docčtení o jaroslavu haškovi - Vyšší odborná škola grafická a Střední
download 
Stížnost Transkript
čtení o jaroslavu haškovi - Vyšší odborná škola grafická a Střední
lUboš merhaUT ed. čtení o jaroslavu haškovi antologie* Ohledávání 1919—1948 luboš merhaut ed. čtení o jaroslavu haškovi Ohledávání 1919—1948 Jaroslav Hašek (1917) antologie* Kniha vychází s podporou Ministerstva kultury ČR a Nadace Český literární fond Na grafické úpravě a předtiskovém zpracování antologie se podíleli studenti Střední průmyslové školy grafické v Praze v rámci projektu CZ.2.17/3.1.00/34166 (OPPA) Evropský sociální fond Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti Děkujeme Tomáši Brousilovi ze Suitcase Type Foundry za poskytnutí písma Republic Recenzovala Prof. Annalisa Cosentino, Ph. D. © Institut pro studium literatury, 2014 Texty a ilustrace © autoři / dědicové, 2014 ISBN 978-80-87899-11-3 Úvod luboš merhaut Antologie přibližující autorovu osobnost a jeho prózy — přede vším Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války — je výběrem z textů publikovaných v rozmezí let 1919—1948. Soustředí se tedy na období, kdy se ve výkyvech a v sepětí s různorodými politic kými a uměleckými směry a postoji utvářel kritický a literárněhis torický obraz Haškova díla. Již vzhledem ke kapacitě této čítanky jsou upřednostněny zejména kratší kritické, polemické či bilanční články, které bezprostředně reagovaly na události posledních let autorova života, na jeho úmrtí, vydávání, zpracovávání a recepci jeho děl a na pojetí postavy Švejka, na rodící se fenomén tzv. švej kovství — to vše mnohdy v zásadní závislosti na proměnách do bové společenské a literární situace. Bohémský život Jaroslava Haška (30. 4. 1883 — 3. 1. 1923), autora zhruba půl druhého tisíce povídek, črt a fejetonů, kabaretních her a světoznámého románu, se stal předmětem mnoha historek a le gend, které zároveň Hašek sám spoluvytvářel. Tento motiv v ně kterých příspěvcích antologie zaznívá, nicméně stranou zůstaly četné biografické a vzpomínkové texty, převážně z pera Haškových kumpánů, které v podstatě představují první vlnu ohlasů po auto rově smrti a zároveň reprezentují setrvale populární typ haškov ského psaní a převypravování. Připomínají mimo jiné, že Hašek psal velmi lehce, až „nezávazně“, zpravidla po kavárnách a hospo dách, z nichž své rukopisy odnášel rovnou do redakce či tiskárny, často aniž je po sobě četl. V humoristických prózách, které se brzy staly velmi oblíbenými, se věnoval takřka všem oblastem společen ského, hlavně městského života, oblibu nacházel zvláště v před městských typech, ve výjimečných a bizarních detailech, posta vách a situacích. Své miniatury často sarkasticky vyhrocoval proti politikaření, klerikalismu, militarismu, vysmíval se byrokratickým mechanismům, odhaloval fráze jejich rozvíjením ad absurdum, provokativní a nesmyslnou zkratkou. V desítkách svých nejlepších — stavebně sevřených — povídkových prací projevil neobyčejný cit 5 pro nalézání, hyperbolizaci i vtipné pointování (tragi)komických životních kontrastů a disharmonických momentů, pro napětí mezi slovy a činy, mezi ideály a vírou na jedné straně a drsnou realitou na straně druhé. S těmito neobvyklými, v mnohém „neliterárními“ i přitažli vými rysy Haškova psaní se postupně a obtížně vyrovnávala do bová kritika i literární historie. Autorova vypravěčská živelnost a schopnost ironického až pohrdavého nadhledu navíc úzce sou visela s jeho vztahem ke skutečnosti a k životu, který se v jeho provedení stal stejnomocným materiálem a prostředkem sebevy jádření a hry jako literatura. Tato paralelnost, groteskní a mys tifikační charakter Haškovy tvorby (projevující se nejvýrazněji v jeho „politickém“ působení ve „straně mírného pokroku v me zích zákona“ a při jeho redakční činnosti ve Světě zvířat) předsta vovaly od počátků podstatný problém pro recenzenty. Někteří po stupně objevovali významové možnosti autorových textů, mnozí však často podléhali sklonu vyložit Haškovy prózy, zvláště Osudy dobrého vojáka Švejka, jako „reálné“ zachycení válečných událostí, resp. tendenčně, podle vlastní válečné zkušenosti a hlavně politic kého přesvědčení. Právě pestré, postupně zaznívající hlasy, argumenty a protiar gumenty ve vymezeném období chce reprezentativně představit náš výběr. Ukazuje, že většina témat a motivů, ale i slepých uli ček či dezinterpretací, jež rozvinulo haškovské bádání v pozděj ších desetiletích, už byla zmíněna nebo načrtnuta v textech, které bezprostředně hodnotily Haškovo dílo jako celek po jeho smrti a především reagovaly na jeho Osudy dobrého vojáka Švejka. Mys tifikační pojetí života a mimoliterární skutečnosti je v tomto pří padě už takříkajíc autorské, spjaté s Haškovou osobností a tvůrčí metodou, jíž lze snadno podlehnout. Vedle této linie zaznamená váme v několika vlnách vyostření rozporuplného pohledu na Jaro slava Haška a v této souvislosti na jeho Švejka. Vidíme počátek té matu „švejkovství“ a „švejkování“ (jež v podstatě už nesouvisí se samotným románem jako literárním světem), které se opakovaně stávalo impulsem diskusí a polemik a otevíralo další otázky: ná rodního a nadnárodního rázu umění, ideového či ideologického odmítání, nebo naopak přisvojování uměleckého díla, optimismu či negativismu. Kniha s ústřední postavou dobrého vojáka Švejka 6 byla v daném období střídavě vyřazována z vojenských knihoven a zas do nich byla s protichůdnou argumentací, leč ze stejných důvodů (posílení morálky mužstva) zařazována, podle proměn dobové společenské situace a preferencí politické reprezentace. Z hlediska literárněhistorického ukazují vybrané hlasy a ohlasy, jak často dochází k ztotožňování obrazu a tzv. reality, literární po stavy a skutečných osob, typu a celku, vypravěče a autora atp., tedy problémy, s nimiž se (nejen) haškovské bádání potýkalo i v dalších obdobích a jež do jisté míry řeší dodnes. Antologii uvádí glosa Eduarda Basse, jenž s nadhledem pouká zal na opakované zvěsti o Haškově smrti v Rusku, které příznačně předznamenaly jeho skutečný návrat do Československa v pro sinci 1920. Jejich „obětí“ se v roce 1919 stal mimo jiné Jaroslav Kolman Cassius, autor nekrologu s názvem Zrádce (Haškem po sléze s ironií i hořkostí tematizovaný v povídce Jak jsem se setkal s autorem svého nekrologu), který se stal základem jeho pozděj šího skutečného nekrologu v roce 1923. Jiné pojetí tohoto bilancu jícího žánru i jiný, širším rozhledem a pohledem na humor vyzna čený přístup představuje text zkušeného Jindřicha Vodáka. Proti zprvu převažujícímu pohledu na Osudy dobrého vojáka Švejka jako na spíše laciné a okrajové dílko (vycházející koneckonců původně sešitově) se jako jeden z prvních v roce 1921 vyslovil Ivan Olbracht; jeho známá charakteristika románu v mnohém předzna menala pozdější linii kladných ohlasů, většinou podložených le vicovou politickou orientací. Širší interpretaci a význam románu i jeho průnik do německého kontextu (a jeho prostřednictvím do světové literatury) připomněl Max Brod, jenž se o slávu tohoto díla zasloužil rovněž jako jeho dramatizátor. Paralelu Švejka a San cho Panzy rozvinul v roce 1924 Karel Teige v souvislosti s novými formami humoru, ironie a lidovosti, s poetismem a hnutím dada. K působení a proměnám Jaroslava Haška v Rusku se při příleži tosti vydání jeho textů z tohoto období vrátil Josef Kopta. Ohlas německého překladu jako možnost rehabilitace Švejka v domá cím kontextu popsal J. O. Novotný, citoval přitom z německých kritik a výkladů, osvědčil i svou národně tradicionalistickou pub licistickou orientaci. Ještě v roce 1927 absentující seriózní analýzu románu glosoval jako deficit české literární historie Bohumil 7 Mathesius. Zahraniční ohlas Osudů motivoval Jaroslava Durycha k známé úvaze nad Švejkem jako výrazem českého národ ního charakteru; jeho text inicioval rozsáhlou diskusi o neblahém „švejkovství“. O Švejkovi jako typu literárním a ironickém, jako o nadčasovém typu v širším evropském kontextu naproti tomu psali Stanislav Lom a Josef Kodíček. Na Durychův soud a další dobová protichůdná stanoviska reagoval Bohuslav Koutník, při čemž se opřel o aktuálně moderní psychologická hlediska zkou mající především průběh a možnosti recepce knih, literárních děl, a interpretoval neotřele smysl románu. Obdobně se Koutník — druhým, doplňujícím textem zahrnutým do antologie — zapojil do nové vlny polemik, vyvolané článkem Viktora Dyka v dubnu 1928 o nebezpečí „vzoru“ Švejka-ulejváka pro společnost a fungo vání československé branné moci. Tento pohled a „černobílý“ na cionalismus odmítl mj. Josef Hora. K Durychovu pojetí postavy dobrého vojáka Švejka se kriticky vrátil F. X. Šalda, odmítající též jeho výklad jako pragmatika a zdůrazňující napětí mezi humorem a tragikou; kladně Šalda naopak přijal Longenovu vzpomínkovou knihu o Haškovi, neboť zřejmě konvenovala jeho (obecněji ovšem sdílenému) názoru na autora jako na osobnost v běžném životě krajně pochybnou. František Kovárna se pokusil pozoruhodně a v mnohém inovativně pojmenovat kontinuitu Haškova díla, na lézt kořeny již slavného nedokončeného románu v jeho předcho zích textech a názorech. Jednu z nejvýraznějších a nejvlivnějších inscenací dramatizace Osudů dobrého vojáka Švejka připomínají ukázky z úvah a zápisků Erwina Piscatora ze sklonku dvacátých let. Místo humoru v českém písemnictví a v pojetí kritiky na pří kladu Švejka s nadhledem pojednal Karel Poláček. Ohlas románu ve Francii a nové možnosti výkladu jeho ústřední postavy ukázal ve své přednášce v roce 1932 Václav Černý. Deset let od Haškovy smrti připomněl mezi jinými opět Ivan Olbracht, k již frekven tovaným srovnáním Švejka s postavami světové literatury přitom přidal paralelu s osudem díla Karla Havlíčka Borovského (která však vzápětí vzbudila odpor v národně konzervativním tisku). Proti zjednodušování, na podporu hodnot obecně ve své době ne zpochybnitelných, ale i s pochopením pro třídní hledisko, se vyslo vil A. M. Píša v nové vlně polemik (hlavně v rámci marxistické le vice) o etický rozměr, resp. o aktivizující výklad Švejka, vyvolané 8 tentokrát vyjádřením sovětské stalinské delegace, která navští vila dramatizaci E. F. Buriana v D 35. Z programu tohoto diva dla k dalšímu představení uvádějícímu Haškovy texty pocházejí i ukázky odpovědí na anketní otázku Co je pro Vás Jar. Hašek?, au tory různorodých vyjádření jsou mj. Jindřich Honzl, Vítězslav Nezval, Vladislav Vančura a Karel Teige. V třicátých letech bylo Haškovo dílo aktualizováno zvláště v souvislosti s nastupu jícím fašismem, eticky polarizující čtení Švejka se přirozeně vý razně projevilo v době druhé světové války. Z časopisu Čechoslo vák, který vycházel za války v Londýně, zahrnuje antologie texty Josefa Kodíčka a Jana Löwenbacha, prokazující kontinuitu haškovského rozvažování v tradici meziválečné demokracie i no vou aktualizaci jeho typu humoru v širších světových souvislos tech. Často (nezřídka ovšem mechanicky) opakovanou paralelu Švejk — Sancho Panza, resp. Hašek — Cervantes podrobil v roce 1947 potřebné kritické analýze Jindřich Pinkava. Antologie je symbolicky završena článkem Jana Grossmana, který jakoby re sumuje mnohé důsažné motivy dřívější, především však otevírá nové, moderní možnosti porozumění Haškovu dílu (i když je doba bezprostředně následující příliš nevyužila). Jak je z předchozího výčtu patrné, tématem textů naší čítanky není jen autor Osudů dobrého vojáka Švejka. Čtení o Haškovi postupuje chronologicky — i proto, že chce naznačit rovněž povahu, dyna miku a některé charakteristické rysy umělecké a intelektuální diskuse v závislosti na proměnách situace české společnosti v prů běhu tří desetiletí její svobodné, válkou ohrožené a znovuobno vené existence. Vybrané texty proto provázejí stručné medailony jejich autorů, poukazující rovněž na další haškovské souvislosti. Celek antologie doplňuje oddíl Bibliografie, který poskytuje zá kladní přehled o vydaných knihách Jaroslava Haška a především o literatuře o Haškovi: připomíná existující rozsáhlé haškovské bi bliografie, které má čtenář k dispozici, a představuje nejpodstat nější knižní i článkové položky literatury předmětu i v pozdějších desetiletích, včetně nejnovějších textů. V literatuře o Haškovi po druhé světové válce registrujeme znovu téma švejkování a především schizofrenickou situaci, dvojí kontext a imperativ haškovského zkoumání a psaní — „východní“ 9 a „západní“ —, rozdělený tzv. železnou oponou. V poúnorovém Čes koslovensku vycházelo oficiální haškovské bádání z tradice mezi válečných marxistických výkladů (vedle textů Ivana Olbrachta to byly především články Julia Fučíka nebo Kurta Konrada) a posilo valo souvislosti se sovětskými ohlasy a reáliemi, zvláště v padesá tých letech a v období tzv. normalizace přitom akcentovalo poža dovaný ideologizující přístup k autorově osobnosti a jeho literární (a politické) práci. Zásadní přínos naopak znamenalo heuristické shrnutí, utřídění a vydání haškovského materiálu, na němž se po díleli zejména Zdena Ančík, Milan Jankovič a dodnes nejpilnější haškolog Radko Pytlík; výsledkem byly vedle Bibliografie Jaroslava Haška (1960) hlavně Spisy (1955—1973), přinášející množství auto rových textů dosud knižně nedostupných. Zvláště sté výročí Haš kova narození v roce 1983 přineslo pak záplavu textů a připomí nek, mj. pokus představit dosavadní ohlasy v komentované koláži stručných citací v knize Švejk dobývá svět (1983). V této době také vrcholilo marxistické zapojení Haškova díla do boje za „mír a po krok“. Příznačné je, že rovněž Bibliografie Jaroslava Haška, která vyšla v tomto roce, zamlčela jména některých politicky „nevhod ných“ autorů (z naší antologie Václava Černého, Františka Ko várny a Jana Löwenbacha) a jejich texty registrovala jako ano nymní. Vedle rozvíjení již dříve vyznačených interpretačních možností v různých rovinách a mezioborových souvislostech — Haškovo dílo jako problém nejen estetický, ale též morální, sociologický, historický, kulturněpolitický, Osudy jako populární (lidové) hu moristické čtení, jako (proti)válečný román, jako dílo ideové, ale gorické, tragikomické, a Švejk jako postava přízemní i záhadná, znovu objevovaná, jako jedinečný literární typ světového dosahu atd. — se především v šedesátých letech a konečně v otevřené si tuaci po roce 1989 objevily nové akcenty, motivy a podněty, např. a především v textech Milana Jankoviče, Emanuela Frynty, Karla Kosíka, Růženy Grebeníčkové, Jindřicha Chalupeckého, Sylvie Richterové, Přemysla Blažíčka. Zásadní a hlubší interpretace zdů raznily mj., že v Haškových vrcholných dílech směřovalo spon tánní vypravěčství s ironickým nadhledem k obhajobě přiroze ných životních hodnot a tolerance, originální mystifikační hry se 10 staly nadčasovou metaforou absurditami rozvraceného a nedoro zuměními zaplněného světa, resp. jedinečným zachycením bez prostředního prožívání každodenní skutečnosti. Podobně jako se zjevuje a mizí osobnost Jaroslava Haška v mno žině protikladných ohlasů a ohledání, „poznává“ čtenář ústřední a (v románu i v ohlasech) syntetizující postavu Švejka takřka jen ve světle jejích paradoxních promluv a nadsázek, její další cha rakteristiky zůstávají nejasné a stěží uchopitelné. Švejkova ak tivita se projevuje převážně řečněním, svérázným způsobem ko munikace, který se podle okolností proměňuje, může se jevit jako realistický popis zkušenosti, ale i bagatelizující či matoucí únik, obrana před agresivitou vnějšího světa, nebo ironický či sarkas tický útok. Stěží proniknutelná groteskní maska, vnitřní členitost a nejednoznačnost jeho řeči a otevřená struktura díla umožnily různé a mnohdy protikladné i zcestné výklady. Postava Švejka na příklad bývá, s důrazem na rysy chytráckého pragmatismu, vy dávána za ztělesnění středoevropské mentality a zvláště české národní povahy (k nedorozuměním mohou svádět i idylizující ilus trace Haškova přítele Josefa Lady, které se staly tradiční součástí knihy). Švejka však nelze vidět jednostranně: jen jako prostodu chého zbabělce, ulejváka a sabotéra, či jako flegmatika a egoistu, nebo jako dobráckého, či vychytralého mudrlanta, nebo jako li dového, či dokonce proletářského hrdinu. Obdobně bývá přijí máno celé Haškovo dílo — v širokém rozpětí od nadšeného při jetí k výraznému odmítnutí, jako negativistické či optimistické, mnohdy právě v těchto krajnostech. Zároveň se kritici a interpreti zmiňovali o návaznosti na cervantesovskou a rabelaisovskou tra dici, o typu pikareskního románu, později hledali paralely s dílem Franze Kafky atd. Román byl přeložen do desítek jazyků, stal se též předmětem mnoha divadelních a filmových adaptací. Je třeba připomenout, že Osudy dobrého vojáka Švejka za svě tové války psal Jaroslav Hašek především jako zábavnou litera turu. Proud řeči, živelná myšlenková a jazyková hra či komika zjevuje ovšem svébytné vidění a prožívání světa a zakládá hlubší smysl díla (přesahujícího žánr protiválečně vnímaného satiric kého románu). Zrcadlí situaci jedince v tlaku dějinných a spo lečenských sil, konflikt každodenní přirozenosti a základních 11 životních hodnot s frázemi, s morálními předsudky, iluzorními ideály a autoritářskými institucemi. Pragmatickou věcností, hu morným nadhledem a nespoutanou představivostí vyzývá zne jisťovaného čtenáře k destrukci nesmyslu — k významové hře se skutečností, ovládanou paradoxy a klamy, a tak i komickou. Vrchol mystifikace eduard bass Jaroslav Hašek založil valnou část své popularity na mystifikaci. Začalo to již před lety, kdy rozšířil zprávu, že padl v bitvě na hoře Garvan; poté rozhlásil, že byl pokousán pominutým mandrilem a odvezen do ústavu Pasteurova; třikráte dal do oběhu pověst, že se zasnoubil, a jednou dokonce rozšířil tvrzení, že byl prohlášen za duševně normálního, čemuž bohužel uvěřil pouze jeden soudní rada, s kterým měl nešťastnou náhodou Hašek právě co dělati. Ve válce neměl Hašek mnoho na výběr: jednou dal rozhlásit, že byl zastřelen u kádru, jednou, že padl na frontě, jednou, že byl popra ven v Sibiři. Nedalo se tu najíti mnoho vtipných variant, a proto si nakonec, jako na odškodněnou, vymyslil nejrafinovanější mys tifikaci, jaká kdy byla spáchána. V době, kdy již bylo všeobecně známo, že byl zastřelen opilými gardisty na březích Volhy, v té době pouští mrtvý Hašek do světa zprávu, že je živ a zdráv a že le gionáři ho přijali na milost. Jaká to originalita šálení, jaká to rafinovanost klamu a mamu! Nejslavnější mystifikátoři, Musson, Legras, Fitz-James, Thiémet i Taxil jsou bídnými žabaři proti genialitě, jakou prokázal Jaroslav Hašek. Jeho jméno koluje novinami, přátelé si radostně vykládají, že je přece živ, po hospodách se pořádají oslavy, redaktoři si mnou ruce v naději na příspěvky, celou Prahou a půlí Čech zaznívá veselý ref rén „Hašek žije!“ — a zatím Jaroslav Hašek pozoruje co chladná mrtvola všechen ten rozruch a řehtá se v hrobě, jakou komedii do vedl ještě po smrti vyvolat. Z vážného hlediska nutno však prohlásiti, že toto mísení se mrtvých do zájmové sféry živých jest nanejvýše nevhodno, ba přímo nepřípustno. Jakým právem máme býti deprimováni vě domím, že si kterýkoliv umrlec může z nás dělati legraci? Jakým právem má býti řádně žijící a své povinnosti vykonávající občan republiky předmětem pustých fraškovitostí několika přespříliš 12 13 dobře naladěných nebožtíků? Bylo by jen v zájmu vážnosti našeho života, kdyby Národní shromáždění věnovalo trochu pozornosti tomuto řádění úředně ověřených nebožtíků; stačí zajisté jedna vý zva tohoto areopagu, a zádušní úřady zakročí proti viníkům se vší přísností. Šibeničky 1, 1918/19, č. 26, 17. 4. 1919, s. 202, šifra eb. Eduard Bass (1888—1946), novinář, fejetonista, dramatik, básník a prozaik, ka baretiér, herec a autor kupletů; v letech 1918—20 byl ředitelem kabaretu Červená sedma (v roce 1921 zde Hašek několikrát vystoupil), od roku 1920 byl redaktorem (1933—41 šéfredaktorem) Lidových novin, kde v roce 1927 publikoval též vzpo mínku O Jaroslavu Haškovi. 14 Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války ivan olbracht Chcete-li se neslýchaně smát, čtěte Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války od Jaroslava Haška. Lessing řekl o Klopstockovi, že ho každý chválil, ale málokdo četl, a pan Viktor Dyk to kdysi parafrázoval na Otokara Březinu. U Jaroslava Haška je tomu právě naopak. Osudy dobrého vojáka Švejka čtou desetitisíce lidí (první vydání v počtu 10 000 výtisků jest již rozebráno), desetitisíce se nad jeho stránkami prohýbají smíchem, ale pochváliti ho si z literárních osobností netroufal ještě nikdo. Zeptejte se prostého čtenáře, co o té knize soudí, a on se již při jméně Švejk rozesměje, což je konečně nejlepší odpo věď, ale otažte se „literárně vzdělaného“ člověka, a ten se sho vívavě usměje a řekne obojatě rozpačité: „Nno!“ Neodvažuje se býti tak nevděčným, aby za všecky veselé chvíle, které mu kniha poskytla, řekl o ní něco nehezkého, ale vzpomene-li si na druhé straně na její naprosto „neliterární“ sloh, na bezděčné políčky, které kniha dává staré i nové literární estetice a hlavně starému i novému literárnímu estétství, vzpomene-li si na přesilná rčení je jího vojenského, pouličního a hospodského jazyka, která se oby čejně jen vytečkovávají, tu si přece jen uvědomí, že by si zadal, kdyby řekl: „Je to skvělá věc.“ Knihkupecký trh Osudy bojkotoval, knihkupci odpírali knihu, vyšlou soukromým nákladem, prodá vati. Pan E. Weinfurter například odpověděl tímto listem: „S ta kovou sprostou literaturou, jež má za účel místo inteligence vy chovati národ neomalenců a sprosťáků, nepracujeme a nechceme hanobiti jméno naší firmy. To je literatura jen pro komunisty, a ne pro českého člověka. S úctou E. Weinfurter.“ Je pravda, ta hojnost hoven a jiných podobných věcí by byla v každé jiné knize protivná, poněvadž by všude jinde působila dojmem schválnosti a bravury, u Dobrého vojáka Švejka se snese, patří k němu. Haškův román to 15 vyhrál. Knihkupci byli donuceni zabývati se jím a dnes jej prodává patrně i pan E. Weinfurter. Když jsem se ve voze elektrické dráhy k údivu a pohoršení spo lucestujících hlasitě chechtal nad prvním sešitem Švejka, měl jsem strach (zcela opravdový a nepříjemný), že z knihy nebude to, co slibuje, poněvadž jsem pokládal za nemožno, aby autor za choval tempo, jímž se rozběhl, aby udržel výši a svéráznost hu moru, který tu s lehkomyslností opilého marnotratníka rozhazuje do světa, aniž chápe, co rozdává. Příjemně jsem se zklamal. První díl jest ukončen, vyšly již dva sešity druhého a Švejk je stále tím starým, dobrým Švejkem, jak jsme ho poznali v jeho žižkovském podnájmu den po atentátu na Františka Ferdinanda. Hašek jest ohromně bohat na vzácný statek, který se jmenuje humor. Jeho Osudy dobrého vojáka Švejka jsou opravdu skvělá kniha. Vysoce si na ní cením dvou věcí. Považuji je přímo za geniální. Hašek nám osvětlil světovou válku ze zcela nového hlediska. Trošíčku světla na tuto její stranu vrhl již vídeňský Karel Kraus, ale právě jen trošíčku, poněvadž je to duch suše satirický a jeho válečný obzor nesahal přes vídeňskou ulici, kavárnu a minister skou kancelář, kdežto Hašek, přímý účastník války, obhlédl půl Evropy a Asie. Osudy dobrého vojáka Švejka jsou totiž válečným románem. Přečetl jsem několik válečných románů a sám jsem ko nečně i jeden napsal. Ale z žádného nevysvitá celá ta ničemnost, blbost a surovost světové války tak zřejmě jako z knihy Haškovy. Nás všechny bila válka kyji do hlavy, když jsme psali, seděla nám v týle a srážela nám čela až na papír, a dovedli-li jsme se vzpřímiti, dělo se to jen s napětím vší vůle i svalstva. Hašek neměl potřebí válku v sobě přemáhati a vítěziti nad ní. Stál nad ní již od samého počátku. On se jí smál. Dovede se jí smáti celé i v podrobnos tech, jako by to nebylo více než opilá tahanice v žižkovské krčmě. K schopnosti takto se dívati jest jistě potřebí notné dávky švej kovství a — řeknu hned slovo, jehož jsem chtěl užíti až později — jest k tomu jistě potřebí kusa geniálního idiotství, ale čest člověku, který to dokázal. Výsledky mluví. A výsledkem jsou Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, jedna z nejlepších knih, které kdy byly v Čechách napsány. To za prvé. 16 A za druhé: Švejk je ve světové literatuře zcela novým typem. Lidské flegma zachycené z nové stránky. Český Honza, poprvé ob jevený v umělé literatuře a postavený do rušného novodobého ži vota. Člověk až drasticky příjemně kontrastující s protivným ty pem „problematických povah“, „s žádnou situací nespokojených, ale také pro žádnou nestvořených“, neboť Švejk jest spo kojen s každou situací a je také v každé v převaze. Chytrý idiot, snad přímo geniální idiot, který to svým pitomým, ale přitom mazaným dobráctvím všude musí vyhrát, poněvadž není ani možno, aby to nevyhrál. To jest Švejk. Nebylo by možno, aby tento nový literární typ v nás budil tolik zájmu a tolik veselosti, kdyby byl vzat od někud zvenčí, odněkud mimo nás, kdyby švejkovina nebyla sou částkou — větší, menší, toť lhostejno — i nás všech, stejně jako donquijotština, hamletovština, faustovština, oblomovština, kara mazovština. Snad bylo potřebí opravdu světové války, abychom si ujasnili tuto převahu skutečného i předstíraného idiotství nad surovou autoritou lidí i poměrů, snad jí bylo opravdu potřebí, aby tato složka našich bytostí mohla býti vyloupnuta a zformována v celý a hotový lidský typ, a snad nemohl býti tento typ nikde jinde postřehnut dříve a v té jasnosti než právě v Čechách, s jejich div ným poměrem ke státní autoritě a válce. Ale jest jisto, že to mohl býti u nás jen Jaroslav Hašek, který jej objevil. Geniální idiot Jaro slav Hašek. V tom slově není zbla příhany. V každé genialitě je tro chu idiotismu. Jaroslav Hašek nebyl u nás neznám ani před válkou jako autor dobrých humoresek. Býval národním socialistou a tropil si v je jich listech smích z politiky. Pak se stal sociálním demokratem a vysmíval se politice a národním socialistům. Byl nějaký čas re daktorem Světa zvířat a chechtal se zvířátkům a jejich milovní kům. Smál se všemu a nikde nevydržel. Host žižkovských krčem, alkoholik, občasný návštěvník policejního ředitelství, předváděný pro drobné noční výtržnosti, dlužník předměstských hostinských, „pumpař“, zálohář, ale v první řadě milý a veselý kumpán. Ode šel na vojnu a léta o něm nebylo slechu. Padl; utopil se v Dněstru. Pak se objevila zpráva, že se v nějaké kavkazské krčmě vysmíval bolševikům a že byl od opilého námořníka utlučen lahví od rumu. 17 Tahle Haškova smrt byla tak stylová, že jí každý věřil. Ale nebylo to pravda. Jaroslav Hašek byl v Omsku vysokým sovětským úřed níkem, […] pracoval, pomáhal tvořiti nový svět. Byl tohle opravdu Jaroslav Hašek? Neuvěřitelno! Když jsem při jel do Ruska, ptal jsem se po něm. „Továryšč Gašek? Jaroslav Osi povič? (A v Rusku nepojmenují jen tak leckoho otcovským jmé nem!) Je to jeden z nejlepších lidí, které asijské Rusko má.“ Usmíval jsem se nedůvěřivě. Ale přicházeli jiní a jiní, jichž autoritě nebylo možno nevěřiti, a všichni pěli chválu na Haška a vypravovali o hr dinstvích, která dokázal v bojích, o jeho moudrosti a organizátor ských schopnostech, o jeho úžasné píli, o službách, které proká zal Rusku. Vojenská komisařka sibiřská, soudružka Gončarskaja, řekla mi: „Jaroslav Osipovič říká, ne jeden, ale deset životů kdyby měl, že by je s radostí obětoval pro dělnickou vládu. A já mu vě řím doslova. Poněvadž to již mnohokráte dokázal.“ Taková slova se v Rusku nepronášejí jen tak nazdařbůh. „Nepije?“ ptal jsem se. „Jaroslav Osipovič? Och, och! Co vy to, soudruhu, jen mluvíte?“ Omský dvojník pražského Jaroslava Haška nevzal po léta opravdu do úst kapky alkoholu, třebaže k němu měl přístup. V pozdním podzimu loňského roku se Jaroslav Hašek vrátil do Prahy. První jeho cesta byla do Unionky a prvním jeho činem, že se opil. V tom okamžiku se omský dvojník scvrkl někam do nej temnějšího koutku duše a objevil se ten druhý. A od té doby žije Jaroslav Hašek s námi jako kdysi: Host žižkovských krčem, alko holik, občasný návštěvník policejního ředitelství, dlužník před městských hostinských, pumpař, zálohář, milý a veselý kumpán. Mezi soudruhy nejde, prací ve straně se neúčastní. To vše je to tam. Směje se zase celému světu. Jen jednomu ne: komunismu a své omské minulosti. Byla to jeho lepší minulost? Umění je so becké. Jisto je tolik: v Omsku byl vynikajícím člověkem, ale ne napsal ani řádky. V Praze je hospodským tulákem a napsal jednu z nejlepších knih české literatury. Sibiř dobrého vojenského ko misaře ještě najde; Dobrého vojáka Švejka by nenapsal nikdo jiný. Čtěte tu knihu! Je to skvělá věc. 18 Rudé právo 2, 1921, č. 267, 15. 11., s. 1—2 → (upr.) in A. Bouček: Padesát historek ze života Jaroslava Haška (Praha: V. Boučková, 1923; 4. vyd. s tit. Kopa historek ze ži vota Jaroslava Haška, Praha: Zápotočný a spol., 1938; 5. vyd., Praha: Práce 1983, s. 12—19) → (mj.) Tvorba 8, 1933, č. 2, 12. 1., s. 26—27 → I. O., O jazyce a literatuře (ed. R. Havel, Praha: Československý spisovatel, 1953, s. 5—9) → I. O., O umění a společnosti (ed. M. Nosek, Praha: Československý spisovatel, 1958, s. 178—181) Ivan Olbracht (1882—1952), prozaik a publicista, překladatel; v letech 1916—20 redaktor Práva lidu, poté působil v redakci Rudého práva, v únoru 1929 byl hlav ním iniciátorem vystoupení části komunistických spisovatelů (J. Hora, M. Maje rová, H. Malířová, S. K. Neumann, J. Seifert, V. Vančura) proti gottwaldovskému vedení, v březnu byl proto z komunistické strany vyloučen a věnoval se poté pře devším literatuře; o Haškovi psal opakovaně, viz např. text Deset let od Haškovy smrti v této antologii; v roce 1935 odpověděl též v anketě D 36 (z níž ukázky při náší tato antologie rovněž), mj.: „Lidé s námi nevyrostlí nerozumějí, že jsme se do vedli smát a bláznivě smát ubohým koncům ubohé rakouské tyranie a že se dove deme smát ještě po sedmnácti letech. Mají asi o nás strach. Opravdu se domnívají, že neděláme nic jiného? Nebo že jsme primitivní pacifisté a že neumíme rozlišo vat? To by byl ovšem omyl“ (s. 12). 19 Spisovatel Jaroslav Hašek zemřel jaroslav kolman cassius […] Když v lednu r. 1919 přinesly pražské deníky zprávu o smrti Ja roslava Haška v Rusku a nedlouho potom se vrátil autor Dobrého vojáka Švejka do vlasti živ a zdráv, přišlo nazmar několik dobře míněných nekrologů, které domněle mrtvému humoristovi padly v zasloužený plen jako velmi vzácný a vítaný materiál pro humo resky. Je mnohem radostnějším, vděčnějším a konečně sympatič tějším psáti humoresky o nekrolozích než nekrology o humoris tech. […] Samo jméno Jaroslav Hašek provázel věčný úsměv, ať se vyslovilo kdekoli; osobnost spisovatele i jeho dílo tvořily po pulární celek, jakýsi svět pro sebe, plný neuvěřitelných možností, neohraničený a bujně útočný proti samozřejmostem tohoto světa. A tento humoristický spisovatel byl milován a obdivován právě pro tuto odvahu vykročiti z obvyklého, kterou provázela vzácně barvitá a krevnatá fantazie a drsný český vtip, jenž se nesmlou val ani s tzv. lidovostí, ani s literárností. Satirik v Haškovi bylo ro bustní individuum s jemným, statečným svědomím. […] Pokusil jsem se o stručnou charakteristiku tohoto umělce právě před čtyřmi lety a snad neublížím památce mrtvého, když oživím při této smutné příležitosti jeho obraz, jak jej znají mnozí přátelé i nahodilí diváci a ponechám jeho trochu tragické zabar vení, jež mu daly válečné doby. Zdá se mi v bezprostřední blízkosti smrti omluvitelným vyvolati živou a ostrou vzpomínku na živého, místo několika lichotivých všeobecností, které se pronášejí nad čerstvými hroby. Před lety zuřil na Král. Vinohradech prudký volební boj. Na teh dejší krotké, nekrvavé časy byla to událost neobyčejná a mladí i staří zmítáni byli volební horečkou, která tehdy mívala vleklý průběh a nepěkné příznaky. Vyhraje Dyk? socialista? mladočech? Na tyto otázky měl dáti odpověď večer. Ulice stávaly se čím dále hlučnější, kolem volebních kanceláří rostly černající se masy lidí; snesl se soumrak a zahořela první světla. V Korunní třídě osvětlila 20 se vitrína nárožní hospůdky U Zvěřinů a za ní objevil se plakát s bi zarním nápisem: Občané, odevzdejte svůj hlas Jaroslavu Haškovi, kandidátu strany mírného pokroku v mezích zákona. Do ulice roz bouřené volební agitací, stranickými vášněmi, hesly a volebními sliby — do celého toho navrch načechraného a uvnitř shnilého po litického života předválečné Prahy šklebil se tento sarkastický vtip na kompromisy bezmocného radikalismu. Lidé četli, smáli se, a když porozuměli, jejich volební pobouření se tišilo. Byl to tehdy celkem neveselý večer pro českého člověka, který porozu měl úplně. V lokále hospůdky sešlo se mnoho lidí, aby vyslechli šprýmov ného řečníka. Byl to mladý, bezvousý muž s tváří chlapce, šelmov skýma očima a s bílou astrou v knoflíkové dírce. Gestikuloval tlus tou, dětskou rukou, a jeho „volební řeč“ sršela ironickými výpady, narážkami, bláznivými vtipy na sebe sama a celý svět. […] Byly to doby, kdy těžko bylo psáti satiru. Nebylo opravdovosti v celém tom prostředí, aby mohlo cítit cenu humoru. Praha po třebovala něco silnějšího. A tu talentovaný beletrista počal vy rážeti mezi své „poučenímilovné obecenstvo“ i osobně a stal se „kandidátem strany mírného pokroku v mezích zákona“, divoce zábavným konferenciérem, improvizátorem atd. Byly to časy bez nadějně smutné a vychovaly skeptickou generaci, která se nespo kojila jen tak s ledačím. A vtipy, kterými Hašek kořenil svoje „ex tenze“ a „vědecké přednášky“ o ondatře a hraboši polním, měly smělé obraty, jež průměrnému posluchačstvu naháněly hrůzu. Nastávaly okamžiky, že bylo přece jen pochybno, povede-li se Haškovi z nejstrašnější velezrady, jaká kdy byla vyslovena, vy šroubovati nevinný šprým. Jeho přednášky obsahovaly groteskně zkreslené revoluční myšlenky, když Rakousko znamenalo ještě věčnou říši a pražské hospody otřásaly se nad Haškovým „z boží milosti“ v době, kdy se za takové věci hubily mladé životy krimi nálech. Ano, Hašek „hlásal revoluci“, jak říkával, a jeho humor měl přesvědčivý a odvážný rub. Česká revoluce byla Haškovým koníčkem, dokud byla utopií, bláhovým snem pro posměch teh dejší společnosti. Hašek miloval pravý opak toho, co cítila a milo vala tehdejší všednost a říkal tyto velezrádné „nemožnosti a pře pjatosti“, aby ji urážel. 21 Humorista Jaroslav Hašek jindřich vodák Hašek jako představitel „strany mírného pokroku v mezích zákona“ (1911) Přišla bouře a utopie staly se skutečností, také mnoho z toho, čím humorista bavil své obecenstvo. Překotily se trůny, z císařů stali se nepohodlní soukromníci, z nuzáků boháči, z proletářů mi nistři a z „kandidáta strany mírného pokroku v mezích zákona“ — sovětský komisař osvětový. Osud však chtěl, aby tento humoris tický spisovatel, který také „ledačím už byl v tom božím světě“, přece jen zemřel jako český literát, mlád, ale uprostřed rázovitého díla, které je poctivé. […] Venkov 18, 1923, č. 3, 5. 1., s. 2—3, podepsáno Cassius Jaroslav Kolman Cassius (1883—1951), básník, prozaik a dramatik, žurnalista; v letech 1916—24 byl redaktorem Venkova, poté působil v Lidových novinách, v le tech 1929—30 vydával kritický měsíčník Aréna, ve 30. letech byl redaktorem Po ledního listu a výtvarného časopisu Dílo. Již v lednu 1919 napsal do Venkova před časný Haškův nekrolog nadepsaný příznačně Zrádce (zmiňuje se o něm i v tomto nekrologu, necituje však celý text, pominul charakteristiky jako „autor Ubohého vojáka Švejka“, „rozvrácená povaha“ tragického osudu), který Haška inspiroval k známé povídce Jak jsem se setkal s autorem svého nekrologu (Tribuna 1921). 22 Snad ještě teď je mnoho lidí, kteří přes všecko ujišťování denních listů nevěří, že Jaroslav Hašek opravdu zemřel, a jsou pevně pře svědčeni, že jeho smrt bude odvolána. „Ochrnutí srdce“ se ko nečně připustí u něho, o jehož vášnivé žíznivosti se vypravovalo, ale když se čtlo, že skonal „ve vsi Lipnici“, ozvala se silná pochyb nost: v Lipnici, to je skoro jako v Rusku, kde se pravdivost zprávy nemůže tak snadno zjistit. Humoresky Haškovy nikdy nevážily pravdy na lékárnických vážkách a dopřávaly fantazii vší volnosti pro její výmysly. Aby jich nastavěla až do napínavé úžasnosti. Život uváděl Haška v samé odpory proti sobě samému, studo val obchodní akademii, ale na obchodní povolání nebyl dělán a ob chod byl by provozoval asi tak jako ten podnikavec, jenž si zařídil závod k „chovu, prodeji, výměně i koupi psů na podkladě kynolo gickém“. Redigoval v dělnické Plzni anarchistickou Komunu, ale anarchism byl by mu nevadil, aby nebyl pořádným, spolehlivým sovětským úředníkem. Uvázal se v řízení odborného listu Svět zví řat, ale odbornictví bylo mu k smíchu a kde mohl, ztropil si z něho nehoráznou švandu, zvláště také z přírodopisných profesorů. Účastnil se na čas ve vydávání Vilímkových Humoristických listů, aspoň byl jejich přispěvatelem, ale uměl líčit obrazy a děje tak pří šerné, že v nich na některých stránkách mizel všechen pojem hu moru. Ty odpory byly vůbec základem Haškova životního názoru, jak se vyvinoval v pěti, šesti knihách drobných črt, v Trampotách pana Tenkráta a jiných humoreskách, v Průvodci cizinců a jiných povídkách, v Dobrém vojáku Švejku a jiných podivných historkách, v Mém obchodu se psy a jiných humoreskách, ve Vojáku Švejkovi za světové války, nejpopulárnějším nebožtíkově díle. Svět objevo val se v těch krátkých, výstřednických groteskách jako velká na kupenina nesmyslů, jako chumel a vír bláznivosti, který nesmí být pojímán vážně, nemá-li se z něho rozum minout rozumem. Nic rů žového a blaženého, nýbrž jen klam a blud a podvod a omyl a děs, jenž se povznese k humoru toliko výjimečnou otužilostí a odmíta vostí ducha. 23 Vzpomeňme na dobrého vojáka Švejka, jak se učil zacházet se střelnou bavlnou. Několik baráků vyletělo do povětří, tři dni se pracovalo na odklízení zřícenin, na skládání roztřískaných těl a třetího dne bylo slyšet ze zbývající spousty příjemný hlas, po zpěvující si o majlandské bráně, hlas vojáka Švejka, který pak, byv vykopán, klidně hlásil, že není nic nového, že je vše v pořádku. Pro něho nebylo hrůzy, poněvadž svět, hloupý, nízký, obludný, ni čeho jiného nezasloužil nežli hrůzy a poněvadž hrůza byla nejpři rozenějším, nejobyčejnějším přívlastkem všeho života. Nebyl-li to klidný voják Švejk, byl to např. (v Rodinné tragédii) naivní, nevě domý „malý František“, jenž se díval, jak se víc a víc rozvrací do mácnost jeho rodičů matčinými styky s panem Fingulínem a tatín kovým pijáctvím. Nebyl-li to malý František, byla to (např. v Běhu života) nějaká romantická slečna Mary, jež se nemohla dost naba žit strašných požárů, loupežných přepadů a revolverových útoků na soky. Musela být Američankou právě proto, aby byla nepří pustna úděsu a obrněna proti tragickému vzezření tragických událostí. Hašek vypravoval o odsouzencových dnech před popra vou, jak mu lékaři starostlivě vyplachují pokažený žaludek, vypra voval o ubohosti úředníčka špatně placeného, jak je zdrcen šéfo vými výklady o evropské finanční krizi, vypravoval o milovaném novofoundláku Oglovi, na pohled tak rozšafném, co všechno roz kousal a roztrhal. Jaroslav Hašek nemohl být dobově lépe umís těn, nežli byl, hodil se dokonale za českého humoristu rakouských konců, dodělávající říše, kde hrůzné nesmyslnosti byly domovem a budily už jen pohrdavý, neochvějný smích. Chmurná a chmurná dejvická pláň s opuštěnou latrinou, v níž majorovi pukne srdce hněvem z civilistické drzosti, — kdo vybájil výsměšnější symbol pro přežilé Rakousko? Haškova humoristická škola byla trochu ruská, averčenkov ská, trochu anglická, ale byla spíš danou příbuzností nežli ško lou. Byla v ní fantazie, jež se vrhala dychtivě za novými a novými podněty, tak dychtivě, že jich ani dost nevyčerpávala. Persiflo vala soudy a policii, znalce a učence, krále a kněze, ale držela se v celé šířce života a nebyla ani tak politická jako sociální, jako psychologická. Jeho humor byl pouhým rubem smutku a nevěry v napravitelnost života, byl stálým popíráním, že truchlivé věci 24 jsou truchlivé. Takový humor, smělejší a odvážnější, nežli jsme mu byli zvyklí, nevysvětlí se, není-li za ním buď vydatná duševní síla nebo zatvrdlá otrlost nebo úmyslná, odvetná lhostejnost. Hašek nestál o půvab humoru, kde mohl své grotesky přiostřit, přitrp čit, zehrůznit drobnými škodolibými rysy, tam je přiostřil, přitrp čil a zehrůznil. Měl na to literární hbitost, břitké tahy, širou, hoj nou a pestrou zásobu vědomostí, přímý a rychlý vrh. Není třeba se bát, že jeho jméno bude kdy mezi českými humoristy zapomenuto. Čas 33, 1923, č. 3, 5. 1., s. 3—4, šifra = Jindřich Vodák (1867—1940), divadelní a literární kritik, esejista a překladatel, v rámci modernistické kritické generace devadesátých let navazoval na masary kovský realismus; ve 20. letech působil jako oborový rada na ministerstvu školství a národní osvěty, divadelní a literární produkci soustavně sledoval ve Venkovu, Času, Jevišti aj., od roku 1924 byl kulturním referentem Českého slova. 