josef suk early recordings - i

Transkript

JOSEF SUK EARLY RECORDINGS
Suk 19.10.11 19:35 Stránka 1
Suk 19.10.11 19:35 Stránka 2
Josef Suk with André Navarra
Suk 19.10.11 19:35 Stránka 2
Josef Suk with André Navarra
Suk 19.10.11 19:36 Stránka 4
CD I
1
2
3
4
5
6
7
8
ANTONÍN DVOŘÁK (1841–1904)
Romantic Pieces for Violin and Piano, Op. 75 (B 150) 15:12
Romantické kusy pro housle a klavír op. 75 (B 150)
I. Allegro moderato 3:04
II. Allegro maestoso 2:42
III. Allegro appassionato 2:16
IV. Larghetto 7:02
12
13
14
15
JOSEF SUK (1874–1935)
Four Pieces for Violin and Piano, Op. 17 17:02
Čtyři skladby pro housle a klavír op. 17
I. Quasi ballata 6:18
II. Appassionato 3:44
III. Un poco triste 4:03
IV. Burlesque 2:50
1956 Supraphon (mono)
Sonatina for Violin and Piano in G major, Op. 100 (B 183) 19:45
Sonatina pro housle a klavír G dur op. 100 (B 183)
I. Allegro risoluto 5:50
II. Larghetto 5:03
III. Scherzo. Molto vivace /att./ 2:30
IV. Finale. Allegro 6:13
JOSEF SUK violin / housle
Josef Hála (1–4), Jan Panenka (5–15) – piano / klavír
Sonata for Violin and Piano in F major, Op. 57 (B 106) 24:12
Sonáta pro housle a klavír F dur op. 57 (B 106)
9 I. Allegro, ma non troppo 11:04
10 II. Poco sostenuto 7:50
11 III. Allegro molto 5:10
Recorded at the Domovina Studio, Prague, March 21, 1956 (1–4),
January 29, February 1 and March 20, 1958 (5–8), May 2–3, 1957 (9–11),
December 9, 12 and 21, 1957 (12–15)
Recording director Miloslav Kuba
Sound engineers Jiří Očenášek (1–4, 12–15), Miloslav Kulhan (5–8) and Jaroslav Zach (9–11)
Nahráno v pražském Studiu Domovina 21. března 1956 (1–4), 29. ledna, 1. února a 20. března 1958 (5–8),
2. a 3. května 1957 (9–11), 9., 12. a 21. prosince 1957 (12–15)
Hudební režie Miloslav Kuba
Zvuková režie Jiří Očenášek (1–4, 12–15), Miloslav Kulhan (5–8) a Jaroslav Zach (9–11)
4
5
Suk 19.10.11 19:36 Stránka 4
CD I
1
2
3
4
5
6
7
8
ANTONÍN DVOŘÁK (1841–1904)
Romantic Pieces for Violin and Piano, Op. 75 (B 150) 15:12
Romantické kusy pro housle a klavír op. 75 (B 150)
II. Allegro maestoso 2:42
III. Allegro appassionato 2:16
IV. Larghetto 7:02
12
13
14
15
JOSEF SUK (1874–1935)
Four Pieces for Violin and Piano, Op. 17 17:02
Čtyři skladby pro housle a klavír op. 17
I. Quasi ballata 6:18
II. Appassionato 3:44
III. Un poco triste 4:03
IV. Burlesque 2:50
Sonatina for Violin and Piano in G major, Op. 100 (B 183) 19:45
Sonatina pro housle a klavír G dur op. 100 (B 183)
I. Allegro risoluto 5:50
II. Larghetto 5:03
III. Scherzo. Molto vivace /att./ 2:30
IV. Finale. Allegro 6:13
Josef Hála (1–4), Jan Panenka (5–15) – piano / klavír
Sonata for Violin and Piano in F major, Op. 57 (B 106) 24:12
Sonáta pro housle a klavír F dur op. 57 (B 106)
9 I. Allegro, ma non troppo 11:04
10 II. Poco sostenuto 7:50
11 III. Allegro molto 5:10
Recorded at the Domovina Studio, Prague, March 21, 1956 (1–4),
January 29, February 1 and March 20, 1958 (5–8), May 2–3, 1957 (9–11),
December 9, 12 and 21, 1957 (12–15)
Sound engineers Jiří Očenášek (1–4, 12–15), Miloslav Kulhan (5–8) and Jaroslav Zach (9–11)
Nahráno v pražském Studiu Domovina 21. března 1956 (1–4), 29. ledna, 1. února a 20. března 1958 (5–8),
2. a 3. května 1957 (9–11), 9., 12. a 21. prosince 1957 (12–15)
Zvuková režie Jiří Očenášek (1–4, 12–15), Miloslav Kulhan (5–8) a Jaroslav Zach (9–11)
4
5
Suk 19.10.11 19:36 Stránka 6
CD II
1
2
3
4
LEOŠ JANÁČEK (1854–1928)
Sonata for Violin and Piano 15:46
Sonáta pro housle a klavír
I. Con moto 4:14
II. Ballade. Con moto 4:40
III. Allegretto 2:23
IV. Adagio. Un poco più mosso 4:18
BOHUSLAV MARTINŮ (1890–1959)
Duo for Violin and Cello No. 1, H 157 11:41
Duo pro housle a violoncello č. 1, H 157
11 I. Preludium. Andante moderato 3:59
12 II. Rondo. Allegro con brio 7:38
Duo for Cello and Violin No. 2, H 371 12:42
Duo pro violoncello a housle č. 2, H 371
13 I. Allegretto 3:03
14 II. Adagio 6:03
15 III. Poco allegro 3:30
1967 Supraphon (stereo)
BEDŘICH SMETANA (1824–1884)
From the Homeland. Two pieces for Violin and Piano 12:42
Z domoviny. Dvě dua pro housle a klavír
5 I. Moderato 5:23
6 II. Andantino. Moderato. Allegro vivo. Moderato assai. Presto 7:16
7
8
9
10
JAROSLAV JEŽEK (1906–1942)
Sonata for Violin and Piano (1933) 20:14
Sonáta pro housle a klavír (1933)
I. Allegro vivo /Allegretto/ 4:29
II. Lento 5:01
III. Largo 3:44
IV. Allegro 6:49
6
Jan Panenka (1–10) – piano / klavír
André Navarra (11–15) – cello / violoncello
Recorded at the Domovina Studio, Prague, April 23 and 24, 1958 (1–4), June 22, 1962 (5–6),
December 31, 1965 (7–10), September 28–30, 1964 (11–12), June 30, 1966 (13–15)
Sound engineers Jiří Očenášek (1–6), Josef Platz (7–10), Miloslav Kulhan (11–15)
Nahráno v pražském Studiu Domovina 23. a. 24. dubna 1958 (1–4), 22. června 1962 (5–6),
31. prosince 1965 (7–10), 28. – 30. září 1964 (11–12), 30. června 1966 (13–15)
Zvuková režie Jiří Očenášek (1–6), Josef Platz (7–10), Miloslav Kulhan (11–15)
7
Suk 19.10.11 19:36 Stránka 6
CD II
1
2
3
4
LEOŠ JANÁČEK (1854–1928)
I. Con moto 4:14
II. Ballade. Con moto 4:40
III. Allegretto 2:23
IV. Adagio. Un poco più mosso 4:18
BOHUSLAV MARTINŮ (1890–1959)
Duo for Violin and Cello No. 1, H 157 11:41
Duo pro housle a violoncello č. 1, H 157
11 I. Preludium. Andante moderato 3:59
12 II. Rondo. Allegro con brio 7:38
Duo for Cello and Violin No. 2, H 371 12:42
Duo pro violoncello a housle č. 2, H 371
13 I. Allegretto 3:03
14 II. Adagio 6:03
15 III. Poco allegro 3:30
BEDŘICH SMETANA (1824–1884)
From the Homeland. Two pieces for Violin and Piano 12:42
Z domoviny. Dvě dua pro housle a klavír
5 I. Moderato 5:23
6 II. Andantino. Moderato. Allegro vivo. Moderato assai. Presto 7:16
7
8
9
10
JAROSLAV JEŽEK (1906–1942)
Sonata for Violin and Piano (1933) 20:14
Sonáta pro housle a klavír (1933)
I. Allegro vivo /Allegretto/ 4:29
II. Lento 5:01
III. Largo 3:44
IV. Allegro 6:49
6
Jan Panenka (1–10) – piano / klavír
Recorded at the Domovina Studio, Prague, April 23 and 24, 1958 (1–4), June 22, 1962 (5–6),
December 31, 1965 (7–10), September 28–30, 1964 (11–12), June 30, 1966 (13–15)
Sound engineers Jiří Očenášek (1–6), Josef Platz (7–10), Miloslav Kulhan (11–15)
Nahráno v pražském Studiu Domovina 23. a. 24. dubna 1958 (1–4), 22. června 1962 (5–6),
31. prosince 1965 (7–10), 28. – 30. září 1964 (11–12), 30. června 1966 (13–15)
Zvuková režie Jiří Očenášek (1–6), Josef Platz (7–10), Miloslav Kulhan (11–15)
7
Suk 19.10.11 19:36 Stránka 8
CD III
EDVARD HAGERUP GRIEG (1843–1907)
Sonata for Violin and Piano No. 3 in C minor, Op. 45 24:24
Sonáta pro housle a klavír č. 3 c moll op. 45
1 I. Allegro molto ed appassionato 9:39
2 II. Allegretto espressivo alla Romanza 7:08
3 III. Allegro animato 7:30
11 Valse for Violin and Piano in A major, Op. 39 No. 15 2:10
Valčík pro housle a klavír A dur op. 39 č. 15
Josef Hála (1–4, 8–11), Jan Panenka (5–7) – piano / klavír
ROBERT SCHUMANN (1810–1856)
4 Evening Song for Violin and Piano, Op. 85 No. 12 2:50
Večerní píseň pro housle a klavír op. 85 č. 12
OTTORINO RESPIGHI (1879–1936)
Sonata for Violin and Piano in B minor (1917) 23:23
Sonáta pro housle a klavír h moll (1917)
5 I. Moderato 8:24
6 II. Andante espressivo 8:11
7 III. Passacaglia. Allegro moderato, ma energico 6:41
Recorded at the Domovina Studio, Prague, March 26–29, 1956 (1–3), March 23,1956 (4),
January 16–17,1958 (5–7), March 22–23,1956 (8–10), July 11, 1956 (11)
Sound engineers Jiří Očenášek (1–10), Miloslav Kulhan (11)
Nahráno v pražském Studiu Domovina 26. – 29. března 1956 (1–3), 23. března 1956 (4),
16. – 17. ledna 1958 (5–7), 22. – 23. března 1956 (8–10), 11. července 1956 (11)
Zvuková režie Jiří Očenášek (1–10), Miloslav Kulhan (11)
JOHANNES BRAHMS (1833–1897)
Sonata for Violin and Piano No. 1 in G major, Op. 78 24:23
Sonáta pro housle a klavír č. 1 G dur op. 78
8 I. Vivace ma non troppo 9:33
9 II. Adagio 7:49
10 III. Allegro molto moderato 6:54
8
9
Suk 19.10.11 19:36 Stránka 8
CD III
EDVARD HAGERUP GRIEG (1843–1907)
Sonata for Violin and Piano No. 3 in C minor, Op. 45 24:24
Sonáta pro housle a klavír č. 3 c moll op. 45
1 I. Allegro molto ed appassionato 9:39
2 II. Allegretto espressivo alla Romanza 7:08
3 III. Allegro animato 7:30
11 Valse for Violin and Piano in A major, Op. 39 No. 15 2:10
Valčík pro housle a klavír A dur op. 39 č. 15
Josef Hála (1–4, 8–11), Jan Panenka (5–7) – piano / klavír
ROBERT SCHUMANN (1810–1856)
4 Evening Song for Violin and Piano, Op. 85 No. 12 2:50
Večerní píseň pro housle a klavír op. 85 č. 12
OTTORINO RESPIGHI (1879–1936)
Sonata for Violin and Piano in B minor (1917) 23:23
Sonáta pro housle a klavír h moll (1917)
5 I. Moderato 8:24
6 II. Andante espressivo 8:11
7 III. Passacaglia. Allegro moderato, ma energico 6:41
Recorded at the Domovina Studio, Prague, March 26–29, 1956 (1–3), March 23,1956 (4),
January 16–17,1958 (5–7), March 22–23,1956 (8–10), July 11, 1956 (11)
Sound engineers Jiří Očenášek (1–10), Miloslav Kulhan (11)
Nahráno v pražském Studiu Domovina 26. – 29. března 1956 (1–3), 23. března 1956 (4),
16. – 17. ledna 1958 (5–7), 22. – 23. března 1956 (8–10), 11. července 1956 (11)
Zvuková režie Jiří Očenášek (1–10), Miloslav Kulhan (11)
Sonata for Violin and Piano No. 1 in G major, Op. 78 24:23
Sonáta pro housle a klavír č. 1 G dur op. 78
8 I. Vivace ma non troppo 9:33
9 II. Adagio 7:49
10 III. Allegro molto moderato 6:54
8
9
Suk 19.10.11 19:36 Stránka 10
CD IV
Sonata for Violin and Piano No. 2 in A major, Op. 100 19:58
Sonáta pro housle a klavír č. 2 A dur op. 100
1 I. Allegro amabile 8:25
2 II. Andante tranquillo. Vivace 6:00
3 III. Allegretto grazioso (Quasi andante) 5:25
4
5
6
7
11
12
13
14
Duo for Violin and Piano in A major, Op. 162 18:59
Duo pro housle a klavír A dur op. 162
II. Scherzo. Presto 3:38
III. Andantino 4:21
IV. Allegro vivace 4:41
Sonata for Violin and Piano No. 3 in D minor, Op. 108 20:33
Sonáta pro housle a klavír č. 3 d moll op. 108
I. Allegro 7:07
II. Adagio 4:59
III. Un poco presto e con sentimento 2:47
IV. Presto agitato 5:27
Jan Panenka – piano / klavír
FRANZ SCHUBERT (1797–1828)
Sonatina for Violin and Piano in D major, Op. 137 No. 1 12:09
Sonatina pro housle a klavír D dur op. 137 č. 1
8 I. Allegro molto 4:04
9 II. Andante 4:13
10 III. Allegro vivace 3:46
Recorded at the Domovina Studio, Prague, June 18–21, 1962 (1–7), June 25–27, 1962 (8–14)
Sound engineer Jiří Očenášek
Nahráno v pražském Studiu Domovina 18. – 21. června (1–7) a 25. – 27. června 1962 (8–14)
Zvuková režie Jiří Očenášek
10
11
Suk 19.10.11 19:36 Stránka 10
CD IV
Sonata for Violin and Piano No. 2 in A major, Op. 100 19:58
Sonáta pro housle a klavír č. 2 A dur op. 100
1 I. Allegro amabile 8:25
2 II. Andante tranquillo. Vivace 6:00
3 III. Allegretto grazioso (Quasi andante) 5:25
4
5
6
7
11
12
13
14
Duo for Violin and Piano in A major, Op. 162 18:59
Duo pro housle a klavír A dur op. 162
II. Scherzo. Presto 3:38
III. Andantino 4:21
IV. Allegro vivace 4:41
Sonata for Violin and Piano No. 3 in D minor, Op. 108 20:33
Sonáta pro housle a klavír č. 3 d moll op. 108
I. Allegro 7:07
II. Adagio 4:59
III. Un poco presto e con sentimento 2:47
IV. Presto agitato 5:27
Jan Panenka – piano / klavír
FRANZ SCHUBERT (1797–1828)
Sonatina for Violin and Piano in D major, Op. 137 No. 1 12:09
Sonatina pro housle a klavír D dur op. 137 č. 1
8 I. Allegro molto 4:04
9 II. Andante 4:13
10 III. Allegro vivace 3:46
Recorded at the Domovina Studio, Prague, June 18–21, 1962 (1–7), June 25–27, 1962 (8–14)
Sound engineer Jiří Očenášek
Nahráno v pražském Studiu Domovina 18. – 21. června (1–7) a 25. – 27. června 1962 (8–14)
Zvuková režie Jiří Očenášek
10
11
Suk 19.10.11 19:36 Stránka 12
CD V
CLAUDE DEBUSSY (1862–1918)
1 I. Allegro vivo 4:37
2 II. Intermede. Fantasque et léger 4:15
3 III. Finale. Très animé 3:53
9
10
11
12
CÉSAR FRANCK (1822–1890)
Sonata for Violin and Piano in A major 28:54
Sonáta pro housle a klavír A dur
I. Allegretto ben moderato 6:22
II. Allegro 8:08
III. Recitativo – Fantasia 7:45
IV. Allegretto poco mosso 6:27
4 Clair de lune for Violin and Piano 4:09
Svit luny pro housle a klavír
5 La plus que lente. Waltz for Violin and Piano 4:07
FRANCIS POULENC (1899–1963)
6 I. Allegro con fuoco 6:35
7 II. Intermezzo. Très lent et calme 6:14
8 III. Presto tragico 5:18
Jan Panenka (1–3, 6–12) Josef Hála (4), Alfréd Holeček (5) – piano / klavír
Recorded at the Domovina Studio, Prague, May 29–30, 1958 (1–3), May 23, 1956 (4), September 22, 1966 (5),
January 23 and 25, 1967 (6–8), January 25, 27, 30 and 31, 1967 (9–12)
Sound engineers Jiří Očenášek (4), Miloslav Kulhan (1–3, 5), Josef Platz (6–12)
Nahráno v pražském Studiu Domovina 29. – 30. května 1858 (1–3), 23. května 1956 (4), 22. září 1966 (5),
23. a 25 ledna 1967 (6–8), 25., 27., 30. a 31. ledna 1967 (9–12)
Zvuková režie Jiří Očenášek (4), Miloslav Kulhan (1–3, 5), Josef Platz (6–12)
12
13
Suk 19.10.11 19:36 Stránka 12
CD V
CLAUDE DEBUSSY (1862–1918)
1 I. Allegro vivo 4:37
2 II. Intermede. Fantasque et léger 4:15
3 III. Finale. Très animé 3:53
9
10
11
12
CÉSAR FRANCK (1822–1890)
Sonata for Violin and Piano in A major 28:54
Sonáta pro housle a klavír A dur
