2/XVI Ţ™jen 2006 - Art for Good nový život výstav

Transkript

BABYLON
ČÍSLO
2 / ROČNÍK XVI
✬
STUDENTSKÝ LIST PRO SENIORY
MĚRNÝ PES
NA AKADEMICKÉ PŮDĚ ZDARMA
✬
30. ŘÍJNA 2006
KAM TEĎ?
Začala letní dovolená
Ten pes je v řece po kolena
Stál už tam včera Stojí dnes
Pán to jsem já On měrný pes
Zdeněk Dragoun
Dušičkové číslo
Vážení čtenáři,
dušičky, to je naše nejmilejší roční období.
Svět otlučených náhrobních kamenů, rezavých železných křížů, oprýskaných hřbitovních
laviček, tlejícího listí, umělých kytek... — každoročně se opakující veselí mrtvých.
Pro toto dušičkové číslo jsme připravili rozhovor s Pavlem Vošickým, který v 60. letech s Apollem zpíval věci slepýho Ray Charlese, protože byl
taky naštvanej, trpěl roztroušenou sklerózou, tedy Ray, a tak to bylo všechno takový pesimistický
a kritický. Hlavně ale se podívejte na jeho trestní
spis z konce padestátých let v příloze, který je jedinečnou výpovědí o v listopadu zaniklém režimu.
Jestliže ze spisů z roku 1959 čiší totální režimní
blbství, a tedy ještě člověk, tak z dokumentů StB
z let osmdesátých leze něco, co už s lidstvím nemá
nic společného. Blbost 50. let, byť obludná, má
ještě lidské rozměry, zatímco hlídání Sněžky komunistickou bezpečností na konci normalisace,
policejní výrazivo, technické prostředky, účel toho všeho počínání — to už opustilo jakékoli myslitelné lidské dimense. Tady už si nešlo ani ulevit,
nadávat do kurev a do sviní.
Viz stranu šest, kde jsme u příležitosti 25. výročí založení podzemní Polsko-Československé
Solidarity vyzpovídali paní Dagmar Fajtlovou, která bydlí na Pomezních boudách a její
chalupa byla základnou pro ty, kteří mířili do
hor. O tom, jak polsko-československá setkání
v horách probíhala, vypovídá na straně sedm
polský básník a člen Solidarity Jarek Broda.
Na straně čtyři se podívejte na reakci Stanislava Škody na rozhovor profesora Josefa
Opatrného, ve kterém v mnohém kopíruje režimní kubánskou propagandu o situaci na
ostrově, kubánském disentu a exilu. Tento
skoro zločinný alibismus je ovšem mezi humanitními vědci obecně rozšířen, viz jak rádi
pracují s nacistickou, komunistickou, islámskou či jinou propagandou, aniž by viděli miliony zotročených lidí, kteří touží po svobodě.
Se zákony, které vykládají minulost, zdá se
roztrhl se pytel, viz paragraf o trestnosti popírání
arménské genocidy, který přijal francouzský parlament (co takhle kdyby se Francouzi věnovali
vlastním dějinám, takové Indočíně, Alžíru či jiným francouzským kostlivcům). O tom tentokrát
ve španělském provedení viz komentář Petra
Macha na straně tři. Když už jsme ve Španělsku, neopomeňte se podívat na stránku 3 přílohy,
kde se Kateřina Wildová pustila do andaluských skládek, zatímco Denisa Kantnerová se věnuje Matiční zdi, kterou gringové staví na hranici s Mexikem. O tom viz verše Andrése Sáncheze Robayna na stejné straně: Masa stromů, stojatá voda, suché větve, kamenitá cesta, tašky
z lesklých a černých plastů hnané větrem, příkré,
poslušné keře, toulaví luňáci... Moc pěkný.
Nevynechejte Mátohu na straně jedna, kterého rozčílilo, že nemá hodinky za 100 000.
Příště se sejdem, nezničí-li nás v hrobce na Vítkově ze spánku probuzený rudý faraon,
v pondělí 27. dne měsíce listopadu.
✬
V tomto čísle jsou použity kresby Pavla Vošického ze 70. a 80. let
Za naše současné potíže jsou bezpochyby vinni ukrajinští gastarbajtři. Stejně tak za německé Turci. Díky
nim se totiž hroutí dosavadní domácí společenské struktury. Lituji, je tomu tak. Doložím to na příkladu.
České kopáče nahradili ukrajinští
a tím vytlačili české nádeníky na místa polírů. Načež nastaly řetězové posuny: z polírů se stali stavbyvedoucí
a pomocní úředníci. Z těch zase pomocní stavitelé atd. atd. až po pomocné učence a posty nejvyšší. Výsledek je zřejmý – každý dělá to, na co
nemá a je z toho oprávněně nejistý,
zmaten, frustrován a tedy často i agresivní. Boty a chybné výkony se množí. V ušlechtilé podobě o tom podává
svědectví Václav Havel. Cesta zpět už
možná není, přeci nebudu sedět
s Ukrajinci v jednom lokálu, vždyť
rovný rovného si hledá, blb vedle blba sedá. Společností se pak šíří „blbá
nálada“, Gaussova křivka rozložení
inteligence začíná vibrovat.
Věc je dále komplikována změněným poměrem fysické a „duševní“
práce. Dělníků ubývá, úředníků přibývá, Gauss si ale trvá na svém. Co teď?
Ti nejlepší se pokouší poodskočit —
viz resignace šachisty Bobbyho Fischera, lesní úkryt matematika Unabombera, i ten Einstein toužil stát se
ředitelem továrny na knoflíky. Jiným
řešením jsou umělá společenství. Tak
třeba se zvyšuje počet sportů tak, že
každý hubený, tlustý, malý, velký atd.
najde sobě odpovídající kompaňony
a nastaví si Gaussovu křivku po svém.
Počty lokálních hrdinů se tak množí.
Hodinky za 99 999
V Národním památníku v Praze na Vítkově se
o volebním pátku 20. října konal zvláštní večírek
spojený s rautem a diskotékou. Podle MF Dnes ho
pořádala Tamara Bendlová-Kotvalová, manželka místopředsedy ODS a středočeského hejtmana Petra
Bendla. Paní Bendlová vlastní firmu na dovoz a prodej luxusního zboží, která takto slavila deset let existence, z čehož patrně vyplynulo i dosti netradiční
„vstupné“: přijít mohl jen ten, kdo měl na ruce hodinky alespoň za 100 000 Kč. Hostů bylo dost, prý
1200, takže celková cena hodinek všech zúčastněných musela činit minimálně 120 milionů. Agentury
neříkají, zda si musel každý účastník přinést účtenku
z hodinářství, aby byl vpuštěn, lze však předpokládat, že neobyčejně účinně zapůsobil strach z faux
pas první velikosti: „Není to ten, co tuhle přišel na
ten úžasnej večírek s hodinkama jen za 60 000 a celou dobu je pak neohrabaně schovával v rukávu? No
to je ale dílo! Co si dneska lidi nedovolej!“
Doba je opravdu zlá a člověka dnes může potkat
ledacos. Představte si třeba, že vám přijde pozvánka od manželky středočeského hejtmana na večírek
s podmínkou účasti v podobě hodinek za 100 000
na ruce. Prohrabete celý byt, vše obrátíte vzhůru
nohama, už ani nedoufáte, ztrácíte veškerou naději
a tu najednou — skoro zázrak! — v prádelníku, mezi
nevypranými ponožkami... a tu je máme! Tady jsou
ty nádherné hodinky od dědečka z Ameriky! Ale...
a do prčic, jen za 50 000... Tak tomu se říká smůla.
Zákon schválnosti se pak říká situaci, kdy najdete
dvoje hodinky po 50 000. To už naštve i mrtvého.
Bude to platit? Pustí mě tam alespoň takhle? Že
bych jako žertovně hrál vojáka Rudé armády
v květnových dnech roku 45? To vůbec není špatný
nápad, jsem to ale filuta, proletí vám nejprve hlavou, ale opojný pocit vítězství záhy nemilosrdně
zchladí desiluse, siamská sestra realismu. Ne, nemohu, byl bych za trapáka. S tím by mne vyrazili
i u komunistů, natož u ODS. Nejde přece o nějaký
maškarní candrbál, ale o důstojné setkání elit.
Inu, co naděláte, zůstanete pěkně doma a musíte
pak vzít za vděk zpravodajstvím našeho nejčtenějšího deníku. Podle něj na večírku v luxusním tikotu za 120 milionů a v rautovém hlaholu tiše proplouvali premiér Mirek Topolánek se svým Bormanem Dalíkem, bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek, europoslanec Jan Zahradil či ministr
dopravy Aleš Řebíček. Když se najedli, napojili
a poklábosili, odebrali se zatrsat si na diskotéku do
spodní části památníku, tam, kde v letech
1954–1962 spočívalo nabalzamované tělo našeho
prvního dělnického prezidenta Klementa Gottwalda. Bohatci tančící na hrobě táty všech pracujících!
Co je to jiného než děsivý obraz triumfující kontrarevoluce. Kdyby byl Goya komunistou, namaluje
svou nejstrašnější noční můru zrovna takhle.
Koninklijke Luchtvaart Maatchappij
Rozhovor Babylonu s Pavlem Vošickým
Jaká je legenda k této rozsáhlé kresbě plné postaviček?
To je kompilace kreseb, které jsem dělal v Americe z nenávisti
vůči všemu pokrokovému, čili moje motivace byla něco dělat.
A aby se to tam všechno vešlo, tak jsem se rozhodl po vzoru Muchovy Slovanské epopeje udělat českou komunistickou epopej,
takže to je snůška rozličných událostí, od návštěvy Lenina v Praze,
přes sjezd v roce 1929, Julia Fučíka za protektorátu atd. až po
Gorbačova.
Támhle vpravo nahoře vidím Naděždu Krupskou na bruslích
s Iljičem. Vyvedl jste ji skoro jako sexbombu.
Ano, protože soudruh Lenin nebyl žádný ořezávátko. Naděžda
Konstantinovna sice oficiálně na sjezdu sociální demokracie v Praze s Leninem nebyla, ale ten ji tam mohl vzít inkognito.
Kdo leze tady z tý popelnice?
Zdeněk Nejedlý, plukovník Švec, Hus a jiní, bez kterých se neobejdem.
Samí klaďasové.
Ano.
Tohle je co?
To je politbyro, kde právě mluví o levicové taktice za přítomnosti obrazu, na který sraly mouchy, takže Franz Josef je zde mimo rám. Tady jsou kupříkladu maďarské události v roce 1956,
a tam zbyly ze Stalina opravdu jenom boty, kdežto v Praze to od-
střelili všechno.
Je v tom nějaká paralela?
Paralela je v tom, že v Budapešti zůstaly skutečně jen ty boty,
zatímu u nás ideje, a to až do roku 1968, hlídané Antonínem Novotným, Hendrichem a jinými.
Tady vidím autora Reportáže psané na oprátce a vedle Horst
Wessel?.
Ano, Horst Wessel předává soudruhovi Fučíkovi ein Lied Die
Fahne hoch, kdežto Fučík mu na oplátku věnuje Reportáž psanou
na oprátce. Tady je NEP, čili jak to taky mohlo dopadnout. Zde
sedí zkormoucená Naděžda Konstantinovna, značně starší, než na
tom prvním obrázku, a zde vyvolává bachař Fučíka na pivo.
Tady je Vladimír Iljič s nějakými lehkými ženami.
S lehkými ženami, protože jak známo bydlel v hodinovém hotelu, aspoň se to říká, kde byla později kolej Mikoláše Alše, a tam
údajně chytil tu svou velice nedůstojnou nemoc. Na to se kouká
Trocký.
Tady je další, podobně postižený, Gottwald.
Když se v Tibetu hledá nový dalajláma, vyhledávači chodí až
naleznou robě, které vyzvednou do Potaly, a to je právě ten okamžik, kdy Lenin objevuje pachole Klementa Gottwalda na Karlově mostě.
Četl jsem váš spis z vojenské prokuratury z roku 1959, kdy jste
Díky zvýšené kupní síle si dokonce
mohou jednotlivé skupiny (mladé rebelky, ženy v domácnosti, dynamičtí
menažeři atd.) zaplatit i svou vlastní
pomocnou kulturu. Každému jeho
blog! Originalita pro všechny!
Stále více se doufá v Engelsův zvrat
kvantity v kvalitu, což je podobný nesmysl jako jeho kartáč s mléčnými žlázami. Neúspěšně si proto počínal ředitel zoologické zahrady, který defraudoval slona a do jeho klece nacpal
sto králíků. V dobách Bachova absolutismu si vystačilo pražské policejní
ředitelství s devíti fízly sledujícími
vlastence. Poté co naverbovali kvalitního donašeče Sabinu, čtyři z nich
propustili — kvalita nahradila kvantitu. Nu a u StB tomu bylo naopak.
Nedávno českému architektu v Číně
dali k ruce dvacet mladých tlumočnic
— neuměly sice pořádně anglicky, ale
soutěžily, která z nich najde slůvko ve
slovníku dříve.
Výsledky se dostavují. Brzo oslavíme 20. výročí sameťáku a budeme moci jeho výsledky srovnat s dvaceti lety
první republiky. Ale už dopředu se
opovažuji tvrdit, že v případě Československa se poměr množství studentů, vědců, vzdělanců a umělců k počtu
a kvalitě jejich výkonů nalézal v přímé
úměře, kdežto v České republice se
dnes jedná o úměru nepřímou.
Ale co, přesto a právě proto žije se
lépe, radostněji. Harlekýnů, Pelíšků,
bavičů a hamburgrů dosti. Máma má
maso. Kapely hrajte! Jen houšť! Díky
vám, bratři Ukrajinci!
Slavoj Český
Jakpak na tom asi jsou dělníci? A jejich vůdci, sociální demokraté!? Zajisté úpí v žalářních kobkách připravených pro ně vítěznou běsnící buržoasií! No,
někteří tak trochu úpí, to ano, třeba Péťa, Doležel
a Jourová, ale na hodinky za 100 000 všichni mají.
Mají na ně i ti, co rozhodně neúpí. Třeba jiný lázeňský švihák Jarda Tvrdík. Ten dokázal přivést ČSA na
pokraj bankrotu, přestože jenom svým poradcům vyplatil 300 milionů. Jak se říká, dobrá rada nad zlato.
Mimochodem, za tu sumu by pořídil hned 3000 hodinek za 100 000. A co nezbedné dítě Staník Gross,
ještě docela nedávno nejpopulárnější český politik,
miláček lidu? Tak dlouho si zahrával s mafiemi a kráčel s jejich pomocí vzhůru, až si vykoledoval pořádnou ránu do čenichu. Na zmíněném večírku by se ale
nepochybně dobře vyjímal i on, byť by se možná
provalilo, že jeho značkový zlatý stroječek na měření
času je pouze povedenou imitací, rozeznatelnou
však až na vzdálenost jednoho centimetru.
Ve standardním hollywoodském filmu by radovánky luxusních hodinkářů v hrobce rudého faraona přerušila nějaká oživlá mumie. Světlo by zhaslo,
dveře by se neodevřitelně zabouchly a režisér by
v následujících zhruba devadesáti minutách (šlo-li
by o klasickou stopáž) dostal příležitost vykreslit
galerii lidských charakterů v mezní situaci. Sympatie diváků by si uchovali zajisté jen nemnozí, zato
na pár statečných, co by měli ve scénáři předepsánu
ryzost charakteru buď nepochybnou, anebo v mezní situaci znovu nalezenou, by na konci tunelu čekal zasloužený happy end.
Josef Mátoha
Babylon č. 2 vyšel
s finanční podporou
Ministerstva kultury ČR
byl na vojně, nasázeli vám tam snad deset paragrafů, a to je skoro lepší čtení, než Osudy dobrého vojáka Švejka.
Švejk je osvobozující kniha, která má trvalou hodnotu, protože
v okamžiku, kdy se prokoukne faleš jistých společenských řádů,
co jinýho nám zbývá než Pánbů nebo Josef Švejk?
Jak probíhalo vyšetřování?
Vyšetřování probíhalo tak, že když vojenská kontrarozvědka zjistila, že mě nemohou odsoudit pro vlastizradu, či spolupráci s cizí
mocí, protože na britské velvyslanectví jsem si opravdu chodil
pouze pro informace o současném letectví, pustili se do mého
okolí, vyslýchali kdekoho a ovšem na každého se něco najde — vydolovali z toho něco, co jim umožnilo mě držet ve vazbě a nakonec odsoudit.
Když jste při výslechu potvrzoval výpověď svobodníka Michálka aj., že to je naprostá pravda, že jste mu řek, ty svině komunistický etc. — dělal jste si z vyšetřovatelů, potažmu z režimu
srandu? Nebo jak jste to myslel?
Já mám problém, který sice nespadá do žádné lékařské kategorie, nikdy jsem nevyhledával žádnou asistenci, ale domnívám se, že
pakliže mě něco naštve a vím, že se jedná o prokazatelnou lež nebo
podvod, tak to dám najevo. Podívejte se, já nejsem ani novinář, ani
pokračování na straně 5
2 •
BABYLON č. 2/ XVI
KULTURA / INZERCE
Na Poříčí 26, 110 00 Praha 1
Pokladna otevřena: po-pá 10.00 - 18.00 hod.
a dvě hodiny před představením,
rezervace je nutné vyzvednout nejpozději den před představením.
Rezervace tel.: 221 716 333, nebo email: [email protected]
Internet homepage: http://www.archatheatre.cz
program na listopad 2006
čtvrtek 2. – sobota 4. listopadu, 20.00
Wim Vandekeybus a Ultima
Vez – Spiegel (Zrcadlo)
Nový taneční projekt belgického souboru, který patří do
superligy světové taneční scény. Inscenace zkomponovaná
z nejlepších scén předchozích
projektů Ultimy Vez nabízí
nejen průřez jejich tvorbou,
ale i zpětný pohled do Zrcadla odrážejícího lidskou energii
a emoce. Režie, choreografie a
scéna: Wim Vandekeybus.
neděle 5. listopadu, 20.00
Rudy Linka Trio - Beyond
the New York City Limits
Newyorské jazzové trio, které
kombinuje funk, hip-hop, folk
a jazz představí své skladby z
nového alba Beyond the New
York City Limits. Rudy Linka
(kytara), Dan Loomis (basa),
Rich Huntley (bicí).
pondělí 6. a úterý 7. listopadu,
19.00
Pražský divadelní festival německého jazyka
Schauspielhaus Curych
William Shakespeare - OTHELLO
Shakespearova hra o pádu benátského mouřenína, žárlivosti a karieristických intrikách
neztrácí v podání proslulého
švýcarského divadla velikost
klasické tragédie – ač hovoří
současným divadelním jazykem, s prvky kabaretu a frašky. Hra intrik končí v rozkladu – ale s vtipem! Režie: Matthias Hartmann.
čtvrtek 9. – neděle 12. listopadu
FAMUFEST
23. ročník filmového festivalu
studentů FAMU. Společně s
projekcemi toho nejlepšího co
vzniklo v uplynulém roce dostanou návštěvníci možnost
prohlédnout si rozsáhlou expozici fotografií studentů katedry
fotografie, nahlédnout do zatím nerealizovaných scénářů či
navštívit řadu hudebních akcí.
úterý 14. listopadu, 20.00
Peter Hammill
Koncert. Ve spolupráci s
agenturou 10:15 Management.
Středa 15. listopadu, 20.00
Agon Orchestra & P. Z. –
dg307 remix
Pražský orchestr soudobé
hudby uvádí po velmi úspěšné červnové premiéře reprízu
remixu tvorby legendární skupiny dg307. Na koncertě vystoupí i charismatický frontman dg307 Pavel Zajíček.
Pořádá Společnost pro novou
hudbu.
čtvrtek 16. listopadu, 20.00
Benefice Ozvěny II pro Nadační fond Impuls
V rámci večera vystoupí CCQ
- České klarinetové kvarteto,
Alan Vitouš a hosté z Pražské
komorní filharmonie.Výtěžek
koncertu je věnován na podporu aktivit Nadačního fondu
Impuls.
sobota 18. listopadu, 17.00
NEW MUSIC MARATHON 2006
Každoroční mezinárodní přehlídka současné hudby - jednodenní koncertní maraton. V
rámci několika programových
bloků vystoupí Agon Orchestra, Orchestr Berg, Stockhausen Trio a Early Reflections s
programem ze skladeb Michaela Gordona, Michala
Nejtka, Karlheinze Stockhausena a dalších. Pořádá Společnost pro novou hudbu.
neděle 19. listopadu, 20.00
Divadlo Vizita – Preventivní
Jaroslav a profylaktický Miroslav
Miroslav Vitouš a Jaroslav
Dušek předběžně smýčí světelnými paprsky Viktora
Zborníka potemnělá zákoutí.
pondělí 20. listopadu, 20.00
Divadlo Vizita – Rozmarný
Miroslav a rozpjatý Jaroslav
Jaroslav Dušek a Miroslav Vitouš odstavují Lunu za hvězdného svitu Viktora Zborníka.
úterý 21. – středa 22. listopadu, 20.00
SKUTR - Understand
Představení plné fyzického
pohybu na pokraji akrobacie,
plné překvapení na pokraji
kouzel, plné dramatu na pokraji tragedie, plné vtipu na
pokraji komedie. Scénář a režie: SKUTR.
pátek 24. – neděle 26. listopadu, 20.00
Anne Teresa de Keersmaeker & Rosas – Once (Kdysi)
Sólo jedné z nejinspirativnějších tanečnic a choreografek
současnosti. Anne Teresa de
Keersmaeker se v tomto představení vrací k počátkům své
vlastní tvorby. Za doprovodu
hudby Joan Baez, ikony amerického písničkářství 60. let,
uvažuje v jedinečném tanečním stylu o svém dětství. Choreografie a tanec: Anne Teresa
de Keersmaeker
úterý 28. a středa 29. listopadu, 20.00
SenAnderSen
Sprejeři a Hans Christian Andersen. Koncepce a režie: Jana Svobodová. Hrají: Dowis,
Cossiga, Rosen, Lu Jing, Michal Nejtek.
Charitativní hudební festival Pozdní sběr proběhne v sobotu 4.11.2006 na Baráčnické rychtě. Výtěžek z akce bude letos předán Dětskému
krizovému centru v Praze.
Letos již 3. ročník festivalu bude probíhat mezi
13.00. – 22.00 hodinou.
Vystoupí např.: Bengas, Posmrtné zkušenosti,
Eggnoise, Selfbrush, Moberg ensemble a další…
Více informací naleznete na
www.pozdnisber.net
Místo konání: Baráčnická rychta
Tržiště 23/ 555, Praha 1
www.baracnickarychta.cz
Setkání s názvem
STUDUJ V AMERICE
představí možnosti studijních pobytů
v zámoří
V pondělí 13. listopadu od 14.30 hodin proběhne v prostorách
Malého sálu Městské knihovny v Praze setkání pod názvem
„Studuj v Americe“. Cílem semináře je nabídnout českým studentům
komplexní informace o různých typech vzdělávacích a stipendijních
příležitostí pro studijní a výzkumné pobyty v USA. Setkání, které
se koná při příležitosti Týdne mezinárodního vzdělávání, pořádá
mezivládní organizace pro vzdělávací výměny s USA –
Komise J.W. Fulbrighta ve spolupráci s Velvyslanectvím Spojených
států amerických v Praze.
Kontaktní osoba:
Jakub Tesař
Studijní poradce
Komise J.W. Fulbrighta, Táboritská 23, 130 87 Praha 3
Telefon: 222 718 452
E-mail: [email protected]
30. října 2006
Program Slovenského
inštitútu
Myslíkova 10, 120 00 PRAHA 2
tel.: 224 917 862
OTEVŘENO DENNĚ
(KROMĚ SOBOT A NEDĚLÍ) 9 – 18
NÁKUP KNIH 10 – 12 14 – 16
TECHNICKÁ, ODBORNÁ
A CIZOJAZYČNÁ LITERATURA
SKRIPTA, SLOVNÍKY, UČEBNICE
BELETRIE – POESIE
GRAFIKA – FOTO – POHLEDNICE
[email protected]
Polský institut
www. polskyinstitut.cz,
Malé nám. 1, 110 00 Praha 1,
[email protected]
tel. informace 224 214 708,
sekretariát: 224 212 274
v Praze na listopad 2006
1.11. – 30.11. – Galerie NoD/Roxy,
Dlouhá 33, Praha 1
CZECH POINT
Mezinárodní výstavní projekt s účastí slovenských výtvarníků V. Freša, S. Sobotové, B. Ondreičky a R. Labudy.
2.11. v 17:00 - Modrý sál Slovenského
institutu, Jilská 16, Praha
Měsíc slovenské fotografie
TOMÁŠ AGAT BLONSKI
2.11. v 19:00 – Divadlo Kalich,
Jungmannova 9, Praha 1
SLOVENSKÉ DIVADLO TANCE
… na vaše hroby
Režie a choreografie: Ján Ďurovčík
Do 4.11. – Galerie Slovenského institutu,
Jilská 16, Praha
Lena Lešková: SYNERGETICKÝ PROCES
Výstava originální procesuální malby slovenské výtvarnice z Prešova.
Program
listopad2006
Tradice literární vzájemnosti Čechů a
Slováků
JAROSLAV HAŠEK A SLOVENSKO
Filmy
Promítání filmů v sále Polského institutu v
Praze, Malé nám. 1 (vchod z Karlovy ulice 27)
7. 11. 17.30
Sarid (Sarid, 2005), rež. Zbigniew Gajzler
po promítání beseda s režisérem
14. 11. 17.30
Počasí na zítra (Pogoda na jutro, 2003,
96 min.), rež. Jerzy Stuhr
21. 11. 17.30
Můj Nikifor (Mój Nikifor, 2004, 96 min.),
rež. Krzysztof Krauze
28. 11. 17.30
Persona non grata (Persona non grata,
2005, 117 min.), rež. Krzysztof Zanussi
POVÍDEJME SI POHÁDKU
Výchovně-dramatický cyklus pro nejmladší žáky pražských základních škol o
slovenštině a jedné pohádkové zemi.
Výstavy
Czech Point
mezinárodní výstava politického umění
1. 11. - 30. 11., Galerie NoD, Dlouhá 33,
Praha 1
15. 11. - 2. 12., Galerie C2C, Za Strahovem 19, 169 00 Praha 6
Zbigniew Libera
Pozitivy
do 1. 12. 2006
Polský institut, Malé náměstí 1 (vchod Karlova 27), Praha 1
Koncerty
3. 11. 19.30
MITCH & MITCH
Experimentální prostor ROXY, Praha 1
4. 11. 19.30
Michał Tokaj
Kostel sv. Vavřince, Hellichova 18, Praha 1
Michał Tokaj Trio - jazzové koncerty
4. 11., 21.00, Agharta Jazz Club, Železná
16, Praha 1
5. 11., 21.00, Jazz club U staré paní, Michalská 9, Praha 1
16. 11. 19.30
Cantores Minores Wratislavienses
Slezská hudba 15. – 18. století
Betlémská kaple, Betlémské nám. 4/256,
Praha 1
Divadlo
27. 11. 18.00
Představení umělecké dílny projektu „Mýty
střední Evropy“
Kafka versus Golem
PiDivadlo, Michelská 6/23, Praha 4
29. 11. 19.00
Dr. K. Hommage a Franz Kafka
Teatr Mumerus z Krakova
PiDivadlo, Michelská 6/23, Praha 4
Setkání
30. 11. 18.00
Mrtvé body
prezentace českého překladu antologie
básní jedenácti slezských básníků
Polský institut, Praha 1
Konference
Postavení médií v české společnosti a Evropské unii
6. – 7. 11. 2006
Host z Polska: Beata Klimkiewicz, Jagellonská univerzita v Krakově
Goethe-Institut, Masarykovo nábřeží 32
Informace,
čítárna novin a časopisů
pondělí – čtvrtek: 10.00 – 17.00
pátek: 10.00 – 15.00
Knihovna
Tel. 224 214 709
Otevírací doba:
úterý: 14.00 – 18.00
čtvrtek: 14.00 – 16.00
pátek: 11.00 – 14.00
Chcete se vyznat v polské muzice?
Poslouchejte rádio RPI
- Rádio Polského institutu v Praze na
www.polskyinstitut.cz
Od 8.11. - Galerie Slovenského institutu,
Jilská 16, Praha
Slovenské galerie v Praze
KOLOMAN SOKOL – GÉNIUS SLOVENSKÉHO UMĚNÍ
Výstava potrvá do 6. ledna 2007.
Slovenský jazzový klub
DODO ŠOŠOKA – Bicí
9.-11.11. – Plzeň – Velká synagoga,
Měšťanská beseda
III. ROČNÍK ČESKO-SLOVENSKÝCH DNŮ
V PLZNI
Více informací na e-mailové adrese
[email protected]
13.11. – Divadlo Metro, Národní tř. 25,
Praha 1
Fakulta dramatických umění v Banské
Bystrici se představuje:
13:00 – Studentská dokumentární tvorba
18:00 – W. Shakespeare: Sen noci májové
21:00 – H. Sachs: Postieľačky
Vstupenky v pokladně divadla.
Slovenská klasika na filmovém plátně
Rudolf Jašík: NÁMESTIE SV. ALŽBETY
Tragický příběh lásky dvou mladých lidí
odehrávající se v časech židovských pogromů na malém slovenském městě.
Režie: Vladimír Bahna
Hrají: E. Vášáryová, B. Križan, C. Filčík,
V. Strnisková a další.
Projekce u příležitosti 100. výročí narození Martina Gregora.
14.11. v 18:00 – Maďarské kulturní středisko, Rytířská 25-27, Praha 1
15 LET VIŠEGRÁDU
Prezentace knižné publikace o historii a
činnosti V4 – u příležitosti výročí vzniku
tohoto mezinárodního sdružení.
HISTORICKÝ ÚSTAV SLOVENSKÉ AKADEMIE VĚD
Prezentace projektů a knižních publikací
HÚ SAV
Prezentují: S. Michálek, V. Bystrický a J.
Leikert.
Slovenský jazzový klub
RADO TARIŠKA & ONDREJ KRAJŇÁK
Koncert mladé slovenské jazzové formace
spojený s prezentací její nového CD „Piaty rozmer“.
Akce je věnovaná 17. výročí listopadových událostí v roku 1989.
17.11. v 19:00 – Divadlo na Vinohradech, nám. Míru 7, Praha 2
Slavnostní galavečer u příležitosti 55.
výročí založení slovenského krajanského spolku a 20. výročí folklórního souboru LIMBORA
Více informací o akci a vstupenkách na
www.limbora.cz
nebo
[email protected] .
Televizní pondělky z Bratislavy
Janko Jesenský: OKO ZA OKO
Televizní film podle povídky klasika slovenské literatury J. Jesenského.
