docPDF, 3.3 MB - Česko proti chudobě
download 
Stížnost Transkript
PDF, 3.3 MB - Česko proti chudobě
ČESKO PROTI CHUDOBĚ Informace, fakta a čísla z rozvojového světa Editor: Tomáš Tožička Z OBSAHU: » Západní Sahara, poslední z opomíjených – P. Jedlička » Rozvojové cíle tisíciletí a co nám říkají zprávy o jejich (ne)plnění – R. Stojanov » Klimatické změny: dopady a rizika v chudých zemích – J. Beránek » Češi elektrifikují odlehlé oblasti Zambie – M. Mandová » SVOBODA. Muži a ženy mají právo žít své životy a vychovávat své děti důstojně, osvobozeni od hladu a strachu z násilí, útisku a nespravedlnosti. Tato práva nejlépe zajišťuje demokratický a participativní model vládnutí vycházející z vůle obyvatel. » ROVNOST. Žádnému jedinci ani národu nesmí být upírána možnost těžit z rozvoje. Musí být zajištěna rovná práva a příležitosti pro muže i ženy. » SOLIDARITA. Globální problémy musí být zvládány tak, aby náklady a zátěž byly rozloženy spravedlivě v souladu se zásadami rovnosti a sociální spravedlnosti. Trpící a ti, kdo mají z rozvoje nejmenší prospěch, mají nárok na pomoc ze strany těch, kdo mají z rozvoje prospěch největší. » TOLERANCE. Lidé musí navzájem respektovat svá přesvědčení, kultury a jazyky. Rozdíly mezi jednotlivými společnostmi ani mezi skupinami uvnitř společností by neměly být potlačovány, ale naopak chráněny jako vzácná přednost lidského společenství. Kultura míru a dialogu mezi civilizacemi by měla být aktivně podporována. » OHLEDUPLNOST VŮČI PŘÍRODĚ. Je nutno projevovat opatrnost při zacházení s živou přírodou a přírodními zdroji a jednat v souladu s pravidly udržitelného rozvoje. Jedině tak může být nevyčíslitelné bohatství ukryté v přírodě zachováno a předáno našim potomkům. Současné trvale neudržitelné způsoby výroby a spotřeby se musí změnit v zájmu budoucího blahobytu nás a našich potomků. » SDÍLENÁ ODPOVĚDNOST. Odpovědnost za řízení celosvětového ekonomického a sociálního rozvoje a zvládání hrozeb mezinárodnímu míru a bezpečnosti musí být rozdělena mezi všechny státy světa a měla by být vykonávána multilaterálně. Organizace spojených národů jako nejreprezentativnější organizace světa v tomto úsilí musí hrát ústřední roli. Z Miléniové deklarace OSN podepsané představiteli 191 států světa » OBSAH Úvod 2 Michal Broža Rozvojové cíle tisíciletí 3 Ze světa rozvoje 4 Globální odpovědnost 4 Tomáš Tožička Fotbal a rozvoj 6 Robin Ujfaluši Globální velmoc a sítě jejího vlivu 8 Steven Hiatt Fairtrade: malá změna – velký rozdíl 12 Tomáš Bílý Západní Sahara: poslední mezi opomíjenými 14 Petr Jedlička Evropská rozvojová politika od Lomé po EPAs 16 Adéla Pořízová Naplňování Rozvojových cílů tisíciletí Rozvojové cíle tisíciletí a co nám říkají zprávy o jejich (ne)plnění 19 19 Robert Stojanov Problémy financování mezinárodního rozvoje 22 Daniel Svoboda Přes daňové ráje k větší chudobě 23 Tomáš Tožička Klimatické změny: dopady a rizika v chudých zemích 25 Jan Beránek Nekonečný příběh dluhové krize 29 Jiří Silný, Tomáš Tožička Obnovitelná energetika jako ústřední rozvojový projekt 32 Milan Smrž Česko proti chudobě 34 Češi proti bídě 34 Jakub Patočka Požadavky kampaně Česko proti chudobě Nezbytnost racionalizace institucionálního zajištění zahraniční rozvojové spolupráce ČR Organizace podporující požadavky kampaně 36 37 Projekty české zahraniční rozvojové spolupráce 38 Afghánistán, prevencí proti drogám 34 38 Klára Kazelleová, Sdružení Podané ruce Angola, zemědělská škola v Kuito 39 Jiří Hejkrlík, Česká zemědělská univerzita Postavme školu v Etiopii 40 Barbora Umancová, Člověk v tísni Rozvoj spravedlivého obchodu (Fair Trade) 41 Jiří Silný, Ekumenická akademie Praha 42 Jakub Olmer, Sue Ryder Vietnamská zkušenost - ochrana životního prostředí je ochranou života 43 Daniel Svoboda, Development Worldwide Elektrifikace odlehlých oblastí Zambie Martina Mandová, ADRA 44 » Obsah « Terénní ošetřovatelská a rehabilitační péče v Malawi 1 » ÚVOD Michal Broža, vedoucí Informačního centra OSN v Praze (UNIC) nepodaří. Více dětí v rozvojových zemích chodí do školy. Školní docházka vzrostla z osmdesáti procent v roce 1991 na 88 procent v roce 2005. Na politickém a veřejném životě se stále více podílejí ženy. Zlepšení je ale zatím velmi pomalé. V celosvětovém měřítku pomalu klesá dětská úmrtnost. Podobný trend sledujeme i v prevenci malárie a tuberkulózy. Je ale zřejmě nereálné, že se podaří snížit na polovinu úmrtnost na tyto dvě choroby do roku 2015. A teď z té špatné strany. Pouze vyspělé státy směřují ke splnění všech rozvojových cílů. I tam, kde dochází k podstatnému zlepšení, přetrvávají závažné problémy. Rozvoji brání nedostatek pracovních příležitostí pro mladé lidi, nerovnost pohlaví, rychlá a nekontrolovaná urbanizace, epidemie HIV/AIDS. Lidí, kteří se pomalu odrážejí od nejhlubšího dna chudoby, za posledních patnáct let ve světě přibývá. V roce 1990 patřila celá jedna třetina populace k extrémně chudým, v roce 2004 již necelá pětina. Díky tomuto trendu se může podařit splnit jeden z Rozvojových cílů tisíciletí - do roku 2015 snížit na polovinu počet extrémně chudých lidí. Mnozí Evropané netuší, co rozvojové cíle znamenají. Rozvojem jsou pro nás nová nákupní centra, mobilní telefony, auta, mp3 přehrávače. Pro miliony nejchudších je to především naděje na důstojný život. Domácnosti s elektřinou, nezávadnou pitnou vodou, kanalizace, zdravotní střediska a školy v blízkém okolí i hlas v rozhodování o věcech veřejných. Významnou roli hraje i nestabilita a špatné bezpečnostní podmínky. Rozvojové cíle přitom mohou významně přispět k posílení bezpečnosti i stability. Rozvoj a bezpečnost jsou jako spojené nádoby. Často ale jednáme tak, jako by se jednalo o dvě nesouvisející věci. V Asii došlo k nejvýraznějšímu omezení chudoby na světě, avšak s výjimkou západní části kontinentu, kde se počet chudých naopak zdvojnásobil. Na následky komplikací během těhotenství a při porodu umírá každoročně více než půl milionu žen. Jen málo se zatím daří omezovat počet hladových a podvyživených dětí. Hlad nepřináší jen utrpení, ale živí násilí a konflikty. Ekonom Kolumbijské univerzity a poradce generálního tajemníka OSN Jeffrey Sachs upozorňuje, že například konflikty v Dárfúru a Somálsku se odvíjejí od nedostatku vody a jídla. Stejný základ mají i problémy v Pobřeží slonoviny či Burkině Faso. Na následky AIDS zemřely loni téměř tři miliony lidí, v roce 2001 téměř o milion méně. Více než patnácti milionům dětí vzal AIDS jednoho nebo oba rodiče. Celý svět navíc již začíná pociťovat následky změny klimatu. Jedná se o jev, který bude působit velice nerovnoměrně. Bohaté státy disponují zdroji a technologiemi, díky nimž se dokáží přizpůsobit. Následky pro Afriku či ostrovní státy ale budou mnohem závažnější. Jedním z důvodů pomalých změn je nerovnoměrný ekonomický růst. Zásadním problémem je nestabilita a špatná bezpečnostní situace v řadě zemí. Vyspělé země navíc neplní sliby a neposkytují dostatečné finanční zdroje na rozvojové projekty. Přes některé pozitivní změny zůstává subsaharská Afrika nejchudším a nejzaostalejším regionem na světě. V roce 2005 se ve skotském Gleneagles nejvyspělejší státy zavázaly, že pomoc Africe do roku 2010 zdvojnásobí. Celkový objem rozvojové pomoci ale v letech 2005 a 2006 reálně poklesl o více než pět procent. Jen pět zemí splnilo nebo překročilo cíl OSN na vyčlenění 0,7 procenta HND na rozvojovou pomoc. Bez rázných politických rozhodnutí a následné akce ale nelze očekávat zásadní změnu k lepšímu. » Globální odpovědnost « Státy OSN v roce 2000 uznaly, že svět má prostředky, technologie i know-how na odstranění chudoby a hladu. Že lze omezit šíření infekčních nemocí, dětskou a mateřskou úmrtnost, zpřístupnit základní vzdělání všem dětem, ochránit zdravé životní prostředí a vytvořit férové podmínky mezinárodního obchodu. V Deklaraci tisíciletí formulovaly osm konkrétních cílů, které máme společně splnit do roku 2015. 2 Jak si stojíme v poločase cílů rozvoje? „Dosavadní výsledky naznačují, že jsme se posunuli vpřed a že ve většině regionů můžeme být nakonec úspěšní,“ říká generální tajemník OSN Ban Ki-moon. Zároveň dodává, že mnohé závazky zůstávají z velké části nenaplněny. Podívejme se nejprve na to, co se daří. Počet extrémně chudých v subsaharské Africe se stabilizoval, snížit jejich počet na polovinu do cílového roku se ale Africe pravděpodobně Odpovědnost za splnění rozvojových cílů nesou bohaté i chudé státy a jejich představitelé, ale i média, nevládní organizace, školy a v konečném důsledku i každý člověk. Podstatnou roli v celém procesu sehrávají informace. To si uvědomili zástupci nevládních organizací, kteří ustavili platformu Česko proti chudobě. Stala se širokou koalicí různorodých nevládních organizací, diskusním klubem a především informační kampaní o otázkách rozvoje. Právě nevládní organizace mají pro šíření informací o rozvojových cílech nejlepší předpoklady. Samy se na jejich plnění podílejí, umí je srozumitelně vysvětlovat, obhajovat a prosazovat. Když je potřeba, dokáží pozvednout hlas a bez obalu upozorňovat na problémy. Pro splnění Rozvojových cílů tisíciletí je taková činnost nezbytná. Velice si cením úzké součinnosti Česka proti chudobě a OSN v ČR od samého počátku kampaně. » ROZVOJOVÉ CÍLE TISÍCILETÍ Vynaložíme maximální úsilí na to, abychom osvobodili všechny muže, ženy i děti z drtivých a ponižujících podmínek extrémní chudoby, kterým je v současnosti vystavena více než miliarda lidí. Jsme odhodláni každému poskytnout právo na rozvoj a osvobodit celý lidský rod od nedostatku. DEKLARACE TISÍCILETÍ ZÁŘÍ 2000 PŘIJATO 189 ČLENSKÝMI STÁTY OSN 1. cíl: Odstranit extrémní chudobu a hlad Úkol 1: Do roku 2015 snížit na polovinu počet lidí, kteří žijí z příjmu nižšího než 1 USD na den. Úkol 2: Do roku 2015 snížit na polovinu počet lidí, kteří trpí Úkol 11: Do roku 2020 dosáhnout výrazného zvýšení kvality hladem. 2. cíl: života minimálně 100 milionů obyvatel příměstských chudinských čtvrtí (slumů). Dosáhnout základního vzdělání pro všechny Úkol 3: Do roku 2015 zajistit, aby mohly děti kdekoli na 8. cíl: Budovat světové partnerství pro rozvoj světě, dívky i chlapci, dokončit základní školu. Úkol 12: Dále rozvíjet otevřený obchodní a finanční systém 3. cíl: 4. cíl: Prosazovat rovnost pohlaví a posílit roli žen ve společnosti Úkol 4: Do roku 2005 odstranit nepoměr pohlaví v základ- založený na jasných pravidlech, předvídatelnosti a absenci diskriminace (včetně závazku usilovat o dobré vládnutí, rozvoj a snižování chudoby, a to na národní i mezinárodní úrovni). ním a středním školství a do roku 2015 na všech úrovních vzdělávacího systému. Úkol 13: Řešit specifické potřeby nejméně rozvinutých zemí Snížit dětskou úmrtnost Úkol 5: Do roku 2015 snížit o dvě třetiny úmrtnost dětí do věku pěti let. 5. cíl: (přístup na trh pro vývoz z těchto zemí bez zatížení cly a dovozními kvótami; odpuštění dluhů pro nejvíce zadlužené země a zrušení oficiálního bilaterálního dluhu; štědřejší poskytování oficiální rozvojové pomoci zemím, které se zavázaly ke snížení chudoby atd.). Zlepšit zdraví matek Úkol 14: Řešit specifické potřeby vnitrozemských států Úkol 6: Do roku 2015 snížit o tři čtvrtiny míru mateřské a malých ostrovních rozvojových států. úmrtnosti. Úkol 15: Komplexně řešit problém zadlužení rozvojových Bojovat s HIV/AIDS, malárií a dalšími nemocemi Úkol 7: Do roku 2015 zastavit a zvrátit šíření HIV/AIDS. Úkol 8: Do roku 2015 zastavit a zvrátit šíření malárie a dalších závažných onemocnění. 7. cíl: zemí prostřednictvím národních a mezinárodních opatření s cílem zajistit dlouhodobou udržitelnost dluhu u zadlužených zemí. Úkol 16: Ve spolupráci s rozvojovými zeměmi vytvořit a realizovat strategie směřující k zajištění slušné a produktivní práce pro mladé lidi. Zajistit udržitelný stav životního prostředí Úkol 17: Ve spolupráci s farmaceutickými firmami poskytÚkol 9: Integrovat principy udržitelného rozvoje do politiky a programů jednotlivých států a zabránit ztrátám přírodních zdrojů. nout přístup k dostupným základním lékům v rozvojových zemích. Úkol 18: Ve spolupráci se soukromým sektorem zpřístupnit Úkol 10: Do roku 2015 snížit na polovinu počet lidí bez dlouhodobě udržitelného přístupu k nezávadné pitné vodě a základní hygieně. rozvojovým zemím výhody nových technologií především v informační a komunikační oblasti. » Rozvojové cíle tisíciletí « 6. cíl: 3 Ze světa rozvoje » GLOBÁLNÍ ODPOVĚDNOST Tomáš Tožička; Česko proti chudobě vzdělání domorodcům neumožňoval. Rostoucí nezávislost bývalých kolonií znamenala obrovské ztráty koloniálních mocností, pro které byly příjmy ze zámoří zásadní. Příkladem následného neo-koloniálního prosazení zájmů bylo bývalé Belgické Kongo a západní intervence proti němu vrcholící nástupem diktátora Mobutu a zavražděním prezidenta Lumumby, jehož tělo likvidovali belgičtí vojáci (rozsekat prezidentovo mrtvé tělo bylo pro belgické výsadkáře lehčí, než účastnit se reálných bojů ve Rwandě, z nich raději uprchli...). Po dalších obdobných zásazích, které byly stále hůře přijímány i v bohatých zemích, byl zvolen jiný postup - metoda falešných poradců, ekonomických hit manů. Tito lidé pracovali pro slavné poradenské firmy a za veliké peníze poskytovali vládám rozvíjejících se zemí rady, které je měly přivést k prosperitě, ale mnohem více je zaváděly do dalšího područí. Publikované zpovědi těchto poradců nám ukazují, jaké volí praktiky. Cílem ekonomického hit mana je prosadit v zemi takové investice, které by stát uvrhly do zadlužení či závislé situace, v níž by byl lehce manipulovatelný. Jedná se o velké investiční celky jako letiště, infrastrukturu a pod. Půjčky poskytnuté na tyto projekty tekly obvykle přímo do kapes nadnárodních firem, které investice realizovaly. Když se ukázalo, že půjčka je prakticky nesplatitelná, dostaly země jako Ekvádor nabídku, aby umožnily západním firmám těžit jejich nerostné bohatství. Vrchol obdobných nesmyslů tvoří jaderná elektrárna Baatan na Filipínách, která byla pod dozorem Národní agentury pro jadernou energetiku USA postavena firmou General Electric na úpatí vulkánu. Nikdy nebude spuštěna, přesto Filipíny dodnes platí 100 tisíc USD denně na splátkách za tuto stavbu. Můžeme oprávněně obviňovat vládnoucí elity v chudých zemích z korupce a špatného vládnutí. Musíme si však uvědomit, že žádná chudá země by neunesla ani jeden z našich finančních skandálů typu lehkých topných olejů či krachů bank, jimž naše vláda i zákonodárci jen tiše přihlíželi... Chudobou k bohatství Sedm a půl roku poté, co se 191 států přihlásilo k Rozvojovým cílům tisíciletí, je jasné, že boj s globální chudobou, pandemiemi a rozvojem jedněch na úkor úpadku druhých prohráváme. Přes optimismus několika pošetilců nezbývá než připustit, že lidská činnost má negativní dopad na životní prostředí nejen v několika obětovaných lokalitách či sub-regionech, ale že přímo ovlivňuje i celosvětové klima. Světová obchodní organizace se rozpadla v okamžiku, kdy bohaté státy dosáhly všech výhod a měly recipročně nabídnout totéž chudým zemím. Odmítly zastavit dotace a otevřít své trhy, a tak se tzv. volný trh znovu ukázal jako mýtus, který zastírá, že mezinárodní obchod ovládají ti, kteří mají dostatek moci prosadit své zájmy, a nabídka a poptávka hrají jen marginální roli. Po dlouhém období poklesu cen surovin jejich hodnota roste a boje velmocí o prosazení svých teritoriálních zájmů v klíčových zemích se znovu rozbíhají. » Globální odpovědnost « Neúplný sumář nejpalčivějších problémů naší planety před námi otevírá nedozírné pole otázek: Jak je možné, že patříme mezi pětinu nejbohatších zemí na této planetě? Můžeme si kupovat extrémně levné věci, protože dodavatelské firmy využívají práce dětských otroků? Jak je možné, že každých 6 měsíců zemře hlady a na banální nemoci více dětí, než jich pobil holocaust? Proč naše oblíbené značkové firmy neplatí sociální a zdravotní pojištění svým zaměstnancům v rozvojových zemích? Jak to, že umírají miliony lidí na tuberkulózu a malárii, když je umíme léčit? A mohli bychom se ptát dál. Pokusme se však podívat hlouběji na příčiny globální krize a nastínit i možná východiska pro její řešení. Pokusím se poodhalit ještě jinou rovinu, než je obvyklé obviňování největších „potížistů“ – skupiny Světové banky, Mezinárodního měnového fondu a G8. I takový stát jako ten náš totiž má v tomto procesu svou neblahou roli. 4 Každá rada drahá Každého z nás samozřejmě napadne, jak je možné, že chudé země jsou tak chudé. Nebylo nakonec lepší, aby zůstaly v koloniálním područí, kde o ně bylo tak pěkně postaráno? Data a fakta nás přesvědčí o opaku. Ve většině postkoloniálních zemí došlo k rychlému nárůstu vzdělaných vrstev, zlepšila se zdravotní péče i stav hospodářství. Tento vývoj však nenechával v klidu bývalé koloniální mocnosti, které nepředpokládaly tak vysokou míru emancipace – v Africe takřka neexistovali domorodí vysokoškoláci, protože koloniální systém vysokoškolské Nelson Mandela řekl, že chudoba není něčím přirozeným a nezměnitelným, ale je dílem lidských činů. Nezbývá než dodat, že mnoho těchto činů, přináší značný zisk. Africké země sice disponují obrovským surovinovým potenciálem, ale kvůli své chudobě jsou snadno manipulovatelné, takže jejich zdroje přinášejí bohatství jiným. Díky finančním možnostem a mocenskému postavení bohatších zemí je jim fakticky bráněno ve vlastním rozvoji a slouží jen jako surovinová základna. Je evidentní, že největší zisky přináší finální zpracování a prodej technologicky náročných výrobků. To je však dnes vyhrazeno státům a firmám, které si takové postavení dokážou vydobýt. Vezměme například kávu, která je po ropě druhou nejprodávanější komoditou na světě. Přesto, že se káva v EU nepěstuje, patří Unie mezi její největší zpracovatele. Dovoz zpracované kávy totiž podléhá mnohem vyššímu clu a tak jsou producenti z tradičních pěstitelských a zpracovatelských zemí v Africe a Latinské Americe znevýhodněni a přesto, že vyrábějí levněji, nejsou kvůli celním bariérám konkurenceschopní. Naopak na Jamaiku, bývalou velmoc ve vývozu mléka, je ve velkém dováženo vysoce dotované sušené mléko z USA. To zlikvidovalo místní farmáře. Jamaika ovšem celní bariéry využít nemůže, a pokud se chce dostat vůbec k jakým penězům a prodat na světovém trhu alespoň něco, musí akceptovat podmínky WTO, které ovšem bohaté země samy nedodržují. Novými technologiemi k novým problémům Když začala první zelená revoluce, sliboval si od ní celý svět vyřešení hladu a chudoby. Intenzifikace zemědělství, pěstování monokultur ve velkém, využívání pesticidů a umělých hnojiv, zavlažování. To byl recept na řešení hladu od západu na východ a na jih. Po pár desítkách let vidíme, že situace je horší než předtím. Pesticidy a umělá hnojiva otravují nejen půdu, ale na jejich působení umírají ročně statisíce lidí. Zavlažování zasoluje zemi a monokultury v chudých zemích jsou pěstovány především na vývoz, přičemž potraviny pro vlastní výživu chybí. I když Indie vypěstuje mnohonásobně víc než dříve, počet hladových stoupá. Zastánci zelené revoluce sice tvrdí, že se celosvětově snížil počet trpících hlady, ale je tomu tak jen díky obrovskému úspěchu Číny na tomto poli. Přes rostoucí desertifikaci a deforestaci, přes zjevný neúspěch v boji s chudobou, snaží se agro-giganti s podporou Rockefelerovy Zbrojením k větší chudobě Každá vyrobená zbraň, každá spuštěná válečná loď, každá vystřelená raketa v konečném smyslu znamenají okrádání těch, kteří hladoví a nemají co jíst. To nejsou slova pacifistů, ale presidenta Eisenhowera, jednoho z největších válečníků historie, který varoval před nekontrolovatelnou mocí zbrojního průmyslu. I naše země hrála v dobách studené války v závodech ve zbrojení svou roli a měli bychom si uvědomit naši odpovědnost. Na mnoha místech planety dosud umírají lidé našimi zbraněmi. Smutné je, když se naše země znovu staví do čela nového kola zbrojení, které na sebe naváže ohromné prostředky finanční, materiálové i výzkumné. Celosvětové výdaje na zbrojení činí již tisíc miliard USD ročně a země jako USA či Rusko slibují jejich další navyšování. To bude znamenat zhoršení přístupu k úvěrům na mezinárodním trhu a také jejich zdražení. Při posledním pokusu o celosvětovou ochranu pomocí SDI, které byly jen dalším Reaganovým omylem, narostly dluhy chudých zemí až několikanásobně právě díky enormnímu růstu úrokových sazeb, který zapříčinilo obrovské zadlužování USA, z něhož se ani Spojené státy ani rozvojové země dodnes nevzpamatovaly. President Eisenhower věděl, o čem mluví, a dnešní USA mu dávají zapravdu. 35 milionů občanů Spojených států žije pod hranicí chudoby, z toho 12 milionů dětí. Pomáhat najít chudým lidem v USA i v rozvojových zemích cestu ze zakletého kruhu bídy je důležitější, než roztáčet nová kola zbrojení. Naším problémem není to, že by zbraní bylo málo, ale že je jich příliš mnoho. Jak říkal bývalý ředitel Světové banky Wolfensohn: Dáváme tisíc miliard na zbrojení a padesát miliard na rozvoj, to se mi zdá nepřiměřené. Ráje pro bohaté Hrubě odhadované ztráty daňových úniků přes tzv. daňové ráje a offshore země přesahují 250 miliard USD při předpokládaném 30% zdanění. Polovina těchto prostředků by bohatě stačila k odstranění chudoby a nejzávažnějších nemocí. Přesto, že tento fakt je znám už dlouhou dobu, jen málo zemí se s nimi pokouší bojovat. Daňové ráje sami nepatří mezi světové mocnosti a donutit je k přijetí mezinárodních pravidel by bylo jednoduché. Bohužel nebyl zatím nalezen mezinárodní konsensus, protože autoritativním vládám tento systém nevadí, v mnoha demokratických zemích pak firemní lobby tlačí proti přijetí legislativy a jiné demokratické země rády využívají offshore teritoria k financování tajných operací. Offshore operace fungují tak, že místo aby si např. měď prodávaly firmy z ČR a Zambie, prodá nejprve zambijská firma měď firmě na Seychelách a to s minimálním ziskem, aby se vyhnula placení daní v Zambii. Tam je měď prodána jiné firmě za běžných podmínek a to za paušálního zdanění cca 300 USD. Pak teprve se tento klíčový technický kov dostane do Čech, ovšem za cenu, která minimalizuje zisk a tedy i zdanění v ČR. Není třeba dodávat, komu patří firmy na Seychelách. To ovšem nikdo nezjistí, protože tamní úřady garantují utajení, nepožadují daňová přiznání ani audity. Podobných offshore center je na světě na sedm desítek. Máte-li dost peněz, najdete i v Čechách dost daňových poradců, kteří vám přesně poradí. Vzhledem k tomu, že podobné operace nemohou provádět zaměstnanci se svými zaměstnavateli, není divu, že se daňová zátěž přesunuje z právnických osob na fyzické a důchodové a sociální systémy jsou kvůli těmto daňovým únikům v krizi. Lidská práva jen jako opresivní nástroj V roce 1948 schválilo Valné shromáždění OSN Všeobecnou deklaraci lidských práv. Je dobré si povšimnout, že když se mluví o lidských právech na mezinárodní úrovni, každý má na mysli něco jiného. Nejpatrnější to bylo v době studené války, kdy jedna strana mluvila o politických právech a právu na vlastnictví, zatímco druhá strana vyzdvihovala práva sociální a pracovní. Jen lidská práva přitom trpěla. A obě strany se podílely na masakrech ve zbytku světa. Dnes se situace příliš nezměnila. Lidská práva jsou zneužívána jako nástroj nátlaku a vydírání. Nadnárodní firmy bez skrupulí využívají otřesných pracovních podmínek, které popírají deklaraci lidských práv i všechny základní konvence Mezinárodní organizace práce (ILO) a vlády v bohatých zemích k tomu mlčí. Když však jde o omezení dovozu z chudých zemí, jsou konvence ILO vhodným nástrojem. Jestliže nechceme nějaké zemi pomoci v krizové situaci, je výmluva na lidská práva tou nejvhodnější. Pokud se však jedná o podporu diktatury, která je pro nás ekonomicky či jinak zajímavá, lidská práva jdou stranou. V preambuli Všeobecné deklarace lidských práv se jasně praví, že každý jednotlivec i každý orgán společnosti se musí zasadit o jejich uznávání a zachovávání. Podle výkladu OSN patří mezi orgány společnosti i nevládní organizace, církve, odbory, podnikatelské subjekty a jejich komory. Všechny vyjmenované skupiny jsou si toho velmi dobře vědomy a svého postavení se dožadují při přípravě zákonů či tripartitním vyjednávání. Když ovšem přijde na dodržovaní lidských práv, tváří se firmy a konzervativci, jako by to nebyla jejich záležitost. Na 70 % kakaa pochází z oblastí, kde je běžná práce dětských otroků. Osmileté dívce, která 12 hodin denně otročí na kakaových plantážích Pobřeží slonoviny, je jedno, že tato země ratifikovala všechny základní konvence ILO, stejně jako je to jedno firmám Nestlé (Orion) a Kraft Foods (Figaro), které díky této práci mohou dodávat do našich supermarketů laciné čokolády s vysokými zisky. Vlády chudých zemí nemají dostatek sil prosadit vlastní zákony proti mnohem bohatším nadnárodním korporacím a jejich dodavatelům. Pro spotřebitele na západě je to velká výhoda, protože díky tomu mohou dostávat velmi laciné výrobky. Toto nedodržování lidských práv nám nevadí, dokud nezasahuje do našich zájmů. Pak jsme ochotni nastavit druhý metr, omezit dovoz zboží a zastavit podporu. Odpovědnost začíná doma Ghándí říkal, že na světě je dostatek pro všechny, ale málo pro jednoho hrabivce. Prvním krokem na cestě ke změně je uvědomit si, že patříme k nejbohatší pětině planety, která však spotřebovává více než 80 % celkového bohatství. EU disponuje největší ekonomickou silou světa a její představitelé si alespoň ve svých deklaracích uvědomují, že to s sebou nese i zvýšenou míru odpovědnosti. To ovšem neplatí o všech jejích členech a především ti noví mají o své odpovědnosti velmi zkreslené představy. Neznalost historie, přeceňování vlastní role v dějinách, falešné představy o nesmírnosti vlastního utrpení a chudobě ovlivňuje náš nezájem vidět skutečné problémy reálného světa a podílet se na jejich řešení. Naše země patří mezi ty, které odmítají snižovat dotace na vývoz, odmítá splnit svůj závazek navýšit rozvojovou spolupráci, klopotně se ubírá k racionalizaci a zprůhlednění systému zahraniční rozvojové spolupráce, který dnes slouží hlavně díky ministerstvům průmyslu a životního prostředí jako podpora českých firem. Cena zboží je při nákupu rozhodující a jen pomalu rostou požadavky na kvalitu a nezávadnost. Otázku po etické čistotě a porušování lidských práv si při nákupu klade jen málokdo. Dokud se v Česku globální odpovědnost nestane otázkou volby politické i spotřebitelské, budeme se dál podílet na rostoucí chudobě, environmentálním znečištění a porušování základních lidských práv. Ne každý může realizovat projekty v chudých zemích, ale nikdo z nás nesejme odpovědnost za to, že naše země neplní své mezinárodní závazky. Kampaň Česko proti chudobě je volbou pro každého, kdo si uvědomuje, že důstojný život a spravedlnost není možno udržovat na malém kousku planety na úkor bídy zbytku světa. » Globální odpovědnost « a Gatesovy nadace o druhou zelenou revoluci. Tentokrát by mělo jít o podporu Geneticky modifikovaných organizmů (GMO) a nanotechnologií. Dnešní fakta jasně ukazují, že nejsme schopni zajistit bezpečnost při manipulaci s nanočásticemi a nejsme schopni zabránit neplánovanému rozšiřování GMO a dalším mutacím. GMO nepomáhají zajistit potravinovou bezpečnost a jdou proti potravinové soběstačnosti. Přesto, že léky podávané jednotlivcům testujeme celá desetiletí, nové nebezpečné chemikálie vypouštíme do přírody bez důkladných testů, které by nám potvrdily jejich dlouhodobou nezávadnost. 5 Ze světa rozvoje » FOTBAL A ROZVOJ Robin Ujfaluši Ačkoliv je fotbalová základna v Nairobi obrovská, řadu hráčů jsme na turnaji nepotkali poprvé. Znali jsme je z dřívějška – z matharských fotbalových odpolední, případně z jiných akcí. Jedním z nich byl i Stanley. Všimli jsme si ho velmi brzy, hned na prvním úklidu ve slumu Korogocho. Ne proto, že by ostatní převyšoval svým zevnějškem či výškou – jen jeho pracovní nasazení bylo na dvanáctiletého kluka enormní. Stanley nebral příliš ohled na nepsané pravidlo platící při úklidu organizovaném MYSA, že mladí pracanti buď mají lopaty a hrábě (a tím pádem nakládají), nebo dostanou kolečka a vyváží odpadky pryč ze slumu na skládku. Byl takřka všude – přijel s kolečkem a hned bral lopatu a začal nakládat. A když bylo naloženo – pokud byla plná kolečka jen vteřinu bez obsluhy, automaticky se jich ujal a vyrazil směrem na skládku. Úklid veřejných prostor k fotbalu v Nairobi jednoduše patří – jednak se menší skládka v Korogochu nekontrolovaně tvoří na rohu fotbalového hřiště, a je tedy potřeba si s ní poradit, pokud se má o víkendu hrát na regulérním hřišti. A jednak k úklidu motivuje i fotbalová tabulka – když se tým sejde v dostatečném množství, připíše si šest bodů do celoroční soutěže ve své zóně. Dost na to, aby tu týmy před úklidem stály seřazeny, jako by se hrál fotbalový turnaj. Na začátku jsme se domluvili, že největšího pracanta po úklidu symbolicky odměníme malou sladkostí. O vítězi nebylo pochyb. Stejně jako o tom, že Stanley si nenechá odměnu v podobě koláče pro sebe. Okamžitě se rozdělil s pěticí dalších ušmudlaných rukou. Ostatně jako vždycky na tomto kontinentě – „v Africe jsme zvyklí se dělit“. Teprve později jsme se dozvěděli, co vše se ve Stanleym skrývá – ve svých dvanácti letech je nejen kapitánem žákovského týmu Magic stars, ale zároveň asistuje při jeho tréninku a má na starosti coby trenér jeden mladší tým do 12 let. Věc v Africe vůbec ne neobvyklá. Trenéři začínají svou kariéru v útlém věku a nezřídka vedou týmy jen o rok dva mladší. Dělají to samozřejmě naprosto amatérsky, z větší části intuitivně. Ale jiné řešení není – týmů je příliš a zaujatých trenérů není nikdy dostatek. Na úklid do slumu Korogocho Stanley přišel, přestože z této zóny nepochází, tento úklid nebyl vypsán pro jeho tým, a dostal tedy do hodnocení individuální aktivity jen jeden bod - místo obvyklých tří. Kvůli jednomu bodu přišel přes půl Nairobi – pěšky, za matatu (veřejnou dopravu) by zbytečně utratil 20 šilinků, které jsou potřeba na jídlo. Těžko říct, kolik úklidů Stanley takto obchází, ale na stipendium organizace MYSA (Mathare Youth Sport Association), které získává zhruba 350 nejaktivnějších mládežníků, to zatím nestačí. Proto si o škole může prozatím jenom nechat zdát – 10-15 tisíc šilinků ročně na školné a uniformu je pro něho absolutně nedosažitelných. Rodiče tu také nepomůžou – Stanley totiž žádné nemá. Zemřeli příliš brzy, než aby si je vůbec pamatoval. Jen slyšel, že osudným se jim stal novodobý mor černého kontinentu – AIDS. Dny tráví mezi dvěma nairobskými čtvrtěmi – Dandorou a Korogocho. V Dandoře je velké smetiště, kde se dá najít nějaký ten papír, kov, dráty, popřípadě plast – a tento úlovek je možné následně zpeněžit u obchodníků ve slumu Korogocho. Na denní výdělek se raději neptejte – 20 keňských šilinků je necelých 7 korun. Pozdní odpoledne je nejpříjemnější částí dne – přicházejí fotbalové povinnosti a radost ze hry. Hodinku stráví ve svém týmu do 12 let a další hodinu má na starost své mladší svěřence. Někdy zůstává na hřišti v Korogochu ještě trochu déle. Partiček kluků se tu pohybuje vždycky dost, a pokud se podaří sehnat míč, je další improvizovaný pouliční zápas na spadnutí. A o víkendu se může těšit na zápasy svého týmu. Celkem se těchto fotbalových klání a navazujících rozvojových projektů účastní v Nairobi kolem 17000 mladých lidí… Fotbal není v Africe nikdy jen fotbal. Je to zároveň životní příležitost, naděje na lepší budoucnost. Fotbalově-rozvojové projekty rostou na černém kontinentu v poslední době jako houby po dešti a stávají se takřka módou. Liší se ve svém zaměření: jedny se zaměřují primárně na společenský rozvoj a jako prostředku pro své aktivity využívají obrovské popularity tohoto sportu. Jiné se orientují na nejtalentovanější mládež a snaží se vychovávat elitní fotbalisty. Nedílnou součástí těchto tréninkových center je i školní vyučování, takže i když se nakonec dotyčnému nepodaří uskutečnit jeho sen a stát se profesionálním fotbalistou, získá pro další život alespoň jisté vzdělání – což není v afrických poměrech zdaleka samozřejmost. » Fotbal a rozvoj « Typickým příkladem sociálně orientovaného fotbalového projektu je keňská MYSA. V masovém měřítku pořádá celoroční fotbalové soutěže. Pro každého, pro chlapce i pro dívky, pro všechny věkové kategorie. Jejich soutěží se celoročně účastní přes 17 000 mladých lidí v 1100 týmech. To už je záběr, který dovede ovlivnit celkové společenské klima. Ještě v 70. a 80. letech se prý mladí výrostci v nairobských slumech, kde MYSA působí, identifikovali primárně s gangem, k němuž patřili. Dnes se identifikují s fotbalovým klubem, za který hrají. To neznamená, že gangy vymizely zcela, ale posun je výrazný a v každém případě pozitivní. V chudinských čtvrtích, kde na několika málo kilometrech čtverečních žijí v nuzných podmínkách statisíce obyvatel, často bez smysluplné životní perspektivy, plní fotbal neocenitelnou službu. Dává lidem zábavu a radost, dává jim šanci zahrát si hru, kterou milují, a tak ventilovat přebytečnou energii, která nemusí být vždy pozitivní. 