25 Dobrý voják Švejk max brod Pražský český lidový spisovatel dosáhl toho, oč se stovky literátů celý svůj život marně pokoušely: vytvořit postavu, která je jedi nečným člověkem a zároveň lidským typem. — V hodnocení se ne smíme dát zmást zdánlivě všední sférou, ze které toto dílo s ta kovým zdarem vzniklo. Haškovo dílo — i když autor sám o tom možná neví — je čin prvního řádu. Víc umělec nemůže chtít: je to postava, která se vynořila z nejtemnějších hlubin ducha lidu a kte rou lid skoro ihned uznal za pravou a přijal do svého povědomí — a my můžeme takřka s jistotou předpokládat, že taková postava vypovídá cosi nevypověditelného nejen o vlastním národě, nýbrž že má nadto co činit s nejtajemnějšími základy bytí všeho lidstva. Nejinak než bláznivý rytíř de la Mancha, který sice napřed kari kuje jen Španěla, ale který se mimoto stává něžně hýčkaným sym bolem veškeré šlechetné blouznivosti, v dobrém jako ve zlém. Těmito velkými slovy nemluvím o ničem jiném než o malých korunových sešitech, které vycházejí na pokračování a tady v Praze uvedly jméno „dobrého vojáka Švejka“ v obecnou zná most. Se svou neotřesitelnou služební horlivostí a mudrlantským rozumem, který se neomylně vždycky strefuje vedle, sloužil tento dobrý voják Švejk vlasti už dlouho před světovou válkou. Už ten krát nechal skladiště prachu shořet až do základů, protože ha siči neznali heslo a on jako stráž nesměl bez hesla nikoho pus tit blíž. Jeho ctnosti se však rozvily k plné slávě teprve ve světové válce, kterou přes všechnu chuť bojovat a uplatnit se prožil větši nou v lapáku, kam se dostával pro všelijaká nedorozumění. Komorní scéna Adria měla dobrý nápad, když Haškův origi nální sanchopanzovský typ, vybavený grandiózním duševním kli dem, uvedla na scénu. […] Neznám nic půvabnějšího než tuto naprostou lhostejnost vůči jakékoli politice. Diplomati zbrojí, krá lové zuří, arcivévoda František Ferdinand klesá pod vražednou kulkou v Sarajevě — a dobrý Švejk, pražský obchodník se psy, na to všechno reaguje s laskavou účastí, nemá to však pro něho 26 větší lidský význam než mrtvice, na kterou nedávno zemřela jeho sousedka. Jak smířlivě působí tato lidová perspektiva! Nemohla by se ve chvíli, kdy teoretický pacifismus podle všeho selhává, stát účinným korektivem horkých politických vášní oněch státníků, kteří se mylně domnívají, že to, co zajímá je, musí zajímat i vše chen lid? — Zatímco excísař Karel stál s armádou před Budapeští, přihlíželo třicet tisíc diváků fotbalovému utkání Střední Německo — Maďarsko. Bylo slyšet střelbu, ale přes „rozhodující bitvu“ nebyl „rozhodující mač“ přerušen. Maďaři se radovali nad každou bran kou svých střelců víc než nad návratem — nebo útěkem — svého krále. Tento zápas v kopané zaslouží, aby byl zaznamenán v dě jinách lidové psychologie. Lid má už po krk všeho toho povídání o dějinném významu událostí, potentáti jsou na scestí, jestliže po řád ještě předpokládají, že jejich „velké“ aféry jsou pro lidi tak dů ležité, jak se jeví jim. Nechť si oficiálně kutí své, lid se už nedá ru šit ve své soukromé kopané, které skutečně a opravdu rozumí. Dobrý voják Švejk cítil takto od počátku. Je samo sebou — jak pak by ne — vlastenec. Ale z celého atentátu v Sarajevě ho zajímá především konstrukce revolveru. Nemá zkrátka žádné veřejné, nýbrž jen prosté lidské a věcné vztahy. Zato samozřejmě putuje pro velezradu do kriminálu. — Nechápe proč, ale také se tím ni kterak neznepokojuje, a drží se své devízy „pořádek musí bejt“. Ve vězení má radost z toho, jak jsou tam čisté chodby a jaká je tam disciplína. Anzengruberovské „nic se ti nemůže stát“ se vznáší ne rušeně nad jeho osvícenou omezeností, kterou má však přece jen vrch nad chytráky, neboť cosi jako hluboká lidová moudrost, neotřesitelný fundament, prosvítá celým jeho žertovně přízem ním povídáním. Všechny odzbrojuje zdvořilostí, s kterou se staví na jejich stanovisko. Zaujímá vždycky stanovisko proti sobě, sta novisko druhých. Na policii mu například předloží protokoly se všemi možnými urážkami Veličenstva, jichž se dopustil. „Je toho hodně,“ usuzuje objektivně. A potom: „Jestli si přejou, vašnosti, abych se přiznal, tak se přiznám, mně to nemůže škodit. Jestliže ale řeknou: ,Švejku, nepřiznávej se k ničemu‘, budu se vykrucovat do roztrhání těla. Pořádek musí bejt!“ — A takto prochází dobrý voják Švejk, který si dá všechno, ale naprosto všechno líbit, ho tový antipod Michaela Kohlhaase, bez újmy zlovolným světem, 27 kdežto vpravo i vlevo kolem něho se hroutí opatrníci a rozčilenci končí nejhůř. V každé situaci mává devótně a radostně klobou kem, nacpává si dýmku a bodře rozvádí svou netečnou filozofii, je jíž nivelizující duševní klid má pohotově pro všechno vhodné ana logie a příklady z vlastní zkušenosti. „Člověk je dobrý?“ Ne, to zní nepravděpodobně. Ale opouštíš divadlo s krásnou jistotou: „Člo věk je nezničitelný.“ M. B., Pražské hvězdné nebe. Hudební a divadelní zážitky z dvacátých let (přel. B. Fučík, Praha: Supraphon, 1969, s. 178—181); pův. Der gute Soldat Schwejk, in Sternenhimmel. Musik und Theatererlebnisse (Prag: Orbis, 1923, s. 212—215) → M. B., Prager Sternenhimmel. Musik und Theatererlebnisse der zwanziger Jähre (Wien——Hamburg: Paul Zsolnay Verlag, 1960) → M. B., Život plný bojů (přel. B. Fučík, Praha: Mladá fronta, 1966, s. 241—243) aj. Max Brod (1884—1968), pražský německy píšící prozaik, esejista, dramatik a bás ník, hudební a divadelní kritik, překladatel z češtiny, hudební skladatel, přítel a vydavatel Franze Kafky a autor jeho biografie; od roku 1924 působil jako kul turní referent československé vlády, od roku 1939 žil v Palestině (posléze Izraeli). Autor dramatizace Osudů dobrého vojáka Švejka — spolu s Hansem Reimannem (1889—1969) — Die Abenteuer des braven Soldaten Schwejk, která byla od roku 1927 inscenována na evropským jevištích, mj. Erwinem Piscatorem (viz jeho úvahy Epická satira z roku 1928 v této antologii), o pojetí postavy Švejka polemi zoval mj. v roce 1931 s Maxem Pallenbergem (jenž představil vlastní verzi Brodovy a Reimannovy dramatizace, s níž hostoval i v karlínském Varieté). Již v roce 1921 Brod referoval o první, Longenově dramatizaci Švejka (Revoluční scéna v Adrii, v hlavní roli Karel Noll), z jeho novinových textů vycházel článek Dobrý voják Švejk, který následovala řada dalších. 28 O humoru, klaunech a dadaistech karel teige Nic není přirozenějšího, jestliže v tomto slzavém údolí člověk ve den správným a zdravým instinktem a tím, co se zve darem vita lity, pokouší se, aby se nudil co možná nejméně. Pro moderního člo věka bylo by totiž asi největším neštěstím vést život nudný: nuda pronásleduje a tíží zlým osudem, v nudě si libovali jen špatní bás níci pozdní, řekli bychom úpadkové, dekadence. Víme, že člověk je zvíře, které se směje, asi prostě proto, že je rozumné zvíře. Nemiluje příliš nanicovaté teskno. I na rozvalinách a na troskách klíčí ve selost, kterou tu zapustila nekonečná duchovní potřeba radosti a štěstí. Bývá dokonce vnitřní potřebou smáti se v nejtragičtějších hodinách: víme, jakými novými a divokými květy vykvetl humor za světové války, víme, že dokonce v jejím víru zrodily se zcela nové formy humoru, že se tu mihla figurína moderního Sancho Panzy: dobrého vojáka Švejka. Ostatně i šibeniční humor je rozkošná kytička. Je to naše veliké štěstí, naše vzácná privilej, že v nejistotě doby, v nejistotě zítřků, nejistotě našich cest, uprostřed každodenních trpkých zklamání dovedeme se srdečně zasmát. Dovedeme se bavit tragickou a nesmyslnou situací světa, dovedeme zneužívat vlastní bídy pro bezuzdné šprýmy. Potřebujeme jako soli veselého, zábav ného humoristického umění. Moderní Múzy jsou, toť jisto, více méně lehké Múzy. Dnešní člověk, těžce zápasící o svou existenci, má příliš málo kdy a chuti zabývat se dutými a velkovýmluvnými díly akademickými. […] Humoristou je mudřec, jenž dovedně boří vaše iluze, když byl zničil již své, a jenž, aby vám ukázal relativitu všeho, zesmutňuje naše veselí a obveseluje náš smutek. Tato definice, poněkud ne přesná a zastaralá, vystihuje nejspíše povahu francouzských iro niků. IRONIE je jediným čestným kompromisem mezi hluboce raně nou duší a světem, s nímž není možno se smířit. Tak ji definuje 29 Stendhal. Když jsme byli tisíckrát zklamáni a zrazeni, máme pro svět dlouhý nos. Ironie je dcerou skepticismu. Je to vznešená zá bava z podívané na jarmark bláznovství světa. […] Satira a kari katura jsou bojovný, tendenční projev, intelektuální knuta, biču jící malost a pokrytectví společnosti, blesk mravního roztrpčení; není čistým moderním humorem, nemajícím jiného cíle než inten zitu veselí a pohodu dobré nálady, jenž není než básní zábavné lho stejnosti, čirou legrací. […] Obecný smutek XIX. století zrodil iro nický typ humoristů, kteří, jak přiznává Jan Neruda, jdou pak si do koutku zaplakat. Okouzlující typ melancholického Šibala Pier rota, lehkého a vysměvačného, jenž prchá od své nevěsty, tanče ve svém oddělení na každé stanici. Hořkou ironii tuláků. Šašky vlastního smutku a bolesti. Sentimentální srdce poetů, obracející svět naruby sžíravou ironií a bodavými paradoxy. Anebo laskavou duchaplnou veselost zmoudřelé a projasněné melancholie, jež od zbrojuje každou vážnost a nalézá vždy důvodu, abychom se cítili spokojeni, ano i vděčni: Anatole France. * […] Lidový humor, anekdoty, které slyšíte vypravovat, jsou dnes zcela jiného rázu než před lety, ba než před válkou. Vtip má zcela jinou příchuť. Zaostřil se jednak, a jednak nabyl téměř obludných proporcí nehorázného NESMYSLU. Vedle intelektuálních vtipů, jež jsou šermířstvím paradoxů, explodují nejen v kabaretech a cirku sech, ale i na dlažbě ulic hrozitánské nápady naprosto nelogické, idiotské a peprné. Kde se vzaly nové formy vtipů, nové formy hu moru, které tak dobře účinkují na nervy lidstva a které se sho dují s formami moderního umění svým principem náznaku, šifry, nápovědi, překvapivosti a hlavně svým bezprostředním fyziologic kým efektem, který je tu vydatnější než kdekoliv jinde? Není po chyby, že žargon moderních anekdot a vtipů je silně ovlivněn klau neriemi kabaretu a cirkusu, pošetilostmi lunaparků a nadsázkami filmových grotesek. Civilizace, poskytujíc světu ustavičné novo tvary, rozhojňuje repertoár veselosti, zúplňuje chromatickou škálu smíchu, která rozezvučuje všechny struny dobře stavěného mozku. […] Lidová veselá mysl vytváří také anekdoty, jež jsou mocnými básněmi. Zbaveny pout logiky a kauzality, pohybují se po světě tyto 30 vtipy v čiperných kotrmelcích. Nerespektují naprosto ničeho, nemají naštěstí žádné své tradiční estetiky, improvizují vždy nově a jinak svou veselou krásu. Bez ostychu operují prvky absurdnosti, tak pří značnými pro moderní humor, neboť v dnešním světě vyrostla ab surdnost jako nádherný a přece nevzácný květ. Jsou, jak podotýká R. de Gourmont, rozmanité způsoby, jak býti absurdní. Absurd nost se mění podle století a generací, dokonce podle ras, podle po hlaví, město od města, a zejména není naprosto totožná ve stavu živém a ve stavu tištěném, ve stavu přirozeném a uměleckém. — Absurdnost Rabelaisova humoru je jiná než absurdnost Chapli nova, a jiná než absurdnost žertů na pražském předměstí. Absurdní a idiotské vtipy jsou nutnou potravou inteligentního století. Toto absurdní idiotství není naprosto zjevem povážlivým, či dokonce úpadkovým; právě naopak je to zdravá ventilace přeto peného mozku, výborná kanalizace našich starostí a chmur. Hlou post, toť nejvyšší schopnost být šťasten. Je třeba být chvilkami oddán hlouposti, je třeba chvilkami zakoušet štěstí a nejvyšší spo kojenost. A veselí takových vtipů není prázdné umění. […] Charakter moderního humoru je DADA. […] Dadaisté nechtějí leč držeti světu zrcadlo pravé podoby, býti echem obecenstva. Futuristé viděli v slově „bláznovství“, které jim obecenstvo vrhalo v tvář, téměř slovo uznání. Dadaisté si zaklá dají na svém idiotství jako na privilegiu. Neberou nic vážně a vědí — v čemž se s nimi každý shodne — že také oni nemají pravdu. Ale vždyť není pravdy a není jí třeba. Jsou jen příležitostné pravdy a ty jsou komické, jsou vtipem. Dadaisté se nehrozí absurdity, vě douce, že vše v životě je absurdní. V době, kdy rozumovost podle diagnózy přemoudrých filozofů je v agónii, jsou výkvětem vzrůs tající frivolity. Pozitivní entuziasmus života vítězí tu vtipem nad negativním balastem filozofií a umění. Dadaisté zdiskreditovali dnešní filozofii i dnešní umělecký život, za to jim vděčíme, uká zali pravou míru, kterou třeba umění vykázati, neboť není draho cennější než dobrý, veselý život, nemá té závažnosti a ceny, jaká se mu přikládala. […] Přiznáváme, že dadaisté-skeptikové se smáli vždy po svém způ sobu, jenž někdy byl poněkud hysterický, zpívali písně, jež byly bláznivé, ale i tak byly slohem rozkládající se kultury, slohem 31 Nuže, ať žijí měsíce vítězné osvobozující nesmyslnosti. Znamením mládí je závrať a smích. […] Dadaismus je tedy také reakcí vitality proti zhoubě. Dadaismus je prostě projevem životní spontánnosti. Mnohé nadávky jsou da daistické. […] Obálka časopisu Svět zvířat (1912) bezeslohové doby. Jistě tu byla někdy patrná duchová podvýživa. Říkali, milovníci paradoxů, že normální lidé jsou dada, ale da daisté jsou proti dada. Dobový sloh, dobový charakter je dada. Slo vem „dada“ můžeme označit velmi vhodně některé skutečnosti to hoto světa. Všechen snobismus je dada. Všesokolský slet je dada. Destinnová, zpívající Libuši na vyšehradské skále, je dada. Ná rodní divadlo je dada. Politika Viktora Dyka je dada. Peroutka, li terární kritik, je dada. Revolucionářství a modernost Tvrdošíjných je dada. Slovo dada opisuje tu komickou nesmyslnost, bláhovost, moderní komičnost, která pochodí z nepřiměřenosti. Slovo dada vystihuje tu charakter věci právě tak, jako slovo romantika (odvo zeno z romantismu) označuje tvářnost jiných věcí. A ježto dada je tak trochu všude, je dadaismus hnutím velmi životným. Dada je v jádru bodrého lidu. […] Dada odpovídá potřebě zábavy a aktivity. Se zábavnou lhostej ností prohlašuje své spíše osvobozující než zdrcující Ničevo. Nic. Nevíme, proč existujeme, život je hra slov; nulový bod filozofie, mo rálky, umění. Destrukce iluzí, nad jejichž zříceninami tančí veselí nihilisté shimmy. V jistých dobách „má umění právo na čiré bloud ství jako na jakýsi druh prázdnin pro ducha, důvtip a srdce“: tuto moudrost napsal prosím Friedrich Nietzsche. Byly kdy tyto prázd niny ducha blahodárnější než v době poválečné únavy a deprese? 32 * „Umění velkých dob je groteskní,“ je přesvědčen Max Jacob. Noví umělci objevují se jako nepřebarvení šaškové: Burianové a Haš kové. Umělci nejsou jen organizátoři života, ale zábavní výbor lid ské společnosti, aranžéři a režiséři jeho dramatu, či spíše frašky. V moderním umění ožívají hyperboly životního humoru a dobré nálady, nehorázné žvásty fejetonů oživených duchem anglosas kého humoru, duchem, jenž vykvetl v nádherných květech v díle Dickensově, Swiftově, Shawově, Chestertonově, jejž kultivují spi sovatelé: Jerome Klapka Jerome, Israel Zangwill, Stephen Leacock, Pett Ridge a J. M. Barrie. Moderní básníci cítí se být bratry klaunů a akrobatů, bratry Chaplina, Harolda Lloyda, Fattyho, Bustera Kea tona. Nad všecka umění je nejvzácnější umění žíti. A umění žíti, toť ve selost, roztomilost, takt. Neobejde se bez humoristického ducha. […] Sršatec 4, 1923/24, č. 38, 31. 7. 1924, s. 3—4; č. 39, 7. 8. 1924, s. 2—3; č. 40, 14. 8. 1924, s. 2—4, podepsáno T. Garetl → Pásmo 2, 1925/26, č. 1, říjen 1925, s. 6—10 → Avantgarda známá a neznámá 1 (ed. pracovní tým ÚČL vedený Š. Vlašínem, Praha: Svoboda, 1971, s. 571—586) Karel Teige (1900—1951), výtvarný a literární kritik, estetik, teoretik poetismu a surrealismu, vůdčí osobnost české levicové avantgardy, spoluzakladatel Devět silu, sociolog architektury, překladatel, publicista; od přelomu 10. a 20. let pů sobil jako výtvarný referent, mj. v Právu lidu a v letech 1924—25 v Národních lis tech. Stať, z níž zde citujeme, se stala rovněž základem Teigovy knihy Svět, který se směje (Praha: Odeon, 1928); v roce 1935 Teige odpověděl do haškovské ankety D 36 (jeho příspěvek je rovněž zařazen v této antologii). 33 Dobrý voják Jaroslav Hašek josef kopta Dalo by se to opravdu říci o tomto nikým a ničím nezkroceném bouřliváku, který jednu dobu pomáhal v Rusku vydatně tlačiti těžký vůz naší národní revoluce. Z knížky, kterou teď u Synků vy dali (jmenuje se Za války i za sovětů v Rusku), velmi určitě vysvítá, s jakou podivuhodnou opravdovostí se vrhl Hašek proti Rakousku a kolik dobrých ran mu zasadil. Jsou tu sebrány jeho satiry, které psával pod čáru kyjevského Čechoslovana, a v předmluvě se sli buje, že v další knize přijdou na řadu jeho ostatní publicistické práce. […] A tato satirická žeň Jaroslava Haška — českého revolu cionáře a dobrovolníka — má i po letech svěží, nevybledlou barvu a její osobitá chuť a pepřovitá vůně nevyprchala. Musím se přiznat, že jsem často myslil na Dickense, který se v těchto Haškových pra cích občas připomíná, i když je to všecko ryze haškovské a zcela česky původní. Uvědomil jsem si teprve, jak delikátně dovedl Ha šek někdy zacházet s jazykem, jak citlivě rozuměl odstínům a jak hned od začátku široce viděl věc, kterou se chystal zpracovati. Sa tira se zajisté neobejde bez tendence, a proto se nelze někdy vy hnouti násilí, které práci pokazí. I o tom je možno se u Haška po učiti a také o tom, jak žurnalistický chvat, zejména v prudkém tempu revoluce, jíž chce péro sloužiti a má za oporu vratké ko leno, pustí na světlo práci méněcennou. Posuzujíce Haška pod zor ným úhlem této práce, máme jej nikoliv za dobrého, nýbrž zkrátka za znamenitého vojáka české národní revoluce, o níž dovedl psát také se srdcem velmi pohnutým. To tehdy, když byl na frontě, mezi vojenským lidem, o němž psal do týlu dopisy sentimentálně tklivé, jichž je v knížce celá řada. Ale snad to bylo přece jen jedno z jeho mnoha dobrodružných opojení, která jej tak záhy přecházela, aby hledal nová, ještě napínavější. Jednoho dne byl s námi najednou vnitřně hotov a šel k bolševikům. V knize nejsou jeho pamflety, které za námi z Moskvy posílal, tvrdě, že jsme v zajetí buržoazní ideologie a hledaje svůj nový domov v komunistickém marxismu. Ach, kdo jej tehdy bral vážně? Snad opravdu chvíli věřil, že má 34 pravdu Lenin, nikoliv Masaryk, snad se jeho tulácké srdce necítilo šťastno pod příliš dlouho trvajícím vojenským jařmem, byť bylo vyvoleno zcela dobrovolně. Nechtělo se mu asi ani do Francie, ho voříval o tamější „militérce“ s odporem. Rusko mu bylo nekoneč nou prérií, na níž se bude moci volně proháněti. Byl tedy bolševi kem, prý i dosti velkým vojevůdcem, ale zase jen proto, že v tom byl nový nepoznaný svět, jehož exotičnost přitahovala. Nelze ho vořiti vážně o jeho ideovém přilnutí k bolševické doktríně. Tam byl teprve konec jeho bytostné, živočišné touze po nespoutanosti a di vočině. Druhá část knihy nás o tom přesvědčí. Rozhodně si však zase jednou v pravém, nepadělaném, opravdu vtipném a opravdu haškovském Haškovi rádi počteme. Národní osvobození 2, 1925, č. 288, 21. 10., s. 3, šifra Kpt. Josef Kopta (1894—1962), prozaik, básník a dramatik, fejetonista a publicista; československý legionář, v letech 1925—31 redaktor deníku Národní osvobození, v letech 1933—36 působil v redakci Lidových novin; unikavé podstatě osobnosti J. Haška věnoval i další články (mj. O českém všiváctví v Přítomnosti 1926, Co vlastně víme o Jaroslavu Haškovi? v Českém slovu 1933). 35 Rehabilitace Jaroslava Haška j. o. novotný […] Není opravdu možno přejíti mlčením zjev, který má všechny znaky kurióza. Neboť fakt, že česká kniha, která došla sice ne smírné obliby u všech vrstev českého čtenářstva, aby ji bylo lze nazvati jednou z nejpopulárnějších v soudobé literatuře (což nad veškeru pochybnost dokazuje celá řada několikatisícových vy dání), které však většina odborné české kritiky „nevzala dosud na vědomí“, nechtíc se patrně příliš závazně angažovati o dílo, jež má veškery znaky úmyslné neliterárnosti a spokojujíc se tím, že mlčky schvaluje stručnou charakteristiku „Geniální blbina“, kýmsi kdysi raženou, dobyla si takřka všeobecného uznání, ba obdivu v cizině, a to v cizině, která má a může míti nejméně důvodů, aby jí byla nadšena, je skutečně kuriozitou, kuriozitou tím větší, že běží o knihu, která nezastřeně si tropí bohopustý posměch z někdej šího černožlutého režimu, a že touto cizinou není nikdo jiný než Německo a Rakousko. Míním německý překlad Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války, jejichž dva dosud německy vydané díly vyvolaly v německém tisku množství projevů nejen vřelé sympatie, nýbrž i nadšení. Německá a rakouská kritika, když vyšel překlad prvního dílu, srovnávala takřka jednohlasně Švejka se Sanchem Panzou a Chaplinem a jeho tvůrce stavěla do jedné řady s Cervantesem, Rabelaisem a Dickensem. Ba vyskytl se i hlas (Ignaz Wrobel ve Weltbühne), který prohlásil, že kdyby Hašek bý val psal anglicky, byl by se stal světovou celebritou. „Ne pouze, že by mu miliony automaticky rozuměly, nýbrž poněvadž miliony cítí v týchž formách jako on. City Švejkovy jsou univerzálně ko mické.“ Willy Haas v německém vynikajícím literárním týdeníku Die literarische Welt ve stati Sancho Panza bez Dona Quijota, po suzuje Osudy dobrého vojáka Švejka, napsal mimo jiné: „Snad ještě nikdy nabylo s tak děsivou ostrostí vyjádřeno tajemství pojmu lid. 36 Nejde o určitou třídu, nejde o proletáře nebo sedláky, maloměš ťáky či lůzu v hadrech; jest to vůbec lid, který zde mluví, ve zcela jiném světě, ve zcela cizí řeči srdce, se zcela jinými pochody myš lenkovými, se zcela jiným citem právním, s jinou zvědavostí, s ji nou žízní po vědění, s jinými dělítky důležitého a nedůležitého; se zprávami a pověstmi, které bez telegrafu a telefonu, jichž lid ne zná, šíří se jinou pohádkovou rychlostí; vypadá to zde zcela jinak než v skupině individuální, kterou nazýváme státem a mylně po kládáme na rozhodující ve světě.“ A dále: „To mohl namalovati je nom Slovan. To se dá historicky snadno vysvětliti. U všech slo vanských národů byl lid od individua po století přísně odloučen. Lid a individuum, to byly u Slovanů vždycky větší ‚plemenné‘ roz díly než např. plemenné rozdíly mezi Rusy a Čechy. Neboť indivi duum, to byl pán, disimilovaný od vlastního lidu, v Rusku od Petra Velikého, v Čechách od Bílé hory. Tyto dvě rasy, individuum a lid, na sebe vůbec nepůsobily, každá žila pro sebe a vyvíjela se nedo tčeně k takovéto pregnantnosti. Teprve Gogol a především Tolstoj vytušili tuto propast a jejich touha po lidu přeskočila tuto nepře klenutelnou propast. Musil jsem při této knize stále mysliti na po stavu z Tolstého, na generála Kutuzova: těžkopádný, líný, opilý, tvr dokutý a hned zas žvatlavý, nahluchlý, s pomalým, stále váhavým poznáním, s duševními pochody, které se pro náš zrak vůbec ani z místa nehýbají, ale s veškerou nepřehlednou duševní silou ‚lidu‘ v tom svém obrovském, tlustém těle; a proto nakonec přirozený vítěz nad intelektuálně geniálním individuem Napoleonem, který jest zastižen kletbou za to, že chtěl začíti nový svět silou svého in dividua. Švejk jest jakýsi humoristický protějšek Kutuzovův. I on se sráží se světem individuí, i o něm se zdá, že jest stále přecho zen a poražen. Jeho celý život jest šarvátka, při ústupu s nejko mičtějšími epizodami. Ale cítíte již: Švejk má silnější dech.“ — Ano, německý překlad vzbudil zájem a pozornost i ve Švédsku — po prvé, kdy si tu kritika povšimla německého překladu české knihy — a list Dagens Nyheter z 23. srpna t. r. takto zhodnotil nejpopu lárnější knihu Haškovu: „Švejk je jakýmsi literárním bratrem zná mějšího Chaplina, jenž s velkýma, dobráckýma očima a nezniči telným humorem nedotčen a trpělivý, proklouzává všemi druhy 37 mučednictví a obtížných situací, tučný a zářící blahobytem, s ni kdy nevysýchajícím proudem výmluvnosti. Bujný a šťavnatý rabe laisovský humor — ale pod ním číhá krvavá satira. Je to trpký žert se starým rakouským císařským orlem, byzantinismem, pod nímž Praha kdysi úpěla s tajnou policií a policejními soudy. Tu a tam od hodí spisovatel řevnivou masku klauna a vážné slovo proti útisku paragrafů se mu prodere ústy. Ale patos žalobcův netrvá nikdy dlouho, ani není unavující: je z těch, kteří věří, že zbraně humoru jsou nebezpečnější než serióznosti. Také nikdy není jednostranný, jako pravý humorista: ví, že hloupost a nespravedlnost nezná ná rodních hranic… Spisovatel sám je po celý čas na frontě, v boji proti útisku. Ve vší své groteskní veselosti a svém poněkud hru bozrnném humoru je tento epos jímavou hymnou na českého vo jáka pod rakouskými válečnými orly; tento tlustý a dobrácký Švejk není vlastně ničím jiným než českým bratrem neznámého vojína, který leží pod Vítěznou branou v Paříži. Pode všemi taškařinami sly šíme zřetelně tóny Hej Slované…, známé české národní písně — ale ten, jenž ji zpívá, není jenom vlastencem, nýbrž i světoobčanem.“ Švejk je opravdu nejdokonalejším výrazem a typem českého pasivního odporu proti válce a houževnatého zápasu na život a na smrt, který se rázem po vyhlášení války rozvinul mezi českým lidem a rakouskou vládou. Boj, který byl tím urputnější a zoufa lejší, čím nesrovnalejší byly prostředky, jimiž byl veden: proti pod danému, majícímu všechny povinnosti slabšího a utlačovaného, stál císař, nadaný na tu dobu, kdyžtě parlament nezasedal, mocí neomezenou. Nebylo tudíž možno pomýšleti na odpor zjevný a po kusy, které se staly, byly vzápětí drakonicky potlačeny. Zbývaly tedy jen dvě možnosti: sabotáž a pasivní resistence doma, útěk a dezerce na frontě, kde český voják měl dle slov říšské hymny „jmění, krev i život dáti za císaře, za vlast svou“. Vynikající úloha v tomto nerovném souboji připadla tehdy čes kým spisovatelům, kteří brzy pochopili svoji povinnost a postavili se v čelo této tiché, zato však tím nebezpečnější revolty a přes konfiskace, žalářování a šikany nejhoršího druhu verši prodchnu tými nejryzejší láskou k ohrožené vlasti a bratrskou vroucností k utlačovanému člověku burcovali spící, dodávali odvahy slabým a rozněcovali bojovný zápal odhodlaných. A lid chápal hlas těchto 38 „strážců“ posvátného plamene a v těchto krutých dobách úzkosti a nadějí, kdy tolik silných kolísalo, osvědčil svůj neochvějný in stinkt, vyvěrající jako pramen živé vody z úzkého spojení s rod nou půdou, a svůj živelný odpor proti dynastii. Ruské legie a jejich slavné činy upoutávaly pozornost celého světa, legie ve Francii a v Itálii přičiňovaly se ze všech sil, aby prospěly spojencům, v je jichž řadách bojovaly. Proti těmto šťastlivcům, kterým se podařilo přeběhnouti k nepříteli, množil se v zázemí jednak počet „ulej váků“, kteří před pochybnou ctí bojovati za císaře dávali přednost nejistému životu v nepřístupných lesích, formujíce takzvané „ze lené kádry“, jednak vzrůstal a šířil se typ, pro který marně bychom hledali přiléhavějšího a vystižnějšího jména, než mu dal lid právě dle hrdiny Haškova eposu — „švejk“. […] Aby jeho Švejk představoval skutečně plnokrevný typ člověka z nejnižších vrstev lidových, obdařil ho Jaroslav Hašek, bohém a piják, rodný bratr všech tuláků a bláznů, dětí božích, co jich cho dilo a chodí po širém božím světě, člověk nezodpovědný jako du ben, jehož pestrý život byl spředen z nejnesmyslnějších příhod a nejztřeštěnějších dobrodružství, všemi vlastnostmi, jež lze shle dati u českých lidí jeho druhu. Švejk není literární ani papírový. Naopak. Je v něm s mistrností opravdu podivuhodnou, prozrazu jící pozorovatele vskutku nadobyčej bystrého a psychologa nad jiné obratného a nadaného (jakkoli všecka psychologie a charak teristika vyplývá důsledně přímo z děje), uložena bodrost a sou sedskost malého českého člověka, který z vrozené opatrnosti ra ději tváří se hloupým, hloupějším než je; jeho zdravý reálný názor lpí a jest založen na skutečnostech a zkušenostech denního ži vota, které jsou mu jediným spolehlivým vodítkem na cestách jeho celkem nehlučné a nedobyvačné existence. Proto vidí dobře a ostře i tam, kde ostatní lidé, snad mnohem kulturnější než on, bloudí a tápou; kde nevidí, uhaduje pudem břitkým a živelným; věci, které se přihodí v jeho nejbližším okolí, ve vlastní sféře jeho bytí, považuje vždy za mnohem významnější než takzvané světové události; miluje plný, šťavnatý slovní výraz, a proto jeho způsob vyjadřování by velmi často pohoršil estéta a moralistu; jinak mi luje bohorovný klid a jen nerad a velmi zřídka nechává se strh nouti k ukvapenostem. 39 Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, obálka 1. sešitového vydání (Díl I., 1921) s kresbou Josefa Lady v níž možno spatřovati vyloženou tendenci, jakkoli dějová náplň k ní přímo svádí. Mnohdy však tento prosťáček povznese se da leko za úzký okruh své nízké existence, a pak Josef Švejk, praž ský zloděj psů a úředně ověřený blb, stává se bratrem všech těch milionů bezejmenných, kteří na všech frontách klnuli válce, jež je odvedla z domovů. „Když se to vezme kolem a kolem,“ říká kdesi Švejk, „je vlastně každý voják taky ukradenej ze svýho domova.“ To už pražský Švejk přestupuje hranice své vlasti a vyrůstá ve svě toobčana. V Jaroslavu Haškovi zemřel velký umělec a rehabilitace, jíž se jeho dílu opožděně dostává, musila přijíti z ciziny, aby přišla vů bec. Neboť hlasy těch, kdo věřili v jeho umění a kdo se neostýchali prohlašovati, že v Haškovi zemřel nevšední talent a vzácný humo rista, podobaly se dosud hlasům volajícím na poušti. Cesta 9, 1926/27, č. 8, 26. 11. 1926, s. 129—131 Je zřejmo, že již pod tímto zorným úhlem jeví se světová válka patrně jako masopustní bezuzdný mumraj, i kdyby nebylo někte rých nadsázek, jimiž Hašek svého Švejka a jeho válečné osudy opat řil, aby zvýšil komický a groteskní kontrast. Švejk jest úředně ově řený blb, ale je do té míry hloupý, že — paradoxně pověděno — stává se chytrým, mnohem chytřejším než ti, jimž s úsměvem ve svých dobráckých nevinných očích všechno „poslušně hlásí“, z jeho při rozenosti vyplývá tolik vtipu a tolik lásky k pravdě, že z jeho úst věčně vyzbrojených nerozlučnou fajfkou zaznívají nejbřitčí a nej pádnější kritiky nejen rakouských představených a jejich řádění, ale i — a to svědčí o Haškově-Švejkově absolutní a nekompromisní spravedlnosti — neméně břitké a pádné odsudky počínání vlast ních lidí. Osudy dobrého vojáka Švejka jsou knihou specificky českou. Ne proto, že satirou a groteskou líčí jednu formu českého od boje proti Rakousku za světové války. Její českost vyvěrá z praty pické českosti hlavní postavy, která byla vytvořena s jedinečným talentem a uměním z nejzákladnějších vlastností a složek malého českého člověka. Jinak jen zřídka a výjimečně pronese Švejk větu, 40 J. O. Novotný (1894—1971), literární kritik a publicista, editor, bibliograf díla Vik tora Dyka, překladatel z francouzštiny; od roku 1920 působil jako kulturní refe rent časopisu Cesta (zde publikoval v dubnu 1927 také další článek o Švejkovi s názvem Český pomník), v letech 1925—41 byl mj. redaktorem Národních listů. Vedle Willyho Haase (Sancho Panza ohne Don Quijote, Die literarische Welt 1926) cituje Novotný rovněž Ignaze Wrobela (Herr Schwejk, Die Weltbühne 1926), což je pseudonym Kurta Tucholského, a článek ve stockholmských novinách Dagens Nyheter z 23. 8. 1926 s názvem Den tjeckiske Cervantes, který napsal literární kri tik Carl-August Bolander. 41 Švejk kontra česká kritika a literární historie Český pomník (Dobrý voják Švejk) Kolik desetitisíc Švejků rozprodal jeho pražský nakladatel, je jeho obchodní, sladké tajemství; v Německu vychází dvacátý tisíc pře kladu Grety Reinerové a o nový překlad celého Švejka vyjednává vídeňská firma; známý německý komik Pallenberg bude hráti dra matizovaného Švejka; v Rusku vydali jeden špatný překlad z něm činy a chystají nový z češtiny; překlady do francouzštiny a ang ličtiny jsou předprodány a o překlady do dvou jiných evropských jazyků se vyjednává; v Praze dotočili a opremiérovali třetí periodu filmové trilogie o Švejkovi. To na jedné straně. Na druhé straně naše kritika a literární historie nevzala Švejka ještě na vědomí. Mimo Olbrachtův fejeton o geniálním blbci neznám jediný váž nější pokus o rozbor, zařazení nebo kritiku; v Novák-Novákových Stručných dějinách české literatury, vydání z roku 1922, se dozvíte s překvapením asi na pěti řádcích, že Hašek byl „prudký smíšek“, v Jakubcově-Novákově Istorii češskoj literatury, vydané 1926 pro Rusy a doplněné Arne Novákem asi do roku 1925, není o Haškovi ani zmínky. Ruský čtenář, který se bude chtít informovat o Haš kovi, bude se musit uchýlit k pramenům německým. Tak, prosím, vypadá švejkovská otázka dnes v březnu 1927. Což je nutno si po znamenat! Vypadá to skorem tak, jako by nebožtík starej Hašek chtěl ještě po smrti sehrát jeden ze svých vtipů. Objevení německého překladu knihy Jaroslava Haška Osudy dob rého vojáka Švejka za světové války probudilo český smysl pro spravedlnost, aby korunovala svým uznáním dílo, které není jen zrcadlem českého člověka v jeho vývojovém tvaru před válkou a za války, ale nejznamenitějším pomníkem českého lidu a všech jeho snah. Ukázalo se, že to je dílo, které získalo za hranicemi slávu nejen samo sobě, ale dobylo sympatií i českému národu. Te prve z tohoto díla může a musí cizina zvěděti, co to český národ jest, jaká je jeho podstata, celá bytost, jeho hodnostní pořadí a po případě i prvenství mezi národy. V 8. sešitě IX. ročníku Cesty ve článku J. O. Novotného Rehabili tace Jaroslava Haška jsou shrnuty nejdůležitější komentáře cizích kritiků, vesměs oplývající obdivem a uznáním, z něhož je vidět, že německý překlad této knihy přišel včas a vhod nejen Němcům, ale i jiným kulturním národům a že zemřelý český spisovatel při nesl slovo osvobozující i těmto národům. Osudy dobrého vojáka Švejka jsou tedy českým apoštolským dílem pro celý svět. Atmo sféra ve světě stala se příznivou tomu, aby se nyní toto dílo ujalo a šířilo po světě, aby sklízelo sympatie a slávu. Ale není to jen na hodilá proměnlivá atmosféra; zajisté jsou to kvality díla, které mu daly zazářit jako pokladu z hlubin. Ignaz Wrobel prohlásil prý ve Weltbühne, že kdyby Hašek bý val psal anglicky, byl by se stal světovou celebritou: „Ne pouze, že by mu miliony automaticky rozuměly, nýbrž poněvadž miliony cítí v týchž formách jako on. City Švejkovy jsou univerzálně komické.“ Komika sama jest věc, která pracuje nejen bez příkras, ale proti příkrasám; strhává je a zdůrazňuje holou, střízlivou pravdu. Toto dílo je komikou téměř přeplněno, a proto je v něm tolik pravdy, že je to takřka holá pravda, poněvadž pro nic jiného už tu místa té měř nebylo. Jaroslav Hašek byl upřímný, ať už byl k upřímnosti bohumil mathesius Tvorba 2, 1927/28, č. 3, březen 1927, s. 104, šifra B. M. → B. M., Básníci a buřiči. Vý bor ze statí o literatuře (ed. J. Franěk, Praha: Lidové nakladatelství, 1975, s. 263) Bohumil Mathesius (1888—1952), překladatel, básník, prozaik, dramatik, pub licista a literární historik zaměřený především na ruskou a sovětskou literaturu; v letech 1927—28 redigoval časopis Tvorba (s F. X. Šaldou a J. Fučíkem), v roce 1945 byl jmenován prvním profesorem sovětské literatury na Filozofické fakultě UK v Praze. 42 jaroslav durych 43 strhován vývojem své práce, která mohla pramenit a bujeti jen z nezlomné upřímnosti, či ať to bylo jeho vrozené založení. Proto jeho voják Švejk je historický dokument, který pozdější gene race poučí více než celé police kulturněhistorických svazků. Vo ják Švejk — to je holá tresť i pravá a dokonale věrná podoba čes kého lidu. Za její přednost se jaksi obecně považovala právě ta její uni verzální komičnost. Nelze upříti, že nároky, jaké Jaroslav Hašek klade na bránice svých čtenářů, jsou značné. Snad každý musí zá pasiti se smíchem při čtení této knihy. Vypravuje-li Hašek nějakou příhodu či mluví-li sám za sebe či nechá-li mluviti jinou osobu než Švejka, tu každý čeká na to, co řekne Švejk, a to ani ne tak na jeho vlastní úsudek o té věci jako na příklad z jeho zkušenosti. Mnohdy čtenář, když přijde k Švejkovým slovům: to bylo jako když — —, už se nemůže udržet a směje se už napřed tomu, co přijde, ač to ještě nečetl. Ale právě tato prudká fyziologická dráždivost Haš kova humoru, která jeho dobrého vojáka Švejka učinila tak po pulárním, je do jisté a značné míry na závadu tomu, aby část čte nářů mohla pochopit i ten hlubší smysl či spíše ten hlavní a jediný smysl této knihy. Neboť tato kniha není jen dílem zábavným a hu moristickým. Humor Haškův tryskal z jeho světového názoru, z jeho intelektu a z citových zkušeností; musil se k němu probojo vat jako k vítězství a osvobození. A o tento boj a o toto osvobození se jedná. Čtenáři, kteří se unavili smíchem, pozbývají vnímavosti pro vážnou stránku věci. Správné slovo razil Willy Haas pro Švejka: „Sancho Panza bez Dona Quijota.“ A týž píše mimo jiné: „Snad ještě nikdy nebylo s tak děsivou ostrostí vyjádřeno tajemství pojmu lid… To mohl namalo vati jenom Slovan… Musil jsem při této knize stále mysliti na po stavu z Tolstého, na generála Kutuzova: těžkopádný, líný, opilý, tvr dokutý a hned zas žvatlavý, nahluchlý, s pomalým, stále váhavým poznáním, s duševními pochody, které se pro náš zrak vůbec ani z místa nehýbají, ale s veškerou nepřehlednou duševní silou ,lidu‘ v tom svém obrovském, tlustém těle; a proto nakonec přirozený vítěz nad intelektuálně geniálním individuem Napoleonem, který jest zastižen kletbou za to, že chtěl začíti nový svět silou svého in dividua. Švejk je jakýsi humoristický protějšek Kutuzovův. I on se 44 sráží se světem individuí, i o něm se zdá, že je stále přechozen (?) a poražen. Jeho celý život je šarvátka, při ústupu s nejkomičtěj šími epizodami. Ale cítíte již: Švejk má silnější dech.“ Willy Haas výtečně vystihl nejen přirozenost, ale i duševní směr českého lidu, třebas tuto charakteristiku vztahuje i na Slo vany vůbec. Nikoliv Don Quijote, ani Sancho Panza s Donem Qui jotem, ale Sancho Panza sám, bez Dona Quijota jest pravým a při rozeným produktem české rasy. Don Quijote se nerodí z českého lidu; jeho zdravá sanchopanzovská přirozenost nemá v sobě pod mínek pro podobné degenerativní typy, jako jich Slovanstvo ne mělo pro nějakého svého Napoleona nebo Tamerlana. Jen Slované jsou tak praví a přirození a z těch zase jen Čechové mají svého dobrého vojáka Švejka. A všimněme si dále v článku J. O. Novotného, co Švédové na šli v této knize: „…Ve vší své groteskní veselosti a svém poněkud hrubozrn ném humoru je tento epos jímavou hymnou na českého vojáka pod rakouskými válečnými orly; tento tlustý a dobrácký Švejk není vlastně ničím jiným než českým bratrem neznámého vo jína, který leží pod Vítěznou branou v Paříži. Pode všemi taškaři nami slyšíme zřetelně tóny Hej Slované…, známé české národní písně — ale ten, jenž ji zpívá, není jenom vlastencem, nýbrž i svě toobčanem.“ A J. O. Novotný charakterizuje Švejka takto: „Švejk je opravdu nejdokonalejším výrazem a typem českého pasivního od poru proti válce a houževnatého zápasu na život a na smrt, který se rázem po vyhlášení války rozvinul mezi českým lidem a rakous kou vládou… Proti šťastlivcům, kterým se podařilo přeběhnouti k nepříteli, množil se v zázemí jednak počet ‚ulejváků‘, kteří před pochybnou ctí bojovati za císaře dávali přednost nejistému životu v nepřístupných lesích, formujíce takzvané ‚zelené kádry‘, jednak vzrůstal a šířil se typ, pro který marně bychom hledali přiléhavěj šího a výstižnějšího jména, než mu dal lid právě dle hrdiny Haš kova eposu — ‚švejk‘. Neboť tento pražský prodavač či popravdě řečeno pražský zloděj psů Josef Švejk zosobňuje ve své směšné, přitloustlé postavě revmatického šibala všechno organizované ulejváctví svého národa… Švejk jest úředně ověřený blb, ale je do té míry hloupý, že — paradoxně pověděno — stává se chytrým. 45 Osudy dobrého vojáka Švejka jsou knihou specificky českou… Její českost vyvěrá z pratypické českosti hlavní postavy, která byla vytvořena s jedinečným talentem a uměním z nejzákladnějších vlastností a složek malého českého člověka…“ Uvedené posudky mohou samy o sobě stačiti. Jsou důležity jako kriterion pro stav lidstva u nás i za hranicemi. I v cizině se osvo bodily tytéž proudy jako u nás a nastala potřeba jíti k těm zdro jům, kterými se napájí život u nás. Jako by válka byla rozhraním dvou věků; středověk se prodlužuje až do světové války a teprve světová válka ukončuje středověk a otvírá lidstvu věk nový, věk svobody a demokracie. Zanikají staleté říše a tradice, orientace lidstva se od základů mění, člověk se zbavuje jha i všech sugescí, odvrhuje fikce a buduje nové konkrétní řády na holé a drsné sku tečnosti. Nová doba nemá už místa pro výstřelky ducha, leda ve svém humoru. To, co stará doba považovala za svou chloubu, stává se již jen komickou dekorací historických vzpomínek. Proti násilí jednotlivců se vzpříčila síla lidu, o kterou si i nejhouževna tější uchvatitel rozbije hlavu. Tato síla lidu se drží země, hmoty, smyslů a reality; nedá se již másti výmluvností a estétstvím. To jest vážná stránka této knihy Haškovy. Ve chvílích, kdy čte náři popřává oddech od smíchu, mluví vážně a didakticky do duše: „Přípravy k usmrcování děly se vždy jménem božím či vůbec nějaké domnělé vyšší bytosti, kterou si lidstvo vymyslilo a stvořilo ve své obraznosti — — Nic se nezměnilo od té doby, kdy loupežník Vojtěch, kterému přezdili ‚svatý‘, účinkoval s mečem v jedné a kří žem v druhé ruce při vraždění a vyhubení pobaltických Slovanů — — Lidé šli v celé Evropě na jatka jako dobytek, kam je vedli vedle řezníků císařů, králů a jiných potentátů a vojevůdců kněží všech vyznání, žehnajíce jim a dávajíce jim falešně přísahat, že na zemi, ve vzduchu, na moři atd…“ Proti zastaralé sugesci hesla dulce et decorum est pro patria mori:* „…A jeden mrtvej, kterej ležel na dekungu, nohama dolů, kte rýmu při vorrikungu šrapák utrhl půl hlavy, jako by ji seříz, ten se v tom posledním okamžiku tak podělal, že to z jeho kalhot teklo přes bagančata dolů do dekungů i s krví. A ta jeho půlka jeho * Je sladké a čestné zemřít za vlast (Horatius). 46 lebky i s mozkem ležela zrovna pod tím. Vo tom člověk ani neví, jak se mu to stane.“ Tím je obratně vysvětleno, jak lidé, kteří umírají v boji, sami jsou hodni toho, aby si do svých vlastních lebek nadělali; jest to soud nad válkou, vojenstvím a takzvanou vojenskou věrností až do smrti; řečeno poněkud drasticky, ale velmi názorně a působivě; pro dílo míru, pro sbratření národů a odzbrojení vykoná taková kniha více než všecka díla, poctěná dosud Nobelovou cenou. Je tím poučnější ten fakt, že si tato kniha našla cestu do srdce Němců. Kniha ta jest oslavou české houževnatosti a tvrdošíjnosti v ulej váctví: „…Potom na chodbě řekl k tomu naivnímu muži vrchní štábní lékař: Pane kolego, mohu vás ubezpečit, že je to všechno marné. Z těch lumpů by ani Radecký ani ten váš princ Eugen Savojský nevychovali vojáky. Mluvit k nim andělsky nebo ďábelsky, to je všechno jedno. Je to banda.“ Tato slova, která zní jako proroctví do budoucna, jsou vlastně čestným vysvědčením celému národu, který je hrdě uspokojen tímto verdiktem. Národ je v tomto smyslu hrdinou své důslednosti a s pýchou si na ní zakládá: „‚Na vojně,‘ odpověděl Švejk slavnostně a hrdě, ‚byl jsem pány vojenskými lékaři úředně uznán za notorického blba.‘“ A ústy tohoto reka Haškova románu se vlastně celý národ brání proti nebezpečí, že by mu snad toto privilegium mohlo býti odňato: „‚Já, pánové,‘ hájil se Švejk, ‚nejsem žádný simulant, já jsem opravdovej blbec.‘“ Starožitná pokora se tu stává rouchem spíše opatrnosti hadí než prostnosti holubičí, ale přece jen toto doznání, není-li zcela upřímné, jest tvrdošíjně hrdé a trvale platné. Národ jím určuje své cesty a prezentuje se tímto titulem jako nosič míru a pokoje, jako tajný nepřítel všech nerovností a služebností, jako nejzralejší de mokracie, která může sloužit za příklad celému světu. Válka způsobila výbuch podkopů pod dynastiemi, stavy a řády. Vykonala své dílo i v rozvratu dřívější moci náboženské. I zde hu mor vytáhl proti staré víře. Okázalým trumfem jest tato věta z roz mluvy dobrého vojáka Švejka s opilým feldkurátem: 47 Reklama na první sešitové vydání Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války (1921) „‚Pak se stal, pane feldkurát, velkej omyl,‘ ozval se Švejk, ‚já jsem totiž bez vyznání. Já už mám takovou smůlu.