číslo 1 / 2013 - Muzeum Mariánská Týnice

Transkript

VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK
čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska
číslo 1 / 2013 / ročník XXIII
STÁLÁ EXPOZICE
Historie Mariánské Týnice
a mariánský kult
- nejnovější archeologické nálezy
- Santiniho stavba barokního objektu
- osudy po zrušení kláštera
- obnova a rekonstrukce na přelomu
20. a 21. století
- mariánské poutní místo
(sochy, obrazy)
Raně středověké obydlí a archeologické nálezy severního Plzeňska
Kultura a vzdělanost severního
Plzeňska:
- veduty a vyobrazení sídel
- kaple jako liturgický prostor
- školní třída
- galerie světců
- oratoř a liturgické předměty
- umělecké vybavení prostředí
společenských elit 19. století
Národopis severního Plzeňska:
- lidové zvyky
- náves s kaplí a včelařství
- selská jizba a komora
- stodola
- kovárna
- slévárna litiny
Města, spolky a řemesla
severního Plzeňska:
- řemeslnické dílny a obchody
- kuchyně 30.– 40. let 20. století
- hostinec
Kostel Zvěstování Panny Marie:
- rekonstruovaná památka vrcholného baroka, obnovená kupole a interiér s freskovou výzdobou
VÝSTAVY
PETR BRANDL - restaurované
obrazy - Zavraždění sv. Václava,
Smrt sv. Isidora, Stětí sv. Barbory
(kostel Zvěstování P. Marie - časově
neomezeno)
15. 3.–21. 4. 2013
ČEŠI A NĚMCI VE 20. STOLETÍ
ve stínu dvou totalitních režimů
23. 4.–2. 6. 2013
JUBILANTI HOLLARU - grafická
tvorba českých umělců
KONCERTY
57. sezóna 2012–2013
20. února 2013
Jan Ostrý, flétna, Luděk Šabaka,
klavír
27. březen 2013
Korngold Quartet - smyčcové
kvarteto
24. duben 2013
Gabriela Pechmanová, Václav
Bárth, Daniel Wiesner - pěvecký
recitál
22. květen 2013
Clarinet Factory - klarinetové
kvarteto
ADRESA
Muzeum a galerie severního
Plzeňska, Mariánská Týnice čp. 1
331 41 pošta Kralovice
Telefon a fax: 373 396 410
373 397 393
E-mail:[email protected]
www.marianskatynice.cz
VÁŽENÍ ČTENÁŘI
Přestože podle kalendáře máme již
jaro, za okny můžeme sledovat, kolik
napadlo sněhu a zda rtuť teploměru
zůstala několik málo stupňů nad
nulou nebo pod bodem mrazu. Ačkoliv se příchod jara liší od loňského
roku, v muzeu v Mariánské Týnici
začala nová sezona tradičně Jarní
oživlou prohlídkou muzea. Stroje
a strojky v domácnosti se staly předmětem zájmu dospělých i početných
dětských návštěvníků v sobotu
23. března. Návštěvnící obdivovali
funkčnost starého hodinového stroje, dřevěných praček, kolovrátků
i modelu parního stroje. Děti si
vyzkoušely svoji zručnost na starých,
mechanických psacích strojích či jak
namáhavé je mletí máku nebo strouhanky pomocí mechanických strojků, které v mnohých dnešních domácnostech už nejsou.
Muzejní sezona letošního roku bude
doprovázena řadou výstav, přednáškami i koncerty. Je připraven program tradičního májového dne uměleckých řemesel a divadla. 30. výročí
nové školy v Kralovicích i založení
hasičského sboru v Kralovicích připomenou dvě výstavy. Pro zájemce
o výtvarné umění bude v prostorách
barokního refektáře uvedena expozice grafických listů českých a slovenských umělců grafiků ze sdružení
Hollar, v letních měsících bude
možné navštívit výstavu obrázků
Emmy Srncové. Ve spolupráci s Českou spořitelnou bude v muzeu také
k vidění výstava o historii padělání
peněz.
Doufáme, že čtvrtletník, Vlastivědný sborník, který vstupuje do 23. ročníku své novodobé existence, Vám
přinese také mnoho nového z regionu. Anotací dvou nových knižních
titulů dnes připomínáme dva regionální autory, vydání dalšího dílu
edice Paměť krajiny pokračuje letos
regionem Nýřanska, na což reaguje
i jeden z dnešních příspěvků. Historie manětínského vrchnostenského
špitálu se dotýká další z textů, který
následuje publikování rukopisu vyprávění pana Širokého o nepravostech a kriminálních činech v okolí
Kralovicka v první polovině minulého století.
Čtenářům děkujeme za zájem i přízeň a přejeme dobrý celý rok 2013.
Vaše redakce
OTEVÍRACÍ HODINY V KNIHOVNĚ
Našim čtenářům a badatelům připomínáme, že v Muzeu a galerii severního Plzeňska v Mariánské Týnici je
pro nejširší veřejnost přístupná knihovna s fondem 14 000 kusů knih,
z nichž většina je určena k zapůjčení
domů, zbytek k prezenčnímu studiu
v muzeu. Třetina svazků je regionál2
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2013 / ročník XXIII
ního charakteru. Knihovna je otevřena v pondělí a středu od 8 do15 hodin.
Pokud chcete mít jistotu, můžete se
předem telefonicky objednat na číslech 373 396 410 nebo 373 397 991.
K dispozici je také veřejně přístupný
internet.
ZAJÍMAVOSTI OBRAZEM
1) Ing. Václav Somol uskutečnil v muzeu v Mariánské Týnici přednášku na
téma Historie piva, pivních lahví a pivovarů na severním Plzeňsku 12. 3.
2) Výstavu vozidel Barkas, Trabant a Wartburg před areálem Mariánské
Týnice připravili pro motoristické nadšence 15. 3. 2013 „Příznivci modrého
dýmu“. 3, 4) Češi a Němci ve 20. století ve stínu dvou totalitních režimů výstava premiérově uvedená v loňském roce v Schönsee, byla zahájena
v Mariánské Týnici 15. března 2013. 5, 6) Zahájení muzejní sezóny na téma
Stroje a strojky našich předků se konalo 23. března v expozici muzea.
3
ZEMŘEL RICHARD SPORKA
n Radova Lovčí
Smutnou zprávu přinesl 12. prosinec uplynulého kalendářního roku
2012, kdy ve svých 61 letech odešel
na věčnost renomovaný český
hudebník a tenorista Mgr. Richard
Sporka. Narodil se 9. října 1951
v Plzni, své dětství však prožil v Plasích na severním Plzeňsku, s nimiž
zůstal až do své smrti spojen srdečním poutem.
Jeho talent jej nakonec zavedl
z Plas do Prahy, kde mohl nejlépe
rozvinout své přirozené nadání a kde
vystudoval tamní Hudební fakultu
muzických umění. Během svého
života spolupracoval s respektovanými hudebními tělesy doma i v zahraničí, mimo jiné s Pražským filharmonickým sborem, Českou filharmonií, Slovenskou filharmonií, Janáčkovou filharmonií Ostrava či s italským
hudebním tělesem Orchestra della
Toscana di Firenze. Úspěšně se
angažoval též na poli sólového koncertování a spolupracoval s mnoha
významnými českými i světoznámými dirigenty. Osobně se podílel na
vzniku řady CD, na nichž zvěčnil svůj
umělecký odkaz nejen v oblasti interpretace staré české hudby, a rozvíjel
spolupráci s Českou a Slovenskou televizí a s Českým rozhlasem.
Richard Sporka pět let také působil
ve funkci ředitele Pražského filharmonického sboru (2006–2010), který
musel zcela opustit v důsledku rozhodnutí tehdejšího ministra kultury
Jiřího Bessera. Sporka tehdy tohoto
politika kritizoval jak z pozic odbor4
Richard Sporka.
ných, manažerských i mravních. Na
jeho varovná slova nakonec došlo
a ministr svoji funkci opustil.
