Universum 4 / 2013 - Česká křesťanská akademie

Universum 4 / 2013 - Česká křesťanská akademie

Universum
revue Č E S K É
K Ř E S ŤA N S K É A K A D E M I E
Bezák odešel, otázky zůstávají
S Miloslavem Müllerem rozmlouval Josef Beránek
Hledání nového způsobu života církve
u nás
Milan Třebín, Václav Vacek, Jiří Zajíc, Aleš Brotánek,
Pavel Ženíšek
Tyranizovaná spravedlnost
S Jiřím Přibáněm hovořil Karel Hvížďala
Generace Y
Marie Boëtonová
Náboženský fundamentalismus
na internetu
Hans Waldenfels
Papež František a Latinská Amerika
Tim Noble
Odpovědnost křesťanů a kanonické
právo
Jiří Kašný
Co může udělat katolická církev pro
lepší komunikaci se společností?
Michael Martinek
Můj přítel Zdeněk Cikler
Josef Vacek
ROČNÍK XXIII, CENA 50 Kč
4/2013
ZE ŽIVOTA ČKA
16. října 2013 se ve spolupráci České křesťanské akademie
a Konrad-Adenauer-Stiftung konalo v benediktinském klášteře
v Emauzích kolokvium na téma Fenomén sociálních sítí.
Se vstupními referáty zde vystoupili prof. Stanislav Komárek
z Přírodovědecké fakulty UK, Mgr. Michal Černý, metodik
Centra informačního vzdělávání (CEINVE) Filozofické fakulty
MU, a Mgr. Josef Šlerka, vedoucí oboru Studia nových médií
Ústavu informačních studií a knihovnictví (ÚISK) Filozofické
fakulty UK.
V úvodním slovu prof. Tomáš Halík, prezident ČKA, přiblížil
smysl a cíle tohoto kruhu zástupců různých náboženství v ČR,
kteří se už několik let spolu setkávají. V následné diskusi pak
vystoupili mj. doc. Pavel Hošek a Pavel Černý z Církve bratrské, Sylvie Wittmannová a rabín Daniel Mayer z židovského
společenství a za muslimskou komunitu Emir Omič a Vladimír
Sáňka. Výsledkem otevřené diskuse byla shoda na několika
podstatných tématech, která po důkladném projednání chtějí
zástupci těchto církví a náboženských společností společně
předložit veřejnosti. 6. listopadu 2013 Česká křesťanská akademie a Historický
ústav AV ČR uspořádaly v Emauzích seminář Antidemokratické
a nacionální trendy v meziválečných katolických kruzích. Referáty přednesli doc. Jaroslav Šebek z Historického ústavu AV
ČR a dr. Eliška Klementová z Ústavu mezinárodních vztahů.
Seminář byl součástí grantu GAČR „Nacionalismus a antidemokratické tendence v českém a německém katolicismu
v meziválečné ČSR (č. P 410/11/2348).
Se Sdružením Ackermann-Gemeinde a Konrad-AdenauerStiftung se jako spolupořadatel ČKA podílela na konferenci
Traumata minulosti v současné společnosti, která se konala
19. listopadu 2013 na Technické univerzitě v Liberci.
Po úvodním referátu „Středoevropská traumata“ historika
dr. Adriana Portmanna-von Arburg následovala diskuse,
které se kromě něho zúčastnili sociolog dr. Jan Hartl, liberecký
lékař MUDr. Vladislav Chvála a teolog dr. Michal Podzimek.
O vyrovnávání se společenskými i individuálními traumaty
v české a německé literatuře hovořili na závěr spisovatelé
Radka Denemarková a Jörg Bernig. 20. listopadu 2013 opět ve spolupráci ČKA a KAS proběhlo
v emauzském klášteře kolokvium pod názvem Společný hlas.
Možnosti různých náboženství oslovovat politiky a společnost.
Poslední kolokvium v roce 2013, pořádané ČKA, Akademickou
farností a Konrad-Adenauer-Stiftung, se konalo dne 11. prosince v prostorách emauzského kláštera. Téma Výchova k hodnotové orientaci v rodině diskutovali mj. MUDr. Radkin Honzák,
Mgr. Helena Langšádlová a doc. Jindřich Halama. Večer moderoval prezident ČKA prof. Tomáš Halík.
ČESKÁ KŘESŤANSKÁ AKADEMIE je občanské sdružení, jehož posláním je přispívat k rozvoji vědy, umění a vzdělání v České republice. Je nezávislým sdružením občanů, otevřeným pro křesťany všech církví a pro každého, kdo cítí odpovědnost za uplatňování
křesťanských kulturních a morálních hodnot ve společnosti. ČKA má v současné době na 1750 individuálních členů a kolektivními
členy jsou Svatojosefská jednota Polička, Společnost pro církevní právo, Křesťanské občanské sdružení ve Vsetíně, Asociace kolegií
katolických lékařů a Vysokoškolské katolické hnutí Praha. Její sídlo je v Praze, ale působí i v řadě dalších měst: Aši, Benešově u Prahy, Blatnici pod Sv. Antonínkem, Bohumíně, Brandýse nad Labem, Čáslavi, Bruselu, Českých Budějovicích, Českém Krumlově, České Třebové, Domažlicích, Duchcově, Dvoře Králové nad Labem, Havlíčkově Brodě, Hodoníně, Hradci Králové, Humpolci, Chrudimi,
Jeseníku, Jihlavě, Jilemnici, Jindřichově Hradci, Kadani, Klatovech, Kolové, Kostelci nad Orlicí, Kroměříži, Kyjově, Ledči nad Sázavou,
Letohradě, Liberci, Litomyšli, Milevsku, Milíně, Mladé Boleslavi, Moravské Třebové, Náchodě, na ostrově Nelson, v Nové Pace, Novém Jičíně-Hodslavicích, Opavě, Pardubicích, Pečkách, Pelhřimově, Písku, Plzni, Prachaticích, Praze 5, Praze 6, Prostějově, Přerově,
Příbrami, Rožmitále pod Třemšínem, Rožnově pod Radhoštěm, Říčanech, Strakonicích, Strážnici, Sušici, Světlé nad Sázavou, Šternberku, Táboře, Tachově,
Třebechovicích pod Orebem, Třebíči, Třeboni, Týnu nad Vltavou, Valašském Meziříčí, Veselí nad Lužnicí, Vizovicích, Vodňanech, Vrchlabí, Vysokém Mýtě,
Zábřehu a Železném Brodě. ČKA žije z příspěvků svých členů a z darů domácích i zahraničních sponzorů. Nejdůležitějšími zahraničními partnery ČKA jsou:
Ackermann-Gemeinde, Renovabis a Konrad-Adenauer-Stiftung. Zájemci o členství mohou napsat na adresu: Česká křesťanská akademie, Vyšehradská 49,
128 00 Praha 2. Číslo konta ČKA je 1816056343/0300.
UNIVERSUM
REVUE ČKA, číslo 4, vychází 20. 12. 2013, vydává čtvrtletně Česká křesťanská akademie s přispěním Ackermann-Gemeinde: Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2, tel.: 224 917 210, fax: 224 916 237, e-mail: [email protected], www.krestanskaakademie.cz. Reg. č. MK ČR E17764. Redakční rada:
Jan Bednář, Josef Beránek, Petr Kolář SJ, Alois Křišťan SDB, Vladimír Petkevič, Vladimír Roskovec, Ilona Trnková, Přemysl Rut, Vladimír Smékal, Jan
Stříbrný, Jan Fischer, Jiří Grygar, Ladislav Krlín, Karel Šprunk. Výkonný redaktor Lukáš Jirsa. Jazyková úprava Vladimír Petkevič a Eva Jelínková.
Foto na obálce Michal Přibyl . Grafická úprava a sazba Eva Hradiláková. ISSN: 0862-8238. Za text jednotlivých článků odpovídají autoři a jejich pohled nemusí
vyjadřovat stanovisko ČKA. Redakce si vyhrazuje právo dodané rukopisy krátit. Cena je 50 Kč, roční předplatné 200 Kč, sponzorské předplatné 250 Kč a více.
Tisk Květoslav Zaplatílek, Vesec. Předplatné zajišťuje SEND Předplatné, s. r. o., P. O. Box 141, 141 21 Praha 4, tel.: 225 985 225, fax: 225 341 425, [email protected].
2
OBSAH
EDITORIAL
LETEM SVĚTEM
Konference o chudobě v České republice / 4
Libor Prudký
Vážený čtenáři,
v tomto čísle může Tvoji pozornost upoutat mj. téma
rozvoje informačních technologií a sociálních sítí s jejich hlubokými společenskými dopady. Nalezneš v něm
rovněž zajímavé teologické reflexe nebo burcující informace o žhavých problémech tzv. rozvojových zemí, což
je dnes z křesťanského pohledu velice aktuální zejména
ve vztahu k latinskoamerické oblasti. Tato a řada dalších témat představuje v mnoha směrech pro soudobou
technickou civilizaci a v ní žijící křesťany naléhavé
výzvy. Dnes si blíže povšimněme jedné, pro křesťany
však mimořádně aktuální výzvy. Jde o odvážný, přitom
racionálně kritický, často až bolestně namáhavý přístup
k potřebě neustále vstřebávat a aplikovat nové informace
a metody, které dnes mají až gigantický rozsah a s dosud
nebývalou intenzitou způsobují zásadní změny v našem
životě. Právě křesťané by měli být v tomto směru mimořádně citliví a pozorní, neboť oni jsou v biblickém
smyslu povoláni k tomu, aby ze svého pokladu víry
vynášeli a do života znovu uváděli osvědčené věci staré,
a současně byli schopni akceptovat a tvořivě rozvíjet vše
pozitivní z toho nového, co přichází. V historii lze nalézt
mnohá varování, pokud lidé víry takový úkol zanedbali;
z nich si povšimněme alespoň dvou velmi ilustrativních
příkladů. První má naprosto kardinální povahu a nepotřebuje vysvětlující komentář. Jde o neschopnost vůdců
starozákonního Božího lidu rozpoznat v přicházejícím
Ježíšově poselství zcela zásadní nový Boží čin. Druhý
příklad je z počátku novověku, kdy přírodní vědy v důsledku postupujícího poznání hmotného světa opouštějí
paradigma, v němž je Země v kosmu absolutně preferovaná, a přecházejí k modelu homogenního vesmíru,
ve kterém není preferováno žádné místo. Tehdejší teologové ve své většině však nedokázali dostatečně operativně transformovat svoji představu Boha, v níž byla jeho
působnost zaměřena na preferovanou Zemi, v představu
Boha mnohem širšího vesmíru postupně odhalovaného
novověkou astronomií. V nové koncepci homogenního a neohraničeného kosmu tehdy nenalezli pro Boha
svých představ preferované místo, což vedlo ke konfliktu
mezi vědou a vírou, sice dobově podmíněnému, ale s následky, které někdy můžeme tíživě pociťovat i dnes.
Zamysli se, milý čtenáři, nad výstrahami vystupujícími z dějin a nalezni odvahu i ochotu nejen vynášet
na světlo věci staré, ale s tvořivou námahou dobrého
hospodáře uvádět do života i všechno kvalitní z nabízejících se věcí nových, i když někdy mohou působit až drtivě. Právě v tomto směru Universum vždy vidělo a stále
spatřuje jeden ze svých hlavních úkolů.
Jan Bednář
Bezák odešel, otázky zůstávají / 6
S Miloslavem Müllerem rozmlouval Josef Beránek
ANKETA
Hledání nového způsobu života církve u nás / 8
Milan Třebín, Václav Vacek, Jiří Zajíc, Aleš Brotánek, Pavel Ženíšek
ROZHOVOR
Tyranizovaná spravedlnost / 10
S Jiřím Přibáněm hovořil Karel Hvížďala
TÉMA
Generace Y / 14
Marie Boëtonová
Náboženský fundamentalismus na internetu / 18
Hans Waldenfels
ČLOVĚK A SPOLEČNOST
Papež František a Latinská Amerika / 22
Tim Noble
Dopisy ze Zimbabwe / 28
David a Naďa Krkoškovi
TRENDY
Papež se ptá místních církví / 32
Josef Beránek
Odpovědnost křesťanů a kanonické právo / 33
Jiří Kašný
OHLASY, NÁZORY, DISKUSE
Za obzor pragmatismu v české zahraniční
politice / 37
Tomáš Mančal
Křesťanství ve veřejném prostoru / 38
S Peterem Pawlovským rozmlouval Petr Kolář SJ
Co může udělat katolická církev pro lepší
komunikaci se společností? / 40
Michael Martinek
HISTORIE
Můj přítel Zdeněk Cikler / 42
Josef Vacek
KULTURA
Caputovo postmoderní uchopení pravdy / 46
Martin Kočí
Dcery své doby? / 47
Hana Kábová
RECENZE
/ 48
KOMENTÁŘE
/ 50
3
LETEM SVĚTEM
Konference o chudobě v České republice
V
úterý 12. listopadu 2013 uspořádala
Masarykova demokratická akademie (MDA) pod záštitou předsedy senátu
M. Štěcha konferenci s názvem Chudoba
v České republice. Cílem konference bylo
otevřít tomuto odmítanému tématu cestu
do veřejného prostoru tak, abychom si
uvědomili, že jde o téma velice aktuální
a zároveň o téma nabývající na rozsahu
i závažnosti, a abychom byli tudíž ochotni
se jím více a soustavněji zabývat.
Konference se zúčastnilo kolem
150 osob z nejrůznějších oblastí života
– od několika senátorů a politiků přes zástupce akademické obce až po přímé aktéry
z organizací státních, obecních a především
neziskových, které se zabývají sociálními
službami.
Po přivítání ředitelem MDA Vladimírem Špidlou přednášelo celkem čtrnáct
hostů ve třech panelech: „Chudoba jako
sociální problém v české společnosti“, „Regionální distribuce chudoby“ a konečně
„Chudoba v práci“. V prvním panelu to byli
prof. Martin Potůček (CESES při Fakultě
sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze), Jan Dobeš (náměstek ministra práce
a sociálních věcí), D. Gerbery (Filozofická
fakulta Univerzity Komenského v Bratislavě), Libor Prudký (Fakulta humanitních
studií UK a Centrum pro studium vysokého školství, v.v.i. Praha) a Jan F. Krupa
(Armáda spásy Praha). Druhý panel zahájil
Ilja Hradecký (o.s. Naděje Praha), pokračoval Tomáš Tožička (teolog a odborník
na rozvojovou problematiku), prof. Tomáš
Sirovátka (Fakulta sociálních studií MU
Brno), M. Šimáček (ředitel vládní Agentury
pro sociální začleňování) a P. Dolínek (zastupitel hl. m. Prahy). Konečně ve třetím
panelu vystoupili Vladimír Špidla, Ilona
Švihlíková (Vysoká škola mezinárodních
vztahů a veřejné politiky), Pavel Janíčko
(Českomoravská komora odborových
svazů) a Jaroslav Müllner (Senát České republiky). Témata zahrnovala řadu aspektů
problematiky chudoby nejen v této zemi,
protože jde mj. také o důsledek širších
do 28. února 2014
4
(ba globálních) vlivů a procesů: od teoretických konceptů přes charakteristiku
i analýzu příčin, konkrétní výzkumy
a metodiky, až po dobré i horší zkušenosti
z praxe a vyjádření k otevřeným tématům
na současné veřejné a politické scéně.
Kdybychom chtěli hledat, co jednotlivá vystoupení spojuje, pak by to asi byla
nezbytnost přisuzovat větší váhu tematice chudoby v oblasti politické, správní,
vzdělávací, mediální a v některých dalších
oblastech života společnosti v České republice. Výrazně zaznělo, že jde i o duchovní
(či hodnotový) problém – problém respektu vůči důstojnosti lidí bez ohledu na jejich
životní standard či příjmovou a vlastnickou
situaci. Koneckonců humanistická východiska a cíle jsou jedním ze základů demokracie a usilování o otevřenou společnost.
Doufejme, že se podaří alespoň část příspěvků zveřejnit v odborném tisku. Dnešní
podoba příspěvků je k dispozici v archivu
Masarykovy demokratické akademie
v Praze.
Libor Prudký
LETEM SVĚTEM
Téměř neviditelné Nádvoří národů v České republice
Zatímco v jiných zemích bývá iniciativa Nádvoří národů důležitou událostí nejen
pro katolickou církev, v České republice dialog věřících s nevěřícími proběhl
téměř bez povšimnutí.
P
rvní Nádvoří národů, prostor pro
dialog křesťanů s nevěřícími založený
na popud Benedikta XVI., se konalo v Paříži v roce 2011. Setkání trvalo dva dny,
probíhalo na třech místech a účastnili se ho
elitní francouzští intelektuálové.[1] Od té
doby proběhlo Nádvoří národů na mnoha
místech Evropy i Spojených států, naposledy v říjnu, měsíc před pražskou zastávkou,
v polské Varšavě. Tam se Nádvoří národů
konalo o víkendu, který byl naplněn debatami, modlitbou i řadou kulturních akcí.[2]
V České republice nemělo Nádvoří
národů, konané 14.–15. listopadu, žádnou
propagaci a návštěva kardinála Gianfranca
Ravasiho, který má Nádvoří národů na starosti, se udála téměř v mediálním utajení.
V Praze na něj čekaly pouze dvě veřejné
akce: uvedení knižní podoby jeho debaty
s italským prezidentem Giorgiem Napolitanem Neznámý Bůh (Karolinum 2013)
a diskusní fórum „Dialog o duši Evropy“
v Karolinu, kde mu partnery byli teolog
prof. Tomáš Halík a historik prof. Jiří Pešek.
V době, kdy je u nás církev neustále
pranýřována kvůli restitucím, je Nádvoří
národů jasně promarněnou šancí: Konečně
totiž mohla církev přijít s něčím svým, originálním a alespoň pro část veřejnosti i něčím
zajímavým. Ale namísto toho, aby bylo Nádvoří národů jednou z církevních událostí
roku, jen tiše prošumělo zcela do ztracena.
Přinášíme část rozhovoru, který kardinál Gianfranco Ravasi poskytl televizi Noe.
Čím vás iniciativa Nádvoří národů
láká?
Nádvoří národů se velice rád účastním ze
dvou důvodů. Prvním z nich je mé humanitně zaměřené vzdělání. Sám jsem se téměř
celý svůj život věnoval akademické výuce,
a to výuce Bible. Písmo není jenom náboženský text, ale i základní text pro celou západní
kulturu. Humanistické vzdělání mi umožnilo
dobře poznat svět kultury, především kultury
italské, ale také kultury laické a nevěřící.
A druhý důvod? Tím je skutečnost,
že křesťanství je svou povahou pravým
opakem integrismu, uzavřenosti a rigidity.
Křesťanství je v podstatě dialogem.
Uznává velikost Božího dechu, Božího
Ducha, který prochází napříč různými kulturami v různých formách.
Podíváme-li se na váš twitter, objevíme
kromě jiných i jméno rockového zpěváka
Lou Reeda. Svým tweetem den po jeho
úmrtí jste vzbudil velký zájem médií
po celém světě.
Citoval jsem Lou Reeda, protože jsem chtěl
poukázat na to, že i věřící musejí sledovat
současnou kulturu. Její výrazové prostředky
se sice mohou na první pohled zdát vzdálené
našemu vnímání, a někdy se mohou zdát dokonce i blasfemické a diskutabilní. V tweetu
jsem citoval Perfect Day, jednu z nejznámějších písní přinejmenším pro celou jednu generaci – řekněme pro generaci rodičů dnešních mladých lidí. Podle některých tato píseň
vypráví o ženě, podle jiných o heroinu. Svým
citátem z té písničky jsem ale chtěl upozornit
na verše, které lze vztáhnout i na Boha a také
na jednu část písně, která dokonce obsahuje
citát ze svatého Pavla.[3] Toho si snad nikdo
ani nevšiml a na tento rozměr písně ještě
nikdo nepoukázal.
Je vidět, že když používáte slovo
„dialog“, nejde jen o akt myšlení
a o předávání určitých znalostí.
Jaké jsou podmínky takového dialogu?
Tuto otázku si musíme pokládat neustále
a všude tam, kde se ocitáme. Ale předtím,
než se budeme ptát, potřebujeme splnit dvě
podmínky: Tou první z nich je vnímavost.
Musíme pozorně sledovat kulturní a společenské fenomény, bděle jim naslouchat, vidět
je bystrým okem a bez předsudků. To nemůžeme dělat s nějakou už předem zformovanou představou, s rigorismem, odsuzováním
nebo s předsudky, nemůžeme se k nim stavět
pouze kriticky. Při dialogu tedy potřebujeme
citlivost. A druhá zásadní podmínka se týká
jazyka. Církev často nedokáže své poselství
sdělovat, protože používá svůj příliš interní
jazyk. Je hodně sebestředný a srozumitelný
pro nás samé, ale málo pro ostatní.
Když se vede dialog, už od Platóna
víme, že to, co se předává, je určitá jiskra
nebo světlo. Je tomu tedy tak, že v dialogu
se může zrodit světlo na obou stranách?
Gianfranco Ravasi
Ano. To je asi nejvýznamnější prvek každého skutečného a vážně míněného dialogu.
V řečtině dialog neznamená jen setkání dvou
diskusí, dvou logoi, ale znamená to také dia
– sestoupit v diskusi do hloubky. Jedná-li se
opravdu o vážný a hluboký dialog, přicházíme k holé esenci bytí a k podstatě věcí.
Nevidíme je ale sami, vidíme je společně
s druhými. A proto i nevěřící má cosi jako
malé světlo, které může dát nám, stejně
jako i my můžeme nabídnout světlo jemu.
Ovšem za předpokladu, že toto světlo spolu
nejdřív hledáme.
A když už jsme u Platóna, dovolte,
abych naše setkání zakončil slovy, která
Platón klade do úst svého učitele Sókrata:
život bez hledání si nezaslouží, aby byl žit.
Rozhovor vedl ThLic. Prokop Brož, Th.D.,
děkan KTF UK. Překlad David Vopřada,
redakčně kráceno.
Poznámky
[1] Viz rozhovor s Pavlem Fischerem v Universu
3/2013.
[2] Viz http://dziedziniecdialogu.pl/.
[3] Viz https:// twitter.com/CardRavasi_en,
tweety z 28.10. 2013: (1) Oh, it‘s such a perfect
day I‘m glad I spend it with you. Oh, such
a perfect day You just keep me hanging on.
(Lou Reed) (2) Be under no illusion: God
will not be fooled. You‘re going to reap just
what you sow. (Galatians 6,7 and Lou Reed in
Perfect Day)
5
LETEM SVĚTEM
Bezák odešel, otázky zůstávají
Rozhovor s Miloslavem Müllerem, editorem webu www.robertbezak.eu.
Na Slovensku vyšly knižní rozhovory
s Róbertem Bezákem, který se při jejich
prezentaci rozloučil se Slovenskem. Celá
kauza tak končí, nebo ne?
Vůbec ne! Odchod arcibiskupa Bezáka
není jeho volba. Rozhodl se tak proto, že
na Slovensku, ale i v Česku mu bylo znemožněno sloužit tím, čemu zasvětil svůj
život. Stal se biskupem „bez církevního
souhlasu“, aniž by mu bylo sděleno proč.
František Mikloško před rokem a půl řekl,
že od nynějška se Slovensko bude Vatikánu
ptát, kdy bude Bezák rehabilitován. My
Češi nejsme většinou s kauzou obeznámeni
natolik, abychom to mohli takto říci, zato
máme bohaté zkušenosti s odpíráním práva
na spravedlivý proces. Proto se Česko musí
Vatikánu ptát, kdy bude Bezákovi přiznáno
přirozené právo na obhajobu.
Věřící ze Slovenska i z Čech, jichž se
Bezákův odsun dotkl, se mohli zapojit
do nejrůznějších shromáždění, petic,
konferencí i internetových blogů. Měly
tyto akce nějaký dopad?
Pokud jsou aktivity spravedlivé, mají smysl
bez ohledu na jejich dopad. Exupéryho Válečný pilot zvažoval, jaký má smysl vyrazit
na průzkum, když se armáda rozpadá a hlášení již nebude komu podat. A přesto vzlétl,
protože pochopil, že věrnost podstatným věcem je třeba dosvědčit i obětí. Katolíci, kteří
se odstraněného biskupa zastali, napravují
alespoň částečně hanbu, která na naši církev
padla. Jak by naše děti mohly přijmout církev za svou rodinu, kdyby v ní nenašly nikoho, kdo je ochoten zastat se druhého?
Kromě toho jsou uvedené aktivity posilou i arcibiskupu Bezákovi samému, který
navzdory utrpěným zraněním zůstává
mužem církve. Pak je tu další věc: existuje
svědectví o tom, že při vizitaci v lednu 2012
se litoměřický biskup Jan Baxant ptal, jak
Slovensko přijme odvolání arcibiskupa
Bezáka. Aktivity jsou odpovědí na tuto
otázku. Přínos tedy vidím i v tom, že tato
zkušenost může v podobných případech
odrazovat ty, jimž je v církvi svěřena autorita, od bezohledného přístupu. A nás,
kteří jsme se do podpory Róberta Bezáka
zapojili, tyto akce naučily, že církev není
prostředí, kde by se spravedlnost prosazovala jaksi sama od sebe, nýbrž že je potřeba
za ni stále znovu bojovat.
6
mítli o kauze mlčet. Potom už autocenzura
ve slovenských katolických médiích zafungovala, jak ukázal i článek v minulém Universu. Překládání kněží je sice v kompetenci
sídelního biskupa, avšak může být i projevem něčeho jiného než pastorační péče.
Trnavský kaplan tak skončil hned po dvou
měsících. Na zásah biskupů byli překládáni
i někteří řádoví kněží, kteří se účastnili akcí
na podporu arcibiskupa Bezáka.
Česko se musí Vatikánu ptát, kdy bude
Bezákovi přiznáno přirozené právo na
obhajobu.
Jednou z akcí byla snaha podnítit
biskupy z Čech a Moravy, aby v Římě
přednesli žádost o přezkoumání tohoto
případu. Jak biskupové reagovali?
Nerad bych mluvil za iniciátory, troufnu
si však říci, že nejčastější reakcí bylo něco
ve smyslu „tlučete u nesprávných dveří“.
Proč by vlastně měli biskupové reagovat? Z kolegiality? Vždyť ten, kdo má přenášet podněty z terénu v tomto ohledu, je
spíš nuncius…
Slovenský nuncius Mario Giordana možnost obhajoby nařčenému arcibiskupovi nezprostředkoval a na úsilí věřících o očištění
Bezákova jména nereaguje. Český nuncius
Giuseppe Leanza zase sehrál roli v zamítnutí toho, aby vyhnaný arcibiskup mohl
působit v České republice. Za této situace
považuji za přirozené obrátit se na vlastní
biskupy. Nemělo by stačit, aby si představili
sebe samé v kůži Róberta Bezáka? Copak
může být biskup odstraněn na základě
pomluv, ke kterým se nikdo nemá odvahu
ani veřejně přihlásit? Chápu, že naši biskupové mají spoustu jiných starostí, a zde jde
o případ z jiné země. Avšak pokud se děje
bezpráví a je tu někdo, kdo jediný o tom
může podat zprávu, byl bych rád, kdyby to
přijal jako morální povinnost. Zraněného
v evangeliu se také ujal Samařan.
Čelil někdo z těch, kdo se Bezáka
zastali, nějakému postihu?
Ano, i když to nikdy nebylo řečeno přímo.
Z Katolíckych novín „byla odejita“ uznávaná redaktorka, z katolického rádia Lumen
dokonce dva redaktoři – jen proto, že od-
Róbert Bezák při rozloučení řekl, že se
bude v Itálii věnovat studiu a sobě. Z toho
je patrné, že ty podivné události ještě
zdaleka nestrávil. Je tomu tak? Jak se asi
cítí? Má někoho blízkého, kdo mu zůstane nablízku?
Arcibiskup Bezák svůj život obětoval službě církvi, která mu pak bez udání důvodu
řekla „chci, abys nebyl“, abych parafrázoval
název knihy Tomáše Halíka. Cítí se tedy
podobně jako ten, koho opustil jeho životní
partner, jen s tím rozdílem, že ten, koho
opustí partner, může najít útočiště v církvi.
K odchodu do Itálie se myslím odhodlal
proto, že vzhledem k zákazu působit stačilo,
aby na Slovensku vyšel na ulici, a hned to
přitahovalo pozornost k tomu, co se stalo.
To přece nemůže být životní náplň, proto by
rád v Itálii zas duchovně působil. Otázkou
je, zda mu to bude umožněno. Každopádně
však přišel o zázemí domoviny, je daleko
od přátel, od své rodiny. Při představení
knihy Vyznanie požádal, abychom ho
nechali odejít, což musíme respektovat.
Aktivity v kauze Bezák však neorganizuje
on, nýbrž svědomí každého z nás. Proto
dvě otázky, které jsem uvedl na začátku – ta
slovenská i ta česká, zůstávají aktuální, ba
dokonce jsou nyní ještě naléhavější.
Dá se nějak přesněji odhadnout, jakému procentu slovenských věřících bude
biskup Róbert Bezák chybět?
Pokud bereme celkový počet všech věřících,
tak rozhodně menšině s výjimkou Trnavy.
Mnoha lidem, kteří na Slovensku přicházejí
na bohoslužby, je odstranění arcibiskupa
lhostejné, stejně jako je jim lhostejná církev
jako taková. Za mnohem podstatnější však
považuji to, že bude chybět většině těch,
kteří své křesťanství prožívají aktivně, a rozhodně všem, kteří usilují o překonání propasti mezi církví a světem – ať už zevnitř,
nebo zvenčí.
Josef Beránek
LETEM SVĚTEM
Komunitní konference v Brně
V sobotu 12. října se v Brně na Fakultě sociálních studií konala konference
s obsažným názvem: Družstva, komunity, síťování. Setkání spolupořádalo publikační
družstvo Kulturní noviny, které vydává stejnojmenný internetový týdeník.
C
ílem akce bylo poukázat na problémy
fungování současné české společnosti
a prezentovat aktivity, které se snaží vytvářením komunitní spolupráce vyvažovat
globalizační a politické tlaky, omezující
myšlenkovou nebo materiální nezávislost
jedinců, obcí či regionů. Ústředním tématem debaty tedy byly iniciativy založené
na vůli lidí „zdola“, tedy na dobrovolné
a aktivní participaci občanů, kteří se nechtějí spoléhat na stát a velké investory,
ale rozhodují o důležitých věcech sami.
Komunitní zemědělství
Běžný člověk je v zajetí obchodních mechanismů, nad nimiž nemá kontrolu, či spíše
které kontrolují jeho. Komunitní zemědělství
či svépomocná vesnická společenství tak
mohou být cestami, jak vytvářet potřebné lokální zdroje a mít nad nimi kontrolu. Tímto
tématem se na konferenci zabývala Veronika
Frélichová, která pod nadací Veronica rozjížděla komunitně farmářský projekt v Brně
a nyní se občansky angažuje také v rámci
Hnutí Brontosaurus v Rychlebských horách.
Přiblížila i komplexnější projekt spolupráce,
který bývá označován jako KPZ neboli komunitou podporované zemědělství a který
je založen na celoroční komunikaci mezi
spotřebitelem a vybraným zemědělcem
(viz www.kpzinfo.cz). V podobném duchu
se nesla i přednáška Aleny Suchánkové, která se podílí na rozvíjení jedné vesnické komunity na Valašsku. Její výklad byl založen
na prezentaci takzvané permakultury, čili
prakticky aplikovaných alternativ ke konzumnímu způsobu života (viz www.permanet.cz). Aktivní venkovanka z valašské Jasné
představila ideu darovacích burz, lokálních
ekonomických systémů (LETS) nebo šetrného stavitelství. Prezentací alternativních přístupů života na vesnici poukázala především
na fakt, že jedině hospodářsky, energeticky
a občansky nezávislá regionální společenství
budou moci čelit globálním hrozbám, které
narůstají v důsledku ekologické a finanční
krize. Tradice komunitní spolupráce je přitom tím, co je českému člověku historicky
vlastní, pročež je na co navazovat. O tom
svědčila přednáška Nadi Johanisové z katedry environmentálních studií FSS MU Brno,
která se zabývala historií demokratického
družstevnictví, jež se v českých zemích
rozvíjelo už od dob Rakousko-Uherska
a poté především v období první republiky.
Československé svépomocné družstevnictví
bylo vzorem pro celý svět a jeho inspirativní
odkaz zůstává v dnešní ČR prakticky nevyužit. Napomoci k jeho resuscitaci by mohla
i kniha Ladislava Feierabenda Zemědělské
družstevnictví do roku 1952, která přibližuje bohatost forem spolupráce na místní
úrovni, jež trvala až do nátlakové kolektivizace venkova uplatňované komunistickým
režimem podle sovětského vzoru. Poučná
a informačně bohatá publikace někdejšího
politika a činovníka družstevního hnutí by
nyní mohla posloužit jako inspirační zdroj
politikům působícím na regionální i celostátní úrovni. Jak se totiž přítomní diskutéři
shodli, bez vhodného legislativního rámce je
velmi obtížné demokratické družstevnictví
v České republice opět rozvinout. Jak uvedla
přítomná ekonomka Ilona Švihlíková, forma
demokratického družstevnictví je odolná
vůči krizovým jevům a vytváří eticky slušná
pracovní místa.
Komunitní média
Na globální hrozby se zaměřila Květoslava Pohlhammer-Lauterbachová, která
analyzovala především krizi současného
finančního systému, jenž neslouží lidem
a společnosti, ale jen vybraným jedincům
manipulujícím informacemi i získaným kapitálem (viz www.e-republika.cz). Trochu
optimismu do debaty vnesla Táňa Fischerová, která prezentovala způsob, jakým se podařilo s minimem prostředků rozvinout její
alternativně laděnou kampaň před prezidentskými volbami. Ještě příkladnější byla
promluva ředitele televizní stanice NOE
Leoše Ryšky, SDB. Ten představil úspěšný
mediální projekt, který vznikl díky ochotě
stovek lidí napomoci zrození nekomerční
televize bez reklam a negativistické náplně.
Televize NOE nebo spřízněné Radio Proglas tak již několik let nabízejí křesťansky
orientovaným posluchačům a divákům
to, co pro ně není dostupné v roztříštěné
nabídce komerčních a veřejnoprávních
médií: eticky orientovaný program a pocit
sdílené komunity. Ostatně z podobných
inspiračních zdrojů vyrostlo i zmíněné publikační družstvo Kulturní noviny, které se
inspiruje úspěšným konceptem německého
deníku Die Tageszeitung, jehož zástupkyně
na brněnské konferenci taktéž vystoupila.
Srovnání stavu a kondice občanské společnosti v Německu a ČR bylo poučné i v tom,
že potvrdilo, jak velký potenciál občanská
kooperace má a jak je v naší zemi nevyužit.
Brněnská konference, na níž se sešlo
několik desítek lidí různých oborů, ukázala,
jak málo rozvinutá je u nás veřejná debata
o otázkách komunitní spolupráce a fungování současného politického systému, který
občanský aktivismus spíše dusí, než podporuje. Česká společnost se nachází v období
morální deziluze a hledá nové podněty a sílu
pro vlastní obrodu. Tradice demokratického
družstevnictví, které významně posilovalo
hospodářskou a politickou stabilitu prvorepublikového Československa, může spolu
s uplatněním moderních forem komunikace podpořit úvahy o tom, kam by mohla
Česká republika v následujících letech
směřovat. Bez navázání na pozitivní tradice
masarykovské družstevní demokracie a bez
uplatnění inovačních myšlenek a politických
reforem hodných 21. století se vyspělým evropským státem staneme jen stěží.
Petr Slinták
NOEMI
seznamka pro křesťany

