Pokřtěné pohanství

Transkript

Pokřtěné pohanství

Časopis pro svobodný život
J.J.
RÁJ
EX
TR
číslo
6 2009
ISSN 1801-0059
A
Z ráje
do ráje
Nový
rok
Velikonoce
Alianční
týden
sv. Valentin
Týden manželství
den
matek
VÁNOCE
Silvestr
Kalendář
KALENDÁŘ
měsíce
svátky
leden
Nový rok, alianční týden,
únor
týden manželství, sv. Valentin
březen
Velikonoce
duben
květen
den matek
červen
červenec
letní slavnosti
srpen
září
dožínky
říjen
24. říjen - Sobota stvoření
listopad
den modliteb a pokání
prosinec
Vánoce, silvestr
2
Z ráje do ráje
6 2009
Z
e
j
rá
do
e
j
rá
Impressum
Nezávislý časopis Z ráje do ráje sleduje čistě
misijní účel. Vychází šestkrát za rok. Cena
jednotlivého výtisku je 30 kč plus poštovné.
Redakce a případní spolupracovníci pracují
bez nároku na odměnu. Rádi bychom zasílali
časopis na sběrné adresy, snížíme tím náklady na poštovné a uspoříme spoustu práce.
Máte-li zájem, můžete si časopis objednat
a předplatit na celý rok na adrese redakce.
Pokud se vám časopis líbí, nabídněte ho
sousedům, známým a spolupracovníkům.
Mnozi z nich jistě o radostné zvěsti neslyšeli.
Redakce: Jaroslav Juřica
Ivo Kapec
Jana Schlauer
Adresa redakce:
Vydavatelství a nakladatelstvi
Jurica Jaroslav - Ráj
Lubenská 630
739 11 Frýdlant n. Ostr.
IČ: 87221284
Tel: 0049 8031-9412291
Fax: 0049 8031-206 83 98
E-mail: [email protected]
Bankovní spojení:
Komerční banka Frýdek Místek
Číslo účtu: 86-5795310207/0100
IBAN:
CZ6601000000865795310207
BIC: KOMBCZPP
OBSAH
4
Oslavy
J. Juřica
5
D.Crews
9
Alianční týden
CASD
13 Týden manželství
CASD
15 sv. Valentin
D.A.Rivera
17 Velikonoce
CASD
18 Velikonoce nebo Pesach
A.Krakolinig
22 Kult matky
F. Poslušný
26 AWRadio - Metal ve
službách Ježíše Kr.
CASD
30 Rok 2009
J.Juřica
32 Modlitební týden
D. Samuel
34 Židovské svátky
F. Poslušný
36 Dušičky, Halloween
www
39 Vianoce a Biblia
B. Byrtus
44 Nepřipodobňujte se
J. Kováčik
Blahoslavený ten muž, kterýž
nechodí po radě bezbožných,
a na cestě hříšníků nestojí,
a na stolici posměvačů nesedá.
Žalm 1,1
3
Oslavy
O S LA VY
Jaroslav Jurica
Když se lidé z něčeho těší a radují, jednoduše
řečeno – slaví. Jestliže se v minulosti stala nějaká
význačná událost, pak ji oslavují celé etnické
skupiny nebo celé národy. Je zvykem nazývat tyto
dny svátky. V kalendáři jsou označeny červeně.
Zeptáme-li se lidí, kteří slaví, na původ dotyčného
svátku, zpravidla se toho mnoho nedozvíme. Přitom
je jedno, zda se jedná o svátky církevní nebo státní.
Postmoderního člověka nezajímá význam toho či
onoho svátku, hlavně, že je volno, a nepracuje se.
Církevní rok udává řád křesťanských svátků.
Století praktikované svátky v křesťanství jsou
směsí pohanských kultů s náboženskou tématikou,
a nemají v žádném smyslu něco společného
s biblickými svátky. Biblické svátky, např.
sobota, Pesach a jiné, byly důsledně nahrazeny
„křesťanskými
svátky“,
časově
posunuty,
přejmenovány, některé zcela odstraněny, nebo
jiné nově zavedeny jako např. neděle, Velikonoce,
Nanebevzetí Marie, Vánoce, den pokání a modliteb,
svátek matek, týden manželství, alianční týden.
