Zde - Yohama

1
EVANGELIUM PODLE MAUREEN
PRVNÍ KNIHA KACÍŘSKÁ
2
Nejdřív to byla jenom malá vnitřní válka,
a najednou se zdá, že hoří celý svět…
DEDIKACE
Čarodějnicím tohoto světa.
3
OBSAH
VAROVÁNÍ ...................................................................................... 5
PROLOQUE ...................................................................................... 6
PŘÍCHOD MAUREEN ....................................................................... 7
CITÁTY ČARODĚJNICE MAUREEN ................................................. 10
SABATHY S MAUREEN .................................................................. 56
POHÁDKY ČARODĚJNICE MAUREEN ............................................. 71
VIDĚNÍ SVĚTA PODLE MAUREEN .................................................. 90
MINISCÉNÁŘE ČARODĚJNICE MAUREEN .................................... 122
KÓANY ČARODĚJNICE MAUREEN ............................................... 124
MYŠLENÍ PODLE MAUREEN ........................................................ 127
BÁSNĚ PRO MAUREEN................................................................ 131
PÍSNĚ Z DOBY MAUREEN ............................................................ 146
ODCHOD MAUREEN ................................................................... 157
EPILOQUE.................................................................................... 160
AUTOINTERVIEW ........................................................................ 161
DEDIKACE .................................................................................... 193
4
VAROVÁNÍ
Tato kniha je nebezpečná všem, kdo se odhodlají k jejímu přečtení. Je v ní
ukryta tak silná, i když nenápadná hrozba, že je předem odsouzena k zákazu šíření
v jakémkoli lidském společenství. Tato zdánlivě melodramatická slova mohu
dosvědčit celým svým životem, respektive tou jeho částí, jejíž počátek vyznačil
Maureenin příchod. Ti, kdo se odváží nedbat mého varování a jemu navzdory si ji
přečtou, riskují totální a nevratnou exkomunikaci z lidského stáda, o to strašnější,
že o ní budou vědět jen oni sami.
Ale právě pro takové jsem ji psal.
Nebezpečí Maureeniných slov je v tom, že jsou to slova čarodějná. Nikoli
ovšem v onom dryáčnickém starozákonním smyslu "Budiž světlo", nýbrž podobně
jako rakovina nebo těhotenství. To, co bylo dříve v klidu, začíná nepozorovaně
bujet. Status quo přestává být tolerovaným statutem a stává se hrozbou. Budiž
člověk. Avšak být dnes člověkem mezi lidmi je cosi demódé. Konfrontací tohoto
bujení s okolním světem nutně vzniká dříve či později krize, katastrofa. Ta může
mít nejrůznější, více či méně pozorovatelné a dešifrovatelné podoby. Ale jen
u málokoho se jedná o tak výrazné vyjádření, jako tomu bylo v případě Maureen.
Název: Šílený poustevník
Styl: figurativní
Rozměry: A4
Technika: kresba uhlem
Rok vzniku: 1979
Stav: dedikováno Jiřímu
5
PROLOQUE
Tento záznam vznikl na základě mých rozhovorů s Maureen, či lépe, na
základě toho, co si z nich pamatuji. Mikrofon mých uší jej uložil na pásek mé
paměti. Postrádá proto jakýkoli vnější řád; jedná se pouze o určité střípky jakéhosi
kontinua, jehož skutečný význam pouze nejasně tuším. Vždyť vezmete-li obraz
dívky a zakryjete-li jej šátkem, kdo z vás pozná, zda je ošklivá či krásná?
Je třeba si uvědomit, že každý pokus o komunikaci mezi naším a jejím světem
je v podstatě předem odsouzen k nezdaru. Rozdíly jsou příliš velké, významy slov
příliš odlišné, mapy ztracené nebo spálené. Toho společného zůstalo zoufale málo.
Jsou propasti, které žádný most nepřeklene. Pouze zcela výjimečně, za okolností,
které nejsou zcela pochopitelné, dochází k průniku. Avšak i ten je vystaven šumu,
jehož schopnost deformovat je naprosto neodhadnutelná.
Tato kniha je pokusem vydat o takovém průniku svědectví.
Maureen přicházela tak, jako přichází vítr. Nejvíc jsem ji cítil za zimních
úplňků vysoko v horách, kdy je starý špinavý svět na čas nahrazen zářivě bílým
novým světem, jako jsou ve starém domě pokrývky na nábytku, nebo jako když si
spletete film do fotoaparátu. Mlčící postavy stromů, nedostižný pointilismus hvězd,
démantový sníh a měsíc lampión; chvíle, ze kterých voní nekonečno. To byly
kulisy našich hovorů, tolik vzdálených tomu klaunskému světu.
Tento příběh se stal. Je mi naprosto lhostejné, zda tomu budete věřit, prostě
tomu tak je. Maureen existovala. Bez ohledu na to, že jsem s ní mohl mluvit jen já,
že ji nemohl uvidět nebo se jí dotknout nikdo jiný. Stín také uniká vaší svírající se
ruce, a přece nepochybujete o jeho reálnosti. A ona je téže prapodstaty. Řekněte
mi, kdo je živější – program, vytvořený dávno zemřelým programátorem, anebo
jeho zetlelé tělo?
Neboť to je to, o čem tu hovořím. O čarodějné duši...
6
PŘÍCHOD MAUREEN
Čekala na mne na počátku Nebytí.
Jsem Maureen, řekla, ať už to pro tebe bude znamenat cokoli.
Byla to doba mlhy.
V ten čas kvetly pouze černé růže a krev tekla se smíchem z mých ran, aby se
s pláčem vracela zase zpátky. Popíjel jsem odvar ze stínů a přikusoval mršiny
vzpomínek. Noc slavila trvání své tisícileté říše a jenom vědomí blízké smrti mne
ještě přidržovalo u života. V mém žaludku se zrodila krysa a začala se prokousávat
k mému srdci. Spánek byl zápisem v památníku a barvy čísly v učebnici fyziky.
Lhostejnost se rovnala smyslu života. Svět se rozplýval v šedém oparu.
Takový to byl čas.
Krysa ve mně rostla a vyhryzávala si z mých vnitřností čím dál šílenější
symboly, které vršila do jakési Babylónské věže, a když se její výška vyrovnala
mému zoufalství, houpačka se konečně převážila.
A já jsem se začal propadat.
Nikdy jsem netušil, že je něco takového možné. To jen kloužete po hladké
neexistující stěně pořád dolů a nemůžete to nijak zastavit a dole na vás čeká
černota. Nijak. Do dna tmy. Do usínání světa. A možná – domů.
A pak přišla Maureen.
Jistým způsobem tady byla vždycky. To jen já ji neviděl (lidé se rodívají
slepí). Ale pak se najednou začala propadat se mnou a vyprávěla mi příběhy, které
jsem nechtěl poslouchat. Nic jsem nechtěl poslouchat – tehdy jen dna propastí
měla svůj význam. Ale jak šel čas, začala mně její slova vadit a bránit mému
propadání – křičel jsem na ni, aby šla pryč, aby mě nechala na pokoji, aby už
ksakru držela tu svoji zkurvenou hubu. Pokoušel jsem se ji i zabít, ale zranil jsem
jenom sám sebe. A tohle dokáží jen čarodějnice.
Často jsem o ní přemýšlel. Přišla, když já odcházel. Zrodila se, když já umíral.
Co jsem o ní vůbec věděl? Byla poslem nebes či pekla, přišla sama, anebo ji někdo
vyslal? Byla nepřítel či přítel? Někdy voněla zlatým deštěm a jindy se podobala
otevřenému hrobu. Tušil jsem, že jednou odejde, bylo to zašifrováno v molové
melodii její řeči. Měla ten hladivý přízvuk těch, kteří vědí, že jsou nevinně
předurčeni. Ale také se mi zdálo, že se to stane, až už ji nebudu potřebovat, až tady
v jistém smyslu zůstane navždy.
Dnes se jen stydím, jak jsem tehdy myslel jenom na sebe.
Jedno je jisté.
7
Její krása mi pomáhala zapomenout na smrt. Když jsem se díval na její
nekonečnou tvář, když jsem poslouchal její slova, ukládala se mi v duši jako plátky
růží, které se odrážejí v právě padlé rose, jako křidélka umučených motýlů, jako
shořelé listy dávno zapomenutých knih, které nemohou lhát, protože jsou krásné.
Maureen je čarodějnice. Potkal jsem ji na nábřeží jednoho bezbarvého dne.
Vynořila se z deštivé mlhy jako Fénix z popela. Na tomto místě by se slušelo ji
popsat; ale já opravdu nevím, jak se popisují čarodějnice. Tenkrát se podobala
krásné mladé dívce s hřívou vlasů barvy nočního moře, které bůhví proč vypadaly,
že se jich stačí dotknout a opadají. Oči měla jako aztécké studny a nebyla neoděná
do neslušivých nešatů. Ale nějak to nevadilo.
Řekla mi: pojď se mnou a naučím tě říkat správná slova ve správné okamžiky
a správná slova v nesprávné okamžiky, a, což je nejtěžší, nesprávná slova
v nesprávné okamžiky. A ukážu ti zrcadlo, které neodráží lež, a takové, které
zrcadlí pravdu, a naučím tě mluvit květinovou řečí. A nic za to nebudu chtít –
jenom abys to všechno naučil zase někoho dalšího. Neboť tak se za čas stanou
všichni lidé čarodějnicemi a nebude nikoho, kdo by nás upaloval...
Šel jsem s ní, vždyť měla oči jako aztécké studny. Začala s tím nejtěžším.
Říkala: když zvládneš tohle, ostatní už bude nafukovací hračka.
Byla krásná, ale naivní. Upálili ji, ani jsme pořádně nezačali. A tak dnes umím
říkat nesprávná slova v nesprávné okamžiky. Nafukovací hračka ne a ne se
dostavit. Občas si nějakou koupím v hračkářství, ze sentimentality. A když se mi
zdá, že je ten správný okamžik, zmáčknu ji.
A ona zapíská.
Přišla jsem za tebou, neboť vím, co to znamená být odsouzen. Znám sílu touhy
po propasti a kámen samoty ležící ti navždy na prsou. A nic není lákavější než
starší bratr spánku. Ale tato cesta je otevřená vždycky. Nejdříve vyzkoušej i ty
ostatní. A těch je nekonečně mnoho...
Podala mi svou vrásčitou ruku a já se díval na její čáru života, která se
rozdělovala na nespočet větví jako strom na jaře, jako potůčky tvořící veletok.
A tak chodím v jejích stopách. Je tak vzdálená, že ji sotva zahlédnu a přeci se
držíme za ruce.
Pouze za malíčky.
Ale to postačí.
Pamatuješ se ještě na dobu, kdy každá tvář znamenala naději? Přesvědčil jsi
sám sebe, že jsou to jen masky hrozby. Ale nelze dlouho přežít ve světě, kde strach
číhá za každým rohem...
8
Já dobře vím, že tvé touhy nejsou z tohoto světa. A tak je to také správné.
Důležité však je, jak s nimi naložíš. A ty ses s nimi uzavřel na třináct západů a teď
spolu nerozpoznatelně usycháte jako znaky čínské kaligrafie. A možná i pociťuješ
jistou iluzi štěstí.
Avšak tato cesta vede jen do šílenství, do takového šílenství, které nedokáží
vyhojit ani čarodějnice.
Vezmi svá přání a předestři je světu. Neboť jen ve vaší touze je vaše naděje.
Ale sám sebe člověk z bažiny za vlasy vytáhnout nedokáže. Přišla jsem proto,
abych tě dovedla zpátky ze strachu světa do jeho naděje.
Evangelium podle Jany byla jediná pohádka, kterou jsem vyprávěl já Maureen.
Ale mohl jsem to tušit. Bylo to zhola zbytečné – dávno ji znala. Nejspíš
poslouchala pouze ze zdvořilosti. A proč si myslíš, že jsem přišla? zeptala se
potom.
Název: Příchod Maureen (studie)
Styl: abstrakce
Rozměry: 15,5 x 13,5 cm
Technika: kresba tužkou
Rok vzniku: 1993
Stav: dedikováno Maureen
9
CITÁTY ČARODĚJNICE MAUREEN
Cesty a zdi
Někdy je návrat jedinou cestou, která vede vpřed.
Co je jednomu cestou, může být druhému zdí.
Sám před sebou nikam neutečeš.
Zastavit se v proudu znamená jít proti němu.
Každý okamžik, který nevěnuješ cestě vpřed, je krokem zpátky.
Jsou cesty, na kterých spěch nevede k cíli.
Kdo chce kráčet pomalu, musí vyrazit časně.
Nelze mne nalézt tam, kde jsem. Neboť čarodějnice, to znamená především
směřování.
Kdo míří vzhůru, nemůže se mýlit. Či lépe: každý z jeho omylů je cena zaplacená
osudu za další vyrvaný krok vpřed.
Jste nerozlučně spojeni se svými cíly. A onen rozpor toho, co je, a toho, co ukrývají
vaše cíle, vás pohání vpřed. A bez tohoto rozporu jste jen prázdné pláště potácející
se ve větru... Ale varuji vás před cíly, kterých nemůžete dosáhnout. Touha po
takovém cíli vás bezpochyby zničí. A přece je lépe být zničen na cestě
k nedosažitelnému cíli, nežli přežívat jako skořápky pozvolna uspávané proudem;
vždyť kam jinam mohou dospět, než do moře? Jak podivná je to svoboda, která si
dobrovolně volí vězení.
Já však miluji ty, kteří volí cestu do neznáma.
Neboť tvůj cíl je to, co tě utváří. Člověk, který nemá cíl, je člověkem jenom napůl.
Vol si takový cíl, který tě donutí naplnit nejlepší ze svých možností.
Hledáš cesty a nacházíš zdi. A každá z těch zdí má jinou tvář. A mnoho z oněch zdí
se tváří jako cesty; ale žádné cesty není. Konečná stanice snů. Neviditelná
sebevražda. Začerněný černoch. Lógr z třikrát převařeného pláče.
A je tomu tak proto, že tvé cesty vedou zvenčí dovnitř, místo aby tomu bylo naopak.
Vezmi kladivo a rozbij zdi uvnitř své duše...
A kdo z vás jde opravdu svojí vlastní cestou, bez uhýbání a bez umdlení? Kdo z vás
nepředhazuje svůj ubohý osud neexistujícím bohům jako výčitku? A kdo z vás
potají nevzývá náhodu, ačkoli ji veřejně nenávidí? Ale písek, který není spojen
10
maltou, bude rozfoukán. A i kdyby jeho duny náhodou při svém přeskupování
vytvořily nápis, již zítra je vítr přinutí přijmout jiný tvar.
Máš to, co si zasloužíš.
Dokážete snad navrátit do očí vyplakané slzy, nebo pampelišce její chmýří?
Dokážete vrátit horám jejich tvar? Ne; to je nemožné. Směr vaší cesty vám byl
předurčen... Musíte téci jako slzy, vznášet se jako chmýří a řítit se jako kamenné
laviny...
Od jistého okamžiku se všechna místa navzájem podobají. Než to však poznáš,
ujdeš tisíce kilometrů po cestách hledajících. A opravdu budeš mít pocit, že jistá
květina je jedinečná, že jisté údolí je nejkrásnější, že existuje hvězda, která je tajně
spojena právě s tebou.
Opravdu jedinečné je však pouze to, co uzamkneš ve svém srdci.
Jsou propasti, které žádný most nepřeklene.
Tolik tisíciletí už jsou známy etické principy, kterými by se lidé měli řídit – a kolik
procent z vás to činí? Již tolikrát vám byla ukázána správná cesta – a kolik z vás
po ní kráčí? To je jedna z věcí, které my čarodějnice nejsme schopny pochopit...
Ve skutečnosti odcházíte. Svůj příchod jste ovlivnit nemohli; ale nyní nemáte
důležitější úkol, než zjistit, jak nejlépe odejít. Každý váš krok je malým preludiem
epilogu, každé vaše slovo, gesto či čin vyznačuje: toto je můj způsob, kterým se
loučím. A tento chrám, který ve svých blízkých stavíš kámen po kameni, to je tvá
nesmrtelnost. A výška chrámu pak určuje velikost ticha, které v něm bude po
odchodu stavitelů obsaženo. A tak je svět plný neviditelných chrámů ticha, které se
překrývají v prostoru i v čase...
Lidé se domnívají, že je třeba neustále někam směřovat. Avšak daleko důležitější je
správně zaujímat prostor.
Ne vždy je nejkratší cesta cestou nejlepší.
Málokdy je nejpřímější cesta cestou nejsnazší.
Někoho potěší sedmikráska u cesty a jiného zajímá jen vzdálený cíl.
Cesta k druhému člověku je podmíněna správným dekódováním signálů, které od
něho přicházejí.
Pokud se nesejdou duše, co záleží na tom, sejdou-li se sliznice?
Jediná cesta vedoucí vpřed je podmíněna překonáním mnoha cest, které míří
zpátky.
A co může být krásnějšího, než toulat se v oblacích, kam žádná bolest nedosáhne?
11
Kdo dojde dál, výš, rychleji... Jako by vám nestačilo pouze jít a vychutnávat
strukturu cesty a tvar oblaků nad hlavou. Ta vaše bláhová touha po výkonu! Zdá
se, že vám život uniká tam kdesi vpředu. Ale on je právě teď a tady s vámi – jenom
si ho musíte všimnout.
Nejhorší pasti jsou ty, které člověk nastraží sám sobě.
Není jedna cesta. Je pouze jedna zem, na které je možno cesty budovat.
Ten, kdo odchází, odejde často jenom proto, aby s tebou zůstal navždy.
Nechť to co chceš, je větší než to, co můžeš. Tento rozpor požene tě vpřed
a způsobí, že tvoje cesta nebude jen pouhým účtováním marností.
Omyl nemusí být pouze slepá ulička. Správné využití omylu může být klíčem
k úspěchu.
I malými krůčky lze zdolat vysokou horu.
Neexistence intencí neimplikuje neexistenci změn.
Název: Potom
Styl: surrealismus
Rozměry: A4
Technika: perokresba (upraveno)
Rok vzniku: 2011
Stav: v majetku autora
Čarodějnictví
Maureen jsou hvězdy v podzemí a otisk mé nohy v druhohorním vápenci. Je slepou
dívkou, hledající propast. Maureen je stín nože, jenž pohladí svou rozkrojenou
duši. Maureen je květ úst křičících na poplach. Maureen je socha obrácená na ruby.
12
Je ústřicí mých perlových přání. A především je knihou, která hoří při čtení. To
všechno a ještě přídech čehosi nepostihnutelného je Maureen.
A poznal jsem, že Maureen je především můj kříž.
Čarodějnice je světlo z odvrácené strany pravdy, stín vycházející z hrobů, ten, kdo
se navrací z nitra nepoznaného. Čarodějnice je ten, kdo se odvážil zaměnit sen za
skutečnost.
Čarodějnice v sobě spojují nemožné a nutné. Jsou příběhem, na který toužíš
zapomenout a bez kterého by tvůj život pozbyl smyslu. Jsou něčím na rozhraní,
řekou s jedním břehem, dvouhlavým hřebíkem, třetí stranou mince.
Ale lidé nenávidí to, čemu nerozumí, a ničí to, co nenávidí.
A cesta zmaru je tisíckrát snazší, než cesta tvoření.
A nad čarování nic není. Avšak věci vyčarované mají pramalou hodnotu, srovnáš-li
je s čarováním samotným. Ovšemže zanechávat stopy je krásné. Ale oč krásnější je
prožitek okamžiku, ve kterém se tvoje nahá noha boří do jemného panenského
bláta, které ti protéká mezi prsty jako krev pod skalpelem? Neboť jedině a právě to
jsou ony okamžiky, ve kterých se opravdu uskutečňujete. A všechny ostatní nechť
slouží k jejich vyvážení a k přípravě na ně.
A tuto možnost má každý z nás.
A nechť prokletí čarodějnic usedne na těch, kteří ji zahodí.
Musíš dosáhnout toho, čeho dosáhl Jehošua: čarovat na každém kroku.
Tvá ústa se naučí zaklínadlům a za to zaplatíš. Mlčením...
Čarovat znamená vytvářet paradoxy, opaky běžného, provokace. Je to tvůrčí akce
vyvolávající nejrozličnější reakce. I žár hranic...
Čarování je alternativní způsob myšlení, jediný, který generuje přesah.
Každé ráno se čas, ve kterém lze čarovat pro druhé, nezadržitelně krátí.
A nejsem ten, kdo nutí. Čarodějnice může pouze nabízet.
A pochopil jsem, že nejstrašnější vlastností čarodějnic je, že znají budoucnost.
Některé lidi čarování zneklidňuje. A jiní budou se mu bránit ze všech svých sil,
neboť cítí, že je přímo ohrožuje. Domnívají se, že pouze v tom, co je racionální
a ověřitelné je jistota a pravda. To jsou lidé, kteří dosud nepochopili, že krása
života je postavena na nejistotě, že nalinkovaný papír je symbolem vězení, že
nečarovat znamená nežít.
Neboť jméno jediného boha, který vám byl dán, je Náhoda.
13
Čarodějnic je na světě mnoho, říkala Maureen, když jsme bloudili po obrovské
knihovně, ve skutečnosti má každý člověk svou čarodějnici. Ale ne každému je
dáno ji najít. Některé se skrývají a jiné se odhalují.
Knihy tu visely od stropu do nedohledné hlubiny a regálů bylo nejmenší neznámé
prvočíslo.
Vezmi si třeba tady toho, ukázala na jednu knihu. Vzal jsem si ji celkem čtyřikrát.
Vůbec v ní nejde o slova, ale o ducha a o představy, které vyvolává. A ty jsou
čarodějné. Neboť otevírají nové světy těm, kdož je přijmou.
A jejich srdce se maličko pootevřou.
A to znamená mnoho.
„Vždycky mne zaráželo, že jsou čarodějnice hlavně ženského rodu, že je čarodějů
tak málo“, povídám.
Ale jsou, odpověděla Maureen, i když je pravda, že všichni, které jsem poznala, byli
homosexuálové.
Vše, co plyne od Maureen, je vlastně pouhý polotovar. Neboť to, co je samo
nekonečné, nemůže produkovat nic konečného... Posloupnost jejích myšlenek ve
mně probouzí představu oka, které se při pohledu do vesmíru vyzbrojuje stále
silnějším dalekohledem, a vidí tedy stále dál a dál.
Jednou jsem zastihl Maureen, jak zašívá díru ve svém čarodějném plášti. Zvláštní
bylo že šila na jiném místě, než kde byl otvor. Ale po čase jsem zjistil, že měla
jako obvykle tu svou nepochopitelnou pravdu: díra zmizela.
Čas
A i to, co je správné, bude se měnit s časem.
Čas myšlenkám obrušuje hrany.
Když už od života nic nečekáte, vlastnosti času se dramaticky změní.
Jedině ten člověk svůj život skutečně prožije, kdo pochopí, že se skládá z okamžiků.
Pro někoho budoucnost není perspektivou, nýbrž nutností. Budoucnost takových
lidí se podobá středu Země; přitahuje jejich činy s neodvratností, která až děsí.
Minulost nelze vyléčit ani přítomností, ani budoucností. Dávej proto velký pozor,
jakou minulost si volíš.
Vol si takovou minulost, která ti nezničí budoucnost.
V žádném věku není pozdě na to, aby člověk začal mládnout.
14
Název: Zoufalství (studie sochy)
Styl: figurativní
Rozměry: 10 x 12 cm
Technika: kresba tužkou (upraveno)
Rok vzniku: neznámý
Stav: v majetku autora
15
Čas nelze vrátit; lze však jít v čase kupředu.
Jiná budoucnost dává jiný význam minulosti. A naopak.
Každá vteřina tvého života je skrytou křižovatkou.
Čistota
Čistota není stav, ale neustále se obnovující proces. Vždyť květinu také musíš
pravidelně zalévat, chceš-li, aby byla stále krásná. A tedy není více čistý ten, kdo se
snaží neušpinit, nýbrž ten, který se očišťuje. Rodíme se čistí, ale jen málokdo z nás
tak umírá...
A stane se, že chybně posoudíš člověka. A budeš se trápit v domnění, že vztahy jsou
to nejdůležitější. Mnozí z vás v tomto omylu setrvají navždy.
Ale nejdůležitější je čistota tvého srdce. Jistě že záleží na tom, s kým se setkáš.
Neboť tvé srdce je proměňováno právě pomocí setkání. Avšak ten uzel lze vázat
i obráceně: čistota tvého srdce určuje ty, s nimiž se setkáš. Dobře však tušíš, že
toto předurčení není absolutní.
A jít po nesprávné cestě jenom proto, že je na ní méně kamení, to znamená žít cizí
život.
Čistá mysl, čisté tělo, čisté srdce; jediné, co nemůžeš očistit, je tvá minulost.
A ti nejčistší z vás, to jsou vaši mrtví.
Dávání a braní
A budou vám říkat, že slunce své paprsky posílá všem a že jabloň dává své plody
každému, kdo přijde. Nevěřte jim; neboť na co jsou oceánu třeba vaše slzy
a k čemu budou hluchým vaše písně? Jděte plakat na poušť a zpívejte těm, kdo
rozeznají křehkost vašich tónů... Vždyť i Jehošua sedával s hříšníky a neléčil
zdravé.
A nesmíte zapomenout ani sviní, které v temnotách číhají na vaše perly.
A cokoli ti bylo dáno, bude ti zase odebráno. Pamatuj, že jsi především nástroj.
Čím více chceš dávat, tím větší musíš být sobec. Neboť darování není nic jiného,
než omezování všeho nepodstatného v zájmu daru.
A nejstrašnější je, když vám odejmou možnost dávat.
Rozdávej dobro a očekávej zlo. Neboť takové jsou zákony deformace světa v okolí
čarodějnic. Jsme hromosvodem agrese a nenávisti. A běda těm z nás, kteří
nenaleznou následníka a shoří bez vědomí pokračování svého učení. Jejich plamen
se často promění v černý oheň zmaru...
16
Být znamená dávat, nikoli očekávat.
Tomu, kdo mnoho dává, bude mnoho odebráno. A přece získá tisíckrát více, než ti,
kteří jenom berou…
Dávej tak, jak je ti dáno, tak, jak to sám cítíš. Neboť když se snížíš a užiješ jejich
řeč a způsob daru, omezíš a popřeš tak sám sebe. Takový akt nazývám
sebeznásilněním. Bylo by to totéž, jako nutit slunečnici, aby voněla po vepřovém.
Je tvojí povinností být sám sebou, vytesat ze sebe nejlepší ze všech svých možností.
A nehleď na to, co říkají. Vždyť ten, kdo se bez úvahy podřizuje názorům stáda, je
sám jeho členem.
Nechť toho, co v životě dáváš, je tisíckrát víc než toho, co bereš.
Cokoli má smysl jedině jako dar.
To, co dáš, ti nikdo nevezme.
Dokonalost a nedokonalost
Dokonalost buď udeří, nebo je neviditelná. A někdy zároveň.
Lidé hledají u druhých to, co nedokázali vytvořit sami v sobě. Domov, klid,
spočinutí, lásku... To všechno jsou pro ně jen synonyma vlastní nedokonalosti. Jak
by tedy mohli očekávat, že je takové pouto naplní? Nemůžeš se uskutečnit zvnějšku
právě tak, jako není možné začít dům stavět od střechy.
Především musíš být tvrdý sám k sobě. Neboť čím lepší budeš ty, o to lepší budou
i oni. A z věcí se stanou symboly vzrůstu a smysluplnost tvé cesty tě bude
naplňovat...
Dokonalost znamená především dokonalou pokoru.
A nic nevyžaduje tolik času a úsilí, jako cesta k dokonalosti.
Ti, kdo opovrhují nedokonalostí, jsou sami nedokonalí.
Dokonalosti nelze dosáhnout, lze se k ní pouze neomezeně blížit.
Fanatismus
Fanatismus je nejrychlejší cesta k omylu. Cesta k moudrosti vede bažinami
pochybností.
17
A nenávidím uniformitu, neboť to, co není jedinečné, ukrývá nebezpečí
napodobování a tím ztráty sebe sama. Jestliže myslíte jako druzí, nevymyslíte nic
jiného, než druzí. Člověk nezaujme tím, čím je podoben ostatním, nýbrž tím, čím se
od nich liší.
Miluji člověka a nenávidím stádo.
Hledání a nalézání
A prorokuji ti, že budeš po celý život hledat sám sebe.
Neusiluji, nýbrž prodlévám. Důležité věci přicházejí bez násilí a nepozorovaně.
Jsem spíše sledem kapek v krápníkové jeskyni, než kladivem.
Hledej se. Nemůže tě najít nikdo jiný. Musíš se najít ty sám.
Na každého z nás někde čeká jeho království. Ale jen málokdo je nalezne celé...
Nejvíc s námi je ten, kdo je proti nám. Bez něho bychom ustali v růstu...
Hledáme především sami sebe. Ale nemůžeme se nalézt tam, kde nejsme. A kde
jinde se můžeme objevit, než v druhých?
A jak chceš hledat to, co jsi už dávno nalezl?
Jsou pouze dvě možnosti: buď jsi tím naplněn již předem, anebo to budeš po celý
život marně hledat.
Vaše přirozenost zabíjí vaše směřování. Přesněji řečeno to, co vy považujete za
svou přirozenost...
Menší cíle je nutno podřídit větším. Je přece tak snadné rozmělnit jeden svůj velký
cíl, který je beztoho jen těžko dosažitelný, za několik malých, třepetajících se na
dosah ruky! Ale nemyl se. Toto není vítězství, nýbrž prohra. Neboť koho oceníte
více: člověka, stanoucího na vrcholu světa, nebo toho, jenž vystoupil desetkrát na
horu Říp? Je lépe zahynout při hledání své velikosti, než spokojeně říhat na
polštářích své ubohosti.
Nezavrhuj, nýbrž se oprosti.
Neodsuzuj, nýbrž se očisti.
Neponižuj, nýbrž v pokoře omývej svou duši.
Neboť čím lepší budeš ty, tím i oni budou méně špatní.
18
Název: Fotografův pláč
Styl: surrealismus
Rozměry: A4
Technika: kresba perem a tužkou
Rok vzniku: 1982/2011
Stav: v majetku autora
Krása
Co je prázdnotě platná krása? Je jí útočištěm, maskou, zbraní... Jak moudrý je
člověk, který ocení chuť vína v uzavřené láhvi.
Nedůvěřuj ničemu, co je krásné.
Krása deformuje.
Láska a nenávist
Dotek člověka ještě neznamená jeho blízkost. A lépe je býti člověku nablízku, nežli
se ho pouze dotýkat. Neboť uspokojení z doteku stokrát přehluší prázdnota
nesetkání... Ale i kdybych ti to vypálila do dlaně, přece budeš vždy znovu a znovu
okoušet prázdnotu doteků. Neboť nejste než můry třepotající se kolem hořících
svíček lásky...
19
A našel jsi mne proto, že jsi chtěl zapomenout, jak milují lidé. A tvou odměnou
i prokletím budiž to, že tvá duše se už k lidské lásce nedokáže navrátit.
Láska je to, co není. A naopak: to, co je, není láska. Jen se rozhlédněte kolem sebe;
uvidíte tisíce slov, ale slovo láska mezi nimi nebude. A přesto se s těmi náhražkami
spokojíte, ačkoli vám všem již dva tisíce let narážejí do nahých tváří Jehošuova
slova. Neboť ten druhý ve vás je o miliony let silnější...
Raději jedinou perlu, než tuny škváry.
A tak běží čas. Zbytečně a marně, protože je to čas, který není naplňován. Chyba je
v tom, že jste dosud nepochopili hodnotu okovů, které v sobě ukrývá vaše svoboda.
Lidé potřebují k životu násilí, které s sebou přináší láska.
A je vám dáno na tisíc způsobů, jak zanechat stopy lásky. A jsou-li ti některé
zapovězeny, najdi ve svém srdci ty, jejichž zesílením procitneš v sebe sama. Ovšem,
že se sny mohou proměnit ve skutečnost; ale toho nelze dosáhnout bez čarodějné
touhy. Bez ní se to, co nazývám uskutečňováním snů, stává pouhým řemeslem
mravenců či otroků myšlenek, kteří nedokážou snít, nýbrž pouze plánovat.
Zavedla mne do sálu, jehož stěny byly vytvořeny z desítek pokřivených zrcadel.
Moje tvář se v každém z nich odrážela jinak, v každém byla jinak deformovaná.
Maureen se neodrážela vůbec. Ovšem.
Takhle tě vidí lidé kolem tebe, řekla mi šeptem, protože každý hlasitější zvuk mohl
roztříštit některé ze zrcadel a odhalit to, co je skryto za nimi, a to chce vidět jen
málokdo. A nemůžeš učinit nic víc, než nezabránit jim v tom. Tato zrcadla nebo jim
podobná tě budou provázet po celý život. A úniku před nimi není. Ale nejsou to jen
zrcadla, jsou to i úkryty. Každé zrcadlo skrývá svoji odvrácenou stranu, a proto je
nazývám úkrytem. Někdy na malý okamžik zprůhlední a dají nahlédnout do svého
tajemství. I my sami se sobě takto zrcadlíme.
Přemýšlel jsem o klíči, který by je odhalil a přitom nezničil.
Mimochodem, víš, které z nich tě odráží správně?
Když jsme tamodtud odcházeli, Maureen zakřičela ze vší své čarodějné síly. Na
mysl mi přišla směšnost slané ženy s příjmením Lot, ale ohlédnout jsem se
nedokázal.
Bylo 28 hodin ráno.
Jediné pravdivé je zrcadlo lásky. A jedině ona je klíčem k jeho odvrácené straně...
Láska je mučicí nástroj, jehož ostří se otupí pouze časem.
Láska bez schopnosti čarovat je jako plachetnice bez větru. K čemu je ti fakt lásky,
když ti schází kouzla nezbytná pro její vyjádření? Sdělit lásku znamená čarovat...
Láska je tvůrčí neklid ve spočinutí.
20
A poznala jsem, že velikost lásky nemůžeš měřit velikostí činů, které ji provázejí.
Neboť hranice činů každého z vás je jinak vymezena: vzpomeň krabice Betsy
O Nealové. A tedy láska toho, který koná malé činy, může být větší než láska
jiného, který je národním hrdinou. Ovšemže je vždy nutno ptát se po ovoci; každý
však pochopí, že třešeň rodí třešně, zatímco jabloň jablka. A tak je to správné. Jen
blázen by mohl chtít, aby tomu bylo naopak.
Velikost lásky je možné měřit pouze v srdci toho, kdo miluje.
Bezpodmínečná láska. Taková, která nic neočekává, nevyžaduje, nevlastní. Která
je, bez ohledu na přítomnost a chování toho, koho miluji. Láska, která nemá snahu
přetvářet a tedy deformovat, která nepodmiňuje existenci sebe sama skrytým
úkladem "něco za něco", která nehledá, netouží, neprosí, nežárlí, nevyčítá, a proto
neubližuje, která prostě je. Nejčistší – a nejtěžší.
Hory nebo moře dokážete tímto způsobem milovat. Proč ne člověka?
Nedílnou dimenzí takové lásky je poskytnutí naprosté svobody.
A nejen bezpodmínečná láska, nýbrž bezpodmínečný život. Každou vteřinu děkovat
bohu jménem Náhoda za to, čím vás obdaroval a nemyslet na to, co vám odebral.
Neboť v tom, co ti bylo odebráno, může být tvoje slabost, ale v tom co, ti bylo dáno,
je ukryta tvoje síla.
Jedině ten, kdo je schopen nenávisti, je schopen lásky.
A pouze ten, kdo se dokáže od nenávisti oddělit, je hoden bezpodmínečné lásky,
která trvá.
Ale to je ve vašem světě nemožné.
Mnoho lidí miluje hory nebo moře, ale kdo by je chtěl mít doma? A právě tak
nemůžeš vlastnit člověka.
A rozlišuji věci důležité, méně důležité a nedůležité. Většina lidí ze záhadných
příčin během života podřídí věci důležité nedůležitým. Jak by tedy mohli být
šťastni? Vždyť se sami sobě vyhýbají. I proto jsou na světě války a hlad, nenávist
a utrpení. Nenávist k druhým se až příliš často rodí z nenávisti k sobě...
Buď náročný na toho, koho miluješ.
Maureen mě učí lásce. Kdo však mne naučí odolávat nenávisti? Neboť láska nutně
vzbudí nenávist malých lidí, kteří ji postrádají...
Proti nenávisti je třeba bojovat, řekla mi.
Ale jak po mně můžeš chtít, abych bojoval, když jsi mi nedala žádné zbraně?
Jedinou zbraní, kterou ti mohu poskytnout, je láska....
A kruh se uzavřel.
21
Láska bez bolesti neexistuje. Ale pořád je to to nejlepší, co máte... Mnohem lepší,
než bolest bez lásky.
A uvědom si, že nejsi nic víc a nic míň, než nástroj lásky.
Láska ponižuje i povznáší. Dává ti křídla svobody tvoření a zároveň tě přibíjí
k zemi tíhou odpovědnosti...
Láska se v něčem podobá vínu. Utrhneš-li ji nezralou, zhořkne ti na jazyku.
Chceš-li nechat zaznít hudbu, musíš nejprve naladit nástroj.
Chceš-li se napít čaje, je třeba nejprve rozdělat oheň.
Chceš-li se těšit z květů, je nutno nejprve zasadit semena.
A ti, kdo se touží hřát v žáru lásky, musí pracovat po celý život.
Neboť láska je především práce.
Každou svobodu ohraničuje láska. Svobodu, která není vymezena láskou, nazývám
anarchií.
Láska dává svobodě smysl.
Láska se řídí prvním Newtonovým zákonem.
Láska nezná slitování.
Ne ty, nýbrž ona je ten, na kom záleží.
Ba víc: ona je to jediné, na čem skutečně záleží.
Neboť toto je jediný způsob, kterým se vy lidé ještě můžete zachránit před
prázdnotou.
A jak je tomu dávno, co jsi naposledy umíral pro lásku?
Pravá láska se rodí z okamžiků, ale přetrvá věčnost.
Lásku je možno projevit mnoha způsoby. I tak, že zůstaneš sám.
Nechť to, kdo jsi, tě neponižuje, nýbrž povznáší.
Nechť to, kdo jsi, tě nespoutává, nýbrž osvobozuje.
Nechť to, kdo jsi, tě neničí, nýbrž rozvíjí.
A tak ať je tomu i s tvou láskou.
Milovat znamená dát druhému člověku nad sebou neomezenou moc.
Kolik zla ještě napáchám svou touhou po lásce?
22
Název: Kytaristka E. H. (studie)
Styl: figurativní
Rozměry: A4
Technika: perokresba
Rok vzniku: 2009
Stav: v majetku autora
23
Lidem
Jsou dny, kdy zlo ve vás zrozené opouští svůj úkryt a vylévá se jako láva na povrch.
To jsou dny zla; tehdy jakýkoli dotek, kontakt nebo čin znamená a činí zmar, byť
byl učiněn s nejlepším úmyslem. V takových chvílích, pokud je rozpoznáte,
vyhledejte nejbližší úkryt a v něm vyčkejte, dokud ta bouře nepomine. Zlo je jako
kapalina: vypařuje se za jakékoli teploty. Chce to jen ticho, samotu a čas...
Oči ve hvězdách a ruku v poklopci – to jste vy.
Lidé si často neuvědomují obrovskou sílu a určující vliv prostředí, ve kterém žijí.
Znám svět, ve kterém bys mohl být králem a jiný, kde by ses stal posledním
z otroků.
Ruce se oddělí od těl a spojí se, takže vznikne křečovitý pavouk, zatímco hlavy
zůstanou odvráceny, nechtějíce nic vědět o konání těch bláhových rukou.
A tak plyne váš život.
A cokoli jste dostali, o to přijdete, a oč jste přišli, to stejně nebylo vaše. A přece se
o každý kousek budete mezi sebou prát...
A protože je duše neviditelná, uzamykáte především těla. A to je totéž, jako vědomě
dávat za pravdu lžím, nebo z ořechů schovávat skořápky a jádra vyhodit do smetí.
Je vás příliš mnoho. Snad proto se pro vás kvantita stala měřítkem: více peněz,
více věcí, více „přátel“... Jak byste mohli v tom řevu tisíců navzájem si
odporujících hlasů uslyšet ten jediný tichý šepot, který vás volá?
Lidé hovoří ne proto, aby hledali, ale aby zakrývali, ne aby pronikali, nýbrž aby
zapomněli.
A to všechno pouze proto, že se bojí sami sebe.
Přátelé jsou ti, kdo se od vás nechají využívat.
Opravdu mne nezajímají vaše hlubokomyslné rozvláčné diskuse o hladomoru
v odlehlých částech světa. Jediné, co mne zajímá je, zda dáte najíst hladovému
dítěti u svého prahu, bez ohledu na jeho znetvoření, barvu pleti, výchovu či
náboženství, jestli mu dáte najíst přesto, že to znamená odepřít zákusek svému
vlastnímu dítěti. Neboť jiného humanismu není. A nic není jednoduššího, než
darovat místo krajíce chleba líbivá slova. A druhá otázka, kterou vám kladu, zní
takto: proč jste to dítě nasytili? Neboť pokud jste je nasytili pro jeho znetvoření,
barvu pleti, výchovu či náboženství, může to jediné syté dítě znamenat tisíce jiných
hladovějících pro fanatismus váš a vám podobných.
Vždy je lépe hladovět z humanismu než z fanatismu.
A jediná smysluplná filosofie zítřka je fanatický humanismus.
24
Každý z vás může být bohem ve svém vlastním vesmíru. Nebo otrokem.
To, co je hodno následování, bude pronásledováno a to, co je hodno zavržení,
budete vynášet. Neboť jste jako děti, které nemyslí na to, co bude zítra a jako
netvoři, mající strach z pohledu do zrcadla. A barvy k vám hovoří jedině tehdy,
jsou-li dostatečně křiklavé. Ve vašich duších je ztajena touha po davu a pro její
naplnění učiníte cokoli. Vaše myšlenky jsou oblaka plovoucí po větru a ve vašich
ústech vládne vír. Vy nepodřizujete náhodu řádu, ale naopak řád náhodě. A tedy
vás opájí a ovládá podobně, jako je jí ovládán náruživý hráč. A ačkoli Náhoda je
vskutku jméno boha, který řídí váš svět, prohrál ten, kdo se jí tímto způsobem vzdá.
Neboť i náhoda má svůj směr...
Ne ty, nýbrž oni jsou ti, na kterých záleží.
Spěch zabíjí kvalitu.
Na každém spáleništi jednou vyrostou květiny.
To, co vytěžíš porušováním zásad, se nikdy nevyrovná tomu, co získáš jejich
dodržováním. Samozřejmě pouze v případě, že sis ony zásady stanovil ty sám.
Není Ježíšů bez Jidášů.
Lidé touží po tom, čeho se jim nedostává.
25
Název: Město v poušti
Styl: figurativní
Rozměry: A4
Technika: kresba tužkou (upraveno)
Rok vzniku: 2011
Stav: v majetku autora
26
Modlitba
Miluji ty, kteří se modlí. Modlitba je to, co má směr a vede ke zčarodějnění.
Zastaví na chvíli čas a tím vytvoří místo pro uchopení pravdy. Záliba v rychlosti je
jen jiným vyjádřením vaší touhy po smrti.
Modlitba připravuje prostor pro setkání. S lidmi, Bohem či se sebou samým...
Ale modlitba není pouhé opakování nějaké litanie. Je to především tvůrčí akt, kdy
chvíle bolesti nebo radosti otevřou ve vás dveře do neznáma, kdy si situace, do níž
vás uvrhl svět, vynucuje změnu mimo rámec toho, čím jste. Modlitba je příznakem
změny.
Slzičky modliteb, to jsou kapky, kterými očišťujete svou duši...
Bože, dej, ať dokážu svoji bolest proměnit v radost druhých.
Stav mysli je možno si zvolit, cvičit a udržovat.
Meditace je cesta k činům. Modlitba má moc změnit váš svět.
Naděje a beznaděj
Žádná beznaděj není absolutní.
Náhoda, přezdívaná štěstí, často bývá poslední nadějí neschopných.
Náboženství a filosofie
Váš svět volá po nové víře. A nikdo jej neslyší.
