doccen a: k č / Polo vin a Pr o Pr odejce
download 
Stížnost Transkript
cen a: k č / Polo vin a Pr o Pr odejce
Prosíme, kupujte jen od prodejců, kteří stojí na svém prodejním místě a mají platný průkaz! feminismus cena: 40 Kč / polovina pro prodejce 303 v prodeji od 21. dubna 2008 Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: FEMINISMUS | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily EDITORIAL Vážené čtenářky, vážení čtenáři, Lidská paměť je v rámci snahy o uchování duševního zdraví velmi výběrová, a tak bych z té své již málem vytěsnila jednu událost z minulého léta. Teprve skutečnost, že jsme se v redakci rozhodli věnovat aktuální číslo feminismu, mi ji oživila. V horkém červenci minulého roku vyšel v rubrice Kavárna MF Dnes článek Adama Drdy o Novém Prostoru. Komentář se letmo dotkl i mého textu Genderové stereotypy, jenž jsme se s tehdejší redakcí rozhodli doplnit Desaterem genderové korektnosti převzatým z internetových stránek občanského sdružení Žába na prameni. Ani ve snu by mě nenapadlo, že si někdo může například upozornění „Zdrobněliny nejsou vždy projevem náklonnosti. Mohou signalizovat dominanci nad označovanou osobou“ vyložit tak, že by už neměl manželku oslovovat miláčku, nýbrž raději „miláku.“ Ale ono ejhle – může. Je přirozené, že každá průraznější teorie a myšlenkový proud naráží na odpor a výsměch. Když však tento výsměch dogmaticky pokračuje i ve chvíli, kdy se zpod slupky prvotního radikalismu dané teorie vyloupne něco, co by společnost mohla tvořivě začlenit do svého rámce, stává se z něj tmářství a zaslepenost. V případě feminismu může za příklad posloužit třeba snaha o to, aby ženy nebyly na pracovním trhu diskriminovány svým mateřstvím. Anebo i zmíněné upozornění na fakt, že oslovení zdrobnělinou nemusí nadřízenému pouze napomoci vyjádřit vděk, ale třeba i usnadnit plácnutí zaměstnankyně po pozadí. Protože o feminismu většinou píší ženy, přistoupili jsme k tomu v redakci opačně, a o feminismu tentokrát nechali napsat muže. Vedle zevrubně pojatého článku mapujícího historii feminismu a to, proč se ho v Česku bojíme, si můžete přečíst i zajímavý text politologa Oty Ulče o aspektech amerického radikálního feminismu. Nakonec bych ještě moc ráda poděkovala firmě Komwag a jejím pracovníkům, kteří nám s velkou vstřícností umožnili u nich nafotit obálku tohoto čísla. Přeji vám příjemné čtení! OBSAH fejeton: téma: o pneumatikách, FEMINISMUS sněhu a chlebu proč se u nás /Jirák/ bojíme feminismu /Pavlas/ pošli to dál: téma: FEMINISMUS nadchlap a podžena /Bystřičan/ téma: FEMINISMUS problematické zásluhy amerických feministek /Ulč/ 4 – 5 rok po roce: 1951 6 – 7 8 – 9 reportáž: referát: osada buďánka kolorit /Kohoutová/ fotbalu za první republiky /Šustrová/ 10 – 11 rozhovor: Jan burian /Bystřičan, Bojar/ /Poláček/ 12 – 13 kultura: VÝTVARNÉ UMĚNÍ 14 – 15 16 – 17 18 – 20 kultura: LITERATURA kultura: hudba kultura: divadlo /Marečková/ /Veselý/ /Šourek/ /Ptáček/ 21 22 23 kultura: film profil: dekominizace komiks: Samorost /Prejdová/ /Staňek/ /Bažant, Novák/ 24 uličníci: /Bořutová/ křížovka: 25 26 27 28 – 29 Veronika Hrdinová Foto na obálce: Lukáš Havlena Asistent: Jan Faukner, Modelka: Lydie Lišková, Poděkování: Komwag, a. s. spojení vábnička na příště Redakce Nový Prostor Nádražní 56/740 Praha 5 – Smíchov, 150 00 tel.: 220 199 301 (302) e-mail: [email protected] www.novyprostor.cz Příští číslo Nového Prostoru bude v hlavním tématu věnováno třem největším českým městům – Praze, Brnu a Ostravě. Jaké jsou naše „metropole“ a jak se v nich žije? V čem se za poslední desetiletí proměnily? Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: FEMINISMUS | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Autor: Jan Jirák O pneumatikách, sněhu a chlebu Nezbývá mi, než se veřejně přiznat: letošní váhavé jaro jsem způsobil já. Všechny ty plískanice, sněhové vánice, mlhy, náhlé poklesy teploty, ano, to všechno je moje vina. Jak se dnes nehezky říká: to jde za mnou. Chvíli jsem nedával pozor, nehlídal se – a lup, v nestřeženém okamžiku jsem nevědomky poručil nejen větru a dešti, ale i sněhu, vánici, mlze a teplotě. Člověk nemá troškařit. To bylo tak. Každý rok dlouze váhám, kdy nastane pravá chvíle na výměnu zimních pneumatik za letní. Kdysi dávno jsem se někde dočetl, že pro tyhle případy platí pravidlo „čtyřikrát čtyři“, což znamená, že člověk prý má mít na všech čtyřech kolech zimní gumy po čtyři měsíce v roce. Bohužel jsem postupem let zapomněl, které měsíce to jsou, a tak prostě počítám čtyři měsíce od chvíle, kdy došlo k nazutí zimního obutí. Letos se tak stalo v listopadu, přičteme čtyři měsíce, to máme únor, takže na začátku března je čas vyhlásit letní sezonu. Nejsem takový náfuka, abych spoléhal na vlastní rozum a na jakési pravidlo, které neumím aplikovat, a tak jsem se jel pora- dit s pánem v pneuservisu. Jednak se nic nemá dělat bez rozmyslu, jednak je na místě poradit se s odborníkem, pokud je dotyčný v dohledu. „No, nevim,“ pravil ten dobrý muž obývající plechový hangárek (přímo hangáreček) plný nových i ojetých pneumatik na kraji Náchoda, když jsem mu položil zásadní otázku, co soudí o střídě pneumatik. „Prej má sněžit.“ „Takže byste mi radil, abych ještě počkal?“ domáhal jsem se jasné odpovědi. S experty je potíž, že se neradi vyjadřují jednoznačně, vědomi si složitosti celého problému. „No, nevim,“ opakoval pneumatikový expert zadumaně. „Letos vlastně ani pořádná zima nebyla. Lidi moc nepřezouvali.“ Chtěl mi tím naznačit, že jsem u něj na podzim zbytečně vyhodil peníze za namontování zimního obutí? „Aha,“ přikývl jsem, jako by mi začínalo svítat. „Čili když to dneska přezujeme, nic se nestane.“ Jak vidíte, o nějakém svítání nemohlo být ani řeči. „No nevim,“ trval muž neochvějně na svém názoru. „Jak trochu přituhne, začne to klouzat, to pak člověk nestačí dávat majzla.“ Nezbývalo mi než vyzvat ho k jasnému závěru. „Čili podle vašeho názoru mám ještě počkat,“ nalehl jsem na něj veškerou vahou odpovědnosti za rozhodnutí. „No nevim,“ nedal se vyvést z rovnováhy. Vstal, obešel vůz, utřel si ruce do chuchvalce pucvole a dorazil mě: „Já teda už přezul. Vono to dycky nějak dopadne.“ A tak se stalo, že jsem zmaten přikázal „Přezout!“ a pak na letních pneumatikách absolvoval několik cest napříč republikou ve sněhu, krupobití, po náledí, ve vichřici a z autorádia mě reportéři žalujícím hlasem informovali o velkonehodě na dálnici přes Vysočinu, o autech uvízlých v horských sedlech a o policistech úpěnlivě vyzývajících „neukázněné řidiče“, aby nezodpovědně nevyjížděli bez sněhových řetězů. Rád bych na tomto místě upozornil příslušníky dopravní policie, že ty, které nazývají „neukázněnými řidiči“, jsou namnoze prostě jen zoufalci, kteří se neumí rozhodnout. O žádné nezodpovědnosti nemůže být řeči. Uvážlivě přemítáme, kdy přezout, váháme, rozhodujeme se a bereme rozhodnutí zpět. A pak přijde střet s pánem, který nás zcela omámí argumenty začínajícími neodolatelným „no, nevim“, a neštěstí je hotové. Přezujeme a tím vyvoláme obří počasový naschvál. Protože nic jiného než naschvál to není: kdybychom si ponechali na všech čtyřech kolech zimní pneumatiky až do konce května, nespadne ani vločka, dostaví se teplotně nadprůměrný březen, duben a květen – a v červnu vypukne fujavice s nečekanými poryvy sněhu. Léta se bude mluvit o tom, jaký to byl nezvyklý začátek léta, když jsme museli odklízet závěje a sněhové jazyky. Houby nezvyklý, pravím vám, za všechno můžeme my, přivolávači naschválů. A neříkejte mi, že mezi koly mého vozu a blizardem na D1 není žádná souvislost! Podívejte, tuhle jsem sledoval v televizi pořad, kde mi vyložili, že chleba padá namazanou stranou na zem docela oprávněně, jelikož tato strana je těžší, a tudíž má tendenci brzdit otáčení padajícího krajíce a držet se dole. Dobře, to je rozumné vysvětlení. Ale nic – pranic – to nemění na skutečnosti, že chléb skutečně padá namazanou stranou dolů. Byť by k tomu měl sebelepší důvod vycházející z fyzikálních zákonů, stejně je to naschvál k uzoufání, že se vždycky zaboří máslem do koberce. A s mými pneumatikami a počasím je to stejné. Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: FEMINISMUS | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily „Plivanec do ksichtu“ jako součást koláže Anything goes O tom, že se německá společnost ocitla v určité letargii a s nostalgií vzpomíná na léta své největší prosperity, se hovoří již přinejmenším šest sedm let, možná i více. Stejně dlouho trvají i spory o to, kudy má vést cesta z krize ven. Jestliže doposud nebyla odpověď zcela jasná, nyní si již je několik smělých duchů jisto: Němce má z letargie probudit velká pyramida. A říkáme-li velká, myslíme skutečně velká. Na výšku má měřit nejprve 150 metrů, v konečné fázi pak neskutečných 300, ne-li dokonce více. Pozoruhodný je i účel stavby: pyramida se má stát největším pohřebištěm na světě. Pojmout by měla až 42 milionů mrtvých z celé zeměkoule. Zatímco egyptské pyramidy byly vyhrazeny pouze faraonům, jejich moderní obdoba je již koncipována v přísně demokratickém duchu: za 700 Euro si v ní betonový kámen o rozměrech 90x90x60 centimetrů může pronajmout každý, na vyznání nesejde. O své místo prý již požádalo přes tisíc lidí, i když o pravosti provedených rezervací lze důvodně pochybovat – v seznamu budoucích pohřbených najdeme na stránkách thegreatpyramid.org třeba i Jiřího Paroubka. Iniciátoři tohoto fantasmagorického projektu nehodlají pouze oživit německý trh práce a pozdvihnout ekonomiku. Od celé věci si slibují mnohem více: chtějí Němcům ukázat, že velké věci jsou možné, pokud nepropadáte malověrnosti a jdete usilovně za svým. Jejich první dílčí úspěchy jako by jim dávaly za pravdu. Je jen obtížně pochopitelné, že projekt již formou ILUSTRACE: VOJTĚCH ŠEDA „Naplivali jste mi do ksichtu. Lžete a okrádáte zaměstnance o teplá jídla,“ vzkázal na konci března premiér Topolánek odborářům. Nikdo se v tu chvíli už nad jeho slovy nijak zvlášť nepozastavoval. Proč také, vždyť od našeho ministerského předsedy jsme na podobné výroky dávno zvyklí. Nejprve horká hlava a posléze zpravidla omluva – to už je zavedené schéma. A občas i docela obstojná legrace. S největším mistrem urážek Milošem Zemanem se sice Mirek Topolánek měřit nemůže – na to mu vtip a důvtip přeci jen chybí –, ale pokud bychom vzali některé jeho veřejné i neveřejné výroky z posledních měsíců a let, vznikla by nám přesto poměrně zajímavá nacisticko-anální textová koláž: „Naplivali jste mi do ksichtu.“ „Neočekávejte ode mě nic jiného než noc dlouhých nožů. Ta prostě přijde.“ „Když se bavíme o evropské ústavě, tak musím říct – a to slovo použiju naprosto odpovědně – je to obrovský shit.“ „Čtenářům je do toho hovno.“ „To je směšný. Demokratická, svobodná volba! Totální výsměch. Jak se dívají, jestli náhodou někdo nezvedne ruku, tak mu po ní šáhnou. Jděte do prdele, všichni!“ „Es kommt der Tag.“ „Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde, neboli jak uplést z hovna bič.“ tb dotace podpořila německá vláda a že se k účasti v soutěžní porotě podařilo přemluvit mj. renomovaného architekta Rema Koolhaase. Velkou ironií je i to, že gigantická stavba má vyrůst poblíž německé Desavy, která byla doposud známa především jako sídlo jedné z hlavních domén meziválečného avantgardismu, umělecké školy Bauhaus. Někdejší učitelé Gropius, Klee či Kandinski by asi jen zírali, co se některým Němcům v roce 2008 honí hlavou. Bez ohledu na to, zda se celý ztřeštěný projekt skutečně začne realizovat (což je samozřejmě krajně nepravděpodobné), je již nyní jasné jedno: pitomé postmoderní heslo „anything goes“ bohužel stále platí. tb Langer a Bublan filmovými kritiky Díkybohu není příliš běžné, že by politici točili filmy, v nichž by se vyznávali ze svých idejí. Nyní to však učinil nizozemský poslanec Geert Wilders s krátkým snímkem Rozvrat. A nastala mela. Wilders má totiž spadeno na islám a už jen uvedení formálně nezajímavého a informačně nepříliš košatého snímku pod hlavičkou „protiislámský“ posloužilo jako vpravdě barnumská reklama – za pár dnů jej shlédlo šest milionů lidí, čímž překonal všechny rekordy zájmu o žánr dokumentárního filmu. Stačilo málo – několik archivních záběrů násilí spojovaných s muslimy jako jeho původci a pár citací z koránu, které mají doložit násilnickou a protidemokratickou podstatu islámu. Ač by i veřejnosti mohlo být po stoleté historii filmu jasné, že dokumentární film stejně jako žádné jiné umění není zobrazováním tzv. „objektivní reality“ (neboť ona neexistuje), kolem jinak nezajímavého tvůrčího výdechu jednoho politika se zvedl řádný poprask, a to zdaleka nejen mezi samotnými muslimy. Odsudkem se blýskl nejeden evropský politik zakládající si na politické korektnosti a na své si přišla cenzura. U nás odsoudili Wildersův „short“ i Langer s Bublanem, a to jej předtím nepotřebovali ani shlédnout, aby jej mohli interpretovat jako „značné bezpečnostní riziko“. Právě oni vyjádřili podstatu celého humbuku – nejde totiž o to, že Rozvrat je filmem dost pitomým. Takových se každoročně natočí přehršel. Podstatné je, že reakce politiků a následné odmítání médií film zveřejnit jasně ukázal, že z muslimů mají Evropané opravdový strach. Jakákoli kritika související s islámem může být brána jako „provokace“, po níž přijde „trest“. Idea multikulturalismu se tím otřásá v základech. Wilders to pomohl opět ukázat. Ne svým filmem, ale tím, co bylo po něm. ib Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: FEMINISMUS | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Autor: Tomáš Pavlas Proc se u nas bojime feminismu Úspěšná a emancipovaná Češka často na konci rozhovoru nezapomene zdůraznit: nejsem žádná feministka. Mužů, kteří alespoň sledují feministické myšlení, je u nás zanedbatelné množství. Na půdě Rady vlády pro rovné příležitosti žen a mužů je feminismus tabu. Z jakého podhoubí náš strach vyrůstá? Ženy se aktivně účastnily Velké francouzské revoluce, ale vydobytá občanská práva je minula. Nastupující modernizace naopak diskriminaci na základě pohlaví ještě vyostřila. Postavení člověka již tolik neurčovala dřívější stavovská příslušnost (feudál, úředník, voják, nevolník), roli zásadního dělítka převzalo pohlaví. Vznikající měšťanská společnost se rozdělila do veřejné a domácí sféry a na muže a ženy. Například ze své tradiční profese – pivovarnictví – byly ženy vytlačeny. Významným tvůrcem ideologie dvou odlišných bytostí byl Jean Jacques Rousseau. V porevoluční době plné obav o budoucnost francouzský filosof přidává k „přirozené“ ženské roli péči o muže a zamyká ji v domácnosti. NIC JIM NECHYBÍ A PŘECE NEJSOU ŠŤASTNÉ Na nesplněná očekávání reaguje zhruba v polovině 19. století první feministická vlna požadavkem stejných občanských a politických práv. Její protagonistky věřily, že spolu s volebním právem, právem na vzdělání a majetek se stanou stejně svobodnými a autonomními osobami jako muži. Říkalo se jim sufražetky (z angl. suffrage – volební právo), byly ze středních vrstev, později s k nim přidaly i dělnické ženy. Při vzpamatovávání se z válečných hrůz muži opět potřebovali domácí oporu. Ačkoliv požadovaných práv bylo dosaženo, ženy si uvědomovaly, že svobodnými autonomními osobami nejsou. Je mezi nimi již dost vysokoškolaček, o to je zklamání trpčí. Psycholožka, spisovatelka a pozdější zakladatelka Národní organizace žen američanka Betty Friedan v knize Ženská mystika pojmenovává problém beze jména. Je jím právě ženská mystika – ideologie stavící ženu do role pasivní hospodyňky. Friedan vysvětluje ženám, proč nejsou šťastné, když jim přeci „nic nechybí“. Hlavně ale říká nahlas, není to váš osobní problém. Atmosféru doby výborně zprostředkovává třeba film Hodiny (USA 2002) natočený podle stejnojmenné knihy Michaela Cunninghama. V šedesátých letech se problém jménem žena začíná zkoumat na akademické půdě – začíná druhá feministická vlna. Jejím cílem není „stát se muži“, ale objevit ženu a vzít její zkušenost v potaz při vytváření tradic, kultury a etických norem. Žena je zkoumána z různých úhlů pohledů, kterým odpovídají i navrhovaná řešení a pozdější feministické proudy. Feminismus první vlny je nazýván liberálním. Přidává se k němu radikální feminismus, který se zaměřuje na samotné kořeny patriarchátu. Marxistický zdůrazňuje podobnost vykořisťování dělnické třídy a ženy. Psychoanalytické feministky se zaměřují na rozdílnou socializaci v ženu a muže během dětství a dospívání. Obviňují Freuda z vyvyšování vztahu otec-syn nad ostatní vztahy v rodině. Lesbické ženy kritizují heterosexuální základ patriarchátu. Ekofeminismus poukazuje na podobnosti panského přístupu k přírodě a k ženě. NEMLUVTE ZA NÁS, MLUVTE S NÁMI Aktuální třetí vlna začala akademickou kritikou druhé vlny zhruba v polovině osmdesátých let. Politika druhé vlny často pracovala s rozdílností žen a mužů jako faktem, byť za účelem dodat podhodnocované ženě hodnotu. Jedno z jejích hesel znělo rovnost v rozdílnosti. Například ekofeminismus zdůrazňováním větší blízkosti ženy k přírodě, ženské empatie atd. prezentuje ženy a muže jako odlišné bytosti. Žena „byla zpochybněna“ nejen teoretičkami, ale i aktivistkami. Černé ženy, ženy z chudých rozvojových zemí, Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: FEMINISMUS | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily lesbické ženy a další se necítily být