Nemůžeme si nevšimnout, že tyto svátky také
praktikuje i „církev ostatků“ – CASD.
1Kr 11,5.6: „Ale obrátil se Šalomoun k Astarot,
bohyni Sidonské, a k Moloch, ohavnosti Ammonské.
I èinil Šalomoun to, což se nelíbilo Hospodinu, a
nenásledoval cele Hospodina, jako David otec
jeho.“
1Kr 11,33: „Proto že opustili mne, a klanìli
se Astarot bohyni Sidonské, a Chámos bohu
Moábskému, i Moloch bohu Ammonskému, a
nechodili po cestách mých, aby èinili to, což mi se
líbí, totiž ustanovení má a soudy mé, jako David
otec jeho.“
Sd 2,13: „Nebo opustivše Hospodina, sloužili
Bálovi i Astarotùm.“
Aby Řím usmířil pohany s křesťany, sáhl ke své
4
Z ráje do ráje
6 2009
obvyklé politice a udělal taková opatření, aby mohly
být spojeny křesťanské svátky s pohanskými.
Šikovně přizpůsobil kalendář, aby si mohlo podat
ruce pohanství s hluboce padlým křesťanstvím.
Jako příklad uvedu manipulaci svátku Pesach a
Velikonoc. Svátek Pesach má původ ve vyjití národa
Izraelského z Egypta. Podle biblických údajů je
v jarním měsíci Nisan a začíná vždy 14. večer. To
je večer prvního jarního úplňku. Jelikož židovský
kalendář se řídí podle fáze Měsíce, znamená to, že
začátky měsíců jsou pevně stanoveny podle úplňku
Měsíce. Proto Pessach připadá vždy na stejné datum
a ne na stejný den týdne. Datum Velikonočních
svátků stanovil Koncil v Nicei r. 325 na první neděli
po jarním úplňku.
Kristus slavil s učedlníky původní svátek Pesach
Bohem určený, který měl také připomínat
památku Jeho smrti. Velikonoce slaví Kristovo
zmrtvýchvstání. Po generace se učí, že Velikonoce
jsou jen jiným názvem biblického svátku Pesachu.
Nyní se slaví Velikonoce ke cti bohyně plodnosti
Astarty.
Ez 5,6: „Změnil soudy mé v bezbožnost více než
pohané, a ustanovení má více než jiné zemì, kteréž
jsou vůkol něho; nebo soudy mými pohrdli, a v
ustanoveních mých nechodili.“
Křesťané (ne jen podle jména) by měli vědět, jaký
mají zaujímat postoj k tzv. křesťanským svátkům,
které nejsou biblické, a také umět rozeznat pravé
od falešného.
Závěrem cituji z časopisu Advent č. 5/2009 str.
