rozvoji - Social protection for inclusive development

rozvoji - Social protection for inclusive development

BOJ S NESTABILITOU
V AFRICE
PROSAZOVÁNÍ NOVÉHO EVROPSKÉHO PŘÍSTUPU
EVROPSKÁ ZPRÁVA
MOBILIZACE EVROPSKÉHO VÝZKUMU VE
PROSPĚCH ROZVOJOVÉ POLITIKY
O
R O Z V O J I
BOJ S NESTABILITOU
V AFRICE
PROSAZOVÁNÍ NOVÉHO EVROPSKÉHO PŘÍSTUPU
EVROPSKÁ ZPRÁVA
MOBILIZACE EVROPSKÉHO VÝZKUMU VE
PROSPĚCH ROZVOJOVÉ POLITIKY
O
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009, Boj s nestabilitou v Africe, Centrum Roberta Schumana pro vyšší
studia při Evropském univerzitním institutu, San Domenico di Fiesole.
© Evropská společenství, 2009
Kopírování je povoleno pouze se souhlasem autora.
Právní informace:
Stanoviska vyjádřená v této zprávě jsou stanovisky jejích autorů a neměla by být připisována
Evropské komisi či členským státům Evropské unie.
V případě jakýchkoliv nejasností je závazná pouze anglická verze této zprávy.
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Předmluva
PŘEDMLUVA
Tvorba politik vyžaduje přesnou, hlubokou a aktuální obeznámenost s každou situací. A rozvoj není
výjimkou. V Evropě existuje celá řada univerzit a výzkumných ústavů, které se otázkami rozvoje
zabývají a vykazují erudovanou analytickou činnost. Z mnoha důvodů však nebyl jejímu potenciálu
dán v plné míře prostor – na vině jsou fragmentace činnosti, nedostatek prostředků a relativní
oddělenost od tvorby politik.
Tuto situaci má napravit iniciativa „Mobilizace evropského výzkumu ve prospěch rozvojových
politik“. Snahou této společné iniciativy, kterou v současné době podporuje Evropská komise a
šest členských států (Finsko, Německo, Lucembursko, Španělsko, Švédsko, Spojené království), je
rozšířit evropskou perspektivu, evropskou vizi tak, aby se soustředila i na některé z nejpalčivějších
rozvojových problémů současnosti. Má se tak stát díky prvotřídnímu know-how, inovaci a budování
společné platformy evropských výzkumníků a tvůrců politik.
Hlavním výsledkem dané iniciativy je tato Evropská zpráva o rozvoji (ERD), která bude publikována
každý rok. Jedná se o nezávislý, na poznatcích založený a na budoucnost zaměřený přezkum
rozvojových otázek odrážející evropskou vizi. Tato zpráva Evropské unii pomůže vytříbit její
rozvojovou vizi, obohatit její politiky a významným způsobem ovlivnit mezinárodní diskuzi. Bude
rovněž doplňovat další hlavní zprávy o rozvoji a snažit se odrážet rozmanitost současně existujících
názorů na různá témata a případně evropských přístupů, a to na základě jak politických a sociálních
hodnot Evropy, tak její historie a vlastních zkušeností. Jsme totiž přesvědčeni, že v oblasti tak složité
a bohaté, jako je rozvojová politika, by neměl existovat žádný monopolní názor.
Letošní první vydání, vypracované pod vedením Evropského univerzitního institutu (EUI) se sídlem
ve Florencii, se zabývá složitou a mnohorozměrnou otázkou „nestability“ a konkrétně se zaměřuje
na subsaharskou Afriku, kde se nachází většina nestabilních zemí. O tomto úkolu se hovoří jakožto
o „nejtěžší rozvojové výzvě naší doby“. Řešení situací nestability oprávněně představuje pro Evropu
i celé mezinárodní společenství čím dál naléhavější záležitost a stává se stále důležitější prioritou v
evropských rozvojových politikách. Jde také o klíčovou výzvu pro evropskou bezpečnostní strategii.
Boj s nestabilitou je především naléhavým morálním imperativem. V takzvaných nestabilních
státech žije jedna třetina chudého světa. Snaha o plnění rozvojových cílů tisíciletí v těchto zemích
zaostává a náklady spojené se špatnou správou, zejména v případech, kdy špatná správa vede ke
konfliktům a válkám, jsou enormní – hospodářsky, lidsky i sociálně. Ještě více získává tato otázka
na váze, vezmeme-li v úvahu úzce propojené potravinové, palivové a nyní i finanční a hospodářské
otřesy, u nichž hrozí, že zvrátí pokrok v oblasti rozvoje, k němuž poslední dobou docházelo. V případě
nestabilních zemí subsaharské Afriky, které disponují jen omezenou schopností vyrovnávat se s
otřesy, jsou v souvislosti s krizemi obzvláště znepokojivé lidské náklady.
Nestabilní situace jsou znepokojivé zejména z bezpečnostního pohledu. Ve stále provázanějším světě
je řešení nestability i v našem vlastním zájmu, neboť zajišťuje globální stabilitu a prosperitu. Jen
několik příkladů této vzrůstající provázanosti představuje vzkříšení pirátství v Adenském zálivu, které
úzce souvisí s divokým vývojem v Somálsku, nebo proudy hospodářských, politických a válečných
uprchlíků, kteří – jak lze pochopit – často s těžkým srdcem prchají před domácí nestabilitou, aby si
vybudovali lepší a stabilnější život v Evropě a jiných bohatých částech světa.
A konečně, tyto situace, které se týkají mimořádně rozmanitého souboru komunit s velmi rozdílnými
socioekonomickými, kulturními a politickými poměry a skladbou, vyžadují v oblasti externí
podpory, aby se k nim přistupovalo jednotlivě. Klasická „mantra“ rozvojové politiky, např. program
účinnější pomoci (Pařížské prohlášení a Akkerský akční program), Evropský konsenzus o rozvoji
a úsilí o podporu správních reforem, se se specifickými výzvami při uplatňování v nestabilních
kontextech vypořádávají. Jak se uvádí ve studii EU z roku 2008 „Rozvojové cíle tisíciletí v poločase“
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
III
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Předmluva
(„MDGs at midpoint“), kterou vedl profesor Bourguignon a jež vznikla v kontextu této iniciativy,1
„pokud máme [v oblasti rozvojových cílů tisíciletí] dosáhnout pokroku, je třeba se vypořádat s
nestabilitou. Bude to vyžadovat trvalé úsilí a nové, kreativní využití kombinace politických,
technických, finančních a někdy i vojenských prostředků, a bude třeba jednat jak se správními
orgány, tak s občanskou společností a nestátními aktéry.“ V této souvislosti se partnerské a dárcovské
země v současnosti spolupodílejí na „mezinárodním dialogu o budování státu a míru“, aby případně
dosáhly konsenzu v otázce cílů a zásad zásahů v těchto nanejvýš ztížených podmínkách.
K realizaci této ambiciózní iniciativy v oblasti politického výzkumu byl spuštěn intenzivní participační
proces, který spojuje celou řadu vrcholných učenců, tvůrců politik a zástupců občanské společnosti
z Evropy i Afriky. První vydání ERD se snaží vybudovat společnou analytickou platformu, na níž lze
tyto obtížné situace lépe uchopit, a pomáhá tak doladit evropský strategický přístup k nestabilitě
a do budoucna definovat ucelenější politiky. Pro evropskou výzkumnou iniciativu, která se snaží
objasnit, jak uvést v soulad rozvojové cíle s novými globálními výzvami, jde o zásadní krok kupředu.
Stefano Manservisi
Yves Mény
generální ředitel Evropské komise pro rozvoj a vztahy s
africkými, karibskými a tichomořskými státy
Ppředseda Evropského
univerzitního institutu
1
Viz „Rozvojové cíle tisíciletí v poločase: Jak si stojíme a kam potřebujeme jít“. Studie EU. François Bourguignon a kol.
2008. http://ec.europa.eu/development/icenter/repository/mdg_paper_final_20080916_cs.pdf
IV
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Poděkování
PODĚKOVÁNÍ
Tuto zprávu připravil tým pod vedením Giorgie Giovanettiové ve složení Franklin Allen, Simone
Bertolli, Shailaja Fennellová, Wendy Harcourtová, Marta Reynal-Querolová, Marco Sanfilippo, Elisa
Ticciová, Pascal Vennesson a Thierry Vedier. Za svou základnu zvolil Centrum Roberta Schumana pro
vyšší studia při Evopském univerzitním institutu (EUI). Projektovým manažerem byl Ingo Linsenmann.
Celý tým by rád poděkoval především Françoisi Bourguignonovi za vědecké poradenství a dále
Lucovi Alinovimu, Nicolasi Gérardovi, Sethu Kaplanovi, Stephanu Klasenovi, Ramonu Marimonovi,
Françoise Moreauové, Yaw Nyarkovi, Dorothée Starckové a všem členům řídícího výboru ERD za
trpělivé rady a neutuchající podporu. Za pomoc při výzkumu vděčíme rovněž Stefanii Innocentiové.
Následující osoby zastávaly významnou poradní roli: William A. Amponsah, Mina BaliamouneLutzová, Stefano Bartolini, Victor Davies, Jörn Grävingholt, Sven Grimm, Francesco N. Moro, Donato
Romano, Alexander Sarris, Andrew Sherriff a Gianni Vaggi. V různých etapách se na vzniku zprávy
podílely také Ľubomíra Benčová, Piera Calcinaghiová, Monique Cavallariová, Angela Conteová,
Mei Lan Goeiová, Laetitia Jespersová, Alexei Jones, Laura Jurisevicová, Christine Lyonová, Serena
Scarselliová, Elisabetta Spagnoliová a Valerio Pappalardo. Hlavním editorem byl Bruce Ross Larson
a o jazykovou úpravu podkladových dokumentů se postaral Chris Engert. Všem výše zmíněným
děkujeme.
Dále jsme hluboce zavázáni autorům podkladových dokumentů a relevantních poznámek: Ernestu
Aryeeteyovi, Niagale Bagayoko-Penoneové, Michaelu Barnettovi, Nicolasovi Bermanovi, Elvě
Bovaové, Deborah Brycesonové, Christianu Bügerovi, Mauriziovi Carbonemu, Paulu Collierovi,
Lorenzu Cotulaovi, Nasredinu Elaminovi, Fernandě Fariaové, Patricku Guillaumontovi, Sylvaine
Guillaumontové Jeanneneyové, Kennethu Harttgenovi, Damienu Hellymu, Leliovi Iapadremu, Zohře
Kahnové, José Mariovi Larrúovi, Francesce Luchettiové, Alanu Matthewsovi, Philippeovi Martinovi,
Jessemu McConnellovi, Marku McGillivrayovi, Andrewovi Moldovi, Wimovi Naudému, Janvierovi
Nkurunzizaovi, Abeně D. Oduroové, Alině Rocha-Menocalové, Saře Pantulianoové, Jeanu-Philippeovi
Platteauovi, Béatrice Poulignyové, Prabirjitovi Sarkarovi, Ajitu Singhovi, Aysen Tanyeri-Aburové,
Necle Tschirgiové, Margheritě Velucchiové and Tonymu Venablesovi.
Zvláštní dík patří účastníkům iniciativy Nové tváře pro rozvoj Afriky (New Faces for African Development),
kteří do zprávy nadšeně přispívali novými, mladistvými náhledy, poskytli výsledky své práce a rovněž
tvořili poznámky i studie. Jsou jimi Eme Akpanová, Japhet Biegon, Muslilhah Badmus, Christian B.
Kamga Kam, Dorine Kanmi Feunouová, Nicholas Kilimani, Albert Makochekanwa, Douzounet Mallaye,
Ndubuisi Nwokolo, Magidu Nyende, Isaac Oluwatayo, Thomas Poirier, Afees Salisu a Sigismond
Wilson.
Nelze vyjmenovat všechny, kterým patří náš dík, neboť na procesu, jenž vyústil vydáním této zprávy,
se podílelo mnoho osob, které se účastnily přípravných akcí v Bruselu (6. února), v Cambridge
(17.-18. března), ve Florencii (16.-17. dubna), v Barceloně (7.-8. května), v Akkře (21.-23. května) a znovu
ve Florencii (22.-23. června) a v Bruselu (4. září). Úplné seznamy účastníků těchto akcí jsou uvedeny
ve svazku 1B, přesto bychom zde chtěli vyjádřit náš vděk za jejich přínos ke konzultacím a k diskuzi
o kontroverzním tématu. Velmi děkujeme také hostujícím institucím, jmenovitě Jesus College
v Cambridge, univerzitě Universitat Pompeu Fabra a Centru pro výzkum ekonomik Středozemí
(Center for Research on the Economies of the Mediterranean, CREMed) v Barceloně a Institutu
statistického, sociálního a ekonomického výzkumu (Institute of Statistical, Social and Economic
Research, ISSER) v Akkře.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
V
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Obsah
OBSAH
PŘEHLED
1 Lepší reakce EU na nestabilitu
2 Stanovení priorit
1
4
7
ODDÍL 1
10
KAPITOLA 1
STÁTNÍ NESTABILITA V SUBSAHARSKÉ AFRICE: NÁKLADY A VÝZVY
1 Evropské rozvojové politiky v měnícím se globálním kontextu
2 Co vlastně nestabilita státu znamená?
3 Náklady spojené se státní nestabilitou v subsaharské Africe
11
11
16
18
KAPITOLA 2
CHARAKTERISTIKA NESTABILNÍCH STÁTŮ
1 Některé společné znaky nestabilních států
2 Nestabilní země provází velká nesourodost
3 Shrnutí
31
31
45
48
KAPITOLA 3
HISTORICKÉ KOŘENY STÁTNÍ NESTABILITY
1 Specifické hybné síly a společné skryté faktory
2 Je nestabilita koloniálním dědictvím?
3 Koloniální státy v subsaharské Africe
4 Dekolonizace
5 Mezinárodní kontext a kontinuita
6 Závislost orgánů na minulosti – odtrženost a extroverze
7 Závěry
49
49
50
50
51
52
54
56
KAPITOLA 4
EKONOMICKÉ FAKTORY MOHOU ZVYŠOVAT NESTABILITU
1 Ekonomické faktory se podepisují na nestabilitě státu – a naopak
2 Otevřenost obchodu může zvýšit, nebo snížit míru státní nestability
3 Oboustranná spojitost mezi přímými zahraničními investicemi a nestabilitou
4 Přírodní bohatství může zhoršit správu
5 Státní správa ovlivňuje vztah mezi půdou a nestabilitou
6 Hladovějící obyvatelstvo a nestabilní orgány
7 Závěr
57
57
58
59
60
62
68
69
VI
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Obsah
ODDÍL 2
70
KAPITOLA 5  NESTABILITA VERSUS ODOLNOST
1 Zvyšování odolnosti
2 Co vyplývá z přístupu založeného na odolnosti?
3 Nestabilita státu podrývá socioekonomickou odolnost
71
72
72
73
KAPITOLA 6
AFRICKÉ NESTABILNÍ STÁTY TĚŽCE ZASAŽENY CELOSVĚTOVOU FINANČNÍ KRIZÍ
1 Znepokojující výzvy krize: přerušení mnohaletého soustavného pokroku
2 Potraviny, paliva, finance – a nestabilita
3 Čtyři cesty šíření krize do nestabilních zemí
4 Mohou se nestabilní státy s krizí vypořádat?
76
76
77
77
85
KAPITOLA 7
BUDOVÁNÍ STÁTU A SOCIÁLNÍ SOUDRŽNOST
1 Pozornost znovu upřená na stát
2 Sociální soudržnost a nehmotné rozměry budování státu
3 Potřeba hlubokého porozumění místnímu kontextu
4 Komplementarita humanitární pomoci a zásahů v oblasti budování státu v postkonfliktním prostředí
90
91
92
94
97
ODDÍL 3
104
KAPITOLA 8
POLITIKY EU ZABÝVAJÍCÍ SE NESTABILITOU V SUBSAHARSKÉ AFRICE
1 Historický zájem EU o nestabilní země
2 Potenciál EU v situacích nestability
3 Lepší reakce EU na nestabilitu
105
106
112
113
KAPITOLA 9
ZÁVĚRY  PRIORITY A NÁVRHY ŘEŠENÍ
1 Politiky EU se mohou projevit
2 Priority a návrhy řešení
124
124
126
ZDROJE
133
PŘÍLOHA
143
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
VII
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Tabulky a schémata
TABULKY A SCHÉMATA
Tabulka 0.1 rámečku:
Schéma 0.1 rámečku:
Schéma 0.2 rámečku:
Schéma 0.1:
Schéma 0.2:
Schéma 1.1 rámečku:
Tabulka 1.1 rámečku:
Tabulka 1.1:
Schéma 1.1:
Schéma 1.2:
Tabulka 1.2:
Tabulka 1.3:
Schéma 1.3:
Tabulka 2.1:
Schéma 2.1:
Schéma 2.1 rámečku:
Schéma 2.2 rámečku:
Schéma 2.3 rámečku:
Schéma 2.2:
Tabulka 2.2:
Tabulka 2.3:
Tabulka 2.4:
Tabulka 2.5:
Tabulka 2.6:
Tabulka 2.7:
Schéma 2.3:
Tabulka 2.8:
Tabulka 2.9:
Tabulka 4.1:
Tabulka 4.1 rámečku:
Schéma 5.1:
Schéma 6.1:
Schéma 6.1 rámečku:
Schéma 6.2:
Schéma 6.3:
Schéma 6.4:
Schéma 6.2 rámečku:
Schéma 6.5:
Tabulka 6.1:
Schéma 6.6:
Tabulka 8.1:
Země subsaharské Afriky v situacích nestability
Populační pyramida nestabilních zemí subsaharské Afriky
Populační pyramida Evropské unie
Odolnost nestabilních zemí v subsaharské Africe
Zranitelnost nestabilních zemí v subsaharské Africe
Přírůstkové účinky pomoci na růst
Pomoc nestabilním státům, 2004
Lidský rozvoj v nestabilních státech subsaharské Afriky
Absolutní změny v klíčových ukazatelích MDG (2000 až 2006)
Relativní změny v klíčových ukazatelích MDG (2000 až 2006)
Uprchlíci a vnitřně vysídlené osoby, 2008
Ukazatele zajišťování potravin u nestabilních zemí
Trendy v ukazatelích správy, nestabilní subsaharské země
Zdanění, státní příjmy a snadnost podnikání v nestabilních zemích subsaharské Afriky
Zahraniční toky (prostý průměr z let 2003 až 2007)
Vývozy a ceny mědi v Zambii (2002 až 2009)
Ceny mědi a zambijská kwacha (2002 až 2009)
Příjmy z těžby v Zambii (2001 až 2007)
Podíl zemědělství, průmyslu a služeb na HDP, 2006
Seznam dovozců a vývozců potravin mezi zeměmi subsaharské Afriky
Koncentrace vývozu v nestabilních zemích
Vývozní destinace nestabilních zemí v procentech, průměrné hodnoty let 2004 až 2006
Veřejné výdaje jako procentuální podíl na HDP
Populace
Infrastruktura a geografická charakteristika
Reálný růst HDP v nestabilních zemích, v nestabilních zemích disponujících přírodními zdroji a
nestabilních zemích chudých na přírodní zdroje, 2000 až 2008
Makroekonomická charakteristika
Míra celkové zranitelnosti
Způsoby, jak zajistit, aby se nové investice do zemědělské půdy odrazily na zmírňování chudoby
Přidělování zemědělské půdy v letech 2000 až 2008 (nad 1 000 hektarů)
Vzájemné působení nestability státu a socioekonomické odolnosti
Rostoucí podíl vývozu na HDP
Jižní Afrika reaguje na pád banky Lehman Brothers – Keňa a Nigérie nikoliv
Nižší vývoz zejména v oblasti subsaharské Afriky
Vývoz primárních produktů a výrobků ze zpracovatelského průmyslu ze subsaharské Afriky
v období po propuknutí finanční krize v partnerské zemi
Odhadované omezení toků pomoci na africký kontinent v roce 2009
Čínská hospodářská spolupráce s nestabilními zeměmi afrického kontinentu a pomoc DAC
v letech 1998 až 2007
Mnoho migrantů zůstává na africkém kontinentu
Míra odolnosti – od nízké po vysokou
Dopad krize na sociální prosperitu
Orgány a agentury Evropské unie významné pro nestabilní státy
VIII
1
3
3
6
6
13
14
19
21
22
24
26
28
32
33
34
35
36
36
37
39
40
41
43
44
45
46
47
65
67
74
77
78
80
81
82
84
84
86
87
112
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Rámečky
RÁMEČKY
Rámeček 0.1:
Rámeček 0.2:
Rámeček 0.3:
Rámeček 1.1:
Rámeček 1.2:
Rámeček 2.1:
Rámeček 4.1:
Rámeček 4.2:
Rámeček 4.3:
Rámeček 5.1:
Rámeček 5.2:
Rámeček 6.1:
Rámeček 6.2:
Rámeček 6.3:
Rámeček 7.1:
Rámeček 7.2:
Rámeček 7.3:
Rámeček 7.4:
Rámeček 7.5:
Rámeček 7.6:
Rámeček 7.7:
Rámeček 8.1:
Rámeček 8.2:
Rámeček 8.3:
Rámeček 8.4:
Rámeček 8.5:
Rámeček 8.6:
Rámeček 8.7:
Rámeček 8.8:
Rámeček 8.9:
Rámeček 9.1:
Rámeček 9.2:
Rámeček 9.3:
Rámeček 9.4:
Rámeček 9.5:
Které země subsaharské Afriky jsou nestabilní?
Společné znaky nestabilních zemí – a významné rozdíly
Jak krize v letech 2008 až 2009 zasáhla nestabilní státy subsaharské Afriky
Účinnost pomoci a přidělování prostředků nestabilním zemím
Jak se dostala nestabilita do diskurzu rozvoje
Střídání nárůstu a poklesu ceny mědi v Zambii
Smluvená pravidla a Listina o nakládání s přírodními zdroji (Natural Resource Charter)
Rozsáhlý nákup půdy v Africe – analýza pozemkových obchodů
Mezinárodní investice v Súdánu, „obilnici“ arabského regionu
Definice odolnosti a zranitelnosti
Hospodářský růst, rozvoj a blahobyt v nestabilních zemích
Africké finanční trhy – vedlejší dopady otřesů
Zaplní Čína vzniklou mezeru?
Negativní otřesy a sociální ochrana – jakou roli mají zastávat oficiální a neoficiální finanční instituce?
Proč může odolnost na lokální úrovni zlepšit bezpečnost
Somálsko a Somaliland
Africký správní model
Mezinárodní působení v nestabilních státech – poučme se z Jižního Súdánu
Ponaučení od lokálních společenství – programy na podporu bývalých bojovnic
Postkonfliktní přechod – příležitost pro zplnomocnění žen?
Tvorba rozpočtu zohledňující gender
„Vypořádání se s oslabenou rolí státu“ – výňatky z Evropského konsenzu o rozvoji, 2005
Konkrétní opatření proti nestabilitě obsažená v Pařížském prohlášení o účinnosti pomoci a
Akkerském akčním programu
Zásady vhodné mezinárodní činnosti v nestabilních státech a situacích, které vypracoval OECD-DAC
Usnesení Rady bezpečnosti OSN č. 1325
Nástroj FLEX pro zranitelné země (Vulnerability Flex)
Společná zemědělská politika EU a zajišťování potravin v afrických nestabilních státech
Aid for Trade – pomoc v oblasti obchodu
Dohody o hospodářském partnerství
Bezpečnostní a rozvojové výzvy v nestabilních situacích – ponaučení z operací EBOP
Návrh na stabilizaci příjmů
Politiky EU a rozvoj lidského kapitálu Afriky
Správná míra regionální integrace
Dilema spojené s vůdčím postavením a hegemonie v regionálně řízeném vytváření správních kapacit
Přehodnocení řízení pomoci
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
IX
R O Z V O J I
1
3
5
13
16
34
61
63
66
72
73
78
83
88
91
95
96
97
100
101
102
106
108
109
110
111
114
116
117
120
127
127
129
130
131
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Seznam akronym
SEZNAM AKRONYM
AfDB
AIDS/HIV
Africká rozvojová banka
Syndrom získaného selhání imunity / virus lidské imunitní nedostatečnosti
AKT
africké, karibské a tichomořské státy
CIFP
ukazatele zahraničních politik jednotlivých zemí podle Carleton University
CPIA
Vnitrostátní politika a institucionální hodnocení
DAC
Výbor pro rozvojovou pomoc
DFID
Ministerstvo pro mezinárodní rozvoj
EBOP
evropská bezpečnostní a obranná politika
EU
Evropská unie
FAO
Organizace pro výživu a zemědělství
FDI
přímé zahraniční investice
GŘ pro rozvoj
generální ředitelství Evropské komise pro rozvoj a vztahy s africkými, karibskými a tichomořskými státy
GTZ
Společnost pro technickou spolupráci
HDI
index lidského rozvoje
HDP
hrubý domácí produkt
HND
hrubý národní důchod
IFPRI
Mezinárodní institut pro výzkum potravy
IIED
Mezinárodní ústav pro životní prostředí a rozvoj
ILO
Mezinárodní organizace práce
MDG
rozvojové cíle tisíciletí
NATO
Severoatlantická aliance
ODA
OECD/DAC
SIPRI
SZP
UNCTAD
UNDP
UNECA
UNIFEM
oficiální rozvojová pomoc
Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj – Výbor pro rozvojovou pomoc
Stockholmský mezinárodní ústav pro otázky míru
společná zemědělská politika
Konference OSN o obchodu a rozvoji
Rozvojový program OSN
Hospodářská komise OSN pro Afriku
Rozvojový fond OSN pro ženy
UNMIS
mise OSN v Súdánu
UNODC
Úřad OSN pro drogy a kriminalitu
UNRISD
Výzkumný ústav OSN pro sociální rozvoj
WFP
Světový potravinový program
WHO
Světová zdravotnická organizace
WPF
nadace World Population Foundation
WTO
Světová obchodní organizace
ZCCM
podnik Zambia Consolidated Copper Mines
ZCCM
Zambia Consolidated Copper Mines (société)
X
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Přehled
PŘEHLED
Krize v letech 2008 až 2009 zapříčinila nejhorší úpadek od roku 1929. Ekonomická a finanční krize zasáhla rozpočet EU i dalších
rozvinutých zemí, v důsledku čehož vznikly obrovské převisy dluhu, vzrostla nezaměstnanost a zhoršily se sociální problémy.
Nejhorší dopady však měla krize na nestabilní země, které se z velké části nacházejí v subsaharské Africe, přestože původně se
mělo za to, že tyto země budou díky nízké míře finanční integrace se zbytkem světa před krizí chráněny. A přestože katastrofální
socioekonomická situace zemí subsaharské Afriky volá po novém nasazení sil v těchto zemích, je možné, že starosti EU s vnitřními
sociálními problémy zcela vytlačí pozornost a finanční prostředky z evropských politik rozvojové pomoci. EU však musí svému
působení v subsaharské Africe dostát, eventuálně je ještě posílit, a vyhnout se neefektivním politikám v oblasti podpory. Rozvojovou
politiku EU v nestabilních zemích subsaharské Afriky je třeba přehodnotit a právě to je cílem Evropské zprávy o rozvoji 2009 (ERD 2009).
Evropská zpráva o rozvoji 2009 analyzuje náklady spojené s nestabilitou a její charakteristické znaky (oddíl 1), schopnost nestabilních
zemí vyrovnat se s negativními otřesy, jako je například finanční krize v letech 2008 až 2009 (oddíl 2), a také současné závazky EU
v nestabilních zemích a možnosti rozvojové politiky EU v oblasti pomoci při zvyšování odolnosti zemí (oddíl 3). Ve středu zájmu
leží subsaharská Afrika, neboť se zdá, že právě tento region výrazně zaostává v oblasti konsolidace států. Zjednodušené závěry
výzkumů mají výrazně větší platnost než veškeré hypotetické dohady ohledně definice a míry nestability – země subsaharské
Afriky jsou ve skupině nestabilních států vždy zastoupeny nejvíce (rámeček 0.1)1.
Rámeček 0.1: Které země subsaharské Afriky jsou nestabilní?
Existuje několik způsobů třídění a hodnocení nestability státu. Tabulka 1 rámečku znázorňuje v této zprávě využívaný
pracovní seznam zemí subsaharské Afriky, které se nacházejí v situacích nestability:
Tabulka 0.1 rámečku: Země subsaharské Afriky v situacích nestability
Angola
Burundi
Kamerun
Středoafrická republika
Čad
Komory
Demokratická republika Kongo
Republika Kongo
Pobřeží slonoviny
Džibutsko
Rovníková Guinea
Eritrea
Etiopie
Gambie
Guinea
Guinea-Bissau
Keňa
Libérie
Mauritánie
Niger
Nigérie
Rwanda
Svatý Tomáš a Princův ostrov
Sierra Leone
Somálsko
Súdán
Togo
Uganda
Zimbabwe
Tento seznam předložila roku 2009 OECD, avšak oficiálně jej neschválila. Seznam je výsledkem soupisu členů nejnižších dvou
z pěti tříd v rámci dokumentu Světové banky Vnitrostátní politika a institucionální hodnocení za rok 2007 (Country Policy
and Institutional Assessment for 2007), ukazatelů oslabení státu v rozvojovém světě podle Brookingsova institutu za rok
2008 a ukazatelů zahraničních politik jednotlivých zemí podle Carleton University za rok 2007. Evropská zpráva o rozvoji
(ERD) 2009 tohoto seznamu využívá jako pracovního nástroje, nicméně s ohledem na proměnlivou definici samotného
termínu jej nepovažuje za oficiální document (viz kapitola 1).
Lidské i ekonomické náklady spojené s nestabilitou vyzývají k tomu, aby se modely, strategie a konkrétní činy rozvojové politiky
orientovaly na posilování odolnosti společností, tedy na zvyšování schopnosti socioekonomického systému vyrovnat se s otřesy
a měnícími se podmínkami a přizpůsobit se jim, aniž by omezil potenciál osob. Ve světě, kde jsou globální otřesy stále vážnější a
zasahují čím dál větší počet lidí, je odolnost socioekonomického systému zcela zásadní pro další rozvoj země. Měla by se stát také
hlavním cílem národních rozvojových strategií, a tím i rozvojové pomoci.
Nestabilní země subsaharské Afriky mají mnoho společných znaků – všechny se potýkají se strukturálními problémy a dysfunkčními
orgány –, ale také se v mnoha ohledech liší (rámeček 0.2). Pro tyto země není nouzová situace výjimkou, ale pravidlem. Ve snaze
rychle se vyrovnat s otřesy ve svých rozhodnutích často ignorují výhledový horizont, a okamžité potřeby tak narušují dlouhodobé
cíle. EU je schopná pomoci těmto zemím držet se vytyčené cesty daleko od nestability a směrem k odolnosti a udržitelnému růstu.
1
Například 29 z celkových 49 zemí, které OECD označila jako nestabilní (2009), se nachází v subsaharské Africe.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
1
R O Z V O J I
Přehled
Evropská zpráva o rozvoji 2009
K tomuto účelu je zapotřebí flexibilního, dlouhodobého přístupu EU, aby bylo její působení a nové formy řízení pomoci efektivnější.
EU by také měla zformulovat přesvědčivou dlouhodobou politiku a rozpočtové závazky, které nijak nenarušují zásadu státní
svrchovanosti. Tyto závazky by nestabilním zemím umožnily prodloužit časový horizont svých politik.
Posun od priorit ke konkrétním návrhům řešení a přesně stanoveným zásahům vyžaduje hluboce zakořeněnou znalost daného
terénu, aby mohla být zohledňována pozoruhodná různorodost v historickém vývoji nestabilních zemí subsaharské Afriky, stejně
jako v jejich kultuře a ekonomické a politické situaci. Podrobné návrhy politik mohou být formulovány pouze za předpokladu, že
odbornou znalost problematiky doplní stejně dobré znalosti místního prostředí.2
KOMPARATIVNÍ VÝHODY EU: ROZVOJ LIDSKÉHO A SOCIÁLNÍHO KAPITÁLU A
PODPORA INSTITUCIONÁLNÍHO ROZVOJE
Rozvojová pomoc EU a členských států má obrovský potenciál. Pro většinu nestabilních zemí subsaharské Afriky představuje Evropa
nejdůležitějšího podporovatele, obchodního partnera a zdroj zahraničních investic a významnou migrační destinaci. EU je navíc
důležité politické, diplomatické a ekonomické seskupení. Přesto Evropa nemůže zapomínat na to, že kořeny nestability často sahají
až ke kolonizačním a dekolonizačním procesům, někdy ještě zhoršeným nezodpovědnými praktikami zahraničních společností a
zločineckými obchody s Evropou.
EU by se měla v nestabilních zemích i nadále angažovat, přičemž by měla respektovat domácí vlastnická práva, svými aktivitami
přesáhnout pouhé utváření státní sféry, plně využít své komparativní výhody a soustředit veškeré snahy na rozvoj lidského a
sociálního kapitálu a na podporu institucionálního rozvoje jak na lokální, tak na regionální úrovni.
Na rozdíl od většiny agentur pomoci3 sahá soubor potenciálních politik EU daleko za rámec finanční podpory a zahrnuje obchod,
zemědělství, rybolov, bezpečnost, migraci, změnu klimatu, životní prostředí, sociální rozměr globalizace, zaměstnanost, výzkum
a vývoj, informační společnost, energie a správu.4 Kromě toho je historie EU především historií institucionálního vývoje v rámci
různorodých společností, kterou charakterizují instituce s různými kořeny, tradicemi a dějinným vývojem. Evropská unie se tedy
v průběhu vlastního vývoje a rozšiřování musela vypořádat nejen s problémy státních přeměn z vojenské diktatury na demokracii
(např. v Řecku, Portugalsku či Španělsku v 70. letech 20. století), ale také s integrací zemí, které teprve nedávno přikročily k tržnímu
přístupu. Tyto zkušenosti poskytují velmi užitečnou znalostní základnu pro boj s nestabilitou.
Akceschopnost Evropy by nicméně neměla být přeceňována. Světový řád začíná být stále více multipolární a vedle nejstarších
aktérů se objevují nově vznikající politická a ekonomická centra. Klíčová trojice hráčů na mezinárodním poli se dnes skládá z USA,
Číny a EU. Vedle hlavních mezinárodních organizací se v nestabilních státech angažuje mnoho dalších zemí od Spojených států
po východní Asii a státy Perského zálivu. Především Čína ve většině nestabilních zemí vybudovala infrastrukturu, investovala do
pozemků a navýšila měkkou sílu.
Iniciativy EU ve snaze vypořádat se s nestabilitou jednotlivých států, jako například pomoc při budování státních sfér a míru, by
navíc mohly být partnerskými státy vnímány jako obtěžující a nikoliv politicky neutrální. Bezděčně by také mohly ovlivnit výhradně
interní procesy a dynamický vývoj. Vnitřní odpor a překážky v rámci EU mohou navíc oslabit závazky rozvojovým politikám. Mimoto
by podněty k tomu, aby veřejné zdroje směřovaly k mezinárodní rozvojové spolupráci, mohly oslabit také stárnoucí populace,
obrovský dluh nashromážděný v krizi a rozšiřování EU.
2
3
4
GTZ (2008) zkoumá šest studií jednotlivých zemí a vyzdvihuje zejména geografickou rozmanitost, odlišná stádia vlád a různá zaměření rozvoje: „Přístup, který
lze definovat slovy „nenadělat škodu“, stejně jako citlivý postoj k danému prostředí a důkladná znalost země jsou pro rozvíjení jakékoliv strategie nadále zcela
nepostradatelné.“ (str. 12)
Agentury pomoci a mezinárodní instituce disponují mnohem omezenější škálou kroků, často se zabývají pouze krátkodobými nápravnými opatřeními a kvůli
svým institucionálním povinnostem se obvykle soustředí na jediný problém. Pro více informací viz podkladový dokument Paula Colliera (2009a) ve svazku 1B.
Viz Zpráva EU o soudržnosti politik ve prospěch rozvoje pro rok 2009, která definuje 12 podstatných oblastí politiky.
2
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Přehled
Rámeček 0.2: Společné znaky nestabilních zemí – a významné rozdíly
Nestabilní země nejsou schopny uvolnit domácí zdroje a získávat důležité rozpočtové příjmy ze zdanění. Státní příjmy
nestabilních zemí subsaharské Afriky, nepočítaje dotace, se na HDP obvykle nepodílejí ani 20 procenty. Daně se pohybují
v rozmezí od 6 do 13 % HDP, tudíž existuje jen velmi omezený prostor pro zajištění veřejných statků a služeb.
Nízká míra lidského rozvoje. Nízké veřejné investice do lidského rozvoje se odrážejí ve špatně fungujícím vzdělávacím
a zdravotnickém systému. Přestože mnoho nestabilních zemí omezilo vojenské výdaje, prakticky vůbec je nenahradilo
zvýšenými investicemi do zdravotnictví a vzdělávání.
Nízká hustota obyvatel. Pro většinu nestabilních zemí je obecně charakteristická velmi nízká hustota obyvatelstva
– v 15 z 29 zemí žije méně než 40 obyvatel na jednom kilometru čtverečním, přičemž ve stabilních státech je to kolem 84
obyvatel. Průměrný věk obyvatel je nízký a jejich počet stále roste (což je jasný opak populační pyramidy EU). Kromě toho
žije většina obyvatel těchto zemí ve venkovských oblastech.
Schéma 0.1 rámečku: Populační pyramida nestabilních zemí subsaharské Afriky
100+
95-99
90-94
85-89
80-84
75-79
70-74
65-69
60-64
55-59
50-54
45-49
40-44
35-39
30-34
25-29
20-24
15-19
10-14
5-9
0-4
50
40
30
20
10
0
Ženy
Muži
0
10
20
30
40
50
Počet obyvatel (v milionech)
Schéma 0.2 rámečku: Populační pyramida Evropské unie
100+
95-99
90-94
85-89
80-84
75-79
70-74
65-69
60-64
55-59
50-54
45-49
40-44
35-39
30-34
25-29
20-24
15-19
10-14
5-9
0-4
20
10
0
Ženy
Muži
0
10
20
Počet obyvatel (v milionech)
Zdroj: U.S. Census Bureau, International Data Base.
Slabá nemateriální a materiální infrastruktura Nestabilní země disponují pouze 8 metry zpevněné cesty na jeden
kilometr čtvereční, zatímco v případě stabilních zemí je to 18 metrů. Náklady na dopravu v nestabilních zemích (obzvláště
v oblasti vnitroafrického obchodu) dosahují dvojnásobné výše nákladů v rámci jihovýchodní Asie. Přesunout přepravní
kontejner ze Středoafrické republiky do nejbližšího přístavu trvá zhruba 116 dní. Z Kodaně trvá stejná transakce pět dní.
Nejpřímější let mezi Čadem a Nigerem je přes Francii – tedy přes 4 000 kilometrů; z Bangui ve Středoafrické republice lze
do Evropy odletět jen jediný den v týdnu; počet uživatelů mobilních telefonů na tisíc obyvatel, přestože poslední dobou
prudce vzrostl, dosahuje pouhé poloviny počtu uživatelů ve stabilních zemích.
Koncentrovaný vývoz. Index diverzifikace vývozu nedosahuje ani poloviny hodnoty stabilních zemí, což prokazuje
vysoký stupeň koncentrace. Až na několik výjimek vyvážejí nestabilní země především primární produkty – v roce 2006 se
primární produkty podílely na vývozu v průměru více než 80 procenty, z čehož 30 % tvořila paliva, a v některých zemích,
jako např. Angola, Čad, Republika Kongo a Rovníková Guinea, tvořil podíl primárních produktů přes 90 %.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
3
R O Z V O J I
Přehled
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Vysoké riziko vypuknutí ozbrojených konfliktů. Celkem 73 % obyvatel zemí Poslední miliardy, jak lze nazvat
neoficiální seznam nestabilních zemí, v nedávné době prožilo občanskou válku nebo se s ní právě potýká. Riziko, že v těchto
zemích vypukne občanská válka v jakémkoliv pětiletém údobí, je navíc obrovské – jedna ku šesti.5
Ale…
Nerovný růst. Růst v nestabilních zemích dosahoval v letech 2000 až 2008 zhruba 4 % ročně. Nestabilní země se
zásobami surovin však dosahovaly růstu 6,3 %, přičemž v letech 2002 a 2004 vykázaly rekordní růst – 10 %, respektive
8,5 %. Nestabilní země, které zásobami surovin nedisponují, dosahovaly růstu 2,3 %.
Příjmy. Reálný příjem na jednoho obyvatele, který v nestabilních zemích subsaharské Afriky činil v roce 2008 v průměru
kolem 600 amerických dolarů, se pohybuje v rozmezí od 100 dolarů v Demokratické republice Kongo po 4 500 dolarů v
Rovníkové Guineji.
Průměrná délka života. Na Svatém Tomáši a Princově ostrově je délka života při narození odhadována na více než
65 let, což odpovídá průměru rozvojových zemí. Průměrná délka života obyvatel Sierry Leone a Zimbabwe však činí jen
něco málo přes 40 let.
Přímé zahraniční investice (FDI) proudí pouze do zemí se zásobami surovin. Z přímých zahraničních investic,
které proudily do nestabilních zemí subsaharské Afriky v letech 2000 až 2007, putovalo přes 70 % jen do pěti zemí – Angoly,
Čadu, Rovníkové Guiney, Nigérie a Súdánu –, které mají bohaté zásoby přírodních zdrojů.
Devizové rezervy – omezené, nebo postačující. Některé nestabilní státy mají velmi nízké devizové rezervy (na
méně než 90 dní pokrytí dovozu). V dubnu 2009 měly Etiopie, Guinea a Zimbabwe rezervy pouze na měsíc pokrytí dovozu,
zatímco vývozci ropy až na půl roku.
Zahraniční dluh. Vývozci ropy zahraniční dluh drží v mezích a ukazatele situace ohrožení dluhem mají do značné míry
pod kontrolou. Poměr dluhu vůči hrubému národnímu důchodu a celkového dluhu z vývozu zboží a služeb se například
v Angole a Súdánu od roku 2000 výrazně zlepšil. Nestabilní země, které nedisponují přírodními zdroji, jako jsou například
Guinea-Bissau a Libérie, jsou stale zatíženy obrovským dluhem, jenž ztěžuje rozvoj do budoucna.
1. LEPŠÍ REAKCE EU NA NESTABILITU
Přezkoumání nynějšího přístupu EU k okolnostem nestability (kapitola 8) ukazuje, že v několika směrech je
zapotřebí nového vývoje.
Hlavním a obecným směrem, kterým by se mělo zlepšování ubírat, je zmenšování rozdílů při provádění stanovených kroků, které
tvoří širokou propast mezi teoretickým rámcem politiky a konkrétními zásahy v terénu. Právě to představuje zásadní výzvu, neboť
účinnost politiky je patrná teprve při její realizaci. Provádění kroků musí být dále řádně promyšleno, neboť univerzální politiky
potřebám nestabilních států nevyhovují.
Konkrétněji je nového vývoje zapotřebí proto, aby:
• se spolehlivě porozumělo lokálním podmínkám – a na základě tohoto porozumění mohly být plánovány účinné kroky.6
• se zjistilo, jak přizpůsobit zásadu vlastnictví v zemích, v nichž působí nezpůsobilé nebo nezákonné státní orgány, které mohou
možnost rozpočtové podpory značně zkomplikovat – takováto situace ve většině nestabilních zemí přetrvává neustále. Dokonce
i v zemích s demokratickými orgány se legitimní vláda udrží u moci obvykle pouze krátkodobě, což značně ztěžuje provádění
dlouhodobých politik s pomocí rozpočtové podpory, pokud neprobíhá nepřetržitý dohled.
• široké spektrum politiky EU nemělo na nestabilní státy opačné účinky a aby na ně různé politiky neměly nepřímé nepříznivé
dopady. Horizontální rozměr politické soudržnosti musí být doplňován větším úsilím o vertikální soudržnost a lepší koordinací
v rámci ES a mezi ES a členskými státy EU, které často nechtějí přijít o svůj vliv. Tato koordinace umožní EU vystupovat jednohlasně,
čímž bude její rozvojová politika zodpovědnější a pochopitelnější pro adresáty.
5
6
Collier 2007.
V postkonfliktních situacích „podléhá dané prostředí rychlým změnám a je potřeba věnovat se mnoha problémům současně. Zde je zapotřebí řada různých,
pružných nástrojů.“ (GTZ 2008, str. 22)
4
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Přehled
• obchodní politika EU citlivěji reagovala na specifické potřeby nestabilních států subsaharské Afriky a bilaterální dohody
nenarušovaly proces regionální či multilaterální integrace. Zatímco pro rozvojové země a zejména nejméně rozvinuté země
existuje v rámci pravidel Světové obchodní organizace určitý prostor pro výjimky, pro nestabilní státy či nestabilní situace žádné
konkrétní opatření neexistuje. Právě v této oblasti by měl nový vývoj zásadní význam.
• došlo k posunu od zásahů reaktivních k zásahům preventivním – aby země v nestabilních situacích nepostihl další strmý pád, který
by čím dál více narušoval kapacitu a legitimnost jejich státních orgánů. Takovýto posun může vyžadovat, aby byl k nestabilitě
zaujat regionální přístup, protože důsledky špatných sousedských vztahů mohou ohrozit budování státu a sociální soudržnost.7
• se dospělo k hlubšímu pochopení toho, jak lépe řešit bezpečnost v souvislosti s rozvojem. Mír a bezpečnost jsou v rámci
strategického partnerství EU a Africké unie klíčovými otázkami. V mnoha případech jsou zkušenosti v této oblasti pozitivní,
jindy však bezpečnostní kroky zasahují do působnosti rozvojových politik.
Aby mohlo dojít k omezení nesouladu, je třeba přehodnotit priority, soustředit úsilí na několik dobře definovaných a odsouhlasených
cílů, zjednodušit postupy a v situacích, kdy státní orgány nefungují nebo nejsou ochotny konat své povinnosti, nalézt vhodnou
organizaci či partnera, který politiky realizuje.8 Nejde jen o provádění politik – je také třeba budovat důvěru mezi příjemci a dárci
a brát si ponaučení ze zkušeností v souvislosti s politikami.
Ačkoliv je pokrok viditelný a dokumenty k politikám EU nyní poskytují komplexnější politické pokyny, k převedení závazků do praxe
vede ještě dlouhá cesta. Finanční nástroje a postupy jsou už sice možná jednodušší a flexibilnější, ale pro adresáty nadále zůstávají
příliš složité, těžkopádné, zdlouhavé a nepřívětivé.
Rámeček 0.3: Jak krize v letech 2008 až 2009 zasáhla nestabilní státy subsaharské Afriky
Nestabilní země, které nejsou příliš integrovány do celosvětového hospodářství, byly zpočátku přímých dopadů finanční
krize ušetřeny. Zasáhla je však výsledná celosvětová recese a kolaps obchodu.
Hospodářská a finanční krize nastala v období vysokých a nestálých cen potravin a paliv. Jejich opakovaný prudký nárůst
v polovině roku 2008 vystavil nestabilní země subsaharské Afriky dovážející potraviny a ropu značnému tlaku, vyčerpával
jejich devizové rezervy a způsoboval, že jen s obtížemi dokázaly hradit platby za dovoz a udržovat růst. Střídání růstu a
poklesu přispělo k nestálosti produkce a odradilo investory od investic do dlouhodobých výrobních kapacit.
Většina nestabilních zemí subsaharské Afriky téměř současně utrpěla palivové, potravinové a finanční otřesy. Podle
nejnovějších odhadů se růst HDP snížil ze zhruba 5,5 % v říjnu 2008 na přibližně 1,5 % v roce 2009, čímž by se rok 2009 stal
během posledních deseti let prvním rokem, v němž většina nestabilních zemí subsaharské Afriky zaznamenala negativní
vývoj reálného HDP na obyvatele. To by ohrožovalo úsilí o splnění rozvojových cílů tisíciletí a podrývalo politickou stabilitu.
Pomalejší růst nemusí vždy vést ke zvrácení lidského rozvoje, přináší však komplikace, zejména kvůli škrtům v oblasti
vzdělání a výdajů na zdravotnictví, což s sebou nese vážné dlouhodobé důsledky.
Nestabilní země v subsaharské Africe disponují omezenými tuzemskými bankovními systémy a jejich akciové trhy jsou
nevýznamné, či dokonce vůbec neexistují. Vzhledem ke slabému finančnímu růstu v regionu a omezenému napojení
nestabilních zemí na celosvětový finanční systém se hlavní cesty šíření krize nacházejí v reálných sektorech ekonomiky. Krizi
jsou vystaveny především v rámci obchodu – pokles výnosů z vývozu je u nestabilních zemí subsaharské Afriky doprovázen
obdobími nepříznivých dopadů na obchod spolu s nadměrnou závislostí na vývozu komodit a polarizaci jejich vývozu.
V roce 2009 došlo ke kolapsu obchodu a země subsaharské Afriky jsou tímto vývojem zasaženy více než země jiné. Může
za to omezení finančních prostředků z obchodu (k omezením s větší pravděpodobností dochází u nejméně spolehlivých
oblastí) a struktura jejich vývozních košů. Nestabilní země jsou ohroženy i nižším přílivem FDI, a to kvůli vyčkávacímu
postoji, který v situacích nejistoty investoři zaujímají, a dále potom (potenciálně) nižším přílivem zahraniční pomoci a
nižším objemem finančních prostředků od migrantů pracujících v zahraničí. Značný význam mají zejména platby v rámci
Afriky, neboť migrující pracovníci z nestabilních zemí nedokážou nést vysoké náklady na cesty do zemí s vysokými příjmy
a přesouvají se blíže. Hlavní cílové trhy pro migrující pracovníky z nestabilních zemí, Nigérie a Jihoafrická republika, jsou
však jedinými zeměmi subsaharské Afriky, které byly přímo postiženy krizí.
Nestabilní země byly zasaženy tvrdě, ale dopad je u jednotlivých zemí značně různorodý. V důsledku toho nejsou nestabilní
země zranitelnější, mnohem nižší je však jejich schopnost se zotavit z otřesů.
7
8
Potřebu regionálního přístupu ukazuje řada historických zkušeností v oblasti řešení nestability, mezi nimi také zkušenosti z balkánských zemí.
Zkušenosti z terénu: viz Collier (2009b), rámeček 9.5 v kapitole 9 a GTZ (2008).
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
5
R O Z V O J I
Přehled
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Schéma 0.1: Odolnost nestabilních zemí v subsaharské Africe
■ Stabilní
■ Nestabilní – žádné údaje
■ Vysoká odolnost
■ Střední odolnost
■ Nízká odolnost
Schéma 0.2: Zranitelnost nestabilních zemí v subsaharské Africe
■ Stabilní
■ Nestabilní – žádné údaje
■ Nízká zranitelnost
■ Střední zranitelnost
■ Vysoká zranitelnost
6
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Přehled
2. STANOVENÍ PRIORIT
EU si musí stanovit, ve kterých oblastech se bude prioritně angažovat. Musí přitom stavět na zkušenostech
z minulosti, musí se umět poučit z chyb a adaptovat se na rychle se měnící kontext, ale zároveň
respektovat státní svrchovanost. Analýzy v rámci ERD 2009 naznačují, že k tomu, aby dlouhodobé
působení EU v nestabilních státech subsaharské Afriky zvýšilo jejich odolnost, by se mělo vyznačovat
následujícími pěti prioritami:
1. Podpora budování státu a sociální soudržnosti. lZákladním cílem externího působení v nestabilních zemích je přispět k
endogennímu procesu budování státu.9 EU se k této klíčové prioritě přihlásila ve svém Evropském konsenzu o rozvoji,10 a její působení
v nestabilních zemích subsaharské Afriky se proto musí zaměřovat na tento dlouhodobý úkol. Složitost takového působení spočívá
v tom, že si na tyto procesy nelze utvořit správný náhled zvenčí (z Evropy). Proces budování státu u nestabilních zemí subsaharské
Afriky obdobný proces v Evropě v 19. století nepřipomíná. Podobně ani sociální soudržnost mezi etniky a náboženstvími, jejichž
rozdíly mají původ v dobách před stovkami let, není tatáž. Klíčovou úlohu při externím působení v nestabilních zemích hraje
obeznámenost s místní situací. Díky ní lze určit, kteří aktéři mohou být hybateli změn a vyvést tyto země z nestability, případně i
odlišnými způsoby. „Aktéry změny“ je třeba podporovat, zejména stimulovat zapojení žen do budování státu. Zároveň je důležité
oslabit potenciální antagonisty a podporovat vedoucí představitele v úsilí o vytvoření nové společenské smlouvy mezi státem a
občany a mezi různými frakcemi a etniky. Jsou-li určité skupiny vystaveny diskriminaci a je jim odepíráno politické zastoupení,
pravděpodobnost konfliktů je u nich vyšší a odstranění nestability obtížnější.
2. Překonání rozporu mezi krátkodobými potřebami a dlouhodobou odolností. Aby EU v rámci nestabilních zemí
přesunula pozornost z uspokojování krátkodobých potřeb k dlouhodobějšímu výhledu, mohla by zavést pojistný mechanismus
na ochranu nestabilních zemí před nestálostí výnosů z vývozu. Při stabilních (stabilnějších) výnosech by nestabilní země mohly
posílit své potenciální dlouhodobé komparativní výhody.
3. Posílení lidského a společenského kapitálu. Investice do vzdělání občanů nestabilních zemí, snaha zmenšit rozdíly mezi
ženami a muži a tvorba společenského kapitálu jsou nejlepšími způsoby, jak udržet růst a rozvoj a jak posílit odolnost. Nestabilní
země a země postižené konflikty doplácejí na nedostatky veřejného vzdělání, které vedou k nižšímu počtu žáků zapsaných do
škol a vyšší míře negramotnosti dospělých. Základnímu, ale i terciárnímu vzdělání musí být zajištěno náležité financování, s jehož
pomocí bude řešena nerovnost mezi ženami a muži a stimulovány místní znalosti a inovace. Klíčové, zejména v nestabilních
postkonfliktních zemích, může být také zacílení kroků na mladé lidi, aby se omezila atraktivita nelegálních aktivit, jako jsou nelegální
obchod či pašování.
4. Podpora lepší regionální správy, včetně procesů regionální integrace. Regionální obchodní dohody umožňují
africkým zemím čerpat na větších regionálních trzích podstatné úspory z rozsahu, posílit domácí konkurenceschopnost, zvýšit
výnosy z investic a následně přilákat FDI, což zase vede k přenosu technologií a růstu. Dohody mohou těmto ekonomikám přinést
příležitost k tomu, aby spojily své prostředky a společně zajišťovaly celou řadu projektů v oblasti infrastruktury, čímž využijí úspor
z rozsahu a přeshraničních regionálních účinků takových investic. Díky dohodám by malé africké země mohly účinněji vyjednávat
o záležitostech hospodářské politiky s jinými obchodními uskupeními či velkými soukromými partnery. Z institucionálního hlediska
mohou regionální dohody rovněž ustavit mechanismy plnění závazků, tvorbu politik a reformy. Mohou být zvláště důležité pro
státy s nízkým vnitrostátním potenciálem při plnění závazků. V tomto ohledu mohou být regionální dohody o integraci využity jako
nástroje budování orgánů. Vstup do obchodního uskupení s přísnými členskými pravidly může přispět k ukotvení demokratických
reforem a budovat v členských zemích důvěryhodnost.
5. Propagace bezpečnosti a rozvoje v regionu. Kroky v oblasti bezpečnosti a rozvoje vyžadují mnohostrannou strategii.
Evropské politické kultury se vyznačují svou neutralitou a je zapotřebí dlouhodobého úsilí k jejich transformaci tak, aby se začaly
zapojovat do globální správy. Je proto klíčové propojit globální povinnosti EU s prosperitou evropských občanů. Tvůrci politik EU
by si měli uvědomit, že kroky EU v každé sféře – od zemědělství a rybolovu po obchod a výzkum a vývoj – mohou mít důsledky
v oblasti bezpečnosti. Naopak iniciativy v oblasti bezpečnosti mohou ovlivnit rozvoj a obchod. EU by měla přestat zaujímat lineární,
sociálněinženýrský přístup zacházející s nástroji, které má k dispozici, a přejít k flexibilnějšímu, strategičtějšímu přístupu, který vnímá
diskutabilní a politický charakter mnohých dárcovských cílů a politik. Rostoucí využívání nástrojů civilního a vojenského řešení krizí
je příležitostí nejen podporovat společné plánování (v oblasti vojenské a civilní a v oblasti rozvoje), ale také strategičtěji myslet. Je
to také možnost odměnit pracovníky působící v rizikových situacích, což je v nestabilních situacích často nezbytné. Přehlížet tyto
palčivé bezpečnostní otázky je kontraproduktivní – místo realizace již existujících plánů lze mnohého dosáhnout tím, že budou
brány vážně bezpečnostní potřeby obyvatel, což představuje první krok ke skutečnému místnímu vlastnictví, včetně hledání
způsobů, jak se vypořádat s genderově motivovaným násilím.
9
10
Viz OECD/DAC 2007.
Viz Evropský parlament, Rada, Komise 2006.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
7
R O Z V O J I
Přehled
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Celkově vzato, za nečinnost by dárci i příjemci zaplatili velice vysokou cenu. V případě nestabilních zemí by spočívala ve slabé
úrovni lidského rozvoje a neuspokojivé bezpečnosti v souvislosti s přetrvávajícími nedostatky v rozvoji – jde o cenu zaplacenou
za nedosažení stavu odolnosti. Na Evropu – která má k Africe geograficky blízko a má také blízko k jejím problémům s vypjatou
demografií, nelegálním obchodováním, pašováním, pirátstvím, genderově motivovaným násilím a hrozbami pro životní prostředí
– by nečinnost mohla mít negativní vedlejší dopady. Proto by kroky EU měly být přehodnoceny, neboť EU si nemůže dovolit plýtvat
finančními prostředky nebo být neefektivní. K tomu, aby EU disponovala účinnou a vlivnou rozvojovou politikou, je klíčové, aby:
• postupovala jednohlasně a jednohlasně také formulovala své politiky. Diskuse mezi členskými státy EU a s ES mohou být otevřené
a energické, ale jakmile je politika společně formulována a odsouhlasena, EU by se jí měla držet.
• se hlásila k dlouhodobým politikám a vyhýbala se změnám politických cílů a klíčových oblastí zájmu, neboť specifické problémy
zemí v nestabilní situaci jsou z velké míry strukturální a trvalého charakteru a všudypřítomným aspektem nestability je
neschopnost plnit dlouhodobé cíle.
• pro realizaci politik ustavila „správného zmocněnce“. Zmocnění je klíčovým krokem, neboť dárci a příjemci často vzhledem
k nutnosti řešit složitou místní situaci nejsou s to programy realizovat a monitorovat. V těchto případech může být vhodné
oddělit různé funkce správy, tj. oddělit formulování politik od přidělování konkrétních prostředků a monitorování, přičemž
posledně zmíněné by prováděly nezávislé agentury.
• chápala, že budování státu a sociální soudržnosti v zemích subsaharské Afriky jsou dlouhodobé a postupné procesy, které na
celostátních a regionálních úrovních nabývají nových, rozmanitých a nepředvídatelných podob. Takové procesy vyžadují stálou
pozornost a správnou institucionální podporu v terénu.
Vezmeme-li všechny tyto aspekty v potaz, možná se ukáže, že bude zapotřebí prohloubit si vědomosti v mnoha oblastech. Jednou
z nich je role přetrvávajících rozdílů v nestabilních situacích, jinou zase potřeba vytvářet při budování odolnosti záchranné sociální
sítě a sociální struktury.
8
PRVNÍ ODDÍL
CHÁPÁNÍ NESTABILITY
Evropská zpráva o rozvoji 2009
KAPITOLA 1
STÁTNÍ NESTABILITA V SUBSAHARSKÉ
AFRICE: NÁKLADY A VÝZVY
1. EVROPSKÉ ROZVOJOVÉ POLITIKY V MĚNÍCÍM SE GLOBÁLNÍM KONTEXTU
Vymýcení chudoby a udržitelný rozvoj nebyly nikdy v historii tak důležité. Odstraňování chudoby probíhá ve
stále globalizovanějším a provázanějším světě. V této situaci vznikají nové příležitosti, ale zároveň nové výzvy.
Evropský konsenzus o rozvoji, 2005
Závazek Evropské unie propagovat spravedlivější a udržitelný rozvoj na celosvětové úrovni se musí vypořádat s výzvami spojenými
s globalizací 21. století. Země, společenství a ekonomiky jsou více provázané a méně izolované, a proto u nich existuje větší
pravděpodobnost, že budou ovlivněny měnícími se podmínkami a proměnlivými vnějšími silami, které se vzájemně ovlivňují s
vnitřní dynamikou. Ruku v ruce s větší integrací jde posouvání hospodářské činnosti na východ. Větší význam Číny a Indie v rámci
světového HDP a vývozu činí z těchto zemí klíčové hráče na mezinárodním poli, zejména pokud jde o Čínu v subsaharské Africe.
Rozvojové politiky nemohou nové sociopolitické rovnováhy přehlížet.
Globalizace 21. století se dále podepisuje na společenských strukturách. Zatímco u EU dochází ke stárnutí populace, pro subsaharskou
Afriku je typická populace mladá. V roce 2010 bude 40 % africké populace náležet k věkové skupině 0–14 let a 20 % bude ve věku
15 až 24 let. Celkově tedy bude 60 % obyvatel mladších 25 let, zatímco v EU je to 28 %. Tyto trendy – společně s problémy v podobě
globálního oteplování, mezinárodních zločineckých organizací a nedávného mezinárodního potravinového otřesu – představují
hlavní příklady výzev, jimž společnosti musí čelit.
V tomto kontextu je celosvětový úpadek v letech 2008 až 2009 nejhorším od roku 1929. Hospodářská a finanční krize poznamenala
rozpočty EU i jiných rozvinutých zemí a zvláště ničivě dopadla na nejchudší země světa, z nichž většina se nachází v subsaharské
Africe. Předběžné odhady naznačují, že v důsledku krize možná až 90 milionů lidí setrvá ve stavu chudoby1 a kojenecká úmrtnost
se zvýší až o 400 000.2 Lidské náklady spojené s krizí je však velmi obtížné vyjádřit čísly.
Lidské i ekonomické náklady vyzývají k tomu, aby se rozvojové modely a kroky orientovaly ve prospěch strategií zaměřených na
posilování odolnosti společností, tedy strategií zvyšujících schopnost socioekonomického systému vyrovnat se s otřesy a měnícími se
podmínkami a přizpůsobit se jim, aniž by se omezil potenciál osob. Ve světě, kde globální otřesy přicházejí ve stále vážnější podobě
a ovlivňují více lidí, včetně mnoha chudých, kteří předtím žádné dopady příliš nepociťovali, je odolnost socioekonomického systému
zcela zásadní pro další rozvoj země. Měla by se stát také hlavním cílem národních rozvojových strategií, a tím i rozvojové pomoci.
1
2
DFID 2009 a Světová banka 2009a.
Světová banka 2009b.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
11
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Kapitola 1
1.1 PARADOX ROZVOJOVÉ POMOCI NESTABILNÍM ZEMÍM
V nedávných letech se nestabilní země staly klíčovou prioritou aktérů angažujících se na poli rozvoje, a to kvůli nízké úspěšnosti
v oblasti rozvoje a závažnému porušování lidských práv.3 Tato skupina, pro niž je příznačné dalekosáhlé selhání státních orgánů,
přináší mezinárodnímu společenství velké globální rozvojové výzvy. Nestabilita s sebou nese značné, rozsáhlé a přetrvávající lidské
náklady. Žít v nestabilní zemi znamená trpět kritickým nedostatkem základním služeb státu a jeho záruk v oblasti bezpečnosti a
lidských práv. Nestabilita přináší i negativní vedlejší ekonomické dopady, a to jak na regionální, tak na globální úrovni.
Rozvojová pomoc naráží v nestabilních zemích na větší problémy než v jiných prostředích. S nestabilními zeměmi se obvykle
obtížně spolupracuje, toky pomoci mohou vyvolat nepříznivé účinky a účinnost pomoci ztěžuje slabé postavení národních vlád.
Jednání s orgány nestabilních států může znamenat spolupráci s nelegitimními, nereprezentativními či slabými vládami, případně
s vícero soupeřícími aktéry. Pravděpodobnost, že se pomoc dostane až do rukou postižené populace nebo že bude upotřebena z
dlouhodobého hlediska perspektivně, je v takovýchto prostředích snížená.
Dárci mohou přechod od nestability dokonce i brzdit. Toky pomoci – vyjma pomoci technického rázu – mohou pravděpodobnost,
že země opustí skupinu nestabilních zemí, skutečně snižovat.4 Toto zjištění, které zopakovala Dambisa Moyoová ve svém bestselleru
Dead Aid, naznačuje, že v oblasti mezinárodního působení v nestabilních zemích existuje prostor ke zlepšení.5 Jak se uvádí v
Zásadách vhodné mezinárodní činnosti v nestabilních státech a situacích, v tomto kontextu se pro mezinárodní aktéry působící v
nestabilních zemích stává ústředním cílem budování státních sfér.6
Přidělování pomoci na základě výkonnosti – volně formulované jako odměňování dobré výkonnosti rostoucími příděly pomoci –
vede k tomu, že nestabilní země končí jako „sirotci rozvojové pomoci“ (rámeček 1.1). U zemí subsaharské Afriky je pravděpodobnost,
že zůstanou opominuty, ještě větší. Ze 48 nestabilních zemí obdrželo v letech 2000 až 2007 celkem 29 zemí subsaharské Afriky
49 % celkového čistého objemu oficiální rozvojové pomoci.7
V západní Africe se několik zemí nachází v situaci, kdy se ani nepřiblížilo konsolidaci státu. Jde o jeden z nejchudších a nejméně
stabilních regionů na světě. Mezi lety 1998 a 2005 na území Pobřeží slonoviny, Gambie, Guiney, Guiney-Bissau, Libérie, Mali, Nigeru,
Nigérie, Senegalu a Sierry Leone aktivně působilo přinejmenším 35 ozbrojených skupin.8 V Súdánu a v oblasti Velkých jezer zase v
posledních letech probíhaly genocidy. V Africkém rohu se navíc nachází typický příklad neúspěšného státu – Somálsko.
Subsaharská Afrika tedy mezi nestabilními zeměmi převládá. Státní nestabilita může mít jasně dané společné historické kořeny
(kapitola 3) a zaměření se na dotyčný region může zlepšit chápání rozvojových výzev, které nestabilita představuje.
Mezinárodní společenství se musí přenést přes paradox spočívající v tom, že zemím, které pomoc potřebují nejvíce, jí bude
přidělováno méně, a přizpůsobit postupy rozvojové pomoci specifickým podmínkám, charakteru a dynamice nestabilních zemí.
Nestabilní země představují testovací základnu závazku EU poskytovat větší množství lepší pomoci, jak jej potvrzuje Evropský
konsenzus o rozvoji. Nebude to snadné – za současné hospodářské a finanční krize musí země EU financovat své vlastní narůstající
schodky veřejných financí a nedávné rozšíření EU ztěžuje dosažení konsenzu ohledně přidělování finančních prostředků.
3
4
5
6
7
8
Státní nestabilita se klasifikuje a hodnotí několika způsoby. Není-li uvedeno jinak, tato zpráva se řídí (neoficiálním) seznamem nestabilních a postkonfliktních
zemí, který je uveden ve výroční zprávě za rok 2008 na téma Toky prostředků nestabilním a konfliktem zasaženým státům (Resource Flows to Fragile and
Conflict-Affected States) (OECD 2009) a který v sobě spojuje tři seznamy: nejnižší dvě z pěti tříd z dokumentu Vnitrostátní politika a institucionální hodnocení
za rok 2007 (Country Policy and Institutional Assessment for 2007, CPIA), ukazatele oslabení státu v rozvojovém světě podle Brookingsova institutu za rok 2008
a ukazatele zahraničních politik jednotlivých zemí podle Carleton University za rok 2007. Na seznamu nestabilních států figurují Afghánistán, Angola, Burundi,
Kambodža, Kamerun, Středoafrická republika, Čad, Komory, Demokratická republika Kongo, Republika Kongo, Pobřeží slonoviny, Džibutsko, Rovníková Guinea,
Eritrea, Etiopie, Gambie, Guinea, Guinea-Bissau, Haiti, Irák, Keňa, Kiribati, Laos, Libérie, Mauritánie, Myanmar, Nepál, Niger, Nigérie, Severní Korea, Pákistán,
Papua-Nová Guinea, Rwanda, Svatý Tomáš a Princův ostrov, Sierra Leone, Šalamounovy ostrovy, Somálsko, Súdán, Tádžikistán, Východní Timor, Togo, Tonga,
Uganda, Uzbekistán, Vanuatu, území pod palestinskou samosprávou, Republika Jemen a Zimbabwe. Jak se uvádí v následujícím oddílu, takto sestavený
seznam nestabilních států je politicky a analyticky kontroverzní. ERD se k této klasifikaci oficiálně nepřihlásila, užívá ji jen k pracovním účelům.
Chauvet a Collier 2008.
Moyoová 2009.
OECD/DAC 2007.
OECD, DAC: Statistická on-line databáze za roky 2000 až 2007.
UNODC 2009.
12
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Státní nestabilita v subsaharské Africe – náklady a výzvy
Rámeček 1.1: Účinnost pomoci a přidělování prostředků nestabilním zemím
Mark McGillivray, hlavní ekonom, Australská agentura pro mezinárodní rozvoj (Australian Agency for
International Development, AusAID)
Byl by hospodářský růst v nestabilních zemích v případě absence pomoci nižší, vyšší, nebo přibližně stejný? Je pomoc
nestabilním státům, společně i každému zvlášť, z hlediska růstu nedostatečná, nadbytečná, nebo přiměřená?
Prameny o účincích pomoci na hospodářský růst učinily za posledních deset let značný pokrok – přicházejí s lepšími údaji,
vycházejí z propracovanějších teorií a uplatňují důkladnější empirické metody.9 To neznamená, že jsou tyto prameny
dokonalé – mnohé z nich nadále mají svá omezení. Lze se domnívat, že jejich největší slabina spočívá v tom, že nedokážou
příliš objasnit, v jaké podobě má k pomoci docházet, aby ovlivňovala růst.
Tyto materiály docházejí k jednomu výraznému závěru, na němž se shodují prakticky všechny studie poslední doby:
Přírůstkový vztah mezi pomocí a růstem vypadá jako křivka ve tvaru obráceného písmene „U“, přičemž vyššímu objemu
pomoci odpovídá vyšší míra růstu, a to až do určitého objemu pomoci; jakmile objem pomoci tuto hranici přesáhne, začíná
růst klesat. Tato hranice byla pojmenována „růstově efektivní“ míra pomoci. V této míře je přírůstkový účinek na růst příjmů
na obyvatele v adresátských zemích nejvyšší.
Objevení vztahu mezi pomocí a růstem ve tvaru obráceného písmene „U“ má pro nestabilní státy mimořádný význam.
Skutečnost, že přírůstkový účinek pomoci začíná za růstově efektivní hranicí klesat, je interpretována tak, že adresátské
země mají co do přijímacího potenciálu svá omezení. Předpokládá se, že tato omezení vznikají z různých důvodů, přičemž
hlavním z nich je nízká kvalita politik a výkonnosti orgánů, což je pro nestabilní státy příznačný rys.
V tomto kontextu badatelé vyslovují hypotézu a tvůrci politik předpokládají, že vztahy mezi pomocí a růstem v nestabilních
a jiných (stabilních) státech fungují tak, jak znázorňuje schéma 1.1 rámečku. U nestabilních zemí se předpokládá, že vztah
mezi pomocí a růstem odpovídá témuž vztahu u stabilních zemí s tím rozdílem, že růstově efektivní míra podpory je u
nestabilních zemí nižší (ainf*). Za touto hranicí začíná být přírůstkový přínos pomoci ve prospěch růstu negativní a celkový
přírůstkový přínos pomoci ve prospěch růstu je při všech objemech pomoci nižší.
Schéma 1.1 rámečku: Přírůstkové účinky pomoci na růst
gi
0
aif*
aif**
ainf*
ainf**
Stabilní státy
ai
Nestabilní státy
Poznámka: ai označuje určitou míru pomoci adresátské zemi i; i, gi označuje reálný růst HDP na obyvatele u země i; ainf* je růstově efektivní
míra pomoci stabilním státům; a ainf** je hranice, za níž začíná být přírůstkový přínos pomoci ve prospěch růstu v těchto státech negativní.
McGillivray a Feeny (2008) zkoumají údaje o pomoci a růstu z let 1977 až 2001, aby zjistili, zda lze vztahy ve schématu 1.1
rámečku empiricky odůvodnit. Za nestabilní považují státy, které náleží do nejnižších dvou z pěti tříd v rámci hodnocení CPIA.
V případě zemí v nejnižší třídě – „vysoce nestabilních států“, jak je nazývají McGillivray a Feeny (2006) –, přispěla oficiální
rozvojová pomoc k reálnému růstu HDP na obyvatele za dané období 1,37 procentními body. U ostatních nestabilních
států – těch, které se nacházejí v druhé nejnižší skupině CPIA – naproti tomu tento přínos činil 2,47 procentních bodů.
9
Tyto prameny zmapovali Morrissey (2001), Clemens a kol. (2004) a McGillivray a kol. (2006).
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
13
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Kapitola 1
Ačkoliv se pomocí a růstem v zemích subsaharské Afriky zabývá řada studií, studie autorů McGillivray a Feeny (2008) je
jedinou prací zaměřenou na vztah pomoci a růstu, která zkoumá přímo nestabilní státy.10 Gomanee a kol. (2005) zkoumali
pomoc 25 zemím subsaharské Afriky v letech 1970 až 1997 a zjistili, že každý procentní bod nárůstu pomoci jakožto podíl
HNP přispívá k růstu těchto zemí v průměru ve výši jedné čtvrtiny procentního bodu. Clemens a kol. (2004) se zabývali
krátkodobými účinky pomoci a zjistili, že pomoc zvýšila v letech 1973 až 2001 průměrný roční růst příjmů na obyvatele
v subsaharské Africe přinejmenším o půl procentního bodu. Lensink a Morrissey (2000) zjistili, že ačkoliv v subsaharské
Africe měla pomoc slabší účinky na růst než jinde, šlo o účinky pozitivní a podstatné. Zdá se, že tyto studie do určité míry
podporují výsledky, o kterých pojednávají McGillivray a Feeny (2008).
Studie McGillivray a Feeny (2008) a Feeny a McGillivray (2009) také prezentují odhady hodnot aif* a ainf* u vysoce nestabilních
států (13,88 % HDP) a dalších nestabilních států (38,38 % HDP). Porovnání těchto údajů se skutečnou výší oficiální
rozvojové pomoci od bilaterálních a multilaterálních agentur v roce 2004 naznačuje, že z hlediska růstové efektivity je
pomoc nestabilním zemím nedostatečná (tabulka 1 rámečku). Z vysoce nestabilní skupiny byly zeměmi, u nichž pomoc
vzhledem k HDP dostačuje nejméně, Pobřeží slonoviny a Nigérie. Přidělování pomoci v růstově efektivní míře oproti
skutečným příspěvkům v roce 2004 by růst u všech zvažovaných nestabilních zemí zvýšilo v průměru o 1,92 procentních
bodů. Nedostatečnou pomocí však zřejmě netrpěly všechny nestabilní státy. Deset nestabilních států obdrželo v roce 2004
více pomoci, než je růstově efektivní objem. Ze všech uvažovaných nestabilních států se z hlediska růstu dostalo nejvíce
přebytečné pomoci Burundi a Šalamounovým ostrovům.
Tabulka 1.1 rámečku: Pomoc nestabilním státům, 2004
Vysoce nestabilní státy
Jiné nestabilní státy
Všechny nestabilní státy
oficiální rozvojová pomoc
(v mil. USD)
6 629
2 719
9 348
růstově efektivní oficiální
rozvojová pomoc (v mil. USD)
14 512
10 506
25 018
růst při oficiální rozvojové
pomoci (v procentech,
průměr)
-0,46
3,43
1,25
zvýšení růstu při růstově
efektivní pomoci
(v procentech, průměr)
1,43
2,47
1,92
země získávající pomoc ve
větší než růstově efektivní
míře
8
2
10
země získávající pomoc v
menší než růstově efektivní
míře
9
13
22
Poznámky: Vysoce nestabilní státy se nacházejí v nejnižší z pěti tříd CPIA, ostatní nestabilní státy v druhé nejnižší.
Studie McGillivray a Feeny (2008) a Feeny a McGillivray (2009) zdůrazňují, že růstově efektivní míry podpory představují v
otázce, jaké objemy pomoci mají dárci poskytovat nestabilním státům, jen přibližné vodítko. Poukazují rovněž na to, že dárci
mají celou řadu dalších opodstatněných rozvojových cílů, které odchylování od růstově efektivních objemů odůvodňují.
Výsledky těchto studií však ukazují, že objemy zemím přidělované podpory, které se zásadní měrou liší od růstově efektivních
množství, musí dárci důkladně zvážit a posoudit, zda lze takovéto odchylování odůvodnit rozvojovými kritérii.
10
Záleží na použité definici, avšak přibližně polovina všech nestabilních států se nachází v subsaharské Africe.
14
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Státní nestabilita v subsaharské Africe – náklady a výzvy
1.2 ROZVOJOVÁ POLITIKA EU V NESTABILNÍCH ZEMÍCH
Rozvojová pomoc EU a členských států má obrovský potenciál. Pro většinu rozvojových zemí představuje Evropa nejdůležitějšího
podporovatele, obchodního partnera, investora a migrační destinaci. EU je navíc důležité politické, diplomatické a ekonomické
seskupení. Evropské země mají navíc velkou odpovědnost vůči nestabilním zemím, neboť kořeny nestability často sahají až ke
kolonizaci a dekolonizaci, někdy ještě zhoršeným nezodpovědnými praktikami zahraničních společností a zločineckými obchody
s Evropou.
Akceschopnost Evropy by nicméně neměla být přeceňována. Světový řád začíná být stále více multipolární a vedle nejstarších
aktérů se objevují nově vznikající politická a ekonomická centra. Klíčová trojice hráčů na mezinárodním poli se dnes skládá z USA,
Číny a EU. Vedle hlavních mezinárodních organizací se v nestabilních státech angažuje mnoho dalších zemí od Spojených států
po východní Asii a státy Perského zálivu. Iniciativy Evropy ve snaze vypořádat se s nestabilitou jednotlivých států, jako například
pomoc při budování státních sfér a míru, by navíc mohly být partnerskými státy vnímány jako obtěžující a nikoliv politicky neutrální.
Mohly by také ovlivnit výhradně interní procesy a dynamický vývoj. A nakonec vnitřní odpor a překážky mohou v rámci EU oslabit
závazky rozvojovým politikám. Stárnoucí populace, obrovský dluh nashromážděný v krizi a rozšiřování EU by mohly posílit podněty
k tomu, aby veřejné zdroje směřovaly nikoliv k mezinárodní rozvojové spolupráci, nýbrž na domácí účely.
V tomto kontextu přichází Evropská zpráva o rozvoji 2009, která pojednává o nestabilitě států v subsaharské Africe a rozvojových
politikách EU v situacích státní nestability. Analyzuje, co se v rámci stávajícího působení EU v nestabilních zemích dá zlepšit a jak
mohou rozvojové politiky EU pomoci v boji se státní nestabilitou. Ve středu zájmu leží subsaharská Afrika, neboť se zdá, že právě
tento region výrazně zaostává v oblasti konsolidace států. Navíc se v něm nachází většina zemí s nestabilními státními orgány.
Toto úsilí odpovídá v návrhu rozvojových priorit a politik přístupu založenému na odolnosti. Klíčovým prvkem odolnosti
socioekonomického systému jsou státní orgány a jejich schopnost získávat prostředky z domácích zdrojů. Měly by být schopny
udržovat vnitřní pořádek, zaručit občanům bezpečnost, ovládat území, poskytovat služby obyvatelstvu, prosazovat nařízení,
chránit proti jednotlivým a společným rizikům a přizpůsobovat se jim. Státní orgány tedy ovlivňují blaho občanů i jeho proměny
tváří v tvář otřesům a změnám.
1.3 STRUKTURA ZPRÁVY
ERD 2009 přispívá k cíli prosazovat nový evropský přístup v rámci boje proti nestabilitě v subsaharské Africe, a to třemi hlavními
kroky. Zaprvé analyzuje, co státní nestabilita znamená, jaký má rozsah v subsaharské Africe a jaké náklady se s ní zde pojí. Definuje
nestabilní země z hospodářského hlediska, zabývá se hospodářskými faktory, které mohou ovlivnit fungování státních orgánů, správy
a sociopolitické stability, a přezkoumává závěry pramenů o historických a politických kořenech státní nestability v Africe. V druhé
části zprávy je z teoretického hlediska podrobena zkoumání provázanost mezi socioekonomickou odolností a státní nestabilitou
a je hodnocena v souvislosti s dopady celosvětové hospodářské krize v letech 2008 až 2009 na nestabilní země. Závěrečná část
pojednává o politikách: Kapitola 8 podává přehled o působení EU v nestabilních zemích a analyzuje bezpečnostní politiky. Pojednává
o výzvách a možnostech pomoci ze strany vnějších aktérů s cílem podporovat budování státních sfér v partnerských zemích a
na základě mezinárodních zkušeností na tomto poli se snaží definovat osvědčené postupy. Poslední kapitola navrhuje kritéria a
priority pro zásahy EU v nestabilních situacích.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
15
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Kapitola 1
2. CO VLASTNĚ NESTABILITA STÁTU ZNAMENÁ?
Stávající literatura definicemi „nestability“ přímo překypuje (rámeček 1.2) a používání výrazu „nestabilní
stát“ je velmi diskutabilní. Například Paul Collier zpočátku seznam zemí, které tvoří proslulou Poslední
miliardu – a jsou obvykle předkládány jako skupina nestabilních zemí –,11 nezveřejňoval a poznamenává,
že „do takové společnosti se země dvakrát nehrnou a ocejchování státu často předznamenává
sebenaplňující se proroctví.“12
I přes rozdíly v definicích existuje v určitých základních bodech shoda napříč odbornou literaturou i materiály o politikách. Stewartová
a Brown (2009) uvádějí, že veškeré existující definice vycházejí z tří hlavních oblastí nestability – selhání orgánů, služeb a legitimity,
k nimž dochází v případech, kdy stát nedokáže ochránit své občany před násilím, respektive nedokáže zajistit základní služby,
respektive státní struktura není občany vnímána jako legitimní.
Tento pohled na nestabilitu státu je nepřímo zahrnut v definici OECD v jejích Zásadách vhodné mezinárodní činnosti v nestabilních
státech a situacích: „státy jsou nestabilní tehdy, když státní struktury postrádají politickou vůli a/nebo schopnost zajistit základní
funkční nástroje pro omezení chudoby, rozvoj a zajištění bezpečnosti a základních lidských práv svých obyvatel.“13 OECD přišla s
návrhem posunout do středu zájmu legitimnost a očekávání obyvatel, a to tím, že definici nestabilních států poupravila na takové,
„které nejsou schopny plnit očekávání obyvatel či reagovat na změny v očekávání a schopnostech politickými metodami.“14
Rámeček 1.2: Jak se dostala nestabilita do diskurzu rozvoje
Celá 90. léta 20. století a první roky století jednadvacátého byly poznamenány postupným posunem od projektově zaměřené
pomoci k rozpočtové podpoře – a také stále vyšším povědomím o tom, jak politiky v přijímající zemi zprostředkovávají
účinek programu podpory.15 V důsledku těchto dvou hlavních změn došlo ke zvýšení selektivity podpory. Rostoucí důraz na
selektivitu podpory, který se odráží v Monterreyském konsensu, vedl k podstatnému posunu v přídělech na dvoustrannou
pomoc.16 Dárci museli řešit dilema – za selektivitu podpory byla zaplacena vysoká cena v podobě omezení pomoci tam,
kde byla nejvíc potřeba, i když možná byla nejméně účinná. A tak některé země z hlediska pomoci osiřely, neboť státy,
které charakterizuje chabá správa, zaznamenaly prudce klesající a nestabilní přísun pomoci.17
Stále větší zájem o nestabilitu se proto „jevil jako politická odpověď na problém z praxe.“ (Guillaumont a Guillaumontová
Jeanneneyová 2009). Dárcovské agentury čelily potížím při jednání se „zeměmi, kde chybí politické odhodlání a kde panuje
nedostatečná schopnost rozvíjet a provádět politiky zaměřené na chudé.“18 Z této definice zformulované Výborem pro
rozvojovou pomoc OECD (OECD-DAC) je patrné, že vnímání nestabilní země je skutečně relační, neboť se vztahuje k rozporu
mezi politickou vůlí – či způsobilostí – té které země a všeobecnými prioritami společenství dárců.
Rozdíly v definicích vznikají částečně v důsledku mimořádné politické citlivosti konceptu, který – ať už nepřímo či otevřeně
– zpochybňuje politické priority země či její schopnost je sledovat. Kvůli omezené vládě nad svými vlastními územími byly
nestabilní země – i před útoky na Spojené státy americké 11. září 2001 – považovány za potenciální útočiště teroristických
skupin. Bezpečnost a rozvoj spolu v nestabilních zemích úzce souvisí a někteří autoři volají po tom, aby se při řešení
rozvojových problémů, kterým tyto země čelí, využívalo širší škály nástrojů včetně vojenských intervencí.19
Proto začal Výbor pro rozvojovou pomoc OECD odlišovat ještě situace nestability a postavil je do pole zájmu vedle státu
samotného.20 V Zásadách vhodné mezinárodní činnosti OECD se uvádí, že dlouhodobým cílem působení v těchto zemích
je „pomoci národním reformátorům vybudovat účinné, legitimní a odolné státní orgány, které budou schopny produktivně
spolupracovat s obyvateli na podporování udržitelného rozvoje.“21 Zmínka o národních reformátorech pomáhá vyjádřit
myšlenku, že budování státu je vnitrostátní proces, který mohou zahraniční aktéři ovlivňovat jen okrajově.
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
Zoellick 2008.
Collier 2007, str. 7.
OECD/DAC 2007, str. 2.
OECD 2008.
Chhotrayová a Hulme 2009.
Dollar a Levinová 2006.
Levinová a Dollar 2005, Fielding a Mavrotas 2008.
OECD/DAC 2006.
Bourguignon a kol. 2008, Collier 2009.
OECD/DAC 2007.
OECD/DAC 2007, str. 1., zvýrazněno.
16
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Státní nestabilita v subsaharské Africe – náklady a výzvy
K tomuto se vztahuje jedna ze změn definice, která posunuje definici nestability, jež se soustředí na vztah mezi tou kterou
zemí a společenstvím dárců, k definicím, jež se snaží určit důležité znaky nestabilního státu. Podle Rady Evropské unie
„se nestabilita vztahuje ke slabým či selhávajícím uspořádáním a situacím, kdy je společenská smlouva porušována kvůli
neschopnosti či neochotě státu zabývat se svými základními funkcemi a plnit své povinnosti a závazky, které se týkají
právního řádu, ochrany základních lidských práv a svobod, bezpečnosti a zabezpečení obyvatel, omezení chudoby,
poskytování služeb, transparentní a spravedlivé správy zdrojů a přístupu k moci.“22
Zmínka o společenské smlouvě, výsledku nekonečného dohadování mezi společností a státem, podstatně rozšiřuje
význam všudypřítomných důsledků nestability. Pojetí nestability státu založené na očekávání obyvatel nezaujímá k obsahu
společenské smlouvy žádný postoj a zavádí do definice zajímavý dynamický aspekt, jelikož nestabilitu lze vnímat jako
neschopnost zvládat nečekané otřesy, které se mohou na společenské smlouvě projevit. Takovéto zaměření je v souladu
s argumentací Baliamoune-Lutzové a McGillivraye, podle nichž by se termínu nestabilní stát mělo používat výhradně k
„vymezení států pouze ve vztahu k míře pravděpodobnosti jejich rozpadu či náchylnosti k nepříznivým otřesům,“23 což je
přesně to, co tvrdí OECD-DAC. Rozvrat společenské smlouvy způsobený nesouladem u schopnosti státu plnit očekávání
obyvatel vytváří prvek skryté nestability, jenž může vést ke konfliktu, který je zase typickým projevem nestability.