‘“ V té pointě „já už mám takovou smůlu“ je nejen trumf, ale i triumf satiry. A Hašek umí s vtipem nové sugesce osvětlovat staré sugesce komickým světlem: „…A František Sáleský díval se tázavě z obrazu na Švejka. Z druhé strany, z jiného obrazu, díval se na Švejka vyjeveně ně jaký mučedník, který měl právě v zadnici zuby od pily, jíž ho nějací neznámí římští žoldnéři pilovali. Na tváři mučedníka při tom ne bylo znát žádného utrpení a též žádné radosti a mučednické záře. Tvářil se jen vyjeveně, jako by chtěl říct: Jakpak jsem vlastně k to muhle přišel, copak to, pánové, se mnou děláte?…“ Nebo na jiném místě: „Andílkové mají v zadnici vrtuli od aeroplánu, aby se tolik ne nadřeli se svými křídly.“ Opilého feldkuráta Katze nechává mluvit k hosti: 48 „Řekni, že nevěříš v pána boha, a to ti jinak nenaleju.“ Je dosti opatrný, že v těchto věcech méně mluví sám a nechává jednati osoby, aby náboženství se karikovalo slovy a skutky svého zástupce a vykonavatele, feldkuráta Katze: „…Vida v ruce Švejkově lahvičku s ,posvěceným‘ olejem, za chmuřil se: ‚Nejlepší uděláme, Švejku, když tím olejem mně a sobě namažete boty.‘ ‚Zkusím s tím namazat taky zámek,‘ dodal Švejk, ‚strašně vrže, když v noci jdete domů.‘ Tak skončilo poslední pomazání, ke kterému nedošlo…“ Haškův humor vítězí nade vším, s čím se setkává, zvláště jsou -li to vážné překážky. Ukazuje takřka parádně, jak zmizelo nebo rozplynulo se náboženství takřka samo od sebe; není mu třeba, aby se proti němu stavěl, aby je vyháněl; ono zmizelo, nikdo neví kam. Hašek nebyl jeho hlídačem, právě tak jako jím nebyl Švejk. Konstatoval s humorem, že zmizelo a pan feldkurát sám nevěděl, jak a kam. Pravdu má J. O. Novotný, když praví, že Osudy dobrého vojáka Švejka jsou knihou specificky českou, jež byla vytvořena s jedi nečným talentem a uměním z nejzákladnějších vlastností a složek malého českého člověka. Vizme jednu takovou ukázku: „…Holky byly setsakra fešandy, takový lejtkatý a prdelatý, steh natý a vokatý, a jak se na ně ti maďarští pacholci mačkali, bylo vi dět, že ty holky mají plný, tvrdý prsa jako půlmíče a že jim to dělá moc dobře a že se vyznají v tlačenici…“ Přirozená pudová vnímavost pro reelní zážitky jest tu ve své specifické českosti podána s radostnou úplností. Ale bylo by třeba uvésti ještě mnoho citátů z líčení prostředí tohoto malého čes kého člověka z pražské periferie, jichž je v knize nadbytek a která ukazují sympatie autorovy k těm drobným pasákům a zlodějům nejen proto, že jsou pronásledováni zákonem, ale pro vlastní pů vab a specifické vlastnosti jejich řemesla. Miluje pasáky pro jejich pasáctví, zloděje pro jejich zlodějství a touto svou láskou takřka očišťuje a pozdvihuje tyto věci, smiřuje s nimi a vyrovnává je s ji nými řemesly a živnostmi, jež dřívější řád společenský kladl výše. A v tom je též nemalý význam a hodnota Jaroslava Haška. Nelze mnoho dodati k tomu, jak zhodnotila cizina a v poslední době i česká kritika tuto Haškovu knihu. Je to dokument, který 49 vyniká nejvzácnější reálností ze všech knih na světě. Je to ztěles nění národa a pomník národa. Ukazuje se jím, jaký národ byl a ja kým bude. Je to osvobozující a osvoboditelské dílo, jehož účinky budou trvati ještě dlouho, a lze připustiti, že budou trvalé. Národ se bude v něm viděti jako v zrcadle, půjde kolem něho, bude se z něho učit a podle něho hodnotit vše, s čím se setkává, zvláště všecky povinnosti, zvláště ty ukládané či nakládané. Bude v něm viděti své pravé, přirozené a příznivé niveau, svou oslavu a čest. Vychovatelská jeho cena je nedozírná. Ve filmu Pat a Patachon jako milionáři vidíme v posledním ob raze kovový pomník, který vděčné město postavilo těmto dvěma komickým hrdinům. Haškova kniha o Švejkovi jest sama o sobě národním pomníkem, dosud však jen intelektuálním. Jest to po mník české intelektuality, české morálky, českých vlastností. Ale v této knize vidíme něco zvláštního. Dobrý voják Švejk jest ne smrtelný; přerůstá svého autora, Jaroslava Haška, jako syn někdy přerůstá otce. Pomník z bronzu by se měl postaviti dobrému vo jáku Švejkovi. Byl by to pomník národu; jím by se dokončila oslava osvobození; pomník ten by zářil jako opravdový maják do příštích dob. — Byl by zároveň sebeoslavou národa, oslavou toho, nač jest národ nejpyšnější a co mu nyní — jak jest patrno, začíná záviděti i cizina. Rozmach 5, 1927, č. 4, 15. 3., s. 97—105 → J. D., Ejhle člověk! (Praha: Kuncíř, 1928, s. 77—91) → J. D., Polemiky a skandály II. (Ejhle, člověk) (Praha: Václav Durych, 1995) → J. D., Polemiky a skandály (ed. K. Komárek, Olomouc: Periplum, 2002, s. 51—59) → Antologie textů k dějinám české literární kritiky II (1. polovina XX. století) (ed. P. Hrtánek, Ostravská univerzita 2009, s. 33—38) Jaroslav Durych (1886—1962), prozaik, básník, dramatik, esejista a překla datel katolické orientace; vojenský lékař (v letech 1926—36 působil v Olomouci a poté v Praze), redaktor časopisů Rozmach (1923—27) a Akord (1928—33). V re akci na článek J. O. Novotného Rehabilitace Jaroslava Haška Durych znovu cituje články Ignaze Wrobela, tj. Kurta Tucholského, Willyho Haase a Carla-Augusta Bo landera (viz s. 41), tedy ohlasy německého překladu Grety Reinerové Osudů dob rého vojáka Švejka... (Die Abenteuer des braven Soldaten Schwejk während des Weltkrieges, 1926). 50 Poučení ze Švejka stanislav lom Švejk jako literární dílo to vlastně vyhrál už po Haškově smrti, což je kapitola čistě literární. Švejk jak typ, a to nás zde zajímá, to vyhrál, ačkoliv, či protože byl úředně uznaný blb. Když všechna vymyšlená a dožitá rozumnost lidská nic neprospívá, když se všechno spiklo na potlačení a vyloučení její životní praxe, přemě ňuje se chytráctví v obrannou blbost, a tak svým způsobem při vádí ve smích a na zmar všechno násilí. To je vtip českého Honzy a humor Švejka. „Rakousko v boji.“ Kdo to byl? Konrád z Hötzendorfu? Ne. Byl to Švejk. Že je v něm zosobněn typ českého vojáka? To je základní nedorozumění! Švejk je výsledek a typ rakouského zkřivení. Duch rakouského vlastenectví, viděného v zrcadle směšnosti. Konfron tace velmoci napovrch a malomoci uvnitř. Srovnání fráze s nej běžnější realitou. Švejk není tatrman. Je to velmi vážný člověk. Genialita Haškova je v tom, že dovedl Rakousku postavit takový obraz. Že dovedl v jediné postavě českého vojáčka změřit všechny vojenské pány i s vojskem v civilu, policejní režim, vlastenecké mudrlantství, zbabělost měšťáckého ducha, nastrojenou prázd notu rakouské vojenské i civilní pohotovosti. Je-li v cizině srovná ván Švejk se slavným Cervantesovým Donem Quijotem, je shoda právě v tom, že v obou velmi vážných tvářích se s darem neoby čejného humoru a typicky promítá celá směšnost a ubohost doby, a že se jí dává pořádně za vyučenou. Švejk je veselá četba a srdečná zábava, ale to není jeho pravý význam pro nás. Kdo neznal, jak to u nás za války skutečně vy padalo, nalézá upřímný dokument doby a toho, proč Rakousko musilo prohrát válku. Ani na tom nám, účastníkům švejkovin, ne záleží. Jděme přímo na kořen tohoto skvostného, výtvarného hu moru! Přiznejme si, že tento Švejk nám ukazuje trochu drsně, ale pravdivě, jak ubohé to s námi bylo a jaké tupé ovzduší uplynulo s Rakouskem. Uplynulo? To je právě poučení, jež si musíme vzít ze Švejka. Skvělým darem Haškovým je, že toto poznání dovedl vtělit 51 v osvobozující smích. Opakuji: je třeba brát velmi vážně tohoto Švejka, abychom byli tímto smíchem opravdu osvobozeni, a aby ono ovzduší rakouského panování se nikdy nevytvořilo v naší re publice, kde jsme doma. Aby nějaký nový republikánský Švejk ne dopadl pro nás tragičtěji, než osud přiznal tomuto drsně a hru bozrnně, ale poctivě vytvořenému českému Honzovi v postavě Haškova Švejka. České slovo 19, 1927, č. 74, 27. 3., s. 3, šifra St. L. Stanislav Lom (1883—1967), divadelní kritik, esejista a publicista, dramatik, básník a prozaik; po roce 1918 se stal divadelním referentem Českého slova, ve třicátých letech ředitel Národního divadla v Praze. 52 O Švejkovi josef kodíček Jsou vzdělaní a ušlechtilí kritikové, u nichž postava Švejkova budí děs. V anketě, kterou před časem pořádala Tribuna, vyslovili se někteří spisovatelé — a nebyli to nejhorší —, že právě Švejk je kniha, kterou by si nevzali ani na pustý ostrov. „Proč?“ tázali jsme se tehdy mlčky, „jen proto, že mluví sprostě?“ Naproti tomu řekl Jaroslav Durych — a to je nějaká literární de stilace! —, že se má Švejkovi dostat národního pomníku. U Dury cha se nikdy neví, kdy mluví vážně. Ale tentokrát řekl něco, co stojí za víc, než si myslí sám. Co se nás týče, nebojíme se při Švejkově případě nebezpečí pro roctví a tvrdíme, že Švejk bude čten i v době, až bude značné části soudobého písemnictví zapomenuto. A při tom to snad není umění a literatura. Je to lajdáckým a reportážním způsobem vyvržená po stava, jež obohatila panoptikum světových postav o nebývalý, sa morostlý přírůstek. Vytvořiti slovem postavu, které do té doby ne bylo a která dotýká se, ať jakýmkoli způsobem, věcí podstatných a obecně platných, jest rys geniální. Není jisto, by-li Hašek literát v platném slova smyslu. Že však postava Švejkova má rys shake spearovské plnosti, temnosti, nevyjádřitelnosti, jest jisto. Nebyla vypozorována a složena z detailů, nebyla vykonstruována, vyvřela z hlubin. A jako hlubiny zůstala neuchopitelna. Od Boženy Němcové nevytvořila česká próza nic podobného. Nový kus duchovní přírody, v němž tisíce nalézají sebe a svůj svět. Tento metafyzik protipatetičnosti jest něco tak původního, dosud však skrytého v podvědomí, tak dětsky pekelného, na všechny strany hrajícího, že na něm lze luštiti celou národní epochu. A odtud — nikoliv z rozepří literárně uměleckých — plynou roz pory v oceňování postavy, jejíž sugesci se nelze ubránit. Švejk vy jadřuje epochu, lidový typ, spodinu lidové duše v takové síle, že spodina stává se velikostí a nejsvobodnější ironií. Proč odvrací se takový Herben, vychovaný reformační tradicí, s hrůzou od tohoto zjevu? Proč stylizovaný literát cítí se pokořen 53 před silou jeho lstivé slabosti a nízkosti, jeho velkého poznání, výsměšnou šnečí moudrostí, která ví o světě více než všechen heroismus světa? Proto, že v něm mluví něco více než Švejk. Švejk jest génius české poroby. Jeho nepatetičnost jest sebe obranou národa před osvobozením. Pýcha galského kohouta jest francouzskou skutečností, génius zrady Konrad Wallenrod jest typickým ztělesnitelem vzpoury polské, zatímco sebeobranou české poroby byla v umělou naivitu skrytá ironie a sebeironie. Tu vykreslil Hašek způsobem historickým, nezapomenutelným, opravdu hodným pomníku. Zde jest češství a typičnost jeho po stavy, nalézající dnes právem světový ohlas. Co má být překonáno, musí být vysloveno. Hašek vyjádřil trva lým způsobem malého českého člověka doby dopřevratové. Tím však naznačil mocněji a přesvědčivěji než mužové velkých slov budoucí cestu, jež nemůže býti jiná než: od Švejka a nad Švejka; k charakteru, který se vyžívá přímo. Avšak česká švejkovská iro nie zůstaniž rezervoárem sebezáchovy pro možné budoucí doby národních potíží a komplikací. Duchovní moudrostí, z níž mohou vyrůstat činy. Stínem hrdinství, jako u Shakespearových a Cer vantesových hrdinů. Tribuna 9, 1927, č. 85, 10. 4., s. 1; šifra —jk— Josef Kodíček (1892—1954), divadelní, literární a výtvarný kritik, překladatel, scénárista a dramaturg, divadelní a filmový režisér; v letech 1919—27 působil jako redaktor deníku Tribuna (zde vyšla 1. 1. 1926 též zmíněná anketa — kterou Kodí ček uspořádal — s otázkou „Kterých pět knih byste si vzal—nevzal na opuštěný os trov a které byste doporučil našim politikům“), poté mj. jako dramaturg a režisér Vinohradského divadla; od roku 1938 žil v exilu v Londýně (v Čechoslováku v roce 1944 mj. publikoval proslov Něco o Haškovi a Švejkovi, který zahrnuje i tato anto logie), od roku 1951 v Mnichově, kde pracoval pro české vysílání Svobodné Evropy. 54 Švejk u literárního raportu bohuslav koutník Dobrý voják Švejk stojí před soudem literárních kritiků a histo riků se stejně šťastným a spokojeným úsměvem, jako stával u ra portu. A jeho soudcové, když myslí, že se s ním nejlépe vyrovnali, umlkají se stejně znepokojivým pocitem jakési trapné nejistoty jako Švejkovi vojenští představení. Nuže, jak to je s ním vlastně? Jest Švejk literárně cenným dílem, nebo není? Jest portrétem českého muže z lidu, či nikoli? Obě stanoviska mají své zastánce. Podle jedněch jest Švejk „opravdu nejdokonalejším výrazem českého pasivního odporu proti válce a houževnatého zápasu na život a na smrt, který se rá zem po vyhlášení války rozvinul mezi českým lidem a rakouskou vládou“. Tak píše J. O. Novotný v Cestě. […] Kniha Haškova jest kritikovi knihou specificky českou, „její českost vyvěrá z pratypické čes kosti hlavní postavy, která byla vytvořena s jedinečným talentem a uměním z nejzákladnějších vlastností a složek malého českého člověka“. Novotný uvádí německé a rakouské kritiky, srovnávající Švejka se Sanchem Panzou a Chaplinem. […] Haas vidí kořen pojetí Švejka v Haškově slovanství, ve slovan ském rozporu mezi lidem a individuem, individuum jest pán od loučený od lidu, obě skupiny se vyvíjejí samostatně, jest mezi nimi propast, kterou překlenuli jen spisovatelé jako Gogol a Tolstoj. Švejk se stále sráží se světem individuí, stále je v nebezpečí. „Jeho celý život jest šarvátka, při ústupu s nejkomičtějšími epizodami.“ K Novotnému a kritikům jím citovaným se připojil Jaroslav Durych, podle něhož jest Švejk „historický dokument, který poz dější generace poučí více než celé police kulturněhistorických svazků“, on jest „holá tresť i pravá a dokonale věrná podoba čes kého lidu“, „přirozená pudová vnímavost pro reelní zážitky jest tu ve své specifické českosti podána s radostnou úplností“. S hoř kým podbarvením praví, že „národ se bude v něm viděti jako 55 v zrcadle…, bude se z něho učit a podle něho hodnotit vše, s čím se setkává, zvláště všecky povinnosti, zvláště ty ukládané či na kládané“. Haškova kniha jest mu „pomníkem české intelektuality, české morálky, českých vlastností“. Nyní slyšme hlasy opačné. Vladimír Vodička (v Lid. novinách) prudce odmítá tvrzení, že jest Švejk zosobněním českého vojáka. Český voják neposlouchal slepě, bez vnitřních rozporů jako Švejk, „šel na frontu, jak kázala povinnost, ale nevelel cit“. Dopisy vojáků jsou cennými doklady o tom, jak český voják vynikal inteligencí. Vodička si vůbec nedovede představit, „že by Haškův Švejk byl do vedl napsati podobný dopis, v jehož slovech skrývala se bolest, přesvědčení a nenávist“. Český voják přemýšlel, mučil se rozpory. Švejkovské typy byly řídké, tak jeden u setniny, a ten byl ještě nazýván „neštěstím kumpanie“. „Statisíce českých vojáků a tisíce legionářů by protestovaly proti tomu, aby se jim Švejk vnucoval za představitele.“ Český voják nebyl naivní, měl ironii, i sebeiro nii, někdy projevovanou šibeničním humorem. Ty ojedinělé švej kovské figurky prý vystihl Hašek výborně. „Ale my, čeští vojáci,“ končí Vodička energicky, „jsme Švejky nebyli.“ Tedy prudké ne k dřívějšímu ano. K tomu ještě hlas literárního kritika. Prof. Arne Novák není naprosto spokojen, že „nesoudná německá veřejnost s nadšením nachází ztělesnění české národní povahy a vyvrcholení české literatury v neblahé švejkovině“ (Lid. noviny). A v přednášce konané v rámci Týdne české knihy pro hlásil babičku Boženy Němcové za „typ české matky, ztělesnění všech krásných vlastností našeho lidu“ a odsoudil „nepěkný typ Švejka, jenž bohužel bývá ztotožňován s povahou velké části ná roda, ne zrovna k naší cti“. Vyslechnuvše tato mínění si odporující, podívejme se věci dů kladněji na kloub. V přítomné době vzniká se vzrůstem veřejných knihoven tak řka nová věda o podmínkách obliby knih v širokých vrstvách čtenářstva, takzvaná psychologie knihy, psychologie bibliolo gická či bibliopsychologie […]. Z jejího hlediska kniha, která má míti úspěch, musí splniti dvě hlavní podmínky. Předně jest třeba míti na mysli, že kniha, jsouc hmotných souborem značek pro 56 představy spisovatelovy, nepřenáší těchto představ přímo, nýbrž vyvolává pouze podobné představy, navázané na stejné značky v mysli čtenářově. Čtenář si může představiti jen to, co již vnímal nebo co si může alespoň do jisté míry vytvořiti jako kombinaci ze vzpomínek na bývalé vjemy. Co již v čtenářově mysli není schopné vybavení, to mu kniha nedá. A za druhé, z knih, na které může čte nářova představivost reagovati, neboli jednodušeji z knih, které čtenář chápe, oblíbí si ty, které mu předvádějí v představě usku tečnění jeho přání a tužeb, ať vědomých, ať potlačených a úplně vykázaných z jeho duševního života. Podívejme se nyní z tohoto hlediska na Švejka. Jest to kniha z vojenského života, psaná řečí, jakou se mluvilo na vojně. Líčí konflikt, jehož jednu stranu tvoří státní moc se svým mocenským aparátem, byrokracií, četnictvem, policií a zvláště armádou, dru hou stranu tvoří dobrý voják Švejk. Státní moc se snaží dohnati jej stejně jako miliony jiných ke splnění určitých nadiktovaných povinností, jež jsou krajně nepříjemné, totiž ke konání vojenské služby až k utrpení a smrti na frontě. Různá individua reagují na tento nátlak různě. Některá souhlasí s cíli státní autority, po tlačují vzpouzející se pud sebezáchovy a jdou bojovat s přesvědče ním. Jiní nesouhlasí se státní autoritou a jejími úmysly, nenávidí ji a hledí uniknouti donucovacím prostředkům. Nemohouce dáti najevo své mínění a jsouce nuceni se stále přetvářet, žijí v bolest ném rozporu, jenž se vybíjí ironií. Toť uvědomělí Češi. Ale úplně jedinečným způsobem reaguje hlavní hrdina. Nestaví se proti státní autoritě, s okázalou radostí souhlasí se vším, co ona ústy nadřízených přikáže, ale při provádění uložených povinností dělá hloupost za hloupostí, při nejochotnější poslušnosti natropí nej více zmatku, ozářen nejblaženějším úsměvem přivádí úmysly au tority, k jejichž provádění jest jako nástroj určen, ad absurdum, ale přitom vždycky šťastně vyklouzne z trestu bez vlastního zá měru a přičinění, těší se poměrnému blahobytu, nemá žádných vnitřních rozporů, září nevyčerpatelným optimismem a dokona lou vnitřní spokojeností. Má zvláštní postoj k lidem a věcem, který působí podivným dojmem. Není jasno, zda jest tak chytrý, či ta kový idiot, za něhož se ostatně sám prohlašuje. Z konfliktu mezi 57 Hašek v c. a k. armádě (1915) orgány státní moci a jednotlivcem takto výjimečným vzniká neko nečná řada scén, tvořících obsah románu Haškova. Přihlédneme-li k první podmínce obliby knihy, totiž možnosti vy baviti v čtenáři představy, jež tanuly spisovateli na mysli, jest spl něna touto knihou alespoň u poválečného čtenáře skvěle. Vojenský žargon se stal běžným, v každé rodině jest někdo, ne-li více těch, kteří zažili všecky ty strasti vojenského života. Ti všichni si říkají: „Ano, právě tak to bylo. Tak se mluvilo, tak se žilo, tak se trpělo a umíralo.“ Válečná freska Haškem namalovaná se setkává u dneš ního čtenáře s týmž pochopením jako Homérovo líčení bojů u Troje u posluchačů jeho doby. Nyní podmínka druhá, ta citová. Které touhy uspokojuje Švejk u svých čtenářů? Jest to především ta nenávist k autoritě státní, jež hnala vojáky na smrt. Všecky ty orgány státní moci, ti byro kraté, četníci, velitelé vojenští, ti feldvéblové, ošetřovatelé v ne mocnicích, polní kuráti atd. jsou líčeni jako směs krutosti a idiot ství, a toliko náležitá porce toho idiotství činí snesitelnou tu krutost, neboť rány často padají vedle a krvežíznivá bestie zra ňuje samu sebe. Hrdina románu právě tím, že věrně a s nadšením provádí rozkazy mocných tohoto válečného světa, odkrývá jejich ubohost duševní, a čtenář jest uspokojován tím, že jsou představi telé moci zesměšňováni a že jim Švejk neustále uniká. 58 Ale co s druhým partnerem ve hře, co se Švejkem? I jestliže se čtenář s chutí staví na jeho stranu, ztotožňuje se s ním? Jest mu Švejk sympatický? A to jest náš problém. Čtenář jest ke Švejkovi přitahován. Ze ptáte-li se: „Líbí se vám Švejk i jako osoba?“, odpoví se vám: „Sa mozřejmě.“ Ale otažte se: „Chtěl byste se stýkat se Švejkem jako s kolegou v zaměstnání? Chtěl byste ho míti jako představeného nebo jako svého zaměstnance? Dovedete si jej představiti, jak pro vozuje nějakou jinou živnost mimo obchod kradenými psy nebo podobný podnik?“ Pak už není odpověď tak jednoznačná. Čte nář vidí, že přeje Švejkovi, když provádí své taškařiny někomu ji nému, ale že by se sám nerad vystavil za terč jeho žertíkům. Že tedy jeho sympatie pro Švejka jest vlastně škodolibost vůči těm, kterým jde Švejk na nervy. Švejk není Sancho Panza, není Sam Weller Pickwickův, není pečlivou Martou živící Marii, která lepší stránku vyvolila, není zkrátka dobrosrdečným přízemním realis mem, zachraňujícím povětrný nepraktický idealismus. Kdyby měl tento domnělý Sancho Panza svého Dona Quijota, přivedl by ho co nejdříve se spokojeným úsměvem do hrobu. A nejen to, bližší přemýšlení o Švejkovi ukazuje, že jeho postoj vůči autoritám není diktován jen vlastenectvím orientovaným protirakousky, ani paci fismem. Tyto motivy si tam vkládá čtenář sám, respektive román působí příjemně na čtenáře naladěného protirakousky nebo pa cifisticky, ale to jest ve čtenáři, ne ve Švejkovi. Zevrubnější pro myšlení Švejka ukazuje, že jeho postoj k autoritám jest nerozluč nou složkou jeho osobnosti, že by si stejně počínal vůči každé autoritě, i vůči těm, které čtenář uznává, republice, demokracii atd. Že Švejků nelze vytvořiti demokracií, civilizací a kulturou. Švejk jest toliko příživníkem na kultuře nešvejkovské, ne dělní kem a spolupracovníkem, byť sebe nižšího řádu. Kdyby byl lid slo žen ze Švejků, neobstála by kultura ani čtyřiadvacet hodin. Není také Švejk pomníkem českých vlastností; národ složený ze Švejků — kde by byl? Zdá se tedy, že má spíše pravdu Vodička, který vidí ve Švejkovi výjimku. Ještě jedna věc: jest ten Švejk tak psychologicky pravdivý, jak se zdá? Uvažujme. Švejk na povrch souhlasí s nátlakem autorit, 59 v praxi jedná tak, že uvádí tento nátlak ad absurdum. Při tom si uchovává vnitřní klid a spokojenost. Vyvolává otázku: „Jest tak chytrý, nebo tak hloupý?“ Obě alternativy vedou k nemožnostem. Jestliže jest tak hloupý, pak jeho dobrodružství byla nekonečným řetězem nemožně šťastných náhod. Jestliže jest tak chytrý, pak žije pod maskou a pak není možné, aby ušel citovému napětí a necítil bolestně rozpor mezi svým smýšlením a jednáním. Právem u něho Vodička pohřešuje to bolestné napětí a roztrpčení českého vojáka. Milovník Haškova románu nás přeruší: „A přece se mi, nám líbí, přece má obrovské čtenářstvo, přece v něm vidíme českost, lidovost, pravdivost, životnost, přece nás přitahuje. Proč?“ Poně vadž nemluví k naší osobnosti tak, jak ji známe, nýbrž k tomu, co sami v sobě neznáme. Každý z nás má dvě stránky, jednu, kterou považuje za sebe sama, druhou skrytou, do níž zatlačil vše, s čím by sám na sobě nebyl spokojen. Obě ty stránky se vyvíjely v ži votě lidstva od pokolení k pokolení. Trvalo to staletí a stálo to ne konečně bolestí, než bylo potlačeno všecko to, co překáželo vý voji rodiny, kmene, společnosti, státu. Všecky ty nebezpečné pudy však nebyly zničeny, nýbrž toliko potlačeny. […] A tato stránka naší bytosti dává za pravdu Švejkovi, té „mluví z duše“, abychom tak řekli. Každý z nás nese těžký tlak vnějších autorit spole čenských. I když je uznává, i když s nimi souhlasí, přece působí na něho příjemně to, co mluví — mluví! nejedná! — proti nim. A tak vedle toho specificky českého odporu proti rakouskému státu vy jadřuje Švejk i všelidský utajený odpor ke státu vůbec. Poněvadž pak jest ta potlačená stránka vrstvou v duševním vývoji starší, pri mitivnější, proto cítí Willy Haas tu příbuznost Švejka s lidem, ač vlastně lid tak primitivní není, nýbrž jest jen potlačená primitivní stránka v každém z nás. A nejen to. Každý z nás trpí vyrovnáváním rozporu mezi sociálním tlakem a individuálními pudovými tuž bami. Švejk však nikoli. […] V té touze po návratu k primitivnosti na nás dobře působí i Švejkovo primitivní navazování představ pomocí společných znaků často úplně vnějších, nahodilých a bez podstatných, vedoucích k hromadění historky za historkou, i jeho obhroublost, i citová nezranitelnost a tlustokožectví. Švejk sám jest psychologicky nepravdivý, ale jsou hluboce pravdivé všecky ty touhy, které uspokojuje. V tom směru mají vykladači Švejkovi 60 pravdu. Švejk jakožto splnění tajných přání jest životný, hluboce pravdivý, rozechvívající nitro čtenářovo do základů, jest specificky český, jest lidový, ale jen jako rub naší bytosti, jakožto její doplňu jící dvojník. Tato základní idea Švejka, unikání individua z konfliktů se státní mocí bez citových zranění, jest v románě provedena s po divuhodnou jednotností. Švejk jest vlastně jedinou velikou orgií pudu sebezachování. S tím souvisí i ta nápadná okolnost, že jest v Haškově Švejku skoro úplně zanedbána sféra erotická. Pokud se uplatní v životě Švejkově erotický a sexuální živel, jest při tom Švejk vždy hrdinou naprosto pasivním, bez vnitřního zájmu. Váha této okolnosti se jeví nejlépe v kontrastu, když čteme Vaňkovo po kračování Haškova Švejka, v němž se živel sexuální uplatňuje da leko vydatněji. Zde jest kořen toho, že mnozí obdivovatelé Švejka odsuzují toto pokračování a prohlašují, že uráží jejich vkus, ač se smířili i s velmi hrubými prohřešky proti svému vkusu, pokud to bylo ve službách základní myšlenky románu. Avšak i ti největší ctitelé Švejka, kdyby se měli vyznati upřímně, přiznali by, že na dně celkového dojmu jim zbývá jakýsi rmut, cosi jako pocit studu, co je ostatně nutí tím důrazněji se Švejka zastá vati. […] Švejkova metoda jest vlastně útěk do idiotství. Rozkladný smysl Švejkův dobře pochopili naši komunisté. Pře hlédli ovšem, že by byl stejně rozkladný vůči každé společnosti, i vůči komunistické. Možno býti zvědav na osud ruského pře kladu, z něhož bude možno posouditi poměr ruských jeho čtenářů vůči státní autoritě. Jeho obliba ve čtenářstvu německém ukazuje, jak i tam se těžce cítí státní tlak, i když se s ním souhlasí. Rovněž naši sociální a vlastenečtí moralisté cítili nebezpečí a postavili se proti němu. Přehlédli však zase jinou věc. Právě proto, že Švejk ukájí touhy toho rubu lidské bytosti, drženého tím lícem na uzdě, právě proto není nebezpečný, ba naopak užitečný. Vybíjí revoluční tendence cestou neškodnou. Působí vlastně jako sociální ventil. Chcete-li vážně mysliti, že se někdo stane revolucionářem, když se srdečně zasměje nad Švejkem? A tak má Švejk koneckonců so ciální poslání, což bychom jistě od něho byli nejméně čekali. Hledisko literární má ovšem bilanci chudou. Již proto, že Švejk nemá veliké stavby. Veliké dílo kreslí jeden veliký konflikt jedinou 61 smělou vlnou zvedající se ke kritickému bodu a odtud spádně kle sající. Švejk jest však řada variací na jediné téma, jest to vlnovka, kterou možno prodlužovati do nekonečna, jako třebas Tři muške týry. Ale i tak nezapomeňme, že nalil balzámu na mnohou bolest a že mu bude proto mnoho odpuštěno. Přítomnost 4, 1927, č. 26, 7. 7., s. 410—413 Bohuslav Koutník (1891—1965), publicista a kritik, knihovník a bibliograf, stře doškolský profesor, redaktor Časopisu československých knihovníků, spolupra covník časopisů Naše doba, Čin ad., zabýval se psychologií čtenářství. Na úvahu Švejk u literárního raportu navázal v roce 1928 v Nové svobodě článkem Švejk běží ulicí (část z něj publikujeme též v této antologii). 62 Hrdina Švejk viktor dyk Chtěje zabývati se vztahem našeho národa k armádě a obtížemi, jež způsobila nebo ještě působí určitá pacifiční ideologie a setr vačnost, silnější u nás pudu sebezachování, chci v prvém ze svých článků zmínit se o významném zjevu, příliš symptomatickém a spontánním, aby bylo možno přejíti jej bez povšimnutí a úvahy. Ne chci tvrditi, že populárnost díla byla by vždycky důkazem zvláštní jeho hodnoty; nechci se vůbec estetickou hodnotou bod rého vojáka Švejka zabývat. Zajímá mne dnes pouze okolnost, že stal se hrdinou, populárním a vítězným hrdinou našich pováleč ných Čech. A zajímá mne problém, jak působiti může na naši bran nou pohotovost významná skutečnost, že ze všeho, co zde bylo, bilo se a umíralo, zbyl tu jediný živý hrdina, hrdina ulejvák. Branná pohotovost je dvojí: fyzická a morální. Morální pohoto vost může vésti k marným, aspoň pro okamžik marným obětem, není-li spojena a pohotovostí fyzickou. Zplodí mučeníky, nezplodí však vítěze. Z krve mučeníků mohou ovšem vyrůst příští vítězové, ale jak pomalý je ten růst a čím vším je ohrožen! Ale bez morální pohotovosti fyzická pohotovost nestačí. Národ, jenž mohl by bo jovat, ale nechce, je na tom hůře než národ, jenž má vůli bojovat, byť i s nedokonalými prostředky. A ježto v povaze obdivovatelů určitého typu hrdiny je snaha napodobiti jeho hrdinství, plodí hr dina ulejvák další ulejváky, třeba svého vzoru nedostihovali. Mo rální pohotovost žádá, aby voják nepovažoval válku za psinu; mo rální pohotovost předpokládá smysl pro povinnost a kázeň. Není tu jakýsi konflikt s hrdinou Švejkem, který žádá, aby se vše pova žovalo za psinu? Je na čase, abychom uvážili, že nestačí na obhajobu tohoto kultu hrdiny-ulejváka, prohlásíme-li, že byl to ulejvák za Rakouska. De sátý rok uplynul od zániku habsbursko-lotrinského státu a pato logii českého vojáka za Rakouska bylo by nutno přece jenom lé čit, má-li mít armáda smysl a účel. A obhájcům ulejváka-hrdiny možno konečně namítnout, že statečný voják Švejk byl zásadním 63 ulejvákem, ulejvajícím se stejně státu jako svému národu. Nejsem škarohlíd, který by tragicky bral každou psinu; připouštěje psiny tam, kde jsou přírodní protiváhou přílišného patosu a strnulé eti kety, považuji za nebezpečné pouze psinařství, to jest psinu vyvý šenou za životní princip a za životní moudrost. Jistěže bezpočet vojáků šlo do boje s psinou na rtech; za psinou může se skrývat ve likost, mužský stud a ostych před velkým gestem. Tito vojáci s psi nou na rtech mohli být a byli při tom morálně pohotoví, mohli být a byli hrdiny. Naneštěstí nelze totéž říci o psinařství, které vůbec popírá velikost i čest. Pověz mi, kdo je tvým hrdinou, a povím, kdo jsi, neplatí o jed notlivcích a národech bez výhrady, ale kus pravdy v tom je. Nevím, najde-li dobrý voják Švejk svého kolegu v Maďarsku, ale najde-li, neprorokuji mu úspěchu. Mohl by ho najít v Německu, jež je zaří zeno na export všeho rozvratu, jsouc samo vůči němu imunní. Cy nism Švejkův hoví duchu doby, jejímž nejvnitřnějším nutkáním je pováleti se v bahně a chrochtati, ale není tato dobrá služba době špatnou službou budoucnosti? Není — přes dnešní kanonýry Ja vůrky, kteří počali bombardovat Rakousko, jakmile se zhroutilo — aktuální potřebou rozvracet morálku rakouské armády; rozvra címe-li ji však přesto, že to není dobovou potřebou, riskujeme, že otřeseme morálkou vlastní. Přerodí se divák, vychovaný ke psině, v okamžiku, kdy bude nutno, aby jednotlivci se obětovali celku? Vždyť vedle Švejka, přesvědčujícího, že vše je psina, stojí ti, kdož popírají, že by byl nějaký celek, jemuž nutno se obětovat! Vidím tudíž v ozvěně hrdinství Švejkova jisté nebezpečí na roz díl od činitelů vojenských, z jichž rozkazu asistoval oddíl branné moci československé při filmování Švejka. Nebezpečí spočívá v tom, že hrdina ulejvák nebudí pouze smích, ale je ukazovatelem cesty, vzorem a příkladem. Bylo-li řečeno, že v Revizoru jediným poctivcem je smích, zdá se mi, že nenalezl v Dobrém vojáku Švej kovi bratra. Ostatně také smích Gogolova Revizora byl memento mori! Není dobře přehlížeti díla, v nichž se zrcadlí vkus či nevkus doby. A pro nás, národ Chelčického, je nebezpečno míti hrdinu Švejka! Viktor Dyk (1877—1931), básník, prozaik a dramatik, divadelní a literární kri tik, překladatel, kulturní a politický publicista, ironik a polemik; v letech 1907—31 spoluredigoval časopis Lumír; do politiky vstoupil jako redaktor listu státoprávně pokrokové strany Samostatnost v roce 1911 (jeho „protikandidátem“ ve vino hradském volebním obvodu se stal za stranu mírného pokroku v mezích zákona J. Hašek), v roce 1918 spoluzaložil národně demokratickou stranu, posléze byl po slancem Národního shromáždění a od roku 1925 senátorem (členem branného výboru); do polemiky, již vyvolal tento jeho článek, vstoupil ještě mj. článkem Od Švejka k washingtonské deklaraci (Národní listy 22. 4. 1928). Národní listy 68, 1928, č. 105, 15. 4., s. 1—2 64 65 Útok na dobrého vojáka Švejka josef hora Toho jistě ani Hašek netušil, že český román bude několik let po jeho smrti reprezentován v cizině jeho humoristickým romá nem, který si musil zpočátku vydávat vlastním nákladem se žiž kovským Sauerem. A přece k tomu došlo. Důkladní, filozofičtí Němci přijali Haškovu psinu s vážností jen jim vlastní a chválíce i haníce den braven Soldat Švejk naučili i Čechy dívat se na toto dílo jako na knihu české i slovanské válečné filozofie. — Poměrně slabé české filmy se Švejkovými dobrodružstvími byly po úspěchu Haškovy knihy přijaty s téměř nepochopitelnou přízní publika a Piscator, jenž dal do služeb Švejkových moderní výpravu svého berlínského divadla, slávu tohoto typu v Německu se svými spolu pracovníky, mezi nimiž byl i George Grosz — dovršil. V Čechách stal se Dobrý voják velmi brzo jednou z nejoblíbe nějších lidových knih. V městech a na vsích, doma a ve vlacích vybuchovali nad ním lidé v návaly smíchu a každý, říkaje: Je to ale blbost! — četl knihu bez dechu až do konce. Inteligenti četli Švejka pěkně v úkrytu, aby je nikdo nepřistihl, protože oficielní kritika ho odsoudila několika příkrými slovy jako bezcenný škvár. — A dnes, po letech je zajímavý pohled na četné někdejší odpůrce Švejka, zmatené jeho zahraničním úspěchem a rozepisující se ši roce o tomto geniálním blbu, jak ho kdysi nazval spisovatel Ivan Olbracht — jenž jediný tehdy měl odvahu napsat, že Švejk není jen psina, ale opravdový literární typ. Před časem počalo se dokonce mluvit o úsilí velkých našich di vadel opatřiti si Dobrého vojáka i na svá jeviště. Jedině odpor dneš ního majitele divadelních práv na Švejka, která kdysi zakoupil od autora za několik tisícovek, prý znemožnil tento úmysl Národ ního a Vinohradského divadla. Pan Fencl hodlá prý provést Švejka sám. A zase ovšem k těmto úmyslům našich divadel vedla jen za hraniční zkušenost s úspěchem, jehož se Švejk dožil u Piscatora 66 v Berlíně. Sláva Švejkova dosáhla tedy v Čechách rozšíření, jakým se může pochlubit málokteré jiné dílo literární. Ale už také začíná reakce proti ní. — Tentokráte nejsou to mravokárci, nesnášející hrubou vojenskou češtinu, jíž se v Haš kově knize mluví a jež dnes proniká bez odporu do celé belet rie, aby oživila akademickou řeč naší beletrie. Ve Švejkovi začí nají viděti jisté kruhy vážnější nebezpečí, než jsou různá ta lidová úsloví. Básník Viktor Dyk první vyrazil novými argumenty proti Švejkovi. Haškův hrdina není mu ničím méně než úhlavním nepří telem bezpečnosti československé republiky. Lidé, kteří si zvyk nou vysmívati se se Švejkem rakouským lajtnantům a rakouské armádě, jsou podle Viktora Dyka ztraceni i pro úctu k armádě čes koslovenské a ztrativše pojem autority vůči zkarikované armádě monarchické, přestanou uznávat i význam armády republikán ské. Haškův antimilitarismus, který tak chytil poražené Němce, je podle Dyka zkrátka zločinem, jejž je nutno popírati, dokud je čas. Není pochyby, že nacionalistický čich Viktora Dyka narazil opravdu na kořen Švejkovy obliby. Radost ze Švejka a z jeho pro timilitaristických kozačin plyne opravdu z toho, že lidé postřehli v knize soud a pomstu na militarismu, který je po čtyři léta připra voval o svobodu a činil z nich otroky cizího jim státu. Ale varuje -li nyní Dyk před Švejkem, bude musit patrně rozhojnit svůj pro test i o jiné válečné a protimilitaristické romány naše i cizí a bude musit žádat pardon pro starý militarismus, volaje po nedotknutel nosti armádního ducha dnes. Protiválečné romány, hry a filmy jsou pro miliony lidí osvoboze ním od trudných zážitků válečných, a jestli co u nás pomáhalo „od rakoušťovat“, tedy to byl naprosto jistě nihilistický Švejk, jenž roz ložil svou nezranitelnou logikou militaristické hrdinství na jeho odporné a negativní prvky a obnažil všechny válečné iluze. Dyk poznal ovšem, že Švejk není jen protirakouský, ale i protivojen ský vůbec a vysloviv vedle Švejka zdánlivě kuriózně jméno Chel čického, ač mohl také jmenovat Tolstého, soudil správně. Švejk je dílo důsledného anarchisty a protiautoritáře, ale ne, jak Dyk myslí, ve smyslu bolševickém, nýbrž spíše křesťanském, zásadně pacifistickém. A Dyk by měl uvážit, že volaje na Švejka div ne 67 policajta, dělá sám ještě víc než kampaň proti Švejkovi. Kdyby měl moc, dal by patrně Švejka zakázat a spal by pak kliden o osud čes koslovenské armády, jež se zdá být jím ohrožena. Jenže síla Švej kova není ve slohu, ale i ve faktech a v půdě, z níž Švejk rostl. Zato ještě Haškovi nikdo nepoděkoval, jak on zostudil v myslích mas staré, korupční a blbé Rakousko a pomohl tím pokroku. A už při chází Haškův literární kolega a jde proti němu, ne jako proti dílu literárnímu, ale jako proti zlu společenskému. Jenže to zlo není ve Švejkovi, nýbrž v životním ústrojí a každé dílo podobné Švej kovi přestává být účinné tam, kde odpadly předpoklady, jež je vy volaly. Stejných argumentů, jako Dyk proti Švejkovi, užívá kul turní konzervativismus a reakce i vůči Husovi, Komenskému atd. Byli nám dobří za Rakouska, ale nesmějí nyní stát v cestě vlád cům moci, ať jsou jimi kdokoli, a proto pryč s nimi, ale pryč sou časně také i s husity, se vším, co přerůstá holý a lineární naciona lismus! Nahraďme je Cyrily a Metoději, sv. Václavy a Přemyslovci, proti rebelantskému Švejkovi postavme vojnu žeroucího poručíka Duba, který nenadával představeným, ale podřízeným, a vůbec hr diny, kteří byli sice stateční dolů, nikdy ne ale nahoru. Vykořeňme ze života a umění nevěrce a pochybovače, sůl země, jitřící hlou post a hnilobu, a nahraďme je modláři a přitakávači, kteří se ne ptají: proč? a spokojují se přisluhováním. Jenže my známe i Vik tora Dyka a víme, že spodní a nejpravdivější tón tohoto básníka a bojovníka proti defétismu je skepse a negace, jež se musí nutit k víře a měníc se v ní pod tlakem vůle, ráda by sprovodila ze světa všechno, co ji znepokojuje svými všetečnými otázkami. Literární noviny 2, 1928/29, č. 26, 26. 4. 1928, s. 1—2, šifra —a. Josef Hora (1891—1945), básník, představitel proletářské poezie, prozaik, překla datel, literární kritik a publicista; redaktor deníků Právo lidu, Rudé právo, v roce 1929 spolu s dalšími literáty protestoval proti gottwaldovskému vedení komunis tické strany, s níž se rozešel, poté vedl kulturní rubriku Českého slova; o Haškovi a ohlasech jeho Švejka psal často, srov. např. články Sem tam (Literární rozhledy 1928) a Proti švejkovině? (Národní osvobození 1928). 68 Švejk běží ulicí bohuslav koutník Je to trochu anachronistické, ten starý krutý vojenský trest u dob rého vojáka Švejka, ale už je to tak. Viktor Dyk jej žene, už skoro tři neděle. Švejk je mu hrdina ulejvák, nadšení čtenáři románu Haškova, obdivujíce se mu, chtějí jej napodobiti, hrdina ulejvák plodí další ulejváky. Ne stačí omývati Švejka, že byl ulejvákem za Rakouska, on byl ulejvákem zásadním, stejně vůči státu jako vůči svému národu. Ohrožuje morální přípravu k válce. Byla to chyba, že se nařídila asistence oddílu branné moci českosloven ské při filmování Švejka. On nebudí pouze smích, ale jest ukazova telem cesty, vzorem a příkladem. Kdo tvoří ulici a přidává rány nebohému odsouzenci? Nepře kvapí mezi nimi Pražský večerník hrozící se, že bylo u nás ze směšněno vše, co souvisí s armádou, „metály“, výchovné články v učebnicích a kalendářích, autorita důstojníků. Na „feldkuráty“ P. v. zapomněl. Že nechce soudit, kolik na tom mají viny humanitní ideály prezidentovy, jest obvyklé bodnutí dýkou pod pokrytecky skromným hávem. Také v redakci Venkova se prý již dávno vedly hovory o tom, že četba Švejka, byť i jen pro zábavu, musí působiti nepříznivě na mnoho čtenářů jako učebnice ulejváctví. Když se Dyk potřetí rozpřáhl v Nár. listech na Švejka, mohl již poukazo vati na ústní i písemné projevy souhlasu mnohých mužů, jimž prý duch a zdraví armády nepoměrně leží na srdci. A nepřekvapí ani jiný v řadě, profesor St. Nikolau v Nár. politice, jemuž souvisí se Švejkem i odlet na ukradeném vojenském letadle; je to bible ulej váctví, jež ničí všechnu snahu vychovatelů pěstících smysl pro po vinnost. Dělá nám ostudu u Němců, kteří se na Švejka dívají jako na typ rakouského a československého legionáře nebo nynějšího vojáka. Jediný, kdo je prý Švejkem nadšen, jsou komunisté, a také jen mimo sovětský ráj. Projev nadšení komunistů si musíme jen domysliti. V Rudém večerníku pěkně Dyka pochválili: „A v tom má zase jednou Viktor Dyk pravdu. Švejk není jenom rakousko-uherský voják.“ A dost. Ostatních asi 40 řádek cenzura nepustila, ale lehce si představíme, 69 co tam asi bylo. V podstatě totéž, co říká Dyk, ale schváleno tam, kde on se děsí, doporučováno tam, kde on chce brániti. Ani ti tedy chudáku Švejkovi valně neposloužili. A zatím se děje křivda dobrému vojákovi. Vždyť on není ulej vák. Vždyť chtěl bojovat „za císaře, za vlast svou“. Vždyť se nikdy zúmyslně nevyhnul žádné povinnosti, nikdy se nevydával za „ma roda“, nikdy nehledal žádnou „vejžírku“, žádný „dobrý švindl“, dě lal pro svého stařičkého mocnáře, co mohl. Nebylo to jeho vinou, že si jeho představení lépe nerozmýšleli své rozkazy. Vždyť je to přímo čítankový hrdina pro ty vychovatele pana prof. Nikolaua, kteří v něm vypěstili smysl pro povinnost přímo strašlivý. To jest hlavní vtip Haškova Švejka a tomu nynější karatelé tak málo rozu měli. Státní moc jako nestvůrný kolos hrne obrovskými hráběmi své dospělé občany na frontu, tváří v tvář nebezpečí smrti. Ti, kteří se vrátí, jsou tam hnáni znovu a znovu. Jdou většinou bezmyš lenkovitě, zděšeni až v posledním okamžiku, když se jich bezpro středně dotkne nebezpečí, utrpení a smrt. Málo je těch, kteří jdou z přesvědčení, otřeseni do hlubin nitra. Jiní revoltují uvnitř, uhý bají se hrábím, za křečovitě staženou maskou obličeje tají své roz pory a procezují koutky úst jedovaté sarkasmy, ale hrábě je ženou a málokteří uklouznou. A hle, zde dobrý voják Švejk. Neprotes tuje, naopak souhlasí nadšeně, hrne se sám, ale hrábě jej odhazují, jdou mimo, jeho nejlepší vůle vyzní naprázdno, jeho radostné pl nění rozkazů způsobuje hloupost za hloupostí. Nic nevadí, jeho svědomí jest klidné, tváře se usmívají jak měsíc v úplňku a jeho optimismus je tak nezdolný, že si dává dostaveníčko v pražské hospodě v šest hodin večer po válce. Dyk a jeho společníci vidí v tom ovšem zlomyslné pokrytectví. Švejk se přetvařuje a je ulejvákem. Nehleďme na to, že by se v tom případě nemohl jevit takovým po kojným optimistou, že by se v něm musilo udržovat strašlivé napětí vůle, jež zná dobře každý, kdo se za světové války o ulejváctví pokusil, napětí tak bolestné, že je mnozí považovali za horší než tupé odevzdání do moci osudu i s nezbytným důsledkem — cestou na frontu. Budiž, připusťme to, byl ulejvák, ale je to tak jisté, že četba Haškova románu vyrábí a vychovává ulejváky? Zde je veliký omyl karatelů díla Haškova. Jejich příliš samo zřejmý předpoklad, že kniha působí přímočaře a jednoznačně 70 na čtenáře, že se čtenář zařídí podle toho, co kniha předvádí, že napodobuje hrdinu, který ho zaujal, to vše je naprosto liché, ne odůvodněné a vědecky neudržitelné. Psychologie četby dnes ví, že je vztah čtenáře k beletrii daleko složitější. […] Kniha, jak to řekl již Hennequin, toť znak čtenáře, toť v jistém smyslu čtenář sám. Tedy Švejk by mohl vyvolati ulejváctví jen tam, kde již je, nikoli tam, kde ho není, vlastně byl by přijat jakožto návod k ulejváctví jen tam, kde už by ho nebylo potřebí. Tedy jsme zase u rovnice: čtenář Švejka = Švejk, ale z jiného konce? Tedy by obliba Švejkova byla jen znamením, že již tu to ulejváctví jest, a byl by to zjev ještě znepokojivější? Ano a ne. V některých případech je to možné. Ale veliká většina čtenářů má k Švejkovi vztah zcela jiný. Svět vidin oblíbenou knihou vyvolaný předvádí nám uskutečnění našich přání, toť jisto, ale naše touhy, to nejsme vždycky my, to není vždy to, co sami schvalujeme. […] Utajený a popřený odpor k společenskému nátlaku se projevuje v tom, že je ve Švejkovi příjemně pociťováno předvádění dvou ne doznaných přání. První je radost z toho, že je tento mocenský apa rát terčem výsměchu, že se jeho představitelé blamují nesmysl nými rozkazy a nemožností je vynucovati. Druhé pak ztělesňuje Švejk sám a znělo by asi takto: „Kéž bych prošel konflikty svých osobních přání s mocí státní a společenskou vždy tak hladce, bez citových zranění i bez pohrom, se spokojeným úsměvem, jako ten Švejk.