6 U nejmladší generace navíc působí velmi výrazně i výchovný faktor – fotbal je pro ně jednou z mála příležitostí, jak na sobě pracovat, jak se při hře naučit týmovému duchu, jak získat vzdělání. Několika stovkám nejaktivnějších totiž MYSA každoročně poskytuje školní stipendium, aby získali alespoň základní a středoškolské vzdělání, těm nejnadanějším pak umožňuje i vyšší vzdělání - pro nás relativní samozřejmost, pro většinu Afričanů velké privilegium. O tom, že fotbalové výkony na hřišti nejsou v tomto projektu posledním cílem aktivit, svědčí nejlépe již zmíněný program pravidelných úklidů ve slumech, jichž se týmy účastní – většinou je nouze o nářadí, nikoli o hráče. Specifikem nairobských chudinských čtvrtí je velká koncentrace lidí na malém prostoru. Ve Rwandě, kde fotbal používají jako nástroje pro usmíření znepřátelených etnik po válečné genocidě, je situace opačná. Občanská válka sice začala v hlavním městě Kigali, kde sídlí i centrála fotbalového projektu Football pour la paix (Fotbalem k míru), ale brzy se závratnou rychlostí rozšířila do celé země. Fotbalový projekt se proto soustředí na aktivity v regionech a jedním z hlavních záměrů je integrace obou místních etnik – Hutuů a Tutsiů. Hráči jsou bez ohledu na etnický původ spojováni do týmů, společné fotbalové zážitky mají podněcovat přátelské vazby mezi mladými lidmi, a zpětně tak působit i na klima ve společnosti, jež je i po letech hluboce poznamenáno nedávnou válečnou zkušeností. Jednotlivá regionální centra se jednou za čas sjíždějí na společné turnaje. Ani tady nejsou fotbalová vítězství hlavním cílem, jde spíše o příležitost k setkání a utužení pracovních i osobních kontaktů. Specialitou rwandského projektu je podpora rovných příležitostí pro dívky, a tak bývá součástí turnajů řada zvláštních pravidel, na kterých se týmy mohou dohodnout – např. góly týmu se začínají počítat až poté, co poprvé skóruje dívka. Týmy, které bývají smíšené, jsou tím motivovány dávat něžnému pohlaví při fotbale více příležitostí… V Jihoafrické republice dokonce z popudu prezidenta Thabo Mbekiho a bývalého německého kancléře Gerharda Schrödera vznikl v roce 2004 speciální projekt Kick AIDS (Vykopni AIDS), který systematicky využívá fotbalu jako prostředku k osvětě o této chorobě, ohrožující jihoafrickou společnost v hrozivém rozsahu. Po letech apartheidu a bouřlivých sociálních i politických změnách v 90. letech, kdy byla ekonomicky nejvyspělejší africká země více zaměstnána jinými problémy, se totiž v JAR dostala tato choroba do centra pozornosti poněkud opožděně, až někdy po roce 2000. A údaje z roku 2006 nevěští nic dobrého: 5,5 milionu nakažených, zhruba 1000 lidí denně na tuto chorobu umírá a více než 30 % těhotných matek je infikováno virem HIV, přičemž čísla – byť stále pozvolněji – rostou. Výborný recept ostatně poskytl už v roce 1997 v rámci kampaně UNICEF liberijský kanonýr George Weah. Do rádia namluvil klip a v poločasové přestávce zápasu národního týmu, vůbec prvního po letech občanské války, obešel na stadiónu symbolické kolečko, spolu s kolegy a velkým transparentem Liberijci, buďte rozumní – AIDS je smrtelná choroba. Při vědomí, jakou sledovanost mívají zápasy národního týmu a jakému obdivu se v Africe těší špičkoví fotbalisté, si lze těžko představit účinnější prostředek, jak rozšířit zprávu do maximálního počtu domácností. Vedle fotbalových projektů orientovaných primárně sociálně se v Africe objevuje stále více výběrových akademií s ambicí vychovávat špičkové fotbalisty. Jednou z nich je senegalský projekt Diambars, na jehož založení se podílely i francouzské fotbalové legendy, Patrick Vieira, rodák ze senegalského Dakaru, a Bernard Lama, původem z Francouzské Guayany. Akademie je vybudována jako elitní školicí centrum pro nejtalentovanější hráče ve věku mezi 13 a 18 lety a v každém z pěti ročníků je místo pro zhruba padesátku šťastlivců. Velkorysý architektonický komplex zahrnuje všechny podstatné součásti obdobných sportovních areálů v Evropě – tréninková hřiště, fotbalový stadion, fitnesové centrum, tělocvičny, prostory pro regeneraci i volný čas. Výukový program je rozdělen rovnoměrně mezi sportovní přípravu a vzdělání, a právě v tom vidí autoři projektu jeho společenský rozměr. I když u fotbalu na vrcholové úrovni zůstane pouze část z nich a svůj fotbalový sen v Evropě uskuteční v lepším případě jen pár vyvolených, os- tatní absolventi akademie by měli tuto výjimečnou životní příležitost po návratu do běžného života zúročit jinak. Diambars zároveň měl od počátku ambici sloužit jako pilotní a vzorový projekt pro další obdobné počiny po celém kontinentu. A skutečně se tak děje. Jejími mecenáši jsou nejen slavné a finančně zajištěné africké fotbalové legendy typu Abedi Pelé či Samuel Eto´o, ale i neméně slavné evropské kluby. Stále více si totiž uvědomují, že africký kontinent skýtá mimořádný zdroj nikdy neobjevených fotbalových talentů. A že pokud zaspí teď, mohl by jim brzy ujet vlak. Naproti tomu FC Barcelona loni vyhlásil, jako vůbec první klub na světě, že se oficiálně připojuje k celosvětové kampani OSN Rozvojové cíle tisíciletí. Necelým procentem ze svých příjmů bude sponzorovat výstavbu vzdělávacích a tréninkových center, zvláště v Brazílii, Maroku a subsaharské Africe. Že si fotbalový potenciál afrického kontinentu neuvědomují jen velkokluby, o tom dobře svědčí smlouva průměrného belgického týmu SC Lokeren s Canon de Yaoundé, předním mužstvem kamerunské ligy. Evropský klub posílá do Yaoundé ročně 150 000 € a k tomu přidal jeden autobus. Za to má podle smlouvy každý rok předkupní právo na 1-2 hráče kamerunského týmu. Jednou z motivací této dohody byl údajně i zásah do černého obchodu s africkými hráči, kterému se v Evropě (a v Belgii zvlášť) vede bohužel velmi dobře. O své fotbalové odysseji v Evropě sní po celé Africe miliony mladých hráčů. A pro svou životní šanci jsou ochotni udělat cokoli. Toho využívají nejrůznější prostředníci a manažeři. Stovky až tisíce afrických fotbalistů míří na evropský kontinent načerno – za extrémně nevýhodných podmínek, s pochybnými smlouvami. Často tu pak zůstávají bez řádných kontraktů, bez práce, a tedy i bez peněz. V Evropě se cítí bezprizorně, odříznutí od příbuzných a přátel. V zajetí svých manažerů se vrátit nemohou – a často ani nechtějí, protože by museli před blízkými přiznat vlastní neúspěch. Fotbalová sázka na Evropu je zkrátka pro mladé africké naděje dvojsečná. Na jednu stranu to mnoha z nich poskytuje životní šanci a na řadu let i smysl života. Na druhou stranu – těch, kteří se skutečně prosadí či dokonce světově proslaví, je jen mizivá část. Faktem je, že fotbal se na černém kontinentu těší obrovské popularitě a díky tomu má potenciál stát se v Africe i účinným nástrojem pro společenský rozvoj. Záleží jen na konkrétních projektech a lidech kolem fotbalu, aby se nenaplnily obavy kamerunského sociologa André Ntonfa – totiž aby se tento sport nestal „novým faktorem odcizení, vykořisťování, deportace a v posledku otroctví mladých Afričanů“. » Fotbal a rozvoj « Fotbal nezůstává v Africe stranou ani dalšího velkého společenského tématu, jímž jsou pandemické choroby, především šíření viru HIV. V nairobské MYSE existuje speciální divadelní skupina, která se svým umělecko-agitačním programem vystupuje nejen v samotném Nairobi, ale stále častěji pořádá kampaně i na keňském venkově, kde je tradičně informovanost o HIV/AIDS na podstatně horší úrovni než ve městech. 7 Ze světa rozvoje » GLOBÁLNÍ VELMOC A SÍTĚ JEJÍHO VLIVU Steven Hiatt „Nekončící proces hromadění vlastnictví musí pramenit z věčné tendence k hromadění moci.“ Hannah Arendt V červnu 2003, krátce po slavném výroku „Mise splněna!“, kterým ukončil George W. Bush operaci Irácká svoboda, oznámil tentýž muž jásajícím kadetům na West Pointu, že Spojené státy „nemají žádné teritoriální ambice.“ „Neusilujeme o vybudování Říše,“ řekl americký prezident doslova. Bushovi ideologičtí souputníci, neokonzervativní učenci typu Nialla Fergusona či Charlese Krauthammera, však podněcovali právě k takovéto politice: Při uvědomění si současné role Ameriky ve světě je třeba „uskutečnit přechod od neformální převahy k opravdové“ a přijmou skutečnost, že „politická globalizace je jen hezčím slůvkem pro imperialismus.“1) Musel se vskutku poststudenoválečný svět – nový řád, vzniknuvší po pádu Berlínské zdi v roce 1989 – stát věkem nové Říše? Vítězství spojenců v roce 1945, potvrzující právo lidu na sebeurčení v Atlantické chartě, se zdálo být v epoše impérií posledním mezníkem. Lidé žijící v koloniích v Asii, v Africe a na Středním východě viděli britské, francouzské i nizozemské armády poražené. Dobře věděli, že bývalé koloniální velmoci nemají dostatek ani financí, ani vojáků k udržení nadvlády po delší dobu. Dva nejsilnější státy, Spojené státy a Sovětský svaz, se navíc oficiálně postavily na protiimperialistickou stranu. Washington dlouho prosazoval politiku „otevřených dveří“, přiznávající rozvojovým zemím právo na formální nezávislost. Moskva zase odsuzovala imperialismus jako takový, a to již od revoluce v roce 1917. Komunistické hnutí, vzniknuvší v mnoha koutech koloniálního světa, přišlo až jako výsledek této politiky. Evropské mocnosti se však pokoušely koloniální impéria udržet, jak nejdéle to šlo. Velká Británie sice opustila Indii již v roce 1947, ale se vzbouřenci v Keni, na Kypru a v Malajsii bojovala až do neúnosného konce. Francie válčila v Alžírsku a v Indočíně od počátku se ztrátami a bez valné naděje na vítězství. Zřejmě jenom proto, aby si udržela alespoň kousek odlesku někdejší imperiální slávy. » Globální velmoc a sítě jejího vlivu « Čas ale neúprosně plynul a k právu na sebeurčení všech národů se postupně přiklonila většina evropského i amerického obyvatelstva. Elity západních mocností neměli ponětí, kterak se s nastalou situací vypořádat: Co když se pokusí vůdcové třetího světa ovládnout situaci – získat kontrolu nad vlastními zdroji a vybudovat vlastní průmyslové zázemí? Anebo ještě hůře, co když se spojí se sovětským blokem? Co když vlastenecké snahy připraví podmínky pro nástup nových komunistických stran? 8 Hrozba komunismu se díky propagandě stala často zmiňovanou. Ale i ztráta koloniálních trhů a zdrojů by znamenala pro západní velmoci obrovskou ránu. Válkou oslabené ekonomiky se vzpamatovávaly jen pomalu a pouze kolonie mohly rychlejší obnovu zaplatit. A velkopodnikatele z USA doslova děsila možnost návratu Evropy k podmínkám hospodářské krize třicátých let. Proto se snaha o udržení koloniálních trhů a nerostných zásobáren dále stupňovala. Teprve události v Íránu, Guatemale a Egyptě v padesátých letech minulého století ale předznamenaly obrat v politice západních zemí vůči oblastem, které se staly známými pod označením třetí svět. V roce 1951 znárodnil íránský premiér Mohamed Mosaddek ropný průmysl, do oné doby řízený anglo-íránskou ropnou společností (AIOC, později překřtěná na British Petroleum). Demokraticky zvolený nacionalista Mosaddek (časopisem Times vybraný za muže roku 1951) odmítal celkem pochopitelně skutečnost, že devadesát dva procent zisků z íránské ropy jde do kapsy AIOC, a to dle dlouhodobé dohody odrážející britskou nadvládu v Persii ze začátku století. V téže době byl ale do funkce britského premiéra zvolen podruhé Winston Churchill, který se záměrem vypořádat se s nově vzpurným klientem a znovu pozvednout britskou prestiž nijak netajil. Churchill nařídil blokádu Perského zálivu ve snaze zabránit Íránu ve vývozu ropy. Spojené státy jej podpořily bojkotem íránského zboží. Více silových akcí již nebylo možno provést, protože Korejská válka pohltila veškerou pozornost Spojených států i Velké Británie. Možnost sovětské intervence na pomoc Íránu však zůstávala děsivou. CIA proto přišla s jemnějším přístupem, vtěleným do operace Ajax, řízené Kermitem Rooseveltem: nejprve vytvořit politický neklid za účelem podkopání Mosaddekovy politické podpory, posléze přejít do akce. Plán se vydařil dokonale. Dezinformační kampaň CIA postupně rozdělila islámské nacionalisty a sekulární demokraty. V srpnu 1953 se podařilo popudit vůči novému režimu také armádu, a tak byl Mossadek zatčen. Moci se ujal opět Šáh. Jmenoval nového premiéra a ropný průmysl znovu odnárodnil. Pomoc Spojených států Británii nebyla pochopitelně zadarmo – British Petroleum se musel vzdát části těžební koncese ve prospěch amerických firem. Iniciativa, jež srazila osvobozující se Írán na kolena za nepatrných nákladů, též značně potěšila vojenské a zahraničněpolitické činitele. Již brzy se měla uplatnit znovu. Druhá zkouška nepřímých metod rozšiřování politické převahy se udála v Guatemale. Zdejší prezident Jacobo Arbenz vyhlásil v květnu 1952 program znárodnění nevyužívané zemědělské půdy, která patřila bostonské United Fruit Company (dnes Chiquita), největšímu pozemkovému vlastníku v celé zemi. Inspirací pozemkové reformy se stal Zákon o usedlostech Abrahama Lincolna z roku 1852. Také Arbenz chtěl učinit z někdejších nádeníků a námezdních pěstitelů novou vrstvu drobných farmářů. Eisenhowerově administrativě ale připadla Lincolnova metoda zřejmě příliš radikální. Zvláště pak Johnu Fosteru Dullesovi, americkému ministru zahraničí, a Alanu Dullesovi, řediteli CIA, kteří zasedali ve správní radě zmíněné korporace. Kermit Roosevelt popsal reakci Alana Dullese na plánovanou operaci: „Vypadal až děsivě nadšeně. Jeho oči zářily a on přitom vrněl jako obří kočka. Evidentně ne jenom proto, že byl nadšený z toho co slyšel, ale určitě měl v hlavě už i další plány.“2) Arbenze svrhl Washingtonem podporovaný převrat v červnu 1954 (operace PBSucces); kolem patnácti tisíc zemědělců, kteří se za prezidenta postavili, padlo za oběť. V kontrastu s úspěchy tajné intervence v Íránu a v Guatemale odhalila Suezská krize z roku 1956 nevýhody, jež s sebou přináší stará metoda přímých zásahů. Egyptský prezident Gamal Abdal Násir znárodnil v červenci roku 1956 Suezský kanál. Průplav vlastněný evropskými investory představoval významný zdroj příjmů, které chtěl Násir využít k výstavbě Asuánské přehrady. Plán však narazil na odpor hned u několika států: Velké Británie, bývalého koloniálního pána v Egyptě, jejíž společnost průplav spravovala; Francie, protože Násir podporoval alžírské povstalce, a Izraele, který doufal v likvidaci bezpečnostní hrozby, zneuctění symbolu pan arabského nacionalismu a porážku obhájce palestinské nezávislosti. 29. října 1956 proto Izrael Egypt napadl. Fran- Operace se dodnes považuje za taktický skvost, pro USA ale znamenala jen potíže. Eisenhowerovu administrativu zrovna zaměstnávala intervence Sovětského svazu v Maďarsku. Tamní krize měla být využita k propagandistickému tažení, které by dále podkopalo prestiž Sovětského svazu, notně již pošramocenou odsudkem Stalinova kultu na XX. zasedání KSSS. Americká odezva na suezskou válku tak byla chladná. Velká Británie se musela stáhnout a celá akce potvrdila slabost bývalých koloniálních velmocí. Zrychlil se proces dekolonizace a zvýšila se také prestiž Spojených států ve třetím světě. Od této chvíle soupeřil s USA o vliv ve třetím světě už jenom Sovětský svaz. Dekolonizace vs. kontrola Podobně jako v zemích Latinské Ameriky se také v osamostatněných státech Afriky a Asie staly základem hospodářství těžba, pěstování a prodej surových komodit: cukru, kávy, gumy, cínu, mědi, banánů, kakaa, čaje, juty, rýže a bavlny. Mnohé z těchto odvětví však stále kontrolovaly korporace z rozvinutého světa: zemědělské trusty, překupnické syndikáty či důlní koncerny. Příslušné produkty se rovněž prodávaly na trzích, jež ovládaly evropské nebo americké společnosti, obvykle v New Yorku nebo v Londýně. V rozvinutých zemích se dodaná surovina také zpracovávala. Před vládci nově nezávislých států se vynořil velký problém: kterak překonat hospodářskou zaostalost a skoncovat s výslednou chudobou? Řešením se tu jevily řízené modely rozvoje, podporované valnou většinou tehdejšího západního světa. Koloniální vlády obvykle využívaly systém centrálního plánování a státních regulací a také noví, domorodí vůdci jako Kwame Nkrumah v Ghaně, Džaváharlál Néhrú v Indii nebo Léopold Sédar Senghor v Senegalu sympatizovali se socialistickými či sociálně-demokratickými přístupy. V mladých státech navíc neexistovala střední podnikatelská vrstva, která se většinou stává původcem ekonomického růstu. Státy třetího světa se tudíž soustředily na velké projekty – monstrózní plány, jež měly vývoj urychlit skokově. Častým se rovněž stalo úsilí o náhradu dováženého zboží místní produkcí. Veškeré záměry však nebyly myslitelné bez počáteční investice. A tyto peníze mohly poskytnout jen velké finanční domy, cizí úvěrové agentury či mezinárodní rozvojové instituce typu Světové banky. Ztráta kolonií byla jistě pro Západ v mnohém úlevou – nebyl již přímo odpovědný za tamní poměry, nemusel řídit politiku a finančně podporovat rozvoj. Zároveň ale hrozilo, že ztratí ekonomické výhody. Asijské, africké a latinskoamerické národy se nyní mohly stát vskutku vlastními pány. Šance pro třetí svět tak začala být rozvinutým zemím na obtíž. Jak si však uchovat vliv a přístup na trhy třetího světa bez někdejších nákladů? Nebylo v principu tolik důležité dovážet kávu nebo ropu z Latinské Ameriky nebo měď a kakao z Afriky, ale nakupovat veškeré zboží za výhodné, nejlépe kontrolovatelné ceny. Bývalým koloniím tak bylo předurčeno někdejším vládcům i nadále finančně prospívat. Tok bohatství z jihu na sever nesměl ustat. Principem nadvlády Říše nového typu přitom už nemohla být přímá kontrola – stát se jí mělo nepřímé vykořisťování lidí a vyčerpávání zemí, ze kterých kolonisté odtáhli. Cesta, již Claudine Martinová popsala Johnu Perkinsovi v roce 1971 (dle zachycení v knize Confessions of an Economic Hit Man),3) se musela zřejmě stát stěžejním prvkem výsledné strategie. Spojené státy a jejich spojenci začali se sovětským blokem soupeřit o to, kdo poskytne zemím třetího světa více úvěrů a půjček na nejrůznější rozvojové projekty. Zdánlivé břemeno věřitele představovalo vyhlídku na tučný zisk – půjčuje-li se ve velkém, jde z toho udělat slušný obchod, a když dlužník nemá na splátku, lze posečkání kompenzovat zvýšením politického vlivu. Ekonomičtí hit mani, agenti v diplomatických hávech mezi než kdysi John Perkins patřil, lákali africké, asijské i latinskoamerické politiky k úvěrům a sny o megalomanských stavbách plně podporovali. Množství peněz, které krátkodobě teklo ze Západu směrem do třetího světa, nutilo místní politické elity k oddanosti a věrnosti, protože takové obnosy jednoduše splácet nešlo. Vládcové zadlužených států se přitom zavázali vlastním voličům k podnícení ekonomického růstu. Nebylo tudíž cesty zpátky. Prostor se otevřel korupci a lokální, často nevzdělané, elity rády vyměnily budoucnost zemí za osobní zisk. Plán to byl vskutku znamenitý a v posledku velmi úspěšný. Každý, respektive převážná většina, si zvolil raději agentem doporučený osud. K samostatnému, dle Západu až příliš nebezpečnému rozvoji, se odhodlal málokdo. Dluhový boom a jeho krach Jomkippurská válka v roce 1973 a následný ropný šok, vyvolaný kartelem OPEC, předznamenaly konec poválečné konjunktury. V letech 1974-1976 se všeobecný růst ekonomik zastavil a rapidně se zvyšovaly už jen spotřební a surovinové ceny. Vinou skokového zdražení ropy se nahromadilo v depozitech známých bank zároveň velké množství petrodolarů (v letech 1973 až 1981 přibližně 450 miliard USD). Pakliže by finanční instituce dovolily pokračování trendu, počala by hotovost rázem mizet z oběhu, a recese, způsobená ropným šokem, by se dále prohloubila. Po řadě jednání (ve stejné době se ustavuje skupina G7) se nejsnazším východiskem z nastalé situace ukázala být již dříve popsaná politika, metoda ohromných půjček. Vládám a finančníkům bohatého Severu se podařilo uvolnit nashromážděný kapitál, a pojistit si budoucí zisky a zachování politického vlivu. Dluhový boom začal v Latinské Americe – Brazílie si kupříkladu půjčila sto miliard na celou řadu projektů, od oceláren po železnice, dálnice i přehrady.4) Za jižní hranicí Spojených států se ale též poprvé projevily jeho negativní stránky. Už v roce 1982 oznámilo Mexiko neschopnost enormní částky splácet. Krátce po něm přišly na řadu další státy. Následovala série pokusů o maskování nezaplacených půjček, dohadování o změnách ve splátkovém kalendáři a také nové půjčky, jež měly pokrýt úvěry z těch starých. Jak v knize Mirrage of Debt Relief uvádí James S. Henry, přinesla tehdy politika, dík které se měl třetí svět postavit na vlastní nohy, výsledek naprosto opačný: zadlužení chudého Jihu, v roce 1973 vyčíslené na 130 miliard dolarů, narostlo za devět let do výše 612 miliard USD. Důsledky někdejší pomoci přetrvávají až dodnes. V roce 2006 dosáhlo zadlužení celkové hodnoty 2,5 bilionu. Současně s dluhovým boomem došlo též k direktivnímu opuštění keynesiánského modelu. Kabinet Ronalda Reagana v USA, vláda Margaret Thatcherové ve Velké Británii a s nimi vedení Mezinárodního měnového fondu i Světové banky podlehly vábivosti nové varianty laissez-faire, mimo anglosaský svět známé jako neoliberalismus. Právě v jejím duchu se od té doby nesla doporučení, jež nutil Sever Jihu v rámci takzvaných programů strukturálního přizpůsobení (SAP) Mezinárodního měnového fondu a Světové banky – institucí, v jejichž vedení si vždy udržoval Sever rozhodující převahu. Z pozice věřitelů tak připravily bohaté státy třetí svět o jakoukoliv šanci na ekonomickou nezávislost. V pavučině vlivu Splátky zadlužení stojí rozvojový svět ročně 375 miliard USD. Sumu, jež proudí na Jih jako rozvojová pomoc, přesahuje tato částka přibližně dvacetkrát. Není pak divu, že si mechanismus vysloužil v knihách kritiků nynější podoby globalizace označení Marshallův plán naruby. Vždyť blahobyt Severu dnes udržují nejnuznější státy, a to i přes skutečnost, že polovina světové populace musí přežívat s méně než dvěma dolary na den.5) Ze stávajícího systému přitom není úniku. Země Jihu uvízly v síti vlivu a kontroly – finanční, politické i vojenské – tak hluboko, že se dotýká všech oblastí tamního života. Na jednotlivá vlákna této pavučiny, tvořící základ panství nové, globální velmoci, se nyní podíváme blíže. Volný trh: Podpořit bohaté, oslabit chudé Ideologie volného trhu se stala nové Říši pomyslným náboženstvím. Požadavek na zrušení státem řízených rozvojových politik, dovozních » Globální velmoc a sítě jejího vlivu « cie a Velká Británie záhy obsadily okolí Suezského kanálu, kde rozprášily egyptské síly. 9 Ze světa rozvoje cel, vývozních dotací, devizových kontrol a programů nahrazujících import domácím zbožím, představuje nedílnou součást každého SAP, kterými Fond i Světová banka jakoukoliv další pomoc či úpravu splátkových kalendářů podmiňují. Poskytnuté finance též nelze využít k investici, která by ideologii volného trhu odporovala. Podřízení zásadám laissez-faire je rovněž podmínkou přijetí do Světové obchodní organizace. Paradoxem zásady je skutečnost, na níž poukazuje cambridgeský ekonom Cha-Jún Čang: samy rozvinuté země včetně USA, dnes největšího obhájce volného trhu, se principy laissez-faire neřídí. I vlastní hospodářský vzestup postavily na politice, která je s volným trhem v přímém rozporu. Velká Británie se kupříkladu řídila proponovaným ideálem pouze v 50. letech 19. století. Předtím preferovala direktivě spravovaný systém a také ve dvacátém století si na komplex národních dotací nenechala sáhnout. Obdobně Spojené státy budovaly za první konjunktury největší celní bariéru světa. Americký prezident Grant se dokonce nechal v 70. letech 19. století slyšet, že Amerika přistoupí na zásady volného obchodu až v době, kdy z ochranářské politiky vyzíská, co se dá. Do druhé světové války pak vskutku USA dovozní cla nikdy významně nesnížily. I úspěch východoasijských tygrů, to jest Japonska, Malajsie, Jižní Koreje či Tchaj-wanu, měl s laissez-faire pramálo společného. Zmíněné státy založily svůj poválečný vzestup na vlastní obchodní politice, jejíž součástí byla enormní podpora vlastnímu vývozu na straně jedné, a stejně rozsáhlé omezení importu zboží, které by mohlo domácí produkci konkurovat, na straně druhé. Podobnou cestou se pak vydala na sklonku osmdesátých let i Čína. Africe, zbytku Asie a donedávna i Latinské Americe bylo stejné řešení zapovězeno. Bohaté země tak odkoply pomyslný žebřík, po němž se mohl třetí svět ze své mizérie vydrápat.6) K ideálu tržiště, ve kterém se dohadují rovní partneři za rovných podmínek o ceně zboží až do chvíle, než dojdou k oboustranně výhodnému kompromisu – tedy modelu, jež vtělil do konceptu laissez-faire Adam Smith – má dnešní skutečnost na míle daleko. Každý ze současných partnerů má zcela jinou váhu, pro každého platí odlišné podmínky a s dohodou bývá spokojen obvykle pouze jeden. Ghanu například přiměl Mezinárodní měnový fond v roce 2002 zrušit cla na dovoz potravin. Krátce po uzákonění příslušného režimu začala do země proudit mražená kuřata z Evropské unie, zvířata třikrát levnější než místní drůbež. Agent MMF zřejmě zapomněl odpovědným úředníkům sdělit, že si EU i po otevření ghanského trhu ponechá štědrý dotační systém, který umožňuje evropským zemědělcům vyvážet pod skutečně tržní cenou.7) » Globální velmoc a sítě jejího vlivu « Zambie byla zas doporučením Fondu donucena zrušit cla na dovoz oblečení, která chránila místní oděvní průmysl. Zemi následně zavalilo levné ošacení z druhé ruky a z někdejších sto čtyřiceti textilek přežilo pouze osm.8) I kdyby se dnes podařilo zambijským výrobcům na světové trhy prorazit, evropský i severoamerický obchodní prostor zůstane jejich zboží uzavřen. O dvojích standardech rozvinutých zemí v obchodní politice – podpoře vlastního vývozu skrze exportní úvěrové agentury a zákazu podobné politiky rozvojovým státům prostřednictvím programů MMF – je možné se podrobněji dočíst v knize Exporting Destruction Bruce Riche. 10 Obhájci „volnotržních“ pořádků občas i chybu přiznají. Příkladem nezamyšlených důsledků, jak neokonzervativci nazývají ty nejzvrácenější důsledky vlastní politiky, může být třeba Peru. Program strukturální adaptace, aplikovaný na počátku devadesátých let minulého století, zapověděl limské vládě uvalení tarifů na dovoz obilného zrna. Místní produkci okamžitě vytlačil import semen ze Spojených států, jež podporují vlastní farmáře částkou 40 miliard USD ročně. Peruánští farmáři se přizpůsobili – ztrativše letitou obživu, začali pěstovat koku, která pronikla ilegálními cestami zpět do USA v podobě pasty na výrobu kokainu.9) Truchlivou situaci Jihu navíc prohloubil jiný, tentokrát neřízený rys moderní světoekonomiky: současně se vzrůstajícím zadlužováním klesaly se stejnou vytrvalostí ceny kávy, kakaa, rýže, cukru, bavlny a dalších zemědělských komodit, jejichž exportem se pokoušel třetí svět vydělat. V roce 1975 stál kupříkladu nový traktor stejnou sumu jako osm tun africké kávy. V roce 1990 to byl již pětinásobek.10) Za tento vývoj bohaté země přímou vinu nenesou. Po zavedení programu strukturálního přizpůsobení (v zásadě jejich doporučení) však zůstala řada ekonomik závislá na obchodu či zpracování dvou, tří komodit. K adaptaci na změněné tržní podmínky jim zároveň – taktéž v důsledku politiky Severu – nezbyl potřebný kapitál, znalosti ani možnost hledat nová odbytiště. Mnoho direktiv SAP navíc vedlo k zásadním škrtům v sociálních službách, školství a zdravotnictví. V chudých zemích tak nemohla dospět technicky zaměřená inteligence, management se znalostí moderních metod řízení, ani úředníci schopní využívat grantové nabídky neziskových organizací. V některých zemích, například v Ghaně, pokleslo v přímé reakci na doporučení MMF a SB procento dětí navštěvujících základní školy.11) Patenty a monopoly: Zpoplatnění tradic a obyčejů Dalším z vláken sítě nadvlády, tentokrát utaženým až v půli devadesátých let, se stala Dohoda o tržních aspektech práva na duševní vlastnictví (TRIPS). K jejímu přijetí se zavázala řada rozvojových zemí v rámci takzvaného Uruguayského vyjednávacího kola, z jehož popudu došlo k transformaci Všeobecné dohody o clech (GATT) a obchodu v Světovou obchodní organizaci (WTO). TRIPS musela již od počátku zápolit s mohutnou opozici (i díky ní trvalo Uruguayské kolo od léta 1986 až do jara 1994). I ta se však nakonec ukázala jako marná. Režim zavedený dohodou rozšířil platnost patentového práva, mimo jiné i výrobních nebo vědeckých postupů, z národní či vícestranné báze na obecnou úroveň. Každému přitom muselo být jasné, že si rozvojové země nebudou moci příslušné poplatky dovolit, a tudíž se jim možnost většiny průmyslových inovací do budoucna zapovídá. Spojené státy si mimo to vynutily klasifikaci genetického materiálu, to jest semen, lidských buněk či mikroorganismů, jako komodity, jež bude pod zmíněné patentové právo spadat. Řada nadnárodních korporací následně využila klauzule TRIPS k patentování genetické struktury kultur, jež se na Jihu po léta tradičně šlechtily. Typickou ukázkou tohoto biopirátství může být chování texaské společnosti RiceTech, která si přivlastnila právo na jistý kmen indické rýže. Zásluhou mechanismu TRIPS se potom korporace snažila vymoci na pákistánských a indických zemědělcích poplatky za pěstování rostliny, která se sklízela v jihovýchodní Asii po mnoho generací.12) Pokrytectví expertů: Dlužník věřitelem Třebaže únik z dluhové pasti ztěžoval chudým zemím už samotný fakt finančního závazku, daleko větším břemenem se staly v průběhu času narůstající úroky. Suma úrokových splátek již nesčetněkrát překonala částku, kterou si druhdy dotyčný stát vypůjčil. Země Jihu byly donuceny restrukturalizovat ekonomiky i přepsat zákony. Přesto jim sebemenší finanční krize způsobí nebývalé problémy. Na rozdíl od krajin Severu jim jen málokdy zbude kapitál umožňující vytvořit významnější měnovou rezervu. Radu, kterak hospodářství zdravě řídit, by přitom snesla nejedna finanční velmoc. Doug Henwood v knize After New Economy doslova uvádí: „Spojené státy se z nezaujatého pohledu jeví co země pro program strukturální adaptace nejzralejší. Američané žijí daleko za hranicí reálných kapitálových možností – USA tíží masivní a stále se zvyšující zahraniční dluh, jakož i obrovský měnový deficit. Kabinet nedělá pro změny nic. Pokud by USA byly řadovým státem, stál by jim Mezinárodní měnový fond neustále za zády s jasnou direktivou: vrátit zahraniční účty do rovnováhy, méně spotřebovávat, více investovat, více šetřit. Ale protože jsou Spojené státy Spojenými státy, nikdy se do téhle situace nedostanou. Proč není lék, který je dost dobrý pro ostatní, stejně dobrý i pro ně?“13) Korupce: Podvody vně i vevnitř Pevnou součástí sítě nového impéria je rovněž jev, který se ideologové Říše snaží jakoby potírat. Korupce byla vždy průvodkyní moci. I dnes slouží jako prostředek k maximalizaci zisku i utužování kontroly, jenž zároveň odklání pozornost od míst, kde padají skutečná rozhodnutí. Nejzkorumpovanější vládcové třetího světa, jako například Mobutu Sese Seko, který si přivlastnil přinejmenším polovinu zahraniční finanční Podivné nakládání se svěřenými financemi přitom kritizovalo nesčetně mezinárodních komisí a poradenských výborů. Sag Barbor Group předpokládá, že „nejméně polovina z částek, které si zapůjčili největší dlužníci, zmizí ještě v ten samý rok po převedení peněz, ne-li během prvních pár měsíců.“15) John Christensen pak v knize Dirty Money: Inside the Secret World of Offshore Banking barvitě popisuje, kterak konta na Kajmanských ostrovech umožňují zkorumpovaným elitám skrývat prostředky, jež ukradly, zpronevěřily nebo získali z úplatků a obchodu s drogami. Pozoruhodné je, jak málo se mechanismus, kterým shromažďují lup afričtí diktátoři, liší od způsobů, jimiž skrývají zisky z krácením daní ve třetím světě korporace ze Severu. Finanční ústavy typu Bank of Credit and Commerce International ze skupiny Luxemburg Bank jim v tomto možností zakládat tajná zahraniční konta ochotně asistují. I zde najdeme stopu politiky Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Dle Josepha Stiglitze, bývalého hlavního ekonoma Světové banky, národní elity, jimž bylo ze strany MMF a SB nařízeno privatizovat vodovodní a energetické společnosti, netrpělivě očekávaly přísun peněz na jejich švýcarská konta. „Měli jste vidět jejich široce zářící oči,“ píše doslova Stiglitz, „když si uvědomily ty obrovské možnosti, jak utržit další peníze za prodej státních podniků.“16) Nátlak na neposlušné: Návnady a háčky, cukr a bič Čas od času se přesto objeví politik či skupina, která se pokusí ze sítě impéria uniknout. Nezřídka slýcháme o takovýchto lidech jako populistických vůdcích, antisystémových silách, nespolehlivých režimech či, lapidárně řečeno, hrozbách. Domnívat se přesto, že vzpurné živly pavučina nepolapí, by bylo přinejmenším naivní. A i když nedojde k zachycení oběti na háček s návnadou, má nová Říše v záloze prostředky, kterak neposedné navzdory všemu umravnit. Základ všech způsobů pacifikace vzdoru, které si dále rozebereme, zosobňuje stěžejní zásada úspěšného vládnutí, již odhalili už císaři ve starém Římě – rozděl a panuj, nejlépe metodou cukru a biče. Sladší část oné metody spočívá v postupném upevňování vztahů s jednou z mocenských skupin ve státě: klikou generálů, vrstvou nejbohatších podnikatelů, mediálními magnáty, chápavými akademiky, leckdy i idealistickými odboráři nebo občanskými nadšenci. Vybrané skupině jsou nejprve dodány, pochopitelně po několika důvěrných schůzkách, finanční prostředky či požadované vybavení. Vyvolení se následně stanou jádrem či nepostradatelnou součástí opozice, která se snaží na trucovitý režim působit zevnitř. Je-li vláda i nadále neústupná, střety mezi ní a opozicí se po určité době vyhrotí. Dojde k všeobecnému nárůstu napětí: zahraniční pozorovatelé sdělují médiím své obavy, mezinárodní ekonomičtí experti odhadují škody a politologové rizika začínající krize. Byznys v neklidném prostředí nikdy nevzkvétá. Kapitál tudíž začíná opouštět problematickou zemi, větší firmy si vybírají úspory z místních bank a zakládají konta v Londýně, Miami nebo ve Švýcarsku. Investice se zpožďují, nezaměstnanost stoupá. Jestliže vláda porozumí včas situaci a přizpůsobí své chování neoliberálním principům, peníze přitečou zpátky a spolupráce na všech úrovních se najednou stane možnou. Pokud však režim neodstraší počáteční blesky, záhy se objeví mnohem větší problémy - od atentátů až po vojenské převraty nebo občanskou válku. Případovou studií budiž Venezuela. V roce 2002 poskytl kabinet George W. Bushe téměř jeden milion dolarů několika obchodním, mediálním a odborářským skupinám, ve snaze podpořit jejich kampaň proti Hugovi Chavézovi. Výsledkem se stal pokus o převrat, jež svérázný prezident přestál jen s potížemi. Přítomnost finanční intervence ze zahraničí ve prospěch protirežimních sil byla prokázána v řadě případů. Za všechny připomeňme třeba transakci z USA podporované organizace NED ve výši 55 tisíc dolarů, která směřovala do fondu spravovaného Leopardem Carvajalem, jedním z hlavních stoupenců velkopodnikatele Pedra Carmony, zamýšleného Chávezova nástupce. Sám Carvajal se měl stát v pučistické vládě ministrem školství.17) Soukromé nebo polooficiální vojenské síly jsou často také užitečné. Známému případu z delty Nigeru v Nigérii, to jest verbování žoldnéřských jednotek korporací Shell k pacifikaci domorodého obyvatelstva, se věnují Andrew Rowell a James Marriott v knize Mercenaries on the Front Lines in the New Scramble for Africa. Za úspěšnou strategii platí též zneužívání etnické či náboženské roztříštěnosti. Kathleen Kernová v knize The Human Cost of Cheap Cell Phones popisuje, kterak bohaté státy podnítily etnické rozmíšky ve Rwandě a někdejším belgickém Kongu ve snaze usnadnit si přístup k rudným ložiskům. Vzplanuvší konflikty si následně vyžádaly čtyři miliony životů. V Nikaragui zase Spojené státy použily náboženskou a etnickou roztříštěnost k obratu Miskituových lidí proti sandinistické vládě.18) A terorismus, přestože mediálně odsuzovaný, je rovněž platným nástrojem. V prosinci 1981 bylo letadlo nikaragujských aerolinek vyhozeno do vzduchu na rozjezdové dráze letiště v Mexico City.19) Cestující ještě nebyli na palubě. Měli tak více štěstí než jejich předchůdci z letu 455 kubánských aerolinek, kteří zahynuli při pádu letadla po explozi v Karibiku v říjnu 1976. Zabito bylo všech 73 pasažérů i s posádkou. Kubánský emigrant Luis Posada Carriles, který byl odsouzený ve Venezuele za přípravu a zosnování bombových útoků, se později přiznal k tomu, že obdržel 200 tisíc dolarů od vlády Spojených států, za podpory Kubánské americké nadace, s jejichž pomocí exploze připravil.20) Atentát či násilné odstranění nespolupracujících a ambiciózních politiků ve třetím světě může být dalším příkladem neoimperiálního biče. John Perkins zmiňuje kauzy prezidentů Omara Torrijose v Panamě a Jaima Roldóse v Ekvádoru v roce 1981.21) Seznam populárních lídrů, které potkal podobný osud, však těmito dvěma nekončí: Patrice Lumumba v Kongu, 1960; Eduardo Mondlanehe v Mosambiku, 1969; Amilcar Cabral v Guinei-Bissau, 1973; Oskar Romero, arcibiskup v San Salvadoru, 1980; Benigno Aquino na Filipínách, 1983, nebo Mehdi Ben Barka v Alžírsku v roce 1965. Životopis Craiga Williamsona, agenta jihoafrických bezpečnostních služeb, je zase klasickou ukázkou kariéry pomocníka v takovýchto operacích. O celém mechanismu se lze dočíst v materiálech, pojednávajících o jeho atentátu na Ruth Firstovou, členku Afrického národního kongresu, bojovnici proti apartheidu a spisovatelku, zavražděnou v roce 1982.22) Šestým příkladem z hrubších donucovacích prostředků Říše může být přímý státní převrat. Zde poslouží k ilustraci puč proti vládě Salvadora Allendeho v Chile z roku 1973. Vůdcem armádního převratu se stal generál Augusto Pinochet, ovšem plán i peníze pocházely z Washingtonu. V řadě dalších převratů připravených CIA v zájmu velkých obchodních společností bychom nalezli rovněž svržení íránského Mohameda Mosaddeka v roce 1953, brazilského Joãoa Goularta v roce 1964, ugandského Miltona Oboteho v roce 1971 nebo puč Mohameda Suharta v Indonésii roku 1965. Pouze když všechny uvedené způsoby selžou, přichází čas pro vojenskou invazi. Někdy se jedná o bleskovou operaci, jindy zásah přeroste v občanskou, partyzánskou či loupežnickou válku. Neúspěch USA ve Vietnamu všechny rozsáhlejší akce načas znemožnil. Kolaps sovětského bloku však poskytl Pentagonu a jeho spojencům zbrojní i technologický náskok, který dnes nezůstává ladem. Družice, sledovací zařízení, moderní logistické a komunikační prostředky i zdokonalená výzbroj, to vše je součástí hojně využívaných vláken sítě. Přístup nové, globální velmoci se tu neliší od impérií v dobách kolonií. Jak poznamenává Belloc, už Britské impérium stavělo sílu své převahy na sloganu: „My máme gatling (rotační kulomet), oni ne.