Woody Allen

salon č. 1 2.10.2006 23:06 Stránka 4
(4)S(a)l(o)n(
BOHUMIL FIŠER, knihkupec, knihkupectví Fišer, Praha: Právě vyšla nová kniha historika Arnošta Klímy Dlouhá válka (1618–
1648). Měla vyjít už v roce 1990 ve Státním
pedagogickém nakladatelství, ale z ekonomických důvodů se vydání neuskutečnilo.
Teď konečně vyšla péčí autorovy dcery
Evy Malířové. Napínavé čtení. A prodáváme ho jenom my.
OĽGA FELDEKOVÁ, slovenská spisovatelka žijící v Praze: Právě čtu Kurta Vonneguta.
Kniha se jmenuje Matka Noc. Ještě jsem se
nedostala dál než k „předmluvě“ – ale i kdybych už nepokračovala, i ta první stránka
stála za to. Vonnegut patří ke spisovatelům,
kteří vědí, že už první věta musí být výborná. Takový byl například náš zemřelý přítel,
slovenský spisovatel Rudolf Sloboda – dokud neměl první větu, se kterou by byl spokojen, nezačal psát knihu.
Jednou, je to už skoro třicet let, seděl u nás a stěžoval si, že nemůže
přijít na žádnou dobrou první větu. Náš syn, tehdy čtyřletý, se právě
BORIS JIRKŮ, akademický malíř, docent
VŠUP, Praha: Bábu od Daniila Charmse.
Dostal jsem se k téhle knížce náhodou, dělal
jsem k ní obálku a Charms mě vyloženě
uhranul. Píše o knoflíkové dírce a je tam
úplně všechno.
Básník se narodí v květinové době šedesátých let. V jejím rozpuku,
v roce 1965. Svítí sluníčko, lidé se
na něj smějí, je spokojen. Sedmdesátými léty proplouvá jako ryba, i
když je Vodnář. Horší podnebí mu
nevadí. Čte, poslouchá muziku, občas si i kreslí, naučí se hrát na klasickou kytaru, začne studovat na filozofické fakultě v Brně. Tamní intelektuální a umělecký svět ho začne pohlcovat. Punkové hudbě sice
zvoní na stránkách Rudého práva
umíráček a mnohé pražské kapely
odcházejí do podpalubí, ne však v
Brně. Básník se odhodlává k prvnímu veřejnému krůčku: zakládá rockovou skupinu. Písně – básně skládá v uzavřených cyklech – Válka v
poušti, Býčí zápasy, folkrockovou
zpěvohru Bledá dívka s dalamánky.
Brnem se nadále a nezadržitelně
šíří osvěžující epidemie nové vlny.
Iva Bittová odchází z Divadla na
provázku, začíná spolupracovat s
Pavlem Fajtem a skupinou Dunaj.
Generačně spříznění naivističtí rockeři ze skupiny Ještě jsme se nedohodli čeří hladinu drsnými absurdními slovními hříčkami, které s dětinskou umanutostí a přímostí křičí
do světa. Jejich texty jsou jedním ze
zdrojů a impulsů básníkovy tvorby.
Jeho nové cykly písní nesou názvy
Z kopce, Z kopce II a Oškliví lidé.
Skupina se jmenuje Z kopce, později ji přejmenuje na Ošklid.
S dalšími brněnskými básníky,
rockery, výtvarníky a divadelníky
začíná pronikat do povědomí širšího
okruhu diváků. Svou deklamativní
performanční tvorbou za doprovodu
syrové rockové hudby je mu blízký
Vladimír Kokolia a jeho skupina E.
Chodí na představení Ochotnického
kroužku, který vede podivný básník
života, Jan Antonín Pitínský. Vystupuje na stejných prknech jako herec
a hudebník Martin Dohnal. Nahrává
první desky, píší o něm v mládežnických časopisech, účastní se
Rockfestu. Seznamuje se s Tomášem Rullerem a jeho zálibou v divadelně výtvarných performancích. To
vše na něj působí magickou silou.
Získává odvahu a odhodlává se k
druhému kroku: rozpouští rockovou
skupinu. Chodí ulicemi a naslouchá
rytmu lidské chůze, rytmu města.
Dokončuje filozofickou fakultu.
Začíná vystupovat sám. Experimentuje se zvukem. Každé slovo je
zvuk, každý zvuk je rytmus. Odhazuje krunýř médií a elektronicky
modulovaných přenosů hlasu. I vesmír je přece akustický. Hypnoticky
deklamuje a rozpohybovává své
básně. Donekonečna opakované
slovní hřičky mu umožňují odpoutá-
vat se od závislosti na obsahu větných vazeb. Objevuje netušené možnosti práce se slovem. „Lokomotivám se motají kola. Kola se motají
lokomotivám.“ Opouští uzavřené
slovní i hudební struktury. Do projevu – performance zapojuje celé tělo
– dlaní vytlouká rytmus, různě moduluje hlas, dupe, tančí, mručí, šklebí se. Věty rozkládá na slova, slova
na hlásky. Zkouší různé rezonance –
těla, podlahy, židle, stolu, všeho, co
je nablízku. A kráčí dál.
Vydává se na cestu z města. Naslouchá rytmu přírody – řeči stromů,
letu ptáků, zpěvu motýlů, tanci veverek. Rytmu jedince i rytmu lesa. Žalu
potoka i sborovému zpěvu louky.
Přibližuje se šamanům z deštivých
pralesů. Rozbíhá se. Objevuje vizuální, grafické záznamy zvuku a po-
[na okraj]
MÁMO, TÁTO,
JSME TAM TAKÉ
Foto Ivo Mičkal
PAVEL VAŠÁK
Petr Váša – fyzický básník
[k věci]
JSOU NA TO LIDI?
JAN TREFULKA
Za starého režimu snili lidé, podle
povahy, o křupavých rohlících, zahraničních cestách, umožňujících doma neuskutečnitelné nákupy, o možnosti vyjadřovat a publikovat své názory, o tom, že budou mít jednou
vlastní, českou vládu, která nebude
závislá na cizí moci a nebude muset
nikoho poslouchat, kromě svobodně
zvoleného parlamentu. Většinou si
také přáli, aby ti komunisti šli už někam, například na horoucí skálu – ale
o tom, kdo by měl přijít po nich, neměli většinou určitou představu. Starší generace myslely na první republiku, disidenti předpokládali jakési poměrně dlouhé, přechodné období,
kdy budou papalášům, přístupným
)S(a)l(o)n(
radám, našeptávat, jak mají budovat
demokracii a pravý, lidský socialismus. To, že mocipáni během krátké
doby sami odešli od moci, bylo velké
překvapení, a jak to teď vidím, také
poslední povedený kousek. Na rozdíl
od snílků měli předem dobře spočítané, co budou podnikat a že tímto způsobem o nic nepřijdou. Oni nejlíp věděli, jakou spoušť za sebou zanechávají v ekonomice a v životním prostředí, a dobře tušili, k jakému
mravnímu rozkladu jejich výchova
národ přivedla. Měli přece všechny
pod dozorem, každého v nějaké sledovatelné rubrice. Kdo nebyl přímo
ve straně, byl podchycený v různých
výpomocných sdruženích, nebo se
snažil jen tak. Klíči ovšem zvonili
skoro všichni a zájemců o výhodná
místa se urodilo, až přecházel zrak.
Důsledky jejich činnosti, prováděné
bez jakýchkoliv skrupulí s naprostým
cynismem, se začínají pomalu vyjevovat a ztracených dvanáct miliard
bude jistě jenom zlomek toho, co dokázali talentovaní ekonomové samouci zašantročit.
O křupavých rohlících mohou
obyvatelé českých a moravských
měst zase už jenom snít, ty patří
k malovýrobě, která je na vymření.
Konzumní pečivo má na celém světě houbovitou konzistenci, aby aspoň na pohled vzbuzovalo dojem, že
za drahý peníz dostává zákazník
mnoho muziky. Čeští občané se už
na zahraničních cestách nemusejí
bát doprovodných estébáků, ale mafiánských zlodějských gangů a podvodných cestovních kanceláří, které
nechávají své klienty sedět v daleké
cizině bez prostředků. Na výhodné
nákupy už nikdy ani nepomyslí,
protože laciný šmejd může koupit
v hojné míře i doma, a na to, co je
skutečně kvalitní, nemá zaměstnanec, kromě poslanců a bankovních
úředníků, peníze. Na svobodě slova
vydělávají nejvíc výrobci literárního
braku a pornografie.
Co dál? Úspěšnost společenské
formace, její prosperita a trvání závisí bezpochyby na tom, kolik slušných, pracovitých lidí za ní stojí a je
ochotno ji podporovat, kolik pro ni
VYCHÁZÍ JAKO PŘÍLOHA PRÁVA ● EDITOR: ZDENKO PAVELKA
REDAKCE: SLEZSKÁ 13, 120 00 PRAHA 2 ● TELEFON: (02) 21 00 13 21 FAX: (02) 21 00 13 61
pracuje obětavců a nadšenců, kteří
jsou pro ideu ochotni udělat daleko
víc, než jim káže povinnost a než by
bylo zdrávo pro jejich vlastní prospěch. Feudalismus měl své stavitele chrámů, osvícené panovníky
a preláty, své svaté a své oprávce,
kapitalismus úspěšné vynálezce
a podnikatele i velkorysé podporovatele veřejně prospěšných projektů,
dokonce i socialismus měl své důvěřivé a nezištné nadšence, kteří
možná dodnes nepochopili, že svou
dobrotou drželi při životě režim,
v němž, jako v každém jiném, nějakých těch deset procent demagogů
a lidí posedlých mocí dokáže převrátit sebelépe vymyšlený pořádek
v pravý opak. Kde jsou ale rytíři
a svatí našeho tržního hospodářství?