“ Čtenář si to ovšem neuvědomuje a sám by taková přání za vrhl, kdyby mu byla předložena, resp. zavrhl by švejkovskou me todu jejich uskutečňování. A proto není také četba Švejka žádným nebezpečím, neboť těmito city je věc odbyta, ba naopak ta četba slouží jako pojišťovací ventil proti nahromaděné hořkosti. Čtenář si zkrátka „odnadává“ tou četbou své bolesti, a tím jsou pro něho vyřízeny. Kolik věcí jest nám ulehčeno slovními protesty, oč spíše přijmeme veliké nepříjemnosti, když nim bylo umožněno dosyta se vymluviti, vyláti a vyprotestovati. Rozuměti této lidské potřebě a uměti jí vyhovět je tajemstvím mnohých znalců umění, jak jed nati s lidmi a s lidem. Z tohoto výkladu obliby Švejkovy plyne a jím se vysvětluje, proč je přijímán zejména tam, kde omezení ukládaná veřejnou mocí ná padně stoupla a nejsou dosti souhlasně přijímána obecenstvem. Tak u nás a v Německu. Tam, kde občan hledí na projevy státního 71 nátlaku jako na uplatnění své vlastní vůle, tam se Švejk neuchytí. Roztomilá věc po této stránce se přihodila komunistům. Správně rozpoznali, že Švejk ztratí účinnost, až zmizí společenská organi zace, která švejkovinu vyvolává, ale pár řádek před tím pozname nali k tvrzení Nikolauovu, že jsou komunisté nadšeni Švejkem jen mimo sovětský ráj: „Ba ne! I tam!“ Tedy i tam. I tam nezmizela spo lečenská organizace, která švejkovinu vyvolává… Ale nejen v různých státech, i v témž státě mají různé vrstvy k Švejkovi vztah různý podle svého poměru k civilizaci. Jestliže všichni jsou nuceni pro ni hodně obětovati, není tím řečeno, že obětuje každý stejně a že každý dostane stejně za to, co obětuje. Jestliže správně podtrhuje Prager Tagblatt, že je pravý tábor proti Švejkovi a levý pro něho, není správné, když to vykládá tím, že se u nás i věci ryze literární řeší politicky. To není otázka lite rární, nýbrž politická a sociální. Pravě ti, kteří na daný hospodář ský a na něm založený kulturní stav doplácejí a proti jiným ne poměrně méně získávají a nepoměrně více obětují, ti musí cítiti ve Švejkovi to, co v tomto rozboru naznačeno, kdežto ti uspoko jení musí v něm větřiti nebezpečí. Trochu malicherná a podružná půtka o Švejka je proto bojována s takovou zarputilou vážností a s takovým důrazem, poněvadž se i v tomto střípku zrcadla ob rážejí obrovské rysy celkového sociálního boje. I ten Švejk je zna mením, jak intenzivní je napětí ve společenské soustavě, a půda pro něho zmizí až tenkráte, když nebude jiné vlády než ta, s kte rou bude ovládaný souhlasiti, až to bude skutečná vláda lidu skrze lid pro lid. Nová svoboda 5, 1928, č. 19, 10. 5., s. 298—300 Bohuslav Koutník (1891—1965), viz s. 62. Již v roce 1927 otiskl v Přítomnosti úvahu s názvem Švejk u literárního raportu, reagující na dobovou diskusi o Švej kovi (uvádí ji i tato antologie). 72 Jaroslav Durych, esejista f. x. šalda Katolický básník Durych představil se v létě knížkou esejí Ejhle člověk! jako kritik nejen literární, nýbrž i kulturní, a nejen jako kritik, nýbrž i skoro jako historik: do tak domněle širokých ideo vých průzorů vkreslil svých několik podobizen moderních lite rátů českých, kteří jsou mu reprezentanty a typy dnešní české duše: takového K. Čapka, Haška, Sovu, Longena a Vodáka. Jest již přesvědčení Durychovo, že tito lidé provedli ohromnou revo luci v českém duchovním světě: sesadili boha a nastolili na jeho místo člověka, který se ovšem v jejich podání blíží někdy nápadně zvířeti. Ovšem: obdobná revoluce provedla se i v ostatním světě, ale přece v Čechách prý nějak specificky česky, s jakousi určitou hrdinskou tragikou, takže nám to prý dává naději na intelektu ální hegemonii v Evropě. A v čem je ta česká hrdinská tragika? O tom se vyjadřuje Durych opravdu pythicky, mluvě tajemně „o ur čitém prastarém základu hazardní energie a svěžesti“ (!), která prý „přetrvává katastrofy“ a v dobách nejhorších „chrání ho leh kou večerní pouliční mentalitou, která snáší vše ochotně a pod dajně, chápajíc, že nutno je žíti a že úzkost jest chorobným zbyt kem přestálých otrav“. Snažím-li se vyloupnout z této spousty slov jádro, je to asi lehkomyslnost, co tane na mysli Durychovi. Ale je v lehkomyslnosti možna „hrdinská tragika“? Nu, ať tak, ať onak. Durych pokračuje a končí: „Na tomto zá kladě je vybudována mohutná česká dějinná synagoga (proč právě synagoga?), na jejímž vrcholu (!) stojí člověk, kdysi pora žený tvůrce věže babylonské, nyní její dovršitel, osvobozený a ví tězný.“ Nu, stylista je Durych opravdu prabídný. Mluviti jedním dechem o synagoze a babylonské věži, blouzniti o „vrcholu“ syna gogy — každý francouzský collégien by tohleto označil za stylis tický galimatiáš hors concours. A to není libovolná věta z kontextu vytržená, to je sám slav nostní závěr jeho knihy! Tu snad má člověk právo očekávat defini tivní formuli tak jasnou a pevnou, aby snesla vyrytí do kamenné stěny — a ne takovouhle hatmatilku. 73 Rukopis Úvodu Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války Ale hlavní je, že tato diagnóza i prognóza české mentality je z gruntu falešná. Takového činu vítězného odboje proti božství česká duše ani nevykonala, ani nepodnikla. Česká duše chovala se naopak v téhleté moderní revoluci velmi krotce a obojace: zapá lila po svíčce i bohu i čertu; v této neutralitě jest její slabost a vina, ne ve vzpouře, dovršené ať již tragicky, ať lehkomyslně. Co zde im putuje české duši, či jak on říká, českému intelektu, Durych, to provedli Angličané, Francouzové, Němci — nikdy ne Češi. Takový Hume a takový Byron a Shelley, takový Schopenhauer a Nietz sche, takový Vigny a Leconte de Lisle. Kdyby měl Durych více roz hledu světového a kdyby uměl trochu myslit, musilo by mu to být jasné jako denní světlo. […] Ale závěrečné diagnóze Durychově o vítězné a hrdinné revoluci české příčí se i obsah valné části předchozích kapitol jeho vlastní knihy. Tam totiž český duch je popisován jako střízlivý, úzkostlivý, středocestný, vyhýbající se každé výstřednosti: jako rozený poziti vistický šosák. To je pravdě mnohem bližší. Již to, že české filozofii 74 chybějí velicí metafyzikové, duchové právě spekulativní, tomu na svědčuje. Ale nikdy pozitivistický šosák nebude stavěti věž rou hání, ať již babylonského nebo synagožního. Pozitivistický šosák pojímá všecko náboženství jako nutné průchodní stadium vývoje lidského ducha a v tomto smyslu těší se jeho zájmu i jakési sho vívavé úctě; pozitivistický šosák napíše jeho vznik a dějiny z „hle diska antropologického“; a basta. […] Podobně nepromyšlený je poměr Durychův k prag matismu. Viní-li K. Čapka z ateismu, byť zdvořilého a gentlemanského, jest to nedorozumění, proti němuž se Čapek dokonce bránil a ubrá nil zvláštním článkem. Ať tak, ať onak: pragmatismus není ateis tický; W. James velmi důvtipně odmítal volní determinismus a držel do důsledků svobodu lidské vůle. A pragmatismus jest do konce blízek mystice, ovšemže jiné mystice, než je klasická mys tika katolická; je to mystika právě měšťácky romantická, která se domnívá odkrývati zkušeností ve všedním životě stopy božské přítomnosti a božského působení. Katolický bohoslovec ji může a snad i musí odmítat. Ale ubohý je mně literární kritik, který by chtěl zkoušet básníka na jeho dogmatickou pravověrnost a čis totu a dávat mu z ní známky. Básník, pravý básník, nemůže míti svého Boha z dogmatu; nemůže ho přijímat jako výsledek teolo gické spekulace; musí ho sám dovést zírat: vyčíst ze skutečnosti a ze života a vyčíst po mnohých omylech, úzkostech, tápání. Kde není tohoto vnitřního dramatického napětí, není mně poezie. […] A dokonce již nerozumím, jak může Durych na účet pragma tismu klásti Haškova Švejka. „Harmonie pragmatismu byla štěs tím pro národní zdraví. Vrcholem této harmonie jest Dobrý voják Švejk Jaroslava Haška.“ Naprosto ne. Force Švejkova je v tom, že nepatří k žádnému ismu. Význam jeho — řekl jsem to již jinde — je v tom, že je to věc zcela rudimen tární a primitivní; syrová, temná, směšná i hrozná zároveň jako in stinkt. V něm není nijaké harmonie: ani pragmatické, ani jiné; je tu naopak sama disonance: boj krvavě vážný a napjatý, boj o holý život; že jej Švejk vede komikou, humorem, parodií, surovým pas kvilem, nemění nic na jeho žalostné opravdovosti. Švejk provozuje prostě proti válce pasivní resistenci nebo, jak se dnes říká, sabo tuje válku. To se dělalo již před válkou doslovným puntičkářským 75 plněním povinností. Před válkou v Rakousku nezahájili například nespokojení železničáři stávku, aktivní odboj, nýbrž plnili s pře kotnou horlivostí do puntíku věrně složité předpisy dopravní; a re zultát toho byl, že se vlaky pozdily nejprve o hodiny, pak o dny a že zboží se kazilo ve skladištích nádražních. Podobně vede si Švejk: s překotnou udýchaností žene se do každého rozkazu, aby ho vypl nil do slova a do puntíku věrně — a maří jej právě touto slepou hor livostí. Cloumá jím tak dlouho, až z něho vylezou cucky a drtiny jeho nepraktičnosti, neproveditelnosti, neužitečnosti nebo ne smyslnosti. Tuto metodu mohl by vynalézt také Enšpígl nebo náš Paleček. Ale přes její komiku je Švejk kniha k smrti smutná: neboť jednotlivec bojuje tu s ohromnou mocí, nad níž není větší, s vál kou, boj na život a na smrt a boj jen o to holé živobytí (vždyť víc, chudák, nemá!); a bojuje zbraněmi podlými, zákeřnými, kterých si nevybral, které mu byly vnuceny; bojuje, jako bojují vždycky — otroci. Píše-li Durych, že je Švejk „ztělesnění a pomník národa“, že je to „pomník české intelektuality, české morálky“, „českých vlastností“, že je to „zrcadlo“, v němž se bude viděti národ, a z ně hož „se bude učit a podle něhož bude hodnotit vše, s čím se se tká, zvláště všecky povinnosti, zvláště ty ukládané či nakládané“, oddává se, bojím se, „ohavné rozkoši sebemrskačství“, jak říkával Turgeněv. Švejk je svého druhu pomník a dokonce pomník hanby — jenže ne hanby českého lidu, nýbrž těch, kteří jej tak ponížili a potupili tím, že mu vzali všecku možnost obrany čestné a slušné, až se musil bránit tak, jak se právě brání Švejk. […] Šaldův zápisník 1, 1928/29, č. 1, říjen 1928, s. 10—18, cit. s. 10—13 a 15—17 (reprint Praha: Československý spisovatel 1990) → F. X. Š., Z období Zápisníku I (ed. E. Ma cek, Praha: Odeon, 1987, s. 494—498) F. X. Šalda (1867—1937), literární, divadelní a výtvarný kritik, vůdčí osobnost čes kého modernistického hnutí, esejista a estetik, básník, prozaik a dramatik, editor a překladatel, literární historik; dlouholetou redaktorskou aktivitu (Volné směry, Novina, Česká kultura, Kmen, Kritika, Tvorba) završil autorským časopisem Šal dův zápisník (od října 1928 do roku 1937). K osobnosti Jaroslava Haška se vyslovil záhy i v recenzi Longenovy knihy (viz následující text této antologie a dále např. v článku Krásná literatura česká v prvním desetiletí republiky /Šaldův zápisník 1930/). 76 E. A. Longen: Jaroslav Hašek f. x. šalda Longen není Leckdo, Longen je Někdo. Malíř, vystavoval s něko lika prvními kubistickými revolucionáři výtvarnými někdy na pře chodu prvního desítiletí do druhého, vedle Filly, V. Beneše, Ku bišty; po převratu vedl Revoluční scénu, hrál v Praze, v Berlíně a zase v Praze a napsal několik jevištních skečů, v nichž je víc jis kry, talentu i vervy než v několika tzv. novonáboženských nebo novoidealistických hrách, odměňovaných velkými cenami stát ními. A přítomnou knížkou, vyvolávající vzpomínky na postavu a život záhadného autora Dobrého vojáka Švejka, zavázal si k trva lým díkům literární historii: tak spolehlivě, věcně, se zřejmou sna hou po pravdě a se stálým zřetelem k ní je napsána ta knížka. Není tu žádného moralizování nebo otevřeného odsuzování, ale není tu také romantiky, lživé aureoly, která by se věšela kolem hlavy Haš kovy jako prokletého génia s Kainovým znamením na čele. Ne obyčejně klidně a jasně vypravuje Longen Haškův život, pokud jej s ním prožíval nebo pokud byl o něm informován od jiných spo lehlivých svědků. Jak vypadá Hašek v tomto střízlivém, denním osvětlení? Podivně děsivě, podivně hrozivě. To není dobrácký pi ják a strůjce neškodných šprýmů a žertů; to je naopak zloboh, ve svých chvílích vzteklý, pominutý pes, který ohrožuje přítele ne přítele a před nímž se můžeš spasit jen útěkem. Jakýsi ďábelský rys klidné vypočítavé zloby sedí v této tváři a stupňuje se ještě po dle Longena Haškovými zkušenostmi v Rusku. Tento člověk ne zná vděčnosti, co pravím, vděčnosti: ani nejprimitivnějšího po citu kamarádské vzájemnosti: svého kumpána, s kterým hýřil celé noci a který za něho platil cech, dá, hodí-li se mu to, spráskati ji ným opilcem a ještě se mu za to pustě vychechtá jako blbci; usadí se na venkově v rodině svého přítele a nejenže ji soustavně celé měsíce vyjídá, nýbrž vydírá z ní i peníze a nadto zeškandalizuje ji mrzce nejsurovějším způsobem v městečku; otevře-li ústa, je to jen proto, aby z nich vychrlil největší sprostoty a spílání, a zpívá -li, tož jen proto, aby zošklivil píseň poslouchajícím, „jako by chtěl 77 Hašek lidstvu zhnusit zpěv“, praví ještě plastičtěji Longen. Když mu pí Xena Longenová, krásné paměti, o své návštěvě v Lipnici pokazí nové obžerství, pomstí se jí tím, že ji zavleče do sněhu a ne chal by ji tam zcela klidně zmrznout; a když pí Xena onemocní zánětem nervů, poděsí ji k smrti líčením strašných následků té nemoci; a poněvadž potřebuje naprostého klidu, oblehne v noci dveře jejího pokoje, do nichž se opírá jako zdivočilé zvíře. Dovede se sice rozdělit s tulákem nebo zlodějem o groš většinou podvodně získaný, ale obrátkou dovede také zbít nebo zkopat toho, koho takto obdaroval. Kniha je nekonečná řeka pitek a rvaček formátu opravdu rabelaisovského, které jako by měly za herce ne normální lidi, nýbrž blázny nebo zločince, nebo divoké šelmy. Jeho poměr k přírodě? „Nejprotivnější věcí je strom. Proč má na světě něco růst? Nenávidím stromy, trávu a kytky. Holé skály a kamení, to si dám líbit. To je krása! A stroje, kamaráde, stroje! Jakápak příroda! Mně imponuje pouze strojový mechanismus.“ Sám na sebe hledí jako na blbce, své práce literární pokládá za bezcenný žvást, který vrhá na papír proto, aby nezemřel hlady. Hašek opovrhuje člově kem, hnusí se mu. Nezabíjí-li, tož jen proto, že člověk za vraždu nestojí. A nejvíce opovrhuje českým člověkem, revolučním a pore volučním, když se byl vrátil z Ruska. Domácí revolucionáři, do mácí komunisté jsou mu sentimentální pitomci, na něž škoda slin. O prosincovém puči vyslovuje se takto: „Každý pořádný bolševik musí se za takovou akci stydět, protože levičácký puč byl ubohou parodií revoluce… A revoluční nápor i úder podobal se českému posvícení. V každé obci v jiný den, takže vláda získala čas, aby jed notlivá revoluční procesí zahnala a vůdce pozavírala.“ Ale vedle toho: tento člověk pláče nad podobiznou svého synka jako nejsen timentálnější podučitel, a zmalátnělý dlouhým hladověním, sotva se vleka, recituje na ulici čtvrt hodiny verše Puškinovy, zcela u vy tržení, úplně zahloubán do jejich krásy… Tento Hašek jest zřejmě cosi víc než člověk otrávený alkoho lem; je to snětivá snad duše, zasažená až v kořeni temnou nená vistí a zlobou k životu, které působí rozkoš mučiti jiné. Ale kdo může říci, že netrpí sám také? Kdo může říci, že jím nezmítá touha po životě lepším a že právě jeho nedostupnost ho nerozběsňuje a neuvádí v zoufalství? „Otročina a blbost lidská,“ vykládá jednou, 78 „jež snižuje úroveň života v nejnižší stupeň, vládnou světem a proti tomu neřádstvu nutno bojovat. Ano, přátelé, i v umění má se zračit boj. Dnes je povinností umělce, aby ukazováním pravdy bojoval proti temným mocnostem, ovládajícím lidstvo jako stádo dobytka na pampách. A překresli tu pravdu, kamaráde, přežeň lid skou obludnost, a bude to jen ku prospěchu dobrému dílu. Mys lím, že se stane umění v nedaleké budoucnosti mocným činitelem. A nejpotřebnějšími budou umělci, kteří projeví veliký lidský názor na život a půjdou bezohledně za pravdou. Měšťáctví, samolibost, koketerie a malichernost jsou příhanou umělcovou. Na ty hnusné vlastnosti každý literát zajde. Kamaráde, musíme býti silni, aby chom nezabředli do hnoje.“ Není to krédo, hodné velikého autora? Ať tak, ať onak: Jak náleží záhadným stává se teprve nyní jeho Dobrý voják Švejk. Byl napsán opravdu jen jaksi levou rukou v po vrchním chvatu a nevložil se do něho Hašek celý? Nebo stojíme zde před zjevem komplementárnosti, podle níž autor ve svém díle nepřepisuje svého obsahu životního, nýbrž tvoří ze svých tužeb a přání, po romanticku, své dítě, aby ho vykoupilo ze strázní a utr pení jeho života empirického? I to je velmi dobře možné. Vedle temného, opravdu pekelnického života, který Hašek vedl, je Vo ják Švejk cosi jako dobromyslná idyla, cosi jako lyrické intermezzo šťastného sebezapomenutí. Šaldův zápisník 1, 1928/29, č. 2, listopad 1928, s. 73—76 → (reprint Praha: Česko slovenský spisovatel 1990) → F. X. Š., Z období Zápisníku II (ed. E. Macek, Praha: Odeon, 1988, s. 338—339) F. X. Šalda (1867—1937), viz s. 76. 79 Proč právě Švejk? františek kovárna Dnes, kdy už pronikl Haškův Švejk do ciziny, zdálo by se skoro nemístné o Haškovi psát. Přece však víme, že dosud nebyl Haš kův Švejk změřen v souvislosti s ostatním dílem povídkovým a do konce sama postava Švejka nebyla prozkoumána, proklepána a dokonce už ne rentgenována. Snad se naše literární kritika zpo čátku bála a dnes po úspěchu Švejka v cizině stydí se už přijít se svým troškem do mlýna. Literární kritici četli snad Švejka jen při otevřených oknech ze strachu před životností, ale raději o Švej kovi vůbec nepsali, nepíší a dokonce si už nepoloží otázku: Proč právě Švejk? A právě k této otázce chce tento článek přinést něko lik poznámek a námětů. Pročteme-li Haškovy povídky, pokud jsou sebrány ve spisech Synkova vydání, shledáváme, že Hašek byl humoristou a karika turistou měšťáckého prostředí. Jeho povídky jsou plny historek a historií drobných úředníčků, počestných občanů, lidových figu rek. Tedy základ je týž jako u starších humoristů druhu Ignáta Herrmanna, ale rozdíl je patrný hned na počátku. Starší humo risté sami v měšťáckém prostředí zůstávají, jsou uvnitř a nejdou nad ně, Hašek snaží se měšťáctví překonat, a to už je cesta k Švej kovi. A zde nutno říci bez obalu, že Haškovo dílo povídkové zda leka nedosahuje úrovně Švejka; Hašek se spokojoval humorem vyplývajícím ze sestavených událostí. Postavy i děj vyšinul, dal světlu dopadat z určité strany, aby ozářilo postavy v jejich karika turistní podobě, přičemž spoléhal na vnějškovost a povrch, které mu byly jediným vyjadřovacím a výrazovým prostředkem. Byly to často povídky vtipné, veselé a zábavné, ale tato hra byla celkem jednostranná a spodní akordy a souzvuky nepřicházely obyčejně ke slovu. Tyto podtóny, podbarvující humoristův smích, najdeme už a zejména v postavách, které se pokoušejí vyváznout za spárů a měšťáckého zajetí a v mnohém jsou předobrazem budoucího Švejka. Předválečný Švejk může nám tu posloužit za příklad obojí 80 teze. V něm je ještě ona vnějškovost, málo nadnesená, a přece se už tam rodí humor a smích, který není jen veselostí vyhrávající na jedné struně, ale rozechvívá spodní tóny a celou člověkovu by tost. To je cesta k humoru v jeho plném slova smyslu, k humoru vyrostlému z charakteru, ze samého základu člověka, z humoru, který bude ve smíchu obsahovat i absorbované a utajené slzy, pro tože i ty musí čistý humor mít, jako pláč tragiky nesmí být bez smířlivého úsměvu. Hašek pokoušel se překonat měšťáctví zprvu bohémstvím a bo hémství samo vyrostlo pak v osobnost Švejka. Tento pochod mů žeme sledovat celým povídkovým dílem. Hašek byl od počátku až do konce člověkem bez víry. Představuje tu sám v sobě a pak reprodukcí ve svém díle předválečnou atmosféru. Žilo se klidně, měšťácky, bez vzruchů. Čemu se věřilo, byl nanejvýš smyslný ži vot, pro víru v něco jiného, v nějaký řád nebo náboženství nezdálo se být dost důvodů a příčin. Je to vlastně preludium pragmatismu, ovzduší, do něhož přišla generace Almanachu na rok 1914. Toto spojení Haška s generací Čapků není nahodilé, ani úmyslné, spíš přirozené. Stačí uvést závěr Čapkovy Továrny na Absolutno s jejím návratem k jitrnicím a vitálnímu životu, jediné to neochvějné jis totě, a porovnat tento závěr s atmosférou Haškova Švejka a celá příbuznost je víc než patrná. Sám Hašek, třebas bez filozofické průpravy, je ve svém předválečném díle povídkovém pragmatistou a válka vychovává ho k relativismu. Nejlépe vzít na potaz rovnou Haškova Švejka. Švejkovi je pravda zřejmě věcí praxe a protože je ve Švejkovi víc životnosti než ve filozofujících pragmatistech, kteří se hledí zachránit „skokem přes propast“, bere na sebe Švej kův pragmatismus a relati vismus pravou podobu, tvář anar chismu. I Švejkovi je filozofie a důvod podepřením praxe; v každé situaci hledí nalézt důvody pro skutečnost a pro své neabsolutis tické, nevěřící a protiřádové založení, zachovává skutečnost v její poloze, nepokouší se o nějaký zvrat, změnu a polepšení. Na Švej kovi je nejpatrnější, jak pragmatismus ochromí vůli k činu a po tlačí pohyb jednání na nejmenší minimum, z života činí pouhé ži voření, jehož smyslem je spíš bez škody uklouznout než jít, jít v pravém slova smyslu. Ostatně je to samozřejmé. Absolutista má 81 před sebou dva body, bod, v němž stojí, a druhý bod určený jeho ví rou, ať v cokoliv. Mezi těmito dvěma body je dostatek místa k po hybu a po celé čáře až k druhému bodu možno posunovat první bod skutečnosti člověkovým jednáním, vůlí k činu a vůlí k cíli. Pragmatista vložil však pravdu do našeho života, druhý bod přesu nul a ztotožnil s bodem prvním, že mu nezbylo místa k pohybu. A to je i osud Jaroslava Haška, který však dorostl ke svému prag matismu a relativismu, jak jsem už jednou zdůraznil, životní zku šeností v měšťáckém prostředí nemajícím řádu a magnetickým vlivem předválečného ovzduší, jemuž bylo souzeno dozrát u nás zpožděně až v době poválečné. To je případ Haškova Švejka, který je románem pragmatisty a relativisty ve své upřímnosti neskrý vajícího tvář anarchie a nadto majícího ještě bytostní smysl dob roty, který mu nedopustil a nedovolil fixlovat s pravdou, k čemuž dává relativistický pragmatismus mnoho příležitosti. Tím dochá zím k druhému rysu Švejkovy postavy, která právě vyznívá dříve postulovaným spodním tónem a řekl bych harmonií smutku, za znívající zároveň s veselostí a ve veselosti smíchu. Právě proto je Haškův Švejk plně člověkem, člověkem cítícím úzký a pro život nedostačující prostor současnosti. Tvář tohoto idiota je spíše tváří básníka a právě o to byl Hašek dál ve svém Švejkovi, že nedošel k relativismu své ústřední postavy filozofickou úvahou, ale bás nickým pohledem, který se uvědomoval v každodenních nárazech skutečnosti, ať dobré, veselé či tragické, ale vždy přijímané se stoickým klidem, který nejúčinněji zpodobil idiotským výrazem Švejka. Tento idiotský výraz, který dovedl odzbrojit největší vztek a nenávist, to je postoj k životu, jaký zaujímá relativista, v nic ne věřící, hodnoty, výšky i hloubky spatřující jenom v jejich poměr nosti. Ale nadto je ve Švejkovi i lidský heroismus, který vlastně není ničím jiným než gestem proti lidské malosti a lidskému osudu. Sedí-li předválečný Švejk v baráku, kde se „učí zacházet“ se střelnou bavlnou, se zapálenou dýmkou před výbuchem stejně jako po výbuchu v sutinách, tváří se, jako by nebyl člověkem. Co je to jiného než Vaihingerova filozofie jakoby či ještě spíše gesto, k němuž radí Unamuno podle Senancourova Obermanna, kde říká, není-li bůh, abychom se tvářili tak, jako by se nám stala křivda. 82 Z animovaného filmu Georga Grosze k inscenaci Osudů dobrého vojáka Švejka Erwina Piscatora (Berlín 1928) A Haškův Švejk už ve svém předválečném náběhu a častěji ve vá lečných událostech a hrůzách tváří se tak, jako by se mu stala křivda, je-li jen člověkem a není-li hrdinou. V tomto bodě však už hrdinou je, navrtává a podkopává a obviňuje svým gestem relativis mus. Zde už není jen Sancho Panzou, protože je to gesto hodné Dona Quijota… Postava Švejka stává se naznačeným rozporem lid sky plnější a lidštější. Gesto, které v nás vyvolá smích, je vlastně svědectvím hrdinství, třebas je i odvaha překonat malost a vyváz nout z přízemnosti lidství bezmocná. V tom je Hašek ve svém Švejku dál a hloub než Čapek ve svém romantismu, který se s na lomenými křídly musí vrátit vždy k vitalitě, skutečnosti nejbliž ších věcí, jež nezachraňují a jen ochromí. Uvážíme-li nyní uvedené složky Švejkova charakteru, který typicky vyjádřil předválečnou, válečnou i současnou skutečnost, shledáme, že německá kritika měla mnoho důvodů i oprávnění srovnat Haškova Švejka s Don Quijotem Miguela Cervantesa, a nedovedla-li česká kritika objevit v Švejkovi hloubku skutečného lidství, možno se jen divit. Nezá leží na tom, že mnoho Haškových povídek svou úrovní ne ukazovalo na náhlé a neočekávané vytvoření velkého díla, ačkoliv 83 dnes při zpětném pohledu snadno objevíme zárodek, nemyslím jen v předválečné povídce o Švejkovi, ale v mnoha jiných posta vách, pozvolnou krystalizací Švejka jako typu charakterizujícího současnost, v níž Hašek žil a která dosud nebyla překonána no vým absolutismem a zbudováním nového řádu. Položil jsem na po čátku otázku, proč právě Švejk?, a nyní vidíme, že Švejk zvítězil právě proto, že v něm je kus každého z nás, celý základ naší sou časnosti. Snad i my zaujímáme častokrát v životě postoj Švejka, třebas nemáme jeho pokoru přijmout výraz idiota a učinit hrdin ské gesto, protestující proti lidské malosti. Zde však nutno obvinit českou kritiku z jedné a důležité věci. Že se totiž stáhla do své dů stojnosti, mlčela a nepokusila se odhalit Švejka v jeho pravé po době. Zavinila tím sama vnějškové chápání, které je schopno na páchat mnoho zla. (Jak je Švejk špatně chápán, dokáže nejlíp Karel Vaněk, který nedokončeného Švejka dopisoval a zlomil jeho cha rakter podle lidových představ proti Haškovu zámyslu.) Publikum přijímá u nás a zdá se i v Německu (jak nám dosvědčují rubriky z listů: „Co by tomu řekl dobrý voják Švejk?“) z Švejkovy postavy jen to relativistické, pragmatistické a anarchistické. Vzniká tím „švejkovina“, vytváří se hnusná atmosféra, kterou jsme už přesy ceni kulturně i politicky, vítězí v tom bodrost a pivní veselost čes kého socialismu (tento termín je metaforický a má vyjádřit to je diné, co se u nás po válce udělalo a co je nejhorší) a především Haškovu Švejkovi se tím nejvíc křivdí. Je to jen pohled na půl Švej kovy tváře a ještě té, která je kryta stínem. A na té švejkovině Švejka poskvrňující má mnoho viny literární kritika, jež odhodila Švejka do plevele a braku a neodhalila v něm tragický rys a plné lidství. Snad by se dalo ještě dnes mnoho napravit, je třeba jen každému, kdo má Haškova Švejka rád a má vůli chápat jej v jeho životní plnosti, odmítat všechno to, co se nazývá „švejkovinou“ a pokračovat a zmnožit pochopení tragické části Švejkova charak teru. Nezáleží na tom, přišla-li tragika do Švejka z autorova úmyslu, ostatně Hašek byl básník tvořící ze skutečností a zkuše nostních zásob a pro toto spění k tragikou podbarvenému humoru našli bychom mnoho dokladů v jeho povídkovém díle. Nejdůleži tější je, že Hašek k tomuto velkému humoru dozrál. Směšnost 84 nebo tragika každé životní situace a události závisí jen na stano visku pohledu a právě velký humor, jaký známe např. u Cervan tesa, Molièra, dívá se z bodu, odkud vidí směšné i tragické záro veň. Na to by nebyl stačil Hašek se svým z života objeveným relativismem, který by nebyl mohl dát Švejkovi dost prostoru, byl by z něj udělal obyčejného měšťáčka, který se bojí o svou kůži, snaží se beztrestně a bez následků proplout a proklouznout úska lím životních situací, je ulejvákem prostě proto, že se nechce dát zabít ve frontě, a jehož jedinou pravdou byl by osobní prospěch (ovšem to už je relativismus životem pokroucený). Ale Hašek sta věl se odbojně proti měšťáctví svým dřívějším bohémstvím, které dospělo k Švejkovu anarchismu a k Švejkovu gestu odvahy k ri ziku, relativismu na hony vzdálenému, ba protichůdnému, k hrdin skému gestu, které pojmenujeme nejlíp lidskou touhou. To už je provazový žebřík, který se hází přes propast, třebas nazdařbůh a třebas nedosahuje druhého břehu, hodnota zde záleží v gestu a činu. Signál 1, 1928/29, č. 4, prosinec 1928, s. 100—103 František Kovárna (1905—1952), výtvarný a literární kritik, esejista, historik a teoretik výtvarného umění, básník a prozaik, překladatel; od poloviny 20. let působil jako referent či redaktor v Právu lidu, Signálu, Hostu, Volných směrech, Kritickém měsíčníku aj., v letech 1929—30 dokončil studia dějin literatury, diva dla, umění a estetiky, od roku 1932 byl vysokoškolským pedagogem, v dubnu 1948 odešel do exilu (Německo, Francie, Spojené státy). V tomtéž čísle Signálu publiko val rovněž článek nadepsaný Viktor Dyk potvrzuje hodnotu Švejka. 85 Epická satira Osudy dobrého vojáka Švejka 23. ledna 1927 — 12. dubna 1928 erwin piscator Výraz, jaký našla válka v básnictví posledního desetiletí, zrcadlí jasně velké napětí v sociálním a duchovním vývoji Evropy. Ale za tímco jiní básníci k válce „zaujímají stanovisko“, snaží se s ní vy rovnat, je román Jaroslava Haška pozoruhodný tím, že se v něm válka, mohlo by se říci, ruší sama. Zde vidíme válku pohledem pro stého člověka; je to triumf zdravého lidského rozumu nad frází. Hašek a jeho hrdina Švejk stojí stranou všech existujících a uzná vaných pojmů, stranou každé konvence, a proto zde prožíváme konfrontaci přirozeného lidství s nepřirozeností masového vraž dění a militarismu, a to v oné rovině, kdy každý smysl se mění v nesmysl, každý heroismus ve směšnost a boží pořádek v gro teskní blázinec. […] Bylo mi od začátku jasné, že dramatizace Švejka musí být jen věrným přepisem románu, a proto bylo třeba přiřadit k sobě pokud možno co nejvíce a co nejvýraznějších epizod tak, aby poskytly to tální obraz Haškova světa. Dále jsme museli hledat cestu, jak Haš kovu satiru, která glosovala jednotlivé epizody, učinit stejně živou na jevišti. Mezi tím, co jsme si lámali hlavu těmito principiálními otázkami a problémy dramatizace, dostali jsme rukopis divadel ního zpracování, jehož autory byli Max Brod a Hans Reimann. Spl nily se naše nejhorší obavy. To, co jsme měli před sebou, nebyl Ha šek, ale pseudokomická legrace o důstojnickém sluhovi, ze které se kvůli „komickému“ účinu a ve snaze stvořit opravdový diva delní kus dokonale ztratila Haškova satira. Co dělat? Přepracovat tuto dramatizaci bylo úplně beznadějné, protože Brod a Reimann vycházeli z předpokladů, které přímo od porovaly našemu postoji, a protože jejich zpracování bylo v ro vině, s níž naše pojetí nemělo nic společného. Ale Brod a Rei mann vlastnili všechna autorská práva, a tak jsme měli svázané 86 ruce. Začala zdlouhavá jednání, čas plynul, nemohli jsme se hnout z místa, a proto jsem se rozhodl, že divadelní úpravu zpra cuji spolu s Brechtem, Gasbarrou a Laniou, a doufal jsem, že Brod a Reimann, postaveni před hotový fakt, uznají správnost mého po stupu a budou souhlasit s naším pojetím, které tentokrát bude zcela určitě zbaveno podezření, že chce znásilnit autora. Scénická forma Poprvé jsme měli před sebou ne hru dobrou nebo špatnou, zvlád nutou či nezvládnutou jazykově nebo scénicky, počítající však přece s formou divadla, ale román. A sice román, ve kterém přes pasivitu hlavní postavy bylo vše založeno na pohybu; Švejk je transportován — z vězení do vězení — Švejk provází kuráta na jeho cestách na mši, Švejk přijíždí v židli na kolečkách k odvodu, od jíždí vlakem na frontu, po celé dny pochoduje, aby našel svůj regi ment, zkrátka je kolem něho neustálý pohyb. Všechno je stále v akci. Tato aktivita epické látky jedinečně vyjadřuje setrvačnost války. Již když jsem četl román poprvé, dávno před tím, než jsme pomysleli na jeho dramatizaci, měl jsem představu nekonečného a nepřetržitého plynutí veškerého dění. Když jsme stáli před pro blémem přenést právě tento román na jeviště, vykrystalizovala ve mně konkrétní představa běžícího pásu. Znovu tedy vyplynula jevištní forma zcela z námětu, nebo alespoň — dalo by se říci — z uměleckého seskupení látky. A jen zcela náhodou a mimocho dem také tato jevištní forma opět „zaznamenala“ společenskou situaci: rozklad, hroucení společenského pořádku. A z jevištní formy zase vyplynula dramaturgická podoba hry. Běžící pás Poprvé měl herec odehrát na jevišti celou svou roli v jízdě, chůzi, běhu. To vyžadovalo absolutní nehlučnost pásů. Při prvních jednáních s to várnou byla nám tato podmínka co nejstriktněji přislíbena. Když jsme poprvé — bylo to 8. ledna 1928 — slyšeli v divadle na Nollendorfském náměstí pásy běžet, měli jsme dojem parního mlýna v plném provozu. Pásy praskaly, prskaly, tloukly tak, 87 že se otřásal celý dům. Ani řevem z plných plic nebylo možno tento hřmot prorazit. Na nějaký dialog na těchto zuřících obludách se nedalo vůbec pomyslit. Myslím, že jsme klesli do křesel v přízemí a zoufale jsme se smáli. Bylo 12 dní před premiérou. Technici sice zaručovali, že hluk budou moci zmírnit, ale o slíbené bezhlučnosti už nemluvili. Hrozil zdlouhavý proces a premiéra představení byla problematická. Znovu jsem se přesvědčil, že moje myšlenka mohla být uskutečněna jen částečně. […] Za pomoci nepředstavitelného množství grafitu, mýdla a olejů, vyztužením jevištní podlahy těžkými dřevěnými vzpěrami, vesta věním nových ložisek, obložením řetězových článků a podložením celého pásu plstí se nakonec hluk omezil natolik, že už nepohlcoval text úplně. Ale i tak museli herci, aby je bylo slyšet, stále ještě mluvit silně zvýšeným hlasem. Ostatní jevištní stavby byly nesmírně jednoduché. Na celém je višti byly kromě dvou běžících pásů jen dva za sebou postavené a plátnem potažené rámy a v pozadí velká plátěná plocha. Rekvi zity zčásti vjížděly při otevřené scéně na běžících pásech, zčásti visely na tazích, takže se mohly rychle pohybovat nahoru a dolů. Byla to nejjednodušší, nejčistší, a přitom proměny nejschopnější scéna, jakou jsem kdy konstruoval. Všechno šlo rychle a zdánlivě téměř bez námahy. Zvláštním momentem v této jevištní aparatuře se mi zdála její vlastní komičnost. Všechno, co se technicky na jevišti dělo, dráž dilo bezděčně k smíchu. Byl vytvořen dokonalý soulad mezi ná mětem hry a technickou aparaturou. Vždyť jsem si také celek představoval jako jakýsi „knock-out-styl“, jako něco, co připomíná varieté a Chaplina. Závěr dramatizace Švejka Tisk nám mnohokrát vytýkal pomýlený závěr. Přitom přehlédli, že jsme chtěli hrát Osudy dobrého vojáka Švejka Jaroslava Haška a ne „kus“ s expozicí, vyvrcholením a katarzí. Hašek zemřel dříve, než mohl epos dokončit, a Vaněk, vydavatel pozůstalosti, také k závěru díla nedospěl. Takovýto námět může být skutečně zakončen jen hrdinovou smrtí. Stáli jsme tedy před dilematem a byli jsme si toho plně vědomi. Návrhy, jak by se mělo dílo ukončit, šly donekonečna. 88 ZÁVĚRY ŠVEJKA Původní závěr u Broda – Reimanna: Zasnoubení nadporučíka Lukáše se Stelkou. Švejk prosí o čest, aby směl být kmotrem event. potomstva. Grosz navrhuje jako závěr: skutečnou knock-out scénu „Všechno v tros kách“ nebo: všichni sedí kolem jako kostry s maskami smrti. Připíjejí si. Lania navrhuje: Švejk sedí u „Kalicha“ a čeká na Vo dičku. Světová válka skončila. Místo Vodičky však přichází Bretschneider. Rozhovor. Švejk je opět zatčen. (Oproti starému Rakousku se vlastně nic nezměnilo. Švejk je dál asociál ním člověkem, výbušninou, rušitelem každého společenského pořádku.) Po nějakou dobu nejlepší námět na závěr; až jsme našli řešení zahrát závěrečnou scénu v nebi. Všechny tyto závěry nás zcela neuspokojovaly. Definitivní námět na závěr vyšel nakonec z románu samého a byl jsem to já, kdo ho našel. Musím to bohužel tak zdůraznit, protože tato nehraná závěrečná scéna se později pokládala za duchovní majetek Maxe Broda a mně se vytýkalo, že jsem právě tuto burcující a básnickou scénu škrtl z obavy před jejím politickým účinkem. Ke scéně „Švejk v nebi“ dal podnět Haškův sen kadeta Bieglera. Scéna měla Švejka, když už bojoval se všemi pozemskými autori tami, nakonec ještě konfrontovat s „nadpozemskými“ autoritami. Také se mělo v této scéně ukázat, že pro něho jsou i ony auto rity nepodstatné, neexistující. Navrhli jsme tuto myšlenku Bro dovi, ten se jí s nadšením chopil a po zevrubném projednání s Gas barrou, který k oné scéně rozvinul základní dramaturgickou ideu, ji napsal tak, že jsme byli zcela spokojeni. Později se tvrdilo, že jsem nenechal tuto scénu hrát z obavy, že působí příliš radikálně. Ve skutečnosti se na zkouškách ukázalo, že hrůznost pochodu mr záků před bohem je na závěr hry neúnosná. Ale scéna se hrála, a sice v prvním uzavřeném představení pro zvláštní oddělení Lidového divadla. Na běžícím pásu pocho doval přes jeviště za zvuku Radeckého pochodu krvavý houf vo jáků v roztrhaných hadrech, v čele s válečným invalidou, kterému ustřelili obě nohy a který se pracně pokoušel na svých pahýlech udržet krok. Boha, protihráče této scény, Grosz nakreslil pro film tak hrozným, groteskním způsobem, že se při rozhovoru se Švej kem očividně scvrkával. 89 POKYNY K OBSAZENÍ POSLEDNÍ SCÉNY Mrzáci před bohem. Angažovat žebráka bez nohou, 20 statistů s panenkami, 5—6 pravých mrzáků, jeden si stále stoupá na svá střeva, jeden nese svou nohu na ramenou, jeden nese svou hlavu v podpaží, ruce a nohy visí z batohu. Všichni zablácení a zakrvavení, dvě malá děvčátka s krvavými obličejíčky se drží za ruce. Při představení jsme viděli, že by to tak nešlo. Tato scéna, která nadto v Brodově pojetí byla příliš dlouhá, by snad byla mohla zů stat, kdybychom ji mohli ještě alespoň 10 dní zkoušet. Ale teď už jsme neměli čas scénu inscenovat tak, jak si to vyžadovala. Tak se stalo, že jsme vlastně v den představení pro tisk neměli závěr hry žádný. Ukončili jsme večer dohodou mezi Švejkem a Vo dičkou ,,V šest večer po válce“, ačkoliv jsme nebyli s tímto řešením spokojeni. Ale okamžitě nebylo možno k látce přiléhavý závěr na jít, a tak se nám zdálo, že nejvhodnějším řešením, i když na úkor diváckého účinu, bude skončit náhle, tak, jak nedokončené zane chal svoje dílo i Hašek. […] Kdybychom všechny ty dny a týdny, které jsme ztratili v de batách s oběma původními zpracovateli, byli využili k pozitivní práci na hře, bylo by nepochybně mnohé vypadalo jinak — přece však se mi zdá nespravedlivou výčitka, že jsme přehlíželi nejlepší místa románu a vybrali jen méně účinná. Celé týdny jsme znovu a znovu prostudovávali svazky Švejka, početní přátelé divadla, kteří s námi spolupracovali z literárního zájmu, rovněž pomáhali vybírat nejlepší místa. Nemyslím, že nám uniklo cokoli, co by se bylo mohlo podle plánu stanoveného společně námi všemi upo třebit. Mnohé scény jsme ovšem museli vypustit jednoduše proto, že by bylo představení místo tří hodin trvalo dvakrát tak dlouho. Odložili jsme scény v naději, že budeme moci v příští sezóně uvést druhý díl Švejka. Nepochopitelnou indiskrecí se dostal náš plán předčasně na ve řejnost, načež Max Brod okamžitě písemně ohlásil své nároky. Je otázkou, zda by druhý díl zapůsobil stejně. Možná že by se tento díl stal skutečně jen sbírkou anekdot, neboť hybnou sílu „prvního“ jízdního řádu jsme zkonzumovali v průběhu děje, v němž se líčí Švejkova cesta z vlasti na frontu. 