praktika literárněhistorické lexikografie

PRAKTIKA LITERÁRNĚHISTORICKÉ LEXIKOGRAFIE
2014–2015
Hesla vznikla jako výstup semináře Praktika literárněhistorické lexikografie v akademických letech
2013/2014 a 2014/2015 na ÚČLK FF UK, který je součástí projektu Inovace bakalářského studia
v ÚČLK FF UK. Projekt je realizován za finanční podpory Magistrátu hl. m. Prahy v rámci Operačního
programu Praha – Adaptabilita (reg. č. CZ.2.17/3.1.00/36236).
Evropský sociální fond
Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti
Ivan BLATNÝ – Klára Matiasovitsová
Egon HOSTOVSKÝ – Vojtěch Pelc
Lenka LANCZOVÁ – Markéta Szyszkowiczová
MLADÁ KULTURA – Lucie Bartochová
Hesla jsou věnována různorodým osobnostem a jevům české literatury především 20. století.
Jednotlivé výklady jsou koncipovány šířeji, s přihlédnutím k potřebě charakterizovat rovněž některé
žánrové nebo dobové souvislosti, zároveň tak, aby sloužily potřebám studia a mohly být
transponovány do prostředí internetového slovníku.
Ivan Blatný
(21. prosince 1919 Brno – 5. srpna 1990 Colchester, Velká Británie) byl český básník a překladatel.
Život
Jediný syn prozaika a dramatika JUDr. Lva Blatného a jeho manželky Zdeňky, rozené Klíčníkové.
Literární prostředí, ve kterém se pohyboval otec, přispělo k rozvinutí jeho literárního talentu. Cit pro
hudbu, který se odrážel v jeho básních, naopak nejspíš získal po svém dědečkovi Vojtěchu Blatném,
který byl regenschorim a varhaníkem v katedrále sv. Petra a Pavla a v chrámu sv. Tomáše v Brně.1
Ovlivnilo ho i časté cestování s rodiči v dětství. Otec zemřel v roce 1930, matka o tři roky později. Od
té doby se o něj starala jeho babička Anna Klíčníková (Blatného poručnicí však byla matčina
přítelkyně Růžena Šilhanová), a to až do své smrti v roce 1944 (o Ivana potom pečovala teta Běta
Blatná). S babičkou trávil prázdniny v Náměšti nad Oslavou. Od dětství se učil německy, esperantu
a později i francouzsky. Mezi léty 1937–39 jezdil do Kunštátu, kde se setkával s Františkem Halasem
a dalšími literáty. Po maturitě na brněnském Českém státním gymnáziu v roce 1938 začal studovat
obor čeština – němčina na Masarykově univerzitě v Brně. Rozvíjel přátelství s dalšími osobnostmi
kulturního života, např. s Vítězslavem Nezvalem, Kamilem Bednářem, Zdeňkem Urbánkem,
Bohuslavem Březovským, Kamilem Bochořákem, Janem Mariem Tomešem, Adolfem Kroupou,
Miladou Součkovou, Josefem Ledererem, Františkem Schulmannem či s literáty a umělci spjatými se
Skupinou 42 (s Jindřichem Chalupeckým, Josefem Kainarem, Jiřím Kolářem, Jiřinou Haukovou,
z malířů např. s Kamilem Lhotákem). Silný přátelský vztah udržoval především s Jiřím Ortenem. S ním
plánoval na den svých dvacátých narozenin i společnou sebevraždu, od které sice nakonec oba
upustili, existují však svědectví o Blatného pozdějších pokusech o ni.2 V této době také začal tíhnout
ke kouření, silným kuřákem zůstal až do konce svého života.
V roce 1940 propadl Blatný lásce k o 16 let starší herečce Miladě Matysové, která ve Smetanově
muzeu přednášela jeho verše (1942). Dedikoval jí Paní Jitřenku. V roce 1944 ji vystřídala náklonnost
k herečce Jarmile Beránkové. V září 1941, po smrti Jiřího Ortena, pobýval v nervovém sanatoriu
v Dobříši. Na nervové klinice v Nemocnici u svaté Anny pak strávil tři týdny na začátku roku 1943, což
však mohlo být spíše než s jeho špatným psychickým stavem spojené se snahou vyhnout se totálnímu
nasazení. Od začátku války pracoval, a to nejdříve pouze formálně, od roku 1942 skutečně,
1
Zmiňuje např. J. M. Tomeš v doslovu k výboru Tento večer (ed. J. M. Tomeš, Praha: Československý spisovatel
1991, s. 611–648).
2
Této problematice se např. věnuje M. Reiner v článku A nemysli si, že tě zradím (Týden/Panská 7, 2002, č. 1,
s. 8–10).
v optickém závodě, který zdědil po svém dědečkovi Arnoldu Klíčníkovi již po jeho smrti v roce 1935.
V roce 1945 se už totálnímu nasazení nevyhnul, díky protekci však pracoval v kanceláři.
Po konci války vstoupil do komunistické strany a stal se předsedou uliční organizace. V téže době se
k němu přestěhoval Josef Kainar, který společně se svou matkou u Blatného bydlel až do roku 1947.
V roce 1946 strávil Blatný několik týdnů ve Francii, kde se údajně seznámil s Američankou, s níž
podnikl v témže roce cestu do Maroka, vztah s ní mohl být i jedním z důvodů jeho emigrace.3 Začal se
učit anglicky. 29. března 1948 odletěl s Jiřím Kolářem a Arnoštem Vaněčkem do Londýna na pozvání
British Council. Původně měl být členem delegace Jan Čep, nejspíše kvůli politické „nespolehlivosti“
však místo něj jel na Nezvalovu přímluvu právě Blatný.4 Ten zde požádal o politický azyl a v BBC
oznámil, že už se do vlasti nevrátí. Jako důvod uvedl omezování umělecké svobody v ČSR. Poštou
vrátil průkazy člena KSČ a Syndikátu českých spisovatelů. Následně byl zbaven občanských práv a jeho
majetek propadl státu.
Blatného rozhodnutí bylo v domácím tisku tvrdě odsouzeno (prostřednictvím prohlášení, básní i
krátkých próz), a to nejen členy KSČ a organizacemi stranou řízenými (tedy Syndikátem českých
spisovatelů a Klubem mladých spisovatelů), ale rovněž Blatného přáteli, např. Jindřichem
Chalupeckým, Jiřím Kolářem, Kamilem Bednářem, Josefem Kainarem a Vítězslavem Nezvalem (báseň
Ach škoda vyšla ve sbírce Křídla z roku 1952). O několik měsíců později se v Československu rozšířila
nepravdivá zpráva, že básník v exilu zemřel. Ivan Blatný mezitím pobýval v Anglii u svých přátel Ivana
Jelínka a Josefa Lederera. Vzhledem ke svému materiálně zajištěnému životu v Čechách se
s emigrantským životem těžko vyrovnával. Na podzim 1948 byl poprvé hospitalizován na
psychiatrickém oddělení Friern-Barnet Hospital v Londýně a později v Claybury Psychiatric Hospital
v Essexu, odkud byl propuštěn v roce 1951. Až do roku 1954 spolupracoval s rozhlasovými stanicemi
BBC a Svobodná Evropa, překládal a učil se italsky a španělsky. Po krátkém pobytu v brixtonském
vězení se vrátil do Claybury Hospital. Jeho diagnóza zněla paranoidní schizofrenie,5 později byl však
spíše považován za případ sociální než psychiatrický. Jeho strach z možného únosu zpět do
Československa, zosnovaného KSČ, však nebyl úplně bezdůvodný, jak potvrzují dokumenty StB, podle
kterých měl být Blatný přemluven k návratu, aby mohl podat prohlášení o špatném životě v exilu,
a tím posloužit k propagaci komunismu.6
3
O této možnosti se zmiňuje např. J. Rulf (Causa Ivan Blatný, Reflex 10, 1999, č. 50, s. 62–64).
4
Viz Pluháček, M.: Doslov, in: I. B.: Stará bydliště, 2. vydání, Brno: Petrov 1992, s. 105–108.
5
Avšak – jak upozorňuje J. Šmarda v knize Ivan Blatný v mých vzpomínkách (Praha 2013) – podle současné
terminologie šlo spíše o „psychotickou poruchu s bludy“, kterou nebylo možno léčit.
6
Touto problematikou se zabývají články A. Petruželky Mlok byl vždy tiché a velice uzavřené povahy, se silným
sklonem k bohémskému způsobu života a Básník Mlok a poetika dokumentu, které vyšly v Souvislostech roku
2002.
V roce 1964 byl přemístěn do House of Hope (ústav Mental Health Aftercare Hostel) v Ipswichi.
V roce 1969 ho navštívil jeho bratranec doc. MUDr. Jan Šmarda, kterého Blatný pověřil po dobu své
nepřítomnosti v Československu k vyřizování autorsko-právních záležitostí týkajících se tvorby nejen
jeho, ale i jeho otce, na něž měl Blatný rovněž autorská práva. V témže roce o něm natočil Vladimír
Bařina (Šmardův známý a velký obdivovatel Blatného poezie) při své návštěvě krátký dokument. Po
návštěvě Jana Šmardy a Vladimíra Bařiny začal Blatný znovu psát v menší míře poezii, a to jak
v češtině, tak v angličtině, podnětem mohla být i zmínka o nově vyšlé básnické sbírce jeho přítele
Kamila Bochořáka.7 Neustále však hrozilo nebezpečí, že opět upadne do pasivity a psát přestane.
V této době začal trpět skoliózou.
V roce 1977 byl přemístěn do St. Clement’s Hospital (Bixley Ward-Warren House), který se nacházel
rovněž v Ipswichi. V témže roce Šmardovi navázali kontakt s ošetřovatelkou Frances Meachamovou,
která se přátelila se soukromou učitelkou angličtiny Štěpánkou Rackovou, jež v té době vyučovala
Vladimíra Bařinu. Frances Meachamová pracovala ve zdravotnictví a bydlela v Ipswichi, Šmardovi ji
požádali, aby se stala Blatného přítelkyní, ošetřovatelkou a pečovala jak o něj, tak o jeho rukopisy.
Tohoto úkolu se zhostila a starala se o Blatného až do roku 1987. Zasloužila se rovněž o to, že Blatný
mohl mít psaní jako způsob terapie místo manuální práce. Smyslem Blatného života se pak stalo
pouze psaní a kouření. Kvůli utajení styku Šmardových s Blatným, z politických důvodů nutnému,
vznikla často uváděná mylná verze o setkání Frances Meachamové s Blatným jako o náhodném
znovuobjevení českého básníka zdravotní sestřičkou, která začala schraňovat poezii, již dříve personál
vyhazoval, protože jí nikdo nerozuměl.
Kopie mnoha rukopisů posílala Frances Meachamová Josefu Škvoreckému do nakladatelství SixtyEight Publishers. Později je předávala Josefu Pazderkovi, který je ukládal na faře v londýnském
Velehradu. V Anglii měly zůstat až do doby, kdy je bude možno převézt do Československa a uložit
v Památníku národního písemnictví. Meachamová udržovala, stejně jako Blatný sám, rovněž kontakt
s Jiřím Kolářem, jenž chtěl rukopisy básní získat do Paříže, vydat některé ve svém nakladatelství
a potom je předat do archivu v Německu. K tomu však nedošlo, Kolář získal pouze některé rukopisy
přímo od Blatného. V roce 1978 Blatného znovu navštívil Jan Šmarda. Zpátky do Čech přivezl jak
některé texty (rovněž rukopis sbírky Být s matkou), tak fotografie a magnetofonový záznam
rozhovoru s Blatným včetně recitace jeho veršů.
Vydání Starých bydlišť (1969 v Torontu) bylo pro Blatného impulsem k dalšímu psaní. Současně o něj
projevila zájem média; časopis Stern v roce 1981 uveřejnil reportáž Jürgena Serkeho o životním
osudu Ivana Blatného s názvem Útěk z blázince (objevilo se zde však několik nepřesných a mylných
7
O tom např. zmínka v doslovu M. Pluháčka ke Starým bydlištím (2. vydání, Brno: Petrov 1992, s. 105–108).
informací), psal o něm kromě lokálního deníku i Daily Telegraph a začala se o něj zajímat nejen česká
exilová, ale i evropská kulturní společnost. V roce 1982 o něm televize BBC natočila krátký dokument,
v témže roce vznikl dokumentární film režiséra Lubo Mauera (pro norskou televizi VB).
V roce 1984 Blatnému jeden z pacientů léčebny během hádky poranil oko. To po operaci zůstalo
téměř slepé. V následujícím roce se odstěhoval do pečovatelského domu Edensor v Clacton-on-Sea
v Suffolku,8 kde se ještě více izoloval (čas prý trávil především kouřením, psaním a sledováním
televize). V roce 1986 odvysílala britská televize o Blatném novou reportáž. Jeho zdravotní stav se
však v té době začal zhoršovat. Trpěl střevními potížemi, devastovaný chrup a infikované dásně byly
příčinou úbytku na váze. V roce 1988 podstoupil v nemocnici v Colchesteru operaci dvanácterníku
poté, co mu praskl vřed. Zhoršovaly se i jeho dýchací potíže (způsobené především silným kuřáctvím);
z hlediska psychického stavu narůstala jeho apatie.
V roce 1990 byl Blatný pozván společně s Frances Meachamovou do Londýna, aby se zde setkal
s prezidentem Václavem Havlem během jeho první návštěvy Velké Británie. Jeho zdravotní stav mu
to však nedovolil, návštěvy se proto zúčastnila pouze Frances Meachamová, která Václavu Havlovi
předala lístek s projevem vděčnosti a rovněž dárek od Blatného – sešit s rukopisy jeho nově vzniklých
básní. Dne 4. srpna 1990 byl odvezen do nemocnice v Colchesteru poté, co se jeho stav zhoršil (do
poslední chvíle před převozem psal verše). Zde 45 minut po půlnoci zemřel na chronickou
obstruktivní chorobu dýchacích cest, provázenou zánětem plic. V té době, jak československé
velvyslanectví v Londýně prohlásilo, byl již opět československým občanem.
Kremace proběhla v městě Weeley 16. srpna,9 smuteční řeč pronesl Jiří Kolář, mši sloužil páter Josef
Pazderka. Blatného pozůstalost následně převzal na velvyslanectví ve Velké Británii Jan Šmarda, který
získal rovněž souhlas k převezení rukopisů z Londýna do Prahy. Ve stejném roce vznikla Nadace Ivana
Blatného pro podporu začínajících básníků. 2. května 1991 byl Blatného popel uložen na „Slavíně“ na
Ústředním hřbitově v Brně ve společném hrobě s oběma rodiči. V témže roce byla na vstupní stěnu
domu Endesor v Clactonu umístěna pamětní deska a další část Blatného rukopisů byla převezena
z Velehradu do Památníku národního písemnictví v Praze. V roce 1992 vysílala Česká televize o Ivanu
Blatném medailon nazvaný Báseň v cizím bytě (režie Jiří Vanýsek). Současně pražská Viola několikrát
uvedla pořad Vladimíra Justla Básník zaživa pohřbený, věnovaný Blatného životu a dílu (včetně
recitací jeho básní), brněnské Divadélko Na hradbách pořádalo vzpomínkový večer (rovněž
s recitacemi jeho veršů) a o rok později se v brněnském Mahenově divadle konalo První čtení Martina
Pluháčka z Blatného nevydaných rukopisů Jsem nyní se všemi. V Londýně byl v roce 1993 vydán
román Jamese Watsona Ticket to Prague, inspirovaný Blatného životem. Roku 1997 udělil Václav
8
O jeho stěhování se jednalo už od roku 1982, Blatný se mu bránil, později však už nebylo vyhnutí.
9
Zde se údaje liší, např. v monografii J. Šmardy se uvádí toto datum, v Textech a dokumentech 18. srpna.
Havel Blatnému in memoriam Medaili za zásluhy 1. stupně (převzal ji Jan Šmarda). Zastupitelstvo
města Brna udělilo roku 2005 Blatnému in memoriam Čestné občanství „za celoživotní básnickou
tvorbu a osobní postoj“. Roku 2004 byla odhalena pamětní deska na domě č. 4 na Obilním trhu, kde
Blatný žil. Britský publicista žijící v Praze, David Vaughan, připravil pro BBC – Radio 3 dokument The
Poetic World of Newt (2007), sestavený z dvaceti rozhovorů s lidmi z různých zemí (ČR, Kanada,
Norsko, Velká Británie), kteří Blatného znali. Na obdobných rozhovorech byl založen i dokument Já
nejsem ztracen, vždycky nalezen pro Český rozhlas 3 Vltava (odvysílán byl v roce 2010). Byly zde
využity i archivní materiály Lubo Mauera a Olgy Jeřábkové. Pražské Divadlo komedie uvedlo v roce
2007 M. O. Štědroňův Kabaret Ivan Blatný. V roce 2011 byl Olgou Jeřábkovou uspořádán
v brněnském divadle Husa na provázku veřejný poslech pořadu z roku 1999 Bez ní bych byl
zapomenut, zahrnující vzpomínky Frances Meachamové, Štěpánky Rackové a Václava Havla. Součástí
byly i nahrávky Blatného čtení vlastních veršů. V roce 2012 byly vyryty do kamenné tabule umístěné
na jižních terasách Petrova v Brně Blatného verše z Melancholických procházek. V roce 2014 vyšel
román Básník: román o Ivanu Blatném Martina Reinera, který se o osudy a poezii Ivana Blatného
zajímal dlouhodobě.
Dílo
I. Básnické počátky a první období tvorby
Ivan Blatný psal a překládal básně již v útlém věku. První dochovaná báseň pochází z roku 1926,
překlady (z němčiny) jsou z roku 1930.10 Během studia na gymnáziu řídil školní časopis Trampoty
primánků, kam přispíval i vlastní tvorbou. Roku 1933 vyšla jeho první báseň ve Studentském časopise,
později přispíval i do dalších časopisů (především do Mladé kultury, Lidových novin, Listů pro umění
a kritiku, Panoramatu…). Verše otištěné v této době ve Studentském časopise byly blízké Wolkerově
poezii, a to svým poetismem, obdivem k obyčejným věcem a částečně naivním pohledem.
Blatného tvorbu v prvním období ovlivňovalo mnoho autorů, např. poezie Vítězslava Nezvala, který
na něj působil i osobně od roku 1932, kdy se přestěhoval do Brna, tvorba Bieblova, Apollinairova či
Desnosova (a to především v Melancholických procházkách). Inspiroval se rovněž impresionismem a
částečně i dekadencí. V letech 1934–35 napsal několik básní a próz ovlivněných surrealismem
10
Tento údaj uvádí M. Pluháček (Profily: Ivan Blatný – Dovolená u Chárona, Proglas 1, 1990, č. 2, s. 76–102)
a J. Šmarda v knize Ivan Blatný v mých vzpomínkách (2013), v Textech a dokumentech 1930–1948 (ed.
Trávníček, J., Brno: Atlantis 1999) je uveden jen rok 1930.
(přátelil se s Františkem Povolným). Největší vliv na něj měl však v této době Jaroslav Seifert; zaujat
byl i tvorbou Jaroslava Vrchlického.
V letech 1937–39 Blatný napsal nepublikovanou sbírku Lesk věcí, z níž některé básně přešly do jeho
prvotiny Paní Jitřenka, jiné byly otištěny v časopisech a některé zůstaly v rukopise. V roce 1938 získal
Blatný ocenění za nejlepší básnický příspěvek otištěný ve Studentském časopise v ročníku 1937/38.
Ve stejném roce vznikaly Blatného prozaické pokusy Hra na povídku a Druhá hra, jež psal střídavě
s Ortenem. V letech 1938 a 1939 přispíval do sborníku Noc. Jeho básně byly součástí Jarního
almanachu básnického 1940, který byl spojen s Kamilem Bednářem a jeho ideou „nahého člověka“.
Téhož roku vyšla jeho první sbírka básní Paní Jitřenka a Blatný získal první cenu v literární soutěži
Listu mladých. V roce 1941 vyhrál v celostátní básnické soutěži Melantrichu, načež vyšla jeho druhá
sbírka Melancholické procházky.
Sbírky Paní Jitřenka a Melancholické procházky, které se však stylově a motivicky podobají
básním vzniklým již dříve, se vyznačují důrazem na melodičnost a formální preciznost básní (na
rytmus, rým, melodii a užívání různých básnických forem), metaforičnost a obraznost. Je znát
i inspirace hudbou a výtvarným uměním, především impresionismem, což se projevuje ve hře se
světlem a barvami. Důraz je kladen především na působení na smysly a emoce. Popis prolínajících se
a dohromady splývajících smyslových vjemů tvoří celistvý lyrický zážitek, častým básnickým
prostředkem je synestezie. Je zde zprostředkováván ucelený dojem doprovázející zobrazování
všedních, drobných věcí, bezprostředně vnímaného okolí (a to především míst spjatých s městem –
tedy s prostředím parků, zahrad, kostelů, předměstí…) a přírody v určitých denních a ročních dobách.