pro věřící všech věkových skupin

kontakty včetně vzkazů a fotografií

pobyty pro nezadané
Podrobné informace:
Noemi, Na Mušce 1124, 534 01 Holice
telefon: 777 222 877
[email protected]
www.noemka.cz
7
ANKETA
Hledání nového způsobu
života církve u nás
Přinášíme pokračování ankety zaměřené na dlouhodobé strategické
plány diecézí. Tentokrát jsme se ptali především aktivních laiků.
V
minulém čísle Universa
jsme se ptali, jak to vypadá
se strategickými plány diecézí, jejichž přípravu již dříve
ohlásil generální sekretář
ČBK Tomáš Holub. Ten v nich viděl nejen
nástroj rozvržení ekonomických mantinelů
činnosti církve, ale především možnost,
příhodný čas pro znovupromyšlení identity
katolické církve v českých zemích.
Když jsme se zeptali generálních vikářů
na takový plán v diecézích a jeho hlavní
důrazy, oni sami či jejich ekonomové
většinou hovořili o potřebě ekonomického
zajištění, o pastoračních vizích a prioritách
(jak naznačoval P. Holub) jen výjimečně.
Jaké důrazy by do strategického plánu
diecéze vtělili oslovení laici a duchovní?
Milan Třebín
předseda farní rady, Rudolfov
Pokud odhlédneme
od naturálních restitucí, kdy celý proces je
mediálně uchopitelný,
fakticky však problematický, tak musíme
bohužel konstatovat, že
není jasné, co se bude dít
s finanční náhradou, kterou dostanou diecéze v lednu 2014. Pokud se snažíme vnímat
situaci nezaujatě, tak zjistíme, že právě tato
nejistota a nejednoznačnost v účelu využití je
největším zdrojem nárůstu nepřátelství vůči
církvi ve společnosti. Právě proto se paradoxně snižuje schopnost církve autenticky společnosti sloužit. Přestože existují výborná školská
zařízení a výborná zařízení, která poskytují
zdravotní či sociální péči, celkový obraz církve
samotné to dle mého soudu nijak nezatraktivňuje, nejde přitom o atraktivitu mediální.
Z pohledu laika, ať by byl jakkoli angažovaný, je téměř nemožné se kompetentně
8
vyjádřit k otázce o strategickém plánu diecéze. Bohužel nevnímám ani ze strany diecéze
potřebu o těchto otázkách s laiky diskutovat.
V minulém Universu v anketě opravdu
zazněla ze strany vedení diecézí potřeba
ekonomického zajištění. Ale čeho? Co
má být ekonomicky zajištěno? Jedná se
o mzdu kněží ve farnostech? Potom by
měla do každého správního území, kde je
kněz, po dobu třiceti let každý rok přicházet diecézní dotace a po těch třiceti letech
si bude toto území muset svého kněze,
pokud ho bude chtít mít, umět zajistit ekonomicky. Asi toto je okamžik, kdy se laici
už budou muset do diskuse zapojit a pod
vedením svého faráře začnou vytvářet svou
rozvojovou strategii.
Václav Vacek
farář, Letohrad
Ježíš mluví jednoznačně: „Hlásejte evangelium.“ Papež vybízí:
„Církev má sloužit potřebným.“
Ježíš vyučoval především dospělé, my se
trochu věnujeme dětem.
Po staletí jsme se nevzdělávali v Bibli, nemáme potřebu Bohu více porozumět (Katechismus Písmo nenahradí). Rodiče často
dávají přednost zájmovým kroužkům, vozí
děti autem do hudební školy a platí jim učitele. Katechetka má menší plat než učitelka
kreslení; nevymlouvejme se na stát.
Rodiče zajišťují dětem nejprve základní
potřeby, ne parádu. Je třeba odbřemenit
kněze od starostí o majetek a od zbytečné
byrokracie, aby se mohli patřičně vzdělávat,
věnovat se evangelizaci a pastoraci. Každou
neděli máme lidem nabídnout vyučovací
lekci z Písma. Esoterika a převtělování se
velice šíří i mezi našimi lidmi. Mládež nemá
odvahu do života, nenachází jeho smysl.
Mnoho Romů nevidí východisko ze své
nouze. Pro velkou část společnosti jsou Romové mnohem nepřijatelnější než nemocní
HIV. Zatím jsme jim mnoho nepomohli.
Okolo nás žijí Vietnamci a přicházejí další
přistěhovalci. Pomůžeme-li jejich dětem
se školními úkoly, přinejmenším v češtině,
spřátelíme se a třeba se nám podaří jim
ukázat bohatství křesťanství. Ano, bude to
pracnější než chvályhodné adopce na dálku.
Naši důchodci se scházejí, modlí se spolu,
pěstují turistiku, jezdí na poutě, ale jiní
důchodci jsou sami (viz film Šmejdi). Získáme-li naše seniory k pozornosti vůči osamělým a nemocným v nemocnici, budou
mít dobrý pocit užitečnosti.
Všechny tyto misie pro potřebné potřebují nejen dobrovolníky, ale i placené
odborníky. Budeme víc investovat do udržování církevních památek a slavností než
do lidí? Charita pracuje dobře, snad jediná
zvedá velice nízkou oblíbenost církve.
Budeme-li mít ve společnosti pověst
poctivých a obětavých lidí, získáme i její
větší uznání.
Jiří Zajíc
křesťanský publicista, Praha
Strategický plán musí
obsahovat v prvé řadě
odpovědi na otázky
„Kde momentálně
stojíme?“, „Kam chceme dojít?“ a „Jak toho
dosáhneme?“ – tedy
vstupní analýzu situace,
stanovení vize a stanovení kroků (a nástrojů), jejichž pomocí se k ní máme dostat.
Každá z těchto tří oblastí má své důrazy.
Ke zjištění výchozího stavu pokládám
za zcela zásadní poctivou reflexi toho, jak to
vypadá s vírou těch, kteří se hlásí ke ANKETA
katolické církvi, nač se lze opravdu spolehnout a co jsou jen zbožná přání a lakování
situace na růžovo (některé výzkumy o tom
přinášejí dosti nelichotivá zjištění). Myslím,
že by se k tomu dala i velmi plodně vytěžit
data shromážděná v rámci přípravy na plenární sněm od účastníků tehdejších kroužků. Ideální by samozřejmě byl kvalifikovaný
výzkum zadaný přímo diecézí i nastartování procesu směřujícího k diecézní synodě,
v jehož rámci by se takové reflexe mohlo
účastnit co nejvíc aktivních lidí. Dále pak je
nezbytná inventura potřeb společnosti a našich možností na ně odpovídat.
Z toho by pak plynula nějaká realistická
vize. V ní by rozhodně důležitou roli mělo
hrát vytváření partnerského vztahu mezi
duchovními a laiky na jedné straně a členy
církevního společenství a ostatními členy
společnosti na straně druhé. Bez toho totiž
nadále nebudeme důvěryhodnými svědky
Ježíšova pojetí lidstva jako jedné rodiny (viz
papež František). Předpokládá to ovšem
mnohem zodpovědnější, samostatnější a tvořivější přístup laiků, k němuž mají být inspirováni i vychováváni důvěrou duchovních
a jejich schopností vytvářet společenství.
Na cestě k tomuto cíli je třeba zvládnout
nástrahy nového ekonomického modelu,
k němuž jsme byli zákonem o nápravě
některých křivd přivedeni. Předně je dál
neúnosné hospodařit bez jasného transparentního účetnictví. Vše musí být veřejně
publikované, po věcné stránce odborně
zajištěné. K tomu je nutné vést účinnou
osvětu jak dovnitř církve, tak vůči společnosti, neboť ve výhledu 20 až 30 let je
nový model financování církve mnohem
náročnější na podporu ze strany věřících.
Církev se jím rozhodně nestane „bohatou“.
Současně je nutné dál rozvíjet spolupráci
v rámci občanské společnosti.
Aleš Brotánek
angažovaný laik, Rožmitál p. Třemšínem
Z vyjádření zástupců
diecézí zní nejsilněji
starost o ufinancovatelnost potřeb, ale o vlastních potřebách není
ani nástin pochybností.
Znamená to, že na biskupstvích je ve zlomovém období, které nastává po 74 letech nesvobody a závislosti na státu, o potřebách
společenství, farností i diecézí vše jasné
a jde ve strategickém plánu jen o ty finanční prostředky na provoz?
Církev vnímám jako mnohovrstevnaté
společenství, kterému služebná část církve
má poskytovat servis, a tudíž by v první
řadě měl existovat dialog uvnitř i navenek
k porozumění si o potřebách a teprve
z něho mohou vyrůstat smysluplné strategické plány.
I kdyby bylo možné, že zástupci diecézí
zajistí finanční prostředky a my, „prostí
laici“, se nemusíme o nic starat, je to také
strategie, ale! Je to cesta ke svobodě s odpovědností? Jako by přetrvával předkoncilní
duch rozdělení církve na vedené a vedoucí?
Bratrská rovnost (klíčová změna po 2.VK)
všech příslušníků církve na lidské úrovni
(nikoli funkčním postavením) předpokládá
otevřený dialog, který jedině může umožnit vanutí Ducha. I kdyby se z něj zrodily
nějaké chyby, jejich pravdivé pojmenování
a náprava je ta CESTA, na kterou jsme zváni a ze které se můžeme učit brát i vlastní
odpovědnost ve svobodě dětí Božích. To
je dle mého ta SKÁLA, na které Kristus
postavil církev. Nikoli bezchybná, jako nebyl sv. Petr bez chyb, ale chyby poznávající
a přiznávající.
Důrazy do strategických plánů je teprve třeba společně nalézt, jinak půjde jen
o tajné ekonomicko-účetní technikálie,
které mohou být geniální, ale také mohou
jen zastírat bezradnost, neschopnost nebo
i něco horšího, pokud nebude nastaven
systém sdílené odpovědnosti.
Z toho, co se proslýchá (nikoli veřejně
informuje), vznikající akciové společnosti
arcibiskupství povedou (zatím tajní) odborníci. Jaká bude zpětná vazba a kontrola
takovýchto centralizovaných institucí?
Mapovala si biskupství, kolik má odborníků mezi věřícími a kolik má věrohodných
laiků na kontrolní zpětné vazby?
Z toho, co lze dohledat z otevřených
zdrojů, naskakuje řada otázek. Například
Mons. Jiří Mikulášek, generální vikář brněnského biskupství upozorňuje, „že brněnská diecéze nemůže počítat s výnosem
z navráceného majetku“. Brněnská diecéze
požádala mezi prvními kroky v restituci
o poutní kostel sv. Jana Nepomuckého,
dílo architekta Santiniho na Zelené hoře,
národní kulturní památku zapsanou do seznamu kulturního dědictví Unesco, která
vyžaduje rozsáhlé a finančně náročné opravy. Jaký bude strategický výnos z vlastnictví takové památky? Čeká se obroda barokní poutní zbožnosti, která nejen zaplatí
náklady na její údržbu, ale ještě bude přinášet prostředky k naplňování základních
pastoračních potřeb? V tomto světle nezní
odpovědně závěrečná věta Mons. Mikuláška: „Abychom toho dosáhli, budeme muset
oslovit věřící, aby více než dosud přispívali
sbírkami a dary.“ Lze se domnívat, že toto
je ten základ tajného strategického plánu?
Nevím, ale z dostupných faktů se mi ne-
skládá nadějná perspektiva. Jak asi vypadá
situace v ostatních diecézích?
Proto já bych strategicky dal největší
důraz na OTEVŘENÍ DIALOGU V CELÉ
CÍRKVI, na který sice nejsme zvyklí a kterému se budeme teprve učit, ale který nás
může dovést k pochopení a stanovení cílů
a podle toho k hledání a volbě přiměřených
prostředků. Pokud je jasný, věrohodný
a srozumitelný cíl, nacházejí se potřebné
prostředky a troufám si říct, že by se našly,
i kdyby restituce znovu spadly ze stolu. Pavel Ženíšek
angažovaný laik, Plzeň
Domnívám se, že dříve
než se budeme zabývat
otázkou, jak zajistit
ekonomické fungování
církve dnes i v budoucnu, měla by předcházet
vize (strategie) pastorace. Biskupové by měli
být v pastoračních otázkách a jejich řešení
odvážnější (což je samozřejmě riskantní)
a nebát se jmenovat do důležitých pastoračních „funkcí“ kreativní osoby zaměřené
na cíl. Tam, kde působení kněze není dobré,
svěřit dle možností určité služby laikům.
Přednostně je potřeba „investovat“ (nejenom peníze) do hlasatelů evangelia (kněží i laiků). Zároveň si umím představit, že
někteří z nich budou placeni za tuto službu
na „půl úvazku“ a zbytek živobytí si budou
opatřovat jinak.
Věřící se budou na výdajích více podílet. Předpokladem je seznámit je s financováním farností a diecéze a o příspěvek požádat s jasným vysvětlením, k čemu bude
použit, a taky za něj pak poděkovat.
Oslovovat sponzory s nabídkou spolupráce a podpory konkrétních projektů
a aktivit. U výdělečné činnosti diecéze
(pronájmy majetku, bytů a prostor) nežádat více, „než je obvyklé“. Jinak to bude
pastoračně kontraproduktivní.
Zakládat občanská sdružení (v budoucnu veřejně prospěšné společnosti), které
mohou „dosáhnout“ i na jiné finanční a materiální zdroje než diecéze (církev). Tyto
nestátní neziskové organizace mohou při
diecézi a farnostech nabízet služby a aktivity
pro děti, mládež, seniory, hudebníky atp.
Tam, kde nemá diecéze vlastní prostředky na opravy a údržbu, předat církevní
stavby (včetně kostelů) do vlastnictví obcí,
které o to projeví zájem a smluvně se zaváží umožňovat v těchto objektech „náboženský život“ a budou se o tyto objekty starat.
Připravili Josef Beránek, Lukáš Jirsa a Alan Křišťan
9
ROZHOVOR
Tyranizovaná spravedlnost
Rozhovor s Jiřím Přibáněm o demokracii, svrchovanosti
a ústavnosti je ukázkou ze stejnojmenného knižního rozhovoru
který s profesorem teorie, filosofie a sociologie práva vedl Karel
Hvížďala.
Dnes se často hovoří o krizi demokracie, je tomu tak?
Nadvláda průměrnosti vždy signalizuje
obecnější krizi. Všimněme si například,
v jaké krizi se ocitla idea demokratické státnosti a co vše se dá dnes označit
za státní nebo národní zájmy. Moderní
dějiny Evropy od 17. století představují
postupný růst národních zájmů, s nimiž
jsou spojeny procesy demokratizace nebo
boje za ústavní vládu a občanská práva
a svobody, ale také války vedené ve jménu
národa a národních zájmů. Ve 20. století se
pak plně projevila krize národních států.
Proto po druhé světové válce stála otázka
jasně: Buď se vrátíme k národnímu státu
a budeme dále bojovat ve jménu národních
zájmů a na ochranu národní identity proti
jiným národům, nebo se pokusíme vytvořit
společnou evropskou kulturu na principu
demokratického vládnutí a obecného respektu k občanským právům a svobodám.
Zajímavé je, že my dnes prožíváme krizi
právě toho nového ideálu a s ní spojené
možnosti vytvořit nadnárodní, evropskou
politickou kulturu. A to teď vůbec nespojuji evropskou kulturu s mnohem užším
a původně administrativně ekonomickým
projektem evropské integrace. I současná
Evropská unie je především organizace založená na zvláštních formách ekonomické,
administrativní a právní racionality. Evropská politická kultura však znamená hledání
toho, co nás spojuje, jako jsou například
ideály demokracie, tolerance a občanských
a politických svobod. A najednou se zdá,
že tato evropská kultura a projekt, s nímž
přišla vládnoucí elita v západoevropských
zemích po roce 1945, oslovuje stále méně
lidí.
Dnes je krize ideje demokratického státu ohrožována nikoli ze strany EU, ale především globálně fungujícím ekonomickým
systémem, jehož logika naprosto dominuje
10
nad veškerým politickým rozhodováním.
Obecná krize státnosti je tak důsledkem
globalizačních trendů. Moderní stát se pochopitelně musí některých starých funkcí
vzdát a ty nové si teprve hledá. Ale je znepokojivé sledovat, jak se v důsledku krize
demokratické státnosti objevuje retronacionalistická politika, která jako by chtěla
vrátit do hry ideu etnického národního
státu z 18. století.
Nezapomínejme však, že historicky měl
nacionalismus zároveň emancipační funkci, když mluvíme třeba o republikánském
nacionalismu, a navazoval na univerzální
ideje humanismu, což má u nás tradici
od Havlíčka až po Masaryka.
Masaryk ale evidentně navazoval
na Bernarda Bolzana…
Bolzano přišel s alternativní představou
národa jako patriotistického společenství,
kterou například Patočka považoval za promarněnou národní šanci a za naše „národní dilema“. Zajímavé je, že se k Masarykovi
sice dnešní politické reprezentace hlásí jako
k symbolu, ale jeho ideály a způsob politické práce v české politice nenajdeme. Když
například psal o otázce sociální, velmi dobře si uvědomoval, že pro moderní demokracii v Evropě je téma rovnosti životních
šancí a sociální spravedlnosti zcela klíčové.
Velmi dobře také věděl, že nelze snadno
převzít ústavní model například ze Spojených států nebo z Francie, ale že je třeba
vycházet i z vlastních zkušeností a tradic.
Myšlenka demokracie nespočívá jen
v mechanickém fungování státu, musí
současně fungovat jako určitá tradice.
Masaryk by v této souvislosti nejspíš hovořil o humanismu a mravnosti, což však
neznamená nějaký politický moralismus
nebo morální fundamentalismus. Chápání
demokracie a občanských práv i svobod
jako zvláštní politické tradice, kterou je tře-
ba pěstovat v každodenní politické práci, se
vytratilo nejen v České republice, ale i jinde
v Evropě. Stačí se jen podívat na dnešní
Německo, o němž byla většina Evropanů
přesvědčena, že má jeden z nejstabilnějších
politických systémů. Němci si také prostřednictvím ideje evropanství dosud řešili
vztah ke svým děsivým národním dějinám
a s oblibou zdůrazňovali, že jsou především
Evropané a teprve potom Němci. Když ovšem vidíte, jakou vlnu nacionalismu vyvolala krize eurozóny právě v Německu a jak
najednou Němci nerozumějí tomu, co by
pro ně evropanství mělo znamenat, můžete
se přesvědčit, jak je ona demokratická tradice vlastně slabá tam i jinde na evropském
kontinentu.
Rozpad eurozóny může nastartovat
nejen ekonomickou, ale mnohem horší politickou krizi nevídaných rozměrů, a proto
si ho nepřejí ani ti největší britští euroskeptikové a podceňovat ho mohou jen naprostí
diletanti a extrémisté.
Vraťme se ještě k národnímu státu
a suverenitě…
V odborné literatuře i mezi publicisty se
hovoří o tom, že éra národních států skončila, ale ono to je ve skutečnosti naopak.
Teprve po první světové válce v evropských
společnostech existuje všeobecné hlasovací
právo, takže státy se mohou poprvé v historii demokratizovat bez rozdílu například
majetku nebo pohlaví. Nezapomínejme ani
na to, že od rasové segregace ve Spojených
státech uplynulo teprve padesát let. A pod
vlivem ekonomické krize třicátých let 20.
století vzniká také sociální stát, který bychom mohli definovat především jako stát,
jenž chudobu chápe jako problém politické
nerovnosti a v němž občanství není jen
právní, ale především sociální kategorie.
Na tento velký demokratizační proces bychom neměli zapomínat, když hovoříme
ROZHOVOR
JIŘÍ PŘIBÁŇ (*1967)
vystudoval Právnickou fakultu UK v roce
1989 . Zde se také v roce 1997 habilitoval
a v roce 2002 získal profesuru v oboru teorie,
filosofie a sociologie práva. V současnosti vyučuje sociologii práva, právní teorii
a konstitucionalismus na britské Cardiff
Law School, kde byl v roce 2006 jmenován
profesorem práva. Kromě toho působil např.
na University of California v Berkeley, New
York University, University of San Francisco,
Katholieke Universiteit Leuven.
Jiří Přibáň: „Demokratický stát znamená sdílení nejen minulosti a současnosti,
ale především budoucnosti všech občanů.“
například o národním státu nebo demokratické suverenitě.
Možnost vytvářet svou zahraniční politiku měly evropské země vždy nějakým
způsobem omezenou, například vzhledem
k bipolárnímu rozdělení světa během tzv.
studené války. Teprve po roce 1989 jsme
si mohli svobodně zvolit nejen svou politickou reprezentaci, ale také například to,
zda vstoupíme do Evropské unie, nebo ne.
Koneckonců i sám projekt evropské integrace je dodnes založen na dobrovolném
sebeomezení suverenity členských států
Unie, takže státní suverenita se uplatňuje
v nadstátních evropských institucích Unie.
Naproti tomu jsme se nemohli jako
politický lid přímo rozhodnout, chceme-li
mít společný stát Čechů a Slováků. I tehdy
se jasně vyjevila nedostatečnost demokratické legitimity, když k rozpadu republiky
došlo bez referenda. Rozpad státu tak
sice proběhl civilizovaně a technicky více
či méně bezproblémově, ale spolu s tím
došlo i k otřesu politických hodnot, které
kdysi umožnily zrod Československa.
V roce 1992 se tak delegitimizoval nejen
stát, ale i to, co by ten stát mělo konstituovat: démos. Nedůvěřujeme lidu, přestože
demokratický stát znamená sdílení nejen
minulosti a současnosti, ale především
budoucnosti všech občanů, kteří na tom
kterém území žijí. Zajímavé je, že ti, kdo
nejvíc hovořili a dodnes hovoří o národní
suverenitě, ať už to byl Mečiar či Klaus, tehdy demokratickou suverenitu zcela popřeli,
aby si mohli v daný okamžik instrumentalizovat moc podle svých představ.
Jaká je role demokratické suverenity
nebo státu v globální společnosti?
Žijeme ve společnosti, která se zcela
správně označuje za globální ve smyslu
ekonomické, politické, ale i technické nebo
mediální propojenosti jednotlivých segmentů, jakými jsou například nejrůznější
národní společnosti nebo i jejich politické
organizace – státy. Žijeme navíc v době,
kdy je v moderní společnosti historicky poprvé obecně respektována jak svrchovanost
lidu, tak i základní lidská práva. Poprvé se
národní státy konstituují skutečně demokraticky dovnitř i navenek, takže například
Evropská unie je také jen výsledkem dobrovolné úmluvy mezi takovými demokratickými státy. „Chladná“ konstrukce
evropské integrace dokázala na evropském
kontinentu zaručit konec „horkého“ mezinárodního nepřátelství a obrat ke spolupráci i mezi národy, které se v moderních
dějinách tak často vzájemně vyvražďovaly.
A to je něco zásadního, co v Česku vůbec
nezazní a co málokterý politik domýšlí
do důsledků a bez trapného sentimentu –
pozitivního i negativního.
Není to tím, že politika jako správa
země tu nemá skoro žádnou tradici?
Já bych řekl, že byrokratickou tradici máme
poměrně dlouhou a silnou, a to již z Rakousko-Uherska, ale to je pouze tradice
profesní. Jenže politik potřebuje ještě něco
jiného: Politik musí hájit to, čemu se říká
veřejný zájem, takže musí také vědět, co
takovým veřejným zájmem je a kde se nachází. Podobně má-li nějakou pravomoc,
musí vědět, k čemu a jak ji může využít
a kde jsou hranice, za které nesmí nikdy jít.
Jenže v Čechách platí převrácená hierarchie. Nejvíc tu znamená strana a pak
teprve stát. A tak to tu bylo i za první
republiky…
Ano, my nevíme, jak politické strany mají
fungovat, aby posilovaly právě stát i jeho

11
roční předplatné
(4 čísla) činí 200 Kč
objednávejte na:
SEND Předplatné, s. r. o.
P. O. Box 141, 141 21
Praha 4
tel.: 225 985 225
fax: 225 341 425
e-mail: [email protected]
www.send.cz
www.krestanskaakademie.cz

12
revue
Dárek,
který
zaujme:
předplatné
Universa
ČESKÉ KŘ ESŤA NSKÉ A K A DE MI E
Universum
ROZHOVOR
postavení v mezinárodních nebo nadnárodních organizací a ne jen sebe sama.
A máte pravdu: Nadřazenost stranické
politiky politice státní je něco, čím česká
politika tradičně trpěla. Je to dáno i tím, že
tady není zakořeněná praxe, kdy v určitých
orgánech a situacích postupuje a rozhoduje
vláda společně s opozicí. Například ve Spojeném království existuje tzv. COBRa, což
je zvláštní krizový výbor zabývající se různými regionálními či národními krizovými
situacemi, jako jsou například teroristické
útoky nebo válečné konflikty, jejichž projednávání a řešení se účastní jak vláda, tak
i opozice. Takové instituce přesně definují,
kde končí zájem stranický a začíná zájem
státní, a vyžadují od politiků, aby se podle
toho chovali. To, že tady levicová opozice
položila vládu právě v době předsednictví
EU, bylo trapné právě proto, že se tím osla-
bovaly naše státní zájmy. Nebyla to tehdy
ústavní krize, ale ostuda. Ukazuje se, že tu
existuje politický vzorec chování, ve kterém
stranickost soustavně vítězí nad státností.
A to má právě za následek, že si i ústavnost
vykládají strany jen ke svému prospěchu
a zájmům. Zapomíná se, že politické strany
jsou jen jednou z mnoha organizací, které
tvoří demokratickou strukturu státu, a proto stranické rozhodování a zájmy nikdy
nemohou nahradit rozhodování a zájmy
státu.
Můžete ty zbývající vyjmenovat? Tak jsou to především orgány veřejné správy, tj. byrokratický aparát, prostřednictvím
kterého vláda jako nejvyšší výkonný orgán
vykonává moc ve státě, a dále také ústavní soudnictví, které zásadním způsobem
změnilo vztah mezi občany a státem, ale
také mezi jednotlivými ústavními orgány.
Cirkulace moci v ústavní demokracii probíhá tak, že politické strany usilují o hlasy
voličů, a proto využívají masová média
k veřejné předvolební kampani, jejímž
účelem je získat co nejvíce hlasů, a tím také
moc ve státě. Tuto moc potom vykonávají
na základě vládního programu, který je
pochopitelně předmětem kritiky veřejnosti i opozičních stran, jež vedou kampaň
s cílem vyhrát příští volby a získat tak moc
ve státě. Na této smyčce veřejnost – média – politické strany – vláda – politické
strany – média – veřejnost vlastně probíhá
neustálý volební boj, který, jak bylo řečeno,
je v právním státě vždy právně i ústavně
regulován, například ústavními zákony
nebo zákony o veřejnoprávních médiích
či politických stranách. Dokonce bychom
mohli říci, že princip svrchovanosti lidu
není nic jiného než fungování demokratického procesu v této politické smyčce, který
probíhá podle ústavních pravidel.
Bohužel právě zmíněné ústavní
soudnictví tu dodnes není úplně
respektované…
Ano, připomeňme si několik faktů. V roce
1992 došlo k rozpadu státu a narychlo
se sepsala nová ústava pro samostatnou
Českou republiku. Jenže potom se zjistilo,
že tato nová ústava umožňuje jen velmi
obtížně vyvolat předčasné volby. Najednou byla ústava velmi rigidní z hlediska
politických potřeb a krize vládnutí. Politikové na to reagovali tak, že se v roce 1998
přijal ústavní zákon, kterým se umožnily
předčasné volby, a ČSSD a ODS následně
převzaly moc prostřednictvím opoziční
smlouvy. V roce 2002 opoziční smlouva
skončila, nastoupila koaliční vláda pod
vedením sociální demokracie a v roce 2006
došlo k další změně a následovala další krize. A znovu se využilo stejné finty: ústavní
procedura se ohnula tak, aby se realizovala
politická vůle a aby mohlo dojít k předčasným volbám. V roce 2009 ale Ústavní soud
takový postup zastavil a řekl: Takhle to dál
nejde! Navíc v kauze Melčák, při níž soud
zrušil předčasné volby, také přišel s doktrínou tzv. materiálního jádra ústavy, podle
níž může přezkoumávat i to, zda zákony
formálně přijaté a označené jako ústavní
jsou skutečně v souladu s Ústavou České
republiky. Proto si můžeme dovolit říci, že
dějiny české ústavnosti posledních dvou
desetiletí jsou především dějinami českého
Ústavního soudu.
Myslíte, že problémy, o kterých jsme
hovořili, je vůbec možné řešit po dvaceti
letech? Není to práce na staletí?
Člověk, který jde do politiky, by měl mít
alespoň nějaký přehled o státnických
zručnostech, dovednostech a očekáváních.
Skutečný politik musí jednat tak, aby co
nejvíc oslabil své protivníky, ale nikdy nesmí dělat kroky, které oslabují stát a ústavní
systém, v jehož rámci má vykonávat nabytou moc. To je důležitý moment. Ústava je
dokument, který se přijímá v konkrétním
čase, v určité politické konstelaci, ale ústava touto konstelací nemá být omezována
a svazována. Bylo by velkým omylem snažit
se číst jakoukoli ústavu doslovně a interpretovat ji především tak, jak její obsah
původně zamýšleli její tvůrci. Takový tzv.
skripturální nebo originalistický výklad
ústavy je velký omyl, který panuje především mezi konzervativně legalistickými
soudci nebo právními teoretiky. Ústava
ale také nesmí být přepisována, jakmile se
politická konstelace změní, nebo vykládána
podle momentální politické vůle a zdánlivě
morálně přesvědčivého názoru, který dává
přednost společenskému dobru před tím,
co je správné z hlediska ústavního práva.
K takové interpretaci ústavy mají pro změnu sklony ti, kdo si pletou soudnictví se
sociálním inženýrstvím. Ústavnost se ale
buduje pomalu a teprve v těchto sporech
o ústavní interpretaci, což je samozřejmě
úsilí, které předpokládá práci celých generací a otevřenou diskusi právníků, politiků
i samotných občanů.
S čím bychom měli při budování
ústavnosti začít?
Moderní demokratická politika je zvláštní
tím, že funguje na základě jisté rovnováhy
mezi těmi, kdo mají moc, a těmi, kteří ji
nemají. V demokracii má tento binární kód
formu vláda – opozice. Nikdy nevíme, kdo
bude vládnout a kdo bude v opozici. Tím
ROZHOVOR
Slavnostní prezentace knižního rozhovoru se zúčastnila řada osobností
veřejného života.
dochází ke zvýšené nejistotě a nahodilosti
v systému vládnutí. Vládnout v ústavní demokracii lze ale pouze za podmínky, že ten,
kdo bude vládnout, reprezentuje stále suverénní lid, a to se může dít jen skrze ústavní
normy, které lid buď v referendu, nebo prostřednictvím svých ústavodárců přijal. Jen
za těchto podmínek se ústava stává jiným
názvem pro suverénní moc lidu.
U nás je problém v tom, že politikové,
kteří mají moc, si velice často neuvědomují, že mají tuto reprezentativní funkci a že
jejich moc musí být vykonávána tak, aby,
až ji přestanou vykonávat, mohli říci, že ji
vykonávali tak, jak bylo v daný okamžik
nejlepší a pro tuto zemi nejsprávnější.
Smyslem vládnutí je naplňovat ducha
demokratické ústavnosti, který musí vládnout nám všem.
A ještě k otázce: Je pravda, že ústava
potřebuje čas, aby zapustila kořeny, a proto
se nesmí měnit s každou politickou změnou. V této souvislosti je ovšem třeba se
zmínit ještě o dalším napětí mezi systémem
stranicky založené demokratické politiky
a systémem ústavního práva, totiž o napětí
vznikajícím kvůli masmediální komunikaci, bez níž se dnešní demokratická politika
neobejde. V médiích se přitom prezentace
politického provozu často redukuje na konflikt nebo přímo krizi, což je samozřejmě
v ostrém kontrastu k ústavnímu systému,
v němž se naopak hledají styčné body
a principy společné celé politické společnosti. Obrazně řečeno, média ze všeho
dělají kvůli sledovanosti válku, zatímco
ústava není válka, ale občanský mír. Zatímco ve stranické politice je přílišný konsenzus nebezpečný, v ústavní politice musí
existovat předem mezi právníky, politiky
i občany konsensus o tom, co je správné
a co je nesprávné.
Tím se ale zase vracíme k tomu základnímu, že nevíme přesně, kdo jsme a kam
směřujeme. Koneckonců to vytrubujeme
do světa i v naší hymně: Kde domov
můj… Není právě tohle důvod, proč nás
stará Evropa vnímá často jako nespolehlivého partnera?
My totiž neustále hledáme své místo
v Evropě. Je to divné, když se ptáme, jestli
máme být proruští, pročínští, proevropští
a já nevím jací, když tady existuje sám
o sobě prostor, který je sice politicky konfliktní a v současné době i krizový, ale je to
prostor, v kterém se evropská politika poprvé v dějinách definuje jako politika práv,
svobod a demokratických procedur, sociální spravedlnosti, vzájemné solidarity. Je-li
euro v krizi, nebo není, je z tohoto dlouhodobého hlediska úplně jedno. Důležité
je jen to, že tady jsme my Evropané, kteří
chceme žít společně, a to podle určitých
principů, které sdílíme. Některé demokratické deficity EU snášíme úkorně právě
proto, že jsme evropskými demokraty.
Ukázka z knižního rozhovoru Karla
Hvížďaly s Jiřím Přibáněm Tyranizovaná
spravedlnost, který vydal Portál 2013.
(Vzhledem k rozsahu redakčně upraveno)
JIŘÍ PŘIBÁŇ
Tyranizovaná
spravedlnost
Knižní rozhovor
vznikal téměř deset
let, a i když se mnohdy
dotýká zcela aktuálních
kauz, např. uplácení
ve straně Věci veřejné,
pomlouvačného
inzerátu na prezidentského kandidáta v den
voleb a podobně,
neztrácí – jistě též díky způsobu, jakým
Karel Hvížďala klade otázky – na aktuálnosti.
Politologické, sociologické i obecně lidské
postřehy totiž Přibáň uvádí do kontextu
rodícího se právního státu založeného
na ústavě. Jak je tento Přibáňův pohled
nevšední, je dostatečně známé z jeho
komentářů či rozhovorů v médiích. Knižní
rozhovor ovšem umožňuje témata nechat
vyznít, rezonovat ve všech souvislostech.
Není snadné zredigovat skutečné rozhovory,
které spoluautoři vedli s takovými časovými
odmlkami. Otázky a především odpovědi se
v kapitolách vynořují znovu v jiných souvislostech a kontextech, Přibáň místy přednáší,
jinde obdivuhodně bystře glosuje, místy
možná opakuje téměř banální pravdy. Jako
celek je ovšem kniha moudrým průvodcem
labyrintem našich nejnovějších politických
dějin. Průvodcem, který pojmenovává věci
pravými jmény, učí rozlišovat a vidět stopy
naděje i tam, kde jsme nad naší politickou
scénou již téměř zlomili hůl. Publikaci vydalo
nakladatelství Portál.
Josef Beránek
13
TÉMA
Generace Y
Marie Boëtonová
Bavit se, informovat, konzumovat přes smartphone nebo tablet,
a to pouhým kliknutím. Být napojen na síť, stáhnout si hudbu,
vyjádřit se na Wikipedii, rozeslat fotografie na facebooku – to
vše jsou pro digitální domorodce samozřejmosti. Narodili se
v rozmezí 80. a 90. let minulého století a říká se jim „generace Y“.
N
ení jasné, jak vzniklo toto označení. Vyskytuje se
názor, že prostě následovali po generaci X, ke které patří dnešní čtyřicátníci, nastupující po známém
poválečném baby-boomu. Jiné vysvětlení vychází
z anglické výslovnosti Y („why“, proč?) a tím z jejich permanentního zpochybňování toho, co jim po sobě zanechala
generace jejich předchůdců. „Tahle generace nalézá na síti odpověď
na všechno, a proto nesnáší samozvanou autoritu. Chtějí napřed
porozumět a teprve pak případně poslechnou,“ vysvětluje Olivier
Rollot, specializovaný pedagog a autor knihy La génération Y[1].
Jak je ale situovat trochu přesněji? Předchozí generace byly nejčastěji poznamenány historickými událostmi (dvě světové války,
květen 68 apod.), ale digitální domorodci jsou naproti tomu trvale
a do hloubky ovlivnění internetem. „Jejich chtivost nových technologií spolu s obratností v jejich užívání je něčím novým, spojeným
s jejich generací,“ konstatuje Monique Dagnaudová, socioložka a ředitelka příslušného výzkumu v CNRS[2].
A jsou tu ještě další charakteristické vlastnosti či souvislosti života
generace Y, totiž citová a profesionální chudoba jejich rodičů a silná nedůvěra k jakýmkoliv institucím. Na tomto místě se zaměříme
především na způsob, jakým je formovala digitální revoluce. To, jak
žijí uprostřed obrazovek a monitorů, takřka trvale napojení na síť,
opravdu do hloubky otřáslo jejich přístupem k výuce, jejich socializací, kultivovaností, angažovaností atd. V čem nástup éry internetu
– který mnozí připodobňují k tak základním událostem v dějinách
lidstva, jako je vynález písma nebo knihtisku – vytváří z těchto digitálních domorodců jiné občany, učedníky a konzumenty, než byla
generace jejich předchůdců?
Paměť nebo vynalézavost
Průvodcem dětských her těchto digitálních domorodců a takřka jejich
osudem je obrazovka. Jak to formuje kognitivní vývoj dítěte? Olivier
Houdé, ředitel Psychologické laboratoře vývoje a výchovy dítěte na pařížské Descartesově univerzitě[3], patří k odborníkům, kteří se touto
otázkou zabývají už mnoho let, a jeho pozorování jsou velmi zajímavá.
Konstatuje, že „když se žák ocitne před obrazovkou, aktivizují se hlavně
14
zadní oblasti jeho mozku, tedy oblasti senzorických a vizuálních vjemů
– jinými slovy elementární inteligence –, a méně se aktivizuje prefrontální mozková kůra, která je místem osobní syntézy a abstrakce“. Vědec
ovšem ihned dodává, že „je možné naučit se užívat i tuto část mozku;
průzkum mozkových procesů to dokládá“.
Vychovatelé si dnes nejvíce stěžují na útržkovitost reflexe svých
studentů, kteří se pod přívalem vjemů stahují do bezprostřední přítomnosti a pociťují nesnáz soustředit se na její prchavost. Americký
novinář Nicholas Carr ve své polemické a diskutabilní knize The
Shallows: What the Internet Is Doing to Our Brains[4] dokonce
předpovídá pokles IQ v dalších generacích.
Digitální domorodci svým permanentním napojením na internet
vytvářejí nový vztah k vědění. Vědí vlastně všechno o všem pouhými pár kliknutími na encyklopedii Wikipedia! Otevírá se jim tím
přístup k nekončícímu proudu informací, kterým je otřeseno samo
poslání jejich vyučujících, kteří kdysi byli jedinými, „kdo věděli
a znali“; tato doba je už ale minulostí...
„Někdejší přednáškové kursy dnešní studenty nedovedou zaujmout; dávají přednost tomu, zaměřit se na to, co nelze jinde najít,“
komentuje situaci Denis Kambouchner, profesor filosofie na jedné
pařížské univerzitě[5]. Některé univerzity proto přestávají nabízet
velké přednášky v amfiteátru a soustřeďují se na individuální pedagogický doprovod studentů v praktickém výukovém procesu, což
vyučujícímu umožňuje cílený vstup do výuky každého studenta
jednotlivě. To, co dříve přednášeli v hodinách, si studenti mohou
najít na síti sami. Podobně i technické a manažerské vysoké školy
organizují svou výuku ve spojení s praktickými projekty. „V určitém
okamžiku student zjistí, že mu k dotažení práce na projektu scházejí
určité kompetence, a to je situace, do které vyučující může vstoupit
s ponaučením, vysvětluje Olivier Rollot. Dochází tady k obrácenému postupu výuky: dnes musí své schopnosti (a svou užitečnost)
‚doložit‘ vyučující.“
Nové technologie obměňují celý systém vyučování (osvojování
znalostí): Proč by se mělo něco zapamatovávat, když už si síť „pamatuje všechno za nás“? Jestliže všichni vlastníme obrovskou externí
paměť internetu, proč nevyužít uvolněný prostor na něco kreativnějšího? Mladí se chtějí zbavit repetitivních povinností a soustředit se
na invenci. Michel Serres se ve své knize Petite Poucette[6] zabývá
TÉMA
Patnáctiletí až třicetiletí si nejen osvojují znalosti jinak, oni také jinak vytvářejí vzájemné vztahy (jiný způsob socializace), vlastně
se spíše „kybersocializují“.
revoluční změnou, způsobenou informacemi přístupnými na síti.
„Mozek se vyprazdňuje, ale jeho prázdný prostor je známkou osvobození,“ vysvětluje, a dodává: „Nabízí se nám k jiným účelům, je
to možnost, která kdysi umožnila řecký zázrak, potom renesanci
a reformaci!“[7]
Ne všichni ale vidí důvod k takovému nadšení. Denis Kambouchner upozorňuje: „Myslet si, že stačí mít přístup k vědomostem, aby
člověk věděl, je iluze. Bez určitého memorování se nelze v přívalu
informací vyznat. Bohatství informací, nabízených sítí, je užitečné,
jen když je přijímáno intelektuální strukturou, připravenou na jejich
zasazení do patřičné perspektivy.“ V opačném případě mladým hrozí neschopnost samostatného uvažování a vlastní reflexe.
Na cestě ke „kybersocializaci“
Patnáctiletí až třicetiletí si nejen osvojují znalosti jinak, oni také jinak
vytvářejí vzájemné vztahy (jiný způsob socializace), vlastně se spíše
„kybersocializují“. Přátelství se nadále navazují ve školním prostředí,
ale v dalším trvají online prostřednictvím „chatu“, sociálních sítí
nebo přes blog. Digitální domorodci si vytvářejí skutečnou digitální
identitu. „Chtějí se zviditelnit a být natolik blízko ostatním, aby byli
přijati, zároveň ale natolik svérázní, aby si zjednali respekt,“ říká
Olivier Rollot. Někteří adolescenti jdou ve sdílnosti s jinými do největších podrobností, jiní jednají pod okamžitým dojmem a další
vstupují do vztahů video-sebeprezentací či oblíbenou hudbou.
„Digitální sítě svádějí k odhalování subjektivity a také k jisté
osobní teatrálnosti,“ říká Monique Dagnaudová. V knize Génération
Y píše: „Blog a sítě nejsou introvertní voyeurismus intimních deníků;
současným mladým jde spíše o sebereprezentaci než o úvahy o sobě
samých, přesněji vzato, internaut je nadále schopen sebereflexe, ale
nezapomíná nikdy na to, že jeho subjektivita se zveřejní, a že ji tedy
musí doprovázet něco originálního, a proto jeho sdělení není zcela
nevypočítavé.”[8]
Rozhodujícím faktorem této digitální ekologie jsou sociální sítě;
v první řadě to platí o americkém facebooku. V průběhu několika
let se stal prvořadým místem komunikace mladé generace a je v prvé
řadě místem rozpravy. Umožňuje také prezentaci komunikativnosti
účastníků (průměrný uživatel má na svém profilu 120 přátel).
Tato „kybersocializace“ v žádném případě nekopíruje společenské vztahy vznikající v „opravdovém“ životě. Styky online vyžadují
jinou kodifikaci. Internauti jsou často mnohem řečnější online než
v osobním styku a internet je často ideálním kanálem komunikace
pro dospívající mladé, prožívající problematický vztah k vlastnímu
tělu. Je to riskantní záležitost: humor, bujné veselí a šaškovské vystupování (známý „Lol“[9]) jsou pro jejich generaci příznačné, ale
své význačné místo v nich má také posměch. Existují zde skuteční
fanatičtí posměváčci, které nic neuspokojí tak jako zdařilé zesměšnění jiného člověka. Někteří z nich dovedou být až neskutečně krutí. Velmi oblíbená a pro toto prostředí charakteristická hra spočívá
nejdříve ve výběru online oběti. Její získané osobní údaje jsou pak
zveřejněny na síti spolu s pobídkou ostatním účastníkům ztěžovat jí
vším možným způsobem život.
Nejmarkantnější ilustrací tohoto honu na člověka se stal případ
„Jessi Slaughter“. Tato dívka se zřejmým sklonem k mýtománii zveřejnila na síti tvrzení, že je zamilovaná do jedné rockové hvězdy.
Jejímu tvrzení se začali početní internauti posmívat a ona se pokusila
čelit posměchu urážkami zúčastněných. Od tohoto okamžiku se stala
terčem kolektivní „pomsty“: Na síti se objevily její osobní údaje, byla
denně urážena nejrůznějšími telefonáty, byly jí na dobírku zasílány