90 Jevištní výprava a film Ještě významnější úlohu než v jiných hrách, v nichž se postavy částečně vysvětlovaly samy ze sebe, měl ve Švejkovi okolní svět, který jsem vytvořil filmem a loutkami. Naše loutky vůbec nebyly jen nějakým mým „uměleckým ná padem“, ale představovaly vyhraněné typy politického a společen ského života ve starém Rakousku. Rozlišovali jsme přitom celou řadu stupňů: pololoutky, loutkovité typy, pololidi. Proti tomuto fan tastickému světu stál Švejk jako jediná lidská bytost. V určitou dobu jsem si dokonce myslel, že tuto myšlenku dovedu až do kraj nosti, že Švejk — Pallenberg bude vystupovat jako jediný herec a že celý okolní svět zmechanizuji pomocí filmu, loutek a tlampačů. Praktickou realizaci jsem si představoval takto: zčásti měly být loutky skutečně neživými, v postoji a masce hrozně přehnanými panáky (tak jako Grosz, Heartfield a Schlichter vytvářeli kdysi ve skupině „dada“ své politické groteskní loutky), zčásti měli herci nosit vhodné masky, na nichž rovněž byla přehnána zvláštnost je jich funkce (např. „špicla“ jsem si představoval s okem na dlouhé stopce a s ohromným uchem). U loutkovitých typů a pololidí měla být nadsázka vyjádřena maskou a kostýmem. Tak například žalářník dostal obrovskou pěst z gázy a vaty, která ho okamžitě charakterizovala. Vše smě řovalo k nápadnému přehlednému rozlišení typů a přehánění jed notlivých postav do klaunské symboliky. Pro tuto práci přicházel v úvahu jedině můj starý přítel George Grosz. Tak vzniklo velké grafické dílo, o něž se zajímal i státní ná vladní a jehož kresby se staly předmětem „procesu pro rouhání proti bohu“, který byl veden proti Groszovi a nakladatelství Malik. Kreseb ke Švejkovi bylo asi 300. Stejně velký význam pro Švejka měly rekvizity. Také rekvizity měly komickou funkci, a proto měly být přehnány až do karika tury. Bohužel i zde zůstalo mnohé jen v náznaku. Zásadní význam pro charakterizování okolního světa měl ve Švejkovi film. Ale tentokrát, chtěl-li jsem vyhovět stylu, jejž si námět vyžadoval, jsem se nemohl spokojit s naturalisticko- 91 -dokumentárním filmem. Také film se musel podřídit karikatur nímu, satirickému základu celého představení, a tak Grosz na můj podnět nakreslil politicko-satirický trikový film. V něm se loutky z armády, církve a policie začaly komicky a hrůzně pohybovat. Groszovou hlavní zásluhou na tomto filmu nebylo jen skutečně geniální vytvoření typů, ale především to, že filmem vyňal Švejka, respektive Švejkův okolní svět z historické souvislosti a vytvořil kontakt se současností. Vojenští lékaři, důstojníci, státní návladní byli postavami, jaké žijí v pruském Německu ještě dnes. Tím hra pokračovala v boji na politické rovině dne. Vedle trikového filmu jsme samozřejmě použili i filmu naturalis tického, zvláště tam, kde šlo o vytvoření atmosféry pro jednotlivé scény, např. v pražských ulicích, při cestě vlakem atd. Pro záběry z ulic jsme dokonce poslali našeho kameramana Hüblera-Kahlu do Prahy. Scénický obraz s běžícím pásem vyžadoval zcela novou, zvláštní snímací techniku, s čímž byly velké potíže. Potřebovali jsme absolutně klidný obraz, běžící v pochodovém tempu. Protože aparát mohl být namontován jen na auto, vznikl tak otřásáním auta na hrbolaté dlažbě pražských ulic obraz kmitající stále na horu a dolů. Jen opakovaným sestřihem nejlepších míst jsme do sáhli alespoň poněkud uspokojivého výsledku. O spojení naturalistického a trikového filmu jsem se nakonec pokusil při pochodu do Budějovic a v závěrečných válečných scé nách. V budějovické „anabázi“ jsem na probíhající přírodní snímky nechal okopírovat kreslené řady stromů, čímž se velice zvýraznil pojem kontinuity nesmyslného pochodu. V meziscénách přechá zel film zcela přirozeně v kreslené diapozitivy. V závěrečné scéně — na tento nápad jsem přišel půl hodiny před začátkem premiéry v zoufalé snaze ještě zachránit závěr — dal jsem přes projekci s rozedranými těly vojáků promítat nekonečný pás kreslených křížů, který se blížil od horizontu k divákovi. S na pětím jsme o premiéře čekali na mimořádný efekt, který jsme vy zkoušeli teprve před půl hodinou. Bohužel čekali jsme marně. Pro jekce se objevily, i když bledě, ale putující kříže ne. Po představení se ukázalo, že promítač v úplné bezhlavosti sice film nechal běžet, ale při zavřené cloně. 92 Postava Švejka a Pallenberg Mnoho sporů bylo o to, zda Švejk je skutečně dokonalým blbem, který neví, co říká a dělá, tedy zcela nevědomě, jen svým posto jem dovádí válku a každou autoritu ad absurdum, nebo zda se jen tak přihlouple tváří, ale ve skutečnosti jedná zcela cílevědomě. Jednotní jsme ale byli v tom, že existence jeho osoby stačí, aby se před ní zhroutily všechny autoritativní pojmy, jako je církev, stát, armáda. Švejk nepůsobí tím, že na něco útočí, že něco neguje, ale naopak právě tím, že se vším existujícím souhlasí, a to do všech důsledků. V tom byl Švejkův význam: že není jen vtipálkem, který nako nec přece jen s věcmi a poměry souhlasí, ale velkým skeptikem, který svým zarputilým, neúnavným souhlasem ve skutečnosti všechno popírá. Švejk, jak jsme tvrdili my, je do hloubi asociální živel, není revolucionář, který chce nový pořádek, je typem bez společenských svazků, který by i v komunistické společnosti pů sobil rozvratně a rozkladně. Představitelem této role, jak jsme ji chápali my, nemohl v Ně mecku být nikdo jiný než Max Pallenberg. Toto obsazení nám vy čítali velmi často právě lidé politicky nám blízcí a zdůvodňovali to tím, že ve svém divadle pěstujeme systém hvězd. No, nevím, co tím bylo míněno. Pro mě existuje jen pojem herec kvalitní — a he rec bez talentu. Jediným hlediskem při obsazení role může být jen, zda člověk, který postavu ztělesňuje, ji dokonale naplní. Zda je to začátečník či hvězda, je koneckonců zcela lhostejné. Častěji je to hvězda. Proč bychom neměli využít talentu, i když hospodářské poměry z něho udělaly „hvězdu“. To by přece oprav ňovalo k útokům pouze tehdy, kdybychom takového herce chtěli obsadit jen kvůli němu samému, tj. kdybychom vytvořili roli jen pro něho a tomu přizpůsobili smysl, hru, inscenaci, režii atd. Zde však šlo právě o opačný případ. Švejka jsme nehráli kvůli Pallen bergovi, nevytvořili jsme roli pro něho, ale role a smysl hry vyžado valy Pallenberga. Jen tak je možno stanovit požadavek: nejvyššího účinku dosáhnout nejlepším, tj. nejsprávnějším obsazením role. Zvláště tehdy, jestliže se chce, a to my jsme chtěli, dosáhnout 93 politického účinku. Pallenberg, který skutečně byl ideálním Švej kem, se obdivuhodně přizpůsobil jak scénickým a technickým podmínkám hry, tak i souboru. Tedy také z tohoto hlediska nebyl u nás ani v nejmenším „hvězdou“ v obvyklém slova smyslu. Pallen berg, který byl typickým představitelem Reinhardtovy školy, mu sel vynaložit mohutné vnitřní úsilí, aby se zařadil do nového matematického způsobu divadelní hry. Provedl tuto změnu s ob divuhodnou lehkostí a pružností a vytvořil z hereckého hlediska postavu, kterou je možno bez přehánění zařadit k nesmrtelným postavám divadelní historie. E. P., Politické divadlo (přel. Věra a Vladimír Procházkovi, Praha: Svoboda, 1971, s. 165—178); pův. Die epische Satire, in E. P.: Das politische Theater (Berlin: Adal bert Schulz, 1929, s. 187—203), též in E. P., Politické divadlo (přel. J. Rozner, Brati slava: Slovenské vydavateľstvo krásnej literatúry, 1962) Erwin Piscator (1893—1966), německý divadelní režisér, scénárista, ředitel, pro ducent a herec, představitel tzv. epického, levicově společensko-politicky vyhra něného divadla (na něž navázal Bertolt Brecht, mj. rovněž svou aktualizací Švejka za druhé světové války); od počátku 30. let pobýval v Rusku, Francii a v čase druhé světové války ve Spojených státech. Jeho inovativní pojetí se projevilo i v režii Bro dovy a Reimannovy dramatizace Haškových Die Abenteuer des braven Soldaten Schwejk v Berlíně (Piscatorbühne, prem. 23. 1. 1928); o této inscenaci se hojně psalo i u nás (Kodíček, Kopta, Majerová aj.), varianta Epilogu, o níž Piscator píše, vyšla česky v dubnu 1928 (Max Brod — Hans Reimann: Švejkova cesta k bohu, in Národní osvobození 5, 1928, č. 98, 7. 4., s. 1—3). Max Pallenberg v září 1931 představil svou, lidovější verzi Brodovy a Reimannovy dramatizace v karlínském Varieté. Materiály k Brodově a Reimannově dramatizaci, Piscatorově úpravě ad. viz v práci H. Knusta (1974). 94 Český humor v české kritice karel poláček Situace humoru v českém písemnictví není, to nutno přiznat, tak zlá, jak škarohlídové hlásají. Stačí, vypočítáme-li řadu humoris tických spisovatelů od časů Rubešových až po časy naše. Musím ovšem doznat, že humor u nás není na evropské výši. Avšak to je záležitost celého našeho písemnictví, z něhož pouze lyrická pro dukce může budit světovou pozornost. Úroveň našeho humoru je ekvivalentní úrovni české prózy. A próza je záležitost mužného věku národa. Neboť povídka, novela a zejména román předpokládá životní zkušenosti, jichž nebývá tam, kde není minulosti a tradice. Částečně ovšem trpí český humor nedostatečnou propagací, což by náleželo do kapitoly o krizi české kritiky. Český humor není v kruzích literárních historiků populární. Literární kritik má k hu moru rozpačité stanovisko, z něhož můžeme usoudit, že humoru nemiluje a přeje si, aby ho raději nebylo. Bytost literárního kritika skládá se ze dvou částí: jedna je profesorská, druhá je lyrická. Li terární kritikové se rekrutují z profesorského sboru: a mezi těmi profesory stěží najdete jednoho, jenž by se ve svém mládí neod dával lyrickému básnictví. Profesor pohlíží na humor podezíravě; budí v něm četné reminiscence na žáky, kteří ve škole vyrušují. Na lyrickou část jeho duše působí pak humor blasfemicky. Zdá se mu, že se humor plazí plebejsky po zemi, zatímco jeho lyrická duše spěje k výšinám. Humoru je ve sloupcích kritiky vyhraženo skromné místo, které mu ponechávají referáty o lyrické tvorbě a o vážné próze. Humo rista se musí spokojit s mechanickým konstatováním, že má svižné pero, kterým obratně tepe zlořády veřejného života. A tato skrovná úloha neláká ctižádostivé mladé spisovatele, kteří touží po rychlém uznání. Tak každý z nich, zapíraje svoji přirozenou povahu, která je nakloněna veselosti, bere na sebe tvářnost člověka ponořeného v hloubky duševních tragédií a mučícího se závažnými problémy. Každého odstrašuje osud Nerudův, jenž byl zastíněn za svého života velikostí svého lyrického druha Hálka. Byla mu upřena serióznost 95 a nebyl pokládán za básníka, protože psal do novin obratným pe rem svižné črty, kterými tepal zlořády veřejného života. Řekl jsem, že nebudu vypočítávat jména, ale o jednom se musím zmínit, o Jaroslavu Haškovi. Je to typicky český osud. Nešťastný bo hém toužil, jako každý jiný spisovatel, po literárních hvězdičkách. Avšak při každém povyšování byl okázale preterován. Pobuřoval svým nezřízeným životem, bratřil se s opilci v krčmách a provo koval měšťany se zajištěnou existencí. Neměl žádného životního místa, potuloval se světem, štván jsa romantickým světobolem. Byl zavržen a jeho jméno stalo se nevyslovitelným ve spořá dané společnosti. Když napsal svého Dobrého vojáka Švejka, ne našel nakladatele ani mezi těmi, jichž obchodní svědomí není tak tenké. Lyričtí literární profesoři ohrnovali nos, neboť nesnášeli zá pachu tlustých slov, kterými Švejk, často bez potřeby, okázale hýří. A tu se stalo, že Švejk pronikl do Německa. Tam vzbudil velikou senzaci. Národ, který byl proniknut božskou úctou k armádě, byl překvapen Dobrým vojákem Švejkem, jenž se na velkou dobu dívá ze stanoviska účastníka hospodské rvačky U kalicha. Kdyby byla německá armáda ve světové válce zvítězila, pak by ovšem Dobrý voják Švejk zůstal na hranicích města německého. Avšak národu poraženému a zachvácenému defétismem přinesl Švejk osvěžení, přinesl poselství, které mu mluvilo z duše. Když se Dobrý voják Švejk vrátil z vítězné německé výpravy, ověnčen jsa cizozemskými vavříny, tu se k němu hlásili mnozí, kteří mu nikdy neděkovali na pozdrav. Šosáci říhali rozkoší a chvá lou nad tímto Dobrým vojákem. Předtím byl nedoceněn a nyní pře ceněn. Český osud. Švejk je dílo zajímavé a já myslím, že by se jím měla literární historie vážně obírat. Je zajímavý již po stránce formální. Je to ro mán? Je to humoristická kronika? Snad je to humoristický román, třeba by se skládal ze samých epizod, což charakterizuje i nejslav nější světové humoristické romány, jak praví správně Karel Čapek. Nejzajímavější na něm je, že v celém mnohasvazkovém díle nena jdete literární, artificielnější věty. Zadržte! Podařilo se mi po bedli vém čtení nalézti větu, která připomíná oficielní literaturu: „Švejk teplem svých modrých očí objal nadporučíka Lukáše.“ Ale zde běží zřejmě o literární persifláž. 96 A přece… Švejk je literatura, dokonce literatura velmi tradiční. Dobrý voják Švejk má svůj rodokmen. Je ve velmi blízkém příbu zenství s panem Sam Wellerem. Má s ním společnou zálibu v glo sování událostí, chová k svému pánovi onu širokou, ale poněkud shovívavou a podceňující lásku, a jako Sam Weller, tak i Švejk užívá k básnickému přirovnání vzpomínek a příběhů ze svého ži vota, které vypravuje s rozvláčnou pohodou. Před nedávnem vznikla prudká pře o Dobrého vojáka Švejka. Pan Viktor Dyk, starostliv o osud a bojeschopnost českosloven ské armády pozvedl svůj hlas, aby varoval před Švejky a jejich rozkladným vlivem, který je zhoubný vojenské kázni. Pan senátor a básník může klidně spát. Kdyby býval náhodou voják a znal ze zkušenosti českého vojáka zblízka, pak by věděl, že Švejk nikdy nebyl a nemůže být typem českého vojáka. Za svého čtyřletého vojákování jsem nepoznal Švejků. Poznal jsem vojáky, kteří nemi lovali svoji širší vlast a kteří nejjasnějšímu rodu habsburskému nepřáli nic dobrého, ale přitom trpělivé, odevzdané vojáky, kteří přese všechno sloužili do roztrhání těla. Švejk, tento pražský pří slušník, který se živí příležitostným zaměstnáním, mnohdy indivi duum bez bytu a bez zaměstnání, jak by se o něm vyjádřila poli cie ve zprávě o pověsti, je výplod nezřízené a opilé fantazie svého autora. Dokonalým a plnotučným typem bych nazval onoho sa péra Vodičku, jenž vášnivě a živelně nenávidí Maďary, typ je ne nasytný a hltavý Baloun, typ je nadporučík Lukáš, který praví tajemně a tiše: „Jsme všichni Češi, ale nemusí o tom nikdo nic vě dět.“ Takových stoprocentních figur, které budou věčně žít a bu dou mít věčnou platnost, je v tomto díle celá řada. Hostinský Pa livec, který netrpí v svém lokále politiku, jsa opatrný, poněvadž je živnostník, agent provokatér Bretschneider, který se oddává na ději, že přece někoho dostane do kriminálu, to jsou lidé, které po tkáváme a které všichni známe. Čin 1, 1929/30, č. 36, 3. 7. 1930, s. 861—863 → Spisy K. P., sv. 20. Úvahy, korespon dence, deník z roku 1943 (Praha: Nakladatelství Franze Kafky, 2001, s. 68—72) Karel Poláček (1892—1945), publicista a prozaik, humorista a satirik, autor soudniček, redaktor Lidových novin, Tribuny a Českého slova, vydavatel časopisu Dobrý den. Otázky humoru obdobně a s haškovskými motivy pojednal v článku O humoru v životě a v literatuře (Rozpravy Aventina 1929). 97 Dobrý voják Švejk je představován francouzskému publiku václav černý Dobrý voják Švejk vytáhl tedy, aby dobyl také Francie! Ta je téměř jedinou zemí, která mu dosud vzdoruje. Nebyl snad přijat s ote vřenou náručí v Rusku, nebyl vřele uvítán v Itálii, neprošel vítězně s Piscatorem a Pallenbergem Německou říší, Polskem, Dánskem, Švédskem, Norskem a zeměmi střední Evropy? Francie byla nej tvrdším oříškem. Francouzi chovají vůči „malým literaturám“ (les petites littératures) podivnou předpojatost; a často jim stačí, že národ je malý, aby pokládali jeho literaturu také za nepatrnou a nevýznamnou. Česká literatura má po té stránce dost špatných zkušeností. — Však hle, nyní přicházejí sami Francouzi, a nechybí tomu ironie, — pro našeho dobrého Švejka! Protože snad nemu sím říkat, že Švejka naše oficiózní propaganda nenabízela věru ni komu. Naše kritika „vážná a usedlá“ nemluví už sice nad Švejkem o ostudě a hanebnosti; ale, vzdala-li se těchto svých prvních roz čilených a rozhořčených gest, zaujala zato vůči Haškovu hrdinovi mlčení o to cudnější a hlubší. Jean R. Bloch uvádí první svazek Švejka bystrým proslovem, pl ným sympatie. Svoje pojetí postavy dobrého vojáka opírá nicméně příliš o to, co z něho udělali Piscator a Pallenberg, jež viděl r. 1928 v Berlíně při práci. Běží tu podle našeho názoru o nedorozumění, jež dlužno opravit. Nelze ovšem popírat vysoké umělecké hodnoty obou berlínských mistrů: úloha Švejkova byla ostatně, tuším, jed ním z nejzdařilejších výtvorů Pallenbergových. Nicméně dobrý vo ják z Nollendorfplatzu je hodně vzdálen dobrého vojáka auten tického. Mohli bychom se zde dovolávat i svědectví Maxe Broda, který uvedl Haškova hrdinu do Německa a umožnil Piscatorovi jej poznat. V Berlíně udělali ze Švejka přesvědčeného sabotéra války, pacifistu, převlečeného za vojáka, ale plně si vědomého svých úkolů. To je karikatura pravého Švejka. Politická levice v něm 98 ihned nato odkryla svého člověka. Snad právem. Ale rozhodně se mýlí v důvodech, jimiž si chce podepřít svou náhlou náklonnost. Nikoliv, Švejk přece není žádný Sozialdemokrat! A nic tu nezna mená, že Hašek vyznával chvilku v Rusku bolševismus: vyznával i leccos jiného předtím a leccos jiného potom.* Pacifismus Švej kův je naprosto neuvědomělý a pudový. Jeho antimilitarismus po cítí jen, kdo sestoupí až do nejspodnějších a (jemu samému) nejne známějších hlubin jeho bytosti. Zevně je Švejk jako kdokoliv jiný, či spíš je takový, jakým ho jeho nadřízení chtějí míti. Vypadá jako spolehlivý stroj na vyhlazování svých bližních. Projevuje pouze zá sady shodné s rozkazy shůry, je vorschriftsmässig, řekli by Němci. Žádají na něm projevy bojovného patriotismu a on jich ihned vy chrlí pravé moře! Zdá se, že nemá jediné vlastní myšlenečky, je vždycky názoru toho, kdo s ním mluví: zvláště je-li tím, kdo s ním mluví, pan oberarzt nebo pan polní kurát. Ale předpokládejme, že principy, jež mu jsou předpisovány a jež ihned nadšeně přijímá za vlastní, jsou „obílenými hroby“: Švejkovo prosťáčkovství, že nouc tyto principy až do krajnosti, až k posledním jejich důsled kům, odkryje všem zrakům, ba i svým, hanebnost, nesmyslnost a podvodnost jejich motivace. A čím se pak nutně nechá Švejk vést v okamžiku, kdy předepsané a přijaté principy rozletí se v kousky a neslouží už k ničemu? Zřejmě svou přirozeností, svými pudy, a o těch již víme, čím jsou. Na frontě zkrátka bude se podobat tomu vojáčkovi z Tolstého bajky, který nechce střílet do Turků, protože jakživ žádného Turka neviděl a nedovede si tedy předsta vit, že by něco takového jako Turek mohlo kdy komu ublížit. Hle, v čem záleží Švejkův pacifismus. To ovšem není pacifismus z poli tických schůzí, ale je to jediný pacifismus přirozený a podle zkuše ností, jež dosud s pacifismem máme, jediný účinný. Opakuji: Švejk není libovolný politický křikloun z rohu ulice. Je Lid.** * Hašek byl především jistého druhu Jarrym, jemuž bylo dáno prožít světovou válku, což musí být pro každého Jarryho nepřirovnatelným štěstím. A lze se ptát, zda, když už se taková příležitost jako je válka naskytne, místo Jarryů není nutně tam, kde je nejvíce možností k anarchii, tedy na nejkrajnější levici, kde se Hašek na okamžik octl v Rusku, leč by ovšem bylo… na nejkrajnější pravici, mezi nejhluč nějšími tambory ultranacionalismu. ** Je lid. Ta formule se zdá dost vágní. Je nicméně jasnější a přesnější po vy světlení, které ji předchází, než ona druhá formule, Blochova, podle níž je Švejk „zároveň částečně Pickwickem, Prudhommem, Ubuem, Panurgem a Sanchem ▸ 99 Je v mnoha věcech lidem velmi určitě vymezeným lokálně a ča sově, a lze to čekat. To, co Francouzi zvou „univerzalita“ umělec kého díla, záleží ze dvou vlastností: dílo zároveň poskytuje celému světu něco, bez čeho by duchovní tvář lidstva nebyla úplná, a zá roveň je ponořeno svými kořeny do půdy úzce národní, z níž žije. Don Quijote je vzorem všelidského ducha rytířskosti, ale zároveň i velmi španělským dobrodruhem. Švejk, jeho příbuzný — velmi vzdálený ostatně, přes všechna srovnání, jichž jsme mezi nimi byli svědky, je (nehrdinským) hrdinou míru, jenž náleží na zemi lidem dobré vůle: toť jeho hodnota nadnárodní, všeobecná. Ale je také konkrétní ukázkou poměrů v Rakousku, tedy jevem pevně defino vaným lokálně a pojícím se k přesnému dějinnému okamžiku. Bo jím se téměř pokračovat, tak mě posedá strach z té příslovečné lenivosti, kterou projevují západní národové vždy, když se mají snažit pochopit něco z duše a poměru menších národů středoev ropských. Před časem jsem byl požádán, abych napsal předmluvu k francouzskému překladu českého válečného románu Jeřábkova Svět hoří. Jeden veliký francouzský list shledal, že psychologie čes kého vojáka rakouské armády, jež v něm je rozebírána, je velmi… nesnadná k pochopení! Odvážím se nicméně u příležitosti Švejka několika skromných slov: Švejk přijímá nebo vypadá, jako by při jímal, vše, co mu vrchnost předpisuje, zdá se, jako by se ochotně smiřoval s mravními podlostmi, jakmile je jeho nadřízení vydávají za ideály nebo povinnosti. Není to hrdinské, ale je to to nejméně zlé, co dobrý člověk může prozatím počít, když jeho nadřízený má i moc, jíž by ho krutě zkrušil v případě odmítnutí. A představte si, že Švejkovo chování, u něho upřímně nevinné, je úmyslně adop továno několika národy, a máte zde dosti věrný obraz dvojité mo narchie za dnů války. Je tato psychologie opravdu tak nesnadná k pochopení? Obojí chování je v podstatě příbuzné; chci říci, že na bojištích, když měly armády pokrýt slávou prapory monarchie, obojí dalo týž výsledek, který znáte. Dvojí to chování si bylo tak podobné, že se nadřízení Švejkovi často mýlí a poctívají ho názvem „simulanta“, který se zřídka hodí na jeho naivní prostotu. Zde ne běželo o metodu shrbené šíje; šlo o metodu tvrdošíjného odmítání ▸ Panzou“. Každá z těchto postav je už velmi složitá; tvor vzniklý z jejich kombinace je nepředstavitelnou nepravděpodobností. 100 Max Pallenberg v roli Švejka v Piscatorově inscenaci (1928) dát se vyprovokovat k vzpurným činům, jež by byly ihned krvavě potřeny: a toto mlčení se někdy zdálo přijímat nebo alespoň vzdá vat se naděje. Toto snad bylo třeba říci o místních rysech Švejkových. Zde bychom měli zastavit svůj stručný rozbor. Ještě jedna malá po známka se však vnucuje. Zdalipak dobrý voják nemá své malé slovíčko k jistým dnešním otázkám, jež se ho dost týkají? Jeho názor je ovšem skromňoučký, ale zato zřídka postrádá prosté, li dové rozumnosti; když sejde s jeho rtů, zdá se tak samozřejmý, že to až uráží duchy složité: jenomže ti prošli mimo, aniž naň přišli. Habsburské monarchii nevadilo, že utlačovala, v tom, aby od pod daných nevyžadovala ještě služby, dynastickou věrnost a úctu; ohrožujíc je tvrdými tresty pro případ jejich odporu, nutila je tak k nevědomé simulaci švejkovské. Bylo to kruté, ale přestaňme ho nem o té krutosti: od té chvíle, kdy přestali trpět, Češi tak rádi a mnoho mluví o svém minulém utrpení a útisku, že tím jistě už dnes unavili uši celé Evropy. Ale bylo to ještě více neprozřetelné a hloupé než kruté. Švejk, prosťáček, kterého jeho tvrdý a namá havý život obrnil proti bezohlednosti a krutosti, cítil možná nako nec spíše tu podstatnou hloupost. A proto, kdybyste se ho ptali, co si myslí o konci dvojité monarchie, řekl by vám: Skončila, jak skončit musila, jinam to vést nemohlo. Nikdo ji „nedoběhl“ (přes 101 názor J. R. Blocha), doběhla se sama, její zarytá krátkozrakost jí nakonec odňala veškeré právo na život. A až by Švejk uslyšel jisté politiky a novináře, velmi si zakládající na své inteligenci a ve vý kladech o dunajské konfederaci například pronášející věty jako tato: máme-li stavět znovu starou monarchii, stálo nám to za to ji bořit kvůli několika malým národům (viz teorii listu Action fran çaise), nuže, přes svoji známou smířlivost, přes svůj úslužný zvyk přidávat se k názoru kdekoho, Švejk by shledal, že jsou na světě lidé, jejichž nevědomost odzbrojuje. Rozumí se ale samo sebou, že Švejkovi nebude přáno dát tuto lekci z dějin těm, kdo by jí potře bovali. Neboť je jisto, že ve Francii jako jinde budou dobrého vo jáka číst a brát v radu jen ti, kdo toho nejméně potřebují… Nové Čechy 15, 1932, č. 7, 26. 10., s. 173—176 Václav Černý (1905—1987), literární historik a kritik, komparatista, romanista a bohemista, překladatel; v letech 1930—34 pracoval jako sekretář slavistického institutu v Ženevě (výše citovaný text je doplněn poznámkou: „Z přednášky o čes koslovenské válečné literatuře v ženevské Union internationale“), po habili taci v roce 1936 působil jako vysokoškolský pedagog v Brně a v Praze, v letech 1938—42 a 1945—48 redigoval Kritický měsíčník, po roce 1948 byla jeho vědecká činnost režimem z politických důvodů omezována. Značně skeptičtejší postoj k charakteru a světovosti Švejka projevil ve stati Král Ubu a pan Josef Švejk, jeho poddaný (1965). 102 Deset let od Haškovy smrti Ivan Olbracht Když přišla do Prahy první zpráva, že je Jaroslav Hašek mrtev, lidé se smáli. Při jméně Hašek se bylo třeba vždy smát, a pak: pokoli káté to již Hašek umíral? Předposledně se utopil v Dněstru, po sledně, již po převratu, ho utloukl v nějaké kavkazské krčmě opilý námořník lahví rumu, a tahle smrt byla tak haškovsky stylová, že se jí v Praze věřilo. Ale to vše byly jen haškovské mystifikace, které o sobě posílal do vlasti, a lidé si řekli, že se vícekrát Haškem napálit nedají. Ale 3. ledna 1923 přišla ta, která s sebou žertovati nedá, a zpráva se potvrdila. Pamatuji se jasně na ten pražský sychravý večer. Cho dil jsem ulicemi a měl v srdci mnoho lítosti a ještě více hněvu, který se vybíjel nadávkami, tak jako bych je říkal Haškovi živému. Lítostivého hněvu nad touto jeho novou nesvědomitostí, nad touto neodpovědnou mystifikací, s kterou dal světu jedno z největších děl moderní literatury, a dal je — nedokončené. Podivný je osud jediných dvou velkých děl české satiry: Hav líčkova Křtu svatého Vladimíra a Haškova Dobrého vojáka Švejka. Obě zůstala fragmenty. Ale byla-li to u Havlíčka Borovského zlá smrt, která mu nedovolila dopsati, byla to u Haška více než ona: nevážnost k životu a literatuře, výsměch všemu na světě, na který měl právo s jedinou však výjimkou, s výjimkou svého díla. Ale Ha šek této výjimky neznal. Byl ochoten svého Švejka utratiti se stej nou neodpovědností a nezřízeností, jako utratil svůj život. A přece to, co zůstalo, byť fragment, jest dílem geniálního básníka. Nejde jen o neodolatelný humor, nejde jen o nejžhavější satiru, nejde jen o to, že Hašek nám ukázal v smíchu celou ničemnost, su rovost a nesmyslnost války tak, jak to nedovedl nikdo, perem na máčeným v slzách a krvi, jde o více: Hašek dal světu nový lidský typ. Snad se dají na prstech dvou ruk spočítati lidské typy, které se v literatuře v nejrůznějších obměnách, kombinacích, situacích, prostředích a krojích vždy znova opakují, od Dona Quijota, Ham leta a Romea přes Fausta až po Oblomova a Aljošu Karamazova. 103 K nim přistupuje v nejnovější době Švejk. Moderní český Honza, který si neláme hlavu problémem, má-li se zapsati ďáblu či hr dinně s ďáblem bojovati, nýbrž který mu řekne: „Á, pozdrav pámbu, copak dělá prababička?“ Chytrý hlupák, který to svým mazaným dobráctvím musí vyhráti v každé situaci a nad vší suro vou autoritou lidí i poměrů. A snad to opravdu musily býti právě Čechy se svým podivně složitým poměrem k válce, kde tento typ byl umělecky postřehnut poprvé. Švejk, ve svých prvopočátcích českým moralistním maloměš ťáctvem odsuzovaný a s despektem odmítaný právě proto, že tou žilo po iluzích o vítězné válce a o své účasti v ní, že se hrozilo přiznati si švejkovinu, která, ať vědomá či nevědomá, ať ve větší nebo v menší míře, vězela ve všech účastnících války, tento nepro blematický, spokojený, trochu připitoměle a mazaně se usmíva jící Švejk si za deset let po Haškově smrti dobyl světa. Proč? Pro tože to není jen český typ, protože švejkovina jest součástkou nás všech, stejně jako donquijotovština, hamletovština, faustovština, oblomovština. Hašek ji však vyloupl a umělecky zformoval. Jaká naivnost a malichernost bojovati proti Dobrému vojáku Švejkovi ještě dnes, mluviti o apoteóze ulejváctví, o nebezpečí pro mrav nost a vojenskou odolnost národa! Ještě nikdy nic nebylo sprovo zeno se světa tím, že se před tím zavíraly oči. Švejkovina v lidech žila vždy, žila jen neuvědoměle. Hašek ji objevil. A dal jí jméno. Věděl Jaroslav Hašek, co podniká, když ze svých předválečných humorných povídek o dobrém vojáku Švejkovi počal komponovati velké dílo Dobrý voják Švejk ve světové válce ? Nevěděl to. Tvořil tak, jak žil: rozmarně, marnotratně, vášnivě, bez ohledu na svět, morálku a úspěch. A vytvořil svou knihou, přestože zůstala frag mentem, geniální dílo. České slovo 25, 1933, č. 1, 1. 1., s. 3 → I. O., O umění a společnosti (ed. M. Nosek, Praha: Československý spisovatel, 1958, s. 182—183) → (s tit. O Haškovi a jeho Švejkovi) Hašek mezi svými (2., rozšíř. vyd., usp. R. Pytlík, Havlíčkův Brod: Krajské nakl., 1959, s. 129—132) Ivan Olbracht (1882—1952), viz s. 19. Řadu Olbrachtových haškovských textů otevřel často citovaný článek Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války (Rudé právo 1921), který zahrnuje i tato antologie. 104 Žižka, nikoli Švejk antonín matěj píša Nabádavá slova, jež sovětští spisovatelé pronesli po představení Švejka v divadle D 35, proměnila se v obecném podání v heslo, je hož lapidárnost tají v sobě nebezpečí nedorozumění, ba přímého zneužití, jak ukázal jeho tendenčně přihrocený výklad v pravi cových listech. Výrok sovětských spisovatelů nemohl pravděpo dobně směřovati proti samému uvedení Haškova díla na scénu: vždyť se hrálo i v sovětských divadlech. Druhá možnost jest, že mířil proti pojetí E. F. Burianovy úpravy a režie: nelze arciť po tlačit ironického pocitu nad tím, že se rozhodnému komunistovi a vyznavači sovětských divadelních vzorů dostalo lekce právě z úst sovětských spisovatelů. Burianova režie pojala Švejka ne jako drasticky humornou figurku, nýbrž jako typ, jenž je satirou na tupou subordinaci a surové vojáctví, přivádí ad absurdum vnu cené vlastenecké nadšení, znázorňuje hrůzu a nesmyslnost vál čení. Nelze však přezírati, že se i u Buriana Švejkův příběh ode hrává v rakouském prostředí, jemuž nastavuje zrcadlo, v kterém se naše skutečnost dojista nepozná: ale kdyby snad mimo nadání v některém ohledu přec, nemělo by smyslu obviňovat zrcadlo, jež působí výstražně. Co se pak onoho pocitu hrůzy a nesmyslnosti válčení tkne, nutno přec i vraždu pokládat za věc nelidskou, aniž to komu odejme vůli a sílu nejzazšího odporu proti vrahovi; s du chem opravdové brannosti pak sotva je v souladu představa, která by ve válce viděla pouhý výlet. Jestliže Švejk jest po jedné stránce typ historický, nutno dbáti, aby se nestal typem přítomným: toho lze docíliti nikoli odmítáním Haškova díla, ale především tím, že se švejkovství odejmou objek tivní i psychologické podmínky, neboť neroste z Haškovy knihy, nýbrž ze samé skutečnosti, z níž je autor geniálně vyhmátl. Ale Švejk jest zároveň typem naddobovým ve svém smyslu kladném i ve svých vlastnostech záporných a pramálo sympatických, nechť je to zbabělé ulejváctví nebo negující anarchismus nebo živočišná 105 slaboduchost. V tomto směru dojista jej nelze pokládati za výraz národní povahy: v kladných i záporných prvcích jest typem obecně lidským, jak dokazuje ostatně jeho mezinárodní úspěch. Dokonce už nelze švejkovství, jak se mu obecně rozumí, podstrkovat jako černého Petra socialismu, který je hnutím řádu, kladu a zápasu. Nutno souhlasit se sovětskými spisovateli v názoru, že nelze přijí mat nebo dokonce oslavovat a propagovat mentalitu švejkovství, pokud se jím míní zbabělost, rozklad, pacifismus za každou cenu. Ale odpor k těmto stránkám typu nesmí vést k tomu, aby se odsu zovalo nebo umlčovalo dílo, jež tento typ ztělesnilo. V tom právě tkví nebezpečí: aby se zjednodušeného hesla v pro stoduchém nebo tendenčním výkladu nepoužívalo příště k princi pielnímu zavržení děl, jež nepřekypují skautskými ctnostmi nebo husitskou chrabrostí. Aby se posléze neodsuzovala z rozvratnosti díla, kde autor nastavil zrcadlo skrytému nebo skrývanému zlu a zmučen jím dává výraz své úzkosti, pochybnosti nebo negaci. Nechybí v našich literárních a kulturních dějinách příkladů, že za dob rovněž svízelných byli zatracováni pro podlamující defétis mus nebo rozleptávající kriticismus duchové, jejichž tvorba náleží k nejzávažnějším hodnotám našeho písemnictví a jejichž půso bení se ukázalo hluboce kladným a obrodně plodným. Díla, která se krátkozrakému nebo zaujatému pohledu jeví jako sám zápor, mohou mít důsažně pozitivní smysl a význam z hlediska národ ního a dnes i státního. Umění má být svědomím doby a prostředí, proto potřebuje svobody pohledu a výrazu: erárně vzorné umění se zpravidla míjí s účinem, protože se míjí se samým uměním. Soudobá sovětská literatura, románová i dramatická, libuje si dnes v typech kladných a příkladných do té míry, že se namnoze proměňují v čítanková schémata, jejichž účin jest co do inten zity a přesvědčivosti v opaku k autorově záměru. Konkrétně a ve vztahu k našim poměrům: nejen Žižka, ale i jiné kladně vyni kající postavy našich dějin zůstávají zpravidla na scéně rovněž jen ušlechtilým schématem, protože se je autor pro pietu svou i pu blika neodváží lidsky zživotnit; působí začasté v historické mo nografii dramatičtěji než na divadle, jež přec musí být sám život, stupňovaný a kondenzovaný. […] 106 Dobře míněné a v podstatě dojista správné heslo podněcuje tak nejen k zásadním úvahám, ale i ke konkrétním poznámkám dra maturgickým, jakmile jeho zjednodušující výklad konfrontujeme se složitější skutečností. Právo lidu 44, 1935, č. 251, 27. 10., s. 7, šifra AMP. Antonín Matěj Píša (1902—1966), literární a divadelní kritik a historik, editor, básník, přední představitel hnutí proletářské literatury, ve 20. letech spjatý s Lite rární skupinou; v letech 1927—38 působil jako redaktor Práva lidu, poté v deníku Národní práce, po druhé světové válce pracoval převážně jako novinář a naklada telský redaktor; haškovské otázky a edice sledoval jako kritik pravidelně; článek Žižka, nikoli Švejk byl součástí diskuse na téma Švejk a propaganda, již vyvolaly výroky delegace sovětských spisovatelů, resp. žurnalistů po návštěvě představení v D 35 (viz též následující text v této antologii). 107 Anketa: „Co je pro Vás Jar. Hašek“? D 36 Především geniální humorista a satirik, jakých je ve světě málo. Je klasikem našeho novodobého humoru. Není spisovate lem, který by v snadno pomíjejících vtipech tepal povrch své doby. V jeho díle nacházíme typy doby a nikoliv popisování, které by vy prchalo s pomíjejícím časem. Právě v oněch typech vykreslil nám Hašek věčné slabosti, libůstky, citečky a neštěstí lidí a lidiček tak, že se dotkl oné parnasistické struny, na kterou se ani nesnažil hrát, oné struny, na níž lkají své falešné písně ti, kteří se domní vají, že rýžují zlato ze svých soukromoučkých výpotků, dotkl se té struny, jako básník všedna a zahrál nám buffonázní píseň, kterou chceme zpívat, třeba že pobuřuje sluch. Hašek se nikdy nedomní val, že je básník, a pohrdal těmi, kteří své nic zakrývali flórem noci. Ale málokterý světový autor dovedl tak jako on najít onu prapod statu poezie, ono všedno, kterým je protkán náš obyčejný den. Má lokterý současný autor vystihl ve svém díle to strastiplné nic, kte rým je ubíjen náš nesvobodný život právě tak, jak to uměl Jaroslav Hašek. Jeho Dobrý voják Švejk je jenom syntézou mnoha a mnoha typečků, které denně potkáváme na ulici, které míjíme, aniž by chom je oslovili, a kteří spěchají za důležitým cílem tam někde v koutě nepozorovaně umřít, jak nepozorovaně přišli na svět. Jaro slav Hašek byl proto geniálním autorem, protože uměl to, co mnozí mimo něj neumí. On nejen že rozuměl svým lidičkám, on je tak žil, že se stával jedním z nich. Jaroslav Hašek je sám takovou syntézou malých životů, jako byl jeho Švejk. Studujete-li jeho drobné spisy, je to až nepochopitelné, kolik hluboké znalosti a přesvědčivého ži vota on vdechuje svým lidičkám. Každá postavička jeho povídky je osud ve zkratce. A tato zkratka je proto geniální, protože obsahuje v sobě všechny předchozí i potomní tragédie a veselosti, které po tkaly osud človíčka. Haškova situační zkratka a anekdotická řeč je esencí toho nejtypičtějšího, co v člověku je. Literární styl Haš kovy prózy je vlastně přepisem živé mluvy. Tento přepis ale není 108 naturalistický. Nebyl-li Hašek schopen konstrukce, bylo to proto, že mu znalost života a jeho potíží v tom prostě překážela. Každé slovo v jeho větě je však důležité pro život postavy, kterou popisuje, protože toto slovo je zároveň významem a zároveň situací, která tento význam učinila důležitým. Situačnost Haškovy mluvy proto svádí, aby z ní byl vytěžen kvalitní jevištní materiál, který by nebyl povrchním přepisem autora, nýbrž který by se vracel do oněch hlu bin, ze kterých čerpal Hašek mluvu svých lidiček, aby jim spřádal typické osudy a na nich ukazoval marnost falešné morálky, hlou post studu, grotesknost poctivosti a nezdravost celého společen ského řádu. Jeviště dostává v Jaroslavu Haškovi autora, který veli kostí svých požitků může vnést do hlediště atmosféru klasických představení nejlepší gogolovské tragédie. Československý vese loherní repertoár zůstával obyčejně na povrchu situací. Veselost vzbuzoval vtip pohozený jako nemanželské dítě smutku a tuposti. Hašek objevil marnost věcí rozpojených a kouzlo věcí spojitých. Deštník se mu roztančil na šlehané smetaně jako primabalerína na haldě uhlí a pán, který si pomazal klopu svého fraku od kot lety, nemohl snést takové nehoráznosti, a proto umřel. Nehoráz nost všedních situací, které jedině jsou schopné býti nevšedními, dává nám z Jaroslava Haška učinit autora svých jevišť, na nichž se snažíme objevovat obecenstvu onu dimenzi, která mu zůstává utajena proto, že v ní příliš žije a že si jí nevšiml. Někdy až člo věka hrůza jímá z toho, jak Hašek prohlédl život. A ta hrůza ať je hrůzou jeviště. Někdy až k pláči je ona chvíle smíchu, kterou Ha šek vyvolává svým jednoduchým chápáním všedního dne. A tato plačtivá křeč ať je milcí jeviště. Hašek, třebaže nechtěl být básní kem, přece vybásnil tolik sonetů a znělek o životě a smrti, které mají tu hlubokou cenu, že je objevujete v sobě při čtení jeho ne nápadné prózy. A tyto básně ať jsou poezií jeviště. Je ještě nějaký zákon, který by nás nutil, abychom ustavičně hráli dramata nebo komedie na dané téma? Hašek objevuje témata, která se nedávají komediím, protože nejsou dostatečně vábivá a interesantní. Tato témata nelze obléci do flitrů, do hrdinných hávů posetých vyzna menáními, do toalet a žaketů, a proto ať jsou také tématy našeho jeviště. Hašek je učitelem povah, životů, ztrát a nálezů charakterů, 109 podlostí, úskoků a něžné lásky. To bychom měli proto pochopit. Ve svém Švejku píše: „Veliká doba žádá veliké lidí. Jsou nepoznaní hrdinové, skromní, bez slávy a historie Napoleona. Rozbor jejich povahy zastínil by i slávu Alexandra Makedonského. Dnes můžete potkat v pražských ulicích ošumělého muže, který sám ani neví, co vlastně znamená v historii nové, velké doby. Jde skromně svou cestou, neobtěžuje nikoho a není též obtěžován žurnalisty, kteří by ho prosili o interview. Kdyby se ho otázali, jak se jmenuje, odpově děl by vám prostince a skromně. ‚Já jsem Švejk…‘“ A dál píše: „On nezapálil chrám bohyně v Efesu, jako to udělal ten hlupák Hero strates, aby se dostal do novin a školních čítanek. A to stačí.“ Ano, to stačí pro nás stejně jako pro Haška, abychom na jevišti potká vali neznámé skromné lidičky, jejichž osud je s námi více spjat než osud těch, o nichž se denně dočítáme v novinách a o nichž se mu síme domnívat, že všechno to, co činí, dobře činí, a hlavně, že z hr dinnosti a odvahy tak činí. jindřich honzl Haškův Švejk je mi dílem, v němž nad skuteč nými lidmi, nad pravými fakty a nad událostmi, jež se skutečně sběhly, vládne svoboda fantazie, tvůrčí síla humoru, jenž jest výra zem skutečné tvůrčí svobody člověka, svobody, která vládne sku tečnými lidmi, fakty i událostmi ve smyslu toho přesvědčení, jež nepřejímá svět s jeho fantasticky blbými protiklady a ve smyslu té touhy, jež je odhodlána jej změnit. Tato svoboda nepřestala po 15 letech inspirovat, vzrušovat, pobuřovat čtenáře, na jehož prud kých reakcích můžeme poznávat, jak je Hašek živ, jak se posud nestal přijatelným těmto poměrům a této společnosti, jak se svo boda uložená v jeho díle dovedla ubránit konvencím, oficiálnímu ocenění a mrtvému akademismu, do jehož hrobu podařilo se kri tice uložiti Rabelaisa i Cervantesa. Haškův humor, který stále „žhářsky zapaluje“, ten nevězí v jeho tématu, v jeho poválečné či jiné tendenci — Haškovo téma i jeho tendence závisí od něčeho vyššího, od toho, čím Hašek skutečně zapaluje a co neodpustí spi sovateli ani člověku žádný filistr, moralista, měšťák nebo malo měšťák — to vše závisí od svobody jeho humoru, od svobody jeho spontánního spisovatelství, které tvořilo lehce, jež se vyjadřovalo 110 přímo, které psalo bez uměleckých, mo rálních, náboženských, vlasteneckých a jiných cenzur. Tato svoboda ducha to je, která činí živým jeho humor i dnes, když jeho témata i lidé, události i poměry jsou mrtvy, tato svoboda pobuřuje ještě dnes všechny umělecké, morální, náboženské i vlastenecké cenzury. […] Tato svoboda je také nejvyšším výrazem lidství, tato tvůrčí svoboda zů stane oblastí tohoto lyrismu a těch lyrických hodnot Haškova hu moru, jejichž ocenění čeká stále své vyznavače, vykladače a svou interpretaci. vítězslav nezval Jaroslav Hašek existuje u nás pro mnoho lidí jen v té ošizené podobě, kterou se nám snažilo vnutit několik podezřelých autorů, kteří si přizpůsobili Haška k svému obrazu. Ve světě je znám jako geniální tvůrce Švejka. Bude časem objeven jako básník několika set geniálních próz, jejichž bezmezná smě lost a upřímnost, fenomenální hyperbola, čistý, klasický sloh, psy chologická jasnovidnost, revoluční aspekt, spontánní imaginace a originelní dadaismus budou udivovat a uchvacovat jako fantas mata Gogola či Jarryho. Srovnejte Haškovy prózy s prózami jeho současníků, kteří jím pohrdali, a uvidíte, kolik lži, stylizace, falešné poetičnosti a směš ného sentimentalismu tvořilo literární epochu, na jejímž po zadí vyzrával takřka anonymně Haškův génius. Najdete-li v ději nách české literatury Haškovo jméno na posledním místě a těsně v sousedství literárního braku, je to nejnápadnější dokument bídy české literární historie a kritiky. vladislav vančura Zdá se mi, že Haškovo umění se rozplývá ve veselých nápadech a v situacích, jež zaujaly autora víc než sama povídka nebo román. Jeho překypující rozmar se mnohdy nejlépe vyjádřil neliterárními skutky. Ve své poslední práci se Hašek, jak se domnívám, ukáznil ale spoň ve věci takzvané tendence. Švejkovo záměrné hlupáctví měří rakouskou armádu důsledně a správným loktem. Nicméně podstata Haškova umění nespočívá ani v jeho sou dech, ale v lehkosti, s kterou spřádá své šprýmovné příběhy. 