54 / 2013

Transkript

54 / 2013

weles
54
literární revue
Fencl
Fridrich
Hlaváč
Hoddis
Kostřicová
Kudláček
Lout
Payne
Szpuk
Špičková
Šrámek
Táborský
Tuyet-Lan Nguyen
Ťien-li
Unger
weles
obsah
poezie
Radek Fridrich
Roman Szpuk
Marek Fencl
Diana Tuyet‑Lan Nguyen
Markéta Špičková
welesův debut
Martin Toul
Ivan Hlaváč
Adam Táborský
próza
Blanka Kostřicová
Petr Pazdera Payne
drama
Petr Pazdera Payne
gramofon
Jan Unger (Zrní)
pásmo
Slavomír Kudláček
moták
Jang Ťien‑li
fotografie
Terezie Foldynová
Roman Polách
welesův výtvarník
Luboš Drtina
Litanie
Silentio pro smíšený sbor
Jen jak to dovolila olovnice
O to více
Velký hlad
…
…
…
…
…
6
16
30
42
48
překladatelská huť
Jakob van Hoddis
šramoty
Vladimír Šrámek
Smím se vzdát nicotě?
…
162
(Vpěrjod!)
…
182
…
184
recenze
Muž v nedělních šatech
Imitatio
Vidět
…
…
…
54
60
64
Oknem a dveřmi
Skazky
…
…
66
74
Dramolety
…
80
Co se tím asi myslí
…
96
Některé noci jsou očistné
…
118
Básně z vězení
…
142
Qua vadis, Miasto żywe
Lze ohýbat čas?
…
…
146
157
Prvotní písmena, stavby, šémy
aneb Chotěbořský vytrvalec LD
…
158
Horák–Haman; Švanda–Harák; Děžinský–Harák; Mikeš–Kopáč;
Stöhr–Suk; Fischerová–Šofar; Krupička, Schwarzová–Suk
poezi
Radek Fridrich
Žije trvale 44 let v Děčíně, vydal 12 básnických sbírek, za knihu Krooa krooa (Host, 2011)
získal Magnesii Literu za poezii 2012, s texty z knihy Nebožky/Selige (Perplex, 2011) byl
ve finále Drážďanské ceny lyriky. Básnická skladba Litanie byla iniciována literárním projektem
česko‑bavorských autorů, kteří se setkali v Lidicích v roce 2012. Její německá verze je dostupná
na literaturportal‑bayern.de.
Radek Fridrich
Litanie
(Pietní území)
I
Vše minout a zapomenout!
Vracíme se na místo činu.
V noci se mi zjevil Janus,
vtesán božím majzlíkem do krajiny
díval se dvěma směry.
Vpředu žádná budoucnost,
vzadu ochcaná psí kost.
Červen je nejkrutější měsíc,
pojď ke mně blíž,
řekla jsi někdy kolem jedenácté v noci.
Vzpomínáš na kvílivý vítr,
jenž nás strhával k zemi.
Poprvé jsem slyšel ženu takhle výt
a stromy se nakláněly v té šílené, shořelé noci,
ve které stále štěkali psi.
6
Jak se mohu zachumlat do peřin?
Jak ještě mohu klidně spát?
V hlavě neustále pískají dětské, prosebné hlásky:
Pošlete nám aspoň kůrky pro králíky,
máme hlad!
Jak tohle mohu zapomenout?
Vyji!
osaměle,
můj hlas je obrácen dovnitř.
Je třeba zvednout plachty,
vyrazit kolem útesů na širé moře.
Je třeba naslouchat větru.
Je už nejvyšší čas!
7
Radek Fridrich
Litanie
Litanie
II
III
V krátkých únorových dnech projížděl každé ráno motoráček
mezi akáty na protilehlé stráni
a já choval v náručí svého prvorozeného syna,
jehož jméno zní:
Ten, který nosí Ježíše.
Moje babička, Margit Fischer,
chodila za války přes hranice pašovat čokoládu.
Matka jí k tomu ušila speciální spodničku
plnou podélných skrytých kapes.
Financové ji často chytli a řekli jí: „Vrať se domů!“
„Ale za to dostaneme v Čechách chleba,“ odvětila.
Od zlého člověka si pes kůrku nevezme.
V srpnovém vedru se jí čokolády roztekly
a hnědé stružky se plazily po jejích opálených lýtkách.
Vielleicht hat sie gescheißt! křikly děti ve vsi.
Vracíme se na místo činu?
Domem proběhlo kotě, když němečtí majitelé
vylévali betonovou podlahu.
Muselo proběhnout sklepem,
neboť v chodbě do prádelny jsou drobné otisky,
beton v hlavní chodbě byl ťápotami netknutý
a další jsou dodnes na schodech vedoucích k půdě.
Byl to mourek, švarcík, nebo vajska?
Mrňavý kocourek? Vrnivá číča?
V našem domě kočky pak už nikdy nežily.
Kojila jsi a já ti líbal ramena.
Opičí obličej vypadá jak novorozeně.
Naposledy jsem tě viděl, když jsi byla těhotná,
řekl a zapálil si cigaretu.
Červen je nejkrutější měsíc,
rodí růže z mrtvé země,
mísí vzpomínku s touhou.
8
poezi
Radek Fridrich
Dnes bych tu čokoládu lízal.
Z mlhy se rodíme jako černobílé postavy,
vracíme se na místo činu.
Rozumíš mi, rozumíš?
Kde hledáš mé šlachovité srdce,
když s čerty tančím na mlýnském kole,
když s osly na čepu roztáčím čarovnou krajinu,
když s démony plivu oheň do prohlubní skal,
když s pašeráky kulhám přes hranice,
když s pytláky střílím kouzelnými kulkami jeleny se zlatými parohy,
když s dávnými poutníky usínám na mezích a probouzím se o sto let později,
když s hokynářkami putuji od trhu k trhu a prodávám pentle, pentličky…
9
poezi
Radek Fridrich
Radek Fridrich
Litanie
Litanie
IV
V
Žena s výrazem kočky ve tváři
usedla na bobek na bahnitém břehu říčky,
něžně pokládá oválný bochník mezi kamínky
a malým nožíkem kutá ve střídě, po několika hodinách mi
podává miniaturní Panenku Marii s Ježíškem v náručí,
společně ji dáváme do malé niky ve skále.
Tu malou obětinu,
za nás,
za trápené děti,
za všechno, co nelze zapomenout,
a mravenci vyrážejí na zteč…
Zvukem šalmaje můžeš přivábit velrybu.
Buď ke mně pokojná, mateřská noci!
Bodni, černý trne!
Tvůj vidlicovitý tvor z větvoví
líbá kosti mé…
Kam jsi se vypravila zkapalněná?
Četl jsem písmo hvězd a vyluštil tvou tvář.
Volali v lesích:
Bludníčku! Světluško!
Samota osvěžovala.
Oranžové, usekané ruce borovic leží
jak protézy na jehlicích ježků.
Dětské ruce lesa?
Prosebné utržené ruce v modlitbě?
Strnulé ruce.
10
11
poezi
Radek Fridrich
Radek Fridrich
Litanie
Litanie
VI
VII
Zjevil se mi strnulý muž,
mluvil trochu důraznějším hlasem.
Pohlédl jsem na jeho vyhrnuté rukávy
a kostnaté, pokaňkaté ruce,
prý viděl skrz zdi,
z té druhé vesnice, co se odehrává v těch nízkých domech naproti.
Naproti byly přece?
Lidice.
Můj milý příteli,
když jsem se narodil,
můj přelud usedl na kolébku.
Kdybyste ho náhodou potkali na náměstí,
spatříte ten zvláštní,
rázovitý zjev.
V čase dobytčího moru na něm visí těžký zvon,
zadek je smolnatý, borovicový pařez.
Muž mluvil stále stejně s vytřeštěnýma očima,
jež jsou viditelné pouze ve tmě.
Zadrž dech!
scéna 1: muž v uniformě mlátí dívku koženým bičem
scéna 2: matka se modlí ve vedlejší místnosti
scéna 3: mučený stařec vyje skrz šedivou houštinu vousů na měsíc
scéna 4: utrápené velké oči dítěte zírají do prázdna
scéna 5: nějaké ruce přivazují ženu pouty ke vchodu kostela
Zaříkávání na okraji vesmíru:
Die Rabenmutterliebe,
die ich mit Butter liebe.
Vlastní bolest se mu scelila s tou cizí,
do koberce vylkal velký koláč.
Šeptá mi jako snící:
koleje, ranžír, švele,
krajina, rapír, nebe.
12
13
Litanie
IX
Byl jsem náhle hrozně starý,
pod kůží mi prosvítaly kosti.
V noci ke mně přišla
žena s plochými lícemi,
hnědovlasá, lítoboká, bez očí.
poezi
Radek Fridrich
Ta, která rodí živé, vidoucí kočky paměti.
Ta, která ti stahuje víčka reality.
Ta, která ti svítí na cestu jako svíčka.
Ta, které jsem zpíval svítáníčka,
zamotán v mucholapce jejího objetí
s velkou plující rybou po svém boku,
v jejích šupinách jsem viděl odraz dávné události.
a já se náhle ocitl na okraji hořící vsi…
14
15
poezi
Roman Szpuk
Roman Szpuk
Narozen v Teplicích v roce 1960. Žije na Šumavě, kde je pracovníkem meteorologické stanice
na Churáňově. Vydal sbírky básní Otisky dlaní (Severočeské nakladatelství, 1990), Křížová
cesta (Řád, 1991), Hvězda závěť (Krásné nakladatelství, 1994), Ohrožen skřivanem (Protis,
1994), Bludiště (Krásné nakladatelství, 1994), Vězňova oblaka (Host, 1997), Ker praskot
(Velarium, 1997), Loučení na sever (Triton, 1998), Atlas oblačnosti (Obecně prospěšná
společnost Milešovka, 2000), Troucheň (Petrov, 2002), Tancem pádu (Sursum, 2003),
Macecha bouře (Protis, 2003), Rozervy (Stehlík, 2006; kniha obsahuje Szpukovu sbírku
Pro obzor jdu si a sbírku Ivy Košatkové Rozervami), Chrámová studně (Stehlík, 2008),
Silentio pro smíšený sbor (Protis, 2010), Kámen v botě (Stehlík, 2012).
(Dodatky z let 2009 až 2011)
1
16
NADA. ELLO DIRÁ 1
ZROZENÍ 2
Cestou naproti, od lesa, kde vředy zebou,
obrátils mě v nic a prošel jsi sám sebou.
Už jsi z dosahu naší závrati.
Hajný hvízdl na psa. Se sekerou
se z půli cesty navrací.
Jak želva kožatka vyjámil jsi
falešná hnízda do mne, prázdný vnor.
Zmateně sklání se predátor –
vidí jen bludičku. Chovám si ji
v zavinovačce co galaxii.
Nada. Ello dirá (Nic. Uvidí se), název grafiky Franciska Goyi. – Cestou z Boubína
9. 11. 2009. Jeden z těch vzácných okamžiků, kdy se prostý děj zapíše nesmazatelně do duše
hledající Boha.
2
Dermochelys coriacea, kožatka velká (želva kožnatá).
17
Roman Szpuk
3
18
poezi
Roman Szpuk
RADOSTI STÁŘÍ 3
PRASKLA PRUŽINA, 4
Stařenu vynesli i s židlí na pěšinu – udupává mravence.
Anděl strážný špulí rty a vyvaluje patra.
Stařec na jipce
od sousta k soustu nadskakuje, pozdní zájemce
o škatulata.
čas běží dál.
Kyvadlo nejinde rozkýval,
křehký smích, v němž čekající moknou…
Rozrážím okno:
svítí – kam? – ciferník z boku, mandorla.
První verš vznikl na téma Roberta Jandy. V Prostředním Krušci u Hartmanic 27.–28. 9. 2009.
4
V pondělí 26. 10. 2009 jsem ráno na Churáňově vyměňoval pásku v barografu. Najednou jsem
si všiml, že hodinový strojek přestal tikat…, ale čas šel dál.
19
Roman Szpuk
5
20
poezi
Roman Szpuk
ŘÍJE 5
KÁNĚ 6
Jelen řve,
z paseky slina mrholí mi do tváře.
V kořenech se kroutí pochva laně.
Mraky – jeptiščiny dlaně –
krevnatí jak pysky kamnáře.
Chirurg, jenž odešel do ústraní,
jehlou a nití zašil slepici.
Ona si pamatuje káně: světlem ranním
mezi apsidami
pluje drakkar s chrliči.
Bylo to někdy na konci září 2009, stál jsem na Boubíně. Slunce zapadalo, měsíc takřka kulatý
se dral z mračen výš. Náhle se ozval první jelen. A za chvilku další, z hlubokých lesů obory,
ze všech stran. Všechno ptactvo utichlo. V tu chvíli patřily hory vášni, zápasům, plné síle
svalů, parohů a pyjů.
6
Lipka, u Fialů na dřevě, 26. 11. 2009. Zaslechl jsem zpod hustého smrku slípku. Řekli mi, že se
tam skrývá od chvíle, kdy ji napadlo a zle potrhalo káně. Drakkar je vikingská plachetnice.
21
Roman Szpuk
7
22
poezi
Roman Szpuk
NANEBEVSTOUPENÍ 7
DÍTĚ BOŽÍ 8
Za výstupu zbavuješ se těla.
Vysvlékáš se z rukou, břicha – střeva
visí za tebou a všechno nám to padá na hlavy.
Díváme se vzhůru:
masna nedovřená.
Do mysli tahám Joba,
vleču ho za ruku! Jaký to nemotora!
Teď přestává žvatlat. Po jeho pláči zatoužím,
po jeho rozbitých botách,
hopsandě v kalužích.
„A to pověděv, ani na to hledí, zhůru vyzdvižen jest, a oblak vzal jej od očí jejich.“ Vedle
Skutků apoštolů (1,9) jsem měl na mysli především přízračný závěr Listu svatého apoštola
Judy (1,23): „Jiné pak ve strachu ke spasení přivozujte, z ohně je vychvacujíce, v nenávisti
majíce i tu skrze tělo poskvrněnou sukni.“
8
Proti směru Jobova nářku (Job 3,1 – 19).
23
Roman Szpuk
BĚŽEC
TAPETUM LUCIDUM9
Našel jsem v lese kosti běžce na nesprávné straně,
pavučiny v jamkách kloubů, chlupy nevydrané,
slepnoucí střepy zrcadlového běhu, jak škobrtl
bídou lidského oka o šutr.
Obkresluji kořeny, kde jsem mu nabídl rámě.
Osecký opat Bernard umírá,
u lůžka má reflektor, po krucifixu pátrá.
Rány světélkují jako vlčí zrak,
přistávací dráha
anděla, jenž brzdnou stopu ponechává.
9
24
poezi
Roman Szpuk
Tapetum lucidum: reflexní odrazová a světločivá vrstva pod sítnicí oka zvířat, která jim
umožňuje lepší vidění za šera a způsobuje v noci blýskavé „svícení očima“. Opat Bernhard
(Heinrich) Thebese, narozen 4. 11. 1928, zemřel 27. 3. 2010 ve čtyři hodiny ráno.
25
Roman Szpuk
10
26
poezi
Roman Szpuk
AD IMA CORDIS 10
JEZERNÍ ALMUŽNA 11
Duše, potuluješ se u mrtvých těl,
u cévních zkratek na srdeční spropitné,
u černých rtů nedopité kávy,
u suchého chleba chodidel.
Na monitoru prázdného hrobu běží nepřečtené zprávy.
Slyším, jak kos přehazuje loňské listí,
šramotí cetkami, dárky pro drobotinu.
Nechávám propadat – ať se třpytí –
hrst hracích mincí
pod hladinu.
Bar Kapara učil: „Nejtěžší nápor smutku udeří vždy až po skončení třetího dne. Do třetího
dne totiž duše přichází k hrobu přesvědčena, že se bude moci vrátit. Když ale vidí, že se
změnil vzhled tváře zesnulého, odejde a opustí ho definitivně.“
11
U kostela Panny Marie Lurdské a zatopeného lomu u Konstantinových Lázní 8. 4. 2011.
27
ABYSSUS ABYSSUM INVOCAT 12
Tržiště na tržiště volá, práší prach,
výrostek chytil igeliťák – hned ho pouští.
Lomcuju okenní klikou, větrné lopatky v horách se točí.
Grafiťák
sluncem oblohu prostřík.
12
28
poezi
Roman Szpuk
Propast propasti se ozývá (Žalm 42,8 v kralickém překladu). Cestou přes Teplice,
večer 24. 5. 2011.
29
poezi
Marek Fencl
Narozen v roce 1967, žije v Brně, pracuje jako anesteziolog ve Fakultní nemocnici U svaté Anny.
Jeho básnická prvotina Vinný kámen (MU Brno, edice Srdeční výdej, 2009) byla v roce 2010
nominována na cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku.
Marek Fencl
/ / /
ODJEZD
Temná komora naplněná sněhem.
Tam, kde to dobře znám,
stačí citlivé světlo měsíce
dopadající na otisky.
Sám jsem si utáhl
vysoké šněrování až ke krku.
Tlak úzkosti nabíral k pláči.
Vítr fučel kolem holých mlýnů,
kola se točila dál volně po krajině.
Na okraji naší střechy
zadržuje sněholam
lavinové vzpomínky.
Minulost ztrácí barvy.
Povolilo, nastala obleva.
30
31
poezi
Marek Fencl
Marek Fencl
STÁLE STEJNĚ
STAČÍ VIDĚT
Myslím na spojovací kanál,
jestli otevřeli to staré ústí
a vyrovnali tak hladiny.
Zpětně tváře
v odrazu brzdových světel
na křižovatkách tangent.
Jak dolívat,
aby zůstalo vše plné,
i když ubývá.
Noční nebe nad hutí
v záři žhavého železa.
Kouř v signálních světlech
vysokých komínů
přerušovaných mraky.
(Linz)
32
33
poezi
Marek Fencl
Marek Fencl
STATEK
LÉTO TOHO ROKU
V omítce bílé jak sníh
odrážející slunce
nakřivo zarovnány kameny.
a čtyři hrany.
Nebo cesta do kamenolomu.
Noční bouřka zaklenula výhled,
tma prudce rozpraskala.
Hledal jsem starou malbu.
Stejně tak se u nás pnula
rychle vysychající hlína
na dně bývalého rybníka.
(Vierkanthof)
34
35
Marek Fencl
STARÝ DÓM
KOLEM KAPLE
Vor z ručně ohmatané kulatiny
zkouší se dostat ze tmy času.
Jediné tvárné dřevo v kamenné lodi.
V úhlu otevřených dveří kaple
vznášela se postava na bílé zdi.
Šla po neviditelné linii,
nohy přes sebe přibité,
ruce vzpažené tak,
jak když ji sundali z kříže.
Tělo odrané
spolu s vrstvami starých barev.
Hudba se odráží v opakovaných záběrech.
Veslaři vstávají v lavicích,
místo odchodu padnou provždy.
36
poezi
Marek Fencl
37
Marek Fencl
/ / /
OBNOVA
Chodníky z mřížových roštů
vedené kus nad zemí.
Cesta pod nimi nepřiznaná.
Dlouho jsem sedával za tímto stolem,
abych ho teď opustil.
Nikdo neví, odkdy je v domě.
Začal jsem obrušovat jeho desky,
vrstvy roků se snášely na zem.
Mělké rány se zacelily.
Všechno hned propadá,
jen trocha sněhu chvíli zůstane.
38
poezi
Marek Fencl
39
NEHNUTELNOSTI
Stloukám si rám z okraje lesa
na nekonečnou proměnlivost letní oblohy,
na tahy studené fronty,
propadající se ve vrstvách.
V ruce popisky použitých obálek
z místa, kde bylo dobře.
40
poezi
Marek Fencl
41
poezi
Diana Tuyet‑Lan Nguyen Kosinová
Narozena v roce 1978 v Lodži (Polsko). Vystudovala estetiku a filozofii na Filozofické fakultě UK
v Bratislavě. Žije v Brně, kde pracuje pro Diecézní charitu. Knižně vydala sbírky Nezaručené
pověsti / Čiary života (spolu s Jiřím Veselským; Host, 1996), Rozkrídlenie (Knižná edícia
časopisu Fragment, 1997), Liana času (Host, 2001).
O to více
/ / /
TAK MOCNĚ TI DŮVĚŘUJE
Zimou už nahý,
propleten se svými bratry a sestrami,
se zemí spjatý,
je jeho křížem hlína.
Jako pravdomlčení protíná hluk,
mrzí mě jen ta hovorná víra.
Na prstech ještě cítíš barvu listí.
Voní.
Pokoje už jen zřídka zalité jsou sluncem.
O to více.
Před sebou tlačíš osud.
Život táhneš.
Srdcem probolívá dětský pláč.
A otevřela se brána.
Bůh spí, když vcházíš.
Tak mocně ti důvěřuje.
42
43
O to více
O to více
PŘICHÁZÍ
JEN TĚŽKO HLEDAL BYS LEPŠÍ MÍSTO…
Stahuješ kůži z orosené trávy,
snažíš se o svěžest včerejší kávy.
V dálce jsou cesty, které už neujdeš.
Na místě stojíš jak nevítaný déšť.
Hostem už nechceš být…
Teď prosím já.
Už nechce se mi poutat k sobě další místo.
Přesvědčuji sebe,
jak královské je pole,
ta třída plná nočních putyk,
co zaprodala duši.
Toužíš vlastní květy zalévat, ne cizí,
obrazy těch, cos miloval, spěšně mizí.
Ztrácet nemůžeš bez hledání,
prázdno plive do tvých dlaní.
Hostem být už není čest…
Strom kořenem svírá zemi,
jak ticho v hrdle, když jsme němí.
Hmyz tak nemluvně předčil nás též.
Konečně místo, kde spočineš.
Host přichází…
44
poezi
A málo mostů,
ty mi chybí.
Na zatrubněné říčce
každý most by smysl trochu postrádal.
Chyběla by ti sklíčenost,
pohled zpoza pěny na samotu bys postrádal
i přezdívku, kterou hospodský se ti smál.
Jen těžko hledal bys lepší místo…
45
O to více
DOPIS NA ROZLOUČENOU
Pálí mě rty a možná srdce víc,
kdo ví.
Dusím se…
Být po boku podobá se ráně.
Hvězdy svítí už jen v neonech.
Sbohem říci je vlastně příliš,
neříci nic je málo.
poezi
Advent po druhé svíci
shořel mi v náručí.
46
47
Velký hlad
/ / /
/ / /
Rampouchem do oka
zmrzlinou do úst
Dech alkoholika
přimrzl na skle
zarytá tvrdohlavost
prorazila okno
pod sněhem propadlý hrudník
ticho a půst.
poezi
Narozena roku 1989 v Karlových Varech. Žije v Českých Budějovicích, Karlových Varech a
v Praze, kde studuje třetím rokem nutriční terapii na 1. lékařské fakultě UK. Několik básní
publikovala v červnu 2009 v časopise Psí víno.
ze střepů stavíme puzzle
polykáme
/ / /
Lžička uvíznutá v krku
svým kovovým chladem
chlácholí nervové buňky
aby nezoufaly.
hotový obraz vlastní bolesti
zakusujeme houskou
namazanou máslem
zakusujeme život
okem slídíme po ostatních
jestli nemá někdo náhodou
o zrnko méně rýže
o chlup menší kus masa
48
49
poezi
Velký hlad
Velký hlad
o něco méně polévky
o něco méně starostí a kil
vyviklaný zub času
visí za vlásek
na srdeční chlopni.
Ještě bije
srdce z marcipánu.
AŽ NA DNO
Hořká pachuť vyzvracené naděje
leží v ústech opařených bolestí
jazyk se pod slovy láme
hroutí se a padá
do poleptané krajiny krční
sype se jako čas
v přesýpacích hodinách
jako prach
z osteoporotických kostí
propadá až na dno
našich slabostí
ležících kdesi
ve velké kurvatuře
žaludku
mozková kůra odpadla
strom zůstal nahý a sám
s odumírajícími neurony
proplétají se kořeny
nemocného soužití
jejího a mého já.