Kaplan posouvá toto tvrzení ještě dál a definuje nestabilní země na základě rysů v jejich uspořádání a podle toho, zda
existuje zásadní neshoda mezi oficiálními a neoficiálními institucemi. Hranice, které nutí mnoho svébytných skupin,
jejichž minulost má jen málo společného, aby spolupracovaly, a právní a politické systémy, které neodrážejí hodnoty, víru
a způsoby uspořádání společnosti, mohou podle něj snadno oddělit stát od svých obyvatel, kterým má sloužit, a je velmi
nepravděpodobné, že by za takových podmínek vznikla vláda schopná uspokojit očekávání obyvatelstva.24
Další z definic zastávají Engberg-Pedersen a další, kteří upouštějí od státu jakožto středu zájmu – což je charakteristické
pro definice, které jsme zde dosud uvedli – a definují situaci nestability jako „institucionální nestabilitu, která podrývá
předvídatelnost, transparentnost a odpovědnost veřejných rozhodovacích procesů a zajištění bezpečnosti a poskytování
služeb obyvatelstvu.“25
V souladu s touto definicí vztahuje Ikpeová nestabilitu ke „schopnosti státu přizpůsobit se změněným podmínkám, chránit obyvatele,
mírnit otřesy a zvládat konflikty bez použití násilí.“26 Klíčovými faktory určujícími nestabilitu státu jsou tedy náhlé či postupné
narušení schopnosti státu plnit očekávání obyvatelstva či se pohotově uchýlit ke vhodným politickým postupům pro zvládání
změn ve vztazích mezi státem a společností nebo udržet kontrolu nad svým územím. Je vhodné zdůraznit, že selhání legitimity,
orgánů a služeb, byť pojmově rozlišená, spolu úzce souvisí a vzájemně se podporují. Přestože se například očekávání obyvatel liší
podle kultury i země, schopnost zajistit obyvatelstvu základní potřeby a lidská práva může být vnímána jako podmínka legitimity
státních orgánů.
Napříč zeměmi vykazuje nestabilita velké kvalitativní i kvantitativní odchylky. Existují také různé spouštěcí faktory – od násilného
konfliktu po pozvolné narušování schopností a legitimity státu – a rovněž intenzita nestability se různí. Funkce státu je nejvíce
ohrožena v obdobích politických a ekonomických přeměn, vyhrocené politické nestability, obnovování politických a státních sfér
v zemích postižených konflikty, v počátečních fázích utváření státu a také v případě, že je země dlouhodobě vystavována častým
drsným negativním otřesům a bouřím zvnějšku. Špatné zvládnutí těchto choulostivých fází může podnítit znásobené síly, které se
samy přiživují a vedou ke krajním projevům nestability státu – konfliktům a autoritářským režimům, v nichž dochází k masivnímu
a systematickému útlaku a k porušování lidských práv určitých skupin obyvatel.
Stěžejním znakem projevů nestability i států označovaných jako „nestabilní“ je tedy nesourodost. Podle některých autorů je toto
pojetí „široké“ v tom smyslu, že seskupuje země, které se dají těžko srovnávat.27 Jak říká Brinkerhoffová: „[N]estabilní státy jsou
dynamické a pohybují se po trajektorii od stability ke konfliktům, krizím a/nebo selhání, a jakmile krizi překonají, směřují zase k
uzdravení a stabilitě.“28 Z toho plyne, že každá země může čelit specifickým omezením svých schopností a politické vůle. Někteří
22
23
24
25
26
27
28
Rada Evropské unie 2007.
Baliamoune-Lutzová a McGillivray 2008.
Kaplan 2008. Kritický rozbor Kaplanovy argumentace viz kapitola 3.
Engberg-Pedersen a kol. 2008, str. 6.
Ikpeová 2007, str. 86.
Fariaová a Magalhães-Ferreiraová 2007.
Brinkerhoff 2007, str. 3.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
17
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Kapitola 1
autoři jdou ještě dál a tvrdí, že není možné dokonce ani přesvědčivě oddělit nestabilní země od stabilních, a vzbuzují pochyby o
tom, jaký přínos má zařazení některých států do široce definované skupiny nestabilních zemí.29 Briscoe poznamenává, že „nestabilitu
státu drží pohromadě pouze její symptomy: chudoba, nedostatečná bezpečnost, náchylnost ke konfliktům, korupce.“30
Debata o nestabilitě tedy znovu obrátila pozornost ke státním institucím v procesu rozvoje a zdůraznila potřebu přizpůsobit zásahy
zvenčí a externí priority na základě hluboce zakořeněné znalosti místní politické a ekonomické situace. Různé projevy a odlišná
míra nestability naznačují, že hluboká znalost místního prostředí je pro zajištění úspěšného působení vnějších aktérů v nestabilních
zemích zcela rozhodující.
Ani v těch nejhorších podobách selhání státu neznamená nestabilita politické vakuum, neboť neoficiální instituce mohou,
alespoň zčásti, zastat některé funkce státu. Podle Engberg-Pedersena a kol. „ve stavech nestability, kdy stát v podstatě neexistuje
nebo je výrazně oslaben, zastávají nestátní orgány často funkce státu v oblastech zajišťování bezpečnosti a poskytování služeb
obyvatelstvu.“31 Tento postřeh odpovídá teoretickým argumentům Dixita32. Kupříkladu na dodržování právního stavu v Somálsku
dohlíží islámské soudy a „soudy, které se řídí právem šaría, napomáhají vytvářet právní řád [...] ve stavu anarchie. Urovnání sporu
je zdarma a podle mezinárodních měřítek probíhá rychle,“ jak poznamenává Leeson.33 Přestože současný stav má k dokonalosti
daleko, ve srovnání s rokem 1991 došlo k výraznému zlepšení a to se nevztahuje pouze na soudní systém. Zpráva o lidském rozvoji
z roku 2001 o Somálsku uvádí, že ve srovnání s druhou polovinou 80. let 20. století se dnes v Somálsku nachází více základních škol
a soukromý sektor obstarává dodávky vody a elektřiny.34
Zmíněné komentáře a postřehy ukazují, že zahraniční aktéři by měli instituce, které v zemi nacházející se ve stavu nestability
působí, brát na vědomí. Pokud bychom se úzce zaměřili pouze na stát samotný, nezískali bychom o nestabilitě dobré znalosti a
nebyli bychom schopni navrhovat nejlepší způsoby, jak ji zmírnit.
3. NÁKLADY SPOJENÉ SE STÁTNÍ NESTABILITOU V SUBSAHARSKÉ AFRICE
V zemích, které jsou kvůli nefunkčnosti státních orgánů označovány jako „nestabilní“, se klíčová úloha
státu při budování socioekonomické odolnosti, lidských schopností a blahobytu odráží ve špatných
rozvojových výsledcích. Mechanismy vedoucí ke slabým výsledkům v oblasti rozvoje a problematickým
vztahům mezi dárci a přijímajícími vládami jsou různé. Státní nestabilita může mít různý vývoj, neboť
budování státních sfér, fungování státu a stabilita jsou výsledkem složitého procesu, který sahá od
společného vnímání občanství po ovládání území. Navzdory tomuto rozrůznění jsou hospodářské,
bezpečnostní a rozvojové náklady spojené s nestabilitou i v odlišných prostředích obvykle značné,
rozsáhlé a přetrvávající.
3.1 VÁŽNÉ NÁSLEDKY PRO LIDSKÝ ROZVOJ
Lidský rozvoj v nestabilních zemích podává souhrnný a zároveň obsažný obrázek o přímých nákladech spojených s nestabilitou.
Zastoupení nestabilních zemí subsaharské Afriky mezi zeměmi vykazujícími známky slabého lidského rozvoje je nadměrné. Pokud
jde o index lidského rozvoje (Human Development Index, HDI), řadí se od 128. příčky, kterou zaujímá Svatý Tomáš a Princův ostrov, po
179. pozici Sierry Leone, což je poslední země v seznamu zemí, u nichž je tento index k dispozici. V roce 2006 činil HDI u nestabilních
zemí v průměru 0,459 (v případě Sierry Leone 0,329 a v případě Svatého Tomáše a Princova ostrova 0,643).
29
30
31
32
33
34
Easterly 2009.
Briscoe 2008, str. 1.
Engberg-Pedersen a kol. 2008, str. 23.
Dixit 2004.
Leeson 2007, str. 705.
UNDP 2001.
18
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Státní nestabilita v subsaharské Africe – náklady a výzvy
Tabulka 1.1: Lidský rozvoj v nestabilních státech subsaharské Afriky
Název země
Angola
Burundi
Kamerun
Středoafrická republika
Čad
Komory
Demokratická republika Kongo
Republika Kongo
Pobřeží slonoviny
Džibutsko
Rovníková Guinea
Eritrea
Etiopie
Gambie
Guinea
Guinea-Bissau
Keňa
Libérie
Mauritánie
Niger
Nigérie
Rwanda
Svatý Tomáš a Princův ostrov
Sierra Leone
Somálsko
Súdán
Togo
Uganda
Zimbabwe
Nestabilní země subsaharské Afriky
Stabilní země subsaharské Afriky
Subsaharská Afrika
Pořadí podle
indexu lidského Index lidského
rozvoje (1)
rozvoje (1)
157
172
150
178
170
137
177
130
166
151
115
164
169
160
167
171
144
176
140
174
154
165
128
179
neklas.
146
159
156
neklas.
0,484
0,382
0,514
0,352
0,389
0,572
0,361
0,619
0,431
0,513
0,717
0,442
0,389
0,471
0,423
0,383
0,532
0,364
0,557
0,370
0,499
0,435
0,643
0,329
neklas.
0,526
0,479
0,493
neklas.
0,469
0,545
0,500
Předpokládaná
délka života při
narození (1)
Míra
gramotnosti
dospělých (2)
Úmrtnost do
pěti let věku
(na 1 000 dětí) (3)
Mateřská
úmrtnost
(na 1 000 živě
narozených
dětí) (4)
42,1
48,9
50,0
44,0
50,4
64,5
46,1
54,5
47,7
54,2
50,8
57,2
52,2
59,0
55,3
46,0
52,7
45,1
63,6
56,2
46,6
45,8
65,2
42,1
47,5
57,8
58,0
50,5
41,7
51,2
53,2
52,2
67,4
59,3
67,9
48,6
25,7
74,2
67,2
86,0
48,7
…
87,0
…
35,9
…
29,5
62,8
73,6
54,4
55,2
29,8
71,0
64,9
87,5
37,1
…
60,9
53,2
72,6
90,7
59,2
66,4
62,9
202,7
164,4
142,6
178,5
209,7
61,3
121,9
128,6
196,4
123,7
166,9
73,6
129,3
115,3
145,2
194,5
102,4
138,2
119,4
170,2
185,9
153,4
94,0
145,8
177,9
109,6
96,7
120,9
92,3
138,3
97,5
123,2
1 400
1 100
1 000
980
1 500
400
1 100
740
810
…
680
450
720
690
910
1 100
560
1 200
820
1 800
1 100
1 300
…
2 100
…
…
510
550
880
976
614
824
Poznámky: ... označuje, že údaje nejsou k dispozici; neklas. – neklasifikováno; (1) údaje se vztahují na rok 2006; (2) údaje se vztahují
na jednotlivce ve věku 15 a více let za rok 2006;(3) údaje se vztahují na rok 2008; (4) údaje se vztahují na rok 2000 a jsou upraveny
na základě přezkumů ze strany UNICEF, WHO a UNFPA tak, aby zohledňovaly doložený problém s nedostatečnými informacemi a
chybnou klasifikací.
Zdroj: ERD – rozvedení materiálu UNDP (2008) Zpráva o lidském rozvoji (Human Development Report) 2008; OECD a AfDB (2009) Africký
hospodářský výhled (African Economic Outlook) 2009.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
19
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Kapitola 1
Lidské, sociální a hospodářské náklady spojené s nestabilitou se neomezují pouze na špatné výsledky nestabilních zemí, pokud jde
o tři složky HDI. Nestabilní země mají v porovnání s jinými rozvojovými zeměmi podstatně nižší cíle, i co se týče širokého spektra
rozvojových cílů tisíciletí (MDG).35 Mezi nestabilitou a plněním rozvojových cílů tisíciletí totiž existuje silná negativní souvztažnost
– nestabilní státy subsaharské Afriky mají k jejich dosažení do roku 2015 nejdále.
Harttgen a Klasen na základě klasifikace nestabilních států založené na CPIA 2006 zjišťují, že nestabilita se jednoznačně pojí s
mnohem slabšími rozvojovými výsledky, pokud jde o chudobu, podvýživu, počty žáků zapsaných do škol a úmrtnost dětí do pěti
let věku.36 V roce 2006 počet chudých ve skupině nestabilních států podle CPIA dosahoval oproti stabilním státům trojnásobné
výše. Pokud jde o dokončení základního vzdělání, počet dětí s podváhou, úmrtnost do pěti let věku a poměr zaměstnanosti k počtu
obyvatel, statistiky nestabilních států ukazují, že lidský rozvoj je zde na mnohem nižší úrovni než ve státech stabilních. Nestabilní
státy subsaharské Afriky vévodí žebříčku úmrtnosti do pěti let věku a poměru nezaměstnanosti k počtu obyvatel. Tato zjištění
potvrzuje skutečný vývoj událostí v letech 2000 až 2006.
Rozvojové ukazatele, jako jsou chudoba, průměrná délka života a úmrtnost do pěti let věku, však zároveň i v rámci skupiny
nestabilních zemí vykazují určitou rozrůzněnost, kterou do jisté míry skrývá značný úhrnný rozdíl mezi nestabilními a stabilními
státy. Zdá se, že nedávný vysoký růst se rozvojových cílů dotkl pouze v některých zemích – určitě ne v Guineji, kde míra negramotnosti
dospělých stále činí 29 %, ani v Angole, kde v roce 2008 úmrtnost do pěti let věku přesáhla 20 %, konkrétně 203 dětí na
1 000 obyvatel (viz tabulka 1.1).
Poslední dvě vydání Globální monitorovací zprávy ukazují, že nestabilní země k dosažení rozvojových cílů tisíciletí nesměřují, nebo se
od této mety dokonce vzdalují.37 V porovnání se zeměmi se středními a nízkými příjmy vykazovaly nestabilní státy, jak je klasifikuje
CPIA, v této oblasti v letech 1990 až 2006 podstatně menší pokrok.
Poněkud jiný obrázek předkládají Harttgen a Klasen, kteří srovnávají plnění těchto cílů u nestabilních zemí na základě odlišné
klasifikace nestabilních zemí.38 Dospívají k závěru, že byť jsou nestabilní země v plnění rozvojových cílů tisíciletí stále značně
pozadu, v absolutním měřítku dělají stejné pokroky jako jiné rozvojové země.39 Změny v ukazatelích MDG v letech 2000 až 2006
ukazují, že napříč nestabilními zeměmi i napříč ukazateli v rámci nestabilních zemí existuje velká nesourodost, zatímco mezi modely
nestabilních a stabilních zemí se žádné systémové rozdíly nevyskytují. Zaměřuje-li se však analýza pouze na nestabilní země
subsaharské Afriky, model se mění a zdá se, že nestabilita státu hraje vzhledem k pokroku v oblasti MDG větší roli. Schémata 1.1 a
1.2 ukazují, že země subsaharské Afriky za kontinentem zaostávají vzhledem k MDG jak v relativních, tak v absolutních změnách.
Méně uspokojivá výkonnost je patrná u zemí, kde je státní nestabilita obzvláště kritická. Země, které CPIA 2007 po všech stránkách
– hospodářské správy, strukturálních politik, sociálního začlenění/spravedlnosti, správy veřejného sektoru – hodnotí nepříznivě,
jsou v subsaharské Africe zastoupeny v nadměrném množství.
35
36
37
38
39
Viz podkladový dokument autorů Harttgen a Klasen, který předkládá celkový obraz toho, jak různé definice ovlivňují výsledky.
Harttgen a Klasen 2009.
Světová banka 2007, 2009a.
Harttgen a Klasen 2009.
Harttgen a Klasen 2009. Tato práce by mohla v důsledku chybějících údajů vykazovat známky zkreslení, neboť u značného množství nestabilních zemí chybí
důležité informace potřebné k vyhodnocení pokroku plnění rozvojových cílů tisíciletí. Předpokládáme-li, že země s chybějícími údaji se vyznačují podprůměrnou
výkonností, může být absolutní pokrok při plnění cílů u nestabilních zemí slabší.
20
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Státní nestabilita v subsaharské Africe – náklady a výzvy
Schéma 1.1: Absolutní změny v klíčových ukazatelích MDG (2000 až 2006)
POČET CHUDÝCH 20002006
ZÁKLADNÍ VZDĚLÁNÍ 20002006
14
6
12
4
10
2
8
0
CPIA-ASS
ASS
CPIA-Tous
6
-2
4
-4
2
-6
0
CPIA-ASS
PODVÁHA 20002006
CPIA-Tous
ASS
ÚMRTNOST DO PĚTI LET VĚKU 20002006
0
1,5
CPIA-ASS
1
-2
0,5
-4
ASS
CPIA-Tous
-6
0
CPIA-ASS
ASS
CPIA-Tous
-0,5
-8
-1
-10
-12
Poznámky: CPIA-SSA jsou země subsaharské Afriky zahrnuté do seznamu CPIA 2007 (se skóre CPIA nižším než 3,2); CPIA-všechny jsou
země, jejichž skóre CPIA je v roce 2007 nižší než 3,2 ve všech dílčích seznamech CPIA (hospodářská správa, strukturální politika, sociální
začlenění/spravedlnost, správa veřejného sektoru); SSA: všechny země subsaharské Afriky; pro výpočet střední hodnoty každého indikátoru
pomocí úrovně nestability se změny v počtu chudých obyvatel, žáků dokončivších základní vzdělání, počtu dětí s podváhou a poměru
zaměstnanosti k počtu obyvatel měří v procentech; změny v úmrtnosti do pěti let věku se měří v absolutních změnách v úmrtí na 1000 dětí.
Zdroj: Harttgen a Klasen 2009.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
21
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Kapitola 1
Schéma 1.2: Relativní změny v klíčových ukazatelích MDG (2000 až 2006)
POČET CHUDÝCH 20002006
ZÁKLADNÍ VZDĚLÁNÍ 20002006
0,45
0,15
0,40
0,10
0,35
0,05
0,30
0,00
CPIA-ASS
ASS
0,25
CPIA-Tous
-0,05
0,20
-0,10
0,15
-0,15
0,10
CPIA-ASS
PODVÁHA 20002006
ASS
CPIA-Tous
ÚMRTNOST DO PĚTI LET VĚKU 20002006
0,08
0
CPIA-ASS
-0,01
0,06
-0,02
0,04
-0,03
-0,04
0,02
-0,05
0
CPIA-ASS
ASS
CPIA-Tous
-0,06
-0,02
-0,07
-0,08
-0,04
Poznámky: Viz poznámka ke schématu 1.1.
Zdroj: Harttgen a Klasen 2009.
22
ASS
CPIA-Tous
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Státní nestabilita v subsaharské Africe – náklady a výzvy
3.2 NÁKLADY JSOU OBROVSKÉ A MNOHOSTRANNÉ
Pro nestabilitu jsou rovněž příznačné její tvrdé dopady, včetně nejhorších forem lidské deprivace a porušování základních lidských
práv na život a bezpečnost. Nestabilita často paralyzuje schopnost vlády plnit některý z jejích hlavních úkolů, jako je například
zajišťování potravin, případně může vyústit v násilný střet a občanskou válku s obrovskými lidskými, sociálními a hospodářskými
náklady.
Konflikt. Celkem 73 % obyvatel zemí Poslední miliardy, jak lze nazvat neoficiální seznam nestabilních zemí, v nedávné době prožilo
občanskou válku nebo se s ní právě potýká. Riziko, že v těchto zemích vypukne občanská válka v jakémkoliv pětiletém údobí, je
navíc obrovské – jedna ku šesti.40
Vztah mezi nestabilitou a konfliktem je dynamický a komplikovaný. Konflikty mohou být výsledkem nestability a zároveň jednou
z jejích hybných sil. Nestabilní země často charakterizuje sociální vyloučení určitých skupin (etnických, náboženských, vlastníků
přírodních zdrojů), což může vyvolat konflikty. Ty však rovněž podrývají schopnost státu obstarávat veřejné služby, oslabují orgány
a zpomalují hospodářskou výkonnost a omezování chudoby. Kombinace těchto faktorů pak nahrává destabilizačním silám.
Náklady spojené s konflikty jsou značné a rozsáhlé.41 Některé jsou „přímé“ a lze je povšechně kvantifikovat – úmrtí, zranění, choroby,
vnitřně vysídlené osoby, hromadné migrace. Jiné jsou „nepřímé“ – ty podrývají hospodářskou činnost, způsobují přesun veřejných
výdajů ze zdravotnictví a vzdělání na armádu a mění strukturu veřejných příjmů (např. od daní k vývozu ropy, jako v případě krize
v deltě Nigeru). Konflikty mohou také vést k nárůstu nezaměstnanosti, zejména u mladých mužů, čímž stoupá pravděpodobnost
nárůstu zločinnosti a přitažlivost extremismu. Po skončení konfliktu se celé regiony mohou zapojit do pěstování drog, často proto,
že vláda nad územím není tak pevná. Na takovém území lze drogy snadno (a s velkým ziskem) pašovat, a obyvatelstvo by se tak
místo návratu ke svým povoláním (jež jsou často v troskách) mohlo zapojit do nelegálních aktivit. Některé náklady kvantifikovat
nelze – občané např. ještě dlouho po konfliktech trpí traumatickými stavy, avšak psychologické škody nelze snadno změřit.
Zde v mezích možností a s vědomím, že existují nejisté faktory, kvantifikujeme hlavní náklady u subsaharské Afriky.42
Zhruba kvantifikovat lze padlé v bitvách,43 ale už nikoliv většinu úmrtí civilního obyvatelstva v důsledku násilí a šíření chorob, takže
už jen odhadovat celkový počet úmrtí v souvislosti s násilnými střety je obtížné. V Africké rozvojové zprávě (African Development
Report) 2009 se uvádí celkový počet válečných úmrtí ve vybraných afrických zemích: V Angole (1975–2002) došlo přibližně k
160 000 úmrtí v bojích a k 1,5 milionu úmrtí celkem, v Burundi (1990–2002) zhruba k 7 000 úmrtí v bojích a k 200 000 úmrtí celkem
a v Demokratické republice Kongo (1998–2008) celkově k 5,4 milionům úmrtí, což z této války činí nejvražednější konflikt od konce
druhé světové války.44
Snáze získat a lépe srovnat lze údaje o vnitřně vysídlených osobách, jež se soustřeďují v Somálsku, Súdánu, Republice Kongo a
Pobřeží slonoviny (tabulka 1.2). Vysídlení, což je samo o sobě daň, s sebou nese také šíření chorob, podvýživu a násilí (zejména na
ženách, které jsou vystaveny extrémnímu násilí a jsou často znásilňovány).45
40
41
42
43
44
45
Collier 2007.
Collier, Hoefflerová a Söderbom (2004) tvrdí, že občanské války trvají v průměru sedm let, ale návrat k předválečným příjmům trvá přibližně 21 let. Je vypočítáno,
že celkové náklady spojené s občanskými válkami činí téměř 3 miliardy amerických dolarů ročně.
Analýza příčin konfliktů – viz Reynal-Querolová 2009 a AfDB 2009.
Úmrtí v boji představují v průměru méně než 30 % celkového počtu úmrtí spojených s konfliktem.
AfDB 2009, str. 12.
AfDB 2009.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
23
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Kapitola 1
Tabulka 1.2: Uprchlíci a vnitřně vysídlené osoby, 2008
Vnitřně vysídlené osoby, Celkový počet obyvatel,
kterým poskytl ochranu kteří jsou předmětem
Země původu Celkový počet uprchlíků
či pomoc UNHCR
zájmu
Angola
Burundi
Kamerun
Středoafrická republika
Čad
Komory
Demokratická republika Kongo
Republika Kongo
Pobřeží slonoviny
Džibutsko
Rovníková Guinea
Eritrea
Etiopie
Gambie
Guinea
Guinea-Bissau
Keňa
Libérie
Mauritánie
Niger
Nigérie
Rwanda
Svatý Tomáš a Princův ostrov
Sierra Leone
Somálsko
Súdán
Togo
Uganda
Zimbabwe
Subsaharská Afrika
Nestabilní země subsaharské Afriky
Stabilní země subsaharské Afriky
171 393
281 592
13 870
125 106
55 105
378
19 925
367 995
22 227
650
384
186 398
63 878
1 352
9 495
1 065
9 688
75 213
45 601
796
14 169
72 530
35
32 536
561 154
419 248
16 750
7 548
16 841
2 628 765
2 592 920
35 844
0
100 000
0
197 000
166 718
0
0
1 460 102
683 956
0
0
0
0
0
0
0
404 000
0
0
0
0
0
0
0
1 277 200
1 201 040
0
853 000
0
6 343 016
6 343 016
0
185 186
483 626
16 803
323 357
267 222
418
25 069
1 918 424
737 792
716
431
201 094
95 552
2 489
11 517
1 342
762 617
88 413
53 421
1 067
24 645
90 428
35
35 480
1 860 373
1 749 536
22 679
1 466 792
51 639
10 530 951
10 478 161
52 789
Zdroj: ERD – rozvedení údajů UNHCR z jeho Statistické on-line databáze obyvatel (Statistical Online Population Database).
Konflikty nejenže způsobují útlum výroby, ale také ničí infrastrukturu, neboť dochází k jejímu bombardování i jinému poškozování
a na její údržbu a obnovu je vynakládáno méně prostředků. Ze zemí obvykle mizí finanční a lidský kapitál, ale kvantifikovat tento
jev bez vyjádření toho, jaké výše by tento kapitál dosahoval, kdyby ke konfliktu nedošlo, je obtížné. V obdobích konfliktů a po
nich jsou zaznamenány zásadní změny v odvětvové skladbě HDP (Collier 2007). Některá odvětví jsou totiž vůči konfliktům citlivější
– vyšší vojenské výdaje často znamenají nižší výdaje na vzdělání, za což země v dlouhodobém výhledu platí vysokou cenu a což
může trvale ovlivnit její růst. Dalším nákladem, který má podstatný dopad na domácí politiku, je zkrácení horizontů v uvažování
tvůrců politik a soukromých investorů. Potřeba zvládat přetrvávající konflikty vytváří nepřetržitý mimořádný stav, který vlády řeší
krátkodobými opatřeními.46
46
S tím souvisí i otázka „optimální velikosti“ vojenského sektoru v zemích ovlivněných konfliktem (viz Acemoglu a kol. 2009).
24
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Státní nestabilita v subsaharské Africe – náklady a výzvy
Nedostatečné zajišťování potravin. Úloha státu při zřizování institucionálního a právního rámce pro produkci a distribuci potravin a
vládní zásahy a reformy mohou mít vliv na dostupnost potravin i na nároky různých skupin obyvatelstva na ně. Nestabilita státu
se může z různých důvodů stát hlavní příčinou nedostatečného zajišťování potravin:47
• selhání potenciálu: Dojde-li u státu k selhání jeho potenciálu obstarávat služby, případně tato možnost hrozí, zvýší se
pravděpodobnost potravinové krize. K tomuto výsledku může vést nedostatečné zajišťování základních služeb. Orgány
nestabilního státu mohou disponovat omezenějšími schopnostmi, pokud jde o zavádění mechanismů podporujících dostupnost
potravin či ochraňujících občany (jak spotřebitele, tak producenty) před výkyvy světových cen potravin nebo před jinými změnami
v souvislosti se zdrojem a mírou potravinových nároků, jako jsou cyklické posuny nedostatečného zajišťování potravin spojené
se sezónní složkou některých hospodářských činností.
• selhání orgánů: Dojde-li k selhání orgánů státu, mohou překážky v systémech distribuce potravin a neschopnost chránit
produktivní kapacity zemědělské výroby a distribuce vést k potravinovým a humanitárním krizím.
• selhání legitimity: Realizace systémů sociální ochrany není jen záležitostí schopnosti, ale rovněž ochoty a odpovědnosti státu.
Některé typické rysy nelegitimních státních orgánů (nedostatek účinných demokratických forem, pronásledování oponentů
či určitých skupin obyvatelstva, význačná úloha vojenských složek ve vládě, ovládání sdělovacích prostředků) mohou ohrozit
dostupnost potravin pro rozsáhlé skupiny obyvatel. Laureát Nobelovy ceny Amartya Sen například uvádí, že k šíření informací
o potravinových krizích a k tomu, aby bylo možné činit vládu zodpovědnou za ochranu a zajišťování potravinových nároků, je
klíčová svoboda tisku.48
Nestabilita státu a nedostatečné zajišťování potravin jsou tedy úzce provázané (tabulka 1.3). V nestabilních zemích subsaharské
Afriky činí průměrná hodnota příjmu potravin 2 093 kcal na osobu, v porovnání s 2 303 kcal v jiných subsaharských zemích, a
rozšířenost podvýživy je o osm procentních bodů vyšší (35 % oproti 23 %). Nejenže je průměrný příjem potravin v nestabilních
zemích v průměru nižší, ale navíc dosahuje kritických úrovní: Ve většině nestabilních zemí subsaharské Afriky převyšuje hladina
podvýživy 40 %, v Eritreji sahá až k 68 % a v Demokratické republice Kongo dokonce k 76 %.49 Globální index hladu 2008 (Global
Hunger Index, GHI), úhrnný ukazatel vytvořený Mezinárodním institutem pro výzkum potravy pro měření hladu a podvýživy,50
ukazuje na nesmírně alarmující situaci, pokud jde o zajišťování potravin a výživy, v 25 zemích subsaharské Afriky, přičemž 16 z nich
se vyskytuje na našem pracovním seznamu nestabilních států. Na celosvětové úrovni potom mezi 10 zeměmi, jejichž špatná situace
v oblasti zajišťování potravin se od 90. let 20. století ještě zhoršila, figuruje šest nestabilních zemí subsaharské Afriky (Burundi,
Komory, Demokratická republika Kongo, Guinea-Bissau, Libérie a Zimbabwe).51 Tento důkaz ukazuje, že nestabilita státu zpravidla
podrývá i situaci v oblasti zajišťování potravin a výživy.
47
48
49
50
51
Stewartová a Brown 2009.
Drèze a Sen 1989.
FAO 2008.
GHI v sobě spojuje tři stejně důležité ukazatele: procentuální podíl podvyživených obyvatel, rozšířenost podváhy u dětí do pěti let věku a úmrtnost dětí do
pěti let věku. Údaje GHI 2008 pocházejí z let 2001 až 2006, zatímco údaje GHI 1990 pojednávají o období 1988 až 1989 (IFPRI 2008).
IFPRI 2008.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
25
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Kapitola 1
Tabulka 1.3: Ukazatele zajišťování potravin u nestabilních zemí
Země
Angola
Burundi
Kamerun
Středoafrická republika
Čad
Komory
Demokratická republika Kongo
Republika Kongo
Pobřeží slonoviny
Džibutsko
Rovníková Guinea
Eritrea
Etiopie
Gambie
Guinea
Guinea-Bissau
Keňa
Libérie
Mauritánie
Niger
Nigérie
Rwanda
Svatý Tomáš a Princův ostrov
Sierra Leone
Somálsko
Súdán
Togo
Uganda
Zimbabwe
Subsaharská Afrika
Nestabilní země subsaharské Afriky
Stabilní země subsaharské Afriky
Rozšířenost podvýživy,
v procentech (1)
46
63
23
43
39
…
76
22
14
…
…
68
46
30
17
…
32
40
8
29
9
40
…
47
…
21
37
15
40
30
35
23
Dostupnost potravin
(kcal/osoba/den) (2)
Index produkce
potravin (3)
1 880
1 630
2 230
1 900
1 980
1 800
1 500
2 330
2 520
2 170
…
1 530
1 810
2 140
2 540
2 050
2 040
2 010
2 790
2 140
2 600
1 940
2 600
1 910
…
2 290
2 020
2 380
2 040
2 212
2 097
2 367
116
98
101
103
101
95
90
99
96
118
…
73
103
77
106
94
102
85
98
97
96
108
99
101
…
100
97
98
84
98
98
98
Poznámky: … označuje, že údaje nejsou k dispozici; (1) údaje se vztahují na období 2003 až 2005; (2) údaje jsou uváděny v kcal na osobu a
den a vztahují se na období 2003 až 2005; (3) údaje se vztahují na období 2002 až 2004 (přičemž průměr z let 1999 až 2001 se rovná 100).
Zdroj: ERD – rozvedení materiálů OECD a AfDB (2009) Africký hospodářský výhled 2009 a FAOSTAT.
Porušování lidských práv: násilí na ženách. Nestabilita státu si vybírá daň zejména na nejzranitelnějších skupinách společnosti,
vyžadujících ve větší míře sociální ochranu, jako jsou ženy, děti a starší lidé.
Jedním z nejsymboličtějších projevů toho, jak krutou daň si nestabilita státu vybírá, jsou její dopady na blahobyt žen. Nestabilní
státy jsou náchylnější k násilným střetům, a přestože je obtížné nalézt jiné než nepodložené důkazy, následky těchto střetů nejsou
pro muže a ženy totožné. V nestabilních kontextech nutí nízký hospodářský růst ženy přijímat velké pracovní úvazky, aby vydělaly
peníze, obvykle v neformálním sektoru a v činnostech spojených se zemědělstvím. Novým zdrojem příjmů mohou být „válečná“
průmyslová odvětví, jako je tomu u ropy, diamantů a drahých kovů v Angole, Kongu-Brazzaville, Demokratické republice Kongo,
Libérii, Sieře Leone a Súdánu. Negativním protipólem ekonomických výhod, které z těchto nových sektorů pro ženy plynou, však
může být uzavírání jiných průmyslových odvětví, kolaps státních orgánů a odpovídající ztráty zaměstnání. V Angole, Eritreji,
Mozambiku a Zimbabwe přišly ženy po návratu mužů z bojů o své pozice ve formálním sektoru. Během konfliktu zase absence
mužů způsobuje, že mnohé ženy zůstávají samy na vedení domácnosti, a spousta z nich přitom v případě manželova úmrtí nemá
nárok dědit jeho majetek či se jej domáhat.
26
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Státní nestabilita v subsaharské Africe – náklady a výzvy
V Súdánu je válka už od vyhlášení nezávislosti v roce 1956 trvale přítomným jevem a vybírá si daň na ženách a jejich dětech. Většina
vysídlených a vnitřně vysídlených osob žijících v táborech pro ně zřízených jsou ženy s dětmi. Většina súdánských žen, zejména
na jihu, žije v extrémní chudobě, přičemž značná část z nich je negramotná a má omezený přístup ke zdravotní péči a vodě. Míra
mateřské úmrtnosti zde patří k nejvyšším na světě – na 100 000 živě narozených dětí připadá v jižním Súdánu 1 700 a v severním
Súdánu 509 úmrtí matek. Celkem 90 % všech žen v jižním Súdánu je negramotných.
Ženy se také stávají oběťmi genderově motivovaného násilí, jako je vynucené oplodnění znásilněním. Na konci roku 2005, kdy v
táborech žilo 2,2 milionu vnitřně vysídlených osob, už byla situace pro ženy tak nebezpečná, že jim hrozilo znásilnění pokaždé,
když se vydaly mimo osadu na sběr palivového dříví.52
Jedním z typických rysů války v Demokratické republice Kongo bylo nahodilé využívání znásilnění jakožto válečné zbraně. V letech
1998 až 2003 bylo v provinciích Jižní Kivu a Kalemie ohlášeno 51 000 případů znásilnění. Organizace Lékaři bez hranic udává, že
75 % všech případů znásilnění, jimiž se na celém světě musela zabývat, se odehrálo ve východním Kongu.53 Stigma spojené se
sexuálním násilím je velice hluboké. Ženy se obávají, že nahlásí-li znásilnění na policii, přijdou o jakoukoliv možnost sňatku, případně
že je opustí jejich manželé. Bojí se rovněž, že je násilníci za oznámení zneužití potrestají. Výsledkem rozsáhlého sexuálního násilí je
mimořádně narušená společnost, počínaje již důstojností a fyzickou a morální bezúhonností obětí. Rozsah a charakter sexuálního
zneužívání navíc vyvolaly vážný zdravotní problém – roste počet nakažených HIV a dalšími pohlavně přenosnými chorobami.
Problém prohlubuje, zejména v odlehlých oblastech, i nedostatečná zdravotní infrastruktura.
V severní Ugandě podle zprávy Doubly Traumatised organizace Amnesty International z roku 2007 trpí ženy a dívky sexuálním a
genderově motivovaným násilím a čelí značným problémům, když se pokoušejí dosáhnout toho, aby násilníci stanuli před soudem.54
Studie, která byla provedena v roce 2007 v pěti regionech, odhaluje diskriminaci, na kterou narážejí ženy pokoušející se domoci
se spravedlnosti v případech znásilnění, zneuctění, domácího násilí, napadení a jiných forem násilí.55 Amnesty International se
domnívá, že stávající soudní systém v severní Ugandě je hrubě nevyhovující, zvláště nezvládá zajistit ochranu ženám a dívkám
před sexuálním a genderově motivovaným násilím.
Jak ukazují tyto příklady, násilné střety, které poznamenávají nestabilní státy, mají na ženy nesmírně tvrdé dopady. Násilí a újmy,
jimž ve svém společenství čelí, jim často brání v tom, aby vystupovaly jako plnoprávní občané; nejsou schopny se podílet na
institucionální obnově a reformách státu.
Závažným formám porušování lidských práv mohou být ženy vystaveny nejen v prostředí konfliktů, ale také v situacích, kdy
spravedlnost nedokáže dostat pod kontrolu nezákonné a kriminální aktivity. Nedávná zpráva Úřadu OSN pro drogy a kriminalitu
(UNODC) ukazuje, že ženy v západní Africe platí krutou daň tím, že je s nimi obchodováno za účelem sexuálního zneužívání, často
v důsledku nutnosti splácet dluhy.56 V roce 2006 bylo v 11 evropských zemích objeveno 570 západoafrických obětí sexuálního
zneužívání, takže „Pokud byla odhalena jen každá třicátá oběť, což se zdá hodnověrné, napovídá to přibližně o 17 000 obětí ročně.“57
Trvalou tendencí se zdá být prostituce, byť mezi jednotlivými zeměmi existují rozdíly. Hodnota trhu se sexem se odhaduje přibližně
na 850 milionů amerických dolarů ročně.58
3.3 NESTABILITA STÁTU A NÁKLADY S NÍ SPOJENÉ PŘETRVÁVAJÍ
Omezený pokrok při plnění rozvojových cílů tisíciletí i přesun výdajů během konfliktu a po něm ze vzdělání na armádu ukazuje
na dlouhodobé lidské, sociální a hospodářské náklady. Trvání nestability se vztahuje k hluboce zakořeněným politickým a
institucionálním rysům v dané zemi. Třicet pět zemí, které Světová banka považovala za nestabilní v roce 1979, se ve stavu nestability
nacházejí ještě dnes, o třicet let později,59 zatímco pravděpodobnost trvalého stoupání ze skupiny nestabilních zemí činila v období
1977 až 2004 pouhých 1,85 % ročně.60
Tento trend odpovídá historii utváření států, které v Evropě obnášelo dlouhá století bojů a hluboké hospodářské, společenské,
politické a technologické změny. Podpora vnějších aktérů při budování státních sfér může pomoci stát zkonsolidovat, přesto však
tento proces zůstává vnitřní záležitostí. Očekává se, že v zemích, kde utváření státu ještě neskončilo, bude boj s nestabilitou delší
a obtížnější.
52
53
54
55
56
57
58
59
60
WILPF 2006.
The Guardian 2007.
Amnesty International 2007.
Amnesty International 2007.
UNODC 2009.
UNODC 2009, str. 7.
UNODC 2009.
OECD 2009.
Chauvet a Collier 2008.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
27
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Kapitola 1
Trvání nestability státu se rovněž odráží na výkonnosti správy a na známkách neuspokojivého pokroku při prosazování právního
řádu. Špatná správa je u nestability státu jeho příznakem a konstantou. V ukazatelích měřících správu vykazují nestabilní země
špatné výsledky (tabulka 1.3). Většina z nich je postižena vysokou mírou politické nestability, všudypřítomnou korupcí a nízkou
důvěrou v právní řád. Nízká úroveň správy navíc obvykle přetrvává a ovlivňuje výsledky do budoucna: Nízká efektivita správy či
špatně fungující správní řád v roce 2000 zvyšují pravděpodobnost špatných výsledků v roce 2008. Mnoho nestabilních zemí mělo
v roce 2008 nižší efektivitu správy a slabší právní řád než v roce 2000.61
Schéma 1.3: Trendy v ukazatelích správy, nestabilní subsaharské země
POLITICKÁ STABILITA 20002008
SPRÁVNÍ EFEKTIVITA 20002008
0,50
0,50
0,00
-3,00 -2,50 -2,00 -1,50 -1,00 -0,50
0,00
0,00
0,50 1,00 1,50
2,00
-3,50
-3,00 -2,50
-2,00 -1,50 -1,00 -0,50
-0,50
-1,00
-1,00
-1,50
-2,00
-2,00
-2,50
-2,50
-3,00
-3,00
-3,50
1,00
1,50
2,00
0,50 1,00 1,50
2,00
-3,50
2000
2000
PRÁVNÍ ŘÁD 20002008
KORUPCE 20002008
0,50
0,50
0,00
-3,00 -2,50 -2,00 -1,50 -1,00 -0,50
0,00
0,00 0,50 1,00 1,50
2,00
-3,50
-3,00 -2,50 -2,00 -1,50 -1,00 -0,50
0,00
-0,50
-0,50
-1,00
-1,00
2008
2008
2008
2008
0,50
-1,50
2000
2000
-3,50
0,00
-0,50
2008
2008
2008
2008
-3,50
-1,50
-2,00
-1,50
-2,00
-2,50
-2,50
-3,00
-3,00
-3,50
-3,50
2000
2000
2000
2000
Poznámka: Ukazatele správy se měří v jednotkách přibližně od –2,5 do 2,5, přičemž vyšší hodnoty odpovídají lepším výsledkům v oblasti správy.
Politická stabilita měří, jaká existuje pravděpodobnost, že vláda bude destabilizována nebo svržena neústavním či násilným způsobem. Efektivita
vlády měří kvalitu veřejných služeb, kvalitu státní správy a míru její nezávislosti na politickém nátlaku, kvalitu utváření a provádění politik a
hodnověrnost prosazování takovýchto politik ze strany vlády. Právní řád měří, do jaké míry mají představitelé důvěru ve společenská pravidla a
řídí se jimi, tj. měří zejména kvalitu prosazování smluvních práv, fungování policie a soudů a pravděpodobnost trestných činů a násilí. Korupce
měří, do jaké míry je státní moc vykonávána za účelem soukromého zisku, včetně drobných a rozsáhlých forem korupce, jakož i nakolik je stát
ovládán zájmy elit a soukromými zájmy.
Zdroj: Kaufmann, Kraay a Mastruzzi 2008.
61
Kaufmann a kol. 2008.
28
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Státní nestabilita v subsaharské Africe – náklady a výzvy
Důsledky nestability státu pro správu mohou vyvolat pochody, které se opuštění stavu nestability vzpírají. Narušení systému omezování
přílišných pravomocí může vést ke vzniku nových zájmových skupin, jejichž cíle se neslučují se společenským blahobytem. Ty se snaží
chránit si a zmnožovat příležitosti ke korupci, politickým zásahům a k uchování vlastního postavení, což dále oslabuje zodpovědnost
státu. V autoritářských režimech se stát zase může změnit v prostředek osobního obohacování. Přestože tato prostředí mohou být
svou podstatou proměnlivá, protože pokusy přivlastnit si „kořist“ mohou skončit násilnou změnou vlády, je pravděpodobné, že jejich
skrytá kořistnická dynamika se nezmění.62
3.4 NESTABILNÍ ZEMĚ JSOU „ŠPATNÝMI SOUSEDY“
Zdá se také, že na náklady spojené s nestabilitou se příliš nevztahují omezení v podobě státních hranic. Odhaduje se, že náklady
spojené s nestabilitou nesou – v podobě ušlého hospodářského růstu – v 80procentní míře i sousední země, které ve značné
míře doplácí na špatného souseda. Každý takový soused mu ročně ubírá 0,6 % na růstu. Počítáme-li, že každá země má v průměru
3,5 sousedních zemí, ztráty spojené s působením účinků špatného souseda se mohou vyšplhat přibližně až na 237 miliard amerických
dolarů ročně.63
Nestabilní země na své sousedy nepříznivě působí jinými cestami. Nezdá se, že by nestabilita byla přenosná, vyvolává však nepříznivé
přeshraniční účinky, jako je šíření politických nepokojů a nestálosti.64 Neexistují důkazy, že by nestabilita vedla k systematickému
nárůstu pravděpodobnosti, že sousední země postihne občanská válka nebo že se zapojí do konfliktu s jiným státem.65 Jsou
však známy i případy, kdy působení špatného souseda hrálo svou roli – například liberijská vláda Charlese Taylora poskytovala
povstaleckým skupinám v Sieře Leone námezdné vojáky, peníze, zbraně a infrastrukturu v naději, že ovládne regionální diamantové
doly a hospodářské sítě.
Šíření rizika nestálosti a násilných střetů přes hranice napomáhají v Africe i rozsáhlé regionální trhy se zbraněmi.66 Propustné hranice
mezi jednotlivými státy usnadňují přeshraniční přesuny zbraní a munice, a jejich nabídka tak geograficky odpovídá rozložení
poptávky.67
Další dopady spojené s působením špatného souseda vyvstávají kvůli přeshraničním přesunům uprchlíků, převážně do sousedních
zemí, což pro přijímající zemi představuje značné náklady.68 Přesuny uprchlíků přispívají v subsaharských zemích k šíření malárie.69
Uprchlíci přesouvající se ze Rwandy a Burundi do regionu Kagera v severozápadní Tanzanii se zase krajně nepříznivě podepsali na
tamním zdravotnictví a vzdělání.70
Masové přesuny uprchlíků navíc mohou sousední země destabilizovat.71 A jak ukazuje nedávná vlna násilí v oblasti Velkých jezer,
uprchlické tábory mohou být místem, kde se organizují násilnické skupiny. Uprchlíci a vnitřně vysídlené osoby v subsaharské Africe
pocházejí téměř výhradně z nestabilních zemí tohoto regionu (viz tabulka 1.2).
Stálost sousedních zemí, zejména takových, které nejsou příliš schopny prosazovat zákony, mohou ohrozit i další nezákonné toky,
pro něž jsou přitažlivé země s omezenou vládou nad územím a slabým právním řádem. Guinea-Bissau je tranzitním centrem pro
kokain putující z Jižní Ameriky do Evropy, což má závažné humanitární dopady a dopady na bezpečnost.72 Na jedenáctém setkání
na vysoké úrovni v západní Africe (Dakar, 4. listopadu 2007), kde se sešli vedoucí mírových misí OSN, z úst těchto představitelů
zaznělo, že mají „obavy ohledně alarmujícího nárůstu pašování drog a ohrožení stability v dané zemi a subregionu vůbec.“
3.5 NESTABILNÍ ZEMĚ JSOU ZDROJEM GLOBÁLNÍHO OHROŽENÍ
Nepříznivé dopady nestability mohou mít celosvětový dosah. Koncept nestability státu vlastně vznikl ve sféře rozvoje v době, kdy
panovaly vážné obavy z celosvětového ohrožení bezpečnosti v důsledku slabých a neexistujících státních struktur.
Přesto bývá kauzální vztah mezi nestabilitou státu a nadnárodními hrozbami, jako je např. terorismus, často zpochybňován.73
Vztah mezi nestabilitou a terorismem v subsaharské Africe zůstává nadále spornou otázkou. Všechny nestabilní subsaharské země
62
63
64
65
66
67
68
69
70
71
72
73
UNODC 2009, str. 67.
Chauvet a kol. 2007.
Iqbalová a Starr 2008.
Iqbalová a Starr 2008.
Lambach 2004; Studdardová 2004.
Killicoat 2007b.
UNHCR 2009.
Montalvo a Reynal-Querolová 2007.
Baez 2008.
Mandel 1997.
UNODC 2007.
Chandler (2006) prohlašuje, že „názor, že neúspěšné státy představují bezpečnostní hrozbu, je [...] přehnaný,“ a podobně uvažují i Hehir (2007), Newman
(2007) a Stewart (2007).
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
29
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Kapitola 1
terorismus nesouží, a už vůbec ne terorismus s nadnárodními cíli a dosahem. Teroristické skupiny vznikají a působí i v zemích, které
mají pevnou, stabilní státní strukturu a různé systémy vlády. Nestabilní země navíc mohou mít pro mezinárodní terorismus čím
dál menší význam, neboť teroristé utvářejí globálnější sítě s autonomními buňkami v desítkách jak chudých, tak bohatých zemí.74
Jako učebnicový příklad nadnárodního ohrožení spojeného s terorismem je udáváno vzkříšení pirátství v Adenském zálivu.75
Naléhavost této hrozby zdůrazňuje usnesení Evropského parlamentu ze dne 23. října 2008 o pirátství na moři a na jeho závažnost
ukazuje i vojenská reakce EU v Africkém rohu v podobě nedávné mise Atalanta. Spojitost mezi nestabilitou a pirátstvím lze intuitivně
odhadovat, avšak v čem přesně spočívají nestabilní podmínky, které nahrávají pirátství a ozbrojenému loupení, ještě nebylo důkladně
prozkoumáno.76 Pirátství v Adenském zálivu rovněž odhaluje, že prezentovat tyto hrozby výhradně jako důsledek nestability nelze
beze zbytku. Na počátku hrály při vzkříšení pirátství klíčovou roli externí faktory,77 neboť po pádu vlády v Siad Barre v roce 1991
„do somálských bohatých a nestrážených vod na úkor pobřežních rybářských vesnic agresivně vpluly cizí rybářské lodě.“78 Křivda,
kterou somálští rybáři pociťovali vůči cizím rybářským lodím – jakož i vůči údajnému vysypávání toxického odpadu do jejich vod79 –
sice vzedmutí pirátství nevysvětlí,80 ale naznačuje, že určité všeobecně rozšířené náklady spojené s nestabilitou mohou vzniknout,
když se vnější aktéři zmocní nějakého potenciálního zdroje zisku.
Navzdory odlišnostem v kauzálním vztahu rozdělování pomoci ze strany Výboru pro rozvojovou pomoc naznačuje, že bezpečnost
se mezi kritérii pro přidělování pomoci řadí na čelní příčky. Mezi prvními čtyřmi nestabilními zeměmi, pokud jde o objem přijaté
pomoci v roce 2007, jsou buď takové, u nichž panovaly značné obavy z bezpečnostní situace, tj. Afghánistán a Irák, nebo důležití hráči
ve vysoce nestabilních regionech, tedy Pákistán a Etiopie. Tyto čtyři země získaly polovinu celkového objemu pomoci adresované
nestabilním zemím.81
3.6 NESTABILNÍ ZEMĚ JSOU ŽIVNOU PŮDOU PRO ORGANIZOVANÝ ZLOČIN A NEZÁKONNÉ
OBCHODOVÁNÍ
Jak již bylo zmíněno, v nestabilních zemích kvete organizovaný zločin – obvykle se objevuje v případech, kdy státní orgány postrádají
sílu. Některé aktivity mají vysokou přidanou hodnotu, například krádeže ropy nebo pašování drog. Časté je rovněž pašování cigaret,
padělání (zejména tabletek proti malárii), finanční podvody, trestné činy za využití moderních technologií, obchody se zbraněmi,
organizované sexuální zneužívání a praní peněz. Vysoká peněžní hodnota takovýchto aktivit závažnost této hrozby bagatelizuje. Kokain
se z převážné části zhodnotí až mimo hranice země (či regionu), kde je pěstován nebo kde se s ním obchoduje. Každý rok je ze západní
Afriky do Evropy propašováno na 250 tun kokainu, jehož hodnota by v případě, že by celý pronikl až na trh, činila přibližně 11 miliard
amerických dolarů.82 Pokud jde o odcizenou ropu a padělané cigarety, zůstává v dotyčné zemi (či regionu) velký podíl zisků. Znamená
to, že zatímco obchod s kokainem představuje náklady pro celý svět, u krádeží ropy a pašování cigaret je pravděpodobné, že budou mít
dopady spíše v lokálním měřítku. V zemích sousedících s deltou Nigeru dopady krádeží ropy na životní prostředí způsobují zdravotní
rizika a snižují kvalitu života. Ve velkém se odehrává i nezákonné obchodování s padělanými léky. Zasahuje zejména země, kde je vysoký
podíl nemocných malárií a AIDS, i sousední státy. K postihům za takovéto trestné činy nedochází, což je příznakem slabosti státních
orgánů, a pachatelé těchto činů tak mohou spekulovat s lidským zdravím.
Nebezpečí šíření špičkových zbraňových technologií jako např. jaderné, chemické a biologické zbraně či nosné rakety je nízké,83 regionální
bezpečnost však může negativně ovlivnit šíření lehkých a jiných taktických zbraní. Vazby jsou jasné: Hlavními odběrateli lehkých zbraní
jsou skupiny bojující proti státu. V letech 1998 až 2004 bylo v západoafrickém regionu zabaveno či vybráno 200 000 kusů lehkých zbraní,
z nichž nejméně 70 000 bylo následně zničeno. Tato čísla jsou sice působivá, v poměru k odhadovanému počtu lehkých zbraní v západní
Africe (7 až 10 milionů) jsou přesto nízká.84
74
75
76
77
78
79
80
81
82
83
84
Viz např. Korteweg 2008; Takeyh a Gvosdev 2002.
Neschopnost somálské přechodné federální vlády hlídat vody náležející do její výlučné ekonomické zóny přiměla Radu bezpečnosti OSN, aby přijala usnesení
č. 1816, které opravňuje zahraniční námořní síly k boji proti pirátům v somálských vodách (Guilfoyle 2008).
Nincicová 2008.
Menkhaus 2009, str. 22.
FAO (2009) uvádí, že „v somálských vodách se nedovolenému rybolovu věnuje 700 zahraničních plavidel“.
Hansen 2008.
Menkhaus (2009) tvrdí, že „somálské pirátství je učebnicovým příkladem posunu motivace ozbrojené skupiny od boje proti bezpráví k nenasytnosti.“
OECD 2009.
UNODC 2009.
Stewart 2007.
UNODC 2009, str. 54.
30
Evropská zpráva o rozvoji 2009
KAPITOLA 2
CHARAKTERISTIKA NESTABILNÍCH STÁTŮ
Existuje všeobecná shoda v tom, že nestabilita státu se vztahuje k nedostatečnému zajišťování základních
služeb ze strany státních orgánů, a to buď kvůli neschopnosti vykonávat základní státní funkce, anebo se
dohodnout na prioritách.
Země subsaharské Afriky s nestabilními státními orgány charakterizují výrazně odlišné společenské, strukturální i ekonomické znaky.
Tato různorodost není překvapivá, neboť každá země prošla svým vlastním socioekonomickým a historickým vývojem. Přestože
mohou existovat společné základní příčiny, jako je například proces utváření koloniálních států (viz kapitola 3), hnací mechanismy
státní nestability jsou v každé zemi jiné.
Žádný odsouhlasený seznam nestabilních států neexistuje. V následujících částech, jak již bylo zmíněno v kapitole 1, pracovně
používáme seznam zemí ve stavu nestability, jak jej vytvořila OECD (2009), a omezujeme analýzu na země, které se nacházejí v
subsaharské Africe. Seznam je vlastně „souborem tří seznamů: členů nejnižších dvou z pěti tříd v rámci dokumentu CPIA 2007,
ukazatelů oslabení státu v rozvojovém světě podle Brookingsova institutu za rok 2008 a ukazatelů [...] podle Carleton University
(CFIP) za rok 2007. [...] [Toto představuje] změnu ve srovnání se zprávami za roky 2005, 2006 a 2007. [...] Přidané dva ukazatele, které
odrážejí definici nestability a konfliktu (zohlednění kritérií schopnosti a legitimity státních sfér, respektive zahrnutí bezpečnostního
hlediska) podle DAC, mají za cíl tento seznam rozšířit.“1
Do tohoto seznamu je zařazeno dalších pět zemí subsaharské Afriky, které dříve nebyly považovány za nestabilní – Rovníková Guinea,
Etiopie, Keňa, Rwanda a Uganda. Například Keňa se zde ocitla v souvislosti s politicky motivovanými nepokoji, které následovaly
po prezidentských volbách v roce 2007. Jiné země byly podle definice Světové banky, která byla ustanovena v 70. letech 20. století,
klasifikovány jako nestabilní již dlouho a další, jako například Pobřeží slonoviny nebo Zimbabwe, postupně klesly od úspěšného
vývoje k situaci nestability.
1. NĚKTERÉ SPOLEČNÉ ZNAKY NESTABILNÍCH STÁTŮ
1.1 NESCHOPNOST MOBILIZOVAT DOMÁCÍ ZDROJE A ZÁVISLOST NA VNĚJŠÍCH ZDROJÍCH
Nestabilní země nejsou schopny získávat domácí zdroje a získávat důležité rozpočtové příjmy ze zdanění. Státní příjmy nestabilních
zemí subsaharské Afriky, nepočítaje dotace, se na hrubém domácím produktu daných států obvykle nepodílejí ani 20 procenty
(viz tabulka 2.1). Pouze 4 z 29 zemí – Angola, Republika Kongo, Svatý Tomáš a Princův ostrov a Rovníková Guinea – vykazují vysoký
poměr státních příjmů k HDP, což se ovšem neděje v důsledku jejich schopnosti ukládat a vybírat daně, ale spíš díky přírodnímu
bohatství, jak je patrné z tabulky 2.7.
1
OECD 2009, str. 21. Viz také kapitola 1, poznámka 2.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
31
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Kapitola 2
Tabulka 2.1: Zdanění, státní příjmy a snadnost podnikání v nestabilních zemích subsaharské Afriky
Země
Angola
Burundi
Kamerun
Středoafrická republika
Čad
Komory
Demokratická republika Kongo
Republika Kongo
Pobřeží slonoviny
Džibutsko
Rovníková Guinea
Eritrea
Etiopie
Gambie
Guinea
Guinea-Bissau
Keňa
Libérie
Mauritánie
Niger
Nigérie
Rwanda
Svatý Tomáš a Princův ostrov
Sierra Leone
Somálsko
Súdán
Togo
Uganda
Zimbabwe
Nestabilní země subsaharské Afriky
Stabilní země subsaharské Afriky
Subsaharská Afrika
Státní příjmy (1)
Příjem z daní (2)
46,7
18,6
18,8
10,3
20,6
12,7
14,8
42,7
19,2
…
38,3
22,8
12,8
21,4
14,3
14,6
22,2
23,6
…
15,2
16,0
13,6
40,1
10,8
…
…
17,0
12,6
6,0
20,2
25,4
24,5
…
…
…
6,0
…
…
6,3
8,5
14,9
…
…
…
10,7
…
…
…
18,3
…
…
…
…
…
…
11,0
…
…
13,9
13,0
…
11,4
22,4
17,7
Pořadí podle snadnosti
podnikání (3)
168
177
164
180
175
155
181
178
161
153
167
173
116
130
171
179
82
157
160
172
118
139
176
156
neklas.
147
163
111
158
Poznámky: ... označuje, že údaje nejsou k dispozici; neklas. – neklasifikováno; (1) údaje nezahrnují dotace, týkají se roku 2007 a jsou
vyjádřeny v procentech z HDP; (2): daňový výnos jako percentuální podíl HDP, týká se povinných odvodů centrální vládě na veřejné
účely a údaje se vztahují na poslední dostupný rok; (3) údaje se vztahují na rok 2009.
Zdroje: MMF (2009a) Regionální hospodářský výhled – subsaharská Afrika; Světová banka (2008a) World Development Indicators
2008; Světová banka (2009) Hodnocení snadnosti podnikání.
Gupta a Tareq (2008) tvrdí, že přestože průměrné státní příjmy vzhledem k HDP za posledních 25 let rostou, většinou je to díky
těžebním poplatkům nebo daním z příjmu právnických osob uvalených na ropné a těžební společnosti, zatímco příjmy z jiných než
z přírodních zdrojů rostou od roku 1980 zhruba o 1 %.2 U některých nestabilních zemí je podíl obchodních daní na celkových daních
velmi vysoký, nejvyšších hodnot – přes 20 % – dosahují Angola a Nigérie.3 Údaje o příjmu státního rozpočtu z daní jsou k dispozici
pouze pro některé země – průměrný podíl příjmu z daní na HDP v devíti zemích, jejichž údaje jsou dostupné, tvoří zhruba 11 %,
přičemž nejnižší hodnoty 6 % jsou pozorovány ve Středoafrické republice a v Demokratické republice Kongo. S takto omezeným
daňovým základem lze, mírně řečeno, jen stěží zajišťovat dostatečné veřejné statky.
2
3
Podle studie Stürmer 2008 představoval v Demokratické republice Kongo v roce 2006 příjem z daní z těžebního odvětví 16,4 milionu amerických dolarů,
přičemž v roce 2004 činila hodnota nerostů kolem 1 miliardy dolarů. Podle německého Spolkového ústavu pro geovědy a suroviny (Bundesanstalt für
Geowissenschaften und Rohstoffe) byly navíc ze země propašovány nerostné suroviny v hodnotě další miliardy dolarů.
Pokud je nám známo, údaje o podílu obchodních daní na celkových daních jsou k dispozici pouze pro některé nestabilní státy – Angolu (22,2 %), Keňu
(8,0 %), Nigérii (22,2 %) a Ugandu (9,0 %). Viz Volkerink 2009.
32
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Charakteristika nestabilních států
Nedostatečná mobilizace domácích zdrojů snižuje tlak na správné fungování státních orgánů, efektivitu státních výdajů a
zodpovědnost státu. Státní orgány rovněž nic nenutí ani přijímat rozvojově orientované politiky, které by mohly posílit ekonomický
systém, ani navýšit příjmy z daní.4 Jedním z důvodů by mohla být slabost vládnoucích elit – čím slabší elita, tím slabší pohnutky
pro to, aby byly zajišťovány národní veřejné statky a vytvářeny dalekosáhlé politiky, které by mohly oživit a podpořit naději na
ekonomický růst.5
Původ nízkých státních příjmů v nestabilních zemích subsaharské Afriky lze vysledovat až k jejich extroverzi, respektive vnějším
politickým a ekonomickým vztahům (viz kapitola 3). Tyto země byly historicky vždy – obzvláště v době kolonizace, ale i dříve –
závislé na vnějších zdrojích příjmů. Pro většinu nestabilních zemí představuje celkový úhrn zahraniční pomoci, přímých zahraničních
investic a zaslaných plateb velkou část HDP, vysoko nad průměrem subsaharské Afriky. Podíl jednotlivých složek se však v daných
zemích výrazně liší (schéma 2.1). Největší pomoc proudí do většiny států z pramenů oficiální rozvojové pomoci (ODA). Podíl pomoci
ve státech Burundi, Republika Kongo, Eritrea, Guinea-Bissau, Libérie a Sierra Leone je vzhledem k jejich HDP6 téměř stejný jako
státní příjmy, či dokonce vyšší. Zaslané platby hrají zásadní roli především v Libérii a Togu.7 Co se týká ostatních zemí, jako např.
Rovníková Guinea, Gambie, Čad, Mauritánie, Svatý Tomáš a Princův ostrov a Súdán, jsou vnější příjmy tvořeny vývozem určitých
přírodních zdrojů, např. ropy a nerostných surovin, a přímými zahraničními investicemi, které směřují do hledání zdrojů.
Tyto vnější zdroje snižují snahu vlád získávat zdroje místní, především pomocí všeobecného zdanění. Z hlediska politických elit by
zdanění mohlo vést k (nechtěnému) důsledku v podobě vzniku a spuštění síly, která by vládu činila před obyvateli zodpovědnou
za své výdaje. Extroverze takové síle nedává prostor.
Schéma 2.1: Zahraniční toky (prostý průměr z let 2003 až 2007)
Burundi
Guinea-Bissau
Svatý Tomáš a Princův ostrov
Republika Kongo
Gambie
Sierra Leone
Mauritánie
Rovníková Guinea
Džibutsko
Uganda
Rwanda
Eritrea
Etiopie
Čad
Niger
Súdán
Togo
Demokratická republika Kongo
Guinea
Nigérie
Komory
Keňa
Středoafrická republika
Kamerun
Angola
Zimbabwe
Pobřeží slonoviny
čis.toky ODA, vš. dárci
toky FDI
platby migrantů
0
5
10
15
20
25
30
35
40
45
50
Poznámka: Údaje pro Somálsko nejsou k dispozici; údaje o platbách nejsou známy pro Zimbabwe, Angolu, Středoafrickou republiku,
Čad, Džibutsko a Demokratickou republiku Kongo; údaje z Libérie nebyly do schémat zahrnuty, neboť představují mimořádné hodnoty.
Zdroj: ERD – rozvedení materiálů OECD a AfDB (2009) Africký hospodářský výhled 2009.
4
5
6
7
Tilly 1990.
Adam a O’Connell 1999.
Zahraniční pomoc představovala v roce 2007 v průměru 15 % HDP nestabilních zemí. V některých zemích však tento podíl tvoří více než 20 %, což znamená
vysokou závislost na pomoci zvenčí. Přílivy pomoci jsou často mnohem proměnlivější než výkyvy v domácích příjmech a platbách, což jak poznamenává
studie autorů Gupta a Tareq 2008, brzdí střednědobé plánování a brání efektivnímu rozdělování vládních výdajů.
Ve schématu chybí Libérie, avšak zaslané platby představují více než 100 % HDP (podle údajů OECD a Africké rozvojové banky (African Development Bank,
AfDB) z roku 2009 je to 107 %). Výše plateb je také obvykle podhodnocena, neboť údaje zahrnují pouze oficiální platby. Podle některých nedávných odhadů
jsou neoficiální platby velmi vysoké (Světová banka 2008b); Ukazatele rozvoje Afriky 2007 (Světová banka 2008b) uvádějí, že v Súdánu mohou tvořit až 85 %
celkových plateb a v Ghaně kolem 65 %.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
33
R O Z V O J I
Kapitola 2
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Nejvážnější důsledek takového mechanismu financování tkví v tom, že nestabilní země spoléhají nejvíce na primární sektor, což
znamená velmi omezený vývozní koš a nedostatečné investice do lidského rozvoje a infrastruktury.
Rámeček 2.1: Střídání nárůstu a poklesu ceny mědi v Zambii
Elva Bovaová, studentka doktorského programu, School of Oriental and African Studies,
University of London
S prudce rostoucí poptávkou Číny a Indie po mědi vystřelila cena mědi z 1 800 amerických dolarů za metrickou tunu v
roce 2002 na 8 000 dolarů za tunu v roce 2008. Tento nárůst se nejvýrazněji projevil na zambijské ekonomice, kde se vývoz
mědi podílí na celkovém vývozu více než 60 procenty. Vývozy vzrostly z 61 milionů dolarů v roce 2002 na 600 milionů
dolarů v roce 2008 a růst HDP se konstantně udržoval na 5,6 %, za což země vděčila také tokům FDI, nízké inflaci a pevným
makroekonomickým základům. V červenci 2008 cena mědi prudce klesla a v říjnu téhož roku spadla až na 3 000 dolarů
za metrickou tunu. Vývozy se snížily na úroveň 270 milionů dolarů v dubnu 2009 a předpokládaný růst HDP v témže roce
se odhaduje na necelá 4 %.8 Masivní pokles množství vyvážené mědi vyústil v sérii zavřených dolů, k nimž patří i dvě
důlní provozovny v Luanshyi, kde se nachází největší důl v zemi. Do prosince 2008 ubylo v měďném průmyslu celkem
8 000 pracovních míst.9
Schéma 2.1 rámečku: Vývozy a ceny mědi v Zambii (2002 až 2009)
800
8 000
600
6 000
400
4 000
miliony USD
USD za metrickou tunu
10 000
200
2 000
0
vývozy
2009m01
2008m09
2008m05
2008m01
2007m05
2007m05
2007m01
2006m09
2006m05
2006m01
2005m09
2005m05
2005m01
2004m09
2004m05
2004m01
2003m09
2003m05
2003m01
2002m09
2002m05
2002m01
0
ceny mědi
Zdroj: MMF – International Financial Statistics a Direction of Trade Statistics
MĚNOVÝ DOPAD
Prudký nárůst a pád ceny mědi umocnil volatilitu zambijské měny, která je závislá na situaci na trhu a k ceně mědi se úzce
vztahuje.
V době rozmachu se díky nárůstu příjmů z vývozu v oblasti těžby měna zhodnotila, i když si pohoršila současně probíhající
vlnou pomoci a toku nepřímých a přímých zahraničních investic. V období od července do prosince roku 2005 vzrostla
hodnota zambijské kwachy nominálně o 30 % a tento nárůst narušil některé z hlavních netradičních oblastí vývozu země.
Nejvíce byly zasaženy bavlna, tabák a káva, kde se projevily ztráty ze zisku ve výši přes 30 % za jediný hospodářský rok.10
V období pádu ceny mědi došlo k devalvaci měny o 40 % za pouhé tři měsíce – od října do prosince roku 2008. Devalvaci
zapříčinil také výrazný odliv nepřímých investic, jak bylo patrné z měsíčního 5procentního poklesu lusackého burzovního
indexu.11 V důsledku devalvace měny sice posílila konkurenceschopnost netradičních vývozních komodit, ale také vzrostly
domácí ceny. S ohledem na devalvaci měny a celosvětový nárůst cen potravin se inflace v zemi zvýšila z 8,5 % v lednu
2008 na 16 % v prosinci téhož roku. To se nejvíce odrazilo na cenách potravinových produktů, které tvoří 20 % z celkového
objemu dovozu země. Zambijská centrální banka (Bank of Zambia) se pokusila vyrovnat devalvaci prodejem deviz, avšak
tento manévr vedl ke 23procentnímu úbytku devizových rezerv a stále se stupňuje riziko jejich totálního vyčerpání.12
8
9
10
11
12
MMF 2009.
Ndulo a kol. 2009.
Weeks a kol. 2007; Weeks 2008; Fynn a Haggblade 2007; Export Board of Zambia 2007.
Ndulo a kol. 2009.
Ndulo a kol. 2009.
34
Charakteristika nestabilních států
Evropská zpráva o rozvoji 2009
10 000
6 000
8 000
5 000
4 000
6 000
3 000
4 000
2 000
2 000
1 000
zambijská kwacha za USD
USD za metrickou tunu
Schéma 2.2 rámečku: Ceny mědi a zambijská kwacha (2002 až 2009)
0
zambijská kwacha
2009m01
2008m09
2008m05
2008m01
2007m05
2007m05
2007m01
2006m09
2006m05
2006m01
2005m09
2005m05
2005m01
2004m09
2004m05
2004m01
2003m09
2003m05
2003m01
2002m09
2002m05
2002m01
0
cena mědi
Zdroj: MMF – International Financial Statistics.
FISKÁLNÍ DOPAD
Vývoz mědi přispívá do zambijského státního rozpočtu jen okrajově. V polovině 90. let 20. století byl zprivatizován
státní podnik Zambia Consolidated Copper Mines (ZCCM), neboť v období nízkých komoditních cen vykazoval obrovské
ztráty. V důsledku reformy privatizace byl podnik rozdělen na šest různých částí, které spadaly pod kontrolu a správu
mezinárodních společností. Zambijské vládě zůstalo v každé části 15 % až 20 %, které přímo spravovala státní společnost
ZCCM-International Holding. Ta však ani v období prudkého růstu cen mědi nevykázala žádný zisk, neboť musela stále
splácet dluh nashromážděný na počátku 90. let 20. století.
Daně odváděné těžebními společnostmi byly až do roku 2007 zanedbatelné. Společnostem se podařilo tajně dojednat se
zambijskou vládou velmi výhodné podmínky (tzv. dohody o rozvoji), které stanovily nízké těžební poplatky (0,6 % oproti
3 %) a nižší vývozní daně (15 % oproti 25 %) a díky nimž společnosti mohly uplatňovat řadu úlev a odpočtů, jako například
převod ztrát do příštích let na období dvaceti let (Fraser a Lungu 2007). Poté co byly tyto dohody v roce 2007 odhaleny,
mezinárodní organizace i místní nevládní organizace přinutily vládu, aby změnila daňový režim, a na konci roku 2007 byl
schválen nový zákon. Přesto se očekávaný 9procentní nárůst rozpočtu díky novým daním neuskutečnil a rozpočtové příjmy
se v roce 2008 zvýšily pouze o 3 % (Green 2008).
Strmý pád cen mědi v červenci 2008 znovu otevřel debatu o těžebních daních a v lednu 2009 získaly společnosti nová
povolení. Ta odstraňují mimořádné daně z neočekávaného zisku, které vstupovaly v platnost ve chvíli, kdy ceny mědi
překročily určitou hranici, a umožňují společnostem odepsat 100 % hodnoty jakékoliv investice v roce, kdy byla učiněna
(Green 2008).
Pád ceny mědi a následné zavírání dolů vyvolaly otázku, zda by se neměl navýšit vládní podíl v dolech, aby se rozšířil
rozsah makroekonomického řízení v období rozmachu i poklesu. Návrh však čelí důraznému odporu ze strany těžebních
společností a Světové banky. Jak říká viceprezidentka Světové banky pro Afriku Obiagel Ezekwesiliová: „populistická reakce
si žádá, abychom řekli – riskneme to. Ale vážně chcete dávat v sázku kapitál v odvětví, kde si může dovolit riskovat soukromý
sektor? (…) tento průmysl by měl být ponechán v rukou soukromého sektoru.“13
13
Reuters 2009.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
35
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Kapitola 2
Schéma 2.3 rámečku: Příjmy z těžby v Zambii (2001 až 2007)
miliardy zambijských kwach
10 000,00
výnosy
8 000,00
daně
6 000,00
daně z těžební činnosti
4 000,00
2 000,00
0
2001
2002
2003
2004
2005
2006
2007
Zdroj: Světová banka, World Development Indicators, a Zambijský finanční úřad.
1.2 SPOLÉHÁNÍ NA PRIMÁRNÍ PRODUKTY
Pro většinu nestabilních zemí je obecně charakteristická velmi nízká hustota obyvatelstva – V 15 z 29 zemí žije méně než 40 obyvatel
na jednom kilometru čtverečním, přičemž ve stabilních státech je to kolem 84 obyvatel. Kromě toho žije v této oblasti většina
populace ve venkovských oblastech – v Burundi je to až 90 % (viz tabulka 2.6). Z toho je patrné, že vysoké procento obyvatel bude
zaměstnáno v zemědělském sektoru.
Zemědělství se velkou měrou podílí na HDP, zvlášť v nestabilních zemích, které nedisponují přírodními zdroji (viz schéma 2.2).14 Kromě
toho se zemědělské produkty významně podílejí na vývozu a v zemích jako Burundi, Etiopie, Gambie a Sierra Leone představuje
zemědělství stále hlavní zdroj příjmů z exportu.
Schéma 2.2: Podíl zemědělství, průmyslu a služeb na HDP, 2006
Zimbabwe
Angola
Uganda
Burundi
Togo
Kamerun
Sudan
Středoafrická republika
Sierra Leone
Čad
São Tomé and Komory
Príncipe
Rwanda
Demokratická republika Kongo
Republika Nigeria
Kongo
Niger
Pobřeží slonoviny
Mauritania
Džibutsko
Liberia
Rovníková Guinea
Kenya
Eritrea
Guinea-Bissau
Etiopie
Guinea
Gambie
Gambia,
The
Guinea
Ethiopia
Guinea-Bissau
Eritrea
Keňa
Equatorial Libérie
Guinea
Djibouti
Mauritánie
Côte d’Ivoire
Niger
Congo,Nigérie
Rep. of
Congo, Dem.Rwanda
Rep. of
Comoros
Svatý Tomáš a Princův
ostrov
Chad
Sierra Leone
Central African Republic
Súdán
Cameroon
Togo
Burundi
Uganda
Angola
Zimbabwe
0%
10 %
20 %
30 %
40 %
50 %
60 %
70 %
Zemědělství
Zdroj: Světová banka (2008a) World Development Indicators 2008.
14
Příjmy v zemědělské oblasti lze jen obtížně zdanit. Viz Volkerink 2009.
36
80 %
Průmysl
90 %
100 %
Služby
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Charakteristika nestabilních států
Zemědělství zemí subsaharské Afriky strádá kvůli nízké produktivitě, nedostatečným technologiím, malým držbám a obtížnému
pronikání na trh. Nedostatek informací, značná tržní moc jen několika aktérů a neúplné trhy navíc vystavují nestabilní země tržním
selháním.15
Podle studie autorů Ng a Aksoy (2008) jsou skoro všechny země subsaharské Afriky čistými dovozci potravin (tabulka 2.2). S výjimkou
pěti (Kamerun, Pobřeží slonoviny, Keňa, Somálsko a Súdán) patří do této skupiny všechny nestabilní země a všechny se potýkají s
velmi rozšířenou podvýživou.16 Mnoho z nich je navíc čistými dovozci ropy.
Tabulka 2.2: Seznam dovozců a vývozců potravin mezi zeměmi subsaharské Afriky
Dovozci potravin (1)
Angola
Benin
Burundi
Kapverdy
Středoafrická rep.
Čad
Komory
Dem. rep. Kongo
Rep. Kongo
Libérie
Malawi
Mali
Mauritánie
Mauricius
Mozambik
Niger
Nigérie
Rwanda
Svatý Tomáš a Princův
ostrov
Senegal
Seychely
Sierra Leone
Tanzanie
Togo
Uganda
Zimbabwe
Rovníková Guinea
Eritrea
Etiopie
Gabon
Gambie
Ghana
Guinea
Guinea-Bissau
Lesotho
Vývozci potravin
Botswana
Burkina Faso
Kamerun
Pobřeží slonoviny
Keňa
Madagaskar
Namibie
Somálsko
Jižní Afrika
Súdán
Svazijsko
Zambie
Poznámky: země spadající v rámci pracovní definice mezi země
nestabilní jsou označeny tučným písmem; (1) Potraviny jsou v
druhém přepracovaném vydání nomenklatury SITC vymezeny jako
surové potraviny, s výjimkou všech tržních plodin, zpracovaných
potravin a plodů moře; země je považována za dovozce potravin,
pokud je u ní rozdíl mezi vývozy a dovozy v průměru za období
2004 až 2005 negativní.
Zdroj: ERD – rozvedení studie autorů Ng a Aksoy (2008).
Závislost na dovozu potravin, který není vyvažován vývozem stálejších, jiných než zemědělských produktů (například ze
zpracovatelského průmyslu), je strukturální faktor, který může zvyšovat zranitelnost zemí subsaharské Afriky.17 To platí zejména v
době, kdy ceny potravin rostou, jako tomu bylo například v červnu 2008. A přestože přesné odhady vlivu rostoucích cen potravin na
nestabilní země neexistují,18 podle předběžných údajů je zřejmé, že tyto oblasti patří k nejzasaženějším. Většina zemí, které jsou v
15
16
17
18
WFP 2009.
Podvýživa postihuje v nestabilních státech subsaharské Afriky 35 % populace, ve stabilních státech je to 23 %. Viz tabulka 1.3 v kapitole 1.
Sarris a Rapsomanikis 2009.
Velká část výzkumu zahrnuje případové studie jednotlivých zemí a regionální či celosvětovou analýzu potravinové krize a cenových šoků potravin (Wodon
a Zaman 2008; Aksoy a Isik-Dikmeliková 2008; Ivanic a Martin 2008; Dessus 2008).
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
37
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Kapitola 2
nejnovější zprávě FAO o zajišťování potravin ve světě, State of World Food Security uvedeny jako ohrožené zhoršenou dostupností
potravin v důsledku jejich vysokých cen, se nachází v subsaharské Africe (celkem 19 z 26 zemí subsaharské Afriky).19 V červenci 2009
se ze třiceti zemí, které procházely potravinovou krizí a potřebovaly vnější pomoc od FAO, nacházelo v subsaharské Africe osmnáct.20
Cena některých potravinových produktů, jako například mléčných výrobků, obilovin a tuků, dosahovala skutečně závratné výše,21
a i poté, co začala opět klesat, stále zůstávala vysoko nad historickými úrovněmi. Tento vývoj znamenal vyšší výdaje za dovoz,
čímž se značně navýšil deficit běžného účtu, a dále ovlivnil i proměnné faktory jako devizový kurz, postavení národní banky v
oblasti finančních rezerv a hladina vnějšího dluhu.22 Prudký nárůst cen primárních komodit, který spolu s poklesem jednotkové
ceny za průmyslové výrobky přivodil po dlouhém klesajícím trendu společném pro většinu produktů zlepšení v oblasti obchodu s
potravinami, s sebou nicméně přinesl také vysokou volatilitu devizového kurzu a vyšší nejistotu, čímž producentům omezil možnost
vstoupit na úvěrové trhy a investovat do technologií.
Vývoj cen potravin ovlivňuje chudé městské domácnosti a venkovské domácnosti jinak, v závislosti na přístupnosti trhu a dostupnosti
technologií a kapitálu. Nejvíce zasahuje nárůst cen potravin ty domácnosti, které nevlastní půdu nebo v jejichž čele stojí ženy.
Například 50procentní nárůst ceny kukuřice v Malawi, Zambii a Ugandě navyšuje počet domácností ohrožených nedostatkem
potravin v průměru o 5 %.23 Jestliže ceny potravin vzrostou o 50 %, pak množství obyvatel žijících pod hranicí chudoby narůstá o
3,5 %.24
Nestabilní země navíc sužují nevýhody předběžných podmínek. Ve snaze vypořádat se s rostoucími cenami potravin je omezuje
například vysoká chudoba, nízká schopnost vyrovnat spotřebu na úrovni domácností kvůli vysokému podílu výdajů za potraviny,
dřívější krajní míra nejistoty dodávek potravin, vysoká závislost na dovozu potravin a určité makroekonomické restrikce při přijímání
opatření ke stabilizaci cen (nízké dotování vyrovnávacích zásob jídla, nedostatek devizových rezerv a nepříznivý tlak na devizové
kurzy).
1.3 KONCENTROVANÝ VÝVOZ
Index diverzifikace vývozu nestabilních zemí subsaharské Afriky nedosahuje ani poloviny hodnoty stabilních zemí (viz tabulka 2.3),
což prokazuje vysoký stupeň koncentrace.
Až na několik výjimek vyvážejí nestabilní země subsaharské Afriky především primární produkty – a právě ty, jak paliva, tak i
jiné primární produkty, tvořily v roce 2006 průměrně přes 80 % celkového objemu vývozu. Samotná paliva představovala 26,2 %
příjmů z exportu a v některých zemích, například v Angole, Čadu, Republice Kongo, Rovníkové Guineji a Nigérii, dokonce příjmy
z paliv přesahovaly 90 %. Základní potraviny, které jsou v koši primárních komodit rovněž zahrnuty, tvoří na celkových příjmech z
exportu poměrně velký podíl – v průměru je to 27 %, přičemž maximální hodnoty v Gambii, Guineji-Bissau nebo na Svatém Tomáši
a Princově ostrově překračují 80 %. V jiných zemích, jako například Středoafrická republika, Guinea nebo Sierra Leone, převládají
v objemu vyvážených primárních komodit produkty z nerostných surovin. Výjimku v tomto nástinu představují Eritrea, Libérie a
Togo, neboť vývoz produktů ze zpracovatelského průmyslu stál v roce 2006 za více než polovinou jejich příjmů z exportu.
Vysoká je také koncentrace cílových trhů – celkem 15 zemí subsaharské Afriky získává přes polovinu příjmů z exportu vývozem do
jediné zeměpisné oblasti. Konkrétněji – devíti zemím plyne přes 50 % příjmů z exportu vývozem do Evropy. Pro tři země, jmenovitě
Džibutsko, Togo a Zimbabwe, je rozhodující vnitroafrický obchod, který stojí za více než 50 % celkového objemu jejich vývozů (viz
tabulka 2.4).
19
20
21
22
23
24
FAO 2008a.
FAO 2009.
Proměny cen na světovém poli se na domácích trzích ne vždy plně či souměrně projeví, a to kvůli vývozním omezením, daním, vysokým přepravním nákladům
a vysoké prodejní marži. Pro vyhodnocení účinku na domácí ceny je také důležité načasování kompenzace vyšších nákladů zvyšováním cen. V některých
případech existují mezi domácími a světovými cenami pouze krátkodobé rozdíly, ale většinou dlouho přetrvává příležitost zisku, což má mnohem ničivější
následky.
FAO 2008b.
Sarris a Rapsomanikis 2009.
Wodon a Zaman 2008.
38
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Charakteristika nestabilních států
Tabulka 2.3: Koncentrace vývozu v nestabilních zemích
Index
diverzifikace
Vývoz
Země vývozu (1) (v % z HDP) (2)
Angola
Burundi
Kamerun
Středoafrická republika
Čad
Komory
Demokratická republika Kongo
Republika Kongo
Pobřeží slonoviny
Džibutsko
Rovníková Guinea
Eritrea
Etiopie
Gambie
Guinea
Guinea-Bissau
Keňa
Libérie
Mauritánie
Niger
Nigérie
Rwanda
Svatý Tomáš a Princův ostrov
Sierra Leone
Somálsko
Súdán
Togo
Uganda
Zimbabwe
Subsaharská Afrika
Nestabilní země subsaharské Afriky
Stabilní země subsaharské Afriky
1,1
2,6
3,3
5,5
1,1
4,9
7,6
1,4
7,7
5,9
1,3
2,1
4,7
6,6
3,2
1,2
21,9
3,5
3,9
1,4
1,3
4,1
3,9
7,3
6,6
1,2
9,3
10,4
10,8
7,4
5,0
11,1
72,7
9,6
24,7
13,6
12,8
15,2
80,7
34,3
49,0
…
88,6
6,4
14,2
44,2
30,1
27,9
25,9
34,2
…
17,4
43,4
9,6
13,3
23,2
…
…
41,9
14,1
31,1
36,1
31,1
40,3
Primární
komodity,
s výjimkou
paliv (3)
2,0
97,0
33,2
95,5
4,5
…
83,4
7,6
43,5
16,9
1,4
43,6
93,9
85,9
89,4
82,3
57,3
15,8
93,1
87,4
3,6
92,3
95,1
90,4
86,4
10,8
45,5
77,1
69,8
58,5
57,3
60,2
Paliva (4)
97,5
0,0
61,6
0,2
94,6
…
12,6
90,3
36,9
0,7
94,5
0,0
0,0
0,0
5,5
0,5
7,3
14,6
…
1,5
95,0
0,7
0,0
0,1
0,2
87,5
0,8
4,4
1,1
22,6
26,2
13,3
Potraviny,
základní (5)
0,1
42,0
11,6
1,1
0,0
…
1,4
0,2
34,6
11,6
0,0
27,5
70,5
80,7
8,8
80,0
38,8
0,4
28,3
22,6
1,5
54,7
91,7
9,1
55,0
5,4
20,1
50,3
8,4
23,8
27,0
19,0
Kovy (6)
1,8
50,8
4,9
60,7
0,0
…
73,0
4,2
0,5
2,7
0,0
6,2
6,8
0,9
78,0
0,6
2,8
0,7
64,7
60,1
0,3
34,0
0,0
80,4
10,3
3,1
11,2
15,0
29,5
24,1
21,5
26,6
Vyrobené
zboží (7)
0,4
2,9
3,0
1,7
0,6
…
2,7
0,6
19,4
15,1
3,7
52,0
6,0
14,1
3,1
17,0
35,4
69,1
0,0
9,8
0,8
6,5
4,9
7,3
9,1
1,2
51,1
18,5
29,1
18,9
13,8
26,4
Poznámky: (1) údaje se vztahují na rok 2007 a pohybují se v rozmezí od 0 do 100; (2) hodnoty vývozu jsou vypočítány aritmetickým
průměrem vývozních toků v období 2003 až 2007; (3) údaje jsou vyjádřeny jako procentuální podíl z celkového vývozu zboží a vztahují se
na rok 2006, primární komodity zahrnují SITC 0, 1, 2, 4, 68, 667, 971; (4) údaje jsou vyjádřeny jako procentuální podíl z celkového vývozu
zboží a vztahují se na rok 2006, paliva odpovídají SITC 3; (5) údaje jsou vyjádřeny jako procentuální podíl z celkového vývozu zboží a
vztahují se na rok 2006, základní potraviny zahrnují SITC 0, 22, 4; (6) údaje jsou vyjádřeny jako procentuální podíl z celkového vývozu
zboží a vztahují se na rok 2006, kovy zahrnují SITC 27, 28, 68, 667, 971; (7) údaje jsou vyjádřeny jako procentuální podíl z celkového
vývozu zboží a vztahují se na rok 2006, vyrobené zboží zahrnuje SITC 5 až 8 s výjimkou 667 a 68.
