MUŽ Z ACAPULCA

SUDPANY CLASSIC ENTERTAINMENT
uvádí román
MUŽ Z ACAPULCA
aneb
putování po Mexicu
v podání Jitky a Mirouše Černíků
1
DEN 1: Přesun do Mexica City
Odlet do Mexika vyžaduje standardní procedury jako je
přesun na Ruzyň a to s dostatečným předstihem, aby nám
cestu nezkomplikoval lanový most či bobová dráha. Vše
proběhlo bez problému a sedíme po odevzdání kufrů na
Mckafi a koukáme z okna na lehce nadnulovou Prahu a
těšíme se na teploty, které budou připomínat nejteplejší
letošní liberecké letní dny. Už jsem zapomněl, že jsme pro
přepravu zvolili Air France i přesto, že jsem se po jedné cestě
do Států zařekl, že o hladu a bez servisu znovu 10 hodin
v letadle trávit nechci. A byla to chyba! Už v přeplněné
čekárně se deset minut po plánovaném naloďování jevilo, že
Kaktusy patří k Mexiku stejně jako tequilla
není něco v pořádku. Nakonec se na ceduli objevilo zpoždění
cca 30 minut, které bylo naštěstí dodrženo, a v 10:35 jsme skutečně seděli v letadle. V 10:45 jsme stále seděli
v letadle, což vzhledem k letu do Paříže nikoho nepřekvapí, ale překvapí to, že letadlo také sedělo a to na letišti.
Ohlášené odůvodnění, že se jedná o administrativní problém z Paříže, je celkem pochopitelný. Za dalších 20 minut
bylo vše vyřešeno, pařížský úředník se probral a vše mohlo dále pokračovat. Informativní sdělení, že vlivem stávky ve
Francii nebude v letadlo podáváno nic jiného než deci vody na osobu, ve mně bohužel vyvolalo staré vzpomínky na
hladový americký let. Čert vem kousek housky, spíš jsem se soustředil na představu noclehu na Charles de Gaulle,
protože to, že by nám Francouzi poskytli nocleh v případě odletu našeho spoje do Mexika, jsem vůbec
nepředpokládal. Let z Prahy má takovou prioritu, že posledních několik km se jede po letišti autobusem, ale naštěstí
linka končí na terminálu 2, odkud letí většina spojů. Výsledek i přesto byl, že nám do nástupu do letadla chybí pár
minut a musíme přejít celé letiště. Když jsme se u securiťáků dožadovali přednostního odbavení, dozvěděli jsme se,
že máme čas, což v našich představách znamenalo onen nocleh na letišti. Na tabuli v terminálu 2E jsme se však
dozvěděli, že let do Mexika má ještě nižší prioritu, než ten do Prahy a že bude opožděn o min. 2 hodiny. Asi po
pařížských barech shánějí válečného veterána, který neví, že je stávka, a dotlačí jumbo přes oceán. Naštěstí i zde
funguje EU a dostáváme voucher na sendvič a nápoj.
Jak vše začalo, tak to naštěstí nepokračovalo, a servis v letadle byl velmi dobrý. Čech vše hodnotí dle dodávky léků
tlumících strach z letu a v tomto směru byl servis bez připomínek. Jak pivo, tak neomezené červené i digestiv byly a i
Jitka ocenila tuňákové sendviče a zmrzlinu v neomezené míře mezi hlavními chody.
Každý, kdo má za sebou cestu mimo Evropu ví, že délka
přijímací procedury státu je nepřímo úměrná jeho
ekonomickému významu. Jinak řečeno Mexiko se brání přílivu
levné pracovní síly z Evropy a je proto zapotřebí prověřovat
vstup jednotlivých osob velmi důkladně. Jsme ale v Jižní (tedy
v tomto případě trochu severněji) Americe a čas je zde to
poslední, co hraje v lidském životě nějakou roli. Stejně tak
probíhá výpůjčka dopředu objednaného auta, ale aspoň máme
při tom čas dojít si na záchod, vyměnit peníze a naučit se
nějaká ta španělská slovíčka.
Pyramida Měsíce v Teotiuacanu
Místo půl sedmé je půl desáté, kdy sedáme do auta a
vyrážíme. Mé informace o Mexico City (tedy Ciudad de Mexico) mě vedly k myšlence odjet okamžitě mimo, a proto
jsme si zamluvili nocleh v hotelu v Teotihuacanu, který je asi 40 km vzdálený. Protože time is no money, nebo no time
is money, je doprava v celém Mexiku omezena neustálými a nepravidelnými příčnými zpomalovacími hrby, zvanými
vibrados, kde je nutné auto úplně zastavit, protože jinak vám jistě upadne poloosa. Teda nevím, zda vám, ale nám by
upadla určitě, protože Dollar rental je velmi sofistikovanou společností a při informaci, že přilétáme s Air France, nám
2
půjčil auto s nemravným symbolem, což jsme „velmi ocenili“. Nebudu zabíhat do detailů, ale v půl 12 jsme stáli před
hotelem, kam nás dovedla má navigace Garmin s dopomocí místních policistů.
DEN 2: Teotihuacan aneb památky jsme vyřešili první den
Z popisu včerejšího dne jste se dozvěděli cimrmanovské, že jsme letěli
letadlem, jeli autem a po cestě nebrali benzín, ale dneska již zažijeme to pravé
předcortézovké Mexiko grande tequilla. Hotel Quinto Sole byl exkluzivní a
romantické ráno s nebem plným horkovzdušných balónů bylo úchvatné.
Nejsem aviatik, ale velmi časté zvuky ze zapnutých hořáků přičítám výrazně
většímu rozdílu hustot mezi vzduchem a posádkou zde a u nás, což není
způsobeno svalovou hmotou pilotů, ale řidším vzduchem ve výšce 2200 m
n.m. Po snídani sedáme do auta a jedeme pouhých 1.3 km k největší atrakci
celého Mexika, ke komplexu Teotihuacanu. To, že nás je zde asi 5 turistů
celkem, je naprostá bomba. Procházíme Třídu mrtvých, vystupujeme na
Pyramidu Slunce a částečně na Pyramidu Měsíce a všude jsme jak na měsíci –
sami. Jen na vrcholku Pyramidy Slunce sedí hlouček Mexičanů opírajících se
vzájemně o záda a držících se za ruce a meditujících. Přistupuje k nim potichu,
protože nechceme rušit mýtické spojení s Montezumou, a hledíme tiše na
liduprázdné až tajemné okolí.
Balóny vymysleli indiáni, ale v Peru
Kolem 10 se objevují turisti místní i zahraniční a atmosféra předcortézovské
doby mizí. Bavíme se o tom, jak tyto stavby vypadaly původně, kdy byly pokryté hliněným pokresleným obalem, a jak
vypadaly před rekonstrukcí, která začala někdy na počátku minulého století. Fakt, že vlastní pyramidy byly poničené
tisíc let před příchodem Španělů, je možná zachránilo, ale to nechme historikům. Jako správní turisté kupujeme
suvenýry – samozřejmě největší kýče a to trika v americkém stylu s Pancho Homerem, skleničky s kaktusy a sombrero
grande. To poslední pro mě, protože mi pyramida slunce ožehává pleš.