10: „Ze všech sil hledáme Boží pravdu, často
však v našich řadách nad pravdou biblickou
vítězí naše vlastní, dlouholeté, často biblicky
nepodložitelné tradice, které často nevědomky
mixujeme s vzácnými pravdami, které Bůh
našim průkopníkům před léty zjevil.“
Dennis Crews
Drobounký človíček, který právě přišel na svět se v teple
matčina kolébajícího náručí cítí velice bezpečně, netuší
zrádnost a nebezpečí. A přece - nyní cítí v jejím těle
zvláštní napětí. Jak se blíží k posvátné půdě, matka ho
tiskne k hrudi stále pevněji. Je slyšet mumlání mnoha hlasů
a mystické zvuky chvalozpěvů. Ramena jeho maminky
se rozechvěla a pot smíchaný se slzami zvlhčuje plenky
ve kterých je zabaleno. Divoké flétnové tóny a zvuky
vytvářejí v horách ozvěnu, která se nese do údolí. Náhle
matčino sevření povolí. Široké, silné ruce muže oděného
v bílé roucho zvedají dítě vysoko do noční tmy. Pokládá
maličkého na kovový povrch čehosi. Nejisté miminko
začne kňourat. Hledá pohodlí matčiny náruče. Jeho oči
ještě nejsou dost silné aby se dokázaly zaměřit na velkou
bronzovou hlavu telete nad ním. Jeho vzlykot se mění
v pláč. Kouř ho štípe do očí a vyřezávané bronzové ruce,
na kterých leží, začínají nesnesitelně pálit. Nářek jeho
matky se přidá k jeho, ale jsou brzo překřičeni vířením
bubnů a rytmickým šoupáním tisíce nohou. Náhle je
postrčen a klouže po svažujících se ramenech dolů do
ohně. Poslední bolestný skřek. Hysterický pláč matky se
přidává k disonantnímu vřískotu fléten a tamburín. Tanec
se stává více zuřivějším. Pak už je slyšet jenom praskání
ohně a truchlivý pláč osamělé matky. Kněz oznamuje, že
bůh slunce je uspokojen.
Praktiky a hrůzy slunečního kultu zasáhly v minulosti
každou část světa. Babylóňané nazývali boha slunce
Shamash, Egypťané Ra, Asyřané Bál, Kananitští Moloch,
Peršané Mithras, Řekové Helios, Druidové Hu a Římané
Sol Invictus - Nepřemožitelné Slunce. Do seznamu se
během historie zapsali i Hundové, Japonci, a Aztékové
a v podstatě každý Indiánský kmen v Severní Americe.
Většina odborníků považuje za kolébku slunečního kultu
Babylón.
Babylón, první metropole, byl založen Nimrodem brzy
po potopě (1M 10,8-10). V této době ještě na zemi žili i
obrové, ale postupně vymírali. Nová generace vypadala
zjevně podřadně. Nimrod však zdědil všechny fyzické
a rozumové schopnosti svých předků. Z počátku byl
Nimrod pouze lovcem. Jeho nerozvážné činy z něj
učinily legendární postavu doby. Nespočitatelné recitace
jeho mocných hrdinských činů vyzdvihly jeho osobu
na nadlidskou úroveň. Rychle se rozrůstající poddaná
společnost ho nakonec začala uznávat ne jako krále, ale
jako svého boha.
Nimrodovou nadutost převyšovala pouze nadutost jeho
manželky Semiramis. Proslule krásná a zchytralá nad
lidskou představivost, vládla železnou rukou. Tak jako
Nimrod, byla Semiramis obyčejnými lidmi považována
za božství. V pověrčivém myšlení lidí, kteří se vzdali
uctívání jediného pravého Boha, Nimrod a Semiramis
v jejich strašné síle a kráse byli vyvyšováni jako slunce
a měsíc v lidské podobě.
I když historické prameny o skutečné příčině Nimrodovy
smrti jsou nejasné, je jisté ž e zanechal Semiramis
s velkou nadvládou a stejně tak s velkými rozpaky. Jak
má udržet říši, kterou založil a vybudoval? Bylo jen
jediné řešení a ona ho prosadila s ďábelskou horlivostí.
Tvrdila, že Nimrodův duch se převtělil do samotného
slunce.
S výmluvností, která brala dech, popsala lidem jeho
novou a vyvýšenou roli jako jejich dobrodince a ochránce.
Každé ráno vyjde, a jak cestuje po obloze přináší zemi
světlo a život. Večer se zase ponoří za horizont, aby
bojoval se zlými duchy a démony z podsvětí, kteří by
se jinak mohli vplížit a vyhladit lidstvo. Boj je krvavý a
krvavě rudá obloha podává zprávu o bitvě. Každé ráno
lidé přinášeli své prosby vycházejícímu slunci a uctívali
ho jako zemřelého vůdce a vítězného ochránce.