Normální člověk považuje filosofy za lidi neužitečné, podobně jako básníky či
mudrce. Kdo však pochopí, že filosofie je především směr, způsob myšlení, který se
stává východiskem a příčinou takových jevů, jako je osobní či pracovní úspěch,
životní pocit, životní styl... ten snad uvidí nejen, že je filosofie vědou praktickou,
nýbrž že je přímo nezbytná. Filosofie je jako spodní proud bytí určující smysl,
povahu, směr, příchuť a úspěšnost života jako celku.
I proklamovaná afilosofičnost je filosofií.
Je mnoho těch, kteří neschopni přijmout jakékoli náboženství za základní
paradigma svého života, nalézají náhradní náplň v jiných modlách dneška: ve
vědě, penězích, léčitelství, práci, sexu, drogách...
Ne, nejsem ta, která kritizuje. Pouze hovořím o rovnováze. Upozorňuji na
prázdnotu podobných naplnění. Takový člověk ve skutečnosti ví, že je naplněn
27
omylem, ale setrvává v něm, především proto, že nemá představu, čím by onen
omyl nahradil.
Neboť je čím dál tím zřejmější, že dnešek doposud nenalezl své náboženství. Žijeme
ve věku beznábožnosti. V tomto smyslu neexistuje onen spodní proud bytí; váš svět
dlí, avšak nesměřuje.
Odpovědnost
Lidé nechápou význam slova odpovědnost. Snad je tomu tak, proto, že o ní tolik
hovoří. Stane-li se nějaké slovo příliš veřejným, jeho tajemství z něj vyprchá,
podobně, jako je tomu se ženou.
Odpovědnost je věčný balvan, který tě v každém okamžiku nachyluje k zemi tíhou
všech bezejmenných, kteří zahynuli, aby tys mohl žít.
Odpovědnost je jemná neviditelná pavučina, která tě svazuje se všemi lidmi
neustávajícím vědomím, že jsi mohl být kýmkoli z nich.
Odpovědnost je perpetuum mobile, které tě neustále pohání na cestě za nemožným.
Odpovědnost je tvé vězení, ve kterém je obsažen celý vesmír.
Oheň
Z plamenů svého srdce upletla provaz a uvázala mi ho kolem krku.
Jednou se mě pokusí upálit, řekla, jakoby nevěděli, že já jsem oheň. Postaví hranici
a málo jim bude záležet na vůni dřeva, na fraktálech kouře a na abstraktní kráse
stínů vrhaných plameny. A všechna znamení si vyloží po svém. Protože znamení se
nemění, jenom jejich vykladači. Vítr jim bude požehnáním vytesaným s nebe
a plameny nazvou křídly božími. A jejich přízraky budou mít i moji tvář. A po čase
jiní uvidí pošetilost jejich vymezení, a naleznou opět nová. A vítr se stane pláštěm
tajemství nebo krabicí na ptáky a z plamenů vytvoří pláč jakéhosi surrealistického
boha. A i jim moje tvář zůstane skryta.
Provaz na krku nepálil, vlastně vůbec nebyl cítit. Ale věděl jsem, že ať půjdu
kamkoli, už se ho nikdy nezbavím.
A jeho druhý konec držela Maureen.
A bude se ti zdát, že život znamená vyhasínání. Obracení kamenů tisíckrát
převrácených. Že Ikarův pád je jediným smyslem příběhu o Daidalovi.
Že jediný, kdo přežívá, je prach popela.
A nakonec to i může být jedna z pravd. Ale takovou pravdu žít nesmíš; jinak se
v ten popel jistojistě proměníš.
A každý z vás by raději hořel prudkým a krátkým plamenem, než aby pozvolna
vyhasínal. Ale nejste toho schopni. Oheň pro vás není alternativou, ale nemožností.
Vaše dřevo je příliš vlhké, trouchnivějící, hnijící do zapomnění. A přece už tolik let
nebyl žádný déšť... Vy jste suché praskání dřeva rozměnili za své poklady – iluze,
které vás postupně proměnily v mazlavou hmotu, jíž se i lesní zvěř štítí dotknout.
A to, co nyní jste, vás zároveň chrání – opravdu nemusíte mít strach, po vašem
dřevě žádný oheň nezatouží.
28
Název: Harmonikář (studie)
Styl: figurativní
Rozměry: 12 x 14 cm
Technika: kresba tužkou (upraveno)
Rok vzniku: neznámý
Stav: v majetku autora
29
A těm, které oheň na krátko promění v květ bolesti a krásy, závidíte a uzamykáte je
v nenávisti svého srdce.
Neshoříš dvakrát stejným ohněm.
Co prožil oheň, popela se ptej.
Otázky
Prahnete po odpovědích a přitom jste se ještě nenaučili klást otázky.
A každá odpověď bude záviset na tom, jaká otázka byla položena. Ptáte-li se jako
druzí, dostanete stejné odpovědi jako oni. Jestliže myslíte jako druzí, nevymyslíte
nic jiného než oni. Vaše stopa na tomto světě a vaše oddělenost od stáda není dána
tím, čím se podobáte ostatním, ale tím, čím se od nich lišíte.
Každý člověk může být vynálezcem. Každý člověk musí být vynálezcem, chce-li být
sám sebou. A vynalézat, to znamená klást otázky, takové, jaké doposud nebyly
položeny.
Odlišnost je to, co dovedlo člověka ke hvězdám.
Avšak varuji vás: nic není bezpečnějšího, než splynout se stádem.
A není větší samoty než samota toho, který se liší.
Podobají se zvířatům ti, kdo se odnaučili klást si otázky. Takoví nutně přejímají
hotové odpovědi, právě tak jako zvířata dědí své pudy. Žádná odpověď není dost
dobrá, neprošla-li sítem pochybností... A nikdo si nemůže odpovídat na vlastní
otázky slovy druhých.
Miluji ty, kteří se ptají.
Ve tvářích kolemjdoucích hledáš odpovědi na otázky, které oni si nikdy ani
nepoloží...
A řekni mi, proč se vůně neodrážejí v zrcadle?
Kdo se až na samém dně v tobě ukrývá?
Jaká je barva strachu?
Pláč a smích
Pláč je úkrytem smíchu. Vždyť jak by ses mohl smát, neumíš-li plakat? A kdo z vás
více ocení radost než ten, který je ponořen do smutku? Kdo zapomene na všechno
ostatní pro návrat zdraví, které postrádal? A tak je to se vším: bez poznání zla by
nebylo možno rozeznat dobro, bez znalosti bezcharakternosti ušlechtilost a bez
nenávisti lásku.
Neboť jenom ten pojem má ostré kontury, který je vyvážen svým opakem.
30
Když prohráváš, směj se, když vítězíš, plač. Tvá prohra vždy někoho potěší a tvé
vítězství někomu přinese zármutek...
Pomoc
Nelze pomoci těm, kteří nechtějí. Takové je nejprve nutno naučit chtít... A to je
někdy nemožné. Protože někteří nechtějí, neboť nemohou.
A naopak: kdo nechce, nemůže.
Ale touha pomoci má mnoho společného s láskou. Podobně jako ona má čarovně
tvůrčí moc: tam, kde jeden prostředek selže, vytrvale hledá jiné cesty, dokud
nebude naplněna.
Neboť to, co působí v hlubinách, se nikdy nevzdává.
Nelze pomoci člověku v hloubi jinak, než prostřednictvím povrchu. Je tomu tak
proto, že každá hlubina je chráněna svým povrchem.
Avšak ne každý povrch ukrývá hlubinu.
Kdo hledá dostatečně dlouho, ten vždycky najde způsob, jak pomoci druhému
člověku.
Pomoc druhému člověku začíná často tím, že mu ublížíme.
Pravda a lež
Proč mne nenecháte najít sama sebe pod nánosy druhých? Vždyť především omyl
je pramenem pravdy. A pravdu můžeš zadržovat, jak chceš; stejně dříve či později
prosákne všemi póry...
Raději vlastní omyly, než cizí pravdy.
Kdysi existovali lidé, kterým se říkalo farizejové, ochránci Zákona. Ale já ti
pravím: nebude míru na zemi, dokud se každý z vás nestane nikoli pouze
ochráncem, nýbrž tvůrcem zákona ve svém srdci. Neboť zákon, to je kamenná
deska pravdy, jejíž tvar se mění podle nádoby, do které je vlita. A bude trvat dlouhý
čas, než každá její kapka nabude prosté průzračnosti horského oka...
Pravda je dokonalá ve své uzavřené jednoduchosti. To, co není dokonalé
a jednoduché, nemůže být pravdivé.
Zapomeň na pravdy druhých a začni tvořit svou vlastní. Jinak později zjistíš, příliš
pozdě, že jsi prožil cizí život.
Dnešní lež může být pravdou zítřka.
Pravda druhého člověka nemusí být tvojí vlastní pravdou. To ale neznamená, že by
byla méně pravdivá...
31
Moudrý je člověk, jenž svou pravdu ponižuje. Pravda, která se povyšuje nad jiné,
nosí křiklavý háv lži.
Čím více se pravda podobá lži, tím je pravdivější.
Pravda zůstane pravdou, ať ji vysloví kdokoli.
Každá pravda v sobě nutně obsahuje rozpor. I toto tvrzení...
Rozpor je to, co má směr.
Název: Drobný nesoulad
Styl: surrealismus
Rozměry: A4
Technika: perokresba
Rok vzniku: neznámý
Stav: v majetku autora
32
Prázdnota a naplnění
Já dobře vím, že jste lovci, střežící své pastičky, obchodníci, nabízející své zboží
a šamani, předvádějící kejkle, v jejichž moc sami nevěří. A jste tím divočejší
v ochraně svých úkrytů, čím víc tušíte jejich prázdnotu. Znáte pohádku o chlapci,
který měl krabičku a v ní Nic? Byl to jeho největší poklad. Ale jednou se krabička
otevřela, Nic uniklo na svobodu a zabilo chlapce, který ho miloval...
Avšak liší se prázdnota okradeného od prázdnoty toho, který nikdy nevlastnil.
Vždyť ten, kdo byl okraden, ví přesně, co ztratil. A na místo toho, oč přišel, získal
bohatství vzpomínek. Ale prázdnota toho, který nikdy nevlastnil, je o nekonečno
prázdnější; podobá se domu, ve kterém nikdy nikdo nebydlel, člunu, který nepoznal
houpání vln, loutně, ze které nezazněl tón. A co na tom, že každý dům jednou
zchátrá, člun zpráchniví a loutna se zbortí. Já tvrdím, že prokletí leží na tom, co
nikdy nesloužilo svému účelu.
A putování prázdnotou je cena, kterou platíš za svou čarodějnou duši. Ale
prázdnota není jen beztvaré nic. Při sebemenším doteku se rozpadá na tisíc
rozkřičených tváří, a čím je prázdnější, tím víc má tepajících rukou. A její slzy mají
křidélka, která je donesou až na tvou tvář.
Miluji vše, co je členité: hory, mraky, rozbouřené moře. Neboť plochost je to, co
napomáhá číhající prázdnotě...
A prázdnota nestojí za to, aby byla předávána dál.
Ten, kdo nepoznal naplnění, nepochopí ani prázdnotu.
Skutečnou prázdnotu poznáte v okamžiku, kdy vám odejmou možnost dávat.
Pýcha a pokora
Pokora začíná tam, kde končí moc člověka.
Pokora je, když děláš to, co je správné, přes odpor, který svět tvým snahám klade.
Pokora je ta část tvojí duše, která touží sloužit druhým.
Pravá skromnost je dcerou pokory.
Řád a stereotyp
Spěch, chaos, stres, to jsou jen jiná slova pro nedostatek řádu. Neboť takové
uspořádání věcí, které je plodí, byť by vypadalo sebedokonaleji, je proti smyslu
toho, oč usilujete. Avšak uvědomit si tento fakt je mimo vaše možnosti. A těch, kteří
to pochopí a přijmou, je žalostně málo...
33
A jedna z dobrých vlastností řádu je, že se pozměňuje v čase. Protože řád není
jenom to, co trvá, nýbrž především to, co vede. Řád není mrtvá skála, která se
rozpadá, ale spíše strom, který směřuje. Tvůj řád, to jsou pravidla, která jsi vymezil
společně se světem, a která se každým dnem nepozorovaně rozrůstají, rozvětvují
a odumírají jako staletý dub. Varuj se však řádu, který se proměňuje příliš rychle;
takový jistě nemá příliš pevné kořeny.
Ty formuješ svůj řád a tvůj řád je to, co tě formuje. Tímto řádem však nerozumím
zásady, které unuděně komentuješ ve fraku se sklenkou v ruce a které ve
skutečnosti patří do říše snů, nýbrž sled tvých činů, sklíčko za sklíčkem skládajících
mozaiku tvé osobnosti v očích lidí.
Aby se zabránilo vzniku stereotypu, je třeba neustále posunovat hranice řádu.
Zatímco řád, generovaný životem, je dočasný, chaos je věčný; pořádek je pouze
přechodným stadiem chaosu.
Bouráním systému otevíráš cestu systému jiného řádu.
Samota
Potom mi ukázala moji samotu.
Tam, kde nejsou hranice, nemá smysl hovořit o území, pravila, a právě tak je tomu
se samotou člověka.
Samota je jen jiné slovo pro prázdnotu, kterou dopustíš.
A bojí se ticha, neboť se příliš podobá samotě. A proto kolem nich – a v nich –
stále něco hlučí. Připadá mi, že se plní slovy, obrazy a zvuky jenom proto, aby
nemuseli přemýšlet. A věci nepodstatné odhalují a to, co je důležité zakrývají
a touto lží plní svůj život. Bojí se stát sami sebou. A tedy jim vládne to, co si sami
zvolili.
Jsi samotář, který nedokáže být sám.
Samota, jako každý lék, léčí pouze v případě, je-li správně dávkována.
Samota je postoj i způsob myšlení.
Samota není tak zlá, trávíme-li je ve dvou.
34
Název: Stará kůže
Styl: abstrakce
Rozměry: 12 x 15,5 cm
Technika: fotografie (upraveno)
Rok vzniku: 2008
Stav: v majetku autora
35
Síla a slabost
Je-li odstraněn nejslabší článek řetězu, řetěz zesílí. Já však miluji ty, v jejichž
rukou se ze slabosti stane síla. Neboť co jiného je síla, nežli zakalená slabost? Co
jiného je odvaha, než přetvořená zbabělost? A tam, kde není slabosti, nemá smyslu
hovořit o síle, právě tak, jako by nemělo smysl pojmenovat den, kdyby neexistovala
noc.
Jak snadné je opovrhnout tím, co nemělo možnost dozrát.
Jak snadné je opovrhnout tím, co se liší.
Sílu je někdy možno nahradit vytrvalostí.
Jednou z možností, jak získat sílu, je vyloučení slabosti.
Tvoje slabosti tě vzdalují od tvých cílů.
Slova a činy
Co můžeš změnit, to změnit musíš.
Jestliže máš potřebu konat a víš, že jest onen čin správný, konej. Jestliže máš
potřebu konat a uvědomuješ si ubohost svého činu, braň se. Jinak čarodějnice
v tobě skrytá nedojde naplnění.
Důležité nejsou řeči lidí, nýbrž tvoje činy a pohled tvého svědomí.
A nejsou to slova, co je přesvědčí. Jako nestačilo, že Jehošua postavil kříž ze svých
podobenství. Teprve jeho rozprýskané tělo dalo některým prohlédnutí. Slovo bez
činu má podobu svíce, jež nebyla zažehnuta.
A na opakování záleží. Neboť věci zacyklené se usazují v hlubinách.
To, co chceš, obětuj tomu, co musíš. A lépe: dokaž, ať je to totéž.
A nevěř, že jsou slova nezbytná. Činy mají svou vlastní řeč, o to významnější, oč je
těžší se jí naučit. Slova ukryjí cokoli, snadno zmatou a unikají lehounce jako pára.
Ale jejich význam měřím jen velikostí činů, které způsobí.
Ruka dokáže jen to, k čemu ji vede srdce.
Chceš-li změnit svět, začni tím, že změníš sám sebe.
Není objevů bez omylů.
Není omylů bez pokusů.
Není pokusů bez odvahy.
36
A jsou mezi vámi i takoví bláhovci, kteří po celý život čekají na Náhodu, jež by je
vytrhla z onoho děsu, kterým se cítí být. Ale i kdyby taková náhoda přišla, nic se
nezmění. Budou jen kupovat dražší věci, jezdit rychlejšími auty a dovolenou trávit
na exotičtějších místech. Ale změna, ve kterou doufali, se nedostaví. Spíše v nich
ještě něco odumře. Neboť jedině to se skutečně změní, co změníme my sami, jedině
to se stane, co vykonáme my sami.
Každý opravdový růst se dere zevnitř.
Vždy je lépe neslibovat, a konat, než naopak.
To, co doopravdy chceš, musíš udělat sám.
Nechť to, co jsi, je více než to, co můžeš.
Smrt
Z nedostatku vlastního úsudku se lidé naučili budovat nepodstatné. A jejich život
uplyne jako zapomenuté pohlazení. Neboť co činíš, to tě formuje a čím se zabýváš,
to vymezuje tvou duši. A tak chodí na hřbitovy věcí a slunce ve svých srdcích
směňují za kousíčky mrtvol; a pak s těmi mrtvolami obcují v domnění, že nic jiného
není.
Ale takové slunce, které není směňováno za jiné, umírá.
Smrt není protikladem života, nýbrž jeho završením. Avšak ne každému je taková
smrt dána.
Smrt znamená konečnou svobodu.
Smrt nepřesvědčuje, pouze umlčuje. A někdy ani to ne; i kdybys sebevíce chtěl,
nemůžeš odehnat má slova.
Nejvíc voní růže, která umírá.
Smrt uklidňuje.
Nežít, to je jediný způsob, jak neubližovat a nezabíjet.
37
Název: Motiv z Hamleta
Styl: surrealismus
Rozměry: A4
Technika: perokresba
Rok vzniku: 2011
Stav: v majetku autora
38
Smutek a radost
I mrtvolám bývá někdy smutno.
Na smutek je vždycky dost času.
I bez tebe bude na světě smutného dost.
Radost, jíž jsi prožil, je dluh, který jsi povinen vrátit světu.
Sny a skutečnost
Každý sen má svůj začátek. Každý sen má svůj konec. Miluji sny, které nekončí.
Naplněním sen zabijeme. Moudrý člověk ponechává své sny pootevřené do
budoucnosti.
Skutečné cíle začínají tam, kde začíná nemožné. A je v povaze věcí a jevů, že cokoli
menšího bude rozděleno.
V tvé duši je na tisíc dveří k otevření; ale sen sám sebe probudit nedokáže...
Budoucnost je skryta závojem nespadaných hvězd. Jsme studánky až po okraj
krvavé touhy a naším údělem je zrcadlení půlnočního nebe...
Kdo nesní se mnou, sní proti mně.
Jen blázni touží po tom, co nemohou mít. A proto je miluji.
Lidé se většinou mýlí, když vytvářejí své sny, neboť je zaměřují navenek. Pouze
takové sny jsou opravdu smysluplné, které se dotýkají naší vlastní duše.
Hodnota snu nezáleží jen na tom, jak se jeví sám o sobě, ale zvyšuje se s počtem
překážek, které k němu vedou.
Noc je ten čas, kdy se proměňuje význam věcí. Buď ke lži, nebo k pravdě. Den
pouze připravuje půdu, shromažďuje, předznamenává směřování. Ale noc završuje,
dokončuje, mění kvalitu; noc je to, co vytváří člověka.
Byl jsi příliš dlouho sám, a proto jsi mne našel. Překročil jsi hranici, která
odděluje sen od skutečnosti, či spíše jsi ji smazal. Cesta zpátky neexistuje; již
navždy budu s tebou.
Tomu, kdo má skromná přání, je těžko ublížit.
Ty vaše sny, které nemohou být splněny, promění čas v modlitbu nebo v prokletí.
39
Dovol, aby tě tvůj sen vtáhl, celého tě pohltil a vládl ti. Pak cokoli učiníš, bude
krok, který tě k němu přiblíží.
Sobectví
Je třeba obrnit se proti malomyslnosti, neboť je ve svých důsledcích sobecká.
Člověk si volí řád. Pokud je sobecký v rámci tohoto řádu, popírá sám sebe. Pokud
je ale jeho sobectví zaměřeno vně tohoto řádu, není to sobectví, neboť dar mimo
zvolený řád hrozí jeho zhroucením.
Mírou tvého sobectví nechť je hodnota tvého cíle.
Souznění a tolerance
Máte-li pochopení pro lidi, kteří se vám podobají, nazývám to souzněním. Teprve
ten však, kdo má pochopení pro ty, kteří se od něho odlišují, je tolerantní.
Ale právě tak, jako má své hranice svoboda, má je i tolerance. Neboť jen chorá
mysl může tolerovat úmyslné zlo nebo vědomou lež. Jinými slovy: lze tolerovat
pouze odchylky, které druhé lidi neponižují nebo jim neubližují, tedy odchylky
pozitivní nebo alespoň neutrální.
Tolerance začíná tam, kde končí souznění.
Nedozírné jsou propasti mezi lidmi. Proto každé porozumění mezi dvěma z vás
považuji za malý zázrak.
Existuje hranice, za kterou je každá tolerance netolerovatelná.
Stíny a jejich odvrácená strana
A stín nemůžeš zapřít. Jak bys to mohl učinit, když každý pozná z tvého nejistého
kroku, z tvé bílé hole, že jsi slepý? Ale přesto můžeš hlásat své vzpomínky na
světlo... V tomto smyslu může být i slepý v říši vidoucích králem.
Je-li předmět málo osvětlen, zmizí ve stínech. Je-li osvětlen příliš, jeho struktura se
ztratí. Hledej takové světlo, které vytvoří polostín.
Co nalezneš na odvrácené straně stínu? Otoč stín, co vidíš? Jsou tam ukryty brány
do našeho světa. Skryté trhliny směrem, který ti umožní změnit duši způsobem,
jakého ve vašem světě nelze dosáhnout…
Svět
Svět je plný znamení. Ale pro každého z nás mají jiný směr...
40
Svět je místo, které je k tobě obráceno zády. A tobě nezbývá než se dohadovat,
jakou má skutečnou tvář.
Svět je osvětlené místo krátkého okamžiku života mezi temnotami dvou smrtí.
Je tolik pohledů na svět, kolik je pozorovatelů.
Svoboda a otroctví
Je velký rozdíl mezi služebníkem a otrokem. Ač jejich činy mohou být totožné, liší
se žár ohňů v jejich duších.
Svoboda, to je vědomé sebeomezení v zájmu cíle. Kdo nemá cíl, ten není více
svobodný, je jen více chaotický.
A nikdy nedopusť, aby nad tebou vládlo něco jiného, než ty sám, pokud jsi si to sám
svobodně nezvolil.
Nejsi svobodný, pokud okamžik vládne nad tebou, a ne ty nad okamžikem.
Ten, kdo znesvobodňuje druhé, je sám nejméně svobodný.
Kdo není připoután, ten není více svobodný, je jen méně zakořeněn. A kořen je
základním předpokladem růstu...
Svoboda začíná v myšlenkách. Ale vězení také...
Svoboda znamená především možnost zvolit si příjemce a způsob daru.
Nejpevnější mříže rostou zevnitř.
Každý člověk se rodí proto, aby konal svobodná rozhodnutí.
Šílenství a moudrost
Proti tomu, co je iracionální, je těžké bojovat rozumem.
Jen blázen si myslí, že je dokonalý.
Moudrost je nejhorší chorobou bláznů.
A největší z bláznů jsou ti, kteří znají své šílenství.
Pravdivost šílenství lze prověřit jedině jeho prožitím.
41
A co je to za moudrost, zříci se šílenství? Zahodíme kouzla jen proto, že občas
místo očekávaného deště vyvoláme požár? Nejprve se budeme bát vyslovit
kouzelná slova, pak obyčejná slova a nakonec přestaneme mluvit vůbec. Vždyť
život se projevuje právě skrze šílenství – neboť co jiného je láska?
Moudrost je stav mysli, který vzniká ve chvíli, kdy světu vyrveš kousíček pravdy.
Moudrost, ke které spějete, má u každého jinou tvář.
Žádná moudrost lásku nenahradí.
Je blázen ten, kdo se pokouší učit rybu létat.
O to větší však bude jeho sláva, pokud se mu to podaří.
Název: Homo Erbus
Styl: abstrakce
Rozměry: A4
Technika: perokresba
Rok vzniku: 1981/2011
Stav: v majetku autora
42
Štěstí a spokojenost
Všechno štěstí, které můžeš mít, je skryto v tobě. Já přece dobře vím, jak je těžké je
objevit a vynést na povrch. Ale vše ostatní je proti tomu podřadné. Jste horníky
sebe sama...
Lidé často pokládají rovnítko mezi štěstím a spokojeností. To je však osudový omyl
– nejen, že se tyto pojmy nerovnají, ale jsou v přímém protikladu. Raději být celý
život nespokojený, ale šťastný, než naopak.
Ačkoli spokojenost a štěstí nejsou bratři, často to bývají sousedé.
Daleko pevněji než štěstí dokáže lidské bytosti spojit společné neštěstí. Často platí,
že zatímco neštěstí spojuje, štěstí rozděluje.
Tobě
Čím dál víc se propadám do sebe. Myslel jsem, že to Maureen dokáže zvrátit,
avšak byl to omyl.
Jak chceš oblakům zabránit plout po nebi? Jak chceš zamezit kamenům, aby je
přitahovala hlubina? A jak může živý přestat přemýšlet o smrti a mrtvý o životě?
Pokusila jsem se ti podat ruku; nebylo však za co vzít. Všechny tvé ruce, i ty
čarodějné, byly již dávno usekány. Jedině takovou prázdnotu mohu naplnit, která
má tvar nádoby. Avšak tvoje prázdnota je bezedná.
Ale i tehdy, když je hlubina nekonečná, uzavírá se v některém místě sama do sebe.
Teď už ti to mohu říci. Ano, jsi prokletý.
Využij princip setrvačnosti sebe sama proti sobě.
To, co ti klade odpor, tě posiluje.
Pokud to nejsi ty sám.
Je třeba, aby tys dával smysl věcem, a ne věci tobě.
Ano, jsi ten, kdo bojuje v předem prohraných bitvách. Avšak pamatuj, že
donkichotství není totéž, co marnost, a že tvé prohry jsou tvým vítězstvím.
To, co jsi, ovlivňuje to, co děláš.
Usedni do tmy a do ticha. Za nějaký čas pocítíš klid. Dotyk věčnosti, která čeká.
Čím více se od vašeho světa vzdálíš, tím lepší budeš.
43
Musíš, protože chceš a chceš, protože musíš. A já tě prosím, aby ses už konečně
přestal vyhýbat svému předurčení. Nastal čas uskutečnit sebe sama.
Zatímco ostatní se v hlubinách rvou o své krvavé sousto, ty jsi jako ryba vyhozená
na pobřeží života, marně lapající po vzduchu…
Je v tobě příliš mnoho lidí... Živí i mrtví... Kde chceš hledat člověka, který by je
dokázal všechny milovat?
To, co jsi prožil, tě spoutává.
A budeš postulovat pravidla, kterými se nebude nikdo řídit; budeš formulovat
názory, které vzbudí soucit, nepochopení, ba i nenávist. Přesto však nemáš jinou
možnost, než zůstat věrný sám sobě.
Zatímco ostatní stoupají k povrchu, tvým údělem je cesta do hlubin.
Vytrvalost, to je jediný způsob, kterým můžeš něčeho dosáhnout.
Zatímco jiní lidé své životy žijí, ty budeš svůj život snít.
Co tě nezabije, to tě zdeformuje.
Svět bude takový, jaký budeš ty.
A tvoje velikost bude v bolesti a přesáhne tě pouze to, co bude zrozeno v prachu
beznaděje.
Utrpení a odpuštění
Žal přijde, prostoupí, odejde. Zanechá stopu. Jakou, to záleží jenom na tobě.
Každá bolest, kterou způsobíš druhému člověku, tisíci způsoby se k tobě navrátí.
A vaše utrpení nejsou nic jiného, než plody vašeho sobectví. Jen tam není utrpení,
kde je bezpodmínečná láska...
Odmítat utrpení znamená zříkat se radosti.
Není nic snazšího, než ublížit jinému člověku.
Jaký má smysl odpouštět těm, kteří nedokáží odpustit sami sobě?
Jsou bolesti, které žádný lék neutiší.
44
Název: Odlišné myšlenky (studie)
Styl: abstrakce
Rozměry: 7 x 11 cm
Technika: kresba tužkou (upraveno)
Rok vzniku: neznámý
Stav: dedikováno členům hnutí Sabath
45
Bolest cizích pomáhá zapomenout na vlastní.
Dříve či později, každá bolest a trápení rozplyne se jako dým. Stačí jen čekat.
Válka
Násilí a zlo je natolik vlastní vašemu světu, že je možno se mu vyhnout pouze do
jisté míry.
Touha po boji je hluboce zaryta do podstaty vaší duše.
V žádné válce nejsou vítězové, pouze poražení. Už jenom to, že svoje rozpory řešíte
válkou, je vaší porážkou.
Já nemluvím o oněch nesmyslných válkách, kdy kusy těl létají do vzduchu a kdy vás
o počtu zabitých každý večer informují vaše úžasné vynálezy. Hovořím o bitvách,
které každodenně svádíte se svými bližními ve jménu úspěchu, pocitu moci nebo
kvůli bohatství. O bitvách uvnitř vašich rodin, mezi spolupracovníky či pohlavími.
A o těch bojích, kde to všechno začíná.
O válkách uvnitř vašich hlav.
Neboť válka začíná v myšlenkách. Ale mír také...
Nezáleží na tom, jak mírumilovné a bohulibé máte povolání. Každý z vás o něco
bojuje. Není vyhnutí, ale ani viny; princip boje je vetkán hluboko do struktury
života.
A vaše nejmilejší sporty i vaše nejušlechtilejší hry mají vojenský charakter. Téměř
vždy se jedná o boj. A je-li ve hře náhodou zahrnuta i spolupráce, pak jedině
s cílem potřít společného protivníka. A vaše malé děti sice ještě ani nedovedou
napsat slovo láska, ale principy zabíjení pomocí plastikových revolverů již dávno
znají. Ovšem, váš svět je místo, kde je těžké přežít. Ale kdo ho takovým udělal?
Ze všeho nejvíc nenávidím lidskou nenávist.
Ano, vaše schopnost bojovat vás vynesla ke hvězdám.
A celé národy vymazala z mapy světa.
Pojem civilizace, na kterém si tak zakládáte, je ve skutečnosti pouze měřítkem
dokonalosti vašich zbraní. A vaše etika je nám čarodějnicím naprosto
nepochopitelná: ten, kdo je civilizovanější, má právo zničit ty, kteří jsou
civilizovaní méně. Anebo je násilím zcivilizovat... Jako by žádný cíl v dějinách
lidstva nebyl hodnotnější. Tolik mrtvých ve jménu pokroku, který z vaší planety
vytváří smetiště čím dál hrozivější pro každého živého tvora.
Zakládáte si na rekordech tak, že je řadíte do knih; mám pro vás několik typů:
Tvor, který na vaší zemi vyhubil nejvíce druhů fauny a flóry.
Tvor, který zabíjí jedince svého vlastního druhu nejbestiálnějšími způsoby a stále
vynalézá nové.
46
Tvor, jehož činnost ničí moře i pohoří, zhoršuje podnebí a je jen otázkou času, kdy
své konání přenese do vesmíru.
Myslím, že by nebylo příliš obtížné vytvořit z podobných vašich rekordů
samostatnou knihu...
Dokud nebude každý z vašich cílů mnohokrát menší než soucit s trpícím člověkem,
do té doby bude ve vašem světě vítězit nenávist.
A jednou z překážek, které stojí v cestě vašemu porozumění pro člověka, je váš
počet. Vždyť co pro vás znamenají ty desítky, stovky a tisíce vzdálených mrtvých,
které si servírujete každý večer po dobré večeři spolu s kávou? Je to jen číslo, tedy
bezbarvé mrtvé nic. Nedotýká se, neproniká, neoslovuje, pouze se zařadí do fronty
vašich nekonečných krvavých seriálů, snad jen o něco nudnější. Ale kdyby ti lidé,
na které se s takovou neosobní lhostejností díváte, byli vaše matka, sestra nebo váš
syn, tu byste ze vší síly bili na poplach a volali po míru a po spravedlnosti. Ale
tomu, že to nejsou právě oni, zabránil pouze napřažený prst šíleného boha jménem
Náhoda. Ničím jste si to nezasloužili. A řekněte mi, jakým způsobem se za toto
neuvěřitelné štěstí odvděčujete? Ve své přerostlé pýše si svou odpovědnost ani
neuvědomujete. A tak váš vděk a vaše pokora sestává z každodenního stisknutí
kouzelného tlačítka, což vám umožňuje v míru a pokoji vašeho domova naslouchat
zprávám o dalších mrtvých... Ale nemylte se. Jsou to i vaši mrtví. Vaše lhostejnost
a vaše nečinnost je zabila.
Jsou bitvy, ve kterých je nutno pokračovat i přesto, že možnost zvítězit je vyloučena
předem.
Ten, kdo prohrává, umožňuje vítězit druhým.
Život se podobá válce, kterou nemůžeš vyhrát. Jen některé bitvy...
47
Název: Flamenco
Styl: figurativní
Rozměry: 18 x 13 cm
Technika: perokresba
Rok vzniku: neznámý
Stav: dedikováno Gregovi
Věci
Věci kolem tebe jsou pouhými prostředníky tvých cílů, podobně jako slova slouží
myšlenkám. Ale někteří z vás toto zaměňují: slova povyšují nad myšlenky
a prostředníky upřednostňují před cíly. A pak přijde čas, kdy nebudou vládnout oni
nad věcmi, ale naopak. Bohatý člověk má již svou odměnu: své bohatství, úctu
a závist hlupáků. Ale stane se proto více člověkem? Přiblíží ho jeho bohatství těm,
které miluje? Pomůže mu objevit to, co má skutečně význam?
A je tak snadné stát se otrokem věcí. A přijde to tak nepozorovaně, jako když
zašumí křídlo holubice. Lidé už dávno zapomněli, jak málo je ve skutečnosti nutno
k životu.
Ale právě to málo je podstatné.
Nauč se donutit věci vydat svá tajemství.
Věci, které se toulaly bůhví kde, najednou zaskočí na svá místa a všechno je tak,
jak má být. A ty se jenom divíš, že už tomu tak nebylo dávno.
Zázraky
Ve skutečnosti čekáme na zázrak, který se podobá motýlovi. Ale ten se nedostaví,
dokud mu ve své duši nepřipravíš čas a místo. Je třeba vzít kladivo a dláto
a vytesat do časoprostoru tvar květiny, na kterou by mohl usednout. A pak bude
sláva jeho příchodu úměrná velikosti úsilí, které jej vyvolalo.
48
Většina lidí prožije svůj život v omylu. My čarodějnice se od nich lišíme hlavně
v tom, že to víme. Snad proto se nám někdy podaří přetvořit lidský omyl v zázrak...
Lidé se rodívají slepí k zázrakům, říkala mi, když jsme stoupali na Horu Poznání,
a většinou tuto svou vlastnost neztratí po celý život. Jen málokteří prohlédnou. A ti
jsou pak povýšeni nebo poníženi podle rozhodnutí boha jménem Náhoda, který také
nosí bílou hůl. A přitom jsou zcela bez viny – jenom viděli o něco ostřeji a dále, než
ostatní.
A byli jsme na Hoře Poznání a Maureen mi ukázala divukrásnou květinu, již
podobné jsem nikdy neviděl.
Ale viděl, řekla Maureen, viděl jsi jich tisíce. To jen tvá slepota ti nedovolila ji
nikdy doopravdy uvidět.
Boží dotek se projevuje v tom, co je nepředvídatelné.
Věci rozličné
To, co je opravdu důležité, se v zrcadle neodráží.
A všechno, co ti tu říkám, bylo už mnohokrát řečeno. Avšak lidé zapomínají, a to
především věci důležité. A proto je třeba říkat je stále znovu a novým způsobem.
A tak zametám stopy. Ptají se mne po smyslu těch stop a toho zametání, ale
odpověď jim nebude dána. Mé hodinky odpočítávají jen z poloviny prožívaný čas
a žádný Einstein přišpendlený na stěně na tom nic nezmění. Tento život je pro mne
nedůstojný. Nenávidím způsob, kterým existuji. Desítky stínů na mě visí a stahují
mne k zemi. Nenávist neužívaných věcí. Láska, jež obrácena do sebe křičí. Kdekoli
hostem. Výčitky orámovaných zdí. Ani zrcadla už mi nedovolí pohledět do svých
očí. Nejvyšší hodnotou nedosažitelná důstojnost.
Sedím v hyperbole svého bytu a zaznamenávám tuto metaonanii. Venku uléhá
večer, druhý po noci Maureen. Rozsvěcují světla a zatahují rolety. Dělám to po
nich, kdo od koho jsme se to naučili? Jak mohu pomoci, jak navštívit ty ohrazené
světy, když jsem sám tolik vděčný za kůži, která zatajuje a zakrývá?
Ve vzduchu visí nasládlý úsměv Maureen a mne poprvé napadá, zda bych ji
dokázal nenávidět. Propasti tekoucí z úst a krása, která vraždí. Klečící stíny a hejna
hrobů odlétající na sever. Rozvětvené svíce a možnost čehokoli, když už to
neznamená nic.
A v očích doufánky, že už to nebude dlouho trvat.
A tak se opakovaly chvíle, kdy vytryskl slaný pramen mé duše.
„Jsem ten, kdo proměňuje víno ve vodu“, říkal jsem jí zoufale, „kamkoli padne
můj stín, země zůstane černá a mrtvá navždy. Stopy mých slov vrývají jizvy do
kůže a moje doteky páchnou stejně jako márnice. Co mohu dělat? Co se tady dá
dělat? Jak lze změnit to, co bylo předznamenáno dávno před tím, než jsem se
narodil?“
49
A přijdou chvíle, prorokovala Maureen, kdy se budeš děsit sám sebe. Omyly tvých
omylů se probudí a všechny přízvuky se posunou nebo vůbec zmizí. To je předtucha
klíčení. Všemu dobrému předchází bolest a po křiku poznáš člověka.
Možná kladeš nesprávně otázku. Místo "Co je víc?" se zkus ptát "Proč mi nestačí
to, co je?"
„Potkal jsem Rakovinu a měla tvoji tvář“, vyprávěl jsem Maureen svůj sen,
„společně jsme uléhali pod hvězdami, spolu vstávali a pili kávu z obrácených
šálků. Kdykoli jsem chtěl něco říci, polibkem mne umlčela, kdykoli jsem chtěl
mlčet, donutila mne sténat. Myslím, že už si s nikým nebudu tak rozumět.
Dokonale jsme se doplňovali. Teprve od chvíle, co ji znám, mám pocit, že jsem
celý člověk, že jsem se dovršil, naplnil. Všední dny náhle pominuly. S ní měla
každá vteřina svůj význam, z každého okamžiku vonělo nekonečno. Její přítomnost
všechno kolem osvětlovala, stala se reflektorem, který ve stínech utopil všechno
nesmysluplné. Přál bych všem lidem, aby pochopili, že mají po celý život právě
takovou nemoc v sobě zatajenou...“
Název: Flétnista
Styl: figurativní
Rozměry: 11 x 11 cm
Technika: perokresba
Rok vzniku: 2009
Stav: dedikováno Šaruce
50
Tvá minulost je součástí tvého vězení.
Nemůžeš-li se stát vším, čím chceš být, staň se alespoň tím nejdůležitějším.
Stromy se zastavily zataveny do skleněného větru Pokušení.
Příběh se zapálil od druhého konce a hřál si nad plamenem dlaně.
Bůh nebo čaroděj nahlédl vzniklým otvorem do usínající duše.
S rostoucím věkem v některých lidech klesá nebe.
Stříbrná gepardice čili předtucha úplňku rozevírá děravý deštník, neboť ze znamení
Terpentýnových proroků je téměř zřejmé, že On přichází.
Nic není více živé, než mrtvola.
Nic se tak nepodobá zrcadlu, jako naše tvář.
Pravé nebe je v prachu na kolenou i v nedohlednu nekonečna.
Sám sebe znám pouze z příběhů, které mi Maureen vyprávěla.
A pak jsem si povídal sám se sebou.
"Trvalo mi dlouho, než jsem to pochopil. Maureen byla zlá čarodějnice."
"Jak to můžeš říct? Tolik dobrého ti nikdo nedal, co ona."
"Ano. Právě proto byla zlá."
Suďte, abyste mohli být souzeni. Abych i já měl právo vás soudit...
Každá teze volá po antitezi.
Rozlišuji dva druhy knih: kuchařky a knihy čarodějné. Kuchařky zabíjejí myšlení:
udělej tento úkon, pak tento a nakonec tento, a pokrm je hotov. Ale v knihách
čarodějnic zůstává vždy něco nedopovězeno, prvek neznáma, provokativní ticho
tam, kde čekáme jasnou odpověď. Taková kniha není mapou, pouze naznačuje
směr, není návodem, ale pouze možností, nutí přemýšlet, hledat vlastní cesty a tam,
kde žádné nejsou, nové tvořit.
Nejhorší je, když zjistíš, že nemůžeš být nikým jiným, než sám sebou.
Bez rozloučení není setkání.
A budu v tobě stále znít jako struna. A bude záležet jenom na tobě, jak mně naladíš.
A především zrcadla se budou usmívat.
Kterak chceš zapálit bezvoskovou svíci?
A jak si lze vážit toho, kdo si neváží sám sebe?
51
A je třeba opovrhnout nepodstatným v zájmu podstatného, neboť jinak se rozmělníš
a nicotnosti ti povládnou.
Město mělo tvar n-bokého jehlanu. Když jsme zabouchali na bránu, zajela do
podlahy.
Teď opatrně, zašeptala Maureen, jsou místa, kde je správný pouze jediný čin ze
všech možných.
Nechť en je en plus jedna, zašeptala zaklínadlo.
A nekonečno se pootevřelo.
Zavedla mne do výstavní síně v jakémsi sklepě. To, co tu vidíš, jsou díla jedné
z nás, řekla. Výstava se jmenovala Neviditelné objekty. Pod každým z nich byla
cedulka s názvem:
Otvor v otvoru
Prázdnota naruby
Ukradená objektivní realita
Duch vzduchu
Samota sama v sobě
Pokřivený Riemannův prostor
Vak vakua
a další.
Bylo mi strašně: nic jsem neviděl, ale neodvažoval jsem se to říct nahlas.
Nic nevidíš, ale bojíš se o tom zmínit, poznamenala Maureen.
Život je příliš krátký na to, aby se člověk staral o něco jiného než o to, co je
opravdu podstatné.
Ten, kdo dá přednost jistotě před nadějí a rozkoši před radostí, je odsouzen. To je
začátek konce.
Svědomí je to, co udržuje tvoji mysl namířenou směrem k pravdě.
"Můžeš mě naučit mít rád to, co máš ráda ty?" zeptal jsem se jednou. Ano,
odpověděla, ale pouze do jisté míry. A platí to i naopak... Nemožnost dokonalé
komunikace je vaše požehnání i prokletí...
Jak vznikl člověk? To se kdysi dávno obři zkřížili s trpaslíky...
Dokonce i konfrontace je lepší než netečnost. Někam vede, má směr, generuje
změnu kvality. Netečnost vzdaluje světu.
Proti paradoxům se lze bránit opět jedině paradoxem.
Život je paradox.
52
Název: Fahrenheit 451 (studie)
Styl: figurativní
Rozměry: 9 x 12 cm
Technika: kresba propiskou (upraveno)
Rok vzniku: neznámý
Stav: v majetku autora
53
Nepřišla jsem, abych tě smířila, nýbrž abych tě rozdělila. Nejsem matka zpívající
dítěti ukolébavku, ale ta, která je budí do nového dne. Jsem ten, kdo vymezuje
a odděluje. Ale hranice, které já vytvářím, jsou tu jenom proto, aby byly
překročeny.
Ovšem pouze v jediném směru.
Každou myšlenku je možno rozvést.
Někdo musí být slepý, aby jiní mohli vidět.
