Březen 2011 - SMKČ - Ostrava

(Mladá pravda ročník 17)
28 POSLEDNÍ STRANA
SMKČ OSTRAVA
www.smkcostrava.webnode.cz
SMKČ (KSM) BRNO
www.ksmprobrno.wbs.cz
SMKČ (KMK) PROSTĚJOVSKO
kdm-pv.wgz.cz
SMKČ VÝCHODNÍ ČECHY
smkc-vychodnicechy.webnode.cz
SMKČ (KSM) RUDÁ ZÁŘE
STŘEDNÍ ČECHY
www.rudazare.wu.cz
SMKČ LIBERECKÝ KRAJ
smkclibereckykraj.webnode.cz
SMKČ ZÁPADNÍ ČECHY
www.smkc-zapad.estranky.cz
SMKČ A KSČM KOLÍN
kscmkolin.webnode.cz
Proletáři všech zemí, spojte se!
BŘEZEN 2011
ČÍSLO 2
ROČNÍK 3
Nebezpečí fašismu tkví v jeho sociálních
předpokladech. A ty zde jsou: Silná vrstva politicky
dezorientovaného maloměšťáctva, deklasovaná drobná
inteligence, dokonce i značné vrstvy politicky
zklamaného, třídně neuvědomělého dělnictva - to vše
tvoří živnou půdu pro fašismus a jeho lžiradikální hesla.
Současně se vzrůstem třídních rozporů, nebezpečí
války a radikalizace proletariátu postupuje proces
zburžoaznění reformistických stran. Mezinárodní
sociální demokracie srůstá s kapitalistickými
organizacemi a měšťáckým státem a spolu s fašismem
tvoří hlavní sociální oporu a rezervu kapitalismu.
Je-li sociální reformismus v Československu „levou“
rukou buržoazie, je její „pravou“ rukou fašismus, na
jehož tvoření československá buržoazie cílevědomě
pracuje.
Fašismus se vyznačuje kombinací sociální demagogie
a sociální korupce s aktivním bílým terorem.
SOCIALISTICKÉ ČESKOSLOVENSKO
Zkrátka a dobře: formy „nových“ vládních metod
buržoazie jsou rozličné, závislé na historicky daném
místě a čase, leč obsah je vždy stejný: zlomení odporu
proletariátu a utužení panství buržoazie.
cssr.komsomol.cz
Klement Gottwald, 1927, 1928, 1929
občanské sdružení zaregistrované Ministerstvem vnitra ČR 29. 10. 2008
(IČO: 26580861)
sídlo: Rybářská 28, 603 00 Brno
centrální internetové stránky:
www.komsomol.cz
centrální e-mail:
[email protected]
místopředseda SMKČ David Pazdera: [email protected], tel. +420 731 814 649
č. 2 / 2011
Zaregistrováno MK ČR E 18907
Vyšlo v březnu 2011
Šéfredaktor: Lukáš Kollarčík
Redakční rada: Lukáš Kollarčík, David Pazdera, Martin Peč,
Lukáš Vrobel, Ladislav Zemánek
Redakce nemusí souhlasit s názory mimoredakčních autorů
ČASOPIS SVAZU MLADÝCH KOMUNISTŮ ČESKOSLOVENSKA
2
ZE ŽIVOTA ORGANIZACE
TEORIE 27
2
SMKČ NA DEMONSTRACI L-L-L
V BERLÍNĚ
O víkendu 8. - 9. ledna 2011 se členům Svazu mladých
komunistů Československa (SMKČ) naskytla příležitost
zúčastnit se mezinárodní demonstrace „Lenin-LiebknechtLuxemburg” (L-L-L) v Berlíně, kterou si mezinárodní
komunistické, dělnické a pokrokové hnutí každoročně
připomíná výročí krvavého potlačení německé socialistické
revoluce v lednu 1919, při kterém byli kromě mnoha jiných
revolucionářů zabiti také dva čelní představitelé německého
komunistického hnutí té doby, Karel Liebknecht a Rosa
Luxemburgová.
Sedm zástupců SMKČ z jeho největších klubů Rudá záře střední Čechy a Ostrava odcestovalo do Německé spolkové
republiky autobusem zajištěným Středočeskou krajskou radou
KSČM. Během cesty se cestující z tohoto autobusu, členové a sympatizanti KSČM a SMKČ, zastavili ve
městě Luckau, kde položili květiny k pomníku Karla Liebknechta (přemístěného z náměstí v centru města
po vítězství kontrarevoluce na začátku 90. let na méně viditelné a důstojné místo za městskými hradbami)
a následně navštívili městské muzeum, součástí jehož expozice je i vězení, kde byl v letech 1916 - 1918
za svou revoluční a protiválečnou činnost vězněn Karel Liebknecht. V expozici jsme se museli „obdivovat”
pověstné „německé pečlivosti”: prostory věznice vypadají po důkladné rekonstrukci jako nové: omítka svítí
bělobou, nábytek je zcela netknutý, cely vypadají jako malé, ale prvotřídní hotelové pokojíčky. Okna jsou
plastová… Taková expozice o útrapách vězení je k smíchu. Spíše k pláči však je její antikomunistické
zaměření. Už na vnější stěně areálu věznice je umístěna pamětní deska s textem, že v únoru 1950 bylo
za zdi tohoto vězení umístěno 800 obětí sovětské „svévolné justice”, včetně 283 mladistvých, kteří v l.
1945 - 1950 přežili sovětský zvláštní koncentrační tábor Sachsenhausen. V následném výkonu trestu
odnětí svobody s krutým režimem německé lidové policie mnoho z nich nepřežilo letitou izolaci, hlad a
nemoci. Pamětní deska byla umístěna v r. 2002. I uvnitř expozice je část věnovaná politickým vězňům,
kde jsou vedle sebe bojovník za mír, za svobodu a za
socialismus Karel Liebknecht, svobodomyslní a demokratičtí
vězni fašistického režimu (různého politického a náboženského
přesvědčení a vyznání) a vězni z období existence Německé
demokratické republiky. Kdo asi mohl být vězněn ve
východním Německu pět let po porážce hitlerovského
režimu…? Hrdinní odpůrci nastolené komunistické diktatury? A
nebyli to náhodou bývalí aktivní fašisté, morálně nebo i fyzicky
zodpovědní za zbídačení a genocidu německého lidu i
příslušníků jiných národů, proti kterým vedli němečtí nacisté
loupeživou imperialistickou válku nebo které jako své
“spojence” naopak vedli pro vlastní kořistnické zájmy na jatka?
V drtivé většině byli, ale což, současný vládnoucí režim v
Německu je imperialistický - stejně jako fašismus - a je mu
bližší košile nežli kabát. Tedy: každý bojovník proti komunismu vězněný lidově demokratickým režimem
v NDR je hrdinou, byť se jednalo o fašistu…
O to více nás zarazila rázná výzva jednoho přítomného funkcionáře KSČM, ať „neblbneme”, že přeci
tato expozice není antikomunistická, že v 50. letech byli skutečně vězněni nevinní lidé atd. atd.
Nesouhlasíme s takovým postojem, zavrhovat celé období největších úspěchů nově vzniklého světového
socialistického tábora s poukazem na to, že se někomu stalo bezpráví. Ano, k chybám jistě docházelo, už
jen proto, že lidé nejsou neomylní, ale opravňuje nás to jako komunisty zavrhovat celou dekádu největších
úspěchů našeho hnutí, hovořit o ní jako o době temna, represí a nepravostí? Není nám v takovém případě
podezřelé, že zpíváme druhý hlas antikomunistům? Nám ano, ale jiným soudruhům za 20 a více let
takové činnosti už zřejmě ne…
Potěšilo nás však, že v muzeu v Luckau jsou umístěny různé relikty doby budování socialismu v NDR,
UMĚT NEBO ROZUMĚT?
Jistě nemusím sáhodlouze dokazovat, že se vznikem a následným rozvojem informační společnosti
je drtivá většina z nás zavalena neuvěřitelným množstvím nejrůznějších informací rozličné kvality a
původu. Jen málokdo si informace, jež jsou mu předkládány, ověřuje. Není na to čas, vůle, ba lidé necítí
ani potřebu tak činit. Vždyť to, co se v masmédiích objevuje, musí být pravda. Některé médium to
akorát pojme poněkud odlišněji, akčněji, jednoduše „bulvárněji" než druhé; jistě si konkrétní česká
(vlastně zahraničním kapitálem vlastněná) média snadno dosadíme. A já si vyberu, které podání mi více
vyhovuje. Pochybnosti o pravdivosti v lidech vzbudí jen asi málokterá zpráva; nejčastěji pak jde o
zprávy bulvární, které jsou přece jen dost často přitažené za vlasy a nepravděpodobné, či o témata, jež
z vlastní zkušenosti dobře znám a o nichž jsem schopen „zasvěceně" polemizovat. Nejen v české
společnosti je od listopadové kontrarevoluce rozšířen obraz nezávislých médií, která informují
nezaujatě. Skutečnost je ale právě opačná.
V prvé řadě si je třeba vždy uvědomit, kdo je majitelem daného média. V České republice jsou to
povětšinou zahraniční společnosti ze Západu. O tom, co se vysílá a jakým způsobem se informace
podají, rozhoduje v konečné instanci právě majitel. Už z toho vyplývá, komu média slouží - nadnárodní
finanční oligarchii a jejím přisluhovačům. Média nemohou být nikdy nestranná, informace prakticky
nemohou být objektivní. A to je třeba mít neustále na mysli! Samotná nestrannost je a musí být
v rozporu s třídním pojetím společnosti, která není jedním homogenním celkem (ač je v buržoazní
sociologii tendencí tvrdit, že se naše postmoderní společnost stává jakousi „společností středních tříd"),
takže (mas)média, jež jsou v rukou vládnoucí třídy, hájí a prosazují názory jí vlastní a pro ni výhodné.
Podobně je tomu s politikou; kdo z politiků tvrdí, že hájí zájmy celé společnosti a prosazuje kroky
prospěšné pro celou společnost, je buď utopický snílek anebo demagog. Takovéto jednání je
zrádcovské a slouží leda zájmům vykořisťovatelské třídy. (A já se obávám, že tímto směrem jde i KSČM
- důsledky vidíme na vlastní oči.) Názory, jež podrývají současnou státní moc a zřízení nebo které
kritizují jeho podstatu, se do médií nedostanou. Tedy tvrzení, že neexistuje cenzura, je lživé.
Dostáváme se k druhé části článku a otázce, jak s informacemi, jež nás obklopují, nakládat.
Dovolím si citovat starověkého filozofa Herakleita: „Jedno jediné jest moudré: znáti myšlenku, jež
všechno veskrze řídí." Co tím chtěl říci a já též? Moudrý není ten, kdo se ať už z jakéhokoli důvodu
nazpaměť učí fakta, byť jich zná sebevíc, nýbrž ten, kdo pochopil, jak svět funguje. Jistě se nelze
spokojit s poznáním onoho mechanismu, jejž na vědeckých základech objevili Marx s Engelsem a
všestranně jej aplikovali na lidskou společnost, třebaže jde o zásadní, ba nezbytný předpoklad pro
pochopení marxismu, a tedy celé společnosti a jejího fungování. Bez osvojení si dialektického a
historického materialismu není sebegeniálnější člověk schopen poznat „myšlenku, jež všechno veskrze
řídí". Tato osvojení si, porozumění (abych tímto odkázal na titulek svého článku) je nutným krokem
k tomu, abych dokázal plně využívat všudypřítomné informace, nahlížet na ně prizmatem teorie praxe
(Gramsci), bez čehož jsme ztraceni a utápíme se v nepřeberné kvantitě kvalitativně pokleslých „pravd".
Ale o to vládnoucí třídě jde - zcela dezorientovat vykořisťované, pracující lid, ovládat ho a manipulovat
s ním. Zdá se, že čím „informovanější" společnost je, čím více „faktů" máme k dispozici, tím méně
gramotní, tím hloupější jsme. Většina z nás nedokáže rozlišit, co je a co není pravda, co je podstatné a
co není, kde je podstata a co jsou jen jevy. A proto před námi leží úkol studovat marxistickou teorii,
neboť ona je návodem k poznání a pochopení, na něž se nabalují „holá" fakta, jež samozřejmě rovněž
třeba znát. Naprosto přiléhavé je výše užité Gramsciho označení této nejprogresívnější teorie vůbec teorie praxe; nepotřebujeme totiž svět jen vykládat, my ho musíme změnit!
Ladislav Zemánek
ČTI, TISKNI, KOPÍRUJ A ROZŠIŘUJ PUBLIKACE Z MALÉ KNIHOVNY SMKČ!
V Malé knihovně SMKČ vyšlo již devět svazků, z nichž zatím poslední je 28stránková
publikace se články kolektivu autorů SMKČ, které spojuje heslo v jejím názvu DŮSLEDNÝ BOJ PROTI FAŠISMU JE BOJEM PROTI KAPITALISMU. Osvětluje
pravou tvář fašismu jako nejreakčnější formy imperialistického panství a nejbrutálnější
formy diktatury buržoazie. Zabývá se možnostmi boje proti fašismu, upozorňuje na
fašistická zvěrstva v minulosti i současné aktivity neofašistů a popisuje i hanebné
v současnosti probíhající zlehčování a zamlčování fašistických zločinů.
26
NÁZORY A POLEMIKA
zločinů, ale k potlačování všech odlišných názorů a k zachování vykořisťovatelského systému.
Kapitalismu kriminalita a trestné činy vyhovují, je to pro něj přijatelnější nežli komunistická aktivita
mládeže. V kapitalistickém zákonu žádná spravedlnost neexistuje! A pro ochranu mládeže není
v kapitalistickém pořádku žádné místo!
4. Mládež zničená netoleranci v kapitalistické společnosti k odlišnosti
Existují i mladí lidé, kteří se z kolektivu mládeže, žijící podle vzoru kapitalistického životního stylu,
vylučují. Rád bych zdůraznil smutný fakt, že v kapitalistické společnosti není tolerována odlišnost. A
právě mládež se stává největší obětí této skutečnosti. Pokud je nějaký mladý člověk v období svého
mládí a dospívání vyřazován ze svého kolektivu pro svoji odlišnost, vznikají u něj buď pocity
méněcennosti, deprese a sebevražedné sklony nebo nenávist k světu a uchýlení se ke kriminální
činnosti. V každém případě je těmto mladým lidem zničen život díky mravům kapitalistické společnosti a
díky životnímu stylu mladých lidí, kterému se všichni mladí lidé nechtějí podřídit a ve svém kolektivu za
to platí určitou daň. Mládež, žijící kapitalistickým stylem, neuznává žádnou odlišnost. Jakmile se někdo
odlišuje, např. rasou, náboženstvím, sexuální orientací, národností, povahou, názory, způsobem života
apod., je okamžitě vyvrhnut. I takto může kapitalismus zničit život mladým lidem.
5. Mládež zničená antikomunismem v kapitalistickém společnosti
Další mladí lidé, kteří jsou zničení kapitalistickým systémem, jsou političtí aktivisté, kteří nesouhlasí
s kapitalistickým systémem a prosazují jeho odstranění. Takoví mladí lidé jsou pro kapitalismus největší
hrozbou. Především jsou kapitalismus největší hrozbou komunisté, kteří pochopili princip
kapitalistického systému a pochopili i princip vyššího společenského systému - socialismu, který je pro
drtivou většinu společnosti přijatelnější nežli kapitalismus. Proto kapitalismus tolik útočí ve své
propagandě proti komunistům a vytváří společnosti vnucovaný nevědecký antikomunismus. V takové
zmanipulované společnosti jsou komunisté vyčleňováni, pronásledováni, ohrožováni. Jsou jim
znemožňována lidská práva, např. právo na práci apod. Spousta mladých lidí musí draze platit
kapitalismu za své pokrokové politické názory, což je v kapitalistickém systému zcela běžnou
záležitostí.
Existují i další případy, kdy je mladým zničen nebo znemožněn život. Uvedl jsem shrnutí většiny
problémů v životě mladého člověka, problémů, za které může kapitalismus.
Mládež v socialismu
Život mladých lidí v socialismu se musí od života mladých lidí v kapitalismu odlišovat. To dokázala
existence socialistického tábora v minulém století a dokazuje to i existence zbylých socialistických států
v dnešní době. V socialismu je mládež vedena k práci, k vzdělání, k zájmu o okolí a o svět. Je vedena
k lásce, k morálnosti, k toleranci, k nenásilí, ale také k nenávisti ke všem utlačovatelským systémům, ke
kapitalismu a fašismu. Mládeži je v socialismu umožněna zábava, ale i kultura, sport, vzdělání apod.
Základní rozdíl mezi stylem života mládeže v kapitalismu a socialismu je ten, že v socialismu styl života
nebrání mládeži v jejím rozvoji a zároveň přispívá k zájmům proletariátu. V kapitalismu styl života brání
mládeži v jejím rozvoji a přispívá k zájmům úzké menšiny společnosti - buržoazie. Mládež, žijící
v socialismu, nebyla nikdy utlačovaná, jako je nyní v kapitalismu. Socialistická mládež byla svobodnější,
ale byla vedena životním smyslem, což je důležité a v kapitalismu to mládeži chybí.