I. Allegretto ben moderato 6:22
II. Allegro 8:08
III. Recitativo – Fantasia 7:45
IV. Allegretto poco mosso 6:27
4 Clair de lune for Violin and Piano 4:09
Svit luny pro housle a klavír
5 La plus que lente. Waltz for Violin and Piano 4:07
FRANCIS POULENC (1899–1963)
6 I. Allegro con fuoco 6:35
7 II. Intermezzo. Très lent et calme 6:14
8 III. Presto tragico 5:18
Jan Panenka (1–3, 6–12) Josef Hála (4), Alfréd Holeček (5) – piano / klavír
Recorded at the Domovina Studio, Prague, May 29–30, 1958 (1–3), May 23, 1956 (4), September 22, 1966 (5),
January 23 and 25, 1967 (6–8), January 25, 27, 30 and 31, 1967 (9–12)
Sound engineers Jiří Očenášek (4), Miloslav Kulhan (1–3, 5), Josef Platz (6–12)
Nahráno v pražském Studiu Domovina 29. – 30. května 1858 (1–3), 23. května 1956 (4), 22. září 1966 (5),
23. a 25 ledna 1967 (6–8), 25., 27., 30. a 31. ledna 1967 (9–12)
Zvuková režie Jiří Očenášek (4), Miloslav Kulhan (1–3, 5), Josef Platz (6–12)
12
13
Suk 19.10.11 19:36 Stránka 14
CD VI
WOLFGANG AMADEUS MOZART (1756–1791)
Duo for Violin and Viola in B flat major, K 424 19:05
Duo pro housle a violu B dur, K 424
1 I. Adagio. Allegro 6:46
2 II. Andante cantabile 3:45
3 III. Thema con variazioni 8:30
Recorded at the Domovina Studio, Prague, December 27–28, 1961 (1–3), September 28–30, 1964 (4–9)
Sound engineer Miloslav Kulhan
Nahráno v pražském Studiu Domovina 27. – 28. prosince 1961 (1–3), 28. – 30. září 1964 (4–9)
Zvuková režie Miloslav Kulhan
Digitally remastered by / digitální remastering Jan Lžičař, Praha 2011
ARTHUR HONEGGER (1892–1955)
Sonatina for Violin and Cello 15:08
Sonatina pro housle a violoncello
4 I. Allegro 4:45
5 II. Andante – Doppio movimento – Tempo I. 5:58
6 III. Allegro 4:18
Editor Matouš Vlčinský
ZOLTÁN KODÁLY (1882–1967)
Duo for Violin and Cello, Op. 7 25:58
Duo pro housle a violoncello op. 7
7 I. Allegro serioso, non troppo 9:01
8 II. Adagio 8:49
9 III. Maestoso e largamente, ma non troppo lento. Presto 7:59
Milan Škampa (1–3) – viola
14
15
Suk 19.10.11 19:36 Stránka 14
CD VI
WOLFGANG AMADEUS MOZART (1756–1791)
Duo for Violin and Viola in B flat major, K 424 19:05
Duo pro housle a violu B dur, K 424
1 I. Adagio. Allegro 6:46
2 II. Andante cantabile 3:45
3 III. Thema con variazioni 8:30
Recorded at the Domovina Studio, Prague, December 27–28, 1961 (1–3), September 28–30, 1964 (4–9)
Sound engineer Miloslav Kulhan
Nahráno v pražském Studiu Domovina 27. – 28. prosince 1961 (1–3), 28. – 30. září 1964 (4–9)
Zvuková režie Miloslav Kulhan
Digitally remastered by / digitální remastering Jan Lžičař, Praha 2011
ARTHUR HONEGGER (1892–1955)
Sonatina for Violin and Cello 15:08
Sonatina pro housle a violoncello
4 I. Allegro 4:45
5 II. Andante – Doppio movimento – Tempo I. 5:58
6 III. Allegro 4:18
Editor Matouš Vlčinský
ZOLTÁN KODÁLY (1882–1967)
Duo for Violin and Cello, Op. 7 25:58
Duo pro housle a violoncello op. 7
7 I. Allegro serioso, non troppo 9:01
8 II. Adagio 8:49
9 III. Maestoso e largamente, ma non troppo lento. Presto 7:59
Milan Škampa (1–3) – viola
14
15
Suk 19.10.11 19:36 Stránka 16
The violinist Josef Suk (8 August 1929 – 7 July 2011) is one of the most distinguished figures of Czech interpretational art of the second half of the 20th century. When he was born, his grandfather, the composer Josef Suk,
was 55 years of age. Six years later he died. And the boy did not get to know his grandmother Otýlie, daughter of
Antonín Dvořák, since she died in 1905. At home, Josef Suk had a few precious framed photographs hanging on
the wall capturing him as a little child with his grandfather. And next to them were all the famous portraits of the
two great composers. Josef Suk was always proud of his celebrated ancestors and, as a performer, he proved to
be a superlative interpreter of their works, as well as those of numerous other composers.
His career as a violinist was, however, formed by other artists too, first and foremost Jaroslav Kocian
(1883–1950), himself a soloist in his youth and later on an outstanding pedagogue. It was he who recognised
Suk’s talent and nurtured it very strictly. Kocian pursued the tradition of his distinguished predecessor Otakar Ševčík
(1852–1934), whose pupils included Jan Kubelík and Václav Talich, and was famed for his rigorousness and
methodicalness. As pedagogues, they were the most distinct representatives of the “Czech Violin School”, in which
emphasis on technical virtuosity is combined with a sense for the beauty of the tone and Romantic elements are
in equilibrium with the natural sense of form and style. And the violinist Josef Suk perfectly embodied all this,
being admired for the beauty of tone and ardour, as well as lauded for his sense of order, self-discipline and
professionalism. He was one of those violinists whose style of play was singular and immediately recognisable.
Suk built his illustrious career spanning over fifty years step by step and in line with his versatile qualities. His
interpretation of Czech compositions has long since been the benchmark, while his other recordings have been
highly acclaimed too.
Josef Suk made his first public appearance as a violinist in Křečovice, the birthplace of his grandfather, in 1940
on the occasion of the anniversary of his death (and he would perform there every year until reaching a ripe old
age). He studied at a grammar school and subsequently at the Prague Conservatoire (1945–1951). His finest
teacher, Jaroslav Kocian, who gave him lessons from his childhood, died in 1950. Yet even when he was eighty
years old Suk still recalled his teacher’s strictness, which would most likely discourage many a present-day student
and would nowadays be considered almost inhumane. Kocian was relentless, especially when it came to intonation.
From 1951 to 1953, Suk studied at the Academy of Performing Arts in Prague with Professors Marie Hlouňová
and Alexandr Plocek. Although essentially a soloist, he devoted to chamber music with equal fervour. In 1950 he
Josef Suk with Alfréd Holeček
17
Suk 19.10.11 19:36 Stránka 16
The violinist Josef Suk (8 August 1929 – 7 July 2011) is one of the most distinguished figures of Czech interpretational art of the second half of the 20th century. When he was born, his grandfather, the composer Josef Suk,
was 55 years of age. Six years later he died. And the boy did not get to know his grandmother Otýlie, daughter of
Antonín Dvořák, since she died in 1905. At home, Josef Suk had a few precious framed photographs hanging on
the wall capturing him as a little child with his grandfather. And next to them were all the famous portraits of the
two great composers. Josef Suk was always proud of his celebrated ancestors and, as a performer, he proved to
be a superlative interpreter of their works, as well as those of numerous other composers.
His career as a violinist was, however, formed by other artists too, first and foremost Jaroslav Kocian
(1883–1950), himself a soloist in his youth and later on an outstanding pedagogue. It was he who recognised
Suk’s talent and nurtured it very strictly. Kocian pursued the tradition of his distinguished predecessor Otakar Ševčík
(1852–1934), whose pupils included Jan Kubelík and Václav Talich, and was famed for his rigorousness and
methodicalness. As pedagogues, they were the most distinct representatives of the “Czech Violin School”, in which
emphasis on technical virtuosity is combined with a sense for the beauty of the tone and Romantic elements are
in equilibrium with the natural sense of form and style. And the violinist Josef Suk perfectly embodied all this,
being admired for the beauty of tone and ardour, as well as lauded for his sense of order, self-discipline and
professionalism. He was one of those violinists whose style of play was singular and immediately recognisable.
Suk built his illustrious career spanning over fifty years step by step and in line with his versatile qualities. His
interpretation of Czech compositions has long since been the benchmark, while his other recordings have been
highly acclaimed too.
Josef Suk made his first public appearance as a violinist in Křečovice, the birthplace of his grandfather, in 1940
on the occasion of the anniversary of his death (and he would perform there every year until reaching a ripe old
age). He studied at a grammar school and subsequently at the Prague Conservatoire (1945–1951). His finest
teacher, Jaroslav Kocian, who gave him lessons from his childhood, died in 1950. Yet even when he was eighty
years old Suk still recalled his teacher’s strictness, which would most likely discourage many a present-day student
and would nowadays be considered almost inhumane. Kocian was relentless, especially when it came to intonation.
From 1951 to 1953, Suk studied at the Academy of Performing Arts in Prague with Professors Marie Hlouňová
and Alexandr Plocek. Although essentially a soloist, he devoted to chamber music with equal fervour. In 1950 he
Josef Suk with Alfréd Holeček
17
Suk 19.10.11 19:36 Stránka 18
became first violin of the Prague Quartet, yet after two years he left the ensemble, realising that it might handicap
his building up a soloist career. In 1952 he founded the Suk Trio, whose line-up changed several times. Yet, primarily
in the celebrated Josef Suk/Jan Panenka/Josef Chuchro configuration, his albums can be deemed equally significant
to the solo recordings.
In the 1950s, amid the conditions of the totalitarian regime in Czechoslovakia, it was impossible for Suk to
launch a career as an independent concert artist. He started out as a member of the orchestra of the National
Theatre Drama section, between 1954 and 1957 he was officially a soloist of a military artistic ensemble within
his compulsory military service and, only after many successes, in 1961 he was appointed a soloist of the Czech
Philharmonic Orchestra. Back in 1959, the orchestra’s memorable tour of Asia, America and Australia under the
conductor Karel Ančerl had earned him his first international acclaim. He had his first major solo recital in Prague
in 1954, yet he had represented Czechoslovakia at a festival in Brussels back in 1948. The next foreign trip, in
1955, had to be to the Soviet Union. In 1957 Suk performed within a tour of South America and in 1958 debuted
before audiences in the then West Germany. He subsequently performed in France, the Netherlands, England and
other European countries, where he would return repeatedly. In 1959 he toured Japan for the first time. He
possessed the statute of an artist who was permitted by the Communists to travel beyond the Iron Curtain. In 1960
he was lent a precious Stradivarius violin from a state collection.
The 1960s were pivotal for Josef Suk’s artistic ascent and the presented series of recordings, many of which
have not previously been released on CD, bear clear witness to this. According to the preserved printed programmes,
in 1957, for example, he played at 17 concerts abroad, in 1960 at 37, and in 1965 and 1968 at no fewer than 68
concerts with piano accompaniment, within a trio and with an orchestra.
Following his debut at Carnegie Hall in 1961, one of the New York critics wrote that Suk was the most impressive
young violinist to have performed in the city since David Oistrakh. The reviewers used such phrases as “the most
velvety bow” and “pure and rhythmically bracing play”, and above all lauded his “impeccable beauty of tone”, which
was branded as “grand and bearing” or “ardent and noble”. Some even voiced the opinion that none of Suk’s
contemporaries could “offer a greater variety of timbres”. In addition to garnering success in the international arena,
he frequently gave concerts in Czechoslovakia too, on various occasions and in small towns today scarcely visited
by young virtuosos. Suk’s repertoire had numerous constants to which he repeatedly returned, with the centre of
gravity being Classicist and Romantic pieces. Nevertheless, there are a number of compositions he explored and
performed in public on only a few occasions. His recordings contain cornerstones of the Czech and international
repertoire, as well as works seldom performed at the present time. And this is exactly what our extensive selection
of early recordings is like.
18
The oldest recordings on this CD set (Dvořák’s Romantic Pieces, Grieg’s Sonata No. 3 in C minor, Schumann’s
Abendlied, Debussy’s Clair de lune and Brahms’s Sonata for Violin No. 1 in G major and Waltz in A major – all with
Josef Hála’s piano accompaniment) date back to 1956. Merely a year younger are Suk’s first recordings with the
pianist Jan Panenka, who accompanied him most frequently in these years: Dvořák’s Sonata in F major and Josef
Suk’s Four Pieces. The next year, 1958, saw the origination of an album that earned both artists an international
accolade, the Grand Prix Du Disque Académie Charles Cros – the disc featuring Debussy’s and Janáček’s Violin
Sonatas. In 1958 Suk also made his first recordings of Dvořák’s Sonatina and Respighi’s Violin Sonata.