Režie: Jozef Zachar
V hlavní roli: František Dibarbora
Projekce u příležitosti nedožitých 90. narozenin Františka Dibarbory .
22.-23.11. - Modrý sál Slovenského institutu, Jilská 16, Praha
EKOTOPFILM
Tradiční přehlídka nejlepších filmů XXXIII.
Mezinárodního filmového festivalu filmů
Změna programu a termínů vyhrazena!
KOMENTÁŘE
30. října 2006
Konflikt Ruska s Gruzií
Bezprostřední roznětkou konfliktu
mezi Ruskem a Gruzií, který se táhne
už celý měsíc, bylo zatčení čtyř ruských důstojníků, které gruzínské úřady obvinily ze špionáže. Důstojníci
byli zatčeni ve středu 27. září, a tbiliský soud rozhodl o jejich umístění do
vazby, kde měli zůstat dva měsíce.
Moskva reagovala rychle a masivně. Přerušila 3. září veškeré spojení
s Gruzií — letecké, silniční, vlakové,
námořní i poštovní — a zároveň
předseda Státní dumy Boris Gryzlov
prohlásil, že Duma hodlá na nejbližším zasedání poskytnout vládě pravomoc zakázat převod finančních
prostředků z Ruské federace do dalších států. Ruské ministerstvo zahraničí povolalo velvyslance z Tbilisi na
konzultace, evakuovalo z Gruzie téměř celý diplomatický personál a doporučila ruským občanům, aby do
Gruzie nejezdili. Zavřela také ruské
školy na svých základnách v Gruzii.
V neděli 1. října se do protigruzínské kampaně vložil i ruský prezident
Vladimír Putin. Prohlásil, že nepřátelské kroky režimu M. Saakašviliho
pokládá za „akt státního terorismu
spojený s braním rukojmí“, a přirovnal současnou gruzínskou politiku
k politice někdejšího velitele stalinské tajné policie NKVD Lavrentije
Beriji, který z Gruzie pocházel.
Gruzínské úřady se rozhodly předat zatčené důstojníky Organizaci
pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, nakonec pak byli všichni čtyři
propuštěni a vrátili se do Moskvy.
Ekonomická blokáda však nepolevila, naopak se ukázalo, že zatčení důstojníků podezřelých ze špionáže bylo pouhou záminkou. Ruský ministr
zahraničí Segrej Lavrov uvedl, že
ruské kroky „směřovaly k zamezení
přelévání nelegálních financí z Ruska do Gruzie“.
Není vyloučeno, že z Ruska skutečně do Gruzie plynou nějaké nelegální finance, dokonce je to dost
pravděpodobné — na území bývalého Sovětského svazu působí řada
nejrůznějších mafií, a dá se odhadnout, že mezi nimi jsou i gruzínské.
Hlavní úder však nemohl nezasáhnout Gruzíny, kteří v Ruské federaci
pracují. Je jich mnoho stovek tisíc,
mluví se až o milionu, a příjmy, které posílají do Gruzie, významně posilují gruzínské finance — a především vydržují jejich rodiny. Gruzie
trpí obrovskou nezaměstnaností, neboť sovětské podniky vzaly za své po
rozpadu Sovětského svazu, a průmysl země se z tohoto krachu ještě zdaleka nevzpamatoval.
Na gruzínské obchodníky, firmy
i dělníky v Ruské federaci dopadly
i další rány. V gruzínských restauracích, kasinech a všemožných jiných
podnicích proběhly kontroly, firmy
byly zavřeny, z Ruska byla vypovězena řada gruzínských dělníků, kteří
v Moskvě pracovali na černo. Tato
opatření schvaluje podstatná část
ruských občanů, kteří se k lidem
„kavkazské národnosti“ stavějí značně nepřátelsky.
Také další zvažované ruské opatření
by se citelně dotklo běžných Gruzínů
— 14. října sdělil šéf gruzínské firmy
Energ Invest, která je jedním z hlavních dovozců ruského plynu v Gruzii,
Geno Malazonia, že ruský Gazprom
hodlá nejméně o polovinu zvýšit ceny
plynu pro Gruzii. Zároveň ovšem uvedl, že o zvýšení cen se uvažovalo už
před aférou se zatčenými důstojníky.
Už od začátku léta také platí zákaz
dovážet do Ruska gruzínská vína,
ovoce a zeleninu i slavnou minerální
vodu Boržomi. To je samozřejmě
pro křehké gruzínské hospodářství
těžká rána a Gruzie se brání: uvažuje
o tom, že její představitelé odvolají
souhlas, který před lety vyslovili
ohledně vstupu Ruska do Světové
organizace obchodu (WTO). To by
Rusku zabránilo stát se členem
WTO, členství totiž závisí na souhlasu všech 148 členů.
Ruská propagandistická kampaň,
deportace „černých“ přistěhovalců
i faktická ekonomická blokáda nápadně připomíná situaci z poloviny devadesátých let, která předcházela vpádu
ruské armády do Čečenska. Nějaký
ozbrojený konflikt však vyloučil ruský
ministr zahraničí Sergej Ivanov — že
mezi Ruskem a Gruzií dojde k válce,
by si podle něho „mohl myslet jen
hlupák“. O co ve skutečnosti jde?
Proč Rusko tak usilovně tlačí na malého jihokavkazského souseda?
Příčiny jsou různé — historické,
politické i ekonomické. Gruzie je ze
tří jihokavkazských republik nejvíc
3 •
prozápadní, je členem Partnerství
pro mír v rámci NATO, má nově vyzbrojenou a vycvičenou armádu
a pod vedením Michaila Saakašviliho dává svou prozápadní volbu velmi jasně najevo.
V tomto ohledu se politická motivace konfliktu spojuje s motivací historickou. Gruzie tvořila — podobně
jako nyní ukrajinský Krym — jakousi
perlu v koruně ruského impéria. Tradičně pohostinná země s monumentálními horami, nádhernými přímořskými letovisky a subtropickým podnebím i plodinami byla skoro dvě stě
let výkladní skříní ruské i sovětské říše, byla to místa, kam vládci vozili
zahraniční hosty, když jim chtěli
předvést nádheru „své“ země. Loučit
se s Gruzií bylo pro postsovětské
Rusko velmi těžké, a jak je vidět, dosud se to zcela nepodařilo.
I proto Rusko podporuje obě separatistické oblasti Gruzie, kde ruští
vojáci plní roli mírových jednotek
OBSE: Abcházie a Jižní Osetie. Abchazské úřady si také neváhaly přihřát ve výhni dnešního konfliktu
vlastní polívčičku: abcházský parlament se 17. října obrátil na Rusko se
žádostí, aby uznalo nezávislost Abcházie.
Kreml sice (stejně jako nikdo jiný,
kromě separatistických území jako je
např. moldavské Podněstří) nezávislost žádné z gruzínských separatistických republik neuznal, ale zdůrazňuje, že obyvatelé těchto území by
měli mít právo sami rozhodovat
o své budoucnosti. To je ovšem problém: v Gruzii žije na čtvrt milionu
lidí, kteří byli z Abcházie vyhnáni
během válek na začátku devadesátých let. Abcházie se z velké části vy-
Občanská válka ve španělském parlamentu
Zákony vztahující se a hodnotící minulost to
mají již z principu těžké. Zvláště pokud se týkají událostí, které si mnozí dosud pamatují
a jejíž aktéři jsou stále mezi námi. Už jejich
přijímání bývá komplikované a málokdy na základě shody či kompromisu. Konsensuálně
přijímaný je takový vlastně pouze jeden, a to
zakazující jakoukoli propagaci nacismu i fašismu. Třeba již obdobně tragický komunismus
je sice např. u nás prohlášen za protiprávní režim, nicméně rudé hvězdy se po celém světě
malují vesele dál a kdybychom ho sami brali
důsledně, KSČM by byla dávno rozmetána.
Potřeba vyrovnat se s minulostí však není
vlastní pouze zemím bývalého východního
bloku. Podobně turbulentní minulost má např. i Španělsko. Po dvou občanských válkách
vedených v 19. století ovšem největší šrámy zanechala až ta poslední ze století 20. a z ní vzešlý autoritářský režim caudilla Francisca Franca. Nejnovějším pokusem o „narovnání minulosti“ je návrh zákona předpokládající finanční
odškodnění pro oběti občanské války z let
1936-1939. Místo usmíření má ale spíše všechny
předpoklady způsobit další kolo občanské války, byť pouze na půdě parlamentu. Zákon mj.
předpokládá zákaz symbolů a odkazů na Frankův režim ve všech veřejných budovách. Dále
U
předjímá, že by místní úřady a lokální vlády
musely přejmenovat všechna náměstí a ulice
pojmenovaná po dřívějším diktátorovi a jeho
spojencích. Nejvýznamnější se ovšem jeví paragrafy, podle kterých by všechny oběti občanské války včetně dřívějších vězňů, příbuzných
popravených a emigrantů měly rok na vznesení nároku na odškodnění. Kromě finanční
stránky věci se zde ukrývá mnohem spornější
otázka. Abychom ji však lépe osvětlili, je třeba
se vrátit do minulosti. Po Francově smrti v roce 1975 se země za málo vídaného konsensu politických sil vydala na cestu k demokracii
a konstituční monarchii. Mj. to umožnil
i obecně přijatý tzv. pakt zapomnění, „el pacto
de olvido“. Tedy pokud se nebudeme příliš bavit o historii, o to lépe spolu můžeme utvářet
budoucnost. Nedošlo na žádné komise historiků ani vyšetřovací komise. Režim zemřel zároveň s jeho zakladatelem a o mrtvých jen dobře.
Současná diskuse je tak podobně schizofrenní, jako byla samotná caudillova smrt. Udržován při životě nejmodernějšími lékařskými přístroji skonal s pláštěm Panny Marie na lůžku.
Paradoxním nevyřčeným závěrem většiny
disputací i 30 let po smrti Franca je tak jediná
možnost: Vrátit se k el pacto de olvido. Diskuse k zákonu předkládanému vládní Španěl-
příležitosti vyznamení slavného sociloga Zygmunta Baumana cenou Vise 97 s ním uveřejnila česká média několik
rozhovorů. Nejpovedenější otiskl magazín Pátek Lidových
novin, který vyslal vyzpovídat toho sociologa světového jména
Petru Gümplovou, dle přiloženého fota mladou slečnu, která
Baumanovi kladla takovéto otázky:
* Podle vaší diagnózy žijeme v tekuté společnosti. Říkáte, že zkapalněly i mezilidské vztahy, dokonce i lásky. Co znamená tekutá láska?
* Prožívají podle vás dnešní mladí lidé lásku jinak než předchozí generace?
Jak vypadá takový tekutý vztah?
* Existuje podle vás láska, která by se dala charakterizovat jiným přívlastkem?
* Je tekutost vztahů a lásky důvod, proč se západní společnost potýká s nízkou porodností? ... (Pátek Lidových novin, č. 42/20. října 2006)
Ve skutečnosti ovšem Baumana nezpovídala Petra Gümplová, ale ze slavného autora si vystřelil za Gümplovou převlečený
britský komik Baron Cohen alias Borat, který mimo jiné natočil
v New Yorku interview se členkami hnutí Feministické veteránky
Ameriky, přičemž se rozpovídal o práci své manželky na statku,
kde tahá pluh, nebo že ženy v jeho vlasti chodí o tři kroky za
muži („bývalo to deset kroků, ale má země spěje kupředu“), načež se feministických veteránek zeptal se, kde by sehnal kontakt
na sexbombu Pamelu Andersenovou.
„Měla jsem dojem, že před námi sedí nevzdělanec, který možná pochází z nějaké divoké kmenové komunity,“ vzpomíhá
členka hnutí sochařka Linda Steinová. „Byly jsme připraveny
poskytnout mu výklad něco na způsob disertační práce. Jak se
říká, udělaly jsme si domácí úkoly,“ doplňuje ji učitelka jógy
Grace Welchová, „a on se nás najednou zeptá, jestli známe seriál Pobřežní hlídka.“ Když Borat tvrdil, že ženy mají menší mozek než muži, pokusila se ho Linda Steinová vyhodit. (HN,
25/10/2006) Tedy žádná Petra Gümplová.
„Podle mého názoru jsou (osmdesátá) léta stejně zajímavá ja-
skou socialistickou dělnickou stranou (PSOE)
totiž opět připomíná propagandistickou bitvu,
která předcházela samotné občanské válce
a uvrhla Španělsko do procesu sebedestrukce.
Opoziční Lidová strana (Partido Popular)
již vládu mj. obvinila z „přepisování“ dějin.
Mluvčí strany též uvedl, že nepodpoří jeho
projednání v parlamentu plánované na počátek příštího roku. Podle vicepremiérky Maríi
Teresy Fernandez de la Vega z PSOE má zákon naopak „pomoci zahojit steré rány a se ctí
uzavřít tragickou kapitolu našich dějin“. S tím
opět ostře nesouhlasí Lidová strana. Podle jejího předsedy Mariana Rajoye jde naopak proti
duchu usmíření, o který se usiluje od Frankovy
smrti v roce 1975. V duchu usmíření je prý třeba hledět do budoucna a řešit problémy, které
lidi opravdu zajímají. Se socialisty nesouhlasí
ani mnohá ještě levicovější uskupení, podle
kterých je zákon „ještě stále příliš měkký“. Nelíbí se jim zvláště fakt, že v zákoně není odsouzen Francův režim jako celek.
Zdá se, jakoby bojové linie od roku 1936 nikam nepokročily. Ani dnes frankističtí nostalgici
nejsou ochotni připustit, že by se Francovo tažení dopustilo jakýchkoli přehmatů stejně jako socialisté nepřiznají, že vláda levicové Lidové fronty v roce 1936 byla čímkoli jiným než obětí. A to
ko ta šedesátá,“ tvrdí o nejhorší době normalisace státní cenou
za literaturu poctěný spisovatel a scénarista Vladimír Körner.
Proč? „Zpětně posuzováno byla pro mne nejlépší. Jak v literatuře, tak i ve filmu. Díky šéfu nakladatelství Československý spisovatel Janu Pilařovi jsem mohl vydávat knihy. I když několik
projektů zůstalo nedodělaných právě kvůli událostem roku
1989.“ Listopad Körnerovi překazil práci a pak že to byla Sametová revoluce!
Körner vzpomíná i na srpen 1969: „Málem jsme tehdy přišli
o děcko — moje žena dělala ve Filmexportu na Václavském náměstí, procházeli jsme úzkou uličkou, kde stáli milicionáři a já
jim říkám: Mám ženu v jiném stavu, pusťte nás. Ukázal jsem jim, že
mám komunistickou knížku, ale stejně když jsme kolem nich
Okno Babylonu
procházeli, praštili mě pendrekem po hlavě tak, že jsem měl
otřes mozku.“
Ovšem možná, že to nebylo ke škodě, protože z Körnera padají báječně nazrálé švestky jako z běžícího pásu. Skutečnost,
že Západ nechal Maďarsko v roce 1956 na holičkách, Körnerovi
potvrzuje, že „nedávný projev papeže Benedikta XVI, o dobytí
Cařihradu nebyl vůbec náhodný: Vidím v tom evidentní snahu
spojit podunajský katolický pás zase pod vliv katolické církve.“
Provede analýsu Körner a přidá k dobru, jak byl v roce 1989
přizván k obnovení českého centra PEN klubu: „Muchův byt
jsem posléze našel... Tak vstoupím do domu a na dvoře vidím
stálé hosty z vinárny U Rarášků, o nichž každý věděl, že to jsou
estebáci, a oni předstírali, že tam něco natírají. Když jsem byl
v tom bytě, chtěl jsem zavolat manželce domů, že jsem zapomněl nakoupit, ale telefon nešel. A je zajímavé, že jakmile z té
BABYLON č. 2/ XVI
lidnila a dnes tam vedle Abcházů žije mnoho ruských občanů, kteří
skoupili řadu nemovitostí. A ruský
kapitál, který dnes vlastní například
významný podíl proslulých letovisek
v Suchumi na břehu Černého moře,
má pochopitelně zájem na „nezávislé“ Abcházii: slabé abcházské úřady
nejsou s to kontrolovat finanční toky
ani udržet finanční pořádek.
Mezinárodní instituce se do věci
nehodlají nijak zásadně vměšovat.
Rada bezpečnosti OSN přijala 13. října rozhodnutí prodloužit o půl roku
pozorovatelskou misi, šéf diplomacie
Evropské unie Javier Solana projevil
naději, že napětí mezi Ruskem
a Gruzií nepovede k válce. A vyzval
obě strany, aby situaci zmírnily. Deklarace gruzínského parlamentu, požadující „okamžité stažení“ ruských
vojáků z Abcházie Jižní Osetie a jejich nahrazení mezinárodními silami
(přijatá letos v červnu) však zůstala
nevyslyšena. Přitom je jasné, že bez
mezinárodního angažmá nemá pětimilionová Gruzie proti ruskému kolosu mnoho šancí.
Chabou naději na zmírnění stávajícího napětí slibují rozhovory ministrů zahraničí obou zemí, Sergeje Lavrova a Gely Bežuašviliho, které se
mají konat 1. a 2. listopadu v Moskvě
při příležitosti porady ministrů zahraničí Černomořské organizace
ekonomické spolupráce. Tam mají
oba ministři „projednat úkoly spjaté
s rusko-gruzínskou krizí“. Těžko si
však dělat iluze — Rusko se ke Gruzii
staví otevřeněji či zastřeněji nepřátelsky už od „růžové revoluce“ na podzim 2003, která vynesla k moci Saakašviliho.
Petruška Šustrová
přestože nikdy neodsoudili ani pokus svých soukmenovců svrhnout v roce 1934 legální vládu
pravice. Někteří dokonce odmítají i fakt, že stávky, nepokoje, vyvlastňování a vypalování kostelů
přispělo na jaře 1936 ke kolapsu práva a státní
správy. V červnu toho roku se Španělsko ocitlo
ve stavu chaosu a anarchie. Proto pravice namítá, že k vojenskému puči by došlo tak jako tak,
nikoli proti vládě, ale proti bezvládí. Pravda bude jako vždy někde uprostřed. Franco svrhl demokratickou vládu, ta mu k tomu ale svou nezodpovědností dala vynikající příležitost. Lze
pochopit, že když se socialisté v roce 1982 bezmála po 50 letech dostali opět k moci, chtěli pootočit kormidlem výkladu dějin na svou stranu.
Padlí rukou levice byli pochováni jako hrdinové.
Jejich vlastní padlí naproti tomu spočívají dodnes v neoznačených hromadných hrobech.
Z toho všeho vyplývá, že Španělsko skutečně potřebuje hovořit o minulosti a místo paktu zapomnění je nanejvýše třeba jakéhosi paktu paměti.
Je k tomu ovšem třeba trochu odlišného přístupu, než jakého mohou být pozorovatelé dosud
svědkem. Nikoli lpění na propagandistických
klišé minulosti vykřikovaných z bezpečí vlastního zákopu, ale spíše pokora vyvěrající z uznání
nebezpečí odmítání kompromisu. Pokud tento
zákon bude parlamentem jednoduše protlačen
většinou PSOE, mine se účelem. K utváření historické paměti příliš nepřispěje. V případě schválení se bude nazývat poněkud kostrbatě „Zákon
o historické paměti“.
Petr Mach
zakládající schůzky odešel spisovatel Josef Nesvadba, domů
jsem se dovolal — a vzápětí pustili Václava Havla.“ (Tvar, č.
17/19.10.2006)
Po zásluze oceněný Körner nemusí nic fabulovat, stačí, když
na papír jen automaticky zapíše, co se mu právě honí v hlavě.
Nejprodávanější finský prosaik, autor třiatřiceti románů Arto
Paasilinna, který byl hostem na Podzimním knižním veletrhu,
poskytl rozhovor Lidovým novinám.
Lidové noviny: Podle autobusu sebevrahů, který nyní vychází
česky, to vypadá, že Finsko je zemí, kde jeden sebevrah překáží
druhému.
Paasilinna: Je bohužel pravda, že co se týče sebedestruktivnosti, patří Finsko mezi nejhůře umístěné země v Evropě. Nutno
ovšem dodat, že v tomto žebříčku se nijak špatně neumístili ani
Češi, Poláci a Maďaři. Předtím, než Autobus sebevrahů vyšel,
páchalo ročně sebevraždu patnáct set Finů, poté — neříkám, že
je to zásluha jen mého románu — vznikla velká diskuse, a počet
sebevražd klesl na tisíc.“ (LN 17/10/2006)
Ve Finsku je humorná i sebevražda.
Ministerstvo školství USA připravilo nový zákon, který dává
veřejným školám mnohem větší volnost při zavádění oddělení výuky dívek a hochů. (MfD 25/10/2006) No konečně! Nebylo nic
více traumatizujícího ve věku dospívání, než když bolševici —,
kteří se už od dětství snažili v lidech pěstovat pocit vlastní nedostatečnosti — nutili člověka při tělocviku stát v červených trenýrkých jako blbec proti řadě dívek v trenýrkách modrých, které vypadaly neméně blbě. Oddělená výchova hochů a dívek je jeden
ze základních předpokladů jak ve společnosti obnovit úctu
a vážnost k druhému pohlaví a koneckonců zachovat i zájem
o druhé pohlaví, který v poslední době tak rapidně klesá a popravdě řečeno, není se čemu divit. O tom ví své Baron Cohen.
USA jde kupředu, zatímco zkostnatělá Evropa stále více zaostává, nejen ve vědě, ale především ve školství.
BABYLON Studentský list • šéfredaktor Petr Placák • redakce Josef Mlejnek jr., Jan Horník, Jan Machonin, Petr Zavadil, Erik Lukavský, Míša Zelená-Stoilova, Stanislav Škoda (zástupce šéfredaktora)
básník Ticho, Ladislav Čumba, Jiří Holub, Viki Shock, Vít Zavadil, Olga Vlčková • distribuce Pavel Řezníček • adresa Sudoměřská 10, 130 00 Praha 3 • e-mail [email protected] • tel. 606 618 153
www.ibabylon.cz (stojí za prd) • grafická úprava a sazba z písma John Baskerville Babylon • vydává Studentský spolek Babylon, IČO 63830523, č. ú. 1935796379 / 0800 • tisk LIBERTAS a. s. Praha
4 •
BABYLON č. 2/ XVI
PUBLICISTIKA
Papoušci Fidela Castra
Stanislav Škoda
Fidel Castro, i když tuto informaci
dosud kubánské politbyro nepotvrdilo, podle všeho umírá na rakovinu.
Nikdo neví, co záhadným mlčením
kubánští komunisté sledují. Světová
média sice v souvislosti s prvními
zprávami o Castrově nemoci a poté,
co předal „dočasně“ moc svému bratrovi, věnovala situaci na Kubě značný prostor, ale je příznačné, že se po
letní sezóně Kuba zase pomalu ze
stránek novin vytratila. Přitom je
právě v těchto chvílích mnohem
akutnější ptát se, co Kubu v příštích
měsících a letech čeká.
V řídce se vyskytujících komentářích evropských intelektuálů i kubánských exulantů žijících na našem
kontinentě převládá jakýsi „realistický přístup“. Nikdo sice nechce být
špatným prorokem, ale trocha pesimismu v nejasné otázce budoucnosti
Kuby vypadá přeci jen seriózněji.
Nejčastěji se tedy mluví o tzv. „čínské cestě“ jako nejlepší variantě vývoje, kdy reformnější část politbyra
podrží neomezenou moc, ale trochu
povolí otěže v ekonomické sféře. Katastrofickými vizemi pak jsou představy o občanské válce, tzv. haitizaci
země.
U kubánských exulantů se dá tento postoj pochopit, u Evropanů jde
o alibismus, který může mít pro Kubu vážné následky.
Evropané (např. vlivný britský novinář Richard Gott), kteří v jádru
Kubě demokracii přejí a tvrdí, že naslouchají tamní opozici, posunují
tímto svým „realistickým postojem“
diskusi o budoucnosti Kuby přesně
tam, kde ji chce Fidel Castro mít. Jeho duch bude ještě dlouho hýbat
mezinárodní politikou, aniž by si to
Západ uvědomil.
Červi, opilci a anexionisti
Klasickou ukázkou takového alibismu, ale možná ještě něčeho horšího, je rozhovor, který poskytl při příležitosti Fidelova onemocnění časopisu MF Plus (Kubě hrozí ztráta výjimečnosti, MF Plus, 34/2006) ředitel Střediska iberoamerických studií FF UK
profesor Josef Opatrný. Nepodezřívám Josefa Opatrného, že by Kubě
svobodu a demokracii nepřál. Ve
zmíněném velmi seriózně a zasvěceně se tvářícím rozhovoru se mu ale
podařilo s velkou důsledností odpapouškovat všechny Fidelovy oblíbené propagandistické výmysly, kterými případné nespokojence doma
i v cizině systematicky zásobuje.
Fidel Castro předně tvrdí, že na
Kubě neexistuje žádná politická
opozice. S hysterickým křikem, že
ostrovní disent je parta zaprodanců,
batistovců, červů, opilců, anexionistů a agentů CIA si už nevystačí, tak
s velkým úspěchem rozšiřuje pomocí
státní bezpečnosti a vládních listů informace o tom, že disent je rozhádaný, politicky neschopný a málo početný.
Když chce státní bezpečnost některého disidenta zvlášť zdiskreditovat, rozšíří informaci, že je jejím spolupracovníkem. Tak postupovali
v případech známých opozičních aktivistů Vladimira Roky, Elizarda
Sáncheze a mnohých jiných, za spolupracovnici kubánské policie ale
označili i Martu Beatriz Roque Cabellovou, a to ve stejné době, kdy na
ní organizovali štvanice a byla obětí
neustálého napadání zmanipulovaným davem v rámci takzvaných aktů
zapuzení.
Josef Opatrný ale redaktorovi MF
Plus na otázku, jak by se mohla podílet domácí opozice na budoucím
vývoji, s notnou dávkou cynismu říká: „O tom vypovídá její postoj k posledním
zprávám o Castrově nemoci. V podstatě se
omezuje na výzvy ke klidu a vyčkávání. To
svědčí buď o její extrémní racionalitě, slabosti
nebo prostě o tom, že disent, jak tvrdí někteří experti, tvoří v každé zemi možná
z poloviny spolupracovníci tajné policie.“ (sic!) Profesor Opatrný má buď
nějaké speciální informace od „expertů“ nebo to Fidelovi zbaštil i s navijákem na barakudu.
Zpráva o údajné spolupráci se
vždycky objeví hned poté, kdy k dohodě o ní mělo dojít, což vlastně jakoukoliv spolupráci znemožňuje.
Většinou těmto „obviněním“ nevěří
na Kubě ani ti největší paranoici,
v mezinárodním měřítku je tato taktika, jak se zdá, velmi účinná.
Vždy připraven!
Jestliže připustíme, že ostrovní di-
sent je do jisté míry nejednotný ve
srovnání například s disentem v osmdesátých letech ve Střední Evropě, je
to opět z velké části výsledek poctivé
práce kubánských estébáků.
O jeho domnělé politické naivitě
a nepřipravenosti bych také velmi
pochyboval. I když si, pravda, většina opozičních aktivistů jen mlhavě
dokáže představit, že by se měla
v dohlednu ujmout moci ve státě,
mají alespoň někteří celkem kompaktní politické představy. Zatímco
Marta Beatriz Roque Cabellová například prosazuje jakýsi konzervativ-
ně liberální program, Oswaldo Payá
Sardiňas má představy o politice
křesťansko sociální, ekonom Oscar
Espinosa Chepe sociálně demokratické a skupina okolo Dagoberta Valdése se už nyní snaží vytvářet jakési
základy občanské společnosti, což
vypadá trochu naivně, ale oni to
myslí vážně.
Na otázku redaktora MF Plus, kolik lidí (kubánský) disent tvoří, odpovídá Josef Opatrný, že „lidí, kteří
aktivně vystupují proti režimu, jsou desítky,
sympatizantů ochotných veřejně vystoupit
stovky.“
Jen pro upřesnění: na Kubě jsou
v současné době ve vězení přes tři
stovky opozičních aktivistů a novinářů.
„Podpisů pod Varelovské petice (petice sepsaná Oswaldem Payá Sardiňasem, jejíž organizátoři byli s výjimkou jeho samotného na
jaře roku 2003 odsouzeni k dvacetiletým trestům, poznámka SŠ) bylo asi dvacet tisíc, i to
bylo považováno za velký úspěch.“
Připouští hned v další větě Josef
Opatrný, kterému se ale zdá, že je to
při víc než deseti miliónech obyvatel
Kuby velmi slabé. Připomeňme jen,
že čs. oposici se něco podobného podařilo až těsně před pádem režimu
s peticí Několik vět.
Krvelační exulanti
Dalším Fidélovým tahákem jsou
výhružky, že kdyby se změnila politická situace na Kubě, přitáhnou na
ostrov nenávistné davy floridských
exulantů a uzurpují si veškerý majetek, který na ostrově zůstal. V USA
žije v současné době necelé tři milióny osob kubánského původu. Velká
část z nich se ale do USA dostala až
v osmdesátých a devadesátých letech, takže ani hypoteticky žádný
majetek požadovat nemůžou. Naopak rodiny, které žijí v USA od konce padesátých let, mnohdy o návratu
vůbec neuvažují. „Extremismus“ některých skupin emigrantů je otázkou
sedmdesátých a začátku osmdesátých let, mnoho amerických Kubánců už by své supermarkety a lepenkové baráky na Floridě za nic nevy-
měnilo.
I když… „Pak je tu teorie některých extremistických skupin z Miami (samozřejmě miamští emigranti nejsou všichni extremisté, jak
říká propaganda), která hlásá, že na Kubě
dojde k občanské válce, krveprolití a násilí…,
a oni v tom okamžiku přijdou a nastolí pořádek včetně prezidenta, kterého už mají vybraného, takového tropického dalajlamu, který
bude schopen navrátit ostrovu klid a vyrovnanost, které tolik potřebuje.“ Říká kubánský exilový spisovatel Carlos Aguilera z nedalekých Drážďan.
Profesor Opatrný však ve věci floridských exulantů přichází s mnohem ostřejším kalibrem: „I běžní Kubánci si uvědomují, že řada z nich bydlí ve vilách, které patřily floridským exulantům. (…)
Jestliže by se vrátili původní majitelé, noví
obyvatelé by se ocitli bez střechy nad hlavou.
(…) Pokud by jim ovšem zůstala po splnění vý-
hružek těch nejradikálnějších mluvčích floridského exilu vůbec na krku.“ (sic) Socialismo o muerte! Venceremos!