“ Výhodu dnešní doby však ve srovnání s koloniální érou představuje relativní dostupnost informací. Víme již například spolehlivě, že známou Bushovu doktrínu zformuloval Paul Wolfowitz už roku 1992, v Doporučeních pro obranné plánování na léta 1994-99. Na rozdíl od časů příchodu Bushe mladšího do Bílého domu byl známý neokonzervativec tehdy ještě upřímný. Koncept vycházel ze tří zásadních cílů: prosazení » Globální velmoc a sítě jejího vlivu « pomoci Zairu,14) využívali s oblibou nabízené půjčky. Ze zbytků přidělených částek, jež nestihli zpronevěřit, pak financovali špatně naplánované, obvykle pompézní projekty. Tíže splátek dopadla pochopitelně na řadové obyvatele. Mezinárodní měnový fond a Světová banka přitom nedělaly, a to přes varování vlastních zaměstnanců, s půjčkami pro Zair a jemu podobné země žádné velké okolky. Mobutuova podpora washingtonské politice během studené války jim zřejmě byla dostatečným důvodem, proč požadované peníze poskytnout. 11 Ze světa rozvoje vůdčí role Spojených států v systému vzniklém po konci studené války; práva USA jednat jednostranně, včetně preemptivních úderů, budou-li k obhajobě jejich zájmů nutné; uchování dominance role USA na Blízkém východě, kterážto jediná zaručí západnímu světu stálý přístup k tamním zásobám ropy.23) Invaze a doposud trvající okupace Iráku je pouhou realizací těchto záměrů. Současný viceprezident Dick Cheney mluvil po skončení války v Perském zálivu v roce 1991 následovně: „Myslím, že americké ozbrojené síly, angažující se v občanské válce v Iráku, by na vlastní kůži poznaly, co znamená utopit se v bahně. My si skutečně nepřejeme v takovémto blátě uvíznout.“ Jak vidno, časy se mění. Globální spotřeba ropy vzrůstá a její zásoby klesají, tak proč nepodlehnout snadnému lákadlu? Zvláště když Irák může posloužit coby opěrný bod pro upevnění mocenské převahy. Greg Muttitt v knize The Iraqi Job: Hijacking Iraq’s Oil Reserves popisuje, jak se Spojené státy dostaly do dlouhotrvající intervence, ze které se budou jen těžko dostávat zpět. Andrew J. Bacevich, konzervativní vojenský teoretik, vidí nastalý problém podobně: „Setrvávání ne v jednom, ale v řadě klíčových geopolitických regionů, pohrdání legitimností mezinárodně-právních principů, považování existujícího pořádku za posvátný, prosazování vojenské výjimečnosti nikoliv pouze na obranu vlastních zájmů, ale k donucování a k nátlaku na jiné státy – toto všechno jsou charakteristické znaky státu, který se považuje za dominantní a vládnoucí velmoc.“24) » Globální velmoc a sítě jejího vlivu « / » Fairtrade: malá změna – velký rozdíl « Od počátku éry koloniálních impérií se mnohé změnilo. Podobně jako v osmnáctém století, zůstává ale říše akceptovatelná pouze tak dlouho, dokud lidé profitují z toho, že žijí pod její nadvládou. Zatímco elity zemí třetího světa mají široké možnosti žít zámožným životním stylem Západu, dvě miliardy lidí živoří namačkány v městských slumech chudého Jihu a hory dluhů svazují naději k ekonomickému a sociálnímu rozvoji.25) V takové situaci volá Bushova doktrína po válce bez konce, která má uhájit sítě kontroly, jelikož světoobčané se zdají být rozhodnutí, že boj za vytvoření demokratické alternativy ke globalizaci je výhodnější, než trvalý život ve stínu velmoci. 12 1) Ferguson, Niall: “Welcome the New Imperialism“. The Guardian. 31. října 2001. 2) Kinzer, Stephen: “All the Shah’s Men: An American Coup and the Roots of Middle East Terror“. New York: Willey, 2003, s. 209. 3) Perkins, John: “Confessions of an Economic Hit Man“. San Francisco: Berrett-Koehler, 2004, s. 14-15. 4) Klein, Naomi: “Not Neo-Con, Hust Plain Greed“. Globe and Mail. Toronto. 20 prosince 2003. 5) 2006 World Data Sheet. Washington D.C: Population Reference Bureau, 2006. 6) Čang, Cha-Jún: “Kicking Away a Ladder: How the Economic and Intellectual Histories of Capitalism Have Been Re-Written to Justify Neo-Liberal Capitalism.“ Cambridge: Cabridge University Press, 2002. 7) Viz http://www.ghanaweb.com/GhanaHomePage/NewsArchive/printnews.php?ID=79568. 8) Situmbeko, Lishala C. (Bank of Zambia) and Zulu, Jack Jones (Jubilee Zambia): Zambia: “Condemned to Debt.“ Accessed at http://www.africafocus.org/docs04/zam0406.php, 9) Ismi, Asad: “Plunder with a Human Face: The World Bank“. Z Magazine. February 1998. str. 10. 10) The Trading Game: How Trade Works. Oxford: Oxfam, 2003. 11) Ismi, Asad: “Impoverishing a Continent: The World Bank and IMF in Africa“. Ottawa: Halifax Initiative Coalition, 2004, s. 13. 12) Shiva, Vandana: “North-South Conflicts in Intellectual Property Rights“. Synthesis/Regenation 25. Summer 2001. 13) Henwood, Doug: interview with Ellen Augustine, 21. ledna 2006. 14) O’Shea, John, “Paying Aid to Corrupt Regimes No Use to Poor, “ Irish Times, 9. prosince 2004. 15) Henry, S. James: “Where the Money Went,“ Fortune, Březen/Duben 2004, str. 45. » FAIR TRADE: MALÁ ZMĚNA – VELKÝ ROZDÍL Tomáš Bílý; Společnost pro Fair Trade a rozvojové vzdělávání Fair Trade se do češtiny obvykle překládá jako spravedlivý obchod. Je to způsob obchodování s výrobci z rozvojových zemí, který usiluje o spravedlivější rozdělení příjmů plynoucích z obchodních vztahů mezi tzv. globálním Severem (ekonomicky vyspělé země, mezi které patří i ČR) a globálním Jihem (především rozvojové země Afriky, Asie a Latinské Ameriky). Fair Trade je příležitost – příležitost pro konkrétní lidi z rozvojových zemí vymanit se z chudoby a závislosti na obchodních prostřednících, příležitost pro spotřebitele vyjádřit globální solidaritu Sborník A Game As Old As Empire sestavený Stevenem Hiattem navazuje na tři roky starou knihu Confessions of an Economic Hit Man Johna Perkinse. Zatímco Zpovědi se soustředily převážně na odhalení a popis mechanismu, kterým Mezinárodní měnový fond, Světová banka a instituce jim podobné přesvědčují vlády třetího světa k přijímání půjček či zavádění zhoubné politiky, Hra postupuje v analýze současné globalizace dále. Třináct autorů, známých odborníků i občanských aktivistů, se zaměřuje na různé aspekty tématu, jež podrobně a na základě primárních pramenů kriticky rozebírají. Seznámit se je tak možné například se skutečnou podobu závislostních vztahů mezi Severem a Jihem, dopady offshore zdaňování, důsledky prohlubujícího se zadlužování, rolí, jakou při plánování politiky velmocí sehrávají nerostné suroviny a konečně též nejrůznějšími možnosti, jak na zmíněné jevy účelně upozorňovat i jak jim v posledku čelit. Zde otištěná stať Globální velmoc a sítě jejího vlivu editora Stevena Hiatta, celý sborník uvádí a rámcově zastřešuje. Knihu vydal: Berrett-Koehler Publishers v r. 2007. http://www.gameasoldasempire.com/ 16) McCuish, Derek: “Water, Land and Labour: The Impact of Force Privatization in Vulnerable Communities“. Ottawa: Halifax Initiative Coalition, 2004, str. 29. 17) Ceaser, Mike: U.S. Tax Dollars Helped Finance Some Chavez Foes, Review Finds,“ Boston Globe, 18. srpna 2002. 18) Dunbar-Ortiz, Roxanne: “Blood on the Border: A Memoir of the Contra War.“ Boston: South End Press, 2005. 19) Tamtéž, str. 119-123. 20) Bardach, Ann Louise and Rohter, Larry: “Key Cuba Foe Claims Exiles Backing,“ New York Times, 12. červenec 1998. Viz také dokumenty Národního bezpečnostního archivu – www.gwu.edu/~nsarchiv/NSAEBB/NSAEBB153/index.htm. 21) Perkins, John: “Confessions of an Economic Hit Man“. San Francisco: Berrett-Koehler, 2004 str. 153161. 22) Viz rozhodnutí South Africa’s Truth and Reconciliation Commission. Dostupné z http://www.doj.gov.za/trc/decisions/1999/ac990292.htm. 23) Gellman, Barton: “Keeping the U.S. First: Pentagon Would Preclude a Rival Superpower,“ Washington Post, 11. března 1992. 24) Bacevich, Angrew J.: “Američan Empire: The Realities and Consequences of U.S. Diplomaty. Cambridge“, Mass: Harvard University Press, 2002, str. 243. 25) Viz Davis, Mike: “Planet of Slums.“ London: Verso, 2006. a odpovědnost, příležitost k opětovnému navázání vztahů mezi těmi, kdo výrobky vyrábí, a těmi, kdo je spotřebovávají. Fair Trade je příležitost vytvořit z obchodu nástroj rozvojové spolupráce. Principů, na jejichž základě Fair Trade funguje, je mnoho. Mezi ty hlavní patří „férová cena“, „obchodní partnerství“, „kvalita a ekologická šetrnost“, „kontrola a transparentnost“. Férová cena je taková cena výrobku, při které jsou výrobci schopni pokrýt náklady ekologicky a sociálně šetrné výroby a která jim zajistí důstojné živobytí. V běžném systému dochází při obchodování na burze a přes prostředníky k neustálému stlačování výkupních cen velkými nadnárodními koncerny. Spravedlivý obchod zde ale v podobě férové ceny a obchodního partnerství nabízí alternativu. Výrobky s certifikací „Fairtrade“ mívají stanovenou minimální výkupní cenu surovin (například u kávy typu arabica je to USD 1,21 za 1 libru). Dalším benefitem je možnost výhodného úvěru pro Fair Trade producenty, případně zálohové platby na již uzavřené kontrakty. K výkupní ceně plodiny se navíc připočítává ještě tzv. prémie (u kávy je od 1.6.2007 stanovena na 10 centů za 1 libru). Ta je využívána přímo organizacemi výrobců na financování rozvojových projektů v místě produkce. Jak již napovídá termín obchodní partnerství, systém spravedlivého obchodování usiluje o dlouhodobé a stabilní vztahy mezi dovozci a výrobci. Tyto dva subjekty jsou zde v přímém kontaktu a produkty se tak dostávají od producenta rovnou k Fair Trade dovozci, který je dále zpracovává. O partnerství se ale jedná i v případě technické podpory a předávání znalostí ze strany Fair Trade organizací. Dodržování pravidel je ve Fair Trade pravidelně monitorováno - kontrola a transparentnost jsou zde velice důležité. Interní nebo externí kontrola je prováděna ve spolupráci se zástupci zaměstnanců, výrobců, nevládních organizací a odborů. Vůči spotřebitelům i producentům prosazuje Fair Trade otevřený přístup k informacím. Proto se také spotřebitel může dozvědět, z jakého družstva přesně jeho výrobek pochází, a nahlédnout je možné i do finančních zpráv, výsledků kontrolních řízení a do procesu výroby. Sortiment výrobků Fair Trade je velice široký a nadále se rozrůstá. Jeho základem jsou především typické tropické a subtropické zemědělské komodity a řemeslné výrobky. Velkou část z těchto výrobků není možné vypěstovat v našem klimatickém pásmu, jsou však běžnou součástí našeho života – jedná se o kávu, kakao, čaj, rýži a mnohé další. Výroba těchto komodit a mezinárodní obchod jsou však zatíženy specifickými problémy, které ztěžují život jejich pěstitelům a mnohdy je odkazují do role těch nejchudších ve společnosti. Typickým příkladem pro Fair Trade plodinu může být káva, která byla vůbec prvním potravinovým produktem, se kterým se začalo v 70. letech obchodovat v rámci Fair Trade. Dlouhodobě nízké výkupní ceny a nestabilita na mezinárodním trhu způsobují těžkosti nejen jednotlivým producentům, ale i celým oblastem, které se na pěstování této plodiny specializují. Malí neorganizovaní producenti jsou snadnou kořistí místních obchodníků, kteří od nich kávu vykupují. Jelikož pěstitelé hned po sklizni potřebují peněžní hotovost, prodávají svoji úrodu prakticky za jakoukoliv cenu, kterou jim překupník nabídne. Fair Trade poskytuje pěstitelům i spotřebitelům alternativu – spravedlivější způsob obchodu, který producentovi zajistí takový výdělek, jaký si za svoji práci zaslouží, a na druhé straně zákazník dostane kávu, kterou si může opravdu vychutnat. Všechna Fair Trade káva pochází od demokraticky řízených organizací, které sdružují jednotlivé malé pěstitele. Obchodní podmínky zahrnují nejen spravedlivé výkupní ceny a možnost předfinancování, ale také dlouhodobé obchodní vztahy a podporu větší samostatnosti producentů. Mimo kávy můžeme ale jmenovat i další produkty – například banány, kakao... Běžná produkce banánů je typická vysokou monopolizací – mezinárodnímu trhu dominuje jen několik významných nadnárodních společností, které mají velký vliv na vývoj výkupních cen banánů. Dalším problémem při běžném pěstování této plodiny je vysoké užívání pesticidů a jiných chemických látek, které ohrožují zdraví producentů i životní prostředí. Při produkci kakaa je zase výrazným negativem dětská a nucená práce, která se rozmáhá díky velmi nízké výkupní ceně – ve velké míře se kakao pěstuje v Pobřeží slonoviny a v Ghaně, kam jsou přiváženi novodobí otroci z okolních zemí. Nejčastěji jsou přinuceni násilím, nebo dovezeni pod příslibem slušného výdělku. K ostatním produktům patří sušené ovoce, bolivijská quinoa, maté z Paraguaje a mnoho dalších potravin, důležité jsou však také řemeslné výrobky. V západní Evropě je trh s Fair Trade produkty již velice obsáhlý (najdeme například Fair Trade řezané květiny, ovoce, zeleninu, ale také oblečení, fotbalové míče,…), v České republice se naproti tomu zatím objevují především výrobky ze základního sortimentu. Fair Trade výrobky jsou vždy opatřeny nějakým certifikačním logem. Pokud se jedná o potraviny, čím dál tím běžnější je certifikace „Fairtrade“, která vznikla na přelomu 80. a 90. let. Je určena pro označování jednotlivých výrobků a byla vytvořena především proto, aby se mohly Fair Trade produkty prodávat v běžných obchodech a přitom byly jednoduše odlišitelné. Druhou možností jak poznat spravedlivě obchodovanou potravinu je logo konkrétní Fair Trade organizace. Ty největší a nejznámější začaly v Evropě vznikat v 70. letech a jejich loga jsou již mezi spotřebiteli velmi dobře známá – jde například o německé Gepu a El-Puente, rakouskou EZA, italské Commercio Alternativo a CTM Altromercato nebo britskou Traidcraft. Řemeslné výrobky nesou většinou pouze označení té které Fair Trade organizace - stejně tak jako neexistují (oproti potravinám) přesné standardy pro výrobu jednotlivých řemeslných výrobků, tak se ani nepoužívá certifikační známka „Fairtrade“ pro jejich označení. » Fairtrade: malá změna – velký rozdíl « Výroba Fair Trade produktů probíhá za sociálně i environmentálně udržitelných podmínek. Základem je zde zákaz nucené dětské práce a dodržování pravidel ILO - Mezinárodní organizace práce. Kvalita výrobků odpovídá standardům na spotřebitelských trzích EU a USA, mnohdy je i přesahuje. U zemědělských produktů se podporuje produkce dle zásad ekologického zemědělství, geneticky modifikované výrobky jsou z Fair Trade vyloučeny. Příkladem může být jihoafrické družstvo Heiveld Rooibos Farmers‘ Association, které díky prostředkům z Fair Trade plně přešlo na ekologické zemědělství, nebo keňské výrobní družstvo Bombolulu, které vyrábí zajímavé šperky a doplňky z recyklovaných materiálů. 13 Ze světa rozvoje První nesmělé pokusy o spravedlivé obchodování se v Evropě objevily v 50. letech a během několika desetiletí se z tohoto konceptu vyvinulo celosvětové hnutí. V současné době najdeme v Evropě na 2 800 specializovaných Fair Trade obchodů, které nabízejí výrobky dovážené zhruba dvěma stovkami Fair Trade organizací. Toto hnutí využívá podpory asi 100 000 dobrovolníků z celé Evropy. Mimo to najdeme produkty spravedlivého obchodu také ve více než 55 000 supermarketech po celé Evropě a v některých zemích je již podíl „férových“ výrobků na trhu velice významný – je to například Švýcarsko, kde má téměř polovina všech prodaných banánů certifikaci „Fairtrade“, nebo Velká Británie, ve které se prodá pod hlavičkou tohoto konceptu 20 procent veškeré mleté kávy. V českém prostředí je Fair Trade myšlenkou poměrně novou. První Obchůdek Jednoho světa s řemeslnými výrobky byl v Praze sice otevřen již před více jak dvanácti lety, do širšího povědomí české veřejnosti se ale pojem Fair Trade dostává až posledních pár let. V ČR působí několik organizací, které se spravedlivým obchodem zabývají – jsou to především čtyři zakládající členové Asociace pro Fair Trade. Asociace slouží jako platforma pro setkávání Fair Trade organizací, řešení společných problémů a nalézání cesty pro budoucí rozvoj Fair Trade v ČR. Jejími členy jsou Fair Trade Centrum s.r.o., Ekumenická akademie Praha o.s., Jeden svět o.p.s., a Společnost pro Fair Trade a rozvojové vzdělávání o.s. K osvětě a vzdělávání ale přispívají i další rozvojové, vzdělávací a ekologické organizace. V České republice již působí 6 specializovaných prodejních míst s Fair Trade produkty: - Obchůdek Jednoho světa, Korunní 60, Praha 2 (řemesla) Obchůdek Jednoho světa, Klimentská 18, Praha 1 (řemesla) NaZemi, Dlouhá 33, Praha 1 (potraviny) NaZemi, Panská 9, Brno (potraviny) NaZemi, Wurmova 6, Olomouc (potraviny) Fair Trade Centrum, Velká Mikulášská 10, Znojmo Další informace o Fair Trade i o prodejních místech naleznete na webu: www.ekumakad.cz www.fairtradecentrum.cz, www.jedensvet.org www.fairtrade.cz » ZÁPADNÍ SAHARA: POSLEDNÍ MEZI OPOMÍJENÝMI » Fairtrade: malá změna – velký rozdíl « / » Západní Sahara: poslední mezi opomíjenými « Petr Jedlička; Literární noviny 14 Jen pár set kilometrů východně od turistických letovisek na Kanárských ostrovech leží válkou rozvrácená země, jež může většině nejchudších států zahraniční pomoc, míru svobody i občasný zájem novinářů pouze závidět. O tom, že by si dění na černém kontinentu zasloužilo více pozornosti, netřeba vůbec polemizovat. Není světadílu, který by sužovaly tolik zhoubné, a přitom tak relativně snadno řešitelné potíže. I v rámci Afriky však existují oblasti opomíjené a ještě opomíjenější. O prvních spravují média alespoň ad hoc: sice nepravidelně, zaujatě a dosti povrchně, nicméně přeci jen s trochou badatelského zájmu. Dík tomu získávají nevládní organizace na svou stranu politiky, jež občas přislíbí rozvojové dotace. Také podpora misím OSN se s novináři za zády lépe hledá a nutnost změny v chování bohatého Severu snáze obhajuje. Súdánský Dárfúr či kdysi Belgické Kongo budiž dobrými příklady. O jiných regionech se ale veřejnost nedozvídá téměř nic. Jedná se většinou o kraje chudé, bez valnějších nerostných zdrojů či strategického významu. Vlády tu bývají nepřizpůsobivé, lokální vůdci tvrdohlaví a obyvatelstvo zmírající příliš pomalu na to, aby svým neštěstím konkurovalo malým medvídkům a odhaleným ňadrům superhvězd. V případě takovýchto zemí přestává být slovo „zapomenutá“ floskulí: pracovníci Spojených národů nemají sílu přesvědčit mocné o potřebě zásadní intervence, mírotvůrci prosadit dostatečně silný mandát, neziskovky dosáhnout na kýžené granty. V postižených oblastech roky přetrvává zhoubný status quo. Na něm pak profitují pouze šikovní podnikavci, zkorumpovaní autokraté a výrobci nenáročných zbraní. Států a polostátních útvarů, jež mají k druhé kategorii blíže než k první, zůstává i v době globálních informačních sítí mnoho. Za všechny jmenujme třeba Středoafrickou republiku, Mali, Eritreu, Niger anebo Somálsko v období před a po nástupu islamistického režimu. Jestliže ovšem hledáme případ vskutku exemplární, těžko nalezneme opomí- jenější zem než Západní Saharu. Právě tam se, ze značné části vinou popisovaného nezájmu, tížívá situace nejen systematicky neřeší, ale přímo soustavně zhoršuje. Nový okupant, stejná potíž Na počátku cesty k nynějšímu stavu postihl Západní Saharu podobný osud jako řadu postkoloniální končin. V padesátých a šedesátých letech se frankistickému Španělsku rozpadly zbytky někdejší říše pod rukama. Režim se potýkal s občanskou nevolí, čelil mezinárodní izolaci a peníze i zahraniční podporu sháněl, kde se dalo. Oblast Západní Sahary byla již tehdy v zásadě protektorátem OSN. Španělsko si tu přesto udržovalo rozhodující vliv. Na nátlak arabských nacionalistů, převážně ovšem ve snaze posílit vlastní mezinárodní prestiž, proto podepsali madridští politikové v listopadu 1975 třístrannou dohodu, dle níž si území rozdělily sousední Maroko a Mauretánie, v poměru dva ku jedné. V Západní Sahaře už ale dva roky působila vlastenecká fronta Polisario, které nebyly noví vládcové o nic více po chuti než ti staří. Vznikla tak pouštní partyzánská armáda, snažící se vydobýt Saharské arabské demokratické republice (SADR) úplnou nezávislost. Ze začátku nebyly její šance nikterak valné. Guerrila disponovala toliko velbloudy a beduínskými puškami, nezřídka vyrobenými ještě v devatenáctém století. Mnohé z výzbroje se však podařilo ukrást stahujícím se Španělům, kteří svůj zájem soustředili převážně na kvapné odstranění stop letité přítomnosti (údajně byla vykopána i těla španělských nebožtíků). S pomocí nakradených zbraní pak partyzáni trápili vojska okupantů na jejich nejslabších místech. Do Maroka i Mauretánie zatím proudila francouzská a americká bojová technika. Druhá z jmenovaných zemí nicméně tehdy procházela značnými vnitřními problémy: horníci z železnorudných dolů v Zouératu stávkovali, mladí lidé se bouřili proti přílišným výdajům na armádu a černošským brancům z mauretánského jihu se do vzdálené války pochopitelně nechtělo. Nic nezměnila ani přímá bojová podpora francouzského letectva. V roce 1978 byl režim diktátora Muchtára uld Daddáha svržen a nastoupivší vojenská junta ihned uzavřela s frontou Polisario příměří. Následujícího léta se mauretánská armáda ze Západní Sahary stáhla a vláda generálů přiznala SADRu nezávislost. Pro partyzány ale znamenal tento úspěch pouze další problémy. Ribátský král Hassan II. vznesl na uprázdněné území obratem nárok a marocká armáda rychle obsadila všechna důležitá města i komunikace. Roztrpčení povstalci se už na rozsáhlou protiofensivu nezmohli. Stáhli se do nehostinné pustiny na východě země a táborů v přilehlém Alžírsku. Tam se za nimi postupně přesunulo i sto padesát tisíc uprchlíků, to jest více než třetina tehdejší západosaharské populace. metrů. Komplex kovových zátarasů, písečných vyvýšenin a vojenských plotů místy doplňuje ostnatý drát. Okolní pásmo je hustě zaminováno (i kvůli tomu dosud Maroko nepodepsalo Mezinárodní úmluvu o zákazu nášlapných min). Jedna ze sedmi až patnácti milionů nalíčených výbušnin připraví každý den o život tři až pět troufalců, kteří se odhodlají Berm překročit. OSN se pravda pokusilo v průběhu devadesátých let hned několikrát zprostředkovat příměří a pokračování této odpudivé stavby zamezit. Mírové misi MINURSO, mající dohlížet na klid zbraní a přípravu eventuálního referenda, ve kterém by místní rozhodli o budoucnosti země, se ovšem nedostalo dostatečných prostředků ani personálního obsazení. Dodnes čítá marocká přítomnost v oblasti třicet tisíc vojáků. Jednotky Polisaria se stávají ze sedmi tisíc bojovníků, dvaceti tisíc dobrovolníků a ženské domobrany, neméně početné i odhodlané. Modré přilby naproti tomu nosí jen 183 vojenských pozorovatelů, osmadvacet vojáků, čtyři policisté a 262 civilních pracovníků OSN. Uvážíme-li potom zmiňovaný počet min i fakt, že sledované území odpovídá rozlohou britským ostrovům, lze si o možnostech mírotvůrců udělat dobrý obrázek. Alžírsko působí od té doby jako nejvýznamnější spojenec Polisaria. Běžencům pomohlo vybudovat ohromný tábor v okolí města Tindúf, frontu vybavilo moderními zbraněmi a rovněž na půdě OSN vytrvale prosazovalo povstalecké zájmy. Vláda v Alžíru má ovšem vlastních problémů nad hlavu a žádné peníze nazbyt. V uprchlických sídlištích se proto rozšířily všechny choroby z nedostatku, podvýživou počínaje a tuberkulózou konče. Většina tamních nájemníků vychovává již druhou generaci dětí pod plátěnými přístřešky. Podle zjištění belgických, norských a španělských neziskovek, jež jako jediné věnují kauze vytrvalou pozornost, si navíc předáci fronty Polisario ustavili v alžírském exilu svébytnou, poněkud autoritářskou mocenskou strukturu, která přistupuje k vlastním rodákům dosti opresivně. O chodu tábora, jakož i velikosti přídělů a distribuci nevelkých humanitárních dodávek, tak rozhoduje uzavřená skupinka prominentů, vedená „neomylným” prezidentem SADRu Muhammadem Abdelem Azízem. K pošlapávání základních lidských práv a naprosté ignoraci elementárních sociálních potřeb Západosahařanů proto paradoxně dochází nejen stran marocké okupační správy, ale i samotných bojovníků za nezávislost. Vlastní konflikt se od půle osmdesátých let, kdy se podařilo přezbrojené frontě plně ovládnout východní, nehostinný pás země, vyvíjí pouze pomalu. Marocká armáda obehnala kontrolované území postupně šesti ochrannými valy. Nevětší z nich, takzvaný Berm, nebo též Marocká zeď hanby, se táhne Západní Saharou od severu k jihu v délce 2700 kilo- Jednou tu bude Palestina Ani od nového kola jednání nicméně nelze – nezmění-li se dosavadní klima – přílišného pokroku očekávat. Spojené státy jako nejvlivnější velmoc současnosti sice diskuse o nezávislosti a nejrůznější mírotvorné plány podporují, zároveň však nikdy nepřestaly stranit Maroku. Ribát byl z Washingtonu vždycky vnímán coby předpolí snahám komunistů a posléze islamistů o získání širší podpory v regionu. Americká flotila stále doplňuje zásoby v místních přístavech a letectvo Spojených států požívá práva tankovat na marockých letištích. Navzdory zjevnému deficitu severoafrické monarchie při dodržování lidských práv (tématickou kritiku marocké politiky přinesla naposledy zpráva OSN Western Sahara: The Cost of the Conflict z 11. června 2007) podporují USA království i vojensky. Od druhé světové války dosáhly americké zbrojní dodávky do Maroka hodnoty sto milionu dolarů. Obdobně si počíná rovněž Francie. Korporace z dalších zemí zastoupených v Radě bezpečnosti OSN zase zkoumají domnělá naleziště ropy u saharských břehů či těží v nitru území fosfáty, jediné zdejší nerostné bohatství. » Západní Sahara: poslední mezi opomíjenými « Zbraně, zdi a nášlapné výbušniny Poslední z iniciativ, na počátku nového století představený plán Baker II, se přesto dostala ke kýženému míru blízko. Nový marocký král Muhammad VI., nastoupivší po smrti Hasana II. v roce 1999, ale veškeré myšlenky na referendum vetoval: „Nevzdáme se ani pídě naší milované Sahary,” uvedl tehdy ve státnickém komentáři doslova, „nedáme nepříteli ani hrst z jejího písku.” Namísto toho předložil mladý král návrh širší autonomie – budoucnost regionu coby neplnoprávné marocké provincie, spravované Královskou poradní radou pro saharské záležitosti. Takovýto ústupek fronta Polisario odmítla. James Baker, hlavní osobnost plánu a dříve ministr zahraničí George Bushe staršího, v reakci na místo v OSN rezignoval a rozhovory byly již po šesté odloženy. Tentokrát na 17. června 2007. 15 Ze světa rozvoje K odmítání legitimity SADRu a zachovávání statu quo přitom neexistují ideologické důvody: fronta Polisario nikdy přímo nespolupracovala se sovětským blokem ani Čínou. Jeho bojovníci též vyznávají zvláštní, lokální adaptaci islámu, umenšující autoritu kléru a zapovídající nekontrolovanou výstavbu mešit. A SADR je navíc již ve své ústavě demokratickou republikou, vycházející z liberálních hodnot euroamerické společnosti. Nejpohodlnější cestu k nepřímé, snad geostrategicky výhodné toleranci marocké cenzury západosaharského tisku a rozpouštění spolků tamního studentstva, k tichému souhlasu s věčným odloučením rozdělených rodin a ignoraci oblastní humanitární krize, tak představuje mlčení. chudokrevností. Školy pro běžence téměř neexistují, z dětí jsou vychováváni rovnou bojovníci za svobodu. Jak velká bude ochota takovýchto lidí souhlasit s případným, pomocí kompromisu uzavřeným uspořádáním? Jistě nevalná. Člověk nevzdělaný a existenčně strádající, člověk, kterému otce zabila nášlapná mina a matku skolila nemoc z chudoby, nebude bezesporu nakloněn jakýmkoliv ústupkům, byť by se jednalo o pokrok v dlouhodobém kontextu radikální. S každým měsícem nečinnosti a s každým rokem trvajícího nezájmu se proto Západní Sahara blíží současné Palestině: zemi zbídačené a rozdělené, zemi, v níž není možné vyjednávat ani s demokraticky zvoleným kabinetem; zemi, kde kvůli letitému mlčení vládne všudypřítomná nenávist a lidé zabíjejí vlastní příbuzné. Podle Červeného kříže však trpí v nedalekých uprchlických táborech šestašedesát procent žen a osmašedesát procent novorozeňat » EVROPSKÁ ROZVOJOVÁ POLITIKA OD LOMÉ PO EPA Utváření vzájemných vztahů mezi ES/EU a zeměmi Afriky, Karibiku a Tichomoří » Západní Sahara: poslední mezi opomíjenými « / » Evropská rozvojová politika od Lomé do EPA « Adéla Pořízová; Development Worldwide 16 Vzájemné vztahy mezi Evropským společenstvím (ES) a postupně se formující skupinou zemí Afriky, Karibiku a Tichomoří (ACP), která oficiálně vznikla v roce 1973 podpisem dohody z Abidjanu, se datují na samotný počátek formování poválečné integrace Evropy. Idea poskytování pomoci ve prospěch hospodářského a sociálního rozvoje se stala významnou součástí vztahů mezi průmyslově rozvinutými zeměmi a stávajícími nebo bývalými koloniemi. Výlučně pro účely financování jejich ekonomického rozvoje vznikl ve struktuře Evropského společenství r. 1958 fond dnes známý pod jménem Evropský rozvojový fond (European Development Fund – EDF), jehož jednotlivé finanční rámce jsou vždy uzavírány na 5 let. Od poloviny 70. let nabyly vztahy mezi těmito dvěma stranami nového rázu. V únoru r. 1975 došlo k podpisu první Dohody z Lomé mezi 46 státy na straně ACP a 9 členskými státy ES. To přineslo významnou změnu v obchodním režimu, především zvýhodněný přístup zemědělské produkce zemí ACP a produktů prvovýroby na evropské trhy. Důležitý nástroj v zajišťování obchodních vztahů představovalo zavedení systému pro stabilizaci příjmů z exportu zemědělských produktů ze států ACP – STABEX, jehož cílem bylo odstranit nežádoucí vlivy nestability cen těchto produktů na světových trzích. Prioritní oblastí spolupráce na 5 let v rámci Dohody z Lomé I byla stanovena podpora průmyslu v zemích ACP a usnadnění transferu technologií, což zajišťovaly Centrum pro průmyslový rozvoj a Rada pro průmyslovou spolupráci. Od 80. let byly vztahy mezi ACP a ES upravovány Dohodou z Lomé II založenou na obdobných principech z předchozích let. Novinkou byl nástroj zajišťující stabilizaci příjmů z vývozu nerostných surovin, SYSMIN, který vznikl po dobrých zkušenostech s jeho obdobou pro zemědělské výrobky. Tuto dohodu podepsalo na straně ACP 58 států. Podobu vzájemných vztahů na dalších 5 let počínaje rokem 1985 ovlivnily nepříznivé události odehrávající se napříč světovou ekonomikou v 80. letech - ropné krize, zhoršující se ekologické a energetické podmínky a nedostatek potravin. Pokračovatelka smluv z předchozích let, Dohoda z Lomé III, tentokrát kladla důraz na potravinové zabezpečení, rozvoj venkova, opatření na zastavení půdní eroze a postupu pouště. V těchto letech rozvojové země též usilovaly o získání zvýhodněných půjček od Světové banky a Mezinárodního měnového fondu v rámci tzv. Programů strukturálního přizpůsobení. Jejich poskytnutí však bylo podmíněno provedením razantních ekonomických reforem, které měly na tyto křehké ekonomiky často silně negativní dopady, jež se promítly zhoršením životních podmínek řadových obyvatel. Nápravným prostředkem na nezdary předchozích let měla být Dohoda z Lomé IV. Ta byla podepsaná mezi 66 státy ACP a 12 státy ES na období 10-ti let. Na formulaci celkových cílů této v určitých ohledech reformní smlouvy se odrazilo působení koncepce trvale udržitelného rozvoje (TUR), kterou od 90. let začaly prosazovat mnohé mezinárodní organizace. Na základě této koncepce dohoda Lomé IV kladla důraz na rovnováhu mezi ekonomickými cíli, udržování životního prostředí, zhodnocování přírodních a lidských zdrojů a rostoucí úlohu žen na rozvoji společnosti. Od počátku 80. let se ES/EU snažila do spolupráce s ACP vnést témata politická jako demokracie, vláda zákona a dobré vládnutí. Evropské rozvojové organizace však upozorňují na to, že dobré vládnutí musí zahrnovat nároky obyvatel a reflektovat všechna lidská práva, transparentnost a odpovědnost.1) V případě politického zájmu bohaté země příliš často od požadavku dobrého vládnutí ustupují. Podpora pochybných režimů ještě stále není minulostí – mluvíme o podpoře vládní garnitury nikoli o podpoře sociálních a dalších projektů pomáhajících lidem v takových zemích. Mnoho rozvojových zemí si pak oprávněně stěžuje, že dobré vládnutí je využíváno pouze jako výmluva pro omezení pomoci a po splnění podmínek stejně nedojde ke zlepšení. Průlomem v dohodách z Lomé byla tzv. Banánová válka. EU věřila, že Světová obchodní organizace (WTO) bude respektovat systém rozvojových preferencí vycházející z multilaterárních dohod z Lomé. Pod tlakem koncernů Chiquita, Del Monte a Dole vlády USA a Ekvádoru podaly stížnost u WTO, preferenční systém pro chudé země označily za protekcionistický a EU musela snížit kvóty pro malé farmáře z chudých zemí a dát je k dipozici americkým firmám. WTO ve svých prvních jednáních pak slibovala uvolnit celní bariéry bohatých zemí a snížit jejich obrovské dotace vývozu. Poté, co se podařilo snížit cla na průmyslové zboží – artikl bohatých zemí, ovšem jednání WTO zkolabovala, protože bohaté země odmítly otevřít své trhy zboží z chudých zemí a odmítly také snížit dotace na zboží, které do těchto zemí vyvážejí a tak ničí tržní prostředí a likvidují místní producenty. Evropská unie přišla v roce 2001 s iniciativou Everything but Arms (Vše kromě zbraní), která měla odstranit celní a kvótní zatížení veškerého dovozu z nejchudších rozvojových zemí (LDCs) kromě zbraní a munice. Kvůli přechodným opatřením mohou ovšem tyto země bezcelně do EU vyvážet vše kromě zbraní, cukru, banánů a rýže, a to do roku 2009. V případě ostatních zemědělských komodit je sice vstup na trh volný už nyní, ovšem producenti z nejchudších zemí jsou v případě řady produktů naprosto zásadně znevýhodněni velmi agresívní zemědělskou politikou EU, která tlačí ceny surovin na světovém trhu pod výrobní náklady. Obchodní politiku EU vůči nejchudším rozvojovým zemím tak lze s trochou nadsázky nazvat „Everything but Farms“ (Vše kromě zemědělství). Zhodnocení spolupráce po Lomé dohodách Loméské dohody představovaly ve své době nejobsáhlejší formu spolupráce mezi zeměmi globálního Jihu a Severu. Přestože počet zúčastněných partnerů rostl během let na obou stranách dohod, skutečný vývoj v zemích ACP dokazoval, že ve fungování spolupráce není vše v pořádku. Navzdory poskytování obchodních výhod ze strany ES/EU se podíl jeho dovozu ze zemí ACP snížil ze 6,7 % v r. 1976 na 3 % v r. 1998, přičemž 60 % těchto dovozů bylo soustředěno do 10 komodit. To svědčí o naprostém neúspěchu ES/EU diverzifikovat vývozy zemí ACP a jejich zapojení do mezinárodního obchodu.2) Přes masivní finanční pomoc rostla zadluženost zemí ACP, navíc doprovázena rozšiřující se chudobou, sociální dezintegrací i ozbrojenými konflikty. Evropské země nedokázaly zabránit úplatkářství,3) podporovaly přátelsky nakloněné diktátory a tolerovaly zneužívání rozvojových prostředků mocenskými elitami. Vývoj po dohodách z Lomé – Dohoda z Cotonou Do odpovědi na otázku, jakou podobu by měla mít spolupráce mezi zeměmi ES/EU a ACP v novém tisíciletí, se promítla celá řada událostí z konce 20. století - zaostření pozornosti ES/EU na země střední a východní Evropy, ale především již zmíněný