Pyramida Slunce – největší v Teotihuacanu
Pyramida Měsíce – restaurace v horní části nedokončena
Vracíme se Ulicí mrtvých zpět ke vstupu. Před nástupem do auta ještě pozorujeme artistické vystoupení několika
krojovaných Mexičanů na vysokém dřevěném sloupu – výborný námět na Ples Sudpany, a pak se vydáváme na cestu
do Tuly. Navigace nás vede nejprve po místních komunikacích, což představuje rychlost mezi 30 km/hod a nulou při
přejezdu vibrados, ale pak se dostáváme na čtyřproudovku a projíždíme předměstím Mexika. On pojem předměstí
Mexika se musí brát velmi, ale opravdu velmi široce, protože Mexico City s 25 mil obyvatel je či bylo největší město
na světě, a proto je skoro všechno, kudy jedem, jeho předměstí. Pozorujeme místní sídliště – oplocené areály o
stovkách či tisících řadových domků, bez zeleně, jen beton a šeď; projíždíme okolo nákupních středisek – kdy některá
jsou konstruována jako uzavřené areály s centrálním vjezdem a ozbrojenou stráží; projíždíme zástavbou chudinských
3
domků, ale nikde nevidíme žebráky či zřetelně se povalující bezdomovce. Policejní stát, kde vojáci hlídají vše včetně
bankomatů u pump, má i svá pozitiva.
náčelník Montezuma II objeven živý
bez Churos by nebylo Mexico
Zatímco k snídani jsme měli huevos, čili vejce na různý způsob, k obědu si dáváme tacos s kuřetem či hovězím. Kuře
nepálí, hovězí příjemně. Občerstveni se vydáváme dál. Silnice přechází v placenou dálnici. Bohužel netrefuji správný
směr a čeká nás příjemná 45 km zajížďka za 70 pesos. Po pár desítkách minut však přeci dojíždíme do Tuly. Na první
pohled to vypadá jako příjezd do Lovosic před rokem 1989. Obrovský kouřící komplex, hořící ohně na komínech,
ropná elektrárna, vápenka – zkrátka ekologická lahůdka.
Naštěstí vlastní Tula leží o kousek dál a dnes ne ve směru
převládajících větrů a tak přijíždíme do příjemného mexického
městečka. Protože nemáme peníze (poslední jsme utratili za
dálnici) musíme nejprve do centra najít bankomat, i když
navigace nás sebejistě vede přímo k archeologickým
nalezištím. V centru je katedrála, koloniální náměstí s podiem
propagujícím výdobytky moderní doby a bankomat. Saturováni
Tulou se vracíme přes tržiště k autu a po cestě si Jitka kupuje
sladké těstové hady - churos, bez kterých by prý Mexiko
nebylo Mexikem.
kolosy v Tule s pozadím chemické továrny
Vlastní naleziště má skromné muzeum, kde platíme 45 pesos
za vstup do areálu, a odkryté staré aztécké náměstí se dvěma drobnými pyramidami. Je nám jasné, že po návštěvě
Teotihuacanu již vše ostatní bude působit jen jako drobná kopie či naleziště lokálního významu. Hlavním důvodem
pro návštěvu jsou 4 kolosy – sochy toltéckých válečníků kdysi držící střechu chrámu. Každá z nich je složena ze 4
kamenů a některé bohužel vypadají příliš nově, než abychom věřili, že zde stojí minimálně tisíciletí. Fotografuji je
s pozadím hořících ohňů a dýmajících věží, procházíme zbytek naleziště a diskutujeme o tom, v jakém stavu byly
jednotlivé památky před rekonstrukcí.
Je již pozdní odpoledne, ale v Tule se nám rozhodně nechce zůstat a riskovat přiotrávení. Přece jenom jsme ve výšce
okolo 2300 metrů a naše roztáhlé plíce by měly dýchat něco jiného než organickou hmotu. Proto pokračujeme asi
hodinu dál do Tepotzotlánu. Tohle je asi nejhezčí koloniální město, které jsem viděl. Připomíná peruánskou Arequipu,
ale je daleko upravenější, poseté na pohled příjemnými restauracemi a stojí zde dva kostely, z nichž každý má jednu
nesymetrickou věž. Až budu na wikipedii, určitě se podívám proč. Ani zde však nezůstáváme, protože zítra se chceme
přesouvat do hor a nechceme strávit celé dopoledne přejížděním Mexico City. Místo dopoledne nás tedy čeká „velmi
příjemný večer“. První část cesty ještě jde (cesta do města), druhá vůbec ne. Dostáváme se do nekonečné zácpy, kdy
tři hodiny projíždíme prakticky nulovou rychlostí, navíc silnice má neustále měnící se počet neoznačených pruhů,
4
takže boční pohyb je často významnější než ten předozadní. Uvědomuju si, že ve všech exotických městech jsem se
vždy pohyboval taxíky či jiným dopravním prostředkem, ale teď musím řídit.
Doprava v Mexiku má svoje specifika a nejsou to jen mnohapruhové silnice bez
označení pruhů. Např. kruhové objezdy jsou označeny (v lepším případě)
semafory, které určují, kdo jede, takže auto na kruhovém objezdu klidně
zastaví a čeká. Někde se zabočuje vpravo na červenou jako v USA, ale jen
někde, apod. Naštěstí jsme si v půjčovně vzali full insurance coverage a
v nejhorším můžeme auto nechat stát v zácpě a jít dál pěšky. Okolo půl 9 večer
mi dochází morál a zabočujeme k nejbližšímu hotelu. Bereme si pokoj s jacuzzi,
zato bez klíčů od pokoje, protože ty nejsou proto, aby je někdo neodvezl. O
piňa coladě k večeři si můžeme nechat jen zdát, stejně jako o celé večeři,
stejně jako o jacuzzi, protože neteče teplá voda. Já mám zásobu 4 bohemii
(místní pivo připomínající to české opravdu jen tím názvem), což mě na rozdíl
od Jitky uspokojí, a proto spím celou noc. Jitka v noci vstává, poslouchá a
pozoruje dění venku a bojí se přepadení. Mně už večer napadla paralela
s filmem Kandidáti života a smrti, ale Jitce o tom radši mlčím. Je mladší a tento
klasický film jistě nezná.
koloniální město Tepotzotlán
DEN 3: Cholula aneb největší pyramida Ameriky
Probouzíme se živí, a protože máme v zásobě časový posun, i velmi brzy. Čeká nás dokončit to, co jsme včera večer
již nezvládli a to je výjezd z města. První km jdou dobře, pak se ale začne doprava zahušťovat a jen zoufale očekávám
nájezd na dálnici, který jsme včera z důvodů hledání ubytování nevyužili. Nejedná se o stejný nájezd, což je evidentně
škoda, protože tento není dokončen a my musíme (dle navigace) přejet dálnici a jet asi km a pak se otočit zpět a
silnici absolvovat v opačném směru. Bohužel tento km jedeme okolo stojící fronty aut a víme, že nás to čeká…
Nebylo to tak hrozné a po chvilce jedeme konečně po
dlouhých hodinách (včetně včerejška) dálnicí směrem
k Pueble. Cesta se po chvíli začíná zvedat a GPS nabírá velmi
rychle další a další stovky metrů. V sedle se nakonec zastaví na
hodnotě těsně nad 3200 metrů, což se nám hodí. Výborná
příležitost k aklimatizaci – výjezd autem, snídaně ve výšce a
opět sjezd dolů, přesně podle rad zkušených horolezců.
