozlučně dva momenty: „stále
nosíme na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven.“ Nebo jinými Pavlovými
slovy: „i když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme.“ (2K 4,16) A tak i my, kteří jsme
poznali Boha v tváři člověka Ježíše Krista, zakoušíme toto dvojí: na jedné straně procházíme tak jako pozemský Ježíš - mnohým trápením, těžkostmi, a nakonec i smrtí; na druhé straně nás
však Boží moc uvnitř obnovuje. Moc Vzkříšeného Krista nás opakovaně pozvedá, vyvádí
z úzkosti, staví na nohy. Ač jsme zmítáni pochybnostmi, Boží moc v nás rozdmýchává jiskru
víry, lásky k bližnímu a naděje, která nás nese a ponese i v těch nejtěžších chvílích. A právě tak
– když s důvěrou v Boha přestojíme zlé – právě tak se na nás „zjevuje [...] život Ježíšův“. Pak
můžeme spolu s apoštolem Pavlem statečně vyznávat: „A proto neklesáme na mysli.“ Amen.
MODLITBA
Bože, náš Stvořiteli, děkujeme ti, že jsi v temnotách dal povstat světlu, které přináší život. Bože,
náš Vykupiteli, děkujeme ti, že i nás samé vyvádíš z temnoty ke světlu. Prosíme, naplňuj nás
svým božským jasem, i když jsme jen chatrné a pomíjivé bytosti. Dej, ať svou stálostí ve víře
dosvědčujeme moc tvého Vzkříšeného Syna. Amen.
2