50
51
Velký hlad
Velký hlad
/ / /
PÁR CENTIMETRŮ SVOBODY
Na kožené lavici
ráno ještě ležel sníh
bílo bílá stálost
tichých povzdechů
zmrzlého okamžiku
Vlasy rozpuštěné
v prvním jarním okamžiku
unášené větrem
chvíli mají pocit
že jsou svobodné
než je napjatá kůže
mojí hlavy
přitáhne zpět
chodbou se belhá stařena
nese si na zádech
šestadvacet promrhaných let
ve vytahané kůži
ji ani vlastní máma nepoznává
jde od záchodu do jídelny
od stolu na záchod
otevírá prkýnko smrti
chvíli se drží dávkovače vůně
pak už má hlavu pod vodou.
52
poezi
těch pár centimetrů
svobody
stačí ke štěstí?
53
Martin Toul
Narozen roku 1983. V roce 2005 dokončil studium na SVOŠF Písek, téhož roku nastoupil
na brněnskou JAMU, ale nedokončil ji; nyní studuje pátý ročník scenáristiky a dramaturgie
na pražské FAMU. V letech 2011 – 2012 pobýval v rámci studia dva semestry v italském Janově.
Dosud publikoval pouze v almanachu Vycházející hvězdy (Alisa, 2004).
Martin Toul
ŽÍZEŇ
Oknem do pokoje vtekla vana mokrého světla
a skryla se u stropu
Vsákla se do stropu
že tam nebylo možné dosáhnout
že nebylo možné upít
TEN, CO NESE TÍHU PONDĚLÍ NA SVÝCH ZÁDECH
Ten, co nese tíhu pondělí na svých zádech
Ten, co se pod pondělím prohýbá
stojí s kapsami plnými prstů
a zase se pokouší někoho líbat
A dělá jako že nic, když rozfoukává nudu po obloze
A dělá jako že nic, když se skrývá za úsměv Paula Newmana…
54
SKRÝŠ
Kouřím
do okna
sněží
a velké neonové srdce na protější střeše bordelu zbarvuje noc do červena
jako ve špatné americké kriminálce
a dole na ulici si černoši foukají do promrzlých dlaní
tak daleko od domova
přešlapují před výlohou baru
aby viděli konec zápasu
Kouřím opatrně
jako kdybych tady nebyl
politý kocovinou
přecházím ode zdi ke zdi
v noci mačkám polštář, jako kdyby v něm ještě byla ona
ale je to jen pár odbarvených vlasů a vůně žvýkacích bonbónů
jako kdybych tady nebyl
stoupám si na špičky, abych se vymočil do umyvadla
Zatímco dole v divadle vypukl potlesk
jako lesní požár
šplhá až ke střeše
Herci se uklánějí a znovu a znovu
a znovu se stávají sami sebou
a lidé se trousí ven, vyhrnují si límce a kouří
jen Tennessee Williams zůstává ve stěnách
55
Martin Toul
Martin Toul
Dělám, že tu nejsem
s uchem přitisknutým ke dveřím
abych zaslechl každý krok
A z dlouhé chvíle
své skrýše
klepu si na své vlastní dveře, ale nikdo mi neotvírá
56
Ve Smečkách, zima 2010
NEVIDITELNÝ
ve vagonu kromě mě seděla ještě Francouzka s dětmi
děvčátko z dlouhé chvíle procházelo uličkou
a drobnými prstíky jako kleštěmi označovalo lístky neviditelných pasažérů
když dorazilo ke mně, sáhl jsem do kapsy, abych jí podal svůj
i ten tak samozřejmě označila, že o tom pohybu nebylo pochyb
byl jsem ve správném vlaku
z okna už nebylo vidět nic než moře
57
Martin Toul
Martin Toul
NA PLÁŽI
PROBUZENÍ DO SNU
muž v nedělních šatech pod přikrývkou novin spí
pes líže kaluž slané vody
nahé děti s křikem
lezou do záhybů matky
a po setmění
dva mladí milenci se třou pod kamením
Ona je jeho první
On její třetí
i když tvrdí, že je to poprvé
Když jsi z okna nočního vlaku uviděl to nádraží
aniž bys věděl, že už spíš
nebylo pochyb, že jsi zpět
ve zlém snu
Vše na svém místě
je v tom kousek pravdy
tam, kde se o sebe lámou dvě vlny
58
Muži s námořnickým tetováním přes celou paži
nedopité skleničky
prodavači deštníků a vůbec všichni
I rackové bez hnutí visí nad střechami
v pohybu, v jakém jsi je to ráno opustil
Zdá se
že všechno čeká na tvůj návrat
i obloha se svými dešti
Nenapadlo tě nic lepšího než zavřít oči
a napočítat do deseti
Bez účinku
Nezbývá než vystoupit
opakovat všechny chyby znovu
59
poezi
Ivan Hlaváč
Narozen roku 1992 v Praze. Vystudoval střední průmyslovou školu, v současnosti se zabývá
humanitními vědami na UK. Publikuje řídce, na serveru humanart.cz jako Slepec, v několika
soutěžích, během roku se chystá vydat samizdatovou juvenilní sbírku. Ivan Hlaváč
Imitatio
/ / /
Z krabičky od sirek sypou se
prokřehlé
zřetelné jako jinovatka
ze zmrzlých končetin vytírají uhlovou čerň
a potácivé
čekají na plamen
Provlhlá cigareta nahmataná
v kapse starých kalhot
drolí tabák mezi prsty
Pořád je v ní dost
aspoň na závan kouře
Hlasy hmyzu bezvýrazně šumí
Jako mysl čekající
na škrtnutí
60
(IMITATIO)
Růže odkvetly
zkroucené bledé tváře
oprýskané zdi
vesnické hospody
skvrny od moči
v černých kalhotách košili
jen tu kytici růží mu přinést nemůžeš
„propad se do prázdna“ žvaní
baba co sou z ní vidět dva zuby a vráska
obličeje
měl problémy s vnitřnostma
hodně pil
…v odkryté hrobce astronoma Tychona Braha bylo objeveno
koště. Později se přišlo na to, že se nejedná o nástroj zapomenutý
po posledním otevření hrobky, ale o zbytky kytice.
pak je noc
aby nebylo vidět tvé prorudlé oči
hvězdy rozhozené
okvětní plátky
nad záhadou smrti
61
Ivan Hlaváč
Imitatio
Každého někdy při pohledu na mapu hvězdné oblohy napadne,
jaký mohl být život člověka, který věřil, že země je středem
vesmíru…
Skrýváš se v dlaních a necháš
si vyprávět o astrologii
V tichu slyšíme jak přes náves
někdo rachotí se starým vozem
62
63
Adam Táborský
Narodil se roku 1990 v Pardubicích. Studuje Fakultu sociálních studií MU v Brně (obory
politologie, psychologie a sociologie). Dosud nepublikoval.
Adam Táborský
Vidět
OHOLÍM SI STEHNO A NECHÁM SI VYTETOVAT
CIRKUSOVÝ KVĚT
oholím si stehno a nechám si vytetovat cirkusový květ
pro občanskou participaci
pro vyjádření názoru
pro rozkošné uléhání do mechu
pro vlastní srdce a vlastnictví tvého
máš ráda klauny a holubice
jsou skryti uvnitř
obsadíš všechna místa?
VIDĚT
sjíždí tě pohledem
panenka
desetileté dívky
kterou jsi měl
v osm
vyzvednout
na nádraží
11 : 04
tři hodiny čtyři minuty
čtyři piva
nic moc bilance
autem asi nepojedeš
dnes sis olízl svědomí
smirkovým jazykem
stejně jako před rokem
při rozvodu s její matkou
64
65
próz
Blanka Kostřicová
Oknem a dveřmi
Blanka Kostřicová
Narodila se roku 1961
v Litomyšli, žije v České
Třebové. Literární recenze,
kritiky a jiné texty publikovala
v početné řadě revuí, časopisů
a novin. Vydala jednu
odbornou knihu – Románový
cyklus Jiřího Kratochvila
(Periplum, 2008) a pět knih
beletristických: Třebovské
povídky (TG Tisk Lanškroun,
2007), Ledovcová turistika
(Dauphin a Protis, 2007),
Lyžařské povídky (Periplum,
2009), Dole a nahoře
(Dauphin, 2010) a Kronika
(Dauphin, 2012).
66
SOUMRAK
Lesní stráň padá strmě a dlouze do hlubo‑
kého údolí, z hřebenové cesty je průsekem
vidět do kraje, v dáli modré kopce Orlických
hor a pod strání se v počínajícím soumraku
rozsvěcují první světla chalup a venkovských
domků podél železniční trati; hlavní tah na
Prahu tudy vede, ani tak v tomto místě nevy‑
padá, i když kolejiště je, pravda, docela roz‑
větvené i u tohoto venkovského nádražíčka…
Z té výšky vypadá jak dětská anebo modelář‑
ská hračka: koleje přibité na hobrovou desku,
závory, návěstidla, hradla a kolem nastavěné
domky se zahrádkami, stromy, zvířata…
Milý Ježíšku, přines mně, prosím Tě, vlá‑
ček a koleje, psávala předškolní Pavla v mar‑
né touze – Ježíšek si jaksi nemohl dovolit nákladnější hračku, a možná taky usou‑
dil, že to není tak nutné… a ono taky nebylo, Pavle to vlastně nakonec vůbec
nechybělo, s kolejištěm si mohla hrát u sousedů a ona sama dostala dřevěné va‑
gónky s lokomotivou, báječně se v nich dal vozit písek, jakož i v dřevěném ná‑
klaďáku z loňských Vánoc… A Ježíšek nosil taky skvělé bundy a balóny a tepláky,
a hlavně – knížky.
Když pohádky vystřídaly knížky dobrodružné, rodiče chápavě hleděli na
čtoucí dítě, svítící oči i duši… Jen si čti, taky jsme četli, snili, svítili – a bylo to
krásné, taková pěkná součást dětských let to je, podpoří fantazii, vnímavost… pak
vyrosteš, vystuduješ, začneš pracovat, vydělávat, vdáš se, založíš rodinu, a další
čtenář dobrodružných knížek bude žhnout napětím a touhou a tím vším nepo‑
jmenovatelným… a tak jako ty bude napevno přesvědčen, že až vyroste, dospěje…
nazuje sněžnice, uchopí medvědobijku, vyleze na himálajské vrcholy, přepluje
na plachetnici Atlantik…
Jenže ono to tak taky může být, anebo aspoň skoro tak, když to ten malý člo‑
věk myslí tolik vážně, vzpomíná Pavla na své loňské lyžařské putování laponskou
tundrou za polárním kruhem, na předloňské horské výstupy na Kavkaze a himá‑
lajský trek pod Mount Everestem…
Jako by si to skutečně všechno předem vyčetla v těch dávných dobách, kdy
podzimní a zimní večery byly vážně dlouhé, jakož i celý den strávený – krom
několika školních hodin – venku s tlupou kamarádů, den, po němž se vracela
do starodávného maloměstského domu se zahradou, jejž postavil její praděd
a v němž dosud byl nádherný a útulný dřevěný nábytek s oblými rohy a střídmý‑
mi ozdobami z jeho a prababiččiny domácnosti… Nádobí bylo v kredenci, knížky
v knihovně, ozdobné hrnky a předměty ve vitríně sekretáře, šaty v šatníku, boty
v botníku, zelenina na záhonech na zahradě a poté ve sklepě, marmelády a kom‑
poty v jarmárce na chodbě, med v plástvích ve včelíně, nastlané peřiny v poste‑
lích s vysokými čely, lampičky na nočních stolcích a Pavliny hračky ve spodním
67
Oknem a dveřmi
šupleti šatníku… Po letech Pavla přijela jednou domů z města svých studií a zjis‑
tila, že je vystěhována: z jejího pokoje zmizely šatníky i stará knihovna a stůl,
prádelník a toaletka, z kuchyně kredenc… byt byl zaplněn dřevotřískovými pra‑
voúhlými škatulemi, stolem s umakartovou deskou a chromovanými nohami,
válendou a novotou páchnoucím kobercem od zdi ke zdi… Do jedné škatule si
měla uložit prádlo – tak vznikl prádelník, do několika prosklených knihy – tak
vznikla knihovna, atd. – protože jak bys chtěla vystudovat, najít si práci, založit
rodinu… tady v těch starých jarmarách? V dnešní době?!
Jenomže ono to tak taky může být, třeba i s pěti dětmi, když to ten mladý
člověk myslí tolik vážně… a Pavla dobře ví, že tady cosi nenávratně skončilo, že
nikdy už nebude nádobí v kredenci, šaty v šatníku a med v plástvích, nikdy už
nebudou věci na svých místech… i když si po dalších letech zařídí pokoj a kuchyň
zas podle svého a bude pěstovat na zahradě zeleninu.
Cesta pokračuje lesem, Pavla šlápne do pedálů. Za lesem kukuřičné pole, pak
polní cesta ústí přímo do vsi, mezi první chalupy, z této strany převážně lufťácké.
Taková malá podorlická víska to je, chalupy, domky, stavení, většinou při zdejší
„main street“ – odlehlé silničce… tudy trať nevede… mariánská kaplička, památ‑
ník padlým z první války, hasičská zbrojnice, hospoda, na jejímž vývěsním štítě
dosud vedle nápisu Gambrinus stojí i: Obecní knihovna… jedna Pavlina spolu‑
žačka tu bydlí, to ona se tu snažila po převratu půjčovat knížky… dnes už tak leda
Gambrinus. Gambáč.
První stavení při silničce, po sjezdu z polní cesty, má skutečně číslo jedna;
to není žádná lufťárna, ale trvale obývaný domek, takový úplně obyčejný venkov‑
ský, přízemní, navenek ničím nezaujme, několika desetiletími opotřebený, ale
ne zchátralý, několik koz se u něj zpravidla pase…
Dnes poprvé však Pavla vjíždí do vsi za soumraku, téměř už za tmy. Okno
stavení svítí a Pavla v něm zahlédne cosi, co ji přiměje vrátit se kus cesty zpět
68
próz
Blanka Kostřicová
Blanka Kostřicová
Oknem a dveřmi
a jet kolem stavení ještě jednou, pomaličku, pozorně, zdálky už hledět na tu osví‑
cenou zeď – ano, skutečně, nepřehlédla se… Na polovině zdi jsou, až ke stro‑
pu, regály plné knih, starodávná kožená vazba i nová beletrie, dohaduje se Pavla;
na druhé půli zdi několik zajímavě vypadajících obrazů‑abstrakcí, a na protější
zdi – teď teprve to Pavla vidí! – nádherný kredenc, trochu omlácený, barva oprýs‑
kaná, ale mnohem krásnější než ten, který si z půdy snesla zase do kuchyně…
a stůl, židle, vše ve stáří i stylu kredence… kamna značky Club, jež vyhřívala i dům
Pavlina dětství… jen na malém stolku v koutě se krčí otevřený notebook, jako by
říkal: pardon… co naplat…
Dveře ze zadní místnosti se otevřou a na prahu stane asi pětadvacetiletý
dlouhovlasý muž ve vytahaném tmavém svetru. Ne moudrá babička v šátku, ne
dědeček‑písmák s fajfkou, ale mladý muž znalý práce na PC, o generaci mladší
než Pavla, tu žije se vší tou nádherou…
Mladík zůstal na chvilku stát s nohou nakročenou, trochu jako pes, když
zpozorní s jednou přední tlapou mírně zdviženou… Možná Pavlu zahlédl i v té
tmě, jak nápadně pomaličku projíždí kolem jeho okna… Pavle to připadne straš‑
ně v nepořádku, až jaksi nefér, že ona vidí a ví – anebo se může domnívat –, ale
ten mladý muž o ní neví; zahlédl‑li co venku, pak pouze cyklistku… Pavla by
na něj nejraději zamávala, zavolala, sesedla z kola a zaklepala na okno či dveře,
zazvonila, dala o sobě nějak vědět… dobrý večer, nezlobte se, víte, já tudy občas
jezdím na kole, ale dnes poprvé jsem tu za soumraku, když máte rozsvíceno, já
vám chci, potřebuju něco říct, něco strašně důležitého, a jestli se příliš nepletu,
nebudu to muset moc vysvětlovat…
Namísto toho sešlápne prudčeji pedál.
Však on to ten mladý muž – jestli se příliš neplete – ví.
69
Oknem a dveřmi
ŠTAFLE
„Dobrý den, nepotřebujete nějak pomoct?“ Mladý muž se mírně vyklonil ze
staženého okénka své fabie a usmívá se na Pavlu.
Pavla klečí na krajnici, kolem sebe ještě rozházené věci – píchlou duši, již prá‑
vě vyměnila za novou, montpáky, pumpu, odložené brýle, čepičku z ventilku…
„Děkuju, už je to hotovo.“ Našroubuje čepičku.
Mladík však přece vystoupil ze zaparkovaného auta.
„Já tady bydlím,“ vysvětluje a ukazuje na nejbližší domek s novými plastový‑
mi okny; stará dřevěná jsou narovnána pod stříškou v přístěnku…
Kam vlastně ta okna mizí, říká si Pavla vždy, když tento tak častý obrázek
uvidí; sběrné dvory, skládky – to není přesná odpověď…část odborníků a znalců
tvrdí, že nikdy nikdo nevymyslel nic lepšího než špaletová okna dřevěná, že od
plastu se na západě už ustupuje a že se k těm špaletám jednou budeme vracet…
jenomže kam?
Mladík vykročil k domku, cestu mu zkřížila další cyklistka.
„Ahoj, Jakube… a ahoj, Pavlo,“ mává potěšeně Jana, dávná Pavlina spolužač‑
ka, která v této vsi už čtvrt století spokojeně žije, v domě prarodičů svého muže…
„To je Jakub, kamarád mého nejstaršího syna, chodili spolu do skautu,“
představí mladíka.
„Tak pojďte dál, na chvíli, na kafe, když jsme se tu tak sešli,“ zve Jakub.
Jana jde samozřejmě, jak je to na vsi zvykem, Pavla se trochu váhavě přidá.
Vstupují do prostorného obývacího pokoje, zařízeného moderní stěnou.
Prostoru dominuje olbřímí plazmová obrazovka, vše je jí podřízeno.
„Díváte se na Růžovku? Žena to tu má puštěný,“ vysvětluje Jakub.
Taková dobrá houba. Houbařští fajnšmekři ji milují, i řízky z ní jdou dělat…
Jen je třeba dobře ji znát – tak jako každou houbu. Pavle se vybaví, jak se v sou‑
sedství celá rodina přiotrávila falešnou růžovkou – rodiče a čtyři děti; dostali
70
próz
Blanka Kostřicová
Blanka Kostřicová
Oknem a dveřmi
se z toho rychle a bez následků, ale růžovku už samozřejmě nechtěli nikdy ani
vidět… Teď se celý národ otravuje Růžovkou pravou – a jestli se z toho kdy dosta‑
ne? Bez následků? Spíš se ty jedy a následky přičtou k těm, které se do nás uklá‑
daly čtyřicet let.
„Ne, nedívám,“ odpoví Pavla zdvořile, jak z učebnice cizího jazyka.
Vstupuje Jakubova žena Monika s tácem sušenek a slaných tyčinek – viděla
přicházet hosty…
Pavla poprosí, zda by si mohla někde umýt své montérské ruce, a když pak
v obýváku usedne zpět do měkkého křesla a odplyne část konverzace, jež byla
právě započata, obrátí se na ni Monika:
„Jana říkala, že se prý zajímáte o knížky… nechcete se podívat, tady jich byla
spousta, je to dům po Jakubových prarodičích a dědeček hodně četl… my na to
moc nejsme, tak jsme to částečně rozdali a zbytek dali na půdu, tak kdybyste si
třeba chtěla něco vybrat…“
Pavle už bylo to měkké křeslo docela tvrdé – nabídku uvítá.
Vybílené stěny zašpiněné sazemi, komín, trámy a krovy, pavučiny, hambál‑
ka… krásný kousek přirozeného prostoru tu zůstal.
„Taky to tu bude jinak,“ zachytí Monika Pavliny obhlíživé pohledy.
„Izolace minerální vatou, sádrokarton, vikýř se zvětší a bude z něj střeš‑
ní okno, samozřejmě plastové… prostě půdní vestavba. Zatím to tady vypadá
takhle,“ otřese se při pohledu na maličkého pavoučka.
„Tak tady to je,“ odhrne silný igelit z veliké papundeklové krabice, spíš tako‑
vý větší kufr to je, a odklopí víko. Pod ním ještě vrstva loňských novin chrání
knihy.
„Loni jsme s přestavbou začínali… A teď vás tu s tím nechám, v klidu si něco
vyberte,“ říká Monika už na sestupu.
Pavla poklekne a zvolna odstraňuje vrstvu novin.
Kdyby to aspoň byla poctivá truhla, myslí si, na tenhle poklad: ročník
71
Oknem a dveřmi
svázaného Vpředu a Mladého hlasatele. Malý čtenář. Sienkiewicz: Pouští a prale‑
sem. Krásnohorská: Pohádky zimního večera. Čarská: Růže s Kavkazu. Kožíšek:
Poupata. Schure: Velcí zasvěcenci – vydáno péčí Karla Weinfurtera. Masaryk,
Beneš. Beneš‑Třebízský. Bible kralická, evangelické kancionály, Tranoscius. Jak
jinak v tomto kraji. – Pár kilometrů odsud stojí při kraji lesa pomníček; když se
k němu Pavla jednou na kole blížila, zdálky si říkala, že to bude památník pad‑
lým z první nebo druhé války, jichž je tu ve vsích mnoho… „Bratr Jan Augusta,
biskup Jednoty bratrské v Litomyšli, byl v těchto lesích zajat 24. dubna 1548,“ sto‑
jí tu vytesáno v žule.
Z kancionálu vypadl drobný útržek hodně zažloutlého papíru. Jako by ho
tou vzpomínkou vyvolala. „Jos. Augusta,“ dalo se na něm ještě přečíst a docela
vypadal na to, že by mohl pocházet z prvního vydání Babičky…
Vzadu v kufru řada krásných vazeb, některé v kůži… V půdním přítmí není
už moc vidět, venku se sešeřilo a Pavla by už knihy musela z krabice vytahovat,
nosit pod světlo vikýře… Najednou na to necítí sílu. Najednou také není vůbec
důležité, zda v těch nádherných vazbách jsou knihy církevních otců, Platónovy
spisy anebo dílo Mistra Jiráska. Vše podstatné je pro tu chvíli zřejmé. – Bože můj,
zachovej, prosím, tento poklad pro toho, kdo ho jednou objeví, přečte, porozu‑
mí, třeba za pět set let, šeptá Pavla a rozechvěle přikrývá knihy novinami, zaklap‑
ne víko, pečlivě přetáhne igelit a sestupuje dolů.
„Tak jste si vybrala?“ vyhlédne Monika z kuchyňky a vzápětí zakroutí hlavou
nad Pavlinýma prázdnýma rukama.
„Děkuju, ráda jsem se podívala,“ usměje se Pavla a poprosí o sklenici vody.
Zvolna, ale na ex ji vypije. Pomáhá to, nemusí to být hned ohnivá, Pavle je
vážně trochu lépe.
Jakub v obýváku dokončuje vyprávění: „No těžká pohoda to byla!“
Pavla usedne na tvrdé měkké křeslo a hostitel se na ni obrátí:
„Jana říkala, že tu prý na kole občas jezdíváte?“
72
próz
Blanka Kostřicová
Blanka Kostřicová
Oknem a dveřmi
„No, teď jsem tu delší čas nebyla, ale loni na podzim jsem tudy jela, právě ve
vašem domě jsem zahlédla hned za oknem veliké štafle,“ chtěla říci olbřímí, ale
včas se opravila, pro ni však tehdy byly přímo obludné, hrozivé, děsivé…
„Jo, to jsme právě začínali,“ usmívá se Jakub.
Pavla přikyvuje, žvýká sušenku BeBe – čtyřicet procent celozrnných cereá‑
lií! –, hledí na blikající špičkový mikrosystém za hostitelovými zády a myslí na
to, že asi nikdy nebude moci těžkému pohodáři Jakubovi sdělit, co že to vlastně
viděla v jeho rozsvíceném okně tehdy za soumraku, když tudy projížděla asi čtr‑
náct dní před tím, než se v něm objevily štafle… Slyšel by jen, že cyklistka viděla
knihovnu a kredenc.