Plán byl velmi úspěšný. Ve své na sebe zaměřené izolaci
od uctívaní živého Boha, Nimrodovi následovníci
ztratili také jedinou žijící spojku se znalostmi jejich
předků. Ponecháni pouze s jejich živě fungujícími
smysly, bez váhání přijali nesmyslné Semiramininy
výmysly. Nevědomě se tím stali pěšáky v zlomyslném
Satanově plánu, který jako Arcisvůdce položil pohanství
jako základ pro každé kacířství.
Bylo ustanoveno, že první den týdne bude proto oddělen
k uctívání boha slunce a podle zvyku zbytek týdne bude
určen k uctívání menších nebeských těles. Je docela
5
jasné, i když později Mithraism několikrát přeskupil
pořádek dní v týdnu, že našim dnům v týdnu zůstala
Tuetonická jména stejných planetárních božstev. První
den týdne zůstává Sunday - neděle (v překladu Den
slunce), Monday - pondělí oslavuje měsíc; Tuesday úterý, planetu Mars (Tiu); Wednesday - středa, Merkur
(Woden); Thursday - čtvrtek, Jupiter (Thor); Friday
- Venuši (Frigg nebo Freya); a Saturday - sobota je
příznačně pojmenována podle planety Saturn. Jak přecházely generace, náboženští představitelé
začali k slunečnímu kultu přidávat doktríny a obřady.
Prohlašovali, že pokud slunce dává život, musí také
samo přijímat život k posilnění na jeho cestě po nebi.
Jako odpověď na to byly stovky a tisíce mužů, žen a dětí
obětovány bohu slunce. O takovémto druhu modloslužby
Bůh přikázal skrze Mojžíše: ”Neučiníš tak Hospodinu
svému, nebo všecko, což v ohavnosti má Hospodin, a
čehož nenávidí, činili bohům svým; také i syny své a
dcery své ohněm pálili ke cti bohům svým” 5.Mojžíšova
12,31. Podvedeni svými vůdci a nevědíce o žádném
jiném náboženství, lidé slepě přijímali učení ďáblovo.
Pár let poté, co zemřel Nimrod, jednoho dne na
jaře, rozkošnická Semiramis otěhotněla. Povolala
si všechny babylónské mudrce, a vyslala do světa
nejpozoruhodnější zprávu. Prohlašovala, že ji Nimrod
oplodnil, živými slunečními paprsky. Jako potomek boha
slunce, očekávané dítě bude mít nárok být považováno
za boha a skrze něho ona, Semiramis, bude od nynějška
nazývána ”matkou boží”. Takové rouhání nám v dnešní
době připadá velmi průhledné, ale národu, který odešel
od žijícího Boha, tento nesmysl připadal normální.
Pověrčivost národa se stala úrodnou půdou pro Satanovy
podvodné záměry. Tento plevel přinesl úrodu.
25. prosince se narodil Tammuz, dítě boha slunce. Jeho
narození bylo oslavováno jako velký zázrak. Ihned po
zimním slunovratu, se začaly dni prodlužovat, v čemž
lidé spatřili znamení znovuzrození slunce. Vše bylo
doprovázeno bouřlivými oslavami. Od té doby byl 25.
prosinec zachováván jako den narození syna boha slunce
a stal se národním svátkem v celém království.
U Tammuze se předpokládalo, že stejně jako jeho fiktivní
otec Nimrod bude velkým lovcem. Snad jeho největším
vítězstvím bylo jeho tajné společenství s Aštarotou,
matkou bohyní, která ztělesňovala všechnu obnovující
se energii přírody. Také mnohostranně považována
za bohyni měsíce a královnu nebes, Aštarota byla
6
Z ráje do ráje
6 2009
hlavní bohyní Assyřanů. Tato stejná bohyně, s různými
obměnami může být identifikovatelná v jiných kulturách
jako Astaror (Féničané), Astarte (Řekové a Římané),
Eostre (Tuteonikové), a Eastre (Saxové). Její obdobou
v Egyptě byla Isis, manželka a sestra Osirise a matka
Hora. Jako symboly života a plodnosti se brzy začali
díky Aštarotě oslavovat králíci a vajíčka. Každoroční
slavnosti, které ji oslavovaly probíhaly v době prvního
úplňku po jarní rovnodennosti, kdy celá příroda jakoby
překypovala obnovenou vitalitou.