Zobrazování skutečnosti je propojováno se snem, fantazií a s prchavostí času, která se často prolíná
se vzpomínkami.
Paní Jitřenka (1940): Sbírka obsahuje prosté verše v písňové formě, jejichž tématem je příroda,
kterou nahlíží lyrický subjekt zprostředkovávající své vnitřní zážitky; v přírodě se však většinou
nenachází přímo (a pokud ano, tak v jasně omezeném prostoru), spíše o ní pouze sní. Zachycuje
prchavé okamžiky, pocity a nálady. Opakovaným motivem jsou nadpřirozené bytosti, přírodní božstva
atd. Verše prostupuje idyličnost, okouzlení světem a i přes přítomnost melancholie, spojené spíše se
snem či vzpomínkou, vítězí optimistický přístup ke světu vázaný na víru v budoucnost a život. Jaroslav
Černý11 spojil sbírku s poetismem a jeho upřímným prožíváním života, okouzlením prostými věcmi
a působením na smysly a představy. Poetika však částečně odráží i vliv surrealismu a je rovněž
spojena s tradiční lyrickou poezií (kromě Seiferta, Vrchlického a Nezvala navazuje Blatný např.
i na Hálka či Sovu). – Paní Jitřenka zaznamenala velký ohlas, u kritiky však nebyl vždy pozitivní. Např.
11
Černý, J.: Ivan Blatný (portrét), Lidové noviny 52, 1944, 12. 3., s. 8.
Václav Černý12 Blatného veršům vyčetl neproblematičnost, a to jak ve výrazu, tak ve způsobu
zobrazení světa. Poukazoval na to, že básně nejen nezobrazují problémy týkající se vyrovnávání se
s vnějším světem, ale ani nezachycují přímé prožívání, nýbrž pouze zprostředkovávají smyslové
vjemy.
Melancholické procházky (1941): V této sbírce se mnohem explicitněji než v Paní Jitřence objevují
chmurné, bezútěšné tóny, realita zde není idealizovaná a smutek se konkretizuje. Skutečnost
a obraznost se prolíná. Ponurou náladu podtrhuje zobrazovaná příroda, doba, ve které se básně
odehrávají (většinou jde o večer, podzim atd.) a rovněž technika zobrazení – variace, opakování,
vracející se motivy apod. Melancholie není způsobena konkrétními událostmi např. politického rázu,
jde o melancholii jako stálý stav spojený s válkou a dospíváním, který lyrický mluvčí prožívá, vystavuje
na odiv a popisuje, stejně jako vlastní tvorbu.13 Přesná konkretizace podtrhuje deníkový ráz sbírky
a především umožňuje ukázat proměnlivost míst v čase, v básníkově obraznosti, a tím i pomíjivost
času, která přispívá k žalostnému vyznění básní. Jaroslav Černý nazval Melancholické procházky
„básnickým průvodcem Brnem a obdobou Seifertovy Světlem oděné“.14 Tomu odpovídá i původní
název sbírky – Brněnské elegie, který však musel být změněn kvůli obavám z cenzury. Přese všechno
se i zde objevují prvky harmonizace. – Stejně jako Paní Jitřenka, tak i Melancholické procházky měly
velký ohlas u čtenářů, ale kritika k nim zaujala spíše zdrženlivý postoj (Miloš Dvořák v Akordu, Lumír
Čivrný v časopise Čteme či Václav Černý v Kritickém měsíčníku). Vyčítala sbírce především
nepřítomnost boje a reakce na období války, povrchnost pod zdánlivostí hloubky a jednoduchost,
Chalupecký jí vytýkal i „estetický senzualismus“. A. M. Píša však upozornil,15 že právě beznadějnost
pociťovaná během války přichylovala Blatného básně k domovu a k všedním věcem spíše než např.
k lidem.
II. Druhé období Blatného tvorby spojené s poetikou Skupiny 42
V roce 1941 začala Blatného korespondence s Jindřichem Chalupeckým, jenž byl teoretikem Skupiny
42. Pod vlivem malířské a básnické tvorby Skupiny, ke které se přidal na konci roku 1942, se změnila
Blatného poetika. Kromě Chalupeckého a dalších členů Skupiny jej ovlivňovali i cizí autoři, např.
Langston Hughes, Carl Sandburg či T. S. Eliot, vzdáleněji i Apollinaire (kladením navzájem
12
Černý, V.: Ivan Blatný: Paní Jitřenka, Kritický měsíčník 3, 1940, č. 3, s. 134–135.
13
Povahou melancholie v Blatného Melancholických procházkách se zabývá J. Bolton v článku Elegie veřejné
a soukromé (Česká literatura 49, 2001, č. 2, s. 128–143).
14
Černý, J.: Ivan Blatný (portrét), Lidové noviny 52, 1944, 12. 3., s. 8.
15
Píša, A. M.: Melancholické procházky, in Národní práce, 1942, 4. 1., s. 8.
nesouvisejících zaslechnutých útržků vedle sebe), surrealismus, impresionismus či James Joyce
(užíváním asociací). Skupina 4216 zakládala svou poetiku na syrovém, nepatetickém, často až
faktografickém zobrazení každodenní, všední reality v moderním městě spjatém s civilizací
a technikou.
Nemoralizovala,
neestetizovala,
nesnažila
se
přetvořit
skutečnost,
pouze
nezainteresovaně reflektovala nezprostředkovanou realitu, a to věcně, neobraznými, jednoduchými
výrazovými prostředky a konkrétními pojmenováními.
V roce 1945 vyšla Blatného sbírka Tento večer, tematicky ještě ovlivněná válkou a jejím koncem. Jeho
poslední sbírka vydaná před emigrací, Hledání přítomného času z roku 1947, spojuje poetiku Tohoto
večera s předchozím obdobím Blatného poezie (byla oceněna 3. cenou v I. Květnové literární soutěži).
Tento večer (1945): V první části sbírky jsou v básních za sebou volně řazeny bezprostředně vnímané
vjemy sluchové (především útržky rozhovorů, s čímž je spjato užití slangu a hovorové řeči) a zrakové
(zobrazující až faktograficky záznamy reality), obojí spojené s určitou chvílí. Skutečnost je zachycena
právě jen pomocí těchto stručných fragmentů a nikoli ve své celistvosti, což zvyšuje dojem
objektivity, autentičnost a syrovost pohledu. Takovýmto zachycením konkrétních okamžiků se
rovněž, podobně jako v impresionismu, poukazuje na jejich pomíjivost, ne však skrze pocity. Tím, že
se jednotlivé roviny skutečnosti prostupují a jsou zobrazovány v plynulosti vedle sebe, je
zpřítomněno bohatství chvíle. Stírá se rozdíl mezi vysokými a nízkými hodnotami a lyrický subjekt se
distancuje od rozhodování o důležitosti jednotlivých věcí, protože, jak poukazuje Václav Černý ve své
studii: „také nepatrnost může být jevištěm a nositelem životní jedinečnosti, neopakovatelnosti,
a neopakované je vlastním královstvím poesie.“17 Mezi jednotlivými úryvky je však právě kvůli
absenci hierarchie často těžké najít přímou spojitost. Nedá se např. jednoduše určit, zda vjemy
pocházejí od lyrického subjektu či nějaké jiné, neurčené postavy, protože kontext je „nepřehledný“
a do smyslu alespoň částečně pronikneme, až když získáme širší pohled na zobrazovanou realitu. Tato
nepřehlednost se pak odráží např. v kolísání interpunkce. Čím pozdější jsou básně ve sbírce, tím více
jsou postřehnutelné zásahy do kompozice básní zachycujících události a děje. Ty jsou již popsány
jasněji, uceleněji, nejde pouze o postižení úryvků reality. Objevuje se zde gradace pomocí anafor,
opakování či rozvíjení motivů. Lyrický subjekt vystupuje do popředí a komentuje proces psaní stejně
jako samotný způsob zachycení reality. Dále se zvyšuje i písňovost básní, jejich melodičnost a důraz
na tvar. Básně sice často nejsou rytmické a verše jsou různě dlouhé, zhusta jsou však střídavě
rýmované a dochází v nich i k jinému zpravidelňování. Jambičnost a opakování motivů je blízké blues,
s kterým je spojená i osamělost a tragika reality v básních. – V době, kdy sbírka vyšla, byl tento
16
Vlivem Skupiny 42 na Blatného poetiku se zabývá především J. Trávníček v článku Básnický kontakt Ivana
Blatného se Skupinou 42 (Česká literatura 38, 1990, č. 5, s. 425–434).
17
Černý, V.: Tento večer, Kritický měsíčník 7, 1946, s. 92.
způsob poetiky netypický. Šlo o první publikovanou sbírku s typickou poetikou Skupiny 42, což
ovlivnilo i její přijetí. Kniha potom měla vliv i na další členy Skupiny. S tehdy vznikající poezií měla
společný deníkový charakter a téma války a osvobození, jež bylo spojené s pocitem štěstí a s nadějí
v budoucnost (typické bylo např. zobrazení rudoarmějců atd.). Dějinné události zde však byly jen
jakýmsi pozadím pro všední, každodenní skutečnost prožívanou jedincem; zaměření na prosté věci
a láska k životu napomáhaly vyrovnat se s realitou války.
Hledání přítomného času (1947): Tematicky se sbírka věnuje otázce času, je v ní vidět inspirace
Marcelem Proustem. První část básní se snaží podobným způsobem jako v Tomto večeru vydat
svědectví o konkrétních událostech, tedy o konci války, osvobození a dnech následujících, přičemž
jsou konfrontovány dějinné události a všední život. Objevují se zde motivy spjaté se socialismem
(Sovětský svaz, Rudá armáda, Moskva atd.) a je zde patrné i politické zaujetí.18 V druhé části sbírky se
autor snaží zachytit konkrétní všední okamžik a pomocí něj zpřítomnit minulost, postihnout dějiny,
čas v jeho totalitě a osvětlit tak tajemství paměti a plynutí života. K tomu napomáhají dvě podoby
lyrického mluvčího – lyrický mluvčí „sedící“ a chodec bloudící po městě.19 Formálně se v této sbírce
prolíná tvorba spjatá se Skupinou 42 s Blatného dřívější tvorbou. S poetikou Tohoto večera ji spojuje
užití volného verše, přesahů, přímé řeči, časté jsou i rytmické nepravidelnosti. Všední věci a děje jsou
popisovány současně v jednom, přítomném okamžiku (snaha zachytit okamžik v jeho jednotě
a překonat jeho pomíjivost) a asociativní metodou vzniká jakási koláž, sled těchto chvil, která je však
více kompozičně propracovaná. Opakují se zde nejen slova, slovní spojení a hlásky (eufonie podtrhuje
melodičnost, i přestože verše rýmované nejsou), ale i určité motivy, což souvisí se snahou zachytit
konkrétní okamžik a překonat pomíjivost (např. motivy letícího ptáka, silnice, větru, deště, sněhu
a mnoha dalších). Naopak časté použití ticha jako protipólu zvuků značí prchavost chvíle. Ozvuky
dřívější tvorby se projevují občasným výskytem rytmických částí, strofických a rýmových schémat,
hudebností, která je spojena s hláskovou instrumentací, a evokací zvuků; tematicky potom
zaměřením na kouzlo chvíle a všedních věcí, náladovostí a melancholií spjatou se vzpomínkami na
minulost, na mrtvé či na dětství. – Poslední báseň Terrestris podle některých kritiků
předznamenávala další fázi Blatného tvorby. Kontinuita však byla narušena jeho odchodem do
emigrace. V mytické postavě čarodějnice Terrestris (inspirované Eliotovou Pustou zemí), se spojují
18
V textech zabavených policií po Blatného odchodu do exilu, které byly později opatrovány J. Rambouskem
a jsou nyní součástí knihy Verše 1933–53 (1995), se kromě mnoha nových i jen variovaných básní objevilo 24
básní vzniklých v době vzniku sbírky Hledání přítomného času. V nevydaných básních se více odrážela Blatného
politická uvědomělost, která v těch vydaných nebyla úplně zřejmá. Je možné, že Blatný chtěl tuto druhou část
sbírky vydat později, k tomu však již nedošlo – možná kvůli jeho politickému zklamání (viz Tomeš, J. M.: Doslov,
in I. B.: Verše 1933–1953, ed. R. Havel, Brno: Atlantis 1995, s. 611–648).
19
Motiv chodce se stejně jako mnoho dalších motivů (např. dvora) opakuje v celé Blatného tvorbě.
dva póly skutečností, krása a ošklivost, hrůza a rozkoš, špína a čistota, láska a krutost, realita
a přízrak, život a smrt, nebe a peklo a především chvíle a věčnost. Terrestris je apostrofou Země,
personifikací přítomného času, je ztělesněným „obrazem hledaného a věčně unikajícího času“,20
protože stejně jako nelze chytit neustále se proměňující čarodějnici, nelze ani uchopit čas.
III. Tvorba pro děti
V roce 1943 Blatný vyjednával o vydání sbírky dětských básní s nakladatelstvím Melantrich, kvůli
neshodám však sbírka Jedna, dvě, tři, čtyři, pět nakonec vyšla až roku 1947, tedy rok po druhé
básnické sbírce pro děti Na kopané. Údajně existoval ještě rukopis třetí sbírky veršů pro děti, která se
jmenovala Brzy jazyk nazývati, ten se však po Blatného emigraci ztratil.
Jedna, dvě, tři, čtyři, pět (1947): Sbírka se inspiruje lidovou poezií a pohádkou (opakování s variacemi
pasáží v pohádkových příbězích, použití čísel, spojení s ročním cyklem – měsíce, roční období)
a navazuje na říkadla (sdružený rým, hra s jazykem, který je i prostředkem humoru – shluky
samohlásek a souhlásek, citoslovce). Často se zde mluví o obyčejných věcech či technice, v básních se
objevují epické prvky, důležitým prostředkem je humor. Do veršů se však promítá i lyrický přístup ke
skutečnosti, některé básně mají blízko k Blatného Melancholickým procházkám, a to i formou
(většinou se však objevuje písňová sládkovská forma).
IV. Období strávené v exilu
1948–1979
V exilu Blatný pomalu přestával psát, věnoval se však překladům. Překládal poezii z němčiny,
francouzštiny a angličtiny, zaměřoval se na Rilkeho, Hölderlina, Frosta, Mallarmého, Rimbauda, Eliota
či Superviella Brooka (a to i přestože ho v té době zajímali spíše Micheaux, Prévert aj.)21. Vybíral si
především básně, které odrážely jeho vlastní pocity či mu poskytovaly klíč k pojetí překladu.
Zaměřoval se především na zachování významu, snažil se vystihnout i původní poetiku.
Podílel se také na sestavení almanachu exilové poezie Neviditelný domov, který vyšel v roce 1954 a
v němž otiskl 5 svých básní. Z kontextu československé poezie byl odstraněn úplně, jedinou výjimkou
bylo zařazení do antologie české poezie 20. století A co básník v roce 1963. Až v letech 1968–69 se na
20
Krejčí, J.: Píseň, již stíhám a která mi neustále uniká. O vzpomínání v poezii Ivana Blatného, Česká literatura
54, 2007, č. 4, s. 535.
21
Tomuto tématu se věnuje A. Brousek v článku Na okraj dávných překladů českého básníka Ivana Blatného
(Světová literatura 37, 1992, č. 4, s. 136–144).
českou literární scénu částečně vrátil, a to díky literárnímu pořadu Vůně Brna věnovanému právě
Blatnému, který uspořádal v jeho rodném městě Karel Fuksa, jenž Blatného navštívil i v Anglii. V roce
1968 vyšlo rovněž druhé vydání Melancholických procházek. K vydání výboru z jeho díla,
plánovanému na rok 1969, však nedošlo.
1979–1990
V roce 1979 vyšla v Torontu Blatného sbírka Stará bydliště (editorem byl Antonín Brousek), jejímž
základem byl rukopis Být s matkou, z něho však některé básně nebyly do sbírky zařazeny a jiné byly
naopak vybrány z jiných celků. Výbor z Blatného veršů psaných v exilu vyšel roku 1981 v samizdatové
edici Česká expedice pod názvem Poblíž katedrál; v České expedici vyšla v roce 1984 i Stará bydliště
(společně se znovu vydanou Pomocnou školou Bixley). Rukopis Pomocné školy Bixley vznikl v roce
1979, její ineditní verze vyšla roku 1982 v edici Kde domov můj (editory byli Zbyněk Hejda, Vratislav
Färber a Antonín Petruželka, kteří fotokopii rukopisu sbírky získali od Eriky Abrams, jež ji přivezla do
Prahy), exilová potom v roce 1987 (editorem byl stejně jako v případě Starých bydlišť Antonín
Brousek). Exilová a samizdatová verze Pomocné školy Bixley se liší, a to především v rozsahu.
Československá samizdatová verze totiž vycházela z dodaného rukopisu, který obsahoval více básní,
než se potom dostalo do verze torontské. Ta naopak zahrnovala i některé básně z kopií Blatného
rukopisů věnovaných Josefu Škvoreckému a Petru Královi. V roce 1983 vyšla v Paříži knížka
francouzských překladů Blatného básní z let 1945–1980, vybraných a přeložených Erikou Abrams.
Stejná překladatelka dále převedla 31 básní ze sbírky Pomocná škola Bixley, které pak ve Francii vydal
Jiří Kolář pod názvem Poèmes v Revue K v roce 1989. Erika Abrams přeložila také básně
do francouzského výboru Blatného veršů Le Passant (s doslovem Zbyňka Hejdy) vydaného v Paříži
v nakladatelství La Différence v roce 1992.
Tematicky se v tomto období Blatný často vrací do minulosti, kterou se snaží ve svém vnitřním světě
znovu oživit, a to bez emotivních komentářů, spíše se snahou zachytit a zastavit čas a paměť.
Vzpomíná často velice konkrétně a detailně na místa, kde žil či nějakou dobu pobýval (z
Československa především na Brno a Prahu, na Kunštát, Náměšť nad Oslavou atd., dále na místa ve
Francii, v Německu a v dalších státech, které navštívil, a samozřejmě ve Velké Británii), na přátele
a rodinu a na události z různých období svého života (dětství, třicátá a čtyřicátá léta...). Současně
odkazuje k dalším osobnostem z oblasti literatury a kultury (cituje či parafrázuje Halase, Holana,
Seiferta, Wolkera, Mallarmého, Michauxa, Rimbauda ad., a to i v jiných jazycích), vrací se však
i k vlastním básním, které případně variuje, k literárním směrům, s nimiž byl spjat (poetismus,
surrealismus, Skupina 42), k historickým událostem, politickým otázkám, uměleckým dílům
a znalostem z různých oborů (zde jde především o elementární, encyklopedické znalosti). Tím básně
zasazuje do kulturně-historických souvislostí a vytváří nejen dějiny svého všedního, osobního života,
ale i dějiny kolektivní. Na dějinné události, např. dobu protektorátu či období 1945–1948, nahlíží
s odstupem, bez ideálů. Současně se v básních odráží každodenní prožívaná přítomnost spojená
s životem v sanatoriu (sledování televize a sportu, jídlo, sexuální frustrace, reflexe psaní...), která
často přechází až k faktografickému záznamu skutečnosti. Motivy se často opakují a variují,
zapojením do jiného kontextu získávají nové, aktualizované významy, jsou polyfunkční. Objevuje se
technika automatického, asociativního psaní. Čeština často přechází plynule do jiných jazyků,
především do angličtiny, dále do francouzštiny a němčiny, další jazyky (latina, řečtina, esperanto) se
objevují v mnohem menší frekvenci.22 Mísení jazyků slouží k jazykové hře.