Důvodů k však snídani je víc. V sedle se mění počasí zamračená obloha či opar nad údolím Mexica City se mění
v modro. Je zde mnoho domorodých restaurací, pokud toto
slovo nemá příliš vznosný význam. Vybíráme tu, kde už někdo
snídaně v 3200 metrech chutná vždy
sedí a kde to vypadá, že je uvnitř příjemně a tepleji než venku. Vzhledem k tomu, že oheň hoří venku, je to asi jen
dojem, ale i přesto je tu útulno. Já si dávám polívku, kde plave něco na způsobu držek, které výsostně nesnáším.
Naštěstí jsou místní držky libové a přívětivé. Jitka si dává 2x2 vejce revolvos a k tomu tortilly. Kafe je samozřejmě
nechutné, ale s mlékem ho alespoň někdo z nás vypije. To jugos z čerstvých pomerančů je exkluzivní.
Po snídani cesta klesá velmi silně dolů a po chvilce se rozšíří naše obzory o údolí. Správně řečeno se nejedná o
pohledy dolů, ale spíše nahoru! Vpravo se objevuje zasněžený kopec, který svou výškou přesahuje vše, co jsme do
této chvíle v Mexiku viděli, vlevo pak kopec menší, ale i tak dost vysoký na to, abychom na něj zítra lezli – Malintzin
(či La Malinche). Postupem času zjišťujeme, že ač se pravý kopec jevil, jako vysoký, je ve skutečnosti nepravý a ten
pravý leží až za ním. Zkrátka kromě Malinche nalevo, máme vpravo kopce dva. Jeden je Popocatépetl a druhý o ně
5
nižší Ixtaccíhuatl. Identifikace je celkem jednoduchá – ten, na němž leží sníh, je nižší. Tento zdánlivý paradox má
jednoduché vysvětlení – Popocatépetl neboli Popo je aktivní sopkou a proto nejenže kouří i topí a rozehřívá
napadaný sníh. Navíc z postupné změny směru pohledu je vidět, že se jedná o dokonalý sopouch – opět znak aktivní
sopky. Podle průvodce má na východě ležet další vrchol a to dokonce ten nejvyšší – Pico de Orizaba, ale zatím ho
nevidíme. Ono být nejvyšší, neznamená automaticky to, že je o vás největší zájem, protože Popo je Popo.
Naším dnešním cílem však není Popo, ani žádný jiný kopec, ale
městečko Cholula, kde má být největší pyramida celé střední
Ameriky. Známe pojem největší xyz ve Střední Evropě, a proto
jsme trochu skeptičtí. Po příjezdu do města Cholula víc o to, že
žádné pyramidy (ani piramidy podle španělštiny) nevidíme. Na
parkovišti nás ujišťují, že pyramidy budou. Proč by nebyly, když
inkasují 20 pesos za parkovné. Před námi je tak 100 metrů
vysoký kopec, na jehož vrcholu stojí katolický kostel a Jitka
přichází s myšlenkou, kterou nechceme přijmout. Po chvíli
přicházíme k místu, kde nás správce pamětihodnosti láká na
prohlídku největší pyramidy - nevím, kde všude. To, že vstup je
Popocatépetl v pozadí za Ixtaccíhuatlem
podmíněn podpisem do knihy návštěv a nepředstavuje žádný
finanční obnos, nás utvrzuje v Jitčině teorii. Celé archeologické naleziště na úpatí kopce ukazuje zbytky
monumentální stavby kolosálních velikostí, které si ani nedovedeme představit. Pyramida Slunce v Teotihuacanu má
základnu pouhých 250 metrů, zatímco ostrůvky zdejších vykopávek ukazují, že zdejší pyramida, pokud tu tedy někdy
stála, měla základnu plných 300!
Jitka demonstruje teorii, že kopce jsou pyramidy
Základy pyramidy stoupají po několik metrů směrem ke kopci
s kostelem a Jitčina teorie je tím potvrzena – hora před námi je
největší pyramida střední Ameriky a okolí. Na jejím vrcholu
španělští dobyvatelé postavili kostel, ale budiž jim ke cti, že
některé pyramidy byly zničeny tisíc let před jejich příchodem a
mohly být pro ně stejně utajené, jako dnes pro nás. Tím se
nám trochu oddychlo, protože jsme se báli, že pyramida byla
ukradena či přestěhována někam do muzea. Na druhou stranu
v nás dřímá myšlenka, že všechny kopce kolem mohou býti
pyramidami. Zkrátka již podruhé se potvrdila pravda, že po
Teotihuacenu ztrácejí ostatní mayské památky důvod
návštěvy. I přesto vycházíme na vrchol „pyramidy“ a
prohlížíme si kostel, ale hlavně nás fascinují výhledy do okolí
včetně asi největší mayské pyramida - Popocatepetlu. Jsme
rádi, že je dobré období a indiáni v Popu kouří svou dýmku
míru.
Scházíme k autu a vydáváme se do Puebly, což je vlastně stejné
město, protože Cholula je jeho částí. Na náměstí okoukneme
španělský kostel, jehož hlavní vnitřní dominantou jsou
vyobrazení Slunce – jasné spojení křesťanství a místního
indiánského náboženství. Místo návštěvy dalších kultur jdeme
na kafe a zkoušíme směnit peníze. To je zásadní problém
největší pyramida Mexika - Popo
Mexika – dolary a kreditka jsou k ničemu! Směnárny prakticky
nejsou a kreditkou nelze platit. Následně se snažíme vzít benzín do auta a u pumpy se dozvídáme, že zde ne, ale že o
10 a později 5 km dál to jde. Zastavujeme u pumpy, kde bych to nečekal, ale skutečně mají bezdrátový terminál.
6
Nesmyslnost svého konání v posledních desítkách minut si uvědomuji až při vyjetí účtenky. Za skoro plnou nádrž
platím 400 pesos, tj. 600 korun. To jsem skutečně nemusel platit kreditkou. Pohled na stojan ukazuje číslo začínající 9
za litr, bratru 15 korun! Škoda, že to nebylo za galon .