73
74
POVĚTRNOSTNÍ SITUACE
Petr Pazdera Payne
Skazky
DVĚ KLECE A ČTYŘI PÁNOVÉ
Šel jsem se dvěma klecemi, jednu jsem si na‑
sadil na hlavu a druhou opřel o rameno. Míjel
jsem čtyři vysoké muže, přičemž i ten nej‑
menší z nich se díval na moje klece spatra.
Pohlédl jsem vzhůru. Nejmenší upozornil
vyššího, a ten zase vyššího, přičemž jeden
každý převyšoval toho předchozího, až in‑
formace o klecích konečně pronikla k nej‑
vyššímu. Ten nejvyšší, když k němu dolehla
ta zpráva odspodu, zavrtěl hlavou, jako že se
rozhodně nebude nějakými klecemi zabývat,
a po něm přejali zpětně toto stanovisko zase ti
menší, zjevně podřízení, až po toho nejmen‑
šího. Ani on, ten nejmenší, se tedy nebude
klecemi jakkoli zaobírat! A tak mohu jít dál
a vykračovat si zase se svými dvěma klecemi.
próz
Petr Pazdera Payne
Narozen roku 1960
v Praze, žije v Praze
a v Olešnici na Moravě.
Knižně vydal: Nečekaný
čekaný a jiné variace na staré
biblické příběhy (povídky,
Cherm, Praha 1999), Kol dějů
(povídky, Cherm, Praha 2001),
Zvěsti (povídky, Cherm,
Praha 2002), Dramolety
(divadelní hry, Větrné mlýny,
Brno 2002), Co je ti do nás,
Ježíši Nazaretský? (soubor
kázání, Eman, Benešov 2002),
Lyonský omnibus (novela,
Cherm, Praha 2003), Figury,
figurace, figuranti a figuríny
(povídky, Medard, Praha
2005), Cirkus Hippolyt
/ Le Cirque Hippolyte
(pohádka, Medard, Praha
2005), Slepicmo koňmo
(texty k obrazům Michala
Machata, Železný Brod
2007), Maskovaná milost
(eseje o teologii a literatuře,
Kalich, Praha 2009), Pouti
a pouta (povídky, Theo,
Pardubice 2011).
Vítr províval ulicemi, jako by to byly koridory určující směr i rychlost vanutí.
Rozdělovaly jej a jako náhon naváděly s umocněnou rychlostí do křižovatek, kde
se proudy opět střetávaly, ve vírech, karambolech a piruetách. Přiváděly je do
zákrutů uliček starého města, a tam, v zákoutích, se to ještě víc kroutilo a kvílelo.
Vítr měnil směr a podle toho se měnila i povětrnostní situace v systému uliček,
bulvárů, náměstí a plácků, jež hučely mořem jako mušle a coby obrovský ušní
boltec odváděly zvuk do tajných chodeb podzemních zvukovodů. Docházelo ke
střetům, takřka čelním srážkám na nárožích, prudkým stoupáním, k třepotání
a vibracím, saltům a prudkým klesáním. Vichr tryskající z úzkých ulic se utápěl
v pomalém, ale mohutném proudu, valícím se bývalými šancemi jako Mississippi.
Kolem katedrály se ovzduší točilo jednou po směru a pak proti směru hodino‑
vých rafijí. Věže katedrály byly opatřeny četnými otvory, aby se v náporu vzduš‑
ných proudů neulomily. Vítr jimi profukoval jako řešetem. Chrliči vyčuhující
z kostelních říms duli a hvízdali. Byla noc, a pokud by v kvaltu proběhl ulicemi
města osamělý chodec, asi by nasál v chřípí závan sladu z nedalekého pivovaru
anebo sirný puch vycházející z chemiček z předměstí na opačné straně města,
popřípadě hnilobný smrad vysávaný jakoby rozprašovačem z kanálů. A musel
by si tento samotář vlající ve větru držet klobouk, pokud by nezápasil s deštní‑
kem převracejícím se naruby a zase zpět. Leč nikde nikdo a vítr byl tím jediným
živým; byl to živel vítězící nad ostatními živly, srážející kouř z komínů a zháše‑
jící věčný oheň a všechny svíce na hřbitově, lomcující anténami a satelity, klouza‑
jící v kaskádách ze střechy na střechu a mávající střešními okny a arkýři, srážející
zbytky listoví z dubů, vyšplouchávající vodu z kašny na náměstí a z vodotrysku
před nádražím. Vzduch metal kozelce mezi stromy. Malá tornáda sosala chrastící
listí. Lampy a kandelábry se kinklaly a v jejich světle se kymácela zem jako paluba
lodi zmítané bouří. Průchody byly průduchy, podloubí vývěvy, korouhvičky se
75
Petr Pazdera Payne
Skazky
sem tam točily, až se nejedna z nich ukroutila. Ozývala se nelidská slova; poleto‑
valy vějíře, mastné papírové servítky, dětské větrníky, ptačí křídla; houkalo v kli‑
matizacích, okapových rourách a jiných trubicích. Větrolamy se lámaly. Ze sanic
domů s podloubím vycházela meluzína. Město žilo svou povětrností. Jako by
chrápal a oddechoval či sípal opilý obr. Od řeky a od průplavu stoupala mlha
i chlad. Duchové letěli povětřím, čerti se ženili. Větrné proudy se mísily na náro‑
žích… A ze skrýše, ze závětří, se vysunul nasliněný prst.
76
próz
Petr Pazdera Payne
Skazky
CÍLENÍ
„Kde je jídelní vůz?“ ptají se dva muži výpravčího. Nechám se inspirovat a nase‑
dám též do jídelního vozu. Vlak je maďarský, a tudíž i jídelní vůz je maďarský.
Dlouhá kladiva nádražních dělníků proklepávají podvozky vagonů. Ťuk,
ťuk. Tak ať už jedem! Takový neklid, taková netrpělivost, už abychom jeli! Nu,
konečně. Vlak se hnul.
Jak jinak vše vypadá z okna jedoucího vlaku! Tohle město, v němž upadám
do všednosti, v němž se stále oddroluji a trpím únavou mnohokrát zažitého.
Totéž město, a najednou z jedoucího vlaku působí tak nevšedně, svátečně, jako
bych zde byl jedním z prázdninových výletníků.
Očekávaje číšníka vzpomínám, kdy jsem naposledy na svých cestách navští‑
vil jídelní vůz. Byl to slovenský vlak, a tedy i kuchyň byla slovenská. Vlastně neva‑
řili, protože restaurační vagon byl starý a už po mnoha stránkách nefunkční.
Pil jsem pivo a sledoval dění. Za barem stála Slovenka a vyprávěla cosi o ranách,
které se občas z podvozku vozu ozývají. Objevil se průvodčí, orazítkoval mi jíz‑
denku a optal se mě nečekaně, jestli nevím o někom, kdo sbírá staré pohlednice
měst – Česká Třebová, Choceň, Pardubice, hlavně prý nádražní budovy. Podiv‑
né, takhle se dotazovat neznámého cestujícího. A ještě k tomu ve službě. To tady,
to bude jiná! Již ona noblesa restauračního vozu se záclonkami a s lampičkami na
každém stole je příslibem solidnosti! A čisté ubrusy. A číšník s motýlkem. Distin‑
gované chování.
Vzpomněl jsem si rychle na několik maďarských specialit, které jsem kdy
okusil. Na ty guláše a segedíny a polévky, na skopovou a na rybí. Objednal jsem
si polévku dne, houbovou za sto korun, jistě to bude pořádný talíř výtečného
produktu maďarského kulinářství. Těšil jsem se. Leč hunští kočovní kuchaři pře‑
jímají zřejmě zvyklosti zemí, jimiž projíždějí. Dostal jsem šálek houbové polévky
z prášku, posypané strouhaným sýrem.
77
Skazky
Ta netrpělivost, ať už jsme tam! Béjárát, kijárát, opakuji si dokola tahle dvě
maďarská slova. Netrpělivě k cíli, který není pevný, ale existuje, jakkoli je to cíl
vrtošivý. Cíl zvaný pohyblivým nejen pro závodní střelbu, ale i pro mou osobu.
Pozoruji jedovatě zelená luka za oknem. Jsou zelená, jak z nich tady v nížině
slezl sníh. Sníh, který je oživoval a zalehával zároveň, až se do nich prolnul. Nud‑
ná krajina Polabí. A hle, konečně na obzoru neroztáté sněhy. Ještě se tu a tam válí
po krajině. Po jejích hrbech.
Estamos en… Jsme v… říkají Španělé nejen o místech, ale i o čase. Jsme ve
dvanácti dvaceti; jsme v Kolíně. Čas nás obestírá stejně jako prostor. Vždycky
v tom vězíme až po uši. Jsme v… nikdy ne vně, nikdy nad, nikdy nikde. Ve vla‑
ku zakoušíme ono „estamos en“ v časoprostorové jednotě. A pokud jedeme na
čas po způsobu příslovečných švýcarských hodinek, nemuseli bychom nikam ani
jezdit a stačilo by se začíst do jízdního řádu. Teprve se zpožděním dostává jízda
svůj smysl a kouzlo.
ZELIK – výrobna kyselého zelí a jiné továrny. Továrny jako živoucí organis‑
my se svými tepnami a žílami, komíny a jinými rourami, se střevy a jinými vnitř‑
nostmi. Stavby připomínající slony včetně chobotů. A pak zase ta zelená luka
a pole. Mokřady a remízy. Staré domy vrostlé do krajiny neviditelnými koře‑
ny. A i když pobořeny, ještě se zříceniny drží, alespoň jednou dvěma obvodo‑
vými stěnami. Obrůstají a raší podobně jedovatou zelení jako ta pole. Březový
háj upomínající na Rusko. Po palouku kráčí zčistajasna osamělá postava ve vaťá‑
ku a s pilou! Který strom podříznout, když žádný není suchý? Žádné soušky tu
nerostou.
Česká Třebová. Jest třeba – přestoupit.
Slýchal jsem kdysi radu: abys mohl na záchod, sedej si do kupé s vícero pasa‑
žéry, kteřížto se navzájem ohlídají před případným filcungem tvých zavazadel.
Jak se ale vyhnout neplánovanému a náhlému spiknutí všech zúčastněných spo‑
lucestujících? Anebo jak se vyvarovat toho, že jenom hrají, že se neznají?
78
próz
Petr Pazdera Payne
Petr Pazdera Payne
Skazky
Jsem ovšem v kupé sám. Na záchod tedy raději i s taškou.
Celková proměna celkového zabarvení krajiny. Sníh všude kolem a do toho
déšť. Déšť s mlhou a dalšími únorovými kulisami. Kraj ohrožený vodnatelností
a nasákavou houbovitostí. Pokračující napětí, zda se déšť se sněhem promění ve
sníh, anebo naopak. Touha po sněhu. Dál, dál a výš! Stačí ujet pár desítek kilo‑
metrů, a – jsme v zimě.
Kapky vody, jež nepochopily nové podmínky, nestačily zmrznout a stékají
po oknech.
Dál, dál! Jedu tam, kde bych měl být. Sleduji svůj pohyblivý cíl.
Až v noci jsem se ocitl ve sněžné krajině. Pod nádražními lampami se pro‑
mítalo sněžení; skvrnky stínů sílily a tmavly, a právě když byly nejostřejší a nej‑
tmavší, splaskávaly jak balonky, neboť se spájely se svými původci – vločkami, jež
vmžiku zanikaly spolu s nimi v bílé ploše.
Obešel jsem dva hřbitovy, na jednom hořely tu a tam u hrobů s čepicemi
červené lampičky ve vytátých důlcích; druhý hřbitov byl mrtvý, zcela temný, bez
jediného světýlka. Na náměstí pak svítila hospoda a zvala k vejití.
Neprozřetelně jsem se usadil v zákoutí restaurantu, což způsobilo, že mě
hospodský systematicky přehlížel. Marně jsem čekal na pivo, až jsem i usnul. Byl
jsem po té cestě přece jen unavený. Každý ví, že usnout v hospodě je největším
faux pas, jaké si lze v hospodských souvislostech představit. Probudil jsem se,
nevím, jestli za pár minut, nebo za půl hodiny, jak hospodský se mnou lomcuje
a opakovaně zvyšuje hlas: „Haló, pane, tady není žádná noclehárna!“
79
Dramolety
MLČENLIVÝ KAMELOT
H1 jakýsi hlas
H2 další hlas
H3 jiný hlas
H4 jakýs další hlas
H5 jakýs jiný hlas
H6 další jiný hlas
H7 ještě jiný hlas
H8 záložní hlas
JAKÝSI HLAS: DALŠÍ HLAS: JINÝ HLAS: Je to vzpomínka, anebo představa?
Co na to říct… Stíny jsou skutečnější než my sami.
Nevšimli jste si, že fotbalista má, když je na osvětleným
stadioně, čtyři stíny.
ZÁLOŽNÍ HLAS: Je tedy čtyřikrát skutečnější než ostatní lidé.
JAKÝS DALŠÍ HLAS: Proto taky tolik lidí sleduje fotbal v televizi.
JAKÝSI HLAS: Já myslim, že je to naopak.
DALŠÍ HLAS: Jak naopak?
JAKÝSI HLAS: My jsme ty ideje a vrháme kolem sebe stíny.
DALŠÍ HLAS: To je platonismus, to je už dávno překonaný.
80
dram
Petr Pazdera Payne
DALŠÍ JINÝ HLAS: Kluci, nehádejte se. Přijeli jste sem na narozeniny,
abyste se hádali vo bužírky?
JINÝ HLAS: A nejsou to ledajaký narozeniny.
DALŠÍ HLAS: To nejsou žádný bužírky!
DALŠÍ JINÝ HLAS: Sto třicet pět slaví člověk jednou v životě.
JAKÝS DALŠÍ HLAS: A že se tu sešlo lidí!
JINÝ HLAS: Samí dobří lidé.
DALŠÍ JINÝ HLAS: Jak jinak. Když de vo jeho narozeniny.
DALŠÍ HLAS: Celá jedna generace. Ti lidé si rozumějí nakonec víc
než kdokoli jiný.
JEŠTĚ JINÝ HLAS: I když se nesnášeli. I když se nesvářeli. I když stáli na
opačných stranách barikády.
JAKÝSI HLAS: Nakonec jsou vděční, že se mají.
JAKÝS DALŠÍ HLAS: Kamarádi až za hrob.
JINÝ HLAS: Až za hrob.
JAKÝS DALŠÍ HLAS: Ve sto třiceti pěti člověk ledacos pochopí.
JINÝ HLAS: Jen ten dorost kdyby se sem necpal.
JAKÝS DALŠÍ HLAS: Jasně, nevěř nikomu pod sto deset.
–
JAKÝSI HLAS:
A budou proslovy?
DALŠÍ JINÝ HLAS:
Čekalo se s nima jenom na tebe.
DALŠÍ HLAS:
Já nevim, ale takovou tvrdit blbost. My a ideje. To
musíte mít hodně silnou víru.
JAKÝS JINÝ HLAS:
Odpusťte, že vám do toho skáču. Vy jste věřící?
JAKÝSI HLAS:
Vypadám na to?
JAKÝS JINÝ HLAS:
Promiňte.
JAKÝSI HLAS:
Neomlouvejte se. Nedávno se mí kolegové vsadili, jestli
jsem, nebo nejsem věřící.
81
Petr Pazdera Payne
Dramolety
JAKÝS DALŠÍ HLAS:
DALŠÍ JINÝ HLAS:
JINÝ HLAS:
JINÝ HLAS:
JINÝ HLAS:
–
JAKÝSI HLAS:
DALŠÍ JINÝ HLAS:
JAKÝSI HLAS:
DALŠÍ HLAS:
JAKÝSI HLAS:
DALŠÍ JINÝ HLAS:
JEŠTĚ JINÝ HLAS:
ZÁLOŽNÍ HLAS:
JAKÝS JINÝ HLAS:
DALŠÍ JINÝ HLAS:
ZÁLOŽNÍ HLAS:
DALŠÍ JINÝ HLAS:
JAKÝSI HLAS:
DALŠÍ HLAS:
JAKÝSI HLAS:
DALŠÍ JINÝ HLAS:
JAKÝSI HLAS:
82
dram
Petr Pazdera Payne
Dramolety
My jsme všechno, my jsme renesanční.
Kluci, nehádejte se vo bužírky!
To moje žena, když jsme se seznamovali, říkala, já jsem
nevařící… A já jí rozuměl „nevěřící“.
A proto sis ji vzal?
A tak sem si ji vzal.
A naučila se vařit?
Ještě ne.
A co dary? Budou dary?
Čekalo se s nima jenom na tebe.
Ve Francii jsem měl divoký sny.
A proto ses vrátil?
Musel jsem se vrátit tak jako tak.
A kde si nechal Zuzku?
Jezte, jezte! Karbenátky, majonéza. Saláty. Inženýři se
nežinýrují.
Ne, co do úst vchází, poškvrňuje člověka!
Holandský sýry.
Ze sekáče.
Z každého stromu svobodně jísti budete…
Já musím kouřit.
Na baru jsou žitanky.
Ja nevim, to krajinářství je strašný blud.
Proto ses vrátil z Francie?
Vždycky sem to tak trochu cítil.
Kde si nechal Lucku?
Ta zůstala ve Francii.
JINÝ HLAS:
–
DALŠÍ HLAS:
DALŠÍ JINÝ HLAS:
JEŠTĚ JINÝ HLAS:
DALŠÍ HLAS:
DALŠÍ JINÝ HLAS:
DALŠÍ HLAS:
DALŠÍ JINÝ HLAS:
DALŠÍ HLAS:
JINÝ HLAS:
DALŠÍ HLAS:
JINÝ HLAS:
JINÝ HLAS:
JINÝ HLAS:
Čemu se směješ?
Já se nesměju, já jenom mžourám.
Pánové, koupil sem si většího psa. A musel sem kvůli
němu koupit větší auto. A nakonec sem musel postavit
větší garáž.
A tak to jde pořád dokola.
Vo tom to jéé.
Žijeme v pokročilém stadiu kynokracie.
A vlastní stín je skutečnější než my.
Ty si nedáš pokoj. Nech už ty bužírky!
Pomiňte, du si zacivět na bar.
Neurážej se.
Já se neurážim.
Šel jsem nedávno k právníkovi zeptat se o radu. Místo
toho, aby mi poradil, tak mi vyprávěl příběh, jak mu
umřel pes a jak ho to vzalo. A pak se mě ještě ptal, jestli
nemá zavřít kancelář a dělat něco úplně jinýho.
Fakt kynokracie.
Nehodlám na sebe upozorňovat, ale když jsem šel sem,
chtěl jsem si zapálit.
Ty si sem šel pěšky?
Ptal jsem se protijdoucích: Nemáš voheň? Nikdo
neměl. Nikdo. Pak šli kolem skauti s betlémským
světlem, a ti mi připálili.
Betlémský světlo ti vyšlo v ústrety.
A pak du dál. Proti mně tři mladý holky. Přijdou blíž,
a vidím, že jsou to starý báby.
83
Petr Pazdera Payne
Dramolety
JEŠTĚ JINÝ HLAS:
ZÁLOŽNÍ HLAS:
JEŠTĚ JINÝ HLAS:
DALŠÍ HLAS:
DALŠÍ JINÝ HLAS:
DALŠÍ HLAS:
DALŠÍ JINÝ HLAS:
DALŠÍ HLAS:
JEŠTĚ JINÝ HLAS:
DALŠÍ HLAS:
JINÝ HLAS:
ZÁLOŽNÍ HLAS:
JAKÝSI HLAS:
–
ZÁLOŽNÍ HLAS:
JEŠTĚ JINÝ HLAS:
JINÝ HLAS:
DALŠÍ HLAS:
JAKÝSI HLAS:
84
dram
Petr Pazdera Payne
Dramolety
Hele, představ si podmořský muzeum. Největší na
světě. Viděl sem tam delfíny. Zatleskal si, a voni se
otočili. A těch Rusů!
Kurva, ty musíš mít důchod jako prase!
Já nevim, kdo se koupal ve vaně piva s mikulášskými
čepicemi.
Zůstat na lodi – potopit se s ní. Vylézt na břeh – přijde
tsunami.
Co záchrannej člun?
Žádný už není.
Voni sou neprůstřelní. Pálíme, pálíme, pálíme… a nic
z toho.
Musíme vyřvat tu pravdu písně až do jejího konce. Nic
jiného nám nezbývá.
Jazyk je všepronikající neškodná plíseň.
Buďto kloužeš po povrchu, anebo si v jedné z děr
mnohých.
Jako v kulečníku.
Tak je to. A jiného není.
Řikáš nepotištěné noviny? Koupil bych celý balík!
Proboha, proč tak mlátí těma sklenicema?
Jako bychom byli zase ve válce.
To víš, panáky.
Dyť je to jenom animace. Nevšim sis, pohyby mají čím
dál tím trhanější.
Nakonec se třeba úplně zastavěj jako v posledním
okýnku.
ZÁLOŽNÍ HLAS:
–
JINÝ HLAS:
JINÝ HLAS:
DALŠÍ HLAS:
JINÝ HLAS:
JAKÝSI HLAS:
DALŠÍ JINÝ HLAS:
DALŠÍ HLAS:
JINÝ HLAS:
–
JAKÝS JINÝ HLAS:
ZÁLOŽNÍ HLAS:
DALŠÍ JINÝ HLAS:
JAKÝS JINÝ HLAS:
ZÁLOŽNÍ HLAS:
JAKÝS JINÝ HLAS:
JEŠTĚ JINÝ HLAS:
JINÝ HLAS:
Hlavně, hlavně nezacházet dál, než se zachází!
Nechtěl bych na sebe upozorňovat, ale zdál se mi
nedávno sen. Jedu s velkou knihou tramvají.
Panebože, jak dlouho už sem nejel sockou…
V té knize je zapsána zvědavost. Jsem zvědav na tu
zvědavost, čtu a čtu a nejsem schopen z tramvaje
vystoupit.
Jedeš a jedeš.
Z konečný na konečnou.
Bude tombola?
Bude, čekalo se jenom na tebe.
Nezdá se vám, že nikoli lidé si vybírají masky, ale právě
naopak?
Naprosto se v tomto bodě ztotožňuji. Persona je
persona.
Dary, budou dary!
Rozbalování darů!
Ne, eště ne.
Obraz, obraz.
Já vidim obraz.
Už ho nesou!
Bude vernisáž.
Já vidim akorát celofán.
Baby tam sou. Ňáký baby, tři baby tam sou!
Parádní vobraz.
Co tři. Je jich tam celej záhon.
85
Petr Pazdera Payne
Dramolety
–
DALŠÍ HLAS:
ZÁLOŽNÍ HLAS:
DALŠÍ HLAS:
ZÁLOŽNÍ HLAS:
JAKÝS JINÝ HLAS:
JINÝ HLAS:
DALŠÍ HLAS:
JAKÝSI HLAS:
DALŠÍ JINÝ HLAS:
–
JEŠTĚ JINÝ HLAS:
JAKÝSI HLAS:
ZÁLOŽNÍ HLAS:
JAKÝSI HLAS:
DALŠÍ HLAS:
JAKÝSI HLAS:
JINÝ HLAS:
JEŠTĚ JINÝ HLAS:
JAKÝSI HLAS:
DALŠÍ HLAS:
JAKÝSI HLAS:
86
dram
Petr Pazdera Payne
Dramolety
Cizinci jsme v tomto světě. Nejprve z důvodu mládí.
Potom z blízkosti smrti. Před chvílí jsem přišel…
Já to říkám dávno: ve sto pětatřiceti se člověk přestane
cítit jako vetřelec.
…a za chvíli už budu muset jít.
Ve sto pětatřiceti to člověka občas napadne.
Představte si vrakoviště. Každej kdyby měl někde svoje
vrakoviště.
To by byla pěkná hromada auťáků.
Všechno je někde zapsaný, ale nikdo neví kde.
Pomalu pozříváme, pomalu prozříváme.
Nechte už ty bužírky!
JAKÝSI HLAS:
JEŠTĚ JINÝ HLAS:
JAKÝSI HLAS:
DALŠÍ HLAS:
JAKÝSI HLAS:
DALŠÍ HLAS:
Já tomu rozumim. Nenápadně se zdejchneš. Vemeš
drožku.