Naneštěstí, mladý Tammuz (také nazývaný Adonis,
což v klasické mytologii znamená pán), se předčasně
setkal se smrtí na kančích klech. Zde legenda naprosto
předstihuje historii. Některé zprávy říkají, že po třech
dnech se Tammuz sám vzkřísil; jiné mluví o tom tak,
že zarmoucená Aštarota cestovala daleko do podsvětí,
aby ho našla. Pak po několika dnech ho konečně našla.
Avšak během její nepřítomnosti vášeň lásky vyprchala
a celý život na zemi upadl do smutku. Všechny zprávy
se shodují v momentu kdy smutek přestal. Tammuz byl
pevně ustanoven jako nový bůh slunce a obnovení tohoto
kultu předčilo i uctívání Nimroda.
Každý následující rok po tragické smrti Tammuze a jeho
následném nanebevstoupení k slunci, bylo ustanoveno
čtyřicet dní pro půst a strádání, aby tím uctili jeho utrpení
a smrt. (To byla praktika ”oplakávání Tammuze”,
kterou Bůh nazývá ohavností v Ezechieli 8:13,14). Na
konci tohoto období prvního dne týdne lidé brzo ráno
vstali a putovali na nejvyšší hory blízko jejich domovů.
Zde přinášeli své oběti v podobě vína, masa a kadidla.
Ležíce tváří k zemi před vycházejícím sluncem, volali
”Náš Pán vychází”. Potom začaly slavnosti Aštaroty,
královny nebes a bohyně plodnosti. V přípravě na tuto
velkou slavnost, lidé pekli koláče, které označili křížem
(pohanský symbol plodnosti), dali je péct na slunce a
jedli jako součást svého rituálu. Den byl potom zakončen
orgiastickým hýřením nejhoršího druhu, které často
zahrnovalo lidskou oběť.
Praktiky těchto starověkých zvrhlostí byly tak obecně
rozšířené, že dokonce izraelský národ, lidé posvěceni
uctíváním pravého Boha, neodolali jejich zhoubnému
vlivu. Kdykoliv Židé dělali ústupky svým pohanským
sousedům, dopustili, aby jejich čistá bohoslužba byla
znečištěna jedním pohanským zvykem za druhým, dokud
nakonec nebyla téměř celá zkažená. V Jeremiáši 7:1719, prorok zjevuje jasnou Boží nelibost z modloslužby
Jeho lidu. ”Zdaliž sám nevidíš, co oni činí v městech
Judských, a po ulicích Jeruzalémských? Synové zbírají
dříví, a otcové zaňecují oheň, ženy pak zadělávají těsto,
aby pekly koláče tvoru nebeskému, a obětovali oběti
mokré bohům cizím, aby mne popouzeli. Zdaliž to proti
mně jest, že mne oni popouzejí?dí Hospodin. Zdaliž není
proti nim k zahanbení tváří jejich?”
Zmatek byl nevyhnutelným výsledkem každého ústupku,
který Boží lid udělal neposvěcenému světu. A ten zůstal
jako dědictví dalším generacím.
Může se to zdát jako neuvěřitelné zjištění, že v podstatě
každý náboženský svátek, který nyní křesťanský svět
slaví, má svůj původ v pohanství několik stovek let
před Kristem. Starověká historie to však dokazuje mimo
veškerou pochybnost. Narození syna slunce Tammuze ,
bylo nahrazeno narozením Krista. Z období ”oplakávání
Tammuze” se stal čas půstu, a legenda o vzkříšení
Tammuze z mrtvých přežila jako příběh zmrtvýchvstání
Krista. Koláčky obětované královně nebes se staly
horkými jidášky a z Aštarotiných hanebných rituálů
plodnosti se vyvinuly oslavy Velikonoc. (Shodou
okolností, Velikonoce jsou stále pohyblivý svátek, jehož
datum se určuje každý rok podle fází měsíce. Je vždycky
slaven po jarní rovnodennosti první neděli po úplňku.)