Kde jsou pekaři, řezníci, ředitelé
podniků a solidní manažeři, kteří by
při tom, co a jak dělají, mysleli na
dobrou pověst režimu, jenž jim dává
svobodu podnikání, ale aby mohl
dobře fungovat, přece jenom předpokládá jistou zdrženlivost, slušnost, trochu loajality, úcty k zákonům a k majetku méně obratných
spoluobčanů? Ale jsou u nás vůbec,
po dlouholetém působení protektorátu komunistické vlády, k takové-
Autoři čísla:
Filozofové se celá staletí
hádali o to, kolik andělů
může tancovat na špičce
jehly, ale materialisté
přitom celou dobu věděli,
že to záleží na tom, jestli
tančí čtverylku, nebo
ploužáka.
Tom Robbins
(v románu
Parfém bláznivého tance)
Lenka Procházková
Václav Dušek
Aleš Pejchal
Jan Trefulka
Pavel Vašák
Vladimír Hulec
1
PETR OSLZLÝ, ředitel Centra experimentálního divadla a umělecký šéf Divadla Husa
na provázku, Brno: Teď čtu dvě věci. Knihu
dokumentů o Gogolovi Záhadný Gogol,
která vyšla před třinácti lety v nakladatelství Odeon. Čtu ji proto, že připravujeme
v divadle Hráče, kterého bude režírovat
moskevský režisér Alexander Levinskij.
Vždy čtu něco, co souvisí s tím, co právě dělám. A vedle toho čtu
knihu Paula Johnsona Intelektuálové. I když je to pravděpodobně
extrémní pohled na vybrané postavy, je to brilantní kniha, s níž
ovšem zase jiní historici můžou polemizovat. Johnson se pokouší
analyzovat typ člověka, který věří, že svým myšlením může změnit
člověka a společnost. Pojmenování tohoto typu je úžasná a pro nás
velmi potřebná věc.
JOSEF VLČEK, hudební publicista, náměstek generálního ředitele rádia Frekvence 1:
Ženy v Kremlu od Larisy Vasiljevové. Je to
zajímavé téma, ale knížka sama nic moc.
Autorka exhibuje, kdyby to mělo čtvrtinový
rozsah, bez jejích „geniálních“ myšlenek,
bylo by to mnohem lepší.
Petr Váša – portrét fyzického básníka
VLADIMÍR HULEC
VIKTOR POLESNÝ, filmový a divadelní
režisér: Zrovna čtu Konec velkých prázdnin Pavla Kohouta. Znovu si potvrzuji, jak
skvělý vypravěč ten Pavel Kohout je. Dokáže udržet napětí i v rozsáhlém románu,
takže ho člověk čte jedním dechem.
Ruský fyziolog I. P. Pavlov, nositel Nobelovy ceny a majitel jedné
pražské stanice metra, jednou řekl:
„Rozsvítím žárovku, dám psovi žrádlo a on sliní. Vědec prověřuje.
Rozsvítím žárovku, dám psovi nažrat a on zase sliní. Opakuji znova a
znova, svítím žárovkou, je tu žrádlo,
pes sliní a sliní. Pak rozsvítím, nedám psovi nažrat a – vzácní vědečtí
kolegové! – pes sliní a sliní!! Pročpak tak činí ten moudrý čoklík? Inu
proto, že jsem v něm vypěstoval
podmíněný reflex. Světlo, tedy žrádlo, proto sliny. Nakonec sliny
předběhly žrádlo, stačilo rozsvítit a
pes sliní. Nobelovka!“
Nikdy jsme se od Pavlova nedozvěděli, jak dlouho pes přijímá tu boudu a
sliní při rozsvícení bez následného
žrádla. Kolik času je potřeba, aby se z
podmíněného reflexu stala lhostejnost? Také nevíme, zda po jisté době
pes z hladu nesežere toho, kdo pořád
rozsvěcuje žárovku a nic nedává, nebo
proč alespoň neurve vypínač. Svět
chce být klamán, ale co pes?
Jak je to u člověka, kak u čelověka, gospodin Pavlov? Úplně stejně,
golubčiki, odpovídá profesor, pouze
je to trošku znesnadněno tím, že za
všech režimů jsou lidé chudí a bohatí. Někteří dokonce moc chudí a jiní
mu slušnému kapitalismu předpoklady. Jsou zde na to lidi?
A kde by se měli vzít, když jim od
nového počátku tvrdili, že ruka trhu
vyřeší vše, jaksi sama od sebe a bez
jakéhokoliv morálního úsilí a jiných
ohledů a pravidel než těch, která
směřují k rychlému zbohatnutí? Kde
by měli vyrůst, když tuhý centralistický aparát tisícerými nitkami přátelských a příbuzenských svazků vzájemně propojených politiků a činovníků nepřipustí skutečnou decentralizaci a územní samosprávu, aby do
záležitostí správy státu mohli mluvit
i jiní lidé než stále tentýž úzký okruh
zasvěcených a namočených?
Kdesi jsem četl, že světově úspěšný výrobce obuvi ze Zlína jednou
prohlásil, že nejlepší umělecké dílo je
takové, které dokáže prodávat boty.
To je pochopitelné stanovisko ševce.
Státník by měl vidět dál a myslet na
to, jací budou lidé, kteří ty výborné
boty budou nosit; bude se starat o to,
aby pod jeho vládou nevyrostlo dobře obuté plemeno podnikavců bez
morálky a citu, které pod horou konzumního balastu hmotné i duchovní
povahy pohřbí ještě to málo, co z člověka po dvou světových válkách
a strašlivé revoluci zbylo.
hybu. Kresba jako stylizovaný tanec
na papíře. Smazává hranice mezi
prvním, druhým a třetím rozměrem,
mezi obrazem, zvukem a pohybem.
Každý příběh je pohybem, každý pohyb tancem, každý tanec hudbou,
každá hudba kresbou a každá kresba
příběhem. Píše se rok 1996. Básník
se konečně odpoutává od zemské
přitažlivosti: Dokončuje one-man
operu O O O luna nulla – příhody
pracovního dne žirafího muže, užitele řečí v Zoo Luna nulla na odvrácené straně planety Banality. Vystupuje s ní v galeriích, na divadelních i
filmových festivalech, na koncertech. Je čtvrtek 26. září 1996. Pokus
o jeho portrét vychází v příloze Práva. Vesmír je záhadný kruh.
(Autor je divadelní a filmový kritik a
publicista, redaktor Divadelních novin.)
moc bohatí. Jak vysvětlit těm chudým, že jsou jiní bohatí? Ti chudí
většinou pracují a čím víc makají,
tím víc jsou chudí a ti druzí paradoxně tím víc bohatnou. Vot problema.
Inu problém je s reflexy obou. V
těch bohatých musíme vypěstovat reflex ticha, aby se prostě u prostřené
tabule chovali tiše. To už říkal za vaší první republiky ministr Udržal, nedoceněný fyziolog. „Když žerou, ať
žerou, ale ať při tom tak nemlaskaj!“
K vypěstování reflexu ticha nemlaskání stačí bohatým občas pohrozit
pod okny hrstkou spojujících se proletářů (jako když rozsvítím žárovku).
Nebo vypěstovat u těch chudých a
středních vrstev reflex spoluúčasti.
Aby prostě měly dojem, že jsou také
na té hostině, setkání, rautu, že jsou
in, v žitě, nikoliv mimo mísu.
Všechny časopisy, rubriky a televizní pořady, zaměřené na novodobou českou high society, dříve věrchušku, pěstují a následně využívají
reflex spoluúčasti. Stejně jako pavlovovská žárovka se rozsvítí pawlowská obrazovka a jednoduché jídlo se může servírovat se stále stejným žitovým schématem. Citát od
někoho moudrého, prověřeného,
kdo neurazí, kdo jednou cokoliv řekl, třeba „Božena Němcová jednou
řekla“. A Božena na nebesích, k
úžasu svému i babičky, najednou
svým jménem sponzoruje křest nové
podprsenky, třetí štěně dlouhého psa
novovévodkyně Zaháňské, velký
raut na počest narozenin iks ypsilóna. Dozvíme se další zásadní informace, že kaviár byl růžový, masíčko
kuřecí a měkkoučké s omáččičkou,
papinkala se brokolice s máslíčkem,
myšlenčičky byly hluboké, stejně
jako výstřihy dekoltů a dekolty výstřihů. Janek tam byl s něžnou přítelkyní Viktorkou, co u splavu staví
nový motorest s firmou Pankl,
s. r. o. Nesmíme zapomenout, že
moderátorka měla nový klobouček
se zelenou žabičkou, která jednou
řekla, že kdo má nový klobouček se
zelenou žabičkou, má nový klobouček se zelenou žabičkou, která jednou řekla, že kdo má…
Spořádaný chudý a středněvrstvový občan sedí v televizním sofa a má
pocit, ba jistotu, že pořád vidí stejné
lidi, kteří se zřejmě živí rautováním.
Pěkná makačka, vzdychne si, a ještě
cenit pořád radostně zuby! Obrazovka
svítí jako žárovka I. P. Pavlova. Mámo, volá táta, podej mi ty brambůrky!
[postskriptum]
Vážení čtenáři,
vážení autoři,
a tímto považujeme
Salon za otevřený...
Už jsou to čtyři týdny a stále se
mi nechce uvěřit, že Sandor Needleman nežije. Na žádost jeho syna
jsem se zúčastnil kremace, přinesl
žužu, ale jen málokdo z nás dokázal myslet na něco jiného než na
bolest.
Needleman svůj pohřeb neustále posedle plánoval a jednou
mi řekl: „Dávám mnohem větší
přednost kremaci před uložením
v zemi, a obojímu před víkendem
s manželkou.“ Nakonec zvolil
kremaci a popel daroval univerzitě v Heidelbergu, která jej dala
rozptýlit na všechny čtyři strany
a dostala zálohu za urnu.