Závěr
Na závěr je potřeba opět zdůraznit, že kapitalismus buduje v mladé generaci fašistické postoje a
názory. Mládež je tedy hlavním bodem fašizace společnosti, kterou v ní buduje kapitalismus. Způsob,
kterým kapitalistický stát terorizuje mladou generaci, omezuje a ničí práva a důstojný život mladým,
způsob, kterým krade mladých jejich mládí, je ohavný, nechutný a trestuhodný. Kapitalistický systém
tím, že ničí život mládeži, si sám však připravuje konec své existence, neboť mládež se nenechá věčně
klamat a terorizovat kapitalismem a jednou s tímto utlačovatelským režimem skoncuje. Aby však bylo
ukradené mládí mladým lidem navráceno, musí být nejdřív odstraněn současný kapitalistický systém.
Dokud bude tento systém existovat, nebude v životě mladých lidí docíleno žádné změny k lepšímu,
spíše naopak. Proto si mládež musí uvědomit, v čem vlastně žije a o co je ochuzena. O své vlastní
mládí. O to, co znamenalo bavit se, o to, co znamenalo se vzdělávat, o to, co znamenalo pracovat, o to,
co znamenalo založit rodinu. To vše je drtivé většině mladé generace v kapitalismu ztěžováno a
znemožňováno. A ptám se mládeže: Opravdu si nechce vzít ukradené mládí zpět? A pokud jí tento
režim dovolí mít děti, bude chtít, aby žily tímto kapitalistickým životním stylem?
PKR (redakčně zkráceno)
ZE ŽIVOTA ORGANIZACE
3
např. dobové plakáty, fragmenty z již zlikvidované pamětní síně Karla Liebknechta, Řád praporu práce,
označení Pionýrského domu Karla Liebknechta či sovětský traktor z r. 1949, kterých bylo v tom roce
darováno Sovětským svazem nově vzniklé Německé demokratické republice 1000 kusů - to vše bez
ironických poznámek. V českých muzeích a na výstavách se snaží období budování socialismu přehlížet
nebo démonizovat, což se v Luckau omezilo „jen” na přemístění pomníku a skrytou snahu o srovnávání
fašismu a komunismu ve vězeňské expozici (jaká podobnost s českým Terezínem!).
Z Luckau jsme se přemístili do městečka Kolbergu, kde jsme byli ubytováni v chatovém rekreačním
zařízení Pfauenhof (Paví dvůr). Zajištění ubytování a souvisejících služeb bylo znamenité - rekreační
zařízení bylo skvěle upraveno, v dřevěných objektech bylo příjemné teplo, i dobrého jídla a pití byl pro
všechny dostatek. Jako „nutné zlo” jsme tak v jídelně přetrpěli i dlouhou přednášku poslance Evropského
parlamentu z KSČM Jaromíra Kohlíčka a jeho německého soudruha z Levice (Die Linke) o významu a
záslužné činnosti tzv. Strany evropské levice a o jejích velkolepých plánech na první pololetí roku 2011.
Soudruh Kohlíček nezapomněl opakovaně zdůrazňovat, co všechno zvládl zařídit a s jakým úspěchem se
to setkalo, snad podle úsloví: musím se pochválit sám, protože nikdo jiný to za mě tak dobře neudělá…
Svaz mladých komunistů Československa má naštěstí jasno v tom,
že tzv. Strana evropské levice je zastřeně prokapitalistickou silou
rozbíjející evropské a světové revoluční hnutí, vytvářející
v dělnické třídě a jejích spojencích falešné představy o možném
polidštění imperialistické Evropské unie, včetně formální politické a
hospodářské plurality zajišťující ve skutečnosti věčné trvání
kapitalistického panství. Má jasno v tom, že povídačky o
evropském rozměru komunistické politiky jsou eurošovinismem,
protože komunisté jako vlastenci a současně internacionalisté
uvažují o národních zvláštnostech, národním postavení, zájmech a
rovnoprávnosti svého národa a současně o mezinárodním rozměru
komunistické politiky - a tyto zájmy chápou třídně, tzn. že si
nedělají iluze o „dobrotivosti“ „vlastních“ kapitalistů, že se
neoddávají a nikdy neoddají iluzím o sociálním smíru v imperialistické Evropské unii ani v jakémkoli jiném
kapitalistickém státě a soustátí.
SMKČ však chápe ještě jednu věc, která pánům z tzv. Strany evropské levice a jejím podporovatelům
není pochuti: totiž, že předpokladem úspěšného boje proti mezinárodnímu reformismu je naprostá
ideologická jasnost a zásadovost v komunistických stranách, tj. likvidace oportunismu ve vlastních řadách,
jak výstižně napsal Klement Gottwald ve své brožuře „Od oportunistické pasivity k bolševické aktivitě” již
v r. 1928. Tzv. Strana evropské levice (SEL) označuje podobné výroky za „stalinistické deformace” nebo
v lepším případě za něco „dnes už neplatného”, zapomínajíc přitom na vítězství dosažená stranami, které
se touto poučkou řídily, zatímco SEL sama dosáhla nanejvýš na slušné platy svých „europoslanců”,
poslušně se účastnících hry na „svobodu a demokracii”.
Vraťme se ale k našemu zájezdu do Německa. Na ubytování v Kolbergu jsme si nemohli stěžovat,
nicméně nás mrzelo, že jsme se nemohli účastnit aktivit souvisejících s mezinárodním setkáním
revolučních sil v Berlíně, probíhajících zde již v sobotu odpoledne. Místo toho jsme poslouchali
„přednášku” o „významu” tzv. Strany evropské levice, jakých známe z půdy KSČM desítky…
V neděli jsme konečně odjeli autobusem do Berlína. Berlín, který jsme viděli, byl Berlínem bývalým
tzv. východním. O tom se nedalo pochybovat: viděli jsme kolem sebe panelové domy prakticky shodné s
jakýmkoli větším československým sídlištěm, prázdné nefungující továrny, mnohé domy vybydlené,
zničené a dokonce vypálené. Téměř jsme neviděli dům nebo zeď nepoškozené „uměním” graffiti. Iluze
těch z nás, kteří jsme v Berlíně byli poprvé, o německé „čistotě”, „důkladnosti” a „pečlivosti”, vzaly záhy
zasvé. Nepořádek v ulicích byl přinejmenším stejný jako v jakémkoli českém a slovenském městě, spíš
ještě větší. Nikdo z nás neviděl v jakémkoli „našem” městě v tuto dobu na ulici poházené vánoční stromky
a pozůstatky petard ze silvestrovských oslav. V Berlíně toho bylo plno. Dlažba měla namnoze barvu psího
lejna, s jejichž úklidem si hlavu evidentně nikdo příliš neláme. Jinak nás, kteří jsme v Berlíně ještě nebyli,
uklidnilo, že německé hlavní město vypadá prakticky stejně jako jakékoli okresní město v České či
Slovenské republice. Neliší se ani nápisy v cizích jazycích (anglickém a německém), těch je např. v Praze
neméně než v Berlíně. Atmosféru „východního” města dokreslovaly tramvaje z ČKD.
Vraťme se ale k našemu zájezdu do Německa. Na ubytování v Kolbergu jsme si nemohli stěžovat,
nicméně nás mrzelo, že jsme se nemohli účastnit aktivit souvisejících s mezinárodním setkáním
revolučních sil v Berlíně, probíhajících zde již v sobotu odpoledne. Místo toho jsme poslouchali
4
ZE ŽIVOTA ORGANIZACE
4
„přednášku” o „významu” tzv. Strany evropské levice,
jakých známe z půdy KSČM desítky…
V neděli jsme konečně odjeli autobusem do Berlína.
Berlín, který jsme viděli, byl Berlínem bývalým tzv.
východním. O tom se nedalo pochybovat: viděli jsme
kolem sebe panelové domy prakticky shodné s jakýmkoli
větším československým sídlištěm, prázdné nefungující
továrny, mnohé domy vybydlené, zničené a dokonce
vypálené. Téměř jsme neviděli dům nebo zeď
nepoškozené „uměním” graffiti. Iluze těch z nás, kteří jsme
v Berlíně byli poprvé, o německé „čistotě”, „důkladnosti” a
„pečlivosti”, vzaly záhy zasvé. Nepořádek v ulicích byl
přinejmenším stejný jako v jakémkoli českém a
slovenském městě, spíš ještě větší. Nikdo z nás neviděl v jakémkoli „našem” městě v tuto dobu na ulici
poházené vánoční stromky a pozůstatky petard ze silvestrovských oslav. V Berlíně toho bylo plno.
Dlažba měla namnoze barvu psího lejna, s jejichž úklidem si hlavu evidentně nikdo příliš neláme. Jinak
nás, kteří jsme v Berlíně ještě nebyli, uklidnilo, že německé hlavní město vypadá prakticky stejně jako
jakékoli okresní město v České či Slovenské republice. Neliší se ani nápisy v cizích jazycích (anglickém
a německém), těch je např. v Praze neméně než v Berlíně. Atmosféru „východního” města dokreslovaly
tramvaje z ČKD.
Autobus zaparkoval v boční ulici a k trase průvodu to byl ještě kus cesty, měli jsme tedy dost času si
prohlédnout skutečnosti popsané výše. Velkou část průvodu jsme s ohledem na pozdní příjezd
autobusu zmeškali, nicméně šli jsme mu naproti a včlenili jsme se v něm do kontingentu Marxistickoleninské strany Německa (MLPD) a jeho mládežnické organizace REBELL, se kterými udržuje SMKČ
prakticky od svého vzniku přátelské vztahy a společně s nimi se podílí na budování Mezinárodní
koordinace revolučních organizací - ICOR. Soudruhy z MLPD jsme byli přátelsky přivítáni a ihned poté,
když spatřili náš prapor, oznámili naši účast ze svého ozvučeného vozu před celým davem účastníků i
přes mikrofon. Jaký to rozdíl oproti akcím KSČM, jejíž je velká část našich soudruhů členy, kde nás
nejen nikdo nevítá, ale naopak je nám dávána nezřídka najevo nevraživost nebo jsme přímo
vyháněni…
Kontingent MLPD, její mládežnické organizace REBELL a nejmladších účastníků, dětí
z ROTFÜCHSE (Rudé lišky, něco jako byli u nás Pionýři), byl dle našeho názoru z celé mnohatisícové
demonstrace pro mladé lidi nejpřitažlivější. Celá jeho prezentace působila velmi moderně, přitom však
revolučně, nepodbízivě, zásadově marxisticko-leninsky. Mezi účastníky s prapory a transparenty jel
nákladní vůz s krytým pódiem se zvukovou aparaturou, odkud vystupovali jednotliví řečníci s projevy
(jejichž zanícená atmosféra byla neopakovatelná, z našich krajin neznámá), skandovali odtud hesla a
zpívali písně, doprovázené živou hudbou. Tyto moderní písně, nabité revoluční energií, byly dle našeho
názoru skutečně strhující a na mladé lidi podstatně působivější než klasické, 50 a více let staré
revoluční „evergreeny“, reprodukované některými dalšími manifestanty z amplionů. Při vší úcte k těmto
starším revolučním popěvkům a k veškerým revolučním tradicím si myslíme, že cesta, kterou se dala
MLPD v oblasti agitace a propagace, je správná a že mladé lidi zaujme. Tak se ostatně děje - mezi
účastníky z MLPD mladí lidé tvořili významnou část. V této oblasti se ještě máme od MLPD a
podobných organizací co učit. To konstatujeme s plným vědomím, že MLPD vznikla jako maoistická
strana a dodnes se hlásí k Mao Ce-tungovi jako k „pátému klasikovi marxismu-leninismu” (po Marxovi,
Engelsovi, Leninovi a Stalinovi), zatímco v SMKČ převažuje názor, že pochybení Mao Ce-tunga
v období po smrti J. V. Stalina byla natolik zásadní, že hlásit se k němu jako ke „klasikovi marxismuleninismu” nelze - a za takové klasiky považujeme toliko Marxe, Engelse a Lenina, zatímco Stalina
„pouze” za nejúspěšnějšího teoretika a praktika marxismu-leninismu po Leninově smrti. Oceňujeme, že
ICOR nevyzdvihuje a nedekretuje svým členům „věrnost učení Mao Ce-tunga”, tak jako např. tzv.
Strana evropské levice svůj „antistalinismus” - reálně antileninismus a antimarxismus - nýbrž
zásadovost členské organizace v prosazování myšlenek marxismu-leninismu, tzn. jediného
realizovatelného vědeckého socialismu. SMKČ se v tomto směru angažuje od svého vzniku.
Členové SMKČ nesli prapory své organizace (vybaveni byli i jejími odznaky a samolepkami), prapor
s V. I. Leninem, rudý prapor a vlajku Komunistického svazu mládeže (KSM). Jednalo se o jedinou vlajku
této organizace, rozložené oportunisty z jejího bývalého vedení, na celé demonstraci. SMKČ opět
NÁZORY A POLEMIKA 25
nedostatkem informací nuceni číst a většinou i kývat na dezinformace, které produkuje a šíří buržoazie,
která je jediným vlastníkem sdělovacích prostředků a jako jediná řídí systém školství a jeho výuky.
Mládež je navíc v kapitalismu největší obětí fašizace společnosti, kterou kapitalismus ve společnosti
rozvíjí k zachování své existence.
Aby byla mládež pro kapitalismus přijatelná, musí jí být vnucen takový životní styl, který zamezí
rozvoji osobnosti jednotlivých mladých lidí, neboť rozvoj osobnosti mladých lidí by směřoval k jejich
zjištění pravdy o společensko-ekonomickém systému, ve kterém žijí - kapitalismu. Navíc, kapitalismus
nepotřebuje, aby se děti vykořisťovaných mas vzdělávaly, nýbrž aby upadly ve lhostejnost k společnosti
a jejím problémům. Proto buržoazní stát zavádí školné, které zajišťuje jistotu studování pouze
přívržencům kapitalistického systému - mládeži z bohatých a materiálně zajištěných rodin. Kapitalistický
stát vědomě a cíleně neumožňuje mládeži se vzdělávat. Deformuje kulturu, do sportovních aktivit vnáší
komercializaci. Mládeži je jakýkoliv rozvoj znemožněn. Namísto toho kapitalismus vnutí mládeži ten
životní styl, který směřuje ke lhostejnosti a apolitice mládeže. Mládež v kapitalismu je tedy zahlcená
drogami, alkoholem, hazardem a dalšími prostředky, které z mládeže činí neškodný a nevědomě
vykořisťovaný společenský živel. V kapitalismu lehce dostupné prostředky, které jsem vyjmenoval,
zaručí buržoaznímu státu nezájem mládeže o společnost, ve které žije, k přírodě, k vědě, k politice,
k ekonomii apod. Taková mládež je tedy pro kapitalismus zcela neškodná a přijatelná. Tímto způsobem
kapitalismus krade mladým jejich vlastní mládí.
Co je to mládí? Věk dospívání, ve kterém se mládež baví, ale také spatřuje a seznamuje se
s novými a složitými problémy, např. v přírodě, ve společnosti a především ve svém vlastním životě.
K mládí nepochybně patří zábava, nesmí však mladým znemožňovat zájem o dosud neznámé věci.
K mládí také patří založení rodiny, což je v kapitalistickém systému výrazně znesnadněno. Problém
v životnímu stylu kapitalistické mládeže totiž není pouze v tom, že zábava je vyvyšována nad zájmem o
rozšíření vědomostního obzoru. Problém je především v tom, že způsob zábavy kapitalistické mládeže
vede k ničení životů mladých lidí. Alkohol, drogy, hazard, prostituce, to jsou všechno věci, které jsou
mladým lidem v kapitalismu vnucovány a které vedou k zničení životů milionů mladých lidí na celém
světě. Mladá generace potřebuje zákonitě zábavu. Ale takovou zábavu, která fungovala v socialismu,
která umožnila mladým bavit se bez strachu a obav o svoji kvalitu života a o své životní potřeby. Nyní
bych rád stručně uvedl typy zničených mladých životů v kapitalistickém systému.
1. Mládež zničená finančním a materiálním nedostatkem
Nejvíce mladých lidí je v kapitalistickém státu zničeno finančním a materiálním nedostatkem sebe a
své rodiny. Drtivá většina mládeže v kapitalismu pochází z vykořisťovaných rodin. To znamená, že
drtivá většina mládeže nemá v kapitalistickém státě zajištěné základní životní potřeby a jsou jí
omezována a oklešťována základní lidská práva. Mládež tedy postrádá finanční a materiální dostatek.
Hlavně tímto způsobem omezuje kapitalismus život mladé generace, neboť vše je v něm postaveno na
finanční situaci jednotlivých rodin a lidí. Život mladých je zničený, protože nedostatek financí vede
v horších případech k ztrátě domova, nebo k úmyslné ztrátě života - k sebevraždě. V lepších případech
mládež s finančním nedostatkem podlehne alkoholu, drogám, hazardu apod. Jsou i četné případy, kdy
mladí lidé kvůli finančnímu a materiálnímu nedostatku nemohou založit rodinu, ani se nemohou
osamostatnit a žít svůj vlastní život. To je ohavné potlačování lidských práv kapitalistickým systémem,
pokud brání mladým mít svoji vlastní rodinu.
2. Mládež zničená stylem života v kapitalismu
Pokud se mladých nedotkne nebo je úplně nezničí finanční a materiální nedostatek, zničí mládež
její vlastní životní styl v kapitalismu, ke kterému ji právě někdy nedostatek financí vede. Mám na mysli
např. alkohol, drogy, hazard. Pokud mládež podlehne tomuto stylu života, je postupně svým životním
stylem zničena. Životní styl v kapitalismu omezuje a ničí mládež stejně jako finanční a materiální
nedostatek. Rozdíl je v tom, že životní styl v kapitalismu přímo útočí na osobnost mladých lidí, přímo
nahrazuje zájem mladých lidí o svět zájmem o alkohol, drogy, cigarety, hazard. I tento způsob zničení
života mládeži je produktem kapitalistického systému.