Dál cesta ubíhá dobře, ale Malintze je stále jaksi zboku a
daleko. Jitka navrhuje za Malinche jiné hory, ale ty já odmítám
pro jejich nedostatečnou velikost. Po cestě zastavujeme ve
Walmartu nakoupit jídlo na zítra a chci využít i místní banku
k výměně dolarů. Kurz ve výloze je určitě dobrý a tak vstupuji
dovnitř. Tam se dozvídám, že o mé dolary nemají zájem a
nevyměňují je. Inu to je ta světová ekonomika, dolar již není,
co býval. Musím opět vyzvednout z automatu a dolary si
nechat na jindy, možná na Indy.
…ani Malinche nevypadá špatně
Do Apizacha dorážíme velmi brzy a v autě diskutujeme, jak se budeme ptát po Centro Vacancione Malintze,
východišti na Malintze. Nakonec jsou ve městě cedule, které nás vyvedou správnou cestou a po několika km i na
správnou odbočku k hoře. Rozhodujeme se tam dojet už dnes a buďto na místě přespat, nebo lépe zjistit cestu na
zítra ráno. V následující vesnici bloudíme a je dobře, že jsme si cestu přišli prohlídnout dopředu a ne zítra ráno za
tmy.
Kemp ani neprohlížíme a jedeme zpět do Apizacha, abychom stihli ubytování a prohlídku
města ještě za světla. Jsme v tropech a slunce zapadá okolo 6 a do půl hodiny je tma jako
v noci. V Apizachu volíme hotel na kruhovém objezdu, který se nám zdá kvalitou
odpovídající našemu zítřejšímu cíli, a navíc jsme stejně jiný neviděli. V recepci máme trochu
problémy vysvětlit, že chceme účet, a recepční zase s tím vysvětlit nám, že musíme chvilku
čekat na volný pokoj. Chceme si mezitím v baru dát piňu coladu, ale dozvídáme se, že
k tomu nemají suroviny. Pokoj je příjemný, ale my se okamžitě vydáváme do města,
abychom v rychle zapadajícím slunci alespoň něco viděli a mohli si vybrat restauraci. Na
náměstí nás překvapí horečné přípravy na zítřejší koncert Placida Dominga. Kdo by ho tady
čekal a navíc za 150 pesos? Nás však ani Placido neodradí od zítřejšího cíle. Vybíráme
typické mexické pivo
restauraci nabízející mariscos (mořské plody) a dáváme si camarones čili krevety a výborný
zeleninový salát s avokádem. Když chci pro Jitku rum s colou, tvrdí, že ron nemají, ale vidím lahev Bacardi, tak
rukama nohama vysvětluju, co mají udělat. Já si mezitím dávám 3 piva, která následně způsobila, že na pokoji padám
na postel v oblečení a okamžitě usínám.
7
DEN 4: La Malinche aneb sopka s výhledem na sopky vyšší
Výstup na sopku La Malinche (či Malintzin) čeští turisté podstupují
jako aklimatizaci výstup na jiné sopky, hlavně na Pico de Orizaba. Pro
nás je to sice aklimatizace na cestu do Acapulca a Cancunu, ale i tam
je nutné být aklimatizován.
Protože jsme si včera obhlédli cestu až do base kempu, můžeme
dneska vyrazit v klidu a nemusíme ani nijak spěchat. I proto
vstáváme až na druhý pokus. Ten první byl skutečně příliš časný,
protože Jitka nařídila budík přesně na tři čtvrtě na 6, ale českého
času, takže jsem vůbec nechápal, proč se mi nechce vstávat, když
jsem večer usnul už před 8. Při pohledu na mé hodinky jsem zjistil, že
ještě není ani 11 a proto jsme v klidu pokračovali ve spánku. Vstali
jsme bez budíku a po snídani na pokoji jsme před 6 vyjížděli. Tedy
mapa La Malinche bez přístupové cesty
Jitka měla něco jako kousek housky a já 2 donuty a láhev kefírového
mléka, které mě mělo donést až ke hvězdám. Mé tělo bylo asi tak zblblé dvojím vstáváním a časnou snídaní, že vůbec
neprotestovalo a nesplnila se Jitčina předpověď, že k nástupu nedojedu celý.
Naopak v půl 7 jsme vyrazili z tábořiště, které pro větší váhu
výstupu nazvěme base kempem a které leží ve výšce okolo
3000 m n.m., po asfaltové cestě směrem vzhůru plni sil a
odhodlání. Jak říká info na webu, každý cestu musí najít.
V prvních stovkách výškových metrů se cesta klikatí okolo
bývalé asfaltové silnice, která vypadá tak, že by ji i náš Renault
zvládl. Ono by nějaká čtyřkolka asi zvládla nejen asfaltku, ale i
tu cestu, protože ta je skoro 4 metry široká a prakticky bez
hrbů. Po chvilce předcházíme zájezd německých důchodců
s domorodým průvodcem a jejich vybavení naznačuje, že
máme stejný cíl. To mi dodává optimismu, protože má
achylovka-pata-či-co mě bolí a pohyb mé pravačky není zrovna
…horolezkyně dosahují vrcholu již při výstupu…
100%. Naše tempo je velmi dobré a po necelé hodince se
dostáváme k místu, kde se cesta začíná zvedat strměji. Její šířka zůstává stejná, i když místy je na ni nepokácený
strom, a tak to vypadá, že závodu v běhu, který tu podle cedulek proběhl minulý týden, se muselo zúčastnit celé
město Apizacho i s okolím. Když se o kousek výš zastavujeme, je krásně vidět místo zlomu stoupání, kde z mírnějšího
svahu, který je tvořen tím, co sopka odhodila, přechází na vlastní sopouch.
Ve tři čtvrtě na 8 přicházíme konečně na mírnější sklon a
s očekáváním vytahuji GPSku. 3690 metrů nás příjemně
překvapuje a dodává optimismus k dalšímu výstupu. Podle
průvodce je to asi místo bývalé chaty, ale je asi tak bývalá, že
zde nikdy nestála. Cesta se klikatí lesem mezi borovicemi
s tropicky vyhlížejícími korunami, nemá již to vražedné
stoupání, ale my přesto toužebně vyčkáváme konec lesa, který
má mít kótu 4000 m n.m. Cesta jde podél vyschlého koryta
potoka, které je dle pevnosti podloží někdy vyhloubeno do
několika metrů popela. Les řídne, až skutečně skončí a před
námi jsou jen poslední volně stojící stromy. GPS ukazuje 3930
pohled na výstup z koty 4000 metrů
metrů a hodinky 8.15. Při pohledu na svahy před námi máme
několik jasností a několik nejasností. Jasné je, že vrchol není ten vpravo, ale ten vlevo. Také je jasné, že je vhodné
8
vystoupat vpravo co nejdříve na hřeben po drnech, které velmi pevně drží popelové podloží. Nejasno na druhou
stranu je v tom, kde narazíme na popisovaný popel, který jede jak eskalátory dolů. Z našeho pohledu je zde výstup až
na vrchol (tedy pokud je to vrchol) jednoduchý a bez eskalátorů. O směru výstupu nás přesvědčuje i přítomnost
skupinky Mexičanů – otce se dvěma dětmi a průvodcem. Jitka tvrdí, že mladšímu ze synů je 6, ale já jsem pro 8.