Hudebník Sporka měl hluboký vztah
netoliko k hudbě a hlavnímu městu,
kde našel svůj druhý domov, ale po
celý život i k Plasům. Byl zde poprávu ctěn a vážen, těšil se oblibě plaských občanů. Přispěl mimo jiné k záchraně místních varhan, za což mu
Město Plasy v roce 2007 udělilo čestné uznání. Jevil také upřímný zájem
o renovaci nevyužívaných historických budov v centru Plas a svým vlivem usiloval napomoci k jejich smysluplnému využití a získání podpory
státu.
Právem proto zůstane Richard
Sporka čestně zapsán jak v dějinách
české vážné hudby, tak v historii
našeho mikoregionu jako jeho významná a uznávaná osobnost.
JUBILANTI HOLLARU V MARIÁNSKÉ TÝNICI
n Alena Laufrová, Václav Podestát
Je běžné a pochopitelné, že
významná životní jubilea jsou pokládána za důvod k zamyšlení a bilancování pracovního úsilí oslavenců.
Výstava jubilantů potvrzuje, že
u umělců není přímé souvislosti
mezi věkem a tvůrčí invencí. Energie
a touha hledat a bořit tradiční formy
uměleckého vyjádření nemusí věkem slábnout. Určující je stav ducha.
Platí, že bez ohledu na věk budou
vždy někteří umělci pevně zakotveni
ve svém výtvarném názoru, který
celoživotně svým dílem potvrzují.
A jiní autoři, kteří mají neustálou
potřebu jít dál, zkoušet a měnit svoji
výrazovou škálu, i za cenu rizika
omylu. Výstava jubilantů představuje mnoho výtvarných poloh. Konzervativní i progresivní, lyrickou, ilu-
Zdena Kabátová - Táborská.
5
Vladimír Suchánek.
strativní či meditativní, věcnou poetiku, tajemnou expresi či rozmáchle
sumarizující zkratku. Jubilanti tradičně dokládají kvalitu grafického
umění členů spolku Hollar a potvrzují jeho pevné místo na současné
české grafické scéně.
Mnozí z jubilantů výrazně reprezentují českou (a slovenskou) grafiku na evropské i světové úrovni
a podstatně tvář české grafiky ovlivňují. Vedle grafiků a teoretiků jsou
mezi jubilanty i mistři tiskaři, jejichž
činnost je mnohdy zásadní při realizaci a dotváření grafického listu, píše
v předmluvě k letošní výstavě „Jubilantů“ grafička a ilustrátorka Alena
Laufrová.
Výstavní premiéru měla expozice
jako každoročně v prostorách Sdružení českých umělců grafiků Hollar
v lednu 2013 v Praze na Smetanově
nábřeží, následnou reprízu má čest
uvést, podobně jako tomu bylo již
několikrát v minulých letech, také
Muzeum a galerie severního Plzeňska v barokním refektáři Santiniho
stavby v Mariánské Týnici. Jak Alena
Laurová poznamenává, věk je jen
připomenutím životních jubileí, pro-
tože tvůrčí cesta nebývá věkem
ohraničena. Ani výstava nemá vymezení kategorií témat nebo věku. Jde
o výbornou příležitost potkat výtvarná díla, jejichž autory buď dobře
známe, či nám dokonce visí k naší
radosti v interiérech domovů, nebo
je máme v myslích ukotvené zástupně. Například prostřednictvím grafických lístků Ex Libris, známkové
tvorby nebo knižních ilustrací.
Vystavujícími jsou:
(85) Jindřich Kovařík, Josef Lhota, Květa Pacovská, Jaroslav Šerých
(80) Zdena Kabátová-Táborská, Jan Mauler, Alois Mikulka, Eduard Ovčáček, Blanka Stehlíková, Vladimír Suchánek, Blanka Votavová
(75) Marie Filippovová, Dana Puchnarová, Karel Šafář, Karel Žižkovský
(70) Stanislav Balko, Rudolf Broulim, Vladimír Bujárek, Pavel Dřímal,
Petr Herel, Emanuel Ranný, Eva Vlasáková
(65) Hana Aulická, Robert Brun, Marie Blabolilová, Milan Dřímal, Dušan
Kálaly, Pavel Sivko, Bohunka Waageová
(60) Kamila Ženatá
(55) Igor Benca, Xénia Hoffmeisterová
Čísla v závorkách vyjadřují životní jubilea vystavujících.
„POHÁDKY PANA PŘEDNOSTY” ROBERTA DROZDY
n Radovan Lovčí
Ve druhé polovině roku 2012 obohatila knižní trh s dětskou literaturou
nová pohádková kniha, jejímž autorem je plaský občan Robert Drozda
(*17.7.1948). Ten je čtenářskému
publiku znám jako autor několika
publikací vztahujících se převážně
k železnici, s níž byl po celý život
úzce spojen. Od roku 1969 působil
jako zaměstnanec Československých drah. Podle svých slov zde
okusil rozličné drážní profese, prošel
funkcemi
signalisty,
hláskaře,
výpravčího i zastupujícího náčelníka
6
stanice, od roku 1983 až do svého
penzionování pak působil v kontrolních a řídících funkcích v oblasti bezpečnosti železničního provozu. Po
řadu let také publikoval v časopise
„Železničář“.
V roce 2002 mu v nakl.adatelství
Nadatur vyšla čtivě napsaná knížka
s názvem „Železniční pitaval aneb
Co se děje za dveřmi Generální inspekce ČD“, o rok později se potom
stal spoluautorem publikace věnované dějinám 130. výročí blatenské
(březenské) trati. Plaští občané jej
znají také jako správce a udržovatele
místních věžních hodin na budově
sýpky v sousedství konventu. Věžním hodinám Robert Drozda v roce
2006 věnoval knížečku s názvem
„O duši plaských hodin“, kterou mu
v již dobře zavedené edici Tilia Plassensis vydalo město Plasy a o níž
jsem tehdy krátce referoval i čtenářům Vlastivědného sborníku.
Kromě publikační činnosti pro
dospělé píše Robert Drozda také
pohádky pro děti, které se pochopitelně vztahují k železničnímu prostředí. Uveřejňoval je po léta v periodicích Českých drah a přitom usiloval o jejich knižní vydání. Vydání měl
nejprve přislíbené v nakladatelství
Albatros, ale knihu po všech nepřízních osudu nakonec v loňském roce
vydalo nakladatelství „Junior“ v Říčanech u Prahy, které je specializované především na dětskou literaturu. Ke spolupráci se podařilo také
získat renomovaného českého malíře, grafika a ilustrátora Jiřího Boudu, syna proslulého českého výtvarníka Cyrila Boudy, žáka profesora
Karla Svolinského. Jiří Bouda sám
kdysi na železnici dočasně působil
a má proto k této profesi pozitivní
vztah. Jeho přičiněním obohatila
řada celobarevných i černobílých
ilustrací knihu Roberta Drozdy.
Malí čtenáři se mohou s chutí začíst
do příběhů přednosty železniční stanice v Záhořicích Otakara Drahoráda, jeho ženy Františky, jejich vnoučat i dalších postaviček, které se
v příbězích postupně objevují, Například dopravní inspektor Wágner je
hubený, páchne mu z úst, má sešmajdané boty, nehraje mariáš a ani jednou přednostovi jeho stanici nepochválí. Ve vyprávění můžeme také
poznat záhadného drážního trpaslíka, jenž v noci uklízí po nepořádných
dětech jejich hračky či zapomenutého vechtra Pěnkavu, který zabrání
obřímu železničnímu neštěstí.