3. Mládež zničená nedůsledným zákonem v kapitalistickém státě
Některé mladé lidi žijící v kapitalismu může zničit i nedůsledný zákon kapitalistického státu. Mám na
mysli případy, kdy kapitalistický zákon není důsledný v otázkách ubližování mladým lidem. Obětmi
nedůsledného kapitalistického zákona jsou z mládeže především dívky, které se stávají obětmi
znásilňování apod. Na vině je zaprvé nedůsledný kapitalistický zákon a za druhé nezdravá a nemorální
kapitalistická společnost. Je však opět na vině kapitalismus, neboť jeho zákony neslouží k potlačování
24
NÁZORY A POLEMIKA
nezbytné tolerovat pluralitu názorů mně blízkých. Pluralitu názorů, které mně blízké nejsou, je třeba
zavrhnout.“ Nějak tu cítím onen příslovečný vztah mezi kázáním vody a pitím vína (které určitě v jeho
případě není barvy červené).
Dále hovořil o vizi strany. Tou by měla být společnost tržního socialismu. Tržní socialismus prý bude
tím „mainstreamem“ a my této cestě nesmíme bránit. Netržní společnost prý nikdy nemůže dlouho
fungovat, protože se začne vnitřně sama rozkládat. Důrazně odmítá dávat rovnítko mezi slovy trh a
kapitalismus. Pan Dolejš je holt člověk s velmi pokrokovými názory…
Druhou část „dopoledne s Dolejšem“ vyplnila diskuze a možnost kladení otázek našemu hostu. Ta
se točila okolo dvou bodů, a to o možnosti změny názvu komunistické strany, lépe řečeno o odstranění
onoho „prokletého“ slůvka „komunistická“ a o tzv. „rozevření nůžek“ – rozkročení se doprava. Co také
jiného čekat. Proti těmto likvidátorským blábolům se nedalo nezareagovat. Jeden z našich členů se
proto ostře ohradil proti takovéto politice. Tato politika je pro KSČM smrtící. Kdybychom na tento
problém nahlíželi čistě pro volební matematiku, tak by možná krátkodobě KSČM přetáhla nějakého toho
nerozhodnutého voliče v levicových vodách od socdemáků k nám, ale více lidí se pak na nás příště
vykašle, budeme-li se starat více o živnostníky a malé a střední podnikatele, ale těm, pro které tu jsme
my, komunisté, ukážeme jen záda. Pánům Dolejšům a jemu podobným asi politika v zájmu proletářů,
tedy těch, kteří si v potu tváře denně musí vybojovávat svoje místo pod sluncem, nevoní. Nepřijde jim
asi dost „sexy“. Když jde více o volební výsledek než o každodenní život prostého člověka, od toho my
dáváme ruce pryč!
Cílem tohoto článku rozhodně není nějaká hluboká polemika, jen jsme chtěli poukázat na škodlivost,
která může negativně zapůsobit na mládež, novou krev strany. Mnoho z těch mládežníků, kteří byli této
besedě přítomni, viděli poprvé nějakého vysokého stranického činovníka, takže by nebylo nic až tak
zvláštního, kdyby alespoň zčásti podlehli jeho „kouzlu“ proto, že byl prvním z těch „vysokých“, který na
ně osobně promluvil.
Pozitivní věcí na této besedě je to, že jsme měli možnost přítomné mladé lidi oslovit našimi
materiály, které povětšinou s díky přijali.
Martin Drhlík
UKRADENÉ MLÁDÍ
Největší oběť kapitalistického systému v buržoazním státu je mladá generace. Nemám na mysli
pouze dělnickou mládež, ale všechnu mládež žijící v kapitalismu. Drtivou většinu mladých lidí negativně
ovlivní kapitalistický režim, někoho nepatrně, někoho hodně. Ano, existuje i úzká menšina mladých lidí,
kteří si v kapitalismu svého mládí užívají, i když špatným životním stylem, který i bohatou mládež
deformuje. Jsou to většinou děti buržoazních vykořisťovatelů nebo jejich posluhovačů. Drtivá většina
mládeže žijící v kapitalismu je však o své mládí nechutným způsobem připravená a okradená
buržoazním státem a imperialistickými organizacemi typu Evropské unie a NATO. Základní
charakrestika života mládeže je v každém kapitalistickém státu stejná.
Základní charakteristika života mládeže v kapitalismu
Kapitalismus je systém plný nesvobody, utlačování vykořisťovaných tříd. V souvislosti s jeho
vztahem k mládeži existuje jeho vlastnost omezovat práva a svobodný rozvoj osobnosti mladých lidí.
Kapitalismus takto činil už od svého vzniku, stále se však jeho snaha o otupování mládeže zvyšuje,
protože se hromadí prostředky mladých k získání větších vědomostí a rozvinutí své osobnosti, např.
internet apod. Kapitalismus k zachování své bezpečné existence potřebuje jen čtyři typy mládeže:
1. Mládež, která podporuje kapitalismus ze své vlastní vůle, např. děti kapitalistů a jejich
přisluhovačů.
2. Mládež, která podporuje kapitalismus pod vlivem antikomunistické a buržoazní propagandy.
3. Mládež, která je apolitická a lhostejná vůči společenskému a ekonomickému systému.
4. Mládež, která podporuje kapitalismus tím, že se fašizuje.
Aby byla mladá generace v kapitalismu rozdělena pouze na tyto čtyři "typy", musí být
bezpodmínečně vyvíjen na mládež nátlak ze strany antikomunistické buržoazní propagandy. Aby byla
mládež pro kapitalismus přijatelná, musí být otupována a závislá na informacích antikomunistické státní
propagandy. Je tedy automaticky zamezeno rozvinutí vědomostí a osobnosti u mladých lidí, kteří jsou
ZE ŽIVOTA ORGANIZACE
5
prakticky prokázal, kdo skutečně pokračuje v činnosti KSM a kdo se k němu nejen slovy, ale hlavně činy
po celou dobu hlásí.
Netroufáme si odhadovat, kolik lidí se účastnilo průvodu. Se svými prapory a transparenty zde šly
různé organizace a směry řadící se (subjektivně) nalevo od sociální demokracie - od Levice (Die Linke),
s jejímiž některými zástupci jsme přijeli autobusem a od jejichž praporů jsme se co nejrychleji vzdálili, přes
různé anarchokomunisty a trockisty až po marxisty-leninovce z různých stran a organizací z Německa i
odjinud, v zásadě se dělící na maoistické a nemaoistické, přičemž tyto dva proudy se i po dvaceti letech
od pádu SSSR a po více než 30 letech od vítězství kapitalistických reforem v ČLR vzájemně obviňují z
posluhování imperialismu a až na vzácné výjimky se jim nedaří rozkol vrcholící po XXII. sjezdu KSSS
(1961) překonat. Zajímavé v tomto směru je, že snad žádná z organizací se nekriticky nehlásí k období
budování socialismu v období od nástupu Chruščova do pádu socialistické soustavy, nýbrž kritizují ji tu
zleva (marxisté-leninovci), tu zprava (Die Linke a spol.), tu zleva i zprava současně (trockisté a jim
podobní).
K charakteru berlínské akce však patří, že různé proudy komunistického, revolučního dělnického hnutí
i dalších směrů považujících se za radikálně levicové a antikapitalistické pochodují jednotně, bez ohledu
na zásadní spory, které mezi sebou vedou. A tak třeba nepatrná skupinka polských trockistů
s transparentem s Marxem, Engelsem, Leninem a Trockým (jak absurdní!) kráčí před mnohapočetným
kontingentem MLPD a KS Turecka / marxisticko-leninské, orientovaných leninsko-stalinsky, tedy
antitrockisticky, a trockistům nikdo nenadává, nikdo je nevyhání. Snad nechce nikdo z demonstrantů
rozbíjet vzácnou jednotu této masové akce, snad si všichni uvědomují, že v případě vzájemného napadání
by účastníky sporu mohla rozehnat všudypřítomná policie… Každopádně jednota tohoto vystoupení je
fascinující a v našich poměrech nevídaná. V České republice si v současné situaci nedovedeme společné
vystoupení např. Strany demokratického socialismu, SMKČ a trockistů představit, ačkoli bychom mu byli
při spolupráci na společných tématech z celého srdce nakloněni…
Početný průvod se ubíral i kolem vysídleného monumentálního, dlouhého jedenáctiposchoďového
panelového domu, smutného to památníku budovatelských výsledků Německé demokratické republiky a
bídy restaurovaného kapitalismu. Několik odvážlivců vylezlo na střechu zpustlého bloku a mávalo odtud
na průvod rudými prapory. Policie je však ihned zaměřila dalekohledy a za jejich troufalost řádně
potrestala, snad za neoprávněné vniknutí do soukromého majetku…
Škoda, že jsme neměli více času s dalšími soudruhy na berlínské manifestaci pohovořit. V průvodu
jsme nebyli od začátku a neúčastnili jsme se ho do konce. Věděli jsme, že směřuje na hřbitov, kde je
pohřbena Rosa Luxemburgová a další významní němečtí revolucionáři. Tam jsme se však nedostali, čas
odjezdu “našeho” autobusu se nemilosrdně blížil. S pocitem zklamání ze svého předčasného odchodu
jsme tedy průvod plný rudých praporů a transparentů, jaký v ČR nikdo z nás dosud neviděl, opustili.
Následoval přejezd zpět do Kolbergu, oběd a odjezd. Zpět v Praze jsme byli ještě vpodvečer, plni
nezapomenutelných dojmů z obrovské akce mezinárodního komunistického a dělnického hnutí, jakož i
určitého smutku a znechucení z nenaplněných záměrů a síly oportunismu, pasivity a kapitulantství v
našem hnutí. Smutkem a znechucením však nic nedokážeme. Oportunismus, pasivitu a kapitulantství
porazíme jen bojem proti nim. Berlínský pochod nám ukázal dostatečně přesvědčivě, s kým v tomto boji
můžeme najisto počítat a s kým sotva.
Lukáš Vrobel
ÚSTŘEDNÍ RADA SMKČ
JEDNALA V ÚSTÍ NAD ORLICÍ
V přátelské atmosféře proběhlo v sobotu 15. ledna 2011 jednání ústřední rady Svazu mladých
komunistů Československa (ÚR SMKČ) v Ústí nad Orlicí. Soudruh Jiří Blecha, předseda odborné rady
Klubu společenských věd, představil účastníkům svůj pohled na současnou situaci českého a
slovenského komunistického hnutí a seznámil je s některými publikacemi věnujícími se dějinám,
současnosti a možným východiskům komunistického hnutí, jež v dohledné době v České republice vyšly.
V této souvislosti podrobil ostré kritice knihu poslance za KSČM Jiřího Dolejše "Levice mezi minulostí a
budoucností", hrubě odporující samotným základům marxismu a obhajující dokonce privatizaci veřejných
6
ZE ŽIVOTA ORGANIZACE
6
služeb, což je v zásadním rozporu s programem KSČM. Dolejš
ve své publikaci brojí proti diktatuře proletariátu, odmítá
překonání tržní ekonomiky (tj. kapitalismu), celé období
minulého budování socialismu označuje za "stalinismus" a
odmítá jej. Mezi posluchači se nenašel nikdo, kdo by se
Dolejšových antimarxistických koncepcí zastal.
Soudruh Blecha dále přednášel o obsahu a historickém
významu Marxova a Engelsova Manifestu komunistické strany.
Zdůraznil, že revize marxismu-leninismu po XX. sjezdu
Komunistické strany Sovětského svazu (1956) umožnila
přetrvání třídních antagonismů, jež umožnily zpětný pohyb dějin - kontrarevoluci. (Dokonce sovětská
společnost přijala zákaz a zabavení majetku KSSS klidně!) Odsoudil chruščovovsko-brežněvovský
revizionismus, umožnivší krátce po XX. sjezdu KSSS kontrarevoluci v Maďarsku, kterou zaplatilo
životem 43 tisíc maďarských komunistů a až 8 tisíc sovětských vojáků. V této souvislosti vyzdvihl
význam potlačení kontrarevoluce v srpnu 1968 v ČSSR. Ocenil zásluhy J. V. Stalina o hluboké
revoluční změny v SSSR, především o socialistickou industrializaci a kolektivizaci zemědělství, vrcholící
přijetím nové ústavy v roce 1936. Upozornil na nezbytnost zachování osobního vlastnictví (které není
vlastnictvím výrobních prostředků, na rozdíl od vlastnictví soukromého). Uvedl, že před rokem 1989
existovala silná kritika komunistické strany ze strany dělníků, která se ale obracela proti revizionismu a
ne proti skutečnému marxistickému socialismu. Vyzdvihl nutnost střídání materiální práce a jiných
užitečných činností, v procesu budování socialismu zpočátku možné pouze v komunistické straně.
Objektivní podmínky k socialistické revoluci existují od poslední čtvrtiny 19. století až dosud, ale není
připraven subjektivní faktor, tj. v první řadě komunistické strany, zakončil.
Předseda OV KSČM Ústí nad Orlicí soudruh Jaroslav Klášterecký pozdravil jednání a informoval o
zkušenostech okresní organizace KSČM v práci s mládeží. Ocenil, že se v KSČM angažují zdejší
členové SMKČ.
Předseda SMKČ soudruh Lukáš Kollarčík zhodnotil činnost SMKČ od minulého jednání ústřední
rady 30. 10. 2010 v Plzni. Místopředsedové SMKČ podali zprávy o spolupráci s bratrskými
organizacemi na území bývalého Československa i v zahraničí, agitaci a propagaci. Zpráva tajemníka
konstatovala další uspokojivý početní nárůst členské základny, nicméně ústřední rada provedla
sebekritiku za nedostačující práci s novými kandidáty členství a nedostatečné zastoupení dělníků
(manuálně pracujících) v členské základně SMKČ.
Jednání ústřední rady pozdravili hosté, zástupci českého Dělnického komunistického kolektivu,
slovenského Socialistického zväzu mladých a Spoločnosti vedeckého komunizmu. Zástupce Dělnického
komunistického kolektivu uvedl, že realita na pracovištích přivedla jeho členy k dílu Marxe, Engelse,
Lenina, Stalina a dalších komunistů, že kapitál se poučil ze svých porážek a bojuje proti komunistům
účinnějšími metodami. Naším cílem musí být vytvoření revoluční komunistické strany. Současně
kritizoval fetišizaci revoluční minulosti a vzájemné hašteření mezi marxisty-leninovci.
Tajemník Socialistického zväzu mladých (SZM) soudruh Stanislav Pirošík hovořil o katastrofálním
neúspěchu pravicově oportunistické Komunistické strany Slovenska (KSS) ve volbách, provázeném
posunem v třídním uvědomění členů SZM. Zdůraznil nutnost aktivnější spolupráce současných
marxisticko-leninských skupin, v dlouhodobějším výhledu směřující k vybudování nové československé
marx-leninské organizace. Předseda Spoločnosti vedeckého komunizmu (SVK) soudruh Martin Jágrik
uvedl, že vývoj směřuje ke sjednocení revolučních komunistických organizací a informoval o aktivitách
v oblasti marx-leninského tisku.
Zástupci klubů SMKČ podali zprávy o jejich činnosti. S uspokojením můžeme konstatovat, že nové
kluby v oblastech, kde po delší dobu SMKČ a jeho předchůdce Komunistický svaz mládeže (KSM)
nepůsobil, se ujaly a že dnes neexistují pasivní, pouze formální kluby, že se velká část členské
základny účastní činnosti Svazu.
Rozsáhlá diskuze proběhla o plánovaných akcích SMKČ v prvním pololetí roku 2011, z nichž
nejvýznamnější bude účast na antifašistické demonstraci v Drážďanech 19. února, beseda k 90. výročí
vzniku Komunistického svazu mládeže v únoru a akce k 90. výročí vzniku Komunistické strany
Československa v květnu 2011. Celodenní jednání bylo zakončeno zpěvem Internacionály. SMKČ vřele
děkuje OV KSČM Ústí nad Orlicí za poskytnutí prostor k jednání a přespání.
Pryč s tyrany a zrádci všemi! Ať žije socialistická revoluce!
-red-
NÁZORY A POLEMIKA 23
- Východní Čechy - o schůzi v Semilech a co bylo jejím závěrem?
„Myslím si, že schůze byla velice úspěšná a projednalo se na ní mnoho. Hlavním tématem bylo
ustavení nového libereckého klubu, jehož předsedkyní byla jednomyslně odhlasována Klárka, u níž bylo
hned naprosto jasně vidět, že se svého „poslání“ zhostí svědomitě. Potom se projednalo, jakým
směrem se bude aktivita nového klubu ubírat. Jde hlavně o aktuální problémy, což je například bytová
problematika-zdražování, deregulace nájemného, situace nájemníků v bytech OKD... Upozornit na tyto
problémy občany, ať už schránkovým roznosem nebo osobním kontaktem. Dále třeba založení
občanského sdružení, bojujícího mj. za navrácení čestného občanství Ivanu Olbrachtovi. Petičními
akcemi začít nové kolo boje za záchranu a zachování mozaiky se symbolem srpu a kladiva, na níž
v současnosti visí obludná tabule (samozřejmě tak, aby zakryla co největší část mozaiky) – „CO S NÍ“?