součástí západním feminismem prezentované ženy. Cítí jiné problémy. Kritizovaly západní feministky, že nemluví za ženy, ale za bílou heterosexuálku, příslušnici střední třídy. A vzkazují jim: nemluvte za nás, mluvte s námi. Třetí vlna se na ženu dívá jako na v jazyce vytvořenou kategorii. S ženou je spojována síť slov (rodina, péče, dítě, cit, slabost, příroda…), která jí dává její význam. Svou síť má i pojem muž (práce, obživa, profese, rozum, agresivita, kultura…). Problém je v udržování oddělenosti obou sítí. Proto se feminismy třetí vlny snaží prostřednictvím proměny uvedených jazykových vazeb navázaných na pojmy žena a muž měnit pojmy samotné. K analýze postavení žen, mužů, gayů, leseb je využívána kategorie gender stejným způsobem jako sociologie pracuje s rasou či třídou. Gender jsou všechny sociální a kulturní vlivy formující odlišně mužství a ženství v dané společnosti. Třetí vlna více než druhá opět zpřístupňuje feministické myšlení mužům. Ani muži nejsou všichni stejní, ti „správní“ (racionální, aktivní…) profitují z patriarchálního řádu nejvíce. Vypadnou-li z „tradiční“ role, jako nesprávní mohou být oceňováni méně než správné (empatické, pasivní…) ženy, příkladem jsou otcové na rodičovské dovolené, gayové nebo bezdomovci. Institucionální moc mají v rukou správní muži, ale v osobní rovině jsou i oni bezmocní, vždyť součástí jejich role je potlačování vlastních emocí. FEMINISMUS U NÁS První vlna feminismu živě probíhala též v Československu, například díky M. D. Rettigové, Elišce Krásnohorské, Františce Plamínkové, Karolíně Světlé, Vojtovi Náprstkovi . Díky pokrokovému prezidentovi T. G. Masarykovi jsme jako vůbec první stát zakotvili volební právo žen v ústavě. Za druhé světové války a následně i po jejím skončení byl ale diskusím o ženské otázce konec. Nacistickou totalitu vystřídala totalita komunistická. Jakékoliv svobodomyslné chování bylo podezřelé a trestané, o kritické reflexi společnosti ani nemluvě. Komunistický režim často ženou argumentoval, když potřeboval zvýšit produktivitu pomocí vyšší zaměstnanosti. Kdyby se však ženy sešly na náměstí a diskutovaly o politických poměrech v zemi, byly by ihned pozatýkány. Listopadová revoluce přinesla svobodu a zároveň otřásla mnoha jistotami, reakcí byl opět známý konzervativní tlak. Moderní demokracie je založena na zpochybnění přirozeného nároku panovníků na trůn a z něj plynoucím zpolitizováním státní moci. Ta nadále není něčím jednou provždy daným, nýbrž je předmětem nikdy nekončícího vyjednávání, jehož se účastní volení politici i občanská veřejnost. V demokracii se hranice mezi politikou a nepolitikou proměňuje, je pohyblivá. Rozhodnutí výkonné státní moci jsou legitimní jen tehdy, jsou-li podloženy rozumným konsensem ovládaných. Podle politologa z FF UK Pavla Barši feministky odmítly přirozenost podřízeného postavení ženy vůči muži a trvají na tom, že o budoucí podobě vztahu mezi pohlavími je nutno vyjednávat. BÝT „FEMINISTY“ JE MORÁLNÍ POVINNOST Feminismus, podobně jako jiné filosofie (ideologie), není imunní vůči dogmatismu. Množství představených myšlenkových proudů, které jdou často proti sobě a navzájem se kritizují, však podobné vysvětlení „bubákovitosti“ vyvracejí. A jeho opodstatněnost dokáže obhájit např. filosof Erazim Kohák v knize Zelená svatozář: „Každá nerovnoprávnost je v demokracii přežitkem hierarchického společenského uspořádání. (…) Jestliže v České republice představují platy žen v průměru dvě třetiny mužských, jestliže nám pracoviště plné dělnic s mužem vedoucím připadá jako samozřejmé, opak nemyslitelný, pak je s tou naší demokracií něco zatraceně v nepořádku. V tomto smyslu máme všichni morální povinnost být ‚feministy‘ – ohradit se proti diskriminaci žen.“ Věra Sokolová z Katedry genderových studií FHS UK o spojovacím prvku feminismů říká: „Je jím poznání, že znevýhodněná pozice jedince (nebo skupiny) poskytuje vhodnou výchozí pozici pro pochopení, analýzu a kritiku společenských vztahů a organizace společnosti.“ Podle socioložky Jiřiny Šiklové je feminismus „schopnost a ochota přijmout možnost i jiné interpretace a vidění reality, než na jakou jsme byli až doposud zvyklí.“ Jak je možné, že tato tvrzení vyvolávají tolik strachu? V zemích s nepřerušenou demokratickou tradicí strach nevyvolávají, ale v některých bývalých totalitních zemích ano. Například v Česku, Polsku, ale třeba v Litvě či Slovinsku se tolik nebojí. Feminismus je „radikální“ názor, že i žena je člověk. Tvrdí-li někdo, jedno jestli muž nebo žena, že je feminismus bubák, dělá bubáka i z ženy. „Bubáka“ se musí někdo bát a „bubáka“ musí někdo za bubáka označit. BUBÁK KŘIČÍ: CHYŤTE BUBÁKA! Nejvíce „bubákovitosti“ porozumíme, zaměříme-li pozornost na naše (ne)vyrovnávání se s totalitní minulostí. Dobrou ukázkou tvorby bubáka je výňatek z článku Feminismus – požehnání, nebo prokletí? Martina Loužka z Klausova Centra pro ekonomiku a politiku: „Ženská otázka není realitou, nýbrž fikcí. Ve skutečnosti neexistuje žádná ženská ani mužská otázka, jen otázka obecně lidská: otázka lidské svobody. Kdo chce dosáhnout rovnosti ve výsledku (nikoli pouhé rovnosti v právech) pod záminkou genderové rovnosti, začne dříve či později omezovat lidskou svobodu. To je podstatou feminismu, přinejmenším jeho druhé či třetí vlny. Měli bychom s ním úporně bojovat.“ Copak jsou rozdílný plat, strop při postupu v kariéře, zastoupení žen v politice, dvojí směna (práce - domácnost), mýtus krásy, domácí násilí, omezený prostor v médiích pouhou fikcí? Copak je jen jeden feminismus? Druhá vlna skutečně volala po faktické a nejen formální rovnosti. Není to snad vzhledem k faktické situaci žen oprávněné? Nevyjadřuje se snad první i třetí vlna k lidské otázce? Spojením s ohrožením svobody autor feminismus prezentuje jako totalitu. Jaký prostor pro svobodnou volbu a osobní odpovědnost nám však dávají přirozené, tj. biologicky předurčené role? Nefunguje přirozenost spíše jako pláštík pro konzervativní ideologii? Totalitní politik rozhoduje, co je a co už není politika. Tlustou čáru mezi politikou a nepolitikou považuje za jasně danou, neměnnou a přirozenou. Totalitní politik označuje politicky angažovanou občanskou společnost za ohrožení svobody. Pro totalitního politika musí být feminismus spojený i s heslem osobní je politické skutečně strašákem. Totalitní politik feminismus vidí jako jednolitý proud, protože mu splývá v pouhé ohrožení jeho vlastní moci. Autor pracuje pro občanské sdružení Žába na prameni www.zabanaprameni.cz Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: FEMINISMUS | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Autor: Ivo Bystřičan Nadchlap a podzena Dobrý den, mluví k vám kapitánka letadla... ilustrace :m atouš liesler Feministky a feministé mají zvýšený cit pro sledování nerovnosti mezi pohlavími. Dokáží ji nalézt skoro všude a ve všem, protože ona také skoro všude existuje. S nerovným postavením bojují kdekteré organizace, instituce, zákony a opatření, ale nestačí to. Instituce jsou jedna věc a lidé věc druhá. Téměř jakékoli úsilí v tomto ohledu dokáže hatit takzvaný „superchlap“. Zde je průvodce jeho myšlením. Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: FEMINISMUS | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Pro „superchlapa“ se však vžilo poněkud jiné označení - šovinista. Když toto slovo řeknou feministky, aby jím pokáraly něčí jednání nebo postoje, budí dojem hysterie. Je totiž poměrně silné. Termín šovinismus původně označoval víru v nadřazenost vlastního národa nad národy ostatními a hlásání jeho výlučnosti. Mužský šovinista v tomto smyslu bere muže, samozřejmě včetně sebe, jako přirozeně nadřazené ženám. Nebere je jako „jiné“ a „odlišné,“ ale přemýšlí o nich jako o méněcenných. Představa ženy jako podřízené bytosti neexistuje jen sama o sobě, ale stojí na docela dobře propracovaném systému argumentů o tom, jaká žena je a jaký je naopak „chlap“. Tuzemský klasik nerovnosti Otevřené vyjadřování nadřazenosti vůči ženám se dnes objevuje spíš nenápadně a v náznacích jako třeba u „Výměny manželek“ našeho premiéra či šéfa opozice, kterou mnozí komentovali jako ryzí akt pravých samců, kteří zprvu milenku tají a o půl roku pozdější veřejné „přiznání“ má budit dojem férovosti a chlapskosti. Manželky pomáhající jim po dlouhou dobu vytvořit si kariéru jsou odstaveny a nahrazeny atraktivnějšími blondýnami, od nichž už posluhu v domácnosti postarší pánové potřebovat nebudou. Je ale bez pochyby, že ženě byla v minulosti mnohem více přisuzována role podřízené posluhovačky, než je tomu dnes. To dobře ilustruje tuzemská klasika každodenní etiky Společenský katechismus Jiřího Gutha-Jarkovského z roku 1914. Vztahu mužů a žen tady Guth-Jarkovský věnuje dost prostoru, snad právě proto, že jeho průběh není nic daného a automatického. Základy šovinismu ustavil psanou formou dost jasně a vypomohl si takzvanou přirozeností biologickou. Úhlavní rolí ženy je podle Společenského katechismu role matky. Hlavní životní ambicí je pak být dobrou matkou. Na žádném místě v knize autor nezmiňuje muže v souvislosti s výchovou dětí, muž za výchovu vlastních potomků nijak nezodpovídá. Není to jeho věc. Výchova dětí náleží ženě a všechny ostatní „mimodomácnostní“ zájmy tomu musí ustoupit. Žena by neměla své ratolesti nikam brát s sebou, protože sama by jako matka neměla příliš opouštět „svou“ domácnost. Muž je v Jarkovského očích rozhodný a sebevědomý, žena bezbranná a nejistá. Muž je navíc tím, kdo vůči ženě vyvíjí aktivity, žena má pouze vyčkávat. Vůbec: „hovor s pánem nikdy nezahajuje (neznámá) dáma, zejména nikdy dívka. Ta může (ač nemusí) odpověděti na nějakou otázku cizího pána , ale učiní tak vždy velmi opatrně a zdrženlivě, aby nebylo možno z odpovědi vyvozovati více nežli nepovinnou zdvořilost“. Společenský katechismus také nijak nepřipouští možnost, že by se žena mohla rozejít s mužem. Vše od navázání kontaktu, navozování známosti, ukončování známosti či projevu zájmu o sňatek náleží muži, žena zde hraje pouze nevýznamnou úlohu prostého objektu, omezujícího se toliko na střežení své pohlavní cudnosti, když už má někde být subjektem – kromě výchovy dětí. Masturbace ve vagíně Guth-Jarkovský, z něhož rád vycházel i někdejší prezidentský poradce Špaček ve svých knihách a pořadu o etiketě, je dávno mrtev, ale některé jeho myšlenky o vztahu mužů a žen nejspíše nikdy nezevšední. Lidé jsou sice různí, a proto i jejich vztahy jsou rozmanité, ale v případě vzájemných problémů muži a ženy pátrají po tom, co je „běžné“ a „normální“. V magazínech čtou poradenské stránky o sexu a vztazích, pročítají statistiky, kupují si celé poradenské knihy a navštěvují psychology, aby to zjistili. Dozvědí se různé věci, například, že ženy jsou z Venuše a muži z Marsu, či proč muži milují potvory. Tak ostatně zní názvy bestsellerů. Nejoblíbenějším je ovšem to, co přináší pocit bezpečí. Mužům ho kdysi v psané formě přinesl Guth-Jarkovský, když je pasoval na schopné a aktivní vyslance domácnosti do veřejné sféry, a před koncem druhého tisíciletí zase vcelku neznámý autor fenomenálně prodávané knihy Základy mužského šovinismu Josef Hausmann. Z povědomí odplul docela rychle, ale „superchlapa,“ s nímž se lze ve slabších chvilkách mužského nesebevědomí ztotožnit, vytvořil docela trvanlivého. Vlastně konečně kodifikoval postavu léta v ústním podání utkávanou chlapy u táboráků, u hospodských stolů a při víkendovém fotbálku. Takový chlap je rozhodný, cílevědomý, akční, všestranných zájmů, atraktivní buď vzhledem či charismatem, ba obojím, plný radosti ze života a obklopený kamarády třeskutě zábavnými, jako je on sám. Inu, typický Čech. Měl by skvělý život, nebýt toho, jaké jsou ženy. Drahá polovička superchlapa je totiž líná, nesamostatná, bez kamarádek, nudná, bez životních cílů, nerozhodná, nepřející, hašteřivá, všelijak iracionální, věčně se válející na gauči u připitomělých seriálů, neschopná ocenit úsilí živitele rodiny a všeobecně nepřející muži pohodu: „Často slýcháme, jak chlap řekne: „Musím už jít, nebo se stará zblázní, že ještě nejsem doma.“ A tak jde domů, kde stará čumíc na televizi mu vynadá, že táhne tak pozdě domů, a požádá ho, ať je potichu, protože ještě hodinu půjde detektivka a pak módní přehlídka. Čili chlap mohl být ještě hodinu třeba na kulečníku, nebýt toho nelogického ženského rysu, že když ony nemají pořádný program, tak chlap také ne a hezky se tohoto „neprogramu“ zúčastní s ní nebo vedle ní. Myslí si, že manželovi jakožto součásti svého majetku má právo přikázat, co má dělat a co nemá. Tím původně rovnoprávný svazek muže a ženy znerovnoprávňuje na vztah majitele a ovládaného, kde chce být majitelem z těch dvou ještě ke všemu ten, který je fyzicky, ekonomicky a intelektuálně slabší a navíc si nedovede zařídit vlastní program.“ Zde ještě není úplně patrné, že hlavní Hausmannovou tezí je, že žena je pouze vagína – přičemž nic ostatního na ní muže nezajímá. Proto je vše kromě prvního či maximálně druhého sexuálního styku nesnesitelnou obětí nabourávající mužovu integritu. Kniha měla velký prodejní úspěch – poskytla, alespoň na dobu čtení, pro muže tak bezpečný pocit nadřa- zenosti vůči ženám a definovala je zde obecně jako slabší, oddané držitelky pohlavního ústrojí, které se v jiných ohledem nevyrovnají chlapáckým kamarádům. Mužské časopisy bez viny Neradno brát za udržovatele mužského pocitu nadřazenosti dnešní časopisy pro muže, kde se dozví, jak ve vztahu se ženami dosahovat svých vlastních cílů. Často jsou za šovinistické označovány, ale je to spíše omyl. Ony magazíny totiž na představě méněcennosti ženy nestavějí. Ba naopak, ženy berou naprosto vážně a jejich zlehčování bývá spíše nadsázkou, mající dodat odvahu nesmělým. Nestává se často, že by články například vycházely z představy, že muž je pro ženy žádoucí už jen samotným mužstvím, byť je obtěžkán pivním břichem či ozdoben žlutými zuby, mastnými vlasy a neupraveným oblečením a plný pýchy na své buranské chování. Natož aby byl jejich „vládcem“. Místo toho radí: „Shoďte pupek!“ (Esquire) anebo je dojemně nabádají: „Vyhlaste poplach, nevěra útočí!“ (Maxim) Časopisy pro muže mají periodicky skutečně co radit, protože vycházejí z představy sebevědomé a emancipované ženy, s níž to oproti tradičně uspořádaným vztahům s „nadřízeným“ bručounem v nátělníku na gauči a „podřízenou“ hospodyňkou u sporáku opravdu není jednoduché. Naopak, je třeba rozpoznat ženskou rafinovanost a být ještě rafinovanější. Vztah a jeho průběh se totiž neustále znovu a znovu vyjednává a čtenáři mužských časopisů to vědí. Stejně jako to, že ženy dávno nenaslouchají jen jim. Vystoupit z letadla V roce 1991 se na palubě letadla jedněch severoamerických aerolinek stalo, že jeden pasažér přerušil odlet poté, co se z reproduktorů ozvalo přivítání pilota, pronesené ženským hlasem. Muž nesnesl představu, že se vznese do vzduchu v letadle řízeném ženou a přinutil posádku, aby ho pustila ven. Onen pasažér projevil zejména jednu věc – nedůvěru v kontrolní mechanismy institucí, kterými musí každý pilot i pilotka projít, aby dostal/a licenci. V racionalizované společnosti osvědčující lidi certifikáty na základě měření schopností pominul vše, protože představa neschopné ženské jakousi náhodou sedící v kokpitu zvítězila. Nyní by se onen pasažér neprojel každou pátou pražskou tramvají či vagonem metra. Na druhou stranu by jej mohlo potěšit, že ženy neobsazují stejně intenzivně řídící pozice a stále nedostávají platy na úrovni mužů ve stejných pozicích.Nicméně, celé to tajemství mužského šovinismu některých je veskrze nudné. Nejedná se totiž o záhadné a magické síly v hloubi mužovy duše, které muže táhnou do tajemných dálek a nedávají mu možnost ustrnout na místě. Spíše než cokoli jiného je to synonymum pro egoismus a sobectví. A to má velmi individuální průběh. U mužů i žen. U koho víc? Na to statistiky neexistují. Stereotypy ano. Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: FEMINISMUS | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Autor: Ota Ulč PROBLEMATICKe ZaSLUHY AMERICKyCH FEMINISTEK V americkém univerzitním prostředí kariéra nemusí končit úderem dosaženého věku. V pětašedesáti se do penze může, ale nemusí. Dobrovolně jsem přestal s kantořinou a jejími nepopiratelnými výhodami, žel postupně ohryzávanými požadavky politické korektnosti. Alergický jsem byl na aktivistky, jimž se časem dostalo zaslouženého označení „feminazi“. Prosazovatelky předpisů, například nařizujících, aby po vstupu ženy do mužovy kanceláře dveře zůstaly otevřeny, evidentně za předpokladu, že v uzavřeném prostoru by došlo k sexuálnímu harašení, že dotyčný samec by nezkrotil svůj chtíč a začal řádit. „Jakákoliv zmínka o vzhledu či oblečení je zakázána,“ stojí v našich předpisech (Binghamton University, New York). Takže v případě, že by se kolegyně dostavila s novou kabelkou a já bych ze slušnosti její parádu pochválil, dopustil bych se závažného prohřešku. S takovými vyžadovanými změnami ovšem utrpí atmosféra na jakémkoliv pracovišti. Jak jsem si mohl snadno ověřit v prostředí, v němž jsem se pohyboval, tyto novoty byly nepříjemné naprosté většině žen. Heterosexuální běloch coby démon Občas se veškerý personál musel zúčastnit ideologického školení – tzv. sensitivity session. Vzpomínám na jedno zvlášť povedené: před námi na tribuně trio, jemuž předsedala postava, jež sebe a svou kvalifikaci prezentovala slovy: „Jsem žena, Portorikánka a lesbička. Však jinak bych zde nebyla dostala profesuru sociologie.