Knihu pohádek Roberta Drozdy lze
objevit jak na českém knižním trhu
v kamenných i internetových obchodech, anebo přímo u autora. Kdo ví,
možná se knížka v budoucnu dočká
i dalších pokračování.
„BYLO TO DÁVNO PŘED LETY“
n Jiří Fák
V loňském roce vydalo nakladatelství Petra Mikoty zajímavou publikaci autora Miroslava Neuvirta - Wandriho s názvem „Bylo to dávno před
lety“ s podtitulem „chaty a chataři
v údolí řeky Střely“. Autor sám, jak
uvádí v úvodu, je jedním z mnoha
chatařů v této oblasti, ale záběr
téměř devadesáti stránkové publika7
ce je poněkud širší. Otevírá téma,
které je v oblasti historického bádání
dosud spíše okrajové, a to historii
trampingu, trampských osad, skautování a pak již zmíněné chataření.
Časově se zabývá obdobím 20.–40. let
20. století s drobnými přesahy směrem k současnosti.
Autor si nečiní nárok na vědecké
zpracování, volí spíše jazyk vyprávěcí doplněný líčením vlastní heuristické práce a proložený i subjektivními
lehce emotivně podbarvenými postřehy. Využívá jak prameny, tak literaturu, ze kterých často doslovně
přepisuje i delší pasáže a na čtenáře
tak působí i autentičnost tehdejší
stylistiky.
Naprosto jedinečné informace
autor přináší na základě kronik
trampských osad, zvláště osady Tuláků, Eldorádo, osady Psanců a dalším jedinečným pramenem jsou
vyprávění pamětníků nebo jejich
dopisy. Těžiště publikace je přece jen
v kapitole věnované chatám a chatařům, které jsou rozděleny do kratších kapitol podle oblastí soustředěných kolem toku řeky Střely, a to od
Dolního Hradiště proti proudu až
k Čoubovu mlýnu. V závěru publikace se ještě dočteme o hostincích,
doplněné místy až úsměvnými citáty
z dobového tisku, sportování a hudbě. Dále jsou připojeny medailony
nejvýznamnějších osobností - Josefa
Wolfa- Kytky, Františka Chudáčka Inky, malíře Bohumila Konečného Bimby a Václava Rudlafa - Venci šerifa.
Text je naplněn řadou faktografických dosud nikde nezveřejněných
údajů, které se střídají se vzpomínkami pamětníků a je doprovozen
množstvím historických fotografií
z trampských osad, chat a skautských táborů, ale také kopiemi dokumentů např. o povolení k táboření.
Profesionální historik by na konci
knihy očekával alespoň seznam pramenů a literatury, který zde chybí, ač
některé jsou ve větší nebo menší úplnosti zmiňovány v textu před citovanými pasážemi. Jinak ovšem musíme publikaci přijmout jako výrazný
počin v oblasti regionálního bádání,
který přináší řadu informací, jež zaujmou nejen příznivce trampování
a chataření, ale zcela jistě i další čtenáře.
ZANIKLÉ KAPLIČKY NA NÝŘANSKU
n Jiří Fák
Na jaře letošního roku vyjde osmé
pokračování soupisu drobných památek na severním Plzeňsku (okresu Plzeň-sever), který je tentokrát
zaměřen na oblast Nýřanska. Z tradičního přehledu dochovaných, ale
také zničených drobných památek
pro čtenáře Vlastivědného sborníku
vybíráme téma, které je bohužel pro
osud drobných památek ve vymezené oblasti ve 2. polovině 20. století
zvláště charakteristické.
8
Vyslovíme - li dnes pojem Nýřansko
tak se každému vybaví především
těžba uhlí a průmyslová oblast ležící
jihozápadně od Plzně, která byla
s dnes již také zaniklým hornictvím
spojená 150 let. Objev černého uhlí
velmi výrazně ovlivnil historii zdejšího kraje, zasáhl nejen do proměny
tvářnosti krajiny, ale také do sociální
a národnostní skladby obyvatel.1/
Pokud bychom mohli cestovat v čase
a přenést se o 200 let zpět na počátek
19. století spatřili bychom na Nýřansku především obdělaná pole, dále
řadu rybníků na drobných vodních
tocích, dominovaly jim rozlehlé rybníky Janov a Chobot a dále vsi tvořené zemědělskými usedlostmi před
polovinou 19. století již hojně uváděnými jako stavby nespalné2/ (na rozdíl např. od zemědělské oblasti Kralovicka, kde tehdy převládaly stavby
tzv. spalné). Na severu resp. severozápadě oblast Nýřanska uzavíral
lesní hřeben Harabaska, který se
zde nachází dodnes, i ten ovšem byl
v minulosti zasažen těžbou černého
uhlí.
Obyvateli tohoto kraje byli tehdy
v převážné většině německy mluvící
zemědělci katolického vyznání.
K jejich životu patřily nejen návštěvy
kostelů, ale také různá procesí,
poutě, spojené s požehnáním úrody,
přáním zdraví apod. Tyto církevní
rituály se neobešly bez církevních
staveb. Jediným starým kostelem je
zde kostel sv. Martina v Horních
Sekyřanech, další vznikly až na přelomu 19. a 20. století. A tak zcela jistě
významnou roli hrály místní návesní
kaple a pak řada drobných výklenkových, polních kapliček, u nichž se
procesí zastavovala, prosilo se u nich
za dobrou úrodu, žehnalo obci. Tyto
kaple stavěli většinou sami hospodáří, návesní pak zpravidla obce a staly
se součástí tradičního křesťanského života.
S expanzí hornictví do zdejšího
kraje ovšem také přicházeli obyvatelé méně zbožní a horníci, kteří měli
své vlastní rituály. S výměnou obyvatel a celkovou ateizací společnosti se
tak původní kaple zemědělských
9
katolíků staly pro život nových osídlenců nepotřebné. Byly ponechány
svému osudu, nikdo se o ně nestaral,
byť původně patřily k určitému konkrétnímu statku ve vsi. Čas je nahlodal do té míry, že byly nakonec jako
chátrající stavby demolovány. Na
Nýřansku tak během 2. poloviny 20.
století zmizelo z povrchu zemského
několik drobných kapliček, jimž bude
věnován následující příspěvek. Je
koncipován jako přehled zaniklých
staveb řazených abecedně podle
názvů obcí na jejichž katastru stály.
Jejich poslední zbytky stihl v 70. a 80.
letech 20. století zdokumentovat tehdejší zpravodaj památkové péče
Josef Kabát, jemuž tímto také děkuji
za zapůjčení fotografií bez nichž by
tento článek asi nevznikl.
Bítov - kaple sv. Václava
Kaple stála na návsi a o jejím zřízení
vypovídá farní kronika z Horních
Sekyřan3/, podle níž se v roce 1872
rozhodli majitelé hospodářství v Bítově pořídit obecní kapli a obec slíbila, že se o ni bude starat. Měla být
postavena na návsi na parcele 83 podle předloženého plánku, střecha
krytá taškami a věžička pobitá plechem. Měla mít rozměry 3 sáhy a 3
stopy délky a 2 sáhy a 3 stopy šířky
(tj. cca 6 × 4 m) a jmenovitě se zavázali majitelé gruntů, že se o ni budou
starat i jejich potomci, resp. držitelé
statků čp. 17, 10,12, 2, 13, 7, 1, 14, 11, 8,
6, 3. Ke schválení byl předložen plánek a situace umístění stavby podle
stavebních předpisů. Kaple byla
zasvěcena sv. Václavu a stála zde do
roku 1946, kdy byla zbořena.
Bítov, u cesty do Sekyřan, 1976.
Blatnice u Nýřan, 1945 (foto ZČM).