Zdroj: ERD – rozvedení materiálů: Světová banka (2008a) World Development Indicators 2008; OECD a AfDB (2009) Africký hospodářský
výhled (African Economic Outlook) 2009; UNCTAD, Statistická příručka (Handbook of Statistics), on-line databáze.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
39
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Kapitola 2
Produkty, které nestabilní země vyvážejí mimo africký kontinent – zejména paliva –,25 se liší od produktů, které vyvážejí v rámci
regionu a mezi něž se řadí rovněž výrobky ze zpracovatelského průmyslu. Jejich vývoz v rámci afrického kontinentu je tedy
diverzifikovanější než export do zbylých částí světa. Proto by rozšíření vnitroafrického obchodu mohlo omezit dopady proměnlivosti
komoditních cen, a tím také zranitelnost nestabilních zemí vůči otřesům v oblasti obchodu.
Vztah mezi státní nestabilitou a koncentrací vývozu lze vysledovat k velikosti přírodního bohatství – jeho dostatek může ovlivnit
zájmy a chování úřadující vlády, včetně nadměrného spoléhání se na přírodní zdroje, omezování rozšiřování výrobního odvětví či
upadající správy země.26 Chauvet a Collier (2008) uvádějí, že zisky z pronájmu přírodních zdrojů značně snižují naději na dosažení
trvalého odklonu od stavu nestability. Pokud se podíl pronájmu přírodních zdrojů na HDP zdvojnásobí, bude takový odklon trvat
zhruba dvakrát déle. Kromě toho mohou být kvůli nízké diverzifikaci vývozu nestabilní státy náchylné k „holandské nemoci“, která
se objevuje ve chvíli, kdy v důsledku přílivu kapitálu stoupá devizový kurz a vývoz následně ztrácí konkurenceschopnost.
Tabulka 2.4: Vývozní destinace nestabilních zemí v procentech, průměrné hodnoty let 2004 až 2006
Země
Angola
Burundi
Kamerun
Středoafrická republika
Čad
Komory
Republika Kongo
Demokratická
republika Kongo
Pobřeží slonoviny
Džibutsko
Rovníková Guinea
Etiopie
Gambie
Guinea
Guinea-Bissau
Keňa
Libérie
Mauritánie
Niger
Nigérie
Rwanda
Svatý Tomáš a Princův
ostrov
Sierra Leone
Somálsko
Súdán
Togo
Uganda
Zimbabwe
Afrika
Východní, jižní
a jihovýchodní
Asie
Západní Asie
Rozvinuté
ekonomiky –
Amerika
Rozvinuté
ekonomiky –
Evropa
1,7
15,2
9,5
7,1
0,6
1,6
2,5
41,0
10,2
14,1
14,1
19,3
16,4
61,7
0,0
1,2
1,1
5,8
0,0
6,1
0,4
39,6
0,8
6,5
4,9
75,5
18,3
23,9
11,0
49,1
64,0
66,0
4,5
50,1
8,4
6,8
14,1
0,0
10,9
58,9
28,9
87,4
0,2
9,7
9,9
1,9
17,5
42,7
5,4
16,8
27,4
9,0
2,8
5,0
2,0
36,2
11,8
47,3
8,6
70,6
10,6
10,9
11,5
0,7
5,0
35,5
0,8
7,0
0,2
11,9
0,3
0,0
…
2,3
1,2
0,6
0,1
0,7
0,3
11,9
0,6
30,9
6,9
1,7
6,3
7,9
6,9
9,6
1,5
16,2
49,9
3,2
45,0
2,9
27,4
40,7
38,2
45,4
3,7
29,3
71,9
53,1
45,9
22,1
19,2
4,2
7,5
3,0
1,7
79,3
2,7
5,0
3,3
64,1
20,8
56,9
3,4
10,4
61,1
13,8
7,9
9,1
0,3
83,3
7,1
0,3
4,4
1,5
10,8
0,2
1,1
0,8
4,4
6,6
78,1
0,7
3,1
15,5
51,3
23,3
Zdroj: UNCTAD, Statistická příručka (Handbook of Statistics), on-line databáze.
25
26
Jelikož ropa je obvykle vyvážena mimo region, obchodují nestabilní vývozci ropy v rámci afrického kontinentu obecně méně než státy, které ropu nevyvážejí.
Pro podrobnější analýzu těchto mechanismů viz kapitola 4 a studie Collier 2009.
40
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Charakteristika nestabilních států
1.4 NÍZKÁ MÍRA LIDSKÉHO ROZVOJE
Nízké veřejné investice do lidského rozvoje se odrážejí ve špatně fungujícím vzdělávacím a zdravotnickém systému. Přestože
mnoho nestabilních zemí omezilo vojenské výdaje, prakticky vůbec je nenahradilo zvýšenými výdaji na zdravotnictví a vzdělávání
(viz tabulka 2.5).
Tabulka 2.5: Veřejné výdaje jako procentuální podíl na HDP
Výdaje na zdravotnictví (1)
Výdaje na vzdělání (2)
Vojenské výdaje (3)
Země
1995
2006
1991
2006
1990
2006
Angola
Burundi
Kamerun
Středoafrická republika
Čad
Komory
Demokratická republika Kongo
Republika Kongo
Pobřeží slonoviny
Džibutsko
Rovníková Guinea
Eritrea
Etiopie
Gambie
Guinea
Guinea-Bissau
Keňa
Libérie
Mauritánie
Niger
Nigérie
Rwanda
Svatý Tomáš a Princův ostrov
Sierra Leone
Somálsko
Súdán
Togo
Uganda
Zimbabwe
Subsaharská Afrika
Nestabilní země subsaharské Afriky
Stabilní země subsaharské Afriky
3,3
1,1
0,9
1,4
2,0
2,8
0,2
1,8
1,2
4,3
3,3
2,6
2,7
1,7
0,7
1,6
2,0
1,4
2,0
1,8
1,1
1,6
9,1
1,1
1,2
0,5
1,5
1,6
4,5
2,0
1,7
2,5
2,3
0,7
1,5
1,4
1,3
1,8
1,6
0,9
0,9
5,1
1,2
1,7
3,0
2,5
0,7
1,5
2,2
3,6
1,5
2,1
1,2
6,6
9,0
1,7
1,2
1,4
1,5
1,9
4,4
2,6
2,0
3,5
…
3,5
3,2
2,2
1,6
…
…
7,4
…
3,5
…
…
2,4
3,8
2,0
…
6,7
…
4,6
3,3
0,9
…
…
…
…
6,0
…
1,5
7,7
4,0
3,8
4,3
2,6
5,1
3,3
1,4
1,9
3,8
…
1,8
4,6
8,3
0,6
2,4
5,5
2,0
1,7
5,2
7,1
…
2,9
3,4
…
4,9
…
3,8
…
…
3,6
5,2
4,6
4,4
3,6
5,5
1,3
3,4
1,5
1,6
…
…
…
…
1,3
5,9
…
…
8,5
1,1
2,4
…
2,9
7,2
3,8
…
0,9
3,7
…
1,4
…
3,5
3,1
3,0
4,4
2,8
3,1
2,5
3,7
4,7
1,4
1,1
0,9
…
1,9
1,2
1,5
4,2
…
24,1
2,1
0,6
2,0
3,9
1,6
0,8
3,0
1,0
0,6
1,9
…
2,1
…
4,4
1,6
2,0
1,9
2,3
2,9
1,5
Zdroje: (1) WHO (2008); (2) Statistický úřad při UNESCO (2008); SIPRI (2008).
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
41
R O Z V O J I
Kapitola 2
Evropská zpráva o rozvoji 2009
V důsledku toho, jak jsme viděli v kapitole 1, nestabilní země subsaharské Afriky zaostávají za zbytkem kontinentu v oblasti
gramotnosti dospělé populace – ta je 59,2 %, zatímco v ostatních oblastech subsaharské Afriky dosahuje míra gramotnosti dospělých
66,4 % (viz tabulka 1.1). Slabou úroveň lidského rozvoje potvrzuje také stupeň úmrtnosti dětí do pěti let věku, který je v nestabilních
zemích 138 úmrtí na 1 000 živě narozených dětí, což je mnohem více než průměrných 98 úmrtí v ostatních zemích subsaharské Afriky.
Mizivé veřejné investice do vzdělání a zdravotnictví nejenže přispívají ke slabé úrovni lidského rozvoje, ale také stojí za
nerovnoměrnými dopady na mužskou a ženskou část populace. Nerovnost mezi ženami a muži dosahuje v nestabilních zemích
vyšší míry než v ostatních oblastech subsaharské Afriky, neboť nestabilita státních orgánů nepříznivě ovlivňuje podmínky života žen.
Rozdíl mezi indexem lidského rozvoje (HDI) a indexem genderového rozvoje (GDI), jehož pomocí se označuje míra nerovnosti pohlaví,
je v nestabilních zemích subsaharské Afriky průměrně dvakrát větší než v těch stabilních.27 Podle všeho by byl ještě markantnější,
kdyby byly k dispozici údaje ze dvou zemí – Somálska a Súdánu –, pro které bude s velkou pravděpodobností typická velmi nízká
míra rovnosti žen a mužů. Mizivý či nulový přísun veřejných financí do oblasti zdravotnictví navyšuje míru mateřské úmrtnosti, která
opět dosahuje mnohem vyšších hodnot než ve stabilních zemích (viz tabulka 1.1). Neschopnost dostatečně financovat poskytování
služeb obyvatelstvu zasahuje celou populaci a zároveň prohlubuje rozdíly mezi muži a ženami.
Míra porodnosti je v nestabilních zemích vyšší a klesá pomaleji než v zemích stabilních (viz tabulka 2.6). Je to důležitý údaj, neboť
rodiny s mnoha dětmi si jen stěží budou moci dovolit platit výdaje za školní vzdělání. Rodiny s menším počtem dětí naopak nejspíš
budou moci svým potomkům zajistit lepší vzdělání.
27
ERD – rozvedení materiálu UNDP (2008).
42
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Charakteristika nestabilních států
Tabulka 2.6: Populace
Země
Angola
Burundi
Kamerun
Středoafrická republika
Čad
Komory
Demokratická republika Kongo
Republika Kongo
Pobřeží slonoviny
Džibutsko
Rovníková Guinea
Eritrea
Etiopie
Gambie
Guinea
Guinea-Bissau
Keňa
Libérie
Mauritánie
Niger
Nigérie
Rwanda
Svatý Tomáš a Princův ostrov
Sierra Leone
Somálsko
Súdán
Togo
Uganda
Zimbabwe
Subsaharská Afrika
Nestabilní země subsaharské Afriky
Stabilní země subsaharské Afriky
Hustota
osídlení (1)
Podíl
populace
ve věku
0–14 let (2)
13
318
39
7
8
330
27
11
59
35
18
46
77
166
37
59
64
37
3
11
159
384
162
80
13
16
118
152
34
87
86
84
46,5
45,0
41,2
43,0
47,3
42,0
47,3
47,1
41,9
…
44,4
44,8
44,5
40,1
43,7
47,5
42,8
47,1
43,0
49,0
44,3
43,5
39,5
42,8
44,1
39,2
43,5
50,5
40,0
43,0
44,1
41,1
Rozložení mladých rodiček (4)
Celková míra Celková míra
porodnosti, porodnosti,
průměr za
průměr za
Podíl
venkovské období 1975 období 2000
základní
středoškolské vysokoškolské
(3)
(2)
až 1980
až 2005(3)
bez vzdělání
vzdělání
vzdělání
vzdělání
populace
46,0
89,7
44,5
61,8
74,2
62,3
67,3
39,4
54,6
…
60,9
80,2
83,7
45,3
66,5
70,3
79,0
41,2
59,4
83,0
51,0
79,8
41,2
58,6
64,3
58,3
59,2
87,3
63,6
62,1
63,3
60,2
7,2
6,8
6,4
5,8
6,7
7,2
6,6
6,3
7,4
…
5,7
6,5
6,3
6,5
6,9
7,1
7,5
6,9
6,4
8,2
6,9
8,5
6,4
6,5
7,2
6,5
7,0
7,1
7,1
6,6
6,8
6,3
6,7
6,8
5,0
4,9
6,4
4,0
6,7
5,6
5,0
…
5,9
5,5
5,5
4,7
5,7
7,1
5,0
6,8
5,8
7,9
5,7
5,9
4,0
6,5
6,4
4,4
5,3
7,1
3,6
5,2
5,7
4,5
…
…
24,5
71,8
…
…
…
…
…
…
…
…
73,6
…
79,4
…
10,3
…
…
86,9
53,7
24,4
…
…
…
…
…
12,1
…
…
…
43,0
21,4
…
…
…
…
…
…
…
…
20,4
…
12,3
…
70,2
…
…
10,1
21,0
69,9
…
…
…
…
…
68,0
…
…
…
32,2
6,6
…
…
…
…
…
…
…
…
5,6
…
8,0
…
18,3
…
…
3,0
24,0
5,4
…
…
…
…
…
18,0
…
…
…
0,3
0,2
…
…
…
…
…
…
…
…
0,3
…
0,2
…
1,2
…
…
0,0
1,3
0,3
…
…
…
…
…
1,9
…
Poznámky: … označuje, že údaje nejsou k dispozici; (1) počet osob na kilometr čtvereční, údaje se vztahují na rok 2006; (2) údaje se vztahují
na rok 2006; (4) poslední dostupný rok.
Zdroje: (1),(2) a (3) Světová banka (2008a) World Development Indicators 2008; (4) Světová banka, demografické a zdravotní průzkumy, různé
roky a země.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
43
R O Z V O J I
Kapitola 2
Evropská zpráva o rozvoji 2009
1.5 CHABÁ NEMATERIÁLNÍ A MATERIÁLNÍ INFRASTRUKTURA
Dalším společným znakem nestabilních zemí subsaharské Afriky je nedostatečně rozvinutá fyzická infrastruktura. Nestabilní země
disponují pouze 8 metry zpevněné cesty na jeden kilometr čtvereční, zatímco v případě stabilních zemí je to 18 metrů (viz tabulka 2.7).
Tabulka 2.7: Infrastruktura a geografická charakteristika
Země
Angola
Burundi
Kamerun
Středoafrická republika
Čad
Komory
Demokratická republika Kongo
Republika Kongo
Pobřeží slonoviny
Džibutsko
Rovníková Guinea
Eritrea
Etiopie
Gambie
Guinea
Guinea-Bissau
Keňa
Libérie
Mauritánie
Niger
Nigérie
Rwanda
Svatý Tomáš a Princův ostrov
Sierra Leone
Somálsko
Súdán
Togo
Uganda
Zimbabwe
Subsaharská Afrika
Nestabilní země subsaharské Afriky
Stabilní země subsaharské Afriky
Hustota
zpevněných
cest (1)
Mobilní
telefonní
linky(2)
4,3
46,2
10,5
0,0
0,2
361,7
1,2
2,5
20,1
…
0,0
7,4
4,5
64,0
17,7
26,7
15,4
5,9
0,8
3,0
31,4
101,0
227,0
12,6
4,1
1,7
41,8
67,5
47,3
11,4
7,8
18,5
29,1
2,9
24,5
3,0
8,5
4,8
34,2
10,5
36,6
5,3
43,4
1,7
1,5
46,8
21,3
17,5
30,2
15,0
41,6
6,3
27,3
6,5
19,1
13,2
6,9
21,3
18,1
13,6
9,2
25,7
17,9
36,9
Podíl obyvatel bez
přístupu ke
Stát bohatý zkvalitněným
na přírodní
Vnitrozemzdrojům
zdroje (3)
ský stát (5)
vody (4)
ano
ne
ano
ne
ano
ne
ne
ano
ano
ne
ano
ne
ne
ne
ano
ne
ne
ne
ne
ne
ano
ne
ano
ano
ne
ano
ne
ne
ne
49
29
30
34
52
15
29
54
19
8
57
40
58
14
30
43
43
36
40
58
53
35
14
47
71
30
41
36
19
ne
ano
ne
ano
ano
ne
ano
ne
ne
ne
ne
ne
ano
ne
ne
ne
ne
ne
ne
ano
ne
ano
ne
ne
ne
ne
ne
ano
ano
Počet
pozemních
hranic
3
3
6
5
5
0
9
4
5
3
2
3
5
1
6
2
5
3
4
7
3
4
0
2
3
8
3
5
4
Poznámky: … označuje, že údaje nejsou k dispozici; (1) metry zpevněných cest na kilometr čtvereční, údaje se vztahují na poslední dostupný
rok; (2) počet telefonních linek na 1 000 lidí, údaje se vztahují na rok 2007; (3) země je klasifikována jako bohatá na přírodní zdroje, jestliže se
pronajímání primárních komodit (ropných a neropných) podílí na HDP více než 10 %; (4) údaje se vztahují na rok 2007; (5) klasifikace MMF.
Zdroje: (1) Světová banka (2008a) World Development Indicators 2008; (2),(3) a (5) MMF (2009a) Regionální hospodářský výhled – subsaharská
Afrika 2009; (4) indexy lidského rozvoje – aktuální statistické informace za rok 2008.
Nespolehlivá silniční infrastruktura28 brání spojení i přepravě mezi centrem a periferií, čímž zdůrazňuje zvýšený zájem o města v
oblasti veřejných výdajů, a může působit jako překážka regionální integraci.
28
Výdaje na přepravu jsou v Africe o 136 % vyšší než v ostatních regionech, přičemž mezi zeměmi a produkty existují obrovské rozdíly. V Ugandě může být
situace pravděpodobně ještě horší, protože „na počátku 21. století se míra účinného zdanění vývozu kvůli přepravním nákladům vyšplhala až na 40 %, [...]
což je mnohem víc než průměrných 15 % ve státech AKT.“ (UNCTAD 2009, str. 38)
44
Charakteristika nestabilních států
Evropská zpráva o rozvoji 2009
V posledních letech do infrastruktury na africkém kontinentu značně investuje Čína, zejména na území nestabilních států, aby
zlepšila její kvalitu a umožnila lepší přístup k přírodním zdrojům. V rámci čínských investičních projektů, úzce provázaných s
programy pomoci, dochází k rychlému obnovování přístavů, přehrad a silnic v postkonfliktních zemích jako například Angola či
Demokratická republika Kongo.29
Bez investic do nemateriální infrastruktury, tj. politik a regulací, hraničních procedur a celní správy, však budou přepravní náklady
pro nestabilní země stále představovat velký problém.
Nestabilní země subsaharské Afriky rovněž zaostávají v telekomunikacích. Síť pevných telefonních linek se v posledních deseti
letech v podstatě nerozšiřuje, zatímco mobilní sítě registrují vysoký nárůst uživatelů. Tyto země tedy stojí v čele posunu od pevných
telefonních linek k mobilním,30 jelikož mobilní linky, obvykle podporované zahraničními společnostmi, vyžadují nižší počáteční
investice. Navzdory těmto změnám dosahuje počet mobilních účastnických stanic na 1 000 obyvatel v nestabilních zemích poloviny
počtu uživatelů ve stabilních státech (viz tabulka 2.7). Co se internetu týká, využívají jej v nestabilních státech méně než 3 % obyvatel,
zatímco průměr pro africký kontinent je 4,2 % a pro celý svět 23 %.31
Na základě těchto společných znaků – neschopnosti získávat domácí zdroje, závislosti na vnějších zdrojích, nízké míry rozvoje
lidského kapitálu, chabé infrastruktury a závislosti na primárních produktech a koncentrovaném vývozu – lze identifikovat skupinu
zemí, které se nacházejí ve stavu nestability. V jiných oblastech však stále panují rozdíly i mezi nestabilními státy samotnými.
2. NESTABILNÍ ZEMĚ PROVÁZÍ VELKÁ NESOURODOST
V nejnovějším období trvalého růstu v subsaharské Africe vykazovala Angola v tomto směru dvouciferné
hodnoty, zatímco Zimbabwe upadalo. Na rozdíl od Angoly, kterou sužuje nízká gramotnost a vysoká
kojenecká úmrtnost, se však Zimbabwe chlubí vysokou gramotností a nízkou kojeneckou úmrtností (viz
tabulka 1.1).
Povahu rozdílů mezi nestabilními zeměmi nastiňuje několik ukazatelů. Míra ekonomického růstu například od poloviny 90. let
20. století vzrostla na celém kontinentu. Nestabilní země jako skupina tento trend následovaly a v letech 2000 až 2008 činil jejich
meziroční růst zhruba 4 %. Různé skupiny však vykazovaly velmi odlišné hodnoty – v případě nestabilních zemí bohatých na přírodní
zdroje dosahoval růst 6,3 % a v letech 2002 a 2004 činila maxima dokonce 10 %, respektive 8,5 % (schéma 2.3). Růst v nestabilních
zemích, které přírodním bohatstvím nedisponují, činil 2,3 %. A podstatně se liší také meziroční údaje ze zemí samotných a jejich
průměry.32
Schéma 2.3: Reálný růst HDP v nestabilních zemích, v nestabilních zemích disponujících
přírodními zdroji a nestabilních zemích chudých na přírodní zdroje, 2000 až 2008
12
nestabilní země chudé na přírodní zdroje
10
nestabilní země disponující přírodními zdroji
%
8
nestabilní země
6
4
2
0
2000
2001
2002
2003
2004
2005
2006
2007
2008
-2
Zdroj: ERD – rozvedení materiálu MMF (2009) Výhledy světového hospodářského vývoje – krize a obnova, duben 2009.
29
30
31
32
Viz rámeček 6.2. „Zaplňuje Čína mezeru?“ v kapitole 6. Podle Stürmerovy studie z roku 2008 „vybuduje Čína v Demokratické republice Kongo 2 400 mil cest,
2 000 mil železničních tratí, 32 nemocnic, 145 zdravotních středisek a dvě univerzity v celkové hodnotě 6 miliard amerických dolarů výměnou za dovoz mědi
a kobaltu.“ (str. 2)
Viz zprávu Mezinárodní telekomunikační unie 2009. V narůstajícím počtu mobilních telefonů vede Nigérie s 11 miliony linek a k celkovému růstu rovněž velmi
přispívají Keňa a Pobřeží slonoviny.
Viz Mezinárodní telekomunikační unie 2009.
Viz MMF 2009a.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
45
R O Z V O J I
Kapitola 2
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Reálný příjem na jednoho obyvatele, který v nestabilních zemích subsaharské Afriky činil v roce 2008 v průměru 600 amerických dolarů,
se pohybuje v rozmezí od 100 dolarů v Demokratické republice Kongo po 4 500 dolarů v Rovníkové Guineji. Poměr mezi těmito dvěma
extrémy ve skupině nestabilních zemí subsaharské Afriky se přibližuje poměru mezi průměrem hodnot této skupiny a členských zemí
OECD. Představuje poměrně výmluvný příklad stupně nesourodosti, která ve skupině nestabilních zemí panuje.
Hodnoty HDP a HDP na obyvatele však nejsou jedinými hledisky. Abychom získali lepší náhled na ekonomickou a sociální situaci i na
udržitelnost, a mohli tak zavést náležitá politická opatření, je nutné vzít v úvahu další aspekty.33 Důležité znaky různorodosti jsou
zachyceny například i složkami indexu lidského rozvoje.
V subsaharském regionu se rovněž značně liší odhad předpokládané délky života při narození. Zatímco na Svatém Tomáši a Princově
ostrově je tento odhad přes 60 let, což odpovídá průměru rozvojových zemí, vyhlídky obyvatel Mauritánie a Zimbabwe se pohybují
kolem 40 let života. Průměrná délka života v nestabilních zemích jakožto skupině se ovšem příliš neliší od předpokládané délky života
ve stabilních zemích.34
Tabulka 2.8: Makroekonomická charakteristika
Země
Angola
Burundi
Kamerun
Středoafrická republika
Čad
Komory
Demokratická republika Kongo
Republika Kongo
Pobřeží slonoviny
Džibutsko
Rovníková Guinea
Eritrea
Etiopie
Gambie
Guinea
Guinea-Bissau
Keňa
Libérie
Mauritánie
Niger
Nigérie
Rwanda
Svatý Tomáš a Princův ostrov
Sierra Leone
Somálsko
Súdán
Togo
Uganda
Zimbabwe
Subsaharská Afrika
Nestabilní země subsaharské Afriky
Stabilní země subsaharské Afriky
Zahraniční
dluh, v %
HDP (1)
Rezervy,
na měsíce
dovozu (2)
Zemědělství
Průmysl
Výroba
Služby
Reálný
HDP na
obyvatele(4)
9,9
150,5
4,9
55,6
12,0
61,2
52,3
122,6
53,7
…
1,1
66,2
11,3
46,0
77,6
257,0
18,8
571,8
…
16,0
2,4
16,8
105,8
17,7
…
…
85,1
12,3
20,1
50,2
73,9
18,9
5,1
4,5
5,4
2,5
8,3
7,3
0,9
4,0
3,6
…
12,1
-2,2
1,8
5,1
1,1
8,0
4,1
-6,0
…
5,6
12,1
7,0
4,9
5,5
…
…
5,3
9,2
0,9
5,0
4,6
5,4
8,9
54,0
19,9
55,8
20,5
45,2
45,7
4,2
22,7
4,0
2,7
17,5
47,3
29,0
12,9
61,8
27,1
54,0
13,1
41,0
33,0
41,0
17,0
46,4
…
32,3
44,0
32,3
19,0
26,0
30,4
19,7
69,7
19,0
33,2
15,5
54,8
11,8
27,7
73,5
26,3
17,0
94,3
23,0
13,5
15,0
37,5
11,5
18,8
19,0
47,8
17,0
39,0
21,2
21,0
25,0
…
28,5
24,0
18,4
24,0
30,1
30,3
29,4
4,3
…
18,1
7,5
5,3
4,2
6,5
4,9
18,3
…
8,6
8,7
5,3
…
3,7
7,2
11,5
…
…
…
…
8,5
…
…
…
6,2
…
9,1
…
10,6
8,1
12,9
21,4
27,0
46,9
28,7
24,7
…
26,6
22,3
51,0
79,0
3,0
59,5
39,2
56,0
49,6
26,8
54,1
27,0
39,1
43,0
28,0
37,8
63,0
28,6
…
39,2
32,0
49,2
57,0
43,8
39,2
50,1
1 456
113
687
223
410
366
101
1 188
528
…
4 621
162
180
383
515
141
485
134
…
190
626
315
783
247
…
…
222
352
…
1 128
601
1 811
Odvětvová skladba HDP (3)
Poznámky: … označuje, že údaje nejsou k dispozici; (1) a (2) údaje se vztahují na rok 2007; (3) údaje se vztahují na rok 2006, s výjimkou Nigeru
(2003) a Burundi, Toga a Zimbabwe (2005); (4) údaje se vztahují na rok 2008.
Zdroje: (1) OECD a AfDB (2009) Africký hospodářský výhled 2009; (2) a (4) MMF (2009a) Regionální hospodářský výhled – subsaharská Afrika
2009; (3) Světová banka (2008a) World Development Indicators 2008.
33
34
Fitoussi a kol. 2009.
Viz tabulka 1.1 v kapitole 1.
46
Charakteristika nestabilních států
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Z přímých zahraničních investic, které proudily do nestabilních zemí subsaharské Afriky v letech 2000 až 2007, putovalo přes 70 %
jen do pěti zemí – Angoly, Čadu, Rovníkové Guiney, Nigérie a Súdánu –, které mají bohaté zásoby přírodních zdrojů.35
V hlavních makroekonomických proměnných nelze vysledovat žádný jasný vzorec. Některé nestabilní státy mají velmi nízké devizové
rezervy (na méně než 90 dní pokrytí dovozu).36 V dubnu 2009 měly Etiopie, Guinea a Zimbabwe rezervy na jeden měsíc pokrytí
dovozu, zatímco vývozci ropy až na půl roku. Kvůli nízkým rezervám jsou tyto země mnohem zranitelnější vůči vnějším otřesům a
z dlouhodobého hlediska postrádají zdroje na rozšíření výroby a diverzifikaci ekonomik.
Neexistuje ani společný model pro vnější dluh.37 Vývozci ropy drží díky vysokým příjmům svůj zahraniční dluh v mezích a ukazatele
situace ohrožení dluhem mají do značné míry pod kontrolou. V Angole a Súdánu například od roku 2000 se výrazně zlepšily hodnoty
dluhu vůči hrubému národnímu důchodu a celkové výše dluhu směněného za vyvezené zboží a služby („debt for exports“).38
Obrovský dluh zatěžuje i nestabilní země, které nedisponují přírodním bohatstvím, jako například Libérie a Guinea-Bissau, a
podrývá tak jejich budoucí vývoj.
Úrovně a vývoje makroekonomických ukazatelů lze využít pro výpočet indexu hospodářské zranitelnosti země.39
Tabulka 2.9: Míra celkové zranitelnosti
Země
Angola
Burundi
Kamerun
Středoafrická republika
Čad
Komory
Demokratická republika
Kongo
Republika Kongo
Pobřeží slonoviny
Džibutsko
Rovníková Guinea
Eritrea
Etiopie
Gambie
Guinea
Guinea-Bissau
Keňa
Libérie
Mauritánie
Niger
Nigérie
Rwanda
Svatý Tomáš a Princův ostrov
Sierra Leone
Somálsko
Togo
Uganda
Zimbabwe
Naudé (2009)
vysoká
vysoká
střední
nízká
střední
nízká
Míra
AfDB
vysoká
velmi vysoká
nízká
vysoká
modérée
neklas.
vysoká
vysoká
vysoká
nízká
vysoká
neklas.
nízká
nízká
nízká
nízká
střední
střední
střední
vysoká
neklas.
nízká
vysoká
nízká
střední
nízká
neklas.
střední
nízká
neklas.
neklas.
vysoká
neklas.
nízká
velmi vysoká
modérée
vysoká
neklas.
modérée
vysoká
vysoká
neklas.
velmi vysoká
vysoká
vysoká
vysoká
vysoká
neklas.
velmi vysoká
nízká
neklas.
nízká
střední
vysoká
nízká
střední
střední
vysoká
střední
střední
střední
vysoká
vysoká
střední
nízká
střední
vysoká
střední
neklas.
střední
střední
vysoká
Evropská komise, GŘ pro rozvoj
nízká
střední
nízká
vysoká
nízká
střední
Poznámky: neklas. – neklasifikováno; ukazatele zranitelnosti slučují do jediného měřítka zahraniční a fiskální pozici země na straně jedné
a stupeň diverzifikace jejího vývozního koše na straně druhé.
Zdroj: Naudé (2009) a Evropská komise, GŘ pro rozvoj, osobní sdělení.
35
36
37
38
39
OECD 2008.
Daná skupina zemí subsaharské Afriky má v průměru rezervy na 5,2 měsíce, stabilní země na 5 měsíců. Mezi těmito dvěma skupinami tedy neexistuje žádný
podstatný rozdíl, avšak uvnitř skupiny rozdíly panují.
V průměru dosahuje oficiální dluh nestabilních zemí subsaharské Afriky 73,9 % HDP, zatímco v případě stabilních zemí je to 18,9 %; mezi skupinami opět
nepanují rozdíly.
Reisen 2007.
Hospodářská zranitelnost je pouze jedním z aspektů celkové zranitelnosti země, neboť ekonomické faktory jsou pouze jedněmi z mnoha činitelů. Ekonomické
činitele však mají tu výhodu, že se dají měřit snadněji než faktory společenské. O strukturální zranitelnosti, jež zahrnuje politickou nestabilitu, dysfunkční orgány
a konflikty, se pojednává v kapitole 5. Vyjmenované faktory hrají v nestabilních zemích rozhodující roli, nicméně s ohledem na problémy s jejich měřitelností
je velmi obtížné je vyhodnotit. Tabulka 2.9 uvádí stupeň hospodářské zranitelnosti pouze v zemích, které se nacházejí ve stavu nestability. Úplný seznam
subsaharských zemí, pro které existuje dostatek potřebných údajů, je uveden ve svazku 1b podkladového dokumentu autorů Allena a Giovannettiové z roku
2009. Hodnocení není k dispozici pro země jako Somálsko, kde je dostupný pouze jeden aspekt hospodářského indexu.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
47
R O Z V O J I
Kapitola 2
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Země jsou hospodářsky zranitelné zejména tehdy, když jsou velmi citlivé na vnější otřesy. Dále tedy hodnotíme míru vystavení otřesům
a schopnost na tyto otřesy reagovat. Chceme ověřit, zda jsou nestabilní státy – podle očekávání – zranitelnější vůči šokům než ostatní
subsaharské země. Stejně jako Naudé (2009) bereme v úvahu diverzifikaci, vnější dluh, otevřenost ekonomiky, zahraniční finanční závazky,
objem kapitálu vzhledem k rizikově váženým aktivům a tempo růstu úvěrů v soukromém sektoru.40 Přesněji řečeno, u každé země, pro
kterou jsou známy potřebné údaje (tj. u všech kromě Mauritánie, Somálska, Súdánu a Zimbabwe), analyzujeme následující položky:
• otevřenost, měřená jako podíl vývozu na HDP;
• koncentrace vývozu, určená Herfindahl-Hirschmanovým indexem – čím diverzifikovanější koš vývozu, tím je země méně zranitelná;
• vnější zadluženost, měřená jako podíl zahraničního dluhu na HDP;
• poměr regulačního kapitálu k rizikově váženým aktivům;
• zahraniční finanční závazky;
• růst úvěrů v soukromém sektoru.
Abychom zamezili zkresleným výsledkům, počítáme pořadí zemí jako prostý průměr. Všechny subsaharské země – jak stabilní, tak nestabilní
– hodnotíme podle kritéria, kdy nízká pozice v žebříčku znamená nízkou míru zranitelnosti a vysoká pozice míru vysokou. Dále dělíme země
do tří zhruba rovnocenných skupin od nízkého po vysoké umístění (tabulka 2.9). Země, které se podle naší pracovní definice nacházejí v
situaci nestability, jsou rovnoměrně zastoupeny ve všech třech skupinách.41
3. SHRNUTÍ
V některých společných znacích nestabilních zemí, o kterých pojednává tato kapitola, se odráží klíčová role státních
orgánů v lidském a hospodářském rozvoji. Nízká schopnost získávat domácí zdroje a prosazovat ekonomickou
diverzifikaci a postup v hodnotovém řetězci, vysoká závislost na vnějších zdrojích financí provázená nízkou
úrovní lidského kapitálu a přetrvávající zaostalou a vnitřně nesouvislou infrastrukturou – to vše jsou „symptomy“
nestability státu. Za těmito společnými znaky se však skrývá také vysoký stupeň nejednotnosti, která je daná
odlišným historickým vývojem, přírodním bohatstvím, geografickými podmínkami, etnickou a náboženskou
soudržností. Pokud jde o výsledky a míru zranitelnosti, zahrnuje skupina nestabilních zemí velmi různorodé situace.
Rozmanité znaky nestability – jak shodné, tak rozdílné – se různými způsoby kombinují, a navíc se v průběhu času mění. Je tedy
velmi obtížné nestabilní země kategorizovat, a to i do podskupin, neboť to vyžaduje značná subjektivní hodnocení.
40
41
Guillaumont a Guillaumontová Jeanneneyová (2009) pracují se strukturální zranitelností za využití indexu hospodářské zranitelnosti, který spojuje míru
vystavení otřesům – s ohledem na počet obyvatel, vzdálenost od světového trhu, míru koncentrace vývozu zboží a relativní podíl specializovaných služeb
v oblasti zemědělství, lesnictví a rybolovu – a „rozměr“ samotného otřesu. AfDB (2009) používá strukturální makroekonomické faktory, jako jsou například
klesající rezervní fondy, vysoká koncentrace zahraničních vlastníků v bankovním systému, inflační očekávání a omezení růstu HDP, směnných relací a obchodní
bilance. GŘ Evropské komise pro rozvoj používá tři sady proměnných: závislost na příjmech z vývozu, závislost na vnějších finančních tocích a schopnost
reagovat.
Podobné výsledky jsou patrny i z pořadí určeného Africkou rozvojovou bankou a GŘ Evropské komise pro rozvoj. Nestabilní země jsou zastoupeny ve všech
různých skupinách, přestože faktory, které mají země řadit podle míry jejich zranitelnosti, se poněkud liší.
48
Evropská zpráva o rozvoji 2009
KAPITOLA 3
HISTORICKÉ KOŘENY STÁTNÍ NESTABILITY
Tato kapitola zkoumá, zda má státní nestabilita v subsaharské Africe společný historický původ, neboť
zjednodušené závěry výzkumů mají výrazně větší platnost než veškeré hypotetické dohady ohledně definice a
míry nestability1 – země subsaharské Afriky jsou ve skupině nestabilních států vždy zastoupeny nejvíce. Vysoká
rozrůzněnost institucionálního rozvoje v regionu napovídá o tom, že historické kořeny nestability státu nepůsobí
o samotě, nýbrž že jsou úzce provázány s individuální dynamikou každého státu. Tato kapitola se sice podrobně
nezabývá faktory, které z jednotlivých zemí subsaharské Afriky činí země nestabilní, a nezastupuje důkladnou
analýzu místního kontextu ani k ní nenabízí kratší cestu, přesto však nabízí důležité náhledy, které mohou
posloužit efektivnímu zapojení do situací nestability zvenčí.
Hon o Afriku, který evropské země spustily na konci 19. století, přirozeně kandiduje na situaci, která stojí u historického původu nestability,
která sužuje mnoho zemí subsaharské Afriky. Historická zkušenost pojí většinu regionu a ukazuje se, že koloniální období mělo pro model
institucionálního rozvoje dlouhodobé důsledky.2 Státní orgány sice mohou být nestabilní i v zemích jako Etiopie a Libérie, jež Hon o Afriku
nepostihl, přesto však evropský kolonialismus zamezil regionu v utvoření pevnějších státních struktur.
Ačkoliv koloniální zkušenost znamenala v historii regionu předěl, zasáhla jen krátké období. Tato kapitola se proto v návaznosti na Herbsta
(2000) zaobírá i možností, že se nestabilita vztahuje k hlouběji zakořeněnému regionálnímu charakteru, který ztížil – a stále ztěžuje –
možnost ubírat se cestou institucionálního rozvoje vedoucího k legitimním a efektivním státům.
Neubírá to sice na váze argumentu o významném vlivu koloniální zkušenosti na institucionální rozvoj postkoloniálních států, ale zasazuje
jej do širší perspektivy.3 K Honu o Afriku nedošlo v institucionálním vakuu. Utváření koloniálních států bylo ovlivněno i již existujícími
institucionálními rysy kolonizovaných zemí – ty se nevyznačovaly statičností a neměnností v čase, nýbrž se v koloniálním období zásadně
proměňovaly.
1. SPECIFICKÉ HYBNÉ SÍLY A SPOLEČNÉ SKRYTÉ FAKTORY
Země subsaharské Afriky sdílejí určité výrazné symptomy, ale „kromě symptomů – chudoby, nedostatečné
bezpečnosti, náchylnosti ke konfliktům, korupce – toho nestabilitu státu drží pohromadě jen málo.“4
Přestože nelze přehlížet regionální rozměr nestability, panuje u nestability státu vysoká pravděpodobnost,
že bude určena individuálními hybnými silami země, které skupině nestabilních zemí propůjčují onu
rozrůzněnost popsanou v kapitole 2. Analýzy usilující o obecně platné závěry stěží přinesou důkladné
pochopení toho, co v zemi odstartovalo strmý pád a co čím dál více narušuje způsobilost a legitimitu jejích
státních orgánů.
Přesto však geografické shlukování nestabilních států naznačuje, že existují určité společné regionální faktory, které nejspíš společně s
individuálními faktory země udávají státním orgánům nestabilní charakter. Pokud bychom dokázali spolehlivě určit společné faktory,
které přispívají k vzniku – a trvání – nestability, vytvořila by se platforma pro širší analytický rámec, který by poté mohl napomoci utřídit
a pochopit klíčovou úlohu individuálních faktorů země.
Většina diskusí ohledně nestability státu – jak na akademické půdě, tak ve společenství zabývajícím se rozvojem – historické kořeny
nestability pomíjí. Pokud by se však podařilo k historickému rozměru nestability přitáhnout pozornost, mohlo by to posílit fundovanost
a důvěryhodnost evropského působení na poli podpory budování státních sfér. Evropa může jen stěží očekávat, že bude její působení
vnímáno jako neutrální nebo čistě technické, protože v subsaharské Africe je rozšířen názor, že za nestabilitou státních orgánů stojí
právě ona. Někteří autoři dokonce tvrdí, že se toto působení příliš neliší od bývalé mission civilisatrice, která měla být v době Honu o
Afriku tím pravým důvodem evropské civilizace.5 Nezbytným předpokladem efektivní evropské podpory budování státních sfér je tudíž
důkladná analýza úlohy evropských zemí.
1
2
3
4
5
Bertoli a Ticciová 2009.
Např. Acemoglu a kol. 2001; Lange 2004; Angeles a Neanidis 2009.
Jak zaznamenává Robinson (2002), hodnocení relativních vlivů různých historických faktorů je stále ještě nevyřešenou empirickou otázkou.
Briscoe 2008, str. 7.
Paris 2002.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
49
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Kapitola 3
2. JE NESTABILITA KOLONIÁLNÍM DĚDICTVÍM?
Evropské země – které měly území podél afrického pobřeží v držení po celá staletí – politicky ovládly většinu
subsaharské Afriky během několika desetiletí od konce 19. do začátku 20. století. Koloniální zkušenost Africkou
historii poznamenala, byť od Berlínské konference k nezávislosti portugalských kolonií v polovině 70. let 20. století
neuběhlo ani celé století.
Argument, že nestabilita státu náleží k dědictví koloniální zkušenosti v Africe, je zapotřebí podpořit alespoň třemi prvky. Je nutné určit
takové nejvýraznější vlastnosti koloniálních států – a proces jejich utváření –, které připomínají význačné rysy nestabilních státních
orgánů. Jakmile tuto podobnost prokážeme, musíme pochopit, proč politická nezávislost na bývalých koloniálních mocnostech
tyto institucionální rysy neodstranila nebo alespoň podstatně nezměnila. Potom musíme popsat faktory, které v postkoloniálních
státech přispěly k přetrvávání těchto rysů, neboť od okamžiku, kdy Zlaté pobřeží získalo nezávislost na Velké Británii v roce 1957,
což připravilo půdu pro dekolonizaci v subsaharské Africe, uplynulo už více než půl století.
3. KOLONIÁLNÍ STÁTY V SUBSAHARSKÉ AFRICE
K nestabilitě států v subsaharské Africe lze vztáhnout čtyři aspekty utváření státních orgánů.
• Prvním je jejich umělá povaha – vznik koloniálních států s sebou přinesl prvek nesouvisející se sociálním, institucionálním a
kulturním charakterem kolonizovaných území.
• Zadruhé je jejich povaha extrakční – struktura státních orgánů měla sloužit k přesunu zdrojů koloniálním mocnostem, nikoliv
podporovat místní rozvoj.
• Třetím rysem je jejich inherentní extroverze – stát si v rámci politické závislosti vybudoval s koloniální mocností těsné hospodářské
vazby.
• Čtvrtý aspekt se týká nepřímého vládnutí – systému koloniální správy zahájeného v britském impériu,6 který však ve svých
koloniích uplatňovaly i Francie a Belgie.7
Evropské koloniální mocnosti do místního kontextu přesadily institucionální struktury, které pro něj byly nepatřičné.8 Rozvoj státních
orgánů v předkoloniálních dobách se odehrával v jiných intencích než v Evropě.9 Koloniální státy nevznikly dlouhým procesem
konsolidace neformálních orgánů a urovnáváním protichůdných zájmů ve společnosti. Místo toho byly zřízeny zvenčí drtivou vojenskou
silou evropských zemí. „Stát [je] ve většinové části Afriky v zásadě umělým útvarem, jenž byl ,naroubován‘ na společnost, která by jej
sama nikdy nevytvořila a nepožadovala jej.“10
Umělý charakter státních orgánů přispěl k jejich odtrženosti od společnosti.11 Spoléhání na systém nepřímého vládnutí tomuto
argumentu na váze neubírá, neboť koloniální správa mohla být předána do rukou místních jen na nejnižších úrovních. Přestože ve
většině případů se jednalo o tradiční nebo zvykové náčelníky, koloniální mocnost jejich úlohy – a především jejich vztahy s místními
komunitami – přetvářela podle svého.12 Argument, s nímž přichází Kaplan (2009), nachází pozitivní odezvu v literatuře o rozvojové
ekonomice: Myrdal (1972) připsal slabost státních struktur v postkoloniálním období právě zřízení státních orgánů zvenčí, což občanům
vůči nim vtisklo trvalý odpor a neochotu řídit se jejich pravidly.
Umělé koloniální státní struktury neměly podporovat hospodářský rozvoj kolonizovaných území, nýbrž vyhovovat hospodářským
zájmům koloniálních mocností. Místo aby byly tyto zájmy prosazovány formou mechanismu vent for surplus, těžily koloniální mocnosti
ze svých kolonií přírodní zdroje a vybíraly daně. Kolonie byly vystaveny extrémně vysoké míře zdanění, a proto byl rozvoj lokální
infrastruktury podporován jen velice omezeně.
Extrakční povaha koloniálního státu je provázána s jeho extroverzí, orientovanou na koloniální mocnost.13 Významným symbolem
této orientace je umístění hlavních měst podél pobřeží. „Evropané poměrně systematicky vytvořili hlavní města, která přesouvala
moc směrem k oceánu a mimo vnitrozemská mocenská centra, která si předtím Afričané sami postupně vybudovali.“14 Hlavním
městem Zlatého pobřeží se kupříkladu stala Akkra namísto vnitrozemského Kumasi, jež bylo dříve centrem Ašantské říše, Bamako
zase nahradilo původní Timbuktu jakožto politické jádro Mali. Omezená orientace koloniálních státu na vnitrozemí se také odráží
6
7
8
9
10
11
12
13
14
Lugard 1922.
Lange 2004.
Kaplan 2009.
Herbst 2000.
Lulingová 1997, str. 288–289.
Kaplan 2009.
Ranger 1983, p. 211–262; UNECA 2007.
Clapham 1996.
Herbst 2000, str. 16.
50
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Historické kořeny státní nestability
na slabém rozvoji cest v koloniálním období. Tam, kde infrastruktura neznamenala přímou finanční návratnost, byla zanedbávána.
Například železniční tratě byly vybudovány k tomu, aby dopravovaly nerostné suroviny z vnitrozemí do přístavů, ale zřídkakdy aby
propojovaly vnitrozemské oblasti.
Koloniální správu utvářela i vysoká úmrtnost Evropanů v subsaharské Africe, neboť omezovala příležitosti rozsáhlejšího přímého
osídlení.15 Koloniální mocnosti – především Velká Británie, ale v menší míře i Francie a Belgie – se v koloniích usídlily jen omezeně a
uchýlily se k jejich nepřímé správě. Vyšší úrovně koloniální správy si v rukou ponechávali kolonizátoři a na tradiční a zvykové orgány
spoléhali jen při zachovávání pořádku mimo hlavní město,16 protože venkovské oblasti ovládali jen zčásti.
Systém nepřímé vlády podnítil decentralizovaný despotismus,17 neboť koloniální mocnosti přetvořily vztah mezi zvykovými náčelníky
a komunitami podle svého. V předkoloniálních dobách mohla společenství odstavit náčelníky od moci, zatímco během kolonizace
mohla tuto moc udělovat či odnímat pouze koloniální správa.18 Tento systém značně snížil zodpovědnost tradičních a zvykových
náčelníků vůči svým komunitám, neboť mohli využívat svých lokálních pravomocí ke kumulaci osobního majetku, a připravovali tak
půdu pro následnou privatizaci státu.19
Tyto čtyři rysy koloniálních států v subsaharské Africe – dosti úzce provázané – připomínají určité výrazné prvky státní nestability.
Umělý charakter jejich utváření způsobuje odtrženost státních orgánů od společnosti, což brzdí chod politiky, který by mohl uvést do
rovnováhy očekávání občanů a potenciál státu. Omezená orientace nestabilních států na rozvoj odpovídá extrakční povaze koloniálních
států, přičemž jejich neschopnost získávat domácí zdroje lze dávat do souvislosti s extroverzí státních orgánů zřízených za koloniální
éry. Rozdvojená struktura státu, kterou upevnila nepřímá koloniální správa, zase možná připravila půdu pro neopatrimoniální postoj
některých nestabilních států v subsaharské Africe.20
4. DEKOLONIZACE
S výjimkou portugalských kolonií, které prošly dlouhým a násilným bojem za nezávislost, a jihoafrických
kolonií získaly ostatní subsaharské země politickou nezávislost na bývalých koloniálních mocnostech
během několika let následujících po roce 1957, kdy z britského Zlatého pobřeží vznikla nezávislá Ghana.
Nenásilný přechod od koloniální vlády k politické autonomii představoval jasnou příležitost k tomu, zbavit
se nepříznivých institucionálních rysů koloniálních států. Politické elity těchto nových zemí však zřídkakdy
překročily meze pouhé afrikanizace úřednictva a nespojily ji s větší institucionální změnou. Proč nedošlo
ve státech subsaharské Afriky při nabytí nezávislosti k zásadnímu institucionálnímu rozvoji?
Omezení umělého charakteru státních orgánů by vyžadovalo jejich indigenizaci, což by vyrovnalo nesoulad mezi formálními a
neformálními institucemi. Takovému vývoji však bránilo několik různých faktorů. Zaprvé, administrativní struktury – a dosah moci
– některých koloniálních států byly poměrně slabé, což přimělo národní politické vůdce, aby k velkým změnám v institucionální
struktuře, kterou chtěli konsolidovat, přistupovali opatrně. „Potřebovali vládní aparát převzít ve funkčním stavu, v nepředstavitelném
chaosu nabyté nezávislosti a reorganizace celé politické struktury jej nechtěli vytvářet od nuly.“21
Právní, správní a vzdělávací systémy příliš přizpůsobené těm západním však bránily místním společenstvím, aby využívali vlastních
zdrojů, kapacit a sociálních sítí, a vytvářely tak zbytečný nesoulad mezi formálními a neformálními institucemi. Značně centralizované
správní struktury v zemích, kde formální státní orgány zůstávají nefunkční a kde existuje jen málo alternativních zdrojů příjmu, nutí
jednotlivé skupiny, aby o sporé státní prostředky bojovaly, a tím prohlubuje politickou roztříštěnost.
Vedoucí představitelé mnoha nových států navíc získali vzdělání v západních zemích – Julius Nyerere ve Spojeném království,
Léopold Sédar Senghor ve Francii a Kwame Nkrumah ve Spojených státech. Lídři vzdělaní v afrických zemích – například Milton
Obote či Félix Houphouët-Boigny – zase studovali v akademických organizacích pevně se hlásících k západním politickým hodnotám
a institucím. Indigenizaci státních orgánů vnímali jako návrat k předkoloniálním politickým strukturám, který by uškodil rozvoji.22
K fungování koloniálních států přispívaly tradiční orgány, což znamenalo, že na ně nebylo možné spoléhat v tom smyslu, že by
omezily odtržení státních struktur od místních kulturních a politických hodnot.23
15
16
17
18
19
20
21
22
23
Acemoglu a kol. 2001.
Lange 2004.
Lange 2004.
Lugard 1922.
Bayart 1999.
Mamdani 1996.
Clapham 1996, str. 35.
Clapham 1996.
K vnímání zaostalosti neformálních institucí se – záhy po nabytí nezávislosti – přidala skutečnost, že politické elity spoléhaly na zvykové a tradiční náčelníky
coby zdroj politické podpory. Tento přístup, aniž by vyrovnal nesoulad mezi formálními a neformálními institucemi, přispěl k tomu, že nepříznivé vedlejší
účinky koloniálního systému nepřímého vládnutí trvaly nadále.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
51
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Kapitola 3
Extrakční povaha státních orgánů v koloniálním období rozvoji zemí subsaharské Afriky jednoznačně škodila, prospěchářským
zájmům politických představitelů však nadále vyhovovala. Acemoglu a kol. (2001) tvrdí, že „v mnoha případech, kdy evropské
mocnosti zřídily autoritářské orgány, delegovaly starost o každodenní chod státu do rukou úzké domácí elity. Tato nepočetná
skupina často ovládala stát i po nabytí nezávislosti a upřednostňovala extrakční charakter orgánů.“24
Extroverzi států nebylo možné odstranit okamžitě po nabytí nezávislosti, neboť závislost na vnějších zdrojích příjmů odrážela
hluboce zakořeněné rysy zemí subsaharské Afriky. Například silniční síť měla země spojovat se zahraničím, nikoliv podporovat
místní hospodářský rozvoj. Extroverze navíc mohla být v zájmu politické elity. Collier (2009a) prohlašuje, že Mobutu Sese Soko –
který svůj osobní majetek nashromáždil z příjmů plynoucích z vývozu přírodních zdrojů ze Zairu – neměl na omezení závislosti na
vnějších zdrojích příjmů zájem.25 Taková extroverze by musela být vyvažována introverzí při tvorbě státních zdrojů. Pokud by se
stát ve větší míře spoléhal na zdanění, vytvořil by se určitý „začarovaný“ kruh – pro lídra v negativním smyslu, zato pro společnost
ve smyslu pozitivním. Odstartoval by se totiž sled kladných impulzů – občané by požadovali vyšší míru odpovědnosti vedoucího
představitele vůči nim a státní orgány by postupně nabývaly na síle.
K nedostatku politické vůle získávat ve vyšší míře domácí zdroje se přidalo zásadní omezení způsobilosti. Pokud stát disponoval
jen slabě rozvinutou státní strukturou, která nedokázala rozšířit svou moc mimo městské oblasti, přičemž většina populace žila v
řídce osídlených venkovských oblastech, zvyšování daní na tuto strukturu kladlo značné nároky.
Politická nezávislost, kterou subsaharské země získaly, tak nepředstavovala zásadní změnu v rozvoji státních orgánů. Druhý článek
řetězu, jehož je zapotřebí, aby bylo možné usouvztažnit nestabilitu státu s koloniální zkušeností, je tedy masivní. Existují pevné
opěrné body, na jejichž základě lze odůvodnit, proč politická nezávislost, kterou subsaharské země získaly, nepředstavovala zásadní
změnu v rozvoji státních orgánů.
5. MEZINÁRODNÍ KONTEXT A KONTINUITA
Institucionální rozvoj sice neodpovídal politické nezávislosti, ale od konce dekolonizace již uběhla více než
tři desetiletí, a proto musíme argumenty o nedostatečné změně orgánů doplnit faktory, které vysvětlují
trvání určitých klíčových institucionálních rysů. Ačkoliv výborné příklady úspěšného institucionálního
rozvoje nabízí i subsaharská Afrika sama, např. Botswanu, jedná se spíše o výjimku než pravidlo. Proč tomu
tak je?
Nezávislé státy subsaharské Afriky vznikaly „tahem mezinárodního pera“, neboť je okamžitě uznala Rada bezpečnosti OSN.26
Takto „se rodily státy Poslední miliardy“, přičemž se příliš nedbalo na jejich hospodářskou či politickou životaschopnost. Pokud
jde o jejich hospodářskou životaschopnost, Collier (2009a) si všímá, že několik novorozených států bylo drobných, neboť omezené
časové rozpětí koloniální zkušenosti občanům koloniálních území zamezilo v tom, aby se spojily se společenstvími kolem sebe a
sdílely národní identitu.
Nezávislostí jižní Asie na britské koloniální vládě vznikly v roce 1949 z nesčíslného množství rozličných předkoloniálních politických
útvarů jen dvě samostatné země, Indie a Pákistán. Naproti tomu Francouzská západní Afrika se rozdělila na několik malých zemí,
jejichž hranice byly narýsovány arbitrárně. Byly to země příliš malé na to, aby tvořily stát, a tudíž jim jejich omezená velikost
neumožňovala zajistit bezpečnost a zodpovídat se občanům.27 Arbitrárností koloniálních hranic vznikly „populace složené co do
totožnosti z nesourodých – a často neslučitelných – skupin“, což zhoršovalo politickou životaschopnost postkoloniálních států.28
Zatímco různorodé kmenové a etnické identity měly svůj původ v předkoloniálních dobách, koloniální správy rozhodly o „zafixování
obyvatel na místě, upevnění etnické příslušnosti a přísnějším vymezení společnosti“, přestože pro předkoloniální subsaharskou
Afriku nebyla příznačná „jediná ,kmenová‘ identita, neboť ve většině Afričanů se prolínalo identit několik.“29 Ranger otevřeně
mluví o „vynálezu tradice v koloniální Africe“ – ukazuje, že některé výrazné rysy postkoloniálních afrických společenství, jako jsou
význam etnické či kmenové příslušnosti, nejsou dědictvím předkoloniálního období, nýbrž že vznikly – nebo byly značně posíleny
– během koloniální vlády.
Výmluvný příklad této dynamiky předkládá Newburyová (1998), když připomíná, že „belgická správa ve Rwandě [...] se snažila
zkonstruovat společenský řád, racionalizovat a standardizovat nesourodé společenské vztahy [...]. Ve 30. letech 20. století byly
občanům vydány průkazy totožnosti, kde se uváděla etnická příslušnost. [...] takováto opatření však etnicitu neutvářela – místo
toho sloužila k tomu, aby formovala její společenský význam. V koloniální Rwandě tímto způsobem došlo k tomu, že Hutuové začali
24
25
26
27
28
29
Acemoglu a kol. 2001. Podobně argumentuje i Mamdani 1996.
Collier 2009a.
Collier 2009a.
Collier 2009a.
Kaplan 2009, str. 2.
Ranger 1983, str. 248.
52
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Historické kořeny státní nestability
být klasifikováni jako druhořadí občané, což neúprosně dokládá rozdělení nových koloniálních společenských a hospodářských
prostředků.“30 Tento příklad svědčí o tom, že rozdělené skupiny – podle etnické a kmenové totožnosti – byly často produktem
koloniální správy, stejně jako státní struktura.
Nově vzniklé země subsaharské Afriky tedy soužily dva strukturální problémy – roztříštěnost politické identity a slabé národní orgány –,
které dohromady znemožňovaly zformování jakéhokoliv silného vnitrostátního systému správy, což vážně podrývalo legitimitu státu
a vytvářelo nestabilní a obtížně reformovatelný politický řád. Politická roztříštěnost a slabé správní orgány se navzájem podněcovaly,
a mařily tak pokusy vybudovat legitimní a efektivní stát. Etnická rozdělení – a ostatně také rozdělení náboženská a klanová, jakož i
geografické a socioekonomické formy politické roztříštěnosti – bránily utvoření „jedné z nejdůležitějších podmínek fungování státu
[...] zformování apolitických úředních struktur (státní správa, soudnictví, policie, armáda) opírajících se o myšlenku legitimizující úlohu
neutrálního orgánu státní moci při udržování společenského pořádku předepsanými postupy a právním řádem.“31
Zatímco mnoho kompaktních skupin s dlouhou společnou historií si vybudovalo propracované politické, hospodářské a společenské
systémy, které udržují stabilitu a napomáhají hospodářskému pokroku, rozdělené populace žádnými takovými mechanismy
nedisponují. Spojí-li se roztříštěné společnosti se slabými vládními strukturami, mají tendenci sklouzávat do „dusivého ovzduší
bludných kruhů“, čímž, jak poznamenává Putnam, „se navzájem posiluje odpadlictví, nedůvěra, vyhýbání se povinnostem, zneužívání,
izolace, nepořádek a stagnace.“32 Jakmile takovéto dysfunkční, neproduktivní modely chování ve společnosti převládnou, už se tam
usídlí trvale, neboť jak vysvětluje North, značná ovlivněnost daného institucionálního rámce minulostí klade „překážky produktivní
činnosti [tím, že vytváří] organizace a zájmové skupiny, které mají zájem na stávajících omezeních“, což „je důležitý faktor pro
vysvětlení trvale nízkých úrovní růstu v rozvojových zemích.“33
Nunn (2007) představuje model vícenásobné rovnováhy, jímž demonstruje, že externě zřízené institucionální prostředí s
nechráněnými vlastnickými právy a nízkou úrovní produkce, kde stát z hospodářského systému vytěžuje prostředky, může přetrvat
i poté, co byl externí zdroj tohoto vytěžování odstraněn. „Společnost zůstává uvězněna v této suboptimální rovnováze i poté, co
období externího vytěžování skončí,“ politická nezávislost tedy k odstranění společensky nežádoucího institucionálního nastavení
nevede.34
Ačkoliv většina postkoloniálních států subsaharské Afriky byla pro začátek své existence vybavena jen omezenou hospodářskou
a politickou životaschopností, politická mapa regionu se od konce dekolonizace nezměnila. „Od roku 1945 žádný stát v důsledku
vojenského zásahu sousedního státu nezmizel z mapy.“35 Tyto země nebyly vystaveny vojenské hrozbě zvenčí, která byla klíčová
při upevňování evropských států.36
Jak uvádí Collier (2009b), „k dekolonizaci došlo po nejstrašlivější mezinárodní válce v dějinách a v kontextu jaderného soupeření.
Není překvapením, že panoval pocit, že není přijatelné, aby se vlády takto chovaly i nadále: Bylo to příliš nákladné a konflikty
mezi sousedními státy mohly přerůst v celosvětovou válku. V důsledku mezinárodního tlaku, včetně mezinárodního vyjednávání
prostřednictvím Spojených národů a regionálních skupin jako např. Organizace africké jednoty (Organization of African Unity),
byl výskyt mezinárodních konfliktů radikálně omezen. […] Darwiniánský proces, kdy silné státy pohlcovaly slabé a jímž v případě
Německa ze 300 států vznikl jediný, se úplně zastavil.“37
Vojenské hrozby zvenčí vyvolaly potřebu introverze státu, jenž potřeboval vybírat daně, aby mohl financovat vojenský aparát
potřebný k tomu, aby těmto hrozbám zvenčí čelil. Potřeba státu získávat prostředky z domácích zdrojů občany přiměla požadovat,
aby stát nesl za své využívání fiskálních zdrojů vůči nim zodpovědnost, čímž byly kroky státu regulovány. Státy navíc přinutila k
tomu, aby zřídily orgány orientované na rozvoj, tedy takové, které budou chránit vlastnická práva, neboť mobilizace prostředků z
domácích zdrojů měla zásadní spojitost se silou hospodářského systému. Vnější hrozby rovněž upevnily společnou národní identitu
a posílily politický proces zprostředkovávající zájmy státu a společnosti.
Ačkoliv subsaharské státy nebyly vnějším hrozbám vystaveny, trpěly značnou nestálostí. Hrozbu pro ně však nepředstavovaly
sousední státy, nýbrž vzpoury zevnitř.38 Možnost vydat se cestou vzpoury souvisela s malými rozměry nových států, jež zvyšovaly
šanci povstalců, že porazí armádu a chopí se moci, přičemž u států platí „velký znamená bezpečný“.39 Ve veřejném statku v podobě
ochrany před vnější hrozbou se sbíhají zájmy politických elit a společnosti. U ochrany před vnitřní hrozbou tomu tak ale není –
potlačení vnitřní hrozby je veřejným statkem, který části společnosti nemusí podporovat, a navíc ani nepřispívá k posílení společné
národní identity.
30
31
32
33
34
35
36
37
38
39
Newburyová 1998, str. 11.
Easterly 2000, str. 12.
Putnam 1993, str. 177.
North 1990, str. 99.
Nunn 2007, str. 173.
Collier 2009b, str. 4.
Tilly 1990.
Collier 2009b, str. 4.
Collier 2009b.
Collier 2009b.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
53
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Kapitola 3
Pro stabilitu vlády vnitřní hrozby výrazné riziko nepředstavují, neboť bylo odhadnuto, že svrhnout vládu se podaří pouze každému
pátému pokusu o interní vzpouru. Nejvážnější hrozbou pro vládnoucí elity subsaharské Afriky proto byla armáda, neboť vojenské
puče měly mnohem větší naději na úspěch než povstání.40 Tento fakt rovněž překážel fungování klíčového mechanismu při
konsolidaci státních orgánů v Evropě – posílení armády. Mobutu Sese Soko z toho důvodu záměrně oslabil a do několika front
rozdělil zairskou armádu, aby tak omezil riziko převratu. Paradoxním výsledkem bylo, že v 90. letech 20. století Zair napadla sousední
maličká Rwanda.41
Státní nestabilita v zemích subsaharské Afriky tedy sloužila jasným zájmům místních politických elit. Přetrvávající slabost státních
orgánů v postkoloniálním období rovněž odpovídala zájmům bývalých koloniálních mocností.42 Poté co ukončily svou politickou
vládu, chtěly si uchovat vládu hospodářskou – aby mohly z bývalých kolonií nadále čerpat cenné zdroje.
Extroverzi postkoloniálních států by bývala mohla zkonsolidovat pomoc dárcovských zemí, která by oslabila nutkání mobilizovat
domácí prostředky ve velkém. Kritériem selektivity pomoci v Monterreyském konsenzu bylo odměnit přijímající země disponující
takovým domácím rámcem, který je příznivě nastaven pro tuto mobilizaci domácích prostředků a účinné využití mezinárodních
investic a pomoci.43 Existuje však všeobecně rozšířená obava, že pomoc může mít na tento klíčový prvek posilování státních orgánů
nepříznivý dopad.
6. ZÁVISLOST ORGÁNŮ NA MINULOSTI  ODTRŽENOST A EXTROVERZE
Model koloniálního osídlení vedl k silnému a dlouhodobému vlivu na měřítka stávající institucionální kvality.44
Teoretický argument, o nějž se opírá empirická analýza – bez omezení na subsaharskou Afriku –, tvrdí, že
na model osídlování evropskými kolonizátory měla silný vliv jejich úmrtnost. U kolonií, kde se Evropané
kvůli vysoké míře úmrtnosti usídlili ve velmi omezené míře, existovala menší pravděpodobnost, že přijmou
právní a institucionální rámec koloniální mocnosti. Tam, kde to evropští osadníci požadovali, však takový
rámec přesazen byl, neboť osídlovatelé měli přímý zájem na tom, aby byl kopírován institucionální rámec
orientovaný na rozvoj, který byl typický pro evropské země. V oblastech, kde k osídlení docházelo v omezené
míře – jako tomu bylo v převážné části subsaharské Afriky s malou výjimkou portugalských kolonií –, však bylo
pravděpodobné, že se institucionální rámec koloniálních států bude vyznačovat extrakční povahou.45
Důležitý není jen rozsah přímého osídlení, ale také systém koloniální vlády.46 Studie, která zkoumala 30 britských kolonií, z toho polovinu
v subsaharské Africe, prověřuje hypotézu, že nepřímá koloniální správa uškodila institucionálnímu rozvoji po nabytí nezávislosti. Rozsah
nepřímé vlády – definovaný jako „počet v kolonii uznaných případů řešených tradičními soudy z celkového počtu soudních případů v
roce 1955“ – má významný dopad na několik měřítek institucionální kvality, jako jsou úřední efektivita, regulační zatížení státu, právní řád
a absence korupce v orgánech státní správy.47 Tento důkaz – byť omezený na bývalé britské kolonie – odpovídá argumentům ohledně
nepříznivého odkazu nepřímé vlády v subsaharské Africe.
Doposud jsme podporovali myšlenku, že koloniální období svým dílem přispělo k nestabilitě státních orgánů v subsaharské Africe. Lze
dokonce tvrdit, že zde uvedené argumenty posilují specifickou interpretaci státní nestability v Africe, a sice že státy tohoto regionu kráčely k
neúspěchu ještě předtím, než vznikly.48 „Existují pádné důkazy, že většina selhavších afrických států nikdy v postkoloniální éře ani vzdáleně
nepřipomínala ideální model západního uspořádání.“49 Termín selhavší stát – který často nahrazuje výraz nestabilní stát, aniž by se jasně
posunul význam – proto může být značně zavádějící.50 Nestabilita státu v nedávné době postihla země, které byly dlouho vnímány jako
symbol úspěchu hospodářského a institucionálního rozvoje v regionu, jako např. Pobřeží slonoviny a Zimbabwe. Nelze však popřít, že
nestabilita státu – jev značně trvalý – byla zřetelná zejména v zemích, které nikdy netěžily z efektivních státních orgánů.
Přesto se sluší dodat, že tento poznatek jen dále zamotává rébus týkající se krátkodobého působení evropské koloniální vlády. Přestože
není třeba zlehčovat vliv koloniálního odkazu na institucionální rozvoj postkoloniálních států, je důležité zanalyzovat, zda a případně jak
se vzájemně ovlivnily koloniální vláda a určité již dříve existující a hlouběji zakořeněné faktory.
40
41
42
43
44
45
46
47
48
49
50
Collier 2009b.
Collier 2009a.
Wallerstein 1975.
Dollar a Levinová 2006.
Acemoglu a kol. 2001.
Dlouhodobé dopady modelu koloniálního osídlení nedávno potvrdili Angeles a Neanidis (2009), kteří ukazují, že je tímto ovlivněna i stávající orientace na
rozvoj u vládnoucí elity, a touto cestou i účinnost zahraniční podpory.
Lange 2004; Acemoglu a kol. 2001.
Lange 2004.
Andersonová 2004, citováno v Englebert a Tull 2008.
Englebert a Tull 2008, str. 111.
Cammacková a kol. 2006.
54
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Historické kořeny státní nestability
Herbst (2000) přesvědčivě tvrdí, že dosah koloniální moci v subsaharské Africe zůstal celá desetiletí v zásadě jen na úrovni teorie. Berlínská
konference „umožnila Evropanům dobýt Afriku při vynaložení minimálního úsilí na vládu nad ní.“51 „V roce 1939 nesl průměrný britský
oblastní komisař se svým africkým personálem odpovědnost za území přibližně o rozloze Walesu. Zhruba 43 milionům obyvatel v britské
tropické Africe vládlo v roce 1939 celkově 1 223 správců a 938 policistů. Podobně v roce 1938 celkem 3 660 úředníků vládlo 15 milionům
Afričanů ve Francouzské západní Africe, 887 spravovalo ve Francouzské rovníkové Africe populaci v počtu 3,2 milionu a 2 384 vedlo v
Belgickém Kongu 9,4 milionu lidí.“52
Tato čísla představují výmluvné měřítko toho, jak omezená byla schopnost koloniálních států šířit svou správní moc na rozsáhlá území,
která měla být pod jejich kontrolou. Tu kromě malého počtu zaměstnanců správy dále narušoval špatný stav silnic za koloniálního období.
Proč se koloniální mocnosti nerozhodly svou vládu nad subsaharskou Afrikou upevnit? Nejpřesvědčivější odpověď se netýká jejich ochoty,
nýbrž jejich schopnosti tak učinit. Výzva, kterou pro evropské země představovala subsaharská Afrika, se nelišila od problémů, kterým čelili
„předkoloniální vládci v Africe, [kteří] celá století bojovali o rozšíření své moci.“53 Autor prohlašuje, že „základní problém budovatelů státních
sfér v Africe – ať už předkoloniálních králů, koloniálních guvernérů či prezidentů v nezávislé éře – spočívá v tom, že musí promítnout svou
moc na nehostinná, poměrně málo zalidněná území.“54
Tento argument svědčí o tom, že nelze předpokládat, že evropské země mohly během několika desetiletí při konsolidaci státních orgánů
uspět, když se to z velké části nepovedlo ani předkoloniálním vládcům, případně se o to ani nepokusili. Některé rysy koloniálních států
lze usouvztažnit nejen se státy po nabytí nezávislosti, ale také s charakterem politických útvarů v předkoloniálních dobách, což svědčí o
ještě silnější a trvalejší ovlivněnosti institucionálního rozvoje v regionu minulým vývojem. Odtržení hlav státu od společnosti se odrazilo
v něčem, co Herbst (2000) označuje jako „nadřazenost odchodu“ („primacy of exit“), když nelze urovnat zájmy hlav státu a zájmy určitých
společenských skupin. Odchod přebral formu mobility, neboť „migrace jako útěk od sociálních a politických problémů [...] byla častým
jevem u kmenů Yoruba, Edo, Fon a mnohých dalších.“55 Jak Barfield (1993) pozoruje u kmenů jižního Súdánu, mobilita vyústila v oslabení
panovníků: „Moc náčelníka kmene Dinka byla omezená [...], neboť když nebyly opoziční skupiny spokojené, nepodřídily se mu, nýbrž se
přesunuly na nové území.“56
Představa odchodu-migrace kmenů podstatně omezila panovníkům příležitost získávat od ovládaného společenství prostředky, neboť
„je pravděpodobné, že roztroušené a migrující národy ani nevyprodukují prostředky, na něž jsou odkázány stálé správní orgány, ani
nevytvoří společenské struktury a hodnoty, na kterých tyto orgány stojí.“57 Tento vnitřně daný problém zapříčiňoval už u předkoloniálních
orgánů jejich extroverzi, neboť musely shromažďovat prostředky zvenčí, prostřednictvím dálkového obchodu. Předkoloniální extroverze
se nejvýrazněji projevila v otrokářství. Otroci k prodeji byli získáváni buď v rámci komunity, kde bylo možné člověka odsoudit na základě
soudem arbitrárně předložených obvinění z údajných provinění,58 nebo z přepadů sousedních komunit, což vedlo k podrývání důvěry a
rozkladu společenského kapitálu.
Tato tragická podoba koloniální extroverze měla pro země subsaharské Afriky dlouhodobé institucionální důsledky, což lze opět dát do
souvislosti se současnou nestabilitou jejich státních orgánů. Nunn (2008) názorně dokládá, že otrokářství v zemích subsaharské Afriky
zbrzdilo hospodářský vývoj, a tento dopad se negativně podepisuje i na státních orgánech. Obchod s otroky nahrával nedůvěře ke státním
orgánům a konsolidaci úzce lokálních etnicit, což zamezovalo hladkému fungování vztahu mezi původně slabým státem a společností.59
Nedávný příspěvek autorů Nunn a Wantchekon (2009) rovněž demonstruje, že otrokářství mělo dlouhodobý nepříznivý dopad na
společenský kapitál, neboť „důvěra jednotlivců k jejich příbuzným, sousedům a místní správě je menší, pokud byli jejich předkové zásadně
ohroženi otrokářstvím,“60 což může působit jako stimulant nepříznivých účinků nestability státu. Nunn a Puga (2009) ukazují, že kvůli
otrokářství se z drsných krajinných podmínek stalo pro země subsaharské Afriky požehnání – zatímco přímo se projevovaly jako překážka
hospodářskému rozvoji, jejich nepřímý – a podstatnější – účinek byl ochrana populace před nájezdy otrokářů.
51
52
53
54
55
56
57
58
59
60
Herbst 2000, str. 72.
Herbst 2000, str. 78.
Herbst 2000, str. 35.
Herbst 2000, str. 11.
Herbst 2000, str. 39.
Barfield 1993, str. 38.
Clapham 1996, str. 28.
Nunn 2008.
Collier 2009b; Kaplan 2009.
Nunn a Wantchekon 2009, str. 43.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
55
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Kapitola 3
7. ZÁVĚRY
Geografické shlukování nestabilních států subsaharské Afriky naznačuje, že nestabilita má určité společné
prapříčiny, které se pojí s individuálními hybnými silami každé země. Argumenty, jimiž se zaobírala tato
kapitola, podporují názor, že nestabilitě státních orgánů připravily půdu historické faktory. Utváření koloniálních
států v době Honu o Afriku s sebou přineslo určité institucionální rysy, které stále vyplouvají na povrch i v dnes
převládajících státních strukturách. Dosažení politické nezávislosti ani desítky let, které od té doby uplynuly,
vývoj států subsaharské Afriky pod vlivem minulosti nijak zásadně nepozměnil.
Ačkoliv se koloniální období na nestabilitě státních orgánů v subsaharské Africe nejspíš zásadně podepsalo, není v tomto ohledu jediným
historickým faktorem, neboť předkoloniální éra měla na budoucí institucionální rozvoj regionu také určitý dopad. Jak předkoloniální,
tak koloniální období měla dlouhodobý dopad nejen na formální strukturu státních orgánů, ale dokonce i na jiné společenské faktory
určující nestabilitu či pevnost politické jednotky. Konkrétním příkladem je vymezení etnické příslušnosti, hluboce ovlivněné jednak
otrokářstvím předkoloniální éry, jednak přísnějším přístupem k takovému vymezení a zvýšeným důrazem na jeho společenský význam
ze strany koloniálních správ.
Přestože minulost je u nestability důležitým faktorem, analýza v této kapitole nepřipouští, aby byly od minulosti subsaharské Afriky k
současné rozšířené státní nestabilitě činěny nějaké deterministické zkratky. Vývojová rozmanitost u státních orgánů jednotlivých zemí
svědčí o tom, že efektivní státní struktury mohou vzniknout i v kontextu, kdy pravděpodobný vývoj státu mohou zhoršovat historické či
geografické faktory. Přesto bychom neměli mít u států subsaharské Afriky ohledně stálosti jejich struktur přehnaně optimistická očekávání.
56
Evropská zpráva o rozvoji 2009
KAPITOLA 4
EKONOMICKÉ FAKTORY MOHOU ZVYŠOVAT NESTABILITU
Vývoj nestability státu není jednoduchý řetězec příčin a následků či důsledek jednoho jediného činitele. Na
tento vývoj působí souhrn a kombinace výsledků řady rizik a tlaků, kumulativních pozitivních mechanismů
a vhodných příležitostí, které ovlivňují fungování i legitimitu státního aparátu. Původ současných státních
institucí sahá k historickým kořenům formování státu a jejich interakci s dalšími okolnostmi, jako jsou
například charakteristické geografické znaky nebo určitá etnika či náboženské skupiny.
Jejich vývoj je zase provázán s exogenními a endogenními ekonomickými faktory, které jsou-li zasazeny do institucionální struktury,
mohou zintenzívnit státní nestabilitu. To může státní orgány poslat na sestupnou spirálu, kdy jsou jejich schopnosti čím dál víc
ohrožovány, anebo to může stát naopak posílit, a to prosazováním stability, legitimity a zodpovědnosti. Reformy, rozvojové politiky,
vnější ekonomické otřesy a hybatele – v závislosti na historickém odkazu a působení národních vlád a mezinárodních institucí –
mohou nestabilitu podněcovat, ale také vytvářet prostor pro její překonání.1
1. EKONOMICKÉ FAKTORY SE PODEPISUJÍ NA NESTABILITĚ STÁTU  A NAOPAK
Směr a úroveň hospodářského rozvoje mohou státní nestabilitu ovlivnit, ale zároveň se od ní mohou také
odvíjet.2 Ekonomické vztahy určují, zda zájmy a podněty budou působit společně, či si naopak konkurovat, a
člení společnost do jasně odlišených sociálních skupin. Hromadění zdrojů pro budování státu a za účelem jejich
rozdělení v rámci společnosti je navíc ovlivňováno modelem ekonomického rozvoje. Mnoho postkoloniálních
států například ve snaze osvobodit se od svých bývalých kolonizátorů, kteří kupovali jejich produkty (a zaručovali
tak exportní trh), zavádělo vnitřní politiky orientované na nahrazení dovozu, čímž často velmi neoptimálním
způsobem posilovalo roli státu.
Tato kapitola analyzuje hospodářské procesy, které jsou pro nestabilní státy typické a úzce souvisejí se stavem nestability – od slabé
správy a korupce až ke kořistnickému chování a konfliktům. Zabývá se také tím, jak mohou tyto faktory vzájemně interagovat a
zhoršovat státní nestabilitu – či vytvářet pozitivní koloběh rychlejšího růstu a silnějších orgánů. Cílem je vyzdvihnout načasování
a časovou konzistenci při posuzování různých aspektů nestability. Přesněji:
• Otevřenost obchodu ovlivňuje nestabilitu potenciálními zisky z obchodu, které mohou zemím pomoci vymanit se z nestability a
přiblížit se k odolnosti, ale také hodnotou sporných zdrojů, náklady ušlé příležitosti ze sporu a možnostmi tajných dohod mezi
soukromými jednateli a veřejnými činiteli.
• Přímé zahraniční investice (FDI) mohou podnítit konkurenceschopnost v místním hospodářství tak, že zlepší účinnost přerozdělování
domácích zdrojů a omezí pronájmy a negativní vedlejší dopady na veřejnou správu. V takovém případě mají FDI kladný vliv na
růst, jehož rozsah se odvíjí od daného sektoru a od počtu vytvořených pracovních míst. Bez potřebných podnětů a regulace však
mohou zahraniční investoři přispět i ke špatné správě a korupci nebo se přímo či nepřímo podílet na „válečném hospodářství“ a na
financování vojenských diktátorů a společenských konfliktů.
• Přírodní bohatství může státním orgánům pomoci vykonávat svou funkci, přičemž vládním příjmům většiny nestabilních států
přispívají zejména daně z čerpání zdrojů (kapitola 2). Nestabilní státy jsou však také náchylné k zacyklení v bludných kruzích
spojujících řízení přírodních zdrojů s upadajícími schopnostmi státu – tzv. prokletí přírodních zdrojů. Hojnost přírodních zdrojů
má kladný účinek na růst v zemích s dobrou státní správou, avšak ve státech se slabými orgány má efekt negativní.3 A protože
pro nestabilní státy je charakteristická právě slabá státní správa, přírodní zdroje pro ně mohou představovat prokletí mnohem
pravděpodobněji než pro ostatní africké státy, kde přírodní zdroje zejména zvyšují růst stimulovaný vývozy. V této situaci jsou
velice podstatné mezičasové kompromisy. Přírodní zdroje nabízejí příjem „okamžitě“, často za cenu nižšího příjmu v budoucnosti.
Aby tedy byly účinně spravovány, je zapotřebí dlouhého časového horizontu, což pro vlády, které mohou být nelegitimní či jsou
vystaveny riziku svržení, není nijak snadné.
1
2
3
Fosu 2009.
Robinson (2009) tvrdí, že zajímavý příklad vzájemného virtuálního působení mezi hospodářským vývojem a konsolidací státu představuje Botswana. Po
vyhlášení nezávislosti v roce 1966 začínala Botswana za podobných podmínek jako ostatní subsaharské země, které následovaly méně úspěšnou a méně
poklidnou dráhu formování státu a hospodářství. Stejně jako ony se i Botswana vyznačovala obrovskou chudobou, rozšířenou negramotností, chabou
infrastrukturou, pozůstatky kolonizace a četností etnických skupin. V zemi byl nicméně hojný dobytek, stejně jako v Súdánu a Somálsku, a jako Angola a Sierra
Leone měla zásoby diamantů. Zformování moderního státu – založeného na „dlouhém procesu utváření státu a orgánů, převzatém od států Tswana“ – nabízí
podle Robinsona klíč k objasnění botswanského úspěchu a zároveň ukazuje rozhodující roli státních orgánů pro ekonomický rozvoj a efektivitu hospodářských
politik a rámců.
Mehlum a kol. 2006.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
57
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Kapitola 4
• Drastické proměny přístupu k půdě a vodě mají důsledky na udržitelnost životního prostředí, zajištění potravin a na poměr sil. Tyto
faktory se úzce vztahují k obchodu a FDI a mohou ovlivnit sociální stabilitu, státní nestabilitu a hospodářský růst.
• Organizace zajištění potravin je klíčovým úkolem vlády, proto mají důsledky nestability vliv na zajišťování potravin. Vnímání
neschopnosti či neochoty státu vypořádat se s věčným nedostatkem potravin nebo ochránit své obyvatele před potravinovým
šokem může podkopat důvěru ve veřejné instituce a tím i legitimitu vlády.
2. OTEVŘENOST OBCHODU MŮŽE ZVÝŠIT, NEBO SNÍŽIT MÍRU STÁTNÍ NESTABILITY
Zatímco nestabilita státu může ovlivnit dopad otevřenosti obchodu na hospodářské výsledky, mezinárodní
obchod může zase ovlivnit nestabilitu. Hlavní účel obchodní otevřenosti je změnit strukturu relativních cen zboží a
služeb obchodovaných se zbytkem světa.
V prostředí nedokonalé státní správy a slabého prosazování práva interaguje otevřenost obchodu s nestabilitou a zapříčiňuje distribuční
důsledky, podporuje ekonomický růst a ovlivňuje hodnotu sporných zdrojů, příležitosti ke korupci, náklady ušlé příležitosti z konfliktu,
rozhodování mezi přínosnou a kořistnickou činností a možnosti udržení postavení.
V jasně daném institucionálním rámci, kde stát zajišťuje bezpečnost, vlastnická práva a plnění smluv, otevřenost obchodu obvykle přináší
souhrnné zisky. Ovšem v případě slabého institucionálního rámce je tomu jinak. I pokud existuje možnost celkového zisku z obchodu,
jeho rozdělování může vyvolávat konflikty a mít destabilizační účinek, obzvláště když v zemi buď vůbec neexistují orgány zodpovědné za
řešení konfliktů nebo byly zrušeny. Kromě toho může tuto stránku ovlivnit i struktura komparativních výhod země. Vyloučení některých
ohrožujících skupin ze sdílení státních zásob je samozřejmě pravděpodobnější v případě, kdy se země spoléhá na „bodové“ přírodní zdroje
(paliva, nerostné suroviny a plantážní plodiny jako cukr či bavlna), než tehdy, má-li výrobní průmysl a vyváží-li zemědělské produkty z
rozptýlených zdrojů (zvířata a zemědělské plodiny z malých rodinných farem, jako například rýže a pšenice).4 Příkladů se najde mnoho, od
občanské války v Nigérii ve druhé polovině 60. let 20. století po podobné konflikty v Angole a Demokratické republice Kongo. A naopak
když jsou produkce i výhody rozšířeny po celých zeměpisných oblastech, mezi etnickými skupinami i městskými centry, riziko násilných
projevů mezi občany se výrazně snižuje.
Otevřenost může mít také zpětnou vazbu na vertikální vztahy mezi státem a společností. Otevřenost obchodu se může například
vzájemně ovlivňovat s charakterem státních orgánů a druhem přerozdělujících politik volených vládními elitami. Může však také oslabit
místní ekonomické vazby mezi elitou a ostatními společenskými skupinami a to může následně vést ke vzniku negativních podnětů pro
elitní skupinu, aby neinvestovala do místních veřejných statků či upřednostnila neefektivní politiky s cílem uchování vlastního postavení.5
Empirické důkazy o propojení mezi obchodní integrací a vznikem domácích konfliktů a občanských válek se staly předmětem mnoha
analýz. Chauvet a kol. (2007) považují obchod za stimul občanských válek či za prostředek financování vzpoury. Existují síly, které působí
v opačných směrech – některé kvůli vysokým alternativním nákladům na konflikty riziko válek snižují, jiné jej však zvyšují, neboť obchod
poskytuje náhradní zdroje spotřeby a příjmu domácímu sektoru výroby, který může být válkou zničen.
Nedávné kvantitativní studie provedené napříč zeměmi naznačují, že otevřené země jsou stabilnější než země uzavřené a také méně
náchylné k občanským válkám, ačkoliv jsou patrné významné kompromisy. Martin a kol. (2008) prohlašují, že obchodní integrace může
válkám zabránit, pokud jsou obchodní zisky v průběhu občanské války vystaveny riziku. I otevřenost však může působit jako pojistný
mechanismus a snížit alternativní náklady válek. Přesněji řečeno, otevřenost obchodu má na pravděpodobnost výskytu občanských válek
protikladné účinky: Může zabránit těm nejvážnějším (tj. těm, které ničí největší objem obchodu), ale může také zvýšit riziko konfliktů
menšího rozsahu.
Bussmanová a kol. (2005) se ve své studii, která se soustředí na subsaharskou Afriku, zabývá vlivem otevřenosti obchodu a liberalizace na
vypuknutí vnitřních válečných konfliktů v 37 zemích v období let 1980 až 2000 a podporuje názor, že jakmile proběhne restrukturalizace
ekonomiky, má ekonomická otevřenost na mír a stabilitu kladný účinek. Z krátkodobého hlediska může ovšem liberalizace obchodu v
průběhu zavádění reformních opatření riziko občanské války a konfliktu zvýšit.
4
5
Isham a kol. 2005.
Příklad poskytuje Segura-Cayuela (2006). Jakmile politická elita není ochotná podílet se na zajišťování veřejných statků a nemá kapacitu na to, aby zvýšila daně,
obvykle se snaží získat zdroje pomocí narušování cen. Rozsah těchto přivlastňovacích politik je však omezen skutečností, že obchodní zájmy elit se mohou do
jisté míry doplňovat s produkcí ostatních sociálních skupin. V takovém případě zmenšuje obchodní otevřenost alternativní náklady přivlastňovacích cenových
politik. S ohledem na obchodní integraci je pravděpodobné, že ceny produktů budou stanoveny mimo domácí ekonomiku, a tím se v jistém smyslu přeruší
užitek, který elita získává z deformačních kroků na úrovni místního hospodářství. To privilegovanou vrstvu opět přiměje k tomu, aby relativními domácími
cenami manipulovala ještě více, a získala tak výnosy z ostatních vrstev. Tato úvaha napovídá, že obchodní integrace může mít pro země, jež charakterizuje
nízká politická účast a neschopnost či nechuť elit reagovat na potřeby zbytku společnosti, škodlivé následky.