“ Oceňme takovou upřímnost. Měřeno politicky korektním metrem, tohle jsou přece trumfy k nepřebití. Obsah mozku nemá šanci proti majetnictví vaječníků. Konalo se tedy školení, s obligátním repertoárem zatracování heterosexuálních bělochů, kletby to lidstva, a prezentací hříchů, dramatizací vesměs banálních epizod. Po verbální smršti ticho, nikdo z přítomných se nehlásil do diskuze. Jako za našich dřívějších časů: „No tak soudruzi, přece se neupejpejte, vždyť vám nikdo hlavu netrhne,“ takto bodře pobízíval ten který předsedající soudruh. Tentokrát jsem se jako jediný přihlásil do diskuze, inspirován Švejkem čili něčím dotyč- 10 Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: FEMINISMUS | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily ným dámám nezvyklým. Začal jsem je totiž ze široka velebit, děkovat jim za jejich úsilí, které mi umožňuje pochopit a tak dále. Ještě jsem s takovými kravinami chvíli pokračoval a uzavřel, že nejvíc ovšem oceňuji jejich snahu, která mě navrátila do mého mládí, do dob stalinismu na pražské univerzitě. A dotyčné radikálky jsem ovšem náramně zmátl. O víc než o rovnoprávnost pohlaví Jestliže si učitelé ve své naprosté většině téměř ani netroufnou pípnout, někteří žáci se ozvou. Na rozdíl od našich časů totality zde případný vyhazov neuzavírá dveře u přemnohých dalších učilišť. Proto se lze dočíst o příkladech s osvěžující upřímností. Ve školním časopise Binghamton Review (březen 2001) student Kyle Andrew napsal: „Měl jsem hroznou zkušenost s kurzem, jedním z nejsměšnějších zde na kampusu s titulem Ženy, rasa, reprezentace, který učila profesorka Gladys Jimenez Munoz, zaobírající se utopickými fantaziemi ze světa liberálního myšlení. Byl jsem totálně umrtven prázdnotou myšlenek, prezentovaných ve třídě.“ Dotyčný pokračoval s použitím charakterizace „feminazi“ a jejích argumentů. Za prvé, vycházet z premisy, že muž běloch je veřejným nepřítelem číslo jedna. Za druhé, podrobit důkladné kritice tradiční rodinu – čili otce, matku, děti žijící pohromadě. Za třetí, heterosexualita je předmětem posměchu a politování. Za čtvrté, základní hodnoty kapitalistického systému jsou odporné. I do těchto extrémů dovedlo zaputovat hnutí, které v šedesátých letech započalo se zcela legitimními požadavky rovnoprávnosti: stejné podmínky na vzdělání, stejný plat pro ženy za stejně vykonávanou práci, postup v kariéře, osvobození od pokrytectví. Autor Richard Epstein v knize Zakázané ovoce charakterizuje feminismus jako „nejmocnější sociální hnutí naší doby, zasahující každý aspekt života“. Pramatkou hnutí se stala Betty Friedanová knihou Ženská mystika z roku 1963. Mezi jejími pokračovatelkami proslula jména Gloria Steinem, Germaine Greerová, Kate Milletová, též Jane Fondová. Postupně však přestala být cílem pouhá rovnoprávnost pohlaví, nýbrž tvrzení, že žena je vždy obětí, že mateřství je žalář, do něhož ženy uvrhli žlázami posedlí utlačovatelé, a že za znásilnění se dává považovat cokoliv. „Každá soulož, jakkoliv dobrovolná, není dobrovolná, ale je znásilněním. Všichni muži jsou násilníci,“ tvrdí Marylin Frenchová v knize Ženský pokoj. Ve vehemenci se jí vyrovná Catharine MacKinnonová, univerzitní profesorka práva. V knize Pouhá slova definuje znásilnění jako stav, k němuž dojde, kdykoliv se žena cítí nedobře. (Když se recenzent o knize vyjádřil nepříznivě, jeho kritiku odsoudila rovněž jako znásilnění.) Od požadavku rovnoprávnosti pohlaví se přistoupilo k nároku na poměrné zastoupení ve všemožných povoláních, včetně práce u požár- níků, kde podmínkou přijetí býval – ale již není – důkaz schopnosti unést šedesátikilové tělo. Významným feministickým požadavkem bylo docílení rovnosti žen v branných silách. Od roku 1973 jejich počet ve vojenských uniformách vzrostl čtyřnásobně – zhruba na 200 tisíc čili na 11 % z celkového počtu 1,5 milionu. Pravidla zakazující intimní styk mezi pohlavími jsou dodržována se stejnou důkladností, s jakou se Američané vyhýbali alkoholu v dobách prohibice. Když rovnoprávnost, tak do všech ničivých důsledků. Harvardova univerzita průzkumem žen v uniformě zjistila, že sice 70 % respondentek souhlasilo s rovnoprávným bojovným nasazením, ale jen 11 % by takovou příležitost vítalo. Kocovina po radikálním večírku Když ale vypukly aféry kolem Clintonova nepokojného poklopce, vlivná feministická organizace NOW (National Organization of Women) zatratila Moniku Lewinskou jako dravce. Háklivé puritánky se otočily na obrtlíku. „Muž je muž je muž“, odmávla záležitost Geraldine Ferrarová, bývalá neúspěšná kandidátka na viceprezidentský úřad. Další významné funkcionářky naznačily, že s tak pěkným chlapem – Clintonem, šampiónem feministických požadavků – by si taky daly říct. Jinými slovy, pokrytectví tu zazářilo v plné kráse, feministkám nejde o gender politics, ale politiku jako takovou. V podrobném pojednání, příhodně nazvaném Je feminismus mrtev?, týdeník Time došel 29. července 1998 k závěru, že toto hnutí de facto již zahynulo ztrátou smyslu své další existence: dosažením svých legitimních požadavků a diskreditací, zaviněnou nesmyslným radikalismem. Christina Hoffová Sommersová, profesorka filozofie, v knize Kdo ukradl feminismus jako viníky označila neurotické intelektuálky, řádící pod firmou tzv. „ženských studií“ (Women´s Studies). Kathie Roipheová, studentka univerzity v Princetonu, v knize Vystřízlivění: pohlaví, strach a feminismus v kampusu podrobila důkladné kritice trend neopuritánství, pokoušející se z žen teď už konečně emancipovaných znovu udělat křehoučká, jakýmkoliv nesmyslem zranitelná stvoření. Camille Pagliaová, známá publicistka a absolventka naší univerzity, se slovy „superfeministická ideologie se zbláznila“ rovněž odmítá onu prudérii, mířící k úchylnému feministickému ideálu policejního státu. Hodně pozornosti vyvolala teď čerstvě vydaná kniha s dlouhým titulem Ženy, které zhoršily svět: A jak jejich radikální feministický útok ničí naše rodiny, vojsko, školy a sport. Autorka Kate O´Beirneová, editorka vlivného konzervativního časopisu National Review, se výtečně vypořádala s tak košatým tématem. Ono ženské hnutí pokládá za misnomer – nesprávné označení hnutí nikoliv na podporu žen, ale proti mužům a rodinám skupinami zatrpklých bojovnic zcela bez smyslu pro humor, zpravidla pocházejících z nepovedeného rodinného zázemí, a teď rozhodnutých nadiktovat správný způsob existence ve všech sférách života. V roce 1971 Robin Morganová, zakladatelka vlivného časopisu Ms., definovala manželství jako instituci s otrokářskými praktikami. Socioložka Jessie Bernardová na státní univerzitě v Pennsylvánii tvrdila, že manželství je něco v podstatě tak destruktivního, že je z toho ženám na zvracení v přeneseném i doslovném slova smyslu. O´Beirneová charakterizovala moderní feministky jako „matoucí kombinaci dvou věcí, které zpravidla nejdou dobře dohromady: hněv proti mužům a zároveň promiskuita, muže nenávidět a zároveň je lovit.“ Zdemolovala fantazii feministek, vycházejících ze základního bludu, že neexistují žádné vrozené rozdíly mezi mužem a ženou, popírajících sílu vzájemného pouta mezi matkou a dítětem, tvrdících, že tradiční rodinné prostředí je zdrojem násilí. Následují mnohé další příklady, prezentované autorkou s výrazným smyslem pro humor. Kyselé recenze na sebe nedaly dlouho čekat. The New York Times Book Review ji zatratily, ne pro to, co napsala, ale že vůbec napsala – o těch trapných hyperbolách my přece víme, proč je znovu přežvykovat, vyzvracet, proč je znovu připomínat... „Inu proto, poněvadž jim není zcela odzvoněno,“ odpověděl bych rozezlené recenzentce. Autor je emeritním profesorem politologie na univerzitě v americkém Binghamtonu. INZERCE Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: FEMINISMUS | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Autorka: Petruška Šustrová 1951 Případ Babice Hned v prvních dnech roku 1951 proběhla velká ofenziva severokorejských sil, zahájená v poslední den roku 1950. Severokorejská armáda a čínští „dobrovolníci“, celkem na milion vojáků, postoupili hluboko za hranici obou korejských států, vyznačené 38. rovnoběžkou, a dobyli Soul. Koncem ledna se však válečné štěstí obrátilo, vojska OSN vytlačila cizí armádu z Jižní Koreje a 10. července byla zahájena jednání o příměří. Jednání byla obtížná a vlekla se ještě další dva roky, přičemž pokračovaly boje, bombardování a kruté utrpení vojáků i civilních obyvatel. Horká válka v Asii Jedním z úskalí, na nichž vyjednání ztroskotávala, byla otázka zajatců. Mají mít váleční zajatci právo si vybrat, zda chtějí být repatriováni? Pra-událost tohoto dramatu se odehrála na konci druhé světové války, kdy Stalin od spojenců požadoval – a dosáhl svého – násilnou repatriaci tisíců sovětských vojáků, které vzali do zajetí Němci, přičemž někteří z nich pak bojovali na německé straně. Pocity hrůzy se proměnily v osobní odpor a pocit viny poté, co se potvrdily nejhorší obavy důstojníků, kteří zajatce předávali: Rusové byli posláni do vyhnanství, uvězněni nebo popraveni – a některé to potkalo všechno. Ještě po letech připomínali sovětští velitelé svým vojákům, že takový osud by nakonec potkal i je, kdyby se vzdali. Zdálo se, že tato vzpomínka převládala v myšlení Američanů od prezidenta Trumana dolů, když do rukou amerických jednotek bojujících v Koreji pod vlajkou OSN začali padat zajatci. V lednu 1951 jich bylo ve spojeneckých zajateckých táborech přes 130 000 – to bylo šest měsíců předtím, než komunisté požádali o vyjednávání. Na podporu spojeneckého požadavku dobrovolné repatriace začaly týmy zajatce třídit. K úžasu velení OSN a k rozpakům komunistů byl poměr dotázaných, kteří repatriaci odmítli, asi čtyři ku jedné; pak ovšem byl proces zrušen kvůli útokům proti němu na rozhovorech o příměří v Panmundžomu a kvůli obstrukcím komunistického vedení ve vězeňských táborech. Kdyby se tenkrát vzala za vodítko moudrá politika z druhé světové války, byli by vězňové z Koreje přemístěni do USA nebo aspoň na Okinawu. To také generál Douglas MacArthur Washingtonu doporučil, ale nikdy se nedočkal odpovědi. Hlavním protiargumentem byly náklady, politická cit- 12 5. dubna 1951 byli v USA pro atomovou špionáž ve prospěch SSSR odsouzeni k smrti manželé Rosenbergovi. livost, jakou v Japonsku vyvolával status Okinawy, a nevyřčená skutečnost, že transport vězňů do Spojených států by znamenal přiznání, že konflikt nebyl jen dočasnou „policejní akcí“. Lawrence Malkin v eseji „Vrazi z Koje-do!“ O policejní akce se samozřejmě mluvilo právě z obav před rozpoutáním další světové války; lokální, omezená válka se Američanům zdála přijatelnější. Bojovalo se i ve Vietnamu, neboli ve Francouzské Indočíně, jejíž součástí tehdy Vietnam (s Kambodžou a Laosem) byl. I zde překročily demarkační linii komunistické jednotky a útočily na francouzská vojska, jimž se prozatím dařilo komunistické útoky na město Hanoj odrazit. Skrytá válka špionů Studená válka se neodehrávala jen v horké podobě. V USA byli 5. dubna 1951 odsouzeni k smrti manželé Julius a Ethel Rosenbergovi. Bylo to vítané sousto pro komunistickou propagandu, pro niž bylo odsouzení Rosenbergových důkazem, že v Americe není svoboda, ba že jsou tam politické monstrprocesy podobné těm, jimiž se se svými odpůrci – i příznivci – vypořádávaly stalinistické režimy. Rosenbergovi ovšem nebyli odsouzeni za své názory, nýbrž za atomovou špionáž ve prospěch SSSR. Hlavní část důkazů však veřejně u soudu přednesena nebyla, poněvadž je CIA získala odposlechem šifrované sovětské komunikace, takže proces mohl řadě lidí připadat nevěrohodný. Po otevření archivů ale o vině manželů Rosenbergových nelze pochybovat. Z Velké Británie 7. června 1951 uprchli dva vysocí úředníci ministerstva zahraničí, Donald Maclean a Guy Burgess, do Sovětského svazu, protože prováděli špionáž ve prospěch této velmoci a hrozilo jim odhalení. Šlo o první dva z legendární „cambridgeské pětky“. Tito někdejší studenti Cambridgeské univerzity, Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: FEMINISMUS | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily V babickém procesu bylo sedm lidí odsouzeno k trestu smrti, ostatní dostali tresty od dvaceti let vězení po doživotí. kteří sympatizovali s komunismem, se nechali zverbovat komunistickou tajnou službou, a když pak po letech nebo desetiletích zaujali vysoké funkce ve státní správě, začali ve velkém předávat do Moskvy důležité informace. Patrně nejdůležitější člen „cambridgeské pětky“, Kim Philby, ovšem ještě vesele prováděl špionáž jak v Británii, tak ve Spojených státech. Další linií studené války byla propaganda. Podívat se do tehdejších československých novin nebo do novin kterékoliv země sovětského bloku dnes nabízí pohled až skoro komický – nejhorší děs už trochu vyvanul a zůstává zkarikovaná stránka ideologického blábolu. I tomu se Západ snažil čelit. „Volá hlas svobodného Československa, rozhlasová stanice Svobodná Evropa,“ ozvalo se 1. května 1951 v éteru. V Mnichově zahájila vysíláním v češtině svou činnost rozhlasová stanice Rádio Svobodná Evropa. Případ Babice Zasedání ÚV KSČ 26. a 27. června 1951 hodnotilo situaci na venkově a konstatovalo, že kolektivizace probíhá pomalu, a to vinou špatné masově politické práce. O několik dnů později, 2. července, byli ve vesničce Babice zavražděni tři místní komunističtí funkcionáři – časová souvislost patrně nebyla náhodná. Reakce moci na tuto vraždu byla přímo hysterická: do Babic přijížděli komunističtí funkcionáři a vraždu odsuzovali - a samozřejmě si byli okamžitě jisti, že ji spáchaly americké špionážní centrály ve spolupráci se zrádnými emigranty a jejich pomahači na českém venkově. Přestože někteří z pachatelů byli zastřeleni a byla tam řada nejasností, pracovala třídní justice na tzv. babickém procesu neobyčejně rychle. Zde je úryvek ze závěrečné řeči prokurátora Emila Eichlera: Občané soudci! Ujímám se slova v procesu, který znovu dokazuje, že svržená vládnoucí třída se neštítí použít nejbestiálnějších a nejsurovějších prostředků k tomu, aby se znovu uchopila moci. Vidíme na lavici obžalovaných dolary placené agenty amerického imperialismu, který marně usiluje o rozpoutání nové světové války, v níž vidí záchranu před svým odhozením na smetiště dějin. Chce vyvolat válku, aby porážkou Sovětského svazu a zemí lidové demokracie obnovil hospodářský a společenský řád kapitalistického vykořisťování, aby nastolil vládu velkostatkářů a fabrikantů - vládu bídy, hladu a nezaměstnanosti pro pracujícího člověka. Souzený případ je důkazem toho, že právě vesnický boháč se stává spolehlivou oporou a ochotným nástrojem v rukou válečných štváčů. Od sabotování výživy našeho lidu neplněním dodávek přes šeptanou propagandu, štvavé letáky a organizování sabotáží stává se třídní nepřítel na vesnici vrahem oddaných budovatelů socialismu. Agent CIC Malý, vyškolený v Bavorsku na řemeslného vraha a záškodníka, nacházel v nich pomocníky schopné páchat nejhroznější zločiny, jakými je zákeřná a surová vražda tří funkcionářů rady MNV v Babicích. Pouhých dvanáct dní po vraždě už byly vyneseny rozsudky: sedm obžalovaných bylo odsouzeno k trestu smrti, mezi nimi dokonce dva kněží, ostatní dostali tresty od dvaceti let vězení po doživotí. Celá babická záležitost je dodnes zahalena tajemstvím, hovoří se o tom, že zde vystupoval jako agent Státní bezpečnosti Ladislav Malý, který vraždu inicioval. Dnes se historici spíše přiklánějí k názoru, že šlo o nezodpovědného člověka s určitými psychopatickými rysy. Dne 11. července 1951 přijalo Národní shromáždění zákon o ochraně státních hranic. Hranice opatřené ostnatými dráty pochopitelně nebylo třeba chránit kvůli nepřátelům zvenčí, ale aby občané neprchali pryč, což okatě kontrastovalo s tím, jak československá média opěvala krásy života v novém zřízení. Za dva měsíce poté rychlík ČSD překonal všechny zábrany a násilně přejel československo-německou hranici u bavorského Selbu. Přes sto cestujících požádalo v Západním Německu o asyl. Nálada začala být dusná i v komunistických řadách, byl zatčen bývalý ministr zahraničí Vladimír Clementis, Václav Kopecký nařkl Otu Šlinga, Marii Švermovou a další komunisty z protistátní činnosti. Takto na tehdejší atmosféru vzpomíná ve svých pamětech manželka později popraveného náměstka ministra zahraničního obchodu Rudolfa Margolia: V roce 1951 to už v Praze bylo skoro jako za války. Lidi si mezi sebou jen šeptali, neminul snad ani týden, aby nebyl někdo zatčen. Nejhorší dny byly čtvrtek a pátek (mám dojem, že každý čtvrtek zasedal ÚV), a když večer zazvonil zvonek u dveří, každý zbledl. Nestraníci si teď trochu oddechli, zatýkání se soustředilo většinou na členy strany. Množily se sebevraždy, některé dosti záhadné, jiné zcela jasné. Když do bytu jednoho z významných činitelů vstoupili dva soudruzi v civilu, ani nečekal, co mu řeknou, vyšel druhými dveřmi z pokoje, vzal revolver a zastřelil se. Později se říkalo, že ho vůbec nepřišli zatknout, ale jen se něco zeptat. Nebo že by si k němu jen zaskočili na sklenici piva - kdoví? Heda Margoliová-Kovályová, Na vlastní kůži Cyklus Rok po roce je zpracován podle rozhlasového pořadu, který pod stejným názvem pro ČRo 6 připravují Petruška Šustrová a Petr Koura. Začátkem roku 1951 probíhala v Koreji mohutná ofenzíva severokorejské armády a čínských dobrovolníků. 