tlak WTO na „narovnání“ obchodních vztahů ES/EU s ACP. Nejschůdnějším řešením budoucího uspořádání obchodních vztahů se ukázala být cesta diferencované reciprocity, tj. uzavření regionálních obchodních dohod s jednotlivými regionálními seskupeními zemí ACP. V jejich rámci by výměna zboží probíhala na recipročním principu.4) Tyto záměry se promítly do konkrétní podoby Dohody z Cotonou, která byla podepsána r. 2000 mezi 15 členy EU a 78 státy na straně ACP (Kuba však Dohodu o partnerství neratifikovala), Jihoafrická republika má pouze pozorovatelský statut. Její platnost je stanovena na 20 let s možností revize každých 5 let. Finanční protokoly jsou uzavírány též na dobu 5 let. Tato dohoda představuje nové spojenectví založené na posílení sektorálních politik a implementaci mechanismů zaměřených na zefektivnění vzájemné spolupráce v oblasti politiky, obchodu a rozvoje. V porovnání se svými předchůdci se dohoda z Cotonou liší komplexnějším přístupem k řešení problémů ACP. Institucionální struktura partnerství se příliš neliší od předchozích ustanovení podle dohody z Lomé. Hlavní změny v nové dohodě ve srovnání s loméskými dohodami spočívají v 5 oblastech – posílení politického dialogu, posílení postavení nových subjektů partnerství (zapojení občanské společnosti a dalších zájmových skupin do spolupráce), soustředění na cíl snížení chudoby, nové uspořádání vzájemného obchodu (Dohody o ekonomickém partnerství – Economic Partnership Agreements – dále jen EPAs) a principy alokace finančních prostředků (soudržnost, flexibilita a účinnost).5) Byl zaveden princip podmíněného poskytování rozvojové pomoci politickými kritérii jako kontrola respektování lidských práv, demokratických principů, vlády zákona a opět se objevil pojem dobré vládnutí (good governance), dále byl zmíněn problém korupce, aniž by ovšem byl řešen problém úplatků ze stran evropských aktérů. Dohody o ekonomickém partnerství – Economic Partnership Agreements - EPAs Roku 2003 smluvní strany zahájily jednání o programu směřujícímu k uzavření dohod EPAs, které měly být plně slučitelné s pravidly WTO a předpokládaným termínem spuštění je 1.1.2008. V současné době se ES/EU nachází ve fázi formulace režimů postupné obchodní liberalizace s 6 regiony. Jde o státy střední Afriky sdružené v integračním seskupení CEMAC (Communaute Economique et Monetaire de l’Afrique Centrale), západoafrické státy ECOWAS (Economic Community of West and African States), seskupení COMESA (Common Market for Eastern and Southern Africa), seskupení CARICOM (Caribean Community) v karibské oblasti, Jihoafrické rozvojové společenství SADC (South African Development Community), státy Západoafrické hospodářské a měnové unie UEMOA (Union Economique et Monetaire Ouest Africane) a země Pacifiku. Čtyři roky po zahájení jednání však nejsou výsledky uspokojivé. Státy ACP se nechaly veřejně slyšet, že mají vážné obavy týkající se data dokončení jednání o EPAs ve stanoveném termínu. Mnohé africké organizace a instituce považují EPAs za další nepřijatelný nástroj k ovládnutí afrického trhu6). I na půdě Evropského parlamentu zaznělo, že dosud došlo pouze k malému posunu v jednáních a že státy ACP stále nejsou dostatečně připraveny na liberalizaci vzájemného obchodu. Vyjednavači ES/EU k dohodám EPAs uvádějí, že se nejedná o obchodní dohody v klasickém smyslu, kdy obě strany sledují pro sebe plynoucí výhody, ale že smyslem těchto dohod je podpora regionální integrace a ekonomického rozvoje rozvojových zemí ACP. Jednou ze základních vlastností dohod EPAs by mělo být nastavení co možná nejvhodnějších obchodních podmínek pro potřeby jednotlivých regionálních seskupení. Instituce ES/EU na dohody EPAs nahlíží především jako na účinný nástroj, jak bojovat se situací, která přetrvává v rozvojových zemích, především Afriky, už po několik dekád - neschopnost zapojit se efektivně do mezinárodního obchodu, nízká úroveň ekonomického pokroku a nedostatečná diverzifikace zbožové struktury vývozu zemí ACP. » Evropská rozvojová politika od Lomé do EPA « Everything But Farms 17 Ze světa rozvoje Výše uvedené problémy sice představují překážky na cestě ekonomického rozvoje zemí ACP7), ale dohody EPAs nenavrhují konkrétní konstruktivní návrhy na jejich řešení. Právní základ dohod EPAs spadá pod článek XXIV GATT, ve kterém jsou uvedena dvě kritéria zóny volného obchodu dle pravidel WTO, jež musí splňovat i dohody EPAs. Prvním z nich je odstranění cel a nástrojů s podobným účinkem na podstatnou část obchodu mezi zúčastněnými stranami. Druhým je nutnost realizace prvního bodu v rozumné době, přičemž tato perioda by měla přesáhnout dobu 10 let pouze ve výjimečných případech. To je předmětem sporů, protože výhody dotací a nerovné snižování cel enormě zvýhodňuje EU. Možný přínos Dohod o ekonomickém partnerství » Evropská rozvojová politika od Lomé do EPA « • Posílení regionální integrace, obchodu a přílivu investic V současnosti je pouze zlomek obchodu zemí ACP realizován mezi sousedními zeměmi. Celkový intra obchod afrického kontinentu představoval v r. 2004 pouhých 6 % z jeho celkového obchodu, což ho řadí na poslední místo v objemech realizovaného obchodu uvnitř jednotlivých světadílů. Uzavřením EPA by měly být eliminovány obchodní bariéry nejen pro vstup zboží do ES/EU, ale i mezi sousedními zeměmi, což posílí spolupráci mezi oblastmi globálního jihu, a napomůže ekonomickému rozvoji těchto zemí. Takto vytvořené velké spotřebitelské trhy navíc nadále budou sledovat společné cíle, stanou se ekonomicky i politicky stabilnější a konkurenceschopnější jednotkou, což povede ke snížení cen zboží pro spotřebitele. Tento vývoj by měl ve svém důsledku vést ke zvýšenému zájmu investorů. Dnes je totiž praxe taková, že i samotní afričtí investoři kvůli celkové nejistotě a nízké návratnosti investic v mateřských zemích své finanční prostředky raději investují do projektů v rozvinutých zemí. 18 dajů, bude jako v minulých letech EDF. Přičemž ještě před tím, než byla zahájena jednání o dohodách EPA, byla předpokládaná celková suma 10. EDF 21,3 mld EUR. Konečná částka tohoto pětiletého finančního rámce se sice zvýšila na konečných 23,63 mld EUR7), ale v jejím obsahu by měly být zahrnuty právě i dodatečné náklady spojené se spuštěním dohod EPA, což je představa očividně mylná. Dá se tedy očekávat, že v následujících letech budou finanční zdroje přesměrovány ze sociálních oblastí na oblasti spojené bezprostředně s obchodem. • Vícečetné členství Při tvoření regionálních seskupení pro spuštění dohod EPA naráží země ACP na problém vícečetného členství, které je na africkém kontinentu velmi časté. Není totiž možné, aby jedna země byla současně členem dvou odlišných celních unií, protože by to bránilo k sepsání společného celního tarifu, který je základem fungování tohoto integračního stupně. Tak paradoxně může dojít k tomu, že některé sice malé, co do členské základny ale dobře fungující celní unie jako Východoafrické společenství budou muset být rozpuštěny. • Přístup na trhy ES/EU Země ACP se jen těžko mohou těšit na větší preferenční zacházení než to, které jim bylo poskytnuto prostřednictvím dohod z Lomé. Příčinou jsou přísná pravidla určující zemi původu, která omezují použití preferenčního zacházení, dále striktní sanitární a fytosanitární předpisy a technické standardy. V souvislosti s přístupem na trh ES/EU úzce souvisí struktura cel. Její nastavení je značně nevýhodné pro rozvojové země. Kvůli tzv. stupňování cel (tariff escalation) je na zpracované zboží uvaleno vyšší clo než na jeho méně opracovanou podobu. Některá možná rizika Dohod ekonomického partnerství už byla zmíněna v předchozím textu. Za další nejdůležitější je nutné zmínit: Shrneme-li poznatky z předchozích řádků, odpověď na otázku, jaký dopad bude mít nový nástroj rozvojové politiky ES/EU na ekonomický rozvoj zemí ACP, se rýsuje spíše negativně. Není zdaleka jisté, zda se splní očekávané cíle tohoto nástroje a současný nekonkurenceschopný africký průmysl nahradí nová, rozmanitější a perspektivnější odvětví s vyšší přidanou hodnotou, či se spíše urychlí vývoz základních zemědělských produktů a nerostných surovin, což by mělo drastický dopad na životní prostředí i ekonomický rozvoj. • Náklady na spuštění dohod EPA Není pochyb o tom, že samotné uvedení dohod EPA do chodu od 1.1.2008 bude znamenat velké dodatečné výdaje ale i ztráty ve smyslu snížení celních výnosů a zaměstnanosti. Podle studie vypracované týmem vedeným ředitelem obchodní sekce OSN mohou náklady na přizpůsobení s dohodami EPA dosáhnout až 9,2 mld EUR. Hlavním peněžním kanálem, ze kterého by měly proudit zdroje na krytí těchto vý- 1) Cotonou Working Group, Whose governance? CONCORD, Brussels 2006 2) Cihelková E. a kol.: Vnější ekonomické vztahy EU, nakladatelství C. H. Beck, Praha 2003, str. 305. 3) viz Index úplatkářů - Bribe Payers Index 2006, Transparency International, 2006 4) Jelínek P. a kol., Rozvojová politika EU, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 2003, str. 26. 5) http://europa.eu/generalreport/cs/2005/rg104.htm. 6) Declaration of 9 Annual Meeting of the Africa Trade Network, Accra 2006 7) http://trade-info.cec.eu.int/doclib/docs/2005/november/tradoc_125868.pdf, str. 10. 8) http://www.oxfam.de/download/EPA_final%20briefing%20note_en.pdf, str. 10. » ROZVOJOVÉ CÍLE TISÍCILETÍ A CO NÁM ŘÍKAJÍ ZPRÁVY O JEJICH (NE)PLNĚNÍ? Robert Stojanov; Institut pro výzkum migrace a rozvoje V létě roku 2007 bylo (ne)plnění většiny závazků přijatých v deklaraci Rozvojových cílů tisíciletí (Millennium Development Goals) ve své polovině. Ve své komplexnosti a šíři záběru se jedná o jeden z nejvíce ambiciózních závazků mezinárodního společenství v dějinách lidstva v boji s globální chudobou, na kterém se hlavní představitelé všech zemí byli schopni shodnout. Klíčem ke splnění těchto cílů je především navýšení investic do sociální oblasti (zdravotnictví, vzdělávání, výživy a plánování rodičovství), životního prostředí (vody a hygieny, environmentálních technologií) a infrastruktury (silnic, elektřiny a přístavů, informačních a komunikačních technologií) v hospodářsky chudých zemích, kdy za výchozí rok pro srovnání vývoje jednotlivých indikátorů je považován rok 1990. Tato opatření mají být doprovázena maximálním (nejlépe absolutním) odpuštěním zahraničních dluhů právě nejvíce zadluženým rozvojovým zemím ze strany jejich věřitelů a navýšením prostředků určených pro rozvojovou spolupráci. Některé ze základních závazků, jež Rozvojové cíle tisíciletí (MDGs) obsahují, nepatří na mezinárodní scéně mezi nové. Už v roce 1986 na summitu věnovaném otázkám hladu a celosvětového zabezpečení potravin se vlády zemí OECD zavázaly snížit do roku 2015 počet chudých (v té době 815 milionů) o polovinu. Ovšem již o pět let později na podobném setkání zmíněné vlády uznaly, že tento ambiciózní cíl není realistický, a že k jeho dosažení budou nutná daleko razantnější opatření a také zvýšené nasazení ze strany rozvinutých zemí. Za hlavní problémy byly označeny nedostatečné příspěvky do fondu pro boj s hladem a také neochota rozvojových zemí věnovat více pozornosti rozvoji venkova a zemědělství (PAZDERKA et al., 2005). Dokonce UNESCO už od začátku 60. let minulého století zasvětilo jednu ze svých hlavních činností cíli dosáhnout základního vzdělání pro všechny a doufalo, že se tento cíl podaří naplnit do deseti let (AMIN, 2006: 3). Nestalo se tak dosud. Předkládaný článek je stručnou komparativní analýzou posledních dvou zpráv (reportů) Oddělení Spojených národů pro ekonomické a sociální záležitosti (United Nations Department of Economic and Social Affairs – UNDESA) a zprávy organizace Social Watch z roku 2006, která se ze dvou třetin svého obsahu zaměřuje na dosavadní vývoj plnění MDGs. Práce je doplněna dalšími odbornými prameny zabývajícími se danou problematikou. Snižování chudoby V červnu každého roku vydává UNDESA zprávu o dosavadním pokroku v plnění jednotlivých cílů a úkolů obsažených v deklaraci MDGs (viz str. 3). V následujícím textu se soustředíme jen na dva vybrané úkoly, jež bývají v Česku často zmiňovány mezi veřejností nebo sledovány odborníky rozvojových studií. Jedná se o snižování podílu obyvatel žijících v extrémní chudobě a navyšování oficiální rozvojové pomoci jako jednoho z hlavních nástrojů boje proti globální chudobě. Pravděpodobně nejvíce sledovaným úkolem je „snížit na polovinu počet obyvatel s příjmem menším než 1 USD na den mezi lety 1990 a 2015“. Konkrétně se jedná o mezinárodně uznávanou hranici „extrémní (absolutní) chudoby“ u člověka s denním příjem menším než 1,08 USD na základě měření parity kupní síly v roce 1993 (UNITED NATIONS, 2007: 7). Podle poslední zprávy UNDESA z konce června 2007 (UNITED NATIONS, 2007: 6) klesl počet těchto lidí z 1,25 miliardy v roce 1990 na 980 miliónů v roce 2004. Na první pohled vypadá toto číslo úctyhodně, zvláště když vezmeme v potaz, že se jedná o pokles z podílu 31,6 procent všech obyvatel rozvojového světa v roce 1990 na 19,2 procenta v roce 2004. Podle autorů zprávy zachování tempa vývoje, které je postaveno především na rychlém hospodářském růstu ve východní, jihovýchodní a jižní Asii, zaručuje splnění úkolu na globální úrovni a pro většinu regionů (podrobnosti viz Tabulka 1). Tabulka 1: Procentuální podíl obyvatel regionu s příjmem menším než 1 USD Region 1990 1999 2004 Východní Asie 33,0 17,8 9,9 Jižní Asie 41,1 33,4 29,5 Jihovýchodní Asie 20,8 8,9 6,8 Západní Asie 1,6 2,5 3,8 Severní Afrika 2,6 2,0 1,4 Subsaharská Afrika 46,8 45,9 41,1 Latinská Amerika a Karibik 10,3 9,6 8,7 Jižní a východní Evropa < 0,1 1,3 0,7 Společ. nezávislých států 0,5 5,5 0,6 Rozvojové země 31,6 23,4 19,2 * plán v rámci MDGs Zdroj: data dle UNITED NATIONS, 2007: 6. 2015* 16,5 20,8 10,4 0,8 1,3 23,4 5,2 0,0 0,3 15,8 Ovšem za alarmující je nutné považovat fakt, že snižování chudoby ve větším měřítku je registrováno jen u několika zemí zažívajících významný ekonomický růst, především u Číny a v poslední době i u Indie. Pokud Čínu a Indii (jako hlavní představitele regionů východní a jižní Asie) vyjmeme z této statistiky, tak zjistíme, že mezi lety 1990-2002 prakticky došlo k minimálnímu snížení podílu obyvatel žijících v extrémní chudobě o 2,1 procenta (srovnej s WORLD BANK, 2006; SOCIAL WATCH, 2006: 64). A co se bude dál dít se snižováním globální chudoby, až se ekonomický růst obou zemí výrazně zpomalí nebo zastaví? Ještě vážnější situace je ovšem u počtu lidí, kteří musí žít s příjmem menším než 2 USD na den, což je obecně uznávaná hranice chudoby, kterou indikátory MDGs nezachycují. Mezi lety 1990 a 2002 počet lidí s tímto či menším příjmem klest jen o 40 miliónů a tak stále na světě zůstává 2,6 miliardy lidí (včetně těch z předchozí kategorie „extrémně chudých“), kteří přežívají za těchto podmínek (SOCIAL WATCH, 2006: 64). Navyšování rozsahu oficiální rozvojové pomoci Mezi jedny z nejvíce sledovaných úkolů mezi představiteli rozvojových studií patří navyšování oficiální rozvojové pomoci (Official Development Assistance - ODA) pro boj s chudobou (cíl č. 8). I když ponecháme stranou problematiku efektivnosti ODA, stále zůstává mnoho pochybností kolem tohoto nástroje na zvýšení rozvoje ekonomicky chudých zemí. V roce 2005 došlo k navýšení rozvojové pomoci na více než 110 miliard USD, především z důvodů odpuštění velkých dluhů Nigérie a Iráku a velké pomoci poskytnuté zemím kolem Indického oceánu v důsledku tsunami katastrofy (srovnej s UNITED NATIONS, 2007: 28). V následujícím roce se částka mírně snížila (OECD, 2007a), i když v reálných cenách bude zaznamenán pokles poprvé od roku 1997 (UNITED NATIONS, 2007: 28). Tudíž až do roku 2005 byly rozpočty určené na ODA každoročně navyšovány, ale od následujícího roku lze spíše očekávat jejich stagnaci, případně mírný pokles. Pokud však členské státy OECD a EU dodrží své závazky, tak by v roce 2010 oficiální rozvojová pomoc měla dosáhnout částky kolem 130 miliard USD a poměr ODA / GNI (Gross National Income – hrubý národní důchod) by měl dosáhnout 0,36 procent (OECD, 2007a). Připomeňme jen známý fakt, že Spojené národy už od 70. let minulého století doporučují výši tohoto poměru minimálně na úrovni 0,7 procent, což se zatím zemím OECD dohromady nikdy nepodařilo (srovnej vývoj od začátku století v Tabulce 2). Pokud vyloučíme oddlužení z celkové částky poskytované v rámci ODA, je i tak pomoc za rok 2006 stále menší o 1,8 procenta ve srovnání s rokem 2005 (UNITED NATIONS, 2007: 28). Ovšem kritika navyšování rozvojové pomoci tím, že věřitelé (rozvinuté země) odpustí dluhy, které nejenže dlužník (rozvojové země) není schopen dlouhodobě » Rozvojové cíle tisíciletí a co nám říkají zprávy o jejich (ne)plnění? « Naplňování Rozvojových cílů tisíciletí 19 Naplňování Rozvojových cílů tisíciletí Tabulka 3: Struktura příspěvků ČR v rámci ODA pro r. 2005 Tabulka 2: Srovnání výše ODA a remitancí (v milionech USD) Rok ODA a) ODA/GNI Remitence d) Bilaterální / Multilaterální spolupráce Podíl (v %) 53.629 0,22 147.015 2002 61.510 0,23 169.688 Rozvojové projekty 395 13,1 Bilaterální 100 3,3 Bilaterální 14 0,5 Bilaterální 2003 72.521 0,25 204.671 Stipendia 2004 83.169 0,26 230.495 Transformační spolupráce 110.008 0,33 257.496 26 0,9 Bilaterální 105.179 0,30 268.424 Humanitární pomoc 104 3,4 Bilaterální 486.016 - 1.277.789 Pomoc uprchlíkům 231 7,6 Bilaterální Oddlužení Rekonstrukce a obnova (Irák, jihovýchodní Asie) Administrativní náklady na rozvojovou pomoc Podíl členského příspěvku ČR do EU 230 7,6 Bilaterální 109 3,6 Bilaterální 73 2,4 Bilaterální 1.478 48,9 Multilaterální Platby do OSN a jejich agentur 175 5,8 Multilaterální Platby do mezinárod. finančních organizací 87 2,9 Multilaterální 3022 100 - 2005 b) 2006 c) b) c) a) celková čistá ODA členů i nečlenů DAC/OECD b) bez započtení ODA Saúdské Arábie za rok 2005 c) předběžný odhad čisté ODA, bez započtení arabských agentur v roce 2006 d) oficiální remitence, zaměstnanecké kompenzace a migrační transfery Zdroj: na základě dat a vlastních výpočtů OECD, 2007b; OECD, 2007a; STOJANOV, NOVOSÁK, 2007 splácet, ale které v mnoha případech byly již dávno splaceny v jejich původní výši, za poslední dva roky sílí. Důvodem je skutečnost, že se nejedná o faktickou pomoc deklarovaného rozsahu (pokud se tedy vůbec jedná o nějakou pomoc), protože dlužník zpravidla splácí pouze minimální částku, případně dluhy nesplácí vůbec. To nás přivádí k základní otázce, jaká reálná pomoc nakonec zůstane z celé ODA, odečteme-li další podobné „náklady na rozvojovou pomoc“? Strukturu ODA je možné si přiblížit na příkladu české rozvojové pomoci poskytnuté v roce 2005 (viz Tabulka 3), kde téměř polovinu rozpočtu tvoří povinná část odvodů České republiky do fondů EU. Druhou největší část tvoří prostředky vydávané na rozvojové projekty v cílových zemích (13,1 procenta), pomoc uprchlíkům na území ČR (7,6 procenta) a oddlužení rozvojových zemí (7,6 procenta). » Rozvojové cíle tisíciletí a co nám říkají zprávy o jejich (ne)plnění? « Částka (mil. Kč) 2001 Celkem (2001-2006) 20 Příspěvek Kromě již zmíněného oddlužení je možné si všimnout i mnoha dalších příkladů rozpočtových položek započítávaných do ODA, které nemohou mít žádný přímý, a ani nepřímý pozitivní dopad na rozvoj. Velmi významnou složkou každé rozvojové agentury (ministerstva, střediska) nebo realizátora rozvojového projektu jsou náklady na vlastní činnost a s tím spojenou administrativu, vybavení, cestovní náklady, etc. Autor této práce může potvrdit, na základě rozhovorů s několika pracovníky v této oblasti v zahraničí, že údajně není výjimkou, že tyto prostředky mohou dosahovat 50 – 60 procent z celkové částky určené na rozvojový projekt či program. Je otázkou, zda by tyto náklady měly být započítávány do ODA, když jejich příjemci jsou převážně lidé ze zemí rozvinutých. Podobně můžeme nahlížet i na další položky zmínění v Tabulce 4. Multilaterální projekty CELKEM Zdroj: MZV, 2006: 22 Pokud vezmeme v potaz, že někteří autoři odmítají soukromé investice jako spolehlivý nástroj rozvoje nebo rozvojovou pomoc jako naprosto neefektivní záležitost (jako důkaz pak slouží 50 let jejího provozování), zůstávají nám už jen prostředky zasílané migranty ze zahraničí - tzv. remitence. Významem remitencí, jako nástroje rozvoje, se zabývá celá řada odborných studií (výběrový přehled viz STOJANOV et al. 2007) a většina z nich považuje remitenci nebo mezinárodní migraci obecně za účinný nástroj pro rozvoj ekonomicky chudých zemí. Konečně, množství prostředků zaslaných migranty oficiálními kanály několikanásobně přesahuje částky vynakládané na ODA i s jejich problematičností (viz Tabulka 2). Případ subsaharské Afriky Naprosto tragická situace v plnění MDGs zůstává v regionu subsaharské Afriky, i přes četná varování a výzvy z různých stran (srovnej např. s UNMP, 2005; WORLD BANK, 2005). Například deklarovaný cíl snížení podílu obyvatel žijících s příjmem menším než 1 USD se v žád- Tabulka 4: Příklady rozpočtových položek započtených do ODA bez přímého nebo dominantního efektu na rozvoj ekonomicky chudých zemí Tabulka 5: Vybrané indikátory sledující plnění MDGs v subsaharské Africe, v jižní a východní Asii a Pacifiku za současných trendů a s jejich předpokládaným datem úplného splnění; Zdroj: data dle SOCIAL WATCH, 2006: 12 Rozpočtová položka započitatelná do ODA Indikátor cíle či úkolu Subsaharská Afrika Jižní Asie Východní Asie a Pacifik Podíl dětí do věku 5 let trpících podvýživou (v případě 0 procent) a míra podvýživy (méně než 2 procenta) 2282 2062 2060 2130 2096 2076 2079 2044 2026 2155 2035 2035 2159 2036 2071 Náklady (národních) rozvojových agentur, ministerstev a jiných organizací Náklady mezinárodních agentur a organizací Režijní, administrativní a další náklady realizátorů projektů bilaterální a trilaterální spolupráce Oddlužení (jeho drtivá většina) Pomoc uprchlíkům a žadatelům o azyl v příjmových zemích Náklady na rozvojové vzdělávání, výzkum, expertízy a další „domácí“ projekty Nové půjčky (problematické, především pokud kryjí předešlé půjčky) Stipendia Podíl porodů uskutečněných za asistence vyškoleného zdravotnického personálu (v případě 100 procent) a rozšíření antikoncepce (70 procent) Gramotnost mezi dospělými (100 procent), celkový počet zapsaných dětí v základních školách (100 procent) a středních školách (90 procent) Míra dětské úmrtnosti (pod 5 na 1.000 porodů); míra dětské úmrtnosti do 5 let (pod 5 na 1.000 porodů) Populace s přístupem ke kvalitním zdrojům vody (pokrytí 100 procent) a hygieně (pokrytí 100 procent) Bohužel podobná situace v subsaharské Africe se odehrává i u dalších (ne)plnění cílů a úkolů. Například stále ještě 1 z 16 žen umírá předčasně během porodu nebo kvůli nemocem, jež jsou běžně léčitelné nebo se jím dá preventivně předcházet. V rozvinutých zemích umírá z těchto důvodů jen 1 ze 3.800 žen. Příliš pomalý trend v jižní Asii a subsaharské Africe je také zaznamenán u indikátorů sledujících podvýživu u dětí a zvláště u subsaharské Afriky ještě úmrtnost dětí do věku pěti let. Stejně tak tento region zaostává i u vývoje indikátoru snížení počtu obyvatel bez přístupu k hygieně, kde subsaharská Afrika zaznamenala pokrok pouze o 5 procent za sledované období 1990 – 2004 (UNITED NATIONS, 2007). Potřebujeme vůbec Rozvojové cíle tisíciletí ? Na stránkách odborné literatury zabývající se problematikou Rozvojových cílů tisíciletí je možné najít kritické či skeptické názory zamýšlející se nad smysluplností takovýchto závazků. Obhájci MDGs vidí význam jejich přijetí především v tom, že ke spolupráci na jejich dosažení se zavázali představitelé vlád velké většiny států na světě, čímž je možné využít pro jejich prosazování a uskutečnění zdroje na státní, regionální a mezi-národní úrovni. Zastánci dále oceňují fakt, že se jedná o konkrétní cíle, pro které byla stanovena doba, kdy mají být splněny (především rok 2015) a měřitelné indikátory, které poskytují možnost průběžně sledovat jejich vývoj. V naprosté menšině jsou názory, které MDGs odmítají jako takové se zdůvodněním jejich (dlouhodobé) neefektivnosti v boji proti chudobě, případně jako nástroje sloužící ještě větší liberalizaci a ekonomické globalizaci řízené ze strany hospodářsky bohatých zemí, třebas i prostřednictvím různých mezinárodních organizací (př. AMIN, 2006). Jedná se v podstatě o jinou formu neokolonialismu. Kritický pohled na některé cíle, úkoly, či indikátory může skutečně odhalit zarážející věci. O (ne)efektivitě či problematičnosti rozvojové pomoci tu už řeč byla, ale do stejné kategorie můžeme zařadit vůbec celý cíl č.8 „vytvoření globálního partnerství pro rozvoj“ s jeho úkoly o vytvoření nových pracovních míst pro mladé lidi v rozvojových zemích; spolupráci se soukromým sektorem v oblasti informačních a komunikačních technologií; oddlužení; věnovat pozornost nejméně rozvinutým zemím, etc. Podobně je na tom i cíl č.7 se svým úkolem „integrovat principy udržitelného rozvoje do národních politik a programů a zabránit ztrátám přírodních zdrojů“. Měřitelným indikátorem pokroku při plnění tohoto úkolu je rozloha lesů v porovnání s rokem 1990. Ale zda mají autoři na mysli původní (pra)les, nebo les přírodě blízký s bohatou druhovou diverzitou, případně i plantáž eukalyptů, smrků, nebo olejových palem, která se bude každých několik let či desetiletí kácet, to už není řečeno. Evidentně chybné jsou i některé další indikátory, které nemohou nikdy „změřit“ vývoj plnění daného úkolu. Takovým nejzářnějším příkladem je třeba rozloha chráněných přírodních oblastí, kde má docházet k ochraně původní druhové rozmanitosti (biodiverzity) a genetických zdrojů. Celosvětově bylo v roce 2002 chráněno 19 miliónů km2, z toho 17,1 miliónu km2 na pevnině (což odpovídá přibližně 11,5 procentu rozlohy souše na naší planetě) (UNSD, 2005). Jakou mají vypovídací hodnotu tato čísla, pokud nehovoří o efektivitě takové ochrany a případně chráněných druzích či genetických zdrojích? Vždyť jednou z největších takových rezervací je nedávno vyhlášené velké pouštní území v Saudské Arábii. Ovšem hlavní chybou obou posledních cílů je absence jakýchkoliv pevných závazků. Některými organizacemi jsou MDGs považovány za naprosto nedostatečné a argumentují tím, že pokud snížíme počet hladovějících nebo lidí bez přístupu k pitné vodě a hygieně o jednu polovinu, zůstane ještě ta druhá polovina obyvatel bez přístupu k dostatečnému množství a kvalitě potravin, vody a hygieně. Například u plnění cíle „snížit na polo- vinu podíl obyvatel trpících hladem v mezidobí 1990 a 2015“ vývoj mezi lety 1990-2005 v tomto regionu u jednoho z indikátorů „procentuální podíl dětí do věku 5 let trpících podvýživou“ naznačil, že při zachování současného trendu by absolutní splnění tohoto cíle (tzn. vymýcení podvýživy úplně) mohlo být očekáváno až v roce 2282 (SOCIAL WATCH, 2006: 12). V Tabulce 5 je možné najít časový harmonogram úplného splnění vybraných cílů a úkolů v rámci MDGs při zachování současného tempa vývoje v regionech subsaharské Afriky, jižní a východní Asie a Pacifiku. Závěr Vzhledem k tomu, že se nepodaří splnit mnoho důležitých cílů a úkolů v rámci MDGs, je nutné konstatovat, že tyto závazky nejsou brány seriózně, především ze strany většiny národních vlád. Především je stále marginalizována oblast subsaharské Afriky, kde i přes zvýšený počet deklarací a slibů ze strany hospodářsky bohatých zemí k rozvoji buď nedochází nebo jen velmi pomalu. V podstatě „zprávy o plnění MDGs v subsaharské Africe“ jsou úplně jiným čtením než u zbylých regionů. Samozřejmě tento vývoj nahrává kritikům (srovnej např. s AMIN, 2006: 6), i když je nutné přiznat, že mnohé argumenty jsou na místě. Protože již dnes víme, že jsou cíle, úkoly nebo regiony, u nichž evidentně k naplnění záměrů MDGs nedojde, nemůžeme se divit tomu, že pak na vědeckých konferencích začínají pronikat hlasy o tzv. Plánu B pro MDGs, který by upřednostnil remitence ve smyslu přirozeného proudu financí z ekonomicky bohatých do ekonomicky chudých regionů. Je skutečně výzvou a otázkou pro budoucnost, zda rozvoji Jihu více pomůže uvolnění hranic a migračních politik na Severu, než politicky cílené a motivované programy „rozvoje“, které se velmi často ukazují jako velmi neefektivní. Chudoba, nebo ještě lépe bída, je evidentně velmi komplexní fenomén a přesunutí obyvatel z jedné kategorie „extrémní chudoba“ (příjem pod 1 USD na den) do druhé kategorie „chudoba“ (příjem menší než 2 USD na den) na tom dlouhodobě a systémově nic neřeší. I když fakt každého sebemenšího kvalitativního navýšení životní úrovně u každého ekonomicky a sociálně chudého obyvatele je nutné přivítat. Ovšem pro dlouhodobější vize je třeba se hlouběji a kriticky zamyslet nad celým současným systémem rozvojové spolupráce a základním paradigmatem vnímání rozvoje s jeho ekonomickými a environmentálními limity. CotAMON, S. The Millennium Development Goals. A Critique from the South. Monthly Review, March 2006, pp.1-15. MZV. Zahraniční rozvojová spolupráce České republiky. Memorandum pro OECD/DAC. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2. října 2006, 36s. OECD. Development aid from OECD countries fell 5.1% in 2006. [online]. Paris: Organization for Economic and Co-operation and Development, 3 April 2007a. [cit. 2007-07-07]. Dostupné na http://www.oecd.org/document/17/0,3343,en_2649_33721_38341265_1_1_1_1,00.html OECD. Statistical Annex of the 2006 Development Co-operation Report. [online]. Paris: Organization for Economic and Co-operation and Development, 19 January 2007b. [cit. 2007-07-08]. Dostupné na www.oecd.org/dac/stats/dac/dcrannex PAZDERKA, J.; VOLFOVÁ, A.; KAPLAN, M.; VYŠANSKÁ , R.; STOJANOV, R. Humanitární pomoc a rozvojová spolupráce. In: Globální problémy a rozvojová spolupráce. Praha: Člověk v tísni, společnost při ČT, o.p.s., 2005, str. 101-109. ISBN 80-86961-00-1 STOJANOV, R.; NOVOSÁK, J. Poverty, Official Development Assistance, Migration Remittences and Development – A Contribution to the Intricate Nexus. Bratislava: Ekonomická univerzita v Bratislave, 2007 (v tisku). STOJANOV, R.; NOVOSÁK, J.; OPINIANO, J. M.; GEMENNE, G.; SIWEK, T. Development, Environment and Migration. Analysis of Linkages and Consequences. (forthcoming) UNITED NATIONS. The Millennium Development Goals Report 2006. New York: United Nations Department of Economic and Social Affairs, June 2006. ISBN 92-1-101132-9 UNITED NATIONS. The Millennium Development Goals Report 2007. New York: United Nations Department of Economic and Social Affairs, June 2007. ISBN 978-92-1-101153-1 UNITED NATIONS MILLENIUM PROJECT (UNMP). Investing in Development. A Practical Plan to Achieve the Millennium Development Goals. New York: Earthscan 2005. ISBN: 1-84407-217-7. UNSD. Millennium Indicators Database. United Nations Statistics Division, 2005. Databáze je dostupná na http://millenniumindicators.un.org WORLD BANK. World Development Indicators 2006. Washington, D.C.: The World Bank, 2006. ISBN 0-8213-6470-7 WORLD BANK. Global Monitoring Report 2005. Millenium Development Goals: From Consensus to Momentum. Washington, D.C.: The International Bank for Reconstruction and Development, 2005. ISBN 0-8213-6077-9. » Rozvojové cíle tisíciletí a co nám říkají zprávy o jejich (ne)plnění? « ném případě nepodaří naplnit. Ještě před rokem zpráva UNDESA varovala, že v tomto regionu se míra absolutní chudoby za období 1990– 2002 snížila pouze marginálně (cca 0,6 procenta) a počet obyvatel žijících s příjmem menším než 1 USD se zároveň zvýšil o 140 miliónů (UNITED NATIONS, 2006: 4). Ovšem nová zpráva Spojených národů z června roku 2007, založená na jiném výpočtu hranice absolutní chudoby, již uvádí pokles o 5,7 procent od roku 1990 (UNITED NATIONS, 2007: 6). To ovšem nic nemění na faktu neplnění tohoto závazku. 21 Naplňování Rozvojových cílů tisíciletí » PROBLÉMY FINANCOVÁNÍ MEZINÁRODNÍHO ROZVOJE (Zasedání G8 a možné dopady na mezinárodní rozvoj) Daniel Svoboda; Development Worldwide Financování mezinárodního rozvoje je poměrně široké téma, zahrnující mj. i rozvoj v nových členských zemích EU, podporovaný z evropských fondů. Chtěl bych proto téma zúžit na rozvoj v zemích tzv. třetího světa zemích rozvojových a transformačních. Myslím, že je to téma, které má pro nové donorské země určitě svou zajímavost. Pomineme-li obecné motivace pro rozvojovou spolupráci, což je téma pokrývané mj. kampaní Česko proti chudobě nebo GCAP (Global Call Against Poverty), lze zmínit několik dalších důvodů specifických pro nové členské země EU: • máme vlastní dlouhodobé zkušenosti s prací v rozvojových zemích, byť v minulosti motivovanou spíše politickými než rozvojovými důvody; • máme zcela unikátní zkušenosti z období vlastní transformace, které nás opravňují a zavazují neopakovat vlastní chyby; • máme vlastní zkušenost příjemce rozvojové pomoci; patrně by každý z nás přišel na mnoho irelevantních, ne-li škodlivých projektů, předváděných dobře placenými zahraničními konzultanty ...; • a zmínit lze i přebyrokratizaci bránící účelnému využití evropských fondů v ČR. Všechny tyto zkušenosti by nám měly umožňovat lepší chápání potřeb rozvojových zemí a zejména porozumění principu vlastnictví rozvojových projektů a programů. Na druhou stranu samozřejmě čelíme i mnoha vlastním problémům, což v mnoha ohledech komplikuje podporu rozvojové problematice. Přestože by podle některých statistik mělo k „záchraně“ rozvojového světa stačit cca 120 miliard dolarů vynakládaných donory každý rok (z toho cca polovina přichází ze zemí EU), nelze ani v roce 2020 zaručit dosažení rozvojových cílů tisíciletí. Něco je tedy zjevně špatně... Chtěl bych upozornit alespoň na pár bodů, kterým bychom měli společně věnovat velkou pozornost. » Problémy financování mezinárodního rozvoje « 1) Efektivnost rozvojové spolupráce 22 Základní principy úspěšné rozvojové spolupráce jsou prakticky shodné na celém světě a opakují se všech manuálech i na všech konferencích. Přesto je i u vyspělých donorů dosud řada projektů postavena na nekonečném opakování nikam nesměřujících aktivit a nikoliv na výsledcích a dopadech v partnerských zemích. Pro příklady nemusíme chodit daleko, stačí se podívat na evropské programy, strategie či zadávací podmínky konkrétních výzev. Projektů typu „pojďme si povídat o problémech v Africe či ukazovat, jak je ta EU skvělá“ najdeme skutečně mnoho. Projekty zaměřené na budování kapacit naopak vypadají jaksi podezřele. Slyšel jsem i zdůvodnění, že kdyby Evropská komise (EC) více podporovala budování kapacit v nových členských zemích, měla by více nechtěné práce při posuzování dalších kvalitních projektů. Je zjevné, že pro hodnotící komise je jednodušší posuzovat již důvěrně známé projekty a pracovat se stejnými organizacemi, než riskovat inovativní přístupy a hodnotit skutečnou kvalitu projektů. Zcela špatnou motivací rozvojové spolupráce je také podpora exportu resp. vývozu technologií či knowhow, které už nejdou na odbyt ve vyspělém světě. Opačným extrémem může být přímá podpora partnerských organizací, aniž je garantována účelnost využití této podpory. Donor musí být odpovědný i za výsledky využití svých prostředků a také za všechny související následky. 