Woodoo a císaři na Haiti
Jako epidemie se ale mezi Evropany a Latinoameričany rozšířilo především přesvědčení, že po pádu
Castrovy diktatury se sociální výdobytky jako bezplatné zdravotnictví,
vzdělání a zabezpečení nejchudších
obyvatel propadnou na úroveň nedostatečnosti a nedostupnosti jako
v nejchudších zemí kontinentu — Nikaragui, San Salvadoru, Bolívii nebo
Hondurasu. Princip této teze je jednoduchý: na Kubě si lidé nežijí nejlíp, ale některé skupiny obyvatel
v těchto chudých zemích regionu
jsou na tom ještě hůře. Málokdo je
ochoten připustit, že sociální a geografické podmínky na Kubě byly
a stále jsou od těchto zemí naprosto
odlišné. Negramotnost před příchodem Castrovy revoluce se pohybovala na Kubě okolo 20%, zatímco například v Mexiku přesahovala 60%
a ve vyjmenovaných zemích ještě
mnohem vyšší čísla.
Fidel se ale se srovnáváním vlastní
země s Bolívií, San Salvadorem a Nicaraguou nespokojil a vymyslel politologický termín „haitizace země“,
čímž myslí, že v případě konce vlády
jeho pevné ruky by se z největšího
antilského ostrova mohlo stát „druhé
Haiti“, tj. země občanských válek,
krvelačných černošských císařů, vojenských pučů a woodoo jako státního náboženství. Na Haiti je sice
z Kuby blízko, ale tím veškerá podobnost končí. Srovnávat sociální
skladbu obyvatelstva Kuby a historické podmínky na tomto ostrově se
situací na Haiti je stejně demagogické, jako srovnávat v rámci socialistického bloku Maďarsko s Albánií. Totéž platí o náčrtech možných perspektiv vývoje s odůvodněním, že
ekonomická situace na Kubě není
dobrá. Nicméně ani tomu se uznávaný český amerikanista Josef Opatrný
nevyhnul. Tvrdí, že s pádem komunismu opadne i zájem turistů a „celko-
30. října 2006
vě by pak hrozilo, že se Kuba propadne na
úroveň například Haiti.“ Z úst člověka,
který je specialistou na všechno, co
se týká západní polokoule, to zní
opravdu výhružně.
Čechoslováci a Kuba
Dále profesor Opatrný tvrdí, že
Kuba namísto cukru v současné době nabízí světu své učitele, lékaře
a biotechnologie, na druhou stranu
ale prý neví, „do jaké míry většinová společnost sdílí odpor proti omezování osobní svobody, která je samozřejmě realitou.“ Že nejen učitelé, lékaři a biotechnologové,
které Kuba „vyváží“, ale i kuchaři,
farmáři, řidiči, rybáři, otroci na třtinových plantážích a prodejci všeho
možného nemají nic proti omezování vlastní osobní svobody, přesahuje
snad i pochybnosti samotného Fidela Castra.
Takto bych mohl ve výčtu prazvláštních výroků profesora Opatrného, na kterých se snažím jen ilustrovat některé myšlenkové stereotypy
evropských intelektuálů, pokračovat.
Snad jen na závěr bych vzpomenul
v Čechách zvlášť silně zažraný přízrak tzv. „silné pozice, kterou měli Čechoslováci na Kubě v sedmdesátých a osmdesátých
letech.“
I velký Che Guevara, který — ač
vzhledem k romantické povaze neměl k ekonomii velké vlohy — řekl
v rozhovoru pro vládní list Granma
tehdejšímu šéfredaktorovi Carlosi
Franquimu: „Jako kubánský ministr průmyslu jsem tolik věřil jisté ‚socialistické‘ vládě, české — a nejen jí — a prodali mi to, co bylo k ničemu. Staré fabriky. Všechny ty sračky,
co už nepotřebovali.“
Československý vliv a pozice na
komunistické Kubě sedmdesátých
a osmdesátých let je naprostou chimérou. Proces industrializace i zemědělské reformy diktované Rusy
zkrachovaly ještě v oněch bohatýrských osmdesátých letech. České
státní podniky tam sice smontovaly
několik fabrik a vyvážely na Kubu
nejrůznější průmyslové komponenty, ale Kubánská vláda za ně neplatila. Na oplátku vyvážela do Československa jen některé potravinářské
produkty nevalné kvality a na virtuální dluh museli vydělávat kubánští
dělníci v československých fabrikách. Většina z nich sice vzpomíná
v bezútěšnosti dnešních dnů na svůj
pobyt v českých textilkách a strojírnách s nostalgií, zřejmě dopadli lépe
než jejich soukmenovci, kteří jeli kácet stromy na Sibiř, pro jiné se stal
noční můrou. Kontrakty na jejich zaměstnávání s českými podniky uzavírala kubánská vláda a oni si mohli
z kapesného za několik let otrocké
práce ušetřit maximálně na babettu,
jawu nebo ledničku calex, ale zaplať
Pánbůh za ně. Staré jawy a ledničky
jsou také jediné produkty oněch
skvělých pozic, které je na Kubě nyní možné vidět. Působení československých poradců v čele s Waltrem
Komárkem se jeví, zvlášť po přečtení
jeho románové autobiografie, jako
naprostá fraška a výměny „odborníků“ nikdy nepřesáhly rámec kongresové turistiky. „Čestnou“ výjimkou
byly samozřejmě dodávky zbraní
českých zbrojovek v letech šedesátých, které rozhodujícím způsobem
pomohly Fidelu Castrovi porazit na
hlavu výsadek kubánských emigrantů v Zátoce Sviní.
Ani kulturní výměna v žádném solidním rámci mezi Kubou a Československem neproběhla. Na otázku,
jestli se oficiálně delegovaný skvělý
kubánský spisovatel Antón Arrufat
setkal během několikaměsíčního pobytu v Praze s některými literáty nebo překladateli, odpovídá: „Pro mě to
bylo velice nesnadné, protože mě jednak hlídali, jednak tam byla velká jazyková bariéra.
Na Karlově universitě jsem se seznámil s hispanistou Oldřichem Běličem, slyšel jsem, že se
snad zabývá lingvistikou. Pokud jde o literaturu, tak jsme si příliš nerozuměli, protože on
byl marxista.“
Na druhou stranu je pravdou, že
česká kultura na Kubu jistým způsobem pronikla. Spisovatel Reinaldo
Arenas ve své autobiografii například vzpomíná, jak v šedesátých létech s obrovským nadšením chodili
do čs. kulturního střediska na české
filmy z té doby. Po okupaci Československa však byla po projekcích rázem veta. Později vešel na Kubě ve
známost Karel Gott, Eva Pilarová,
Helena Vondráčková a několik dalších hvězd, které například na nedaleké Jamajce vůbec nikdo nezná.
K „pozicím“ ČR na největším z karibských ostrovů realista Josef Opatrný již zcela ve šlépějích novinářů
z Haló novin říká, že „ať to dopadne
jakkoli, Česká republika nebude mít na Kubě
nikdy takovou pozici, jako měla v 70. a 80.
létech.(…) Představy české diplomacie, pokud
takové jsou, že podporou disentu získá ČR na
pocastrovské Kubě nějaké mimořádné postavení, bych považoval za iluzorní.“
Je pravda, že za některé kroky české diplomacie během funkčního období Cyrila Svobody si ČR vysloužila mezi kubánskými komunisty přezdívky jako „lokaj Ameriky“ atp. Mezi kubánskými disidenty a intelektuály je také velmi populární Václav
Havel, jeho kniha Moc bezmocných je jejich oblíbenou četbou. O cílené
a systematické podpoře kubánského
disentu ze strany českých úřadů ale
mám vážné pochyby. Naopak jsou
známé případy, kdy se čeští politici
(např. Miroslav Svoboda z ČSSD)
snažili nějaké budoucí výhody dojednat se současnými kubánskými
vládci.
„Je také otázkou, do jaké míry míří zahraniční politika Prahy vůči Kubě na českou politickou scénu.“ Uzavírá Josef Opatrný
a k tomu už není opravdu co dodat.
Co bude dál?
Samozřejmě netvrdím, že vyhlídky
Kuby, co se týká demokratických
změn, jsou jakkoliv růžové. Raúl
Castro velí početné armádě a mocenské pozice dobrovolně nevyklidí.
„Čínská cesta“ nebo státní kapitalismus pod taktovkou současných generálů a nomenklaturních kádrů,
které Evropané Kubě prorokují, by
ale byla pro Kubu pravděpodobně
ještě větší katastrofou — posledním
hřebíčkem do rakve.
Hlasy evropských demokratů, které možná nevědomky dokonale papouškují Castrovy propagandistické
výmysly o neschopnosti a zkorumpovanosti opozice a krvelačnosti amerického exilu, k těmto scénářům s katastrofálními důsledky nemalou měrou přispívají a jsou mnohem nebezpečnější než pokřik Castrových marxistických obdivovatelů.
Křupani z Pražského jara
Vedení hudební festivalu
Pražské jaro
Praha, 6. června 2006
Vážení,
před rokem jsme v literárně společenské revue Babylon zavedli rubriku, která je věnována vážné hudbě, na prvním místě opeře. Náš hudební redaktor Vít Zavadil jezdí po operních domech po celé Evropě, od Vídně přes
Mnichov a Berlín až třeba po Paříž a dosud se nestalo, že by mu i ty nejslavnější operní domy odepřely vstup.
Ne tak ovšem pí Alena Svobodová, která zajišťuje public realations
Pražského jara. Nejdřív Vítu Zavadilovi oznámila, že pro něj „rozhodně“ nemá lístky na Gruberovou, Vídeňské filharmoniky či Schoenbergovy Gurrelieder. Po jednáních o „méně atraktivnějších“ představeních, kdy jí byly zaslány
na ukázku výtisky Babylonu, oznámila, že „Babylon se jí nejeví jako vhodný
časopis k propagaci Pražského jara“!
Bylo by jistě zajímavé vědět, jaká jsou „kritéria vhodnosti či nevhodnosti“, která zastává pí Svobodová — třeba, že Babylon není barevný časopis
na křídě s reklamou na auta či dámskou kosmetiku? Nebo že nejde o tuzemský polobulvární deník, jehož kulturní rubrika je otřesná? Podobný projev
hlouposti, arogance a snobismu by snad nemusel být s Pražským jarem spojován. Budu rád, když mi sdělíte své stanovisko.
Babylon je nekomerční periodikum, které vychází s podporou Ministerstva kultury v nákladu 10 000 výtisků a je distribuován po vysokých školách — jeho primárními čtenáři jsou vysokoškolští studenti. Vskutku netuším,
které periodikum by mohlo být pro propagaci vážné hudby vhodnější.
Děkuji za odpověď, Petr Placák
P. S. Dopis byl vedení Pražského jara odeslán poštou i mailem, nikdo se
neozval.
ROZHOVOR
30. října 2006
dokončení ze strany 1
poslanec, ani vyslanec, ani president,
ani předseda senátu, nevyskytuji se
v žádných tajných službách, nejsem
vázán žádným závazkem vůči nikomu
a v okamžiku, když jsem urážen a vím,
že ten dotyčný nemůže být ztrestán
tím, že bych mu dal pár facek, tak mu
verbálně řeknu aspoň pravdu k tomu,
co mi lže do očí. Já se divím, že mohlo
dojít ke státnímu převratu, ve kterém
jediný komunista nedostal přes hubu.
Znáte jediný případ, že by v roce 1989
dostal nějakej komunista přes hubu?
Říci lampasákovi, ty svině komunistická, byl prostředek, jak si zachovat svou vlastní důstojnost a tvář v situaci, která je naprosto ponižující.
Ano a mimochodem jsem jim neříkal svině, ale kurvy — to bych specifikoval. A já jsem věděl, že ten dotyčnej,
kterému jsem říkal, že komunisti jsou
kurvy, okamžitě půjde na komunistickou kontrarozvědku a uvidí tam ty
stohy udání. Víte, že gestapo mělo největší bolehlav nikoli z odboje, ale
z počtu udavačů? Z té hory udání, kterou byli zavaleni, museli Gestapáci
jezdit se uklidňovat do Karls Badu, ti
Böhmové atd.
Takže tohle jsem věděl, že se to dozvěděj. A oni najednou viděli, že tady
je někdo, kdo je posílá veřejně do prdele a protože sami byli terorizovaní
svými nadřízenými, mohlo tam dojít
k jistý symbióse a tedy i ochraně. Tedy
ne, že by to byla spekulace, ale kdyby
tam nebylo to nešťastný britský velvyslanectví...
Tak by se to snažili ututlat, aby neměli nepříjemnosti?
Jo!
Jaký je tedy rozdíl mezi sviněma
a kurvama?
Svině je velice jemné slovo. Já byl
v obci, která se jmenovala Stvolínky.
Viděli jsme tam krásný zámek, nad obcí, notně zdevastovaný a já jsem říkal,
pro Kristovy rány, Stvolínky, to se
muselo jmenovat Brandenburg Wald!
Jdeme na hřbitov, který byl zdevastovaný úplně, a tam jsem zjistil, že ta
obec se jmenovala Drum. Čili tady je
vidět ta jemnost svině, kdežto kurva je
daleko dynamičtější — je v tom to »r«
a působí to daleko více devastujícím
způsobem než ty Stvolínky, respektive
svině, což je takový jemný až sympatický, kdežto kurva je jasná.
Ovšem kurva má zase významné
místo v evangeliu.
No, ale to když člověk nadává na
komunisty, tak rozhodně nemá na
mysli Máří Magdalenu. To bych prosím zcela rozlišil.
Když jste křičel z autobusu na pochodující černochy — studenty z třetího světa, kteří se hotovili na protiizraelskou demonstraci —, že jim Židi
natřou prdel, to musela být v komunistickém Československu úžasná
psychedelická scéna. Jak na to lidi reagovali?
Ti černoši?
Černoši i zájezd Státního divadelního studia, kde jste působil.
Autobus věděl, o co se jedná — šofér
ne, ten to udal. Ale my jsme byli taková parta — do té doby, než tam estebáci nasadili nějakou ženskou, já o ní nechci mluvit, tak to byla republika sama
pro sebe. V očích studentů, pochodujích demonstrovat proti izraelské agresi, jsem ovšem spatřil jistou sympatii.
Byli nakomandovaní a otrávení.
Samozřejmě, dokonce mi jeden do
toho okénka zamával. A to samé bylo
pak v hotelu v Moravské Ostravě, kde
jsme měli vystoupení. Já byl na pokoji
a v rádiu jsem se dozvěděl, že jsme
právě přerušili diplomatické styky se
státem Izrael. Sešel jsem dolu do restaurace a sedl si ke stolu, kde seděl
Gott, a požádal jsem číšníka, aby přinesl na stůl izraelskou a americkou
vlaječku. Číšník zřejmě věděl, o co se
jedná, protože v kuchyni posluchali
rádio, takže přišel vedoucí a řekl, že to
bohužel nejde. Na to ovšem Gott, že
když si host přeje vlajku, tak ji přineste! To ovšem řekl Gott, a to bylo skoro jako Tak pravil Zarathustra.
Gott bei uns.
Ano Gott. Takže oni tam přinesli tu
vlajku. Vedle ovšem obědvali studenti
Vysoké školy báňské, a to byli rovněž
studenti z třetího světa. Byli mezi nimi
Arabové, a ti byli pobouřeni a vypadalo to na bitku, kdežto Somálci, Sudánci a jiní, jižněji položení národové se
prokazatelně bavili, protože v Čechách moc velká zábava nebyla — mimo Štuchala nebo Holzmana a sem
tam nějakého toho úletu OK letadla.
Gott se choval jako normální člověk, nebyl to režimní blb?
Ne. Jistě byl si vědom své extraordinarity, že je nedotknutelnej, což asi
pramenilo z toho, že byl velice žádanej v Sovětském svazu. Že byl vzat na
milost husákovsko-jodasovskou garniturou, která určovala počáteční etapu
normalisační, to bylo jistě proto, že
sovětští pracující si soudruha Gotta
oblíbili a vyžadovali si ho.
Takže řeči a vtípky proti režimu,
toho se Gott normálně účástnil.
Ale samozřejmě, proboha, on byl
ten, který — když stupeň osvěžujícího
moku dosáhl určité úrovně — vždycky
něco předváděl. To jsme všichni, Jirka
nebo Láďa Štaidl atd. spustili: Karle,
udělej Viliama Širokýho! Gott vstal
a začal: Súdruhovia, prísaháme! Prísaháme! Prísaháme! a deklamoval slovensky celý text rozloučení se s velkým vůdcem.
Nikdo ho neudal?
No jistě že ano, mimo té holky ještě
asi Hála, ale to muselo být tolerovaný.
Bylo možný kupříkladu odstavit
Malcknechtovou, která zazpívala s Jirkou Jelínkem Motýla a pak zdrhla do
Švédska.
Takže to nebylo tak, že se všichni
zpočátku smáli a když jste pak začal
vykřikovat, ty kurvy komunistický,
tak se začali kroutit a říkat si — ten
Vošický nás přivede do neštěstí.
Ne. To těleso jelo. V tom komunistickém moři zpívat Ukážu ti cestu rájem,
což byly všechno americký šlágry —
byla to ideová diverse nebo nebyla? Já
nechci vystupovat jako nějakej defensor Státního divadelního studia, ale
žádný častušky tam nebyly, možná něco národopisného, něco jako Išel Macek
do Malacek. Gott ale nikdy nezpíval
Rozkvetlý den nebo kantátu o Stalinovi
nebo o straně. To zpívali ti, kteří dneska dělaj reklamy na TV.
Že Gott nikdy nevystoupil demonstrativněji proti režimu, to připisuju
tomu, že byl obětí svého talentu a samozřejmě i svého ega. To byly komponenty, které z něj udělaly to, co je —
že přežívá vždycky a přežívá svým hlasem.
Hála o vás vypovídal, že vám chtěl
dát pár facek.
To vypovídal, ale ve skutečnosti to
bylo tak, že mi říkal — ty vole, neblbni, my ty pitomce neznáme, nevíme,
co jsou zač.
Takže Hála to na policii hrál, aby
měl krytý záda?
No samozřejmě. U něj vítězila jak
loajalita k tělesu, tak loajalita ke komunistům. To co jim řek, nebylo to,
co řek mě, jen se dělal nomenklaturně
čistej.
Ovšem na vás účet.
To ano.
Jak to tedy mělo Státní divadelní
studio s režimem?
Žilo, protože nad ním držely ochranou ruku reformní proudy, které už
ožívaly. Později Studio bylo ovšem
považováno za jedno z center toho
kontrarevolučního zvratu. V roce 1967
nebo 66 měli komunisti bál v Lucerně
a my jsme nebyli na jevišti, ale uprostřed byl takový ring, jako když Lucerna měla box-match. Vypadalo to úplně jinak, než na co byli komunisti zvyklí, to byli sodruzi a jejich dámy, a já
jsem zpíval píseň, která se jmenovala
One of these days. To jsou samý stoptajmy, prostě dvanáctka a začíná to takhle: One of these days and it woun‘t be long,
začneš mě hledat, ale už mě nenajdeš...
A najednou začala celá Lucerna tleskat. Předtím zpíval Gott česky, Pavlína česky, Hála česky a najednou jim
z toho nepřátelského amerického světa v originále zazní One of these days...
a voni na to začnou tleskat. Láďa Štaidl, který hrál kytaru a byl čtyři metry
od mě, na mě řval — Vošo, ty vole, ty
máš od komunistů potlesk na otevřené scéně. To se nám ještě nestalo!
Jak to bylo v srpnu 1968?
Já byl v Mnichově, kde jsem u jedné
firmy dělal animátora a protože zprávy z Československa byly víc než optimistické, intervence byla sice vojensky
úspěšná, ale politicky že to byl absolutní krach, tak jsem se 7. listopadu
vrátil, abych viděl, že po Praze chodí
lidi, kteří hází rudý vlajky do kanálu,
tak to byl boost, morální. No, vydržlo
mě to do června 1969 a pak jsem odjel
defintitivně, protože věci indikovaly,
že příště by to nebylo jen půldruhýho
roku, že už by to bylo nadýl.
Kam jste si to namířil, do Ameriky.
Kam jinam. Dostal jsem se jako artdirector do PR Company, která se zabývala volbama, exklusivnějšíma, to
znamená, že jsme volili kongresníky,
senátory, guvernéry a jednoho presidenta. X-krát jsme vyhráli, několik
těch senátorů sedí dodnes na Capitol
Hill, to bylo v 70. a 80. letech. Mezitím jsem ale několikrát objel celou zeměkouli, protože jsme dělali pro
DOD, takže jsem projel takový místa
jako Pago Pago, Hawai nebo Okinawu, Jižní Koreu, jihovýchodní Asii,
Oceánii, Jižní Ameriku... Jednou jsem
vyjel z New Yorku a přijel jsem do něj
5 •
z druhý strany.
Kterému presidentovi jste dělali
volby?
To byl Jimy Carter a vyhrál.
Dělali jste pro demokraty?
Pro demokraty, ale — největší tajemství není, proč vznikl život na planetě,
ale jaký je rozdíl mezi demokratickou
a republikánskou stranou. To vám říkám konfidentně, ale můžete to napsat, protože to je veřejně sdílený tajemství. Vy jste dělal kampaň pro tohohle, ale přišel někdo jinej třeba za
rok a byl to republikán nebo nezávislej
a my jsme dělali jeho. U té company se
to tedy nedělalo striktně partajně
a hlavně, když jsem nejezdil a nebyly
volby, tak jsem dělal freelance pro něco,
co se jemnovalo Committee on the present
danger, což byl za Cartera takový prazárodek Reagana, lidi jako Paul Niece,
admirál Elmozumwold, Scoop Jackson, senátor za Boeing, a ta Committee on
the present danger bylo něco, z čeho vznikl ten republikánskej nástup a následně konec bolševismu. A protože to bylo před computerem a já byl artdirec-
ten aspekt obrany demokracie je rozmělněn nebo erodován způsobem, jakým je dnes demokracie chráněna.
Hlavně to „velkými plánovači“ neustále opomíjené kouzlo nechtěného, kterým vše končí, včetně tohohle vína, tohohle interview, téhle restaurace, tohohle světa.
V tom vašem spisu také je, že jste se
zajímal o civilní leteckou dopravu.
Jak jste k tomu přišel?
V roce 1955 byla spartakiáda a já
jsem odešel okamžitě po vyfasování 15
korun od učitele tělocviku.
Necvičil jste vůbec?
Ne, vlezl jsem do autobusu, který
shodou okolností jel na letiště. Tak
jsem tam přijel, všude jinde, rozhodně
v SSSR, byly letiště ohrazený, nikdo
tam nemoh, zatímco u nás ta budova
z roku 1937, která vyhrála architektonickou soutěž v Paříži, měla demokraticky kolem jenom zábradlí, které bylo
opravdu pár metrů od křídel. Já tam
stojím a najednou přijede stará Dakota, Swiss air, s helvétským křížem, a já
si říkal, ježíšmarja, to není možný, po
tor, tekže jsem podle pravítka a příložníku dělal takový ta šrafovaný sloupy,
který porovnávaly americký a sovětský
výdaje na zbrojení atd. Dneska to hodíte do počítače, kde máte grafický
program a máte to hotový za deset minut a vypadá to, jako kdyby to dělal
Leonardo da Vinci, tenkrát se to ale
dělalo ručně. Podle toho se zvyšovaly
rozpočty na národní defensi, takže lidé
z Washington Beltway politics potom
říkali, že jediné nebezpečí, je ta komise
na to nebezpečí. S Paulem Niece, který
byl chief negotiator na disarmament, jsme
dlouhý hodiny mluvili o Československu. Věděl všechno. Mám pocit, že měl
něco českého v rodině.
Takže jste stál u zrodu konce východního bloku.
To je dost dobrý. Kdybych vás znal
delší dobu, tak bych vám něco řek, ale
byl jsem toho svědkem.
Jak na vás přišli?
Vytáhli si mě, divil jsem se tomu.
Byl tam nějaký plukovník Hueber,
který říkal, že zná Prahu z dubna
1984. Povídám, díval jste z Bavorska?
V Praze byli už dva měsíce komunisti.
A on na to, to se mýlíte, my jsme ještě
se starým režimem měli dohodu, že do
Prahy přijede sto padesát amerických
důstojníků a my jsme skutečně přijeli.
Byli sice kolem nás prapodivný lidi
v rádiovkách, ale byli jsme v Praze.
Ukazoval mi fotky, takže ten režim si
nebyl úplně jistej, že vyhrál, když to
povolil.
Co byl Reagan?
To bylo největší vítězství public relations v historii lidstva. Faktem ovšem je,
že Sovětský svaz byl uzbrojen, což je
také pravda. Demokracie má v sobě
zakódován aspekt sebezničení, to je
známý, ale také určitou schizofrenii.
Byla to snad habaďůra?
Já tomu říkám kouzlo nechtěného,
ke kterému značnou měrou přispělo
to, že v Kremlu seděl Gorbačov. Jenže
Reagan dopadl stejně. Sice zvítězil
nad komunismem, ale vlastně žádný
vítěz nebyl, protože zapomněl na to,
že se Saladinem jsme se mlátili několik
set let před Budínem nebo u Vídně.
Ve skutečnosti nahradil jeden problém druhým, a to je to nové Committee
of present danger, protože oni prostě potřebujou nepřítele, protože existujou
a potřebujou peníze.
Kdo to financoval?
Eisenhower poprvé použil termín
vojensko-průmyslový komplex, a to
bylo financovaný tím vojensko-průmyslovým komplexem, a je to dodneška.
Znamená to, že étos americké demokracie byl převálcován vojenskoprůmyslovým komplexem?
Tak jste to řek. Amerika celou svou
existenci bránila někoho, kdo byl underdog, kdo byl v nevýhodě, slabšího,
a teď se zdá, že poprvé je to jinak a že
té berlínské krisi, kdy se nesmělo lítat
na Západ a Západ k nám. Vždyť sem
před únorem lítal Panam. Kdokoli letěl z New Yorku do komunistickýho
světa, musel přes Prahu, protože ještě
po únoru létal do Prahy Panamerican
World Airways System s Constalejšnama. V Praze čekali na spoj do těch
Berlínů, Bukureští atd. To byl maďarskej MASZOVLET, později MALEV,
bulharskej TABSO, později BALKÁN, rumunskej TARS, později TAROM. Poláci měli LOT, to je pravda.
A najednou přistál ještě motorovej
Douglas! DC Čtyřka! A na tom nápis
Sabena! A já Sabena? — to jsem v životě neslyšel.
Co to je?
SOCIÉTÉ ANONYME BELGE
DE’EXPLOITATION DE LA NAVIGATION AERIÉNNE a za chvilku
přiletí KLM! Convair Metropolitan!
To se chci vždy zeptat letušek, co to
KLM je — nějaká Königliche Luftwafe... a co dál?
Koninklijke Luchtvaart Maatchappij, byli velice velkorysý, bols tam tek
zadarmo.
Dneska jsou KLM šetřílkové...
Ale dělaj prachy, protože maj velkorysej majlidž systém a proto hodně lidí lítá přes Schiphol do NY.
Který je vaše oblíbený letadlo?
Žádný, já už nesnáším žádný letadla, protože dělaj rámus. Když si uvědomíte, že v jakémkoli okamžiku, co
tady pijeme kávu, je ve vzduchu zavěšeno několik tisíc letadel... Já nejsem
zuřivej environmentalista, ale prosazuju myšlenku obnovení paroplavby
nebo plachtoplavby, která je jediná
demokratická, protože tam tejden blejou všechny paluby — od první až po
čtvrtou třídu bez rozdílu. Když jdu
dnes po krajině a u každý chajdy stojí
tři auta, vedle cirkulárka... Start mezikontinentální rakety SS 20 nedělá takovej rámus jako jeden Čech, který
stříhá v neděli dopoledne zahrádku.
A teď si představte, že ji stříhaj tisíce!
Ta krajina drnčí! Ta duní.
A v neděli.
Ano.
Zpíval jste Raye Charlese.
Já zpíval jenom Raye Charlese.
Proč?
Protože byl naštvanej, že byl slepej,
tak co měl dělat! Měl křičet někde na
roku standing on the corner watching all the girls! To nemohl, čili zpíval. Já byl taky
nasranej, tak jsem se to naučil, podobně jako ti Číňani, co uměj dobře česky,
ale nevěděj, co říkaj, takže to byla fonetická angličtina a mě to bavilo, protože to bylo jiný. Už odzvonilo těm
sladkejm Glen Millerům.
Nebylo to pravičácký ani levičácký.
A to je pravda, protože mě se nelíbila Janis Joplin. Já byl totiž tak blbej, že
jsem byl pro válku ve Vietnamu, proto-
BABYLON č. 2/ XVI
že byla proti bolševikům. Ale byl jsem
blbej jenom částečně, i když ještě dodnes někde v nějakým zapomentým laloku mozku mám pro ni sympatii, ale
najednou to je zase fifty-fifty. Na jedné
straně vidíte účelnost té války a na druhé straně všechny ty ofensivy na planině Džbánu nebo Hue nebo My Lai,
a ty děti znapalmovaný... Je to schizofrenie a zase to kouzlo nechtěnýho, které dnes determinuje svět. Takže se mi
nelíbila Janis Joplin, ale Ray Charles,
který byl naštvanej a taky trpěl roztroušenou sklerózou, tak to bylo
všechno takový pesimistický a kritický.
Samozřejmě že zpíval i písničky jako
Georgia on my mind, což je sentimentální
písnička opěvující krásy Georgie, ale
jeho protest nebyl módní, byl to protest proti všemu, narozdíl od té flower
power, těch kytičkových protestantů,
kteří protestovali jen jedním směrem.
Co vás oslovilo z literatury?
Z literatury mě formovala jedna věta
z knihy Alberta Camuse Cizinec, když
za ním do vězení přijde advokát a nejprominentnější věc na něm byla barva
jeho kravaty. To formulovalo, co by literatura, můj světonázor.
Můžete to trochu osvětlit?
Proč? Tam je přece maminka, která
umřela, což ho nechalo naprosto
chladným, ale za to ho upoutala barva
kravaty jeho advokáta. Mě upoutávaj
věci, kterých si nikdo nevšímá, jako že
tohle město je zahnojený hnojem ilegálního výlepu reklam, podívám se do
novin a tam protestují farmáři! Proboha, vždyť to jsou sedláci, rolníci, malorolníci, domkáři, a to je to, co většinu
Američanů tady štve, že choděj kolem
McDonalds, Kentucky Fried Chicken,
American Express — whatever, you name it, to nemuseli nikam jezdit. Je to
v takové míře, že české oko už to nevnímá, ale já ano, protože tyhle věci
erodují lásku k mé vlasti, ze které nezbylo už ani to Československo. Ale
i kdyby uherští honvédi znovu honili
národovce až k hrobu pana Bernoláka,
pro nás, kteří jsme žili někde jinde, to
bude navěky Czechoslovakia. For
ever!
Politicky jste kde?
Inteligentní člověk nemůže mít politický přesvědčení. Ze všech se nakonec stanou Plojhaři a Švihové, ze
všech slušnejch.
Ze všech?
Ze všech.