13 Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: FEMINISMUS | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Autorka: Rozálie Kohoutová Osada Buďánka, Salochovo rodiště „Osada sama - vcelku něco přes dvacet stavení, z nichž některá patří ke Smíchovu, jiná pak ke Košířům, jest v okolí Prahy, ba snad v celých Čechách z různých příčin svého druhu jediná. A to nejen svým zvláštním terénem a skoro až divoromantickým okolím, nýbrž i bizarností většiny svých starších stavení, z nichž jedno není druhému skoro ani podobno. „Pomoc, chtějí nás zbourat“ Je první jarní víkend roku 2008 a kolem Buďánek vesele jezdí desítky a devítky do centra, do Řep, do Motola a zase zpátky, a zvoní o sto šest. Na zahradě naproti tramvajové zastávce přes Plzeňskou ulici je klid. Anežka Hradílková nalévá čaj. V posledním obytném, nebo lépe řečeno obývaném, domě v osadě Buďánky opět někdo žije. Anežka v domě vyrostla. Její rodiče odmítli dům na konci osmdesátých let prodat jako ostatní obyvatelé osady. Tehdejší 14 magistrát vymyslel velkolepý plán na přestavbu titěrné osádky, špinavé a podivné, kde se už od Arbesa děly věci. V osmdesátých letech zde zrovna zkoušeli Plastic People a Alexadr Vondra pil pivo v místní hospodě. Asanace měla přijít co nejrychleji. Hradílkovy stát vyvlastnil a na sídliště stejně museli. „Pomoc, chtějí nás zbourat“ byl první nápis, který psal novinář Ludvík Hradílek na střechu domu 134/4, který jeho manželka koupila v roce 1980 od filosofa Martina Hyblera, který předtím dům koupil od Juliány Jirousové, která v něm se ženou Sváti Karáska žila v době, kdy jejich manželé byli zavření. Přišel listopad 1989 a dům se rodině Hradílkových v restituci vrátil. Zpět se v té době nenastěhovali, ale pak se stali jedinými obyvateli kolonie. Koukale, padám i na tvou hlavu Anežka se před nedávnem do domu 134/4 po letech nastěhovala zpátky. Pět minut tramvají od nákupního centra Zlatý Anděl topí v kamnech. Dnes je už konečně teplo, tak se netopí. Pijeme čaj na miniaturní zahrádce, u plotu je opřené červené kolo pro šest. Místo zboření a stavby jedenáctiposchoďového paneláku byla Buďánka po roce 1989 vyhlášena památkovou zónou, čehož dosáhl spolu s několika architekty Ludvík Hradílek. Vyhrál tedy rváč bitku? Památková ochrana se vztahuje na původní územní plán dělnické kolonie. Je tedy přijatelná i možnost výstavby nových domů za předpokladu zachování původního územního plánu. Na začátku devadesátých let ještě přicházela v úvahu rekonstrukce domů starých, které foto: Rozálie Kohoutová A dodáme-li, že skoro ze všech starších stavení zeje tak cosi jako učiněná bída neb aspoň nedostatek - že skoro všady lze postřehnout kal a špínu, označili jsme alespoň v lapidárních rysech základní ráz Salochova rodiště.“ Jakub Arbes, Rváč foto: Rozálie Kohoutová Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: FEMINISMUS | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily všechny, kromě toho jednoho, patří Praze 5. V průběhu devadesátých let vznikl v kolonii squat, ale i squateři se z rozpadající se kolonie po několika letech odstěhovali. Do opuštěných domů se začali sestěhovávat bezdomovci. Bylo vypsáno několik veřejných soutěží na revitalizaci osady. Z důvodů nevyjasněných majekových práv a především neochoty ze strany magistrátu a Prahy 5 všechny projekty nakonec zkrachovaly. Praha 5 argumentovala především nedostatkem financí. Od té doby však investovala mnohem více na plánovanou demolici. Do domu 134/4 se stěhuje v devadesátých letech Anežčin bratranec Jakub Hradílek a snaží se se svými známými a okolními squatery opět obnovit kulturní život osady. Ale domy padají a padají. Praha 5 k rozpadu přispívá nejen celkovým nezájmem, ale i aktivním bouráním některých domů, které jsou prohlášeny za okolí nebezpečné. Magistrát nemá zájem na rozprodání parcel do rukou soukromých majitelů ani na podpoře kulturního dění v osadě. Osada se plní bezdomovci a opět je okolím prohlášena za špinavou a zbourání hodnou. Jakub se stěhuje z Buďánek. Zůstávají squateři, kteří s myšlenkou squatingu nemají nic společného a v osadě spíše přežívají. Ludvík Hradílek píše na střechu domu, který stále vlastní: „Koukale, padám i na tvou hlavu.“ Obecní úřad, náš hospodář V roce 2007 Anežka vyhodila poslední heroinové zbytky okolních kulturních snah, které v jejich domě nacházely útočiště, vydrhla černou podlahu a za dva měsíce spolu s Jirkou zdevastovaný dům zrekonstruovali. Je hezky, první jarní den, na Anežčinu zahradu během odpoledne zatrousí několik výletníků. „Já jsem tady potkal Sváťu Karáska, to je dobře, že tady ještě jste, že to držíte.“ „Já jsem se tady narodila, v osmdesátých letech jsme se museli odstěhovat, tady jsem bydlela jakoby nad váma, to je dobře, že už to zbourali, bych se nemohla koukat na tu ruinu. Ukázala byste nám, co zbylo z té osady, slečno?“ Anežka nás bere na prohlídku osady. Odemyká závoru své zahrady, ale bezdomovci už zde moc nejsou, domům se propadly střechy, takže už neslouží ani jako jejich útočiště. Z útulné zahrady se žlutou konvičkou vcházíme do zbořeniště. Anežka s Jirkou lezou po nosných zdech bývalých sousedů. Paní smutně stoupá nahoru do kopce. Po Plzeňské se prohánějí tramvaje. Pan Koťalík z domu sousedícího s osadou zde postavil příbytek pro kočky. Nosí jim mléko a kočky vykastroval, aby se dál nemnožily. Bude se památková ochrana vztahovat i na skálu, šípkové keře a kočičí boudičky, až spadnou poslední zbytky stěn? Posledním plánem na „revitalizaci“ kolonie Buďánka je koncepce firmy Geosan Alfa s.r.o, která pro Prahu 5 již připravila hmotovou studii a vizualizace. Podpořila ji jak radnice Prahy 5, tak památkový odbor magistrátu. Národní památkový ústav považuje projekt za nevyhovující, jeho hlas je však pouze poradní. V červnu má Geosan předložit konkrétní projekty. Vzniká i občanská iniciativa proti nové výstavbě a nesouhlasí ani opozice na radnici, ale starosta zřejmě lukrativní pozemek k jinému záměru neuvolní. Anežka píše o dělnické kolonii diplomovou práci. Hledá pamětníky a schraňuje fotografie spletitých bludišť osady. Plán Geosanu počítá s částečným zachováním původního územního plánu kolonie, ale současně chce před Buďánku postavit několikapatrové činžovní domy, ze kterých by se firmě měly vrátit investice do původního vzhledu osady. Z historického hlediska by se mohlo zdát vše v pořádku, činžáky zde opravdu ve dvacátých letech stály. Byly však zbořeny právě kvůli výstavbě Plzeňské ulice, která je dnes od červeného kola pro šest vzdálená cca tři metry a do dnešního prostoru se tedy pravděpodobně nevejdou. Firma Geosan už Ludvíkovi Hradílkovi nabídla možnost odkoupení domu i s pozemkem. Anežka vidí řešení zachování původního rázu kolonie v rozprodání parcel jednotlivým soukromým majitelům, pokud by dodrželi regule památkové zóny (např. půdorysy, výška, schůdky a průchody mezi domy apod.). Myslí si, že by nevadilo, že tu vzniknou i nové domky, podle různého vkusu jejich obyvatel, osada vždy vznikala organicky. Dnes v domě bydlí ona a Jirka a v patře pod nimi jejich kamarád, chtějí zrekonstruovat ještě horní patro. „Koupila byste si tady parcelu?“ ptám se vzpomínající paní. „Já nevím, no vlastně…“ Otáčí se na svého muže. „A prodáš jim to, tati?“ Ptá se Anežka svého otce. „A budeš tady bydlet, Anežko?“ Ludvík Hradílek pozoruje devítky a desítky za svou zahradou, zvoní po cestě nahoru do Řep a do Motola a zas dolů na Kotlářku na Anděl a dál do centra. Ve Zlaté Uličce právě nakupuje skupina japonských turistů roztomilé magnety vyobrazující mrňavé žluté a červené domečky. Obecní úřad, náš hospodář, je poslední žlutý nápis, který zatím na střeše domu 134/4 zůstal. Z tramvaje je vidět. A podivno, nechť připomínal si tento muž ten případ kterýkoliv, nechť se rozpomínal na podrobnosti a zejmén na vlastní příčinu sváru a rvačky sebeúsilovněji, nikdy nemohl si připomenout, že by byl zavdal příčinu on sám… A když jej stíhali, nikdy se neskrýval, když jej zatýkali, nikdy se ani neptal, proč se tak děje, a když jej pak na policii neb u trestního soudu vyslýchali, nikdy nezapíral, nikdy nesvaloval vinu na jiného, nýbrž je všemu, z čeho byl viněn, prostě přisvědčoval, nebo si v záhadných případech vypomáhal stereotypním slovem: „Možná…“ Jakub Arbes, Rváč Autorka studovala romistiku, nyní se věnuje dokumentárnímu filmu. 15 Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: FEMINISMUS | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Autor: Vít Poláček Číšníci a primadony. Kolorit fotbalu Představme si fotbalovou soutěž, kde je návštěva 6000 diváků považovaná za nezájem publika. Soutěž, v níž největší skandál vypuká, když jeden klub obviní druhý z toho, že své fotbalisty platí, a tím špiní čirý amatérismus. Kde hlavní hvězda Sparty musí hrát pod přezdívkou, aby se vyhnula vyloučení ze školy za to, že hraje kopanou. Kde si kluby vybírají na své domácí utkání sudího podle svého vkusu. A soutěž, kde je za největší urážku každého diváka považováno, sdělí-li se mu, že objektivně neuznává kvality protivníka… Takovou soutěží byla česká fotbalová liga, postupem času se rozšiřující z Prahy do okolí. V neustálé pozornosti publika, sdělovacích prostředků i umělců. Ostatně kdy jindy se tolik literátů snížilo k popisu fotbalového prostředí. Od Poláčkovy nesmrtelné satiry Muži v offsidu, Bassovy Klabzubovy jedenáctky až k italskému románu (oceněného tehdejší italskou literární cenou!) Mio piccolo Puc (Můj malý Puč), ve kterém se jistá italská slečna zamiluje do útočníka českého národního týmu a je zklamána, když jsou pak Češi ve finále poraženi a mistrem světa se stává Itálie. Kopaná té doby s sebou přinášela nejen fair play, slávu české země v zahraničí, ale také skandály, pře a roztodivné sázky. Soudce měl pískat I za první republiky byl často v nechtěném středu pozornosti rozhodčí. A že někdy provozoval kouzla! Kuriózní bylo například opakované vyloučení pravého obránce Sparty Hojera v utkání župy proti Libni v roce 1918. Sparta totiž měla Hojery dva. Bratry Františka a Antonína. A oba na pozici pravého obránce a navíc k nerozeznání si podobné. 16 Sudí Fabián vyloučil Antonína Hojera v prvním poločase a už v druhém si mu jeden z hráčů Libně stěžoval, že již Hojer zase hraje. A skutečně: Sudí zaslechl po chvíli hry zvolání jednoho Sparťana „Hojere, podej!“. Došlo k rozepři, ve které Sparťané marně dokazovali, že nejde o téhož hráče a rozhodčí trval na tom, že buď na hřišti nebude žádný Hojer, nebo utkání předčasně ukončí, což také nakonec udělal. Ještě „zajímavější“ výkon sudího vidělo publikum finále poháru v roce 1940 mezi Viktorií Žižkov a Spartou Praha. Rozhodčí Malkovský nejprve přehlížel řadu tvrdých zákroků, aby následně vyloučil Viktoriána Čecha a ještě nařídil penaltu. Šest tisíc diváků pak vidělo malý zázrak – Sparťan Senecký trefil tyč, ale pan sudí odpískal branku a ještě vyloučil Randáka, který si stěžoval. To ještě nebylo vše. Sparťané sice snížili na 4:3, ale pak nastřelil útočník Viktorie Křišťál tyč a od ní se míč odrazil do hřiště. Dost možná si diváci řekli, že by bylo vtipné, kdyby se i tato tyč stala gólem. Než to ale stihli říci sousedovi, byla již tato vtipná myšlenka tvrdou realitou. Ještě pozoruhodnější byl potom verdikt komise, která se sešla den poté: Žižkov pohár nedostal a byl ze soutěže vyloučen, hráči Viktorie Žižkov Čech, Randák, Mourek a Sparťané Ludl a Bugr dostali distanc, jen o pánovi s píšťalkou nepadlo ani slovo. Že rozhodčí není tak nedotknutelný dokazuje jiná epizoda, tentokrát přímo z derby tehdejších letenských rivalů Slavie a Sparty hraném v roce 1928. Sudí Cejnar odpískal penaltu proti Spartě a její exekutor Svoboda už se rozebíhal, když se rozhodl proti tomuto rozhodnutí protestovat největší hráč Sparty a její kapitán, legendární Káďa, originálním způsobem. Zasedl míč. Cejnar dal Káďovi dvě minuty na rozmyšlenou, ale kapitán rudých se zvedl a odvedl mužstvo ze hřiště. Cejnar zápas raději ukončil. Disciplinární komise o pár dní později seznala, že viníkem je nikoliv Káďa, ale sudí Cejnar. Ve zprávě se pravilo, že nevyčerpal všechny prostředky k uklidnění hráčů… Natolik byl patrně Káďa posvátný… Hvězdy a primadony V případě Kádi byl takový čin také poněkud neobvyklý. Sám hráč Sparty a král komiků Vlasta Burian vzpomínal na tohoto hráče jako na vzor fair play, z jehož úst nikdy neslyšel sprosté slovo. Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: FEMINISMUS | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily za první republiky a protektorátu. Po zavedení profesionalizace v roce 1924 byli hráči pod větším drobnohledem, i proto, že nyní pobírali za své výkony peníze. Když Sparta získala belgického útočníka Raymonda Braina, podepsal s ní smlouvu na 1500 tehdejších československých korun, což nebyl nijak malý plat. Odpovídal platu vyššího úředníka, i když k nejvyšším v republice rozhodně nepatřil a automobil by se za něj pořídit nedal. A to byl Braine základním kamenem svého týmu a zahraniční hvězdou, jejíž pozdější přestup do Beerschotu Antverpy byl nejdražším v Evropě. Za 150 000,- Kčs se tehdy dala pořídit tři velmi luxusní auta. I když fanoušci často žehrali na to, že hráči neodvádí za peníze patřičný výkon, nežili si hráči jako dnes a také nebyli tak mediálně sledovaní. To nejlépe dokládá vzpomínka slávistické legendy Pepiho Bicana z roku 1938. Jeho kolega ze Slavie a národního týmu Václav Horák neunesl, že seděl na lavičce v utkání ČSR - Jugoslávie v Záhřebu, a proto téhož dne přišel až na nádraží těsně před odjezdem, kde na něm bylo vidět, že se alkoholu nevyhýbal. Spoluhráči, kteří jeli domů mezinárodním rychlíkem, druhou třídou (!), jej svlékli a jen v trenýrkách uložili do kupé a nechali spát. Horákovi se ovšem v noci chtělo na malou, což se stalo příčinou následujících událostí. Podařilo se mu totiž splést si dveře a za jízdy z rychlíku vypadnout. Mimo odřenin se mu nic nestalo, a tak vykonal to, proč z kupé vystoupil a poté zalezl na poli do stohu, kde noc dospal. Ráno přišel sedlák, zabodl do stohu vidle a patřičně se vyděsil, když na něj ze sena vyskočil polonahý poškrábaný chlap a česky nadával. Horák totiž vypadl z rychlíku v Maďarsku! Naštěstí nebyly sedlákovi cizí pojmy jako fotbal a Slavia a po delším jednání byl ve vsi nalezen člověk ovládající slovenštinu a Horák se po další cestě dostal domů. Nejprve ovšem poslal spoluhráčům telegram. Ti pak na něj u vlaku počkali, aniž by je při vyzvedávání reprezentačního útočníka obtěžoval jediný reportér. Znakem prvního půlstoletí fotbalové historie byla také obrovská velkorysost: Téhož roku vítal Slávisty ve finále Středoevropského poháru v Budapešti pískot publika. V ten okamžik přišel za Bicanem kapitán domácích dr. Sarosi a přivedl jej osobně jako hosta do středového kruhu. Publikum přestalo pískat a Bican to Sarosimu nikdy nezapomněl. A když hrozilo, že by Sparta mohla sestoupit, půjčila jí Slavia svého hráče Vojtěcha Bradáče, který se výrazně podílel na záchraně největšího rivala sešívaných. Každý vrchní je slávista. To je vědecky dokázáno. Zajímavý byl i kolorit zápasů. Především noviny přinášely řadu senzací a často i posměšné básně. Spartu v roce 1922 na zájezd ve Švédsku doprovázel předseda středočeské župy Josef Fanta, který svou lásku ke Spartě nikdy nemohl naplno projevit, protože měl být jako předseda nestranný. Na zájezdu se ale vsadil s obráncem Sparty Hojerem, že přeskočí přístavní kůl, chytil se o něj za nohu a spadl do moře. Sparťané jej sice vytáhli a zachránili mu tak život, ale slávistický časopis Half-Time si na něm smlsl. Otiskl žertovnou báseň, která končila slovy: „Nasolený župan leží Sparťanům svým v objetí.“ V roce 1941 porazila Slavia Spartu na jejím hřišti 7:0 a České Slovo o den později napsalo: „Dnešní obvyklý trénink Slavie se nekoná, neboť hráči již trénovali v neděli na hřišti Sparty.“ Stejný list pak žertem tvrdil, že Spartu jistě po sedmi hubených gólech čeká i sedm gólů tučných a že se funkcionáři klubu snaží pod- fukem rozšířit ligu, aby nesestoupili… Zápasy provázely i bizarní sázky, v nichž figurovali nejčastěji vrchní nejvyhlášenějších pražských podniků. V roce 1940 tak bylo po porážce Slavie v derby se Spartou možno vidět na silnici mezi Prahou a Uhlířskými Janovicemi muže ve fraku tlačícího sud, na kterém byla připevněna tabulka s nápisem: Vrchní od Medvídků J. Čermák, fanda Slávie, čestně plní prohranou sázku. Stejně postižený číšník od Vašaty musel vyběhnout na ulici v trenýrkách, kde se dostal do konfliktu se strážníkem, protože tímto činem samozřejmě způsobil pohoršení na ulici se nacházející veřejnosti. Fanoušků a příznivců si občas všiml i denní tisk. Expres tak v roce 1934 otiskl článek pod titulkem „Raněn mrtvicí u rádia v okamžiku, kdy Slavia vstřelila Spartě druhý gól.“ a České Slovo téhož roku komentovalo v článku „Potupený Sparťan“ případ kadeřníka Čeňka Goldmana, který musel po porážce svého milovaného klubu absolvovat cestu s trakařem do Kolína a to ještě musel cestou sbírat na důkaz toho, že cestu skutečně absolvoval, podpisy starostů obcí na trase! Fotbal byl významným fenoménem První republiky a zůstal také jednou z mála útěch za protektorátu. Vedle nepochybných mezinárodních úspěchů (vítězství Sparty i Slavie ve Středoevropském poháru, stříbro z mistrovství světa v Itálii) a krásných utkání, s sebou přinášel i vtipné momenty a stejně jako dnes i sporné situace a skandály. Možná víc než si hodlají připustit pamětníci, kteří s nostalgií vzpomínají na staré zlaté časy… Mezititulky jsou citací z Mužů v offsidu Karla Poláčka. Autor studuje kulturní historii a scenáristiku. 