Bítov - kaple u silnice do Horních
Sekyřan
Památka stávala u silnice do Horních Sekyřan, ale o jejím vzniku a historii se nám dosud nepodařilo získat bližší informace. V roce 1976
ještě měla podobu obdélné kaple
s polokruhově ukončeným vchodem,
nad nímž se zvedá trojúhelný štít
s letopočtem 1912 a dosud ještě také
existoval krov střechy. V 1979 stály
již jen obvodové zdi a podle informace Josefa Kabáta v roce 1981 již
kaple neexistovala.
jeho stranách kapli zdobily pilastry.
Střecha byla sedlová.
Blatnice - výklenková kaple na
staré návsi
Kaple stála na tzv. staré návsi v obci
a byla zbořena v 60. letech 20. století.
Její podobu zachycuje např. fotografie z roku 1945 uložená ve fondu
Národopisného oddělení ZČM v Plzni. Podle ní šlo o zděnou stavbu na
obdélném půdorysu zasazenou do
ohradní zdi přilehlé usedlosti. Na
čelní straně byl prolomen obdélný
polokruhově zaklenutý vchod a po
10
Blatnice - kaple Nejsvětější
Trojice
Informaci o této památce přináší
Luděk Krčmář a Michal Valenčík:
„Kaple stála severně od obce při
cestě vlevo od cesty tam, kde jsou po
pravé straně dva domy, na okraji
lesa. Byla zasvěcena Nejsvětější Trojici, patřila církvi. Byla zbořena mezi
lety 1966–1968 pro dezolátní stav,
zůstaly jen zbytky základů mezi čtyřmi lipami. Byla obdélná cca 2×3
metry, vysoká asi 4 metry (z toho 250
cm zdivo po korunu). Byla krytá stanovou střechou. O kapli se dříve starala rodina usedlosti, kde nyní žije
rodina Rýdlů, která je ochotna pomoci při její obnově“4/.
Rovněž podle informace kronikářky
obce Blatnice by měla být památka
obnovena. Při průzkumu na konci
roku 2012 již na místě nebyly zjištěny
ani terénní relikty.
Dolní Sekyřany, kaple u rybníka (foto Jiří Fák).
Dolní Sekyřany - kaple u rybníka
Tato památka donedávna stávala na
okraji místní návsi u rybníka a je
také vyznačena jako nespalná stavba
již ve stabilním katastru před polovinou 19. století. V literatuře je zmiňována jako pozdně barokní kaple obdélná členěná vpadlým polem
a obdélným polokruhově sklenutým
vchodem.. Její průčelí bylo ukončeno
trojúhelníkovým štítem, byla plochostropá a v interiéru dvě pozdně
barokní sošky mnichů.5/ V Pasportizaci památek6/ je charakterizována
jako drobná stavba obdélného půdorysu s trojúhelným štítem. Na hřebeni střechy vztyčen sanktusník, vchod
zaklenut polokruhem, interiér plochostropý a je datována do 1. poloviny 18. století. Kaple byla zapsána
jako nemovitá kulturní památka pod
číslem 41539/4–1225, ale někdy v letech 2005–2008 byla zbořena a místo
ní postavena opodál nová kaple
ovšem jiného vzhledu.
11
Hněvnice - kaple
Kaple byla postavena patrně v roce
1737 severně od obce a byla velká asi
jako dnes opravená kaple sv. Víta
rovněž stojící na hněvnickém katastru. Luděk Krčmář a Michal Valenčík
uvádí, že kaple byla zbořena asi
v letech 1975–1977. Byla ve špatném
stavu a zbořil ji místní občan, který
cihly použil na stavbu kozího chlívku.7/
Horní Sekyřany - kaple statku
Wirtů
Na návsi v Horních Sekyřanech vedle kostela sv. Martina stály původně
ještě čtyři menší kaple, tři z nich byly
spolu s několika domy na návsi zbořeny a ves tak dnes působí jako neuspořádaná „ulicovka“. Kaple s názvem „Wirtshof kapelle“ je vyznačena v plánku obce8/ na jihovýchodní
straně křižovatky „pod kostelem“.
Rovněž podle Pasportizace památek
stá-la při křižovatce pod kostelem
a je charakterizována jako obdélná
kaplička s užším polokruhovým
závěrem. Pilastry při nárožích v průčelí nesou trojúhelný štít, vstup
zaklenut polokruhem, zastropení
a střecha porušeny a je datována
před polovinou 19. století. Podle dochované fotografie můžeme dále
soudit, že zdivo bylo převážně cihlové, střecha v roce 1976 byla v těžkém
havarijním stavu krytá taškami bobrovkami. Podle ještě starší fotografie
publikované ve sborníku Land an
der Miesa v roce 1972 byl vchod opatřen jednokřídlými dřevěnými dveřmi
s polokruhovým nadsvětlíkem a ve
štítu byl blíže neidentifikovatelný
reliéf.
Annerlů
Kaple s názvem „Annerlhof kapelle“
je vyznačena v plánku obce na levé
straně silnice do Heřmanovy Hutě,
jižně od školy. O její historii ani podobě se nám nepodařilo prozatím
nic dalšího zjistit.
Horní Sekyřany, kaple statku Wirtů,
stav v roce 1976.
12
Korbmacherů
Kaple s názvem „Korbmacherhof
kapelle“ je vyznačena v plánku obce
na levé straně silnice do Heřmanovy
Hutě, naproti kostelu sv. Martina
snad jako součást statku č.p. 11.
Podle fotografie z roku 1976, pořízené Josefem Kabátem, stála vedle
brány do statku a byla to drobná
výklenková kaple s polokruhově
ukončeným vstupem, v nárožích s pilastry a ve vrcholu s drobným trojúhelným štítem.
Lochousice - Altrichterova kaple
Kaple s mariánským oltářem stála
na východním okraji intravilánu vsi9/.
Kapli postavil Johann Wech z č.p. 5
a byla obdélná (cca 2×3 metry), stála
na kamenných základech, cihlová,
vysoká 3–4 metry. Byla krytá sedlovou střechou s taškovou krytinou
a křížem. Byla zbořena ve 2. polovině
70. let 20. století.10/
Horní Sekyřany, kaple Korbmacherů,
stav v roce 1976.
Lochousice - Schwelerova kaple
Kaple stála na severozápadním
okraji intravilánu vsi. V literatuře je
uváděno, že byla postavena pravděpodobně ve 30. letech 20. století manželi Ottovými z č.p. 16, na jehož pozemku stála. Byla obdélného tvaru
(cca 2×3 metry) s polokruhovým
ukončením. V zadní části bylo kruhové okénko. Byla vysoká 3–4 metry,
krytá sedlovou střechou, vzadu zvalbenou. Stála na kamenných základech, zdivo bylo cihlové, krytina tašková. Uvnitř byla socha Panny Marie. Kaple byla zbořena v roce 1954
při adaptaci stodoly patřící k č.p. 15
na vepřín, při budování přístupové
cesty.11/
Nýřany, Vránkova kaple.
13
Přehýšov.
Nýřany - Vránkova kaple
Kaple stála jižně od obce na pozemku 1733/1, byla postavena na přelomu 19. a 20. století, ve 2. polovině 20.
století se jako neudržovaná zřítila
a byla pak definitivně zbořena na
konci 90. let 20. století. Byla obdélná
(cca 2,4×1,1 m) se sedlovou střechou.12/ Podle fotografií Josefa Kabáta šlo o výklenkovou kapli, stojící na
strmém svahu, v roce 1976 již poměrně poničenou.