Cesta na hřeben vede nejprve velmi prudce, pak se opět
zmírňuje. Za cíl jsme si dali osamocenou pinii, kterou jsem si
romanticky nazval Lone pine, podle slavné pinie na
kalifornském pobřeží. Jsme zde v 9 hodin a je to 4120 m n.m.
Na hřebeni si stanovujeme další cíl, dojít co nejdříve další
skupinku čtyř turistů před námi. Tento úkol, ač se zdá
jednoduchý, je s přibývajícími metry obtížnější. Jitka běhá jako
srna, či spíše jede jak skif lehkých vah, zatímco já nastavuji
režim 40 kroků a vydýchat. Skupinka uhýbá za hranu vpravo
do stínu, což vzhledem k tomu, že ve stínu nebude moc přes
nulu, nenásledujeme a snažíme se nasadit trhák zleva. Když se
Popo a Ixty od Lone Pine
cesty opět spojí za velkým kamenem, vidíme před sebou
nejen tu skupinku, ale i jinak zbarvený povrch a bojíme se oněch eskalátorů. Asi dnes nejde proud, a proto stoupáme
bez problémů dál a než se dostaneme do kamenné části, konverzujeme s francouzskými Kanaďany. Jejich vysmátý
průvodce neustále telefonuje, ale kvůli nám hovor přeruší, aby nám popřál krásný pobyt v Mexiku, a už vytáčí další
číslo. Asi aby se při práci nenudil.
Po kamenech stoupáme výš a domlouváme se, že na vrcholku
před námi se napijeme. Cesta se před vrcholkem trochu uhýbá
a za hranou zjišťujeme, že k cíli je daleko blíž, než jsme čekali a
že je výstup vlastně za námi. Dojdeme na hřebínek spojující
odtraverzovaný předvrchol a vlastní vrchol a fotíme pohled na
rozpadlý sopouch vlevo od nás. Nástup na vlastní vrchol
vyžaduje jeden, možná necelý, horolezecký krok a už stojíme u
zbytků mexického „trianglu“. Průvodce nelhal, že je zde
potřeba být včas, protože okolní hory se brzo zahalují do
mračen. Nejvyšší hora Mexika Pico de Orizaba, ležící na východ
poslední pohled na Pico de Orizaba
od nás, je již v mracích (naštěstí jsem nešetřil foťák již při
výstupu) a Popo i Ichtaccíhuatl, ač to nevypadá, mají před sebou max hodinku viditelnosti. Do té doby je n+1 vyfotím
(tj. po každé fotce si řeknu, že udělám ještě jednu další), naobědváme se donesenými tortillami, sýrem a šunkou,
vypijeme něco z nekonečných zásob vody a hlavně se vyfotíme samospouští.
Je 10.05 a na GPS 4454 m n.m. Myslím, že průměrné tempo ještěd za
hodinu není, vzhledem k mé prakticky nehybné noze  a výšce až ke
čtyřem a půl kilometrům, špatné. A to nepočítám, že se nám po cestě
podařilo předběhnout protézami zvonící Němce, 6-8 letého kluka a
dokonce zavalitého Kanaďana, zkrátka super výkon! Po pravdě řečeno je
to choďák na kopec s neskutečně krásnými výhledy na okolní sopky. Kde
to jinde najdeme?
Garminovský důkaz dosažené výšky
Zdravíme opět Kanaďany, kteří mezitím dorazili pod vrchol, a vydáváme
se pomalu dolů. Nespěcháme, užíváme si poslední pohledy na stále
zamračenější Popo, a obezřetně volíme kroky. Hodně dole na hřebeni
potkáváme mexickou rodinu a je nám jasné, že budou mít s vrcholem
9
problém. Před námi se od Lone pine vrací nějaký trojlístek a dole na hranici lesa vidíme velkou skupinu. Že by Němci?
Po chvíli zjišťujeme, že jsou to rozjaření Mexikánci. I Němci vzdali!
V lese to místy klouže, protože zmrzlá voda povolila a udělalo
se bahýnko. Celkem v pohodě s drobnou bolestí kolen a
Jitčinou mírnou bolestí hlavy (asi mírný úpal) se vracíme
k autu. Je jedna hodina odpo a to znamená, že sestup nám
trval 3 hodiny, což je dlouho, ale nejsme na závodech.
Převlíkáme se a i něco jíme a pořád ještě diskutujeme nad
dalším postupem. Máme dnešek a dva dny a jsou dvě varianty.
První se přejezd do Taxca, prý jednoho z nejkrásnějších
koloniálních mexických měst, a následně v dalších dnech
návrat do Mexico City a prohlídka jeho pamětihodností včetně
sestup z vrcholu jsme pojali pohodově
Guadalupské madony a Diegovy pláštěnky. Druhou pak odjezd
do Acapulca. Nechci urážet Madonu, ale její hudební styl se mi
nelíbí, a Maradonu, který je na drogách, ale Jean Paul je pro mě vždycky Muž z Acapulca. Volíme si za dnešní
postupný cíl Cuernavacu, která je dle navigace dosažitelná do setmění.
Bohužel po cestě musíme projet Pueblou a zde se dostáváme do menších dopravních problémů. Ideální cesta dle GPS
je totiž v opravě a motáme se zaplněnými uličkami a ne a ne dojet k vytoužené dálnici. Ta je však pro nás velkou
odměnou. Celá následná cesta až na spojnici Mexico - Acapulco je totiž naprosto suprová silnice s minimem dopravy
(ono při cenách přes peso za km se není co divit), navíc vedená moc krásnou krajinou plnou kopečků (všechny mají
ke třem kilometrům). V Cuernavace nalézáme hotel hned u dálnice. Je pěknej, ale opět nemá klíče od pokoje, takže
se musíme vydat pouze do hotelové restaurace. Tam mají ukrutně pálivá jídla a Jitka je tím pádem bez večeře.
DEN 5: Acapulco aneb rádi bychom se sem vrátili
Vstát ráno brzo pro nás stále není, díky časovému posunu a
brzkému chození spát, problém a vyrážíme okolo 7 na cestu.
Dálnice je opět supr a relativně, na místní poměry, prázdná.
Projíždí několika horskými pásy, kdy nadmořská výška často
klesá až někde k 700 metrům a opět stoupá k 1500 metrům.
Zastavujeme pouze na mýtných branách, které jsou tak
každých sto km a kde platíme okolo 100 pesos, jinak po cestě
nejsou ani pumpy, dálnice nemá žádné odbočky a vlastně není
ani proč, protože tu nikde nikdo nežije, kromě kaktusů. První
velké město je Chilpancongo, kde je již ve vzduchu cítit oceán a
v nabídce na snídani mořské plody. Koktejl z mořských plodů
ze vzduchu a Mariscos bylo cítit moře..
na místní styl s rajčaty je naprosto supr, ale jako snídaně na
lačný žaludek má i své mouchy. Walmart nakonec zachraňuje naše auto od totálního znesvěcení a my v klidu
pokračujeme k moři. Na poslední mýtné bráně nám nabízejí zajištění ubytování. Vybíráme si hotel Emporio, který
vypadá dostatečně důstojně na to, že jsme k němu vážili 400 km cestu. Bohužel narážíme na obvyklý problém,
nemáme cash a kreditka i dolary si máme podle místních strčit kamsi. Bláhově opouštíme agenturní stánek s tím, že
pojedeme rovnou do hotelu a tam vše vyřešíme kreditkou. Acapulco má na uvítanou hned jedno obrovské plus.