Stále ho vidím v tom zmuchlaném obleku a šedém svetru. Často
se zahloubal do tak vážných myšlenek, že si zapomněl vyndat ramínko ze saka, které měl na sobě.
Jednou jsem mu to v Princetonu
připomněl při slavnostním ukončení školního roku, a on se klidně
pousmál a řekl: „To je dobře. Ať
si ti, kdo nesouhlasí s mými teoriemi, aspoň myslí, že mám široká
ramena.“ O dva dny později jej
odvezli na psychiatrii, neboť uprostřed rozhovoru se Stravinským
náhle udělal přemet vzad.
Needlemanovi rozuměl málokdo. Jeho zdrženlivost si lidé vykládali jako chlad, přestože uměl
projevit značný soucit. Jednou byl
svědkem obzvlášť hrozné důlní
katastrofy a druhou porci buchtiček se šodó už nedojedl. Společníky odrazoval i svým mlčením;
měl totiž pocit, že řeč je nedokonalý způsob komunikace, a tak
i při nejintimnějších rozmluvách
raději používal signalizační praporky.
Když jej propustili z profesorského sboru Columbijské univerzity kvůli střetu s tehdejším rektorem Dwightem Eisenhowerem,
počkal si na známého bývalého
generála s plácačkou na koberce
a bušil do něj, dokud Eisenhower
neprchl do hračkářství. (Ti dva
měli ostrý veřejný spor kvůli zvonění ve třídách – zda ohlašuje konec hodiny, či začátek další.)
Needleman vždy doufal, že bude mít klidnou smrt. „Mezi knihami a papíry jako můj bratr Johann.“ (Needlemanův bratr se zadusil pod roletou psacího stroje,
když hledal rýmovací slovník.)
Kdo by si kdy pomyslel, že až
se Needleman v polední pauze bude dívat na demolici jedné budovy, klepne ho do hlavy lžíce bagru? Rána způsobila silný otřes
a Needleman vydechl s tváří rozzářenou úsměvem. Jeho poslední,
záhadná slova zněla: „Ne, díky.
Tučňáka už mám.“
I v době své smrti Needleman
jako vždy pracoval na několika
věcech. Právě tvořil novou etiku,
založenou na teorii, že „dobré
a správné chování je nejen mravnější, ale dá se zvládnout i po telefonu“. Rozpracoval též novou
studii o sémantice, dokazující (jak
velmi vehementně tvrdil), že větná stavba je vrozená, zatímco skuhrání je vlastnost osvojená. Chystal také další knihu o holocaustu.
Tentokrát vystřihovánky. Needleman byl vždy posedlý otázkou zla
a velmi výmluvně dokazoval, že
skutečné zlo je možné jen tehdy,
jestliže se pachatel jmenuje Bonnie nebo Clyde. Sám flirtoval s
národním socialismem, což vyvolalo skandál v akademických kruzích, ačkoli přes veškeré hodiny
gymnastiky a tance parádní krok
Needleman nezvládl.
Nacismus pro něj byl pouhou
reakcí na akademickou filozofii.
Tímto postojem chtěl udělat dojem
na přátele, a pak jim s předstíraným vzrušením strouhal mrkvičku
a říkal: „Chá, to jsem vás napálil.“
Jeho názor na Hitlera se snadno
kritizuje, ale je třeba vzít v úvahu
Needlemanovo vlastní filozofické
dílo. Zavrhl současnou ontologii
literární příloha Práva
září 1996
Foto ČTK
[co čte…]
v té chvíli vrátil domů z ulice a zahlásil: „Nerad vidím macechy na ulicích.“ „To je výborná věta,“ řekl Rudo. Vyžádal si od Martina svolení
použít ji – a opravdu jeho následující knížka začínala větou „Nerad vidím macechy na ulicích“. Vonnegut je zřejmě podobný typ. Dokonce i
kdybych nedočetla ani to úvodní slovo do konce, z jeho první věty
mám nadosmrti zážitek a už ji nikdy nezapomenu. První věta autorova úvodu ke knize Matka Noc zní: „Jsme to, co předstíráme, že jsme, a
tak musíme být na to, co předstíráme, že jsme, opatrní.“
VZPOMÍNKY
NA NEEDLEMANA
Woody Allen
a prohlašoval, že člověk existoval
i před nekonečnem, jen neměl tolik možností. Rozlišoval existenci
a Existenci a věděl, že jedna z nich
je lepší, ale nepamatoval si která.
Lidská svoboda podle Needlemana znamenala uvědomovat si absurditu života. „Bůh mlčí,“ říkával
rád. „Teď ještě přimět člověka,
aby sklapnul.“
Autentického bytí, uvažoval
Needleman, lze dosáhnout jen
o víkendech, a i pak to vyžaduje
zapůjčení vozidla. Podle Needlemana není člověk „věc“ odtržená
od přírody, neboť člověk je „do
přírody“ zapojen a může svou
vlastní existenci prokázat jen tehdy, bude-li předstírat, že mu je
lhostejná, načež rychle přeběhne
na druhou stranu místnosti v naději, že zahlédne sám sebe.
Žití označoval Needleman termínem Angst Zeit, což znamená
zhruba „čas úzkosti“ a naznačuje,
že člověk je bytost, jíž je souzeno
existovat „v čase“, i když tam je
celkem nuda. Po mnoha úvahách
se Needleman nechal přesvědčit
svou intelektuální integritou, že
neexistuje ani on, ani jeho přátelé
a že jediná reálná věc je jeho dlužní úpis na šest miliónů marek. Národní socialisté mu tudíž učarovali
svou filozofií moci, anebo jak sám
řekl: „Mám oči, které zvýrazní
hnědá košile.“ Jakmile se ukázalo,
že národní socialismus představuje právě tu hrozbu, kterou odmítal,
prchl z Berlína. Přestrojen za keřík postupoval bokem po třech
krocích a hranice překročil bez
povšimnutí.
Ať se Needleman v Evropě vydal kamkoli, intelektuálové a studenti dychtili mu pomoci, oslněni
jeho pověstí. Na útěku si našel čas
vydat studii Čas, esence a realita
(Systematické přehodnocení nicoty) a rozkošný lehčí spisek Kde se
na útěku nejlépe jí. Chaim Weizmann a Martin Buber uspořádali
sbírku a sehnali podpisy na petice,
aby Needleman mohl emigrovat
do Spojených států, jenže zrovna
v té době měli v hotelu, který si
vybral, plno. Když hrozilo, že němečtí vojáci za pár minut vtrhnou
do jeho pražského úkrytu, Needleman se přece jen rozhodl odjet do
Ameriky, ale na letišti způsobil
scénu, jelikož měl zavazadla přes
váhu. Albert Einstein, který letěl
stejným letadlem, mu vysvětlil, že
stačí vyndat z bot napínáky a může si vzít všechno. Pak si ti dva
často psali. Jednou mu Einstein
napsal: „Vaše práce se podobá
mé, ačkoli si nejsem docela jist,
co vlastně děláte.“
Po příjezdu do Ameriky se Needleman zřídkakdy vyhnul veřejné
při. Vydal svou slavnou práci Nebytí a co si počít, když vás náhle
potrefí. Dále pak klasické dílo z
oboru lingvistické filozofie, Sémantický modus neesenciálního
fungování, úspěšně zfilmované
pod názvem Letěli nocí.
Bylo příznačné, že místa na
Harvardu se musel vzdát kvůli
členství v komunistické straně.
Cítil, že skutečná svoboda je
možná jen v soustavě bez ekonomické nerovnosti, a jako vzor
takové společnosti uváděl mraveniště. Mravence pozoroval dlouhé
hodiny a dumal nad nimi:
„Jsou vskutku harmoničtí. Kdyby
ty jejich ženské byly hezčí, mají
vystaráno.“ Je zajímavé, že když
Needlemana předvolal Výbor pro
neamerickou činnost, jmenoval
řadu lidí a přátelům se ospravedlňoval citátem z vlastní filozofie:
„Politické činy nemají morální
důsledky. Existují mimo sféru
pravého bytí.“ Akademici tím byli
aspoň projednou zkroušeni a teprve za několik týdnů se vedení
Princetonské univerzity rozhodlo
Needlemana natřít dehtem a obalit
peřím. Stejnou logikou Needleman mimochodem zdůvodňoval
své pojetí volné lásky, ale ze dvou
studentů mu na to neskočila ani
studentka a ten šestnáctiletý kluk
ho práskl.
Needleman se náruživě věnoval
zastavení jaderných zkoušek a odletěl do Los Alamos, kde s několika studenty odmítl vzdálit se
z místa chystaného atomového
výbuchu. Minuty utíkaly a bylo
jasné, že ke zkoušce dojde podle
plánu. Needleman si prý mumlal
„ach jo“ a utekl. Noviny ovšem
neuvedly, že od rána nejedl.
Na Needlemana jako veřejnou
osobnost se dobře vzpomíná. Třeba jako na brilantního a angažovaného autora studie Styly modů.
Ale já si vždy budu s láskou připomínat Needlemana v soukromí,
toho Sandora Needlemana, který
nevycházel bez některého ze
svých
oblíbených
klobouků.
S kloboukem na hlavě ho i zpopelnili. V tom byl, myslím, první.
Anebo ten Needleman, který tak
vášnivě miloval filmy Walta Disneyho, a přestože mu Max Planck
srozumitelně vysvětlil princip
animace, neodradilo jej to od objednání telefonního hovoru s myškou Minnie.