When it comes to the recordings dating from the 1960s, especially noteworthy are the 1962 recordings, again
with Jan Panenka, of Johannes Brahms’s Sonatas Nos. 2 and 3, Franz Schubert’s Sonatina in D major and Duo for
Violin and Piano in A major, and Smetana’s duo From the Homeland. A year older is the unique recording of Mozart’s
Duo for Violin and Viola made with Milan Škampa (1928), the violist of the Smetana Quartet. Yet in our selection,
the mid-60s are represented by repertoire rarities, when viewed through the lens of the time of origination and the
present time. These include the pieces for violin and cello by Bohuslav Martinů, Arthur Honegger and Zoltán Kodály
recorded in 1964 and 1966. Suk’s partner was the French cellist André Navarra (1911–1988), at the time a
Professor at the Paris Conservatoire, with whom Suk also implemented the recording of Brahms’s Double Concerto
with the Czech Philharmonic conducted by Karel Ančerl. Other repertoire rarities include Jaroslav Ježek’s Violin
Sonata composed in 1933. The series of recordings Suk made with Jan Panenka is rounded off by the 1967
recording of two great French works: Francis Poulenc’s Sonata and Césare Franck’s grand Sonata in A major. Josef
Suk recorded many works repeatedly. Particularly noteworthy are his 1967 album of Brahms sonatas made with
Julius Katchen and, naturally, Dvořák works, which he recorded at least three times. This album shows how he recorded them for the very first time.
Josef Suk’s career is connected with the names of three superlative Czech pianists. The oldest of them was
Alfréd Holeček (1917–1989), who throughout his life devoted to piano accompaniment and became a phenomenon
in this respect. He also accompanied the legendary Jan Kubelík, yet was equally willing to accompany talented
students too. A number of world-renowned interpreters still recall his aptitude, professionalism, as well as remarkable human kindness. Jan Panenka (1922–1999), on the other hand, was an outstanding chamber player and
soloist. He was a pupil of František Maxián’s at the Prague Conservatoire and in 1951 won the Prague Spring
competition, on the basis of which he became a soloist of the Czech Philharmonic Orchestra, even earlier than Suk
himself. Owing to his noble style of play and touch, he was an ideal interpreter of, above all, the Classicist repertoire.
As concisely described by one of the Czech critics: “in his hands even the most intricate tissue of parts transforms
into a clear and singing music.” In 1951 he began teaching at the Academy of Performing Arts in Prague, first as
19
Suk 19.10.11 19:36 Stránka 18
became first violin of the Prague Quartet, yet after two years he left the ensemble, realising that it might handicap
his building up a soloist career. In 1952 he founded the Suk Trio, whose line-up changed several times. Yet, primarily
in the celebrated Josef Suk/Jan Panenka/Josef Chuchro configuration, his albums can be deemed equally significant
to the solo recordings.
In the 1950s, amid the conditions of the totalitarian regime in Czechoslovakia, it was impossible for Suk to
launch a career as an independent concert artist. He started out as a member of the orchestra of the National
Theatre Drama section, between 1954 and 1957 he was officially a soloist of a military artistic ensemble within
his compulsory military service and, only after many successes, in 1961 he was appointed a soloist of the Czech
Philharmonic Orchestra. Back in 1959, the orchestra’s memorable tour of Asia, America and Australia under the
conductor Karel Ančerl had earned him his first international acclaim. He had his first major solo recital in Prague
in 1954, yet he had represented Czechoslovakia at a festival in Brussels back in 1948. The next foreign trip, in
1955, had to be to the Soviet Union. In 1957 Suk performed within a tour of South America and in 1958 debuted
before audiences in the then West Germany. He subsequently performed in France, the Netherlands, England and
other European countries, where he would return repeatedly. In 1959 he toured Japan for the first time. He
possessed the statute of an artist who was permitted by the Communists to travel beyond the Iron Curtain. In 1960
he was lent a precious Stradivarius violin from a state collection.
The 1960s were pivotal for Josef Suk’s artistic ascent and the presented series of recordings, many of which
have not previously been released on CD, bear clear witness to this. According to the preserved printed programmes,
in 1957, for example, he played at 17 concerts abroad, in 1960 at 37, and in 1965 and 1968 at no fewer than 68
concerts with piano accompaniment, within a trio and with an orchestra.
Following his debut at Carnegie Hall in 1961, one of the New York critics wrote that Suk was the most impressive
young violinist to have performed in the city since David Oistrakh. The reviewers used such phrases as “the most
velvety bow” and “pure and rhythmically bracing play”, and above all lauded his “impeccable beauty of tone”, which
was branded as “grand and bearing” or “ardent and noble”. Some even voiced the opinion that none of Suk’s
contemporaries could “offer a greater variety of timbres”. In addition to garnering success in the international arena,
he frequently gave concerts in Czechoslovakia too, on various occasions and in small towns today scarcely visited
by young virtuosos. Suk’s repertoire had numerous constants to which he repeatedly returned, with the centre of
gravity being Classicist and Romantic pieces. Nevertheless, there are a number of compositions he explored and
performed in public on only a few occasions. His recordings contain cornerstones of the Czech and international
repertoire, as well as works seldom performed at the present time. And this is exactly what our extensive selection
of early recordings is like.
18
The oldest recordings on this CD set (Dvořák’s Romantic Pieces, Grieg’s Sonata No. 3 in C minor, Schumann’s
Abendlied, Debussy’s Clair de lune and Brahms’s Sonata for Violin No. 1 in G major and Waltz in A major – all with
Josef Hála’s piano accompaniment) date back to 1956. Merely a year younger are Suk’s first recordings with the
pianist Jan Panenka, who accompanied him most frequently in these years: Dvořák’s Sonata in F major and Josef
Suk’s Four Pieces. The next year, 1958, saw the origination of an album that earned both artists an international
accolade, the Grand Prix Du Disque Académie Charles Cros – the disc featuring Debussy’s and Janáček’s Violin
Sonatas. In 1958 Suk also made his first recordings of Dvořák’s Sonatina and Respighi’s Violin Sonata.
When it comes to the recordings dating from the 1960s, especially noteworthy are the 1962 recordings, again
with Jan Panenka, of Johannes Brahms’s Sonatas Nos. 2 and 3, Franz Schubert’s Sonatina in D major and Duo for
Violin and Piano in A major, and Smetana’s duo From the Homeland. A year older is the unique recording of Mozart’s
Duo for Violin and Viola made with Milan Škampa (1928), the violist of the Smetana Quartet. Yet in our selection,
the mid-60s are represented by repertoire rarities, when viewed through the lens of the time of origination and the
present time. These include the pieces for violin and cello by Bohuslav Martinů, Arthur Honegger and Zoltán Kodály
recorded in 1964 and 1966. Suk’s partner was the French cellist André Navarra (1911–1988), at the time a
Professor at the Paris Conservatoire, with whom Suk also implemented the recording of Brahms’s Double Concerto
with the Czech Philharmonic conducted by Karel Ančerl. Other repertoire rarities include Jaroslav Ježek’s Violin
Sonata composed in 1933. The series of recordings Suk made with Jan Panenka is rounded off by the 1967
recording of two great French works: Francis Poulenc’s Sonata and Césare Franck’s grand Sonata in A major. Josef
Suk recorded many works repeatedly. Particularly noteworthy are his 1967 album of Brahms sonatas made with
Julius Katchen and, naturally, Dvořák works, which he recorded at least three times. This album shows how he recorded them for the very first time.
Josef Suk’s career is connected with the names of three superlative Czech pianists. The oldest of them was
Alfréd Holeček (1917–1989), who throughout his life devoted to piano accompaniment and became a phenomenon
in this respect. He also accompanied the legendary Jan Kubelík, yet was equally willing to accompany talented
students too. A number of world-renowned interpreters still recall his aptitude, professionalism, as well as remarkable human kindness. Jan Panenka (1922–1999), on the other hand, was an outstanding chamber player and
soloist. He was a pupil of František Maxián’s at the Prague Conservatoire and in 1951 won the Prague Spring
competition, on the basis of which he became a soloist of the Czech Philharmonic Orchestra, even earlier than Suk
himself. Owing to his noble style of play and touch, he was an ideal interpreter of, above all, the Classicist repertoire.
As concisely described by one of the Czech critics: “in his hands even the most intricate tissue of parts transforms
into a clear and singing music.” In 1951 he began teaching at the Academy of Performing Arts in Prague, first as
19
Suk 19.10.11 19:36 Stránka 20
an assistant, then as a senior lecturer, and after the regime change was appointed a professor. Josef Hála (1928)
was a pupil of František Maxián’s too and his musical feeling has always been characterised by an exceptional
versatility. He was a member of the Suk Trio for several years, from 1960 taught at the Academy of Performing
Arts in Prague and also played the harpsichord.
In 1973 Josef Suk began playing the viola too and some of his recordings, including Berlioz’s Harold en Italie,
met with an enthusiastic response. In 1972 he founded the Suk Chamber Orchestra. Towards the end of his career
he donated to the Czech Museum of Music a unique collection of concert programmes from all corners of the
world amounting to more than two thousand items. Josef Suk was also the holder of a number of accolades and
honorary degrees. Besides the aforementioned Grand Prix du Disque de l’Academie Charles Cros, in 1972 he
received the Edison Award in the Netherlands and in 1974 Austria’s Wiener Flötenuhr prize. In 1986 he received
a Supraphon Gold Disc and in 1999 a Platinum Disc for 1,112,000 sold units. In Czechoslovakia he held the title
of National Artist. He received a Medal of Merit of the 1st degree from the Czech President, in 2001 was bestowed
a Masaryk Academy Award and in 2003 was awarded an honorary doctorate from the Academy of Performing Arts
in Prague. In 2002 he was named a Chevalier de Légion d’honneur of the French Republic. Although he used to
say that he was ill-suited to a pedagogic career, he accepted an offer from the Hochschule für Musik in Vienna and
taught at the university from 1979 to 1986. He was an adviser and great inspiration for numerous Czech violinists,
even those two or three generations his junior. In his final years, he regularly accepted invitations to perform with
the youngest students of the Prague School of Music and the Jan Neruda Music Grammar School within the “Josef
Suk presents new talent” cycle. From 2000 he was the honorary president of the Prague Spring international music
festival.
It is said of some artists that an entire epoch closed with their passing. Josef Suk was one such artist.
Jindřich Bálek
Translation Hilda Hearne
20
Der Violinist Josef Suk (8. August 1929 – 7. Juli 2011) war in der zweiten Hälfte des 20. Jahrhunderts eine der
markantesten Persönlichkeiten der tschechischen Musikszene. Als er geboren wurde, war sein Großvater – der
Komponist Josef Suk – 55 Jahre alt und sollte bereits sechs Jahre später sterben. Seine Großmutter Otýlie, eine
Tochter Antonín Dvořáks, hatte er gar nicht kennen gelernt, da sie bereits 1905 gestorben war. Einige seltene
Fotografien, auf denen er als Kind mit dem Großvater zu sehen war, hatte er zu Hause gerahmt an der Wand
hängen. Daneben prangten alle bekannten Porträts der beiden Komponisten. Zu seinen berühmten Vorfahren
bekannte er sich immer voller Stolz und als Interpret blieb er ihnen nichts schuldig.
An seiner Laufbahn als Violinist waren jedoch andere Persönlichkeiten beteiligt, in erster Linie Jaroslav Kocian
(1883–1950), der selbst in seiner Jugend Solist gewesen war und später zu einem hervorragenden Pädagogen
wurde. Er erkannte das Talent des jungen Suk und führte ein strenges Regiment. Kocian repräsentierte die Tradition
seines bedeutenden Vorgängers Otakar Ševčík (1852–1934), der unter anderem Jan Kubelík und Václav Talich
unterrichtet hatte und der für seine Strenge und sein methodisches Vorgehen berühmt gewesen war. Die beiden
Pädagogen waren die wohl markantesten Vertreter der „tschechischen Violinschule“, in der sich die Betonung der
technischen Virtuosität mit dem Sinn für die Schönheit des Tons verband; die romantischen Elemente befanden
sich im Gleichgewicht mit einem natürlichen Sinn für Form und Stil. Der Violinist Josef Suk verkörpert diese Schule
mit seinem künstlerischen Profil perfekt: Einerseits wird die Schönheit und Innigkeit seines Tons bewundert,
andererseits an seinen Sinn für Ordnung, seine Selbstdisziplin und Professionalität erinnert. Er gehörte zu den
Violinisten, deren Spielweise charakteristisch und leicht erkennbar war. Seine Respekt gebietende mehr als
50-jährige Karriere baute er langsam und sehr vielseitig auf. Suks Interpretationen der Werke tschechischer
Komponisten sind schon lange Klassiker, und auch seine übrigen Aufnahmen werden mit Anerkennung von neuem
gehört.
Josef Suk trat als Violinist erstmals öffentlich in Křečovice anlässlich des fünften Todestags seines aus diesem
Ort stammenden Großvaters auf – man schrieb das Jahr 1940 (an diesem Ort sollte er bis ins hohe Alter jedes
Jahr spielen). Suk besuchte das Real-Gymnasium und danach 1945–1951 das Prager Konservatorium. Sein
einflussreichster Lehrer, Jaroslav Kocian, bei dem er seit seiner Kindheit Stunden nahm, starb 1950. Noch mit 80
Jahren erinnerte sich Josef Suk an die Strenge seines Lehrers, die viele heutige Schüler abschrecken würde und
die als beinahe unmenschlich galt. Kocian war unnachgiebig, besonders in Fragen der Intonation. 1951–1953
21
Suk 19.10.11 19:36 Stránka 20
an assistant, then as a senior lecturer, and after the regime change was appointed a professor. Josef Hála (1928)
was a pupil of František Maxián’s too and his musical feeling has always been characterised by an exceptional
versatility. He was a member of the Suk Trio for several years, from 1960 taught at the Academy of Performing
Arts in Prague and also played the harpsichord.
In 1973 Josef Suk began playing the viola too and some of his recordings, including Berlioz’s Harold en Italie,
met with an enthusiastic response. In 1972 he founded the Suk Chamber Orchestra. Towards the end of his career
he donated to the Czech Museum of Music a unique collection of concert programmes from all corners of the
world amounting to more than two thousand items. Josef Suk was also the holder of a number of accolades and
honorary degrees. Besides the aforementioned Grand Prix du Disque de l’Academie Charles Cros, in 1972 he
received the Edison Award in the Netherlands and in 1974 Austria’s Wiener Flötenuhr prize. In 1986 he received
a Supraphon Gold Disc and in 1999 a Platinum Disc for 1,112,000 sold units. In Czechoslovakia he held the title
of National Artist. He received a Medal of Merit of the 1st degree from the Czech President, in 2001 was bestowed
a Masaryk Academy Award and in 2003 was awarded an honorary doctorate from the Academy of Performing Arts
in Prague. In 2002 he was named a Chevalier de Légion d’honneur of the French Republic. Although he used to
say that he was ill-suited to a pedagogic career, he accepted an offer from the Hochschule für Musik in Vienna and
taught at the university from 1979 to 1986. He was an adviser and great inspiration for numerous Czech violinists,
even those two or three generations his junior. In his final years, he regularly accepted invitations to perform with
the youngest students of the Prague School of Music and the Jan Neruda Music Grammar School within the “Josef
Suk presents new talent” cycle. From 2000 he was the honorary president of the Prague Spring international music
festival.
It is said of some artists that an entire epoch closed with their passing. Josef Suk was one such artist.