15
TÉMA

tisíce porcí pizzy a nakonec se na síti objevila její adresa jako místo jen intuicí‘ dospěli k přesvědčení, že vlastně nevědí, kam spěje jeprostituce. Policie musela na několik měsíců vzít Jessi s celou její jich svět, a tak nechtějí vštěpovat svým dětem jistoty a pravdy, které
možná brzy už budou starou veteší.“
rodinou pod zvláštní ochranu.
Fenomén obětního beránka není ničím novým, ale na síti může
získat děsivé proporce. „Skupinová dynamika spolu s anonymitou,
která vládne na internetu, stimulují agresivitu, komentuje Monique „To není krádež, to je sdílení!“
Dagnaudová. Jako kdyby najednou přestaly fungovat všechny společenské zábrany a ohledy. Drzost agresorů ještě dále stupňuje sku- Nejvíce napětí mezi dospělými a digitálními domorodci vzniká
v přístupu k trávení volného času. Dochází zde ke střetu dvou genetečnost, že neznají oběť osobně.“
Právě tato drzost vede možná digitální domorodce k odhalování rací, totiž „dětí internetu“ na jedné straně a „dětí televize“ na straně
vlasního soukromí, čísla tu mluví jasnou řečí: 82 % mladých ve věku druhé. Posledně jmenovaní jsou nadále zastánci večerní televize,
zatímco druzí si stahují do počítače filmy
18–24 let zveřejňuje na síti datum svého naM A R I E B O Ë TO N O VÁ
a televizní seriály „streaming“, protože
rození a 85 % své další osobní údaje, 86 %
už se podle vyjádření sociologa Oliviera
přikládá fotografie a 51 % dokonce udává ...
Donnata[11] ani „nedovedou přizpůsobit
svou sexuální orientaci [10]. Doposud stěprogramovanému poslechu v určitý den
ny sloužily k vymezení a ochraně soukroa určitou hodinu, jsou už prostě zvyklí
mého života lidí. „Wall“ Facebooku napříště
svobodněji disponovat volným časem“.
umožňuje nahlédnout do cizího soukromí.
Otřásl internet zásadním způsobem
Zvláštní sémantický posuv!
kulturními zvyklostmi? Stal se předzvěsCNIL (Commission nationale de l’intí generační kultury, nadřazené jakékoliv
formatique et des libertés) chrání občany
třídní příslušnosti? Ne tak docela. Genepřed nepatřičným zveřejňováním jejich
osobních dat, ale ve stejnou dobu se digitální domorodci sami sta- rací Y jsou sice jednoznačně přijímány jisté módní seriály a hity, ale
vějí na odiv nekontrolovatelnému množství lidí. Zdá se, že si neu- „všichni se usadili v již existujícím kulturním prostoru bez ovlivňovědomují, že jednoho dne bude moci jejich budoucí zaměstnavatel vání jeho zaměření,“ říká Olivier Donnat. V podstatě to znamená
„vygooglovat“ jejich jméno ještě před vzájemným setkáním, a stejně vybírat na internetu z toho, co v našem sociálně-kulturním prostředí
uniká jejich pozornosti tržní využívání soukromých informací, kte- už existuje.
Internet nepochybně stimuloval kreativitu: 74 % patnáctiletých až
rými dennodenně zaplavují síť.
Uvědomí si časem dnešní patnáctiletí až třicetiletí, jaké riziko třicetiletých vykazuje na počítači samostatnou produkci (fotografie,
na sebe zveřejňováním údajů o vlastním soukromí berou? Nejspíše blogy, produkce video nebo hudby)[12]. Jsou to „díla“ pouze v přeneano, ale kdy? Ozývají se hlasy volající v dané situaci po vytvoření seném slova smyslu, většinou se totiž spokojují s využíváním už exis(na internetu) „práva na zapomenutí“ právě těch ještě nedospělých. tujících videonahrávek a jejich napodobováním. Jen malá část předDominique Baudis, strážce nad dodržováním práv dětí a mladých, kládá na síti něco částečně originálního v naději, že se tak „proslaví“.
se opakovaně pokouší prosadit tuto myšlenku především pro dospě- Internet nicméně stimuluje umělecké pokusy a umožňuje prolínání
lé, kteří v době dospívání „neuváženě“ zveřejnili své osobní údaje. donedávna nepropustnou hranicí mezi uměleckou činností a prostou
Stejnou myšlenkou se inspiruje také Evropská unie, sociální síť na in- kratochvílí, dovozuje Monique Dagnaudová. Poměrně levná technika
digitalizace a v podstatě neomezený přístup k internetu radikálně deternetu je ale prozatím neústupně proti.
Rodiče ohrožených mladých zůstávají v této situaci překvapivě mokratizují produkci a hlavně distribuci kulturních obsahů; hranice
nečinní. Ve většině případů technologická úroveň jejich vlastních mezi profesionály a amatéry se postupně stírá podobně jako hranice
dětí zcela překračuje jejich chápání, a tak nepřekvapí, že často ani mezi producenty a konzumenty kulturních výtvorů.
Bezplatným šířením vlastní produkce ztrácejí digitální domorodnevědí, jak jejich děti internet vlastně používají.
Na pováženou jsou důsledky této situace pro rodinný život: Čas ci pocit povinnosti platit jiným a bez zábran nelegálně stahují jejich
strávený v rodině už není časem rodinného života; rodiče a děti produkty do vlastních počítačů: 57 % jich pirátsky stahuje hudbu
mohou trávit večery pod stejnou střechou, ale každý je přitom tak (z celkového počtu internautů to činí 18 %), skoro 42 % jich pirátsky
říkajíc „ve svém vlastním světě“. Ještě před dvaceti lety se adolescenti stahuje filmy (z celkového počtu internautů to činí 13 %)[13] a netráspolu s rodiči dívali na televizi a obsazovali z velké části pevnou te- pí je přitom žádný pocit viny! Tvrdí: „My nekrademe, my sdílíme!“
lefonní linku rodiny k diskusím s kamarády. Dnešní situace je zcela To, že hudební sektor zmenšil v průběhu posledních deseti let svůj
jiná: digitální domorodci si stahují vybrané filmy do svého osobního komerční obrat o padesát procent, je netrápí. Jsou ostatně přesvědčepočítače a s kamarády komunikují esemeskami ze svého zavřené- ni, že příjmy velkých hvězd jsou prostě nelegitimní. Ať už vědomě či
ho pokoje. Rodičovská kontrola je tím redukována takřka na nulu, nevědomě, digitální domorodci bojují za proměnu kulturních statků
vertikální socializace (mezi rodiči a dětmi) byla postupně nahrazena ve vlastnictví celé veřejnosti.
„Piráti bez výčitek svědomí stahují filmy a hudbu z internetu, kde
socializací horizontální (mezi členy stejné generace). Sociologové
z toho dovozují, že jejich lidské já je ustavováno více postupnou jsou tyto nehmotné objekty zcela volně přístupné. Odejít z obchodu
s DVD pod kabátem považují všichni včetně adolescentů za krádež.
konstrukcí než děděním.
Rodičům jako by to nevadilo, jednak asi proto, že rozvoj osobnos- Ale stahování stejných filmů z internetu jim jako krádež nepřipati jejich ratolestí jim připadá důležitější než vše ostatní, pak ale také dá“, tvrdí Olivier Donnat: „Stačí k tomu jen pár kliknutí! Je to naproto, že tím kompenzují své pozdní návraty z práce, pendlování nejvýš krádež virtuální.“
Říkají přitom do omrzení: „To není krádež, ale sdílení!“, ačkoliv
ratolestí mezi rozvedenými rodiči, jejichž vlastní postavení je tak
oslabeno, že jim zřejmě brání zasahovat autoritativně proti vlastním dobře vědí, že to je šizuňk. Křivdili bychom jim ale, kdybychom podětem a jejich užívání internetu. To ale ještě není všechno. Olivier pírali jejich ochotu opravdu sdílet. Svědčí o tom nadšení, se kterým
Rollot se domnívá, že „většina dospělých se cíleně vyhýbá zásahům vstupují do spolunájmu bytů, aut, nástrojů, surfů. Vedou zasvěcené
do soukromí vlastních dětí také proto, že oni sami ‚racionálně či debaty o kvalitě míst, kde si lze pronajmout nejen auta, ale také na-
Fenomén obětního
beránka není ničím novým,
ale na síti může získat
děsivé proporce.
16
TÉMA
příklad značkové oblečení. S oblibou utrácejí při nákupech nehmot- zřejmě schopni se organizovat, ale necítí potřebu shlukovat se k poných zážitků, jako jsou zájezdy, ale nakupují stále vzácněji hmotné litické aktivitě kolem nějakých lídrů.
předměty, které si mohou někde pronajmout, půjčit, nebo vyměnit
V prostoru zůstává viset otázka, zda jejich styl nahradí činnost
za jiné. Olivier Rollot neváhá označit jejich postoj parafrází Josepha klasických politických stran. „Síť je ideálním nástrojem pro reagoProudhona: „Vlastnictví, to je krádež“ a upřesňuje: „Není zlodějem, vání na momentální situaci, ale politický projekt musí projít fundokdo vlastní; zlodějem je podnik, který prodává věc, pro kterou je vanou rozvahou a vyžaduje trvalejší přítomnost v terénu,“ komenjen velmi krátkodobé využití, a přesto k tomu je zapotřebí nema- tuje Monique Dagnaudová. Digitální domorodci bleskově a účinně
lého prostoru a peněžního obnosu.“[14].
kritizují, to ale k prosazení změn celoDnešní mladí razí heslo „Lepší je sdílet
společenského charakteru nestačí. Budou
M A R I E B O Ë TO N O VÁ
než vlastnit“. Do budoucna zbývají nicčasem schopni připojit ke kritice také naméně dvě neznámé: Předně – prosadí se
bídku nového typu společnosti?
tato tendence natrvalo? Mějme na mysli
To je jen další v řadě dosud nezodpojeden její důležitý rozměr, totiž prozatím
vězených otázek. Jací budou v dalším živelmi omezené finanční prostředky mlavotě, jak si budou počínat v zaměstnání,
dých internautů! A za druhé – jak budou
při zakládání rodiny, jako manželé a rodireagovat oni sami za pár let, až se stanou
če? Jak se budou chovat ve společnosti, oč
součástí střední třídy a budou zabydleni
v ní budou usilovat? Odpověď dostaneme
v příslušném rodinném komfortu? Zůza několik desetiletí.
stane i potom sdílení jejich společenským
Už dnes je vidět, že užívání internetu
znakem? Na odpověď si musíme prozatím
výrazně stupňuje kritičnost mladších geneještě počkat.
rací. Také se chlubí – více či méně oprávněObě uvedené otázky budou mít jiný
ně – svou odolností vůči politickým nebo
význam, jakmile tato generace vstoupí do pracovního procesu a po- reklamním sloganům a ohlupujícím projevům šéfů velkých podniků.
vede jednání o ceně vlastní pracovní činnosti. Nedojde tu k rozporu Digitální domorodci jsou opravdu mistry ve schopnosti vyčenichat
mezi jejich oblibou sdílení a snahou dohodnout odpovídající ocenění dokumenty video online, na kterých si různé politické nebo hospodářvlastního pracovního výkonu? V hospodářském systému naší spo- ské celebrity odporují od jednoho veřejného projevu ke druhému. Slílečnosti se oba postoje prozatím dostávají do velmi příkrého rozporu. dit po dvojakém jazyku těchto lidí považují za svou „výrobní značku“.
Takovou jasnozřivost nelze než a priori srdečně uvítat právě
u těch mladých, kterým se doposud vyčítala jejich nezralost.
Nicméně – i jasnozřivost lze přehnat! Může vést k systematické
Platí jen jedno pravidlo
podezíravosti a tím podkopávat důvěru, naději a nezbytné jistoty pro
Generace patnáctiletých až třicetiletých nás nepřestává překvapovat další existenci. Příliš velká podezíravost může vést k ochromujícímu,
ani v oblasti politiky: Na rozdíl od předchozích generací například sterilnímu rozčarování.
neorganizuje manifestace, nehledá příležitost k „večernímu mítinBylo by velmi politováníhodné, kdyby generace Y ve snaze překoku“, nestaví na odiv svůj rebelující look. „Je nositelem nových spo- nat svou naivitu došla až k nihilistickému odmítání institucí a společenských hodnot a tím i nové společenské podoby, ale děje se tak lečnosti. Znamenalo by to rezignaci na budoucnost. To je největší
bez jakékoliv revolty,“ uzavírá svou úvahu Olivier Rollot. Situuje se nebezpečí, které ji ohrožuje. Dokáže si namísto toho udržet svou
na opatrnou, spíše velkou vzdálenost od ideologických sloganů, od- charakteristickou kritičnost, aniž by propadla sterilnímu cynismu?
borářských zápasů a vůbec jakýchkoliv institucí. Část jich je v tomto
Autorka Marie Boëtonová je novinářka,
ohledu zbavená jakýchkoliv iluzí. Jen 14 % jich ještě něco očekává
z revue Etudes přeložil Petr Kolář SJ.
od vlády a 9 % od politických stran[15]. Jsou zbaveni iluzí, anebo Literatura a poznámky
prostě jasnozřiví? Jisté je, že jen tak rychle ničemu neuvěří ani se pro [1] PUF, 2012.
něco nenadchnou a současná společenská atmosféra je ostatně k žád- [2] Centre National de Recherches Scientifiques. M. Dagnaudová je autorkou
knihy Génération Y: les jeunes et les réseaux sociaux, de la dérision à la
nému optimismu nesvádí. V rozporu s oficiálním tvrzením, kterým
subversion. Les Presses de Sciences Po, 2013.
byli ubezpečováni od dětství, musí dnes ke všemu ještě s hořkostí
[3] Spoluautor prohlášení Akademie věd k problému „Dítě před obrazovkonstatovat, že získání diplomu je neochrání před nezaměstnaností.
kou“ (Ed. Le Pommier), 2013.
Z takzvaného „konce dějin“, o kterém se chvíli mluvilo po pádu Ber- [4] Francouzský překlad (Internet rend-il bête?) v edici Robert Laffont, 2011.
línské zdi, se ve skutečnosti vyklubal v naší části světa chaos, ve kte- [5] Spoluautor knihy L’école, le numérique et la société qui vient, Fayard, 2012.
rém se nedaří překonat ani takřka celosvětovou krizi kapitalismu, [6] Ed. Pommier, 2012.
ani vzedmutou vlnu xenofobie. To utvrzuje dnešní generaci mladých [7] Rozhovor ve Philosophie magazine, č. 62, září 2012.
v jejich nedůvěře k jistotám předchozí generace, ke vzdělání, k politi- [8] Génération Y, op. cit. s. 32.
[9] „Lol“ je odvozen z „laughing out loud“. Anglicky označuje „smát se
kům s jejich sliby a vlastně obecně k jakékoli „elitě“.
z plna hrdla“.
Přesto nelze tvrdit, že by generace Y ztratila zájem o věc veřejnou,
[10] Sociologický průzkum IFOP, 2010, Observatoire des réseaux sociaux.
o res publica. Dovedou se zapojit do místních aktivit, ale jinak než
[11] Autor „Enquête sur les pratiques culturelles des Français à l’ére numépředchozí generace. Souhrnně řečeno, jsou to pragmatici. Věří jen
rique“, La Découverte/Ministère de la Culture et de la Communication,
tomu, co funguje, a volí proto menší, snáze kontrolovatelné aktivity
Paris, 2009.
s co nejrychleji viditelným efektem.
[12] Ibidem.
Digitální domorodci ovládají mistrně techniku buzz, happeningu [13] Tyto údaje jsou převzaty z průzkumu TNS-Sofres, provedeného v únoru
a dokonce i hackingu a užívají novou metodu mobilizace. Vyhýba2009 pro bezplatný deník Métro.
jí se volebním urnám, ale projevují velkou energii na sociální síti. [14] La génération Y, Olivier Rollot, op. cit., s. 269.
Dokládají to nepopiratelné úspěchy akcí, jako byly „Rozhořčení“, [15] „Les jeunesses face à leur avenir. Une enquête internationale“, étude
menée par la Fondation pour l’innovation politique en 2008.
kolektivní „Okupace Wall Streetu“ nebo akce „Anonymové“. Jsou
Digitální domorodci svým
permanentním napojením
na internet vytvářejí nový
vztah k vědění. Vědí vlastně
všechno o všem pouhými pár
kliknutími na Wikipedii!
17
TÉMA
Náboženský
fundamentalismus
na internetu
Hans Waldenfels
Jsou fundamentalisté na webu víc doma než druzí?
Mají k fundamentalismu blíž lidé spjatí s moderními technologiemi?
18
TÉMA
S
fundamentalismem obvykle spojujeme odpor k vývoji, zahleděnost do minulosti a její idealizaci, odmítání osvícenství a moderny. Jeho stoupence řadíme k lidem včerejška,
kteří nechápou přítomnost. Při pozornějším pohledu nám
ale nemůže uniknout, že fundamentalismus je produktem
– nebo aspoň vedlejším produktem – právě oné odmítnuté moderny.
Platí to o fundamentalismu politickém i náboženském, který je reakcí na zkušenost (náboženského) ohrožení a vyvlastňování v průběhu
modernizace a sekularizace[1].
Výlučnost a zákaz přemýšlení
Moderna je neodlučně spjata se závažnými přírodovědeckými
poznatky o vzniku našeho světa a se zásadní kritikou náboženské
tradice historickým výzkumem. Doprovází ji filosofická kritika náboženského pojetí vztahu politické moci k náboženství a postulát
kontingence náboženských mravních norem. Fundamentalismus
na tuto kritiku reaguje rigoristickým moralismem, autoritativností a „vyloučením revizionistů“. Některé prvky věrouky jsou přitom
imunizovány vůči kritickému zkoumání, což signalizuje obavu z jeho
působení na věrouku; fundamentalismus upřednostňuje poznání vírou před poznáním racionálním (např. v kosmogenezi a teorii evoluce) a v případě nutnosti se uchyluje k zákazu rozpravy a fundované
reflexe. Znamená to, že pochybnostem ve věcech víry čelí zákazem
myšlení, sám si ale činí nárok na pravověrný výklad a pochybovače
vykazuje ze společenství věřících. Striktně trvá na (svém) autentickém pojetí náboženských pravd a rozlišuje mezi členy svého společenství a ostatními. V polarizovaném schématu „náš/cizí“ vyžaduje
od těch cizích nekompromisně poslušnost, konvertitům se nabízejí
očistné obřady a poučení[2].
Náboženský fundamentalismus se vrací do doby před počátkem
novověku, zároveň je ale negací teze o nenáboženské postmoderně!
Odmítá jakékoliv filosofické zpochybňování kulturního významu
náboženství i sociologické teorie „zvětralosti náboženství“ v souvislosti s nástupem moderny. Na problematizaci, relativizaci a historické znevažování hodnotových nároků náboženství reaguje popřením
své vlastní kontingence, ztotožněním s předmoderními jistotami,
neomylnými biblickými výpověďmi, neomylností církevních autorit
a nedotknutelností obřadů a rituálů.
Online religiozita
Na veřejnost se fundamentalismus obrací nejmodernějšími metodami a vybavením. Rád se stylizuje do pozice ideologického protiproudu vůči západní moderně, ale ke svému zviditelnění užívá špičkové
high-tech produkty a neváhá využívat moderní vymoženosti, jejichž
politické projekty (emancipaci, demontáž hierarchických struktur, pluralismus atd.) zároveň potírá[3]. Čím to, že právě špičkové
sekulární médium, jakým je internet se svou nekontrolovatelností
a trvalým překračováním všech mezí, se právě těm nejzásadnějším
odpůrcům modernity a obhájcům nehybné náboženské ideologie
jeví jako nejvhodnější způsob jejich vlastního zviditelnění?
Je nasnadě, že otevřenost a nekontrolovatelnost internetu usnadňuje zřízení různých digitálních stránek, a v případě fundamentalismu dochází k souběhu něčeho, co k sobě nepatří. Vyvstává dokonce
i zcela protichůdné podezření, že tu existuje jakási neviditelná afinita
mezi internetovou technologií a fundamentalistickou ideologií, případně teologií.
Při hledání odpovědi na otázku, zda tomu skutečně tak je, musíme nejdříve zkoumat vztah modernity k religiozitě, k procesu jejího
vytěsňování a také jejího zpětného návratu do vývoje společnosti.
Potom musíme zvážit, zda internet sám není už jakési „religiosum“,
to jest, zda svou základní strukturou a vnitřní logikou nebudí naděje,
které mohou mít do jisté míry náboženskou podobu: proniknutí
do zcela jiné reality, zprostředkování reálné přítomnosti skutečností
velmi vzdálených v našem časoprostoru, stírání časoprostorových
omezení atd. Jestliže se surfování po internetu může stát svéráznou analogií náboženské transcendence, pak je možné dalším malým krokem dospět k jakési „online religiozitě“ a pak neudivuje,
když i náboženské instituce, církevní nauka a ideologie vstupují do „online prostoru“. Jde o snahu prosadit se v médiích dříve, než z nich
budeme vysazeni do bezvýznamnosti. Je ale internet opravdu příležitostí pro „online fundamentalismus“? Odpověď na tuto otázku
bývá nejčastěji skeptická; mnozí zastávají spíše opačný názor: Podle
nich internet ze své podstaty, struktury a logiky klade spíše fundamentalismu odpor, než aby byl jeho nositelem!
Návrat vytěsňovaného
Pravda miluje jednotné číslo – ale existuje jen v plurálu. Tato teze
platí i v hledání přítomnosti náboženství v moderně; obojí existuje
skutečně jen v plurálu: Existuje moderna politická, hospodářská,
vědecko-technická a kulturní. Ty všechny se nemusí objevovat spolu
ani nemusí každá samostatně ani společně náboženství vytlačovat
a znevažovat. V mimoevropských, islámem žijících zemích (např.
v Íránu), lze pozorovat propojení náboženství s technicko-vědeckou
modernou[4]. Existuje nutná spojitost mezi modernou a sekularismem a navzájem se vylučující vztah mezi nimi?
Evropská moderna dlouhou dobu považovala náboženství za cosi
cizího, co je třeba překonat, její pokrokářský mýtus ji vybavil ostnem religiózní kritiky. Na konci své úvahy se zamyslíme nad situací
v postreligiózní společnosti. V posledních letech jsme totiž svědky
jak kritiky religionistických obrazů světa a hodnotových systémů,
tak obnoveného zájmu o ně[5]. Tento současně probíhající vývoj je
zřejmě důsledkem reflexivní sekularizace[6].
Reflexivní proces sekularizace označuje snahu sekularizace sklonit se nad sebou samou (re-flexe), přičemž může být konfrontována
s opakem očekávaného působení tohoto (sekularizačního) procesu.
Vztahy mezi činností a od ní očekávanými cíli na jedné straně a nechtěnými vedlejšími důsledky na straně druhé probíhají současně
a naprosto v rozporu s očekáváním. Sekularizační proces se může
„zvrátit“, může vyústit do vlastního protikladu a vytvářet problémy,
které původně chtěl řešit. Příkladem může být vytěsnění náboženství
jako překonaného prostředku společenské integrace do striktního
soukromí. Jeho výsledkem je erupce privátních mytologií, jejichž
iracionalita volá po ještě důkladnějším osvícenství než „staré mýty“.
Námitka, že nemají prakticky žádnou možnost projevit se na veřejnosti, opomíjí jejich bohaté možnosti projevu právě na internetové
scéně; internet smazal hranici mezi soukromím a veřejností[7]. Co
kdysi bylo osvědčeným prostředkem vytěsňování „tmářského odporu proti osvícenství“ z veřejného prostoru, najednou ztrácí svou
účinnost. Internetový come-back odpůrců osvícenství svědčí o neúčinnosti dosavadní strategie; bylo by bláhové čekat, až moderní vývoj
automaticky odsune do bezvýznamnosti jejich zarputilé mediální
lpění na předmoderních pozicích a odsune je do bezvýznamnosti
v sociálně-kulturní zemi nikoho. Touto cestou se celý problém sotva
podaří sprovodit ze světa.
Náboženský fundamentalismus vyvrací prognózu postreligiózní moderny empiricky, svou prostou existencí. Je jistě jen jednou
z mnoha podob návratu náboženské tematiky do jinak sekularizované společnosti, všechny jsou si však v jednom podobné: Jsou to