Také menší pohanské svaté dny, nebo-li ”svátky”, byly
přebrány do křesťanské kultury. Během podzimu, období
mizícího života, se věřilo, že duchové mrtvých poletovali
poblíž. Jestliže se lidé za ně nemodlili a nezajistili jim
vhodné jídlo a přístřešek, měli strach že zůstanou a
budou je strašit a přinášet neštěstí. Jinak řečeno, trik
nebo úplatek. Dneska nám z tohoto pohanského zvyku
zůstaly ”Dušičky”; večer předtím se nazývá předvečer
všech svatých, v Americe znám jako Halloween.
Den svatého Valentína je to co zbylo z Lupercalia, jarního
očišťujícího obřadu, v kterém knězi utíkali ulicemi s biči
udělanými z proužků kozí kůže. S těmito biči bili ženy,
a tím jim zajistili plodnost pro další rok. Dohazování se
mezi mladými lidmi objevilo později, a to v den, kdy si
namátkově vybírali jména. Biče z kozí kůže vyústily do
malých šípů střílených Amorem, a dohazování se
v dnešní době nahradilo výměnou Valentýnek.
Mohlo by být uvedeno ještě mnoho příkladů, ale je
postačující říct, že naše náboženská i světská kultura
je dnes podestlána pohanskými tradicemi, velkými i
malými. Jak se to stalo? Přece jsme křesťanský národ
žijící v osvícenecké době, nebo snad ne? První otázka se
dá snadněji zodpovědět než ta druhá.
Život byl nanejvýš těžký v raných dobách křesťanské
církve. Pohanský svět byl krutý a mocný. Usilovalo se o
potlačení malé sekty, která ctila Ježíše Krista, jako svého
Pána a Spasitele. Ale krev mučedníků se ukázala být
semenem církve a jak čas běžel, bylo jasné že křesťanství
obstojí.
Když satan neuspěl se svou snahou zničit církev násilím,
změnil strategii. Vnikne do církve a zničí ji zevnitř. Tento
plán se ukázal jako daleko úspěšnější. Ve čtvrtém století
po Kristu římská říše investovala do rostoucí církve
své vlastní bohatství a hodnost politické moci. Jejím
záměrem bylo rozšířit tak svou vlastní říši. Tato směs
náboženské a světské moci se stala opojným nápojem.
Kdo ho zkusil, toho změnila. Už to nebylo to pokorné,
bezúhonné tělo Kristovo. Církev zničila ruku, která ji
krmila. V roce 538 po Kristu císař Justicián vydal výnos
o tom, že římská říše nyní ovládla svět. Od nynějška,
jeho vláda bude nazývána ”Svatá říše římská”.
V následujícím období se svět třásl pod útlakem římské
církve. Je to označováno jako období temna. Ve své
touze po ještě větší moci a vládě vstřebala církev do
sebe prvky všech ostatních náboženství, a tak zfalšovala
čisté učení Kristovo směsicí pověr a bludů. Tato
charakteristika sama o sobě byla typická pro všechny
pohanské národy, které své ustavičné výboje přidávaly
na jejich seznam božstev. Durant o tom mluví v ”The
Story of Civilization”: ”Byli zde bohové, kteří ovládali
každý moment lidského života, bohové domu a zahrady,
jídla a pití, zdraví a nemoci.” Římská církev si tyto bohy
shromáždila a dala jim jména svatých. Modlitby za mrtvé
se nyní přednášely k Panně Marii, místo ke Kybele.
Používání model a amuletů bylo chráněno, stejně jako
usmiřující oběti (zpovědi a odpustky). Pohané věřili,
že jejich králové jsou vtělením boha slunce. Podobně
římská církev považuje papeže za zástupce Krista.