Jindřich Bálek
Translation Hilda Hearne
20
Der Violinist Josef Suk (8. August 1929 – 7. Juli 2011) war in der zweiten Hälfte des 20. Jahrhunderts eine der
markantesten Persönlichkeiten der tschechischen Musikszene. Als er geboren wurde, war sein Großvater – der
Komponist Josef Suk – 55 Jahre alt und sollte bereits sechs Jahre später sterben. Seine Großmutter Otýlie, eine
Tochter Antonín Dvořáks, hatte er gar nicht kennen gelernt, da sie bereits 1905 gestorben war. Einige seltene
Fotografien, auf denen er als Kind mit dem Großvater zu sehen war, hatte er zu Hause gerahmt an der Wand
hängen. Daneben prangten alle bekannten Porträts der beiden Komponisten. Zu seinen berühmten Vorfahren
bekannte er sich immer voller Stolz und als Interpret blieb er ihnen nichts schuldig.
An seiner Laufbahn als Violinist waren jedoch andere Persönlichkeiten beteiligt, in erster Linie Jaroslav Kocian
(1883–1950), der selbst in seiner Jugend Solist gewesen war und später zu einem hervorragenden Pädagogen
wurde. Er erkannte das Talent des jungen Suk und führte ein strenges Regiment. Kocian repräsentierte die Tradition
seines bedeutenden Vorgängers Otakar Ševčík (1852–1934), der unter anderem Jan Kubelík und Václav Talich
unterrichtet hatte und der für seine Strenge und sein methodisches Vorgehen berühmt gewesen war. Die beiden
Pädagogen waren die wohl markantesten Vertreter der „tschechischen Violinschule“, in der sich die Betonung der
technischen Virtuosität mit dem Sinn für die Schönheit des Tons verband; die romantischen Elemente befanden
sich im Gleichgewicht mit einem natürlichen Sinn für Form und Stil. Der Violinist Josef Suk verkörpert diese Schule
mit seinem künstlerischen Profil perfekt: Einerseits wird die Schönheit und Innigkeit seines Tons bewundert,
andererseits an seinen Sinn für Ordnung, seine Selbstdisziplin und Professionalität erinnert. Er gehörte zu den
Violinisten, deren Spielweise charakteristisch und leicht erkennbar war. Seine Respekt gebietende mehr als
50-jährige Karriere baute er langsam und sehr vielseitig auf. Suks Interpretationen der Werke tschechischer
Komponisten sind schon lange Klassiker, und auch seine übrigen Aufnahmen werden mit Anerkennung von neuem
gehört.
Josef Suk trat als Violinist erstmals öffentlich in Křečovice anlässlich des fünften Todestags seines aus diesem
Ort stammenden Großvaters auf – man schrieb das Jahr 1940 (an diesem Ort sollte er bis ins hohe Alter jedes
Jahr spielen). Suk besuchte das Real-Gymnasium und danach 1945–1951 das Prager Konservatorium. Sein
einflussreichster Lehrer, Jaroslav Kocian, bei dem er seit seiner Kindheit Stunden nahm, starb 1950. Noch mit 80
Jahren erinnerte sich Josef Suk an die Strenge seines Lehrers, die viele heutige Schüler abschrecken würde und
die als beinahe unmenschlich galt. Kocian war unnachgiebig, besonders in Fragen der Intonation. 1951–1953
21
Suk 19.10.11 19:36 Stránka 22
studierte Josef Suk an der Prager Akademie der musischen Künste bei Prof. Marie Hlouňová und Alexandr Plocek.
Obwohl er von ganzem Herzen Solist war, widmete sich Suk auch der Kammermusik. Ab 1950 war er zwei Jahre
Primarius des Prager Quartetts, erkannte jedoch rechtzeitig, dass sich ein Quartett nicht mit einer Solistenkarriere
verbinden ließ. 1952 gründete er trotzdem das Suk Trio, dessen Zusammensetzung sich mehrfach änderte.
Besonders im Zusammenspiel mit Jan Panenka und Josef Chuchro darf man Josef Suks Aufnahmen mit dem Suk
Trio als genauso bedeutend ansehen wie seine Einspielungen als Solist.
In den 50. Jahren des 20. Jahrhunderts konnte Suk unter den Bedingungen des in der Tschechoslowakei
herrschenden totalitären Regimes nicht einfach die Laufbahn eines freien Konzertmusikers antreten. Er hatte
zunächst eine Anstellung als Orchestermusiker im Schauspiel des Nationaltheaters, war 1954–1957 offiziell Solist
des Musikkorps der Armee (im Rahmen des Pflichtwehrdienstes) und wurde erst 1961 nach vielen Erfolgen zum
Solisten der Tschechischen Philharmonie ernannt. Bereits 1959 hatte ihm die denkwürdige Tournee dieses
Orchesters nach Asien, Amerika und Australien unter der Leitung des Dirigenten Karel Ančerl die ersten großen
internationalen Erfolge gebracht. Sein erstes großes Solo-Recital fand in Prag im Jahr 1954 statt, aber bereits
1948 hatte er die Tschechoslowakei bei einer Schau in Brüssel repräsentiert. Die nächste Auslandsreise 1955
musste in die Sowjetunion führen. 1957 spielte Suk zum ersten Mal auf einer Tournee in Südamerika und erst
1958 im damaligen Westdeutschland. Es folgten Frankreich, Holland, England und weitere Länder Europas, in die
er wiederholt zurückkehren durfte; 1959 unternahm er eine erste Konzertreise durch Japan. Den Status des
Künstlers, dem auch das totalitäre Regime trotz des Eisernen Vorhangs das Reisen erlaubte, besaß Suk während
seiner gesamten Laufbahn. 1960 lieh man ihm eine kostbare Stradivari aus der staatlichen Sammlung.
Kurz gesagt, spielten für Josef Suks Karriere die 60. Jahre eine Schlüsselrolle – was die vorliegenden
Aufnahmen, die vielfach zum ersten Mal auf CD erscheinen, überzeugend belegen. Suk spielte beispielsweise 1957
im Ausland den erhaltenen Programmen zufolge 17 Konzerte, 1960 waren es bereits 37 und in den Jahren 1965
oder 1968 ganze 68 Konzerte mit Klavierbegleitung, im Trio oder mit Orchester.
Ein New Yorker Kritiker schrieb 1961 nach Suks Debüt in der Carnegie Hall, dieser spiele wie niemand anderer
aus der neuen Generation der Violinisten seit dem Besuch von David Oistrach. Die Kritiker prägten Wendungen wie
„seidigster Bogen“ oder „reines und rhythmisch frisches Spiel“ und schätzten hauptsächlich die „unbeirrbare
Schönheit des Tons“, der einmal als „groß und tragend“, dann wieder als „innig und nobel“ bezeichnet wurde.
Es tauchte sogar die Ansicht auf, dass niemand von Suks Zeitgenossen „eine größere Vielfalt an Klangfarben
anbieten“ könne. Neben den Erfolgen auf den internationalen Bühnen standen die vielen Konzerte in der heimischen
Tschechoslowakei, wo Suk zu verschiedenen Anlässen auch in Kleinstädten spielte, die heute kaum ein junger
Virtuose bereist. Sein Repertoire weist zahlreiche Konstanten auf, zu denen er wiederholt zurückkehrte – wobei
22
der Schwerpunkt eindeutig im klassischen und romantischen Fach liegt. Eine Reihe von Kompositionen studierte
Suk allerdings ein, um sie dann nur wenige Male öffentlich aufzuführen. Auch unter seinen Aufnahmen finden wir
natürlich die fundamentalen Werke der tschechischen und internationalen Musik, daneben stehen jedoch heute
wenig aufgeführte Stücke. Und durch diese Polarität zeichnet sich ebenfalls die hier vorliegende umfangreiche
Auswahl aus Suks frühen Einspielungen aus.
Die ältesten Aufnahmen entstanden 1956: Es handelt sich um Dvořáks Romantische Stücke, Griegs Sonate
Nr. 3 c-Moll, Schumanns Abendlied, Debussys Clair de lune und Brahms’ Violinsonate Nr. 1 G-Dur und den Walzer
A-Dur – alle mit Josef Hála am Klavier. Nur ein Jahr jünger sind die ersten Einspielungen mit dem Pianisten Jan
Panenka, der Suk in diesen Jahren am häufigsten begleitete: Dvořáks Sonate F-Dur und die Vier Kompositionen
von Josef Suk. 1958 entstand die erste Schallplatte, die den beiden Musikern eine internationale Auszeichnung,
den Pariser Grand Prix Du Disque der Académie Charles Cros, einbrachte – es handelte sich um eine Aufnahme
mit den Violinsonaten von Debussy und Janáček. Im gleichen Jahr spielte Suk auch erstmals Dvořáks Sonatine
sowie das Violinkonzert von Respighi ein.
Für die Aufnahmen aus den 60. Jahren ist das Jahr 1962 bedeutend, als Suk wiederum mit Jan Panenka die
Sonaten Nr. 2 und 3 von Johannes Brahms, Werke von Franz Schubert, die Sonatine D-Dur und das Duo für Violine
und Klavier A-Dur, sowie Smetanas Duo Aus der Heimat aufnahm. Ein Jahr älter war die Einspielung von Mozarts
Duos für Violine und Viola zusammen mit Milan Škampa (*1928), dem Violisten des Smetana Quartetts. Die Mitte
der 60. Jahre steht in unserer Auswahl jedoch im Zeichen der Unikate des Violinrepertoires, und zwar sowohl im
Hinblick auf die Entstehungs- als auch auf die heutige Zeit: Vertreten sind Kompositionen für Violine und Violoncello
von Bohuslav Martinů, Arthur Honegger und Zoltán Kodály aus den Jahren 1964 und 1966. Suks Partner war der
französische Cellist André Navarra (1911–1988), damals bereits Professor am Pariser Konservatorium; mit ihm
hatte Suk bereits Brahms’ Doppelkonzert mit der Tschechischen Philharmonie unter Karel Ančerl eingespielt.
Zu den Repertoire-Raritäten gehört auch die 1933 komponierte Violinsonate von Jaroslav Ježek. Die Reihe der
Aufnahmen mit Jan Panenka endete 1967 mit zwei großen französischen Werken: der Sonate von Francis Poulenc
und der großen Sonate A-Dur von César Franck. Viele Kompositionen spielte Josef Suk mehrfach ein – erinnert sei
an die Brahms-Sonaten mit Julius Katchen am Klavier von 1967 und natürlich an Dvořáks Werke, die er mindestens
drei Mal aufnahm. In unserer Auswahl kann man verfolgen, wie er sie bei der ersten Einspielung interpretierte.
Die Karriere von Josef Suk ist eng mit den Namen von drei hervorragenden tschechischen Pianisten verbunden.
Der Älteste unter ihnen war Alfréd Holeček (1917–1989), der sich sein Leben lang der Klavierbegleitung widmete
und zu einem Phänomen in diesem Bereich wurde. Er hatte den legendären Jan Kubelík begleitet, war sich aber
auch für begabte Studenten nicht zu schade. Viele ausländische Interpreten denken bis heute an seine
23
Suk 19.10.11 19:36 Stránka 22
studierte Josef Suk an der Prager Akademie der musischen Künste bei Prof. Marie Hlouňová und Alexandr Plocek.
Obwohl er von ganzem Herzen Solist war, widmete sich Suk auch der Kammermusik. Ab 1950 war er zwei Jahre
Primarius des Prager Quartetts, erkannte jedoch rechtzeitig, dass sich ein Quartett nicht mit einer Solistenkarriere
verbinden ließ. 1952 gründete er trotzdem das Suk Trio, dessen Zusammensetzung sich mehrfach änderte.
Besonders im Zusammenspiel mit Jan Panenka und Josef Chuchro darf man Josef Suks Aufnahmen mit dem Suk
Trio als genauso bedeutend ansehen wie seine Einspielungen als Solist.
In den 50. Jahren des 20. Jahrhunderts konnte Suk unter den Bedingungen des in der Tschechoslowakei
herrschenden totalitären Regimes nicht einfach die Laufbahn eines freien Konzertmusikers antreten. Er hatte
zunächst eine Anstellung als Orchestermusiker im Schauspiel des Nationaltheaters, war 1954–1957 offiziell Solist
des Musikkorps der Armee (im Rahmen des Pflichtwehrdienstes) und wurde erst 1961 nach vielen Erfolgen zum
Solisten der Tschechischen Philharmonie ernannt. Bereits 1959 hatte ihm die denkwürdige Tournee dieses
Orchesters nach Asien, Amerika und Australien unter der Leitung des Dirigenten Karel Ančerl die ersten großen
internationalen Erfolge gebracht. Sein erstes großes Solo-Recital fand in Prag im Jahr 1954 statt, aber bereits
1948 hatte er die Tschechoslowakei bei einer Schau in Brüssel repräsentiert. Die nächste Auslandsreise 1955
musste in die Sowjetunion führen. 1957 spielte Suk zum ersten Mal auf einer Tournee in Südamerika und erst
1958 im damaligen Westdeutschland. Es folgten Frankreich, Holland, England und weitere Länder Europas, in die
er wiederholt zurückkehren durfte; 1959 unternahm er eine erste Konzertreise durch Japan. Den Status des
Künstlers, dem auch das totalitäre Regime trotz des Eisernen Vorhangs das Reisen erlaubte, besaß Suk während
seiner gesamten Laufbahn. 1960 lieh man ihm eine kostbare Stradivari aus der staatlichen Sammlung.
Kurz gesagt, spielten für Josef Suks Karriere die 60. Jahre eine Schlüsselrolle – was die vorliegenden
Aufnahmen, die vielfach zum ersten Mal auf CD erscheinen, überzeugend belegen. Suk spielte beispielsweise 1957
im Ausland den erhaltenen Programmen zufolge 17 Konzerte, 1960 waren es bereits 37 und in den Jahren 1965
oder 1968 ganze 68 Konzerte mit Klavierbegleitung, im Trio oder mit Orchester.
Ein New Yorker Kritiker schrieb 1961 nach Suks Debüt in der Carnegie Hall, dieser spiele wie niemand anderer
aus der neuen Generation der Violinisten seit dem Besuch von David Oistrach. Die Kritiker prägten Wendungen wie
„seidigster Bogen“ oder „reines und rhythmisch frisches Spiel“ und schätzten hauptsächlich die „unbeirrbare
Schönheit des Tons“, der einmal als „groß und tragend“, dann wieder als „innig und nobel“ bezeichnet wurde.
Es tauchte sogar die Ansicht auf, dass niemand von Suks Zeitgenossen „eine größere Vielfalt an Klangfarben
anbieten“ könne. Neben den Erfolgen auf den internationalen Bühnen standen die vielen Konzerte in der heimischen
Tschechoslowakei, wo Suk zu verschiedenen Anlässen auch in Kleinstädten spielte, die heute kaum ein junger
Virtuose bereist. Sein Repertoire weist zahlreiche Konstanten auf, zu denen er wiederholt zurückkehrte – wobei
22
der Schwerpunkt eindeutig im klassischen und romantischen Fach liegt. Eine Reihe von Kompositionen studierte
Suk allerdings ein, um sie dann nur wenige Male öffentlich aufzuführen. Auch unter seinen Aufnahmen finden wir
natürlich die fundamentalen Werke der tschechischen und internationalen Musik, daneben stehen jedoch heute
wenig aufgeführte Stücke. Und durch diese Polarität zeichnet sich ebenfalls die hier vorliegende umfangreiche
Auswahl aus Suks frühen Einspielungen aus.