2) Zbavování se odpovědnosti Decentralizace rozvojové spolupráce se na první pohled jeví jako správné přesunutí rozhodovacích pravomocí blíže k místu realizace. Tobinova daň a Daň z měnových operací Jeden z nástrojů financování Rozvojových cílů tisíciletí by mohlo představovat zdanění měnových operací (Currency Transactions Tax - CTT). Obrat obchodu s měnami denně činí 1,9 bilionu USD. Z 95 procent se ale jedná o čistě spekulativní operace. Kdyby se mezinárodní společenství dokázalo shodnout na jejich zdanění, mohly by získané prostředky pokrýt náklady rozvojové pomoci. Zároveň by se omezila četnost nebezpečných spekulací, jež v minulosti zavinily mnohé hospodářské krize. V tomto smyslu počítal původní návrh nositele Nobelovy ceny J. Tobina s uvalením jednoprocentní daně na měnové operace. Dnešní jednání o zavedení CTT se vedou o položkách ve výši 0,05-0,1 procenta; takovéto opatření by přineslo 75200 miliard USD ročně! První zemí, která uzákonila CTT ve prospěch rozvojové spolupráce, se stala v roce 2004 Belgie. Dosavadní zkušenost zatím ukazuje, že ne všechny Delegace EC mají dostatečné kapacity pro řízení rozvojových projektů (o našich ambasádách ani nemluvě) a že v mnoha případech není výběr a management projektů příliš transparentní. Decentralizace může fungovat pouze v případě jednotných a transparentních podmínek financování rozvojových programů a pouze za předpokladu, že jsou nastaveny podmínky pro otevřenou komunikaci všech problémů i možných řešení na národní i mezinárodní úrovni. Multilaterální financování je dalším prvkem, který má v rozvojové spolupráci nezastupitelné místo. Je zjevné, že dlouholeté zkušenosti agencií OSN nebo mezinárodních finančních institucí mohou výrazně přispět k řešení rozvojových problémů, na druhé straně jsme svědky zbytečných přesunů finančních prostředků mezi těmito institucemi místo jejich směřování přímo na řešení identifikovaných problémů. Pro menší donory je sice jednodušší vykázat své povinné či nepovinné příspěvky do multilaterálních organizací, ale jaký má např. smysl, aby příspěvky členských států EC dále přesouvala do agencií OSN? Kdyby chtěla ČR zvýšit své příspěvky do programů OSN, může to udělat přímo za mnohem transparentnějších a příznivějších podmínek (viz např. dohody o zapojení českých subjektů v projektech Svěřeneckých fondů). Podpora rozpočtu je podle mnoha donorů nejlepší formou nevázané pomoci a zárukou, že finanční prostředky budou skutečně použity pro národní rozvojové programy. S ohledem na častou korupci a chybějící legislativní, administrativní či metodické rámce je tato představa dosti alibistická, protože pouze nejsilnější donoři mají nástroje na kontrolu a ovlivňování národních vlád. Dalším problémem je otázka dopadů tohoto způsobu podpory na nejpotřebnější cílové skupiny, zejména obyvatele na okraji společnosti (ať už regionálně, etnicky či sociálně vyloučené). Odpouštění dluhů je další problém, který nelze řešit paušalizovaným přístupem. Nelze pominout ani otázku, zda není odpouštění dluhů dvojím vykazováním rozvojové pomoci - pokud byly již dříve vykázány půjčky, měly by být nově vykázány maximálně úroky. Evropská unie zahrnula v roce 2006 do této položky 11 mld. EUR. Stipendia pro zahraniční studenty rovněž ne vždy přispívají ke zlepšení situace v jejich rodných zemích. EU v loňském roce vykázala 1,6 mld. EUR v této položce. Sporná je i podpora uprchlíků v zemích EU, v roce 2006 byly vykázány náklady ve výši 1 mld. EUR. Poslední tři položky jsou označovány termínem „inflated“. 3) Oprávněnost různých aktérů (eligibility) Dosud probíhají rozsáhlé diskuse o zapojení jednotlivých partnerů do programů rozvojové spolupráce. Specifickým příkladem může být i zapojení aktérů z nových členských zemí do rozvojových programů EU. Přestože cca 4,68 % našeho příspěvku do rozpočtu EU (cca 1,584 mld. Kč v roce 2007) je alokováno pro rozvojovou spolupráci, české subjekty jsou dosud zapojeny pouze minimálně. Ačkoliv na jedné straně může být skutečně důvodem malá zkušenost (a tedy nižší kvalita projektových návrhů), z větší části je překážkou spíše nulová zkušenost Evropské komise s novými aktéry a občas nesplnitelné administrativní požadavky (počínaje vysokou minimální výší projektů zejména v případě, kdy je vyžadováno kofinancování ze soukromých zdrojů, a konče požadavkem na prokázání dřívější zkušenosti s mezinárodním financováním). Specifickým problémem je přitom i dosavadní způsob komunikace mezi Evropskou komisí a členskými státy a dalšími partnery. Například role nevládních neziskových organizací je dosud často podceňována, přestože nejen jejich praktické zkušenosti, ale i výše spolufinancování je de facto řadí na úroveň donorských organizací. Komunikace s nevládními partnery v rozvojových zemích je pak přes všechny proklamace stále na okraji zájmu. Jako příklad nedostatečné komunikace lze uvést současný návrh Strategie programu Non State Actors and Local Authorities in Development, do kterého se sice podařilo prosadit konzultaci priorit s členskými zeměmi EU (byť např. prioritní země tohoto programu byly ze strany EC stanoveny bez jakýchkoliv konzultací), ale role partnerských zemí končí u obecně zmíněné participace při přípravě konceptů na úrovni Delegací EC. Ostatně ani české programy rozvojové spolupráce s prioritními zeměmi nebyly ve finální fázi s partnerskými zeměmi konzultovány a teprve dodatečně byly přeloženy a podle možností doplněny mezinárodními dohodami. pouze procentuální objem díky zvyšujícímu se HND, fakticky je navržen od roku 2008 do roku 2010 meziroční pokles celkového objemu ZRS o 15 resp. o 43 mil. Kč, což je zcela v rozporu se závazky zemí EU prostředky ZRS výrazně navyšovat. Zarážející je zejména skutečnost, že tyto zcela nesystémové redukce jsou řešeny na nejnižší exekutivní úrovni bez zohlednění mezinárodních závazků, politických priorit a zájmů ČR. Problémům s rozpočtem ZRS nicméně čelí i ostatní donoři. Pomoc členů OECD poklesla v roce 2006 o 5,1 % oproti roku 2005 (tedy na 103,9 mld. USD). Rozpočet EU na rozvojovou spolupráci pak prakticky nezohledňuje rozšíření EU o 10 resp. 12 zemí a prakticky se celkový finanční objem spíše snižuje - např. pro kapitolu vnější vztahy bylo alokováno cca 3,7 mld. EUR v letech 2004 i 2005 a 3,2 mld. EUR v roce 2006. Pro nový instrument Rozvojová spolupráce je na rok 2007 vyčleněno 2,2 mld. EUR. Vzhledem k tomu, že se díky rozšíření EU zvyšují příjmy z povinných příspěvků a tedy i vykazované alokace na rozvojovou spolupráci, je stagnace objemů financí zarážející. 4) Netransparentnost 5) Neplnění závazků Ke zvyšování kreditu České republiky v rámci EU i celosvětově určitě nepřispívá, že právě v době přípravy našeho Prezidentství EU oficiálně proklamujeme, že nejsme připraveni naplnit naše závazky. Střednědobý výhled financování na nejbližší 3 roky popírá jak náš závazek z roku 2005 „usilovat o navýšení podílu objemu financí na zahraniční rozvojovou spolupráci na 0,17 % HND v roce 2010 a 0,33 % HND v roce 2015“, tak předchozí střednědobý výhled na roky 2007-2009. Zatímco v loňském roce jsme předpokládali navýšení rozpočtu ZRS v roce 2009 na 4,660 mld. Kč (0,13 % HND), v novém střednědobém výhledu je navrženo pouze 3,460 mld. Kč (tedy pouhých 0,09 % HND). Základním pilířem ZRS jsou rozvojové projekty a programy. V této klíčové kapitole rozpočtu byl letošní návrh MZV vyčlenit v roce 2010 na rozvojové projekty 1,2 mld. Kč snížen ze strany Ministerstva financí dokonce na 860 milionů Kč. Přestože je často používán argument, že se snižuje » PŘES DAŇOVÉ RÁJE K VĚTŠÍ CHUDOBĚ Mikroúvěry – 50 dolarů jako základ podnikání Klasické granty či úvěry jsou v rozvojovém světě pro běžného člověka naprosto nedostupné. Drobní farmáři či výrobci nemají čím ručit a jimi požadované sumy jsou pro banky naprosto nezajímavé. Proto vznikl systém tzv. mikrofinancování, který otevírá drobným podnikatelům a chudým lidem možnost snadno přístupných úvěrů. Mikroúvěry zpřístupňují finanční sektor i chudým vrstvám rozvojového světa, pomáhají budovat nová pracovní místa a posilují postavení žen. V roce 2002 existovalo přes deset tisíc mikro-úvěrových společností, které poskytovaly drobné úvěry třiceti milionům lidí a jejich obrat činil 2,5 miliardy dolarů (průměrná výše půjčky tedy činila 83 dolarů). Devadesát procent žadatelů o úvěr ho používá k financování vlastního zaměstnání. Studie v Bangladéši prokázaly, že přes 48 % klientů se díky mikroúvěrům dokázalo vlastními silami dostat z chudoby. V posledních letech se rozvíjí i mikro-spoření, které usnadňuje lidem ukládat své úspory a zároveň rozšiřovat nabídku úvěrů. K financování mikroúvěrů slouží mikrofinanční fondy. Ty byly postaveny na družstevním bankovnictví a lidé z bohatých zemí do nich ukládali své peníze s úrokem 1-3 %. Později, po klientském tlaku na etické spoření (ukládání peněz do bank či fondů, z nichž není financováno neetické podnikání – zbrojní průmysl, některá energetická či chemická odvětví apod.), vyvinuly i některé velké bankovní domy fondy, které financují pouze mikrofinanční systémy či rozvojové projekty. Část peněz poskytují také některé vlády prostřednictvím rozvojových programů. Rok 2005 byl Valným shromážděním OSN vyhlášen Mezinárodním rokem mikroúvěrů. ním daňovým únikům z chudých i bohatých zemí odtékají prostředky, které by mohly být využity právě na rozvoj. Zatímco stále větší část daňové zátěže je přesouvána přímými i nepřímými daněmi na zaměstnance, nadnárodní korporace i národní podniky mají otevřené dveře ke snižování daňové zátěže prostřednictvím falešných obchodních deklarací a mezinárodních daňových úniků skrze tzv. offshorové země (OFC) a daňové ráje. Tomáš Tožička; Česko proti chudobě Podle studie Tax Justice Network z března 2005 bylo uloženo v offshorových centrech a daňových rájích 11.500 miliard USD. Pokud by byly uloženy v místech bydliště vkladatelů, daňové roční výnosy z těchto prostředků by činily minimálně 250 miliard USD ročně. OSN uvádí, že k naplnění Rozvojových cílů tisíciletí je třeba navýšit ODA na 195 miliard v roce 2015. Splnění Rozvojových cílů tisíciletí není možné bez radikální mobilizace finančních zdrojů na potírání chudoby; a to na straně bohatých zemí, stejně jako na stradě chudých a méně rozvinutých států. Úspěchy nejsou nikterak oslnivé. Naproti tomu jsme svědky, jak díky mezinárod- Pokud se daňová odpovědnost nestane nedílnou součástí společenské odpovědnosti firem, ale především mezinárodních dohod a národních politik, jen těžko se dočkáme naplnění Rozvojových cílů tisíciletí. Ba hůře, můžeme očekávat další redukci sociálně odpovědných států, které budou stále více a více připravovány o daňové příjmy z podnikatelské sféry. Základy finančních nepravostí Jakkoli se politici brání diskusím o mezinárodních daňových únicích, je stále jasnější, že tento problém více a více ohrožuje ekonomickou suverenitu států. Přesto nenajdeme širší koalici, která by proti tomuto jevu bojovala. Jsou tu sice aktivity OSN a OECD, ale ty jsou často blokovány lobbystickými zájmy. Evropská unie na mezinárodním poli také často vystupuje proti daňovým rájům a nekalým daňovým praktikám, ale vzhledem k tomu, že » Problémy financování mezinárodního rozvoje « / » Přes daňové ráje k větší chudobě « Samostatným problémem je transparentnost rozvojové spolupráce. Nejde přitom jenom o transparentnost výběrových řízení, ale zejména o zveřejňování výsledků jednotlivých programů a projektů. Pouze nezávislá evaluace a diskuse výsledků a úspěšných i neúspěšných postupů může vést k vyšší kvalitě projektů a jejich výraznějším dopadům na cílové skupiny. Teprve ve čtvrtém roce po zahájení evaluací českých projektů se začínají objevovat výsledky evaluací na webových stránkách a diskutovat možnosti využití jednotlivých doporučení. Tato situace je nicméně i odrazem roztříštěného systému české zahraniční rozvojové spolupráce. Bez zásadních systémových změn je výraznější zlepšení nereálné. 23 Naplňování Rozvojových cílů tisíciletí Důležitou roli hraje také tzv. mezinárodní daňová konkurence. Bohaté země nabízejí zvláštní daňový režim pro nerezidentní společnosti, které provádějí své obchody mimo jejich území. Taková společnost sice musí mít uloženu v OFC poměrně velkou částku peněz, ale platí minimální daň ze zisku a nebo jen roční paušál. Takovým způsobem se země snaží přilákat kapitál. Činí tak ovšem na úkor daňových poplatníků odkud společnosti pocházejí a navíc tím také silně znevýhodňují daňové poplatníky ve vlastní zemi. Pokud firmy sídlí v offshorovém centru v zemích jako je Velká Británie nebo Nizozemí, mohou vyvolávat zdání, že se jedná o solidní zahraniční firmu. Naproti tomu v chudých zemích je snižování daní pro zahraniční společnosti často podmínkou Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v rámci transformačních programů. Pokud se jim země nepřizpůsobí, nemůže očekávat žádné výhodné úvěry, hospodářskou spolupráci a může jí být i omezena rozvojová pomoc. Příklady některých nekalých praktik státy jako Velká británie, Holandsko, Belgie či Maďarsko podporují offshorová centra přímo na svých územích, vychází i tato snaho naprázdno. V čem spočívá hlavní hnací síla, která umožňuje další rozvoj a podporu obrovských daňových úniků? Jako první můžeme zmínit tzv. snižování daňové zátěže firem. Obrovské nadnárodní společnosti (Transnational companies – TNC) využívají offshorová centra a daňové ráje k falešným obchodním transakcím, které jim umožňují účetně snižovat zisky, takže nakonec žádné daně neplatí. Příkladem neustálého poklesu daňových příjmů z korporátní sféry je Velká Británie, kde od roku 1975 do roku 2003 poklesl podíl firemních daní na HDP z 15,8 % na 12, 9 %. Podobný trend můžeme sledovat i u nás, kde byl však pokles po roce 1990 ještě rapidnější. » Přes daňové ráje k větší chudobě « Nikomu z nás neušla záplava zahraničního zboží. Po roce 1989 jsme s naivitou dobře stříhaných ovcí okouzleně nakupovali laciné nekvalitní zboží v lákavých obalech tak dlouho, dokud se nám nepodařilo přivézt ke krachu domácí produkci. Jedním z důvodů široce organizované mezinárodní produkce zboží je také mnohem snazší organizace daňových úniků. Jedná se především o tzv. falešně deklarované ceny. Snižování daňové zátěže vede k dalšímu cenovému znevýhodnění domácích firem - v rozvojových zemích se k tomu ještě přidává znevýhodnění způsobené vývozními a produkčními dotacemi v bohatých zemích. Africký či latinoamerický producent nemá proti takové nekalé konkurenci Západu vůbec žádnou šanci, těžko mu však odolávají i lokální producenti v bohatých zemích. 24 Důležitým faktorem nabourávajícím mezinárodní spolupráci proti nekalým daňovým praktikám je bankovní tajemství, které OFC a daňové ráje nabízejí. To, že bohaté elity a nadnárodní společnosti mají možnost ukrývat své finance, je dalším zdrojem tlaku proti nápravě mezinárodních daňových praktik. Merrill Lynch v Cap Gemini’s World Wealth Report uvádí, že jedna třetina majetku nejbohatších osob je uložena v OFC. Celkově se dnes jedná asi o 11.500 miliard USD a suma stoupá každým rokem o 600 miliard. Na 50 % celkových vkladů a cených papírů mají bohaté elity Latinské Ameriky uloženy v OFC, v případě blízkého východu se jedná až o 70 %. Veškeré příjmy z těchto peněz jsou nezdaněny a protože jsou anonymní, mohou sloužit ke korupci, kriminálním činům, podpoře terorismu či vojenských intervencí. Největší vklady v OFC mají bohaté elity z blízkého východu a Asie, následované Evropany a Američany. Dnes již klasickým příkladem snižování daňové zátěže přes OFC je firma IKEA. Práva na značku IKEA a koncept prodeje vlastní IKEA SYSTEMS BV sídlící v Nizozemí. Všechny pobočky IKEA musí platit za používání značky poplatky. V roce 2005 zaplatilo 221 poboček v 33 zemích na poplatcích 450 milionů €, což radikálně snížilo jejich zisk. IKEA SYSTEMS BV ovšem využívá možností daňových úlev nizozemského offshorového systému. Nejznámějším případem široce pojatých daňových úniků je kalifornská firma Enron, která svými spekulacemi způsobila těžké otřesy a výpadky energie na kalifornském pobřeží. Po letech defraudací se přišlo na daňové podvody, které potopily Enron a jeho vedení a zničily i jednu z pěti největších auditorských firem – Anderson. Enron deklaroval v letech 1996 – 1999 zisk ve výši 2,3 miliardy USD. Na daních však za toto období nezaplatil ani dolar. Dokázal se jim vyhnout tím, že vytvořil síť 3.500 společností, z nichž 440 bylo registrováno na Kajmanských ostrovech. Jens Martens ovšem upozorňuje, že i zbylé čtyři nadnárodní auditorské firmy PricewaterhouseCoopers, Deloitte Touche Tohmatsu, KPMG a Ernst & Young čelí obviňování z organizace daňových úniků a neetických daňových praktik, například ve stálé komisi senátu Spojených států pro vyšetřování. KPMG po tvrdé kritice OECD dokonce zavřela (přejmenovala) své pobočky ve 30 daňových rájích. I po té však musela čelit rozsudku Evropského soudu za nabízení „daňových produktů“, které vedou k vyhýbání se placení daní z příjmů a přidané hodnoty Fakt: Warren Buffet, druhý nejbohatší muž světa: Bohatí by měli platit více daní. Na setkání sponzorů kampaně Hillary Clinton v červnu 2007 promluvil k auditoriu: „Nás 400, co tu sedíme, platí z našeho příjmu méně na daních, než platí naše recepční nebo uklízečky.“ Následoval tak britského kapitána průmyslu Nicholase Fergusona, který kritizoval daňový systém dovolující platit milionářům méně daní než uklízečka. Buffet uvedl, že ze 46 mil. USD, které vydělal v roce 2006 zaplatil 17,7 %, zatímco jeho sekretářka, která vydělala 60.000,- USD, z nich zaplatila na daních 30 %. To staví do jiného světla studie neoliberálů, které poukazují, že bohatí platí větší část daní a proto by jejich daňová zátěž měla být snižována a zvyšováno zdanění nižších příjmových vrstev. Dopady na chudé země Snižování vládních příjmů z peněz z daně ze zisku firem znamená zákonitě zvyšování daňové zátěže zaměstnanců. Toto zdanění má formu daně z příjmu, nepřímé daně tzv. daně z přidané hodnoty (DPH) a spotřební daně. DPH je celosvětově nejrychleji rostoucí položkou. Výběr této daně totiž představuje nejjednodušší a nejjistější příjem do státní pokladny. S úbytkem výběru celních poplatků v rámci dohod Světové obchodní organizace a odlivu kapitálu přes OFC, jsou chudé země tlačeny k navyšování DPH, čímž ovšem dochází k regresivnímu zdanění, to znamená, že vrstva s nižšími příjmy platí více daní než skupiny s vyššími příjmy. Regresivní zdanění chudých můžeme vidět na příkladu Brazílie, kde nízko příjmové vrstvy obyvatel platí průměrně 26,5 % ze svých příjmů na daň z přidané hodnoty, zatím co vyšší příjmové vrstvy platí pouze 7,3 %. Studie PricewaterhouseCoopers (PWC) z roku 2007 říká: „Systémy DPH mohou být ze své podstaty regresivní a citlivé na inflaci.“ Podle PWC by vlády tedy: „měly mít na paměti opatření, která zajistí určitou prosperitu i daňovým poplatníkům s nízkými příjmy. Mezi taková opatření patří snížená či nulová sazba na základní potraviny a služby či sociální projekty (péče o staré či handicapované).“ Mnohé vlády, naší nevyjímaje, se ovšem snaží o opak. PWC ví o čem mluví, část odpovědnosti totiž leží na jejích bedrech a snaha o zmírňování sociálního napětí má zabránit regulaci mezinárodní daňové konkurence a kontrole mezinárodních daňových úniků, v jejichž organizaci hrají nadnárodní auditorské firmy klíčovou úlohu. Americký badatel Raymond Baker napsal v New York Times v roce 2004, že kolem 500 miliard USD odtéká každý rok z rozvojových zemí. Tento únik se skládá ze třech komponentů. 50 miliard tvoří peníze z korupce. Kolem 200 miliard jde na vrub komerčním daňovým únikům a na 250 miliard USD pochází z kriminálních aktivit. Většina těchto peněz končí v daňových rájích, kde mohou být zhodnocovány anonymně. OFC jsou často využívány k rychlým finančním transferům, což působí velkou finanční nestabilitu především v chudých zemích. I malé země musí držet obrovské finanční rezervy, aby kryly dopady finanční nestability. Tyto prostředky zvyšují zadluženost chudých zemí a přitom nemohou být využity v rámci rozpočtu. Tyto vypůjčené finanční rezervy » KLIMATICKÉ ZMĚNY: DOPADY A RIZIKA V CHUDÝCH ZEMÍCH Jan Beránek Klimatické změny nastávají a ohrožují lidstvo víc, než se dosud předpokládalo. To je závěr letošního shrnutí, které zveřejnil Mezivládní panel o klimatických změnách (IPCC). Více než tisícovka zúčastněných klimatologů a dalších expertů navíc potvrdila, že změny klimatu jsou opravdu způsobeny lidskou činností. Mobilizace zdrojů Pro naplnění Rozvojových cílů tisíciletí je nezbytné, aby rozvojové země navýšily prostředky na boj s chudobou na 394 miliard USD v roce 2007, což je o 257 miliard více, než investovaly v roce 2002. O 135 miliard musí být v roce 2015 navýšeny prostředky zahraniční rozvojové spolupráce z bohatých zemí, mezi něž patří i Česká republika. Toho nemůže být dosaženo, pokud budou na mezinárodním poli dále tolerovány daňové úniky firem a na národních úrovních prosazováno regresivní zdanění vrstev s nízkými a středními příjmy. V roce 2005 přijalo legislativu proti falešnému deklarování cen již 32 států, ale díky vlivu velkých firem a auditorských společností jsou jejich účetní a poradci vždy o několik kroků před daňovými úřady. Proto je nezbytné omezit tzv. daňovou konkurenci, tedy především offshorová centra a daňové ráje. K tomu bude třeba implementovat mezinárodní zdanění, ať už se jedná o finanční operace nebo dopravu. Bohužel zatím jsme svědky spíše opačného trendu. I u nás už je mnoho firem, které nabízejí: „Offshorové podnikání, daňové plánování a snižování daňové zátěže.“ Firma ARON k tomu dodává: „Pokud chtějí země přilákat investice, musí se utkávat na poli poskytování daňových výhod.“ Dokonce i ministerstvo průmyslu a obchodu, které by snad mělo mít zájem na řádném výběru daní, poskytuje rady, které země se hodí pro offshorové podnikání! To ukazuje, že rozvojová politika a boj s globální chudobou má svůj důležitý rozměr i na národní rovině. Zájmem kampaně Česko proti chudobě je na tuto skutečnost upozorňovat. Pro to, aby se Česká republika mohla efektivně zapojit do mezinárodní spolupráce, potřebuje dobrou základnu doma. Politická volba a osobní rozhodnutí jsou nástroje, které má k dispozici každý z nás. Na rozdíl od finančního úřadu nechceme stále více peněz, chceme jen podporu odpovědných občanů. „Znám to, taky to slýchávám. Velkoprůmyslníci nadávají na politiku, která jim neodbourává dost ochranných cel, a politikové nadávají na průmysl, který jim poskytuje málo peněz na volby“ Robert Musil, Muž bez vlastností Zdroje a odkazy: • Jens Martens, The Precarious State of Public Finances, Bonn 2007 • The Shirts of Their Backs, Cristian Aid, 2005 • R. Murphy, J. Christensen, J. Kimmis, Tax Us If U Can, Tax Justice Network, 2005 http://www.taxjustice.net/cms/upload/pdf/tuiyc_-_eng_-_web_file.pdf • Tax Justice Network and the authors, Closing the Floodgates, 2007 http://www.taxjustice.net/cms/upload/pdf/Closing_the_Floodgates_-_1-FEB-2007.pdf • M. van Dijk, F. Weyzig & R. Murphy, Netherlands Tax Haven, Somo, Amsterdam 2006 http://www.somo.nl/html/paginas/pdf/netherlands_tax_haven_2006_NL.pdf Předpovědět konkrétní dopady klimatických změn není snadné, nicméně panuje veliká shoda v tom, že v polovině století můžeme očekávat výrazný úbytek vody v teplých podnebných pásech: blíže k pólům, kde roční dešťové srážky přibudou, hrozí sucha střídaná s častějšími prudkými dešti a povodněmi. V krátkodobém výhledu zvýšený výskyt záplav a dlouhodobě nedostatek vody se očekává v důsledku tání ledovců ve vysokohorských oblastech, jako jsou Himaláje nebo Kilimandžáro. Pozvolný úbytek ledové pokrývky v polárních oblastech má zvednout hladiny oceánů o 20 až 60 centimetrů už v tomto století. To by připravilo o obydlí a živobytí víc než sto milionů lidí. Některé studie a pozorování v posledních letech ale upozorňují na riziko náhlého rozpadu polárního ledového příkrovu, což by mohlo ještě za našeho života zvednout hladiny oceánů desetkrát víc. Je totiž potřeba připomenout, že IPCC pracuje na základě odborného konsensu. Jeho výstupy tak představují konzervativní » Přes daňové ráje k větší chudobě « / » Klimatické změny: dopady a rizika v chudých zemích « Mýtus: Rush Limbaugh v NY Times tvrdil: Jen bohatí platí daně. jsou často uloženy v zemích, odkud byly půjčeny, ale s mnohem menší úrokovou sazbou. To je dáno tím, že chudé země mají zhoršený přístup k úvěrům. Tak dochází k dalšímu zadlužování a nárůstu dluhové služby (splátky dluhu a úroku), což brání efektivnímu využití financí na programy boje s chudobou. 25 Naplňování Rozvojových cílů tisíciletí prognózy – minimum, na kterém se experti díky už dnes dostatečné průkaznosti shodnou. Existuje přitom řada vědeckou obcí sledovaných hypotéz, které předpovídají výrazně rychlejší změny a drastičtější dopady proměny klimatu. Je přitom znepokojivé, že nárůst koncentrace skleníkových plynů i rozsah pozorovaných změn po roce 2000 probíhá spíše podle těch horších scénářů. Proto lze také sledovat, že každá nová prognóza IPPC (jsou publikovány vždy po několika letech) přináší chmurnější obrázek, než byl v té předchozí. Obrázek: Očekávaný nárůst průměrné roční teploty v jednotlivých regionech během tohoto století, tři různé scénáře IPCC. Nejzranitelnější jsou hlavně chudé státy » Klimatické změny: dopady a rizika v chudých zemích « Zatímco klimatické změny jsou v rozhodující míře způsobeny skleníkovými plyny, které vypouštějí průmyslové bohaté státy, jejich dopad nejhůře pocítí lidé žijící v chudých zemích v Africe, Asii a Latinské Americe. Těm hrozí, že budou hlavními oběťmi, a to ze dvou důvodů. Jednak jsou to právě tropické a subtropické oblasti, které nejhůře zasáhne úbytek srážek a obdělávatelné půdy. Druhým důvodem je fakt, že tamní obyvatelé kvůli extrémní chudobě a vysoké závislosti na místních zdrojích potravin mají omezené (nebo vůbec žádné) možnosti tyto dopady zmírnit a přizpůsobit se novým podmínkám, o přestěhování se do příznivějších oblastí nemluvě. Jak doslova uvádí letošní zpráva IPCC: „Zranitelné mohou být především chudé komunity, zejména ty, které sídlí ve vysoce rizikových oblastech. Vesměs mívají menší schopnost se přizpůsobit a jsou více závislé na zdrojích citlivých na působení klimatu, jako jsou místní zdroje vody a potravin.“ 26 Statistika Červeného kříže jasně ukazuje rostoucí trend katastrof spojených s počasím za posledních 40 let a Britské ministerstvo pro mezinárodní rozvoj upozorňuje, že už dnes nastává 97 % všech úmrtí způsobených přírodními katastrofami právě v rozvojových zemích. V listopadu 2005 zveřejnil časopis Nature studii odhadující počet takových úmrtí v roce 2000 na základě statistik Světové zdravotnické organizace. Výsledek je vidět na mapě a potvrzuje hypotézu, že úplně nejhůře na tom budou lidé žijící v Africe (zejména subsaharské), následováni obyvateli Asie a Latinské Ameriky. Obrázek: Úmrtnost způsobená změnou klimatu, počet obětí na milion obyvatel v roce 2000 Dopady klimatických změn na chudé regiony (doslovné citace z letošní zprávy IPCC) Afrika • Předpokládá se, že do roku 2020 bude mezi 75 a 250 milióny lidí vystaveno velkým problémům s vodou stresu v důsledku změny klimatu. • Předpokládá se, že zemědělská produkce, včetně dostupnosti potravin, bude v mnoha afrických zemích a oblastech vážně omezena variabilitou a změnou klimatu. Pravděpodobně ubude zemědělsky vhodných oblastí, zkrátí se vegetační období a sníží se potenciál výnosů, především na okrajích suchých a polosuchých oblastí. • Do roku 2020 by v některých zemích mohly výnosy ze zemědělství závislého na srážkách klesnout až o 50 %. • Podle předpovědí budou lokální zdroje potravin negativně ovlivněny klesajícími zásobami ryb ve velkých jezerech z důvodu stoupající teploty vody, což může být zhoršeno pokračujícím nadměrným rybolovem. • Nové výzkumy potvrzují, že z důvodu mnohočetných stresů a nízké schopnosti adaptace je Afrika jeden z nejzranitelnějších kontinentů vůči variabilitě a změně klimatu. Asie • Předpokládá se, že tání ledovců v Himalájích v průběhu dalších dvou až tří desetiletí zvýší výskyt povodní a kamenných lavin z narušených svahů a ovlivní vodní zdroje. Následkem odtávání ledovců se pak sníží průtoky řek. • Dostupnost sladké vody by podle předpovědí měla následkem změny klimatu klesnout ve střední, jižní, východní a jihovýchodní Asii, především v povodí velkých řek, což by v kombinaci s přírůstkem obyvatelstva a stoupající poptávkou vlivem vyšší životní úrovně mohlo do 50. let 21. století nepříznivě ovlivnit více než miliardu lidí. • Největší riziko hrozí pobřežním regionům, především hustě osídleným oblastem velkých delt v jižní, východní a jihovýchodní Asii, z důvodu zvýšené pravděpodobnosti záplav z moře, v některých deltách pak říčních záplav. • Očekává se, že následkem změn hydrologického cyklu v souvislosti s globálním oteplováním se ve východní, jižní a jihovýchodní Asii rozšíří endemická nemocnost a úmrtnost zaviněná průjmovými onemocněními, které jsou v první řadě důsledkem povodní a období sucha. Latinská Amerika • V mnoha tropických oblastech Latinské Ameriky hrozí vyhynutí druhů a tím závažný pokles biodiverzity. • V sušších oblastech se očekává, že změna klimatu bude mít za následek zasolování a desertifikaci zemědělské půdy. Předpokládá se pokles produktivity některých důležitých plodin a hospodářských zvířat, což bude mít nepříznivé důsledky pro zabezpečení potravin. • Předpokládá se, že změny v prostorovém rozložení srážek a úbytek ledovců výrazně ovlivní dostupnost vody pro lidskou spotřebu, zemědělství a výrobu energie. Malé ostrovy • Bez ohledu na to, zda leží v tropických oblastech nebo vyšších zeměpisných šířkách, jsou v důsledku určitých charakteristik malé ostrovy obzvlášť zranitelné vůči účinkům změny klimatu, zvyšování hladiny moří a extrémním (povětrnostním) jevům. • Očekává se, že zhoršování stavu pobřežních oblastí, např. následkem eroze pláží a bělení korálů, bude mít vliv na místní zdroje, například rybolov. • Předpokládá se, že vzestup hladiny moře zhorší záplavy, přívalové bouře, erozi a další přímořská rizika, což ohrozí životně důležitou infrastrukturu, sídla a zařízení představující pro obyvatelstvo těchto ostrovů obživu. • Předpokládá se, že na mnoha malých ostrovech, např. v Karibském moři a v Tichém oceánu, dojde do poloviny století v důsledku změn klimatu k úbytku vodních zdrojů do takové míry, že v obdobích nízkých srážek nebudou tyto zdroje k pokrytí poptávky dostatečné. IPCC: Změna klimatu 2007 - Dopady změny klimatu, adaptace a zranitelnost, příspěvek Pracovní skupiny II ke Čtvrté hodnotící zprávě Mezivládního Panelu změny klimatu, Brusel, duben 2007 (zdroj: Patz et al, ‘Impact of Regional Climate in Human Health’, Nature. Vol. 438/17 listopad 2005) Ilustrativní ukázkou toho, co lze stále častěji očekávat, je velké sucho ve východní Africe v letech 2005 a 2006, které přímo ohrozilo 11 milionů lidí – tedy počet obyvatel srovnatelný s celou Českou republikou – v Etiopii, Súdánu, Somálsku a Keni. Mezivládní panel o klimatických změnách uvádí, že do roku 2020 bude v Africe vystaveno nedostatku vody 75 až 250 miliónů lidí a že zemědělské výnosy v některých oblastech klesnou na polovinu, stejně jako se zhorší i podmínky pro místní rybolov. Podle odhadu, který zveřejnila rozvojová organizace Christian Aid, může jen v subsaharské Africe v přímém důsledku změn klimatu zemřít během tohoto století 185 milionů lidí. Důvodem není jen nedostatek potravy a pitné vody, ale také konflikty o jejich mizející zdroje. Tradiční napětí a spory mezi jednotlivými kmeny se v takovém případě mohou snadno proměnit ve vyhlazovací občanskou válku, jak jsme již několikrát zažili, například v Darfúru. Hrozí ovšem i mezinárodní konflikty a další eskalace terorismu, které se mohou stát hrozbou i pro bohaté státy. Upozorňuje na to například velice zajímavá zpráva „Národní bezpečnost a hrozba klimatických změn“, kterou v dubnu 2007 publikoval tucet bývalých amerických generálů a důstojníků. Obrázek: Změny ročních srážek předpovídané jedním ze scénářů IPCC. Je vidět úbytek v tropických a subtropických oblastech, naopak zvýšené srážky v mírných a polárních pásech (šlo by ale často o přívalové deště střídané delšími obdobími sucha). jových zemí. Větší hanba totiž leží nezpochybnitelně na Spojených státech. Nejenže jako největší ekonomika světa mají mnohem lepší možnosti podniknout potřebná opatření, ale především je jejich vina na zvýšené koncentraci CO2 v atmosféře výrazně větší. Odhaduje se, že od roku 1900 vypustili Američané do atmosféry celkem 326 miliard tun oxidu uhličitého, zatímco všichni Číňané asi 100 miliard tun. Je také potřeba si uvědomit, že prudce rostoucí objem skleníkových emisí v Číně jde z velké části na vrub obyvatelům bohatých zemí. Vždyť kolik výrobků, které dnes zvyšují náš blahobyt, je dovezeno z čínských továren a přispívá tak k zátěži, kterou pokrytecky přičítáme nikoliv sobě, ale Číně! Také mezinárodní rozvojové banky dodnes půjčují v oblasti energetiky především na výstavbu uhelných elektráren, ropovodů a na další projekty vedoucí k vyššímu spalování fosilních paliv. Z hlediska spravedlnosti, jakož i nutnosti a možnosti razantně snížit emise, je nejvýmluvnějším ukazatelem objem vypouštěných skleníkových plynů na osobu: zatímco jeden Američan vypustí do atmosféry 19 tun CO2 ročně, na Číňana připadají asi 3 tuny CO2. V tomto ohledu je nutné upozornit i na fakt, že Češi patří mezi největší světové hříšníky – na každého z nás připadá 12 tun CO2, zatímco průměr EU činí 8,5 tuny. Uveďme ještě, že na jednoho Inda připadne 1 tuna a že obyvatelé třiceti nejchudších afrických zemí přispívají ke znečištění méně než 0,1 tuny CO2 ročně. Je ale nepochybné, že účinná opatření jsou potřebná všude. Vědci se dnes shodují na tom, že abychom zabránili katastrofálním a nevratným Na vině i na tahu jsou bohaté země Problém globálního oteplování se sice dostal do oficiální agendy OSN už v roce 1992, ale během uplynulých patnácti let se nepodařilo hrozící trendy ani zpomalit, natož pak obrátit: zatímco v 90. letech rostla atmosférická koncentrace CO2 v průměru o 1,1 % ročně, mezi roky 2000 a 2004 se zvyšovala třikrát rychlejším tempem. Kjótský protokol sice zavazuje část průmyslových států snížit emise skleníkových plynů do roku 2012 v průměru o 5,2 % oproti stavu v roce 1990, ale v důsledku mnoha kompromisů obsahuje četné díry a nedostatky, kvůli kterým by i při jeho naplnění bylo reálné snížení emisí výrazně nižší. Vedle této nedůslednosti je hlavním problémem stávajících dohod to, že nezahrnují dva největší znečišťovatele: USA a Čínu. Oba státy přitom svoji neochotu podřídit se závazkům omlouvají vytáčkami, že přece nebudou snižovat emise, když ten druhý je také nesnižuje. Politikům, kteří se odmítají dohodnout na snižování emisí a ukazují přitom prstem na průmyslovou expanzi v Číně, přišla určitě vhod zpráva, kterou letos v červnu zveřejnila Nizozemská agentura pro životní prostředí. Analyzovala nejnovější data a došla k závěru, že se Čína v absolutním objemu škodlivých emisí stala největším znečišťovatelem už v roce 2006, ačkoliv se dosud mělo za to, že Spojené státy předstihne až v příštím desetiletí. Na tomto pochybném závodu lze ovšem vedle oboustranné licoměrnosti dobře ilustrovat také rozdílnou pozici průmyslových a rozvo- • Je velmi pravděpodobné, že se budou stále častěji vyskytovat extrémní povětrnostní jevy jako velká horka, vlny vysokých teplot a silné srážky. • Podle řady modelů je pravděpodobné, že tropické cyklóny (tajfuny a orkány) budou v budoucnu intenzivnější, s vyššími maximy rychlosti větru a silnějšími srážkami, vlivem pokračujícího nárůstu povrchových teplot tropických moří. • Zjevný nárůst podílu velmi intenzivních bouří je v některých oblastech od roku 1970 daleko vyšší než pro toto období ukazují současné modely. • Množství srážek se velmi pravděpodobně zvýší ve vyšších zeměpisných šířkách, zatímco se pravděpodobně sníží ve většině subtropických pevninských regionů (až o 20 % v roce 2100). • Minulé i budoucí antropogenní emise oxidu