58
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Ekonomické faktory mohou zvyšovat nestabilitu
Předcházející diskuze naznačuje nutnost politického kompromisu mezi krátkodobými riziky obchodní reformy a dlouhodobými zisky
z otevřenosti – a mezi předcházením vážným konfliktům a přetrvávajícím rizikem vyhrocených situací menšího rozsahu. Možné řešení
těchto kompromisů může spočívat v odškodnění těch, kteří bezprostředně přicházejí o zisk, aby se snížilo krátkodobé riziko politické
nestability a ekonomika získala dostatek času na to, aby dosáhla dlouhodobého stavu, kdy už reformy přinášejí zisk většině jedinců.
3. OBOUSTRANNÁ SPOJITOST MEZI PŘÍMÝMI ZAHRANIČNÍMI INVESTICEMI A
NESTABILITOU
Zatímco odborná literatura připouští negativní dopad špatné domácí vlády a korupce na příliv FDI, nedávné
práce poskytují empirické údaje o opačném účinku FDI na vládnoucí struktury přijímající země a krajní
projevy nestability – konflikty a občanské války. Nedávný výzkum o vztahu mezi přímými zahraničními
investicemi a konflikty přesvědčivé empirické důkazy nepřinesl. Polachek a kol. (2005)6 uvádějí, že FDI snižují
pravděpodobnost mezinárodního konfliktu a spolu s investicemi se na omezování konfliktů podílí také
obchod. Gissingerová a Gleditsch (1999)7 naproti tomu tvrdí, že v nejchudších zemích mají FDI pozitivní
efekt na ekonomický blahobyt, avšak negativní dopad na distribuci a politické nepokoje. Podle Barbieriové
a Reuvenyho (2005)8 FDI v nejméně rozvinutých zemích zkracují průběh občanských válek, ale nesnižují
pravděpodobnost jejich vypuknutí.
Empirická literatura neposkytuje žádný rozhodující důkaz, který by podpořil hypotézu pozitivní souvislosti mezi FDI a dalšími aspekty
státní nestability, jako je například korupce. Podle nedávné analýzy zemí, kterou provedli Larrain a Tavares (2007), FDI v přijímající zemi
významně omezují korupci. Výsledky analýzy zahrnují několik určujících faktorů otevřenosti vedle intenzity obchodu a průměrné sazby,
jako například závislost na přírodních zdrojích, etnická roztříštěnost, velikost ekonomiky a vládních výdajů.9 Vztah mezi FDI a korupcí
však může záviset na míře rozvoje a demokracie v přijímající zemi. Zhu (2007)10 například poskytuje empirický důkaz pro názor, že
toky FDI pravděpodobně omezí korupci v rozvinutějších demokraciích, zatímco míru korupce v méně rozvinutých, nedemokratických
zemích spíše zvýší.
Přestože tyto výsledky nejsou konečné, zdůrazňují těžké úlohy politik přímých zahraničních investic. Aby bylo možné zachytit ekonomické
výhody FDI, bude nejspíš nejprve nutné překonat státní nestabilitu a vybudovat silné demokratické orgány. Zadruhé, i když otevřenost k
přímým zahraničním investicím může v nestabilním prostředí omezit riziko vnitrostátních konfliktů, vyžaduje také určitou formu regulace,
aby byly investice využívány kvalitně a nekladl se důraz pouze na jejich kvantitu. Aby FDI přispívaly místním ekonomikám, je pro ně
samozřejmě velmi podstatný zákonný a účetní rámec, který podporuje transparentnost a zodpovědnost v zemích původu investorů.
Vhled do souvislostí mezi FDI a státní nestabilitou můžeme získat při bližším pohledu na hlavní příjemce toků přímých zahraničních
investic v subsaharské Africe. Pouze ve 13 z 29 nestabilních zemí subsaharské Afriky dosahuje podíl toku FDI na HDP vyšších hodnot, než
je subsaharský průměr (který je se svými 3,2 %, oproti 4,8 % v jihovýchodní Asii sám o sobě nízký). Většina z nich je bohatá na ropu a
přírodní zdroje (Angola, Čad, Republika Kongo, Rovníková Guinea, Nigérie, Svatý Tomáš a Princův ostrov, Sierra Leone a Súdán).11 Proto
je k pochopení dopadu FDI na nestabilitu zemí nejprve zapotřebí porozumět vlastnictví přírodního bohatství.
Zatímco vliv FDI na růst a omezování chudoby tedy může být potenciálně kladný, v případě málo kvalitních orgánů převládají negativní
externality, které zvyšují pravděpodobnost konfliktu a špatné správy. Výsledný bludný kruh pak zvyšuje dopad FDI na nestabilitu. Aby
se tento bludný kruh změnil na pozitivní koloběh, musí se vlády (jsou-li legitimní) zavázat ke spravedlivé distribuci zisků tím, že si samy
svážou ruce. Kvůli nízké důvěryhodnosti vlád v nestabilních zemích se však pozitivní koloběh jeví jako nepravděpodobný, dokud vnější
aktéři (například mezinárodní organizace) nevyvinou tlak na vytvoření závazků a nezaručí se za jejich plnění.
6
7
8
9
10
11
Polachek a kol. 2005.
Gissingerová a Gleditsch 1999.
Barbieriová a Reuveny 2005.
Viz Larrain a Tavares 2007.
Zhu 2007.
Výše podílu FDI na HDP se v těchto zemích pohybuje od 5 % v Angole až k 27 % v Rovníkové Guineji.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
59
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Kapitola 4
4. PŘÍRODNÍ BOHATSTVÍ MŮŽE ZHORŠIT SPRÁVU
Hojnost přírodních zdrojů představuje obrovský příležitost pro hospodářský vývoj a státní konsolidaci. Stát
bohatý na přírodní zdroje má prostředky na to, aby vykonáváním svých funkcí, zejména poskytováním
veřejných výdajů na hospodářský rozvoj a omezování chudoby, posílil své postavení a možnosti. Tento proces
však mohou ohrozit nepříznivé mechanismy – závislost na zdrojích může způsobit hospodářskou nestabilitu,
která se poté může zvrhnout v nestabilitu politickou. Hojnost přírodních zdrojů může skutečně bránit kvalitní
správě, klíčové složce fungování státu, a tak zvyšovat riziko nestability státu. Aby se však hojnost zdrojů
změnila ve všeobecně dobrou ekonomickou výkonnost a vyšší životní standard, je dobrá státní správa v
těchto zemích nejspíš ještě důležitější než v ekonomikách chudých na přírodní zdroje. Vzájemné působení
hojnosti zdrojů a chabé státní správy může nestabilitu státu posunout blíže nepříznivému vývoji.
Přírodní zdroje mohou tedy pro země, jež jimi oplývají, být jak požehnáním, tak prokletím.12 Empirické studie potvrzují, že bodové
přírodní zdroje a zisky z pronájmu zdrojů podporují korupci a zpomalují hospodářský a institucionální rozvoj. Jelikož několik nestabilních
zemí disponuje obrovským bohatstvím přírodních zdrojů, ale zároveň trpí nízkou úrovní správy, je nutné definovat, jak hojné přírodní
zdroje mohou zvětšit státní nestabilitu (popř. jaké kroky mohou být učiněny, aby se využily možnosti dané přírodním bohatstvím a
ekonomika se transformovala na hospodářství s převládajícím vývozem).
Zpracování ložisek přírodních zdrojů – od vyhledávání přes dobývání až po řízení příjmů – souvisí se zodpovědností vlády. Hojnost
přírodních zdrojů zvyšuje možnosti úřadující vládě zdroje odebrat (viz kapitola 2). Usilování o výnos může mít různou podobu – od
korupce přes krádež po konflikt. Pronájem přírodních zdrojů může ve skutečnosti vést až ke svržení vlády skrze vzpoury jak na regionální,
tak na národní úrovni. Jelikož změny komoditních cen ovlivňují četnost a trvání občanských válek, soustředila se nejčerstvější diskuse
na způsoby, jakými by primární komodity mohly ovlivnit riziko konfliktu.13
• Zaprvé, zisky z vývozu primárních komodit mohou financovat vystupňování a přetrvávání konfliktu.
• Zadruhé, vzpoury mohou být motivovány touhou zmocnit se pronájmů, což je snazší v prostředí bezpráví, které může vzniknout
právě v důsledku konfliktu.
• Zatřetí, přírodní zdroje zvyšují pravděpodobnost separatistických válek.
Hojnost zdrojů může také pozměnit zájmy a chování úřadující vlády. Správa pak může upadat v několika směrech:
• Pokud vláda využívá část peněz ze zisků z pronájmu k udržení své moci skrze patronát, pak mohou zisky z pronájmu přírodních
zdrojů i v demokratickém systému snížit voličskou zodpovědnost. Kupování hlasů je přímější forma odklonu voleb od
zodpovědnosti, proto může zisk z pronájmu přírodních zdrojů podkopat funkci voleb a vyvolávat ve vládách touhu udržet se
u moci.
• V autokratickém systému mohou zisky z pronájmu zdrojů snížit účinnost zodpovědnosti, čímž se omezuje pečlivé přezkoumávání
a omezuje tlak na vládu, aby plnila potřeby obyvatel.
• Zisky z pronájmu přírodních zdrojů mohou pozměnit pravděpodobnost postavení demokracie nad autokracií.
• Mohou také oddálit zásadní změny těžce dysfunkčních politik.
Skutečnost, že hojnost přírodních zdrojů obvykle zajišťuje příjmy z pronájmů, může obzvláště v nestabilních státech, kde není pevně
zakotven právní řád, vytvořit prostředí, v němž je obtížné dosáhnout hospodářského pokroku – prostředí ohroženější sociálními
a politickými nepokoji. Současná literatura uvádí nesčetné důkazy o tom, že závislost na zdrojích vytváří ekonomickou nestabilitu
a podněcuje neschopnost vyvinout pracovní strategie, které by se nevztahovaly výhradně k přírodním zdrojům.14
Pokud stát nemůže vytvořit právní rámec v podobě průzkumných a těžebních licencí na zpracování zdrojů a jejich dobývání, pak
je pravděpodobný výskyt špatné distribuce, cílů udržet vlastní postavení a neefektivity. Ke špatné distribuci dochází z důvodu
prostorového umístění přírodních zdrojů, ke snaze upevnit vlastní postavení proto, že vlastnictví je určováno reálnou kontrolou
nad územím, a k neefektivitě kvůli nejistotě v oblasti udržení kontroly. Pokud je ovládnutí území vnímáno jako pravděpodobně
dočasné, soukromý sektor se snaží vyčerpat zásoby co nejrychleji, přestože pro celou společnost to představuje vyšší náklady.
12
13
14
Pro podrobnější analýzu tohoto problému viz podkladové dokumenty autorů Collier (2009) a Collier a Venables (2009).
Viz podkladový dokument Reynal-Querolové (2009).
Většina odborných materiálů se soustředí na koncept závislosti na zdrojích, nikoliv jen na jejich dostupnost, což znamená, že existují země, které mají
diverzifikovanější ekonomiku a na přírodních zdrojích nejsou tolik závislé.
60
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Ekonomické faktory mohou zvyšovat nestabilitu
Dalším důsledkem je fakt, že neexistence vlastnických práv, která je v nestabilních zemích velmi obvyklá, se vzájemně ovlivňuje
s nedostatkem informací. Stejně jako v případě vynálezů je podnět k provádění průzkumu mizivý, pokud objev není chráněn.15
Efektivnější je počkat, až ložisko najde někdo jiný, a pak je ovládnout, byť s pomocí násilí. Mnoho zdrojů tak zůstává neodhaleno.
Rámeček 4.1: Smluvená pravidla a Listina o nakládání s přírodními zdroji (Natural Resource
Charter)
Smluvená pravidla či smluvní závazky mezinárodního působení mohou být důležitá. Jako příklad lze uvést iniciativu pro
transparentnost těžebního průmyslu (Extractive Industries Transparency Initiative, EITI), kimberlyský proces (který vyžaduje, aby
obchodované diamaty nesly certifikát o tom, že nepocházejí z oblastí sužovaných konflikty) a nejnovější Listinu o nakládání s
přírodními zdroji. Listina obsahuje soubor pravidel pro vlády a společnosti, která jim mají umožnit efektivně využívat příležitostí
vytvářených přírodními zdroji. Jejím účelem je pomáhat vládám a společnostem v zemích bohatých na neobnovitelné zdroje
spravovat tyto zdroje způsobem, který zajistí ekonomický růst, podpoří blahobyt obyvatelstva a je udržitelný z hlediska životního
prostředí. Má také za cíl zajistit, aby země nepromeškaly příležitosti vytvářené novými objevy a prudkým nárůstem cen komodit.
Listina o nakládání s přírodními zdroji je výjimečná v tom, že je postupně utvářena participačním procesem řízeným vědeckým
výzkumem.
„LISTINA OBSAHUJE DVANÁCT BODŮ ..., KTERÉ STRUČNĚ VYSTIHUJÍ VOLBY A NAVRHOVANÉ STRATEGIE, JEŽ BY
SI VLÁDY MOHLY OSVOJIT, ABY ZVÝŠILY NADĚJI NA UDRŽITELNÝ HOSPODÁŘSKÝ ROZVOJ Z ČERPÁNÍ PŘÍRODNÍCH
ZDROJŮ:16
• Zpracování přírodních zdrojů by mělo být naplánováno tak, aby byl zajištěn maximální užitek pro obyvatelstvo dané země.
• Čerpatelné zdroje jsou veřejná aktiva a rozhodnutí o jejich těžení by mělo být transparentní a mělo by podléhat dohledu
kvalifikovaných zástupců veřejnosti.
• K udržení hodnot a zajištění integrity je nezbytná konkurence.
• Finanční podmínky musí být pevně zakotveny, aby odolaly měnícím se okolnostem, a musí zajistit, aby země získala
plnou hodnotu poskytovanou svými zdroji.
• Národní společnosti zabývající se zdroji by si měly konkurovat a neměly by být zodpovědné za regulační funkce či jiné
aktivity.
• Projekty v oblasti přírodních zdrojů mohou závažně ovlivňovat životní prostředí a společnost. S těmito důsledky je nutné
ve všech fázích projektu počítat a zmírňovat je.
• Zisky z přírodních zdrojů by měly být využívány především k prosazování trvalého celkového růstu, a to pomocí
umožňování a udržování vysoké míry domácích investic.
• Efektivní využívání zisků z přírodních zdrojů vyžaduje postupné vybudování sféry domácích výdajů a vyrovnání
proměnlivých příjmů.
• Vlády by měly využívat bohatství přírodních zdrojů k posílení efektivity a užitkovosti veřejných výdajů.
• Vlády by měly investovat takovým způsobem, aby umožnily soukromému sektoru reagovat na strukturální změny v
ekonomice.
• Vlády zemí, v nichž sídlí těžební společnosti a kde se nacházejí mezinárodní kapitálová centra, by měly vyžadovat a
prosazovat osvědčené postupy.
• Každá těžební společnost by se při uzavírání smluv i v oblasti provozu a plateb měla řídit mezinárodními osvědčenými
postupy.“
Iniciativu EITI přijalo několik nestabilních států subsaharské Afriky s cílem posílit správu země pomocí prověření a plného
zveřejnění plateb společností a vládních příjmů z ropy, plynu a těžby. Společnosti zabývající se ropou, plynem a těžebním
průmyslem souhlasily s tím, že iniciativu podpoří. Přistoupení k EITI je významný signál vládního závazku k transparentnosti.
15
16
Podobný problém analyzuje Dixit (1989) v oblasti FDI. Zatím poslední příklad je úspěšná těžba ropy v Ghaně, která následovala po vylepšení oblasti vlastnických
práv.
Převzato z http://www.naturalresourcecharter.org/index.php/en/the-precepts, ověřeno k 5. říjnu 2009.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
61
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Kapitola 4
Na domácím trhu lze vytvořit mechanismy plnění závazků tak, že společnosti budou uzavírat dlouhodobé smlouvy a
budovat si dobrou pověst. Mohlo by také být možné vytvořit finanční ústavu, v jejímž rámci by se určitý podíl příjmů
odkládal na dlouhodobé použití.
Niger a Libérie dokonce oslovily partnery, kteří jim poskytují pomoc, s žádostí o odbornou právní podporu při zadávání smluv.
V Mosambiku napomáhá analytická práce rozvoji dialogu o řízení veřejných výdajů a finanční zodpovědnosti v kontextu
rostoucích příjmů z těžby nerostných zdrojů. Některé země žádají podporu při vydražování licencí a vyjednávání smluv s
hlavními investory, při řízení proměnlivých toků příjmů z oblasti komodit a při vylepšování složení a kvality veřejných investic.
5. STÁTNÍ SPRÁVA OVLIVŇUJE VZTAH MEZI PŮDOU A NESTABILITOU
Vládní kroky mají obvykle vliv na zásadní změny v přístupu k půdě. Dochází k rozsáhlým reformám
držby půdy a pozemkových politik (zdanění, přidělování a registrace pozemků a nákupy s regulační
funkcí formou „land contract“ a regulační trhy) na snížení chudoby, zvýšení zemědělské produktivity a
zachování životního prostředí. Pozemkové politiky však nejsou neutrální, a mohou vzbudit společenské
napětí. Africké konflikty ukazují, že špatně pojaté reformy držby půdy představují skryté přitěžující
činitele – omezí-li se značné části společnosti přístup k půdě, může to vést k pocitům křivdy, frustracím,
nedostatečnému zajišťování potravin a nerovnováze politických sil.17
V Zimbabwe začala pozemková reforma v roce 1980 a později zde došlo ke „zrychlenému odsunu“ s tvrdým dopadem na zemědělství,
neboť v jeho důsledku lidé ve velkém přicházeli o pracovní místa, nebyly dostatečně zajišťovány potraviny a docházelo k násilným
reakcím.18 Půda představuje problém i v dalších zemích, které prošly zdlouhavou krizí – např. v Demokratické republice Kongo,
Somálsku a Súdánu.19 V Súdánu vstoupil v roce 1970 v platnost zákon o neregistrovaných pozemcích, který zrušil zvyková práva
na užívání půdy a vytvořil právní rámec pro to, aby půdu skupovaly rozsáhlé mechanizované zemědělské firmy. To se například v
Núbijském pohoří projevilo tím, že byli ve velkém odstaveni drobní zemědělci a kočovní pastevci – podle odhadů padla na tyto
zemědělské programy polovina celkové rozlohy plání (nejlepší půdy v oblasti).20
V nedávné době vyvstal v subsaharské Africe nový jev, který by mohl mít závažné dopady na užívání půdy a přístup k ní. Poté co
odezněla potravinová a ropná krize, a navzdory krizi hospodářské a finanční se zvedla vlna nákupů zemědělské půdy ze strany
zahraničních a domácích investorů a podnítila vzrušenou debatu. Zdá se, že hlavními investory do africké půdy jsou vlády a soukromé
firmy Číny, Spojených arabských emirátů, Indie, Jižní Korey a EU, mezinárodní tisk však přináší zprávy o rozsáhlých pozemkových
obchodech uzavíraných i s jinými investorskými zeměmi, jako jsou Spojené státy, Libye a Egypt. Předběžné důkazy21 naznačují, že k
FDI do africké půdy obvykle dochází v malé skupině zemí (Súdán, Mosambik, Madagaskar, Etiopie), tento trend se ale šíří i do jiných
oblastí kontinentu – v poslední době byly zaznamenány značné investice do zemědělské půdy v Angole, Demokratické republice
Kongo, Ghaně, Libérii, Nigérii a Tanzanii.
Pro africké zemědělství a africký lid to může mít hluboké a dlouhodobé následky, které nebude možné snadno zvrátit. Rozsah
následků ještě nelze do značné míry stanovit, neboť jsou k dispozici jen omezené kvalitativní a kvantitativní údaje, ale dostupné
důkazy svědčí o tom, že nejde o okrajový jev. Jen v pěti afrických zemích (Etiopie, Madagaskar, Mali, Mosambik a Súdán) byly od
roku 2004 schváleny rozsáhlé22 pozemkové obchody čítající 2,5 milionu hektarů půdy a smlouvy čekající na schválení by tato čísla
posunuly ještě výše.23 Tato vlna se teprve dává do pohybu, ale mohla by růst a pro rozvoj nestabilní země představovat nebezpečí.
Je proto důležité sledovat veškeré potenciální negativní dopady této „specifické“ formy FDI do zemědělství na společenskou
stabilitu a nestabilitu státu a předcházet jim.
Vědomí, že v Africe je ve značné míře dostupná a dosažitelná zemědělská půda a málo využívané vodstvo, vedlo k probuzení zájmu
o ně, avšak spouštěcím mechanismem se stal nejnovější vývoj cen potravin a ropy a protekcionistické reakce některých hlavních
vývozců potravin. Vyšší poptávka po potravinách vyžadujících technologie produkce náročné na půdu (např. produkce masa a
mléčných výrobků), rostoucí poptávka po energetických alternativách k fosilním palivům, zhoršující se nedostatek vody k využití
17
18
19
20
21
22
23
Vlassenroot a kol. 2006.
Sachikonye 2003; Pons-Vignon a Solignac Lecomte 2004.
Alinovi a Russo 2009.
Pantulianoová 2008.
Tyto důkazy podávají Cotula a kol. 2009; von Braun a Meinzen-Dicková 2009; GRAIN 2008.
Nad 1 000 hektarů.
Cotula a kol. 2009.
62
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Ekonomické faktory mohou zvyšovat nestabilitu
v produkci a pomalý růst produktivity farem – a v některých oblastech i omezení produkce farem – si žádají jejich rozšiřování.
Dovozci potravin mohou být méně ochotní svěřit zajišťování potravin mezinárodním trhům, a schůdnější strategií se tak pro země
stává zadat produkci potravin vnějšímu subdodavateli.
Vazbu mezi FDI a zahraničními politikami na straně jedné a národními zájmy na straně druhé posiluje stále intenzivnější působení
státních podniků a státních investičních fondů na mezinárodních trzích. Přestože většinu pozemkových obchodů uzavírají soukromí
a zahraniční investoři, v některých zemích stoupá zájem o nákup zemědělské půdy i u investorů národních, přičemž investice často
podporuje vláda. Rozsáhlé investování do pozemků propagují a podporují vlády jak země původu investorů, tak země disponující
pozemky, do nichž se investuje.24
Mnoho afrických zemí se nyní snaží vzrůstající hodnoty pozemků a vody využít. Proto se v rámci pozemkových obchodů od investorů
vyžaduje, aby se zavázali k investicím, budování infrastruktury či vytváření pracovních míst. Smyslem je propagovat hospodářský
rozvoj země a snížit chudobu směnou hojných zdrojů za nedostatkové – půdu za kapitál, infrastrukturu, technologie a dovednosti.
V mnoha afrických zemích, zejména v nestabilních, žije většina lidí ve venkovských oblastech. Rozvoj zemědělství může vést ke
snížení chudoby a hospodářskému rozvoji a investice do infrastruktury, know-how a technologií mohou mít významný pozitivní
vliv v podobě vedlejších ekonomických účinků.
Rámeček 4.2: Rozsáhlý nákup půdy v Africe – analýza pozemkových obchodů
Lorenzo Cotula, Výzkumný pracovník – právo a udržitelný rozvoj, Mezinárodní ústav pro životní
prostředí a rozvoj
Pozemkové obchody jsou zahrnuty do jedné nebo několika smluv. Ty je třeba přezkoumat spolu s jinými právními texty
vymezujícími jejich širší právní kontext, včetně vnitrostátního a mezinárodního práva. Uzavírané smlouvy mají složitý
charakter a u jednotlivých zemí, a dokonce i projektů se značně liší. K tomu, aby byly identifikovány trendy ve smluvní
praxi a srovnány smluvní možnosti, je zapotřebí rozsáhlejšího úsilí, avšak i analýza malého množství smluv uzavřených v
Africe vyzdvihne určité klíčové problémy.
STRANY A CELKOVÁ STRUKTURA
Ve své základní podobě zahrnují pozemkové obchody alespoň dvě strany. Na jedné straně stojí nabyvatel, obvykle
soukromá či státní společnost, ale může se rovněž jednat o zahraniční vládu kupující půdu přímo – například v rámci
„zvláštní zemědělské investiční dohody“ podepsané v roce 2002 mezi Sýrií a Súdánem. Na druhé straně dohody figuruje
dodavatel půdy, buď vláda, nebo ve vzácnějších případech soukromý vlastník půdy.
Za touto zdánlivou jednoduchostí se skrývá spletitost. Každý „obchod“ může zahrnovat několik smluv a právních nástrojů –
od rámcové smlouvy nastiňující klíčové rysy celého obchodu, v níž se vláda země disponující půdou zavazuje dát investorovi
pozemek k dispozici, po konkrétnější nástroje (smluvní či jiné), jimiž jsou pozemek nebo jeho části skutečně převedeny. V
jednotlivých zemích jsou pozemkové obchody sjednávány či standardizovány do různé míry, stejně tak se liší i různá stádia
vyjednávání, přičemž platí, že nástroje přidělování půdy jsou obvykle standardizovanější (jak je tomu v případě nájemních
smluv v malijském Office du Niger).
Každý obchod většinou zahrnuje širokou škálu stran, neboť je rozčleněn do několika stádií – přípravy projektu, vyjednávání,
uzavírání smluv a spouštění projektu. Nejdříve se zapojí vícero orgánů hostitelské vlády. Dokonce ani v zemích, kde je
nadcházejícím investorům k dispozici centrální kontaktní místo (tzv. „one-stop shop“), obvykle agentura na podporu
investic, se tato agentura všemi aspekty pozemkového obchodu sama nezabývá.
Soukromí investoři mají výhodu, že mohou vystupovat jako jediná právnická osoba s jednotným souborem hodnot. I zde
však situace může být složitější – může třeba dojít k tomu, že dohody podepsané mezi vládami budou realizovat soukromí
aktéři, a to buď od začátku, nebo v rámci následného úsilí uvést proces znovu do pohybu. Například dohoda mezi Sýrií a
Súdánem prvně jmenované zemi umožňuje přenést realizaci na soukromý sektor, pokud takový krok schválí súdánská vláda.
PŘEVEDENÁ POZEMKOVÁ PRÁVA, ZÁRUKY PRO MÍSTNÍ ZÁJMY
V Africe nepřevažují nákupy, nýbrž pronájmy půdy, a to od krátkodobých až po 99 let. Vlády zemí, které půdu pronajímají,
v přidělování pronájmů půdy obvykle hrají klíčovou úlohu, v neposledním případě proto, že většinu nebo velkou část
půdy vlastní. Zásadní tedy je, do jaké míry vlády přihlížejí v otázce půdy, vod a jiných přírodních zdrojů k lokálním zájmům.
24
Cotula a kol. 2009.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
63
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Kapitola 4
Může se také stát, že se tyto hostitelské vlády smluvně zavážou poskytnout půdu ještě předtím, než takový krok zkonzultují
s jejími místními uživateli. Nedostatek transparentnosti a absence systému omezování přílišných pravomocí v oblasti
sjednávání smluv navíc podněcuje korupci a snahu elity přivlastňovat si výhody. Naopak v Mosambiku a jiných zemích
vnitrostátní právo vyžaduje, aby investoři místní obyvatele před přidělením půdy konzultovali. V Ghaně jsou obvyklé
úmluvy s místními představiteli. Ale i v těchto případech opakovaně vyvstávají problémy v oblasti dodržování zákonných
požadavků a odpovědnosti místních představitelů.
Klíčové je rovněž zabezpečení místních pozemkových práv. Vnitrostátní zákony jednotlivých zemí se liší, ale existují i určité
opakující se znaky, které podkopávají pozici místních obyvatel. Patří sem nedostatečné zajištění práva na využívání státní
půdy, nedostupnost registračních postupů, kompenzace pouze za pozbyté zhodnocení majetku, jako např. za úrodu,
nikoliv však půdu, a zastaralé kompenzační sazby. Škodní na tom tedy mohou být místní lidé, a dokonce i investoři snažící
se uplatňovat osvědčené postupy trpí nejasností vládních postupů a pokynů.
HOSPODÁŘSKÁ ROVNOVÁHA POZEMKOVÝCH OBCHODŮ
Poplatky za půdu a jiné úhrady se obvykle neúčtují nebo jsou nízké, aby se tak přilákaly investice a zároveň proto, že je
vnímána nízká úroveň nákladů z ušlé příležitosti spojených s těmito poplatky, a navíc také neexistují zavedené pozemkové
trhy. Neznamená to však, že by tyto obchody byly nevyvážené – země disponující pozemky z nich mohou dále profitovat,
dohodnou-li se s investorem, že se v rámci obchodu zaváže dále investovat a rozvíjet infrastrukturu, např. v podobě
závlahových systémů.
Vzhledem k tomu, jak význačnou roli hrají závazky investovat v hospodářské rovnováze pozemkových obchodů, je obzvláště
důležitá vymahatelnost. Přidělování státní půdy je obvykle podmíněno tím, že investor přistoupí na investiční plány na
prvních několik let projektu. Teprve poté je přidělení půdy potvrzeno. Africké vlády však tuto páku k tomu, aby pohnaly
investory k zodpovědnosti, používají jen výjimečně, neboť smlouvy většinou nejsou formulovány dost konkrétně na to,
aby byly tyto body vymahatelné. Jednorázová hodnocení v raném stádiu realizace projektu navíc neumožňují kontinuální
monitorování a penalizace v souvislosti s plněním investic v průběhu trvání projektu.
Ačkoliv struktura pozemkových obchodů je nesmírně rozmanitá, malý vzorek smluv ukazuje, že hodně zlepšovat lze v
klíčových oblastech ovlivňujících hospodářskou rovnováhu – zejména porovnají-li se tyto smlouvy se smluvní praxí v
jiných sektorech, jako je odvětví ropy a plynu. Smlouvy se sice podstatně liší případ od případu, ale obvykle postrádají
přímočaré mechanismy k monitorování či vymáhání závazků investora, zajištění profitu pro místní obyvatele, propagaci
zapojení drobných zemědělců do produkce (např. prostřednictvím smluvního zemědělství, společných podniků s místními
vlastníky pozemků či jiných forem společné produkce), maximalizaci vládních výnosů a vyvážení zájmů v otázce zajišťování
potravin jak v zemi investora, tak v zemi disponující pozemky.
Posunout se v řetězci tvorby hodnot směrem vzhůru by africkým zemím mohla pomoci modernizace zemědělství. Zlepšení
zemědělství by mohlo podnítit diverzifikaci obživy, vytvořit pracovní místa a oživit produktivitu zemědělství (prostřednictvím
vylepšených semenných odrůd, know-how a technologií). Investoři do půdy a agropodniky by mohli stimulovat a přímými investicemi
pozvedávat infrastruktury, technologie a intervence za účelem zlepšení přístupu k trhům, zatímco daně z půdy a zvýhodnění by
mohly zajistit fiskální výnosy.
Rizika v této oblasti jsou však znepokojivá – změny v přístupu k půdě a vodním zdrojům, v řízení zdrojů a technikách produkce
mohou mít dopad na udržitelnost životního prostředí, zajišťování potravin, mocenské vztahy a společenskou stabilitu, a to zejména
v případech, kdy obchodům vévodí nevyrovnaná jednání. Existuje riziko, že značné části společnosti ztratí vládu nad zemí, což bude
mít negativní dopady na zajišťování potravin, společenskou stabilitu a lokální pracovní příležitosti a příležitosti k získání zdroje
příjmů. Spravování půdy zahraničními investory může vyvolávat negativní podněty k využívání neudržitelných technik produkce
a pozemkové obchody a vyjednávání o nich mohou vytvářet příležitosti ke korupci a přivlastňování si soukromých zisků na úkor
dlouhodobých národních zájmů.
V některých subsaharských zemích hrozí, že kvůli pozemkovým obchodům vznikají mezi protějšky neshody (rámeček 4.3).25
K nákupům půdy obvykle dochází v úrodnějších oblastech, které disponují zavlažováním, přístupem k vodě a infrastrukturou a mají
blízko k trhům. Nejvýnosnější půda a vodní zdroje cílené na investice navíc nejsou „nevyužívané“. I v případě, že jsou klasifikovány jako
„ležící ladem“, je pravděpodobné, že už si je nárokují stávající uživatelé. Tento jev byl zaznamenán v Etiopii, Tanzanii a Mosambiku.26
Odpovídá skutečnosti, že využívání zdrojů v Africe bývá bráno na lehkou váhu, neboť velká většina lokálních uživatelů zdrojů k nim
25
26
Cotula a kol. 2009 and GRAIN 2008.
Sulle 2009; Nhantumboová a Salomaoová 2009.
64
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Ekonomické faktory mohou zvyšovat nestabilitu
nemá oficiální vlastnické právo, zejména ve venkovských oblastech. Značně rozšířené jsou techniky produkce, které nevyžadují
souvislé využívání půdy (pastva dobytka, obdělávání s dlouhým úhorem). Na společném a bezplatném přístupu ke zdrojům tudíž
závisí živobytí mnoha obyvatel.
Mezinárodní rozvojové agentury a badatelská obec dělají všechno pro to, aby mohly zainteresovaným stranám (investorům, vládám,
místním obyvatelům a občanské společnosti) poskytnout doporučení a podporu, a pomohly jim tak využít potenciálních výhod
obnoveného zájmu o zemědělské investice. Je však pravděpodobné, že toto úsilí bude nákladné a jeho výsledky nejisté.
Zajistit, aby se domácí a zahraniční investice do africké zemědělské půdy odrazily na zmírňování chudoby, je velice náročným úkolem,
obzvláště v nestabilních zemích (tabulka 4.1). Tyto země disponují nízkou vyjednávací schopností a omezenou schopností urovnávat
spory o zdroje.
Tabulka 4.1: Způsoby, jak zajistit, aby se nové investice do zemědělské půdy odrazily na
zmírňování chudoby
Podmínky pro udržitelné
zmírňování chudoby díky
rozsáhlým investicím do
půdy
Kroky, které mohou pomoci splnit
podmínky
Jasné vymezení a uznání
již existujících práv na
užívání zdrojů.
Přidělování zdrojů; mapování zdrojů
v rukou společenství a neformální
využívání zdrojů; zapojení místních
obyvatel do rozhodovacího procesu.
Nastavení smluv tak, aby
uváděly do rovnováhy
priority, hlediska a
pohnutky investorů, vlád
a místních obyvatel.
Realizace transparentního a
participačního rozhodovacího
procesu. Technická podpora
procesům vytváření kapacit za
účelem přípravy, kontroly a řízení
kontraktů.
Důvěryhodnost a
vymahatelnost závazků
investorů a vlád zemí
disponujících půdou.
Určení a náhrada
práv osob, které byly
negativně zasaženy.
Vytváření většího
množství pracovních
příležitostí vyšší kvality.
Poznámky
Většina obyvatel Afriky formálním právem na využívání
přírodních zdrojů, ke kterým má přístup, nebo vlastnickým
právem k nim nedisponuje. Přidělování půdy si zase žádá
čas a pojí se k němu postupy náročné na prostředky. Mezinárodní zkušenosti ukazují, že špatně připravená reforma
držby půdy a programy jejího přidělování mohou vyloučit
zranitelnější skupiny a vést k vzniku destabilizujících sil.
Transparentní a kvalifikované zapojení lokálních zainteresovaných stran je obzvláště obtížné v zemích s nízkou úrovní
vzdělání a špatně fungujícími společenskými smlouvami
mezi občany a státními orgány.
Viz poznámky uvedené výše.
Jednou z hlavních překážek této podmínce je nerovnováha
ve schopnosti investorů, vlád a místních společenství a
zemědělců smlouvat a vyjednávat.
Základní vyhodnocení
environmentálních, společenských a
hospodářských podmínek.
Místní obyvatelé obvykle postrádají finanční prostředky a
lidské zdroje k tomu, aby tyto podmínky splnili.
Přijímající vlády budou pravděpodobně postrádat
nezbytnou kapacitu a fiskální zdroje či nebudou ochotny
udržovat efektivní struktury a používat přesvědčivých
pohrůžek trestem za neplnění smlouvy. Vymezení,
hodnocení a monitorování plnění smlouvy může být ztíženo
problémy v podobě nevyvážených informací.
Monitorování smlouvy státními
orgány či mezinárodními
zainteresovanými stranami.
Kroky zajišťující transparentnost a
šíření informací.
Viz kroky popsané výše v souvislosti
s vymáháním a přípravou smluv.
Silnější zapojení odborů a zástupců
pracujících.
Hospodářská a finanční udržitelnost projektů by mohla
nové investory vést k tomu, aby přímo či nepřímo ustoupili
od svých závazků v oblasti pracovních norem a pracovně
náročných postupů. Sdružování pracovníků do odborů by
mohlo být proti zájmům elitních vrstev státu.
Viz poznámky uvedené výše.
Zemědělské projekty by
měly zvýšit produktivitu
a být environmentálně
udržitelné.
Viz kroky popsané výše. Zřízení a
posílení institucí (pravidel, agentur a
struktur) pro environmentální regulaci
a kontrolu. Technická podpora novým
investorům a mechanismům na
osvojení know-how na poli lokálních
zemědělských technik.
V mnoha částech Afriky se půda vyznačuje nízkou odolností
vůči zemědělské intenzifikaci. Externím investorům může
chybět náležitá znalost místních ekosystémů a udržitelných
postupů produkce.
Ke zlepšení při osvojování si lokálních znalostí a v oblasti
sdílení užitku mezi investory a místními obyvateli mohou
přispět smluvní zemědělství, společné podniky a smluvní
pěstování. Je však pravděpodobné, že tyto výsledky budou
ohroženy nerovnou hospodářskou a mocenskou pozicí
protistran.
Evropa může podporovat mezinárodní snahy o vytvoření kodexu chování, může však také pomáhat africkým zemědělcům a
obyvatelům přímo profitovat ze zvýšené hodnoty africké zemědělské půdy na současném celosvětovém trhu tím, že bude vyvíjet
větší úsilí v oblasti dlouhodobých programů zemědělského rozvoje a pomoci drobným zemědělcům. Může využít své role politického
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
65
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Kapitola 4
a hospodářského aktéra v mezinárodních jednáních, diplomatických vztazích a na celosvětových trzích s potravinami. Může se
pokoušet ovládnout mechanismy, které zvyšují poptávku po půdě, jako jsou kontroly vývozů hlavních vývozců potravin a energetické
politiky propagující biopaliva namísto energetické účinnosti.
Rámeček 4.3: Mezinárodní investice v Súdánu, „obilnici“ arabského regionu27
Aysen Tanyeri-Aburováa a Nasredin Elaminb
a
Northeastern University, Boston; b Organizace pro výživu a zemědělství (FAO), oblastní kancelář pro Blízký
východ a severní Afriku.
Súdán byl dlouho považován za „obilnici“ arabského regionu a cíl zemědělských investic, obzvláště arabských zemí.
Se 2,5 miliony kilometry čtverečními je největší zemí Afriky a jednou z mála zemí v regionu, která stále ještě disponuje
nevyužitým potenciálem v oblasti půdy a vod. Sousedí s devíti africkými zeměmi a několika z nich poskytuje přístup k
moři – má tedy strategickou polohu. Věkový průměr jeho obyvatel je navíc nízký, což je důsledek rychlého populačního
růstu v uplynulých 30 letech. Přírodní bohatství však v Súdánu zastiňuje všeobecný problém v podobě nedostatečného
zajišťování potravin a chudoba (v letech 2003 až 2005 trpělo 21 % Súdánců podvýživou; FAO 2008).
Některé nejnovější trendy v zemědělských investicích v arabských zemích ovlivňují míru a charakter toků kapitálu
do Súdánu.
• V důsledku radikálních změn politik v Saúdské Arábii a obav zemí Perského zálivu po vysokých cenách potravin a
zákazech vývozu v roce 2007 v kombinaci s nízkými cenami ropy se ze zemědělství a vodních zdrojů stávají nové druhy
investičních aktiv.
• Většina investic vychází z iniciativ soukromého sektoru, stát se však velkou měrou zapojuje formou podpory a usnadňování
postupů.
• Většina těchto investic směřuje právě do Súdánu, kde je úroveň zajišťování potravin jednou z nejhorších v arabském
regionu. Proudí sem více než 50 % investic do půdy v celém regionu.
• Nejnovější investice a fúze mohou napomoci zvýšit investice do regionu i zintenzivnit regionální obchod mezi arabskými
zeměmi. Nová obchodní uskupení, jako je to vytvořené mezi Radou pro spolupráci v Perském zálivu (GCC) a Sdružením
států jihovýchodní Asie (ASEAN)28 může otevřít cestu jiným obchodním dohodám usnadňujícím další investice do
potravin a zemědělství.
Tento vývoj má své politické dopady – je třeba věnovat mimořádnou pozornost možnostem udržitelného investování a
dlouhodobé perspektivě. V regionu, jemuž se nedostává vody a který čelí nemožnosti stát se soběstačným, by mělo být
prioritou vzít si ponaučení z minulých politických rozhodnutí.
Súdán sice možná disponuje relativním bohatstvím půdních a vodních zdrojů, ale očekává se, že do roku 2025 se povodí Nilu
nebude dostávat vody (Revengaová a kol. 2000). Saúdská Arábie má negativní zkušenosti s vlastní politikou potravinové
soběstačnosti, kdy došlo k vážnému zdecimování zdrojů (Elhadj 2008). Přestože jsou zvýšené investice do zemědělství a
produkce potravin klíčové pro to, aby se v Súdánu vyřešily obavy spojené se zajišťováním potravin, budou mít neudržitelné
investice negativní dopady jak na investorské, tak na přijímající země a na všechny zainteresované strany.
Nedostatek aktuálních podrobných údajů znemožňuje komplexní posouzení struktury a působení přímých zahraničních
investic (FDI) v súdánském zemědělství.
Ohledně toků FDI do súdánského zemědělství stojí za to učinit několik poznámek:
• Hladina FDI v zemědělství byla až donedávna nízká – představovala méně než 1 % celkových FDI.
• Většina FDI do zemědělství v Súdánu směřuje do hledání zdrojů (tabulka 4.1 rámečku).
27
28
Tento rámeček neodráží stanoviska organizací, v nichž autoři působí. Za jeho obsah nesou odpovědnost výlučně autoři.
GCC a ASEAN 30. června 2009 oznámily, že spějí k utvoření nového obchodního seskupení zaměřeného na potraviny a ropu, zejména rýži ze zemí ASEAN a
energii a petrochemikálie ze zemí Perského zálivu (Reuters 2009).
66
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Ekonomické faktory mohou zvyšovat nestabilitu
Investice v Súdánu lze shrnout následovně:
Tabulka 4.1 rámečku: Přidělování zemědělské půdy v letech 2000 až 2008 (nad 1 000 hektarů)29
Celková investice
(hektary)
Zapojení společných podniků
(hektary)
Zahraniční investoři
713 010
706 640
Saúdská Arábie
Spojené arabské emiráty
Jižní Korea
Egypt
země
365 190
71 820
84 000
5 500
186 500
48 300
32 340
500 000
126 000
Místní
Celková investice
2 363 000
3 782 650
Zdroj: Autorovy odhady založené na komunikaci se súdánským Ministerstvem investic
• Zatímco podíl na celkových FDI je nízký, FDI do zemědělství v posledním desetiletí neustále rostou. Zemědělské investice
v Súdánu rostly v letech 2000 až 2008 v průměru o 23 %, přestože jejich podíl na celkovém objemu FDI zůstával nízký –
kolem 2 % (Nur 2009). V roce 2009 činil podíl FDI 17 % z celkového objemu a očekává se, že v roce 2010 vzroste na 50 %
(Reuters 2008).
• Valnou většinou se na celkovém objemu FDI v Súdánu podílejí investice z arabského regionu – představují asi 93 % všech
investic, z toho investice ze Saúdské Arábie tvoří 38 %.
• Arabské FDI do zemědělství v Súdánu sahají až do 70. let 20. století, kdy došlo ke spuštění velkých projektů. Investice
plynuly z Arabského úřadu pro zemědělské investice a rozvoj a jiných veřejno-soukromých iniciativ – jedním z příkladů
je cukrovar Kenana Sugar Company.30 Dopad těchto investic se liší.
• V Súdánu směřují téměř všechny FDI do tří nejrozvinutějších regionů – Chartúmu, oblasti kolem řeky Nil a Geziry, na
něž připadá 86 % všech investičních projektů – a převážně do primárního zemědělství (Nur 2009). Regionální rozdíly v
investicích je třeba ošetřit politikami.
• Kapitálová náročnost FDI v Súdánu je zvláště vysoká u arabských investic. Výsledky rovněž ukazují, že ačkoliv 37 %
celkových projektů podporovaných FDI a 41 % celkového kapitálu FDI putuje do smíšeného zemědělství, kvůli vysoké
kapitálové náročnosti technik produkce vytváří toto pododvětví pouze 25 % z celkového množství pracovních příležitostí
vznikajících díky FDI (Nur 2009).
Pro nepřetržitý tok investic, vytváření správných pobídek pro přidělování investic i řešení státních problémů se zajišťováním
potravin je zásadní institucionální a politický rámec. Při překonávání problému spočívajícího v nedostatku prostředků v
zemědělství se Súdán zaměřuje na lákání zahraničních investic a menší pozornost věnuje maximalizaci pozitivních účinků
a domácích vazeb na tyto investice, pokud jde o zlepšené zajišťování potravin.
Náhlý příliv investic do zemědělství si vynutil nové politiky. Do hry zejména u investic zaměřených na hledání zdrojů, jako např.
nové nákupy půdy, vstoupily nájemní sazby a jiné politiky regulující využívání půdy. Většina půdy v Súdánu je pronajímána
za roční sazbu pohybující se od 2,7 do 35 amerických dolarů za hektar, přičemž častější jsou nižší sazby. Podmínky pronájmů
závisí na konkrétních případech. Súdánská vláda ustavila několik záruk, aby zajistila, že využívání půdy je v souladu se
společenskými a hospodářskými zájmy. Pronájmy se například nejprve uzavírají na tři roky a posléze prodlužují každých sedm
let až do celkové doby 99 let. Investoři také musí splnit určité klíčové požadavky – je od nich vyžadováno, aby vybudovali
silniční přivaděče, zajistili přívod elektřiny a 10 % až 20 % půdy, do níž investovali, vyčlenili k užívání místnímu společenství
(na tom se s místními musí dohodnout).31
29
30
31
Nebylo realizováno více než 10 % pozemkových obchodů (se zahraničními investory). U 10 % až 15 % obchodů se zahraničními investory byl zahájen proces
jejich zrušení.
Společnost Kenana Sugar Company byla v Súdánu zřízena ze společných veřejno-soukromých finančních prostředků arabských zemí v 70. letech 20. století.
Tato iniciativa výrazně zvýšila produktivní kapacitu země a rozšířila produkci cukru, čímž se Súdán v této komoditě stal soběstačným a dokonce ji začal vyvážet.
Jiné společenské a hospodářské dopady v regionu však byly smíšené.
Osobní sdělení, súdánské Ministerstvo investic.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
67
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Kapitola 4
Súdán je i nadále vnímán jako obilnice arabského regionu. V poslední době sem proudí značné množství investic do půdy.
Otázkou však zůstává, jaké základní potravinové komodity lze v Súdánu se ziskem produkovat, a to zejména v dlouhodobém
horizontu. Arabští investoři potřebují uspokojit potravinové potřeby svých zemí, a jejich prioritou jsou tudíž investice do
produkce základních potravin, obzvláště pšenice. Vzhledem ke klimatickým podmínkám země se súdánský potenciál,
pokud jde o produkci pšenice a produktivitu, musí ještě prošetřit. Súdán dále disponuje rozsáhlými plochami orné půdy,
ale dostupné vodní zdroje nemusí stačit budoucím potřebám odpovídajícím rostoucímu významu nedávných pronájmů
půdy zahraničním investorům, přičemž ani nejsou brány sekundární dopady těchto investic na venkovské obyvatelstvo a
rostoucí hustotu osídlení ve městech.
Hodnotit přínos přímých zahraničních investic pro zajišťování potravin není snadné. Nejenže je obtížné předpovídat budoucí vývoj
jakýchkoliv investic, náročným úkolem je také řešit zájmy různých zainteresovaných stran (soukromého sektoru investora, zemí
disponujících půdou i vlád). K tomu se přidávají nejrůznější zájmy v oblasti zajišťování potravin a rozdíly mezi zeměmi, pokud jde o
zdroje a příjmy. Zájmy různých stran by mohl zaručit rámec, který by vyzdvihoval konkrétní aspekty investic, jež je třeba vyhodnotit,
aby se v budoucnu minimalizovaly negativní dopady a investice byly udržitelnější. Důležité je rovněž přihlížet k minulým investicím
stejného charakteru a brát si z nich ponaučení.
6. HLADOVĚJÍCÍ OBYVATELSTVO A NESTABILNÍ ORGÁNY
Jednou z největších hrozeb pro africké země je jednoznačně nedostatečné zajišťování potravin, které se úzce
pojí s nestabilitou státu.32 Zde se zaměřujeme na to, jak nestabilita orgánů zvyšuje riziko kriticky nedostatečného
zajišťování potravin, a na to, jak lze dosáhnout prvního rozvojového cíle tisíciletí (snížení počtu hladovějících lidí
na polovinu do roku 2015).
Nedávná potravinová krize poukázala na nesmírnou zranitelnost nestabilních zemí subsaharské Afriky a jejich systémů zajišťování
potravin vůči vnějším otřesům, a to zejména v důsledku nízké (a stagnující) produktivity afrického zemědělství v uplynulých dvou
desetiletích.
Tato stagnující produktivita šla ruku v ruce se zvyšující se poptávkou, zčásti kvůli mezinárodním faktorům (rostoucí poptávka v
Číně a Indii), zčásti však také v důsledku nárůstu populace, který z většiny nestabilních afrických zemí učinil čisté dovozce potravin
a podstatně zvýšil jejich zranitelnost, čímž u nich stoupla i pravděpodobnost potravinové krize.33 Protizemědělský trend vyvolal
přesídlování do městských oblastí a zvýšil nerovnost mezi venkovem a městem, což podněcovalo nárůst násilí a politické nejistoty v
městských oblastech. To zase zvyšovalo náklady na řešení bezpečnostních problémů ve městech na úkor financování venkova – byl
to začarovaný kruh. Vysoká migrace do měst v kombinaci s omezenými investicemi do venkovských oblastí navíc znamená nižší
zemědělskou produkci, což vede k rostoucímu objemu dovážených potravin a dále podkopává produkční potenciál zemědělství.
Jakákoliv potravinová krize může zvýšit nestabilitu státu, pokud jde o jeho legitimnost, jak tomu bylo u potravinových nepokojů
vyvolaných nedávným prudkým vzestupem mezinárodních cen potravin. Tato situace se však může změnit, jestliže se z čistých
kupců potravin stanou čistí prodejci (jak k tomu došlo v jižní a východní Asii během zelené revoluce). Prodejcům potravin by v
takovém případě stouply příjmy a snížily se náklady na potraviny, což by lidem v nestabilních i jiných zemích pomohlo díky zvýšené
poptávce vybřednout z chudoby.34 Ale aby tento multiplikátor začal fungovat, musely by být v pořádku i trhy. V nestabilních zemích
však pro tržní mechanismy existuje mnoho překážek, neboť zemědělci čelí omezenému přístupu k úvěrům a vysokým nákladům
na získávání informací a vymáhání smluv. Vzhledem ke špatnému přístupu k oficiálním finančním prostředkům obchodníci směňují
jen v malém, obchodují s geograficky blízkými oblastmi a zvyšují pravděpodobnost nestálosti cen.
Mezi nestabilními zeměmi jsou nedostatečným zajišťováním potravin nejohroženější ty, které se zmítají v konfliktu. Nelze
jednoznačně potvrdit kauzální vztah, ale k politické nestálosti často dochází v zemích s nedostatečným zajišťováním potravin.
Konflikty a hospodářské úpadky jsou vnímány jako příčina více než třetiny potravinových krizí v letech 1995 až 2003. Jako hlavní
důvod u více než poloviny potravinových krizí v Africe byla uváděna občanská válka a uprchlíci či vnitřně vysídlené osoby.35
Konflikty obvykle sníží zemědělskou produkci a příjmy z tržních plodin a hospodářských zvířat. Podle FAO připravily konflikty Afriku
v poslední třetině 20. století o zemědělskou produkci v hodnotě více než 120 miliard amerických dolarů. Produkce potravin klesla
ve 13 z 18 sledovaných zemí sužovaných konflikty.36
32
33
34
35
36
UNCTAD (2009) odhaduje, že chronickému hladu je vystaveno 300 milionů Afričanů.
Africké země nadto dovážejí základní komodity, jako jsou pšenice a rýže (UNCTAD 2009).
Tento trend panoval v posledních letech v Číně – až do listopadu 2008, kdy kvůli hospodářské a finanční krizi hrozilo, že se „noví“ městští pracovníci budou
muset vrátit zpět na venkov.
Floresová 2004.
Stewartová a kol. 2001.
68
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Ekonomické faktory mohou zvyšovat nestabilitu
Dlouhodobé důsledky pro zemědělskou činnost mohou mít také závažný charakter, neboť nepřímé účinky a negativní externality
mohou ohrozit potravinovou bezpečnost i v sousedních zemích. Mezi dopadem konfliktu a válčení na jedné straně a zemědělským
rozvojem na straně druhé existuje interaktivní a potenciálně i mnohočetný vztah. Mosambik přišel během dvacetileté občanské
války o 40 % svých aktiv v zemědělství, infrastruktuře a komunikacích.37
Problémy s produkcí potravin v zemích zasažených společenskými nepokoji či konfliktem mohou zvýšit potřebu dovozu potravin
a vyhnat nahoru ceny potravin v sousedních zemích. V Ugandě nedávný nárůst poptávky po potravinách ze strany regionálních
obchodních partnerů, např. Keni a Jižního Súdánu, vyvinul tlak na vzestup cen potravin.38 Špatné postkonfliktní řízení zase může
zbrzdit zemědělský a hospodářský rozvoj země. Návrat zemědělských komunit k jejich původním držbám půdy například nemusí
vždy přinést zamýšlený výsledek. V Sieře Leone byla přijata opatření, která měla obyvatelům umožnit, aby se vrátili ke své zemědělské
půdě a způsobu života, ale půda nakonec často končila v rukou elit.39
Nedostatečné zajišťování potravin naopak může podporovat nestabilitu. Nedostatečné investice do zemědělství zvyšují možnost
konfliktu. Stejný vliv má i boj o potraviny nebo nedostatečná práva na přístup k potravinám.40 Povstání a pády vlád a vládní konflikty v
Etiopii, Rwandě a Súdánu mají svůj původ v potravinových krizích způsobených přírodními činiteli (např. obdobími sucha) a špatným
řízením zemědělské a rozvojové pomoci.41
Zajišťování potravin je rovněž úzce spojeno s přístupem k vodě. Nedostatek vody v nestabilních zemích ovlivňuje lidskou spotřebu
a spotřebu, kterou mají hospodářská zvířata, a problémem v této oblasti může být zavlažování. Nízké je také využívání hnojiv, která
se většinou dovážejí a jsou nákladná.
7. ZÁVĚR
Zda země dospěje ke konfliktu, nebo bude žít v míru, zda bude sužována potravinovou krizí, či nikoliv, zda
bude vyvážet potraviny, či nikoliv, nebo zda se stane vývozcem nerostných surovin, či nikoliv, závisí na
minulém vývoji příslušných proměnných a na interakci různých pro danou zemi charakteristických faktorů
ovlivňujících nestabilitu. „Na historii záleží“ a přetrvávání jejího vlivu činí z nestability ještě větší výzvu.
Souhra různých hospodářských faktorů, které ovlivňují nestabilitu, může vyvolat nelineární účinky. Přímé zahraniční investice a obchod,
konflikty a nedostatečné zajišťování potravin, konflikty a přírodní zdroje – to vše může vytvořit pozitivní koloběh, kdy jsou do země
lákány další FDI a je stimulován růst. Zároveň se však kvůli nim země může ocitnout v bludném kruhu slabých orgánů a korupce.
Přetrvávání vlivu minulosti není jediným problémem – záleží také na časovém rozměru: Je-li rozhodovací proces vlády omezen
krátkodobým horizontem, výsledkem budou nejspíš nadměrné běžné výdaje a oportunistické chování. Nestabilní země, které musí
neustále reagovat na krizové situace, pracují s mnohem kratším výhledem než jiné země. Krátkodobou perspektivu ještě zhoršuje
neschopnost k něčemu se zavázat, což může ovlivňovat i rozhodnutí vlády orientující své kroky k dlouhodobému horizontu.
Tyto zřetele vyzdvihují, jak důležité jsou faktory času a přetrvávání vlivu minulosti, neboť pravděpodobnost, že dočasné otřesy budou
mít trvalé dopady na nestabilitu země, je značně vysoká. Zdůrazňují rovněž, jak zásadní je počítat se vzájemným působením různých
hospodářských činitelů – jakož i s určitými otázkami časové konzistence obzvláště podstatnými pro nestabilní země.42
37
38
39
40
41
42
Collier a kol. 2003.
Benson 2008.
Maconachie 2008.
DFID 2001.
Messerová a Cohen 2006; Messerová a kol. 1998.
Pokud například vlády musí nalákat společnosti zabývající se nerostnými surovinami a přimět je, aby investovaly do pátrání po nerostných surovinách či spuštění
těžby v dole či ložisku ropy, dojde k tomu, že jsou společnosti zdrženy. Jakmile je investice realizována, ztrácejí investoři navzdory slibům svou vyjednávací pozici
– vlády mají pohnutku přivlastňovat si příjmy z pronájmu zdrojů. Problém se závazky tvoří součást všech investic, kritičtější je však v sektoru těžby nerostných
surovin a ještě více v nestabilních zemích. Kapitálové investice nezbytné pro těžbu zdrojů jsou obvykle daleko vyšší než u jiných činností. Proto je více v sázce a
investice jsou obyčejně objemné a nelze je přenášet. Protože se investice odehrávají v nestabilních zemích, pohnat vládu k zodpovědnosti lze v omezenější míře.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
69
R O Z V O J I
DRUHÝ ODDÍL
OD NESTABILITY K ODOLNOSTI
Evropská zpráva o rozvoji 2009
KAPITOLA 5
NESTABILITA VERSUS ODOLNOST
Odolnost socioekonomického systému závisí na schopnosti jeho různých vrstev – domácností, komunity
a země – přizpůsobovat se vnitřním i vnějším otřesům. Jde o rozměr rozvoje, který již nelze dále přehlížet.
Budování a udržování odolnosti podporuje lidský blahobyt. V neměnném světě závisí míra, v jaké mají
členové společenského systému či skupiny (domácnosti, komunity, státy) kontrolu nad svým osudem, na
tom, jaká se s tímto členstvím pojí práva, identita, rozhodovací pravomoc a mechanismy řešení problémů.
Schopnost jednotlivých členů uskutečňovat své cíle a ambice záleží na tom, jakým způsobem skupina:
• vytváří mezi svými členy důvěru a zaručuje jim minimální nezbytné prostředky, služby a práva;
• umožňuje svým členům vystupovat v normativním systému;
• je vybavena institucionálními mechanismy pro řešení problémů těchto členů;
• nabízí členům určitý vliv na řízení skupiny.1
Ve vyvíjejícím se světě podstupují socioekonomické systémy změny a podepsat se na nich mohou i otřesy. Schopnost udržovat
či reorganizovat tyto podmínky jejich členům umožňuje uplatňovat své schopnosti v čase. Jinými slovy, jestliže potenciál
socioekonomického systému podporuje blahobyt jeho členů, jeho odolnost činí z této funkce trvanlivou vlastnost.
Jak si různá společenství budují odolnost a o jaké složky a mechanismy se odolnost opírá? Lze uvést dva argumenty:
1. Odolnost socioekonomického systému je podporována řádným fungováním státu, které zlepšuje lidské schopnosti jak ve
stabilních situacích, tak – a to do větší míry – v dobách ohrožení.
2. V socioekonomickém systému není řízení adaptačních procesů v reakci na změny omezeno na státní orgány. V každé společnosti
rozvíjejí nestátní aktéři své vlastní schopnosti a systémy sebeorganizace, adaptace a učení. Ke zdrojům odolnosti vznikajícím v
rámci občanské společnosti patří sociální soudržnost a sítě, společenská paměť,2 pouta vzájemné důvěry a trestání prohřešků,
neformální a soukromé instituce regulující hospodářské činnosti, práva na využívání zdrojů a řešení sporů.
Nestabilní státní orgány mohou s odolnými společenstvími koexistovat, ale není pravděpodobné, že by výsledkem byl prospěch
pro společnost a stabilita. Nestabilita státu totiž obvykle odolnost systémů občanské společnosti a socioekonomického systému
jako celku narušuje. Odolné domácnosti, komunity a občanské společnosti naopak mohou přispívat k ochraně obyvatelstva před
následky nestability státu.
Občanské společnosti subsaharské Afriky se dokážou kreativně přizpůsobovat opakovaným krizovým obdobím a propracovaly
se k důmyslnému a hluboce zakořeněnému způsobu přežití, přičemž jejich mechanismy přežití a adaptivní mechanismy sahají od
rodinných a komunitních systémů pojistek k tradičnímu pastevectví.
Navzdory těmto mechanismům odolnosti a pokusům nestátních aktérů částečně doplňovat či nahradit služby a funkce státu
nejsou občanské společnosti schopny plnou měrou potlačit lidské a rozvojové náklady spojené s politickými, hospodářskými či
klimatickými otřesy nebo s nestabilitou státu.
1
2
Stinchcombe 1975.
Folke 2006.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
71
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Kapitola 5
1. ZVYŠOVÁNÍ ODOLNOSTI
Termín „odolnost“, který se původně objevil v přírodních vědách, označuje schopnost systému
přizpůsobovat se otřesům a udržovat své klíčové funkce v nezměněné podobě.3 Odolnost systému proto
musí být měřena ve vztahu k jeho funkcím. U hospodářského systému odolnost představuje schopnost
trhu a jeho podpůrných institucí „efektivně rozdělovat prostředky a poskytovat základní služby“ (Perrings
2006, str. 418). U socioekonomického systému odolnost znamená jeho schopnost umožňovat členům
společnosti, aby usilovali o svůj blahobyt a uspokojovali své potřeby a přání, které by sami uspokojovat
nemohli.
Odolnost systému – svou podstatou dynamický koncept – lze měřit podle jeho schopnosti reagovat na změny a otřesy tím,
že aktivuje odpovídající adaptační mechanismy (rámeček 5.1).
Rámeček 5.1: Definice odolnosti a zranitelnosti
Odolnost a zranitelnost jsou pojmy, které vznikly v různých disciplínách – od ekonomiky přes psychologii a ekologii po
bezpečnost. Stejně jako u ostatních atributů systému existuje i u těchto termínů tendence k nepřesnostem, zmatečným a
různorodým interpretacím při jejich užívání. Tato zpráva používá následující definice:
Odolnost je „schopnost systému vypořádávat se s rušivými prvky, prodělávat změny a i přesto si uchovávat v zásadě
tutéž funkci, strukturu, identitu a zpětné vazby.“ Tato definice byla vypracována v rámci multidisciplinární výzkumné sítě
Resilience Alliance, která se tímto tématem zabývá od roku 1999.
Zranitelnost je náchylnost osoby, skupiny a systému utrpět újmu otřesem. Zranitelnost vzniká, sečte-li se rozsah a četnost
těchto otřesů a tlaků, vystavení otřesům a schopnost na otřesy reagovat, tj. odolnost.
Strukturální zranitelnost je zranitelnost vůči faktorům, které jsou trvale nezávislé na schopnosti systému reagovat na
změny a otřesy. Strukturální zranitelnost tedy závisí na rozsahu a četnosti otřesů a tlaků – a na vystavení otřesům.
Odolnost je rovněž důležitou součástí udržitelnosti. Udržování lidského blahobytu v čase vyžaduje omezení míry tlaku na
socioekonomické a ekologické systémy. Odolnost se týká přizpůsobivosti změnám a novým tlakům a pro udržitelnost má zásadní
význam, protože otřesům a měnícím se podmínkám se nelze vyhnout a obvykle je ani nelze předvídat. Tlak sil na socioekonomické
systémy je zase z hlediska udržitelnosti zapotřebí omezovat proto, že tyto síly mohou podkopávat odolnost.
2. CO VYPLÝVÁ Z PŘÍSTUPU ZALOŽENÉHO NA ODOLNOSTI?
Přístup založený na odolnosti má mnohostranné – a potenciálně dalekosáhlé – důsledky pro rozvojový
diskurz. Ovlivňuje priority rozvojového programu, podobu politik pomoci a příslušný analytický rámec.
Zohledňovat odolnost znamená přijmout omezení politik počítajících s ustáleností stavu.4 Uplatňováním
tohoto přístupu navíc mohou vyvstat nové cíle a kompromisy.
2.1 KOMPROMISNÍ A DOPLŇUJÍCÍ SE PRVKY KRÁTKODOBÝCH A DLOUHODOBÝCH PERSPEKTIV
Kvůli potřebě rychle reagovat na kritické situace může v souvislosti se současnými postupy docházet k napětí, které může ohrožovat
dlouhodobý rozvoj. Například humanitární potravinová pomoc a zajišťování služeb ze strany mezinárodních a nevládních organizací
sice chrání lidi v situacích krajního ohrožení, ale je pravděpodobné, že zemědělský rozvoj v socioekonomických systémech nadměrně
se spoléhajících na potravinovou pomoc bude omezený.5 U oddělených struktur řízených vnějšími aktéry navíc vyvstává riziko,
že budou obcházet státní orgány, a bránit tím jejich konsolidaci.6 Tento kompromis však nelze přeceňovat. Naléhavé zásahy
automaticky nevylučují dlouhodobé strategie. A protože vystavení opakovaným otřesům může narušovat odolnost, krátkodobé
reakce mohou odpovídat přístupu založenému na odolnosti7 – vzniku nástrah spojených s nestabilitou se mohou vyhýbat tím,
že se poučí z osvědčených postupů při mnohaletých zásazích ve složitých humanitárních krizích.
3
4
5
6
7
Holling (1973) definuje pojem „odolnost“ jako objem rušivých prvků, s nimiž se systém dokáže vypořádat, aniž by musel přepnout do náhradního režimu.
Folke 2006.
Alinovi a Russo 2009.
Manor 2007.
Guillaumont a Guillaumontová Jeanneneyová 2009.
72
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Nestabilita versus odolnost
2.2 KOMPROMISY MEZI ODOLNOSTÍ A EFEKTIVITOU
Hospodářská efektivita a hospodářský růst jsou nezbytné, avšak nikoliv dostačující podmínky pro snižování chudoby. Přístup založený
na odolnosti by zpochybňoval rozvojové politiky, které coby klíčové faktory pro zvyšování lidského blahobytu vnímají efektivitu
a hospodářský růst. Naopak politiky zaměřené na maximalizaci růstu mohou v určitých případech podkopávat odolnost systému
a ohrožovat tak jeho udržitelnost. Například politiky orientované na vývoz, které prosazují efektivitu a zvyšují růstový potenciál
země, mohou také snižovat jeho odolnost, a to tím, že vytvářejí tlak na specializaci v primárních odvětvích, která jsou vystavena
rozsáhlým cenovým výkyvům na mezinárodních trzích. Jak si všímá Perrings (2006), koncentrace aktiv v oblastech činnosti s nejvyššími
krátkodobými výnosy téměř jistě sníží odolnost systému jako celku.8
2.3 NOVÉ PRVKY ANALÝZY PŘI SESTAVOVÁNÍ ROZVOJOVÝCH STRATEGIÍ
Přístup založený na odolnosti obvykle rozvíjí cíle a požadavky efektivních rozvojových politik. Podoba politik by se neměla zakládat pouze
na statických analýzách a sledování výsledků, ale také na „hodnoceních odolnosti“. Analýza zdrojů odolnosti v socioekonomickém systému
by vyžadovala lepší pochopení mechanismů týkajících se přizpůsobivosti, schopnosti učit se, sebeorganizace, rozhodovacích postupů
a společných kroků. Tyto prvky analýzy by mohly doplňovat zkoumání sociálního kapitálu a sociální soudržnosti, aktiv domácností,
vystavení rizikům a otřesům a možností občanů a domácností se s otřesy vypořádávat.
3. NESTABILITA STÁTU PODRÝVÁ SOCIOEKONOMICKOU
ODOLNOST
Procesy, kterými lidé zvyšují svůj blahobyt, závisí na vzájemném působení různých úrovní sociálních
struktur, jako jsou domácnost, společenství v místním, státním a celosvětovém měřítku a různé druhy
institucí – trhy, politické, kulturní a právní systémy, sociální kapitál a formální a neformální systémy,
regulace práv na využívání zdrojů a řešení sporů a konfliktů.
Rámeček 5.2: Hospodářský růst, rozvoj a blahobyt v nestabilních zemích
Allister McGregor, Institute of Development Studies, University of Sussex
Před nějakou dobou si W. Arthur Lewis všiml, že hospodářský růst není cílem rozvoje, ale prostředkem k tomu, aby lidé měli
k dispozici větší výběr. Tento dnes již obecně uznávaný poznatek poté dále rozpracovalo mnoho významných myslitelů na
poli rozvoje. V praxi a v politikách se však pokaždé důsledně neuplatňuje.
Nedávná několikanásobná celosvětová krize v oblasti hospodářství, správy a životního prostředí dodala impulz iniciativě
volající po uzpůsobení našeho chápání rozvoje a organizace mezinárodní rozvojové politiky a praxe. V širokém měřítku se
nyní volá po lidštějším přístupu k uvažování o rozvoji (viz zpráva Sarkozyho komise z roku 2009), které se pevně opírá o
přesvědčení, že účelem rozvojové politiky je zajistit lidem takové společenské podmínky, aby dosáhli blahobytu, a vypořádat
se s okolnostmi, které zapříčiňují lidské utrpení.
V nestabilních rozvojových zemích jsou výzvy spojené s reorganizací společenských podmínek pro lidský blahobyt
naléhavého rázu. V řadě z těchto zemí si lidé a společenství vytvářejí společenské podmínky pro žití a prosperitu sami.
Spojují se v rámci lokální úmluv, kvůli fyzické bezpečnosti si platí soukromé milice. V otázce tržních příležitostí mohou záviset
na místních obchodních šéfech a při prosazování základních práv a pořádku se mohou uchylovat k tradičním systémům
spravedlnosti. Ačkoliv takovéto způsoby uspořádání mohou zajišťovat nejzákladnější podmínky k životu, zároveň s sebou
obvykle nesou kompromisy, které nelze považovat za prospěšné pro lidský rozvoj a blahobyt – může sice dojít k uspokojení
určitých základních potřeb, ale také k obětování svobod, a celkovou kvalitu života navíc omezuje vysoká úroveň nestability
a nejistoty.
Z tohoto pohledu by rozvojové úsilí v takových nestabilních kontextech mělo postupovat od analýzy prvků, které již zajišťují
určité podmínky blahobytu, a následně s nimi prakticky pracovat a vycházet z nich. Tento postup téměř určitě vyžaduje
spolupráci s celou řadou různých aktérů mimo státní struktury, jako jsou svépomocná sdružení, místní občanskospolečenské
organizace, milice a lokální obchodní sítě. Rozvojovým cílem takovéto spolupráce je posílit pozitivní rozměry společenských
podmínek ve vztahu k blahobytu a odvést tyto organizace a instituce od jejich škodlivých praktik a postupů.
8
Perrings 2006.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
73
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Kapitola 5
V tomto rámci přihlížejícím k faktoru blahobytu je bezprostřední prioritou v nestabilních a neúspěšných státech určit,
kdo jsou ti nejzranitelnější a kdo v důsledku selhání státu zakouší na poli blahobytu nejintenzivnější nedostatek. Program
působení se zaměřením na blahobyt může podpořit první kroky při rekonstrukci základní společenské smlouvy a zřizování
efektivní správy.
Odolnost socioekonomického systému – která má mít podobu komplexního útvaru složeného z funkčním způsobem provázaných
státních a nestátních aktérů – utváří odolnost všech jeho složek při plnění svých funkcí, jejich vzájemný vliv a jejich schopnost
konstruktivně interagovat s cílem řídit celý systém i jeho směřování. Koncept odolnosti lze s úspěchem aplikovat na všechny úrovně
socioekonomického systému – od domácností přes místní komunity až po státní orgány.9
Klíčovou součástí tohoto komplexního systému jsou státní orgány. Odolnost socioekonomického systému lze zajistit či posílit
strategiemi přežití či adaptačními strategiemi uplatňovanými na jeho různých úrovních.10 Stát zároveň utváří odolnost ostatních
společenských struktur, neboť ustavuje správní mechanismy ve společnosti, zajišťuje veřejné statky, poskytuje základní služby a
chrání bezpečí a jistotu občanů, což jsou prvky nezbytné k budování lidského potenciálu (schéma 5.1).
Schéma 5.1: Vzájemné působení nestability státu a socioekonomické odolnosti
Vnější otřesy
Dopad na stát
(zajišťování veřejných statků, veřejný
rozpočet, fiskální saldo)
Dopad na nestátní instituce a aktéry:
domácnosti, občanskou společnost,
hospodářské instituce
Odolnost
socioekonomických systémů
Stát
nestabilita
Adaptační strategie a
strategie přežití
Politické reakce
Lidský a společenský blahobyt
Naopak nestabilita státu může odolnost socioekonomického systému narušit. Hospodářský a lidský rozvoj, odolnost a posilování
státních orgánů jsou úzce provázané. Může-li hospodářský rozvoj posilovat potenciál státu a vytvářet poptávku po „státu“, procesy a
prvky utváření funkčních a legitimních státních subjektů pomáhají lidem věnovat se vlastním hospodářským aktivitám a navyšovat
si blahobyt i tváří v tvář změnám.
Schopnosti a vývoj státních orgánů nelze analyzovat samostatně. Pokud jsou například domácnosti nebo komunity schopnější
uchylovat se k efektivním strategiím přežití, když se musí vyrovnávat s vnějšími otřesy, snižuje to rozsah a naléhavost jimi
vyjadřovaných politických požadavků. Nestabilitu státu může ovlivňovat a zprostředkovávat společenská odolnost.11 Budování
státu tak může být účinně realizováno zaměřením na všechny vrstvy socioekonomického systému, nikoliv pouze na státní orgány.
Boje a spojenectví mezi státem a jinými společenskými organizacemi (rodinami, klany, politickými stranami, nadnárodními a
domácími podniky) definují, jakým způsobem společnost a stát vytvářejí a zachovávají pravidla upravující kolektivní kroky, moc
a rozdělení užitku a nákladů.12 Pokud obě strany interagují, mohou z takového procesu obě vyjít posílené – Migdal (1988)13 takto
vzájemně se ovlivňující subjekty nazývá silné státy a silná společenství: „silná občanská společnost zajišťuje platformu legitimity a
potenciálu pro činnost, na níž může stát stavět. Občanská společnost však zároveň potřebuje stát, aby jí obstarával určité služby.“14
9
10
11
12
13
14
Uplatnění analýzy odolnosti na úrovni domácností – viz Alinovi a kol. (2009).
Engberg-Pedersen a kol. 2008.
Engberg-Pedersen a kol. 2008.
Migdal 1988.
Migdal 1988.
Spaldingová 1996, str. 66.
74
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Nestabilita versus odolnost
Následující kapitola osvětlí provázanost nestability státu a socioekonomické odolnosti tím, že prozkoumá dopady a cesty šíření
celosvětového úpadku v nestabilních zemích subsaharské Afriky, jakož i případnou schopnost jejich makroekonomických systémů
vypořádat se s krizí. Připustíme-li, že makroekonomická odolnost je pouze jednou částí odolnosti socioekonomické, může nám
takováto analýza pomoci pochopit význam nestability státu pro schopnost zemí subsaharské Afriky vyrovnávat se s rozsáhlými
otřesy a přizpůsobovat se jim.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
75
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
KAPITOLA 6
AFRICKÉ NESTABILNÍ STÁTY TĚŽCE ZASAŽENY CELOSVĚTOVOU
FINANČNÍ KRIZÍ
Když nynější ekonomická krize v létě 2007 propukla, existovalo všeobecné přesvědčení, že subsaharské Afriky,
nestabilní státy nevyjímaje, se dotkne jen mírně.1 Zpočátku se zdálo, že nízká míra integrace nedokonalých
finančních systémů s americkými a evropskými kapitálovými trhy státy ochrání před nejhoršími dopady krize.
Postupem času se však tento náhled ukázal jako mylný. Přestože efekt bohatství způsobený krizí je zde méně
patrný než v jiných rozvojových zemích, ukázalo se, že subsaharská Afrika – a zejména nestabilní země, které
se zde nacházejí – je obzvlášť zranitelná obchodním propojením a narušením obchodního financování.2
Závislost zemí subsaharské Afriky na mezinárodním obchodu, která je vystavuje vnějším otřesům, se za posledních 10 let značně zvýšila.
Africké ekonomiky začaly bát citlivější na klesající mezinárodní poptávku, zvláště v nebývale koordinovaných hospodářských cyklech,
která omezuje užitek z různých obchodních partnerů. Nestabilní země subsaharské Afriky navíc, přinejmenším v krátkodobém či
střednědobém výhledu, pravděpodobně čeká nižší přísun pomoci, jelikož prostředky určené na oficiální rozvojovou pomoc, bez ohledu
na závazky o jejich udržení, či dokonce navýšení, obvykle sledují hospodářský cyklus dárcovských zemí. I přes výzvy, jež opakovaně
zaznívaly na mezinárodních mítincích, k tomu, aby byly respektovány závazky v oblasti pomoci, a i kdyby dárcovské státy dostály všem
slibům a udržely podíl z HDP určený na pomoc konstantní, by se pomoc mohla kvůli zpomalení v dárcovských zemích a možná také
kvůli nevýhodným kurzovním pohybům (jako například nedávná devalvace libry vůči dolaru) razantně snížit. I v případě zasílaných
plateb se po dlouhém období vyrovnaného růstu očekává pokles.
1. ZNEPOKOJUJÍCÍ VÝZVY KRIZE: PŘERUŠENÍ MNOHALETÉHO SOUSTAVNÉHO
POKROKU
Krizí v letech 2008 až 2009 končí dlouhé období světového hospodářského růstu a globalizace, kdy světový
obchod rostl dvakrát rychleji než světový HDP. Růst HDP začal stagnovat v roce 2008 a jeho pokles zasáhl
všechny oblasti. Model poklesu, nejhorší za několik desetiletí, přesvědčivě připomíná kolaps let 1929 až 1930.
Současná krize podkopala hnací sílu nedávné fáze globalizace – otevřené trhy, celosvětově provázané výrobní
řetězce a mnoho dalších nezávislých mezinárodních společností.
Zpomalení světového obchodu bylo mnohem ostřejší než zpomalení růstu HDP, dokonce ostřejší než v době velké hospodářské
krize na konci 30. let 20. století.3 Tento důsledek může být zapříčiněn všeobecným zkoordinováním cyklů mezi zeměmi, ale také by
se dal vysledovat k větší váze meziproduktů v obchodní sféře, jež je způsobena rozdělením výroby – která zase poté, co posledních
10 let stimulovala rychlý růst, umocnila propad.
Hospodářská a finanční krize navíc přišla v době vysoce proměnlivých komoditních cen a směnných kurzů, což zvýšilo nejistotu a
posílilo bludný kruh slábnoucích obchodních toků a investic. Objevila se ve chvíli, kdy si subsaharská Afrika vystavěla pevný základ
pro růst, jenž začal nabírat na rychlosti.4 Subsaharská Afrika zaznamenávala výrazný růst do července 2008, a to včetně nestabilních
zemí – ať už je jejich definice jakákoliv. Nyní hrozí, že současná krize by tento pozitivní vývoj mohla přerušit, přestože je oblast na
to, aby se s negativním vývojem vypořádala, vybavena lépe než při předchozích poklesech.5
V průběhu nedávného období růstu se subsaharská Afrika více integrovala do okolního světa, což se projevilo i na jejím stoupajícím
(byť stále nízkém) podílu na světovém vývozu a HDP (schéma 6.1).6 Nestabilní země, které jsou obecně méně integrované než ostatní
státy subsaharské Afriky, procházely stejným vývojem. Rostoucí mezinárodní integrace vystavila nestabilní země subsaharské
Afriky narušujícím vlivům v obchodní sféře a jiným otřesům mnohem více. Významně také postihla příjmy z daní (a v některých
zemích i daňovou politiku), přesněji sníženým příjmem z obchodních daní. Probíhající krize ještě zhoršila výzvy globalizace v oblasti
získávání prostředků z domácích zdrojů, neboť snižuje daňový základ.
1
2
3
4
5
6
Viz IDS 2008 a MMF 2008.
Berman a Martin 2009.
Eichengreen a O’Rourke 2009. Odhadovaná elasticita světového obchodu vzhledem ke světovému HDP se pohybuje kolem 2. Právě to podporovalo globalizaci
a nyní se dá očekávat přesně opačný účinek.
Arbache a Page 2008.
Fosu a Naudé 2009.
Podíl vývozu na HDP je v případě některých zemí, obzvláště vývozců ropy ze střední Afriky, pravděpodobně vyhnán vysokými cenami surovin.
76
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Africké nestabilní státy těžce zasaženy celosvětovou finanční krizí
Schéma 6.1: Rostoucí podíl vývozu na HDP
50
45
40
35
30
stabilní země subsaharské Afriky
25
20
nestabilní země subsaharské Afriky
15
10
2006
2004
2002
2000
1998
1996
1994
1992
1990
1988
1986
1984
1982
0
1980
5
Zdroj: Světová banka (2009c), World Development Indicators 2009.
2. POTRAVINY, PALIVA, FINANCE  A NESTABILITA
Opakovaný prudký nárůst cen potravin a paliv v polovině roku 2008 vystavil nestabilní země subsaharské
Afriky dovážející potraviny a ropu značnému tlaku, snižoval jejich devizové rezervy a zapříčiňoval, že jen s
obtížemi dokázaly hradit platby za dovoz a udržovat růst. Naopak země vyvážející ropu profitovaly z vyšších
příjmů a několik z nich dokázalo posílit zahraniční rezervy. Střídání růstu a poklesu však přispělo k nestálosti
produkce a odradilo investory od investic do dlouhodobých výrobních kapacit.
Jak zdůrazňuje MMF (2009a), většina zemí subsaharské Afriky téměř nepřetržitě trpí palivovými, potravinovými a finančními otřesy.
Podle nejnovějších odhadů se růst reálného HDP v subsaharské Africe snížil ze zhruba 5,5 % v říjnu 2008 na přibližně 1,5 % v roce
2009, čímž by se rok 2009 stal během posledních deseti let prvním rokem, v němž většina nestabilních zemí subsaharské Afriky
zaznamenala negativní vývoj reálného HDP na obyvatele. To by ohrožovalo úsilí o splnění rozvojových cílů tisíciletí a podrývalo
politickou stabilitu.7 Pomalejší růst nemusí vždy vést ke zvrácení lidského rozvoje, přináší však komplikace, zejména kvůli škrtům
v oblasti vzdělání a výdajů na zdravotnictví, což s sebou nese vážné dlouhodobé důsledky.
3. ČTYŘI CESTY ŠÍŘENÍ KRIZE DO NESTABILNÍCH ZEMÍ
Vzhledem ke slabému finančnímu růstu v regionu a omezenému napojení nestabilních zemí na celosvětový
finanční systém se hlavní cesty šíření krize nacházejí v reálných sektorech ekonomiky. Většina nestabilních
zemí v subsaharské Africe disponuje omezenými tuzemskými bankovními systémy a jejich akciové trhy jsou
nevýznamné, či dokonce vůbec neexistují. Zahraniční investoři a státní investiční fondy navíc investují pouze
do několika zemí vyvážejících ropu.
Země subsaharské Afriky jsou krizi vystaveny zejména prostřednictvím obchodu – pokles výnosů z vývozu je u nestabilních zemí
subsaharské Afriky doprovázen obdobími nepříznivých dopadů na obchod spolu s nadměrnou závislostí na vývozu komodit a
polarizaci jejich vývozu.8 Tyto země jsou krizi rovněž vystaveny skrze nižší objem zasílaných plateb od migrantů a nižší toky přímých
zahraničních investic, eventuálně nižší přísun zahraniční pomoci.
Přímé cesty šíření financí fungují pouze v zemích jako Keňa či Nigérie (a ve dvou významných stabilních zemích – Jižní Africe a
Ghaně), které disponují hlubšími a integrovanějšími finančními trhy (rámeček 6.1). Například Nigérii zasáhly podobné – a někdy
dokonce větší – propady burzy cenných papírů jako ve vyspělých zemích.9 Srovnávací index NSE-20 se od července 2008 do února
2009 propadl o 55 %, a prohloubil tak 45procentní pád z předešlého roku.10 Tento pokles a související oslabená jistota ještě více
ztěžují možnost půjček z kapitálových trhů. Dopady krize v některých důležitých cílových trzích pro vnitroregionální migranty –
jako například Nigérie, Jižní Afrika, Uganda či Zambie – mají dodatečné vedlejší účinky na sousední nestabilní země (obzvláště v
podobě omezenějších pracovních příležitostí pro migranty a nižšího objemu zasílaných plateb).
7
8
9
10
V subsaharské Africe dosahuje tempo růstu reálného HDP na obyvatele v průměru negativních hodnot (–0,6 %). Nestabilní země subsaharské Afriky
zaznamenávají pozitivní tempo růstu (0,2 %), tento údaj však zakrývá vysoký stupeň nejednotnosti (kapitola 2).
Většina nestabilních zemí spoléhá na vývoz jediného produktu. Vývoz tří hlavních produktů obvykle tvoří 90 % celkového vývozu, jak je vyzdviženo v kapitole 2.
AfDB 2009a a ODI (Overseas Development Institute, Institut pro zahraniční rozvoj) 2009a.
Kasekende a kol. 2009 a ODI 2009a.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
77
R O Z V O J I
Kapitola 6
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Rámeček 6.1: Africké finanční trhy – vedlejší dopady otřesů
Od počátku 90. let 20. století vybudovala řada rozvojových zemí burzy cenných papírů, zčásti aby uspokojily sháňku po novém kapitálu
a zčásti aby do svých ekonomik zavedly prvky tržního kapitalismu. Subsaharská Afrika se na tomto vývoji také podílela, přičemž
vůdčího postavení mezi oblastmi s nově vznikajícími trhy dosáhla Jižní Afrika. Zároveň bylo přímo na tento kontinent zaměřeno mnoho
regionálních fondů. Na příkaz národních vlád a s podporou dárců rozšířila Afrika počet domácích burz cenných papírů ze šesti na konci
80. let 20. století na dnešních více než dvacet, i když ne všechny jsou rozvinuté stejně. Z nestabilních zemí měly nejpropracovanější
burzy Keňa a Nigérie.
Jak v letech 2004 až 2009 ovlivnil vývoj velkých finančních trhů (v Číně, Spojeném království a Spojených státech) trhy v Africe (v Keni,
Nigérii a Jižní Africe)? Při analýze volatility různých finančních trhů pomocí ekonometrického modelu Giovannettiová a Velucchiová
(2009) zjišťují, že pozitivní otřesy v Jižní Africe a negativní otřesy v Číně a ve Spojeném království v průměru ovlivňují všechny zvažované
trhy. Negativní otřesy v USA tedy ovlivňují veškeré africké trhy s výjimkou Keni, na niž působí pouze pozitivní otřesy ve Spojených
státech. Jižní Afrika působí na Spojené státy, zatímco ji samotnou ovlivňuje pouze nigérijský trh. O nějakém podstatném vztahu mezi
Keňou a Nigérií neexistuje žádný důkaz, zatímco Čína má s africkými trhy úzké vztahy. Další výsledky prokazují, že i Jižní Afrika hraje
na afrických trzích klíčovou roli a že vliv Spojeného království a Spojených států slábne. Čína je na Spojeném království a Spojených
státech zcela nezávislá.
Schéma 1 rámečku ukazuje, jak se pád banky Lehman Brothers přenáší na všechny trhy. Dne 15. září 2008 vyhlásila banka Lehman
Brothers bankrot a mezinárodní finanční trhy utrpěly obrovské ztráty. Čína a Spojené království reagují na otřesy v USA silně, zatímco
Nigérie nikoliv. Na otřesy v USA je velmi citlivá Jižní Afrika, avšak dopad je kumulativní a otřesy dosahují nejvyššího účinku po 20 dnech.
reakce
Schéma 6.1 rámečku: Jižní Afrika reaguje na pád banky Lehman Brothers – Keňa a Nigérie
nikoliv
3,0
Spojené státy
2,5
Spojené království
2,0
Jižní Afrika
1,5
Čína
Kenya
1,0
Nigérie
0,5
0,0
1
7
13
19
25
31
37
43
49
55
61
67
73
79
85
91
97
dny
Poznámky: Tento rámeček využívá modelu násobné chyby (Multiplicative Error Model), jenž popisuje a dopředu odhaduje vzájemné
působení a vedlejší účinky v těchto zemích (Engle, Gallo a Velucchiová 2008); model využívá dynamiky očekávané volatility jednoho
trhu, přičemž zahrnuje vzájemné působení s dřívějšími vyrovnanými příjmy z ostatních trhů. Funkce impulzní odezvy zde má naznačit
nárůst vedlejších dopadů.