Nenajde se výjimka?
Nemůže!
Co anglická královna?
Kristovy rány ta dáma klade věnce
a navštěvuje mateřský školky.
To je přece důležitý.
Jo, ale vládne parlament.
Královna má ale jinou autoritu.
A víte, kde má největší podporu?
V Cardiffu.
Jistě, mezi dělnickou třídou, která
jinak nemůže politiky, intelektuály
etc. vystát.
Já nejsem příznivec liberální monarchie, protože ta nakonec stejně sklouzne k penězům a relacím, nad kterými
není kontrola — k zákonodárství, které
když nevyhovuje momentálnímu nároku některých na žraní, tak se změní,
a tak dále.
Peníze tedy zničí všechno?
Všechno. Je to konspirační teorie,
ale peníze opravdu ovládají všechno.
Za komunismu to tak nebylo...
Já vám to řeknu takhle: arogance
komunistické strany a její úderné pěsti, Sboru národní bezpečnosti a StB
byla nahrazena arogancí peněz.
Jste pokrokář nebo reakčník?
Vyberte si: výlet na Okoř nebo na
Točník.
Tedy středověk?
Jeďte vlakem a když uvidíte, že je
kolem les, tak vystupte a jděte po slunci, aby vám nesvítilo do očí. Vždycky
dojdete do vesnice, odkud se dostanete zase zpět do Prahy.
Resignujete tedy na politiku jako
na vyvažování nerozumnosti?
Vždyť politika je nerozumnost.
A církev svatá?
Nemusí existovat jenom jedna nerozumnost.
Jste anarchista?
Anarchie je nesmysl, protože v okamžiku, kdy zvítězí, začne se organizovat. Mě zajímají skeptičtí filosofové
starého Řecka.
A právě třeba přes ně může mít člověk i positivní vztah ke světu.
No právě, motorák, co zastaví uprostřed lesa a jdete po slunci, aby vám
nesvítilo do očí.
Za chvíli ale uslyšíte cirkulárku...
Vy jste mladej a potřebujete orientaci ve světě a zřejmě ji máte, ale já vám
ji nepotvrdím, protože v jistém věku
člověk dospěje k resignaci, totální resignaci, zbavení se všeho, což si ovšem
můžu dovolit já, starý člověk.
Petr Placák
6 •
BABYLON č. 2/ XVI
VÝROČÍ
skej. Tam ti všichni měli dlouhý vlasy, slušně seděli a poslouchali. Bylo
to pěkný a hrálo se až do rána.
Lidé z Charty mně hodně pomohli, tak my jsme se jim to zase snažili
vynahradit — byl tady takovej útulek
těch, co si potřebovali odpočinout.
Sem jezdila Eluš Ledererová, když
byl Jirka zavřenej, tak jsem vždycky
chata Morganka, na polské straně,
která byla volně otevřená, byly tam
palandy, čaj a taky připravenej oheň,
dalo se tam přespat nebo si odpočinout. Když byl pak výjimečnej stav,
tak tu boudu vypálili WOPisti, polská hraniční stráž. WOPisti taky bránili Polákům chodit po červené, po
hranici — všichni museli jít z hřebene
dolů.
Když pak na Svobodce hlásili, že
se na hranicích sešel čs. a polský disent, tak začali dělat nejrůznější
opatření. Ale to už bylo v době, kdy
se výměny odehrávaly jinde, v Beskydech na Borůvkové hoře.
hlídala Moniku, která tady vlastně
vyrostla, pak sem hodně jezdili
Rumlovi, no a když už se v roce 1981
založila Polsko-čs. Solidarita, tak tady byli Petr Uhl s Aničkou, na lyžích
chodili na nějaká setkání, jednou tady byl taky Petr Pospíchal, přespal
tady a šel pak nahoru.
Kde probíhala setkání s Poláky?
Většinou se setkávali na hřebenové
cestě od Jelenky nahoru na Sněžku,
protože tam jde cesta po hranici.
Jak se to změnilo po výjimečném
stavu?
Musel jsi dojít na Černou kupu
a pak se dát traversem na Růžovou
horu a teprve odtamtud jsi mohl jít
pod lanovkou nahoru na Sněžku. Po
té hřebenovce z Jelenky se nesmělo
chodit. Od Jelenky doprava byla
Sledovali tě estebáci?
Tady na chalupě nás hlídali co
chvíli. Pod náma je chalupa Rudé
hvězdy Pardubice a po revoluci jsme
se dozvěděli, že tam byla vyčleněná
jedna místnost, kde měli odposlouchávání. Do roku 1975 jsme měli dokonce přímý odposlech v chalupě,
což jsem se dozvěděla v papírech
v Pardubicích. Když ale začal muž
přestavovat patro, tak to odstranili,
aby to neobjevil. Stálo tam, že se odposlech podařilo odstranit včas, že
nedošlo k „provalu“, jak říkali v tý
jejich hantýrce.
Dostala jsem nějaké prokurátorské
varování, už si ani nepamatuju za co,
byla jsem několikrát u výslechu, ale
pořád se to točilo kolem kontaktů
s Polákama. To jsem dělala provo-
Provozní na Sněžce
Rozhovor s paní Dagmar Fajtlovou
Bydlíš na hranici, tisíc metrů vysoko, zdá se ideální místo pro nějakou neplechu. Jak jsi se dostala
k disentu a k Polsko-Čs. Solidaritě?
V Trutnově se v roce 1969 připravovala oslava 1. máje. Předtím byla
taková schůzka organisací, na kterou
byl pozván i Jiří Lederer a protože
jsem ráda četla jeho články v Literárních novinách, tak jsem za ním šla a seznámili jsme se. Poznala jsem jeho
lásku k Polsku a on několikrát od
nás z Pomezek odjížděl do Polska.
S Poláky mě rovněž seznámil pan
Havel, který — ač nebyl turista — několikrát vyjel na Sněžku a sešel se
tam s Adamem Michnikem.
Jel nahoru lanovkou?
Ano, lanovkou. Sešli se v kiosku
u Obří boudy. Zepředu byl pult
a vzadu byla taková malá místnost,
které vedoucí kiosku, Jirka Fiala, říkal salonek, a tam Havel s Michnikem rokovali. To bylo první setkání
polského KORu a Charty.
Potom jsem se seznámila s Uhlovými, když byl za rok proces s Jaroslavem Šabatou v Trutnově, kdy mělo v horách proběhnout druhé čs.polské setkání, to už bylo Charty se
Solidaritou. Spali na Hrádečku a potom Jirka Němec a Šabata jeli autobusem do Pece, kde je zatkli, odvezli
je na policii, a když chtěl Jaroslav jít
na záchod spláchnout nějaké dokumenty, jeden policajt mu v tom chtěl
zabránit, došlo ke strkanici a ten policajt pak tvrdil, že mu Šabata dal
facku. Měl pak v Trutnově proces a
dostal 16 měsíců natvrdo, protože
měl podmínku.
Předtím jsem byla ještě na Hrádečku na Pašijích, když tam hráli Plastici v roce 1978.
Jak se ti to líbilo?
My jsme seděli v druhý řadě, tam
byly kuláče a na tom prkna, a manžel
se tak dívá a povídá, Fajtlovko, sem
my nepatříme! Ale ten styk s mladejma lidma byl bezvadnej a co bylo zajímavý, že tam bylo asi dvě stě lidí
a největší rambajs tam dělal Landov-
Charakteristika místa setkání
čs. pravice a polské opozice na
Cestě čs.-polského přátelství
KS StB Hradec Králové
Hradec Králové, 1988
Cestu čs. polského přátelství v Krkonoších
mohou používat občané obou států. Cesta
je značena červenou barvou, texty na
směrovkách jsou dvojjazyčné: Celá trasa
prochází po hřebenech od hory Tvarožník
až po Pomezní boudy a prochází střídavě
po území obou států po nebo podél státních
hranic. Ze zhodnocení operativní situace
vyplývá, že opoziční síly ČSSR a PLR využívají Cesty přátelství hlavně od Špindlerovky přes Sněžku po Pomezní boudy. Cesta čs.-polského přátelství je využívána
převážně v letním obobí, kdy je zde velký
pohyb turistů. Celá trasa prochází po hřebenech členitým horským terénem, střídavě prochází po otevřeném prostranství.,
lesy či kosodřevinou v nadmořské výšce
kolem 1 400 m. V zimním období některé
části cesty jsou přístupné lyžařům na běžkách. Vzhledem k neustále se měnícímu počasí v zimním období, pokynů horské služby a zdatnosti lyžařů v tomto prostředí
není předpoklad k setkání opozice přímo na
Cestě, ale maximálně v chatkách nebo rekreačních zařízeních podél této trasy.
Jedná se o Špindlerovu boudu, Labskou
boudu, Sněžku, Jelenku a Pomezní boudy.
Možnost přístupu hromadnou doravou do
oblastí Krkonoš je s ČSAD do Špindlerova
Mlýna, respektive ne Špindlerovku, do Pece pod Sněžkou, Svobody nad Úpou a na
Pomezní boudy. Pomocí ČSD pouze do Svobody nad Úpou. Soukromými vozidly je
přístup do Krkonoš bez zvláštních povolenek možný pouze do Špindlerova Mlýna po
centrální parkoviště. Do Pece pod Sněžkou
po zaplacení poplatku na celodenní parkování do přesně vyhrazené zóny (pokud nejsou parkoviště plně obsazena). Totéž platí
i pro vjezd na Pomezní boudy. Dalším prostředkem hromadné dopravy je lanovka
z Pece pod Sněžkou s mezistanicí Růžová
hora na Sněžku.
Úkoly:
- vizuelně [!] pozorovat stanovený prostor
se zaměřením na styky a kontakty polských a čsl. občanů
- provádět typování podezřelých osob, fotodokumentaci, případně dle pokynů OP plnit ostatní úkoly
- udržovat nepřetržitě spojení s řídícím
štábem a včas předávat zjištěné poznatky
o plnění úkolů a situaci na jednotlivých určených stanovištích.
- spolupracovat s pracovníky OSH v rámci
jejich úkolů (perlustrace, zadržení)
Organizace sledování setkání
čs. pravice a polské opozice na
Cestě čs.-polského přátelství
Statické obsazení určeného prostoru
Varianta č. 1
1. řídící štáb - OO VB Pec pod Sněžkou
prostředky: bodovka
2. dvoučlenná pohyblivá hlídka - vrchol
Sněžky
prostředky: PR-31, PR-35, 2 dalekohledy, tajné foto, otevřené foto, osobní spojení, turistické oblečení
3. dvoučlenná pohyblivá hlídka - Špindlerova bouda
prostředky: služební vozidlo, PR-35, 2
dalekohledy, PR-31, tajné foto, otevřené
foto, osobní spojení, turistické oblečení
4. jednočlenná hlídka - dolní
stanice lanovky na Sněžku
prostředky: služební vozidlo (u Lesovny), PR-31, tajné foto, osobní spojení, turistické oblečení
5. jednočlenná hlídka - Obří bouda
prostředky: služební vozidlo UAZ, PR-31,
dalekohled, tajné foto, otevřené foto,
osobní spojení, turistické oblečení
6. dvoučenná hlídka - StB Špindlerův Mlýn
prostředky: bodovka, služební vozidlo,
PR-35, osobní spojení dalekohled, tajné
foto, otevřené foto, turistické oblečení
30. října 2006
zářku na Sněžce, a to bylo — proč
jste šla ze Sněžky pěšky? Když byly
mše nahoře v kapli, tak nás vždycky
tajní fotografovali. Bavila jsem se
s knězem, Polákem a oni pořád číhali, že si budeme něco předávat, ale to
bysme si přece nepředávali všem na
očích. A když jsem šla v noci na
Sněžce ven, tak jsem nešla do žádný
tajný schránky, jak si oni mysleli, ale
podívat se na východ slunce.
Každého třicátého jsem dělala
přes noc papíry a když jsem přišla ráno do kuchyně, tak tam vždycky seděl pohraničník a já povídám, vy
chodíte za mnou, a on ne, my tady
máme nějaký opatření a tak.
Šéf na Sněžce se s nima znal, takže
mi vždycky řek, co hledaj nebo co se
děje, a že prý hledaj nějakou blatnici, nebo jak tomu říkali, tajnou
schránku. Po revoluci pak za mnou
přišel pohraničník, který mne tam
vždycky šmíroval, bavili jsme se a já
mu říkám: A víte, co jsem ráda? Že
jste tu tajnou schránku, která na
Sněžce byla, že jste ji nenašli! A on
mi na to řek, paní Fajtlová, mi jsme
o ní věděli, ale my jsme to hradeckým neprozradili.
Cha cha cha.
Cha cha cha, takže nás ještě chránili, že jo. No a hrozně hezký bylo,
to jsem měla vždycky radost, když
jsem přišla na Sněžku a tam byla na
elektrické skříňce oranžová nálepka
Revolver Revue, tak to jsem si říkala,
aha, tak tady byli hoši.
Kvůli čemu jsi byla ve vazbě?
V roce 1983 mě vzali do vazby, ale
to bylo za rozšiřování podvratné literatury. Půjčovala jsem lidem samizdaty, Listy, co přišly a tak, taky holce,
s kterou jsem dělala, a její rodiče to
udali. Bylo tam i Obsluhoval jsem anglického krále od Hrabala a na základě toho estebáci tvrdili, že jsem rozšiřovala pornografii.
Udělali prohlídku u mě v kanceláři, doma v bytě a taky u mého známého novináře Vladimíra Širokého,
který dělal na Pražský boudě. Pořád
přitom hledali nějaké doklady o styku s Polskem. Bylo to v době, kdy už
vycházely společný čs.-polský prohlášení, třeba k 21. srpnu a tak a kolikrát v noci hlídali chalupu.
Z čeho tě obvinili?
Z pobuřování. Byla jsem tři měsíce
Pokud k setkání čs. polské opozice dojde na
Cestě přátelství mezi Sněžkou a Pomezními boudami, platí stejné podmínky tak, že
hlídka z Obří boudy bude na Sovím sedle,
hlídka ze Špindl. Mlýna bude v chatě RH
Pomezních boudách a hlídka ze Špindlerovky půjde po Cestě přátelství určeným
směrem.
Na akci bude nasazeno 8 příslušníhů se 4
služebními vozidly.
Maskování vozidel i příslušníků bude turistické s přihlédnutím na možnou změnu počasí.
Varianta č. 2
Síly a prostředky:
Body 1-6 se shodují s variantou č. 1
7. dvoučlenná pohyblivá hlídka - Luční bouda
prostředky, služební vozidlo, PR-31, PR35, 2 dalekohledy, tajné foto, otevřené
foto, turistické oblečení
8. jednočlenná hlídka Růžová hora
prostředky: PR-31,
tajné foto, otevřené,
foto, turistické oblečení
9. jednočlenná hlídka Soví sedlo
prostředky: dalekohled, PR-31, otevřené
foto, tajné foto, turistické oblečení
10. jednočlenná hlídka - Jelenka
prostředky: dalekohled, PR-31, tajné
a otevřené foto, turistické oblečení
11. dvoučlenná hlídka - Pomezní boudy
prostředky: služební vozidlo, dalekohled,
PR-31, otevřené foto, tajné foto, turistické oblečení
DOKUMENT
Varianta vychází z podkladu, že k setkání
čs. opozice a polské opozice dojde na Cestě
čs.-polského přátelství mezi Špindlerovkou a Sněžkou. Vzhledem k omezenému počtu pracovníků (jedno oddělení 4. odboru
HK) a k zajištění spojení mezi jednotlivými
hlídkami a štábem bude hlavní radiostanice
na OO VB v Peci pod Sněžkou a v budově
StB ve Špindlerově mlýně. Jejich spojení
bude telefonické. Pomocné stanice budou
ve Špindlerovce a na Sněžce. Hlídka u l anovky na Sněžku bude mít spojení se štábem v Peci pod Sněžkou a hlídka na Obří
boudě s hlídkou na Sněžce. V případě zjištění pohybu vytypovaných nebo určených
osob se síly a prostředky budou částečně
přesouvat tímto směrem. Hlídka ze Špindlerovky půjde po Cestě čs.-polského přátelství směrem na Sněžku a nahradí ji 1
p ř í s l u š n í k z StB Špindl. Mlýna. Hlídka
z Obří boudy se přesune určeným směrem
a hlídka ze Sněžky ji nahradí na Obří boudě. Hlídka u lanovky vyjede na Sněžku
a setrvá tam na spojení se štábem.
Na akci bude nasazeno 16 příslušníků s 5
služebními vozidly.
Varianta č. 3
Body 1-11 se shodují s variantou č. 1 a 2.
12. jednočlenná hlídka - nádraží ČSAD
Špindlerův Mlýn
prostředky: tajné foto, PR-31, dalekohled, turistické oblečení
13. jednočlenná hlídka - nádraží ČSAD Pec
pod Sněžkou
prostředky: tajné foto, PR-31, dalekohled, turistické oblečení
14. dvoučlenná hlídka - nádraží ČSD
a ČSAD Svoboda nad Úpou
prostředky: služební vozidlo, osobní spojení, tajné a otevřené foto, turistické oblečení, dalekohled
Při použití varianty č. 3 bude na akci nasazeno 16 pracovníků 4. odboru KS SNB Hradec Králové + 4 pracovníci 4. správy FMV
Praha, jež mají dobrou znalost členů CH-77.
ve vazbě v Hradci Králové a tam mi
našli při lékařské prohlídce tumor na
vaječníkách, ale to nebyl důvod,
proč mě propustili. Bylo to před tím
mírovým kongresem a Francouzi se
tenkrát dotazovali, jak mohou mluvit o míru, když zavíraj šestapadesátiletou bábu kvůli rozšiřování lirteratury. Když mě pustili, měla jsem jít
na operaci, ale já si řekla, že nejdřív
se sejdu s přáteli a jestli mám rakovinu, tak budu smutná až potom. Odložila jsem to a jela jsem do Prahy,
a tenkrát to bylo nádherný setkání
s katolíky na parníku. Nakonec mě
operovali v Krči, což mě zařídila Jiřina Šiklová, a dobře to dopadlo.
Pustili tě bez soudu?
Ne, pak jsem ještě měla soud a dostala jsem rok podmínečně na tři roky za pobuřování.
Za půjčení Hrabalovy knížky — to
je opravdu neuvěřitelný. „Pobouřit“ si ale musela, pokud si vzpomínám, minimálně tři osoby.
Vyslýchali všechny vedoucí, co
jsem měla na starosti, a tři, kterým
jsem půjčovala knihy...
To práskli.
Oni je k tomu dotlačili, že jsem jim
ty knihy půjčovala — neměla jsem
jim to za zlý.
Z práce tě nevyhodili?
Nevyhodili. Když mě pustili z vazby, vzali mě nazpátek.
Potřebovali tě nebo byli slušní?
No, pěkně jsem tam dřela, ale podnikového ředitele, to byly Interhotely Krkonoše ve Vrchlabí, se musím
zastat. Sám mi říkal, Fajtlová, už toho nechte, už tady zase za mnou byli
a chtějí, abych vás propustil. Ale vydržel tlak a zůstala jsem tam až do
roku 1985, kdy jsem šla do důchodu.
I ten můj šéf v Hořci dole v Peci mě
taky vždycky varoval: Zase tady byli,
říkal mi, dejte si pozor.
Poprvé jsem se ale do policejního
hledáčku dostala, když Vašíček se
Šabatou měli soud v Brně za rozšiřování předvolebních letáků. Vašíček
byl předtím na dovolený v Peci, sešli
jsme se a kvůli tomu za mnou přijeli
až z Brna, když už byl Vašíček zatčenej. Já jsem to celé zatloukla a už
tenkrát tlačili na toho mýho ředitele,
aby mne propustil.
pokračování na protější straně
Dle operativní situace je možno varianty
č. 1-3 kombinovat.
Síly a prostředky:
Řídící štáb - OO VB Pec pod Sněžkou
- náčelník z S StB a S OSH
- náčelník OO VB + 2 příslušníci VB jako
záloha
- 2 příslušníci O StB Trutnov jako záloha
Pomocný štáb Sněžka - 2 členná hlídka
OSH + služební pes
- 2 orgány StB
- 2 oper. orgány OSH
- 1 náč. z S StB a S OSH
- styk s orgány SB a WOP PLR
Obří bouda - 2 členná hlídka OSH
- 2 PPS
- 2 orgány StB
Obří bouda - Luční bouda - 2 členná pohyblivá hlídka OSH
Luční bouda - 1 orgán OSH
- 1 orgán StB
- 2 orgány VB
- 2 PPS
Špindlerova bouda - 1 orgán StB
- 1 orgán OSH
- 1 orgán VB
Tvarožník - 2 členná pohyblivá hlídka OSH
Špindlerův Mlýn - 1 orgán StB
- 2 orgány OSH
-1 orgán VB
Luční bouda - Špindlerova bouda - 2 členná
pohyblivá hídka OSH
Sluneční kameny - Jelenka - 2 členná pobyblivá hlídka OSH
Soví sedlo - 2 členná pohyblivá hlídka OSH
Pomezní boudy - 2 orgány StB
- 2 členná hlídka OSH
- 1 orgán VB
Dolní stanice lanovky - 1 orgán StB
- 2 orgány OSH
- 2 orgány VB
Stanoviště lanovky na Růžové hoře - 2 orgány StB
- 1 orgán OSH
1
1
1
1
1
1
vozidlo Luční bouda (OHS)
vozidlo Obří bouda (OHS)
vozidlo Pomezní boudy (StB)
vozidlo Špindlerova bouda (StB)
vozidlo dolní stanice lanovky (VB)
vozidlo OO VB Pec pod Sněžkou (StB)
- dle charakteru operativní situace využít
orgánů IV. S SNB Praha a 4. odboru S StB
Hradec Králové
- spojení: prostředky OSH - spojení z OO
VB Pec pod Sněžkou zajistit prostřednictvím pracovníků Spojovacího odboru KS
SNB Hradec Králové - hlavní stanici umístit na OO VB Pec pod Sněžkou - pomocnou
stanici na Sněžce.
30. října 2006
Literatura přes hory
Rozhovor s Jarosłavem Brodou (1956), básníkem, polonistou
a představitelem Polsko-Československé Solidarity
Jarku, tento říjen je 25. výročí vzniku Polsko-Československé Solidarity. Co to bylo za
iniciativu?
Byl to pokus o internacionální spojení lidí,
kteří bojují s komunismem. Naše zkušenost
z obou stran hranic byla taková, že komunisté
si nepřejí spolupráci mezi národy, které byly
separované.
Byl to ze strany komunistických režimů záměr?
Ano. Po druhé světové válce byly hranice
Stalinem upravené tak, aby to potencionálně
vyvolávalo konflikt a komunisté mohli hrát roli
arbitrů, kteří zajišťují klid, mír a pořádek. Už
setkání polského KOR a Charty 77 v Krkonoších v roce 1978 ukázalo, že je možné spolupracovat.
Jak kontakty mezi polskou a čs. opozicí
ovlivnil vznik Solidarity v srpnu 1980?
Období oficiální existence Solidarity až do
vyhlášení výjimečného stavu v prosinci 1981 bylo v Polsku období relativní svobody, což otevíralo další možnosti spolupráce. V říjnu 1981
představitelé Charty 77, KOR a Solidarity podepsali ilegální smlouvu o spolupráci, která měla pomocí organizované a pravidelné výměny
informací rozbít informační monopol komunistů. Šlo o vzájemnou výměnu samizdatových časopisů, překlady textů českých a polských ineditních autorů do druhých jazyků, předávání
dokumentů, vybavení pro tiskárny apod. Informace o Solidaritě se dostávaly do Prahy, do Brna, do Bratislavy a tato informovanost tvořila
dokončení z předcházející strany
Myslím v roce 1986, to bylo pod
Brontosaurama, Ivan Dejmal a tak,
jsme zorganisovali protestní pochod
proti výstavbě velkého hotelu na
Sněžce a výstabě lanovky. Sešli jsme
se na Růžohorkách a odtamtud jsme
chtěli jet lanovkou, ale objevil se náčelník a řek, všichni můžou jet nahoru, ale Fajtlová půjde pěšky. Tak šli
solidárně pěšky všichni. Předtím
jsem sbírala podpisy pod petici, pod
kterou se podepsalo dvě stě lidí, kvůli tomu jsem byla taky vyslýchaná
a ti signatáři taky.
Když jsme pak po listopadu 89 založili Občanské fórum, tak jeho první iniciativa byla, aby byl ten projekt
hotelu na Sněžce a lanovky zrušen,
což bylo i jedno z prvních opatření
ministra životního prostředí, které
udělal.
Proti tomu obludnýmu věžáku
v Peci jste neprotestovali?
K tomu napsal krásný fejeton Jirka
Ruml, který se jmenoval Krakonošův falus, který jsem taky rozšiřovala
a pak jsem to měla v té žalobě, jako
šířené podvratné literatury. A krásný
bylo, že když to vyšetřovatel diktoval do stroje písařce, tak ten název
nepřečet, ale ukázal jí ho.
Tvého muže neotravovali?
Ne, on byl nástrojař, tak na něj nemohli. Navíc byl hodně energickej
a když dělali domovní prohlídku,
tak si raději k tomu vzali syna. Když
třeba přišli za Ledererem, že s ním
chtějí hovořit, tak jim řekl, počkejte
tady, dovnitř nesmíte, a šel a zeptal
se Lederera: Jirko, chtějí s tebou
7 •
PUBLICISTIKA
základ pro konstituci dalších možností spolupráce, jako byly kontakty mezi organisacemi
mládých polského WIPu a českého Nezávislého mírového sdružení nebo vztahy mezi katolíky. Nejdůležitější byla výměna informací, která
propíhala trvale, a z ní se pak odvíjely všechny
další aktivity. Do roku 1984 probíhaly kontakty
především mezi Prahou a Vratislaví, v roce 1985
vznikly pobočky v Brně, ve Varšavě, kde byl
Zbygniew Janas, a pak také v Bratislavě. Další
skupina se utvořila v Těšíně, v Bialsko Bialej.
Vznikla taková síť spolupráce.
Můžeš popsat, jak to konkrétně fungovalo?
Nejdřív bylo třeba dohodnout konspirační
způsob komunikace, s jehož pomocí se domlouvaly schůzky na hranicích. V tom se na české
straně angažoval především Petr Pospíchal. Probíhalo to tak, že se schůzky na hranicích domlouvaly telefonicky, přičemž bylo zašifrováno
datum setkání a číslo hraničního patníku, u kterého mělo setkání proběhnout, i samotný účel
telefonátu. Setkání probíhala na polsko-československých hranicích v horách, v Krkonoších
a v Beskydech. Obě dvě strany byly vybaveny
stejnými batohy, aby ráno nešly do hory se žlutým batohem a večer se pak nevraceli s batohem
modrým. Bylo to dobře promyšlené a nosiči byli
lidé, kteří nebyli pod stálým dohledem.
Jak to bylo se setkáními představitelů čs.
a polské opozice v horách?
Setkání lidí z vedení Charty a Solidarity bylo
samozřejmě o mnoho těžší zorganisovat, protože většina účastníků byli lidé, kteří byli per-
mluvit, mám je vyhodit nebo s nima
chceš mluvit? A to samý, když tady
byl Uhl. Oni z něj měli docela respekt. Byl dělník, těžko ho mohli šikanovat.
Odkud pocházíš?
Já jsem se narodila v Praze, ale naši se v roce 1929 odstěhovali na Podkarpatskou Rus, kde jsem vyrostla —
tatínek tam měl hotel, pak velkosklad tabáku. Když jsme se pak odtamtud na začátku války vrátili do
Prahy, chodila jsem do obchodní
akademie na Vinohradský nad rozhlasem. Naši ale měli hospodu ve
Zborovský. Za povstání v květnu
1945 jsem šla do Štefánikových kasáren, že chci pomáhat a protože jsem
psala dobře na stroji, tak jsem byla
v presenční komisi: sepisovali se
dobrovolníci, dávali se jim zbraně
a oni odcházeli bojovat na barikády.
V neděli přijela armáda generála Vlasova, která zachránila Smíchov, utábořili se s koněma na tom kasárenském dvoře. Tam jsem byla až do 6.
června, protože pak byla mobilisace
toho 5. pěšího poluku.
Naši pak měli takovou tu vlasteneckou povinnost jít osidlovat pohraničí, takže v listopadu 1946 jsme odjeli do Trutnova, kde jsme měli
u nádraží hotel a já tu už zůstala.
Kdy jste se dostali na Pomezky?
Chalupu jsme tady získali v roce
1947 a byla kompletně vykradená.
Odsud šel poslední transport Němců
na podzim 1946, všechny chalupy
byly opuštěný a vykradený.
Nikdo tady nezůstal?
Zůstalo tady čtrnáct rodin, to byli
dřevaři, a tady nad námi Pazltovi, to
byli antifašisti. Ty lidi, kteří tady žili,
měli těžký život, často ani neměli co
do pusy a teď my jsme je odsud vyhnali, ale rozumíš, za co? Už v tom
Německu je vůbec nechtěli, všude
měli plno. Ten odsun odsaď byl
strašně drastickej, a i ti Němci, co tu
zůstali, tak třeba ten děda Pazltů,
který byl antifašista, si svou chalupu
musel koupit a jako Němec nedostával plnohodnotný potravinový lístky
a teď ještě, protože měli dvě krávy,
tak museli odevzdávat mlíko nahoru, takže ta Andula každej den táhla
na trakaři konev s mlíkem nahoru na
Pomezky, aby splnila kontingent.
Umřela na to, že nemohla na nohy,
protože měla strašlivý křečový žíly.
Když hrabali louku, tak každou krtinu přesila a kamínky odnášela v kapsáři. Sekali i tuhle strž dolu, na to
měl takovou speciální malou kosu
a teď když vidíš, jak jsou tady louky
spustlý a zarostlý, tak jsem tady já
a ještě jedna pode mnou co to sekáme a sušíme, jinak tady každej na to
kašle. Měli políčko, a z toho oni žili,
a co to je platný, že se jim teď Paroubek omluvil — oni už dávno nežijou.
Německý antifašista se měl hůř
než český kolaborant, který přivedl
řadu lidí do neštěstí.
No jistě. Jediný, co jsem tady našla, byl takovej měděnej kotlík, tak
jsem si říkala, musím to schovat,
kdyby se ti Němci, co tu bydleli, někdy vrátili. A skutečně tady jednou
v 90. roce přešlapovali před domem
dva lidé, tak jdu ven a ptám se, co
chtějí a ta paní, Anna Marie, že se tady narodila. Tak jsme je pozvala dál,
měla jsem blbej pocit, to víš, ale as-
Noc před rozvodem
Do rukou se nám dostává další dílo Sándora
Máraiho — román Noc před rozvodem. Komorní příběh se odehrává těsně před vypuknutím
druhé světové války v Budapešti, resp. v Budíně během jednoho slunečného podzimního
dne a noci. Soudce Kristóf Kömíves má vést
rozvodové řízení svého dávného spolužáka
z gymnázia, lékaře Imreho Geinera a jeho choti Anny Fazekasové.