Inkognito ergo sum.
Zakladatel hnutí vždy osamocen!
Zvyknete si na mě jako na nepřítomného.
Jsem rád, že ses rozpovídal. Vždycky si býval takový
mlčenlivý kamelot…
Tak mě prosimtě omluv.
Čím později, tím nebezpečnější ta cesta je.
Pěkně ten čas utekl.
Vostal jsem tady, abych se něco dozvěděl.
Říkám tomu: tázání po smyslu zmnožením otázky.
Jenomže předsevzetí se nekreje s tím, co si člověk
předsevzal.
A teď už to víš? Dozvěděl ses něco?
Už vím, ale už je pozdě odejít někam pryč. A jak rád
bych šel, kurva, jak rád bych byl někde jinde.
Vem si taxika. Oslavenec platí i taxiky.
Ale že si umí udělat radost! Takovou hostinu.
Stopětatřicíctku máš jednou za život.
Jenomže, ta únava.
Spanilá únava!
Cítím se jako jednoruký diskobolos.
87
Petr Pazdera Payne
Dramolety
Dramolety
TAJEMSTVÍ MILOSTI
(R. Smetanovi)
PÁNHRAD:
MUŽ:
PÁNHRAD:
MUŽ:
PÁNHRAD:
MUŽ:
PÁNHRAD:
MUŽ:
PÁNHRAD:
MUŽ:
PÁNHRAD:
MUŽ:
PÁNHRAD:
MUŽ:
PÁNHRAD:
MUŽ:
PÁNHRAD:
MUŽ:
PÁNHRAD:
88
dram
Petr Pazdera Payne
Posaďte se. Tak co vás k nám přivádí?
Chtěli jsme se zeptat, jak to vypadá s tou naší
záležitostí. (Usedá.)
Kterou myslíte? My tady máme moře záležitostí.
Předávali jsme vám před časem návrh na udělení
milosti pro pana R. Nevzpomínáte si?
Návrhů k udělení milosti dostal pan prezident vícero.
A jak to s tím tedy prosím vás vypadá?
O milosti se jedná.
A předal jste ten náš dopis?
Váš návrh jsem samozřejmě předal, ale…
Děkujeme.
…ale postup je stejný jako při všech ostatních
podobných případech.
Jak to myslíte?
Je to úplně stejné, jako když se petice dá do podatelny.
A dostane se pak k panu prezidentovi?
Prezident veškerou došlou poštu čte osobně, takže ji
má druhý den na stole.
Žádnou odpověď jsme zatím nedostali. Vůbec nic.
Nedovedete si představit – to jen tak mezi náma –, jak
jsou ty milosti úmorná agenda.
Čekali jsme třeba jen nepatrnou reakci na naši prosbu.
Jestli na žádost o milost prezidentova kancelář
odpovídá, to nemám tušení. Nikdy jsem u této fáze
MUŽ:
PÁNHRAD: MUŽ:
PÁNHRAD:
MUŽ:
PÁNHRAD:
MUŽ:
PÁNHRAD:
MUŽ:
PÁNHRAD:
MUŽ:
PÁNHRAD:
MUŽ:
PÁNHRAD:
MUŽ:
nebyl. Nemohu do toho nikterak vstoupit. Nemohu se
ani zeptat.
Ani se zeptat?
On záměrně nechce, aby jej ovlivňovali lidé z jeho
okolí mimo vytvořený systém. Nesmí se připustit,
že by někdo nějak nekontrolovaně ovlivňoval
rozhodnutí.
Aha. Aha.
Nemohu pro vás tedy nic udělat. Je mi líto.
Nejde o nás…
A ani pro dotyčného pana R. nemohu nic udělat.
Pochopil jsem, že pan prezident mu milost udělit
nechtěl. (Povstává.)
Jak jste na to přišel?! Já jsem vám nic takového neřekl.
V případě vladařovy milosti přece chtít a udělit jedno
jsou.
Nevím, co a jak jste pochopil, zda prezident
chtěl, nebo nechtěl udělit milost, a nevím, z čeho
tak usuzujete. Zdá se, že máte ještě nějaké jiné,
podrobnější zdroje informací přímo od prezidenta,
když můžete dělat takové závěry.
Vyplývá to z logiky věci.
Z jaké logiky? Já o tom nic nevím a neumím ani nic
zjistit.
Řekl jste, že prezident čte veškerou došlou poštu?
Ano, osobně.
Jestliže četl náš návrh, pak z toho vyplývá, že udělit
milost prostě nechtěl.
89
Petr Pazdera Payne
Dramolety
PÁNHRAD:
MUŽ:
PÁNHRAD:
MUŽ:
PÁNHRAD:
MUŽ:
PÁNHRAD:
MUŽ:
PÁNHRAD:
MUŽ:
PÁNHRAD:
MUŽ:
PÁNHRAD:
MUŽ:
PÁNHRAD:
MUŽ:
PÁNHRAD:
MUŽ:
PÁNHRAD:
MUŽ:
90
dram
Petr Pazdera Payne
Dramolety
Anebo ho prostě… nečetl!
Nečetl?! (Sedá si.)
S vysokou pravděpodobností žádost o milost nečetl,
možná ani jednu z těch, co už přišly.
Říkal jste, že čte veškerou došlou poštu osobně.
Řekl jsem, že dopisy, které přijdou zvenku, čte sám
všechny osobně. Jenže ta vaše petice šla přese mě.
Co to znamená?
Že se mu nedostala na stůl. Natož aby ji četl.
Jak to?
Byla to žádost o milost. A ta má jiný postup.
Jaký postup?
Žádosti o milost jsou ústavně zakotveným činem
a nejsou zařazeny v běžné poště.
Aha. A proč jste nás na to neupozornil?
Říkal jsem vám rovnou, že je lepší napsat dopis, který
přijde do normální pošty, a tím pádem se dostane
na stůl docela rychle. Dopis nemá žádné ústavní
podmínky, a proto se už nijak nezpracovává a je
rychlejší.
Říkáte, že čte veškerou došlou poštu?
Jak už jsem řek, veškerou došlou poštu.
Osobně?
Osobně.
Veškerou poštu?
Veškerou poštu.
Počítali jsme se vším a nechali jsme to pro jistotu ještě
v podatelně jako normální dopis.
PÁNHRAD:
MUŽ:
PÁNHRAD:
MUŽ:
PÁNHRAD:
MUŽ:
PÁNHRAD:
MUŽ:
PÁNHRAD:
MUŽ:
PÁNHRAD:
MUŽ:
PÁNHRAD:
MUŽ:
PÁNHRAD:
MUŽ:
Pochopte, jestli něco pošlete poštou nebo přinesete do
podatelny osobně nebo předáte při audienci u mě, má
to stejný postup; na tom, jak to pošlete, nezáleží.
Před chvílí jste řekl, že jsme to měli dát do normální
pošty. Aby to prezident četl osobně.
Nešlo o dopis, ale o žádost o milost, a tudíž se to asi
nechovalo jako normální dopis.
My jsme to označili jako podnět.
Nemám od toho kopii a…
Já jsem jednu vzal…
…a jak si to tak pamatuji, tak to nesplňovalo požadavky
petice, a naopak to vypadalo jako žádost o milost.
Nechápu. Jaký je v tom rozdíl? Návrh nebo petice nebo
žádost…
Zdá se, že je to pod vaši rozlišovací schopnost. Všechno
to jsou systémově naprosto rozdílné věci.
Nerozumím tomu vašemu škatulkování.
Naučte se konečně rozlišovat. Roz‑li-šo‑vat! Jen ten,
kdo má raději předsudky a nenávist, nerozlišuje. Nemá
cenu, abychom tu ztráceli čas.
To asi nemá. (Povstává.) Přesto, nebo právě proto si
myslím, že v tomto případě prezident udělit milost
nechtěl.
Tak mi připadá, že váš závěr je nekorektní a podjatý! Jak
můžete vědět, co prezident chtěl nebo nechtěl?
Milost neudělil…
Zatím!
O milosti se tedy jedná? (Sedá si.)
91
Petr Pazdera Payne
Dramolety
PÁNHRAD:
MUŽ:
PÁNHRAD:
MUŽ:
PÁNHRAD:
MUŽ:
PÁNHRAD:
MUŽ:
PÁNHRAD:
MUŽ:
PÁNHRAD:
MUŽ:
PÁNHRAD:
MUŽ:
PÁNHRAD:
92
dram
Petr Pazdera Payne
Dramolety
A názory jsou rozdílné.
Čí názory?
Ke každé žádosti se vyjadřují nezávisle na sobě čtyři
lidé. Ale to je jenom mezi náma…
Jací lidé?
Lidé prezidentem povolaní! Připraví spis a shromáždí
podklady pro a proti. Tak je systém nastaven.
Nezdá se vám, že ten systém, jak ho popisujete,
brání svobodnému průchodu prezidentovy milosti?
Rozhoduje‑li systém, podstata milosti je tím popřena.
No no, institut milosti je zcela nezávislý na systému
justice, ale že se musí zúřadovat svým vlastním
systémem, to je snad jasné! Systém nerozhoduje, všechny
milosti uděluje prezident podle svého uvážení, systém
mu pouze napomáhá roztřídit návrhy do kategorií.
Prezident by přece neměl být otrokem systému. A za
svůj systém a za lidi, kterými se obklopil, je přece také
odpovědný.
Pláčete na špatném hrobě. Pokud máte nějaké
připomínky k tomu, jak prezident vykonává funkci,
napište to přímo jemu.
A on si to přečte! Cha, cha. (Povstává.)
Dobře víte, že veškerou došlou poštu čte osobně.
Náš dopis ale nečetl.
Nebyl to žádný dopis.
A proto ho vůbec nečetl. Natož aby ho měl na stole.
Jak už jsem řek, žádosti o milost jsou ústavně
zakotveným činem.
MUŽ:
PÁNHRAD:
MUŽ:
PÁNHRAD:
MUŽ:
PÁNHRAD:
MUŽ:
PÁNHRAD:
MUŽ:
PÁNHRAD:
MUŽ:
PÁNHRAD:
MUŽ:
PÁNHRAD:
MUŽ:
PÁNHRAD:
MUŽ:
PÁNHRAD:
MUŽ:
PÁNHRAD:
A nejsou tedy zařazeny v běžné poště…
Zdá se, že tomu začínáte rozumět.
Nejsou zařazeny v běžné poště, i když přijdou běžnou
poštou.
I když přijdou běžnou poštou.
Á‑ha.
Jsem rád, že už tomu začínáte rozumět.
Nakonec ale, jak jste říkal, rozhoduje prezident? Podle
svého uvážení. (Usedá.)
Je to on, kdo shledává, nebo neshledává dostatečné,
nebo nedostatečné důvody k udělení milosti.
Pokud se ovšem k němu návrh přes ty čtyři dostane.
Jestliže přečtou spis a mají stejný názor…
Tedy žádost zamítnout.
…třeba žádost zamítnout.
Pak se s tím nedá nic dělat.
Já to neřek!
Názory kohokoliv dalšího kromě prezidenta by snad
měly jít stranou.
Takový je systém.
Prezident by neměl být ve vleku systému, který si
nastavil.
To jsme už slyšeli. Opravdu tu akorát ztrácíme čas.
Nemohu než se opakovat, tváří v tvář onomu
nejasnému systému. (Vstává.) Půjdu.
Systém je jenom pomocná záležitost. Nakonec uděluje
milost jen a jen prezident.
93
Petr Pazdera Payne
Dramolety
MUŽ:
PÁNHRAD:
MUŽ:
PÁNHRAD:
MUŽ:
PÁNHRAD:
MUŽ:
PÁNHRAD:
MUŽ:
PÁNHRAD:
MUŽ:
PÁNHRAD:
MUŽ:
PÁNHRAD:
MUŽ:
94
dram
Petr Pazdera Payne
Dramolety
Uděluje ji prezident. A neudělují – ti, kterými se
prezident obklopil.
Ale ovšemže je to prezident, kdo nemusí nakonec
udělit nikomu nic.
Jako třeba v tomto případě.
Nechte těch předpojatostí. Řekl jsem vám už, že váš
návrh prezident nejspíš nečetl.
Pochybuji,… (Usedá.) …že by se k prezidentovi
nedoneslo, že ho žádáme o milost. Jedná se přece
o dost medializovaný případ, naše petice byla
zveřejněna, a nejenom ta naše.
Myslete si, co chcete! Pan prezident nemusí sledovat
všechna média. Kdejakej ten bulvár a intelektuálně
mediální blábol. Ještě nikdy se například nepodíval na
zprávy.
Nikdy?
To víte, dělá to pro svoje duševní zdraví.
Já vím, nesnáší novináře…
Svět by si oddechl, kdyby se zarazilo ono permanentní
všeobecné spiknutí médií.
Opravdu nikdy neviděl zprávy?
Vždycky když je v jeho přítomnosti někdo pustí, tak si
zacpává oči i uši.
Celoživotní bobřík od zpráv! To je úctyhodné.
Nedělejte si z toho legraci. Když může, tak odejde.
Anebo prostě vypne televizi!
Koneckonců prezidenta nemusí vůbec zajímat, co se
děje ve státě. A nějaký pan R., nějaké prosby o milost…
PÁNHRAD:
MUŽ:
PÁNHRAD:
MUŽ:
PÁNHRAD:
MUŽ:
PÁNHRAD:
MUŽ:
PÁNHRAD:
Milost je vždycky zcela subjektivní záležitost. A tak to
má být!
Odcházím. Nemá cenu plakat tu, jak jste řekl, na
špatném hřbitově a ztrácet čas. (Vstává.)
Uvědomte si, že institut milosti je svou povahou
institut výjimečný!
Výjimečný – jako ten, kdo jím vládne.
Přesně tak. Prezident jím bere ohled jen na takové
závažné okolnosti, které se v jednotlivém případě
mohou vymykat možnostem řešení…
Výjimečný – tak jako výjimečný trest!
…vymykat možnostem řešení, které jsou dány
soudům…
Rozumím. Čest vaší práci! (Odchází.)
…podle platných právních předpisů… To jsou
mi způsoby! Občas by to chtělo udělit nějaký ten
výjimečný trest! Takhle obtěžovat prezidenta! Samý
dopisy, žádosti, návrhy, petice… A pak nic nepochopí,
když jim to člověk vysvětluje. …Protože pochopit
nechtějí! Vždyť přece…
95
Jan Unger (Zrní)
Co se tím asi
myslí…
RYCHTA
HÝKAL
vidím prázdnou loď a jsou zvířata všech vod přede mnou
celý zástup jmen, všem se zdál týž sen, až vstanou
že se vynoří svět nový, tohle teď má být
a vítr sílí, vítr sílí a ví
les
obývaný mravenci, co žerou lidské maso
obývaný mravenci, co žerou zlé lidi
buším pěstí do dveří a je šílenství jako vlak
potom prásk prásk prásk
země začala se pod nohama třást
a jsou touhy na lodích, nahý šplhaj po svazích
svět běží
a pak čáry po polích, první znaky na mracích
barevný
domy prázdný jsou, zem se hýbe pode mnou
já zůstanu s tebou, zůstanu pořád s tebou
gramofo
V rubrice Gramofon vám chceme představovat
textaře, jejichž písňové texty podle našeho mínění
obstojí i bez hudby. A zároveň jim vždy položit tři
otázky. Čtete poezii? Oblíbený básník? Oblíbená
báseň?
Jan Unger
Narodil se roku 1983 v Praze. Odmala žije v Kladně či v jeho bezprostředním okolí. Zpívá
v kapele Zrní, která hraje již jedenáct let (od začátků na kladenském gymnáziu až do současnosti)
ve stejném složení. Zrní vydali tři řadová alba – Voní (2009), Hrdina počítačový hry jde do
světa (2011) a Soundtrack ke konci světa (2012), jsou také autory hudební složky k taneční
inscenaci Kolik váží vaše touha (2012).
dej si pozor na les, ať tě nespolkne
dej si pozor na les, ať tě nespolkne hýkal
hýkal a rudý vřes
hýkal a rudý vřes
dej si pozor na les, ať tě nespolkne hýkal
rudý vřes
hýkal
rudý vřes
hýkal obývaný mravenci
(Soundtrack ke konci světa, 2012)
96
97
gramofo
Jan Unger (Zrní)
Jan Unger (Zrní)
Co se tím asi myslí…
obývaný mravenci, kteří jedí lidské maso
obývaný hýkal
ať tě nespolkne
skákal pes, přes oves
ať tě nespolkne hýkal a rudý vřes
skákal pes, hýkal, hýkal při tom
skákal pes, při tom hýkal
ať tě nespolkne
NOČNÍ JÍZDA
co tím, že v noci duchy vidím
co tím se asi myslí?
co mě to táhne do nich vlízt?
na místo, kde se hadry pálí
kde skřípou ledy starý
tam dóle někdo nespí!
proč bál sem se ti z břicha, mamí
proč bál sem se ven vylízt?
jsou tam snad dóle zlí pod tím?
na místě, kde se kosti brousí
kde ptáci v noci letí
a tohle je noční jízda k nim
co hýbe rukou těch, co kosí
a čímpak květy voní?
to musí někdo jiný být
odpadávají mi pírka krycí
a blíž tu něco mrazí
co když ti zlí jsou vážně zlí?
mamí?
98
99
Jan Unger (Zrní)
LÍTO
je mi líto všech lidí, kteří musí být venku
když sněží
je mi líto všech lidí, kteří musí být venku
když sněží
je mi líto všech lidí, kteří nemají vodu na pití
je mi líto všech lidí a jejich dětí, které mají
mouchy na očích
mají mouchy na očích
líto je mi, líto, mají mouchy na očích
je mi líto všech lidí, které trápí změna počasí
je mi líto všech lidí, kteří mlátí své psy, chudé psy
je mi líto všech lidí, je mi líto všech lidí,
je mi líto všech lidí, líto je mi
a stárnu před očima, stárnu rodičům, stárnu, stárnu
už 28 let stárnu, už 28 let
je mi líto všech lidí, kteří nemají vodu na pití
líto je mi, líto všech lidí, kteří musí být venku
když sněží
100
gramofo
Jan Unger (Zrní)
líto je mi všech těch, kteří mají na víčkách napsáno
líto je mi všech těch, kteří mají na víčkách napsáno
bude to špatné, bude to špatné, bude to špatné
bude to špatné, bude to špatné, bude to špatné
je mi líto těch kteří mají napsáno
bude to špatné mají napsáno
líto je mi těch kteří mají
bude to špatné na víčkách
mají bude to špatné líto je mi
těch kteří mají napsáno
líto těch kteří mají napsáno
napsáno napsáno na víčkách
bude špatné počasí
mouchy trápí psy trápí mouchy
líto
101
gramofo
Jan Unger (Zrní)
Jan Unger (Zrní)
POZITIVNÍ
MUSÍ TO BÝT
kráčím si městem nakonec
a je mi fuk pes, na outfit sere pes
všem těm se brány otevřou
kdo vyhází chlív a krámy, co v něm jsou
skály letí, skály spí
v mracích bloudí bůh lidí
náhle ležím mezi vším
a den je dlouhý, a den je krátký
a zpátky se vrátí
slunce a síla s ním
louže se vsáknou
zvíře ti dá svůj stín
vrásní se asfalt přede mnou
a slunce svítí mi do očí
kráčím si bosý do ulic
a je mi fuk hic, furt lepší hic než nic
blízko je slunce
a síla se vrátí s ním
louže se vsáknou
zvíře ti dá svůj stín
v horách němým jsem se stal
války dole jedou dál
přesto hvězdy už zas jsou
má to být, že zlí jsou
skály letí, skály jdou
všechno se vším, ze všech stran
musí to být, musí to být
musí to být, musí to být
nízko letí ptáci, hýkal v lese jí
dole těžcí kráčí, i dobrý, i zlý
zlatý je den, kdy zkouším psát a vůni cítím
svatý je den, kdy můžu vstát a vím, že bloudím
svatý je den
102
103
gramofo
Jan Unger (Zrní)
Jan Unger (Zrní)
HRDINA
NEBE S HVĚZDAMA
hrdina počítačový hry jde do světa
jak ho zrezlý ploty cestou míjej, světlo mihotá
čerstvej vítr a on vůbec poprvé k němu přičichá
a ať si de kolik pekel chce naráz, naděje je veliká
kdo sme, kam dem, odkud přicházíme
je na vobraze vod Gogéna
a to se ptá hrdina
lidí, když poprvé spatří
nebe s hvězdama
jakej je konec? za co sou body? prej se to neví
bouch bouch bouch bouch bouch do světa
nový ráno se před ním odemkne
vejde do něj, překlopí se, libová vůně
vopravdickej vítr chladnej, řeka ledová
jako uhlí z hluboka, je to pudový
víra ve vlastní ruce, ve vyslyšení
fárání nahoru, chvíle osvícení, nebe do těla
bouch bouch bouchaj lidi do světa
čeká ho osvěta svýho života
ta žvejkačka, co žvejkal, už byla dost jetá
(Hrdina počítačový hry jde do světa, 2011)
čeká ho osvěta svýho života
spatří oči asfaltový královny
hledá boty, který se mu na nohy hodí
ta žvejkačka, co žvejkal, už byla dost jetá
104
105
gramofo
Jan Unger (Zrní)
Jan Unger (Zrní)
JABLONĚ
DESIGN MRTVOLY
padají padají jako jabloně
lidi jabloně, s větvemi k nebi, v sadě
(hrdina umře ve škarpě, klobouk z hlavy dolu na prsa,
amen v html.)
v kalužích v kalužích duše načatý
lidi padají jako jabloně v sadě suchý
sny černý ho zvou
v měkkých sukních
krev barví listí
jsou listy mokrý
jemný padaj krajky, do vrstev ho kladou
ve škarpě leží sám
zdola se zdá jasnější, jasnější, jasnější měsíc, je
sníh, je hra
chmury jdou, smrti jdou, křížky na čelech
ale uhlíky pořád doutnají v ohni
pořád jdou, pořád jdou duše načatý
pořád doutnají uhlíky v ohni, prší
sny černý ho zvou
přikrývají
poslední vidí brouky
hrdinožrouty
pára, slzy pravý, škarpu krajky zdobí
jí vrací kosti, spí
měsíc jde dál, narůstá, narůstá, narůstá klid, je nic,
je tma
106
107
Jan Unger (Zrní)
83 000
/ / /
Celých osmdesát tři tisíc let jsem šel na východ, tam
jsem si unavený ustlal pod stromem,
pak jsem se otočil a dalších osmdesát tři tisíc let
jsem šel zpátky na západ, svlík jsem se a vykoupal
v řece.
108
gramofo
Jan Unger (Zrní)
Petr. Ne, Petr ne. Milan. Milan zahýbá okolo nákupního domu Norma na síd‑
láku v dopoledním slunci, který už je teď na podzim slabý, ale svítí pěkně do
obličeje a to je příjemný. Milan de do hospody. Hospoda Excalibur votvírá už
v 11, tak to je dobrý. To se akorát vyspal, sněd vajíčka vod večeře a tak ňák pomalu
vyrazil. Teď to točí namakanej v přiléhavym tričku kolem Normy, kolíbá se slun‑
cem, šlape si to po zámkový dlažbě sídlákovýho chodníku a to je neděle.
Milane! Stav se pak za náma, večer má syn oslavu, von měl svatbu. A vemte taky Evu.
Už sem vás dlouho neviděla, vem Evu, ať de.
Volá na Milana z 1. patra paneláku ženská na celej vnitroblok.
Eva nepříde! Eva umřela!
Co?
Že Eva nepříde, vona umřela!
Aha, no tak bez Evy se stavte. Mirek má oslavu.
No jo!
Co?
No jo! No jo, a de Milan do Excalibru si udělat dobrou neděli na sídláku, dyž
je podzim a pěkně.