Zdroj: Giovannettiová a Velucchiová (2009).
Vývozce nerostných surovin a zemědělských produktů zasáhl pokles příjmů, což dále negativně ovlivnilo příjmy státu. Například v
Nigérii vzbudila proměnlivá cena ropy, jež tvoří zhruba 90 % nigérijského exportu (viz tabulka 2.3) a 90 % státních příjmů,11 značnou
nejistotu, stejně jako pád cen kovů v Demokratické republice Kongo. V tomto prostředí by krize mohla mít i pozitivní dopad, a sice
pokud by stimulovala přesměrování zájmu od ropy a paliv (či obecně surovin) k oživení potenciálu ostatních průmyslových odvětví,
čímž by ekonomiky posílila proti možným budoucím otřesům.
11
ODI 2009a.
78
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Africké nestabilní státy těžce zasaženy celosvětovou finanční krizí
3.1 MÉNĚ PROSTŘEDKŮ NA PŘÍMÉ ZAHRANIČNÍ INVESTICE
Přímé zahraniční investice představovaly pro některé nestabilní země subsaharské Afriky (není jich mnoho) důležitý zdroj prostředků
a mocný hybatel růstu v závislosti na tom, do kterého odvětví směřovaly. Investice do ropného průmyslu vytvářejí, s ohledem na nízké
požadavky na počet zaměstnanců a vysoké na jejich kvalitu, málo domácích pracovních míst, zatímco investice do turismu nebo do
tradiční výroby povzbuzují domácí zaměstnanost, spotřebu a růst.12
FDI tvořily v subsaharské Africe nižší podíl na HDP než v jiných rozvojových zemích, byly rozmísťovány nerovnoměrně a často s ohledem
na přírodní bohatství zemí. V absolutním vyjádření a jako podíl na HDP přímé zahraniční investice od roku 2000 rostly, celkový objem
prostředků však ekonomická krize omezila a několik projektů také zdržela. Krize omezila úvěry a snížila zisky firem ve vyspělých i nově
vznikajících ekonomikách, což je vedlo k přehodnocení investičních plánů směrem dolů a k vyčkávacímu postoji.13 Vysoká a stále
rostoucí nejistota spojená se souběžnou palivovou, potravinovou a finanční krizí vysvětluje pokles FDI, který byl obzvláště ničivý kvůli
přetrvávajícím dopadům,14 jež možná sahaly až za hranice dané základy té které země.
V první polovině roku 2008 obdržely státy Angola, Nigérie, Demokratická republika Kongo a Guinea každý v podobě toku přímých
zahraničních investic přes 1 miliardu amerických dolarů.15 Ve druhé polovině téhož roku a v první půli roku 2009 však byly investice do
přírodních zdrojů a výroby pozastaveny, nebo úplně zrušeny. V Demokratické republice Kongo a Zambii byly zrušeny projekty v oblasti
těžebního průmyslu, v Súdánu odložili vybudování rafinérie a v Botswaně a Tanzanii odsunuli projekty v oblasti těžby.
V jedné oblasti ovšem FDI stále rostou – v oblasti půdy (kapitola 4). Půdu v subsaharské Africe skupují zahraniční státy, které si chtějí
zajistit dostupnost potravin či navýšit produkci biopaliv, aniž by ohrozily vlastní vodní zdroje. Obchodní dohody mohou být pro země
subsaharské Afriky značně nevýhodné, obzvláště v případech, kdy je pro státní orgány příznačná nízká míra prosazování práva, čehož
mohou zahraniční země, které se obchodu účastní, zneužívat. Účinky těchto toků na přijímající země jsou značně diskutabilní.16 Krátkodobý
přísun peněz na potlačení nejhorších dopadů krize se může proměnit v kořistnické plenění důležitých zdrojů. Pokud však budou finanční
toky dobře spravovány, mohly by podpořit zemědělskou výkonnost, a do jisté míry dokonce pozitivně ovlivnit růst.
3.2 POKLES OBCHODU
Mnoho států subsaharské Afriky, včetně nestabilních zemí vyvážejících suroviny, silně spoléhalo na to, že exportní trhy dále porostou.
Na nich se krize projevila zejména prostřednictvím klesající poptávky po vývozu a snižujícími se cenami vývozních artiklů.
Zhodnotit důsledky krize na obchodní toky určitou dobu potrvá, avšak první signály nejsou nijak uspokojivé – poptávka po
produktech z nestabilních zemí subsaharské Afriky ze strany Evropy, Spojených států a Číny prudce klesla, dokonce ještě více než
po produktech z ostatních oblastí (schéma 6.2). To je částečně způsobeno tím, že vyvážejí zejména suroviny. I v případě výrobců,
kteří se soustředí na produkci s využitím méně vyspělých technologií, ovšem tyto státy trpí více než ostatní rozvojové oblasti.17
Mnoho nestabilních zemí subsaharské Afriky navíc doplácí na zvýšenou proměnlivost směnného kurzu, což způsobuje vysokou
nejistotu a vysoké náklady v oblasti mezinárodního obchodu. V mnoha zemích zóny, kde se platí CFA frankem, je směnný kurz
vázán k euru a došlo zde k devalvaci reálného směnného kurzu. To do jisté míry sice zlevňuje dovoz z těchto zemí, avšak jelikož
nestabilní státy nemají příliš velkou možnost navýšit vývoz, nemohou této příležitosti využít.18
12
13
14
15
16
17
18
Viz Bonassiová a kol. 2006.
Teoretické modely investic v období nejistoty (Dixit 1989) pro vysvětlení takového postoje investorů v době, která je vnímána jako riziková, v minulosti využívaly
opční teorie. Chování společností se při zachování stejných základních hodnot liší, a to v závislosti na jejich minulosti – pokud už v dané zemi investovala,
bude v tom pokračovat, ale nové investice se opozdí. Chování společností by také mohlo vysvětlit současnou situaci – co je v chování jednotlivců vnímáno
jako přerušení souvislosti (firmy se mohou v téže situaci rozhodnout, zda investovat či nikoliv podle svého předchozího působení; může se vyskytnout
mnohonásobná rovnováha), v oblasti celkových investic působí, že jejich funkce má vysoce nelineární charakter.
Realizace investic vyžaduje určitý čas a pokles v průběhu jednoho roku vyvolává dlouhodobé účinky, které působí mnoho následujících let.
Viz UNCTAD 2009, str. 42.
Pro podrobnější rozbor tohoto tématu viz kapitola 4.
Viz UNCTAD 2009; tento výrazný pokles v objemu vývozu platí také pro subsaharskou Afriku jako celek.
AfDB 2009b.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
79
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Kapitola 6
Schéma 6.2: Nižší vývoz zejména v oblasti subsaharské Afriky
DOVOZ DO ČÍNY
120
Latinská Amerika
110
Blízký východ a severní Afrika
100
90
nestabilní země subsaharské Afriky
80
subsaharská Afrika
60
svět
50
40
07/2009 06/2009 05/2009 04/2009 03/2009 02/2009 01/2009 12/2008 11/2008 20
10/2008 30
09/2008 Září 2008 = 100
70
DOVOZ DO EU
110
Latinská Amerika
100
Blízký východ a severní Afrika
90
nestabilní země subsaharské Afriky
subsaharská Afrika
70
svět
60
05/2009 04/2009 03/2009 02/2009 01/2009 12/2008 11/2008 40
10/2008 50
09/2008 Září 2008 = 100
80
DOVOZ DO USA
150
Latinská Amerika
130
Blízký východ a severní Afrika
110
nestabilní země subsaharské Afriky
subsaharská Afrika
Září 2008 = 100
90
svět
70
50
Zdroj: Global Trade Atlas.
80
06/2009 05/2009 04/2009 03/2009 02/2009 01/2009 12/2008 11/2008 10/2008 09/2008 30
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Africké nestabilní státy těžce zasaženy celosvětovou finanční krizí
Finanční krize s největší pravděpodobností také omezila schopnost financovat světový obchod. Subsaharské společnosti jsou obzvláště v
nestabilních zemích mnohem závislejší na financování obchodu než jiné. Většina společností v subsaharské Africe spoléhá na akreditivy
z cílových zemí, a to zejména kvůli nedostatečně rozvinuté domácí finanční soustavě a zřídka se vyskytující finanční nezávislosti.
Poskytovatelé však ve stavu vysoké nejistoty a nedostatku důvěry omezily rizikové položky i úvěry. Společnosti a země, které ve větší
míře trpí, jsou považovány za ohroženější. Omezení dostupnosti úvěrů, které navyšuje obchodní náklady, tak výrazně srazilo objem
vývozu z nestabilních zemí subsaharské Afriky.
Analýzy19 založené na 117 systémových krizích20 a údaje z oblasti bilaterálního obchodu naznačují, že krize může vývoz ze zemí subsaharské
Afriky významně zasáhnout. Zaprvé, dopad finančních krizí a hospodářského poklesu v minulosti byl na vývoz z oblasti subsaharské
Afriky mohutnějšího a trvalejšího rázu, pokud obchodním partnerem byla průmyslová země. Zadruhé, země subsaharské Afriky byly
zasaženy krizemi ovlivňujícími jejich cílové trhy hůře a déle než jiné oblasti. To není pouze složený účinek zapříčiněný nadměrným
zastoupením primárních produktů v jejich vývozním koši, ale také důsledek nižší konkurenceschopnosti vyvážených produktů z oblasti
zpracovatelského průmyslu subsaharské Afriky, který se více zaměřuje na výrobky s nižší přidanou hodnotou. Ve skutečnosti byl v
subsaharské Africe významně zasažen jak vývoz produktů ze zpracovatelského průmyslu, tak vývoz surovin (schéma 6.3). Zranitelnost
zemí zhoršuje také chabá infrastruktura, která navyšuje náklady (poplatky, byrokracie, hraniční přechody). Aby mohly společnosti využít
příležitostí, které se v hospodářské krizi naskýtají, musí naopak objevit mezery na trhu, vyvinout produkty vyšších kvalit nebo postoupit
v hodnotovém řetězci. To však vyžaduje náležitý lidský kapitál, jehož je v nestabilních zemích nedostatek.
nadměrná hodnota ukazatele obchodu
Schéma 6.3: Vývoz primárních produktů a výrobků ze zpracovatelského průmyslu ze subsaharské
Afriky v období po propuknutí finanční krize v partnerské zemi
0,5
výrobky ze zpracovatelského průmyslu
0,3
primární produkty
0,1
-2
-1 -0,1
1
2
3
4
5
6
7
8
-0,3
-0,5
-0,7
počet let od krize
Poznámka: graf znázorňuje odchylku afrického vývozu po finanční krizi, který probíhá v roce t = 0, při zohlednění průměrného účinku narušení.
Nadměrná hodnota ukazatele obchodu na ose Y představuje odchylku bilaterálního vývozu subsaharské Afriky zapříčiněnou finanční krizí v
partnerské zemi, ve vztahu k průměrné odchylce – kladná (záporná) hodnota ukazatele obchodu znamená, že dopad finanční krize v partnerské
zemi na africký vývoz je kladnější (zápornější) než průměrný dopad na vývoz.
Zdroj: Berman a Martin 2009.
3.3 SLÁBNOUCÍ TOKY POMOCI: SCÉNÁŘ, KTERÉMU BYCHOM SE MĚLI VYHNOUT
Na summitu G8 ve skotském Gleneagles v roce 2005 se účastnické země zavázaly navýšit pomoc africkým zemím a tento slib byl
opakovaně formulován a potvrzován na různých mezinárodních mítincích. Celosvětový hospodářský pokles vyvolaný globální krizí
z let 2008 až 2009 však přesto kolem skutečného vývoje v oblasti úsilí o pomoc ze strany dárců z OECD DAC vzbuzuje pochybnosti.
Rozpočty pomoci mohou být s ohledem na historické maximum z roku 2008 omezeny a finance využity na balíčky podpůrných
fiskálních opatření určené na udržení domácí poptávky v dárcovských zemích. První signály z některých členských zemí OECD
DAC nejsou nijak uspokojivé. Irská vláda oznámila omezení rozpočtu pomoci o 22 % oproti původně plánované výši pro tento rok.
Itálie by mohla v roce 2009 snížit rozpočet pomoci dokonce o polovinu, čímž by dosáhla historického minima.21 V krátkodobém či
střednědobém výhledu bude většina rozpočtů pomoci vyspělých zemí zasažena současnými rozpočtovými schodky. V nejbližší
budoucnosti se tak dá očekávat omezení výdajů či vysoké úrokové sazby.
19
20
21
Berman a Martin (2009) využívají pro výpočet impulzní odezvy gravitačního modelu; zde použitá analýza zkoumá subsaharskou Afriku jako celek, protože
pro danou skupinu nestabilních zemí není k dispozici dostatek spolehlivých časových řad. Pro podrobnější informace viz podkladový dokument autorů ve
svazku 1B.
Systémové krize definované jako události – které mohou trvat i několik let –, při nichž dochází k vyčerpání velké části či celého bankovního kapitálu. Datový
soubor bilaterálního obchodu a finanční krize poskytuje údaje o období 1972 až 2002.
Viz ONE 2009.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
81
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Kapitola 6
Dřívější krize – které se neprojevovaly tak masivně po celém světě – ukazují, že v případě hrozící vážné recese dárci obvykle rozpočty
pomoci výrazně omezují. Severskou bankovní krizi v roce 1991 například následovalo ze strany Norska, Švédska a Finska podstatné
snížení prostředků na vyplácenou pomoc.
Dokonce ani dodržování původních závazků nechrání přijímající země před značným snížením toků pomoci, jelikož závazky jsou
definovány jako podíl na hrubém národním důchodu, a také kvůli výkyvům v bilaterálních směnných kurzech vůči dolaru.
Rozpočty pomoci pro rok 2009 Pro lepší pochopení možných dopadů krize na rozpočet pomoci vycházíme z ekonometrické analýzy
Bertoliho a kol. (2007), která modeluje ekonomické, institucionální a politické určující faktory úsilí vyvíjeného v oblasti pomoci –
definované jako podíl pomoci na HDP – ve 22 členských zemích OECD DAC v období 1970 až 2004. Zde tuto analýzu rozšiřujeme
až do roku 2008 a používáme pozměněnou specifikaci modelu, která pracuje s nelineárním vztahem mezi recesemi a úsilím v
oblasti pomoci. Tato specifikace odráží podvědomé tušení, že vážné recese by mohly mít tvrdý – a více než přiměřený – dopad na
úsilí dárcovských zemí v oblasti pomoci.22
Naše odhady naznačují, že země s větším rozpočtovým deficitem nemusí nutně prostředky na vyplácení pomoci omezit, jelikož
primární deficit je chatrným ukazatelem fiskální politiky země. Toto zjištění, jež odpovídá nálezům autorů Round a Odedokun
(2004), není nijak uspokojivé. Analýza ukazuje, že pomoc upadá s větším převisem dluhu, a to více než přiměřeně v odpověď na větší
mezeru výstupu, která určuje vážnost hospodářské recese. Odhady jsou poté využívány k předvídání rozpočtů pomoci pro rok 2009
pro každou dárcovskou zemi na základě makroekonomické předpovědi Hospodářského výhledu OECD (OECD Economic Outlook).
Podle našich předpovědí by za předpokladu, že se dárcové budou chovat stejně jako při dřívějších hospodářských recesích, toky
pomoci ze zemí OECD DAC mohly v roce 2009 klesnout z celkových 119 miliard amerických dolarů poskytnutých v roce 2008 o
22 miliard dolarů.23 Souhrnná odchylka v celkovém toku pomoci je zcela odlišná od obrazu, který vychází z předpokladů založených
na veřejných prohlášeních učiněných členskými zeměmi OECD DAC (OECD 2009a), jež odpovídají dřívějším závazkům. Naše prognóza
ukazuje pravděpodobný vývoj rozpočtů pomoci v reakci na výkyvy obchodních cyklů, avšak – netřeba zdůrazňovat – jde pouze o
scénář, kterému by se ze předpokladu, že většina dárcovských zemí přiřadí pomoci patřičnou důležitost, dalo vyhnout.
Na podporu argumentu, že tomuto scénáři by bylo lépe se vyhnout, se pokusíme odhadnout míru dopadu na přijímající země
v subsaharské Africe.24 Tím získáme představu o možných důsledcích pro jednotlivé země. Tento provizorní příklad ukazuje, že
většina zemí subsaharské Afriky se potýká s omezením toků pomoci ve výši 15 % až 20 % (schéma 6.4). To může mít výrazný dopad
zejména na země s vysokým podílem prostředků z pomoci na své platební bilanci.25 Zvlášť drtivý účinek má pak kolísání v přísunu
pomoci na nestabilní země.26
Schéma 6.4: Odhadované omezení toků pomoci na africký kontinent v roce 2009
■ pod 15 procent
■ 15 až 16 procent
■ 16 až 18 procent
■ 18 až 20 procent
■ nad 20 procent
Zdroj: Autoři ERD.
22
23
24
25
26
Pro popis základního ekonometrického modelu viz Bertoli a kol. (2007) a pro výsledky rozšířeného ekonometrického modelu viz podkladový dokument
autorů Allen a Giovannettiová (2009) zahrnutý ve svazku 1B.
Pro předpověď pro jednotlivé země viz Allen a Giovannettiová (2009).
Údaje o bilaterální pomoci pro rok 2008 dosud nejsou k dispozici.
Údaje o závislosti nestabilních zemí na oficiální rozvojové pomoci ve srovnání se zasílanými platbami a přímými zahraničními investicemi obsahuje kapitola
2. Podle OECD (2009b) čeká v odlišném kontextu a s odlišnými předběžnými odhady státy Čad, Eritreu a Guineu pokles objemu prostředků pomoci o více
než 20 milionů dolarů.
Podle OECD (2009b) přesahovaly výkyvy toků pomoci u Burundi, Demokratické republiky Kongo, Eritreje, Guineje-Bissau, Libérie a Sierry Leone v letech 1990
až 2005 hodnotu 5 % HDP.
82
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Africké nestabilní státy těžce zasaženy celosvětovou finanční krizí
Netřeba dodávat, že evropské dárcovské země by neměly omezovat prostředky na pomoc zemím subsaharské Afriky obecně, a obzvláště
ne nestabilním státům. Vedle nepříznivého dopadu dalších tří postupů, o nichž jsme již hovořili, by to představovalo další negativní účinky.
Na obavy, že dárcovské země, které se potýkají s vysokými domácími náklady na vypořádání se s krizí, by mohly omezit toky pomoci, by se
však nemělo s ohledem na historickou zkušenost a znepokojivé počáteční signály zapomínat. MMF (2009c) tvrdí, že „navzdory mezinárodním
závazkům navýšit prostředky na pomoc se v předpovědích na rok 2009 takové navýšení nezobrazuje“,27 a naznačuje, že země s nízkými příjmy
by mohlo ve srovnání s předchozím rokem postihnout až 25procentní snížení.
Mezeru po zemích OECD by mohla zaplnit Čína, která má přebytek rozpočtu, tak platební bilance (rámeček 6.2).
Rámeček 6.2: Zaplní Čína vzniklou mezeru?
Čínsko-africké fórum pro spolupráci (FOCAC), zahájené v roce 2000 Čínou a africkými partnery (vyjma tří zemí, které stále
uznávají Tchaj-wan jako samostatnou provincii), dává Číně prostor pro vyjádření svých plánů na mezinárodní rozvojovou
pomoc Africe.28 Čína poskytuje africkým zemím mezinárodní pomoc prostřednictvím hospodářské spolupráce, která je
založena zejména na projektech a často je spojena s FDI a oblastí obchodu. Do konce roku 2006 zahájila Čína v Africe kolem
800 projektů pomoci – 137 v zemědělství, 133 v oblasti infrastruktury, 19 ve školách a 38 v nemocnicích. Dále také vyslala
16 000 zdravotníků do 43 afrických zemí, vyškolila 15 000 osob a vymazala Africe dluh ve výši zhruba 1,2 miliardy dolarů.29
Do konce roku 2006 vyplatila Čína na pomoc Africe 5,6 miliardy dolarů. Čínská Exim Bank, jeden z klíčových hráčů země v
oblasti rozvojové pomoci, ohlásila, že v letech 1995 až 2006 vyplatila Africe na půjčkách a vývozních úvěrech 12,3 miliardy
dolarů. Centrum pro čínská studia (The Centre for Chinese Studies)30 dodává, že do září 2006 spustila Exim Bank v 39 afrických
zemích 259 projektů, z toho 80 % v oblasti infrastruktury (přehrady, železniční dráhy, ropné a důlní závody). Jacoby (2007)
k předchozím číslům připočítává dotace a ostatní úvěry a dochází k odhadu 19 miliard dolarů, které Čína do roku 2006
Africe vyplatila.
Pomoc africkým zemím nabývá podoby dotací (zejména materiálních), půjček s nulovým úrokem a zvýhodněných úvěrů.
Nedávno Čína začala africkým zemím poskytovat další úlevy při splácení dluhů. Čínští odpovědní činitelé údajně preferují
poskytování pomoci ve formě naturálií, protože tak výrazně snižují transakční náklady, které jsou spojené s dodávkou
pomoci, a tím zvyšují její účinnost.31
Podle zprávy OECD (2008b) už mnoho nestabilních zemí afrického kontinentu (jako například Angola, Kamerun, Republika
Kongo, Demokratická republika Kongo, Pobřeží slonoviny, Eritrea, Libérie, Nigérie, Súdán a Togo) získalo od čínské Exim Bank
zvýhodněný úvěr. Pehnelt (2007) uvádí, že téměř všichni významní partneři Číny na africkém kontinentu prokazují chabé
výsledky v oblasti politických svobod a kvality státní správy, zatímco Alves a Draper (2007) zdůrazňují nízké hodnoty v Indexu
neúspěšných států magazínu Foreign Policy. Woodsová (2008) a Brautigamová (2008) vyzdvihují narůstající angažovanost
Číny v „ničemných“ státech jako například Súdán a Zimbabwe, ačkoliv tato podpora sahá za hranici pouhého poskytování
pomoci. Shinn (2008) se naopak soustředí na silné vojenské vazby mezi Čínou a zmíněnými státy.
Schéma 2 rámečku srovnává pomoc Výboru pro rozvojovou pomoc (DAC) s hospodářskou spoluprací Číny32 ve skupině
afrických nestabilních zemí.33 Oficiální rozvojová pomoc ze zemí DAC byla od roku 2000 periodická a v posledních letech
má sestupný trend. Oproti tomu toky čínské hospodářské spolupráce určené nestabilním zemím vytrvale rostou a v roce
2006 se téměř vyrovnaly toku pomoci DAC.
Tato tendence je ještě silnější v některých jednotlivých afrických zemích (Angola, Rovníková Guinea, Eritrea, Súdán), kde od
poloviny 90. let 20. století – kdy se přes africký kontinent přelila mohutná vlna násilí a všeobecné nestability34 – zeslábla
finanční podpora od západních dárců a kam dnes proudí velká část prostředků finanční pomoci právě z Číny.
27
28
29
30
31
32
33
34
MMF 2009c, str. 30.
Gambie, Burkina Faso a Svatý Tomáš a Princův ostrov.
Viz MOFCOM 2007.
Viz CCS 2008.
Viz Lancasterová 2007.
Jak vyplývá z definice uváděné Národním statistickým úřadem ČLR, údaje o hospodářské spolupráci s cizí zemí či zahraničním regionem zahrnují jak projekty
financované čínskými programy pomoci, tak smluvní projekty, k nimž se zavázali čínští dodavatelé. Je proto důležité stavět se opatrně ke srovnávání toků
čínské hospodářské spolupráce, která podle OECD (2008a) zahrnuje, ale také velmi přeceňuje čínskou oficiální rozvojovou pomoc, a oficiální rozvojové pomoci
z rozvinutých zemí, což je úžeji zaměřená kategorie, jež nevyžaduje dalšího vysvětlování.
Nestabilní země byly vybrány podle pracovní definice stanovené OECD (2009b) a přijaté autory této zprávy, jak popsáno v kapitole 2.
Viz Tull 2008.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
83
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Kapitola 6
Schéma 6.2 rámečku: Čínská hospodářská spolupráce s nestabilními zeměmi afrického
kontinentu a pomoc DAC v letech 1998 až 2007
20 000
Čína
18 000
DAC
miliony USD
16 000
14 000
12 000
10 000
8 000
6 000
4 000
2 000
2007
2006
2005
2004
2003
2002
2001
2000
1999
1998
0
Zdroj: ERD – rozvedení údajů získaných z databáze OECD DAC, Národního statistického úřadu ČLR (National Bureau of Statistics of
China, různé edice) a Statistické ročenky ČLR (China Statistical Yearbook)
Podle některých pozorovatelů bude Čína z možného odchodu západních zemí z afrického kontinentu profitovat,35 ačkoliv tento
dohad bude jasnější až po čtvrtém summitu FOCAC, který se koná v listopadu 2009. Na začátku roku 2009 čínští představitelé
přeformulovali své závazky vůči Africe a přislíbili miliardy na nové projekty a další formy pomoci, včetně dalšího snížení dluhu.36
Ještě předtím, než prezident Chu Ťin-Tchao zavítal v únoru 2009 do několika východoafrických zemí, se čínští odpovědní činitelé
zavázali, že v pomoci Africe „bez ohledu na finanční krizi“ nepoleví, a oznámili, že pro zahraniční pomoc určenou africkému
kontinentu vyčlení oproti roku 2006 o 200 % více prostředků.37
3.4 ZPOMALENÍ ZASÍLANÝCH PLATEB
Zasílané platby od migrantů směřující do subsaharské Afriky se dostávají do zemí, kde jiné soukromé toky, jako například přímé
zahraniční investice, buď neexistují vůbec, nebo jen ve značně omezené míře. Tyto platby někdy dokonce převyšují oficiální
rozvojovou pomoc.38 Mnoho migrantů z nestabilních zemí subsaharské Afriky (stejně jako mnoho uprchlíků) se navíc nestěhuje
daleko, neboť si nemohou dovolit zaplatit vysoké náklady za cestu do zemí s vyššími příjmy (schéma 6.5).39
Schéma 6.5: Mnoho migrantů zůstává na africkém kontinentu
■ méně než 20 procent
■ 20-40 procent
■ 40-60 procent
■ 60-80 procent
■ nad 80 procent
Zdroj: Autorské rozpracování údajů univerzity University of Sussex a Světové banky uvedených v dokumentu autorů Ratha a Shaw (2007).
35
36
37
38
39
Viz Cooková a Lam 2009.
Viz Brown a Chun 2009.
„Čína vytrvá v pomoci a investicích Africe bez ohledu na finanční krizi“, China View, 2. června 2009.
OECD 2008.
Sanderová a Maimbo 2005.
84
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Africké nestabilní státy těžce zasaženy celosvětovou finanční krizí
Platby zasílané do přijímajících zemí jsou významné nejenom kvůli svému objemu, ale také proto, že bývají stabilní, a někdy dokonce
působí kontracyklicky proti obchodním cyklům přijímajících zemí, a tak snižují pravděpodobnost krize platební bilance.40 Jak tedy zasílané
platby do nestabilních afrických zemí zareagovaly na nynější pokles?
Existují různé prognózy. Ratha a Mohapatra (2009) po počátečním optimismu předpovídají, že platby zasílané do subsaharské Afriky v
roce 2009 poklesnou o 7 %, tedy ze 20 miliard amerických dolarů oficiálně zaznamenaných pro rok 2008 (v této částce nejsou zahrnuty
neoficiální způsoby pomoci, kterých mezinárodní migranti běžně využívají) na úroveň 18 až 19 miliard dolarů. MMF (2009b) tvrdí, že
pokles hospodářského růstu v zemích, z nichž migranti zasílají platby, o 1 procentní bod snižuje objem zasílaných plateb až o 4 %. Calí a
Dell’Erba (2009) zastávají názor, že ve srovnání s Latinskou Amerikou a Karibikem či východní Asií a Tichomořím nastane v subsaharské
Africe v roce 2009 v oficiálních tocích mírný pokles ve výši 6 % až 9 % vzhledem k tomu, že podíl zasílaných plateb ze zemí s vysokým
příjmem byl v roce 2008 poměrně nízký.41
Platby zasílané oficiálními cestami a z tradičních přijímajících zemí tvoří nicméně pouze část celého příběhu, neboť dalším důležitým
způsobem šíření financí je vnitroregionální migrace, kdy prostředky putují ze zotavujících se afrických zemí do nestabilních subsaharských
zemí. K podrobnému hodnocení jednotlivých zemí by bylo zapotřebí racionální prognózy toků zasílaných plateb a vývoje bilaterálních
směnných kurzů měn cílových zemí migrantů vůči dolaru, neboť právě to je jediným nejdůležitějším faktorem při utváření hodnoty
dolaru v příchozích zasílaných platbách migrantů. Bez takových prognóz však zhodnocení možné není.
Snížení objemu zasílaných plateb může ovlivnit složení výdajů, a to v případě zvýšené pravděpodobnosti, že se zasílané platby budou
podílet na investicích do vzdělání a bytové výstavby více než příjmy z domácích zdrojů.42
Nestabilní země subsaharské Afriky tak zasáhne prudký pád v oblasti příjmů z obchodu způsobený výrazným poklesem v mezinárodní
poptávce a zhoršujícími se směnnými relacemi. Vedle toho se také těchto zemí dotýká pokles zasílaných plateb z rozvinutých a zotavujících
se zemí subsaharské Afriky, které se stávají hlavními destinacemi migrantů z nestabilních zemí, a dále zmenšující se toky FDI. Tyto nepříznivé
účinky by dále mohl doplnit pokles v tocích pomoci ze zemí DAC, a to v případě, že tyto státy nesplní své závazky vůči Africe a zareagují
na hospodářskou recesi – jak ukazuje zkušenost z minulosti – škrty v rozpočtu pomoci.
4. MOHOU SE NESTABILNÍ STÁTY S KRIZÍ VYPOŘÁDAT?
Nestabilní země zasáhne prudký pokles v mezinárodním obchodu. Negativně je však ovlivní také
zhoršující se směnné relace a snižující se objem zasílaných plateb způsobený vyšší mírou nezaměstnanosti
ve vyspělých zemích a v sílících státech subsaharské Afriky, dále nižší FDI a snížení objemu investic a
možná také omezení toků pomoci, přinejmenším v krátkodobém či střednědobém výhledu. Abychom
pochopili, jak se mohou s hospodářskou recesí či jinými negativními otřesy vypořádat, navrhujeme a
používáme index celkové odolnosti.
Odolnost je mnohotvárným rysem socioekonomického systému, který je ovšem chápán jen zčásti a jehož měření je značně diskutabilní.
Stejně jako Naudé (2009) se zde soustředíme pouze na makroekonomickou dimenzi, která se vztahuje ke schopnosti státu realizovat v
reakci na otřes, jako je třeba krize v období 2008 až 2009, adekvátní politiky. Další aspekty odolnosti – na úrovni domácností a společenství
– tedy pomíjíme; jejich role by neměla být zlehčována, nicméně pilíř odolnosti stále představují státní orgány. S tímto upozorněním
tudíž vytváříme index odolnosti pro každou zemi subsaharské Afriky, přičemž zkoumáme čtyři oddělené aspekty:43
• makroekonomické řízení, jež se odráží v platební bilanci, ve fiskální bilanci a v objemu devizových rezerv;
• úroveň správy;
• účinnost trhu, která je měřena ukazateli zprávy Světové banky „Doing Business in 2009“;
• sociální soudržnost, která je měřena pomocí indexu etnolingvistické diverzity a indexu politické nestability.
Poté tyto čtyři složky indexu odolnosti dáme dohromady a země subsaharské Afriky seřadíme podle jejich schopnosti vypořádat
se s vnějšími otřesy do tří hlavních kategorií – s nízkou mírou odolnosti, středně odolné a vysoce odolné. Podskupina nestabilních
zemí je obvykle klasifikována jako nejméně odolná (tabulka 6.1).
40
41
42
43
Pro důkazy o kontracyklických pohybech zasílaných plateb viz Ratha (2006) a pro diskusi o roli zasílaných plateb v krizích platební bilance viz Bugamelli a
Paternó (2006).
Podle ODI (2009b) se za první polovinu roku 2009 snížily zasílané platby do Keni – zejména ze Spojených států – ve srovnání s první polovinou roku 2008 o 12 %.
Maimbo a Ratha 2005.
Pro další podrobnosti o indexu viz podkladový dokument Naudého (2009) ve svazku 1B.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
85
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Kapitola 6
Tabulka 6.1: Míra odolnosti – od nízké po vysokou
nízká
Demokratická republika
Kongo
Čad
Burundi
Středoafrická republika
Eritrea
Republika Kongo
Guinea-Bissau
Pobřeží slonoviny
Guinea
Niger
Keňa
Libérie
Angola
Komory
střední
vysoká
1
Etiopie
16
Burkina Faso
31
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
Sierra Leone
Zambie
Malawi
Svatý Tomáš a Princův ostrov
Kamerun
Mali
Uganda
Nigérie
Ghana
Senegal
Kapverdy
Rwanda
Rovníková Guinea
Gambie
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
Togo
Madagaskar
Benin
Tanzanie
Mozambik
Lesotho
Svazijsko
Seychely
Gabon
Namibie
Jižní Afrika
Mauricius
Botswana
32
33
34
35
36
37
38
39
40
41
42
43
44
Zdroj: Naudé 2009.
Uvědomujeme si, že ve skupině zemí s nízkou mírou odolnosti se nachází i ty nejnestabilnější země. Pro každou zemi platí, že
nejvíce zasaženi budou pravděpodobně ti nejchudší obyvatelé, tedy ti ještě méně odolní, než je průměr (na úrovni společenství
a domácností).
Schopnost nestabilních zemí reagovat na krizi byla oslabena nejenom nestabilitou samotnou, ale také předchozími potravinovými
a palivovými krizemi – nestabilní země dovážející potraviny a ropu zasáhlo přenášení skutečných dopadů krize z let 2008 až 2009
v době, kdy se většina z nich už tak nacházela ve velmi obtížné situaci, což dále přispělo k jejich omezené schopnosti reagovat na
krizi dané nestabilitou jejich státních orgánů.
86
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Africké nestabilní státy těžce zasaženy celosvětovou finanční krizí
4.1 VÁŽNÉ SOCIÁLNÍ DOPADY KRIZE
Dopad krize z let 2008 až 2009 se v jednotlivých zemích subsaharské Afriky projevuje odlišně a nerovnoměrné jsou i důsledky v
rámci zemí samotných. Rozsah dopadu je s ohledem na nedostatečné údaje a časovou prodlevu obtížné zhodnotit. Schéma 6.6
poskytuje stručný náhled na dopady krize a na způsob, jakým jsou dále zhoršovány nestabilitou státních orgánů. Krize z období
2008 až 2009 ovlivňuje jak státní orgány, tak i nestátní aktéry. Celkový účinek strategií přežití státních orgánů a nestátních aktérů
určuje, jaký bude mít krize dopad na sociální prosperitu.
Schéma 6.6: Dopad krize na sociální prosperitu
Finanční krize
Státní nestabilita
Cesty šíření: zasílané platby, pomoc, obchod, příliv kapitálu
Dopady na nestátní aktéry, jako například domácnosti,
občanskou společnost či ekonomické instituce,
se odvíjejí od důsledků potravinové a palivové krize,
úspor, diverzifikace příjmů, dostupnosti majetku.
Dopady na státní orgány se odvíjejí od
nestability státu, důsledků potravinové a
palivové krize, strukturální zranitelnosti.
Politické reakce: omezení výdajů na
služby, inflace, žádné sítě sociálního
zabezpečení.
Strategie přežití: odebrání dětí
ze škol, prodej majetku, práce v
neformálním sektoru
Dopad na společenský blahobyt:
(chudoba, výše vzdělání a zdravotní stav, konflikty)
Podle Chenové a Ravaillona (2009) navýší finanční krize spolu s vysokými cenami potravin a paliv počet chudých obyvatel v roce
2009 o 53 až 64 milionů. Toto číslo se zakládá na odhadech počtu lidí, kteří žijí s méně než 2 dolary, respektive s méně než 1,25 dolaru
na den. Očekává se, že země subsaharské Afriky přijdou v roce 2009 v rovině příjmů nejméně o 50 miliard amerických dolarů. Podle
prognóz také vzroste dětská a kojenecká úmrtnost. Friedman a Schady (2009) odhadují, že by krize mohla v subsaharské Africe
zapříčinit nárůst o 30 000 až 50 000 dětských úmrtí. Podle prognóz IFPRI se dále rozšíří podvýživa dětí v subsaharské Africe z pětiny
celkového počtu v roce 2005 na čtvrtinu v roce 2020.
Nejzranitelnější vůči otřesům jsou chudé ženy, jež mohou být hlavami domácnosti, továrními dělnicemi, poskytovatelkami
neformálních služeb nebo také vnitřně vysídlenými osobami či uprchlicemi. Výsledky výzkumu vedeného Výzkumným ústavem
OSN pro sociální rozvoj (UNRISD)44 ukazují, že ženy jakožto hlavy domácnosti navýší pracovní zátěž a mají pak méně času na
odpočinek a na péči o zdraví rodiny a o nemocné.
Viceprezidentka Světové banky pro Afriku Obiagel Ezekwesiliová v květnu 2009 prohlásila, že „celosvětová ekonomická krize
drasticky sníží individuální příjem afrických žen a stejně tak i rozpočet domácností, o něž se starají, což bude mít obzvláště ničivé
důsledky pro dívky [...]. Chudoba má ženskou tvář a globální hospodářský pokles bude mít na ženy obrovský dopad, neboť jich
více přichází o své zaměstnání a jsou nuceny vycházet s tenčícími se příjmy domácnosti.“45 Výzkum Světové banky už prokazuje
pokles v příjmech domácností v Ugandě a propad příjmů ze zemědělství na Madagaskaru, kde jsou jako první brány ze škol opět
dívky. Ezekwesiliová dále poznamenává, že „krize v Africe ještě více omezuje již tak úzký výběr pracovních míst pro ženy. V mnoha
průmyslových odvětvích orientovaných na vývoz [...] jsou to napříč Afrikou právě ženy, nikoliv muži, kdo přicházejí kvůli krizi o
práci. Klesající objem zasílaných plateb a utažení mikrofinančních půjček výrazně omezují prostředky dostupné ženám, aby mohly
vést domácnost.“
44
45
UNRISD 2006.
Světová banka 2009d.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
87
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Kapitola 6
Schopnost vlád nestabilních zemí reagovat na krizi byla oslabena nejenom nestabilitou, ale také předchozími potravinovými a
palivovými krizemi – nestabilní země dovážející potraviny a ropu zasáhlo přenášení skutečných dopadů krize v době, kdy se většina
z nich už tak nacházela ve velmi obtížné situaci, což omezilo jejich příjmy i investice.
Světový propad poptávky vedl k úbytku pracovních míst v mnoha průmyslových oblastech. Podle zprávy AfDB (2009c) přibude
v Africe v důsledku krize 27 milionů chudých obyvatel, 28 milionů ohrožených pracovních míst (zejména v těžebním, ale i ve
zpracovatelském průmyslu) a 3 miliony nezaměstnaných. Nedávné odhady naznačují výrazné snížení počtu pracovních hodin,
což nutí pracovníky k tomu, aby přistoupili k méně produktivním činnostem či se přesunuli do neformálního sektoru, kde panuje
vysoká míra nezaměstnanosti a nejistota v oblasti příjmů.46
Strategie přežití na úrovni domácností – Přímý dopad na domácnosti se odvíjí také od dostupnosti majetku, diverzifikace příjmů, úspor
a místních záchranných sítí, jako například pohřebních družstev. Proměnlivé ceny ovlivňují jak čisté producenty, tak spotřebitele.
Nižší globální poptávka po komoditách tlačí ceny dolů, čímž snižuje příjmy producentů. Propad cen je dobrý pro čistého spotřebitele,
avšak proces snížení bohužel nikdy není úplný a trvá velice dlouho, než dosáhne až ke koncovému spotřebiteli.47 Inflace cen potravin
je obrovská a postupem času ohrozí dostupnost potravin a omezí prostředky, které chudí obyvatelé mohou investovat do jiných
než potravinových položek, například do vzdělání či zdraví.
Strategie přežití domácností utváří v nestabilních zemích kombinace majetku a pojistných mechanismů. V případě rodin je
pravděpodobné, že aby se vypořádaly s krizí, prodají majetek, odejmou děti ze škol, budou méně spoléhat na zdravotnickou péči
a omezí výdaje na jídlo, což znamená, že se přeorientují na méně kvalitní výrobky s menším obsahem kalorií. Tato situace vyvolává
bludný kruh, který podkopává možnosti mladších generací vymanit se z chudoby. Hrozí totiž, že až krize skončí, děti už se nevrátí
do škol – anebo nepřeklenou mezery ve vzdělání, které vznikly jejich nedostatečnou docházkou. Snížená spotřeba jídla navíc u
dětí může vést k nezvratným důsledkům (rámeček 6.3).48
Rámeček 6.3: Negativní otřesy a sociální ochrana – jakou roli mají zastávat oficiální a
neoficiální finanční instituce?
Abena D. Oduroová, Katedra ekonomie, University of Ghana
Objektivní ukazatele ohrožení v Africe zahrnují proměnlivost srážek, sezonní proměny cen plodin a podíl domácností bez přístupu
k bezpečné pitné vodě a bezpečné hygieně. Výskyt otřesů uváděných obyvateli je dalším ukazatelem rozsahu a charakteru rizik
a otřesů, jimž africké domácnosti musí čelit. Například v Tanzanii se o otřesech, které ovlivnily jejich živobytí v průběhu pěti let,
zmínily dvě třetiny venkovských domácností zkoumaných v oblasti Kilimandžára a Ruvumy. (Sango a kol. 2007).
Domácnosti obvykle zasáhne více než jeden otřes. V převážně městské oblasti Ghany Tema uváděla jeden až dva otřesy v
průběhu dvouletého období valná většina domácností. Toto zjištění je v rozporu s převážně venkovskou oblastí Builsa, kde
více než polovina domácností uváděla za stejné období přes čtyři otřesy. Současná celosvětová krize a její dopad na africké
ekonomiky dodávají společenstvím a domácnostem, které jsou k hrozbám náchylné samy o sobě, další rovinu hrozby a nejistoty.
Negativní otřesy se projevují krátkodobě i dlouhodobě. Například na Pobřeží slonoviny došlo k poklesu počtu dětí zapsaných do
škol poté, co zemi nepříznivě zasáhlo počasí. V oblastech postižených nejvíce navíc vzrostl počet podvyživených dětí (Jensen, 2000).
Snížení investic do vzdělání a zdraví dětí v důsledku otřesu může mít dlouhodobý negativní dopad. Nižší spotřeba znamená,
že některé domácnosti či jednotlivci mohou zchudnout nebo v případě, že už chudobou trpí, se z tohoto stavu nevymanit. V
některých zemích může být množství přechodně chudých obyvatel, kteří klesají na úroveň chudoby a zase se z ní dostávají,
poměrně značné.
V reakci na negativní otřes domácnosti vyrovnaně omezují spotřebu a vyčerpávají majetek. Ke zvládání rizik a otřesů využívají
širokou škálu prostředků. Mechanismy přežití se odvíjejí zejména od rodiny (jádra i širší rodiny) i dalších sítí a samopojištění
(například prodej majetku). Veřejné sociální ochrany a formálních úvěrových prostředků a nástrojů pojištění je využíváno pouze
omezeně.
46
47
48
Světová banka 2009a.
ODI 2009b.
Světová banka 2009b.
88
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Africké nestabilní státy těžce zasaženy celosvětovou finanční krizí
Rozšířenost neformálních finančních mechanismů lze vysvětlit nabídkou a poptávkou. Rozmístění bank a jiných formálních
finančních institucí je zeměpisně omezeno. Venkovským a odlehlým společenstvím slouží tyto instituce velmi nedokonale.
Mnohem větší dosah mají mikrofinanční programy. Formální finanční instituce s největší pravděpodobností do venkovských
oblastí nebudou expandovat do té doby, než se budou moci adekvátně vypořádat s nepříznivým výběrem a morálním hazardem.
Poptávka po neformálním úvěru a pojištění přetrvává také proto, že transakční náklady na neformální půjčky mohou být nižší
než transakční náklady na půjčky formální. Poplatek za neplacení splatných částek může být v případě neformálních půjček
rovněž nižší. Ve vysoce rizikovém prostředí mohou tyto faktory posouvat poptávku po úvěru a pojištění právě k neformálnímu
sektoru. Jako příklad neformálních finančních institucí lze uvést pohřební družstva a revolvingová spořitelní a úvěrová družstva,
která k poskytování pojištění proti negativním otřesům nejsou určena.
Empirické důkazy naznačují, že domácnosti se proti hrozbám nemohou plně pojistit. Dohody o sdílení rizik budou poskytovat
pojištění spíše proti idiosynkratickému než proti proměnlivému otřesu. Pohřební družstva mohou například obecně poskytovat
pojištění proti idiosynkratickým otřesům, ale pravděpodobně z těchto opatření vynechají chudé vrstvy obyvatel.49
Vysoká míra hrozeb v afrických ekonomikách a důkazy, že domácnosti nemohou ochránit svoji spotřebu, jsou-li zasaženy
negativními otřesy, naznačují, že v oblasti musí panovat velká poptávka po pojištění. Průzkum venkovských domácností v
Tanzanii ukazuje, že existuje poptávka po pojištění proti kolísání cen a otřesům souvisejícím s množstvím srážek. Ochota zaplatit
za pojištění se odvíjí od dostupnosti hotovosti, kterou se dá pojištění zaplatit (Sarris a kol. 2007).
4.2 HROZBA POLITICKÉ NESTABILITY A OBNOVENÍ KONFLIKTŮ
Nestabilita státních orgánů otupuje politické procesy, jejichž účelem je dosáhnout vyrovnaného stavu mezi schopnostmi státu
a očekáváním obyvatelstva. Celosvětová finanční a hospodářská krize naděje na to, že by taková rovnováha byla v nestabilních
zemích subsaharské Afriky udržitelná, dále snižuje. Možným důsledkem rozdílu mezi schopností státu a očekáváním obyvatelstva
je ozbrojený konflikt. Toto znepokojení vyjádřil prezident MMF Dominique Strauss-Kahn, který prohlásil, že co se zemí s nízkými
příjmy týká, „nejde jen o růst sám o sobě, ale účelem je také ochránit mír a zabránit válce. Je neoddiskutovatelný fakt, že když se
zemím s nízkými příjmy v posledních zhruba deseti letech dařilo dobře, výskyt válek výrazně poklesl. Panují však značné obavy,
že tento trend by se mohl zvrátit.“50
Miguel a kol. (2004) analyzovali určující faktory občanských válek v 41 afrických zemích a prokázali, že 5procentní pokles míry
ekonomického růstu zvyšuje riziko konfliktu o polovinu. Brückner a Ciccone (2007) zjišťují, že propad ceny vývozní komodity zvyšuje
riziko ozbrojeného konfliktu, a Ciccone (2008) tvrdí, že podobný dopad má i pokles příjmů způsobený suchem.
Tento tragický důsledek krize v nestabilních zemích subsaharské Afriky zvyšuje lidské i společenské náklady celosvětové finanční a
hospodářské krize. I když by země subsaharské Afriky nemusely nutně trpět v důsledku většího makroekonomického otřesu více než
jiné země v oblasti, mohly by zde být dopady mnohem horší, a to kvůli jejich omezené schopnosti zavést adekvátní politiky, jimiž
by se s otřesy vypořádaly. Proto by měly dárcovské země řadit ochranu nestabilních zemí před následky krize k nejvyšším prioritám.
49
50
Viz Harrowerová a Hoddinnot 2005, Hoogeveen 2003 a de Weerdt 2009; dohody o sdílení rizik mohou poskytnout částečné, nikoliv však plné pojištění.
Pojistné nemusí být dostatečně vysoké na to, aby pokrylo plné výdaje na otřes. V případě domácností je méně pravděpodobné, že by se plně pojistily
proti proměnlivým rizikům (Harrowerová a Hoddinnot 2005; Hoogeveen 2003). Pády domácností na úroveň chudoby a opětovné vymaňování se naznačují
nepřítomnost či slabou funkci mechanismů na řízení rizik, které by mohly domácnosti dostatečně chránit před poklesem do chudoby v období otřesů.
Strauss-Kahn 2009.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
89
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
KAPITOLA 7
BUDOVÁNÍ STÁTU A SOCIÁLNÍ SOUDRŽNOST
Hlavní prioritou mezinárodního rozvojového společenství se stalo budování státních sfér. V dnešní době
vnímá budování státu – zejména v nestabilních státech – jako jeden ze svých klíčových cílů téměř každý větší
dárce.1 Ke vzrůstající míře konsenzu ohledně potřeby dalekosáhlého působení v nestabilních zemích se v éře
po Washingtonském konsenzu přidalo přesvědčení, že státní orgány hrají stěžejní roli v rozvojovém procesu.
Jak zdůraznila Komise pro Afriku ve své zprávě za rok 2005, klíčovou úlohou orgánů je podporovat rozvoj a
státy představují zásadní opěrné body pro transformace, kterých je zapotřebí k dosažení rozvojových cílů
tisíciletí a zachovávání jejich úrovně. Mezinárodní společenství se do dění v nestabilních zemích zapojuje i s
krátkodobějšími cíli, při jejichž plnění je institucionální kontext považován za samozřejmý. Jak se ale uvádí
v Zásadách OECD, „dlouhodobou vizí mezinárodního zapojení v nestabilních státech je pomáhat státním
reformátorům budovat efektivní, legitimní a odolné státní orgány.“2
Mezinárodní společenství by však mělo ohledně toho, do jaké míry lze tento tuzemský proces ovlivnit, mít realistická očekávání.
Poskytování podpory s cílem posílit státní orgány není jen technickou záležitostí – budování státu je proces, k němuž je zapotřebí
vytvořit si smysl pro občanství a který s sebou nese společně sdílené hodnoty jedinců, občanské společnosti a komunit, dále
očekávání, která mají od státu, a způsoby, jakými jej vnímají. Vybudování vnímavých, schopných a zodpovědných státních
orgánů navíc vyžaduje, aby byla podporována schopnost státu vybírat daně a mechanismy přístupu státu ke společnosti tak, aby
upřednostňoval potřeby obyvatel před svými, tj. diskuse „zdola nahoru“.
Efektivní a silné státy se v Evropě utvářely po několik století a tento proces měl své hluboké kořeny v mezinárodních válkách
(kapitola 3). Neexistuje příliš důvodů zastávat názor, že nestabilní státy mohou být v krátkodobém výhledu transformovány tak, aby
připomínaly weberovský ideál. V mnoha afrických zemích je státní nestabilita výsledkem koloniální správy, která se země pokoušela
formovat podle západního vzoru tím, že jim vnutila teritorialismus a svou vládu. Důležitou výzvou pro budování státních sfér na africkém
kontinentu je institucionalizace smyslu pro společnou identitu a rozvoj trvalých oficiálních struktur, aniž by se sahalo ke stylizovanému
modelu budování států v Evropě, který africké obyvatelstvo k vytvoření efektivních a legitimních států příliš účinně nenasměruje.
1. POZORNOST ZNOVU UPŘENÁ NA STÁT
V sázce je zde přetvoření oficiálních a neoficiálních základů státu s cílem vybudovat legitimnější a
reprezentativnější státy sloužící veřejnosti, nikoliv úzce vymezeným zájmům mocných. Z podstaty věci jde o
dlouhodobé úsilí – abychom mohli poopravit chápání a nastavení, na nichž se zakládá politická jednotka a jež
k sobě pojí stát a společnost, musíme proniknout až k jádru zakořeněných mocenských struktur a od základu je
změnit. Je pravděpodobné, že to bude snaha nesmírně obtížná a citlivá, zejména vzhledem k tomu, že hybná
síla budování státních sfér zejména v postkonfliktním prostředí nevyhnutelně leží v jednáních a kompromisech,
nikoliv v transformaci od základů.
Budování státu je endogenní proces, který mezinárodní společenství může podporovat, nikoliv však vést. Jednoduše řečeno,
budování státu označuje snahu národních aktérů (občas s pomocí aktérů mezinárodních) zřídit, reformovat a posílit státní orgány,
pokud byly vážně narušeny nebo chybí.3 Jinými slovy, budování státu se zabývá vytvářením legitimity a schopnosti státních orgánů
poskytovat občanům základní služby – bezpečnost, spravedlnost, právní řád, školy, zdravotnictví, hygienu, vodu –, a to na úrovni
uspokojující jejich očekávání.
Zkušenosti se zásahy do budování státních sfér ukazují, že na obou koncích spektra má mezinárodní působení omezenou naději
na úspěch – účinný nemůže být ani minimalistický přístup, který se soustředí pouze na udržování míru, ani všezahrnující úsilí o
institucionální inženýrství. Nejvhodnější je obvykle metoda postupná, založená na realistických očekáváních toho, čeho může
mezinárodní působení dosáhnout. Obecným kritériem pro zásahy do budování státu by mělo být využití veškerých příležitostí v
terénu a vyhýbání se ambiciózním plánům na úplné znovuzřízení státních orgánů a společenské smlouvy. A protože je budování
státu vysoce politický proces, je pro zvýšení nadějí na úspěch mezinárodního působení klíčová obeznámenost s místním kontextem
a s pobídkami slučitelný přístup, jenž do popředí staví zájmy společnosti.
1
2
3
Fritzová a Rocha-Menocalová 2007.
OECD/DAC 2007.
Caplan 2005.
90
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Budování státu a sociální soudržnost
2. SOCIÁLNÍ SOUDRŽNOST A NEHMOTNÉ ROZMĚRY BUDOVÁNÍ STÁTU
Koncept budování státu prošel v uplynulých letech zásadním vývojem. V 90. letech se pozornost upírala
na budování a posilování oficiálních orgánů a státního potenciálu. Nedávno však došlo k posunu směrem k
přesvědčení, že ke státu nelze přistupovat jako k izolované jednotce a že pro procesy budování státu jsou klíčové
vztahy mezi státem a společností. Jádro budování státu, zejména „vnímavého“ budování státu,4 začalo být
chápáno jako účinný politický proces sloužící k tomu, aby občané a státy mezi sebou vyřešili vzájemné požadavky,
povinnosti a očekávání.5 Nestabilní situace je takový stav, kdy žádný takový účinný proces nefunguje. Slabost
státních orgánů se kupříkladu rovněž týká mechanismů mocenského výběru, které jsou někdy deformovány
etnickými či náboženskými vazbami, nízkou nebo nulovou kontrolou státní exekutivy a neexistujícím zapojením
veřejnosti do politických rozhodnutí. Tento posun dostal na čelní příčky programu budování státních sfér koncept
legitimity, a to jednak jako prostředek k budování státních kapacit, jednak jako cíl sám o sobě.
Pozornost se tak posunula z přístupu spočívajícího v posilování orgánů „odshora dolů“ (se zaměřením na státní aktéry a elity státu)
k přístupu „zdola nahoru“, který spojuje stát se společností (prostřednictvím společnosti občanské).6 Přesto se pozornost stále ještě
příliš často upírá na elity a ústřední a oficiální orgány (viz rámeček 7.6), není podporován inkluzívnější politický proces a řeší se
problémy na celostátní, nikoliv lokální úrovni.7 Mezinárodní společenství se navíc obvykle zaměřuje na technická hlediska budování
státu (jako jsou školicí programy pro členy státní správy), protože se má za to, že jejich prostřednictvím nedochází k vměšování do
státních záležitostí, a jsou považována za apolitická.
Pokud budování státu nespočívá jen v budování kapacit státních orgánů, ale obecněji ve vyjednávacím procesu probíhajícím
mezi občany, společenskými skupinami a státem, přináší úzké zaměření na technické aspekty utváření orgánů riziko v tom, že
dojde k opominutí dynamiky politického procesu uvádějící v soulad schopnosti státu a očekávání společnosti. Nestabilita státu je
ve skutečnosti silně politický jev, pro nějž je příznačná absence účinných politických procesů, které by dokázaly potenciál státu a
společenská očekávání uvést do rovnovážného stavu. Budeme-li se tedy soustředit pouze na formální stránky, není pravděpodobné,
že dojde k obnovení účinnosti politických procesů, na nichž je vystavěna společenská smlouva. Zásahy s cílem budovat kapacitu
státních orgánů musí být podporovány a doplňovány kroky, které zohledňují funkce vnímání a očekávání občanů, diskusí „zdola
nahoru“ a toho, do jaké míry jsou obyvatelé přesvědčení, že je státní orgány skutečně zastupují.
2.1 ZOHLEDŇOVÁNÍ VÝZNAMU „NEHMOTNÝCH ROZMĚRŮ“ BUDOVÁNÍ STÁTU
Mezinárodní aktéři zapojující se do budování státu nemohou přehlížet společenské a kulturní prvky podporující státní orgány. Chápání
správních struktur v zemi lze užitečně vylepšit rozborem způsobu, jakým historický a kulturní kontext formuje veřejné vnímání toho,
jací jsou „představitelé“ země doopravdy a jaké stávající neformální instituce jsou nejvlivnější. Tyto nehmotné rozměry mohou mít
vliv kupříkladu na politickou a soudní reformu. Rozdělení společnosti podle etnických, náboženských, rasových a prostorových
kritérií může mít dopad na fungování volebních postupů. Při přepracovávání či navrhování ústavy lze prostřednictvím kampaní
na osvětu občanů a debat zahrnujících stanovisko obyvatelstva zajistit konsenzus a vzbudit pocit důvěry k ústavě a vybudovat jí
podporu. Společné hodnoty, názory, vnímání a kulturní měřítka jsou důležitými prvky také pro bezpečnostní reformy (rámeček 7.1).
Rámeček 7.1: Proč může odolnost na lokální úrovni zlepšit bezpečnost
Béatrice Poulignyová, Georgetown University
V nestabilních situacích jsou společenské a kulturní prvky, na nichž stojí státní orgány a jež zajišťují jejich fungování, obzvláště
zásadní. Je třeba rozšířit konvenční nazírání, abychom vnímali mnohost a rozmanitost politických institucí (oficiálních i
neoficiálních) a kultur, které mohou podporovat odolnost státu a procesy budování státních sfér.
Lokální vnímání a postoje ohledně bezpečnostních otázek v nestabilních kontextech je třeba brát vážně
Technické zaměření institucionálních reforem směřuje pomoc na příznaky problému spíše než na jeho příčiny. Odborníci se
obvykle uchylují ke kopírování technických řešení a spoléhají se na „šablony“ strategií. Ty však v sobě nezahrnují důkladné
pochopení lokálních situací a ještě méně jsou obeznámeny s lokálními normami a praxí. Zkušenosti z terénu však ukazují, že
reformy a politiky v bezpečnostním sektoru bývají odsouzeny k neúspěchu, pokud do sebe nezačlení „nehmotné“ rozměry
vymezující, jak jsou bezpečnostní otázky vnímány a jak mohou být v daném kontextu řešeny.
4
5
6
7
Whaites 2008.
OECD/DAC 2008.
Poulignyová 2009.
Detailní zkoumání výhody v podobě zapojení lokálních aktérů – viz Kaplan (2009), svazek 1B.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
91
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Kapitola 7
Jedním z nejožehavějších problémů na programu mnoha „nestabilních“ států je omezení počtu ručních a lehkých zbraní.
Většina studií ukazuje, jak důležité je u tohoto problému vnímat nejen stranu nabídky, ale také stranu poptávky a zkoumat,
proč si jednotlivci nebo skupiny tyto zbraně žádají. Klíčové jsou otázky jako: „Proč lidé vlastní a nakupují ruční zbraně? Jaké jsou
politické, hospodářské a společenské funkce zbraní a jaké uvažování (ohledně násilí, bezpečnosti, spravedlnosti, moci, sebe
sama, genderu) se k tomu pojí?“ Takovýto průzkum motivů, proč si lidé obstarávají ruční zbraně, si žádá zapojení antropologů,
kriminologů, psychologů, sociologů a behaviorálních ekonomů. Tyto přístupy vyzdvihují skutečnost, že z pohledu společnosti
představuje odzbrojení více než pouhé odložení a ukončení používání zbraní a usnadnění jejich vysbírávání – jde také o to,
aby došlo ke změně postojů.
Totéž platí o pocitu bezpečnosti, což je subjektivní záležitost. Hodnocení bezpečnostních problémů a potřeb je obvykle
vysoce subjektivní. Dochází-li k tomu výhradně prizmatem takových dárcovských koncepcí jako lidská bezpečnost, existuje
riziko, že specifika lokálního vnímání bezpečnosti budou bagatelizována či ignorována. V kterékoliv zemi mohou různí aktéři
rovněž vnímat a definovat své problémy v oblasti bezpečnosti různě. Mohou být ovlivněni širokou škálou emocionálně,
společensky a kulturně traumatických událostí a ztrát a pošlapanými společenskými normami a pravidly chování, čemuž jedinci
a společenství v nestabilních situacích čelí nejvíce a což je často provázeno násilím a nepředvídatelností každodenního života.
Pomoci zabránit násilí vůči civilistům a ochránit místní obyvatelstvo, o což mezinárodní společenství stále intenzivněji usiluje,
v různých nestabilních kontextech, jako je například východní Kongo (v Demokratické republice Kongo), může mikroanalýza
lokálního vnímání nejistoty.
Nestabilita neznamená vakuum – mechanismy, kterými společenství zvládají bezpečnostní hrozby, zajišťují
spravedlnost a usnadňují reintegraci
V mnoha situacích jsou orgány poničené, dysfunkční, nelegitimní, nebo dokonce vše naráz. Zničená je i infrastruktura, lidská
kapacita je na velice nízké úrovni a k dispozici je málo kvalifikovaných zaměstnanců, pokud vůbec nějací. Obyvatelstvo
navíc chová hlubokou nedůvěru ve stát a není vůči němu loajální. Za takových okolností může panovat dojem, že státní
aparát a nové orgány musí být přebudovány od základu, v podmínkách, které se někdy popisují jako „virtuální anarchie“,
což vysvětluje, proč se často mluví o pojmech jako „bezpečnostní vakuum“ či „vakuum právního řádu“.
Zkušenosti však znovu a znovu ukazují, že žádné takové vakuum neexistuje ani tam, kde státní struktury úplně zkolabují.
Velkou část mechanismů bezpečnosti a spravedlnosti v postkonfliktních a nestabilních státech nevykonává státní policie
a soudnictví, nýbrž nestátní bezpečnostní a justiční organizace. Věnujeme-li pozornost stávajícím mechanismům, umožní
nám to přesněji pochopit potřeby lidí a překážky (opětovnému) vybudování fungujícího a nápomocného vztahu mezi
státem a společností, jakož i možnosti a prostředky, které se s tímto budováním pojí. Dokonce i v situacích popsaných jako
anarchie, jaké panují např. v Somálsku nebo ve východním Kongu (Dem. rep. Kongo), celá škála aktérů zčásti plní funkce,
které by se čekaly od státu, byť v dysfunkční podobě.
Úsilí společenství o omezení bezpečnostních hrozeb, které představuje šíření ručních zbraní, případně o reintegraci bývalých
bojovníků a opětovné vybudování důvěry mezi nimi a místními komunitami zdůrazňuje lokální hodnoty a nehmotné prvky
místních kultur při budování udržitelných orgánů. V Mosambiku a severní Ugandě usnadňují tradiční rituály reintegraci
bývalých dětských vojáků. Tyto kroky ukazují, jaký úspěch mají strategie, které jsou hluboce zakořeněné ve společenském
a kulturním kontextu a jež berou v potaz subjektivní a psychické rozměry reintegrace.
• Rituály napomáhají transformaci světových názorů a umožňují lidem přiřknout širšímu konfliktu určitý smysl. Dochází-li
k hroucení světonázorů, mohou rituály navodit nové způsoby myšlení a zásadně změnit způsoby, jakými lidé nahlížejí
na svět. Mohou také aktuální problémy zasadit do jiného kontextu a dát lidem příležitost přistupovat k nim nově, a
učinit tím konflikt méně destruktivní.
• Tyto systémy (jež jsou často vymezovány jako „tradiční“ a „neoficiální“) rovněž představují širší formy správy, které
přesahují řešení sporů. Jejich představitelé a aktéři mohou zasahovat i do každodenního fungování své vesnice nebo
společenství. I v případě, že byly vážně zasaženy a pozměněny násilím, je pravděpodobné, že zůstanou neporušenější
než systémy oficiální.
• Jedinečný přínos těchto systémů podporuje společenskou důvěru a reintegraci do společenství, a to zejména po
odeznívajících obdobích násilí. Jsou téměř bez výjimky založeny na představě pořádku a sounáležitosti – primární je
pro ně blaho společenství, nikoliv jen oběti.
Mají však i své nevýhody a rizika, zejména pro lidská práva, rovnost žen a mužů a práva mladistvých. Tradiční a neoficiální
mechanismy proto musí podléhat podrobnému a do kontextu zasazenému hodnocení s ohledem na omezení, která lze
92
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Budování státu a sociální soudržnost
pozorovat v různých situacích – úpadek a potenciální deformace tradiční moci a norem, riziko zneužití moci a modelů
vládnutí, riziko politické manipulace, otázka legitimity a účinnosti systému, omezená použitelnost či platnost pro různé
regiony nebo etnické skupiny. Obecně se rovněž má za to, že tato omezení lépe řeší místní aktéři z řad občanské společnosti,
kteří mohou propagovat a podporovat adaptaci v systémech, jež se neustále proměňují a jsou proměňovány v čase.
Stručně řečeno, absolutní prioritou dárců a mezinárodních agentur, a zejména pak EU, by měla být snaha lépe pochopit,
jak obyvatelé reagují na své všednodenní problémy v oblasti bezpečnosti, kam už státní systém dosahuje jen omezeně
nebo kdy je příčinou problémů sám stát.
2.2 ZOHLEDŇOVÁNÍ OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI
Úsilí o budování státu je odsouzeno k nezdaru, pokud není při posilování institucionálních kapacit obnovena legitimita státu.
Legitimita má různé zdroje a s postupem času se vyvíjí, a to tak, že je pro vnější aktéry obtížné ji plně pochopit. V některých případech,
kdy stát není legitimní, si legitimitu zachovávají nestátní instituce a místní obyvatelé uznávají jejich společenskou úlohu. Příliš se
soustředit na stát tedy znamená riskovat, že přehlédneme důležité aktéry stojící mimo hranice státních orgánů.
Vybudování státní důvěry a posílení státní legitimity lze docílit tím, že překonáme představu státu samotného a budeme o budování
státu uvažovat jako o způsobu, jak utvářet styčnou plochu mezi státními a nestátními aktéry. Je sice důležité budovat potenciál
ústředních státních orgánů, stejně klíčové je však podporovat potenciál občanské společnosti k tomu, aby kontrolovala stát a
fungovala jako jeho protiváha, a monitorovala tak jeho kroky a volala jej k zodpovědnosti za jeho politiky.
Výzva s tím spojená však spočívá v tom, aby zároveň nebyla podrývána pozice státu a nestátní a státní aktéři si nekonkurovali – a
aby byla chápána skutečnost, že budování státu může oslabit jiné zdroje autority, a celý proces tak podkopávat.
2.3 PROPAGACE SMYSLU PRO SPOLUOBČANSTVÍ A PODPORA MECHANISMŮ ZODPOVĚDNOSTI
Podpora sociální soudržnosti a využívání oficiálních orgánů propagujících otevřenost pro všechny jsou důležitými nehmotnými
rozměry budování státních sfér. V potaz by se měla brát opatření, která sjednocují různorodé obyvatelstvo nestabilních států na
národní úrovni a využívají možností soudržnosti na nižší než státní úrovni. Úspěšnější africké státy využívají ucelené politické
geografie a apelují na společnou minulost obyvatel, a budují tak u nich smysl pro společnou identitu a cíle.
Například v Botswaně se společenská soudržnost možná postarala o to, že elita pečlivě spravuje cenná aktiva v podobě diamantů
ve prospěch celého obyvatelstva a střeží se prokletí spojeného s přírodními zdroji, které postihlo téměř všechny podobně obdařené
africké země,8 které však oproti Botswaně postrádají její geografické a historické výhody, a tak u nich přetrvává kořistnická politika
elit, což dále brání inkluzívním procesům budování státu.
V případech, kdy je nestabilita spojena s manipulací v otázce fragmentace obyvatelstva na základě etnické příslušnosti, geografie
či přírodních zdrojů, lze efektivně a trvanlivým způsobem utvářet jednotu tím, že se pozornost soustředí na institucionalizaci
spolupráce napříč skupinami a na omezení horizontálního nesouladu. Konsociační vláda v Burundi například nabízí celou škálu
možností, jak vytvářet koalice a redukovat napětí omezováním či odstraňováním skutečné či domnělé nerovnováhy v zastoupení
jednotlivých skupin ve vládách, státní správě, zákonodárných sborech a armádě. Podobně může být potenciální napětí mezi
protichůdnými politickými jednotkami zčásti rozptýleno podporování reforem nastavujících spravedlivé a transparentní rozdělování
zisků z přírodních zdrojů. Mezinárodní aktéři zase mohou mít pro systémy, které monitorují, jak jsou rozdělovány a spravovány
veřejné příjmy a výdaje, zásadní přínos v podobě pomoci a finančních prostředků.
Úsilí o budování takového „národa národů“, který bude ctít osobitost každé skupiny, bude nejspíš úspěšnější než utváření státu
na základě „popírání společenských identit“, tedy „národa v rozporu s identitami“.9 Propagace silného společného cítění různými
vzdělávacími, sportovními a kulturními programy může napomáhat rozvoji komplementárních kulturních identit posilujících národní
vazby a zároveň omezujících tření mezi skupinami. Jižní Afrika například od konce éry apartheidu ke sjednocení rozmanitého
národa tvořivým způsobem využívá sportu. V mnoha zemích se vysoce osvědčily speciální programy na zacelení ran, které mezi
skupinami zůstávaly dlouho zjitřeny, jako jsou jihoafrická Komise pravdy a smíření (Truth and Reconciliation Commission) a usmiřovací
programy v Burundi.
V jiných případech je nestabilita státu s rozdělením obyvatel či manipulací s ním spojena méně a přetrvávající překážky společenské
stabilitě a zajišťování veřejných služeb lze připisovat spíše uspořádání státu, které skrývá klanové soupeření nebo slouží zájmům
„třídního státu“,10 mocenské elity ovládající klíčové funkce ve státním byrokratickém aparátu, politických stranách a na hospodářských
8
9
10
Kaplan 2008.
Cahen 2005.
Keller 1991.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
93
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Kapitola 7
pozicích. Kupříkladu v Somálsku nezabránila střetům mezi klany ani etnická a kulturní homogenita.11 V Demokratické republice
Kongo se zase navzdory heterogenitě etnického složení politická třída skládá ze 150 až 200 rodin zařazených ve všech politických
uskupeních.12 Dokonce i v zemích, kde se konflikty obvykle interpretují jako důsledek manipulace se socioetnickými identitami,
jako je tomu v Burundi, se tyto společenské předěly překrývají s klanovým, regionálním či třídním dělením.13
V případech, kdy je budování státu brzděno prospěchářskou politickou třídou a omezenou ochotou spolupracovat, by mezinárodní
podpora nehmotným rozměrům budování státních sfér mohla zahrnovat vytváření participačního prostoru, kde by se mohly
vyjadřovat občanskospolečenské a lobbistické skupiny, které mohou šířit informace a fungovat jako hybná síla sociopolitického
přerodu. V souladu se zásadou OECD/DAC „neškodit“ v rámci jejich Zásad vhodné mezinárodní činnosti v nestabilních státech by
však vnější aktéři měli minimalizovat riziko, že partnery svou činností ohrozí. Tento přístup by měl být doplněn hledáním kontaktním
míst v rámci státních orgánů.
Reformy by měly působit postupně a čím dál intenzivněji tak, aby neohrozily křehké společenské vazby. Cílem by mělo být vyvolání
opakujícího se a sebeudržujícího procesu změny pronikajícího systémem, zasahujícího společnost a stát na řadě úrovní a postupem
času transformujícího jejich vztahy. Takový přístup by pevněji zakořenil stát ve společnosti a zajistil, aby se elity vůči obyvatelům
chovaly odpovědněji. Demokracie se daleko pravděpodobněji uchytí tam, kde je zaváděna plynule a vytrvale a postupuje na mnoha
frontách. Chvatné úsilí uspořádat volby v krátkém termínu, byť by bylo štědře finančně podporováno mezinárodním společenstvím
(jako tomu bylo v Demokratické republice Kongo v roce 2008), nestabilní společnost spíše rozpoltí, než aby zásadním způsobem
vylepšilo správu, zejména v krátkodobém horizontu.
3. POTŘEBA HLUBOKÉHO POROZUMĚNÍ MÍSTNÍMU KONTEXTU
Státy musí zdroje a institucionální modely hledat u sebe sama a osvojovat si politické a hospodářské
struktury a procesy, které odrážejí historii, složitost a osobitost jejich obyvatel a prostředí. Příliš mnoho
postkoloniálních režimů se po správních modelech a zdrojích poohlíží mimo vlastní hranice, přičemž
zvyšují svou závislost na zahraniční pomoci a prakticky se zasluhují o to, že jejich domácí kořeny nebudou
nikdy dostatečně hluboké na to, aby se o ně mohly opřít.
Neznamená to, že tradiční západní politické modely nejsou pro nezápadní společnosti vůbec relevantní, nýbrž že je zapotřebí
tyto modely přizpůsobit tak, aby odpovídaly místním politickým, hospodářským a společenským zvykům a podmínkám. Cílem
by neměly být centralizované státy se zákony západního typu a demokracií vymezenou výhradně řádnými volbami. Místo toho
by měly být propagovány schopné, inkluzívní, participační, vnímavé a zodpovědné vlády. Například Botswana staví své politické
systémy na tradičním paradigmatu, které využívá široce přijímaných správních norem.
Mají-li cílem být legitimní a zodpovědné státy, je u správních problémů, správy pozemků a zdrojů a přenosu vědomostí velice
důležité klást důraz na hledání lokálně vhodných řešení. Žádná úspěšně rozvinutá společnost samozřejmě nezávisela takovou
měrou na cizích prostředcích, cizích politických modelech, cizích jazycích a cizích zákonech, jako tomu v současné době obvykle
je u nestabilních států.14
Dárci by měli více investovat do chápání lokálních společenství a diagnóz politických výzev, kterým čelí. Je pravděpodobné, že
globalizační modely v nestabilních zemích modifikovaly tradiční struktury, a ty tak již nemohou být považovány za stejné jako v
minulosti. Vývoj státních a nestátních institucí probíhá konstantně a nelineárně, čímž se stávají o to větší výzvou pro všechny, kteří
je chtějí nějakým způsobem uchopit. Jak už někteří dárci zjistili, klíčové je rozvíjet lokální schopnost zkoumat antropogeografii
států a analyzovat sociokulturní kontexty. (Nizozemské Ministerstvo pro rozvojovou spolupráci poskytuje finanční záruky lokálním
organizacím zabývajícím se společensky relevantním zkoumáním v 9 zemích rozvojového světa, nadace Hewlett Foundation zase
poskytuje dlouhodobou podporu 24 think-tankům v 11 afrických zemích.)
Agentury pomoci by měly věnovat větší úsilí a prostředky lepšímu pochopení a diagnostice problematických míst sociopolitické a
institucionální sféry postihujících nestabilní státy (rámeček 7.2). Zadávání rozsáhlejšího společenskovědního a politického výzkumu
by bylo finančně poměrně nenáročné a bohatě by se vyplatilo tím, že by vedlo ke zformulování pečlivých mezinárodních a lokálních
politik, které by ošetřovaly nevyhnutelně složité problémy nestabilních států. Diagnostika společenského a politického uspořádání
je zase nezbytná k tomu, aby bylo možné pochopit, čeho je v daném státě zapotřebí, a aby byly stanoveny přístupové body a
prostory pro interakci se státními orgány. Hodnotný přínos pro schopnost EU určit dolaďovací postupy zásahů může představovat
proces řízení a prověřování zaměstnanců EU působících v nestabilních státech na základě pravidelných hodnocení, mechanismů
podporujících dialog odborníků na různé oblasti (humanitární pomoc, rozvojovou spolupráci, zahraniční politiku, diplomacii) a
specializace na konkrétní regiony, země a odvětví.
11
12
13
14
Mengisteab a Daddieh 1999.
GTZ 2008.
Brachetová a Wolpe 2005.
Kaplan 2009.
94
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Budování státu a sociální soudržnost
Rámeček 7.2: Somálsko a Somaliland
Seth Kaplan, správce společnosti, Alpha International Consulting, Ltd.
Somálsko a jeho separatistické území Somaliland nabízejí jeden z největších kontrastů mezi budováním státu za pomoci
importovaných institucionálních pilířů a budováním s využitím pilířů domácích.
Od rozpadu somálského státu v roce 1991 se jej mezinárodní společenství patnáctkrát způsobem „odshora dolů“ pokusilo
obnovit – a patnáctkrát selhalo. Agentury pomoci, velvyslanectví a multilaterální organizace neměly kontakt s politickou realitou
v zemi, a opakovaně se jim tak nepodařilo správně interpretovat politickou dynamiku země a pokoušely se na ni naroubovat
„bezduché, nestrategické, šablonovité politické kroky, které měly malý význam pro somálský kontext a nedávaly prostor k
vyjádření somálskému obyvatelstvu.“ Výsledkem bylo, že „Somálci pokoušející se vymanit svou zemi z této smrtící, vleklé krize
tak museli činit navzdory zapojení mezinárodního společenství, nikoliv díky němu.“15
Somaliland, oblast na severozápadě Somálska, která vyhlásila nezávislost v roce 1991, naopak vybudovala své státní orgány za
pomoci přístupu „zdola nahoru“, který využívá odvěkých široce uznávaných klanových struktur. Dnes se jedná o nejdemokratičtější
stát v regionu, který si vybudoval dostatečnou stabilitu a prosperitu na to, aby nalákal migranty z celého Afrického rohu. Somaliland
za svůj úspěch vděčí zčásti skutečnosti, že se mu dostalo jen malé pomoci zvenčí, což jej přinutilo záviset jen na vlastních zdrojích,
kapacitách a institucích. (Někteří zastánci nezávislosti Somalilandu se ve skutečnosti obávají, že vyšší objem zahraniční pomoci
by měl na zemi negativní dopad.) Na klanových strukturách vybudovaly svou vlastní lokální správu i některé další části Somálska,
jako např. Puntland. Mezinárodní společenství však Somaliland odmítá uznat a nepolevuje ve svém sisyfovském úsilí zformovat
centralizovaný somálský stát.
Slova politologa Kena Menkhause o Somálsku platí i pro mnoho jiných neúspěšných a nestabilních států: „Tyto extenzivní a
intenzivní [neoficiální] mechanismy [samosprávy] [...] jsou pro vnější pozorovatele prakticky neviditelné; takoví pozorovatelé se
totiž často soustředí na jedinou strukturu, která ve skutečnosti Somálcům zajišťuje právní řád ze všech nejméně – na ústředí státu.
(...) Vnější aktéři totiž tradičně soudí, že podmínkou nezbytnou pro rozvoj je existence vnímavého a efektivního státu, což je teorie
zakotvená prakticky v každé rozvojové strategii Světové banky a OSN. Pro mnoho Somálců je však stát nástrojem hromadění a
dominance, kumulace bohatství a moci těch, kdo vládnou, a vykořisťování a pronásledování zbytku populace. Tyto rozdíly ve
vnímání státu často vedou k tomu, že si externí a národní aktéři nerozumí a nedokážou se dohodnout.“16
Potenciální způsob, jak využít lokálních kapacit a orgánů a zlepšit správu, je zaměřit se na budování lokálních vlád a co nejúžeji
je propojit s jejich komunitami. Lokální vlády nejsou v žádném případě dokonalé, ale přenesením správních funkcí do vesnic,
menších měst a čtvrtí každého většího města lze využít síly přímé interakce a podpořit transparentnější a zodpovědnější formy
vlády. Ústřední vlády mohou zajistit stabilní měnu, podporovat rozsáhlý trh se zbožím, budovat meziměstská dopravní spojení a
stanovovat základní bankovní, právní, zdravotnické a vzdělávací normy, ale poskytování služeb každodenně ovlivňujících hlavně
rodiny a malé společnosti připadá na lokální a oblastní vlády. Vlády na nižší úrovni zajišťují například většinu služeb v oblasti
vzdělání, zdravotnictví a výstavby silnic.
Neznamená to, že podpora decentralizace vždy vyústí v efektivnější a vnímavější vlády. Lokální správy mohou být vystaveny
pokusům ze strany místních elit a záškodníků přivlastňovat si moc a prostředky. Decentralizace odpovídá inkluzívnímu budování
státu pouze do té míry, že zajišťuje mezivládní kontrolu a vzájemnou protiváhu jednotlivých vlád, dává prostor občanům vyjádřit
se a vyvažuje povinnosti místních vlád náležitou mírou rozhodovací autonomie a dostatkem lidských a finančních zdrojů.
Dárci by proto měli podporovat decentralizační procesy založené na strukturaci názorů, zapojování společnosti a vyvážených
povinnostech a prostředcích lokálních státních orgánů, což může snížit riziko kořistnického chování elit, zvýšit zodpovědnost a
vymezit úlohy vedle sebe působících neoficiálních institucí a útvarů představujících alternativu a paralelu k funkcím státu. Úspěšný
příklad decentralizovaného správního přístupu k poskytování služeb, který dokázal pevně svázat tradiční koncepty a instituce s
fungováním státu, je Rwanda (rámeček 7.3). Potřeba nalézt správní mechanismy zapuštěné do společenských struktur v sobě zároveň
zahrnuje, že úloha lokální a celostátní vlády závisí také na minulosti země. Na značně odlišné země jediné řešení aplikovat nelze.
15
16
Menkhaus 2008, str. 9.
Menkhaus 2007, str. 87.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
95
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Kapitola 7
Rámeček 7.3: Africký správní model
Jesse McConnell, Reform Development Consulting
Dva frekventované problémy v otázce dobré správy v Africe jsou jednak častá různorodost občanů, jež představitelé musí vést, a
omezený potenciál úředníků státní správy při zajišťování lokálního vedení. Příklad specificky afrického modelu správy představuje
Rwanda. Její model se orientuje na zajišťování služeb, je založen na zodpovědnosti a je schopen se vypořádat s mnoha výzvami.
Několik set let starý rwandský kulturní koncept Imihigo se vztahuje hlavně k úkolové smlouvě. Koncept se vyvinul z myšlenky,
že se čelní vojenští představitelé veřejně zavážou svému králi k tomu, že splní konkrétní úkol, jako je např. porážka nepřítele či
dobytí určité oblasti. Za jeho splnění se jim mělo dostat význačné odměny a uznání.
Tato myšlenka se vyvinula do moderní podoby a institucionalizovala se do politického systému. Starostové se nyní každý rok
veřejně zavazují prezidentovi, že splní konkrétní cíle stanovené ve státním rozvojovém programu a lokálně vymezené v oblastních
rozvojových plánech. Moderní Imihigo je tedy funkcí prioritního vládního zájmu na zodpovědnosti prostřednictvím obyvatel a
jejich poskytování služeb při práci na rychlém všeobecném rozvoji. Cíle určují starostové při konzultacích na lokální úrovni s členy
svého společenství a poté je tlumočí celé zemi, což celému postupu dodává na transparentnosti a zodpovědnosti. Na každoroční
celostátní fórum potom navazují čtvrtletní oblastní shromáždění Imihigo, na nichž starostové členům společenství a zástupcům
státní vlády prezentují, jakého pokroku bylo dosaženo a jakým výzvám při plnění cílů čelí.
Tato iniciativa slaví úspěch hlavně z toho důvodu, že nutí státní úředníky k většímu úsilí, čehož je dosaženo proto, že:
• na každoroční úvodní i čtvrtletní prezentaci Imihigo je široce zastoupena veřejnost;
• uplatňované postupy vedou k jasnému stanovení cílů;
• se vyšší měrou angažují společenství jakožto recipienti z těchto postupů profitující, a tedy jako plánovači v procesu určování
potřeb a výběru náležitých projektů;
• Imihigo je založeno na tradici a využívá stávajících zkušeností.
Od svého počátku ovlivňuje Imihigo každou společenskou skupinu. Závazky se uzavírají ve všech vládních resortech,
školách, dokonce i rodinách.
Některé nestabilní státy jsou v otázkách identity, kultury a jazyka rozdrobené a jednotlivé regiony mají špatně propojené, neboť
se vyznačují nekvalitní infrastrukturou, nepříznivou politickou geografií a slabými správními systémy. Tam, kde selhávají státní
modely řízení rozvoje, proto mohou uspět modely řízené lokálně, zejména projeví-li se užitek v průběhu času jak horizontálně v
jiných lokalitách, tak vertikálně ve vyšších správních orgánech (zvláště ve velkých zemích, jako je Demokratická republika Kongo).
Zároveň by bylo zajištěno, že by se lokální společenství nestávala rukojmími dysfunkční celostátní vlády. Zaměření pomoci na
tato „nadějná místa“ by bylo krátkodobě efektivnější – a povzbudilo by další oblasti, aby se ve střednědobém výhledu zlepšovaly
soupeřením o finanční prostředky.
Protože může být značně obtížné, nemožné a někdy i nežádoucí měnit původní společenskou strukturu a instituce, je důležité
vědět více o podmínkách, za nichž mohou být oficiální a neoficiální instituce lépe propojeny.17 Pokud by byla vnímána potřeba
institucionální rozmanitosti – či dokonce četnosti (kdy stát uznává a případně začleňuje různé historické tradice) – a země by při
budování vlád na tom, jakými schopnostmi a institucemi stát již v praxi disponuje, postupovaly prakticky i flexibilně, transformoval
by se i přístup dárců k budování státu.
Lokální neoficiální instituce mohou v oblasti budování státních sfér mnohého dosáhnout, je však nutné vyvarovat se toho, aby s
nimi a jejich úlohou byla spojována přehnaná očekávání a „romantické představy“.18 Ne všechny lokální a neoficiální instituce jsou
řízeny dobře nebo „lépe“ než stát. Neoficiální lokální instituce mohou například zaujímat diskriminační přístup, zejména k ženám
a mladším členům společenství.19
Případy jednotlivých zemí v různých situacích státní nestability20 (Zimbabwe, Sierra Leone a Demokratická republika Kongo)
vypovídají o tom, že podpora alternativních a tradičních forem správy by měla být vyhodnocována v individuálním kontextu dané
země na základě jejich potenciální integrace v rámci státního útvaru a jejich schopnosti zachovávat či podrývat legitimitu státu.
Z těchto případových studií si lze také vzít ponaučení, že nejlepší způsob, jak tato obecná kritéria podpory institucionálních reforem
17
18
19
20
Jütting 2003.
Poulignyová 2009.
UNECA 2007.
GTZ 2008.
96
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Budování státu a sociální soudržnost
uplatnit v praxi, je pragmatický a flexibilní přístup. Mezinárodní subjekty mohou využít potenciálních nadějných příležitostí pro
reformy tím, že budou hledat a navazovat stabilní vztahy s reformně orientovanými aktéry v řadách zemských elit, státních úředníků,
občanskospolečenských organizací, profesních sdružení a mikrofinančních institucí.
Při budování státu je tedy třeba zaujmout postupný přístup pevně zakořeněný v místním kontextu. Zásady OECD doporučují pojímat
kontext jako výchozí bod k tomu, aby nedošlo k zavádění externích plánů. Pro mezinárodní společenství to může být riskantnější
postup než čistě technické působení, ale naděje na úspěch jsou věrohodnější.
4. KOMPLEMENTARITA HUMANITÁRNÍ POMOCI A ZÁSAHŮ V OBLASTI BUDOVÁNÍ
STÁTU V POSTKONFLIKTNÍM PROSTŘEDÍ
Jednou z výzev pro mezinárodní aktéry působící v proměňujícím se postkonfliktním prostředí je zajistit,
aby podpora adresovaná občanské společnosti napomáhala budování státu a základním potřebám
obyvatel, aniž by přitom vznikaly paralelní struktury.
V mnoha postkonfliktních kontextech poskytují sociální služby soukromí aktéři z řad občanské společnosti. Dojde-li k příliš rychlému
přechodu od fáze humanitární pomoci do fáze rozpočtové podpory státu, může mnoho z těchto aktérů zůstat bez prostředků, takže
nebudou moci v poskytování těchto sociálních služeb pokračovat, přičemž stát ještě tyto funkce není připraven vykonávat. Předčasný
posun k budování státu může znamenat, že nebudou uspokojeny humanitární potřeby. Humanitární potřeby v Jižním Súdánu (rámeček
7.4) byly během pěti let přechodu vyšší než v průběhu konfliktu. Nedisponuje-li stát ještě potenciálem k poskytování sociálních služeb,
odejmout pomoc jejich lokálním poskytovatelům znamená zanechat humanitární mezeru. Aby tedy bylo možno chránit humanitární
oblast, je třeba, aby podporu budování státu paralelně doplňoval stejně zásadní proces podpory občanské společnosti. Jinými slovy,
budování státních sfér nelze realizovat na úkor humanitárních zásad.