Dvě sbírky vydané v torontském nakladatelství Sixty-Eight Publishers (Stará bydliště a Pomocná škola
Bixley) neposkytují celistvý pohled na Blatného poetiku daného období. Editor Antonín Brousek
vybral z mnoha rukopisných básní do sbírek jen část, volil podle svých slov pouze básně jednoznačně
ukončené a k jejich určení mu často napomáhalo označení tituly či hvězdičkou apod. Ne vždy však
tuto zásadu výběru dodržel.23 Tento editorský výběr podstatně ovlivnil představu o stylu Blatného
exilové poetiky. Ve Starých bydlištích se například skoro nenachází básně ovlivněné automatickým
psaním či obsahující více jazyků, editor se naopak snažil zařadit básně dokumentující vlivy tří stylů (viz
dále). Do Pomocné školy Bixley se zase pokusil vybrat „nejlepší“ básně s originální poetikou
(především texty, ve kterých se vynořuje „kolektivní paměť“), zařadil méně čistě anglických textů a
vyhýbal se i básním s ožehavými motivy (sexuálními atd.). Dalším problémem jsou editorské zásahy
do textů, které byly mnohdy nutné vzhledem k časté chybovosti v básních a rovněž občasné
nečitelnosti, v případě Blatného však mohly zničit obsažené skryté významy a změnit smysl vzniklý
hrou se slovy.
Stará bydliště (1979, 1992): Sbírka obsahuje 76 básní napsaných většinou v sedmdesátých letech,
které jsou rozdělené do čtyř oddílů – Ohrady, Odkud jsme přišli, Jména, Azurové prádlo. V básnické
sbírce se spojuje poetika prvního období Blatného tvorby, vyznačující se působením na smysly,
fantazií, melodičností, často se objevujícími fantaskními a pohádkovými motivy, zejména v sepětí
se smutkem a nostalgií, a jeho druhého období s jeho syrově reálným pohled na svět. Dominuje však
ráz Blatného prvních dvou vydaných sbírek. Antonín Brousek24 zde vidí jakousi syntézu poetismu, a to
spíše seifertovského, melancholického poetismu, s nímž je spojena i asociativnost, surrealismu
22
Blatný však různé jazyky v básních nemísí poprvé. Ještě v Čechách, v básni Hra, která byla vydána v roce 1947
a ve které se spojují verše a próza a objevuje se motiv Kolemjdoucího, například kombinoval češtinu
s francouzskými (Kolemjdoucí) a německými pasážemi (vypravěč).
23
Blatného exilovými básnickými sbírkami se z hlediska textologického zabývá studie A. Petruželky Pomocná
škola Bixley Ivana Blatného jako textologický a ediční problém (Kritický sborník 18, 1998, č. 1, s. 36–59).
24
Brousek, A.: Doslov Návrat ztraceného básníka, in I. B.: Stará bydliště, ed. A. Brousek, Toronto: Sixty-Eight
Publishers 1979, s. 101–124.
a „existenciálního civilismu“ Skupiny 42 (vliv zde však pocházel spíše z oblasti malířství). Formálně se
básně navrací většinou k pravidelné metrice a k užívání rýmů, metafor a básnických forem, především
sonetů.
Pomocná škola Bixley (1982, 1987, 1994, 2011): Básně pocházejí z let 1979–1982 a mají často již
zmiňovaný deníkový charakter. Až dokumentární, detailní reflexe bezprostřední přítomnosti
prožívané v léčebně je často spojena s beznadějí a marností, zároveň však s jakýmsi odstupem od
tohoto života, jehož jediným smyslem se stává psaní. Jsou zde popisovány každodenní zážitky,
myšlenky či nápady. Určitý podnět (např. sledování televize) spouští nejen bezprostřední reakci, ale
rovněž množství asociací a vzpomínek. Tato asociační metoda způsobuje, že v proudu textu není vždy
lehké proniknout do myšlenkových operací, které vedly ke spojení jednotlivých obrazů. K tomu se
objevuje i mnoho fragmentů. V souvislosti s tím se uvažuje o Blatného míře sebekontroly (alespoň
dodatečné) nad tím, co psal. – Blatný se v této sbírce navrací spíše k poetice svého druhého období,
které bylo spojené se Skupinou 42, podnětem mohl být kontakt s Jiřím Kolářem. Vliv se projevuje
především ve formální stránce – Blatný používá formu otevřenou, metodu koláže, montáže apod.
Vyskytují se zde makarónské rýmy (tedy rýmy spojující slova různých jazyků) a různé vícejazyčné
a jiné slovní hříčky, jež umísťují slova do neočekávaných kontextů, kontrastů (i pomocí zvukové
podoby slov) a často mají ironický či groteskní účinek. Ironie, stejně jako humor, se v básních
objevuje velice často.
V. Vydávání Blatného díla po jeho smrti
Roku 1991 vyšel v Československém spisovateli výbor z Blatného celoživotního díla Tento večer, který
jeho editor Jan M. Tomeš chtěl vydat už v roce 1970, z politických důvodů mu to však nebylo
umožněno. Ve výboru se ale díky tomu objevily i exilové verše. Kromě toho je zde zařazen i soubor
nevydaných juvenilií Lesk věcí. Blatného tvorba měla ohlas i v zahraničí, kromě francouzského Le
Passant vyšel v roce 1992 výbor z Blatného poezie v Německu, později byl vydán i výbor polský či
srbský. Dále byla do němčiny přeložena Stará bydliště a v USA vyšla sbírka The Drug of Art
s předmluvou Josefa Škvoreckého a doslovem Antonína Petruželky, která obsahovala česko-anglické
básně, přičemž posledních 15 bylo pouze anglických. V ČR roku 1997 vyšly ve Sborníku prací
Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně Blatného anglické básně. V roce 1995 byl vydán
v nakladatelství Atlantis úplný soubor Blatného veršů z prvního období jeho tvorby Verše 1933–1953,
jehož součástí byly kromě sbírek i básně vydané časopisecky a básně zachované pouze v rukopisech.
Editorem byl Rudolf Havel a doslov napsal Jan M. Tomeš. V roce 1999 pak vyšel ve stejném
nakladatelství soubor Blatného prozaických textů, korespondence, včetně ohlasů na básníkův odchod
do exilu, vzpomínek přátel, životopisných poznámek, kalendária jeho života a fotografií. Editorem byl
Jiří Trávníček, s vydáním pomáhal Jan Šmarda.25 Vyšly i další výbory Blatného poezie: Jsem nyní se
všemi (ed. Martin Pluháček, Brno: Petrov, 1998) – bibliofilie zahrnující básně z exilových rukopisů,
Brněnské elegie (ed. Zdeněk Hron, Praha: BB art, 2003), Fragmenty a jiné verše z pozůstalosti (ed. Jan
Šmarda, Brno: Host, 2003), Domovy (ed. Petr Král, Praha: Odeon, 2007). Rovněž došlo k dalším
vydáním Blatného původních sbírek (Stará bydliště 1992, 1997 a 2002; Pomocná škola Bixley 1994 –
přetisk samizdatové verze). Roku 2011 byla vydána Pomocná škola Bixley: 1979, 1987, 2011 (ed.
Antonín Petruželka, Praha: Triáda, 2011) zahrnující všechny tři originální verze Pomocné školy Bixley.
VI. Básnická pozůstalost Ivana Blatného
Blatného pozůstalost uložená v Památníku národního písemnictví je nyní zpracována v prvním stupni
evidence. Osobní fond skládající se z 26 kartónů obsahuje rodinné doklady, korespondenci odeslanou
i přijatou, rukopisy poezie a fotografie. Rukopisná pozůstalost z exilového období byla přivezena
z Velké Británie Martinem Pluháčkem (rukopisy z tohoto období měli k dispozici Antonín Brousek
a Petr Král), Jan Šmarda ji následně věnoval Literárnímu archivu Památníku národního písemnictví
(PNP). Pozůstalost v PNP neobsahuje však všechny materiály, část zůstala v bruselském archivu.
Básnickou pozůstalost zpracovávaly v PNP dvě skupiny,26 a to Antonín Petruželka, Vratislav Färber
a Zbyněk Hejda (zabývali se tvorbou navazující na Pomocnou školu Bixley, tedy z konce sedmdesátých
a začátku osmdesátých let, celkem 2296 volných listů) a Bohdan Chlíbec a Martin Pluháček
(zpracovávali Blatného texty v sešitech z let 1985–1990). Z těchto rukopisů vzešlo vydání básní
v Revolver Revui Pomocná škola Bixley II, které se snažilo přinést reprezentativní vzorek z množství
textů z pozůstalosti.
Pozůstalost obsahuje básně krátké (rýmované i nerýmované), texty delší – „pásma“, ve
kterých je vidět inspirace surrealismem, a mnoho básní v prózách (časté jsou v textech zmínky
o Bretonovi, Toyen či o členech Skupiny Ra). Básně nejsou datovány (pokud se zde tedy neobjevuje
přímá časová narážka, nedá se doba jejich vzniku určit). Motivický záběr je širší než v publikovaných
sbírkách, motivy se vracejí (a to především ty z každodenního života) a objevují se i variace textů.
25
Součástí publikace nejsou nedokončené texty z pozůstalosti z Čech, které byly dlouho uchovány u Jiřího
Rambouska (viz výše). Mezi ně patří např. ukázky z Blatného příležitostně vedeného deníku či přepisy promluv,
které vznikly během přátelství s Jindřichem Chalupeckým. Mnoho textů, které podle svědků existovaly, nebylo
nalezeno. Na to poukazuje Antonín Petruželka v článku Nečitedlné tatrmany aneb Prolegomena
k „narovnávání“ „zákrut osobnosti“ básníka Ivana Blatného (Souvislosti 10, 1999, č. 3–4, s. 87–94).
26
O zpracovávání Blatného básnické pozůstalosti z exilu pojednává článek Färber, V., Petruželka, A. a Hejda, Z.:
Básnická pozůstalost Ivana Blatného, Revolver Revue, 2001, č. 47, s. 275–278.
Kromě citátů z děl, která Blatný četl v Čechách (např. Ortenovy Deníky), se zde často odkazuje na
Henriho Michauxe, Vladimíra Holana (s ním je spojena polemika o poetice), editora Antonína Brouska
(patrný je zájem o budoucnost vlastního díla) či Zdeňka Lorence, se kterým byl v básních „veden
dialog“ o Blatného hypotetickém členství ve Skupině Ra, jehož příčinou bylo nenaplněné přání setkat
se s mladými surrealisty. Se surrealismem je spojen častý výskyt jména Josefa Kunstadta, jakéhosi
Blatného alter ega (Josef Kunstadt byl však skutečnou postavou, podepsal prohlášení Skupiny
surrealistů v ČSR a zúčastnil se počátku hnutí nadrealistů na Slovensku). Návraty ke stylu před exilem
se dějí pouze pomocí citací vlastních básní, které jsou i variovány. Opět se objevují deníkové zápisy
popisující každodenní život, tedy básně vzniklé pouze kvůli nutkavé touze psát. Častěji je používána
angličtina, občas jen kvůli získání rýmu pro dané slovo (z dalších jazyků se kromě již uváděných
objevuje nově italština). Kromě vzpomínek na Čechy a českou literaturu let před emigrací zde
najdeme zmínky i o ne příliš hojném kontaktu s českou literaturou sedmdesátých a osmdesátých let
(např. zájem o osud Holanův a Seifertův).
Z pramenů:
BLATNÝ, Ivan: Stará bydliště, 2. vydání, Brno: Petrov, 1992, 108 s.
BLATNÝ, Ivan: Pomocná škola Bixley, Praha: Torst, 1994, 173 s.
BLATNÝ, Ivan: Verše 1933–1953, ed. Rudolf Havel, Brno: Atlantis, 1995, 673 s.
BLATNÝ, Ivan: Texty a dokumenty 1930–1948, ed. Jiří Trávníček, Brno: Atlantis, 1999, 528 s.
Výběrová bibliografie sekundární literatury:
BOLTON, Jonathan: Elegie veřejné a soukromé, Česká literatura 49, 2001, č. 2, s. 128–143
BROUSEK, Antonín: Doslov Návrat ztraceného básníka, in: I. B.: Stará bydliště, ed. A. Brousek,
Toronto: Sixty-Eight Publishers, 1979, s. 101–124
BROUSEK, Antonín: Na okraj dávných překladů českého básníka Ivana Blatného, Světová literatura
37, 1992, č. 4, s. 136–144
ČERNÝ, Jaroslav: Ivan Blatný (portrét), Lidové noviny 52, 1944, 12. 3., s. 8
ČERNÝ, Václav: Ivan Blatný: Paní Jitřenka, Kritický měsíčník 3, 1940, č. 3, s. 134–135
ČERNÝ, Václav: Tento večer, Kritický měsíčník 7, 1946, s. 84–96
FÄRBER, Vratislav, PETRUŽELKA, Antonín a HEJDA, Zbyněk: Básnická pozůstalost Ivana Blatného,
Revolver Revue, 2001, č. 47, s. 275–278
HEJDA, Zbyněk: Čteme jakýsi deník, svědectví o jeho životě (o literární pozůstalosti Ivana Blatného se
Zbyňkem Hejdou hovoří Adam Drda), Revolver Revue, 2001, č. 47, s. 306–311
KRÁL, Petr: Certifikát pro Ivana Blatného, Proměny 26, 1989, č. 4, s. 132–142
KREJČÍ, Jiří: Píseň, již stíhám a která mi neustále uniká. O vzpomínání v poezii Ivana Blatného, Česká
literatura 55, 2007, č. 4, s. 517–537
KROUTVOR, Josef: Totální exil Ivana Blatného, Listy 14, 1984, č. 1, s. 71–78
MED, Jaroslav: Ivan Blatný, Česká literatura 42, 1994, č. 6, s. 642–643
NOVÁK, Radomil: Průniky do poezie Ivana Blatného, in: Návraty k velkým: sborník referátů z literární
konference 42. Bezručovy Opavy (14. – 15. 9. 1999), Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2000,
s. 141–150
PETRUŽELKA, Antonín: Pomocná škola Bixley Ivana Blatného jako textologický a ediční problém,
Kritický sborník 18, 1998, č. 1, s. 36–59
PETRUŽELKA, Antonín: Nečitedlné tatrmany aneb Prolegomena k „narovnávání“ „zákrut osobnosti“
básníka Ivana Blatného, Souvislosti 10, 1999, č. 3–4, s. 87–94
PETRUŽELKA, Antonín: Mlok byl vždy tiché a velice uzavřené povahy, se silným sklonem
k bohémskému způsobu života, Souvislosti 13, 2002, č. 2, s. 146–157
PETRUŽELKA, Antonín: Básník Mlok a poetika dokumentu, Souvislosti 13, 2002, č. 2, s. 158–165
PETRUŽELKA, Antonín: Němčina, Němci a němota v poetice Ivana Blatného, Souvislosti 16, 2005, č. 3,
s. 147–158
PETRUŽELKA, Antonín: Holan a Blatný, hloubka a povrch?, in: Hodnoty a hranice: svět v české
literatuře, česká literatura ve světě: sborník příspěvků z III. kongresu světové literárněvědné
bohemistiky, Praha 28. 6. – 3. 7. 2005. Svazek 2, Vladimír Holan a jeho souputníci, red. Vratislav
Färber, Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2006, s. 217–229
PETRUŽELKA, Antonín: Angličtina a čeština v básních Ivana Blatného z období Pomocné školy Bixley,
Slavia, 2007, č. 2, s. 193–206
PÍŠA, Antonín Matěj: Melancholické procházky, Národní práce 4, 1942, 4. 1., s. 8
PLUHÁČEK, Martin (Reiner): Profily: Ivan Blatný – Dovolená u Chárona, Proglas 1, 1990, č. 2, s. 76–
102
PLUHÁČEK, Martin (Reiner): Doslov, in I. B.: Stará bydliště, 2. vydání, Brno: Petrov, 1992, s. 105–108
REINER, Martin: Princip rýmového karambolu v pozdní lyrice Ivana Blatného, Tvar 10, 1999, č. 17,
s. 6–7
REINER, Martin: Jak je to s Blatným a Šmardou, in Tvar, 2000, č. 4, s. 10–11
REINER, Martin: A nemysli si, že tě zradím, Týden/Panská 7, 2002, č. 1, s. 8–10
REINER, Martin: Drahý pane Koláři!, Literární noviny 13, 2002, č. 20, s. 1 a 10–11
REINER, Martin: Zabila ho revoluce, Instinkt 6, 2007, č. 32, s. 60–65
ROTREKL, Zdeněk: Ivan Blatný, in: Skrytá tvář české literatury, Toronto: Sixty-Eight Publishers, 1987,
s. 19–27
RULF, Jiří: Causa Ivan Blatný, Reflex 10, 1999, č. 50, s. 62–64
ŠMARDA, Jan: Ivan Blatný v mých vzpomínkách, Praha: Galén, 2013, 151 s.
TARANT, Martin: Ivan Blatný – Stará bydliště, in: Vladimír Křivánek a kol.: Český dekameron: sto knih
1969–1992, Praha: Scientia, 1994, s. 17–19
TOMEŠ, Jan Marius: Doslov, in: I. B.: Tento večer, ed. J. M. Tomeš, Praha: Československý spisovatel,
1991, s. 611–648
TRÁVNÍČEK, Jiří: Básnický kontakt Ivana Blatného se Skupinou 42, Česká literatura 38, 1990, č. 5,
s. 425–434
TRÁVNÍČEK, Jiří: Pod sankcí paměti, in: Poezie poslední možnosti, Praha: Torst, 1996, s. 166–184
Klára Matiasovitsová
2015
Egon Hostovský
(23. dubna 1908 Hronov – 7. května 1973 Montclair, New Jersey, USA) byl český prozaik, redaktor
a novinář.
Život
Narozen v severočeském Hronově v továrnické rodině se židovskými kořeny jako nejmladší z osmi
dětí. Studia započal na náchodském reálném gymnáziu, zde také ve studentském časopise publikoval
své první texty pod pseudonymem H. Noge. Po maturitě začal roku 1927 studovat Filozofickou
fakultu UK, v roce 1929 krátce navštěvoval univerzitu ve Vídni. Studium roku 1930 předčasně ukončil
a až do roku 1937 pracoval postupně v různých pražských nakladatelstvích, většinou jako lektor –
v roce 1930 se též podílel (spolu s Ottou Františkem Bablerem a Rudolfem Černým) na překladu
románu svého bratrance, rakouského spisovatele Stefana Zweiga, který vyšel o rok později pod
názvem Dobrodružství života (jde o Hostovského jediný publikovaný překlad). V období 1937–39
pracoval jako úředník československého ministerstva zahraničí. Roku 1939 ho vlámský a holandský
PEN klub pozval na propagační přednáškové turné po Beneluxu, kde ho zastihla zpráva o okupaci
Československa. Hostovský zvolil emigraci a po trase Brusel – Paříž – Lisabon se dostal v únoru 1941
do USA. Usadil se v New Yorku a vstoupil do služeb tamějšího československého konzulátu. Ve své
vlasti se znovu objevil až v roce 1946, o rok později se vrátil s úmyslem zůstat natrvalo a začal znovu
pracovat na ministerstvu zahraničních věcí. Únorový převrat však znamenal změnu situace,
a Hostovský opět odešel z Československa: roku 1948 odjel jako legační tajemník ministerstva do
Norska. Po krátkém pobytu v Norsku pak pokračoval do své druhé americké emigrace, v níž žil od
roku 1950 až do smrti (s intermezzem v letech 1964–66, kdy pobýval v Dánsku). V roce 1957 získal
americké občanství. V Americe se živil jako učitel češtiny, poradce pro evropské literatury a novinář
(přispíval do amerických periodik), spolupracoval také jako redaktor s rozhlasovou stanicí Svobodná
Evropa. Posléze se etabloval jako profesionální literát (přes některé problémy s jazykovou bariérou
při recepci jeho děl – své literární práce psal výhradně česky a až následně nechával pořizovat jejich
překlady, což se však mnohdy neobešlo bez potíží). Zemřel ve věku 65 let v květnu 1973.
Dílo
Hostovského lze označit za autora psychologické prózy, v prvotních stádiích jeho tvorby
expresionisticky laděné.27 Jeho dílo ovlivnila řada faktorů náležejících do oblasti biografie a jeho
pohnutých životných osudů: rodinné zázemí a zkušenosti z dětství a dospívání v severočeském
pohraničí; židovský původ; od jisté doby stálé civilní postavení cizince, které jej provázelo, kdekoliv se
usadil. V jeho próze se tyto a další autobiografické motivy neustále navracejí a variují, zasazené do
fikčního světa děl často vytvářejí základní obrysy vyprávěcí situace. Typickou metodou Hostovského
vypravěče je vnitřní autoanalýza, střetávání individuálního vědomí s vnější skutečností, která je
nejistá, a z ní plynoucí pocity odloučenosti, popř. ohrožení z neznámého (tedy stav, který by se dal do
značné míry ztotožnit s tím, co Sigmund Freud definoval psychologickým pojmem „Das
Unheimliche“). Hostovský ve svých prózách buduje příznačnou atmosféru napětí, proto bývá řazen
do (široce vymezené) skupiny autorů existenciálně-psychologické prózy, jako byli Fjodor Michajlovič
Dostojevskij, Graham Green (s kterým byl v osobním kontaktu a jehož dílo obdivoval)28 či Franz Kafka.