A také, jako musíme všude, získávání nových členů."
Jak hodnotíš, za uplynulé měsíce, regionální spolupráci mezi našimi nově vznikajícími kluby
– tedy libereckého a východočeského, jaké „akce“ už jsi zažila?
„Prvně bych chtěla mluvit spíše v osobní rovině. Mám opravdu obrovskou radost; už jsem skoro
ztrácela naději, že se mezi mými vrstevníky najdou ještě lidé, kteří mají vlastní názor. Takoví, kteří
nepapouškují jen to, co někde slyšeli, ale přemýšlejí hlavou - což vážně u mých vrstevníků není
normou. Jsem ráda, šťastná, že se mezi nimi můžu pohybovat, spolupracovat s nimi, ať už na
roznosech a šíření materiálů - zejména v Hradci Králové nebo Ústí nad Orlicí, na petičních nebo
vzpomínkových akcích, demonstracích - třeba proti zavedení školného na vysokých školách, což se
mně, nás, osobně dotýká. Čímž jsem vlastně už zmínila i druhou, „pracovní“, část mojí odpovědi."
Vraťme se ale k setkání v Semilech, co sis z něho pomyslně „odnesla“?
„Poznala jsem 3 nové (tedy, pro mě nové, ale jinak zasloužilé) soudruhy a jednoho našeho
sympatizanta, který na schůzi vstoupil a hned se velice aktivně podílel na diskusi. Lépe jsem se taky
seznámila se soudruhy a soudružkami, které sem už znala, což považuji za důležité. Co je ale hlavní,
byli to lidé, u nichž bylo jasně vidět jejich odhodlání a chuť bojovat za dobré věci, socialismus, že si
pevně stojí za svými názory. To mi dalo sílu a upevnilo mé odhodlání. Viděla jsem také, že když se do
toho všichni pustí společně, aktivně, je schůze velice plodná. Ustavil se nový klub, projednal se jeho
plán práce, o kterém jsem už mluvila, a spousta dalších věcí, což rozhodně není málo."
Otázky kladl a za odpovědi děkuje David Pazdera (www.ksmprobrno.wbs.cz)
DOLEJŠ: MARXISTÉ-LENINOVCI JSOU FANATICI
NESCHOPNÍ VNÍMAT SOUČASNÝ SVĚT
Členové východočeského klubu SMKČ se v sobotu 22. ledna v Pardubicích zúčastnili besedy
s panem poslancem Jiřím Dolejšem, a to v rámci základního kurzu pro nové členy KSČM zřizovaného
Pardubickou krajskou radou KSČM.
Byli jsme zvědaví, co se od tohoto „rozpočtového experta“ a „stínového ministra financí“, mediálně
známého spíše svou ochotou podílet se za úplatek na změně zákona o loteriích v tzv. kauze „Zákon za
milion“, než osobními výsledky v ekonomické sféře, jíž má údajně býti expertem, dozvíme. Tématem
přednášky, po které měla následovat neformální diskuze, byl stručný výklad o historii KSČ, přehled
socialistických a komunistických stran v Evropě (s důrazem na ty západoevropské a se zamlčením
strany řecké) a konečně o úloze a významu KSČM v současné společnosti. Právě toto poslední téma
vzbudilo nejvíce rozruchu. O receptu, jak zdiskreditovat KSČM tak, aby byl vržen stín (no vida,
adjektivum „stínový“ k němu asi opravdu sedí) na celou její dosavadní dvacetiletou práci, nehovořil.
Jak už bylo řečeno, pozornost vzbudily jeho názory okolo současné partaje. Veliký důraz kladl na to,
aby se strana distancovala od „sekty, která se každý večer a ráno modlí ke dvěma brožurkám
marxismu-leninismu a není schopna a ochotna vnímat realitu současného světa, je dvacet až třicet let
pozadu a neuznává jiné, otevřené názory“, což doplnil pokusem o zesměšnění hlasu soudruha Jakeše
a jeho výroku o kůlu v plotě. Takovým výstražným případem je prý mj. kroužek okolo Miroslava Štěpána
a Ludvíka Zifčáka. Současně ujistil, že uvnitř KSČM musí být nezbytná tolerance názorové plurality a
konec praxe „nálepkování“. Sám ale takto „nálepkuje“ výrazy typu „sektář“ a odmítá vlastně připouštět
jiné názory. Jeho výroky tedy skrývají logický rozpor, neboť jsou vzájemně nekonzistentní. Kdyby chtěl
správně vyjádřit svoji myšlenku tak, aby zůstala vnitřně konzistentní, musela by znít asi takto: „Je
22
ROZHOVOR
Co tedy bude náplní činnosti Vašeho klubu SMKČ (a místní
buňky komise mládeže, kterou jste utvořili z Vašich členů),
který vznikal v tomto velmi pravicovém regionu od jara
loňského roku?
„Nově vzniklé organizace budou mít na úvod na starost
především boj proti šíření antikomunismu. To je zvláště na Liberecku
- baště nejprimitivnějších antikomunistů - velmi aktuální problém. To
je prvotní, od toho se chceme odpíchnout. Do náplně jejich práce
bude patřit co nejmasovější roznos letáků a propagačních materiálů,
zejména se teď soustřeďujeme na letáky SMKČ proti školnému,
založení
a
spravování
jejich
webových
stránek
(http://smkclibereckykraj.webnode.cz) a boj proti lžím kapitalismu o
socialistické minulosti.“
A jakou bude mít tento boj proti antikomunismu reálnou podobu? Co máte konkrétně
v plánu?
„Dva nejbližší cíle jsou dosáhnout znovuobnovení čestného občanství spisovatele, komunisty Ivana
Olbrachta, semilského rodáka, kterému toto občanství odebrali pravičáci, kteří tomuto umělci nesahají
ani po paty, právě za to, že byl komunista a zachování mozaiky se symbolem srpu a kladiva na bývalé
KB v Semilech, která je chloubou tohoto malého, ale významného města, přesto, co tvrdí antikomunisti.“
O této „kauze mozaika“ již členové SMKČ a Komunistického svazu mládeže (KSM, který
v současnosti musí působit fakticky v rámci SMKČ) obsáhle informovali a zapojili se do
kampaně, věříce, že se tento skvost, v civilizované lidské společnosti, podaří zachránit. Jak vše
pokračuje?
„Nyní stále probíhá internetová kampaň, kam lidé posílají návrhy, co s ní udělat. (Jedním
z pobuřujících nápadů je vystavět kolem mozaiky ostnatý drát a poukázat na toto místo jako na
pozůstatek minulé totality.) Je důležité udržovat památníky z dob socialismu, protože to jsou památníky
skutečných hrdinů, těch, kteří padli v boji proti nacismu a tvrdému prvorepublikovému kapitalismu. Tyto
památníky ukazují světu pravdu. S jejich odstraněním by mohlo dojít i k vymizení pravdivých vzpomínek
na tuto dobu z lidské paměti a to my komunisté nesmíme nikdy dopustit.“
Vraťme se ale k samotnému jednání. Jak proběhlo, v jaké atmosféře?
„Celé jednání proběhlo rychle a bez komplikací, nejdelším blokem pak byla diskuse o jednotlivých
krocích směrem k výše popsaným cílům, které jsme si vytkli. Atmosféra mezi námi byla skvělá, na
okresním výboru strany jsme pak někteří pobyli celý víkend, tiskly se materiály, pracovalo se na
internetu, srážely se kusy ledu ze střechy OV:-), kde jsme také rozvinuli jeden z nových praporů
SMKČ.“
(Také se promítaly 2 filmy, jednak „Hauři“ (film ČSSR 1987), vtipný a kritický ke koketování
s kapitalismem v JZD Podhůra - ne nepodobném soudobému JZD Slušovice - a také velmi
černou, slavnou komedii, z prostředí feťáků, která poměrně věrně zobrazuje „radosti“ jejich
života, oceňovaný titul, film „Trainpotting“. Oba nelze než doporučit – pozn. DPA)
A kde Vás mohou kontaktovat případní noví zájemci o členství v našem
občanském sdružení, které sjednocuje komunistickou mládež?
„Mohou tak učinit nejlépe přes e-mailovou adresu SMKČ libereckého kraje [email protected].“
Jak na Tebe, Kristýno, působí, že v Semilech, kam si asi zavítala poprvé,
kde mají např. školu Ivana Olbrachta, mu odebrali čestné občanství, protože
byl komunista?
„Považuji to za projev antikomunismu nejhrubšího zrna. Vždyť Ivan Olbracht je
ceněn jako národní umělec a město, kde se narodil, by si toho mělo považovat.
Snažil se ve své, ať už žurnalistické nebo politické činnosti, bojovat za práva lidí.
Jakým právem může někdo, kdo lidi ožebračuje, takto hanit jeho památku? Hlavně
ale nerozumím tomu, že když si tedy čestné občanství „nezaslouží“, proč potom
Ivan Olbracht
nesou jiná místa, například ta škola, pořád jeho jméno? Jistě, to by asi dalo moc
práce, to papírování a taky nová tabulka nad dveřmi školy... Čekala bych, že všechno pošlapat půjde
antikomunistům líp, než co jiného, když už ale ani tohle ne…?"
Co si myslíš, jako host, jako nová kandidátka členství našeho dalšího nového klubu -
ZE ŽIVOTA ORGANIZACE
7
PŘIPOMÍNKA 80. VÝROČÍ STŘELBY
DO HLADOVÉHO POCHODU V DUCHCOVĚ
ANEB JAK KSČM HÁJÍ ZÁJMY VŠECH OBČANŮ ČR
V sobotu 5. února 2011 se členové Svazu mladých komunistů
Československa zúčastnili pietního aktu u příležitosti 80. výročí
střelby četníků buržoazní republiky do demonstračního pochodu
hladu vedeného komunistickým senátorem Petrem Stránským
v Duchcově 4. 2. 1931. Čtyři dělníci - Josef Kadlec, 30letý horník
z Hostomic, Antonín Zeithammer, 19letý horník z Hostomic, Alois
Lamač, 32letý dělník z Bíliny a Josef Studnička, 27letý horník
z Břežánek, byli tehdy zabiti po obklíčení asi 300 až 500
hladovějících dělníků četníky na silnici u železničního viaduktu
před městem, v místě, odkud nebylo úniku.
Pietní akt organizoval Městský výbor Komunistické strany
Čech a Moravy v Duchcově. Před památníkem duchcovské tragédie v Masarykově ulici v centru města
(jak absurdní, ulice s památníkem dnes nese jméno člověka přinejmenším morálně odpovědného za
tehdejší krveprolití!) se shromáždilo necelých 200 lidí - dle našeho názoru žalostně málo. Promluvil zde
předseda MV KSČM Jiří Kraft a předseda ÚV KSČM Vojtěch Filip. Ozvučení bylo bohužel zajištěno natolik
nedostatečně, že ani oněch necelých 200 posluchačů pořádně neslyšelo, co řečníci praví - natož, aby je
slyšeli kolemjdoucí. Nabízí se srovnání se situací před 80 lety, kdy komunističtí řečníci mluvili bez
mikrofonů před podstatně většími shromážděními - a byli slyšet. Shromáždění je ovšem také napjatě
poslouchala, jelikož komunističtí řečníci dodávali zbídačeným masám odvahu k boji, v jejich jednání nebyl
rozpor mezi slovy a činy a byli daleci strachu z perzekuce a obětí. Díky tehdejší marxisticko-leninské
rozhodnosti a zásadovosti dosáhla KSČ významných úspěchů ve stávkovém hnutí 30. let a stala se
jedinou akceschopnou silou postavivší se proti fašizaci společnosti. V tvrdých třídních bojích 30. let
minulého století byl také položen základ úspěšné ilegální práci strany za nacistické okupace a široké
podpory komunistické strany po vítězství nad fašismem.
To vše připomínám, abych zdůraznil zásadní odlišnost komunistické strany tehdejší a dnešní doby.
Vojtěch Filip uvedl ve svém projevu, že „stejně jako v době tragédie, tak i dnes vládne »panská koalice«,
která místo starosti o blaho občanů země má starost hlavně o sebe“. Filipovo vedení KSČM dělá vše pro
to, aby nešlo cestou Gottwaldovy KSČ, cestou plnou nástrah a hrozeb. Pohodlnější pro něj je hovořit o
„zcela odlišných poměrech“, které nám „neumožňují“ jednat jako tehdy, hovořit a psát jako tehdy, atd. atd.
Radikalismus nikoho nepřitahuje, tvrdí Filipovo vedení v rozporu s realitou, viditelně vystrašené nárůstem
radikalismu mas. Zavírá oči před strmým pádem KSČM v posledních letech, neustále se zhoršujícími
volebními výsledky, katastrofálním věkovým průměrem a neakceschopností členské základny. Hlavní je
být umírněný a vyhnout se perzekuci…
Plán ovšem nějak selhává - KSČM „nezlobí“, je natolik umírněná, že většina občanů ČR - používám
termín Filipovu vedení tak vlastní - už existenci komunistické strany ani nebere na vědomí, a návrhy na
zákaz této strany padají neustále a jsou brány velmi vážně. V době bolševického „radikalismu“ ve 30.
letech žádný návrh na rozpuštění KSČ projít nemohl, protože vládnoucí buržoazie nemohla dopustit - až
do nástupu fašismu - vzedmutí vlny odporu, které by vyvolal. Dnes, po 21 let trvající „umírněné“ politice
KSČ(M), by proti zákazu této strany demonstrovali pouze „levicoví radikálové“, Filipovým vedením dávno
zavržení jako „extremisté“ a „stalinisté“…
Členky SMKČ držely pod schody pomníku prapor naší organizace se symbolem srpu a kladiva,
symbolem spojenectví pracujících tříd dělníků a rolníků, kterého se nevzdáme. Mezi odezvami z řad
přítomných starších členů KSČM jsme zaslechli také: „Srp a kladivo, to je moje, ty třešničky, to je ho…“
Pietní akt u pomníku v Masarykově ulici byl krátký a pramálo důstojný. Sotva slyšitelné projevy,
položení květin za ticha (jak by sem patřil Pochod padlých revolucionářů, stačilo by chtít…) a přesun do
blízkého domu kultury, kde následovala diskuze s představiteli KSČM, především Vojtěchem Filipem a
poslancem Evropského parlamentu Jaromírem Kohlíčkem.
Zejména řečnění Vojtěcha Filipa bylo vyloženou diskreditací připomínky 80. výročí duchcovské
8
ZE ŽIVOTA ORGANIZACE
8
tragédie. Vojtěch Filip a další vůdcové KSČM jeho ražení nemohou o tehdejších událostech mluvit
jasnými slovy už jen proto, že byly projevem třídního boje - a ten kruhy ovládající KSČM neuznávají, byť
existuje objektivně, tj. nejen bez ohledu na to, jestli jej berou na vědomí, ale i bez ohledu na to, na které
straně barikády v něm stojí. Vojtěch Filip se slovně i 5. února v Duchcově nesčetněkrát přihlásil
k marxismu. Stačil přitom zkritizovat 50. léta a normalizaci, bez čehož se projev „demokratického
socialisty“ nemůže obejít. Jaký marxismus má na mysli, doložil nejlépe v odpovědi na dotaz zástupce
Socialistické solidarity, jak je to s hájením „národních zájmů“ ze strany KSČM. Filip bez rozpaků
odpověděl, že to není žádný buržoazní nacionalismus, „máme-li mluvit v těchto kategoriích“, a
zopakoval dvakrát doslova, že KSČM hájí „zájmy všech občanů žijících na území České republiky“, aniž
by to dále rozvedl. Nelze psát o tom, co má takovýto pohled společného s marxismem, protože
společného s ním nemá nic. To v případě V. Filipa není zarážející. Zaráží spíše, že takovou absurdnost
Filip s ledovým klidem deklaruje před sálem plným členů komunistické strany, z nichž velká část si
nemůže základy marxismu z nesčetných škol a školení z doby před listopadem 1989 nepamatovat.
Občan není ničím jiným než příslušníkem určitého státu, tedy občany ČR jsou i pánové Havel,
Klaus, Nečas, Schwarzenberg, Vondra, John, Mejstřík, Štětina,
Vandas a jim podobní. Opravdu chce KSČM hájit jejich zájmy
SPOLEČNĚ se zájmy nezaměstnaných, zbídačovaných a
nezaměstnaností ohrožených dělníků, chce hájit zájmy majitelů
domů SPOLEČNĚ s nájemníky čelícími nehoráznému zvyšování
nájmů, chce hájit zájmy obchodníků předražujících zboží a
služby SPOLEČNĚ s nemajetnými lidmi čelícími tomuto
předražování…?
Netvrdím, že komunistická strana musí za každou cenu
neustále hovořit o třídním boji, o diktatuře buržoazie a
proletariátu a pravidelně citovat klasiky marxismu-leninismu; prvorepublikoví komunisté například často
rozdělovali občany na „pány“ a „lid“, přičemž každý chápal, že „pány“ je buržoazie a její spojenci a
„lidem“ proletariát a jeho spojenci. Ale nelze se divit, že při definici politiky KSČM jako „všelidové“ a
„všeobčanské“ nezískává tato politická strana pracující masy, nezískává podporu široké veřejnosti a
mladé lidi nemůže nadchnout pro myšlenky marxismu, ke kterým se slovně hlásí, nýbrž je naopak od
sebe odradí, pokud se o marxismus sami začnou zajímat, svým antimarxismem.