Někdo musí být nešťasten, aby jiní mohli být šťastni.
Někdo musí být mrtev, aby jiní mohli žít.
V některých chvílích je lépe věci utajit, než je zjevit.
Pochopit neznamená přijmout.
Přijmout neznamená smířit se.
Smířit se neznamená zapomenout.
S časem se kruhy počnou uzavírat. A některé kruhy se uzavírají jen proto, aby se
jinde mohly otevřít kruhy nové.
Neodvážit se je osudné. Ale odvážit se může být mnohem osudnější...
Neplýtvej svými myšlenkami na věci, které nemůžeš změnit.
Do sítí, které nebyly hozeny do moře, se jen těžko něco chytí.
Kůň, který nevyběhl, nemůže zvítězit.
Myslet neznamená totéž, jako vědět.
Tvá touha po stálosti plyne z neschopnosti měnit.
Nejsi povinen plnit ničí očekávání.
Ani svoje.
Odříkání zvyšuje touhu.
Motivace je předpokladem koncentrace.
Koncentrace je hráz proti chaosu.
Koncentrovat se znamená žít.
Můžete mě zničit, nikoli však umlčet.
Ten, kdo rozumí, je na tom tisíckrát lépe než ten, kdo umí.
54
Věci důležité trvají. Trvalá věc je jako pěna, která plove na hladině neustálých
změn.
Nechť to, co po tobě zůstane, je větším toho, co bude zapomenuto.
Když pícháš do koule, vyraší jí ostny.
Když ostny pohladíš, zatáhnou se.
Spousta lidí slovem nespravedlnost jenom maskuje svou závist nebo neschopnost.
A často obojí.
Věrnost je to, co zůstává, když vše ostatní se mění.
Musíš, protože můžeš.
Altruismus je v našem světě vrozené nadání. Ve vašem – vrozená vada.
Neoprávněná generalizace je zločin.
Chcete-li být úspěšní, buďte povrchní.
Vyteklý oheň neuhasí dohořelou vodu.
Život se skládá z povinností, které si volíš.
Nechť tvé směřování prospívá.
A přijdou okamžiky, kdy je třeba přijmout mnohé.
Bolest, kterou způsobíš druhému člověku, tisíci cestami se k tobě navrátí,
A protože jiné volby není, tak raději být upalována, než upalovat.
55
SABATHY S MAUREEN
Následující část představuje texty přednášek, jež jsem s Maureeninou pomocí
připravoval pro pravidelné schůzky s mými třemi přáteli, příznačně nazvané
Sabathy. Tyto schůzky byly, jak je z názvů jednotlivých přednášek zřejmé,
zaměřené monotematicky. Téma bylo vždy dáno předem. Každý z respondentů
přednesl svůj referát a pak následovala diskuse. Cílem byla konfrontace a tříbení
názorů v oblastech, které nás zajímaly. Uvádím částečný přepis těch přednášek,
o nichž je možno říci, že se na nich z převážné části podílela Maureen; kompletní
přepis všech referátů k Sabathům bude případně zpracován jinde.
Název: Slunce a pták
Styl: figurativní
Rozměry: A4
Technika: perokresba
Rok vzniku: 2011
Stav: dedikováno Bleskovi
Tento obrázek je starý několik desetiletí. Nedávno mi ho cosi
připomnělo: v autě s kamarádem, sedadlo smrti, noc, úplněk. Letadlo blikající tečka - přeletělo (pouze pro mne) přesně nad tváří měsíce.
Jaká je asi pravděpodobnost podobného jevu?
56
6. Sabath
Hranatost a kulatost
Nechť tedy její jméno padne již nyní, mám tak málo času (uzavírá se do
kruhu).
Pojmenoval jsem ji Maureen (čarodějnice mají pouze taková jména, jaká jim
dáme my sami), protože byla noc a protože měla oči podobné mojí slané duši. To
byl ten čas, kdy jsem měl v sobě studnu ukrytou, a v ní všechna voda slaná, jako
když snítku rozvitou po proudu pustí panna, jako když píseň poztrácí pojednou
všechna svoje slova, jako když ptáci v oblacích létat se učí znova.
A studny mají tvar kruhu, neboť kruh je účelný a krásný. Trojúhelníková
studna by byla pouze zajímavá a neobvyklá, ale měla by nesprávný tvar. Bylo mi
jako bych všechno viděl poprvé, když jsem se díval a vedle mne stála Maureen.
Nezáleží na tom, co prožíváš, ale jak to prožíváš. Teprve až se všechno
podstatné uzavře do kruhu jako studna, jejíž dokonalost umožňuje uhasit i pouštní
žízeň, teprve potom se začneš uskutečňovat. V určitém přiblížení se podobáme
hranatým studnám, jejichž tvar zatím nepřilákal pramen. Naším údělem je
zaoblování hran do krásy. Mnozí před námi to znali, jejich obydlí byla kruhová,
i oheň, jež je zahříval, utvářel i spojoval. Také jejich duše byla taková. Ale pak se
něco stalo; nevím sama přesně, co to bylo, ale najednou měli lidé krystalická
srdce. Každou ploškou vybroušených a studeně krásných hran odráželi světlo
jinak. Nic se nikde neuzavíralo, souvislosti se vytratily, v jednom už nebyl jeden,
ale mnoho. Nevím, možná, že to tak bylo vždycky.
Poslouchal jsem její tvář a hledal v ní náznak, proč ona taková není. Posílal
jsem si dopisy s jejím jménem a pak je pálil nad svíčkou, aby křičelo. Zamykal
jsem dveře paměti červeným vínem, ale vracela se vždycky znovu.
Největší poklady nalezneš v největších hlubinách, říkala, když jsme se nebo co
na tom záleží, je tomu tak proto, aby jim čas dodal hodnoty, jíž ty mělce ukryté
nikdy nedosáhnou. Každé zrání má svůj čas. A tedy jakými slovy se tážeš, těmi ti
budiž odpovězeno, a kterým směrem upíráš svůj zrak, tam nechť se otevře svět,
nikoli na opačné straně. Čím hlouběji, tím krásněji a nebezpečněji. A tvoje duše
pak dá přednost hledání uzavřené pravdy před krystalickou lhostejností a čas se ti
z tikání hodin promění v nikdy nekončící zázrak.
Jednoho dne mi přinesla čtverec vybroušený z lesklého šedavého kovu.
Už jsi dost silný na to, abys ho unesl, řekla. Zdál se mi krásný a neznámý
a strašně lehký.
Vypadal takhle:
57
Jako obyčejně jsem se mýlil.
Ghtrsd ionrfdzvnsdbsnbni uuzdsjdn, řekla, když jsem si ho pověsil na krk.
Pozshdgt drhjsdhge szdsudzn sdz…
Bylo to strašné.
Najednou jsem jí vůbec nerozuměl.
Kruh je jedním z příbytků Boha, říkala a nakreslila ho do písku, podobně jako
odpadkové koše a samota. Vzala mě za ruku a vstoupili jsme do něj.
A to je místo, kde se slova vytrácejí.
A tento recept nevypoví chuť pokrmu podle něj připraveného.
vezmi 1 čarodějnici, nejlépe tuzemskou
2 ruce (více není na závadu)
1 kruh úplný
suroviny vhoď do kruhu a zamíchej oběma rukama
odškrabuj ode dna
podávej 451° Fahrenheita teplé
možná
že ruku v ruce jdem'
a naše slzy kanou
do studny
kterou v srdci svém
navždy mám vykopanou
58
Rituály
8. Sabath
A já se navrátím, abys mi vydal počet ze svých činů. A budou mne zajímat
pouze ty, jež tě přesahují, jenom ty čarodějné. Neboť jenom ony zanechají svůj vryp
v masce světa, jenom ty pozměňují a prodírají se k podstatnému. Ty ostatní se
podobají vánku v korunách stromů, který zaševelí, ale nedokáže utrhnout ani
jediný lístek.
A poznáš, co znamená prožít sen okamžiku. A později zjistíš, že je-li vytržen
z kontextu, jeho hodnota je mizivá. Pouze když chvíle navazují jako kameny stavby,
je naděje, že ve svém srdci postavíš domov či chrám, jež tě přesáhne.
Domov není místo, není to ani čas. Domov je směřování tvého srdce. A takto
ohraničený prostor poskytne stín a pohoštění i všem, jimž tam dovolíš vstoupit.
A ti z vás, kteří se minou se svým cílem, nepoznají domova a jejich údělem
bude srdce třesoucí se v nepokoji.
Neboť cokoli je vně, musí být především uvnitř. Avšak lidé staví vně právě
proto, aby nemuseli stavět uvnitř. A to je totéž, jako uctívat prázdnotu.
Tvým úkolem je postavit přístav. Místo, kam by se rády vracely lodě vašich
duší.
Náhoda, není-li podřízena řádu, má destruktivní charakter.
Rituály jsou možnou půdou pro semena srdcí, která na jejich území vzklíčí
a své plody mohou odevzdávat i v docela jiných zahradách. Jejich význam tkví
především v atmosféře, v symbolickém obsahu, jejž zjevují, ať se jedná o pohlazení
či o zapálení svíce. A tím, že symbolizují, posouvají význam jsoucna. Tak věci dříve
bezvýznamné jsou náhle nepostihnutelné a jakoby se poodhrnula opona mezi
dvěma světy.
Vždyť kolika způsoby může znít jediné ticho! A jediný verš je pramenem radosti
i beznaděje. A přesto nás zapírají a náš svět nenávidí pro krásu, jíž se obávají.
Správně totiž tuší, že krása umí bolet a že z této cesty není návratu.
Avšak hodnotu nepoznaného nelze odhadnout.
Nenávidím rituály, jejichž cílem je ponížit člověka.
A mýlí se ten, kdo zaměňuje rituál s návodem či obsluhou. Ritus, k němuž
neexistuje vztah, který není naplněn duchem, je podoben vodě hranaté studny či
tichu mrtvé kytary. Ale ten pravý poznáš po vůni poezie, po chuti svobody, po
barvách, které nejsou nutné. Nezbytnost je znakem apoetična; a je-li prázdnota
primární, žádný rituál ji nezaplaší.
Neopakovaný rituál zčarodějní.
A jsou rituály, které tě zavedou na druhou stranu stínu a takové, jimž zasvětíš
svůj život.
59
A poznáš, že rituály jsou potencionálním předpokladem rezonance. A pro tu
resonanci uzamkneš je ve svém srdci a ve tvých vzpomínkách stanou se hvězdami,
jež vytvoří souhvězdí tvého ticha. A tato síťovaná kostra paměti tě prostoupí a v ní
ti bude uskutečnit se do poslední hvězdy. A až přijde čas, ti třpytiví motýlci vzlétnou
a usadí se na noční obloze, neboť hvězda světlo slunci nepřidá.
Ale ani krásu.
A zatím se alespoň odrážejí ve tvých očích.
Název: Boj
Styl: surrealismus
Rozměry: A4
Technika: perokresba
Rok vzniku: 2011
Stav: dedikováno Yolaně
60
Čas
9. Sabath
Mám-li hovořit o čase, musím mluvit především o smrti. Naším údělem je
umírat, ale jen málokdo to dokáže, málokdo si vůbec uvědomí, co to ve skutečnosti
znamená. Ale není to tak těžké. Umírat znamená zastavit se a odmítnout jít dál; je
to určitý druh rozhodnutí. Avšak ti, kdo umírají v nenaplnění, nikdy nežili. A když
odcházejí, každou svou buňkou se marně snaží uchopit to, co jim unikalo po celý
život. Takoví neprožívali, neproměňovali, vlastně se nikdy doopravdy neztotožnili
s tím, že žijí. A přesto v okamžiku smrti chňapou po zbývajících vteřinách jako pes
bránící svou kost, protože správně tuší, že to podstatné je minulo jako obloha nad
kroužícím kánětem. Ale to neznamená, že byli předurčeni. Jejich štěstí spočívalo na
dně jejich srdcí jako semínko Slunečnice, tak, jako v každém z nás. Všichni se
rodíme jako Sluneční lidé, ale jen málokdo z nás tak umírá.
Je čas spění a čas zastavení. A oba se prolínají a přelévají jeden v druhý,
neboť často ten, kdo spěchá, ve skutečnosti stojí, a ten, kdo je zdánlivě zbaven
pohybu, spěje tisíckrát rychleji než jiní. A to je jeden ze způsobů, jimiž my
čarodějnice chápeme relativitu času.
Je čas zrání a čas konání. A oba jsou do sebe zaklesnuty jako duše a tělo.
A první z nich je přípravou na druhý, ale i naopak. A svůj pokoj nenalezneš
v zastavení, ale naopak v činu, neboť čin je to, co mění souvislosti. A změna
souvislostí znamená změnu člověka.
A čas je svázán s hmotou jako napnutá plachta s větrem. Když jsem umíral,
a to je dávno, přišla ke mně malá holčička v krátkých šatečkách s kloubnatými
koleny a pusinkou plnou zoubků. Její fotografie se mi vpálila do mozku jako otisk
trilobita. A jak šel čas, ta holčička se začala proměňovat. Podle hodin se měnil její
stín, i velikost ohně, který jej předcházel.
Je dobře vědět, že ač čas znamená změnu, některé věci jsou vůči němu
invariantní. A takový jev nazývám resonancí; je vzácný jako kulatá studna v poušti.
Jejím předpokladem je plynutí času, ale její výsledek už na něm nezávisí.
Ukradli mi čas. A za to je nenávidím. Ale i ta nenávist se v čase rozpouští...
Láska se zjevuje, teprve když všechno skončí. To je v okamžiku, kdy se zbaví
všeho nepodstatného. A teprve pak ji také opravdu poznáš. Když už není nic, smysl
všeho pominul, ani ten, koho miluješ, už není, když se ztratí naděje na cokoli,
teprve pak skutečně pochopíš, co opravdu miluješ a na čem jediném ti záleží.
Věci důležité zrají dlouhý čas. Ale potom už s tebou zůstanou navždy.
61
Zbabělost
10. Sabath
Ovšemže je třeba se bát, odpověděla Maureen převlečená za netvora, a to
především sama sebe. V kuloárech tikaly přesýpací hodiny a rekvizity tančily
Interakční blues.
Kdo se tohoto strachu zbaví, je zdánlivě svobodnější, podobně jako hra bez
pravidel. Ale křivka jeho kroků ztratí řád tak snadno, jako abstraktní obraz přejde
v chaos barev. Neboť to, co tě vymezuje, je tvá láska a tvůj strach.
Okno s třeskotem proskočilo sebou samým a jeho jekot dozníval v hlubině. Jak
už to bývá, na vařiči se připaloval kus lidského masa. A Maureen hovořila dál:
A po čase objevíš, že před sebou nelze uniknout, leda do nicoty. Je třeba naučit
se žít sám se sebou jako s nepřítelem, který tě někdy porazí a jindy zase ty jeho. Ale
i když se tvá vítězství stanou pravidlem, což není pravděpodobné, nesmíš na něho
nikdy zapomenout. Číhá v bažinách pod nánosy bezedného kalu a jeho trpělivost je
nekonečná. A jakákoli nenávist je tu zbytečná; nebýt jeho, ustaneš v růstu.
A strach člověka odhaluje, podobně jako láska, pokračovala ve svých větách
bez konce, neboť strhnout masku dokáže jedině to, na čem ti opravdu záleží.
Člověka proto nepoznáš v doupěti hojnosti, ale hledej ho ve chvílích daru, nebo
když jeho cestu zkříží překážka, taková, že pro strach neví, jak dál.
Na tvář jí usedl motýl podobný úsměvu.
Ale nevyvozuj z toho zase příliš. Neboť tento člověk a ten, který hnije v doupěti,
jsou pouze dvěma stranami téže trojstranné mince. A stačí jen nepatrně pozměnit
smysl věcí a jeden přejde v druhého tak snadno, jako se poupě promění v květ,
anebo jako když tento květ umírá.
Ale ani chvíle křížů nejsou rozhodující, ač nikoli nepodstatné. Neboť Jehošua
v nich je jen pouhým odstínem snu, náznakem znamení obsaženého v elektrických
impulsech našich mozků, tušením souvislostí vonících v podzimním větru.
A utečou se do stínů, ale jejich druhou stranu neobjeví. Neboť je v povaze
stínů, že mají dvě strany, ale to oni nevědí. A zahubí tedy svůj strach, jako je dříve
či později opustí láska. A stanou se svobodnými ve svém stínu, ale na otázku „Ve
jménu čeho?“ odpovědět nedovedou. Taková otázka je mine, jako by byli hluší,
neboť náleží druhé straně stínu.
A i když je můžeš zavrhnout, je to totéž jako zabít nepřítele ve svém nitru. Je to
totéž jako spálit Jehošuův kříž.
Je to totéž jako přestat růst.
Čarodějnice je ten, kdo staví, pravila Maureen na pokraji Mrtvého města,
neboť vytvářet je tisíckrát těžší, než ničit.
62
Slepá okna Mrtvého města nám svítila na cestu bleděmodrou hnilobnou září.
Stavět znamená neustále přetvářet sám sebe. Zajisté se můžeš dát i opačným
směrem; je to jen otázka volby. Jenomže pak dříve či později skončíš na místě
Smrti, jež má název Stagnace. Tehdy končí úplně všechno. Tak jako tady.
Šedou ulicí přeběhla usměvavá krysa.
Každý z nás se rodí živý, pokračovala Maureen, ale každého z nás lze zahubit.
Kdo překročí jistou hranici – a to platí ve všem – ten se už nemůže nikdy vrátit.
Rozhlédla se po šedých konturách města.
To nejsou domy, ale hroby, jen ti lidé to nevědí. Jak zjistí mrtvola, že nežije?
Takhle to vypadá, když někde vyhubíš všechny čarodějnice.
A pak promluvila Slovo, které znělo podobně jako ARCHAGEUM a Město se
stalo neviditelným.
Nebylo už co říci. Odešli jsme.
Název: Město s pěti věžemi (studie)
Styl: abstrakce
Rozměry: A4
63
Technika: perokresba
Rok vzniku: neznámý
Stav: v majetku autora
Sex
11. Sabath
Když jsem snil svůj 5231 pornografický film, Maureen z něj vystoupila nahá.
Vypůjčila jsem si toto tělo, pravila a má erekce se stala pocitem shnilé ryby,
abych ti ukázala, že i nahota má dvě tváře. Tvá touha je čarodějné semínko, které
samo o sobě neznamená pranic. Její skutečný význam tkví v tom, že v případě
setkání se stane nositelem rezonance.
A protože duše je neviditelná, uzamykáte především těla. Ale to je totéž, jako
lhát jenom proto, že je to jednodušší. Ale to, co bylo umlčeno, bude tím silněji řvát
do vašich snů. A vaše uzamčená těla budou se ve dne třást před nocí, kdy se
probouzejí vaše duše.
Tvé tělo je především znamení, nepřestávala Maureen hovořit, viditelný symbol
toho, co je skryto. A nezapomeň, že není prozřetelné. Jak mohu uvěřit v duši, jejímž
příbytkem je stoka? Jestliže směřuješ k pravdě, nechť je pravdivé i tvé tělo.
Vždyť k čemu je bůh, který vypadá jako svůj nepřítel, nebo takový, o kterém
nikdo neví?
Řeč těla je jedním z mnoha jazyků lásky, šťourala Maureen dále svým
prstíčkem, jistěže můžeš odtrhnout způsob vyjádření od myšlenky, kterou původně
ztvárnil. Takto lze dosáhnout příchutí dříve nepoznaných. Ovšem původní význam
zcela vymizí. Ale já se vždy ptám po účelu, po stopě činu v duši člověka, a tento mi
připomíná takového, který podpálil svůj dům kvůli šálku čaje.
Ten, kdo takto podřizuje podstatné nepodstatnému, vydává se na cestu chaosu.
A znamení jeho těla promění svou tvář a možné příběhy jeho očí získají jiný
nádech, jako když se pokřiví staré zrcadlo. Tímto odklonem od čistoty odkrádá ze
sebe druhým, neboť řád jeho směřování se sníží. A jeho kouzla opadají jako
podzimní listí anebo se promění v cosi, bez čeho se lze snadno obejít.
Vždyť co máš, máš-li tělo a ducha nikoliv? Tehdy vlastníš propast. Ale žádnou
propast nelze vlastnit beztrestně.
A pak tu je hledisko času. Zatímco pravá láska se podobá proudu v hlubině,
který dokáže vyplnit i celý život, zůstává projev těla, není-li znamením této lásky,
pouze na povrchu. Je to čin pro okamžik prožitku, který nemá s věčností nic
společného.
Vždyť já dobře vím, že ve skutečnosti hoříš. Ale byla ti dána možnost vzít ten
plamen a formovat jej a vytvořit z něj, cokoli se ti zachce. To je právo člověka. Kdo
pouze hoří a nezáleží mu na druhu a vůni dřeva, na směru větru, na barvě ohně
a jeho žáru, na odstínech a významu hieroglyfů dýmu, kdo hoří bez směru a bez
touhy po směru, ten není než úkrytem požáru a předzvěstí popela, tiše se
snášejícího s nebe.
64
A zjistila jsem, že samota a touha těla mají mnoho společného, usmívala se na
mne ze šatníku svého vypůjčeného těla. Podobně jako ticho a moudrost. Usednešli v tichu, je naděje, že se za čas staneš nádobou na vesmír. A právě tak touha
tvého těla není nic jiného, než očekávání rezonance, příprava na změnu kvality.
A tomu, kdo to pochopí a přijme, stane se jeho tělo pramenem nikdy nekončící
blaženosti, metodou nejniternější komunikace, způsobem čarování.
A nedůvěřuj lásce, jež postrádá horoucnost. Neboť člověka poznáš po křiku
a po ohni zažehnuté duše. Pochybuj o citu, který neobsahuje prvek šílenství. Máš
snad v oblibě čaj vytvořený z vlažné vody? A právě horoucnost vyvolá příchuť, bez
které se stane láska odštěpkem sebe sama, zvykem, klecí minula, lhostejností
k přítomnosti.
A umírá ten, jehož cíle nepřevýší reprodukci. A jeho hnijící maso propáchne
životem. Jediným významným okamžikem, o jehož ironii se nikdy nedozví, bude
jeho účast ne přípravě mé hranice. Ten den nechť se stane jednostranným
zrcadlem, jehož odraz mu nebude dáno pochopit. Tehdy se smysl věcí na prchavý
okamžik obrátí. Ale nelze pomoci, těm, kteří nechtějí; takovým nepomůže ani černý
obrys křiku na hvězdné obloze, ani zápach jejich vlastního připalovaného masa, ba
ani příběh, jehož křišťálovému tvaru věnoval tolik lásky čarodějník Jehošua. Tito
vidí pouze svůj vlastní stín. A kdo jim poví, že je dávno rozpraskaný žárem jejich
dohasínajících hranic?
A ty, jenž to čteš, jsi bláhový, neboť se domníváš, že nemluvím o tobě.
Název: Propasti mezi námi (studie)
Styl: abstrakce
Rozměry: 10 x 6 cm
Technika: kresba keramickým perem
Rok vzniku: 2002
Stav: dedikováno mé ženě
65
Poslední Sabath
Prostituce
A je-li bezmračná noc, vidí Maureen minulost...
Jehošua se ze spánku převrací na kříži a do sna se mu derou všechny duše,
které vydělal a ještě vydělá při postávání na rozích agorů či v hodinových hotelech
chrámů.
„Prostituce je aktivní očekávání spásy“, hřímá do nechráněných tváří a celník
Matouš poctivě zapisuje každé slovo.
„Pohleďte na tuto ženu! Všichni ji znáte a vaše ctnostné pokrytectví pro ni
mělo jen slinu a kámen. Ale já vám pravím, že je větší vás všech; neboť poznala
první, že Bůh znamená směnu a že nejvyšším příkazem je pokora odevzdání těla ve
jménu Ducha Svatého. A jak mne spatřila, opustila svůj dům i rodinu a následovala
mne, aby v ní byl oslaven Otec, neboť nemůže být učedník nad Mistra, aniž sluha
větší, než jeho pán.“
Dav se odráží v jeho očích a rozpadá se na jednotlivé tváře a Jehošua z nich čte
neporozumění, fanatismus a blízkost smrti.
Skloní hlavu a pohlédne na své přihřebené tělo, na odtékající plameny své krve
a zahlédne Betlémskou hvězdu ronící blýskavé slzy do počtu Jidášových
stříbrných.
Trhnutím pohár své bezedné hlavy pozvedne a do okolí se rozstříknou nové
krůpěje, věčně teplé a nezasychající.
„Vyjdete-li včas do ulic, nepocítíte vyhasínání“, šepotá slova a polední slunce
mu je sráží k nohám.
"Neboť duše může být obrozena jedině skrze tělo. A vaše darované tělo bude
směněno tělem mým, jak jsem vám přislíbil večer před Golgotou. Čekání je
zvrácené v tom, že se dříve či později obrátí proti tomu, kdo čeká. Proste a bude
vám dáno, tlucte a bude vám otevřeno. Jedině tak se budoucnost stane nadějí
a přestane být nutností. Vždyť kdo chce být účasten pravdy, kdo chce mít podíl na
Věčnosti, nemůže se nad ně povznést. Naopak je třeba se před nimi ponížit, prožít
je a zaplatit za ně. Amen, amen pravím vám; kdo včas nezaplatí svůj díl, tomu
zůstanou dveře uzamčeny. Zaplaťte! Zaplaťte! Již dnes vyjděte na tržiště a nakupte
potřeby na poslední večeři. A váháte-li, pohleďte na mne, jak platím svým tělem za
rozkoš, jež mi byla přislíbena. A jestliže vidíte můj kříž, mé potrhané kosti
a šlachy, stopy mých nohou, jež mne sem samy donesly, nad čím ještě můžete
pochybovat? Já jsem ve vás a vy jste ve mně; a kdo tento svazek odmítá, kdo
nechce být účasten směny, kterou tato žena předznamenala, zemře.
Neboť já nejsem ten, koho vidíte, ale jsem především ten, který mne poslal.
Stejně tato žena; ale když se jí zeptáte, nepoví vám jméno toho, kdo ji poslal.
66
A zase uvidíte jen její krásné tělo, které se nabízí. Neboť Bůh není v tom, co je
zřejmé, ale v tom, co zůstalo nedopovězeno.“
Jehošuova řeč se přetrhla jako toaletní papír. Zalapal po dechu, tělem mu
proběhlo několik orgastických zachvění a skonal.
Zástup mlčel; doposud nikdy nebylo v Jeruzalémě takového proroka.
Jen ona žena se zavzlyknutím klesla na kolena a nahé tělo zabořila do vlasů.
Kříž se tyčil ve slunci ozdobeném ornamenty havranů.
Čas jako by se rozlomil na dvě části.
První se pohnul Jidáš.
„Nevěřte mu! Viděl jsem ho, jak svým učedníkům omýval nohy. Oklamal nás
všechny!“
A hodil první ze třiceti stříbrných kamenů...
Jsou tři roviny, ve kterých se skrytě projevuje znamení boží směny, říkala
Maureen a hradby Jeruzaléma se nám tyčily nad hlavami, první je rovina věcí,
druhá rovina těla a třetí rovina duše. A můžeš měnit cokoli za cokoli. Ale všechny
ty kombinace jsou jen pouhým pokušením ďábla, kromě jediné. Boží obchod je
prostituce, ve které měníš duši za duši, jak nám to ukázal Jehošua. A věci či
atributy těla se pak stanou nástroji, jazykem, chlebem, jež naplňuje nenasytnou
duši, symbolem a prostředkem dorozumění, paprskem světla letícím temnotou
osamění.
A to, jaký způsob prostituce zvolíš, tě buď spasí, nebo zatratí.
Nebe mělo barvu, která se za dva tisíce let nezměnila. Déjá vu Maureeniných
slov mne přibilo ke vzpomínkám.
Po střechách stékal déšť, provždycky dolů; a Maureen tu vodu na požádání
měnila ve víno, a víno v krev, v takovou krev, která plameny hranice jenom
rozdmýchá.
Jehošua na kříži, to je symbol jediné prostituce, která stojí za prožití, řekla mi
ještě, a v onen den to byla její poslední slova...
67
Název: Zlomená kytara (studie)
Styl: figurativní
Rozměry: 7 x 15 cm
68
Technika: perokresba
Rok vzniku: neznámý
Stav: dedikováno Hadovi
Antianalýza
Nechci být jako vy.
Vy jste truhlice hnijící nad svými poklady. Co je vašemu trouchnivění platno
mahagonové dřevo? Do křeče uzavření a přece postačí pohlazení slunce a vaše
zámky se rozpadnou. Totiž zdánlivě rozpadnou.
Neboť nemáte žádné zámky na svých truhlicích.
A ten paprsek projde, ale ven už se nenavrátí; stěny se od něho odrážejí tak
dlouho, dokud se nepromění v další černý poklad.
A tak po kouscích uschraňujete svou smrt.
A kdykoli někdo přijde, nikdy to není on. Protože každé slovo zní jinak,
a kdyby i znamenalo, vy to stejně nepoznáte. Ne že byste ztratili řeč, jen jste ji
zdokonalili k neporozumění.
Mám vás rád.
Co to pro vás znamená?
Ale nechci být jako vy.
Jste negativní odlitky svých světů. A ty světy jsou krásné, ale chladné jako
umrzlé hvězdy, nehoroucí, a proto prázdné a mrtvé. Miluji vaše světy, protože i já
nosím ty hvězdy na dně svého srdce, slyším je zvonit do rytmu svého Brownova
tance a také je za bezměsíčných nocí přesýpám z jedné samoty do druhé. Do té, jež
je nám společná všem.
Ale také toužím po lásce. Tolik po ní toužím, že mučívám pravdu oharky
cigaret, až propálím svou vlastní kůži. A těmi otvory nahlédám do svého nitra, den
po dni, minutu za minutou, rok co rok. Do nitra obrácená slepota tolik nebolí.
A mé ticho zdobí jen úsměvy čarodějnic.
Ne, nechci být jako vy. Vy pravdu, která probleskuje, zapíráte nebo ji
směňujete za naději. Vaše světy jsou za ty roky plné tváří, ale vaší pozvednuté
dlaně se žádná nedotkne. Zaměňujete techniku za podstatu, chorobu za syndrom,
šílenství lásky za zvyk či puzení.
To může udělat leda blázen.
Anebo ten, kdo se bojí.
Myslíte, že jsem nepoznal vaše tváře skryté za záclonou těla?
Domníváte se, že nevím, jak jste sami sebe nepoznávajíc, honili se pustým
nočním městem? Zdá se vám významné skrývat prázdnotu před plameny?
Neboť to, co jsme, se nazývá peklo. Jehošua se navrátil a my ho nebyli hodni...
69
bolest je nejen to, co čeká
bolest je cesta do daleka...
Já hledám čarodějnici. A vy říkáte, že čarodějnice už dávno vymřely a proto je
třeba hledat podle atributů těla. Jednou rukou je voláte a druhou zapíráte, neboť se
bojíte o své světy.
Ale já mám důkazy...
Nechci být jako vy.
Už nikdy nebudu jiný.
Název: Pohádka o malém bílém čtverci (studie)
Styl: abstrakce
Rozměry: 18,7 x 8,7 cm
70
Technika: perokresba
Rok vzniku: neznámý
Stav: v majetku autora
POHÁDKY ČARODĚJNICE MAUREEN
Příčinou neposlušnosti je příkaz.
Základním principem svobodné tvořivosti je neposlušnost.
Zatímco druzí úročí to, co jim bylo dáno,
ty budeš zhodnocovat to, co ti bylo odebráno.
Název: Hluboký kořen
Styl: abstrakce
Rozměry: 10 x 13,5 cm
Technika: fotografie (upraveno)
Rok vzniku: 2008
Stav: v majetku autora
71
Ezau a Korin
„Ale já tě mám rád...“ nejistě zašeptal Korin.
Ezau si povzdychl, ale jenom v duchu.
„Je to možné. Já přece neříkám, že ne. Ale pochop: já nechci takovou citovou
nejistotu, nechci tebe i sebe vystavovat nebezpečí zrady a bolesti. Jsem už příliš
starý, zabilo by mne to. A myslím, že jsem příliš starý pro tebe. Nevím. Chci ti dát
příležitost pochopit, co opravdu cítíš, po čem skutečně toužíš. A na to je jen jediný
způsob: musíme se na čas rozejít. Pár týdnů, měsíc – a věci zkalené zprůzrační,
protože rozvířený kal se v klidu usadí.“
„Měsíc... to je někdy celý život.“ Korin byl bledý a odrazy svíček tančily
v jeho očích.
„Možná.“ Ezau uvažoval, že nejtěžší bývá předat ty nejprostší věci. Všechno je
přece tak jasné!
„Ale já o tebe příliš stojím. Můj život už znamená málo, a bez tebe by se stal
velkým NIC. Jsem šťasten, že jsem našel někoho jako jsi ty, komu mohu dávat
a kdo mé dary chápe a přijímá. Obětujme ten měsíc právě smyslu našeho
společného života. Nebo ti nestojím ani za to?“
Korin mlčel. Ve vlasech mu tančily žluté odlesky plamínků a svíce dál
proplakávaly svůj krátký úděl. Díval se na své krásné ruce a přemýšlel, že Ezau je
příliš starý a příliš moudrý, než aby pochopil beze slov. A taková slova Korin najít
neuměl. Vlastně ani nevěděl, zda vůbec existují. Pozvedl oči a najednou v nich
byly slzy.
„Jak chceš...“ zašeptal.
Smuteční obřad se vydařil. Den byl patřičně deštivý, vrby dost smuteční
a hosté žádní. Jenom vzadu za rakví se belhal jakýsi muž, potácivě, jako by neviděl
dobře na cestu. Ezau přemýšlel, jestli to Korin tušil. Poslední měsíc, a já mu ho
vzal. Nevěděl, kde se tou dobou Korin zdržoval, ale jako by jeho stopy nacházel
všude. Tísnily ho představy Korina ležícího v nočním parku, Korina, který umírá
kdesi na temné periférii, sám, bez pomoci, vyvrhel tohoto krutého světa i Ezauova
srdce. Šel za rakví vděčný za déšť, stékající mu za krk. A najednou jeho oči
spatřily papírek, který spadl pod kola vozu; povědomé písmo, zvedl ho.
„I teď tě mám rád,“ četl zamženým zrakem, „tvůj Korin.“
72
Podivná láska
PRVNÍ OBRAZ: Ulice náhod
Šel s hlavu skloněnou, přikrčený, rychlou, klopýtavou chůzí, skoro jakoby
někoho honil, anebo před někým utíkal. Ulice ubíhala dozadu, šedá, pochmurná,
domy, které míjel, se na prchavý okamžik odrazily v jeho očích, aby hned udělaly
místo dalším a ty zase jiným. Dlažba pod nohama mu zvučela rychlým
jazzrockovým rytmem bap padadap bap padap, kaluže zavíraly svá zrcadla před
jeho bezohlednými botami, které je rozdíraly na malé slzičky rozstřikujíce je do
všech stran. Díval se přímo před sebe, kamenná tvář, uzavřená truhlice, poklady,
které nejsou pro nikoho k objevení. Čišela z něj samota, jako z některých studní
čiší hlubina. Bylo to na první pohled zřejmé, k nepřehlédnutí: ten člověk existoval
jenom ze setrvačnosti, bez radosti, beze smyslu a naděje. V jeho stopách usedali
krkavci a výsměšně krákorali do klopýtavého rytmu jeho kroků. Přidal, i když
věděl, že je to zbytečné; prokletí se lepí na člověka zevnitř. Máš to, co si zasloužíš.
Před sebou člověk nikam neuteče.
Hlavy plakátů se za ním výsměšně otáčely, světelné reklamy nočních barů se
odrážely v kalužích, přivíral před tím nevyžádaným náporem světla oči, škoda že je
nelze zavřít docela, beztoho byl jeho pohled obrácený hluboko dovnitř, jinam
v prostoru i čase. Vzpomínal na jediné jaro svého života, a přemítal, zda jeho
prokletí bylo již tenkrát předurčeno, zda nosíme svůj osud v sobě jako embryo
zítřka. Přemýšlel: mohl jsem učinit to a to, to by mělo ten a ten důsledek, ovlivnily
by tyto změny celkový vývoj situace? A, doposud poctivý sám k sobě, musel
odpovědět: ano, ale nepodstatně. Ať by udělal cokoli, na konci ho vždycky čekala
tahle šedá ulice s očima kaluží, s kolejemi tramvají vedoucími pouze jedním
směrem.
Kdysi mu někdo zpíval píseň o krkavcích, a i když mu v paměti zůstal jen
refrén, ten pochmurný nápěv jakoby se stal hudebním motivem jeho života:
...krkavec letí nad zasněženou plání
kostry stromů jsou stíny uschlých dlaní
je zimní noc ta doba záporného ticha
krkavec usedá a pod ním něco dýchá
černý a bílý teď i červený je svět
příběh který jde jen těžko vyprávět
krkavec hoduje a nikam nepospíchá
to co dřív dýchalo je plné zlého ticha...
Sáhl do kapsy a pohladil krabičku, ve které schovával Oranžový vítr, své
největší tajemství. Dokud ji má, ještě je mininaděje.
73
DRUHÝ OBRAZ: Vetešnictví lásky
A pak ji uviděl.
Zarazil se tak prudce, že zavrávoral. V první chvíli nedokázal identifikovat, co
ho zastavilo; oči mu těkaly po okolí, jakoby se právě probudil. Snažil se soustředit,
ale myšlenka na všechno to, co je nemožné, ho pronásledovala jako píseň
o krkavcích. Oheň na Měsíci, Rainhold Messner, sen s Betsy O'Nealovou, ale pak
už mu pohled na ni vyhnal jakékoli úvahy z hlavy. Stála tam v mírném předklonu,
s náznakem úsměvu na bledé tváři a bylo v ní tolik míru a ticha, že mu vstoupily
slzy do očí.
Díval se na ni hltavým pohledem slepce a najednou se slyšel v duchu dokola
opakovat: Bože, jak je krásná. V okamžiku pochopil zacyklenost a lichost svých
předchozích úvah. Stačí jeden zásah z vnějšku a všechno se změní... celá
konstrukce momentální situace se rozpadne pod jediným nárazem. Tuto chvíli si
musím zapamatovat, říkal si, je to chvíle změny, a ty jsou velmi vzácné...
Nezaváhal. Vstoupil do obchodu, nad hlavou se mu rozezněly starožitné
zvonky a naráz se ocitl v jiném světě. Snad jindy by jeho pohled těkal z předmětu
na předmět, oceňoval schopnosti starých mistrů, obdivoval jemnou krásu sošek,
svícnů, obrazů, vyřezávaných křesel, ale dnes byl naplněn jedinou myšlenkou,
nebylo nic, co by mohlo přerušit ten proud. Popošel ke starému šedivému
prodavači, který se jako kouzlem objevil v koutě místnosti s velikou starou knihou
v kožené vazbě ve vyzáblé ruce.
„Čím pánovi posloužím?“ zašveholil třaslavým hlasem.
„Ta figurína ve výloze – kolik stojí?“ vypravil ze sebe slabým hlasem. Teprve
teď ho napadlo, že pouhá touha nemusí stačit.
„Ta není na prodej“, odpověděl prodavač s despektem, „to tady, to je
starožitnictví, víte, ne obchod s umělými hmotami. Mám ji tam na staré šaty...“
Už ho neposlouchal; vyhrabával z kapes všechny peníze, které u sebe měl.
Dělal to tak odjakživa – peněženku nenosil. Když se na pultě objevila hromádka
zmačkaných bankovek, prodavač viditelně roztál.
„No prosím – tak si ji vemte, co mám s váma dělat. Snadno si seženu jinou...
A pane – hej! Co s ní vlastně budete dělat?“
Ale to už mluvil k zavírajícím se dveřím. Zvonky zazvonily jako umíráček
a prodavače trochu zamrazilo.
Ty oči – ty divné, bolavé oči...
74
TŘETÍ OBRAZ: Pokus o kontakt
Štěstí.
Po dlouhé době byl zase šťasten, zase měl pro koho žít. Přetékal radostí,
prožíval každou vteřinu své lásky, teprve teď cítil, jak moc byl předtím mrtev, jak
mu na ničem nezáleželo. Chtělo se mu zpívat, vykřičet své pocity do světa. Byla
tak krásná – a byla jeho, úplně, bezvýhradně, nebude se o ní muset dělit, nikdy,
s nikým... To je ta pravá láska.
Najednou mu nestačilo být s ní sám. Ať všichni vidí, ať obdivují! Oblékl sebe
i ji do těch nejlepších šatů, které doma našel a vyrazil do městského parku. Nedělní
odpoledne na ostrově La Grande Jatte, znělo mu v hlavě, zářivé barvy pana
Seurata.
Lidé se po něm otáčeli již cestou. Zprvu to přičítal její neobyčejné kráse, ale
po chvíli už nemohl být na pochybách: smějí se jemu, jí, jim! Držel se vší silou, ale
rozpor mezi očekáváním a skutečností byl příliš silný. Namísto obdivu a uznání
výsměch – to je příliš! Poslední kapku dodalo pár malých chlapců, kteří kolem něj
poskakovali jako šílení, vděční za tu nečekanou zábavu, a zaimprovizovali říkačku:
Po parku jde pán
pěkný elegán
vzal s sebou i paní
co má tvrdý spaní
to mu vrásky nedělá
že je paní umělá
Když ji vykřičeli potřetí, začal křičet taky. Byl jako posedlý, rozběhl se za
nimi, v nepříčetné touze zničit to, co mu ubližuje. Na poslední chvíli si uvědomil,
že ji tady nemůže nechat samotnou, ne v tomto nepřátelském parku. Vrátil se
zpátky, ležela na boku, šaty zmazané od hlíny. Klekl si k ní, zabořil svou tvář do
jejích vlasů a plakal. Plakal, protože nechápal nepochopení, plakal, protože pravé
štěstí s sebou vždycky přináší bolest, a nakonec plakal už jen ze setrvačnosti.
A tak je našli muži v bílých pláštích.
75
ČTVRTÝ OBRAZ: Mezi svými
Otázky, otázky a zase otázky. Muži v bílých pláštích se střídali, čas ubíhal, ale
otázky zůstávaly. Hloupé, nesmyslné, nechápající.
„Jak se jmenujete?“
„Datum narození?“
„Bydliště?“
„Číslo průkazu?“
...
A tak to pokračovalo, hodiny a hodiny, některé otázky se opakovaly v mírně
upravených formulacích, jak se ho pokoušeli přistihnout při lži. Snažil se zachovat
klid, ale vnitřně ho to strašně deptalo, ta jejich ignorance, cítil marnost svého
pokusu navštívit jejich svět. Teď už zbývá jenom zachránit, co se dá, vrátit se do
svého azylu, a už nikdy, tak přísahal sám sobě, sebe ani ji nevystavovat nebezpečí
pohledů těch nádob hlouposti. Ona zatím čekala v koutě místnosti, nedbale opřená
o zeď, netečná, klidná jako vždy.
Strašně jí ten klid záviděl.
Pak zkusili něco jiného.
„Copak si neuvědomujete, že je to pouhá figurína? Panna z umělé hmoty,
předmět, nikoli člověk? Copak nechápete, že váš vztah k ní není normální?
Nevidíte její strnulé rysy, necítíte, jak je studená...“
To už nevydržel.
„A kdo jste vy, že určujete, co je normální, co je správné? Bozi? Copak
nevidíte, jak je krásná? Co vám vadí na tom, že jí mám rád – ubližuje to snad
někomu? Já vím, že její zásluhou se stanu lepším – tak proč mi v tom chcete
bránit? Ve jménu čeho? S ní jsem šťasten, jako jsem nikdy nebyl – co vám na tom
vadí? Nechte mne žít...“
Neposlouchali ho. Ne doopravdy. Ne že by ho neslyšeli: jeho slova pečlivě
zapisovali, ale jejich význam jim zcela unikal. Přesto křičel dál, nebyl s to se
zastavit, jakoby je ten příval mohl zlomit, jakoby čekal, že je jen síla jeho hlasu
přesvědčí. Vtom vešel do místnosti další muž, nezúčastněně se rozhlédl, vzal ji do
náručí a odcházel.
To byl okamžik, kdy se přestal kontrolovat.
