Karel Satoria Téma milosrdenství se

Přednáškový cyklus ROK MILOSRDENSTVÍ – březen 2016 Dobříš
První přednáška: Karel Satoria
Téma milosrdenství se pro nás stává aktuálním nejen proto, že papež František vyhlásil rok
milosrdenství, nejen proto, že ty apely na postoj, který máme spojen s pojmem milosrdenství, jsou
velmi živé - ze všech stran. Chtěl bych nabídnout pohled, který považuji za naprosto klíčový, pohled
kvalifikující k dalším aplikacím milosrdenství. Tedy zabývat se milosrdenství jakožto úplně základní
potřebou nejen ohroženého života.
Ve slově „milosrdenství“, „misericordia“ slyšíme „miserere“´= smiluj se. V překladu tedy srdce,
které se smilovává. Je to silnější výraz než český překlad „milé srdce“, který je trochu zkreslující.
Volání po milosrdenství je určitým signálem, který volá po radikálním uplatnění lásky. Jde
o „krizovou intervenci“: nežádáme běžně od člověka, aby byl milosrdný. Žádáme, aby miloval, aby
mě měl rád.
Ve slově „milosrdenství“ žádáme to, co žádáme od lásky jako takové, ale v silnější podobě. Žádáme
laskavé zacházení. Nebo slyšíme volání po laskavém zacházení v situaci, kdy to není úplně zcela
evidentní: vnímáme zde přítomnost a dovoláváme se v té přítomnosti toho, co nazýváme „režim
milosti“. Podle slovníku: Milost jako přístup charakteristický tím, že dobro je naprosto
nezasloužené. V našem občanském prostředí existuje milost prezidentská: zásah, který naprosto
mění situaci, kdo si to právně nemůže zasloužit ani vynutit, jde o iniciativu toho, kdo může tento
postoj zvolit.
V křesťanství jde o naprosto základní postoj Boha k člověku: režim milosti. V teologickém jazyce,
v latině, je milost spojena se slovem „zdarma“, gratis, gratia. Znamená to něco, co má člověka
kultivovat a formovat a zároveň co je určitou „slabostí“ (z pohledu efektu) ze strany Boží. Víme, že
zdarma můžeme dávat – je to velkorysý přístup k potřebě člověka. Ale i to „zdarma“ má svoji
hierarchii: mohu dát zdarma a okázale a mohu dát zdarma nezištně až anonymně. A víme – ze své
vlastní zkušenosti – že toto anonymní zdarma je strašně těžké a zároveň zprostředkovávající
úžasný vjem velikosti. Když někoho obdaruji, už to je hodně – ale v člověku je přece jen určitá
ctižádost, aby obdarovaný o něm věděl. Někdy je to skvělé. Ale víc je, když obdaruji – a on neví.
A já z toho nemám ani ten vděčný pohled – tehdy je to skutečně absolutně nezištné, tehdy je to
božské, tehdy máme šanci božského zážitku. Jak ukazuje Ježíš: Otec dává tímto stylem.
Gratia – je tedy dotek Boha, dotýkajícího se lidské přirozenosti. Tomáš Akvinský říká: lidská
přirozenost se tím zdokonalí, posune. A člověk registruje, že se nějakým způsobem posunul –
a protože je to anonymní, je tu „slabost“ - dává to prostor, že člověk si to může přisvojit a říct „to
já“. Tato Boží „slabost“ je obdivována teologickým poznáváním.
Milosrdenství má tedy něco v sobě z tohoto režimu milosti. Nebudeme to ale zkoumat v tomto
vrcholovém výkonu, ale v rovině nezaslouženosti: termín „milosrdenství“ nám evokuje něco, na co
nemám právo, co očekávám, co je v tvých rukou.
Milosrdenství se tím ocitá v kategorii „navíc“: víc než láska. Jistě, láska je postoj „jsem zde pro
tebe“, ale určitým způsobem se v běžné aplikaci tohoto postoje očekává zachovávání určitých
pravidel. Misericordia, milosrdenství, je láska, která nelpí na těchto pravidlech.