Dalšími zlatými hřeby bylo vyjma opakovaného prohlášení o obhajobě zájmů všech občanů řečnění
o „KSČM, která nemá žádné korupční skandály“ (V. Filip si zřejmě myslí, že nebyl-li Jiří Dolejš po svém
naprosto jednoznačném korupčním skandálu odstraněn z prvního místa kandidátky do Poslanecké
sněmovny, kam se díky tomu opět dostal, je na skandál zapomenuto!) a trapné sebevědomé výlevy
typu „mně můžete věřit“ a „já se nebojím“ (žádný politik neřekne opak).
O akci v Duchcově informovaly v pondělí 7. února stručně Haló noviny. Příznačné pro jejich
dezorientaci je uvedení účasti „zástupců Mladých komunistů, SMKČ, Levicových klubů žen, Nové
antikapitalistické levice či Socialistické solidarity“. „Mladí komunisté“ nejsou žádnou organizací a tento
nápis byl pouze na bílé vlajce s třešničkovým logem v rukou předsedy Komise mládeže při ÚV KSČM,
člena SMKČ soudruha Zdeňka Milaty…
Po skončení besedy se členové SMKČ odebrali k samotnému duchcovskému viaduktu, kde před 80
lety došlo k tragédii. Naše šestičlenná skupinka byla patrně jedinými účastníky akce, kteří k viaduktu
přišli, ostatní se spokojili s vyslechnutím „teorií“ soudruhů Filipa, Kohlíčka a spol. Před 80 lety
překlenoval železniční viadukt silnici ze vsi Ledvice do Duchcova. V důsledku pozdější povrchové těžby
uhlí byla silnice i železnice odtěžena a viadukt se ocitl na samém okraji povrchového dolu. Dlážděná
komunikace pod ním vede „odnikud nikam“ - na straně města začíná v parku a na straně opačné se
ztrácí v trávě před železniční vlečkou. Na viaduktu se nachází slepě ukončená nepoužívaná železniční
kolej, severním směrem směřující po náspu na nákladové nádraží, zatímco na jižní straně viaduktu je
už násep odtěžen. Na stěně průjezdu bývalé silnice se nachází už obtížně čitelná pamětní deska. Na
protější je křídou nakreslen hákový kříž…
Pobyt v Duchově a cesta od domu kultury k viaduktu a nazpět nám umožnila prohlédnout si město,
kde většina z nás byla poprvé. Viděli jsme všudypřítomný úpadek, zdevastované a částečně již
zbourané průmyslové podniky a vybydlené domy s propadlými střechami a patry, včetně Českého domu
a Lidového domu v blízkosti duchcovského zámku. Jak příznačné pro zemi, v níž už české není téměř
nic a lidové vůbec nic…
Leopold Vejr
ROZHOVOR 21
Svaz mladých komunistů Československa (SMKČ) je naprosto pobouřen a protestuje proti snaze
panské koalice odměňovat a oceňovat vrahy, sabotéry a agenty a postavit je na roveň hrdinů prvního a
druhého čs. odboje. Odbojáři z první a druhé světové války postupovali dle tužeb většiny národa proti
cizímu útlaku. Pretendenti ocenění dle koaličního návrhu bojovali v rámci různých skupin naopak proti
zájmům a postojům většiny tehdejší společnosti. Tyto postoje zřetelně vyjádřily vítězství KSČ ve
volbách r. 1946, únorové události r. 1948 a konečně zisk 89,3% hlasů pro poúnorovou moc
v květnových volbách r. 1948. Emigranti dokonce vstupovali do cizích armád, aby se v nich připravovali
na další velkou válku, tentokrát proti svému národu. Jenom v letech 1951-1955 bylo těmito lidmi zabito,
kromě policistů, vojáků a pohraničníků, 78 lidí. Na hranicích zavraždili v letech 1948-1989 396 lidí.
Často útočili na každého, kdo se jim připletl do cesty, bez ohledu na profesi, stranickou příslušnost či
smýšlení. Většina těchto aktivit spadá i podle současného trestního řádu do kategorie trestných činů a
vražd, zmiňme alespoň skupiny bratří Mašínů, Světlana či Černý lev. Mezinárodní právo kvalifikuje tyto
činy jako teroristické. SMKČ ostře protestuje proti návrhu zákona, který v naprostém rozporu s
historickou, věcnou a právní realitou fakticky považuje období vývoje Československa v letech 19481989 za válečný stav s odporem většiny společnosti proti tehdejšímu zřízení. Návrh zákona povyšuje
politické a finanční zájmy jednotlivců nad základní právo člověka – právo na život a naprosto
nerespektuje právní kontinuitu Československé republiky od r. 1948 (kontinuita trestního práva a
trestného činu vraždy, tzn. co bylo vraždou tehdy, je jí i dnes) a ČR do současnosti.
SMKČ se staví rozhodně a odhodlaně také proti snaze zakázat KSČM. Upozorňujeme na to, že
jediným obdobím našich dějin, kdy byla komunistická strana zakázána, byla fašizoidní tzv. druhá
republika, kterou vystřídala okupace. Případný zákaz KSČM by znamenal nejen další překonaný milník
na postupu hnědého moru po naší vlasti, historickou reminiscenci, nýbrž vznik nebezpečí i pro další
organizace, jež si to dnes ani nepřipouštějí. SMKČ je tedy upozorňuje, aby si toto nebezpečí včas
uvědomily.
Za naprostou nehoráznost považuje SMKČ touhu vlády odebrat část důchodu většinou zasloužilým
seniorům, kteří se přímo podíleli na vytváření hodnot v Československu nebo tyto hodnoty bránili, ve
prospěch těch, kteří vytvořené bohatství převedli do svých kapes či kapes svých přátel a spojenců.
SMKČ vyzývá všechny dělníky, zaměstnance, učně, studenty, důchodce a své spojence, aby
vyjádřili svou nespokojenost vůči uvedeným snahám. Vyzýváme širokou veřejnost, aby si uvědomila, že
podobné výkřiky mají za cíl odvrácení pozornosti od praxe současné protilidové vlády a nelidského,
agresivního režimu. V narůstající chudobě a ponížení má být většina české společnosti uspokojena
nenávistí a křížovým tažením proti komunistům, jediné opozici proti těmto neřádům. Na falešné volání
současné vládnoucí moci „chyťte zloděje“ odpovídáme zřetelně: „Ano, chyťte ho, volající je zloděj.
Nenechme se oklamat!“
Předsednictvo ústřední rady Svazu mladých komunistů Československa, 16. 2. 2011
ROZHOVOR S ČLENKOU SMKČ KLÁROU
A KANDIDÁTKOU SMKČ KRISTÝNOU
O USTAVOVÁNÍ LIBERECKÉHO KLUBU SMKČ A REGIONÁLNÍ SPOLUPRÁCI
S DALŠÍM Z NOVÝCH KLUBŮ SMKČ - VÝCHODNÍ ČECHY
Klárko, nedávno se sešli budoucí členové nově vznikajícího libereckého klubu Svazu
mladých komunistů Československa (SMKČ) - klub byl registrován na následném jednání
Ústřední rady SMKČ. Přibliž nám, prosím, toto jednání.
„Bylo to v mrazivém sobotním odpoledni (18. 12. 2010)“ , směje se a pokračuje, „přes nepříznivé
počasí a problematickou dopravu dorazili všichni pozvaní hosté, včetně místopředsedy SMKČ, do
města Semily, kde jsme, v prostorách budovy místního spřáteleného okresního výboru Komunistické
strany Čech a Moravy, projednali podmínky vzniku nového klubu. Na programu jednání se samozřejmě
hovořilo zejména o plánu práce nově založené buňky SMKČ v tomto kraji, a zároveň o možnostech
aktivní součinnosti klubu s komisí mládeže KSČM Libereckého kraje (předsedou byl jasně zvolen
s. Lukáš Čížek) a jejích nejbližších úkolech. Dále se projednávala i účast členů na lednové demonstraci
v Berlíně a proběhlo zaregistrování nového zájemce o členství do kandidátské lhůty."
20
PROHLÁŠENÍ
ZE ŽIVOTA ORGANIZACE
9
STANOVISKO SMKČ
K SÍLÍCÍ VLNĚ ANTIKOMUNISMU
NÁCCI OPĚT NEPROŠLI!
DRÁŽĎANY ZŮSTALY ANTIFAŠISTICKÉ!
Pokračující hospodářská a morální
krize kapitalismu, růst nezaměstnanosti, vykořisťování a zbídačování
širokých vrstev obyvatelstva vede vládnoucí třídu v ČR k zastíracím manévrům. Ty jsou prováděny
především ohlupující propagandou, spojenou s agresivním antikomunismem, která útočí zejména na
pudy a emoce lidí. Téměř současně s tím, co se v české části Československa objevila informace o
nárůstu registrované nezaměstnanosti na 9,7% (fakticky, včetně neregistrovaných a skryté
nezaměstnanosti, se pohybuje až kolem 15%!), představila buržoazní vláda několik zastíracích
antikomunistických manévrů: oživila návrh zákona o tzv. antikomunistickém odboji, navrhla srážky
z penzí bývalým funkcionářům KSČ a zaměstnancům StB a konečně údajně v reakci na některá
vystoupení poslanců KSČM v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR (PS PČR) dne 11. 2. 2011
vytvořila „expertní tým“ pro zákaz KSČM.
Původní senátní návrh zákona o tzv. protikomunistickém odboji zamítla horní komora Parlamentu
9. 12. 2010 nejen pro odpor senátorů, ale i pro nesouhlas početné odborné veřejnosti. Dne 11. 2. 2011
schválila PS PČR v první čtení předlohu, která je však přímou kopií senátního návrhu. Předloha
otevřeně připouští fakt, který většina buržoazních politiků a teoretiků celá léta popírala či zamlčovala –
že existovaly násilné, sabotážní a špionážní aktivity proti Československu v období let 1948-1989.
Ilegální a zpravodajskou činnost, překračování hranic (agenti-chodci) za účelem sabotáží a ozbrojených
akcí, pokusy o státní převrat armádních, církevních a jiných činitelů, zapojení emigrantů do armád
západních států za účelem války i proti Československu, to všechno kvalifikuje zákon jako „odboj proti
totalitnímu systému.“ „Statečný postoj“ proti režimu považují předkladatelé za „odpor“. O konkrétních
případech vystavení dokladů odbojáře má podle návrhu zákona rozhodovat Ústav pro studium
totalitních režimů. Osvědčení „odbojáři“ by získali podobně jako účastníci druhého odboje statut
válečného veterána.
Goebbelsovská, všude a všudypřítomná lež, oficiální propaganda jednadvaceti let restaurace
kapitalismu, ale také neschopnost či dokonce neochota z řad komunistického a dělnického hnutí jí čelit,
vytvořily vedle materiálních předpokladů v myslích a ve vědomí nezanedbatelné části společnosti
představy, neměnné a výchozí pravdy, které determinovaly také reakce na vystoupení některých
poslanců KSČM. Jsou jimi např. teze: komunismus rovná se fašismus, tehdy nebylo co jíst, Stalin byl
vrah, komunisté jsou vrazi, byl nedostatek zboží, nemohlo se cestovat, kolektivizace byla násilná,
vraždy v 50. letech apod. Toto klasicky metafyzické, scholastické a dogmatické vidění skutečnosti a
bytí, které není náročné na přemýšlení a spíše se emocionálně vtírá pod kůži adresátů, způsobilo
v minulosti nástup fašismu, rasismus a genocidu. Nyní žel pozorujeme podobné trendy nejen v ČR.
Fašizace současného režimu je na rychlém postupu; dokazuje to i fakt, že vláda myslí zákaz KSČM,
k němuž v úterý 15. 2. 2011 dokonce zřídila „expertní“ tým, vážně. Rozbuškou k této iniciativě měly být
parlamentní principiální vystoupení proti návrhu antikomunistického zákona, zejména z úst poslanců
M. Semelové a M. Grebeníčka. Oba dva poslanci totiž provedli frontální útok na agresivní a scholastické
chápání minulosti a současnosti, které vládnoucí třída vtlouká více jak dvě desetiletí do hlav
společnosti. Buržoazie na takové útoky z parlamentních lavic není zvyklá, dostala ránu na citlivé místo a
z toho důvodu spustila antikomunistickou štvanici. Snahu o zákaz KSČM však nevytvořila vystoupení
zmíněných poslanců, ale fašizační kampaň režimu zmítajícího se v krizi, pro něhož jsou nebezpečné i
opatrné, sociálně reformní návrhy a přístupy.
Minulý týden vláda rovněž navrhla, aby bývalým funkcionářům KSČ a zaměstnancům StB byl
krácen důchod a aby byly tyto prostředky vynaloženy na podporu tzv. disidentů. Jednadvacet let po
dokončení kontrarevoluce tedy mají být ještě více vláčeni v bahně bývalí okresní funkcionáři, příslušníci
kontrašpionáže, celní správy a dalších bezpečnostních orgánů, kterými disponuje i každý kapitalistický
stát. Buržoazie, která rozkradla přes 3 biliony hodnot národního majetku, zadlužila zemi reálně více než
3,5 biliony Kč, rozdělila společný stát, poprvé v dějinách postavila ČR po bok válečného agresora,
způsobila téměř 10% nezaměstnanost a ve skutečnosti zbavila ČR nezávislosti, si chce vybíjet svou
zlost na těch, bez nichž by neměla co rozkrádat a prodávat.
Zatímco hlouček několika členů Komunistického svazu mládeže
(KSM) nerespektující rozhodnutí volených orgánů KSM, odmítající
jakýkoliv kontakt s těmito orgány a dále se vydávající za KSM (pro
přehlednost: v současnosti hlouček ovládá Radim Gonda) 19. února t.
r. v Praze hovořil o jediné své činnosti za dlouhé měsíce - návštěvě
17. světového festivalu mládeže a studenstva (tedy pokud
nepočítáme posílání lživých mailů o situaci v ČR do zahraničí) a útočil
na členy Svazu mladých komunistů Československa (SMKČ) a členy
KSM, kteří rozhodnutí vlastních volených orgánů respektují, tak
členové SMKČ a KSM (který musí z mnoha objektivních - nejen
z výše popsaných - příčin působit v rámci SMKČ) vyrazili, již podruhé,
na (tento rok osmnáctitisícové) shromáždění antifašistických sil do Drážďan, kde každý rok neonacistická
lůza pořádá pochod, který zneužívá výročí bombardování Drážďan během 2. světové války.
Po výstupu z autobusu Komunistické strany Čech a Moravy (KSČM), kterým jsme na akci ráno
vyrazili, nás ovál mrazivý únorový větřík. Bylo kolem desáté hodiny a my jsme netušili, jak horko
v Drážďanech ještě ten den bude. Náckové, ve stínu loňské porážky, svůj pochod nejdříve naplánovali na
19. února, následně narychlo přesunuli na 13. února, ale nakonec se rozhodli pochodovat v oba termíny.
Naše první kroky vedly do místního výboru Die Linke, kde nám bylo nabídnuto malé občerstvení a
většina z nás obdržela samolepku Nazi Aufmärsche stoppen (Zastavíme pochod nácků). Později jsme
dostali ještě jednu podobnou od Marxisticko-leninské strany Německa (MLPD). Zhruba kolem jedenácté
jsme se konečně vydali do ulic, obsazených antifašisty a policií. Naše první místo blokády se nacházelo
pouhých několik minut chůze od místního výboru Die Linke. Zde jsme zhruba hodinu stáli, občas
skandovali hesla a vyměnili jsme si materiály s německými antifašisty. Zde stojí za zmínku jakýsi mladý
antifašista, který si od nás vzal samolepky. Na jednu po druhé se díval, z každé byl nadšený. Ale když
uviděl samolepku s Leninem a Stalinem, začal říkat „Aj to je špatné, Stalin zabil mnoho milionů lidí", a tu
„stalinskou" polovinu samolepky roztrhal na malé kousky a hodil na zem, Lenina si nechal... Takto
antikomunisté rozkládají komunistické hnutí - nejdříve zaútočí na Stalina, pak na Lenina (kterého oficiálně
uznává KSČM, ale svou politikou jej popírá), až zaútočí i na Marxe (toho oficiálně uznává Die Linke, ale
její politika je již zcela protimarxistická). Ale vraťme se zpět k akci v Drážďanech.
Zanedlouho se začaly šířit informace nejdříve o 20, pak i více autobusech plných fašounů, které
musely být odkloněny či uvízly před centrem města.V tu chvíli na hlavní nádraží začaly přijíždět vlaky
s náckovskými bestiemi (dorazila informace o pobodání dvou antifašistů ve vlaku). Proto se náš
kontingent, čítající dobře tisícovku lidí, vydal na posilu antifašistických blokád kolem hlavního nádraží.
V průvodu vlály prapory a transparenty mnoha organizací, mimo SMKČ-KSM to byla Die Linke, německá
Antifa, čeští Zelení(!), Klub českého pohraničí (KČP), německý Svaz pronásledovaných nacisty, Německá
komunistická strana (DKP) a MLPD. Právě s aktivisty MLPD a Rebell (mládežnická organizace MLPD)
jsme se cestou na nádraží sjednotili naše kontingenty. Na akci jsme je samozřejmě prioritně kontaktovali jsme s nimi také spojeni v ICOR - Mezinárodní koordinaci revolučních stran a organizací).