Občas byl Needleman mým
hostem. Věděl jsem, že má rád jeden druh tuňáka, a tak jsem se jím
zásobil. Ostýchal se přiznat mi, že
má tu rybu v oblibě, ale jednou v
domnění, že je sám, otevřel všechny plechovky a zamyšleně vzdychal: „Všichni jste mé děti.“
V milánské opeře, kde byl
Needleman se mnou a mou dcerou, se vyklonil z lóže a spadl do
orchestřiště. Byl příliš hrdý, aby
přiznal, že to bylo nedopatřením,
a tak do opery chodil celý měsíc
a pokaždé to zopakoval. Zanedlouho trpěl mírným otřesem
mozku. Přesvědčoval jsem jej, že
už padat nemusí, jelikož své dokázal. Odvětil: „Ne. Ještě párkrát.
Není to tak zlé, vážně.“
Vzpomínám si na Needlemanovy sedmdesátiny. Manželka mu
koupila pyžamo. Needleman byl
očividně zklamán, protože naznačoval, že by rád nový mercedes.
Přesto se zachoval jako pravý
muž. Vzdálil se do pracovny a záchvat vzteku si odbyl v soukromí.
Na oslavu se vrátil s úsměvem
a pyžamo si vzal na premiéru
dvou Arabalových aktovek.
Povídka Vzpomínky na Needlemana
vyjde v říjnu v nakladatelství Argo
v Allenově povídkové sbírce Vedlejší
účinky, úplném překladu původního
vydání (Side Effects, 1980), v překladech Michaela Žantovského a Dany
Hábové, s ilustracemi Pavla Reisenauera. Knížka je součástí Argem
vydávané trojice Allenových knih povídek – loni vyšlo Bez peří (Without
Feathers, 1975) a v příštím roce vyjdou Vyřídit si účty (Getting Even,
1971). Povídku Vzpomínky na Needlemana přeložila Dana Hábová.
Woody Allen – vl. jménem Allen
Stewart Konigsberg, nar. 1. 12.
1935 v New Yorku, divadelni, filmový a televizní herec a režisér,
scenárista, spisovatel. Na snímku
v Brooklynu v roce 1937.
salon č. 1 2.10.2006 23:07 Stránka 2
(2)S(a)l(o)n(
)S(a)l(o)n(3)
ZÁKON
NEGATIVNÍHO
VÝBĚRU
Och, jak vesel přišel pan Č večer domů! Tváře růžolící, úsměv
od ucha k uchu, ba i šediny mu
samou radostí trochu ztmavly!
„Mámo, mámo!“ volal na paní Č,
„já jsem ministr, mini – str, mi
– ni – str!! Dočkal jsem se, dožil
jsem se, vydržel jsem!“
Paní Č, teď už vlastně paní ministrová, se zarazila, protože svého tatíka znala dobře. „Jak to, že
právě ty seš ministr? To už nikoho jiného nemají?“
Pan ministr Č unaveně usedl a
nastínil kádrovou politiku, vlastně
kádrovou filozofii. „Víš, mámo, u
nás se lidi do funkcí vybírají už
dávno podle toho, že někde nebyli.
Tak po únoru 48 podle toho, že
nebyli živnostníci nebo podnikatelé, zkrátka kapitalističtí vykořisťovatelé. Pak šli dopředu ti, co nebyli nestraníci, prostě byli partajníci. Po vstupu spřátelených vojsk
funkce dostali ti, co nebyli vyškrtnutí, natož vyloučení, nedej soudruhu Bože. A teď konečně ti, co
nebyli nikdy v ničem! Hurá, dočkal jsem se!! Jsem ministr! Mi
– ni – str!!“
Paní Č s úžasem pozorovala
křepčícího bývalého člena Pionýra, ČSM, SČSP, ROH a dalších
organizací NF. „A čeho seš vlastně
ministr?“
„Jé,“ zarazil se pan Č, „to jsem
zapomněl. Vždyť je to jedno, mámo. Jsem ministr!“
„Co kdyby,“ povídala zlovolně
paní Č, „se v tom negativním vybírání pokračovalo! A vybírali se
lidi podle toho, že nejsou blbý?“
Č
[kde/co]
Koncem června 1997 proběhne v
Kongresovém centru 6. mezinárodní
knižní veletrh PRAHA 97, Hlavním
organizátorem je Artforum-Jazzová
sekce, jež tento veletrh v roce 1990
založilo. Veletrh bude součástí dalších kulturních aktivit v hlavním
městě (též film, divadlo apod.). Cílem pořadatele je mj. vytvářet pracovní tým, který by připravoval
„rok 2000“, kdy bude Praha ,městem kultury‘.
)S(
Italský deník La Repubblica věnuje pravidelně každý týden jednu celou sobotní stranu žebříčku
nejprodávanějších knih. Umístění
se vztahuje k nejprodávanějšímu
titulu, který dostává 100 bodů.
Všechny další knihy získávají takový počet bodů, jenž odpovídá
počtu prodaných výtisků k počtu
prodaných výtisků knihy nejúspěšnější. Veškerá produkce je
rozdělena do šesti kategorií: 1.
narrativa italiana (italská próza);
2. narrativa straniera (cizí próza);
3. saggistica (to, co není umělecká
próza, tj. např. historická literatura, eseje, politologie apod.); 4.
varia (od kuchařek přes turistické
průvodce až po např. poezii, pokud by se jí vůbec tolik prodalo,
aby se do žebříčku dostala); 5. a 6.
kategorie se nevymezují obsahem,
ale formou: 5. tascabili - kapesní
vydání čehokoliv; 6. mille lire doslova „tisíc lir“, sešitková, původně jednoarchová vydání jakéhokoliv tematického zaměření,
která stojí vždycky 1000 lir, což je
asi 18 Kč (a v Itálii za to kafe ne-
dostanete). V každé kategorii se
zveřejňuje prvních šest titulů (v 6.
pouze pět) a vedle tohoto žebříčku
je uveden top ten týdne bez rozdílu vah. Žebříčky jsou doplněny
komentáři a poznámkami věnovanými prodeji knih v Itálii i ve světě. Druhý zářijový týden dopadl v
italských knihkupectvích takto:
první Stephen King se Zelenou
mílí (5), na druhém místě vtipy,
hříčky, úryvky ze scénářů italského komika Roberta Benigniho E
l‘alluce fu (A palec byl - slovní
hříčka k biblickému A bylo světlo), třetí Místo jménem svoboda
Kena Folleta. V první desítce byli
ještě dva italští autoři: Enrico
Brizzi s románem Jack Frusciante
é uscito dal gruppo (J. F. odešel z
kapely) a populární italský rocker
Vasco Rossi se svým knižním debutem Diario di bordo (Palubní
deník). Žebříčky zásadně neuvádějí počet prodaných výtisků, ale
pouze bodové hodnocení. Přesto
jsou respektovány jako hodnověrný přehled knižního trhu.
)S(
V Německu se znovu dostaly na
přetřes události z podzimu 1976,
kdy se tehdejší NDR převalila vlna
protestů proti vypovězení nepohodlného písničkáře Wolfa Biermanna
ze země. Biermannovi bude zanedlouho šedesát a Berliner Zeitung
mu věnoval celých osm stran - chronologicky shrnuje události, zveřejňuje názory Christy Wolfové, Stefana Heyma a dalších a také rozhovor
s Biermannem. Důvodem pro vzpomínky však není samotné jubileum.
Šest let po pádu zdi měli ti, kteří tehdy proti Biermannovu vyhoštění
protestovali, možnost nahlédnout do
spisů Stasi a porovnat je s tím, co
tenkrát věděli a psali bez možnosti
zveřejnění. Především dvě knihy
jsou tehdejšími účastníky událostí
čteny jako napínavá kronika - o zneužitých názorech, represích v zaměstnání, odsouzeních, o více než
350 umělcích, kteří museli opustit
zemi. Známý herec Manfred Krug
píše kromě jiného v knize Abgehauen (Zdrhnul) o dlouhém rozhovoru
se členem politbyra SED W. Lamberzem, který přesvědčoval první
signatáře protestu proti Biermannovu vyhoštění, v době, kdy už se pod
protest podpisovaly tisíce reálsocialistických občanů, nejen intelektuálů, aby své podpisy odvolali. Tuto
širokou solidaritu popisuje v knize
Der Winter unseres Missvergnügens
(Zima naší rozmrzelosti) také Stefan
Heym, sám jeden z hlavních iniciátorů protestu. Obě knihy jsou svědectvím o přelomu: i když německý
rok 1976 nebyl českým rokem 1968,
něco se dalo do pohybu a berlínská
zeď se už tehdy začala drolit.
[PEN klub]
Výbor pro vězněné spisovatele
při Českém centru PEN klubu se
ve snaze pomoci lidem pronásledovaným v různých částech světa
za názory nepohodlné vládnoucím
vrstvám obrací na své kolegy, nakladatele, knihkupce i čtenáře s
žádostí o podporu na tzv. Emergency Fond - fond pro podporu
vězněných spisovatelů a jejich rodin. Jak uvádí Listina pronásledovaných spisovatelů, je to dnes na
900 spisovatelů a novinářů, ve
srovnání s rokem 1989 dvojnásobek. Příspěvky lze zasílat na konto u České spořitelny 4162652018/0800, var. symbol 777, nebo
na devizové konto u Čs. obchodní
banky 01-95 10 090/0300, var.
symbol 777.
PAŘÍŽ KONCEM LÉTA
Sirény policejních aut se každou chvíli rozbučí:
vybuchla bomba před obchodním domem Tati,
kde nakupují nejšetrnější a nejchudší,
laciné hračky, voňavky a šaty,
a švarní policisté s knírkem pod nosem
střeží teď ministerstva, hotely a banky,
ale i čumily, co hledí úkosem,
a slávu země, fešné Pařížanky,
nic zvláštního se zkrátka neděje,
poldové pátrají a turisté se baví,
na burze klesly kurzy naděje
a v pojišťovnách podražilo zdraví.