Eva, ta teď nemůže, vona teď umřela, ale pak příde!
dva rumy. díky
109
/ / /
dej mi ruku.
dal jsem jí ruku.
ty se voženíš ve dvacíti devíti, budeš mít děti, jedno bude nemocný, jo, ale jo, bude to
v pořádku.
zrovna jsem koukal na postiženýho kluka, jak mu tlačí vozejček nějaká pečova‑
telka, svítilo slunce, je jaro, usmíval se.
takže postižený nebude?
ne, bude to dobrý.
dobrý.
nemáš cigáro?
ne, taky bych si dal.
v duchu si řikám, že si pudu koupit cigára. potom. neni to zdravý a asi je to důkaz
slabosti, ale je tak pěkně, přichází jaro, je druhýho března, koupim si cigára,
a jedno si krásně zapálim a vychutnám.
seš mimo, všichni si myslej, že žvanim.
ne, to já si vo vás nemyslim, myslel jsem na to, jak si koupim cigára. potom.
jsme na lavičce v parku, ona smrdí a je jí kolem šedesáti, ale taky je dost možný,
že jí je čtyřicet a jen vypadá takhle zbědovaně. má růžovou šusťákovku a legíny
a hucule a sponku ve vlasech. myslim, že věštit neumí.
a umřeš v devadesáti třech. vleže. věštim i sobě, a já budu nesmrtelná, vodveze mě světel‑
nej střelec do nebe.
jo?
vidim to.
no, to já pudu teda normální cestou, řikáte?
jo. do hlíny. nedávej se pálit. z takovejch sou potom ty…
co z nich je?
110
gramofo
Jan Unger (Zrní)
Jan Unger (Zrní)
neni to dobrý, vůbec to neni dobrý potom.
dyť jo, mě to taky příde divný, bejt spálenej v tisíci stupních. to neni teplota pro člověka.
hele, život se s tebou nemazlí.
to jo, i když já se mám teď zrovna dobře.
mě si vodveze světelnej rytíř a taky se budu mít dobře, ne jako ty svině. koukej na ně!
na koho?
myslej, že je nevidim, a Jardu v noci zmlátili, má modřiny přes celý záda. svině. Jarda je
muj partner, víš, ale promiň, jasný, ne, tebe to nezajímá.
jo, v pohodě, je to zajímavý.
pff, bych si dala to cigáro.
ty jo, jak je to jaro, najednou všude choděj pěkný holky. jak dyby zhezkly těma
jarníma paprskama. a já přitahuju takovýhle typy. a umřu v devadesáti třech vleže.
musim jít, pani, díky za tu věštbu!
mávla rukou, je zlitá. jdu, vzdaluju se, ještě dál, ona tam sedí v tý šusťákovce,
má zakloněnou hlavu a nohy natažený před sebe. jarní paprsky jí hřejou obličej
a zavřený víčka. a ona spí a nehezkne.
kdybych nemusel do kanclu, šel bych prostě furt rovně, furt rovně a jenom bych
se koukal a nasával vjemy. jak vznikaj mezi predmětama v pohybu různý vzdále‑
nosti a různý úhly. no taky kdo jinej tě osloví než ňákej takovej případ. byznys‑
men si k tobě na lavičku nepřisedne, aby ti ukázal, jak mu pěkně rostou grafy.
došlo mi, že profi nemůže nikdy vypadat jako něco přirozeně lidskýho. už jsme
tak zdegenerovaný, že nám profi příde jenom to, co je stylizovaný a přehnaný.
v televizi vypadaj všichni jak z plastu a je to profi. pak se tam objeví nějakej své‑
ráz, v normálních hadrech a s normálnim výrazem, a hned to vypadá, že má ještě
co dělat, aby se dostal na úroveň.
fakt už jsme zblblý.
dej mi ruku
111
Jan Unger (Zrní)
sám sobě jsem dal ruku a čuch jsem si k ní.
chtělo by to to cigáro, už zase filozofuju, to je šílený, ani na chvilku nejsem
schopnej vypnout mozek a ty jeho žvásty.
přechod. červenej panáček.
a
a
a
zelenej panáček, jdu, pozor, vlevo kočárek, trrr, mesenžr na kole, důchodkyně,
byznysmen, s taškou plnou grafů. „heeeej, náramně mi rostou grafyyyy,“ volá na mě,
zatímco jsme si vyměnili strany přechodu, a jeho grafy letí z tašky k nebi
a světelnej rytíř si je šťastně prohlíží
a nese si je s sebou do ráje
místo lavičkový pani.
112
gramofo
Jan Unger (Zrní)
/ / /
zmačkanej posmrkanej kapesník
pomačkanej probuzenej chlap
je bezďák. je šest a votvíraj tesko
expres
na hradčanský
vodhozený podzimní listy
ležej vlhký na zemi, stejně jako vajgly a lístky z vlaku a vostatní
vyžvejkaná ztvrdlá hrudka žvejkačky
z něčí pusy
koš plnej takovejch věcí ještě ze včera a předvčera, uplně narvanej
v noci trochu sprchlo a teď je mlha
Pomačkanej si de stoupnout před závory
počká, než přijede a vodjede vlak z nádraží
a pak přejde před zrovna votevřený tesko
expres
idyla
trochu se motá, vyspal se dost na hovno
a je ještě nametenej, no von je vlastně upřímně
nametenej furt
má rýmu, znova vytáhne z bundy kapesník
a vysmrká se do něj
má už z toho kurva mokrou kapsu, takže
příště ruka a do vzduchu. chtělo by to už pivo
to je bordel na tý zemi, všechno je to rozmočený
113
Jan Unger (Zrní)
hele, máš něco? sory, sory… neměl bys… drobák?
no tak si di do prdele! „dobrý den“ si můžeš strčit do prdele, to je mi k hovnu
je vlhko. všechno svinstvo světa je tu, jak v černý díře
celý se to sem stáhlo, jak chcanky do žlabu. potřebuju
8 korun + 3 záloha kurva pes
114
gramofo
Jan Unger (Zrní)
/ / /
Ve sněhu jsou otisky běhu zajíce. Je to zajíc a k němu se u sloupu s lampou
pojí druhej. Dva zajíci se setkali u lampy, nevim, jestli ve stejnym čase, ale vim, že
tam oba byli, a pak oba spolu, obě zaječí těla i zaječí duchové, běželi podél kole‑
je až za nádraží, tam se rozdělili a rozběhli do různejch stran pole. Jakej je roz‑
díl mezi tim, že by oba dva, oba kožichy, běželi ve stejnou chvíli, a tim, že tu byl
každej v jinym čase??
Moje babička má králikárnu, starou maringotku, a v ní dvacet králíků v kot‑
cích na straně jedný a tak deset králičích staženejch a napnutejch kožek na straně
druhý. Hopsáči jedi seno, hejbaj čenichama a krz pletivo maj výhled na kožichy
svejch předků. To je drsný ty vole. Viděj, jak skončej. Na férovku. Ale vypadaj
spokojeně, maj se dobře, babička s nima mluví, povídá si s nima každej den při
krmení, co a jak, jak se maj, vzduch je průzračně čistej – venkovskej, seno z léta
nasušený, a až příde čas, babička vytáhne králíka z kotce, pohladí ho a… seno
do masa, maso do člověka. Energie hlíny, která je rozloženejma tělama, energie
slunce při vyrůstání louky, energie člověka při sekání a obracení sena, energie
králičích životů – tohle všechno jde do člověka. Do babičky, do návštěvy, která
příde na oběd. Králíček na kapustě s rýží. Může bejt? A kůže, srst – se napne
na drátěný ramínka a pověsí, aby vyschla. Ve výkupu se prodává jedna za třicet
korun, „kůže, kůže, výkup kůží! kůže!“ a tyhle kůže teď visej naproti zafuněnejm
kotcum a králíci hejbaj nozdrama a vypadaj šťastně.
Je zima, venku zaječí stopy. Potkaj se zaječí duchové u lampy, přestože tam
je každej v jinou chvíli??
115
Jan Unger (Zrní)
/ / /
Rozdělov je sídliště z padesátejch let. Je to tu jak v kempu. Když jdu v pod‑
večer mezi bytovkama, jenom čekám, kdy pudou lidi s ručníkama a kartáčkama
na zuby k umývárnám.
Ve venkovní hospodě sou bílý plastový židličky a tři lidi a jeden vypráví, že
Karel vždycky přijde už nalitej a řekne mu: čau, potřebuju rum. A von opáčí: Kar‑
líčku, nic ti nedám, ty se zas zničíš a budeš mi nadávat, že sem antikrist a že mě
přibiješ hřebama nad pípu.
Já sedim na plastový židličce, vokolo jdou ženský s ručníkama přes ramínka
a čistěj si zuby. Svítí slunce v půl sedmý, no to sou věci, bude večerka.
Z vedlejšího stolku pokračujou: No ale to víže mu naleju, a ten magor jich
vypije dvacet, naklopí to tam, jako by se nechumelilo, dá dvě piva na zapití, a že
koupí ženě nanuky. De k chlaďáku, veme si deset těhle pro manželku, já na něj
Karlíčku, to seš hodnej, že na Anču taky myslíš, a von řekne: To víš, no ale co si
pak dám já? Máš něco k jídlu? Mám. A von vrátí nanuky nazpátek, zavře chlaďák
a vobjedná si sekanou a dva rumy a pivo. Karlíčku, neblbni, já taky musim zavírat.
A Karel začne: ty antikriste, tebe by měli přibít nad pípu hřebikama.
Chápeš to? Von je hodnej, ale von se vždycky totálně rozstřelí, a pak ho
neutáhneš.
Já sedim na bílý plastový židličce, řikám si, že děti tady museji mít moc dobrý
místo na hraní v tomhle chánově, rozdělově, balkónově. Je to tu totiž jak na tábo‑
ře, v kempu. Rybáři maj nahozený pruty ze stoliček před vchodama, zejtra bude
dýza. Teď je před večerkou a Karlíček si brzo příde, že potřebuje rum.
116
gramofo
Jan Unger (Zrní)
TŘI OTÁZKY
Čteš poezii?
Čas od času.
Oblíbený básník?
Bohuslav Reynek, Gary Snyder, stará japonská haiku.
Oblíbená báseň?
Nemám žádnou, která by vyčuhovala nad ostatní oblíbené.
117
pásm
pásm
Creative communication, 2004), Svět, který předtím nebyl (Dauphin, 2008),
Schůzka v lomu (Host, 2009) a Hora bez vrcholu (Dauphin, 2012), která má proza‑
ickou cestopisnou paralelu nazvanou Skotsko. Všední dny věčnosti (Akcent, 2012).
Pásma a dramatizace jeho textů uvedl Český rozhlas 3 Vltava.
Foto: Věra Mohylová
Básník a prozaik Slavomír Kudláček se narodil roku 1954 v Pardubicích.
Vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Praze, obor meliorací a vod‑
ního stavitelství. Žije v Pardubicích a pracuje jako památkář chrudim‑
ského regionu. Jeho básnickým debutem byla epická skladba Půlnoční
země ve sborníku Klíčení (Mladá fronta, 1985). Ve sborníku Prvovýstupy
(Kruh, 1989) pak publikoval rozsáhlejší básnickou skladbu Dům z kostí.
Následovaly knižní sbírky Hodina amulet (Mladá fronta, 1994), Balada
o Lovětínské rokli (vlastním nákladem pro hrad Lichnici, 1997), Jiná jména
(Ivo Železný, 1999), Zapomenutá noc (Host, 2001), Polesí v nebesích (MAXX
118
Básně Slavomíra Kudláčka jsou bytostně spjaté s krajinou, ať to je rodné Pardu‑
bicko nebo Skotská vrchovina. Krajina, příběh, vzpomínka vzájemně prorůstají,
komunikují spolu, vysílají signály, pro které jako by básník byl jen dějištěm, nevě‑
domým (či spíše podvědomým) hybatelem jejich transdukce, s pokorou, kázní,
ale někdy také s hořkostí, nesouhlasem. Nejpůsobivější jsou pro mne básně,
v kterých je intenzity dosaženo s minimem básnických konstrukcí či slovní meta‑
fyziky. Básně, kdy je přijímán jednoduchý signál, či je dokonce teprve očekáván,
přivoláván: „Není tu nikoho, / kdo by dal znamení. / Tvář na veslici vplouvá.“ Básně,
kdy se metafyzické odehrává v napětí mezi ději, věcmi a subjektem autora, bez
velkých slov: „Dva dny ty věci doutnaly. / Dva dny se probouzeli / duchové koček, holubů
a slepic / ukrytí ve vzduchu zahrady. // Jinak tam nikdo nebyl. / Všechno se vlastně stalo
/ nějak dřív.“ Být prostředníkem, zachytit slovy to, co uniká, a o čem přesto, či
právě proto víme či tušíme, že je to podstatné. Zadržet mezi prsty vodu, která
chce ihned stéct zpátky, mimo dosah.
-pč-
119
pásm
///
DŮM
Stanu‑li se cizím,
suchým rákosím odejdu.
Ať se zdá,
že březnem holým a prázdným
zvíře bloudí v pláni,
Čas strhnout střechu,
spálit práh.
A dřevomorku do chléva.
Měsíc, jak lampa,
má pak plát,
než to zaroste kopřivami,
plaménkem plotním,
chvilkou neslyšnou…
kde čeká tolik zim
sečtených v poslední závěji.
(Hodina amulet, 1994)
Pak svolat slavnost hlíny,
neboť mrtví jsou s námi
a ručicemi mazlavými
se dobývají do krajiny!
A děti poslat spát!
Hrály si dlouho do léta.
120
121
ZÁTOKA
(Jejich čarování)
Někdo bdí.
Za stolem v kuchyni
poslouchá vteřiny.
Druhé (cyklické)
Léto,
včely pracují.
(červenec)
Čas plnit dřevem
dům.
(srpen)
Černý čáp
obejde paseku, mávne…
mizíme z dohledu.
(září)
Chladný déšť
pozve tě
nahoru do lesů…
(říjen)
Řeřavý popel
vyjeví tvář.
(listopad)
Plamen má
vyčesané vlasy.
(prosinec)
Ve sněhu a ledu
příčina otištěna.
(leden)
Daleko jsem se dívala,
viděla neviděla!
(únor)
Pod lampou můra.
Každého večera,
její stín na stěnách.
Není tu nikoho,
kdo by dal znamení.
Tvář na veslici vplouvá.
122
pásm
123
pásm
Voda mi pod rukama!
(březen)
Nad lesy brána.
(duben)
Do zeleného rána.
(květen)
Jinam.
(červen)
(Polesí v nebesích, 2004)
(Výstup na konec)
I
Párkrát se náhodou potkali
jako se stává, když se chce.
Několikátý den ho poprosí
ať ji o víkendu odveze k tátovi.
Jedou a zmizí v dešti.
Staví se v horském hotelu
a možná tam si všimnou
že co bylo, je pryč
špičky smrků se ztrácejí
v šeru a mlze za okny.
Padne několik překvapených
a překvapivých slov a pohledů.
Jedou dál, vedeni kontrolkou
mlhovek na palubní desce.
(Svět, který předtím nebyl, 2008)
124
125
(Mezihoří)
IV
Odkud se bere
na dlouhém jarním nebi
stále mrak, ptáci a
kde se vzal tenhle svět
rosou jakoby
vždy připravený na zítra
krásný a stále marný
pokud jde o podstatu věci?
Kde se tu vzali? Jako vždy
se tu vezme, co je z kořene
a mízy hnané
holým rozhraním
před chvílí ještě cizích
planet.
Jak se to vezme
kde se tu vezme…
v rozlehlém kraji líných řek.
126
pásm
Obraz
Kola opřena o plot u hospody
za polem u města
ve stínu jasanů a lip.
Vidění dovnitř trávy
nehlučná slunce tříšť.
Mluva jen teď a tady.
Konstrukce vzduchu, rozpjatá
vysoko nad modrým
povrchem lužních lesů v dáli.
(Svět, který předtím nebyl, 2008)
127
pásm
AUTODAFÉ VE STRÁŽI N. N.
TRAŤ
Pálil jsem dřevomorku
v jámě na zahradě.
Všechno ze staré kůlny vynosil
nakonec starou kůlnu.
Hřebíky zimního soumraku
zatlučené do mraků.
Dva dny ty věci doutnaly.
Dva dny se probouzeli
duchové koček, holubů a slepic
ukrytí ve vzduchu zahrady.
Věci odnesené k lesům
– kde jsou?
Cesta z Havlíčkova Brodu.
Jedna na osobu.
(Schůzka v lomu, 2009)
Jinak tam nikdo nebyl.
Všechno se vlastně stalo
nějak dřív.
(Schůzka v lomu, 2009)
128
129
pásm
BEN CRUACHAN
GAELIC
Zločiny srdce, jeho
zrady, vraždy a tyranie
spáchej jinde. Tady
ti ale vylijí temné
jezero k nohám a usvědčí tě
strachem z odplaty. Ovce
se ti pokusí zavázat oči
odrůstající vlnou. V cárech
ji budou upouštět v sutích.
Spasíš se útěkem
na vrchol hory.
Je to všechno, co umíš.
Nejsem už třetí měsíc schopný
uklidit ze stolu pár škeblí.
Nic nedělám, o ničem nepřemýšlím.
Raději sedím a pohrávám si s mapou
a zvukem slov jako Ardnamurchan
Rúbh an Dúnain, Sgeir Mhór.
Ticho a na stole pár škeblí.
(Hora bez vrcholu, 2012)
(Hora bez vrcholu, 2012)
130
131
ZÁVĚSY Z IKEY
PŘÍTELI, BRATŘE, KOCOURE
Toulám se jako nezadržitelně mrtvý pes,
který má štěstí, které mu nenáleží.
Schovej mne hluboko, noci,
v hodinách, kdy na mé závěsy
s losy, vlky a ptáky
padá prach a světlo měsíce.
Mezi vším mnohaletým štěstím
jsem tajně sestavil peklo
z původně nesouvislých věcí.
Odpočítávám hodiny a dny,
brambory neomezeného prázdna
za těmi závěsy s losy osudu,
s vlky volného volání
a věrně slepými ptáky.
pásm
Hledám moderní výraz pro to slovo,
za které by se doba nemusela stydět,
ale nacházím jenom kvanta opisů.
Peklo je zaujatý vhled
do soustředěných pochybení na okraj
ztráty milovaných, domova, perspektiv.
Zvedá se jako hory za obzory.
Peklo je ovšem také
válka, vězení, vraždy, vteřiny
před katastrofou. Kdo nemá jedno,
má druhé. Rozplétá se mi
na tváři lehký smích.
Příteli, bratře, kocoure.
132
133
134
TAJNÝ DOPIS
ODSUN
Zůstávám v lásce jako v lese,
v kterém bych za menších okolností
nikdy nezabloudil. Jsi má M.,
co jsem na žebřiňáčku tahal
po polních cestách vysokými dny.
Kolečka skřípala v písku a kamení.
Jsou dny, kdy ze své
povšechné minulosti nevyberu
jedinou určující vzpomínku.
Funkce jsou zanesené.
Vstupy nemají výstupy.
Obraz uniká k očistnému ráji.
Jsou dny, kdy stojím
nad minulostí odevzdaně
a přijímám ji v bezhlavé
tumbě, vypravené k odsunu.
Večerní procesy dějů v oblacích
mi neprošly. Sečteno, ztraceno,
jenom některé noci jsou očistné.
Když se na malou chvíli soustředím,
bolest potáhne věží.
Zůstávám v lásce jako v přiznání.
pásm
135
136
pásm
POUHÁ PROCHÁZKA
KOUPELNA NEZVĚSTNÝCH
Zůstalo za námi poloprázdno a ulice,
napsané písmeny na sklo.
Bylo slyšet křik cikánky
třetí generace bujení.
Eternit okolí pod zámkem
vypovídal loajalitu.
Vysílal po vodě
sirky vstříc náhodě.
Všechno jsme museli dát
za prostý průchod dimenzí,
za pouhou procházku.
Doba si bude, ať budeš třtinou
nebo dubem. Doba je
samodějná a vždycky
nesená nadějí i strachem.
Vyrůstá ze zárodků omylů,
které ji sežerou. Děje se
ve stínech na stěně.
Člověk se děje v době
jako v koupelně nezvěstných.
Ve zprávách jsou jen šprochy.
Skutečnost žije neznámým
způsobem růstu, neosvícena,
jak ryba v hluboké vodě.
Jako kapr na černo.
137
138
pásm
MODRÝ PODZIM
O VODĚ
Vidíš ho modrý chodit po polích,
přebírat správu nad lesy,
měřit poplužní spravedlnost
od konce stébel
po horkovzdušnou naději.
Nabírá vodu.
To byl úhlavní pocit,
než ji odvezli do nemocnice.
Jako by dělala rukama,
které úplně nezvládala,
zbytečné pohyby
a nabírala do nich vodu.
Voda stékala
ihned zpátky.
139
NÁVRAT DO RYCHLEBSKÝCH HOR
(Dodatek č. 1 k Půlnoční zemi)
pásm
Černé podvečery v domku pod
Jánským Vrchem, v předpolí
Rychlebských hor. Listopad 2011.
Buněčná diaspora přeživších.
Vždycky tu bývala pevná tma.
Bude potřeba znovu vyměřit
prostor dnů, který se
zakřivuje a bortí, jako by
dosáhl rychlosti opuštění.
Bude potřeba znovu vytyčit
cesty do noci a na nich vytrvat.
140
141
motá
Jang Ťien‑li (Yang Jianli) (楊建利)
Narozen roku 1963 v Šan‑tungu. Významný čínský disident. Účastník legendárního protestu na
pekingském náměstí Nebeského klidu (1989), v roce 2002 byl za svoji politickou činnost uvězněn.
Pod tlakem amerických politiků byl v roce 2007 propuštěn a poté emigroval do USA. V roce 2011 se
v Praze zúčastnil summitu bojovníků za lidská práva Forum 2000. Bližší informace jsou dostupné
na stránkách www.yangjianli.com.
V nepravidelné rubrice Moták chceme
představovat tvorbu současných či již
zemřelých politických vězňů nebo disidentů.
Jang Ťien‑li
Básně z vězení
Z čínštiny přeložila Zuzana Li
1
2
poháněn pravdou, nevím, jak dál
rozrušen krásou, nevím, jak dál
vyděšen strachem, nevím, jak dál
povzbuzen sny, nevím, jak dál
pokoušen závistí, nevím, jak dál
dojat city, nevím, jak dál
obdivován zrcadlem, nevím, jak dál
polichocen růží, nevím, jak dál
včerejšek a dnešek polapily do svých osidel noc
čas a prostor polapily do svých osidel předsudky
ty a ti druzí jste polapili do svých osidel samotu
život a smrt se spřáhly se stářím
ochromen neústupností sobectví, nevím, jak dál
ochromen horlivostí povahy, nevím, jak dál
ochromen halasem slávy, nevím, jak dál
ochromen klidem samoty, nevím, jak dál
ochromen zmatkem z rozpaků, nevím, jak dál
ochromen trpělivostí Boha, nevím, jak dál
já opravdu nevím, jak dál
noc ukrojila dnešku
předsudky ukrojily prostoru
samota ukrojila z těch druhých
stáří ukrojilo smrti
koncem února 2003
říjen 2002
142
143
motá
3
dospívání opustilo dětství
kroky ve vytrácejícím se volání
někdy rychle, jindy pomalu
dětství v záměrném ohlédnutí dospělosti
je už jen příběhem dokonce
příběhem těch druhých
zralost upřeně hledí na stáří, dálka
je, nebo není?
stáří s odporem vzhlíží k zralosti
už nic neskrývá
pohled zralosti v jasu
zastřeném stárnutím poletuje
kdybych potěžkal budoucí bohatství
kdybych nastřádal minulé lítosti
za temné noci, kdy se jedno kdyby smění za druhé
mne včera zaprodalo
zítřku, až slunce
zanechá na mé tváři novou stopu
oficiálně je vyměním
21. srpna 2003
144
145
fotogaleri
Terezie Foldynová
Qua vadis, Miasto żywe
Terezie Foldynová se narodila v Ostravě v roce 1985. Studuje na Ostrav‑
ské univerzitě český jazyk a literaturu a na téže škole v ateliéru Michala
Kalhouse tvůrčí fotografii. Ve své tvorbě dává přednost černobílé foto‑
grafii. Publikovala v Hostu, Protimluvu a v Opičí revue. Ve volném čase
také píše poezii a krátké povídky.
146
147
148
149
150
151
152
153
154
155
LZE OHÝBAT ČAS?