Román můžeme rozdělit na dvě části, první
dominuje postava Kristófa, druhá je z větší
části Imreho monologem v dialogu, který je
adresován Kristófovi. První část se odehrává
ve dne, druhá v noci.
V první části Márai formou vnitřních monologů vykresluje obraz typického představitele
měšťanské vrstvy, který se i v neklidném klimatu předválečné doby, věštícím definitivní rozpad starých hodnot, snaží udržovat staré pořádky a čelit „víru času“. Je spokojeným občanem a křesťanem, který si navýsost zakládá na
své příslušnosti k cechu a rodině. Život chápe
jako povinnost, kterou je nutno plnit, a řídí se
přitom dvěma základními ctnostmi — vůlí
a pokorou. Rozvodová pře a předzvěst setkání
s dávnými známými rozvíří hladinu jeho poklidného života a otevře cestu zneklidňujícím
pochybám a zasutým citům. Kristófovi opět
vytane na mysli vzpomínka na několik letmých
manentně sledováni, jak na polské tak na čs.
straně. Dvakrát se to ale podařilo, v letech 1987
a 1988, jednou to překazili. Celkově to byl velký úspěch, protože se setkali zástupci různých
opozičních uskupení a ukázalo se, že jsme —
přes všechno fízlování a omezení — schopni
zorganisovat v horách setkání dvaceti, třiceti lidí z obou stran hranice, aniž by se o tom komunisté dozvěděli.
Jak se celá iniciativa vyvíjela dál?
Velmi dynamicky se začala rozvíjet po roce
1987, kdy čs. orgány zavřely Petra Pospíchala
a my se rozhodli udělat ve Vratislavi demonstraci na jeho podporu a vlastně tak vyjít
z konspirace. Začali jsme vydávat Informační
bulletin Polsko-Čs. Solidarity, kde byly články
a texty o českém undergroundu, o podzemní
literatuře, o různých čs. nezávislých organisacích, o pronásledovaných aktivistech apod.
Přes Petra Uhla a Aničku Šabatovou jsme posílali informace do Infochu, který vycházel
v Praze. Z této spolupráce vznikla i Východoevropská informační agentura, což byl takový
širší projekt, kdy nezávislí dopisovatelé z Prahy, Vratislavy, Varšavy, Moskvy, Budapešti,
Vilniusu vytvořili informační síť, která fungovala nezávisle na jednotlivých režimech. Bylo
to v době, kdy ještě nebyl internet, a byla to
kompletní manufaktura. Informace se telefonovaly, telefonáty se nahrávaly a pak se to
z pásku přepisovalo a předávalo dál. Dalo to
hodně práce.
Jak proběhla akce ukrytí mluvčího Charty
77 Stanislava Devátého?
To byla dosti dramatická akce. Z Prahy jsme
byli informovaní, že přijede kurýr ve vážné věci. Šlo o to dostat do Polska, kde bylo volněji,
Standu Devátého, který byl v Československu
— po věznění a dlouhé hladovce — v ohrožení
života. Začal se připravovat jeho převoz přes
setkáních s Annou Fazekasovou, i na noc plnou zámlk, kdy se k němu Anna otočí, jako by
chtěla něco říci…
Márai bravurně popisuje Kristófův duševní
zápas mezi vědomými reflexemi a nemilosrdnými vpády nežádoucích postřehů, vědomím
a nečekanými útoky podvědomí, Kristófovu
úpornou snahu „vzduchotěsně se uzavřít před
myšlenkou, vzpomínkou, touhou“, které ho
zneklidňují a nehodí se mu do programu.
Kristófův neklid graduje na sklonku dne závratí, nepochopitelným selháním nervů. I v jejím okamžiku se však Kristóf zuby nehty drží
škatulek, jako jsou úřad, společenský a rodinný život. Ve chvíli, kdy si Kristóf s úlevou může říct, že „nervózní“ den skončil, a chystá se
uchýlit do bezpečného přístavu noci, přepadne
ho doma nečekaná návštěva a tomu, co ho přes
den jen lehce ovanulo, je během noci nucen čelit tváří v tvář.
Vypravěčské žezlo přebírá Imre a román dostává nečekaný spád. V zšeřelé atmosféře
soudcova pokoje se rozehrává drama dosud
utajeného milostného trojúhelníku a komorní
příběh se mění v tragédii antických rozměrů.
Stejně jako v románu Svíce dohořívají je dramatičnost koncentrována do jednoho nočního
rozhovoru. V dlouhém, vášnivém monologu,
při němž Kristóf spíše asistuje, Imre neúpro-
hranice, ale polská policie něco tušila a udělali
blokády na silnicích. Devátý přešel přes zelenou hranici, pak byl vezen jedním autem, přesazen do druhého auta, a tomu se podařilo ujet
a zmizet ve Vratislavi.
Kde se ukrýval? Věděla o jeho pobytu ve
Vratislavi polská bezpečnost?
Bydlel v bytě u jednoho z našich lidí, chodil
i ven na procházky, ale když jsme dostali z Prahy informaci, že česká StB ví, že Devátý se
ukrývá ve Vratislavi, okamžitě jsme ho pro jistotu převezli na jiné místo a místa pobytu jsme
pak dále měnili.
Co dnes z Polsko-Československé Solidarity zůstalo?
Její podstata spočívala v setkávání — aby se
lidé mohli přes hranice volně potkávat a předávat si své zkušenosti, a to se dnes děje. Existuje
přeshraniční spolupráce, konají se různé festivaly, spolupracuje místní samospráva, otevřely
se příhraniční přechody, na universitě ve Vratislavi byla v roce 1990 otevřena bohemistika...
Nefunguje to ale příliš na té politické úrovni.
Z politické roviny nevidím žádný velký tlak na
změnu negativních stereotypů mezi Čechy, Poláky, Slováky, Maďary, které komunisté záměrně pěstovali. Existuje Visegrádská čtyřka, která
by měla hájit společné zájmy tohoto regionu,
ale nevím, do jaké míry se to děje.
Co ti osobně spolupráce s čs. kolegy přinesla?
Přímý vztah s čs. nezávislou scénou nám odkrýval neznámou část české kultury, která mě
fascinovala — byla odlišná, otevřená světu
a pro nás velmi přitažlivá. Kontakt s českou
stranou byl pro Poláky důležitý i z intelektuálního hlediska.
Petr Placák
Wrocław, 8. října 2006
poň jsem jim mohla něco dát. Jednou za dva roky se tady stavují.
Jak to tady v tom 47. roce vypadalo? Byla to divočina?
Kdepak. Nahoře u hranic byla
Wachatova bouda, kde se podávaly
večeře na stříbře, z Prahy se sem jezdilo na lyže a dokonce se tam večeřelo v dlouhých šatech. Já si pamatuju
ve 48. roce ples nahoře na Hořci na
Pomezkách, kde byl Eman Fiala
a Víťa Černej. V roce 1948 už tady
začaly být podnikový boudy, bohužel se tu uhnízdily i dost podivný instituce, v sezóně tady byla strašná
spousta fízlů. Rekreační chata Bartolomějská byla v tý zatáčce, když se
jede nahoru na Pomezky, pod náma
byla Rudá hvězda, nad náma bylo
policejní ředitelství, pak byl Hrad, to
zase byla ta ochranka. Když mě sebrali v Praze u soudu s VONS, tak
nás v Bartolomějské drželi do půlnici, než soud, který trval do jedenácti,
skončí, a když ti estebáci zjistili, kde
bydlím, tak si vzpomněli, že jezdí
kolem naší chalupy závod. Tak jsem
říkala, až tam pojedete příště, tak vás
poleju vodou.
Na kterých boudách si všude byla?
Nejdřív jsem byla na Hořci dole na
Peci, kde jsem dělala ekonomku a pak
provozářku, kdy jsem měla na starosti
Sněžku, Růžohorky, Kolínskou, Vyhlídku a kiosek na Obří. Takže jsem
přišla do práce, vzala jsem si lyže a šla
jsem nahoru, to byla hezká práce.
Když jsem pak byla v důchodu v 85.
roce, tak jsem do roku 1990 chodila na
Sněžku dělat papíry, mimo sezónu
často pěšky z Pomezek.
sně odhaluje pravdu o svém manželství, Annině frigiditě a její příčině. Imre má ve srovnání
s Kristófem zcela odlišnou životní motivaci,
jeho hnací silou není vůle, nýbrž erós. Láska
k Anně je pro něho životním motorem a jediným smyslem. Jestliže Kristóf považuje manželství za občanskou ctnost, Imre jej chápe jako „jediné nerozvazatelné pouto mezi lidmi“.
Jednoho dne však pochopí, že pod rouškou
zdánlivě spokojeného, fungujícího manželství
se skrývá prázdný, ubohý obsah. Anna ve skutečnosti není ve vztahu přítomná a nikdy Imremu nevydá své „soukromé vlastnictví“, své
tajemství.
Imre se snaží proniknout do skrytých zákonitostí lásky a manželství, táže se, nakolik jsme
schopni poznat druhého člověka a následovat
jeho duši. Oproti Kristófovi, který si zakládá
na „skutečných, hmatatelných“ světech a v románu zastupuje „den“, je však Imre hrdinou
„noci“, který se nebojí sestoupit až na samé
dno lidského nitra, kde dřímají stíny podvědomí a číhá úzkost ze života.
I přestože román nedosahuje účinku již zmíněného románu Svíce dohořívají, se nám Márai
opět představuje jako „mistr povahokresby“
a uchvacuje nás nejen napínavým příběhem
a svým pověstným smyslem pro detail, ale také
příznačnou směsicí melancholie a ironie, hrou
světla a tmy, atmosférou šerosvitu a tajemství.
Poutavou atmosféru umocňuje vytříbený styl,
který je podtržen kvalitním českým překladem.
Kateřina Horváthová
BABYLON č. 2/ XVI
Jak to bylo po listopadu?
Po listopadu jsme se scházeli s Poláky a dohadovali jsme se, jak nejrychleji otevřít hranice. Já dostala za
úkol zorganisovat setkání Havla
s Walensou na Špindlerovce. Takže
jsem tam jela a protože jsem neměla
auto, tak jsem požádala náčelníka
pohraniční policie, který mě vlastně
za totality honil, aby mě odvez na
Špindlerovku. Odvez. To bylo v roce 1990 a Poláci sem pořád museli
chodit přes zelenou. 10. srpna je svatovavřinecká pouť na Sněžce, tak tu
jsme dělali společně a přečetli se tam
společné prohlášení, aby Sněžka patřila společně oboum národům.
Hlavně jsme ale usilovali o to, aby
se zvedli závory a mohlo se jezdit do
Polska, protože v té době se pořád
do Polska ještě jezdilo na pozvání.
Takže v září 1990 jsme na Pomezkách zorganizovali protest, kam
z obou stran přišlo asi dvě stě lidí,
a nakonec tam přijel i Havel, který
zvedl hraniční závoru a vydalo se
společný prohlášení na podporu
otevření hranic. Klaus, který byl tenkrát ministrem financí, prohlásil, že
hranice neotevře dokud nebud pevný zlotý. Podobné akce byly na Těšínsku a na Klodsku.
Co to máš tady za glejt?
To jsem teď dostala osvědčení ministra národní obrany, že jsem účastník boje o Prahu. Tak si to představ!
Mě tenkrát ještě nebylo osmnáct, byla jsem nejmladší v těch kasárnách,
teď mi bude osmdesát a oni si na nás
vzpomenou — kolik z nás ještě žije?
Pomezní boudy, 20. října 2006
Vítězem Ortenovy ceny
je mladičký básník
Marek Šindelka
Šance pro mladé autory –
19. ročník
Ceny Jiřího Ortena
Dne 14. listopadu 2006
v 16.00 hod. bude při
slavnostní ceremonii
v Brožíkově sále Staroměstské
radnice předána 19. Cena
Jiřího Ortena básníkovi
Marku Šindelkovi za knihu
„Strychnin a jiné básně“.
Sbírku básní vydalo před
rokem nakladatelství Paseka.
Vítěznému autorovi věnuje
Hlavní město Praha částku
50.000 korun.
8 •
BABYLON č. 2/ XVI
INZERCE
30. října 2006
LITERÁRNÍ A VÝTVARNÁ
PŘÍLOHA
Č. 2/XVI
Z
deňku, slavíš šedesátiny, což
z pohledu archeologie sice nestojí za zmínku, ale přesto — jak to proběhlo?
Onehdá jsem hovořil se svými kamarády, ve věku vesměs o něco staršími. Došlo na hodnocení závažných témat a dospěli jsme k názoru, že dvě
třetiny života nám zničil komunista.
Pak jsme se nad tím zamysleli a řekli
si, že mládí si nikdo otrávit nenechá,
takže nám komunista poničil jen tu
prostřední třetinu, což je vlastně slušný — mládí si člověk užije, a to nejhorší ho nepotká nakonec.
Můžeš tedy něco říct o té první
a druhé třetině?
Narodil jsem se a vyrůstal v Březnici, co je u ní Příbram. Táta byl živnostník, lakýrník, takže to mělo takový ty klasický průvodní jevy, že si postavil vlastní dílnu, kterou mu v 53. roce sebrali a pak do 56. roku splácel
dluhy, které si na stavbu dílny nadělal.
Tři roky poté, co mu to sebrali?
Ano, úvěry komunisté nechtěli.
Vykořisťoval otec sám sebe?
V některých momentech až pět lidí.
Do školy jsi chodil v Březnici.
Jo, nejdřív to byla osmička, pak tři
roky jedenáctiletky.
Existovala tam nějaká buzerace?
Nám to tehdy ani nějak moc nepřislo. Samozřejmě tam byly prvomájové
průvody, večery Velké říjnové socialistické revoluce atd., ale jinak probíhalo
takový to pozvolný tání. Byl tam jeden moment, kterého jsem se ale bohužel nezúčastnil, což mě dodatečně
mrzí. V Březnici je renesanční zámek
a někdy v době maturitního ročníku,
v roce 1962/63, tam byla kastelánkou
paní Krobová. Její manžel se dostal
nějak do styku s třídou o rok pod náma, to už bylo SVVŠ, a nastudoval
s nima Žebráckou operu, která se pak
v Březnici hrála a ještě s ní byli několikrát po Čechách. Když jsme se později potkali s Andrejem Krobem, vzpomněli jsme na to. Takže Žebrácká opera nebyla inscenovaná jen v Počernicích, ale i v Březnici.
Máma byla v domácnosti?
Ano, ale pak už to nešlo, tak to zkusila, u nás se říkalo ve Šlapce, což byly
České závody motocyklové, kde se vyráběly šlapky na kola. Byla to práce na
pásu, což bylo šílený, takže pak leta
vařila ve Střední zemědělské škole.
Táta se vyučil v Praze na lakýrníka,
pak hledal místo, kde by se uživil
a osud ho zavál do Rožmitálu, kde poznal mámu. Odtamtud se stěhovali do
Březnice, kde lakýrník nebyl a kde táta založil živnost.
Dožil se toho, že mu tu dílnu po roce 1989 vrátili, což považuji za ohromý plus — už mu bylo přes osmdesát,
ale znamenalo to pro něj ohromný zadostiučinění.
Ty si ale živnost nepřevzal?
Já, ani mí starší sourozenci jsme živ-
Zdeněk Dragoun
nost bohužel nepřevzali — starší sestra
vystudovala práva a bratr techniku,
ale dodatečně. Sestra je starší o deset
let a brácha o pět, a jako děti živnostníka v padesátých letech ze střední jít
na vysokou nepřicházelo vůbec v úvahu. Že jsem byl mladší, a už byly ty šedesátý leta, tak už to šlo. Dnes chápu
tátu, jak ho šíleně nadzvedlo, že jsem
přijel na pohovor a odmítl jsem obor
dějepis/čeština, že jsem chtěl jít na archeologii a že přijdu příště.
Bavili jste se o politice?
Hledač pokladů
Kádrový dotazník Zdeňka Dragouna
kresba Antonín Sládek
Jistě. Táta se dokonce za první republiky přichomejtnul k nějaký manifestaci, dostal se k řečnickému pultu
a když pak slezl, přitočili se k němu
dva chlapíci a říkali, že to bylo rázný,
co říkal, že se jim to líbilo, a že jestli
prý nechce k nim, do komunistický
strany. Táta na to že ne, že je živnostník a že by byl sám proti sobě.
To se potvrdilo.
Jo a já tenhle argument pak použil
v roce 1968, kdy mě jeden asistent na
archivnictví oslovil — pane kolego, vy
jste tak aktivní v tom studentském
hnutí, nechtěl byste vstoupit do strany? Já jsem na to řek, nechtěl, mýmu
tátovi komunisti sebrali dílnu. Myslel
jsem to spíše jako legrácku. On to ale
naštěstí vzal vážně a dodnes jsem mu
Veletrh antikvářů
VELETRH ANTIKVÁŘŮ
Pijem tu dobré bílé víno
Proklet je kdo by sklenku zvrh
Ten antikvární veletrh
je pro nás Máme nakoupíno
Všechny jsou zakuklený snáře
Proto milujeme vůni knih
Nežiju zrovna jako mnich
Kam hrabu se na antikváře
PRVNÍ NEZVALOVSKÁ
CITACE
Onehdy stál jsem na kopci
a rukou šátral v poklopci
Nemrzlo ani nebyl hic
A v poklopci nebylo nic
Ten fakt mne hrůzou polije
Ó Tibergi Ó de Grieux
Co kdysi bylo není už
A já jsem doufal že jsem muž
Onehdy stál jsem na kopci
a rukou šátral v poklopci
ženský hlas zněl jako bič
Dej už tu ruku sakra pryč!
hrozně vděčnej, že do mě dál nehučel,
že řek pardon, a tím to skončilo. Kdyby to jako legrácku vzal, nevylučuju,
že bych tam byl třeba vlez — ta doba
byla taková, že se skutečně věřilo, že
s tím chtějí něco udělat.
Ty sis dělal z lakýrnictví srandu,
ale ono tě vlastně zachránilo od strašlivého průseru.
Máš pravdu, tátovo lakýrnictví mě
zachránilo.
Jak to bylo s archeologií?
Archeologie mě zaujala velmi brzo,
TUČNĚ CHOLESTEROLOVÁ
Řekl mi doktor že jsem vůl
Naději prý mám jenom jednu
Zapomenout na švédský stůl
Vyměnit jej za švédskou bednu
JIRKOVI Š. K ŠEDESÁTCE
Čas už ti vyšisoval kštici
Dárkem je pohled na Roudnici
Město jež umí léčit splíny
se zámkem značky Orsolini
A dole v koutě ve sklepení
ty víš co je však vidět není
Pod zámkem Labe stříbropěnné
V něm jeden oblouk se jen klene
z mostu jenž neměl pevnost
zvonu
byť zdil jej Vilém z Avignonu
A v zámku v koutě ve sklepení
Přehlédnout mohl bys jen stěží
ten zákryt Řípu s městskou věží
Hory jež spočívá tam líně
víceméně v dětství, už ale nevím při jaký příležitosti to bylo. Po maturitě
jsem se hlásil na filosofickou fakultu,
ovšem archeologie se otvírala jednou
za dva roky, takže jsem byl pozván
k pohovoru na obor dějepis/čeština,
což jsem v plné míře pochopil až na
místě, kde jsem řekl, že si počkám na
archeologii. Otec to ale nenesl příliš libě a druhý den jsem v jeho doprovodu jel na přijímačky znovu. Nicméně
u pohovoru jsem byl sám, takže jsme
se dohodli, že mě nevezmou a rok
jsem dělal po archeologických brigádách. Po roce jsem byl přijat na obor
historická archeologie, který se tehdy
otevíral prvně a prakticky také naposled na katedře archivnictví Filosofický fakulty, i když jsem původně tíhnul
jak obrys prsu od obryně
Obryně spočívá tam spící
Zdali si všimli kanovníci
že všude kolem mají dámu
když modlit začnou se v svém
chrámu
víme co je však vidět není
Na řece lodi sem tam plují
Vory se bystře pohupují
Možná i včelka vzduchem bzučí
Klouček se chytat ryby učí
Štika na mřenku zuby cení
Jistě tam je však vidět není
Závěr je nutno vzíti zkrátka
Přišourala se šedesátka
Přilétla spíše jak Baba hbitá
Chtěná jak výkal parazita
Když sleduji tě vše se změní
Tuším že je však vidět není
SPOR DUŠE S TĚLEM
Prožil jsem tady spoustu zim
Vždy odpovím když ptáš se proč
Své slovo vždy dodržím
Jen neudržím moč
spíš k pravěku. Pak někdy na konci
prvního ročníku jsme podali s kolegou, který naopak byl na pravěku
a chtěl jít na středověk, koordinovanou žádost o přestup. Mysleli jsme si,
že s tím nebude problém, ale oni nám
to bůhví proč zamítli. Výsledkem ale
bylo to, že jsem postupně přišel středověku na chuť a věnuju se mu dodnes.
V kterých letech jsi studoval?
Začal jsem v roce 1964 a v 69. roce
jsem ještě nebyl hotovej. Měl jsem
přerušený studium, když mě 21. srpna
zatkli a sedmnáct dní jsem pak strávil
na Pankráci. Všude jsem uváděl pouze
adresu zaměstnavatele, ale školu mi to
stejně nezachránilo. Když jsem pak na
fakultu znovu nastoupil a dodělával si
5. ročník, psal jsem diplomku, když
jsem byl ke konci školního roku pozván na kárnou komisi k panu proděkanu Robkovi, kterej mi zcela otevřeně sdělil, že slyšel vyprávět o té mé
kause v bufetu na fakultě, nelenil,
všechno si zjistil, pozval si mě ještě
dvakrát a v okamžiku, kdy jsem měl
uzavřenej pátej ročník, mě ze školy vyhodil. Já měl sice vojenskou katedru
hotovou, ale ta se vázala na ukočení
studia. V tu chvíli by to tedy navíc
znamenalo dva roky vojny. Vrátil jsem
se do Březnice, a první co bylo, že
jsem si udělal modrou knížku — to byl
ještě poslední rok, kdy to ještě celkem
dobře šlo.
Na hlavu?
Jo, pokusy o sebevraždu atd.
Jak se to toho 21. srpna 1969 seběhlo?
Byl jsem zaměstnanej v Archeologickým ústavu a mohl jsem jezdit se
služební motorkou. Z mimopražského
výzkumu jsme si s kolegou Honzou
Klápštěm naplánovali výlet do Prahy.
Vyzvedl jsem motorku v ústavu, zaparkoval ji u Filosofické fakulty a šli
jsme pak spolu na Staromák. Byly tam
kordony policajtů, pořvávalo se na ně,
lítaly nějaké dlažební kostky, pak se
ten kordón otevřel a z něj vyjelo vodní
dělo, které nás začalo kropit. Utíkali
jsme zpátky Pařížskou a zahli do Široký, kde jsme se schovali v nějakém baráku. Když se nám zdálo, že je klid,
vylezli jsme ven a dlažební kostky, co
nám zbyly v kapse, jsme naštěstí vyndali u nějakých popelnic. Zahnuli
jsme za roh, a tam šest esenbáků klečelo na sedmnáctiletým klukovi a bušilo
do něj a já jsem spontánně, aniž bych
si to nějak uvědomoval, vykřikl: Co ho
mlátíte, když se nebrání! Oni ho bít
přestali a pustili se do mě. Loupli mě
do antonu, odvezli nás na okrsek v Benediktský, kde nás drželi asi tři hodiny, pak nás začali nakládat do přistavěného autobusu. Naštěstí je ale Benediktská úzká, takže ulička, kterou vytvořili policajti se psy a pendreky
a kterou jsme museli z policejní stanice proběhnout do autobusu, byla krát-
ká. Takže nás natloukli do toho autobusu a odvezli nás na Pankrác. Na cele, kde byly dvě palandy, nás bylo
osm.
Posléze jsem byl odsouzen za útok
na veřejného činitele k peněžitému
trestu tisíc korun, ani podmínka to
tehdy nebyla. U soudu pak dva policajti vyprávěli, že jsem na ně řval —
svině komunistický.
Všichni v cele byli sebraní na demonstraci?
Všichni, ale byl tam i kluk, kterýho
sebrali na místě, kde se vůbec nic nedělo, jenom kvůli tomu, že měl dlouhý vlasy. Přišel k němu policajt, pendrekem mu vlasy nadzvedl a řekl tomu
druhýmu — vem ho!
Byli to studenti?
Všechno ne. Dokonce si pamatuju
některá jména, jako Víťa Fiala, což byl
ajznboňák z nějaký stanice směrem na
Kolín. Tomu bylo tak třicet pět. Pak
tam byl Jarda Novotnej ze Sezimova
Ústí, fotograf, který přijel do Prahy fotit, který byl taky asi o deset let starší.
Pamatuješ si, o čem jste se na cele
bavili, co jste si mysleli, jak to celé dopadne?
Žádnou velkou hrůzu jsme z toho
tehdy neměli. Když nás vykládali na
Pankráci, tak to bylo zase špalírem,
ale tam už nás nebyli. Na Pankráci
jsem už nedostal ani ránu, tam už se
špičkovalo. Když nás vedli, tak na nás
posměšně volali — Smrkovskýho vojáci! Vpodstatě jsme čekali, co bude.
Jednou nebo dvakrát byl někdo u výslechu, dva nebo tři převezli na Ruzyň. Za ten rok od srpna 1968 se sice
doba změnila, ale šlo to tak nějak pomalu, že si člověk ani příliš neuvědomoval, že to jde totálně do hajzlu.
21. srpen 1969 byl zlom.
Absolutní. V 68. roce jsme měli nějakou družbu s Freie Universität Berlin, já byl ještě v listopadu 1968 v Západním Berlíně, to byla západoberlínská universita, bylo nás tam z Prahy
asi dvacet, nějaký germanisti a lidi,
kteří se angažovali v akademický radě
studentů, a z těch dvaceti tam zůstal
jediný člověk — ostatní se vrátili, protože nikdo z nás netušil, co přijde, že
to bude tak tvrdý. Mysleli jsme si, že
se to zase tak nějak uklidní.
Jak se na to, co se dělo u nás, dívala
revoltující západoněmecká mládež?
Bavili jsme se o tom a bylo to docela
náročný. Sice to sledovali, ale žili v takovém světě, že to vlastně nechápali.
Byli jsme třeba v nějaký komuně, která vznikla, že se šest lidí dalo dohromady a pronajalo si osmipokojový
byt, což samo u sobě bylo pro nás
dost neuvěřitelný. Pak nastal takovej
lehkej konflikt, když jsme se zastávali
trhu a tvrdili jsme, že konkurence je
dobrá, zatímco oni byli opravdu levičáci, a to s veškerou vehemencí. Já
Gerne der Zeiten gedenk ich
als alle meine Glieder gelenkig
bis auf eines.
Ach nie kehren sie wieder,
steif sind all meine Glieder
bis auf eines.
J. W. Goethe
Pozvánku do bitvy poslala děla
Ve váčku prachy V prachovnici
prach
1.
Vzpomínám na své mládí družné
v němž všechny údy byly pružné
Až na jeden
Od těch dob mnoho let mne dělí
Všechy údy mi zkameněly
Až na jeden
2.
Když jsem byl mlád a už ne malý
Všechny údy se ohýbaly
Až na jeden
Teď občas slýchám skřípot truhly
Všechny mé údy už mi ztuhly
Až na jeden
MUŠKETÝRSKÁ
Mušketu v pěsti Zas bude co
dělat
Ve víru bubnů pryč odchází
strach
pokračování na straně II
Řečnění o vlasti si klidně nechte
Neslyším vás ale zvonění hran
Srdcem i profesí jsem já
lancknechtem
Ten kdo mi zaplatí to je můj pán
Když bitva skončí a večerním
šerem
Morové stíny jsou padlým žold
krást
V hospodě do kouta praštíme
kvérem
Čelisti nesklaply Dál čeká past
Stříbrným tolarem bouchnem
o dřevo
Budem se rouhat a hlasitě klít
Za svým si táhnem Ne vpravo ne
vlevo
V noci chcem ženskou a do noci
pít
Až prachy dojdou zas se střelným prachem
Do boje půjdem Kam kdo by se
vrt
Hledat v těch krajinách nasáklých krachem
V prašivý době svou prašivou
smrt
II.
LITERÁRNÍ A VÝTVARNÁ PŘÍLOHA
BABYLON
Otec a syn ve službách odboje
Vzpomínky Radomíra Luži na odboj za Druhé světové války, jehož byl
přímým účastníkem, jsou co do žánru
někde na půl cesty mezi klasickou memoárovou literaturou a literaturou dobrodružnou. Luža není zdaleka první,
kdo se spolehl na poutavost prostého
převyprávění vyhrocené životní zkušenosti — už proto, že dvacáté století
s oběma světovými válkami, ideologiemi válcujícími lidské osudy, nacistickými i sovětskými koncentračními tábory a nakonec i nebývalým rozvojem
odbojové a zpravodajské činnosti napsalo takových svým způsobem dobrodružných příběhů nespočet. Většina z nich však nikdy nebyla zaznamenána a odešla ze života spolu se svými
protagonisty nebo přežívá ukryta před
dotěrnými zraky literatury i historické
vědy v úzkém kruhu paměti příbuzných a svědků událostí.
Pokud se však stalo, že hrdina příběhu vyvázl se zdravou kůží a rozhodl
se své zkušenosti zaznamenat, vznikaly často poutavé příběhy, jaké by nevymyslel ten nejtalentovanější romanopisec. Elektrizující atmosféru příprav teroristických atentátů přelomu
století takovým způsobem zachytil
Boris Savinkov ve Vzpomínkách teroristy,
struhující příběh vydaný pod názvem
Koncentrační tábor: Rusko vypráví Ivan
Soloněvič, kterému se společně s bratrem podařilo utéct z pekla Bělomorkanalu. Bez dechu a přes noc se čte
kniha Rudolfa Vrby Utekl jsem z Osvětimi
i vzpomínky bratří Mašínů, ať už v podání Otty Rambouska nebo Jana Nováka, který je rozšířil o protektorátní
příběh Tří králů. Napětí vycházející
z autorovy výjimečné zkušenosti charakterizuje také druhý díl pamětí Václava Černého nazvaný Pláč koruny české,
v němž známý český kritik a překladatel dlouho před Radomírem Lužou
vypsal své zkušenosti z domácího odboje za 2. světové války. Černý ve
svých memoárech vyjadřuje naději, že
se jeho osobní příběh brzy stane jen
drobnou součástí celistvého obrazu
českého protinacistického odboje, jehož se ujmou další pamětníci a historikové. Vzpomínky Radomíra Luži tento obraz velice hodnotně doplňují.