111 karel teige Genialita je slovo, které moderní uměnověda může používat jen s ostychem a s oprávněnou nedůvěrou. A přece — jak je možno vyhnout se tomuto slovu, mluvíme-li o díle Jaroslava Haška. A přece — jak je možno jinak vysvětlit fakt, že v shnilé době, jíž v českém politickém a kulturním prostředí bylo předválečné de setiletí, pak uprostřed světového krveprolití, a později uprostřed hojného prolévání polemického inkoustu, se tak skvěle držela fi gura, v níž na stránky knihy vtělil se kus životní reality a která vy stoupila z knihy a octla se znovu uprostřed života a reality, upro střed aktuálních bojů, totiž postava Josefa Švejka, a to v době, kdy většina slavných a oficiózních spisovatelů německých, francouz ských, anglických, ruských i českých byla opojena vlastenec tvím a vojenskou slávou? Postava, která dovedla tak nepřekona telně unikat vojáckému teroru, nemusila se ovšem ani po válce bát útoků, námitek a obžalob, které byly proti ní namířeny z řad politicky krajně konzervativních českých spisovatelů a později v důsledku trapného nedorozumění a za podezřelého souhlasu českého tisku od Národního státu až po časopisy levice, i od ně kterých umělecky krajně konzervativních spisovatelů sovětských. Josef Švejk je příliš synem naší doby a na toho si s palcáty a sud licemi Žižkovými nepřijdete! Je příliš dobře vyzbrojen — Haško vou genialitou. Genialitou a životní zkušeností autora, který ne musí být poučován o tom, co je to válka a co je to revoluce, protože válku prožil a revoluci dělal s sebou. Hoffmeister, Jaroslav Kratochvíl, Marie Majerová, Helena Malířová, Zdeněk Ne jedlý, Stanislav K. Neumann, Ivan Olbracht a společně Jiří Voskovec a Jan Werich; některé odpovědi, resp. ukázky z nich zařadil editor R. Pytlík do publikace Švejk dobývá svět, 1983, aj.). Na Haškových novinách se pod značkou D 36 kromě uvede ných autorů a režiséra podíleli: K. Reiner (hudba spolu s E. F. Burianem), M. Kouřil a J. Raban (scéna), S. Machov (choreografie), M. Burešová, S. Havránková, H. Hon zíková, I. Kubásková, P. Machníková, Z. Podlipná, L. Skrbková, J. Stránská, E. Bo lek, J. Kozák, M. Liška, B. Machník, V. Pfeiffer, Z. Podlipný, V. Šmeral, V. Vaňátko (herci), A. Fischlová, N. Jirsíková, T. Nettlová a S. Machov (tanec). Autorem první odpovědi je pravděpodobně především Burian; dalšími autory zde citovaných cha rakteristik Haškova humoru jsou: Jindřich Honzl (1894—1953, divadelní reži sér, teoretik a kritik, spjatý v meziválečném období především s Osvobozeným divadlem), Vítězslav Nezval (1900—1958, básník, prozaik, dramatik, esejista, překladatel, představitel meziválečného poetismu a surrealismu; jeho odpověď → V. N., Manifesty, eseje, kritické projevy z let 1931—1941. Dílo 25, ed. M. Blahynka, Praha: Československý spisovatel, 1974, s. 509—510), Vladislav Vančura (1891—1942, svébytný avantgardní prozaik, dramatik a filmový scénárista) a Karel Teige (1900—1951, viz s. 33). [Program] D 36, 1935—36, sv. 4 (Haškovy noviny. Komedie o dvou dílech), s. 4—14 (cit. s. 5—7, 10, 12—14) → in Co pro vás znamená Jaroslav Hašek, in Novinář 35, 1983, č. 4, duben, s. 10—14 Emil František Burian (1904—1959, avantgardní dramatik, režisér, hudební skladatel, estetik, básník, prozaik a publicista) uvedl svou satirickou dramatizaci Osudů… (Dobrý voják Švejk aneb Voják, který dělá blba) v květnu 1935 ve svém divadle D 35 (o inscenaci psali mj. J. Vodák a A. M. Píša, viz též jeho text Žižka, nikoli Švejk, předcházející v této antologii; Burian Švejka inscenoval i v roce 1954 v Armádním uměleckém divadle). 31. 12. 1935 zde měla v Burianově režii premiéru veselohra Haškovy noviny, již na základě autorových textů připravili E. F. Burian a výtvarník a spisovatel Adolf Hoffmeister (1902—1973); četným dobo vým referátům předcházel rozhovor E. F. Burian o Haškových novinách (Právo lidu 11. 12. 1935). Příslušné číslo časopisu D 36, resp. program k této hře (red. Miro slav Kouřil) zaplnila anketa, z níž část zachycuje tato antologie (kromě uvedených ukázek do ankety příspěli též Karel Čapek, Alois Hába, František Halas, Adolf 112 113 Něco o Haškovi a Švejkovi josef kodíček Jaroslav Hašek zemřel jako slavný spisovatel. Jeho hlavní postava Dobrý voják Švejk byla známa snad každému člověku. I lidé, kteří v životě nepřečtli ani jedné knížky, věděli, kdo je Švejk. Švejkovy výrazy, jeho reakce na životní situace byly citovány kdekým. […] Na [Haškově] pohřbu v malém městečku Lipnici byli byste marně hledali nejen zástupce akademií a jiných literárních veřej ných institucí, i méně oficiální spisovatele byste byli mohli spočí tat na prstech jedné ruky. A autor nejpopulárnější české postavy je i v nejpodrobnějších dějinách české literatury zaznamenán nej výš několika opovržlivými řádky, takříkajíc pod čarou. Literární historie ho dosud nevzala na vědomí. Jak by také mohla; vždyť tento román je napsán s nedbalostí, která nemá sobě rovna; nemá jednotného děje a jednotné zápletky; nemá v sobě nic ušlechti lého a vznešeného, naopak, všechno ušlechtilé, hrdinské a vzne šené je v něm „strhováno do bláta“, některé jeho scény jsou vr cholem cynismu a morálka tohoto hrdiny je velmi často stejně brutální, jako je nízká jeho řeč […]. Nelze se tedy divit, že oficiální literární kritika nevidí ve Švejkovi vůbec literární dílo a Jaroslava Haška snad dodnes neuznává za spisovatele. V jistém smyslu arciť i lidská hloupost tuší něco správného. Je-li literární dílo především výtvorem vědomé umělecké koncentrace, stylizační vůle, není Švejk opravdu literaturou a Hašek není spi sovatelem v tomto vznešeném slova smyslu. Neboť u Haška bylo psaní jen jednou a snad ani ne nejvyšší životní funkcí. Hašek ne vkládal do svého psaní víc než do svých potulek po světě, do svého pití a do svých nikdy se nekončících, nevyčerpatelných životních žertů. Hašek, jednající v životě, byl stejně zábavný jako Hašek spi sovatel. […] Hašek psal se stejnou lehkostí a se stejnou vážností — nebo nevážností, chcete-li —, jako žil. […] Neusiluje o umění, vy slovuje jen prostě a naplno, co vidí, cítí a žije. Proudí z něho život. Haškův humor nevyžadoval umělecké koncentrace; Hašek byl hu morný tak, jako jiný člověk dýchá […] — jeho život byl větším hu moristickým dílem než jeho práce literární. 114 V tomto smyslu je opravdu jistým zúžením jeho osobnosti vidět v něm jen spisovatele. Spisovatelství bylo jen jednou z jeho čet ných, rovnocenných životních funkcí. Byl autorem i svou vlastní postavou zároveň, byl sám sobě divákem i hercem. A jevištěm byl mu živý, skutečný, lidový život, jehož se nemohl nasytit a kte rého nedovedl prožívat jen obrazností. Musil u všeho být. Musil všechno znát. […] A zde tkví revoluční prvek Haškova dobrého vojáka Švejka. Švejk se živí prodejem psů, je to pražský Pepík […]. Švejk je syn sociálně potlačené vrstvy a je nad to syn potlačeného národa. A je povolán na vojnu, je válka a on má sloužit krví i statky svému utlačiteli, rakousko-uherskému systému. A tu vyrůstá Haškovi typ, v dějinách literatury zcela nový a nebývalý. Jsou zde vzdálené podobnosti s Gargantuou, Sancho Panzou z Dona Quijota, s Dic kensovým Samuelem Wellerem — ale jsou to podobnosti velmi po vrchní. Ve skutečnosti je to zcela nový typ, vytrysklý z imaginace Haškovy spontánně a jakoby bez vědomé umělecké snahy; typ revolucionáře, na němž není nic revolučního. Neboť není v něm ani stopy patosu a ani stínu moralizování. A přece se před jeho zdravým realismem rozpadá nenáviděný systém bezpečněji, než kdyby umíral na hranici nebo házel pumy a mluvil velká, rozhoř čená a pravdivá slova. Jeho zbraní je zbraň národa, který je po sta letí neozbrojen a který je v takové historické situaci, že otevřená vzpoura je nemožná. Není to ani přímá zbraň posměchu a satiry, kterou tu vložil Hašek do rukou Švejkovi, je to zbraň nespouta ného, bezuzdného smíchu. Švejk přijímá celý systém bestiality a idiotství, který vhání lidi do nesmyslného zabíjení a nesmyslné poroby, — avšak přijímá jej doslova a do písmene. A tím jej zne možní. Nedočkavé a úplné plnění povinnosti až do posledního zá chvěvu, horoucnost Švejkovy ochoty je nejstrašnější pasivní re sistencí, největší sabotáží, jakou si porobený člověk (a porobený národ) může vymyslit, je-li bezbranný. Jeho patriotismus je tak úplný, že se nutně stává idiotstvím a toto idiotství je projevem je diné zdravé mysli ve státě. Mocnosti útlaku jsou proti němu bez mocné. Před Švejkovým pokorným úsměvem, plným nevinnosti, rozpadá se v prach všechno, co čpí patosem, falešným hrdinstvím, vnitřní lží. Švejk byl v rakousko-uherské monarchii jediný lidský a normální člověk. 115 To je vnitřní smysl tohoto jedinečného díla, které se všemi svými technickými nedostatky a libovolnostmi přináší do duchovní pří rody nového člověka, prostého a jednoduchého, přece však nepo stižitelného jediným výkladem, jediným rysem. Švejk je autorem tak úplně viděn, je to postava tak úplná, že s ní nikdy nejsme ho tovi. Stále na ní nacházíme nové a nové rysy, jako na největších li terárních postavách. Vymykají se nám vždy, kdykoli se nám zdá, že jsme je už úplně pochopili. Jsou tak dohotovené a plné, že jsou ta jemné. A nadto má Švejk onen dar, jehož nikdy nevysvětlíme myšlen kovým rozborem: dar skoro absolutního humoru. Ani s Bergso nem, ani s Freudem, ani s jinými psychology nepochopíme, proč právě z tohoto nedbalého a neušlechtilého díla vyzařuje v každém odstavci smích, jemuž se oddávat nás nikdy neomrzí. Čechoslovák (Londýn) 6, 1944, č. 8, 25. 2., s. 9 Josef Kodíček (1892—1954), viz s. 54. Proslovem Něco o Haškovi a Švejkovi (na vazující na text O Švejkovi z roku 1927, který rovněž uvádí tato antologie) uvedl čtení z děl Jaroslava Haška, jež uspořádal „anglický Tuesday Club, připojený k Bri tish-Czechoslovak Friendship Clubu“ v únoru 1944. 116 Dobrý voják Švejk na univerzitě jan löwenbach To není ovšem titul humoristické povídky. Jaroslav Hašek by sice i takovou byl dovedl napsati, kdyby Brejškovo pivo, ludrácký život a špatné ledviny jej nebyly odvolaly předčasně od dobrodružných toulek a od popisování papírových útržků. Nepřikládal těmto pa pírkům příliš veliké literární hodnoty a jen tak mimochodem si v nich vystřeloval z každé důstojnosti a serióznosti, i také sám ze sebe. Ale nejvíc by býval překvapen, kdyby mu byl někdo řekl, že se jednou stane světovým autorem, že jej budou univerzitní pro fesoři analyzovat jako předmět vědeckého bádání a srovnávat s Aristofanem, Cervantesem a Gogolem, nebo že k vysvětlení jeho duchovní podstaty budou citovat Bergsona, Freuda, Verlaina, Děr žavina a bůh suď jaké ještě teoretiky životního elánu, psychoana lýzy a jiných hraničních věd. Této cti se dostalo Haškovi a jeho Dobrému vojáku Švejkovi na Vysoké škole francouzské v New Yorku, na univerzitě, která se pyšní tím, že třímá vysoko prapor vědy a mírného pokroku v me zích amerického zákona. Nikdo jiný ovšem nemohl být oním ana lytikem a syntetikem než profesor Roman Jakobson, stejně sběhlý v runách staroslovanštiny jako v cyrilice norských ság i v séman tice švandy. Postavil se na obranu potupeného prodavače psů, proti jehož defétismu — právem či neprávem — od prvopočátku se ozývaly vážné námitky. Myslím, že sotva kdy vědecká univerzitní přednáška vyvolala tolik rozpustilého smíchu, jako když profesor lingvistiky a hlasa tel moudrosti starých Čechů na doklad svých tezí citoval některé věty z Haškova Švejka a když pak bývalý protagonista Osvoboze ného divadla Jiří Voskovec četl i v nezcela výstižném francouz ském překladě dvě kapitolky tohoto románu. Jakobson by nebyl tím hluboce zabírajícím duchem, kdyby si nebyl vědom námitek, které proti Haškovi vznesli Arne Novák, 117 Jaroslav Durych a jiní. Vážil tyto námitky, ale uvedl proti nim i ob div Ivana Olbrachta, Vladislava Vančury a vysvětlil je z povaho vých kazů Haškovy osobnosti a ze situace politické, jaká byla po vydání Švejka v Čechách, kdy každý defétism zdál se škodli vým. Proti těmto pochybnostem ukázal na to, že defétism Švejkův je jím pouze proto, poněvadž tento drobný český člověk nechce válčit pro císaře rakouského, pro cizí nadvládu, že však to není defétism proti boji ve vlastní věci. Ukázal i na to, že po okupaci Če choslováci doma to dobře pochopili a Švejk od té doby se stal nej čtenější knihou v Čechách a na Moravě, takřka učebnicí protina cistické sabotáže. Podstatou Švejkovy osobnosti je Jakobsonovi demaskování každé frázovitosti, rétoriky a patetičnosti vrozeným smyslem pro hu mor velkých i malých věcí. Tento humor je sice lokálním humo rem pražského lidu; avšak nabyl hodnoty světové tím, že vytvořil nový model komiky, která svojí důsledností a logičností uvádí ad absurdum všecku prolhanost. Švejkův humor je takřka dokumen tárním příkladem Bergsonovy definice humoru, který se studenou lhostejností vědcovou umí mistrně degradovati vrcholy a promě ňovati věci nadřazené v grotesku a trivialitu. Švejk je typ malého člověka z malého národa. Posuzuje všecko beze strachu před mocnostmi tohoto světa. Nadřízení se mění, ale pucflek zůstává: trčí nad nimi vysoko, protože mu schází smysl pro falešné rytířství a nic jej nemůže přivést z rovnováhy, neboť netrpí žádným komplexem méněcennosti. Jakobson svoji přednášku, nabitou fakty a postřehy, prošpikoval řadou anekdotických a životopisných dokladů, které hojnému po sluchačstvu, jinak vzdálenému složitým poměrům rakousko-uher ské monarchie, přiblížil Švejkův typ a jeho ovzduší na dosah ruky. Čtenáři Švejka v Československu se kdysi kouleli smíchy, když četli, že se mouchy neslušně zachovaly na obraze císaře pána. An gličané toto místo ve svém překladě vynechali, Jakobson vypravo val, jak v Kodani po večeru domácí hudby byl uveden v úžas, když na stěnách dánských hostitelů našel obrazy Budějovic, Protivína, Vodňan a všech měst, jimiž Švejk na svých potulkách procházel. Musí na tom něco být, že z celé české prózy před Haškem a Čapkem neproniklo do světa takřka nic, kdežto tento román byl 118 přeložen do nějakých 30 jazyků, hrál se v dramatizaci nejslavněj šími herci a na nejslavnějších divadlech, filmoval se němě i zvu kově, dobře i špatně, a ještě dnes se dějí pokusy o jeho oživení. Ba co víc, typ Švejkův se stal vzorem pro Erenburgova Lazika Rojt švance, nehledě k jiným autorům druhého i třetího řádu. Proto pl ným právem tento obchodník se psy, drogista, žurnalista, sovět ský komisař, pucflek a spisovatel patří na univerzitu. […] Čechoslovák (Londýn) 6, 1944, č. 24, 16. 6., s. 9, podepsáno Dr. Jan Lowenbach Jan Löwenbach (1880—1972), hudební kritik, autor libret, překladatel, publici sta, právník, odborník v oblasti autorského práva (iniciátor založení Ochranného svazu autorského v roce 1919); před nacistickou okupací uprchl do USA, kde žil posléze po dalším odchodu do exilu po únoru 1948. Sloupek v týdeníku Čechoslo vák částečně parafrázuje přednášku, kterou proslovil Roman Jakobson (1896—1982), ruský lingvista, slavista, folklorista, literární vě dec, jenž mezi válkami působil v Československu jako přední představitel Praž ského lingvistického kroužku (k výše uvedenému textu, resp. pojmu „švanda“ viz jeho Dopis Jiřímu Voskovcovi a Janu Werichovi o noetice a sémantice švandy ve sb. 10 let Osvobozeného divadla 1927—1937, red. J. Träger, Praha: Fr. Borový, 1937); v roce 1940 uprchl z nacisty okupovaného Československa, od roku 1941 žil a působil v USA. 119 Don Quijote a Švejk… jindřich pinkava Don Quijote a Švejk — dvě díla, dnes stejně živá jako v době vzniku, bývají u nás kladena vedle sebe a srovnávána. Zkusme si to velmi stručně přezkoumat. Obyčejně bývá sluha-Švejk při rovnáván k sluhovi-Sancho Panzovi. To je zcela vnější podobnost. Sancho je u Cervantesa antinomií hlavního hrdiny, Švejk je však sám hrdinou románu. Byla nalezena shoda v Sanchově a Švejkově přízemnosti, hmotařství, lidové bodrosti. Z toho obstojí stěží po slední. Sancho jde sloužit pro mamon, ale časem se poquijotští, zmystičtí. Proti tomu je Švejk úplný nihilista v původnějším filo logickém slova smyslu (a nakonec vlastně i v tom obvyklém filo zofickém smyslu). Během celého románu se ani nejméně nezmění — stejně jako Don Quijote (ten zrovna když se vyléčil, musel ze mřít a román skončil). Vůbec se zdá, že jsou komparabilnější oba hlavní hrdinové, hlavně proto, že z toho plyne více užitku, i když srovnávat lze shody jako protiklady. Quijote je asi největším idea listou, jaký kdy — ne snad žil — ale byl vymyšlen. Myšlenka, fan tazie, duch, mravní příkaz jsou pro něho jedinou realitou. Úraz je ale v tom, že Quijote není pouze idealistou transcendentním a náboženským — to by mohl pohodlně žít bez ran a bití a nejed nal by tak, jako by reálné objekty nebyly tím, čím jsou vskutku a zač je všichni mají v běžném styku. Proto je jeho absolutní idea lismus i absolutním bláznovstvím. Quijote je zároveň postavou vysoce mravní: vždyť rány a výsměch na něho padají i proto, že chce uskutečňovat opravdovou spravedlnost a odčiňovat křivdy ne pouze slovy, a že bojuje za osobní ctnost a čest skutky. Švejk je k takovým věcem indiferentní, ba dosud si je někdy ani neuvědo mil. Švejk nejde sice prodávat svou kůži za peníze či úřady (jako Sancho) prostě proto, že ta jeho nemá vůbec jejich cenu; tím méně ovšem za čest. Jde na vojnu provokativně dobrovolně a neguje celý společenský řád; Quijotem paroduje Cervantes jistou, minu lou již módu: rytířství. Švejk není parodií žádného lidského typu. 120 Není „bez bázně a hany“ a ke zlu i dobru je stejně shovívavý, jak se sluší na překupníka psů (většinou kradených), ba on stojí už svou lidskou existencí zcela mimo tyto pojmy. Jedinou jakous ta kous ctí, již zná, je solidarita. A je to solidarita jemu rovných oko pávaných lidských onucí. Je takový dobrák, že vůbec nezná nepří tele — ovšem kromě ochránců zákona, ale ani ti ho nikdy lidsky nepřečnívají, vykonávají jen povinnost a cizí rozkazy. Quijote do brovolně přijal jako prostředek sebezdokonalování věrnost rytíř ským regulím, Švejk je donucován policejním a vojenským apará tem k poslušnosti státu a císaři; oba však, jeden blázen a druhý idiot, budou ty rozkazy vyplňovat do písmene. Quijote je svobodný zeman v neustálém konfliktu s nespravedlností a sám se sebou, Švejk je občan v neustálém konfliktu se spravedlností a s policií. Cokoli Quijote podnikne, je už předem pošetilost, protože to nikdo nedělá; do čehokoli je Švejk přiveden „podle rozkazů“, ukáže se zá sluhou jeho idiotství jako pošetilost a nesmysl, ačkoli to všichni dělají. Quijote je učenec veskrze knižní se známostmi, které nikde nepotřebuje, Švejk superarbitrovaný pro blbost, má hospodské vě domosti nejnižšího lumpenproletariátu, které také nikdo nepotře buje, a přece jsou oba společenskými revolucionáři: první jako nejmoudřejší blázen, druhý jako nejgeniálnější idiot. Cervantes persifluje bludné rytířství, když samo — a ke všemu už jen v lite ratuře — dožívá, Hašek zparoduje byrokracii a válku, ba všechny byrokracie a všechny války, které — žel — trvají. Ale toho dost. Myslím, že přes rozdíl literární inspirace Cervantesovy a do konalé protiliterárnosti Haškovy se shodují oba romány alespoň v jediné podstatné věci: v kompoziční výstavbě. Oba romány popi sují příhody svých hrdinů putujících světem. Od začátku do konce se duševní habitus hrdinů nezmění. Není takřka psychologie, kde není duševního vývoje. Zbývá jen přenášet děj z místa na místo a vytvářet nové vnější situace pro nová dobrodružství a v časové i místní posloupnosti je vyprávět po sobě. To je obvyklý způsob klasických satirických a parodických románů (Rabelais, Swift, Fielding). A tak je tu vlastně řada příběhů, povídek a „podpoví dek“, svázaných aktiv ní či pasivní účastí hrdinů románu. Cer vantes vplétá do příběhů Quijotových řadu rytířských a hlavně 121 Jaroslav Hašek (1922), foto Hubert Böhm, lesmistr na Lipnici pastýřských novel (tehdejší salonní literatury), které Quijote oby čejně poslouchá a nějak se do nich sám vplete (či lépe: je Cervante sem vpleten). Švejk dává ke každé vhodné i nevhodné příležitosti (nejinak než Sancho přísloví a Don Quijote své řeči a proslovy) vždy nějaký obskurní kriminální příběh či pivní tlach, nebo oplát kou mu naslouchá. Kritický měsíčník 8, 1947, č. 17/18, 20. 11., s. 427—428; podepsáno Pinkava Jindřich Pinkava (* 1923), estetik, publicista, překladatel, básník, v letech 1947—48 přispíval do Kritického měsíčníku, který redigoval Václav Černý. 122 Kapitoly o Jaroslavu Haškovi jan grossman Pozice ústředního díla Jaroslava Haška v českém písemnictví je velmi zvláštní a ojedinělá: Osudy dobrého vojáka Švejka se řadí svým charakterem k oněm typům moderní literatury — u nás vlastně vzácným —, o nichž se úsudky přímo diametrálně a velmi vášnivě rozcházejí. Je-li na jedné straně Haškův Švejk považován — s docela jasným souhlasem cizí kritiky — za dílo světového for mátu, je mu se stejnou vehemencí upírána umělecká kvalita vůbec a je vlastně vylučován z oficiálních dějin české literatury. A právě toto pobouření a vytlačování Haška do outsiderské pozice nača lo jeho slávu. Už síla tohoto odporu dala prozíravým a trochu zku šeným lidem od samého počátku tušit, že Švejk ťal do živého, že v něm byla otevřena problematika širší, revolučnější a současně obecnější, než jaká by mohla být vyvozována z pouhé interpretace jeho námětu, z obrazu boje českého člověka proti rakousko-uher ské státní mašinerii. Osudy dobrého vojáka Švejka bolely, dráž dily a drze provokovaly i po pádu mocnářství, stejně jako většina ostatních děl Haškovy generace, vyrostlé politicky z revolučního anarchismu. Buřičský, revoluční nebo přinejmenším dopalující te nor Haškova románu měl však větší a širší dosah než kterékoliv ostatní dílo této fáze: nenavazoval totiž literárně na předchozí fáze dekadentní poezie konce století, z které vyrůstali básníci -anarchisté od Gellnera až po Neumanna. Navázal na tradici do cela jinou a v tomto období velmi nezvyklou a neuznávanou, totiž na takzvané „nízké umění“, jehož lidovému, drsně nefalšovanému tónu a vulgárnosti se společnost bránila nejen z důvodů krasocit ných. Tento fakt je prvým vysvětlením ojedinělého postavení Haš kova díla v české literatuře. Osudy dobrého vojáka Švejka vznikají v letech těsně po válce, kdy se počíná určitěji a přesněji rýsovat nová fáze české literatury — jak poezie, tak prózy — a kdy se jas něji formuluje vůbec nové pojetí literární kultury a celého umění. Přes celé devatenácté století až zhruba do první světové války 123 byly hlavní proudy českého písemnictví, jak uvádí Jan Mukařov ský, tu více, tu méně vázány vnitřními i z vnějška kladenými úkoly nahrazovat určité chybějící prvky v národním životě. Vývoj lite ratury byl touto funkcí natolik zatížen, že literatura jako do jisté míry autonomní a ze sebe rostoucí struktura nebyla „schopna roz vinout svou vlastní dynamiku: byla donucena přijímat své vývo jové podněty zvenčí, nikoliv přímo vytěžené z rušného proudění národního života“ (Mukařovský na Sjezdu čes kých spisovatelů v červnu 1946). Tu je velmi přesně postižen fakt citelného nedo statku živé spojitosti mezi tím, co bylo literatuře kladeno za úkoly konsolidujícím se národním celkem, a mezi vlastním literárním vývojem, literaturou samotnou. Literatura nebyla plně zaklíněna — ač to zní paradoxně — do duchovního života národa svými vlast ními prostředky. To vedlo na jedné straně k přijímání hotových uměleckých podnětů, jak uvádí Mukařovský, na druhé straně pak k převážně ideologickému pojetí literár ního díla: literatura tu vznikala především z naprosto zřejmých nedostatků a potřeb. Zá pasila teprve o oprávnění sebe samé jako společenského faktoru v národním životě. Necítila tradici jako danost, ale jako problém, jako úkol, jehož řešení patří mezi nejnaléhavější. To všechno způ sobovalo zvláště ve vztahu k literaturám jiným její vnitřní nejis totu a odtažitost. Odtud také onen silný a vše převažující sklon k funkcím historickým, osvětovým, filologickým, pedagogickým atd. a automatický vývoj k tomu, že se tyto funkce staly základ ními kritérii literatury vůbec, že teprve jimi a skrze ně byla litera tura chápána a hodnocena. To je nejtypičtější fáze obrozeneckého umění, v němž hlavní kritérium estetické — více či méně stabilní u literatur, jimž je tradice daností —, je nebezpečně rozkolísáno a celé písemnictví nabývá charakteru abstraktně ideologického, aspoň ve svém živém průměru. V moderní české literatuře po první světové válce — nejzřetel něji samozřejmě v poezii — jsou tyto ideologické funkce zatlačo vány více do pozadí. Antitradicionalistické tendence poválečné moderny vedou v myšlenkové rovině k inklinaci k socialisticky zainteresovanému umění (proletářské umění), současně však od vracejí literaturu od ideologicky jednostranného vztahu ke sku tečnosti směrem k širší objektivaci skutečnosti v celé její rozloze 124 — a bez nároků na tendenční řešení. Tento rys nového umění, ve vztahu k předchozí literatuře revoluční, charakterizuje i Haškovo největší dílo. Osudy dobrého vojáka Švejka také vybře dají zcela přirozeně a cestou velmi spontánní z ideologické přetí ženosti literatury a z jejího historismu. Hašek nechce už kázat, ře šit a napravovat, nemá moralizující sklony (ač tento tón nebyl jeho dílu cizí, jak ještě uvidíme). Jeho dílo pouze v suverénní humoris tické zkratce typizuje válečnou skutečnost 1914—1918 jako ob raz celé moderní skutečnosti ve všech jejích vztazích a protikla dech. Tradice pro Haška není už problémem: je mu daností. Jeho dílo roste z ní, nikoliv směrem k ní. Je to arci tradice, jak jsme už poznamenali, jiná, lidovější, elementárnější, a je do jisté míry jen prostředkem, kterým Hašek aktualizuje drastiku svého obrazu. Bylo by zajímavé podrobněji prostudovat, jak je v Osudech dob rého vojáka Švejka dovršen a současně přetvořen literární realis mus. Je tu jistě dosaženo maxima jeho požadavků. Současně je tu však zřetelně vidět, jak modernímu nazírání na skutečnost ne dostačuje vlastní aparatura realismu devatenáctého století: totiž psychologismus a mechanická analytičnost bez fantastiky a „nad reálné“ zkratky, která je pro Haška tak typická. Toho se však as poň zběžně dotkneme. * V celé světové literatuře jsou dva různě konstituované typy lite rárních děl. Především díla, jejichž významová výstavba i zamě ření jsou jasné a jednoznačně postižitelné. Jsou to díla psaná v nej obecnějším smyslu slova jako odpověď na určitou otázku, jako jednorázové nazření určité skutečnosti, jako řešení konkrétního problému a úkolu — ať už je úkol dán jakkoliv a kýmkoliv. Druhým typem jsou pak díla, jejichž významová výstavba není takto jed noznačná: její záměr a smysl nejsou explicitně vyjádřeny, jsou na opak implikovány, rozpuštěny ve směru několika aspektů uvnitř básnického tvaru a jsou spíše jeho vnitřní hnací silou, než vnější výslednicí. Mnohoznačnost tohoto druhého typu — naše dělení je ovšem jen pomocné a vědomě preparuje celou otázku — je buď obsažena v díle samotném v okamžiku jeho zrodu, nebo vzniká historicky, časovým odstupem, v okamžiku, kdy dílo měří poz dější doba, pro niž nemá problematika díla tentýž význam nebo 125 nedosahuje téhož stupně reálnosti. Díla tohoto typu bývají vrchol nými díly s vysokým stupněm nazírací objektivity, který právě budí nové a nové reakce a nové pokusy o jednoznačné pojetí a in terpretaci. Cervantes, úhelný básník španělské duchovní pro blematiky, a Shakespeare jsou tu prototypy. Dokonce prototypy zvláště významnými: oba končí scholastickou literaturu středo věku a zahajují éru exaktního realismu, bořícího ruku v ruce s vě dou aristotelský systém světa a vesmíru. V české literatuře patří k těmto mnohoznačným a, jak se říká, nejasným nebo temným dílům snad nejvíce torzo poezie Máchovy, jejíž problematika má samozřejmě užší dosah. Nepřihlížíme tu ovšem k literatuře, která je zproblematizována dodatečně zkou máním historickým, filologickým atd. A patří sem také částečně Osudy dobrého vojáka Švejka. Jestliže jsme však v předešlých řád kách mluvili o Cervantesovi a Shakespearovi, je třeba hned — aby nevznikl nesprávný dojem — dodat, že Haškův Dobrý voják Švejk není tak bezpečně románem světového formátu: musíme aspoň v něčem souhlasit s Šaldou, kterému byl Švejk příliš „neuvědo mělý, příliš blátivě beztvarý, aby stačil na reka, byť pasivního“. Šalda nicméně hledal v Haškově románu především pevnou zá konitost Švejka jako osobnosti v klasickém smyslu slova: psycho logické vymezení a jednotu charakteru, jeho myšlenkovou pola ritu a vnitřní patos. V tomto smyslu však Švejk vůbec není myšlen, a kdybychom jej jen takto hodnotili, unikla by nám celá komplex nost této postavy, která není vysvětlitelná psychologicky, neboť je myšlena mimo oblast psychologie a přesahuje strukturu psy chologického realismu. Už zde nacházíme první rozpor v pojímání tohoto díla. Ukazuje zcela jasně na to, že postava Josefa Švejka, která je ideovým centrem románu, je stěží vysvětlitelná jedno stranně. Není tedy pochyb o tom, že Osudy dobrého vojáka Švejka patří mezi literaturu temnou a problematickou. Úkolem naší stati je pak jenom pokus o načrtnutí několika aspektů, z kterých může být Švejk pojímán, a několika základních motivů a jejich kořenů, jak se objevují v Haškově díle. * Haškovy krátké povídky, črty a humoresky, které vývojově před cházejí Osudům dobrého vojáka Švejka, ukazují přesně názorové 126 stanovisko, z kterého Hašek vychází. Hašek je především humo rista. V souboru ještě drobnějších prozaických prací pak nachází me několik typů humoristické prózy. Především jsou to drobné hu moristicko-satirické črty, příběhy a povídky, používající běžných klišé realisticko-humoristického žánru: prózy zesměšňující lidské slabosti a hříchy, lidské pokrytectví a sobectví. Odhalují je doce la vnějšně, nahodilou a improvizovanou situační komikou. S tím to typem pak splývají podobné črty, avšak se značným sklonem k sentimentalitě: moment odhalení pokrytectví a přetvářky, který je jinde zdrojem komiky, je tu převeden na romantický moment životní desiluze: odhalení životní nudy, prázdnoty a únavy. Jsou to například prózy V rodném hnízdě nebo zvláště silná črta V Hav líčkových sadech, kde je stručným a sugestivním naturalistickým pohledem viděna prázdnota, mělkost a prostřednost života střed ního měšťáka. Tady se už objevuje zřetelněji protiměšťácké za měření Jaroslava Haška: má trochu dekadentní kořeny, ozývají se v něm polotóny životního spleenu, zvláštní hluboký smutek nad pustotou filistrovského života. Může však každou chvíli přeskočit v agresivní škleb a nehoráznou hyperbolu, jejímž motivem bude ona bezmocná touha „poděsit měšťáka“. Dalším typem jsou tra gikomické povídky, v nichž sentimentální moment dostává slabší nebo silnější sociální názvuk a satirický osten. To je například pro Haška velmi příznačná próza O panu Valentovi nebo několikrát se opakující motiv Idyly z chudobince. Zde se ukazuje nejzřetelněji jeho sociální zaujetí. Silně tendenční a moralizující tóny se ozýva jí v několika krátkých črtách, či spíše článcích nebo pamfletech, v nichž rozhořčeným a mravně zaujatým tónem bojuje proti vědě ve službách války, proti neužitečnosti některých institucí atd. Jsou to články většinou nepodložené, nevěcné, dokazují však karatel ský a reformátorský postoj Haškových začátků. V celku je možno říci, že se celá Haškova povídková tvorba po hybuje na linii dickensovského humoru. Stručná groteska, zaujetí malým a prostým člověkem, sentimentální humor, satira a přede vším drobnokresba, kterou vidí bídu člověka a směšnost velikých institucí, přetvářku i faleš. Zde je Hašek stále odvozený a nepů vodní. Jeho originalita se teprve projevuje ve velké povídce Šťastný domov. Tady už není jeho metodou realistická satira, groteska 127 a drobnokresba se všemi odstíny malého žánru, ale zcela naopak hyperbola, fantastické zveličení skutečnosti, její vyzdvižení z ro viny běžné empirické reality a přenesení do sféry, kde může být domyšlena ad absurdum, do alogismu. Tady jsme u nejvlastnější podstaty Haškovy komiky, která je jeho originálním přínosem. Je to komika, která spočívá v zveličení skutečnosti do maximálních, obludných rozměrů, kde ztrácí svou logickou funkci, ač zachovává svou vnější podobu. Ztracená, logického smyslu zbavená funkce věcí při zachované vnější podobě věcí — tento rozpor je podstatou Haškovy komiky. Takto nalézá Hašek svou metodu: zesměšňuje skutečnost tím, že ji dohání do nejzazších důsledků, do absurdna. Odtud, z povídky Šťastný domov, je pak metodologický přechod k humoru Osudů dobrého vojáka Švejka. Hašek nebyl spisovatelem širokého myšlenkového rozpětí. Byl to typ více přírodní, spontánní. Mezi jeho povídkami a Osudy dob rého vojáka Švejka není tedy myšlenkově velký rozdíl: základní téma a jeho prvky se nezměnily. Převedeme-li ideové zaměření díla na tu nejobecnější základnu, vidíme stále totéž: odhalování lidského pokrytectví, surovosti, falešného idealismu a zchát ralosti společenských institucí. Změnila se však šířka, rozloha a rozpětí skutečnosti, v které Hašek tyto vlastnosti vidí, a tím se změnila i metodika, kterou je pojímá. Jednotlivé lidské slabosti a zvrhlosti, které satirizuje v realistických povídkách a příbězích o několika lidech, dorostly, rozšířily se a objevily se v jediném symbolu, kterým je v Osudech dobrého vojáka Švejka válka. Proti této široké skutečnosti, která je znásobením a zhuštěním všeho zla a lidské bídy, nebude už humorista Hašek postupovat realistic kou satirou a komikou. Malý žánr tu prostě nepostačuje, je třeba prostředků jiných, velkorysejších, suverén nějších a současněji otrlejších a drastičtějších. Zde tedy dospívá Hašek ke své hyper bolizaci skutečnosti, která ve zkratce a bez sentimentality kreslí obludnost současného života, zde dospívá od humoru dickensov ského k humoru dadaistickému. Je to humor tak drsný a robustní, aby se mohl ozývat těsně vedle zániku a hrůzy hromadných smrtí. * Osudy dobrého vojáka Švejka jsou velmi šťastným náběhem k hu moristickému románu velkého formátu: k románu, který vzniká 128 vždycky v okamžiku dějinných přelomů, v okamžiku, kdy se zá pasí o prosazení a dominanci nové duchovní orientace a nového životního stylu. Boj o novou myšlenku je pak v lidských dějinách vždycky bojem životného proti ustrnulému, bojem temperamentu proti schématu a formuli, bojem života proti smrti. Humor, který spočívá ve vyhledávání a prudkém srážení protikladů, má v tomto zápase své důležité, ne-li nejpřednější místo. Je přímo projevem mládí a pružnosti a ze samotné jeho povahy vyplývá, že jeho ob jektem a terčem musí být strnulost, petrifikát, neadekvátnost a rozpornost, ať už v lidech, v institucích nebo systémech. Proto je na výši tehdy, když běží o svržení systému, který se stává ba lastem celého vývoje, mířícího stále vpřed. Přirozený objekt hu moru vykazuje v takovém okamžiku nejvyšší stupeň aktuálnosti a obecně pociťované reálnosti a zásah do něho je silně pociťován. Světová literatura má mnoho příkladů pro tento druh humoru. Jmenujme jen ty nejznámější a z té oblasti, které jsme se už do tkli: Rabelais, Cervantes, Shakespeare. Robustní Rabelais ohla šuje nápor mládí humanismu proti středověké scholastice. Cer vantesův Don Quijote je epilogem středověkého životního stylu, ale současně formuluje nový ideál renesanční osobnosti. Konečně pak Shakespearův humor, velkorysý a obecný, ostatně nejtypič tější ukázka anglosaského humoru vůbec: je hluboký a všelid ský a charakteristický pro plynulý vývoj anglického ducha, v kte rém není náhlých přelomů, neboť se v něm nikdy nenahromadí na dlouho absolutisticky vládnoucí jednostranná orientace, která by petrifikovala. Je ukázkou oné nedůvěry v systém a instituci víry v živého člověka pohybujícího se v rovnováze. I když Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka nemůžeme vždycky s těmito díly srovnávat, patří mezi ně svým charakterem. Také u něho má humor smysl revoluční a průbojný a je přímo sym bolem vítězství života nad schématem. Stejně pak, jako ona díla, stojí Haškův román na rozhraní. * Je ještě jedna postava v evropském písemnictví, s kterou je Haškův Dobrý voják Švejk spojen úzce příbuzenskými vztahy. Je to legen dární hrdina Belgie, bojovník za svobodu, Till Ulenspiegel. A přes tuto postavu přicházíme k dalšímu důležitému prvku, který tvoří 129 složitou strukturu Haškova hrdiny. Je to prvek lidový, folklorní, vstupující do tohoto díla skr ze kolektivní, anonymní básnic tví. Zabýváme-li se problémem Josefa Švejka jako osobnosti, na jdeme zde mnoho podstatného k jeho vyřešení. Zde, v tomto lido vém básnictví, z kterého Hašek ovšem čerpá nepřímo a přímo jen z folkloru městského a specielně pražského, krystalizuje typicky lidové pojetí hrdinné osobnosti, které je postavě Švejka mnohem bližší než kterékoliv jiné. Toto pojetí je vlastním kondenzátem li dové moudrosti, jeho touhy, většinou potlačované a umlčované. Ve skvělé studii o Chaplinovi nachází Kozincev základní výraz li dové moudrosti v postavách takzvaných chytrých bláznů, v Pun chovi, Karagezovi, Hanswurstovi, Kašpárkovi atd. „Lidová moud rost se v umění nikdy nepro jevovala ctnostnými průpověďmi a načesanými ponaučeními,“ píše Kozincev. „Vznikala vždycky v žertu. ,Plebs‘ měl v umění vyhrazen humor.“ Rouška kašpara a blázna chránila tedy před trestem, stíhajícím nemilosrdně toho, kdo se odvážil reptat a pronášet pravdu nepříjemnou vrchnosti. V podstatě blázna mohl tedy jedině lid vyslovit nebo i realizovat svá potlačená přání a tužby, a tudy se proměnil šašek v lidového hrdinu a nositele odboje. Tento motiv „trpkého blázna“ (Shakespeare) vstupuje pak přes lidovou literaturu i do literatury umělé a poloumělé a stává se ústřední postavou takzvaného nízkého umění, především divadel ního: Harlekýni a Pieroti italské komedie, hrdinové pantomim se dmnáctého a osmnáctého století, od nich pak vede vývoj až k mo derním klaunům a excentrikům, kde původní smysl tohoto druhu umění poznenáhlu mizí.* Tento základní motiv blázna, kterému jedinému je dovoleno mluvit pravdu, je vlastně v samém základu postavy Švejka. Také Švejk může mluvit pravdu a bourat Rakousko a nakonec se mu ne může nic stát: byl superarbitrován pro blbost. Kolem jeho postavy je dokonce udržována ona nejasnost typická pro motivy šašků -mudrců: čtenář je na pochybách, je-li Švejk opravdu duševně mé něcenný, nebo je-li tak dokonale mazaný. Motiv šaška je v Osudech dobrého vojáka Švejka ovšem ještě více zaktivován než kdekoliv * Viz zmíněnou studii Kozincevovu v knize Chaplin. 130 jinde. Stává se vlastním principem románu, hnací silou, která pře vrací celý svět naruby a kterou Hašek dosahuje oné hyperbolizace skutečnosti, jak jsme o ní mluvili. * Nicméně tímto lidovým motivem blázna jsme se ještě nedobrali plné struktury Osudů dobrého vojáka Švejka a jejich souvislosti s celkovým li terárním kontextem doby. Osudy dobrého vojáka Švejka jsou poválečným románem, budovaným na tomtéž principu jako romány lidské depersonalizace a noetického relativismu. Je to literatura, zachycující rozklad systémů a institucí, které tvoří strukturu společnosti a dávají člověku, který v ní žije, pevný sou bor životních norem, pravidel a záruk. Tento soubor norem, pravi del a záruk tvoří rámec životního stylu každého jedince, opravňuje jeho jednostrannost a zaujetí a dává mu vědomí vlastního smyslu a smyslu úkolu, který vykonává. Poválečné proudy světové lite ratury pak ukazují stále postupující rozklad soudobé společnosti a souboru jejích norem, a tím i rozkolísání základny a životního slohu onoho určitého, konkrétního a historicky vymezeného člo věka, který je s ní svázán. Tento člověk ztrácí svou jistotu, svět se mu rozpadá v chaos. Je depersonalizován: ztrácí svou jedinečnost, která byla jeho tvůrčím zaujetím a oprávněním jeho existence, a je redukován mnohde jen na svou biologickou základnu. Nemá jiné jistoty krom nahého života. Literatura této depersonalizace je pak ovládána myšlenkou najít v tom, co zbývá, to jest v nahé existenci člověka, nějaké východisko, najít vnitřní smysl tohoto chaosu a nepořádku a z něho pak vyjít. Návrat není možný, ne boť jistoty, které byly zničeny, nemohou znovu ožít a byly už str nulými formami. Tato literatura, kterou bychom nazvali literárním existencialismem (aniž bychom ji řadili do současného existencia listického směru Sartrova, ačkoliv on právě vyšel z ní), je napojena naprostou skepsí k jakémukoliv utopismu, k jakémukoliv náhrad nímu řešení kritické situace. Odmítá chiliastickou „věčnou bu doucnost“, do které se obyčejně odkládá problematika v okamži cích největší krize. Odmítá každé idealistické řešení své situace, odmítá zarazit revoluci a chce zničit všechno staré do posledního zbytku, byť by na počátku nové dráhy měla stát s holýma rukama. 131 Osudy dobrého vojáka Švejka rostou také z této situace. Nevedou k žádnému utěšujícímu a idealisticky vykonstruovanému řešení. Je to stejně jako díla, která jsme jen povšechně bez podrobného výčtu charakterizovali, obraz zkázy světa, postaveného na starých systé mech a plánech. Je tu jakýsi pokus najít východisko v elementár ním, biologickém existencialismu. To je jedna výslednice, v které se Haškův anarchismus slučuje dobře s prvky folklorního hrdiny -šaška. To je postava Švejka. Ale, jak jsme už řekli, není možno Švejka interpretovat jako postavu jednostranně realistickou: je myšlen mimo rámec realismu, zvláště realismu psychologického. Je opravdu někdy těžké definovat, je-li Švejk tímto vítězným chytrá kem vědomě, nebo náhodně, je-li skutečně oním páleným kostelní kem, nebo opravdovým prosťáčkem božím a tak trochu satirou sebe sama. Není však důležité po tom pátrat. Švejk je mnohem víc než realistickou osobností. S poukazem na všechny předešlé vý vody můžeme říci, že Švejk je především průvodce světem, který Hašek kreslí, je dynamickým činitelem, kterým může být podán v každém okamžiku horizontální i vertikální průřez skutečnosti. Řekli jsme, že tvůrčím principem Osudů dobrého vojáka Švejka je hyperbola, zveličení skutečnosti, její dovedení ad absurdum: nuže tvůrcem této hyperboly je Švejk. V románovém plánu je toto jeho základní rys a jeho funkce. Neprotestuje proti skutečnosti, není to rebelant. Je ke skutečnosti důsledně konformní a právě touto svou absolutní konformností dožene každou situaci až tam, kde se stává nejobludnějším nesmyslem a protikladem sebe sama. Jedině na této rovině se můžeme dobrat celistvosti postavy Josefa Švejka, nikoliv cestou psychologického rozboru. Je to rovina jen zdánlivě formalistická: ve skutečnosti je však jen nerealistická, rozumíme-li realismem prostě a nekomplikovaně určitý úsek uměleckého vý voje, usilujícího o přesné zpodobení vnější skutečnosti. Je nerea listický asi v tom smyslu, jako je nerealistická folklorní postava šaška-mudrce: není opisem jednoho psychologického modelu, ale kondenzátem skutečnosti i zkušenosti hlubší, nadosobnější, ko lektivnější, je svého druhu symbolem. Současně je Švejk — což je ve shodě s tím, co jsme o něm právě řekli — symbolem elementárního života, primitivní biologičnosti, 132 prostého a obyčejného života, který je nezničitelný a který svou moudrostí vítězí nad sebeobludnějším systémem a řády. Jedině zde je Haškův akt víry. Nic více a nic méně. Listy 2, 1948, č. 1, 14. 1., s. 15—24 → J. G., Analýzy (ed. J. Holý a T. Pokorná, Praha: Československý spisovatel, 1991, s. 22—31) → J. G., Texty o divadle. První část (usp. M. Klíma, J. Dvořák a Z. Jindrová, Praha: Nakladatelství Pražská scéna, 1999, s. 95—101) → J. G., Mezi literaturou a divadlem I. (ed. P. Šrámek, Praha: Torst, 2013, s. 320—328) Jan Grossman (1925—1993), literární a divadelní kritik a teoretik, režisér a dra matik, redaktor a překladatel; od roku 1945 studoval na pražské filozofické fa kultě srovnávací literaturu a estetiku, zároveň byl redaktorem deníku Mladá fronta a časopisu My, s Jindřichem Chalupeckým redigoval dvě čísla 2. ročníku měsíčníku Listy. Po únoru 1948 byl ze studií vyloučen, v letech 1949—56 v pod statě nemohl publikovat, v letech 1962—68 působil v Divadle Na zábradlí (v roce 1991 se stal jeho uměleckým ředitelem), v období tzv. normalizace režim omezo val jeho uměleckou činnost z politických důvodů. O Haškovi napsal i další články (K profilu Jaroslava Haška, 1946), především v souvislosti s dramatizací Švejka (Burianův přepis Švejka, 1954) a vlastním zpracováním, které uvedl v roce 1962 v brněnském Státním divadle (článek v programu k inscenaci) a v roce 1972 v ho landském Arnhemu. 