Právě spojení Hostovského s Kafkou, jimž byl krom jistých prvků v tvorbě (motivy odcizení, líčení
existenciálních situací úzkosti a hrůzy, střetávání snové a skutečnostní roviny vyprávění aj.)29 společný
především jejich židovský původ, hrálo zásadní roli v přijetí Hostovského zahraničním, zejména
americkým literárním publikem (ačkoli Hostovský podle vlastních slov Kafkovo dílo poznal až po svém
příchodu do Ameriky30). Typické motivy, které se v Hostovského díle objevují, jsou spiknutí a s ním
spojený strach a nedůvěra; cizinectví jako kulturní statut i životní pocit; nemožnost efektivní
mezilidské komunikace a vzájemného pochopení; ztráta identity a morální integrity jedince; křehkost
člověka vůči okolnímu dění a odosobněnému společenskému systému – především ideologickému –,
vůči totalitním zřízením a válečné mašinérii. Hostovského postavy jsou často i přes vyvíjenou snahu
neschopny vzepřít se svému určení, jsou determinovány určitou vyšší silou, jíž se musí podrobit. Své
příběhy Hostovský zasazuje do soudobého historického kontextu, z něhož dává vyrůst existenciální
tísni svých postav. Pokud jde o prostory, do nichž příběhy situuje, v předválečné tvorbě jde vesměs
o malá města v českém pohraničí, za jejichž předobraz se obecně považuje autorův rodný Hronov;
v pozdější tvorbě se pak romány odehrávají nejčastěji v kulisách velkých zahraničních měst – obě tyto
prostorové varianty přispívají svými specifickými rysy k vybudování celkové atmosféry: maloměstský
27 K Hostovského expresionismu srov. Kučerová, H.: Základní problémy vývoje českého expresionismu, Ústí nad
Orlicí: Oftis, 2011, s. 160–168.
28 Hostovský, E.: Literární dobrodružství českého spisovatele v cizině, Praha: ERM, 1995, s. 83nn.
29 Kautman, F.: Polarita našeho věku v díle Egona Hostovského, Praha: Evropský kulturní klub, 1993, s. 89.
30 Hostovský, E.: Literární dobrodružství českého spisovatele v cizině, Praha: ERM, 1995, s. 78.
prostor svou stísněností, v níž každé nebezpečí je aktuální a blízké, velkoměsto naopak svou
nepřehlednou rozlehlostí a paradoxní netečností. Výrazným rysem Hostovského tvorby je pečlivá
psychologická kresba postav, která v některých dílech (Všeobecné spiknutí) hraničí až s psychiatrickou
diagnózou určitých mentálních onemocnění (jako je paranoia, neuróza či schizofrenie). Důležitá je též
filosofická poloha Hostovského literárních prací – mnohdy jsou v nich obsaženy delší pasáže
meditativního či esejistického charakteru, které nabízejí zamyšlení nad rozličnými otázkami lidské
existence.
I. Beletrie
Hostovský se ve svém raném díle zaměřuje na osudy lidí vyloučených ze společnosti, přebývajících ve
smutku, uzavřených a mnohdy též záštiplných vůči okolí, jež je nepřijímá. Tyto postavy jsou nuceny
žít v jakési vnitřní izolaci (odtud název románu Ghetto v nich). Některé z příběhů, např. z povídkového
souboru Zavřené dveře, jsou ukázkou životního pesimismu, nezřídka též cynismu a ironie, jež jsou
obranou proti dopadajícím ranám osudu. Avšak přestože se postavy ocitají v izolaci a takto i děj se
čtenáři zprostředkovává takřka výhradně prostřednictvím jediného individuálního vědomí, bez
objektivního pohledu, zajímá se Hostovský ve svých dílech i o „osud celé generace, ba celého lidstva“,
předkládá „bytí moderního člověka“. V tom lze spatřovat další z rysů autorova expresionismu.31
Zavřené dveře (povídky, 1926)
Stezka podél cesty (román, 1926)
Ghetto v nich (román, 1928, 2., upravené vyd. 1934)
Danajský dar (román, 1930): Vyprávění o třech sourozencích, pojímané očima prostředního z nich,
citlivého, zasněného chlapce. Danajským darem se pro ně stává válka, která zničí celou rodinu –
matku zahubí válečné útrapy a otec se z bojů vrací jako alkoholik. Válka je tak líčena jako děsivý
faktor, který nechvalně působí hned na několik generací – v jejím důsledku je narušen mravní vývoj
mladého jedince.
Ztracený stín (novela, 1931): Příběh mladého „bezvýznamného“ úředníka ve velké textilní firmě.
Ústředním motivem románu je ztráta identity, ke které dochází v důsledku toho, že zprvu
podceňovaný člověk ve své pracovní pozici náhodou přijde na nekalé praktiky svého zaměstnavatele,
který krátí daně, a začne jej vydírat. Rozehrává nebezpečnou hru a dostává na své poměry vysoký
finanční obnos, aby mlčel. Svou identitu však ztrácí v tom smyslu, že z opatrného, přízemního člověka
se s pocitem nabyté moci stává hýřivý a panovačný excentrik, který ztrácí představu o svých reálných
31 Kučerová, H.: Základní problémy vývoje českého expresionismu, Ústí nad Orlicí: Oftis, 2011, s. 166.
možnostech. Neopatrně se sám připraví o svou výhodu a nakonec je s výsměchem přijat na původní
pozici v textilní firmě. Celá zápletka tedy ústí v otázku, jaká je integrita lidského „já“, je-li
konfrontováno s nečekanými možnostmi. Novela se stala námětem pro filmové zpracování z roku
1937 s názvem Vyděrač (režisér Ladislav Brom).
Případ profesora Körnera (román, 1932): Příběh židovského učitele, společenského outsidera, jehož
život se změní s lékařskou diagnózou, která ho vede k mylnému domnění, že umírá. Tato mezní
situace ho přinutí k až křečovité změně životních návyků. Jakmile se však ukáže pravda o jeho
zdravotním stavu, který není natolik vážný, ztrácí lásku své ženy a nakonec v tragikomickém vyústění
i svůj život, když jej porazí auto.
Černá tlupa (román, 1933)
Cesty k pokladům (povídky, 1934)
Žhář (román, 1935): Vypravěčem a zároveň ústřední postavou románu je chlapec Kamil.
V maloměstě, v němž žije, se množí případy žhářství a narůstá atmosféra strachu – ten sem proniká
zvnějšku, neboť za pachatele požárů je považován tajemný Prus. V Kamilovi postupně propuká vnitřní
rozpolcenost, způsobená rozvraty v jeho rodině a nešťastnou láskou. Pocit obecného ohrožení
žhářstvím se mu jeví jako ideální úniková cesta před vlastními problémy. V duchu se přihlásí
k založení požárů a opájí se představou zakázaného a nebezpečného. Rozuzlením Kamilova příběhu,
který nalézá nečekaně útěchu v kruhu rodinném, jako by Hostovský předkládal svůj návod na obranu
před dobovou atmosférou vnějšího ohrožení, která spočívá v budování pevných vztahů a vzájemné
důvěry mezi nejbližšími. Románu se dostalo veřejného uznání v podobě Státní ceny v roce 1937.
Dům bez pána (román, 1937): Nejrozsáhlejší předválečná Hostovského próza. Příběh, jehož reálie
nesou silnou podobnost s mnohými rysy autorovy biografie (rozsáhlé rodinné zázemí postav; jejich
vyrovnávání se se židovskou tradicí, která je však už pro ně spíše prázdným dědictvím předků;
situovanost příběhu do oblasti kladského pohraničí), nazval literární kritik Václav Černý „historií
,mrákotného‘ lidského putování za mravní pravdou a smyslem života“.32 Hlavní postavou příběhu je
Emil Adler, vracející se po smrti svého otce do rodného domu, kde se dozví, že jeho nejstarší bratr
pojal úmysl dům prodat. Návrat pod rodnou střechu v něm vyvolá množství asociací a vzpomínek na
dětství vedené přísnou rukou váženého otce. Současně se v rodném domě střetávají osudy a plány
všech sourozenců, z nichž každý se cítí být se svým životem z nejrůznějších důvodů nespokojen.
Možný alegorický výklad titulu díla je podtrhován pečlivě budovanou atmosférou vzájemného
neporozumění, absence nějaké vyšší instance, k níž by bylo možno se uchýlit a která by sourozence
sbližovala. V proudu vzpomínek vyvolaných návratem vyvstávají před sourozenci opět staré hříchy –
ty skutečné, i ty nevinné – což vede k postupnému propukání konfliktů. Jak situace postupně graduje,
32 Černý, V.: Egon Hostovský: Dům bez pána, in: Tvorba a osobnost I, Praha: Odeon, 1992, s. 598.
odhodlávají se postavy ve své vnitřní osamocenosti k radikálním řešením, aby však nakonec zjistily, že
východiskem z jejich situace je pouze vzájemná láska a pochopení, a nalezly tak skutečný odkaz, který
jim mrtvý otec zanechal. Důležitým narativním principem, který v Domu bez pána Hostovský využil, je
pohled rozdvojené osobnosti vypravěče, střídavě se potýkajícího se snovými vizemi, reminiscencemi
a halucinačními výjevy na jedné straně a na druhé straně nuceného neustále reagovat na podněty
zvenčí – obě tyto vypravěčské polohy se střídají a zároveň jsou podrobovány reflexi. V kontextu
Hostovského díla je Dům bez pána knihou nejsilněji protkanou židovskou tematikou a judaistickými
reáliemi – pracuje se zde kupř. s množstvím citátů z Tóry. Román lze vnímat i jako svědectví o pomalu
propukajícím předválečném antisemitismu, který se v prostředí maloměsta, do něhož je děj situován,
stále výrazněji projevuje.
Kruh spravedlivých (novela, 1938)
Tři starci (triptych novel, 1938)
Listy z vyhnanství (novela, Chicago 1941, česky 1946)
Sedmkrát v hlavní úloze (román, New York 1942, česky 1946): Román je kompozičně rozdělen do
dvou částí. První z nich je autoreflexivním příběhem novináře a literárního vědce Jaroslava Ondřeje.
Středobod jeho vyprávění představuje postava geniálního spisovatele, excentrického a tajemného
Josefa Kavalského, s nímž se Ondřej setká za podivných okolností a chce o něm napsat knihu.
Společně s ním poznává Ondřej i šest jeho přátel, které nápadně spojuje jedině nepochopitelná
závislost na Kavalském. Stává se tak sedmým obdivovatelem tohoto génia a proroka, který je schopen
nahlédnout blížící se tragédii, do níž se Evropa řítí. Postupně přibývající zkušenosti s Kavalským uvádí
Ondřeje do stále nepochopitelnějších situací – Kavalský je zřejmě rozštěpená osobnost, alkoholik,
který do svých tenat chytá duše svých bližních. Ve stylové a tematické rovině románu se tato
rozostřenost veškerých jeho povahových rysů projevuje mísením halucinačních, snových vjemů
v paměti Jaroslava Ondřeje se skutečnými událostmi. Odtud vyvěrá základní nejistota a ztížená
možnost kritického hodnocení situace. Ve druhé části románu Kavalský a jeho družina (a celé lidstvo)
stanou na pokraji válečné katastrofy, jíž už není možné se vyhnout – začíná druhá světová válka
a Kavalského kruh přátel se takřka symbolicky drolí. Sám Kavalský cítí, že svět, který ztělesňoval, je
definitivně pohřben, a napříště to bude nevyzpytatelná masa, kdo si ve svém dějinném optimismu
bude nárokovat právo být hybatelem změn. Kavalský utíká do emigrace, neboť pro něj není místo ve
světě, kde si lidská rasa vlastním přičiněním připravuje svou zkázu. Román bývá interpretován jako
Hostovského kritika předválečné inteligence, jejíž příslušníci nebyli schopni včas odhalit zjevné
nebezpečí a čelit mu.33 Právě toto možné vyznění díla rozpoutalo po jeho vydání polemiku, v níž proti
Hostovskému ostře vystoupil zejména jazykovědec Roman Jakobson a do níž přispěli i další čelní
představitelé československé inteligence.34
Úkryt (román, Texas 1943, česky 1946)
Cizinec hledá byt (román, 1947): Práce, která zřejmě nejcharakterističtěji a nejúplněji pojednává
jeden z klíčových motivů, který se prolíná takřka celým prozaickým dílem Egona Hostovského – motiv
cizinectví, a to cizinectví věčného, cizinectví, které je lidským údělem, které není pouhým úředním
statutem občana cizího státu, ale spíše bytostným pocitem celkového odcizení, vykořenění
a nepochopení. Toto cizinectví je v románu přiřknuto doktoru Václavu Markovi, českému exulantovi,
který odchází po II. světové válce do USA s cílem dokončit zde svoji průlomovou vědeckou práci. Jeho
požadavky jsou minimální, hledá prostý pokoj s židlí a stolem, kde by mohl psát. Avšak ani těmto
nepatrným nárokům není s to dostát žádné z míst, která si vyhlédne, neboť kamkoli přijde, tam se
záhy zaplete do celé sítě spletitých mezilidských vztahů, jako by příchod doktora Marka znamenal
propuknutí různých po léta zadržovaných konfliktů, vášní a frustrací. Marek se postupně při svém
putování stává nájemníkem mnohých lidí, ale všichni se po určitém čase ukážou být určitým
způsobem narušeni – tichý doktor v nich probouzí touhu starat se o jeho život a zapomínat tak na
vlastní problémy (jedna z jeho domácích se do Marka dokonce zamiluje). V Markovi Hostovský
vytvořil tragickou postavu věčného poutníka a hledače základních jistot, v tom smyslu je pro
autorovo dílo postavou typickou – „Doktor Marek je mírný dobrák a slaboch s patrným sklonem
k utkvělé myšlence, že je o něj ukládáno […] tedy typ u Hostovského naprosto běžný“35 – je současně
podobenstvím o nemožnosti nalézt stálou a úplnou životní rovnováhu a duševní harmonii. Logickým
vyústěním Markova marného hledání je nakonec smrt, která ho zastihne předčasně a odvede jej od
nedokončeného díla, avšak možná mu konečně poskytne to, v co celý život doufal a co se mu
nepodařilo nalézt.
Osamělí buřiči (povídky, 1948)
Nezvěstný (román, 1. vyd. dánsky s tit. Eftersogt 1951; česky 1955): Příběh s detektivně-špionážní
zápletkou, situovaný do Prahy v době těsně před komunistickým převratem roku 1948. Hostovský
zde přesvědčivě buduje atmosféru všeobecné nejistoty na pozadí „velkých dějin“, které ovlivňují
33 Srov. např. Pohorský, M.: Egon Hostovský pořád hledá byt. Problém asimilace, in: Jak reflektujeme českou
literaturu
vzniklou
v zahraničí,
Praha:
Obec
spisovatelů,
2000,
s.
57;
dostupné
z
http://www.ucl.cas.cz/edicee/data/sborniky/2000/JRCL/JRCL.pdf.
34 Viz Brabec, J.: Konfliktní přijetí Hostovského románu Sedmkrát v hlavní úloze, in: Návrat Egona Hostovského:
Mezinárodní vědecké sympozium o životě a díle Egona Hostovského – Hronov 21. – 23. května 1993, Praha: Klub
osvobozeného samizdatu, 1996, s. 7–12.
35 Černý, V.: Egon Hostovský: Cizinec hledá byt, in: Tvorba a osobnost I, Praha: Odeon, 1992, s. 803.
osobní osudy postav. V Nezvěstném se poprvé objevuje téma studené války, frekventované
především v autorově poválečné tvorbě. Osu románu tvoří příběh ministerského úředníka Erika
Brunnera, o jehož služby soupeří nově se ustanovující komunistická moc s americkými tajnými
službami. Stejně jako další postavy románu je i Brunner vystaven vnějšímu tlaku plynoucímu ze
souboje dvou ideologií. Hostovský při psaní mohl uplatnit své zkušenosti z práce na ministerstvu
zahraničí (epizodní role je v románu přidělena i ministru Janu Masarykovi) a poukázat na nebezpečí
pramenící z dogmatického uvažování, které se odosobněný politický systém snaží uplatňovat vůči
jednotlivci.
Půlnoční pacient (román, 1. vyd. anglicky s tit. The Midnight Patient New York 1954; česky 1959):
Román o amerických osudech českého psychiatra Arnošta Malíka je situován do New Yorku roku
1952, do doby naplno zuřící studené války, v níž se angažují špionážní síly obou znepřátelených stran.
V těchto historických kulisách dává Hostovský vyrůstat románovému prostředí plnému nejistoty,
tajemství, skrytých plánů a zastřených narážek. Arnošt Malík se do tohoto prostředí dostává, když jej
vyhledá Robert Howard, plukovník amerického tajného institutu, aby mu oznámil, že institut hodlá
použít jím vypracovanou metodu šíření strachu v zemích východního bloku. Zároveň si však klade
podmínku, že Malík musí přijmout do soukromé péče elitního agenta s krycím jménem Alfons, jehož
má po nocích léčit z nespavosti. V Malíkově prostředí se záhy začne objevovat množství podezřelých
osob, které jsou nasazeny jednou či druhou špionážní velmocí, aby od doktora získaly informace
o jeho půlnočním pacientovi, k němuž se zdá býti vodítkem tajemné heslo o „ztraceném klíčku od
triedru“. Malík se dostává do víru nebezpečných událostí, když se pokouší překročit bariéru mezi
oběma znepřátelenými stranami a rozkládat spiklenecký špionážní systém „zevnitř“ – k tomu jej vede
mj. bolestná životní zkušenost s bývalou ženou Elsou, která tvoří jednu z podpůrných dějových linií
románu – avšak ve svém snažení není úspěšný a lidé kolem něj, včetně Alfonse, v němž Malík
spatřuje své dřívější já, umírají za záhadných okolností. Malíkovi postupně dochází, že to, co původně
s dávkou ironie bral jako dobrodružnou hru, je nesmlouvavá realita, z níž nelze uniknout. Hostovský
v této práci vystavuje vyprávění způsobem postupného znejišťování zdánlivě bezpečně ověřených
informací a přidává neustále nová a nová zjištění, jež mnohdy zcela obrací původní vyznění
dosavadního příběhu. Nejen výběrem námětu z prostředí tajných služeb se tak v Půlnočním
pacientovi snaží o napsání špionážního románu, tj. typu románového příběhu, v němž důležitou roli
hrají dramatické dějové zvraty. Na motivy románu natočil režisér H. G. Clouzot film Les Espions
(Špioni), sám Hostovský se o této adaptaci vyjádřil v nelichotivém smyslu jako o „slátanině“, v níž ani
coby autor předlohy nebyl schopen rozeznat, kdo je kdo.36
36 Hostovský, E.: Literární dobrodružství českého spisovatele v cizině, Praha: ERM, 1995, s. 149.
Dobročinný večírek (román, 1. vyd. anglicky s tit. The Charity Ball, London 1957; česky New York
1958): Příběh zasazený do mikrosvěta hotelu a jednoho dobročinného večera na podporu emigrantů.
Výrazný prvek, který Hostovský v Dobročinném večírku tematizuje, je faktické nepochopení údělu
emigranta ze strany Američanů; autor zde pravděpodobně čerpal i z vlastní zkušenosti – zdánlivě
upřímná touha pomoci je jen módní a prestižní záležitostí a jakýmsi okouzlením bezstarostného
Američana romantickým osudem vyhnance z Evropy. Odtud pramení zásadní nepochopení a z něj
plynoucí stísněnost, umocněná uzavřeným prostorem, do nějž je děj situován. Na pozadí tohoto
problému se odehrává zápletka vystavěná na prolínajících se osudech několika postav, které si své
problémy přinášejí na večírek do společného prostoru hotelu (jde o manželskou dvojici, řešící krizi ve
vztahu, osamělého milionáře či dívku, která se pohádala se svou nejlepší přítelkyní). Souhra několika
nešťastných náhod v kombinaci se stísněnou atmosférou vede k tragickému vyústění.
Tři noci (román, 1964): Příběh dvou manželů, jejichž zkomírající vztah je narušen neznámým
cizincem, který tři po sobě následující noci přichází za dveře jejich bytu.