uhličitého budou přispívat ke zvyšování hladin moří po dobu nejméně dalších tisíc let, kvůli době potřebné k jejich odstranění z atmosféry. • V důsledku tání ledovců jsou sídla v horských oblastech vystavena zvýšenému riziku povodní po vylití ledovcových jezer. • V oblasti Sahelu v Africe způsobilo teplejší a sušší počasí zkrácení vegetačního období, což má neblahý vliv na úrodu. Delší období sucha a kolísavější dešťové srážky v jižní části Afriky urychlují zavádění adaptačních opatření. • Zvyšování hladiny moří a lidský vývoj společně přispívají k úbytku pobřežních mokřadů a mangrovníků a k narůstajícím škodám způsobeným v mnoha oblastech pobřežními záplavami. • Předpokládá se, že vystavení se změně klimatu pravděpodobně ovlivní zdravotní stav milionů lidí, především těch, kteří mají nízkou schopnost adaptace; dopady budou následující: - zvýšení výskytu podvýživy a souvisejících chorob s následky ovlivňujícími růst a vývoj dětí; - zvýšení výskytu úmrtí, nemocí a zranění zapříčiněných vedry, povodněmi, bouřemi, požáry a suchem; - zvýšená zátěž průjmových onemocnění; - zvýšení výskytu kardio-respiračních onemocnění zapříčiněných vyššími koncentracemi přízemního ozonu v souvislosti se změnou klimatu; - změna prostorového rozložení přenašečů některých nakažlivých chorob • Zranitelné mohou být především chudé komunity, zejména ty, které sídlí ve vysoce rizikových oblastech. Vesměs mívají menší schopnost se přizpůsobit a jsou více závislé na zdrojích citlivých na působení klimatu, jako jsou místní zdroje vody a potravin. IPCC: Změna klimatu 2007 - Fyzikální základy, příspěvek Pracovní skupiny I ke Čtvrté hodnotící zprávě Mezivládního Panelu změny klimatu, Paříž, únor 2007; IPCC: Změna klimatu 2007 - Dopady změny klimatu, adaptace a zranitelnost, příspěvek Pracovní skupiny II ke Čtvrté hodnotící zprávě Mezivládního Panelu změny klimatu, Brusel, duben 2007 » Klimatické změny: dopady a rizika v chudých zemích « Dá se čekat, že nejhoršímu budou vystaveni také lidé v Bangladéši. Tuto nížinu ohrožuje z jedné strany voda z rychle tajících ledovců v Himalájích, z druhé strany stoupající hladina moře, a z nebe potom častější a ničivější hurikány. Už během povodní v roce 2004 tam bylo poničeno 80 % úrody a 30 milionů lidí ztratilo domovy. Organizace Christian Aid uvádí, že do roku 2050 se bude muset vinou klimatických změn přesídlit více než miliarda lidí, z toho pětina se stane uprchlíky, kteří budou muset hledat azyl za hranicemi své vlasti. Studie univerzity v Hamburku, kterou v červnu zveřejnila německá kancelář Greenpeace, odhaduje počet takových uprchlíků na 200 milionů už v roce 2040. Humanitární a další organizace proto v posledních letech prosazují, aby OSN zavedlo a jednotlivé státy oficiálně uznaly nový statut klimatických utečenců (climate refugee). Předpokládané dopady klimatických změn tomto století (doslovené citace z letošní zprávy IPCC): 27 Naplňování Rozvojových cílů tisíciletí změnám v planetárním měřítku, je třeba udržet průměrné oteplení pod dvěma stupni Celsia. To podle současných modelů znamená zastavit růst emisí v nejbližších deseti letech a do roku 2050 je pak celosvětově snížit alespoň na polovinu. Je proto nezbytné, aby představitelé bohatých zemí přestali váhat a mluvit do větru, ale okamžitě přistoupili k razantním opatřením. Na mezinárodní úrovni je třeba přijmout dohodu, která naváže na Kjótský protokol a uloží většině zemí – tentokrát už i těm větším rozvojovým – závazné a vymahatelné cíle, jejichž naplnění povede ke zmíněné stabilizaci a následnému snížení globálních skleníkových emisí. O to, jak která země k záchraně klimatu přispěje, se určitě ještě povedou spory. Z hlediska legitimity a spravedlivosti celosvětové dohody je však třeba do národních cílů promítnout historickou zátěž i aktuální situaci tamních obyvatel. Lze například snadno odvodit, že za čtyřicet let by roční emise na osobu žijící na naší planetě neměly překročit 1,5 tuny CO2. To například pro Českou republiku znamená snížit emise o téměř 90 %. Bohužel se zatím nezdá, že by kterýkoliv náš politický představitel byl schopen se tomuto životně důležitému imperativu postavit čelem a předložit veřejnosti vizi, jak a proč je toho třeba dosáhnout. Hrozby slepých uliček Díky mnohaletému úsilí ekologických iniciativ, vědců a v poslední době také rozvojových organizací, se klimatické změny stávají klíčovým tématem mezinárodní politiky. Také průmyslové korporace, které se nejprve snažily zpochybnit samotný fenomén a posléze jeho souvislost s lidskou činností (do této fáze nyní opožděně přešel Václav Klaus), byly nuceny problém i nezbytnost nějakého řešení připustit. Změnit během jedné generace současné hospodářství tak, aby mělo prakticky nulové emise uhlíku, se ovšem neobejde bez zásadních proměn v ekonomice i ve společnosti. Je to výzva svým rozsahem skutečně revoluční, proto nevyčítejme jen českým politikům, že k takovému úkolu nemají chuť, odvahu a často ani dispozice. Většina státníků i zástupců průmyslu přichází s opatřeními jen velmi váhavě a volí taková, která by pokud možno neměla výraznější dopad na zaběhnutý systém a náš životní styl. » Klimatické změny: dopady a rizika v chudých zemích « Bohužel hrozí, že nás ukolébají a zavedou ještě hlouběji do slepé uličky – a to ve chvíli, kdy je nezbytné každou jednu korunu a každý jeden den využít k tomu, abychom začali obracet smrtonosný kurz. Mezi falešnými řešeními, která sice nyní nebolí, ale dříve nebo později se ukáže, že z různých důvodů selhala, je přechod automobilů na vodík nebo biopaliva (i když ta jsou v místním měřítku určitou alternativou), „čisté uhlí“ a pumpování CO2 ze spalin do podzemí nebo jaderná energetika. 28 Každé z těchto témat by vydalo nejméně na samostatný článek, věnujme se proto jen krátce jednomu za všechny: jaderným elektrárnám. Ty jsou nám opět nabízeny jako atraktivní menší zlo, protože vyrábějí energii, aniž by vypouštěly skleníkové plyny. Ve skutečnosti sice kvůli energeticky vysoce náročné těžbě uranu a výrobě paliva i jaderná elektřina zatěžuje klima, nicméně hlavní problém je jinde. Jaderné elektrárny dnes vyrábějí celosvětově 16,5 % elektřiny, což představuje asi jen 5 % celkové spotřeby energie. Kdybychom chtěli pomocí reaktorů výrazněji snížit emise ze spalování uhlí, musel by se jejich počet několikanásobně zvýšit. Přitom už i čtyři stovky jaderných bloků, které jsou v provozu dnes, představují značné problémy spojené s ubývajícími zásobami uranu, s rizikem těžké havárie a zamoření rozsáhlých území, s možností teroristického útoku a s narůstajícím množstvím vysoce radioaktivních odpadů, které zůstane životu nebezpečné statisíce let a pro jehož bezpečnou izolaci neexistuje řešení. Vzhledem k tomu, že emise je třeba razantně snížit během nejbližších dvou či tří desetiletí, museli bychom okamžitě začít stavět nové reaktory tempem jednoho velkého bloku každý týden. To je technicky těžko představitelné a ekonomicky skoro neuskutečnitelné, protože jaderné elektrárny představují z hlediska počáteční investice zdaleka nejdražší zdroj (jenom výstavba jednoho velkého bloku stojí 3 až 5 miliard €). Masivní rozšíření jaderné energetiky by ale nejen pohltilo velkou část omezených finančních i technologických kapacit, ale zásadním způsobem by podkopalo světovou bezpečnost. O přístup k jaderným technologiím projevuje nově zájem řada států, jejichž pouhý výčet (v přehledu World Nuclear Association z června 2007) nahání hrůzu: Bělorusko, Turecko, Írán, Saudská Arábie, Izrael, Sýrie, Jordánsko, Egypt, Tunisko, Libye, Alžírsko, Maroko, Nigérie, Ghana, Namíbie, Ázerbájdžán, Gruzie, Kazachstán, Chile, Venezuela, Bangladéš, Indonésie, Vietnam, Thajsko, Malajsie a Jemen. Nejde jen o to, že provozovat bezpečně jaderný reaktor stěží zvládají operátoři i v tak disciplinovaných zemích, jako je Japonsko. Především je potíž v tom, že jaderné technologie a materiály, které slouží k výrobě energie, lze velmi snadno a rychle použít i k vojenským účelům, ať už z rozhodnutí vládců daného státu nebo i menší organizovanou a odhodlanou skupinou. Už dnes zažíváme jadernou krizi v Severní Koreji nebo Íránu, v minulosti tímto způsobem získal přístup k jaderným zbraním Pákistán, Indie, Izrael a Jihoafrická republika. Je nepředstavitelné, že by se podařilo předejít podobnému zneužití v případě masivního rozšíření jaderné energetiky do celé řady nestabilních zemí. A to opomíjíme otázky, jak by se naložilo s jadernými odpady a kde by se vůbec získal uran, který v reaktorech slouží jako palivo. Řešení pro všechny: efektivita a obnovitelné zdroje Přitom je záchrana klimatu zvladatelná s již dnes ověřenými a komerčně dostupnými technologiemi: klíčem je snížení spotřeby a přechod na obnovitelné zdroje energie. To jsou navíc opatření, která si mohou dovolit bez vedlejších rizik i chudé státy. Scénářů, které dokládají uskutečnitelnost (technickou i ekonomickou) přechodu na obnovitelné zdroje při výrazném zvýšení energetické efektivity, existuje několik. Mezi ty nejlépe propracované patří studie „Energy [R]evolution“ publikovaná organizací Greenpeace. Zpracoval ji německý Ústav systémových a technologických analýz při Německém centru letectví a kosmonautiky (DLR) a zabývá se podrobnou analýzou nejen jednotlivých regionů a tamního potenciálu, ale i výší potřebných investic. Ukazuje, že snížení globálních emisí skleníkových plynů do roku 2050 na polovinu je nejen uskutečnitelné a ve výsledku a finančně výhodné, ale že je to také cesta k tomu, aby i chudí lidé v rozvojových zemích získali přístup k domácím, stabilním a dlouhodobě udržitelným zdrojům energie. http://www.ipcc.ch - Oficiální stránka Mezivládního panelu o klimatických změnách IPCC http://www.env.cz/AIS/web-pub.nsf/$pid/MZPOBFKW197M - Stránka českého Ministerstva životního prostředí s oficiálním českým překladem shrnutí tří hlavních části letošní zprávy IPCC http://www.realclimate.org - Kolektivem vědců spravovaný portál obsahující vědecké poznatky i systematicky vyvracející mýty a nepravdy ohledně klimatických změn http://www.greenpeace.org - Webová stránka organizace ekologické Greenpeace http://www.christian-aid.org.uk - Webová stránka rozvojové organizace Christian http://environment.newscientist.com/channel/earth/climate-change - Stránka časopisu New Scientist věnovaná klimatickým změnám http://securityandclimate.cna.org - Zpráva o hrozbách dopadů klimatických změn na národní bezpečnost USA http://www.energyblueprint.info - Scénář „Energetická [R]evoluce“ publikovaný organizací Greenpeace Napsáno 7. 7. 2007 (v den koncertu Live Earth) pro kampaň Česko proti chudobě. Autor vede kampaň zaměřenou na klima a energetiku v Greenpeace International a je předsedou Energetického informačního servisu WISE Brno. » NEKONEČNÝ PŘÍBĚH DLUHOVÉ KRIZE Jiří Silný, Tomáš Tožička – Milostivé léto/Jubilee Czech Už více než čtvrt století představuje dluhová krize jeden z nejpalčivějších problémů, s nímž se potýkají málo rozvinuté země ale i některé středně silné ekonomiky. Nesplatitelné dluhy znemožňují nejen ekonomický rozvoj, ale zároveň omezují přístup obyvatel ke vzdělání a uspokojení základních životních potřeb. Nedostatečné příjmy nejzadluženějších a nejchudších zemí stačí sotva na splácení úroků a nezbývá dostatek prostředků na zdravotnictví a boj s pandemiemi, jakými je HIV/AIDS, malárie, tuberkulóza a malomocenství. Dluhová krize je také jednou z hlavních příčin toho, že denně umírá na sto tisíc lidí hladem a podvýživou. Již déle než dvacet let mezinárodní finanční instituce, OSN a vlády věřitelských zemí přicházejí s řešeními, která jsou, jak se vždy znovu ukazuje, neúčinná. Právě v případech, kdy dlužnické země přesně plnily všechny uložené podmínky, spojené s restrukturalizací nebo odpuštěním části dluhu, se často dostaly znovu do stejných nebo i horších potíží. „Je třeba ukončit dluhovou nadvládu. Je skandální, že bohatý svět žádá od Jihu každodenně stovky milionů dolarů ve splátkách „dluhů“, které vznikly na základě nespravedlivých ekonomických vztahů, ochuzujících Jih a obohacujících Sever. … Dluh, spojený s podmínkami půjček a oddlužení, je nadále používán jako nástroj kontroly a ovlivňování… jde o zájmy nadnárodních korporací, ovlivňování zahraniční politiky, přístup ke zdrojům surovin…. S ohledem na lidské utrpení způsobené historickým i přetrvávajícím vykořisťováním zemí Jihu, na nerovnost v ekonomické a politické moci a na ekologickou devastaci způsobenou Jihu komerčními zájmy, vládami a institucemi Severu, není sporu o tom, že Sever je ve skutečnosti dlužníkem Jihu. Prohlašujeme, že Jih je věřitelem obrovského historického sociálního, kulturního, politického a ekologického dluhu. To musí být uznáno a musí být uskutečněny restituce a reparace.“ Ze společného prohlášení nevládních organizací, zabývajících se tématem dluhu při zasedání Světového sociálního fóra v Nairobi roku 2007 V polovině šedesátých let věřilo mnoho západních i východních ekonomů a politiků, že rozvojové země by mohly vybudovat svá hospodářství velmi rychle za pomoci půjčeného kapitálu a technické podpory. Na konci 60. a v 70. letech došlo v řadě zemí k vojenským převratům, které byly často podporovány, či přinejmenším využívány zainteresovanými mocnostmi rozděleného světa. Tyto vlády často využívaly úvěrů, a to i těch rozvojových, spíše na upevnění své moci, podporu represivních složek a armády. Mnohé z nich dokonce z těchto úvěrů financovaly války s okolními státy. Po pádu diktátorů zůstaly demokratickým vládám jen astronomické dluhy a rozvrácené hospodářství. Řada vlád rozvojových zemí se také dopustila závažných chyb. V některých zemích byly financovány neefektivní projekty, které nemohly přežít bez subvencí. Část úvěrů putovala přímo do kapes zkorumpovaných vládních úředníků. Zde je ovšem třeba mít na paměti, že na korupci profitovaly a profitují nejvíce firmy z průmyslových zemí, často s tichým vědomím svých vlád. Dnes je už dostatečně známo i to, že bohaté země i jimi řízené instituce v řadě případů plánovitě falešnými prognózami i nátlakem na vlády rozvojových zemí zadlužování vyvolávaly, aby si pojistily jejich ekonomickou a politickou závislost (viz např. Perkins). STRUČNÁ HISTORIE DLUHOVÉ KRIZE První vážný otřes pro dosud vcelku úspěšný program rozvoje přinesl 6.říjen 1973, kdy Egypt napadl Izrael. Cena ropy se zvedla během čtyř měsíců z 1,5 na 12 USD. Ekonomiky rozvojových zemí byly závislé na ropných technologiích a samozřejmě neměly potřebné rezervy a zdroje k vyrovnání skokového zvýšení cen ropy. Jako řešení jim bylo nabídnuto využít finančních rezerv rychle bohatnoucích ropných magnátů – tzv. petrodolary. Půjčky na nízký úrok vypadaly jako snadné řešení k překlenutí krize a dobrý obchod. Cena ropy ale rostla dál. V roce 1979 na začátku íránsko-irácké války dosáhla 40 dolarů. S rostoucí spotřebou průmyslových i nově se rozvíjejících ekonomik, jako jsou Čína a Indie, a především v důsledku dalších válek na Blízkém Východě, ceny ropy rostou i nadále. Konec kolonialismu Někdy se můžeme setkat s názorem, že problémy rozvojových zemí souvisí především z rozpadem koloniálních pořádků a jejich ekonomické infrastruktury. Pravdou ovšem je, že dekolonializace proběhla celkem úspěšně a moci se ujaly převážně prodemokratické režimy. Některé země mohly profitovat z bohatých přírodních zdrojů, jiné se orientovaly především na zemědělství, ve většině docházelo k industrializaci a budování infrastruktury. Rychle narůstal počet škol všech typů, zvýšila se gramotnost, zlepšily se životní podmínky i stav lidských práv. Propad cen surovin, změna ekonomických pravidel Zároveň od 70. let začaly klesat ceny všech ostatních surovin, na nichž byly rozvojové země závislé. Ekonomiky těchto zemí byly budovány především na produkci komodit a jen velmi málo na výrobu finálních produktů. Mnoho rozvojových zemí bylo těmito krizemi silně poškozeno, neboť na rozdíl od průmyslových zemí měly malé či žádné možnosti čelit nastávajícím problémům. Kdo získává převážnou část svých exportních » Nekonečný příběh dluhové krize « Ropné krize A jsou to vždy především chudí, kdo nesou následky zadluženosti. Právě oni nejvíce trpí úspornými opatřeními, k nimž se uchylují vlády v situaci, kdy jsou nuceny splácet příliš vysoké dluhy, nebo kdy jim to ukládají podmínky spojené s odpuštěním dluhů. Následky jsou pravidelně nezaměstnanost, zánik malého podnikání, ztráta potravinové nezávislosti, snižující se průměrná délka života, vzrůstající dětská úmrtnost a zhroucení zdravotního a vzdělávacího systému a dalších veřejných služeb, devastace životního prostředí kvůli exportu surovin a monokulturních plodin . 29 Naplňování Rozvojových cílů tisíciletí prostředků z prodeje např. bavlny, kávy, čaje nebo mědi, není schopen přejít během několika málo let na nové výrobky. Zvláště když ještě nemá splacené dluhy za vybudování průmyslu, který se ukázal jako ztrátový. Západní země, které v té době také čelily krizi, navíc uzavřely své trhy dovozu zboží z rozvojových zemí, čímž se krize na Jihu ještě prohloubila. setkrát tolik. Aktuální částka překračuje dva a pů tisíce miliard dolarů. Dluhový mechanismus se stal velmi účinným prostředkem přerozdělování směrem od chudých k bohatým, odčerpávání nesmírných zdrojů z Jihu na Sever. „Půjčili jsme si jen 8 miliard USD v letech 198586. Již jsme splatili 16 miliard a teď máme zaplatit dalších 28 miliard. Největším problémem zadluženosti je lichvářský úrok,“ prohlásil nigerijský prezident Obasanjo. Zdražení půjček Po nástupu R. Reagana do Bílého domu zahájily USA masivní a nikdy nedokončený zbrojní program orientovaný na válku ve vesmíru. K tomu účelu potřebovaly obrovské půjčky, což znamenalo zdražení úvěrů na světovém trhu - úroky vzrostly až na 20%. Znamenalo to nejen ztíženou dostupnost dalších úvěrů, ale také zdražení již existujících dluhů. Tím se roztočila nekonečná spirála zadlužování. Zatímco v roce 1970 dlužily rozvojové země osmdesát miliard dolarů, v roce 1982 to bylo už de- Chronologie neúspěšného dluhového managementu 1982, Mexiko, tehdy druhý největší světový dlužník, nemohlo nadále plnit své platební povinnosti. Jen o málo později musely zastavit svou dluhovou službu Brazílie a řada dalších zemí. 1985, Bakerův plán: Americký ministr financí Baker navrhuje zajistit platební schopnost patnácti nejvíce postižených zemí poskytnutím nových úvěrů. Tím má být podpořen růst, který povede k umoření dluhů. Nové úvěry plynou ale přímo do dluhové služby. Bakerův plán ztroskotal. 1988, Torontské podmínky: Na setkání zemí G7 v Torontu poskytují věřitelské vlády poprvé možnost odpustit bilaterální dluhy chudých zemí. Jako horní hranice odpuštění je stanoveno 33 % běžných plateb dluhové služby. Ukazuje se, že je to nedostatečné. 1989, Bradyho plán: Tato iniciativa pojmenovaná podle amerického ministra financí Bradyho měla snížit bankovní dluhy 39 nejvíce zadlužených zemí pomocí směsi odpuštění dluhů a dluhových úlev, nových půjček a převedením části dluhů na podíly ve státních podnicích (Brady Bonds). Bradyho plán skutečně vedl k přechodnému ulehčení pro některé velké dlužníky se středními příjmy. 1991, Londýnské podmínky: Na summitu zemí G7 v Londýně je zvýšena horní hranice odpuštění dluhů pro chudé země na 50 %. Pro překonání platební neschopnosti těchto zemí to nestačí. 1994, Neapolské podmínky: Na summitu v Neapoli rozhoduje G7 o dalším zvýšení kvóty odpuštění na 67 %. Poprvé mohou být redukovány nejen běžné platby, ale rovněž celková výše dluhu. 1995, Iniciativa z Halifaxu: G7 se na svém setkání v Halifaxu věnuje problému dluhů chudých vysoce zadlužených zemí (HIPC) vůči multilaterálním věřitelům. MMF a Světová banka poté vyvinou iniciativu HIPC (HIPC I), která se zabývá bilaterálními a multilaterálními dluhy. » Nekonečný příběh dluhové krize « 1996, Lyonské podmínky: Summit G7 v Lyonu vyzývá věřitelské vlády, aby podpořily iniciativu HIPC a pokročily dál než stanovují Neapolské podmínky. V roce 1998 získává Mosambik jako první země v rámci iniciativy HIPC odpuštění dluhů ve výši 80 %. 30 1999, Kolínská iniciativa: Ukazuje se, že iniciativa HIPC je nedostatečná, jen šesti zemím se podařilo v rámci HIPC I dosáhnout částečného oddlužení. Na summitu G7 v Kolíně nad Rýnem je dohodnuto rozšíření iniciativy HIPC (HIPC II). Snížení přístupových bariér má umožnit 36 zemím odpuštění dluhu až do 90 %. 2002, Summit G7 v Kananaskis: Kolínská iniciativa nedosáhla očekávaného výsledku. Pouze šest zemí bylo do října 2002 oddluženo. Přinejmenším jedna z nich má už zase vážné problémy s platební schopností. Na summitu G7 v Kananaskis (Kanada) je usneseno dodatečné financování, které má vyplnit díry způsobené nerealistickými výpočty Světové banky a MMF. 2006, Summit G7 v Gleneagles: Vlády bohatých zemí s velkou reklamou přislíbily tzv. „100 %“ oddlužení nejchudších zemí, ale skutečnost je taková, jde jen o část dluhů, takže např. pro Zambii jde o snížení o 36%, pro Bolívii o pouhých 19% atd. Navíc o výši odpuštěných dluhů je zároveň snížena částka na rozvojovou spolupráci. POSTOJ VĚŘITELŮ Mluvíme-li o věřitelích, jedná se o národní vlády, soukromé banky a mezinárodní finanční instituce (International Financial Institutions, IFIs) označované podle místa vzniku jako tzv. breettonwoodské instituce. „Kdybyste papouška naučili opakovat fiskální disciplína, privatizace a otevírání trhů, mohli jste se v osmdesátých a devadesátých letech obejít bez rad MMF,“ zhodnotil práci IFIs Joseph Stiglitz, nositel Nobelovy ceny za ekonomii a bývalý hlavní ekonom Světové banky. K překonání krize v zadlužených zemích přišly IFIs s tzv. Programem strukturálního přizpůsobení (SAP, Structural Adjustment Programs). Během dvaceti let fungování SAP se tato strategie neosvědčila a nejlepší žáci, jako Zambie či Argentina, se potýkají s těžkými problémy. Přesto byl stejný model uplatněn s obdobnými výsledky při transformaci postsocialistických ekonomik. Snižováním výdajů do sociální oblasti a zdravotnictví roste sociální nerovnost. Snižováním výdajů do školství klesá vzdělanost a tím se snižuje i rozvojový potenciál země. Místo diverzifikace hospodářství a budování zpracovatelského průmyslu jsou země nabádány, aby dále exportovaly laciné suroviny a hotové výrobky dovážely z průmyslových zemí. Tato politika dále snižuje cenu komodit na trhu. Naprostá volnost pohybu kapitálu podporuje spekulativní přesuny, krátkodobé investice a následný odliv vkladů, což může, jako v případě Argentiny v r. 2001, vést do těžké krize národního hospodářství. SAP celkově vedly k rozšiřování chudoby, ke zhoršení dostupnosti vzdělání a základních životních potřeb včetně pitné vody. Po celosvětové kritice SAP, především z řad nevládních organizací a církví, představily IFIs takzvané Strategické dokumenty pro omezení chudoby (PRSP, Powerty Reduction Strategy Papers). Bohužel však všechny dosavadní PRSP považují pokračování opatření plánovaných v rámci SAP za bezpodmínečný předpoklad dosažení růstových cílů a vůbec se nezabývají sociální a ekologickou udržitelností. Ve všech PRSP je předpokládána další liberalizace obchodního a finančního trhu a privatizace veřejných služeb a podpora vývozu laciných komodit na úkor produkce finálních výrobků. Velcí latinskoameričtí dlužníci jako Brazílie a Argentina raději uhradili s velkými oběťmi v předstihu své závazky u MMF, aby se zbavili jeho „rad“ a ovlivňování svých ekonomik. MMF tak v současné době čelí nedostatku zájemců o jeho půjčky – za poslední dva roky poklesl objem úvěrů o desítky procent. Venezuela dokonce činí kroky směřující k vystoupení z IFIs a podílí se s řadou dalších zemí kontinentu na vybudování regionální rozvojové banky, respektující skutečné potřeby boje proti chudobě. DLUHY TRANSFORMACE Na seznamech zemí významně ohrožených dluhovou krizí se po roce 1989 objevila řada postsocialistických zemí východní Evropy a střední Asie. I některé socialistické země byly významně zadlužené – především Polsko, Maďarsko a Jugoslávie. Polsko a Maďarsko získaly v devadesátých letech od západních věřitelů velkorysé oddlužení za své zásluhy na pádu komunistických vlád a Srbsko a Černá Hora získaly rovněž politicky motivované částečné oddlužení po pádu Miloševičova režimu. V současné době patří k vážně zadluženým zemím regionu země s nízkými příjmy: Tádžikistán a Kyrgyzstán (který v roce 2007 odmítl nabízené oddlužení v systému HIPC, aby se vyhnul nadiktovaným ekonomickým podmínkám). Ze zemí se středními příjmy jsou vážně zadlužené Bulharsko, Chorvatsko, Kazachstán a Srbsko. Země, které dříve byly součástí Sovětského svazu, sice zpravidla získaly od Ruska odpuštění starých dluhů, ale ty, které nedisponují vlastními energetickými zdroji, pozvolna znovu zvyšují své zadlužení v důsledku závislosti na ruských dodávkách ropy a zemního plynu. Ale většina dluhů je důsledkem nezvládnuté transformace ekonomik, které byly často šokovým způ- sobem vystaveny příliš brzy příliš drsnému prostředí. Extrémní zadlužení, z kterého se už některé z uvedených zemí zřejmě nedokáží dostat vlastními silami, jejich šance na hospodářský a sociální rozvoj ještě zhoršuje a ome-zuje i tolik potřebné rozvíjení demokratické kultury. K věřitelům patří vlády bohatých zemí, MMF a Světová banka i soukromé banky (většina uvedených zemí má problémy i s vnitřním zadlužením vlád). Celkovou sumou zadlužení se region řadí na druhé místo za Latinskou Amerikou, na rozdíl od ní ale závažnost situace není dosud dostatečně vnímána ani vládami, ani mezinárodními organizacemi, ani občanskou společností a lze se obávat, že se situace bude v řadě zemí zhoršovat. CESTY K ŘEŠENÍ DLUHOVÉ KRIZE Uvedený stručný popis vzniku a mechanismů dluhové krize chudých zemí ukazuje zřetelně, že řada dluhů vznikla pochybným způsobem a že také jejich podmínky jsou jednostranně nevýhodné pro dlužníky. Jedním z návrhů jak tuto diskriminační praxi překonat je požadavek mezinárodní kampaně za řešení dluhové krize po zavedení tzv. Spravedlivého a transparentního arbitrážního řízení (Fair and Transparent Arbitration Proces – FTAP). I v rámci tohoto procesu by však měla být vždy garantována tzv. dluhová únosnost, tzn. že dluhová služba nebude ohrožovat plnění základních úkolů státu jako je vzdělávání, zdravotní péče, ochrana životního prostředí a zajištění základních životních potřeb pro obyvatele včetně přístupu k pitné vodě. Takový postup by zároveň respektoval dodržování základních lidských práv. Tyto výdaje musí tvořit životní minimum státu. Organizační struktura arbitrážní instituce by měla být zřízena v rámci systému OSN. Další iniciativou je, aby bylo v budoucnu vytvořeno mezinárodní insolvenční právo a mezinárodní insolvenční soud. NELEGITIMNÍ DLUHY Několikrát byla už zmíněna otázka legitimity dluhů. To je také široce diskutované téma, které se opírá o právní teorii, formulovanou poprvé prof. A. Sackem, která definuje některé dluhy jako „zavrženíhodné“ (odious debts“) a to v případě, že půjčky byly přijímány a) bez souhlasu obyvatelstva nebo v rozporu s právním řádem země (to se týká zejména nedemokratických režimů), b) nepřinesly pro obyvatelstvo žádný prokazatelný užitek c) a zároveň bylo věřiteli obé při poskytnutí úvěru známo. Takovou definici lze uplatnit na řadu půjček, které dostávaly nedemokratické režimy v dobách studené války na obou stranách fronty. Existují velmi drastické příklady – jako např. dluhy bělošské diktátorské vlády Jihoafrické republiky z doby apartheidu, které splácí dnešní demokratický režim a vlastně tak dodatečně platí za útlak černé většiny obyvatelstva. Jiným příkladem je Brazílie, kde vláda v dobách diktatury nedodržovala vlastní zákony a nedávala smlouvy o zahraničních půjčkách ke schválení parlamentu. Už v minulosti došlo několikrát k úspěšnému odmítnutí dlužníků nelegitimní dluhy splácet. USA roku 1898 odmítly placení dluhu Kuby Španělsku s tím, že jsou nelegitimní a byly využívány proti zájmu kubánských obyvatel. Po útěku kostarického diktátora A. Tinoca vymáhala Kanadská královská banka peníze, které si půjčil, na nové demokraticky zvolené vládě. V arbitrážním řízení, které vedl W.H.Taft (27. prezident US a poté předseda nejvyššího soudu), byly tyto dluhy označeny jako nelegitimní, protože Kanadská královská banka si měla být vědoma, že peníze slouží k osobnímu prospěchu diktátora a jeho rodiny a k upevnění jeho moci. Současným dlužníkům se zatím takový úspěch nepodařil, ale k průlomu došlo naopak na straně věřitelů. Takovým pozitivním příkladem je Norsko, které jako první stát vymazalo své pohledávky vůči pěti zemím ve výši osmdesát milionů dolarů. Šlo o půjčky z let 1976 –1980 určené na nákup norských lodí motivované více zachováním pracovních míst v době krize loďařského průmyslu než rozvojovými potřebami příjemců. ROZUMNÉ ODDLUŽENÍ FUNGUJE Příkladem úspěšně praktikovaného oddlužení jsou takzvané výměnné fondy (Swap), které uplatňuje u svých pohledávek například Švýcarsko a řada dalších zemí. Místo aby dlužník splácel věřiteli, financuje pod nezávislou kontrolou rozvojové a sociální projekty ve vlastní zemi a vydaná částka je pak v dohodnutém násobku odečtena z dluhu. K nejrozsáhlejšímu oddlužení došlo po druhé světové válce a týkalo se Německa. V zájmu mírové rekonstrukce Evropy se mocnosti dohodly na odpuštění části dluhů a v roce 1953 mu skutečně většinu dluhů odpustily. Německá vláda prohlásila, že ještě nikdy v historii neprojevili vítězové tolik šlechetnosti k poraženému. Tato šlechetnost se Evropě vyplatila, tím obtížněji obhajitelný je ale velmi málo šlechetný přístup k nejchudším zemím planety. Současná debata o únosnosti dluhů jednak vyžaduje, aby existovala závazná a transparentní pravidla stejná pro všechny srovnatelné ekonomiky a aby se únosnost nepoměřovala především exportními příjmy, ale v první řadě oprávněnými potřebami zajištění existenčního mini-ma a minima veřejných služeb pro obyvatelstvo dlužnické země. ZÁVĚR Mezinárodní veřejnost, OSN, církve a humanitární a rozvojové organizace opakovaně volají po radikální redukci dluhů nejchudších zemí. Za tímto účelem byla v roce 1997 založena největší mezinárodní kampaň Jubilee/Milostivé léto, která požadovala oddlužení nejchudších zemí do roku 2000 a vytvoření mezinárodních pravidel pro řešení mezinárodních dluhů. Petici na podporu těchto požadavků podepsalo 22 » Nekonečný příběh dluhové krize « Arbitráž či insolvenční soud jsou jedinou možností, jak vnést do dluhové krize spravedlnost a pořádek. Neodpovědné a korupční chování věřitelů by byly eliminovány, protože dluhy takto vzniklé by mohly být označeny jako nelegitimní. Neodpovědné a korupční chování dlužnických vlád by bylo eliminováno, protože by dostávaly peníze jen na prověřené projekty a při rozporování by musely veřejně skládat účty za vynaložené peníze. Nezávislé rozhodování rovnoměrně rozkládá odpovědnost na dlužníka i věřitele, jako to odpovídá požadavkům na současnou úroveň práva. 