Členové SMKČ, KSM, KČP, většina zde přítomných členů Komunistické strany Čech a Moravy
(KSČM) a antifašistické sdružení Brigadas antifaschistas (BAF) zde vytvořili, společně s MLPD a Rebell,
levé křídlo čela pochodu antifašistů. Pravé křídlo v čele (jak to hezky vyšlo) pak tvořili němečtí Zelení,
malá část členů KSČM a německá Die Linke.
Udávali jsme tempo a hesla pochodu - především pak místopředseda SMKČ pro zahraničí, který to
vlastními slovy popsal takto: „Cestou přes most jsem se protlačil s praporem KSM do čela demonstrace,
ještě o krok před transparenty, tři čtyři kroky za před námi jdoucími policisty a náš kontingent jsem nechal
asi 10 metrů za sebou. V tu chvíli se začalo opět skandovat „Alerta, alerta antifascista!", „Ab Ost, ab West,
nieder mit den nazis Fest!", „Nazis raus!", požádal jsem jednoho antifašistu o zapůjčení megafonu, ten
nejdříve do megafonu řekl, že nyní budou účastníci pozdraveni od českých antifašistů, pak mi jej podal,
stručný pozdrav zněl „Nie wieder Faschismus, nie wieder Krieg!". Byl to skvělý pocit jít doslova jako první
z celé této demonstrace."
Když jsme dorazili na nádraží, kde se schovávalo asi 500 nácků, okolí a východy byly plně pod
10
ZE ŽIVOTA ORGANIZACE
10
kontrolou antifašistů. Mohlo nás tam být až několik tisíc.
Nácci nevystrčili nos. Naše místo bylo vymezeno naproti
jednomu z východů, vzdáleného asi 400 metrů. Byly tam
dvoje policejní barikády, jeden z kovových plůtků, těsně
u nás pak asi 20 policistů, pak druhá barikáda
z policejních dodávek. A pak už jen bylo vidět nácky na
nádraží. V tom mezi první a druhou barikádu naběhlo asi
30 těžkooděnců, a už už to vypadalo, že přelezou plůtek
a začnou nás vytlačovat. Ale asi po 10 minutách se
obrátili a odběhli. Protože stát několik hodin v mraze
není jen tak, dorazilo auto s reproduktory a my
poslouchali levicovou hudbu, Rote Antifa postavila
improvizované pódium, přijela auta - pojízdné kuchyně a začalo se vyvářet. Mnozí se šli občerstvit do
blízkých prodejen. Po nějaké době jsme dostali povel k návratu na výbor Die Linke. Nicméně, ve
čtvrtině cesty jsme se dozvěděli, že náckové se pokoušejí dostat z nádraží, a tak jsme se vrátili. Ale
zatím bylo vše v relativním klidu, tak jsme se opět pomalu courali po místě akce či rozmlouvali s
německými soudruhy. „Stál jsem se soudružkou u vchodu k podzemním prodejnám, a najednou se
ozval hluk z pravého vchodu nádraží. Otočili jsme se, a na místo již přibíhaly desítky antifašistů, policie
zřejmě na nácky nestačila, ale přes antifašisty neměli nejmenší šanci se probít," poznamenal ještě
místopředseda SMKČ pro zahraničí. Ani tento pokus tedy nebyl úspěšný. Později jsme se dozvěděli, že
fašisté odjeli vlakem do Lipska, avšak ani tam nemohli svůj pochod uskutečnit, policie jim to nepovolila,
a že na mnoha místech antifašisté zapalovali barikády a policie použila slzný plyn. Ještě před těmito
událostmi už pro nás přišel opět povel k návratu na výbor, kam jsme dorazili již opravdu promrzlí a
unavení, takže nám teplé párky přišly vhod. Byl čas se vydat do ČR, kam jsme dorazili ve večerních
hodinách, s dobrým pocitem vyhrané bitvy. Jediné, co nám tento dojem pokazilo bylo to, že večer před
akcí byl kontigent SMKČ, za své rudé prapory, několikrát napaden antikomunisty - včetně brutálního
napadení předsedy klubu SMKČ Ostrava, který byl sice pohmožděn, ale naštěstí v pořádku. To jsou
plody nenávistné antikomunisté kampaně, kterou opět rozdmýchává současná panská vláda, aby
odvedla pozornost od svých skandálů, neschopnosti a ožebračování pracujícího lidu.
Drážďany - Bombenholokaust, nebo je to jinak?
Náckové pořádají pochody (nebo spíše chtěli by) skrz Drážďany pod záminkou uctění památky
vybombardování města spojeneckými letouny v zimě 1945. Záře města byla prý vidět až na Kladně,
několik desítek tisíc obyvatel zemřelo. Město na sklonku války pojalo mnoho uprchlíků před Rudou
armádou a železniční uzel v Drážďanech byl ten hlavní pro východní frontu. Náckové to označují za
„bombový holokaust německého národa". Ale je tomu skutečně tak? Nebo se jen sémě války a utrpení
vrátilo do země, odkud vzešlo? Odpovězte si sami. Ano, je správné litovat nevinné oběti války, ale kdo
za tu válku mohl? Piloti, kteří bombardovali Drážďany, nebo Hitler a jeho banda vrahů? A kdo Hitlera
dvanáct let předtím dostal k moci? Bohužel sám německý národ. Je nepřípustné, aby někdo vzpomínal
na obyvatele Drážďan jako na oběti antifašistických armád, neboť jsou to oběti zrůdné politiky jejich
vlastního vůdce...
David Pazdera, Libor Liebermann
DEMONSTRACE PROTI VYHLÁŠENÍ
NEZÁVISLOSTI KOSOVA
Ve čtvrtek 17. února 2011 se uskutečnilo další protestní shromáždění, téměř na den 3 roky po
vyhlášení tzv. „nezávislosti" Kosova. Demonstrace se opět odehrávala na Václavském náměstí v Praze
a pořádalo ji znovu občanského sdružení „Přátelé Srbů na Kosovu". Mezi pravidelné a aktivní účastníky
těchto demonstrací solidarity patří dále Slovanský výbor ČR, jehož transparent s heslem „Slovanská
vzájemnost" se skvěl pod sochou Svatého Václava , vedle zde tradičního, mohutného transparentu
s mezinárodním heslem, za jehož nošení na trikotu diskvalifikují sportovce na mezinárodních soutěžích,
heslem „Kosovo je Srbsko".
PROHLÁŠENÍ 19
pro skutečnou demokratizaci země.
Zatím nejsilnější bouře nastaly v Egyptě, nejlidnatější
arabské zemi, které od roku 1981 vládne Husní Mubarak. Ten
zasahuje do všech složek státní moci, čímž je popírán sám
základ demokracie, na druhou stranu však praktikuje tzv. politiku
otevřených dveří a provádí ekonomickou liberalizaci, což ovšem
v důsledku znamená prakticky totéž co v Tunisku, navíc není
doprovázena demokratizací politickou, takže i v Egyptě jsou
základní lidská práva potlačována. To nicméně neprání
„bojovníkům za svobodu“, Američanům a jiným, aby si z Mubaraka učinili svého hlavního spojence
v oblasti. Tento dvojaký přístup je pro buržoazii a imperialistické státy charakteristický, vždyť boj „proti
terorismu“, „za lidská práva“, „za svobodu“, Američanům a jiným, aby si z Mubaraka učinili svého
hlavního spojence v oblasti. Tento dvojaký přístup je pro buržoazii a imperialistické státy
charakteristický, vždyť boj „proti terorismu“, „za lidská práva“, „za svobodu“ je jen záminkou k ovládnutí
dalších oblastí a trhů a k likvidaci nepřátel skutečných i domnělých. USA také každoročně financují
Mubarakův režim výměnou za neutralitu ve vztahu k sionistickému Izraeli a za potlačování arabského
lidového protiizraelského hnutí ve své zemi. Egyptská opozice požaduje ustavení vlády národní jednoty,
sepsání nové ústavy, vyhlášení nových a skutečně svobodných voleb, zajištění sociálních jistot, zrušení
permanentního výjimečného stavu, jež režimu umožňuje snadno potírat sebemenší známky
nespokojenosti a odporu, atd. Svaz mladých komunistů Československa tyto požadavky podporuje a
upozorňuje, že samotné odstoupení prezidenta Mubaraka nic nezmění a že je třeba opravdové změny
režimu, skutečné demokratizace. Vměšování cizích mocností, především USA, které nyní jednají o
nahrazení Mubaraka viceprezidentem Umarem Sulajmánem za podpory armády, považuje za
nepřijatelné. SMKČ vyjadřuje demonstrantům svou solidaritu a vyzývá je k odhodlanosti a
cílevědomosti. Bez silného nátlaku ze strany pracujícího lidu ke změně nemůže dojít!
K bouři ale není daleko ani v dalších arabských zemích. V Jemenu, v čele s prezidentem Alí
Abdullahem Sálihem vládnoucím od roku 1978, protestují desítky tisíc lidí kvůli neúnosnému stavu, jaký
v zemi panuje. Prezident vládne tvrdou rukou za podpory kmenových vůdců, podnikatelů a vysokého
kléru. Nezaměstnanost dosahuje 40 %, sílí zde hnutí Al-Káida i snahy některých oblastí o odtržení. Pod
tlakem lidu prezident oznámil, že se nebude ucházet o prodloužení mandátu, což však tragickou situaci
země nezlepší. Nynější stav jen posiluje radikální a reakční islamistické organizace, k nimž se uchyluje
mládež s vidinou jediné možné naděje ve změnu. Obdobné tendence v určité míře panují i v dalších
zemích, a proto mnozí varují před pádem současných autoritativních režimů, které mají silnou
represívní moc islámské fundamentalisty potlačovat. Ve světle reálného vývoje však s takovými názory
nelze souhlasit. Svaz mladých komunistů Československa zdůrazňuje, že je i za cenu rizik nezbytné
arabské země demokratizovat, aby mohlo dojít k rozvoji a pokroku, neboť tyto země zpravidla
nepoznaly buržoazně demokratickou fázi vývoje, když koloniální nadvláda byla přímo nahrazena
různými autoritativními režimy. SMKČ rovněž plně uznává právo každého národa, vybrat si skutečně
svobodně vlastní cestu vývoje.
V Alžírsku jsou protivládní protesty naplánovány na 12. února. Obávaje se podobného scénáře jako
v Tunisku či Egyptě, přislíbil prezident Abdal Azíz Buteflika zrušení výjimečného stavu a cenzury,
vytváření nových pracovních míst i státní dotace potravin. Právě kvůli růstu cen potravin již v minulých
dnech v ulicích protestovaly široké masy pracujících. Z téhož důvody bouře vypukly v Jordánsku, kde
král Abdalláh rozpustil vládu a jmenoval nového premiéra, jehož vyzval k demokratickým reformám. Vře
i Sýrie, kde sice v uplynulých letech docházelo k ekonomické liberalizaci, demokratizace politická
nicméně nenastala. Palestinský premiér Mahmúd Abbás, který za dobu svého mandátu oklešťoval
občanská práva, zase slíbil konání regionálních voleb, které byly naplánovány již na červenec 2010.
Hrozilo však, že by ji jeho hnutí Fatah prohrálo, pročež je premiér zrušil.
Svaz mladých komunistů Československa konstatuje, že lidová povstání v arabských zemích jsou
zákonitým následkem všestranného útlaku a vykořisťování pracujících mas ze strany autoritativních
režimů a zároveň mocenské i kulturní hegemonie a vměšování imperialistických mocností. Vyjadřuje
tamnímu lidu plnou podporu a solidaritu a jeho nepřátele varuje, že dosavadní politika nemá
v dlouhodobějším měřítku šanci na úspěch. Ani silou zbraní nemůže zastavit kolo dějin!
Za svobodu, demokracii a sociální spravedlnost!
Ať žije lidová revoluce!
Předsednictvo ústřední rady Svazu mladých komunistů Československa, 6. 2. 2011
18
PROHLÁŠENÍ
18
k zásahu pořádkových jednotek. Podobně postupovaly i běloruské pořádkové síly, zjednaly pořádek a
zatkly několik set výtržníků. Toho samozřejmě využila režimní média kapitalistických zemí, která zásah
označila za brutální a politicky motivovaný. Stejného ocejchování se dostalo i zatčení aktivních vandalů
– prezidentských kandidátů. EU, USA a jejich loutkové režimy včetně ČR zahájily žalozpěv nad
porážkou vlastních tužeb v Bělorusku. To přežilo další pokus o puč, známý z minulosti z Gruzie či
Ukrajiny. Běloruský lid uhájil samostatnost. EU okamžitě oznámila, že zastavuje pomoc Bělorusku ve
výši 3 mld. eur. Korupční ani jiné praktiky tak ani tentokrát neobelhaly drtivou většinu běloruské
veřejnosti, která se rozhodla uchovat si samostatnost. Přestože jednotliví inspektoři OBSE na místě pěli
chválu na regulérnost voleb, zásah „shora“ již poněkolikáté převálcoval jejich zkušenosti, vědomí a
názory. To vše ve jménu expanze monopolů USA a EU na východ.
Svaz mladých komunistů Československa (SMKČ) vyjadřuje podporu nově zvolenému prezidentu
Běloruska a ostře se staví proti vměšování imperialistických zemí do vnitřních záležitostí této země.
Upozorňujeme české dělníky, zaměstnance, učně, studenty a důchodce, že je jim téměř ze všech stran
o poměrech v Bělorusku systematicky lháno. Vyjadřujeme obdiv k odhodlání a pevnosti běloruského
lidu a zároveň zdůrazňujeme, že každá země má výsostné právo zvolit si sama cestu svého vývoje.
SMKČ si je vědom toho, že Bělorusko oficiálně nedeklaruje budování socialismu. Přesto ho považujeme
za nejsvobodnější a jedinou nezávislou zemi v Evropě, kde stát vlastní většinu výrobních prostředků a
snaží se zajišťovat většině společnosti základní lidská práva. Ta jsou naopak v imperialistických zemích
stále více pošlapávána, cupována a likvidována. SMKČ odsuzuje všechny české kolaboranty a zrádce,
kteří prodali v minulosti vlastní zemi a dnes iniciují zotročení další země za účelem dělby kořisti, pod
praporem frází o pravdě, lásce a demokracii. Zrádce zůstane zrádcem, zloděj zlodějem! Ať žije
svobodné Bělorusko!
Předsednictvo ústřední rady Svazu mladých komunistů Československa, 23. 1. 2011
PROHLÁŠENÍ SMKČ NA PODPORU
ARABSKÝCH LIDOVÝCH POVSTÁNÍ
Arabskými zeměmi obchází strašidlo revoluce.
Utiskovaný a vykořisťovaný lid, jenž je nucen žít
v nesmírné chudobě a bídě, o hladu a bez práce,
povstal. Autoritativní režimy, zpravidla podporované
imperialistickými mocnostmi v čele s USA a EU, se
otřásají v základech. Často po dlouhá desetiletí byly
lokaji Západu a sionistů a za cenu pustošení vlastních
zemí se držely u moci. Současná hospodářská krize
umocnila neudržitelnost stavu, kdy široké masy živořily,
zatímco si hrstka domácích podnikatelů, politické
garnitury a jejích rodinných příslušníků užívala
obrovského bohatství pod ochranou světových velmocí, jejichž kapitálu byly příslušné země vydány
napospas.
Nejprve vzplál oheň lidového povstání v Tunisku. Prezident Ben Alí, který se chopil moci převratem
v roce 1987, zavedl zónu volného obchodu pro EU, čímž zničil domácí průmysl, a zavedl svou vlast do
chomoutu cizích hegemonistů. Zisky měla pouze domácí velkoburžoazie – mezi ní Alího rodina – a
zahraniční kapitál. Lidové masy trpěly a o demokracii se jim mohlo jenom zdát. Globální krize je ale
vehnala se sociálními požadavky do ulic. Neústupnost autoritativního režimu vedla lid k zahájení
politického boje a nastolila otázku moci a svobody. Tlak zbídačených mas vedl k útěku prezidenta Alího
a nastolení „vlády národní jednoty“ v čele s Muhammadem Ghannúším. Takováto změna ovšem na
podstatě režimu nic nezměnila, čehož jsou si vědomy i tuniské pokrokové demokratické síly, jež založily
společnou Frontu 14. ledna, jejímž členem je rovněž Komunistická dělnická strana Tuniska. Požaduje
nastolení lidové prozatímní vlády na základě širokého konsenzu, která zruší nedemokratické zákony,
potrestá příslušníky dosud vládnoucí strany, vyvlastní jejich majetek, zajistí sociální stabilitu cestou
podpory pracujících, připraví volby do ústavodárného shromáždění atp. Svaz mladých komunistů
Československa plně podporuje požadavky vznesené Frontou 14. ledna, jež pokládá za fundamentální
ZE ŽIVOTA ORGANIZACE
11
Po příchodu naší skupiny, členů Svazu mladých komunistů Československa (SMKČ) a zároveň
Komunistického svazu mládeže (KSM), jsme se pozdravili s jedním z mála socialistů mezi poslanci ČSSD,
Jaroslavem Foldynou (který nás na facebooku na tuto akci, oficiálně jako SMKČ, pozval, který před časem
s přednáškou k filmu, který se snažila zakázat Česká televize ve svém vysílání, Uloupené Kosovo, zavítal
i na setkání mladých komunistů a který se „před svými" nebojí pozdravit komsomolský protest u
Poslanecké sněmovny proti monitorovacímu centru vojenské základně USA v ČR, i když jsme měli
prapory se srpy a kladivy - jaký to propastný rozdíl s některými členy vedení strany, jež má v názvu slovo
komunistická). Jaroslav Foldyna nám, spolu s mladými příznivci Slovanského výboru, kynul, ať se náš
zástupce postaví za onen mohutný transparent, který tvořil čelo asi stovky demonstrujících.