Literární dobrodružství českého spisovatele v cizině (autobiografie, 1966): Hostovského vzpomínky
mapující jeho literární kariéru. Životní události zde zaznamenává pouze tehdy, mají-li nějakou
spojitost s jeho literárním působením. Dílo pomáhá rozkrýt složité peripetie, kterými si Hostovský
coby autor píšící česky musel projít v emigraci, a nabízí cenný materiál vztahující se ke genezi
jednotlivých děl. Je také vzpomínkou na osobnosti, které zásadně ovlivnily Hostovského osobní
i literární život (G. Greene, L. Mumford, S. Zweig, S. Hoel ad.). Ke knize je připojen rozhovor s A. J.
Liehmem, jeden z posledních, který Hostovský za svého života poskytl.
Všeobecné spiknutí (román, 1. vyd. anglicky s tit. The Plot, New York 1961; česky 1969): Román,
který je obecně považován za vyvrcholení Hostovského tvůrčího úsilí, za jeho dílo umělecky
nejpropracovanější (autor se k tomu vyjádřil ve svých literárních pamětech, kde mu věnoval celou
kapitolu).37 „Předcházející díla, přestože jsou samostatnými uměleckými celky, uzavřenými a v sobě
ukončenými, by mohla být považována za průpravné sondy, milníky na cestě hledání konečného
tvaru v tomto románě.“38 Objevují se zde takřka všechny motivy autorovy předešlé tvorby: fenomén
dvojnictví, vnitřního osamocení, zatíženosti vlastní minulostí, zoufalého hledání jistoty. V kompozici
využívá Hostovský prolínání časových rovin formou vzpomínek a pro něj typických situací na hranici
bdění a snu či halucinačních stavů. Hlavní postavou je Jan Bareš, nepříliš úspěšný spisovatel českého
původu, který se usadil v Americe. Výchozí situací vyprávění se stává oslava jeho 46. narozenin, na niž
se dostaví několik osob z jeho okolí (záměrně nelze užít pojmu přátelé, neboť právě pocit cizosti
v okruhu známých lidí je jedním z důležitých významotvorných prvků). Bareš prožije zvláštní večer,
37 Tamtéž, s. 150nn.
38 Kautman, F.: Polarita našeho věku v díle Egona Hostovského, Praha: Evropský kulturní klub, 1993, s. 7.
během něhož postupně začíná ztrácet pojem o realitě – zdá se mu, že na oslavu dorazil i jeho dávný
přítel z Československa, Jiří Beck. Tato postava otevírá ve vyprávění rovinu vzpomínek; Bareš
vzpomíná na mládí v rodné zemi, střídavě naplněné pomíjivými úspěchy a tragickým vystřízlivěním,
a právě na Jiřího Becka, který v jeho předchozím životě sehrál významnou roli. Dezorientován,
neschopen ostrého vnímání a racionálního úsudku, stráví Bareš noc s cizí ženou, která je vdaná a má
dítě, což v důsledcích vede k její osobní tragédii. Následuje sled událostí, které v Barešovi vyvolají
pocit, že se proti němu jeho okolí spiklo a touží ho připravit o rozum, nebo alespoň dosáhnout toho,
aby byl prohlášen za blázna. Bareš je skutečně na pokraji mentálního i fyzického zhroucení (ztratí
dokonce schopnost psát vlastním rukopisem, jeden z nejvlastnějších projevů identity jedince), avšak
v jeho okolí se najde přeci jen osoba, která k němu cítí skutečnou náklonnost a netouží ho pouze
využít ke svým záměrům. Bareš se díky ženě, která ho upřímně miluje, dostane zpět do stavu, kdy
může důvěřovat svým smyslům a rozumu a zbaví se představy Jiřího Becka, ztělesňující minulost, jež
ho neustále pronásledovala. Všeobecné spiknutí se na západním literárním trhu nesetkalo
s (vzhledem k tomu, že šlo o autorův tvůrčí vrchol) předpokládaným úspěchem, což bylo způsobeno
především nekvalitním překladem do angličtiny, a Hostovský vzpomíná, jak jej propadnutí
„nejneúspěšnější knihy, kterou doposud vydal ve Spojených státech“, přivedlo na pokraj fyzických
i duševních sil.39
Epidemie (novela, 1972)
Osvoboditel se vrací (drama, 1972)
II. Nebeletristické práce
Kromě beletristických prací (románů, novel, povídek a jednoho dramatu) je Hostovský též autorem
dvou krátkých prací publicistických s tematikou kulturně-společenského vývoje v Československu po
roce 1948. První z nich vyšla pod názvem Manipulation of the Zhdanov linie in Czechoslovakia v roce
1952 v New Yorku a pojednává o aplikaci stalinské kulturní politiky v Československu po vzniku
komunistického režimu. V druhé práci, vydané v New Yorku o rok později s titulem The communist
idol Julius Fučík and his generation, autor analyzuje vznik fučíkovského mýtu a obecněji pak
myšlenkové ovzduší doby budování socialismu ve své vlasti. Z dalších Hostovského prací
nebeletristických lze uvést např. text Participation in Modern Czech Literature (Židovští spisovatelé
v novější české literatuře).40
39 Viz Hostovský, E.: Literární dobrodružství českého spisovatele v cizině, Praha: ERM, 1995, s. 95 a 155n.
40 Poprvé uveřejněný anglicky v roce 1968, dnes k nalezení v Papoušek, V.: Žalmy z Petfieldu: Egon Hostovský,
příběh spisovatele dvacátého století, Praha: Akropolis, 2012, s. 197–207.
Výběrová bibliografie sekundární literatury:
ČERNÝ, Václav: O Egonu Hostovském, Listy pro umění a kritiku 1, 1933, s. 491–499
Egon Hostovský. Vzpomínky, studie a dokumenty o jeho díle a osudu, usp. Rudolf Šturm, Toronto: 68
Publishers, 1974, 211 s.
FRAENKL, Pavel: K problematice sebecitu v díle Egona Hostovského, Praha: Kalendář česko-židovský,
1936–37, 11 s.
KAUTMAN, František: Polarita našeho věku v díle Egona Hostovského, Praha: Evropský kulturní klub,
1993, 141 s.
KOŽMÍN, Zdeněk: Egon Hostovský a český kontext, Host do domu 16, 1969, č. 14, s. 32–33
Návrat Egona Hostovského: Mezinárodní vědecké sympozium o životě a díle Egona Hostovského –
Hronov 21.–23. května 1993, Praha: Klub osvobozeného samizdatu, 1996, 85 s.
Padesát let Egona Hostovského, New York: Moravian library, 1958 (sborník k spisovatelově výročí),
79 s.
PÁLENÍČEK, Ludvík: Nad Hostovského knihami z emigrace, Kytice 1, 1945–46, s. 513–516
PAPOUŠEK, Vladimír: Egon Hostovský: Člověk v uzavřeném prostoru, Jinočany: H & H, 1996, 188 s.
PAPOUŠEK, Vladimír: Existencialisté: Existenciální fenomény v české próze dvacátého století, Praha:
Torst, 2004, 465 s.
PAPOUŠEK, Vladimír: Žalmy z Petfieldu: Egon Hostovský, příběh spisovatele dvacátého století, Praha:
Akropolis, 2012, 229 s.
RECHCÍGL, Miloslav, Jr.: Postavy naší Ameriky: Poučné a zábavné čtení ze života zahraničních Čechů,
Praha: Pražská edice, 2000, 355 s.
SKALICKÁ, Vlasta: Egon Hostovský, Lexikon české literatury 2/I, Praha: Academia, 1993, s. 294–297
SVADBOVÁ,
Blanka:
Egon
Hostovský,
Slovník
české
literatury
http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=30
VODIČKA, Timotheus: Ztracená cesta, in: Stavitelé věží, Tasov, 1947, s. 89–103
Vojtěch Pelc
2014
po
roce
1945,
Lenka Lanczová
(29. prosince 1964 v Dačicích, roz. Mužáková) je autorka románů pro dívky, pracuje jako knihovnice.
Vystudovala střední ekonomickou školu v Jindřichově Hradci, po maturitě rok pracovala u Okresní
správy spojů, od roku 1987 pracuje v Městské knihovně ve Slavonicích, kde také žije. První dívčí
román napsala už ve třinácti letech, ale vyšel až v roce 1994 pod názvem Znamení Blíženců (navazují
na něj další dvě části Panna nebo Blíženec, Zadáno pro Blížence, 1995). Její dvě děti se také věnují
literatuře: dcera Sandra (1986) píše taktéž romány pro dívky a fantasy romány, například Kdysi dávno
(2004) a Moje druhé já (2005),41 syn David (1984) publikoval verše.
Lenka Lanczová napsala a vydala šedesát knih (většina jich vyšla opakovaně) převážně v kmenovém
nakladatelství Víkend, které bylo založeno v roce 1990 a je zaměřeno na literaturu pro děti a mládež
a na detektivní příběhy, dále publikuje romány pro ženy a knihy o chovatelství, myslivectví a
rybářství. Lanczová patří mezi nejoblíbenější a nejprodávanější autory literatury pro dívky.
Žánr románu pro dívky
Sledovaný žánr se postupem času proměňoval. Mezi první pokusy o dívčí románek patří novela Ivana
Klicpery (1845–1881; syn Václava Klimenta Klicpery) Jindra (1876). Román nelze označit za „červenou
knihovnu“, protože tento žánr na konci 19. století ještě neexistoval ve své vyhraněné podobě; šlo o
průměrnou literaturu své doby, ale pro silné vlastenecké zaměření byl velmi oblíbený v letech první
světové války. Obsahoval základní znaky dívčího románu a spolu se Svéhlavičkou (1887), kterou Eliška
Krásnohorská napsala podle německé předlohy románku Emmy von Rhodenové Trotzkopf, se stal
počátkem dívčího románu v Čechách. Nebyla to však jediná inspirace pro dívčí román, který se v 19.
století prolínal i s literaturou pro děti, ze které čerpal výchovnou tematiku. Nejstarší dívčí romány
vypravovaly o dívkách v penzionátě a milostná zápletka, ryze citově založená, byla pouze doplňkem
k příběhu. Hlavní téma bylo zaměřeno na formování dívčí postavy a jejího charakteru.
V meziválečném období, kdy červená knihovna dosáhla největšího rozmachu, se stejného vzestupu
dočkal i dívčí román. Penzionát nahradilo gymnázium a děj už se nesoustřeďoval na vývoj hlavní
hrdinky, ale na milostnou zápletku. Děvčata z románů se potýkala s „menšími“ problémy než dospělé
ženy. Nemusela řešit nechtěná těhotenství, nevěru, milenky, rozvody, nejčastějším motivem byla
láska k profesorovi na gymnáziu. Vztahy většinou narušovala jen minimální nedorozumění a romány
končily svatbou nebo zasnoubením. Mezi představitele meziválečné tvorby tohoto žánru patřili Josef
41
Viz http://sandralanczova.cz/sandra/.
Roden s romány o Irče (Irčin románek, 1917; Irča v penzionátě, 1918; Irča a Lexa, 1919) a Vilém
Neubauer s románem Sextánka (1927). I když v tomto období převládal román zaměřený na citový
život, stále byly vydávány knihy, ve kterých dominovalo dospívání hrdinek, například román Lídy
Merlínové Marie a Marta ve finiši (1934). Po druhé světové válce byla populární literatura včetně
románu pro dívky odsunuta do pozadí. Pokud se romány pro dívky objevovaly, byly znovu zaměřeny
hlavně na výchovu mládeže a milostná zápletka hrála jen doprovodnou roli. Mezi populární autory
patřili Helena Šmahelová (Mládí na křídlech, Magda, 1959) nebo Stanislav Rudolf (Metráček aneb
Nemožně tlustá holka, 1969).
Dnes se objevuje enormní produkce této literatury, v nakladatelstvích vznikají řady a edice (např.
Víkend – Čtení pro dívky; Martinus – Čtení pro dívky; Albatros – Romana, Olympia – Dívčí romány),
které jsou zaměřeny na dívčí četbu. I autorská základna se značně rozrostla, ke stále publikujícím
autorům dřívějšího data narození se přidávají mladší autoři, například Jana Tomanová, Eva Herzová,
Iva Procházková ad. Recenze a kritiky knih tohoto žánru se zaměřují především na témata a motivy,
otázkám gramatickým, lexikálním a syntaktickým se zpravidla nevěnují. V tematické rovině se
v románech pro dívky objevují stereotypy, které autor musí naplňovat, aby dostál požadavkům žánru.
V těchto románech není oceňována originalita tématu, ale především to, jak umně dokáže autor
téma zpracovat a jaké komplikace postaví své hrdince do cesty za jejími vysněnými cíli. Příběh je
vybudován na nosné dívčí postavě, která se musí potýkat s překážkami, aby dosáhla svého a našla
ideálního, vysněného muže. Právě tato zkušenost s láskou je pro příběh nejdůležitější. Literatura pro
dívky by měla tvořit přechod mezi literaturou pro děti a náročnější literaturou pro dospělé, jen málo
autorů si to však uvědomuje.42
V dívčím románu se zpravidla objevují tři typy ústředních postav. Prvním jsou skromné zhruba
třináctileté dívky, které se bojí projevit, ať už ve škole, v rodině nebo v lásce. Zpravidla mají starší
sourozence (sestry), jež jsou hezčí, úspěšnější, oblíbenější nejenom mezi přáteli, ale i doma. Hrdinky
se pokládají za ošklivé, neoblíbené, udržují přátelství jen s několika lidmi, kteří jsou v podobné situaci.
Pak však přijde zvrat v podobě první lásky, nejžádanějšího a hlavně staršího chlapce z okolí, jenž jim
v případě opětované lásky zvýší sebevědomí. Druhým typem jsou dívky ve věku od šestnácti až do
osmnácti let. Navenek působí sebevědomě, jsou v kolektivu oblíbenější než jejich mladší kolegyně,
ale často bývají nepochopeny svými rodinami. Svou lásku si mohou vybírat, většinou ale nevolí dobře
a s tím se pojí řada dalších problémů. Nakonec se však vždy vzmuží, znovu dosáhnou oblíbenosti a
vytyčených cílů. Poslední typ představují hrdinky libovolného věku, které se přestěhovaly do nového
města, ať už z vesnice nebo z města jiného. Nesetkávají se s vřelým přijetím, mnohdy se stávají
outsidery, zhoršuje se jejich prospěch a své místo v kolektivu si musí těžce vydobýt. Odměnou jim
42
Srov. Ditmar, R.: Problémy a lásky „obyčejných“ holek, Nové knihy 40, 2000, č. 3, s. 21.
pak bývá láska nejoblíbenějšího chlapce ze školy nebo obdivovaného sportovního idolu. Tyto tři
schematicky naznačené kategorie se zpravidla prolínají a mohou být doplněny o zvláštní a těžko
zařaditelné případy.
Pro romány tohoto žánru není typická jen pestrobarevná obálka s kolážemi, ale i název. Je ve většině
případů spjat s láskou a s věcmi, případně abstrakty, které bývají s láskou spojovány (například nebe,
srdce, polibek, ráj, sen, noc). Pro příklad uvádíme tituly: Proměna lásky (Věra Adlová), Bacha na lásku
(Eva Herzová), Moji učitelé lásky (Karel Štorkán) atd. Už názvy často naznačují, že cesta hrdinek za
láskou nebude jednoduchá. Autoři také mohou akcentovat aspekt mládí a dospívání: Mládí na
křídlech (Helena Šmahelová), Odpusťte, že je mi šestnáct (Eva Schmidtová). Často se v názvech
objevuje jméno hlavní hrdinky, typická jsou také oslovení a výzvy (Magda Heleny Šmahelové).
V pojmenování se vyskytuje také příroda, ať už jsou to živly jako „déšť“, „vítr“ nebo „země“. Objevují
se odkazy na „léto“ a „prázdniny“, tedy na dobu, kdy propukají první lásky (Dva týdny prázdnin
Heleny Šmahelové). Taktéž můžeme v názvech najít znamení horoskopu, která pro některé mohou
symbolizovat důležitou okolnost při hledání partnera. Název může odkazovat také k věcem a jevům,
které jsou pro příběh podstatné. Jako příklad uvádíme dívčí román Aidy Broumovské Láska s vůní
koňské hřívy, v němž hrdinka nalézá svou lásku u koní. Titul zde zároveň odkazuje na další význam,
který ovšem čtenáři mohou objevit až po přečtení – zájem o koně přinese hrdince mnoho problémů a
překážek především v rodinném prostředí.
Dílo
I. Dívčí romány
V titulech šedesáti románů Lenky Lanczové se slovo „láska“ objevuje osmkrát (např. Kam se vytrácí
láska, Most do Země lásky, Tři na lásku), jedenkrát je použito slovo příbuzné (Prázdniny pro
zaláskované), slovo „srdce“ dvakrát, „polibek“ a slova příbuzná dvakrát stejně jako „ráj“, „nebe“ atd.
(Srdcový kluk, Sběratelka polibků, Schody do nebe). V sedmi titulech se vyskytuje jméno hlavních
hrdinek (Sólo pro Kristýnu), ve volně navazující trilogii o Radce je použito oslovení (Počkej na mě,
Radko! atd.). Autorka často odkazuje při volbě titulů k tomu, že hrdinky jejích románů musí
překonávat na cestě za láskou překážky (Kam se vytrácí láska, Hořká chuť lásky, Potížistka). Příroda a
živly hrají v titulech taktéž velkou roli (Vůně deště), stejně tak odkazy na prázdniny (Prázdniny pro
zaláskované) a znamení horoskopu (Znamení Blíženců).
V příbězích Lenky Lanczové lze nalézt všechny tři výše popsané typy dívek. Skromné dívky okolo
čtrnácti let s nízkým sebevědomím (Super koťata), na druhé straně pak sebevědomé šestnáctileté až
osmnáctileté dívky (Dvakrát dospělá) nebo hrdinky „přistěhovalky“ (Znamení Blíženců). Jak už jsme
uvedli výše, toto rozdělení je schematické, a rovněž u Lanczové se objevují hrdinky, které jsou
průnikem několika kategorií (Znamení Blíženců), nebo se z naznačené typologie vymykají, například
můžeme najít sedmnáctiletou dívku, která má mladší a úspěšnější sestru (Kam se vytrácí láska). Na
rozdíl od mladších hrdinek jiných příběhů ale po velké popularitě netouží, i její osobnost se ale
nakonec vyvíjí a proměňuje.
Pozoruhodné je, že převážná většina románů Lenky Lanczové se odehrává na stejných místech
(Bakov, Nížany, kemp Mokrá louka), hrdinky se sice navzájem neznají, ale mohou se zde vyskytovat
podobné, či dokonce stejné motivy a jevy, které však pro děj nejsou příliš podstatné (například
motivy amerického fotbalu a Autoopravny Rychlý v románech Letní něžnosti a Potížistka).
Lenka Lanczová ponechává svým románům často otevřený konec s příslibem budoucího štěstí
hrdinek, čímž se snaží podpořit čtenářský zájem a zážitek, podnítit čtenáře k účasti na hře
spoluprožívání s hrdinkami v situacích z každodenního života. Je to tvorba zacílená na naivního
čtenáře, který se ztotožňuje se situacemi v románu, identifikuje se s hrdinkami, s nadějí v naplnění
tužeb svého reálného života, soucítí s dívkami z příběhů a při otevřeném konci může více uplatnit
svou fantazii. Mladší čtenářky čtou knížky o starších dívkách, než jsou ony samy, hledají inspiraci pro
svou budoucnost, přejí si, aby opravdu takto jednou vypadaly. V souvislosti s bulvarizací příběhů, o
které se zmíníme dále, recenzenti vyslovují obavy, zda takové zobrazení života nepovede k tomu, že
si mladí lidé budou myslet, že takto vykonstruovaný svět je normální a hodnotný.43
Recenze a články o knihách Lenky Lanczové se shodují, že na začátku devadesátých let autorka svými
romány oživila pole dívčí četby. Například o románu Počkej na mě, Radko! recenzent uvedl: „Tato
původní novinka působí v dnešní záplavě různých sešitků a ‚harlekýnů‘ přinejmenším sympaticky: o
něco usiluje, uchází se čestně o přízeň svých čtenářek.“44 Zdůrazněna byla „konkrétnost a přesnost
jazyka“45 v kontrastu s překladovou i domácí tvorbou ženského románu, jehož jazyk je až příliš
vznešený a nehodí se do tohoto typu románu a často připomíná romány předválečné a
prvorepublikové. To, že autorka využívá studentského slangu a hovorové češtiny, je považováno za
výhodu, čtenářky jsou tak více vztaženy do děje, podtrhuje se jeho realističnost. Ta je pro dívčí román
zásadní, pokud chce autor čtenářky zaujmout. Romány využívají příběhů z každodenního života, kde
se často tematizují problémy doma, ve škole, v milostném životě. Jsou to romány mnohem
otevřenější a intimnější než tvorba jejích žánrových předchůdců. René Ditmar považuje milostné
43
Srov. Ditmar, R.: Absolutní vítězka o nejoblíbenější knihu roku 1996, Zlatý máj 41, 1997, č. 2, s. 75.