Bývalý nýřanský kronikář Václav
Šindelář ji nazývá kapličkou nad Výhledy a uvádí pověst, podle níž jednou vedl nýřanský hostinský a řezník
Vránek zakoupenou jalovici z Úherců do Nýřan. Před Nýřany se z neznámých příčin jalovice splašila
a v prudkém běhu táhla řezníka ke
stráni kamenného lomu. Řezníkovi
se podařilo ji strhnout zpět až na
samém okraji lomu a zachránil si tak
život. Na paměť této události zde nechal postavit kapličku.13/
Přehýšov - výklenková kaple
Výklenková kaple ve vsi stála mezi
domy č.p. 9 a 10 a byla velmi podobná
např. kapli v Blatnici, která je rovněž
zbořená. Barokní výklenková obdél-
Radějovice, jižně od obce.
Radějovice, severně od obce.
ná valeně sklenutá kaple stojící
v ohradní zdi blíže nespecifikované
usedlosti je zmíněna také v památkovém soupise z roku 1980.14/ Torzo
kaple s ještě dochovanou klenbou
zachytil v roce 1976 na fotografii
Josef Kabát.
byla členěna lisenami, obdélný polokruhem ukončený vchod měl dosud
osazené jednokřídlé kazetové, ale
poškozené, dveře. Nad vchodem probíhala římsa a trojúhelný štít a sedlová střecha byla pokryta taškovou
krytinou. Později byla zbořena a podle Luďka Krčmáře a Michala Valenčíka z ní zůstala jen hromada cihel
a střešních tašek.16/
Radějovice - kaple na jižním
okraji vsi
Kaple stála na jižním okraji obce
mezi čtyřmi kaštany a podle zmínky
v literatuře měla půdorys cca 1,5x1,5
m.15/ Podle fotografie z roku 1976 měla obdélný vchod v dřevěné zárubni,
dveře již nebyly dochovány a ze střechy zbyla jen část krovu.
Radějovice - kaple severně od vsi
Malá kaple stála severně od obce
v lese, asi 20 metrů od jeho okraje
mezi čtyřmi stromy, kde je také
zakreslena ve speciální mapě z 1. poloviny 20. století. Podle fotografie
z roku 1976 byla kaple ještě v relativně zachovalém stavu. Její nároží
14
Úherce - Hastellova kaple
Obec Úherce patří mezi zajímavé
lokality Nýřanska, proslavené nejen
svatojosefskou poutí, obrovskou návsí, ale také čtyřmi kaplemi na každé
světové straně této návsi vsazenými
do zemědělských usedlostí. Kromě
nich ale na úhereckém katastru existovala celá řada dalších drobných
památek a dvě dnes zničené kaple.
Památka s názvem „Hastell kapella“
stála na jihozápadním okraji vsi, kde
je zakreslena v plánku obce přiloženém k překladu kroniky17/ a je také
uvedena ve stabilním katastru, ve
2. a 3. vojenském mapování a ve speciální mapě z 1. poloviny 20. století.
Při terénním průzkumu v roce 2012
zde nebyly zjištěny již ani terénní
relikty.
Úherce - Kaple
Kaple stávala 1,7 km jihozápadně od
obce při cestě na Týnec za železniční
tratí a zmiňují ji Luděk Krčmář
a Michal Valenčík a je také zakreslena ve stabilním katastru, ve 2. a 3.
vojenském mapování a ve speciální
mapě z 1. poloviny 20. století a v plánku obce přiloženém k překladu kroniky, bohužel na dostupné kopii je její
název nečitelný. Při terénním průzkumu v roce 2012 zde nebyly zjištěny již ani terénní relikty, stála zřejmě
na okraji dnešního lesa.
Vlkýš - kaple "Na Vypichu"
Kapli situovanou ZSZ od obce u domů „Na Vypichu“ jako zbořenou
včetně přilehlých domů zmiňují Luděk Krčmář a Michal Valenčík. Podle
fotografie Josefa Kabáta z roku 1976
to byla malá výklenková valeně zaklenutá kaple. Tehdy již byla bez
střechy a s dveřmi vyvrácenými
z pantů.
Vlkýš - kaple
Zbořenou kapli, situovanou západně
od obce blízko lesa u dnešní dálnice
na Rozvadov, zmiňují Luděk Krčmář
a Michal Valenčík. Památka je také
zakreslena ve speciální mapě z 1. poloviny 20. století a jako kříž v mapě
ZM 1:10 000 list 11-44-22 z roku 1978
(171 mm od s. s. č. a 113 mm od z. s.
č.), údaje o její historii a podobě nám
však nejsou známy.
Vlkýš, kaple Na Vypichu ( foto Josef Kabát 8x).
15
Poznámky:
1/ Blíže se této problematice věnuje úvodní kapitola zmiňované publikace:
BUKAČOVÁ, Irena, FÁK, Jiří, Paměť krajiny VIII - soupis drobných památek Nýřanska. Muzeum a galerie severního Plzeňska, Mariánská Týnice
2013.
2/ http://archivnimapy.cuzk.cz, indikační skicy stabilního katastru jednotlivých obcí Nýřanska.
3/ SOkA Plzeň-sever se sídlem v Plasích, Memorabilien=buch der Pharrkirche st. Martini zu Ober Sekržan 1835–[1949].)
4/ KRČMÁŘ Luděk, VALENČÍK Michal, Zaniklé a ohrožené církevní
památky. Plzeňsko - příroda. historie. život. Baset 2008, s. 590 - 613.
5/ POCHE, Emanuel a kolektiv, Umělecké památky Čech I. Praha 1977.
6/ Pasportizace památek okresu Plzeň - sever. SÚRPMO Praha 1977.
Knihovna Muzea a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici.
7/ KRČMÁŘ Luděk, VALENČÍK Michal, cit. dílo.
8/ Kurze Chronik des Dorfes Ober-Sekerschan am Eingang des Pilsner
Beckens. Land an der Miesa - Heimatbrief, November 1972, s. 588-594;
Dezember 1972, s. 649-653; Januar 1973, s. 33-35.
9/ WECH, Andreas, Wegkreuze unserer Heimat. Land an der Miesa Heimatbrief, März 1978, s. 96-98
11/ Tamtéž.
12/ Tamtéž.
13/ ŠINDELÁŘ, Václav, Z historie Nýřan do současnosti. Nýřanský
zpravodaj, říjen 1986, s. 9.
14/ POCHE, Emanuel a kolektiv, Umělecké památky Čech III. Praha 1980.
16/ Tamtéž.
17/ Muzeum a galerie severního Plzeňska - knihovna, Kronika obce Úherce,
překlad z německého originálu Marie Bílkové, kopie, nestr.
VRCHNOSTENSKÝ ŠPITÁL V MANĚTÍNĚ
n Václav Jirsa
V křesťanských zemích se od 4. století pojem "špitál" používal pro dům
pro pocestné při klášterech a jiných
církevních sídlech. Pod vlivem duchovních řádů pěstujících od dob křížových výprav charitu se pojem přenesl na církevní instituce určené pro
ošetřování a výživu chudých nemoc16
ných, starých a nemohoucích osob.
S rozvojem měst ve 13. a 14. století
většina špitálů přešla pod městskou
pravomoc, existovaly i špitály vrchnostenské. Náklady špitálu byly hrazeny obvykle z odkazů měšťanů příslušného města, které byly prodány
za pravidelný roční úrok. Špitál proto
Manětín 1907, špitál s věžičkou je na
konci ulice (foto z kroniky města).
také sloužil často jako místní Úvěrová instituce.
V Manětíně se z městské kroniky
dovídáme, že první písemná zmínka
o špitálu je v roce 1622 v knize o kupních smlouvách (vedené od roku
1550 do roku 1708). Je to však v nedopsané smlouvě o prodeji Šefčínovského domu, který město získalo
odkazem ze závěti Martina Cangle.
Dům, stojící v Kuchově, se však městu zřejmě pro špitál nehodil, takže
lze usuzovat, že špitál tehdy v Manětíně ještě nebyl. V pozdějších letech
jsou v citované knize ještě zmínky
o Špitálské dědině (=poli), které
možná už patřilo špitálu.