Mezi řečníky demonstrace dále patřil i režisér Václav
Dvořák, jehož dokumentární snímek „Uloupené Kosovo"
z roku 2008 byl v České republice přijat obyčejnými lidmi
se sympatiemi, ale také s nevysvětlitelným váháním státní
televize, zda toto dokumentární dílo má vůbec veřejnosti
ukázat. Ta nechuť byla „odůvodněna" přáním redakce, aby
vedle tohoto, údajně „prosrbského" filmu, se objevil ještě
jiný dokumentární film, který by bránil albánskou stranu.
Závěr shromáždění patřil předsedovi pořádajícího sdružení
Petru Svobodovi, který shrnul činnost Přátel Srbů na
Kosovu a vyzval občany k solidaritě k těžkým životním
podmínkám Srbů na Kosovu.
Účastníci shromáždění byli informováni o tom, že
Sdružení připravuje pozvání pro několik desítek srbských
chlapců a děvčat z Kosova (kteří nemohou ze srbských enkláv na víc, než je okruh několika set metrů,
jinak riskují život), aby si v Čechách odpočinuli a aby, jak bylo řečeno, zajistili pro ně několik dní
opravdové svobody.
Mezi jednotlivými řečmi hrály krásné srbské lidové písně opěvující Kosovo. Na náměstí se sešli lidé,
kterým není lhostejný osud našeho spřízněného slovanského národa a kteří se nehodlají smířit se
současným stavem - bezprávím, které by si náš národ měl neustále připomínat vzhledem k trpkým
zkušenostem z Mnichovské dohody nacistického Německa, fašistické Itálie a buržoazně demokratických
mocností - Francie a Velké Británie, která vedla bezprostředně k vypuknutí světové války a masovému
vraždění zejména sovětských lidí, komunistů, Židů a dalších menšin. Nepřipadá vám, že se dnes něco
opakuje? Vzývání stejných nenávistí!
Na hlavním pražském náměstí rozvinula také včera skupina mladých Čechů anglicky psaný
transparent. Bylo na něm napsáno: „Na prodej - játra, ledviny, plíce, srdce. Kontakt: Hašim Taçi". To je
jeden z hlavních vůdců kosovských Albánců, respektive kosovské mafie, miláček západních
imperialistických mocností, za kterého se Kosovo stalo základnou kriminality pro celou Evropu. Taciho
UCK (teroristická organizace kosovských Albánců) byla, zejména Spojenými státy a jejich, moc buržoazie
hájícími instrumenty, jako je NATO, podporována, tak jako „mudžahedíni" (jejich největším uskupením byl
Taliban a mezi nimi, cvičen na Skotské vysočině členy britských elitních vojenských jednotek, byl i Usáma
Bin Ladin) proti Sovětské armádě v Afghánistánu (stačí se podívat na krvavou komedii „Rambo III."), nebo
jako Rudé Khmery, od jejichž genocidní vlády osvobodila Kambodžu Vietnamská osvobozenecká armáda,
hlavní to spojenec Sovětského svazu v regionu.
Tedy jsou opět podporováni vrazi, po teroristickém bombardování srbského národa, které nejen
v podobě obětí a škod, ale i následné bídy, nízkých příjmů a nezaměstnanosti zasáhlo především srbskou
dělnickou třídu a jež chtějí dokonce chránit mlčením o tom, že v Kosovu se kšeftuje s lidskými orgány z těl
kosovských Srbů a Romů! Tímto způsobem chtěli mladí Pražané, s jistou dávkou ironie, obrátit pozornost
na tuto hrůzu.
Nedaleko od tohoto „inzerátu" na shromáždění jako host hovořila o výše zmíněném obludném
odebírání orgánů - vraždění lidí jako kšeftu - bělehradská politička Marina Raguš. Za potlesku účastníků
shromáždění největší část svého projevu věnovala skutečnosti, že pomalu ale jistě pravda o tom, co se
událo na Kosovu, vychází na světlo. „To, co nyní Dick Marty konstatuje, říkají Srbové víc než deset let.
Nás ale nikdo nechtěl slyšet ani ta fakta nechtěl nikdo prověřovat."
Marina Raguš pochválila Dicka Martyho, známého evropského politika a švýcarského právníka, že i
přes nátlak neustoupil a tím přinutil vrcholné evropské orgány, aby v dalším řízení zajistili bezpečnost
svědků, bez čehož by průchod spravedlnosti nemohl být zajištěn. Zločinci, kteří se vyhýbají trestu, dnes
12
ZE ŽIVOTA ORGANIZACE
12
totiž řídí „nezávislé Kosovo".
Nemáme, tak jako Komunistická strana Československa v roce 1938, na výběr, musíme se postavit
především imperialistické, celosvětové agresi, pod pláštíkem (nebo spíše deštníkem) frází o boji proti
terorismu, který vojenská dobrodružství americké a evropské velkoburžoazie spíše rozdmychává. Tento
boj velmi uvědomuje příslušníky dělnické třídy, v Srbsku či v České republice (která se podporou
bombardování Srbska řadí, poprvé ve své historii, mezi agresory). Bojujeme proti panslavismu, bojujme
proti nacionalismu, který se situace kolem Kosova snaží využít ve svůj prospěch, samozřejmě, ale
slovanské národy drží pohromadě obecně kulturní blízkost a podobný jazyk, hlouběji je to pak staletý
boj za tyto hodnoty, proti germanizaci, maďarizaci, vlivu osmanské a ruské říše - všude bylo zachování
toho kterého slovanského jazyka předmětem úporného boje. Toto jsou základní kameny také našeho
boje. Dalším krokem je vytvoření marxisticko-leninských stran v těchto zemích, propagujících bratrství
národů a dělnické třídy těchto zemí, proti jejich rozdělování mezinárodní (která si rozkouskovala
Jugoslávii) i domácí (nacionalistickou) buržoazií.
David Pazdera
SMKČ SI PŘIPOMNĚL 63. VÝROČÍ
VÍTĚZNÉHO ÚNORA
Přinášíme projev předsedy Svazu mladých komunistů
Československa (SMKČ) soudruha Lukáše Kollarčíka na
pietním shromáždění 25. února 2011 u hrobu představitelů
československého dělnického hnutí v Praze na Olšanských
hřbitovech k 63. výročí vítězství pracujícího lidu nad buržoazií a
reakcí v únoru 1948. Pietní akt zahájila poslankyně Parlamentu
ČR a předsedkyně Pražské rady KSČM soudružka Marta
Semelová. Členové SMKČ se dostavili s praporem
s podobiznou Klementa Gottwalda neseným místopředsedou
Svazu s. Davidem Pazderou. Na hrob předních
československých bojovníků za práva dělnické třídy položili
květiny a svíčky. Ostatky hrdinů, zasvětivších svůj život boji za lepší budoucnost pracujícího lidu, byly
po kontrarevoluci vyhozeny do společného hrobu s prostým náhrobkem s pouhým výčtem jejich jmen ke
zdi Olšanských hřbitovů z Národního památníku na Vítkově, kde je dnes na místě jejich hrobů
antikomunistická expozice. (Budiž řečeno, že současný společný hrob byl zřízen péčí KSČM. Pokud by
se tak nestalo, neexistovalo by označené místo posledního odpočinku těchto bojovníků možná vůbec...)
Pohřbeni zde jsou (dle seznamu jmen z náhrobního kamene):
Klement Gottwald (1896 - 1953), generální tajemník / předseda KSČ v l. 1929 1953, předseda vlády ČSR 1946 - 1948, prezident ČSR 1948 - 1953;
Marta Gottwaldová (1899 - 1953), jeho manželka;
Gusta Fučíková (1903 - 1987), redaktorka, pracovnice KSČ a ženského hnutí,
manželka a spolupracovnice Julia Fučíka, 1942 - 1945 vězněna
fašisty;
Josef Haken (1880 - 1949), zakládající člen a vedoucí představitel
prvorepublikové KSČ, její poslanec a později předseda klubu
senátorů;
Jan Harus (1892 - 1967), vedoucí představitel KSČ od r. 1925, 1929 - 1932 vězněn,
příslušník čs. vojenské jednotky v SSSR za 2. světové války a účastník Slovenského
národního povstání;
Josef Hlavička (1914 - 1981), pracovník KSČ, Ústřední rady odborů a Světové
odborové federace;
Čeněk Hruška (1889 - 1965), zakládající člen KSČ, poslanec za předmnichovské republiky, za
2. světové války důstojník v čs. vojenské jednotce v SSSR, generálporučík;
PROHLÁŠENÍ 17
Soudruh Kovanda věnoval pozornost i mimořádnému přínosu Klementa Gottwalda pro formování
pokrokového mládežnického hnutí a pozvednutí mládeže k práci pro republiku v poválečném období.
Dodal, že dějiny komunistického hnutí ani jeho mládeže bohužel nebyly po r. 1990 analyzovány a nebyly
tak osvětleny příčiny jeho pádu. Nedošlo k tomu především pro neexistenci marxisticko-leninské strany
v tomto období a velmi rozdílné přístupy k hodnocení minulosti v rámci KSČM.
V závěru přednášky soudruh Kovanda ochotně odpověděl na všechny dotazy posluchačů.
Druhá přednáška při setkání k 90. výročí vzniku československého komsomolu byla věnována
aktuální problematice mediální politiky, o které pohovořil místopředseda Klubu společenských věd
soudruh Jiří Blecha. Připomněl naléhavá slova V. I. Lenina, že komunisté musí říkat pravdu za všech
okolností a nevydávat přání za skutečnost. Zabýval se postupem řešení problémů, otázkou kategorie
pravdy, statistickou manipulací a dalšími rozsáhlými dezinformacemi ze strany dnešní buržoazní
propagandy a vztahem dialektického a historického materialismu k revoluční situaci. Na příkladu
současné KSČM ukázal, jak nemá agitace a propagace komunistické strany vypadat. Všichni posluchači
se shodli na tom, že netřídní, nekonkrétní a leckdy až bulvárně směšná kampaň KSČM (jež je odrazem
sobě úměrné politické linie) je jednou z příčin dlouhodobých volebních ztrát této politické strany.
Svaz mladých komunistů Československa v závěru děkuje OV KSČM Mladá Boleslav a zejména
účastníkům našeho setkání místopředsedovi KSČM soudruhu Stanislavu Grospičovi s manželkou
Alenou za přátelské přijetí a umožnění jednání a přespání.
Nechť jsou nám do další činnosti inspirací nejlepší bojové tradice z devadesátiletého období
existence československého komunistického mládežnického hnutí!
Leopold Vejr
PROHLÁŠENÍ SMKČ
NA PODPORU NEZÁVISLOSTI BĚLORUSKA
Stalo se již tradicí, a je to v kapitalistickém systému zákonité, že režimní média dští síru na vše
pokrokové, nezávislé a skutečně demokratické. Nejednou se terčem jejich lživých útoků stalo Bělorusko
– jediná z menších zemí v Evropě, která uhájila svou nezávislost proti chamtivým a rozpínavým
monopolům EU a USA. Tato cesta byla provázena obranou proti útokům téměř ze všech stran, přesto
nesla a nese většině Bělorusů zřetelně viditelné ovoce. V prosinci 2010 se v Bělorusku konaly
prezidentské volby; hlavní favorit, dosavadní prezident Alexandr Lukašenko, vyzval v předvolebním
období občany, aby umožnili svým podpisem na kandidátní listiny dosažení 100 tisíc hlasů, potřebných
pro kandidaturu opozičním kandidátům. Sám měl již v říjnu 2010 k dispozici více než šestinásobek
potřebného počtu hlasů. To vypovídá o ohromné podpoře, kterou Lukašenko mezi veřejností
východoevropského státu má. Tzv. opozice, roztříštěná a financovaná kapitálem zemí EU a USA, se
není schopná domluvit ani sama mezi sebou. Společené má jen jedno: chtěla by Bělorusko zatáhnout do
chomoutu koloniální podřízenosti a závislosti na EU a USA. Tím by fakticky připravila vlastní zemi o
suverenitu, jak to v minulosti učinily její vzory v bývalých socialistických zemích východní a střední
Evropy. Zahraniční kapitál je v nich vládnoucím a prakticky jediným pánem. A naopak jediný, kdo se
tomuto trendu postavil v roce 1994 na odpor, byl právě Alexandr Lukašenko. Proto jsou on a jeho režim
neustálými terči útoků buržoazních médií.
V prosincových prezidentských volbách se proti Lukašenkovi postavilo devět opozičních kandidátů.
Již před volbami avizovali, že bude volební výsledek pravděpodobně zfalšovaný. Předvolební průzkumy
totiž nedávaly kandidátům opozice téměř žádnou šanci, proto si její představitelé hledali již předem alibi
a možnou výmluvu. Volby dopadly jednoznačným vítězstvím Alexandra Lukašenka, ten získal 79,67%
hlasů, druhý opoziční kandidát Andrei Sannikav obdržel pouhých 2,56% hlasů. Účast překročila 90%.
Opozice okamžitě svolala do Minska demonstraci proti výsledkům voleb. Celá situace se podobala roku
2006. Přes obrovskou podporu buržoazních médií, zpravodajských agentur zemí EU a USA a finanční
podporu celé akce nesešlo se v Minsku více než několik tisíc lidí. Samotná režimní média se v odhadech
počtu demonstrantů podstatně rozcházela, od několika tisíc, přes deset tisíc až po čtyřicet tisíc. Údaje
běloruských úřadů však hovoří o několika tisících demonstrantů. Rozvášněný dav poté začal, za aktivní
účasti a povzbuzování sedmi opozičních prezidentských kandidátů, demolovat ulice, veřejný majetek a
nakonec zaútočil i na budovu parlamentu. To by v každé zemi, včetně imperialistického západu, vedlo
16
ZE ŽIVOTA ORGANIZACE
16
osvobozením 2. 5. 1945 v Terezíně. Nikdo nemůže upřít komunistům jejich
boj za osvobození Československa od fašismu! V tomto padlo 25 tisíc členů
KSČ a včetně bezpartijních komunistů (např. mládežníků - nečlenů KSČ) až
34 tisíc komunistů!
Po osvobození Československa nedošlo k obnově komsomolu, ale
vznikly jednotné národní mládežnické organizace, nejprve Svaz mládeže
Karpat (leden 1945), Zväz slovenskej mládeže (jaro 1945) a posléze i Svaz
české mládeže (květen 1945). Na území severní Moravy a Slezska působil i
Svaz polské mládeže (od r. 1947). Začal vycházet revoluční mládežnický
deník Mladá fronta, jehož tradici hanobí dnešní pokračovatelka, protilidová
Mladá fronta DNES.
V poválečném období došlo i ke vzniku mezinárodních organizací
František Kovanda
pokrokové mládeže - Světové federace demokratické mládeže (SFDM)
existující (ve značně oslabené podobě) dodnes a Mezinárodního svazu studentstva, který měl
sekretariát v Praze a po kontrarevoluci v r. 1989 zanikl.
Každý sjezd KSČ se zabýval mládeží. VIII. sjezd v r. 1946 umožnil vstup do KSČ od 16 let.
Pokroková mládež v té době sváděla boj o jednotnou mládežnickou organizaci, proti čemuž se stavěli
reakčně orientovaní mladí, především z národně socialistické strany, jenž byla v té době nejburžoaznější
politickou stranou v českých zemích. Mladí komunisté pracovali tehdy současně v KSČ, svazech
mládeže a jednotných odborech - Revolučním odborovém hnutí (ROH). Pokroková mládež dávala
všechny své síly ve prospěch plnění Košického vládního programu a budování lidově demokratické
republiky.Vznikaly úderky zlepšující pracovní morálku, mládež kolektivně studovala marxismusleninismus, KSČ v tomto duchu vedla její rozsáhlá školení. "Staveb mládeže" se československá mládež
neúčastnila jen na našem území, ale i v dalších lidově demokratických státech. (Soudruh Kovanda byl
členem Brigády Jana Švermy v Jugoslávii v r. 1947.)
V dubnu 1949 byly národní svazy mládeže sjednoceny v Československý svaz
mládeže (ČSM), který byl přímo řízen KSČ. Od té doby začalo docházet k formálnímu
členství ve snaze dosažení výhod, např. při přijímání na školy; negativně se
uplatňovalo i přílišné kopírování sovětských vzorů. V březnu 1968 se pod náporem
oportunistů aktivizovaných kontrarevoluční politikou "obrodného procesu" ČSM
rozpadl na 18 organizací. Významnou úlohu v organizaci revolučních sil mládeže
v krizových letech sehrál Leninský svaz mládeže (LSM). V průběhu roku 1970 byly
z iniciativy nového vedení KSČ všechny organizace mládeže sjednoceny do nově
vzniklého Socialistického svazu mládeže (SSM). ČSM, LSM a SSM vykonaly v letech
budování socialismu v Československu obrovskou práci pro blaho mladé generace.