44
Ditmar, R.: Počkej na mě, Radko, Zlatý máj 37, 1993, č. 2, s. 105.
45
Vlašín, Š.: Možnosti a limity žánru, Haló noviny 4, 1994, č. 297, 20. 12., s. 5.
scény Lenka Lanczové za lépe napsané, než jak je tomu u ostatních autorek tohoto žánru.46 Obecně
se do dívčí četby devadesátých let dostávají závažnější problémy, které dříve pojednávaly jen romány
pro dospělé ženy. Autorčiny hrdinky se musejí vyrovnávat se znásilněním, nechtěným těhotenstvím,
nevěrou, závislostí na drogách, alkoholu či automatech, s rozvody rodičů apod. Někteří recenzenti
podotkli, že Lenka Lanczová se nebojí tabu, v knihách můžeme objevit i vyhrocené situace, jako jsou
sexuální orgie, nájemné vraždy, drogy a skupinový sex (Zlodějka snů). Nicméně později autorka ubírá
na razantnosti svých příběhů, především kvůli mladší cílové skupině čtenářek. Typickým rámcem děje
je prázdninový čas v přírodní scenérii, poblíž hradů, zámků a zřícenin, kde hrdinky nalézají svou první
lásku.
Dívčí romány Lenky Lanczové naplňují pro tento žánr typická (již zmíněná) schémata a rutinní
půdorysy příběhů, tedy to, co čtenářky očekávají. Především jde o hledání lásky, o zvyšování
sebevědomí hlavních hrdinek (a především také čtenářek) a nakonec i o skryté morální poselství
(proměna hrdinek, střety sociálně odlišných světů apod.). Toto poselství čtenářkám, kterým jsou
romány určeny, se u Lanczové skrývá v atraktivním ději; autoři recenzí jí přisuzují vypravěčskou
schopnost přiblížit se s citem světu mladých (ať už právě pomocí témat nebo jazyka), píše podle jejich
názoru zábavně a čtivě.47 Čtenářky tak mohou nad výchovným poselstvím přemýšlet, což recenzenti
považují za výhodu proti jiným, obsahově, plytčeji založeným románům.48 Často se však naplňování
uvedených požadavků žánru a daných schémat stává problémem románů – vedlejším hrdinům jsou
např. přisuzovány pevné role, někdy i pasivní, i když by často mohli sloužit k dalšímu rozvoji děje
(nejlepší kamarádka, která musí podstoupit potrat).49
Ve stručných referátech o románech Lenky Lanczové se vyskytují i protikladné názory. Zatímco
některé vyzdvihují, že poslouží čtenářkám více než moderní dívčí časopisy a mnohdy i rodiče,50 jiné
referáty zase považují časopisy za více instruktážní.51 Za největší problém těchto románů ale považují
to, že i když patří do pásma triviální literatury, často předstírají, že jsou „autonomním dílem“ a svou
trivialitu „maskují“.52
46
Ditmar, R.: Ona a oni, Zlatý máj 38, 1994, č. 5–6, s. 157.
47
Ditmar, R.: Problémy a lásky „obyčejných“ holek, Nové knihy 40, 2000, č. 3, s. 21.
48
Ditmar, R.: Radčina proměna, Nové knihy 33, 1993, č. 10, s. 6.
49
Ditmar, R.: Počkej na mě, Radko, Zlatý máj 37, 1993, č. 2, s. 105.
50
Srov. Fencl, I.: Lenka Lancová, Super koťata, Tvar 20, 2009, č. 3, s. 24.
51
Srov. Urbanová, S.: Zamyšlení nad jedním románem, Zlatý máj 39, 1995, č. 2, s. 48.
52
Srov. Toman, J.: Trivialita a kýč v literatuře pro děti a mládež, Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2000, s.
17; Urbanová, S.: Zamyšlení nad jedním románem, Zlatý máj 39, 1995, č. 2, s. 48.
Počkej na mě, Radko! (1992), Podej mi ruku, Radko! (1994), Pojď se mnou, Radko! (1996): Volná
trilogie o Radce, která se zásluhou Pavla mění ze samolibé dívky v milou a příjemnou. Autorka
zachycuje rovněž střet různých sociálních světů a v této trilogii (a také v dalších) sleduje proměnu a
vývoj postav v kontextu několika let. Tak se zde projevuje její realistický sklon (první velká láska
z prvního dílu nakonec není ta pravá a hrdinka potká ještě mnoho další chlapců).
Znamení Blíženců (1994), Panna nebo Blíženec (1995), Zadáno pro Blížence (1995): Podle
autorčiných internetových stránek53 napsala Lanczová tento román už ve třinácti letech a po letech
úprav a zkracování jej rozdělila do tří částí. V těch můžeme sledovat hlavní hrdinku Evu. Prolínají se
v ní dvě kategorie dívčích hrdinek, přistěhovala se z vesnice do velkého města a zároveň má velmi
malé sebevědomí, žije ve stínu své všemi obdivované a krásné sestry a neví, co by v životě chtěla
dokázat.
„Svět nemá rád zbabělce. Jí se mluví! Mít sestřino image, které nepřipouští nejmenší
pochybnost, prosím! […] / Utahovala si ze mě na téma zaostalý venkov. Zda prý do Budějovic
zavedli střídavý elektrický proud? V prvním okamžiku mě trefná odpověď nenapadla,
reagoval však Dušan. Prohlásil, že elektrický proud je všude kromě bytu Borových, jinak si
nedovede vysvětlit, proč má Beata zatemněný mozek.“54
Sebevědomí jí nezdvihne ani fakt, že se o ni uchází třídní idol, pomůže až přátelství staršího
vedoucího na táboře Davida, přezdívaného Dick. V dalších dílech se jejich kamarádství prohlubuje, až
přejde v lásku. První láska je zde tou pravou, ale aby nebylo všechno ideální, i zde se objevují
překážky: nechtěné těhotenství v šestnácti letech (přísný otec ji vyhodí z domu, když se o něm dozví).
Prázdniny pro zaláskované (1994)
Š jako Šarlota (1994): Šestnáctileté Šarlotě její život připadá nudný a nezajímavý, nepovažuje se za
krásnou, soustředí se tedy na studium, ve škole se proto stává ještě více neoblíbenou. Autorka
předkládá výchovný záměr v zobrazení vztahů: Šarlota se přestává zajímat o Honzu, který má po
nehodě problémy s nohou, protože se bojí, že se jí budou spolužačky posmívat, a vybírá si Alana, před
kterým ji varuje její matka. Nakonec se však stejně vrací k Honzovi, když si uvědomí svou chybu.
Autorka zde stále usiluje naplnit poslání žánru dívčího románu – pomoci dívkám v lepší orientaci ve
světě, nicméně chybí hlubší propracování vztahů ústředních postav s okolím.55
Hvězda naděje (1994)
Království za botu (1995)
Schody do nebe (1995)
53
http://www.lanczova.cz/index.php.
54
Lanczová, L.: Znamení Blíženců, Praha: Erika, 1994, s. 41.
55
Ditmar, R.: Ona a oni, Zlatý máj 38, 1994, č. 5–6, s. 157.
Blbej fór (1995)
Tajná láska (1995)
Mokrá louka (1996)
Super koťata (1996)
Past na kočku (1996): Sedmnáctiletá Johana není ušetřena problémů v žádné sféře svého života. Její
otec je alkoholik, matka se rozhodla, že si bude užívat života, i na úkor svých dětí, starší sestra se
musí kvůli předčasnému těhotenství vdávat a stěhovat se k tchyni, která se k ní nechová nejlépe.
Když už si myslí, že našla pravou lásku, je zklamána, protože ji Dominik bere jen jako „bokovku“. Když
mají řešit nechtěné otěhotnění, popře své otcovství. Vztah s její kamarádkou se rozpadne kvůli závisti
a rozdílnému pohledu na průběh milostných vztahů. Hrdinka však prochází vývojem, uvědomuje si
své chyby a hledá cíl života, který nakonec nalézá ve svém budoucím zaměstnání, učitelství, i když
volbu pedagogické školy nejdříve nepovažovala za vyhovující.
Zlodějka snů (1996): Román, ve kterém se autorka dotkla mnoha tabuizovaných témat (viz výše).
Dita, zklamaná z rozchodu a z toho, co se stalo s její rodinou, se rozhodne, že si bude užívat za každou
cenu. Navazuje krátkodobé známosti, pije, vyzkouší drogy. Je to jeden z mála románů, který nekončí
šťastně, ani příliš otevřeným koncem. Zřejmě je to proto, aby autorka varovala, kam až podobná
vyhrocená situace může zajít.
„No prosím, a to jsem si přísahala, že už nikdy nebudu kvůli klukům brečet! Chtěla jsem, aby
se oni trápili kvůli mně! Chtěla jsem se všem mstít… a zatím jsem se pomstila tak akorát sama
sobě. Chtěla jsem… kam se moje sny poděly? / Vždyť na ně žádný sen nezbyl! / Nemohly se
vyplnit, byly příliš pošetilé. / Tak… snad příště, no.“56
Všechno bude fajn (1997)
Srdcový kluk (1997)
Sólo pro Kristýnu (1997)
Oranžové Blues (1997)
Tři na lásku (1998)
Stopa v mém srdci (1998)
Souhvězdí Labutě (1998)
Dva kroky od ráje (1998): Natálie po prázdninách strávených se svým otcem nastupuje na střední
školu, kde má pouze jedinou kamarádku, která do její třídy propadla. Přestane se učit, chodí po
večerech na diskotéky, přestává komunikovat se svou nejlepší kamarádkou ze základní školy; touží
jedině po lásce. Jsou zde do opozice postaveny dva typy kluků – frajer Robert, který Natálii využije
56
Lanczová, L.: Zlodějka snů, Praha: Víkend, 1996, s. 255.
pouze k tomu, aby se pomstil její matce, a Aleš, který se jeví jako prototyp ideálního kluka, je ale
závislý na automatech a Natálii dlouho trvá, než tento problém pochopí, a snaží se mu pomoci.
Most do Země lásky (1999)
Střípky mých lásek (1999)
Půlnoční sny (1999)
Sonáta pro dvě srdce (1999)
Kam se vytrácí láska (2000): V tomto románu jsou proti sobě postaveny hlavní hrdinky, sestry: mladší
Elen je sebevědomá, krásná, chytrá, nadaná na jazyky, chce si užívat život, nevěří v lásku, starší Adéla
je jejím opakem, svou krásu zbytečně nezvýrazňuje, je zaměřena spíše prakticky, studuje
zdravotnickou školu a je zamilovaná do svého přítele. Do cesty jsou jim však postaveny překážky –
Elen v podobě pravé lásky, která ale zůstane nenaplněna, a Adéle v problémech s přítelem, který
nerespektuje její osobnost a volbu zaměstnání, přidají se i znejišťující problémy na brigádě
v nemocnici. Obě si uvědomí, že to, co pokládaly za dobrou cestu životem, je zklamalo, a jejich
osobnosti se vlivem událostí změní.
Kde končí svět (2000)
Hořká chuť lásky (2001), Postel plná růží (2003)
Pár minut lásky (2002)
Deváté nebe (2003)
Mokrá náruč léta (2003)
Doteky noci (2004)
Kapky rosy (2004): Karolína se svým věkem vymyká z kategorie nesmělých třináctiletých hrdinek,
nicméně povahově tam zapadá. Je nesmělá, uzavřená, ráda čte a maluje, a když její kamarádky vyrazí
na tramp, raději volí variantu dovolené na chatě s rodiči. Zde potkává Matěje, který je také
introvertní (kvůli zážitkům z minulosti). Autorka zde zdůrazňuje předsudky, které si lidé vytvoří jen
podle prvního dojmu a které jsou mnohdy mylné a mohou způsobit řadu nedorozumění a problémů.
Sběratelka polibků (2005)
Čas něhy (2005)
Šeptej do ticha (2005), Zašeptej do vlasů (2006), Pošeptej po větru (2009)
Andělé noci (2006)
Nebe plné hvězd (2006)
Hříšná touha (2006)
Náhradní princ (2007)
Letní něžnosti (2007): Simona a Kamila jsou sestry, které jsou povahově opět velmi rozdílné. Simona
je extrovertní, ráda se baví, zatímco Kamila se utápí v depresi kvůli neúspěšným zkouškám na
vysokou školu, své postavě a tomu, že nemá žádný vztah. Vše se však změní, když si ji jako objekt své
pomsty vybere Kazim, s nímž se Simona rozešla. Jeho pomsta ale pro něj nedopadne příliš dobře.
Simona si naopak užívá života a po krátkém vztahu s Kazimem se zamiluje do Romana, který je
Kazimovým opakem – starší, spolehlivý, zajištěný, rodinný typ, všechny tyto jeho zpočátku kladné
vlastnosti ovšem začínají postupem času Simonu omezovat v jejím dosud volném a radostném životě.
Vůně deště (2008)
Potížistka (2008): Osmnáctiletá Šárka prochází postupně všemi charakteristikami zmíněné typologie
dívčích hrdinek. Z nevzhledné, zamindrákované dívky se stává oblíbenou, a potom, co prožije největší
trauma svého života (znásilní ji švagr), se po dlouhé době vrací z Prahy domů na vesnici, aby získala
zpět sebevědomí. Život na vesnici ale není jednoduchý, všichni vědí o každém jejím kroku, i když se
snaží vyhýbat problémům a milostným vztahům, aby si znovu neublížila, nic z toho se jí nedaří.
Naváže kamarádství s Jarkem, kterému se svěří se svými problémy, a nakonec se zamiluje do Bena,
kterému se ale kvůli jeho žárlivosti svěřit nechce. Její odmítavé chování jí však znovu přinese spoustu
potíží.
„‚Holubičky si tu pěkně randí a já, vůl…‘ zablekotá Ben opile a hmátne pravičkou po Jarkovi,
aby si ho podal ručně. Ten se uhne, Ben do něj narazí celou vahou, nedopité pivo skončí
v mém klíně, půllitr se roztříští o dlažbu terasy a plastový stůl se poroučí k zemi, jedna noha
upadne úplně. Je z toho strašný rachot a zmatek, chlapi od sousedních stolů zbystří. Libor
s Rendou vyskočí na nohy a Iggy s Oldou se Bena snaží zadržet.“57
Létem políbená (2011)
Dvakrát dospělá (2013): Dita je typickým příkladem hrdinky dívčích románů, je sebevědomá, krásná,
nebojí se říkat pravdu, což ji přivádí do mnoha problémů. Chce si užívat života a nechce se „vázat“,
nicméně potkává Dalibora, který se na ni po jedné noci fixuje. Když doufá, že se ho zbavila, začne ji
pronásledovat a obtěžovat nejen on, ale i jeho sestra a matka. I přes své předsevzetí, že se nebude
„vázat“, se zamiluje do Radka, oblíbeného hokejisty a idolu spolužaček, jehož naopak nemá v oblibě
Ditin otec, trenér. Nečekaně se pak promění i hrdinčiny vztahy k dalším dívčím postavám.
Z uvedených krátkých anotací k některým románům je patrné, jaké půdorysy (zejména zápletky a
typy postav) se u Lenky Lanczové opakují. Hrdinka si často musí vybírat mezi dvěma (někdy i více)
kluky/muži, jejichž charaktery jsou vystavěny na kontrastu. Stejně tak i její sestry, resp. kamarádky
mají mnohdy odlišnou povahu, upřednostňují jiné věci a často se pak tyto zdánlivě nerozlučné vztahy
rozpadají, jindy zase k sobě najdou cestu lidé, kteří se předtím nenáviděli. Hrdinky vždy poznávají, že
smysl života bývá jinde, než si původně myslely, ale toto uvědomění jim většinou přináší zklamání a
bolest. Silný je zde také vliv předsudků, které si lidé vytvářejí, především je to patrné v románech
odehrávajících se na vesnici, kde každý každého zná a nic se tam neutají.
57
Lanczová, L.: Potížistka, Praha: Víkend, 2008, s, 288.
II. Romány pro ženy
Lenka Lanczová napsala i několik románů pro ženy. Ty tematicky dodržují rovinu typickou pro tento
žánr – ženy jsou často nespokojeny se svým životem, s jeho stereotypy, potkávají mladší milence,
nebo se naopak musí potýkat s milenkami svých mužů, řešit rozvody, rozpad rodiny a osamělost. Do
tohoto soupisu jsme zařadili i romány o dívkách, které studují na vysoké škole, které stále hledají
svou pravou lásku a dozvídají se dlouho utajovaná tajemství.
Lásky a nálezy (2004)
Manželky, milenky, zoufalky (2009)
Milenky a hříšníci (2010)
Třináctá komnata (2010)
Vstupenka do ráje (2011)
Život na ostro (2014)
Lucky Luk I. (1995), Lucky Luk II. (1996): Tato dilogie se vymyká z celku autorčiny tvorby příběhů o
lásce a souvisejících problémů. Hlavním hrdinou je Lukáš (jeden ze dvou mužských hrdinů v celé
autorčině tvorbě, dalšího můžeme nalézt v knize Hříšná touha), který nespadá do kategorie
náctiletých. Téma této trilogie se také více přibližuje románům pro ženy, řeší se zde nevěra, rozvody a
pašeráctví.
Výběrová bibliografie sekundární literatury:
DITMAR, René: Počkej na mě, Radko, Zlatý máj 37, 1993, č. 2, s. 105
DITMAR, René: Radčina proměna, Nové knihy 33, 1993, č. 10, s. 6
DITMAR, René: Ona a oni, Zlatý máj 38, 1994, č. 5–6, s. 157
DITMAR, René: Absolutní vítězka o nejoblíbenější knihu roku 1996, Zlatý máj 41, 1997, č. 2, s. 74–75
DITMAR, René: Problémy a lásky „obyčejných“ holek. Poznámky k vývoji dívčího románu posledních
let, Nové knihy 40, 2000, č. 3, s. 21
FENCL, Ivo: Lenka Lancová, Super koťata, Tvar 20, 2009, č. 3, s. 24
HADERKOVÁ, Eva: Fenomén jménem Lenička, LitENky 6, 2010, č. 2, s. 8
MANDYS, Pavel: Královna dívčích knihovniček. Lenka Lanczová a jejích 42 románů, Týden 12, 2005, č.
30, s. 66–67
MOCNÁ, Dagmar: Červená knihovna, Praha / Litomyšl: Paseka, 1996, 240 stran
TOMAN, Jaroslav: Trivialita a kýč v literatuře pro děti a mládež, Brno: Akademické nakladatelství
CERM, 2000, 22 s.
URBANOVÁ, Svatava: Zamyšlení nad jedním románem, Zlatý máj 39, 1995, č. 2, s. 47–48
URBANOVÁ, Svatava: Podoby dívčího románu a jeho recepce, in: Svatava Urbanová a kol.: Sedm klíčů
k otevření literatury pro děti a mládež 90. let XX. století, Olomouc: Votobia, 2004, s. 169–183
VLAŠÍN, Štěpán: Možnosti a limity žánru, Haló noviny 4, 1994, č. 297, 20. 12., s. 5, podepsáno (el)
Markéta Szyszkowiczová
2015
Mladá kultura
(1935–1938) byl studentský generační časopis levicového zaměření, s podtitulem „Měsíčník
československého pokrokového studenstva“.