[věž ze slonoviny]
poznámky a nápady od života odtržených spisovatelů
V sedmdesátých letech přijel do
Prahy Gruzínec Avtandil T. (říkali
jsme mu vtipně Avtomobil), známý
známých. Byl to milý člověk, hedonik,
a živil se počítačovým předvídáním
pohybů rybích hejn. S jeho příjezdem
nastaly ale určité problémy. Avtomobil toužil zakoupit růžové leskimo (huňatá látka, umělá kožešina), kterého
byl nepochopitelný nedostatek. Pro mě
to znamenalo hned dvě komplikace musel jsem mluvit rusky, což tehdy
nebylo zrovna populární, a ještě shánět
tu ohavnost. Vyřešil jsem to tím, že
jsem všude hlasitě zdůrazňoval, že jde
LENKA PROCHÁZKOVÁ
Ať už to bylo s olympskými bohy jakkoliv, značný podíl bohyní
v jejich sestavě dává tušit, že antický člověk chápal ženský princip jako vyvažující protějšek principu mužského. V pozdějším křesťanství se ženský princip smrskl
do údělu trpného, i když blahoslaveného. Po krátkodobém nadechnutí v renesanci se žena opět zamlkle vrátila do svých vyznačkovaných teritorií. Vždycky samozřejmě
existovaly
vzácné
výjimky, ale obecně se postavení
evropských a severoamerických
o mého gruzínského přítele. Avtomobil si toho všiml a jednoho dne oznámil, že chce chodit celý den po městě
sám. V noci se vrátil, hodil na stůl balík leskima a pravil, že mi chce položit
tři důležité otázky. Voprosy zněly: 1)
Jaký je rozdíl mezi českým a židovským bohem? 2) Rusy rádi nemáte,
to jsem si všiml. Koho máte rádi? 3)
Kdo žil v tomhle gorodě před válkou? Dodnes to pokládám za zajímavý příspěvek k diskusi o české identitě. Pokud si vzpomínám, pořádně jsem
mu neodpověděl.
ALEX KOENIGSMARK
Arthur C. Clarke píše na Srí Lance
3001: The Final Odyssey - čtvrté pokračování Vesmírné odyssey. Předpokládá se, že anglické vydání se objeví
na pultech na jaře 1997 a české pravděpodobně na vánočním trhu v témže
roce, protože nakladatelství Baronet
už má práva na české vydání.
)S(
Známý anglický romanopisec
John Fowles, jehož prvotinu Sběratel či román Francouzova milenka znají i čeští čtenáři, má starosti. Ještě se zcela nevzpamatoval z toho, že mu před šesti lety
zemřela žena, ani z mrtvice, kterou před časem prodělal, a teď se
marně snaží najít sponzora, který
by se postaral o jeho dům v jihoanglickém pobřežním městečku
Lyme Regis. Nechce totiž, aby se z
domu z 18. století, s růžovým štukem a vyhlídkou na přístav, proslavený filmovým zpracováním
Francouzovy milenky, stal jednou
luxusní hotel. John Fowles by si
přál, aby po jeho smrti dům poskytl útočiště mladým lidem se zájmem o přírodu a umění. Dosud
však nikoho nenašel. Vědecké a
kulturní instituce, na něž se obrátil, se buď chtějí nastěhovat do
domu ještě před jeho smrtí, nebo
požadují milióny na dotace, což
Fowles suše komentuje: „Zjevně
si neuvědomují, jak málo si většina anglických autorů vydělává.“
VIKTOR BRAUNER: Bez názvu, 1929
Vlk z Karpat v Paříži/Viktor Brauner, výstava kreseb a obrazů ze sbírky
Musée d‘art moderne Saint-Etienne, je v pražském Domě u kamenného zvonu
otevřena do 1. 12. 1996. Komentuje ji MILOSLAV CHLUPÁČ:
„Vzpomínám, jak radostně byl obnovován v letech 1945–48 kontakt s uměleckou Francií, který před válkou tolik znamenal pro českou kulturu a zvláště
pro výtvarné umění. Tento časně poválečný zájem byl mj. orientován na surrealismus, jehož čeští představitelé Josef Šíma a Toyen žili již léta v Paříži. V
Praze se tehdy uskutečnila výstava mezinárodního surrealismu v Topičově výstavní síni, na níž dominovaly obrazy Maxe Ernsta. Z jednotlivců, představitelů tohoto zaměření, se v téže síni uskutečnila i výstava Viktora Braunera, původem rumunského malíře. Jeho obrazy silně zapůsobily na okruh surealistických malířů u nás, především mladší generaci, a, pokud se pamatuji, také na
Zbyňka Sekala, v jehož pozdějších plastikách se objevuje vynalézavá, nevšední stylizace příbuzná Braunerovu tvarosloví.
Dodnes mám v paměti atmosféru tehdejší výstavy, na obrazy střídmé barevnosti, soumračné poetičnosti, jejichž tématika jakoby vyvolávala z magické mlhy
podivné bytosti oživované z nějaké neznámé, neurčité mytologie. Byly to olejomalby a enkausty zcela osobitého rázu, kresebně výrazné, silně expresívní a až
fantaskně sugestivní. První obraz, jímž Brauner vstoupil mezi surrealisty Bretonova okruhu, nesl název L‘etrange Cas de Monsieur K., to znamená Podivný případ Pana K. Což pravděpodobně jen náhodou, ale příznačně připomíná Kafkova
zeměměřiče či Josefa K. K pařížské surrealistické skupině náležel Viktor Brauner přibližně od roku 1932. Seznámení tehdy zprostředkoval Yves Tanguy. Za
dva roky po tom se uskutečnila první Braunerova výstava v Paříži s předmluvou
André Bretona. Pražská výstava U Topičů v roce 1947 uvedla jeho jméno do
známosti u nás a vystavené obrazy zanechaly nejen vzpomínku na osobité a sugestivní dílo později osamoceného malíře a básníka, ale i určitou rezonanci tajemné naléhavosti v tvárné oblasti naší nastupující surrealistické generace.“
Škvorecká, která můj příspěvek
v zastoupení četla, měla ke konci
přednesu potíže se zanesenými
brýlemi, jak na ni z publika padala rajčata. Když se ta zpráva dobelhala až ke mně do Prahy, vím
že mě potěšila. Jednak mi připadalo rozkošné, že se intelektuálky
za určitých okolností dokážou
chovat jako rozverné trhovkyně,
a dále jsem se jejich reakcí utvrdila v tom, že česká socialistická
emancipace a západní feminismus
nejsou ani vzdálené příbuzné.
Socialistická emancipace byla
dirigovaná shora. Záměrem státu
bylo zapojit ženu do výrobní
a služební mašinerie, a tak jí ode-
brat vliv na výchovu dětí a konstrukci silné obranyschopné rodiny. Západní feminismus vznikl
proto, aby ženu pozvedl a dal jí
narovnání, aby už přestala být negrem světa. Tento feminismus dorazil do Čech s dvacetiletým
zpožděním až ve své druhé generační vlně, kdy jeho původní bojovnost se už otupila po dosažení
základních cílů. Přestože jsme se
tedy nemohly účastnit oné prvotní
feministické bitvy, plody jejího
vítězství nám byly sestersky nabídnuty. Přijímat dary je však často těžší, než je dávat. Nemůžemeli ještě ani dnes přijmout výsledky feministického hnutí, můžeme
navázat na opomíjené zkušenosti
velkých žen z doby republiky.
Právě tehdy byl ženský princip
v našich krajích na dobré cestě
stát se rovnocenným vyvažujícím
protějškem principu mužského.
Zmařila to válka a následná
úmorná léta kolektivismu a rétoriky soudružek Kabrhelových. V té
nedávné zemi, kde byl občan jen
[jubileum]
DEVADESÁTILETÝ
„PÁBITEL“ J. T.
Jaromír Tomeček - * 30. 9. 1906
Po knize Václava Bartušky Až ti
zastřelí bráchu vyjde za pár týdnů
další zasvěcený český pohled na
Spojené státy americké - novináři
Stanislav Mundil a Jiří Majstr napsali formou rozhovoru knihu Was-
Kdo měl tu možnost, snad je možno
říci právě dnes – tu čest, pobývat déle
s Jaromírem Tomečkem na společných cestách či na posezeních u vínečka – jistě se mnou vzdychne „jedinečný vypravěč“. A protože máme
mnoho společných témat z přírody,
jsme spřízněni i literárními „poklesky“ na toto věčné téma. Spřízněni
jsme navíc i jistým druhem šibalství,
jež nemusí každý zaznamenat. Vždyť
kdo by mu neuvěřil, že například podloží Znojemské sníženiny má stejný
geologický původ jako jihozápadní
pobřeží Japonska, neboť jejich vznik
sahá do stejného pravěku. Živé svědectví o tom vydávají zde rostoucí byliny, jako je třeba deanofia alpanis,
které se lidově říká hrabišťák. K této
bylině se váže pozoruhodná legenda,
že si ji totiž nechával do Pešti zasílat
synovec levobočka hraběte Esterházyho – avšak účinnost této byliny, jež
léčí ostrozrakost, je omezena dobou
užívání – zásadně ráno o páté!
Bezděčně mne napadá, že ji nebohý zneuznaný potomek užíval (či ještě
užívá?) hodinu poté, co Jaromírek už
obouval svoje vycházkové holiny, aby
se prošel zázračnými rány, která mu
vlévají neustále mízu do jeho sjednocené a šťastné osobnosti. Také si bezděčně vzpomínám, kterak jsem ho naposledy viděl hotovit se k vycházce
na hřebčíně v Lechovicích: tlusté vlněné ponožky do půli lýtek, které zakrývalo pruhované pyžamo, které
zčásti zakrývala modrá kostkovaná
flanelka, a nad tím hlavička s úsměvem malinko pohozeným doleva, kterou bohužel nezakrýval jeho oblíbený
kožený klobouček, neboť jej usilovně
hledal. Potom už jsem ho potkal na
třešních za ohradou, kde se šťouchaly
remonty – hříbata dosud nesedlaná.