Die ältesten Aufnahmen entstanden 1956: Es handelt sich um Dvořáks Romantische Stücke, Griegs Sonate
Nr. 3 c-Moll, Schumanns Abendlied, Debussys Clair de lune und Brahms’ Violinsonate Nr. 1 G-Dur und den Walzer
A-Dur – alle mit Josef Hála am Klavier. Nur ein Jahr jünger sind die ersten Einspielungen mit dem Pianisten Jan
Panenka, der Suk in diesen Jahren am häufigsten begleitete: Dvořáks Sonate F-Dur und die Vier Kompositionen
von Josef Suk. 1958 entstand die erste Schallplatte, die den beiden Musikern eine internationale Auszeichnung,
den Pariser Grand Prix Du Disque der Académie Charles Cros, einbrachte – es handelte sich um eine Aufnahme
mit den Violinsonaten von Debussy und Janáček. Im gleichen Jahr spielte Suk auch erstmals Dvořáks Sonatine
sowie das Violinkonzert von Respighi ein.
Für die Aufnahmen aus den 60. Jahren ist das Jahr 1962 bedeutend, als Suk wiederum mit Jan Panenka die
Sonaten Nr. 2 und 3 von Johannes Brahms, Werke von Franz Schubert, die Sonatine D-Dur und das Duo für Violine
und Klavier A-Dur, sowie Smetanas Duo Aus der Heimat aufnahm. Ein Jahr älter war die Einspielung von Mozarts
Duos für Violine und Viola zusammen mit Milan Škampa (*1928), dem Violisten des Smetana Quartetts. Die Mitte
der 60. Jahre steht in unserer Auswahl jedoch im Zeichen der Unikate des Violinrepertoires, und zwar sowohl im
Hinblick auf die Entstehungs- als auch auf die heutige Zeit: Vertreten sind Kompositionen für Violine und Violoncello
von Bohuslav Martinů, Arthur Honegger und Zoltán Kodály aus den Jahren 1964 und 1966. Suks Partner war der
französische Cellist André Navarra (1911–1988), damals bereits Professor am Pariser Konservatorium; mit ihm
hatte Suk bereits Brahms’ Doppelkonzert mit der Tschechischen Philharmonie unter Karel Ančerl eingespielt.
Zu den Repertoire-Raritäten gehört auch die 1933 komponierte Violinsonate von Jaroslav Ježek. Die Reihe der
Aufnahmen mit Jan Panenka endete 1967 mit zwei großen französischen Werken: der Sonate von Francis Poulenc
und der großen Sonate A-Dur von César Franck. Viele Kompositionen spielte Josef Suk mehrfach ein – erinnert sei
an die Brahms-Sonaten mit Julius Katchen am Klavier von 1967 und natürlich an Dvořáks Werke, die er mindestens
drei Mal aufnahm. In unserer Auswahl kann man verfolgen, wie er sie bei der ersten Einspielung interpretierte.
Die Karriere von Josef Suk ist eng mit den Namen von drei hervorragenden tschechischen Pianisten verbunden.
Der Älteste unter ihnen war Alfréd Holeček (1917–1989), der sich sein Leben lang der Klavierbegleitung widmete
und zu einem Phänomen in diesem Bereich wurde. Er hatte den legendären Jan Kubelík begleitet, war sich aber
auch für begabte Studenten nicht zu schade. Viele ausländische Interpreten denken bis heute an seine
23
Suk 19.10.11 19:36 Stránka 24
Reaktionsschnelligkeit, Professionalität und bemerkenswerte menschliche Freundlichkeit zurück. Jan Panenka
(1922–1999) war dagegen ein hervorragender Kammermusiker und Solist. Er hatte bei František Maxián am Prager
Konservatorium studiert und 1951 den Wettbewerb des Prager Frühling gewonnen; daraufhin ernannte man ihn
zum Solisten der Tschechischen Philharmonie – früher also als Suk. Sein nobler Stil und die Anschlagskultur
machten Panenka zum idealen Interpreten besonders des Repertoires der Klassik, wie ein Kritiker treffend schrieb:
„Unter seinen Händen verwandelt sich auch das schwierigste Stimmengewirr in klare und singende Musik.“ Seit
1951 lehrte er an der Prager Akademie der musischen Künste – zunächst als Assistent, später als Dozent; nach
dem Sturz des totalitären Regimes wurde er zum Professor ernannt. Josef Hála (*1928) war ebenfalls ein Schüler
von František Maxián, und sein musikalisches Empfinden zeichnete sich immer durch eine bemerkenswerte
Vielseitigkeit aus. Er war einige Jahre Mitglied des Suk Trios und ab 1960 Professor an der Prager Akademie der
musischen Künste; außerdem widmete er sich dem Cembalo-Spiel.
Ab 1973 spielte Josef Suk auch auf der Viola, und einige seiner Aufnahmen – darunter Berlioz’ Harold in Italien
– stießen auf große Begeisterung. 1972 gründete er das Suk Kammerorchester. Gegen Ende seiner Laufbahn
schenkte er dem Tschechischen Musikmuseum eine einzigartige Sammlung gedruckter Konzertprogramme aus
allen Ländern der Welt, die mehr als 2000 Exemplare umfasste. Josef Suk war Träger zahlreicher Auszeichnungen
und Ehrentitel, darunter der Grand Prix du Disque de l’Académie Charles Cros, der niederländische Edison-Preis
(1972) und die Wiener Flötenuhr (1974). Die Goldene Schallplatte der Firma Supraphon erhielt er bereits 1986,
und 1999 folgte die Platin-Schallplatte für 1 112 000 verkaufte Tonträger. In der Tschechoslowakei trug er den
Titel des Nationalkünstlers und vom Präsidenten der Tschechischen Republik erhielt er die Verdienstmedaille
1. Klasse. 2001 verlieh man ihm den Preis der Masaryk-Akademie und 2003 einen Ehrendoktor der Prager
Akademie der musischen Künste. Seit 2002 war Josef Suk auch Ritter der Ehrenlegion. Obwohl er sagte, dass
ihm die pädagogische Tätigkeit nicht ans Herz gewachsen sei, nahm er ein Angebot der Wiener Musikhochschule
an und lehrte dort in den Jahren 1979–1986. Für viele tschechische Violinisten der nächsten drei Generationen
wurde Suk zum Ratgeber und großen Vorbild. In den letzten Jahren nahm er auch die regelmäßige Einladung an,
mit den jüngsten Schülern der Musikschule der Stadt Prag und des Musikgymnasiums Jan Neruda im Rahmen
des Zyklus „Josef Suk führt junge Talente ein“ zu musizieren. Ab 2000 war er Ehrenpräsident des Internationalen
Musikfestivals Prager Frühling.
Von einigen Künstlern sagt man, dass mit ihrem Tod eine ganze Epoche endet. Josef Suk gehört zweifellos
dazu.
Jindřich Bálek
Übersetzung Anna Ohlídalová
24
Josef Suk with Jan Panenka
Suk 19.10.11 19:36 Stránka 24
Reaktionsschnelligkeit, Professionalität und bemerkenswerte menschliche Freundlichkeit zurück. Jan Panenka
(1922–1999) war dagegen ein hervorragender Kammermusiker und Solist. Er hatte bei František Maxián am Prager
Konservatorium studiert und 1951 den Wettbewerb des Prager Frühling gewonnen; daraufhin ernannte man ihn
zum Solisten der Tschechischen Philharmonie – früher also als Suk. Sein nobler Stil und die Anschlagskultur
machten Panenka zum idealen Interpreten besonders des Repertoires der Klassik, wie ein Kritiker treffend schrieb:
„Unter seinen Händen verwandelt sich auch das schwierigste Stimmengewirr in klare und singende Musik.“ Seit
1951 lehrte er an der Prager Akademie der musischen Künste – zunächst als Assistent, später als Dozent; nach
dem Sturz des totalitären Regimes wurde er zum Professor ernannt. Josef Hála (*1928) war ebenfalls ein Schüler
von František Maxián, und sein musikalisches Empfinden zeichnete sich immer durch eine bemerkenswerte
Vielseitigkeit aus. Er war einige Jahre Mitglied des Suk Trios und ab 1960 Professor an der Prager Akademie der
musischen Künste; außerdem widmete er sich dem Cembalo-Spiel.
Ab 1973 spielte Josef Suk auch auf der Viola, und einige seiner Aufnahmen – darunter Berlioz’ Harold in Italien
– stießen auf große Begeisterung. 1972 gründete er das Suk Kammerorchester. Gegen Ende seiner Laufbahn
schenkte er dem Tschechischen Musikmuseum eine einzigartige Sammlung gedruckter Konzertprogramme aus
allen Ländern der Welt, die mehr als 2000 Exemplare umfasste. Josef Suk war Träger zahlreicher Auszeichnungen
und Ehrentitel, darunter der Grand Prix du Disque de l’Académie Charles Cros, der niederländische Edison-Preis
(1972) und die Wiener Flötenuhr (1974). Die Goldene Schallplatte der Firma Supraphon erhielt er bereits 1986,
und 1999 folgte die Platin-Schallplatte für 1 112 000 verkaufte Tonträger. In der Tschechoslowakei trug er den
Titel des Nationalkünstlers und vom Präsidenten der Tschechischen Republik erhielt er die Verdienstmedaille
1. Klasse. 2001 verlieh man ihm den Preis der Masaryk-Akademie und 2003 einen Ehrendoktor der Prager
Akademie der musischen Künste. Seit 2002 war Josef Suk auch Ritter der Ehrenlegion. Obwohl er sagte, dass
ihm die pädagogische Tätigkeit nicht ans Herz gewachsen sei, nahm er ein Angebot der Wiener Musikhochschule
an und lehrte dort in den Jahren 1979–1986. Für viele tschechische Violinisten der nächsten drei Generationen
wurde Suk zum Ratgeber und großen Vorbild. In den letzten Jahren nahm er auch die regelmäßige Einladung an,
mit den jüngsten Schülern der Musikschule der Stadt Prag und des Musikgymnasiums Jan Neruda im Rahmen
des Zyklus „Josef Suk führt junge Talente ein“ zu musizieren. Ab 2000 war er Ehrenpräsident des Internationalen
Musikfestivals Prager Frühling.
Von einigen Künstlern sagt man, dass mit ihrem Tod eine ganze Epoche endet. Josef Suk gehört zweifellos
dazu.
Jindřich Bálek
Übersetzung Anna Ohlídalová
24
Josef Suk with Jan Panenka
Suk 19.10.11 19:36 Stránka 26
Le violoniste Josef Suk (8 août 1929 – 7 juillet 2011) est l’un des éminents interprètes tchèques de la deuxième
moitié du 20ème siècle. Ses origines le prédestinnent à la musique puisque son grand-père est le compositeur
Josef Suk et sa grand-mère Otilie n’est autre que la fille d‘Antonín Dvořák. Malheureusement, il n’a pu la connaître
car disparue encore jeune, en 1905. Par contre, il aura quelques contacts avec son grand-père, qui, âgé de 55
ans à la naissance de Josef, meurt six années plus tard... De fait, les murs de la maison de notre violoniste Josef
Suk sont décorés des quelques photographies précieuses qui le montrent avec son grand-père. Les cotoient aussi
tous les portraits célèbres des deux grands compositeurs. Il se réclamait toujours fièrement de cette lignée à qui
il a fait l’honneur en tant qu‘interprète.
Sa trajectoire de violoniste est aussi le fruit du travail avec d’autres personnes. En premier lieu Jaroslav Kocian
(1883–1950), lui-même soliste à ses débuts et, plus tard, pédagogue d’exception. C’est Kocian, qui décèle le
talent de Josef Suk et c’est encore lui qui guidera ses pas avec une grande rigueur. Kocian représente la tradition
de son grand prédécesseur Otakar Ševčík (1852–1934), lequel avait formé Jan Kubelík et Václav Talich. Sa sévérité,
sa rigueur et sa méthode étaient légendaires. En tant que pédagogues, ils étaient les meilleurs représentants de
„l’école de violon tchèque“ où l’accent sur la virtuosité technique se conjugue avec la quète de la beauté du son.
Les éléments romantiques y sont en équilibre avec un sens naturel de la forme et du style. Le profil artistique du
violoniste Josef Suk l’incarne parfaitement car tous admirent aussi bien la chaleur et la beauté de sa sonorité mais
aussi n‘en évoquent pas moins son sens de l’ordre, sa maîtrise de soi et son professionnalisme. Il compte parmi
les violonistes au jeu caractéristique, aisément reconnaissable. C’est pas à pas et de manière éclectique qu’il conduit sa long et brillante carrière de cinquante années qui inspire tant de respect. Si ses interprétations de la musique
tchèque sont rapidement devenues des références, les autres n‘inspirent pas moins d’intérêt, et nombreux sont
ceux qui les goûtent.
Josef Suk se produit pour la première fois comme soliste en public à Křečovice, petite ville natale de son grandpère, à l’occasion du cinquième anniversire de la disparition de celui-ci, soit en 1940; et il s’y produira chaque
année jusqu’à un âge avancé. Après son parcours secondaire, il entre au Conservatoire de Prague, où il étudie de
1945 à 1951. Jaroslav Kocian, le professeur qui l’a le plus marqué et chez qui, déjà enfant, il prenait des leçons
particulières, meurt en 1950. Même octogénaire, Josef Suk évoquait souvent la rigueur de son maître qui,
aujourd’hui, découragerait plus d’un musicien en herbe et serait peut-être considérée comme quasi inhumaine.
26
Kocian était intransigeant, surtout quant à l’intonation. De 1951 à 1953, Josef Suk étudie à L’Académie des Arts
de Prague dans la classe des professeurs Marie Hlouňová et Alexandr Plocek. Bien que soliste né, il se consacre
aussi et avec le même élan à la musique de chambre. En 1950, il devient pour deux ans le premier violon du
Quatuor de Prague mais se rend compte à temps qu’il ne peut mener de front un tel ensemble et sa carrière de
soliste. Toutefois, en 1952 il fonde le Trio Suk, dont la composition changera à plusieurs reprises. C’est surtout
dans sa configuration Josef Suk, Jan Panenka, Josef Chuchro que l’on peut considérér ses prestations aussi
importantes que celles réalisées comme soliste. De même que ne peuvent pas être passé sous silence ses séries
avec Julius Katchen en sonates (Brahms) et aussi avec Janos Starker (intégrale des Trios de Brahms).
Dans les années cinquante du 20ème siècle, dans les conditions du régime totalitaire qui sévit en Tchécoslovaquie, Josef Suk ne peut mener la carrière de soliste indépendant. Il débute avec un contrat de membre de
l’orchestre du Théâtre National, de 1954 à 1957 il devient soliste officiel de l’ensemble artistique de l’Armée
tchécoslovaque (dans le cadre de son service militaire obligatoire), puis il se voit nommer soliste de la Philharmonie
tchèque, ce jusqu’en 1961. Ses premiers grands succès remontent à la tournée mémorable que la Philharmonie
tchèque réalise en 1959 sous la baguette de Karel Ančerl à travers l’Asie, l’Amérique et l’Australie. Si son premier
grand récital pragois a lieu en 1954, en 1948 déjà, il représentait la Tchécoslovaquie à Bruxelles. En 1955, il ne
peut échapper au parcours obligé à travers l‘Union soviétique. En 1957, il peut se produire à l’occasion d’une
tournée en Afrique du Sud mais doit attendre 1958 pour se rendre à l’Ouest, en RFA. Puis suivront la France,
la Hollande, l’Angleterre et d’autres pays d’Europe, où il sera ensuite autorisé de retourner. En 1959 il se rend
pour la première fois au Japon. Durant toute sa vie artistique il bénéficie du statut d‘artiste autorisé à voyager
malgré le rideau de fer. En 1960, lui est prêté un précieux Stradivarius provenant des collections d’Etat.