Časopis vycházel jednou měsíčně (kromě prázdnin) od března 1935 do října 1938. Vzešel z levicového
hnutí Komsomol (Komunistický svaz mládeže), které pořádalo radikální, často ilegální akce a bylo
nuceno se umírnit. Mladá kultura sdružovala umělecky založené studenty a publikovala jejich práce;
najdeme zde juvenilie básníků, jako byli Jiří Orten či Ivan Blatný. Časopis se stavěl programově proti
fašismu, obhajoval práva mladého člověka. Oproti radikálním postupům prvního ročníku bylo od
ročníku druhého vyznění kritických a politických článků mírnější v pokrokově demokratickém duchu,
zároveň rostl počet veršů, próz, kulturních zpráv a recenzí. Mladá kultura se zaměřovala na kulturněpolitické otázky, ale i na školní problémy (např. školné, branná výchova atd.; nejčastěji v rubrice
Čteno pod lavicí, delší články samostatně). Jejím cílem bylo oslovit a zaktivizovat mladou generaci,
nikoli vytvořit platformu konkrétního politického názoru či systému. Zajímala se o literární tvorbu
nejmladší generace, avantgardní divadlo, hudbu (zejména jazz), výtvarné umění. Objevuje se zde
poezie (Jiří Orten, Ivan Blatný, Josef Hiršal, Kamil Bednář, Ludvík Kundera aj.), próza (Bohuslav
Březovský, Jan Drda aj.) i umělecká kritika (Karel Brušák, Lumír Čivrný ad.), ojediněle překlady (André
Breton, Heinrich Heine, Bertolt Brecht). Mladá kultura pořádala různé kulturní a sportovní akce (letní
a zimní tábory, výtvarné výstavy, čtení poezie – „Večery Mladé kultury“ atd.) za účasti starších
umělců (např. Jiří Voskovec, Jan Werich, Vítězslav Nezval, Adolf Hoffmeister), později často ve
spolupráci se Studentským časopisem. Podporu Mladé kultuře vyjádřili Karel Čapek, František Halas,
Josef Hora, Stanislav Kostka Neumann. Časopis byl v druhé republice úředně zastaven.
Typ studentského časopisu a dobový kontext
Studentský časopis lze považovat za specifický typ periodika především proto, že studentská literární
tvorba má zvláštní, autonomní rysy, dané zejména místem, tradicemi školy, působením profesorů
a silných studentských osobností a rovněž vlivem kulturního života a četby, k níž byli studenti vedeni.
Z toho vyplývá značná závislost autorů-studentů na básnících-vzorech a jejich snaha vyrovnat se se
stavem současné literatury, kterou však nahlížejí kriticky a konfrontují jej s vlastními požadavky na
literární tvorbu. Kromě vztahu mezi literaturou studentskou a „etablovanou“ jsou pro tento typ
časopisecké produkce důležité také specifické vztahy uvnitř jeho autorského a redakčního okruhu –
studenti na sebe navzájem působí, snaží se tvorbu svých kolegů napodobovat či kritizovat, silnější
osobnosti určují ráz časopisu, kterému se ostatní přizpůsobují, a tak se zpravidla časem etabluje
vyhraněná a určující skupina autorů. Jako všechna periodika jsou i studentské časopisy také nutně
výběrové, každý má svá vlastní kritéria, dle kterých zaslané práce přijímá či odmítá. Proto můžeme
u jednotlivých časopisů nalézat jejich různá specifika. Ke zdrojům studentské tvorby patřil zejména
školní život a typickými útvary těchto časopisů byly zejména povídky ze života mládeže a básně
vyznačující se bezprostředním pohledem na svět.
Studentská literatura se u nás výrazněji rozvíjela až v období první republiky, byť zde její
tradice už existovala. Významnými studentskými časopisy byly Studentská revue (1921–1926)
a zejména Studentský časopis (1922–1942), který začal dávat větší prostor tvorbě studentů středních
na úkor studentů škol vysokých. Studentský časopis byl ve svých začátcích ovlivňován zejména
tvorbou předválečné generace (Otakar Theer, Viktor Dyk, Fráňa Šrámek) a později poválečnou
avantgardou, poetismem a poezií Jiřího Wolkera. Na rozdíl od Mladé kultury nebyl nijak ideologicky
vyhraněný a důraz kladl na vytvoření tribuny pro mladou básnickou generaci. Mnoho autorů píšících
do Mladé kultury (a příslušníci ortenovsko-bednářovské generace) přispívali také do Studentského
časopisu, např. Jiří Orten, Ivan Blatný, Josef Hiršal, Hanuš Bonn, Josef Lederer; některé studentské
akce dokonce organizovaly tyto časopisy společně, byť se v mnohém nepohodly a na svých stranách
spolu polemizovaly a diskutovaly. Dalšími básníky „vychovanými“ Studentským časopisem byli např.
Jiří Frejka, Ladislav Fikar, Václav Lacina či Jiří Valja. Redaktory Studentského časopisu byli Jaroslav
Sochor, později Antonín Řeřábek, fungoval zde také orgán studentských redaktorů (např. Hanuš
Bonn).
Ve třicátých letech, kdy vzniká Mladá kultura, „končí jednota moderního umění
a komunistické ideologie“,58 a dochází k pojmovému rozlišení na „pravou“ a „levou“ literaturu.
Političnost se stává nedělitelnou součástí literární tvorby a autoři kriticky reagují na politické změny
ve světě. Po poválečném nadšení přináší třicátá léta největší hospodářskou krizi, rozmach fašismu,
nástup Adolfa Hitlera k moci, italskou agresi v Habeši, španělskou občanskou válku.59 Z toho vyplývala
deziluze mladých, jejich zklamání ze strojové techniky, civilizace, odklonu od ducha, hledání
východiska z této situace a návrat k „věčným hodnotám“ (slovy Kamila Bednáře), k metafyzice
a umění. Studentští autoři, prožívající tyto události citlivěji a bouřlivěji, je samozřejmě ve své tvorbě
reflektovali. Jejich tvorba z těchto let se vyznačuje značným pesimismem a subjektivismem, často
dokonce vlastenectvím. Nacházíme zde také stopy dobově vlivného sociálního realismu, což bylo
způsobeno zejména nejistotami politickými. „Cílem levice v literárním životě byla touha po revoluční
proměně společnosti a vznik nového socialistického člověka – to byla nadosobní meta veškeré
58
Med, J.: Literární život ve stínu Mnichova (1938–1939). Praha: Academia, 2010, s. 30.
59
Srov. Med, J.: cit. dílo.
revolučnosti […]“, píše Med.60 Dále uvádí, že pravice naopak jasně vytčený program neměla
a nedokázala tedy levici vytvořit rovnocennou opozici. Typickým rysem třicátých let se stává kolísání
intelektuálů mezi liberalismem, socialismem a nacionalismem, na čemž později stavěl fašismus, který
byl často kvůli pojmové mnohoznačnosti považován za synonymum k nacismu. V časopisech se ve
třicátých letech objevuje více básní vyznačujících se vyšší tvarovou úrovní, vzory mladých básníků se
stávají zvláště Josef Hora (poezie času), František Halas, Vilém Závada, Jan Zahradníček (skepse,
hledání jistot, subjektivismus) a také autoři cizích literatur, jejichž znalostí a inspirací se studenti
vyznačovali. Často je citovali, nicméně cizojazyčné vlivy nikdy nepřevážily působení literatury domácí,
s níž se studenti identifikovali a vyjadřovali k ní vždy nějaký postoj.
Generace
Jádrem redakce Mladé kultury byly především autoři pozdější tzv. ortenovsko-bednářovská generace.
Jako Ortenova (ortenovsko-bednářovská, válečná) generace je označováno uskupení autorů
narozených přibližně v letech 1910–1920, kteří vstoupili do literatury v roce 1940 Jarním
almanachem básnickým 1940 (Kamil Bednář, Ivan Blatný, Klement Bochořák, Lumír Čivrný, Jiří Daniel,
Karel Jílek [= Jiří Orten], Josef Kainar, Jiří Klan [= Josef Lederer], Josef Kohout [= Hanuš Bonn], Zdeněk
Kriebel, Oldřich Mikulášek, Jan Pilař, Jan Marius Tomeš, Jiří Valja). Dalšími sborníky, v nichž se tito
autoři sešli, byly např. Chvála slova z roku 1940 (Jaroslav Červinka, Jiří Hájek, Alena Vrbová, Josef
Hiršal...) či Podání ruky z roku 1943 (Jiřina Hauková, Zdeněk Rotrekl...). Většina z autorů už ovšem
před rokem 1940 debutovala v časopisech Mladá kultura nebo Studentský časopis a měla za sebou
vydání svých prvotin. Zvenčí i uvnitř generace byla diskutována otázka, zda skutečně jde o generaci,
nebo spíše jen o jakousi mezigeneraci (pojem Václava Černého), vzhledem k jisté generační
roztříštěnosti (vznikalo více skupin, např. Skupina 42, Skupina Ra). Hlavním pojítkem byl spíše pocit
generační sounáležitosti než společná poetika. Autory spojovaly kolektivní prožitky, zkušenosti první
světové války, mnichovská dohoda, konec první republiky, okupace, protektorát, začátek druhé
světové války, postupně střízlivěli z ideologií a obecně panovala nejistota ohledně vývoje kultury do
budoucna. Vycházely programové stati, které se snažily vytyčit hlavní rysy jak generace samotné, tak
její poetiky. O to už se při vstupu generace do literatury pokusil v úvodu pro Jarní almanach básnický
1940 Václav Černý,61 který vyzdvihl snahu generace o vytvoření nového člověka a prožití kolektivních
zážitků. Společnou poetiku našel v introspekci, tématech (dětství, sen, bolest, mateřství, osudovost)
a v absenci programovosti generace, která byla podle něj pro tuto dobu nezbytná. Na tento úvod
60
Tamtéž, s. 33.
61
[Úvodní slovo], in: Jarní almanach básnický 1940, Praha: Fr. Borový, 1940, s. 9–13.
navázala většina programových statí a diskusních článků. Generaci pak lze hrubě rozdělit na část
existenciální (Ivan Blatný, Jiří Orten) a marxistickou (Lumír Čivrný, Jiří Hájek).
Kamil Bednář: Slovo k mladým (Praha: Václav Petr, 1940): První a nejdiskutovanější generační
programová stať. Bednář navázal na Václava Černého a pokusil se vymezit rysy své generace a její
tvorby. Už v úvodu práce poznamenal, že se nesnaží hledat konkrétní řešení a východiska, ale jde mu
především o generační uvědomění a vyburcování mladých. Proto je často považován za hlavního
představitele této generace. Pojednává o hledání tzv. nahého člověka (převzato z filozofie Sørena
Kierkegaarda), tedy nalezení základní podstaty lidství, člověka oproštěného od příslušnosti politické,
ideologické, národní, rasové a společenské. Toto hledání nového „nahého“ člověka lze podle Bednáře
dosáhnout pouze skrze poezii, protože poezii své generace chápe jako veškeré umění mladých.
Zmiňuje zde i pasivitu a trpnost mladé generace, s čímž ale ne všichni básníci souhlasili (Jiří Daniel, Jiří
Orten).62
Václav Černý: Slovo o Slovu k mladým (Kritický měsíčník 3, 1940, s. 193–198): Reakce na Bednářovu
programovou stať, v níž Černý povětšinou s Bednářem souhlasí, nicméně, vědom si nejasností
a zamlžeností většiny jeho tezí, snaží se je teoreticky konkretizovat a vysvětlit.
Zdeněk Urbánek: Člověk v mladé poezii (Praha: Václav Petr, 1940): Tato stať reagovala na Jarní
almanach básnický 1940 a zároveň na Slovo k mladým. Jejím cílem bylo navázat na Slovo k mladým
a konkrétněji popsat mladou generaci a její přínosy. Za největší problém generace považuje Urbánek
absenci teoretiků (stati psali sami básníci), roztříštěnost, odpor k organizaci, taktice a programovosti.
Navazuje na pojetí člověka jakožto základu nové poezie, ale snaží se o vymezení míry, do jaké se
v poezii člověkem zabývat (mohlo by dojít k přílišnému psychologizování). Mladí básníci se podle něj
nově vyznačují především svou citlivostí a citovostí. V závěru Urbánek píše: „Světové proměny, jichž
se v současnosti dožíváme, jsou příčinou nových tvarů v českém básnictví. Ideologie ztrácejí vliv na
českou poezii. Lze říci, že nová poezie předvídá a připravuje půdu pro ideologii novou. Zájem této
nové ideologie musí být soustředěn na člověka, jenž nebude funkční jednotkou v dějích světa, ale
sám sobě se stane cílem. Je sněn nový člověk“ (s. 31).
Jaroslav Červinka: O nejmladší generaci básnické (Praha: Vyšehrad, 1941): Ve stručném pojednání
autor zejména usiloval popsat mladou generaci a její poezii. Navazuje na předchozí stati i almanach,
opět zmiňuje roztříštěnost, bezprogramovost generace, kolektivní zážitky. Hlavní osou této práce je
vyhranění mladé poezie vůči poetickým programům předešlým a zároveň mladých básníků proti
básníkům starším. Opět je zde zmíněno hledání nového člověka, Červinka dále píše o „pocitu prázdna
a bezesmyslnosti života, jenž je počátečným pocitem této mladé poezie“ (s. 32).
62
Daniel, J.: Obrana generace, Kritický měsíčník 3, 1940, s. 456–459; Orten, J.: Poznámka o jedné myšlence,
tamtéž, 1941, s. 95, podepsáno J. J.
Diskuze, které tyto stati vyvolaly (hlavně v Kritickém měsíčníku) v letech 1940–1941, zejména
shrnovaly již řečené o mladých básnících a jejich poezii. V roce 1941 vydal Bednář knihu Ohlasy slova
k mladým, kde tuto diskuzi popisuje.63 Nejvyhrocenější konfrontací se pak staly střety názorů Kamila
Bednáře a Jindřicha Chalupeckého (teoretika Skupiny 42). Chalupecký své odmítavé názory vyslovil
především ve statích Svět, v němž žijeme (1940) a Generace (1942). Vytýkal absenci konkrétních
ztvárnění, směřování umění pouze k poezii, akademismus a bezprogramovost, byť se oba autoři
v některých bodech shodovali (potřeba nového umění) a vycházeli z podobných myšlenek.
Na koncepci „nahého“ člověka a poezii Jiřího Ortena pak navazuje Ohnice, skupina kolem
Kamila Bednáře z roku 1947, která vydala ve dvou číslech Sborník současné literatury pod názvem
Ohnice v nakladatelství Václava Petra (první číslo uspořádal Kamil Bednář, na druhém spolupracoval
s Jaroslavem Červinkou). Autory byli Antonín Bartušek, Jiří Daniel, Ivan Diviš, Pavel Gabriel, Josef
Hiršal, Miroslav Holub, Vlastimil Kovařík, Jan Pilař, Augustin Skýpala, František Vítek, Josef Zeman
a Richard Zika, Ota Kraus, Zdeněk Urbánek a Bohuslav Březovský.
Mladá kultura a její vývoj
Studentský měsíčník Mladá kultura začal vycházet v březnu roku 1935 za redakce Bohuslava
Březovského (1. – 3. roč. do 1. čísla). První ročník obsahoval pouze čtyři čísla, přičemž třetí a čtvrté
číslo vyšlo jako dvojčíslo. Mladá kultura nebyla jen časopisem, ale zaštiťovala celé stejnojmenné
hnutí mladých studentů. Vzniklo ze středoškolské odnože komunistického svazu mládeže Komsomol,
které po zmírnění svého radikalismu začalo pronikat do středních škol a do širšího povědomí
veřejnosti. Středoškolský Komsomol byl nejaktivnějším jádrem časopisu a celého hnutí, a to zejména
v jeho počátcích; objevovala se zde však i jména umírněnějších osobností či úplných nestraníků,
mladých umělců a tvůrců. Časopis se stal hlavním orgánem protifašistického hnutí studentstva (na
středních školách). Komsomolská část časopisu chtěla hlavně získat platformu, která by byla legální
a díky níž by mohla provádět svou činnost, ostatní přispěvatelé považovali časopis za tribunu pro
umění a uměleckou tvorbu. Proto na stránkách Mladé kultury nalezneme vyhrocenou politickou
publicistiku, agitační články, články o chodu výuky na středních školách a problémech mládeže, vedle
básní, povídek a umělecké kritiky psané mladými autory (ze začátku ve výrazné menšině, ročník od
ročníku jich ale postupně přibývalo). V začátcích je také jasně patrné, jak odlišné tyto dvě skupiny,
jejich cíle a zájmy byly, postupně se však začaly více prolínat a rozdíl se postupně zmenšoval – umělci
se politicky aktivizovali a někdejší Komsomolci si naopak uvědomovali úskalí vyhroceného marxismu
(stalinismu).
63
Zmiňuje se hlavně o reakcích Růženy Vackové, Václava Černého a Jaroslava Červinky.
Úvodník prvního čísla v prvním ročníku zřetelně ukazuje, jaké cíle si Mladá kultura vytyčila
a kladla. Text pojednává o zklamání z minulosti a nespokojenosti s přítomností (nezaměstnanost,
způsob středoškolské výuky, počet studentů na jednotlivých středních školách apod.). Čteme zde:
„V hlavách nás mladých kupí události našich časů tolik problémů, které řešiti pokládáme za svou
povinnost – právě proto, že jsme mladí! Mládí nám nepředstavují sentimentální básničky s věčně
modrým nebem a s věčně mladými problémy života a smrti, tím méně duchaprázdné zábavy ‚zlaté
národní mládeže‘. Nám doba ukládá jiné úkoly!“ Tak byl zpočátku formulován program časopisu i pro
celou mladou generaci, představující úkoly a povinnosti a hlavně snahu ukázat mladým
(středoškolským) studentům, co je skutečně důležité. S tím také souvisí věta: „Chceme v první řadě
věnovat pozornost otázkám kulturně-politickým a teprve v druhé řadě studentské poezii a beletrii.“
Zároveň je odmítnuta potenciální nestranickost/neutrálnost: „Chceme se zařadit do pokrokové části
veřejnosti, která poznala, že je třeba postavit rozhodnou hráz nástupu reakce, jejíž bojovné metody
mají tolik společného s nekulturním běsněním Hitlerových úderek.“ Dále se úvodník vymezuje vůči
svému největšímu „konkurentovi“, Studentskému časopisu, vytýká mu zaslepenost, neřešení
důležitých otázek a vzdálenost od skutečných tužeb a potřeb současných studentů. Uvádí, že
Studentský časopis „není živý, není průbojný – krátce není mladý“. Ve druhém čísle prvního ročníku
pak v článku namířeném proti Studentskému časopisu čteme „chceme jen o něco víc, než o co
usiluješ ty“ (s. 13). Celkově se první ročník věnuje hlavně vyprofilování středoškolského studentstva,
boji za zlepšení podmínek na školách, objevují se zde články proti militarizaci mládeže, psychologizaci
války, snaha o obranu německých protifašistických studentů. Časopis přináší texty o agresi v Habeši,
hospodářské krizi a insigniádě proběhnuvší v roce 1934. Pro první ročník je typické odkazování
k autoritám (František Halas, Jiří Voskovec, Jan Werich, Vladislav Vančura, E. F. Burian, Karel Čapek)
a přetiskování jejich textů z tisku. Cílem všech autorských a agitačních článků Mladé kultury spočívá
zejména ve snaze vyburcovat mládež (což se posléze opakuje na přelomu třicátých a čtyřicátých let
v Jarním almanachu básnickém 1940 a v Bednářově Slovu k mladým). Výjimkou tedy nejsou výroky:
„Dnešní mládež má k dispozici spisy Marxe, Engelse, Lenina a Stalina v českých překladech a má tedy
příležitost poznat pravdu, nikoli ji pouze cítit“ (roč. 1, č. 3–4, s. 25). Obdobné úvahy by se ve
Studentském časopise ve stejné době nikdy objevit nemohly.
Počínaje druhým ročníkem pak díky legionářskému nakladatelství Čin mohl časopis vycházet
na středních školách legálně, s pomocí ředitele Činu Bohumilu Přikrylovi se později Mladá kultura
stala studentským odborem Klubu Čin, v roce 1937 pak dokonce sekcí demokratické Ligy pro mládež.