Václav Kočka uvádí, že Karel Maxmilián Lažanský, jenž byl prezidentem apelačního soudu v Praze, založil v roce 1680 dvůr Spankov (u obce
Lité). S manželkou Annou Alžbětou
ze Spantkova měli dva syny, z nichž
Václav Josef Lažanský „.roku 1695
stavěl pod městem pohřební kostel
sv. Barbory, založil hospicium (pozn.
17
V. J. - jiný výraz pro špitál) pro šest
chudých ….“
Anna Alžběta Lažanská ze Spantkova byla dcera císařského generála
Parise, který se dostal do Čech ve třicetileté válce. Paris roku 1650 koupil
Bernartice u Přimdy, ale sídlíval
i v Manětíně. Zemřel roku 1675. Titul
„ze Spantkova“ měl podle vesničky
Spantekow v Pomořansku. Paris ze
Spantkova vložil do důchodu manětínského 300 zlatých na vydržování
dvou neb jednoho chudého ze svého
panství Bernartice. Karel Maxmilián
Lažanský přidal 250 zlatých.
Kronikář J. Nacházel soudí, že špitál se mohl stavět už mezi lety 1665
až 1675, tj. mezi sňatkem Karla Maxmiliána Lažanského s manželkou
Alžbětou ze Spantkova a úmrtím
generále Parise, což by bylo nejméně
o 20 let dříve, než uvádí V. Kočka.
V historickém přehledu na začátku
kroniky J. N. však uvádí: „…ještě
před svou smrtí založil r. 1695 Karel
Maxmilián Lažanský stavbu špitálu
pro 8 chudých. V něm byla kaple sv.
Josefa s obrazem od Händla a na
věžičce zvon, rekvírovaný r. 1917….“
Mohlo to tak opravdu být, a zahájenou stavbu špitálu dostavěl až syn
K. M. Lažanského - Václav Josef Lažanský; pak ovšem první domněnka
J. N. trochu „kulhá“, neboť stavby
17. století se stavěly poměrně rychle
a domněnka by pak byla spíš mylná.
Postavený špitál podporoval po
smrti K. M. Lažanského (†1695) také
jeho druhý syn Adam Antonín, který
odevzdal špitálu 1000 tolarů, aby
z úroků daru byli živeni dva chudí
z jeho panství Bratonic v Prácheňském kraji. Špitálníci měli za povin-
nost doprovázet kněze se svátostí
k umírajícímu. Z nadace Adama Lažanského se také každoročně sloužila nadační mše svatá k uctění nejsvětější Svátosti.
Špitál na okraji města při požáru
v r. 1712 vyhořel. Byl pravděpodobně
obnoven na stejném místě, kde stál
před požárem, tedy u svatobarborské brány na rozcestí na Stvolny a
Rabštejn. Potvrzuje to i V. A. Plešner
v knize Chorum literatorum: „….po
ohni .…špitál se stavěl za dolejší branou kudy se chodí ke svaté Barboře…. Pěkný o dvou prostranných
místnostech a infirmerie (= světnici
pro nemocné) pro šest chudých lidí.
Při němž i kaplička sancti Josephi
w nowou wistavena pro pohodlí
nemocných, aby mohli mši svaté přítomni býti…“
V roce 1935, při opravě svatojosefské kaple na hřbitově u sv. Barbory,
byl nalezený pamětní list z roku 1816,
v němž se uvádí, že měšťané vymohli r. 1815 svolení od majitele panství,
hraběte Jana Lažanského, k přemístění špitálního oltáře do hřbitovní
kaple. Špitální oltář byl krásně zdobený
vyřezávanými
sochami.
F. Wonka o tom napsal ve svém
„Poutníku svatojánském“, že „.všecky sochy představují svaté, kteří vynikali láskou k chudým špitálníkům
Manětínský špitál již bez věžičky v době před 2. světovou válkou
(foto kronika města Manětín).
18
Prázdné místo po bývalém Špitálu (foto Václav Jirsa).
a významně kdysi zdobily svatyňku v
panském špitále.“ Kdo byl onen
sochař - řezbář, který sochy vytvořil,
se však neví.
Po roce 1848 se stal špitál posledním útulkem zestárlých dělníků na
velkostatku - dokud mohli, pracovali
a bydleli v zámeckém dvoře v „ratejně“, když už byli práce neschopní,
odstěhovali je do špitálu a dávali jim
„špitálský chléb“ ze zámeckého důchodu.
Na obr. 2 je na jeho levém okraji
patrný roh domku č. p. 116, u něhož
podle záznamů v kronice míval dílnu
významný barokní sochař Josef
Herscher. Ještě v r. 1987 byly vidět od
silnice zbytky základů domku a za
nimi kamenná stavba dílny. Odkud
rodina Herscherů do Manětína při19
šla, není známo. Josef Herscher byl
otec osmi dětí, tří synů a pěti dcer.
V roce 1723 tu křtí svého prvního
syna Jana Jeronýma, jemuž byl
kmotrem Jeroným Tichý, hofmistr
a lékař hraběnky Marie Gabriely
Lažanské. Syn však zemřel čtyřletý,
další syn František sotva jednoletý.
Další syn Václav Ondřej se stal
sochařem a s rodinou o šesti dětech,
se odstěhoval do Plzně, kde byl v roce 1783 přijat za spoluměšťana plzeňského.
Josef Herscher nepatřil mezi poddané, v r. 1745 zasedal mezi manětínskými konšely. Po smrti Štěpána
Borovce (1719) vytvořil většinu soch
na Vysoké cestě. Kámen na svoje
sochy vybíral v pískovcovém lomu
u Hvozda, kde je snad i tesal. Zemřel
v Manětíně 2. května 1756 ve věku 68
let.
Okolo č.p. 116 od Chlumské hory
vedla dříve otevřená strouha do
Manětínského potoka. Strouha bývala přemostěná a místu se říkávalo
„na můstku“. Na kamenné zídce
u č. p. 116 stávala socha městského
patrona sv. Jana Křtitele, která sem
byla přemístěna teprve v r. 1840 od
vrchnostenského úřadu č. p. 95 na
náměstí. Na novém místě byli vítáni
poutníci ze Stvolna, přicházející na
svatojánskou pouť. V roce 1944 byla
socha těžce poškozena, když o ni
zavadil vůz se senem. Socha byla
neodborně opravená, znova poškozena a dokonce bez hlavy stála na
místě až do roku 1954. Na popud
sochaře Böswarta byla převezena na
nádvoří děkanského kostela a v roce
1955 důstojně opravena.
Krov věžičky na špitálu už byl velmi
chatrný a tak v r. 1935 byla věžička
odstraněná. Poslední obyvatelkou
špitálu byla Karolina Krojová, svo-
bodná, dlouholetá zámecká pradlena. Měla pohřeb 8. 2. 1947. Opuštěný
špitál byl pozemkovým fondem prodán jako konfiskát Josefu Volrábovi,
který po zbourání špitálu, chtěl na
stejném místě postavit obchodní
dům. Vzhledem k blízké křižovatce
na Stvolny však stavba nebyla povolena. Špitál byl z větší části rozbourán v roce 1948, ale ještě dlouho stála
jeho severní kamenná zeď u svahu.
Vzpomínám si, že jsme po zdi běhali
ještě po roce 1950.
V roce 1969, kdy město Manětín slavilo 800 let svého trvání, byl na upraveném pozemku po špitálu postaven
památník, který zhotovil místní rodák, akademický sochař Alois Sopr.
Využil k tomu pískovcový rozcestník,
jenž stával na konci města na rozcestí silnic do Vladměřic a Lipí. Rozcestník dalo postavit okresní zastupitelstvo manětínské zřejmě v osmdesátých letech 19. století při stavbě
nové silnice na Plzeň.