Nejranější křesťané zavrhovali jakékoliv ústupky
bludným naukám. Trpěli strašlivá mučení, protože
odmítali přinést alespoň špetku kadidla na pohanský
oltář. A přece - po několika generacích, zahalila církev
opona morální temnoty. Někdy úzkostlivá, aby se
nepřizpůsobila a zvítězila, přejala církev vlastně každou
podobu slunečního kultu do svých vlastních obřadů.
Aby udělali naschvál Židům, které nenáviděli a aby
7
se přizpůsobili zástupům ctitelů slunce, kteří tlačili
”víru” násilím, církevní vůdcové se velmi brzy rozhodli
přeložit posvátnost soboty na první den týdne. Neděle
byla prohlášena za svátek k uctění památky Ježíšova
vzkříšení. Bylo to v podstatě pohrdnutí velkým Božím
morálním zákonem, desaterem. Tento tah také vyhladil
uctívání Boha jako doslovného Stvořitele celého vesmíru
a postupně připravil širokou cestu pro vývoj evoluční
filozofie, která přišla o několik staletí později.
Dnes je evoluce pouze vrcholem mnoho-hlavého
ledovce. Naše kultura je plně prolnuta pohanskými
tradicemi. A to od slov, které používáme až po oblečení,
které nosíme. Zbaveny svého původního významu,
mnoho těchto zvyků vypadá relativně bezúhonně. Jak by
se křesťané dnes měli postavit k Vánocům,Velikonocům
nebo zachovávání neděle? Ne mnoho lidí si skutečně
uvědomuje historické pozadí těchto věcí. Měli bychom
se tedy tím znepokojovat?
Tyto otázky jsou opodstatněné, a zaslouží si promyšlené
rozhodnutí. Nejlepší místo, kde bychom měli začít hledat
odpovědi je samotná Bible. Bůh přísně přikazuje Izraeli
a říká ”Vystříhej se…nevyptávej se na bohy jejich, říkaje:
Jak sloužili národové ti bohům svým, tak i já učiním.
Neučiníš tak Hospodinu Bohu svému.” 5M 12,30.31
Proč jsou Boží slova tak silná? Lidé uctívali pohanská
božstva pro své uspokojení a to Bůh nenáviděl. Bůh
sám je spravedlivý, milující, a nadto všechno, svatý. On
požaduje odlišný, vyšší druh bohoslužby, založený na
svatém vztahu se svým lidem. Všechny formy slunečního
uctívání a modloslužby vylučovaly jakýkoliv vztah mezi
Bohem a Jeho lidem, a ponižovaly jejich představu
o Něm. Navíc, tyto formy obsahovaly nejponíženější
praktiky, včetně lidských obětí.
Potom si musíme položit otázku, je něco nesprávného
na připomínání si Ježíšova narození a zmrtvýchvstání?
Samozřejmě, že ne. Tyto události mají hluboký význam
pro každého skutečného křesťana. J ediný problém je
v tom, že ani Bible ani historie nám data těchto událostí
nezjevují. Tedy, není žádné biblické přikázání nařizující,
abychom je zachovávali v určitý den v roce. Bůh ve své
moudrosti nás nechal, abychom si tyto události mohli
svobodně připomínat každý den v roce.
V tomto bodě by nám mělo být jasné, že nebesa
nekladou žádný náboženský význam na Vánoce nebo
Velikonoce. Výběr těchto dnů je založen pouze na
8
Z ráje do ráje
6 2009
pohanských úvahách. Až později lidé vymysleli způsoby
jak tyto zvyky vmíchat do křesťanského náboženství.
Je nemožné jednoduše ignorovat svátky, které se staly
hlavním tématem naší kultury, ale neměli bychom je
poctít posvátností, která jim nepřísluší. Alespoň můžeme
být vděční, že tyto dny neusilují nahradit nebo zrušit
některou část Božího zákona.
Ale nyní co se zachováváním neděle - není to zákonná
připomínka Kristova zmrtvýchvstání? Aha, sem nás tedy
celou dobu vede satanův promyšlený plán. Zachovávání
neděle je jako liška, která vnikla do kurníku společně
s holuby. Ani holubi nemusí být skutečná kuřata, ale
pokud zůstane liška, zničí všechny mláďata.