Tento přístup je rovněž v souladu s potřebou prohlubovat legitimitu státu. Neschopnost státu reagovat na humanitární potřeby totiž
může podrývat jeho legitimitu a podpora občanskospolečenských organizací může přispět ke zformování vnímavého a inkluzívního
státu. V postkonfliktních obdobích přechodu obvykle mnoho politických řešení sjednávají elity a občanská společnost není přizvána
k diskuzi. Zapojování se do práce orgánů a jejich podpora ze strany občanské společnosti by proto vedly k posílení legitimity a vzniku
trvanlivější společenské smlouvy.
Dárcovská pomoc se v kontextech zasažených konfliktem rovněž musí vypořádávat s matoucí skutečností, že vedle sebe existují různé
nástroje intervence. Kroky EU může podrývat mylná domněnka, že z krizové situace, kdy hlavním intervenčním nástrojem je humanitární
pomoc, lze ke stabilnějšímu stavu, kdy může rozvojová spolupráce za primární nástroj pomoci využívat rozpočtovou podporu, dospět
lineárním tempem (rámeček 7.4). Mezinárodní aktéři působící v těchto situacích by měli zajistit rovnocenný a souběžně využívaný prostor
jak pro humanitární pomoc, tak pro rozvojovou spolupráci. Oba nástroje mohou být vysoce hodnotné a mělo by jich být využíváno v rámci
společné vize, byť je možná bude třeba vytříbit. Na to, aby vyřešila hybatele vleklých krizí a spodní hladiny konfliktu, není humanitární
pomoc zasazená do jednoletého rámce výplat adekvátní.
Rámeček 7.4: Mezinárodní působení v nestabilních státech – poučme se z Jižního Súdánu
Sara Pantulianoová, Institut pro zahraniční rozvoj
Po podepsání souhrnné mírové dohody v lednu 2005 byl Súdán zahrnut do skupiny devíti zemí účastnících se pilotního
projektu OECD/DAC, který spočíval v uplatňování Zásad vhodné mezinárodní činnosti v nestabilních státech. Cílem nových
Zásad, které staví na Pařížském prohlášení o účinnosti pomoci z roku 2005 a na Zásadách správného humanitárního
dárcovství (Principles of Good Humanitarian Donorship) z roku 2003, je reagovat na komplikované problémy a potřeby
spojené s mezinárodními kroky v situacích, v nichž jde zároveň o bezpečnostní, humanitární a rozvojové otázky.21 Súdánský
pilotní program, omezený na mezinárodní působení v Jižním Súdánu, se soustředil na tři hlavní záležitosti: mechanismy
koordinující dárce, mezinárodní podporu budování státu a mezinárodní podporu budování míru, přičemž zvláštní důraz
byl kladen na realizaci souhrnné mírové dohody.
21
Haslieová a Borchgrevink 2007.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
97
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Kapitola 7
V Súdánu byla vyzkoušena celá paleta mechanismů koordinace pomoci, a to jak v průběhu mírových jednání, tak po nich.
Zahrnují postup společné hodnoticí mise, svěřenecké fondy s několika dárci a společný tým dárců v Jubě. Společná hodnoticí
mise spočívala v komplexním hodnocení potřeb při navracení do běžného života a přechodné regeneraci v osmi tematických
oblastech, které měly být řešeny v průběhu prvních dvou let přechodného období souhrnné mírové dohody (2005 až
2011). Hodnocení pod společným vedením UNDP/UNDG a Světové banky trvalo 15 měsíců a velice aktivně se do něj zapojili
vysocí představitelé dvou hlavních válčících stran, Strany národního kongresu a Súdánského lidového osvobozeneckého
hnutí/osvobozenecké armády, a značné množství dárcovských zemí. Společná hodnoticí mise byla vnímána jako rámec
podporující stabilitu a nabízející mírové dividendy posilující mírovou dohodu.
Hodnocení, jež představovalo vysoce nákladný a ambiciózní podnik, vyvolalo očekávání, že tentokrát půjde o ten pravý
návod, a přišlo s návrhy mechanismů na implementaci.22 Hrálo sice určitou roli v tom, že dohromady svedlo válčící strany
nad společným programem obnovy, a představovalo první vážnou snahu dát reakcím na nový kontext určitou osnovu, ale
jako účinný rámec pro konkrétní kroky neposloužilo. Padaly námitky ohledně nedostatečně jasných priorit a posloupnosti v
operačním plánu a opodstatněnosti metod využitých ke kalkulaci nákladů a odhadu úrovně potřeb23 i ohledně neadekvátní
míry pozornosti věnované bezpečnosti a budování míru.24 Největší nedostatky však spočívaly v tom, že se národní aktéři na
hodnocení podíleli jen omezenou měrou a že tváří v tvář rychle se měnícímu kontextu, kdy vznikla nová vláda a bezpečnostní
struktury, hodnocení čím dál více ztrácelo na relevantnosti. Společná hodnoticí mise pochybila v tom, že se pokoušela
poskytnout plán pro mezinárodní působení, místo aby vytvořila dynamický rámec citlivě reagující na změny kontextu.
Hlavní mechanismy realizace závěrů hodnocení představovaly dva svěřenecké fondy s několika dárci, jeden pro vládu
národní jednoty a druhý pro vládu Jižního Súdánu. Tyto fondy, spravované Světovou bankou, měly usnadnit koordinaci
financování ze strany vnějších dárců adresovaného na podporu okamžité obnovy, měly konsolidovat mírový stav, vytvářet
kapacity a urychlovat pokrok při plnění rozvojových cílů tisíciletí až do roku 2011. V praxi však připravily jeho výsledky a
dopad hluboké zklamání.
Fondy byly značně kritizovány za to, že nedokázaly vyvolat rychlý a viditelný účinek.25 Vyplácení prostředků trvalo
nesnesitelně dlouho a většina projektů nedokázala veřejnosti dodat „hmotné statky“ ještě ani v druhém roce fungování.26
Byrokratické procedury Světové banky, personální problémy a zdlouhavá jednání týmů OSN a Světové banky ohledně
organizace prováděcích postupů zpočátku brzdily realizaci.27 Neschopnost vlády zvládat byrokratické požadavky fondů
způsobovaly vážné prodlevy a neefektivitu.
Slabiny fondů vedly mnoho dárců k tomu, že je obcházeli a adresovali více prostředků bilaterálně či prostřednictvím jiných
sdílených fondů. Zdá se, že pravidla a postupy fondů byly nastaveny spíše pro potřeby střednědobé rekonstrukce a rozvoje
než okamžité postkonfliktní obnovy. Není to poprvé, co takový nástroj nesplnil v postkonfliktním kontextu své cíle, což
vybízí k otázce, proč si mezinárodní aktéři z takových případů neberou ponaučení.28
Jiným mechanismem dále uvádějícím v soulad dárcovské činnosti v Jižním Súdánu je zřízení společného týmu dárců ze šesti
zemí v Jubě. Hodnocení v polovině období dospělo k závěrům, že se týmu dařilo přispívat k podpoře vlastnických práv v
Jižním Súdánu a posilování souladu dárcovských činností s vládními politikami, ale harmonizace společného týmu dárců
a dodržování zásad OECD/DAC pro působení v nestabilních státech byly mnohem méně úspěšné. 29 Konkrétně šlo o to, že
partneři týmu nedokázali vytvořit společný politický rámec se sdílenými rozvojovými a diplomatickými cíli a přístupy a na
základě něho fungovat. Výsledkem bylo, že nedokázali zabránit nárůstu bilaterálních programů.
Zvyšování počtu projektů způsobuje, že koordinace pomoci v Jižním Súdánu je čím dál obtížnější a omezuje schopnost týmu
uceleným a udržitelným způsobem přispívat k budování státních sfér.30 Obzvláště nekoordinované a často rozporuplné je
technické poradenství k pozemkové politice a řešení pozemkových sporů.31 Společný tým dárců také stejně jako mnoho
mezinárodních organizací v Jižním Súdánu obtížně shání a udržuje si pracovníky s náležitými dovednostmi a zkušenostmi,
což podkopává jeho fungování.32
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
32
Murphy 2007.
Murphy 2007.
UNDG/Světová banka 2006.
Scanteam 2007b.
Fentonová 2008.
Pantulianoová a kol. 2007.
Pantulianoová a kol. 2008.
Bennett a kol. 2009.
Bennett a kol. 2009.
Pantulianoová a kol. 2008.
Bennett a kol. 2009.
98
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Budování státu a sociální soudržnost
Budování státních sfér v Jižním Súdánu, což je primární zájem mezinárodních aktérů zde působících, představuje obrovskou
výzvu, neboť oficiální vládní struktury musí být vybudovány od nuly. Ačkoliv je vyvíjeno soustředěné úsilí o vytvoření
administrativního aparátu vlády Jižního Súdánu, do značné míry jde o postupy „shora dolů“. Důraz je kladen na budování
orgánů a administrativní kapacity ústřední vlády v Jubě a mnohem méně pozornosti je věnováno řešení otázek legitimity a
zodpovědnosti.33 Určitého pokroku bylo dosaženo při zřizování regionálních a státních struktur, ale poskytování základních
služeb funguje stále ještě značně omezeně a v mnoha oblastech bují korupce.34
Ustavení vlády Jižního Súdánu je státními i mezinárodními aktéry vykládáno tak, že Jižnímu Súdánu byla poskytnuta
příležitost postoupit od pasivního přijímání zvnějšku poskytované humanitární pomoci k přípravě, financování a provádění
programů obnovy a rozvoje pod národním vedením. Dárci v důsledku toho zvýšili příspěvky na dlouhodobou obnovu a do
rozvojových fondů a omezili finanční prostředky na humanitární účely, přestože zde ve skutečnosti humanitární potřeby
rostou, vláda Jižního Súdánu trvale postrádá potenciál je uspokojovat a mechanismy dlouhodobějšího financování vykazují
špatné výsledky.
Konvenční uspořádání pomoci znovu názorně ukazuje, že na to, aby obhospodařovalo situace pokrývající duální rozdělení
na humanitární a rozvojovou pomoc, je špatně nastaveno. Jako v mnoha postkonfliktních kontextech je v Jižním Súdánu
zapotřebí pokračovat v přímém poskytování služeb zároveň s budováním vládního potenciálu, zejména aby se zabránilo
vážným krizovým situacím, jako je propuknutí epidemie cholery či potravinové krize.
Ústředním cílem pro přechod do mírového stavu je rovněž podpora stability. Strategie a programy pro plnění těchto cílů
musí být navrhovány tak, aby přispívaly k budování státu, udržovaly rovnováhu mezi zřizováním státních bezpečnostních
orgánů a úlohou vnějších aktérů, jako jsou např. mírové mise. Důležitý prvek mezinárodního působení v Jižním Súdánu
představuje mírová mise UNMIS, pověřená monitorováním realizace souhrnné mírové dohody.
UNMIS má značné vojenské zastoupení po celém Jižním Súdánu a přechodných oblastech, její striktně vymezený mandát
(často vykládaný příliš úzce) a vnitřní bezpečnostní pokyny však vedou k tomu, že se až nepřijatelným způsobem vyhýbá
rizikovým situacím a je neefektivní. V mnoha oblastech monitoruje skutečné a potenciální konflikty nepravidelně a programy
odzbrojování, demobilizace a reintegrace váznou nebo se nedaří.35 Jiným bezpečnostním otázkám – jako např. transformaci
Súdánské lidové osvobozenecké armády v armádu profesionální, výcviku policejních sil a řešení násilí mezi komunitami –
se zase dostává omezené či opožděné podpory. Mnozí vojáci mise UNMIS postrádají nezbytné jazykové vybavení, které
potřebují ke komunikaci mezi sebou, o komunikaci s místními obyvateli ani nemluvě. Výsledkem je, že interakce mezi
vojenskými pozorovateli a komunitami je přinejlepším nevyrovnaná. Má se za to, že vzhledem ke svým značným zdrojům
dělá UNMIS nemnoho – mezinárodní výdaje na misi UNMIS jsou v prudkém rozporu s nízkou úrovní pomoci, která je celému
Jižnímu Súdánu viditelně poskytována.36
Neschopnost mezinárodního společenství okamžitě poskytnout Jižnímu Súdánu a třem přechodným oblastem hmatatelné
mírové dividendy má negativní dopad na budování míru.37 Prodlevy a mezery v poskytování služeb a rostoucí nejistota v
některých oblastech, kam se navracejí uprchlíci, vede k tomu, že navracející se obyvatelé se buď shlukují v již přelidněných
městech a osadách, nebo svůj návrat odsouvají. Podkopává se tím důvěra jak přijímajících komunit, tak navrátilců ve
schopnost vlády Jižního Súdánu obstarávat služby a jiné mírové dividendy.
Složitost situace v Jižním Súdánu představuje pro zde působící mezinárodní aktéry výzvy, s nimiž se nelze snadno vypořádat.
Užitečným výchozím bodem sice mohou být Zásady OECD, zároveň si ale mohou navzájem odporovat. Kupříkladu mezi
budováním státu, cíli v oblasti koordinaci dárců a rychlým rozšiřováním základních služeb jakožto mírových dividend může
být nezbytné činit podstatné kompromisy.38 Použití analýzy nestabilního státu je však užitečné pouze v případě, že jsou
příčiny nestability dobře zanalyzovány, pochopeny a rozděleny podle oblastí nebo volebních obvodů. V Jižním Súdánu
se například příčiny nestability a reakce na ni ve třech přechodných oblastech mohou nápadně lišit od příčin a reakcí v
částech Horního Nilu.
Mezinárodní působení se až příliš často zakládá na chybné domněnce, že přechod od války k míru je lineární. Podepsáním
mírové dohody se ve skutečnosti často v terénu mnoho nezmění. Přechod od války k míru není technickou záležitostí, ale
33
34
35
36
37
38
Haslieová a Borchgrevink 2007.
Bennett a kol. 2009.
Vaux a kol. 2008.
Vaux a kol. 2008.
Haslieová a Borchgrevink 2007.
Haslieová a Borchgrevink 2007.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
99
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Kapitola 7
vysoce politickým procesem, v jehož rámci musí koexistovat a být společně realizovány různé principy, priority a přístupy,39
což zahrnuje i propracovanou a jemně odstíněnou analýzu mocenských vztahů, příčin zranitelnosti, hybných sil konfliktu a
ukazatelů odolnosti. Zejména v dynamickém postkonfliktním prostředí musí být politická ekonomie přechodu průběžně
přezkoumávána a revidována, aby opravdu odpovídala konkrétním podmínkám daného kontextu. Zároveň by mělo být
vyvíjeno větší úsilí o to, aby byli v rámci státu rozpoznáni aktéři s největším potenciálem pro realizaci změn a aby bylo
stanoveno, jakým způsobem je podporovat. Národní aktéři hrají klíčovou roli, neboť změny mohou proběhnout jedině
endogenním procesem – mezinárodní aktéři mohou k podpoře stability přispět, nemohou však být jeho hybnou silou.
4.1 PŘÍLEŽITOSTI V OBLASTI POSTKONFLIKTNÍ REKONSTRUKCE
Postkonfliktní prostředí nejenže klade před hlavy států a mezinárodní pomoc závažné výzvy, ale také představuje výbornou
příležitost vypořádat se s přetrvávajícím zdrojem vyloučení, pocitů křivdy a nespravedlnosti. Zohlednění rovnosti mužů a žen v
období postkonfliktních přechodů může například znamenat výrazný pokrok v boji o posílení pozice žen a proti diskriminaci na
základě pohlaví. Promyšlené spojení kritéria místní odpovědnosti a genderově vnímavého přístupu k postkonfliktní rekonstrukci
může být přínosnější než programy, které jsou genderově neutrální a jsou prováděny „shora dolů“ (rámeček 7.5).
Rámeček 7.5: Ponaučení od lokálních společenství – programy na podporu bývalých
bojovnic
Kroky k posílení odolnosti společnosti vyžadují, aby se do reformních postupů a veřejných rozhodovacích mechanismů zapojila
i lokální společenství. Místní obyvatelé jsou vybaveni zásadními strategiemi přežití, které lze podporovat, a budovat tak nové,
odolnější orgány. Některé politiky pomoci nejsou vhodně nastaveny proto, že pracovníci poskytující pomoc nerozumí místním
jazykům a podmínkám, a v důsledku toho si nevědí rady se zvykovým právem, tradičními systémy a domorodými znalostmi.
Tyto jazykové, komunikační a znalostní bariéry brání účasti chudých a marginalizovaných skupin na rozhodovacím procesu,
a lidé tak ztrácejí příležitost podílet se na politické a hospodářské přestavbě vlastních orgánů.
Tyto problémy se projevují v podobě značného nárůstu obav ohledně nevhodnosti politik pomoci ze strany Světového
sociálního fóra, rozsáhlého celosvětového sociálního hnutí, k němuž patří i hlasitě se projevující Africké sociální fórum a jež
zastřešuje mnoho tisíc občanskospolečenských hnutí.
Přínos místní odpovědnosti pro navrhování a realizaci rozvojových programů v nestabilních situacích je jasně patrný, podíváme-li
se na kontrast úspěšných a neúspěšných mezinárodních programů reintegrace bývalých bojovnic v Libérii v postkonfliktním
přechodném období.
V Libérii bylo do roku 2004 z celkového počtu 103 000 bývalých bojovníků odzbrojeno a do civilu propuštěno přibližně
22 000 žen a 2 740 dívek (Campbell-Nelsonová 2008). Ačkoliv se do odzbrojovacích politik a procedur měly začlenit i genderové
otázky, v praxi tomu tak nebylo. Ženské organizace zaznamenaly, že ženy byly posílány domů bez toho, aby bylo řádně
vyhodnoceno jejich reprodukční zdraví či sexuální a psychický stav. Znovu je začlenit do jejich rodin a komunit bylo mimořádně
obtížné, neboť byly poznamenány dvojitým stigmatem – zažily sexuální zneužívání a byly spojeny s ozbrojenými složkami.
Spoluprací s lokálními ženskými organizacemi a mezinárodními partnery bylo nalezeno inovační řešení – bývalé bojovnice byly
začleněny do policejních řad. První skupina nových příslušníků Liberijské národní policie (LNP) dokončila výcvik v roce 2005 a v
roce 2009 už podíl žen v řadách LNP činí 12,6 %. LNP zřídila jednotku na ochranu žen a dětí (WACPU), spolupracující s vládními
i nevládními orgány a podporovanou meziagenturní operační skupinou zabývající se genderově motivovaným násilím, která
koordinuje práci Organizace spojených národů a jiných dárců. Projekt Women Peace Huts (lokální skupiny pomáhající ženám
v obtížné situaci) zřízený sítí Women in Peace Building Network (síť žen zapojených do budování míru, WIPNET) rovněž v rámci
komunit podporuje ženy, které hledají ve stanovištích Peace Huts azyl a pomoc s problémy, jako je znásilnění, vlastnictví půdy,
náboženské rozdíly a kmenový systém (UNIFEM 2007).
Vztah žen ke státu je v nestabilních kontextech podstatně jiný než u mužů – často je zprostředkován rodinou, komunitou, náboženskými
a tradičními institucemi. Ženy čelí většímu rozporu mezi formálním a reálným občanstvím („substantive citizenship“) i větším
hospodářským, společenským a kulturním bariérám při uplatňování svých práv a zapojování se do rozhodovacího procesu. V mnoha
kontextech nestabilních států jsou navíc domácí a osobní záležitosti, které jsou pro ženy nejdůležitější (jako např. rodinné právo,
dědictví, přístup k půdě a bezpečnost), delegovány zvykovým institucím či nestátním aktérům, čímž jsou ženy stavěny do pozice, kdy
39
Elhawary, osobní sdělení.
100
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Budování státu a sociální soudržnost
nemohou volat k zodpovědnosti stát a požadovat, aby jim v těchto oblastech zajistil práva. Všechny tyto faktory znamenají, že chtějí-li
ženy nárokovat svá práva, podílet se na správě a volat stát k zodpovědnosti – tedy de facto jednat jako právoplatní občané –, čelí při
tom specifickým překážkám a opatření za účelem přestavby či reformy státu je zasáhnou odlišným způsobem.
Genderové role a vztahy mohou určovat příležitosti a překážky pro budování státu. Během ozbrojeného konfliktu se podstatným
způsobem proměňují a postkonfliktní reforma politických orgánů nabízí možnost dát ženám silnější politický hlas a vliv, zejména v
rámci nové architektury efektivního poskytování pomoci.
Intenzivní postupy budování státních sfér, které probíhají v postkonfliktních a nestabilních státních prostředích, mohou změny v
mocenských vztazích, státních strukturách a orgánech a vztahu mezi státem a občany zohledňovat (rámeček 7.6). V době, kdy je stát
na cestě ze stavu nestability, má mezinárodní společenství značné příležitosti podpořit národní aktéry při budování zodpovědnějšího
státu a v rámci něj lze v prostředí nestabilního státu využít možnosti k podpoře občanství žen, čímž vzniknou schopnější, zodpovědnější
a vnímavější státy a bude zajištěno, že odvěké systémy útlaku už nebudou obnoveny.
Rámeček 7.6: Postkonfliktní přechod – příležitost pro zplnomocnění žen?
Ohromující podíl 56 % žen v dolní komoře rwandského parlamentu v roce 2009 lze vnímat v širším kontextu dvou trendů: využívání
kvót a příležitostí řešit nerovnoprávnost žen a mužů v postkonfliktní situaci. Nárůst počtu žen v parlamentech je za uplynulých
40 let v subsaharské Africe rychlejší než v kterémkoliv jiném regionu, a to především díky kvótám. Podle meziparlamentní unie
(IPU) postkonfliktní země „figurují na předních příčkách celosvětového žebříčku IPU třiceti států s nejvyšším zastoupením žen v
národních parlamentech“ a efektivně využívají kvót a rezervovaných křesel, aby „zajistily přítomnost a účast žen v [svých] nově
vytvořených orgánech.“40
Rwanda ukazuje, jak se může budování státu v postkonfliktních situacích s nerovností mužů a žen vypořádat. Powleyová (2003)
udává, že je tomu tak díky aktivnímu a angažovanému ženskému občanskospolečenskému hnutí, schopnosti žen pracovat napříč
stranickým a etnickým rozdělením na změnách ústavy a technické podpoře mezinárodního společenství, jímž podněcuje ženy, aby
prostřednictvím systému kvót pronikaly do parlamentu. Powleyová poukazuje na význam trvalé propagace ze strany zastřešující
organizace Pro-Femmes pro uvědomělost vlády v otázce politické účasti žen a propagaci usmíření, jímž budou dohromady svedeny
obyčejné ženy, nevládní organizace a vládní úředníci. V parlamentu rovněž působilo Fórum poslankyň, které napříč stranami pracovalo
na politice rovnosti žen a mužů. Klíčem k úspěchu byla technická a finanční pomoc a podpora takových mezinárodních partnerů,
jako jsou USAID, DFID, IPU, UNDP, AWEPA a International Alert. Historických úspěchů bylo dosaženo i na legislativním poli, když byly
v roce 1999 zrušeny zákony, které ženám zakazovaly dědit pozemky, a v roce 2003 byla schválena nová ústava začleňující genderová
hlediska. Následovaly parlamentní volby a při nich ženy získaly 49 % křesel v Poslanecké sněmovně.
Rovnosti žen a mužů, posílení ženské perspektivy a zapojení žen do politického, společenského a hospodářského rozvoje v
nestabilních a postkonfliktních prostředích je třeba věnovat včasnou pozornost. Rekonstrukcí státu se může zformovat nová
společenská, hospodářská a politická dynamika, která může rozrušit genderové stereotypy. Přestavba nestabilních států otevírá
možnosti věnovat se ženským právům a propagaci rovnosti žen a mužů a pozornost upřená na tyto oblasti může být ukotvena v
novém správním uspořádání. Náročným úkolem v postkonfliktních situacích je posilování národních vlád tak, aby byla zajištěna
spojitost makroekonomické politiky a cílů v oblasti rovnosti žen a mužů. Intenzivní postupy budování státních sfér, které probíhají
v postkonfliktních a nestabilních státních prostředích, zohledňují změny v mocenských vztazích, státních strukturách a orgánech
a vztahu mezi státem a občany mezi občany samotnými. V těchto kontextech existuje potenciál změnit diskriminaci ve vzdělání a
oblasti hospodářské jistoty, sociokulturní diskriminační praktiky a zákony, sexuální násilí a obtěžování a vyloučení žen a mladistvých
z rozhodovacího procesu v bezpečnostním sektoru.
Castillejoová (2008)41 tvrdí, že překreslení hranic kompetencí mezi oficiálním státem a tradičními správními systémy může ženám
přinést nové občanské možnosti. Nevěnovat pozornost otázce genderu může vést k tomu, že se etabluje systém diskriminující ženy.
Výzva na úrovni realizace spočívá v tom, že genderu není v postkonfliktním budování státu přisuzována vysoká priorita. V mnoha
subsaharských zemích přijdou ženy s oficiální státní sférou do styku jen omezeně a jejich životy řídí zvykové správní systémy, které
vážným způsobem omezují jejich práva a příležitosti k účasti na politickém životě.42 To platí ještě více v nestabilních státech, kde
jsou oficiální státní struktury slabé a nedostupné.
40
41
42
Powleyová 2003, str. 5.
Castillejoová 2008.
Castillejoová 2008.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
101
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Kapitola 7
V zemích jako Sierra Leone a Libérie však v oblasti ženských práv, zapojení žen do politiky a aktivizace žen dochází ke změnám.
Dotyčné země dávají příklad toho, jak dárci mohou podporovat posilování ženské účasti na budování státu v nestabilních afrických
státech.
Jedním z problémů při propagaci a obhajování ženských práv v nestabilních státech je právní pluralismus. Mnoho afrických států
má odlišné právní systémy založené na statutárním, náboženském a zvykovém právu. Každý právní systém má různé pojetí toho,
co znamenají ženská práva, což reformní program komplikuje.
Systémy se často překrývají, což způsobuje problém v tom smyslu, že není jasné, kde lze práva nárokovat. Když člověk například
uzavře sňatek podle zvykového práva a dojde k porušení jeho práv, podle kterého zákoníku se bude rozhodovat? Často není
jasné, které právo je nadřazené, protože některé z těchto systémů nejsou uzákoněny nebo uznávány, což může v systému slabých
a zkompromitovaných orgánů dále podrývat lidská práva. Zabýváme-li se způsoby, jak zlepšit právní systémy a správní instituce,
je důležité si uvědomit, že zde se dostávají ke slovu patriarchální společenské vztahy, ženská gramotnost a uvědomělost a přístup
k právům. Aby bylo možné tyto složité problémy vyřešit a vybudovat nové správní struktury, je zapotřebí více prostředků, které
zohledňují nerovnost žen a mužů a prosazují pozitivní diskriminaci.
Jak naznačuje Castillejoová (2008), důležité je, aby procesy budování státních sfér plně interagovaly se zvykovými správními
strukturami – které jsou pro životy žen ústřední – a nebudovaly oficiální stát spočívající na nereformovaných zvykových správních
strukturách, které nadále rozhodují o každodenních životech lidí.43
Gender a nestabilita je zcela novou oblastí rozvojové politiky. Ačkoliv si rámce rozvojové pomoci žádají politiku přihlížející k genderu,
politické reakce na nestabilitu obecně ještě gender plně nezohledňují, přestože většina charakteristických rysů nestability má
podstatné genderové rozměry.
Rámeček 7.7: Tvorba rozpočtu zohledňující gender
Tvorba rozpočtu zohledňující gender (Gender Responsive Budgeting, GRB) vznikla jako zásadní politická odpověď řešící
nerovnost žen a mužů prostřednictvím nových postupů v oblasti pomoci (odvětvová a rozpočtová podpora), které ze
sledování výsledků v oblasti rovnosti žen a mužů činí mimořádně náročný úkol. Jedním ze způsobů řešení je právě tvorba
rozpočtu zohledňující gender, neboť po vládách vyžaduje, aby na rozpočtový proces na státní i lokální úrovni aplikovali
genderovou analýzu. Cílem genderového rozpočtování je zajistit zodpovědnost vlád i vůči nejchudším občanům a zabezpečit
práva a demokracii pro ženy.44 Určité velice užitečné genderové analýzy pro tvorbu rozpočtu byly provedeny v několika
zemích SSA včetně Mosambiku, Jižní Afriky, Tanzanie a Ugandy.45
Genderová analýza pro tvorbu rozpočtu pomáhá změřit rozdílný dopad jak získávání příjmů, tak výdajů vlády na muže
a ženy a obhájit změny či posuny ve veřejných výdajích tak, aby odpovídaly politickým cílům.46 Nejedná se o oddělený
rozpočet pro ženy, nýbrž o analytický nástroj na řešení genderově motivované diskriminace, který může hrát důležitou roli
v tom, že ženám a jiným chudým obyvatelům umožní uplatňovat svá práva na základní služby, hospodářské příležitosti a
zapojení do politiky – a na zvýšení zodpovědnosti vlády za poskytování veřejných služeb.
Cílem GRB je:
• zlepšit přidělování prostředků ženám;
• začlenit gender do makroekonomie a rozvoje;
• posílit účast občanské společnosti na tvorbě hospodářských politik;
• posílit propojení mezi výsledky hospodářských a sociálních politik;
• sledovat veřejné výdaje s ohledem na závazky v oblasti genderové a rozvojové politiky;
• přispět ke splnění rozvojových cílů tisíciletí;47
• umožnit vládám, aby splnily mezinárodní závazky, jako jsou Pekingská deklarace a akční platforma a Úmluva o odstranění
všech forem diskriminace žen (CEDAW).
43
44
45
46
47
Castillejoová 2008.
Sharpová 2003.
Claasen 2008.
Budlenderová a Hewitt 2002.
Budlenderová a Hewitt 2002.
102
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Budování státu a sociální soudržnost
GRB má obrovský potenciál prosadit v nestabilních státech genderově spravedlivé rozdělování zdrojů. Aby pomoc účinně řešila
problémy chudoby a nerovnosti, je nezbytné, aby dárci a národní vlády lépe chápaly specifické výzvy, jimž ženy čelí. GRB je
obzvláště důležitá v kontextu přestavby a posilování státních orgánů, neboť představuje klíčový prostředek k tomu, aby otázkám
genderu začala být věnována stejná pozornost jako ostatním tématům.
Rwanda ukazuje, jak se může budování státu v postkonfliktních situacích s nerovností mužů a žen vypořádat. Powleyová (2003)
udává, že je tomu tak díky aktivnímu a angažovanému ženskému občanskospolečenskému hnutí, schopnosti žen pracovat
napříč stranickým a etnickým rozdělením na změnách ústavy a technické podpoře mezinárodního společenství, jímž podněcuje
ženy, aby prostřednictvím systému kvót pronikaly do parlamentu. Powleyová poukazuje na význam trvalé propagace ze strany
zastřešující organizace Pro-Femmes pro uvědomělost vlády v otázce politické účasti žen a propagaci usmíření, jímž budou
dohromady svedeny obyčejné ženy, nevládní organizace a vládní úředníci. V parlamentu rovněž působilo Fórum poslankyň,
které napříč stranami pracovalo na politice rovnosti žen a mužů. Klíčem k úspěchu byla technická a finanční pomoc a podpora
takových mezinárodních partnerů, jako jsou USAID, DFID, IPU, UNDP, AWEPA a International Alert. Historických úspěchů bylo
dosaženo i na legislativním poli, když byly v roce 1999 zrušeny zákony, které ženám zakazovaly dědit pozemky, a v roce 2003
byla schválena nová ústava začleňující genderová hlediska. Následovaly parlamentní volby a při nich ženy získaly 49% křesel
v Poslanecké sněmovně.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
103
R O Z V O J I
ODDÍL 3
BOJ S NESTABILITOU  ÚLOHA EU
Evropská zpráva o rozvoji 2009
KAPITOLA 8
POLITIKY EU ZABÝVAJÍCÍ SE NESTABILITOU
V SUBSAHARSKÉ AFRICE
Řešení státní nestability představuje pro Evropskou unii již dlouhou dobu politickou prioritu. Pro země
v nestabilních situacích vytvořila EU komplexní soubor politik, jehož součástí je jednak obecný rámec
předkládající pokyny a cíle zahraniční a rozvojové politiky EU, jednak konkrétní politiky zaměřené na
nestabilitu. Vysoká priorita, která byla nestabilitě státu přisouzena, se rovněž odráží v Evropském konsenzu
o rozvoji, který byl přijat v roce 2005.
Otázka, zda tento komplexní soubor politických dokumentů pomáhá vytvářet odpovídající nástroje, které účinně čelí výzvám
souvisejícím s nestabilitou státních orgánů v subsaharské Africe, zůstává nadále otevřená. Cílem této zprávy není dopodrobna
hodnotit stávající politiky, ale poukázat na potenciál EU vypořádávat se s nestabilitou a na její omezení v této oblasti.
Přezkoumání přístupu EU k nestabilitě státu ukazuje, že v několika směrech je zapotřebí nového vývoje. Zaprvé jde v obecnější rovině
o zmenšení rozdílů při provádění stanovených kroků, kdy existuje široká propast mezi teoretickým rámcem politiky a konkrétními
zásahy v terénu. Představuje to zásadní výzvu, neboť účinnost politiky je patrná teprve při její realizaci. Provádění kroků musí být
dále řádně promyšleno, neboť univerzální politiky potřebám nestabilních států nevyhovují.
Konkrétněji je nového vývoje zapotřebí proto, aby:
• se spolehlivě porozumělo lokálním podmínkám – a na základě tohoto porozumění mohly být plánovány účinné kroky.
• bylo chápáno, jak přizpůsobit zásadu vlastní odpovědnosti v zemích, v nichž působí neschopné nebo nezákonné státní orgány,
které mohou zapříčiňovat neefektivitu rozpočtové podpory.
• široké spektrum politiky EU nemělo na nestabilní státy opačné účinky, k čemuž by mohlo dojít v případě, že nebude dosaženo
soudržnosti politik ve prospěch rozvoje, a aby různé politiky neměly na tyto státy nepřímé nepříznivé dopady. Horizontální rozměr
politické soudržnosti musí být doplňován větším úsilím o vertikální soudržnost1 a lepší koordinací mezi ES a členskými státy EU.
• obchodní politika EU citlivěji reagovala na specifické potřeby nestabilních států subsaharské Afriky a bilaterální dohody
nenarušovaly proces multilaterální integrace.
• došlo k posunu od zásahů reaktivních k zásahům preventivním – aby země v nestabilních situacích nepostihl další strmý pád, který
by čím dál více narušoval kapacitu a legitimnost jejich státních orgánů. Takovýto posun může vyžadovat, aby byl k nestabilitě
zaujat regionální přístup, protože důsledky špatných sousedských vztahů popsané v předchozích kapitolách mohou ohrozit
šance na vypořádání se s nestabilitou v každé zemi.
• se dospělo k hlubšímu pochopení toho, jak lépe řešit bezpečnost v souvislosti s rozvojem.
Aby mohlo dojít k omezení nesouladu, je třeba přehodnotit priority, soustředit úsilí, zjednodušit postupy a zejména nalézt vhodnou
organizaci či partnera, který politiky realizuje. Nejde jen o provádění politik – je také třeba budovat důvěru mezi příjemci a dárci a
brát si ponaučení ze zkušeností v souvislosti s politikami. EU by navíc měla zaujmout konstruktivnější přístup a chápat, že bojovat
proti nestabilitě v podstatě znamená budovat odolnost.
V tomto kontextu tato kapitola hodnotí současnou úroveň politik EU zaměřených na nestabilní země a odkrývá prostor pro změny.2
1
2
Viz Carbone 2009.
Pro přehled dárcovských aktivit v nestabilních zemích v Africkém rohu, zahrnující činnost Africké rozvojové banky, ES, UNDP, Spojených států, Světové banky a
vybraných jednotlivých zemí, viz Bakrania a Lucas (2009). Studie zdůrazňuje, že činnosti dárců neodrážejí jen jejich vlastní odbornost, ale také zájmy zahraniční
politiky.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
105
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Kapitola 8
1. HISTORICKÝ ZÁJEM EU O NESTABILNÍ ZEMĚ
Prioritu z nestabilních zemí učinilo už v roce 2001 belgické předsednictví Evropské unie. Nezávislé
výzkumné ústavy zabývající se politikami EU se však tímto tématem zaobíraly už dříve.3 Evropská
bezpečnostní strategie z roku 2003 zase nestabilní státy v kontextu světa po událostech
11. září 2001 zařazuje zpět do kategorie bezpečnostních hrozeb.4 Evropský konsenzus o rozvoji z roku 2005
– přijatý Evropskou radou, Evropským parlamentem a Evropskou komisí – poprvé odsouhlasil společnou
rozvojovou vizi EU a zařadil nestabilitu státu mezi pět klíčových výzev její rozvojové politiky.5
Rámeček 8.1: „Vypořádání se s oslabenou rolí státu“ – výňatky z Evropského konsenzu o
rozvoji, 20056
• EU bude lépe řešit otázky problémových partnerů a zranitelných států, kde žije třetina světové chudé populace. EU zesílí
své úsilí v oblasti prevence konfliktů a podpoří opatření proti oslabování role státu v oblasti reformy veřejné správy,
budování právního státu, boje proti korupci a budování životaschopných státních institucí, čímž se napomůže plnění
celé řady základních funkcí a zabezpečí potřeby jejich občanů. EU bude podle možnosti přispívat v rámci celostátních
systémů a strategií ke zvyšování kapacity oslabených států. EU je toho názoru, že by se měla i nadále snažit o to, aby
nedocházelo k případům úpadku států, a to i v těch nejsložitějších situacích.
• V přechodových situacích bude EU podporovat propojení mezi nouzovou pomocí, obnovou a dlouhodobým rozvojem.
Proces rozvoje v pokrizové situaci bude řízen integrovanými transformačními strategiemi, které budou mít za cíl obnovení
institucionálních kapacit, základní infrastruktury a sociálních služeb, zlepšené zajišťování potravin a poskytování trvalých
řešení pro uprchlíky a vysídlené osoby, jakož i bezpečnost občanů obecně. Opatření EU budou prováděna v rámci
multilaterálního úsilí, včetně činnosti Komise OSN pro budování míru, a jejich cílem bude opětovné potvrzení zásady
vlastní odpovědnosti a partnerství.
• Některé rozvojové země jsou zvláště zranitelné, pokud jde o přírodní katastrofy, podnební změnu, zhoršování životního
prostředí a vnější hospodářské otřesy. Členské státy a Společenství budou podporovat prevenci a připravenost těchto
zemí, pokud jde o katastrofy, s cílem zvýšit jejich odolnost při čelení těmto výzvám.
Konsenzus představuje přístup EU založený na správních reformách, právním řádu, protikorupčních opatřeních, budování
životaschopných státních orgánů a zvyšování potenciálu nestabilních států.7 Upozorňuje rovněž na nutnost zlepšit efektivitu a
soudržnost pomoci rozvojovým zemím ze strany EU, jež tuto potřebu sama vnímá. A v neposlední řadě konsenzus obhajuje názor,
že bychom i v těch nejsložitějších situacích měli usilovat o to, aby nedocházelo k úpadku států.
Politickému uvažování a diskusi o tom, jak působit v nestabilních státech, napomáhá i práce jiných institucí, jako jsou Světová banka
a OECD.8 Politickou debatu vedou často ve větší míře než ES a EU dohromady právě tyto instituce a jednotlivé členské státy EU.
Některé členské státy EU své vlastní bilaterální politiky zaměřené na nestabilní státy už měly, jiné pociťovaly naléhavou potřebu je
zformulovat a zasazovaly o další politické diskuze na evropské úrovni.9
V rámci portugalského předsednictví v roce 2007 a po rozsáhlých konzultacích s členskými státy, aktéry z řad občanské společnosti
a jinými institucemi EU stanovila EU analytický a pojmový rámec pro systematičtější a strategičtější přístup ke spolupráci se
zeměmi a oblastmi v situacích nestability. Tento krok vedl k tomu, že v říjnu 2007 bylo přijato sdělení Komise „Úvahy o postupu
EU v nestabilních situacích – činnost ve složitém prostředí pro trvale udržitelný rozvoj, stabilitu a mír“, na nějž v listopadu 2007
navázaly závěry rady a usnesení Evropského parlamentu na stejné téma.10 Souběžně Rada v listopadu 2007 přijala závěry na téma
„Bezpečnost a rozvoj“11, v nichž uvedla, že „strategie a politiky EU by měly být založeny na propojení hledisek bezpečnosti a rozvoje, aby
přispívaly k soudržnosti vnějších kroků EU“.
3
4
5
6
7
8
9
10
11
Viz Vismanová 1998.
Solana 2003.
Tato kapitola vychází z podkladového dokumentu autorů Fariaová a Sherriff 2009, který je k dispozici ve svazku 1B.
Výňatek z dokumentu Evropského parlamentu, Rady, Komise 2006.
Viz odstavec 20 dokumentu Evropského parlamentu, Rady, Komise 2006.
Viz mezinárodní síť OECD pro konflikty a nestabilitu – (http:www.oecd.org/dac/incaf) a Světová banka (http://www.worldbank.org/ieg/licus/index.html).
Kupříkladu DFID již k nestabilitě zaujal konkrétní přístup, který si za ústřední cíl klade zaměřit se na budování státu a jehož dalšími součástmi jsou využívání
různých způsobů poskytování pomoci, užší spolupráce s mezinárodními partnery a dlouhodobější angažovanost, která by přinesla výsledky. Viz DFID, 2009,
Bílá kniha, kapitola 4.
Komise Evropských společenství 2007, Evropský parlament 2007 a Rada Evropské unie 2007.
Rada Evropské unie 2007.
106
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Politiky EU zabývající se nestabilitou v subsaharské Africe
Na základě těchto politických závazků Komise a generální sekretariát Rady do konce roku 2009 navrhnou akční plán EU12 pro
nestabilní a konfliktní situace, kde vymezí konkrétní opatření, jak posílit reakce EU na nestabilní situace ve čtyřech klíčových
oblastech: „celounijní“ přístup, budování státu, vnímavější a efektivnější využívání pomoci EU a mezinárodní strategická partnerství.
1.1 POLITICKÉ RÁMCE EU PRO BOJ S NESTABILITOU V SUBSAHARSKÉ AFRICE
Politiky EU zaměřené na nestabilní subsaharské státy jsou podle širokého vymezení trojího druhu:
• překlenovací politické rámce předkládající obecná vodítka a cíle pro zahraniční a rozvojovou politiku EU a mezinárodní působení
ve sférách, které sice nejsou vlastní jen nestabilním státům či Africe, ale jsou v situacích nestability ústřední, např. rozvoj,
bezpečnost a humanitární pomoc;
• společné politické rámce pro Afriku, které sice nejsou zformulovány na míru nestabilním státům, ale utvářejí kroky EU ve státech
subsaharské Afriky a ve vztahu s nimi (jako např. dohoda o partnerství z Cotonou13 a společná strategie Afrika–EU);
• politiky a hlavní směry politik ES či celé EU (nemusí se nutně jednat o politiky či hlavní směry speciálně pro Afriku), které jsou
zaměřené na situace nestability nebo se týkají kroků ES či EU pro tyto situace obzvláště relevantních (jako mise pro řešení krizí,
reforma bezpečnostního sektoru, odzbrojení, demobilizace a reintegrace, ruční a lehké zbraně, správa, předcházení konfliktům,
děti a ozbrojený konflikt, bezpečnostní a rozvojové priority a politiky a rozvojový rozměr finanční a hospodářské krize).14
Kromě těchto konkrétních opatření mají alespoň na některé aspekty nestability vliv některé další politiky EU týkající se obchodu,
migrace, výzkumu a inovací, rybolovu a zemědělství, které také interagují s opatřeními učiněnými ad hoc. Proto je také zásadní
zaujímat ve své perspektivě více než jen tradiční rozvojové a zahraničněpolitické hledisko – jen tak si lze ověřit, zda jsou tyto politiky
EU v souladu s cíli odstraňovat nestabilitu a budovat odolnost.
V poslední době činí EU díky své vedoucí úloze v oblasti soudržnosti politik ve prospěch rozvoje určitý pokrok, ale je třeba vyvíjet větší
úsilí, abychom pochopili skutečný dopad nesoudržnosti politik EU na nestabilní státy v jiných sférách, než jsou rozvoj a zahraniční
politika, a jak sama EU uznává, abychom překlenuli odlišné zájmy členských států a realizovali ucelenější celounijní politiky.15
Nový strategický přístup soudržnosti politik ve prospěch rozvoje, který vyzdvihuje podporu míru a bezpečnosti za účelem rozvoje
a přispívá k formování politického rámce pro celounijní přístup k rozvoji, se ubírá správným směrem.
Členské státy EU a Evropská komise se navíc přihlásily k Pařížskému prohlášení o účinnosti pomoci z roku 2005 a k Akkerskému akčnímu
programu z roku 2008, jejichž zásady se vztahují na nestabilní situace, třebaže musí být přizpůsobeny prostředím s omezeným
potenciálem a/nebo mírou vlastní odpovědnosti (viz rámeček 8.2).16 Tento program účinnosti pomoci EU přetransformovala do
několika iniciativ, jako jsou rámec pro společné víceleté plánování, společné prováděcí mechanismy (spolufinancování, společné
dárcovské mise) a „Kodex chování EU pro doplňkovost a dělbu práce v rámci rozvojové politiky“,17 jehož dodržování je zatím „dosti
dílčí“.18 S ohledem na čtvrté fórum na vysoké úrovni o účinnosti pomoci (HLF IV), které se bude konat v roce 2011 v korejském Soulu,
se momentálně vypracovávají jednak provozní rámec pro hlubší podporu efektivity pomoci, jednak společné přístupy na úrovni EU
v oblastech dělby práce, využití systémů zemí a technické spolupráce za účelem budování kapacit, a to i v nestabilních kontextech.
12
13
14
15
16
17
18
Plán bude založen na krocích, které budou navazovat na oboje závěry Rady a jež budou v průběhu realizace prováděny zvlášť. Práce na situacích nestability je
založena na: 1) akčních plánech, studiích a zprávách ze 6 pilotních zemí, přičemž ve 4 případech se na vedení bude podílet členský stát spolu s delegací EK, a to
v Sieře Leone (podíl na vedení: DE), Guinea-Bissau (podíl na vedení: PT), Haiti (podíl na vedení: F), Východní Timor a Jemen; 2) podpůrné studii mapující aktéry,
nástroje a hodnoticí prostředky v nestabilních situacích; 3) společné činnosti Komise, Světové banky, AfDB a MMF v oblasti společného přístupu k rozpočtové
podpoře v nestabilních situacích a 4) přijetí flexibilních postupů v krizích a nouzových situacích. Pro navazující kroky v oblasti provázanosti bezpečnosti a
rozvoje – viz zejména RELEX/ Studies /IFS /Security and Development, Kniha závěrečných zpráv 1 a 2 (projekt č. 2008/157766). Studie zkoumala bezpečnost
v souvislosti s rozvojem v indonéském Acehu, Afghánistánu, Středoafrické republice, Čadu, Kolumbii a Jižní Africe a v únoru 2009 byla rozeslána členským
státům.
Dohoda o partnerství z Cotonou (CPA) mezi Evropskou unií a Africkými, karibskými a tichomořskými (AKT) státy zahrnuje všechny státy subsaharské Afriky
kromě Jižní Afriky.
Úplný seznam politických dokumentů EU/ES vztahujících se k nestabilitě lze nalézt ve svazku 1B.
Komise Evropských společenství 2009b.
Akkerský akční program 2008, třetí fórum na vysoké úrovni, 2. až 4. září.
Rada EU 2007.
Evropský parlament 2009.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
107
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Kapitola 8
Rámeček 8.2: Konkrétní opatření proti nestabilitě obsažená v Pařížském prohlášení o účinnosti
pomoci a Akkerském akčním programu
PAŘÍŽSKÉ PROHLÁŠENÍ O ÚČINNOSTI POMOCI
Přizpůsobit různým situacím zemí a aplikovat na tyto situace
• Zvýšit účinnost pomoci je nezbytné i v náročných a složitých situacích, jako je například katastrofa v podobě tsunami, která
26. prosince 2004 zasáhla země v Indickém oceánu nebo s ním hraničící. V takovýchto situacích musí partnerské země v rámci
svých programů na podporu růstu a omezení chudoby sladit humanitární a rozvojovou pomoc. V nestabilních státech v rámci
naší podpory budování státních sfér a poskytování základních služeb zajistíme, aby byly zásady harmonizace, souběžnosti a
řízení zaměřené na výsledky přizpůsobeny prostředí se slabou správou a potenciálem. Celkově budeme při usilování o vyšší
účinnost pomoci věnovat takovýmto složitým situacím větší pozornost.
Poskytování účinné pomoci v nestabilních státech
• Dlouhodobou vizí mezinárodního působení v nestabilních státech je vybudovat legitimní, efektivní a odolné státní
orgány a jiné instituce. Základní zásady účinné pomoci sice platí i pro nestabilní státy, musí však být přizpůsobeny
prostředí vyznačujícímu se slabou mírou vlastní odpovědnosti a slabým potenciálem a okamžitým potřebám čerpat
základní služby.
Partnerské země se zavazují:
• činit pokroky při budování orgánů a zřizování správních struktur zajišťujících občanům efektivní správu, bezpečnost
veřejnosti, ochranu a spravedlivý přístup k základním sociálním službám;
• pokud ještě neexistují národní rozvojové strategie, diskutovat s dárci o vytváření jednoduchých plánovacích nástrojů,
jako např. matice přechodných výsledků;
• podporovat široké zapojení celé řady národních aktérů do určování rozvojových priorit.
Dárci se zavazují:
• uvést své aktivity v soulad – chybí-li silné vedení ze strany vlády, je harmonizace o to klíčovější; měla by se soustředit na
analýzy předem, společná hodnocení, společné strategie, koordinaci politického působení a praktické iniciativy, jako je
zřízení společných dárcovských kanceláří;
• působit v maximální možné míře souběžně se strategiemi řízenými ústřední vládou, a není-li to možné, měli by dárci
co nejvíce využívat systémů na úrovni země, regionu, odvětví, resp. nevládních systémů;
• vyhýbat se činnostem podrývajícím budování státních orgánů, jako např. obcházení vnitrostátních rozpočtových postupů
nebo nastavení vysokých platů pro místní zaměstnance;
• využívat vhodné kombinace nástrojů pomoci, včetně podpory opakovaného financování, zejména v zemích procházejících
slibnou, avšak značně riskantní fází přechodu.
AKKERSKÝ AKČNÍ PROGRAM
Politiky pomoci přizpůsobíme zemím v situacích nestability
v Pařížském prohlášení jsme odsouhlasili, že zásady účinnosti pomoci platí stejnou měrou pro rozvojovou spolupráci v situacích
nestability, včetně zemí vzpamatovávajících se z konfliktu, ale že tyto zásady musí být přizpůsobeny prostředí vyznačujícímu se
slabou mírou vlastní odpovědnosti nebo slabým potenciálem. Od té doby došlo ke schválení Zásad vhodné mezinárodní činnosti
v nestabilních státech a situacích. Abychom účinnost pomoci v těchto prostředích ještě zvýšili, podnikneme následující kroky:
• Dárci budou provádět společná hodnocení správy a potenciálu a zkoumat příčiny konfliktu, nestability a nejistoty, přičemž
v maximální možné míře zapojí orgány dané rozvojové země a jiné příslušné zainteresované strany.
• Na státní úrovni budou dárci a rozvojové země spolupracovat a společně sjednají soubor realistických cílů v oblasti
budování míru a budování státních sfér, které řeší prvotní příčiny konfliktu a nestability a pomáhají zajistit ochranu a
zapojení žen. Tento proces se bude zakládat na mezinárodním dialogu mezi partnery a dárci o těchto cílech jakožto
nezbytných předpokladech rozvoje.
108
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Politiky EU zabývající se nestabilitou v subsaharské Africe
• V souladu s poptávkou zajistí dárci pro klíčové funkce státu a za účelem rychlé a trvalé obnovy na míru uzpůsobenou
a koordinovanou podporu v oblasti rozvoje kapacit. Budou spolupracovat s rozvojovými zeměmi na zformulování
dočasných opatření, která jsou sestavena ve vhodném pořadí a vedou k udržitelným místním orgánům.
• Dárci budou pracovat na flexibilních, rychlých a dlouhodobých způsobech financování, v náležitých případech i na základě
sdílení prostředků, aby i) překlenuli fáze humanitární pomoci, obnovy a dlouhodobého rozvoje a ii) podporovali stabilizaci,
včetně budování míru a budování schopných, zodpovědných a vnímavých států. Ve spolupráci s rozvojovými zeměmi budou
dárci podporovat partnerství se systémem OSN, mezinárodními finančními institucemi a jinými dárci.
• Na státní úrovni budou dárci a rozvojové země dobrovolně monitorovat dodržování Zásad vhodné mezinárodní činnosti
v nestabilních státech a situacích a o výsledky se podělí tím, že je zahrnou do zpráv o pokroku při provádění Pařížského
prohlášení.
Politický přístup EU k nestabilitě do značné míry odráží mezinárodně uznávaný osvědčený postup pro nestabilní státy, jako jsou
přístupy zahrnující všechny oblasti státní správy (tzv. „whole-of-government“) a dodržování Politického závazku a Zásad vhodné
mezinárodní činnosti v nestabilních státech a situacích, jež přijala v dubnu 2007 OECD (rámeček 8.3).
Rámeček 8.3: Zásady vhodné mezinárodní činnosti v nestabilních státech a situacích, které
vypracoval OECD-DAC19
1. Pojímat kontext jako výchozí bod.
2. Zajistit, že žádná činnost nezpůsobí újmu.
3. Zaměřit se na budování státu jakožto ústřední cíl.
4. Upřednostňovat prevenci.
5. Vnímat propojení politických, bezpečnostních a rozvojových cílů.
6. Propagovat nediskriminaci jakožto základ pro inkluzívní a stabilní společenství.
7. Působit v souladu s místními prioritami, a to v různých kontextech různě.
8. Sjednat s mezinárodními aktéry praktické koordinační mechanismy.
9. Jednat rychle..., ale angažovat se dostatečně dlouho, aby existovala naděje na úspěch.
10. Zamezovat vzniku vyloučených míst („sirotků rozvojové pomoci“).
Obsáhlý politický rámec a řada politických iniciativ souvisejících s nestabilitou státu již na úrovni EU a na mezinárodní úrovni existuje,
a nejde tedy o vytváření nového rámce, nýbrž o překonání politických, finančních a institucionálních výzev spojených s realizací
těchto politik v praxi. Zformulovat pokyny k realizaci by bylo zapotřebí mimo jiné v oblasti rozpočtové podpory, propojení mezi
budováním míru a budováním státních sfér, obchodu, změny klimatu, decentralizace, regionální integrace, poskytování služeb a
genderové a sociální soudržnosti. Některé z těchto oblastí již byly ošetřeny, pro jiné však současná politika EU poskytuje jen omezený
návod. Dále je důležité, aby byly stávající politické rámce EU dostatečně ověřeny v praxi, pokud jde o jejich proveditelnost, význam
a dopad v různých nestabilních kontextech.
1.2 NÁSTROJE EU PRO ZAVEDENÍ POLITICKÉHO RÁMCE
Jak uvádí Evropská bezpečnostní strategie z roku 2003 a řada jiných relevantních politických dokumentů, největší výzvou EU
je sjednotit své různé nástroje a kapacity ve spojeném, promyšleném úsilí, které nebude zahrnovat pouze nástroje EU, ale také
zahraniční činnost jejích členských států. Některé z nástrojů zavedených do praxe jsou:
Pokyny, akční plány a specifické strategie. Jak bylo zmíněno výše, v současné době je vypracováván akční plán, jenž nastiňuje
postoj EU v situacích nestability a konfliktu. EU dále vytvořila specifické akční plány20 a strategie týkající se jiných záležitostí, jako
například realizace usnesení Rady bezpečnosti OSN č. 1325 a č. 1820. Usnesení č. 1325 o ženách, míru a bezpečnosti byl první oficiální
19
20
Výňatek z dokumentu OECD/DAC 2007.
Například akční plány EU o změně a vývoji klimatu.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
109
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Kapitola 8
dokument Rady bezpečnosti OSN, který se věnoval dopadu ozbrojených konfliktů na ženy, zdůrazňoval význam rovnoprávné a řádné
účasti na budování míru a bezpečnosti a vyžadoval, aby všechny strany konfliktu respektovaly práva žen (rámeček 8.4). Partnerskou
spolupráci EU na usnesení č. 1325 vyjednala Evropská kontaktní kancelář pro budování míru – Skupina pro otázky genderu, mír a
bezpečnost za účelem vytvoření fóra pro tvůrce politik, posílení diskuze o rovnosti pohlaví a chápání tohoto problému a realizace
usnesení Rady bezpečnosti OSN č. 1325 v rámci EU.
Rámeček 8.4: Usnesení Rady bezpečnosti OSN č. 1325
Usnesení Rady bezpečnosti OSN č. 1325 ze dne 31. října 2000 pomůže řešit nerovnost žen a mužů v postkonfliktních
situacích a budovat genderově spravedlivější mír. Usnesení č. 1325 vyžaduje, aby všechny strany konfliktu respektovaly
ženská práva a podporovaly začlenění žen do mírových jednání a do postkonfliktní obnovy.21 Usnesení Rady bezpečnosti
jasně pojmenovává nepoměrný a specifický dopad války na ženy a věnuje se také podhodnocenému a nedostatečně
využívanému zvláštnímu přínosu žen k řešení konfliktu a k udržitelnému míru. Podněcuje ženy, aby aktivně působily jako
rovnocenní činitelé v oblasti míru a bezpečnosti. Budování míru je ve státech, jež se vymaňují z nestability, nepřetržitý
proces a rovnost mužů a žen je pro podporu dobré správy, transparentnosti a zodpovědnosti zcela zásadní.
Africké centrum pro konstruktivní řešení sporů (The African Centre for the Constructive Resolution Disputes, ACCORD)
vzdělává muže i ženy v řešení konfliktních situací, resp. ve vyjednávacích a zprostředkovacích dovednostech, které jim mají
pomoci při formulování vlastních problémů, potřeb a zájmů u mírového stolu v Burundi, Demokratické republice Kongo,
Guineji, Keni, Libérii, Rwandě, Sieře Leone, Somálsku, Jižní Africe, Súdánu a Ugandě.
Síť nevládních organizací Mano River Women Peace Networks působící v Sieře Leone, Libérii a Guineji (MARWOPNET), která
se připojila k mírové dohodě z Lomé, obdržela v roce 2003 cenu OSN za přínos v oblasti lidských práv za klíčovou účast
na mírových procesech v západoafrickém regionu. Úsilí sítě MARWOPNET směřuje k těžkému úkolu zařadit ženy na čelní
pozice v sociální, politické i hospodářské oblasti při budování míru a obnově a zdůrazňuje význam mezinárodních úmluv
a usnesení OSN22 při vyzdvižení role žen v udržování míru a bezpečnosti v dané společnosti.23
Aby mohla EU zastávat silnější úlohu při ochraně a zplnomocnění žen v postkonfliktních prostředích, musí zavést účinnější
mechanismy podporující zodpovědnost, monitorovací a informační mechanismy a navýšit finanční i lidské zdroje pro
tuto oblast určené.24 V rámci procesů reformy bezpečnostního sektoru by měla být také přehodnocena role tradičního
zajišťovatele bezpečí a spravedlnosti, neboť v mnoha nestabilních státech nepřekračují bezpečnostní služby hranice
centra hlavního města, a lidé žijící na venkově či v předměstských slumech se tak musejí spoléhat zejména na neoficiální
poskytovatele bezpečnosti.
Finanční nástroje a postupy. S ohledem na nynější finanční výhledy pro období 2007 až 2013 ES zahájilo reformu svých finančních
nástrojů pro zahraniční působení. Mezi jinými se zabývá nástrojem stability, nástrojem pro rozvojovou spolupráci (včetně tematických
rozpočtových linií, jako například „Nestátní subjekty a místní orgány v rámci rozvoje“) a dále Evropským nástrojem pro demokracii
a lidská práva a Evropským rozvojovým fondem jakožto nástrojem spolupráce se zeměmi AKT mimo rozpočtový rámec EU. Pro
nástroj stability je na období let 2007 až 2013 vyčleněna částka 2,1 miliardy eur.25 Pro 10. Evropský rozvojový fond pro země AKT je
na období 2008 až 2013 vyčleněno 22,7 miliard eur. Fond poskytuje jednotný rámec pro financování rozvoje a činností týkajících
se bezpečnosti.26
21
22
23
24
25
26
Evropská komise, UNIFEM a Mezinárodní vzdělávací středisko (ITC) Mezinárodní organizace práce (ILO) také navázaly toto partnerství, aby podpořily výraznější
kroky v oblasti rovnosti žen a mužů a zplnomocnění žen na poli vnitrostátních rozvojových procesů a programů spolupráce podporovaných ES. V rámci
tohoto partnerství je kladen důraz na efektivní realizaci usnesení Rady bezpečnosti OSN č. 1325 a na 12 zemí, z nichž většina se v současné době zotavuje z
konfliktu.
Celosvětové úmluvy, usnesení OSN a Africký protokol o rovnosti žen a mužů, míru a bezpečnosti (African Protocol on Gender, Peace and Security): Úmluva o
odstranění všech forem diskriminace žen (CEDAW) z roku 1979; pekingská akční platforma z roku 1995; usnesení OSN č. 1265 o ochraně civilního obyvatelstva
v ozbrojených konfliktech přijaté 17. září 1999; usnesení OSN č. 1261 o dětech a ozbrojených konfliktech přijaté 25. srpna 1999; usnesení OSN č. 1296 o ochraně
civilního obyvatelstva v ozbrojených konfliktech přijaté 19. dubna 2000; usnesení OSN č. 1314 o dětech a ozbrojených konfliktech přijaté 11. srpna 2000; usnesení
OSN č. 1325 o ženách, míru a bezpečnosti přijaté 31. října 2000; zvláštní zasedání „Ženy 2000: rovnost mužů a žen, rozvoj a mír pro 21. století“ konané v New
Yorku ve dnech 5. až 9. června 2000; a Protokol o právech žen v Africe, jenž vstoupil v platnost 11. července 2003 v africkém Maputo.
Členské státy EU poskytují příklad osvědčené metody, která může být v nestabilním prostředí rovněž užita. V devíti evropských zemích (Rakousko, Dánsko,
Island, Nizozemsko, Norsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko a Spojené království) právě probíhají národní plány na realizaci 1325 národních akčních plánů
(NAP), které jsou vnímány jako průkopnický postup a komplexní strategie pro všeobecné prosazování mezinárodních závazků. Pro detailní analýzu NAP viz
Sherriff a Barnesová (2008).
Sherriff a Barnesová 2008.
Pro podrobnější informace o tomto nástroji viz Gänzle 2009.
Za předpokladu, že se nejedná o náklady na vojenskou ofenzívu, neboť v souladu s mezinárodně schválenou definicí oficiální rozvojové pomoci takové náklady
nesmí prostředky Evropského rozvojového fondu pokrývat.
110
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Politiky EU zabývající se nestabilitou v subsaharské Africe
Rámeček 8.5: Nástroj FLEX pro zranitelné země (Vulnerability Flex)
Na podporu rozvojových zemí, které se potýkají s důsledky hospodářské a finanční krize z období let 2008 až 2009, přijala
EU v roce 2009 několik opatření, včetně vytvoření tzv. ad hoc mechanismu pro zranitelné země „Vulnerability Flex (V-Flex)“.27
Jedná se o krátkodobý a poptávkou podnícený nástroj, jenž podporuje nejzranitelnější země AKT s nízkou mírou odolnosti ve
snaze umožnit jim v letech 2009 a 2010 udržet prioritní výdaje, zejména v sociálním sektoru. Mechanismu V-FLEX lze využít
pro zajištění dotací v zemích AKT, kde nestačí půjčky mezinárodních finančních institucí, eventuálně kde tyto instituce vůbec
nepůsobí. Podpora může nabývat podoby rozpočtové podpory (preferovaný postup), nebo existujících projektů/programů
(náhradní řešení).
Mechanismus V-FLEX disponuje pro období 2009 až 2010 celkem 500 miliony eur. O tom, zda je ta která země pro Vulnerability
Flex způsobilá, musí být rozhodnuto případ od případu podle Komisí stanovených kritérií.
Africký mírový projekt, vytvořený roku 2003 v odpověď na žádost Africké unie, využívá při podporování afrických mírových operací
Evropského rozvojového fondu. Nověji se Evropská komise – společně s několika členskými státy, Světovou bankou, Africkou
rozvojovou bankou a Mezinárodním měnovým fondem – zapojila do strategické činnosti v souvislosti s rozpočtovou podporou v
nestabilních situacích s cílem vytvořit směrnice a zlepšit spolupráci v EU i na mezinárodní úrovni. Jak bylo řečeno výše, do konce
roku 2009 by v této otázce měla být přijata listina společného postupu (Common Approach Paper, CAP). Komise rovněž revidovala
své politiky, aby se v situacích nestability daly lépe přizpůsobit.
Lidské zdroje. Přestože vhodné lidské zdroje na realizaci těchto politik představují v hlavních městech členských států EU, jakož
i v Bruselu a subsaharské Africe stále problém, pověření zástupci EK jsou politicky uvědomělejší a citlivější. Delegace EK se stále
soustředí zejména na řízení projektů/programů pomoci, avšak význam politického rozměru vzrostl a spolu s ním také snaha
efektivněji využívat nástroje politického dialogu. Některé delegace EK mají politické poradce a mnohem výrazněji se věnují otázkám
správy, což v politikách ES dlouho chybělo. Přesto většina delegací EK postrádá schopnost zkoumat společenské faktory, které
mohou podnítit nestabilitu, a v důsledku nepřítomnosti přímo v místě rovněž nemohou náležitě porozumět zásadním otázkám.
Často jim také chybí jasná politická strategie a mandát, jejž by podpořili všichni aktéři EU aktivní v dané oblasti, a také schopnost
jej realizovat. Možnost rozšířit a podpořit politický rozměr zcela novou institucionální strukturou by mohla zajistit Lisabonská
smlouva, pokud bude státy EU přijata. EK se však také potřebuje vypořádat s procedurálními překážkami, jež často omezují její
schopnost převést politické závazky do činů.28
Schopnost řízení krize. EU také rozvíjí svůj potenciál na poli civilních a vojenských řešení krizí. V červnu 2003 vyslala EU v rámci
EBOP svou první vojenskou jednotku za hranice Evropy, aniž by využila NATO, a sice do provincie Ituri v Demokratické republice
Kongo. Cílem akce bylo stabilizovat bezpečnostní situaci a zlepšit humanitární podmínky v nejdůležitějším městě Bunia a jeho
okolí. V letech 2004 až 2006 byli evropští policisté přidělení do Demokratické republiky Kongo (EUPOL Kinshasa), poradenská
mise pro reformu bezpečnostního sektoru i mise EUFOR DRC, vojenské síly působící v Kinshase a sousedním Gabonu, stále v
rámci EBOP přiděleni k misi OSN v Konžské demokratické republice (MONUC), aby ji podpořili při stabilizování situace v průběhu
voleb a při ochraně civilního obyvatelstva. Od ledna 2008 do března 2009 umístila EU vojenské jednotky ve východním Čadu a v
severovýchodní části Středoafrické republiky, aby chránily ohrožené obyvatelstvo, usnadňovaly dodávky humanitární pomoci a
chránily příslušníky a zařízení OSN.
Zastřešující pilířová struktura a rozdělení pravomocí nicméně omezují propojení mezi různými politikami, nástroji a aktéry EU.29
Spojitost mezi bezpečností a rozvojem – když se operace v rámci vojenského či civilního řešení krizí prolínají s utvářením státní
sféry, prevencí konfliktů a hospodářským rozvojem – vyvolává závažné otázky ohledně vymezení pravomocí jednotlivých pilířů.30
Mezi evropskými orgány neexistuje všeobecná shoda v tom, že by jednotná kancelář Rady a Komise byla tím nejlepším postupem.31
Snaha propojit občanský i vojenský potenciál EU probíhá spolu s restrukturalizací povinností v sekretariátu Rady, což by mohlo
ovlivnit také společnou práci s ES.
27
28
29
30
31
Komise Evropských společenství 2009.
Postupy EK delegacím EK například značně ztěžují možnost najmout si místní výzkumníky, aby jim pomohli s některými kontextovými analýzami. Koebová
(2008) doporučuje kupříkladu trvat na tom, aby byli najímáni pouze kvalifikovaní pracovníci.
Solana 2009.
Hoffmeister 2008.
Vogel 2009.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
111
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Kapitola 8
Tabulka 8.1: Orgány a agentury Evropské unie významné pro nestabilní státy
Evropská komise32
• GŘ pro vnější vztahy
• GŘ pro obchod
Diplomatická opatření • GŘ pro rozvoj států AKT a
vztahy s těmito státy
• Delegace ES
• GŘ pro rozvoj států AKT a
vztahy s těmito státy
• GŘ pro vnější vztahy
Multilaterální a
• GŘ pro humanitární pomoc
bilaterální plánování
(ECHO)
• GŘ EuropeAid
• Delegace ES
Řešení krizí • GŘ pro vnější vztahy
Rada EU
Členské státy EU
•
•
•
•
•
GAERC
Vysoký představitel
PSC
PMG
• Ministerstva zahraničí
Pracovní skupiny Rady
• Velvyslanectví/mise
(COHOM, CODEV, CIVCOM) a
regionální pracovní skupiny)
• Zvláštní zástupce EU
• Sekretariát Rady
• Ministerstva/agentury pro
rozvojovou spolupráci
• Operační rozvojové
agentury
• Velvyslanectví/mise
• Mise EBOP
• Účast na misích EBOP
2. POTENCIÁL EU V SITUACÍCH NESTABILITY
EU je klíčovým hráčem v oblasti politiky, hospodářství i diplomatických vztahů.
Evropská unie je největším obchodním blokem na světě a souhrnně největším mezinárodním dárcem.
Jako ostatní velcí aktéři na mezinárodní scéně je i EU významnou hospodářskou velmocí. Může využít své
diplomatické energie, aby vytrvala ve společné zahraniční a bezpečnostní politice, kdy 27 členských států
společně působí v zemích a na mezinárodních fórech, jako je například OSN. V oblasti řešení nestability
má také oproti mezinárodním organizacím jisté výhody – širokou škálu potenciálních aktérů, zdroje,
které může mobilizovat, a vysoký status jakožto politický dárce. Vlastní historie EU, kde některé země
zažily přechod od diktátorských režimů k demokracii a od plánované ekonomiky k tržnímu hospodářství,
představuje navíc neocenitelnou studnici zkušeností.
EU interaguje se státními i nestátními aktéry. Vedle vlád je EU schopná interagovat s řadou aktérů, a to včetně místních úřadů,
nestátních aktérů a regionálních organizací, které dodávají porozumění místnímu kontextu ze strany EU jiné náhledy, přispívají k
politickému dialogu a zlepšují dosah jejích politik. Tato schopnost však kvůli složitým postupům EU a omezené schopnosti některých
dalších aktérů zůstává často nevyužita.33
EU je dlouhodobě přítomna. Ať už prostřednictvím členských států či delegací EK, EU je v nestabilních zemích dlouhodobě
přítomna. Dokonce i v situacích otevřeného násilného konfliktu, kdy zůstává jen nepatrné množství mezinárodních aktérů, je často
nějakým způsobem zastoupena a skrze úřady či terénní experty Úřadu ES pro humanitární pomoc nadále vyjadřuje podporu.
Skutečnost, že ES (prostřednictvím ECHO) bylo jediným dárcem, jenž zůstal trvale přítomen ve východní části Demokratické republiky
Kongo v prvních letech tohoto desetiletí, mu ve srovnání s jinými dárci poskytlo podstatnou výhodu. Vedla také k uskutečnění
vůbec první mise pro řešení krizí v Africe (bez prostředků NATO) s cílem podpořit operaci OSN s názvem Artemis, jež probíhala roku
2003 v Bunii v severovýchodní části Demokratické republiky Kongo.
EU může vybudovat celosvětová partnerství. EU není jediná hospodářská, politická či vojenská mocnost, která se angažuje
nebo má své zájmy v Africe.34 Úkol EU vést skutečný trilaterální dialog s Čínou a Afrikou se ukázal jako velká výzva, neboť jen málo
afrických aktérů vnímá tento dialog jako počin, jenž je v jejich nejlepším zájmu. V některých případech je potenciál EU vyrovnán, či
dokonce překonán jinými, avšak nehegemonická povaha EU, dokud je vnímána jako celek, by mohla přispět k významu přítomnosti
EU a jejích činů. Kromě toho může EU kolektivně vystupovat podstatně méně zatížená politikou, než jednají-li samotné členské
státy, obzvláště ty, jež se nějakým způsobem podílely na koloniální minulosti subsaharské Afriky. Pokud partnerské země nevnímají
za fasádou EU jednotlivé členské státy, které by sledovaly vlastní úzce vymezené hospodářské či bezpečnostní zájmy, mohou být
32
33
34
Orgány mají v rámci těchto oblastí různé role a Evropská komise nemůže iniciovat diplomatická opatření napříč celou EU..
Viz Particip 2008.
Viz Tadesse 2009.
112
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Politiky EU zabývající se nestabilitou v subsaharské Africe
ochotnější s EU spolupracovat a přijmout ji jako velmoc v rámci OSN. Je ovšem důležité dívat se na vliv EU v Africe realisticky a
nepřeceňovat jej. Její působnost může být méně účinná, než se jeví, zčásti proto, že EU v partnerských zemích mnohdy není vnímána
jako jednotná entita, ani se tak nechová. Její úloha či kroky znamenají obvykle méně než souhrn jejích částí.
EU by však měla mluvit jednohlasně a vystupovat jednomyslně. Přidaná hodnota EU zůstane nevyužita, dokud členské státy ES
a EU nezačnou mluvit a vystupovat jednohlasně (přičemž budou sdílet společné porozumění situaci a strategii fungování v daných
prostředích) a nerozdělí efektivně práci za hranicí programu účinnosti pomoci. Jak již bylo řečeno, zpracovává se v tomto směru
několik iniciativ, v dohledu je například akční plán na situace nestability a konfliktu. Otázkou zůstává, jak vzájemně interaguje široká
škála politik a nástrojů a různých aktérů EU, aby mohla vytvořit a použít promyšlenou, na potřebách a relevantních informacích
založenou strategii, která by těmto státům a společnostem co nejlépe pomohla vyrovnat se s příčinami a následky nestability a
zvýšit vlastní odolnost.
Jsou-li koordinace a soudržnost často obtížné už na úrovni vlád členských států, pak na úrovni EU – se zástupci 27 států, orgány EU,
namáhavými a zdlouhavými rozhodovacími procesy a těžkopádnými vnitřními a finančními postupy – jsou ještě složitější. Přesto
však může EU jako jediný hráč dosáhnout dobrých výsledků, bude-li disponovat schopným vedením a politickou vůlí. Politika
EU v Demokratické republice Kongo v polovině 90. let 20. století je často považována za příklad sjednocení účelu a závazků v
rámci orgánů EU (členské státy nevyjímaje) s cílem podpořit stabilizaci země. Aby však byl tento jednotný výsledek trvalejšího
rázu, je zapotřebí ustálenějších institucionálních opatření. Jednotná dlouhodobá politika nemůže být zavedena prostřednictvím
jednorázové koordinace.
3. LEPŠÍ REAKCE EU NA NESTABILITU
Ačkoliv je pokrok viditelný a dokumenty k politikám EU poskytují komplexnější politické pokyny,
k převedení závazků do praxe vede ještě dlouhá cesta. Finanční nástroje a postupy jsou sice možná
jednodušší a flexibilnější, ale pro adresáty nadále zůstávají příliš složité, těžkopádné, zdlouhavé a „pro
nestátní aktéry nepřívětivé“. To platí dokonce i pro oblast humanitární pomoci, kde jsou zdaleka nejsnazší
postupy z celého ES. ES a Rada stále soupeří v otázkách kompetencí. Vytvoření společného rámce vnější
činnosti, bude-li v EU ratifikována Lisabonská smlouva, by mohlo poskytnout dílčí řešení, avšak největší
práce bude mnohem náročnější.35
Rozvojové politiky musejí být propojeny s misemi společné zahraniční a bezpečnostní politiky (CFSP) a Evropské bezpečnostní a
obranné politiky (EBOP; vojenské či civilní řešení krizí). To platí zejména v případech, kdy se průřezová témata (lidská práva, právní
řád) a činnost (reforma bezpečnostního sektoru (SSR) a odzbrojení, demobilizace a reintegrace (DDR)) pravděpodobně stanou stejně
důležité (či ještě důležitější) jako tradiční oblasti zahraniční politiky EU. Existuje také vyšší pravděpodobnost, že se v této oblasti
sejdou humanitární a vojenští aktéři, což představuje další výzvy, které se vztahují k vnímání jejich odlišných rolí, jasně stanoveným
mandátům a adekvátnosti jejich prostředků. A přestože rozvoji, bezpečnosti a životnímu prostředí je – zejména ve střední Africe,
včetně Velkých jezer – věnována větší pozornost, stále ještě nebyly uspokojivě prozkoumány souvislosti mezi těmito oblastmi.
Hybatele změny jsou v první řadě místní. Dárci a jejich politiky mohou pomáhat, překážet, anebo se vůbec neprojevovat. Stále však
bude na místních aktérech, aby rozhodli, zda a jaká změna nastane. Je proto důležité, aby role a činnost EU v každém konkrétním
prostředí (v souladu se Zásadami OECD-DAC) pevně zakotvila. To předpokládá znalost a pochopení místní a regionální dynamiky z
antropologického, historického, socioekonomického a politického hlediska, a namísto technokratických postupů je proto zapotřebí
mnohem trvalejší politické angažovanosti.
3.1 PŘEKLENOVÁNÍ PROPASTI MEZI POCHOPENÍM PROSTŘEDÍ A PŘIMĚŘENOU POLITICKOU
ODEZVOU
Nejnovější politickou činnost EU, obzvláště v situacích nestability, charakterizuje obnovená snaha pochopit místní dynamiku, rozpoznat
příčiny (potenciálního) konfliktu a při vytváření strategií pro jednotlivé země využívat propracované politické, společenské, hospodářské a
regionální analýzy z vícero zdrojů.36 Členské státy ES a EU analýzu prostředí často sdílejí. Strategie ES pro jednotlivé země obvykle vycházejí
z potřeb a priorit, které jsou určeny v dokumentech o národní strategii, přičemž se zvyšuje potenciál pro vlastní odpovědnost. Rozsah, v
jakém je taková analýza založená na rozličných místních zdrojích, však není vždy jasný. Stejně tak nepanuje hluboké pochopení místních
35
36
Pro informace o důsledcích Lisabonské smlouvy pro vztahy EU s rozvojovými zeměmi viz Koebová (2008). Na pozadí schválení smlouvy navrhují Gavasová a
Maxwell (2009) pro restrukturalizaci rozvojové politiky EU odlišné organizační modely.
Pro další informace o této oblasti viz druhý odstavec (str. 3 až 5) „Interního dokumentu“ – syntéza hlavní politické činnosti v oblasti nestability, jež právě
probíhá na úrovni EU v Bruselu, Komise Evropských společenství 2009a.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
113
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Kapitola 8
aktérů (narušitelů či hybatelů změn), jejich motivací a rozvíjející se společenské dynamiky. Toto lze částečně vysvětlit potřebou členských
států EU udržet si určitý prostor pro politické manévrování a sdílené pochopení prostředí navíc neznamená, že různí aktéři (v terénu, místní
partneři, ale i hlavní města EU) sdílejí společnou politickou a pracovní strategii.
EU jen s obtížemi promítá lepší politickohospodářské analýzy do strategií a plánování. Podle některých to je způsobeno tím, že důkazy, které
jsou k dispozici, si často odporují nebo si žádají politická rozhodnutí, která EU, resp. její partner nejsou ochotni či schopni učinit. Například
v Keni většina dárců ani přes varovné signály, které se objevovaly po několik let, nijak nereagovala a nepřizpůsobila strategie, dokud v roce
2007 nepropuklo politické násilí.
3.2 POTŘEBA KVALIFIKOVANÉ ZÁSADY VLASTNÍ ODPOVĚDNOSTI
V mnoha nestabilních státech je legitimita krátkodobou záležitostí, a to i v případech, kdy je vláda zvolena svobodným a nestranným
procesem – což je v daném prostředí úspěch samo o sobě. Vlády obvykle nejsou schopny pokrýt objem potřeb. Vládní kontrola
se většinou omezuje na některé části země a nedosahuje k pachatelům násilí (kteří se někdy nacházejí i ve státních strukturách).
Vnitrostátní politiky v některých případech buď vůbec neexistují, nebo nejsou dobře definovány. Přesto se často zdá, že rozvojové
politiky EU považují funkční vládu za legitimního prostředníka a partnera. Proto je ze strany EU zapotřebí kreativnějších přístupů,
které by místní a regionální aktéry zahrnuly jako partnery do jejích iniciativ společné odpovědnosti. Realizovat takový přístup
představuje velkou výzvu.
Nedávné intervence v Somálsku demonstrují schopnost a vůli EU nacházet alternativy k dialogu a vztahům probíhajícím téměř
výlučně na úrovni států, a tak se také vymanit z omezeného náhledu přisuzujícího vlastní odpovědnost výhradně vládě/státu.
Přestože strategie EU nemusí být pro dlouhodobé budování státu řešením, Unie stále pumpuje pomoc, podporuje poskytování
základních služeb prostřednictvím občanskospolečenských aktérů a podněcuje místní partnerství mezi vládami a občanskými
společnostmi. EU by z tohoto příkladu mohla čerpat při revizi a překvalifikování zásady vlastní odpovědnosti a jejího vztahu k
občanské společnosti v nestabilních zemích.
3.3 POLITICKÁ SOUDRŽNOST A KOORDINACE
Snahy dosáhnout větší soudržnosti se musejí ubírat k budování společné vize a politické strategie – napříč orgány EU a klíčovými
hráči v dané oblasti – v otázkách, jak se postavit k hlavním výzvám, jaké jsou priority, s kým se spojit a za jakým účelem – v případě
neochotných vlád a správních problémů. Vedení a kompromisy nejsou tak jednoznačné jako v jiných prostředích. Koordinace v praxi
je stále chápána zejména jako schopnost příliš nezasahovat do sfér ostatních aktérů a jako tvorba spolupráce mezi dárcovskými
aktivitami. Vypadá to však, že dárcovská komunita nemá chuť pouštět se do efektivní dělby práce v političtějších oblastech rozvojové
spolupráce (pokrok ve vzdělávání se například jeví jako snadnější než podpora vlády).
Především ožehavé politické problémy se při jakékoliv snaze o koordinaci obvykle stále odsouvají, zejména tam, kde existuje chabá
vláda, nebo je vláda naopak silná, ale neochotná, což vede k nedostatku jasných politických strategií, jež by se daly aplikovat na
každou situaci nestability. To je částečně důsledek odlišných politických kultur a programů členských států ES a EU – a částečně také
důsledek interakce mezi terénem a ústředím (Brusel a/nebo hlavní města), které coby tvůrce politik i politický hráč nedostatečně
chápe úlohu terénu. Určitou změnu k lepšímu v případě některých nedostatků EU v soudržnosti a koordinaci by mohli přinést nový,
silnější vysoký představitel pro zahraniční záležitosti a bezpečnostní politiku a zároveň místopředseda Evropské komise a nová
společná diplomatická služba podle návrhu Lisabonské smlouvy – Evropská služba pro vnější činnost. Její případná transformační
role by se však neměla přeceňovat.
Rámeček 8.6: Společná zemědělská politika EU a zajišťování potravin v afrických
nestabilních státech
Alan Matthews, Institute for International Integration Studies, Trinity College Dublin, Irsko
Společná zemědělská politika EU (CAP) byla intenzivně kritizována za velice škodlivý dopad na zajišťování potravin v
afrických zemích. Kritika směřuje především ke způsobu, jakým dotované zemědělské produkty z EU podrývají postavení
domácích producentů na místních trzích a konkurují africkým vývozům do zemí třetího světa – a také k tomu, jak obchodní
překážky ztěžují africkým producentům vývoz na trhy EU. Nevládní organizace vypracovaly studie o škodě, která vznikla
114
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Politiky EU zabývající se nestabilitou v subsaharské Africe
místní produkci kvůli dotovanému vývozu sušeného mléka, cukru, sterilovaných rajčat a rajského protlaku, hovězího, bavlny
a prodeje zmraženého kuřecího z EU.37 Panují obavy, že uvolnění podmínek dohod o hospodářském partnerství (EPA) by
mohlo zranitelné zemědělské sektory vystavit ještě větší dovozní konkurenci ze strany zemědělských podniků z EU.38
Dopady CAP na zajišťování potravin musí být zhodnoceny ve světle výrazných reforem tržních režimů CAP, které v nedávných
letech proběhly. Podmínky přístupu na trh se s novými obchodními opatřeními v oblasti zemědělství pro africké země také
radikálně změnily. V úvahu je nutné vzít i rozmanitost zranitelných afrických ekonomik, které se často specializují na malý
počet vývozních zemědělských komodit a v oblasti uspokojování potravinových potřeb jsou závislé na dovozu. V těchto
zemích ovlivní dodávky potravin z EU producenty a konzumenty potravin odlišným způsobem.
Zemědělský obchod EU se subsaharskou Afrikou je vysoce diferencovaný. EU z oblasti dováží zejména kakao a kakaové
výrobky, banány, kávu, třtinový cukr, tabák, bavlnu a některé druhy ovoce a zeleniny a vyváží hlavně pšenici, mouku,
potravinové přípravky, bílý cukr, sušené mléko, slad a mražené kuřecí maso. Reforma CAP snižuje podporu tržních cen většiny
základních komodit vyráběných v EU, zatímco prostřednictvím převážně oddělených přímých plateb dále podporuje příjmy
farem. Intervenční ceny obilovin, hovězího masa, mléčných produktů, cukru a rýže tak byly značně sníženy. Oddělené přímé
platby za tabák, zpracovanou zeleninu a částečně za produkci bavlny byly zcela zrušeny. Závislost na vývozních dotacích
byla značně omezena, ačkoliv tyto dotace byly v roce 2008 znovu zavedeny pro vepřové a drůbeží maso a v roce 2009 pro
mléčné produkty. EU se však zavázala zrušit vývozní dotace do období po roce 2013. Za potravinové krize v letech 2007 až
2008 EU dále nezavedla vývozní daně na obiloviny, jako to udělala v průběhu předchozího nárůstu cen v letech 1995 až 1996.
V oblasti omezení ochrany hranic pro zemědělskou produkci EU je pokrok menší. Různé dovozní daně byly proměněny na
pevně stanovená dovozní cla a v Uruguayském kole byly sníženy průměrně o 36 %. Zemědělská cla však nadále zůstávají
vysoká – v průměru na hladině 20 % a v případě některých komodit, jako například hovězího masa, cukru, banánů a
mléčných produktů, ještě výše. Rovněž prokazatelný je nárůst celních sazeb ve struktuře cel EU, kdy cla rostou spolu se
stupněm zpracování.
Africké země nicméně profitují z preferenčního přístupu na zemědělský trh EU. Všechny nejméně rozvinuté africké země
mají bezcelní a bezkvótový (DFQF) přístup s výjimkou přechodných opatření pro cukr, která budou postupně zavedena do
roku 2015. Bezcelní a bezkvótový přístup byl také rozšířen na jiné než nejméně rozvinuté africké země, které přistoupily k
dočasným dohodám o hospodářském partnerství s EU, čímž se otevřely větší možnosti přístupu na trh, zejména v případě
banánů a po uplynutí přechodného období také cukru. Pravidla původu v rámci EPA do určité míry zmírňují a zjednodušují
oblast zemědělských a zpracovaných zemědělských produktů, a tak umožňují africkým zemědělcům a producentům
jednodušeji vyvážet na trh EU. Bezcelní a bezkvótový přístup rovněž zabraňuje znevýhodnění hodnotného zpracování kvůli
rostoucím clům. Jiné než nejméně rozvinuté africké země, které EPA neparafovaly, mohou využít všeobecného systému
preferencí, byť výběr celních sazeb na produkty CAP je v tomto případě velmi omezen.