Dopustily se přitom ovšem i chyb, které se přímo odvíjely od pochybení v politice KSČ a KSSS.
Kariérismus v SSM dosáhl ještě větších rozměrů než v ČSM; dokonce řada vedoucích představitelů
obou organizací se později projevila protisocialisticky. Ústřední výbor SSM rozhodl v lednu 1989 o
zřízení muzea pokrokového mládežnického hnutí v ČSSR, tento záměr však
zmařila kontrarevoluce v listopadu 1989.
Komunistický svaz mládeže a Svaz mládeže vzniklé na troskách SSM
v roce 1990 prošly oba v krátké době stejným vývojem - prudkým poklesem
členské základny z několika tisíc členů až na několik jednotlivců. Svaz mládeže,
poslouživší spíše než organizaci mládeže rozkrádání majetku bývalého SSM,
se záhy rozpadl. Komunistický svaz mládeže (KSM) byl v r. 2006 rozpuštěn
Ministerstvem vnitra ČR, ve vleklém soudním procesu bylo toto rozpuštění v r.
2008 potvrzeno a poté v r. 2010 opět zrušeno. Mezitím KSM v průběhu r. 2008
rozložily zásadní vnitřní spory způsobené svévolným jednáním některých jeho představitelů. Od založení
Svazu mladých komunistů Československa (SMKČ) v listopadu 2008 působí aktivní a marxistickoleninsky orientovaná členská základna KSM v rámci SMKČ.
Dnešní komunistické mládežnické hnutí pracuje opět v kapitalistickém režimu stejně jako za první
republiky, ale jeho pozice je ztížena tím, že vládnoucí režim je oproti tehdejší době zkušenější a proto
silnější, konstatoval soudruh Kovanda. V této souvislosti vyzdvihl nutnost dobrých vztahů mezi
komunistickou mládeží a nezbytnost její přípravy na práci v komunistické straně a v komunálních
zastupitelstvech.
ZE ŽIVOTA ORGANIZACE 13
Jiří František Chaloupecký (1890 - 1922), vedoucí činitel revolučního proletářského tělovýchovného
hnutí v ČSR a spoluzakladatel KSČ;
Antonín Janoušek (1877 - 1941), jeden z vůdců Slovenské republiky rad v Prešově, po jejím potlačení
propuštěn z vězení na zásah sovětské vlády, od r. 1922 v emigraci v SSSR a od 1932 člen Všesvazové
komunistické strany (bolševiků);
Josef Juran (1885 - 1963), zakládající člen KSČ, prvorepublikový poslanec a senátor, organizátor
hornických stávek, od 1943 příslušník čs. vojenské jednotky v SSSR;
Gustav Kliment (1889 - 1953), prvorepublikový poslanec, za okupace vězněný
v koncentračním táboře Dachau, od 1948 ministr těžkého strojírenství a od 1952
předseda Ústřední rady odborů;
Václav Kopecký (1897 - 1961), člen vedení KSČ od r. 1929, prvorepublikový poslanec,
po r. 1945 postupně ministr financí, kultury a náměstek předsedy vlády;
Marie Majerová (1882 - 1967), spisovatelka a novinářka, autorka sociálních románů a
průkopnice socialistické prózy pro mládež;
Štefan Major (1887 - 1963), slovenský stranický činitel, člen vedení KSČ 1929 - 1931 a
od 1949;
Václav Nosek (1892 - 1955), člen vedení KSČ od r. 1929, za 2. světové války člen čs. státní rady
v Londýně, po r. 1945 postupně ministr vnitra a pracovních sil;
Bohuslav Novotný (1874 - 1956), redaktor Práva lidu a od 1920 Rudého práva, člen KSČ od 1921, jeden
ze zakladatelů čs. novinářské organizace;
Julie Prokopová (1890 - 1966), členka ÚV KSČ 1951 - 1962 a ústřední kontrolní a
revizní komise 1962 - 1966, od 1952 členka předsednictva Národního shromáždění;
Antonín Sochor (1914 - 1950), generálmajor, po okupaci uprchl z nucených prací
v Německu do SSSR, kde se v čs. vojenské jednotce vyznamenal v bojích o Kyjev, Bílou
Cerekev, Žaškov a Dukelský průsmyk a v r. 1943 se stal Hrdinou Sovětskéhou svazu
(dle informací z internetu jsou jeho ostatky uloženy od r. 1994 v Dobříši, nicméně jméno
je na náhrobku na Olšanech uvedeno);
Rudolf Strechaj (1914 - 1962), slovenský stranický a státní činitel, 1941 - 1943 vězněn
za ilegální komunistickou činnost, 1944 se účastnil Slovenského národního povstání,
1951 - 1953 pověřenec spravedlnosti, 1953 - 1960 předseda sboru pověřenců, od 1960
předseda Slovenské národní rady a současně místopředseda vlády ČSSR;
Josef Štětka (1885 - 1963), tajemník poslaneckého klubu KSČ 1925 - 1938, od 1942 v čs. vojenské
jednotce v SSSR, od 1945 poslanec a člen předsednictva Národního shromáždění, 1946 - 1962 předseda
ústřední revizní komise KSČ;
Rudolf Vetiška (1895 - 1966), člen ÚV KSČ od 1929, 1939 - 1943 pracoval v SSSR v Komunistické
internacionále, 1943 byl vyslán moskevským vedením KSČ na území protektorátu, kde navázal spojení s
III. ilegálním ÚV KSČ; 1944 zatčen gestapem a vězněn až do května 1945; 1951 - 1963 rektor Vysoké
stranické školy;
Jan Vodička (1893 - 1961), příslušník čs. legií v Rusku za 1. světové války, 1918 - 1919 jeden z vůdců
levicové opozice proti intervenčnímu vystoupení legií v sovětském Rusku, od 1921 člen KSČ a od 1936
ÚV KSČ, 1939 - 1945 vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen, od 1946 člen ÚV KSČ a poslanec
Národního shromáždění;
Bohuslav Vrbenský (1882 - 1944), vedoucí představitel anarchokomunistického hnutí od r. 1904, 1918 1923 člen národně socialistické strany, po vyloučení 1924 - 1925 předseda Nezávislé socialistické strany
dělnické, 1925 přešel do KSČ; od 1934 předseda Svazu přátel SSSR, 1938 - 1939 náměstek primátora hl.
m. Prahy, za 2. světové války se účastnil budování čs. vojenských jednotek v SSSR, od 1940 člen
londýnské státní rady;
Antonín Zmrhal (1882 - 1954), člen soc. dem. od 1900 a KSČ od 1921, 1923 - 1939 vedl spotřební
družstvo Včela, 1935 - 1939 senátor, 1939 - 1945 v zahraničním odboji v SSSR, od 1946 člen ÚV KSČ a
poslanec Národního shromáždění, 1946 - 1947 ministr vnitřního obchodu, od 1947 předseda Ústřední
rady družstev.
Pietní akt byl po projevu soudruha Lukáše Kollarčíka zakončen zpěvem Internacionály. Mezi stovkou
účastníků byl i větší počet novinářů, přestože akce nebyla předem veřejně inzerována, a antikomunistický
provokatér Jan Šinágl, obracející prapor se srpem a kladivem a nápisem www.bezkomunistu.cz na jedné
straně a hákovým křížem na straně druhé (u hrobu tolika protifašistických bojovníků, jak patrno ze
14
ZE ŽIVOTA ORGANIZACE
14
seznamu výše!). Není zřejmě náhodné, že u hákového kříže na jeho vlajce žádný nápis proti fašistům
nebyl...
Leopold Vejr
ZE ŽIVOTA ORGANIZACE
15
bez umu a osobnosti soudruha Gottwalda by toho zřejmě nedosáhli. Proto si dnes připomínáme památku
velkého člověka, státníka, revolucionáře a komunisty – soudruha Klementa Gottwalda. Čest jeho
památce, braňme jeho odkaz proti vládnoucí moci!
Projev předsedy Svazu mladých komunistů Československa s. Lukáše Kollarčíka
Vážené soudružky, vážení soudruzi,
před 63 lety přijal prezident Beneš pod tlakem většiny národa
demisi 12 zpátečnických ministrů a ohlásil doplnění vlády pod
vedením muže, u jehož hrobu stojíme a jehož odkaz si
připomínáme. Před 63 lety oznamoval tento muž na Václavském
náměstí statisícům nadšených dělníků, rolníků, dalších zaměstnanců
a živnostníků, s jakým poselstvím se vrací z Hradu. Před 63 lety
vrcholily slavné události února roku 1948, které se do dějin českého
a slovenského národa zapsaly jako nejdemokratičtější změna v naší
historii, socialistická revoluce, vystřídavší revoluci národní a
demokratickou.
V čele těchto procesů stál soudruh Klement Gottwald, předseda
KSČ a bezpochyby největší osobnost našich nejnovějších dějin.
Politika Gottwaldovy KSČ se nezakládala na nahodilosti, chvostismu a poklonkování mocným, právě
proto bylo únorové vítězství a budování socialismu v Československu logickým pokračováním V. sjezdu
strany, její bolševizace, boje proti živoření a útlaku většiny společnosti v buržoazní první republice,
politiky Lidové fronty, odboje proti fašismu, osvobození ČSR a vítězství v květnových volbách roku
1946. Personifikací této skvělé taktiky, která byla důslednou součástí uvědomělé strategie, je osobnost
Klementa Gottwalda. Dnešní kritika politiky KSČ z počátku 30. let 20. století i z řad některých
funkcionářů KSČM je výrazem nepochopení tehdejší situace, prézentismu a nedialektického chápání
vývoje. Bez února 1929, politiky třída proti třídě a boje proti sociálfašismu, by nemohlo být úspěšného
boje proti fašistické okupaci, v němž položila život více než třetina členů předválečné KSČ a ani
únorového vítězství pracujícího lidu v Československu. Nelze si vypreparovávat vlastního Gottwalda,
jak jsme v minulosti zaznamenali od některých rádoby teoretiků; Gottwald se jako každý vyvíjel, ale jeho
životopis nekončí v roce 1948, stejně jako nezačíná v únoru 1929. Tyto eklektické snahy je třeba
rozhodně odmítnout!
Klement Gottwald byl také zosobněním pokrokových tradic českého národa, byl dělníkem, který znal
problémy vykořisťovaných a zbídačovaných lidí a věděl, že jediné jejich řešení skýtá marxismusleninismus, boj dělnické třídy, její komunistické strany a jejich spojenců proti kapitalismu. Uměl
naslouchat, měl lidský dar porozumění, uměl ustoupit, ale vždy měl na vědomí cíl a cestu k němu, z níž
nelze uhnout – proletářskou revoluci a budování socialismu. Jeho umění taktiky, kterou vštěpoval celé
KSČ a kterou tato strana tvořivě rozvíjela, bylo impozantní: principiálně kritizoval buržoazní
předmnichovské Československo, ale věděl, kdy se má kriticky postavit na jeho obranu proti fašistické
bestialitě, vedl stranu k socialistické revoluci, ale dokázal krotit levičácké tendence po roce 1945,
volající po okamžitém nastolení diktatury proletariátu, kolektivizaci a revoluci. Takticky postupoval i po
únoru 1948.
Z podstaty celého díla soudruha Klementa Gottwalda je jasné, proč ho současná vládnoucí třída a
její spojenci, ať už si navlékají kabát jakékoliv barvy, napadají, lživě pomlouvají a nenávidí. Gottwald a
KSČ vedli v únoru 1948 většinu společnosti k získání a upevnění těch práv, která jsou v kapitalismu
cupována a pošlapávána dnes a denně. Komunisté, SSSR a Rudá armáda přinesli našim národům
svobodu, záchranu a suverenitu – kolaboranti po roce 1989 prodali českou zemi za pár drobných
cizáckému kapitálu, imperialistickému paktu NATO a EU. Tisíce členů Gottwaldovy KSČ potřísnily celé
Československo i zahraniční bojiště krví bojovníků proti fašismu – dnes je fašizace v celé Evropě i ČR
na pochodu a nevyhýbá se ani vládnoucím buržoazním stranám a jejich novinářům.
Soudružky a soudruzi, Klement Gottwald by se nestyděl, naopak, byl by pyšný na to, že ho
současná vládnoucí třída špiní a pomlouvá. Věděl by, že jakmile začne buržoazie komunisty chválit,
udělali, řečeno s Bebelem, nějakou hloupost.
Jak psal velký básník Halas, náš Kléma měl skutečně pod čepicí, přivedl pracující lid
Československa k moci a k právům, o nichž se snilo mnoha předcházejícím generacím a o nichž se
dnešní generaci žel ani nesní. Češi a Slováci byli po roce 1948 poprvé v dějinách skutečně svobodní;
90. VÝROČÍ VZNIKU
ČESKOSLOVENSKÉHO KOMSOMOLU
V sobotu 26. února 2011 pořádal Svaz mladých komunistů
Československa (SMKČ) v Mladé Boleslavi setkání u příležitosti 90.
výročí vzniku československé komunistické mládežnické organizace komsomolu (název "komsomol" je zkratkou z ruského
"KOMunističeskij SOjuz MOLoděži", organizace se v době svého
vzniku nazývala Svaz komunistické mládeže Československa, dnes
na tradice československého komsomolu navazuje Svaz mladých
komunistů Československa).
Akci zahájil předseda SMKČ soudruh Lukáš Kollarčík. O dějinách
československého komunistického mládežnického hnutí pohovořil
soudruh František Kovanda, člen KSČM v Praze 4, aktivní
v dělnickém hnutí od r. 1945 a člen KSČ od r. 1946, kdy mu bylo 18 let.
Soudruh Kovanda byl v Mladé Boleslavi v r. 1945 učněm automobilky a stal se představitelem
zdejších učňů ve Svazu české mládeže (SČM) vzniklém hned po osvobození v květnu 1945. Soudruh
Kovanda se účastnil 1. sjezdu SČM v r. 1946 (v té době měl SČM, působící jen v českých zemích, téměř
půl milionu členů) a dále všech pěti sjezdů Československého svazu mládeže (ČSM, 1949 - 1968) a
všech pěti sjezdů Socialistického svazu mládeže (SSM, 1970 - 1990), jakož i ustavujících sjezdů
následnických organizací po kontrarevolučním puči, tj. Komunistického svazu mládeže (KSM) a Svazu
mladých. (Profesně působil před odchodem do starobního důchodu v Pohraniční stráži a na Ministerstvu
vnitra.) Jako aktivní účastník a pozorovatel československého pokrokového mládežnického hnutí po dobu
66 let od roku 1945 je tedy tím nejpovolanějším, kdo nás mohl s jeho dějinami seznámit.
Jak již soudruh Kovanda připomněl ve svém nedávném článku "Mládež šla v první řadě" zveřejněném
v Haló novinách a přetištěném na stránkách SMKČ, k formování čs. komunistického mládežnického hnutí
přispělo založení Mezinárodního sdružení socialistických organizací mládeže v r. 1907 a Komunistické
internacionály mládeže (KIM) v r. 1919. 20. února 1921 vznikl v Praze na slučovacím sjezdu několika
revolučních mládežnických skupin Svaz komunistické mládeže Československa (SKMČ), od
následujícího roku nesoucí název Komunistický svaz mládeže Československa (KSMČ). Komunistická
strana Československa (KSČ) založená ustavujícím sjezdem 14. - 16. května 1921 se rozhodla opřít se o
dělnickou mládež jako o její nejrevolučnější složku a konstatovala, že strana s proletářskou mládeží má
budoucnost. Ještě v roce 1922 byl KSMČ úředně rozpuštěn a jeho organizace proto nadále pracovaly
jako sekce KSČ. Tehdejší komsomol vyvíjel velmi široké spektrum činností, od získávání dětí a pracující
mládeže až po agitaci vojáků. V jeho činnosti se projevovaly i nezdravé tendence, především sektářství
spojené s nespravedlivou kritikou marxistů-leninovců v KSČ. (To je ovšem zcela jiná situace než dnes!
Jestliže KSČ měla po V. sjezdu v r. 1929 důsledně marxisticko-leninskou linii a její kritika ze strany
komsomolců byla namnoze nesprávná, dnešní KSČM je stranou nerevoluční a nemarxistickou a kritika
směru ovládajícího KSČM ze strany dnešních komsomolců je tedy zcela namístě!)
Jak zdůraznil soudruh Kovanda, dějiny československého komsomolu nás naplňují hrdostí na činnost
jeho členů za buržoazní první republiky. V r. 1936 bylo v rámci politiky široké fronty s pokrokově
smýšlejícími občany v boji proti fašismu ustaveno z iniciativy KSČ několik národních svazů mládeže,
z nichž prvním byl český Svaz mladých, sjednocující mladé komunisty, sociální demokraty, národní
socialisty a bezpartijní levicově smýšlející. Ten položil základy k sjednocení mladé generace po r. 1945.
KSČ věnovala po mnoho let veškeré úsilí zabránění nástupu fašismu v Československu. Po okupaci
českých zemí hitlerovským Německem 15. 3. 1939 vyhlásila boj za plnou obnovu národní samostatnosti.
Svaz mládeže byl rozpuštěn. Za druhé republiky došlo ke vzniku Národního hnutí pracující mládeže
(mládežnické organizace Národní strany práce). V průběhu fašistické okupace působilo na území
Československa několik ilegálních komunistických mládežnických organizací, např. Komunistický svaz
mladé generace (KSMG) a zejména PŘEDVOJ, jehož 52 představitelů bylo popraveno těsně před