Také si vzpomínám, když skončilo
autorské čtení Nepila, Trefulky, Ludvíka Kundery, Daňka a dalších v rakouském Sitzendorfu a bylo záhodno
poděkovat hostitelům (Ráčkovým),
udělal to Tomeček tak, že se chtělo
plakat, protože v něm promluvil milenec života, člověk, jenž žije v mnohém z nás a my na něj i se závistí hledíme jako na někoho, kdo pro nás objevuje docela obyčejnou věc – mít totiž talent k životu. Jaromír Tomeček
má už devadesát a já se těším, že si
spolu brzo zazpíváme a že ho budu
moci zase poslouchat a hádat: Pábí,
či nepábí?
MIROSLAV HULE
rukojmím, se samozřejmě vedle
ponižovaného muže nemohla ani
žena cítit svobodně.
V dnešní České republice je individualita ženy a její právo na
vlastní směřování přiznanou skutečností. Alespoň teoreticky. Ve
skutečném životě je těžké vymanit se z nánosu zvyklostí a zakořeněných tradic. Žádný kolektiv
ani doporučená literatura nám tu
dobrodružnou cestu k vlastní
identitě příliš neulehčí. Která
z nás se na ni vydá, musí si ji
proklestit sama. První škobrtavé
kroky po té zarostlé pěšince jsou
často vyvolány nějakou osobní
krizí a následným zhroucením
zděděného hodnotového systému.
Při hledání východisek a nedostatečné opoře okolí dokáže zoufalá
a přitom osobně statečná žena najít přítele sama v sobě, což znamená obrovskou změnu. Neboť
teprve když člověk skutečně chápe a miluje sám sebe, je schopen
chápat a milovat i své bližní.
Vnitřní přeměna vztahu k sobě
samé je kouzelným, oživujícím
šémem. Taková svobodná bytost
se totiž od okamžiku prozření už
trvale pohybuje v říši divů a stává
se signalizační světlicí.
Řecký bůh slunce, náladový
vztekloun Hélios, byl prototypem
mužského principu. Jeho klidná
sestřička Seléne Lúna napravovala
bratrova pochybení, ve svých pravidelných fázích ochlazovala horké hlavy a sežehlé rostliny. Tím
chci obrazně vyjádřit, že postupný
návrat ženského principu do agresí
vyčerpaného mužského světa je
fatální nadějí na jeho přežití v proměně. Kdybych byla muž, sepsala
bych na toto téma hlubokou filozofickou studii, ale protože jsem
„jen“ žena, musím se spokojit povrchním fejetonem. Až ho teď dočtu, poběžím s nejmladším dítětem
k zubaři, pak ještě do vydavatelství pro korektury, cestou domů
nakoupím, a pokud mě v noci před
usnutím navštíví další geniální
myšlenka, povím vám o ní příště.
Tak zatím na shledanou!
)S(
Nakladatelství Paseka se domluvilo s profesorem Rudolfem Krejčím z Aljašské univerzity na spolupráci při vydání díla Jana (Eskymo) Welzla (1868-1951) Cesta kolem světa, jehož rukopis se k panu
profesorovi dostal velmi zvláštní
cestou (o té se čtenáři dočtou v
předmluvě). Welzl v knize popisuje,
jak se přes celou Sibiř dostal s párem sobů až na Novosibiřské ostrovy, a vypráví kromě jiného o lidech,
s nimiž se setkával, především s těmi, kteří do oněch nehostinných
končin utekli před carem. Pan profesor rozluštil zvláštní Welzlův styl,
směs moravštiny, eskymáckých nářečí a angličtiny psanou v kurentu, a
dosud pilně překládá. Knihu doplní
unikátní obrazový materiál, například Welzlova fotografie z 30. let s
brněnským vycpaným mamutem.
)S(
Návrat ženského principu
aneb Pozvání na cestu
žen začalo výrazně měnit až
v tomto století, což souvisí s možností žen vzdělávat se.
V roce 1988 jsem byla překvapivě pozvána do Montrealu na
světový kongres intelektuálek –
feministek. Počítač, který mě vytipoval, to jistě myslel dobře,
i když feministka nejsem a na intelektuálku jsem si tenkrát při
uklízení divadelních šaten taky
nehrála. V účasti na kongrese mi
ale hlavně zabránilo to, že jsem
neměla cestovní pas. Abych neurazila, poslala jsem aspoň písemný referát, v kterém jsem
stručně hodnotila stav tehdejší
emancipace v Čechách. Zdena
[kdo/kdy]
JIŘÍ ŽÁČEK
hington do uzávěrky (Prezidenti,
novináři, kongresmani). Portrét
především „politické“ Ameriky vychází z jejich zpravodajského působení v USA v 1. polovině 90. let a je
doveden včetně doplňující chronologie až do letošního února. Jednou
z historek, kterou autoři ilustrují
americké poměry, je příběh Jamese
Carvilla a Mary Mattalinové. On byl
ve volební kampani v roce 1992
Clintonovým poradcem, ona Bushovým. Což oběma nebránilo ve vztahu, který posléze skončil sňatkem a také vydáním společné knihy All‘s
fair (Všechno se smí, vyšla v roce
1994). Ovšem také podstatné je, že
vztah Carvilla a Mattalinové nevadil
ani jejich šéfům. Bez zajímavosti
možná není ani způsob, jakým Majstr s Mundilem knihu psali: protože
je pracovní povinnosti rozdělily,
psali přes Internet. Washington do
uzávěrky vydá nakladatelství Český
spisovatel.
Nakladatelství Pražská imaginace dokončuje rozsáhlý projekt Sebraných spisů Bohumila Hrabala.
Počátkem září vyšel předposlední,
osmnáctý svazek nazvaný Ze zápisníku zapisovatele. Obsahuje více než
stovku textů roztroušených po novinách a časopisech, případně dosud
netištěných. Závěrečný svazek přinese rejstříky k celým Spisům a dosud nejrozsáhlejší bibliografii jak
díla Bohumila Hrabala, tak literatury o něm. Vyjde 28. března 1997
při příležitosti autorových 83. narozenin. Nedávno nakladatelství dokončilo vydávání Díla Karla Maryska, celoživotního Hrabalova přítele
(12 svazků), Korespondence a literární pozůstalosti Vladimíra Boudníka (3 svazky) a Básnického díla Egona Bondyho (9 svazků). Nejčerstvější novinkou je pražským slangem
psaná vzpomínková kniha Jiřího
Šmorance Děti periferie. Všechny
tyto publikace obdržíte například v
knihkupectvích Fišer (Kaprova 10)
a Primus (Betlémská 14).
)S(
[povídka]
VÁCLAV DUŠEK
Irmuška Špacírová venčila psíka
Mišku poblíž sochy Karla Hynka
Máchy. Chodila sem často, i bez
psíka. Mohlo by se zdát, že u sochy básníka lásky čeká na zázrak.
Doma tvořil manžel Ivoušek veledíla, vztekal se, že nemůže prorazit v tomhle blbákově, když se
vrátil ze světa nabit zkušenostmi
a vědomostmi: nebyla ovšem doba
na světovost. (Ivouš nebyl nikdy
světový, ale podlehl klamu, že on
jediný má pravdu – kolem něho
byli jen barbaři, kariéristi, grafomani... a tohle mravný veleduch
nese těžko.) Irmuška na první pohled vypadala nevábně, nepatřila
k ženám, po kterých chlapi říjeli –
kdysi zaříjel Ivouš, ale bylo tomu
tak dávno, že by si nedokázala
vzpomenout, kdy to přesně bylo.
Psík odběhl ke křovisku, zvedl
nožku a pokropil podzimní trávník.
Pak náhle odskočil stranou, zuřivě
štěkal a nebyl k utišení. Irmuška ho
běžela zachránit. Tenhle pes byl její jedinou radostí v neutěšeném
okolí, představa, že by ho někdy
ztratila, v ní dokázala vyvolat hysterickou paniku – často mívala sny:
Miško přejet tramvají, utonutý pod
mostem, opékaný rabijáty, uzavřený v kotci pro laboratorní psy...
ona s ním i spala, promlouvala
s ním – a Miško poslouchal, občas
ji olízl, přitulil se k ní – a nebylo
divu, když Ivouš tvořil a nechtěl
být rušen. Puzení velkých myšlenek umrtvilo v něm touhy, grandiózní nápady byly zaznamenávány
do bloků, na útržky papírů, na
okraje novin... a čím více nápadů,
tím méně pochopení, lásky a něhy.
(Tvorba potřebuje celého člověka –
taková láska je vymyšlená přízemní věcička, která jen zdržuje autora
od příkladného činu!)
Z křoviska vystoupil muž v tílku a opraných džínsech. Přihrábl
si vousy a vlasy hřebenem. Zívl,
[ze světa]
ZN.: PRODÁM RÁM
BUDOUCÍCH OBRAZŮ
Zaprvé – původní slovenské tvorby
vychází málo. Zadruhé – původní literatury pro děti ještě méně. Zatřetí
– není zájem (ani o jednu). Tvrdá realita. A přesto, nebo právě proto, vydavatelství HEVI (jeho zakladatelem i
majitelem je básník Daniel Hevier)
svou existencí tyto charakteristiky
slovenského knižního trhu popírá.