Reforma CAP paradoxně snižuje hodnotu tohoto preferenčního přístupu na trh a narušuje výši příjmů, které mohou
afričtí vývozci získat. Rozšířený přístup pro cukr doprovází formální odmítnutí protokolu o cukru, který vývozcům cukru z
afrických zemí do EU v rámci přednastavených kvót garantoval cenu nastavenou EU. Nižší intervenční ceny a omezení cel
snížily výnosnost trhu EU africkým vývozcům rýže, cukru, banánů, hovězího masa a ovoce a zeleniny.39 Proto na jednání v
Dohá v rámci Světové obchodní organizace (WTO) obhajovaly africké země širší časové vymezení pro navrhovaná snížení
cel v případě produktů, kde preference hrají velkou roli.
EU, jež si je vědoma toho, že reforma CAP může africkým zemím při potřebných úpravách způsobit potíže dané narušením
preferenčního přístupu, nabídla finanční pomoc k podpoře konkurenceschopnosti a diverzifikace. Doprovodná opatření
pro signatářské země protokolu o cukru, s příznačným rozpočtem 1,28 miliard eur na období 2006 až 2013, podporují
procesy úprav v osmnácti zemích AKT, které produkují cukr. Na prosazování úprav bylo v období 1994 až 2008 v rozsahu
zvláštního rámce pro pomoc poskytnuto zemím AKT vyvážejícím banány přes 450 milionů eur. EU a její členské státy od
roku 2004 rovněž podporují partnerství EU a Afriky pro rozvoj bavlny a na programy a projekty v oblasti bavlny věnovaly
už přes 300 milionů eur.
Zemědělská politiky EU se tak znatelně přiblížila k rozvojovým cílům a cílům na poli zajišťování potravin ve zranitelných
afrických ekonomikách.40 Země však stále vyjadřují obavy z možných negativních dopadů vývozu potravin z EU do Afriky, a
37
38
39
40
Paasch 2008; Oxfam 2002.
Bertowová a Schulteisová 2008.
Low a kol. 2009.
Matthews 2008.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
115
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Kapitola 8
sice v kontextu oboustranné liberalizace vyžadované EPA. Jedním z hlavních cílů reformy CAP je zajistit, aby byly zemědělské
produkty vyvážené z EU konkurenceschopnější. EU však země ujistila, že nesouměrnost liberalizace zabudovaná do těchto
dohod může být využita k tomu, aby většina cel na zemědělské produkty z Evropy byla z procesu liberalizace vyřazena či
aby byla podrobena (až 25 let) dlouhým přechodným obdobím.
Reforma CAP bude – s ohledem na rušnou debatu o povaze a odůvodnění oddělených plateb v EU obzvláště v období po
roce 2013 a na závazek dosáhnout při jednáních v Dohá dohody o další liberalizaci zemědělského obchodu – pokračovat i
nadále. Právě to podpoří větší dovoz základních komodit do EU a zároveň posílí konkurenceschopnost evropského sektoru
zpracovaných potravin. Pro nestabilní africké ekonomiky bude tento proces představovat jak hrozby, tak příležitosti, avšak
tento fakt je potřeba zasadit do celkového kontextu. Navzdory tomu, že debaty o dopadu CAP na africké země jsou zejména
v Evropě ostře sledovány, zůstává zajišťování potravin na africkém kontinentu především úkolem domácích zemědělských
politik a investic do Afriky.
3.4 OBCHODNÍ POLITIKY EU VE VZTAHU K NESTABILNÍM STÁTŮM
V souladu s dohodou o partnerství z Cotonou je rámec obchodní politiky se subsaharskou Afrikou založen na dohodách o
hospodářském partnerství (EPA) vyjednaných mezi EU a šesti regiony AKT za účelem oživit obchod a rozvoj a zvrátit přehlížení
států AKT. V Cotonou se rovněž dohodlo, že EPA budou slučitelné s WTO. Zatímco pro rozvojové země a zejména nejméně rozvinuté
země existuje v rámci pravidel WTO určitý prostor pro výjimky, pro nestabilní státy či nestabilní situace žádné konkrétní opatření
neexistuje. Schopnosti a politický prostor EU pro to, aby se přizpůsobila či učinila konkrétní opatření pro nestabilní státy na poli
obchodu, jsou tedy nynějšími mezinárodními závazky poněkud omezené (přesto však možné).
Někteří analytici tvrdí, že „EPA nepředstavují okamžité řešení krize, a naopak by mohly ještě přispět k potížím, jimž některé africké
země čelí, pokud nebude do jednání o EPA včleněna také určitá pružnost a nebudou okamžitě přijata a realizována vhodná opatření
na podporu rozvoje.“41 Určitý prostor pro úpravy s ohledem na specifika nestabilních států, resp. alespoň pro to, aby byla u těchto
států schopnost obchodovat a budovat odolnost podporována, nikoliv různými závazky v obchodních dohodách podkopávána,
by mohla poskytnout opatření přijatá v rámci programu Aid for Trade na pomoc EU v oblasti obchodu.
Rámeček 8.7: Aid for Trade – pomoc v oblasti obchodu
EU patří k nejvýznamnějším zajišťovatelům v rámci programu Aid for Trade, což je široká iniciativa určená na podporu
obchodu, rozvoj obchodních politik a budování s obchodem spojené infrastruktury. S ohledem na strukturální charakteristiku
nestabilních zemí je pro ně tedy velmi významná, přestože na ně není specificky zaměřena.
Deklarace ministrů Světové obchodní organizace v Hongkongu v roce 2005 vyzývala k výraznější a lepší pomoci v oblasti
obchodu. Spustila proces na pomoc zemím s nízkými příjmy, aby dokázaly překonat strukturální omezení a slabý potenciál,
které podkopávají jejich schopnost konkurovat a maximalizovat přínos z obchodních a investičních příležitostí. V roce 2007
přijala Rada EU strategii pro podporu na rozvoj obchodu (EU Aid for Trade Strategy), tedy společnou iniciativu Společenství
a členských zemí EU. Cílem této strategie je „umožnit rozvojovým zemím, zejména těm nejméně rozvinutým, aby efektivněji
využívaly obchodu k podpoře růstu, zaměstnanosti, rozvoje a snižování chudoby a dosahování rozvojových cílů.“42 Tato
strategie zahrnuje rozšiřování prostředků na konkrétní financování podpory v oblasti obchodu (TRA) a každoroční příděl
má do roku 2010 dosáhnout 2 miliard eur. Účelem je přivést větší pozornost na chudé obyvatele, navýšit kapacity EU a
členských států ve shodě se zásadami účinnosti pomoci, podporovat regionální integrační procesy v oblasti států AKT a
sledovat plnění závazků.
Co se týká závazku EU vyčlenit do roku 2010 na podporu v oblasti obchodu 2 miliardy eur ročně, ukazují nové údaje, že
tento kolektivní závazek byl téměř splněn už v roce 2007. Tohoto roku věnovaly na podporu v oblasti obchodu členské státy
0,96 miliardy eur a Společenství 1,02 miliardy eur. Dohromady tedy částka dosahovala 1,98 miliardy eur, což představovalo
8procentní nárůst oproti roku 2006, kdy celkový příspěvek činil 1,83 miliardy eur. Pokud jde o širší program podpory v
oblasti obchodu Aid for Trade, tvořily veškeré příspěvky z EU v roce 2007 dohromady 7,17 miliard eur a do Afriky proudí z
financí Aid for Trade největší podíl prostředků – v roce 2007 to bylo 2,7 miliardy eur a za období 2005 až 2007 získala Afrika
44 % celkových prostředků vyčleněných na podporu v oblasti obchodu.43
41
42
43
Bilal a kol. 2009, str. 1.
Komise Evropských společenství 2007, str. 3.
Komise Evropských společenství 2009, str. 3.
116
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Politiky EU zabývající se nestabilitou v subsaharské Africe
Odůvodnění podpory v oblasti obchodu pomoci rozvojovým zemím – napojit se na celosvětový trh – je důležité, neboť
řešení zahraničních problémů a infrastrukturních překážek je dlouhodobý a pro snižování chudoby obzvláště významný
cíl. Vezmeme-li v úvahu pokles v roce 2009, mohla by mít podpora v oblasti obchodu okamžitý stimulační účinek.
V nestabilních zemích nechybí ani tak obchodování se zbožím, které se většinou odehrává neoficiálně a přesměrovává tolik
potřebný státní příjem, jako spíš instituce, které by zajistily zavádění obchodních politik a dohod. Nestabilní země subsaharské
Afriky se potýkají s mnoha vnitřními překážkami – nedostatečnými znalostmi, nadměrnou byrokratickou zátěží, nepostačujícím
financováním a špatnou infrastrukturou –, což jim ztěžuje obchodování, a tudíž také možnost z podpory v oblasti obchodu plně
profitovat. To platí zejména pro země ve střední Africe, kterým kvůli jejich geografické poloze hrozí, že se stanou „sirotky podpory
v oblasti obchodu“ a globalizačním procesem budou dále marginalizovány.
Zatímco na poli obchodu by mohla být přijata další kreativní opatření, obecně se zdá, že EU má omezený prostor přizpůsobit svou
obchodní politiku tak, aby byla k situacím nestability citlivější. Někteří vzhledem k dopadu současné finanční krize tvrdí, že „část
EPA zcela jasně potřebuje naléhavě zrevidovat.“44
Rámeček 8.8: Dohody o hospodářském partnerství
EPA jsou asymetrické dohody, které pokrývají nejenom obchod se zbožím a službami, ale také zahraniční záležitosti – jako
jsou například konkurence, vládní nákupy, duševní vlastnictví a usnadnění obchodu –, podporují regionální integraci a jsou
spojovány s pomocí. Podle dohody z Cotonou je cílem zlepšit spolupráci ve všech oblastech, které jsou důležité pro obchod,
a napomáhat udržitelnému rozvoji ve státech AKT. EPA by měly být orientovány na rozvoj, měly by prohlubovat regionální
integraci, zlepšovat produktům ze zemí AKT přístup na trh EU a rozšiřovat spolupráci v oblasti služeb a v otázkách týkajících
se obchodu. Zlepšováním konkurenceschopnosti by EPA měly pomoci integraci zemí AKT do globálního hospodářství a
podpořit jejich ekonomický růst.
EPA se původně týkaly šesti regionálních uskupení v oblasti AKT, později také Východoafrického společenství (EAC);
z celkových sedmi uskupení se pět nachází v subsaharské Africe.45 V rámci dohody o hospodářském partnerství mezi EU a
regionálním uskupením vystupuje posledně jmenovaný jakožto jediný blok; dohody jsou podepisovány bilaterálně. Jiné
než nejméně rozvinuté země AKT, které se nechtějí angažovat v EPA, mohou získat přístup do EU na základě všeobecného
systému preferencí,46 který je ovšem méně výhodný. O prozatímních výsledcích postupů EPA47 se v ekonomické i politické
literatuře bouřlivě diskutuje.48
Mnoho studií upozorňuje na to, že výsledky jsou nejisté.49 V případě některých zemí existuje malá pravděpodobnost, že
díky dočasným EPA vytvoří v oblasti obchodu výrazné zisky, neboť země AKT jsou schopné splnit podstatnou část nároků
na liberalizaci, jak EPA žádají, aniž by zásadně podkopaly svůj současný systém ochrany.50
Z hlediska nestability a budování orgánů je také důležitá otázka možného dopadu EPA na tarifní výnosy v zemích subsaharské
Afriky. S ohledem na význam obchodních daní pro veřejné příjmy v afrických zemích by snížení tarifních výnosů, spojené s
oboustrannou liberalizací v oblasti obchodu, mohlo omezit schopnost vykonávat základní státní funkce. Z odhadů
44
45
46
47
48
49
50
Jones 2009, str. 7.
Stevens a Kennanová 2005.
První všeobecný systém celních preferencí (Generalized System of Tariff Preferences) byl v Evropské unii spuštěn v roce 1971. V únoru 2001 přijala Rada nařízení
(ES) č. 416/2001, zvané také „nařízení EBA“. Režim Vše kromě zbraní (Everything But Arms, EBA) je jednostranná obchodní dohoda, jež 50 zemím – z nichž
34 se nachází v subsaharské Africe (včetně 22 nestabilních zemí) –, které jsou Organizací spojených národů oficiálně klasifikovány jako nejméně rozvinuté
země, umožňuje bezcelní přístup ke všem produktům z EU s výjimkou zbraní a střeliva a 41 celních pásem, jež se týkají rýže a cukru, pro které byly zavedeny
bezcelní kvóty do té doby, než bylo v září 2009 (v případě rýže), respektive v říjnu 2009 (v případě cukru), dosaženo plné liberalizace. Zdroj: http://ec.europa.
eu/trade/issues/global/gsp/eba/index_en.htm.
Jednání o EPA byla zahájena v září 2002 a původní termín, do něhož měly být dohody sladěny s pravidly WTO, byl stanoven na 31. prosince 2007. Jelikož
však jednání probíhala pomalu, trvala dál i po tomto datu. V důsledku toho vydala Evropská komise 23. října 2007 sdělení, jímž s platností od 1. ledna 2008
poskytuje jiným než nejméně rozvinutým zemím prozatímní preferenční přístup na trh, a tím prodlužuje jednací čas ke konečnému zpracování EPA. Proto
bylo v posledních měsících roku 2007 mezi EU a podoblastmi a jednotlivými zeměmi AKT uzavřeno množství dočasných dohod (rovněž zvaných „nášlapné
kameny EPA“); všechny stanoví rozsah liberalizačních povinností v oblasti obchodu se zbožím tak, aby splňovaly požadavek na kompatibilitu s WTO. Zdroj:
http://www.acp-eu-trade.org/index.php?loc=epa/background.php.
Do konce roku 2007 se členem některé z dočasných EPA stalo 46 afrických zemí. Pouze 18 z nich takovou dočasnou dohodu parafovalo, z toho osm byly
nestabilní země – Burundi, Kamerun, Komory, Pobřeží slonoviny, Keňa, Rwanda, Uganda a Zimbabwe (Bilal a Stevens, 2009).
Viz Sindzingreová 2008 a Delpeuchová a Harb 2007.
Stevens a Kennanová 2005 a Delpeuchová 2007.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
117
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Kapitola 8
týkajících se plné a okamžité liberalizace vyplývá, že ztráty by mohly být poměrně vysoké.51 Existuje kupříkladu vysoká
pravděpodobnost, že nejvíce zasažený bude region západní Afriky, přičemž odhady ztrát dosahují podle společenství
ECOWAS (Hospodářské společenství západoafrických států, Economic Community of West African States) od 30 % tarifních
příjmů až po 89.5 %.52 Pozvolnější liberalizace obchodu by ztráty na tarifních příjmech pravděpodobně zmírnila, avšak za
cenu snížených zisků z otevřenosti obchodu.
Bez náležité reformy daňových systémů a kompenzačních opatření by tak EPA mohly mít závažné negativní důsledky pro
schopnost některých států subsaharské Afriky navyšovat veřejné zdroje. To je důležité i z toho důvodu, že je dobře známým
faktem, že pro chudé země je obzvláště obtížné nahrazovat DPH obchodními daněmi.53 Klíčovým prvkem pro rychlost
zotavení fiskálního sektoru je zcela jasně zdokonalení výběru daní (popřípadě také zahrnutí stínové ekonomiky). Výpadky
příjmů by se daly zvládat, pokud bude liberalizace obchodu pozvolná a doprovázená reformou veřejných financí. Přesto by
pro nestabilní státy s nízkými schopnostmi či omezenou politickou vůlí mohlo být obtížné v krátkodobém či střednědobém
výhledu tyto reformy realizovat. Je proto velmi důležité, aby existovaly vnější zdroje s jasným určením, které by pomáhaly
přizpůsobovacímu procesu v těchto zemích a ulehčovaly jej.
EPA by však pro africké země mohly znamenat hlavně příležitost zhospodárnit síť regionálních integračních dohod a mohly
by být využity jako vnější mechanismy povinností, které by africké státy se slabými orgány přiměly provést nutné vnitřní
reformy a zakotvit v pevnějším institucionálním prostředí EU. Objevily se také pochybnosti o tom, zda EPA vůbec mohou
napomáhat regionální integraci v Africe, jinými slovy zda jsou to stavební kameny – či kameny úrazu. Největší obtíž se
vztahuje k obrovské různorodosti afrických zemí v rámci různých seskupení EPA. Země se liší strukturou vývozu, pozicí v
klasifikaci (nejméně rozvinuté země versus jiné než nejméně rozvinuté země), mírou povinnosti regionální liberalizace i
seznamem citlivých produktů.54 Zatímco různorodost států nemusí být nutně na překážku regionální integraci, a naopak
může být vlastně ekonomicky přínosná, vytváří také náklady na koordinaci politik a politické dohadování. Potíže při
harmonizaci obchodních pravidel napříč regionálními uskupeními i uvnitř jich samotných například mohou podnítit
hraniční kontroly a aplikaci pravidel původu na pohyb produktů z EU v regionech, aby se zajistilo, že vyloučení produktu z
jedné země není podkopáváno zvýhodňováním téhož produktu v zemi partnerské.55 Proto je důležité, aby v celém regionu
existovala stejná nabídka přístupu na trh a tytéž vyloučené produkty, čímž budou podporovány příležitosti jednotného trhu.
3.5 PREVENTIVNÍ POLITIKY A KROKY
Nejnovější úsilí EU se soustředí na potřebu lépe reagovat a řešit krizové a postkrizové situace. Hlavní slabinou však zůstává efektivní
a včasná práce na prevenci. Ačkoliv politický dialog v rámci Evropského konsenzu o rozvoji má údajně důležitý preventivní rozměr,
určité důkazy naznačují, že často není pro tento účel využíván.56
Kromě politické vůle čelí EU několika institucionálním a provozním překážkám, včetně omezení nástrojů EU, vnitřních organizačních
a rozhodovacích procesů a schopnosti plně reagovat na požadavky preventivních politik. Institucionální uspořádání, které určuje role
a kompetence každého orgánu EU, způsobuje odlišnost pohledů a priorit u různých služeb Komise a institucionální rozpojenost mezi
EK a Radou. Větší prostor pro zlepšení této situace a lepší propojení krátkodobých a dlouhodobých politik EU by mohla nabídnout
Evropská služba pro vnější činnost (EEAS).
3.6 POLITICKÉ RÁMCE SPOLEČNÉ S AFRICKÝMI REGIONÁLNÍMI ORGANIZACEMI
EU investovala značné množství času a prostředků do toho, aby vybudovala partnerskou spolupráci s regionálními organizacemi
v subsaharské Africe a s Africkou unií (AU). Jak taková partnerství a společné politické rámce formují politiky EU zabývající se
nestabilitou, již není tak jasné. Dohoda o partnerství z Cotonou, hlavní nástroj vztahů EU se subsaharskými státy v oblasti obchodu,
pomoci a politického dialogu, zvláštní článek o nestabilitě či nestabilních státech neobsahuje, zahrnuje však relevantní kroky od
politického dialogu po demokratickou správu a od lidských práv a obchodu po předcházení konfliktům a budování míru pomocí
sankčních opatření. O nestabilitě státu výslovně nepojednává ani společná strategie Afrika–EU, podepsaná hlavami států během
lisabonského summitu v roce 2007. Africké zainteresované strany termín „nestabilita státu“ před jednáním z velké většiny odmítaly.
Zdá se však, že Africká unie a její členské státy důležitost řešení státní nestability a nutnost jít v rámci něj pod povrch problému
uznává, což by pro boj s nestabilitou mohlo otevřít nové příležitosti.
51
52
53
54
55
56
Delpeuchová a Harb 2007.
Busse a kol. 2004.
Baunsgaard a Keen 2005.
Stevens a kol. 2008.
Brenton a kol. 2008.
Politický dialog je také důležitou součástí dohody o partnerství z Cotonou.
118
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Politiky EU zabývající se nestabilitou v subsaharské Africe
EU již s Africkou unií vede intenzivní dialog a realizuje partnerskou spolupráci v oblasti míru a bezpečnosti a je hlavním
podporovatelem africké mírové a bezpečnostní architektury, jejíž součástí jsou zprostředkovací mise, mise včasného varování a
mírové mise a která propojuje úroveň AU s „regionálními mechanismy“. Společná strategie Afrika–EU a její akční plán poskytují
příležitosti řešit otázky spojené s nestabilitou, jako jsou správa, lidská práva, obchod, regionální integrace a infrastruktura (rámeček
8.9). V praxi však měl plán zatím na úrovni zemí minimální dopad a jeho provádění je spojeno s vleklými dohady ohledně jeho
financování a diskuzemi o jeho skutečné přidané hodnotě.
Pokud jde o potenciálně spornější témata, jako je demokratická správa a lidská práva, v těchto oblastech do značné míry chybí
otevřený dialog i respekt k tempu afrického vývoje. Většina regionálních organizací nemá zájem nechat se utvářet podle politického
programu EU a vlastní priority jsou pro ně důležitější. Kvalita dialogu v některých oblastech dohody z Cotonou a společné strategie
Afrika–EU se však zlepšila, stejně jako soulad EU s africkými prioritami (jako např. mír a bezpečnost). Společná strategie Afrika–EU
pomohla EU srovnat krok s AU, pokud jde o „mezinárodní kontaktní skupiny“ pro trvající krizové situace v Guineji, Guineji-Bissau, na
Madagaskaru, v Mauritánii a Somálsku. Důležitým krokem vpřed je také snaha EU o jednomyslný postup s AU a jejími regionálními
hospodářskými společenstvími.
Regionální přístup vyzdvihující „posilování odolnosti“ klade důraz na „regionální provázanost“ a možnost „regionálního shlukování
na základě nestability“. Globálnější pohled na tyto otázky zase vyzdvihuje vnější hybatele na celostátní a regionální úrovni. V
souladu s touto perspektivou by společná strategie Afrika–EU mohla podporovat komplexnější regionální přístup k Africe. Dnes
tato strategie vymezuje široký rámec pro regionální integraci v Africe v politické, hospodářské a sociální oblasti. První akční plán
(2008 až 2010) počítá s partnerskou spoluprací mezi Afrikou a EU v osmi sférách, jako např. mír a bezpečnost, demokratická správa
a lidská práva a obchodní a regionální integrace. Dosavadní úsilí se z větší části odehrávalo na organizační úrovni – šlo o navázání
dialogu, vybudování důvěry a zahájení koordinace –, ale panují vysoká očekávání, že dojde i k závazkům dosáhnout skutečných
výsledků a zajistit financování.
3.7 EU JAKOŽTO AKTÉR V OBLASTI BEZPEČNOSTI A ROZVOJE
Překonávání chudoby a zvyšování bezpečnosti jdou ruku v ruce. Nejedná se o nic nového – od Trumanovy doktríny a Marshallova
plánu je bezpečnost trvale různými způsoby a do různé míry zakotvena v rozvojových politikách.
Skutečnost, že se bezpečnost a rozvoj vzájemně ovlivňují, je obecně uznávána a zahrnuje v sobě klíčové cíle EU v mezinárodní
politice: přispívat k míru a stabilitě a podporovat demokracii, lidská práva, právní řád a účinný multilateralismus. Směřování EU k
uceleným a srozumitelným cílům, provozním plánům a programům a nakonec i smysluplným krokům zůstává i nadále složitým
úkolem. Jak je popsáno výše, EU pracuje na široké škále politik, nástrojů a iniciativ, kterými čelí rozvojovým a bezpečnostním
otázkám, a to zejména v subsaharské Africe.
Cílů, hodnot a harmonogramů dárců a příjemců je celá řada a často jsou navzájem v rozporu. Spojit dohromady různé aktéry a
prostředky, pracovníky poskytující pomoc a vojáky, diplomaty a obchodníky je sice nezbytně nutné, avšak náročné, a to i časově.
Složitým tělesem a občas také nekoordinovaným mezinárodním aktérem je navíc i EU sama.
Tváří v tvář nestabilitě a nejistotě je lákavé hledat určitá „nezbytná řešení“, např. nové hospodářské opatření či jiný politický orgán,57
my však naopak tvrdíme, že společnosti v situacích nestability mohou v oblasti bezpečnosti a rozvoje podstoupit změnu i „takové,
jaké jsou, a navzdory tomu, jaké jsou“.58
Na základě bohatých zkušeností z lokálních iniciativ a potenciálu a působení EU při propojování bezpečnosti a rozvoje v afrických
zemích čelících situacím nestability, zejména při reformě bezpečnostního sektoru a misích pro řešení krizí,59 tvrdíme, že známé a
pevně zakořeněné překážky změně v propojené sféře bezpečnosti a rozvoje lze překonat.60 Vyzdvihujeme šest procesů v nestabilních
situacích:
1. BEZPEČNOST A ROZVOJ  ANTAGONISTICKÁ ZMĚNA, ČI NIKOLIV?
Obhájci politických změn ovlivňujících zároveň bezpečnost a rozvoj jsou často přesvědčeni, že jimi navrhované reformy si navzájem
neodporují – opuštění stavu nestability, zajištění větší bezpečnosti obyvatelstva, a tím i uvolnění energie pro rozvoj může být pro
všechny aktéry a nakonec i pro zemi jen prospěšné. Tento předpoklad je však sporný.61 Zaprvé, v nestabilních situacích se nejistota
a fakt, že jsou veřejné instituce rozpadlé a dysfunkční, může hodit jak vládám, tak rebelům. Někteří aktéři mohou nejistotu dokonce
vytvářet, udržovat a zneužívat jí, aby si zajistili politické přežití.62 V Sieře Leone hlavy státu záměrně poškozovali potenciál státu,
57
58
59
60
61
62
Hirschman 1963, str. 6; Hirschman 1967, str. 5.
Hirschman 1963, str. 6
Brzoska 2006.
Hirschman 1963, str. 6; Hirschman 1985, str. 3–34 a 56–76.
Englebert a Tull 2008.
Clapham 1996, str. 208–243; Chabal a Daloz 1999, str. 3–16.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
119
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Kapitola 8
aby mohli veřejné statky poskytovat sami.63 Zadruhé, v nestabilních situacích spolu často vedle sebe existují poměrná slabost a
poměrná síla. Například státní orgány v Demokratické republice Kongo jsou sice oslabené, ale úplně nezanikly.64 Veřejné úřady,
které jsou si plně vědomy nestabilní situace své země, si právě kvůli tomuto nestabilnímu kontextu a své (relativně) nejisté pozice
byly tváří v tvář požadavkům dárců schopny udržet, a dokonce posílit svou vyjednávací pozici a vytvořit strategii založenou na tom,
že se těmto dárcům vyhýbají a vzdorují jim. I v okamžiku, kdy se zdá, že jejich svrchovanost dosáhla svého dna, dokážou zbývající
státní struktury před dárci ochránit ty části své autonomie, které vnímají jako klíčové.65
Nedostatečná bezpečnost spojená s nestabilitou tak nemusí být pro každého lokálního aktéra nevýhodná a automaticky neznamená,
že jsou všichni zúčastnění aktéři slabí. Lokální aktéři se svými reakcemi pokoušejí obejít silné stránky dárců a využít jejich slabin.
Proto nejspíš přímé „inženýrské“ přístupy neuspějí a EU by svůj lineární inženýrský přístup měla přetransformovat tak, aby byl
flexibilnější a strategičtější.
2. NEDOSTATEČNÁ BEZPEČNOST JAKO PŘÍLEŽITOST PRO ROZVOJOVÉ POLITIKY
Kritici názoru, že bezpečnost a rozvoj jsou propojeny, obvykle vznášejí tři hlavní námitky. Zaprvé, pronikne-li do už tak nabitého
politického programu otázka bezpečnosti a objeví-li se činitelé s rozhodovací pravomocí, kteří mají omezenou energii, schopnosti
a prostředky, znepokojí to dárce i rozvojové země a zdrží práci na hlavním cíli – snižování chudoby. Zadruhé, bezpečnost je pouze
povrchový problém, příznak hlubších strukturálních dysfunkcí. Zatřetí, opravdová snaha čelit bezpečnostním výzvám by nejspíš
přesahovala potenciál dárce a partnerské země. V kontrastu s tím tvrdíme, že propojení bezpečnosti a rozvoje může vytvářet
příležitosti pro reformu (rámeček 8.9).
Zaprvé, místní obyvatelé často vyjadřují vážné a naléhavé obavy o bezpečnost a o mír. Například zástupci občanské společnosti
regionu Kivu v Demokratické republice Kongo po právu prohlašovali, že by volby měly počkat, dokud nebude dosaženo míru, ale
nebyli vyslyšeni.66 Přehlížet tyto naléhavé obavy je kontraproduktivní. Zadruhé, proniknou-li bezpečnostní problémy do středu
pozornosti, je to příležitost pro reformátory, aby si našli nové spojence a usnadnili společné analýzy a formulaci strategií. Zatřetí,
nedostatečná bezpečnost může fungovat jako hledací světlomet a pomoci včas odhalit společenské neduhy, které by v případě
zanedbání bylo mnohem obtížnější zvládnout.67 A konečně, nesmělé nebo povrchní politické iniciativy mohou mít neplánový účinek
v tom smyslu, že zmobilizují ty, kteří mají z navrženého řešení profitovat, a to jak v dárcovských zemích, tak v zemích partnerských.
Rámeček 8.9: Bezpečnostní a rozvojové výzvy v nestabilních situacích – ponaučení z operací
EBOP
Dr. Damien Helly, výzkumný pracovník, Ústav EU pro studium bezpečnosti
Evropská bezpečnostní a obranná politika (EBOP) se zrodila před 10 lety v balkánských zemích. Od té doby ji Evropská unie
využívá jako unikátní nástroj vojenského a civilního řešení krizí v celé řadě situací nestability. Ze 23 operací EBOP bylo 8
vysláno do Afriky a některé stále probíhají. Všechny operace EBOP v Africe musí řešit určitou formu nestability. Komplexní
údaje o EBOP a její kritické hodnocení za deset let její existence předkládá nedávná publikace sestavená výzkumnými
pracovníky Ústavu Evropské unie pro studium bezpečnosti (EUISS).68 Některé její závěry, založené převážně na rozhovorech
v terénu, mohou být přínosem pro diskuse o bezpečnosti a rozvoji, o situacích nestability a potřebě větší soudržnosti
nástrojů a politik EU.
• Za 10 let posílila EU koordinaci EBOP s politikami Evropské komise v nestabilních kontextech. Od roku 1999 se propojení
mezi bezpečnostními a rozvojovými výzvami stalo společným leitmotivem politických diskurzů. V klíčových evropských
politických dokumentech je dobře zdokumentováno, že ke zmírnění chudoby, vytváření pracovních míst a rozvoji
obchodu je zapotřebí určité základní bezpečnosti, což v této otázce povzbuzuje uvědomělost při politickém plánování.
Bruselské ústředí například naplánovalo na rok 2008 společné kroky v Čadu zaměřené na vzájemné posílení vztahů –
cílem Programu na podporu stabilizace, financovaného Evropskou komisí, bylo doplnit vojenské zastrašovací kroky, byť
se ukázalo, že koordinace je v praxi obtížná a pomalá.
• Navzdory pokroku na strategické úrovni je stále třeba, aby bezpečnostní experti, podporovatelé rozvoje, ekonomové a
63
64
65
66
67
68
Reno 2003.
Englebert 2003; Trefon 2004, 2007.
Například v Demokratické republice Kongo jsou z reformy bezpečnostního sektoru vyloučeny dvě důležité bezpečnostní služby – vojenská a civilní zpravodajská
služba a jednotky pohraniční stráže (Melmot 2008; Davisová 2009).
Autesserreová 2009, str. 271.
Hirschman 1981, str. 119, 149.
Grevi a kol., vydání se připravuje.
120
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Politiky EU zabývající se nestabilitou v subsaharské Africe
humanitární aktéři debatovali o nestabilních situacích usilovněji. Boj o prostředky na financování rozvoje a bezpečnosti
může být tvrdý. Ředitelé programů na podporu spolupráce a bezpečnostní experti si prakticky nevyměňují informace
o potenciálních bezpečnostních dopadech např. určitého projektu v oblasti dopravní infrastruktury. A zatímco někteří
odborníci pracují bok po boku, jako např. vojenští a humanitární aktéři, zkušenosti získané během operací pro řešení
krizí je zapotřebí šířit lépe. Například vojenská operace EU v Čadu a Středoafrické republice (EUFOR Tchad/RCA) nabídla
cenné zkušenosti vojenskému i humanitárnímu společenství, není však jasné, jak budou předávány ostatním.
• V nestabilních situacích jsou kvalitativní hodnocení stejně podstatná jako kvantitativní údaje. Zatímco ekonomové pracují
převážně jen s přesnými údaji, politologové a analytici informací využívají i kvalitativní přístupy. V případě reformy policie
či armády v Demokratické republice Kongo je zásadní jasně pochopit místní politiku a mocenské boje, aby bylo možno
určit mechanismy sběru dat, jako jsou např. databáze sčítání lidu. Mise EUSEC, pověřená pomoci konžským orgánům s
reformou armády, si několik úvodních let získávala důvěru zainteresovaných subjektů na konžské straně upevňováním
osobních vazeb, získáváním informací o lidských zdrojích a vojenskou odborností. Naopak v Guineji-Bissau, kde by
malý počet vojáků (méně než 6 000) naznačoval, že armádní reforma bude snadná, vychází najevo, že zde existují
velké překážky v podobě správních a mocenských faktorů, jako je symbolická moc veteránů, zastrašování a nelegální
obchodování; lidská realita někdy odporuje faktům.
• Evropské iniciativy v oblasti bezpečnosti a obrany závisejí do značné míry na programu a politické vůli místních orgánů
– pokud k operacím EBOP nebo cizincům, kteří jim mají pomoci reformovat bezpečnostní aparát, přistupují s neochotou
– často z politických důvodů nebo kvůli osobním zájmům –, je pro Evropany často mimořádně obtížné maximalizovat
svůj vliv. K tomuto vývoji očividně došlo v Demokratické republice Kongo, kdy po volbách v roce 2006 vláda do značné
míry přestala vyjadřovat zájem o reformu bezpečnostního sektoru. Potvrdilo se to také v Guineji-Bissau, kde mise EU
pro reformu bezpečnostního sektoru narazila na značné obtíže při navazování dialogu s nedávno zesnulým náčelníkem
armádního štábu Tagmé Na Waiem. Jasně se to projevilo také v Súdánu, kde vedoucí představitelé nechtěli přijmout
mírovou operaci AU/OSN a zdržovali udělování víz zaměstnancům EU podporujícím plánování a linii velení AMIS, mírové
mise Africké unie v Dárfúru.
• Za 10 let zaměstnanci EBOP nasbírali zkušenosti s tím, jak obtížné je prosazovat místní odpovědnost, obzvláště v
nestabilních zemích, kde se státní potenciál blíží nule a kde místní úředníci postrádají schopnost přijímat nabídky či
zásahy EU nebo si s nimi nevědí rady. Krátké mandáty a značná fluktuace operací EBOP zřídka odpovídají tomu, co
protistrany skutečně potřebují – a sice dlouhodobému budování kapacit.
• EU doplácí na nesoulad v provádění politik v nestabilních prostředích. Navzdory impozantnímu souboru strategií, sdělení
a programových dokumentů zabývajících se nestabilitou, předcházením konfliktům a podporou budování míru zbývá
EU spousta práce při převádění tohoto politického zaměření do praxe. Zaměstnanci EU často neberou v úvahu klíčové
politické dokumenty, které usměrňují jejich každodenní činnost a rozhodování v nestabilních situacích. Třebaže je EU
vybavena politickými nástroji jako Spojení pomoci, obnovy a rozvoje (Linking Relief, Rehabilitation and Development,
LRRD), systematicky je v zemích nevyužívá. Školení zaměstnanců působících v nestabilních kontextech by mělo být
průřezové a mělo by být prováděno systematičtěji.
• EU si ještě musí stanovit své zahraničněpolitické priority při řešení nestabilních situací. Ačkoliv je selhání státu zmíněno
jako hrozba v Evropské bezpečnostní strategii z roku 2003, klíčové evropské strategické zájmy v subsaharské Africe
zůstávají nejasné. Některé evropské státy, hlavně bývalé koloniální mocnosti, mají o nestabilní státy v Africe obavy, a
to zvláště proto, že s sebou tyto státy přinášejí zásadní hrozby např. v podobě terorismu a nelegálního obchodování s
drogami, zbraněmi a lidmi. Tyto obavy však možná všechny členské státy EU nesdílejí stejnou měrou, což vede k tomu,
že kromě priorit definovaných v rámci partnerství s jednotlivými kontinenty či dohodou o partnerství z Cotonou chybí
v Africe jasné zahraničněpolitické priority. Tento aspekt je zapotřebí podrobit hlubšímu zkoumání, o což se postará
EUISS v roce 2010.
• Představitelé nestabilních zemí často obviňují EU z rozpornosti jejích politik. Jako překážka rozvoji je zmiňován zejména
obchodní protekcionismus. Navzdory novým kompenzačním mechanismům, jako je např. program na podporu obchodu
Aid for Trade, je politický dialog stále poznamenán nedůvěrou. Řešení nestability bude proto vyžadovat úsilí o skutečný
dialog a ochotu překonat staré předsudky a odsouhlasit oboustranné závazky.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
121
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Kapitola 8
3.NESTABILITA VEDE KE VZNIKU PARALELNÍCH LOKÁLNÍCH BEZPEČNOSTNÍCH ORGÁNŮ
Slábnoucí potenciál státu v nestabilních situacích neznamená automaticky absenci správy. Nestabilní situace jsou ve skutečnosti
spouštěcím mechanismem pro „lokální institucionální iniciativy, které usnadnily přežití a organizaci společenského života během
let konfliktu a jež mohou být užitečné v budoucnu.“69 Do věci se vkládají tradiční náčelníci, občanskospolečenské skupiny, církve
a agentury pomoci a berou si na starost bezpečnost.70 Nestabilní situace mohou zvýrazňovat nerovný přístup k bezpečnosti a
spravedlnosti, netoleranci k cizincům, násilí, nelegálnost a nezodpovědnost. V některých případech však nedostatečná ochrana a
svrchovanost státu vzkřísily vlastní ochranné mechanismy.71 Výsledná škála ochranných mechanismů představuje záchytnou síť
a prohlubuje lokální demokracii. K úspěchu těchto alternativních způsobů ochrany by ještě více napomohly příznivé reakce státu
a podpora EU.
4. POSLOUPNÁ ČINNOST A NEVYVÁŽENOST MOHOU BÝT PRO REFORMU PROPOJENÉ OBLASTI BEZPEČNOSTI A ROZVOJE
PŘÍNOSEM
Pro provázanou oblast rozvoje a bezpečnosti v nestabilních situacích jsou vhodné „propojené“ strategie, které se hodí pro přerušený
kontext a kombinují všechny politické prostředky v jednom uceleném balíčku obsahujícím politické, bezpečnostní, humanitární
a rozvojové nástroje.72 Třebaže je však určitá míra koordinace přínosná – zejména v rámci EU –, nemusí být nezbytně nutné
vynakládat značné úsilí na integraci v raných fázích a na souběžný či vyvážený přístup k propojené oblasti bezpečnosti a rozvoje.
Kolísavé pokroky a změny bezpečnostních a rozvojových politik jsou v nestabilních kontextech nevyhnutelné a zároveň žádoucí,
protože tvůrci politik si uvědomí, v čem jsou jejich kroky nedokonalé a nevyvážené, neboť selhaly, vzbudily nevoli nebo přinesly
potíže.73 Například v Sieře Leone neexistovaly žádné koncepční či reálné vazby mezi jednotlivými prvky reformy bezpečnostního
sektoru, která probíhala nezávisle,74 Sierra Leone je však často uváděna jako příklad správného postupu, a to i ze strany OECD-DAC.
Posloupné řešení problémů přináší riziko, že uvízne na jednom bodě nebo v jedné oblasti. Přesto vzhledem k všudypřítomnému
tradičnímu přesvědčení, že je zapotřebí koordinace, je užitečné mít na paměti, že zdvojenost úsilí, nejasnosti a nedostatečná
komunikace mezi lidmi pracujícími souběžně nejsou vždy na škodu, a mohou dokonce vést k méně nákladným a rychlejším
reformám.75
5. POKROK V OBLASTECH BEZPEČNOSTI A ROZVOJE NEMUSÍ PŘICHÁZET SPOLEČNĚ
Je důležité vědět, zda zajištění bezpečnosti povede k udržitelnému lidskému rozvoji. V tomto ohledu ukázalo hodnocení 17 operací
pod vedením OSN zaměřených na budování státu, provedené pokaždé pět let po zahájení dané operace, že ačkoliv existuje
potenciální propojení mezi bezpečností – definovanou jako neexistence válečného stavu a znovudosažení plné kontroly nad
násilnými prostředky – a dalšími rozměry budování státních sfér, jako jsou hospodářský rozvoj, demokracie a tvorba institucionálních
kapacit, nemá bezpečnost automaticky pozitivní důsledky pro právní řád či efektivitu vlády, hospodářského rozvoje a demokracii.76
Vazba mezi vývojem v oblastech bezpečnosti a rozvoje může mít různé podoby a systémově se ne vždy jedná o vzájemnou
provázanost těchto dvou politických sfér. Tvrdit, že jsou tyto dvě sféry zcela oddělené, by však bylo přehnané. Bezpečnost a rozvoj
možná sice nejsou vždy funkčně propojeny, dá se však říci, že jejich vztah se může v čase a v různých kontextech posouvat od
vzájemné provázanosti k nezávislosti a naopak.77
6. MÉNĚ MŮŽE ZNAMENAT VÍCE
EU se chlubí tím, že se trvale a relativně stabilně zapojuje do budování státních sfér a obecněji rozvoje. Pokud by však k této oblasti
přistupovala flexibilněji a občas své působení v určitých oblastech selektivně zastavila, mohlo by to vést k rozšíření škály jejích
iniciativ. U západních tvůrců politik je obecně rozšířena domněnka, že „intenzivnější budování státu je lepší budování státu“,78 a
tak přidělují více prostředků nestabilním zemím považovaným za důležité, tedy např. Afghánistánu, Bosně, Iráku a Kosovu, než
zemím pokládaným za okrajové. Z bezpečnostního hlediska by to znamenalo, že silnější vojenské mise EU a OSN, které disponují
větším množstvím vojenských prostředků a silnějším mandátem, by představovaly větší naději na úspěch.
69
70
71
72
73
74
75
76
77
78
Englebert a Tull 2008, str. 125, 127.
Vlassenroot 2008, str. 2.
Baker 2008.
Fariaová a Magalhães-Ferreiraová 2007.
Hirschman 1985, str. 74-75.
Horn a kol. 2006, str. 110, 118.
Hirschman 1981, str. 66.
Mise zaměřené na budování státu splnily důležité bezpečnostní cíle – 13 ze 17 misí se podařilo ukončit válečný stav (definovaný jako 1 000 úmrtí v důsledku
bojů ročně nebo během války). Ukončení válečného stavu v nejchudších poválečných zemích bylo sice obtížnější, ale operace zaměřené na budování státu
dosáhly svého cíle i v tomto kontextu (7 z 11 případů). Méně úspěšné byly mise zaměřené na budování státu při znovudosahování plné kontroly nad násilnými
prostředky (9 ze 17 případů). Tento úspěch v bezpečnostní sféře však má omezené důsledky pro jiné rozměry budování státu (Zürcher 2006).
Hirschman 1981, str. 142–166; Hirschman 1995, str. 221–230.
Englebert a Tull 2008, str. 135–139.
122
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Politiky EU zabývající se nestabilitou v subsaharské Africe
Zkušenosti s rozvojovými politikami, zejména v oblasti bezpečnosti a rozvoje, však ukazují, že určitá míra odstupu a omezení
působení mohou mít pozitivní dopady.79 Méně intenzivní či omezenější a selektivní působení může poskytnout prostor pro sociální
experimentování a napomůže rozvoji lokálních iniciativ. Když byla v letech 2003 až 2006 během období přechodu od válečného
stavu k míru a demokracii pojata Demokratická republika Kongo jako modelový případ pro mírovou misi OSN, což s sebou např.
neslo intenzivní působení pracovníků OSN, které bylo často popisováno jako „protektorát“, vedlo to k některým problematickým
politickým rozhodnutím.80
79
80
Hirschman 1995, str. 190-192.
Autesserreová 2009, str. 258.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
123
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
KAPITOLA 9
ZÁVĚRY  PRIORITY A NÁVRHY ŘEŠENÍ
Evropská unie disponuje širokou škálou politických nástrojů, jimiž může čelit výzvám, které jí kladou
nestabilní státy, a v posledním desetiletí je pravidelně reviduje a vylepšuje. Působení EU v nestabilních
státech je však poznamenáno nesouladem při provádění stanovených kroků, což vráží klín mezi oficiální
závazky a provádění politik EU v praxi.1
1. POLITIKY EU SE MOHOU PROJEVIT
EU má potenciál ovlivnit rozvojové vyhlídky nestabilních států subsaharské Afriky a zejména jim pomoci
posílit odolnost. K tomu však potřebuje vytvořit podmínky důvěry, ponaučit se ze svých zkušeností a
stavět na nich. Na tento obtížný úkol, který vyžaduje spolupráci všech aktérů působících v nestabilních
zemích, není sama.
EU by mohla zlepšit efektivitu svého působení tím, že bude postupovat rozhodně a jednomyslně formulovat politiky. Diskuze
mezi členskými státy EU a v rámci ES musí být vedeny otevřeně a mít široký záběr, a to tím spíše, že působení proti nestabilitě
je politicky mimořádně citlivá otázka. Jakmile však dojde ke společnému zformulování a schválení politiky, musí se EU zavázat
k jejímu dlouhodobému uplatňování a neměnit své cíle či klíčové oblasti působení. Problémy nestabilních států jsou převážně
strukturálního a trvalého rázu a jejich řešení vyžaduje dlouhodobé, stálé působení vnějších aktérů. Soustředění úsilí na několik
dobře definovaných priorit by poskytlo lepší příležitost ke zjednodušení postupů a omezení byrokracie. Závazky EU k zapojení v
nestabilních státech by navíc měly být důvěryhodné, její politiky srozumitelné a její působení výrazné. EU by rovněž měla upravit
obecné politiky na míru konkrétním problémům a přizpůsobit je individuálním kontextům.
Je-li určitá země považována za nezpůsobilou pro rozpočtovou podporu2 nebo je-li obzvláště důležitá obeznámenost s místním
kontextem, dárci a příjemci nemusí být s to účinně provádět či monitorovat politiky pomoci. V tom případě by takové politiky
mohly být delegovány jiným oficiálním partnerům, občanskospolečenským organizacím či nezávislé agentuře poskytující služby
(viz rámeček 9.5). Delegování může napomoci řešit složité lokální problémy a zajišťovat odpovídající působení. V situacích, kdy
není pomoc účinně využívána nebo dárci směřují značnou část pomoci neoficiálním institucím či nevládním organizacím, se může
vyplatit rozdělit různé funkce správy – formulování politik od přidělování či monitorování prostředků. Oddělením úkolu stanovit
dlouhodobé cíle rozvojové politiky od provádění politických opatření se tento úkol stane nezávislým na bezprostředních politických
tlacích, zamezí se problémům v oblasti závazků a rozvinou se příslušné technické schopnosti. Platforma pro takovéto rozdělení již
existuje, k účinné realizaci dlouhodobých politik by ovšem byly nutné změny ve správě.3
1.1 KOMPARATIVNÍ VÝHODY EU
EU má při formulování strategií na pomoc nestabilním zemím se zvyšováním jejich odolnosti komparativní výhodu. Aby jí
využila, měla by své kroky soustředit na rozvoj lidského a společenského kapitálu a podporu institucionálního rozvoje na lokální
a regionální úrovni. Tato komparativní výhoda má kořeny v její vlastní historii rozšiřování i v širokém spektru politik, o které se EU
při své formulování svých kroků může opřít. Jak je vysvětleno v kapitole 8, na rozdíl od většiny agentur pomoci4 může EU využít
jakoukoliv kombinaci obchodu, zemědělství, rybolovu, bezpečnosti, migrace, změny klimatu, životního prostředí, sociálního rozměru
globalizace, výzkumu a vývoje, informační společnosti, energie, bezpečnosti a správy. Dopad těchto politik, ať už pozitivní nebo
negativní, na nestabilitu státu sahá daleko mimo rámec pouhého poskytnutí finanční pomoci.
Kromě toho je historie EU především historií institucionálního vývoje v rámci různorodých a komplexních společností s vlastními
institucemi. Z vlastní historie rozšiřování má EU navíc rozsáhlé zkušenosti s řešením problémů států s dysfunkčními orgány či v
období přechodu. Některé současné členské státy EU (Řecko, Portugalsko a Španělsko) se během 70. let 20. století dokázaly nenásilně
přeměnit z vojenských diktatur na demokracie. V průběhu 90. let 20. století EU pomohla východoevropským zemím absolvovat fázi
hospodářského přechodu, který vyžadoval důležité institucionální reformy, transformaci správních systémů a státních prováděcích
mechanismů. Tyto vlastní zkušenosti samy o sobě představují komparativní výhodu, neboť EU jich může využít jakožto souboru
nástrojů v situacích nestability.
1
2
3
4
Kapitola 8 obšírně pojednává o tom, kde je zapotřebí intenzivnějšího zapojení, aby bylo působení EU úspěšnější.
Pro diskuzi o podmínkách, za nichž rozpočtová podpora představuje vhodný postup pomoci, viz OECD (2009).
Collier 2009b.
Pro více informací viz podkladový dokument Collier (2009a) ve svazku 1B.
124
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Závěry – priority a návrhy řešení
Agentury pomoci a mezinárodní instituce se často soustředí pouze na krátkodobá nápravná opatření nebo kvůli svým institucionálním
povinnostem na jediný specifický problém.5 Spojené státy disponují spektrem politik podobným, jako je spektrum EU, ale mají
jinou historii a navzdory obnovenému zájmu o subsaharskou Afriku jsou geograficky vzdálené.6 Čína (a arabské státy) se obvykle
soustředí na budování infrastruktury a na přímé zahraniční investice v zemi, což může být pro adresátské země jak požehnání, tak
prokletí. EU se sice do budování infrastruktur zapojuje také, měla by však své úsilí zaměřit na rozvoj lidského a sociálního kapitálu
a orgánů, což jsou oblasti, v nichž má EU komparativní výhodu.
1.2 POTŘEBA ZÁSAHU EU V NEPŘÍZNIVÉM GLOBÁLNÍM KONTEXTU
Klíčem ke zvýšení odolnosti je mobilizace domácích prostředků a posilování státních orgánů a sociální soudržnosti. Oba kroky jsou
téměř ze své podstaty pro nestabilní státy bez pomoci obtížné. Je tedy zapotřebí zapojení EU, ale zároveň je nutné konstatovat,
že boj s nestabilitou v subsaharské Africe představuje těžkou a riskantní výzvu.
Velice vysokou cenu by dárci i příjemci zaplatili i za nečinnost. V případě nestabilních zemí spočívá ve slabé úrovni lidského rozvoje
a neuspokojivé bezpečnosti v souvislosti s přetrvávajícími nedostatky v rozvoji – Na Evropu – která má k Africe geograficky blízko a
má také blízko k jejím problémům s vypjatou demografií, uprchlíky, nelegálním obchodováním, genderově motivovaným násilím
a piráty – by nečinnost mohla mít značné negativní vedlejší dopady.
Výzva je tím větší, že při působení v nestabilních státech musí EU zároveň respektovat jejich národní svrchovanost. Nestabilní
státy jsou sice zřídkakdy odpovědné vůči svým občanům, ale měly by dostat prostor, aby převzaly kontrolu nad svými politikami.
Zatímco omezená schopnost prosazovat právo podkopává výběr daní, neschopnost efektivně spravovat domácí prostředky brzdí
nezávislost a správní potenciál.
Kvůli hospodářské a finanční krizi roku 2009 je působení v nestabilních státech ještě méně lákavé. Krize měla na nestabilní státy
tvrdý dopad, aniž by ji tyto státy způsobily, a pravděpodobně přivede do situace nestability ještě více zemí, což znamená, že
rozvojové cíle tisíciletí jsou do termínu roku 2015 ještě obtížněji dosažitelné. Tato krize představuje krajně negativní otřes pro příjem
na obyvatele a v případě nestabilních zemí přišla po dvou jiných zdrcujících krizích – potravinové a palivové. Skutečnost, že tyto tři
krize proběhly téměř současně, negativní dopad ještě znásobila, což z nouzových situací učinilo spíše pravidlo než výjimku. Země
v nestabilních situacích, které tyto otřesy považují za krátkodobé a podle toho se na ně pokoušejí reagovat, přišly o dlouhodobou
perspektivu potřebnou k překonání nestability.
Hospodářské prostředí je rovněž ovlivněno historickou výší převisu dluhu a vážnými domácími problémy, které trápí země EU v
sociální oblasti. Kvůli krizi je ještě důležitější zavázat se k dlouhodobým politikám a účinněji využívat rozvojovou pomoc. Neefektivita
pramení z krátkodobých politik vytvářených ad hoc, z jejich špatné realizace a monitorování a z roztříštěnosti a zdvojenosti pomoci.
Místo toho musí být zavedena jasná pravidla uvedená výše – jednomyslný postup, zaměření na dlouhodobé politiky a v náležitých
případech delegování partnerům.
1.3 ÚLOHA NESTÁTNÍCH AKTÉRŮ V NESTABILNÍCH ZEMÍCH
Hlavním přístupovým bodem pro dárce byl dlouho stát, neboť působení prostřednictvím státních orgánů vnímají jako způsob, jak
zvýšit zodpovědnost, řešit nerovnost žen a mužů, budovat důvěru, zavést společný právní rámec a zaručit právní stát.
Současné státní orgány jsou však ovlivněny historickými kořeny formování státu a interakcí s charakteristickými geografickými znaky
nebo určitými etniky či náboženské skupiny. Vlády v subsaharské Africe mají dále obvykle tendenci tvrdit, že nejsou za nestabilní
situaci odpovědné, a svalovat vinu na „vnější“ příčiny.
Budování státu a úsilí o sociální soudržnost vyžaduje, aby byli povoláni nestátní aktéři – občas i mimo strukturu nestabilních států
– obeznámení s místním kontextem a disponující cennými lidskými zdroji.
5
6
Potravinové krize – viz např. World Food Price.
Gartner 2009.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
125
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Kapitola 9
2. PRIORITY A NÁVRHY ŘEŠENÍ
EU by měla při stanovování vlastních priorit brát v úvahu jak obecné, tak individuální charakteristické rysy
nestabilních států v subsaharské Africe (viz kapitola 2) a vlastní komparativní výhodu v porovnání s jinými
dárci a mezinárodními institucemi (viz diskuze výše a kapitola 8).
Ačkoliv se nestabilní země v subsaharské Africe navzájem v mnoha ohledech liší, vyznačují se určitými společnými slabinami, které
brzdí vybudování silného státu schopného vykonávat své klíčové funkce. Těmito překážkami jsou:
• neschopnost mobilizovat domácí zdroje a následná hluboká závislost na vnějších zdrojích financování;
• závislost hospodářského systému na několika primárních produktech (ve většině zemí na jednom), která způsobuje nestálost
růstu a vysoký stupeň koncentrace příjmů z exportu;
• špatný stav jejich nemateriálních a materiálních infrastruktur, který země odstřihává od výhod globalizace a brání jejich přístupu
k hlavním cílovým trhům;
• nízký stupeň lidského rozvoje, který podrývá schopnost využívat nových příležitostí;
• vysoké riziko vypuknutí ozbrojených konfliktů;
Právě tyto rysy brání splnění základního cíle externího působení v nestabilních zemích, tedy přispět k endogennímu procesu
budování státu.7 EU se k této klíčové prioritě přihlásila ve svém Evropském konsenzu o rozvoji,8 a její působení na nestabilní země
subsaharské Afriky se proto musí zaměřovat na tento dlouhodobý úkol. Těchto pět společných typických rysů naznačuje pět
klíčových priorit pro působení EU na nestabilní země:
1. priorita: Stanovení a podpora hybných sil a aktérů budování státu a sociální soudržnosti. Složitost evropské pomoci
při budování státu spočívá v tom, že správný náhled na tyto procesy si nelze utvořit zvenčí. Proces budování státu u nestabilních
afrických zemí obdobný proces v Evropě v 19. století nepřipomíná.9 Podobně ani sociální soudržnost mezi etniky a náboženstvími,
jejichž rozdíly mají původ v dobách před stovkami let, není tatáž. Klíčovou úlohu při externím působení v nestabilních zemích
proto hraje obeznámenost s místní situací. Díky ní lze určit, kteří aktéři mohou být hybateli změn a vyvést tyto země z nestability,
případně i odlišnými způsoby. „Aktéry změny“ je třeba podporovat, zejména stimulovat zapojení žen do budování státu. K tomu, aby
uspěla strategie propagování demokracie, je zároveň důležité oslabit potenciální antagonisty10 a podporovat vedoucí představitele
v úsilí o vybudování nové společenské důvěry mezi státem a občany a mezi různými frakcemi a etniky, u nichž hrozí propuknutí
konfliktu. Jsou-li určité skupiny vystaveny diskriminaci a je jim odepíráno politické zastoupení, pravděpodobnost konfliktů je u
nich vyšší a odstranění nestability obtížnější.
Nestabilní státy sice disponují určitým organizačním potenciálem,11 ten však musí být přesměrován na jiné společné cíle, jako jsou
mobilizace domácích zdrojů a lepší správa příjmů z přírodních zdrojů. Důležitou úlohu mohou hrát elitní skupiny, v některých
nestabilních státech však etnické či náboženské frakce mohou mít málo pohnutek budovat efektivní státní kapacity, nebo dokonce
mohou mít zájem na jejich podkopávání. Znamená to, že nemají motivaci dosáhnout konsenzu. Nedostatečná sociální soudržnost
oslabuje poptávku po dobré správě na úrovni společenství.
2. priorita: Překonání rozporu mezi krátkodobými potřebami a dlouhodobými politikami a odolností. Aby EU v rámci
nestabilních zemí přesunula pozornost z uspokojování krátkodobých potřeb k dlouhodobějšímu výhledu, mohla by zavést pojistné
mechanismy na omezení rizik v podobě nestálosti výnosů z vývozu. Při stabilnějších výnosech (rámeček 9.1) by nestabilní země
mohly zformulovat dlouhodobé domácí politiky. Vzhledem k nízké odolnosti nestabilních zemí vůči vnějším otřesům, zejména vůči
výkyvům v cenách komodit a směnných relacích, by měl být důkladně zvážen rozvojový potenciál dárcovské pomoci, pokud jde o
posílení mechanismů zvládání rizik a pojistných mechanismů, jakož i možnost využívat toky pomoci k „vyrovnání mezinárodních
otřesů“, jak nedávno podotkl Bourguignon a kol. (2008).
7
8
9
10
11
Viz OECD/DAC 2007.
Evropský parlament, Rada, Komise 2006.
Volby jsou často považovány za zásadní faktor budování státu. Pokud však lidé nesdílejí názor, že jsou volby vyjádřením kolektivní vůle země, může dojít k
jejich zmanipulování.
Viz Magen a Morlino 2008, str. 256-257.
Některé země jsou například schopny zorganizovat vojsko, jiné mají dobře fungující vzdělávací systém, další zase efektivní systémy peněžních převodů.
126
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Závěry – priority a návrhy řešení
Rámeček 9.1: Návrh na stabilizaci příjmů
Aby EU mohla pomoci nestabilním státům prodloužit časový rámec jejich politik, který je často omezen nouzovými
podmínkami, mohla by se EU zavázat předem, že přesměruje toky pomoci do zemí, jejichž vývozní ceny klesnou pod
určitou „spouštěcí“ úroveň. Nestabilní státy by se v takovém případě mohly věnovat svým dlouhodobým prioritám, protože
by věděly, že jejich příjmy neklesnou pod určitou hranici.
Realizace může vzbuzovat obavy. Důvěryhodným závazkem je první krok. Předem musí být stanoven koš produktů a cena,
při které dojde k zásahu, aby nedošlo k vměšování do domácích rozhodnutí, pokud jde o produkci a vývoz. Stabilizační
mechanismus navíc musí být jednoznačně pouze dočasný. Země by měly být odměňovány za to, že věnují prostředky na
dlouhodobé politiky, např. v oblasti vzdělání a zdravotnictví.
ES by kvůli podpoře takového mechanismu mohlo mít vůči jiným dárcům komparativní výhodu. Není pravděpodobné,
že by jednotlivé země věnovaly značný podíl svých na pomoc určených plateb na takovýto automatický mechanismus,
zatímco ES – které zprostředkovává zájmy členských zemí – by se k uplatňování takovéto metody důvěryhodně zavázat
mohlo. Monitorování finančních prostředků by mohlo být zadáno místním občanskospolečenským organizacím (čímž by
se opět zamezilo problémům s důvěryhodností).
3. priorita: Posílení lidského a společenského kapitálu. Klíčové pro dosažení trvalého růstu a rozvoje v nestabilních státech je
jednak investovat do vzdělání a snažit se přitom snížit rozdíly mezi ženami a muži, jednak budovat sociální kapitál. Nestabilní země
doplácejí na nedostatky ve veřejném vzdělání, které vedou k nižšímu počtu žáků zapsaných do škol a vyšší míře negramotnosti
dospělých. Pro základní, ale i vyšší vzdělávání je zapotřebí odpovídající objem finančních prostředků. V roce 1970 umělo v subsaharské
Africe číst a psát zhruba 30 % dospělých. V roce 1990 už to bylo 51 %, v roce 2006 potom 63 % (v nestabilních státech však pouze 59 %).
Propast na poli negramotnosti je třeba co nejrychleji překlenout. Dosáhnou-li nestabilní země vyššího stupně gramotnosti, mohou
podstatně zlepšit své výsledky v oblasti lidského rozvoje a podpořit hospodářský růst. Obzvláště důležité je vzdělání žen, neboť
ovlivňuje míru porodnosti a zdraví a blahobyt členů domácnosti, zejména dětí.12 Klíčové, zejména v nestabilních postkonfliktních
státech, může být také zacílení kroků na chlapce a mladé muže, aby se omezila atraktivita nelegálních aktivit, jako jsou nelegální
obchod či pašování. V tomto kontextu nemusí být pro mladé muže vzdělání jediným řešením – (s nulovými náklady) je také možné
zavést opatření omezující značnou regulaci a zajišťující vhodné obchodní prostředí s minimálním množstvím hospodářských či
byrokratických překážek. Jednalo by se o klíčový krok pro tvorbu pracovních míst. Přinesl by naději a budoucnost mladším generacím,
a přesvědčil by je, že rebelství není jedinou možností, jak něco dokázat.
Je známo, že vzdělání v zahraničí přispívá k institucionálnímu rozvoji v zemích původu studentů, a členské země EU by proto
mohly otevřít své hranice studentům z nestabilních zemí (rámeček 9.2).13 EU by těmto zemím rovněž mohla pomoci budovat místní
univerzity a výzkumná střediska a vytvářet pobídky k podpoře inovace v oblastech, jako jsou efektivní využívání vodních zdrojů v
nepříznivých klimatických podmínkách a řešení zdravotních problémů jako AIDS a malárie.
Rámeček 9.2: Politiky EU a rozvoj lidského kapitálu Afrikyn
Yaw Nyarko, New York University
Lidský kapitál je důležitou složkou hospodářského rozvoje. Úroveň lidského kapitálu v subsaharské Africe zůstává navzdory
obrovským vládním investicím do vzdělání nízká. Prohlubování rozvoje lidského kapitálu v subsaharské Africe – jeden z
nejlepších způsobů, jak zlepšit životní úroveň a podpořit hospodářský rozvoj – je oblastí, v níž Evropská unie může hrát
účinnou a výraznou roli.
Provázanost rozvoje lidského kapitálu s rozvojem hospodářským ukázala řada studií (viz Spiegel a Benhabib 2005 a odkazy v
tomto dokumentu citované). Je zapotřebí kvalifikovaných pracovníků, aby se usnadnilo přebírání nových technologií, spustila
podnikatelská činnost, aby mohly být do chodu uvedeny a řízeny zdravotnické systémy a plánováno státní hospodářství.
Navzdory vysokému procentuálnímu podílu, který ze státních rozpočtů plyne na vzdělání, zůstávají úspěchy na poli školství
omezené. V roce 2000, což je poslední rok, pro nějž jsou k dispozici celkem ucelené mezinárodní údaje,14 činil počet Ghaňanů
s vyšším vzděláním – v zemi s více než 20 miliony obyvateli – přibližně 81 000. Abych toto číslo zasadil do kontextu:
12
13
14
Podle neoficiálních důkazů (viz Gartner 2009) děti matek, kterým se dostane pěti let základního vzdělání, mají o 40 % vyšší pravděpodobnost, že se dožijí
více než pěti let. Vzhledem k vysokým mírám úmrtnosti do pěti let věku v nestabilních zemích, vyzdvihovaným v kapitolách 1 a 2, by proto dopad takových
investic mohl být značný.
Viz např. Spilimbergo 2009.
Docquier a Marfouk 2005.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
127
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Kapitola 9
na New York University (kde vyučuji a což je jedna z mnoha univerzit ve státě New York) je počet zapsaných studentů
asi poloviční. Podobně nízká čísla vykazuje i řada dalších afrických zemí: v Keni je to 124 000, v Ugandě 63 000. V mnoha
afrických zemích dosahuje navíc procentuální podíl příslušných věkových skupin s vyšším vzděláním hodnoty 3 % až 5 %,
což je hluboko pod mezinárodní úrovní – v Korejské republice, Singapuru a dalších zemích tento podíl činí zhruba 70 %.
Pokud jde o lékaře, obrázek také nutí k vážnému zamyšlení. Údaje za rok 2004 hovoří v Ghaně o 1 860 lékařích, což odpovídá
stávajícímu počtu studentů zapsaných na lékařské fakultě New York University. Z tohoto čísla vyplývá, že počet pacientů k
počtu lékařů je v poměru 11 200 ku 1. Malawi mělo v roce 2004 celkem 124 lékařů, přičemž poměr počtu pacientů k počtu
lékařů činil alarmujících 88 000 ku 1. Pokud jde tento poměr na Západě, v Itálii činí 227 ku 1 a ve Spojeném království 476 ku 1.
Od získání nezávislosti na počátku 60. let 20. století činí země subsaharské Afriky v oblasti lidského kapitálu nesmírné pokroky,
ale je třeba se snažit mnohem více. Jakmile se však zmíní téma akumulace dovedností v Africe, řeč se téměř bez výjimky
stočí na odliv mozků, který je používán jako argument pro omezování vnější pomoci vyššímu vzdělání v Africe a odchod
kvalifikovaných zaměstnanců na Západ. Je to chyba – v měření odlivu mozků i jejich návratu existují nuance. V této oblasti by
Evropská unie mohla zaujmout vedoucí postavení a subsaharská Afrika by z toho mohla značně těžit – stejně jako země EU.
Procentuální podíly Afričanů s vyšším vzděláním žijících v zahraničí jsou vysoké – u Sierry Leone je to 52 %, u Ghany
46 %, u Keni 44 % a u Ugandy 35 %. Měření odlivu mozků se však vyznačuje množstvím nuancí, které by měly být brány v
potaz. Zaprvé, odliv mozků nám nastiňuje rozložení kvalifikace a dovedností v různých geografických oblastech v daném
okamžiku. Mnoho z jedinců, kteří v současné době řídí nemocnice, ministerstva a jiné instituce v Africe, jsou lidé, kteří se
odešli vzdělávat do zahraničí a později se vrátili s vyšší kvalifikací. V určité době byli započítáni do statistik odlivu mozků.
Kvalifikace lidí navracejících se poté, co získají vzdělání, je naprosto zásadní pro rozvoj jejich vlastí. Údaje naznačují, že míra
návratů po ukončení vzdělání je poměrně vysoká, takže nedochází pouze k odlivu mozků, ale ve značné míře k jejich cirkulaci.
Nedávný průzkum rovněž poukazuje na to, jak důležité jsou platby zasílané domů pracovníky v zahraničí pro ekonomiky
zemí, odkud pracovníci pocházejí. Plusy a minusy odlivu mozků se pokusili vyčíslit Easterly a Nyarko (2009), přičemž zasílané
platby a návrat kvalifikovaných zaměstnanců řadili k plusům. Jejich výzkum naznačuje, jak významná je cirkulace mozků
pro vysílající země.
Jinde se poukazuje na značný motivační účinek odlivu mozků – možnost opustit lokální ekonomiku a dále studovat v
zahraničí nebo mít vyšší výdělky zvyšuje zájem o vyšší vzdělání, což může vést k vyšší vzdělanosti i v lokální ekonomice, a
to i poté, co někteří za účelem studia odešli do zahraničí. I kdyby se však všichni ghanští a malawijští lékaři žijící v zahraničí
vrátili domů, poměr počtu pacientů k počtu lékařů by stále značně zaostával za mezinárodními standardy. Zapotřebí je
mohutný nárůst kvalifikace – a deseti- či vícenásobné zvýšení počtu žáků zapsaných do škol.
Z této analýzy vyplývá několik doporučení:
• Měla by být zřízena modrá karta pro EU, podobná jako zelená karta v USA. Různé návrhy EU v souvislosti s modrou
kartou by usnadnily imigraci do Evropy za účelem získání kvalifikace, což by se odrazilo na vyšší prosperitě emigrantů a
vyšších platbách zasílaných členům rodiny. Mnoho z emigrantů by se nakonec vrátilo do vlasti s vyšší kvalifikací, přičemž
návrat kvalifikovaných pracovníků a profesionálů do vlasti by se měl podporovat (pomocí flexibilních období na způsob
studijního či vědeckého volna pro držitele karty). V celosvětovém soupeření o kvalifikované pracovníky by zavedení
systému modré karty EU umožnilo Evropě mnohem účinněji o vysoce kvalifikované jedince soutěžit se Spojenými státy
a jejich zelenou kartou. Pokud by byl tento systém navržen vhodným způsobem, profitovala by z toho jak subsaharská
Afrika, tak země EU.
• Měly by být rozšířeny bilaterální smlouvy o migraci, které umožňují emigraci pevného počtu pracovníků z Afriky do
Evropy. Smlouvy by měly být koncipovány tak, aby umožňovaly a podporovaly návrat kvalifikovaných pracovníků do vlasti.
• Měly by být rozšířeny systémy studentských půjček a navýšeny investice do odborného vzdělávání, aby byla uspokojena
potřeba mohutného nárůstu kvalifikovaných pracovníků a odborníků v Africe. Tento proces by se později mohl začít
financovat z vlastních zdrojů – studenti, kteří by emigrovali, by hradili vyšší splátky, naopak studenti, kteří by zůstali
ve vlasti, by získali slevu, přičemž všichni studenti by začali půjčky splácet teprve poté, co začnou pracovat. Ke zřízení
těchto programů by mohlo pomoci financování z EU.
Migrace a cirkulace kvalifikovaných i nekvalifikovaných osob vždy tvořila součást lidské historie. Příčinou veškeré migrace
je nejspíš velké stěhování z Východoafrické příkopové propadliny, která časem vedla k prvnímu lidskému osídlení v dnešní
128
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Závěry – priority a návrhy řešení
Evropě. Od počátku 16. století potom docházelo k rozsáhlému stěhování Evropanů, kteří se usídlovali v Novém světě.
V 18. století byli Afričané vzděláváni na evropských univerzitách. Fourah Bay College v Sieře Leone, jedna z prvních univerzit
evropského stylu v subsaharské Africe, původně sloužila jako centrum pro navrátivší se otroky a později se z ní stala líheň
afrických hnutí za nezávislost.
Bylo by strašlivou chybou, kdybychom dovolili, aby současná finanční krize a nesprávné chápání odlivu mozků zmařily
zásadní proces rozvoje dovedností a znemožnily cirkulaci mozků. Místo toho by motivace migrovat a přínos migrace mohly
být kreativně využity tak, aby zvýšily úroveň lidského kapitálu v subsaharské Africe a zároveň z toho těžila i Evropa.
4. priorita: Podpora lepší správy na regionální úrovni, včetně procesů regionální integrace. Politické reakce na regionální
úrovni by mohly využít mechanismů regionální integrace, které pomáhají přijímat negativní účinky napříč sousedními zeměmi
nebo nahrazovat určité místní institucionální slabiny (rámeček 9.3).
Rámeček 9.3: Správná míra regionální integrace
V rámci společné strategie EU–Afrika (JEAS) by EU mohla podporovat určitý subregionální politický dialog a přispívat k
účinnému dodržování zásady subsidiarity založené na důvěře. Mají-li regionální dohody přispět k budování státních sfér,
hraje důležitou úlohu lokální vedení. Je zapotřebí pobídek pro regionální lídry jako Nigérie a Jižní Afrika, aby se plně zapojili
do regionálních dohod o hospodářském partnerství a ujaly se vůdčí pozice.15
Kvůli značné hospodářské různorodosti v rámci afrických regionálních uskupení bude mít integrace s ES (a globálním trhem)
v různých zemích pravděpodobně různé dopady. Může vzniknout nebo se prohloubit hvězdicové uspořádání subregionů s
jedním ústředním bodem, což může v rámci dané podskupiny vyvolávat napětí a vést k zvyšování nerovnosti. Ke zmírnění
takovýchto situací a omezení regionální nerovnosti můžou být zapotřebí určité mechanismy přenosu. Subregionální investiční
projekty by měly být koncipovány a dotovány tak, aby napomáhaly lokální konvergenci. V rámci JEAS mohou být politické
dialogy se subregionálními lídry zacíleny tak, aby podporovaly jejich zapojení do těchto subregionálních kompenzačních
mechanismů. V tomto směru by EU mohla využít svých vlastních zkušeností a podporovat subregionální strukturální fondy.
Regionální obchodní dohody dávají africkým zemím možnost dosáhnout úspor z rozsahu, posílit domácí konkurenceschopnost a
zvýšit návratnost investic a přilákat FDI, což povede k přenosu technologií a hospodářskému růstu. Regionální dohody mohou těmto
ekonomikám přinést příležitost k tomu, aby spojily své prostředky a společně zajišťovaly celou řadu projektů v oblasti infrastruktury,
čímž využijí regionálních účinků takových investic.16 Malým africkým zemím mohou zároveň zajistit silnější pozici při sjednávání dohod
s jinými obchodními uskupeními či soukromými partnery.
Co se týče úspor z rozsahu při zajišťování bezpečnosti a jiných veřejných statků a při tvorbě soukromých neobchodovatelných statků,
dalo by se tvrdit, že typický africký stát je příliš malý.17 Podle standardní teorie o internalizaci se navíc jak nabídka regionálních veřejných
statků (jako např. doprava napříč zeměmi a síťové infrastruktury), tak regulace regionálních veřejných „zel“ (jako jsou závody ve zbrojení
mezi sousedními státy, šíření nemocí a nedostatečná bezpečnost pohraničních oblastí) nejlépe realizují pomocí vnitroafrických dohod.
Dohody o regionální integraci mohou zároveň sloužit jako nástroje budování orgánů. Mohou pomoci zavést politické reformy vytvářející
závazkové nástroje, které jsou zvláště důležité pro státy s nízkým vnitrostátním potenciálem při plnění závazků. Vstup do obchodního
uskupení s přísnými členskými pravidly může přispět k ukotvení demokratických reforem a přinést členským zemím důvěryhodnost.
Přístup sázející na regionální integraci má v subsaharské Africe zatím omezený úspěch. Problémem může být prosazování pravidel i rozpor
spojený s regionálním vedením. Kvůli špatné správě, slabým strukturám státních orgánů a nedostatečné politické vůli jsou často špatně
prováděny regionální politiky. Hospodářské účinky obchodních dohod jsou poněkud neuspokojivé, přičemž v obzvláště omezené míře
15
16
17
Tyto země nepodepsaly žádné prozatímní dohody a obchodují s EU v rámci jiných obchodních režimů.
Viz Collier 2006. UNCTAD (2009) kupříkladu zastává názor, že regionální spolupráce by se měla soustředit kolem rozvoje kolem infrastruktury, a zdůrazňuje
výhody společných infrastruktur. Ve východní Africe „byla železnice regionálně řízený a poměrně levný způsob dopravy spojující Ugandu přes Keňu s oceánem.
Ke změně došlo v roce 1977, kdy se Východoafrické dráhy (East African Railways) rozdělily na státní úseky a začaly být spravovány na státní úrovni. Rozdělení
železnice snížilo její účinnost, neboť přivodilo další náklady na řízení, údržbu, hraniční kontroly a další náklady na koordinaci.“ (str. 41)
Collier 2006.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
129
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Kapitola 9
probíhá regionální integrace politické moci – jen malá část pravomocí je postupována regionálním organizacím.18 Překážky regionální
integraci představují nedostatečná bezpečnost a nestabilita.19 Původní logika politického regionalismu navíc v Africe spočívala v silné
náklonnosti k myšlence státní svrchovanosti a zásadě nevměšování.20
Novější pokusy o „sdílení svrchovanosti“ za účelem zlepšení správy pomocí Afrického mechanismu vzájemného hodnocení odráží
vytvoření Nového partnerství pro rozvoj Afriky (NEPAD). Tento nejnovější vývoj odpovídá pohledu, který uznává jak význam regionální
provázanosti, vedoucí k shlukování na základě nestability,21 tak neúspěšnost čistě (evropského) „státního“ přístupu k budování kapacit.22
Takovéto regionálně řízené procesy vytváření správních kapacit by měly být výrazněji propagovány, aby se podpořilo budování státních
sfér ve slabých zemích (rámeček 9.4).
Rámeček 9.4: Dilema spojené s vůdčím postavením a hegemonie v regionálně řízeném
vytváření správních kapacit
Koncepční úvahy naznačují, že u regionálně řízeného budování správních kapacit existuje pravděpodobnost, že bude
efektivnější, když do něj budou zapojeni velcí partneři, kteří jsou důvěryhodnější při prosazování pravidel uskupení, a proto
poskytují lepší ukotvení pro budování politických orgánů. Prosazování pravidel však zároveň také musí být založeno na
určitých zásadách – velcí partneři by neměli využívat svého nadřazeného (a důvěryhodného) postavení, z něhož mohou
pravidla prosazovat, z oportunistických a hegemonických pohnutek. Tímto vzniká důležité politické dilema v tom smyslu, že
vlastnosti, které z velkého partnera činí důvěryhodného prosazovatele pravidel uskupení, mohou zároveň způsobovat, že se
takový partner začne chovat jako hegemon. Tento rozpor může v rámci uskupení vyvolat nedůvěru a snížit účinnost systému
založeného na pravidlech.
V Africe tuto situaci dokládají dvě regionální dohody s vlivnými partnery – dohoda Hospodářského společenství západoafrických
států (Economic Community of West African States, ECOWAS) s Nigérií a dohoda Jihoafrického společenství pro rozvoj (Southern
African Development Community, SADC) s Jižní Afrikou. Přítomnost významného aktéra v regionu stimuluje určité vedení,
které umožnilo uspořádání afrických bezpečnostních misí na kontinentu (v Libérii a Lesothu), v obou případech však existovaly
domněnky, že využíváním regionálních mechanismů se zpětně odůvodňovaly oportunistické pohnutky. Postavení Jižní Afriky
coby důvěryhodného prosazovatele „pravidel dobré správy“ v SADC je také podkopáváno jejím dědictvím apartheidu a
zděděnou nedůvěrou, která stále existuje u jejích regionálních partnerů. Jak poznamenal jeden pozorovatel, „nárok Jihoafrické
republiky na status „správce bezpečnosti“ v jižní Africe není bez námitek, byť nejsou vyslovovány oficiálně – protestují zejména
země jako např. Zimbabwe, které se předtím, než byla do SADC začleněna Jižní Afrika, těšilo statutu regionálního hegemona.“23
Obrovské hospodářské rozdíly mezi Jižní Afrikou a jejími regionálními partnery jsou navíc trvale živnou půdou pro pocity
závisti a strachu vůči regionálnímu hegemonu, které snižují jeho legitimitu v pozici regionálního lídra. Podněcují navíc jiné
země SADC, aby uzavíraly alternativní regionální dohody, a vyvažovaly tak nadvládu Jižní Afriky.24
5. priorita: Posílení bezpečnosti v oblasti. Je zapotřebí dlouhodobého úsilí, aby Evropanům zůstala a ještě u nich stoupla ochota
angažovat se v globální správě a zapojovat se do ní. Při formulování bezpečnostních politik by tvůrci politik z EU měli zohledňovat
skutečnost, že kroky v řadě sfér, od zemědělství a rybolovu po obchod, mohou mít důsledky v oblasti bezpečnosti. A naopak,
iniciativy v oblasti bezpečnosti mohou mít důsledky pro rozvoj a obchod. EU by měla přestat zaujímat lineární, sociálněinženýrský
přístup zacházející s nástroji, které má k dispozici, a zaměřit se na samotný problém. Měla by zaujmout flexibilnější, strategičtější
přístup, který vnímá diskutabilní a politický charakter mnohých dárcovských cílů a politik. Rostoucí využívání nástrojů civilního a
vojenského řešení krizí je příležitostí nejen podporovat společné plánování (v oblasti vojenské a civilní a v oblasti pomoci/rozvoje),
ale také strategičtěji myslet. Je to také možnost odměnit místní pracovníky a jejich adaptaci a ochotu riskovat, což je v nestabilních
situacích často nezbytné. Přehlížet tyto bezpečnostní potřeby obyvatel je kontraproduktivní – místo realizace již existujících plánů
lze mnohého dosáhnout tím, že budou brány vážně bezpečnostní potřeby obyvatel, což představuje první krok ke skutečné místní
odpovědnosti.
18
19
20
21
22
23
24
Yang a Gupta 2005.
UNECA 2006 a Fanta 2008.
Gandoisová 2005.
UNECA 2004.
Kaplan 2006.
Qobo 2007, str. 17.
Například členské země SADC Malawi, Mauricius, Zimbabwe a Zambie – z nestabilních zemí – jsou zároveň zapojeny do sdružení COMESA.
130
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Závěry – priority a návrhy řešení
2.1 POTŘEBA DLOUHODOBÉHO FLEXIBILNÍHO PŘÍSTUPU
Aby mohla EU reagovat na různorodost výsledků a charakteristických rysů nestabilních států v subsaharské Africe, potřebuje
flexibilní přístup a nové formy řízení pomoci a rozvojové pomoci, kterými by zvýšila svou efektivitu (rámeček 9.5).
Rámeček 9.5: Přehodnocení řízení pomoci
Ramon Marimon, Evropský univerzitní institut
Účinnost každé politiky financování závisí na jejím provádění, což platí obzvláště v případě pomoci nestabilním státům.
Tento problém je znám už dlouho – zaměřilo se na něj i Pařížské prohlášení o účinnosti pomoci z roku 2005 a následný
Akkerský akční program z roku 2008.
K tomu, aby bylo možno navrhovat účinné politiky řízení pomoci, je nejprve zapotřebí stanovit, kdo jsou aktéři (dárci,
dárcovské vlády, příjemci, vlády přijímajících zemí) a jaké jsou jejich vztahy, určit, kdo odpovídá za vymezení obecných a
konkrétních cílů a odpovídajících programů a kdo je bude realizovat. Obzvláště zásadní je stanovit úlohu agentur pomoci
a jejich nezávislost vzhledem k jiným aktérům.
Nejjednodušší koncepce řízení pomoci je rozpočtová podpora v situaci, kdy neexistují žádné problémy se způsobilostí či
speciální potřeby monitorování.25 V takové ideální situaci není agentur pomoci příliš zapotřebí, neboť přijímající vlády (zde
totožné s příjemci) přímo realizují správné politiky. Dárci mohou stanovit obecné cíle, ty konkrétní však určují přijímající
vlády (byť často obecné cíle stanovují taktéž). Tato ideální forma rozpočtové podpory však předpokládá, že přijímající
země disponují správními orgány, které zastupují zájmy příjemců, jsou vysoce rozvinuté a odhodlané prosazovat správné
politiky. V nestabilních státech tomu tak není. Problém oddanosti správným politikám ve skutečnosti vyvstává dokonce
i v rozvojových zemích s poměrně dobře fungující správou – každoroční revize rozpočtu často znamenají, že rozvojové
politiky jsou arbitrárně seškrtávány, neboť přednost dostanou jiné urgentní potřeby. Mnohé příklady tohoto problému
s neschopností pevně si stát za správnými politikami – problému, kterému se lze vyhnout delegováním politik pomoci a
svěřením víceletých rozpočtů agenturám pomoci – poskytuje i nedávná finanční krize.
Problémy důsledně prosazovat správné politiky se však neomezují pouze na rozdělování financí dle vlastního uvážení
– vyvstávají i tehdy, když je důvěra narušena arbitrárními změnami směru v politikách nebo když jsou politiky pomoci
vystaveny manipulaci ze strany vlivných uskupení. Zmírnění problémů s nedostatkem odhodlání prosazovat správné
politiky tedy patří k hlavním důvodům pro využívání nezávislých agentur pomoci, které jsou schopny plnit dlouhodobé
cíle, aniž by u nich hrozily arbitrární změny či lokální anomálie. Druhým důvodem je skutečnost, že buď když rozpočtová
podpora – vládních či nevládních organizací – vyžaduje pozorné monitorování, nebo když nejde o účinný mechanismus
pomoci a je zapotřebí realizovat programy pomoci, z politiky pomoci se stává značně složitý nástroj vyžadující odpovídající
kapacitu, specializaci, obeznámenost s místním kontextem a profesionalizaci.
Ani dárcovské agentury ani přijímající vládní agentury nejsou vůči problémům důsledně prosazovat správné politiky
imunní a také nedisponují odpovídajícím potenciálem. Závisí na svých vládách, a dopadům politických a rozpočtových
změn se proto nevyhnou. Dárcovské agentury působí daleko od přijímajících zemí, a chybí jim tudíž vhodné stimuly,
obeznámenost s lokálním kontextem a důvěryhodnost, aby mohly účinně a soustavně monitorovat či realizovat politiky
pomoci. Přijímající vládní agentury, které jsou naopak příliš nablízku příjemcům, mohou být ovlivňovány vlivnými lokálními
skupinami, aby přesměrovávaly pomoc z míst, kde je její využití nejúčinnější, jinam nebo jim může chybět vhodná motivace
pro monitorování přídělů pomoci, ať už ve formě rozpočtové pomoci nebo programů pomoci. Mohou být sice obeznámeny
s místním kontextem, ale postrádají potenciál učit se od druhých či budovat si pověst a důvěryhodnost, aby lákaly vnější
finanční prostředky.
V rámci pařížsko-akkerských zásad „vlastní odpovědnosti“ a „souběžnosti“26 je zároveň potřebné přehodnocení způsobu
řízení pomoci. Dárci (a vlády rozvojových zemí) by měli vymezit obecné cíle a zavázat se k plnění dlouhodobých rozvojových
politik. Takovýto závazek lze lépe dodržovat tím, že bude provádění programu delegováno a finanční prostředky poukázány
agenturám pomoci. U tohoto otevřeného a konkurenceschopnějšího přístupu se hned nabízí otázka, zda neprohloubí
problém roztříštěnosti.27 Vícero dárců a příjemců však může představovat výhodu. K roztříštěnosti dochází, když je ve
hře přílišné množství agentur a každá má odlišné ustálené vazby a/nebo když je k dispozici velmi omezený potenciál k
25
26
27
Pro podmínky způsobilosti a související otázky monitorování viz úřad pro spolupráci EuropeAid (2009).
Pařížské prohlášení a Akkerský akční program zdůrazňují význam „vlastní odpovědnosti“ (rozvojové země si musí stanovit vlastní strategie pro omezení
chudoby, zkvalitnit své orgány a bojovat s korupcí) a „souběžnosti“ (činnost dárcovských zemí by měla být souběžná s těmito cíli a využívat lokálních systémů).
Podle studie autorů W. Easterly a T. Pfutze (2008), zkoumající 31 bilaterálních a 17 multilaterálních agentur, „pravděpodobnost, že dva náhodně zvolené dolary
z mezinárodní pomoci budou od téhož dárce, pro tutéž zemi a tentýž sektor je 1 ku 2 658“.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
131
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Kapitola 9
monitorování a řízení komplexních programů pomoci atd. Jak tomu je i v dalších konkurenčních odvětvích služeb, při
poskytování služeb pomoci vznikají úspory z rozsahu a agentury, které poskytují profesionální služby v oblasti pomoci, by
měly nalézt sobě odpovídající formát a specializaci služeb, čímž se vyhnou neefektivní roztříštěnosti.28
Stručně řečeno, v rámci politiky pomoci by mělo být dodržováno několik zásad řízení a důvěryhodnosti:
• Dárci a vlády rozvojových zemí by měli vymezit obecné dlouhodobé cíle („zapojit se do otevřeného a inkluzívního
dialogu o rozvojových politikách“).
• Programy pomoci, resp. programy rozpočtové podpory, které potřebují monitorování, by měly být delegovány
agenturám pomoci. Tyto agentury by měly při vymezování konkrétních cílů a programů uplatňovat obeznámenost s
lokálním kontextem a využívat při hodnocení a monitorování pomoci nebo programů rozpočtové podpory své lokální
a specializované know-how.