31 Naplňování rozvojových cílů tisíciletí milionů lidí a podpořili ji i generální tajemník OSN, Světová rada církví a papež. Přestože se doposud nepodařilo problém vyřešit, přece došlo ke značnému posunu, dluhová krize je stálou součástí politických debat na světové úrovni, v omezené míře dochází k oddlužování a neudržitelnost současného stavu je stále zřejmější. Pokud má být dosaženo pokroku v boji proti chudobě, je třeba přikročit k řadě změn ve světové politice a ekonomice. Radikální oddlužení s odpovídajícími změnami ve vztazích mezi dlužníky a věřiteli je přitom zvlášť nezbytné. » OBNOVITELNÁ ENERGETIKA JAKO ÚSTŘEDNÍ ROZVOJOVÝ PROJEKT Milan Smrž, EUROSOLAR.cz Již dávno předtím, než se civilizace vydala na svou cestu, hrála energetika zásadní roli - jak při vzniku života, tak při jeho proměnách, až konečně umožnila vznik lidské kultury v prvních společenstvích. Prvotní energetický systém byl téměř výlučně založen na sluneční energii a omezených možnostech jejího skladování. Oproti tomu je fosilně jaderný energetický systém současné civilizace založen na téměř výlučném využívání neobnovitelných zdrojů a proto má dvě nezpochybnitelné limity. První se týká dostupnosti energetických zdrojů a druhá ekologických následků. Obě tyto limity postihnou všechny oblasti světa. S tím rozdílem, že některé více a jiné méně. Více se projeví právě v rozvojových zemích. Další charakteristikou současného energetického systému je jeho specifické rozložení. Současný energetický systém globálně využívá lokální energetické zdroje a tím negativně působí na přerozdělování přírodního bohatství. Jedná se především o fosilní systém, protože podíl jaderné energie na celkové světové energetické spotřebě je velmi nízký. Navzdory desetiletí trvající masivní podpoře pokrývají atomové elektrárny pouze 5 % celosvětové energetické spotřeby a necelých 16 % spotřeby elektrického proudu. (Mezinárodní energetická agentura, IEA 2005). » Obnovitelná energetika jako ústřední rozvojový projekt « Specifická energetická situace rozvojových zemi 32 Výběr z literatury: - LEGAL ASPECTS UNDERLYING INTERNATIONAL RESOLUTION OF STATE INSOLVENCY by Julie Ann Smith and Kofi Oteng Kufuor, Research Fellow, School of Law, University of East London - Kaiser, Jürgen at al. (Ed.) Illegitime Schulden, erlassjahr.de, Düsseldorf, 2003 - Declaration On Debt , World Social Forum in Nairobi, Kenya, 2007 - Mandel, Stehen, Debt Relief as if People Mattered, A rights-based aproach to debt sustainability, New Economics Foundation, London, 2006 - Kaiser Jürgen, Kowsky Hartmut, Schueller Benedikt, Sovereign Debt in Central/Eastern European and Comonwealth of Independent States Countries, erlassjahr.de, Evangelischer Entwciklungsdiens, - Ekumenical Academy Prague, Praha, 2006 (také v ruštině) - Perkins John, Confessions of an Economic Hit Man, Berrett-Koehler Publishers, Inc. San Francisco,CA, USA, 2004 - Spravedlivé oddlužení, kol. autorů, Ekumenická akademie Praha, 2004 - www.eurodad.org, www.ekumakad.cz nemají rozvinutou infrastrukturu, zejména distribuční sítě pro elektrickou energii či plyn a nemají prostředky na dovoz fosilních energetických zdrojů. V následující tabulce uvádím již sice starší nicméně o to více alarmující údaje o podílu importu fosilních energetických zdrojů z exportních příjmů rozvojových zemí. Novější data již k dispozici nejsou, i když nelze mít pochyb, že situace se za posledních 20 let ještě zhoršila. Jedním z největších přicházejících ekonomických a tím i sociálních problémů je očekávaný explozivní nárůst ceny ropy po dosažení bodu zvaného “oilpeak“, v němž poptávka převýší rychlost těžby. Podle všech odhadů k tomuto bodu dojde během několika málo let a podle některých ekonomů může mít za následek až 20% propad ekonomiky. Těžký otřes pro průmyslové země a katastrofa pro země rozvojové. Naše současné energetické hospodářství nemůže být modelem pro rozvojové země. Tyto země musí začít co nejrychleji využívat náš budoucí energetický systém. Není čas na to, jakkoliv se tak často stávalo, aby rozvojové země pomalu kopírovaly vývoj zemí průmyslových. Základ energetické koncepce průmyslových zemí – tepelné či jaderné kondenzační elektrárny – jsou v Africe i v dalších rozvojových zemích skutečně zcela nejhorší variantou. A to hned z několika důvodů: • v mnoha rozvojových zemích je třeba řešit energetiku decentrálním způsobem, protože v těchto zemích je buď velmi nedostačující nebo v některých regionech vůbec žádná infrastruktura pro elektrické zásobování. Elektrifikovat zemi z centrálních zdrojů by znamenalo vybudovat nákladnou a neracionální distribuční síť také ve venkovských oblastech, které jsou velmi řídce osídleny; • povrchové vody, které by bylo nutno použít v tropických oblastech k chlazení kondenzačních elektráren, mají vyšší teplotu, a proto bude možné z čistě fyzikálních důvodů dosáhnout pouze nižší teoretické termické účinnosti celého elektrárenského cyklu, neboť termodynamická účinnost je dána právě rozdílem teplot. Čím je tento rozdíl větší, tím je větší i účinnost. Rozdíl teploty vody v africké a evropské řece bude asi 8 – 10 stupňů. Efektivita výroby elektřiny v horkých oblastech bude nižší než třeba v Evropě; • z hlediska spotřeby vody jsou kondenzační elektrárny rovněž velmi Rozvojové země se v oblasti energetiky liší od zemí průmyslových ještě více než v kterémkoliv jiném odvětví. Většinou nemají žádné nebo jen nedostatečné zásoby fosilních energetických surovin, ale především nevýhodné, především se zřetelem na postupující vysychání krajiny a rozšiřování aridních oblastí; na výrobu jedné kilowatthodiny v uhelné, olejové nebo plynové elektrárně je třeba pro chlazení v chladící věži 2,6 l/kWh vody a pro atomovou elektrárnu s lehkovodním reaktorem 3,2 l/kWh. Tedy pro chlazení 1000 MW atomové elektrárny by spotřeba vody činila 3200 m3/ hodinu, což odpovídá asi 0,89 m3/sec. A to je pěkná říčka. Na rozdíl od kondenzačních elektráren se kogenerační elektrárny často právem považují za přínos ke klimatickým strategiím, protože umožní racionálnější využití primární energie. Jejich zbytkové teplo se poté, co se část energie spotřebuje v turbíně, neodevzdá chladící vodě, ale odvede se jinam, kde se využije, což ve většině případů v rozvojových zemích není možné řešení. Pro teplo totiž musí existovat stálá spotřeba, aby se využitelnost původní primární energie zvýšila. To bývá problémem i v našich podmínkách, natož pak třeba v Africe. Pro nás jsou ale důležité výhody. Rozvojové země mají dostatek slunce – o 50 až 100 % více průměrného slunečního svitu než v našich zeměpisných šířkách. Mnohdy mají i mnoho půdy, která umožní pěstování rozmanitých energetických, především olejových rostlin. • • • • • jedlých olejů (především mimo skočcového a jatrophového) mohou být zbytky zkrmovány drůbeží; na lokální produkci olejů lze založit výrobu mýdla, svíček nebo některých nátěrů; stacionární a nestacionární diesel motory lze uzpůsobit na provoz na rostlinné oleje nebo lze bez úpravy využívat jejich směsi s fosilní naftou či biodieselem; olej lze exportovat na výrobu biodieselu; při osázení ploch, kde nikdy stromy nebyly, lze zajistit finanční příjem formou uhlíkových kreditů; v polostínu olejových rostlin lze pěstovat zeleninu a další plodiny pro domácí potřebu. Olej a jeho energetické srovnání s ostatními biopalivy 1. fotovoltaika I v severních průmyslových zemích sílí přesvědčení, že to bude právě fotovoltaika, která se stane budoucí královnou obnovitelných zdrojů. Výhody jsou zřejmé – na rozdíl od jiných obnovitelných zdrojů nepotřebuje fotovoltaické zařízení prakticky žádnou údržbu a výměnu, pouze občasnou revizi. Fotovoltaické zařízení může být umístěno na střechách nebo na jednoduchých konstrukcích prakticky kdekoliv a v jakékoliv velikosti. V rozvojových zemích je to právě fotovoltaika, která je předurčena k široké decentrální aplikaci. Především proto, že je snadno revidovatelná, elektrickou revizi svede každý středně šikovný elektrikář, který má srozumitelný manuál a ten zvládne i jednoduchou opravu, i v Evropě spočívající z výměny vadných modulů. Další výhodou je to, že na fotovoltaické panely, které jsou ústřední a nejdůležitější částí fotovoltaického zásobování, poskytují dnes výrobci záruku i dvacet let. Pomocí fotovoltaiky lze zajistit decentrální ostrovní elektrickou mikrosíť o standardní kvalitě (220V, 50 Hz) nebo obdobnou elektrifikaci jednotlivých objektů. Skladovat elektřinu lze v olověných akumulátorech, s výhodou uzavřených gelových, které jsou bezúdržbové. V brzké budoucnosti lze očekávat veliký posun v technologiích skladování elektrické energie a to především v nových typech baterií s vyšší účinností, vyšším počtem nabíjecích cyklů a menší hmotností a vyšší kapacitou. Pomocí fotovoltaiky lze osvětlovat, provozovat počítače, radia, kopírky i malé elektrické nástroje – jako například ruční nářadí sloužící k lokální výrobě nebo údržbě - ale i třeba svařovat, jak jsme ověřili v projektu Masuku v Zambii. Další možnosti do slunných oblastí Vedle olejů a fotovoltaiky je velmi smysluplné využívat ve slunných oblastech sluneční vařiče a to jak parabolického typu, jež sice skýtají jistá nebezpečí, tak především vařiče krabicového typu jako „sluneční trouby“, v nichž lze s úspěchem uvařit rýži, brambory nebo péci. Jejich principem jsou leskle (alobalem) či vyleštěným hliníkovým plechem vyložené a dobře izolované dřevěné nebo i papírové boxy, které jsou uzavřeny dřevěným rámem s dutinkovým organickým sklem nebo obyčejným, či lépe bezpečnostním sklem. 2. rostlinné oleje Existuje několik desítek vhodných rostlin, které lisováním zralých semen za studena poskytují asi 35-55 % rostlinného oleje. Energetický obsah jednoho litru získaného oleje je asi 10 kWh, což se příliš neliší od hodnoty, kterou mají běžná kapalná paliva a pohonné hmoty jako benzín nebo nafta. Jednou z nejvýhodnějších a nejvýnosnějších rostlin pro získávání oleje je olejová palma guinejská, která v optimálních podmínkách poskytuje z hektaru 10 tun oleje. Nevýhodou je poměrně komplikovaný sběr a složité získávání oleje z kokosových ořechů. Dnes se začíná prosazovat jiná olejnina a to Jatropha curcas, která roste i ve velmi suchých oblastech, vyjma nejsušších oblastí tedy v celé Africe. Její výnos je od 3 do 5 tun z hektaru. Rostlinné oleje jsou téměř univerzálně využitelné, jak ukazuje následující přehled: • lze na nich v poměrně jednoduchých vařičích pohodlně a jednoduše vařit jako na obnovitelném zdroji energie, což přinese velikou a podstatnou úsporu dřeva a dřevěného uhlí; olej je proto důležitým spojencem v boji proti deforestaci; • zbytky po lisování mohou být použity jako palivo na vaření do ohniště, může s nimi být zlepšována kvalita půdy a zádrž vody v ní, v případě Závěr Energetika je nosným programem každého rozvoje. Rozvojové země se musí co nejdříve zbavit fatální závislosti na dovozových i vlastních fosilních zdrojích a vydat se cestou obnovitelné a dlouhodobě udržitelné energetiky. Cestu založenou na fosilních nebo jaderných zdrojích a hnanou především partikulárními skupinovými zájmy musíme co nejdříve opustit. Produkty obnovitelné energetiky se mohou s výhodou prodávat systémem oboustranného profitu (win-win) a jejich dalším přínosem je, že podstatná část výnosu z prodeje zůstává v komunitě a ta z nich může vytvořit fond oprav a rekonstrukce na budoucí nákup potřebných komponent nebo i celého zařízení. » Obnovitelná energetika jako ústřední rozvojový projekt « Možnosti a limity obnovitelných zdrojů v rozvojových zemích Každá výroba vyžaduje energii. Protože současný energetický systém je převážně založen na fosilních palivech, tak potřebuje energii fosilní. Ve dvacátých letech se spotřeboval jeden barel ropy na 50 barelů vytěžené ropy, zatímco dnes je průměrný poměr jedna ku pěti. Stejně tak lze hodnotit jakoukoliv jinou výrobu, biopaliva nevyjímaje. Při energetickém výpočtu je třeba vzít v potaz všechny kroky, od sběru nebo sklizně olejové kultury až po dopravu na místo spotřeby. Pro řepku se v našich poměrech třeba počítá asi s třetinou výnosu oleje na kompletní zpracování oleje na biodiesel, což by představovalo asi 400 litrů biodieselu. V tomto celkovém cyklu je třeba počítat se zoráním pole, výsadbou kultury, jejím postřikem, sklizní, oddělením semen, jejich vylisováním, výrobou biodieselu transesterifikací, vypráním vodou a filtrací. Pakliže bychom ale použili jatrophovou plantáž a používali čistý rostlinný olej, zbavili bychom se několika kroků – prakticky především orání a výsadby (jatropha nese olejová semena 30 let), postřiků a výroby biodieselu. S ohledem na to, že jatropha poskytuje v průměru 3,5 krát více oleje než řepka olejná a přihlédneme-li k tomu, že se olej bude nejspíše spotřebovávat lokálně, můžeme i s jistou rezervou celkovou spotřebu na výrobu odhadnout na dvě třetiny. Pak poměr vstupní a výstupní energie bude 300 : 4000 tedy 1:13,3. Analogické poměry pro výrobu etanolu a biodieselu z řepky nebo soji od 1,3:1 přes 1,8 :1 až 7,8:1 (u biodieselu z použitého oleje). Energetické využívání čistého oleje je tedy - i bez ohledu na další již uvedené profity - z energetického hlediska jedničkou. 33 Česko proti chudobě » ČEŠI PROTI BÍDĚ Jakub Patočka – Literární noviny Kampaň Česko proti chudobě, jak se každý může přesvědčit na následujících stranách, lze pokládat za výjimečně obdivuhodný výkon českých občanských organizací. Navzdory svému nepříliš vábivému názvu, na němž je bezproblémové pouze prostřední slovo – proti. Proti bídě doma i ve světě je ovšem správné působit s veškerou důsledností v českých zemích i ve světě. V Anglii svého času zuřil spor mezi lidmi, kteří chtěli odstraňovat bídu mezi Brity, a lidmi, kteří své úsilí soustřeďovali na její překonávání v zemích třetího světa. Jedni britští dobrodinci druhé obviňovali velmi negentlemansky, že berou peníze na úkor potřebnějších chudáků buď domácích, či naopak zahraničních. České organizace brojící proti chudobě ve třetím světě by možná mohly uvažovat o tom, jak do své práce zapojit bezdomovce či jiné domácí potřebné, aby podobným střetům pro budoucnost předešly. Slovo „proti“ problematické není, ačkoli je v dnešní době blahosklonného cynismu a pokrytecky mírumilovného vyhýbání se konfliktům za problematické mnozí pokládají. Být proti něčemu je často nezbytnou součástí postoje, který se pokouší formulovat něco nového a prospěšného. Gándhí, Masaryk, Martin Luther King by dnes nebyli známí nikomu kromě hrstky akademiků nebýt toho, že v pravou chvíli řekli své velmi zřetelné a přesné proti. » POŽADAVKY KAMPANĚ » Češi proti bídě « / » Požadavky kampaně Česko proti chudobě « ČESKO PROTI CHUDOBĚ 34 1. Zřízením rozvojové agentury zefektivnit a zprůhlednit rozvojovou spolupráci tak, aby skutečně reflektovala priority rozvojových zemí a přispívala k naplňování Rozvojových cílů tisíciletí, nikoli aby sloužila k podpoře exportu České republiky. Česko dosud nepřikročilo k zásadní reformě programu rozvojové spolupráce od jejího obnovení v roce 1995. Požadujeme, aby se správou finančních prostředků na rozvojovou spolupráci zabývala profesionální rozvojová agentura a nikoli nekoordinovaní úředníci na devíti ministerstvech, abychom dosáhli možnosti koordinace s ostatními evropskými zeměmi. Požadujeme, aby projekty byly definovány především podle Rozvojových cílů tisíciletí, ne podle momentálních zahraničně-politických zájmů. Je nezbytné, aby prostředky byly poskytovány na boj proti extrémní chudobě a zajištění základních sociálních služeb v rozvojových zemích a ne na podporu českého exportu. Konečně chudoba je slovo, která nemá jen záporné významy, ačkoli si to mnozí lidé dnes patrně myslí. Už v Bibli se píše o velbloudovi, který projde snáze uchem jehly, nežli bohatec do království nebeského. O situaci ještě starší vypráví dialog Platóna s Diogénem, který si před svým sudem omýval zeleninu. „Proč si myješ zeleninu?“, otázal se jej prý Platón a dodal: „Kdybys poslouchal krále, on by tě živil.“ Diogénes mu odpověděl: „No a ty, kdyby sis sám myl zeleninu, nemusel bys poslouchat krále.“ Jak vidno, od samého počátku naší civilizace víme, že chudoba může být či dokonce přímo je součástí životní cesty smysluplnější, než jsou ty, po nichž se kráčí pohodlně a zajištěně, neboť oplývají hmotným bohatstvím. Bída je ovšem slovo popisující situaci lidí, kteří pro samu nouzi doslova nevědí kudy kam. Po světě jich žijí nepředstavitelné množství a bohužel jich přibývá rovněž u nás doma. Argument, jímž se často zdůvodňuje vlastní nečinnost, že za svou situaci si může každý sám, neobstojí. Kdo si dá trošku práce se zmapováním konkrétních osudů, odhalí složitou spleť společenských vazeb a souvislostí, kterým i v lecčems talentovaný člověk může padnout za oběť tak, jako tisíce jiných padají za oběť automobilovému provozu; bez ohledu na své schopnosti. Kvůli bídě lidé hynou či se stávají zoufalými i nenávistnými, chudoba naopak na charakter člověka vliv mít nemusí žádný, anebo i příznivý. Rozumět chudobě je důležité, abychom v rámci vlastní představy o dobru neničili ve třetím světě ty jeho rysy, v nichž může být i lepší, než je svět náš. Jedná se o předivo mezilidských vztahů v širších rodinách a komunitách, ale také o schopnost vzájemně si pomáhat či ochotu bavit se pospolu bez podpory industriálních komunikačních technologií. Je dobře, že české občanské iniciativy, jejichž zástupci píší do této knížečky, to vědí, anebo cítí: své spolupracovníky ve třetím světě respektují jako partnera s vědomím, že od něj mohou v nehmotném světě dostat mnohem víc, než kolik jim kdy hmotně mohou přinést. Bez ohledu na to, jak svou kampaň pojmenovali, jsou Češi proti bídě jednou z důležitých nadějí na zlepšení občansky stále ještě chudých českých poměrů. 2. Zvyšovat objem oficiální rozvojové pomoci České republiky v souladu s našimi mezinárodními závazky na 0,7 procent HND do roku 2015. Prostředky poskytované Českou republikou na rozvojovou spolupráci tvoří v současnosti jen 0,11 % jejího hrubého národního důchodu (HND). Přitom vyspělé státy světa se již před 36 lety zavázaly zvýšit svoji pomoc chudým zemím na 0,7 % HND. O tom, že Česká republika mezi vyspělé státy patří, není pochyb – je členem Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD), sdružující rozvinuté země světa, je součástí Evropské unie. Podle Indexu lidského rozvoje OSN (HDI), který se používá jako měřítko vyspělosti státu, je Česká republika třicátým druhým nejlepším místem na světě pro život a podle Světové banky je 34. nejbohatší zemí planety, což ji řadí mezi nejbohatší pětinu států. Ačkoliv v období krizí a přírodních katastrof dokážeme být velkorysí a štědří, na dlouhodobý rozvoj dáváme devětkrát méně než Norové a třiapůlkrát méně než průměrný Evropan. Česká vláda slíbila usilovat o zvýšení prostředků na rozvojovou spolupráci na 0,17 % do roku 2010. Jenže už v roce 2015 by měly být splněny Rozvojové cíle tisíciletí definované OSN, k čemuž se zavázaly všechny státy včetně Česka. A to bez dosažení podílu alespoň 0,7 % HND nepůjde. naopak těší nátlakové skupiny evropského průmyslu. Chudé země musí dostat silnější hlas ve WTO. Pravidla duševního vlastnictví (TRIPS) je nutno změnit tak, aby chudé země měly přístup k novým technologiím a základním lékům. Vláda by měla mít povinnost zveřejňovat kontakty a návrhy všech organizací, které se snaží ovlivnit její obchodní politiku. 7. Ustanovit závazná mezinárodní pravidla na ochranu veřejných služeb před takovou privatizací a liberalizací, která omezuje rozvoj. Pro efektivnější využití zdrojů rozvojové spolupráce je nutné vytvořit nový komunikační rámec mezi dárcovskými a přijímacími zeměmi, který bude odrážet reálné rozvojové potřeby. Strategické rozvojové plány musí být založeny na spolupráci veřejného, občanského i privátního sektoru a musí se zaměřovat především na dosud marginalizované skupiny a regiony. Společně utvářené kontrolní a hodnotící mechanismy nesmí být nástroji zdržování a nátlaku, ale mají zabránit korupci na obou stranách, zvyšovat potenciál dobrého vládnutí v cílových zemích a zlepšovat rozvojovou spolupráci v zemích dárcovských. 4. Posilovat prostřednictvím českých programů rozvojové spolupráce postavení žen v chudých zemích. V rámci všech programů integrovat politiku gender mainstreamingu, tzn. ve všech politikách, přijímaných opatřeních a programech (včetně jejich financování) zohledňovat rovné příležitosti a rovná práva žen a mužů a naplňovat Pekingskou deklaraci a Platformu pro akci přijatou na 4. Konferenci o ženách a závazky Konvence o eliminaci všech forem diskriminace žen (CEDAW). To je nezbytné zejména proto, že ženy jsou obecně více ohroženy chudobou a dopady netransparentních rozhodnutí, na nichž se z důvodů své nízké politické účasti nepodílejí nebo podílet nemohou. 5. V maximální možné míře zbavit nejchudší země nesplatitelných dluhů, které mají u bohatých států, Mezinárodního měnového fondu, Světové banky a dalších věřitelů. Zcela zrušit veškeré nelegitimní dluhy, které vznikly bez vědomí občanů a byly použity proti jejich zájmům. Odpuštění neúnosných dluhů by pro rozvojové země znamenalo možnost investovat do školství a zdravotnictví sedmkrát více než dostávají v rámci rozvojové pomoci. To by mohlo zachránit ročně život zhruba 7 milionům dětí a umožnit přístup k základnímu vzdělání 30 milionům dívek a žen. Zároveň s oddlužením je třeba vytvořit mechanismus, který do budoucna zabrání nelegitimním dluhům a neodpovědnému úvěrování. Vhodným nástrojem by byla např. arbitráž o dluzích. 6. Zajistit spravedlivá a transparentní pravidla mezinárodního obchodu a jejich naplňování v politice vlád a mezinárodních institucí tak, aby jednostranně nezvýhodňovala bohaté země. Díky malé ekonomické síle, politickému vlivu a omezeným možnostem analyzovat a vyjednávat své zájmy měly chudé země doposud malý vliv na stanovování pravidel mezinárodního obchodu. Značnému vlivu se 8. Zvyšovat společenskou odpovědnost nadnárodních firem v oblasti lidských práv, ochrany životního prostředí a místního rozvoje. Přestože firmy, které působí prostřednictvím svých poboček v mnoha různých zemích, deklarují v zemi původu své společenské přínosy, v chudých zemích působí opačně. Negativně působí především odčerpávání přírodních zdrojů, katastrofální pracovní podmínky a dětská práce, ekologické škody a negativní působení na místní komunitu. Je třeba, aby i tyto firmy přijaly svou odpovědnost na rozvoji a to ve všech regionech, kde působí. K tomu by měla přispět i společenská odpovědnost velkoobchodu a obchodních řetězců, z nichž se již některé zavázaly prodávat pouze zboží produkované za eticky přijatelných podmínek a například rozšiřovat sortiment zboží Fair Trade. 9. Začít s významným a systematickým snižováním emisí oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů v České republice – globální změny podnebí nejvíce postihnou chudé země. Podrobné propočty vědců varují, že rostoucí znečištění oxidem uhličitým a dalšími skleníkovými plyny mění světové podnebí; to v příštích desetiletích způsobí častější a silnější povodně, hurikány, vichřice a vlny horka či sucha, šíření tropických nemocí, zaplavování pobřežních nížin stoupající hladinou oceánů či ještě větší nedostatek vody ve vyprahlých oblastech. Nejhorší důsledky budou v rozvojovém světě. Česká republika patří v přepočtu na obyvatele mezi evropské rekordmany v exhalacích oxidu uhličitého a dokonce do první desítky nejhorších průmyslových zemí světa. Příčinou vysokého českého znečištění jsou uhelné elektrárny, hutě či chemičky, plýtvání energií v průmyslu a přibývající auta i kamiony. Přitom čisté a efektivní technologie i potřebná legislativa jsou na stole. Jenom je použít. 10. Ukončit dotovaný vývoz evropské zemědělské produkce pod cenou výrobních nákladů, který poškozuje zemědělce v rozvojových zemích. Zemědělská politika EU, která byla formulována v kontextu potřeby dosažení potravinové soběstačnosti po druhé světové válce, již v současné době naprosto nevyhovuje. Výsledkem subvencí ve výši dosahující takřka 1 % HDP je chronická nadprodukce, jejíž subvencovaný vývoz do rozvojových zemí ruinuje tamní zemědělce, a všeobecně užívané intenzivní metody produkce, které mají negativní dopady na životní prostředí, životní podmínky hospodářských zvířat i lidské zdraví. Řešením je přeorientování systému podpor jednak na krajinotvornou a energetickou funkci zemědělství a dále na rozvoj ekologického zemědělství, lokální produkce a agroturistiky. Zároveň je třeba okamžitě ukončit podporu vývozu zemědělských produktů do rozvojových zemí. » Češi proti bídě « / » Požadavky kampaně Česko proti chudobě « 3. V přijímajících zemích prosazovat odpovědnou tvorbu a uskutečňování národních programů k dosažení Rozvojových cílů tisíciletí a to za spoluúčasti a pod demokratickou kontrolou občanské společnosti. Veřejné služby vždy byly základem rozvoje každé úspěšné země. Občané chudých zemí však trpí nedostatečným přístupem a kvalitou nejzákladnějších služeb, jako jsou zdravotní péče, základní vzdělání či přístup k pitné vodě a sanitárním zařízením nemluvě o přístupu k energiím. Nucenou liberalizací veřejných služeb se zmenšuje prostor chudých zemí uskutečňovat politiku vedoucí k naplnění Rozvojových cílů tisíciletí. Je třeba veřejně podpořit vyřazení vodohospodářství ze Všeobecné dohody o službách v obchodu (GATS) a ukončit podmiňování půjček chudým zemím nebo jejich přístupu na evropské trhy další liberalizací. 35 Česko proti chudobě Mezirezortní bariéry jsou překážkou synergického působení spolupráce v souvisejících sektorech v rámci komplexních rozvojových intervencí. Mezi rozvojovými aktivitami ČR v jednotlivých sektorech tak zpravidla chybí žádoucí provázanost, která by odpovídala komplexnosti rozvojových problémů. » NEZBYTNOST RACIONALIZACE INSTITUCIONÁLNÍHO ZAJIŠTĚNÍ ZAHRANIČNÍ ROZVOJOVÉ SPOLUPRÁCE ČR Stávající systém také brání efektivní funkční specializaci pracovníků zapojených do administrace rozvojové spolupráce. Nízký počet pracovníků zabývajících se ZRS na jednotlivých ministerstvech vede k tomu, že se stejní pracovníci věnují všem aktivitám se ZRS spojeným. Tato kumulace funkcí obsahuje vysoký potenciál pro korupci, zvláště pak spojení identifikace tématu, formulace zadávací dokumentace a posuzování nabídek v jedněch rukou. Zahraniční rozvojová spolupráce ČR Naše země se již od sedmdesátých let pravidelně připojuje k mezinárodním závazkům, z nichž vyplývá princip solidarity mezi lidmi a národy. Z tohoto důvodu uskutečňuje, jako jedna z nejbohatších zemí planety, zahraniční rozvojovou spolupráci (ZRS). Roztříštěnost státního personálu zabývajícího se rozvojovou spoluprací do devíti ministerstev také negativně ovlivňuje kvalitu rozhodovacího procesu. Pro řídící pracovníky na vyšších úrovních řízení je ZRS okrajovou agendou, v důsledku čehož nejsou zpravidla podrobně informováni o celkovém kontextu rozvojové spolupráce, přestože činí důležitá rozhodnutí. Na tyto pracovníky se soustředí lobbyistické tlaky. Mají také rozhodující slovo při jednání se zahraničními partnery, z nichž často vyplývají přísliby spolupráce hrazené ze ZRS. Vedle svého hlavního cíle, kterým je omezování extrémní chudoby v rozvojových zemích, přispívá rozvojová spolupráce k šíření základních hodnot (lidská práva, demokracie). Zároveň také rozvojová spolupráce napomáhá rozvoji přátelských vztahů mezi Českou republikou a partnerskými zeměmi, rozvoji vzájemně výhodných ekonomických vztahů a zajišťování bezpečnosti občanů ČR. V souvislosti s mezinárodními závazky by ČR měla v následujících letech přistoupit k výraznému navyšování prostředků na ZRS. Pro zajištění efektivního vynakládání těchto prostředků má klíčový význam vhodné institucionální nastavení ZRS. Stávající institucionální nastavení brání ČR dodržovat vlastní deklarované principy. Česká republika se hlásí k principu, že rozvojová spolupráce má vycházet ze skutečných potřeb partnerských zemí. Rozhodujícím faktorem se ale často stávají nikoli faktické potřeby partnerských zemí, ale ochota českých rezortních ministerstev se v dané rozvojové zemi a v daném sektoru angažovat. Proto organizace sdružené v kampani Česko proti chudobě prosazují vznik samostatné rozvojové agentury, která bude technicky koordinovat a řídit zahraniční rozvojovou spolupráci. Existující systém znemožňuje ČR plnění mezinárodních závazků v oblasti ZRS. V roce 2005 se ČR přihlásila k tzv. Pařížské deklaraci o efektivnosti pomoci, mezi jejíž nejdůležitější body patří důraz na harmonizaci poskytování pomoci dárcovskými zeměmi. Česká republika se ale se svojí rozvojovou spoluprací nemůže efektivně harmonizovat s ostatními dárcovskými zeměmi, když je pro ni vážným problémem harmonizace aktivit jednotlivých rezortních ministerstev. » Nezbytnost racionalizace institucionálního zajištění zahraniční rozvojové spolupráce ČR « Stávající institucionální zajištění bilaterální ZRS 36 Současný systém bilaterální ZRS ČR charakterizuje výrazná institucionální roztříštěnost. Za realizaci projektů rozvojové spolupráce je odpovědných devět ministerstev, každé ve své sféře působnosti. Jednotlivá ministerstva přitom často chápou účel rozvojové spolupráce odlišně. Pro ministerstvo průmyslu a obchodu je rozvojová spolupráce nástrojem podpory exportu, pro ministerstvo vnitra je nástrojem prevence ilegální migrace apod. Standardní modely Ministerstvo zahraničních věcí (MZV) ČR plní s podporou tzv. Rozvojového střediska roli koordinátora, postrádá ale efektivní nástroje pro zajištění jednotnosti politiky ZRS. Při výběru optimálního modelu institucionálního zajištění ZRS se ČR může inspirovat zkušenostmi západoevropských zemí, které rozvojovou spolupráci v podmínkách demokratického politického systému a tržního hospodářství realizují po několik desítek let. Problémy stávajícího systému V celé řadě evropských zemí, například v Nizozemí, Dánsku nebo Irsku, je rozvojová spolupráce ve výhradní kompetenci ministerstva zahraničí. Tento systém nutně vede k těžkopádnosti, neschopnosti pružně reagovat, nesourodosti a nejasné odpovědnosti. V jiných státech, například v Belgii, Lucembursku a Rakousku, je uplatňován model, kdy ministerstvo zahraničí definuje politiku rozvojové Stávající systém Standardní model R o z v o jo v é s t ře d is k o MZV zastupitelské úřady MF MINISTERSTVO ZAHRANIČÍ MPSV MV MZ MPO MŽP MZe MD MŠMT projekty projekty projekty projekty projekty projekty projekty projekty ROZVOJOVÁ AGENTURA TOK FINANCÍ ŘÍZENÍ projekty MINISTERSTVO FINANCÍ TOK FINANCÍ ŘÍZENÍ V dalších zemích, například ve Velké Británii, je celá rozvojová spolupráce včetně stanovení priorit v kompetenci agentury pro rozvojovou spolupráci s postavením odpovídajícím nezávislému ministerstvu. Změna vyžaduje politické rozhodnutí Každý z výše uvedených systémů lze považovat za výrazně efektivnější systém než aktuální institucionální nastavení rozvojové spolupráce ČR. Kampaň Česko proti chudobě podporuje vznik rozvo- » ORGANIZACE PODPORUJÍCÍ POŽADAVKY KAMPANĚ ADRA www.adra.cz Agentura rozvojové a humanitární pomoci Olomouckého kraje www.arpok.cz ARS - Asociace pro rozvojovou spolupráci www.arsczech.org Asociace pro Fairtrade www.aproft.org Česká zemědělská univerzita v Praze www.czu.cz Člověk v tísni www.clovekvtisni.cz Development World Wide dww.euweb.cz Divoké husy - nadace www.divokehusy.cz Domov Sue Ryder www.sue-ryder.cz EDUCON www.educon.cz Ekumenická akademie www.ekumakad.cz Eurosolar ČR www.eurosolar.cz FoRS www.fors.cz Gender Studies www.genderstudies.cz „Žádné zemi, která se skutečně rozhodne bojovat s chudobou, zdokonalovat mechanismy vládnutí či prosazovat hospodářské reformy, nebude upřena šance dosáhnout Rozvojových cílů tisíciletí kvůli nedostatku finančních prostředků.“ Akční plán pro Afriku skupiny G8, 2002 „Podobně jako otroctví nebo apartheid, ani chudoba není nic přirozeného a nezmě-nitelného. Jejím původcem je člověk a pomocí lidských činů může být také překonána i úplně vymýcena. Takovýto skutek pak není nějakým dobročinným gestem, nýbrž aktem spravedlnosti.“ Nelson Mandela na veřejném shromáždění na Trafalgarském náměstí, únor 2005 jové agentury, která bude technickým a organizačním orgánem ministerstva zahraničí. Ministerstvem zahraničí definované a vládou schválené středně a dlouhodobé cíle české zahraniční rozvojové politiky by zadával k realizaci profesně i technicky zajištěný orgán – rozvojová agentura. V dané chvíli se jedná o nejefektivnější a nejsnáze dosažitelné řešení problémů s českou bilaterální zahraniční rozvojovou spoluprací. Vzhledem k partikulárním zájmům jednotlivých ministerstev nelze očekávat, že potřebná reforma systému rozvojové spolupráce může vyplynout z jednání na nižších a středních úrovních státní správy. Zapotřebí je politického rozhodnutí výkonných a zákonodárných orgánů. Hnuti DUHA www.hnutiduha.cz Humanisticke centrum Dialog www.humanisti.cz Humanistické centrum Narovinu www.adopceafrika.cz Humanitas Afrika www.humanitasafrika.cz INEX - Sdružení dobrovolných aktivit www.inexsda.cz La Strada www.strada.cz LL-LIKVIDACE LEPRY www.ll-likvidace-lepry.cz Milostivé léto / Jubilee Czech Poradna pro uprchlíky www.uprchlici.cz Glopolis - Pražský institut pro globální politiku www.glopolis.org Rozvojové středisko ÚMV www.rozvojovka.cz Sdružení Česká katolická charita www.charita.cz Společnost pro Fair Trade a rozvojové vzdělávání www.fairtrade.cz Sue Ryder International www.sueryderinternational.eu TODERO - Sdružení pro rozvojovou pomoc www.volny.cz/todero/todero-cz.htm Ústav pro ekopolitiku www.ekopolitika.cz VARA ČR www.campafghanistan.cz Volonté Czech www.volonte.cz Vysokoškolští humanisté www.novyhumanismus.cz WISE www.wisebrno.cz Zelená pro planetu www.zelenaproplanetu.cz Zelený kruh www.zelenykruh.cz „Chudoba je dnes jedním z nejviditelnějších projevů naší civilizace – civilizace plné rozporů a protikladů – civilizace, kterou každý z nás tím či oním směrem pomáhá utvářet. My všichni jsme společně více či méně odpovědni za její dobré i špatné stránky a řešení problémů, které civilizace vyvolává, je naší společnou povinností.“ Václav Havel na zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze, září 2000 „Dáváme 50 miliard na rozvoj a 1.000 miliard na zbrojení a to nepovažuji za vyvážené.“ James Wolfensohn, prezident Světové banky, únor 2004 „Chudoba není něčím, co se prostě „jen tak děje“, jako třeba déšť. Naopak. Je to něco, s čím se dá za poměrně krátký čas leccos udělat.“ Jeoffrey D. Sachs, ředitel Projektu tisíciletí OSN „Nejlepší ochranou před terorem, násilím a válkou je spravedlivý mezinárodní řád.“ Johannes Rau, bývalý německý prezident „Jsme první generací, která se může extrémní a hloupé chudobě podívat do tváře. Máme peníze, máme léky, máme na to vědu... ale máme dost vůle na to, abychom z chudoby opravdu učinili historii?“ Bono Vox, konference Labour Party 2004 » Nezbytnost racionalizace institucionálního zajištění zahraniční rozvojové spolupráce ČR « / » Organizace podporující požadacky kampaně « spolupráce. Její realizací ale pověřuje sobě podřízený technický orgán, tzv. implementační rozvojovou agenturu. 37 Projekty české zahraniční rozvojové spolupráce » AFGHÁNISTÁN - PREVENCÍ PROTI DROGÁM Klára Kazelleová, Sdružení Podané ruce » Afghánistán - prevencí proti drogám « Před brněnským obchodním centrem nervózně postávají dvě zahalené afghánské ženy Taiba a Samar. S ostychem sledují regály plné alkoholu a lahví vína. Alkohol, něco pro islámský svět nepřípustného a zakázaného, prý nikdy v životě neochutnaly. “Po kolika skleničkách můžeš být závislá na alkoholu?“ ptá se Taiba zvědavě. Zajímá ji vše, co souvisí se závislostmi, protože se sama se závislými lidmi ve svém rodném městě potkává denně. Pochází ze země, kde léta válek zanechala špatnou infrastrukturu, nízkou úroveň vzdělanosti, nefunkční zdravotnictví a nedostatek pitné vody. Zničené a poškozené objekty, životní a sociální podmínky se v poválečných letech obnovují pomalu, přesto má tato země jedno prvenství. Na jejím území osmkrát větším než Česká republika, kde žije 30 milionů lidí, se vypěstuje až 87 procent celosvětové produkce opia a svět drog, který je pro islám v podstatě nepřípustný, je tak v Afghánistánu jedním z hlavních témat. 38 Počet drogově závislých se zde odhaduje na jeden milion dospělých a okolo šedesáti tisíc dětí; přesto v zemi prakticky neexistovaly drogové služby a žádné dlouhodobé programy prevence a léčby. Této problematice se okrajově věnovala pouze jediná nemocnice v zemi, která sídlí v Kábulu. Ta měla k dispozici jen šedesát lůžek, nefunkční počítač a nebyl zde ani elektrický proud. Kromě financí a zázemí zde chyběli především školení lékaři a informace. „Většina tamních obyvatel vůbec neví, že opium je návykové. Kvůli nedostatku léků se zde často užívá jako lék proti bolesti, který bývá dáván i malým dětem,“ upozorňuje na situaci Jindřich Vobořil, předseda Sdružení Podané ruce, jenž od roku 2004 do země jezdí, aby zde pomohl zřídit první služby léčby a prevence drogových závislostí. Do českého projektu s názvem Prolomit kruh, který finančně podpořila Evropská unie, se zapojilo i české občanské sdružení Sananim, občanské sdružení Berkat, italská nezisková organizace CEiS (Centro Italiano di Solidarieta) a nevládní organizace VARA. Během dvou let realizace a příprav se tak postupně v Afghánistánu podařilo vytvořit systém základní léčby, vybudovat soukromou kliniku pro drogově závislé, postavit nové chráněné dílny, které se staly součástí terapeutického programu léčby drogových závislostí. Dílny nabízejí práci pro drogově závislé i pro nelegální výrobce drog a pěstitele opia. Výroba opia a jeho pašování je pro obyvatele Afghánistánu často jediným a velmi nebezpečným způsobem obživy, chráněné dílny proto nabízejí možnost změny v podobě legální práce. „Dílna má pojmout tři sta lidí během dvou let, ti se nejenom znovu naučí vyrábět tradiční perské koberce, jejichž výrobu kvůli válkám řada lidí již neovládá, ale také by se zde měli lidé naučit třeba číst a psát,“ dodává Vobořil. V zemi se postupně vytvořily první programy primární prevence. Došlo k uzavření dohody s islámskými duchovními, kteří budou i po odjezdu českých odborníků předávat informace o rizicích užívání drog. Základním pilířem úspěšné práce však bylo vytvořit takové podmínky, aby samotní afghánští lékaři mohli pečovat o závislé zcela sami, bez pozdější cizí pomoci. Právě proto se přímo v Afghánistánu, ale i u nás pořádala celá řada stáží a seminářů, kde se lékaři i lékařky učili systémům práce s drogově závislými. Po několika letech spolupráce se dokonce podařilo vyjednat, že Afghánistán povolil vycestování i afghánským lékařkám, které doposud neměly kvůli kulturním rozdílům možnost studovat drogovou situaci v cizích zemích. Přitom právě lékařky jsou jediné, které mohou v zemi pečovat o závislé ženy, ke kterým nemají mužští lékaři obvykle přístup. „V Afghánistánu jsou ženy, které berou drogy, tamní společností tvrdě odsouzeny. Je pak těžké s nimi začít něco dělat,“ uvědomuje si Taiba nelehké okolnosti své práce. Přesto je i s kolegyní nadšena a těší se, až bude moci předat své zkušenosti ve své zemi: „Jsem moc ráda, že jsem zde v České republice na tomto kurzu. Mohu se tak podívat do protidrogových center, na detoxikaci, do nemocnice.“ Taiba však dodává: „Rozdíl je v tom, že centra u vás jsou tak dobře vybavená, je v nich spousta personálu, zařízení, přístrojů, vůbec je zde takové množství budov, kde se o drogově závislé staráte.“ Prolomit kruh je tak projektem, který láme teprve první bariéry drogového problému Afghánistánu. Země, kde pěstování drog a s ním spojené závislostní užívání představuje každodenní zkušenost. » ANGOLA - ZEMĚDĚLSKÁ ŠKOLA V KUITO Jiří Hejkrlík, Česká zemědělská univerzita Je to více jak 20 let, co bylo z angolské továrny na celulózu v Alto Catumbele vojáky UNITA uneseno 66 československých expertů i s rodinami. V té době v celé Angole zuřila občanská válka mezi rivaly o politickou moc ve státě – vládními vojsky MPLA, a opoziční UNITA. Obě strany se po úspěšné válce o nezávislost, která skončila v roce 1975 vyhnáním Portugalců, pokoušely během dalších téměř 30-ti let občanské války získat v politickém vakuu rozhodující hlas. Teprve po dalších dvaceti letech bojů, kdy byl v Moxiku vystopován a 22. 2. 