Poslední co cítil, byl vpich injekční stříkačky na svém předloktí, zatímco na
něm seděli čtyři muži. Dovolil si přepych poslední myšlenky:
Ano, bohužel.
Jsou to Bozi.
76
Název: Podivná láska
Styl: abstrakce
Rozměry: A5
Technika: perokresba
Rok vzniku: 1993
Stav: v majetku autora
77
Pohádka o Lidských Bytostech
Jednou mi Maureen vyprávěla o dokonalosti:
Ve vašem světě ji nemůžete dosáhnout, říkala, protože je příliš mnoho věcí,
které tomu brání. Dokonalost má jednu nezemskou vlastnost: je křehká jako plod
pámelníku. Čím vyšší domeček z karet postavíš, tím méně úsilí stačí k jeho zničení.
Namalovat obraz, který obdivují generace, trvá dlouho a předpokládá to existenci
umělce, jehož vnímání světa se vyvíjelo po celý život; k jeho zničení postačí méně
než minuta. Váš svět není ani zdaleka připraven přijmout to, co je dokonalé...
Vždyť jedním ze znaků dokonalosti je nepřítomnost i jen stínu myšlenky na násilí –
a násilím já rozumím libovolný čin, kterým jakkoli omezíte nebo ohrozíte jiný život
– a to je v přímém rozporu se způsobem myšlení naprosté většiny z vás... Jste
barbaři, kteří nahradili kůže jeskynního medvěda umělými hmotami a oštěpy
subtilnějšími, ale o to ničivějšími způsoby destrukce. A přece se mezi vámi občas
objeví člověk, jehož touha vymanit se je natolik veliká, že si toho povšimnete ...
a o to rychleji ho zničíte, abyste ho pak mohli stovky let oslavovat... Míra vašeho
pokrytectví by byla obdivuhodná, kdyby to nebylo tak strašlivé... Nemohly bychom
přicházet mezi vás, kdybychom neměly ochranu ze svých kouzel... Její hlas byl stále
tišší a tišší.
Dokonalost spí v těch, kdo trpí, řekla ještě, zavržení a ponížení, ti jsou světlem
vašeho světa...
Tu noc jsem se dlouho převaloval na své umělé kůži z jeskynního medvěda ve
stínu svých subtilních oštěpů a nemohl usnout. Když se mi to nakonec podařilo,
zdál se mi sen O Lidských Bytostech.
Jedna z nich se objevila ve světle svíce, kterou každou noc zažíhám ve jménu
těch, kteří se nevzdávají. Pohlazením otevřela mé oči a řekla:
„Vím už dlouho, po čem toužíš. A také vím, že se bojíš, že je to nemožné...
Přišla jsem ti ukázat, že tomu tak není. Jestli chceš, následuj mne...“ A tak jsem šel
s ní na Ostrov Lidských Bytostí, někdy nazývaný také Ostrovem Slunečních Lidí.
Až o něm budu vyprávět, budou si křesťané myslet, že hovořím o nich, právě
tak jako buddhisté, služebníci Alláhovi či děti Jehovovi; ve skutečnosti však ten
ostrov nepatří žádným z nich a Lidské Bytosti by srovnání s nimi s hrůzou odmítly.
Oni nikdy nemučili nikoho, kdo nechtěl žít jako oni. Nikdy neupíraly nikomu
právo na cokoli, co si sám svobodně přál. Pouze nedokázaly žít mezi lidmi, jejichž
hlavním cílem je získat co nejvíc pro sebe, pro svou rodinu nebo sektu bez ohledu
na prostředky. Chtěly rozvíjet svou osobnost v tom nejlepším slova smyslu – a tak
odešly na ostrov, jehož poloha byla již před věky zapomenuta a metodami
současné vědy je nezjistitelná. A protože jejich rozvoj nebrzdily běžné civilizační
neduhy – násilí, nenávist, závist, strach, nejistota – předběhly vývoj lidstva
o stovky let. Výsledky svých výzkumů pak použily na větší zabezpečení svého
útočiště a na vyhledávání dalších slunečních Lidí.
78
O mně se dozvěděli od Maureen.
První, co mne po příchodu na Ostrov překvapilo, byl jejich nízký počet.
Samozřejmě umějí číst myšlenky.
„To je jedním z největších omylů lidí z vašeho světa“, řekla mi Lidská Bytost,
která mne provázela, „že počet znamená moc, že o podstatných věcech rozhoduje
kvantita. To snad platí u množství materiálu nutného k výrobě uranové bomby, ne
však u takových věcí, jako je tvořivost nebo láska. Jak byste mohli vytvořit něco
doopravdy krásného, když se každým dnem od časného rána rozplizáváte ve
spěchu, stresu a přelidněnosti vašeho světa, jak chcete dokázat opravdu milovat,
když někdy urvete na lásku jen pár minut před spaním? Láska vyžaduje tisíce
hodin tvrdé dělnické práce stavitelů chrámů a pak další tisíce hodin jemné
filigránské práce zlatnických mistrů, kteří ten chrám zdobí milimetr po milimetru
a dovádí tak svou stavbu k dokonalosti, o které ti vyprávěla Maureen. Kde byste na
něco takového našli čas? Množství je často jen příznakem degenerace ducha.“
Ti Lidé se na první pohled ničím nelišili od těch, které jsem znal. Konali právě
takové obyčejné činnosti jako každý z nás: starali se o děti, o potravu, zabývali se
svými koníčky. Teprve později jsem si povšiml několika na první pohled
nevýznačných rysů, které z nich učinily vyvržence našeho světa.
Bylo to hluboko v jejich očích, jakási nezdolná hrdost – nikoli pýcha – na sebe
sama; ne však ve smyslu sebeoslavy či narcismu, ale ve smyslu své
neopakovatelnosti a jedinečnosti. Ale ruku v ruce s ní tu byla bezbřehá pokora tváří
v tvář nekonečnému vesmíru, neustále přítomné vědomí své zanedbatelnosti
a pomíjejícnosti, vědomí ničím nevyvažitelné vzácnosti každého okamžiku života.
Díval jsem se do jejich očí a četl: „Jsem tu proto, abych sloužil, a snažím se o to ze
všech sil, které mi byly dány, neboť taková je má volba.“
Když jsem je pozoroval, uvědomil jsem si, že všechno, co dělají, každý pohyb,
slovo či gesto provádějí pomalu, plynule, s rozmyslem, s plnou vnitřní koncentrací,
jakoby to všechno bylo již dávno naplánováno. Slovo spěch se zde prostě
nevyskytovalo, klidně ho mohli vyškrtnout ze svých slovníků. Konali klidně, plně
přítomni v každém okamžiku a touto přítomností naplněni až po okraj. Bilo to očí;
na rozdíl od většiny lidí, které znám, se skutečně prožívali. Pro nás je často
přítomný okamžik jen odrazovým můstkem pro budoucnost – a tak vlastně
nežijeme.
Ale co mne nejvíce zarazilo, byl téměř hmatatelný pocit, že nad každým z nich
se vznáší tichý, mírný a jemný úsměv. Nezáleželo na tom, co dělali, bylo jasně
vidět, že všichni tak činí s radostí, prostě proto, že chtějí.
A naprosto mne fascinovala dokonalost jejich práce.
„Je to velmi jednoduché“, řekla Lidská Bytost dříve, než jsem stačil
zformulovat svůj podiv, „podobá se to práci s nástroji. Kladivem hřebík
zatloukáme a kleštěmi vytahujeme. Pokusíš-li se použít nevhodný nástroj, můžeš
ho zničit, i předmět, který opracováváš. A přeci to lidé stále dělají... Jak můžeš
79
opravdu dobře vykonávat činnost, ke které jsi nebyl stvořen? Zde věnujeme mnoho
let určení podstaty, zaměření každého z nás, zjištění, kdo je jakým nástrojem. Snad
proto nás naše práce naplňuje...“
Dozvěděl jsem se, že každý večer se všichni obyvatelé ostrova scházejí
v morušovém Háji Setkání – to bylo místo, které se podle představ Slunečních Lidí
nejvíce blížilo označení „posvátné“. Zde byly shromážděny symboly vyjadřující
principy jejich života, umělecké výtvory opisující jejich filosofii, texty, ke kterým
se Lidské Bytosti hlásily. Tato setkání se nazývala Večery Smíření. Neměla pevný
řád a sloužila řadě účelů. Lidské Bytosti se zde učily upřímnosti; ne však tomu, co
toto slovo označuje u nás, tedy systému vnitřně omlouvaných pololží
a kompromisů, ale úplnému, bezvýhradnému otevření a odevzdání se srdcím
ostatních. Přímým důsledkem této vnitřní nahoty všech před všemi byla vzájemná
znalost takového stupně, jaký je pro nás naprosto nepředstavitelný; komunikační
techniky jako je asertivita zde ztratily svůj význam. Ruku v ruce s ní šla
odpovědnost každého za všechny, za jejich city, pocity, radost i žal. Ti lidé byli
spolu navzájem propojeni v takové hloubce a do takové míry, že my si něco
takového ani nedovedeme představit.
„Dokonalosti nelze ve vašem světě dosáhnout, můžete se k ní pouze neomezeně
blížit. Nemůžeš DOKONALE tlumočit má slova...“
Najednou jsem strašně toužil s nimi zůstat. Představa návratu do světa, kde
každou hodinu rádio neosobně hlásí počet lidí, kteří byli zabiti jinými lidmi, se mi
náhle zdála nepředstavitelná, absurdní, hrůzostrašná. Zaplavila mne melancholie
jako řeka; ale než jsem stačil říci jediné slovo, promluvila Lidská Bytost:
„Nemůžeš s námi zůstat“, řekla, „vzpomínáš na domeček z karet, o kterém ti
vyprávěla Maureen? Aby byl zničen, stačí sebemenší záchvěv. Je mi líto: ty by ses
stal tím záchvěvem. Nemohu ti vysvětlit, proč tomu tak je; musíš mi věřit. Ještě
nejsi připraven stát se Slunečním Člověkem. Proč myslíš, že za tebou přišla
Maureen? Toto místo si člověk musí zasloužit...“
Ale tady jsem ji přerušil. Už jsem to nemohl déle snést.
„Jak to víte? To není pravda! Určitě bych dokázal být jako vy! Není to
spravedlivé!“ Ale už když jsem vyslovil první slova, věděl jsem, že je to víc než
pravda. „Jak se po tom, co jste mi ukázali, mohu vrátit, dál žít, dělat, jakoby se nic
nestalo, jakoby všechno bylo v nejlepším pořádku...“
Ale Lidská Bytost už nepromluvila a začala se v útržcích rozplývat, a s ní
i Ostrov Slunečních Lidí. V tom okamžiku jsem se vrátil do svého snu. Ráno pak
jsem na své tváři nalezl vyryté stopy slzí...
Ještě se musíš mnohému naučit, řekla mi Maureen později, pokoře...
80
Název: Lidská bytost
Styl: abstrakce
Rozměry: A5
Technika: perokresba
Rok vzniku: 1993
Stav: v majetku autora
81
Pohádka O malíři čínského císaře
V dávných dobách, před mnoha tisíciletími, kdy byla čínská říše na vrcholu
své slávy, panoval v ní mladý císař Ťing Ťien. Nebyl ani o mnoho horší, ani
o mnoho lepší než jiní císaři před ním; měl podobný cop jako oni, podobný palác
a jako oni měl velmi honosné popraviště. Někdy byl spravedlivý (hlavně vůči
bohatým), někdy se zmýlil a potom lidé trpěli. Jako většina císařů vybíral velké
daně, protože dvůr přece musí být reprezentativní. Ostatně, jak by si lidé mohli
vážit chudého císaře?
Mladý císař měl jednu zálibu, která se táhla jeho rodokmenem jako dračí ocas,
sklon, který se v rodině dědil z generace na generaci, touhu, která mu zcela
vyplňovala čas, zbylý po vyřízení státních záležitostí: miloval umění. Část paláce
byla proměněna v muzeum, ve kterém byly shromážděny předměty nasbírané
mnoha generacemi císařů, generálů a místodržitelů, celé sály soch, obrazů, šperků
a zbraní, poklady nedozírné hodnoty. Sem císař rád chodil, tady trávil chvíle
odpočinku, zde prostál mnoho hodin před nějakým portrétem nebo sochou. Zprvu
se sám též pokoušel tvořit, ale nedostatek vzdělání a času ho odradil. Ale byl
císařem; mohl tedy zaplatit nejlepší umělce své země a také jich mnoho bylo
stálými hosty u jeho dvora. Když ho nějaká tvář, krajina nebo předmět zaujal,
okamžitě zavolal některého z malířů a přikázal: toto mi namaluješ! A malíři si
s mnoha úklonami běželi pro své barvy a štětce, neboť dobře věděli, že je vysoká
odměna nemine.
Nejlepším ze všech malířů u císařského dvora byl mladý Čing Čang, syn
chudých rolníků z provincie Kang. Jeho cesta k uznání byla dlouhá a trnitá.
Narodil se v chudé chýši pod horami, od dětství musel tvrdě pracovat na malém
rýžovém políčku, dokud ho neobjevil jeden z císařských úředníků a neposlal ke
dvoru na studia. Od té doby neodešel z císařského paláce. Jak šel čas, císař stále
více poznával, jak veliká je propast mezi nadáním tohoto mladého skromného
venkovana a ostatních dvorních malířů. Dával proto Čangovi stále více práce,
a s obdivem sledoval, jak se jeho talent rozvíjí k dokonalosti. Dokonce dal
přistavět jedno křídlo paláce, aby bylo kam ukládat Čangovy práce. „Možná“, říkal
si někdy, když studoval některý z jeho nádherných obrazů, „se na mne jako na
císaře zapomene. Ale to nevadí. Dílo tohoto mladíka mi dá nesmrtelnost. Ťing
Ťien?“ budou říkat, „to byl císař Čangovy éry.“
Ale u dvora nebyl jenom Čang. Jak jeho význam a počet zakázek od císaře
rostl, rostla také závist ostatních umělců. „Tohle přece nejde“ říkali si mezi sebou,
„takový mladíček! S tím musíme něco udělat! Připraví nás o práci, zemřeme hlady,
a kdo se postará o naše nebohé rodiny?“ A na důkaz svých slov cinkali zlatými
šperky. Přemýšleli, jak by Čanga u císaře očernili, jak by ho zničili. Nakonec
nejstarší z nich řekl: „Znám jednoho císařského rádce. Když mu zaplatíme, určitě
nám pomůže. Jemu se také nelíbí rostoucí Čangův vliv.“ A jak řekl, tak udělali.
82
Za měsíc si dal císař, jak bylo ostatně jeho častým zvykem, zavolat Čanga
k audienci. Čang radostně pospíchal v očekávání nové zakázky. Také je třeba říci,
že začínal mít císaře rád jako bratra. Jedině dvorská etiketa mu bránila projevit své
city. Věděl však, že jeho pohled je dostatečně výmluvný. To ještě netušil, že
přátelství mocných mívá více tváří.
„Milý Čangu“, řekl mu císař, když se pozdravili, „mám pro tebe nový úkol. Je
to práce, kterou můžeš dokázat jenom ty, je to myšlenka rádce Pao“. Čang zbledl
jako stěna; dobře věděl, že Pao patří mezi jeho zarputilé nepřátele. Ale císař si
ničeho nevšiml a pokračoval: „Sám nechápu, že mne taková myšlenka nenapadla.
Je tak ušlechtilá! Nadání tvé velikosti nesmí být kladeny žádné překážky. Již dnes
převyšuješ svými schopnostmi všechny umělce v naší říši i daleko za hranicemi,
mezi lidmi není nikoho, kdo by s tebou mohl měřit. Nastal čas, abys překonal
poslední omezení, které ti ještě může být kladeno. Ode dneška už nebudeš soupeřit
s živými – tvým úkolem bude překonat samu smrt.“
Čang už bledší být nemohl; jen ještě více sklonil hlavu na znamení úcty. Dobře
cítil z tónu císařova hlasu, že jeho rozhodnutí je nezvratné. (Někdy si zapřemýšlej
o nesmyslnosti nezvratných rozhodnutí). Císař pokračoval:
„Tvým úkolem bude namalovat krajinu, jakou ještě lidské oko nespatřilo. Máš
na to tři pokusy; podaří-li se ti to, zahrnu tě zlatem a dávám ti své císařské slovo,
že v historii nebyl uznávanější umělec, než jakým budeš ty. Ale pokud úkol
nesplníš“, císař se pro zvýšení důrazu odmlčel, „zemřeš“. Za císařovým trůnem se
na Čanga zlomyslně šklebil rádce Pao. „Můžeš jít“, řekl ještě císař, „za měsíc si
přijdu prohlédnout tvůj obraz.“
„Je to krásný obraz“, řekl císař, kterého už začínalo mrzet, že by měl ztratit tak
vyhlášeného umělce, „myslím, že tvůj úkol...“ Ale v tom se k císaři naklonil rádce
Pao a něco mu zašeptal do ucha. Císařova tvář se zamračila. „Pokusil ses mne
oklamat!? Rádce Pao říká, že je to krajina tvého dětství, rýžové políčko pod
horami, kde jsi vyrůstal. Je to pravda?“
Čang pobil čelem o zem.
„Alespoň že se přiznáváš“, řekl císař, „zavolejte kata!“
„Ale... ale pane“, zmohl se Čang na zakoktání, „říkal jste, že budu mít tři
pokusy! Vaše císařské slovo...“
„Ano, máš pravdu. Zapomněl jsem. Dobrá! Máš další měsíc... můžeš jít.“
Na tomto obraze bylo všechno bílé jako bílí sloni v mlze.
„Jsi chytrý, Čangu“, řekl císař blahosklonně, snad že byl v dobrém rozmaru,
po tom, když si dlouho obraz prohlížel, „ale mne neoklameš. Také jsem pozorně
poslouchal líčení našich námořníků, kteří se plavili daleko na sever. Toto je krajina
83
věčného ledu a bílých medvědů. Teď jdi a zavolej si na pomoc všechny bohy
umění. Neboť máš poslední možnost... Příště se mnou přijde i kat.“
Celou hodinu stál císař před posledním obrazem Mistra Čanga a nepromluvil.
Neodvážil se promluvit ani nikdo jiný. Teprve za hodinu se císař probral ze
zamyšlení, rozhlédl se a pravil:
„Nu, opravdu. Dokázal jsi to. Takovou krajinu ještě lidské oči nespatřily.
Splnil jsi svůj úkol. A abys viděl, že já nejsem slepý ani nevděčný... Kate, popravíš
ihned rádce Paa!“
„Můj pane!“ Čang klesl na kolena. „Mohu mít jednu prosbu?“
„Ovšem, cokoli si přeješ“, odpověděl císař, „jen co kat...“
„Nech ho naživu – to je má prosba.“ Čang byl také Číňan; prostá poprava mu
připadala příliš málo za tři měsíce utrpení. „Dám mu tři hádanky – každý měsíc
jednu. Když neuhodne alespoň jednu z nich, ať teprve koná kat svou práci.“
„Souhlasím“, usmál se císař, „poslouchej dobře Pao, svou první hádanku
o život...“
„Řekni mi Pao“, promluvil Čang, „co dává hranice lidské svobodě?“
Pao ho propaloval pohledem, pak se otočil a vyběhl z místnosti.
Rádci se uvolněně rozhovořili o nečekaném zvratu a císař se znovu obrátil
k obrazu. Jako fascinován jej přejížděl rukama, dokonce k němu čichal, a najednou
– zmizel. Všichni vykřikli. Pak se z obrazu ozval císařův hlas: „Ustavuji Čanga
novým císařem. Nechť vládne právě tak dokonale, jako maluje...“
A to se také stalo. Historie zná spravedlivou vládu čínského císaře Čang za
dynastie Ťing. Ale od té chvíle Čang nenamaloval už ani jediný obraz; u dvora se
šeptalo, že se sám zalekl možností svého umění. Na obrazy a sochy v Ťingově
galerii padal prach; jen v jednom zapomenutém koutě na půdě byl jeden obraz stále
jako nový...
Jistě uznáte, že jsem to takhle nemohl nechat.
„Ale co Pao? Dokázal odpovědět na Čangovy hádanky? Nebo zemřel? A jak
zněly ty ostatní? A co to bylo za krajinu, do které odešel Ťing?“
Maureen zesmutněla.
Popravili ho, odpověděla, za tři měsíce, jak Čang určil. Říká se, že převrátil
celou císařskou knihovnu vzhůru nohama, jen aby si zachránil život. Někdy jsou
právě ty nejjednodušší věci nejtěžší... Poslední dvě hádanky se nedochovaly. Čang
namaloval krajinu ze svého snu...
84
„A jak zněla správná odpověď na Čangovu hádanku?“ chtěl jsem se ještě
zeptat, ale neodvážil jsem se. Jenomže Maureen to dobře poznala.
Lidskou svobodu omezuje jedině láska, řekla, ale ta nemá hranic...
Název: Krajina ze sna
Styl: abstrakce
Rozměry: A5
Technika: perokresba
Rok vzniku: 1993
Stav: v majetku autora
Krabice Betsy O'Neal
Znám jednu dívenku, podobá se mnohým z vás. Je mírná a tichá, plná
tajemství a kouzla. A přece je smutná. Je smutná proto, že kdysi dostala od
jakéhosi zlého skřítka velikou papírovou krabici. A to, uznejte, od něj nebylo ani
trochu hezké.
V té krabici Betsy O'Nealová skrývá mnoho věcí, těch, které má nejraději.
Často krabici vyndává a věci v ní přerovnává; je tak pořádkumilovná. Věci mění
svá místa a vznikají tak nové souvislosti mezi nimi. Je to jakási surrealistická hra
na Škatule, škatule, hejbejte se. Betsy se s obsahem krabice potěší, v hlavě jí
uvíznou některá kuriózní spojení, jako třeba zlatá rtěnka pro porcelánového ptáčka,
nebo kostelní zvoneček na baterie, a zase ji na čas uloží.
Ten skřítek byl moc zlý a ta krabice je začarovaná. Ve skutečnosti je v té staré
krabici zaklet celý svět. Ale to Betsy neví, a bohudíky pro ni, nikdy se to nedozví.
Do jisté míry má Betsy nad krabicí a nad věcmi uvnitř moc. Může libovolný
předmět vyndat, zahodit, spálit, rozdělit na části, nebo naopak k jinému celku
85
přičlenit, některé věci může roztavit, a dát jim pak nový smysl a novou tvář, jiné
rozebrat na prvky, které tak ztratí svou výrazovou konkrétní řeč a stanou se z nich
abstrakta zdánlivě nezávislá na původním tvaru a provokující v Betsy hledání tvarů
nových, může ony prvky rozebraných věcí skloubit v nový celek, jako když ze
dvou kostí postavíte kříž, nebo jako když si vrah malých dětí stoupne do světla tak,
že se jeho stín podobá stínu anděla.
To všechno Betsy může. Jenom jedno nemůže a ani neví, že toho není
schopna: neumí do krabice přidat jedinou novou věc, která už v ní dříve nebyla,
předmět, který by nebylo lze vytvořit kombinováním, přetvářením, dělením či
spojováním prvků v krabici už předem obsažených.
Krabice je docela plná, ale ve skutečnosti jsou v ní jen dvě věci, které se
proměňují v jiné a samy v sebe tak rychle, že postřehnout to není skoro možné.
Jednou se vám zdá, že vidíte ticho a Betsinu fantazii, jindy zahlédnete stínohru
lásky na stěnách propasti, potřetí máte pocit, že jste se dotkli věčné nehybnosti
zamrzlé na tikajících hodinách času. Ovšem tak hluboko (nebo tolik k povrchu?)
Betsy nedohlédne. Vidí jen své ozdobné špendlíky, Möbiovo zrcátko, své pohřební
mašle, oranžového slona, svou beznohou židličku pro panenky, pero s nečitelným
monogramem, knoflíky s prvočíselnými dírkami, kapání proti splínu, sfingu
vytesanou do staniolu, porcelánového ptáčka a zlatou rtěnku, svíčku ve tvaru prsu,
mosazné kolečko ze stroje času, klíč, nehodící se k vůbec žádným dveřím,
trojhlasý zvoneček a mnoho dalších věcí.
Občas, nikoli příliš často, asi tak, jako ty, vyjde Betsy ze svého bytu nalokat se
čerstvého lidského pachu a učinit zadost své periodické touze být s lidmi, či
alespoň s člověkem. A tak se stane, že vyruší ze hry nad krabicí jiného ze svých
více či méně bližních a oba pak společně kráčí a hovoří sevřeni stěnami svých
společných krabic. Ty stěny se vydouvají a sténají jim pod nohama, ale nepovolí
ani o píď, žádná slova či činy nedokáží nic pozměnit na jejich konečné
vymezenosti a ohraničenosti a žádný stín nedokáže překonat jejich tvar; jedině stín
smrti.
Občas se stane, že má Betsy už všeho dost, ta dětinská hra ji znudí, krabici,
o které netuší, že je jejím světem, začne nenávidět, věci z ní vysype do
odpadkového koše paměti a začne znova, úplně od začátku. Bláhově se
domnívajíc, že krabice je prázdná (nikdy není prázdná a nikdy nemůže být zcela
naplněna), pečlivě vybírá předmět za předmětem, převrací je v dlaních, zkoumá
jejich pravdivost a krásu, váží možnost omylu, protože jediné, co ji zajímá je
dokonalost, a kousek po kousku do ní ukládá nové věci, nový obsah, zdánlivě
novou masku svého zavíkovaného života. Možná se jí dokonce na čas uleví, možná
pocítí osvobození nové genese, volnost rozcestníku a znovuzrozené schopnosti
rozhodovat bez úzkostí, které vzbuzuje omezení. Ale čas té krabice je překroucen
do sebe: převrací se v chuchvalcích skrytých zákonů a krystalizuje do tvarů, které
se opakují. Betsy volně dýchá a plní svou krabici novými věcmi: je tam tužka se
86
zlatým proužkem, skleněná ryba, kalich suchého zvonečku, mince s oběma
stranami stejnými, slepé boží oko, hřebíček na čarodějnice (k zavěšení), viněta od
elixíru mládí, akt nezmara zeleného, a mnoho dalších věcí.
Betsy opět vyndává krabici a těší se s ní. A jak jde čas, všimne si, že
převrácená skleněná ryba připomíná porcelánového ptáčka, že tužka se zlatým
proužkem se nápadně podobá zlaté rtěnce, že kalich suchého zvonku zní třemi
hlasy, jako tomu už jednou bylo. A v takovém okamžiku je největší nebezpečí, že
Betsy prohlédne svůj krabicový život.
V některých chvílích Betsy přemýšlí o lásce a pokouší se ji sestavit z prvků
své krabice. Ale takový konstrukt se jí vytvořit nedaří; láska jediná takovým
snahám uniká. Občas se jí zdá, že je už téměř u cíle. V takovém okamžiku znásobí
své úsilí, promýšlí každý detail, neboť nevhodný prvek, či prvek zařazený na
nesprávné místo může narušit celou stavbu a způsobit její zhroucení. Avšak ať
pracuje jakkoli usilovně, spočinutí v dokonalosti zamýšleného tvaru nenachází.
Láska snahám o vyjádření uniká, jakoby nastalo nemožné, jakoby v Betsině krabici
vůbec nebyla ve své celistvosti obsažena. A ona staví znovu a znovu, neúnavně,
něvědouc co chce, ví pouze, že to, co činí, nechce. A ono puzení, které ji pohání,
má také krabicový tvar...
Jako se střídají roční období, mění se viditelný obsah krabice Betsy O'Nealové.
A tak pravidelně přichází chvíle, kdy na její hlavu padá černý sníh, kdy stěny
rozkvetou mrazem a ve všech devíti koutech hromadí se chuchvalce prázdnoty.
Krabice jako by byla zcela pustá, symboly předmětů zbezbarví a páchnou nicotou
a tlením, srdce zvonků se zastaví, zvuk Betsiných kroků se odráží dutě. Za nocí
pak se Betsy převrací ze spaní a do hranatého mrtva vzlyká. Čas přiškrcen skoro
stojí anebo se otáčí v šíleném kolečku, cesty začínají Nikde a vedou do Nikam,
krabice se zmenšuje a ze všech stran tlačí, její předměty přestanou být zdrojem
zábavy a tvoření a stanou se zdrojem a symbolem utrpení, které je v každém
okamžiku věčné. To jsou chvíle, kdy Betsy prosí o nebytí, kdy všechny částečky
jejího těla prahnou po nicotě, po zapomnění sebe i své ubohé krabice. Bolest
a prázdnota spolu s temnotou se proplétají a jedinou nadějí je jí časná smrt...
Dá-li Bůh, jednou se dočká....
87
Název: Krabice Betsy O’Nealové
Styl: abstrakce
Rozměry: A5
88
Technika: perokresba
Rok vzniku: 1993
Stav: v majetku autora
O naději
Narodila se naděje.
Byla malá a bezmocná, a dlouho, dlouho věřila sama v sebe.
A potom umřela.
Naděje, řekla mi Maureen, je jako Fénix. Vždy znovu a znovu se rodí ze svého
popela...
Název: Převis nad hladinou
Styl: abstrakce
Rozměry: 12 x 9 cm
Technika: fotografie (upraveno)
Rok vzniku: 2012
Stav: v majetku autora
89
VIDĚNÍ SVĚTA PODLE MAUREEN
Název: Tichý rozhovor
Styl: surrealismus
Rozměry: 12 x 8,5 cm
Technika: PC 3D grafika
Rok vzniku: 2010
Stav: freeware
Úvod
Tato část Evangelia se rodila velice pomalu, zpozdila dokončení celé knihy
o mnoho let. Byla sotva započata v okamžiku, kdy ostatní kapitoly již byly
uzavřeny. Zároveň jsem ji ale považoval za natolik stěžejní, že jsem ji, a to ani přes
velké porodní bolesti, zcela vypustit nechtěl. Ačkoli se v podstatě kterýkoli
Maureenin výrok týká toho, jak vnímá náš svět, zde je obsažena podstata její
filosofie v koncentrovanější podobě. V určitém slova smyslu lze tedy říci, že tato
kapitola je základní.
Důvodů zpoždění je několik:
a)
Pojem vidění světa je natolik neohraničený, že často bylo značně
problematické rozhodnout, který Maureenin výrok do něj zařadit, a který
nikoli. Jak mi sama jednou řekla:
90
Poskládáš-li má slova v jiném pořadí, dostaneš jinou knihu; a znovu a znovu.
Neboť v jednom světě se ukrývá mnohost světů jiných…
V podtextu této myšlenky cítím její odtažitý postoj k tomuto záznamu
v tom smyslu, že na tom ve skutečnosti nezáleží – že každá
z astronomického počtu oněch myslitelných knih vytvořených
zpřeházením jejích výroků či dokonce jednotlivých slov všechny její
myšlenky v té či oné formě stejně obsahuje. To je jistě pravda – avšak
také je jisté, že některé z takto vytvořených textů by byly pro běžného
čtenáře beznadějně chaotické a duch Maureen v nich natolik skrytý, že by
takové dílo v podstatě pozbylo svůj význam. Ve skutečnosti považuji za
svůj hlavní úkol právě ony činnosti, kterým ona ze své výše přičítá jen
málo významu: záznam našich dialogů a jejích myšlenek, strukturalizaci
celého textu tak, aby byl čtenáři co nejpřístupnější, upřesnění a výklad
méně jasných pasáží, popis souvislostí. Samozřejmě s výhradou, kterou je
v zásadě možno uvést u každého spisku tohoto typu, obecněji pak vztahu:
že je vždy důsledkem dialogu, konfrontace mezi oběma stranami, v tomto
případě tedy mezi Maureen a mnou, a následně pak mezi tímto záznamem
a čtenářem. Dalo by se tedy říci, že takto je podstata Evangelia
deformována na druhou.
Každá diáda je ze své podstaty jedinečná.
b) Vzhledem k tomu, že se z velké části jedná o větší, a do jisté míry
uzavřené myšlenkové útvary, bylo někdy daleko obtížnější a časově
náročnější postihnout všechny souvislosti tak, aby se tato uzavřenost
a tyto souvislosti jasně projevily. Trvalo dlouhou dobu, než jsem některé
její výroky pochopil, a často další čas, než jsem je zařadil do celkového
obrazu a přijal je za své. Ač i zde se často jednalo o myšlenky přicházející
v záblescích intuice, meditace, či ze snu, z těchto myšlenek se pomalu
rodila skrytá stavba, struktura, systém, který jednotlivé ideje zastřešoval,
přesahoval, podobně, jako když se při odlivu postupně vynořuje celý
ostrov.
Ač jsem věnoval popisu této stavby mnoho času, je zcela jisté, že
dokonalá není ani náhodou. Je tomu tak z celé řady důvodů. Například, na
některé moje otázky Maureen vůbec neodpověděla; některé její odpovědi
jen vyvolaly mnohost otázek jiných. Moje matematická průprava mne nutí
vyjádřit pocit, že Maureenino pojetí světa je v určitém smyslu otevřené, že
se nejedná o systém, který by mohl popsat sám sebe. Pokud bych tuto
vlastnost přirovnal ke stavbě, byla by nedokončená a současně nekonečná,
a zároveň by se neustále měnila tak, že by se její části přesouvaly, na
některých místech by vznikaly části nové a jiné by zanikaly. Jedná se
o systém připomínající i jiné známé otevřené složité dynamické struktury:
například biologickou či vědecko-technickou evoluci. Důsledek je zřejmý:
celý tento text, ač vznikal v rozmezí cca třiceti let, není definitivním
obrazem, není uzavřen, a z principu ani nikdy být nemůže. Podobně, jako
91
dílo každého umělce je smrtí ukončeno, tj. přerváno, ne však uzavřeno,
jelikož je ze své podstaty nekončící, i podstata tohoto textu je konečná
pouze v jeho okamžité podobě. Je pouhou momentkou, okamžitou
fotografií současného stavu průniku Maureeniných myšlenek do našeho
světa. Dříve či později jsem musel říci „stop“, jinak by tato kniha nikdy
nebyla dokončena, avšak násilný akt takto vytvořené deadline (viz
kapitola Násilí čáry) nic nezmění na neustálém následném pronikání
bublin myšlenek z jejího světa.
c)
Dalším důvodem zpoždění je moje snaha o co nejvěrnější transkripci
Maureeniných ideí, což je ostatně problém celého evangelia. To, co zde
zapisuji, nikdy nepřicházelo oděno do slov, obvykle se jednalo jen o velmi
neurčité pocity, které se zaostřovaly postupně. Jejich slovní záznam byl
často obtížný a vyžadoval řadu dodatečných zásahů a upřesnění. Běžnou
situací byl pocit, kdy jsem věděl, že některá věta není zcela v pořádku, ač
v ní základní myšlenka obsažena byla; nebyla však vyjádřena dostatečně
přesně. V takovém případě jsem kolem ní kroužil znovu a znovu, jako sup
nad umírajícím masem, dokud kolečka nezapadla, maso nechcíplo
a správná slova nebyla nalezena.
Vidění světa je velice široký pojem. V Maureenině pojetí (a v mojí
interpretaci) se dotýká filosofie, náboženství, vědy a umění, lidské (nejen)
existence v její každodenní i celkové podobě. Maureen se zde vyjadřuje k obecným
i konkrétním oblastem činností, které dělají lidský život životem, a především,
které souvisí s jeho kvalitou. Vyjadřuje názor, že každý z nás má do jisté míry
možnost a současně právo svůj život uchopit a naložit s ním jako s objektem mimo
sebe sama, rozhodnout se, zda, do jaké míry a jakým způsobem jej chce prožít či
zahodit, povýšit či ponížit, a zároveň tvrdí, že toto zcela možné není. Někdy jí
říkám Prorok smrti: předjímá náš poslední den a jeho definitivní i relativní
význam. Byl můj život takový, jaký jsem ho mít chtěl? Paralela posledního soudu
je zde zřejmá, až na to, že Maureen nesoudí – ve skutečnosti se mi jenom snaží
předem pomoci k takovému životu, abych jednou před smrtí nemusel soudit sám
sebe. Lepší termín by tedy asi byl Prorok svědomí. Abych jednou mohl říci:
dokázal jsem to a to, věci, které měly svůj význam, pomohl jsem tomu a tomu,
a i když jsem někomu nechtěně ublížil, toho prospěšného bylo víc. Moje svědomí
je čisté – a proto mohu v klidu odejít.
A zavíráte oči před smrtí, místo toho, abyste se na ni připravovali. Neboť život
není nic jiného, než příprava na smrt…
Neustálé vědomí blížící se smrti nechť je tvojí příležitostí i silou.
Maureen deklaruje smrt jako příležitost, konečnou čáru na trati každého z nás,
která je zároveň startem pro existenci nového druhu; pro existenci, která
nevyžaduje občanský průkaz či chození k holiči, pro existenci, která je esencí
reálného bytí. V tomto novém stadiu jsme uchováni ve světě vzpomínek těch, kteří
nás znali, a v tom, co jsme během života dokázali či vytvořili. Maureen nepojímá
92
smrt jako něco negativního, naopak, je jí branou do čarodějného světa za životem,
který má svoje vlastní zákony a měřítka. Život je jako proces výpočtu příkladu,
smrt je výsledek. Konečný, nezvratný, definitivní, a přece – jedinečný a krásný.
Smrt obsah a kvalitu života nemění, pouze završuje.
Příležitost smrti není příležitostí ke změně člověka, nýbrž příležitostí k pravdě.
Směji se každému pokusu využít smrt k povýšení či ponížení toho, kdo odešel. Jak
snadné je hodnotit ty, kteří se již nemohou bránit…
Zde Maureen zřejmě naráží na tradici tryzny, která je běžnou v řadě kultur
a která je často využívána k vyzdvihování kladných vlastností zesnulého
a zamlčování jeho negativ, k lakování na růžovo, i na různé druhy zbožštění a poct
in memoriam. Při jejím až skoro fanatickém vztahu k pravdě je podobný názor
zákonitý. Nemohu s ní než souhlasit: v tomto okamžiku přechodu jsou prázdná
hezká slova výsměchem nemajícím se skutečností nic společného. Domnívám se,
že z celé řady důvodů by si měl svoji posmrtnou řeč napsat nebožtík sám. Je to
jeho smrt, má tedy právo světu naposledy vyjevit, jak sám sebe viděl, zhodnotit své
klady a zápory, odhalit svá tajemství i chyby. Zároveň by se zde mohla číst jeho
poslední vůle, hrát jeho oblíbená hudba, vyprávět vtipy, které měl rád… Potom by
pohřeb nebyl jen nudnou nutnou společenskou událostí, ale stal by se atraktivní
svojí zábavností, nečekaností a odhaleními, poslední a tedy nejvýznamnější
příležitostí k darům mrtvého živým, vzkazem ze záhrobí. (Neopakovaný rituál
zčarodějní.) Ale i naopak – živí by zde mohli veřejně vyjádřit svůj osobní pohled
na osobnost odejitého, vyprávět osobní příhody, které s ním zažili, ještě jednou se
pokusit vyvolat jeho ducha k životu. A bylo by hezké, kdyby se podobná setkání
stala každoroční tradicí.
Název: Jazzová trubka
Styl: figurativní / abstrakce
Rozměry: 28 x 13 cm
Technika: perokresba (upraveno)
Rok vzniku: 2012
Stav: v majetku autora
Vidění světa se od ostatních kapitol Evangelia liší ještě ve dvou dalších
podstatných bodech. Prvním z nich je rozsah mých komentářů k Maureeniným
výrokům; je mnohem větší, než v ostatních kapitolách. Snad je to tím, že jinde její
93
slova hovoří v podstatě sama za sebe, nebo možná tím, že jsem zde cítil daleko
větší potřebu některé její myšlenky rozvést a komentovat. Ve zvýšené míře zde
však platí, že moje komentáře jsou skutečně jen a pouze moje – s tím
nezanedbatelným rizikem, že jsem její myšlenky pochopil nepřesně, vyjádřil
nedokonale či jinak deformoval. Pokud si čtenář chce vytvořit svůj vlastní názor
nezávisle na mém výkladu, doporučuji se zaměřit pouze na Maureenina slova,
a moje komentáře, alespoň zpočátku, pominout.
Jak již bylo řečeno, ústředním pojmem tohoto oddílu je termín kvalita.
Samozřejmě, díky více či méně latentnímu porovnávání našeho a jejího světa tento
pojem v té či oné podobě prosvítá z celého Evangelia, koneckonců hodnocení
něčeho nebo někoho podle zvolených kritérií je lidskou přirozeností (myslím, že
zde se neudržím a dodám bohužel). Pokud tento dojem získáte z některých
Maureeniných citátů, musím to korigovat: jakkoli to tak možná zní, Maureen nikdy
nehodnotí. Vždy se jedná o pouhé konstatování. Přiznávám se, že tohle je rys,
který sám docela nechápu, po tom, co jsme jí a jiným čarodějnicím udělali, je
nelidské zůstat takto nad věcí, ovšem Maureen nakonec není člověkem. Jednou se
mi to pokusila vysvětlit:
Emocionální hodnocení situace implikuje genezi chybných rozhodnutí.
Jak dobře to znám! Kolikrát jsem ve vypjaté situaci nezůstal objektivní
a následně jsem pak své neadekvátní a neuvážené reakce trpce litoval.
Nepochybuji o tom, že plné pochopení, a hlavně přijetí a aplikování tohoto
výroku v našich lidských podmínkách by znamenalo vyřešení značné části
mezilidských problémů, jak mezi jednotlivci, tak i mezi národy. Zároveň jsem si
však jist, že doba, kdy tohle dokážeme, je zcela v nedohlednu. A dokonce si
myslím, že totální plošné přijetí tohoto principu by znamenalo, že by člověk tak
trochu přestal být člověkem. A nikterak se nedomnívám, že by zrovna tohle bylo
cílem čarodějnic.
Pokud tvé hodnocení postrádá emoce, postrádá i část kvality. Postrádá část
tebe.
Toto zdaleka není poprvé, co si Maureen ve svých slovech (zdánlivě) protiřečí.
Snad proto je tak obtížné její myšlenky v plné šíři internalizovat, natožpak
interpretovat. Musím si vždy připomenout jiný její citát:
Život je paradox a je možné ho vyjádřit jedině v paradoxech.
Paradox je to, co má směr.
Nebo také:
Nikoli shoda, nýbrž rozpor je to, co otevírá cestu vpřed.
Jakoby zde mluvila o určitém druhu dynamické rovnováhy, která jediná
umožňuje růst. Rovnováha protikladů, která není absolutní, a jejím výsledkem
proto není klid, nýbrž neustálý pohyb vpřed – k dalšímu, vyššímu stupni této
rovnováhy. Paradox cyklu, při kterém se neživá hmota periodicky mění v živou
94
a živá v neživou, přičemž cílem a výsledkem tohoto procesu je růst kvality
a organizace hmoty způsobem, který tento cyklus dále posiluje; živá hmota se
organizuje tak, že se stává stále méně závislou na nahodilých vlivech a proměnách
vnějšího prostředí. Nedílnou součástí tohoto evolučního procesu je gradující
poznávání světa, jeho podstaty a zákonitostí.
Znalost světa je základním předpokladem změny.
Kde tento proces skončí, jinak řečeno, jaký asi je konečný cíl evoluce,
existuje-li vůbec? Například, celkem snadno si je možno představit život, který
bude na okolním prostředí zcela nezávislý. Nikoli náhodou je jedním z největších
lidských snů život věčný či nesmrtelnost – a to často právě v takové podobě, která
je od vnějšího prostředí nějakým způsobem izolována.
To, že je něco myslitelné, ještě neznamená, že je to možné.
Ve skutečnosti, pokud se kdy Maureen zmiňuje o životě obecně, činí tak
obvykle se značnou dávkou despektu. Její pohled na podstatu biosféry není právě
lichotivý, například:
Život, jehož jste plodem i součástí, vám vnucuje svá rozhodnutí, bez ohledu na
váš racionální přístup či vaši svobodnou vůli. Převážná část toho, kým jste a jak
žijete, je na vašem rozhodnutí zcela nezávislá.
Spánek, jídlo, sexualita… Oblasti, ve kterých nám nebyla dána volba. Kolik
času našeho života věnujeme věcem, které po nás požaduje matka evoluce ze
svých vlastních důvodů. V tomto smyslu jsme jejími otroky, rukojmí života,
realizovatelé cizích záměrů. V tomto smyslu, krom nebytí, nemáme na výběr.