L’envol de la carrière de Josef Suk doit beaucoup aux années soixante. Nos enregistements, dont plusieurs
sont édités pour la première fois sur CD, en témoignent d‘ailleurs de manière convaincante. Par exemple, d’après
les programmes qui ont été conservés, en 1957 il réalise à l’étranger 17 concerts, en 1960 pas moins de 37 et
en, 1965 ou 1968, la totalité de 68 concerts avec piano, en trio ou avec orchestre.
L’un des critiques new-yorkais écrit après ses débuts au Carnegie Hall en 1961 que, depuis la visite de David
Oistrakh, on n’avait pas entendu un jeune violoniste jouer comme Suk l’avait fait.“ Les critiques utilisent des
expressions comme „l’archet de la plus fine des soies“ ou „jeu pur, au rythme vif“ et appécient surtout „l’infaillible
beauté du son“, désigné parfois de „grand et porteur “ ou encore de „fervent et racé.“ Il y avait même ceux qui
affirmaient que personne parmi les contemporains de Suk „n’est en mesure d’offrir une plus grande variété de
couleurs.“ A côté de succès internationaux, il donne très souvent des concerts dans son pays, la Tchécoslovaquie.
Les occasions étaint diverses et il s’agissait de petites villes, où de jeunes virtuoses d’aujourd’hui ne viennent que
27
Suk 19.10.11 19:36 Stránka 26
Le violoniste Josef Suk (8 août 1929 – 7 juillet 2011) est l’un des éminents interprètes tchèques de la deuxième
moitié du 20ème siècle. Ses origines le prédestinnent à la musique puisque son grand-père est le compositeur
Josef Suk et sa grand-mère Otilie n’est autre que la fille d‘Antonín Dvořák. Malheureusement, il n’a pu la connaître
car disparue encore jeune, en 1905. Par contre, il aura quelques contacts avec son grand-père, qui, âgé de 55
ans à la naissance de Josef, meurt six années plus tard... De fait, les murs de la maison de notre violoniste Josef
Suk sont décorés des quelques photographies précieuses qui le montrent avec son grand-père. Les cotoient aussi
tous les portraits célèbres des deux grands compositeurs. Il se réclamait toujours fièrement de cette lignée à qui
il a fait l’honneur en tant qu‘interprète.
Sa trajectoire de violoniste est aussi le fruit du travail avec d’autres personnes. En premier lieu Jaroslav Kocian
(1883–1950), lui-même soliste à ses débuts et, plus tard, pédagogue d’exception. C’est Kocian, qui décèle le
talent de Josef Suk et c’est encore lui qui guidera ses pas avec une grande rigueur. Kocian représente la tradition
de son grand prédécesseur Otakar Ševčík (1852–1934), lequel avait formé Jan Kubelík et Václav Talich. Sa sévérité,
sa rigueur et sa méthode étaient légendaires. En tant que pédagogues, ils étaient les meilleurs représentants de
„l’école de violon tchèque“ où l’accent sur la virtuosité technique se conjugue avec la quète de la beauté du son.
Les éléments romantiques y sont en équilibre avec un sens naturel de la forme et du style. Le profil artistique du
violoniste Josef Suk l’incarne parfaitement car tous admirent aussi bien la chaleur et la beauté de sa sonorité mais
aussi n‘en évoquent pas moins son sens de l’ordre, sa maîtrise de soi et son professionnalisme. Il compte parmi
les violonistes au jeu caractéristique, aisément reconnaissable. C’est pas à pas et de manière éclectique qu’il conduit sa long et brillante carrière de cinquante années qui inspire tant de respect. Si ses interprétations de la musique
tchèque sont rapidement devenues des références, les autres n‘inspirent pas moins d’intérêt, et nombreux sont
ceux qui les goûtent.
Josef Suk se produit pour la première fois comme soliste en public à Křečovice, petite ville natale de son grandpère, à l’occasion du cinquième anniversire de la disparition de celui-ci, soit en 1940; et il s’y produira chaque
année jusqu’à un âge avancé. Après son parcours secondaire, il entre au Conservatoire de Prague, où il étudie de
1945 à 1951. Jaroslav Kocian, le professeur qui l’a le plus marqué et chez qui, déjà enfant, il prenait des leçons
particulières, meurt en 1950. Même octogénaire, Josef Suk évoquait souvent la rigueur de son maître qui,
aujourd’hui, découragerait plus d’un musicien en herbe et serait peut-être considérée comme quasi inhumaine.
26
Kocian était intransigeant, surtout quant à l’intonation. De 1951 à 1953, Josef Suk étudie à L’Académie des Arts
de Prague dans la classe des professeurs Marie Hlouňová et Alexandr Plocek. Bien que soliste né, il se consacre
aussi et avec le même élan à la musique de chambre. En 1950, il devient pour deux ans le premier violon du
Quatuor de Prague mais se rend compte à temps qu’il ne peut mener de front un tel ensemble et sa carrière de
soliste. Toutefois, en 1952 il fonde le Trio Suk, dont la composition changera à plusieurs reprises. C’est surtout
dans sa configuration Josef Suk, Jan Panenka, Josef Chuchro que l’on peut considérér ses prestations aussi
importantes que celles réalisées comme soliste. De même que ne peuvent pas être passé sous silence ses séries
avec Julius Katchen en sonates (Brahms) et aussi avec Janos Starker (intégrale des Trios de Brahms).
Dans les années cinquante du 20ème siècle, dans les conditions du régime totalitaire qui sévit en Tchécoslovaquie, Josef Suk ne peut mener la carrière de soliste indépendant. Il débute avec un contrat de membre de
l’orchestre du Théâtre National, de 1954 à 1957 il devient soliste officiel de l’ensemble artistique de l’Armée
tchécoslovaque (dans le cadre de son service militaire obligatoire), puis il se voit nommer soliste de la Philharmonie
tchèque, ce jusqu’en 1961. Ses premiers grands succès remontent à la tournée mémorable que la Philharmonie
tchèque réalise en 1959 sous la baguette de Karel Ančerl à travers l’Asie, l’Amérique et l’Australie. Si son premier
grand récital pragois a lieu en 1954, en 1948 déjà, il représentait la Tchécoslovaquie à Bruxelles. En 1955, il ne
peut échapper au parcours obligé à travers l‘Union soviétique. En 1957, il peut se produire à l’occasion d’une
tournée en Afrique du Sud mais doit attendre 1958 pour se rendre à l’Ouest, en RFA. Puis suivront la France,
la Hollande, l’Angleterre et d’autres pays d’Europe, où il sera ensuite autorisé de retourner. En 1959 il se rend
pour la première fois au Japon. Durant toute sa vie artistique il bénéficie du statut d‘artiste autorisé à voyager
malgré le rideau de fer. En 1960, lui est prêté un précieux Stradivarius provenant des collections d’Etat.
L’envol de la carrière de Josef Suk doit beaucoup aux années soixante. Nos enregistements, dont plusieurs
sont édités pour la première fois sur CD, en témoignent d‘ailleurs de manière convaincante. Par exemple, d’après
les programmes qui ont été conservés, en 1957 il réalise à l’étranger 17 concerts, en 1960 pas moins de 37 et
en, 1965 ou 1968, la totalité de 68 concerts avec piano, en trio ou avec orchestre.
L’un des critiques new-yorkais écrit après ses débuts au Carnegie Hall en 1961 que, depuis la visite de David
Oistrakh, on n’avait pas entendu un jeune violoniste jouer comme Suk l’avait fait.“ Les critiques utilisent des
expressions comme „l’archet de la plus fine des soies“ ou „jeu pur, au rythme vif“ et appécient surtout „l’infaillible
beauté du son“, désigné parfois de „grand et porteur “ ou encore de „fervent et racé.“ Il y avait même ceux qui
affirmaient que personne parmi les contemporains de Suk „n’est en mesure d’offrir une plus grande variété de
couleurs.“ A côté de succès internationaux, il donne très souvent des concerts dans son pays, la Tchécoslovaquie.
Les occasions étaint diverses et il s’agissait de petites villes, où de jeunes virtuoses d’aujourd’hui ne viennent que
27
Suk 19.10.11 19:36 Stránka 28
très rarement. Son répertoire comporte des valeurs sûres, au noyau constitué par le fonds classique et romantique,
vers lesquelles il aimait à revenir. Cependant, nombreuses étaient les compositions qu’il étudiait, mais ne jouait
que quelquefois. Parmi ses enregistrements aussi, nous trouvons les clés de voûte de la littérature musicale tchèque
et mondiale mais aussi des oeuvres peu jouées actuellement. Et c’est ceci qui constitue justement notre sélection
des gravures de jeunesse.
Les enregistements les plus anciens datent de 1956. Il s’agit des Pièces romantiques de Dvořák, de la Sonate
n°3 en do mineur de Grieg, de l‘Abendslied de Schumann ,du Clair de Lune de Debussy, enfin de Brahms de la
première Sonate en sol majeur et de la Valse en la majeur, toutes en compagnie de Josef Hála au piano. L’année
suivante viennent les premiers enregistrements avec le pianiste Jan Panenka, son accompagnateur fétiche de
cette période. Ce sont la Sonate en fa majeur de Dvořák et Quatre pièces de Josef Suk. Puis, l’année 1958 voit le
jour le premier disque, apportant aux deux protagonistes une reconnaissance internationale grâce au Grand Prix
Du Disque de l‘Académie Charles Cros. Cette gravure rassemble les Sonates pour violon de Debussy et de Janáček.
La même année est réalisé un autre disque avec son premier enregistrement de Suk de la Sonatine de Dvořák et
la Sonate pour violon de Respighi.
Quant aux années soixante, avec Milan Škampa (*1928), altiste du Quatuor Smetana, il réalise un enregistrement
rare du Duo pour violon et alto de Mozart. L’année 1962 sera particulièrement fructueuse. Suk enregistre alors
toujours avec Jan Panenka les Sonates n°2 et 3 de Johannes Brahms, des oeuvres de Franz Schubert, la Sonatine
en ré majeur et le Duo pour piano et violon en la majeur ainsi que le Duo de Ma Patrie de Smetana. Mais c’est la
période 1964-1966 qui signifie pour notre sélection un répertoire unique aussi bien du point de vue de l’époque
de Suk que de l’époque actuelle. En effet, il s’agit des oeuvres pour violon et violoncelle de Bohuslav Martinů,
Arthur Honegger et Zoltán Kodály. Suk choisit comme partenaire le violoncelliste français André Navarra
(1911–1988), alors professeur au Conservatoire de Paris avec qui il a déjà enregistré le Double concerto de Brahms
avec la PhilharmonieTchèque dirigée par Karel Ančerl. Parmi d’autres „bijoux“ du répertoire citons la Sonate de
Jaroslav Ježek, composée en 1933. Le point d’orgue de la série d’enregistrements réalisés avec Jan Panenka
constitue en 1967 deux grandes compositions françaises : la Sonate de Francis Poulenc et la Sonate en la majeur
de César Franck. Josef Suk revient à certaines oeuvres plusieurs fois, comme c’est le cas de l’enregistrement des
Sonates de Brahms avec Julius Katchen de 1967et bien sûr des compositions de Dvořák. Ce titre nous apporte
leur tout premier enregistrement.
La trajectoire de Josef Suk est liée aux trois grands pianistes tchèques. Le plus âgé est Alfréd Holeček
(1917–1989), qui avait consacré toute sa vie au rôle d’accompagnateur, domaine où il est devenu maître.
Il accompagnait avec la même passion le légendaire Jan Kubelík que des étudiants doués. Nombreux sont les
28
interprêtes internationaux qui se souviennent de sa perspicacité, de son professionnalisme et de sa grande
bienveillance. Jan Panenka (1922–1999) était au contraire un excellent chambriste et soliste. Etudiant du
Conservatoire de Prague dans la classe de František Maxián, il remporte en 1951 le prix du Concours du festival
du Printemps de Prague ce qui lui vaut d‘être nommé soliste de la Philharmonie Tchèque bien avant Josef Suk.
La noblesse de son style et son toucher en font un excellent interprète notamment du répertoire classique, comme
l'écrit l'un des critiques : „sous ses doigts l’écheveau le plus complexe se transforme en une musique claire et
chantante.“ A partir de 1951, il enseigne au Conservatoire de Prague où il débute comme assistant, devient maître
de conférence puis le changement du régime politique le hisse au poste de professeur. Josef Hála (*1928) était,
lui aussi, élève du même František Maxián. Sa sensibilité musicale se caractérisait par un remarquable éclectisme.
Plusieurs années membre du Trio Suk, en 1960 il est nommé professeur à l’Académie des Arts de Prague.
Il s’adonnait également au clavecin.
En 1973, Josef Suk commence à s’intéresser aussi à l’alto. Certains de ses enregistrements sur cet instrument,
comme Harold en Italie de Berlioz, ont remporté un grand succès. En 1972, il fonde l’Orchestre de chambre Suk.
A la fin de sa carrière, il fait don au Musée tchèque de la musique d’une collection tout à fait unique de programmes
de concerts du monde entier comportant plus de deux milles pièces. Josef Suk a obtenu de nombreux prix et titres
honorifiques. Citons le Grand Prix du Disque de l’Académie Charles Cros, le Prix Edison obtenu en 1972 aux
Pays-Bas, le prix Wiener Flötenuhr obtenu en 1974 en Autriche. C’est en 1986 déjà qu’il obtient le Prix du Disque
d’Or de Supraphon et en 1999 il se voit attribuer le Prix du Disque de Platine récompensant les 1 112 000 pièces
vendues. L’Etat tchécoslovaque lui a décerné le titre de L’Artiste national et le président tchèque l‘a décoré de la
Médaille du Mérite du 1e degré. En 2001, il obtient le prix de l’Académie Masaryk et en 2003 il devient docteur
honoris causa de l’Académie des Arts de Prague. En 2002 il est nommé Chevalier de la Légion d’Honneur. Bien
que d’après ses dires, le travail de pédagogue ne l’enchantait guère, il accepte l’offre de la Hoch Schule der Musik
de Vienne, où il enseignera de 1979 à 1986. Il est devenu conseiller et référence de nombreux violonistes tchèques,
de deux à trois générations plus jeunes. Au cours des dernières années de sa vie, il acceptait régulièrement
l’invitation à jouer avec les plus jeunes étudiants du Conservatoire de la Ville de Prague et du lycée musical Jan
Neruda, ce dans le cadre du cycle Josef Suk présente les jeunes talents. Depuis 2000, il était le président d’honneur
du Festival international du Printemps de Prague.
On dit de certains artistes que leur départ signifie la fin de toute une époque. Josef Suk en est.
Jindřich Bálek
Traduit par Jiřina Rodolphe
29
Suk 19.10.11 19:36 Stránka 28
très rarement. Son répertoire comporte des valeurs sûres, au noyau constitué par le fonds classique et romantique,
vers lesquelles il aimait à revenir. Cependant, nombreuses étaient les compositions qu’il étudiait, mais ne jouait
que quelquefois. Parmi ses enregistrements aussi, nous trouvons les clés de voûte de la littérature musicale tchèque
et mondiale mais aussi des oeuvres peu jouées actuellement. Et c’est ceci qui constitue justement notre sélection
des gravures de jeunesse.