Podobně jako v případě zmíněného
příběhu bratří Mašínů začíná i kniha
Radomíra Luži vzpomínkami na otce,
Vojtěcha Borise Lužu, legionáře (jméno Boris přijal zároveň s pravoslavnou
vírou při vstupu do srbských legií, po
čase se však s všeslovanskými ideály
rozžehnal) a vynikajícího válečného
stratéga, který se stal koncem třicátých
let zemským velitelem prvorepublikové československé armády.
Popisuje ho jako muže, který po celý život pěstoval tělesnou zdatnost
a vystupoval v duchu masarykovského
ideálu, jako otce, který nadřazoval
dělila, tentokrát jednou provždy.
K nejzajímavějším pasážím této části
knihy patří popis událostí spojených
s mobilizací, mnichovskou dohodou
a následující demobilizací. Generál
Luža je tu popsán jako člověk pevného charakteru, který se 29. září 1938
spolu s dalšími velícími generály československých armád rozhodl požá-
službu mladé republice starosti o rodinu a s nímž se jeho syn pořádně seznámil vlastně až v letech, kdy je odbojová činnost svedla do stejných úkrytů
a ilegálních brlohů — než je zase roz-
dat prezidenta Beneše, aby odmítl kapitulaci. Pro případ, že prezident Beneš odmítne bojovat „chtěli jeho vládu
nahradit vládou vojenskou, která přijme nezbytná opatření“. V dlouho ne-
dokončení ze strany I
jsem jim řek, že vystupujou tak, že mám dojem,
že kdyby byli na místě Rusů, tak k nám vletěli
s tankama taky. To se jim hodně nelíbilo.
Vyhodili tě ze školy a co bylo dál?
Pak jsem rok koulel klády na Sublimě v Březnici, což byla fabrika, kde se z jedné strany vozily stromy z lesa a z druhé strany vypadávaly impregnované sloupy. Tam jsem strávil něco přes
rok a za pracovní výsledky v onom roce získal
kolektiv loupačka, kde jsem pracoval, titul brigáda 50. výročí založení KSČ.
To by byl skvělý název punkový kapely...
Určitě. Po roce jsem si podal žádost o dostudování, která byla zamítnuta. Šel jsem do Prahy,
kde jsem získal místo u Pražkého stavebního
podniku v tzv. průzkumové četě, která byla
k disposici pražským památkářům na stavební
a archeologický průzkum. Prvně jsem se tam setkal s Ivanem Wernischem, s kterým jsme se pak
ještě potkávali dál.
Jak se ti podařilo dokončit školu?
Po dalším roce jsem znovu podal žádost a dostal jsem pozvánku k pohovoru, který jsem udělal, byl jsem dokonce uveden jako nejlepší. Pak
ale byla ještě hlavní přijímací komise, kde už byly věci politický, a ta to nevzala. Nicméně na odvolání jsem přijatej byl, což byla klika, protože
na archeologický brigádě v Petrský se mnou bylo děvče, já ji o tom vyprávěl a ona o jednom členu té komisi řekla, že to je její strýček, hodný člověk. Tak jsem jí řek, zda-li by strýčkovi neřekla,
že jsem taky hodný člověk. Pak jsem zjistil, že
strýček byl podepsaný pod tím vyrozuměním, že
mě nepřijímají. Nicméně jsem napsal odvolání,
kopii jsem dal té holce, ona ji odnesla strýčkovi
a přestože jsem strýčka nikdy neviděl, přijatej
jsem byl, díky jemu.
Uznali mi zkoušky, i ty za tři, což se nedělává,
ale musel jsem znovu dělat všechny takový ty věci, které po roce 1968 „zastaraly“, jako politická
ekonomie, marxistická filosofie a v roce 1975
jsem to dálkově absolvoval.
U památkářů jsem dělal ještě několik let jako
dělník průzkumové čety, což mohlo být i dobrý
pro děti, který si tak mohly bezevšeho uvést dělnický původ. V roce 1978 se naskytlo archeologické místo v Museu hl. m. Prahy, kde jsem strávil šest let. U přijímacího pohovoru mi ředitel na
rovinu řekl — co se týče vašich vědeckých perspektiv, tak jakákoli vědecká kandidatura atd. se
váže na členství v jisté organisaci.
Neřekl KSČ.
Ne.
Cha cha cha.
A naprosto chladně, bez čehokoli dalšího, dodal — což jak jsem slyšel u vás nepřichází v úvahu. Tak jsem odpověděl, že slyšel dobře, a tím to
skončilo — nikdy jsem pak nebyl lákán do jisté
organisace.
To byl korektní postup.
Ano, dá se říct. Nicméně po těch šesti letech
tam nějaké konflikty byly, i s tím ředitelem,
a zrovna se naskytlo místo u památkářů, takže
jsem se tam v 84. roce vrátil a od roku 1992, jestli
se nemýlím, jsem vedoucí tamního archeologického oddělení.
Jak vypadala archeologie v 70. a 80. letech?
Zasahoval i do hliněných střepů vědecký světový názor?
Ty zásahy byly spíš do lidí než do oboru. Existovali velmi nadaní a schopní lidé, kteří nikdy
nezískali žádnou vědeckou kandidaturu, protože
komunistům řekli ne.
A co odborné práce?
Ve středověku to byly především dvě věci, které sice nebyly úplně ideologické, ale pohled na
ně se forzýroval v určitém smyslu: husitství, to
byli ti údajní předchůdci, že ano, a potom to byla — doufám, že nedostanu od moravských kolegů přes hubu — Velká Morava.
Velká Morava jako slovanská říše, předobraz
východního bloku?
Jistě, vazby se Slovenskem, proti Germánům
a vůbec proti Západu, takové RVHP.
A jak to tedy bylo s Velkou Moravu?
Tam pořád zůstává řada otázek. Padesát let se
kopalo v Mikulčicích, na tom hradišti, vykopala
se tam řada kostelů, o některých se dnes pochybuje, ty interpretace byly mnohdy takové dejme
tomu rychlejší, a po těch padesáti letech se zjistilo, že přes řeku Moravu, na dnešním Slovensku,
půldruhýho kilometru od Mikulčic stojí velkomoravský kostel, který je až po střechu zachovanej, který v době, kdy se nato přišlo, nebyl ani
zapsanej jako kulturní památka. Když se něco
napře jedním směrem, tak často uniknou věci,
které jsou úplně zásadní.
Jaký je rozdíl mezi středověkou a pravěkou
archeologií?
Hlavní rozdíl je v tom, že jako středověkář
máš k ruce ještě písemný prameny, takže máš nějakou korekci. Když se špičkujeme s pravěkářema, tak jim vždycky říkáme — když vykopeš něco, čemu nerozumíš, tak řekneš, že to je doklad
kultu. To pro středovek nelze.
S čím si středověk spojuješ?
rozhodném sporu nakonec Beneš nad
generály zvítězil. „Generálové odešli
nespokojeni, zahořklí a v zoufalé náladě,“ cituje autor z Benešových vzpomínek. A dále vzpomíná: „Otec, který
se vždycky snažil, aby nedal najevo
své pocity, se musel ovládat daleko více, než obyčejně, ale v jeho šedozelených očích jsem mohl číst hněv, strašný a neoblomný hněv. Byl bledý z vyčerpání. Po Mnichovu už nikdy nic
nebude jako dřív.“ Třebaže je v knize
zřetelně cítit autorův obdiv k osobnosti Edvarda Beneše — snad částečně
zděděný po otci, pro kterého byl neúnavný Masarykův pomocník tím, kdo
Československou republiku doslova
vydupal ze země — v případě jeho klíčových rozhodnutí z let 1938 a 1948
nechává autor promluvit fakta a Benešovi nenadržuje.
„Mladý“ Radomír Luža vyrostl ve
vojenském prostředí. Narodil se roku
1922 ve Štefánikových kasárnách
v Praze na Smíchově a vyrůstal mezi
vyššími důstojníky a příslušníky generálního štábu. Dobrým přítelem rodiny Lužů byl mimo jiné také pozdější
protektorátní ministerský předseda
odbojář Alois Eliáš. Radomír vzpomíná, jak se v roce 1932 u Eliášů seznámil
s opičákem malé ale statné postavy,
kterého mu chtěli předvést. „Můj příchod nadšeně oslavoval skoky na skleněný lustr, mísy, jídelní stůl, pohovky,
kredence, židle, záclony — prostě to
byla katastrofa.“ Opičák nakonec putoval do zoologické zahrady. Generál
byl o deset let později popraven nacisty, podobně jako většina ostatních
„strýčků“ z tohoto bezstarostného období.
Svému otci připravoval Radomír
Luža v době míru spíše zklamání —
neměl žádný zvláštní vztah ke sportu,
zajímal se spíše o literaturu a umění
než o vojenství. Vztah otce, respektované a výrazné osobnosti, a syna, který stojí tak trochu v jeho stínu, prochází ostatně celou knihou. Nezkušený „mazánek“ z dobré rodiny, kde se
nikdy nepilo, nekouřilo a nemluvilo
hrubě, však s přechodem do ilegality
projeví odvahu a překvapivé organizační i vůdčí schopnosti, a stane se velitelem odbojové skupiny, na jehož
rozkazu závisí osudy desítek lidí. Autorita, kterou si získal u často mnohem
starších spolubojovníků, je v říjnu roku 1944 podrobena nelehké zkoušce.
Společně se skupinou ruských partyzánů musí pomstít smrt svého otce,
kterého zradili a zastřelili čeští četníci
v obci Hříště. I tak si po otcově smrti
změní jméno, aby mohl s odbojáři jed-
S románským slohem. Nevím, z čeho to koření, ale mě románská architektura fascinuje
v tom, jak se v ní ověřovaly ty stavební postupy,
jak mají románské stavby širší zdi, raději větší základy atd. Má to pořád lidská měřítka, i sakrální
stavby, který mají ambice směřovat někam výš.
Gotika je nádherná ale ty gotický kostely už z toho lidského měřítka vybíhají. Také v době románský nebylo kamenných staveb ještě tolik
a kameník si vyhrál s každým šutrem, to je to
nádherný románský kvádříkový zdivo. V pozdějším stavebním boomu už to nešlo, proto se pak
přešlo k tomu lomovými zdivu a k omítání.
Stavební boom je pro památky horší než válka.
Já říkám, že ideální pro památky je mírná prosperita. Když byl region bohatej a určitý sloh vyšel z módy, tak nikdy nikomu nedělalo problém
starý kostel etc. zbourat a postavit si větší a modernější.
Praha zůstala zachovaná díky tomu, že se
v novověku stala provinčním městem.
V Praze byla situace vzácně vyvážená. Město
sice bylo bohaté, ale ne zas natolik, aby se to tady bralo šmahem. Je pravda, že ta dochovaná
všehochuť slohů a staveb je dokladem toho, že
Praha nikdy nebyla ekonomicky úplně na špičce.
Dokonce tvrdím, že kdyby první republika pokračovala dál, tak nevím, jak by to tady se stavební činností vypadalo. Příchod komunistů
nám možná mnohé zachránil. To decimování za
jejich vlády probíhalo taky, ale v jiném smyslu.
Jako příklad vždy uvádím Řezno. Do 13. století tam byl arcibiskup a bylo to na špičce. Pak
město ztratilo prvořadý význam a žádný velký
výrobní aktivity tam nebyly, byl tam obchod na
Dunaji, to jo, ale jinak nic. Nakonec tam nevznikl aní žádný větší průmysl, a tak za druhé světové války nebyl důvod město bombardovat.
V Řezně zařval jeden románskej klášter, protože
stál moc blízko nádraží, které v celém Řezně bylo jediné, co stálo z hlediska ochromení nacistické infrastruktury za vybombardování. A tak má
dnes Řezno zachované antické stavby, o románských nemluvě.
Ztráta významu je pro památky dobrá, ale nesmí to být zas jako za komunismu — tedy musí
být aspoň na údržbu.
Strahovský klášter má ze 60% zachované románské zdivo, byl bys pro jeho odkrytí, restauraci?
V době, kdy jsem studoval, tak určitě. Dneska
vím, že to je složitější.
Co si myslíš o vykopávkách hrobů, kdy se
č. 2/XVI 30. října 2006
nat nikoliv jako syn hrdinského generála, ale jako samostatná autorita.
Hlavní část knihy tvoří realistický
popis každodenního života v ilegalitě,
který pro odbojáře znamenal především neustálý strach a napětí, nepohodlí, ale také smrtelnou nudu týdnů
a měsíců strávených na půdách, ve
sklepích, zemljankách a tajných skrýších v očekávání okamžiku, kdy bude
možné vystoupit proti Němcům.
K všelidovému povstání však nemělo
nikdy dojít. Stále zřetelnější se ukazovala nevůle sovětské strany ale i Britů
a Američanů podporovat domácí odboj dodávkami zbraní. Důvodem byla
snaha zamezit formování bojeschopných jednotek, které by mohly ohrozit
sovětskou dominanci na osvobozených územích. Tato skutečnost i rozsáhlá infiltrace podzemí agenty gestapa vede odbojáře k postupnému přijetí praxe partyzánské války. Právě zachycení přechodů z jedné existence do
druhé, švů, které oddělují běžný život
od života v ilegalitě, pasivní rezistenci
od partyzánštiny, jsou pro pochopení
válečné atmosféry snad nejdůležitější.
Vedle nebezpečí, které podstupovali
samotní odbojáři, zdůrazňuje autor
knihy především nesmírnou odvahu,
kterou za války projevily stovky a tisíce „obyčejných“ lidí, kteří jim přes nebezpečí smrti poskytovali všemožnou
pomoc a střechu nad hlavou. Těch několik osobních příběhů, které se knihou vinou až k (většinou tragickému)
konci ukazuje charakter českého odboje lépe, než historická analýza jeho
struktur a oficiálních dokumentů. Mimo jiné také proto, že osudy těchto
statečných lidí nalomené hrůzami nacistické okupace většinou zpečetil režim komunistický. A tak popisu nelehkého přechodu z podzemí zpět do
zdánlivě normálního, svobodného života, následuje zachycení atmosféry
intrik mocichtivých komunistů, jejichž
vyvrcholením je únorový puč. Na příkladu komunistického odboje infiltrovaného agenty gestapa a poválečné
politiky ústupků, v jejichž důsledku
byl nekomunistický odboj cíleně odsunut na vedlejší kolej, Luža přesvědčivě
dokazuje, že válečné i poválečné události je třeba nahlížet jako v mnoha
ohledech související fenomény.
Lužova kniha přitahuje i něčím jiným, než jen faktografickou bohatostí
a dobrodružným spádem. V době, kdy
se česká společnost horko těžko mátoří
z období všeobecného ohýbání šíjí,
přináší obraz hrdinství, které je hodno
následování.
Jan Machonin
vykope člověk a přemístí se do musea. Staří
Egypťané se leta připravovali na záhrobní život, vlastně celý život, a teď místo fantastického ticha ve věčné temnotě na ně někde v museu svítí reflektory a očumují je davy zvědavců, které vyplivly autobusy a od mumie pak
běží na oběd.
Je to jistě zásah do nejintimnějších věcí člověka. Dřív se to nebralo vůbec vpotaz, ale lidské
otazky se vystavovcaly spíš výjimečně. Ty se předávaly antropologům do Národní musea, oni si
nechávali nějaký výjimečný věci, a pro ostatní
měli kostnici. Ale na druhou stranu takový hrobník se s tím taky nemaže, nezaplatíš za hrob, tak
tě vykopou a je to. V západní civilisaci to není
problém jen archeologů.
Proč zrovna archeologie?
To je jednoduchý, je to hledání. Proto taky
hrozně rád chodím na houby.
Takže hledač pokladů?
Mám rád, když nevíš, co na tebe vypadne.
V Praze se kope vlastně jenom tam, kde to je
ohrožený nějakou stavební činností. Takže ty
tam jdeš a vykopeš, co tam je. Ale i tak se najdou
epochální věci.
Znovuobjevený věci, to je to, co se mi líbí.
A taky si tím potvrzuješ svůj životní postoj.
Jak?
Pro mne je důležité vědomí kontinuity kultury, že se přes archeologii mohu setkat s lidmi,
kteří žili před náma a nebyli to žádní primitivové. Nález je ruka podaná z minulosti, tenhle
obrat jsme použil v jedný svý básničce, a je to
mysím docela přesný.
Politiku sleduješ?
Politiku jsem sledoval, v takových křivkách,
ale teď čím dál tím míň.
V Pánoboha věříš?
Já jsem spíš neznaboh. Je to trochu paradoxní,
celý život se zabývám kostely, od dětství jsem
příslušníkem československé církve husitské, ale
vpodstatě jsem neznaboh.
Pohan?
Velmi bych rozlišoval mezi slovem pohan
a neznaboh. Pohan podle mě je bytost, která nemá žádný vnitřní řád, absence řádu, kdežto neznaboh jen přiznává, že nezná Boha, ale například zásady obsažené v desateru klidně vyznává.
Agnostik?
Nepopírám existenci Boha, ale já ji neznám.
Ateista?
Ne, neznaboh.
BABYLON
č. 2/XVI 30. října 2006
Prapůvodní bůh
Andrés Sánchez Robayna
Jednota
Kvílí masa stromů. Ve strži, pytle,
kruh z kamenů, slunce o šesté, dokonalá nehybnost, smrkový háj na křivé
čáře posledních hor, žluté oči černé
kočky. V kočičích očích slunce odpočívá. Masa stromů, stojatá voda, suché větve, kamenitá cesta, tašky z
lesklých a černých plastů hnané větrem, příkré, poslušné keře, toulaví
luňáci, černí ptáci v nadmutém kruhu palmových větví, ozvěna plynoucích vod. V uších mi zní chraptivá
voda vzduchu mezi platanovými háji. Slunce na skále, prosluněná skála,
úkony větru, stíny kamenů. U okna
všechno dýchá a odpovídá si: krouživý let vlaštovek, seschlá opuncie,
vzpřímený bodlák, prchavý vlaštovčí
stín, křivka kočičí packy na prosluněné skále — opatrný, tajemný skok —,
suché větve, stále houstnoucí šepot,
slova, jež umlčuje horké vanutí, nárazy větru v šest odpoledne na dně strže.
Inkoust
Haroldovi de Campos
I
temný na sobě spí každou noc znovu
vylézá každou noc se ten text počíná
a v plané mysli utkvěle kvílí černý a
pustý a přesný na sobě vepsaný napsaný
dole útes nejpustější skála slaný vítr
šelaky lípy zlomené vlnobití jež se
choulí v úplné tmě a větev která praská v upírském vichru
II
schoulené tělo noc napsané tělo klenba
u moře jež se slyší —
tekutá stránka temnoty —
moře jež se vrhá z chatrče
na zduřelou lípu a rozbitou postel
a tašky z plastu hnané větrem
zde tě ovládám klenbo schoulená a
temná
měsíc zalévá rozžhavený strom
III
černé nebe a jeho bíle písmo zavřené
nad palmovou alejí vylévají se prostírají se píšou se stromořadí prosévá
ryk vzdálených klaksonů tlumený
zvuk odpověď napsaná na tkanině
vánice neviditelná trhlina
jiný je text který rozkládá a zmítá se
a choulí se
poblíž ševelu lip
noc —
inkoust —
Mezi bílými domy
Mezi bílými domy,
požárem vápna.
K zátokám jsem šel
strmými bílými ulicemi.
Světlo snu otvíralo
kroužili v jeho stínu, třaslavé odrazy
slunce v rozechvělém dni, který unikal
do slepého stínu, do klauzury.
Fíkovník vzdoroval
světlu a větrům. Chlapec
sledoval zmítání listí ve světle,
uzly zkroucené v prostém vánku,
Bouřkové světlo, na sklonku odpoledne.
Slunce si teď stele v neviditelném,
na rubu ovoce, hluboko za listím.
Malíř
Cypřiše
řežou vzduch a nalité světlo.
Téměř utvářejí kruh
kolem tvého pohledu.
Ticho
se, bleskově, zmocnilo domu,
proniklo žhavým větvovím,
předehra, prázdnota, před plamenem.
Dnes ráno
se na plátně začal srážet
temný duch letního světla
a věděl jsi, že se rodí bouře.
Pohled klesl až k odleskům,
trvalým plamenům, zvuku
popraskávání, jež moře neutiší:
také ono, hleďte, spočívá
pod pěnou hvězd, samotné,
už skoro v tichu, a skoro neviditelné.
Náhlý vítr zacloumal cypřiši.
Mlčící
kámen zaduněl. Světlo doléhalo
ze vzdáleného jitra.
Světlo spálené jako řeřavá tma,
nad písčinami, nad mořem,
jako oheň na nebi a záchvěv
světla v plátně, nicota, jež přijde.
Pohleď znovu
na prchavý črt, vzduch
plný temnoty.
Ráno
Navždy jsi opustil štětce.
Teď už ti zbývá jen
zemřít.
jiné slunce v ohni.
Horoucí ruce, ano, ústa dokořán,
aby přijala jedině jídlo světla,
chudou potravu, přítomnost,
živé vody, dychtivost, modř.
Viděl jsem milovaný oheň,
jak do vsi světla vbitý plane.
Bílý oheň
Vždycky tam byl
ten strom, kde jsem si hrál, jako by
tam byl
už před počátkem časů, jako prapůvodní bůh.
Hranice přírodního parku Sierra Nevada ve španělské
Andalusii poznáte snadno. Směrem do stoupajících svahů rezervaci lemují pěkné zelené cedule. Na druhou stranu, směrem ze svahu, jsou to nepěkné skládky, které každému dávají najevo, že tady končí Krakonošovo a začíná
Trautenbergovo. Zapláče oko přírodomilce i estéta. Lidé
v tradičně velice chudé oblasti začali po dvaceti letech
budování demokracie konečně bohatnout. Všechno staré
musí pryč s co nejmenšími náklady, což znamená odvoz
na nejbližší skládku. Donedávna jsme s odpadem nakládali podobně, jen s tím rozdílem, že v Čechách se dá harampádí alespoň naoko zamaskovat v nějakém tom remízku, zatímco v řídce zalesněné krajině jsou hromady
odpadků vidět široko daleko. Struktura skládky u Cádiaru vypovídá o absenci jakéhokoliv ekologického vzdělání; kartóny, biologický odpad (třeba metrák brambor
a chcíplá koza), kovy, ledničky, dřevo a všemožné stavební materiály. Zvlášť jsem nepochopila, proč se na
smeťák vyváží kámen (většinou kvalitní břidlice). V přírodě někomu musí hrozně vadit.
Od Cádiaru směrem k moři to není o nic lepší, přestože skládky už tu nenajdete. Odpad se sype rovnou ze
skály dolů. Jeho rozmístění v krajině je tak rovnoměrnější a ušetří se tak za náklaďáky zeminy, kterými se někde
snaží maskovat skládky ve vyšších polohách. Na vyhazovaní je toho spoustu, jelikož Albu_ol a Albondón prožívají, podobně jako většina lokalit současné Andalusie,
svůj stavební boom.
Od Albu_olu už za dobré viditelnosti můžete spatřit
modravé středozemní moře. Výhled kazí jen hektary
plastikových skleníků. Z pobřeží se pomalu plíží dál do
vnitrozemí, první vlaštovky už se objevily i na hranicích
přírodní rezervace Sierra Nevada. Nejenže je igelitová
výzdoba, táhnoucí se od Motrilu, přes historická pobřežní města Calahonda, Castell de Ferro, La Rábita, až k Almeríe na Cabo de Gata, skutečně nechutná. Skleníky také produkují tuny biologického odpadu, s nímž si producenti levných rajčat a melounů mířících na středoevropské trhy dvakrát hlavu nelámou. Výsledkem je zajímavý, těžko identifikovatelný puch a znepokojivá myšlenka, copak to asi udělá s půdou a spodními vodami.
Snad se blýská na lepší časy: v Motrilu byla postavena za
sedm miliónů euro továrna, která by měla být schopna
oněch 60 000 tun biologického odpadu za rok zlikvidovat. Opět ale záleží na podnikatelích, zda se budou obtěžovat s nějakým tříděním, anebo budou dál riskovat po-
Komu to světlo?
Noci snad?
Lampa zvolna
volá v klidu noci.
Ó Slovo, ty,
Slovo, jež se skrýváš
a tepeš bez jména,
pohřbené v noci.
Listí se zmítalo po světech,
třaslavé plátno vzduchu.
Viva la basura!
Zhasínáš lampu
u okna. Kolem
se snáší noc.
V tichosti prší.
Temný klid. Vystrčil
jsi ruku do noci.
Ruka se napřáhla
pod hvězdami.
Začerňují se mraky. To bezprostřední,
to příští, veliký rachot a prudké chvění
pláten, vzduch, který rudne
zničehonic. To jsou znaky.
Planul po celý den a ještě je vidět řeřavé uhlí na nočních obručích. Kameny vřely. Kouřilo se z vyprahlých
stromů, zvířata se stáhla až na své
nejtajnější kraje. Zrudnul jediný strohý mrak jako nebeská skvrna. Zasípaly zdi z oprýskaného vápna. Ještě
jsem stihl zahlédnout, jak se světlo
napájí z temnoty u zničených zimovišť.
Volání
Úplné ticho
v domovním klidu.
Na trávě září
smekavé kapky.
Hranice
Prostřené ráno, neskutečné ve svých
rostlinných uzlech, plachta nebe.
Nad vším vykoupením pije slunce
z hnědých prohlubní dychtivost země.
III.
Fíkovník
Za svítání,
vedle domu,
také se budil, setřásal
světlo kolem do rozbřesku světa.
Den ho plnil šelesty,
psi
kuty za nelegální huntování životního prostředí.
Ekologové si samozřejmě rvou vlasy a píší jeden zelený
report za druhým. Greenpeace si stěžují na zastavování
Costa Tropical betonem a hrozí předpověďmi apokalypsy v podobě eroze půdy, akutního nedostatku vody a destrukcí přírodního prostředí. Jejich odhady nejsou nereálné. Eroze půdy probíhá už nějaký čas v důsledku desertifikace, k níž přispívají enormní sucha v posledních
letech a odklon od tradičních zemědělských postupů.
Hospodářská půda se také ztrácí na papíře, v Almu_ecaru se na PGOU, plánu rozšiřování města, ocitlo dalších
dvacet miliónů čtverečních metrů půdy. Podobně nešetrně se nakládá s vodou, jinak by na aktivně vysychajícím
území nemohla vznikat věčně zelená golfová hřiště. Loni
jich bylo na celém španělském pobřeží postaveno 303
a Andalusie vévodí žebříčku míst s největší koncentraci
golfových hřišť v Evropě s 86 kousky na rozloze 87 000
čtverečních kilometrů. Ministerstvo životního prostředí
už bere v potaz, že další výstavba na pobřeží může dlouhodobě poškodit turistický průmysl země a občas na nějaký zelený report zareaguje. Dá se ale vůbec nějak zastavit nenažranost podnikatelů a městských radních? Zatím
to nevypadá, přes pokusy o regulace stavebních prací se
buduje dál a Španělsko v současné době spotřebovává
víc cementu než zbytek států Evropské unie dohromady.
Aféry s prodejem podhodnocených pozemků stavebním
firmám jsou na denním pořádku. Stavební magnáti, zdá
se, patří mezi nedotknutelné. Za korupci a škody napáchané na životním prostředí zprvu hrozí léta vězení (např. „případ Marbella“), spory bývají nakonec urovnány
několika tisícovými pokutami při stamiliónových ročních
obratech firem. Chování „po nás potopa“ silně podporují bohatí Angličané, Holanďané, Němci a seveřané, kteří
chtějí využít poslední možnosti pořídit si „levné“ bydlení
ve španělském středomoří. Získat jejich peníze je snadnější než usilovat o dotace nabízené Evropskou Unií na
podporu obnovy tradičního zemědělství v oblasti.
Je to zarážející, ignorance k životnímu prostředí se
vyskytuje nejčastěji v oblastech extrémní chudoby, kde
k nekontrolované exploataci žene obyvatele nedostatek
potravin a dalších základních potřeb. Andalusie na tom
nikdy nebyla ekonomicky lépe. Zdejší obyvatelé tedy trpí jedinou věcí, nedostatkem ohledů k budoucím generacím. Chcete-li ještě někdy vidět čisté Středozemní
moře a tradiční vesničky s nepravidelnými berberskými
stavbami, staříky a oslíky po cestě na pole, máte nejvyšší čas balit.
Kateřina Wildová
studentka antropologie na FHS UK
plody
hustého jasu, zralého světla.
Chlapec, jenž viděl poodhrnuté větve,
měl strach z noci, z ponoru
větví do temnoty. Fíkovník
tam stále strměl, ve snu
o věčnosti, proti noci.
Čas
ho přesto bil. Noční
čas ho dnes jímá.
Má noc ho pohřbila ve slepém čase.
Čtu
temné fragmenty. Spájím
noc s nocí do celistva.
V podvečer, při letu drozda,
uvidíš na kůži nebe,
jak se utváří znak
z hudby, z barvy, z ticha.
Andrés Sánchez Robayna (narozený roku
1952 v Las Palmas na Kanárských ostrovech)
bývá považován za jednoho z nejdůležitějších španělských básníků současnosti. Je autorem zhruba deseti sbírek, v nichž je patrný
vývoj od radikálních slovních experimentů k
poesii, která se zajímá o člověka a jeho místo na zemi.
Ze španělského originálu
En el cuerpo del mundo, Glaxia
Gutenberg, Barcelona, 2004
vybral a přeložil Petr Zavadil.
Obsáhlý výbor z díla Andrése Sáncheze
Robayny chystá nakladatelství Fra.
Un muro de mentiras
Bylo by zajímavé zjistit, zda byla dříve používána fráze něco „zazdít“ nebo
zda se nejprve zdilo a poté pojmenovávalo. Poslední dobou se podivuhodně
dostává do popředí trend něco nepohodlného a problematického dávat za
zeď čili zazdívat. Ani Česko trendo neodolalo a snažilo se zdít, ať už se zazdíval hlad (viz Hladová zeď) nebo Romové (viz Matiční). Přestože všemožné trendy k nám obvykle přicházejí ze Západu, trend zdění se kupodivu šíří
od východu a naposledy se projevil v USA — konkrétně je namířen na hranici s Mexikem, přičemž jeho místní řídící centrum se nachází kdesi v Bílém
domě a okolí.
Nastal prý čas skoncovat s hromadnou emigrací hispánců, Spojené státy si
před volbami do Kongresu najednou uvědomily, že přece své občany musí
bránit před tak nebezpečným fenoménem, který Američanům bere pracovní
místa a rozvrací sociální systém. Do výstavby zdi na hranicích s Mexikem,
bránou do hispánského světa, je vláda ochotna investovat sedm miliard dolarů (!), přičemž zeď i tak pokryje jen nějakých dvanáct set kilometrů a další
dva tisíce zůstanou „průchozí“. A zednická fraška je na světě, nechutné populistické gesto se ale naštěstí ještě dlouho, spíše však nikdy ve vodách Ría
Grande zhlížet nebude.