O počátku spolupráce s Činem píše Mladá kultura ve třetím čísle: „Aby se časopis stal skutečně
orgánem všech středoškoláků, tvoří kluby oblastní redakce, do kterých vysílají po jednom zástupci
s ústřední redakcí. Tak rozšířené hnutí musí ovšem míti stanovy a proto navázali jsme styky s klubem
Čin, který je seskupen kolem pokrokového časopisu Čin. […] Stáváme se studentským odborem klubu
Čin a budeme míti úplnou samosprávu v rámci klubu“ (s. 25). Ve druhém ročníku se začínají
objevovat překlady textů zahraničních autorů (tato tendence pokračuje i v dalších ročnících nejčastěji
v překladech Kamila Bednáře, popř. Jiřího Daniela), např. Majakovského báseň Tajemství mládí či
verše Ericha Kästnera. Po smrti Henriho Barbusse otiskuje Mladá kultura výňatek z jeho románu
Oheň a jeho názory na válku pak zahrnuje do polemiky s prací René Quintona (Válka je přirozený stav
samců). Z dalších překladů se zde objevují texty Bertolta Brechta nebo Heinricha Heina, publikovány
jsou příspěvky o Tolstém. Kritika prvnímu ročníku časopisu vyčetla přílišné sympatizování
s komunismem, redakce na tento typ námitek odpovídala, že převaha textů tohoto charakteru byla
způsobena zaneprázdněností redaktorů v období maturit; od druhého čísla si redakce počínala
opatrněji, nejčastěji používala výrazy „protifašistický“ a „demokratický“, dokonce upozornila, že ne
vše protifašistické je komunistické a že časopis je nadstranický, politiku řeší pouze v případech, kdy je
důležitá pro středoškoláky (poněkud v rozporu s výše citovaným úvodníkem) a jeho hlavním
programem je pouze demokratizace školy v duchu „skutečné demokracie“. Ve stejném ročníku se ale
objevuje Werichův článek Poznejme svého spojence – SSSR. Hlavními tématy ročníku jsou opět
branná výchova, školné, válka. Poněkud mimoběžně začíná probíhat diskuze na téma „sexuální
otázka“. Začíná se ustalovat chod rubrik, např. „Povídá se, povídá“, rubrika krátkých zpráv a noticek
ze školního prostředí, o které redakce píše: „Tato rubrika se nevyznamená ani tak vtipem
a duchaplností, ale pravdivostí. Je rubrikou denních stížností, z kterých je upleten život
středoškoláka.“ V rubrice „Čteno pod lavicí“ se objevuje zejména autorská poezie a próza, výjimečně
výňatek neautorských prací či článku z jiného periodika (výjimku tvoří přetisk hesla „lyže“ z Ottova
slovníku naučného – zřejmě kvůli náboru na zimní tábor Mladé kultury, který probíhal ve stejném
čísle). K této literární rubrice se později připojuje podrubrika „A veršováno“, která uvádí autorské
verše. Naopak zaniká rubrika „Haló hlásí“ (v několika verzích, „Haló haló, Praha hlásí“, „Zatím hlásí
Praha“ atd). Občas se objevují pouze příležitostné rubriky, např. „Víte, že…“ nebo „Zkumavka“
(odmítnuté zaslané verše). Mezi stálejší rubriky patří také „Kulturní zrcadlo“, přinášející zprávy,
recenze, novinky ze všech kulturních oblastí, rubrika je později rozdělena na jednotlivé oblasti
„Literatura“, „Hudba“, „Divadlo“, „Kino“ a „Sport“. Vedle rubrik „Listárna“ či „Zprávy“, popř. „Zprávy
z redakce“ se už žádná další stálejší rubrika neobjevuje. V druhém ročníku byl publikován také
výňatek z knihy Jana Macha a Ivana Herbena o T. G. Masarykovi, s nímž se po jeho abdikaci redakce
rozloučila a dodala: „Vítáme v novém prezidentu Benešovi osvědčeného přítele mladých.“ V rámci
druhého ročníku se také odehrál první večer Mladé kultury (5. října 1935 v Plodinové burze), který
údajně (dle Mladé kultury) navštívilo 1700 hostů, z toho 1200 středoškoláků. Úvodní slovo Adolfa
Hoffmeistera v plném znění otiskla Mladá kultura v příloze. Dle úvodního článku druhého ročníku
měla Mladá kultura v prvním ročníku náklad 2000 výtisků, který byl v druhém ročníku navýšen na
3000.
Odpovědným redaktorem se v třetím ročníku stal Kamil Bednář (č. 2–7), časopis v této době
víceméně navazoval na ročník předchozí. Objevuje se více článků o demokracii, dělnictvu,
rovnoprávnosti, přibývají články o filozofii a surrealismu. V překladech se objevují texty Thomase
Manna, Thomase Bergera či Romaina Rollanda, převzat byl pak např. text Vladislava Vančury. Časopis
hojně tematizuje otázku španělské občanské války. Jedno číslo bylo věnováno úmrtí F. X. Šaldy
(nekrolog, báseň na počest, článek o něm). Okrajově se periodikum zabývalo židovskou otázkou
(Bohumír Vančura – Židé mezi námi). Nalezneme zde také články jako Žena a sport či Žena a fašismus.
Na konci třetího ročníku se opět změnil hlavní redaktor, stal se jím Mikuláš Rotman (3. roč. od č. 8 –
4. roč. do č. 5).
Čtvrtý ročník je veden v duchu odkazu T. G. Masaryka († 1937), redakce otiskuje a zdůrazňuje
slova Edvarda Beneše: „Prezidente Osvoboditeli, odkazu, který jste vložil do našich rukou, věrni
zůstaneme!“ Opět se objevují články o Španělsku a nově o Číně, vyhrocuje se polemika
o surrealismus. Dochází také k vnitroredakčním střetům, z redakce odchází např. Kamil Bednář, jedna
z hlavních postav časopisu, v pátém ročníku je následně otištěn negativní článek Ivana Osvalda
o přínosu Kamila Bednáře. 19. března 1938 se koná výstava výtvarných prací ve Smetanově muzeu
organizovaná Mladou kulturou. V průběhu čtvrtého ročníku dochází k poslední změně odpovědného
redaktora, této pozice se ujímá Ivan Osvald, který v ní setrvá až do konce existence periodika (roč. 4,
od č. 6 – roč. 5).
Pátý ročník se opět navrací k původní formě, objevuje se minimum veršů a próz, tato změna
byla okomentována slovy: „V kulturním programu, jenž byl letos vskutku bohatý, měly přední místa
právě problémy politické. Poezie, věda, divadlo, výtvarné umění, vše, co nás zajímá, ustoupilo
dobrovolně do pozadí.“ Naopak bylo zařazeno mnoho politických a kritických článků (zejména Jiřího
Hájka, i pod pseudonymem Jiří Buřič); např.: „Uvědomujeme si, že bráníme demokracii nedokonalou,
vzdálenou uskutečnění sociální rovnosti, bráníme ji, ji, protože jedině v jejím rámci můžeme bojovat
za uskutečnění všech svých sociálních a kulturních ideálů, bráníme ji proti fašismu, který znamená
zničení všech politických práv, potlačení dělnické třídy, jež je naším nejmocnějším spojencem,
potlačení pracující inteligence, zničení kultury, všeho, co máme, co milujeme, čemu věříme.“ Na
dalších stránkách následují články o sovětském divadelnictví, sovětských knihách či článek s názvem
Ať žije Sovětský svaz: „Sovětský svaz ukazuje celému světu cestu!“ V úvodníku i v některých
jednotlivých článcích je zmíněna snaha redakce zvýšit náklad na 4000 výtisků; patrná je bojovnost
a připravenost k právě propuknuvší válce, nicméně časopis je v prvních pomnichovských týdnech
úředně zastaven a Mladá kultura přestává vycházet druhým číslem pátého ročníku.
I. Poezie
Poezie se v Mladé kultuře objevuje od prvního ročníku a tvoří její nedílnou součást. V zásadě můžeme
vymezit dva typy poezie otiskované v časopisu – verše související s programem hnutí Mladé kultury
a verše, které se mu vymykají. Vzhledem k výlučnosti tohoto žánru nejsou publikované básně zdaleka
tak programové či politické, můžeme říci agitační, jako např. některé kritické články. To nejspíš
souvisí s rozdělením redakce na část Komsomolců a část mladých tvůrců. Redakce také, jak často
zmiňovala v „Listárně“, odmítala syrový verbalismus veršů. Proto i básně prvního typu působí
rozhodně více poeticky než politicky, byť jsou studentské (poetika je stále juvenilní). Obecně můžeme
sledovat několik témat a motivů, které se ve většině básní opakují, jsou to zejména válka, bída, hlad,
chudoba, dělnická třída, nedostatek práce, motivy dětství, války, krve, města, mládí. Od čtvrtého čísla
se začíná objevovat větší množství básní vlasteneckých. Stále se opakují motivy ročních období
(zejména jara a podzimu) a barev (nejvíce modrá, potom červená, bílá a rudá). Několik básní bylo
věnováno F. X. Šaldovi, Karlu Hynku Máchovi, Bedřichu Feuersteinovi či soudruhu Levaněvskému
(zahynuvší voják, jak vysvětluje podtitul básně). Často se v básních objevují odkazy na reálie (Itálie,
Čína, Španělsko). Výraznými básníky časopisu jsou zejména Jiří Orten, Ivan Blatný, Jiří Daniel, Josef
Hiršal, všichni představitelé spíše neprogramového typu veršů, byť se motivy jejich básní často
shodují s motivy básní typu prvního. Zásadní však jsou v poezii těchto autorů již témata a motivy
charakteristické pro jejich pozdější tvorbu, lze pozorovat i výrazný vliv existencialismu (hlavně u Jiřího
Ortena), popř. civilismu (Karel Brušák). Do této skupiny patří také například verše Kamila Bednáře
(poezie zejména milostného rázu). Dále zde publikují Josef Lederer a Jiří Hájek, básníci kvantitativně
nejplodnější. Spíše sporadicky jsou v časopise zastoupeny verše Hanuše Bonna, Aleny Vrbové,
Ludvíka Kundery či Ladislava Frejky. Slovenská poezie se zde objevuje jen málo (Štefan Čepček, Peter
Karvaš). Z překladové poezie Mladá kultura otiskuje Majakovského (Tajemství mládí), Ericha Kästnera
(Oktaváni v uniformě, Balada), Heinricha Heina (Volební osli), Bertolta Brechta (Legenda o mrtvém
vojínu), Federica Garcíu Lorcu (Balada na rynečku) a čínskou poezii Ši-Kinga (Znavený voják). Nejvíce
agitačních básní najdeme v pátém ročníku (poslední ročník je obecně bojovnější), například báseň
Pochod od Karla Havlíka.
Ukázky:
„Soudruzi rukou a srdcí soudruzi rudých dní / k slunci jak hrozny révy / to není už loučení /
fontano trevi“ (Josef Lederer: Fontana di Trevi, roč. 2, č. 2, s. 19, podepsáno Klán).
„Byl by krásnější sojčí zpěv / byl by krásnější dým fabrik / kdyby už svět / byl zavalen /
proudem / nové / krve“ (Ranní dýmka, roč. 2, č. 2, s. 20, podepsáno Kim).
„Na rohu ulice / tam kam jej postavila bída / prodává noviny / válečný invalida“ (Báseň, roč.
2, č. 3, s. 27, podepsáno Krásnopolský).
„Tolik telefonních drátů nad městem / a všechny zní tvým hlasem“ (Karel Brušák: Odille, roč.
2, č. 3, s. 33).
„Ničitel dětských snů a krásy / neostýchá se složit křídla nad mrtvými / A skuhravý křik
v hebký rukáv převléká si / Však v hrsti chová jed a ty jej vyjmi“ (Kamil Bednář: Ničitel, roč. 2,
č. 4, s. 40, podepsáno Prokop Kouba).
„Já – ulic továren dolů hlas / hlas praporů, hlas milionů / hlas horských peřejí, hlas jitřních
zvonů / hlas lidí ubitých smrtelnou křečí světa […] / podejte své verše dělníkům jak dobrý
chléb“ (Jiří Hájek: Vyzvání, roč. 2, č. 7, s. 6, podepsáno Jirka Buřič).
„Já zaháněl jen chmury resignace / můj život byl jen boj a práce. / Tu člověk se však stesku
neubrání. // Mně brzy padla s duše slepota, / já poznal brzy smysl života. / Můj život byl jen
boj a práce“ (Můj život, roč. 3, č. 9–10, s. 114, nepodepsáno).
„V potlesku výstřelů hladím své děti / v černých hodinkách, z nichž odlétly už / všechny sny, /
v nichž úsměv k úsměvu bez slzy nedoletí. / Jsou plny děsu vidiny. / Tu na vás myslívám, můj
generále, / zda máte také hlad a usnout můžete-li“ (Zbyněk Vavřín: Generále, roč. 4, č. 2–3,
s. 22).
„Rozdupejte kámen v dlažbě města / ať básník nezmýlí se: tudy šli / Spravedlnost lásku
nepotrestá / a básník nezmýlí se: tudy šli // V katakombách dneška zítřek ukryt / a právo lhát
je jeho svatá zbraň / v katakombách dneška našel úkryt / a básník k boji podává svou dlaň //
Pohřběte lež a zbavte zítřek lhaní / pravda je bůh je víc je pravdou zas / Procitněte – blíží se
účtování / Pohřběte lež než pohřbí ona vás // Zabte válku a zbavte zítřek vrahů / Život je bůh
je víc je život zas / Zabijte válku! Odměna za námahu / život mír láska očekává vás //
Rozdupejte kámen v dlažbě města / ať básník nezmýlí se: tudy šli / Spravedlnost lásku
nepotrestá / a básník nezmýlí se: tudy šli“ (Karel Havlík: Pochod, roč. 5, č. 1, s. 3).
II. Próza
Jádro časopisu tvořily zejména politické články a stati anebo zprávy související se školním prostředím
(vyučování, školné, maturity). V kulturní části byly otiskovány kromě poezie teoretické a kritické
články a recenze. Próze bylo věnováno minimum prostoru, přesto můžeme najít společné znaky
publikovaných textů. Témata a motivy se často shodují s poezií, povídky jsou pochmurné,
pesimistické, místy vyznívají až depresivně, hojně využívají motivů samoty a osamělosti. Poukazují na
sociální krizi, bídu a nezaměstnanost. Opět se zde vyskytují motivy barev (zejména modrá a červená),
časté jsou také motivy přírodní. Jiným typem próz jsou studentské povídky, někdy koncipované jako
„zprávy z vyučovacích hodin“, někdy jako próza s vlastním fiktivním světem. Cílem těchto povídek je
ale vždy poukázat na chyby ve školním systému a naznačit, co by se mělo změnit či zlepšit, častokrát
je zdůrazněn kontrast mezi žákem a vyučujícím, mezi „dobrým“ a „špatným“ žákem, popř. mezi
protifašistickým a profašistickým či
nepolitickým žákem. S tím souvisejí také úvahy či charakteristiky týkající se škol a žáků a zpráv ze
(školních) výletů. Zkrácené „zprávy ze školních lavic“ se potom objevují ve formě heslovitých vět
v rubrice „Povídá se, povídá…“, obsahující také vzkazy psané ve formě dopisu a adresované většinou
„kamarádovi“, „septimánovi“ apod. Hlavními autory próz v Mladé kultuře jsou zejména Bohuslav
Březovský, Jiří Orten, Josef Lederer (pseud. Jiří Klan), Jiří Daniel (pseud. Jiří Weigner), Kamil Bednář
(pseud. Prokop Kouba) či Jan Drda. Slovenská próza je zde zastoupena minimálně (Opaka), podobně
překladová (např. César M. Arcenada: Rozdělení půdy).
Ukázky:
„Tak žijeme o hladu bez postelí a domácího vegetování, stočení na palubě kolem ráhen,
s vystěhovalci, Židy a Turky, kteří mezi soustem okurky a papriky zpívají monotonní asijské
písně, do nichž se mísí revoluční zpěvy Židů, jedoucích do Palestiny. Neboť vítr, pískající
o ráhnoví, vane ze severu, ze země sovětů“ (Franta Čejka: Dny na Bosporu, roč. 2, č. 1, s. 10).
„Hoši, to je skandál, Němci dostanou v Holešovicích univerzitu! To je úplná provokace, to je
plivnutí na naši národní hrdost! Kdo tu vlastně vládne? My, Češi, jsme vybudovali stát, my
musíme poroučet. Má snad Hitler soucit se Slovany v Lužici? Musíme splácet stejně stejným.
Praha musí zůstat slovanská – nesmíme dopustit, aby se tu vybudovala iredentistická
centrála. Náš národ musí být nade vše! Nic než národ!“ (Vemte Němcům univerzitu!, roč. 2,
č. 3, s. 29, podepsáno BST).
„Pak opět klidné pološero s prkennou draperií tovární ohrady a hrozivě dlouhými stíny“
(Ladislav Matějka: Šestnáct let, roč. 2, č. 3, s. 32, podepsáno Brma).
„Mám ze všech dnů nejraději dny podzimní, kdy se sychravé počasí zažírá do těla a snad ještě
hlouběji, kdy se daří přeludům jako houbám v pařeništi, kdy jsem veselý, protože je mi
smutno. Ty dny ostávám u vlhkých zábradlí parku, domnívaje se bláhově, že se podobám
Byronovi na lodní přídě“ (Josef Lederer: Dny, roč. 2, č. 5–6, s. 11, podepsáno Jiří Klan).
„Ve zšeřelé jeskyni I. tlupovního reformovaného reálného gymnázia panovalo hrozebné ticho.
Opravovala se kompozice z jazyka vyučovacího. Jen z posledního kamene se ozýval klepot, jak
některý žák obsekával podle souseda matematické cvičení“ (Střední škola v době diluviální,
roč. 2, č. 7, s. 7, podepsáno Frenk).
„A venku svítil měsíc a byla noc a poezie bloudila světem, ukazujíc se lidem, o nichž věděla, že
jí nikdy neuškodí, a že nikdy ničím nebudou“ (Jiří Orten, Poezie na návštěvě, roč. 3, č. 2,
s. 21).
„Abychom my, kolem dvacítky, kterým drtí opakované boty nejkrásnější věk života, květ
mládí, abychom se připravili a stmelili v jednotné zástupy, neboť ohnivá hodina největšího
vítězství a osvobození se kvapem blíží. Abychom my, Ahasverovci dneška, kteří jsme
olupováni o každou chvíli klidu a o každý kousek střechy i oblohy nad hlavou, abychom si
připjali na klopu kabátů červený karafiát a neváhali ani vteřinu. Neboť náš velký druh se na
nás dívá a očekává nás“ (Vl. Stránský: Šel tudy Ahasver, roč. 5, č. 2, s. 24).
III. Kritika
Kritika se v Mladé kultuře začíná rozvíjet až od konce druhého ročníku. Rozvíjí se zde zejména kritika
výtvarná (Karel Brušák), hudební (Karel Reiner), filmová, divadelní – zejména články o avantgardním
divadle (Osvobozené divadlo, D 35 – D 38) a samozřejmě literární (Prokop Kouba, tj. Kamil Bednář).
Z literární kritiky je podstatná polemika o surrealismu, která proběhla ve čtvrtém ročníku (Jiří Hájek
pod pseudonymem Jiří Buřič, Josef Hiršal ad.). Vyhraněnou skupinu tvoří teoretické články o umění
(zejména mladé generace), což úzce souvisí s pozdějším programem ortenovsko-bednářovské
generace. Teoretické články o umění píší např. Josef Hiršal, Kamil Bednář, Karel T. Neumann, zejména
ovšem Karel Brušák. Charakteristické jsou např. články: Mládí nad básníky (Kamil Bednář, roč. 1, č. 2,
s. 20, podepsáno K. B.), Hledáme hudbu (roč. 2, č. 1, s. 12, podepsáno Rieger), Výtvarné umění
dneška (Karel Brušák, roč. 2, č. 2, s. 22), A tedy (Karel Brušák, roč. 2, č. 2, s. 38–39, o kultuře obecně),
Naše divadelní avantgarda (Josef Träger, roč. 3, č. 2, s. 20–21), Proč je moderní hudba falešná (Karel
Reiner, roč. 3, č. 5–6, s. 68–69), Člověk zvaný jazzofil (roč. 4, č. 1, s. 14, podedpsáno Lu-ča) atd. Každé
číslo obsahovalo krátké recenze a zprávy z různých kulturních oblastí, nejprve v souhrnné rubrice
(„Kulturní zrcadlo“), později každé zvlášť („Literatura“, „Kino“, „Divadlo“, „Hudba“, často sem byly
řazeny i zprávy rubriky „Sport“).
Výběrová bibliografie sekundární literatury:
ČAPEK, Karel: Mladá kultura, Lidové noviny 43, 1935, č. 163, 30. 3., s. 7, podepsáno K. Č. (knižně in
O umění a kultuře III, Praha: Československý spisovatel 1986)
ČIVRNÝ, Lumír: Co se vejde do života, Praha: Hynek, 2000, 252 s.
HÁJEK, Jiří: Mladá kultura po padesáti letech, Tvorba 1986, příl. Kmen, č. 3, 22. 1., s. 3–4
HIRŠAL, Josef: Vínek vzpomínek, Praha: Rozmluvy, 1991, 352 s.
MED, Jaroslav: Literární život ve stínu Mnichova (1938–1939). Praha: Academia, 2010, 340 s.
MEJDROVÁ, Hana: Mladá kultura po třiceti letech, Plamen 7, 1965, č. 12, s. 89–91
TROCHOVÁ, Zina: Mladá kultura, Lexikon české literatury 3/I, Praha: Academia, 2000, s. 292–293
Lucie Bartochová
2015