Les enregistements les plus anciens datent de 1956. Il s’agit des Pièces romantiques de Dvořák, de la Sonate
n°3 en do mineur de Grieg, de l‘Abendslied de Schumann ,du Clair de Lune de Debussy, enfin de Brahms de la
première Sonate en sol majeur et de la Valse en la majeur, toutes en compagnie de Josef Hála au piano. L’année
suivante viennent les premiers enregistrements avec le pianiste Jan Panenka, son accompagnateur fétiche de
cette période. Ce sont la Sonate en fa majeur de Dvořák et Quatre pièces de Josef Suk. Puis, l’année 1958 voit le
jour le premier disque, apportant aux deux protagonistes une reconnaissance internationale grâce au Grand Prix
Du Disque de l‘Académie Charles Cros. Cette gravure rassemble les Sonates pour violon de Debussy et de Janáček.
La même année est réalisé un autre disque avec son premier enregistrement de Suk de la Sonatine de Dvořák et
la Sonate pour violon de Respighi.
Quant aux années soixante, avec Milan Škampa (*1928), altiste du Quatuor Smetana, il réalise un enregistrement
rare du Duo pour violon et alto de Mozart. L’année 1962 sera particulièrement fructueuse. Suk enregistre alors
toujours avec Jan Panenka les Sonates n°2 et 3 de Johannes Brahms, des oeuvres de Franz Schubert, la Sonatine
en ré majeur et le Duo pour piano et violon en la majeur ainsi que le Duo de Ma Patrie de Smetana. Mais c’est la
période 1964-1966 qui signifie pour notre sélection un répertoire unique aussi bien du point de vue de l’époque
de Suk que de l’époque actuelle. En effet, il s’agit des oeuvres pour violon et violoncelle de Bohuslav Martinů,
Arthur Honegger et Zoltán Kodály. Suk choisit comme partenaire le violoncelliste français André Navarra
(1911–1988), alors professeur au Conservatoire de Paris avec qui il a déjà enregistré le Double concerto de Brahms
avec la PhilharmonieTchèque dirigée par Karel Ančerl. Parmi d’autres „bijoux“ du répertoire citons la Sonate de
Jaroslav Ježek, composée en 1933. Le point d’orgue de la série d’enregistrements réalisés avec Jan Panenka
constitue en 1967 deux grandes compositions françaises : la Sonate de Francis Poulenc et la Sonate en la majeur
de César Franck. Josef Suk revient à certaines oeuvres plusieurs fois, comme c’est le cas de l’enregistrement des
Sonates de Brahms avec Julius Katchen de 1967et bien sûr des compositions de Dvořák. Ce titre nous apporte
leur tout premier enregistrement.
La trajectoire de Josef Suk est liée aux trois grands pianistes tchèques. Le plus âgé est Alfréd Holeček
(1917–1989), qui avait consacré toute sa vie au rôle d’accompagnateur, domaine où il est devenu maître.
Il accompagnait avec la même passion le légendaire Jan Kubelík que des étudiants doués. Nombreux sont les
28
interprêtes internationaux qui se souviennent de sa perspicacité, de son professionnalisme et de sa grande
bienveillance. Jan Panenka (1922–1999) était au contraire un excellent chambriste et soliste. Etudiant du
Conservatoire de Prague dans la classe de František Maxián, il remporte en 1951 le prix du Concours du festival
du Printemps de Prague ce qui lui vaut d‘être nommé soliste de la Philharmonie Tchèque bien avant Josef Suk.
La noblesse de son style et son toucher en font un excellent interprète notamment du répertoire classique, comme
l'écrit l'un des critiques : „sous ses doigts l’écheveau le plus complexe se transforme en une musique claire et
chantante.“ A partir de 1951, il enseigne au Conservatoire de Prague où il débute comme assistant, devient maître
de conférence puis le changement du régime politique le hisse au poste de professeur. Josef Hála (*1928) était,
lui aussi, élève du même František Maxián. Sa sensibilité musicale se caractérisait par un remarquable éclectisme.
Plusieurs années membre du Trio Suk, en 1960 il est nommé professeur à l’Académie des Arts de Prague.
Il s’adonnait également au clavecin.
En 1973, Josef Suk commence à s’intéresser aussi à l’alto. Certains de ses enregistrements sur cet instrument,
comme Harold en Italie de Berlioz, ont remporté un grand succès. En 1972, il fonde l’Orchestre de chambre Suk.
A la fin de sa carrière, il fait don au Musée tchèque de la musique d’une collection tout à fait unique de programmes
de concerts du monde entier comportant plus de deux milles pièces. Josef Suk a obtenu de nombreux prix et titres
honorifiques. Citons le Grand Prix du Disque de l’Académie Charles Cros, le Prix Edison obtenu en 1972 aux
Pays-Bas, le prix Wiener Flötenuhr obtenu en 1974 en Autriche. C’est en 1986 déjà qu’il obtient le Prix du Disque
d’Or de Supraphon et en 1999 il se voit attribuer le Prix du Disque de Platine récompensant les 1 112 000 pièces
vendues. L’Etat tchécoslovaque lui a décerné le titre de L’Artiste national et le président tchèque l‘a décoré de la
Médaille du Mérite du 1e degré. En 2001, il obtient le prix de l’Académie Masaryk et en 2003 il devient docteur
honoris causa de l’Académie des Arts de Prague. En 2002 il est nommé Chevalier de la Légion d’Honneur. Bien
que d’après ses dires, le travail de pédagogue ne l’enchantait guère, il accepte l’offre de la Hoch Schule der Musik
de Vienne, où il enseignera de 1979 à 1986. Il est devenu conseiller et référence de nombreux violonistes tchèques,
de deux à trois générations plus jeunes. Au cours des dernières années de sa vie, il acceptait régulièrement
l’invitation à jouer avec les plus jeunes étudiants du Conservatoire de la Ville de Prague et du lycée musical Jan
Neruda, ce dans le cadre du cycle Josef Suk présente les jeunes talents. Depuis 2000, il était le président d’honneur
du Festival international du Printemps de Prague.
On dit de certains artistes que leur départ signifie la fin de toute une époque. Josef Suk en est.
Jindřich Bálek
Traduit par Jiřina Rodolphe
29
Suk 19.10.11 19:36 Stránka 30
Houslista Josef Suk (8. srpna 1929 – 7. července 2011) je jednou z nejvýraznějších osobností českého interpretačního umění 2. poloviny 20. století. Když se narodil, jeho dědečkovi, hudebnímu skladateli Josefu Sukovi, bylo
55 let a zemřel jen o šest let později. Se svou babičkou Otýlií, dcerou Antonína Dvořáka, se nemohl setkat vůbec,
zemřela už v roce 1905. Několik vzácných fotografií, na kterých je jako dítě s dědečkem, měl zarámovaných doma
na zdi. A vedle nich všechny slavné portréty obou hudebních skladatelů. Ke jménům slavných předků se vždy hrdě
hlásil a jako interpret jim nezůstal nic dlužen.
Jeho dráhu houslisty ovšem spoluvytvářeli jiní, na prvním místě Jaroslav Kocian (1883–1950), sám v mládí
sólista, později vynikající pedagog. Právě on rozpoznal jeho talent a velmi přísně ho vedl. Kocian representoval
tradici svého významného předchůdce Otakara Ševčíka (1852–1934), který vyučoval mj. Jana Kubelíka a Václava
Talicha, a jeho přísnost a metodičnost byla pověstná. Ševčík a Kocian byli nejvýraznějšími pedagogickými osobnostmi
„české houslové školy“, ve které se důraz na technickou virtuozitu spojuje se smyslem pro krásu tónu a romantické
prvky jsou v ní v rovnováze s přirozeným smyslem pro formu a styl. Houslista Josef Suk to svým uměleckým profilem
dokonale ztělesňuje – ač všichni na jedné straně obdivují krásu tónu a vřelost, na druhé straně připomínají
jeho smysl pro řád, sebekázeň a profesionalitu. Patřil k těm houslistům, jejichž způsob hry byl charakteristický
a snadno rozpoznatelný. Svou úctyhodnou více než padesátiletou kariéru budoval postupně a velmi všestranně.
Jeho interpretace skladeb české hudby se stala dávno klasickou a i k ostatním nahrávkám se mnozí vracejí s velkým
uznáním.
Josef Suk jako houslista poprvé veřejně vystoupil roku 1940 v Křečovicích, v rodišti svého dědečka, u příležitosti
pětiletého výročí jeho úmrtí, a do pozdního věku tam vystupoval každoročně. Studoval na reálném gymnasiu a poté
na Pražské konzervatoři v letech 1945–1951. Jeho nejvýraznější učitel Jaroslav Kocian, ke kterému chodil na
hodiny od dětství, zemřel v roce 1950. Ještě jako osmdesátiletý vzpomínal houslista Suk na přísnost svého učitele,
která by mnohého dnešního studenta odradila a byla by považována téměř za nelidskou. Kocian byl neústupný,
zejména pokud jde o intonaci. V letech 1951-53 studoval na pražské Akademii múzických umění u prof. Marie
Hlouňové a Alexandra Plocka. Ač byl Josef Suk bytostným sólistou, se stejnou intenzitou se věnoval komorní hře.
Od roku 1950 byl dva roky primáriem Pražského kvarteta, ale včas rozpoznal, že takový soubor nemůže spojit se
Josef Suk with Josef Hála
31
Suk 19.10.11 19:36 Stránka 30
Houslista Josef Suk (8. srpna 1929 – 7. července 2011) je jednou z nejvýraznějších osobností českého interpretačního umění 2. poloviny 20. století. Když se narodil, jeho dědečkovi, hudebnímu skladateli Josefu Sukovi, bylo
55 let a zemřel jen o šest let později. Se svou babičkou Otýlií, dcerou Antonína Dvořáka, se nemohl setkat vůbec,
zemřela už v roce 1905. Několik vzácných fotografií, na kterých je jako dítě s dědečkem, měl zarámovaných doma
na zdi. A vedle nich všechny slavné portréty obou hudebních skladatelů. Ke jménům slavných předků se vždy hrdě
hlásil a jako interpret jim nezůstal nic dlužen.
Jeho dráhu houslisty ovšem spoluvytvářeli jiní, na prvním místě Jaroslav Kocian (1883–1950), sám v mládí
sólista, později vynikající pedagog. Právě on rozpoznal jeho talent a velmi přísně ho vedl. Kocian representoval
tradici svého významného předchůdce Otakara Ševčíka (1852–1934), který vyučoval mj. Jana Kubelíka a Václava
Talicha, a jeho přísnost a metodičnost byla pověstná. Ševčík a Kocian byli nejvýraznějšími pedagogickými osobnostmi
„české houslové školy“, ve které se důraz na technickou virtuozitu spojuje se smyslem pro krásu tónu a romantické
prvky jsou v ní v rovnováze s přirozeným smyslem pro formu a styl. Houslista Josef Suk to svým uměleckým profilem
dokonale ztělesňuje – ač všichni na jedné straně obdivují krásu tónu a vřelost, na druhé straně připomínají
jeho smysl pro řád, sebekázeň a profesionalitu. Patřil k těm houslistům, jejichž způsob hry byl charakteristický
a snadno rozpoznatelný. Svou úctyhodnou více než padesátiletou kariéru budoval postupně a velmi všestranně.
Jeho interpretace skladeb české hudby se stala dávno klasickou a i k ostatním nahrávkám se mnozí vracejí s velkým
uznáním.
Josef Suk jako houslista poprvé veřejně vystoupil roku 1940 v Křečovicích, v rodišti svého dědečka, u příležitosti
pětiletého výročí jeho úmrtí, a do pozdního věku tam vystupoval každoročně. Studoval na reálném gymnasiu a poté
na Pražské konzervatoři v letech 1945–1951. Jeho nejvýraznější učitel Jaroslav Kocian, ke kterému chodil na
hodiny od dětství, zemřel v roce 1950. Ještě jako osmdesátiletý vzpomínal houslista Suk na přísnost svého učitele,
která by mnohého dnešního studenta odradila a byla by považována téměř za nelidskou. Kocian byl neústupný,
zejména pokud jde o intonaci. V letech 1951-53 studoval na pražské Akademii múzických umění u prof. Marie
Hlouňové a Alexandra Plocka. Ač byl Josef Suk bytostným sólistou, se stejnou intenzitou se věnoval komorní hře.
Od roku 1950 byl dva roky primáriem Pražského kvarteta, ale včas rozpoznal, že takový soubor nemůže spojit se
Josef Suk with Josef Hála
31
Suk 19.10.11 19:36 Stránka 32
sólovou dráhou. V roce 1952 založil Sukovo trio, jehož složení se několikrát obměnilo. Zejména nahrávky ve složení
Josef Suk, Jan Panenka, Josef Chuchro můžeme z hlediska významu směle postavit vedle těch sólových.
V 50. letech 20. století v podmínkách totalitního režimu v Československu nemohl Suk jednoduše nastoupit dráhu svobodného koncertního umělce. Začínal jako hráč orchestru v činohře Národního divadla, v letech
1954–57 byl oficiálně sólistou Armádního uměleckého souboru (v rámci povinné vojenské služby) a po mnoha
úspěších byl až roku 1961 jmenován sólistou České filharmonie. Už v roce 1959 mu památný zájezd tohoto orchestru po Asii, Americe a Austrálii pod taktovkou Karla Ančerla vynesl první velké mezinárodní úspěchy. V Praze měl
první velký sólový recitál v roce 1954, ale už v roce 1948 reprezentoval Československo na přehlídce v Bruselu.
Další zahraniční cesta v roce 1955 musela vést nejprve do Sovětského svazu. Roku 1957 hrál Suk poprvé na turné
v Jižní Africe a až v roce 1958 do tehdejšího Západního Německa. Následovala Francie, Holandsko, Anglie a další
země Evropy, kam se pak mohl opakovaně vracet, a v roce 1959 uskutečnil první turné po Japonsku. Statut umělce,
kterému i totalitní režim povolil navzdory železné oponě cestovat, měl po celou svou uměleckou dráhu. V roce 1960
mu byl ze státní sbírky zapůjčen vzácný nástroj od Antonia Stradivariho „Duc de Camposelice“ z roku 1710.
Pro vzestup kariéry Josefa Suka byla tedy 60. léta naprosto klíčová a předkládaná série nahrávek, z nichž mnohé
vycházejí na CD poprvé, to přesvědčivě dokládá. Například v roce 1957 odehrál v zahraničí podle dochovaných
tištěných programů 17 koncertů, v roce 1960 už 37 a v letech 1965 nebo 1968 celých 68 koncertů s klavírem,
v triu i s orchestrem.
Jeden z newyorských kritiků napsal po jeho debutu v Carnegie Hall roku 1961, že „Suk hrál tak jako nikdo
z nové generace houslistů od návštěvy Davida Oistracha.“ Kritikové používali obratů jako „nejhedvábnější smyčec“
nebo „čistá a rytmicky svěží hra“ a hlavně cenili „neomylnou krásu tónu“, který byl jednou označován jako „velký
a nosný“, jindy jako „vroucí a ušlechtilý“. Objevoval se dokonce názor, že nikdo ze Sukových současníků „nemůže
nabídnout větší škálu barev tónu.“ Vedle úspěchů na mezinárodním poli velmi často koncertoval doma v Československu, a to při nejrůznějších příležitostech a v malých městech, kam dnešní mladí virtuózové sotva zavítají. Sukův
repertoár má řadu konstant, k nimž se opakovaně vracel – a těžiště je jednoznačně v klasické a romantické literatuře.
Řadu skladeb ovšem nastudoval a veřejně provedl pouze několikrát. Také mezi jeho nahrávkami jsou klasické
základní kameny české a světové hudby – a vedle toho díla i dnes málo uváděná. A právě takový je i obsáhlý výběr
raných nahrávek.