U fotografií, stejně jako v kterémkoliv jiném umění, je nutné ptát se, co se snaží
umělec sdělit. U fotografie je záludnost o to větší, a také o to lákavější, že je nám
autorem předložen výsek reálného světa a tento výsek je metaforou onoho sdě‑
lení, oné autorské intence. Svorníkem dvou Tereziiných cyklů, které zde před‑
stavujeme, je téma času a snad i otázka – lze čas ohýbat?
Cyklus Qua vadis je rovný jako upřímně podaná ruka – čas je zde jasně a stej‑
ně upřímně vymezen – od–do; přičemž tuto pevnou a všudypřítomnou vertiká‑
lu protíná horizontála jako na Kristově kříži. To je ono „teď“, vždyť jak je ta řeka
neuchopitelná, jak je stín pomíjivý! Čas nám vyměřený je konstantně narušo‑
ván, ohmatáván. Právě proto ten příznačný posun transcendentální otázky Quo
vadis: nikoli kam kráčíš, ale kudy kráčíš, člověče?!
Cyklus Miasto żywe tematizuje právě to, jak se snažíme čas obelhat, jak ho
pokoušíme, ale též jak tu po nás nevědomky navzdory snahám času cosi zbude,
často cosi marného – jako vypálený zůstane obrys auta ve sněhu, odložená igeli‑
tová taška a v ní použité věci hledí na zamalovaný kus zdi, na níž někdy bylo něco
sděleno. Vymazalo se ono sdělení přemalováním? Naopak, zdůraznilo se a záro‑
veň nabylo na neklidu! Jakýsi pytel zlomený vpůli jako vůle opilého muže. Vše
tu jaksi marně, zbytečně zbylo, ale právě proto je to město živé, stále je tu ještě
něco, co po nás zůstane.
A poslední důležitá věc – všimněte si, jak se Terezie dívá objektivem – dolů!
Pod nohama se jí plete had času a života. Ne nadarmo hledá vertikálu, o niž by se
mohla opřít, ne nadarmo jakoby se svislými rameny a posmutnělou hlavou hle‑
dá ještě cosi, co tu po sobě zanecháme, a kdosi si to jasnozřivě uvědomí, nebo to
alespoň spatří.
Roman Polách
156
157
welesův výtrarní
zdí a rozkrýval pod vrstvou prachu a tlení nějaké dávné symboly a archetypální
znaky, sugestivní ve své neotesanosti.
Plující zaseklé kry
střenky
ostny, oči
trny, srdce
kosti, klíny
otvory, studny
šémy, obruče.
Prvotní písmena,
stavby, šémy
aneb Chotěbořský vytrvalec LD
Dvě poznámky ke grafikám a ilustracím Luboše Drtiny
I
Grafické listy Luboše Drtiny připomínají na první přiblížení malé archi‑
tektury, sklepní labyrinty, půdorysy kultických staveb, údy nějakých pra‑
dávných tvorů, ingoty rozžhavené ve výhni doběla a otloukané kladivy,
zkroucené kmeny a větve tisíciletých oliv. Hmotné, tělnaté, a přece plující,
odpoutány od gravitace, v jakémsi tajemném prostoru. Jako kdyby trosky
hradu Lichnice, které Luboš vídal v dětství vznášet se za jeho rodným
městem na hřbetu Železných hor, vytrhla nějaká magická síla a vynesla do
nových konfigurací a mírně prosvětlila nachem soumračné záře.
Stejně tak mohou Drtinovy grafické zkratky připomínat prvotní pís‑
mena a slova, výkřiky, zvolání, zaklínání, zaříkávání, torza kultických
předmětů a šifer. Jako kdyby grafik seškrabával omítku ze starozákonních
158
Ale nejvíce ze všeho mi Drtinovy grafické listy přibližují stavy lidského nitra.
Bloudivé hledání. Svíravé úzkosti, průchody temnou nocí, závaly s vyhaslými
kahany i náhlá úlevná, zázračná prosvětlení. Jiný grafik z Vysočiny, Bohuslav
Reynek, o tom píše v jedné své básni: „Kam jdeme – nevíme.“
II
JAK POVSTALA MÁ KNÍŽKA BODLA STÍNU DO HRUDNÍHO KOŠE?
Píše se rok 1972. Jistý dvouletý MD si hraje na vysočinské hromadě písku se zed‑
nickou lžící a kyblíčkem. O kousek dále, na havlíčkobrodském atletickém sta‑
dióně, právě sprintují v trenclích a s čísly na hrudi jedenáctiletý ledečský běžec
a nejrychlejší chlapec Východočeského kraje Jiří Bašta a desetiletý chotěbořský
vytrvalec Luboš Drtina. Bašta vítězí a stává se okresním přeborníkem. Jeho trenér
Cikán se raduje. Luboš Drtina odhazuje číslo. Jistému MD se na pískovišti právě
podařilo postavit z bábovek pískovou věž a úžas ho navštívil.
Uřícený Jirka Bašta a Luboš Drtina ještě na atletickém stadiónu skáčou do
dálky – nu do písku, chcete‑li. Dvouletý MD je v krátkém okamžiku překvapen –
písková věž se mu hroutí, někdo mu do ní skočil. Jsou to doskočivší mladí atleti
z Ledče a Chotěboře. MD se dává do pláče. Jedenáctiletý Jirka Bašta a desetiletý
Luboš Drtina ho hladí po vláskách a utěšují: „Nebul, harante, postavíme ti novou
stavbičku.“ MD se utišil a přikývl.
Uplynulo několik let – Luboš Drtina se stává žákem pražské střední grafic‑
ké školy, a koho to nepotkává na internátě – onoho vysočinského sprinterského
159
přeborníka Jirku Baštu. Stávají se z nich spolužáci, kamarádi. Už neběhají, ale
kreslí a malují a pijí pivo a kouří. Zato z MD se zatím stává sportovec, jezdí
závodně na kole, je bojovným abstinentem nekuřákem a pokouší se dohnat čas.
A jednou, na konci osmdesátých let, skutečně v Ledči dohání Jirku Baštu, který
právě sochá do pískovce a vzápětí se v tehdejší Galerii mladých v Praze setkává
i s Lubošem Drtinou.
A pak se stane něco nečekaného – dva vysočinští přeborníci poznávají
v mladším vysočinském chasníkovi onoho malého chlapečka, kterému skočili do
pískových báboviček, rozpomínají se na svůj dávný slib: „Nebul, harante, posta‑
víme ti novou stavbičku“, a tak se zrodila dnešní knížka. Bašta dodává hliníkové
objekty a Drtina je převtěluje v ilustrace, typograficky knížku upravuje a vydává.
A pak i soutěž o nejkrásnější knížku vyhrává.
Miloš Doležal
160
161
Přeložila Zlata Kufnerová
Jakob van Hoddis (1887 – 1942, vlastním jménem Hans Davidsohn)
patří spolu s Georgem Traklem, Georgem Heymem a Ernstem Stadle‑
rem k nejvýznamnějším představitelům německojazyčného literárního
expresionismu. Narodil se v rodině berlínského lékaře, začal studovat
architekturu, poté přešel na klasickou filologii, ale literatura ho zaujala
natolik, že studia přerušil a zahájil literární dráhu. Ze své básnické tvorby
recitoval v berlínském Novém klubu a Neopatetickém kabaretu a pub‑
likoval v časopisech Die Aktion a Die Fackel. Za života mu vyšlo jediné
samostatné knižní vydání básní pod titulem Weltende (Konec světa)
v roce 1918, básničtí současníci si ho však cenili nejen v Německu, ale i ve
Francii, kde první překlad z jeho poezie pořídil v roce 1922 Louis Ara‑
gon; André Breton zařadil v roce 1939 některé jeho básně do Anthologie de
l’Humeur noir (Antologie černého humoru). Kvůli zhoršující se schizofre‑
nii býval od roku 1914 občas v soukromé nebo ústavní péči, od roku 1933
pak trvale v židovské léčebně pro duševně choré u Mohuče a odtamtud
ho nacisté 30. dubna 1942 s ostatními pacienty i ošetřovateli deportovali
do Polska; v květnu nebo červnu byl zavražděn v Sobiboru. Veškerá Hod‑
disova dochovaná literární pozůstalost byla vydána v Německu poprvé až
162
163
překladatelská hu
překladatelská hu
Jakob van Hoddis
v roce 1987. Několik ukázek z jeho díla vyšlo česky v antologii Haló, je tady vichr –
vichřice! v překladu Ludvíka Kundery (Československý spisovatel, 1969) a v anto‑
logii Držíce v drzých držkách cigarety v překladu Radka Malého (BB art, 2007).
Jakob van Hoddis
164
DER TRÄUMENDE
An Kay Heinrich Nebel
SNÍLEK
Kayi Heinrichu Nebelovi
Blaugrüne Nacht, die stummen Farben glimmen.
Ist er bedroht vom roten Strahl der Speere
Und rohen Panzern? Ziehen hier Satans Heere?
Die gelben Flecke, die im Schatten schwimmen,
Sind Augen wesenloser großer Pferde.
Sein Leib ist nackt und bleich und ohne Wehre.
Ein fades Rosa eitert aus der Erde.
Modrozelená noc němými barvami bují.
Snad rudý paprsek kopí ho ohrožuje,
pancíře hrubé? Satanské vojsko sem připutuje?
Žlutavé skvrny, jež stínem plují,
jsou oči obrovských nehmotných koní.
A bezbranný snílek nahý tu je.
Fádní růž jako hnis půda teď roní.
165
překladatelská hu
Jakob van Hoddis
Jakob van Hoddis
166
DIE STADT
MĚSTO
Ich sah den Mond und des ägäischen
Grausamen Meeres tausendfachen Pomp,
All meine Pfade rangen mit der Nacht.
Viděl jsem měsíc, tisícerou pompu
krutého moře v Egeji,
všechny mé cesty zápolily s nocí.
Doch sieben Fackeln waren mein Geleit
Durch Wolken glühend, jedem Sieg bereit.
Však sedm pochodní mě mělo pod ochranu vzít,
ty plály mezi mraky, hotovy zvítězit.
„Darf ich dem Nichts erliegen, darf mich quälen
Der Städte weiten Städte böser Wind?
Da ich zerbrach den öden Tag des Lebens!“
„Smím se vzdát nicotě, smí mě snad trýznit
zlý vichr předalekých měst?
Prázdný den života mi tady ztroskotal!“
Verschollene Fahrten! Eure Siege sind
Zu lange schon verflacht. Ah! helle Flöten
Und Geigen tönen meinen Gram vergebens.
Ztracené plavby! Vítězství vašich cest
již dávno pohasla. Ach, zvučné flétny
s houslemi se marně snaží přehlušit můj žal.
167
překladatelská hu
Jakob van Hoddis
Jakob van Hoddis
168
DER MORGEN DES PHILOSOPHEN
FILOZOFOVO RÁNO
Er spricht: „Nicht ängstlich an Gestanden
Auf offenem Meere will ich baden
(Ha! der Vergleich ist ein gewagter!):
Ich werde frei vom Frohen der Zeiten
Zum kosmisch‑schöpferischen schreiten.“ –
(Kosmisch, sagt er.)
Er wandelt kühn um seinen Tisch, er wandelt schon
Die ganze Nacht
Wohl in dem gelben Lampenlicht
Das jetzt am blauen Tag zerbricht.
(Die ganze Nacht hat er umgebracht!
So ein Kerl!)
Praví: „Nechci se ustrašeně cákat
u břehu. Chci v širém moři plavat
(ha, to je vskutku smělé!):
Oprostím se od otročiny časů
a půjdu ke kosmicky tvůrčím kvasům.“ –
(Kosmicky, říká nabubřele.)
Odvážně kolem stolu putuje
už celou noc a nechce se mu spát.
Cítí se dobře v žlutém světle lampy,
po němž teď modravý den chamtí.
(Celou noc zdolal!
To je kabrňák!)
169
překladatelská hu
Jakob van Hoddis
Jakob van Hoddis
170
DER FREUND
PŘÍTEL
Ich stieß den Dolch ihm in die Eingeweide –
Am Boden standen blanke Pfützen Blut.
Eh war noch Lärm, jetzt hüllt uns Schweigen beide.
Ich staunte wie ein Kind. Denn von der Wut
Des Suchens nach verlorenen Paradiesen
War jede Kunde tot. Der Mittag dehnte
Sich selig auf der Höfe kahlen Fliesen.
Gewaltig war der Tag, wie ihn sein toter Freund ersehnte.
Zarazil jsem mu dýku do útrob –
na zemi rozlily se kalužiny krve.
Rámus tu byl, teď oba mlčíme jak hrob.
Zíral jsem s údivem. Vždyť po zlosti, jež prve
mě uchvátila při hledání rájů ztracených,
nebylo potuchy. Polední čas se v ticho pohroužil,
blaženě dlel na holých dlaždicích.
Báječný den, jaký si mrtvý přítel vytoužil.
171
překladatelská hu
Jakob van Hoddis
Jakob van Hoddis
172
KLAGE
ŽALOBA
Wird denn die Sonne alle Träume morden,
Die blassen Kinder meiner Lustreviere?
Die Tage sind so still und grell geworden
Erfüllung lockt mit wolkigen Gesichter.
Mich packt die Angst, daß ich mein Heil verliere.
Zavraždí snad slunce všechny sny,
ta bledá dítka rozkoší mých znectí?
Dny se staly tiše pestrými.
K naplnění láká oblačná tvář mnohá,
strach mě jímá, že ztrácím své štěstí.
Wie wenn ich ginge, meinen Gott zu richten.
Jako bych šel soudit svého Boha.
173
překladatelská hu
Jakob van Hoddis
Jakob van Hoddis
174
ZWEIFEL
POCHYBNOST
Da diese Nächte uns nur Morgen sind
Für Feuertage, die wir nicht erkennen,
Darf ich in trüber Luft, als blödes Kind,
Verängstigt noch um Liebesstunden flennen.
Protože tyto noci jsou nám pouze ránem
ohnivých dní, jež dosud neznáme,
smím jako hloupé dítě v chmurném vzduchu kalném
bázlivě naříkat pro chvíle milostné.
Schon zucken Stadt und Meer vor Himmelssöhnen,
Die ihre ersten Zornespfeile senden,
Im Lampenlicht schon Helle; dieses Dröhnen
Verlorener Nächte spricht von Mittagsbränden.
Město i moře chvějí se před nebeskými syny,
ti vysílají první šípy hněvu, nesvárů,
ve světle lamp je jas; a toto hřmění
ztracených nocí je zvěstí denních požárů.
175
překladatelská hu
Jakob van Hoddis
Jakob van Hoddis
176
PERSEUS
PERSEUS
Kaum flammt das Schwert an der Meduse Lager
Sie liegt und schläft in felsen‑schwerer Nacht.
Wie Blumen fühl ich ihre kühlen Haare.
Es zuckt die Hand – und hat die Tat vollbracht.
Sotva zaplane meč u lože Medúsina,
kde spí za noci těžké jako skála.
Chladné vlasy jsou jako kapradina.
Ruka se pohne – dílo vykonala.
Ich habe Andromedens Leib erfahren
Und ihrer Seele zitterndes Erleben.
Doch nie durchzuckte so mich starres Beben
Wie jene die der Gorgo Haupt gewahren.
Poznal jsem Andromedu, dceru Kéfeovu
s tělem i duší plnou rozechvění.
Nikdy jsem nezažil však větší rozčilení,
než když jsem spatřil Gorgoninu hlavu.
Nie werde ich das hohe Haupt betrachten,
Das ich vom Rumpf getrennt mit schödem Streiche –
Es ist der Tod der grüngeschuppten Drachen
Und Schwert und Szepter über alle Reiche.
Už nikdy nechci spatřit hlavu sťatou zbraní,
již trupu odňal jsem v ohavném spolčení –
je to smrt strašných šupinatých saní,
žezlo a meč nad všemi říšemi.
Und darf ich nie Dich, bleiches Haupt erschauen –
Das jeden Ruhm mir gab und jähe Schätze?
Bei jedem Mahle wo die Gier ich letze
Da fleht die Gier nach Deinem Todesgrauen.
Už nikdy nesmím tě, ty bledá hlavo, zřít,
tebe, která jsi mi dala poklady a slávu?
Kdykoli žádostivě hltám stravu,
po smrtelném tvém strachu musím zatoužit.
177
překladatelská hu
Jakob van Hoddis
Jakob van Hoddis
178
/ / /
/ / /
Der Frühling kam. Der Liebe Blütenfahne
Umschlang bei Nacht der Berge graues Haupt.
Du zogst durch Nacht im weißen Mondeskahne
Vom Sternenwahn betrunken und bestaubt.
Přišlo k nám jaro. Šedou hlavu kopce
za noci s láskou objímal háv květů jako sen.
Nocí jsi plul v bílé měsíční loďce
opojen kouzlem hvězd a také zaprášen.
Der Sommer heut mit siegenden Standarten
Umfllammt dir Haus und Garten, prachtumlaubt.
Jetzt lallt dein Mund: „Wo sind die Kinderfahrten,
Die sternenkühlen? Wo vom Gott geraubt?“
Léto s vlajkami vítězství dnes plane
kol domu v kráse listoví ze všech svých sil.
Teď žvatláš: „Kde jsou dětské jízdy milované,
tak hvězdně chladné? Bůh je uloupil?“
179
překladatelská hu
Jakob van Hoddis
Jakob van Hoddis
180
SIRENENRAUB
ÚNOS SIRÉNY
Geschuppte Schwänze dringen aus dem Teiche
– Dir flogen goldne Fische ins Gesicht –
Und ein paar üppig blonde Arme reichen
Dir aus dem Teich ein frisches Festgedicht.
Ohony plné šupin se derou z rybníka
– a do tváře ti zlaté rybky vylétnou –,
pár rukou buclatých tě postříká,
když z vody podávají báseň oslavnou.
Der Rockschoß flattert dir vor lauter Ängsten
Weil du ein unbeholfner Dichter bist.
Du ziehst den Wunderlaub heraus und schenkst’en
Dem Bettler, der am Wegesrande pißt.
Cíp kabátu se ti teď třese úděsem,
vždyť ty jsi neobratný básník, nejistý.
Vytáhneš sirénu, ten šupinatý zázrak, ven
a dáš ji žebráku, co močí u cesty.
Der trägt sie zu der schattenreichen Laube
Und faßt ihn um den schlanken Leib und lacht.
Du stehst und staunst. Was fehlte dir der Glaube,
Du hättest es nicht auch so gut gemacht.
Ten odnáší ji do stinného proutí,
se smíchem objímá to nejštíhlejší z těl.
Ty stojíš, zíráš. Víra se ti hroutí,
tak dobře bys to vůbec neuměl.
Dann setzt du die ermattete Sirene
Auf einen goldgeschnitzten Dichterthron
Und seufzt errötend: Der Glanz der Schuppenbeene
Ist meiner Strahlenliebe Minnelohn.
Pak na básnický zlatý trůn
sám posadíš sirénu znavenou
a povzdechneš si: Za mou lásku k snům
lesk šupin je mi odměnou.
181
překladatelská hu
Jakob van Hoddis
Vladimír Šrámek
(Vpěrjod!)
šramot
jich tu pěkná řádka, samí endemiti. Nafo‑
na soutok, kde se Černá s Bílou spojily
tit, zařadit, uchovat – tak zní přísaha učen‑
vjedno a dál už tekla k jihozápadu voda bez
cova. A Karel? Proč sem, na Zakarpatskou
přídavných jmen – prostě Tisa.
Ukrajinu, chtěl jet Karel? Sám přesně nevě‑
Karlův zrak však upoutalo něco jiného.
děl… Kvůli Eržice? Omrzel ho Západ, kde
Ženské na břehu praly a máchaly prádlo.
je – alespoň naoko – vše v pořádku? Chtěl
Klečely vyrovnané v řadě na dřevěném
se projít po širokorozchodné, kterou mu
molu, které – postaveno kolmo k břehu –
tloukli za mala do hlavy? Sám přesně nevě‑
trčelo do hlubších vod. Polovina žen srov‑
děl, ale těšil se sem…
nána na pravou, polovina na levou stranu.
K snídani jim Nastasja Ivanovna připravila
A zabíraly jak starověcí veslaři na římských
řídké bílé kafe, domácí chléb a marmeládu
galérách. Vesla nahradily špinavé košile,
z třešní, kterých stál za chalupou celý sad.
kalhoty a cíchy. Hou, hou, přistihl se Karel,
Karel automaticky naplnil útroby, protože
jak bezděky podlehl tomu pohybu, který se
v těchto polních podmínkách je dobře se
z paží přenášel na ramena, prohýbal záda
předjíst – člověk nikdy neví, kdy dá příště
a pod nabranými sukněmi končil v hydrau‑
něco do úst. A vyrazil – jen tak do neznáma!
lice kyčlí. Polknul naprázdno, sliny vyschly.
Minul poslední chalupu a scházel po pol‑
Svezl se ze srázu, přitahován silou, kterou
ňačce směrem do údolí. Cesta se párkrát
nemohl ovládnout. Jen jedno mu vadilo –
Ještě se ani nerozednilo, a Karel už stál u ok‑
každý si půjde po svém! Celý týden budeme
zatočila, a nebýt slunce, nevěděl by, zda
že každá z pradlen se prohýbá v jiném
na a lomcoval okenicemi. Zaboha nešly ote‑
spolu, ale nikdo nebude nikoho omezovat,
jde pořád na jih, nebo se vrací zpět. Cesta
rytmu a v opačném směru – takže výsledný
vřít: „Tady v tom smradu se opravdu nedá
budeme se míjet. Jen ráno u snídaně a ve‑
zmizela v lese a znovu se vynořila na kraji
efekt se rušil a molo nebylo s to se pohnout.
dejchat… A spát? – Vždyť si člověk celou noc
čer v hospodě – tedy, je‑li tam vůbec ně‑
rozkvetlých luk. A pak najednou prudce
Karel vstoupil na molo. Ženské se otočily,
připadá jako na noční směně u katru. Hlav‑
jaká.“ Protože motivaci k cestě za Karpaty
dolů, a Karel zachytil z dálky smích. Ženský
ale vzápětí sklonily hlavy a pokračovaly
ně Olda, ten řezal široký fošny…“
měli každý jinou. Miloš chtěl prozkoumat
smích, uvědomil si téměř okamžitě a přikr‑
v dřině. Karel se rozkročil, vzepjal se jak na
Konečně se mu podařilo okenicí pohnout,
a zmapovat mizející stopy první republiky:
čil se. Dál postupoval obezřetně jak krema‑
kapitánském můstku a zavelel: „Vpěrjod!
panty zakvílely a do místnosti vrazil čerstvý
školní budovy, obecní úřad – to všechno
ňonský lovec. Stoupl na ostroh a pod sebou
Adin, dva…,“ a pokračoval dál jen jednodu‑
vzduch. A o několik minut později i prv‑
jim tady Masaryk vystavěl, aby to pak Stalin
uviděl příkře se svažující stráň. Ta končila
chým, rázným hou a hou. Ženské zabraly
ní světlo nového dne. Během několika mi‑
ukrad. Franta chtěl malovat. Lákaly ho holé
v řece. Tisa – uvědomil si Karel. Věděl, že
naráz a jedním směrem. A znovu. Molo
nut se pomnožilo tak, že Olda s Milošem
křivky karpatských vrchů, horizonty polá‑
poblíž Ráchivu protéká. Černá Tisa. A když
se dalo do pohybu. Utrhlo se od břehu
automaticky strčili hlavu pod deku a snaži‑
mané údolími, stráně zelenější než hladina
automaticky pohlédl po proudu, dohlédl
a mířilo doprostřed proudu…
li se ještě chvíli vzdorovat té nepříjemnos‑
zapomenutého rybníka hluboko v lesích.
ti – vstávání. A přitom je čekalo to, o čem
A Oldřich? Ten se chystal popíchat si ru‑
v brněnské hospodě snili celé jaro: „Chlapi,
ce o svou velkou vášeň – ostružiníky. Roste
182
183
recenz
recenze
TÁPAVÉ
HLEDÁNÍ
VÝRAZU
Ondřej Horák:
Dvořiště
DRUHÉ MĚSTO
Brno 2013
Známé a dnes již osvědčené nakla‑
datelství Druhé město se zřejmě roz‑
hodlo hledat nové autory, když při‑
stoupilo k vydání útlé knížky próz
Ondřeje Horáka (1976), někdejšího
sportovce, muže mnoha zaměstná‑
ní a mimo jiné i aktivního účastníka
literárního života (působil svého ča‑
su jako šéfredaktor literárního časo‑
pisu Tvar, a dokonce jako redaktor
Lidových a Hospodářských novin).