• Agentury zprostředkující služby v oblasti pomoci by neměly být závislé na dárcích, vládách rozvojových zemí ani
koncových příjemcích.
• Agentury pomoci by měly být profesionální, stabilní, adekvátně financované a zodpovědné.
• Dárci by měli být schopni postoupit finanční prostředky vícero agenturám a agentury by měly umět směrovat pomoc
v reakci na výsledky, nikoliv pouze v rámci zavedených vztahů.
Akkerský akční program uvádí, že „dosahování výsledků na poli rozvoje – a otevřená odpovědnost za ně – musí být samou
podstatou toho, co všichni děláme.“ Pět zásad zde uvedených je pouze zopakováním – a konkrétnějším vymezením – tohoto
cíle, kdy výsledků nelze dosáhnout prostým převodem finančních prostředků jakožto „ideálním mechanismem rozpočtové
podpory“. Uplatňování těchto zásad v politice EU pro rozpočtovou pomoc nestabilním africkým státům si žádá úplné
přehodnocení a restrukturalizaci řízení pomoci. Řízení pomoci ze strany EU vévodí státní agentury z členských států, a jak
uznává Pařížské prohlášení, toto řízení trpí roztříštěností a nedostatkem koordinace, vysokými transakčními náklady pro
vlády s omezenými administrativními kapacitami, dále nepřiměřeným monitorováním a hodnocením a nedostatečným
zdokonalováním na základě vlastních zkušeností. Budeme-li však vycházet z odborné kvalifikace stávajících agentur a řídit
se výše uvedenými pěti zásadami, možnost docílit lepší strukturace řízení pomoci je reálná.
Některé nestabilní země subsaharské Afriky hlavně potřebují dohnat ostatní, pokud jde o ukazatele lidského rozvoje, jiné zase
potřebují budovat důvěryhodné státní orgány. Většina z nich se taktéž ve větší míře musí opírat o občanskou společnost. Některé
země se nacházejí ve stavu konfliktu či v postkonfliktní situaci a potřebují vojenskou pomoc. A konečně, určité země se nejprve
musí vypořádat s HIV/AIDS či malárií. Všechny přitom potřebují posílit svůj lidský kapitál a svou pozici a obzvláště se přitom musí
soustředit na vzdělání žen, které se projevuje na větším blahobytu rodin, a mladých mužů, jejichž vzděláváním se snižuje riziko
společenských nepokojů a nelegální činnosti.
Po stanovení priorit by EU měla zformulovat hodnověrnou dlouhodobou politiku a rozpočtové závazky, aniž by přitom zasahovala
do svrchovanosti států. Takovéto závazky by nestabilním zemím umožnily prodloužit časový horizont utváření a realizace politik.
Pro splnění rozvojových cílů a posílení odolnosti jsou klíčové i monitorování a mechanismy vzájemného hodnocení.
Posun od priorit ke konkrétním návrhům řešení a pokynům pro působení si žádá hlubokou obeznámenost s místními podmínkami,
neboť nestabilní země subsaharské Afriky jsou pozoruhodně různorodé. Podrobné politické návrhy řešení zformulované tak, aby
byly účinné, se musí pojit se znalostí místního kontextu. Kromě toho musí EU vystupovat jednomyslně a ztotožnit se s faktem,
že budování státních sfér a sociální soudržnost v Africe jsou dlouhodobé procesy, které mohou mít v různých okamžicích různé
podoby a vyžadují trvalou pozornost a správnou podporu v terénu. Společnost existuje v rámci státu, ale stát společenské vztahy
prostupuje a mění jejich strukturu.
28
P. Collier rovněž zdůrazňuje, že „agentury zprostředkující služby“ v oblasti pomoci potřebují konkurenceschopnější strukturu (Collier tyto agentury nazývá
„nezávislé orgány služeb“ („Independent Service Authorities“); viz Boldová, Collier a Zeitlin (2009)), což vysvětluje složitostí přidělování a monitorování finančních
prostředků určených na pomoc: „Má argumentace je také založena na tom, že je zapotřebí omezit problémy se závazky. [...] je vnímá jako státní nebo lokální
orgány služeb, já je považuji primárně – byť ne výlučně – za multilaterální agentury zprostředkující služby v oblasti pomoci, které působí v mnoha zemích.“
132
Evropská zpráva o rozvoji 2009
ZDROJE
Collier, P. 2007. The Bottom Billion. Oxford: Oxford University Press.
Fariaová, F. a P. Magalhães-Ferreiraová. 2007. Situations of Fragility: Challenges for
an European Response Strategy. Maastricht: Evropské centrum pro rozvojové vedení.
Collier, P. 2009a. The Political Economy of Fragile States and Implications for European
Development Policy. Podkladový dokument pro Evropskou zprávu o rozvoji 2009.
Fielding, D. a G. Mavrotas. 2008. „Aid Volatility and Donor-Recipient Characteristics in
‚Difficult Partnership Countries‘.“ Economica 75 (299): 481-494.
Collier, P. 2009b. Wars, Guns, and Votes – Democracy in Dangerous Places. New
York: HarperCollins.
Guilfoyle, D. 2008. „Piracy Off Somalia: UN Security Council Resolution 1816 and IMO
Regional Counter-Piracy Efforts.“ International and Comparative Law Quarterly 57:
690–699.
Evropský parlament, Rada, Komise. 2006. „The European Consensus“ 2006/C 46/01.
Úřední věstník Evropské unie. Společné prohlášení Rady a zástupců vlád členských
států zastoupených v Radě, Evropského parlamentu a Komise o rozvojové politice
Evropské unie.
Hansen, S. J. 2008. „Private Security and Local Politics in Somalia.“ Review of African
Political Economy 35 (118): 585–598.
ZDROJE POUŽITÉ V PŘEHLEDU
Harttgen, K. a S. Klasen. 2009. Fragility and MDG Progress: How Useful is the Fragility
Concept? Podkladový dokument pro Evropskou zprávu o rozvoji 2009.
GTZ. 2008. State-building in the Context of Fragile Statehood and Poor Government
Performance – Lessons Learnt by German Development Cooperation. Eschborn:
German Development Cooperation.
Hehir, A. 2007. „The Myth of the Failed State and the War on Terror: A Challenge to the
Conventional Wisdom.“ Journal of Intervention and State Building 1 (3): 307–332.
Komise Evropských společenství. 2009. EU 2009 Report on Policy Coherence
for Development. Zpráva Komise Radě, Evropskému parlamentu, Evropskému
hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů. KOM(2009) 461. Brusel.
Chandler, D. 2006. Empire in Denial: The Politics of State-Building. Londýn: Pluto Press.
Chauvet, L. a P. Collier. 2008. „What Are the Preconditions for Turnarounds in Failing
States?“ Journal of Peace and Conflict Management 25 (4): 332–348.
OECD. 2009. Resource Flows to Fragile and Conflict-Affected States – Annual Report
2008. Paříž: OECD.
Chauvet, L., P. Collier a A. Hoefflerová. 2007. The Cost of Failing States and the Limits
to Sovereignty. Studie 2007/30. Helsinky: UNU-WIDER.
OECD/DAC. 2007. Principles for Good International Engagement in Fragile States
and Situations. Paříž: OECD.
IFPRI, Welthungerhilfe a Concern Worldwide. 2008. The Challenge of Hunger 2008.
Washington DC, Bonn a Dublin.
Ikpeová, E. 2007. „Challenging the Discourse on Fragile States.“ Conflict Security &
Development 7 (1): 85–124.
ZDROJE POUŽITÉ V KAPITOLE 1
Acemoglu, D., D. Ticchi a A. Vindigni. 2009. Persistence of Civil Wars. Příspěvek na
výročním setkání Evropské ekonomické asociace a Ekonometrické společnosti, 23.
až 27. srpna, Barcelona.
Iqbalová, Z. a H. Starr. 2008. „Bad Neighbors: Failed States and Their Consequences.“
Conflict Management and Peace Science 25 (4): 315–331.
Africká rozvojová banka. 2009. African Development Report 2008/2009. Tunis: Africká
rozvojová banka.
Kaufmann, D., A. Kraay a M. Mastruzzi. 2008. Governance Matters VII: Aggregate
and Individual Governance Indicators, 1996–2007. Pracovní studie. Institut Světové
banky, Governance and Anti-Corruption Department, Washington D.C.: Světová banka.
Amnesty International. 2007. Doubly Traumatised – Lack of access to justice for female
victims of sexual and gender-based violence in northern Uganda. Londýn: Amnesty
International.
Killicoat, P. 2007a. „What Price the Kalashnikov? The Economics of Small Arms.“ In
Small Arms Survey 2007: Guns and the City, ed. E.G. Berman, K. Krause, E. LeBrun a G.
McDonald. Cambridge: Cambridge University Press, 257–287.
Baez, J. 2008. Civil Wars Beyond Their Borders: The Human Capital and Health
Consequences of Hosting Refugees. Příspěvek k trhu práce. Bonn: Institute for the
Study of Labor.
Killicoat, P. 2007b. Weaponomics: The Global Market for Assault Rifles. Pracovní studie
o postkonfliktních přechodech č. 10. Washington: Světová banka.
Korteweg, R. 2008. „Black Holes: On Terrorist Sanctuaries and Governmental Weakness.“
Civil Wars 10 (1): 60–71.
Brinkerhoffová, D. W. 2007. Capacity Development in Fragile States. Diskusní příspěvek
č. 58D. Maastricht: Evropské centrum pro rozvojové vedení.
Lambach, D. 2004. The Perils of Weakness: Failed States and Perceptions of Threat
in Europe and Australia. Příspěvek přednesený na konferenci New Security Agendas:
European and Australian Perspectives v Menzies Centre, 1. až 3. července, Kings College,
Londýn.
Briscoe, I. 2008. „The EU Response to Fragile States.“ European Security Review 42: 7-10.
Collier, P. 2007. The Bottom Billion. Oxford: Oxford University Press.
Collier, P. 2009. Wars, Guns, and Votes. New York: HarperCollins Publishers.
Leeson, P. T. 2007. „Better Off Stateless: Somalia Before and After Government Collapse.“
Journal of Comparative Economics 35 (4): 689–710.
Collier, P., A. Hoefflerová a M. Söderbom. 2004. „On the Duration of Civil War.“ Journal
of Peace Research 41 (3): 253–73.
Levinová, V. a D. Dollar. 2005. The Forgotten States: Aid Volumes and Volatility
in Difficult Partnership Countries (1992–2002). Souhrnný příspěvek pro fórum
DAC Learning and Advisory Process in Difficult Partnership. Oxford: Oxford Policy
Management.
Dixit, A. 2004. Lawlessness and Economics. Princeton: Princeton University Press.
Drèze, J. a A. Sen. 1989. Hunger and Public Action. Oxford: Oxford University Press.
Easterly, W. E. 2009. „Can the West Save Africa?“ Journal of Economic Literature 47
(2): 373–447.
Mandel, R. 1997. „Perceived Security Threat and the Global Refugee Crisis.“ Armed
Forces and Society 24 (1): 77–103.
Engberg-Pedersen, L., L. Andersenová a F. Stepputat. 2008. Fragile Situations–
Current Debates and Central Dilemmas. Zpráva č. 2008:9. Kodaň: Dánský institut
pro mezinárodní studia.
Menkhaus, K. 2009. „Dangerous Waters.“ Survival 51 (1): 21–25.
Ministerstvo pro mezinárodní rozvoj (DFID). 2009. White Paper. Londýn: DFID.
FAO. 2008. State of Food Insecurity in the World 2008. Řím: FAO.
Montalvo, J. G. a M. Reynal-Querolová. 2007. „Fighting Against Malaria: Prevent Wars
While Waiting for the Miraculous Vaccines.“ Review of African Political Economy 89
(1): 165–177.
FAO. 2009. Fishery and Aquaculture Country Profiles – Somalia. (http://www.fao.org/
fishery/countrysector/FI-CP_SO/en, ověřeno k 9. červenci 2009).
Moyoová, D. 2009. Dead Aid: Why Aid Is Not Working and How There Is Another Way
for Africa. Londýn: Allen Lane.
FAO. FAOSTAT, on-line databáze (http://faostat.fao.org/, ověřeno k 12. září 2009).
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
133
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Zdroje
Newman, E. 2007. „Weak States, State Failure, and Terrorism.“ Terrorism and Political
Violence 19 (4): 463–88.
Gomanee, K., S. Girma, a O. Morrissey. 2005. „Aid and Growth in Sub-Saharan Africa:
accounting for transmission mechanisms.“ Journal of International Development
17 (8): 1055-1075.
Nincicová, D. 2008. State Failure and the Re-Emergence of Maritime Piracy. Příspěvek
přednesený na 49. výročním shromáždění organizace International Studies Association,
26. až 29. března.
Lensink, R. a O. Morrissey. 2000. „Aid Instability as a Measure of Uncertainty and the
Positive Impact of Aid on Growth.“ Journal of Development Studies 36 (3): 31-49.
OECD a AfDB. 2009. African Economic Outlook 2009. Paříž a Addis Abeba: OECD a AfDB.
McGillivray, M., S. Feeny, N. Hermes a R. Lensink. 2006. „Controversies over the Impact
of Development Aid: It Works, It Doesn’t, It Might, but that Depends…“ Journal of
International Development 18 (7): 1031-1050.
OECD. 2008. Resource Flows to Fragile and Conflict-Affected States – Annual Report
2007. Paříž: OECD.
McGillivray, M. a S. Feeny. 2008. Aid and Growth in Fragile States. WIDER, diskusní
příspěvek č. 2008/03. Helsinky: World Institute for Development Economics Research.
OECD. 2009. Resource Flows to Fragile and Conflict-Affected States – Annual Report
2008. Paříž: OECD.
Morrissey, O. 2001. „Does Aid Increase Growth?“ Progress in Development Studies
1 (1): 37-50.
OECD. DAC Statistics Online Database. http://stats.oecd.org/qwids/ (ověřeno k
25. srpnu 2009).
OECD/DAC. 2007. Principles for Good International Engagement in Fragile States
and Situations. Paříž: OECD.
ZDROJE POUŽITÉ V RÁMEČKU 1.2
Reynal-Querolová, M. 2009. Fragility and Conflicts. Podkladový dokument pro
Evropskou zprávu o rozvoji 2009.
Baliamoune-Lutzová, M. a M. McGillivray. 2008. State Fragility–Concept and
Measurement. Studie č. 2008/44. Helsinky: World Institute for Development Economics
Research.
Stewart, P. 2007. „‚Failed‘“ States and Global Security: Empirical Questions and Policy
Dilemmas.“ International Studies Review 9: 644-662.
Bourguignon, F., A. Bénassy-Quéréová, S. Dercon, A. Estache, J. W. Gunning, R. Kanbur,
S. Klasen, S. Maxwell, J.-P. Platteau a A. Spadaro. 2008. Millennium Development
Goals at Midpoint: Where Do We Stand and Where Do We Need to Go? Podkladový
dokument pro Evropskou zprávu o rozvoji 2009.
Stewartová, F. a G. Brown. 2009. Fragile States. Pracovní studie č. 51. Oxford: Centre
for Research on Inequality, Human Security and Ethnicity.
Studdardová, K. 2004. „War Economies in a Regional Context: Overcoming the
Challenges of Transformation.“ IPA Policy Report. New York: International Peace
Academy.
Collier, P. 2009. Wars, Guns, and Votes. New York: HarperCollins Publishers.
Dollar, D. a V. Levinová. 2006. „The Increasing Selectivity of Foreign Aid, 1984–2003.“
World Development 34 (12): 2034–2046.
Světová banka. 2007. Global Monitoring Report 2007 – Confronting the Challenges
of Gender Equality and Fragile States. Washington, DC: Světová banka.
Engberg-Pedersen, L., L. Andersenová a F. Stepputat. 2008. Fragile Situations–
Current Debates and Central Dilemmas. Zpráva č. 2008:9. Kodaň: Dánský institut
pro mezinárodní studia
Světová banka. 2009a. Global Monitoring Report 2009 – A Development Emergency.
Washington, DC: Světová banka.
Fielding, D. a G. Mavrotas. 2008. „Aid Volatility and Donor-Recipient Characteristics in
‚Difficult Partnership Countries‘.“ Economica 75: 481–494.
Světová banka. 2009b. Crisis Hitting Poor Hard in Developing World. Tisková zpráva
č. 2009/220/EXC. http://go.worldbank.org/PGNOX87VO0 (ověřeno k 21. březnu 2009)
Washington, DC: Světová banka.
Guillaumont, P. a S. Guillaumontová Jeanneneyová. 2009. State Fragility and Economic
Vulnerability: What Is Measured and Why? Podkladový dokument pro Evropskou
zprávu o rozvoji 2009.
Takeyh, R. a N. Gvosdev. 2002. „Do Terrorist Networks Need a Home?“ The Washington
Quarterly 25 (3): 97–108.
Chhotrayová, V. a D. Hulme. 2009. „Contrasting Visions for Aid and Governance in the
21st Century: The White House Millennium Challenge Account and DFID’s Drivers of
Change.“ World Development 37 (1): 36–49.
The Guardian. 2007. Hundreds of thousands of women raped for being on the wrong
side. 12. listopadu 2007.
UNDP. 2001. Human Development Report 2001 – Somalia. New York: UNDP.
Kaplan, S. 2008. Fixing Fragile States–A New Paradigm for Development. Westport:
Praeger Security International.
UNDP. 2008. Human Development Report 2008. New York: UNDP.
UNHCR. 2009. 2008 Global Trends - Refugees, Asylum-seekers, Returnees, Internally
Displaced and Stateless Persons. Ženeva: UNHCR.
Levinová, V. a D. Dollar. 2005. The Forgotten States: Aid Volumes and Volatility
in Difficult Partnership Countries (1992–2002). Souhrnný příspěvek pro fórum
DAC Learning and Advisory Process in Difficult Partnership. Oxford: Oxford Policy
Management.
UNHCR. 2009. Statistická on-line databáze obyvatel. Ženeva: UNHCR.
UNODC. 2007. Cocaine Trafficking in West Africa. The threat to stability and
development (with special reference to Guinea-Bissau). Vídeň: UNODC.
OECD/DAC. 2006. Fragile States: Policy Commitment and Principles for Good
International Engagement in Fragile States and Situations. Schůzka DAC na nejvyšší
úrovni, 5. až 6. prosince.
UNODC. 2009. Transnational Trafficking and the Rule of Law in West Africa: A Threat
Assessment. Vídeň: UNODC.
OECD/DAC. 2008. Concepts and Dilemmas of State Building in Fragile Situations–
From Fragility to Resilience. Paříž: OECD.
WILPF. 2006. 1325 Peacewomen E-News 77 (23. května).
Zoellick, R. B. 2008. „Fragile States: Securing Development.“ Survival 50 (6): 67–84.
Rada Evropské unie. 2007. Council Conclusions on an EU Response to Situations of
Fragility. 2831. schůze Rady pro vnější vztahy, 19. až 20. listopadu, Brusel.
ZDROJE POUŽITÉ V RÁMEČKU 1.1
Clemens, M., S. Radelet a R. Bhavnani. 2004. Counting Chickens when they Hatch: The
Short-term Effect of Aid on Growth, Centrum pro globální rozvoj, pracovní studie č.
44, Washington DC: Centrum pro globální rozvoj.
ZDROJE POUŽITÉ V KAPITOLE 2
Feeny, S. a M. McGillivray. 2009. „Aid Allocation to Fragile States: Absorptive Capacity
Constraints.“ Journal of International Development 21 (5): 618-632.
Africká rozvojová banka. 2009. African Development Report 2008/2009. Tunis: Africká
rozvojová banka.
Adam, C. a S. O’Connell. 1999. „Aid, Taxation and Development in Sub-Saharan Africa.“
Economics and Politics 11 (3): 225–54.
134
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Zdroje
Aksoy, M. A., Isik-Dikmeliková, A., 2008, Are low food s pro-poor? Net food buyers
and sellers in low-income countries, Světová banka, politická pracovní studie, série
č. 4642, Washington DC: Světová banka.
Světová banka. Demographic and Health Surveys. Různé roky a země.
Světový potravinový program. 2009. World Hunger Series–Hunger and Markets.
Řím: WFP.
Collier, P. 2009. The Political Economy of Fragile States and Implications for European
Development Policy. Podkladový dokument pro Evropskou zprávu o rozvoji 2009.
Tilly, C. 1990. Coercion, Capital and European States, AD 990–1992. Cambridge:
Blackwells.
Dessus, S., 2008, The short and longer term potential welfare impact of global
commodity inflation in Tanzania, Světová banka, politická pracovní studie č. 4760,
Washington DC: Světová banka.
UNCTAD. 2008. Handbook of Statistics. On-line databáze. http://www.unctad.org/
Templates/Page.asp?intItemID=1890 (ověřeno k 3. březnu 2009)
FAO, 2009, Crop Prospects and Food Situation, 3. července 2009, Řím: FAO.
UNCTAD. 2009. Economic Development in Africa–Report 2009. Strengthening
Regional Economic Integration for Africa’s Development. New York a Ženeva: UNCTAD.
FAO. 2008a. The State of Food Insecurity in the World: High Food Prices and Food
Security–Threats and Opportunities. Řím: FAO.
UNDP. 2008. Human Development Indices. A Statistical Update 2008. New York:
Rozvojový program OSN.
FAO. 2008b. Soaring Food Prices: Facts, Perspectives, Impacts and Actions Required
HLC/08/INF/1. Informační dokument pro konferenci na vysoké úrovni o celosvětovém
zabezpečení dodávek potravin World Food Security: The Challenges of Climate Change
and Bioenergy, 3. až 5. června, Řím.
Volkerink, B. 2009. Tax Policy in Sub-Saharan Africa. A survey of issues for a number of
countries. Pracovní studie č. 2009-01, Centrum pro daně a veřejnou správu, Univerzita
v Utrechtu.
WHO. 2008. WHO Statistical Information System Online Database. www.who.int/
whosis/en/index.html (ověřeno k 23. červnu 2009). Ženeva: WHO.
Fitoussi, J. P., A. Sen a J. E. Stiglitz. 2009. Report by the Commission on the Measurement
of Economic Performance and Social Progress. http://www.stiglitz-sen-fitoussi.fr/
documents/rapport_anglais.pdf (ověřeno k 29. září 2009).
Wodon, Q. a H. Zaman. 2008. Rising Food Prices in Sub-Saharan Africa: Poverty
Impact and Policy Responses. Politická pracovní studie č. 4738. Washington, DC:
Světová banka.
Guillaumont, P. a S. Guillaumontová Jeanneneyová. 2009. State Fragility and Economic
Vulnerability: What is Measured and Why? Podkladový dokument pro Evropskou
zprávu o rozvoji 2009.
Gupta, S. a S. Tareq. 2008. „Mobilizing Revenues.“ Finance and Development 45(3): Září.
ZDROJE POUŽITÉ V RÁMEČKU 2.1
Chauvet, L. a P. Collier. 2008. „What Are the Preconditions for Turnarounds in Failing
States?“ Journal of Peace and Conflict Management 25 (4) 332–348.
Export Board of Zambia. 2007. Exporter Audit Report. Lusaka: Export Board of Zambia.
Fraser, A. a J. Lungu. 2007. For Whom The Windfalls: Winners and Losers in the
Privatisation of Zambia’s Copper Mines. www.minewatchzambia.com (ověřeno k
20. dubnu 2009).
Ivanic, M. a W. Martin. 2008. Implications of higher global food prices for poverty
in low-income countries. Světová banka, politická pracovní studie, série č. 4594,
Washington DC: Světová banka.
Mezinárodní telekomunikační unie (ITU) 2009, Information Society statistical Profiles
2009 - Africa, připraveno pro regionální přípravné schůze konference ITU World
Telecommunication Development Conference 2010.
Fynn, J. a S. Haggblade. 2007. Potential Impact of the Kwacha Appreciation and
Proposed Tax Provision of the 2006 Budget Act on Zambian Agriculture. Pracovní
studie č. 16. Projekt zajišťování potravin Food Security Project, Národní unie
zambijských zemědělců.
MMF. 2009a. Regional Economic Outlook–Sub-Saharan Africa. Duben. Washington
DC: Mezinárodní měnový fond.
Green, D. 2009. A Copper-Bottomed Crisis? The Impact of the Global Economy.
Meltdown on Zambia. Oxford: Oxfam, cyklostylová kopie.
MMF. 2009b. World Economic Outlook. Duben. Washington DC: Mezinárodní měnový
fond.
MMF. 2009. World Economic Outlook–Crisis and Recovery. Washington, DC: MMF.
Ndulo, M., D. Mudenda, L. Ingombe a L. Muchimbaová. 2009. Paper 10: Zambia, Global
Financial Crisis Discussion Series. Londýn: Institut pro zahraniční rozvoj.
Naudé, W. 2009. Africa and the Global Economic Crisis: A Risk Assessment and Action
Guide. Podkladový dokument pro Evropskou zprávu o rozvoji 2009.
OECD. 2008. Zambian Economic Outlook. Paříž: OECD.
Ng, F. a M. A. Aksoy. 2008. Who Are the Net Food Importing Countries?. Světová banka,
politická pracovní studie č. 4457, Světová banka, Washington, DC.
Reuters. 2009. Zambia - at sixes and sevens over mineral policy?, http://www.
minesandcommunities.org/article.php?a=9198 (ověřeno k 23. červnu 2009)
OECD a AfDB. 2009. African Economic Outlook. Paříž: OECD.
Weeks, J. 2008. Economics Effects of Copper Prices on the Zambian Economy:
Exchange Rate Regime and Kwacha Appreciation. Příspěvek přednesený na
Mezinárodním workshopu o výzvách a vyhlídkách komoditních trhů v globálním
hospodářství - Workshopu na památku Alfreda Maizelse. School of Oriental and African
Studies, 19. až 20. září, Londýn.
OECD. 2009. Resource Flows to Fragile and Conflict-Affected States – Annual Report
2008. Paříž: OECD.
Reisen, H. 2007. Is China Actually Helping Improve Debt Sustainability in Africa?. G-24,
politický spis č. 9, Washington DC: Mezivládní skupina dvaceti čtyř (G24).
Weeks, J., V. Seshamani, A. C. K. Mukungu a S. Patelová. 2007. Kwacha Appreciation
2005-2006: Implications for the Zambian Economy. Zpráva připravená pro Rozvojový
program OSN, Lusaka.
Sarris, A. a G. Rapsomanikis. 2009. Agricultural Food Commodity Markets and
Vulnerability of African Economies. Příspěvek přednesený na workshopu ERD, 17.
až 18. března, Cambridge.
SIPRI. 2008. SIPRI Arms Transfers Database. www.sipri.org (ověřeno k 2. srpnu 2009).
Stockholm: Stockholmský mezinárodní ústav pro otázky míru.
ZDROJE POUŽITÉ V KAPITOLE 3
Statistický úřad při UNESCO. 2008. Correspondence on education expenditure data.
Prosinec 2008. Organizace spojených národů pro vzdělání, vědu a kulturu, Montreal.
Acemoglu, D., S. Johnson a J. A. Robinson. 2001. „The Colonial Origins of Comparative
Development: An Empirical Investigation.“ American Economic Review 91 (5): 1369–
1401.
Stürmer, M. 2008. Financing for Development: Increasing Government Revenues from
the Extractive Sector in Sub-Saharan Africa. Brífink. Entwicklungspolitik / German
Development Institute, Bonn.
Andersonová, L. 2004. „Antiquated Before They Can Ossify: States That Fail Before They
Form.“ Journal of International Affairs 58 (1): 1–16.
Světová banka. 2008a. World Development Indicators. Washington DC: Světová banka.
Angeles, L. a K. C. Neanidis. 2009. „Aid Effectiveness: The Role of the Local Elite.“ Journal
of Development Economics 90: 120–134.
Světová banka. 2008b. African Development Indicators 2007. Washington DC: Světová
banka.
Barfield, T. J. 1993. The Nomadic Alternative. Englewood Cliffs: Prentice Hall.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
135
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Zdroje
Bayart, J.-F. 1999. „The ‚Social Capital‘ of the Felonious State.“ in The Criminalization
of the State in Africa, ed. J.-F. Bayart, S. Ellis a B. Hibouová. Bloomington: Indiana
University Press.
Robinson, J. A. 2002. States and Power in Africa Jeffrey I. Herbst: A Review Essay.
Journal of Economic Literature 40 (2): 510–519.
Tilly, C. 1990. Coercion, Capital and European States, AD 990–1990. Cambridge:
Blackwells.
Bertoli, S. a E. Ticci. 2009. The Fragile Consensus on Fragility. Podkladový dokument
pro Evropskou zprávu o rozvoji 2009.
UNECA. 2007. Relevance of African Traditional Institutions of Governance. Addis
Abeba: UNECA.
Briscoe, I. 2008. „The EU Response to Fragile States.“ European Security Review 42: 7-10.
Cammacková, D., D. McLeodová, A. Rocha-Menocalová a K. Christiansenová. 2006.
Donors and the ‚Fragile Sates‘ Agenda: A Survey of Current Thinking and Practice.
Zpráva předložená Japonské agentuře pro mezinárodní spolupráci. Londýn: Institut
pro zahraniční rozvoj.
Wallerstein, I. 1975. „Class-Formation in the Capitalist World-Economy.“ Politics Society
5: 367–375.
Clapham, C. 1996. Africa and the International System: The Politics of State Survival.
Cambridge: Cambridge University Press.
ZDROJE POUŽITÉ V KAPITOLE 4
Alinovi, L. a L. Russo. 2009. Features of Food Systems and Food Insecurity in
Fragile States: Policy Implications. Příspěvek přednesený na workshopu k ERD
„Potravinová krize a rozvojový potenciál zemědělského sektoru v nestabilních zemích“,
17. až 18. března, Cambridge.
Collier, P. 2009a. Wars, Guns, and Votes–Democracy in Dangerous Places, New York:
HarperCollins Publishers.
Collier, P. 2009b. The Political Economy of Fragile States and Implications for European
Development Policy. Podkladový dokument pro Evropskou zprávu o rozvoji 2009.
Barbieriová, K. a R. Reuveny. 2005. „Economic Globalization and Civil War.“ The Journal
of Politics 67(4): 1228–1247.
Dollar, D. a V. Levinová. 2006. „The Increasing Selectivity of Foreign Aid, 1984–2003.“
World Development 34 (12): 2034–2046.
Benson, T. 2008. An Assessment of the Likely Impact on Ugandan Households of
Rising Global Food Prices: A Secondary Data Analysis. Zpráva pro Světový potravinový
program, UNICEF a Organizaci pro výživu a zemědělství. Washington, DC: Mezinárodní
institut pro výzkum potravy.
Easterly, W. E. 2000. Can Institutions Resolve Ethnic Conflict? Světová banka, politická
pracovní studie č. 2482, Světová banka, Washington, DC.
Englebert, P. a D. M. Tull. 2008. „Postconflict Reconstruction in Africa–Flawed Ideas
about Failed States.“ International Security 32 (4): 106–139.
Bussmanová, M., G. Schneider a N. Wiesehomeierová. 2005. „Foreign Economic
Liberalization and Peace: The Case of Sub-Saharan Africa.“ European Journal of
International Relations 11 (4): 551–579.
Herbst, J. 2000. States and Power in Africa. Princeton: Princeton University Press.
Collier, P. a A. J. Venables. 2009. Natural Resources and State Fragility. Podkladový
dokument pro Evropskou zprávu o rozvoji 2009.
Kaplan, S. 2009. Enhancing Resilience in Fragile States. Podkladový dokument pro
Evropskou zprávu o rozvoji 2009.
Collier, P., V. L. Elliottová, H. Hegre, A. Hoefflerová, M. Reynol-Querol a Sambanis, N.
2003. Breaking the Conflict Trap: Civil War and Development Policy. New York: Oxford
University Press.
Lange, M. K. 2004. „British Colonial Legacies and Political Development.“ World
Development 32 (6): 905–922.
Lugard, F. 1922. The Dual Mandate in British Tropical Africa. Londýn: W. Blackwood
and Sons.
Lulingová, V. 1997. „Come Back Somalia? Questioning a Collapsed State.“ Third World
Quarterly 18 (2): 287–302.
Cotula, L., S. Vermeulenová, R. Leonardová a J. Keeley. 2009. Land Grab or Development
Opportunity? Agricultural Investment and International Land Deals in Africa. Řím/
Londýn: Organizace pro výživu a zemědělství OSN (FAO), Mezinárodní fond pro
zemědělský rozvoj (IFAD) a Mezinárodní ústav pro životní prostředí a rozvoj (IIED).
Mamdani, M. 1996. Citizen and Subject–Contemporary Africa and the Legacy of Late
Colonialism. Londýn: James Currey.
DFID. 2001. The Causes of Conflict in Sub-Saharan Africa. Rámcový dokument. Londýn:
DFID.
Myrdal, G. 1972. Asian Drama: An Inquiry into the Poverty of Nations. Londýn: Allen
Lane.
Dixit, A. 1989. „Entry and Exit Decisions under Uncertainty.“ Journal of Political
Economics 97 (1989): 620–638.
Newburyová, C. 1998. Ethnicity and the Politics of History in Rwanda. Africa Today
45 (1), str. 7–24.
Floresová, M. 2004. Conflict, Rural Development and Food Security in West Africa.
ESA, pracovní studie č. 04-02. Řím: FAO.
North, D. 1990. Institutions, Institutional Change and Economic Performance.
Cambridge: Cambridge University Press.
Fosu, A. K. 2009. „Inequality and the Impact of Growth on Poverty: Comparative
Evidence for Sub-Saharan Africa.“ Journal of Development Studies 45 (5): 726–745.
Nunn, N. 2007. „Historical Legacies: A Model Linking Africa’s Past to Its Current
Underdevelopment.“ Journal of Development Economics 83 (1): 157–175.
Gissingerová, R. a N. L. Gleditsch. 1999. „Globalization and Conflict: Welfare, Distribution,
and Political Unrest.“ Journal of World-Systems Research 5 (2): 327–365.
Nunn, N. 2008. „The Long-Term Effects of Africa’s Slave Trades.“ The Quarterly Journal
of Economics 123 (1): 139–176.
GRAIN. 2008. Seized: The 2008 land grab for food and financial security. http://www.
grain.org/landgrab/ (ověřeno k 11. květnu 2009).
Nunn, N. a D. Puga. 2009. Ruggedness: The Blessing of Bad Geography in Africa.
Národní úřad pro hospodářský výzkum, pracovní studie č. 14918. Cambridge: Národní
úřad pro hospodářský výzkum.
Chauvet, L., P. Collier a A. Hoefflerová. 2007. The Cost of Failing States and the Limits
to Sovereignty. Studie 2007/30. Helsinky: UNU-WIDER.
Isham, J., L. Pritchett, M. Woolcock, a G. Busbyová. 2005. „The Varieties of Resource
Experience: Natural Resource Export Structures and the Political Economy of Economic
Growth.“ World Bank Economic Review 19 (2): 141–174.
Nunn, N. a Wantchekon, L. 2009. The Slave Trade and the Origins of Mistrust in Africa.
Národní úřad pro hospodářský výzkum, pracovní studie č. 14783. Cambridge: Národní
úřad pro hospodářský výzkum.
Larrain, P. a J. Tavares. 2007. Can Openness Deter Corruption? The Role of Foreign
Direct Investment. CEPR, pracovní studie č. 6488. Londýn: CEPR.
Paris, R. 2002. „International Peacebuilding and the ‚Mission Civilisatrice‘.“ Review of
International Studies 28 (4): 637–656.
Putnam, R. 1993. Making Democracy Work: Civic Traditions in Modern Italy. Princeton:
Princeton University Press.
Maconahie, R. 2008. New agricultural frontiers in post-conflict Sierra Leone? Exploring
institutional challenges for wetland management in the Eastern Province. Pracovní
studie č. 24, Manchester: Brooks World Poverty Institute.
Ranger, T. 1983. „The Invention of Tradition in Colonial Africa.“ in The Invention of
Tradition, ed. E. Hobsbawm a T. Ranger. Cambridge: Cambridge University Press.
Martin, P., T. Mayer a M. Thoenig. 2008. „Civil Wars and International Trade.“ Journal
of the European Economic Association 6 (2–3): 541–550.
136
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Zdroje
Mehlum, H., K. Moene a R. Torvik. 2006. „Institutions and the Resource Curse.“ Economic
Journal 116 (508): 1–20.
ZDROJE POUŽITÉ V RÁMEČKU 4.3
Elhadj, E. 2008. „Saudi Arabia‘s Agricultural Project: From Dust to Dust.“ The Middle
East Review of International Affairs 12 (2): 1-12.
Messerová, E. a J. Cohen. 2006. Conflict, Food Insecurity, and Globalization. FCND,
diskusní příspěvek 26. Washington, DC: IFPRI.
FAO. 2008. FAOSTAT. http://www.fao.org/economic/ess/food-security-statistics/en/.
Messerová, E., M. Cohen, J. D‘Costaová. 1998, Breaking the Links between Conflict
and Hunger. 2020 Diskusní příspěvek. Washington, DC: IFPRI.
Ministerstvo Súdánu, osobní sdělení. Červenec 2009.
Nur, E. 2009. Foreign Direct Investment in Sudan (2000–2008): Magnitude, Location,
and Allocation. Nepublikovaný dokument.
Nhantumboová, I. a A. Salomaoová. 2009. Biofuels, Land Access and New Business
Models for Rural Livelihoods in Africa–The Mozambican Case. Nepublikovaná zpráva.
Maputo/Londýn: Centro Terra Viva, Mezinárodní ústav pro životní prostředí a rozvoj.
Reuters. 2008. Saudi Arabia Scraps Wheat Growing to Save Water. 8. ledna.
Reuters. 2009. GCC, ASEAN Eye New Trade Bloc Based on Food, Oil. 30. června 2009.
Pantulianoová, S. 2008. „Responding to Protracted Crises: The Principled Model of
NMPACT in the Sudan.“ In Beyond Relief: Food Security in Protracted Crises, ed. L.
Alinovi, G. Hemrich a L. Russo. Spojené království: Practical Action Publishing, Řím: FAO.
Revengaová, C., J. Brunner, N. Henninger, R. Payne a K. Kassem. 2000. Pilot Analysis of
Global Ecosystems: Freshwater Systems. Washington DC: Ústav pro světové zdroje.
Polachek, S., C. Seigle a J. Xiang. 2005. Globalization and International Conflict: Can
FDI Increase Peace? Pracovní studie. Newark: Rutgers University.
ZDROJE POUŽITÉ V KAPITOLE 5
Pons-Vignon, N. a H. B. Solignac Lecomte. 2004. Land, Violent Conflict and
Development. Rozvojové centrum OECD, pracovní studie č. 233. Paříž: Rozvojové
centrum OECD.
Alinovi, L. a L. Russo. 2009. Features of Food Systems and Food Insecurity in Fragile
States: Policy Implications. Příspěvek přednesený na workshopu ERD, 17. až 18. března,
Cambridge.
Reynal-Querolová, M. 2009. Fragility and Conflicts. Podkladový dokument pro
Evropskou zprávu o rozvoji 2009.
Alinovi, L., E. Mane a D. Romano. 2009. Measuring Household Resilience to Food
Insecurity: Application to Palestinian Households. Příspěvek přednesený na konferenci
ERD, 21. až 23. května, Akkra.
Robinson, J. A. 2009. Botswana as a Role Model for Country Success. Studie č. 2009/04,
Helsinky: UNU-WIDER.
Engberg-Pedersen, L., L. Andersenová a F. Stepputat. 2008. Fragile Situations–
Current Debates and Central Dilemmas. Zpráva č. 2008:9. Kodaň: Dánský institut
pro mezinárodní studia.
Sachikonye, L. M. 2003. The Situation of Commercial Farm Workers after Land Reform
in Zimbabwe. Zpráva pro Farm Community Trust. Londýn: CIIR.
Segura-Cayuela, R. 2006. Inefficient Policies, Inefficient Institutions and Trade. Banco
de España, pracovní studie 0633. Madrid: Banco de España.
Folke, C. 2006. „Resilience: The Emergence of a Perspective for Social-Ecological
Systems Analyses.“ Global Environmental Change 16: 253–267.
Stewartová, F. C. Huangová a M. Wang. 2001. „Internal Wars in Developing Countries:
An Empirical Overview of Economic and Social Consequences.“ In War and
Underdevelopment, Vol. 1, ed. F. Stewartová, V. Fitzgerald. Oxford: Oxford University
Press.
Guillaumont, P. a S. Guillaumontová Jeanneneyová. 2009. State Fragility and Economic
Vulnerability: What is Measured and Why? Podkladový dokument pro Evropskou
zprávu o rozvoji 2009.
Holling, C. S. 1973. „Resilience and Stability of Ecological Systems.“ Annual Review of
Ecology and Systematics 4: 1–23.
Sulle, E. 2009. Biofuels, Land Access and Tenure, and Rural Livelihoods in Tanzania.
Tanzania Natural Resources Forum, Mezinárodní ústav pro životní prostředí a rozvoj
(IIED). Arusha/Londýn: IIED.
Manor, J. 2007. Aid That Works. Světová banka: Washington, DC.
UNCTAD. 2009. Food Security in Africa: Learning Lessons from the Food Crisis.
Ženeva: UNCTAD.
Migdal, J. S. 1988. Strong Societies and Weak States: State-Society Relations and State
Capabilities in the Third World. Princeton: Princeton University Press.
Vlassenroot, K., S. Ntububaová a T. Raeymaekers. 2006. Food Security Responses to
the Protracted Crisis Context of the Democratic Republic of the Congo. Zpráva pro
FAO-Food Security Information for Action. Řím: FAO.
Perrings, C. 2006. „Resilience and Sustainable Development.“ Environment and
Development Economics 11: 417–427.
Spaldingová, N. J. 1996. „State-Society Relations in Africa: An Exploration of the
Tanzanian Experience.“ Polity 29 (1): 65–96.
Von Braun, J. a R. S. Meinzen-Dick. 2009. Land Grabbing by Foreign Investors in
Developing Countries: Risks and Opportunities. IFPRI, politický spis. Washington,
DC: IFPRI.
Stinchcombe, A. 1975. „Social Structure and Politics.“ In Handbook of Political Science,
ed. F. I. Greenstein a N. W. Polsby, svazek 3: 557–622, 602. Reading, Mass.: AddisonWesley.
Zhu, B. 2007. Fortune or Evil? The Effects of Inward Foreign Direct Investment on
Corruption. Department of Political Science, Columbia University, cyklostylová kopie.
New York: Columbia University.
ZDROJE POUŽITÉ V RÁMEČKU 5.1
Guillaumont, P. a S. Guillaumontová Jeanneneyová. 2009. State Fragility and Economic
Vulnerability: What is Measured and Why? Podkladový dokument pro Evropskou
zprávu o rozvoji 2009.
ZDROJE POUŽITÉ V RÁMEČKU 4.1
The Natural Resource Charter. Ověřeno k 5. říjnu 2009, z www.naturalresourcecharter.
org/.
Walker, B., C. S. Holling, S. R. Carpenter, A. Kinzigová. 2004. „Resilience, Adaptability and
Transformability in Social-Ecological Systems.“ Ecology and Society 9 (2): 5.
ZDROJE POUŽITÉ V RÁMEČKU 4.2
Cotula, L., S. Vermeulenová, R. Leonardová a J. Keeley. 2009. Land Grab or Development
Opportunity? Agricultural Investment and International Land Deals in Africa. Řím/
Londýn: Organizace pro výživu a zemědělství OSN (FAO), Mezinárodní fond pro
zemědělský rozvoj (IFAD) a Mezinárodní ústav pro životní prostředí a rozvoj (IIED).
ZDROJE POUŽITÉ V KAPITOLE 6
Africká rozvojová banka. 2009a. An Update on the Impact of the Financial Crisis on
African Economies. Dokument připravený ke schůzi C-10, 11. března, Dar es Salaam,
Tanzanie.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
137
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Zdroje
Africká rozvojová banka. 2009c. Africa and the Global Economic Crisis: Strategies for
Preserving the Foundations of Long-term Growth. Příspěvek připravený k výročním
schůzím Africké rozvojové banky za rok 2009, 13. až 14. května 2009, Dakar.
ODI. 2009a. A Development Charter for the G-20. Podkladový dokument, březen
2009. Londýn: ODI.
ODI. 2009b. The Global Financial Crisis and Developing Countries: Synthesis of the
Findings of 10 Country Case Studies. Pracovní studie 306. Londýn: ODI.
Arbache, J. S. a J. Page. 2008. „Africa‘s Recent Growth Robust?“ Série pracovních studií
o africkém regionu. Washington DC: Světová banka.
OECD. 2008. Monitoring Resource Flows to Fragile States: 2007 Report. Úřad pro
rozvojovou spolupráci. Paříž: OECD.
Berman, N. a P. Martin. 2009. The Vulnerability of Sub-Saharan Africa to the Financial
Crisis: The Case of Trade. Podkladový dokument pro Evropskou zprávu o rozvoji 2009.
OECD. 2009a. DAC Report on Aid Predictability – Survey on Donors’ Spending Plans
2009-2011. Paříž: OECD.
Bertoli, S., G. A. Cornia a F. Manaresi. 2007. „Aid Performance and Its Determinants: A
Comparison of Italy with the OECD Norm.“ BNL Quarterly Review 60 (242): 271-321.
OECD. DAC: Statistická on-line databáze. http://stats.oecd.org/qwids/ (ověřeno k
22. dubnu 2009).
Bonassiová, C., G. Giovannettiová a G. Ricchiuti. 2006. „The Effects of FDI on Growth
and Inequality.“ In Pro Poor Macroeconomics–Potential and Limitations, ed. G. A.
Cornia. Houndmills Basingstoke Hampshire: Palgrave Macmillan.
One. 2009. The Data Report 2009–Monitoring the G8 Promise to Africa. http://one.
org/international/datareport2009/downloads.html (ověřeno k 13. červenci 2009).
Brückner, M. a A. Ciccone. 2007. „Growth, Democracy, and Civil War.“ UPF, Pracovní
studie č. 1053. Barcelona.
Ratha, D. 2006. Leveraging Remittances for Development. Příspěvek přednesený na
konferenci o migraci, obchodu a rozvoji. Dallas: Federální rezervní systém.
Bugamelli, M. a F. Paternò. 2006. „Workers’ Remittances and Current Account Reversals.“
Hospodářská studie č. 573. Řím: Bank of Italy.
Ratha, D. a S. Mohapatra. 2009. „Revised Outlook for Remittance Flows 2009–2011:
Remittances Expected to Fall by 5 to 8 Percent in 2009.“ Spis o migraci a rozvoji 9.
Washington, DC: Světová banka.
Calí M. a S. Dell’Erba. 2009. „The Global Financial Crisis and Remittances.“ Pracovní
studie 303. Londýn: ODI.
Ratha, D. a W. Shaw. 2007. „South-South Migration and Remittances.“ Pracovní studie
č. 102. Washington, DC: Světová banka.
Chenová, S. a M. Ravallion. 2009. „The impact of the global financial crisis on the
world’s poorest.“ Vox. http://www.voxeu.org/index.php?q=node/3520 (ověřeno k
21. květnu 2009).
Round, J. I. a M. Odedokun. 2004. „Aid Effort and Its Determinants.“ International
Review of Economics and Finance 13 (3): 293–309.
Ciccone, A. 2008. „Transitory Economic Shocks and Civil Conflict.“ Diskusní příspěvek
č. 7083. Londýn: CEPR.
Sanderová, C. a S. M. Maimbo. 2005. „Migrant Remittances in Africa: A Regional
Perspective in Remittances.“ In Development Impact and Future Prospects, ed. S. M.
Maimbo a D. Ratha. Washington, DC: Světová banka.
Cotula, L., S. Vermeulenová, R. Leonardová a J. Keeley. 2009. Land Grab or Development
Opportunity? Agricultural Investment and International Land Deals in Africa. Londýn/
Řím: IIED/FAO/IFAD.
Strauss-Kahn, D. 2009. „Economic Stability, Economic Cooperation, and Peace–The
Role of the IMF.“ Poznámky na Celosvětovém summitu o tvůrčím vůdcovství, 23. září,
New York.
Dixit, A. 1989. „Hysteresis, Import Penetration, and Exchange Rate Pass-Through.“
Quarterly Journal of Economics 104 (2): 205–228.
UNCTAD. 2009. Assessing the Impact of the Current Financial and Economic Crisis
on Global FDI Flows. Ženeva: UNCTAD.
Eichengreen, B. a K. H. O’Rourke. 2009. „A Tale of Two Depressions.“ http://www.tek.
org.tr/dosyalar/VOX-74.doc (ověřeno k 13. července 2009).
UNRISD. 2006. „Political and Social Economy of Care.“ www.unrisd.org/80256B3C005
BB128/%28httpProjects%29/37BD128E275F1F8BC1257296003210EC?OpenDocume
nt (ověřeno k 25. červenci 2009).
Fosu, A. K. a W. A. Naudé. 2009. „The Global Economic Crisis: Towards Syndrome-Free
Recovery for Africa.“ Příspěvek připravený pro doprovodný program „Zotavování z
celosvětové krize – úsilí o akční plán pro Afriku a nejméně rozvinuté země“ na konferenci
OSN „Světová finanční a hospodářská krize a její dopad na rozvoj“, 25. června, New York.
Světová banka. 2009a. „Protecting Progress: The Challenge Facing Low Income
Countries in the Global Recession.“ Podkladový dokument připravený pracovníky
Světové banky k setkání G-20, 24. až 25. září, Pittsburgh.
Friedman, J. a N. Schady. 2009. „How many more infants are likely to die in Africa as a
result of the global financial crisis?“ Světová banka, politická pracovní studie č. 5023,
Washington DC: Světová banka.
Global Trade Atlas. 2009. On-line databáze http://www.gtis.com/gta/ (ověřeno k
22. červnu 2009)
Světová banka. 2009b. „Swimming Against the Tide: How Developing Countries
Are Coping With the Global Crisis.“ Podkladový dokument připravený pracovníky
Světové banky k setkání ministrů financí G-20 a k setkání guvernérů centrálních bank,
13. až 14. března, Horsham, Spojené království.
Kasekende, L., L. Ndikumana a T. Rajhi. 2009. Impact of the Global Financial and
Economic Crisis on Africa. Série pracovních studií č. 96, Tunis: Africká rozvojová banka.
Světová banka. 2009c. World Development Indicators 2009. Washington, DC: Světová
banka.
IDS. 2008. Voices from the South–The Impact of the Financial Crisis on Developing
Countries. Brighton: Institute of Development Studies.
Světová banka. 2009d. „In Africa, ‚Poverty Has A Female Face.‘“ http://go.worldbank.
org/HBLTTGNP00 (ověřeno k 27. červenci 2009).
MMF. 2008. World Economic Outlook–Global Economic Slump Challenges Policies.
Washington, DC: MMF.
OECD. 2009b. OECD Economic Outlook No. 85, červen, Paříž: OECD.
Africká rozvojová banka. 2009b. African Development Report 2008/2009. Tunis: Africká
rozvojová banka.
MMF. 2009a. World Economic Outlook–Crisis and Recovery. Washington, DC: MMF.
MMF. 2009b. Regional Economic Outlook–Sub-Saharan Africa. Washington, DC: MMF.
Allen, F. a G. Giovannettiová. 2009. The impact of the 2008-09 financial crisis on fragile
countries in Sub-Saharan Africa. Podkladový dokument pro Evropskou zprávu o
rozvoji 2009.
MMF. 2009c. The Implications of the Global Financial Crisis for Low-Income-Countries.
Washington, DC: MMF.
Maimbo, S. M. a D. Ratha. 2005. Remittances–Development Impact and Future
Prospects. Washington, DC: Světová banka.
ZDROJE POUŽITÉ V RÁMEČKU 6.1
Miguel, E., S. Satyanath a E. Sergenti. 2004. „Economic Shocks and Civil Conflicts: An
Instrumental Variables Approach.“ Journal of Political Economy 112(4): 725–753.
Engle R. F., G. M. Gallo a M. Velucchiová. 2008. A MEM-Based Analysis of Volatility
Spillovers in East Asian Financial Markets. Série pracovních studií Dipartimento di
Statistica „G. Parenti“ č. 2008-09. Florencie, Itálie: Univerzita ve Florencii.
Naudé, W. 2009. Africa and the Global Economic Crisis: A Risk Assessment and Action
Guide. Podkladový dokument pro Evropskou zprávu o rozvoji 2009.
Giovannettiová, G. a M. Velucchiová. 2009. African Financial Markets – A Spillover
Analysis of Shocks. Podkladový dokument pro Evropskou zprávu o rozvoji 2009.
138
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Zdroje
ZDROJE POUŽITÉ V RÁMEČKU 6.2
ZDROJE POUŽITÉ V KAPITOLE 7
Alves, P. a P. Draper. 2007. „Introduction: China’s Growing Role in Africa.“ In China in
Africa: Mercantilist Predator, or Partner in Development?, ed. G. le Pere. Midrand, Jižní
Afrika. Jižní Afrika: Institute for Global a South African Institute of International Affairs.
Brachetová, J. a H. Wolpe. 2005. Conflict-Sensitive Development Assistance: The Case
of Burundi. Studie o společenském rozvoji č. 27. Washington, DC: Světová banka.
Brautigamová, D. 2008. China’s African Aid–Transatlantic Challenges. Washington:
German Marshall Fund of the United States.
Cahen, M. 2005. „Success in Mozambique?“ In Making States Work: State Failure and
the Crisis of Governance, ed. S. Chesterman, M. Ignatieff a R. Thakur. Tokyo: United
Nations University Press.
Brown, K. a Z. Chun. 2009. China in Africa–Preparing for the Next Forum on China
Africa Cooperation. Londýn: Chatham House Briefing Note.
Caplan, R. 2005. International Governance of War-Torn Territories: Rule and Reconstruction. Oxford: Oxford University Press.
Centrum pro čínská studia (CCS). 2008. How China Delivers Development Assistance
to Africa. Připraveno pro Ministerstvo pro mezinárodní rozvoj (DFID), Peking.
Castillejo, C. 2008. Strengthening Women’s Citizenship in the Context of Statebuilding: The Experience of Sierra Leone. Fride, pracovní studie.
Cooková, S. a W. Lam. 2009. The Financial Crisis and China: What Are the Implications
for Low Income Countries? The Institute of Development Studies, Sussex: cyklostylová
kopie.
Fritzová, V., A. Rocha-Menocalová. 2007. Understanding State-Building from a Political
Economy Perspective: An Analytical and Conceptual Paper on Processes, Embedded
Tensions and Lessons for International Engagement. Zpráva připravená pro týmy
DFID pro efektivní a nestabilní státy.
Jacoby, U. 2007. Getting Together: The New Partnership between China and Africa for
Aid and Trade. Finance and Development 44(2): 46–49.
GTZ. 2008. State-building in the Context of Fragile Statehood and Poor Government
Performance. Lessons Learnt by German Development Cooperation. Eschborn: GTZ.
Lancasterová, C. 2007. The Chinese Aid System. Esej. Washington: Centrum pro globální
rozvoj.
Jütting, J. 2003. Institutions and Development: A Critical Review. Pracovní studie č.
210, Paříž: Rozvojové centrum OECD.
MOFCOM. 2007. China Commerce Yearbook 2007, Peking: Ministerstvo obchodu.
Kaplan, S. 2008. Fixing Fragile States–A New Paradigm for Development. Westport:
Praeger Security International.
Národní statistický úřad ČLR (různé edice). China Statistical Yearbook. Anglická verze.
Peking: China Statistics Press.
Kaplan, S. 2009. Enhancing Resilience in Fragile States. Podkladový dokument pro
Evropskou zprávu o rozvoji 2009.
OECD. 2008a. China–Encouraging Responsible Business Conduct. OECD Investment
Policy Review. Paříž: Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj.
Keller, E. J. 1991. „The State in Contemporary Africa: A Critical Assessment of Theory
and Practice.“ In Comparative Political Dynamics: Global Research Perspectives, ed.
D. A. Rustow a K. P. Erickson. New York: HarperCollins Publishers.
OECD. 2008b. Monitoring Resource Flows to Fragile States: 2007 Report. Skupina
OECD pro nestabilní státy. Paříž: Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj.
OECD. 2009. Monitoring Resource Flows to Fragile States: 2008 Report, OECD Fragile
States Group. Paříž: Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj.
Komise pro Afriku. 2005. Our Common Interest: Report of the Commission for Africa.
Harmondsworth: Penguin Books.
Pehnelt, G. 2007. The Political Economy of China’s Aid Policy in Africa. Jenské pracovní
studie o hospodářství č. 2007/051. Jena.
Mengisteab, K. a C. Daddieh. 1999. State Building and Democratization in Africa:
Faith, Hope, and Realities. Westport, Conn: Praeger.
Shinn, D. H. 2008. „Military and Security Relations: China, Africa and the Rest of the
World.“ In China into Africa: Trade, Aid and Influence, ed. R. I. Rotberg. Washington
DC: Brookings Institution Press.
OECD/DAC. 2007. Principles for Good International Engagement in Fragile States
and Situations. Paříž: OECD.
OECD/DAC. 2008. Concepts and Dilemmas of State Building in Fragile Situations–
From Fragility to Resilience. Paříž: OECD.
Tull, D. 2008. China in Africa: European Perceptions and Responses to the Chinese
Challenge. SAIS, pracovní studie v oblasti afrických studií č. 02-08. Washington.
Poulignyová, B. 2009. State-Society Relations and Intangible Dimensions of State
Resilience and State Building: A Bottom-up Perspective. Podkladový dokument pro
Evropskou zprávu o rozvoji 2009.
Woodsová, N. 2008. „Whose Aid? Whose Influence? China, Emerging Donors and the
Silent Revolution in Development Assistance.“ International Affairs 84(6): 1205–1221.
Rocha-Menocalová, A. 2009. „State-Building for Peace“–A New Paradigm for
International Engagement in Post-Conflict Fragile States? Podkladový dokument
pro Evropskou zprávu o rozvoji 2009.
ZDROJE POUŽITÉ V RÁMEČKU 6.3
De Weerdt, J. 2009. „Moving out of Poverty in Tanzania: Evidence from Kagera.“ Journal
of Development Studies, vydání se připravuje.
UNECA 2007. Relevance of African Traditional Institutions of Governance, Addis
Abeba: UNECA.
Harrowerová, S. a J. Hoddinnot. 2005. „Consumption Smoothing in the Zone Lacustre,
Mali.“ Journal of African Economies 14 (4): 489–519.
Whaites, A. 2008. States in Development: Understanding State-Building. DFID,
pracovní studie. Londýn: DFID.
Hoogeveen, H. 2003. „Informal Insurance in Rural Zimbabwe.“ Journal of African
Economies 11 (2): 249–278.
Jensen, R. 2000. „Agricultural Volatility and Investments in Children.“ American
Economic Review 90 (2): 399–404.
ZDROJE POUŽITÉ V RÁMEČKU 7.1
Poulignyová, B. 2009. State-Society Relations and Intangible Dimensions of State
Resilience and State Building: A Bottom-up Perspective. Podkladový dokument pro
Evropskou zprávu o rozvoji 2009.
Oduroová, A. D. 2009. Adverse Shocks and Social Protection in Africa: What Role for
Formal and Informal Financial Institutions? Podkladový dokument pro Evropskou
zprávu o rozvoji 2009.
Sango, D., V. Hoffmanová a L. Christiaensen. 2007. „Risks and Coping Strategies.“ In Rural
Household Vulnerability and Insurance Against Commodity Risks. Evidence from the
United Republic of Tanzania, ed. L. Christiaensen a A. Sarris. Řím: FAO.
ZDROJE POUŽITÉ V RÁMEČKU 7.2
Sarris, A., P. Karfakis a L. Christiaensen. 2007. „The Stated Benefits from Commodity
Price and Weather Insurance.“ In Rural Household Vulnerability and Insurance Against
Commodity Risks. Evidence from the United Republic of Tanzania, ed. L. Christiaensen
a A. Sarris. Řím: FAO.
Menkhaus, K. 2007. „Governance Without Government in Somalia: Spoilers, State
Building, and the Politics of Coping.“ International Security 31 (3): 87.
Kaplan, S. 2008. „The Remarkable Story of Somaliland.“ Journal of Democracy 19
(3): 143–157.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
139
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Zdroje
Menkhaus, K. 2008. Somalia: A Country in Peril, a Policy Nightmare. ENOUGH,
strategický dokument č. 9. Washington, DC: ENOUGH.
ZDROJE POUŽITÉ V RÁMEČKU 7.7
ZDROJE POUŽITÉ V RÁMEČKU 7.3
Claasen, M. 2008. Just Budgets: Increasing Accountability and Aid Effectiveness
through Gender Responsive Budgeting in South Africa. Londýn: One World Action.
Budlenderová, D. a G. Hewitt. 2002. Gender Budgets Make More Cents: Country Studies
and Good Practice. Londýn: Sekretariát Commonwealthu.
McConnell, J. 2009. Institution [Un]Building: Decentralising Government and the
Case of Rwanda. Příspěvek přednesený na konferenci ERD, 21. až 23. května, Akkra.
Powleyová, E. 2003. Strengthening Governance: The Role of Women in Rwanda’s
Transition. Washington, DC: Women Waging Peace.
Sharpová, R. 2003. Budgeting for Equity: Gender budget initiatives within a framework
of performance oriented budgeting. New York: UNIFEM.
ZDROJE POUŽITÉ V RÁMEČKU 7.4
Bennet, J., J. Kluyskens, J. Morton a D. Poate. 2009. Mid-term Evaluation of the Joint
Donor Team in Juba, Sudan. NORAD jménem vlád Kanady, Dánska, Nizozemska,
Norska, Švédska a Spojeného království.
ZDROJE POUŽITÉ V KAPITOLE 8
Fentonová, W. 2008. Funding Mechanisms in Southern Sudan: NGO Perspectives.
Příspěvek přednesený na fóru nevládních organizací v Jubě, únor.
Autesserreová, S. 2009. „Hobbes and the Congo: Frames, Local Violence, and
International Intervention.“ International Organization 63 (2): 249–80.
Haslieová, A. a A. Borchgrevink (2007) International Engagement in Sudan after
the CPA: Report on the Piloting of OECD/DAC‘s „Principles for Good International
Engagement in Fragile States“ for the Case of Sudan. Studie č. 714. Oslo: Norský ústav
mezinárodních vztahů.
Baker, B. 2008. Multi-Choice Policing in Africa. Uppsala, Švédsko: Nordiska
Afrikainstitutet.
Bakrania, S. a B. Lucas. 2009. The Impact of the Financial Crisis on Conflict and
State Fragility in Sub-Saharan Africa. Diskuzní dokument. Governance and Social
Development Resource Centre.
Murphy, P. 2007. Managing the Middle Ground in South Sudan’s Recovery from War.
Basic service delivery during the transition from relief to development. Zpráva, kterou
zadaly DFID Súdán a společný tým dárců v Jubě.
Bilal, S., P. Draper a D. W. te Velde. 2009. Global Financial and Economic Crisis: Analysis
of and Implications for ACP-EU Economic Partnership Agreements. ECDPM, diskusní
příspěvek č. 92. Maastricht: Evropské centrum pro rozvojové vedení.
Pantulianoová, S., M. Buchanan-Smithová a P. Murphy. 2007. The Long Road Home.
Opportunities and Obstacles to the Reintegration of IDPs and Refugees Returning
to Southern Sudan and the Three Areas. Studie, kterou zadala HPG. Londýn: ODI.
Brzoska, M. 2006. „Introduction: Criteria for Evaluating Post-Conflict Reconstruction
and Security Sector Reform in Peace Support Operations.“ International Peacekeeping
13 (1): 1–13.
Pantulianoová, S., M. Buchanan-Smithová, P. Murphy a I. Moselová. 2008. The Long
Road Home. Opportunities and Obstacles to the Reintegration of IDPs and Refugees
Returning to Southern Sudan and the Three Areas. Phase II. Conflict, Urbanisation
and Land. Studie, kterou zadala HPG. Londýn: ODI.
Carbone, M. 2009. Desperately Seeking Policy Coherence: Aid and Security in the
Development Policy of the European Union. Podkladový dokument pro Evropskou
zprávu o rozvoji 2009.
Scanteam. 2007a. Review of Post-Crisis Country Multi Donor Trust Funds. Final report
and annexes. Zpráva, kterou zadaly Světová banka, norské Ministerstvo zahraničních
věcí a NORAD ve spolupráci s CIDA, nizozemským Ministerstvem zahraničních věcí a
DFID. Únor. Oslo: Scanteam.
Clapham, C. 1996. Africa and the International System: The Politics of State Survival.
Cambridge: Cambridge University Press.
Davisová, L. 2009. Justice-Sensitive Security System Reform in the Democratic Republic
of Congo. Brusel: Initiative for Peacebuilding.
Scanteam. 2007b. Review, Sudan Multi-Donor Trust Funds Phase 1. Říjnový návrh
zprávy. Říjen. Oslo: Scanteam.
Englebert, P. 2003. Why Congo Persists: Sovereignty, Globalization and the Violent
Reproduction of a Weak State. Queen Elizabeth House, série pracovních studií 95.
Oxford University, Department of International Development, Oxford.
UNDG/Světová banka. 2006. PCNA Review: Phase One. Případová studie súdánské
společné hodnoticí mise (JAM) č. 10.
Englebert, P. a D. M. Tull. 2008. „Postconflict Reconstruction in Africa: Flawed Ideas
about Failed States.“ International Security 32 (4): 106–139.
Vaux, T., S. Pantulianoová a S. Srinivasan. 2008. Stability and Development in the
Three Areas, Sudan. Zpráva pro řídící výbor britského Ministerstva pro mezinárodní
rozvoj. Nepublikována.
Evropský parlament, Rada, Komise. 2006. „The European Consensus“ 2006/C 46/01.
Úřední věstník Evropské unie. Společné prohlášení Rady a zástupců vlád členských
států zastoupených v Radě, Evropského parlamentu a Komise o rozvojové politice
Evropské unie.
ZDROJE POUŽITÉ V RÁMEČKU 7.5
Evropský parlament. 2007. European Parliament resolution on the EU response to
situations of fragility in developing countries, P6_TA-PROV(2007)0540
Campbell-Nelson, K. 2008. Liberia Is Not Just a Man Thing: Transitional Justice Lessons
for Women, Peace and Security–The Initiative for Peacebuilding. Brusel: International
Center for Transitional Justice.
Evropský parlament. 2009. MEPs Hear Karel De Gucht’s Vision of Development Policy.
Ref. č.: 20090901IPR60076. Ředitelství pro sdělovací prostředky.
Paris, R. 2004. At War’s End: Building Peace After Civil Conflict. Cambridge, Spojené
království: Cambridge University Press.
Fariaová, F. a A. Sherriff. 2009. EU Policies to Address Fragility in Sub-Saharan Africa.
Podkladový dokument pro Evropskou zprávu o rozvoji 2009.
UNIFEM. 2007. Women Building Peace and Preventing Sexual Violence in Conflict
Affected Contexts. A Review of Community Based Approaches. New York: Rozvojový
fond OSN pro ženy.
Fariaová, F. a P. Magalhães-Ferreiraová. 2007. Situations of Fragility: Challenges for an
European Response Strategy. Maastricht, Nizozemsko: Evropské centrum pro rozvojové
vedení a Instituto de Estudos Estratégicos e Internacionais.
UNIFEM a UNDP. 2007. Gender Sensitive Police Reform in Post-Conflict Societies.
Politický brífink, Rozvojový fond OSN pro ženy, New York.
Gänzle, S. 2009. Coping with the ‚Security-Development Nexus‘: The European
Community’s Instrument for Stability–Rationale and Potential. Studie 47. Bonn:
German Development Institute.
ZDROJE POUŽITÉ V RÁMEČKU 7.6
Gavas, M. a S. Maxwell. 2009. Options for Architectural Reform in European
Development Cooperation. Poznámka o souvislostech. Londýn: Institut pro zahraniční
rozvoj.
Powleyová, E. 2003. Strengthening Governance: The Role of Women in Rwanda’s
Transition. Washington, DC: Women Waging Peace.
140
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Zdroje
Hirschman, A. O. 1963. Journeys toward Progress. Studies in Economic Policy-Making
in Latin America. New York: The Twentieth Century Fund.
Vismanová, E. 1998. Cooperation with Politically Fragile Countries: Lessons from EU
Support to Somalia. ECDPM, pracovní studie č. 66. Maastricht: Evropské centrum pro
rozvojové vedení.
Hirschman, A. O. 1967. Development Projects Observed. Washington, DC: The
Brookings Institution.
Vlassenroot, K. 2008. Armed Groups and Militias in Eastern DR Congo. Série přednášek
o africké bezpečnosti 5. Švédská agentura pro výzkum obrany a Severský institut
afrických studií, Stockholm a Oslo.
Hirschman, A. O. 1981. Essays in Trespassing: Economics to Politics and Beyond.
Cambridge: Cambridge University Press.
Vogel, T. 2009. Merger of Afghanistan Office Delayed by Ferrero-Waldner. European
Voice, 24. září.
Hirschman, A. O. 1985. A Bias for Hope: Essays on Development and Latin America.
Boulder, Col.: Westview Press.
Zürcher, C. 2006. Is More Better? Evaluating External-Led State Building after 1989.
Pracovní studie 54. Stanford University, Freeman Spogli Institute for International
Studies, Center on Democracy, Development, and the Rule of Law, Palo Alto, Kalif.
Hirschman, A. O. 1995. A Propensity to Self-Subversion. Cambridge, Mass.: Harvard
University Press.
Hoffmeister, F. 2008. „Inter-Pillar Coherence in the European Union’s Civilian Crisis
Management.“ In The European Union and Crisis Management, ed S. Blockmans.
Haag, Nizozemsko: Asser Press.
ZDROJE POUŽITÉ V RÁMEČKU 8.1
Horn, A., F. Olonisakinová a G. Peake. 2006. „United Kingdom-led Security Sector Reform
in Sierra Leone.“ Civil Wars 8 (2): 109–123.
Evropský parlament, Rada, Komise. 2006. „The European Consensus.“ 2006/C 46/01.
Úřední věstník Evropské unie. Společné prohlášení Rady a zástupců vlád členských
států zastoupených v Radě, Evropského parlamentu a Komise o rozvojové politice
Evropské unie.
Chabal, P. a J.-P. Daloz. 1999. Africa Works: Disorder as Political Instrument.
Bloomington, Ind.: Indiana University Press.
Jonesová, E. 2009. „Africa and the Economic Crisis: The Case for Greater Flexibility in
EPAs.“ Trade Negotiation Insights 8(5) http://ictsd.net/i/news/tni/47678/. (ověřeno
k 7. září 2009).
ZDROJE POUŽITÉ V RÁMEČKU 8.3
OECD/DAC. 2007. Principles for Good International Engagement in Fragile States
and Situations. Paříž: OECD.
Koebová, E. 2008. A More Political EU External Action: Implications of the Treaty of
Lisbon for the EU‘s Relations with Developing Countries. ECDPM, InBrief 21. Maastricht:
Evropské centrum pro rozvojové vedení.
Komise Evropských společenství. 2009a. „Room Document“ – Synthesis of the main
policy work on fragility currently ongoing at EU level, 19. května 2009, Brusel.
ZDROJE POUŽITÉ V RÁMEČKU 8.4
Sherriff, A. a K. Barnesová. 2008. Enhancing the EU Response to Women and Armed
Conflict with Particular Reference to Development Policy. Studie pro slovinské
předsednictví EU. Maastricht: Evropské centrum pro rozvojové vedení.
Komise Evropských společenství. 2007. Towards an EU Response to Situations of
Fragility–Engaging in Difficult Environments for Sustainable Development, Stability
and Peace. Sdělení Evropské komise Radě, Evropskému parlamentu, Evropskému
hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů, KOM (2007) 643 v konečném
znění, 25. října. Brusel.
ZDROJE POUŽITÉ V RÁMEČKU 8.5
Komise Evropských společenství. 2009b. Report on Policy Coherence for Development.
Zpráva Komise Radě, Evropskému parlamentu a Evropskému hospodářskému a
sociálnímu výboru a Výboru regionů, KOM (2009) 461 v konečném znění, 17. září, Brusel.
Komise Evropských společenství. 2009. Supporting Developing Countries in
Coping with the Crisis. Sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému
hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů, 8. dubna, Brusel.
Melmot, S. 2008. Candide au Congo. L’échec annoncé de la réforme du secteur
de sécurité (RSS). Strategický dokument č. 9. Paříž: Institut Française des Relations
Internationales.
ZDROJE POUŽITÉ V RÁMEČKU 8.6
Bartow, K. a A. Schulteis. 2008. Impact of EU’s Agricultural Trade Policy on Smallholders
in Africa. Bonn: Germanwatch e.V.
Particip, Cideal–Centro de Investigatión y Cooperación al Desarrollo. Channel Research,
South Research. 2008. Evaluation of the EC Aid Channeled Through Civil Society
Organisations (CSOs). Freiburg/Madrid/Brusel/Lovaň. http://ec.europa.eu/europeaid/
how/evaluation/evaluation_reports/2008/1259_docs_en.htm (ověřeno k 7. říjnu 2009).
Low, P., R. Piermartiniová a J. Richtering. 2009. „Non-Reciprocal Preference Erosion
Arising From MFN Liberalization in Agriculture: What Are the Risks?“ In Trade Preference
Erosion: Measurement and Policy Response, ed. B. Hoekman, W. Martin a C. A. Braga.
Londýn: Palgrave Macmillan.
Rada Evropské unie. 2007. Council Conclusions on Security and Development. 2831.
schůze Rady pro vnější vztahy, 19. až 20. listopadu, Brusel.
Matthews, A. 2008. „The European Union‘s Common Agricultural Policy and Developing
Countries: The Struggle for Coherence.“ Journal of European Integration 30 (3):
381–399.
Reno, W. 2003. „The Changing Nature of Warfare and the Absence of State-Building in
West Africa.“ In Irregular Armed Forces and their Role in Politics and State Formation,
ed. D. E. Davisová a A. W. Pereira. Cambridge: Cambridge University Press.
Oxfam. 2002. Stop the Dumping! How EU Agricultural Subsidies Are Damaging
Livelihoods in the Developing World. Londýn: Oxfam International.
Solana, J. 2003. A Secure Europe in a Better World–European Security Strategy.
Příspěvek 15895/03, PESC787 přednesený na schůzi Evropské Rady, 12. prosince, Brusel.
Paasch, A. 2008. Devastating Floods–Man Made: European Trade Policy Violates Right
to Food in Ghana–Chicken and Tomatoes. Bonn: Germanwatch e.V.
Solana, J. 2009. ESDP@10: What Lessons for the Future? Příspěvek S195/09. Rada
Evropské unie, 28. června. Brusel.
Tadesse, D. 2009. Africa’s Emerging Global Partnerships: Their Implications for the
Continent’s Development Aspirations. Příležitostný příspěvek 189. Pretoria: Ústav
pro studium bezpečnosti.
ZDROJE POUŽITÉ V RÁMEČKU 8.7
Komise Evropských společenství. 2007. Towards an EU Aid for Trade Strategy–The
Commission‘s Contribution. Sdělení Evropské komise Radě, Evropskému parlamentu
a Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů. KOM (2007) 163
v konečném znění, 4. dubna, Brusel.
Trefon, T. 2007. Parcours administratifs dans un Etat en faillite. Récits populaires de
Lubumbashi (RDC). Africké studie 74. Paříž: L’Harmattan-Cahiers Africains.
Trefon, T. ed. 2004. Reinventing Order in the Congo: How People Respond to State
Failure in Kinshasa. Londýn: Zed Books.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
141
R O Z V O J I
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Zdroje
Komise Evropských společenství. 2009. Supporting developing Countries in Coping
with the Crisis–Aid for Trade Monitoring Report 2009. Pracovní dokument útvarů
Komise, který je doprovodným dokumentem sdělení Komise Evropskému parlamentu,
Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů, duben
2009, str. 3.
Fanta, E. 2008. Dynamics of Regional (non-) integration in Eastern Africa. UNU-CRIS,
pracovní studie SW-2008/2. Univerzita OSN, Centrum pro srovnávací studia regionální
integrace, Bruggy.
Gandoisová, H. 2005. Sovereignty as Responsibility, or African Regional Organizations
as Norm-setters. Prezentace workshopu Sovereignty and Its Discontents (SAID) na
konferenci organizace British International Studies Association (BISA) „Nad rámec
svrchovanosti II: Globální regionalismus – Afrika, Severní a Jižní Amerika, Evropa.“
University of Saint Andrews, 19. až 21. prosince, St. Andrews, Spojené království.
ZDROJE POUŽITÉ V RÁMEČKU 8.8
Baunsgaard, T. a M. Keen. 2005. Tax Revenue and (or?) Trade Liberalization. Pracovní
studie WP/05/112. Washington, DC: MMF.
Gartner, D. 2009. Making Africa a Priority in US Foreign Assistance. Brookings
Institution, politický spis, 14. září, Washington, DC.
Bilal, S. a C. Stevens (ed.). 2009. The Interim Economic Partnership Agreements
between the EU and African States - Contents, challenges and prospects, ECDPM,
zpráva o politickém řízení 17, Maastricht: ECDPM.
Kaplan, S. 2006. „West African Integration: A New Development Paradigm?“ The
Washington Quarterly 29 (4): 81–97.
Magen, A. a L. Morlino. 2008. International Actors, Democratization and the Rule of
Law–Anchoring Democracy? Londýn a New York: Routledge.
Brenton, P., M. Hoppe a R. Newfarmer. 2008. Economic Partnership Agreements and
the Export Competitiveness of Africa. Politická pracovní studie 4627. Washington,
DC: Světová banka.
OECD. 2009. From Fragility to Resilience. Paříž: OECD.
OECD/DAC. 2007. Principles for Good International Engagement in Fragile States
and Situations. Paříž: OECD.
Busse, M., A. Borrmann a H. Grossman. 2004. The Impact of ACP/EU Economic
Partnership Agreements on ECOWAS Countries: An Empirical Analysis of Trade and
Budget Effects. HWWA–Hamburk: Hamburský institut mezinárodní ekonomiky.
Spilimbergo, A. 2009. „Democracy and Foreign Education“ American Economic
Review 99 (1): 528-543.
Delpeuchová, C. 2007. One Minute to Midnight: Is There Still Time to Rethink EPAs? EU
Must Reform Trade Arrangements to Promote Development In African, Caribbean,
and Pacific Countries. Paříž: Institut d’Etudes Politiques, Groupe d‘Economie Mondiale.
UNCTAD. 2009. Economic Development in Africa–Strengthening Regional Economic
Integration for Africa’s Development. New York a Ženeva: Konference OSN o obchodu
a rozvoji.
Delpeuchová, C. a G. Harb. 2007. EPAs: Thinking Outside the European Box. ACP
Countries Should Refuse to be Rushed into EPAs. Pracovní studie. Paříž: Institut
d’Etudes Politiques, Groupe d‘Economie Mondiale.
UNECA. 2004. Assessing Regional Integration in Africa. Addis Abeba: Hospodářská
komise OSN pro Afriku.
Sindzingreová, A. 2008. The European Union Economic Partnership Agreements with
Sub-Saharan Africa. UNU-CRIS, pracovní studie č. 2008/5.
UNECA. 2006. Assessing Regional Integration in Africa II; Rationalizing Regional
Economic Communities. Addis Abeba: Hospodářská komise OSN pro Afriku.
Stevens, C. a J. Kennanová. 2005. EU-ACP Economic Partnership Agreements: The
Effects of Reciprocity. Londýn: Institutu rozvojových studií.
Yang, Y. a S. Gupta. 2005. Regional Trade Arrangements in Africa: Past Performance
and the Way Forward. MMF, pracovní studie WP/05/36. Mezinárodní měnový fond,
Washington, DC.
Stevens, C., M. Meynová, J. Kennanová, S. Bilal, C. Braun-Munzingerová, F. Jeroschová,
D. Makhanová a F. Rampa. 2008. The New EPAs: Comparative Analysis of Their Content
and the Challenges for 2008. Londýn/Maastricht: Institut pro zahraniční rozvoj/
Evropské centrum pro rozvojové vedení.
ZDROJE POUŽITÉ V RÁMEČKU 9.2
Benhabib, J. a M. Spiegel. 2005. „Human Capital and Technology Diffusion.“ In
Handbook of Economic Growth, ed. P. Aghion a S. Durlauf. Amsterdam: North-Holland.
ZDROJE POUŽITÉ V RÁMEČKU 8.9
Docquier, F. a A. Marfouk. 2005. International Migration By Educational Attainment
- Release 1.1. aktualizovaná verze vydání 1.0, Světová banka, politická pracovní studie
č. 3382 zveřejněná v srpnu 2004, Washington, DC: Světová banka.
Grevi, G., D. Helly a D. Keohane. (ed.) Vydání se připravuje. The European Security and
Defence Policy: The First 10 Years, Paříž: Ústav Evropské unie pro studium bezpečnosti,
2009.
Easterly, W. a Y. Nyarko. 2009. „Is the Brain Drain Good for Africa?“ In Skilled Immigration
Today: Prospects, Problems, and Policies, ed. J. Bhagwati a G. Hansen. New York:
Oxford University Press.
ZDROJE POUŽITÉ V KAPITOLE 9
Bourguignon, F., A. Bénassy-Quéréová, S. Dercon, A. Estache, J. W. Gunning, R. Kanbur,
S. Klasen, S. Maxwell, J.-P. Platteau a A. Spadaro. 2008. Millennium Development Goals
at Midpoint: Where do we stand and where do we need to go? Podkladový dokument pro
Evropskou zprávu o rozvoji 2009.
ZDROJE POUŽITÉ V RÁMEČKU 9.4
Qobo, M. 2007. Regional Integration, Trade and Conflict in Southern Africa.
Mezinárodní ústav pro trvale udržitelný rozvoj, Winnipeg, Man.
Collier, P. 2006. International Political Economy: Some African Applications. Příspěvek
připravený pro African Economics Research Consortium. Centre for the Study of
African Economies, Oxford University, Oxford, Spojené království. [http://users.ox.ac.
uk/~econpco/research/pdfs/AERCPlenary-InternationalPoliticalEconomy-AfricanApps.
pdf].
ZDROJE POUŽITÉ V RÁMEČKU 9.5
Boldová T., Collier P., Zeitlin A. 2009. The Provision of Social Services in Fragile States:
Independent Service Authorities as a New Modality, Centre for the Study of African
Economies, University of Oxford, pracovní studie, Oxford, květen.
Collier, P. 2009a. The Political Economy of Fragile States and Implications for European
Development Policy. Podkladový dokument pro Evropskou zprávu o rozvoji 2009.
Easterly W. a T. Pfutze. 2008. „Where Does the Money Go? Best and Worst Practices in
Foreign Aid“, Journal of Economic Perspectives 22 (2): 29–52.
Collier, P. 2009b. Wars, Guns, and Votes – Democracy in Dangerous Places. New
York: HarperCollins.
Úřad pro spolupráci EuropeAid. 2009. Aide budgétaire dans les situations de fragilité:
Annexe méthodologique, červen 2009, Brusel: Úřad pro spolupráci EuropeAid.
Evropský parlament, Rada, Komise. 2006. The European Consensus 2006/C 46/01.
Úřední věstník Evropské unie. Společné prohlášení Rady a zástupců vlád členských
států zastoupených v Radě, Evropského parlamentu a Komise o rozvojové politice
Evropské unie.
142
Evropská zpráva o rozvoji 2009
Příloha
PŘÍLOHA  OBSAH SVAZKU 1B
1.
PODKLADOVÉ DOKUMENTY PRO
EVROPSKOU ZPRÁVU O ROZVOJI 2009
2.
KONZULTAČNÍ POSTUP V RÁMCI EVROPSKÉ
ZPRÁVY O ROZVOJI 2009
Allen, F. a G. Giovannettiová, The impact of the 2008-09 financial crisis on fragile
countries in Sub-Saharan Africa.
Součástí konzultačního postupu v rámci Evropské zprávy o rozvoji 2009
bylo následujících sedm událostí:
Aryeetey, E., The global financial crisis and domestic resource mobilization in Africa.
1.
Bagayoko-Penoneová, N., Multi-level Governance and Security: the Security Sector
Reform Process in the Central African Republic.
Workshop na téma „Rozvoj v kontextu nestability – zaměření na
Afriku“, Brusel, Belgie, 6. února 2009.
2.
Workshop na téma „Potravinová krize a rozvojový potenciál
zemědělského sektoru v nestabilních zemích“, Cambridge, Spojené
království, 17. až 18. března 2009.
3.
Workshop na téma „Transformace politických struktur: Bezpečnost,
instituce a mechanismy regionální integrace“, Florencie, Itálie,
16. až 17. dubna 2009.
4.
Konference na téma „Výzvy, které pro rozvojovou politiku představuje
nestabilita“, Barcelona, Španělsko, 7. až 8. května 2009.
5.
Konference na téma „Finanční trhy, nepříznivé otřesy a politické reakce
v nestabilních zemích“, Akkra, Ghana, 21. až 23. května 2009.
Collier, P., The Political Economy of Fragile States and Implications for European
Development Policy.
6.
Konference na téma „Na cestě k Evropské zprávě o rozvoji 2009“,
Florencie, Itálie, 21. až 23. června 2009.
Fariaová, F. a Sherriff, A., EU Policies to Address Fragility in Sub-Saharan Africa.
7.
Konference na téma „Boj s nestabilitou v Africe – politická doporučení
ERD“, Brusel, Belgie, 4. září 2009.
Barnett, M., State Fragility, the Peacebuilder’s Contract, and the Search for the Least
Bad State.
Berman, N. a Martin, P., The Vulnerability of Sub-Saharan Africa to the Financial Crisis:
The Case of Trade.
Bertoli, S. a Ticci, E., The Fragile Consensus on Fragility.
Carbone, M., Desperately Seeking Policy Coherence: Aid and Security in the
Development Policy of the European Union.
Collier, P. a Venables, T., Natural Resources and State Fragility.
Fennellová, S., State Fragility and African Agriculture.
Svazek 1B dokumentuje konzultační postup. Předkládá konečné programy,
seznamy účastníků a u událostí č. 1 až 5 také zprávy z konferencí. Prezentace
událostí č. 2 až 5 na konferencích a podcasty z událostí č. 3, 4, a 7 lze stáhnout
z internetové stránky projektu – http://erd.eui.eu.
Giovannettiová, G. a Velucchiová, M., African Financial Markets: A Spillover Analysis
of Shocks.
Guillaumont P. a Guillaumontová Jeanneneyová, S., State Fragility and Economic
Vulnerability: What is Measured and Why?
Harcourtová, W., Gender and Fragility: Policy Responses.
Harttgen, K. a Klasen, S., Fragility and MDG Progress: How Useful is the Fragility
Concept?
Iapadre, L. a Luchettiová, F., Trade Regionalisation and Openness in Africa.
Kaplan, S., Enhancing Resilience in Fragile States.
Khanová, Z., Gender Responsive Budgeting.
Mold, A. a Prizzonová, A., Fragile States, Commodity Booms and Export Performance:
An Analysis of the Sub-Saharan African Case.
Naudé, W., Africa and the Global Economic Crisis: A Risk Assessment and Action Guide.
New Faces for African Development, různí autoři, příspěvky z posterové sekce
konference ERD v Akkře, 21. až 23. května 2009.
Nkurunziza, J., Why is Burundi’s Financial Sector Not Development-Oriented?
Nyarko, Y., EU Policies and African Human Capital Development.
Oduroová, A. D., Adverse Shocks and Social Protection in Africa: What Role for Formal
and Informal Financial Institutions?
Platteau, J. P., Political Instrumentalisation of Islam, Persistent Autocracies, and
Obscurantist Deadlock.
Poulignyová, B., State-society relations and intangible dimensions of state resilience
and state building: a bottom-up perspective.
Reynal-Querolová, M., Fragility and Conflicts.
Rocha-Menocalová, A. „State-Building for Peace“ - A New Paradigm for International
Engagement in Post-Conflict Fragile States?
Tschirgiová, N., The Security-Politics-Development Nexus: The Lessons of Statebuilding in Sub-Saharan Africa.
Vennesson, P., Büger, C., Coping with Insecurity in Fragility Situations.
Verdier, T., Regional Integration, Fragility and the Institution Building: An Analytical
Framework Applied to the African Context.
EVROPSKÁ ZPRÁVA
O
143
R O Z V O J I
BOJ S NESTABILITOU
V AFRICE
PROSAZOVÁNÍ NOVÉHO EVROPSKÉHO PŘÍSTUPU
http://erd.eui.eu/
EVROPSKÁ ZPRÁVA
MOBILIZACE EVROPSKÉHO VÝZKUMU VE
PROSPĚCH ROZVOJOVÉ POLITIKY
O
R O Z V O J I