A jenom budoucnost ukáže, zdá nás rozum a jeho plody dokáží od tohoto jařma
jednou osvobodit.
V jiném spisku se pokouším (mimo jiné) nastínit vybrané metody tvorby abstraktních
obrazů. Jednou kategorií tamo uváděných postupů jsou různé formy cíleného využití
náhody při tvorbě. Obraz, či přesněji grafika s názvem Měsíc nad řekou je příkladem
náhody viděné ex post. Jedná se o starý kopírovací papír – používal se pro vytváření
kopií při paní na psacím stroji (v dnešní době kopírek a počítačových tiskáren dávno
překonaný anachronismus), který byl náhodně přeložený přibližně uprostřed. Působením
času se povrchová vrstva určená k tisku na kopíráku slepila a po letech při odtržení
vytvořila útvar připomínající kruh (je pravděpodobné, že jsem si tam kdysi odložil
šálek s kávou či čajem). A pak již zbývalo jediné, dle mne principiálně nejtěžší –
uvidět a pojmenovat. Budiž tato ukázka též demonstrací mojí dávné teze, že název
grafického díla je jeho nedílnou a důležitou součástí, která může celkový účinek
povýšit či degradovat. (Porovnejte s alternativním názvem Slepený kopírák.) A též
zde demonstruji jinou moji letitou představu – že by každý obraz měl mít nejen svůj
název, ale že by s ním měla být spojena báseň.
95
Měsíc nad řekou
Měsíc nad řekou
řeka nad měsícem
hluboká až ke hvězdám
Tam někde dole
jsme spojeni navždy
společnou vinou
té krvavé vraždy
Já jsem ten měsíc
a ty ta řeka
jeden z nás plyne
a druhý
čeká
96
Název: Měsíc nad řekou
Styl: abstrakce
Rozměry: A4
Technika: obtisknutý kopírák
Rok vzniku: neznámý
Stav: v majetku autora
97
Nejen o umění
To, co nevytvoříš, nebude vytvořeno.
Je tisíckrát snazší bořit, než tvořit.
Umění není schopnost tvořit, není to ani suma znalostí či dovedností. Umění je
způsob vidění světa.
Obraz obsahující správné tvary nemusí mít správný tvar. Objekt složený
z krásných objektů nemusí být krásný. Důsledek dobrých myšlenek nemusí být
dobrý. (Paradox dortu pejska a kočičky.)
A naopak:
Obraz obsahující nesprávné tvary může mít správný tvar. Objekt složený
z ošklivých objektů může být krásný. Důsledek špatných myšlenek nemusí být
špatný. (Inverzní paradox dortu pejska a kočičky.)
Toto vnímám jako svého druhu varování: jakkoli čisté a krásné bude vaše
myšlení či tvorba, v okamžiku, kdy je konfrontujete s realitou světa, mohou se
snadno přeměnit ve svůj opak. Což samozřejmě neznamená rezignovat na dobro
a krásu; je to jen určitý způsob popisu vlastností lidského světa, se kterými je třeba
počítat, vyjádření rozdílu mezi myšlenkou a realitou. Asi není třeba uvádět
příklady, kdy se náboženské či filosofické systémy, snažící se o zlepšení světa,
zvrhly v krutou karikaturu sebe sama.
V dané souvislosti vidím dva okamžiky, které by dle mne zasloužily
podrobnější průzkum: za prvé, zrod myšlenky, tj. moment, kdy se z ničeho
v lidském mozku stane něco. A za druhé, okamžik, kdy je nová myšlenka
konfrontována s realitou a v důsledku toho se mění.
Uvidět ještě neznamená pochopit.
Pochopit ještě neznamená přijmout.
Přijmout ještě neznamená změnit.
Náznak toho, že vidění světa zdaleka není jednoduchý proces. Že cesta změn
se skládá z více navazujících a vzájemně se ovlivňujících vrstev, že každá výuka,
postavená na pouhém memorování, je žalostně nedostačivá. Je to náznak toho, že:
Základem každé pozitivní změny je porozumění.
Jedním z hlavních úkolů umění je rozorávat meze ve vašich hlavách.
Lidské myšlení a následně jazyk si z historicko-logických důvodů vyvinuly
postup, který složité pojmy či struktury vymezuje způsobem, který umožňuje jejich
snazší uchopení. To je samozřejmě zcela v pořádku. Nutnost systémového myšlení
98
je dle mne jen pouhou reakcí na zjevnou i skrytou podstatu a strukturu světa. Na
druhou stranu je dobře nezapomínat, že námi takto vytvořené kategorie nejsou
přirozené, že se nejedná o skutečný obraz světa. Že často objev nové zákonitosti
vyžaduje pohled umělce; že umění, věda, filosofie i náboženství jsou spolu
svázány na úrovni, kterou naše myšlení a jazyk v jejich skutečné hloubce nedokáže
postihnout.
Vědec je člověk, který zkoumá existující strukturu a zákonitosti vašeho světa.
Umělec je člověk, který použije známou strukturu a zákonitosti světa
k vytvoření entity, která dříve neexistovala.
Věda konverguje. Umění diverguje. Zatímco plody vědy jsou omezené
podstatou světa, pro umění to neplatí.
Je běžné, že dva či více vědců objeví tutéž zákonitost.
Je nemožné, aby dva či více umělců vytvořili stejné dílo.
Cítím posun terminologie: Maureen zde slovo umění používá v širším
významu, než jsme zvyklí. Vlastně říká: vědec je ten, kdo zjišťuje vlastnosti světa,
zatímco umělec zjištěné vlastnosti využívá, obvykle na technické úrovni, k tvorbě.
Ve skutečnosti to tak bylo vždy, vzhledem k faktu, že každé umění je nějakým
způsobem svázáno s hmotou; to pouze naše hovory o umění tuto materiální stránku
tvorby jaksi pomíjejí jako samozřejmou či nepodstatnou. Toto opomíjení je do jisté
míry opodstatněné vzhledem k faktu, že záznam myšlenky může být proveden
celou řadou rozličných způsobů beze změny obsahu, a částečně neoprávněné,
jelikož každá (nejen) umělecká myšlenka musí být na hmotu vždy nějakým
způsobem navázána.
Samozřejmě, zkoumání světa i tvorba jsou procesy provázané spolu na té
nejzákladnější úrovni. Jedná se o vazby tak hluboké, že je zřejmě možno říci:
Ten, kdo zkoumá, zároveň tvoří. A naopak.
Věda analyzuje. Umění emotizuje.
Průzkum i tvorba je nepredikovatelný, v jistém slova smyslu nevratný proces,
zákonitě vždy měnící svět a náš pohled na něj.
Proces objevování vnímám jako určitou paralelu a protiklad fyzikálního pojmu
entropie. Entropie uzavřeného systému s časem roste. Počet objevů a výtvorů
lidstva taktéž, čímž roste naše schopnost svět uspořádat, podřizovat si hmotu
naším požadavkům a přáním, a tedy entropii svého okolí snižovat. A v obou
případech se jedná, pomineme-li možnost nějaké fatální vnější katastrofy, o proces,
který je ze své podstaty nevratný. A u obou procesů je otázkou jejich hranice
v čase.
99
Název: Hranatost a kulatost (studie)
Styl: abstrakce
Rozměry: A4
Technika: kresba tužkou (upraveno)
Rok vzniku: neznámý
Stav: v majetku autora
100
Množina možných výtvorů je nekonečná.
Tvořit znamená rozhodovat se.
Tvorba implikuje tvořivost.
Tvorba je jako cesta do neznáma, nikdy nevíš, co je za další skálou.
Tvůrce je cestovatel, který stojí v každém okamžiku na křižovatce (jako
ostatně každý z nás kdykoli). Zároveň je to dobrodruh vyšlapávající stezku pro ty,
kteří půjdou za ním.
Vidění je handicap i dar. Může tě učinit navěky nesmrtelným, nebo mezi tebe
a světa postavit nezdolnou zeď. A často obojí zároveň.
Tady má Maureen evidentně na mysli výrazně odlišné, neprůměrné vidění.
Samozřejmě, každý z nás má své každodenní, drobné odchylky, jejichž vzájemnou
konfrontací se život stává barevnějším a zábavnějším. Takové odchylky jsou jako
oblázky v řece: ohlazují se jeden od druhého, mají podobné barvy i tvar. Avšak
Maureen hovoří o kamenech natolik vnitřně živých, že si dokáží zachovat svoji
neobvyklou barvu i ostrý tvar přes neustálé ohlazování všemi ostatními oblázky.
Do historie se zapsali především ti, jejichž myšlení a život byly jednou
takovou velkou odchylkou, nutno říci, že často fatální.
A myslím, že tady mluví i o sobě.
A možná trochu i o mně.
Tvořivosti nemůžeš poroučet, můžeš ji však ovlivňovat. Někdy pomáhá krmení,
jindy zase půst…
Náhodné procesy našeho mozku, umožňující tvorbu, a jejich ovlivňování – to
je námět na knihu. Řada takových již byla napsána, některé z nich vlastním. Žádná
mi ale nedokázala odpovědět na několik důležitých otázek, z nichž nejpodstatnější
je zřejmě tato:
Jak je možno zajistit růst úrovně tvořivosti ( ve smyslu kvantity i kvality
myšlenek)?
Jak se zdá, zákonitosti v této oblasti neodpovídají např. křivce učení či
opakování. Jediné, co jsem za ta léta dokázal vypozorovat, je právě ona nahodilost,
která tvorbu provází (např. není možné předvídat druh a čas nějakého vynálezu),
a některé související zákonitosti, například, že první nápad bývá (alespoň u mne
tomu tak je) jen zřídka nejlepší. Ani to mi však nezabránilo vypracovat některé
postupy tvořivost podporující, např. kombinatorickou metodu surrealistických
spojení. Podrobněji se tvorbou, především výtvarnými technikami, jejich aspekty
101
a podporou zabývám v rozpracovaném spisku s pracovním názvem Vybrané
techniky abstrakce.
Věda, která není schopna vymezit své základní pojmy, není vědou.
Náboženství je vlastně jen umělecky pojatá filosofie.
Filosofie a věda jsou vlastně jen vědečtěji se tvářící náboženství.
Časový sled tvorby: řád – chaos – řád vyššího druhu.
Změny kvality lze dosáhnout jedině v čase.
Každé dílo v sobě skrývá nekonečný rozměr.
Pro ilustraci této teze jsem zvolil následující obrázek s názvem P1. Těžko bych
vymyslel něco vhodnějšího. Položil jsem si kdysi otázku: jak by vypadala čára
generovaná pomocí rozdílů sousedních prvočísel? Byla by něčím zajímavá, umělecky
akceptovatelná, byla by krásná? Ukázal by její tvar nějakou zákonitost? Obraz P1 na
tyto otázky odpovídá. Tento obraz nenamaloval člověk, nýbrž stroj. Ač vypadá jako
zcela náhodný, je plně zákonitý. Je to část struktury vytvořené programem
generujícím prvočíselné kráčení 1 . Mám vizi vernisáže výstavy (nejlépe časově
neomezené a obsahově proměnlivé), která obsahuje pouze obrovská plátna s vybranými
úseky této nekonečné prvočíselné čáry. Díky současné moderní technice by bylo možno
jít ještě dál: nejednalo by se o plátna, ale o monitory. Návštěvník výstavy by si na
klávesnici zvolil číslo, a monitor by mu zobrazil obraz prvočíselného okolí
zvoleného čísla. Jediným problémem takto koncipované výstavy by zřejmě, především
u vysokých čísel, byla rychlost kresby; někteří návštěvníci by se totiž svého obrazu
nemuseli nikdy dočkat.
V jistém přiblížení se jedná o příklad čarodějné čáry, resp. její části, jak o tom
píši v následující kapitole. Je to jakási pavučina nekonečna, náhled jedné
z nekonečně mnoha, kterou nikdy nikdo neuvidí celou.
Matematické struktury podobné této jsou utajenou, neviditelnou podstatou našeho
světa.
1
Přesněji: algoritmus vypočítá rozdíl prvních dvou sousedních prvočísel. Čáru o takto určené délce (tj.
3 – 2 = 1) nakreslí ve směru osy +x, pak rozdíl následující dvojice prvočísel (5 – 3 = 2) nakreslí ve
směru osy –y atd. Směr kresby se pravidelně mění ve všech čtyřech směrech kartézské soustavy
souřadnic v rovině. Prvočíselná čára je díky tomuto vymezení zkroucena do nekonečné sebeprotínající
se křivky, jakési spirály, jejímž jedním vybraným výřezem je uvedený obrázek.
Program ve skutečnosti provádí relativně komplikované výpočty, ověřující, zda je dané číslo
prvočíslem, které se s rostoucím n prodlužují. Důsledkem toho je, že vykreslovaná čára se nezobrazuje
okamžitě; každé další prvočíslo se zobrazí s jistou prodlevou, a výsledkem tedy je jakýsi postupně se
zpomalující abstraktní film, teoreticky nekonečný, jehož hranice jsou omezené pouze fyzikálními
možnostmi použitého počítače.
102
Název: P1
Styl: abstrakce
Rozměry: 12 x 9 cm
Technika: počítačová grafika
Rok vzniku: 2010
Stav: freeware
Maluj vnitřek, podstatu, nikoli vnějšek objektu. Zobrazit vnějšek dokáže každý
špatný fotograf.
Skutečná krása nikdy není na povrchu. Či lépe: povrchní krása může skrývat
cosi zcela odlišného. Stačí se podívat třeba na přírodní scenérii. Kolik takových
obrazů visí ve vašich galeriích, jejich tvůrce oslavujete často i dlouho po jejich
smrti! Ale za těmi obrazy, vzbuzujícími mír a klid duše, evokujícími tišinu
a spočinutí v lůně přírody, se skrývá neustálý zuřivý a neúprosný boj o přežití.
Vnější mír je často jen maskou zuřící války.
Je však možné, že pokud bychom se ponořili hlouběji do pochopení zákonů, na
jejichž základě bují evoluční kvas, nalezli bychom opět jiný druh krásy a jinou
tišinu…
Tvorba je o koncentraci. Umělec se musí do svého díla ponořit, odejít do něj.
Je to jiný vnitřní svět, dochází zde k dočasnému popření, resp. k distorzní
internalizaci okolního světa objektivní reality za účelem získání kvality. Je to druh
dolování v sobě samém. Umělec je horníkem, který fárá do hlubin svého já
103
a vynáší z něj něco, co na tomto světě doposavad přítomno nebylo. Kvalita
vynesené rudy je pak závislá na celé řadě faktorů – na malířově inspiraci, životní
filosofii, na nosnosti tématu, na historii umělcova života, na jeho povrchnosti či
hloubce, na zkušenostech, na technických schopnostech a znalostech, na
schopnosti a možnostech koncentrace, na okamžité náladě, zdraví (např. je známo,
že některé choroby, drogy a třeba i věk mění vnímání), na společensko-historickém
kontextu atd. Něco podobného, avšak jen na krátký okamžik, na pár vteřin či
minut, prožívají návštěvníci výstav a galerií, když na sebe obraz nechávají působit.
Umělec však tento typ koncentrace provádí po mnoho hodin, jakýkoli rušivý prvek
jej může vytrhnout, změnit pojetí, de facto znehodnotit vytvářené dílo (resp. učinit
z něj dílo jiné, než jaké by bylo bez narušení, velmi pravděpodobně horší
[alternativní světy]). Tvůrce je jako šachista hrající několik partií simultánně –
musí udržet v paměti účinek, záměr díla, kompozici, vlastnosti a vzájemné vztahy
objektů, a to na několika úrovních, v rámci zamýšleného cíle. Přes to, nebo možná
právě proto je jisté, že výsledek nikdy nebude přesně odpovídat původní představě.
Každé umělecké dílo představuje snímek neopakovatelnosti, ve kterém se
odráží osobnost tvůrce v určitém okamžiku jeho života ve spojení s náhodou.
I kdyby se malíř jakkoli snažil, stejné dílo podruhé namalovat prostě nedokáže – na
to zde spolupůsobí příliš mnoho drobných neovlivnitelných náhodných vlivů.
(Kvalita barev, aktuální světlo, nálada a koncentrace, posun v čase, ale i pouhé
vědomí, že ten obraz maluje podruhé…) Výjimkou jsou díla konstruovaná, např.
geometrické útvary vytvořené na základě nějakého vzorce, resp. obrazy vytvářené
na základě algoritmu počítačem; ty pochopitelně opakovatelné jsou. Nerozlišitelný
plagiát ruční malby bude snad možný v době, kdy bude možno objekt kopírovat na
atomové úrovni.
Někdy máš pocit, že můžeš všechno. A jindy zase, že nemusíš nic.
Ve skutečnosti něco můžeš a něco nemusíš.
Stáli jsme spolu uprostřed pouště. Maureen pozvedla ruku a řekla slovo, které
jsem nezachytil. Před námi písek zavířil a uprostřed víru se objevil hranatý balvan.
Pak další a ještě další. Díval jsem se, jak kameny pomalu vystupují z pouště a jak
se z nich pomalu skládá chrám. Obrovské kvádry vyplouvaly z písku jako bubliny
z vody a skládaly se jeden vedle druhého a na sebe tak, že vznikaly základy, zdi
a nakonec i střecha.
Nebyl to jen tak obyčejný chrám; byl to Chrám Rozumu.
A pochopil jsem, že jeho stavba trvala tisíce let.
104
Název: Chrám rozumu
Styl: abstrakce
Rozměry: A4
Technika: perokresba
Rok vzniku: 2006
Stav: v majetku autora
105
Podobně, jako každá stavba, i Chrám rozumu je zčásti založen na zákonitosti
a zčásti na náhodě. Chrám stavěný bez plánu a bez znalostí by byl jen těžko
dokončen, a i kdyby, dlouho by nevydržel. Chrámy tvořené bez vlivu náhody by
byly všechny stejné.
Čím hlubší poznání, tím trvalejší chrám. Čím více náhody, tím větší rozmanitost.
Zde Maureen podivným způsobem dává do souvislosti dva zdánlivě
nesouvisející pojmy – zákonitost a náhodu v rámci tvůrčího poznání. Skoro jako by
říkala:
Zdrojem tvořivosti je náhoda.
Nebo dokonce:
Náhoda a tvořivost jedno jsou.
Vidíme chrám, ale ve skutečnosti je to hrad. Neboť rozum je baštou umožňující
obranu i útok.
Náhoda je pojem balancující na hranici chaosu. Je-li jí příliš málo, je potlačena
tvořivost; je-li jí přebytek, otevírá se cesta chaosu.
Horký vzduch nad pouští se chvěl a snad proto se mi zdálo, že Chrám Rozumu
má rozmazané obrysy – jeho okraje se chvěly podobně, jako když se na něco
díváte skrz oheň. Některá místa se vždy na malou chvíli zastřela mlhou, a po jejím
rozplynutí vypadala trochu jinak. Maureen mi můj dojem potvrdila:
Chrám Rozumu není stavba, je to nekonečný proces.
Dívej se jinak.
106
Název: Chrámový havran
Styl: abstrakce
Rozměry: A4
Technika: perokresba
Rok vzniku: 2012
Stav: v majetku autora
Chrámový havran
Každý večer přilétá chrámový havran
zobákem trhá krvavé kusy bohů
zbytky
které mu házejí přežraní kněží
neon na nedalekém sexshopu
láká sexuální supy
na jiné mršiny
dosud živých těl
havran a sup
krvavé zobáky zvedají k temnému nebi
v jejich skřecích uslyšíte
soulad protikladů
dva létající mrchožrouti
živící se věčností
107
Násilí čáry
Nakreslit čáru znamená čarovat.
Čára je symbolická kategorie, generátor rozhraní, často hranice oddělující
věci povolené od tabu, kterou je možno chápat též jako separátor oblastí.
Každá čára je násilný čin.
Způsob vedení a vlastnosti čáry jsou fatálně podstatné pro charakter budoucí
reality.
Tvořit čáru znamená rozhodovat se. Tvořit čáru znamená oddělovat.
Vytvořit jedinečnou čáru je jeden ze způsobů, jak zanechat svoji stopu na
tomto světě.
Volba výběru čáry z nekonečně mnoha možných je zcela individuální. Avšak
důsledky provedeného výběru mohou být extrémně fatální, například čára vedená
dichotomií zemřeš – budeš žít, nebo, mám-li použít názornější příklad, čára, kterou
vede ruka chirurga se skalpelem.
Zde se Maureen zřejmě pohybuje v oblasti natolik obecné, že její chápání
pojmu čára daleko přesahuje běžné používání tohoto slova. Vlastně lze říci, že
tento původně banální pojem povýšila na základní filosofickou kategorii. Ostatně,
nikoli náhodou mají slova čára a čarovat stejný slovní základ. V jejím pojetí je čára
myšlenková kategorie reprezentující jakékoli rozhodování, změnu, výběr, řez.
Například, pokud jsou někteří lidé odsouzeni k smrti a jiní budou žít, existuje mezi
nimi neviditelná Maureenina čára. V tomto smyslu se i jen myšlená, neviditelná,
zcela abstraktní čára drastickým způsobem pojí s naší každodenní realitou.
Zdůrazním dvě věci: všimněte si, že Maureen každou čáru v tomto svém
smyslu a priori deklaruje jako:
1) násilný čin,
2) zákonitě generující změnu reality.
Pokud tuto myšlenku akceptujeme, nabízí se otázka o opodstatněnosti,
oprávněnosti takové tvorby. Jaké mám právo dále inzultovat tento již tak dost
znásilněný svět? V jeho nejobecnější podobě se jedná o dotaz týkající se
oprávněnosti, ideologie tvorby, cosi jako: „za jakých okolností, pokud vůbec, mám
právo tvořit?“ Bohužel, jak uvidíme dále, jednoznačné odpovědi se zde
nedočkáme.
Zatímco oblasti a rozhraní, dané čarou nakreslenou tužkou na papíře, jsou
jasná a stálá, oblasti a hranice filosofických kategorií mohou být nezřetelné
a proměnlivé.
A jsme skokem zpět u dynamiky složitých systémů, a to zdaleka nikoli pouze
myšlenkových. Vezmete-li si libovolný filosofický pojem, je jisté, že jeho definice,
výklad a pojetí se proměňovaly v závislosti na místě a čase, ba, často i jen
108
v závislosti na autorovi, který se jím zabýval. Podobně, jako závisí vnímání délky
či času na relativním pohybu vztažné soustavy a pozorovatele, jsou prostor a čas
relativizujícími prvky i pro filosofické pojmy a kategorie. Obrazně řečeno,
příslušná čára ohraničující dejme tomu pojem „pravda“, by neustále měnila svůj
tvar, obsah vymezené plochy, či míru zasahování do oblastí pojmů jiných podle
toho, kde a kdy bychom se jí zabývali. Důsledek je poněkud znepokojivý:
pregnantní definice (nejen) filosofických pojmů je natolik vágní, že je v zásadě
principálně nevymezující. Respektive jediné, co lze zde učinit, je uvést daný pojem
vždy do kontextu aktuálního místa a času vzniku s poznámkou, že ani vnitřní, ani
vnější pozorovatel principiálně není schopen daný pojem správně interpretovat –
první proto, že je v daném kontextu příliš zainteresován, a druhý z přesně
opačného důvodu. Projevuje se zde zobecněný Heisenbergův princip neurčitosti:
pozorováním měníš realitu, kombinovaný s Einsteinovým principem relativity:
výsledky pozorování jsou závislé na vztažné soustavě.
Název: Teorie složitosti (studie)
Styl: abstrakce
Rozměry: A4
Technika: kresba keramickým perem
Rok vzniku: neznámý
Stav: v majetku autora
Řečeno jazykem fyziky:
Filosofické pojmy a kategorie nejsou invariantní vzhledem k prostoru a času.
Přiznávám se, že mne tato Maureenina myšlenka kdysi udeřila do tváře jako
facka; do jisté míry znamenala jeden z přelomů v mém chápání světa. Ač se tento
závěr po úvaze jeví naprosto logickým, znamenal pro mne katastrofální (ve smyslu
převratnou) změnu pohledu na svět, nahrazení jednoho paradigmatu jiným.
109
Původní svět, ve kterém Pravda, Láska, Krása a další pojmy byly věčné základní
kameny, na kterých pevně stál můj chrám víry, byl nahrazen houpajícím a vlnícím
se mořem, kde se jednotlivé pojmy jeví jako skvrny na hladině, tu malé, jindy
velké, jednou spojené, pak potrhané, mizící v hlubině a znovu se objevující
na hladině, a především, neustále se proměňující…
Důsledek úvah založených na posledních dvou Maureeniných myšlenkách
shrnutý v jediné její větě je stejně prostý jako znepokojivý, a také nikterak nový:
Úplné poznání světa není možné.
Když jeden z nejvýznamnějších italských představitelů abstrakce Lucio
Fontana obeslal jistou výstavu plátnem, na kterém se vyskytovala pouze dvě
žiletkou proříznutá místa, způsobil organizátorům značné rozpaky. Je to malba? Je
to grafika? Je to dílo sochařské? Učení pánové se přeli a kroutili hlavami, zatímco
z komárů rostli velbloudi a čarodějnice se smály do hrstí, ve kterých skrývaly
vousy. Opět někdo vykročil do míst, kde nebyla připravena žádná škatulka...
Nad jedním starobylým náměstím bydlel malíř. Ze svého atelieru pozoroval
lidi, jak putují za svými starostmi a radostmi, než mu zmizí z dohledu. A pak dostal
nápad: vzal čtvrtku, načrtl obrys náměstí, vybral si vždy jednoho člověka a jednu
barvu a pečlivě zaznamenal jeho pouť jedinou klikatou čarou. A tak pokračoval až
do večera, až byla čtvrtka zaplněna desítkami barevných křivek a čar. Zarámoval
ji, pověsil na zeď a žádný z návštěvníků nemohl nikdy pochopit, proč se ten šílený
abstraktní obraz nazývá Cesty lidí…
Sen No Rikjů poklekl v předepsaném postoji a sklonil hlavu na znamení
souhlasu s úmysly bohů. Žil ve světě, kde měl každý pohyb svůj význam, každá
linie chryzantémy či lotosu něco symbolizovala, každá barva či vůně se nějak
vztahovala k hrůznokrásným nebesům. Žít bylo neobyčejně krásné a neobyčejně
obtížné. Před ním ležel na rituálním podstavci jeho tači jménem Stříbrný drak, na
kousku bílého plátna, jehož barva znamená ukončení a zároveň počátek, barva
čistoty, na níž je krev nejvýraznější. Po jeho levém boku poněkud vzadu stál
hatamoto Jočicume Kabuzaki s taseným mečem, připraven na pokyn šóguna
useknout Rikjůovi hlavu. Můj nejlepší přítel, pomyslel si Rikjů bezvýrazně a dál se
pokoušel soustředit na vzývání Buddhy Amidy. Stříbrný drak se blyštěl
v odpoledním slunci a na malém nádvoří vládlo bezvětří. Nikde žádné znamení,
bohové mu odmítají prozradit, co bude dál. Celý život se snažil zachytit
a zaznamenat dokonalost čajového obřadu a teď bude jeho posledním činem
křížový vryp na vlastním těle… Rikjů se nepatrně pousmál a uchopil svůj tači do
obou rukou…
Ať už bylo cílem Fontanova díla nebo důvodem Rikjůova seppuku cokoli,
jedno je jisté: obojí představuje extrémní vyjádření toho, že každé tvůrčí konání je
110
v podstatě násilný čin. Vždy jde o generování nevratné změny v současném řádu.
Připomíná mi čáru života, symbol nečekaného a nechtěného násilí, jež mne uvrhlo
na tento svět. A to, že žádná čára vyšlá z rukou člověka nemůže být nekonečná…
Takovou čáru dokáží vytvořit jen čarodějnice.
Byl kdysi čas, kdy jsem měl myšlenek na násilí (nikoli pouze tvůrčí) plnou
hlavu. Bylo to dávno; dlouho předtím, než přišla Maureen.
Snad proto jsem se jí jednou zeptal, zda existuje nějaká ideologie, která
ospravedlňuje násilí.
Myšlenka je jako motýl, který usedá na mnoho hlav. Některé jeho polibek
pocítí, jiné nikoli.
Myšlenka je ale i tichý našeptávač, přikazující ruce „zabij!“.
A já se ptám nad tvým mrtvým tělem: je vinen motýl, nebo ruka?
V umění dávat nepřímé odpovědi je někdy nepřekonatelná. Co si z toho mám
vybrat? Snad to, že ideologie sama o sobě je jako esence bez těla, nemající žádnou
moc? Že její účinek na náš svět je možný právě pouze prostřednictvím těl, resp.
nějakého fyzického projevu? Že teprve praktická realizace ideologie může být
násilná? Že myšlená čára nemá žádný význam, není-li na jejím základě vykonán
čin?
Dávno vím, že nemá ráda násilí. Ale také jsem ji viděl bez zaváhání zabít
trpícího tvora. Je pravda, že potom plakala… Mnohem později mi řekla:
Nicota neznamená konec, pouze změnu uspořádání.
Chápu to tak, že si ze dvou možných uspořádání vybrala to lepší.
Jak ale každý z nás dobře ví, lepší vždy neznamená dobré.
Násilí, které nemá ideologii, je zvůle.
Neexistuje žádná ideologie, která by mohla ospravedlnit násilí.
Řezání moře. Čára řezu otevírá cestu ploše pouště.
Řezání těla. Čára řezu otevírá cestu ploše krve.
Řezání duše. Čára řezu otevírá cestu ploše šílenství.
111
Název: Sáronská růže
Styl: abstrakce / figurativní
Rozměry: A4
Technika: perokresba
Rok vzniku: 2011
Stav: dedikováno Ivaně a Magdaléně
112
Svět podle Maureen
ÚVODNÍ SLOVA
Jakkoli jsem v úvodu uvedl, že veškeré Maureeniny myšlenky jsou pouhými
útržky knihy, která z velké části shořela v plamenech přenosu mezi naším a jejím
světem, musím to na tomto místě zdůraznit ještě jednou. Nedostatek
systematičnosti je v úvahách o podstatě světa, filosofii, náboženství a morálce
mnohem zřetelnější, výraznější než v jiných částech evangelia. Důvodem je zřejmě
fakt, že lidská mysl je u filosofických představ (nejedná-li se o představy
náboženské) zvyklá na přítomnost systému, nebo alespoň na jeho zdání. Přesné
a systematické myšlení je obvykle to, co u velkých filosofů tolik obdivujeme. Zde
však tento rys z uvedených důvodů chybí, což vytváří dojem, že je text značně
chaotický. Neznamená to však, že Maureeniným myšlenkám chybí systém, pouze
tolik, že tento systém nepronikl bariérou mezi naším a jejím světem. Je to trochu
podobné situaci, kdy čtete knihu tak, že si zcela náhodně vyberete jednu stránku,
pak další a pak zase a polovinu jich úplně vynecháte. Budete sice tušit, o čem ta
kniha je, celkový dojem však bude beznadějně zmatený. To ale není vina té knihy,
nýbrž pouze důsledek způsobu, kterým ji čtete.
NÁBOŽENSTVÍ A VÍRA
Nový Zákon, to je velmi nešťastný název pro knihu o Jehošuovi. Neboť je to
kniha paradoxů a podobenství. A jak by mohlo být podobenství zákonem?
Podobenství lze nanejvýš vyložit, respektive pokusit se o jeho výklad. Ale kolik je
vykladačů, tolik může být výkladů. Ti, kteří Jehošuova slova přijímají v tom
nejpovrchnějším smyslu jako zákon, v té vrstvě, která je zdánlivě srozumitelná, to
jsou duchovní zbabělci. Neboť přijali pravdu druhých, aby nemuseli tvořit svou
vlastní. Odmítli nejistotu podobenství a paradoxů, která plodí otázky a vynucuje si
odpovídat na ně svými vlastními slovy. Odmítli hledání, myšlení, tvořivost, odmítli
možnost být člověkem. Neboť člověk je ten, kdo se ptá…
Jinak se nelze přiblížit k tomu, kdo zemřel, aby mohl žít věčně.
A neuvědomují si nebezpečí, které za jejich zdánlivě neotřesitelnou
sebejistotou číhá. A jejich kapsa je prolhaná až na dno. Skutečnou osobní pravdou
se stává teprve to, co bylo promyšleno, procítěno, o čem bylo pochybováno. Jedině
taková pravda trvá. Avšak jejich neměnné dogma bude zničeno při sebemenším
otřesu; je to jen krásná stavba z papíru.
Neboť pravda, podobně jako oheň, je živá, je v neustálém pohybu. Její plameny
se proplétají v neoddělitelném souznění i protimluvu. Chová se podobně jako voda,
která se proměňuje s časem, jednou je kapkou, jindy mrakem, potokem či mořem.
A pravda dneška bude lží zítřka a naopak. A ti, kdo jsou dnes za svou pravdu
upalováni, budou za stejnou pravdu zítra oslavováni a pozítří opuštěni celým
světem.
113
Svět je paradox. Nemůže tedy být pravdivě popsán jinak, než v paradoxech.
Jakou odvahu asi musel mít Werner Heisenberg, když formuloval svůj princip
neurčitosti, když postuloval nejistotu jako zákon! Ano, nejistota a stálá
proměnlivost jsou podstatným rysem vašeho světa. A přesto dnes, kdy je běžné
a módní žonglovat s prostory nekonečně malými a nekonečně velkými, je mnoho
lidí, kteří nemají odvahu vydat se svou vlastní cestou. Raději se ve svých názorech
podřídí autoritě, aniž oprávněnost jejích soudů blíže zkoumají, například církvi.
Avšak dejte pozor; církev se v historii mýlila tak, že to stálo život – a nejen život –
tisíce lidí. A dodnes její morálka pokulhává za morálkou doby, neboť je svazována
dogmatem, jež si zvolila za princip své existence. Pro tento důvod živoří v omylu.
Neboť Jehošuova slova jsou dogmatem právě tak málo, jako dadaistická báseň
nebo abstraktní obraz, mají jedinou tvář právě tak málo jako oheň či voda.
Není malých hříchů. Jsou jenom malá pokání.
Každé náboženství je založeno na víře. Každá víra je ve své podstatě fanatická.
A každý fanatismus je ve svých důsledcích nelidský – protože dříve či později
nastane okamžik, kdy bude nutno se rozhodnout mezi vírou a člověkem, mezi
fanatismem a rozumem, mezi náboženským úkonem a prostým podáním pomocné
ruky. A takové náboženství, které by za všech okolností dalo přednost člověku,
doposud neexistuje.
Ach, vy ubozí věřící! Ta vaše vyzdvihovaná láska k člověku! Ovšemže
pomáháte svým bližním – ale jen proto, že to po vás váš bůh žádá. To není úkon
lásky, to je čin fanatika. Z takové lásky mne mrazí až do morku kostí. A kolik je
a bylo těch, kteří ve jménu svého boha zabíjeli a zabíjejí a ještě se opájejí svými
skutky jako vínem pravdy, nesouce na svém zkrvaveném meči světlo poznání
mrtvolám, které za sebou zanechali? A vy, kteří ač jste jejich následovníky,
přezíravým pohybem ruky je řadíte mezi dávno překonané chyby minulosti,
opravdu měříte všem lidem stejně bez ohledu na jejich víru či atheismus? Ovšem že
nikoli. To nedokáže nikdo. Pro každého věřícího je otázka víry prioritní. A tak vaše
náboženství, místo aby vás spojovalo, vás rozděluje.
Lidé si vymysleli boha, aby měli koho karikovat svou existencí.
A kolik hodin svého života trávíte v modlostáncích, kde posilujete svůj
fanatismus, abyste dokázali snáze odolávat pokušením onoho reálného světa?
Nemyslíte, že každá hodina, kterou takto obětujete bohu, je hodinou odebranou
člověku? Kdyby každý z vás věřících všechny tyto hodiny vzal a obětoval je ve
jménu Člověka, který je skryt v každém z nás, o kolik by se přiblížil onen vámi tolik
očekávaný ráj! Neboť není jiný ráj než ten, který si sami zde na zemi zasloužíme
tím, že ho vytvoříme…
114
Pokora je ta část tvojí duše, která touží sloužit jiným.
A dvě věci mne na vaší víře děsí: vaše malověrnost a vaše lehkověrnost.
Lehkověrností nazývám vaši schopnost bezdůvodně uvěřit všemu tím snáze, čím je
to nepravděpodobnější a čím méně hodnověrných důkazů pro to existuje. A tak je
váš svět zaplněn létajícími talíři a vaši chirurgové operují holýma rukama a ve vaší
přírodě se prohání sněžný muž společně s lochnesskou obludou. Snad je to tím, že
vaše fantazie si žádá onu dimenzi neznáma, že je ve vás zapsána touha po tajemnu.
A tak je to i správné. Ale je-li tato vaše touha promarněna ve vašich pohádkách
pro dospělé, kdo bude stát v úžasu nad skutečnými tajemstvími vašeho světa?
A vaše fascinace iluzorními záhadami a snadná víra nemožnému jsou
předpokladem prosperity řady podvodníků, od kterých se tak snadno necháváte
využívat. A nejen to. Z ničeho nevybují fanatismus tak snadno, jako z lehkověrnosti.
Naopak malověrností nazývám vaše pochybnosti o tom, co bylo sice stvrzeno
prožitím, ale čemu vy z různých důvodů dnes již odmítáte přiznat váhu. Říkáte tomu
ztráta iluzí. Ve skutečnosti je vaše malověrnost obyčejnou zbabělostí, která se
vzdává svých cílů přesto, že nejsou nedosažitelné. A tak se vaše přátelství
deformuje na obchod se vzájemnou výpomocí, vaše láska na návyk a soucit
projevujete jen proto, že se to od vás očekává. Ale už v ně nevěříte. Ne skutečně.
Jste zbaveni iluzí a myslíte si, jak jste zmoudřeli a stali se dospělými. A přitom jste
jenom zhloupli a oslepli a sebe i svůj život ponížili.
A dcerou malověrnosti často bývá malost, nízkost vašeho myšlení.
Ale já si ničeho tolik necením, jako ušlechtilosti duše.
Malověrnost a lehkověrnost jsou dvě přítelkyně, které je často vidět kráčet
ruku v ruce.
115
Název: Poslední útočiště (studie)
Styl: abstrakce
Rozměry: 10 x 6 cm
Technika: kresba keramickým perem
Rok vzniku: 2002
Stav: dedikováno členům T.O. YETTI
POJETÍ SVĚTA PODLE MAUREEN
Maureenina filosofie není ideologií, je pouhým pokusem o interpretaci světa,
o pohled na svět očima jedné čarodějnice (ačkoli i mnohé ideologie právě takto
začínají). Není návodem, nýbrž provokací, není odpovědí, nýbrž otázkou, není
přístavem, nýbrž obzorem širého moře, který může ukrývat i bouři. Je jasné, že
vzhledem k neobvyklému, ba, jak se obávám, pro některé jedince a skupiny přímo
úchylnému a nepřípustnému způsobu stavby jejích kauzálně-logických konstrukcí,
zůstane pravděpodobně na okraji zájmu společnosti. Bohužel, její snaha zobrazit
svět z poněkud neobvyklého úhlu bude oceněna pouze tam, kde neobvyklé úhly
nejsou neobvyklé. Jak jednou sama Maureen poznamenala:
Chceš-li bít na poplach, uvědom si, že zvuk tvého zvonce uslyší pouze
připravené uši.
Každá progresivní filosofie musí vycházet ze současného vědeckého obrazu
světa. Filosofie, která nedokáže zahrnout veškeré známé a prokázané znalosti
o světě, je omylem. Filosofie, která vychází z neprokázaných nebo
neprokazatelných poznatků, je vírou nebo fikcí.
Cílem filosofie není svět popisovat či vykládat, od toho jsou tu jiné vědy, ale
vyvodit z těchto výkladů obecný návod k jednání člověka.
Filosofie v mém pojetí je ryze praktická věda: je souhrnem pravidel, určujících
optimální (správné) chování jedince v každé situaci života. Avšak aby byla
116
skutečně vědou, musí tento soubor i každé jednotlivé pravidlo být zdůvodněno ryze
vědeckými metodami. Výrok, který nelze zdůvodnit pomocí objektivních metod,
nemá vědecké opodstatnění, a proto nepatří do filosofie.
Filosofie se nebrání paradoxu, naopak, je na něm založena.
Každý pokus o výklad či popis světa jej zároveň mění.
(Zobecněný Heisenbergův princip neurčitosti)
Ačkoli to někdy může být velmi složité, v zásadě je možné na každou situaci, na
každý čin člověka aplikovat otázku, zda tento čin životu jako celku a jeho vývoji
prospívá, či zda mu naopak škodí. Je-li tento princip aplikován důsledně, formuje
celkový postoj jedince k životu a pomáhá dokonce rozhodovat otázky jako je volba
povolání či partnera, může pozitivním způsobem modifikovat způsob jednání
s lidmi, doslova může člověka provázet na každém kroku.
Od narození jste rozděleni nespravedlivým bohem jménem Náhoda. A někteří
z vás tuto jeho prvotní již tak dost strašlivou nespravedlnost ze všech svých sil ještě
zvyšujete. Já však miluji ty, kteří věnují svůj život boji proti němu. Ano, má víra, to
je boj proti mému bohu. A i když vím, že koná bez zášti, právě tak jako kulička
otáčející se v pavučině rulety, která vás připraví o všechno jediným dosednutím,
milovat jej nemohu. Právě tak bych mohla milovat odraženou kulku, která mi
zabila přítele. Ve skutečnosti hořce nenávidím všechno, co nás rozděluje. A nic nás
od sebe nedělí více, než právě náhoda… I smolově voňavé dřevo mé hranice je
jedním z úspěchů tohoto boha. A ustoupit není kam. Ten, kdo ustupuje, je s ním
proti nám. Neboť jaká je tvoje zásluha na tom, že stojíš na místě těch, kteří vítězí?
Žádná. Když kolem sebe vidíš procházet své slepé, hluché, či jinak na duchu či na
těle zmrzačené bratry, pamatuj, že jsi to mohl být právě ty. Ale kolik z vás se ptá:
"Jakým právem ten strašlivý bůh povýšil právě mne?"
Každé vítězství a každá porážka jsou vždy důsledkem náhody.
Proto vítězství nikdy není zásluha, nýbrž jen a pouze odpovědnost. Není
příležitostí k oslavám, nýbrž k zamyšlení. Správně pojaté vítězství není koncem,
naopak, může a mělo by být začátkem čehosi daleko významnějšího.
Ve vítězství se skrývá nebezpečí izolace od reality.
Porážka není trest, nýbrž poučení. Zatímco vítězství oddělují vítěze od
poražených, vaše porážky vás spojují.
Jak může věčný vítěz pochopit věčného poraženého? Nijak. Jsou to dva
disjunktní světy, které nemají pranic společného – a to přesto, že vítěze od
poraženého někdy oddělí pouhá setina vteřiny. Jak snadno znenávidí poražený
vítěze! Vítěz je cizinec, obývající vysněný ráj, zatímco poražený živoří v pekle své
117
závisti a zášti. Jednou se tyto světy možná spojí; stane se tak ale teprve v tom
okamžiku, kdy vítězové pochopí, že jejich vítězství je pouze jistým druhem porážky,
a poražení, že jejích porážka je vlastně skryté vítězství.
Nikoli neúspěch, nýbrž úspěch bez úsilí a zásluh cti tratí.
Vítězství je osamělý pocit.
Název: Kytaristé
Styl: figurativní
Rozměry: A4
Technika: perokresba
Rok vzniku: 2006
Stav: v majetku autora
118
Název: Herec
Styl: surrealismus
Rozměry: A4
Technika: perokresba
Rok vzniku: 2012
Stav: v majetku autora
119
Citáty
Malování je jeden ze způsobů modlitby.
Když začnete pracovat s obrazem, zjistíte, že místo, abyste ovládali, jste
ovládáni. Ovšem že nad ním máte do jisté míry moc – ale skutečně jen do jisté
míry. Podkladová barva musí zaschnout, aby bylo možno začít nanášet olej; první
olej musí zaschnout podle zamýšleného účelu tak, aby se dala nanášet další vrstva,
aniž by se ta první zničila. A tak dále. Při malování je spousta času, kdy jenom
čekáte. (Snad právě to jedna z věcí, které mne na něm lákají; když malujete, tak ať
chcete či nechcete, zákonitě stojíte mimo současné hektické tempo dnešní doby.