ZPRÁVA O LOUPEŽNÝCH VRAŽDÁCH
SEBEVRAŽDÁCH A NEŠŤASTNĚ ZABITÝCH - I.
n
Jakub Široký
Na pokračování přetiskujeme přepis rukopisu Jakuba Širokého,
který je uložen v knižním fondu
muzea. Vyprávění, protkané fonetickými výrazy, neprošlo výraznou
redakční úpravou, aby si uchovalo
svoji autentičnost.
1. V Řemešíně, v pondělí dne 12. 12.
1893, ráno po odzvonění obecním
pastýřem Františkem Hubkou se za
20
na pokračování
chvíli znovu rozezněly stříbrozvuké
lkavé zvuky zvonku na dřevěné zvoničce. Lidé vybíhali ven a ptali se
jeden druhého, kdože to umřel. Že ve
vsi nikdo tak těžce nestonal, neboť
druhé zvonění byla hodinka (hrana)
opravdu zemřelému. Až obecní slouha, zároveň obecní zvoník jim řekl, že
pan František Zikmund z Řemešína
č. p. 5 od Krejčířů, že se zabil pádem
z kamenného mostu železničního
u Mladotic. Dělníci, kteří šli ráno na
vlak do Mladotic, do práce, jej tam
nalezli zabitého. Narodil se 12. 11.
1847 v Řemešíně a 12. 12. 1893 zemřel.
2. Šel jsem s maminkou ve čtvrtek
dne 17.10. 1895 do Kralovic na jarmark. Šli jsme kolem Bukovinských
humen pěšinou přes louky; silnicí
a starou cestou k Ovčím lukám,
kolem lesa u Ovčích luk a tam v nejnižším konci lesa v cípu mi maminka
ukazovala místo, kde se dva milenci
zastřelili. Fořtovský mládenec s loveckou puškou zastřelil svoji milenku a pak sebe, pro bránění jim v lásce. Na tomto místě byl udělán hrob
a kolem ze smrčků živý plot a dřevěný kříž. To vše tam ještě bylo r. 1944,
když jsem tamtudy šel naposledy.
Jak se milenci jmenovali jsem již
zapomněl. Stalo se to v roce 1890.
3. Jaké bylo veliké překvapení v Kralovicích ve čtvrtek dne 26. 10. 1902,
když do města, k obchodníku se selaty, panu Výškovy přijel kůň s bryčkou
a na ní zabitý člověk, ve kterém poznali též obchodníka s prasátky, pana
Josefa Hotěka z Krt u Jesenice. Pátráním se zjistilo, že jej zavraždili jeho
syn a zeť a zavražděn byl na silnici
v lese mezi Žďárem a Vysokou Libyní, dne 26. 10. 1902.
4. Ve Strážišti bylo posvícení, v pátek
na sv. Martina, 11. 11. 1909. Na posvícení tam též byl pan Jan Křivan, rolník z Vysočan a když šel k ránu domů
ze Stražiště z posvícení pěšinou
kolem sv. Floriana k Čoubovu mlýnu,
asi v lepší, veselejší náladě. Poblíž
21
Křívanův kříž u Čoubova mlýna.
Čoubova mlýna spadl ze skalnatého
výběžku nade řekou Střelou, potloukl
se tak silně, že když jej nalezli, tak za
několik hodin zemřel. Hodně si pádem ublížil, ale i též od velkého
mrazu, který ten den byl. Takže když
jej nalezli, nevěděli jestli se zabil
nebo umrzl. Na tomto nešťastném
místě stojí dnes křížek na památku.
5. Ve strážném domku od dráhy č. p.
30, u malého tunelu, bydlel strážník
p. Jan Zíka, kterému přišel syn domů
na prázdniny, také Jan Zíka 18 roků
starý. Šel se koupat do řeky Střely
nade železničním mostem železným,
který právě tam dávali montéři nový
a utopil se ve víru v řece pod skalkou
dne 10. 7. 1910.
6. Směrem od Rabštejna dále dolů
teče krásná, čistá říčka Střela, tvořící ve svém řečišti různé mělčiny i nebezpečné hloubky a víry. A taková
jedna hloubka s nebezpečným výrem
jest nade silničním mostem na silnici Mladoticko - Manětínské pod obcí
Křečovem. A zrovna v těchto místech v té prohlubni se koupal pan
Dangres, dvaceti letý hoch z Kralovic. Byl zachvácen vírem a utonul
tam v té řece v červenci roku 1920.
7. Jaké bylo veliké překvapení a leknutí hudebníka Václava Kučery
z Mladotic, když šel ze Stražiště ze
hry. V pondělí dne 16. 7. 1920, když ze
silnice Strážištsko-Mladotické odbočil do příkopu, chtěje tam vykonat
velkou potřebu, najednou v ranním
šeru vidí dva lidi mrtvé. Hrůza ho
obešla a utíkal do Mladotic, kde to
sdělil p. Štěpánkovi, obchodníku
a který ihned informoval četnictvo a
šli na místo činu. Skutečně tam byly
dvě mrtvoly mladých lidí hoch
a dívka. Byly v nich poznáni Václav
Churavý z Chrašťovic č. 6, vrchní
revident Ministerstva Národní obrany a v dívce byla poznána Anna Breigrová z Plzně. Patrně to byli milenci
a z nešťastné lásky Churavý zastřelil
Breigrovou z vojenské karabiny
a pak sebe.
v témže čísle v Řemešíně.
9. Když jel poštovní dostavník z Manětína s poštou do Mladotic na nádraží, najednou vidí vedle silnice pod
Křečovem v lese v příkopu u silnice
ležet člověka. Šel se podívat a shledal, že jest mrtev. Hlásil případ
v Mladoticích a vyslaná komise zjistila, že smrt nastala nešťastným
pádem ze skalky nade silnicí dolů do
příkopu.
V mrtvém byl poznán pan Frank ze
Štichovic, toho času železničář
v Plzni, který byl na návštěvě
v tento nešťastný den ve Štichovicích
a též v Křečově v hostinci se zastavil
a patrně trochu přebral a šel již ve
tmě na zastávku Manětínskou a zabloudil. Stalo se to roku 1921 a na
8. Jaké bylo veliké leknutí paní Anežky Šimlové, později provdané Koudelkové, když viděla jít svého manžela Františka Šimla na záchod a v tom
třeskla rána a Šiml vypadl polo otevřenými dveřmi ze záchodu mrtev.
Zastřelil se z revolveru. František
Šiml nar. 17. 11. 1887 v Řemešíně č. 1
a zastřelil se dne 7. 3. 1921 z neznámých příčin, byl hospodářem
22
Křečov - Frankův kříž.
Mladotice na dobové pohlednici.
nešťastném místě má dodnes stát
křížek na památku.
10. Pan Josef Švojgr, železničář
v Mladoticích, stár asi 60 roků, odešel ráno z domova, ale více se nevrátil. Když ani druhý den nepřišel, tak
jeho rodina jej začala s příbuznými
hledat. Skutečně jej nalezli v Žihli
nade cihelnou v lese oběšeného, bylo
to nějak v říjnu roku 1921. Chudák si
zoufal skrze těžkou nemoc a bál se
těžké operace, vyjmutí konečníku
a vývodu bokem.
11. Jaké bylo dne 20. 4. 1922, ve čtvrtek o trhu v Kralovicích veliké překvapení a pro Jakuba a Josefa Širokých z Řemešína veliké leknutí, když
přijel vůz na náměstí a směřoval ku
hřbitovu do márnice. Na voze vezli
oběšeného muže starého 57 roků, ve
23
kterém synové ihned poznali svého
otce Františka Širokého z Řemešína,
který nad ztrátou své zemřelé manželky si zoufal. Byl nalezen p. Kopou
(amerikánem) z Kralovic v lese ve
Volezku. Patrně do těch míst přišel
v rozpoložení mysli Široký a Kopa,
asi tam byl líčit na zajíce, ale řekl, že
tam byl na kočičkách, ale této verzi
nikdo nevěřil.