Místo prodírání se uličkami s lokální dopravou a zácpou je zde tunel, který nás za 85 peset vyhodí skoro na pláži. Už
první výhledy na záliv a řadu hotelů jsou, alespoň pro nás, úchvatné. Silnice nás vyveze před hotel Emporio,
parkujeme a jdeme si domluvit ubytování. O to větší je zklamání, že hotel je obsazen a nabízejí nám suitu za více než
2500 peset. Koupání musí počkat.
10
Jsme v Acapulcu, nemáme zajištěno ubytování, nemáme skoro
žádné pesety a ani benzín. Nasedáme do auta a jedeme o
kousek dál před další hotel. Zde nám nezištně pomáhá
zaparkovat jeden taxikář, který na oplátku chce, abychom ho
následovali, že nám předvede levné ubytování. Na Jitčině tváři
je vidět znatelný nesouhlas, protože opouštíme řadu hotelů na
pláži a jdeme do podivného baráku. Ještě se ujišťuji, že hotel
má bazén, ale na všechno dostávám kladnou odpověď. Buďto
si nerozumíme, což je pravda, a nebo jde o laciný trik někam
nás dostat. Sláva, nejedná se o hotel, ale agenturu. Kromě
toho, že zaměstnanec nezná film Muž z Acapulca, to zde nemá
hotel Emporio je přímo na pláži
chybu. Během chvilky máme zajištěn pokoj v prý obsazeném
hotelu Emporio, víme, kde směnit peníze a dokonce si i odnáším plakát s mapou Acapulca.
Emporio hotel nás sice ubytuje až ve 4, ale věci si ukládáme k poslíčkům do depozitu a dostáváme poukaz na ručníky.
Okamžitě se přesouváme k bazénu a objednáváme piňu coladu con mucho ron, tj. s hodně rumem. Je to naprosto
supr a nevíme, zda je lepší bazén nebo ta colada. Rozhodně coladu opakujeme a pak se vydáváme k moři. Moře nás
okouzluje. Čekali jsme studenou vodu, protože se vlastně nejedná o moře, ale o oceán, ale voda je supr, navíc vlny a
krásné výhledy na Acapulco.
Ve 4 se jdeme ubytovat a pokračujeme v plážování, ale jen
krátce, protože máme hlad a Acapulco volá. Restaurace
naproti hotelu jsou sice velmi pěkné, ale mají jen mexická jídla
a nemají mariscos, ceviche ani ryby. Další je zase zaměřená na
fotbalové diváky a velmi hlučná. Nakonec končíme ve velmi
domorodé restauraci. Jitka si dává taco de pollo a já menu
sopa con mariscos (polévka s mořskými plody), taco con
camarones (taco plněné garnáty) a pivo. Za 98 pesos to bylo
supr menu. Po večeři se musíme projít a vychodit přísun jídla.
Na pláži je živo, stánky s oblečením, jídlem, dědkové sedící u
televize s takovou kvalitou, že není poznat, zda sledují fotbal či
Acapulco je plné luxusních hotelů a Mexičanů
vodní polo, občas ohňostroj a všude policajti. Jak se druhý den
dozvídáme od anglicky mluvícího číšníka, Acapulco má za sebou špatná léta a lepší snad před sebou. V době krize se
zde rozvinuly drogy a s tím přišel nezájem turistů, nebo naopak, ale zkrátka o turisty i práci je nouze. Dneska je
sobota večer, návštěvníci jsou povětšinou Mexičani a že by zde bylo nějak plno, se rozhodně říct nedá. Ty doby, kdy
Acapulco generovalo třetinu mexických deviz, jsou prozatím pryč.
happy hours – opice téměř zdarma
My dojdeme až k obchoďáku a nakupuje upomínkové
předměty s nápisem Acapulco, bez nichž bychom se nemohli
vrátit. Nutno podotknout, že jsou to předměty hlavně pro nás.
Atmosféra večerního města nás zatahuje na plážový bar a
k piňe. Místo dvou přinášejí 4 s tím, že jsou happy hours. Je půl
8 a život zde se teprve rozběhne. Je úplně jiná než ta v hotelu,
voní víc kokosem a je i jemnější. Bohužel se led rychle roztává
a ta zdarma ztrácí rychle kvalitu. Po posezení míříme na hotel,
noční život můžeme pozorovat i z pokoje. Všude dole burácejí
diskotéky, občas někdo vypálí ohňostroj a pobřeží je barevně
nasvíceno. Acapulco má své kouzlo a atmosféru.
11
DEN 6: návrat do Mexico City
Snídaně v hotelu odpovídá 5 hvězdičkám a už vamos a la
playa. Moře je klidnější a trochu studenější. Vydáváme se na
plavbu na ostrov Morro, vzdálený asi 20 minut. Přistání na
ostrově je trochu problematické, protože musíme vylézt po
ostré skalce, ale výhledy z ostrova na Acapulco stojí za to.
Škoda, že nelze plavat s foťákem. Po návratu zjišťujeme, že
hotelový plážový bar otevírá až v 1 a tak jdeme po pláži a
sedáme si u baru veřejného. Máme štěstí, narážíme na
anglicky mluvícího číšníka, který strávil několik let v Kalifornii a
je trochu upovídaný. Dáváme si piňu a opět piňu a koupeme se
ve vlnách před námi, typické povalování u moře. V hotelu
v Acapulcu člověk najde přátele, kteří mu rozumějí
zůstáváme až do 4 hodin, i když v 1 opouštíme pokoj a zbytek
času trávíme na pláži či u bazénu. Ve čtyři si bereme auto, jedeme něco pokoupit a míříme zpět do Mexico City.
Dálnice je opět bez problémů, místy sice prší, ale cestovní rychlost je na maximálně povolené stodesítce. Před
Mexikem stoupáme na tříkilometrový pas, je zde navíc mlha a občas neosvětlené či velmi spoře osvětlené vozidlo. Ve
městě jsme okolo 10 večer a neodmítáme nabídku McDonald´s na rychlé a bezproblémové občerstvení. Příjezd
k hotelu se zdá jednoduchý, ale víceúrovňové nájezdy nás nutí manévr dvakrát zopakovat, než trefíme správný sjezd.
Jinak ale musíme ocenit navigaci Garmin. Bez ní bychom se nebyli schopni v místním zmatku nikam dostat.