Očekávali bychom, že poměrně pes‑
trý běh života a jistá literární zkuše‑
nost by mohly vytvořit předpoklady
pro vznik povídek, v nichž by nalezlo
výraz svěží a objevné vidění světa a ži‑
vota. Víceznačnost titulu jeho soubo‑
ru – Dvořiště – jako by naznačovala řa‑
du možností, jaké lze v názvu hledat:
mohl by to být lokální název, odka‑
zující k jihočeskému prostředí (Dol‑
ní Dvořiště je pohraniční stanice na
cestě do Rakouska), ale mohl by to
být také rafinovaný odkaz k etymolo‑
gickému zázemí slova – výraz „dvoři‑
ště“ souvisí se slovem dvůr označují‑
cím uzavřenou část prostoru, ale také,
historicky vzato, se vztahuje k dru‑
hotným významovým oblastem váza‑
ným na středověké společenské vazby
184
(královský dvůr); od nich lze odvo‑
dit i význam výrazů, jako jsou slova
„zdvořilý“, „dvorný“, v nichž se pro‑
mítá vazba na kultivované společen‑
ské prostředí a jeho vztahy podříze‑
né etiketě chování, a koneckonců i ke
způsobu navazování erotických vzta‑
hů ve významu „dvořit se“ ženě.
Kdybychom přistoupili na toto hle‑
disko, pak bychom mohli Horákovu
knížku chápat jako svým způsobem
ironické či blasfemické vidění života,
jaké se ve fikčním světě jeho povídek
promítá. Obsah totiž tvoří řada scé‑
nek, kde vystupují postavy mladých
lidí, kteří mají o dvornosti a zdvoři‑
losti velmi svérázné, respektive tak‑
řka nulové povědomí. Horák zvolil
pro většinu dialogů, v nichž zachycu‑
je mezilidské vztahy, podobu co mož‑
ná nejdrsnější a nejjednodušší řečové
stylizace, vyznačující se vulgárností
a primitivností příznačnou pro kon‑
takty lidí žijících na úrovni živočichů,
starajících se pouze o základní bio‑
logické potřeby – jídlo a sex. Není
náhodné (a souvisí to možná i s pra‑
covními zkušenostmi autora v ob‑
lasti gastronomie – podle údajů na
záložce spolupracoval i se známým
autorem televizních pořadů Pohl‑
reichem), že řada scének se odehrá‑
vá v restauraci a situačním rámcem je
objednávání pokrmů.
Nelze ovšem ponechat stranou ani
scénky, které působí zoufalým poci‑
tem prázdnoty a nudy (dokonce se
tu objeví i motiv sebevraždy), jenž
charakterizuje existenciální postoje
mladých lidí, mužů i žen, marně hledají‑
cích něco, čím by naplnili svůj život. Pře‑
ce však je to životní pocit odlišný od exis‑
tenciálních prvků, s jakými jsme se mohli
setkat v prózách šedesátých let u takové‑
ho Vladimíra Párala, Josefa Jedličky, Jiří‑
ho Hubače, Alexandra Klimenta ad. Tam
bylo možné najít pod slupkou zoufalství
vzdor vůči společenskému systému, jenž
dusil možnost svobodné seberealizace;
tenhle skrytý sociálněkritický osten není
v Horákových prózách příliš zřetelný, mi‑
mo jiné i proto, že protivník – společen‑
ské poměry – je složitější a záludnější než
totalitní režim před půl stoletím. Nicmé‑
ně sám pocit životní prázdnoty, jejž lze
vycítit z Horákových povídek, něco vy‑
povídá o krizové společenské situaci, kte‑
rá zase nemá až tak daleko k frázovitému
„bezčasí“ normalizace.
Formální stránce povídek by se dalo vy‑
tknout mnohé – nedotaženost point,
opakování postupů, místy křečovitá sna‑
ha po čtenářském efektu, plochost ver‑
bálních hříček – zkrátka řada nedostatků,
které u zkušeného literárního redaktora
nemile překvapí. Nicméně Horákův kniž‑
ní literární debut nakonec umožňuje za‑
chovat naději, že tápavé hledání vlastního
výrazu může v budoucnu dospět k hmata‑
telnějším výsledkům.
Aleš Haman
NEVTÍRAVÝ PŮVAB
KONZERVATIVNÍHO
MYŠLENÍ
Pavel Švanda:
O intelektuálovi, který
se necítí dobře
ATLANTIS
Brno 2012
Celým svým životem a svojí tvorbou po‑
dává v roce 1936 ve Znojmě narozený,
dlouho již v Brně žijící spisovatel, esejis‑
ta, redaktor a vysokoškolský pedagog (za
totality se ovšem „realizující“ v poněkud
jiných profesích) Pavel Švanda svědectví
myšlenkové konzistence, rozsáhlého inte‑
lektuálního potenciálu a také brilantního
vládnutí slovem.
Koneckonců se o všech těchto vlastnos‑
tech jeho spisování můžeme přesvědčit ta‑
ké v novém knižním souboru O intelektuá‑
lovi, který se necítí dobře. Řekněme rovnou,
že zde v textech rozličného zakotvení
žánrového (fejeton, esej, nesyžetová de‑
skriptivní próza, povídka‑črta) analyzuje
bytí člověka i řeči v takzvané postmoder‑
ní situaci. Tedy ve stavu značného rozky‑
vu hodnot a zmatení jazyků. Ve stavu, kdy
nepřesné myšlení a nepřesné užívání ter‑
mínů úzce spolu souvisí. Především však
v době, která se stydí za (v našem případě
anticko‑křesťanské) kořeny, z nichž ros‑
te: „už nejsme dětmi Božími, nýbrž přerostlou,
nadměrně rozmnoženou havětí v řídnoucím
zemském kožiše“. Činná a účinná víra je na‑
hrazována amalgámem věr a pověr.
Pavla Švandu tedy můžeme považovat za
konzervativního myslitele s občasnými pře‑
185
recenze
sahy k liberalismu. K nim můžeme počítat
vcelku optimistickou důvěru v další vývoj
(jemuž dává Švanda přednost před ucho‑
váváním stávajících pořádků nebo cestou
do minulosti), v demokratické mechanis‑
my společenského uspořádání (přičemž
mně by, přiznávám bez mučení, nevadilo
protnutí horizontality plebiscitu monar‑
chistickou vertikalitou Boží vůle a tradi‑
ce), včetně možná až příliš neproblematic‑
kého vnímání samotné demokracie (v níž
přece stále více lidí rozhoduje o stále více
stále sofistikovanějších problémech). Spí‑
še liberální, tady ovšem z důkladné analý‑
zy vycházející, je také Švandův pohled na
Mnichov 1938, jímž vlastně obhajuje Bene‑
šovo rozhodnutí nebojovat. Přiznejme, že
Švandovo velmi sugestivní podání scénáře
možného vývoje v případě, že bychom se
bránili, zasluhuje si pozornosti kontrafak‑
tuální historiografie a možná také histori‑
zující beletrie. A jsme‑li už u otázek, které
si zasluhují dalšího rozvedení, přiznejme,
že nemůžeme zcela a bezezbytku souhla‑
sit s tvrzením: „Stát je chápán jako dárce
blahobytu a bezpečí pro všechny, nikoliv
jako hlasatel ztělesnění národní ideje.“ –
Pro příklady, jimiž své pochybnosti dolo‑
žíme, nemusíme chodit na výbušný jih či
východ Evropy, ale docela dobře si vysta‑
číme s odstředivými tendencemi uvnitř tak
kulturních zemí, jako jsou Belgie, Velká
Británie, Španělsko, ale také Kanada. Ne‑
vím také, zda si můžeme blahopřát, jestli‑
že „dnešní nacionalismus je naštěstí intelektu‑
álně nenáročný a propagandisticky primitivní“.
– Bojím se totiž, že právě tím kopíruje
myšlenkovou úroveň svých potenciálních
vyznavačů.
186
S hledáním kořenů a zdrojů onoho naci‑
onalismu ocitáme se ovšem se Švandou
plně už na půdě myšlení konzervativní‑
ho, když nám autor přesvědčivě dokládá,
kterak světová válečná kataklyzmata XX.
století a zhoubné ideologie masového te‑
roru pramení z postosvíceneckých a raně
romantických kolektivistických ideolo‑
gií. Zároveň tak poukazuje na diskrepanci
mezi idealistickými počátky a velmi prag‑
matickými konci takových koncepcí.
Bytostně konzervativní je také hledání ces‑
ty ze zapeklitých problémů – jíž jest: „Obě‑
tavé přitakání životu, a především konkrétním
lidským existencím v jejich individuálních
podobách… vzít svůj osobní úděl na svá osob‑
ní ramena.“ Horské kázání a Isaiah Berlin
nás učí, jak důležité je „podstatné zakotvení
v naději“. A to v naději, která zcela a beze‑
zbytku není jen z tohoto světa. Důležitou
roli ve světě lidí podle Švandy sehrává ta‑
ké umění, „jeviště povyšující lidské osudy nad
perspektivu banality“. Od takového umění
ovšem Švanda vyžaduje vůli k transcen‑
denci, jíž rozhodně nedisponuje takzvaný
umělecký průmysl. Švandův myšlenkový
postup bychom mohli vymezit takto: od
věcí jevových k věcem systémovým. Pro‑
to se také nakonec od liberalismu výraz‑
ně odklání kritikou čapkovského civilis‑
mu, který (zatím spíše skrytě) „polemizuje
i s náboženským sebepochopením člověka“. To
však může vést k destrukci myšlenkové bá‑
ze euroatlantické civilizace.
Pochvalme také Švandův jazykový cit,
s nímž analyzuje významy slov skryté za
slovy: za příklad si vezměme onu důstoj‑
nou smrt, která se ovšemže náramně po‑
dobá té z konce Kafkova Procesu. Náš
autor umně pracuje s ironií; zde nikoliv
zbraní poražených (jiných zbraní nema‑
jících), ale vědoucích – a snažících se vě‑
ci podat tak, aby jim bylo možno co nej‑
lépe porozumět („Neztělesňuje inteligenci,
nýbrž chytrost.“). Při veškerém paradoxním
slučování zdánlivě protivných pojmů se
u Švandy objevuje snaha o výraz stejně ne‑
otřelý jako přiléhavý: „dráždivá zvetšelost,
nebezpečná všednost, změkčilá cílevědomost“.
Všimněme si také, jak z přesnosti vyjádře‑
ní u Švandy vyrůstá takořka existenciální
vize torza stromu zmítaného povodní a je‑
zem. Osvěživě komicky působí představa
Palackého s Jiráskem, jak skáčou křičíce:
„Kdo neskáče, není Čech!“
Za Švandovými řádky stojí navíc obzíravá
a myslivá (přečtené i viděné, zažité reflek‑
tující a navzájem vše konfrontující) sečtě‑
lost – skromně se skrývající (nevystavujíc
se na odiv) za řádky.
Velmi rád se podepisuji pod Švandovu ob‑
hajobu individuální lidské existence, lid‑
ského soukromí. Také já si umím „předsta‑
vit pouze spásu jednotlivého člověka“.
Dodávám tedy na závěr, že nevtíravého,
a přesto naléhavého hlasu Pavla Švandy je
nám zapotřebí obzvláště ve světě, který je
na útěku před Bohem – totiž před sebou
samým, svojí podstatou i svojí nadějí.
Ivo Harák
POEZIÍ PROTI
NETEČNOSTI
Milan Děžinský:
Tajný život
HOST
Brno 2012
Teprve svoji celkově pá‑
tou sbírku vydává Milan Děžinský (naroze‑
ný 1974 v Kyjově a v současnosti působící
v Roudnici nad Labem jako učitel angličti‑
ny), ale hned tři z nich byly nominovány na
cenu Magnesia Litera za poezii. – Tři? – Nu
ano, nominaci získal totiž také nejnověj‑
ší, v brněnském Hostu vydaný Tajný život.
Knížečka sice nerozsáhlá, nicméně bohatá.
Obvrstvená konotovanými významy, kul‑
turou a tradicí – nikoliv pouze domácí.
Děžinský je totiž hledajícím a objevují‑
cím překladatelem novější anglicky psa‑
né poezie (Dickinsonová, Norton, Da‑
we, Williams), z níž si vybírá především
autory zpochybňující bezprostřední, ne‑
komplikovaný vztah mezi pojmenováva‑
jícím a pojmenovávaným, autory, pro něž
se básnické slovo stává dobrodružstvím
a tvorba záměrnou poutí krajinou dosud
nepoznanou.
Poeta doctus tedy? Ztrácející spontánní
radost ze snování verše a píšící jenom pro
obeznámené? Pro mne daleko spíše zarpu‑
tilý hledač toho, co „se udrží a nepropadne“.
Který, pokud už se uchýlí k emblematizu‑
jícímu ornamentu, k jistému typu kraso‑
řeči („jako by se z prsou dral ošklivý květ“),
svede to hodit na dvorek záměrně nesa‑
lonními příměry a obrazy („ale bylo to, jako
by ti trhali bradavici“). Rytmus jeho básnic‑
ké řeči je rytmem povlovného vyprávění,
187
recenze
v němž se příběh zadírá do utkvělých ob‑
rázků: připomínajících jednotlivá zastave‑
ní Tarkovského autobiografických filmů.
Z přesného vidění se rodí přesnost po‑
jmenování, z té posléze subverzivní mno‑
hoznačnost, vrstvená proměnlivost patře‑
ného: „Vidím konečně můj dobrotivý pokoj, /
cítím vlhkou postel / a obludnou všednost.“ Pře‑
sah k obecněji platnému, drama a příběh
zůstávají na čtenáři. Zdánlivá autorova ne‑
tečnost umožňuje – ba vynucuje si – tako‑
vouto jeho spoluúčast. Rezignace na expli‑
citní výklad, interpretaci spočívá v tom, že
před – právě až čtenářovou – interpretací
stojí tu pohled autorův, jeho způsob do‑
teku věci. Ohledávající ony skryté význa‑
my, nebezpečí zatím schoulená pod povr‑
chem – jestli zapotřebí: spatřit je, vyjmout
z matečního louhu, pojmenovat „neopako‑
vatelnou omšelost dne“. S vědomím, že právě
takto se vytvářejí smysluplné paradoxy.
Nad básní Zašlý lesk alpaky a stříbra vzpo‑
meneš půvabu wernischovských antikvit;
u Děžinského se ovšem vždy jedná o věci do‑
týkané, žité a živoucí (proměňující se občas
v nás – jakož i my můžeme poklesnout na
pouhou věc). Potutelně promlouvající k na‑
ší samozřejmé zabydlenosti v rituálu přeží‑
vání: „Do okna vedle květináčů / někdo nastra‑
žil celer.“ – Aniž lze jen přibližně uhádnout
nějaký nadosobně platný smysl; natolik jsou
tyto věci tady, teď a právě pro nás. Zprávou
žádající si aktuálního výkladu. Věci, nebo ta‑
ké slova; za nimiž si věc zatím ještě nedoká‑
žeme v plnosti vybavit. Slova zatím tajem‑
ná jako zaklínadla. Krahujci. Umřeme, aniž
spatříme jimi pojmenovávané?
A pokud věci, tedy ve svém dění. Před‑
chozí i možný následující vývoj jsou uha‑
188
dovány z pevného bodu utkvělého času
(„Všechno se zastaví. / V cévách rostlin se klí‑
ží udivené ticho“) – film se stává fotografií.
Vzájemnou provázaností časových a pro‑
storových vztahů se tak Děžinský mimo‑
děk přibližuje poezii F. D. Mertha: „Dávno
je totéž co daleko / na té vypůjčené pláni.“
Všímat si hemžení netečných účastní‑
ků života znamená pro Děžinského bý‑
ti v něm až osudově účasten a rozlišovat,
hodnotit právě tím, že vedle sebe klademe
a spojujeme nesouvisející představy pro‑
to, abychom své recipienty nutili domýš‑
let naznačené, zaujímat stanovisko vlast‑
ní, dotvářet příběhy: neboť koneckonců
z života většiny bližních neznáme než prá‑
vě ony fotografie, z nichž se usilujeme re‑
konstruovat děj filmový.
Milan Děžinský je pro mne tedy básní‑
kem učeným, který život pulzující obna‑
ženou tkání svalů schraňuje a zachraňuje
v konkrétnosti představ; když ty přespří‑
liš abstraktivizované („Vzduch voní pamě‑
tí“) náhle zašustí papírem. A to i tehdy,
je‑li nasvícen fosforeskujícím, nazelena‑
lým svitem vizí surreálných (přítomných
zejména ve třetím oddíle sbírky): jimiž se
přírodní dění proměňuje v panoptikál‑
ní obraz bizarního hemžení lidského. Ty
nejpůsobivější z Děžinského představ jsou
pak stejně objevné jako překvapivé a při
bližším ohledání i velmi přesné: „Švestka
koncem listopadu / voní psím granulátem.“
My a věci. A nejsme nakonec pozřeni
právě těmi, jež (jen domněle) vlastníme,
ovládáme, používáme a spotřebováváme?
Co vlastně známe z jejich dění za naši‑
mi zády? Tajný život: jeden z mých bdě‑
lých snů je tento: Když a kam se nedívám,
kdosi rozebírá svět – opětovně vždy zno‑
vu sestavovaný před mýma očima; včetně
herců‑loutek. Ale co když se jednou oto‑
čím příliš rychle? A je tu přece také dru‑
há možnost: nejsem nakonec já pouhým
reprezentantem role či kulisou mezi těmi
opravdu žijícími? Slova jako kultura nebo
civilizace mohou označovat také jen ritu‑
alizovanou netečnost – oproti sémantizo‑
vaným rituálům takových Tuarégů.
Ach, jaká hrůza může být ukryta ve všed‑
nosti; začneme‑li chodit s otevřenýma oči‑
ma, a myslí. Vyjdeme‑li ze zažitých stereo‑
typů a domyslíme‑li možnosti slov i věcí
do důsledků, abychom viděné od zkuše‑
ností nacvičeného oddělili neprostupnou
zdí; abychom už nikdy nebyli klidní, jis‑
tí sami sebou, svými slovy a svými skutky.
Láskyplné objetí milenců totiž může zna‑
menat stejně úpěnlivou jako marnou sna‑
hu – každého zvlášť – „mít navrch“.
Ivo Harák
TAKY V KUPĚ
Petr Mikeš:
Dvojdomí
H&H
Praha 2012
Novinka Petra Mikeše
(1948) Dvojdomí, vyda‑
ná v básnické řadě nakladatelství H & H,
uvízne čtenáři každopádně v hlavě. Čím?
Především zvoleným žánrem, kterým je
miniatura: tři, pět, šest, sedm máloslov‑
ných veršů. Holá věta v několika řádcích.
Právě pro mistrovství, s nímž se Mikeš, ak‑
tivní celoživotně jako překladatel z ang‑
ličtiny, dokáže vyvarovat rubu této formy,
je třeba jeho knížku přivítat.
Tím rubem je banalita, fráze – co jiného?
Máloslovnost se může zvrtnout snadno
ve stylizovaný kýč. Jako třeba v Haiku in
memoriam Ivana Martina Jirouse: „Hospo‑
da Peron. / Nikdy už sem nepřijde / rozevlá‑
tý bard.“ Mikeš ale zůstává ve svých číslech
především u sebe. Vedle skromné formy
preferuje i jistou skromnost tematickou:
ohledává v textech jen to nejbližší, to dů‑
věrně známé ve svém životě, jako je žena,
dcera, dům, zahrada, přátelství, kniha –
anebo řeč, kterou se kniha píše. A jistě i ně‑
jaký ten nadosobní princip, zřejmě v bar‑
vách křesťanství.
A je tu patrný i odstup, reflexe, sebereflexe:
jednou si Mikeš pohraje s básní na maka‑
rónský způsob, jinde pointuje rýmovaným
vtipem, příbuzným často básnickým naivis‑
tům anebo stylizacím toho druhu. V sebe‑
reflexi se dá totiž rozpustit dočasně leccos.
Třeba smrt blízkých. Třeba i smrtelná ne‑
moc. Třeba i všeobecná marnost a vlastní
nicotnost. „Plevel / dusí zahradu. / Kéž bych
na jeho pletí / měl někdy náladu. / Je dobré /
hodnou dceru mít: / she will take / care of it.“
Mikešovy miniatury nemají v české poe‑
zii, jaká se pěstuje dneska, příliš blíženců.
Snad Miroslav Olšovský. Možná v někte‑
rých kusech Eugen Brikcius, Jiří Gold, Vít
Janota nebo Jan Suk. A pak poslední sbír‑
ka Josefa Kroutvora V kupě (2012). Texty
podobně ořezané na minimum. Podob‑
ná koncentrace myšlenky. Podobné sou‑
středění smutku i radosti na jedno mís‑
to. Podobný cit k řeči, kterou básník nejen
mluví, ale vlastně i žije. Podobný pocit, že
„všechno je v kupě“.
189
recenze
Před osmi lety na mě zapůsobil podobně
silně výběr z Mikešova díla Jen slova. Přes
tři dekády poezie na nějakých sedmde‑
sáti stránkách. Poundovská vůle vyhmát‑
nout „nejhlubší slovo“ je tu podaná jaksi
v protisměru, antipoundovsky. Proti roze‑
vlátým „cantos“ většinou mlčení. Básník je
k sobě maximálně kritický. Jeho novinka
má na osmdesát stran. Co přežije, až bu‑
de Petr Mikeš pořádat jednou v budoucnu
další antologii ze svého díla? Kolik míst‑
ností v barrandovsko‑hodolanském „dvoj‑
domí“ bude obyvatelných?
Radim Kopáč
OPRAVNA DUŠÍ
NEZAVÍRÁ
Martin Stöhr:
Smích ze snu
HOST, Edice ReX, sv. 13
Brno 2012
„Mladý jsem vešel do svobody
/ a dnes mám pocit hřbitova / před okny smut‑
ných duší / má vlast je bledá / plastová / bez
konce vrků plků a mlků / šoulání nicoty / www
svět / jsem básnil a dobásnil / jsem v síti / jsem
dead“ čteme v záhlaví čtvrté básnické sbírky
Smích ze snu Martina Stöhra. Ihned vyvstá‑
vá otázka, jaké deziluze či rozčarování ze
světa kolem i v sobě se ještě relativně mla‑
dý básník dobral a proč uvedl novou kni‑
hu právě poselstvím o konci básnění, ba
o konstatování smrti v síti. Navíc jako by
už toto předznamenání přinášelo trochu
jiný názor, tragičtější poetiku, odklánějící
se od běžného lyrického rutinérství a bás‑
nické nadprodukce, které nás v současnosti
190
zaplavují. Čím méně se poezie čte, tím víc
jako by po zemi chodilo bludných poetů…
A je třeba ptát se dál, jak se Smích ze snu
odlišuje od Stöhrových předchozích knih,
které evokovaly naději, že tento lyrik se
pohybuje v duchovním prostoru, který
ovšem kritika neprávem redukovala jen
na spirituální kontext a kolorit a na ozvě‑
nu jistě svůdných básnických jmen, jakými
jsou Bohuslav Reynek, Ivan Blatný, Ivan
Diviš nebo dokonce Karel Šiktanc, zmiňo‑
vaný recenzenty právě v souvislosti s po‑
slední sbírkou.
Stává se v českých kritických vodách a ba‑
žinách bohužel nežádaným stereotypem,
že se dílo toho kterého autora neustále po‑
rovnává s tvorbou básnických předchůdců
nebo současníků, nebo se vůči ní vymezu‑
je, ačkoli je taková snaha předem odsouze‑
na k nezdaru. Snad přežívá ještě jakýsi me‑
chanismus převzatý z minulého století, kdy
se umělci družili, vytvářeli skupiny a here‑
ze, hledali se navzájem a občas se i skuteč‑
ně potkávali. Současný stav básnické profese
vylučuje takové kolegiální kontakty už z to‑
ho prostého důvodu, že se do umění vnáší
intolerance, nezdravá soupeřivost, zkrátka
syndrom ustavičného zápasu a nevraživosti.