2002 zastřelen vůdce UNITA Jonas Savimbi, podepsali vládní vyjednavači se zbytkem Savimbiho bojovníků dohodu o příměří. Definitivní mírovou dohodu ze 4. 4. 2002 uvítalo především zdecimované obyvatelstvo. zemědělské univerzity v Praze. Do prvního ročníku bylo přijato 100 studentů rozdělených do dvou tříd. Čeští realizátoři projektu se zaměřují na vytvoření struktury celé výuky, přípravu sylabů a skript a vzdělávání nejenom řádných studentů školy, ale i dovzdělávání profesorů a zainteresované veřejnosti. Z financí, které poskytla Česká republika, byly zprovozněny školní laboratoře, knihovna, počítačová učebna a založen demonstrační chov drůbeže a školní farma. Celý projekt se opírá o silnou participaci angolské vlády, která přispěla rekonstrukcí školní budovy a postupně přebírá finanční odpovědnost za angolské učitele a vedení školy. V současné době je většina vyučovaných předmětů již v kompetenci deseti angolských učitelů, kteří povedou výuku i po ukončení financování z české strany. Díky tomu, že Angola a provincie Bié byly vybrány jako prioritní oblasti pro českou rozvojovou pomoc, působí v Angole od roku 2006 kromě České zemědělské univerzity i několik dalších českých realizátorů jako např. Člověk v tísni, TODERO a Masarykova univerzita v Brně. Lze očekávat, že počet českých projektů bude i nadále stoupat. V Angole stále přetrvává dojem „československé velmoci“, na významných místech tu pracuje mnoho absolventů českých škol a země je plná českých výrobků a zařízení. Kromě nechvalně proslulých zbraní české výroby se v Angole nachází i množství zemědělské techniky, strojního zařízení továren a dalších vývozních komodit. Oboustranné neformální styky právě nyní začínají znovu dynamicky růst. V roce 2005 byla otevřena i nová budova české ambasády. Již čtvrtým rokem se v Angole ve městě Kuito v centrální provincii Bié otevírají učebny střední zemědělské školy, která byla vybavena a zprovozněna za přispění financí z české rozvojové spolupráce. V roce 2007 školu opustí první absolventi, kteří se jako zemědělští odborníci mohou ucházet o odborné pozice vládních i nevládních organizací usilujících o rekonstrukci zemědělské produkce zdevastované 30 lety občanské války. Škola byla poprvé otevřena v roce 2004, kdy se po roce příprav vydali do Angoly první realizátoři z Institutu tropů a subtropů České » Angola - Zemědělská škola v Kuito « Dříve velice vřelé politické vztahy mezi Československem a Angolou se po incidentu v Alto Catrumbele omezily pouze na formální kontakty. Po „sametové revoluci“ vzájemné politické i obchodní vztahy dále upadaly. Původní rozsáhlá budova ambasády v angolském hlavním městě Luandě byla uzavřena na více jak 20 let. Z hlavního obchodního partnera v subsaharské Africe se na přelomu tisíciletí stala země, o kterou české firmy nejevily příliš zájem.Teprve od roku 2002 znovu zastupuje Českou republiku v Angole alespoň chargé d’affaires. 39 Projekty české zahraniční rozvojové spolupráce » POSTAVME ŠKOLU V ETIOPII Barbora Umancová, Člověk v tísni Makidě je dvanáct let. Tento školní rok začala chodit do druhé třídy základní školy v Asore v okresu Alaba etiopského Regionu jižních národů. „Ještě před rokem a půl byla nejbližší škola hodinu a půl chůze od mého domova. Rodiče mě nechtěli pouštět tak daleko, měli o mě strach. Vzdělání původně dostali jen mí dva starší bratři, o které se tolik nebáli,“ říká Makida, jejímž nejoblíbenějším předmětem je anglický jazyk a jednou by chtěla místo práce na poli učit děti. „Škola mi změnila život, mám teď mnohem lepší šanci se uplatnit a pomoci vlastní komunitě.“ Makida pochází z rodiny drobných zemědělců, její rodiče neumí číst ani psát, ale přesto považují vzdělání za důležité. „Škola pomáhá mým dětem, aby porozuměly lépe životu, komunitě a sami sobě,“ tvrdí Makidina matka, která se s rancem na zádech chystá k odchodu na devět kilometrů vzdálený trh v Alabě. » Postavme školu v Etiopii « Škola v Asore vznikla z peněz vybraných při prvním ročníku sbírky „Postavme školu v Africe“, kterou od roku 2004 organizuje společnost Člověk v tísni společně s Junákem – svazem skautů a skautek. Dvě nové budovy a jednu opravenou předali organizátoři sbírky místním úřadům v září 2005. Poskytují vzdělání na úrovni první až čtvrté třídy 160 dětem. Dalších více než sto žáků navštěvuje přípravku, kde se učí číst a psát. Pro přijetí do prvního ročníku základní školy v Etiopii, kde se mluví více než 80 jazyky, je totiž nutné, aby děti znaly základy úředního jazyka Etiopie - amharštiny. Dnes chodí v okresu Alaba díky zájmu místní správy, obyvatel, i díky podobným aktivitám, do školy již 69 procent dětí. 40 Etiopie patří k nejchudším zemím na světě – pod hranicí chudoby tu žije čtvrtina obyvatel a předpokládaná délka života je pouhých 48 let. Přestože vláda vydává na vzdělání 4,6 procenta hrubého domácího produktu – tedy stejný podíl jako třeba Česká republika - výstavba škol a vzdělávání nových učitelů nedostačuje tempu populačního růstu. Do školy může chodit jen polovina všech dětí, i když se ve třídách během dne vystřídají dvě až tři „směny“, běžně i po stovce žáků. Problémy vzdělávacího systému navíc úzce souvisí s dalšími fenomény, jako je šíření infekce HIV, odlesňování a eroze půdy, hladomor a přelidnění. Aktivity nevládních organizací jsou pro zlepšení etiopského školství zásadní. To, že Etiopané mají o školství zájem, dokazuje i fakt, že od roku 1990 se procento dětí zapsaných do základní školy zdvojnásobilo. „Chodit do školy je velká výhoda a štěstí. Některé z dětí v okolí však tuto možnost nemají. V nejbližší škole není kapacita a do jiné vzdálené déle jak dvě hodiny chůze rodiče své děti zkrátka nepustí,“ říká Sulitan Hadži Mohamed, starosta třítisícové obce Asore. Na asorskou školu je však velmi pyšný, letos do ní začnou chodit další dvě z jeho čtyř dětí. » ROZVOJ SPRAVEDLIVÉHO OBCHODU (FAIR TRADE) Jiří Silný, Ekumenická akademie Praha Ekumenická akademie vznikla v roce 1996 jako občanské sdružení zaměřené především na neformální vzdělávání dospělých. Od konce devadesátých let se kromě jiného věnuje otázkám globální spravedlnosti a strukturálním problémům rozvoje jako jsou dluhová krize nebo nerovná pravidla světového obchodu. Přitom se už nezabývá jen vzděláváním, ale podílí se na kampaních a uskutečňuje i praktické projekty. Podporuje také spolupráci a integraci mezi aktéry občanské společnosti a přispěla ke vzniku několika důležitých uskupení (FoRS, kampaň Česko proti chudobě, Asociace pro Fairtrade – vždy jako zakládající člen). Jako zvlášť významné a inspirující se ukázaly aktivity zaměřené na rozvoj spravedlivého obchodu. Mají počátek v roce 2003, kdy akademie se zahraničními partnery v Praze uspořádala mezinárodní seminář, který nabídl účastníkům z Česka, Polska a Slovenska možnost seznámit se s konceptem Fair Trade (FT) a jeho fungováním. Pro některé z účastníků to byl rozhodující impuls vedoucí k praktickým projektům – bylo tomu tak v Polsku i na Slovensku. V České republice už od roku 1994 existovala nadace (později o.p.s.) Jeden svět s prvním krámkem nabízejícím rukodělné výrobky fair trade, s kterou akademie spolupracovala, ale rozhodli jsme se vytvořit lepší podmínky pro další rozvoj FT. Na podzim roku 2004 jsme téměř po roční přípravě otevřeli velkoobchod (první v postkomunistických zemích) distribuující především FT potraviny. Zároveň začal fungovat náš internetový obchod. Předpokladem pro to byl jednak vstup Česka do Evropské unie, který usnadnil administrativu, jednak zájem různých organizací a jednotlivců podílet se na maloobchodním prodeji. Těm jsme pak mohli poskytnout zboží, které má všechny náležitosti (řádné obaly, certifikáty bio a FT) nutné pro vstup na trh i základní informační materiály k jednotlivým výrobkům. Stabilitu obchodování zaručil jednak velkorysý přístup našich hlavních dodavatelů – firmy El Puente z Německa – a jednak tehdejší hlavní odběratel – řetězec Carrefour. I po jeho odchodu z českého trhu se daří obrat díky ros- Kromě obchodních aktivit se Akademie dál věnuje intenzívně vzdělávání, které k FT neodmyslitelně patří – prostřednictvím publikací, přednášek, ochutnávek a prezentací např. při akcích kampaně Česko proti chudobě oslovujeme českou veřejnost. Zvlášť úspěšný projekt Fair a bio snídaně a svačiny, kde je poučení spojeno s kulinářskými požitky – obojí poskytují školení referenti. Projekt realizujeme s rakouskými partnery a je financován rakouskou a českou vládou. Významná je i spolupráce s Českou zemědělskou univerzitou a dalšími vysokými školami: vedle příležitostných přednášek nabízíme praxi nebo konzultace a oponentury pro písemné práce studentů. Někteří z nich se už také vydali do světa, zdokumentovat na místě, jak se daří „našim“ producentům FT. Snažíme se také napomáhat spolupráci českých FT organizací. Kromě společnosti Jeden svět spolupracujeme úzce i se Společností pro Fair Trade a rozvojové vzdělávání např. při pořádání již tradičního pražského dne pro FT ale i při jiných příležitostech. Společně jsme také v roce 2004 založili Asociaci pro Fair Trade, která dnes má už pět členů a snaží se vytvářet pravidla pro poněkud živelně se rozvíjející český trh FT. » Rozvoj spravedlivého obchodu Fair Trade « toucímu počtu maloobchodních odběratelů i jednotlivých spotřebitelů postupně zvyšovat odbyt. V současné době připravujeme založení evropské družstevní společnosti (SCE) pro FT velkoobchod. 41 Projekty české zahraniční rozvojové spolupráce O projektu Momentálně projekt pokrývá rozlohu cca 5.620 km2 s populací cca 620.000 obyvatel, z nichž většina nemá a ani v minulosti neměla přímý přístup k jakékoli zdravotní péči. Projekt sám naplňuje a podporuje mezinárodní Rozvojové cíle tisíciletí (MDGs), zejména pak redukci chudoby a zrovnoprávňování zranitelných skupin obyvatel (ženy, děti a handicapovaní). Mezinárodní organizace Sue Ryder zahájila svůj projekt pro potřebné v roce 1997 a v Malawi působí v oblastech Balaka a Ntcheu. V roce 2004 se pak přes českou ZRS do pomoci zapojila i česká organizace – Domov Sue Ryder. V současnosti na projektu spolupracují tři organizace – Domov Sue Ryder, Sue Ryder Care UK a Sue Ryder Foundation in Malawi. Dnešní cíle Cíl projektu je poskytovat terénní komunitní ošetřovatelskou a rehabilitační péči lidem s fyzickým handicapem a chronickým onemocněním. Slovo terénní vyjadřuje péči, jenž je „doručena“ co nejblíže klientům v jejich vesnicích. Za slovem komunitní se skrývá úzká spolupráce s kmenovými náčelníky a náčelníky jednotlivých vesnic. Mezi onemocnění, na která se tým Sue Ryder soustředí, patří zejména astma, neurologická postižení a epilepsie. S léčbou těchto onemocnění jde ruku v ruce i prevence HIV/AIDS, malárie, infekčních průjmů atd. Pracovní tým Sue Ryder Malawi tvoří zdravotní sestry, rehabilitační a sociální pracovníci. Většinu týmu ovšem tvoří místní odborníci, mnozí z nich jako první vystudovali ve své zemi obory jako jsou fyzioterapie, sociální práce, ošetřovatelství atd. Dobrovolníci v první linii Základem je úzká spolupráce s místními obyvateli. V praxi probíhá tak, že koordinátor dobrovolníků ze Sue Ryder osloví vůdce vesnice, kde se onemocnění vyskytuje, a požádá ho, aby vybral dobrovolníka, který bude organizačním, ale i odborným prostředníkem mezi zdravotníky ze Sue Ryder a pacientem. » TERÉNNÍ OŠETŘOVATELSKÁ A REHABILITAČNÍ PÉČE V MALAWI Jakub Olmer, Sue Ryder » Terénní ošetřovatelská a rehabilitační péče v Malawi « Proč právě Malawi? 42 Republika Malawi leží v jihovýchodní Africe a ačkoli nepatří mezi prioritní země české ZRS, tak tyto parametry plně splňuje. Malawi je na seznamu nejméně rozvinutých zemí (LDC) s HDP na hlavu 600 USD (rok 2006). Mnoho z obyvatel žije s příjmem na hlavu a den nižším než 1 USD. Zdravotní ukazatele patří k nejhorším ve světě. Naprostá většina obyvatel ve venkovských oblastech nemá přímý přístup k lékařské péči. Studovaných lékařů je v zemi nedostatek, stejně tak jako středního zdravotnického personálu, zdravotního materiálu, kompenzačních pomůcek a léků. Mezi jednu z nejčastějších příčin smrti patří podvýživa. V zemi je kromě hospodářských problémů značným problémem sociální postavení osob s jakýmkoli chronickým postižením či nemocí. Přežití jedince, rodiny nebo vesnice závisí na fyzické zdatnosti jejich členů a jakýkoli handicap se stává důvodem pro sociální izolaci jedince. Díky již několikaleté přítomnosti Sue Ryder v zemi se podařilo získat důvěru státu i obyvatel v komunitách, ve kterých je péče poskytována. Tato důvěra a aktivní postoj je rozhodující pro poskytování jakéhokoli druhu pomoci. Úkolem dobrovolníka je koordinovat setkávání na klinikách, kde se dostává pacientům léčby, sledování dodržování léčebných pokynů pacientem, vyhledávání dalších nemocných či postižených ve „své“ lokalitě. Tento princip zaručuje, že laičtí, ale proškolení dobrovolní ošetřovatelé mají ve svých komunitách velmi vysoký statut a hlavně zaručují, že jejich dovednosti se budou šířit a že si komunita pomáhá ve svém kulturním prostředí sama. Proces tak zaručuje, že komunita pochopí charakter a podstatu onemocnění, kterým trpí její členové, a lépe je přijme mezi sebe. » VIETNAMSKÁ ZKUŠENOST - OCHRANA ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ JE OCHRANOU ŽIVOTA Daniel Svoboda, Development Worldwide Phong Khe je jednou z 2000 typických „handicraft villages“ ve Vietnamu, založených na principu monotematické řemeslné výroby v rodinných dílnách. Veškeré negativní dopady průmyslové kontaminace na lidské zdraví a životní prostředí se v těchto vesnicích násobí díky čtyřem hlavním aspektům: • kumulace jednoho typu výroby do jedné lokality (výroba papíru jako ve Phong Khe, textilní výroba, recyklace autobaterií, drobné strojírenství apod. v jiných komunách); • umístění výroby v obytných zónách (lidé jsou vystaveni rizikům celodenně); • neexistující právní normy (nemožnost aplikace „průmyslových“ zákonů na domácnosti); • decentralizace výroby do rodinných podniků (chybí odpovědnost a motivace na úrovni komuny). Odpady ztuhlé na hladině řeky ke koupání ani k lovu ryb určitě nelákají. Poblíž se nicméně ryby loví (byť už ani místním nechutnají) a v bezprostředním okolí dílen se pěstuje rýže (byť je úroda horší než dříve). V komuně Phong Khe se vystřídala řada donorů, pouze výjimečně vydrželi déle. Jejich zprávy popisují Phong Khe jako typický „hot spot“, pro který zatím neexistuje řešení. Rozhodli jsme se prolomit začarovaný kruh. V roce 2005 DWW spolu s kanadskou organizací Alternatives a vietnamským partnerem CWE (Center for Water Resources Development and Environment) uspělo v trilaterálním programu ODACE s návrhem projektu na řešení environmentálních problémů v komuně Phong Khe v provincii Bac Ninh. V úvodu projektu jsme provedli environmentální posouzení lokality a výsledky potvrdily kromě očekávaného znečištění odpadními vodami z papírenské výroby mj. i vysoký obsah koliformních bakterií - tedy průnik fekálních vod do řeky i do vod podzemních, čerpaných v jednotlivých domácnostech jako průmyslová i pitná voda. Vysoce nebezpečné jsou také emise z pálených odpadů. Celoplošný rozsah kontaminace prokázal, že žádné lokální technické řešení a žádný donor nemůže problémy odstranit a že je nutné hledat řešení komplexní. S našimi výsledky a doporučeními jsme postupně seznamovali místní obyvatele a jednotlivé úřady všech stupňů. Poprvé se tak začaly problémy zdravotních a environmentálních rizik a také vhodných ekonomických a legislativních nástrojů společně diskutovat všemi zúčastněnými stranami. V navazujícím projektu v roce 2006 jsme se zaměřili na zvýšení motivace obyvatel. Podařilo se nám propojit několik dílen, které se společně začaly podílet na recyklaci papírenských i komunálních vod. Ekonomická analýza prokázala, že úspora vstupních surovin pokryje náklady na provoz instalované flotační jednotky na čištění odpadní vody. Přidanou hodnotou je ochrana povrchových i podzemních vod. Přestože se jednalo pouze o pilotní pokus s omezenými dopady, ohlasy místních obyvatel, úřadů i celostátních médií konstatovaly, že jde o první dokončený donorský projekt v dané komuně a že navržené propojení technických řešení s osvětou a tlakem na legislativní nástroje je jedinou možnou cestou k udržitelným zlepšením. Ochrana životního prostředí ve Vietnamu je běh na hodně dlouhou trať, přestože například zajištění pitné vody a sanitace patří mezi hlavní priority vietnamské vlády i donorské komunity. Primárním předpokladem jakéhokoliv pokroku je přitom zapojení úřadů i místních obyvatel a otevřená diskuse všech souvislostí. » Vietnamská zkušenost - ochrana životního prostředí je ochranou života « Situace ve Phong Khe je šokující. Všude a zejména na březích řeky se hromadí odpady z výroby i domácností. Některé skládky odpadů hoří, na dalších místech lidé pálí plastové obaly. Papírenské dílny jsou přímo v obytných objektech, mezi hromadami koksu, sběrového papíru a odpadů si hrají děti. Vesnicí protéká stoka, barevné přítoky z papírenských dílen zjevně nejsou hlavním zdrojem zápachu a znečištění. 43 Projekty české zahraniční rozvojové spolupráce » ELEKTRIFIKACE ODLEHLÝCH OBLASTÍ ZAMBIE Martina Mandová, ADRA Realizační tým konsorcia českých organizací dokončil v Zambii druhou fázi elektrifikačního projektu, v jehož rámci byla zavedena elektřina na kliniku, střední školu a do domů zaměstnanců obou institucí v Masuku, hluboko v buši zambijské Jižní provincie. studentů,“ komentuje situaci v Masuku výkonný ředitel Masuku High School pan Mwenda. Elektrifikace přinesla zlepšení životních podmínek zaměstnanců, pomáhá při léčbě pacientů, zkvalitnila výuku a zpříjemnila pobyt studentů. Ročník 2006/2007 přinesl následně nejlepší školní výsledky v historii střední školy. Úspěšnost studentů se zvýšila ze 67 % na 85 %. Čím dříve studenti ukončí státní zkoušky, tím dříve se mohou podílet na výživě rodiny. » Terénní ošetřovatelská a rehabilitační péče v Malawi « "Spolupráce s místní komunitou je na vysoké úrovni, velkou část prací zajišťuje přímo pověřená komise, která se také stará o údržbu, dohlíží na efektivní provoz, a vybírá poplatky za používání," říká koordinátor projektu Tomáš Tožička. Realizátoři jsou s komunitou stále v kontaktu, probíhají evaluace i konzultace v případě nejasností nebo rozšiřování systémů, které si již lidé v Masuku dělají ve vlastní režii. Životnost zařízení je min. 25 let, během niž by komise měla nashromáždit dostatek prostředků na obnovu a rozšíření elektrifikace. 44 Byly zde instalovány také dvě sluncem poháněné vodní pumpy, které zajišťují snadnější přístup k nezávadné pitné vodě. Milan Smrž, místopředseda evropského sdružení Eurosolar popisuje vznik projektu: „Zambijská vláda si dobře uvědomuje, že odlehlé oblasti není možné elektrifikovat jinak, než ostrovními energetickými systémy. Tomuto požadavku jsme vyšli vstříc a pomohli realizovat projekt, se kterým se na nás obrátila komunita v Masuku. Využití fotovoltaických panelů je nejefektivnější řešení v poměru cena, výkon a nároky na údržbu.“ ADRA se tak zapojila do plnění českých slibů Zambii, která je nejchudší a nejvíce opomíjenou prioritní zemí České republiky. Projekt elektrifikace institucí v Masuku patří mezi největší obdobné projekty na jihu Afriky a to vzhledem k odlehlosti a velikosti instalovaných zdrojů. Masuku leží 72 km od města Choma a pouze prašná cesta ho spojuje se silnicí mezi hlavním městem Lusaka a bývalým hlavním městem Livingstone u Viktoriiných vodopádů. Doprava materiálu po nezpevněné cestě, velká vzdálenost, omezená možnost spojení a nekvalitní předražený materiál dovážený z Asie - to kladlo v průběhu projektu velké nároky na tým, který musel být připraven na veškeré alternativy, protože jakýkoli nedostatek v materiálovém vybavení znamená v takovýchto podmínkách několikadenní zdržení. „Elektřina změnila náš život. Pro učitele i zdravotní personál přestalo být Masuku zaostalým místem na konci světa. Stabilizovala se personální situace, zlepšila se péče o prostředí a zvýšil se počet Celkové náklady na projekt, který zajistil elektřinu a tekoucí vodu pro střední školu a kliniku a elektrifikoval obydlí pro 22 rodin, byly 4,5 milionu Kč. Dvěma miliony přispěla česká vláda, dvěma miliony kanadská vláda a zbytek byl financován s přispěním českých a německých nevládních organizací, Sjednocené zambijské církve a Ministerstva zdravotnictví Zambie. » » » » » 1,2 miliardy lidí žije pod hranicí extrémní chudoby. Nejvíce zasaženy jsou děti a ženy. 30 tisíc dětí zemře denně v důsledku extrémní chudoby. 100 milionům dětí je upřeno základní lidské právo – právo na vzdělání. Ženy v rozvojových zemích vydělávají průměrně dvakrát méně než muži. 1600 matek denně zemře v důsledku porodních komplikací, 300 milionů žen trpí dlouhodobými zdravotními následky po porodu. » Více než 1 miliarda lidí nemá přístup ke zdroji pitné vody. » 3 miliony lidí ročně zemřou na AIDS, skoro 5 milionů se každoročně nakazí virem HIV. » Kvůli vysoké ochraně trhů hospodářsky rozvinutých zemí přicházejí rozvojové země o 100 miliard dolarů ročně – asi dvakrát tolik, co dostanou v rámci rozvojové pomoci. vydal EDUCON Tesaříkova 1027/2, 102 00 Praha 10. www.educon.cz Pro potřeby kampaně Česko proti chudobě - www.ceskoprotichudobe.cz Editor: Tomáš Tožička Layout: Michal Svoboda Autoři boxů na str. 17, 22, 23: P. Chmelař a T. Tožička Grafy str. 14, 24: P. Krejzlík Fotografie: archivy organizací a autorů textů; Foto obálka: M. Špička, Archiv OSN, M. Mandová Karikatury: Archiv Entwicklungspolitik zadní strana obálky, Social Watch 2006, překlad J.Krčmářová, zpracoval F.Skalák ©EDUCON, 2007 Vyjma úvodníku a informací o projektech je možno všechny texty a jejich části beze změn šířit pro potřeby rozvojového vzdělávání. Tato brožura byla vydána s podporou MZV ČR. Obsah publikace nemusí vyjadřovat stanovisko MZV ani nezakládá odpovědnost z jeho strany. @s :;@8@í Neúnosná architektura k Finance (hospodaření s penězi) jsou většinou vyjadřovány v metaforách vody: peníze „tečou“, užitek z růstu „skapává“ na chudé, kapitál se „odlévá“ ven ze zemí do daňových rájů... Na první pohled bude tato stavba lidem připadat jako vodopád, stejně jako si většina veřejnosti v bohatých zemích myslí, že z jejich daní teče velký proud peněz do rozvojových zemí ve formě rozvojové pomoci, půjček, obchodních výhod či častokrát probíraného odpouštění dluhů. Pokud jsou tam stále chudí, mohou si za to sami, nebo je to vina jejich vlád. Nyní si obrázek prohlédněte ještě jednou. Voda stékající dolů nedotéká až k chudým. Místo toho, proti veškeré logice, ačkoli teče dolů, stejně končí vždy znovu nahoře. Ilustrace inspirovaná známým „Vodopádem“ M. C. Eschera je dobrou metaforou současné „finanční architektury“. Zobrazuje prominentní postavení Brettonwoodských institucí (Světová banka a Mezinárodní měnový fond – MMF), ačkoli cíl, pro který byly zřízeny, neplní: zajistit finanční stabilitu, plnou zaměstnanost a rozvoj. Peníze, které migrující pracovníci posílají svým rodinám v chudých zemích (tzv. remitence), převyšují v současnosti svým objemem veškerou rozvojovou pomoc, kterou tyto země dostávají. A jsou to výnosy z daní tamních poplatníků (či to, co z nich zbude, když se splatí zahraniční dluhy), ze kterých se platí většina základních sociálních služeb jako vzdělání a zdravotní péče. Stačilo by ucpat všechny netěsnosti, kudy finance utíkají pryč, a byl by dostatek finančních zdrojů pro zajištění důstojných životních podmínek pro všechny lidi na planetě. Světová banka – těží z chudých Od roku 1991 jsou každoročně čisté toky peněz (poskytnuté finance mínus splátky mínus úroky) z Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj (IBDR, část skupiny Světové banky pro výhodné úvěrování chudých států) do rozvojových zemí záporné. Od roku 2002 se stávají zápornými i čisté výdaje, takže IBRD už nijak nepřispívá k rozvojovým financím, nepočítáme-li vynaložené finanční prostředky na to, aby zajistila své pohledávky. Stejná situace je u regionálních rozvojových bank. Zde je problém, že kvůli podmíněnosti půjček a byrokracii si země, které pro půjčky od IBRD přicházejí v úvahu, nechtějí půjčovat, dokud mají přístup k soukromému trhu, i když to znamená platit větší úroky. Na druhou stranu, mnoho chudších zemí, které potřebují externí finanční výpomoc, nesplňuje kritéria IBRD pro půjčku. MMF ke svému přežití potřebuje krize Soukromí dárci jsou štědřejší Jen velmi malou část finančních zdrojů půjčuje Mezinárodní měnový fond (MMF) prostřednictvím svého programu Dohoda o snižování chudoby a zvyšování růstu (PRGF) rozvojovým zemím. Ke konci roku 2004 představovaly stávající PRGF úvěry méně než 9 900 miliard USD neboli 10 % celkových nesplacených úvěrů MMF. V roce 2005 bylo na půjčování z PRGF schváleno necelých 500 milionů USD. Mezinárodní měnový fond se také dostává na okraj dění při zabezpečování finančních zdrojů a likvidity rozvojových zemí. Kromě Turecka všechny hlavní ekonomiky s rozvíjejícími se trhy již splatily své dluhy a nepodléhají kontrole MMF. Jeho jedinou pravidelnou klientelou se tak staly nejchudší země, což je jen stěží dobrý základ pro instituci zřízenou pro zajišťování mezinárodní ekonomické stability. Tato situace přináší problémy samotnému MMF. Půjčování chudým nevytváří dostatečné příjmy pro zajištění chodu instituce a výplaty zaměstnancům. Fond je závislý především na krizových úvěrech rozvíjejícím se trhům, na nichž vydělává zhruba 800 milionů USD ročně, které potřebuje k zaplacení vlastních administrativních výdajů. Je ironií, že se finanční životaschopnost MMF stala závislou na finanční nestabilitě a krizích na rozvíjejících se trzích. Mezinárodní asociace pro rozvoj (IDA) je součástí Skupiny Světové banky a má na starosti mj. dary. Celková suma, kterou IDA vyplácí nejchudším zemím, je malá, v řádu 4-5 miliard USD. Když sečteme IDA a IBRD (Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj) dohromady, je příspěvek Světové banky k zahraničnímu financování rozvojových zemí záporný o cca 1,2 miliardy USD. Čisté toky peněz do subsaharské Afriky z IBRD jsou rovněž záporné. Od Světové banky jako celku jsou sice kladné, ale představují méně než 2 miliardy USD, asi 10 % toho, kolik je potřeba. V případě nejchudších rozvojových zemí činí finanční podpora poskytovaná Světovou bankou 3 miliardy USD, zatímco od soukromých dárců přichází 10 miliard. Skryté náklady neférového obchodu Obchodní omezení v bohatých zemích stojí rozvojové země okolo 100 miliard USD ročně. Subsaharská Afrika, nejchudší region na světě, na nich ztrácí okolo 2 miliard USD ročně, Indie a Čína více než 3 miliardy. To jsou pouze okamžité náklady. Z dlouhodobého pohledu jsou náklady díky ztraceným investičním možnostem a poklesu dynamiky ekonomiky daleko větší. Investice tečou opačným směrem Přímé zahraniční investice (FDI) mohou významně přispět k rozvoji a stále více politiků je považuje za nejvýznamnější prostředek v rozvojovém procesu. Od roku 1992 byly přímé zahraniční investice největším zdrojem toků peněz do rozvojových zemí. Tento tok byl ale silně koncentrován do skupiny zemí jako je Čína, Indie, Brazílie a Mexiko. Země subsaharské Afriky, kde je kapitálu nejvíce třeba, zaznamenaly malé investice. Navíc stále větší část „FDI“ se vynakládá na slučování podniků a akvizice, při kterých cizí firma získává stávající domácí firmu, tudíž nepřispívá k růstu výrobních kapacit ani nepřináší nové technologie. Příliv peněz z přímých investic doprovází jejich velký odliv, neboť zisk se vrací zpět do země investora. V subsaharské Africe je například průměrná návratnost zahraničních investic 24-30 % a v současnosti je přítok finančních zdrojů touto cestou vyrovnáván případně převýšen odlivem ze zisků existujících investic. Lakomé země Bohaté země se v roce 1970 shodly na záměru vydávat 0,7 % svého hrubého národního důchodu (HND) na rozvojovou pomoc. V roce 2005 ty samé země na pomoc vydaly v průměru jen 0,3 % HND. USA poskytly chudým zemím nejmenší podíl svého bohatství, jen 0,2 % HND. Bez peněz, ale s plnými pokladnami Díky nestabilitě světových finančních trhů si rozvojové země musí ponechávat obrovské rezervy peněz, aniž by je používaly, a to jen proto, aby své měny mohly bránit před spekulacemi. Na vytvoření těchto rezerv si chudé země půjčují tvrdou měnu od USA při úrokových sazbách 18 % a zase je v USA ukládají s úrokem 3 % (do státních dluhopisů USA). Většina zemí investuje své zásoby západní měny do relativně bezpečných, krátkodobých aktiv jako jsou státní pokladniční poukázky USA. Výnosy z těchto nástrojů jsou v současnosti velmi nízké – daleko pod úroky, které rozvojové země zaplatí ve splátkách svých dluhů. Daňové ráje Více než 60 % mezinárodního obchodu dnes připadá na vnitrofiremní obchod mezi vedlejšími společnostmi nadnárodních korporací. Velká část transakcí prochází daňovými ráji, které zahraničním společnostem poskytují utajení a nízké nebo nulové zdanění. Firmy tak mají obrovské možnosti, jak převést zisky z rozvojových zemí do těchto teritorií s nízkými daněmi. Nejjednodušší a nejvíce používaný způsob, jak to udělat, je skrze klamavé fakturace a falešně deklarované ceny. Firmy účtují vývozy pod cenou, dovozy nadhodnotí a vysoké zisky prokazují v daňových rájích na úkor zemí rozvojových, kde své zisky uměle snižují. Domácí a mezinárodní firmy z rozvojových zemí takto a podobnými způsoby ročně přesunou 200 až 350 miliard amerických dolarů. Tím rozvojové země přichází o značnou část svých daňových příjmů. Remitence Peníze posílané emigranty a zahraničními dělníky, tzv. remitence, se vedle přímých zahraničních investic staly druhým největším kanálem pro přísun kapitálu do rozvojových zemí. Od roku 1995 představují větší částku než všechny oficiální rozvojové pomoci dohromady. V Mexiku jsou peníze posílané emigranty nepostradatelné pro 21 % rodin. Tyto prostředky se navýšily z 1 miliardy USD v roce 1982 na zhruba 22 miliard v roce 2006. Ačkoli emigranti vydělávají v USA desetkrát více, než by mohli v Mexiku, přes 80 % jejich výdělků zůstává v USA. Množství peněz, které se od nich dostává do Mexika, je víceméně stejné jako to, které by si vydělali tam. Nejbohatší neplatí daně Okolo 11,5 tisíce miliard USD soukromého majetku nejbohatších mužů a žen na světě se v současnosti nachází v daňových rájích – z valné většiny nevykázaných a proto pravděpodobně ani nezdaněných v zemi svého původu. Pouhé zdanění bohatství těchto jedinců by dalece převážilo jakékoli realistické navýšení rozpočtů rozvojové pomoci. Nepochybně větší jmění se však ztratí v mezinárodních daňových únicích firem; to by v celosvětovém úhrnu ročně vydělalo okolo 860 miliard amerických dolarů. Kdyby se tato částka zdanila 30ti procenty (světový průměr je 37,5 %), získalo by se 255 miliard: dost na to, aby se zaplatily Rozvojové cíle tisíciletí v celé své šíři. Jednoduše řečeno, k tomu, aby se okamžitě přijala opatření, která by snížila světovou chudobu na polovinu, by stačilo, aby ti velmi bohatí platili řádně daně. Jen střípky rozvojové pomoci skutečně pomáhají potřebným Skutečná pomoc, tedy finanční prostředky, které jsou opravdu k dispozici pro financování rozvoje nejchudších zemí, čítají pouhých 30 miliard USD ročně, tj. méně než 40 % celkově vynaložené pomoci. Náklady na administrativu, technickou podporu, účetnictví při odpouštění dluhů, provazování rozvojové pomoci s prodejem z darujících zemí a pomoc strategicky důležitým, ale méně potřebným zemím. To je jen několik důvodů proč více než 60 % rozvojové pomoci není dostupných ve formě peněz použitelných na opravdové a urgentní rozvojové potřeby, jako je například zdraví a základní vzdělání. Malí daňoví poplatníci v chudých zemích jsou nejvíce zatíženi Kdyby země s nízkými příjmy upravily daně, posílily finanční správu a zrušily daňové úlevy pro nadnárodní investory tak, aby se podíl veřejných příjmů k hrubému domácímu produktu (12 % HDP v r. 2003) dorovnal na hladinu bohatých zemí (26 % HDP v roce 2003), zvýšil by se příjem jejich státního rozpočtu přibližně o 140 miliard USD ročně. Pokud by neformální ekonomika byla kompletně zahrnutá do formální, zvýšil by se příjem z daní v rozvojových zemích o 285 miliard USD ročně. To sice není reálné, ale i částečná integrace by znamenala navýšení příjmu o mnoho miliard. V otroctví dluhů V roce 2003 dostaly země s nízkými příjmy granty v hodnotě 27 miliard USD, zatímco na dluzích splácely skoro 35 miliard. Subsaharská Afrika zaznamenala nárůst svých dluhů o 220 miliard USD, přestože z 320 miliard USD vypůjčených od roku 1970 již 296 miliard splatila. Čisté přesuny peněz do rozvojových zemí prostřednicím půjček (přísun peněz nově poskytnutými úvěry mínus odtok peněz splátkami dluhové služby) jsou tak od roku 1984 (s výjimkou tří let) vlastně záporné. Takže místo toho, aby poskytovaly zdroje pro financování rozvoje, stávají se půjčky největším zdrojem odčerpávání omezených zdrojů rozvojových zemí. Únik kapitálu Na každý dolar, který přichází do rozvojových zemí jako rozvojová pomoc, připadá deset dolarů, které odtud v podobě odlivu kapitálu odchází. Podle odhadů ztrácí ročně rozvojové země více něž 500 miliard USD kvůli ilegálním tokům peněz, které nejsou zaznamenávány veřejnou správou a z nichž se neplatí žádné daně. Největším kanálem odlivu financí je obchod přes daňové ráje a offshore centra pomocí falešně deklarovaných cen a bankovního tajemství. To podkopává daňové systémy v rozvojových zemích a možnosti domácích vlád hospodařit s národními zdroji. Bohatí jedinci a další domácí elity využívají možnosti bankovního tajemství daňových rájů a převádějí miliardy amerických dolarů z chudých rozvojových zemí, aby nemusely platit daně. Tím své spoluobčany omezují i v tak základních lidských potřebách, jako je např. zdravotní péče. Západní nadnárodní korporace, finanční instituce, auditorské a účetní firmy, právníci a finanční centra se společně podílí na páchání, urychlování a aktivním sjednávání těchto kapitálových úniků. SOCIAL WATCH 2006 www.socialwatch.org PŘEKLAD: EDUCON
Podobné dokumenty
www.ssoar.info How to turn brain drain into brain gain : policies to
vymezené: Lowell a Findlay (2003) se kupříkladu domnívají, že označit nějakou zemi za zemi
trpící brain drain je možné jen tehdy, pokud země trpí signifikantním odchodem kvalifikované
pracovní síly...
TS – povinná četba 4. Ročník
Česká pomoc na rozcestí
prochází zásadními změnami, které by měly urychlit přeměnu České republiky ve vyspělého dárce. Po
úspěšně probíhající institucionální reformě je však
čas zaměřit se více na kvalitu a objem pomoci.
...
pdf - Integart CZ sro
© Copyright 2015 HP Development Company, L.P. The information contained herein is subject to change without notice. The only warranties for
HP products and services are set forth in the express war...
Západní Sahara – příběh neukončené dekolonizace
Marocké království na půdě OSN usilovalo o to, aby byly obě oblasti posuzovány shodně jako
území, na něž má Maroko historické, a tudíž i teritoriální právo. To se však nestalo a OSN
zaujala k oběma...
CILA CUP - 1. race SLALOM - young categories
7/6/2014 / Turnov (CZE) / KL Turnov (CILA)
Vola Timing (www.vola.fr) / Ski Pro 2.27
200 rokov vojenských konfliktov
Za účelem utvrzení a udržení jejich „práva“ na
vykořisťování jiných národů, Spojené státy se pravidelně uchylovaly k extrémnímu násilí, a
zejména vojenskému. Zde je seznam známých ozbrojených inter...
obnovitelne-energie-v-rozvojovem-svete, 333 kB
Dosažení Rozvojových cílů tisíciletí
Prakticky žádné Rozvojové cíle tisíciletí (MDGs), k nimž se přihlásily v roce 2000 všechny členské
země OSN a mnoho organizací, nelze uskutečnit bez energie. V...