17 Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: FEMINISMUS | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Autorství: Ivo Bystřičan, Tomáš Bojar Nemohu přikyvovat, když mě to děsí Rozhovor s Janem Burianem Jan Burian se narodil roku 1952 v Praze. Mimo mnoho jiných činností je písničkář, spisovatel a hudební skladatel. Na pódiích vystupuje od roku 1970 a od té doby byl k vidění a slyšení na více než 3800 koncertech, většinou sólově a s klavírem. Od konce osmdesátých let vydal čtrnáct alb. V devadesátých letech rovněž vydal více než deset knih se značným žánrovým a tematickým záběrem - od sbírek poezie, vlastních pamětí a souboru fejetonů po knihy, v nichž se věnuje svým zkušenostem z poznávání cizích zemí a kultur. Od roku 1992 televize vysílá jeho talkshow Posezení s Janem Burianem, jichž bylo od roku 1992 uvedeno více než 130 dílů. Od letošního roku uvádí ČT jeho nový pořad Burianův den žen. Spolupracuje taktéž na tvorbě filmových dokumentů, uvádí předávání literárních cen Magnesia litera, provádí turisty po Islandu či Portugalsku. Organizuje volné sdružení Osamělých písničkářů a jejich společné pravidelné koncerty, fotografuje, píše fejetony pro Pražský deník a propaguje heslo „Kopírování zachraňuje hudbu!“ 18 Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: FEMINISMUS | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily S Janem Burianem jsme se potkali v pražském klubu Kaštan, kde vystupoval se svou kapelou. Písně z loňského alba Muži jsou křehcí poslouchal zaplněný sál. Lidé seděli na zemi jako „za starých časů na Portě“, jak to okomentoval host Xavier Baumaxa a my na chvíli úplně zapomněli na to, že je rok 2008, kdy vám v supermarketu hrají mizernou hudbu, lidé ztrácejí čas vyděláváním peněz a televize vysílá Burianův den žen. Ženy chtějí od života více Vaše deska Muži jsou křehcí byla natočena v době, kdy se dost mluví o krizi mužské identity. Máte pocit, že ta krize mužské identity a ona křehkost mají nějakou souvislost? Určitě. Ono je to asi všechno dáno podvědomím. Já nejsem člověk, který by uměl a měl chuť přesně vystihnout nějaké trendy, začal jsem to psát z jakési přirozené reakce na předchozí desku o ženách. Na krizi mužské identity se dostanete hned v prvním textu. Okamžitě, protože ona je cítit opravdu všude. V čem podle vás spočívá? Možná je do jisté míry důsledkem rychlosti, s níž se v posledním století rozvinul boj o rovnoprávnost žen. Ženy nás tímhle předběhly a ony si dneska daleko lépe uvědomují, co chtějí, i když samozřejmě také mají spoustu vnitřních konfliktů. My na to ale nějak pomalu reagujeme a místo abychom byli vstřícní, zakuklujeme se spíš do sebe a zdá se, že vůbec nemáme pocit, že bychom měli na sobě nějak pracovat a také se měnit. Jako by se nám zdálo, že emancipace je pouze jejich věc a nás se týká jen tím, že umožníme ženám, aby šly do práce a dělaly třeba politiku. Víc už na sobě nepracujeme. Tak si myslím, že ztrácíme kontakt s vývojem společnosti. Je tu najednou nebezpečí, že se staneme jakýmsi druhořadým pohlavím, a to by bylo smutné, ne? Měli bychom se tím začít víc zabývat... Který muž v dnešní době tedy obstojí? Spíš si myslím, že jde o to, jací by měli být lidé všeobecně. Já mám pořád pocit, že bychom měli být empatičtí, vstřícní a ne tak sebestřední. U nás mužů je velký problém, že na problémy reagujeme často útěkem nebo jejich vytěsněním či nějakou náhražkou. Místo toho bychom se měli snažit pochopit, co se po nás vlastně chce a očekává, a nelpět pouze na svých vlastních modelech. Čekáme dnes od žen něco jiného než dříve? Asi většinou čekáme to samé, na co jsme byli zvyklí v rodině. Čekáme, že budeme všechno v podstatě řídit a při tom se o nás někdo postará v těch praktických věcech života. Myslím, že nejhorší na tom asi je, že opožděně reagujeme na dobu, která se mění. Ta doba se neměnila jenom tím, že teď máme kapitalismus. Mění se také tím, že ženy prostě chtějí od života více a rychle se učí si to brát. A my se jen díváme... a pociťuji vzpouru jako individuální záležitost. Rád se pak sejdu s někým, kdo to cítí podobně. Podstata nepřítele je stále stejná Podle mnoha vašich textů to vypadá, že Vaším nepřítelem je také komercionalizace, kterou velice často zmiňujete. Ještě před listopadem 1989 jste napsal, že nechcete být folkařem. Co máte proti folku? Nemám proti němu nic. Tehdy jsem tím chtěl vyjádřit svůj názor, že tzv. „folkem“ se označuje všechno možné a stal se jen takovou méně profesionální odnoží komerční hudby. Celá idea nezávislosti a jakési pospolitosti a upřímnosti se rozpadla už dávno za komunistů. Najednou byly mnohdy úspěch a sláva důležitější, než životní postoje a scéna písničkářů se rozštěpila. Velkou část této scény jako by tvořili takoví horší Karlové Gottové, jejichž snahou bylo prostě především bavit lidi a žít z toho, a to se diametrálně lišilo od toho, z čeho vzešla naše písničkářská generace. S nimi jsem nechtěl mít nic společného. Od doby, co písničkářům zanikl společný nepřítel, je mezi nimi ještě něco, co by je spojovalo? Není tady ta jednotící myšlenka jednoho nepřítele, který by nám otravoval život a zároveň nás aktivizoval a sjednocoval. Teď se musíme se vším potýkat sami, a tím pádem je to trošku složitější. Myslím si ale, že taková spřízněnost existuje třeba na dálku stejně jako mezi spoustou lidí, kteří něco dělají, ať už je to v oboru písničkářů nebo spisovatelů nebo možná i číšníků. Existuje nějaké vzájemné povědomí o společné profesi, že tu naše řemeslo pořád funguje a má smysl. Koneckonců písničkářství je jedno z nejstarších. A nějaký další nepřítel vám z těch dob zbyl? V podstatě je to jedna a tatáž věc, jenom je jinak pojmenovaná. Může se tomu říkat třeba lidská blbost, ješitnost, chamtivost, nedostatečná otevřenost a pak další témata z těch věčných – stáří, práce, seberealizace, víra v něco, víra v Boha, láska. Kdybych si chtěl vybrat nějakého nepřítele, jako že po něm nijak zvlášť neprahnu, mám možnost. Raději bych místo nepřítele použil slovo téma. Téma to je prostě i ten můj osud, který mi dává tak málo času, moje vlastní nedokonalost a ohraničenost. S nimi se můžu poprat, kdykoli budu chtít. Já příliš necítím kolektivně, mně je jakákoli odrůda kolektivnosti nepříjemná Ano. Když si budu chtít vybrat nepřítele, který mi opravdu leze na nervy, tak se půjdu inspirovat do supermarketu, kde mi pouštějí mizernou muziku a prodávají mi zkažené nebo předražené zboží. Já ale nechci v tomhle uvíznout, to by bylo málo prát se do konce života s tím, že někdo na vás chce vydělat nebo vás okrást. Takové umění by muselo být nejen hodně oploštěné, ale hlavně bych tím vlastně přijal hru, kterou vám ten komerční ďáblík chce vnutit. Nabízí se – pojďte se celý život hádat o to, jestli vám prodávají zkaženou zeleninu nebo ne, a jestli vás zotročuje ten systém kapitalismu nebo nezotročuje a pojďte zapomenout na ty podstatnější věci – proč jsme vůbec vznikli? Co je to za dobrodružství, které tady prožíváme a jaké je to tajemství? Je možné si vyřizovat účty se snahami udělat z vás strojek na konzumaci, ale nechtěl bych, aby to bylo jediné, proti čemu se člověk bouří. To by bylo opravdu hodně málo. Může se ale dnes člověk důstojně uživit svou tvorbou, aniž by ji přizpůsoboval požadavkům uměleckého či zábavního průmyslu? Vám osobně se to daří? Mně se to daří díky té trošce štěstí, že mám devatero řemesel. Díky těm řemeslům jsem nemusel nikdy dělat něco, co mě nebavilo, za což tedy děkuji osudu. Chápu, že můj kamarád Vlastislav Matoušek, který se zabývá elektronickou vážnou hudbou a studiem lidových kultur, má trošku složitější pozici, ale kvůli tomu nebudu bojovat proti kapitalismu. Já jsem nenašel zatím nic lepšího a mám pocit, že je prostě potřeba naučit se vybalancovávat síly – řečeno primitivně – dobra a zla, a na druhé straně síly peněz a víry v existenci a smysl něčeho hlubšího. Hrozně nerad bych opět sklouznul k nějaké formě destrukce kapitalismu. Ta už tady proběhla a pak experiment skončil a my jako bychom byli znovu na začátku. Teď jako bychom se museli učit znovu překonávat problémy toho prvního stadia kapitalismu, kdy si hodně lidí myslí, že co není zakázáno, je dovoleno. Jak se vám to povedlo zařídit, že se můžete živit jen tím, co Vás baví? 19 Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: FEMINISMUS | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily To je těžko říct, asi na to není žádný recept. Mám štěstí, že jsem srozumitelný. Když zazpívám písničku, tak tomu většina lidí rozumí, o čem to je. Není to tak esoterické umění. Proto mám poměrně široké publikum a můžu dělat spoustu různých podobných věcí. Na druhé straně se člověk musí naučit vyhýbat slepým ulicím, třeba krátkodobému úspěchu v nějakém oboru, který by ho později mohl přivést do pekla. Myslím, že umělec by měl umět odmítat. To je někdy skoro to hlavní. Na Vaší poslední desce jsou výrazné elektronické aranže a celkově značně moderní zvuk. Není to určitá úlitba vůči možné masovější poslouchanosti? Myslíte, že bych měl dělat nějaké staré věci kvůli tomu, abych nedělal úlitby? Mám odjakživa rád věci, které se vymykají střednímu proudu. Teď si to můžu navíc sám dovolit dělat naplno, díky tomu, že mám za sebou hodně lidí, kteří po tom také touží. Vůbec v tom nevidím žádný kalkul, a navíc mě teď těší role staříka, který hraje s mladými kluky, protože v těch mých spoluhráčích je spousta energie, baví je to a mají z toho taky radost. Dokonce je i baví vozit mě s sebou a nechávat mě zpívat. Burianův televizní harém V současné době televize vysílá Váš pořad Burianův den žen. Kromě značného zájmu diváků se vyznačuje také častou a odmítavou kritikou části publika. Čím si to vysvětlujete? Mám pocit, že divák zřejmě není připravený na to, že se někde bude řešit opravdový problém. My jsme si zvykli, že média nás jen kolébavě informují. Pořád se tu hovoří o české vlídnosti a úsměvnosti. To je pěkná vlastnost, ale dovolme si i jiný přístup. Například v jedné chvíli, kdy se něco děje, říci: „Proč se to děje?“ Zeptat se pornoherečky: „Jste těhotná a máte mít dítě, přitom jste pornoherečka, jak to chcete tomu dítěti vysvětlit?“ Já jsem kvůli takovým otázkám dostal dost vynadáno. Ale to přeci jsou legitimní otázky, které si člověk normálně klade. Že bychom si odvykli takové otázky klást v televizi? 20 předepisovat. Hrozně nerad bych se dostal do té pozice, do níž mě manévrují ti diváci, kteří jsou překvapeni tím, že musejí najednou přemýšlet. Píší a říkají: „To je zase takový ten, co si myslí, že všechno ví.“ Kdybych všechno věděl, tak ten pořad přece nedělám. Neměl bych k tomu žádný rozumný důvod. Ale když třeba pornoherečka v určité situaci tvrdí, že porno je práce jako každá jiná, tak mě to zarazí a snažím se to nějak pochopit. Když cítím, že je to studené, řeknu, že mi to připadá studené. Není vůbec pravda, že bych přišel s hotovým názorem, ale ten názor si utvářím a pak ho řeknu nebo položím další otázku. A jen doufám, že i diváci chtějí slyšet odpověď. Ale podobně jako nevíme, kam nás zavede náš dnešní rozhovor, ani já často nevím, co se může před kamerou stát, je to napínavá práce. Ukázkovým příkladem byl v tomto ohledu díl s Janou Kratochvílovou. Tam jste skutečně vůbec netušil, kam vás nakonec řeč donese, protože nepolapitelná zpěvačka si většinu času dělala, co chtěla. Co pro vás vůbec tyto momenty, kdy se režie vymkne z rukou, znamenají? Je to velké dobrodružství. Chvilku si říkáte, co se to vlastně děje. Ale pořád se snažíte nějakým normálním způsobem toho dotyčného přesvědčit, že by stálo za to, aby se toho o něm člověk trochu víc dozvěděl. A u Jany Kratochvílové se to, myslím, nakonec povedlo, přestože to byl souboj, na jehož začátku mi rvala do saka květiny a křičela na mě, že jsem ten Vlasta Burian. Ale pak jsme si sedli k pianu, já jsem začal hrát a ona začala zpívat a najednou zjistila, že k sobě nemáme tak daleko, jak to na první pohled vypadá. Nikdy ale předem nevíte, kam se dostanete. Když jsme spolu šli po ulici a ona předváděla všechny ty svoje kousky, tak jsem vůbec nevěděl, jestli to předstírá, nebo jestli je opravdu taková, a dodneška to tak úplně nevím. V něčem je mi strašně sympatická a v něčem naprosto nesnesitelná. Ale byl to prostě pokus, tak jsme si řekli, co ho neudělat. Lidé chtějí medailonky Do těch otázek ovšem vnášíte i sám sebe, otázkami představujete určité hodnoty. Kdybyste to měl zobecnit, jak má podle Vás člověk žít, aby Vám to bylo sympatické? V některých momentech je cítit, že se ženy snažíte vyvést z jejich zaběhnutých rolí a svými otázkami je trochu znejistit. Někdy to nese ovoce a vypadne z nich něco nečekaného, ale jindy se ani pořádně nestihnou uvolnit a po většinu pořadu zůstávají v defenzívě. Snažíte se to proto nějak dávkovat? To mě tlačíte do role nějakého kazatele, který všechno ví. Já nevím, jak má člověk žít. Já se to snažím hledat sám pro sebe. Člověk by ale asi měl pořád myslet na svůj žebříček hodnot – co je důležitější a co ne, a vědět, že čas plyne a není moc výhodné ho rozmělňovat v hovadinách a v přízemnosti. Proč ztrácet čas pouhým vyděláváním peněz, které vlastně nepotřebuji na nějakou další věc – proč povýšit peníze z prostředku na cíl... Ale to je problém každého z nás a já nikomu nechci nic To je všechno otázka míry. Ale i otázka možností a času, který na ten pořad máme. To, na co se ptáte, je hodně subtilní věc, a všechno se liší případ od případu. Samozřejmě, že mi to někdy nevychází tak, jak bych si představoval, ale já to prostě asi neumím udělat lépe. Často se bavíte s někým, kdo je mediálně zdatný a říká jen to, co je důležité pro jeho sebeprezentaci. Pokud máte před sebou někoho, kdo je zvyklý odpovídat pořád na ty samé otázky a ví, jak to má udělat, aby jakoby vyklouznul a vlastně nic neřekl, tak potom je dobré se ho zeptat, třeba proč ti mravenci zrovna chovají mšice jako domácí zvířata. Podobná otázka, již nečeká, ho trochu vyvede ze zaběhnutého způsobu odpovídání a bude na ni muset zareagovat lidštěji.. Není v arzenálu jeho imagemakerů, kteří by ho na to mohli předem připravit. A vykolejené ženy se pak někdy vyloženě naštvou a podivují se nad vaším přístupem, přičemž někdy z toho vznikají docela obstojné přestřelky. Ano, přestřelky vznikají a je to tak naprosto v pořádku. Lidé dnes nějak automaticky očekávají, že když přijde televize, tak bude nějaká oslava, že se teď o nich ten svět konečně dozví, jak to všechno dobře dělají a jaké mají koníčky, že mají ten krámek a v tom krámku že mají to zboží. Ale že tam někdy prodávají bůhvíco, to už by být vidět nemělo. Pak jsou zklamaní, že ten televizní pořad – řekněme televizní dokument – není medailonek. A to je celý problém – oni chtějí o sobě natáčet jen medailonky. Všichni se ptají české miss na to, jaký používá pleťový krém a v jaké spořitelně má peníze. Ale mě zajímá, jak může toto čisté katolické dítě z venkova propagovat něco, co je vyloženě nezdravé nebo neestetické. A spousta lidí mi pak píše, co jsem si to dovolil, že takhle rýpu. Já se jí na to samozřejmě neptám kvůli sobě, já jsem tam od toho, aby se na mých otázkách ukázalo, jaký ten člověk je. Nikoho nemusí zajímat, co si myslím. Já si to myslím, protože něco si myslet musím a nemám rád moderátory, kteří si nic nemyslí. Vím, že jsem si zvolil těžký způsob práce, který může být někdy neproduktivní, protože mi ten zpovídaný člověk uteče nebo já sám v té situaci nedovedu správně reagovat. Ale s tímto rizikem se ten pořad dělá, my v něm s Vítem Klusákem a Filipem Remundou i moje momenty nedokonalosti koneckonců záměrně necháváme. Dozvěděl se Jan Burian zásluhou Burianova dne žen o ženách něco nového? Já se především dozvídám hodně o sobě, to mi úplně stačí. Nikdy jsem například nebyl vystaven nějaké konfrontaci před kamerou – kromě jednoho rozhovoru s Richardem Falberem v televizním pořadu Sedmička. Nikdy jsem na obrazovce nikoho neprovokoval nepříjemnými otázkami a neprojevoval jsem nějak důrazněji svůj nesouhlas s nějakými názory. Když jsem se v první dílu BDŽ posadil proti pornoherečce, měl jsem nejprve pocit, že musím přikyvovat, že se to tak dělá ze slušnosti, když se lidé spolu baví. Pak jsem si ale najednou uvědomil, že nemohu přikyvovat tomu, co ona říká, když mě to děsí. A došlo mi, že se musím začít chovat úplně normálně a přirozeně. To byla pro mě hodně silná zkušenost, a to by mi z celého pořadu úplně mohlo stačit. Ale doufám, že se hlavně lidé dozvědí něco víc o ženách, jejichž osudů si všímáme, a že to nám všem trochu doplní obraz, který o životě máme. 5WRTMþGJGIMJMLS ?NMISQGJGQCNPM@R Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: FEMINISMUS | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT I3SXJC?JGLGK Rozhovor | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily @MQCLQITJBW Autor: Jiří Ptáček Reportáž z bezpečné zóny Konfliktem v Bosně vyvrcholila série surových občanských válek$3-("( v bývalé Jugoslávii. -v2.!*+ Novinář Joe Sacco o něm vypracoval rozsáhlou reportáž. Neobvyklá(+( je tím, že má formu komiksu. -$1,(-CRLGAG Kdo neví, že komiks není žánr pro děti, nebo si LQX?