19
TÉMA

nové variace religiozity, ale nevytvářejí
žádné (samostatné) nové náboženství,
pouze nově formulují náboženství už
existující. Je zajímavé zkoumat, jak a kde
přepisují náboženské obsahy a náboženskou tradici a v jaké podobě je nabízejí.
Nejvydatnějším pramenem příslušných
informací je tu právě internet[8].
Existuje neviditelná afinita
mezi internetovou technologií
a fundamentalistickou
ideologií, případně teologií?
Internet jako religiosum?
Na internetu lze nalézt početné vstupy náboženských motivů a obsahů. Velmi často jsou křesťanského původu, ale bez odkazu na něj.
Vyznačují se zvláštní aurou, asociativní přitažlivostí „směrem k náboženství“. Svým viditelným projevem včetně estetiky a sémantiky
připomínají staré formy náboženství – videoklipy např. mívají jako
„obálku“ gregoriánský chorál, ten je ale použit bez obsahu a bez návaznosti na obsah klipu. Není spojen s žádnou známou křesťanskou
konfesí ani na ni, byť jen volně, není napojen. Mnohdy jen formuluje,
cituje nebo imituje náboženský originál a médiím nabízí jen do ztracena mířící stopu původního layoutu.
Po kliknutí na stránku www.beichte.de (zpověď.de) se například
rozezní zvony; po dalším kliknutí může zvídavý návštěvník stránky
uložit nespecifikované „vyznání hříchů“ a projevit ochotu litovat jich.
V dalším je ovšem k dispozici jen jedno dost skromné rozhřešení:
„Jestliže svých pochybení opravdu litujete, bude vám pravděpodobně odpuštěno.“ Uživatelům iPhonu je následně nabídnuta koupě
App-zpovědi za 1,59 euro – je to tak trochu obdoba někdejších kšeftů
s odpustky, tarif je ale tentokrát docela snesitelný. Ani katolíci s vysokou frekvencí zpovědí nebudou tímto postupem asi zlákáni; buď se
této virtuální zpovědi zcela vyhnou, nebo, v případě jejího použití, se
budou z toho všeho chtít přesto vyzpovídat ještě jednou – tentokrát v
rámci opravdového smíření a se svátostným rozhřešením[9].
Současníky vzdálené křesťanským vyznáním a církvím asi spíše
zaujme teze, že i internet lze považovat za religiosum, jinými slovy,
že náboženská tematika se na internetu nejen vyskytuje, ale že internet sám je čímsi aktivně náboženským. Je to fascinosum a numinosum[10] tím, co nabízí. To ale neznamená, že náboženskou nabídku,
která má ve „skutečném“ světě své zajištěné místo, lze teď nalézt
i ve světě virtuálním. Spíše se tu setkáme s pseudonáboženskou,
náboženství podobnou dvojkodifikací internetu: internet je sekulární
médium, které vytváří své vlastní náboženské symbolické systémy.
Vedle jednotlivých náboženských obsahů a motivací převzatých
z křesťanství lze na internetu objevit i odlišné rysy náboženského
náboje – a to do té míry, že internet sám vypadá jako náboženská
nabíječka.
Takovéto „zrcadlení“ by nebylo možné, kdyby už náboženství
samo nebylo konstituováno a definováno jako médium styku s nekonečnem a Bezpodmínečným. Zprostředkovatelnost, mediální
charakter, je náboženství vlastní[11]. To, že moderní média, jako
např. internet, vykazují jakousi podobnost s náboženstvím, souvisí
s tím, že (spolu s ním) plní funkci, která byla dříve připisována náboženství. Šlo v jistém smyslu o funkci zrušení (nebo překročení)
hranic proslulého „dnes a tady“; hmotné se stává digitálním, internet
prochází skutečností a proměňuje ji – vytváří prostor, který ale nemá
žádný rozměr. Co je „v něm“, to nelze prostorově určit, a přesto je to
bezprostředně nalezitelné, lze se s tím setkat. Internet nabízí svým
„surfařům“ kvalitu, která byla dříve přístupná jen bohům, totiž všudypřítomnost bez nutné přítomnosti. Uživatel s prstem na myši se
stává ontologicky konečnou veličinou, nehybným hybatelem, který
surfuje universem. Individuální osamocenost neodsuzuje k samo-
20
tě, je naopak podmínkou spoluúčasti.
Stačí jen do mobilu integrovaná kamera,
ze které lze vyslat na internet výmluvné
obrázky, a už je jiný surfař, i ten z nejvzdálenějšího koutu zeměkoule, „in media re“, a nikoliv jen pouhým divákem.
„Všudypřítomnost“, která doposud
byla pro člověka zcela nemožná, protože
vyžaduje simultánní přítomnost na více
místech, se prostřednictvím internetu
umožňuje a zároveň poskytuje výhodu
„stabilitas loci“. Surfař nemusí nikam
jezdit, a přesto je (nebo byl) všude přítomen. Musí mít jen více oken
na obrazovce a už má na vše ten nejlepší pohled. Lze dokonce říci,
že jen tomu, kdo se zřekne vlastního pohybu po místech událostí,
poskytuje internet všechno. Takový surfař nestojí v životě ani osamocený. „Jsem na síti – tedy nejsem sám“ (na světě). Videosyntézou
se utváří společenství sobě rovných (popř. stejně zainteresovaných).
Internet stírá hierarchické i jiné rozdíly mezi účastníky. Ty jinde
regulují přístup k událostem – na internetu všichni vidí a slyší totéž,
nikdo nemá penězi, postavením nebo původem přednostní postavení. Internet také není třeba záměrně zapínat, lze jej jen záměrně
vypínat. Alternativa zní: Jsem online, nebo offline?
Podobně jako je setřen rozdíl mezi „tady“ a „tam“, mezi místním
a obecným, mizí i hranice mezi „nahoře“ a „dole“, případně mezi
„uvnitř“ a „vně“. Kdo pracuje se softwarem „Google Earth“ může pozorovat svět božským okem: Má shora a do velké šíře náhled na svět
(ve kterém se zároveň nachází); může všechno vidět (stačí jen si to
zoomem přiblížit), a přesto může sám zůstat neviditelný Vševidoucí.
Internet odstraňuje i poslední nerovnost, kterou „stará“ média
včetně televize doposud nedokázala překonat: Na síti neexistuje hierarchický rozdíl mezi těmi, kdo se dívají, a těmi, na které je vidět.
Vytvořením vlastní homepage nebo vstupem na facebook je možné
se na internetu zviditelnit, a dokonce i ukázat, jak chci být pozorován, vnímán. A mohu i vidět, jak jsem pozorován a vnímán.
Internetovými „synchronními inkarnacemi“ lze překonat omezení prostorem a časem. Člověk nemusí nejdříve zemřít, aby se pak
mohl znovu narodit; může zůstat naživu a zároveň jako zcela jiný
znovu přijít na svět. Může se k vlastnímu obrazu a podobě převtělit,
vytvořit své alter ego a surfovat nehmotně alternativním já na síti.
Obdobně může surfař svou přítomnost na síti znásobit. K podvojné
existenci stačí digitální zástupce, a na www.secondlife.com se může
stát dokonce nesmrtelným – jeho digitalizované já tam může žít dále
v nehmotné a zároveň pozemské věčnosti.
Poslední spásonosnou nabídkou internetu je „vševědoucnost“.
Vstupem do světa Google se surfař stává „vševědoucím“. Vše, co lze
vědět a co je dobré vědět, lze nalézt na seznamu. Stačí kliknutí myší
a download. Speciální hledací programy přijdou na stopu všemu
a každému bez výjimky a bez ohledu na důmyslnost skrýší.
H A N S WA L D E N F E L S
Internetová pouť
Na tomto místě se můžeme pokusit o malé shrnutí toho, co proměňuje internet v religiosum: Nejsou to primárně informační obsahy,
ale jednoty struktur, funkcí a postupů, je to performativní přítomnost, která mu zajišťuje tento status v moderní kultuře. Jeho přísliby
spásy nesou názvy všudypřítomnost, vševědoucnost a všemohoucnost. Surfař může psát, kreslit, spravovat, počítat, komponovat, hrát
šachy, pracovat s fotografiemi, objednávat zboží a platit za ně. Internet generuje příslušnost a spojení, z nichž neplynou žádné závazky.
Jeho početné „e-comunities“ fungují stylem „nezávazného závazku“.
TÉMA
Daří se mu zbavit prostor rozměrů a odčasnit čas, takže obojí ztrácí svůj disociHANS
ační charakter. Kdo je „online“, může se
cítit bohem, kdykoliv a kdekoliv přístupným komukoliv!
Lze tvrdit, že struktura a logika internetu umožňuje uživateli – a přímo jej
nutí – chápat internet jako religiosum,
jako zvláštní „online-spiritualitu“, která
umožňuje „putovat“ pouhým kliknutím
na myš. Tato pouť nemá žádný vzdálený cíl, ale jen různé přestávky, trvající
po dobu zkoumání zajímavostí, na které lze putováním narazit.
no kliknutí myší dále najde na stejnou
věc názor odlišný. Často za ním stojí lidé,
kteří by už jinde dávno byli umlčeni.
Nejsou ale přesto důvody k opěvování
internetu jako hrázi proti fundamentalismu; bylo by to jednostranné. I zde platí, že za každou předností se táhne stín
nedostatků: Internet je chaotický, nepřehledný, plný nahodilostí a bezvýznamnosti. Za své zvláštní postavení děkuje
ale přece jen tomu, že je trvalým místem
tvrzení a odporu vůči nim, to je jeho dialektika. V konečném důsledku je opakem jakéhokoli fundamentalismu. Ten nezná žádnou dialektiku a nehodlá se jí ani vystavit. Zná
jen dualismus, jehož prostřednictvím rozlišuje mezi svým postojem
a postoji ostatních, kterými apriorně opovrhuje. Symbióza internet/
fundamentalismus je přece jen překvapující a zvláštní.
Autor prof. Hans Waldenfels SJ je fundamentální teolog, z revue
Stimmen der Zeit (červen 2013) přeložil Petr Kolář SJ.
WA L D E N F E L S
Náboženská tematika se
na internetu nejen vyskytuje,
ale internet sám je čímsi
aktivně náboženským.
Fundamentalismus online –
onlinefundamentalismus?
Fundamentalisté začali velmi brzy a vydatně užívat možností sebeprezentace na internetu. Dnes už má kdekterý výhonek politického
nebo náboženského fundamentalismu svou vlastní homepage. Mnozí přitom využívají webu 1.0 a představují svá poselství „topdown“.
Jiní postupují dále s využitím chatů, sociálních sítí, wiki. Obsahově
je zde žádaným artiklem vše, co najdeme ve fundamentalistických
projevech mimo internet: agresivní reakce na modernou motivované
postupy náboženských proměn, selektivní tvrzení, důraz na určité
prvky náboženské tradice a výdobytky (technologické) moderny,
moralistický manicheismus, případně dualismus spolu s postulátem
vlastní neomylnosti, ostré vymezení vůči skeptikům, pochybovačům
a kritikům.
Mimořádně hrubou podobou těchto charakteristických znaků
se vyznačuje kreuz.net, kde údajně katolická zpravodajská agentura štvavě agituje proti Druhému vatikánskému koncilu, případně
i proti jeho reformám, jež jsou kompatibilní s modernou. Agresivně
vystupuje proti ekumeně a dekretu o náboženské svobodě. Na anonymní příspěvky s homofobním nebo antisemitským zabarvením
reagoval německý Ústavní spolkový úřad na jaře 2012 rozhodnutím,
že tyto projevy nemohou být kryty základním právem na svobodu
projevu. V jednotlivých případech viděl dokonce překročení mezí
až k trestnosti[12].
Nicméně poukazem na kreuz.net nelze doložit podezření internetu z „internetového fundamentalismu“. Celou svou strukturou a logikou totiž internet není fundamentalistický – právě naopak: Svým
fungováním je zcela antifundamentalistický, je to otevřený systém,
antiautoritativní, antihierarchický a pluralitní. Je dokonce příznivě
nakloněn herezím. Každý originál se tu může se svými vlastními
názory na doktrínu a ideologii zcela svobodně projevit. V první řadě
je to web 2.0, který umožňuje komunikaci zdola nahoru. Uživatelé
nejsou jen čtenáři cizích textů, ale nabízejí zároveň i texty vlastní.
Hypertextová technologie tak jako tak znemožňuje dirigismus
a vodění za ručičku. Každý účastník může kamkoliv vstoupit a kdykoliv zase vystoupit a postupy jednotlivců jsou v mnohém tak odlišné, že je nelze žádným způsobem normativně uchopit.
Internet je v neposlední řadě místem velkého „tak i onak“. Ke každému tvrzení se najde opačné tvrzení, ke každé tendenci opačná
tendence, každý postoj může být bezprostředně zpochybněn. Tak
se například proti www.kreuz.net objevil odpor na www.kirchensumpf.to. Fundametalistickou logiku představuje naproti tomu
„buď/anebo“, případně „tak a ne jinak“. Tuto logiku internet odmítá
a nahrazuje ji například výrazem „ne takto, ale jinak“. Internet žije
radostí z odchylky, přímo pěstuje umění odporovat a není oblastí
konformity, ale naopak alterity. Ke každému názoru se na něm o jed-
Literatura a poznámky
[1] Thomas Meyer, Was ist Fundamentalismus? Wiesbaden 2011.
[2] K religionistické debatě o podstatě fundamentalismu srov. A. Grünschloß, Was heißt „Fundamentalismus“?, in: T. Unger (ed.), Fundamentalismus und Toleranz, Hannover 2009.
[3] V těchto souvislostech je užitečná opatrost při tvrzeních o kauzálních
nebo podmíněných spojitostech mezi technologickou modernizací
a demytologizací (nebo sekularizací) náboženského světonázoru. Srov.
příspěvky D. Pollacka, Volkharda Krecha aj. in: „Umstrittene Säkularisierung, soziologische und historische Analysen...“ Berlin 2012, s. 545–622.
[4] Srov. B. Krause, Religion und Vielfalt der Moderne. Erkundungen im
Zeichen neuer Sichtbarkeit von Kontingenz, Paderborn 2012.
[5] Srov. Hans-Joachim Höhn, Postsekulär: Gesellschaft im Umbruch – Religion im Wandel. Paderborn 2007.
[6] Pro vysvětlení tohoto pojmu srov. Hans-Joachim Höhn, Reflexive
Säkularisierung in: Michael Kühnlein/Mathias Lutz-Bachmann (eds.),
Unerfüllte Moderne? Berlin 2011, 698–715.
[7] Srov. Stefan Mücker, Emergenz digitaler Öffentlichkeit, Münster 2009.
[8] Srov. např. Monika Witsch, Zeichen und Gegenzeichen. Fundamentalistische Agitation im Internet und Möglichkeiten einer Pädagogik
semiotischer Prävention im Informationszeitalter, Bielefeld 2010.
[9] Srov. výsledky zvláštního studijního projektu „Ritualdynamik“ (SFB 19)
Univerzity v Heidelberku s názvem dílčího projektu „Zwischen Online-Religion und Religion-online. Konstellationen für Ritualtransfer im
Medium Internet“. Řada studií je už zveřejněna v internetovém časopise
„Online-Heidelberg Journal of Religions on the Internet“, www.online.
uni-hd.de.
[10] Srov. Stefan Münker & Alexander Roesler (eds.), Mythos Internet,
Frankfurt 1997.
[11] K tomu z teologické perspektivy např. Christian Wessely & Alexander
D. Ornella (eds.), Religion und Mediengesellschaft, Innsbruck 2010;
Jamal Malik et al. (eds.), Religion in den Medien. Vom Kultbild zum
Internetritual. Münster 2007. Z mediálně teoretického pohledu srov.
také publikaci Sybille Krämer, Medium, Bote, Übertragung. Kleine
Metaphysik der Medialität. Frankfurt 2008.
[12] Srov. zpravodajství v denících Kölner Stadt-Anzeiger, Der Standard,
Süddeutsche Zeitung z 29. 3. 2012.
21
ČLOVĚK A SPOLEČNOST
Papež František
a Latinská Amerika
Tim Noble
Papež František je prvním papežem pocházejícím z jihu, který je
ovlivněn odlišným podnebím, odlišným ročním rytmem a jinými
životními zkušenostmi. Co tyto faktory pro papeže Františka
znamenají? Jak teologové osvobození reagovali na jeho zvolení
a na první měsíce jeho pontifikátu?
V
prvních čtyřech či pěti měsících pontifikátu papeže
Františka se toho o něm a o nadějích, jež mezi lidmi vzbuzuje, napsalo v Latinské Americe už hodně.
V tomto článku nemohu pochopitelně postihnout
všechno, ale použiji úvahy některých vedoucích
představitelů teologie osvobození a též interview s papežem samým
a jeho vlastních komentářů. Doufám, že se mi podaří napomoci čtenáři k tomu, aby si udělal představu, co to znamená, že církev má
latinskoamerického papeže.
Latinskoamerické kořeny papeže Františka
Jorge Mário Bergoglio se narodil v Buenos Aires 17. prosince 1936.
[1] Jeho otec se tam přistěhoval ze severní Itálie, matka byla dcerou
přistěhovalců z téže oblasti. Domnívám se, že Františkovy kořeny
v rodině migrantů by se neměly podceňovat. To, že papežova první návštěva mimo Řím se uskutečnila v Lampeduse, kde se modlil
za migranty, je v tomto ohledu velmi významné. Rodina jeho otce se
původně vydala na plavbu z Itálie, avšak loď, na které se plavila, se
potopila a zahynulo přitom mnoho cestujících.[2] Jorge Mário tak
od svých rodičů a prarodičů věděl, co to znamená opustit vlastní domov. Navíc v souvislosti s velmi rychle probíhající městskou výstavbou ve většině oblastí Latinské Ameriky to byl život mnoha z těch,
s nimiž se setkával jako buenosaireský arcibiskup, zejména chudých.
Když roku 1958 vstoupil Jorge Bergoglio jako jednadvacetiletý
do Tovaryšstva Ježíšova, stal se příslušníkem komunity, jejíž zakladatel sv. Ignác často sám sebe označoval za „poutníka“. I zde to byla
vize poutnického života, života v neustálém pohybu, na pochodu
směrem tam, kde bylo právě nejvíce zapotřebí sloužit Pánu Bohu,[3]
chudým, utiskovaným a bezvýznamným. Třebaže papež František
nebude tolik cestovat jako papež Jan Pavel II., dobře si uvědomuje
22
nutnost pokračovat v jeho stopách jako papež-poutník,[4] a to jak
ve smyslu fyzickém, tak možná ještě hlouběji ve smyslu duchovním
jako ten, kdo směřuje k Bohu.
Mimo to, že se papež cítí být migrantem a že spolu s Augustinem
chápe, že naše srdce nacházejí pokoj pouze v Bohu, jsou pro něho
příznačné i další aspekty související s Latinskou Amerikou. Oba jeho
předchůdci, zejména Jan Pavel II. a Benedikt XVI., pocházeli z prostředí, kde církev byla různým způsobem utlačována a odsouvána
na okraj společnosti. Jan Pavel žil v Polsku za komunismu, a třebaže
polská církev byla vždy dost silná na to, aby se ji polským komunistům nepodařilo zlikvidovat, musela bojovat o to, aby mohla stále
plnit své poslání. Benedikt zase zažil, jak většina západní Evropy
církev opouští, a své poslání spatřoval v opětovném získání celého
evropského světadílu pro Krista. To je samozřejmě úkol nezbytný
a chvályhodný. Nicméně papež František pochází z prostředí, kde
církev zůstává klíčovou součástí lidského života. To ovšem neznamená, že církev v Latinské Americe nemá žádné problémy, ačkoli
v řadě ohledů tím nejmenším z nich může být tíhnutí lidí k letničním a novoletničním skupinám.[5] Na tomto kontinentě není však
příliš zapotřebí objasňovat či zdůvodňovat víru v Boha či příslušnost
ke křesťanské komunitě. Je zde navíc silnější povědomí o komunitě,
o vzájemné sounáležitosti. I té do jisté míry hrozí urbanizace, ale
v současné době zůstává touha vzájemně si pomáhat dosud silná.
To vše poskytuje lidem bezpečné zakotvení ve víře a v křesťanském životě a značně snižuje obavu ze ztráty víry či z neschopnosti
vydávat svědectví o Kristu ve vlastním životě a prostředí. Papež František žil a studoval v Evropě a dobře ví, jak to tam vypadá, jaká je
tam realita. Není to však jeho realita. Jeho úkolem bude pochopitelně
i nutnost uvažovat celosvětově, ale tentokrát tak bude činit nikoli
jako Evropan, který nedokáže chápat Latinskou Ameriku (podle
mého soudu ji dva předchozí papežové do značné míry skutečně
nechápali), ale právě naopak. Co potřebuje Evropa, co potřebuje Se-
ČLOVĚK A SPOLEČNOST
V Latinské Americe byla církev v posledních čtyřiceti letech na straně obrovských mas chudých, vyloučených a bezprávných
lidí v takové míře, jak to už v Evropě, kde církev již před mnoha lety často ztrácela kontakt s chudými, nebylo možné.
verní Amerika, co potřebuje Asie, aby se evangelium hlásalo slovem
i skutkem? To jsou jasné otázky, jimiž se papež František bude muset
zabývat; on však již předvedl, že nepociťuje žádné nutkání dělat to
na vlastní pěst.
Být ve službě druhým i chudým
Jeho zkušenost Latinoameričana a jezuity s životem v komunitě znamená, že – jak se zdá – velmi rád spolupracuje s druhými.[6] Nebylo
překvapivé, že při své návštěvě Brazílie zavítal do Aparecidy, a to
jednak proto, že je plný typické latinskoamerické úcty k Panně Marii (a Panna Maria z Aparecidy je navíc zvláštním způsobem spjata
s chudými), jednak proto, že se tam v roce 2007 zúčastnil 5. generální konference latinskoamerických biskupů (CELAM). Patrně víc
než kdekoli jinde, přinejmenším od svého druhého plenárního zasedání v kolumbijském Medellínu v roce 1968, projevila konference
latinskoamerických biskupů velký smysl pro kolegialitu a odhodlání
spolupracovat a společně vést církev na tomto kontinentě. V této
souvislosti je zajímavé, že podle tvrzení některých komentátorů
papež František interpretoval dokument z jednání zmíněné biskupské konference v Aparecidě více „latinskoamericky“ a více v duchu
teologie osvobození; podotýkám, že tento dokument byl kritizován
mnoha teology osvobození za to, že zjevně odmítá některé aspekty
této teologie a její metodu.[7]
Dalším momentem, který odlišuje Františka od jeho předchůdců, je to, že zná církev chudých jako realitu. Neznamená to, že by
snad v Evropě nebyla chudoba, ta tam samozřejmě je, ale v Latinské
Americe byla církev v posledních čtyřiceti letech na straně obrovských mas chudých, vyloučených a bezprávných lidí v latinsko-

23
ČLOVĚK A SPOLEČNOST

amerických společnostech v takové míře, jak to už v Evropě, kde
církev již před mnoha lety často ztrácela kontakt s chudými, nebylo
možné. Jeden z nejprozíravějších představitelů teologie osvobození,
brazilský jezuita João Batista Libanio, uvedl v nedávném interview,
že na rozdíl od předchozích dvou papežů, kteří se více zajímali o teologii a etiku, František ukázal, že jej motivují především zájmy pastorační.[8] Ani František, ani Libanio by jistě neradi obě tyto věci
oddělovali, ale změna důrazu je zjevná. To, že papež klade důraz
na církev jako na církev chudých, nás přivádí k dalšímu odstavci
o jeho vazbách na teology osvobození a o tom, jak se na něho tito
teologové dívají.
Papež František a teologie osvobození
Církev chudých a neustálé poukazování na zkušenost této církve je
patrně nejvýraznějším dokladem, že papež se odvolává na teology
osvobození. I když se v době jeho zvolení naznačovalo, že papež
není zastáncem teologie osvobození, bylo to pravděpodobně nejspíše
dáno jejím nepochopením. V tomto směru nám velice pomohou
slova brazilského teologa Paula Suesse, pocházejícího z Německa:
Teologie osvobození není škola, nýbrž teologicko-pastorační praxe spojená s různými kulturními kontexty a sociálními realitami.
Existuje tedy velké množství teologií osvobození. Mário Bergoglio,
pocházející z argentinského prostředí, je součástí této různorodosti, jež spojuje zaměření na chudé s metodologií Vidět – posoudit
– jednat[9], která utváří teologické myšlení ve spojitosti se společensko-historickou a kulturní realitou obyčejných lidí. Bergogliův
život ukazuje, že je pro něho klíčové ověřovat vlastní teologické a duchovní úvahy v tělesné blízkosti „radosti a naděje, smutku a úzkosti“ (srov. Gaudium et spes 1) těch, kdo trpí diskriminací a hladem.
Bergoglio je praktikem teologie osvobození.[10]
A takřka všechny dosavadní činy a slova papeže Františka dávají
za pravdu přesné Suessově analýze.
Nejpozoruhodnější důraz klade papež na chudou církev pro
chudé. Je to formulace hojně zakotvená v papežské tradici: poprvé
ji použil Jan XXIII. a poté i Jan Pavel II. Byla to myšlenka, s níž
přišli někteří příslušníci latinskoamerického episkopátu na druhém
vatikánském koncilu, a třebaže tato formulace není obsažena v dokumentech CELAMu z Medellínu či Puebla, je to myšlenka velmi
aktuální. Jak to vyjádřil vedoucí představitel teologie osvobození Jon
Sobrino, církev se tu nepovažuje jen za něco, co má pomáhat chudým, ale církev má být v jádře tvořena chudými a pomáhat prostřednictvím své chudoby. Ačkoli jsou to otázky, které by se v souvislosti
s tímto problémem daly teologii osvobození položit, je to naléhavá
výzva pro církev – a zde hlavně pro církev institucionální, kterou
nejvýrazněji představuje právě papežství –, aby přestala být hlasem
bohatých a mocných a stala se místem chudých.[11]
Toto je třeba vidět na pozadí toho, co se někdy vykresluje jako
úpadek teologie osvobození. Zvolení Benedikta XVI. někteří pokládali za známku posledních okamžiků toho, čím přispěla teologie
osvobození. Po svých zkušenostech z Německa roku 1968 začal být
Joseph Ratzinger ještě podezřívavější k tomu, co se zdálo být inspirováno revolučními idejemi a marxistickým myšlením, a nebylo proto
překvapivé, že jako prefekt Kongregace pro nauku víry četl teologii
osvobození těmito brýlemi. Teologie osvobození se tak pokládala
za něco už předem nutně vadného, protože používala marxistického jazyka. Podle Benediktova názoru totiž není možné jednoduše
přijímat aspekty marxistické analýzy, aniž by se zároveň přijímaly
všechny aspekty marxistického myšlení včetně dialektického materialismu, což tedy znamená, že teologie osvobození nakonec skončí
popíráním Boha.[12]
24
Latinská Amerika versus Evropa
Z evropské perspektivy a zvláště z perspektivy studené války je logika
této argumentace dostatečně přesvědčivá. Nicméně papež František
vychází z jiné perspektivy. Za prvé, jak říká Juan Luis Scannone,
argentinský proud teologie osvobození, tedy alespoň ten, s nímž je
papež spjat nejtěsněji, více zdůrazňuje analýzu narativní než marxistickou.[13] Je tu však i vědomí toho, že marxismus či aspoň jazyk
marxistické analýzy společnosti nemusí být nutně zcela cizí křesťanskému myšlení a životu a že lze, jak teologové osvobození nesčetněkrát tvrdili, bez problémů přijmout marxistické myšlení jako
nástroj, aniž bychom se museli stát ateisty.[14] Teologové osvobození
tak mají pocit, že je tu nyní papež, který nemusí příliš znásilňovat
svou představivost, aby pochopil, proč se na svět dívají právě takto.
Jak napsal Clodovis Boff, hlavní představitel metodologie teologie
osvobození, pro teologii osvobození „je marxista podroben mínění
chudých a problému chudého či chudé, nikoli naopak“.[15] Zdá se,
že papež to chápe a uznává, že církev je povolána zpřístupňovat uráženého a pokorného Krista z ignaciánských Duchovních cvičení a že
tak může činit pouze službou chudým a utlačovaným.
Františkova novost
Jedním z nejhlasitějších příznivců nového papeže byl a je Leonardo Boff. Vzhledem ke všemu, co mu církev způsobila, to může být
překvapivé, ačkoli se dá i říci, že Boffův postoj dává za pravdu jeho
ujištění, že zůstal věrný církvi chudých. Důvody Boffovy podpory
nového papeže jsou pravděpodobně složitější, ale myslím, že Boff
přijal za své to, co dosud František učinil. Někteří kritizují papeže
za to, že je mužem symbolických gest, a nikoli činů, nebo jsou vůči
němu rezervovaní, dokud konkrétně neuvidí, co dělá.[16] I když postoj těchto kritiků má částečně své opodstatnění, nevystihuje cosi
inheretně latinskoamerického v papeži Františkovi: oni si totiž neuvědomují, že právě gesta a symboly jsou často důležitější než slova
a abstraktní strukturální změny.
Pro Boffa to začalo výběrem papežova jména. Pominutím tradice, podle níž by si zvolil zavedené papežské jméno, a navíc volbou
jména František nový papež jasně naznačil, co pokládá za důležité.
Jen velmi chudokrevné chápání symbolu[17] nedokáže vidět, že
v tomto prohlášení se už mění struktury a že se uskutečňují činy,
jež jsou v jistém smyslu nezvratné. Obyvatelé Latinské Ameriky
chápou, že jména mají význam, že má význam to, kde člověk žije,
že je důležité, jak zacházíme s druhými. Jiný příklad: to, jak o sobě
František mluví jako o římském biskupovi, by se dalo chápat jako
pouhé bezvýznamné gesto. Nicméně to může být důležité – a já si
dokonce myslím, že by se to také mělo pokládat za důležité –, a to