133 Bibliografie Soupis vydaných textů Jaroslava Haška a literatury o Haškovi a jeho dílech je výběrem ze značně rozsáhlého materiálu. Jeho dvě části – primární a sekundární literatura – i jejich žánrové pododdíly jsou řazeny chronologicky. Výběr položek byl veden – vedle snahy poskytnout základní, všeobecně reprezentativní přehled – především ohledem na zaměření a potřeby (odkazy) této antologie. Šipka → odkazuje na informace o přetisku, resp. změněném znění příslušného textu (jsou výběrové, dané zejména hlediskem praktické dostupnosti). Ucelený přehled o primární a sekundární haškovské literatuře poskytují soupisy: Radko Pytlík a Miroslav Laiske: Bibliografie Jaroslava Haška. Soupis jeho díla a literatury o něm (Praha: Státní pedagogické nakl., 1960) a Bibliografie Jaroslava Haška (sestavil a red. Boris Mědílek, Praha: Památník národního písemnictví, 1983), z nich vychází i doplněný a stále aktualizovaný soupis Haškových textů publikovaných knižně, časopisecky a v překladech, nadepsaný Jaroslav Hašek (1883–1923). Bibliografie a přístupný na internetové adrese http://comenius-bibl.wz.cz/. Práce Jaroslava Haška Májové výkřiky a jiné verše (s básněmi L. Hájka Domažlického, Praha: J. Sölch, 1903) Dobrý voják Švejk a jiné podivné historky (Praha: Hejda a Tuček, 1912) Trampoty pana Tenkráta (Praha: J. R. Vilímek, 1912) Kalamajka (Praha: A. Svěcený, b. d., 1913) Průvodčí cizinců a jiné satiry z cest i z domova (Praha: Hejda a Tuček, b. d., 1913) Můj obchod se psy a jiné humoresky (Praha: J. R. Vilímek, 1915) Dobrý voják Švejk v zajetí (Kyjev: Slovanské vydavatelství, 1917) Dva tucty povídek (usp. K. H. Vika, Praha: J. Otto, 1920) Pepíček Nový a jiné povídky (Praha: Tribuna, 1921) Tři muži se žralokem a jiné poučné historky (Praha: A. Sauer a J. Hašek, 1921) Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války (3 díly, 1. Praha: A. Sauer a V. Čermák, b. d., 1921; 2. Praha: A. Sauer a J. Hašek, b. d., 1922; 3. Praha: J. Hašek, b. d., 1923; pokračování napsal K. Vaněk, Praha: A. Synek, b. d., 1923–24; Die Abenteuer des braven Soldaten Schwejk während des Weltkrieges, 4 sv., přel. G. Reinerová, Praha: Verlag Adolf Synek, 1926; Priključenija bravogo soldata Švejka, 6 sv. /včetně pokr. K. Vaňka/, z něm. přel. G. A. Zukkau, Leningrad: Priboj, 1926–29; dramatizace M. Broda a H. Reimanna v překladu 134 J. Haškové Dobrý voják Švejk, 1927, strojopis /Die Abenteuer des braven Soldaten Schwejk, Berlin: Drei Masken-Verl., 1928/; Le brave soldat Chvéik, přel. Henri Horejsi, tj. J. Hořejší, Paris: Gallimard, 1928–31; Pochoždenija bravogo soldata Švejka vo vremja mirovoj vojny, 3 sv., přel. P. Bogatyrev, Moskva–Leningrad: Gosizdat, 1929–30; The Good Soldier Schweik, přel. P. Selver, London: William Heinemann, 1930; Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, 16., spr. 17. vyd., ed. Z. Ančík a F. Daneš, Praha: SNKLHU, 1953; Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, 26. vyd., ed. J. Víšková, Praha: Odeon /Národní knihovna, sv. 84/, 1968) Mírová konference a jiné humoresky (Praha: J. Hašek, 1922) Švejkův silvestr (s J. Kolářem, Praha: A. Fencl, b. d., 1922) Politické a sociální dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona (Spisy J. H., sv. 9, ed. Z. Ančík, M. Jankovič a R. Pytlík, Praha: Československý spisovatel, 1963; 3., rozšíř. vyd., ed. R. Pytlík, Výbor z díla J. H., sv. 1, tamtéž 1982) Velitelem města Bugulmy: Z tajemství mého pobytu v Rusku (Spisy J. H., sv. 15, ed. Z. Ančík, M. Jankovič, R. Pytlík a B. Štorek, Praha: Československý spisovatel, 1966) Zábavný a poučný koutek Jaroslava Haška (Spisy J. H., sv. 12, ed. Z. Ančík, M. Jankovič a R. Pytlík, Praha: Československý spisovatel, 1973) Větrný mlynář a jeho dcera: Kabaretní scény a hry bohémské družiny Jaroslava Haška (též s F. Langrem, J. Machem, E. Drobílkem, E. A. Longenem a E. E. Kischem, ed. M. Laiske a R. Pytlík, Praha: Československý spisovatel, 1976) Když bolševici zrušili Vánoce. Neznámé, utajené a pravděpodobné texty (ed. P. Kovařík, Praha: Nakladatelství P. Kovařík, Modrý stůl, 2005) Nešťastný policejní ředitel a jiné neznámé, nově nalezené a pravděpodobné texty (ed. P. Kovařík, Praha: Nakladatelství P. Kovařík, Modrý stůl, 2006) Postrach domu a jiné neznámé texty s dodatkem vzájemné tvorby s Jarmilou Haškovou (ed. P. Kovařík, Praha: Nakladatelství P. Kovařík, Modrý stůl, 2007) Turista Aratáš a jiné humoresky. Neznámé Haškovy povídky (ed. R. Pytlík dle průzkumu A. Knesla, Praha: Emporius, 2012) Souborná vydání, výbory, korespondence Sebrané spisy. Sv. 1–16. Praha: A. Synek, 1924–29 (red. A. Dolenský) ● 1: Můj obchod se psy a jiné humoresky (1924), 2: Štastný domov a jiné humoresky (1925), 3: Za války i za sovětů v Rusku (1925), 4: Trampoty pana Tenkráta (1925), 5: Zpověď starého mládence a jiné 135 humoresky (1925), 6: Průvodčí cizinců a jiné satiry z cest i z domova (1925), 7: Paměti úctyhodné rodiny a jiné příběhy (1925), 8: Tři muži se žralokem a jiné poučné historky (1926), 9: Ze staré drogerie (1926), 10: Dva tucty povídek (1926), 11: Dobrý voják Švejk před válkou a jiné podivné historky (1926), 12: Všivá historie a jiné humoresky (1926), 13: Podivuhodné dobrodružství kocoura Markuse a jiné humoresky (1927), 14: Když kvetou třešně a jiné humoresky (1927), 15: Můj přítel Hanuška a jiné humoresky (1928), 16: Májové výkřiky a jiné verše (1929) Spisy. Sv. 1–16. Praha: SNKLHU a Československý spisovatel, 1955–73 ● 1: Črty, povídky a humoresky z cest (ed. Z. Ančík a F. Daneš, 1955), 2: Loupežný vrah před soudem (ed. Z. Ančík a R. Pytlík, 1958), 3: Dědictví po panu Šafránkovi (ed. Z. Ančík, M. Jankovič, R. Pytlík a B. Štorek, 1961), 4: Zrádce národa v Chotěboři (ed. Z. Ančík, M. Chlíbcová, M. Jankovič a R. Pytlík, 1962), 5: Fialový hrom (ed. Z. Ančík a M. Jankovič, 1958), 6: Utrpení pana Tenkráta (ed. Z. Ančík a R. Pytlík, 1961), 7: O dětech a zvířátkách (ed. Z. Ančík, M. Jankovič a B. Štorek, 1960), 8: Galerie karikatur (ed. Z. Ančík, M. Chlíbcová, M. Jankovič a R. Pytlík, 1964), 9: Politické a sociální dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona (ed. Z. Ančík, R. Pytlík a M. Jankovič, 1963), 10: Dobrý voják Švejk před válkou a jiné podivné historky (ed. Z. Ančík, F. Daneš a R. Pytlík, 1957), 11: Májové výkřiky. Básně a prózy (ed. Z. Ančík, R. Pytlík, M. Jankovič, M. Chlíbcová a M. Laiske, 1972), 12: Zábavný a poučný koutek Jaroslava Haška (Z. Ančík, M. Jankovič a R. Pytlík, 1973, vyšlo 1974), 13–14: Dobrý voják Švejk v zajetí. Stati a humoresky z dob války (ed. Z. Ančík, R. Pytlík, M. Jankovič a M. Chlíbcová, 1973), 15: Velitelem města Bugulmy. Z tajemství mého pobytu v Rusku (ed. Z. Ančík, M. Jankovič, R. Pytlík a B. Štorek, 1966), 16: Moje zpověď (ed. Z. Ančík, M. Chlíbcová, M. Jankovič a R. Pytlík, 1968) Dekameron humoru a satiry (ed. Z. Ančík, M. Chlíbcová, M. Jankovič a R. Pytlík, Praha: Československý spisovatel, 1968) Výbor z díla. Sv. 1–5, Praha: Československý spisovatel, 1976–82 (ed. R. Pytlík a M. Jankovič) ● 1: Politické a sociální dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona (ed. R. Pytlík, 1982), 2: Procházka přes hranice. Idylky z cest a jiné humoresky. První dekameron (ed. M. Jankovič a R. Pytlík, 1976), 3: Lidožroutská historie. Parodie, morytáty a banality. Druhý dekameron (ed. R. Pytlík a A. Linke, 1979), 4: Reelní podnik. Grotesky a mystifikace. Třetí dekameron (ed. M. Jankovič a R. Pytlík, 1977), 5: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války (4 sv., 1980) Lidský profil Jaroslava Haška. Korespondence a dokumenty (usp. R. Pytlík, ed. M. Havránková, Praha: Československý spisovatel, 1979) Povídky (2 sv., ed. R. Pytlík, Praha: Československý spisovatel, 1988) Moje zpověď a jiné povídky (ed. M. Havránková a M. Jankovič, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, Česká knižnice, 2008) 136 Literatura o Haškovi a jeho textech Knihy Bouček, Antonín: Padesát historek ze života Jaroslava Haška (Praha: V. Boučková, 1923 → přeprac. vyd. s tit. Kopa historek ze života Jaroslava Haška, Praha: Zápotočný a spol., 1938) Kuděj, Z. M.: Ve dvou se to lépe táhne. Hrst vzpomínek na pestré cesty po Čechách se † Jaroslavem Haškem (Praha: Ústřední dělnické knihkupectví a nakl., 1923 → změn. vyd., upr. J. Lopatka, Praha: Lidové nakl., 1971) Sauer, Franta – Suk, Ivan: In memoriam Jaroslava Haška (Praha: vl. nákladem, 1924) Hájek, Ladislav: Z mých vzpomínek na Jaroslava Haška, autora Dobrého vojáka Švejka a výborného českého humoristu (Praha: Čechie, 1925) Řehoř-Hýskovský, Antonín: Veselé příběhy ze života Jaroslava Haška (Praha: Ústřední dělnické knihkupectví a nakl., 1925) Kuděj, Z. M.: Ve dvou se to lépe táhne, ve třech hůře (Praha: Ústřední dělnické knihkupectví a nakl., 1927) Longen, E. A.: Jaroslav Hašek (Praha: E. Beaufort, 1928 → změň. vyd., upr. J. Šnobr, Praha: E. Beaufort, nár. správa, 1947) Kuděj, Z. M.: Když táhne silná čtyrka. Kratochvilné vyprávění o příhodách veselých bohémů s Jar. Haškem v čele (2 sv., Praha: Ústřední dělnické knihkupectví a nakl., 1930) Menger, Václav: Jaroslav Hašek, zajatec číslo 294217 (Praha: Sfinx – B. Janda, 1934 → 2. vyd. tamtéž 1935 → 3. vyd. s tit. Jaroslav Hašek v zajetí, Praha: J. Koliandr, 1948) Menger, Václav: Jaroslav Hašek doma (Praha: Sfinx – B. Janda, 1935 → 2., dopl. vyd. s tit. Lidský profil Jaroslava Haška, Praha: J. Koliandr, 1946) Ludvík, Břetislav: Jaroslav Hašek (Praha: Orbis, 1946) Opočenský, Gustav: Čtvrt století s Jaroslavem Haškem (Vimperk: J. Steinbrener, nár. správa, 1948) Ančík, Zdena: O životě Jaroslava Haška (Praha: Československý spisovatel, 1953) Stejskal, Vladimír: Hašek na Lipnici (Havlíčkův Brod: Krajské nakl., 1953) Křížek, Jaroslav: Jaroslav Hašek v revolučním Rusku (Praha: Naše vojsko, 1957) Jaroslav Hašek mezi svými (usp. R. Pytlík, Havlíčkův Brod.: Krajské nakl., 1959 → rozšíř. vyd. s tit. Hašek mezi svými, tamtéž, 1959) Jaroslav Hašek ve fotografii (ed. J. Kalaš, Praha: Československý spisovatel, 1959) 137 Štěpánek, Kliment: Vzpomínky na poslední léta Jaroslava Haška (Havlíčkův Brod: Krajské nakl., 1960) Jankovič, Milan: Umělecká pravdivost Haškova Švejka (Praha: ČSAV, 1960) Pytlík, Radko: Jaroslav Hašek (Praha: Československý spisovatel, 1962) Petr, Pavel: Hašeks Schwejk in Deutschland (Berlin: Rütten & Loenig, 1963) Vostokovova, S. I.: Jaroslav Gašek (Moskva: Chudožestvennaja literatura, 1964) Ševčuk, V. I.: Jaroslav Hašek (Kyjev: Naukova dumka, 1965) Frynta, Emanuel: Hašek, the Creator of Schweik (přel. J. Layton a G. Theiner, Praha: Artia, 1965; též německy, přel. L. Elsnerová, Hašek, der Schöpfer des Schwejk) → (česky s tit. Hašek) E. F., Eseje (ed. J. Honzík, I. Kraitlová a J. Šulc, Praha: Torst, 2013, s. 145–198) Janouch, Gustav: Jaroslav Hašek, der Vater des braven Soldaten Schwejk (Bern–München: A. Francke, 1966) Prochazka, Willy: Satire in Jaroslav Hašek‘s Novel The Good Soldier Schweik (New York: New York University Press, 1966) Lada, Josef: Můj přítel Švejk (Praha: Svoboda, 1969) Dobossy, László: Hašek világa (Budapest: Európa Könyvkiadó, 1970) Bernštejn, I. A.: Pochoždenija bravogo soldata Švejka Jaroslava Gašeka (Moskva: Chudožestvennaja literatura, 1971) Pytlík, Radko: Toulavé house (Praha: Mladá fronta, 1971 → přeprac. s tit. Zpráva o Jaroslavu Haškovi, Praha: Panorama, 1982 → přeprac. a dopl. vyd. s tit. Toulavé house, Praha: Emporius 1998) Jung, Michael – Kühnel, Bernd: Des braven Soldaten Schwejk Leibgerichte und solche, die es geworden wären, wenn er sie kennen gelernt hatte (Wiesbaden: CSI Communication Services, 1977) Lion, Michal: Der Einfluss von Jaroslav Hašek’s Die Abenteuer des braven Soldaten Schwejk auf die tschechische antimilitaristische Satire der Nachkriegszeit (Wien, b. n., 1977) Kent, G. P.: A Critical and Interpretative Study of Non-Satirical Elements in the Form and Title Hero of the Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války by J. Hašek (Providence: Brown University, 1978) Parrott, Cecil: The Bad Bohemian. The Life of Jaroslav Hašek, Creator of The Good Soldier Švejk (London: Bodley Head, 1978) Parrott, Cecil: Jaroslav Hašek. A Study of Švejk and the Short Stories (Cambridge–New York: Cambridge University Press, 1982) Soldán, Ladislav: Jaroslav Hašek (Praha: Horizont, 1982) Hájek, Jiří: Jaroslav Hašek (Praha: Melantrich, 1983) Klos, Elmar – Taussig, Pavel: Hašek a film aneb Film a Hašek (Praha: Československý filmový ústav, 1983) 138 Pytlík, Radko: Jaroslav Hašek a dobrý voják Švejk (Praha: Panorama, 1983, též v „ruském, německém, anglickém a francouzském jazyce“) Pytlík, Radko: Kniha o Švejkovi (Praha: Československý spisovatel, 1983) Švejk dobývá svět (ed. R. Pytlík, Hradec Králové: Kruh, 1983) Marlow, Frank: Rejstřík jmenný, místní a věcný ke knize Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války (Toronto: Sixty-Eight Publishers, 1985) Berwid-Buquoy, J. N.: Die Abenteur des garnicht so braven Humoristen Jaroslav Hašek: Legenden und Wirklichkeit (Berlin: BI-HI Verlag, 1989) Jaroslav Hašek 1883–1983: Proceedings of the International Hašek-Symposium (ed. W. Schamschula, Frankfurt am Main: Peter Lang Verlag, 1989) Blažíček, Přemysl: Haškův Švejk (Praha: Československý spisovatel, 1991) Nikolskij, S. V.: Istorija obraza Švejka. Novoje o Jaroslave Gašeke i jego geroje (Moskva: Rossijskaja akademija nauk, Idrik, 1997 → V Haškových stopách za Josefem Švejkem, přel. D. Blümlová, České Budějovice: Společnost pro kulturní dějiny ve spolupráci s Novou tiskárnou Pelhřimov, 2012) Hodík, Milan – Landa, Pavel: Encyklopedie pro milovníky Švejka s mnoha vyobrazeními (2 sv., Praha: Academia, 1998 a 1999). Encyklopedie Švejk. Švejkův breviář. Všestranný průvodce románem Jaroslava Haška „Osudy dobrého vojáka Švejka“ (sest. J. Plachetka, Praha: Adonai, 2002) Gan, Pavel: Osudy humoristy Jaroslava Haška v říši carů a komisařů i doma v Čechách (přel. A. Bláhová, Brno: Atlantis, 2003) Válek, Igor: Haškovi v pätách. Koláž o hľadaní a nájdení Slovenska i spisovateľa (Martin: Vydavateľstvo Matice slovenskej, 2003) Drašner, František: Jaroslav Hašek na Vysočině aneb Hostinský Invald vypravuje (Tiskárny Havlíčkův Brod, 2004) Hodík, Milan – Landa, Pavel: Švejk: fikce a fakta (Praha: Naše vojsko, 2006) Hašek a válka (ed. J. Novotný, Praha: Fakulta humanitních studií UK, 2007) Hanshew, Kenneth: Švejkiaden: Švejks Geschichte in der techechischen, polnischen und deutschen Literatur (Frankfurt am Main: P. Lang, 2009) Uhlíř, Jiří: Humorista Jaroslav Hašek a Jaroměřsko (Liberec: Bor, 2012) Pytlík, Radko: Jaroslav Hašek. Data – fakta – dokumenty (Praha: Emporius, 2013) 139 Články a studie 1903–1922 Hašek, Roman: Z nové české poezie [Májové výkřiky a jiné verše], in Moderní život 2, 1903, č. 7, září, s. 196–199 Mahen, Jiří: Smutná vzpomínka, in Lidové noviny 19, 1911, č. 304, 3. 11., s. 1–2, šifra M. Červinka, Vincenc: Z literárního trhu [Dobrý voják Švejk a jiné podivné historky], in Zlatá Praha 29, 1911/12, č. 29, 5. 4. 1912, s. 351–352, šifra R. Hais Týnecký, Josef: Jaroslav Hašek, Dobrý voják Švejk a jiné podivné historky, in Hlas národa 26, 1912, č. 96, 7. 4., příl. Nedělní listy, s. 5 Gabriel, A.: Dobrý voják Švejk a jiné podivné historky, in Samostatnost 2, 1912, č. 142, 23. 5., příl. Kulturní snahy, s. 2 Friedl, Vratislav: Jaroslav Hašek: Průvodčí cizinců a jiné satiry z cest i z domova, in Zvon 14, 1913/14, č. 5, 24. 10. 1913, s. 71, podepsáno Tristan Krejčí, F. V.: Jaroslav Hašek: Průvodčí cizinců a jiné satiry z cest i z domova, in Právo lidu 22, 1913, č. 315, 16. 11., příl., s. 1, šifra K. Veselý, Adolf: Trampoty pana Tenkráta, in Národní listy 55, 1915, č. 80, 21. 3., s. 7, šifra A. V. Kolman Cassius, Jaroslav: Zrádce, in Venkov 14, 1919, č. 17, 19. 1., s. 4–5, podepsáno Cassius Bass, Eduard: Vrchol mystifikace, in Šibeničky 1, 1918/19, č. 26, 17. 4. 1919, s. 202, šifra eb. Vachek, emil: Jaroslav Hašek, in Právo lidu 29, 1920, č. 305, 28. 12., s. 1, šifra E. V. Olbracht, Ivan: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, in Rudé právo 2, 1921, č. 267, 15. 11., s. 1–2 → (upr.) in A. Bouček: Padesát historek ze života Jaroslava Haška (Praha: V. Boučková, 1923 → 4. vyd. s tit. Kopa historek ze života Jaroslava Haška, Praha: Zápotočný a spol., 1938 → 5. vyd., Praha, Práce 1983, s. 12–19) → (mj.) Tvorba 8, 1933, č. 2, 12. 1., s. 26–27 → I. O., O jazyce a literatuře (ed. R. Havel, Praha: Československý spisovatel, 1953, s. 5–9) → I. O., O umění a společnosti (ed. M. Nosek, Praha: Československý spisovatel, 1958, s. 178–181) Hikl, Karel: Pestrý výběr prózy [Dva tucty povídek], in Naše doba 28, 1920/21, č. 9, 20. 6. 1921, s. 701–703, šifra K. H. Brod, Max: Zwei prager Volkstypen. (Szenen von E. E. Kisch und J. Hašek im kleinen Theater Adria), in Prager Abendblatt 55, 1921, č. 252, 7. 11., s. 6 Fuchs, Alfred: Švejk, in Tribuna 3, 1921, č. 271, 18. 11., s. 3, šifra Draf. Novotný, Miloslav: Hašek Jaroslav, Pepíček Nový a jiné povídky, in Česká osvěta 18, 1921/22, č. 10, s. 240, šifra M. N. 140 1923–1932 Hora, Josef: Jaroslav Hašek zemřel, in Rudé právo (Večerník) 4, 1923, č. 3, 3. 1., s. 3, nepodepsáno Hanuš, Otakar: Druhý z pěti, in Právo lidu (Večerník) 12, 1923, č. 3, 4. 1., s. 2 Kolman Cassius, Jaroslav: Spisovatel Jaroslav Hašek zemřel, in Venkov 18, 1923, č. 3, 5. 1., s. 2–3, podepsáno Cassius Vodák, Jindřich: Humorista Jaroslav Hašek, in Čas 33, 1923, č. 3, 5. 1., s. 3–4, šifra = Brod, Max: In memoriam Hašek, in Prager Abendblatt 57, 1923, č. 5., 8. 1., s. 6 Hašková, Jarmila: Profil mrtvého druha, in Tribuna 5, 1923, č. 6, 10. 1., s. 3 Kopta, Josef: Jaroslav Hašek zemřel, in Přerod 1, 1922/23, č. 8/9, 1. 2. 1923, s. 140–142 Brod, Max: Der gute Soldat Schwejk, in M. B., Sternenhimmel. Musikund Theatererlebnisse (Prag: Orbis, 1923, s. 212–215) → M. B., Prager Sternenhimmel. Musik- und Theatererlebnisse der zwanziger Jahre (Wien–Hamburg: P. Zsolnay Verlag, 1960) → M. B., Život plný bojů (přel. B. Fučík, Praha: Mladá fronta, 1966, s. 241–243) → M. B., Pražské hvězdné nebe. Hudební a divadelní zážitky z dvacátých let (přel. B. Fučík, Praha: Supraphon, 1969, s. 178–181) Vaněk, Karel: Za mrtvým humoristou, in Rudé právo 5, 1924, č. 6, Dělnická besídka, 6. 1., s. 1–2 Teige, Karel: O humoru, klaunech a dadaistech, in Sršatec 4, 1923/24, č. 38, 31. 7. 1924, s. 3–4; č. 39, 7. 8. 1924, s. 2–3; č. 40, 14. 8. 1924, s. 2–4, podepsáno T. Garetl → Pásmo 2, 1925/26, č. 1, říjen 1925, s. 6–10 → Avantgarda známá a neznámá 1 (ed. pracovní tým ÚČL vedený Š. Vlašínem, Praha: Svoboda, 1971, s. 571–586) Morávek, Jan: Jaroslav Hašek – dobrý voják Švejk (Vzpomínky), in České slovo (Večerní) 6, 1924, č. 203, 1. 9., s. 3, č. 204, 2. 9., s. 3, č. 205, 3. 9., s. 3, č. 206, 4. 9., s. 3, č. 208, 6. 9., s. 4, č. 210, 10. 9., s. 3, č. 212, 12. 9., s. 3, č. 213, 13. 9., s. 5, č. 214, 15. 9., č. 217, 18. 9., s. 3, č. 219, 20. 9., s. 3, s. 3, č. 220, 22. 9., s. 3, č. 223, 25. 9., s. 3, č. 228, 27. 9., s. 5, č. 231, 1. 10., s. 3, č. 234, 4. 10., s. 4 Hora, Josef: Zájem o Jaroslava Haška, in Pondělní noviny 1, 1924, č. 24, 6. 10., s. 5, šifra –jh– → J. H., Duch stále se rodící (ed. J. Mourková, Praha: Československý spisovatel, 1981, s. 265–266) Dobrý voják Švejk vyloučen z Čs. armády, in Rudé právo (Večerník) 6, 1925, č. 41, 20. 2., s. 2, nepodepsáno Tomáš z Hradce: Švejk a Chaplin aneb morální kontroverze, in Pramen 5, 1924/25, č. 6/7, 15. 3. 1925, s. 294–296 Kopta, Josef: Dobrý voják Jaroslav Hašek, in Národní osvobození 2, 1925, č. 288, 21. 10., s. 3, šifra Kpt. Kopta, Josef: O českém všiváctví, in Přítomnost 3, 1926, č. 1, 14. 1., s. 9–11 → J. K., Hry s lidmi i věcmi. Fejetony a drobné prózy z let 1923–1926 (Praha: Čin, 1927, s. 45–54) 141 Film Dobrý voják Švejk cenzurou zakázán, in Národní osvobození 3, 1926, č. 42, 11. 2., s. 4, nepodepsáno Weisskopf, F. C.: Der brave Soldat Švejk, in Die neue Bücherschau (Berlin) 6, 1926, sv. 4, č. 3 → F. C. W., Literární nájezdy (ed. a přel. L. Topoľská, Praha: Lidové nakl., 1976, s. 35–37) Brod, Max: Der brave Soldat Schwejk im Weltkrieg, in Prager Tagblatt 51, 1926, č. 109, 8. 5., příl. Das gute Buch, s. 1, šifra M. B. Eisner, Paul: Švejk, in Prager Presse 6, 1926, č. 132, 12. 5., s. 7 Tucholsky, Kurt: Herr Schwejk, Die Weltbühne 22, 1926, č. 23, 8. 6., s. 892–897, podepsáno Ignaz Wrobel Haas, Willy: Sancho Pansa ohne Don Quijote. Jaroslav Hašek, Die Abenteuer des braves Soldaten Schwejk…, in Die literarische Welt 1926, č. 46, s. 6 Novák, Arne: Německý kritik o Haškově Švejkovi, in Lidové noviny 34, 1926, č. 584, 20. 11., s. 9, šifra ne Novotný, J. O.: Rehabilitace Jaroslava Haška, in Cesta 9, 1926/27, č. 8, 26. 11. 1926, s. 129–131 Mathesius, Bohumil: Švejk kontra česká kritika a literární historie, in Tvorba 2, 1927/28, č. 3, březen 1927, s. 104, šifra B. M. → B. M., Básníci a buřiči. Výbor ze statí o literatuře (ed. J. Franěk, Praha: Lidové nakladatelství, 1975, s. 263) Durych, Jaroslav: Český pomník (Dobrý voják Švejk), in Rozmach 5, 1927, č. 4, 15. 3., s. 97–105 → J. D., Ejhle člověk! (Praha: Kuncíř, 1928, s. 77–91) → J. D., Polemiky a skandály II. (Ejhle, člověk) (Praha: V. Durych, 1995) → J. D., Polemiky a skandály (ed. K. Komárek, Olomouc: Periplum, 2002, s. 51–59) → Antologie textů k dějinám české literární kritiky II (1. polovina XX. století) (ed. P. Hrtánek, Ostravská univerzita 2009, s. 33–38) Bass, Eduard: O Jaroslavu Haškovi, in Lidové noviny 35, 1927, č. 156, 27. 3., s. 1–3 → E. B., Postavy a siluety (Praha: Symposium, 1971, s. 112–133) Lom, Stanislav: Poučení ze Švejka, in České slovo 19, 1927, č. 74, 27. 3., s. 3, šifra St. L. Novák, Arne: Boj o mrtvolu dobrého vojáka Švejka, in Lidové noviny 36, 1927, č. 178, 8. 4., s. 7, šifra ill Ryba, Vladimír: Překlady Jaroslava Haška, in Právo lidu 36, 1927, č. 83, 8. 4., s. 6, šifra vr. Kodíček, Josef: O Švejkovi, in Tribuna 9, 1927, č. 85, 10. 4., s. 1; šifra –jk– Vodička, Vladimír: Byl český voják Švejkem?, in Lidové noviny 35, 1927, č. 198, 19. 4., s. 1–2 Reiner, Grete: O překlad Švejka, in Právo lidu 36, 1927, č. 96, 23. 4., s. 6 Novotný, J. O.: Český pomník, in Cesta 9, 1926/27, č. 30, duben 1927, s. 475–476 Koutník, Bohuslav: Švejk u literárního raportu, in Přítomnost 4, 1927, č. 26, 7. 7., s. 410–413 142 Cháb, Václav: Švejkovo jubileum, in Literární noviny 1, 1927, č. 9, 11. 8., s. 1, šifra vchb. Langer, František – Mach, Josef: Strana mírného pokroku a jiné příhody s Haškem, in Pestrý týden 3, 1928, č. 1–22, 7. 1. – 2. 6., s. 10, resp. 12 Servaes, Franz: Melde gehorsamst – ein Durchfall! Jaroslav Hašeks Schweyk auf der Piscator-Bühne, in Berliner Lokal-Anzeiger 1928, č. 40, 24. 1. → Theater für die Republik. 1917–1933 im Spiegel der Kritik (ed. G. Rühle, Frankfurt am Main: S. Fischer, 1967, s. 846–848) Novotný, J. O.: Dobrý voják Švejk, in České jeviště 2, 1928, č. 5, 10. 2., s. 1–2; č. 6, 17. 2., s. 1–2; č. 8, 2. 3., s. 1–2; č. 12, 30. 3., s. 1–3 Kopta, Josef: Švejk na pochodu Berlínem, in Národní osvobození 5, 1928, č. 43, 47 a 50, 12., 16. a 19. 2., vždy s. 1–2 Majerová, Marie: Piscatorův Švejk v Berlíně, in Rudé právo 9, 1928, č. 49, 26. 2., příl. Dělnická besídka, s. 1–2 Münzer, Jan: Švejk v Německu, in Přítomnost 5, 1928, č. 8, 1. 3., s. 119–121 → Echa Institutu pro studium literatury (www.ipsl.cz), 8. 10. 2014 Kodíček, Josef: Piscator a jeho Švejk, in Tribuna 10, 1928, č. 55, 4. 3., s. 4 Weiskopf, F. C.: Dobrý voják Švejk v Čechách a v Německu, in Rudé právo 9, 1928, č. 69, 21. 3., s. 6, šifra –f. Voskovec, Jiří – Werich, Jan: Humor v revui (jenom hlína), in Literární svět 1, 1927/28, č. 13/14, 29. 3. 1928, s. 7 → Avantgarda známá a neznámá. Sv. 2 (ed. pracovní tým ÚČL vedený Š. Vlašínem, Praha: Svoboda 1972, s. 601–602) → V & W neznámí I. 1922–1929. Faustovy skleněné hodiny (ed. R. Dolejš a V. Kofroň, Praha, Národní filmový archiv, 1997, s. 293–294) Dyk, Viktor: Hrdina Švejk, in Národní listy 68, 1928, č. 105, 15. 4., s. 1–2 Vaněk, Karel: Viktor Dyk kontra Josef Švejk, in České slovo (Večerní) 10, 1928, č. 90, 17. 4., s. 3 Hora, Josef: Sem a tam, in Literární rozhledy 12, 1927/28, č. 7, duben 1928, s. 247 Fučík, Julius: Válka se Švejkem, in Rudé právo – Rudý večerník 9, 1928, č. 94, 21. 4., s. 3 → Tvorba 2, 1927/28, č. 9/10, květen 1928, s. 294–296 → J. F., Stati o literatuře (Praha: Svoboda, 1949, s. 121–123) Dyk, Viktor: Od Švejka k washingtonské deklaraci, in Národní listy 68, 1928, č. 112, 22. 4., s. 1–2 Hora, Josef: Proti švejkovině? in Národní osvobození 5, 1928, č. 115, 25. 4., s. 1, šifra jh. Dyk, Viktor: O Švejku a deklaraci, in Národní listy 68, 1928, č. 116, 26. 4., s. 1 Hora, Josef: Útok na dobrého vojáka Švejka, in Literární noviny 2, 1928/29, č. 26, 26. 4. 1928, s. 1–2, šifra –a. 143 Kolman Cassius, Jaroslav: Pokus o smír ve věci Dobrého vojáka Švejka, in Tribuna 10, 1928, č. 102, 29. 4., s. 5–6 Koutník, Bohuslav: Švejk běží ulicí, in Nová svoboda 5, 1928, č. 19, 10. 5., s. 298–300 Reiner, Grete: Švejk a Dyk, in Avantgarda 4, 1927/28, č. 9/10, červen 1928, s. 111–112 Šalda, F. X.: Jaroslav Durych, esejista, in Šaldův zápisník 1, 1928/29, č. 1, říjen 1928, s. 10–18 (reprint Praha: Československý spisovatel 1990) → F. X. Š., Z období Zápisníku I (ed. E. Macek, Praha: Odeon, 1987, s. 494–498) Šalda, F. X.: E. A. Longen: Jaroslav Hašek, in Šaldův zápisník 1, 1928/29, č. 2, listopad 1928, s. 73–76 (reprint Praha: Československý spisovatel 1990) → F. X. Š., Z období Zápisníku II (ed. E. Macek, Praha: Odeon, 1988, s. 338–339) Kovárna, František: Proč právě Švejk?, in Signál 1, 1928/29, č. 4, prosinec 1928, s. 100–103 Kovárna, František: Viktor Dyk potvrzuje hodnotu Švejka, in Signál 1, 1928/29, č. 4, prosinec 1928, s. 126–127, šifra –rna. Piscator, Erwin: Die epische Satire, in E. P.: Das politische Theater (Berlin: A. Schultz, 1929, s. 187–203) → E. P., Politické divadlo (přel. J. Rozner, Bratislava: Slovenské vydavateľstvo krásnej literatúry, 1962) → Epická satira. Osudy dobrého vojáka Švejka. 23. ledna 1927— 12. dubna 1928, in E. P., Politické divadlo (přel. V. a V. Procházkovi, Praha: Svoboda, 1971, s. 165–178) Skačkov, Michail: Jaroslav Gašek, in Revolucija i kultura 1929, č. 19/20, s. 112–119 Lacina, Václav: Slovo k bojům o Švejka, in Signál 1, 1928/29, č. 8/9, duben–květen 1929, s. 230–231 Poláček, Karel: O humoru v životě a literatuře, in Rozpravy Aventina 4, 1928/29, č. 37, červen 1929, s. 366–367 Brod, Max: Piscator und Schwejk, Die Weltbühne 25, 1929, sv. 2, č. 49, s. 844–846 Vančura, Vladislav: Poznámka o humoru, in Odeon 1, 1929/30, č. 1, 3 a 6, říjen 1929, 3. 12. 1929 a březen 1930, s. 3, 36 a 83–84 → V. V., Řád nové tvorby (ed. M. Blahynka a Š. Vlašín, Praha: Svoboda, 1972, s. 75–80) Šalda, F. X. in Krásná literatura česká v prvním desetiletí republiky, in Šaldův zápisník 2, 1929/30, č. 5 a 6, prosinec 1929 a leden 1930, s. 129–137 a 164–165 → F. X. Š., Krásná literatura česká v prvním desetiletí republiky (Praha: O. Girgal, 1930) → F. X. Š., Z období Zápisníku (ed. E. Macek, Praha: Odeon, 1988, s. 30–40) Kaplický, Václav: Švejk vítězí na všech frontách, in Literární noviny 4, 1930, č. 7, 3. 4., s. 1, šifra vk. Poláček, Karel: Český humor v české kritice, in Čin 1, 1929/30, č. 36, 3. 7. 1930, s. 861–863 → Spisy K. P., sv. 20. Úvahy, korespondence, deník z roku 1943 (Praha: Nakladatelství Franze Kafky, 2001, s. 68–72) Brod, Max: Švejk a jeho německé pojetí, in Literární noviny 5, 1930/31, č. 15, září 1931, s. 1–2, přel. dr–ak. 144 Hoffmeister, Adolf – Pallenberg, Max: Švejk obecný (Pallenberg maximus), in Rozpravy Aventina 7, 1931/32, č. 1, 16. 9. 1931, s. 2–3 Max Pallenberg a Max Brod, in Rozpravy Aventina 7, 1931/32, č. 2, 24. 9., 1931, s. 13, nepodepsáno Seifert, Jaroslav: Nad hrobem Jaroslava Haška, in Právo lidu 40, 1931, č. 291, večerní příl., 15. 12., s. 3, šifra –f Důstojníci pražské divize musí povinně čísti Dobrého vojáka Švejka, in Právo lidu (Večerník) 41, 1932, č. 21, 24. 1., s. 1, nepodepsáno Weiner, Richard: Švejk před francouzskou kritikou, in Lidové noviny 40, 1932, č. 227, 4. 5., s. 7, šifra rd Černý, Václav: Dobrý voják Švejk je představován francouzskému publiku, in Nové Čechy 15, 1932, č. 7, 26. 10., s. 173–176 1933–1944 Novák, Arne: Dějiny české literatury, in Československá vlastivěda VII. Písemnictví (red. A. Pražák a M. Novotný, Praha: Sfinx, B. Janda, 1933, s. 191–192) Kopta, Josef: Co vlastně víme o Jaroslavu Haškovi? in České slovo 25, 1933, č. 1, 1. 1., s. 1–2 Olbracht, Ivan: Deset let od Haškovy smrti, in České slovo 25, 1933, č. 1, 1. 1., s. 3 → I. O., O umění a společnosti (ed. M. Nosek, Praha: Československý spisovatel, 1958, s. 182–183) → (s tit. O Haškovi a jeho Švejkovi) Hašek mezi svými (2., rozšíř. vyd., usp. R. Pytlík, Havlíčkův Brod: Krajské nakl., 1959, s. 129–132) Eisner, Paul: Der Schöpfer des Schwejk, in Prager Presse 13, 1933, č. 3, 3. 1., s. 6 Novomeský, Ladislav: „Švejk šlehán osudem napořád“. Cesta k úspěchu, in Tvorba 8, 1933, č. 2, 12. 1., s. 24–25, šifra L. N. → L. N., Moderní česká literatura a umění (ed. L. Patera, Praha: Československý spisovatel, 1974, s. 54–56) Soldan, Fedor: Jaroslav Hašek, proletářský spisovatel, in Tvorba 8, 1933, č. 2, 12. 1., s. 27–28 Nikolau, Stanislav: Urážka památky Havlíčkovy, in Národní politika 51, 1933, č. 45, 14. 2., s. 1 Fischerová, I. J. [?]: Spisovatel a člověk, in Sobota 4, 1933, č. 7, 18. 2., s. 137, šifra Ilf. Jaroslav Hašek na hakenkrajclerském indexu, in Právo lidu 42, 1933, č. 100, 28. 4., s. 7, šifra š Vodák, Jindřich: Švejk v D 35, in České slovo 27, 1935, č. 112, 15. 5., s. 8, šifra jv. Fischerová, I. J.: Nejlepší české zdramatizování Švejka, in Národní osvobození 12, 1935, č. 114, 16. 5., s. 7, šifra If. Píša, A. M.: Haškův Švejk v D 35, in Právo lidu 44, 1935, č. 115, 17. 5., s. 6, šifra AMP. → A. M. P., Divadelní avantgarda (ed. M. Píšová a R. Skřeček, Praha: Divadelní ústav, 1978, s. 98–100) 145 Klíma, K. Z.: Žižku, ne Švejka!, in České slovo 27, 1935, č. 238, 13. 10., s. 1, šifra KZK Píša, A. M.: Žižka, nikoli Švejk, in Právo lidu 44, 1935, č. 251, 27. 10., s. 7, šifra AMP. Beran, Karel: O Švejka, in Přítomnost 12, 1935, č. 43, 30. 10., s. 678 Konrad, Kurt: Švejk a Oblomov, in Tvorba 10, 1935, č. 44, 31. 10., s. 709–711 → K. K., Ztvárněte skutečnost (ed. J. Brabec a Z. K. Slabý, Praha: Československý spisovatel, 1963, s. 174–181) Mathesius, Bohumil: Debata o Švejkovi, in Literární noviny 8, 1935/36, č. 4, 1. 11. 1935, s. 1–2, podepsáno Litnov → B. M., Básníci a buřiči. Výbor ze statí o literatuře (ed. J. Franěk, Praha: Lidové nakladatelství, 1975, s. 275–278) Krejčí, Jan: Josef Švejk podruhé na indexu, in Plamen 1935, č. 2, 16. 12., s. 2 Anketa: „Co je pro Vás Jar. Hašek“? in [Program] D-36, 1935–36, sv. 4 (Haškovy noviny. Komedie o dvou dílech, prem. 31. 12. 1935), s. 4–14: D 36: Naše odpověď, Odpovědi kulturních pracovníků: Karel Čapek (→ K. Č., O umění a kultuře 3. Spisy 19, ed. E. Macek, M. Pohorský a Z. Trochová, Praha: Československý spisovatel, 1986, s. 669), Adolf Hoffmeister, Alois Hába, František Halas (→ F. H., Imagena. Dílo 4, ed. F. X. Halas a L. Kundera, Praha: Československý spisovatel, 1971, s. 309), Jindřich Honzl, Jaroslav Kratochvíl, Marie Majerová, Helena Malířová, Zdeněk Nejedlý, Stanislav K. Neumann, Vítězslav Nezval (→ V. N., Manifesty, eseje, kritické projevy z let 1931–1941. Dílo 25, ed. M. Blahynka, Praha: Československý spisovatel, 1974, s. 509–510), Ivan Olbracht, Vladislav Vančura, V & W, Karel Teige → Co pro vás znamená Jaroslav Hašek, in Novinář 35, 1983, č. 4, duben, s. 10–14 → (výběr odpovědí) in Švejk dobývá svět (ed. R. Pytlík, Hradec Králové: Kruh, 1983, s. 13, 33–34, 69, 73–74) Píša, A. M.: Haškovy noviny v D 36, in Právo lidu 45, 1936, č. 2, 3. 1., s. 6, šifra AMP. → A. M. P., Divadelní avantgarda (ed. M. Píšová a R. Skřeček, Praha: Divadelní ústav, 1978, s. 104–105) Nezval, Vítězslav [?]: Představy sovětských básníků o surrealismu, in Surrealismus 1, 1936, č. 1, únor, s. 39–41, šifra r. Více dobré kázně. Pryč se švejkovinou!, in Hlas národní obrany 18, 1936, č. 8, 15. 4., s. 1, šifra Š–ek. Majerová, Marie: Znova Švejk, in Čin 8, 1936, č. 12, 4. 6., s. 188–189, šifra M. M. Menger, Václav: O Haškových dějinách strany mírného pokroku, in Rudé právo 18, 1937, č. 103, 1. 5., s. 19 Cháb, Václav: Boj o mrtvého Švejka nebo o živé zrcadlo?, in Kultura doby 2, 1937/39, č. 2, 9. 12. 1937, s. 41–44 Fučík, Julius: Čehona a Švejk, dva typy z české literatury a života, in Cesta soukromých zaměstnanců 6, 1939, č. 1, 22. 1., s. 5, podepsáno Karel Vojan → Milujeme svůj národ. Dílo J. F. 3 (Praha: Svoboda, 1948, s. 108–112) 146 Nesmrtelný Hašek, in Nové Československo (Londýn) 1943, č. 5, 30. 1., s. 6, nepodepsáno Werner, Vilém: Švejk po dvaceti letech, in Výběr 1943, č. 6, červen, s. 574–576 Kodíček, Josef: Něco o Haškovi a Švejkovi, in Čechoslovák (Londýn) 6, 1944, č. 8, 25. 2., s. 9 Löwenbach, Jan: Dobrý voják Švejk na univerzitě, in Čechoslovák (Londýn) 6, 1944, č. 24, 16. 6., s. 9. Kouklík, M.: Výstraha, nikoli vzor!, in Nová svoboda (Londýn) 21, 1944, č. 7/8, červenec–srpen, s. 130 1945–1960 Sábl, Václav: In memoriam švejkoviny, in Svobodné Československo 1, 1945, č. 11, 20. 6., s. 2 Dobrý voják Švejk po druhé světové válce, in Národní osvobození 17, 1946, č. 182, 10. 8., s. 4, šifra –ov– Grossman, Jan: K profilu Jaroslava Haška, in Mladá fronta 49, 1946, č. 257, 10. 11., s. 5 → J. G., Mezi literaturou a divadlem I. (ed. P. Šrámek, Praha: Torst, 2013, s. 270–271) Pinkava, Jindřich: Don Quijote a Švejk..., in Kritický měsíčník 8, 1947, č. 17/18, 20. 11., s. 427–428 Trojan, Josef: Nesmrtelný Švejk, in Právo lidu 50, 1947, č. 282, 4. 12., s. 3 Grossman, Jan: Kapitoly o Jaroslavu Haškovi, in Listy 2, 1948, č. 1, 14. 1., s. 15–24 → J. G., Analýzy (ed. J. Holý a T. Pokorná, Praha: Československý spisovatel, 1991, s. 22–31) → J. G., Texty o divadle. První část (usp. M. Klíma, J. Dvořák a Z. Jindrová, Praha: Nakladatelství Pražská scéna, 1999, s. 95–101) → J. G., Mezi literaturou a divadlem I. (ed. P. Šrámek, Praha: Torst, 2013, s. 320–328) Kainar, Josef: Recept na Haška, in Rovnost 64, 1948, č. 79, 3. 4., s. 3 Kundera, Ludvík: Škola humoru, in Rovnost 65, 1949, č. 195, 21. 8., s. 5, šifra lk Skalička, Jiří: Vznik a vývoj Haškova Švejka, in Nový život 4, 1953, č. 5, 15. 5., s. 586–594 Ančík, Zdena: Poznámky k vzniku Dobrého vojáka Švejka, in J. H., Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války (18., spr. 19. vyd., ed. Z. Ančík a F. Daneš, Praha: Naše vojsko, 1954, s. 7–35) Grossman, Jan: Burianův přepis Švejka, in Program AUD 17, 1953/54, č. 8, červen 1954, s. 9–10, podepsáno G. → J. G., Texty o divadle. První část (usp. M. Klíma, J. Dvořák a Z. Jindrová, Praha: Nakladatelství Pražská scéna, 1999, s. 101–102) → J. G., Mezi literaturou a divadlem I. (ed. P. Šrámek, Praha: Torst, 2013, s. 476–477) Daneš, František: Příspěvek k poznání jazyka a slohu Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka, in Naše řeč 37, 1954, č. 3/6, červen, s. 124–139 → F. D., Jazyk a text. Sv. 1/II (Praha: Filozofická fakulta UK, 1999, s. 455–468) 147 1961–1970 Grossman, Jan: Osudy dobrého vojáka Švejka se staly světovým románem..., in program k inscenaci J. H. – J. G.: Švejk. Dramatická anabáze ve 2 dílech, Státní divadlo Brno, 30. a 31. 10. 1962 → J. G., Texty o divadle. První část (usp. M. Klíma, J. Dvořák a Z. Jindrová, Praha: Nakladatelství Pražská scéna, 1999, s. 102–104) → J. G., Mezi literaturou a divadlem II. (ed. P. Šrámek, Praha: Torst, 2013, s. 977–979) Langer, František: Vzpomínání na Jaroslava Haška, in F. L., Byli a bylo (Praha: Československý spisovatel, 1963 → rozšíř. vyd. Byli a bylo. Spisy F. L. Sv. 14, ed. J. Holý, Praha: J. Tomáš, Akropolis, 2003, s. 7–91) Werich, Jan: To jsem znal jednu paní z Dejvic..., in Literární noviny 12, 1963, č. 17, 27. 4., s. 6 Kosík, Karel: Hašek a Kafka neboli Groteskní svět, in Plamen 5, 1963, č. 6, červen, s. 95–102 → K. K., Století Markéty Samsové (Praha: Český spisovatel, 1993, s. 121–131 → opr. vyd. tamtéž 1995) Červenka, Miroslav: O Haškovi a jeho lidovosti, in Česká literatura 11, 1963, č. 6, listopad, s. 503–505 Haman, Aleš: Mystifikace jako zbraň poznání, in Host do domu 10, 1963, č. 12, prosinec, s. 520–521 Krejčí Karel in K. K., Heroikomika v básnictví Slovanů (Praha, Nakladatelství ČSAV, 1964) Uhde, Milan: Josef Švejk a Ivan Děnisovič, in Divadlo 15, 1964, č. 8, říjen, s. 36–41 Hejdánek, Ladislav: Sancho Panza, Švejk a Ivan Děnisovič, in Tvář 2, 1965, č. 3, březen, s. 31–32, šifra lvH Černý, Václav: Král Ubu a pan Josef Švejk, jeho poddaný, in Host do domu 12, 1965, č. 6, červen, s. 10–15 → V. Č., Tvorba a osobnost II (ed. J. Šulc a J. Kabíček, Praha: Odeon, 1993, s. 344–349) Petiška, Eduard: Švejk, in Kulturní tvorba 3, 1965, č. 30, 29. 7., s. 2 Jankovič, Milan: Spor o Švejka?, in Literární noviny 14, 1965, č. 44, 30. 10., s. 1 a 3 → M. J., Cesty za smyslem literárního díla (Praha: Karolinum, 2005, s. 189–194) Bohatec, Miloslav: Haškův svět podivných zvířat, Knižní kultura 2, 1965, č. 12, 27. 12., s. 490–493 Jankovič Milan: Hra s vyprávěním, in Struktura a smysl literárního díla (red. M. J., Z. Pešat a F. Vodička, Praha: Československý spisovatel, 1966, s. 180–197) → M. J., Nesamozřejmost smyslu (Praha: Československý spisovatel, 1991, s. 119–142) → M. J., Cesty za smyslem literárního díla (Praha: Karolinum, 2005, s. 195–212) Doležal, Bohumil: Kdo je Švejk. Příspěvek k diskusi, in Host do domu 13, 1966, č. 7, červenec, s. 24–27 → B. D., Netrpěná literatura (ed. P. Šrámek, Praha: Torst, 2007, s. 209–214) Pytlík, Radko: Literatura a revoluce, in Orientace 1, 1966, č. 5, s. 85–88 148 Doležal, Bohumil: Nedokonalost Haškových „Osudů“, in Podoby. Literární sborník (usp. B. D., Praha: Československý spisovatel, 1967, s. 171–183) → Tvář. Výbor z časopisu (ed. M. Špirit, Praha: Torst, 1995, s. 170–180) → B. D., Netrpěná literatura (ed. P. Šrámek, Praha: Torst, 2007, s. 255–270) Trost, Pavel: Zur deutschen Übersetzung des Haschekschen Švejk, in Deutsch–tschechische Beziehungen im Bereich der Sprache und Kultur. Sv. 2 (ed. B. Havránek a R. Fischer, Berlin: Akademie Verlag, 1968, s. 47–49) Pytlík, Radko: Švejk ve světě, in Česká literatura 17, 1969, č. 3, březen, s. 265–273 Drtina, Richard: Paradox antiheroismu. (Příspěvek k interpretaci člověka a světa Haškových Osudů), in Český jazyk a literatura 20, 1969/70, č. 5, leden 1970, s. 193–199 Grebeníčková, Růžena: Dialog a předmětná situace, in Orientace 5, 1970, č. 1, leden–únor, s. 77–83 → R. G., Literatura a fiktivní světy (I) (ed. M. Špirit, Praha, Český spisovatel, 1995, s. 308–321 Kunstmann, Heinrich: Zur auditiven Stilisierung in der modernen teschechischen Prosa. John, Hašek, Hrabal, in Welt der Slaven (München) 15, 1970, s. 363–387 1971–1989 Frynta, Emauel in: Moudří blázni (usp. a napsal E. F., Praha: Albatros, 1973) → E. F., Eseje (ed. J. Honzík, I. Kraitlová a J. Šulc, Praha: Torst, 2013, s. 587–624) Ripellino, A. M. in A. M. R., Praga magica (Torino: G. Einaudi, 1973 → Magická Praha, Köln: Index, 1978 → Praha: Odeon, 1992, přel. A. Hartmannová a B. Klípa) Pytlík, Radko: Švejk jako literární typ, in Česká literatura 21, 1973, č. 2, duben, s. 131–153 Knust, Herbert in Materialien zu Bertolt Brechts ,Schweyk im zweiten Weltkrieg‘. Vorlagen-Bearbeitungen, Varianten, Fragmente, Skizzen, Brief- und Tagebuchnotizen (ed. H. K., Frankfurt am Main: Suhrkamp Verlag, 1974) Pynsent, R. B.: The Last Days of Austria: Hašek and Kraus, in The First World War in fiction (ed. H. M. Klein, London: Macmillan, 1976, s. 136–148) Pytlík, Radko: Současný význam Haškova Švejka, in Tvorba 1978, č. 18, 3. 5., s. 16 Nikolskij, S. V.: Paradoxy doby, in Česká literatura 26, 1978, č. 3, s. 214–219 Bernštejnová, I. A.: Švejk na světovém fóru, in Česká literatura 27, 1979, č. 1, s. 1–12 → I. A. B., Český román 20. století a cesty realismu v evropských literaturách (přel. J. Zumr, Praha: Lidové nakladatelství, 1985, s. 60–109) 149 Voskovec, Jiří: Rozhovor Jiřího Sýkory s Jiřím Voskovcem o Jaroslavu Haškovi, in Zpravodaj (Curych) 12, 1979, č. 6, 13. 6., s. 32–33 Jankovič, Milan: Zpráva o literární pozůstalosti Jaroslava Haška, in Literární archiv. Sv. 11/12 (1976–1977) (Praha: Památník národního písemnictví, 1981, s. 329–330) Corduas, Sergio: Některé poznámky k možné reinterpretaci Haškova Švejka, Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity. Řada literárněvědná (D) 30, 1981, č. 28, s. 19–27 Doležel, Lubomír: Circular Patterns: Hašek and The Good Soldier Švejk, in Poetica Slavica (ed. J. D. Clayton a G. Schaarschmidt, Ottawa: University of Ottawa Press, 1981, s. 21–28) → Putování v kruhu: Hašek a dobrý voják Švejk (přel. B. Fořt), in L. D., Studie z české literatury a poetiky (ed. B. Fořt, Praha: Torst, 2008, s. 77–83) Kroutvor, Josef: Střední Evropa – torzo omílané historií, in Svědectví 16, 1980/81, č. 63, leden 1981, s. 443–466, podepsáno Josef K. → Svědectví 23, 1990, č. 89/90, jaro, s. 261–284 Toman, Jindřich: Futurismus, dadaismus nebo poetismus? Poznámky ke Švejkovi, in Proměny/Variations (Ann Arbor) 18, 1981, č. 2, květen, s. 26–32 Měšťan, Antonín: Ještě jednou o Švejkovi, in Proměny (New York) 19, 1982, č. 1, leden, s. 25–28 → (s tit. Chronologie ve Švejkovi) A. M., Česká literatura mezi Němci a Slovany (Praha: Academia, 2002, s. 168–174) Pytlík, Radko: Boje o Švejka, in Česká literatura 31, 1983, č. 1, s. 5–33 Just, Vladimír: Kabaretní činnost Jaroslava Haška, in Česká literatura 31, 1983, č. 1, s. 41–50 Hájková, Alena: K typickým rysům Haškova humoru, in Česká literatura 31, 1983, č. 1, s. 85–90 Chalupecký, Jindřich: Podivný Hašek, in Proměny (New York) 20, 1983, č. 4, s. 82–94 → Česká literatura 39, 1991, č. 1, s. 28–40 → J. Ch., Expresionisté (ed. Z. Trochová, J. Med a J. Šulc, Praha: Torst, 1992, s. 175–191) Kotalík, Jiří: Jaroslav Hašek a Josef Lada, in Literární měsíčník 12, 1983, č. 4, duben, s. 31–37 Maťovčík, Augustín: Haškove potulky po Slovensku, in Slovenské pohľady 99, 1983, č. 4, s. 48–59 Malevič, O. M.: Sestup do podsvětí aneb Josef Švejk a česká realistická tradice, in Praha–Moskva 28, 1983, č. 4, s. 52–54 Vejvoda, Jaroslav: Tanec s nebožtíkem aneb Jubileum (Sto let od narození Jaroslava Haška), in Obrys (Mnichov) 3, 1983, č. 2, červen, s. 16–17 Nedvěd, Josef: O Švejkovi a švejkování, in Obrys (Mnichov) 3, 1983, č. 3, září, s. 1–3 150 Richterová, Sylvie: Jasnozřivý génius a jeho slepý prorok, in Listy 14, 1984, č. 3, s. 145–150 → S. R., Slova a ticho (Mnichov: K. Jadrný, Arkýř, 1986 → Praha: Československý spisovatel – Arkýř, 1991, s. 126–141) Moldanová, Dobrava: Švejkovi „bratři“ a „bratranci“, in Česká literatura 32, 1984, č. 3, s. 238–248 → D. M., Studie o české próze na přelomu století (Ústí nad Labem: Univerzita J. E. Purkyně, 1993) Vávra, Jaroslav: Zapomenutá doktorská disertace o Jaroslavu Haškovi, in Acta Universitatis Carolinae. Historia Universitatis Carolinae Pragensis, sv. 24, 1984, č. 2, s. 55–68 Richterová, Silvie – Jechová, Hana – Corduas, Sergio – Roth, Susanna – Měšťan, Antonín – Aucouturier, Michel – Danes, J.