Jak? Není to tak dávno, co nás Daniel
Hevier příjemně překvapil vydáním
knihy, která popíra vžité představy o
tom, co má obsahovat kniha pro děti a
jak má vypadat. Noha k nohe autorské dvojice Villiama Klimáčka a Dezidera Tótha nepatří k řadě comiscově-počítačově-kýčových pestrobarevných slátanin, které se po desítkách
povalují na knižních pultech. Nekonvenční pohádkové a básnické texty, v
nichž dospělý čtenář nachází odkazy
sklonil se k zemi a šišlavě pohovořil k Miškovi, který stáhl ocas mezi nohy a schoval se za paničku.
„Přeju krásný ráno, milostivá
paní.“
Irmuška překvapeně zírala na
divomuže, pak zpitoměle odzdravila a chystala se zmizet. Média
přinášela stále zprávy, ve kterých
nebylo pro mrtvoly kam padnout,
takže lehce vznikl dojem, že
v tomhle krásném regionu není
minuty, aby někdo nebyl kýmsi
zamordován.
„Co tady děláte,“ pravila Irmuška a vyschlo jí v krku.
„Já tady bydlím.“
„Bydlíte?“
„Už je to tak, milostpaní... Musel jsem se přestěhovat.“
„Odkud?“
„Tentokrát z Rígráku. Tam už
nebylo k žití.“
„A to jste taky... taky jako bydlel...“
„Proč jako?“ řekl divomuž. „Já
tam bydlel opravdu.“
Nevěřícně zakroutila hlavou,
Miško jí roztrhl obojkem punčochu, poodběhl do stráně a zaštěkal.
„Nezajdete na kafíčko?“
Měla mnoho fantazie (díky
Ivouškovi) a hned ji napadlo, že pobuda se po ní začne sápat, ona se nikoho nedovolá, on ji znásilní zvláště surovým způsobem, přihrábne na
ni listí – a pak se ukáže, co by se
stalo, kdyby nebylo tlení... tuto
otázku řešil Ivouš intenzívně už po
několik měsíců společně s filosofujícím hercem, který vlastně ani nikdy pořádný herec nebyl, takže začal psát, režírovat, malovat, politikařit a dávat recepty na to, jak konečně začít žít, aby se vůbec žilo...
„Vy tady i vaříte?“
„Jak jinak, milá dámo. Dovolte,
abych se představil. Svobodný
pán Jirka z Jirkova zvaný mezi
přáteli Baron. Můžete mi pro začátek říkat Juráši, mně se Juráš líbí...“ Očekával, že se mu představí také, když se nedočkal, povídá:
„Bezejmenná?“
„Irma Špacírová...“
„Bože, Irma! Ještě nikdy jsem
se nesetkal s Irmou... vlastně jed-
na Préverta, ale i třeba samotného
Heviera, plné imaginace a hravosti,
jsou neoddělitelnou součástí galerie
umění, kterou autoři „učí“ děti vidět
prvky moderního umění kolem nás.
„Kniha sa zrodila už pred piatimi
rokmi, keď som oslovil V. Klimáčka,
aby napísal knihu pre deti. Mal som
totiž pocit, že práve on na to má. Trvalo viac ako štyri roky, kým sme ju
mohli vydať. Myslím však, že čas jej
pomohol.“ Tolik Daniel Hevier.
A co samotní autoři? Na Viliama
Klimáčka jsme si zvykli jako na spisovatele a dramatika pro dospelé (jeho divadlo GUNAGU už dlouhá léta
působí na malých jevištích). Známý
slovenský výtvarník Dežo Tóth je jeho přítel. Kromě toho je však spojuje
ještě něco jiného. Oba zůstali ve
svých duších chlapci. „Steny domov
sú plné kresieb. Steny domov sú
počmárané dažďom. Steny domov
sú plátno, na ktoré maľuje apríl,
máj, jún… december. Počasie je paleta pre domové steny. Domy sú galérie pod holým nebom. Skús si niečo predstaviť. Staň sa aspoň na jeden deň maliarom opršaných stien.“
V čem je vlastně kniha jiná,
Ženy jako otázka?
ALEŠ PEJCHAL
Vždycky, když se nastoluje jako
téma „ženská otázka“ či „postavení
ženy ve společnosti“, jímá mě děs,
popřípadě nevrlost, v lepších chvílích rozčarování. Proč? Především
proto, že se nemíním dívat na ženu
jinak než na člověka. Jakmile někdo dělá z ženy zvláštní problém,
pak si říkám „muž“, ještě větší problém. Ale kde nám zůstane člověk?
Nejde totiž ani o ženy, ale ani o
muže. Jde o pojímání lidské společnosti jako celku. Pro Adama a Evu,
než se odebrali z ráje, jejich vzájemné postavení jistě problémem
nebylo. Jednou se dohodli tak, podruhé onak, jednou respektoval více toho druhého jeden, jindy druhý.
Kromě pánaboha jim do toho nikdo
jiný nemluvil. Had je přece němá
tvář. Jakmile máme více lidí, mám
na mysli žen a mužů, je s domluvou
a respektováním potíž. A přitom je
to tak jednoduché. Zmíněný příklad
Adama a Evy dával jasnou odpověď, pokud jde o jejich vzájemné
postavení. Fifty – fifty, půl na půl. I
kdyby se kterýkoliv z nich snažil
sebevíce, toho druhého nepřehlasoval. Lidská společnost, někdy o něco více ženy v této společnosti, podruhého zase muži, to nechce brát
na vědomí. A vytváří různá uskupení s převahou žen či mužů. Vzpomínky na první ročník gymnázia,
kde jsem měl bratru dvacet devět
spolužaček a jednoho spolužáka,
nejsou, pokud jde o ženy, z nejpříjemnějších. Byť jsme byli s oním
spolužákem předmětem závistivých
pohledů a vět kolegů z tříd souběž-
všechno praktický. Kafe radši silnější, sladký nebo...
„Mně je to jedno,“ hlesla Irma.
„Sladit ale nemusím.“
„Udělejte si pohodlí...“ Rozložil
kempinkovou židličku. „Prosím,
posaďte se, a jako doma... Psíkovi
dáme šunku, žere šunku?“
„Asi ano...“
Miško hltal plátky šunky. Baron na něm nešetřil.
„Vidím na vás, že si říkáte: ten
chlap si špatně nežere...“
„To bych si nedovolila.“
„Jen se nedělejte. Šunku mám
z bufetu... nedáte si po ránu štamprličku? Taky mám moselský vínko... No, prostě, žiju si, užívám,
na budoucnost nehledím... a asi
bych měl, žejo?“
„Do toho vám nemohu mluvit.“
„Vy takhle chodíte sama?“
optal se Baron a zaléval zručně
kávu v umělých šálcích. „Vdova,
rozvedená, zklamaná? Ne, počkejte, budu hádat...“ Zvedl hlavu ke
korunám borovic a vystrčil před
sebe pravou ruku – připomínal jí
myslitele, ale v rozrušení nemohla
připadnout na jeho jméno... „Vdaná, ale skoro jako vdova, žejo?“
„Proč jako vdaná a vdova?“
„Prosím, vaše káva... ještě lžičku, nabídněte si oplatku...“ Baron
přistrčil papír se šunkou Miškovi
– psík chlapovi olízl ruku a lehnul
si na záda... „Vidíte, jsem jeho
přítel. A jak jednoduchý. Za kus
žvance získáte přátelství, ani se
nenadějete.“
„Proč jako vdaná a přitom vdova?“
„Kouknu se a vidím. Nejste ale
sama, nemusíte se obávat, že byste byla něco zvláštního... Takhle
jednoduše to uhodnu proto, že
dneska každý hnán chtivostí zapomene i na pudy, odpusťte mi tu
troufalost... Nezlobíte se?“
„Nezlobím.“
„Poslouchejte, nic mi do toho
není, ale jste vy šťastná?“
„A vy?“
„Svým způsobem ano...“
Zamyslel se, nalil si štamprli
kořalky z láhve po spritu, mlaskl
a otřel si ústa hřbetem chlupaté
paže. „Není to zdravé pít alkohol,
ale zahřeje, rozproudí krev a hlavně mi odstraní zkrat v pojistkách.“
Poklepal si na hlavu. „Nebudu se
vás ptát na ten způsob, kterým jste
šťastná, ale věřím vám.“
„A co vy? Vy jste šťastný?“
„Nic mi neschází, i když to na
první pohled může vypadat neuvěřitelně. A víte co, paní Irmo,
uděláme si spolu malý raut. Co říkáte?“
„Raut? Jak myslíte... Co jste dělal
předtím, než jste skončil takhle?“
„Já neskončil, paní Irmo, to je
začátek. Předtím jsem nebyl ničím
a přitom vším, stačí? V každém
případě jsem byl slušný člověk.
Proč, neuhodnete.“ Dal jí chvíli
šanci k odpovědi a pak řekl: „Já nikdy netoužil něco mít, něco znamenat – byl jsem pro svobodu. Opravdu. Někdo o tom žvaní, ale jen
otevře hubu, už lže. K čemu si lhát,
říkal jsem si, lhářů je – jsou samá
skromnost, ale ve skutečnosti bývají samá touha a sny... Hele, paní
Irmo, není tohle krásný ráno?“
„Je to zvláštní ráno,“ připustila
Irma Špacírová.
„Jestli je pro vás zvláštní, pak
není krásný.“
Malý švédský stůl na krabicích
(stolech pana Barona) měl kromě
zmrzliny všechno. Zprvu ujídala Irma s nedůvěrou, ale Jirka z Jirkova
nakažlivým gurmánstvím odboural
její obavy. Cpala se! V nejlepším se
do křoviska vmáčkla družina bezdomovců. Překvapeně zírala na paní Irmu a přežraného psíka Mišku,
který ležel panu Baronovi v klínu.