Kromě některých speciálních expresních technik je plynutí času při malování
pomalejší, než většina časů, které dnes v nás a kolem nás ubíhají. Snad právě toto
a nutnost koncentrace jsou některými z důvodů, pro něž se malování používá při
léčení jistých psychických poruch.) Samozřejmě je možno některé činnosti dělat
paralelně, například pracovat na více obrazech současně, to ale zase tříští
koncentraci. Ale ať se na to díváte, jak chcete, pojetí a vnímání času je při
malování značně jiné, než při jiných činnostech.
A jedním z vašich největších omylů je, že měříte čas pomocí hodin.
Trochu to připomíná člověka, který má hospodářství se zvířaty. Také je tu řada
opakovaných prací, které se vykonávají periodicky v určitých intervalech.
Hospodář je také ke svému ranči dlouhodobě přivázán, nemůže jej jen tak opustit.
A s některými druhy obrazů je to úplně stejné, nepustí vás. Když se jim jednou
oddáte, jste jejich. Není to otroctví, ani parazitizmus, spíše dobrovolná symbióza.
Dáváte se obrazu a obraz se pak dá vám či tomu, kdo jej získá. A každý tebou
namalovaný obraz se už navždy usadí ve tvých očích jako pravda, dar
a vzpomínka, jako tvoje vnitřní dědictví. Stane se tvou součástí, součástí tvého
vidění světa bez ohledu na to, kde se ono dílo vyskytuje či zda bylo zničeno,
dokonce i bez ohledu na to, že opravdové dílo není možné zopakovat. To vše není
podstatné. Podstatná je pouze tvorba, fakt, že cosi nového a krásného tebou bylo
vytvořeno. A tento fakt zůstává nezměněn navždy, přetrvá i tebe jako plod
transcendence, esence tvého života. Je uložen do základní struktury vesmíru. Je to
akt nesmrtelnosti, jedna z forem, kterou se člověk dotýká časů, které přijdou po
něm. Zde získává zcela nový význam ono známé „přišel jsem, abych uviděl“. Není
zde již třeba hovořit o vítězství: zvítězili jste tím, že jste viděli.
Umění začíná tam, kam lidské oko nedohlédne.
Tato kapitola se jmenuje Vidění světa, ale zde Maureen naznačuje nepřesnost
tohoto názvu. Pouhý pohled nestačí. Respektive, jedná se zde o jistý zvláštní druh
aktivního pohledu, při kterém pozorovatel vnímá viděné způsobem, který se od
běžného používání zraku liší.
120
Umění není pouhý odraz světa, je to samotný svět sám o sobě.
Tvé obrazy, písně a básně jsou šípy, které vrháš do budoucnosti přes propast
času.
Každý tvůj výtvor se v okamžiku dokončení stává nezávislým na tvé vůli
a začíná žít svým vlastním životem.
Není možné z tvorby vyloučit určitou míru nahodilosti, už proto, že ji obsahuje
váš mozek.
Čím přesnější je tvé vidění světa, tím větší máš možnost jej změnit.
Při pozorování světa jistě hraje svou roli zrak, sluch a další smysly; jejich
prostřednictvím získáváš neocenitelné informace. Podstatu světa jimi ale
neodhalíš: smysly ponechány samy sobě zůstávají pouze na povrchu. Tím
nejdůležitějším nástrojem pro vidění (a následnou změnu) světa je oko tvojí duše.
Název: Třetí tisíciletí (návrh sochy)
Styl: abstrakce
Rozměry: 12 x 10,5 cm
Technika: PC 3D grafika
Rok vzniku: 2010
Stav: freeware
Návrh sochy, myšlenkově umístěné před budovu OSN na přelomu let 1999/2000. Tento
model je možno vytvořit z jediného kusu papíru.
121
MINISCÉNÁŘE ČARODĚJNICE MAUREEN
Noční město po dešti.
Pospíchající žena. Pravidelné cvakání podpatků.
Za ženou jde muž. Do rytmu kroků začne scatovat na téma písně On The Sunny
Side Of The Street.
Žena popoběhne, změna rytmu, jiná píseň.
Nakonec muž poděkuje.
Hořící Fénix.
Fénix rodící se ze svého popela.
Fénix žeroucí svůj popel.
Fénix trousící svůj popel.
Dýchající ňadro, detail. Něžná hudba do rytmu dechu.
Vznášející se levá ruka, detail. Snese se na ňadro.
Levá ruka hladící ňadro, detail.
Pravá ruka držící nůž, detail. Něžná hudba se skokem změní na tvrdý, ostrý rytmus
s nepříjemnou, kvílivou melodií.
Střídání pohledů na hlazení ňadra a pohyb ruky s nožem. Střídání obou druhů
hudby.
Pravá ruka s nožem probodne levou ruku ležící na ňadru. Výkřik, přerušení hudby.
Pravá ruka zmizí.
Levá ruka na ňadru probodnutá nožem vzplane a shoří, popel odfouká vítr.
Dýchající ňadro, detail. Něžná hudba do rytmu dechu.
Muž přichází k soše, sedne si a opře se o ni.
Postupně se jeho pohyby zastavují.
Pomalu se začne hýbat socha, nakonec se zvedne a odejde.
Plné metro. Dvojice, dívka a chlapec stojí tak, že mají ruce na sobě na držadle.
Krátké roentgenové prosvětlení (negativní film). Může evokovat atomový výbuch.
Stejná scéna, avšak místo lidí pouze jejich kostry, záběr opět zabírá stojící kostry
dívky a chlapce.
Opět roentgen (negativní záblesk).
Na místech, kde byli lidé, pouze hromádky kostí.
Další roentgen. Z kostí hromádky prachu. Na konečné stanici vlak zastaví, prach
vymetou dva povídající si uklízeči.
Park, háj. Na stromech svíce hořící směrem dolů. Vidím sám sebe, jak kopu hrob
příliš velikou síťovanou lopatou, vyhazuju hlínu bez únavy, a pak do toho výkopu
122
kladu své vlastní zrcadlo. Složím svému obrazu v zrcadle ruce na prsou, sirkou
zapálím žárovku a pomodlím se nad sebou OtčeVáš. Pak znovu uchopím lopatu
a zarovnám půdu do původního tvaru. Na jemném písku se objeví hieroglyfy
Maureen. Marný horečkový pokus o jejich zničení, objeví se znovu, tentokrát
z kostí. Sfouknu žárovku a se sklopenou hlavou odcházím. Pak se záběr rozšíří a je
vidět, že v celém okolí postávají sádroví andělé bez rukou s ocasem a kopytem.
Ukřižování. Detailní záběry na pronikání hřebů do rukou a nohou. Detail
Jehošuova zmučeného obličeje. Detail na polo zpitého smějícího se římského
žoldáka. Detail na hřeb pronikající ven z druhé strany kříže.
Snímání Ježíše z kříže. Stane se sádrovým, zbělá, uláme se, rozpadne. Hřeby ožijí
– krvácí, hýbají se jako červi. Všichni s křikem utečou. Hřeby – červi se zavrtají do
rozpadlých sádrových kusů Ježíše, které okamžitě zrudnou. Je slyšet chroustavý
zvuk, který stále zesiluje. Ježíš mizí, červi rostou, jak ho zevnitř vyžírají. Nakonec
už není žádná sádra a červi se vrhnou na sebe. Požírají se navzájem, až nakonec
zůstane jen jeden. (Tato scéna by měla být dostatečně působivá. K tomu by měly
napomoci antropomorfické tvary – obličeje červů.) Chvíli čenichá kolem, nakonec
se však zakousne do svého ocasu a sežere sám sebe – zcela zmizí.
Celkový pohled na kříž. Detail na levou část vodorovného břevna. V místě, kde
byla ruka, pomalu prýští kapky krve. Zapadá slunce.
Název: Skvrna jménem Černoch
Styl: figurativní
Rozměry: 19 x 12 cm
Technika: perokresba
Rok vzniku: 1979
Stav: v majetku autora
123
KÓANY ČARODĚJNICE MAUREEN
Čekej na to, co nikdy nepřijde.
Hledej to, co nelze nalézt.
Usiluj o to, co je nemožné.
Tluč na dveře, které neexistují.
Bojuj v předem prohraných bitvách.
Buď nezávislý na svých závislostech.
Něco někdy začíná.
Nic nikdy nekončí.
Příběhy se nemění, jen lidé, kteří je žijí.
Lidé se nemění, jen jejich příběhy.
Základní princip růstu člověka:
Proč nemohu mít to, co chci?
Proč chci to, co nemohu mít?
Proč je moře sladké?
Učesaná pleš.
Nůžky na vodu.
Namazaný krajíc chleba padne na zem vždy namazanou stranou.
Nenamazaný také.
Neštěstí nechodí po horách, nýbrž po lidech.
Se štěstím je tomu naopak.
Každá věčnost jednou skončí.
Malý člověk si volí malé cíle, zatímco velký také.
Čím vyšší věž, tím hlouběji je třeba ji zakopat.
124
Krása může být maskou ošklivosti.
Ošklivost může ukrývat krásu.
Princip naděje:
Vždy tě může čekat něco mnohem lepšího, než bylo to, co jsi zatím prožil.
Princip beznaděje:
Ale je to velice nepravděpodobné.
Paradox žebráka: čím míň mám peněz, tím víc utrácím.
Pohyblivý stín pohlazení právě useknuté ruky.
Jak chceš napravit křivdu, která nebyla učiněna?
Vyteklý oheň, vyhořelá voda.
Jsou bitvy, které není možno vyhrát.
Jsou rovnice, které nemají řešení.
To ale neznamená, že to smíš vzdát.
I neexistence je způsob existence. (Nikdo, dříve někdo)
Princip maximalismu:
Raději nic, než málo.
Princip minimalismu:
Raději málo, než nic.
Neštěstí, můj přítel.
Můj nepřítel štěstí.
Dobro a zlo jsou dvě mince téže strany.
Rozhodnutí mohou být správná, chybná, nebo obojí.
Řekni cokoli; budeš mít pravdu. Řekni cokoli; budeš lhát.
125
Název: Půlnoční kytarista
Styl: abstrakce
Rozměry: A4
Technika: perokresba
Rok vzniku: 2012
Stav: v majetku autora
126
MYŠLENÍ PODLE MAUREEN
Tvé myšlení, to je tvá svoboda.
Chceš-li myslet dobře, mysli často.
Kritizuj!
Jedině takový názor považuji za osobní, vnitřně přijatý, jež prošel
dostatečně hustým sítem pochybností a ověřování. Každá myšlenka se
musí usadit, zapustit kořeny. Je snadné vytáhnout čerstvě zasazený
stromek, ale staletý dub už tak snadno nevyvrátíš. Přijímání hotových
myšlenek bez důkazu zabíjí myšlení. Ovšemže nic není pohodlnějšího, než
přijmout bez rozmyslu líbivou myšlenku či dokonce filosofický systém za
vlastní, ale nic také není nebezpečnějšího. Takový člověk je podoben
tomu, který se pokouší sázet stromy na skálu. Jistěže vichřice nemusí
nikdy přijít, kdo by se ale odvážil na to spoléhat? Když ti kdokoli
předestře svůj názor, nepřijmi ho hned. Ověř si ho, přemýšlej o něm.
Nelituj času a úsilí – jednou se ti to mnohonásobně vrátí. A pamatuj si, že
dokonce i čarodějnice se mohou mýlit.
Jedině ten může sklízet odpovědi, kdo seje otázky.
Jedině tam může být objevena pravda, kde byla oddělena od lži.
Pochybovat je základní právo člověka.
Informuj se!
Asi největším bohatstvím, které čarodějnictvo a lidstvo za dobu své
existence nashromáždilo, jsou vědomosti. Tato bezedná studna je
k dispozici každému, kdo má touhu a odvahu pít. Je velice
pravděpodobné, že problém, kterým se zabýváš, už někdo kdysi vyřešil,
nebo alespoň dokázal, že řešení neexistuje.
Jen blázen si myslí, že na všechno přijde sám.
Jen ten může vidět daleko, kdo se odváží vylézt na ramena druhých.
Porovnávej!
Nezůstávej odkázán na jediný zdroj informací, byť by působil
sebedůvěryhodněji. Jednostrannost je nebezpečná – často vede
k zaslepení, dogmatismu, v extrémních případech až k fanatismu. Piď se
po jiných zdrojích a srovnávej je mezi sebou, zkoumej objektivnost,
motivaci a odbornou erudici autorů, získej nadhled. Hledej tu nejlepší
odpověď na svou otázku!
Mravenec vidí ze slona jen jeho palec. Ale orel může spatřit celé stádo.
127
Rozvíjej!
Žádná myšlenka není tak ukončená, aby ji nebylo možno rozvinout. Řada
myšlenek, na které narazíš, je příliš obecných, nepoužitelných v tvém
případě či jinak nevhodných. Nevadí! Uprav je, aplikuj na svůj případ,
modifikuj, přetvoř, dotvoř, spojuj...
Ten, kdo myslí jako druzí, nevymyslí nic jiného, než druzí.
Nejsi tu proto, abys jenom opakoval myšlenky druhých.
Myšlení a tvořivost je to, co učinilo člověka člověkem.
Realizuj!
Je směšné mít na štítě honosné heslo a neřídit se jím. Je nesmyslné
vytvořit nějakou myšlenku a pak ji uložit do archívu. Jsou lidé činu a lidé
slova. Buď obojí! Aplikuj to, co jsi vydobyl ze svých konfrontací
s myšlenkami druhých! Používej tyto výsledky v praxi!
Pak to, co stvoříš, bude-li to dobré, získá své vlastní právo na existenci,
která již na tobě nebude záviset. A takto vzniklé artefakty stanou se
stopami tvého života, jež tě přesáhnou. A budou jako majáky zářit na
cestu všem, kteří se vydají stejným směrem.
Komunikuj!
Bohužel, snad s výjimkou mladé generace je dnes již obecným zvykem
hovořit především o praktických věcech a otázky filosofické se považují za
doménu výstředních intelektuálů. (Poslechni si někdy, o čem hovoří lidé
kolem tebe.) To je ale tragický omyl. Tvá životní filosofie přímo ovlivňuje
tvoji úspěšnost v zaměstnání, výběr partnera, kvalitu tvých vztahů
a mnoho dalších věcí. Neboj se hovořit s lidmi o tom, co tě trápí. Otevři
se jim, a uvidíš, že jejich slupka také roztaje. Ne, oni nejsou hloupí ani zlí;
jenom si neuvědomují, že byli vehnáni do paradoxní situace, ve které
došlo k převrácení jejich hodnot. Neboť žijí ve světě, který je každodenně
klame, kde hodnoty společnosti nejsou hodnotami jednotlivce, ale pouze
se za ně převlékají. Samozřejmě že je důležité, co budeš večeřet, nebo co
si vezmeš zítra na sebe. Ale je to opravdu to nejdůležitější?
Způsob tvého myšlení určuje způsob tvého života.
Zkoumej příčiny!
Žádná oblast lidského myšlení není zcela chráněna proti vlivům emocí. Ty
pak mají své kořeny hluboko v našem podvědomí a nepozorovaně
pronikají na povrch i při zdánlivě zcela logických soudech. Jen ten, kdo si
to uvědomuje a kdo je schopen tyto dvě složky od sebe oddělit, či lépe,
vypátrat jejich podíl na vzniku myšlenky u sebe či u jiných, má naději být
objektivní.
128
Jedině pomocí dětské otázky "proč?" se můžeš přiblížit k pravdě.
Buď upřímný!
Pracuješ-li s myšlenkami způsobem, který je založen na lži či zamlčování,
je výsledek předem odsouzen k nezdaru, neboť v takovém případě neřešíš
skutečný problém (ten je zamlčen, potlačen či obelhán), ale problém
náhradní, většinou z toho zamlčovaného plynoucí.
Taková situace se podobá postupu lékaře, který léčí žloutenku natíráním
pleti na růžovo.
A pamatuj, že je jen málo lidí, kteří dokáží být za všech okolností upřímní
sami k sobě, natožpak k druhým.
Název: Ten, kdo se dívá
Styl: abstrakce
Rozměry: A4
Technika: perokresba
Rok vzniku: 2009
Stav: v majetku autora
129
Název: Vítěz
Styl: surrealismus
Rozměry: A4
Technika: kresba tužkou
Rok vzniku: 1995/2012
Stav: v majetku autora
130
BÁSNĚ PRO MAUREEN
Řekni mi své nejlepší básně, poprosila mne jednou. Dnes je mi smutno a dávno
vím, že malý smutek lze vyléčit větším...
„A nebude ti vadit, že jedna z nich je o čarodějnici?“ zeptal jsem se.
Právě naopak...
Neptej se
neptej se neptej
co všechno ti udělám za to že jsi tak krásná
nadělám ti dírky do tvý samoty
vyházím všechny budíky tvých poplachů
svléknu ti všechny šaty tvých nálad
a zůstaneš jenom ty
mihotavá
vklouznu ti pod víčky budeš mě marně hledat
z krvavých trápení ti slíbám rty
zaškrtím čas ve smyčce z tvých vlasů
a jeho mrtvolku zahrabu pod schody tvých nohou
budu se smát básním tvojí kůže
přesýpat lastury tvých půlpovzdechů
uzamknu fotografie tvého ticha
do stříbrných kazet svých snů
a taky učiním že nebudeš
udusím slunce tvými slzami
všechny tvé paměti na tebe zapomenou
všechna tvá otevírátka před tebou ukryji
to všechno jsem ti udělal
neměla´s co být tak krásná
131
Báseň pro alku
přikrytý stínem který s tebou uléhá téměř každodenně
píšu ti báseň pro smutek ukrytý v Malé mořské pěně
prvních a nejspíš posledních pár slůvek o světě mezi nadějí a beznadějí
ve jménu květin obrazů a písní těch které máš nejraději
vidím tě ve svých očích napůl šílenou zakletou samu do sebe
Jan Křtitel na rohu močí opilou hlavu zvedá do nebe
ledový porcelán z Číny vroucí krev buší do kůže
do kávy zapadá slunce a rozmazaně sněží na růže
z tvé hlavy vyplouvají sny sedají na zem zasněženou
nežli být jako ostatní to raděj Malou mořskou pěnou
stojíš a hledíš daleko do sebe člověk a přeci odstín člověka
věci jež mají smysl pro tebe uhýbají očima už zdaleka
a nikde není pomoci a ničeho co by se jí podobalo
do noci křičí proroci že trpěli jsme ještě příliš málo
chvíle kdy šátrá po nás temnosvět kdy tě i vítr bolí
v zrcadle rozmazaném napohled lze čekat kohokoli
Marie Magdalena se usmívá zasněně s paží do nebe napřaženou
a ty tu stojíš polonahá v světlostínu půl cesty mezi dítětem a ženou
čas jenž byl dříve příslibem se krutým žertem stává
a socha Salvadora Dalího do noci oprýskává
člověk je tím kým musí být před zrozením i v hrobě
nejhorší pasti nastraží vždycky jenom sám sobě
uchop svůj hlas a řízni do ticha ať krvácejí svaly
auxilio patris Domine písně jsou katedrály
do kterých ukryješ se na chvíli i s pravdou do snů vrytou
ještě je tu čas naděje čas hledat cestu skrytou
132
jsem Poutník který prochází kol ornamentů vašich duší
ruce mám rudé od sazí a vůni větru v uších
báseň je výkřik z propasti pokus jak projít stěnou
některé v knihách tiše spí a pravdu nedoženou
jsou chvíle které dovolují člověku zrcadlit člověka
a že je jich tak málo už mě dávno dávno neleká
jsi jedním z příběhů které Ježíš vypráví mi ze sna k ránu
jako když na místě běžíš v hrůze před dědkem z marcipánu
já věci nepodstatné odháním a důležité ať zůstanou s námi
nad Hirošimou ptáci Orizuru z křídel svých staví origami
tam za obzorem tvého života je válka hlad a kdosi sténá
a na rozhraní moře s nebem
spí velká bílá alka
a Malá mořská pěna
Alky (nor.), Alcae – podřád mořských ptáků z řádu bahňáků. Mají krátká křídla.
Jsou to dokonalí potápěči. Hnízdí pospolitě na skalních útesech mořských břehů
severní polokoule. Živí se mořskými živočichy. Známo 23 druhů. V ČSFR zjištěny
výjimečně 4 druhy. Alka velká, lat. Pinguinus impennis, byla v 19. stol. vyhubena.
V národním muzeu v Praze jsou zachovány preparáty tohoto ptáka. K alkám patří
i alkoun a papuchalk.
133
Název: Rakovina
Styl: surrealismus
Rozměry: A4
Technika: perokresba
Rok vzniku: 2011
Stav: v majetku autora
134
Godotův příchod
Vítej v mém srdci
Přicházíš
Hluboká lesní tůň
Má mysl ještě naposled
Dovolí zázrakům
Vytvořit krásný tajný svět
Ve kterém ty a já
Beze slov budeme rozprávět
O tom
Co smysl má
V té tůni na dně míhá se
Měňavý lesklý třpyt
Snad je to kousek křišťálu
Může to prsten být
Ten křišťál na krk zavěsíš
Duši ti očistí
Prstýnek z pouti povede
Do neštěstí
Anebo do štěstí
Vítej v mém srdci
I když vím
Že to co přinášíš je žal
Že na všem usedne tvůj stín
Jen proto
Že jsem si to přál
A i když hvězdy v oblacích
Nesou mi zprávu zlou
Na malou věčnost byl tu svět
Kde's byla královnou
Ve jménu těch co prohrají
Jen proto že to chtějí
Ve jménu těch co s nadějí
Vzdorují beznaději
Volám tě
Teskním za tebou
Má lásko zakázaná
Cesty co nikam nevedou
Slova tak hořkoplaná
Že nemohu je snést
135
Ale pak ve chvíli
Polibek motýlí
Donesou mi z hvězd
Vítej v mém srdci
Odcházíš
Já vím
To musí být
Z větru a ze snů spletu mříž
Ve které skryji svit
Tvých vzácných úsměvů
A myslet budu na ten svět
Ve kterém ty a já
Nikdy jsme nemohli rozprávět
O tom
Co smysl má
136
Název: Godotův příchod
Styl: abstrakce
Rozměry: A4
Technika: perokresba
Rok vzniku: 2012
Stav: dedikováno Olině
137
Intermezzo
Oheň vytekl.
Voda dohořela.
Jen nad obzorem krouží černí ptáci.
Čas troubit na ústup.
Uklidit svá těla.
Jsou prostě útoky
co se nevyplácí.
Včera a zítra.
Tady a tam.
Ve mně i v tobě.
Něco se zvětšuje a něco mizí.
Jak červi co se obracejí v hrobě
jenž není ani můj
ani tvůj
ale ani cizí.
Je pozdě litovat.
Brzo na trápení.
Čas jako kolibřík
zastavil se v letu.
Já vím
že bolest přijde
ale teď tu ještě není.
Svět mezi světy
vytržený světu.
Popelu popel.
Prachu prach.
Marnosti
ty sladká bráno smrti.
Nekonečno
schoulené na dosah.
Dotek tak hebký
že až zdrtí.
138
Slova
která jsem nikdy neřekl
mě pálí do dlaní.
Věci se vytrácejí
ale nikdy
nikdy nevymizí zcela.
Je soumrak nebo svítání?
Oheň vytekl.
Voda dohořela.
139
Název: Sedící žena
Styl: figurativní
Rozměry: A4
Technika: kresba tužkou
Rok vzniku: 2012
Stav: v majetku autora
140
Sestřičko duše
I.
sestřičko duše
sestřičko těla
pravda jak úsměv s výkřikem odletěla
do snů jež dotýkají se tě na dně klína
den shromažďuje tváře
noc rukama ztřísněnýma
vybírá z milostného kalendáře
volají na tebe
ale ty nevidíš
mávají na tebe
ale ty neslyšíš
uhýbáš před chutí jejich doteků
svýma vlastníma ještě příliš vyděšena
láska je neprostupná stěna
která i při dotyku bolí
touha se v novinových šatech
prochází po okolí
II.
sestřičko duše
sestřičko těla
vidím tě nahou
umytou od popela
jako když Fénix prvně rozřezává oblohu
zrcadlo plné hvězd ti leží u nohou
já nemohu
krev kape do mlhy a stéká po naději
slova a jejich stíny spolu rozprávějí
úsměvy slunce kreslí básně na tvou tvář
zmatená z rozmaru
rozmarná ve zmatku
ve jménu času kladu růži na oltář
než vidět jak se rozpadá
odcházím pozpátku
v noci mě probouzí
swingová nálada
141
III.
sestřičko duše
sestřičko těla
až přijde čas kdy pravda zestárne a zbělá
tvé ruce zavěsím si na krk jako víru
příběh jak dítě z šípků růžově jde spát
nebo se mineme dvě lodi za odlivu
na plátnech mistra který neuměl se smát
jak v božím soudu budou tahat o nás slámu
dvě věci podstatné a čtyři bez významu
čas rozplyne se jako by se bál
bez hlesu a chuti
v tvém pozdně odpoledním šálku teplé rtuti
krkavci na sněhu si budou s ohněm hrát
a o tom
co bude dál
si nechme v D-moll hrát
142
Japonský motiv
otvírám novou pohádku co jiného zbývá když všechny staré zavřely se samy
příběh běžící pozpátku jako když rozkládáš kdysi před lety složené origami
jako sluneční paprsek probouzíš ve mně novou víru cítím ji ač zatím jenom z dálky
děkuji všem bohům spočinutí pohody a míru za to že v tobě nejsou žádné války
jsi krásná a klidná jako padající květy sakur na starobylé slavnosti hanami
hluboká jako tůň pod vodopádem poslední a nejtajemnější mezi pannami
ač lodě ještě kotví v přístavu náklad už mají dávno na palubě
tajemné dálky volají všichni ten neklid máme v sobě
ač vojska ještě nejsou na dohled zbraň dávno pevně sedí na rameni
pochodem vchod levá pravá dá-li bůh spát budeme už v nové zemi
jsi jako skryté tušení svobody v temné kobce hraběte Monte Crista
jsi poslední a jediná které ještě dovolím vstoupit v má nejtajnější místa
prodíral jsem se k tobě tmou snad jsi to ani nechtěla všude jsem cítil odpor času
ne že bych tě snad minul docela ale jakoby cesta k tobě žárlila na tvou krásu
a něco jako síla zvyku mi bránilo pochopit že už jsi dávno dávno ženou
a tak jsem svázal všechny své verše do uzlíku a vydal se s nimi do světa na tušenou
viděl jsem slepého malíře zasněně v kleče maloval tvou tvář po paměti
tak mi dnes visíš na stěně obraz je to co neuteče jak se nám jednou rozutečou naše
děti
jindy zas hluchý skladatel jenom pro tebe deset let symfonii pro pláč a orchestr
komponoval
ukradl jsem mu ji když se nedíval a když pálili jednu známou čarodějnici do toho
ohně jsem ji sám před sebou schoval
můžeme zkusit co to udělá když řízneš do hloubky zda bude to o bolesti nebo
o závrati
ptal jsem se známého anděla chvíli váhal a pak řekl že se ta rána ve všech starých
ranách snadno ztratí
krev necháme pomalu odkapat krvavé vodní hodiny čas který odměřuje tikot těla
říkáš mi co je to za nápad taky že nejsem jediný a že vlastně nevíš jestli jsi to
vůbec chtěla
143
ale spolu s prvním sněhem se krev do mých ran zpátky vrátí a tak bude pravda
když řeknu že to vlastně ani nebolí
a dál budu věřit že alespoň v pohádkách platí že opravdová láska dokáže a může
cokoli
naneštěstí je už příliš pozdě a tak jednou ráno vezmu všechno co k tobě cítím
a uklidím to do krabice
a budu se na to chodit dívat jen o svátcích a o vánocích jako se pozůstalí chodí
dívat na hřbitovy nebo do márnice
a půjdu se pomodlit do chrámu kde místo svatých jsou jen samé krásné a jen lehce
oblečené ženy
jedné z nich přečtu kousek z Kámasútry nebo z Koránu čímž budeme všichni zase
o něco méně ctnostní a o něco více nespaseni
při stěnách řady sádrových soch chytří a krásní muži s hlavou ze všech stran čímsi
pomazanou
než skončit jako oni to raději včas učiním osudný a mimoděčný úkrok stranou
než vyhrát zabít zvítězit ač všechno vezdejší nás k tomu nutí
to raději na tvých ňadrech spočinout a ve spánku navždy nalézt utonutí
ó ano bože je to tak svět je neznámé nebezpečné a zcela nepochopitelné místo
tak jsem se vrátil pod zámek do kobky na ostrov If klíč mi dal přítel
hrabě Monte Cristo
povídám si o tobě s místními krysami popíjím staré sny a živím se okoralými
vzpomínkami
blíží se další slavnost hanami jenomže ta se mne už netýká na tu už musíte jít sami
ještě ti pošlu dopis bez známky sliby cos mi nikdy nedala ti nevyplaceně
a rekomando vrátím
a jako vytržená stránka z čítanky se postupně a nenápadně písmenko po písmenku
ztratím
tam kde se sen a pravda spolu dotýkají
kde všechny činy minulé mají svou ozvěnu a stín
kde člověk s člověkem až do prázdna se znají
jak loutka bez vůle
zkamením
pod tíhou svých vin
144
Název: Cizí krajina
Styl: abstrakce
Rozměry: 18,5 x 22,5 cm
Technika: perokresba
Rok vzniku: 1993
Stav: v majetku autora
145
PÍSNĚ Z DOBY MAUREEN
Ano, opravdu. Mé nejlepší písně vznikaly v mých nejhorších chvílích. Tehdy jsem
nenáviděl její proroctví:
Zatímco ostatní se budou radovat, ty budeš truchlit. Zatímco jiní budou ničit, ty
budeš tvořit. Zatímco druzí budou brát, ty budeš dávat. Ale vědomí toho, že tomu
tak musí být, tě neučiní více šťastným…
Vezmi svou bolest a proměň ji v radost druhých.
V takových chvílích jsem se chápal kytary a část mojí bolesti a beznaděje přetékala
do molových tónin. V takových chvílích Maureen seděla schoulená v koutku a nic
neříkala, skoro jako by tam ani nebyla. Jenom občas pokývla či zavrtěla hlavou;
a tyto její nenápadné pobídky způsobily, že jsem o to více piloval každý tón
a každé slovo. Nejvíce cítím její ruku u Balady o loutce z ebenu. Ta jako by jí
skoro z oka vykápla.
Písně jsou řazeny abecedně. Časového zařazení dnes již nejsem schopen; pouze
vím, že Blues padající hvězdy je historicky první a Live Without You historicky
poslední píseň.
Pro ušetření místa je vždy zapsána pouze melodická linka první sloky a refrénu
(včetně textu a akordů), následuje úplný text písně. Z důvodů určité
nejednoznačnosti zápisu akordových značek pro jistotu uvádím u každé písně
jejich přehled.
146
Balada o loutce z ebenu
147
Balada o loutce z ebenu
Refrén:
Na na na na na na na na na na na na na
na na na na na na na na na na
Umrzlá srdce havranů na straně číslo pět leží
příběh má vůni šafránu a utěšit může stěží
zítřek je loutka z ebenu oběšená na klice dveří
Ta loutka zrána ožije tvář se v zrcadlo změní
bude mít jméno Maria a na rtech políbení
křídla vpletená do vlasů a krásu zapomnění
Refrén:
Na na na na na na na na na na na na na
na na na na na na na na na na
Tu loutku jen dítě objeví stvořené pro zakletí
čistota psaná úsměvy ze dlaně motýl vzletí
Maria loutka z ebenu ve jménu pravdy letí
Já zpívám příběh o tichu které na čele leží
o radosti a o hříchu o mraze v duších kněží
samota to je prázdnota na druhé straně dveří
Refrén:
Na na na na na na na na na na na na na
na na na na na na na na na na
Za hlavy smyčkou spojeni loutka na srdci leží
znamení nového stvoření dítě jak šílené běží
jako když měsíc ubývá nezpívá už žádný z kněží
A další večer před spaním na klice jiných dveří
Maria loutka na hraní za dveřmi někdo leží
umrzlá srdce havranů a po ránu do příběhu sněží
Refrén 2x:
Na na na na na na na na na na na na na
na na na na na na na na na na
Na na na na na na na na na na na na na
na na na na na na na na na na
148
Blues padající hvězdy
149
Blues padající hvězdy
Padá hvězda padá co na tom že ta moje
ráda či nerada můžeš si něco přát
padá hvězda padá rovnou mně do pokoje
Bůh ví co znamená ten její pád
Refrén:
A v nebi nade mnou má všechno pravdu svou
Štír i Pegas s Andromedou
a jenom jedna z hvězd jako labuť chce se snést
přímo na hlavu mou
Padá hvězda padá propasti ulic křičí
papír na chodníku vítr do stínů svál
padá hvězda padá samotná ztracená a ničí
něco pominulo a něco zůstává
Refrén:
A v nebi nade mnou má všechno pravdu svou
Štír i Pegas s Andromedou
a jenom jedna z hvězd jako labuť chce se snést
přímo na hlavu mou
Padá hvězda padá tahleta noc je moje
slyším černý tóny odněkud hrát
padá hvězda padá a to divný na tom je
že vidím jenom já ten její pád
Refrén:
A v nebi nade mnou má všechno pravdu svou
Štír i Pegas s Andromedou
a jenom jedna z hvězd jako labuť chce se snést
přímo na hlavu mou
Padá hvězda padá na na na... (scat do konce sloky)
150
Live Without You
151
Live Without You
I need only you I know without you
In my life there’s little child and he’s crying
Just God prays with you just say how can I go
Go on my way when I'm to stay without you
Why has your face been so far for such a long time?
Why do I have to go on my way alone and cry?
Why do I want you tell me why?
Your eyes disturb my dreams my chance was within my reach
But now I know you’ll never go this way
I know time passed by and I’ve got all I’ve desired
My dreams will die and I will fly without you
Why has your face been so far for such a long time?
why do I have to go on my way alone and cry?
Why do I want you (all the time) tell me why?
You may be fine or you say good bye
And I’m here to stay what a hopeless day
What a broken way without you
without you without you...
152
Padá
153
Padá
Padá na tvou hlavu šedou šedý sníh
padá věci kolem tonou v závějích
padá a do vlasů zebe
padá jak vzpomínky z nebe
padá na tvou hlavu šedou šedý sníh
Padá velký bílý vločky vítr ztich‘
padá i na starý kočky v ulicích
padá a ve vlasech tíží
ze stínů stíny se plíží
padá na tvou hlavu šedou šedý sníh
Padá padá padá šedý sníh
Padá padá padá šedý sníh
154
Tvůj stín
155
Tvůj stín
Lásko pálivá slunce oči zavírá
věci kolem náhle zebou
zvony vyzvání přání mýho stmívání
dovol mi tvůj stín vzít s sebou
Refrén:
Daruj mi ho prosím
dám všechno co mám
nechci být víc sám
mít tvůj stín s sebou
Znám ta znamení svět se náhle promění
koleje si kam chtěj‘ vedou
mříže v podkroví obrazy nic nepoví
proto chtěl bych tvůj stín s sebou
Refrén:
Daruj mi ho prosím
dám všechno co mám
nechci být víc sám
mít tvůj stín s sebou
Lásko pálivá každá píseň končívá
i ta co tu mám já s tebou
další den šel spát já tě prosím tisíckrát
dovol mi tvůj stín vzít s sebou
Refrén:
Daruj mi ho prosím
dám všechno co mám
nechci být víc sám
mít tvůj stín s sebou
156
ODCHOD MAUREEN
Já teď musím odejít, řekla Maureen, a ty se musíš vrátit. Dál už se mnou
nemůžeš; jsou chvíle, kdy musí jít člověk sám. A to platí i pro čarodějnice.
A pamatuj, že nemá smysl pátrat v lidech po kráse nebo čistotě. Umírají v nich
dávno před tím, než se stanou lidmi. Jedině samota tě může povznést do...
„To není pravda!“ přerušil jsem ji pobouřeně. „A co ty? Celý svět je plný
skrytých čarodějnic – jen je najít! A jedna jediná podobná tobě stojí za všechno
hledání a utrpení světa...“
Chvíli mlčela.
Ano, odpověděla tiše po výše zmíněné chvíli, je tomu tak. Jsem moc ráda, žes
na to přišel sám. Už tě nemám čemu naučit; proto nyní odejdu, abych mohla zůstat
navždy s tebou.
Vždycky jsem věděl, že ji jednou upálí. Muselo to tak dopadnout. Oheň byl
podstatou jejího života. Napsal jsem ten den svou nejkrásnější báseň a pak jsem ji
zničil, abych na ni nikdy nemohl zapomenout. A znovu jsem se odešel toulat na
nábřeží, i když je v tom skryto tolik bolesti.
Ale čarodějnici nelze potkat podruhé ani poprvé.
Člověk ji musí mít v sobě.
„Je mi prázdno po tobě“, říkal jsem jí po tom, co ji upálili, „mé srdce je veliký
dům a v každém pokojíku z tebe něco chybí. Nevěděl jsem, že umíš zpřeházet
barvy a každému okamžiku vtisknout své znamení. To není správné. Takhle jsem
to nechtěl hrát. Proč jsi mi to udělala?“
Ale ona se mi jenom smála z plamenů a na nahém ňadru nechala pro mne
vykvést báseň.
Ty bláhový, říkala, vidíš všechno naopak. Z tvých pokojíků už nikdy neodejdu
a má znamení ti pouze ukazují cestu. A tvoje barvy jsou přeskupené do krásy. Vždyť
oheň nám byl dán proto, aby očišťoval. A kdo se mu vyhýbá, ten se brání podstatě
sebe sama...
Nemám nejmenší tušení, kdy se to stane, ale viděl jsem to ve snu, v jednom
z těch, které jsou skutečnější než skutečnost sama. Slunce bylo temně obrovské
a rudé jako můj první polibek, oblaka se skládala do hyeroglifů, v nichž mě
Maureen kdysi učila číst, ale v ten den jsem to prostě nedokázal. Na malém holém
pahorku (proč musí být popravy vždy konány na vyvýšeném místě?) pět vojáků
s důstojníkem a kněz, v pozadí vojenské auto a uprostřed rezatá traverza zapuštěná
do betonu, kovový prst mířící do nebe. A u ní Maureen, ruce dozadu kolem
157
traverzy sepnuté želízky, nohy omotané ostnatým drátem. Ještě dnes, když zavřu
oči, vidím malé slzičky krve z jejích kotníků a cítím pach oleje a rezatého železa.
Důstojník měl unavenou tvář těch, co už toho moc viděli a očekávají, že toho uvidí
ještě víc, ale že je už nic nedokáže překvapit, vlastně se jeho výraz dost podobal
obličeji stárnoucí prostitutky. Vyštěkl rozkaz a dva z vojáků odběhli do auta, vrátili
se každý se dvěma barely, otevřeli je a jejich obsah vylili na Maureen a kolem ní,
prázdné barely jí pohodili u nohou. Kolem se ihned rozšířil silný zápach benzínu.
Pak kněz řekl několik latinských slov a udělal směrem k Maureen znamení kříže.
Všichni odstoupili, důstojník vytáhl pistoli, namířil na jeden z barelů a vystřelil.
Celou tu dobu jsem se díval Maureen do obličeje, a proto vím, že už tam ve
skutečnosti nebyla. Její tvář se proměňovala jako už tolikrát, jako by si vybírala,
kým se má stát, odcházela. Důstojník to nejspíš i přes kouř zahlédl také, protože
najednou znovu pozvedl zbraň a vystřílel do plamenů celý zásobník. Vojáci se po
sobě udiveně podívali a kněz, už otočený k odchodu, sebou vylekaně trhl. Já ale
viděl jen Maureeniny oči, které upírala přímo na mne. Přes šílenou bolest, kterou
jsem cítil (pochopil jsem, že nás ten pohled spojuje a že cítím to, co cítí ona), jsem
si uvědomoval její pocit vítězství. Odcházela spokojena, s vědomím, že udělala
všechno, co může čarodějnice pro člověka udělat, že splnila svůj úkol. A já
najednou věděl, že její cesta je nyní mojí cestou, že jsem jistým způsobem jejím
dědicem, že od nynějška budu každý svůj krok vážit na miskách jejích pohádek
a podobenství, o to pečlivěji, že ona už tu nebude.
Slunce se zabořilo do pahorků, automobil zmizel v křoví, lemujícím cestu
a oheň pomalu ztrácel na síle. Vysoko na nebi se objevili první krkavci a zvolna se
snášeli níž a níž. Ale já jim nehodlal ponechat z Maureen ani ten popel.
Seděl jsem tam a vzpomínal na každou chvilku, kterou jsme spolu prožili,
zatímco tma houstla, kouř řídl a popel chladnul. Nakonec jsem přesně věděl, co
musím udělat; vlastně jsem to věděl od začátku. Shrnul jsem její popel na malou
hromádku, vzal ho do dlaní a začal jíst. Byl ještě teplý. Chutnala trochu jako
ovesné vločky. Krkavci se někam ztratili a slunce mezitím zapadlo docela. Příběh
čarodějnice Maureen se skočil.
Zvedl jsem se a začal sestupovat s pahorku dolů.
Měl jsem rozhodně silný pocit, že je nejvyšší čas začít čarovat.
Některé knihy hoří do nekonečna, řekla mi Maureen kdysi. Jak jde čas,
vynořují se mi další a další její slova, je marné pokoušet se je zadržet. Bylo by to
stejné, jako pokusit se vodou ucpat pramen, nebo olejem uhasit oheň. Tak nějak mi
vrostla do kůže, naše stíny jsou propletené neexistujícím, a proto nerozvazatelným
uzlem, ve spánku slyším ze svých úst její dech, její pohádky se mi pletou do snů.
Už nikdy nebudu sám.
A přece – právě proto.
Už vždycky budu sám.
158
Toto není kniha, alespoň nikoli v běžném smyslu toho slova. Je to spíše pokus
o fotografii Maureeniny duše. Rozmazaná momentka dívky a stařeny, dítěte i ženy
plné bolesti světa.
Snímek čarodějnice.
A vezmete-li její slova a poskládáte-li je v jiném pořadí, slova zůstanou, ale
významy se posunou mírně stranou. Dostanete obrázek z jiného úhlu. A další
a opět, dokud vám postačí film. Neboť v našem světě se její cesta neuzavírá do
kruhu.
Tento příběh je knihou mého zrození.
Ale nedomnívejte se, že jsem ji psal s radostí a potěšením.
Každý porod je ve skutečnosti utrpení.
Psal jsem ji, protože jsem musel.
Opustila mne na začátku Bytí.
Byla jsem Maureen, řekla, ať už to pro tebe znamenalo cokoli.
Název: Odchod Maureen
Styl: abstrakce
Rozměry: A4
Technika: perokresba
Rok vzniku: 2006
Stav: dedikováno Maureen
159
EPILOQUE
Já vím, co si teď myslíte: ten příběh zní tak pravdivě, že musel být vymyšlen.
Je tomu však právě naopak: ten příběh je pravdivý navzdory tomu, že vymyšlen
nebyl.
Jelikož jsi i přes důrazné varování dočetl Evangelium podle Maureen čili První
knihu kacířskou až do konce, věz, že už nejsi tak docela člověkem. Pečeť byla
zlomena, dveře se pootevřely, semínko bylo zaseto; to, co spalo v hlubinách se
probouzí. Nastal čas rakoviny duše. Zpočátku bude prosakovat jen nenápadně:
vidění toho, co jiní nevidí, opakující se sny s hořkosmutnou příchutí, odpor k davu,
touha slyšet zvuky ticha. Ale později přijde čas, kdy všichni pochopí: to je ten,
který se liší. A stádo vyvrhne nehodnou ovečku ze středu svého...
A podzimní ohně vezmou si zas svou krvavou daň.
A tak tomu bude až do skonání světa.
A nemám pro tebe jiné útěchy než této: cesta, kterou ses dal, je nemožná, ale
správná. A není z ní návratu...
Ale jak říká Maureen:
Nedbej na to, jak daleko je cíl, nýbrž na to, jak veliká je tvá touha.