DALŠÍ DNY: Mayská riviéra
Další dny už nejsou z hlediska událostí tak převratné, a proto je
tento deník shrnuje jako nepojmenované další dny. Hned na
úvod musím napsat, že to, co jsme tušili a možná i chtěli tušit,
tj. že Acapulco již nebude překonáno, se splnilo. Mayská riviéra
začínající Cancunem a pokračující přes Playa de Carmen do
Tulumu, je jedno velké letovisko pro US turisty. Hotel
Occidental Grand Xcaret byl skutečně luxus a i služby zde se
těžko zažijí. Celý komplex asi 25 budov je rozeset po velikém
parku protknutém kanály a bazény a bary a sportovišti.
Tenisové kurty máme před okny, ale mám jasný rehabilitační
zákaz hrát! Vlastní budovy jsou všechny vzdušné, tj nemají
hotel Occidental Grand Xcaret
okna, ale rovnou průzory ven, protože teplota je celý rok
stejná. Tomu však tak není v tyto dny. První dva dny je zima a koupat se skoro nedá. Nebe je zamračené a jen
výjimečně vysvitne slunce. Další dva dny už je normálně. Normálně znamená 30 st. a dopoledne vymodřeno,
odpoledne mráčky.
Úplně jiná je na celém Yucatanu i konverzace. Celé pobřeží je poseto
Američany, a proto všichni domorodci mluví anglicky a to často velmi
plynně. Takže v hotelu vystačím pouze s jednou větou: Por favor, Pina
Colada mas, mucho ron! Pokud by někdo nerozuměl tak: Dej mi další
pinu coladu a přidej tam víc rumu! Je to tady naprosto supr pití a mám
dojem, že tolik kokosového a ananasového džusu jsem v životě nevypil.
Jitka zkouší experimentovat i různými nápoji, jeden den propije vodkou
s pomerančovým džusem, další dny už ho nemůže a zkouší daikiri, rum
s kolou, mojito, a nápoje, jejichž názvy jsme okamžitě zapomněli.
na piňu coladu na pláži nikdy není pozdě
12
Cenotes
Začnu jaksi odzadu. Atrakcí, kterou bych zařadil (ale jen já) do
těch, které se musí vidět, je návštěva zatopených jeskyní
cenotes. Je jich na celém ostrově skoro nekonečně, mluví se o
tisíci, ale celý východní Yucatan je prý krasovou deskou, pod
kterou jsou podzemní řeky a proudy. Prý je dokonce propojen
ostrov Cozumel, který leží 16 km od pobřeží, podzemní vodou
s Yucatanem. V cenotes se nechá jen tak plavat, šnorchlovat,
šnorchlovat s průvodcem, potápět se s průvodcem a jsou prý
dokonce i přístupy z moře do jeskyní. Potápěči nejsme a tak
jsme zvolili tu, z našeho pohledu, nejatraktivnější cestu,
potápění s průvodcem. Vedlo nás k tomu to, že ty nejlepší
cenotes – šnorchlování bez ryb a ve studené vodě
jeskyně budou určitě právě takto obhospodařovány a neměli
jsme čas testovat jiné. Naše volba byla jednoduchá, zastavili jsme u první jeskyně, která nás zaujala, nechali si vše
vysvětlit a pak se koukli, co píše průvodce. Nemůžu posoudit, ale trefili jsme se báječně. Pokud jsou jiné šnorchlovací
jeskyně lepší než Hidden Worlds Cenotes, tak mně to stejně nemůže snížit zážitek z těch dvou, které jsme viděli.
Jedná se vlastně o jeskyni jednu, která má více vstupů, nechá se prý celá proplout za 3 hodiny, což vzhledem k tomu,
že terénním vozidlem jsme to jeli min 20 minut po povrchu, je kalup. Ale k tomu je samozřejmě nutné potápěčské
vybavení a asi nejen to. V obou případech mají jeskyně přirozený vlez, kdy se sejde pár, ale opravdu pár metrů pod
zem a člověk se dostane do jeskynního systému. Tloušťka stropu bude místy tak 3 metry, což vzhledem k tomu, že
v případě první jeskyně je pod zemí velký dom, nepůsobí zrovna staticky dobře. Navíc je strop často prorostlý kořeny
stromů, které hledají v podzemních jezírcích vody.
Po příjezdu k jeskyni podoma dělaným nákladním terénním
vozidlem řidič-průvodce nejprve zapnul generátor a rozsvítil.
Jeskyně jsou nasvíceny a to jak nad vodou, tak pod vodou.
Člověka hned napadne, co by se stalo, kdyby vedení či izolace
okolo světel nebyly dokonalé a došlo k přestupu pohybujících
se elektronů do vody, ale nebuďme příliš nedůvěřiví k místním
elektrikářům. Mně přišla voda příjemná, Jitce méně, i když prý
měla 24°C. Po nezbytném focení se vrháme s průvodcem do
vody a proplouváme společně mezi krápníky, zaplouváme do
méně osvětlených částí, kde si vystačíme s ruční vodotěsnou
baterkou, zastavujeme a rozhlížíme se. Výborné je, že člověk
ve vodě je vidět neskutečně hluboko…
může plavat tak, že střídavě pozoruje obraz nad a pod
hladinou vody a vidí celý výškový profil, i když samozřejmě deformovaný. Místy je to méně než metr a je nutné jít
rukama obezřetně po dni a hlavou sledovat strop, ale toho si užijeme hlavně až v druhé jeskyni. Po proplutí celé
jeskyně pluju ještě sám zpět kratší variantou a průvodce mě z břehu fotí. Asi po hodině ve vodě vylézáme na břeh a
pak i ven z jeskyně, sušíme se a jedem zpět ke vstupu do parku, kde je druhá jeskyně.
13
Druhá jeskyně má podobný vstup dolů po schůdcích, ale je
úplně jiná. Jsou to vlastně jen chodby o výšce místy několik
dm, kde člověk naráží hlavou na krápníky. Celá délka jeskyně je
tak sto metrů a pluje je stejnou cestou tak i zpět. Osvětlení je
jen v přední části, do zadní plujeme se dvěma baterkami a
osvětlujeme nejen krápníky, ale hlavně cestu. Ta je vyznačena
tenkým lankem, které ale spíše udává cestu pro potápěče a
vede prý až do první jeskyně, ale i červeným provazem, podle
něhož se dá i ručkovat a vyvarovat se tak odření kolen
v nejmělčích místech. Provaz však není všude a při starosti o
kolena se výrazně bouchnu do palce. Po asi půl hodině
jeskyně jsou nasvíceny nad i pod hladinou
vylézáme z jeskyně s protichůdnými názory. Já cenotes
pokládám za jeden z nejlepších zážitků v Mexiku. Jitka prohlásila: kdybych věděla, že to bude šnorchlování v zimě, ve
tmě a bez ryb, tak bych se nezúčastnila .