1
Milosrdné přijetí a zacházení. Jsou to termíny „a posteriori“: něco jsem zmastil a teď od tebe
čekám milosrdenství. Ale je to také postoj „a priori“ – čekám to předem. A to někdy uniká naší
pozornosti v tom smyslu, že by se člověk k tomu měl vychovávat: měl by to být už postoj, s kterým
tě potkávám. Jedno apoftegma (drobná nebo anekdotická moudrost otců pouště) říká: „ Otec
Mojžíš byl znám svou obrovskou trpělivostí, proto mu svěřovali ty nejnatvrdlejší žáky – a on se
skutečně nikdy nerozhněval a jednal vždy velmi pokojně. Ptali se ho: jak to, že když máš takového
tupce, který udělá věci jinak, že se nerozčílíš. Odpověděl jim: protože ve chvíli, kdy mu dávám
příkaz, se připravuji na to, že ho nesplní.“
Zde samozřejmě nejde o postoj nějaké rezignace, není to výzva k principielnímu přístupu „od lidí
nic nečekat“. Nejde o pohrdání, jde o milosrdenství: abych se vůči tobě zachoval klidně, abych na
tebe nereagoval tak, že bych tě vystrašil nebo ponížil, tak se vybavuji tím, že mě můžeš zklamat. To
není nic nereálného, protože „podle sebe soudím tebe“. A víme, že jen nedostatek autoreflexe
způsobuje, že se někdy rozčilujeme a pohoršujeme nad druhými lidmi.
Milosrdenství je zde představeno jako součást určité duševní hygieny, na které mám pracovat.
Tedy nejen to, aby člověk nebyl soudcem, ale aby ses nemusel bát už mého přijetí. A víme, jak
může být paralyzující už strach: lidé jsou v tlaku, protože to „lidé od něj očekávají“, člověk je
stresován „nemilosrdným zacházením“. V tomto případě nejsou lidé okolo mne nemilosrdní, ale já
sám jsem k sobě nemilosrdný: já jim v podstatě podsouvám určité očekávání.
Milosrdenství je tedy radikální projev lásky očekávaný ode mne, ale také očekávaný mnou.
Očekávám a jsem očekáván v klasickém postoji lásky „jsem zde pro tebe“, „jsem zde pro tvé
dobro“. Tedy já očekávám a jsem očekáván ve stejném postoji. Tedy jsem zde proto, abych ti
pomohl, aby ses obohatil, abys zkrásněl, aby ses úspěšně potýkal s tím, co přichází. A potom je zde
stejné očekávání v případě, že jsem se ponořil do bídy. A to je klasicky vnímané milosrdenství.
Tedy jednak láska jako vůle orientovaná k tvému dobru: provázet a asistovat ti v tvém růstu a milosrdenství jako vůle asistovat ti, když ležíš ve své bídě a ve svém blátě.
Základní instrukcí pro všechny podoby lásky je „jako sám sebe“. A víme, že to, co se dostalo do
prvního přikázání
(Ježíš dává dohromady lásku k Bohu – celou svou duší, celým svým srdcem - a milovat Lásku
znamená: umožni Lásce, aby v tobě fungovala. Milovat Boha - jak se miluje Bůh: tím, že mu
umožním, aby byl ve mně Láskou, abych jeho láskou miloval svět. A to je definice církve: církev je
Boží láska k světu. A církev – to jsem já, to jsi ty – tedy každý, kdo vzal Ježíšovu věc za svou.
Tedy milovat Lásku se naučíš tím, že budeš zkoumat, jak jsi milován.
„Miluj bližního jako sám sebe“. Jak já se miluju? Tedy: Jak já myslím na své dobro? A tím náročným
pohledem - ne různá „dobra“, ale to základní moje dobro: být tím, kým jsem: tedy být člověkem.