Stöhrův Smích ze snu má klasickou trojvě‑
tou kompozici. Střídají se zde básně psané
volným i vázaným veršem, ale především se
ustavičně v sítinách strof proměňuje atmo‑
sféra, takže vedle depresivních veršů se obje‑
vují verše villonovské nadsázky, verše všeli‑
jak polámané, pokřivené do grimas a skečů,
verše, jimž na pomyslnou tvář přiléhá tu
padnoucí, tu zase nešikovná maska. Je zjev‑
né, že toto maskování, skrývání, odívání do
mimikry je součástí autorovy strategie a ur‑
čité transformace jeho poetiky. Můžeme se
domýšlet, že je to rovněž obrana před ataku‑
jícím světem rozpadajícím se na atomy, třeš‑
tícím v předsmrtné křeči konce civilizace,
který je v dohlednu a jenž poezie jako prvá
ohlašuje nebo má diagnostikovat.
Před třemi roky vyšlo v Aluzi několik uká‑
zek předznamenávajících tuto knihu.
Když jsem je tehdy četl, měl jsem pocit se‑
vřenosti a výrazového purismu napovída‑
jícího, že básník už nehledá velká a pře‑
vratná témata, přestává křičet na poušti,
ale koncentruje se na běžný život, na
drobné každodenní situace, což potvr‑
zuje Smích ze snu například i v náznacích
jakýchsi barokních ozvuků a proklama‑
cí o tom, jak „malým světem je člověk“. Při‑
znám se, že ukázky uveřejněné v Aluzi se
mi jevily jako silnější právě onou úspor‑
ností a málomluvností a že jejich vřaze‑
ním do rozměrnějšího konvolutu trochu
utrpěly na kráse a významu, protože se
ocitly v blízkosti těch, v nichž autor expe‑
rimentuje s poetickou hrou, s významem
slov a jeho posouváním, s přesmyčkami
a rošádami, které vyvolávají možná chtě‑
nou, možná nežádoucí klaunskou náladu
a pitvořivost.
Co lze komikovi či klaunovi přičíst k dob‑
ru, nelze však prominout básníkovi. Proč
se do civilního tónu sbírky vloudily verše
à la thèse, nebo dokonce takové, jež vyvo‑
lávají představu nezávazného studentské‑
ho vtipkování? Má snad být častá a záměr‑
ná naivita, ba triviálnost kontrapunktem
ke sdělením s tíživým znamením? Proč je
nutné číst v jedné básni poněkud ploché
verše, že „hasičský sbor za setmění / vydal se
zde hasit / zapadající slunce“, když o něko‑
lik veršů dál zazní jasné: „a když člověk má /
jen ten hřbitov / a ty živly za oknem // chce se
mu domů…“?
Je tedy Stöhrova nová kniha dílem inkli‑
nujícím k tragismu, který se k nám začíná
prolamovat všemi skulinami, a právě pro‑
to ho básník odlehčuje poněkud strašidel‑
ným, nikoli jen úlevným „smíchem ze snu“?
Vysvětlení může být nietzschovské. Uva‑
dající nebo již umírající epochy budou
přece podle apokryfních výroků Zarathus‑
trových ohlášeny nejprve permanentním
smíchem. Teprve pak bude následovat ší‑
lenství mlčenlivosti, což není protimluv,
ale dokonce predestinovaný ideál.
Navzdory mnohým úskalím je Stöhrova
sbírka dílem dobrým, právě pro onen roz‑
por mezi tragikou a komikou, pro napětí
a rozpětí mezi smíchem a nářkem. Sympa‑
tickým rysem je rovněž přiznaná nejistota
z vytrácejících se orientačních bodů. A je
tu i žádoucí střípek naděje. Vždyť „opravna
duší nezavírá“, třebaže se k nám blíží poto‑
pa světa, v níž „ovčín plave“, „hoří hospoda“
a „vlny a vlci mne žerou“.
Jan Suk
TO ZASLECHNUTÉ
/ TO NADECHNUTÉ
CO CÍTÍŠ
Sylva Fischerová:
Mare
DRUHÉ MĚSTO
Brno 2013
Uvědomuji si, že porušuji literární subor‑
dinanci, protože o poezii, až na několik
nepochopitelných „nehod“, nepíšu. Jed‑
191
recenze
ním z důvodů je to, že se nechci účastnit
věštění ze stínů nebo z kávové sedliny ne‑
bo z oční duhovky, ostatně – vždycky je to
věštění. A používat k tomu nečestné způ‑
soby, tedy vytrhování několika slov z „ver‑
šové vazby“ a dokazování jimi čehokoliv,
co je třeba. Ale podstoupím to…
Tvorbu Sylvy Fischerové jsem nikdy ne‑
musel, Chvění závodních koní (1986) mnou
nezacloumalo. V roce 1994 jsem slíbil Vě‑
ře Paškové, dobrému duchu Tvaru, tehdy
čerstvého čtrnáctideníku, recenzi na tře‑
tí sbírku S. F. V podsvětním městě, ale nena‑
psal jsem nic. Přišla mi temná, blbá a v té
době jsem si myslel, že o blbých věcech se
psát nemá. Pak střih. Dlouhý. Ještě delší.
Autorčina „divná“ próza Evropa je jako žid‑
le Thonet, Amerika jako pravý úhel (2012),
neobyčejný text, který je reportáží, esejem
i zamilovanou romancí, mně rozstřelila
hlavu. Jak na pouti atomovou diabolkou.
Z ničeho nic. Tohle je „vono“. Když se mě
někdo zeptá, o co jde, tak řeknu: na mou
duši nevím, a ani se za to nestydím. Vím
jen, že to vibruje ve stejných kmitočtech
jako to, co mám teď v palici, že mě to dě‑
sí a zároveň uklidňuje, a hlavně že nemám
žádnou potřebu tomu přijít na kloub,
protože jsem zase po čase našel knížku,
která je šitá i pro mě.
Zde je třeba se zastavit u té „nepotřeby“
přicházet tomu na kloub. Pionýři pokro‑
ku, aby pochopili, jak stroj funguje, býva‑
li schopni rozložit mašinu na jednotlivé
součástky, zapamatovat si, co kam patří,
co bez čeho nemůže být, a zase to složit,
aniž by jim zůstal „nezařazen“ jediný šrou‑
bek. Dokonce při té rozborce a sborce už
uměli navrhnout zlepšení (buď činnos‑
192
ti, nebo zjednodušení). Literární analyti‑
ci se domnívají, že totéž funguje v případě
textu: rozebrat, označit, očíslovat, popsat,
složit. Zapsat. Jenže to bohudíky neplatí.
Netvrdím prosím, že se tak nemá činit, na‑
konec literární publicistika, literární kriti‑
ka má smysl jako samostatný obor, který je
reflexí, jeho výkon je v mnoha případech
taktéž literární. Tvrdím pouze, že výsle‑
dek je vždycky neurčitý. Tu více, tu mé‑
ně. Funkce stroje je rozpoznatelná. Zda
je rozpoznatelné, jak funguje text, to je
otázka za všechny body, co jsou na světě.
Necelý rok po „divné“ próze vydává stejné
nakladatelství autorčinu básnickou sbír‑
ku Mare, dva soubory označené římskými
číslicemi s podtituly zavinutými do kula‑
tých závorek „oranžové rybičky ve Vald‑
štejnské zahradě“ a „mare“. A je to tady za‑
se. Zase se mozek automaticky naladil na
stanici, sám ji našel. Jedna duše a dvě těla.
Prozaický text i sbírka tvoří spolu siamská
dvojčata, kterým sice žádná operace neu‑
škodí, ale jako „singl“ ztrácejí sílu.
Teď vybrat nějakou krátkou báseň, proto‑
že amputovaná delší by mě chodila strašit:
„Všecko, celý ten náklad dnů a nocí, / leží na
nakloněné rovině / a sesouvá se dolů / zastavo‑
ván vždycky na chvíli / drobnými pohyby a ne‑
souměrnými gesty, / tím, co až naposled vymizí
z paměti. / A my jedeme taky / jako na saních /
a držíme nad hlavou / každý svou / dřevěnou /
lžíci prázdnoty“ (Jako na saních).
Jestli si dobře pamatuji, kdysi dávno ve
velkém rozhovoru pro měsíčník Host Fi
scherová popsala psaní poezie jako roz‑
hovor s někým mimo nás, s b/Bohem,
a svoje „nerýmování“ vysvětlila tak, že kla‑
sická poezie funguje na vnitřních rýmech
a tempech a ono „láska / páska“ je vlastně
až věc novodobá (to musíme samozřejmě
brát s rezervou vzhledem k tomu, že pro‑
fesně se autorka zabývá literaturou, filo‑
zofií a náboženstvím starého Řecka). Obé
kvituji. Co je pak pro mě neobyčejně ob‑
divuhodné: že stále zůstává oním „osamě‑
lým běžcem“, jak kdysi nazval Petr A. Bílek
básníky začínající publikovat v osmdesá‑
tých letech. Potvrzením této „osamělos‑
ti“, což je pozitivní rys, je, že S. Fische‑
rová vstupuje do české literatury pouze
svou tvorbou, neúčastní se zde pravidel‑
ných povinných „vybíjených“ či jiných ob‑
líbených kolektivních her nebo projektů,
v nichž figuruje sousloví „literární život“.
Jenže – proč tady vlastně píšu o sbírce, ke
které nemám co říct? Právě proto. Aby as‑
poň jednou nebyla uveřejněna „recenze“,
v níž bude cokoliv dokazováno vyprepa‑
rováním jednoho řádku básně a tento řá‑
dek bude hnán, spolu s dalšími nešťastný‑
mi řádky, které to taky postihlo, do arény,
abychom si na něj/ně posvítili. Aby ně‑
jaký recenzent, který to myslí zcela urči‑
tě dobře, dokázal tímto oderváním oudu,
co si autorka myslí, co chce říci, co nechce
říci, co by mohla říci, s kým je ve shodě
a s kým není, koho připomíná a koho urči‑
tě nepřipomíná…
Můžeme si tu hru zahrát sami zcela ná‑
hodně vytrhnu pět veršů (opisuji pro po‑
řádek definici: obvykle celistvá rytmická
a významová jednotka básnického textu;
jde o jeden řádek básnického díla, založe‑
ný na výrazně rytmické organizaci) a pak si
s nimi všichni můžete pohrát. Zjistíte, že
jimi nakonec můžete dokazovat to, co sa‑
mi chcete, aby bylo dokazováno: „čistá jako
nová koupelna“ (s. 14), „jsem napuštěná jedem
a láskou“ (s. 34), „Jsou bradavice jako billboar‑
dy?“ (s. 47), „člověk je to, co všichni víme“ (s.
55) a „táhlý barbarský horizont“ (s. 58).
Protože mně tento způsob psaní o poezii
připadá mrzký, jelikož autorů schopných
říci jedním veršem vše je minimum, je to
důkaz dosažení nejvyššího patra poezie,
za nímž je už jen ticho (viz Reynkovo „Blá‑
zen jsem ve své vsi“ nebo Halasovo „Nechci
být masem vzduchu okolo“), chtěl bych nako‑
nec vyslovit prosbu, aby čtenáři, kteří ma‑
jí nepřekonatelnou potřebu popsat svoje
čtení a provádět jeho permanentní audit,
alespoň v případě tvorby Sylvy Fisherové
nevytahovali z kapsářů obvyklé postupy
a pokusili se číst celostně. Jako kdyby se
dívali na obraz sami v obrazárně. Bez pra‑
vítka kunsthistorika. A přijali představu,
že všechno je tak, jak má být, že stavba má
pevné základy, ale i přebarvení rámu okna
by ji mohlo ohrozit.
Zkuste taky někdy jenom číst…
P. S.: Zkuste někdy jenom číst – a vnímat
čtené celostně, ne jako lání a vzdor, jako
plačky, jako výsměch a hysterický výron,
jako volání o pomoc, jako nabízenou ru‑
ku, jako atak, vyhrožování. Zkuste to číst
jen tak. Předem děkuji.
Jakub Šofar
193
recenze
LEGENDA PRO
VĚŘÍCÍ I NEVĚŘÍCÍ
Adam Krupička:
Maria Goretti
Michaela Schwarzová:
Eroze hran
Obě TOMÁŠ SUK
Ústí nad Labem 2012
Italská dívka Maria Go‑
retti (1890 – 1902) je pr‑
vou světicí dvacátého
století. Strávila svůj kra‑
tičký, dvanáctiletý život
na pomezí italských
krajů Marche a Latio
poblíž městečka Nettuno, do jehož špitá‑
lu byla v den své násilné smrti převezena,
spěšně operována a v tamějším odlehlém
zahradním domku, dnes skromné kapli,
vydechla naposled v naprosté opuštěnos‑
ti. V témže roce, kdy se Maria v městečku
Corinaldo narodila, byl v mnichovském
archivu objeven rukopis tzv. Růžencových
sonát barokního komponisty Heinricha Ig‑
náce Bibera. Několik dnů po oné červen‑
cové neděli 1902, kdy toto dítě v bolesti
umírá, se v Benátkách zřítila zvonice sva‑
tého Marka, aniž byl někdo zraněn. O dív‑
ce existuje několik svědectví, z nichž pa‑
trně nejvíce autentické je to, které sepsal
Giovanni Alberti. Česky byl již roku 1947
vydán překlad knihy Domenica Mondro‑
neho Blahoslavená Marie Gorettiová, který je
však typickým panegyrickým spisem, piet‑
ní oslavou a připomínkou této mučedni‑
ce, zapadající do běžného stylu nábožen‑
ských příruček a kompendií.
Moderní věk nezná klasickou hagiografic‑
194
kou literaturu v intencích středověkých,
ale ani raně novověkých. Jako by se do
portrétování mimořádně citlivých a po‑
svátností prostoupených bytostí vloudilo
cosi pozemsky profánního, vyznačujícího
se sice dramatickým, téměř románovým
líčením jejich životních peripetií, ovšem
rezignujícího na skutečný charakter nad‑
přirozenosti a zázračnosti těch, kteří –
většinou po smrti – vstupují mezi bož‑
ské bytosti do nebeského panteonu. A tak
jsme v moderní kultuře svědky určité roz‑
poruplnosti i v tzv. legendistické pro‑
dukci věnované životům blahoslavených
a svatých. Na jedné straně jsou to účelo‑
vé spisy redukované pouze na církevní či
náboženské kruhy a sloužící především
ortodoxním či praktikujícím věřícím, na
druhé straně se už nejedná o hagiografic‑
ké legendy, ale o více či méně hodnotná li‑
terární díla. Jistě nelze pochybovat o tom,
že kupříkladu Werfelova Píseň o Bernadettě
je víc uměleckým portrétem než doku‑
mentárním románem o neduživém děv‑
četi Bernadettě Soubirousové z pyrenej‑
ského podhůří, jež v místě později světově
známém jako Lurdy spatřila v lese zářivou
a k ní promlouvající Pannu Marii.
V úvodu k drobnému, avšak velmi sevře‑
nému a v něčem i magickému dílku o Ma‑
rii Goretti se Adam Krupička (1986) do‑
tazuje sám sebe, zda napsal věrohodný
dokument, nebo spíš umělecký portrét.
Kdyby to bylo možné, charakterizoval
bych jeho knihu metaforicky jako „hra‑
ný dokument“, pokud si můžeme vypo‑
moci dnes tak frekventovaným filmo‑
vým útvarem. Nerozsáhlý text, střídající
er- a ich‑formu výpovědi, evokující do‑
slova smyslově dobovou atmosféru jedné
italské rodiny žijící na venkově s neúrod‑
nými poli a močály, zaznamenávající fik‑
tivní dialogy členů Gorettiovy domácnos‑
ti a sousedů, ale i monology dívky Marie,
ticho a napětí, jež se na odpočívající svět
snášejí z vesmíru právě v okamžicích noci
a zastavujícího se života plného rozjíma‑
vosti (jak v této souvislosti nevzpomenout
na barokní mystiky noci), je tedy onou
„hranou“ částí Krupičkova hagiografické‑
ho leporela. Dokumentární faktor převa‑
žuje teprve v závěrečném obsáhlém ko‑
mentáři a poznámkovém aparátu, v němž
autor předkládá známá fakta, upozorňu‑
je na fikce, které se s životem Marie Go‑
retti spojují, a především se koncentruje
na paralelu mezi jejím krvavě trýznivým
skonem a Kristovým umučením a zmrt‑
výchvstáním. Stejně jako u Spasitele, ta‑
ké u malé světice Goretti není podstatné
to, co se ve skutečnosti stalo, třebaže to
bylo velmi kruté. Ježíš byl mučen a jeho
tělo pokrylo čtrnáct smrtelných ran. Čtr‑
nácti údery sedlářským bodlem byla rov‑
něž zavražděna Marie. Do jejího těla ho
vrazil jen o několik let starší mladík Ale‑
ssandro Serenelli, když dvanáctiletá dívka
odmítala jeho milostné návrhy. Význam‑
né je spíš to, že oba aktéři velkého biblic‑
kého i malého hagiografického příběhu
vnímali svou smrt jako poslání a vykoupe‑
ní. Oba ji svorně předpověděli, oba umíra‑
jí na tomtéž „lidském“ kříži. Nebo spíš na
kříži zhotoveném nevraživostí, podlostí
a chtíčem člověka. Oba svým trýznitelům
ještě před posledním výdechem odpusti‑
li. A oba odešli z pozemského světa vyrov‑
náni. V případě italské dívky to tedy bylo
dost důvodů k prohlášení za svatou.
Krupičkova novodobá legenda o světi‑
ci není určena pouze věřícímu člověku
a ani po čtenáři nežádá, aby ji četl prizma‑
tem náboženského kultu a dogmatu. Po‑
dobně jako byly středověké legendy psá‑
ny i pro nevěřící či potenciální věřící, také
Krupičkova kniha může zasáhnout do na‑
šich úvah o krutosti a násilí přítomného
světa, v němž se vraždí pro stokorunu a ve
kterém se dívky vyhazují z oken na ulici,
aby byly jejich ostatky jako v nejtemnějším
morytátu pohozeny mezi odpadky civili‑
zace na skládku plíživě přerůstající z okra‑
jů metropolí do naší domýšlivé pýchy, že
jsme pány světa.
Jestliže hagiografickou „legendu“ Ada‑
ma Krupičky lze vnímat jako svébytný
prozaický text s beletristickým přesa‑
hem a beletristickou komunikativností,
verše o dva roky mladší autorky Michae‑
ly Schwarzové (1988) ze sbírky s mnoho‑
slibným názvem Eroze hran se vyznaču‑
jí mladistvou nezakotveností a tápavostí
a celkově zapadají do současné kvazi ly‑
rické produkce, kdy se za báseň vydává
kdeco, nejčastěji jen do veršů a strof uspo‑
řádaný slovní výlev, který je většinou ho‑
lým zápisem autorových pocitů a frustra‑
cí, což na velkou literaturu, natož poezii,
zdaleka nestačí. Schwarzové básně s mi‑
lostným akcentem nebo s náznakem po‑
kusu o jakýsi vnitřní dialog jsou nezralé
a omezují se pouze na prvoplánové sdě‑
lení prchavých pocitů a dějů: „Čím těsněji
se tiskneš / tím větší mám o tebe strach / Mon‑
čičák se střepy jako příslušenstvím / Vzdát se
tě nemohu…“
Jan Suk
195
I. DRUŽSTEVNÍ LIST PRO SPOLEČNOST, POLITIKU A UMĚNÍ
usilující o vytvoření prostoru pro systematickou společenskou reflexi
a prezentaci kultury – od kultivace společenského prostředí po hledání
a formulaci hodnot uměleckých, sociálních a dalších se vztahem ke kultuře regionální.
www.kulturni-noviny.cz
měsíčník pro literaturu a čtenáře
česká i překladová beletrie — recenze knižních novinek — eseje
o kultuře a literatuře — rozhovory a tematické bloky — aktuální
reflexe — literární historie — nezavedená literatura
využijte klasické či elektronické předplatné
hostbrno.cz
Výběr z knižní nabídky
vydavatelství Weles
Petr Čermáček
VRSTEVNICE
Tomáš Lotocki
ČEŘENY
ISBN 978‑80‑904160‑9‑3
Ilustrace Petr Čermáček
Formát 17 × 12 cm, 68 stran, brožovaná vazba
Vydáno 2010
Cena 99 Kč
ISBN: 978-80-87483-01-5
Fotografie Josef Ptáček
Vydáno 2011
Cena 89 Kč
„Autorovo psaní, po léta pulzující v soustředných kruzích, se snaží uvidět, pojmenovat a tím i ochra‑
ňovat kusy světa, který se ještě dá – byť ne zcela neproblematicky – obývat. I v dnešních časech totiž
kupodivu potřebujeme „promýšlet“ něco tak zdánlivě samozřejmého jako podlaha a strop.“
Martin Stöhr
Klidná hladina vybroušených Lotockého veršů, zčeřená jen drápy kroužícího ptáka vzpomínky, se
matně třpytí v zastřené záři studeného slunce, jež vyhasíná. Ráno se básník češe kostěným hřebe‑
nem svých milovaných podzimů, v němž utkvěly nikdy neodeslané telegramy suchého listí.
Tomáš Mazáč
Robert Fajkus
PRAŠIVINA
Věra Rosí
DLOUHÉ NŮŽKY NOCI
ISBN 978-80-904160-6-2
Vydáno 2010
Cena 99 Kč
Vydáno společně s MU Brno, edice Srdeční výdej
ISBN 978-80-87483-03-9
Ilustrace Vít Ondráček
Formát 12,5 × 21 cm, 56 stran, brožovaná vazba
Vydáno 2012
Cena 99 Kč
Druhá, dlouho očekávaná sbírka brněnského básníka a lékaře. Expresivní popis krajin vnějších
i vnitřních, zvolna se sunoucích k apokalypse, aby se jí nakonec přece jen vyhnuly.
Druhá sbírka brněnské básnířky, která za svou prvotinu Holý bílý kmen (Host / Weles 1999) obdržela
Cenu Jiřího Ortena.
WELES, Norbert Holub, Družstevní 11, Brno 621 00, [email protected]
Jak Adama za časného rána,
Vystupujícího z besídky, osvěženého spánkem,
Pozoruj mě, kam kráčím, naslouchej mému hlasu, přistup,
Dotkni se mne, polož dlaň na mé tělo, když kráčím,
A nelekej se mého těla.
Walt Whitman
Narodil se 31. května 1819 ve West Hills na Long Islandu v New Yorku, zemřel 26. března
1892 v Camdenu v New Jersey. Básnickou sbírku Stébla trávy přepisoval a doplňoval téměř
čtyřicet let. První, anonymní vydání z roku 1855, které pořídil sám, obsahovalo dvanáct básní
bez názvu, poslední za Whitmanova života připravená a vydaná verze z roku 1892 byla
tvořena téměř čtyřmi sty básní. Přetištěná báseň je vybrána ze souboru překladů Jiřího Koláře,
Josefa Jařaba a Zdeňka Urbánka (Stébla trávy, Cylindr, 1998).
patron čísl
Walt Whitman
w e l e s 54
Vydává Weles, o. s.
Šéfredaktor: Petr Čermáček
Redakce: Norbert Holub, Aleš Kučera, Roman Polách
Redakční spolupráce: Vít Slíva, Ondřej Slabý, Robert Fajkus,
Radim Kopáč, Vladimír Šrámek, Kateřina Tučková, Martina Čichoňová,
Zuzana Pospíšilová
Grafická úprava: Leoš Knotek
Sazba: Miroslav Švejda
Výtvarný doprovod: Luboš Drtina
Fotografická příloha: Terezie Foldynová
Tisk: Arch Brno
Vychází s laskavou podporou
Ministerstva kultury ČR, Statutárního města Brna
e-mail: [email protected]
web: www.welesrevue.cz
Registrace MK ČR E17348
ISSN 1214-2948

54 / 2013

Transkript

Podobné dokumenty