Ý?JGX?QW ještě myslí, že komiks je určen pologramotným NT?RN?J@MS /JGJGBMLQ čtenářům, ten musel prospat přinejmenším XNPMRGJCR?BJM posledních jedenáct let. Tehdy, v roce 1997, TČAFI?L¡Lċ totiž vyšel český překlad komiksu Maus Arta RæďIČAF Spiegelmana, v němž je průlomovým způsobem ISJMKCRċ tematizován židovský holocaust. Od té doby na našem trhu postupně přibývá komiksů, které se vyjadřují k palčivým sociálním, politickým či historickým otázkám. Bezpečná zóna Goražde se u nás objevuje zároveň se Saccovým starším titulem Palestina. Obě knihy jsou unikátní tím, že žurnalismus z krizových oblastí transformují 5PRGJHQCKQCNPMQTFMI?K? ' 2.4NPAFJGHQKCX*MLHCTGÛ stranu muslimů a je nesmlouvavý jak k Srbům, do obrazového vyprávění. /MJHC9P?LæL?KPRTHQKC takPB?4RPNæJXP?LæLTCBJCKæ k západním vojákům a politikům, jejichž !JďGJHQCKQCITCQLGAGIBC LCAFT?JGL?KQRæ Ke konci „bezpečné zóny“ nerozhodnost Srbům dlouho umožňovala pro@WJXP?LæL Joe Sacco přijel do bosenského Goražde v roce vádět etnické čistky. Nenechat „mluvit“ druhou 1995 a už přímo nebyl u boje Srbů s bosenskými stranu se někomu může zdát neobjektivní, ale muslimy. Protože však v Goražde pobýval dlouho, Saccovi o vyčerpávající objektivitu nejde. Bezzúčastnil se každodenního života muslimského pečná zóna Goražde je důležitější jako zpráva, obyvatelstva takzvané „bezpečné zóny“, odřízjak vypadá společnost vystavená bestiálním nuté od zbytku světa územím dobytým Srby. pravidlům občanské války. Totální izolace od okolí, nedostatek v podstatě čehokoliv, strach z další eskalace konfliktu i příZdrženlivě černobílý padné výměny jejich území za jiné, ale rovněž Saccovy černobílé kresby se drží reálií. Dialogy stopy naděje a pokusy vést normální život… to a vzpomínání obohacují o řadu detailů zničenévše Sacco čtenáři předkládá prostřednictvím ho města, východobosenské krajiny, oblečení. prožitých situací a neformálních rozhovorů S archem, vinětou a bublinou, základními stas konkrétními lidmi. Tímto způsobem rovněž vebními kameny komiksu, autor nakládá poučeně dokáže vysvětlit události v Goražde, masakry a vrstevnatě. Větší experimenty s vyjadřovacími v Srebrenici či Višegradu a dokonce zrekapituprostředky ovšem nehledá. Cílem obrazové složky lovat celé dějiny nevraživosti mezi balkánskými komiksu je věrohodné přiblížení míst, lidských osudů, dějů a emocí. V knize nechybí kreslířský etniky. Bezpečná zóna Goražde je doslova nabitá informacemi. Didaktická rovina ale nikdy nepřehumor (nejvíce autor karikuje sebe), ale přesáhne Saccovu pozornost k lidským osudům. važuje chladné a popisné provedení. Je třeba Sacco kreslil, co viděl, čeho se zúčastnil a co podotknout, že díky této zdrženlivosti Sacco evokuje utrpení lidí a bezvýchodnost situace mu bylo popsáno. Proto neustále zůstává v komiksu osobně přítomný, zodpovědný za to, silněji, než kdyby si hrál. Přestože kniha působí co předkládá ostatním. Staví se jednoznačně na jako promyšlená skladba působivých obrazů, -GIBM LCTæBæJ I?K SLGILMSR CRLGAGKæJG@?RCPIW?BM@HCJG pořád je v první řadě reportáží. Ve srovnání XP?LæLHCBLMFMNM s fantaskně pojatým Mausem je Bezpečná zóna BPSFK Goražde údernější zásluhou uvědomělého důrazu na výtvarnou všednost. Šest let poté Bez nakladatelství BB art by byla česká knihkupectví chudší o řadu důležitých titulů zahraničního komiksu. Vedle knih legendárního Alana Moorea by například chyběl geniální Jimmy Corrigan Chrise Warea či Persepolis Marjan Satrapiové. Čeští čtenáři museli na Bezpečnou zónu Goražde počkat šest let od prvního anglického vydání. Když vezmeme v úvahu, že mezi prvním anglickým a českým Mausem uběhlo let jedenáct, je vydání Saccovy knížky příslibem hbitějšího přístupu našich nakladatelů. Knihy tohoto typu časem mohou napravit křivdu, kterou na pověsti komiksu jako seriózního prostředku lidského 5GBæJHQCKIMJCKX?@GRČAF poznání a estetického zážitku nechtěně spáchal Čtyřlístek. Bezpečná zóna Goražde Joe Sacco Přeložil Viktor Janiš Vydal BB art, 2007 Červený Amadeus Kakalík Po barokní Praze se prohání ochránce s rudou kůží. Zprvu nadán nadlidskými schopnostmi, ale stává se čím dál více (jak v něj autoři ztrácejí víru) jenom přitroublým erotomanem. Komplet pornokomických blasfémií nakreslený Silvou T. a napsaný Sigismundem de Chals objevilo a vydalo nakladatelství Divus. Na přelomu tisíciletí vyšly v edici Dobrodružství dva sešity Kakalíkových drsných a zanedlouho kultovních komiksů. Stále se dají sehnat! Později se Kakalík stáhl a začal publikovat výhradně prostřednictvím webu. Každé ráno v 7 hodin umístí na své stránky nový strip se žlutým, kulaťoučkým kuřetem. Nemusíte tam každé ráno, protože všechny stripy jsou archivovány. Skeptické, cynické, unavené, slaboduché kuře a jeho ironický autor. Silva T. - S.d.Ch: Červený Amadeus. Divus, Praha 2007. www.kakalik.cz 21 Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: FEMINISMUS | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Autorka: Tereza Marečková Podnikové předpeklí Vedení gigantické reklamní agentury usedá ke stolu a autor Nahlíží do nejniternějších monologů vedení abstraktní továrny na prezentaci čehokoli. provází nás devíti kruhy Pekla, poté Očistcem a Rájem. Peklo je nejmohutnější, vyšší sféry jsou spíše v náznaku. Jako by si s nimi ani sám autor nevěděl rady. Devět kruhů mučení, devět případů vrcholových manažerů různého věku a povahy. Pěkná, ale povrchní sebestředná panička, metrosexuální hyena, stárnoucí agresivní cynik, zakomplexovaná tlusťoška bez vztahu k čemukoli krom sebe, bezcitný donchuán s dutou hlavou, nevěrný a egoistický otec rodiny s dluhy a hypotékami na krku, atp. Vnitřní mučení a var „odposlouchávaných“ osob se stupňuje, poslední schůdek pekla je už mučením i pro čtenáře. Všechny postavy už nevnímají jiný kontext a pohled na svět než je ten zabarikádovaný pojmy Já a Teď. Všem je společné jedno – naprostá přetvářka. Peklo z první ruky V podtextu u všech cítíme, že na jejich pádu do vnitřní propasti má lví podíl Podnik – pupek všeho trestuhodného. Podnik je katalyzátorem zla uvnitř jedince. Svým uctíváním moci a peněz a ignorancí či odháněním anděla soucitu se do jeho vedení probojovalo hejno lidských trosek, které buďto radostně nebo s rostoucím utrpením provozuje obcování s ďáblem. Laurent Quintreau poměrně přímočaře a mnohý by asi namítl, že prvoplánově, polemizuje ve své knize se směřováním dnešního světa. Své posly nechává promlouvat v přerývavém toku myšlenek, které těkají od uštěpačných poznámek na adresu kolegy přes promýšlení vlastní budoucnosti až k starosti o děti nebo domácího psíčka. Celky jsou uvedeny třemi tečkami a tak i končí, jdou od nikud nikam, plynou a ztrácejí se. Text je prvotinou autora, který se rozhodl podat zprávu o svých zážitcích. Vše je tedy zaručeně z první ruky. Nejedná se mu ale o zachycení konkrétních lidí nebo událostí, spíš svou zkušenost zobecňuje do výše naznačeného konceptu. Vybírá si podle toho i jednotlivé představitele a jejich slova. Neubrání se tím pádem jisté obecnosti, která může místy bránit sdělení. Všichni totiž už známe typ studené mrchy lovící šéfa nebo drtivě kariéristického pana dokonalého. Obecnost a povšechnost při formování postav je z části vyvážena důsledností zobrazení prostředí. Očistec bez make-upu Při realizaci záměru navléci Dantův obraz na skutečnost manažerského organismu se ovšem ztrácí některé myšlenkové detaily, podstatné pro ucelené vnímáni autorova poselství. Vzniká trošku zmatek v tom, co bylo opravdu v záměru sdělit. V Hrubé marži je v nejhoroucnějším pekelném kruhu obyvatelkou Clément-Dourvillová. Umírá jí manžel, hrozí jí vyhazov z práce, v níž se už beztak trápí, protože hluboce prožívá nespravedlnost jejího systému. Je v podstatě rezignovaná, nelpí už ani na moci ani na penězích. Záměrem knihy tedy asi má být svědectví o tom, že je dnešní mezilidské peklo ještě krutější než to v Božské komedii, protože je nespravedlivé a nedůsledné. Všichni ostatní pekelníci jsou přeci utápěni v mukách za nějaké provinění, ať už reflektované nebo nikoli. Naopak jediný z podnikových vedoucích, jsoucí v pomyslném prostoru Nebe, se tam dostal bez jakéhokoli vlastního přičinění: předchozí noci se náhodou setkal s hrozbou smrti, která mu naráz přehodnotila veškeré duševní vlastnictví. Pochopil nesmysl pachtění a uvnitř už dal podniku vale. Jmenuje se Alighieri. V Očistci zase dlí nerozhodnutý mladík, uvažující o tom, že poslechne volání svého srdce a nezůstane už déle v tomto podniku. Skutečnou očistcovou kúru ovšem prožívá právě Clément-Dourvilová, ukrytá do nejhlubší možné propasti. Quintreau tedy mluví o podniku jako strůjci všeho zla. Nebo jsou jím lidé, kteří ho udržují a vykrmují. O systému globálního kapitalismu jako o vykořisťovatelském bezduchém obřím hmyzu, který svým jedem hubí zbytky lidskosti. To je blízké francouzské mentalitě – tradičně lpící na zbytcích sociálního státu. V tomto pohledu ale chybí konkrétní život. Kdyby autor svůj nepodařeně artistní pokus napojil na dokumentární žílu, asi by vzniklo pozoruhodně přímočaré dílo, popisující střeva světa, z nějž obvykle zahlédneme jen líbezný make-up. Laurent Quintreau: Hrubá marže Přeložil Zdeněk Rucki Vydal Odeon, 2008 Novinky na knihkupeckých pultech: 22 Umlčené hlasy – dětské válečné deníky od 1.světové války po Irák, Melanie Challengerová, Zlata Filipovićová, Přeložila Alžběta Slavíková Hesounová, Vydal Vyšehrad 2008 Hřbitov bohatých psů, Egon Erwin Kisch Přeložily Viera Glosiková, Gabriela Veselá Vydal Labyrint 2008 Možná trochu děsivá, leč důležitá sběrná kniha, naplněná skutečnými prožitky dětí žijících a rostoucích ve válce. Základem je jí deník, který si ve svých dvanácti letech začala psát Sarajevanka Zlata Filipovićová. Právě vychází výběr pozoruhodných literárních reportáží, napsaných přítelem Jaroslava Haška a takřečeným „zuřivým reportérem“ Egonem Erwinem Kischem. Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: FEMINISMUS | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Autor: Karel Veselý Díkybohu, že je sobota Který den v týdnu je ten nejlepší? Odpověď závisí na vašem věku. Když je vám patnáct, tím vyvoleným dnem je sobota. Strasti z týdne jsou rychle zapomenuty a pondělní škola je ještě zatraceně daleko. Francouzský projekt M83 si dal za úkol zhmotnit sobotní náladu do podoby alba Saturdays = Youth. Když se Anthony Gonzalez v roce 2006 konečně vrátil z turné propagujícího úspěšné album Before the Dawn Heals Us, byl tak vyčerpaný, že se na několik měsíců úplně přestal zabývat hudbou. Jeho projekt M83 si svými třemi dlouhohrajícími deskami vydanými od začátku tisíciletí vybudoval bezmála kultovní postavení a s hity jako Teen Angst nebo Don‘t Save Us from the Flames předznamenal návrat stylu shoegaze. Rozmazané plochy kytarových riffů dostaly na začátku 90. let jméno podle kytaristů, kteří hráli na kytaru v nehybné póze s očima zabořenýma do země. Přesně tak se představili M83 v roce 2005 na festivalu Wilsonic v Bratislavě, tam se ovšem jejich honosný a puntičkářsky vypiplaný zvuk vylepšený o stařičké klávesy utopil ve zdech Paláce kultury u Dunaje. Sobecký puntičkář Aby si vyčistil hlavu, dokončil Gonzalez během roku 2006 několik delikátních syntezátorových miniatur, které se nevešly na předchozí desky. Půlhodinové album Digital Shades má prý být počátkem čistě ambientní série a přísluší mu podtitul Volume 1; fanoušci ho ale mezi regulérní studiové nahrávky nepočítají. Už tehdy měl jasno, že s shoegaze je konec a že nové album bude úplně jiné. M83 ostatně nikdy nebyli zvyklí opakovat jeden trik dvakrát a s každou novou deskou svůj styl proměňovali. Množné číslo je na místě, protože při prvních dvou albech byl součástí jádra kapely také Nicolas Fromageau, který odešel po průlomové desce Dead Cities, Red Seas & Lost Ghosts. „Ukázalo se, že jsem sobec a že se nechci o svoji hudbu s nikým dělit. Mám rád samotu,“ přiznává Gonzales otevřeně v rozhovoru pro časopis Remix důvod rozchodu se svým parťákem. Zvuk: rok výroby 1985 Největší vliv na novinku Saturdays=Youth prý měly teenagerské komedie z 80. let, které Gonzalez kdesi vyhrabal při své hudební dovolené. Zamiloval se do jednoduchých kýčovitých příběhů a hlavně do hudby, která je doprovázela. Zvuky starých syntezátorů ho vždy fascinovaly, tentokrát se rozhodl postavit na Roland Alpha Juno, rok výroby 1985, celou desku. Zvuk M83 dostal retro nádech, čemuž určitě pomohl také zvukař Ken Thomas, který míchal Queen, Davida Bowieho nebo The Cocteau Twins. Vytažené syntezátorové bicí a vysoké klávesové trylky - definující elementy kýčovitého popu osmé dekády přinesl do studia on. To, co hudbu M83 vždy činilo výjimečnou, ale na Saturdays=Youth zůstalo. Balancování na hraně popu s honosnými refrény se střídá se zvukovými stěnami, v nichž vrstvení ploch dodává zvuku kapely prostorový efekt a jistou rozostřenost. „Mám před sebou nekonečnou cestu, po které pojedu, dokud mi slunce nespálí kosti,“ uvádí dívčí hlas skladbu Highway of Endless Dreams, která evokuje dálavy pouště bez horizontu. Písně Skin of the Night a Graveyard Girl jako kdyby byly ovlivněné goth kulturou a jejím civilizačním nihilismem, ovšem melancholii hřbitovních písní rozrušuje pop-rocková melodie připomínající bombastičnost U2. M83 se ale na nové desce popu nebojí. Proč taky? Gonzales svůj fetiš syntezátorového zvuku rok výroby 85 neudržel na uzdě jen v závěrečném jedenáctiminutovém kusu Midnight Souls Still Remain, který tvoří pouze jeden mírně modulovaný a efektovaný dlouhý tón, který posluchače uspí na pomezí sobotní noci a nedělního rána, jehož paranoia už na konci probleskuje. Jinak je ovšem Saturdays=Youth plná idylické atmosféry bez mráčku. Taková, která bývá jen v sobotu. M83: Saturdays=Youth, Mute/EMI, 2008 The Notwist – Dokonalá souhra V předvečer vydání své velmi očekávané desky The Devil, You + Me zavítají do pražského Paláce Akropolis The Notwist. Na poli alternativního rocku jsou určitě nejznámější německou kapelou, za což může jejich předchozí album Neon Golden (2002). Kolekce křehkých, úzkostlivých písní smíchaných se současnou experimentální elektronikou předznamenala směřování Radiohead a dalších indie rockových kapel a získala jim slávu po celém světě. Kvarteto muzikantů, jež je spolu už od roku 1990, se pak ale rozešlo do svých vlastních projektů, jako jsou Tied & Tickled Trio, Lali Puna nebo Console. K The Notwist se vraceli díky práci na filmové hudbě či projektu 13&God a pečlivě (a velmi pomalu) pracovali na nové desce. Teď jsou bratři Archerové a spol. zpět a podruhé se pod hlavičkou The Notwist představí v České republice. Bude to v rámci večera EuroConnections a partnera jim budou dělat domácí Sporto. EuroConnections: The Notwist (D) + Sporto, 23. dubna v 19:30 – Palác Akropolis, Praha 23 Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: FEMINISMUS | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Autor: Petr Šourek Titus Aaronicus Shakespearova tragédie Titus Andronicus je temná a zakletá do letu mouchy. Černá moucha se zlatými křídly z rodu bzučivek se pase na mrtvolách. Její latinské jméno zní Lucilia caesar. Proč dlouho přehlížená Shakespearova tragédie dnes získává na oblibě? Nikoho nepřekvapí, že se hromadou mrtvol inspirovali apokalyptičtí autoři Friedrich Dürrenmatt, Heiner Müller či Botho Strauss. Pochopitelný zájem o potoky krve a vraždy jeví též scénáristé filmových hororů. Doporučit lze však jen Tita Andronika násilím nerozlučně spojené dvojice Itchy & Scratchy v Simpsonových. Shakespearův Titus Andronicus nezapře inspiraci ve své době populárním římským tragikem Senekou. Obliba Senekových dramat i této dříve opomíjené Shakespearovy rané tragédie také dnes roste společně. Senekova dramata utrpěla odsunutím ze scény do knihovny. Jako literatura vypadají schematicky a nenápaditě, jako divadlo překvapí komponovanou gradací emocí. Něco podobného se dá říct i o Titovi Andronikovi. V posledních desetiletích divadelníci zjistili, že se Titus Andronicus možná špatně čte, ale docela dobře hraje. Pohyblivé výpisky V posledním roce jsme na našich scénách měli možnost vidět hned dvě inscenace Tita Andronika. Zájem o něj mezi našimi divadelníky stimuloval i Pražský divadelní festival německého jazyka, který v roce 2006 dovezl Berliner Ensemble s inscenací Zhanobení Botho Strausse. Jako první uvedlo Tita Andronika v roce 2007 Divadlo v Dlouhé v překladu Martina Hilského a režii Ivana Rajmonta. Divadlo v ní dramaturgicky navázalo na uvedení Senekovy Faidry. My však svou pozornost věnujeme zajímavější inscenaci Tita Andronika v režii Petry Tejnorové a podání studentů 4. ročníku Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU. Ti si vybrali překlad Jiřího Joska a k textu přistoupili razantně. Výsledkem dramaturgické úpravy jsou výpisky ze Shakespeara. Jak to u školních zápisků bývá, logické vztahy jsou v nich vyznačeny specifickou interpunkcí šipek, dvojteček a pomlček. A právě tuto interpunkci zápisků se mladí inscenátoři jali převést do jazyka pohybu, gest, kostýmů a rekvizit. Úspěšně. Výpisky se nerozsypaly a zdá se, že žák dával pozor a pamatuje si i leccos z toho, co doslova nezapsal. Bílý a černý Že je Titus Andronicus bílý a suše zaprášený, a ne krvavý a tmavě lepkavý, lze bez přehánění označit za skvělý nápad. Je to násilnický soft pro nás, kteří nesneseme pohled na násilí a nemáme s ním větší než nadměrnou mediální zkušenost. Bylo by jalové tvrdit, že je naše doba zvlášť násilná. Mnohem spíš je náš vztah k násilí stále problematičtější a násilí stále sofistikovaněji regulované pro nás představuje stejný normativ zapovězeného jednání, jakým bylo pro středověkého člověka smilstvo. Z násilí je třeba se zpovídat a je třeba o něm neustále vypovídat. Vrcholem inscenace je tajemná lesní scéna, která připomíná násilnickou fantazii i romantický sen řízený choreografem hypnotizérem. Shakespearův text je vystavěn na vztahu ruky a přísahy, která se rukou skládá. Ztracené, marně obětované ruce souvisejí se ztracenými hlavami a zbytečně prolitou krví. Vyřízlý jazyk zprzněné dcery se doplňuje s křivým obviněním syna. Tyto symboly však po scéně bloudí a končí jako věci bez určení. Podobně herci v častých výměnách rolí matou diváky i sebe. Sbor se také nějak točí, ale polovina diváků k němu sedí bokem a změn si nemá možnost všimnout včas. Z oblaku bílého prachu, který smývá kontury osob a jednání, ostře vystupuje černý profil Petra Vančury v roli Aarona. Definice zlepšováku Na setkání Technologické komise Mezinárodní organizace scénografů, divadelních architektů a techniků (OISTAT) v americkém Houstonu byla vyhlášena soutěž o nejzdařilejší divadelní zlepšovák. Pro účely soutěže komise vytvořila definici zlepšováku. Ta zní: 1. Zlepšovák musí být z běžně dostupných materiálů nebo dílů, které se dají koupit. 