Mario Vargas Llosa, peruánský spisovatel tolikrát zahloubaný do otázky
„kontaminace reality fikcí“, považuje ve svém článku „Zeď lží“ (Un muro de
mentiras) napsaném pro deník El País výstavbu americké zdi za úžasný projev přesně takové kontaminace, které jsou si její tvůrci vědomi. O realitě
snad ani nemůže být řeč, překážek by bylo příliš mnoho a konečná efektivita
celého nákladného projektu nicotná. Nejde jen o to, že ve zdi by zela „díra“,
kterou by mohli dál vesele proudit prácechtiví migranti. Spojené státy a jejich hispánští pracovníci se totiž navzájem potřebují. Hispánci v minulém
roce poslali svým rodinám ve svých rodných zemích něco kolem pětačtyřiceti miliard dolarů (částka o 60% vyšší než před dvěma roky) a Spojeným státům přispěli svou prací částkou mezi 200 až 250 miliardami dolarů. Oněch
zdánlivě obrovských sedm miliard určených na Zeď je oproti tomu, kolik Hispánci Státům za minulý rok vydělali, úplné zrníčko v poušti. S trochou
nadsázky by se dalo tvrdit, že tvrdě pracující Hispánci si v USA vlastně na
Zeď vydělali.
Vargas Llosa se zabývá také důvodem, proč se Hispánci vydávají do USA
hledat štěstí: chudobný život doma proti vidině výdělku ve Státech jistě hraje velkou roli, ovšem k rizikům a nejistotám spojených s emigrací jsou nakonec vedeni spíše skutečností, že za hranicemi se nachází naděje na zlepšení
jejich podmínek, zatímco doma by je s největší pravděpodobností čekal den
za dnem tentýž bezútěšný osud, s minimální šancí na zlepšení.
USA tedy Číně alespoň ve zdech ještě nějakou chvíli konkurovat nebude,
nově příchozím Hispáncům i hispánským starousedlíkům se bude v USA dále ve službách dařit a Kongres může pro příští volby začít vymýšlet nějakou
věrohodnější pohádku. Pro inspiraci by se jim hodilo třeba Vargasův zdařilý
esej „Umění lži“ (El arte de mentir).
Denisa Kantnerová
IV.
BABYLON
Ty bolševické svině a kurvy komunistické
všechno zakážou!
Z trestního spisu Pavla Vošického, vojína základní služby vojenského útvaru Mariánské Lázně číslo 4447
(Text je ponechán v původní podobě, včetně pravopisných chyb.)
Zápis o výpovědi, 9. 10. 1959
Kubec Josef, des. zákl. služby, národnosti
české, čsl. státní příslušník, člen KSČ 1956,
syn malorolníka, člena JZD, povoláním soustružník, školní vzdělání nižší, soudně dosud
netrestán
Nastoupil jsem k vojenskému
útvaru do Holýšova a v roce 1958
jsem byl přemístěn k útvaru v Mariánských Lázních. Zde jsem také poznal voj. zákl. služby Vošického Pavla, který vojenskou zákl. službu nastoupil koncem října 1958. Krátce po
nástupu vojenské zákl. služby byl
kpt. Morávkem vybrán voj. Vošický
do kurzu výtvarníků a když se vrátil
pracoval na úpravě nástěnek, zhotovoval plakáty a pod. Výcviku
s mnoho nezúčatňoval
a když byl nucen na výcvik
jít vymlouval se na to, že nevidí. Voj. Vošický byl obdivovatelem západní kultury
hlavně jazzu a žen. Že je obdivovatel i západní techniky
poznal jsem z toho, když se
američanům podařilo vypustit umělou družici země, běhal po chodbě s novinami
v ruce a křičel tak vidíte, už
se to američanům také povedlo a naproti tomu, když
byla družice vypuštěna
SSSR tak o to žádný zájem
neprojevoval.
západ odešel. Při těchto rozhovorech jsem Vošickému vždy sdělil, že
sám po tom netoužím, že mám rodinu a čekám děcko. Vošický i přes to
projevoval výhrady k našemu zřízení
a jak je mi známo z dalšího rozhovoru voj. Vošického v přítomnosti voj.
Lavičky, svob. Petříka, voj. Kožíška,
vedoucí Army Milotové Berty, dával
otevřeně najevo svůj nesouhlas s lid.
dem. zřízením v ČSR, které označoval za vládu lůzy a chátry.
Svob. Petřík a voj. Lavička se jeho
rozhovoru obdivovali a souhlasili
s ním. Voj. Lavička při této příležitosti vyjmul z kapsy bluzy arch papíru, na kterém měl napsánu báseň,
která se jmenovala „Sjezdová bala-
chy jako na př., že se musel D. Eisenhower v autě při cestě z letiště na sedadle tísnit aby se tam vešel Chruščov se svojí manželkou. O Chruščevové se vyjádřil, že je to „docela obyčejná krmička prasat a že musí mít
Eisenhower velkou trpělivost aby se
s takovým lidmi bavil“.
Vyslechl: kpt. Čamra Rostislav, kpt. Miroslav Hortinger
Přítomni: svob. Petřík Jaroslav, kpt. Langr František, npor. Kratochvíl Zdeněk
Protokol o výpovědi obviněného,
16. 10. 1959
Vošický Pavel, nar.11. 5. 1939 v Pra-
Věc: Vošický Pavel - oznámení o vzetí do vazby
Dne: 17. 10. 1959
Velitelství útvaru 4447
Mariánské Lázně
do rukou velitele
Oznamuji Vám, že Váš příslušník voj. zákl. služby Pavel
Vošický, nar. 11. 5. 1939 v Praze
byl se souhlasem vyššího voj.
prokurátora Praha ponechán
ve vazbě pro tr. činnost, které
se dopustil v době výkonu voj.
zákl. služby.
Vyšetřovatel v. ú. 8730 Praha
kapitán Rostislav Čamra
Vyslechl: kpt. Čamra Rostislav
Přítomen: svob. Lavička Josef,
kpt. Langr František
Vošický Pavel
Voj. útvar Marjánské Lázně, č. ú. 4447
Zápis o výpovědi, 9. 10.
1959
Fitzel Otto, voj. zákl. služby, národnosti německé, čsl. státní přísl,
bezpartijní, člen ČSM, syn dělníka, povoláním radiomechanik,
svobodný, dosud soudně netrestán,
školní vzdělání nižší, posledně bytem Solka, okr. Prievidza
1. blůza voj. zelená
1. kalhoty zelené voj.
1. pulover zelený
1. košile zelená
1. trenýrky zelené
1. kravata zelená
1. opasek voj.
1. ponožky zel.
1. polobotky hnědé
1. lodička voj.
1. kapesník zel.
1. ten. raketa
1. utěrka
1. nůž kapesní
1. plnicí pero
1. brýle zel. dioptrické
Dne 5. 9. 1959 odpoledne
přišel na světnici voj. Vošický, na kterém jsem poznal že
byl v náladě, neboť jsem
před tím viděl, že šel do ARMY, kde pil pivo. Na světnici mluvil něco německy nebo anglicky, obrátil se na
mně a zaslechl jsem od něho
ve větě kterou ke mne pronesl slovo „komunist“ a hned
na to mně rozházel deky na
posteli. Z toho jsem usuzoval, že mně nadává, protože
ví o tom, že jsem členem
KSČ. Co mně však říkal nevím, protože anglicky ani
neměcky neumím.
13. října1959, starš. V. Čermák
Vyslechl: kpt. Čamra Rostislav
Přítomen: des. Kubec Josef, kpt.
Langr František
Zápis o výpovědi, 13. 10.
1959
Michálek Vladislav, svob. zákl. sl., ženatý, nár. české, čsl. státní příslušník, bezpartijní, člen ČSM, povoláním stavební technik,
střední školní vzdělání, 2 roky VŠS, soudně
trestán nebyl, bytem Praha 2
Službu jsem nastoupil v výcvikovém prostoru v Doupově, kde v té
době útvar byl soustředěn. Po krátké
době jsem se seznámil mimo jiných
příslušníků útvaru s vojínem Vošickým Pavlem, kterého jsem před tím
nijak neznal. Vošický mi při rozhovoru o životě u útvaru vyprávěl, že
v Mariánských Lázních je celkem
spokojen. K tomu se blíže vyjádřil
v tom smyslu, že má určité výhody
v tom, že pracuje jako výtvarník
a provádí tak výzdobu v prostoru
jednotek. Mimo to, že si občas zajde
do nemocnice v Plzni pro brýle, které „často ztrácí“ a tím má možnost se
vyhnout výcviku. Při dalších rozhovorech jsem skutečně poznal, že Vošický se snaží všemožně vyhnout povinnostem, které jsou na něho kladeny a hlavě manuelní práci, ke které
měl odpor. Přímo se vyjadřoval, že
manuelní práci dělají jen „negři“.
Při těchto rozhovorech dával Vošický najevo, že u nás není svoboda,
že život u nás za železnou oponou je
nesnesitelný a že by sám nejraději na
linkách byly tehdy používány zastaralé typy DC3 a IL12. Proto také se
mně začali líbit letadla západních
států. Abych získal co nejvíce typů
letadel vyráběných na západě a leteckých prospektů, začal jsem o zaslání
těchto věcí psát jednak do Prahy na
různá letecká zastupitelství a jednak
do Vídně, do Kolína n. Rýnem a do
Švýcarska. Do Prahy jsem psal na letecké zastupitelství Švédska, Francie,
Holandska, Belgie a Švýcarska, Indie. Ještě dodávám, že jsem psal také
na leteckou společnost do Anglie. Ze
všech států i ze všech leteckých zastupitelství v Praze jsem dostal požadované letové řády. (...)
da“. V jejím obsahu bylo hanobeno
zřízení ČSR i Sovětského svazu
a představitelů těchto států. Baladu
voj. Vošický opsal v několika výtiscích a to asi ve čtyřech nebo v pěti
a ihned po napsání každému dal jeden výtisk.
Z posledních projevů nepřátelského postoje voj. Vošického si pamatuji, že v srpnu a září používal veřejně
i před dalšími vojáky 3. střelecké roty
výroků, byl-li nespokojen a nebo
měl-li něco udělat manuelního, „Ty
svině bolševistické a kurvy komunistické mě zase udělali to a to“. Přesně
si pamatuji, že tyto výroky použil
voj. Vošický při příležitosti, kdy byl
vyzván des. Pokryvčákem již po budíčku, že má jít jako osobní spojka
pro velitele roty aby se dostavil rychle do kasáren. Použil jako odpověď
tyto výše uvedené výroky a šel až po
delší době.
Rovněž jsem byl někdy přítomen
a nebo přišla do diskuse otázka cesty
N. S. Chruščova do USA. Vzpomínám si například, kdy jsem Vošickému při této příležitosti říkal, že s deklarací, která byla předložena N. S.
Chruščovem v OSN plně souhlasím
nazval mě Vošický ironicky, že jsem
komunista. Sám otevřené výhrady
k deklaraci neprojevil, ale vytvářel
kolem cesty N. S. Chruščova posmě-
ze
Dne 15. 10. 1959 bylo proti mě zahájeno vyšetřování a vzneseno obvinění pro tr. čin pobuřování proti republice podle § 81 odst. 1, písm. a)
tr. zák. a současně jsem byl poučen
o právech obviněného podle § 31 tr.
ř. Stížnost proti tomuto usnesení
jsem si nepodal, protože jsem se tr.
činu, ze kterého jsem oviňován skutečně dopustil. Poučení o právech
obviněného jsem rozuměl. (...)
Již koncem druhého a v průběhu
třetího ročníku průmyslové školy
v Trutnově začal jsem se zajímat o letadla a leteckou techniku vůbec.
Z toho důvodu jsem psal na aerolinie
v Praze aby mne byly zaslány letové
řády, neboť mě ze všeho nejvíce zajímala letecká doprava. Letové řády
mne tehdy tj. v roce 1956 byly zaslány. Když se o této mé vášni dověděli
moji spolužáci ve škole, dělali si ze
mne legraci a tím mezi námi vždy začala debata o letadlech. V těchto diskusích jsem se snažil spolužáky přesvědčit o tom, že na našich aeroliniích jsou používány zastaralé typy letadel a poukazoval jsem na to, že jak
Poláci tak Jugoslávci koupili od Belgičanů letadla mnohem výkonější,
opravuji pouze Poláci, a stejně tak
Jugoslávci od Američanů. Na našich
Milotová Berta, rozená Berousková, národnosti české, provdaná, povoláním prodavačka, bez politické příslušnosti, bytem Ostrov
Manžel: Ivan, zaměstnán jako normovač Jáchymovské doly
Otec: Karel Berouska - zemřel
Matka: Marie, roz. Landkašová zemřela, rodiče vlastnili pojízdné kino
Trestána soudně jsem nebyla.
Jsem zaměstnaná jako vedoucí prodejny n. p. Arma č. 115
a pracuji ve výcvikovém prostru Tureč. Při prodeji jsem se seznámila
s vojáky, které však neznám všechny
jmény. Pamatuji si však na návštěvu
vojáků v Armě a to dne 228. květzna.
V tento den přišel do Army po 21.00
hod. voj. Kožíšek Miroslav, voj Michálek Ladislav a voj. Vošický Pfavel. Tento vojí měl na sobě brýle
a pamatuji si ho přesně z toho důvodu, že v Armě vedl reakční rozhovor.
Důvod návětěvy vojáků v Armě byl
v tom, že si zde kupovali cigarety
a nakonec se posadili a popíjeli víno.
Při této příležitosti začal voj. Vošický
Pavel vyprávět podle toho jak jsem
usoudila dějiny českého národa.
Vyprávěl, že naše dějiny jsou pod
psa. Zmínil se o tom, že již Lucenburk byl pacholek a přišel o zrak,
když před tím ve Francii chytil syfilis. I jeho bratr Karel prý byl blbec
a strkal všechny peníze do církve
u nás i ve Vatikánu až po prvního
presidenta, dělnického, který měl uši
jako torpedo. Z toho důvodu že jsem
usoudila, že tím hanobí presidenta s.
Zápotockého, upozornila jsem jej,
aby takové řeči nevedl a přestal
s tím.
Pak převedl rozhovor Vošický na
presidenta Masaryka. Uvedl, že ten
v tom chtěl udělat pořádek, ale stejně dĺouho nežil. Z toho přešel na
č. 2/XVI 30. října 2006
presidenta Dr. Beneše. O tom vyprávěl, že to byl dobrý člověk, jenom že
ho zabil náš ochránce a nebo jej odkroutil. Z tohoto výroku jsem poznala že jde o SSSR, který nás osvobodil. Sám se tak nevyjádřil, ale jeho
rozhovor byl veden tak chytře, že to
mohl každý s přítomných usoudit.
K tomu na závěr dodal, že stejně se
ruďasi a Amerika nikdy nedohodnou, že jde o dva velké státy, kteří
jsou proti sobě.
Do zápisu jsem uvedla naprostou
pravdu a nic jsem nezamlčela. Zápis
jsem si přečetla a jako pravdivý podepsala.
Vyslechl: kpt. Horinger Miroslav
Přítomen: kpt. Černý Jaroslav, kpt. Randák Jiří
voj. Adamec Josef, jsem povoláním strojní
zámečník a pracoval jsem v mechanické dílně
n.p. Rudné doly v Kremnici. Můj otec Štefan
pracoval jako horník, později jako technik,
nyní je v důchodu. Matka Anna rozená Lukáčová je v domácnosti.
Zde jsem také poznal voj. Vošického Pavla, který sloužil u stejné roty
jako já výcviku se nezúčastňoval
a většinu času pracoval na výzdobě
útvaru - nástěnkách a podobně.
Při jednom rozhovoru jsme spolu
debatovali o technice naší a technice
na západě. Vošický zastával názor,
že na západě je technika mnohem
lepší než u nás a jako příklad uváděl,
že letecká doprava v Americe je tak
daleko, že již i ve městech místo autobusů létají helikoptéry a že i americká armáda je lepší než naše, že má
lepší výstroj, že tam mají vojáci více
volna, více peněz, a podobně.
Někdy v zimě jsem slyšel jak Vošický na chodbě křičel ty svině komunistická, ty mě nedáš pokoj. Tento
výrok pronášel proti veliteli roty
nadporučíku Stavinohovi, který ho
poslal něco dělat. Mohli ho slyšet
všichni příslušníci roty.
V květnu 1959 jsem byl přijat za
kandidáta KSČ. Za nedlouho na to,
když jsem měl službu pomocníka dozorčího roty, přišel za mnou voj. Vošický, který právě dělal v kanceláři
náč. štábu nástěnku a řekl mě, že mě
považoval za dobrého člověka, ale že
nepočítal s tím, že vstoupím k těm
sviním komunistickým. Na to jsem
mu řekl, aby si takové řeči nechal
pro sebe a kdybych chtěl tak to půjdu ohlásit, že ho za to zavřou. Na to
mi celkem nic neodpověděl. Jinak
nemám co bych k věci uvedl.
Vyšetřovatel: kapitán Rostislav Čamra
Svědek: kpt. Horinger Miroslav
Matůš Jan, Zázrivá, okr. Dolní Kubín.
Jsem povoláním dřevorubec. Před nástupem
na vojnu jsem byl v učilišti lesních pracovních
záloh v Klášteře pod Zněvom. Otec Josef je
původem dělník. Nyní je zaměstnán v „Našem vojsku“ jako distributor.
U útvaru jsem mimo jiné vojáky
poznal také voj. z. sl. Pavla Vošického. Když se útvar vrátil koncem
června z VVP, byl Vošický zařazen
do mého družstva. Byl jedním z nejhorších vojáků a vždy se snažil různými způsoby vyhnout výcviku a vojenským povinnostem vůbec.
Přesně při jakých událostech a rozhovorech Vošický nadával si dnes již
nemohu vzpomenout, ale vždy když
měl něco dělat křičel, že se na to vysere a používal výrazů všeobecně
a jednak také na adresu představených, vy kurvy komunistické a bolševické. Vošický zásadně poddůstojníkům z. sl. neříkal soudruhu jak je
stanoveno podle řádu, ale vždy nás
oslovoval slovem pane. Několikrát
jsem ho na to upozornil, ale nikdy
mi na to nedal žádnou odpověď
a pouze pokrčil rameny.
Někdy v srpnu 1959 jsem přinesl
na světnici rádio z PVS a toto rádio
bylo na světnici několik dnů. Jednou
večer, kdy jsem byl na světnici já,
voj. Vošický a svob. Michálek, řekl
mě Vošický, abych pustil nějaký
americký jazz, kterého byl obdivovatelem. Při hledání jazzu ozvalo se
z rádia vysílání rozhlasové stanice
Svobodná Evropa. Jak to Vošický
uslyšel, odtáhl mi ruku, ihned k rádiu přisedl a toto vysílání vyladil,
s tím, že si ho poslechnem. Ve vysílání bylo tehdy hovořeno o JZD a bylo
zaměřeno proti těmto družstvům
a sice v tom smyslu že v ČSR družstva nepracují dobře a že to bylo lepší když zemědělci pracovali soukromě. Uváděli tam příklad z jednoho
družstva, ale na jeho jméno si nepamatuji. Vošický byl tímto vysíláním
BABYLON
č. 2/XVI 30. října 2006
nadšen. Za krátko však bylo toto vysílání rušeno a v tom okamžiku Vošický vyskočil, začal mávat rukama
a křičel zase to ty kurvy komunistické ruší.
Dále jsem u útvaru zaslechl, že Vošický, který dělal spojku npor. Stavinohovi, při poplachu spojek nadával
na npor. Stavinohu slovy ty svině komunistická, proč mě rušíš ve spánku.
Jinak namám, co bych k voj. Vošickému uvedl.
Vyšetřovatel: kpt. Rostislav Čamra
Svědek: kpt Hortinger Miroslav
Posudek na vojína zákl. služby
Pavla Vošického, 20. 10. 1959
prohlídce metra v New Yorku uviděla muže, který rovněž konal svoji
osobní potřebu a když se dotazovali
proč není zastřelen, bylo jim řečeno,
že je to sovětský vyslanec.
Otázka: Vyšetřováním je zjištěno,
že Vošický jakmile se dověděl, že nejsou povoleny vycházky a proto nemůže jít na film Pět z Milionů, začal
na adresu svých představených nadávat „ty bolševické svině a komunistické kurvy všechno zakážou“. Slyšel
jste pronášet tyto výroky?
Odpověď: Pokud jsem byl přítomen tak jsem nic neslyšel. Takovéto
výroky mohl pronést jedině v mé nepřítomnosti.
Dále si vzpomínám, že v době kdy
byl s. Chruščov na návštěvě v USA
křičel Vošický v jídelně mužstva, že
je v USA provokatérem a že ho měli
pustit do toho zábavného parku
a tam by si to s nim lidi sami vyřídili.
Když jsem Vošického okřikl aby
nekecal a to bylo několikráte, tak mi
vždycky odpověděl slovy „tak ty jsi
taky s nimi a taky s nimi souhlasíš.“
Tím myslel komunisty. Protože jsem
poznal, že Vošický je nenapravitelný,
přestal jsem se s ním v pozdější době
stýkat.
Otázka: Vyšetřováním je také zjištěno, že jste o této věci hovořil mimo
uvedených vojáků i s voj. Maleckým,
svob. Petříkem, svob. Lavičkou
a voj. Adamcem. Cituji Vám část výpovědi voj. Maleckého: ...U útvaru
v M. Lázních jsem také poznal voj. z. sl. Vošického Pavla. Mnoho jsem se s ním nestýkal,
ale když jsem s ním náhodně hovořil tak jsem
poznal, že má záporný poměr k lid. dem. zřízení a že je obdivovatelem západu. Obdivoval
stejnokroje amerických vojáků a říkal, že oni
chodí pěkně oblékáni, kdežto naši vojáci chodí
jako šupáci. Při jednom setkání začal hovořit
o technice SSSR a říkal, že jejich technika ne-
Vyšetřovatel: kapitán Rostislav Čamra
Svůj vztah k našemu politickému
zřízení označuje za loyální. Zároveň
však nezakrývá svůj kladný vztah
k západnímu způsobu života. Projevuje často nekritický obdiv domnělé
všestranné převaze západní techniky
nad technikou naší. Sám se snaží
přesvědčit o ní své okolí rozšiřováním prospektů cestovních kanceláří
a anglických časopisů. Mezi vojáky
občas projevuje svoje pacifické názory. Měl na př. radost, když byla vystřelena americká družice Země a naproti tomu, když byla vystřelena sovětská, radost neprojevoval.
Na VVP dokázal v rozmezí asi jednoho týdne dvakrát ztratit brýle, aby
se mohl vyhnout cvičení, cestou pro
nové. Ovšem v takovém případě že
se dostal do situace kde nebylo vyhnutí, vydržel noční pochod terénem
v délce přes 30 km i za cenu značného vyčerpání.
V Mariánských Lázních, dne 20. 10. 1959
Velitel: nadporučík Stavinoha Lubomír
Protokol o provedení domovní
prohlídky, 20. 10. 1959
Antonína Vošického nar. 22. 1.
1910 v Praze a jeho manželky Františky roz. Musilové nar. 14. 2. 1910 ve
Vídni
Prohlídka byla provedena v obývacím pokoji, kuchyni, ložnici, kabinetě, ve společném sklepě a půdě bytu
manželů Ant. a Františky Vošických.
Prohlídku provedli kpt. Jos. Samek, starš. Frant. Burle a strž. Miloš
Novotný.
Důvody prohlídky: důvodné podezření z ukrývání protistát. tiskopisů
a pod. koresp.
Seznam dobrovolně vydaných odňatých věcí:
3 (tři) kusy mexických bankovek
7 (sedm) zalepených obálek „relace angl. rozhl.“
42 obálek ve kterých byly zasílány
různé letecké řády různých let. společností
2 dopisy z Ohia na jméno Pavel
Vošický
2 pohledy na jméno Pavel Vošický
z Hamburku
1 pohled od let. společ. Sabena
v Belgii
21 různých foto ze školy
59 různých pohlednic letadel
1 dopis adresátu Sabena belg. let.
spol Praha od Vošický Pavel
obálka s různými nálepkami od
let. společ.
5 fotografií návěstí, letadel a letiště
3 koncepty dopisů v angl. řeči
1 pohled z Bratislavy na jm. Pavel
Vošický
62 ks. různých časopisů letec. společností
1 pořadač s koresp. dodateč. nal.
v kabinetě.
Maleček Zdeněk, kapitán, Čistá okr. Doksy
Narodil jsem se jako syn technického úředníka. Otec Stanislav pracuje v ústavu geodesie a kartografie v Hradci Králové. Matka
Marie rozená Eflerová je zaměstnána v bufetu jako kuchařka. Manželka Libuše rozená
Kleinerová zaměstnána v laboratoři OÚNZ
Mariánské Lázně. Vystudoval jsem vojenskou lékařskou akademii v Hradci Královém
a v současné době jsem zařazen jako starší lékař u v. ú. 4447 M. Lázně.
Otázka: Abych vám připomněl
vtip o metru v Moskvě, který ve Vaší
společnosti Vošický říkal cituji vám
část jeho výpovědi ze 17. 10. 1959:
...vyprávěl jsem vtip o tom jak byla
v SSSR delegace USA, která si prohlížela
metro. Při prohlídce byl v metru na stolici jeden občan a když byl spatřen, tak ho jeden
člen doprovodu zastřelil...
Jedná se o tento vtip?
Odpověď: Ano je to ten vtip, který
Vošický vyprávěl. Pokračoval tak, že
přijela delegace SSSR do USA a při
Lavička Josef, nar. 26. 4. 1939 v Českých
Budějovicích
Pocházím z rodiny dělníka. Otec Josef je
zaměstnán jako dělník u ČSD traťová správa
Kladno. Matka Kristina rozená Obefacerová
je v domácnosti.
Asi měsíc před touto událostí jsem
byl na ošetřovně, zase ve společnosti
svob. Petříka, svob. Michálka a voj.
Vošického. Tehdy tam bylo mezi námi hovořeno o různých věcech, ale
na přesný sled tohoto rozhovoru si
nepamatuji a znám z celého rozhovoru pouze jeho části. Jako vždy nejvíce hovořil voj. Vošický. Vzpomínám si, že Vošický tehdy říkal něco
o tom, že v roce 1939 by nám SSSR
nemohl pomoci, protože neměl k tomu žádné prostředky a že jím nabízená pomoc byla pouze státnickým
gestem. Při tom také říkal, že SSSR
měl tehdy s Německem smlouvu
o neútočení a že dokonce Molotov
blahopřál Hitlerovi k obsazení Polska nebo ČSR. Při tomto rozhovoru
Petřík nebo Vošický říkal, že Beneš
udělal chybu když v době naší okupace jel z Londýna do Moskvy, kde
podepsal smlouvu s SSSR o vzájemné pomoci. A další chybu, že udělal,
když v únoru 1948 přistoupil a podepsal demisi ministrů. Do tohoto rozhovoru jsem se zapojil i já a řekl jsem
tam následující vtip: Do ČSR přijel
zájezd z NDR a byli prováděni po
ČSR. Byla jim nápadná často se objevující jména Stalina v názvech ulic,
náměstí a pod. Nakonec hosté říkají
jednomu našemu průvodci: Vy musíte mít ale Sovětský svaz rádi. Průvodce jim odpověděl. Musíme, musíme.
Otázka: Cituji vám část výpovědi
svob. Michálka: ...v další části rozhovoru
hovořil Vošický o současné situaci v SSSR
a prohlašoval, že je tam stále rvačka o moc.
Začal tím, že již dříve zachránil revoluci Stalin, ale až když to na všech stranách prasklo
a provedl to terorem. Tehdy byl rudý jedině
Carycin, odkud bylo zapotřebí dovézt obilí na
frontu, aby ty bestie v rudé armádě nepochcípaly...
Vyjádřete se k jeho výpovědi!
Odpověď: Výpověď svob. Michálka je správná, ale nepamatuji se, zda
použil slov „aby ty bestie v rudé armádě nepochcípaly.“
Svědek: kpt Horinger Miroslav
Lancinger Jaroslav, Praha
Narodil jsem se jako syn dělníka. Otec Josef pracuje v současné době jako chemigraf
v tiskárně Práce v Praze. Matka Vilma rozená Svobodová, pracuje jako kopistka rovněž
v tiskárně Práce. Vyučil jsem se lodním zámečníkem v Komárně.
V útvaru v Mariánských Lázních
jsem se poznal s voj. Pavlem Vošickým. Jednou jsme se náhodně potkali, začali jsme spolu hovořit a když se
ode mne dověděl, že jem z Prahy tak
jako on, hovořili jsme spolu později
častěji. Z rozhovorů, které jsme spolu měli, jsem poznal, že Vošický nemá kladný poměr k lid. dem. státnímu zřízení, k SSSR a že má raději
západ. Na přesný obsah rozhovorů
si dnes již nemohu vzpomenout, ale
vím, že Vošický při každé příležitosti
nadával. Tak na př. když mu nechutnala strava nadával ty svině bolševické a komunistické, co nám to zase
uvařily. Naše zřízení se mu nelíbilo
protože u nás není svoboda slova,
tisku a že v Americe se může každý
říci co chce a je tam větší demokracie. v ČSR že je jen bolševická propaganda a že tu není svobodné podnikání. Vošický takovýchto výroků
měl mnoho, ale skutečně si na všechny nemohou vzpomenout. Při tom
i říkal, že již před vojnou chodil na
britské velvyslanectví v Praze, kde
jim byly promítány filmy. Více o jeho návštěvách na BVV mě neříkal.
V.
s novinami v ruce, křičel už se to Američanům
také povedlo a naproti tomu, když byla družice vypuštěna Sovětským svazem tak o to žádný
zájem neprojevoval...
Vyjádřete se k výpovědi des Kubce.
Odpověď: Když jsem se z novin
dověděl, že v Americe byla také vypuštěna umělá družice země, projevoval jsem nad tím obdiv a radost
a každému, koho jsem potkal jsem to
hned vykládal. Je možné, že jsem
svoji radost projevoval hlasitěji, protože jsem byl opravdu nadšen. Je
pravdou, že při vypuštění družice
v Sovětském svazu jsem se o to nezajímal. Při rozhovoru o technice u nás
a v Americe jsem se ho snažil také
přesvědčit o tom, že v Americe je
technika lepší než u nás. Po citaci
z jeho protokolu si také vzpomínám,
že při rozhovoru o výstroji v armádě
naší a v armádě americké jsem zastával stanovisko, že američtí vojáci
chodí slušněji oblékáni a že se mně
hlavně líbí jejich kalhoty, boty a vůbec celá jejich uniforma.
