Emin příběh Ráno jsem přišla do redakce na poslední chvíli. Čekala

Emin příběh Ráno jsem přišla do redakce na poslední chvíli. Čekala

Emin příběh
Ráno jsem přišla do redakce na poslední chvíli. Čekala mě jen generální úprava rozhovoru se
slavným horolezcem, na kterém sice bylo ještě hodně práce, nebyl to totiž příliš sdílný člověk, ale šlo
o jediný úkol tohoto dne. Těšila jsem se na trochu zaslouženého klidu. Můj idylický plán vzal hned za
své.
„Hele, Ruda stojí v koloně, chytl nějakou nehodu, takže jedeš k té Gregorové. Máš to od devíti, tak
dělej!“ informoval mě šéf a nervózně přežvykoval žvýkačku. Překvapení na mě bylo znát dokonale,
na vysvětlenou jsem obdržela nějaké papíry a sdělení, že se jedná o rozhovor s vdovou po nedávno
zesnulém chemikovi a vědci.
„Směle vpřed!“ snažila jsem se přemoci tušení katastrofy a zazvonila jsem na zvonek u rodinné vily.
Bylo po desáté.
„Dobrý den, paní Gregorová. Moc se omlouvám, že …“
„Á, dobrý den. Pojďte dál!“ otevřela mi asi osmdesátiletá, shrbená žena se srdečným úsměvem.
Usadily jsme se v kuchyni, kde byla neskutečná zima a paní mi nabídla čaj. Pak nastalo hloupé ticho.
Věděla jsem, že bych měla začít s rozhovorem, ale nevěděla jsem, na co se vlastně ptát.
„Vy asi o mém muži moc nevíte, že?“ úsměv z tváře staré paní byl ten tam. „Píšete o samých
samozvaných umělcích ale ty, kteří něco opravdu umí… ale asi je to dobře, lidská závist je jako mor.“
A pak mi vyprávěla o kariéře svého muže, o jeho úspěších i méně šťastných obdobích a o jejich životě.
Zachránila mi pověst, byla jsem jí velmi vděčná. Ze slušnosti jsem se jí před odchodem zeptala, kdo je
to na obrázku na stěně za jejími zády. Byla to něčí svatební fotografie se spoustou malých družiček.
„Ta nevěsta je má sestřenice a tamhle vpravo, ty dvě družičky, to jsem já a sestra. To je ještě
v Lidicích.“
„V Lidicích?“ zarazila jsem se.
„Ano, pocházím odtud. Narodila jsem se sice v Buštěhradu, ale v Lidicích jsem vyrůstala.“ Stručně
odpověděla.
„Ale jak to, že…“ netaktní dotaz jsem včas zarazila.
„Jak to, že jsem naživu?“ zasmála se stará dáma a začala mi vyprávět.
Když byly paní Gregorové – tehdy ještě Emě Honcové – 3 roky, přestěhovala se s rodiči z Buštěhradu
do vedlejší vesnice Lidice.
„Víte, na dětství já se moc nepamatuji, asi kvůli tomu, co se stalo později. Vzpomínám si ale na náš
dům. A na pana učitele, jak mě chválil při krasopisu. To byla výsada. Potom na své kamarádky ze
školy, na Květu a Lidku. A na rodiče a sestru samozřejmě.“ To jí vstoupily slzy do očí.
Tatínek pracoval v Kladně, v hutích, Emina maminka byla velmi nemocná a starala se o domácnost,
s čímž jí vypomáhala sousedka. Ema měla sestru Jarušku. Byla o rok a půl mladší a byla pěkné číslo.
Zvědavostí a zlobením se jí nikdo nevyrovnal.
„První rána přišla, když mi bylo asi devět. Maminka zemřela. Doteď nevím, proč vlastně, tenkrát jsem
byla ještě příliš malá a teď už to nezjistím. Trpěla únavou a byla bledá. Tatínka to hodně vzalo.
Nevěděl, co má s námi dětmi dělat. Tenkrát začal šedivět, chudák!“ povzdechla si paní Gregorová.
Často pak se sestrou jezdily za tetou do Berouna. Jaruška tetu neměla ráda, nerespektovala ji a byla
vzpurná a jejich vztah s tetou srdečný nebyl.
„Koncem května 1942, jsme obě chytly nějakou infekci. Měly jsme vysoké horečky a tak nás táta
poslal k tetičce do Berouna, protože se o nás nemohl starat. Za dva týdny byla Jaruška jako nějakým
zázrakem zdravá, přitom já jsem ještě těžce marodila. Kdyby to bylo možné, přísahala bych, že se
uzdravila jen proto, aby už mohla jet domů, pryč od tety. Ta ji samotnou vlakem samozřejmě
nechtěla pustit, ale Jaruška ji tak zlobila, až ji na vlak posadila ráda. To jsem ji viděla naposledy.“
To, co se stalo poté, bylo k neuvěření. V Lidicích zemřel Emin otec s ostatními muži a chlapci a
sestřička zmizela. Po válce ještě doufala, že žije někde v Německu, v nové rodině, ale černovláska
Jaruška nejspíš zemřela také.
Léta svého dospívání strávila Ema Honcová u tetičky.
„Jsem jí vděčná, že mě nevyhodila z bytu, ale rozhodně mi celé roky vyčítala, že jsem jí zbyla na krku.
Potom, co mi blízcí zemřeli, a můj domov přestal existovat, poznamenalo mě to. Sice jsem žila, ale
něco ve mně zemřelo spolu s nimi. Rozhodně jsem nebyla veselé a bezstarostné děvče, to mi věřte.“
Ema byla sice dobrá studentka, ale možnost studovat neměla. Vyučila se švadlenou a brzy přispívala
tetičce na domácnost. Práce v továrně ji ale netěšila. Z tetiny nadvlády ji vysvobodil až její budoucí
muž.
„Představte si, já s ním utekla! Znala jsem ho dva měsíce a odstěhovala jsem s ním do Plzně. První
půlrok jsme ale málem zemřeli hlady! Ale potom už to bylo krásné. Těžké, ale krásné.“ Paní
Gregorová se zase začala usmívat.
„A byla jste za tu dobu někdy v Lidicích?“ zeptala jsem se.
„Ne. Nechci to tam vidět. Stačí mi mé vzpomínky.“
Odcházela jsem s pocitem, že jsem podle slov šéfa “získala to, za co jsem placená“ a ještě mnohem
víc.
„Máš toho Gregora? To je skvělé. Trochu to zkrátíme a někam to tam prskneme.“ Řekl mi k mému
článku druhý den ráno šéf.
„Mám ještě něco,“ chtěla jsem ho nadchnout, „představ si, že Gregorová pochází z Lidic a mám celý
její příběh. Je to vážně dobré. Představ si, že …“ šéf mé nadšení ale nesdílel.
„Hele to je fajn, ale to jsme si nedohodli, navíc to teď nikdo nekoupí. Až bude nějaké výročí, tak
možná.“
„Alespoň si to přečti.“ Zkoušela jsem to ještě.
„Ne, já to nechci. Tvůj problém, že jsi tam s ní tvrdla. Hele, jde sem Zdeněk, takže … promiň.“ Ukončil
debatu.
Možná měl šéf pravdu, že tohle nikdo nekoupí, ale zapomněl, že takový příběh se ani cenit penězi
nedá.
Barbora Matějková, 4.A
SOŠ a SOU, Mladá Boleslav