2. Použité materiály, díly nebo komponenty mohou být pro danou věc i „nesprávně“ použity (poznámka: to bych upravil na musejí být nesprávně použity). 3. Zlepšovák musí vytvořit jevištní technik (tato podmínka se mi vůbec nelíbí, je v rozporu s étosem bastlení; hacker také nemusí být počítačový expert). 4. Zlepšovák nesmí být vyroben profesionální firmou. 5. Zlepšovák musí být osvobozen od autorských práv či patentů a musí být volně k použití pro každého. 24 Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: FEMINISMUS | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Autorka: Dominika Prejdová Nudný Čingischán Ruský režisér Sergej Bodrov se prosadil na mezinárodním poli filmem Kavkazský zajatec. Komorní příběh války nahlížel každodenním rytmem a bez velkolepé podívané, příběhem kontrastu dvou civilizací a mentalit, které si nerozumějí a jen se více zaplétají do násilí. Bodrov za film získal Křišťálový glóbus a byl nominován na Oscara za nejlepší zahraniční film. Nominaci dostal tento rok i za svůj historický velkofilm Mongol (2007). Za těch deset let mezi oběma filmy ušel Bodrov kus cesty, spolupracoval na několika zajímavých filmech, jako scenárista například na snímku Východ-Západ francouzského režiséra Régise Wargniera. Historický velkofilm si Bodrov zkusil už v mezinárodní koprodukci o kazachstánském sjednotiteli z 18. století Nomád (2006), který dokončil po Ivanu Passerovi. Mongol je první částí zamýšlené trilogie o legendárním vojevůdci Čingischánovi. Špatně vyprávěný příběh. Reklama na mongolskou step V prvním díle Bodrov sleduje Čingischánovo dětství a mládí plné ústrků a ohrožení života kvůli mocenskému boji až do momentu, kdy Čingischán zvítězí a sjednotí všechny mongolské kmeny. Problém filmu je, že si neví rady s přístupem k tématu a stejně tak není jasné, co se filmem vlastně snaží sdělit. Chce být historickou freskou, eposem, akční nebo romantickou podívanou nebo životopisným dramatem? Není nakonec ani jedním a postupně nejvíce ze všeho připomíná reklamu na mongolskou step. Právě způsob, kterým Bodrov pojímá krajinu a používá ji ve filmu, už o mnohém vypovídá. Úchvatné záběry na krajinu ve všech ročních obdobích, kde malý Čingischán utíká před nepřáteli, nemají jinou než dekorativní funkci, ve velkém celku zdůrazňují vždy jen zajímavost krajiny, aby ji hned zase opustily pro jiný záběr. I kontemplativní přesah přírodních záběrů, který je občas naznačen, se pohybuje na reklamním principu, kde kýčovitá barevnost a pravidelnost kompozice zůstává hlavní motivací záběru. Krajina se nijak nespojuje s postavami a jejich příběhem. V něm je však možná největší zádrhel filmu. Bodrov vychází jako všechny ostatní práce o Čingischánovi z jediného historického pramene, ze zachovalé Tajné kroniky Mongolů. Ale příběh staví natolik zkratkovitě a elipsovitě, že nedokáže zachovat byť jen jeho základní logiku a směřování. Tak například je v jedné chvíli Čingischán sotva osvobozeným otrokem a v následující už vůdcem mnohatisícové armády. Navíc do historické kostry Bodrov zaplétá i vlastní výmysly jako třeba osvobození ze zajetí. Vojevůdce bez charismatu Film tak působí jako sled legendárních obrázků z Čingischánova života, více nebo méně vysvětlených, ale spojených vždy svým polomytickým pojetím. Ve filmu hrdinové normálně nemluví, jen si neustále něco přísahají, navzájem se proklínají nebo vynášejí symbolické fráze. Trpí tím jakákoliv psychologická nebo jiná věrohodnost. Té se ale, zdá se, film zase nechce úplně vzdát, a tak se pořád nudně potácí mezi oběma rovinami, nepopustí ve své mytologické rovině a nehledá k ní styl, ale ani není schopen jakkoliv rozvést realismus příběhu. Film tak neřekne nic o době, jejích zvyklostech, způsobu života, hlavně ale není schopen z Čingischánova příběhu vykřesat jakékoli drama. Navíc selhává v tom základním, neukazuje Čingischánovu výjimečnost, důvody jeho úspěchu, jak dokázal sjednotit mongolské kmeny, čím si podmanil půlku světa. Není důvod se domnívat, že bychom se jiného vojevůdcova obrazu dočkali v dalších dílech trilogie. Člověk se nemůže ubránit po smyslu takového filmu a komu je vlastně určen. Po akční stránce je jen nepodařenou kopií hollywoodských spektáklů, pro milovníky historických velkofilmů bude zklamáním svou řídkou historickou rovinou a všichni přijdou naprázdno díky jeho základní nedramatičnosti. Akce, které stojí za Vaši pozornost 17. dubna má premiéru poslední film osobitého korejského tvůrce Kim Ki-duka, kde nepříliš šťastná sochařka naváže vztah s vězněm odsouzeným k trestu smrti. Komorní drama Dech o milostném vztahu bořícím společenská tabu a osvobozujícím hlavní hrdiny, je námětově blízký s filmem 3-Iron. 24. dubna bude v kinech uveden další film Seana Penna Útěk do divočiny, jenž je adaptací knihy Jona Krakauera napsané podle skutečné události. Popisuje příběh čerstvého absolventa vysoké školy, který věnuje veškeré své jmění na charitu a vydá se na cestu napříč Spojenými státy najít sám sebe, reflexivní film o návratu do přírody, klade v obraze důraz na sepjetí člověka s ní. 1. května má premiéru kolektivní povídkový film Paříž, miluji tě, který je poctou Paříži, ale především vyjádřením lásky k filmu jako takovému. Mezi autory jsou i Gus Van Sant, bratři Coenové, Olivier Assayas nebo Nobuhiro Suwa. 25 Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: FEMINISMUS | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Autor: František Staněk DEKOMUNIZACE... spojení paměti s Žižkovým palcátem Staronovou disciplínou, znovuobjeveným fenoménem, ovšem i evergreenem designové tvorby let minulých i žhavé současnosti je tvorba triček. V prostoru, kde se prolínají žánry oděvního návrhářství a designu, typografie a výtvarného umění, začíná být přeplněno. Navíc právě v tomto prostředí lze být aktuálnější než v jiných disciplínách oboru podobně jako v designu grafickém. Schopnost svižné reakce je dána především technickými možnostmi, které umožňují tato „tištěná média“ realizovat velmi rychle, dostat se od návrhu k realizaci téměř okamžitě. Aniž bychom si to uvědomovali, je tričko, součást oděvu, tím, co může mnohem pružněji než jiná odvětví oboru vyjádřit nálady, názory, trendy i potřeby. Jedná se o téměř ideální platformu, která má k dispozici podobné komunikační kanály (vizuální) jako plakátovací plocha, tisk, reklama, leták... Pokud je motiv, myšlenka či koncept nosný, dostává se okamžitě „mezi lidi“ a začíná být „konzumován“. Textilní platforma názoru Platforma, která se takto nabízí, má ještě jeden unikátní rozměr. Umožňuje tvůrcům jasně formulovat názor, stanovisko a preference. Dokáže hovořit slovy i beze slov, v metafoře či zkratce. Je schopná komunikovat, vyvolávat diskusi i ukázat na problém, nešvar či pojmenovat pocit, potřebu. Je bleskovou zkratkou od jednotlivce ke společnosti a téměř univerzálním tlumočníkem. Spojení názoru s designem, které je v tomto případě tak evidentní, je pak možná tím nejúčinnějším nástrojem. Jak jsem se již zmínil v úvodu, je prostor v tomto odvětví vyplněn, každý den v něm vznikají skvělé i méně podařené novinky a komerční úspěšnost tohoto zboží je téměř jistá. 26 Málokdy se ovšem zrodí či je resuscitován projekt jako ten, který nese jméno Dekomunizace. Vedle obrovské možnosti sebevyjádření a manifestace určitých názorů je tento projekt podnětný tím, že tlumočí koncept, který je pro mnohé důležitým tématem, dodnes řešeným a zároveň obtížně řešitelným. Projekt vznikl jako soutěž o návrh na design trička, které požaduje dekomunizaci, tedy očištění společnosti od komunismu. Od samotného počátku v něm bylo zakotveno jasné názorové vyjádření skupiny lidí, kteří se k němu odhodlali. V dnešní době se samozřejmě nejedná o nějaké obdivuhodné hrdinství, ale spíš o schopnost nezapomínat, dokázat vnímat dějinné souvislosti, neopouštět kontext, který předcházel současnosti, označovat. Nejde o nějaký zuřivý antikomunismus, spíš o snahu nepodlehnout pocitům o určitém proudu v kultuře i společnosti. Humor je nepřítel ideologií Sentiment a idealizování minulosti je poměrně běžnou součástí naše- Současný projekt navazuje na původní Trikem proti komunismu z roku 2005, kterého se zúčastnilo 150 designérů s 327 motivy. Během jednoho roku bylo prodáno na 15 000 triček. Občanské sdružení Dekomunizace má v plánu široké spektrum akcí, jejichž hlavním cílem je osvěta a očista společnosti od ideologie, která se dodnes nerozešla se svou předlistopadovou minulostí. Provoz Dekomunizace, o.s. bude financován z vedlejších činností sdružení, především z výroby a prodeje reklamních předmětu jako jsou trička, samolepky, plakáty a podobně. Trička můžete zakoupit na webových stránkách sdružení www.dekomunizace.cz a v prodejně se současným českým designem Futurista v Soukenické ulici na Praze 1, www.futurista.cz. ho myšlenkového prostředí. Řada lidí si ráda hoví ve vyhřátých „Pelíšcích“, vzpomínkách na Tuzex a dokonce správně vnímá, že například takové Případy majora Zemana jsou z řemeslného hlediska mnohem profesionálněji filmově zvládnuté než většina dnešní produkce. Projekt Dekomunizace nechce řešit jen minulost, tedy při troše nadsázky „větrat v mauzoleu“. Jeho cílem je ukazovat a odhalovat současnost, poukazovat na slovník, výhružky, neomalenost, hulvátství, lži a zkreslení. Nenechává se však přitom vyprovokovat. Uvědomuje si, že „bojovat“ lze i humorem, kulturou, metaforou, designem a osvětou. A právě proto je projekt Dekomunizace tak výjimečný. Nabízí možné vítězství a převahu skrze nápad, půvab humoru, sebevědomí a nadsázku. V těchto svých aspektech je nejsilnější a nejvýstižnější. Toto vítězství se však může snadno vytratit. Stává se tak tehdy, kdy je konkrétní potisk trička příliš prvoplánový a nenabízí více rovin. Zmíněný humor se pak najednou stává bezzubým. Jsem tedy zastáncem té polohy, resp. těch triček, jejichž design osvobozuje svou nápaditostí, rozmanitostí a nabízí svobodu rozhodování. Jen vztyčený prst kárající, varující či „fakující“ je chcípáček, který neobstojí. Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: FEMINISMUS | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Autorem citátu, jehož dokončení najdete v tajence je dokumentarista Karel Vachek. Citovaná slova pochází z jeho knihy Teorie hmoty (nakl.Herrmann & synové, 2004). „Rád si představuji stroje vytrhávající z půdy beton dálnic a vidím, jak ho melou,.....(dokončení v tajence)....“ (Karel Vachek) Fotografický ozali- Neobtížná dový papír Lahodný nápoj Římská čtyřka Číslice (nicka) Povel pro psa Osmá část celku Ochutiti jídlo solí Domácká angl.podoba jména Stuart Nájemné za pozemek Akademie věd (zkr.) Prchavé Jeden z pádů v ugrofinských jazycích Nápoj pro dobytek Starší svatební tanec Rudé Javor Opotřebeprávo (zkr.) (botanicky) ný jízdou Obruba Výtažek z léčivých bylin Unaveně Zpěvohra II. DÍL TAJENKY Platinově šedý kov Bodná zbraň Jm.zpěváka Gotta Členský stát USA Římskými číslicemi 450 (slovensky) Orgán Jihoevropan vylučovací I. DÍL soustavy u TAJENKY savců Část lebky Jeden z Marshallových ostr. Druh jeřába Iniciály spis.Krásnohorské Odvětví Generátor stejnosměrného proudu Značka hélia Starořímské peníze Orgán čichu Chemický prvek (Fe) Ovoc.koláč (oblastně) Čajová růže Cukrovinka vyrobená z rosolu Podnožník Neboli Mongolský císař (Kublajchán) Chem.zn. selenu Král pouště Drobná mince Otázka sázkařů Na zadním místě Africký veletok Značka nobelia Obloha Původce díla Muslim.posvát.kniha za temenem Šikmé vitá opice Skupenství vody Znoj Ukazovací zájmeno Spodek nádoby Plevelnatá rostlina Medikament Předložka Součást éterických olejů Kočkodano- Ostrované Který (básnicky) Pastvina mezi horami (nářečně) Sídlo v Ugandě Zn. miliampéru Výměšek těla Inic.literáta Vančury Porost muž.hlavy Částice hmoty Roční období Darovaná věc Něžnost Říká se.. Šachová prohra Egypt.bohyně tkalců Naše vydavatelství Eskamotérský kousek Usazenina Na jiné místo Chemická značka india Latinsky „a" Posléze Vyhrnovat Chem.zn. astatu Lopuch (nářečně) Stařec Rýnský člun Žen.jméno Obyvatel čes.města Předchůdce mobilní sítě GSM Americ.zpravodajská TV Na jiném Podlahová tkanina Polní plošná míra místě (slov.) Značka oerstedu MPZ aut Islandu Název hlásky N III. DÍL TAJENKY Červené alžírské víno Neutrální elementární částice POMŮCKA : Ajer, CNN, Ebon, NMT, Stu, Šizu, Tait. Vyluštění tajenky z minulého čísla: Ženy nebudou nikdy rovny mužům, DOKUD NEBUDOU SCHOPNY PŘEJÍT ULICI HOLOHLAVÉ A S PIVNÍM BŘÍŠKEM, a přesto si o sobě myslet, jak jsou krásné. (o.s. Žába na prameni) 27 Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: FEMINISMUS | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Autorka: Eva Bořutová Průřez prodejcem Jmenuji se Vladimíra a moje místo je v Roztylech, kde už něco přes rok prodávám časopis Nový Prostor. Před tím jsem pracovala 14 let na poště jako výběrčí schránek. To znamená, že jsme jezdili v malém autu a jsem vždycky u každé oranžové poštovní schránky vystoupila, vybrala jsem dopisy, odvezli jsme to na centrálu a tam to třídili. To mě bavilo. A celkově na tu dobu ráda vzpomínám. Měla jsem doma obrovské zázemí, celou svoji rodinu. To ještě žil tatínek i můj manžel. Teď mi zůstala jen maminka. K Novému Prostoru jsem se dostala tak, že právě můj manžel velmi onemocněl na srdce a hned poté jsem onemocněla já s páteří, takže jsem dostala důchod. Nejprve mi dali plný, pak částečný a to už jsme s manželem neutáhli a museli jsme se přestěhovat na Smíchov a to manželovi zdravotně vůbec neprospělo. My jsme měli předtím nádherný byt s obrovským balkónem, kde jsem měla plno kytek a ten byt na Smíchově byl hrůza. Manžela odvezli do nemocnice a já za ním chodila každý den a pak jsem se z toho úplně zhroutila a šla jsem bydlet k mamince. A aby toho nebylo málo jednoho dne nám vykradli ten smíchovský byt. Dala jsem to na policii a dodneška nic nevím. Potom jsem přišla o celý důchod, a tak jsem se na tržnici oslovila jednoho prodejce NP, byl to Jarda, a zeptala jsem se ho, jak to mám udělat, abych taky mohla prodávat Nový Prostor. A tak jsem začala. Když prodávám NP, tak je pro mne nejtěžší, jak lidé chodí kolem mne nevšímavě a dělají, že jsem vzduch. To mi je vždycky líto a připadám si hrozně poníženě. Já vám řeknu zajímavou věc. Když můj manžel žil a byli jsme na tom velmi dobře, tak já sama jsem si Nový Prostor pravidelně kupovala od různých prodejců a dělalo mi velké potěšení lidem takhle pomoct a něco si ještě přečíst. Teď jsem na té druhé straně a je to těžší, něž jsem si myslela. Bydlím napůl u maminky a u tetičky. Příbuzných mám hodně, hlavně na Slovensku, ale ti se ke mně už nehlásí. Mám hlavně maminku. Co se týká koníčků, tak teď hlavně prodávám, takže volný čas nemám. Ale v minulosti jsem měla dvě obrovské vášně, a to je vaření a houbaření. Ale taky jsem hrozně měla ráda kino a výstavy obrazů. A četla jsem moc, hlavně historické romány a životopisy a občas to proložím detektivkou. Moje nejoblíbenější kniha je Nedokončená, to je životopis Dvořáka. Kdybych si mohla vybrat nějakou jinou práci, tak bych si asi zase vybrala něco na ulici. Já nemám ráda uzavřený prostor. Pokud bych měla říct, co mi nejvíce pomohlo, když mi bylo nejhůř, tak je to vždycky někdo blízký. Je důležité, aby člověk nebyl sám a aby vždycky někoho měl vedle sebe. Já mám teď nového přítele a musím říct, že je to mnohem veselejší. prodejkyně Vladimíra INZERCE A VZKAZY Chtěla bych znovu poprosit o rozkládací sedačku, na které by se dalo spát. Děkuji Květa, Florenc (731017734) Ráda bych př ipomn ěla čtenářům, že si u mne mohou vyřídit půjčku. Mě jte se hezk y. Vladimíra, Rozt yly h spotřebičů Nabíz ím odvoz starýc hování stě í nš me a železa nebo . ně lev Vše lí. ko a o e v Praz 720) 83 32 (77 á Milan, Vltavsk Rád bych požádal o s tar ou pračku, jakoukoli starší a f unkčn í. Moc děkuji. Boris (774574727) 28 Hledám bydlení v Praze. Stač il by mi malý pokojík. Můžu zapl atit 3.000,měsíčně. Děkuji. Oldř ich, Karlovo náměstí Chci pozdravit všechny své zákazník y. Zdeněk, mimopražský