Nastal čas spálit tuto knihu. Nejlepší způsob doporučený Maureen je tento:
Vezmi tenkou kostelní svíci, na které učiň uzel. Do dlaně nasyp špetku popela
ptáka Fénixe a plivni na ni. Výslednou směsí potři Maureenin znak na titulním
listě. Špendlíkem namočeným do krve Myosotis palustris vyryj svůj tajný znak do
těla zauzlované svíce. Tou nakonec knihu zapálíš.
Jejím popelem pak posyp místo, které máš ze všech míst na světě nejraději.
Nic se tolik neusadí v paměti jako to, o co jsme přišli.
160
AUTOINTERVIEW
Slova.
Vždycky mne jejich porod fascinoval. Vývojka mozku je generuje a ustalovač
papír jim dává konečnou podobu. Zrod z ničeho, avšak ve své výsledné podobě
pevný, fatální, definitivní. Povolení ke stavbě, báseň, jídelní lístek, rozsudek smrti
– tisíce podob, tisíce zaklínadel.
A toho všeho dosahujeme pouhými obměnami určité nevelké základní
množiny.
Čím dál víc mne fascinuje filosofická kategorie uspořádání.
LÁSKA – SKÁLA. Jen jiné uspořádání písmen. Život – smrt. Jen jiné
uspořádání částic.
Název: Mmmozaika (8M2)
Styl: abstrakce
Rozměry: 10 x 10 cm
Technika: PC grafika
Rok vzniku: 2011
Stav: freeware
161
Můžeš mi říct něco o tom, kdy jsi začal psát?
Dávno tomu. Ovšem přesné časové vymezení je zde nemožné. Buď to tam
někde v hlubinách odjakživa je, nebo je tam něco jiného. Já jsem zkrátka kdysi
začal řadit písmenka jedno za druhým, ze začátku asi proto, že se to po mně chtělo,
časem se pak probudila touha řadit ta písmenka po svém. Ale mám dojem, že hned
zpočátku jsem v pozadí trochu tušil, že se pohybuji ve velice podivné oblasti.
Později se něco stalo a já jsem zjistil, že slova mají několik nečekaných
atributů, které se tak nějak přitřely k jejich sdělovací funkci a v mém případě ji
dokonce postupně potlačily do pozadí. Například osudovost. Lidé čtou, mluví
a píší, ale o těchto magických stínech slov přemýšlí málokdo. A přitom to byl Bůh,
kdo řekl Slovo a stalo se cosi naprosto zásadního. Genetický kód je také jakýsi
nápis, schéma atomové bomby, Hitlerův projev vedoucí ke světové válce, jazyk
počítačů... Ono se řekne literatura. Ve skutečnosti je to magie. U mne zlom nastal
v okamžiku, kdy jsem komusi poslal dopis, vlastně báseň v dopise, a důsledky této
magie pak změnily jednou provždy, neodvratně a nevratně můj život. Ale to je
o něčem jiném... přečti si EPJ. Teda jestli to někdy dopíšu.
Já věřím, a vlastně to už není víra, protože se to uskutečňuje, že postupně
přecházíme do oné božské éry, kdy člověk řekne Slovo, a věci se stanou, mám na
mysli věci materiální. Moc slov poroste a uvědomění této moci se bude postupně
zaostřovat, protože jsou tady nástroje, technologie, které tento jev budou stále více
posilovat a zviditelňovat. Člověk řekne nebo napíše slovo, nebo dokonce si je jen
pomyslí, a jeho přání se splní. Začíná to u otevírání zámků a rozsvěcování světel,
u šifrovaného přístupu k objektům, ale kdo ví, kde to skončí? A to jsem zdůraznil
pouze jednu z vlastností slov, spíše technického charakteru. Jsou tu další. Jak je
možné, že někoho rozpláče báseň, román nebo film? Jak je možné, že jiné seřazení
týchž slov či písmen je nám k smíchu, nebo nás ponechá chladnými až
despektními? Nebo třeba jména. Proč se krev jmenuje krev a ne třeba kašaša?
Řekni kašaša a představ si krev. K smíchu. Nejde to. Máme to v sobě zakódované
strašně hluboko, ta spojení slov a věcí.
Ono se řekne literatura. Písmeno, slovo, věta, příběh... Zní to tak normálně,
obyčejně. Ale to ne. Pro mě je to magie.
Jak se jmenovala ta báseň?
Jakže... Aha, to je odskok doprostřed mého projevu. No jo, takhle nelineárně,
na rozdíl od běhu času, prý pracuje náš mozek. Vybírá si to, co je pro něj důležité.
A pro každého je důležité něco jiného... A máš pravdu, tohle důležité bylo.
A to je ještě slabé slovo.
162
Název: Motýl na patníku
Styl: surrealismus
Rozměry: A4
Technika: kresba perem a tužkou
Rok vzniku: 2011
Stav: dedikováno Radce
163
Jmenovala se Posrané srdce. Už si na její přesné znění asi nevzpomenu, ale
motiv byl tento: chirurg v bílém plášti jde po nemocniční chodbě, na WC, v ruce
nese srdce (ač to není explicitně řečeno, předpokládá se, že vyoperované), za ním
zůstávají krvavé stopy. Na WC ho hodí do mísy a vykoná velkou potřebu
a spláchne. Poslední verš byl „proč se mu nikdo nesmějete?“
Taková surrealistická hříčka s druhým plánem.
Co je důležité pro tebe?
Hele, počkej, počkej... Tady se ptám já. Tohle je intervijů.
No a co na tom záleží? Já jsem ty a ty jsi já. Takže nezáleží na tom, kdo se ptá.
Kliďánko to můžeme otočit, jen ať v tom má čtenář trošku zmatek. Vždyť je to
jenom literatura, no ne? Magie slov. Tak povídej.
To se ale dostaneme někam úplně jinam. Já jsem chtěl metodicky z tebe dostat,
co tě dostalo k psaní, jestli to děláš, protože musíš, jako sex, nebo proto, že chceš,
jako sex, nebo protože doufáš ve finanční či jiné společenské ohodnocení (jak tě
znám, docela by ti stačil pohled úkosem a náhodně zaslechnutá slova "ten je ale
divnej"), jako sex (to byl vtip), atd. Ale dobrá. Máš pravdu, tuhle káru řídíme
stejným dílem oba. Takže ti odpovím. Ale nečekej žádný moudra, víš, jak mám rád
paradoxy. A už to mám, jak tě dostanu, a jak se z toho dostanu: pro mne je důležité
totéž, co pro tebe.
No tak dobře. Beru to zpět. Vidím, že je to s tebou pořád stejný... Vlastně se
mnou.
Píšu, protože musím a protože chci. Částečně je to reakce na svět a můj život
v něm, částečně seberealizace a pokus o přesah. Určitě by bylo fajn, kdybych navíc
dokázal svoje autorské kombinace písmenek nějak materiálně zhodnotit, ale
u literatury tohoto typu lze něco takového jen těžko očekávat. Ostatně, mám
k oběživu a podobným komoditám velmi podivný vztah (spíše antivztah) – nemám
je v oblibě. Peníze pro mne nejsou cílovou hodnotou, jsou pouze prostředkem. Co
mě se týče, nemusely by existovat. Já vím, že ti tohle řekne spousta lidí, vlastně
většina, jenže oni to myslí mírně jinak. Trochu jako: nemusely by existovat, pokud
by to nemělo vliv na uspokojování mých (materiálních) potřeb. A hlavně: nejde
o to, jak mluví, ale jak žijí. Pokud se snaží, ve shodě s dobrými mravy a jak káže
doba, dosáhnout dle společenských měřítek určitých met, stát se úspěšnými (ať už
toto nadužívané slovo značí cokoli), nejsem s nimi jedné kašaše. (Konečně jsem si
kašašu vymyslel, tak si ji můžu skloňovat, jak chci.) I tady cítím vliv Maureen:
naučil jsem se od ní jakýmkoli druhem soutěžení pohrdat. Úspěch v jakékoli
oblasti není nic jiného, než určitý druh vítězství nad druhými, těmi méně
úspěšnými. Já jim ale raději pomáhám. A žádné, opakuji, naprosto žádné vítězství
není spravedlivé – už proto, že nikdy není možno objektivně zhodnotit všechny
164
příčiny, které k němu vedly, včetně vrozených dispozic. Tento myslím značně
aberantní názor implikuje řadu omezení mého života: například nemám rád
soutěživé sporty, takže je skoro neprovozuji a ani je nesleduji. Raději vítězím sám
nad sebou – jen máloco překoná uspokojení tohoto druhu. Není nad to, když se mi
podaří namalovat slušný obrázek či napsat dobrou báseň. Bude to znít trochu
narcisticky, ale ty to pochopíš: nedávno jsem zažil trojnásobnou rozkoš tohoto
druhu. V jedné ruce jsem nesl koncept této knížky, ve druhé svůj obrázek, který se
chystal na výstavu. Nedalo mi to: do kroku jsem si zanotoval svoji vlastní píseň.
Ještě nějaký čas po tom jsem měl velice dobrou náladu…
Trochu jsem odbočil: zpět k psaní a k financím. Aby tohle všechno nevyznělo
příliš jednoznačně (jednoznačná tvrzení jsou jen málokdy pravdivá) a abys měl
o čem přemýšlet: znám lidi, kteří tvrdí, že finanční prostředky jsou nezbytnou
součástí naší svobody, jednou z jejích podstatných dimenzí.
Podívej, já nemám ani pračku, koberec, ledničku mám sto let starou – ještě po
tátovi z ateliéru, historickou televizi mám v podstatě stabilně umístěnou pod
stolem, jelikož ji nepoužívám, vlastně nemám skoro nic. Jsem nomád. Nedávno se
mě pokoušeli vykrást, a tehdy mi došlo, že nejhůře bych nesl ztrátu knih, ne proto,
že jsou to věci, ale že se v nich skrývají lidi, které mám rád. No a samozřejmě by
mne mrzelo přijít o to, co jsem za ty roky namaloval nebo napsal, protože jak víš,
podruhé už se to nikdy nemůže podařit přesně stejně – to je daň, kterou platíme
času, chaosu, a osobnímu vývoji. A já taky netvořím nijak zvlášť lehce, bývá to
porod značně bolestný, plný hledání, odboček a slepých uliček, takové malé osobní
brodění zatraceně hustým bahnem všeho toho, co té tvorbě ve mně brání. Jinak
řečeno, nejvíc lpím na myšlenkách, ať už jsou vyjádřené jakoukoli formou. Na
svých i na cizích. To jsou moje základní, a vlastně jediné hodnoty (když pro tuto
chvíli odhlédnu od těch zcela abstraktních, jako je svoboda či láska). Trochu
zvláštní žebříček, že? Takže se nediv, že mívám v této převážně konzumní
společnosti často problémy. Předměty jako takové nejsou důležité (teda pokud se
nejedná zrovna o starožitnost, ale to jsme jenom z jiné strany zase zpátky u těch
myšlenek, neboť starožitnost, nebo umění obecně, není nic jiného než předmět,
který vyjadřuje myšlenku). Jediný „předmět“, který si cením, je moje chalupa, ale
ta její hodnota plyne opět odjinud (je to v podstatě neprodejná barabizna) – ze
zážitků, z historie mojí duše, z nejkrásnějších chvil mého života, ty se odehrávaly
tam. Proto bych ji nikdy neprodal, a mohli by mi nabízet miliony.
Podle mne je základem dnešní společnosti ještě stále zákon džungle.
Ekonomické džungle. Soutěživost mezi lidmi jako základní princip přežití. Starý
nedobrý Darwinův vylučovací princip – nejlepší zůstávají. Americký sen. Znám
řadu lidí, kteří přesně takhle žijí – s neustálou snahou být první, pokud možno v co
nejvíc kategoriích. Ten tlak, vnější i vnitřní stimulace zaměřená na výkon za
každou cenu, pro mne na tom je až něco děsivého, a zároveň velmi směšného.
Zvláště když si uvědomíš časovou omezenost našich životů. Vždyť co po nich
jednou zbude, jaký bude na konci jejich pohled zpět? Něco jako „byl jsem první?“
Je mi jich v určitém směru velice líto. Mám v hlavě příběh muže – pravděpodobně
165
samuraje nebo nějakou jinou podobnou nosnou historickou roli – člověka, který
skutečně je ve svém oboru naprosto nejlepší. Tím ale přitahuje spoustu dalších
jedinců, kteří mu chtějí mermomocí dokázat, že to není pravda. Ten samuraj, přes
své jedinečné schopnosti, nepovažuje vítězství za důležité, vyznává
yaburetekuinaši, vznešenost porážky, a proto vždycky, zcela záměrně, prohraje.
Nedovede své schopnosti do logického konce, naopak, jisté vítězství převrátí cíleně
v porážku, čímž ukáže jeho marnost. Ve světle jeho osobní filosofie se nejedná
o menbokumarucubure, ztrátu tváře. Samozřejmě, ten příběh nemůže skončit
dobře… Ne v tomto světě.
Já se tomuhle principu (není důležité zúčastnit se, ale za každou cenu zvítězit),
ať už je jakkoli obecně společensky platný, prostě podřídit odmítám; popravdě
řečeno se mu často v duchu směji. Záměrně se snažím toto své biologické dědictví
zákona džungle odvrhnout. Samozřejmě za to platím. Ale ta daň není z mého
vbvbhghghghh
Název: Řezání uzlu
Styl: surrealismus
Rozměry: 21 x 21 cm
Technika: perokresba
Rok vzniku: 1996/2011
Stav: dedikováno Janě
166
pohledu nijak vysoká. Pohrdání, nepochopení, snad i odpor oněch mělkých
a duševně ubohých, ač obvykle výrazně bohatších jedinců. Bohužel mám mezi
lidmi, které zde poměrně drsně kritizuji, řadu kamarádů včetně sebe. Pokud ne v
rovině faktů, tedy v rovině myšlení, snů a směřování. Tak to prostě je, není
vyhnutí, nedá se s tím mnoho dělat: jsou to ty ruce doby, které nás postrkují
určitým směrem, které z naší modelíny hnětou to úžasné lidství a humanismus,
který končí v záchvatech závisti na prahu souseda, majícího lepší auto či něco
podobného. Bohužel, jen minimální počet lidí se dokáže zastavit, rozhlédnout a
uvědomit si, že tudy opravdu jít nechtějí. Přesto (nebo právě proto?), že tím
směrem kráčejí skoro všichni.
Ale zpět k tomu psaní. Mám určitou analogii ženského kastračního komplexu,
nazvěme to třeba porodní komplex. Ženy rodí, já nemohu. Tak aspoň píši nebo
maluji. Je to můj způsob, jak pokračovat ve své existenci po jejím fyzickém
ukončení. Ostatně na výsledný koktejl genů má člověk stejně jen minimální vliv.
Na to, co stvořím, mám naopak vliv maximální, totální, samozřejmě s výhradou
nepostižitelného vlivu náhody. To je právě to, co bych mohl nazvat třeba esencí
mého já. Toto řazení slov, tamto pokládání a výběr barev, tyto akordy. Až se
jednou ohlédnu, budu moci říci: „Nikdy jsem nebyl první, protože na tom nezáleží.
Ale zůstane tu po mně ten a ten obrázek, ta a ta knížka, tahle a tamta písnička. A to
všechno je neopakovatelné, jedinečné. Nikoho jsem tím nepřeválcoval, jenom jsem
přidal svůj drobný pidikamínek ke kamínkům všech ostatních lidí.“
Je to o tom, jak chápeš život. Pro mne je to spolupráce, ne konkurence.
Ptal ses, proč jsem začal psát. Tak snad jsem to trochu, i když poněkud košatě
a se spoustou odboček, objasnil. To ale nikterak nevysvětluje, proč jsem začal psát
Evangelium; to totiž s běžným "psaním" jako s koníčkem či se způsobem
seberealizace vlastně vůbec nesouvisí. Tady plnohodnotné vysvětlení neexistuje.
Maureen přišla a postupně se přes můj prvotní (a velmi silný) odpor stala jakousi
šedou eminencí mého života, jemnou italskou rukou v pozadí všeho mého myšlení
a konání, arbitrem a soudcem mého nitra. A jak jsem ji poznával, postupně také
rostl vnitřní tlak touhy seznámit s ní, alespoň zprostředkovaně, další lidi.
Nemyslím, že by ta touha jakkoli souvisela s ní; domnívám se, vlastně jsem si jist,
že ona se o takovéto pozemské věci příliš nezajímá. Tak či tak, v určitém okamžiku
jsem se chopil pera (rozuměj: byl jsem nucen se ho chopit) a začal jsem
zaznamenávat to, co mi přinášela. Ve skutečnosti s tím nemohu vůbec nic dělat – je
to přírodní proces, dost podobný tomu, jako když soptí sopka nebo vytéká pramen.
Jsem jen pouhopouhý zaznamenavatel, nástroj čehosi, co vlastně ani plně nechápu.
Pořád ještě jsi v podstatě nevysvětlil, vlastně vůbec nevysvětlil, kde se
Maureen vzala.
Do jisté doby to byl celkem bezstarostný, a svým způsobem i dost nudný život,
i když jsem si to tenkrát samozřejmě naprosto neuvědomoval. Takový obyčejný, i
když docela asi ne, semínko tam bylo. Ovšem některá semena nikdy nevzejdou,
167
prostě nevyklíčí (jako třeba ono příslovečné semeno na skále); je to otázka
příznivých podmínek. Avšak v tomto případě... Impulsem vzklíčení zde ale nebyla
voda a slunce, nýbrž katastrofa. Vůbec se asi dá říct, že moje osobnost byla
formována dost drasticky, právě pomocí katastrof. Jako bys abstraktní sochu
vyráběl tím, že bys lidskou figurínu či přímo člověka postupně osekával sekyrou.
Podobně jsem vznikl, byť ona sekera neosekávala mé tělo, nýbrž duši; v určitém
slova smyslu jsem pouhopouhá abstrakce člověka. V raném literárním mládí jsem
napsal soubor povídek Životopis, který obsahoval jednu s ironickým názvem Jak se
dělá David. (Ironickým proto, že byl míněn David Michelangelův). Jejím tématem
byla jistá příhoda z osmé třídy, jedna z prvních osobních katastrof. Dodnes je to
vzpomínka pro mne natolik bolestná, že o ní nejsem schopen podrobněji mluvit;
řeknu jen tolik, že to byl jeden z prvních případů, kdy jsem na vlastní tehdy ještě
zcela nechráněnou dětskou duši poznal, co je člověk schopen udělat jinému
člověku. Bylo to o to horší, že za okolností, při kterých se to stalo, pro mne
neexistoval žádný způsob obrany – byl jsem onomu člověku vydán zcela na milost
a nemilost. Byla to první z mnoha ukázek negativního lidství, které jsem, jako asi
každý z nás, byl nucen během svého života zaznamenat a absorbovat, první rána
sekyrou a první náznak toho, že tento svět není ten, který bych si vybral, pokud
bych měl tu možnost.
Později jsem Životopis komusi půjčil, věnoval či někde zapomněl. Kopii
nemám (byla psaná ručně, tenkrát byly počítače ještě v děloze), což mne dodnes,
minimálně z archívně-historického hlediska, mrzí (viz mé lpění na myšlenkách
o pár řádek výše), neboť rané pokusy bývají často značně poučné, ale motto si
pamatuji: „Z kamene udělat Člověka, a z Člověka – kámen.“ (Pokud tohle čte ten,
kdo ji má, prosím prosím – jenom bych si ji okopíroval…)
O mnoho let později přišla další katastrofa, doposavad nejhorší, a po jejím
odeznění… ne ne, to je nepřesné. Stejně jako ta v osmé třídě, ani tato nikdy
neodezněla a nikdy neodezní, prostě se stala mojí součástí a já jsem se postupně
naučil s ní žít, jako někteří lidé žijí s rakovinnou. Tehdy se moje doposud poměrně
integrovaná osobnost roztříštila jako zrcadlo zlého čaroděje v Andersenově
Sněhové královně. Každý ten střípek získal samostatnou existenci. Onen
Exupéryho klenbový svorník, který váže trámy chrámu a tím v něm vytváří prostor
pro modlitbu, byl zničen. Zato vznikaly a zanikaly (a stále vznikají a zanikají)
spousty malých i větších, přechodných i trvalejších osobností, z nichž se dnes
skládám; tak nějak si občas představuji fluktuační dynamiku vakua. Je to také
vazba, také kontinuum, ale naprosto jiného druhu. V běžném životě to nepoznáš,
občas ale přijdou situace, kdy se mezi sebou ty osobnosti začnou prát, a to je pak
šílené. Naštěstí se to neděje moc často. No a některé z těchhle osobností píšou
knihy. Každá pod jiným pseudonymem, pochopitelně. Jedna je perverzní jako
kanál, druhá maluje a píše s dětmi a pro děti, třetí zajímá jen ticho, samota a smrt,
další žije ve vzpomínkách, jiná jen pro sex. A tenkrát se poprvé objevila Maureen.
Někdy mám pocit, že přišla proto, aby mi pomohla najít ztracenou jednotu, klid,
spočinutí. Avšak zatím se jí to příliš nedaří. Na druhou stranu – od té doby, co je
tady, mi moje fragmentovanost zdaleka tolik nevadí. Víc se přijímám, alespoň
168
Název: My Funny Valentine
Styl: abstrakce
Rozměry: 13 x 25 cm
Technika: perokresba
Rok vzniku: 2009
Stav: dedikováno Valentýně
169
většinou. Zlomky jsou základem mého současného bytí a Maureen sama je plodem
zlomu, který onu roztříštěnost přivolal, či přesněji, její příchod je důsledkem
největší katastrofy mého života. Katastrofy takového rozsahu, že z ní vyplynulo:
od teď už vlastně na ničem nezáleží, čiň, co chceš, stejně se nic nezmění. Zabloudil
jsem tenkrát sám v sobě, Maureen přišla, vzala mne za ruku a začala mne z toho
bludiště vyvádět. Naše společná cesta trvá již bezmála třicet let. Ve skutečnosti si
nemyslím, že mohu toto podivné místo ještě někdy opustit, vzhledem k tomu, jak
hluboko je do mne vrostlé, vhledem k tomu, že v určitém slova smyslu já sám jsem
tím bludištěm. Avšak všichni víme, že, ač je to z logického hlediska vlastně
absurdní, sdílená bolest se redukuje. A to je přesně to, co pro mne Maureen – na
rozdíl od všech lidí – dokázala udělat: vzala na sebe část mé bolesti. A ukázala mi
bolest svoji, která je jiná a daleko horší, a i tím mi pomáhá zapomenout. A tak,
díky jejímu vlivu, se toto nehostinné místo postupně proměňuje v čase v cosi, co
je, alespoň do jisté míry, pro mne akceptovatelné. Celé je to jako scéna vystřižená
ze špatného fantasy filmu: muž a čarodějnice v měsíčním svitu, kteří ruku v ruce
hledají cestu z labyrintu bez východu, ve světě, který neexistuje…
Takže příchod Maureen je plodem tvé roztříštěnosti?
Takhle bych to neformuloval. Ono je těžké tomu porozumět, když se o to
pokouším já sám, o to horší je zkoušet to vysvětlovat druhým. Zkusím to jinak,
použiji vizuální analogii: v mém životě nastal kdysi okamžik, kdy jsem prošel
závojem, z jednoho světa do světa druhého. Přitom je ten druhý svět vzhledově
zdánlivě totožný, má stejné barvy, vůně, příběhy... – ale já vím, že totožný není,
ač nedokážu vysvětlit, jak to vím. Prostě to vím. Něco mu chybí. Paralelní svět,
jiná kolej existence, která byla z mého pohledu – aspoň z počátku – naprosto
nealternativní a neakceptovatelná. S tím průchodem přes závoj právě souvisí to
roztříštěné zrcadlo. No a Maureen přišla, aby mne naučila žít i tady, v tomto světě,
který bych si sám nikdy nezvolil, který mi byl vnucen. Je mi jakousi průvodkyní po
zdejších hodnotách, které se mi jeví zcela nepochopitelné a diametrálně odlišné od
těch ze světa před závojem.
Nebo jako by mne učila ty hodnoty z minulého světa používat v tomto světě.
Což je ale nemožné. Vnímání nějakého jevu je vždy ovlivněno kontextem. A kontext
okolních hodnot tohoto nového světa přetváří, deformuje moje staré hodnoty do
zcela nových podob. Naprosto zákonitě se z nich zde staly hodnoty jiné. Jako když
se překlopí houpačka.
V poslední době začínám ale mít dojem, že oba světy k sobě takovým
podivným způsobem konvergují – ty rozdílné hodnoty už se mi nezdají tolik
rozdílné, chutě a vůně, které tady zakouším, evokují chutě a vůně z dávné
minulosti, význam některých příběhů připomíná jasné barvy příběhů světa před
závojem... Jen obrazy ještě nejsou to, co bývaly. Vidím tady jinak a ne a ne to
změnit. Bohužel, právě díky deformaci vidění jsem téměř ztratil schopnost
malovat. To, co bylo tam smyslem života, je tady naprosto vedlejší, nepodstatné.
Totální posun hodnot. Vznikla ve mně jakási bariéra, která mi nedovolí vzít do
170
ruky štětec – mám k tomu dnes velmi silný a naprosto nepochopitelný odpor. Na
druhé straně po tom strašně toužím. Jedním z mých současných nejpalčivějších
problémů je právě zbourání této bariéry. Zatím se mi to ale daří pouze částečně.
Nedej se zmýlit zdánlivou grafickou tvůrčí erupcí projevující se ilustracemi
v Evangeliu. Ty v naprosté většině vznikly v době před závojem, jsou převzaty ze
starých archívů, maximálně překresleny. S aktuální tvořivostí nemají naprosto nic
společného.
Myslím, že právě tohle přibližování obou světů k sobě je vliv Maureen, že bez
ní by k tomu nikdy nedošlo prostě proto, že jsem zprvu ten nový svět ze vší duše
odmítal přijmout, nechtěl jsem se jím vůbec zabývat, neuměl, nehodlal jsem se v
něm dívat. A bez ní bych to taky nikdy nedokázal. Takže Maureen je jakousi
průvodkyní, učitelkou vidění, mojí osobní vykladačkou tajemství tohoto světa. Ale
jak už bylo řečeno: zkoumáním světa jej měníš. Já jsem původně vůbec odmítal
nějaké zkoumání tohoto světa, natožpak nějakou změnu, emitovat. Jedné, oč jsem
se snažil, bylo odtud uniknout. To však nebylo možné. Nakonec jsem tedy pod
vytrvalým vlivem Maureen s tím zkoumáním přece jenom začal – a díky tomu
jsem i v tomto neakceptovatelném světě nakonec přežil.
Pojímáš tedy svět jako tajemství...
Ne ne, tohle jsem naznačit nechtěl. Samozřejmě to je jeden z možných
pohledů, respektive postojů ke světu a životu, ale právě že jen jeden. Můžeš se
k tomu všemu postavit mnoha způsoby – život jako vtip, jako rébus, jako hra,
závod, tajemství, tragédie... Já se ale domnívám, že se prostě jedná o směs těchto
pojetí, z nichž některé obvykle převáží u určité osoby v jisté situaci. A obdivuji
osobnosti natolik silné, že ovládají svoje postoje natolik, že dokáží nejen
přizpůsobit postoj situaci, to je obvykle automatické, ale naopak, změnit situaci
tím, že se vědomě rozhodnou pro určitý postoj. Samozřejmě, obecně pojato je asi
pro průstup životem lepší pojímat jej jako vtip, než jako tragédii.
Maureen říká: "Pokud nedokážeš nebo nemůžeš změnit situaci (sám sebe), zkus
změnit postoj."
To mi zní trochu jako korouhvičnatost.
Nemyslím. Změna postoje ještě neznamená změnu zásad. Můžu být čestný a
nějaké situaci se smát, nebo být čestný a nad stejnou situací plakat či zvracet.
Čestnost – zásada – zůstává. Na druhou stranu tahle obvykle vychvalovaná
konstantnost hydroxidů je velice diskutabilní – zásady přece nejsou nic strnulého,
mrtvého jako chlap z Koločavy. Vyvíjejí se, proměňují se, diferencují a zjemňují –
právě tak jako sám život – teda aspoň ty dobré zásady, o dogmatech typu
náboženské pravdy tady nemluvím (mluvím o nich jinde). A někdy, ač dnes už
spíše výjimečně, dojde k tomu, že je některý z hydroxidů uznán za nadále
netolerovatelný, neudržitelný, zkrátka neživotný a zavržen jako celek, dedikován
171
Název: Město
Styl: abstrakce
Rozměry: 16 x 9 cm
Technika: perokresba
Rok vzniku: neznámý
Stav: v majetku autora
Cháronovi a odeslán po Styxu. Nebo naopak se nějaká nová zkušenost stane
podhoubím genese nějaké zásady nové.
Nedá mi to a ještě to zobecním – domnívám se totiž, že jsme se mimoděk
dotekli poměrně důležité oblasti. Děsí mne jakékoli dogma, každá strnulost. Život
je pružný a flexibilní, v neustálém pohybu. V minulosti a dnes neustále jsou
zkamenělá dogmata zdrojem násilí a smrti pro miliony lidí této planety. Zatímco
zvířata se zabíjejí pro potravu, sex či na ochranu teritoria, my lidé se mimo jiné
vraždíme pro myšlenky, a to především až výhradně pro mrtvé myšlenky, pro
dogmata. Ono to není zase tak zcela absurdní, jak to snad zní, když uvážíme, že
informace v nějaké podobě jsou zřejmě podstatou vesmíru. Pantha rhei atd.,
vyvážený život na hranici chaosu (což je případ všeho živého) vyžaduje pružnost,
schopnost automodifikace včetně průběžné a neustálé revize používaných
myšlenkových schémat. Program, který dokáže změnit sám sebe, svůj zdrojový kód
dle vnějších podmínek a zamýšlených cílů, to je ideál. Ba ještě víc, program, který
dokáže modifikovat, je-li to třeba, i ony cíle (například v závislosti na získaných
informacích). Průběžná řízená automodifikace. Takhle nějak taky v podstatě
funguje tok evoluce, snad jedině s tím rozdílem, že evoluce zřejmě nemá
inteligenci a ani žádný konkrétní cíl – respektive by se za její cíl snad dalo označit
spění ke stále dokonalejšímu řádu, sloužícímu jako neustále efektivnější obrana
proti chaosu neživé přírody. Zmíněná otevřenost ke změně jako princip, či dokonce
v ideálním případě schopnost sám tuto změnu vyvolat (přizpůsobení světa sobě), ta
je důvodem, proč jsou mi podezřelá v podstatě veškerá náboženství, proč nemám
172
rád formální rituály, maloměšťácký postoj k životu atd. Přesně tenhle prvek,
otevřenost vzhledem k budoucnosti, schopnost adekvátní reakce na změnu
(přizpůsobení se světu), která je obecným znakem evoluce, života, ekonomické
a vědecké sféry a dle mne si vynutila i vznik inteligence, těmto systémům chybí.
Bylo by zajímavé porovnat vývoj druhů, přirozený výběr, kde přežívá
nejpřizpůsobivější a evoluci myšlenek, například právě filosofických. Neboť se mi
zdá, že většina náboženství vytrvala na tomto světě daleko déle, než by jim podle
Darwina příslušelo – vždy pokulhávala několik kroků za, třeba, vývojem
technologií, s některými se například křesťanství podle mne v podstatě nemá šanci
vyrovnat nikdy, prostě proto, že se blížíme do éry kreacionismu, kdy člověk bude
schopen měnit a vytvářet život (popravdě řečeno o ovlivňování toku života se
pokoušíme již od úsvitu rozumu, ale léčitelství a rodičovství kupodivu není ve
většině náboženství kontroverzní formou), a tedy stále ve více parametrech
simulovat Boha, což je nepochopitelně (proč vlastně?) nepřípustné. Už slyším ten
katolický křik, až konečně stvoříme umělý život či až začneme geneticky
modifikovat naše těla a mysli podle účelu, k němuž mají sloužit. Ovšem důvodem
obrovské, pro mne až nepochopitelné setrvačnosti náboženství je nejspíš
paradoxní, nelogická touha člověka najít v tomto proměnlivém světě nějakou
jistotu, pevný bod, berličku existence. Ale žádný reálný pevný bod neexistuje, resp.
jediným takovým je právě a pouze ona jistota změn. Tedy bylo nutné vytvořit
pevné body uměle; a to, jak bohužel musím uznat, většina těchto filosofických
systémů poskytuje v dostatečné míře pro značný počet lidských bytostí.
Avšak všimni si, že nejvyspělejší státy světa mají, respektive tolerují,
pluralitně filosofickou strukturu, a jakékoli náboženství bývá s principy řízení
mocenských struktur svázáno jen volně nebo vůbec, což se u historicky starších či
méně vyspělých společenských formací obvykle zrovna říci nedá. Tedy vývoj, zdá
se, jde směrem k menšímu determinismu. Bohudíky. (Fuj, ani pochválit něco
nemůžu bez náboženské fráze.)
Ale abych to nějak uzavřel: snad je jasné, že nemluvím o tak základních
polárních hodnotách, jako je život/smrt, pravda/lež a podobně, ale dle mne je
dobrou metazásadou generovat změny zásad, pokud to vývoj situace vyžaduje.
Touto schopností dynamické rovnováhy na samé hranici chaosu se vyznačují
všechny progresivní životaschopné systémy. Jakési integrované náboženství
změny. Ve skutečnosti, pro každý vyvíjející se dynamický systém je automatickou
nutností, základní podmínkou existence. Ty struktury, které tuto vnitřní
charakteristiku z jakéhokoli důvodu postrádají, nikdy nepoznají svůj omyl, neboť
vyhynou. Ostatně, není třeba hovořit obecně, je snadné uvést konkrétní příklady:
zatímco špatný učitel nutí žáky memorovat více či méně mrtvá fakta, každá
kvalitní výuka jedince je cílena právě na tento jev – naučit ho pružné reakci na co
nejširší spektrum měnících se podnětů. Ten, kdo takovéto reakce dokáže generovat
nejrychleji a nejefektivněji, bývá nejúspěšnější bez ohledu na konkrétní podmínky.
Může se jednat o obchodníka, schopného reagovat na měnící se podmínky trhu,
o bojovníka, připraveného na útok ze všech směrů, o vědce, který je schopen do
173
své teorie okamžitě zahrnout nejnovější experimentální poznatky apod. Pro někoho
je popsaná schopnost změny postoje dokonce synonymem inteligence.
Název: Atelier
Styl: abstrakce
Rozměry: A4
Technika: perokresba
Rok vzniku: 1993
Stav: dedikováno otci
Proč není EPM podepsáno?
Důvodů je více. Jedním je něco jako zbabělost, či spíše ochrana osobní
energie. Obávám se, že moje osobnost není dostatečně silná na to, aby snesla
ódium, které by nepochybně po zveřejnění mého jména, byť nikoli autora, ale
pouhého zaznamenavatele, následovalo. Během času jsem se smířil
s determinantami, které vymezují moji osobnost (domnívám se, že je to jeden ze
znaků dospělosti), a i když na některé své vlastnosti příliš pyšný nejsem, svým
způsobem jsem svoji osobnost přijal, podobně jako nutnost nosit v zimě bundu.
Jsou lidé, kterým vyhovuje jistá míra stresu jako motivační činitel, to ale není můj
případ. Jsem typ člověka, který pro svou práci nezbytně potřebuje klid. A o ten
bych s největší pravděpodobností přišel – jak známo, vlastnosti lidí odpovídají
Gaussovu normálnímu ňadru (bez bradavky), pročež existuje určité procento
individuí, které by se mi nepochybně pokusilo dát najevo svoji nevoli nad
myšlenkami, jež zde zapisuji. Což není v historii žádná novinka. Byla-li ona nevole
vyjádřena dostatečnou silou, skončil inkriminovaný původce nepopulárních
myšlenek obvykle dost špatně – na hranici, v aréně, na kříži… Díky stejnému
pravděpodobnostnímu zákonu asi tak stejný počet lidí by se mi snažil dát najevo
svou voli. Mě by však tento dynamický rovnovážný stav, ač jej chápu jako
174
přirozený, jenom rozčiloval – mám tendenci vnímat spíše negativa než pozitiva,
a to by mne ničilo. Ba víc – uvážím-li to do důsledků, musel bych pravděpodobně
změnit zaměstnání a odstěhovat se na Měsíc. Ne proto, že bych se snad za své
myšlenky styděl, to v žádném případě, ale představa, že bych musel většinu své
energie (a zase tolik jí nemám) věnovat jejich neustálému osvětlování či
obhajování, mne děsí. Nabízí se mi tu jedna parafráze: kdo vyloží vykladače?
Nepíšu proto, abych se následně musel hájit, píšu pro radost, protože musím a pro
případnou rezonanci s některými čtenáři. Anonymita implikuje absenci
konfrontace. V tomhle jsem trochu jako Japonci – nesnáším konfrontaci. Navíc to,
co Maureen říká, beztoho není díky své nejednoznačnosti materiálem k diskusím
konfrontačního typu, podobně jako takovým materiálem není třeba Nový Zákon.
Tady je dobře vidět jedna z těch tajuplných, pro mne zcela nepochopitelných
vlastností slov, které jsem zmínil v úvodu této kapitoly: Nový Zákon, kniha
podobenství, pověstí a pohádek, o kterých není s jistotou znám jejich pravdivý,
historický původ, a přece v důsledku způsobila drastickou změnu historie jedinců,
národů i celého lidstva. Vysvětluj to těm, kteří se svatým ohněm v srdci upalovali
čarodějnice... A těm čarodějnicím. A takových inkvizitorů, ať si říká o pokroku
lidstva kdo chce co chce, je podle mne na světě v rigidní a tedy většinové části
populace stále habaděj. Ano, mám rád čarodějnice. Ale nerad bych skončil jako
ony.
No, ale možná to všechno jenom vidím trochu moc černě.
A dalším důvodem je tajemství... Představa, že třeba u někoho ze svých přátel
či známých narazím při návštěvě na tuto knihu, nebo že mi ji dokonce někdo
doporučí (nebo pohaní, samozřejmě) a jen já budu vědět, že jsem byl ten, kdo měl
tu čest její slova zaznamenat, je pro mne neobyčejně lákavá.
Řekni mi, jak to bylo s konečným vzhledem Evangelia.
Tak tady byla situace dost jednoznačná hned od začátku. V podstatě od první
chvíle, kdy jsem začal uvažovat o myšlence ať už lokálního či globálního
zveřejnění, mi bylo jasné, že jediný způsob, jak to mohu učinit, je ponechat si
plnou kontrolu nad konečnou podobou EPM za každou cenu. Svěřit typografii
EPM komukoli jinému by znamenalo rezignovat na jednu z velmi podstatných
stránek knihy, na její formu. Maureen je prostě mimo obvyklé kategorie. Přišla za
mnou, výhradně a pouze, já jsem její hlas na tomto světě, a stavba, kterou
postavila, je i tak dost křehká, než abych riskoval deformaci obsahu jejího poselství
formou, kterou nebudu schopen předvídat ani kontrolovat. Samozřejmě žádná
forma, ani ta moje, nemůže přesně vyjádřit to, o čem ona mluví, ale jak ona sama
říká, k dokonalosti je možno se alespoň blížit. Neomezeně. Krátce řečeno, já ji
znám nejlíp, vlastně jsem jediný, kdo ji zná, a proto mám největší šanci ji
zviditelnit způsobem nejvíc se blížícím pravdě. O nic jiného tu skutečně nejde, jen
o pravdu. Neboť forma a obsah jsou jen dvě stránky této filosofické kategorie.
175
Pochopitelně, za tento přístup také zaplatím, například tím, že grafická
a typografická úprava nebude odpovídat uznávaným standardům – nejsem profík.
Ale to mne popravdě řečeno nikterak netrápí, to je jen malá cena za úplnou
kontrolu, kterou požaduji. Ostatně, jak je řečeno jinde, patřím mezi jedince, kteří
pravidla rádi porušují.
Mám na konečný vzhled EPM řadu požadavků, které nelze nazvat jinak, než
nestandardní. Obal knihy, písmo, počet, umístění a popis obrázků, některé
speciality, nebo například už zmíněná anonymita. Nehodlám ji realizovat
pseudonymicky, jak je v kraji zvykem, ale, jak sis možná povšiml, moje jméno
prostě není na knize ani v knize uvedeno vůbec. Je tam zhola zbytečné, jsem pouhý
zaznamenavatel, živý zápisník, organický magnetofon. Nikdy jsem neviděl, že by
reportér uváděl v záznamu rozhovoru značku použitého magnetofonu, i když by to
asi bylo zajímavé zpestření. Ani já tak neučiním.
Pár slov k ilustracím. Obrázky byly až na výjimky pečlivě vybrány z archivů
návrhů starých několik desetiletí, pokud možno z doby Maureen. Některé návrhy
bylo kupodivu možno po úpravě použít přímo; jiné bylo nutno překreslit znovu,
např. z důvodu nedostačující velikosti či nízké kvality. U obrázků proto mohou být
dva letopočty: první se týká původního návrhu, druhý pak roku překreslení pro
potřeby dokončení EPM. Bohužel, poměrně častá je situace, kdy rok provedení
původního návrhu není znám.
Mírné potíže jsem měl při rozřazování grafiky do kategorií v kolonce Styl, a to
ze dvou důvodů: v některých případech se stalo, že ilustrace tematicky zasahovala
do dvou kategorií (typicky abstrakce / figurativní), takže pokud se vám zařazení
obrázku nebude zdát, je to důsledek uvedeného jevu. Potíž je v tom, že de facto
každé zobrazení nějakého reálného předmětu je jeho abstrakcí. Druhým důvodem
bylo, že jsem si již před lety pro svoji osobní potřebu zavedl kategorie nové (např.
filosofický surrealismus a filosofická abstrakce). Nakonec jsem je ale pro
jednoduchost z popisu obrázků vyloučil.
Z technického hlediska platí, že všechny obrázky prošly po naskenování více
či méně zásahy na PC, obvykle korekčního charakteru (převod do stupňů šedi,
vyčištění apod.), samozřejmě s výjimkou nativní počítačové grafiky (Tichý
rozhovor, Třetí tisíciletí, MMMozaika), která byla vytvořena přímo pomocí
počítače. A ještě něco pro datažrouty, kteří rádi chroustají co nejvíce přesných
informací:
 obrázek na titulní straně (pod názvem knihy) se jmenuje Intimní průnik,
byl nakreslen letos perem, považuji ho za surrealismus a mám ho doma
 obrázek na stránce následující (s dedikací) má název Protipóly, jedná se
abstrakci vytvořenou keramickým perem v roce 2006, a též jej vlastním.
Počet stránek s obrázky tvoří asi třetinu knihy. Původně plánovaný poměr
1 :  se mi bohužel dosáhnout nepodařilo . (Kdo uhodne, proč to byl vtip?)
176
Ještě se vrátím k té formě. Byl bych hrozně nerad, aby z tohohle vznikl v tobě
nebo v komkoli jiném dojem, že se považuji za kohosi vyvoleného, který jediný
má božský mandát udělat to dobře. Podívej, je fakt, že občas píši, maluji,
skládám... Cokoli z toho ale dělám natolik zřídka, že celník Rousseau je proti mně
vzorem mistrovství. Cokoli z toho dělám natolik zřídka, že si ani nezasloužím
přídomek amatér. Snad jen akcidenční autodidakt, velmi příležitostný tvůrce
samouk, na takový pseudotitulek bych snad ještě přistoupil. Ale EPM, to je něco
jiného – tady byla veškerá obrana marná, prostě jsem to napsat musel. A ta forma
je toho nedílnou součástí, přímo to s tím souvisí. Nemám z toho žádnou zvláštní
radost – sám máš myslím docela jasnou představu, kolik úsilí, času a bolesti je za
tímto textem skryto, píšu to už přes dvacet let. Formátování textu si také vzalo
svou časovou daň. Přenesení alespoň části práce na někoho jiného, např. na
profesionálního grafika či typografa by mi ušetřilo spoustu času a starostí. Ale
bohužel, nejde to, nemohu jinak.