Nejstarší nahrávky vznikly v roce 1956; jde o Dvořákovy Romantické kusy, Griegovu Sonátu č. 3 c moll,
Schumannovu Večerní píseň, Debussyho Svit luny a Brahmsovu Sonáta pro housle č. 1 G dur a Valčík A dur –
všechny s Josefem Hálou u klavíru. Jen o rok mladší jsou první snímky s klavíristou Janem Panenkou, který ho
v těchto letech doprovázel nejčastěji; Dvořákova Sonáta F dur a Čtyři skladby Josefa Suka. V následujícím roce
32
1958 vznikla první deska, která oběma protagonistům vynesla mezinárodní ocenění, cenu pařížské Grand Prix du
Disque de l’Académie Charles Cros – jde o desku, na které je pohromadě houslová sonáta Debussyho a Janáčka.
Ve stejném roce vznikla také první Sukova nahrávka Dvořákovy Sonatiny a snímek Houslové sonáty Respighiho.
Pro nahrávky z let 60. je významný rok 1962, když opět s Janem Panenkou nahrál Suk Sonátu č. 2 a č. 3
Johannesa Brahmse, díla Franze Schuberta (Sonatinu D dur a Duo pro housle a klavír A dur) a Smetanovo Duo
Z domoviny. Ještě o rok starší je ojedinělá nahrávka Mozartova Dua pro housle a violu s Milanem Škampou
(nar. 1928), violistou Smetanova kvarteta. Polovina 60. let je ale v našem výběru ve znamení repertoárových unikátů,
měřeno optikou doby vzniku i doby dnešní: jde o skladby pro housle a violoncello Bohuslava Martinů, Arthura
Honeggera a Zoltána Kadályho z let 1964 a 1966. Partnerem mu byl francouzský violoncellista André Navarra
(1911–1988), tehdy už profesor pařížské konzervatoře – s ním Suk realizoval i nahrávku Brahmsova Dvojkoncertu
s Českou filharmonií a Karlem Ančerlem. Mezi repertoárové rarity patří houslová sonáta Jaroslava Ježka zkomponovaná roku 1933. Řadu snímků s Janem Panenkou uzavírají dvě velká díla francouzská z roku 1967: Sonáta
Francise Poulenca a velká Sonáta A dur Césara Francka. Mnohá díla Josef Suk nahrál opakovaně; připomeňme
jeho snímek Brahmsových sonát s Juliem Katchenem z roku 1967, a samozřejmě díla Dvořákova, která nahrál
nejméně třikrát. Na tomto albu můžeme sledovat, jak je nahrával vůbec poprvé.
Dráha Josefa Suka je spojena se jmény tří vynikajících českých klavíristů. Nejstarší z nich byl Alfréd Holeček
(1917–1989), který se celý život věnoval klavírnímu doprovodu a stal se na tomto poli fenoménem. Doprovázel i legendárního Jana Kubelíka, ale stejně ochotně pracoval i s nadanými studenty. Řada světových interpretů
dodnes vzpomíná na jeho pohotovost, profesionalitu i pozoruhodnou lidskou laskavost. Oproti tomu Jan Panenka
(1922–1999) byl vynikající komorní hráč i sólista. Byl žákem Františka Maxiána na Pražské konzervatoři a v roce
1951 laureátem soutěže Pražského jara, a na základě toho byl – ještě před Josefem Sukem – jmenován sólistou
České filharmonie. Jeho noblesní styl hry a úhozová kultura z něj činí ideálního interpreta zejména klasicistního
repertoáru, jak výstižně popisuje jeden z kritiků: „v jeho rukách se promění i to nejsložitější pletivo hlasů v jasnou
a zpívající hudbu.“ Od roku 1951 vyučoval na pražské AMU, nejprve jako asistent, později docent, po změně režimu
byl jmenován profesorem. Josef Hála (nar. 1928) byl rovněž žákem Františka Maxiána a jeho hudební cítění se
vždy vyznačovalo pozoruhodnou všestranností. Byl několik let členem Sukova tria a od roku 1960 byl profesorem
pražské AMU, věnoval se i hře na cembalo.
Od roku 1973 začal hrát Josef Suk také na violu a některé snímky, mezi nimi Berliozův Harold v Itálii, byly
nadšeně přijaty. V roce 1972 založil Sukův komorní orchestr. Na konci kariéry věnoval Českému muzeu hudby
unikátní sbírku tištěných koncertních programů ze všech zemí světa, jež má přes dva tisíce položek. Josef Suk byl
také držitelem řady cen a čestných titulů. Kromě výše zmíněné ceny Grand Prix du Disque de l’Academie Charles
33
Suk 19.10.11 19:36 Stránka 32
sólovou dráhou. V roce 1952 založil Sukovo trio, jehož složení se několikrát obměnilo. Zejména nahrávky ve složení
Josef Suk, Jan Panenka, Josef Chuchro můžeme z hlediska významu směle postavit vedle těch sólových.
V 50. letech 20. století v podmínkách totalitního režimu v Československu nemohl Suk jednoduše nastoupit dráhu svobodného koncertního umělce. Začínal jako hráč orchestru v činohře Národního divadla, v letech
1954–57 byl oficiálně sólistou Armádního uměleckého souboru (v rámci povinné vojenské služby) a po mnoha
úspěších byl až roku 1961 jmenován sólistou České filharmonie. Už v roce 1959 mu památný zájezd tohoto orchestru po Asii, Americe a Austrálii pod taktovkou Karla Ančerla vynesl první velké mezinárodní úspěchy. V Praze měl
první velký sólový recitál v roce 1954, ale už v roce 1948 reprezentoval Československo na přehlídce v Bruselu.
Další zahraniční cesta v roce 1955 musela vést nejprve do Sovětského svazu. Roku 1957 hrál Suk poprvé na turné
v Jižní Africe a až v roce 1958 do tehdejšího Západního Německa. Následovala Francie, Holandsko, Anglie a další
země Evropy, kam se pak mohl opakovaně vracet, a v roce 1959 uskutečnil první turné po Japonsku. Statut umělce,
kterému i totalitní režim povolil navzdory železné oponě cestovat, měl po celou svou uměleckou dráhu. V roce 1960
mu byl ze státní sbírky zapůjčen vzácný nástroj od Antonia Stradivariho „Duc de Camposelice“ z roku 1710.
Pro vzestup kariéry Josefa Suka byla tedy 60. léta naprosto klíčová a předkládaná série nahrávek, z nichž mnohé
vycházejí na CD poprvé, to přesvědčivě dokládá. Například v roce 1957 odehrál v zahraničí podle dochovaných
tištěných programů 17 koncertů, v roce 1960 už 37 a v letech 1965 nebo 1968 celých 68 koncertů s klavírem,
v triu i s orchestrem.
Jeden z newyorských kritiků napsal po jeho debutu v Carnegie Hall roku 1961, že „Suk hrál tak jako nikdo
z nové generace houslistů od návštěvy Davida Oistracha.“ Kritikové používali obratů jako „nejhedvábnější smyčec“
nebo „čistá a rytmicky svěží hra“ a hlavně cenili „neomylnou krásu tónu“, který byl jednou označován jako „velký
a nosný“, jindy jako „vroucí a ušlechtilý“. Objevoval se dokonce názor, že nikdo ze Sukových současníků „nemůže
nabídnout větší škálu barev tónu.“ Vedle úspěchů na mezinárodním poli velmi často koncertoval doma v Československu, a to při nejrůznějších příležitostech a v malých městech, kam dnešní mladí virtuózové sotva zavítají. Sukův
repertoár má řadu konstant, k nimž se opakovaně vracel – a těžiště je jednoznačně v klasické a romantické literatuře.
Řadu skladeb ovšem nastudoval a veřejně provedl pouze několikrát. Také mezi jeho nahrávkami jsou klasické
základní kameny české a světové hudby – a vedle toho díla i dnes málo uváděná. A právě takový je i obsáhlý výběr
raných nahrávek.
Nejstarší nahrávky vznikly v roce 1956; jde o Dvořákovy Romantické kusy, Griegovu Sonátu č. 3 c moll,
Schumannovu Večerní píseň, Debussyho Svit luny a Brahmsovu Sonáta pro housle č. 1 G dur a Valčík A dur –
všechny s Josefem Hálou u klavíru. Jen o rok mladší jsou první snímky s klavíristou Janem Panenkou, který ho
v těchto letech doprovázel nejčastěji; Dvořákova Sonáta F dur a Čtyři skladby Josefa Suka. V následujícím roce
32
1958 vznikla první deska, která oběma protagonistům vynesla mezinárodní ocenění, cenu pařížské Grand Prix du
Disque de l’Académie Charles Cros – jde o desku, na které je pohromadě houslová sonáta Debussyho a Janáčka.
Ve stejném roce vznikla také první Sukova nahrávka Dvořákovy Sonatiny a snímek Houslové sonáty Respighiho.
Pro nahrávky z let 60. je významný rok 1962, když opět s Janem Panenkou nahrál Suk Sonátu č. 2 a č. 3
Johannesa Brahmse, díla Franze Schuberta (Sonatinu D dur a Duo pro housle a klavír A dur) a Smetanovo Duo
Z domoviny. Ještě o rok starší je ojedinělá nahrávka Mozartova Dua pro housle a violu s Milanem Škampou
(nar. 1928), violistou Smetanova kvarteta. Polovina 60. let je ale v našem výběru ve znamení repertoárových unikátů,
měřeno optikou doby vzniku i doby dnešní: jde o skladby pro housle a violoncello Bohuslava Martinů, Arthura
Honeggera a Zoltána Kadályho z let 1964 a 1966. Partnerem mu byl francouzský violoncellista André Navarra
(1911–1988), tehdy už profesor pařížské konzervatoře – s ním Suk realizoval i nahrávku Brahmsova Dvojkoncertu
s Českou filharmonií a Karlem Ančerlem. Mezi repertoárové rarity patří houslová sonáta Jaroslava Ježka zkomponovaná roku 1933. Řadu snímků s Janem Panenkou uzavírají dvě velká díla francouzská z roku 1967: Sonáta
Francise Poulenca a velká Sonáta A dur Césara Francka. Mnohá díla Josef Suk nahrál opakovaně; připomeňme
jeho snímek Brahmsových sonát s Juliem Katchenem z roku 1967, a samozřejmě díla Dvořákova, která nahrál
nejméně třikrát. Na tomto albu můžeme sledovat, jak je nahrával vůbec poprvé.
Dráha Josefa Suka je spojena se jmény tří vynikajících českých klavíristů. Nejstarší z nich byl Alfréd Holeček
(1917–1989), který se celý život věnoval klavírnímu doprovodu a stal se na tomto poli fenoménem. Doprovázel i legendárního Jana Kubelíka, ale stejně ochotně pracoval i s nadanými studenty. Řada světových interpretů
dodnes vzpomíná na jeho pohotovost, profesionalitu i pozoruhodnou lidskou laskavost. Oproti tomu Jan Panenka
(1922–1999) byl vynikající komorní hráč i sólista. Byl žákem Františka Maxiána na Pražské konzervatoři a v roce
1951 laureátem soutěže Pražského jara, a na základě toho byl – ještě před Josefem Sukem – jmenován sólistou
České filharmonie. Jeho noblesní styl hry a úhozová kultura z něj činí ideálního interpreta zejména klasicistního
repertoáru, jak výstižně popisuje jeden z kritiků: „v jeho rukách se promění i to nejsložitější pletivo hlasů v jasnou
a zpívající hudbu.“ Od roku 1951 vyučoval na pražské AMU, nejprve jako asistent, později docent, po změně režimu
byl jmenován profesorem. Josef Hála (nar. 1928) byl rovněž žákem Františka Maxiána a jeho hudební cítění se
vždy vyznačovalo pozoruhodnou všestranností. Byl několik let členem Sukova tria a od roku 1960 byl profesorem
pražské AMU, věnoval se i hře na cembalo.
Od roku 1973 začal hrát Josef Suk také na violu a některé snímky, mezi nimi Berliozův Harold v Itálii, byly
nadšeně přijaty. V roce 1972 založil Sukův komorní orchestr. Na konci kariéry věnoval Českému muzeu hudby
unikátní sbírku tištěných koncertních programů ze všech zemí světa, jež má přes dva tisíce položek. Josef Suk byl
také držitelem řady cen a čestných titulů. Kromě výše zmíněné ceny Grand Prix du Disque de l’Academie Charles
33
Suk 19.10.11 19:36 Stránka 34
Cros obdržel roku 1972 v Nizozemí Edisonovu cenu a v roce 1974 rakouskou cenu Wiener Flötenuhr. Zlatou desku
Supraphonu získal už v roce 1986 a platinovou desku v roce 1999 za 1 112 000 prodaných nosičů. V Československu byl držitelem titulu Národní umělec a od Českého prezidenta obdržel medaili za zásluhy 1. stupně. V roce
2001 obdržel cenu Masarykovy akademie a v roce 2003 čestný doktorát pražské Akademie múzických umění.
Od roku 2002 byl také nositelem francouzského řádu Rytíře čestné legie. Ačkoli říkal, že mu pedagogická dráha
nepřirostla k srdci, přijal nabídku vídeňské Vysoké hudební školy a v letech 1979–86 zde vyučoval. Stal se rádcem
a velkým vzorem pro řadu českých houslistů, i o dvě či tři generace mladších. V posledních letech přijímal i pravidelné
pozvání zahrát si s nejmladšími studenty Hudebního školy hl. m. Prahy a hudebního gymnázia Jana Nerudy v rámci
cyklu „Josef Suk uvádí mladé talenty“. Od roku 2000 byl čestným prezidentem Mezinárodního hudebního festivalu
Pražské jaro.
O některých umělcích se říká, že s jejich odchodem se uzavřela jedna celá epocha. Josef Suk patřil mezi ně.
Jindřich Bálek
Design by Jiří Mědílek © Supraphon a. s., 2011
Photos from archives
Commentary and translations © Supraphon a. s., 2011
Booklet editor Daniela Bálková
34
Suk 19.10.11 19:36 Stránka 34
Cros obdržel roku 1972 v Nizozemí Edisonovu cenu a v roce 1974 rakouskou cenu Wiener Flötenuhr. Zlatou desku
Supraphonu získal už v roce 1986 a platinovou desku v roce 1999 za 1 112 000 prodaných nosičů. V Československu byl držitelem titulu Národní umělec a od Českého prezidenta obdržel medaili za zásluhy 1. stupně. V roce
2001 obdržel cenu Masarykovy akademie a v roce 2003 čestný doktorát pražské Akademie múzických umění.
Od roku 2002 byl také nositelem francouzského řádu Rytíře čestné legie. Ačkoli říkal, že mu pedagogická dráha
nepřirostla k srdci, přijal nabídku vídeňské Vysoké hudební školy a v letech 1979–86 zde vyučoval. Stal se rádcem
a velkým vzorem pro řadu českých houslistů, i o dvě či tři generace mladších. V posledních letech přijímal i pravidelné
pozvání zahrát si s nejmladšími studenty Hudebního školy hl. m. Prahy a hudebního gymnázia Jana Nerudy v rámci
cyklu „Josef Suk uvádí mladé talenty“. Od roku 2000 byl čestným prezidentem Mezinárodního hudebního festivalu
Pražské jaro.
O některých umělcích se říká, že s jejich odchodem se uzavřela jedna celá epocha. Josef Suk patřil mezi ně.
Jindřich Bálek
Design by Jiří Mědílek © Supraphon a. s., 2011
Photos from archives
Commentary and translations © Supraphon a. s., 2011
Booklet editor Daniela Bálková
34
Suk 19.10.11 19:36 Stránka 36
SU 4075-2

josef suk early recordings - i

Transkript

Podobné dokumenty