jak z hlediska ekumenického, tak uvnitř římskokatolické církve. Je
to uznání jisté zakořeněnosti, toho, že každý „univerzální“ postoj je
možný, jen je-li zaujímán z určitého konkrétního místa v určitém
čase. Úloha římského biskupa v západním křesťanství je úlohou služby, je to postoj připomínající jednotu církve. Není to postoj nadřazenosti, ale nesení odpovědnosti za umožnění kolegiality, a takovýmto
způsobem za umožnění plnit poslání církve. František se v Buenos
Aires naučil, že být biskupem znamená mít pastorační odpovědnost
za konkrétní lidi s jejich potřebami, nadějemi a obavami.
František se také projevil – v souladu s nedávným papežským
učením, zejména pak učením Jana Pavla II. – podobně jako teologové osvobození jakožto člověk odsuzující nejhorší excesy pozdního
moderního kapitalismu a kulturu chamtivosti. Mimo to, že pro něco
takového existují velmi dobré biblické a teologické důvody, je to také
něco, co vychází z prostředí Latinské Ameriky. V obrovských metro-
ČLOVĚK A SPOLEČNOST
polích Latinské Ameriky (a některá z největších světových velkoměst
jsou právě v Latinské Americe) je chudoba všudypřítomná. Chudoba
není, jak tvrdí teologie osvobození, přirozený jev, nýbrž něco, co je
na lidi uvaleno. Lidé chudnou činy těch, kdo chtějí zbohatnout. Zároveň kultura chamtivosti a zájmu jen a jen o sebe je, jak je uvedeno
výše, stále cizí převážné části latinskoamerické kultury. Mnoho lidí
v Latinské Americe se identifikuje se svým nejbližším okolím, možná
se svým městem i se svou zemí, přinejmenším, když jde o fotbal.
Idea individualismu tam ještě nezapustila hluboké kořeny a vztahy
mezi lidmi hrají dosud velkou roli, ba i v obchodě. Má to jistě své
kazy, zvláště v politice, to je však dáno odlišnou kulturní atmosférou.
Závěr
V tomto článku jsem uvedl pár poznámek o tom, co dala Latinská Amerika papeži Františkovi a jaké naděje do něho vkládají její
teologové. Zatím se projevil jako někdo, kdo je paradoxně velice
zakořeněný v prostředí, z něhož vzešel, a přesto je také migrantem,
poutníkem, kdo se vydá na cestu s každým, kdo má upřímné srdce
a chce dospět k témuž cíli. Tím se stává intuitivně ekumeničtějším
v nejširším smyslu slova, jelikož sám sebe chápe jako součást oikúmené, obce Boží. Jeho kořeny mu dávají pevnou a bezpečnou víru,
která se právě proto nebojí klást otázky. Papež má také silný pastorační smysl a v tomto ohledu je to pravý teolog osvobození, jelikož
praxe je dominantní, ač nikdy výlučný pól v dialogu s teologií. Pro
něho není poklad víry mlýnským kamenem uvázaným kolem krku,
nýbrž spíše nosníkem, na němž stojíme v zápase o náležitou odpověď
na Kristovu výzvu ve svém životě.
Pro teology osvobození se projevil jako někdo, kdo hovoří jejich
jazykem a chápe jejich svět. Svými gesty a drobnými činy už prokázal, že chápe význam symbolu, toho, co hovoří o plnosti života
v Kristu, který má přijít. Volba jména, volba bydliště, přání větší
kolegiality – to vše vychází z hluboké zkušenosti života v Latinské
Americe a vypovídá více než jakýkoli dekret či encyclika o tom, co
je mu drahé. Papež z jihu bude tlačit na lidi v církvi na severu, aby
přehodnotili své perspektivy a pochopili, co je od Boha a co od něho
naopak není. Papež-jezuita nás vyzývá k rozlišování a k tomu, abychom na sebe vzali svůj kříž a následovali Ježíše, kamkoli nás povede,
a to v důvěře, že jeho Duch bude s námi na naší cestě k Otci, který
je v každém okamžiku ochoten nám jít naproti.
Tim Noble je anglický teolog žijící v Praze.
Literatura a poznámky
[1] Životopisné údaje čerpám z nevelké knížky Dushan Croos SJ, Pope Francis, London: Catholic Truth Society, 2013.
[2] Tamtéž, s. 5.
[3] Srov. Konstituce Tovaryšstva Ježíšova, část VII, 622.
[4] Po návratu ze Světových dnů mládeže v Brazílii poskytl papež František novinářům dlouhé interview hned v letadle vracejícím se do Říma,
v němž hovořil mimo jiné i o svých plánech. Zde používám brazilskou
verzi tohoto interview s názvem „,Quem sou eu para julgar os gays.‘
Conversa do Papa com jornalista“, dostupnou od 10. 8. 2013 na http://
www.ihu.unisinos.br/noticias/522300-quem-sou-eu-para-julgar-os-gays-entrevista-com-o-papa-francisco.
[5] Literatury na toto téma je obrovské množství, není však vždy bez postranních úmyslů. Stručné uvedení do této problematiky a odkazy na některé relevantní publikace viz in Tim Noble, The Poor and Liberation
Theology. Pathway to God or Ideological Construct?, Sheffield: Equinox,
2013, s. 36–37 a příslušné vysvětlivky.
[6] Viz níže interview s Paulem Suessem.
[7] O biskupské konferenci v Aparecidě viz João Batista Libanio, Conferências Gerais do Episcopado Latino-Americano do Rio de Janeiro a Aparecida,
São Paulo: Paulinas, 2007, zvláště s. 127–137, kde je kritizována její
Papež z jihu bude tlačit na lidi v církvi na severu,
aby přehodnotili své perspektivy a pochopili, co je od
Boha, a co od něho naopak není.
metodologie. Františkova interpretace je uvedena například v interview
s Paulem Suessem, teologem pocházejícím z Německa, který už dlouho
žije v Brazílii. Toto interview lze nalézt na http://amerindiaenlared.org/
biblioteca/4207/a-igreja-de-francisco-voltar-para-as-fontes-e-caminhardevagar-no-ritmo-do-povo-entrevista-especial-com-paulo-suess
(dostupné 10. 8. 2013).
[8] Viz interview s Libaniem na http://amerindiaenlared.org/biblioteca/4215/uma-igreja-mais-pastoral-e-menos-administrativa-entrevista-especial-com-joao-batista-libanio (dostupné 10. 8. 2013).
[9] Ver – julgar – agir, tj. vidět situaci obyčejných lidí, posuzovat ji z hlediska
křesťanské víry a účinně zjednávat nápravu. Pozn. red.
[10] Viz výše zmíněné interview s P. Suessem. V jednom interview
poskytnutém italskému časopisu Il Regno – Attualità (6/2013) říká
na s. 128 významný argentinský jezuitský teolog Juan Luis Scannone, že
Bergoglio podporoval argentinský proud teologie osvobození, „teologie
lidu“. Toto interview je obsaženo v článku s názvem „Il Papa venuto dal
sud: Da conservatore ad amico dei poveri“ (Papež přicházející z jihu:
od konzervativce k příteli chudých).
[11] O této problematice viz podrobněji in Noble, The Poor in Liberation
Theology, s. 28–31 a příslušné vysvětlivky.
[12] Nejzřetelněji je to vyjádřeno v dokumentu Kongregace pro nauku víry:
Instrukce o některých aspektech teologie osvobození, VII.6 vydaném
roku 1984. Její anglické znění (Instruction on Certain Aspects of the
‘Theology of Liberation’, VII.6.) je na internetu na adrese: http://www.
vatican.va/roman_curia/congregations/cfaith/documents/rc_con_
cfaith_doc_19840806_theology-lib eration_en.html
[13] Viz interview s J. L. Scannonem zmíněné v pozn. 10 výše.
[14] Například srov. Clodovis Boff, „Crise do Socialismo e a Igreja da Libertação“, Vozes 84/3 (1990), s. 368–380, a tamtéž, „O Uso do ,Marxismo‘
em Teologia“, Comunicações do ISER 3/8 (1984), s. 11–18.
[15] Clodovis Boff, „Epistemología y Método de la Teología de la Liberación“, in: Jon Sobrino a Ignaico Ellacuría (eds.), Mysterium Liberationis:
Conceptos Fundamentales de la Teología de la Liberación, San Salvador:
UCA Editores, 1992, sv. 1, s. 79–113, zde s. 106.
[16] Viz například text, jehož autorem je katalánský jezuita José Ignacio
Gónzalez Faus, „Despertar del sueño papal“, na http://www.amerindiaenlared.org/biblioteca/3607/despertar-del-sueno-papal.
[17] Vynikající pojednání o symbolu viz Kateřina Bauerová, Znovuobjevení
symbolu u Louise-Marie Chauveta, Brno: CDK, 2010.
25
ČLOVĚK A SPOLEČNOST
Papež František: nový duchovní
vůdce na světové scéně
Před rokem jsme s americkou teoložkou Doris Donnellyovou hovořili
o deziluzi panující v americké katolické církvi. Po necelém roce,
během nějž katolická církev zažila abdikaci Benedikta XVI. a zvolení
papeže Františka, jsme se na konferenci Forum 2000 setkali znovu.
V loňském roce jsme hovořili o církvi
vedené Beneditkem XVI., o církvi směřující k větší uzavřenosti. O několik měsíců později došlo k bezprecedentnímu
kroku, papež abdikoval...
Příchod Jorge Bergoglia na papežský stolec způsobil v katolické církvi skutečné zemětřesení, jehož důsledky dnes nejspíš ještě ani zdaleka nejsme schopni dohlédnout,
natož pak analyzovat. Hybnou silou tohoto
zemětřesení je Františkovo radikálně jiné
pojetí papežství oproti jeho předchůdcům,
tedy Benediktu XVI. i Janu Pavlu II.
Všichni jsme slyšeli o tom, jak skromně
žil jako kardinál v Buenos Aires a jak bezprostřední vztah měl k obyčejným lidem
ve svém okolí. V pozici hlavy katolické
církve si samozřejmě nemůže dovolit tolik,
co v Argentině, nicméně i tak dodal svým
jednoduchým, prostým a čitelným jednáním funkci papeže nový rozměr.
Jak se zpětně díváte na překvapivé
rozhodnutí papeže Benedikta XVI.
abdikovat?
Jakožto člověk, který se věnuje dění
v katolické církvi, jsem byla a stále jsem
překvapena. Tento krok nečekal opravdu
vůbec nikdo a myslím si, že stojí za to, aby
byl velice dobře a opakovaně promýšlen.
Benedikt svým rozhodnutím v jistém
smyslu demytizoval papežství, zbavil jej
jisté posvátnosti, která se kolem papeže
vznášela a téměř ho povyšovala do pozice
jakéhosi nadčlověka. Když jste jednou byli
zvoleni papežem, měli jste jistotu, že i jako
papež zemřete. A Benedikt XVI. měl odvahu tento dlouhodobě zažitý stav změnit.
Svým posledním krokem tak funkci papeže vlastně zhumanizoval a znovu přiblížil
lidem.
26
Téměř bychom mohli říct, že poslední
Benediktův krok, jeho abdikace, již byl
ve stylu papeže, který měl teprve přijít, tedy
ve stylu papeže Františka.
Mohla byste definovat, jaký je „styl
papeže Františka“?
Papež František je velice přirozený. Je vidět,
že nemá zapotřebí dělat jen nějaké proklamace nebo kroky, které by měl z titulu
své funkce dělat, ale nebyly by mu úplně
vlastní. Františkův styl jasně vychází z jeho
zcela integrované osobnosti. Na rozdíl
od většiny z nás prostě před jinými lidmi
dokáže být sám sebou.
Jaké byly ve Spojených státech reakce
na zvolení Jorge Bergoglia papežem?
Je zapotřebí říci, že u nás reakce na volbu
nebyly pouze pozitivní. Některým lidem
vadily hned jeho první kroky a činy, které
funkci papeže zbavovaly oné posvátnosti,
o které jsme již mluvili. Vadilo jim Františkovo zlidštění papežské funkce, jeho
skromnost a ona malá každodenní gesta,
jakým je třeba telefonování obyčejným
lidem. Podle jisté části katolíků má papež,
stejně jako třeba vrcholní představitelé monarchie, zachovávat určitý odstup od společnosti a tím si udržovat své výsadní postavení. I někteří američtí biskupové mají
za to, že papež je institucí, která musí být
chráněna před změnami a chování papeže
Františka samozřejmě změny přináší.
Na druhé straně papež František vzbudil
zájem u lidí, kteří nemají s katolickou církví
nic společného, a mnoho lidí, kteří byli pokřtěni, ale svoji víru už dávno nepraktikují,
se díky osobnosti papeže Františka opět přiblížilo víře nebo ji začali opět nějakým způsobem alespoň pouštět do svého zorného
pole. To je zatím hlavní efekt nástupu Jorge
Bergoglia na papežský stolec jak ve Spojených státech, tak určitě i zde v Evropě.
Jak vnímáte jeho postavení dnes, tedy
půl roku po nástupu do funkce?
Papež František se velice rychle, vlastně
okamžitě zařadil mezi úzkou skupinu vůdčích duchovních osobností současnosti.
Mezi ně v minulosti patřila Matka Tereza
nebo Jan Pavel II. a v současnosti je tak
vnímán především dalajláma. Dnes tedy
máme na světové scéně dalšího duchovního vůdce a tím je papež František, který
se díky síle své osobnosti může vyjadřovat
k otázkám světové politiky i k morálním tématům hýbajícím společností. Papež František může díky svému postavení přispět
ke skutečně svobodnému a důstojnému
životu lidí na naší planetě. Je duchovním
vůdcem, který překračuje veškeré národní,
kulturní i konfesní hranice, stejně jako je
překračuje dalajláma nebo je v minulosti
překračovala Matka Tereza.
Je ono duchovní vůdcovství papeže
Františka darem shůry, nebo se mu
člověk může i naučit?
Britský spisovatel Paul Vallely nedávno
napsal velice dobrou biografii papeže
Františka nazvanou Pope Francis: Untying
the Knots (Bloomsbury Continuum 2013),
ve které nepochybuje o tom, že Bergoglio
byl v sedmdesátých letech určitým způsobem zapleten do argentinské špinavé války.
Jeho „zapletení“ ale mělo podobný charakter jako „zapletení“ papeže Pia XII. s nacismem, který je až do současnosti obviňován
z antisemitismu a z toho, že proti holokaustu neudělal víc. Položme si dvě otázky: (1)
Byl Pius XII. antisemita? Samozřejmě,
ČLOVĚK A SPOLEČNOST
že ne. (2) Mohl udělat víc? Samozřejmě, že
ano. Požadavek „udělat víc“ je správný, ale
platí pro všechny lidi a v každé době. Kdo
z nás dělá dost proti nespravedlnostem
tohoto světa? A ve stejné situaci se ocitl
i Bergoglio v Argentině před čtyřiceti lety,
kdy tam probíhala špinavá válka. On byl
na straně spravedlnosti a pravdy, ale udělal
tehdy dost? Pravděpodobně ne.
Myslím si, že tato těžká zkušenost
z Bergoglia učinila toho, kým je dnes papež
František. Naučil se smilování, soucitu
a pokání a stal se z něj člověk, který získal
zvláštní porozumění pro soucit a smilování
Boha s lidmi, a to právě na základě své zkušenosti s tím, co mohl a měl udělat a třeba
neudělal. Na začátku osmdesátých let pak
prošel i obdobím ztráty mocenského postavení v rámci jezuitského řádu, což nejspíš
také přispělo k dalšímu prohloubení
jeho charakteru. Jeho dobrota, schopnost
slitování a starostlivost o druhé lidi, to vše
nejspíš bylo formováno jeho těžkými zkušenostmi v období sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, během něhož
byl několikrát zasažen velkými ztrátami:
ztratil přátele, kolegy i postavení.
Můžeme již nyní, půl roku od zvolení
Jorge Bergoglia papežem, hovořit o nějakých viditelných změnách v americké
katolické církvi?
Zvolení papeže Františka mělo určitě téměř
okamžitý dopad minimálně na jezuitské
školy a univerzity ve Spojených státech.
Jsem přesvědčena, že bez něj by jezuité
nezačali tak rychle a efektivně klást důraz
na ekologické otázky. Naše univerzita již
zahájila projekt sbírání financí na zajištění
vodních zdrojů na těch místech planety,
kde je to nejvíc zapotřebí, tedy například
v subsaharské Africe, a brzy se k této naší
aktivitě připojí i zbývajících pětadvacet
jezuitských univerzit ve Spojených státech.
V souvislosti s ekologickými tématy, která
jsou v katolické církvi bohužel stále opomíjena, bych se ráda zmínila i o naší již
několik let trvající iniciativě, kterou je ocenění „Živá voda“, což je název samozřejmě
odvozený od Ježíšových slov, že dá všem,
kdo ho hledají, pramen živé vody. V tomto
konkrétním případě jde ovšem o vodu skutečnou, nikoli tu duchovní.
Jedním z důsledků volby papeže Františka je tedy – možná poněkud překvapivě
– oživený zájem o ekologická témata. Není
to ale zase tak zvláštní, když si uvědomíme,
že zájem o ekologii v tomto případě, tedy
v případě jezuitských škol ve Spojených
státech, vyplývá ze zásadního Františkova
tématu, kterým je sociální spravedlnost.
Lukáš Jirsa
Michael Novak: Jsem velmi zvědav na jeho další kroky a podněty: Co se týče jeho
zaměření na chudé, je zde otázka, co bychom opravdu měli dělat. Nestačí je jen
litovat a dát jim almužnu.
MICHAEL NOVAK O PAPEŽI FRANTIŠKOVI
Mezi papežem Františkem a jeho předchůdci vidím zásadní rozdíly. Benedikt XVI. byl
velký akademik, možná nejvzdělanější z celé Evropy. A jeho předchůdce Jan Pavel II. byl
zase herec a velký komunikátor milovaný lidmi. Papež František je v jistém smyslu mnohem pokornější. Velice přesně si vybral své jméno s odkazem na sv. Františka z Assisi.
Jsem velmi zvědav na jeho další kroky a podněty: Co se týče jeho zaměření
na chudé, je zde otázka, co bychom opravdu měli dělat. Nestačí je jen litovat a dát jim
almužnu. Zajímá mne, jak je dostat z chudoby a jak jim dát novou naději do života. Jedním z hlavních úkolů nás křesťanů je totiž pomáhat chudým k aktivnímu životu. Nejde
jen o to, mít co jíst. Musíme jim také umožnit rozvíjet jejich nadání, tedy umožnit jim
šťastnější život. Vést takový život, k jakému byli Bohem stvořeni. Bůh každému z nás dal
nějaké geny, nějaké schopnosti, nějaké kulturní a rodinné zázemí. To vše bychom měli
rozvíjet ve svém zaměstnání. Tím naplňujeme to, pro co jsme byli stvořeni. A pokud
práce uspokojuje náš potenciál, naplňuje nejen nás samé, ale také komunitu, jíž jsme
součástí. Je to jeden ze způsobů, jak se dostat z chudoby – nejen chudoby materiální,
ale i té duchovní. A v tomto směru toho musíme – včetně papeže Františka – vykonat
ještě mnoho..
Další otázkou, které se papež František bude muset věnovat, je transformace vedení
katolické církve. V této souvislosti jsem Janu Pavlu II. jednou citoval anglického kněze
a spisovatele Ronalda Knoxe: „Nevadí mi být na loďce svatého Petra, ale jen do té doby,
dokud nemusím sejít do strojovny.“ A strojovna je právě to místo, kde se nachází papež.
Druhý vatikánský koncil se vcelku úspěšně pokusil internacionalizovat římskou kurii, stále
ale vidíme, že přetrvávají určité problémy. Úroveň vnější komunikace například neodpovídá úrovni, jakou vyžaduje 21. století, což také těsně souvisí s její otevřeností světu.
Třetím okruhem, který považuji pro papeže Františka za podstatný, je navázání
na Jana Pavla II. a Beneditka XVI. v jejich boji proti relativismu a nihilismu, protože tyto
proudy mají stále sílu zničit to dobré, co je v politice i v ekonomii, mají potenciál zničit
důvěru v nás samé a mohou člověka lehce svést z cesty. To souvisí se stále přetrvávající
potřebou nadále zkoumat vztah rozumu a křesťanské víry, což jsou otázky, které byly
zvláště blízké Benediktu XVI.
Americký teolog a politolog Michael Novak (nar. 1933) je autorem více než 25 knih o filosofii, teologii kultury a ekonomice. Česky vyšly jeho knihy Katolické sociální myšlení a liberální
instituce, Duch demokratického kapitalismu a Vyznání katolíka.
Rozhovor s M. Novakem vedl Lukáš Jirsa na konferenci Forum 2000 v září 2013
27
ČLOVĚK A SPOLEČNOST
Dopisy ze Zimbabwe
Zápisky z deníku Davida a Nadi Krkoškových, kteří strávili
v Don Bosco Technical College a v salesiánském centru v buši
u města Hwange v Zimbabwe dvanáct měsíců jako dobrovolníci.
Leden
Zdejší misie je jednou ze dvou salesiánských komunit v celé zemi
a funguje teprve od roku 2006. My sami jsme tady první dobrovolníci po několika letech. Na úvod bylo naší hlavní náplní zvyknout si na život v nové kultuře. Postupně jsme vstřebávali různé
odlišnosti, začali se zdravit s místními jejich trojitým podáním ruky,
ptát se každého několikrát denně „jak se máš?“, i když nikoho vaše
rozpoložení vůbec nezajímá, a pochytili jsme prvních pár slovíček
v zimbabwském nejrozšířenějším jazyce, v shona, přestože v naší oblasti se mluví asi šesti různými jazyky. Prošli jsme zkrátka pořádnou
aklimatizací, která asi ještě pořád probíhá. Na některé věci v Africe si
člověk bude muset zvyknout. Jedna z věcí, se kterou jsme při příjezdu
do Afriky sice počítali, ale jejíž dimenze nás přesto překvapily, je to,
že všechno tady trvá velice dlouho. A tak trvalo téměř měsíc, než se
konečně potvrdilo, co bude naší náplní práce.
Jedním naším velkým úkolem bude vzkřísit k životu oratoř, která
zde nefunguje, protože na ni nikdo ze salesiánské komunity nemá
čas. Opravili jsme si zničené sportovní vybavení, které zde podléhalo
africké údržbě ve stylu „dokud to není na třísky, je to v pořádku“.
První den si každý půjčil svůj míč, některé malé děti si vypůjčily dva
a jenom je nosily sem tam a byly šťastné, že je „mají“. Místní kluci
se ani nedokážou domluvit, aby si udělali z cihel branky a zahráli si
fotbal. Čeká nás hodně práce...
Únor
Máme za sebou víc než měsíc prvního trimestru. Přestože jsme
očekávali, že touto dobou budeme mít jasno v počtu hodin, žáků
i předmětů, Afrika nás překvapuje neustálými změnami. Každý
den vstupujeme do sborovny s nadějí, že se našly sylaby k našim
předmětům, které čtyři týdny vyučujeme jen podle svého nejlepšího
svědomí, ale zároveň se obáváme, že nás kolegové odchytí s hláškou:
„Víte, co se stalo? Ten předmět, co učíte, na ministerstvu zrušili. Ale
místo něj tam dali dva nové.“ Nebo: „Vy máte hodinu? Když oni se
z té třídy odhlásili všichni studenti. Ale možná se ještě objeví...“
Případně ještě: „Mohl bych do vašich hodin poslat nějaké svoje studenty? Zjistil jsem teď, že mají mít jakýsi předmět s počítači – asi to
bude podobné tomu vašemu. A sylabus? To já nevím, zkuste hledat.“
Přesto nás učení baví. Naďa vyučuje matematiku pro zedníky a několik předmětů s povinnými základy počítačů. Díky tomu se v jejích
hodinách vystřídají skoro všichni studenti. Celkem nás překvapila
úroveň místních: Budoucí sekretářky nevěřícně zírají na klávesnici
a hledají písmenka, budoucí zedníci nevědí, co znamená decimetr,
a budoucí správci systémů vidí počítač poprvé v životě.
28
Aby studenti nezlenivěli po tělesné ani duchovní stránce, každou
středu máme společnou mši a sportovní odpoledne, jež jsme dostali
na starost. Spolu s ředitelem školy, knězem nadšeným pro basketbal,
téměř násilím taháme žáky ze tříd. Ze začátku se tváří kysele, ale
po čtvrt hodině se ponoří do hry a dobře se baví. Také jsme pro ně
připravili velkou hru na oslavu svátku Dona Bosca. Do náročných
stmelovacích úkolů se s vervou pustili i ti, od kterých bychom takové
nasazení s ohledem na váhu či věk nečekali.
Ještě větším nadšením překypují děti z odpolední oratoře. Mnohem dříve, než máme oficiálně začít, se pod našimi okny ozývá volání, abychom už šli, že na nás čekají. Sesypou se na nás a nahrnou
se ke dveřím do půjčovny. Jakmile cvakne zámek, vtrhnou dovnitř,
vmžiku popadnou všechny míče, i ty vyfouknuté, tužky, barvičky,
pálky na ping-pong a nám po nájezdu zbudou prázdné regály.
Březen
Tento dopis posíláme z hlavního města Zambie Lusaky. Nebýt právě
tady, museli bychom vám ho doručit obyčejnou poštou – ve Hwange
teď totiž není možné se připojit, satelitní internet už několik dní
stávkuje. Nedávno jsme tady přečkali týden bez jiného „výdobytku“ – tekoucí vody. U nás jsme zvyklí, že vodárny se o své zákazníky v případě havárie postarají přistavením cisterny, v Zimbabwe
nic takového nečekejte. Lidé z celé jedné městské části chodili pro
vodu několik kilometrů ke svým známým, kteří měli štěstí na lepší
potrubí. Někteří se dokonce umývali v městském potoce. Všechny
postižené školy se zavřely, včetně té naší. My jsme však týden na suchu přežili bez problémů, protože dobrovolnický domeček zásobují
dva velké tanky. A co vlastně děláme v Zambii? Byli jsme pozváni
na setkání dobrovolníků z celé zdejší salesiánské provincie, do které
patří Zambie, Zimbabwe, Malawi a Namibie.
Trávíme tu příjemný prodloužený víkend společně s Rakušankami z Malawi a Poláky ze Zambie. Stará se o nás otec Antonio,
salesiánský kněz z Peru, pod jehož vedením sdílíme zkušenosti
a reflektujeme svou dobrovolnickou službu. Na tomto setkání jsme
také poreferovali o naší práci ve Hwange. Máme za sebou už téměř celý první trimestr, a tak by naši studenti měli ovládat všechnu
látku, ze které budou psát první testy. Realita je ovšem všelijaká.
Pár z nich se do školy přihlásilo teprve před týdnem a mají opravdu co dohánět, jiné jsme zase v lavicích téměř neviděli. Tímto přístupem nás donutili věnovat volný čas sepisování samostudijních
učebních textů (učebnice tady většinou chybí). Alespoň po nás
něco zůstane.
ČLOVĚK A SPOLEČNOST
Oratoř: jakmile cvakne zámek, vtrhnou děti dovnitř, vmžiku popadnou všechny míče, i ty vyfouknuté, tužky, barvičky,
pálky na ping-pong a nám po nájezdu zbudou prázdné regály.
Květen
Červen
Zatímco severní polokoule naší Země vstřebává teplo a připravuje
se na pořádné léto, v Zimbabwe je tomu naopak: do Hwange dorazil
podzim. Ne evropský, na jaký jsme zvyklí, ale africký. Mohutné baobaby shazují ze svých rozsochatých korun poslední nažloutlé lístky,
okolní rozlehlá buš ztrácí svou bujnou zeleň a viditelně usychá. Před
dobrovolnickým domečkem se suší snopy sloní trávy na opravu slaměných střech a ve vzduchu se vznáší prach, protože už měsíc nepršelo. My jsme ze skříně museli vytáhnout teplejší deku. Za studených
nocí bychom se pod prostěradlem probouzeli zimou. Zimbabwané si
narážejí na hlavy čepice a zahalují se do bund a kabátů, ačkoliv přes
den se teploty pořád šplhají ke třiceti stupňům.
Některé věci se ovšem nemění. Státní společnosti a instituce se
neustále potýkají s problémy při včasném placení svých zaměstnanců, na silnicích vás každou chvíli zastavují policejní kontroly,
očekává se hlad kvůli velmi skromné úrodě kukuřice, vláda dosud
neurčila datum parlamentních voleb, přestože se měly původně konat v březnu či dubnu, a proto další odhadovaný termín v červnu
plave na vodě; život nám i nadále znepříjemňují výpadky internetu, elektřiny a vody a v obchodech necháváme neuvěřitelné částky
za základní potraviny (čtvrtkilová cihlička margarínu za 80 Kč, stejné
množství sýra za stovku...). Většinu času nadále trávíme v oratoři
a od začátku května znovu ve škole, jelikož se rozběhl druhý výukový
trimestr akademického roku.
Chystá se velká změna. Opustí nás současný rektor komunity, charismatický otec Chota, a vydá se na své nové působiště v Harare.
Po šesti letech strávených ve Hwange jsou na něj lidé tak zvyklí, že
nyní přijíždějí ve velkém množství do Don Bosca, aby je stihl před
odjezdem oddat, aby jim poskytl poslední duchovní rozhovor nebo
aby rychle pokřtil jejich dítě. Navíc se otec snaží dokončit všechny
započaté úkoly a zanechat po sobě vše v pořádku, takže například
dokončuje práce na stavbě kapličky, organizuje vymalování kdečeho či dává nové kachličky do farní kanceláře. A tak je Chota ještě
zaneprázdněnější než před pár měsíci. Zároveň se začíná balit, takže po domě shání své věci a před jeho pokojem se pomalu rozrůstá stoh knih a krabic. My jsme s ním prožívali hlavně rozloučení
ve škole. Slavili jsme nádhernou společnou mši, předali mu dárky,
pojedli bohatý oběd a zhlédli perfektní studentské divadlo na téma
„Každodenní život v učilišti Dona Boska“, které studenti připravili
s patřičnou dávkou recese. Ani my jsme nezaháleli a připravili si
asi hodinový program s různými aktivitami. Kvůli vpravdě africké
organizaci se na něj ale nedostalo, takže čeká na další příležitost.
Další velkou změnou bude odchod druhého kněze a ředitele školy
v jedné osobě, otce Eustace. Bude s námi už jen do srpna, a tak si musíme pořádně užít jeho veselé povahy. Dokáže udělat vtipnou show
z jakékoliv situace a vytváří dobrou náladu. Bude nám chybět, ale škole se nejspíš uleví – většinu času totiž místo ředitelování hraje šachy.