mě a pro pejsStále hledám jakékoli bydlení pro schopna Jsem ka. Cokoli s vodou a elektřinou. uji Děk . íčně měs plat it 3.000 Kč,Ivana, Dejv ická (723112652) Hledáme bydlení do 6.000,-z a dvě osoby. Stač í nám jedna místnost . Moc děkujeme. Anna a Ladislav, Skalka Uličníci tvoří Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: FEMINISMUS | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Anketa Prodává se Nový Prostor lépe mužům - prodejcům nebo ženám - prodejkyním? Já myslím, že je to úplně jedno, jestli jsem muž nebo žena. Lidem jde o časopis. I kdybych se tady postavil v obleku a s motýlkem, stejně si ten časopis koupí jen ti, kteří o něho mají skutečný zájem. Zdeněk, Národní divadlo Naše prodejkyně mají určitě velkou výhodu, že jsou ženy, protože každá žena má své kouzlo, které na zákazníky působí, takže si myslím, že když prodává žena NP, tak to má mnohem jednodušší než muž. Boris, mimo Prahu Boris Dneska jsem se rozhodl namalovat pro naše čtenáře obrázky, které prozrazují, kde všude prodávám, a protože jsem mimopražský prodejce, tak těch míst mám více. Mezi mé zákazníky patří různí zajímaví lidé. Několika prodavačkám nosím časopis přímo do práce. Obrázky jsem kresli fixy a dovolil jsem si sám sebe namalovat štíhlejšího, než doopravdy jsem. Tak doufám, že se na mne nikdo nebude zlobit. Zdravím všechny čtenáře. Myslím, že je to jedno, ale nedokážu to zcela posoudit, protože jsem žena nikdy nebyl. Možná je fakt, že zákazníci více kupují od ženských, ale fakt nevím. Milan, Vltavská jsem onemocněla takovou tou normální chorobou, kdy vás bolí v krku a všichni chodí na návštěvy a nosí vám pomeranče, čokoládové figurky, knížky a tak. Nemám doma televizi, ale na týden této nemoci jsem si ji půjčila od kamaráda. Sledování televize mne naprosto zaujalo – až tak, že jsem několik návštěv svých přátel řekněme přeložila na jindy. Objevila jsem totiž něco naprosto mimořádného a rozrušilo mne to natolik, že jsem potřebovala klid, naprostý klid. Jde o tohle. Po týdnu stráveném s televizí jsem zjistila, že v centrále FBI nepracuje nikdo jiný než vysoké hnědé opálené blondýny s červenými nehty, že nejen v amerických nemocnicích je zřejmě zakázáno, aby zdravotní sestrou byl někdo jiný než bruneta, která chodí nalíčená dokonce spát, a že akční hrdince nezabrání v perfektním stylingu ani bahno, náboje odletující z nablýskaného automatu a dýmovnice odpálená nepřítelem. A takové ženy se v televizi vyskytují všude v romantických filmech, ve zprávách, v detektivkách, reportážích, televizních novinách, prostě všude. Dobře, je to jen televize. Ale řekněte mi, co to udělá s chlapem, který po třech hodinách denně strávených s tímto magickým přístrojem vejde do kuchyně a tam vidí tu „svoji“? Odlíčenou, s popraskanými nehty, protože právě loupe brambory, která neměla čas ustřihnout si chloupek na bradě. Co média s muži dělají jde nejlépe vidět na metru Můstek, kde má jedna společnost pronajatou celou chodbu pro svoji reklamu a asi 40 modelek na obrovských plakátech představuje nejnovější hadry. Stoupněte si do rohu a dívejte se na muže, kteří kolem procházejí a koukají po zdech na ty voňavé slečny stojící na plátkách růží a za sebou táhnou tu „svoji“ a vždycky, když dojdou na konec průchodu, tak se jim ta „jejich“ zdá ještě ošklivější než ráno. Televize a jiná média prostě mužům naprogramovala do jejich mozku, jak má vypadat krásná žena. Krásná žena je oholená. Vždy a všude. Je vysoká. Má velkou pusu, ale ne zas moc. Dlouhé prsty a řasy. A hlavně je štíhlá. A když je tohle všechno dovršeno elegantní chůzí, kterou se v pravidelném rytmu promítá zvuk jehlových podpatků, muž se rád otočí. Jednoho dne se za mnou muži taky otáčeli a já si myslela, že tímto je narušena má hypotéza o krásných ženách, protože já nejsem ani vysoká, ani oholená, a tak jsem se začala usmívat na kolemjdoucí muže a říkat si, že přece jen někteří chlapi jsou alespoň trošku osvobozeni od médií a mají svůj vlastní mozek, ale až doma jsem zjistila, že ráno při oblékání jsem si na sebe vzala kabát i s obrovským dřevěným ramínkem, které mi čouhalo zpoza hlavy. Nejhorší je, že tento mediální svět začíná nepřiměřeně ovlivňovat i mého muže Osvalda, který jednoho dne přišel domů, podíval se na mne a řekl: Zdá se mi, že tvé tělo nám začíná vytékat z bytu. Cítíte, jak je to odporné? Žádná z těch Eva Bořutová Stalo se, že… hezkých holek v televizi nebo na plakátě nikdy nepřečetla nic od Sartra a žádná z nich neumí takový borůvkový koktejl jako já. Ale mé tělo teče, takže jsem odepsaná. To víte, že jsem se urazila a trucovala tak, že jsem se zavřela do koupelny a tam jsem snědla dvě celé zmražené pizzy a maliny a jednu sklenici marmelády. A následující den jsem si koupila DVD „MacGyver zasahuje“. To je můj oblíbený seriálový hrdina z devadesátých let, který dokáže otevřít špendlíkem zamknutou celu, tím stejným špendlíkem zapíchnout 4 strážce, pak nastartovat traktor a v rychlosti 250 km/h uniknout nepřátelům. A někteří muži neumí ani vyměnit žárovku. Ani mě nenapadne začít běhat a nejíst čokoládu. Až budu mít doma MacGyvera, pak začnu dělat ráno alespoň dřepy. (Tento článek je vzkazem pro Osvalda a dárkem pro jednu prodejkyni, která mi minulý týden řekla, že kdyby měla žluté vlasy, lidé by kupovali víc.) 29 Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: FEMINISMUS | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily SMS a emaily MAILY Milí přátelé, jsem rád, že byla v bývalé Delvitě na Petřinách vyvěšena vzpomínka na prodejce pana Pavla. Byli jsme s manželkou jeho pravidelnými dlouholetými odběrateli, znal nás i jménem. Nebyl to žádný primitiv, znal spoustu faktů a jak jsem vám již dříve sdělil, dalo se s ním mluvit. Ke konci se mi již zdál hodně špatný, ale člověk se ho nechtěl zeptat, zda se léčí. Připadá mně ten prostor, kde postával, nějak prázdný a něco tam chybí. P.W. Dobrý den, patřím k lidem, kteří kupují váš časopis jen občas. Obsah bývá velmi zajímavý, ale to není pravý důvod toho, proč píšu. Dnes, tedy na velikonoční pondělí, v Praze na hlavním nádraží jsem uviděl prodejce. (Bohužel jsem si neuvědomil, že není správně vybaven podle vašeho popisu, pouze na krku měl průkaz prodejce). Jednalo se o Roma. Když jsem mu podal 50ti korunu, tak mi nejdřív velice slušně popřál hezké Velikonoce, ale vzápětí mne poprosil, ať mu časopis nechám.Když jsem nechtěl souhlasit, tak se strhlo „divadlo“, které by mohlo začít: kde se vzaly tu se vzaly dvě romské ženy, začalo pokřikování a víceméně už agresivně jsem byl žádán, ať časopis nevyžaduji. Toto byl už můj třetí problém s romskými prodejci – ten první asi před čtyřmi lety u „ikey“, kdy po mně prodejce žádal, sice slušně, ale přece, mimo peníze za časopis ještě stravenku, druhý problém byl předloni na Karlově náměstí, kdy prodejce, taktéž Rom, tentokrát předpisově vybaven, na stokorunovou bankovku nejdříve neměl nazpět a když jsem mu řekl, že si tedy časopis nekoupím, tak se najednou drobné nazpět našly. Nejsem rasista, mezi Romy mám také přátele, ale tímto bych chtěl sdělit všem romským prodejcům, že se jim budu po těchto zkušenostech velkým obloukem vyhýbat. Vím, že to bohužel postihne i ty slušné Romy, kteří jsou poctivými prodejci. I nadále zůstanu vaším příznivcem a občasným přispěvatelem vašeho díla. Mrzí mne jen, že se najdou lidé (i když to není nic nového jen mezi prodejci NP), kteří dokáží tímto způsobem odradit ty, kteří chtějí podpořit dobrou myšlenku a věc. Bezdomovcům, kteří se opilí motají okolo člověka a žebrají, ze zásady nedávám nic. Z myšlenky NP jsem byl a stále jsem nadšen a jak už jsem naznačil, tak pokaždé, když se dostanu do Prahy a potkám vašeho prodejce, si NP koupím a jen doufám, že podobných podvodníků bude ubývat a přeji si a samozřejmě i vám, aby nebyli žádní. Přeji vám hodně zdaru ve vaší práci a jen poctivé prodejce. Pavel Špunda SMS Prave si procitam NP zamereny na Rusko. Zajimave pojate, ctive. Osobne se proklaním k nazoru, ze Rusku obecne prospiva spise autoritativni rezim nez demokracie západního tyu, ale to je věc nazoru. Vas časopis se mi libi, preji hodne dalších uspechu. Potkan. Zdarvím vas! Diky za NP- super grafika, clanky:) casopis si kupuji od pana Miroslava z plzenského hlavniho vlak. nadrazi – sympatak:) at se dari, Jana Bartova, studentka ekonomie na ZCU Zdravim redakci a taktez pana prodejce na metru Ladvi, u ktereho si vzdy,kdyz jedu okolo casopis koupim . Je prijemny a slusny a rada si krome male pomoci prectu zajimave clanky. Majka Projekt Kvalitní pracovníci - kvalitní služba Projekt Kvalitní pracovníci - kvalitní služba, JPD3, který od září roku 2006 probíhá v Novém Prostoru, se přehoupl do své závěrečné fáze a začíná nést své plody. Smyslem projektu je rozvoj organizace NP jako úspěšného sociálního podniku prostřednictvím vzdělávání všech pracovníků a zaváděním moderních metod řízení a rozvoje lidských zdrojů. Na jedné straně se pracovníci dále zdokonalují v dovednostech sociální práce, na druhé straně v tzv. měkkých dovednostech, manažerských dovednostech, IT a v cizích jazycích. Vzdělávání je přesně nastaveno na potřeby sociálního podniku a jeho zaměstnanců. Každý zaměstnanec má svůj rozvojový plán, probíhá jeho pravidelné hodnocení a efekti- 30 vita vzdělávání je průběžně vyhodnocována. V NP působí dva profesionální kouči, kteří individuálně pracovníky rozvíjejí, a zajišťují hladký přenos znalostí a dovedností do každodenní náročné praxe. Vzhledem k povaze naší činnosti je paleta vzdělávání, kterou projekt zaměstnancům sdružení nabízí, nesmírně široká – od prvního kontaktu s klientem a jeho kontraktování přes legislativu sociálního zabezpečení, síť služeb návazné péče, krizovou intervenci, osobnost klienta, psychická onemocnění, závislosti, osobnost sociálního pracovníka, hranice pracovního vztahu, psychohygienu, motivaci klienta a týmu, komunikaci a týmovou spolupráci, argumentaci, konflikty a zpětnou vazbu, time and stress management, zásady efektivního vedení, manažerské styly až po projektové řízení a řízení změny. Díky finančním zdrojům z ESF, programu JPD3 a hl.m. Prahy poskytuje NP tak komplexní péči o své zaměstnance jako málokterá nezisková organizace. Kvalita se projevuje v prvé řadě v přímé práci s klienty, ve firemních procesech a kultuře. Díky tomu NP dobře zvládá svůj růst v moderní, efektivní a jedinečnou organizaci založenou na znalostech a dovednostech. sms: 774 150 551 / e-mail: [email protected] 5âEFO USWÈ TFEN EOÓ BMFPEFTMBU4.4WFUWBSV SPčOÓQīFEQMBUOÏ,č -U/3KNFOPQSJKNFOJVMJDFDJTMPNFTUP14$ QĜMSPčOÓQīFEQMBUOÏ,č -U/.KNFOPQSJKNFOJVMJDFDJTMPNFTUP14$ [BCFSF OďLPMJL WUFīJO SPčOÓQīFEQMBUOÏoTUVEFOU,č -U/34KNFOPQSJKNFOJVMJDFDJTMPNFTUP14$ OBčÓTMP $FOB4.4KF,čUFDIOJDLZ[BKJÝěVKF"JSUPZBTJOGPMJOLB LtN inz predpl 210x148 spad barva.indd 1 Tiráž Kodex prodejce Časopis Nový Prostor vychází od prosince roku 1999. Občanské sdružení Nový Prostor je nezisková organizace, která pomáhá lidem bez přístřeší v krizové životní situaci. Pomocí pouličního prodeje čtrnáctideníku nabízí lidem v tísni možnost získat základní prostředky. Redakce uvítá jakékoliv Vaše příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme, prosíme, neposílejte originály. Publikujeme pouze původní práce, publikované textové zprávy jsou bez korektur. Adresa redakce: Nový Prostor, Nádražní 56/740, Praha 5 – Smíchov, 150 00, tel.: 220 199 301-2, fax.: 220 877 375, email: [email protected] koncept: Robert Sztarovics, šéfredaktorka: Veronika Hrdinová, redakce: Tomáš Bojar, Ivo Bystřičan, Eva Bořutová korektury: Eva Nováková, grafický koncept: Antonín Kopp, Tomáš Mikovič, art director: Štěpán Bartošek, inzerce a marketing: [email protected], 220 199 303 Adresy distribucí: Praha – Řeznická 14, Praha 1 – Nové město, tel.: 222 233 309, Martin Hadaščok (koordinátor) tel.: 608 720 708 ([email protected]), Alena Vosáhlová ([email protected]), Brno – Antonína Slavíka 7, 602 00, Gabriela Hrozinová, tel.: 776 782 468, 545 217 297 ([email protected]), Hradec Králové – Azylový dům Matky Terezy, U Mostku 472/5, 503 41, Petr Macl, tel.: 777 299 525 ([email protected]), Ostrava - Azylový dům pro muže – budova „B“, Lidická 54, Ostrava - Vítkovice, 700 30, Petr Jícha, tel.: 776 020 914 ([email protected]), Plzeň – Diecézní Charita, Krizová služba, Cukrovarská 16, 301 00, Jan Jung, tel.: 777 786 642 ([email protected]), Olomouc - Charita Olomouc, Marek Grunt, tel.: +420728188184, ([email protected]), Pardubice - SKP centrum Portus, Milena Dostálová, tel.: +420464629249 (dostalovamilena@centrum. cz), Uh. Hradiště – AD. Sv. Vincence, Na Hradbách 700, Staré Město, 686 03, tel.: 572 542 988, České Budějovice – Charita ČB, AD pro muže, Riegrova 32, Václav Kučera, tel.: 387 315 388 Představenstvo o. s. Nový Prostor: Robert Sztarovics, Dagmar Kocmánková, Jakub Chudomel Občanské sdružení Nový Prostor je členem International Network of Streetpapers a projektu No Borders. Supported by A GRANT FROM TRUST FOR CIVIL SOCIETY IN CENTRAL AND EASTERN EUROPE. Registrace: MKČR 8342, ISSN 1213-1911 Předtisková příprava: Art –D – ČTK Tisk: ČTK Repro Názory autorů nemusí vyjadřovat stanovisko redakce. Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR Středisko kresťanské pomoci Pardubice 15.4.2008 7:36:38 Prodejce Nového Prostoru nesmí: 1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu. 2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog. 3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických či jinak společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností, ostatními prodejci nebo pracovníky výdejny. 4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli nebo zdržovat dopravu. 5. Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze, pokud má na sobě viditelně průkaz prodejce. 6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby opustil své prodejní místo. 7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru. 8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat, zvláště je-li viditelně označen průkazem prodejce časopisu Nový Prostor nebo má-li s sebou časopisy. 9. Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům. 10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího. 11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu. 12. Prodávat jiné zboží než časopisy. 13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem a fotografií a který musí nosit na viditelném místě. 14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor. Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí, že je starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex prodejce. Tento kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP – mezinárodní organizaci zastřešující pouliční časopisy z celého světa. Sbírkový účet NP – Z tohoto účtu financujeme například nákup léků pro prodejce, provoz kuponového obchodu, ubytování a ošacení některých prodejců či tréninky fotbalového týmu. Sbírkový účet je od 21. 3. 2008 obnoven. Číslo účtu: 1061013598/5500 Rovné příležitosti žen a mužů? Něco tu není fér a ty to můžeš změnit Nový muž ví, že Nová žena ví, že otcovství je také kariéra muž v kuchyni je sexy může mluvit o svých pocitech výše platu nesouvisí s pohlavím jeho žena není jeho služka copyright na sebe má jen on sám mít děti s šovinistou není žádný med ví, co chce a nestydí se za to že její cena neklesá s počtem neumytého nádobí a nevypraného prádla výše platu nesouvisí s pohlavím naše děti nejsou jen MOJE děti copyright na sebe má jen ona sama Projekt je financován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR. Co vy na to? napište nám svůj názor na [email protected] Chcete-li se dozvědět více o projektech, sledujte: www.novimuzi.eu a www.novezeny.eu Každý týden mnoho nových článků, textů, rozhovory, reflexe a psychologická poradna
Podobné dokumenty
lépe nechat v
pohádce
Přiznání krále pozdních příchodů
rodičové – Husákovy děti, žijí praktický život, založený na pseudoracionálních úvahách, které z nich
ovšem dělají nespokojenou, za něčím se neustále honící – udýchanou generaci. A pak jsme tu my.
N...
Výroční zpráva 2006
Spolu s klientem pracovník hledá nejvhodnější postup, jak překonat problémy při
vstupu do samostatného života a na trh práce.
Klient se za podpory sociálního pracovníka orientuje ve vlastní životní...
SVĚT PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE - supervelmoci => bipolární
- 70.léta – vztahy V x Z - nová fáze koexistence, schůzky Brežněv + Nixon, Brežněv + Ford;
jednání o odzbrojování => smlouvy: SALT 1 (72), SALT 2 (79)
- Helsinská konference = Konference o bezpečno...
čárka ve větě jednoduché
- vsuvka - Vlak odjíždí, pokud se nemýlím, až v deset hodin.
- citoslovce (které není mluvnicky začleněno do věty) - Ach, to je krásné!
1. Doplň do vět jednoduchých čárky a odůvodni, o který případ...
Výroční zpráva 2007
Spolu s klientem pracovník hledá nejvhodnější postup, jak překonat problémy
při vstupu do samostatného života a na trh práce.
Klient se za podpory sociálního pracovníka orientuje ve vlastní životní...
cen a: k č / Polo vin a Pr o Pr odejce
desítky Tibeťanů ostrý zákrok čínských policejních jednotek. Nyní čínské úřady trvají na
Magazín Paláce Akropolis 09—12—2008
po svých chutích. Vlastně když se na to člověk podívá s odstupem času, bylo to ideální podhoubí pro takové počiny jako EuroConnections. A došlo k tomu,
co se tak běžně stává – první byl nápad, pak ...