Toto je moje dobro – a všechno ostatní chce na tomto dobru participovat. A s tím musím mít
zkušenost, abych tě mohl mít opravdově rád. Tedy základní znalostí pro toto životní zadání je:
milovat jako „miluj sám sebe“. A východiskem je: poznej sám sebe – a starej se o své dobro. A tak
se stáváš kompetentní ve smyslu „zručný“ či vybavený pro lásku k člověku či jakémukoliv objektu
tvé lásky.
2
Jestliže východiskem pro lásku, pro umění „dávat se“, je zkušenost, kterou nabývám sám se sebou
– pak je to úplně stejné i v té radikální podobě lásky, kterou je milosrdenství. A zde je určitý
problém – nás totiž jaksi nenapadá, že bychom měli být sami k sobě milosrdní. K tobě ano, ale
k sobě? Ale je to něco jiného než jakési „lítostínství“.
Základními biblickými texty pro podporu tohoto úsilí jsou ty krásné texty v evangeliu Lk 15 Návrat
ztraceného syna a Milosrdný samaritán.
Abychom se trochu zabydlili v tom, že vlastně všechno, co se ode mne chce „ad extra“, navenek, se
musí dít ve mně. Nejen být srdcem milosrdný, ale mít zážitek s milosrdenstvím – nejen
s milosrdenstvím od tebe, ale s milosrdenstvím vlastním: tedy miluj sám sebe, buď sám k sobě
milosrdný.
Tato podobenství vnímaná jakožto něco, co mi chce přiblížit Boha ve mně vůči mně: Bůh ve mne
promlouvající skrze mne. Vede nás to do takového niterného pohledu.
Text Milosrdný samaritán (evangelium Lk 10)
Ježíš tam říká: tak chápeš? Kdo je můj bližní? Odpověď zněla: ten, koho bližním uděláš. Bližní – to
je výsledek tvého zájmu, tvého objetí. Tedy milosrdně se sklonit – a tady přicházíme k tomu zájmu
o sebe: milosrdně se sklonit nad svými ranami. Nechodit kolem nich nevšímavě a neztrácet
zbytečně krev. Ale to není výzva k tomu, abychom si lízali rány. Jde tu o to zabývat se jimi, vidět je
a – jak říká podobenství - investovat do uzdravení. To něco stojí: „Tady máš“ – a dal nemalé peníze
– „a když to bude ještě potřeba….“.
Toto jsou také samozřejmě výzvy vůči druhému, a ne snadné. Tady je to klasické: zmlácený člověk,
hrčí z něj krev – tady je potřeba milosrdenství evidentní a volající – ale samozřejmě je to pouze
obraz. A někdy ta „zmlácenost“ je odporná, protivná, odpudivá - tím víc je potřeba milosrdenství.
Ale to není dnešním tématem.
Je zde totiž také důležité tímto způsobem se zabývat sami sebou. Tím si buďte jisti, s tím mám
zkušenost: jestli upřímně chci poznat svoji ubohost a poprosím o to – poznám ji, do jaké hloubky
budu chtít. A do toho se člověku ale vůbec nechce. Možná protože, že cítí, že by ta investice do
sebe byla nemalá. To je tedy milosrdný samaritán.
Další text: o dvou podařených synech – Lk 15 (marnotratný syn)
Umění přijímat – ano, čas od času se člověk k takovému velkému gestu přinutí. Ale co je
rozhodující? Rozhodující je, když udělám zkušenost: že to jsem já – i když jsem evidentně
s děvkami nic neprohýřil, tak to o mně platí stoprocentně: jen se zamyslet. Jen se zamyslet nad
investicemi, které do mě už byly vloženy.
Ten kult svatých není pro nic jiného než pro to, abychom viděli, jak může vypadat skvělá investice.
Augustinovo „mohli jiní, mohly jiné…“, tak se nevymlouvej! Je potřeba odvaha - odvahu prožít
otřesné zpytování svědomí – protože skrze ně si člověk může obrovsky pročistit zrak – a obrovsky
pročistit svůj přístup k druhým lidem: Co já…“. Víme, že v evangeliu to je: prosím tě, nebuď směšný
a nevytahuj bližnímu třísku z oka – vždyť to je k smíchu, není-li to k pláči. Je to jen věc tvé
3
neomalenosti a nepozornosti vůči svým trámům, že si něco takového dovoluješ. (Samozřejmě to
neznamená rezignaci na to, že bychom si měli někdy pomáhat odvážným slovem – tím se to
neruší.)