29
ČLOVĚK A SPOLEČNOST

30
Do komunity přibyli i dva noví bratři, Prince a Simbarashe – oba
studují v Keni a každé prázdniny musejí strávit měsíc či dva v některém ze salesiánských center.
Díky nim se rozhodně nenudíme a při společných jídlech je legrace. Nejvíc ale oceňujeme jejich pomoc v oratoři, kde hlavně o nedělích
bývá pěkně živo. Nejnáročnější byla oslava Dne dětí. Chtěli jsme připravit něco speciálního. Vymysleli jsme hru „Oratorní trh“, po celém
areálu poschovávali přes tři tisíce „oratorních dolarů“ a nachystali
prodejní pult se sladkostmi, korálky, náramky a různými hračkami
dovezenými z domova, doplněnými o trička z italských charitativních zásilek. Ačkoliv hra byla maximálně flexibilní, Afrika nás opět
zaskočila. Tu neděli je totiž svátek Božího těla, takže po mši, kterou
otec Chota „zkrátil“ na pouhé tři hodiny, následovalo ještě procesí se
čtyřmi zastaveními u oltářů postavených u cesty. To už jsme vzdali
a šli jsme čekat do oratoře na děti. Nekatolíků přišlo tentokrát málo
– nicméně hledání oratorních penízků jim šlo výborně. Když děti
z farnosti přivezl po slavnosti otec náklaďákem, už byly skoro všechny
dolary vysbírané. Díky pomoci bratra Prince jsme všechny děti zavřeli v jedné z učeben a rozházeli po areálu nové peníze. Ceny si tak
nakonec odnášeli všichni a dodnes se děti ptají, kdy zase bude „trh“.
Novinkou v oratoři je, tedy lépe řečeno měla by být, spolupráce
s nadšenou místní dobrovolnicí Sandrou. Oslovila nás asi před třemi
týdny, zda by nám mohla pomáhat v naší práci. První den s dětmi
byla perfektní, dokonce se ptala, jestli si může připravit nějaké hry
a aktivity. Vyklubala se z ní ovšem typická africká povaha – od té
doby jsme ji viděli pouze jednou, když se objevila v oratoři se slovy
„Jejda, dneska jsem přišla pozdě...“ a za půl hodiny zmizela.
Ve škole byly poslední týdny poměrně náročné. Po prvních čtrnácti dnech zkoušek se pomalu začala rozjíždět výuka. Slovo pomalu je zde namístě, stále jsme totiž ztráceli čas psaním opravných
či náhradních testů se studenty, kteří propadli či kvůli finančním
problémům nastoupili později. Zkoušky se zdály nekonečné. Dotlačit studenty přes padesátiprocentní hranici do stavu „prošel“ stálo
hodně práce a času. Organizovali jsme doučování, kopírovali studijní
texty a vytvářeli druhé či dokonce třetí varianty testů.
Už zase (pokolikáté?) jsme s evropskou pílí pohořeli. Na poradě
učitelského sboru, která se musela rozdělit do dvou dnů a celkově
trvala šest a půl hodiny, se odhlasovalo, že žádné opravy nebudou.
Chvíli nám trvalo pochopit, jak tedy naši studenti mohou projít.
Bylo nám vysvětleno, že se akorát budou muset víc snažit při státních zkouškách v listopadu. A i kdyby u nich propadli, budou mít
v ruce alespoň certifikát o absolvování naší školy. Jak může někdo
vystudovat, i když propadl, nám jasné není, nicméně zimbabwský
vzdělávací systém takhle funguje.
aniž bychom ho pozvali, ale také přesně věděl, po čem slídit. Otevřel
si lednici, vysypal koš a mlátil o zem lahví se sirupem. Otevřít víčko
naštěstí neumí. Večer se nám pro změnu připomněla kvalita afrických
elektroinstalací, když nám před očima vyhořela zásuvka (kolikátá už?).
Ptáte se, jak to, že nevypadly pojistky? No, protože jsme v Zimbabwe.
Červenec
Září
Červen je ale již dávno za námi a my vás zdravíme v nejchladnějším období afrického roku, kdy půlka osazenstva školy pokašlává
a posípává a neustále se trousí do kanceláře sekretářky s prosíkem
o hrnek horké vody na čaj. Na zahradě komunitního domu naštěstí
právě dozrává citroník, takže máme vlastní zásoby vitamínů. Podíl na respiračních potížích však nemá jen zima, která je z našeho
pohledu směšná, ale spíše tuny prachu, jež se díky silnému větru
prohánějí v ovzduší v malých tornádkách. Sucho a prach nás nutí
k častému úklidu – školní lavice po víkendu vypadají, jako byste je
snesli po dvou letech z půdy.
Kromě toho nás stále potkávají drobné zážitky, díky nimž si znovu
a znovu připomínáme, že jsme v Africe. Například dnes odpoledne
jsme při cestě k našemu domečku uviděli, jak z jeho pootevřených
dveří vyběhl pavián. Pěkný nezdvořák: nejenže si sám otevřel dveře,
Již devět měsíců téměř denně odpovídáme místním na otázku, jaké
nám přijde místní počasí, prostým: „Fajn, nám se moc líbí.“ Tím většinou vyvedeme tazatele z míry, protože od zhýčkaných Evropanů se
neočekává, že si v africkém podnebí budou libovat. Tazatel tedy nasadí
nejtěžší kalibr: „No, však počkejte, co s vámi udělá naše hwangské
horko!“ A máme ho tu – okna otevíráme v noci, protože ve dne fungují
jako dvířka do rozpálené horkovzdušné trouby, už u snídaně se cítíme
na sprchu, čaj si můžeme zalít přímo z kohoutku se „studenou“ vodou.
Horka nám poznamenávají hlavně oratoř. Minulý víkend skoro
nikdo nepřišel, až jsme se báli, že se dětem nechce vážit cestu ve čtyřiceti stupních a že budeme moci program zabalit. Naštěstí Afričánci
zvládnou všechno, a tak je v Don Boscu zase máme.
O prázdninách, kdy bylo o něco příjemněji, se hrál občas fotbal,
ale teď je venkovní hřiště opuštěné a místo běhání a skákání na něj
Srpen
Podařil se nám husarský kousek. Dobrali jsme všechnu látku, i když
někteří museli přijít i na dvě prázdninové hodiny navíc. Poslední
výukový týden byl volnější, a tak Naďa konečně dostala příležitost
i odvahu založit školní sbor. Hlavní cíl každodenního nacvičování
byl jasný: závěrečná páteční mše nesmí skončit jako obvykle hudebním propadákem, protože bude zároveň rozlučkou s ředitelem učiliště Dona Bosca, otcem Eustacem. Morálka členů sboru byla typicky
africká – nejprve půlhodinové shánění zpěváků po třídách, jejichž
„přijdu hned“ už známe, a nakonec průměrná účast na zkoušce celí
dva lidé, občas sice přijde třetí, ale v tu chvíli zas jiný odběhne. Každý den tak nacvičoval někdo jiný. Sestava, v níž minisbor nakonec
vystupoval na páteční mši, byl vlastně originál. Všichni, kdo se kdy
mihli na zkouškách, se prostě zvedli a šli zpívat. Jakkoli to vypadá
neprofesionálně, typicky po africku vše dobře dopadlo a produkce
slavila úspěch, včetně perfektního provedení gospelové hitovky Oh,
Happy Day, při níž by i Sestra v akci zezelenala závistí.
Na rozlučkové oslavě jsme se též podíleli na organizaci teambuildingových her pro studenty. Další povinnosti byly rozděleny mezi
členy učitelského sboru; jelikož ale naši kolegové „nezklamali“, ocitli
jsme se i v rolích hlavních organizátorů, uvaděčů, stěhováků, servírovačů oběda, uklízeček a umývačů nádobí po celé škole. Jediný, kdo
nám pomohl, byl sám oslavenec, který ráno vyrazil nakoupit jídlo,
abychom kvůli naší líné sekretářce nemuseli sedět nad prázdnými
talíři.
Brány učiliště se tedy zavřely a školní třídy zely prázdnotou. Lavice však osiřely jen na týden a brzy je naplnila asi šedesátka středoškoláků. I mezi černochy se najdou lidé, kteří bez nároku na odměnu
chtějí o prázdninách pomoci druhým, a tak v sedmičlenném týmu
poskytujeme bezplatné doučování. Vzhledem k počtu dětí ve třídě
jde spíše o opakování různých vybraných témat z rozličných předmětů. My máme na starosti několik hodin matematiky, počítačů
a „vědy“ (z anglického science zahrnující fyziku, biologii a chemii).
Jednou jsme také pro odlehčení žákům promítali film a jeden mladý
salesián, bratr Joackim, měl přednášku o životních rozhodnutích
a budoucnosti.
ČLOVĚK A SPOLEČNOST
kreslíme barevnými křídami. Vyzkoušeli jsme i jiné aktivity: jednou
jsme si troufli přeměnit třídu zedníků na kino a promítali jsme film,
jiné odpoledne jsme zase vytáhli z krabice balíky starých zimbabwských dolarů a otevřeli sázkovou kancelář na kulečníkové duely.
Dětičky i mládež dopadly typicky po černošsku – švorc po prvních
několika hrách. Ke konci prázdnin jsme objevili terč a šipky, nainstalovali jsme je na dřevěnou desku, kterou jsme pomalovali, a můžeme
tak děti učit novou hru, jež slaví úspěch. Při sčítání skóre jsme zjistili,
jak velké mezery v matematice naši černoušci mají, a přemýšlíme,
zda nezařadit do programu i doučování.
Podařilo se nám oslovit dva starší kluky, jestli by se nechtěli stát
lídry, to jest našimi pomocníky. Souhlasili a my si je postupně vychováváme, abychom jim mohli věřit a spolehnout se na ně například
při animování her. Jednou chtěli lídři diskotéku. Vytáhli jsme tedy
mixpult, zesilovač a obří reproduktor, půl hodiny hledali funkční
zásuvku a další půl hodinu zapojovali hudbu stylem pokus-omyl.
Kluky zprovozňování bavilo a ještě víc otáčení knoflíků hlasitosti
na maximum a chaotické vybírání písniček u notebooku. Měli jsme
štěstí, že nebyl k nalezení žádný funkční mikrofon, protože od toho
bychom už děti neodtrhli. Jenže k tanci se nikdo neměl, a tak až
na pár chabých pokusů to byla poměrně nuda. Stejně však lídři nepřestávají žadonit o další diskotéku.
diskutujeme o budoucnosti našeho centra, plánujeme akce apod. Setkání uzavíráme neformální zábavou, promítáme si fotky z oratoře,
hrajeme karty anebo si jen tak povídáme. Po závěrečné modlitbě se
už ale musíme rozloučit, protože oba odcházíme za svými studenty
na večerní hodiny. I díky novým lídrům teď oratoř hezky šlape.
Jedinou neřízenou střelou v našich víkendových odpoledních tak
zůstává rektor komunity, otec Bruno, který je schopen se zčistajasna
objevit a odvézt nám černoušky na korbě auta čtvrt hodiny před
koncem bez závěrečné modlitby a povídání, případně zcela náhodně
doveze armádu známých i neznámých mrňousů, jež posbíral ve farnosti. Bruno také po letech napustil komunitní fontánu a jednou
tam pozval tři kluky na koupačku. Jenomže taková věc se okamžitě
rozkřikne, takže druhý den byla fontána přecpaná asi třiceti řičícími
černoušky, načež otec shledal, že jich je moc, že rozšlápli pumpu
a příště se už „do bazénu“ nepůjde.
Nám ale zůstaly na krku děti, které se pokaždé asi tisíckrát za odpoledne ptají, kdy se půjde zase plavat.
Na druhou stranu nás ale Bruno potěšil, hodlá pokračovat v práci,
kterou jsme od ledna v oratoři začali. A tak nepřijdou nazmar námi
posbírané, opravené a vyrobené hry, investovaný čas ani vztahy, které
se snažíme s dětmi vybudovat. Naopak, aktivity by se měly ještě více
rozšířit, postavit nová hřiště, opravit kolotoč, osadit lavičky a celkově vylepšit celý mládežnický areál. Otec Bruno se dokonce rozhodl
požádat v České republice o nové dobrovolníky.
Říjen
Poslední zářijovou noc jsme po šesti měsících sucha a vlezlého
prachu opět zažili, jak vypadá déšť. Sice krátký a nejspíš až do listopadu poslední, ale přesto jsme byli průzračným kapkám vděční
za ochlazení teplot a také za projasnění našich dnů – nad obzorem
se po celý týden výjimečně nevznášel hutný hnědavý opar. Vše se
pořádně umylo. Slunce při východu a západu nevypadalo jako obří
kotouč politý kečupem, obloha zmodrala do normálního odstínu
a buš vypadala najednou celá krásně rozzářená. Po takové ochutnávce již vegetace, zdá se, začíná tušit, že období dešťů je nedaleko,
a tak se stromy odívají do různobarevných květů a čerstvě zelených
listů a agáve u komunitního domu už pilně pracují na vztyčení svých
dvoumetrových květenství.
Radost nám ale nedělá jenom příroda. Poslední týdny jsme aktivnější v odpoledních oratořích, do kterých nám chodí pravidelně víc
než třicítka dětí a kde obvykle panuje moc hezká atmosféra. Vylepšili
jsme závěrečná slůvka o pravidelná čtení z Bible a povídání příběhů
s poučením, snažíme se děti překvapit občasnými hláškami v jejich
jazyce a organizujeme častěji drobnější aktivity, jako sázení, turnaje
ve fotbale a basketbale či další.
Velikou pomocí jsou naši tři spolehliví a správně pubertální lídři,
Ayanda (14 let), Martin (15 let) a Addmore (16 let), jimž ale prý
máme raději říkat „animátoři“, přestože vlastně nic neanimují. Proto jsme je začali více zapojovat a dáváme jim větší zodpovědnost,
po našem boku organizují aktivity, a když je potřeba, uděláme z nich
kapitány týmů nebo třeba rozhodčí.
Zároveň jsme se s nimi začali setkávat i soukromě u nás v domečku, abychom se vzájemně lépe poznali a abychom zahájili alespoň krátkou duchovní i duševní formaci pro ně. Začínáme vždycky
pečením buchty, abychom měli něco k snědku. A tak kluky učíme
rozbíjet vajíčka, utřít krém nebo používat šlehač. Když pak ochutnají
výslednou dobrotu, kterou si sami připravili, jsou nadšení a nesměle
se zeptají, jestli si nemůžou vzít několik kousků domů, aby se mohli
pochlubit svým maminkám a sourozencům.
Pokračujeme modlitbou s písničkami a pak vážným programem
– jak vlastně vznikla salesiánská oratoř, co to slovo znamená, kdo byl
Don Bosco, kdo jsou salesiáni, jaký by měl být oratorní animátor,
Listopad
Se studenty jsme tedy dokončili výuku i všechny potřebné projekty
a testy. Tentokrát nás ani pořádná dávka afrického chaosu u státních zkoušek nevyvedla z míry. Vše se nakonec nějak poddalo a my
jsme mohli odjet s čistým svědomím, že jsme odvedli dobrou práci
a nenechali žádného kostlivce ve skříni. Zdá se, že už se z nás stali
otrlí dobrovolníci, protože jsme si i v největším zkouškovém frmolu
dokázali říct: „Ale žádný stres, on se nikdo nezblázní.“ a po vzoru
našich kolegů jsme na dva dny zmizeli ze školy.
Jeli jsme navštívit jednoho kněze a tři studenty do jejich vesnických domovů hluboko v buši, kam se po asfaltu nedostanete. Užili
jsme si řízení terénní toyoty na stovkách kilometrů prašných děravých cest a viděli jsme, jak vypadá drsná misie, kde lidé žijí bez
aut, bez elektřiny a bohužel i bez úrodné půdy, aby si vypěstovali
nějakou obživu. Jejich kulaté domečky sice vypadají romanticky, ale
dny těchto venkovanů jsou naplněny tvrdou prací a beznadějným
čekáním na lepší budoucnost.
Pro nás však nastal čas loučení. Zprvu jsme byli černochy docela zklamaní, když jsme místo očekávaného: „Šťastnou cestu!“ či:
„Budete nám chybět.“ od nich slyšeli jen přidrzlé: „Vy odjíždíte už
za týden? Tak to mi tu nechte notebook, doma si koupíte nový.“, „Co
budete dělat se svými mobily, hodinkami...?“, „Musíš mi dát svoje
brýle!“ nebo: „Co od vás dostanu jako dárek na památku? Zítra se
uvidíme naposled, tak já si pro to přijdu.“ Samozřejmě, že dárky
jsme našim přátelům na konci dávali. V posledních pár dnech nás
pak i černoši mile překvapili, když nám uspořádali několik hezkých
rozlučkových večerů, při kterých nás štědře podarovali nádhernými
látkami, tradičním oblečením a dřevěnými soškami. Nakonec nás
překvapilo, kolik kamarádství za ten rok vzniklo.
Najednou sedíme v autobuse. Naposledy máváme Don Boscovi
ve Hwange. Za oknem se míhají baobaby, akácie, vyschlá říční koryta, slaměné střechy malebných hliněných domečků, stáda krav a koz,
dívky s kbelíky vody na hlavách a černošky, jež na zádech neúnavně vláčejí svoje ospalá miminka. Za pár hodin necháme Zimbabwe
daleko za sebou a s ním i jednu nezapomenutelnou životní etapu...
31
TRENDY
Papež se ptá místních církví
Vatikán ohlásil záměr svolat na říjen příštího roku přípravné setkání
k mimořádnému Synodu biskupů o rodině. Překvapivé je, že papež
František jako součást příprav podpořil rozeslání rozsáhlého dotazníku
ohledně rodinné problematiky místním církvím.
P
resynodní dotazník sám o sobě není
novinkou. Avšak nový je styl, obsah
a zvláště šíře adresátů. Papež František
vícekrát mluvil o nutnosti kolegiálnější
církve a dotazník, oficiálně představený
5. listopadu, musí být zasazen do tohoto
rámce. Massimo Faggioli, komentátor
amerického deníku The Huffington Post,
k tomu poznamenal, že rozhodnutí papeže
Františka dotazovat se místních církví by se
rozhodně nemělo podceňovat. V interview
poskytnutém jezuitskému časopisu Civiltà
Cattolica papež František otevřeně mluví
o tom, že církev nezbytně potřebuje najít
nové cesty, aby nalezla novou rovnováhu
pro své poselství, které bylo dosud příliš
nevyvážené ve věci otázek sexuální morálky, mluví o potřebě nového pastoračního
přístupu ke všem, kdo se v uplynulých
letech v církvi cítili odstrkováni právě
kvůli chybějící rovnováze jejího poselství,
a o nutnosti skutečné kolegiální církve.
Výzvy pro evangelizaci
Dotazník, který nese jméno arcibiskupa Lorenza Baldisseriho, byl postoupen do rukou
ZAPOJTE SE I VY
Dotazník lze v češtině nalézt na stránkách
Centra pro rodinu pražské arcidiecéze
http://www.apha.cz/rodina-vyzvy,
kde je možné se vyjádřit do 6. prosince.
Ti, kdo by po zkušenostech s průběhem a vyhodnocením sněmu v české
církvi, raději odpovídali přímo, mohou
využít nabídky webu Umlaufoviny.com,
kde je dotazník přístupný na https://
docs.google.com/forms/d/1MYlSUTzkdm0_YMPQVeXvc-yhE50DkeG9qE2cqZ5v2Jw/viewform. Je možné ho vyplnit
do 31. prosince. Redakce slibuje předat
podněty ČBK a také sekretariátu synodu.
Zároveň zveřejní souhrnné výstupy
na svých stránkách.
32
biskupů a biskupských konferencí. Reakci
od biskupů očekává generální sekretář synodu Baldisseri do konce ledna 2014. V říjnu
pak má mimořádné shromáždění upřesnit
pohled na současnou situaci a shromáždit
svědectví a návrhy prostřednictvím biskupů.
Druhou etapou pak bude synod biskupů
v roce 2015 pro hledání nových směrnic pro
pastoraci lidské osoby v rodině.
Že nemá jít jen o zopakování známého
církevního učení, naznačují už úvodní pasáže dokumentu k synodu, které předcházejí dotazníku. „Pokud např. pomyslíme
jen na skutečnost, že v aktuálním kontextu
mnohé děti a dospívající narození v neregulérních manželstvích nemohou nikdy
vidět své rodiče přistupovat ke svátostem,
pak lze chápat, jak jsou tyto výzvy, které
současná situace klade evangelizaci, urgentní”, uvádí se zde též mimo jiné a dále:
„Tato realita má jedinečný ohlas v širokém
přijetí, které má v těchto dnech učení
o Božím milosrdenství a něžnosti vůči
zraněným osobám. Očekávání, která z něj
plynou ohledně pastoračních rozhodnutí
o rodině, jsou velmi vysoká.“
„Dokument, na němž je vidět otisk papeže Františka,“ píše komentátorka Umlaufovin Helena Hladilová, „mluví o velkých
očekáváních ohledně obnovené pastorační
praxe vůči zraněným osobám. Nezavírá
dveře změnám ani témata neredukuje
na pouhý seznam již známých doktrinálních pozic.“
Aktuální otázky
Dotazy se dotýkají toho, jaké mají věřící
znalosti o souvisejících církevních dokumentech, o konkrétních podobách pastorace rodin ve farnostech a doprovázení párů
v krizi. Další otázky prozkoumávají, nakolik jsou rozšířená volná soužití „na zkoušku”, jak důležitý je fenomén odloučených
a znovu sezdaných rozvedených osob.
A dále: Jak pokřtění prožívají neregulérnost takového druhého svazku? Jsou si jí
vědomi? Cítí se vytěsňováni a působí jim
utrpení zákaz přistupovat ke svátostem?
Jaké požadavky vznášejí znovu sezdané
rozvedené osoby na církev v souvislosti
se svátostí eucharistie a svátostí smíření?
Kolik z osob nacházejících se v těchto situacích tyto svátosti požaduje?
Zazní i dotaz ohledně anulace manželství: Mohlo by zjednodušení kanonické
praxe ve věci vyhlašování neplatnosti manželského svazku být reálným pozitivním
přínosem při řešení problematiky osob,
jichž se týká? Pokud ano, jakým způsobem?
Existuje pastorační praxe, která vychází
vstříc těmto případům? Jak je rozvedeným
a znovu sezdaným rozvedeným hlásáno
Boží milosrdenství a jak je uskutečňována
podpora církve na jejich duchovní cestě?
Dotazník neopomíjí ani otazníky, které
přinášejí svazky osob stejného pohlaví:
Jakou pastorační pozornost je možné věnovat lidem, kteří se rozhodli žít ve svazcích
tohoto druhu? Jaký lze zaujmout pastorační
postoj v případě svazků lidí stejného pohlaví, kteří si adoptovali děti, s ohledem
na předávání víry?
Nakonec přicházejí i dotazy týkající se
encykliky Humanae Vitae a antikoncepce.
Jakou mají křesťané reálnou znalost nauky
Humanae vitae o zodpovědném rodičovství? Jaká je jejich znalost morálního
hodnocení různých metod regulace porodnosti? Jaké prohloubení lze v této otázce
navrhnout z pastoračního hlediska? Jak
prosazovat mentalitu, jež by byla otevřenější pro porodnost? Jak napomáhat zvyšování
počtu nově narozených?
V závěru pak dotazník míří k dalším
významným souvislostem: Ježíš Kristus
odhaluje tajemství a povolání člověka: je
rodina přednostním místem pro to, aby
k komu docházelo? Které kritické situace
rodiny v dnešním světě se mohou stávat
překážkou pro setkání člověka s Kristem?
Už z tohoto výtahu z 38 otázek, které jsou
dále rozvedeny do ještě konkrétnějších dotazů, je patrné, jak zevrubně je téma uchopeno.
Už v tom je určitá naděje, že synod vyzdvihne
takové priority, které překlenou dnes často
schizofrenní církevní praxi.
Josef Beránek
TRENDY
Odpovědnost křesťanů
a kanonické právo
Jiří Kašný
Jak odpovědnost všech křesťanů v církvi (tj. laiků i duchovních)
vymezuje kanonické právo? Jak se tato odpovědnost prakticky
projevuje v konkrétní komunikaci laiků s biskupy a biskupů mezi
sebou?
O
tázky ohledně odpovědnosti jednotlivců v rámci
kanonického práva jsou legitimní a dnes možná naléhavější než v jiných dobách. Při hledání odpovědí
na tyto otázky je důležité si tyto otázky nejen ochotně
připustit, ale také je metodicky formulovat, aby neparalyzovaly jednu či druhou stranu v komunikaci a aby nás potom
nejasná nebo nepochopená úloha kanonického práva v praxi nevedla
k neadekvátním očekáváním, nebo naopak k pasivitě, řečeno současným jazykem: k depresi.
Komunikace v sobě obsahuje důležitý funkční aspekt, je podmínkou fungujícího společenství a je také uznáním křesťanské důstojnosti všech zúčastněných. Naopak nekomunikace, tj. odmítnutí
naslouchání a (nekonečné) odkládání odpovědi, není jen funkčním
nedostatkem, nekomunikace není ani výrazem „bratrského společenství“, ale je násilím na křesťanské důstojnosti těch, kdo se dotazují
a zůstávají přehlíženi. Nekomunikace tam, kde ji právo předpokládá,
odpovídá postoji právní deviace těch jednajících, kteří jednoduše
nedbají na kánony, jež jim nevyhovují.