„Copak je s váma, přátelé, mám
návštěvu a udělali jsme si malý
skromný raut – žraničku. Nečekejte a přidejte se... no tak.“
Seděla ve společnosti těch ze
dna. Přijde domů a nebude moci
Ivouškovi povědět, co zažila. Komu by se mohla svěřit?! Vdaná
vdova... Ten chlapík měl svatou
pravdu, ale ji to nenapadlo. Několik párů očí ji sledovalo s nedůvěrou – nepatřila sem... ale kam
vlastně patřila? Byla svým způsobem šťastná, řekla Baronovi, ale
co to bylo za způsob... Nevěděla.
RUSKO:
TŘI LITERATURY
Beryl Bainbridgeová, Harold
Pinter, Doris Lessingová, Margaret
Drabbleová a Terry Pratchett se
spolu s řadou dalších slavných autorů, kritiků a publicistů setkají ve
dnech 11. až 20. října se svými čtenáři v anglickém lázeňském městě
Cheltenham na tradičním literárním festivalu. Ten už od svého založení v roce 1949 patřil k prvním poválečným čistě literárním festivalům na světě. V 90. letech získal mezinárodní ráz – v roce 1991 bylo
hlavním tématem evropské písemnictví. Americká literatura zase dominovala ročníku 1993, na který
přijeli i Kurt Vonnegut a Allen
Ginsberg. Cheltenhamský festival
se zařadil mezi největší a nejznámější v Evropě. Ústředním tématem
letošního ročníku je žena a literatura. Během desetidenního maratónu
budou uspořádány desítky akcí –
přednášky, semináře pro začínající
autory, večery poezie, autorská čtení či pozdně večerní koncerty. V
diskusních pořadech se bude hovořit nejen o ženách spisovatelkách
(například o novém životopisu Virginie Woolfové z pera Hermione
Leeové), ale i o ženských hrdinkách,
o feminismu, sexu a sexismu či o fenoménu „ženské literatury“. Na pořadu však budou i obecnější témata
jako oslavy zlomu tisíciletí či budoucnost britské monarchie. Součástí festivalu je i zvláštní program
věnovaný tvorbě pro děti, využívající multimediální prostředky, dále
filmové projekce a přehlídka mladých divadelníků s hrami Harolda
Pintera či T. Stopparda. Šlehačkou
na festivalovém dortu bude výstava
obrazů prozaičky B. Bainbridgeové
a dopisů klasiků anglické literatury.
IVANA CHRÁSTOVÁ, Londýn
ryfejové žijí dál z nepříliš průhledných zdrojů a fondů (dlužno
říct, že často právě za honoráře z
nových, překvapivě úspěšných
vydání vyloženě schematických
děl). Dříve antisovětští autoři, které do značné míry živil Západ,
podle Arbatovové v mnoha případech přestali být tvůrci a sami sebe pasovali na arbitry skutečné
nové mravnosti. Zajímavý je pohled na spisovatele, jako jsou i u
nás známí Viktor Jerofejev či Vladimír Sorokin. Ti prý jednoduše
předem odhadují „stav západního
mýtu o Rusku“ a znovu tvoří na
jistou „společenskou objednávku“, tentokrát zahraniční. Doma
přitom příliš populární nejsou. A
konečně jsou tu ti, kteří jsou podle Arbatovové skutečnou solí a
největší nadějí v této chvíli dosti
skomíravého krásného psaní v
Rusku. Jsou to lidé, kteří nečekají
na státní podporu, živí se (většinou velmi skromně) v normálních
občanských profesích a píší. Především proto, že si to jinak neumějí představit.
LIBOR DVOŘÁK, Moskva
ných, které takové „štěstí“ nepotkalo. Všeho moc škodí. Ženy nevyjímaje. Druhý ročník, absolvovaný
na jiném gymnáziu, s dvanácti spolužáky a patnácti spolužačkami se
vyznačoval daleko přirozenější atmosférou. A zrovna tak naopak.
Každému z nás, „vojáků“ během
základní vojenské služby, lezli
chlapi hrozně krkem a po vypuštění
z kasáren pro nás i ta nejošklivější a
nejhloupější dívka byla čímsi jako
zjevením. A vůbec nešlo jenom o
otázky sexuální či citové, i když o
ně šlo také. Muž a žena dělají dohromady člověka. Jeden bez druhého nedají vzniknout novému lidskému životu.
A tak tvrdím, je báječné, že máme tolik soudkyní či učitelek, ale je
hrozné, že existují školy a soudy,
kde jsou pouze či převážně ženy.
Nechci horovat pro procentuální
zastoupení žen ve vládě této republiky, ale je nepřirozené, když v
uplynulých čtyřech letech v ní nebyla ani jedna. Vláda je, málo platné, jedním z nejvýznamnějších nástrojů moci výkonné ve společnosti
a je proti jejím základním zájmům,
aby nositeli této moci byli výlučně
muži. Stejné je tomu však i u velice
významné moci soudní, kde je zase
problém skoro opačný. Na rozdíl
od nezávislých soudkyň nezávislého soudce abys pohledal. Jde samozřejmě o počty příslušníků toho
kterého pohlaví, nikoliv o stupeň
nezávislosti. Naše děti i my jsme
převážně vzděláváni ženami, o našich modlitbách a o naší víře hovoříme převážně s muži, mám-li na
mysli církevní hodnostáře. A za
vším tím je člověk, žena i muž.
Ano jsme v lecčems odlišní. V tuto
chvíli mne nenapadne nic jiného,
než že muž nenakojí dítě mateřským mlékem i při sebelepší snaze,
ženě zase při vykonávání základní
lidské potřeby bude pisoár k ničemu. Vždy se najde mezi ženami některá, které řízení autobusu bude činit největší životní potěšení, a muž,
jenž je výborným a spokojeným sekretářem. Nevidím sebemenší důvod, proč by důchodový věk ženy
měl být odlišný od mužského, když
se jeden či druhý rozhodnou praco-
vat a vytvářet si podmínky pro důchodové zabezpečení. A tak dále.
Chci dospět v tomto nevážně vážném zamyšlení k jedinému. Nemám
rád plošná řešení. Ani mužská, ani
ženská. Miluji různorodou společnost, složenou z co nejvíce individualit. Neznám však speciální ženský či mužský společenský zájem.
Tak jako jsou muži a muži, tak jsou
ženy a ženy a všichni dohromady
jsme lidé. Stejné jako při výchově
dítěte útlého věku je nezbytná především matka, tak jde jenom o zobecnění konkrétního. Neboť v pěti
procentech individuálních výchovných případů je nezbytný především
otec, jelikož žena jako matka zrovinka v tomto případě selhala. A
žádná žena toho otce již nenahradí.
Žádný ženský či mužský princip,
ale lidskost obou pohlaví je nutná a
společnost bude zdravá a přirozená.
Bavme se proto o postavení člověka ve společnosti. Toť skutečný
problém. A ženy? Vždycky jsem
miloval či nenáviděl tu kterou jedinou, ne všechny, a bylo tomu tak i
z jejich strany.
Petřínský raut
nou, ale to bylo v knize, jak ona
se jen jmenovala, ta kniha? Musíte odpustit, ale poránu mám
vždycky zkrat. Tak co, zajdete na
šálek kávičky?“
Váhala. Znala podobné lidi zvenku. Tam se jim pečlivě vyhýbala.
Ivouš těmito existencemi pohrdal.
(I když nežili o nic lépe.) Kdo se
dostane do sklepa, říkával jí manžel, musí se z něho dostat, ten, kdo
to nedokáže, neměl by žít! (Pro jistotu zvolil urychlený návrat.)
„Mne se bát nemusíte. Stále
čistý rejstřík, milostpaní. Bát byste se měla jiných...“
„Já se nebojím...“
„Fajn, takže bude kávička?“
V křovisku to měl Baron zařízeno garsónkovitě. Malý prostor využil maximálně – lože, kuchyňka,
koupelna. Lože z kabátů a dek,
kuchyňka bedna od banánů, malý
plynový vařič, koupelna kbelík
z umělé hmoty... WC zřejmě
v okolí, podle síly potřeby.
„Vítám vás doma... co tomu říkáte? Žádný přepych, pravda, ale
Malíř a grafik JOSKA SKALNÍK (1948) se po velkých jarních výstavách
v jihovýchodní Asii a před dalšími v Africe a Jižní Americe představuje
velkou retrospektivou SNY - SITUACE - HRY od 3. do 28. října v pražském Mánesu. Reprodukované Pokusy jsou z roku 1989.
zvláštní? V tom, že dává nejen dětem, ale i nám, dospělým, šanci stát
se spolutvůrcem. Najít zákoutí fantazie a hry, vidět pohyb světa v
prázdném malířském rámu.
ALENA GAŠPAROVIČOVÁ,
Bratislava
CHELTENHAMSKÉ
SETKÁNÍ
Ruská literatura a její tvůrci
prožívají těžké časy. Privilegia sovětské éry pominula a nová nepřišla. Zatímco staronových výhod
se domáhají hlavně autoři dříve
oficiální, kteří na ně byli po dlouhá desetiletí zvyklí, generace
mladší a docela mladá, nikdy nehýčkaná, volá po respektování
elementárních autorských práv.
Autorský zákon v Rusku samozřejmě platí, ale stále častější jsou
případy, kdy nakladatel či dramaturg divadelní scény jevící o dílo
zájem je ochoten se textu ujmout
jedině za předpokladu, že jeho původce nebude žádat honorář. Nad
základními variantami tohoto stavu věcí se v populárním deníku
Moskovskij komsomelec zamyslela dramatička a divadelní kritička Marija Arbatovová, která se v
sršaté úvaze zabývá nejnovějšími
prototypy tvůrčí i prostě lidské
existence současného ruského autora. Bývalí sovětští literární ko-
Lenka Procházková – spisovatelka,
publicistka, scénáristka
Aleš Pejchal – advokát
Z volného cyklu fejetonů připravovaných pro Radio Svobodná
Evropa