No, a když už mluvíš o čase – máš pocit, že to stálo za to? Že to byl čas prožitý
smysluplně, naplněný a ne promarněný, že jsi tím zmáčknul život v dlani, až z něj
prýštila šťáva, nebo se jednalo o v podstatě nepodstatné, povrchní a letmé
pohlazení, na které lze v příštím okamžiku zapomenout? Jsi tímto svým tvůrčím
úkonem ukojen, nebo je to zase jen další kapka do oceánu marnosti? Uskutečňuješ
se, nebo se míjíš? Jsi sám sebou, nebo se zevnitř díváš na někoho, koho vlastně
neznáš a ani o to moc nestojíš?
Hele, hele – ty rejpale jeden, to už bagruješ skoro trochu moc, tohle jsme si
nedomluvili. A víš co – nejdřív si to přečti. Na tyhle otázky nemá smysl odpovídat,
dokud nebudeš vědět, o čem Maureen vypráví. Popovídáme si o tom potom.
Ale já to nemusím číst, já jsem to přece psal...
Ba ne, to je něco jiného. Nech to odpočinout, aspoň rok, dva na to ani nešáhni.
Však víš, čas nic neznamená... Pak to vezmi do ruky, a přečti si to jako dílo
cizince, kterým beztoho jsi, kterým jsme každý z nás druhým i sami sobě, kriticky,
bez milosti, tak jako to s oblibou občas děláváš jiným. Buď náročný, na toho, koho
miluješ. Teprve pak si promluvíme... O kvalitě života a díla.
No tak dobrá, něco přece jen naznačím už teď. Když jsem tehdy při vzniku
střípků zrcadla zjistil, že všechno smysluplné je nesmysl, najednou se zdálo, že
jsou dvě možnosti, jak dál: že nemusím nic, nebo že naopak mohu cokoli. (Onu
třetí možnost, jež se bohužel nenaplnila jen zázrakem, pro tuto chvíli pomíjím.)
177
Název: Skvrna jménem Ježíš
Styl: figurativní
Rozměry: 11 x 20 cm
Martinovi
Technika: perokresba
Rok vzniku: neznámý
Stav: dedikováno Martinovi
178
A zdálo se mi, že nebude nic snazšího, než volit druhou možnost, naplnit tuhle
svoji nečekaně nabytou svobodu plným obsahem tvůrčího bytí, kdy každý eon je
proměněn tak, jak nikdy dřív nemohl být. Avšak zjistil jsem, že je to nemožné,
narazil jsem a stále každodenně narážím na nepřekročitelnou zeď antimotivace. To
jsou ty nové vlastnosti této reality za závojem – kde byla dříve chuť, je nyní
nechuť, kde byla radost, tam je žal, kde byl dříve smysl, tam je jen roztříštěnost
a prázdnota. A tak doslova cítím, že čím víc se snažím, tím víc roste odpor
prostředí v mé hlavě; podobá se to pocitu člověka, který se pokouší běžet v bahně.
Nebo pokusům jiného, který se marně snaží vstát, a nevidí, že ho k zemi poutá
neviditelná pružná pavučina spletená ze stínů. A čím výš se mu podaří zvednout,
tím věští je síla, která ho sráží nazpět k zemi. Prostě to nejde. A tak jenom kráčím,
ostatně vlastnosti času, jak už jsem naznačil, také doznaly změny, dávno nemusí
všechno být hotovo včera, ba ani zítra. A vlastně ani do smrti – tam někde
v hloubce na tom nesejde. Vesmíru je to jedno. A mě v tomto světě stínů taky.
A přece píšu pořád dál, i když jen občas, pomalu a zřídka. Vlastně nechápu, proč to
vůbec dělám, sám sebe nechápu. Nejspíš za tím bude kdesi v pozadí ona.
A tím vlastně odpovídám i na tvoji minulou otázku, na subjektivní
smysluplnost EPM – vzhledem k tomu, jaký má zdejší čas a prostor vlastnosti, na
ni vlastně nejde odpovědět. Nebo jen dialekticky – ano, jsem tím ukájen, ale
zároveň je to další močení do oceánu marnosti. Ale to je z jistého úhlu pohledu
i život každého z nás, každý jeho okamžik. Nicméně asi přece jen nějaký ten můj
střípek cítí, že to tak trochu stojí za to, jinak bych v tom nejspíš tak tvrdošíjně
nepokračoval – ne že bych čekal, že po Maureenině a mém příspěvku oceán
marnosti vyschne, to rozhodně ne, ale třeba aspoň nepatrně změní svou barvu.
Jak tenhle rozhovor zraje, zdá se mi, že je načase utrousit pár slov
o vlastnostech, zákonitostech tohoto světa, jaksi trochu osvětlit ony stíny. Takže:
každé důležité rozhodnutí, které zde udělám, je špatné. Žádná cesta nevede
správným směrem. Všechny stíny jsou tu ostré, neexistuje polostín. Lidé nejsou
lidmi, jen filmem, kulisou existence. Dokonce i já jsem sám sobě kulisou. To
někdy vede k docela paradoxním okamžikům, kdy se najednou z ničeho nic
zastavím, bez ohledu na to, co zrovna dělám, a jeden z těch chlápků ve mně se
zeptá: „Co tu vlastně ksakru děláš? Neměl bys náhodou bejt už hezkou řádku let
někde docela jinde, v docela jiném světě?“ A má naprostou, konečnou, strašnou
pravdu. Jenomže cesta zpátky neexistuje… Opona byla proražena v čase pomocí
násilí, a ač to nebyla moje ruka, která onu destrukci způsobila, na její nevratnosti to
nic nemění. A čas je vzhledem k tomuto přechodu invariantní, bohužel. V obou
světech plyne stejným směrem, je nevratný. Každá myšlenka se odráží od vnitřních
stěn mé lebky, až nakonec po mnoha obězích skončí zpátky na původním místě.
Krabice Betsy O‘ Nealové. Kaleidoskop. Bábelská knihovna. Systém uzavřený
sám v sobě a tedy – neplodný.
No, to by jako malá ukázka myslím stačilo. Takže snad pomalu začínáš chápat,
že otázka na vnitřní smysluplnost práce na Maureenině demonstraci světu je velmi
mírně řečeno problematická a rozporuplná. Nejen, že není možno na to odpovědět
179
jednou větou, ale jak se obávám, není možno na to odpovědět vůbec. Ale to nevadí,
tedy aspoň mně ne; hledání jednoznačných odpovědí na nakladené otázky je
bláhovou chorobou doby, kterou naštěstí nakažen nejsem.
Název: Trupka Milese Davise (studie)
Styl: figurativní
Rozměry: A4
Technika: kresba tužkou
Rok vzniku: neznámý
Stav: v majetku autora
Pověz mi, jak je to s přesností tvé interpretace Maureeniných slov. Chci říct,
jak je to s případným šumem v tomto textu, s odlišnostmi vzniklými při konverzi
z jejího do našeho světa.
No, musím přiznat, že tady je skutečně trochu problém. Jsou chvíle, kdy
všechno ustoupí do pozadí, kdy prostě vím, že je tady, živější než já sám, ostře
přítomná jako bolest čerstvě vytrženého zubu, ale naopak, jsou okamžiky či sny, ve
kterých se vylíhne příběh, obraz, myšlenka, motiv, u kterých její přímý podpis
jaksi chybí, a já si najednou nejsem jist – je to ona, nebo jde o pouhý plagiát mého
mozku, mého jí ovlivněného podvědomí? Potíž je taktéž v tom, že často její slova
a myšlenky netečou jako řeka, ale spíše postupně krystalizují, vyplouvají z hlubin
jako leklý vodník, zaostřují se a teprve po nějakém čase získávají svoji konečnou,
definitivní podobu. A ani tady si nejsem jist, zda je tento proces ovlivněn její
přítomností, nebo zda se prostě nejedná o způsob, kterým standardně pracuje můj
mozek. Čili po pravdě řečeno, na tvoji otázku v podstatě neumím s plnou jistotou
odpovědět. Jsou ovšem výroky, kde je to naprosto jednoznačné: „To, co dáš, ti
nikdo nevezme.“ „Domov není ani čas, ani místo. Domov je směřování tvého
srdce.“ Ale naopak jsou výroky, a zejména obrazy, u kterých mi takováto
identifikační jednoznačnost schází a jejichž původ je tedy podmalován nejistotou.
Celkem pochopitelně jsem se snažil o maximální autorskou čistotu EPM, musím
však přiznat, že nemám tušení, do jaké míry se mi tento cíl podařilo realizovat.
180
Je totiž také třeba uvážit, že se jedná o velmi problematický případ transportu
myšlenek z jednoho světa do jiného, z jednoho jazyka do druhého, z jedné hlavy do
druhé, daleko nejasnější, než mezi dvěma lidskými jazyky. Já Maureen přijímám
v myšlenkách, ve znameních, v symbolech, které jsem pro potřebu verbalizace
nucen odít do hávu slov. Avšak jak známo, tento háv, často místo toho, aby
sděloval a obnažoval (jak by mělo býti jeho cílem), spíše zahaluje, zamlžuje.
Vezmi si jen nejznámější lidskou publikaci – Bibli. Kolik existuje různých
překladů do téhož jazyka, přičemž často je možno přeložit určitý výraz několika
odlišnými slovy, která v důsledku mohou velmi výrazně pozměnit výsledný
význam překladu. A tak – čistě teoreticky – může existovat ne-li nekonečný, tedy
alespoň velice rozsáhlý počet rozdílných Biblí a tedy sekt či věřících, jejichž
hereze může být dána jediným odlišně přeloženým (či vyloženým) slovem; některé
z těchto Biblí (a sekt) nepochybně skutečně existují. A to jsem zatím uvážil pouze
mechanický rys transkripce. Jenomže účinek literatury tohoto typu je dán nikoli
pouze holým významem slov – koneckonců to není návod k údržbě motocyklu –
ale také jejich výkladem. (A kolik je vykladačů, tolik uslyšíte různých výkladů.)
Jenomže my lidé si neobyčejně libujeme ve velice mnohoznačných termínech
(nejde-li právě o matematiku, ačkoli dnes už je známo, že ani ta není zdaleka
jednoznačná). Vezmi nějaké obecné, každému známé slovo (svoboda, pravda,
láska…) a zeptej se pěti lidí, co pro ně to slovo znamená, aby vysvětlili, definovali
jeho význam… Dostaneš pět rozdílných odpovědí, a často velmi rozdílných.
Pochopitelně:
Filosofické pojmy a kategorie nejsou invariantní vzhledem k prostoru a času.
Skoro by se tedy zdálo, že psát takovouto knihu vlastně nemá smysl. Nebo že
by ji měl provázet slovník definic filosofických pojmů v ní obsažených. (Takový
slovník, to by podle mne měla být jakási základní kniha pro filosofy, něco jako
seznam zkratek či značek v jiném typu literatury, bohužel jsem však takovou
příručku zatím nikde neviděl. Je ovšem otázkou, zda je vůbec možné ji vytvořit.
Umím si totiž snadno představit, že by jediný termín takové příručky zaplnil celou
knihu… Nebo knihovnu.) Mohlo by se tedy zdát, že konám práci hodnou Sisyfa
a marním čas i papír, jež by mohl být daleko spíše použit smysluplněji, třeba
toazimně. Může být. Já ale vycházím z předpokladu, že každý z nás má určitý
duševní obzor, jakési myšlenkové meze, jež je možno (a nutno) rozorávat právě
konfrontací, seznamováním se s myšlenkami jiných, včetně myšlenek čarodějnic,
a to – a teď dávej pozor – dokonce přesto, že pojmy v těchto myšlenkách nejsou
přesně vymezeny. Jinak řečeno, domnívám se, že můžeme svoje myšlení
zdokonalovat přesto, že k tomu používáme nedokonalý jazyk a nedokonale
definované pojmové kategorie. Vypadá to jako paradox, ale já už dávno paradoxy
nechápu jako něco negativního – ostatně na paradoxech je založena například celá
matematika a jak dobře nám už pár tisíciletí slouží, paradoxy jsou obsaženy
i v základech fyziky a jinde... Miluju paradoxy. Paradox často osvětlí podstatu věci
lépe než sebedelší výklad. „Nevím, co je to krása, oslepl jsem z ní.“ Paradox je to,
co má směr. Navíc, každá kniha kromě sféry faktů a racia působí v oblasti emocí,
a toto působení může být v některých případech, resp. pro některé z nás, daleko
181
významnější. Takže byť je přesnost interpretace Maureeniných slov v některých
případech určitě problematická, ve skutečnosti mne to nijak zvlášť netrápí. Protože
pokud se od tohoto dílka myšlenkově vzdálím a hodnotím je z výšky jako celek,
mohu říct, že byť je původ některých myšlenek nejistý a některé dílčí interpretace
jsou snad nepřesné, celkový dojem je přesto správný. Tak, jako některé
matematické funkce konvergují k nějaké hodnotě, tento text se v nekonečnu blíží
k tomu, že je to skutečně její kniha, respektive kniha o ní. A to jediné je podstatné.
Proč jsi pro EPM použil slogan „kniha, která jde proti proudu?“
Nu, tady je to myslím alespoň částečně zjevné. Tento spisek není knihou
v běžném slova smyslu, jako třeba detektivka nebo kuchařka. V mnoha ohledech se
od většinové literatury liší, porušuje pravidla. Je to asi moje charakterová vada: rád
porušuji pravidla. (Abych to rovnou upřesnil a předešel tak nařčení z anarchismu:
mám na mysli především myšlenková pravidla v oblasti tvorby.) Domnívám se
totiž, že to je vlastně jediný způsob, jak postoupit kupředu: dodržováním pravidel
se zařazuješ do stáda, jejich porušováním experimentuješ s možnostmi, které
nejsou v rámci daných omezení možná, myslitelná, a máš tedy větší naději objevit
něco nového. Všimni si, že některá největší umělecká díla, v podstatě bez ohledu
na kategorii, se vyznačují právě radikálním porušením pravidel své doby. Ve
skutečnosti právě tato díla byla zlomová v tom smyslu, že vytvářela pravidla nová.
Asi je to něco jako zákon: programové porušování pravidel implikuje tvořivost.
Mělo by se to učit ve škole. Slovo pravidlo má pro mne mnoho společného se
slovy omezení, šablona, tradice, předsudek. Například takové Vánoce: (skoro)
každý je slaví, ale jenom se zkus někoho zeptat, proč. Dostaneš spoustu nic
neříkajících vágních odpovědí, vatu: je to tradice, zvyk, je to hezké, všichni to
dělají… Ve skutečnosti se jedná o otázku, kterou nikoho ani nenapadne si položit.
Jde totiž o nepsané společenské pravidlo. Kdo Vánoce neslaví, kdo tento zvyk
porušuje, ten na sebe obvykle přivolává různě formulované negativní reakce od
podivu až po zřejmý odsudek. Vím to, neslavím je. Menšinová odlišnost přitahuje
konfrontaci. V tomto případě se konfrontace obejde bez inzultace, češi jsou
poměrně tolerantní národ a navíc se nejedná o nic zásadního. Pokud ale zkusíš
něco ostřejšího v tom smyslu, že se to hlouběji zařízne do podhoubí společenských
předsudků, například homosexualitu, zde už s daleko vyšší pravděpodobností
narazíš na nikoli pouze verbální formu odsudku. Zde již téměř s jistotou během
času pocítíš některé zcela reálné, fyzické formy diskriminace. I toto vím velmi
dobře: mám mezi homosexuály několik přátel. Ještě i dnes žijí mezi námi lidé,
kteří se domnívají, že by se měli postřílet, že to nejsou lidé.
Mimochodem, ne každý ví, že tato odchylka implikuje v průměru výrazně
vyšší IQ, než jaké má běžná heterosexuální populace.
Ale zpět k evangeliu a jeho cestě proti proudu.
Za prvé: obsah, resp. děj; vlastně tu žádný nenajdeš, či jen velmi primitivní. O
zápletce se téměř nedá hovořit. Onen „děj“ ve skutečnosti pouze vytváří rámec pro
182
myšlenky, které tvoří podstatu knihy. A tato podstata je značně různorodá, snad
i chaotická: citáty, scénáře, pohádky (které nejsou tak docela pohádkami), koány,
dokonce písničky… Lepší než chaotičnost bude zřejmě termín mozaikovitost.
Z hlediska běžného současného pojetí literatury rozhodně žádný standard, žádná
škatulka. Tato složitost je však pouze zdánlivá. Ve skutečnosti je téma této knihy
jediné – pravda o Maureen. Takto se to stalo, pouze jsem zaznamenal či popsal,
případně okomentoval fakta. Obyčejná novinařina. A to, že se na tato fakta nedají
dobře použít běžné literární kategorie, jistě není Maureenin problém. Koneckonců
ani můj.
Za druhé: forma. Předpokládám, že jedna z prvních věcí, která čtenáře
překvapí, když si EPM prolistuje, je nadstandardní počet obrázků. To nejsou
ilustrace v běžném slova smyslu, které by pouze obrazem vyjadřovaly děj či
myšlenku naznačenou v textu, zde se jedná o integrovanou součást knihy, bez které
by myslím ztratila značnou část svého smyslu a účinku. Výběru, úpravám
a zařazení obrázků jsem věnoval po dokončení textu značný čas (ve skutečnosti
práce na ilustracích ještě v některých případech zpětně ovlivnila text, vynutila si
jeho úpravy a naopak, k některým partiím textu musely být vytvořeny ilustrace
nové). Dalším protiproudovým jevem je poněkud nejasný druh žánru, do kterého
by se mělo EPM zařadit. Poezie? Próza? Filosofická publikace? Zpěvník?
Samozřejmě na tom nezáleží, nebo alespoň mně ne. V umění existuje podle mne
pouze jediné smysluplné kritérium: kvalita. A o té, pokud zde je vůbec nějaká
přítomna, musí rozhodnout dva faktory: čtenáři – a čas.
Za třetí pak duch. Duchem rozumím myšlenkový obsah, celkové vyznění
knihy. V tomto smyslu je EPM jakási protestbook: směřuje opačným směrem, než
většinový komerční stádní duch doby. Dnes je v kursu spolupráce, Maureen je
drsná individualistka. Hitem doby je thriller, akce: v EPM jí mnoho nenajdeš.
Informace dneška stárnou každou vteřinou: to je ale přesně ten druh informací,
kterými se Maureen nezabývá vůbec.
Domníváš se, že má EPM naději na úspěch u čtenářů?
Kolikrát ti mám opakovat, že slovo úspěch nesnáším. Úspěch či vítězství
jednoho v tomto světě znamená prohru či neúspěch jiných. Jo aha, to je schválně –
jako správný reportér se ze mne pokoušíš dostat emoce, rozčílit mne. To ale bylo
dost průhledné, amatére.
Aby bylo jasno: EPM nebylo psáno v touze po úspěchu. Za prvé ji v sobě
(alespoň v běžném významu toho slova) prostě nemám, a za druhé by to v dnešní
době, kdy se psaním knih uživí jen asi pět lidí v republice, bylo značně naivní.
Bylo psáno z vnitřního puzení. Cílem nebyl úspěch, cílem bylo, alespoň tím zcela
původním, vytvoření záznamu našich setkání s Maureen pro jejich osobní hodnotu
pro mne. Co se týče čtenářů, tak v prvotním plánu jsem o nich vůbec neuvažoval.
Byl to jen jakýsi deník, ač samozřejmě nikoli po formální stránce – jak už bylo
cccc
183
Název: Stará láhev
Styl: abstrakce
Rozměry: A4
Technika: perokresba
Rok vzniku: 2007
Stav: v majetku autora
184
zmíněno, nemám rád umělé žánrové kategorie. Nezaznamenával jsem v něm data
a události, ale myšlenky. Teprve mnohem později jsem došel k názoru, že by tato
osobní hodnota mohla mít určitý přesah, že by naše rozhovory, její pohled na svět,
mohly zajímat i někoho dalšího. Samozřejmě nikterak netuším, zda se tak skutečně
stane, ale vzhledem k normálnímu rozložení pravděpodobnosti jakéhokoli jevu tu
určitá šance je. Rozhodně však nečekám masový zájem; ve skutečnosti uvažuji
spíše o rovnováze. Dnešní svět čte knihy stále méně, mění se i struktura a forma
požadovaných informací: stručná, jasná, jednoduchá fakta. Domnívám se, že
informace a myšlenkové operace s nimi jsou podstatou osobnosti, vědomí, či
ducha. Osobnost založená pouze na informacích uvedeného typu má prázdné
pozadí, ať již si to čtenáři uvědomují, či nikoli. Je tu tedy dle mne jistá šance toto
pozadí zaplnit. O to se může pokusit – vlastně bych skoro řekl, že je to jeho
povinnost – každý dobrý spisovatel. Zaplnění životní prázdnoty pomocí literatury,
či obecněji umění, se snad může podařit u jedinců, kteří si ji uvědomují, a hledají
cesty, jak ji překonat, a pak také u těch, kteří si ji sice nepřiznávají vědomě, ale
četba podobné knihy přesto jejich podvědomí potěší. Pamatuj, že zvuk tvého
zvonce uslyší pouze připravené uši. Naopak naprosto neočekávám, že by EPM bylo
čteno skupinou, kterou pro sebe nazývám supermarketovými lidmi, v extrémních
případech pak upalovači čarodějnic. Nikdy jsem se je nepokusil definovat, ale snad
postačí, když uvedu, že se jedná o konzumní povrchní typy, obvykle následující
hlavní linii ducha doby, jejichž převažujícími znaky jsou stádnost, předsudky
a nedostatek vlastního názoru. Tak či tak, případní čtenáři jsou jen jakási přidaná
hodnota, jsou adresáty tohoto spisku možnými, nikoli však nutnými. To, že jsem
nakonec přece jenom sedl a zápisky rozmístěné v několika denících (ručně
psaných, podotýkám; tehdy ještě žádné blogy nebyly) vypreparoval a shromáždil
v tomto textu, doplnil o grafiku a celé to dotáhnul do publikovatelné podoby, je
spíše důsledkem snahy plnit sliby dané sobě. Pokud to někoho přece osloví, budu
samozřejmě potěšen, ale pokud ne, nevadí. Napsal bych to i tak. Jak jsem již
předeslal, hlavní příčinou bylo vnitřní puzení, víra, že se jedná o činnost, která není
zcela smyslu prostá.
Na tomto místě bych chtěl říci pár slov těm, kdo se EPM odhodlali číst
a dokodrcali se až sem:
Milý čtenáři! Možná jsi se mnou a s Maureen v mnohém nesouhlasil. Možná
pro tebe tento text byl jen zdrojem rozčilení. To ale není nedostatek: pamatuj, že
rozpor je to, co otevírá cestu vpřed. Rozpor je prorokem změn. Nesuď tedy
Maureen příliš přísně; věz, že i čarodějnice se mohou mýlit. A především pamatuj,
milý čtenáři, že jsem tvůj přítel.
Řekni mi, je podle tebe Maureen dokonalá?
Jsme zvyklí na dokonalost i nedokonalost v určitých mezích. V těchto mezích
ji vlastně ani nevnímáme. Teprve v okamžiku, kdy je jednoho či druhého příliš
(královna krásy či invalida), si tyto hranice uvědomíme. Příliš ošklivý, např.
deformovaný člověk, nebo naopak, neobvyklá krása, to jsou jevy, které nás donutí
185
se zastavit a podívat se podruhé. Ne tak prostřednost, průměr. Ten nevšímavě
míjíme, vlastně ho ani neregistrujeme. Snad je to tím, že průměru je kolem nás
mnoho, kdežto to ostatní se vyskytuje pouze výjimečně. Mysl není vábena
stereotypem roviny, poutá ji propast či vrchol, odchylnost, gradient. Ale to jsme
z jiné strany zase zpátky u C. F. Gausse a jeho normálního ňadra.
Nemohu říct, že by Maureen byla dokonalá v běžném smyslu toho slova; ale
rozhodně platí, že pro mne představuje něco neobvyklého, vrchol či propast,
způsob nazírání a myšlení, který jsem do té doby nepoznal a o kterém instinktivně
cítím, že je, minimálně pro mne osobně, správný. Maureen mi otevřela dveře do
jiného světa a ten je lepší, než ten náš. Není v něm nenávist, závist, zloba,
terorismus… Já v něm sice nemohu žít, ale mohu o něm snít, a po každém
probuzení, po každém návratu zpět mohu změnit nepatrný kousek toho našeho
světa, a tak se k tomu jejímu po pidikrůčcích blížit. A cítím, že tam někde na konci
toho jejího světa jsou další dveře, které vedou ještě dál a tak pořád… Myslím, že
v dnešním světě je někdy obtížné si uvědomovat, co je správné, natož tak jednat,
aspoň pro mne to tak často je. Svět je příliš složitý, staré „hodnoty“ upadají (píšu je
v uvozovkách, neboť k nim opravdu necítím mnoho úcty), nové se podezřele
rychle mění, každý z nás je neúprosným zákonem ekonomické džungle tlačen
jakýmsi podivným směrem, ze kterého je mi někdy na zvracení. Mnoho lidí
„povýší“ nutnost na zálibu a pak nastanou víkendové nájezdy na hypermarkety, ve
vyšších sférách mění podivnými cestami miliardy své majitele, zatímco na našich
prazích umrzají bezdomovci… Hodnoty podléhají módě, devalvaci, evoluci i
regresi, a v tomto smyslu je mi Maureen mikroskopem, lakmusem, vyhledávačem,
který mi pomohl lépe je vidět, vybrat, extrahovat jejich esenci. Výběr hodnot je
samozřejmě vysoce individuální – ale principy pro jejich výběr už by se zřejmě
zobecnit daly. Neboť fázový prostor, ve kterém hodnoty žijí, má svá pravidla,
podobně jako třeba stará japonská hra Go. Jako v této hře, i hodnoty se sdružují do
skupin, oblastí či vrstev, mají svou zákonitou hierarchii, jenom se často stává, že
jeden a týž člověk, aniž třeba chce, má některé kameny černé a jiné bílé. Vlivem
vrozených dispozic, výchovy, prostředí, náhody… Jak říká Maureen: Člověk si
nevybírá hodnoty, ale hodnoty si volí člověka. Vnímám ji jako toho, kdo si své
hodnoty vědomě zvolil. A v tom je pro mne dokonalá. Ale také nelidská.
A v tom se ji snažím napodobit.
Často se tě ptají, zda je skutečná…
To máš, pravdu, na tuhle otázku jsem odpovídal nejméně stokrát. A pokaždé
znovu jsem z toho trochu na rozpacích, jak to co nejlépe přiblížit těm, kteří ji
osobně nikdy nepoznají. Je sen skutečný? Je myšlenka skutečná? Je zpráva poslaná
mobilem skutečná? Je program mrtvého programátora skutečný? Je láska
skutečná? Realita má některé velmi zvláštní vlastnosti, vnímám je jako malé
otvůrky, které nám v jistých chvílích dovolují vstoupit do prostoru za ní, podívat
se, co se tam skrývá a zase se vrátit nazpátek, obvykle chudší i bohatší zároveň.
Třeba Romeo a Julie. Je to jen pohádka. A přece… Jakoby tato pohádka v sobě
186
obsahovala příběh, který touží prožít každý z nás. To není jen realita, to je přímo
její dřeň, extrakt, esence. Příběh skutečnější než skutečnost. Je v něm obsaženo to,
co je na realitě podstatné. Podobně, jako když hodíš kamenem, míčem, talířem…
anebo když zapíšeš vzorec pro gravitační zákon. Je skutečný? Nejen to, je
podstatný. Je zápisem, esencí všech padajících kamenů ve vesmíru. A je s naší
„realitou“ ve velmi zvláštním vztahu – zákon sám o sobě je neškodný, pouhé
cvičení logiky a tvořivosti, ale letící kámen, jehož dráha byla vypočtena podle
tohoto vztahu, může zabít. A to už není pouze skutečné, to je přímo osudové.
Lidstvo, ač u jednotlivců tomu tak vždy není, již dávno překonalo stadium, kdy
věci skutečné jsou pouze ty viditelné či hmatatelné. Konečně, jsou celé vědní
obory, které se zabývají výhradně nehmotnými a vlastně i neexistujícími objekty,
s větším či menším úspěchem: matematika, fyzika, především její nejmodernější
obory, jak je kvantová teorie gravitace; filosofie, náboženství… Ostatně, to je taky
otázka do odpradávna probíhající pranice (filosofické): co vlastně skutečně
existuje?
Mám vzpomínku na to, jak jednou napíšu novelu nebo možná krátkou
divadelní hru "Romeo a Julie musí zemřít". Příběh z budoucnosti, ve které jakýsi
vědec využije možností počítačů té doby a vytvoří virtuální svět italské Verony, ve
které oba milenci žili. A především, naplní počítač veškerými dostupnými údaji
o Romeovi a Julii a vytvoří tak jejich psychologické profily, umělá vědomí, možná
ne dokonalá, ale dostatečně přesná na to, aby měla schopnost reagovat na vnější
podněty právě tak, jako by to udělali oni. Jakási kyberlovestory. A udělá ještě něco
– změní Shakespearův závěr hry: zruší tragickou náhodu, která je zahubila, dovolí
jim přežít. A v této situaci se vzdá dalších božích zásahů a už jenom pozoruje
evoluci svého programu, další život Romea a Julie. A stane se divná věc – oni
skutečně žijí a každým dnem se čím dál více podobají každému z nás. Tloustnou,
štěkají na sebe, závidí druhým, hamouní peníze a věci, jejich nesmrtelná láska se
v každodenním pachtění kamsi vytrácí. Nesmrtelný příběh vyvane do uboha.
V okamžiku, kdy se opilý Romeo vrací z hospody domů, kde nalezne Julii
s milencem, nad kterým jenom opilecky mávne rukou, vědec svůj počítač zničí
a už nikdy v životě nejde do divadla...
Měl jsem, vlastně mám kamarádku Ivanu (i když ona o tom už asi dávno neví),
které se stalo něco strašného. Byla to nádherná, veselá a upřímná holka, bojovnice
za pravdu a spravedlnost. Ale tenhle svět, ve kterém musela žít, má skryté
a neuvěřitelně silné deformační schopnosti, zvláště ve spojení s časem. Stalo se, že
ji během let podivně pokřivil, změnil k nepoznání. Podobně jako já byla formována
sérií katastrof až do dnešní neradostné podoby. Na rozdíl ode mne však nepotkala
žádnou čarodějnici. Zcela se uzavřela, s nikým nekomunikuje, žije ve svém světě
spleteném z promarněných nadějí a nesplněných snů. Ve své mysli nemá žádnou
budoucnost, o kterou by stála. Jak dobře to znám! Během let jsme se jí několikrát
pokoušeli pomoci, ale marně. Nelze pomoci těm, kteří nechtějí. Dnes už nevěřím,
že má nějakou naději – jednou z dalších osudových vlastností času je, že některé
cesty nazpět uzavírá. Nejsem žádný psychiatr, snad mohou její úděl trochu ulehčit
187
nějaké léky, ale já dobře vím, že její osobnost byla nevratně deformována
nadprahovou mírou bolesti, která působila po příliš dlouhou dobu. Je navždy
uzavřena v třinácté komnatě sebe sama. Ivana, taková, jakou jsem znal a miloval,
již není.
Název: Marné volání
Styl: surrealismus
Rozměry: A4
Technika: perokresba
Rok vzniku: 1996/2011
Stav: v majetku autora
188
Jeden ze způsobů, kterými vidím svět, je tento: každý z nás je jako malé závaží
spojené se svým okolím, s jinými lidmi, pomocí pružin. Ty pružiny vedou ode mne
k mým nejbližším, od nich k jejich blízkým, a tak dál, až se takhle propojí všichni
lidé na zemi. V okamžiku kdy se pohnu, kdy vykonám nějaký čin, ať už dobrý
nebo špatný, ty pružiny přenesou silový impuls tohoto činu na lidi, se kterými jsem
propojen, přes ně na další, a tak dál. Podle této představy má každý můj čin svoji
váhu, vliv na všechny lidi na světě, i když samozřejmě nejvíc na mé nejbližší,
a nejméně na ty nejvzdálenější. Každý z nás tímto svým nepatrným způsobem
ovlivňuje osud světa. A nejen to, každý z nás má moc vědomě a záměrně vytvářet
nová spojení, nové pružiny, a také to často děláme. Vlastně i sama tato kniha je
takovým určitým pokusem navázat spojení, natáhnout pružiny ode mne k těm, kteří
ji budou číst.
Maureen je se mnou spojena tou nejbližší pružinou, po které se přenášejí ty
nejsilnější impulsy. Maureenina slova zaznamenávám již přes dvacet let. Nemám
samozřejmě tušení, do jaké míry je Maureen skutečná pro čtenáře EPM, ale pro
mne je mnohem víc, než jen skutečná. Je nezbytná. Změnila můj život, mou
osobnost, zachránila mne. Podobá se gravitačnímu zákonu. Jistým způsobem pro
mne představuje to jediné, co má opravdu smysl.
A přece tě nakonec opustila…
I když jsi nepoložil otázku, odpovím ti. Ano, opustila mne. Je ale třeba si
uvědomit, že je velmi obtížné, ne-li zcela nemožné, pokoušet se na činy čarodějnic
aplikovat lidská měřítka, pravidla chování či lidskou logiku. Já pevně věřím tomu,
že její odchod, stejně jako každý její čin či slovo, má svůj hluboký symbolický
význam, svoji kladnou hodnotu, svůj přesah. Na tomto světě platí, že jednou nás
všechno opustí. Dobré i zlé. Já dokonce ani nevím, zda to, že jsem ji potkal, pro
mne bylo dobré, nebo zlé. Na jednu stranu díky ní vidím jinak, jaksi ostřeji
a hlouběji, na druhou stranu jsem její vinou pozbyl schopnost běžné komunikace
s většinou lidské populace. Svým způsobem jsem exkomunikován. Mohl jsem
prožít obvyklý plytký a povrchní život, a nejspíš mnohem šťastnější. Co je víc?
Kdo to ví? Možná právě čarodějnice.
Vidím sám sebe na smrtelné posteli (nebo raději na smrtelné hoře), jak se
ohlížím směrem, kterým se dá jít jenom ve vzpomínkách. Člověk by si měl
v životě velmi dobře rozvážit, čemu věnuje svůj čas a síly, protože vzpomínky
budou jednou to jediné, co mu zůstane. A pokud byl jeho život prázdný a povrchní,
bez vůně a bez zápachu, nač by vzpomínal? Pak už skutečně zbývá pouze umřít.
Mám v sobě jakési neurčité puzení vytvářet cosi, co mne snad na čas přetrvá:
obrázky, písničky, texty. Je to pokus o otisk kostí mé duše v druhohorním vápenci
bytí, můj stín vržený do budoucnosti. Je to esence mého života. Je to můj způsob,
kterým vám všem říkám sbohem.
189
Myslím, že Maureen odešla teprve v okamžiku, kdy jsem už vykročil
správným směrem. Ukázala mi svět mnohem krásnější, než je ten náš, a způsobila,
že jsem po něm zatoužil. To neznačí, že jsem objevil klíč k labyrintu; pouze to, že
jsem se rozhodl onen labyrint přijmout.
Ano, opustila mne. A zároveň se mnou zůstala navždy. Symbolický význam
tohoto činu je průzračně prostý: všichni tento svět brzy opustíme. Přeji nám,
abychom s námi, jako ona se mnou, přesto zůstali navždy…
Mohl bys porovnat Maureenin a náš svět?
To nejde. Nemůžeš porovnávat neporovnatelné. Nebo snad i můžeš, ale
výsledky takového srovnání budou zavádějící, nevypovídající až bezvýznamné.
Jejich hodnota bude nulová, ne-li dokonce záporná.
Přesto něco málo udělat mohu – mohu promluvit o našem světě a naznačit, že
ten její je de facto jeho negací. Nebo obráceně, náš svět je ve své tragice až
groteskní karikaturou světa Maureenina.
Především musím uvést, že náš svět celkově i v jednotlivých jeho částech
vnímám jako paradox. Když hodíš do davu bombu, výsledkem jsou roztrhané kusy
těl, létajících vzduchem. Avšak v jiné (hlubší? čistší neboť amorální?) rovině lze
pozorovat krásu trajektorií pohybů jednotlivých částí, nebo dokonce krásu vzorců,
s těmito trajektoriemi svázaných. Jiný příklad: dnes značná část populace
vyhledává fraktální krásu skrytou v pohledu na živou přírodu. Obvykle se tomu
říká dovolená. Avšak ona krása, kterou lze při povrchním pohledu vnímat a radovat
se z ní, se při bližším zkoumání změní v krutý a nelítostný boj na život a na smrt,
kterého se účastní veškeré životní formy, včetně té naší, momentálně zdánlivě
vítězné. Sklizeň paradoxů; výsledek závislý na úhlu pohledu.
Struktura, podstata našeho světa se mi nelíbí. Je založena na netečných,
lhostejných, na této úrovni zdánlivě spravedlivých zákonech neživé přírody, které
jsou na naší úrovni bytí překryty krutými, nespravedlivými, sebestřednými zákony
života, kde jediným podstatným hybatelem vývoje je snaha o (mimochodem vždy
jen dočasné) přežití za každou cenu – jedince, druhu, i života jako celku. Je
pravdou, že naše civilizace díky svému dlouholetému vývoji tyto principy do jisté
míry zastřela vrstvami, z nichž některé jsou – zdánlivě – uvedenému zákonu až
protichůdné. Altruismus, křesťanství, sebeobětování. Avšak to jsou pouze výkřiky
do tmy, odbočky, které ve své osamocenosti a mimoběžnosti nemohou popřít
podstatu věcí.
Nemylte se, skutečně hovořím o našem lidském světě. Tenoučký, a vlastně jen
zdánlivý nátěr civilizace nemůže zastřít džungli, která se pod povrchem skrývá. Ač
je pravdou, že boj o přežití se v lidském světě dnes již realizuje především na
ekonomické úrovni, nic to nemění na jeho vražedné podstatě. Predátoři lidstva nosí
oblek a kravatu a vraždí pomocí počítačů. Jsme na tento posun paradigmat náležitě
pyšní, říkáme tomu civilizace a volný obchod a s patřičnou pompou jej vyučujeme
190
na školách. A v jiných, méně šťastných částech světa zatím malé děti umírají
hladem. Ne dvě nebo tři, ale milióny. Ostatně proč chodit tak daleko: v loňských
mrazech umrzlo u nás přes dvacet bezdomovců. Koho to zajímá? Kdo se jen na
okamžik pozastaví nad tím, jak je taková obludná lhostejnost k osudům druhých
jedinců téhož prý inteligentního druhu vůbec možná? Kdo zvoní na poplach, kdo
dnes křičí na agoru „nečiňte druhým to, co nemá býti činěno vám“?
Proč je podle mne nátěr civilizace jen zdánlivý? Civilizace v nás neodstranila
vražedné zákony přírody, to ostatně ani není možné, jelikož jsou tyto zákony
primární, determinují totiž naše přežití, pouze jsme vytvořili svět, ve kterém jsou
tyto zákony běžnému povrchnímu pohledu skryty. Nátěr, iluze, hra, únik.
V každodenním životě je není třeba aplikovat, resp. demonstrovat – civilizované
lidstvo si totiž zajistilo své přežití jako celku tím, že parazituje na celé rostlinné a
živočišné říši a s výjimkou původců nemocí veškeré pozemské predátory odkázalo
do patřičných mezí. Každodenní válka stále probíhá, jenomže latentně, její úrovně
a válečná pole se změnila. Akciové burzy, jatka, drůbežárny, bakteriologické
stanice, výzkumné ústavy, nemocnice…
Ostatně není problém doložit prapůvodní zvířecí podstatu lidstva i dnes.
Postačí umístit skupinu lidí do extrémního prostředí mimo civilizaci, do situace,
která dovoluje přežití některých jedinců pouze za okolností, kdy se nátěru lidskosti
vzdají. Typickým příkladem je válka. V takové situaci jdou veškeré naučené
způsoby chování, vhodné v umělém prostředí civilizace, stranou, a člověk se vrátí
k chování, které mu má zajistit přežití. Jen zcela výjimečně se najdou jedinci, kteří
dokážou jít proti směru pudu sebezáchovy a obětovat se pro přežití jiných. Takové
pak oslavujeme jako hrdiny, zpíváme o nich písně, hrajeme hry a píšeme knihy.
Není divu – takové chování totiž není z do tohoto světa.
Ano, umím si představit lepší svět. Svět, ve kterém moje přežití není
podmíněno záhubou jiných životů. Svět, ve kterém zvětšení mého životního
prostoru automaticky neznamená zmenšení prostoru jiných. Svět spolupráce
a tvořivosti, svět, ve kterém láska a štěstí nemusí být vyvažována žalem
a nenávistí, svět bez boje v jakékoli jeho podobě.
Maureenin svět. Svět čarodějnic.
191
Název: Yaburetekuinaši
Styl: surrealismus
Rozměry: A4
Technika: perokresba
Rok vzniku: 2011
Stav: v majetku autora
192
DEDIKACE
Bylo by krásné moci každému z těch, kteří mne ovlivnili, věnovat obrázek; něco
takového však bohužel (viz poznámku o podstatě tohoto světa a malování v něm
v Autointerview) zatím není možné. Proto alespoň učiním následnou virtuální
dedikaci obrázků z EPM. Kdo ví, třeba se mi jednou podaří ji převést do reality…
Jednotlivé dedikace jsou řazeny téměř zcela přibližně chronologicky.
Otci, mému prvnímu učiteli vidění světa, ačkoli vůbec netuším, zda to tušil;
obr. Atelier, str. 174.
Ajaxovi, psovi s největším srdcem ve vesmíru;
obr. Ajax, str. 195.
Bleskovi, vrabci, kterého jsem vlastnoručně zabil;
obr. Slunce a pták, str. 56.
Jiřímu, jedinému žijícímu čarodějovi, kterého znám;
obr. Šílený poustevník., str. 5.
Gregovi za vše, co nelze vyčíslit; kdybych se o to chtěl pokusit, musel bych napsat
další knihu;
obr. Flamenco, str. 48.
Martinovi a tomu, kdo jej poslal; je pouze k mojí škodě, že jsem nedokázal
naslouchat;
obr. Skvrna jménem Ježíš, str. 178.
Janě za to, že mi ukázala podstatu lásky i nenávisti; a nejvíc za Maureen, která
nenávist nezná;
obr. Řezání uzlu, str. 166.
Všem členům hnutí Sabath, za to, že se mnou skutečně pohnuli;
obr. Odlišné myšlenky, str. 45.
Ivaně za zář sáronské růže, kterou jsme oba kdysi v sobě měli; její dceři
Magdaléně, aby ji v sobě jednou taky našla;
obr. Sáronská růže, str. 112.
Hadovi za naše vzájemné šerifování, za zlomenou kytaru a ztracenou Niagaru;
obr. Zlomená kytara, str. 68.
193
Členům T. O. YETTI za to, že mi pomohli zjistit skutečnou podstatu slova
Poutník;
obr. Poslední útočiště, str. 116.
Šaruce za to, že moje osamělé roky byly mnohem méně osamělé, než mohly být;
co na tom, že o tom vůbec nevěděla;
obr. Flétnista, str. 50.
Yolaně ve jménu toho alternativního možného, které jsme oba, i když každý po
svém, v našich životech realizovali;
obr. Boj, str. 60.
Olině za to, že byla mnohem moudřejší, než já;
obr. Godotův příchod, str. 137.
Radce s přáním, aby našla to, co hledala, pokud už se tak dávno nestalo;
obr. Motýl na patníku, str. 163.
Valentýně za píseň My Funny Valentine, ač ji nesložila, nikdy ji nehrála, a nejspíš
ji ani nezná;
obr. My Funny Valentine, str. 169.
Mojí ženě, navzdory tomu, že některé propasti žádný most nepřeklene;
obr. Propasti mezi námi, str. 64.
Čarodějnici Maureen, za to, že přišla, a za to, že odešla;
obr. Příchod Maureen, str. 9 a Odchod Maureen, str. 159.
Slunce převrací pravdu, kruh se uzavírá a odvrácená strana stínu čeká.
194
Název: Ajax
Styl: figurativní
Rozměry: 33 x 24 cm
Technika: perokresba
Rok vzniku: 1981
Stav: dedikováno Ajaxovi
195
196
Hatamoto Maureen
Evangelium podle Maureen
Ilustrace a typografie: Hatamoto Maureen
Náklad: 30 výtisků
1. vydání
© Yohama Arts 2012
E-mail: [email protected]
WWW: www.yohama.cz
197
198