33
TRENDY

Pro hlubší pochopení je třeba se věnovat dvěma oblastem, a to
právnímu rámci komunikace křesťanů v církvi a pak systematické
reflexi postojů k právu zvláště s ohledem na práva a povinnosti v oblasti komunikace.
Pojetí církve a komunikace v církvi
Kanonické normy jsou vydávány s cílem stanovit spravedlivý rámec
vztahů mezi jednotlivci a mezi společenstvími i pravidla spravedlivých vztahů mezi jednotlivci a církevními úřady. Kanonické normy
se také promítají do procesu motivace a rozhodování všech adresátů
práva. Předpokladem účinnosti práva je dobré zákonodárství, které
spočívá především v přípravě a vyhlášení aktuálních, srozumitelných, jednoznačných, nerozporných a přehledných norem a řízení.
[1] Aktuálnost a další zmíněné kvality kanonických norem je třeba
hodnotit podle toho, nakolik odpovídají pojetí vzájemných vztahů
všech věřících v církvi.
Revize kanonického práva během druhé poloviny 20. století šla
ruku v ruce s obnovou, s aggiornamentem církve, o které šlo na Druhém vatikánském koncilu. Tento koncil, dá se říci, stál na předělu
mezi dvěma odlišnými historicko-ekleziologickými pojetími vztahů
v církvi. Dřívější pojetí církve, jak bylo vyjádřeno v Corpus juris
canonici a následně také v Kodexu kanonického práva z roku 1917,
po staletí charakterizovalo církev jako societas inaequalis, ve které byly dva druhy křesťanů – klerici a laici, coetus ducens a coetus
ductus, tj. společnost nerovných, která je tvořena těmi, kdo vedou
a podílejí se aktivně na životě a činnosti církve, a těmi, kdo jsou
vedeni a jsou pasivními přijímateli.[2] Kněží a biskupové a částečně
také řeholníci byli určeni k tomu, aby vysluhovali svátosti, aby četli
z Bible a kázali křesťanskou nauku a rozhodovali o obecných i jednotlivých věcech v církvi. Na druhé straně laici byli ti, kdo svátosti
přijímali, naslouchali slovu Božímu a kázáním a vykonávali obecná
i jednotlivá rozhodnutí kněží a biskupů.
Jan XXIII. se stal papežem v r. 1958. Bylo mu sedmdesát sedm
let. Krátce po svém zvolení, 25. ledna 1959 – na svátek Obrácení
sv. Pavla –, oznámil před kolegiem kardinálů v bazilice sv. Pavla
za hradbami trojí rozhodnutí: svolat ekumenický koncil, svolat synodu římské diecéze a obnovit kanonické právo, a tato rozhodnutí začal
postupně uskutečňovat. Nejdříve svolal koncil, aby si církev znovu
promyslela svou existenci, poslání a činnost, a teprve potom měl
být revidován kodex kanonického práva. Nový Kodex kanonického
práva (CIC) vyhlásil až papež Jan Pavel II. v roce 1983, symbolicky
opět na svátek Obrácení svatého Pavla 25. ledna. Současný kodex je
tak možné chápat jako „poslední dokument“ druhého vatikánského
koncilu. Jednotlivé kánony kodexu překládají do právnického jazyka
„aggiornované“ pojetí církve – Božího lidu. Je zde zdůrazněn princip všeobecného kněžství všech věřících i princip hierarchického
uspořádání církve.[3]
Současné pojetí církve je vyjádřeno v koncilním obrazu církve,
která je Božím lidem. Toto ekleziologické pojetí církve je pak vyjádřeno v současném Kodexu kanonického práva, zvláště v kánonech
druhé knihy tohoto kodexu, která je nadepsána De populo Dei – Boží
lid. Kánony 208 a 204 stanoví, že všichni křesťané, klerici i laici, jsou
si na základě křtu rovni co do důstojnosti a co do činnosti a všichni,
každý svým způsobem, se podílejí na poslání církve. V návaznosti
na toto základní pojetí Kodex kanonického práva v kánonech 209 až
223 stanoví povinnosti a práva všech křesťanů, které se vztahují zároveň na laiky i na jáhny, kněze a biskupy. V tomto pojetí už pokřtění
nejsou rozděleni na ty, kdo jsou aktivní a posvěcují, učí a rozhodují,
a ty, kdo jsou pasivní a jsou posvěcováni, naslouchají slovu a podřizují se vedení, ale všichni na základě křtu se podle svého postavení
34
podílejí na kněžském, prorockém a královském poslání církve a každý věřící, tj. laici i klerici, jsou voláni k tomu, aby dávali i přijímali.
Charakteristickými termíny tu jsou rovnost a participace. Z hlediska
vytváření účinného kanonického práva je možné říci, že kánony současného Kodexu odpovídají pojetí církve – Božího lidu, ve kterém se
všichni pokřtění věřící podílejí na poslání Krista a církve.
V koncilních a dalších církevních dokumentech i v kanonickém
právu je rozlišení této dvojí ekleziologie dosti zřetelné. Praktickou
otázkou zůstává, nakolik se posun od jedné ekleziologie ke druhé
ekleziologii promítá do mentality nás dnešních křesťanů. Dřívější
mentalita označovala slovem církev téměř výhradně kněze a biskupy,
kteří byli nositeli jednotlivých církevních úřadů na farní, diecézní
a římské úrovni. Když mluvili pokřtění laici o církvi a stejně tak když
mluvili nekatolíci o církvi, měli na mysli téměř výlučně kněze a biskupy a církevní úřady. A laici byli touto církví, tj. kněžími a biskupy,
pastoračně obsluhováni a vedeni, a nevěřící byli adresáty misijního
působení církve.
Otázkou pro praktický život zůstává, nakolik se už podařilo přeložit tuto koncilní ekleziologii do běžné mentality církve a do každodenních vztahů v církvi. Nová ekleziologie je sice přesvědčivě vyjádřena v koncilních dokumentech a v Kodexu kanonického práva,
ale k uvedení do mentality a praxe nám zbývá ujít ještě kus cesty.
Mentalitu a praxi dvou druhů křesťanů, „těch, kdo vedou, a těch,
kdo jsou vedeni“, máme hluboce vrytou do mysli, do svých očekávání a do způsobů komunikace. Je to znát v jednání i v běžné řeči
a ve vztazích nás křesťanů. Např. dříve byla farnost dána farářem,
vztahovala se k úřadu faráře. Farnost byla spojována s kostelem
a s farou, kam věřící docházeli v neděli nebo při jiných náboženských
a životních příležitostech. V současném kodexu nenajdeme ztotožnění farnosti s farářem a s kostelem. Farnost je totiž společenství
věřících, které je svěřené do pastorační péče faráři (CIC, kánon 515).
Položme si otázku, zda není vyjádření, které označuje vztah farnosti
a faráře, totiž „farnost je společenství věřících svěřené do pastorační péče faráři“, příliš zdlouhavé? Nebyla by vhodnější a přesnější
formulace, se kterou se běžně setkáváme – „farář a jeho farnost“?
Vždyť právo má sklon užívat co nejkratší a nejpřesnější formulace. Ale právě kvůli změně mentality je potřebná delší a vysvětlující
formulace. Farnost totiž není vlastnictvím faráře – farář a jeho farnost. Farnost je společenstvím věřících a částí Božího lidu, ve které
má farář specifické poslání. Podobně je tomu se vztahem diecéze
a diecézního biskupa: „Diecéze je část Božího lidu, která je svěřena
do pastýřské péče biskupovi v součinnosti s kněžstvem“ (CIC, kánon 369). Nikoli tedy biskup a jeho diecéze. Tyto formulace mohou
a mají přispět ke změně mentality, že od farářů a od biskupů nemáme
očekávat, že budou s farnostmi a s diecézemi zacházet jako se svým
vlastnictvím, které pak jen předají dalšímu faráři, či biskupovi, ale
že farnosti a diecéze jsou natrvalo ustavená společenství křesťanů,
která jsou vždy na nějaký čas svěřena do pastorační péče biskupovi
nebo faráři. Snad s trochou nadsázky můžeme říci, že zákonodárce
neopakoval tuto formulaci v kánonech natolik dostatečně, aby to
změnilo mentalitu mezi všemi křesťany: jak mezi laiky, tak i mezi
faráři a biskupy.
Koncilní ekleziologie Božího lidu je právní formou vyjádřena
zvláště v úvodních kánonech 208–223 druhé knihy – De populo
Dei – současného Kodexu. Tyto kánony jsou nadepsány Povinnosti
a práva všech křesťanů a termín křesťané (christifideles) se tu vztahuje na všechny věřící v církvi, tj. na laiky i jáhny, kněze a biskupy
a ovšem i na řeholnice a řeholníky. Přečtěme si aspoň některé z nich.
Kánon 208 stanoví: „Na základě znovuzrození v Kristu jsou si všichni křesťané skutečně rovni co do důstojnosti i činnosti. Na základě
této rovnosti všichni spolupůsobí na rozvoji Těla Kristova, každý
podle svého postavení a úkolů.“ V tomto kánonu je formulováno
TRENDY
Kánony současného Kodexu odpovídají pojetí církve – Božího lidu, ve kterém se všichni pokřtění věřící podílejí na
poslání Krista a církve.
základní východisko k uplatňování povinností a práv všech křesťanů,
kterým je rovnost všech křesťanů co do důstojnosti a činnosti založená na křtu. Princip rovné důstojnosti znamená, že všichni křesťané
jsou si rovni co do důstojnosti a ten, kdo přijal jáhenské, kněžské,
či biskupské svěcení, není víc křesťanem než každý jiný pokřtěný.
Princip rovnosti všech křesťanů co do činnosti znamená, že každý
křesťan, když se modlí, svědčí o víře a svým jednáním vnáší řád
a spravedlnost do vztahů, podílí se na témže Kristově poslání kněze,
proroka a krále. Když papež prosí o požehnání ostatní věřící, podílejí
se tito věřící na téže posvěcující činnosti církve, jako když potom
papež žehná jim. Když je dítě pokřtěno v případě naléhavé nutnosti
laikem v nemocnici, dítě přijímá tentýž křest a laik vykonává tutéž
činnost, jako když křtí jáhen, farář, nebo biskup v katedrále. Hlásání
víry má stejnou důstojnost, ať už vychází z úst hledajícího věřícího
nebo vzdělaného kněze.
Kánon 212 § 1, 2 a 3 se týká komunikace v církvi a stanoví:
„(1) Křesťané, vědomi si vlastní odpovědnosti, jsou povinni přijmout
křesťanskou poslušností, co pastýři, zastupující Krista, prohlásí jako
učitelé víry nebo ustanoví jako představení církve. (2) Křesťané mají
právo sdělovat pastýřům církve své potřeby, hlavně duchovní, i svá
přání. (3) Křesťané mají právo, dokonce někdy i povinnost podle
svých znalostí, příslušnosti a postavení sdělit pastýřům církve své
mínění o věcech týkajících se prospěchu církve a při zachování neporušenosti víry a mravů a úcty vůči pastýřům, s ohledem na obecný
prospěch a na důstojnost osob mají právo s tímto míněním seznámit
ostatní věřící.“[4] Tento kánon formuluje dynamiku vztahů a činností v církvi jako communio. Aktivní účast na poslání církve není
totiž záležitost individuální, ale spočívá ve vzájemné propojenosti
jednotlivců. K aspektům této dynamické propojenosti patří poslušnost a respekt vůči těm, kdo právě vykonávají pastýřský úřad. Jiným
aspektem této propojenosti je právo a rovněž i povinnost vyjadřovat
ve společenství své potřeby a přání. Výslovně je rovněž formulováno
právo veřejné a otevřené diskuse, která je založena na individuálních
kompetencích a na vzájemném respektu a zdvořilosti. Kánon nevyzývá k nešetrné otevřenosti, ale rovněž neomezuje laiky a kleriky,
aby říkali pastýřům svá mínění (či donášeli?) pouze za zavřenými
dveřmi, anebo až jsou dotázáni. Kánon výslovně garantuje právo
diskuse mezi věřícími, což znamená ať už mezi laiky, nebo kleriky.
Komunikace je právo a zároveň i povinnost. Zamlklost a poddanství
nejsou mezi právy a povinnostmi křesťanů zmiňované.
Kánony, které stanoví povinnosti a práva všech křesťanů, včetně kánonu 212, však neformulují právní rámec vztahů jen proto,
aby církev fungovala efektivně. Tyto kánony vyjadřují konstitutivní postavení křesťanů v církvi, protože vycházejí z jejich skutečné
rovnosti co do důstojnosti a činnosti (kánon 208) na základě křtu
(kánon 204). To znamená, že i vzájemná komunikace mezi věřícími
(tj. laiky a kleriky) v církvi pramení z uznání rovné důstojnosti všech
věřících a je jejím vyjádřením. Právo sdělovat svoje mínění pastýřům i jiným věřícím je předpokladem funkční efektivity církevních
aktivit, je však také a především výrazem křesťanské důstojnosti.

35
TRENDY

Sotva by však toto právo mělo nějaký smysl, kdyby zároveň nepředpokládalo naslouchání a odpověď ze strany těch, kdo jsou osloveni.
Absence naslouchání a odpovědi pak není pouze výrazem neefektivní komunikace, či nekomunikace, která se odvolává na dřívější
mentalitu církve složené z coetus ducens a coetus ductus, ale je také
násilím na křesťanské důstojnosti těch, kdo vyjádřili svoje mínění
s úmyslem se tázat.
K podrobnějšímu výkladu jednotlivých kánonů 208–223 tu dnes
nemáme prostor. Při jejich čtení však pamatujme, že jejich interpretaci pravděpodobně nejvíce hendikepuje ať už vědomé, nebo nevědomé setrvávání v dřívější mentalitě církve složené ze dvou druhů
křesťanů. Naopak pronikání ke koncilní mentalitě je nezbytným
východiskem k uplatňování povinností a práv všech křesťanů podle
současného Kodexu. V souvislosti s přetrvávající dřívější mentalitou
v církvi při čtení současného Kodexu spíše podceníme možnosti,
které jsou dány jeho kánony vzhledem ke skutečné rovnosti všech
křesťanů co do důstojnosti a činnosti.
Postoje k právu
Ve druhé části tohoto příspěvku se chceme věnovat systematické
reflexi postojů k právu. Tato reflexe by nám pak mohla posloužit
k interpretaci práv a povinností v oblasti komunikace ve společenství církve.
Kánony nemají pouze informativní nebo povzbuzující úlohu, ale
jejich sdělení je podle povahy každého jednotlivého kánonu zavazující, tj. buď něco přikazuje, nebo zakazuje, nebo dovoluje, či stanoví
podmínky pro určitou činnost. Kanonické – právní – normy vyžadují svou povahou, aby byly zachovány. Při zachovávání kanonických
norem však mohou jednotlivci tutéž činnost vykonávat s různým
postojem. Charakteristiky typických pozitivních i negativních postojů k zachovávání práva je možné identifikovat jak v běžném jednání
jednotlivců, tak i v rozhodování a jednání autorit, kněží a biskupů,
kteří zastávají církevní úřady s mocí zákonodárnou, výkonnou či
soudní. Pozitivní právní postoje jsou charakteristické přijetím práva,
norem a tendencí k respektování práv a povinností vlastních i druhých. Negativní postoje naopak vyjadřují odmítání práva a norem
a sklon k neplnění povinností a nerespektování práv. Obě skupiny
právních postojů souvisí u jednotlivých osob jak s jejich afektivní
složkou, tak s jejich znalostí či neznalostí práva a norem a s jejich
etickým přesvědčením a zralostí.
K pozitivním postojům k právu patří široká škála tendencí a chování. Za velmi zralý je možné považovat postoj vnitřního i vnějšího
přijetí právních norem – právní étos, který je založen na představách
a přesvědčení o správnosti norem a tomu odpovídajícím slušném,
spravedlivém a solidárním jednání. Také legalistický postoj k právu
je založen na přesvědčení, že respektování práva a norem je nezbytným předpokladem pořádku, jistoty a stability, a vyjadřuje ochotu
tyto normy dodržovat právě s výhledem na vnější pořádek. Postoj
právního konformismu je založen na ochotě dodržovat právní normy, protože daná norma je dodržována v sociálním prostředí, kde se
osoba pohybuje, zkrátka „protože se to tak dělá“. Postoj právního
pragmatismu je postoj spíše utilitaristický, který chápe právo jako
prostředek k dosažení vlastních cílů, a jde mu o dosažení vlastních
cílů legální cestou. Tyto postoje k právu je možné pozorovat jak
u jednotlivých osob, tak u skupin a také u těch, kdo vykonávají veřejnou moc v církvi a ve společnosti.
Všechny jmenované postoje k právu jsou z právního hlediska přijatelné a jednotlivec nemůže být právně postihován za to, že respektuje zákon, protože ho považuje za dobrý nebo protože v něm vidí
záruku pořádku nebo protože se tím zařazuje do řady nebo protože
36
je to cesta k dosažení jeho vlastních cílů. Avšak z hlediska sociální
psychologie a etiky může být mezi těmito postoji velký a zřetelný
rozdíl. Zralý postoj, který je charakterizován harmonií vnitřních
a vnějších postojů a úctou k lidské a křesťanské důstojnosti, vyžaduje
neustálou angažovanost a může být velmi namáhavý. Legalistický
postoj sice lpí na právu a na pořádku, ale zvláště u představených
většinou nestojí o osobní angažovanost jednotlivců, nebere ohled
na jedinečnost osob a situací, a tak může vést ke znechucení a odmítání práva u druhých. Postoje právního konformismu přispívají
ke klidu ve společnosti, ale sotva přitáhnou ty, kdo mají chuť žít
a tvořit. Postoje právního pragmatismu mohou uvést do společnosti
novou dynamiku ze strany jednotlivců, ale z dlouhodobého hlediska
sotva přispějí k vytvoření živého a angažovaného společenství.
K negativním postojům k právu patří rovněž široká škála tendencí a chování. Postoj balancování na hraně právního a protiprávního
jednání vyjadřuje sice ještě ochotu brát normy v potaz, ale zároveň
už převažuje důraz na osobní nebo jiné zájmy a ochota respektovat normy je dána spíše výškou hrozících sankcí. Postoj právního
nonkonformismu je charakteristický pro osoby, které se distancují
od většinových způsobů jednání, byť nemusí znamenat, že dotyčný
nemá úctu k druhým. Postoj právní deviace odpovídá chování lidí,
kteří jednoduše nedbají na ty normy, které jim nevyhovují. Právní
anarchismus spočívá v principiálním odmítání právních norem,
jejich potřeby a závaznosti. Rysy těchto postojů je opět možné pozorovat u jednotlivých osob i u těch, kdo mají odpovědnost v církvi
a ve společnosti. Tyto postoje k právu jsou z hlediska práva nepřijatelné, i když každé jednotlivé chování, které by odpovídalo některému z těchto postojů, nemusí automaticky ubližovat druhým a někdy
může být motivováno nábožensky.
Z psychologického a etického hlediska mohou mít tyto negativní postoje různé souvislosti ve výchově a v osobním růstu. Postoj
balancování na hraně právního a protiprávního jednání může být
ospravedlňován paternalistickou starostlivostí o věci, která možná
spíše zakrývá osobní zájmy a nedostatek zralosti. Postoj právního
nonkonformismu může vycházet z nestálosti a z nedůvěry k druhým a ke společnosti. Některé právní deviace a anarchismus mohou
v hloubi souviset s fundamentalistickým nasazením za vybrané „fundamenty“ náboženské víry. Metodické a kritické zkoumání postojů
k právu mezi věřícími, tj. mezi laiky a mezi duchovními, pak jistě
může přispět k formulování a objasnění otázek, které souvisí s úlohou kanonického práva v církvi jak na farní, tak na diecézní, popř.
celocírkevní úrovni.
Autor doc. ThDr. Jiří Kašný, Th.D. tento příspěvek přednesl
na semináři Na cestě k odpovědnosti a dorozumění, uspořádaném
ČKA v Praze-Emauzích 7. září 2013.
Literatura a poznámky
[1] Srov. Gratianus, Concordia discordantium canonum (Decretum Gratiani)
(1140), Prima pars, Distinctio IV, c. 2: Qualis debeat esse lex. Český překlad Kodexu kanonického práva vyšel v roce 1994 v nakladatelství Zvon.
[2] Srov. Decretum Gratiani, Secunda pars, causa XII, quaest. 1, c. VII: „Duo
sunt genera Christianorum… clerici … et laici.“
[3] Srov. Druhý vatikánský koncil, věroučná konstituce o církvi Lumen gentium (21. listopadu 1964), čl. 9–42.
[4] Srov. Lumen gentium, čl. 37.
OHLASY, NÁZORY, DISKUSE
Za obzor pragmatismu v české zahraniční politice
Reakce na článek Petra Robejška České národní zájmy z revue Universum 3/2013
Č
eská politika posledních let je stižena
těžkou nemocí ekonomismu a z něho
plynoucího ničím nekontrolovaného ekonomického pragmatismu. Není snad třeba
zdůrazňovat, že křesťané musí mít s čistým
ekonomismem zásadní problém [1, 2].
Nadnárodní společnosti,
instituce a bezpečnost
Souhlasím s tezí doc. Robejška, že vláda
neurčuje národní zájmy. Je však nezastupitelnou rolí vlády určit, podle jakých měřítek se hodnotí účelnost (například) zahraniční politiky. Zde vychází doc. Robejšek
z čistě ekonomických měřítek a vyvozuje,
že „moderní zahraniční politika je [...] pro
malou a exportně orientovanou zemi více
méně totožná s ekonomickou diplomacií“.
Jediné přípustné měřítko úspěchu jsou tu
úspěchy ekonomické. Domnívám se však,
že doc. Robejšek se ve svém rozboru zásadně mýlí, protože podceňuje nebo zcela
opomíjí hned několik důležitých politicko-ekonomických faktorů.
Rozbor, který zcela pomíjí roli nadnárodních společností, je naprosto nedostačující. Mnohé z nich svou ekonomickou silou
převyšují středně velké státy a jejich lobbing
funguje globálně [3,4]. Není to tedy rostoucí vliv politiky v ekonomice, je to naopak
rostoucí vliv ekonomiky v politice, která se
pak stává rukojmím zájmů velkých společností. Důsledkem je celosvětově klesající
zdanění zisků úspěšných nadnárodních
společností a rostoucí disparita v rozdělování bohatství nejen mezi zeměmi, ale
i uvnitř zemí [5]. Význam takto oslabeného
státu, který se musí podřídit ekonomické
„nevyhnutelnosti“, potom v korporátních
rukou samozřejmě roste. Velmi ilustrativní
příklady uvádí ve své knize např. mnichovský arcibiskup Reinhard Marx [4]. Druhým
podceněným aspektem v analýze pana
doc. Robejška je role nadnárodních institucí typu Evropské unie. Za (předpokládané)
neexistence silných nestátních hráčů na mezinárodním poli by snad bylo možné se
spokojit s konstatováním, že uvnitř EU dále
probíhá ve skryté formě soupeření ekonomických zájmů jednotlivých států a regionů.
Naopak zřejmá existence takových hráčů
TO M Á Š M A N Č A L
Zahraniční politika
postavená pouze na
ekonomické diplomacii
nechává otevřené dveře
nekontrolovanému
průsaku cizích
oligarchických zájmů
přímo do politiky.
a jejich schopnost využívat slabostí států
podtrhují nutnost posílit mechanismy jejich
kontroly, mezinárodní vymahatelnost práva
a obecnou prestiž nadnárodních institucí.
Jedině v jejich měřítkách lze totiž úspěšně
odolat kompletnímu převzetí politiky manažery. Konečně třetím opomíjeným aspektem je národní bezpečnost. Zahraniční
politika postavená pouze na ekonomické
diplomacii nechává otevřené dveře nekontrolovanému průsaku cizích oligarchických
zájmů přímo do politiky. A pod hlavičkou
přílivu investic se můžeme dočkat třeba
nákupu strategických českých firem nepřátelskou konkurencí.
Kudy kam?
Co je tedy českým národním zájmem? Rozhodně je naším zájmem stabilita v okruhu,
který daleko přesahuje českou kotlinu. Tady
lze jednoznačně naplnit „vědomí povinnosti
k druhým“, které pan doc. Robejšek považuje za bezobsažnou floskuli. Jednou z možností je třeba využít našeho hlasu v EU
k tlaku na obroušení „tržního“ daňového
soupeření států uvnitř Evropy, které pouze
nahrává nadnárodním společnostem, nebo
k tlaku na potírání mezinárodní korupce,
daňových rájů apod. Všude tam je zahraniční politika nezastupitelná a naše členství
v EU nenahraditelné. Stav společného evropského politického prostoru máme v rukou i my. Historie nám ukazuje, že pokud by
opravdu kolem nás zuřil skutečně neome-
zený konkurenční boj, nemáme vedle svých
velkých sousedů žádnou šanci, a to nezávisle
na tom, jakou zahraniční politiku si zvolíme.
Nezbytnost odpovědnosti
Křesťané by se měli tváří v tvář zdánlivě
neprůstřelným ekonomickým a politickým
argumentacím ptát, kde že jsou v nich
obsaženy ty etické a morální ideje, které
s větší či menší intenzitou ukazovaly cestu
naší civilizaci po celá staletí. Ideje musí
být deklarovány, nelze se spoléhat na jejich
implicitní sdílení účastníky trhu. Explicitní
deklarace sama o sobě nezaručuje jejich
naplnění, umožňuje ovšem jakési pohnání
k zodpovědnosti. Morální a etické hodnoty
poskytují často orientaci v naprosto nepřehledných situacích, jejichž rozbor není v kapacitě jednotlivce, ale ani státu. Jednoznačný
závazek k jistým ideálům, které pak zahraniční politika akcentuje navenek, také svým
způsobem „rámuje“ obraz státu v zahraničí
a nedovolí mu rozplynout se v turbulencích
mezinárodního obchodu. Každý dobrý manažer ví, co znamená image pro firmu. Paradoxně by se výhradně ekonomická orientace
zahraniční politiky mohla stát další ukázkou
přeceňování role státu tam, kde nejdůležitějším faktorem jsou schopnosti firem
a kvalita jejich výrobků. Jak poznamenal
Karel Schwarzenberg na letošním Foru 2000
[6]: „To jenom neúspěšné firmy ... tvrdí, že
kdybychom měli lepší vztahy, že by uspěly ...
Když je zboží žádané, tak si to Číňané koupí
u čerta rohatého; když to nepotřebují, tak si
to prostě nekoupí.“
Tomáš Mančal
Literatura
[1] Rerum novarum, encyklika Lva XIII. z roku
1891, česky: Zvon, Praha 1996.
[2] Centesimus annus, encyklika Jana Pavla II.
z roku 1981, česky: Zvon, Praha 1996.
[3] Jiří Sobota, Kdo řídí svět, Respekt 30/2012, s. 46.
[4] Reinhard Marx: Kapitál: plaidoyer pro člověka, Academia, Praha 2013.
[5] Jeffrey Sachs, The Price of Civilization,
Vintage Books, London 2012.
[6] Forum2000, 2013, debata: The Role of Human
Rights in Czech Foreign Policy, http://www.
forum2000.cz/en/web-tv/cat/2013--societies-in-transition/detail/the-role-of-human-rights-in-czech-foreign-policy/.
37
OHLASY, NÁZORY, DISKUSE
Křesťanství
ve veřejném prostoru
Rozhovor s bývalým vedoucím náboženského vysílání
(Abteilung Religion) rakouské veřejnoprávní televize ORF
Dr. Peterem Pawlovským
Jak pracuje náboženská redakce v ORF
a jaké je tam její postavení?
Podle mého názoru musí taková redakce
nejprve svou činností přesvědčit vedení
média o významu náboženských pořadů
– není tomu tak proto, že je to důležité
pro vedení církví, ale protože náboženské
otázky jsou silným vektorem v životě lidí
i v politice obecně. Při pohledu na provázanost náboženství s politikou, dnes zvláště
na východ od nás, v zemích s většinovým
islámem, a přitom jmenovitě při pohledu
na terorismus získávají ovšem mnozí lidé
dojem, že náboženství vyvolávají závažné
společenské problémy a že navíc v tomto
ohledu žádné není bezúhonné a tím lepší
než ostatní. To je sice trochu unáhlený
úsudek, ale tak či onak je náboženství
nepřehlédnutelný fenomén, jehož význam
nelze opomíjet. Pro členy náboženské
redakce ORF to tedy byla a je v prvé řadě
novinářská, nikoli církevnická činnost.
V poslední době se v Evropě šíří náboženský pluralismus; je důležité na tento
fenomén upozorňovat a reflektovat jeho
důsledky pro společnost. V redakci spolupracují katolíci s protestanty, ale nezkoumá
se stupeň jejich náboženské horlivosti.
Musí být profesně na slušné úrovni a tak
být přirozenými partnery ostatních pracovníků televize. Počátečním problémem naší
práce byla představa některých z nich, že
i oni „jsou katolíci (evangelíci)“, a tak toho
o náboženství vědí dost na to, aby o něm
mohli kompetentně mluvit a argumentovat. Museli jsme projít několika krizemi
– například krizí okolo osobnosti kardinála
Groera –, aby například kolegové ze zpravodajské redakce pochopili, že náboženství
není jen záležitostí pocitu a intuice. K posouzení náboženských postupů jednotlivých lidí jsou nutné i jisté znalosti, a proto
38
k nám časem ve složitějších situacích
nacházeli cestu ...
Zpravodajci u nás našli také potřebnou
dokumentaci a slovníky, ve kterých si mohou aspoň to nejpotřebnější nalistovat.
Ano – v tomto ohledu máme společnou zkušenost!
Před lety se vdávala jedna španělská princezna a rakouská televize celý svatební obřad vysílala v přímém přenosu. Zpravodajci
nás o tom neinformovali a sami všechno
simultánně překládali. Šlo samozřejmě
většinou o pevně stanovené liturgické texty,
které lze nalézt v každé zemi v oficiální knize svatebních obřadů. To jim ale
uniklo a tak neuměle, někdy až na hranici
karikatury, vlastními slovy překládali tyto
texty do němčiny. Byl z toho pochopitelně
poprask s příslušnou ostudou.
Prováděl jsem řadu návštěvníků prostorami rakouské televize a dost často jsem se
přitom setkal s představou, že její náboženská redakce je jakousi odloučenou jednotkou (katolické) církve. Naštěstí v roce 1955,
při vzniku ORF, byli všichni přesvědčeni,
že Rakousko je celé tak bezpečně katolické,
že není třeba přesně určovat vztah mezi jejím vedením a katolickou církví – na rozdíl
např. od Německa, kde delegované osoby
církví mohou zasahovat do fungování náboženské redakce v ZDF nebo ARD. U nás
tomu tak není. Později byl i původní název
redakce „Kirchenfunk“ nahrazen novým,
dnešním názvem „Abteilung Religion“.
Na co se programově zaměřují pořady
rakouské „Abteilung Religion“?
Vždy jsem zastával názor, že naše pořady
musí mít široký záběr, to je důležité. To
neznamená, že bychom vyřadili pořady,
které lze označit výrazem „hlasatelské“
ve vztahu k evangeliu. Vždy jsme ale
připravovali i pořady bez výslovně křesťanského zaměření. Do té první skupiny
patřily od samého počátku pětiminutovky
„Christ in der Zeit“ (později přejmenovaná
na „Was ich glaube“) a méně často také
„Šalom“ a „Lehre des Islams“ pro obě další
u nás přítomná menšinová náboženství. To
byly vysloveně konfesní pořady.
Zároveň ale do našeho programového
spektra patřily i pořady s velmi pestrou
tematikou, bez výslovného zaměření
na křesťanské náboženství, např. pořad
„Kreuz&Quer“ (Křížem krážem), který
jsem moderoval více než stokrát. Byl celovečerní, s velmi pestrým zaměřením, někdy
se protáhl i přes půlnoc a dovedl zaujmout
i církvím vzdálené diváky. Je zajímavé, že
všemi uchazeči o post generálního ředitele
televize byl trvale uváděn jako příklad
práce veřejnoprávního media. Šlo v něm
o nejrůznější společenské projevy náboženských postojů způsobem, který dovedl
diváky zaujmout. Dostával jsem k němu
řadu dopisů, mnoho lidí mi telefonovalo.
Přitom často zaznívala věta „Já s církví nemám moc společného, ale na tento pořad
se rád dívám“.
Chtěl bych se ještě zmínit o nedávném
nástupu nového ateismu. Šíří se k nám
z anglosaského světa a je velmi bojovný.
Operuje popularizovanými výsledky některých odvětví přírodních věd a na jejich
základě odmítá nejprve biblické texty, například zprávu o stvoření nebo o biblických
zázracích. Má značný ohlas u odkřesťanštěných Západoevropanů, protože rezonuje
s hlodavými otázkami, které si tu dnešní
vzdělaní lidé kladou...
I u nás jsem se s ním už setkal, jmenovitě s proslulou knihu R. Dawkinse
OHLASY, NÁZORY, DISKUSE
„God delusion“. Křesťané u nás tvrdí,
že nový ateismus argumentuje vlastně
jen otřepaným starým způsobem. To ale
není, myslím, tak úplně pravda...
Ať už tomu je s jeho argumentací jakkoliv,
čtenářský zájem například právě o zmíněnou Dawkinsovu knihu by neměli křesťané
přecházet mávnutím ruky! Pro média je to
každopádně zajímavá výzva a myslím, že
by taková náboženská redakce, jako je ta
naše, a jistě i ta u vás, na ni měla reagovat.
My jsme se snažili právě v pořadech s širokým záběrem na tyto tendence reagovat.
Dnešní situace je hodně vzdálená té, ve které náboženství dostalo své místo ve veřejnoprávních mediích. Vztah veřejnosti
k náboženství se od té doby výrazně změnil
a naše nabídka se musela novému pohledu
přizpůsobit.
Abteilung Religion přináší přirozeně nadále jinde nenalezitelné informace o dění
v náboženských společenstvích, ale toto
zpravodajství lze častěji nalézt v rozhlase
než v televizi. Ale k původním pořadům
„evangelizujícího“ charakteru se postupně
přiřadilo nejdříve novinářské zpravodajství. O něco později pak přišly tematické
televizní večery, snadno přístupné i církvi
vzdálené veřejnosti. Posluchači rozhlasu
a diváci televize jsou dnes důležití ku prospěchu naší věci, ale v protisměru jsou tito
muži a tyto ženy přece našimi „odběrateli“!
A jestliže všude jinde se na ně doslovně
pořádají hony, nemůže se náboženská
redakce stylizovat do pózy umravňovatele
nebo všeznalce. Errare humanum est, lidská
omylnost je univerzální, nikdo z lidí se jí
zcela nevyhne, ale statické pokračování
v tom, co jednou bylo rozpoznáno jako
dobré a užitečné, by dnes bylo nezodpovědné vůči našemu křesťanskému poslání.
Velká programová šíře, to zní sympaticky. Neobjevují se ale u vás proti ní námitky těch, kdo očekávají od náboženské
redakce hlavně, ne-li výlučně náboženské
programy v „pravém slova smyslu“?
Jak už jsem řekl, v důsledku výchozího
nastavení naší činnosti nemůže do naší
práce zvenčí zasahovat žádná církevní
instance; s naším zaměstnavatelem, s ORF,
musíme pochopitelně průběžně udržovat
normální pracovní vztahy, ale odtamtud
podobné tlaky nepřicházejí. Přirozeně se
odjinud občas ozvou protesty a stížnosti,
ostatně běžné v každé lidské činnosti, ale
ty nám nebrání zaujímat i kritické postoje
k činnosti náboženských společností.
Vznikly u vás reakcí na daný stav katolické televizní a rozhlasové stanice?
Zprvu se potřeba takových vysílačů u nás
neobjevila. Malé regionální stanice vznikly
až docela nedávno, mimo jiné také v důsledku nové situace, za které je jejich provoz mnohem snazší a levnější než v době
vzniku náboženských redakcí v ORF.
Na počátku ale stačilo, že veřejnoprávní
média měla tuto službu vůči náboženským
společnostem uznávaným v Rakousku uloženou zákonem a také ji v souladu s ním
zajišťovala a nadále zajišťuje. Na výběr šéfredaktora náboženských redakcí v rozhlase
a v televizi nemají církve bezprostřední
vliv. Nepřímý vliv tu je – v radě ORF je
jeden zástupce náboženských společností,
většinou je to katolík v důsledku velké
početní převahy katolíků v rakouském obyvatelstvu. Zástupce protestantů ale figuruje
v jiném grémiu, jehož úkolem je sledovat
odezvu posluchačů/diváků na pořady ORF,
a generální ředitel se jistě i s oběma setkává; je to v jeho vlastním zájmu! Další členy
redakcí pak už vedení ORF jmenuje zcela
nezávisle na náboženských společnostech.
O vztazích mezi ORF a církvemi hodně
vypovídá následující událost: Před několika
lety chtělo vedení ORF na základě zájmu
svých zákazníků zavést pravidelný nedělní
sváteční přenos katolických bohoslužeb. Rakouská biskupská konference se
ale postavila proti této nabídce s tím, že
by pak hodně lidí zůstalo v neděli před
televizorem a nešli by do kostela! Dnes je
periodicita televizních přenosů bohoslužeb
řidší, hlavně přitom jde o rakouskou spolupráci s německým ZDF, který bohoslužby
z Rakouska přejímá. V Německu má totiž
veřejnoprávní televize ze zákona povinnost
vysílat přenosy bohoslužeb a jejich rozhodnutí přebírat rakouské bohoslužby je
zřejmě – také – důsledkem jejich snahy šetřit. Možná to ale také poukazuje na úskalí
příliš direktivní povinnosti zviditelnit
náboženství v médiích.
Mediální práce s obrazem, jmenovitě
v televizi, je v církvi bohužel podceňována,
a to přes dekrety a stimulace od nejvyšších církevních instancí včetně druhého
vatikánského koncilu. Kněží, kteří v našich
někdejších pořadech vystupovali se slovem
na neděli a podobně, byli v podstatě samouci a často po úvodních dvou minutách
jejich projevu už diváci přestávali poslouchat, co říkají. Lepší zkušenost jsme udělali
s některými laiky, například s bývalým
prezidentem Kirchschlägerem. Tomu
naslouchali napjatě všichni od začátku až
do konce.
Je to škoda a zároveň trvalý úkol pro
církev: V audiovizuálním prostředí, ve kterém všichni žijeme, bohužel opravdu platí:
Co nebylo vidět v televizi (a na internetu),
neexistuje!
Petr Kolář SJ
PETER PAWLOWSKY
1937 se narodil ve Vídni, vystudoval
germanistiku, dějiny umění a filosofii
1972 založil a vedl časopis „Multimedia“,
stal se rakouským korespondentem časopisu
„Herder Korrespondenz“
1974 předseda Katolického ústředí pro
hromadné sdělovací prostředky ve Vídni
1977 jmenován odpovědným redaktorem
studijního programu ORF „Wem glauben?“
1990–1997 jmenován šéfredaktorem
Abteilung Religion v ORF 1999 stal se členem mediální komise
Rakouské biskupské konference
2002 stal se členem programové rady
německo-francouzského kulturního vysílače
„Arte“
2006 spoluzaložil mezináboženskou
platformu Křesťané a muslimové
Je autorem četných článků, překladů
z italštiny a holandštiny a několika knih,
nadále publikuje v časopisu Quart.
39
OHLASY, NÁZORY, DISKUSE
Co může udělat katolická
církev pro lepší komunikaci
se společností?
Michael Martinek
Často slyšíme názor, že česká katolická církev by se měla snažit
zlepšit svou komunikaci se společností. Problém je to dlouhodobý
a oboustranný, navíc opakovaně vyživovaný populisticky
vytvářenými proticírkevními náladami.
C
írkev může účinně komunikovat s veřejností, pokud
má jasnou představu o své roli ve společnosti a zároveň
zájem to společnosti sdělit. Některá aktuální vyjádření
našich církevních přestavitelů nepůsobí v tomto smyslu
příliš přesvědčivě. Na druhé straně bohatá a kvalitní
činnost církevních škol, médií, sociálních zařízení či nemocničních
a vězeňských kaplanů ukazuje, že v praxi už církev našla jednu ze
svých klíčových rolí – jde o kategoriální pastoraci, tedy specifickou
pastoraci různých sociálních skupin, bez ohledu na to, zda se jedná
o lidi křesťansky věřící či církevně socializované. Nyní je třeba, aby
tuto praxi reflektovala, analyzovala a postupně uváděla také do vzdělávání svých pracovníků (zejména budoucích kněží) i do svých
vnitřních dokumentů a veřejných prohlášení. Náznak vidím např.
v nedávném konstatování generálního sekretáře ČBK Tomáše
Holuba, že „kategoriální pastorace je ROVNOCENNÁ pastoraci
teritoriální“.[2]
K tomu, aby církev našla své další role ve společnosti, je třeba naslouchat poptávce: půjde např. o kvalifikovaný dialog s naší intelektuální, poltickou a podnikatelskou elitou o etice ve veřejném životě,
nebo o nabídku spirituálních hodnot křesťanství v takové podobě,
která bude srozumitelná stále většímu množství duchovně hledajících lidí. To všechno a mnohé další společnost od církve očekává,
k realizaci je však nutná vnímavost ke znamením doby, ochota k dialogu a schopnost pružně měnit institucionální i mentální struktury.
Každý dialog je obousměrný pohyb. Aby církev mohla být společnosti užitečná, musí naslouchat jejím problémům a potřebám.
Zároveň musí být schopna srozumitelně komunikovat své poselství.
Kde konkrétně je možné vést takový dialog? Kde jsou ony průnikové
oblasti, v nichž se církev dostává do přímého kontaktu s necírkevní
a nekřesťanskou veřejností?
40
Průnikové oblasti
První oblastí je život a práce věřících křesťanů v současném světě
– naprostá většina z nich se denně setkává s velkým množství lidí
nevěřících či dokonce církvi nepřátelských. Není nutné, aby křesťané
hned slovně svědčili o své víře; podstatné je, že podle ní žijí – už tím
se od většiny odlišují. Zásada z dob komunismu „mluv, jen když se
ptají, ale žij tak, aby se ptali“, neztrácí ani dnes nic ze své účinnosti.
Druhou oblastí je komunikace církevních představitelů s představiteli společnosti: členů biskupské konference s vrcholnými politiky,
biskupů s hejtmany a podnikateli, farářů se starosty a pracovníky
neziskových organizací; sem patří také různá prohlášení církevních
představitelů k otázkám, které zajímají veřejnost (např. dokumenty
Rady Iustitia et Pax). Stále se bohužel setkáváme s tím, že představitel
církve vystupuje z pozice majitele pravdy a přísného soudce soudobé
morálky. Stejně smutné ale je, když představitel státu či byznysu dává
najevo pohrdání církví a jejími zájmy a vystupuje z pozice moci. Více
pokory a partnerství by jistě prospělo všem stranám.
Třetí oblastí jsou média, ať už ta církevní (rádio Proglas, televize
Noe, křesťanské časopisy, weby apod.) nebo prezentace církve v médiích veřejných (Český rozhlas, Česká televize) či soukromých (noviny, časopisy, publikace apod.). Jistě nás může těšit, že křesťanská
média se za dobu své existence jasně vyprofilovala, technicky a odborně se dostala na úroveň ostatních médií a získala si důvěru nejen
věřících, ale i části necírkevní veřejnosti. Stále však je co zlepšovat.
Velkým problémem zůstává prezentace církve v ostatních médiích,
ale to je téma spíše pro mediální analytiky.
OHLASY, NÁZORY, DISKUSE
Služba církve veřejnosti
Čtvrtou oblastí je přímá služba církve veřejnosti v podobě církevního školství, zdravotnictví a sociální práce, a to včetně pastoračního
působení v nemocnicích, věznicích či v armádě. Ve všech těchto
oblastech se církev dostává bezprostředně k lidem a může s nimi
komunikovat na téže úrovni, na níž komunikoval se svými učedníky i s veřejností Ježíš. Proto bych se chtěl na tuto oblast zaměřit
podrobněji.
Často zdůrazňujeme, že výkladní skříní církve je její sociální práce (přibližně čtvrtina všech registrovaných sociálních služeb v České
republice má křesťanského zřizovatele) a školství (v současné době
jsou v provozu 132 církevní školy s celkem asi 18 tisíci žáky a studenty). Ano, v těchto oblastech si katolická církev jistě uchovává
vysoký kredit před naší veřejností, ale do jaké míry se jí daří skrze
školské a sociální instituce vést dialog se společností o víře, církvi
a náboženských otázkách?
Žáci a studenti církevních škol jsou ve své většině nevěřící (s výjimkou některých škol v regionech se silnou křesťanskou tradicí).
Přesto se daří díky křesťansky smýšlejícím učitelům a části věřících
studentů vytvářet na těchto školách přirozené křesťanské prostředí,
v němž vládne větší míra vzájemné důvěry a vyšší etická úroveň.
První zjištění, které si tak odnáší prakticky každý absolvent církevní
školy, je nová informace o církvi a o víře: křesťanská víra není tak
nesmyslná a křesťanské církve nejsou tak nebezpečné, jak to vnímá
většina společnosti. Za další cenný plod církevního školství lze považovat spontánní nabídku křesťanských životních hodnot, které tvoří
opozici vůči čistě individualistickému a konzumnímu smýšlení většinové společnosti. A konečně je třeba zmínit výchovu a vzdělávání
jakési „křesťanské elity“ – tedy lidí, kteří budou schopni v dospělosti,
ve svém zaměstnání, veřejné angažovanosti i v soukromém životě
nejen prožívat křesťanské hodnoty, ale také je s patřičným argumentačním zázemím předávat, vysvětlovat a propagovat. To není málo,
když si uvědomíme, že ještě v minulé generaci většina křesťanských
rodičů neuměla srozumitelně předat víru ani svým vlastním dětem.
Církevní školy tedy mají v sobě velký potenciál, který ještě neumíme plně využít. Klíčem je především kvalita učitelů, v níž by se
mělo propojit několik dimenzí: odborná (kvalifikace a motivace pro
daný předmět), osobní (autenticita, shoda slov se životem), pedagogická (učitelské dovednosti, láska k dětem) a náboženská (vlastní žitá
víra, náboženská praxe, loajalita a zároveň kritický přístup k církvi).
Učitelé i další zaměstnanci církevních škol by tedy měli mít možnost
specifického celoživotního vzdělávání, které by posilovalo uvedené
kompetence. Zde ještě stále plně nevyužíváme možností našich teologických fakult a vyšších odborných škol. Duchovní služba veřejnosti
Specifický a zdaleka ještě ne plně využitý prostor pro komunikaci
se společností se nachází v oblasti duchovních služeb ve veřejných
institucích: v nemocnicích, armádě, věznicích a v různých zařízeních
sociálních služeb. Zatímco armádní a vězeňské kaplanství se u nás
začalo rozvíjet pod tlakem zahraničních standardů prakticky hned
po pádu komunismu a brzy se stalo součástí legislativy, ve zdravotnictví a sociálních službách jde spíše o postupnou iniciativu zdola.
Nebudeme se zde zabývat právními a finančními otázkami, pokusíme se spíše věcně zhodnotit význam těchto služeb pro komunikaci církve se společností a upozornit na oblasti, které je třeba nově
promýšlet.
Kaplan či dobrovolný duchovní v sociální a zdravotnické oblasti
má možnost setkávat se s lidmi v krizových životních situacích, kdy
jim selhávají běžné mechanismy a stereotypy; nabízí jim specifickou
službu, která je zaměřena na několik okruhů bytostných lidských
otázek:
– nemoc, bolest, tělesný či psychický handicap, umírání a smrt;
– etické hodnoty a morální normy, jejich zdůvodnění, závaznost,
příp. relativnost;
– lidské vztahy, partnerství, láska, věrnost, sexualita, konflikty a jejich řešení;
– vlastní selhání, vina, hřích, smíření, odpuštění, pokání a trest;
– mysl života a světa, odpovědnost vůči transcendentnu, víra
v Boha či božství, věčnost a posmrtný život.
Zkušenost ukazuje, že jen málokdo z běžného personálu sociálních
a zdravotnických zařízení je schopen a ochoten komunikovat s klienty na tato témata. Nejblíže k nim mají asi psychologové a psychoterapeuti, těch však zpravidla není dostatek, aby pokryli potřeby
všech klientů, a často se i oni některým tématům záměrně vyhýbají.
[3] Práce duchovních je tedy v tomto smyslu jedinečná a nenahraditelná. Odborníci a praktikové z příslušných zařízení a postupně
i laická veřejnost si stále více uvědomují, že otevřít tento prostor
kompetentním duchovním je v zájmu všech zúčastněných. Osobně
se domnívám, že právě toto je oblast, kde ani v budoucnosti křesťané
nenajdou konkurenci, neboť uvedená témata se dotýkají klíčových
aspektů křesťanského poselství – Ježíš se přece zaměřuje především
na potřeby člověka v nouzi.
Proč se tedy o duchovní službě v sociální a zdravotní oblasti tak
málo ví a mluví? Proč k ní stále nejsou k dispozici ani legislativní
předpoklady, ani finanční zajištění, ani dostatek kvalifikovaného
personálu? Příčiny vidím v několika faktorech: Předně klienti jen
málokdy projeví zájem mluvit o svých existenciálních tématech;
pokud tento zájem mají, pak často nehledají jako partnera k dialogu duchovního (vzhledem k negativní pověsti, které mají církve
a náboženství v naší společnosti). Rozhovor s duchovním naopak
často požadují aktivní členové církví. Dále personál nemocnic, věznic a dalších zařízení není připraven na to, aby přijal duchovního
(kaplana) jako svého rovnocenného spolupracovníka. Vidí v něm
jen prodlouženou ruku jeho církve, nikoli odborníka na specifickou
oblast pomoci klientům. To se projevuje i ve způsobu, jakým představují klientům jeho služby. Faktem je, že kaplani, kteří pracují v příslušných zařízeních, i dobrovolní duchovní, kteří do nich docházejí,
se často soustřeďují výhradně (či přednostně) na náboženské služby
věřícím své církve (modlitby, bohoslužby, svátosti apod.). Na potřeby
duchovně hledajících, ale nábožensky či církevně uzavřených klientů
nejsou schopni reagovat.
Určitý vliv má i skutečnost, že vedoucí představitelé církví jsou
stále primárně zaměřeni na klasickou pastoraci ve sborech a farnostech. Službu v sociální a zdravotní oblasti chápou spíše jako její
doplnění než jako specifickou duchovenskou práci, vyžadující také
přiměřenou odbornou i osobní kvalifikaci. Navíc politická reprezentace se stále veze na vlně proticírkevních nálad v souvislosti s restitucemi, proto není v jejím zájmu vytvářet větší prostor pro působení
církví ve společnosti.
Přesto jsem přesvědčen, že prostor pro komunikaci církve se společností je dostatečný, a dokonce se v posledních letech zvětšuje. Je
na nás, jak ho využijeme.
Poznámky
[1] Dostupný na http://www.bip.cz/STAZENI/DOKUMENTY/.
[2] Na výročním setkání vězeňských kaplanů 21. 11. 2013.
[3] V poslední době se objevilo několik podnětných publikací, které toto
téma otvírají: VOJTÍŠEK, DUŠEK, MOTL: Spiritualita v pomáhajících
profesích (Portál 2012), SVATOŠOVÁ: Víme si rady s duchovními potřebami nemocných? (Grada 2012)
41
HISTORIE
Můj přítel Zdeněk Cikler
Josef Vacek
Významnou osobností příbramského křesťanského života byl
v druhé polovině 20. století bezesporu novinář Zdeněk Cikler.
T
ento pražský rodák byl v roce 1957 jako mladý osmadvacetiletý katolický aktivista odsouzen na 4 a půl roku
do vězení za „pokus o ilegální přechod do zahraničí“. Před svým zatčením působil jako aktivní funkcionář katolického studentstva a již od roku 1945 také
jako aktivní člen Československé strany lidové. Na základě pověření arcibiskupa Josefa Berana se podílel na zakládání ilegálních
42
studentských kroužků JOC v západních Čechách. Po prvním zatčení v roce 1953 byl sice propuštěn, ale pod hrozbou možného
dalšího zatčení odešel do tříleté ilegality. V této době se skrýval
na různých místech v jižních a západních Čechách, naposledy v Sušici, v bytě své budoucí ženy Milady. Po třech letech ilegálního života se rozhodl řešit těžkou osobní situaci odchodem
do emigrace.
HISTORIE
Vinou zrady převaděče Švarce však byl v říjnu 1956 v oblasti
Hojsovy Stráže na Šumavě zadržen příslušníky Pohraniční stráže.
Po ročním vyšetřování jeho údajné ilegální a protistátní činnosti byl
v říjnu 1957 odsouzen ke 4 a půl roku odnětí svobody. Po odpykání
trestu ve věznici v Opavě se počátkem šedesátých let přistěhoval
do Příbrami. Vracel se za svou snoubenkou Miladou, která po propuštění z vězení v Pardubicích, kde si odpykávala trest za napomáhání k jeho útěku, pracovala jako zdravotní sestra ve zdejší nemocnici.
Po brzké svatbě se manželům Ciklerovým narodili synové Pavel a Jan
a rodina se začlenila do prostředí příbramské katolické komunity.
Zdeněk Cikler mohl pracovat pouze jako dělník ve zdejších Kovohutích a již od samého počátku byl veden příbramskou Státní bezpečností jako nepřátelská osoba. Na konci šedesátých let dokončil
dálkové studium na elektrotechnické průmyslové škole. Studoval zde
se svým přítelem P. Josefem Doležalem, pozdějším příbramským
děkanem, tehdy však knězem bez státního souhlasu. V této době,
minimálně od března 1967, se opět stal předmětem zájmu příbramské Státní bezpečnosti. Nezávisle na této skutečnosti se v průběhu
Pražského jara v roce 1968 iniciativně podílel na založení zdejší odbočky K-231 a KAN. Po ustavení Díla koncilové obnovy v květnu
1968 se také stal sekretářem této organizace.
ZDENĚK CIKLER
29. dubna 1929 se narodil v Praze
5.–9. května 1945 se zúčastnil Pražského povstání
1948 vyloučen z gymnázia v Praze, studium dokončil
na Biskupském gymnáziu v Brně
1950–1952 byl na vojně v Karlových Varech
1954 byl zatčen a tři dny zadržován, po propuštění přešel
do ilegality
1956 po nevydařeném pokusu o emigraci odsouzen na 4 a půl roku
1958 propuštěn po amnestii
2. 8. 1958 se oženil s Miladou Levou, pracoval v příbramských
Kovohutích
1968 se stal členem redakční rady a později redaktorem
Katolických novin
1970 byl propuštěn a znovu začal pracovat v Příbrami jako
rozvodný dispečer, spolupracoval na katolickém samizdatu
1989 odešel do důchodu, ale brzy se stal šéfredaktorem
českobudějovické revue Setkání
1999 zakladatel a předseda místní skupiny ČKA v Příbrami
V hledáčku StB
Na počátku roku 1969 se Zdeněk Cikler jako aktivní laik s klasickým gymnaziálním vzděláním stal redaktorem Katolických novin.
Okamžitě navázal spojení s německou katolickou agenturou KNA
a v redakci se věnoval korespondenci se čtenáři. Jako redaktor Katolických novin obnovil kontakt se svým bývalým duchovním rádcem
P. Alexandrem Heidlerem, který pod pseudonymem „Otec Křišťan“
pracoval pro Rádio Svobodná Evropa.
V této době byl na vrcholu životních sil a tak jeho vzrůstající
církevní a společenská aktivita stále více zaměstnávala složky tajné
policie. Svazek prověřované osoby pod názvem Novinář se tak postupně měnil ve svazek osobní a ve finále pak ve svazek nepřátelské
osoby. Sledován byl už v padesátých letech, posléze během Pražského
jara a intenzita „zájmu“ StB vyvrcholila na počátku normalizace.
Zdeněk Cikler byl podezřelý, že je aktivistou III. řádu sv. Františka
a pro činnost tohoto sdružení získává nové členy. V průběhu jednoho
dne březnového sledování 1971 zaznamenala tajná policie Ciklerovy
kontakty s Květoslavou Neradovou, P. Pavlem Kunešem, P. Vladimírem Rudolfem a Václavem Freiem. Vesměs šlo o významné kněze
a laické aktivisty katolické církve, kteří byli předmětem dlouhodobého zájmu tehdejší kontrarozvědky. Sám Zdeněk Cikler se v této době
ocitl v podezření StB, že je spolupracovníkem německé spolkové
tajné služby BND. V žádosti o „zavedení sledování a zjištění“ Správy
StB Praha, 6. odboru a 4. oddělení z 10. 3. 1971 se psalo, že objekt je
rozpracován na základě podezření, zda není rezidentem, agentem
nebo spojkou této služby s úkolem vybudovat zpravodajskou agenturu BND na našem území.
Být počátkem sedmdesátých let podezřelým ze špionáže pro SRN
v kombinaci s aktivitami v laickém katolickém hnutí znamenalo silný
zásah do osobního a rodinného života konkrétního člověka. Zdeněk
Cikler však dokázal díky svému silnému rodinnému zázemí a pevné
víře všechny tyto „politické“ a „státobezpečnostní“ tlaky ustát.
V polovině sedmdesátých let se mohlo zdát, že se vlivem tíživé
celospolečenské a církevní situace Zdeněk Cikler stáhl více do soukromí. Nebyla to však úplně pravda, šlo pouze o změnu strategie
v církevní práci. V těchto letech navázal také kontakty s P. Miloslavem Vlkem, duchovním v Rožmitálu pod Třemšínem, a brzy se
stali blízkými spolupracovníky a přáteli. Na úrovni příbramského
2. srpna 2013 zemřel
okresu svou činností napomohli k oživení církevního života „tzv.
odspodu“. Plody jejich práce se projevily zvláště v osmdesátých
letech, např. v činnosti malých modlitebních skupin, úzkými kontakty věřících s některými řeholními společenstvími, větší odvahou
diecézních kněží a větší angažovaností laiků v katechezi. Příbramská
O-StB, resp. církevní referent por. Miroslav Čemus počátkem roku
1977 konstatoval, „že v řadách římskokatolického duchovenstva
zjišťujeme mimořádnou aktivitu u kněží P. Miloslava Vlka, P. Pavla Hraby, kněze bez státního souhlasu P. Josefa Uhra a pracovníka
(sic!) laického hnutí Zdeňka Ciklera“. V domě Ciklerových byl nainstalován stálý odposlech a je obdivuhodné, že ani za této situace
nedošlo k prozrazení hlavní ilegální aktivity Zdeňka Ciklera tohoto
období. Vedle své každodenní činnosti „dobré duše“ a „hlavního
organizátora“ neformálního církevního života farnosti sv. Vojtěcha
na Březových Horách se totiž vrátil ke katolické žurnalistice.
Samizdatové Vzkříšení
V roce 1979 začal společně s dalšími přáteli vydávat samizdatové
periodikum Vzkříšení. U zrodu tohoto časopisu stál vedle Ciklera
tehdejší farář v Chotovinách na Táborsku P. Adolf Pintíř, známý českobudějovický katolický aktivista Vladimír Feldmann a hospodyně
P. Pintíře Jiřina Fišerová. Vzkříšení vycházelo až šestkrát do roka
a postupem doby získávalo svou duchovní tvář. Teologické a jiné
texty vycházející v časopise měly paradoxně i své církevní schválení.
Neformálním členem redakce byl totiž i biskup Karel Otčenášek,
který tehdy působil jako farář v Ústí nad Labem-Trmicích. Na jeho
faře u kostela Narození Panny Marie v Trmicích se členové redakce
dokonce několikrát sešli. Mons. Karel Otčenášek byl velkým příznivcem samizdatového „Vzkříšení“, se zájmem sledoval vydavatelskou
činnost redakce a jednotlivé redaktory v jejich úsilí povzbuzoval.
Časopis byl distribuován převážně v českobudějovické diecézi,
nicméně prostřednictvím spřátelených rodin se dostával do různých
míst Čech a Moravy. Vedle známějších „Informací o církvi“ patřilo