-P. – Drews, Peter – Marès, antoine in Revue des Etudes Slaves (Paris) 58, 1986, č. 1 (Jaroslav Hašek et le brave soldat Chveïk), s. 7–92 Nikolskij, S. V.: Poetika hry v dílech Jaroslava Haška, přel. D. Hodrová, in Česká literatura 34, 1986, č. 4, s. 348–364 Kosková, Helena: První česká absurdní próza, in Hledání ztracené generace (Toronto: Sixty-Eight Publishers, 1987, s. 7–12 → 2., rozšíř. vyd. Jinočany: H&H, 1996, s. 14–17) Měšťan, Antonín: Jihoslované v životě a díle Jaroslava Haška, in Wiener Slavistisches Jahrbuch 33, 1987, s. 123–128 → A. M., Česká literatura mezi Němci a Slovany (Praha: Academia, 2002, s. 30–37) Guski, Andreas: Mystifikation als Textstrategie: Zum Dadaismus in Hašeks Švejk, in Ars Philologica Slavica (ed. V. Setschkareff, P. Rehder, H. Schmid, München: Sagner, 1988, s. 149–161) Jankovič, Milan: Švejkova lhostejnost k dějinám, in Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 1988, č. 2, s. 61–62 → M. J., Nesamozřejmost smyslu (Praha: Československý spisovatel, 1991, s. 157–159) → M. J., Cesty za smyslem literárního díla (Praha: Karolinum, 2005, s. 225–226) Mathauser, Zdeněk: Švejkova interpretační anabáze, in Filmový sborník historický. Film a literatura. Sv. 1 (usp. I. Klimeš, Praha: Český filmový ústav, 1988, s. 173–194) → Z. M., Estetické alternativy. Jazyk vědy a jazyk poezie (Praha: Gryf, 1994, s. 70–83) Demetz, Peter: Die Literaturgeschichte Švejks, in Literarische Symbolfiguren. Von Prometheus bis Švejk. Beiträge zu Tradition und Wandel (ed. W. Wunderlich, Bern–Stuttgart: Paul Haupt, 1989, s. 189–205) → (s tit. Zu einer Literaturgeschichte Schwejks) P. D., Böhmische Sonne, Mährischer Mond. Essays und Erinnerungen (Wien: Deuticke, 1996, s. 27–46) → K literární historii Švejka, přel. H. Žantovská, in P. D., České slunce, moravský měsíc. Eseje a vzpomínky (Šenov u Ostravy: Tilia, 1997, s. 24–41) 151 1990→ Grygar, Mojmír: Bugulma: Kvadratura kruhu, in České studie / Czech Studies (ed. M. G., Amsterdam–Atlanta: Rodopi B. V., 1990, s. 83–100) Jankovič, Milan: Nad Werichovým vyprávěním Osudů dobrého vojáka Švejka, in Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 1990, č. 2, s. 46–54 → M. J., Nesamozřejmost smyslu (Praha: Československý spisovatel, 1991, s. 143–156) → M. J., Cesty za smyslem literárního díla (Praha: Karolinum, 2005, s. 213–224) Vápeník, Rudolf: Brecht a Haškův Švejk, in Divadelní revue 1, 1990, č. 4, prosinec, s. 44–49 Völker, Klaus: Hašeks „Schwejk“-Roman auf der Bühne – Die Piscator-Inszenierung von 1928: Von Brod zu Brecht und die Folgen, in Berlin und der Prager Kreis (ed. M. Pazi a H. D. Zimmermann, Würzburg: Königshausen & Neumann, 1991, s. 225–241) Král, Petr: Švejk, anděl absurdnosti, in Kritický sborník 11, 1991, č. 4, s. 13–20 Jedlička, Josef: O Švejkovi a švejkování, in J. J., České typy aneb Poptávka po našem hrdinovi (Praha: Nakladatelství Franze Kafky, 1992) → České typy a jiné eseje (Praha: Plus, 2009, s. 48–53) Grebeníčková, Růžena: Rozpaky nad Haškem, in Kritický sborník 12, 1992, č. 2, s. 55–59 → R. G., Literatura a fiktivní světy (I) (ed. M. Špirit, Praha, Český spisovatel, 1995, s. 322–336) Fidelius, Petr: Hašek posel naděje?, in Kritický sborník 12, 1992, č. 2, s. 60–63 Kosík, Karel: Švejk a Bugulma neboli Zrození velkého humoru, in K. K., Století Markéty Samsové (Praha: Český spisovatel, 1993, s. 132–144 → opr. vyd. tamtéž 1995) Pytlík, Radko: Jaroslav Hašek, in Lexikon české literatury 2/I (ved. red. V. Forst, Praha: Academia, 1993, s. 86–90, šifra rp) Jankovič, Milan: Na hranici života a umění. K poetice Jaroslava Haška a Bohumila Hrabala, in Přednášky z 36. běhu Letní školy slovanských studií (usp. J. Hasil, red. J. Kuklík, Praha: Filozofická fakulta UK, 1994, s. 93–103) Merhaut, Luboš: Haškův svět mystifikace, in L. M., Cesty stylizace (Praha: ÚČL AV ČR, 1994, s. 180–217) → Česká literatura na předělu století (2. vyd., ed. J. Janáčková a J. Hrabáková, Jinočany: H & H, 2001, s. 191–202) Steiner, Peter: The Cynic Hero. Jaroslav Hašek’s The Good Soldier Švejk, in Litteraria Pragensia 4, 1994, č. 8, s. 48–91 Pechar, Jiří: Je Švejk „švejkem“?, in Analogon 1994, č. 11, s. 45–46 Černý, František: Dobrý voják Švejk jako komický typ evropského divadla XX. století, Přednášky z 37. a 38. běhu LŠSS (Praha: Filozofická fakulta UK, 1995, s. 187–197) → (s tit. Dobrý voják Švejk jako komický typ evropského divadla) F. Č., Kapitoly z dějin českého divadla (Praha: Academia, 2000, s. 266–273) 152 Pytlík, Radko: Jaroslav Hašek, Dějiny české literatury IV (red. Z. Pešat a E. Strohsová, Praha: Victoria Publishing, 1995, s. 275–290) Blaschek-Hahnová, Helga: Běhá to, přel. B. a J. Kosekovi, in Filosofický časopis 43, 1995, č. 1, s. 81–96 Diviš, Ivan: Hádání s postavou dobrého vojáka Švejka, in Fragment (Bratislava) 9, 1995, č. 3, s. 226–227 Exner, Milan: Švejk a totální román, in Estetika 32, 1995, č. 4, s. 47–57 Stejskal, Jiří: Nepravděpodobná setkání (Kafka, Hašek, Klíma), in Světová literárněvědná bohemistika. Sv. 2. Úvahy a studie o české literatuře (red. L. Merhaut, Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 1996, s. 621–629) Meyer, Holt: Švejkovo přiznání (Psaní a písemnosti v Haškově textu), in Světová literárněvědná bohemistika. Sv. 2. Úvahy a studie o české literatuře (red. L. Merhaut, Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 1996, s. 630–638) Rambousek, Jiří: Jaroslav Hašek und Wien, in Wiener Slavistisches Jahrbuch 42, 1996, s. 231–238 Kofroň, Václav: Putimská epizoda, in Iluminace 8, 1996, č. 2, s. 121–124 Richterová, Sylvie in S. R., Ticho a smích (Praha: Mladá fronta, 1997) Pelánová, Anita: Rakušan Josef Švejk. Němci, Rakousko a Německo ve švejkovské optice, in Obraz Němců, Rakouska a Německa v české společnosti 19. a 20. století (ed. J. Křen a E. Broklová, Praha: Karolinum, 1998, s. 93–100) Mareš, Michal: in Ze vzpomínek anarchisty, reportéra a válečného zločince (Praha: Prostor, 1999) Merhaut, Luboš: Jaroslav Hašek, Dictionary of Literary Biography. Vol. 215. Twentieth-Century Eastern European Writers (ed. S. Serafin, Detroit − San Francisco − London − Boston: A Bruccoli Clark Layman Book 1999, s. 90−98) Hrubý, Petr: Jaroslav Hašek: Nihilista, anarchista a jeho Švejk, in P. H., Osudné iluze. Čeští spisovatelé a komunismus 1917–1987 (Rychnov nad Kněžnou: Ježek, 2000, s. 112–124) Jirásek, Bohumil – Haman, Aleš: Jaroslav Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války (1921–1923), in Literatura v diskusi (Jinočany: H&H, 2000, s. 33–36, šifry BJ – AH) Mathauser, Zdeněk: Haškův Švejk v ohnisku vědních systémů, Tvar 11, 2000, č. 21, 14. 12., s. 1, 4–5 Holý, Jiří: Literatura a morálka, in Český jazyk a literatura 51, 2000/2001, č. 7/8, s. 185–188 Gruša, Jiří in J. G., Česko – návod k použití (Barrister & Principal, 2001) 153 Rak, Jiří: Podíl oficiální propagandy na rozpadu monarchie aneb „Milí vojíni, i já vám přeji, abyste se dočkali takového krásného konce“, in Marginalia Historica. Sv. 4, 2001, s. 267–282 Walczak, Malgorzata: Dobry „pábitel“ Josef Švejk, in Bohemistyka 2, 2002, č. 1, s. 35–50 Blahoš, Jaroslav: Medicína v Haškových Osudech dobrého vojáka Švejka, in Praktický lékař 82, 2002, č. 7, 25. 7., s. 439–441 Mareš, Petr: „Unterschrift, vopice, to je podpis.“ Vícejazyčnost v české próze o první světové válce, in P. M., „Also: nazdar!“ (Praha: Karolinum 2003, s. 92–121) Malevič, Oleg: Ještě jednou o Švejkovi aneb Byl Hašek modernista?, in Česká literatura 51, 2003, č. 3, červen, s. 328–341 Daneš, František: Haškův „Švejk“ a Vachkovo „Bidýlko“ – dva milníky ve vývoji jazyka české prózy, in Naše řeč 87, 2004, č. 3, s. 113–123 Roberts, A. L. in From Good King Wenceslas to the Good Soldier Švejk. A Dictionary of Czech Popular Culture (Budapest: CEU Press, 2005) Jankovič, Milan: Švejk. „Auf jedem Schritt am Ziel seines Lebens“, přel. L. Novotny, in Slovo a smysl 2, 2005, č. 3, s. 21–32 Kosík, Štěpán: Dobrý voják Švejk za protektorátu, in Dějiny a současnost 29, 2007, č. 6, červen, s. 12 Jankovič, Milan: Komentář, in J. H., Moje zpověď a jiné povídky (ed. M. Havránková a M. J., Praha: Nakladatelství Lidové noviny, Česká knižnice, 2008, s. 391–418) Křístek, Michal: Jaroslav Hašek, Karel Vaněk a dobrý voják Švejk, in Přednášky a besedy ze XLI. běhu LŠSS (Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 129–134) Češka, Jakub: Přízračnost povrchu, in J. Č., Falešná paměť literatury (Praha: Togga, 2009, s. 305–315) Bludau, Heidi: The Good Dissident Švejk, in Kosmas 22, 2009, č. 2, jaro, s. 59–71 Brabec, Jiří: 1923. Reinterpretací tradic k novému tvaru, in V. Papoušek a kol.: Dějiny nové moderny (Praha: Academia, 2010, s. 385–395) Šrámková, Barbora: Brod und Hašek, in B. Š., Max Brod und die tschechische Kultur (Wuppertal: Arco, 2010, s. 237–249) Borecký, Vladimír: Mezi naivitou a absurditou. Podněty k volbě přístupů ke komice v jednadvacátém století, in Host 26, 2010, č. 2, 15. 2., s. 14–20 Thirouinová, M.-O.: Postava „idiota“ ve středoevropském románu 20. století, in Česká literatura 59, 2011, č. 6, s. 812–826 Martin, Eduard: Enšpígl a ti druzí aneb O umění zachraňovat skutečnost, in Prostor 30, 2012, č. 95/96, podzim, s. 21–26 154 Suchomel, Milan: Jaroslav Hašek a Josef Švejk, dvě pochybné existence, in Host 29, 2013, č. 4, 18. 4., s. 57–61 Vajchr, Marek: O Švejkovi s porozuměním, in Revolver Revue 28, 2013, č. 92, září, s. 231–232 Frynta, Emanuel: Jaroslav Hašek čili Jak je udělán Dobrý voják Švejk, in E. F., Eseje (ed. J. Honzík, I. Kraitlová a J. Šulc, Praha: Torst, 2013, s. 93–144) Brousek, Antonín [ml.] in J. H., Die Abenteuer des guten Soldaten Švejk im Weltkrieg (přel. A. Brousek, Stuttgart: Reclam, 2014, s. 960–985) Cosentino, Annalisa: Elogio dell‘idiozia, in J. H., Opere (přel. A. Cosentino, i se S. Corduasem, Milano: Mondadori, 2014, s. VII–CVII) Ediční poznámka Znění textů této antologie je přizpůsobeno současné pravopisné normě, opraveny jsou zjevné tiskové a věcné chyby, sjednocena je grafická podoba zvýrazňování. Vzhledem k charakteru výběru jsou texty publikovány — i když existují přetisky (jež registrujeme) — zpravidla v původním časopiseckém znění; některé jsou krá ceny: vypouštíme místa, která jsou vzhledem k tématu postrada telná, odbočují k odlehlým motivům, příp. jsou věcně sporná či mohou být matoucí (zvláště informace ve své době mystifikující a neověřitelné, např. o Haškově působení v Rusku a původu ženy, již si odtud přivezl), resp. místa, kde se u jednoho autora formu lace či argumenty opakují. Poznámka ke copyrightu Texty a ilustrace této antologie jsou publikovány se svolením držitelů autorských práv. Agenturami jsou zastupováni: © Eduard Bass – dědicové c/o DILIA, 1919; © Jaroslav Durych – dědicové c/o DILIA, 1927; © Jan Grossman – dědicové c/o Aura-Pont, 1948; © George Grosz – dědicové c/o OOA-S, 1928 (www.ooas.cz); © Josef Hora – dědicové c/o DILIA, 1928; © Stanislav Lom – dědicové c/o DILIA, 1927; © Bohumil Mathesius – dědicové c/o DILIA, 1927; © Vítězslav Nezval – dědicové c/o DILIA, 1983; © Ivan Olbracht – dědicové c/o DILIA, 1921, 1933; © Karel Poláček – dědicové c/o DILIA, 1930; © Karel Teige – dě dicové c/o DILIA, 1924, 1983. Originál rukopisu otištěného na s. 74 je uložen v Pa mátníku národního písemnictví — literární archiv. Vybrané fotografie jsou uloženy v archivu Richarda Haška. Držitele autorských práv k některým dílům zařazeným do publikace se nám nepodařilo nalézt. Prosíme je, aby se laskavě obrátili na vy davatele. 155 Rejstříky Jmenný rejstřík zahrnuje jména osob a názvy časopisů a kulturních institucí. Tematický rejstřík odkazuje na literární, resp. umělecká jména — postav a děl (jejich autory uvádíme v hranaté závorce) — a na vybrané motivy, pojmy a otázky spojované s tvorbou Jaroslava Haška a s jeho Švejkem (alternativní tvary uvádíme ve výběru v závorce); do věcného rejstříku nezahrnujeme Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války a jeho hlavní postavu, jelikož se zmínky o nich objevují ve většině textů antologie a týká se jich ostatně většina položek tohoto soupisu. Červeně jsou zaznamenány výskyty v úvodní studii a v textech medailonů zařazených za autorskými příspěvky, kulaté závorky u pagin značí nepřímý výskyt dané položky. Jmenný rejstřík A Action française ▸ 102 | Adria ▸ 26, 28 | Akord ▸ 50 | Alexandr Veliký (Makedonský) ▸ 110 | Ančík, Zdena ▸ 10 | Anzengruber, Ludwig ▸ 27 | Aréna ▸ 22 | Aristofanes ▸ 117 | Armádní umělecké divadlo ▸ 112 | Averčenko, Arkadij Timofejevič ▸ 24 B Barrie, James Matthew ▸ 33 | Bass, Eduard ▸ 7, 13–14 | Beneš, Vincenc ▸ 77 | Bergson, Henri ▸ 116, 117–118 | Blažíček, Přemysl ▸ 10 | Bloch, Jean Richard ▸ 98–99, 102 | Böhm, Hubert ▸ 122 | Bolander, Carl-August ▸ (37–38), 41, 50 | Bolek, Emil ▸ 113 | Bouček, Antonín ▸ 19 | Brecht, Bertolt ▸ 87, 94 | Brod, Max ▸ 7, 26–28, 86–87, 89–90, 94, 98 | Březina, Otokar ▸ 15 | Burešová, Marie ▸ 113 | Burian, Emil František ▸ 9, 105, 108–110, 112–113, 133 | Burian, Vlasta ▸ 33 | Byron, George Gordon ▸ 74 C Cervantes (y) Saavedra, Miguel de ▸ (11), (17), (26), (29), 36, 41, (44–45), 51, 54, (55), 83, 85, 110, 117, 120–122, 126, 129 | Cesta ▸ 41, 43, 55 | Conrad z Hötzendorfu, Franz ▸ 51 | Cyril (Konstantin) ▸ 68 Č Čapek, Josef ▸ 81 | Čapek, Karel ▸ 73, 75, 81, 96, 112, 118 | Čas ▸ 25 | Časopis československých knihovníků ▸ 62 | Čechoslovák ▸ 9, 54, 116, 119 | Čechoslovan ▸ 34 | Černý, Václav ▸ 8, 10, 98–102, 122 | Červená sedma ▸ 14 | Česká kultura ▸ 76 | České slovo ▸ 25, 35, 52, 68, 97, 104 | Čin ▸ 97 D D 35 / D 36 ▸ 9, 19, 33, 105, 107, 108–110, 112–113 | Dagens Nyheter ▸ 37, 41 | Děržavin, Gavrila Romanovič ▸ 117 | Destinnová, Ema ▸ 32 | Devětsil ▸ 33 | Dickens, Charles ▸ 33–34, 36, 115, (127–128) | Dílo ▸ 22 | Divadlo Na zábradlí ▸ 133 | Dobrý den ▸ 97 | Dostojevskij, Fjodor Michajlovič ▸ (17) | Dumas, Alexandre ▸ (62) | Durych, Jaroslav ▸ 8, 43–50, 53, 55–56, 73–76, 118 | Dyk, Viktor ▸ 8, 15, 20, 32, 41, 63–65, 67–68, 69–70, 85, 97 E Erenburg, Ilja Grigorjevič ▸ 119 | Eugen (Evžen) Savojský ▸ 47 F Fatty (Arbuckle, Roscoe) ▸ 33 | Fencl, Antonín ▸ 66 | Fielding, Henry ▸ 121 | Filla, Emil ▸ 77 | Fischlová, Anna ▸ 113 | Fitz-James (O’Brien) ▸ 13 | France, Anatole ▸ 30 | František Ferdinand d’Este ▸ 16, 26 | František Josef I. ▸ (27), (38), (70), (121) | František Saleský (Sáleský) ▸ 156 48 | Freud, Sigmund ▸ 116, 117 | Frynta, Emanuel ▸ 10 | Fučík, Bedřich ▸ 28 | Fučík, Julius ▸ 10, 42 G Gasbarra, Felix ▸ 87, 89 | Gellner, František ▸ 123 | Goethe, Johann Wolfgang ▸ (17) | Gogol, Nikolaj Vasiljevič ▸ 37, 55, 64, (109), 111, 117 | Gončarov, Ivan Alexandrovič ▸ (17) | Gončarskaja ▸ 18 | Gottwald, Klement ▸ (19), (68) | Gourmont, Rémy de ▸ 31 | Grebeníčková, Růžena ▸ 10 | Grossman, Jan ▸ 9, 123–133 | Grosz, George ▸ 66, 83, 89, 91–92 H Haas, Willy ▸ 36–37, 41, 44–45, 50, 55, 60 | Hába, Alois ▸ 112 | Habsburkové ▸ (97), (101) | Halas, František ▸ 112 | Hálek, Vítězslav ▸ 95 | Havlíček Borovský, Karel ▸ 8, 103 | Havránková, Sylva ▸ 113 | Heartfield, John ▸ 91 | Hennequin, Émile ▸ 71 | Herben, Jan ▸ 53 | Herostrates z Efesu ▸ 110 | Herrmann, Ignát ▸ 80 | Hoffmeister, Adolf ▸ 112–113 | Homér ▸ 58 | Honzíková, Helena ▸ 113 | Honzl, Jindřich ▸ 9, 110–111, 113 | Hora, Josef ▸ 8, 19, 66–68 | Horatius, Flaccus Quintus ▸ 46 | Host ▸ 85 | Hübler-Kahla, Johann Alexander ▸ 92 | Hume, David ▸ 74 | Humoristické listy ▸ 23 | Hus, Jan ▸ 68 Ch Chalupecký, Jindřich ▸ 10, 133 | Chaplin, Charles ▸ 31, 33, 36–37, 55, 88, 130 | Chelčický, Petr ▸ 64 | Chesterton, Gilbert Keith ▸ 33 J Jacob, Max ▸ 33 | Jakobson, Roman ▸ 117–118, 119 | Jakubec, Jan ▸ 42 | James, William ▸ 75 | Jankovič, Milan ▸ 10 | Jarry, Alfred ▸ 99, 111 | Jerome, Klapka Jerome ▸ 33 | Jeřábek, Čestmír ▸ 100 | Jeviště ▸ 25 | Jirsíková, Nina ▸ 113 K Kafka, Franz ▸ 11, 28 | Karel I. ▸ 27 | Keaton, Buster ▸ 33 | Kleist, Heinrich von ▸ (27) | Klopstock, Friedrich Gottlieb ▸ 15 | Kmen ▸ 76 | Knust, Herbert ▸ 94 | Kodíček, Josef ▸ 8, 9, 53–54, 94, 114–116 | Kolman Cassius, Jaroslav ▸ 7, 20–22 | Komenský, Jan Amos ▸ 68 | Komuna ▸ 23 | Konrad, Kurt ▸ 10 | Konrád z Hötzendorfu → Conrad z Hötzendorfu, Franz | Kopta, Josef ▸ 7, 34–35, 94 | Kosík, Karel ▸ 10 | Kouřil, Miroslav ▸ 112–113 | Koutník, Bohuslav ▸ 8, 55–62, 69–72 | Kovárna, František ▸ 8, 10, 80–85 | Kozák, Josef ▸ 113 | Kozincev, Grigorij Michajlovič ▸ 130 | Kratochvíl, Jaroslav ▸ 113 | Kraus, Karl (Karel) ▸ 16 | Kritický měsíčník ▸ 85, 102, 122 | Kritika ▸ 76 | Kubásková, Ilona ▸ 113 | Kubišta, Bohumil ▸ 77 | Kutuzov, Michail Illarionovič ▸ 37, 44 L Lada, Josef ▸ 11, 40 | Laforgue, Jules ▸ (30) | Lania, Leo ▸ 87, 89 | Leacock, Stephen ▸ 33 | Leconte de Lisle, Charles Marie ▸ 74 | Legras, Jules ▸ 13 | Lenin, Vladimir Iljič ▸ 35 | Lessing, Gotthold Ephraim ▸ 15 | Lidové divadlo (Volksbühne) ▸ 89 | Lidové noviny ▸ 14, 22, 35, 56, 97 | Listy ▸ 133 | Liška, Miloš ▸ 113 | Die literarische Welt ▸ 36 | Literární noviny ▸ 68 | Literární rozhledy ▸ 68 | Literární skupina ▸ 107 | Lloyd, Harold ▸ 33 | Lom, Stanislav ▸ 8, 51–52 | Longen, Emil Artur ▸ 8, 28, 73, 76, 77–79 | Longenová, Xena ▸ 78 | Löwenbach, Jan ▸ 9–10, 117–119 | Lumír ▸ 65 M Madsen, Harald ▸ (50) | Mácha, Karel Hynek ▸ 126 | Machník, Bohumil ▸ 113 | Machníková, Pavla ▸ 113 | Machov, Saša ▸ 113 | Majerová, Marie ▸ 19, 94, 113 | Malik [nakl.] ▸ 91 | Malířová, Helena ▸ 19, 113 | Masaryk, Tomáš Garrigue ▸ (25), 35 | Mathesius, Bohumil ▸ 7–8, 42 | Metoděj ▸ 68 | Mickiewicz, Adam ▸ 54 | Mladá fronta ▸ 133 | Molière ▸ 85 | Monnier, Henry ▸ (99) | Mukařovský, Jan ▸ 124 | Musson, Clettis V. ▸ 13 | My ▸ 133 N Napoleon I. Bonaparte ▸ 37, 44–45, 110 | Národní divadlo ▸ 32, 52, 66 | Národní listy ▸ 33, 41, 64, 65 | Národní osvobození ▸ 35, 68, 94 | Národní politika ▸ 69 | Národní práce ▸ 107 | Národní stát ▸ 112 | Naše doba ▸ 62 | Nejedlý, Zdeněk ▸ 113 | Němcová, Božena ▸ 53, 56 | Neruda, Jan ▸ 30, 95 | Nettlová (Nortenová), Trudi ▸ 113 | Neumann, Stanislav K. ▸ 19, 113, 123 | Nezval, Vítězslav ▸ 9, 111, 113 | Nietzsche, Friedrich ▸ 32, 74 | 157 Nikolau, Stanislav ▸ 69–70, 72 | Noll, Karel ▸ 28 | Nová svoboda ▸ 62, 72 | Novák, Arne ▸ 42, 56, 117 | Novák, Jan Václav ▸ 42 | Nové Čechy ▸ 102 | Novina ▸ 76 | Novotný, J. O. ▸ 7, 36–41, 43, 45–46, 49, 50, 55 O Olbracht, Ivan ▸ 7–8, 10, 15–19, 42, 66, 103–104, 113, 118 | Osvobozené divadlo ▸ 113, 117 P Pallenberg, Max ▸ 28, 42, 91, 93–94, 98, 101 | Pasteur, Louis ▸ 13 | Peroutka, Ferdinand ▸ 32 | Petr Veliký ▸ 37 | Pfeiffer, Vilém ▸ 113 | Pinkava, Jindřich ▸ 9, 120–122 | Piscator, Erwin ▸ 8, 28, 66, 83, 86–94, 98, 101 | Piscatorbühne ▸ (87), 94, (98) | Píša, Antonín Matěj ▸ 8, 105–107, 112 | Podlipná, Zdenka ▸ 113 | Podlipný, Zdeněk ▸ 113 | Poláček, Karel ▸ 8, 95–97 | Polední list ▸ 22 | Prager Tagblatt ▸ 72 | Právo lidu ▸ 19, 33, 68, 85, 107, 112 | Pražský lingvistický kroužek ▸ 119 | Pražský večerník ▸ 69 | Program D 36 ▸ 112 | Procházka, Vladimír ▸ 94 | Procházková, Věra ▸ 94 | Přemyslovci ▸ 68 | Přítomnost ▸ 35, 62, 72 | Puškin, Alexandr Sergejevič ▸ 78 | Pytlík, Radko ▸ 10, 113 R Raban, Josef ▸ 113 | Rabelais, François ▸ (11), 31, 36, 38, (78), 110, 121, 129 | Radecký z Radče, Jan Josef Václav ▸ 47, 89 | Reimann, Hans ▸ 28, 86–87, 89, 94 | Reiner, Karel ▸ 113 | Reinerová, Grete ▸ 42, 50 | Reinhardt, Max ▸ 94 | Revoluční scéna ▸ 28, 77 | Ridge, William Pett ▸ 33 | Richterová, Sylvie ▸ 10 | Rozmach ▸ 50 | Rozpravy Aventina ▸ 97 | Rubeš, František Jaromír ▸ 95 | Rudé právo ▸ 19, 68, 104 | Rudý večerník ▸ 69 S Samostatnost ▸ 65 | Sartre, Jean-Paul ▸ 131 | Sauer, Franta ▸ 66 | Seifert, Jaroslav ▸ 19 | Senancour, Étienne Pivert de ▸ 82 | Shakespeare, William ▸ (17), 53–54, 126, 129–130 | Shaw, George Bernard ▸ 33 | Shelley, Percy Bysshe ▸ 74 | Schenstrøm, Carl ▸ (50) | Schlichter, Rudolf ▸ 91 | Schopenhauer, Arthur ▸ 74 | Signál ▸ 85 | Skrbková, Lola ▸ 113 | Smetana, Bedřich ▸ (32) | Sova, Antonín ▸ 73 | Sršatec ▸ 33 | Státní divadlo [Brno] ▸ 133 | Stendhal ▸ 30 | Stránská, Jiřina ▸ 113 | Svět zvířat ▸ 6, 17, 23, 32 | Swift, Jonathan ▸ 33, 121 | Synek, Adolf [nakl.] ▸ 34, 80 Š Šalda, František Xaver ▸ 8, 42, 73–76, 77–79, 126 | Šaldův zápisník ▸ 76, 79 | Šibeničky ▸ 14 | Šmeral, Vladimír ▸ 113 T Tamerlan (Timúr Leng) ▸ 45 | Taxil, Léo ▸ 13 | Teige, Karel ▸ 7, 9, 29–33, 112, 113 | Thiémet, Guillaume ▸ 13 | Tolstoj, Lev Nikolajevič ▸ 37, 44, 55, 67, 99 | Tribuna ▸ 22, 53, 54, 97 | Tucholsky, Kurt ▸ 36, 41, 43, 50 | Turgeněv, Ivan Sergejevič ▸ 76 | Tvorba ▸ 42, 76 | Tvrdošíjní ▸ 32 U Unamuno, Miguel de ▸ 82 V Václav [sv.] ▸ 68 | Vaihinger, Hans ▸ 82 | Vaňátko, Václav ▸ 113 | Vančura, Vladislav ▸ 9, 19, 111, 113, 118 | Vaněk, Karel ▸ 61, 84, 88 | Varieté ▸ 28, 94 | Venkov ▸ 22, 25, 69 | Verlaine, Paul ▸ 117 | Vigny, Alfred de ▸ 74 | Vilímek, Josef Richard ▸ 23 | Vinohradské divadlo ▸ 54, 66 | Vodák, Jindřich ▸ 7, 23–25, 73, 112 | Vodička, Vladimír ▸ 56, 59–60 | Vojtěch [sv.] ▸ 46 | Volné směry ▸ 76, 85 | Voskovec, Jiří ▸ 113, 117, 119 W Weinfurter, Eduard ▸ 15–16 | Die Weltbühne ▸ 36, 41, 43 | Werich, Jan ▸ 113, 119 | Wrobel, Ignaz → Tucholsky, Kurt Z Zangwill, Israel ▸ 33 Ž Žižka, Jan ▸ 105–106, 107, 112 158 Tematický rejstřík A absurdita (absurdní, ad absurdum) ▸ 5, 11, 31, 57, 60, 93, 105, 118, 128, 132 | alkohol (alkoholik) ▸ 17, 18, 78 | Almanach na rok 1914 ▸ 81 | anarchie (anarchismus, anarchistický) ▸ 23, 67, 81–82, 84–85, 99, 105, 123, 132 | anekdota (anekdotický) ▸ 30, 90, 108, 118 | Anglie (anglický) ▸ 33, 36, 43, 74, 112, 116, 118, 129 | antimilitarismus (militarismus) ▸ 5, 67, 86, 99 | armáda (armádní) ▸ 8, 27, 57–58, 63–64, 67–68, 69, 92–93, 96–97, 100, 111 | argument (argumentace) ▸ 6, 7, 67, 68 | autorita ▸ 17–18, 57–61, 67, 69, 89, 93, 104 B Baloun [Hašek] ▸ 97 | Běh života [Hašek] ▸ 24 | běžící pás ▸ 87–89, 92 | Biegler [Hašek] ▸ 89 | blázen (bláznovství, bláznivý) ▸ 21, 23, 26, 30–31, 39, 78, 86, 120–121, 130–131 | blbec (blb, blbost) ▸ 16, 36, 40–41, 42, 45, 47, 51, 66, 77–78, 93, 110, 112, 121, 130 | bohém (bohémství) ▸ 5, 39, 81, 85, 96 | boj (bojovný) ▸ 10, 18, 20, 26, 30, 38–39, 44–45, 47, 51, 57, 63–64, 68, 70, 72, 75, 76, 79, 85, 89, 92, 99, 104, 112, 118, 120, 127, 129 | bolševik (bolševický, sovětský) ▸ 9, 10, 17–18, 22, 23, 34–35, 67, 72, 78, 99, 105–106, 107, 112, 119 | brak ▸ 84, 111 | Bretschneider [Hašek] ▸ 89, 97 Č českost (češství) ▸ 40, 46, 49, 54, 55, 60–61, 73 | člověk ▸ 15, 17, 21, 26, 28, 29, 39, 41, 43, 46, 49, 51, 54, 55, 73, 78, 81–83, 86, 89, 95, 98, 100, 108–110, 115–116, 118, 123, 127, 129, 131 | čtenář (čtení) ▸ 9–12, 15, 36, 42, 44, 46, 53, 56–61, 69, 71, 96, 109–110, 118, 130 D dada (dadaismus) ▸ 7, 27, 31–33, 91, 111, 128 | defétista (defétism) ▸ 68, 96, 106, 117–118 | dějiny (dějinný) → historie (historický) | depersonalizace ▸ 131 | desiluze → iluze | divadlo (divadelní) ▸ 11, 66, 77, 86, 87, 94, 105, 109–110, 130 | Dobrý voják Švejk a jiné podivné historky [Hašek] ▸ 23–24, 80, 82–84, 104 | dokument (dokumentární) ▸ 44, 49, 51, 55, 92, 111 | Don Quijote de la Mancha (donquijotština) [Cervantes] ▸ 17, 26, 36, 41, 44–45, 51, 59, 83, 100, 103, 104, 115, 120–122, 129 | drama (dramatizace) ▸ 7–9, 28, 86–92, 94, 105–106, 109, 112, 119, 133 | Dub [Hašek] ▸ 68 | duch (duchovní) ▸ 23, 25, 26, 29, 32–33, 46, 51, 53–54, 64, 67, 69, 73–75, 86, 89, 100–101, 111, 116, 117, 120, 124, 126, 129 E Enšpígl (Till Ulenspiegel) ▸ 76, 129 | Evropa (evropský) ▸ 8, 11, 16, 37, 39, 42, 46, 73, 86, 95, 98, 100–101, 129 | existencialismus ▸ 131–132 F fantazie (imaginace) ▸ 20, 23–24, 97, 110–111, 115, 120 | Faust (faustovština) [Goethe] ▸ 17, 103–104 | film (filmový) ▸ 11, 30, 42, 50, 64, 66–67, 69, 83, 89, 91–92, 119 | filozofie (filozofický) ▸ 28, 31–32, 66, 74, 81–82, 120 | forma → tvar | Francie (francouzský) ▸ 8, 29, 35, 38–39, 42, 45, 54, 73–74, 98–100, 102, 112, 117 | fraška (fraškovistost) ▸ 13, 33 G Gargantua [Rabelais] ▸ 115 | generace ▸ 21, 31, 44, 55, 81, 123 | genialita (geniální, génius) ▸ 13, 16–17, 36, 42, 44, 51, 53–54, 66, 77, 92, 103–104, 105, 108, 111–112, 121 | gesto ▸ 64, 82–85, 98 | groteska (groteskní) ▸ 6, 11, 21, 23, 25, 30, 33, 38, 40, 45, 86, 89, 91, 109, 118, 127 H Hamlet (hamletovština) [Shakespeare] ▸ 17, 104 | Hanswurst ▸ 130 | Harlekýni ▸ 130 | historie (historický, dějiny, dějinný) ▸ 5–7, 10–11, 27, 37, 42, 44, 46, 54, 55, 73, 75, 77, 92, 94, 95–96, 100, 102, 105–106, 110–111, 114–115, 123–126, 129, 131 | historka ▸ 5, 60, 80 | hloupost (hloupý, hlupák) ▸ 24, 31, 38–40, 45, 57, 60, 68, 70, 93, 101, 104, 109–111, 114 | hodnota (hodnocení) ▸ 8, 10, 12, 26, 37, 49–50, 56, 63, 76, 82, 85, 98, 100, 106, 111, 117–118, 124, 126 | Honza (český Honza) ▸ 17, 51, 52, 104 | hospoda (hospodský) ▸ 5, 13, 15, 18, 21, 70, 96, (117), 121 | hra ▸ 6, 10–11, 32, 159 53, 78, 80, 108, 115 | hranice (hraniční) ▸ 38, 41, 66, 117, 129 | hrdina (hrdinný, hrdinství) ▸ 11, 18, 39, 58, 45, 47, 50, 54, 57–58, 61, 63–64, 67–68, 69–71, 73–74, 83–85, 86, 88, 98, 100, 104, 109–110, 114–115, 120–121, 129–130, 132 | humor (humoristický) ▸ 5, 7–12, 16, 20–25, 29–31, 33, 37–38, 44–47, 49, 51, 56, 66, 75, 80–81, 84–85, 95–96, 97, 103, 105, 108, 110–111, 114, 116, 117–118, 125, 127–130 | humoresky a povídky [Haškovy] ▸ 20, 23, 80–82, 104, 111, 126–128 | hyperbola (hyperbolizace, nadsázka) ▸ 6, 11, 30, 33, 40, 91, 111, 127–128, 131–132 Ch chaos ▸ 131 | charakter → povaha | chytrák (chytrý, chytrácký) ▸ 11, 17, 27, 40, 45, 51, 57, 60, 104, 130, 132 I ideál (idea) ▸ 6, 10, 12, 35, 61, 69, 73, 100, 126, 128–129 | idealismus ▸ 59, 77, 120, 128, 131–132 | ideologie (ideologický) ▸ 6, 10, 34, 63, 124–125 | idiot (idiotství, idiotismus) ▸ 16–17, 30–31, 57–58, 61, 82, 84, 115, 121 | idyla (idylizující) ▸ 11, 79 | Idyla z chudobince [Hašek] ▸ 127 | iluze (iluzorní, desiluze) ▸ 12, 29, 32, 67, 104, 127 | individuum (individuální) ▸ 20, 37, 44–45, 55, 57, 60–61, 97 | intelekt (intelektuální) ▸ 30–31, 37, 44, 50, 56, 66, 73–74 | interpretace (výklad) ▸ 6–8, 10–11, 60, 72, 105–107, 111, 115–116, 123, 126, 132 | ironie (ironický, sebeironie) ▸ 6, 7, 8, 10, 11, 21, 30, 53, 54, 56–57, 98, 105 J Jak jsem se setkal s autorem svého nekrologu [Hašek] ▸ 7 | jazyk (jazykový) ▸ 11, 15, 34, 58, 67, 87 | jedinečnost → originalita K kabaret (kabaretní) ▸ 5, 14, 30 | Karagez (Karagöz) ▸ 130 | Karamazov (karamazovština) [Dostojevskij] ▸ 17, 103 | karikatura (karikaturní) ▸ 26, 30, 49, 67, 80, 91–92, 98 | Katz [Hašek] ▸ 47–49 | kašpar ▸ 130 | Kašpárek ▸ 130 | každodenní (všední) ▸ 11, 21, 29, 39, 82, 108–110 | klaun (klaunerie, klaunský) ▸ 29–30, 33, 38, 91, 130 | komedie ▸ 13, 109, 130 | komika (komický) ▸ 6, 11–12, 31–32, 36, 40, 43–46, 48, 50, 55, 75–76, 86, 88, 91–92, 118, 127–128 | komunisté (komunistický) ▸ 15, 19, 34, 61, 68, 69, 72, 78, 93, 105 | Konrad Wallenrod [Mickiewicz] ▸ 54 | kontrast (konflikt) ▸ 6, 17, 40, 57, 61, 63, 71, 121 | kritika (kritický) ▸ 5–9, 11, 32, 36–37, 40, 42, 43, 49, 53, 55–56, 66, 73, 75, 80, 83–84, 95, 98, 110–111, 114, 123 | Kronika Pickwickova klubu [Dickens] ▸ 59, (97), 99, (115) | Křest svatého Vladimíra [Havlíček] ▸ 103 | kuriozita ▸ 36, 67 L Lazik Rojtšvanc [Erenburg] ▸ 119 | legie (legionáři) ▸ 13, 39, 56, 69 | legrace ▸ 13, 30, 86 | Libuše [Smetana] ▸ 32 | lid (lidový) ▸ 7, 10, 20, 26–27, 30, 32, 36–39, 43–46, 53, 55–56, 59–61, 66–67, 71–72, 76, 80, 84, 99–101, 108–110, 115, 118, 120, 130, 132 | Lukáš [Hašek] ▸ 89, 96, 97 M Maďarsko (maďarský) ▸ 27, 49, 64, 97 | marxistický (marxismus) ▸ 8, 10, 34 | maska ▸ 11, 38, 60, 70, 89, 91 | mentalita ▸ 11, 73–74, 106 | měšťáctví (měšťácký) ▸ 37, 51, 75, 79, 80–82, 85, 104, 110, 127 | metoda ▸ 6, 61, 71, 76, 100, 127–128 | Michael Kohlhaas [Kleist] ▸ 27 | militarismus → antimilitarismus | moc (mocenský, mocný) ▸ 21, 30, 38, 47, 57–58, 61, 64, 68–71, 76, 79, 83, 100, 115, 118, 127 | modernost (moderní) ▸ 7–9, 29–33, 66, 73–74, 103–104, 112, 123–125, 130 | morálka (morální, moralizování) ▸ 8–10, 12, 30, 32, 39, 50, 56, 61, 63–64, 69, 76, 77, 100, 104, 109, 110–111, 114–115, 120, 125, 127 | moudrost (moudrý) ▸ 18, 27, 30–32, 54, 64, 117, 121, 130, 133 | Můj obchod se psy a jiné humoresky [Hašek] ▸ 23 | mystifikace (mystifikační, klam) ▸ 6, 10, 12, 13–14, 23, 103 N nadsázka → hyperbola | naturalistický ▸ 91–92, 109, 127 | napětí ▸ 6, 8, 16, 60, 70, 72, 75, 86, 92 | národ (národní, nacionální) ▸ 6–8, 11, 14, 15, 26, 32, 34, 37–38, 43, 45, 47, 50, 53–54, 55–56, 59, 63–64, 67–69, 75–76, 95–96, 98–100, 102, 104, 106, 115, 118, 160 124 | nedorozumění (rozumění) ▸ 9, 11, 19, 21, 26, 34, 36, 43, 51, 70–71, 75, 98, 105–106, 108, 112 | neliterárnost ▸ 20, 36, 121 | Německo (německý) ▸ 7, 28, 27, 36–37, 42, 43, 50, 55–56, 61, 64, 66–67, 71, 77, 83–84, 92–93, 94, 96, 98, 112, 115 | nesmysl (nesmyslnost) ▸ 5, 12, 23–24, 29–30, 32–33, 39, 71, 76, 86, 92, 99, 103, 105, 115, 121, 132 | nihilista (nihilistický) ▸ 32, 67, 120 O O panu Valentovi [Hašek] ▸ 127 | Obermann [Senancour] ▸ 82 | Oblomov (oblomovština) [Gončarov] ▸ 17, 103–104 | odboj (odpor) ▸ 38–39, 40, 55, 60, 71, 74, 76, 101, 105–106, 123, 130 | opravdovost (opravdový) ▸ 16, 21, 34, 47, 50, 66, 75, 105, 114, 120, 132 | optimismus (optimista) ▸ 6, 11, 57, 70 | originalita (originální) ▸ 10–11, 13, 40, 46, 57, 87, 116, 127–128, 131 | osvobozující (osvobození) → svoboda (svobodný) | otázka ▸ 6, 42, 60, 68, 72, 80, 84, 86, 90, 101, 125 P pacifismus (pacifiční) ▸ 19, 27, 59, 63, 67, 98–99, 106 | Paleček [Historie o bratru Janu Palečkovi] ▸ 76 | Palivec [Hašek] ▸ 97 | Panurgos (Panurge) [Rabelais] ▸ 99 | paradox (paradoxní) ▸ 11–12, 30, 32, 40, 45, 110, 124, 132 | parodie (parodický) ▸ 75, 78, 120–121 | Pat a Patachon jako milionáři [Schenstrøm a Madsen] ▸ 50 | Pepík (pražský) ▸ 115 | persifláž ▸ 24, 96, 121 | Pickwick (Samuel) [Dickens] ▸ 59, 99 | Pieroti ▸ 130 | poezie (poetičnost) ▸ 30, 75, 84, 103, 108–109, 111, 123–124, 126 | polemika (spor) ▸ 5–6, 8, 28, 65, 72, 93 | politika (politický) ▸ 5–7, 10, 17, 21, 24, 26–27, 32, 72, 84, 89, 91–94, 97, 98–99, 102, 112, 118, 123 | popularita (populární) ▸ 5, 10, 13, 20, 23, 36, 44, 61, 63, 66–67, 71, 95, 114 | postava (postavy) ▸ 5–6, 8, 10–11, 26, 28, 40, 45–46, 51–52, 53, 55–56, 77, 80, 82–84, 87, 91–94, 97, 98, 100, 105–106, 108–109, 112, 114–116, 120, 126, 129–130, 132 | povaha (charakter) ▸ 11, 17, 22, 29, 32, 56, 81, 83–84, 95, 106, 109–110, 118, 123–124, 129 | povinnost ▸ 13, 38, 50, 56–57, 63, 69–70, 76, 79, 100, 115, 121 | pragmatismus (pragmatický, pragmatista) ▸ 8, 11, 12, 75, 81, 82, 84 | pravda (pravdivý) ▸ 18, 23, 28, 31, 35, 40, 43, 45, 51, 59–61, 64, 68, 69, 77, 79, 81–82, 85, 100, 105, 115, 130 | primitivní ▸ 19, 60, 75, 77, 132 | proletář (proletářský) ▸ 11, 22, 37, 121, 124 | prosťáček ▸ 41, 99, 101, 132 | protiválečný → válka (válečný) | prototyp (pratypický) → typ (typický) | Prudhomme (Joseph) [Monnier] ▸ 99 | Průvodčí cizinců a jiné satiry z cest i z domova [Hašek] ▸ 23 | překlad ▸ 7, 11, 36–37, 42–43, 50, 61, 100, 117–119 | psina (psinařství) ▸ 63, 64, 66 | psychologie (psychologický) ▸ 8, 24, 27, 39, 56, 59–60, 71, 86–92, 100, 105, 111, 116, 117, 121, 125–126, 132 | Punch (Pulcinella) ▸ 130 R Rakousko (rakouský, rakousko-uherský) ▸ 19, 21, 24, 34, 36, 38–39, 40, 45, 51–52, 55, 59–60, 63–64, 67–70, 76, 89, 91, 100, 105, 111, 115, 118, 121, 123, 130 | realismus (realistický) ▸ 11, 59, 115, 125–128, 132 | realita (reálný, skutečný) ▸ 6–7, 10–12, 17, 22, 32, 39, 46, 50, 51, 54, 63, 72, 75, 81–84, 93, 105, 107, 110, 112, 115, 120, 124–125, 128–129, 131–132 | relativismus ▸ 29, 81–85, 131 | Revizor [Gogol] ▸ 64 | revoluce (revolucionář, revoluční) ▸ 21, 34, 61, 70, 73–74, 77–78, 93, 111–112, 115, 121, 123, 125, 129, 131 | Rodinná tragédie [Hašek] ▸ 24 | román (románový) ▸ 5–8, 10–11, 15–16, 47, 58–61, 66–67, 69–70, 82, 86–87, 89–90, 95–96, 100, 106, 111, 114, 117–119, 120–121, 123, 126, 128–129, 131–132 | romantismus (romantika, romantický) ▸ 24, 32, 75, 77, 79, 83, 96, 127 | Romeo [Shakespeare] ▸ 103 | rozklad (rozkladný) ▸ 67, 87, 93, 97, 106, 131 | rozumění → nedorozumění | Rusko (ruský) ▸ 7, 18, 20, 23–24, 34–35, 37, 39, 42, 61, 77–78, 98–99, 103, 112 Ř řeč (řečnění) ▸ 11, 21, 37, 57, 67, 108, 114, 122 161 S Sam (Samuel) Weller [Dickens] ▸ 59, 97, 115 | Sancho Panza (sanchopanzovský) [Cervantes] ▸ 7, 9, 26, 29, 36, 41, 44–45, 55, 59, 83, 99–100, 115, 120, 122 | sarkasmus (sarkastický) ▸ 5, 11, 21, 70 | satira (satirický, satirik) ▸ 11, 16, 20–21, 28, 30, 34, 38, 40, 48, 86, 92, 103, 105, 108, 112, 115, 121, 127–128, 132 | sentiment (sentimentální) ▸ 30, 34, 78, 111, 127–128 | skepse (skepticismus) ▸ 21, 30–31, 68, 93, 106, 131 | skutečnost (skutečný) → realita (reálný) | sláva (slavný) ▸ 7–8, 13, 26, 39, 43, 51, 66–67, 100, 110, 112, 114, 119, 123 | Slovan (slovanství) ▸ 37–38, 44–46, 55, 66 | smích (směšný, úsměv) ▸ 5, 15–17, 19, 20–21, 23–24, 29–31, 33, 36, 40, 42, 44–46, 51–52, 55, 57, 59, 61, 64, 66–67, 69–70, 75, 80–83, 85, 86, 88, 103–104, 109, 111, 115–116, 117–118, 127 | smrt ▸ 5–8, 13, 18, 20, 23, 38, 42, 45–47, 51, 55, 57–58, 66, 70, 76, 88–89, 103–104, 109, 128–129 | smutek (smutný) ▸ 21, 24, 29–30, 61, 76, 82, 109, 127 | smysl ▸ 8, 11, 43–44, 61, 63, 67, 69–70, 75, 81–82, 86, 93–94, 105–106, 110, 114–116, 118, 120, 125–126, 128–131| sovětský → bolševický | společenský (sociální) ▸ 5, 7, 11, 24, 49, 60–61, 68, 71–72, 86–87, 89, 91, 93, 109, 115, 120–121, 124, 127–128 | spor → polemika | sprostota (sprostý) ▸ 15, 53, 60, 77, 123 | stalinský ▸ 9 | strana mírného pokroku v mezích zákona [Hašek] ▸ 6, 21–22, 65 | styl (stylistický, stylizační) ▸ 18, 53, 73, 88, 91, 103, 108, 111, 114, 129, 131 | sugesce (sugestivní) ▸ 46, 48, 53, 127 | svět (světový, světoznámý) ▸ 5, 7–10, 16–18, 23, 30–32, 36–39, 41, 43, 45–47, 50, 53–54, 66, 73–74, 95–96, 100, 102, 103–104, 108, 110, 111, 117–118, 123, 126, 129, 131 | Svět hoří [Jeřábek] ▸ 100 | svoboda (svobodný, osvobozující) ▸ 9, 32–33, 43–44, 46, 50, 52, 53–54, 67, 73, 75, 106, 110–111, 121, 129 | symbol (symbolika) ▸ 24, 26, 91, 128 | sympatie (sympatický) ▸ 20, 36, 43, 49, 59, 98, 105 Š šašek ▸ 30, 33, 128–130, 132 | Šibal Pierrot [Laforgue] ▸ 30 | Štastný domov [Hašek] ▸ 127–128 | švanda ▸ 23, 117, 119 | švejkovina (švejkovství, švejkování) ▸ 5–6, 8–9, 16–17, 51, 56, 68, 72, 84, 104, 105–106 T tendence (tendenční) ▸ 6, 30, 34, 41, 45, 61, 100, 105–106, 110, 111, 124–125, 127 | Till Ulenspiegel → Enšpígl | Továrna na Absolutno [Karel Čapek] ▸ 81 | tradice (tradiční) ▸ 7, 9–11, 31, 46, 53, 95, 97, 123–125 | tragika (tragický) ▸ 8, 20, 22, 24, 29, 52, 64, 73–74, 81–82, 84–85 | tragikomický ▸ 6, 10, 127 | Trampoty pana Tenkráta a jiné humoresky [Hašek] ▸ 23 | Tři mušketýři [Dumas] ▸ 62 | tulák ▸ 18, 30, 35, 39, 78, 96, 114, 117–118 | tvar (forma) ▸ 17, 29–30, 36, 43, 73, 87, 96, 104, 125–126 | typ (typický, prototyp, pratypický) ▸ 5, 8–11, 17, 26, 30, 38–40, 45–46, 51, 53–56, 63, 66, 69, 73, 83–84, 91–93, 96–97, 103–106, 108–109, 115, 118–120, 123–130 U Ubu [Jarry] ▸ 99 | ulejvák (ulejváctví) ▸ 8, 11, 39, 45, 47, 63–64, 69–71, 85, 104, 105 | umění (umělec, umělecký) ▸ 5–6, 9, 18, 20, 26, 29–33, 40–41, 46, 49, 53, 55, 68, 71, 79, 87, 91, 98, 100, 104, 106, 111–112, 114–115, 123–125, 130, 132 | úsměv → smích | utopie (utopismus) ▸ 21–22, 131 V V Havlíčkových sadech [Hašek] ▸ 127 | V rodném hnízdě [Hašek] ▸ 127 | válka (válečný, protiválečný) ▸ 6, 9–11, 16–17, 20, 26, 29, 32, 34–35, 38, 40, 43, 45–47, 51, 55, 58, 63, 66–67, 70, 75, 81, 83, 86–87, 89, 92–93, 94, 98–100, 103–104, 112, 115, 121, 123, 125, 127, 128, 131 | veselost (veselý) ▸ 13, 15, 17–18, 29–33, 38, 45, 51, 80–82, 84, 95, 108–109 | vlast (vlastenectví, patriotismus) ▸ 20, 26–27, 38, 41, 45–46, 51, 59, 61, 70, 90, 97, 99, 103, 105, 111–112, 115 | Vodička [Hašek] ▸ 89, 90, 97 | vojna (vojenský) ▸ 7, 15, 17–18, 34–35, 47, 51, 55–58, 64, 67–68, 69, 92, 97, 104, 105, 112, 115, 120–121 | všední → každodenní | vtip (vtipný, žert) ▸ 6, 13, 162 20–21, 27, 30–31, 35, 40, 42, 48, 51, 59, 70, 75, 77, 80, 93, 103, 108–109, 114, 130 | vůle ▸ 16, 63, 68, 70, 72, 75, 81–82, 84, 100, 105, 114 | vulgárnost → sprostota | výklad → interpretace | výsměch (zesměšnění) ▸ 5, 17, 24, 30, 54, 58, 67, 69, 71, 103, 115, 120, 127–128 | význam (významný, významový) ▸ 6–7, 12, 27, 49, 51, 63, 67, 75, 91, 93, 98, 106, 109, 125–126 | vzor ▸ 8, 63–64, 69, 80, 100, 105–106, 119 Z Za války i za sovětů v Rusku [Hašek] ▸ 34–35 | zábava (zábavný) ▸ 11, 21, 29–30, 32–33, 44, 51, 69, 80, 114 | zbabělec (zbabělost) ▸ 11, 51, 105–106 | zesměšnění → výsměch Ž žert → vtip | život (životní) ▸ 5–6, 8, 10, 12, 14, 17, 21, 23–24, 26, 29, 31–33, 37, 38–39, 45–46, 51, 55, 57–58, 60–61, 64, 68, 75–76, 77–79, 81–82, 84–85, 91, 95–97, 101–102, 103, 106, 108–109, 112, 114–115, 117, 124, 127–129, 131–133 163 O editorovi antologie Resumé Luboš Merhaut (1961) je literární historik a editor. S Institutem The present volume of Readings on Jaroslav Hašek presents a chronolo gically ordered selection of critical, polemical and overview essays, thematically focused on the last years of Hašek’s life, his decease and the publishing, editing and recep tion of his works, especially The Good Soldier Svejk and His For tunes in the World War. The selections from 1919—1948 document the multifarious and often contradictory contemporary reception of Hašek’s peculiar writing style as well as of his life career and his intentional mystifications. Out of the immense literature re levant for the topic, the selection recalls both well-known names (including Ivan Olbracht, Max Brod, Jaroslav Durych, Viktor Dyk, F. X. Šalda, Karel Poláček, Václav Černý, Jan Grossman) and ne glected pieces (by Jaroslav Kolman Cassius, J. O. Novotný, Sta nislav Lom, Bohuslav Koutník, František Kovárna, Jan Löwen bach, Jindřich Pinkava and others). The texts are accompanied by short profiles of the writers, with references to further links regarding the Hašek debate. The anthology has its main focus in the period that created the established critical and historical image of Hašek’s oeuvre. This happened in various oscillations and in interaction with diverse political and artistic tendencies. The commentaries remain alive and can direct us to insightful interpretations of Hašek’s artistic temperament and of his own concept of the notorious, ambigu ous and continually rediscovered character of Švejk — while also reminding us of the gradual constitution of the derived pheno menon of „playing a Švejk“ (švejkovství). The Introduction by the editor reviews the reception of Hašek in literary criticism and academic literary history, while simul taneously offering an analysis of the essence of Hašek’s oeuvre. Attached is the Bibliography, offering a survey of all the published works by Hašek, and even more importantly, of the available li terature on Hašek: after referring to the already available and quite extensive Hašek bibliographies, it lists the most significant books, articles and essays on the subject also during the recent decades up to the present. pro studium literatury spolupracuje od roku 2010, je jedním z jeho zakladatelů. Od roku 2006 působí v Ústavu české literatury a kom paratistiky FF UK, je členem redakce časopisu Slovo a smysl. Jako vědecký pracovník Ústavu pro českou literaturu AV ČR (1987 až 2010) se především autorsky a redakčně podílel na Lexikonu české literatury (mj. vedoucí redaktor 4. dílu, 2008). Knižně vydal monografii Cesty stylizace (1994) a studii Knihy Josefa Čapka o umění (2013), je spoluautorem publikace V barvách chorobných. Idea dekadence a umění v českých zemích 1880—1914 (2006) ad. Je spo lupořadatelem souborů Moderní revue 1894—1925 (1995), „Na téma umění a život“. F. X. Šalda 1867—1937—2007 (2007) aj. Jako editor se mj. podílel na Spisech Josefa Čapka a Arthura Breiského, v rámci Institutu pro studium literatury spolupracuje na přípravě chybějí cích svazků Souboru díla F. X. Šaldy. 164 165 Obsah Úvod Luboš Merhaut 5 Eduard Bass Vrchol mystifikace 13 Ivan Olbracht Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války 15 Jaroslav Kolman Cassius Spisovatel Jaroslav Hašek zemřel 20 Jindřich Vodák Humorista Jaroslav Hašek 23 Max Brod Dobrý voják Švejk 26 Karel Teige O humoru, klaunech a dadaistech 29 Josef Kopta Dobrý voják Jaroslav Hašek 34 J. O. Novotný Rehabilitace Jaroslava Haška 36 Bohumil Mathesius Švejk kontra česká kritika a literární historie 42 Jaroslav Durych Český pomník (Dobrý voják Švejk) 43 Stanislav Lom Poučení ze Švejka 51 Josef Kodíček O Švejkovi 53 Bohuslav Koutník Švejk u literárního raportu 55 Viktor Dyk Hrdina Švejk 63 Josef Hora Útok na dobrého vojáka Švejka 66 Bohuslav Koutník Švejk běží ulicí 69 F. X. Šalda Jaroslav Durych, esejista 73 F. X. Šalda E. A. Longen: Jaroslav Hašek 77 František Kovárna Proč právě Švejk? 80 Erwin Piscator Epická satira (Osudy dobrého vojáka Švejka) 86 Karel Poláček Český humor v české kritice 95 Václav Černý Dobrý voják Švejk je představován francouzskému publiku 98 Ivan Olbracht Deset let od Haškovy smrti 103 Antonín Matěj Píša Žižka, nikoli Švejk 105 D 36, Jindřich Honzl, Vítězslav Nezval, Vladislav Vančura, Karel Teige Anketa: „Co je pro Vás Jar. Hašek“? 108 Josef Kodíček Něco o Haškovi a Švejkovi 114 Jan Löwenbach Dobrý voják Švejk na univerzitě 117 Jindřich Pinkava Don Quijote a Švejk… 120 Jan Grossman Kapitoly o Jaroslavu Haškovi 123 Bibliografie Práce Jaroslava Haška 134 Literatura o Haškovi a jeho textech 137 Ediční poznámka 155 Rejstříky Jmenný rejstřík 156 Tematický rejstřík 159 O editorovi antologie 164 Resumé 165 Katalogizace – Národní knihovna ČR Čtení o Jaroslavu Haškovi: ohledávání 1919-1948 / Luboš Merhaut, ed. – Vyd. 1. – Praha: Institut pro studium literatury, 2014. – 168 s. – (Antologie; sv. 3) ISBN 978-80-87899-11-3 (brož.) 821.162.3 * 82.07 * 82-95 * (437.3) - Hašek, Jaroslav, 1883-1923 - Hašek, Jaroslav, 1883-1923. Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války - 1919-1948 - česká literatura – 20. stol. - interpretace a přijetí literárního díla - literární kritika – Česko – 20. stol. - studie - články - antologie 821.162.3.09 - Česká literatura (o ní) [11] edice antologie* svazek 3. Čtení o Jaroslavu Haškovi Antologii uspořádal, úvod napsal, bibliografii a rejstříky sestavil Luboš Merhaut Redaktorka Eva Jelínková Typografie Jiří Císler Obálka Jiří Císler a Lucie Dynterová Sazbu z písma Republic od Suitcase Type Foundry provedli studenti SPŠG v Praze, supervize Tomáš Krcha a Jiří Císler Tisk PBtisk, Příbram V roce 2014 vydal Institut pro studium literatury, Technická 1902/2, 160 00 Praha 6, jako 3. svazek edice Antologie Počet stran 168 Vydání první