12. Jednoho dne ráno roku 1923 se
rozlétla po Mladoticích truchlivá
zpráva a zvonek na tamější kapli se
rozklinkal, zvonily hodinku. Lidé se
ptali jeden druhého, „Kdože to zemřel?“ Až se dozvěděli, že pan Němec
stár asi 65 roků, penzista na poště, se
zastřelil z revolveru, skrze bolesti
prostaty v močení si chudák zoufal.
13. Jaké bylo veliké pobouření v No-
vém Sedle a v Chlumu, kde na
mnoha místech byly zjištěny krádeže
šactva, peřin, peří a peněz. Ihned
padlo podezření na blízku tábořící
cikány. V Novém Sedle zavraždilyijednoho rolníka Josefa Watusche asi
46 roků starého, který asi pravděpodobně je v noci při krádeži překvapil,
chtěje pobouřit lid v obci. Cikán Růžička jej zastřelil v jeho domě. Veškerou celou krádež pak našli četníci
schovanou ve stohu u Stvolna,
u hřbitova. Případ tento se stal
v říjnu roku 1928.
14. V Březíně u Nečtin, na samotě za
Březínem v č. p. 71, pod kamenným
lomem, na vrchu pod Pekelcem, hlásila rodina Čecha (česky ale neuměli, byli Němci), sebevraždu jejich
syna Eduarda Herolda asi 21 roků
starého. Ale když přišla vyšetřující
komise a pátrací četnictvo, pátrající
po pachateli, neboť pitvou Dr.
Zakoutského z Nečtin, bylo zjištěno,
že se nejedná o sebevraždu ale
o vraždu. Začali pátrat po pachateli
a prohlídkou v domě Herolda bylo
nalezeno krvavé spodní prádlo
a v koši díra od střely. Ihned zatkli
p.Čecha a jeho manželku, vlastní
matku Herolda. Při křížovém výslechu se oba dva přiznali, že Herolda
ve spaní v noci zastřelili z revolveru
do srdce. Byl na místě mrtev, pak jej
převlékli do jiného prádla a svlečené
prádlo schovali, ale tak že pak bylo
pátrací komisí nalezeno. Příčina
vraždy byla ta, že matka Eduarda
Herolda ovdověla, po prvním muži jí
zůstal syn Eduard, kterému zemřelý
otec odkázal půlku hospodářství.
Jeho matka se za čas znovu provda24
la za muže Němce, ale Čech se jmenoval a s tím měla ještě další dvě
děti. A když prvorozený syn dožil
plnoletosti, měli mu jeho rodiče předat hospodářství, jak bylo jeho zemřelým otcem stanoveno. Ale jeho
nynější rodiče chtěli to zachovat
svým druhým dětem. Proto se
dohodli, že dědice odstraní, tak jeho
nevlastní otec jej jednou v noci ve
spaní zastřelil přímo do srdce z revolveru a jeho vlastní žena a zároveň
vlastní matka Eduarda mu přitom
pomáhala. Po činu a převlečení
chlapce odnesli na cestu k lomu
vzdáleného asi 150 m, kde jej položili
a dali mu onen revolver do ruky, jako
že se jedná o sebevraždu. Po návratu
domů uklidili všechny stopy vraždy,
ale marně. Ráno pak hlásili poplach,
že jejich syn spáchal sebevraždu, na
četnické stanici v Nečtinech. Oba
dva rodiče byli ihned zatknuti a odvedeni do Plzně do vězení, neboť se ku
všemu přiznali a vše vysvětlili, jak se
vše událo a jak vše udělali. Mrtvý
Eduard Herold byl pohřben v srpnu
r. 1930 na novém hřbitově v Březíně,
jakožto druhý mrtvý na novém hřbitově. Pohřeb měl velice slavný, neboť
lidé z dalekého okolí přišli na pohřeb.
Jeho otec nevlastní, který jej zavraždil, byl odsouzen na doživotí a prý
tam též zemřel ve vězení. Matka se
vrátila z vězení, ale do Březína se
nikdy nevrátila. Druhé děti byly
vychovány u příbuzných v Krejšovicích, odkud pocházel jejich otec
Čech.
OBSAH
Vážení čtenáři ............................................................................................................. 2
Otevírací hodiny v knihovně .................................................................................... 2
Zajímavosti obrazem ................................................................................................. 3
Zemřel Richard Sporka ........................................................................................... 4
/Radovan Lovčí
Jubilanti Hollaru v Mariánské Týnici ................................................................... 5
/Alena Laufrová, Václav Podestát
„Pohádky pana přednosty” Roberta Drozdy ....................................................... 6
/Radovan Lovčí
„Bylo to dávno před lety“ ........................................................................................ 7
/Jiří Fák
Zaniklé kapličky na Nýřansku ................................................................................. 8
/Jiří Fák
Vrchnostenský špitál v Manětíně ......................................................................... 16
/Václav Jirsa
Zpráva o loupežných vraždách, sebevraždách
a nešťastně zabitých I. ............................................................................................ 20
/Jakub Široký (rukopis z archivu muzea)
Ilustrace na obálce: Boží muka u Rochlova. Foto Václav Podestát, 2013.
Publikace k prodeji
PAMĚŤ KRAJINY I - VII
Již sedmisvazkové dílo (nejnověji
Touškovsko a Úněšovsko) je věnováno drobným památkám vybraných
regionů severního Plzeňska.
Je katalogem památek, které zanechaly generace předků žijící zde po
staletí.
Texty Irena Bukačová, Jiří Fák
Fotografie Jiří Fák, Václav Podestát
Cena za každý díl 250 Kč
KOSTEL SV. PETRA A PAVLA
V KRALOVICÍCH
Text: Irena Bukačová
Vydalo MaG v Mariánské Týnici
a Občanské sdružení Gryspek pro
záchranu kostela sv. Petra a Pavla
v Kralovicích ve spolupráci s Nadačním fondem Mariánská Týnice
v roce 2010. Formát 145x209 mm
ISBN 978-80-87185-11-7
Cena 150 Kč
MARIÁNSKÁ TÝNICE
Text: Irena Bukačová a Jiří Fák
Nově vydaný průvodce popisuje
barokní areál z hlediska památkového i architektonického, v další části
přináší informace o nové expozici,
které byla udělena cena Gloria
musealis za rok 2011.
Cena 30 Kč
KAPLE S HVĚZDOU
KAPLE JMÉNA PANNY MARIE
V MLADOTICÍCH
Text: Irena Bukačová
Publikace vyšla za podpory Plzeňského kraje ke 300. výročí vysvěcení
kaple Jména Panny Marie v Mladoticích.
Formát 145x209 mm
ISBN: 978-80-87185-12-4
Cena 50 Kč
Další nabídka knih na:
www.marinaskatynice.cz
VLASTIVÌDNÝ SBORNÍK
- čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska Vydává M&G v Mariánské Týnici. Redaktor Václav Podestát.
Adresa redakce: Muzeum a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici,
331 41 Kralovice, tel.: 373 396 410, e-mail: [email protected], IČO: 368 563.
Registrováno Ministerstvem kultury České republiky MK ČR E 12301.
Cena jednoho výtisku pro předplatitele 10,- Kč, roční předplatné 40,- Kč a poštovné.
Vychází 4x ročně. ISSN 1801-0032.

číslo 1 / 2013 - Muzeum Mariánská Týnice

Transkript

Podobné dokumenty

číslo 2 / 2013 - Muzeum Mariánská Týnice