Zapisovatelka: Eva Větrníková
4. 11. 1959
Vošický Pavel
Vyšetřovatel: kpt Rostislav Čamra
Malecký Jiří, Praha
Pocházím z rodiny dělníka. Otec Jan pracuje jako lakýrník, matka Růžena rozená
Vlčková pracuje jako svačinářka. Já jsem se
v civilu vyučil zámečníkem.
U útvaru v M. Lázních jsem také
poznal voj. z. sl. Vošického Pavla.
Mnoho jsem se s ním nestýkal, ale
když jsem s ním náhodně hovořil tak
jsem poznal, že má záporý poměr
k lid. dem. zřízení a že je obdivovatelem západu. Obdivovatel stejnokroje amerických vojáků a říkal, že
oni chodí pěkně oblékáni, kdežto naši vojáci chodí jako šupáci.
Ještě si vzpomínám, že někdy
v měsíci srpnu 1959 vletěl Vošický na
záchod a křičel „kdyby už ty kurvy
komunistické šly do prdele.“ Na záchodě mě neviděl a když jsem řekl
„no no“ tak odešel. Proč tyto výroky
pronášel nevím.
Otázka: Slyšel jste někdy Vošického pronášet výrok, že s. Chruščov
byl v USA provokatérem?
Odpověď: To jsem nikdy neslyšel.
Vyšetřovatel: kpt rostislav Čamra
Svědek: kpt Hortinger Miroslav
30. 10. 1959
Vošický Pavel
Otázka: Vyšetřováním je zjištěno,
že jste dosud o své trestné činnosti
nevypověděl všechno. Vypovídejte
o další trestné činnosti.
Odpověď: Je pravdou, že jsem
o své trestné činnosti dosud nevypověděl všechno. Někdy v srpnu 1959,
nevím přesně kde a za čí přítomnosti
rozpředla se mezi mnou a dalšími
vojáky debata o technice, výstroji
a výzbroji armády naší a armády
americké. Při této debatě jsem zastával ten názor, že americká technika,
výzbroj a výstroj je lepší a předčí naši. Snažil jsem se přítomné vojáky
přesvědčit, že vojáci americké armády chodí lépe oblékáni, že mají za
službu v armádě vyšší plat a že také
jejich vojenská služba je kratší.
ní tak dobrá, jak se o ní mluví a jako př. uváděl, že z Německa jsou do SSSR dodávány
motorky BMW, hodinky a v SSSR je tam dána pouze sovětská značka a jsou prodávány
za výrobky sovětské...
Vyjádřete se k výpovědi voj. Maleckého.
Odpověď: Výpověď voj. Maleckého je pravdivá. Několikrát jsem
s ním hovořil a z mého jednání a výroků mohl poznat, že nemám kladný
poměr k lid. dem. stát. zřízení a že
jsem obdivovatelem západu. Je pravdou, že jsem mu říkal, že stejnokroje
amerických vojáků jsou lepší než naše, že američtí vojáci chodí lépe oblékáni a že naši vojáci chodí jako šupáci. Je také pravdou, že jsem s ním
mluvil o technice Sovětského svazu
a že jsem mu říkal, že z Německa
jsou do Sovětského svazu dováženy
hodinky a motorky BMW, kde jsou
přeznačkovány a prodávány za výrobky sovětské. Maleckému jsem to
říkal proto, že jsem takového přesvědčení, že vše co je ze Sovětského
svazu je špatné, že jejich výrobky nejsou původní, protože jsou to všechno věci okopírované ze zahraničí.
Otázka: Cituji Vám část výpovědi
voj. Adamce z 20. 10. 1959: ...Při jednom rozhovoru jsme spolu debatovali o technice naší a technice na západě. Vošický zastával názor, že na západě je technika mnohem
lepší než u nás a jako příklad uváděl, že letecká doprava v Americe je tak daleko, že již i ve
městech místo autobusů létají helikoptery a že
i americká armáda je lepší než naše, že má
lepší výstroj, že tam mají vojáci více volna, více peněz a podobně.
Vyjádřete se k výpovědi voj.
Adamce.
Odpověď: Výpověď voj. Adamce je
naprosto správná. Tím, že jsem mu
říkal, že v Americe místo autobusů
létají v městské dopravě helikoptery
jsem mu chtěl dokumentovat vyspělost americké techniky proti naší.
Ještě dodávám, že jsem mu uváděl
dvě společnosti, které udržují takovýto provoz v New Yorku a Chigágu.
Otázka: Cituji Vám část výpovědi
des. Kubce ze dne 20. 10. 1959: ...Že
je obdivovatelem i západní techniky jsem poznal z toho, když se američanům podařilo vypustit umělou družici země, běhal po chodbě
Otázka: Vypovídejte o dalších nepřátelských výrocích, které jste
u útvaru před více vojáky pronášel!
Někdy koncem srpna 1959 nebo
začátkem září 1959, přišel za mnou
na světnici svob. Michálek a řekl
mně, že jsem byl určen jako spojka
k veliteli roty npor. Stavinohovi. To
mně oznamoval proto, že jsem nebyl
přítomen na bojovém rozdílení. Jelikož jsem byl určen jako spojka již
několikrát před tím, dostal jsem
vztek a řekl jsem Michálkovi, že mně
ta bolševická svině může vlést do prdele. Michálek mně říkal, abych to
ještě těch pár dní vydržel, že pak již
jako spojka nebudu určován, protože budu dán k jiné četě.
Ráno při budíčku přišel na světnici dozorčí roty des. Pokrivčák, vyhlásil poplach spojek a řekl mi, že mám
jít pro npor. Stavinohu. Dostal jsem
vztek, se vším jsem třískal o zem
a nadával jsem, že se nato vyseru, že
nikam nepůjdu, člověk je tu jako otrok, ať mně ty svině komunistické
a bolševické vlezou do prdele, nebo
že se něco stane.
Proti npor. Stavinohovi jsem takovýchto výroků pronášel více, hlavně
při tom když mně dal nějakou práci
nebo úkol.
Otázka: Z výpovědi svob. Michálka je zjištěno, že jste proti npor. Stavinohovi pronášel výroky v srpnu
1959 po nástupu jednotky. Cituji
vám část jeho výpovědi: ...někdy v srpnu 1959 byl Vošický před nastoupenou jednotkou na rozkaz velitele pluku, pokárán velitelem praporu za to, že nechodí na rozcvičky.
Po návratu do jednotky hlasitě pronesl: Na
tebe se ty svině komunistická mohu vysrat a na
ty rozcvičky stejně chodit nebudu...
Vyjádřete se k jeho výpovědi!
Odpověď: Konkretně si na to
vzpomenout nemohu, ale připouštím, že jsem tak nadával, protože
npor. Stavinohovi jsem takovými
slovy nadával při každé příležitosti.
Otázka: Jak jste vystupoval proti
des. zákl. sl. Jos. Kubcovi?
Odpověď: Pokud si vzpomínám,
vystupoval jsem proti des. Kubcovi
nepřátelsky, protože byl členem Komunistické strany Československa
a mnohokrát jsem mu jeho členství
ve straně vytýkal, protože jsou ve
straně takoví troubové jako je des.
Lapák a voj. Švéda. Na podrobnosti
si však nemohu vzpomenout.
Otázka: Cituji vám část výpovědi
des. zákl. sl. Jos. Kubce z 20. 10.
1959: ...dne 5. 9. 1959 v odpoledních hodinách přišel na světnici voj. Vošický...mluvil
něco německy, nebo anglicky, čemuž jsem nerozuměl, pak se obrátil ke mně a pronesl slovo komunist a hned na to mně rozházel deky
na posteli...Z jeho jednání jsem usoudil, že
mně nadává, protože ví o tom, že jsem členem KSČ...
Vyjádřete se k výpovědi des. zákl.
sl. Jos. Kubce!
Odpověď: V uvedený den jsem
des. Kubcovi deky na posteli rozházel. Není však pravdou, že des. Kubec byl již na světnici, když jsem já
tam přišel, ale pravda je taková, že
des. Kubec šel z Army na světnici se
mnou. Tehdy jsem vypil asi 6 piv 10°
a měl jsem z toho náladu. Je pravdou, že jsem se snažil na světnici hovořit anglicky, že jsem se také obrátil
na des. Kubce, pronesl jsem slovo
komunist a deky jsem mu rozházel.
Co jsem tehdy říkal však sám nevím,
neboť jsem byl v náladě. Vzpomněl
VI.
jsem si na to, že des. Kubec je člen
KSČ a proto, že komunisty nemám
rád, jednal jsem tak jak jsem již vypověděl.
Svědek: kpt. emil Zelenka
Vojenský útvar 8730, Praha, dne
10. 11. 1959
Usnesení
Podle § 178, odst. 1 tr. ř. ve smyslu
§ 180 tr. ř. stíhám Vošický Pavel,
nar. 11. 5. 1939 v Praze, národnosti
české, čsl. stát. příslušník, svobodný,
bezpartijní, syn býv. policejního
úředníka, povoláním návrhář, t. č.
voj. zákl. služby, přísl. v. ú. 4447
Mar. Lázně, posledně bytem Trutnov, Zahradní město čís. 11,
jako obviněného pro tr. činy:
a) ohrožení bojového ducha podle
§ 294, odst. 1 tr. zák.,
b) hanobení spojeneckého státu
podle § 125, písm. a tr. zák.,
c) útoky proti skupinám obyvatelů
podle § 119 tr. zák. v jednočinném
souběhu s tr. činem urážky mezi vojáky podle § 282 písm. a tr. zák. a
d) útoky proti skupinám obyvatelů
podle § 117 tr. zák.,
neboť na podkladě zjištěných skutečností je dostatečně odůvodněn závěr, že uvedené tr. činy spáchal.
Důvody:
Obviněný Pavel Vošický v době od
května 1959 do poslední doby u svého útvaru v Mar. Lázních
ad a) při různých příležitostech
a před více vojáky svými výroky soustavně vychvaloval techniku, výzbroj
a výstroj americké armády a naproti
tomu snižoval bojeschopnost čs. lidové armády,
tedy šířil mezi vojáky malomyslnost a podrýval jejich bojeschopnost
ad b) v téže době a na stejném místě při různých příležitostech před více vojáky hrubými a urážlivými výroky soustavně hanobil a pomlouval
Sovětský svaz, předsedu rady ministrů s. N. S. Chruščova a ostatní představitele SSSR,
tedy veřejně hanobil spojenecký
stát, jeho hlavu, jiného jeho představitele nebo jeho zástupce uznaného
vládou republiky,
ad c) v téže době na stejném místě,
při různých příležitostech před více
vojáky hrubými a urážlivými výroky
soustavně napadal Komunistickou
stranu Československa a své představené pro jejich příslušnost ke KSČ,
při čemž hrubými nadávkami se vyjadřoval o svém přímém představeném npor. Stavinohovi,
tedy veřejně hanobil skupinu obyvatelů republiky pro to, že jsou stoupenci lid. dem. řádu a urazil náčelníka nabo staršího a
ad d) v srpnu 1959 u útvaru v Mar.
Lázních v rozhovoru s voj. zákl.
služby Josefem Adamcem po zjištění, že Adamec je členem KSČ, tohoto hrubě urážel a vyhrožoval mu,
jestli zůstane i nadále členem KSČ,
že to s ním dopadne jak s komunisty
v Maďarsku a že bude jednou také
viset, tedy
užil proti jinému pohrůžky násilí
pro to, že poškozený je soupencem
lid. dem. řádu.
Poučení:
Proti tomuto usnesení je přípustná
stížnost podle § 154 odst. 2 tr. ř., kterou je nutno podat do 3 dnů od vyhlášení u mne. Stížnost má odkladný
účinek. *
Vyšetřovatel v. ú. 8730 Praha
kapitán Rostislav Čamra
* Na základě toho obvinění byl vojín Pavel Vošický odsouzen k 18 měsícům vězení.
***
O PÁR LET POZDĚJI
Člen souboru divadla APOLO poznatky, 13. 6. 1967
Předal: aktiv Tichá
Přijal: Šimeček
Dne 9. 6. 1967 jsem odejela se souborem divadla APOLO z Gottwaldova v 16.30 hodin do Kyjova. Zůčastnila jsem se vystoupení v přírodním
kině a zbytek večera až do návratu
do Gottwaldova jsem byla ve společnosti Karla Hály.
Samotný příjezd do Kyjova byl
slavnostní, před Kyjovem čekal jeden muž ze štábu pořádající vystopení a jménem obyvatel Kyjova všech-
ny vítal. Provázel pak soubor po celou dobu jeho pobytu v Kyjově.
Po vystoupení se jelo do sklepa.
Kde se sklep přímo nachází nebo jeho název neznám, jelikož jsem v Kyjově dosud nebyla. Po příchodu do
sklepa jsem viděla, že je zde již výprava očekávaná. Včetně těch, kteří přijeli s námi zde bylo asi 12 občanů
z Kyjova. Víno zde bylo nachystáno
a proto se začalo hned pít. Asi za 1520 minut začali členové souboru
skandovat, že chtějí projev. Na základě tohoto přání se postavil muž ze
souboru, jediný měl bradku a začal
BABYLON
Kolem 14.00 hodin se v Holešově
připravoval průvod studentů (černochů) k protestní manifestaci proti napadení Izraele arabských států. Při
projíždění kolem průvodu byl řidič autobusu Navrátil požádán členy souboru o zpomalení jízdy, Pavel Vošický,
který do této doby seděl na služebním
sedadle vstal a šel ve směru do autobusu. V této době začaly různé připomínky a Vošický z okna křičel „Však oni
vám, vy kurvy komunistické židi natřou prdel!“ Podle zprávy In Ervina,
který zájezd doprovázel, slyšeli snad
všichni účastníci zájezdu tento výkřik.
Červnový zájezd divadla APOLLO
na Moravu se uskutečnil v týdnu od
5. 6. do 11. 6. 1967.
Pořad vystoupení:
5. 6. Brno
6. 6. Olomouc
7. 6. Prostějov (představení se nekonalo, protože nad nekrytým zimním stadionem vypukla těsně před
začátkem prudká bouřka)
8. 6. Gottwaldov
9. 6. Kyjov
10. 6. Karviná
11. 6. Ostrava
č. 2/XVI 30. října 2006
Důvěrnou cestou k jistému Pavlu
Vošickému externímu zpěváku divadla APOLLO bylo zjištěno, že jmenovaný se v letních měsících 1967 zúčastnil zájezdu divadla na Moravě
a Slovensku. Po skončení představení v Kyjově a Hodoníně byli zpěváci
pozváni do vinných sklepů, kde byli
přítomni místní funkcionáři. Při besedě ve vinných sklepích pronášel
Vošický veřejně různé protistátní řeči, jako zesměšňování projevů presidenta s. Novotného, proti KSČ,
ČSM, schvalování kultůrní revoluce
v Číně a agrese Izraele. Npř. v Ostravě v hotelu Ostrava žádal Vošický
číšníka, aby mu přinesl na stůl vlajku
Izraele a USA (bylo to v době agrese
Izraele proti SAR). Obdobné protistátní řeči měl i na Slovensku v Žilině neb v Martině.
V současné době má být Vošický
zaměstnán jako výtvarník a pomlouvačné řeči proti našemu zřízení vede
i nadále. V častých případech navštěvuje bar v divadle Semafor, který zřídil ve své réžii jistý Lorenc, zaměstnanec divadla Semafor. Do baru kromě herců divadla, dochází i mnoho
cizinců, před kterými Vošický vede
různé pomlouvačné řeči. Lorenc dojíždí často do zahraničí a v baru prodává potraviny, lihoviny a cigarety
jen z Tuzexu. Do baru jsou zvány
i různá děvčata.
Poznatek zasílám po dohodě se s.
Maxou k dalšímu využití.
Náčelník 1. odboru HSVB: pplk. Pathy
Rudolf
Krajská správa SNB Praha
Dne 7. prosince 1967
Apollo, 1967: Pavel Vošičký a Karel Gott
pronášet projev. Já jsem dobře neslyšela jeho obsah, ale zahájení bylo :
Soudruzi a soudružky a pokračoval
urážkami komunistů, dále hovořil
o chlapci z Prahy, který se nechtěl
podřídit a od komunistů dostal dárek
15 let vězení. Projev trval poměrně
dlouho a zpěvák Karel Hála mě říká,
to bude zase průval. Já ho musím zatknout a šel a uvedeného muže vyvedl ze sklepa a jak prohlásil tak mu
domlouval. Muž se vrátil a zase začal
K tomuto byl vyslechnut řidič autobusu Navrátil, který uvádí, že
všem výkřikům nerozuměl, ale dobře
si pamatuje na výrok jednoho
z osádky: „Co se řadíte, kam jdete,
stejně Vás pobijou, židy můžete zabít jen kdybyste tam nahnali tisíc
prasat a oni by neměli co jíst“. Nemůže přesně označit osobu, která
tento výrok pronesla.
Dne 9. 6. 1967 vystupoval uvedený
soubor v Kyjově, kam odejel rovněž
Zájezdu se zúčastnili:
Členové divadla Apollo:
K. Gott
K. Hála
Y. Přenosilová
P. Filipovská
M. Procházková
S. Sellingová
L. Štaidl
J. Klempíř
A. Gondolán
Apollo a hosté, zleva: Sedláček, Kahovcová, Bobek, Vlachová, Vošický, Přenosilová a Gott
pronášet projev, Karel Hála znovu
projevoval nespokojenost a znovu šel
uvedeného muže zatknout. Byli spolu venku a rozhodně mu Hála znovu
domlouval. Zajímavé bylo, že se
všichni smáli a mimo Karla Hály se
nenašel člověk, který by udělal pořádek. Já jsem si chtěla zapamatovat
z projevu jeho obsah, ale Hála stále
něco mluvil a proto jsem tomu nemohla věnovat větší pozornost. Připadala jsem si velmi špatně, jelikož jsem
takový projev neslyšela a byla jsem
překvapena, že se někdo najde a propujčí k takovému projevu.
V průběhu rozhovoru jsem se od
Hály dověděla, že celý soubor divadla APOLO má jet do Montreálu.
Jesti jezdí i takový umělec ven jako je
muž z bradkou pak je to hrozné.
Zpráva o podezření ze spáchání
trestného činu Pavla Vošického, 26.
6. 1967
KS SNB S Stb Brno
Dne 8. 6. 1967 při přepravě divadelního souboru APOLO ze Štemberka do Gottwadova autobusem
ČSAD Gottwaldov došlo v Holešově
k následujícímu jednání:
autobusem z Gottwaldova a do
Gottwaldova se znovu vrátil. Z Gottwaldova soubor doprovázela 4 děvčata a jedna z nich Tichá (připravována na verbovku) zdělila, že byla
překvapena jednáním muže s vousy
(Vošický) který přednášel ve sklepě
po představení projev, plný urážek
zřízení a různé závadné výroky. Při
tomto uvedla, že jediný přítomný,
který měl obavy, byl zpěvák Karel
Hála. Hála v průběhu projevu vyvedl Vošického ze sklepa a venku mu
domlouval. Vošický se vždy vrátil
a pokračoval v projevu dále. Aktiv
Tichá uvádí, že si přesně některé výroky nepamatuje, že seděla poměrně
daleko od přednášejícího a stále jí
Hála něco vyprávěl. Proto nemohla
plně věnovat pozornost projevu.
O této situaci bylo vyrozuměno
O Stb Hodonín s tím, aby provedlo
zjištění přítomných občanů z Kyjova
(12 osob) a provedlo dokladaci k posouzení zda se jedná o trestný čin.
Operativní pracovník: npor Šimeček Josef
Věc: zájezd APOLLA na Moravu,
30. 10. 1967
Státní divadelní studio, s. Pavlištová
H. Berka
J. Kysilka
V. Mikšovský
M. Procházka
V. Šarochová
J. Širc
Externisté: *
P. Vošický
H. Bunzel
Přeprava souboru se uskutečnila
letecky Praha - Brno a po skončení
zájezdu dne 12. 6. t.r. rovněž letecky
Ostrava - Praha. Přejezdy z místa na
místo zajišťovali pořadatelé místní
dopravou.
S pozdravem Josef Širc
* Vedení Státního divadelního studia se evidentně chtělo od Pavla Vošického distancovat a zařadilo ho
mezi externisty, ačkoli byl řádný
člen souboru.
Vošický Pavel - sdělení poznatků,
6. 11. 1967
Krajská správa SNB
II/M, 6.odd.
Praha
Dne 7. 12. 1967 v 14.00 hod. dostavil se na předvolání a učinil podle §
158 odst. 3 tr. ř. výpověď Hála Karel.
Otázka: Co víte o chování Vošického během spolupráce se souborem
Apolo?
Odpověď: Vošický byl přizván ke
spolupráci se souborem Apolo jako
externista vzhledem k jeho sociálním
podmínkám. V současné době s ním
byla přerušena spolupráce vzhledem
k jeho chování, které vrhalo celkově
špatné světlo na soubor. V měsíci
červnu t.r. při zájezdu souboru na
Moravu a Slovensko došlo k několika kolisím mezi Vošickým a pořadateli. Konkretně se jedná o jeho nevhodné vystoupení po představení
divadla Apolo, kdy jsme byli pozváni
pořadateli do vinného sklepa v Kyjově. Ačkoliv byl před tím mnohokrát
mnou upozorňován a žádán, aby se
podobných projevů zdržoval, nebral
toto na vědomí. I tam jsem ho upozorňoval že jeho nevhodné politické
komentáře nezajímají ani nás, ani
pořadatele, že jsme se tam přišli pobavit. Situace se vyhrotila natolik, že
jsem jej pozval ven, kde jsem chtěl
mu dát pár facek. Nestalo se tak díky
přítomným, kteří mi v tomto zabránili.
Cesto do Ružomberoku v Holešově opět nemístným způsobem komentoval demonstraci černošských
studentů proti válce ve Vietnamu.
Znovu jsem jej upozornil, že v případě, že jeho jednání není vhodné
a bude-li se takto chovat, dám mu
peníze, aby odjel do Prahy a že s jeho spoluprací nebude dále počítáno.
Na toto mi bylo odpovězeno, že
jsem zrovna takový vlez... - komunista jako ostatní. Přesto přese všechno
s námi zájezd dokončil a ve Smokovci se dopustil další nehoráznosti vůči
zaměstnanci slovenských novin Smer
který nás doprovázel, kde ho nařknul z toho, že Slovenské národní
povstání stejně nebylo otázkou Slováků, že jsou to Hlinkovci a že stejně
proti nám bojovali za války a že nebýt Čechů a rozkazu z Moskvy, že
by to nikdy neudělali. Na základě
těchto věcí a na základě přání souboru jsme požádali vedení divadla, aby
s námi nadále Vošický přastal spolupracovat.
Otázka: Jaký projev měl Vošický
v Kyjově?
Odpověď: Vím že tam parodoval
bývalého předsedu vlády Širokého,
při čemž komentoval současnou světovou situaci. V tomto projevu projevil své názory vůči politice socialistického bloku dost hanlivým způsobem, včetně komentáře o stávající situaci v Israeli.
Při komentování k demonstraci
černošských studentů k tomuto měl
výroky, aby šli tam, odkud přišli, že
má 300,-- stipendium a oni nás zde
„vyžírají“, že je zde živíme.
Asistence, o.s. již desátým rokem pomáhá studentům a absolventům
Jedličkova ústavu a škol při přechodu z ústavu do samostatného života.
Lidé s tělesným nebo kombinovaným postižením spolupracují podle individuálních
potřeb se svými konzultanty v Asistenci, o.s. zejména v oblastech
dalšího studia na běžných středních či vysokých školách,
při hledání zaměstnání a získávání dovedností potřebných pro jeho udržení,
při orientaci v otázce bydlení.
Nabízíme možnost spolupráce pro dobrovolníky.
Jde o pomoc při realizaci volného času klientů Asistence, o.s. jako je:
doprovod na pravidelné Kluby absolventů JÚŠ — nacvičování divadelní hry
doučování práce na počítači v různých úrovních — společná příprava do školy
návštěva divadla, kina, čajovny, kavárny nebo sportovních akcí — výlety
Máte-li zájem pomoci prostřednictvím Asistence, o.s.
kontaktujte koordinátora dobrovolníků.
[email protected]
mobilní telefon: 739 006 382
www.asistence.org
Knihy nakladatelství ARGO
Milíčova 13, 130 00 Praha 3, tel.: 222 781 601, fax: 222 780 184, [email protected], www.argo.cz
distribuce KOSMAS, Lublaňská 34, 120 00 Praha 2, tel./fax: 222 510 749, e-mail: [email protected]
Novinky
Antikvariát Galerie Ztichlá klika
Betlémská 10-14, Praha1 - Staré Město
Nákup měsíce
BASILIUS Z DEUTSCHENBERKA, Daniel.
Astronomisch gut düncken. Von dem schrecklichen Cometen /
welcher nach der Opposition der Sonnen vnd Saturni, den 28.
Novembris in der Wag / dieses vnruhigen 1618. Jahrs
erschinen ist: ... Praha, Jan Stříbrský [1618]. 8°, A4 – B4 (=16
str.).
Velmi vzácné německé vydání. Jsou známé pouze dva
exempláře, v Polsku v knihovnách ve Vroclavi a v Poznani.
Téhož roku vyšlo vydání české.
Na rubu titulního listu latinské verše mistra pražské university
Jana Kampana (27.12.1572-13.12.1622), za textem na
posledním listu latinské verše mistra pražské university Petra
Fradelia (zemřel 1621 ve Vratislavi). Spisek pojednává o dvojici
komet pozorovaných v roce 1618, z nichž druhá vzbudila svou
velikostí a jasností pozornost celé Evropy. Bylo ji možno
pozorovat od konce listopadu 1618 do 21. ledna 1619 a podle
zápisků Jana Keplera ji jako první uviděl v Českých Budějovicích
24. listopadu 1618 jesuita Marsilius. U příležitosti objevení této
komety, která dnes nese Keplerovo jméno, byla v Praze ražena i
pamětní medaile.
Daniel Basilius se narodil roku 1583 v Německé Lupči na
Slovensku, zemřel 25.6.1628 v Praze. Od roku 1615
universitním mistrem, přednášel matematiku, fysiku, astronomii, od roku 1618 též hebrejštinu. Třikrát se stal
děkanem filosofické fakulty. V roce 1622 přestoupil ke katolické víře, získal značné výhody, od roku 1623 měl
monopol na vydávání kalendářů, roku 1624 mu byla potvrzena nobilita (titul užíval již od roku 1612).
Literatura: Zíbrt I, 1245. Knihopis 998 (pouze české vydání). Truhlář 105, 39.
tel. +420 / 222 222 079, fax: +420 / 222 220 560
[email protected], www.ztichlaklika.cz, Otevřeno: pondělí - pátek
10:00 - 18:00 hodin
LA CASA BLŮ
...tvá španělská vesnice
www.lacasablu.cz
Wi-Fi
gratis a neomezeně
3. listopadu
10. výročí
od 18 hodin Fiesta
Happy Hour do 18. hodin
Pivo Starouš 0,5 l 19 Kč
Café 19 Kč Víno 26 Kč
do 18 hodin
Studentské menu včetně pití
do 14. hodin 69 Kč
Křest knihy La Casa Blu,
historie z jihoamerické ho podsvětí
od Jorge Zuniga
2. 11 19. hodin
čte Petr Fejk
Galerie Julio Cortázar
Výstava fotografií Zuzana Zbořilová
MÓDNÍ FOTKA MÓDY
Kozí 15 Praha 1 224 818 270
Reservé sms servis 723 446 002
www.lacasablu.cz [email protected]
J.R.R. Tolkien
Netvoři a kritici
Přeložil Jan Čermák, 349 Kč
Těchto sedm esejů představuje
Tolkiena jako literárního vědce,
překladatele i romanopisce,
a přestože vyvěrají z Tolkienova
zájmu o středověkou literaturu,
jsou přístupné všem čtenářům. Dva
z nich pojednávají o Béowulfovi,
jeden o Siru Gawainovi a Zeleném
rytíři, najdeme zde přednášku
o angličtině a velštině, projev, jímž
se Tolkien roku 1953 loučil
s Oxfordskou univerzitou, i pojednání o vymyšlených jazycích s příklady básní v elfských jazycích.
EMILY DICKINSONOVÁ
Básníkem být nechci
Přeložil Jiří Šlédr, 249 Kč
Nový výbor 135 básní geniální
americké básnířky 19. století
(1830–1886), opět v překladu Jiřího
Šlédra, navazuje na rozsáhlý výbor
373 básní ve sbírce Neumím tančit po
špičkách, publikovaný v r. 1999. Díky
mnohaleté vytrvalosti a nadšení jejího věrného překladatele se českému
čtenáři naskýtá možnost seznámit
se s „nepřeložitelnou“ poezií této
autorky ve skutečně velkém záběru.
Důraz tohoto nového svazku je
položen na básnířčino nejproduktivnější období, zejména na rok
1862, kdy vytvořila neuvěřitelných
366 básní, o jednu více, než je dnů
v roce..
LOUISE WELSHOVÁ
Řezárna
Přeložila Petra Kůsová, 198 Kč
Ústřední postavou knihy je Rilke,
nevázaný homosexuál, odborník
na starožitnosti zaměstnaný
v aukční agentuře. Při likvidaci
jedné pozůstalosti narazí na soubor snímků, jejichž obsahem je
tzv. snuff pornografie (vyobrazené
sexuální násilí končící skutečnou
smrtí). Rilke začne pátrat, zda
jsou fotografie reálné, či jen aranžované. Při pátrání ho zvědavost
a promiskuita zavádějí do všemožných bizarních míst zaplněných
neméně bizarními figurkami.
Román tvoří sled barvitých výjevů
z glasgowského podsvětí a zřetězených setkání s jeho obyvateli –
transvestity, prostituty, obchodníky s drogami a pornografií i dalšími okrajovými existencemi.
CHARLES BUKOWSKI
Příběhy obyčejného šílenství
Přeložili Bob Hýsek, Michala Marková
a Martin Svoboda, 259 Kč
Čtyřiatřicet povídek z neobyčejně
plodného období v životě Charlese
Bukowského, konce šedesátých
a začátku sedmdesátých let. Tehdy
svými provokativními texty pravidelně zásoboval undergroundové
časopisy, aby nonkonformním, drsně originálním stylem reflektoval
své existenciální zoufalství, pijáckou samotu, smysl pro laškovnou
perverzi a morbidní humor, ale
i silnou potřebu lásky a upřímnosti. Samozvaný „starý prasák“ americké literatury ve svých povídkách
brázdí bary, kriminály, milostná
lože i psychiatrické léčebny,
přežívá v drsných ulicích velkoměst, upíjí se k smrti, ubíjí prací,
užírá láskou…

2/XVI Ţ™jen 2006 - Art for Good nový život výstav

Transkript

Podobné dokumenty

Rýžová miska

ffiffi ffi__ffiw ffiffi h-ffitr