43
HISTORIE

„Vzkříšení“ mezi nejstarší katolické samizdaty. Jeho vydávání probíhalo v přísně konspiračních podmínkách a činnost redakce nebyla
orgány StB nikdy odhalena. Po jedenácti ročnících splynul časopis
v roce 1990 s dnešním diecézním periodikem „Setkání“.
Cesta do Říma
V červenci 1989 dostal Zdeněk Cikler možnost zúčastnit se zahraniční vědecké konference ve švýcarské Basileji. Společně s Michaelou Freiovou dokázal při této příležitosti vyjednat finanční podporu
u hluboce věřícího katolíka Ernsta Waldsteina, potomka starého
českého šlechtického rodu a člena Řádu maltézských rytířů, pro
účast našich poutníků na svatořečení blahoslavené Anežky České
v listopadu 1989 v Římě. Díky jeho velkorysému daru ve výši pěti
tisíc dolarů, složenému na účet tehdejší Státní banky československé,
se čtyřicet pět katolíků z Příbrami a Chotovin na Táborsku mohlo
zúčastnit této velké církevní a dějinné události. Přestože svatořečení proběhlo téměř na prahu naší svobody, byl Cikler na přechodu
v Dolním Dvořišti pohraničníky ještě jednou zajištěn. A tak týden
před pádem totalitního režimu byl jako jediný poutník z celé výpravy
podroben důkladné osobní prohlídce. Po všech životních peripetiích
s československou tajnou policií to však bral s velikým nadhledem.
Odměnou za uplynulých čtyřicet let ústrků, vězení a šikanování
„KRIMINÁLNÍK“ ZDENĚK
Začátkem října mě někdo kolem půlnoci vzbudil házením kamínků do okna. Posvítil jsem velkou baterkou dolů na břeh řeky
a viděl jsem kamaráda z Prahy Pavla Konzala, který volal, abych
šel dolů. Požádal mne o úkryt pro jednoho studenta, který vedl
kroužky středoškolské mládeže a byl na něho vydán zatykač.
Zalekl se toho a zmizel v podzemí, což znamenalo, že požádal Pavla o úkryt. Ten mu ho našel na Šumavě u Prachatic, ale
rodina, která ho schovávala, pomalu přišla za dva roky o nervy,
a proto bylo třeba úkryt změnit. Zeptal jsem se, kolik nám může
poskytnout času? Dal mi lhůtu čtrnáct dní. Tu noc jsem už nespal
a hned ráno jsem začal shánět někoho, kdo by se odvážil tuto
službu poskytnout. Obešel jsem všechny známé, ale když se
dozvěděli, oč jde, všichni přede mnou zavírali dveře. Byl už večer
a ještě jsem nikoho neměl. Cítil jsem však jakési nutkání, abych
to neodkládal na zítřek, ale sháněl dál. Konečně jsem našel jednu
ženu, paní Boženu Dvořákovou, která měla odrostlou dceru: „To
je přece samozřejmé, že musíme pomoct! Ale jak?“ Společně
jsme přemýšleli, co udělat.
Byli jsme už oba unaveni, šel jsem domů a lehl jsem si.
Vzápětí mne však probudil Pavel Konzal, který nehledě na to, že
mi dal čtrnáctidenní lhůtu, přivezl už Zdeňka do Sušice. S paní
Dvořákovou jsme domluvili ubytování nedaleko Sušice u Petrovic, u její sestry, která je ochotna Zdeňka přijmout do podkrovní
světničky plné krámů a haraburdí, s podmínkou, že její manžel
o tom nesmí nic vědět. Naštěstí pracoval jenom na noční směny
v jedné továrně v Sušici. A tak si mohl Zdeněk vydechnout až
do jedné osudné noci. Ve fabrice vypadl proud a dělníci se hned
zkraje směny rozjeli domů. Pan Štěpánek otevřel domovní dveře
a v předsíni před ním stojí mladý muž v pyžamu. Nakonec se to
vyřešilo kompromisem. Zdeněk musel zmizet do čtyřiadvaceti
hodin. (…)
Jaroslav Saller (úryvek z knihy P. Sallera Boží dobrodruh)
44
rodiny se mu tak stal 12. listopad 1989, liturgie papežské mše Jana
Pavla II. a sám obřad svatořečení. Byl to euforický pocit, jaký se může
prožít jednou, maximálně dvakrát za život. Podobně jako o den později, kdy proběhla papežova audience pro československé poutníky.
Při závěrečných zpěvech svatováclavského chorálu, československé
hymny a hymnické písně Hospodine, pomiluj ny a Christus vincit, Christus regnat, Christus imperat jsem na něj pohlédl. Zdeněk
Cikler, věrný služebník Krista a církve, měl v očích slzy štěstí, radosti,
vděku a odhodlání. Do toho zaznívalo skandované volání našich
poutníků: „Ať žije Svatý otec!“ a „Papež do Prahy!“. Ani jeden z nás
v tu chvíli ještě netušil, že již za několik dní budeme na prahu tolik
vytoužené svobody.
Mgr. Josef Vacek
DĚLNÍK SLOVA
Se Zdeňkem Ciklerem jsem se setkal nahodile na poutním místě
Strašín, kam s manželkou Miluškou pravidelně jezdili připomenout si, že zde 2. srpna uzavřeli manželství. Jako novokněz,
ustanovený do kaplanské služby v Sušici, jsem se s ním začal pravidelně setkávat a od roku 1979 jsme spolupracovali na „vydávání“
samizdatového časopisu Vzkříšení.
Byla to zčásti romantická představa, že alespoň částečně vzdorujeme normalizaci tehdejší společnosti. Ve skutečnosti to ale byla
na prvním místě jedinečná příležitost ke vzájemnému poznání
a k poctivé diskusi o úkolech a potřebách církve, kterou Zdeněk,
prozkoušený perzekucí ze strany státní moci, viděl z pohledu
života v rodině.
Díky jazykovému vybavení obohacoval setkání informacemi ze
života německé církve, stejně jako přinášel u nás nepublikované
texty nebo projevy církevních představitelů a náboženských autorů. Vše čerpal z vlastně dostupných zdrojů katolických tiskovin
vydávaných v tehdejší NDR. Díky těmto jeho možnostem jsme se
seznamovali i s praxí křesťanského života v diaspoře a pokoušeli
jsme se pod zorným úhlem těchto informací reflektovat situaci
v tehdejší ČSSR. Toto všechno jsme se snažili zveřejňovat ve Vzkříšení.
Nečekaným plodem našeho setkávání byl záměr uskutečňovat
ve farnostech, které jsem spravoval, takzvané farní slavnosti, což
bylo setkání farníků v kostele, po Velikonocích a v říjnu, v rámci
běžných, tehdy povolených bohoslužeb nebo pobožností. Např.
společné slavení svátosti smíření, kdy jsem pozval kněze z okolních farností, kteří byli farníkům k dispozici. V rámci modlitby
křížové cesty nebo podobných pobožností vlastně probíhala
duchovní formace věřících.
S příchodem svobody v roce 1989 jsme se dále setkávali při
vydávání diecézního časopisu Setkání, do jehož redakční rady
Zdeňka pozval tehdejší českobudějovický biskup Miloslav Vlk.
Po nabídce Mgr. Martina Bliema z klagenfurtského Nábožensko-pedagogického institutu byl Zdeněk motorem přípravy mutace
dětského časopisu Regenbogen, který je u nás dodnes vydáván
pod názvem DUHA. Z tohoto kontaktu se zrodilo nejen krásné
přátelství s rakouskou redakcí, ale i dlouholetá spolupráce při
tlumočení přednášek Martina Bliema a jeho spolupracovníků
ve všech diecézích Čech i Moravy.
Zdeněk byl opravdovým dělníkem slova – neúnavně překládal
metodické materiály pro duchovní obnovy, zvláště pro tzv. exercicie všedního dne, s nimiž – dokud to zdraví dovolilo – přijížděl
i do mé pozdější farnosti u sv. Mikuláše v Českých Budějovicích.
Žeň je sice hojná, ale podobných dělníků málo…
Adolf Pintíř
HISTORIE
Zdeněk Cikler dokázal díky svému silnému rodinnému zázemí a pevné víře všechny „politické“ a „státobezpečnostní“ tlaky ustát.
ZDENĚK CIKLER, ZNAČKA -CI-, BYL SOLIDNÍ FIRMA
Zdeňka Ciklera jsem zažil jako jedenáctiletý žák holešovické základky při nacvičování vánočního vyzpěvování v kostele sv. Klimenta
v Holešovicích. Patnáct kluků a holek zhruba stejného stáří dal devatenáctiletý Zdeněk v roce 1948 dohromady do pěveckého kroužku,
který jako sbormistr vedl. Nepamatoval bych si to, kdybych ho byl
tehdy svým vyrušováním nevyprokoval k tomu, že v legraci po mně
hodil své noty. Ale v dobrém jsme všechno nacvičili a odzpívali.
Znal jsem ho už z ministrování u sv. Antonína. Zdeněk byl ovšem
už maturant a patřil mezi dva nebo tři vedoucí ministranty. Živou
vzpomínku na něho mám z velikonočního tridua na konci čtyřicátých let. Tehdy se všechny obřady konaly jedině ráno a pouze
latinsky. Velcí ministranti-gymnazisté se dohodli s panem farářem
(Antonínem Stehlíkem), že na Bílou sobotu přečtou nahlas všech
12 proroctví, zatímco on si je bude číst pouze potichu. Dodnes
vidím Zdeňka, Bohumila Vostála a další, jak vystupují na kazatelnu
a v syrovém kostelním ránu několika přítomným sdělují latinsky, jak
si Hospodin připravoval svůj národ.
Pak jsme se léta neviděli. Potkali jsme se spolu, až když jsem jako
plzeňský kaplan jel do Blanska za Františkem Mikuláškem, který se
právě vrátil z vězení. Zdeněk ho znal z Dorostu i z vězení. A tak, když
se po dvou letech formovala v březnu 1968 nová redakce Katolických novin, byl Zdeněk kvůli své katolické aktivnosti důležitou
akvizicí. Tehdejší apoštolský administrátor Tomášek ho rád jmenoval
a v redakci se pak odehrávala moje už dospělá spolupráce s tímto
vzdělaným a s církví cítícím mužem.
Zdeněk se po krátké době stal trvalým zaměstnancem redakce
v podkroví Sněmovní ulice. Redakci tvořily tehdy dvě ženy, opisující
na stroji došlé rukopisné příspěvky a vykonávající i ostatní administrativu, a dr. Josef Kvapil. Zdeněk se okamžitě stal duší a hybatelem
celé redakce. Důvodem byla jeho pracovitost, zájem o život z víry
a důvěra, kterou v církevním světě měl. Překládal zpravodajství, vedl
korespondenci a styk s úřady. Brzy začal v KN vycházet na pokračování jeho překlad Hünermannovy knihy o Janu XXIII. Farář světa.
Šestičlenná redakční rada (Zdeněk Cikler, Václav Frei, Květoslava
Neradová, Vladimír Rudolf, Marco Weirich, Pavel Kuneš) se scházela
každé úterý dopoledne v jezuitském bytě šéfredaktora Františka
Mikuláška a vytvářela společně noviny vycházející v pátek. Měli jsme
k dispozici čtyři stránky a komunisté nám nedovolili rozsah zvětšit.
Zato náklad nám stoupl překvapivě. Z 35 tisíc v březnu 1968 na 150
tisíc v červenci téhož roku. To nám na Světovém sjezdu katolických
novinářů v Západním Berlíně nemohli uvěřit. Tam se podařilo
Zdeňkovi a Vláďovi Rudolfovi mezi jiným také dojednat spolupráci
s německou zpravodajskou agenturou KNA, která nám pak kromě
jiné pomoci pravidelně zasílala své zprávy. Naši spolupráci a Zdeňkovo zaměstnání v redakci zakončila normalizace. Zdeněk Cikler,
značka -ci-, byla solidní firma. Poctivý, ochotný, velmi skromný muž,
spolehlivý a svědomitý, usilovný a přemýšlející laik. Krátká vzpomínka na něho by ovšem byla neúplná, kdyby zde nebyla uvedena jeho
manželka Miluška, oddaná pomocnice a spolupracovnice a matka
jeho dvou synů.
Pavel Kuneš
45
KULTURA
Caputovo postmoderní uchopení pravdy
Americký filozof John D. Caputo píše o povaze pravdy v současném světě.
„M
ůžeme stále milovat pravdu, i když
se vzdáme svých pevně stanovených přesvědčení?“ Filosof John D. Caputo
láskou k pravdě plane. V knize Truth (London: Penguin, 2013) vypráví nejen dobrodružství pravdy v dějinách lidského myšlení,
ale snaží se ukázat, že tzv. postmoderní doba
se pravdy nevzdala. Postmoderna naopak
pravdu potřebuje a Caputo je přesvědčen, že
náboženství nás – postmoderní lidi – o podstatě pravdy může poučit.
Láska postmoderny
Postmoderna nepotřebuje znovuobjevit
pravdu, protože by byla jednoduše relativistická nebo dokonce nihilistická, jak
tvrdí mnozí. Postmoderna se musí naučit
milovat pravdu svým vlastním způsobem
v období po moderně, která mnohdy propadla pokušení redukovat pravdu na pouhou věc rozumu, a stavěla se tak k pravdě
majetnicky až absolutisticky. Postmoderní
úkol spočívá v balancování na hraně mezi
tradičním a novým, vírou a rozumem, univerzalitou a partikularitou. Nové víno patří
do nových měchů (Lk 5,37). Má-li však být
dobré, nelze se při jeho přípravě otočit zády
k moudrosti předků.
Pravda v labyrintu dějin
Pravda má své dějiny a svůj příběh. Caputo
připomíná, že ve starém světě se nemluvilo
tolik o hledání pravdy jako o shodě určitých propozic se skutečností. Řečtí filosofové a křesťanští teologové hledali moudrost.
Ze svého úsilí v žádném případě nevyloučili rozum, vždyť jejich díla jsou plná
argumentů, ale nezůstali jen u něj. Klasické
pojetí moudrosti zahrnovalo pravdu (intuici a argumentaci), dobro (etický a politický
život) a krásu (duše obklopená krásou se
stává krásnou). Pravda, resp. moudrost
nebyla věcí mezi ostatními věcmi, kterou
by bylo možné si nacpat do hlavy. V klasickém pojetí byla pravda horizontem života,
cestou chvějícího se srdce (cor inquietum)
směrem k Bohu (itinerarium mentis ad
Deum). Člověk hledající moudrost chápal
sebe sama jako homo viator – vždy v pohybu, na pouti za moudrostí.
46
John D. Caputo
S úsvitem moderny však přichází zvrat
a zatmění pravdy rozumem. Měřítkem, kterým se posuzuje pravdivé, je rozlišení mezi
racionálním a iracionálním. Bůh není z tohoto měření vyňat, stává se objektem rozumu. Buďme si jisti, že Bůh přežije, dokonce
projde touto zkouškou na výbornou a se
zvláštním uznáním poroty. Je však příliš
pozdě. Od vzniku moderního racionalismu
má Bůh svoji kategorii, ve které je pěkně
zaškatulkován, aby příliš nerušil chladné
uvažování čistého rozumu, který jediný má
právo rozhodnout, co je a co není pravda.
Ne, Caputo nevede kampaň proti rozumu. Sám nabízí rozumné argumenty
ve prospěch svých tvrzení. Caputo pouze
nechce pravdu uzavřít do sféry tvrzení
a vnímat skutečnost v černobílém provedení: rozum vs. zbytek. Ani moderna nebyla
černobílá a vedle racionalistů se objevují
i proroci kladoucí otázky po pravdě, jak ji
později zformuluje doba po moderně, tzv.
postmoderna.
Pravda v pohybu
Především filosofická hermeneutika odhalila komplikovanost každého pravdivostního nároku. Veškeré vypovídání se odehrává
v rámci nějakého kontextu a na základě nějakých předpokladů. Hermeneutika překračuje moderní opozici absolutní vs. relativní
a racionální vs. iracionální. Namísto čistého
rozumu hledá rozumné důvody pro tu či
onu interpretaci, místo absolutní pravdy
pátrá po pronikavém porozumění. Hermeneutika boří modlu faktologie a ukazuje,
že „interpretace se děje všude, protože
interpretace je pravda v akci“ (s. 213). Hermeneutika nezamlžuje realitu, je naopak
oknem, kterým se na skutečnost díváme.
Postmoderní radikální hermeneutika
rehabilituje vnímání pravdy jako události.
Událost je něco probíhajícího a přicházejícího (venir), něco nadcházejícího
(à venir), co je otevřeno budoucnosti
(l’avenir). Pravda prostě není věc, kterou
lze vlastnit. Podobné vnímání pravdy najdeme v náboženství, které oproti posse
veritatem zdůrazňuje cestu facere veritatem.
Nikoliv pravdu vlastnit, ale pravdu konat.
Stávat se pravdivým. Proto se postmoderní
filosofové obracejí k náboženství, což ovšem neznamená přilnutí k nějaké konkrétní konfesi. Jde o pokus opakovat (repetitio)
náboženství jako jeden z nejhlubších rozměrů lidského bytí. Náboženství je dynamickou cestou k budoucnosti, o které příliš
nevíme, ale jsme vůči ní otevřeni, protože
máme naději. Opakování náboženství dává
odvahu vydávat svědectví paradoxní pravdě, která obsahuje překvapení, krizi, vyrušení z klidu, šok, dokonce i chvění.
Horizont života
Náboženství se nesoustředí prvotně
na pravdy typu co, ale na pravdy typu
dění. Vytlačením náboženství z veřejného
prostoru byl redukován pojem pravdy.
Postmoderní dekonstrukce, inspirována
Derridou, není podle Caputa destrukcí
pojmu pravdy, ale jeho osvobozením, otevřením pravdy budoucnosti. Postmoderní
pojetí pravdy chápejme jako vášeň pro
nemožné, neformulovatelné, nesdělitelné.
Avšak nikde není řečeno, že by pravda
byla ne-existující. Postmoderní víra (název
poslední kapitoly) naopak podtrhuje, že
pravda je horizontem lidského života. Křesťanská víra je přece jen o něco málo hlubší
než Caputova víra filosofická, jelikož čeká
na příchod toho, který je Pravda. Začátkem
cesty hledání pravdy je však přiznání, že
jsme ztraceni…
Martin Kočí
RECENZE
Dcery své doby?
Školské sestry v českých zemích v letech 1851–1938
Vyšla podnětná monografie věnovaná dějinám školských sester v českých zemích
v letech 1851–1938 s dílčími přesahy do roku 1950.
J
ako první v českém a středoevropském
prostoru se monografie zabývá pozoruhodným tématem z dějin církevních
institucí a zároveň dějin školství 19. a 20.
století – vznikem a vývojem ženských
řeholních společenství, jejichž posláním
byla především výchova dětí a mládeže.
Průkopnická práce završuje desetiletý badatelský výzkum. Zaměřuje se na analýzu
tří vybraných společenství – Kongregace
Školských sester de Notre Dame, Kongregace Chudých školských sester Naší paní
a Kongregace Školských sester svatého
Františka (tedy noterdamek, chudých školských sester a františkánek) – v kontextu
vývoje vzdělanosti a církve v moderní
společnosti.
Autorka knihy Dana Jakšičová je absolventkou magisterského studia historie a germanistiky na Filozofické fakultě Jihočeské
univerzity, kde rovněž úspěšně zakončila
postgraduální studium českých dějin. Kromě toho vystudovala katolickou teologii
na Cyrilometodějské teologické fakultě
Univerzity Palackého v Olomouci. V současné době vyučuje na Biskupském gymnáziu v Českých Budějovicích. Upozornila
na sebe již jako začínající vysokoškolská
studentka, a to jak volbou témat svých
prací, tak jejich pojetím. Také se v té době
věnovala (a stále věnuje) s velkým zaujetím
mimoškolní výchově dětí ve skautském oddílu a v roce 2000 vstoupila do Kongregace
školských sester de Notre Dame. Své aktivity odborné a zájmové, zkušenosti duchovního i řádového života zúročila v rozsáhlé
a obsažné knize, v níž se hlásí ke slovu především její kritické historické myšlení, ale
v různých podobách spíše skrytě také její
duchovní a pedagogické povolání.
Svědomitá práce
Jakšičová zná velmi dobře domácí i zahraniční odbornou literaturu ke kontextu
vývoje řeholních institutů, měla přístup
do archivů zkoumaných ženských kongregací a seznámila se rovněž s relevantními
prameny ve státních archivech. Prováděla
jednak hloubkovou analýzu vývoje jednotlivých společenství, jednak sledovala dílčí
témata za využití komparativního přístupu
a moderních metod historického výzkumu (kolektivní mentality, každodennost,
sociální postavení a kariérní vzestupy, genderová specifika řeholního života, analýza
rituálů atd.).
Kniha má jasnou, promyšlenou strukturu. První část se zaměřuje na dobový
rámec sledovaného tématu, druhá, faktografická část, pak na řeholní společenství
jako instituci (okolnosti jejího vzniku
a rozkvětu, členská základna a geografické
rozšíření, typy pedagogické činnosti, norma a struktura řeholního institutu, finanční
otázka). Třetí část představuje vnitřní život
řeholních komunit (duchovní rozměr
zasvěceného života, noviciát, sebereflexe
a kolektivní identita školských sester, řeholnice očima společnosti a řeholní komunita
jako sociální skupina a jako rodina). Čtvrtá
část se věnuje pedagogické činnosti společenství (ve školách, opatrovnách a penzionátech, sirotčincích, ústavech pro mentálně
postižené děti a mládež). Součástí knihy je
více než stovka vhodně zvolených fotografií, textové přílohy a tabulky (jde jak o obsáhlejší citáty z pramenů, tak o užitečné
mnohastránkové přehledy, např. představených sledovaných řeholních domů, nebo
o údaje o činnosti školských sester v českých zemích); škoda jen, že chybí celkový
soupis všech těchto příloh.
Život za klášterní branou
Jakšičová komplexně představuje život
pedagogicky činných ženských řeholních
kongregací, které dokázaly v mnohém
ohledu reagovat na požadavky moderní
společnosti (zvláště na poptávku po rozšíření vzdělanosti žen). Její kniha je nejen
faktograficky velmi bohatá, ale i metodologicky přínosná a v neposlední řadě díky
kultivovanému jazyku čtivá. Popisné pasáže
se střídají s vyprávěním, analýzou, komparací, hodnocením a zdařilými zobecněními. Kniha sice není snadným čtením,
neboť obsahuje velké množství nových
informací a zejména první svazek vyžaduje
pozorného čtenáře (k nejzajímavějším zde
patří podkapitola o vzájemných kontaktech
zakladatelů kongregací školských sester),
ale odměnou každému jsou kapitoly druhého svazku, zejména působivé vylíčení
života za klášterní branou.
Oceňuji, že autorka se vedle svého duchovního poslání věnuje stále vědecké činnosti,
pro niž má vlohy, že má odvahu dotýkat se
problémů řádového života, a přispívá tak
podstatně nejen k poznání dosud bílých
míst našich dějin vzdělanosti, ale také k sebereflexi školských sester. Předpokládám,
že Jakšičová – nyní píšící především jako
historička – při svém dalším výzkumu
využije vědomě i pohled teoložky a členky
jedné ze studovaných kongregací.
Pohled na ženu
Domnívám se, že kniha je i určitou výzvou
pro badatelky zabývající se ženskou otázkou. Jejich již přes dvě desetiletí trvající
intenzivní výzkum se často vrací ke stále
stejným tématům a osobnostem. Jakšičová přitom nepřímo klade mnohé otázky
týkající se např. aktivit představených
kongregací nebo problému tradice versus
modernita v církevním prostředí. A nabízejí se další. Do jaké míry přispěly ženské
řády a kongregace (zajišťující téměř veškerou kvalitní výuku žen ve druhé polovině
19. století) k rozvoji ženského hnutí, jehož
představitelky prošly často klášterní výchovou (s jejími pozitivy i negativy)? A vůbec:
není náš pohled na to, jak křesťanství přelomu 19. a 20. století vnímalo ženu, stále
poněkud zkreslený?
Hana Kábová
JAKŠIČOVÁ Dana. Dcery své doby?
Školské sestry v českých zemích v letech
1851–1938 (1950). I. a II. díl. Jihočeský sborník
historický 81, 2012. Supplementum 5. České Budějovice: Jihočeské muzeum a Teologická fakulta
Jihočeské univerzity, 2012, 720 s.
47
RECENZE
Jan Jandourek
Peter Kreeft
Daniel Herman: Srdcem proti
ostnatému drátu
Návrat ke ctnostem
OP Krystal 2013
Portál 2013
Poslanec za
KDU-ČSL odkrývá čtenáři
rodinnou historii, v níž se
snoubí židovské
kořeny s českými a německými, historii
krutě poznamenanou dvěma
totalitními režimy. Tady se rodí Hermanovo vědomé hájení tradic a rodinné
paměti. „Cesta do semináře se mi zdála
jako logické vyústění toho, co jsem do té
doby zažil, a nic jiného tady nebylo. Uvažoval jsem, jak efektivně režimu ukázat,
že s ním nekamarádím.“
Ač většinu plochy rozhovoru zabírají
originálně glosované události, jichž se
Herman z titulu svých funkcí účastnil,
většina kapitol se s železnou pravidelností stáčí k leitmotivu antikomunismu
a nespoutané touhy po svobodě založené
(jen) na úctě k desateru. To je také důvod, proč se Herman stáhl z duchovní
služby a nechal se laicizovat. K tématu
semináře a kněžského života se vlastně
vrací především tazatel Jan Jandourek,
který s Danielem Hermanem souzní
v důvodech, kterého i jeho vedly ke vstupu do semináře, aby si brzy po vysvěcení, a jistě v souvislosti se znovunabytou
svobodou, uvědomil, že běžné chápání
kněžské služby je naprosto odlišné. Rozhovor tak získal další rovinu v dialogu se
čtenářem, který se chtě nechtě zamýšlí
nad podstatou kněžského povolání
a jeho limity vytvořenými očekáváními
věřících. Bez ohledu na to, že hlavní protagonista je řádně laicizován a tazatel je
formálně veden u starokatolíků.
Své aktuální rozpoložení Herman
vyjadřuje slovy: „Církevní prostředí je
mi v zásadě sympatické, byť určité formy
vyjadřování ortodoxie, které jsem poznal,
mi sympatické nejsou. Přál bych si, aby
v církvi některé věci odpovídaly víc duchu
této doby. Pokud to tak ale není, nemám
potřebu to reformovat, protože jsem ztratil víru ve smysluplnost takového konání.
Jdu si svou cestou a jsem rád, že se mě to
týká jen velmi málo, jen do té míry, kterou
sám připustím.“ A je to Hermanova odvaha rozhodovat se a jednat, co činí tento
rozhovor podnětným.
Josef Beránek
48
Chorého pacienta,
kterým je dnešní
západní civilizace,
je třeba léčit, neboť „i když klouže
do propasti, jsou
na jejích stěnách
pořád výstupky,
kterých se lze zachytit“. Léčbu si autor,
profesor filosofie
na bostonské univerzitě, představuje jako
návrat ke ctnostem – čtyřem kardinálním:
spravedlnosti, moudrosti (prozíravosti),
odvaze (statečnosti) a umírněnosti (sebeovládání, střídmosti); třem nadpřirozeným
teologálním: víře, naději a lásce, a osmi
ctnostem vyjádřeným v Ježíšových blahoslavenstvích. Ctnosti jsou však autorovi
hlavně prostředkem k důvtipné apologii
křesťanství v duchu tradice C. S. Lewise,
J. R. R. Tolkiena, G. K. Chestertona i G.
Greena založené na paradoxech a (zdánlivých) protikladech. Kreeft vystihuje
nemoci Západu konce 20. století (kniha
poprvé vyšla ve Spojených státech před
více než dvaceti lety) a nabízí čtyři obecné
kroky v léčbě od pozorování příznaků až
k předepsání léků a volí mezi čtyřmi variantami léčby opřenými o pravdy Platóna,
stoiků, Krista a sekulárních myslitelů.
Způsobem, jak zachránit naši civilizaci, je
záchrana jedince před filosofickým nihilismem praktikováním přirozených ctností.
Nicméně důležitější než záchrana civilizace
je spása jednotlivců vírou v Ježíše Krista.
Prostředkem k záchraně naší civilizace jsou
tedy křesťansky chápané ctnosti, nicméně
křesťanství je nejen náboženství Boha, který je původcem ctností, ale hlavně Boha,
který se vtělil v Ježíši oplývajícím všemi
ctnostmi. Křesťanství nelze tedy ztotožňovat s pouhou morálkou uskutečňovanou
vykonáváním ctností. V autorově diagnóze
a následné léčbě je hlavním příznakem naší
duchovní nemoci smrt, jejíž příčinou je
hřích. Před hříchem se sami nezachráníme,
a tak Bůh posílá na zem svého Syna, aby
nás svou obětí z hříchu vykoupil a spasil, přičemž receptem pro spásu je víra
jako přijetí Krista neboli znovuzrození
v něm. Ale lék pro nás existuje i na rovině
přirozené jako naděje a domov, kam se
můžeme vrátit: naše lidská přirozenost.
Máme se tedy vrátit ke čtyřem kardinálním ctnostem, jádru přirozeného zákona,
neboť „přirozené ctnosti nespasí naši duši,
ale mohou zachránit naši civilizaci“. Naději však máme i v rovině nadpřirozené,
jelikož i zde máme domov, z něhož jsme
odešli: ráj, a cesta do něho vede skrze
ctnosti nadpřirozené: víru, naději, lásku
a Ježíšova blahoslavenství. U kardinálních
ctností autor upozorňuje na nejčastější
omyly v jejich chápání: ctnosti spočívají
na staromódní zjednodušené psychologii;
moudrost je naivní, nepraktická, nehodí
se do světa; umírněnost je nudná a je spíš
ustrašeností než horlivostí; spravedlnost
je jen vnější sociální záležitost; odvaha je
obtížná a nepotřebná. Ctnosti teologální připodobňuje k rostlině (= Boží život
v nás), jejímž kořenem je víra, stonkem
a životodárnou silou naděje a květem pak
láska. Následuje rozbor osmera Ježíšových
blahoslavenství v kontrastu se sedmi smrtelnými hříchy. Každé z blahoslavenství
„je nehorázný paradox“ a nejen od Ježíše
pochází, ale také nás k němu vede; blahoslavenství jsou „směrovkou a Ježíš je
cíl, nikoli naopak“. O blahoslavenstvích
západní civilizace do značné míry ztratila
povědomí: převládající kánon vyznává pýchu, chamtivost a nenasytnost, chtíč a neuměřenost, mocichtivost a zároveň i acedii
(lenost, netečnost). Návrat k opaku těchto
hříchů vyjádřenému v blahoslavenstvích je
pak především návratem k Ježíši, neboť on
všechna svá blahoslavenství nejen ztělesňuje, ale nekonečně přesahuje. Hlavní je mít
čisté srdce: tehdy uvidíme Boha, dospějeme
k cíli. Cestou k cíli je ovšem i Ježíš („já jsem
ta cesta“). V tom však není rozpor, neboť
Ježíš je čistota našeho srdce.
Dnešní svět neví, co ctnost je, myslí si,
že „je to stará a scvrklá švestka příšerné
chuti“, nevábný opak štěstí. Proč? Protože
většina lidí, kteří ctnosti praktikují, tak
nečiní s nadšením. A přitom ctnost je
ve skutečnosti půvabná, „ctnost je zdravím
duše“. Uskutečňujme tedy ve svém životě
tradiční ctnosti vedoucí k „životu“, a ne
k smrti, a zvolme si tedy život (jak Bůh
v Deuteronomiu nabádá Mojžíše): především Boží život, tedy milost oživující našeho ducha, život ctností oživující naše duše
a život míru a přežití civilizace dávající mír
našemu tělu. Hutná kniha plná hlubokých
myšlenek duchaplně podaných v té nejlepší
tradici anglosaské křesťanské apologetiky je
pro západní civilizaci stále aktuálnější.
Vladimír Petkevič
RECENZE
Tony Judt, Timothy Snyder
Dom Samuel
Jan Balík
Intelektuál ve dvacátém století
Celým srdcem
Prostor 2013
Triáda a KNA 2013
Monitoring mínění mladých lidí
v církvi
Sekce pro mládež ČBK 2013
Tony Judt
(1948–2010) patřil
za svého života
k nejuznávanějším akademikům
Ameriky. Jeho život
i dílo byly jasně
ovlivněny jeho židovským původem,
i když se tématu,
které se ve spojitosti s dějinami Židů ve 20. století nedá obejít,
totiž holokaustu, spíše vyhýbal. Ze zapáleného sionisty se Judt přesunul na druhý názorový břeh a stejně tak opustil marxistické
názory, od kterých se posunul blíže k modernímu sociálně-demokratickému smýšlení. Ve své akademické kariéře se intenzivně
věnoval moderním dějinám Evropy, kterou
také velice dobře osobně poznal. Přestože
své poslední roky trávil v Americe, byl kovaným Evropanem. Narodil se ve Velké Británii, dva roky žil v Izraeli, poté ve Francii,
jejímž dějinám se na počátku své kariéry
také věnoval. Již od osmdesátých let se začal
zabývat dějinami východní Evropy. Naučil
se česky a spřátelil se s mnohými, nejen českými disidenty. Jeho zájem o náš zeměpisný
region i Evropu jako takovou vyvrcholil
monumentální knihou Poválečná Evropa:
historie po roce 1945 (2005, česky 2008).
Kniha Judtových rozhovorů s jeho kolegou a přítelem, taktéž historikem Timothy
Snyderem, zachycuje důkladný průzkum
dějin – faktických i ideologických – celého
20. století. Chronologicky řazené historické exkursy jsou prokládány osobním
příběhem Tonyho Judta, který je velice
případnou ilustrací jednoho evropského
osudu. Jiří Pehe v předmluvě knihy píše:
„To nejcennější, ba fascinující na tomto
díle je intimní prolínání osobních zážitků
a příběhů s hlubokými reflexemi o zásadních dějinných zlomech a událostech 20.
století.“ Nejcennější na tomto díle ovšem
pro mnohé čtenáře může být především
velice poctivá, erudovaná a hutná reflexe
dějinných pohybů.
Rozhovor dvou přátel a kolegů historiků
vznikal během první poloviny roku 2009,
kdy Judt již trpěl amyotrofickou laterální
sklerózou, nervovou chorobou způsobující
postupnou tělesnou paralýzu a následně
i smrt. Timothy Snyder ale v předmluvě
jasně říká: „Není to kniha o zápase. Je to
kniha o životě pozorného ducha a životě
duchovní pozornosti.“
Lukáš Jirsa
Jeden ze zakladatelů kláštera
Panny Marie
v Novém Dvoře
v západních Čechách a posléze
převor a první
opat je autorem
zamyšlení, která
napomáhají odvaze naplňovat
duchovní povolání – každému v té míře, jež
odpovídá jeho zvolené životní cestě. Kniha je
věnována „těm, kdo chtějí svůj život dát Bohu
a hledají učitele, a také kněžím a řeholníkům,
kteří zasluhují podpořit a povzbudit“, autor se
však obrací i „ke křesťanům žijícím ve světě,
kteří zapomněli na Boží přítomnost“. Díky
tomu jde o neobyčejně inspirativní četbu pro
každého, kdo chce opustit bezpečí toliko tradičního (a někdy snad až příliš formálního)
prožívání zděděného pokladu víry a vydat
se na hlubinu duchovního života, kdo touží
hledat a objevovat živého Boha, pro každého,
kdo hledá odpověď na to, jak zhodnotit vlastní život a jaký význam má osobní nasazení.
Otec Samuel v úvodu knihy předesílá, že
se na následujících stránkách budou věčná
témata (modlitba, kněžství, eucharistie, otázka dobře slavené bohoslužby ad.) prolínat
s tématy jinými, příležitostnějšími, typičtějšími pro přelomová léta mezi druhým a třetím
tisíciletím. „Jestliže se snažíme být obráceni
k Bohu a setrvávat v jeho přítomnosti,“ píše
autor, „rozum se jeví jako příliš krátkozraký,
ne že by byl zbytečný, ale nemůže mít poslední slovo. Bohu je potřeba naslouchat srdcem,
srdcem očištěným od citových vjemů, od nestálé, v podstatě vždy přelétavé afektivity.“
Dom Samuel rozvíjí své úvahy velice realisticky a snaží se o povzbuzení. Téměř na 190
stranách pak v 18 kapitolách rozpracovává
jednotlivá témata, v nichž střízlivě vnímá aktuální realitu a přináší jasné myšlenky i možná řešení složitostí dneška. Trapistický opat
nepropadá zoufalství a malomyslnosti, věří
v křesťanskou budoucnost naší doby. S vědomím odpovědnosti za křesťanskou víru
šíří odhodlání: „O daru víry, který neseme
v hliněných a křehkých nádobách, svědčme
bez arogance, ale s patřičnou hrdostí. Spočívá
v něm naše identita.“ Je důležité, ba nepostradatelné nezůstat nečinný a nespokojovat se
s polovičatostí a pouhým přežíváním. „Nemůžeme dopustit, aby svět, do něhož jsme se
narodili“, vyzývá Dom Samuel, „ztratil potřebu transcendence.“
Petr Bajer
P. ThDr. Jan
Balík, Ph.D., má
již dvě desetiletí
trvající zkušenost,
jak „naslouchat
mladým, kteří
jsou bohatstvím
církve“. Podruhé
jmenovaný ředitel
Sekce pro mládež
ČBK má možná
naslouchání mladým v popisu práce, to
však nestačí k vystižení charismatu kněze,
který se mládeži věnuje prakticky od svého
vysvěcení. Umění naslouchat je v naší době
všeobecně vzácné a ani církev v tom není
výjimkou. A naslouchat navíc mladým, to
je teprve nesamozřejmé.
Jan Beránek svého času psal o mladých,
„kteří si pletou poslušnost s pohodlností
a při kytaře vyčkávají věcí příštích“, a o jiných, „kteří s radikálností mládí vlastní
nevěří, že by se …církev mohla nějak
změnit“. Balíkův Monitoring se zaměřuje
naštěstí na třetí skupinu mladých, kterým
je církev domovem a budoucností, a proto
i s kytarou o církvi hloubají, aniž by upadli
do malomyslnosti, která může být důsledkem plané radikálnosti. Kniha mapuje
mínění mladých z konferencí o mládeži
(od roku 1995), a z celostátních i diecézních fór mládeže (do roku 2012). Mínění
jsou jistě i odezvou na otázky a témata mladým k debatě předkládaná a zde P. Balík
osvědčuje svou teologickou a pastorační
fundaci, podloženou doktorátem a doloženou četnými odkazy. Podobně zralý je
i pokus o vytěžení výpovědní hodnoty mínění mladých a přijatelnost závěrů, k nimž
dospěli. Nesporná vnitřní motivace mladých, zájem o budoucnost církve a pocit
i vlastní odpovědnosti má jednu slabinu:
ekonomická stránka života církve se zdá
být „mimo mísu“. Proč se tato otázka mladým neklade ani v době, kdy se již zdá být
o restituci církevního majetku rozhodnuto,
a proč oni sami tuto výzvu – jak se zdá –
neberou za svou? Toť otázky, které by možná mohly i implikovat správné odpovědi.
I s tímto omezením však může čtenář najít
v prezentovaných míněních svěží projevy
mládí, třeba někdy i „znalostmi nezkaleného“. A některé postřehy jsou již i zárodkem
oněch odpovědí. Bohatstvím církve jsou
především mladí lidé ochotní a připravení
ke službě církvi a společnosti.
Lubomír Mlčoch
49
KOMENTÁŘE
Kapsář Petra Koláře
Nikomu na zemi nedávejte jméno ‚Otec‘.
Vždycky jsem se necítil dobře, když mě
někdo jako kněze oslovoval „otče…“,
i když je to oslovení v církvi běžné a znám
interpretace, které vysvětlují, jak k němu
došlo a že to není nic proti evangelijnímu
Ježíšovu zákazu atd. Těm, ke kterým jsem
měl bližší vztah, jsem přitom někdy odpovídal: „Ano, synu (dcero), copak...?“ Nejčastěji z toho vyplynulo tykání křestním
jménem, což je nejlepší, ale ne v každé
situaci možné.
S velkým potěšením jsem proto kvitoval
článek v rakouském deníku Die Presse,
kde je v článku Diener der Diener o papeži
Františkovi následující citát (překlad
z němčiny je můj): „Svatý otče, smím se
k Vám posadit?“zeptal se jeden kardinál
při snídani. Papežova odpověď: „Jistě jistě,
svatý synu!“
Mediář Josefa Beránka
T
ěžko se rubrika s
takovým názvem
může vyhnout tématu
restitucí církevního
majetku. Ty samotné již
Universum probralo ze
všech možných stran.
Pozornost si ale jistě
zaslouží komunikační strategie vedení církví, především tedy té katolické.
Ukazuje se zřetelně několik věcí. Předně
dosavadní víceméně úspěšná strategie nechat mluvit za církev pouze českého primase
a generálního sekretáře ČBK už nestačí.
Čtyři z pěti obyvatel Česka jsou podle průzkumů proti restitucím a ostřelování církví
v médiích nebere konce. Je jistě možné vzít
současnou situaci jako nepřímou nabídku
vysvětlit veřejnosti představu církví o jejich
roli ve společnosti. Málokdo se však takovou
nabídku odváží využít. Faráři vnímají restituce jako konkrétní ekonomické ohrožení
a laikům dosud nikdo nevysvětlil jejich úlohu. Týkají se jich vůbec restituce nějak?
Je zřejmé, že komunikaci dovnitř biskupství i navenek by měly obsahovat strategické
plány diecézí, ty se ale zřejmě detailněji
zabývají pouze ekonomikou. Nejsou-li jasné
společné vize a cíle, roste riziko, že různí
představitelé budou říkat různé věci (stačí
si přečíst anketu v tomto a minulém čísle
Universa). Přiznám se, že jsem dalek toho,
abych příliš spoléhal na strategické plány.
Jejich reálné uplatnění je mnohdy sporné
i v komerčních firmách. A chceme-li v této
praktické rovině církev přirovnávat k nějaké běžné organizaci, má jistě mnohem
blíž k hnutím, k občanským sdružením. Ta
ovšem vždy počítají spíš s nadšením, zapálením pro věc samou, nebojí se názorové
plurality, kterou koneckonců stejně nedokážou ovlivnit jinak než výraznými autoritami
v čele. Tím víc platí, že jsou chvíle, kdy dobře formulované slovo je víc než čin. Usilují-li
církve o pozornost veřejnosti, budou muset
sdělit vizi, nechtějí-li „ztratit“ restituční náhrady, ještě než je doopravdy obdržely. Jak
poučné je začíst se do podnětů na sítích:
50
Mons. Tomáš Holub (Aktuálně.cz): Myslím, že otázka mediální strategie v této věci je
v této chvíli předmětem poměrně velké kritiky uvnitř církve. Snažíme se posilnit interní
komunikaci, která nám podle mě chybí.
Markéta Demlová (blog IDNES): Jenže
církev nejsou jenom duchovní. Církev je
obec věřících. Já jsem církev. Můj muž je
církev. Moje děti jsou církev. Moje rodina,
moji přátelé, přes milion mých bratrů a sester
v Kristu. My všichni tvoříme českou církev.
A my všichni máme právo na majetek, který
nám byl ukraden. Na majetek, který v dobré
víře shromažďovali a obhospodařovali naši
předkové a který my máme dále spravovat,
aby naše církev mohla dál vykonávat svou
činnost a plnit své úkoly. Ty jsou v zásadě
dva. Hlavním a prvním posláním církve je
vytvářet společenství věřících, šířit slovo Boží
a chválit Boha. Druhý úkol vychází z přikázání křesťanské lásky k bližnímu: starat se
o nemocné, chudé, nemohoucí, trpící, lidi
na okraji společnosti, šířit vzdělanost a dobro.
P. Petr Hruška (profil na Facebooku):
Možná, že by bylo účinné a pro společnost
srozumitelné a úctyhodné se veřejně zavázat (a vytvořit k tomu nějaký konkrétní
nástroj), že polovina z náhrad a polovina
výnosů z restitucí skutečně půjde na charitativní službu církve. Tím se za prvé předejde námitce zastánců restitucí, že když se
to nechá státu, tak že ten to nehospodárně
rozfrcá, za druhé se tím naplní sliby různých církevních mluvčích, že církev z vráceného majetku bude sloužit potřebným,
a za třetí to skutečně bude možná stejně
účinné (ne-li účinnější gesto), jako kdybychom se náhrad či restitucí zcela zřekli.
Mons. Tomáš Holub (Aktuálně.cz): Pro
nás je diskuse ustanovené expertní skupiny naprosto zásadní a věříme, že může
směřovat k tomu, abychom znovu potvrdili
kooperativní model mezi církví a státem.
Tedy vztah, v němž je církev vnímána i novou vládou jako smysluplná součást spo-
lečnosti. Kdy věci týkající se čistě náboženského hlediska si církev financuje ze svého
a v mnohém a mnohem levněji pomáhá
společnosti tam, kde je to třeba.
Tereza Stöckelová (A2 online): Vzhledem
k tomu, jak bídně tu už dnes funguje státní
podpora sociálních a dalších pečovatelských
služeb (z velké části kvůli téže vládní koalici,
která prosadila církevní restituce) a jak velké
prostředky se budou církvím každoročně
vyplácet (na úkor nemandatorních položek
státního rozpočtu), je nicméně evidentní, že
tu neběží o rozšiřování současných služeb
o širší portfolio aktivit církví. Daleko spíše
půjde o přesunutí výkonu sociálních služeb
od různorodých nevládních organizací
do rukou církví a nenápadné nastolení jejich
monopolu. Jak ukázal ve svých analýzách
„pastýřské moci“ Michel Foucault, péče
představuje jednu z nejúčinnějších forem
ovládání. Zatímco vnější nátlak či násilí jsme
schopni rozeznat jako formu moci a jako takové se jí postavit, péče působí zevnitř. Přetváří nás nepozorovaně, ale o to účinněji.
Petr Cekota (Umlaufoviny.com): Otcové
biskupové, přijměte naši výzvu k autentické
pastýřské službě mezi těmi, kteří to zvláště potřebují. Vzpomeňte si na dobu, kdy
skuteční a autentičtí duchovní pastýři z řad
kněží nebyli ti, kdo požívali výsad na farách
či ve funkcích, ale bez státního souhlasu
pracovali v továrnách či úřadech, a přesto
byli skutečnými mravními a duchovními
autoritami. Vzpomeňte na ty, kdo pro víru
trpěli v žalářích ne proto, aby jednou církev
vyměnila svou svobodu a mravní velikost
za bohatství a otroctví mocným oligarchiím,
neboť v takovém obraze by spatřovali pouze
jinou podobu totality.
Prosíme vás, přijměte naši výzvu a ponechte státu hmotné statky i finanční náhrady v duchu solidarity s těmi, kdo nemají často
ani minimální mzdu, kdo žijí ze dne na den
a nevědí, kde budou večer spát, kdo nemohou najít uplatnění ve svých profesích, a přesto pomáhají druhým i ze svého nedostatku.
JABOK – Vyšší odborná škola sociálně pedagogická a teologická
Studijní obor: SOCIÁLNÍ PEDAGOGIKA A TEOLOGIE
Nabízíme denní i kombinovanou formu studia ve školním
roce 2014/2015.
Studium je organizováno vysokoškolskou formou a je
výrazně zaměřeno na praxi (600 hodin v průběhu
studia).
Ve spolupráci s Evangelickou teologickou fakultou UK
nabízíme možnost bakalářského studia.
Pro studenty Jaboku je k dispozici vlastní kolej v budově
školy.
Školné: 3 500 Kč za semestr
Salmovská 8, 120 00 Praha 2
Tel.: 211 222 440
[email protected]
www. jabok.cz
Den otevřených dveří: 5. 2. 2014 od 10:00 a od 14:00
Přihlášky: podávají se elektronickou formou na
http://is.jabok.cz/
I. kolo: 1. 2. 2014–30. 4. 2014
II. kolo: 1. 7. 2014 ̶ 15. 8. 2014
Přijímací pohovor: I. kolo: červen 2014
II. kolo: srpen 2014
Nabídka vzdělávacích kurzů
Kvalifikační kurzy:
x Pedagog - vedoucí zájmových kroužků (42 hod.). Termín: 15. 3.–12. 4. 2014. Cena: 2.300 Kč.
x Pracovník v sociálních službách (200 hod.). Termín: 17. 3.–18. 4. 2014. Cena: 6.200 Kč.
x Pedagog volného času / asistent pedagoga (120 hod.). Termín: 12. 4.–15. 6. 2014. Cena:
6.350 Kč.
Kurzy dalšího vzdělávání pro pedagogy a sociální pracovníky:
9. 1. 2014
Vedení poradenských rozhovorů s dětmi a dospívajícími (8 hod.)
10. 1.
Aplikace rodinného práva v praxi sociálního pracovníka (6 hod.)
16.-17. 1.
Sociální zabezpečení v kontextu sociální práce s rodinou (12 hod.)
23.-24. 1.
Prevence syndromu vyhoření prostřednictvím rozvoje osob., profes. a sociál.
kompetencí (2x8 hod.)
24. 1.
Radikální a extremistická hnutí v ČR a ve světě (6 hod.)
31. 1.
Biblické inspirace pro sociální práci: o spirituální dimenzi sociálněpastoračního pracovníka (8 hod.)
Další nabídku kurzů naleznete na webových stránkách www.jabok.cz/cdv.
KONTAKT
Studijní oddělení: Bc. Ilona Dohnalová, tel. 211 222 404, [email protected], www.jabok.cz
Kurzy dalšího vzdělávání: RNDr. Mgr. Ivana Čihánková, tel. 603 330 793, [email protected],
www.jabok.cz/cdv
1$./$'$7(/679«
9<j( + 5$'
632/652
Petr Sláma
NOVÉ TEOLOGIE
STARÉHO ZÁKONA
A DĚJINY
Od dob osvícenství je křesťanská Bible předmětem
kritického zkoumání.
Zatímco představitelé církví
tuto kritiku zprvu spíše
odmítali, snaží se ji biblisté
na univerzitách zúročit
kladně a výsledkem této snahy byl nový žánr, nazvaný
teologie Starého nebo teologie Nového zákona. Autor
v knize představuje několik
desítek teologií Starého
zákona a závěrem se zamýšlí
nad povahou dějin a jejich
vztahem k teologické práci
a ke křesťanské víře.
Váz., 400 s., 398 Kč
Martin T. Zikmund, Jan
Paulas, Luboš Kropáček
Miloš Trapl, Karel
Konečný, Pavel Marek
PO CESTÁCH
KAMENITÝCH
O životě, islámu
a křesťanské víře
Islamolog a afrikanista L. Kropáček se již desítky let věnuje
putování po neschůdných cestách poznávání dějin a kultury
islámského světa. Rozhovor,
který s ním vedli dva zkušení
novináři, sleduje nejprve životní příběh prof. Kropáčka,
účastníka expedice Lambaréné. Islám, islámský fundamentalismus a život muslimské
společnosti představují druhé
téma knihy. Tím třetím je křesťanská víra, pevný základ
a opora v mnoha nelehkých
životních situacích.
Váz., 272 s., 298 Kč
POLITIK DOBRÉ VŮLE
Život a dílo
msgre Jana Šrámka
Kniha sleduje příběh jednoho ze zakladatelů křesťansko-demokratického politického směru u nás, jeho
cestu k sociální a politické
činnosti, podíl na vzniku
Československé strany
lidové. Nezapomíná ani
na Šrámkovo působení jako
předsedy
y londýnské exilové
vlády a jeho internaci
po únoru 1948. Fundovaný
životopis je splátkou dluhu
„politikovi dobré vůle“,
nepřehlédnutelné postavě
našich moderních dějin.
Váz., 464 s., 448 Kč
Přemysl Rut
GLORIA I GAUDIUM
Česká písnička
mezi kostelem a hospodou
Volné pokračování knihy
Orchestrion v hlavě seznamuje
s duchovními i světskými
písněmi od středověku
do počátku obrození. Najdeme nejstarší dochované
písně, zpěvy z liturgických
her středověku, písně „žáků
darebáků“, kánony, ale i produkci kramářskou, písně
poutní, pastorely, ale i ohlasy
barokního zpěvu na českých
kůrech 19. století. I tentokrát
jsou písně publikovány
s nápěvy, ty pozdější též
s harmonickými značkami.
Váz., 240 s., 498 Kč
8ÉVC0GLGFNÅJQ
2TCJC
VGNHCZ||
GOCKNKPHQ"KX[UGJTCFE\
YYYKX[UGJTCFE\
1$,'&0 8- ; <#5©.',6'0#|#&4 '5 7
8[wGJTCF|s|GZRGFKêPÉ
UMNCFjVøTDQJQNUM½
|2TCJC|
VGNHCZ||
GOCKN
FKUVTKDWEG"KX[UGJTCFE\
2įK|P½MWRW|
X|GZRGFKêPÉO|UMNCFW
UNGXC
PC|YYYKX[UGJTCFE\
UNGXC|
E-shop: obchod.portal.cz
www.portal.cz
Simon Biallowons
Benedikt XVI.
FranƟšek
Mƽj duchovní testament
Papež z druhého konce svĢta
Tato kniha usiluje o první portrét buenosaireského arcibiskupa, apoštola chudých a pƎítele lidí na okraji. Shrnuje také
odkaz FranƟškova pƎedchƽdce, papeže
Benedikta XVI., a zamýšlí se nad pƎítomnosơ i budoucnosơ katolické církve a výzvami, které pƎed novým papežem stojí.
ÚstƎedním moƟvem knihy je téma víry. Nad
textem testamentu si uvĢdomujeme, nakolik
je každý ēlovĢk v kƎesƛanském životĢ vlastnĢ
na zaēátku a jak moc má zapotƎebí stále znovu
se uēit tomu, na co pozapomnĢl, nebo znovu
vdechnout život tomu, co bylo zhašeno nebo
vyhaslo, ēi dokonce znovu získat to, co bylo
opuštĢno nebo odloženo.
váz., 176 s. (168 s. + 8 s. příloha), 235 Kč
brož., 112 s., 199 Kč
Jan Jandourek
Freddy Derwahl
Daniel Herman – Srdcem
proƟ ostnatému drátu
Poslední mnich z Tibhirine
Kniha obsahuje autobiograĮcké prvky
i obecnĢjší úvahy dvou bývalých duchovních, dnes obecnĢ uznávaných osobnosơ
kulturního a spoleēenského života. Ambicí knihy je živĢ popsat reálie a atmosféru toho, co se ve spoleēnosƟ a církvi dĢlo
v posledních tƎech deseƟleơch, a to s nadhledem, a pƎitom s dosud nepublikovanými skuteēnostmi.
brož., 168 s. + 8 s. příloh, 309 Kč
SvĢdectví trapisty, který pƎežil
Skuteēný pƎíbĢh se odehrál v trapisƟckém
klášteƎe v Alžírsku v polovinĢ devadesátých let
minulého stoleơ. Komunita zde pokojnĢ žila
uprostƎed muslimské vĢtšiny. Kdo a proē je
v bƎeznu 1996 unesl a brutálnĢ zavraždil? Podle oĮciální verze byli mniši uneseni a zavraždĢni islámskými teroristy, ale vyšetƎování tuto
verzi nikdy zcela nepotvrdilo, ani nevyvráƟlo.
váz., 200 s., 385 Kč
Žádejte v knihkupectvích nebo na adrese nakladatelství: Portál s. r. o., tel.: 283 028 203, e-mail: [email protected]
Knihkupectví Portál: Jindřišská 30, Praha 1; Klapkova 2, Praha 8
universum_190x129_2013.indd 1
23.5.2013 13:13:06