Text Mt 18: Kolikrát mám odpustit svému bratrovi?... Ježíš odpovídá Podobenstvím
o nemilosrdném služebníku.
A také ta krásná scéna u Šimona, jak hříšnice přichází k Ježíšovi a lísá se k němu, všichni jsou
pohoršeni… a Ježíš říká: Muselo jí být hodně odpuštěno, když projevuje takovou lásku…. To je tak
jemná ironie: zatímco tobě, Šimone… Viď, ty nepotřebuješ, aby ti bylo cokoli odpuštěno, protože
ty jsi spravedlivej, tak se pohoršuj…
Je škoda, že byla opuštěna praxe, která byla tak „zdravotně“ účinná: zpytování svědomí, které
člověka drželo v reálu. A když bylo zdravé, opravdové a plné důvěry – tak to v žádném případě
nebylo sebemrskačství, ale byla to prevence, aby člověk nevolil tento hloupý přístup k chybám
druhých lidí. Bylo to nesmírně osvobozující.
Tyto všechny věci je důležité, aby člověk – tak, jako Maria – měl uloženy v srdci a staly se něčím, o
čem přemýšlím a čemu řeknu: ano, to se mne týká. To nevede k zahanbení, protože všechny tyto
věci našich pádů a našich selhání nám jsou představovány v kontextu s láskou, která všechno
vydrží. Proto Pavel říká: nechci znát už nic jiného než kříž – a jestli se něčím budu chlubit, tak jen
svými slabostmi a ubohostmi, protože ony vytvářejí to podhoubí, na kterém poznávám, jak jsem
bezpodmínečně a zadarmo milován. A jestli člověka něco učí milosrdenství – tak jen toto. Jak víme
– někdy se můžeme vypnout k určitým gestům: ale odtud až potud, už sis to vyčerpal.
Když se toto stává pevnou součástí mého vnitřního klimatu, tak se mně tyto ohrožující postoje jen
tak lehce nepodaří zaujmout: postoje „spravedlivého“.
„Smiluj se“, miserere, „smiluj se nad sebou“ znamená: smiluj se nad malými koncepcemi svého
života. Smiluj se a nedovol si – jak říká sv. Tereza – nedovol si malá přání, malý pohled na svůj
život. Měj tu odvahu a uplatni i ve své ubohosti božský pohled na sebe. Nikdy nad sebou neláme
hůl – ale to neznamená buď indiferentní – ale měj tu odvahu ve své ubohosti toužit být dokonalý
jako je dokonalý On. To je milosrdenství, pozitivní. Vidět ubohost, ale neříkat „jsem ubožák“.
Rád se modlím ta slova otce v podobenství Návrat ztraceného syna: říkám Bohu jeho slova a On je
říká mne: všechno mé je tvé. Já odevzdávám to, co odevzdávám… a tohle mi pomáhá chápat slova:
on vzal na sebe všechny hříchy. Že tu existuje tahle možnost výměny: mé je tvé a tvé je mé….
V Exodu v příběhu o hořícím keři Bůh zjevuje svoje jméno. A to není jen jméno, ale „takhle na mne
budete volat“: já jsem, který jsem. A volat na Boha znamená: zároveň ho budeš chtít i uctívat. Ty
ho můžeš uctívat jen přijetím jeho jména, tzn. že i ty budeš tím, čím jsi. Já nesu Tvé jméno: mým
povoláním je být, čím jsem. A Bible říká: být čitelným obrazem Boha.
Být k sobě milosrdný, smilovat se nad sebou a odmítnout všechno menší. To člověka naučí všem
potřebám milosrdného přístupu, které ho v životě potkají.
4