Coba
I na Yucatanu jsou památky. Nejznámější a nejnavštěvovanější
jsou Tulum, Coba a Chichén Itza. Původně jsme měli v úmyslu
navštívit hlavně Chichén Itzu, což má být památka nejnejvýznamnější. Vydali jsme se k ní s tím, že po cestě
zastavíme v Cobe. Jak jsme se blížili ke Cobe, počasí se začalo
nějak umoudřovat a mraky vystřídalo slunce a samozřejmě
vedro. V Cobe bylo již několik autobusů a tomu odpovídající
množství turistů, navíc místí průvodci, půjčovna kol a drožkové
taxíky na snadnější spojení mezi jednotlivými objekty, které
jsou stovky metrů až 1 km od sebe. Zajímavé na celém
komplexu je to, že je zasazen do džungle a jen vlastní
v Cobe je několik pyramid ukrytých v džungli
vykopávky jsou očištěny od stromů. Všude poletují barevní motýli a popocházejí barevní turisti. Nejprve se
zastavujeme u objektu nejblíže ke vchodu, což je pyramida nechaná pravděpodobně tak, jak byla po tisíci let ukrytí
v džungli objevena. Kolem je několik dalších objektů, které jsou částečně zrekonstruovány a místní průvodci jistě
znají dokonale jejich význam. Pokračujeme dál bez průvodců a informací směrem k velké pyramidě. Víme už to, že
největší pyramidu z největších a možná dokonce i největší na světě jsme již viděli v Cholule, ale podle obrázku má
tato skutečně existovat a nebýt zasypána hlínou či rozebrána na stavební materiál a navíc má čnít nad okolní džungli.
Po asi jednom km a asi dvou zastávkách na jiných stavbách k ní docházíme. Podle ruské průvodkyně, stojící vedle nás
a velmi barvitě a s ruskou vášní vyprávějící svým ovečkám, vede nahoru 120 schodů, ale ona je nepočítala a máme si
je každý spočítat. Tuto myšlenku nepřijímáme a radši se snažíme vyhnout několika turistkám, které se šoupou dolů
tak, že si na každý stupeň sedají, čímž vzhledem k překročenému bodovému zatížení ohrožují stabilitu celé pyramidy.
Nejhorší je ale představa, že tyto nestabilní turistky se zřítí dolů a po cestě smetou vše, co jim stojí v cestě a naše těla
budou tlumit několika metrákový náklad. Shora je výhled na okolní džungli, z níž vystupují jen vodní plochy několika
jezer v okolí a velmi neznatelně špičky několika okolních staveb. Je skutečně velmi problematické, dokonce s dnešní
technikou, nalézt takový to historický komplex tisíc let zarůstající do džungle.
14
Tulum
Zpět opět odmítáme rikšu a jdeme ten 1 km po svých. U
vchodu je nám jasné, že letos Chichén Itze odolá, protože
mimo džungli je vedro a bílý písek u moře je o dost lákavější.
Abychom však vzdali mayským předkům místních obyvatel
dostatečnou poctu, navštívíme po cestě pevnost Tulum, jejíž
hlavní předností je poloha na pláži, kde se dá koupat. Situace
však není tak jednoduchá. Parkoviště je notný kus od pobřeží a
je nutné k němu dojít nebo dojet turistickým vláčkem. Sedáme
si radši nejprve do stínu a dáváme si coco frio, čili čerstvý
vychlazený kokos. Šťáva je osvěžující, ale obsah domorodí
umělci nepodávají jen tak, ale ochucený pálivou omáčkou, což
pevnost Tulum
Jitka odmítá. Druhý kokos nemá skoro žádný kokos a tak musí
Jitka jíst kokos z prvního kokosu po omytí kokosu od palivců. Mezitím odjíždí vláček a my se vydáváme pěšky, což zas
není tak daleko. Na křižovatce se rozmýšlíme, zda jít vlevo na památky, či vpravo k moři. Vítězí moře, ale jen
přechodně, protože po pár stech metrech zjišťujeme, že k moři se jezdí taxíky, což logicky znamená, že je to daleko.
Památku pouze probíháme, jak velbloudi cítící oázu, a už
scházíme dolů k moři. Cestu nám sice zkříží párek varanů či
jiných plazů, ale jejich celková lenost nemůže soutěžit s naší
touhou po chladivé vodě. Moře je modré, písek bílý a pohodu
nám nemůže vzít ani trochu větší hustota koupajících či
slunících se turistů. Mně určitě ne, protože se často jedná o
přírodní úkazy srovnatelné s velikostí pevnosti tyčící se o
několik metrů nad námi.
Po krátkém plážování se vracíme zpět do pevnosti, která se
nám najednou jeví přívětivější a krásně upravená se zeleným
v Tulumu se člověk koupe přímo pod historií
trávníkem a opravenými budovami. I tak se dlouho
nezdržujeme a vracíme se k autu, abychom stihli u nás v hotelu buďto koupání, piňu coladu či nejlépe obojí. Vůči
Mayům máme splněno a odměnu si zasloužíme.
15
Závěr
Naše krátké putování Mexikem na nás nechalo příjemný dojem země, která je velmi rozmanitá, snad i bezpečná a
pro našince není drahá. Pokud bychom měli někomu, kdo je podobného ražení doporučit, pak je zde 3-5 zásadních
věcí, které by měl člověk vidět.
Prvním je historie indiánských kultur. Zde na nás jednoznačně, a to o řád, nejlepší
dojem zanechal Teotihuacan. Bylo to určitě částečně dáno tím, že to byla památka
první a viděli jsme ji zrána a bez lidí, ale i tím, že je to památka nejkrásnější, majestátní
a důstojná svému významu. Osobně bych to přirovnal k příchodu do liduprázdného
Machu Pichu od Sluneční brány před mnoha lety.
Druhým byl výstup na La Malinche. Snadný a pohodový výstup na skoro 4,5 tisíce
metrů vysokou sopku s úžasnými výhledy na tři vyšší sopky v okolí s doutnajícím Popo
v čele. Bylo to určitě částečně dáno tím, že byla první a jediná hora, na kterou jsme zde
vylezli, ale i tím, že je nejkrásnější, majestátní a důstojná svému jménu. Pokud bychom
se sem někdy vrátili, zkusili bychom se lépe vybavit a vylézt na některou z těchto
vyšších hor (třeba se Popo uklidní a Mexičané povolí opět výstupy).
Třetím je Acapulco. Toto město má pro mě, a jistě i mnoho dalších, určitý nádech
exotiky, která nám byla kdysi upírána. Když zde Jean Paul dobýval srdce nejedné krásné
agentky, asi každý snil o Acapulcu, jako ráji na zemi…. Ale bez ohledu na to, se nám
Acapulco líbilo víc než Mayská riviéra. Bylo to určitě částečně dáno tím, že bylo první,
možná tím, že jsme nebydleli v Cancunu, ale v resortu pod Playa de Carmen, ale i tím,
že je nejkrásnější, majestátní a důstojné svému jménu.
Čtvrtým nej jsou cenotes. Zde se s Jitkou neshodneme, protože to bylo šnorchlování
v zimě, ve tmě a bez ryb…, ale pro mě to byl zážitek významný. Kdybych se dal na
potápění, tak jen kvůli tomu moci proplouvat mezi krápníky a sifóny do dalších
podzemních prostor.
Páté nej je celkem jednoduchý: Por favor, Pina Colada mas, mucho ron!
16