Co to ve skutečnosti znamená? V Římanům 6. kapitole
nám Bible dává symbol Kristovy smrti a zmrtvýchvstání
pro křesťany, a není to zachovávání neděle. Je to křest
a následující ”chození v novotě života”. Verš 4. Ale
nejvíce důležité je to, že zachovávání neděle je jednou
z připomínek pohanství, které stojí v přímé opozici vůči
Boží autoritě. Nebylo nám řečeno, abychom si jenom
vybrali jeden den ze sedmi a světili ho. Spíše, že Bůh
sedmý den zvláštně požehnal a učinil ho svatým. To je
skutečnost, kterou si netroufáme opomenout.
Sobota je svatá připomínka Boží stvořitelské moci,
která Boha odlišuje od všech falešných božstev. Bůh
vždy požadoval od svého lidu, aby udělal rozdíl mezi
posvěceným a světským, mezi svatým a běžným. Satan
se však neúnavně snažil, aby tento rozdíl zakryl. Jeho
konečným cílem je, aby hřích vypadal jako spravedlivý
a spravedlnost vypadala jako světskost. Uspěl? Podívejte
se na moderní křesťanství a sami se rozhodněte.
Nikde v Písmu není žádná zmínka o přeložení svatosti
soboty na jiný den. Kristovo evangelium nikde neruší
žádnou část zákona Božího, i když proti tomu zuří brány
pekla. Satan uspěl pouze tím, že zamaskoval změnu
v hromadě pohanských rituálů a celé to ”pokřtil”. Kvůli
němu celý křesťanský svět porušuje svatý Boží zákon a
myslí si, že Boha ctí. Doktor Edward T. Hiscox, autor
”Baptistické příručky”, učinil toto otevřené prohlášení
před skupinou duchovních:
”Přikázání světit den odpočinku existovalo a existuje,
ale dnem odpočinku nebyla neděle. Již dlouho studuji
tuto otázku s vážnou touhou získat správnou informaci
a ptám se: Kde je možno nalézt záznam o této změně?
V Novém Zákoně ne, to v žádném případě. Pro změnu
dne odpočinku ze sedmého na první den týdne není
v Písmu skutečně žádný důkaz. Samozřejmě, velmi
dobře vím, že neděle vstoupila do církve v raných dobách
křesťanské historie… Ale je veliká škoda, že tento den je
poznamenán pohanstvím, pokřtěn jménem boha slunce,
když byl přijat a posvěcen papežským odpadnutím a
zanechán jako posvátný zákon protestantismu!” (čteno
na Konferenci duchovních, New York 13. listopad 1893)
V ranečku rozmanitých zvyků, které nám pozůstaly z
pohanství je ukrytý had. Satan dobře ví, že hřích je jediná
věc, která nás může připravit o věčnou radost s Kristem.
To je jeho léčka. Chytneme se do sítě našeho Nepřítele?
Anebo bude naše modlitba jako Davidova ”Dej mi ten
rozum, ať šetřím zákona tvého, a ať ho ostříhám celým
srdcem. Dej, ať chodím cestou přikázání tvých; nebo v
tom svou rozkoš skládám.”?
Žalm 119,34-35
Internetové stránky CASD
CASD
9
ČEA
10
Z ráje do ráje
6 2009
11
Pravé náboženství
Pravé
náboženství,
potřebné
v dnešní církvi
To, co potřebujeme, je upevnit se
v živých zásadách přítomné pravdy.
Satan se vkrádá se svou falší, aby
podkopal zásady naší víry. Pamatujete si,
jak Pavel a Sílas učili na jistém místě, a
setkala se s nimi jedna žena a křičela:
„Tito lidé jsou služebníci Nejvyššího
Boha a zvěstují nám cestu spasení!“ Tato
žena měla věšteckého ducha a přinášela
svým pánům veliké zisky předpovídáním
budoucnosti. Její vliv pomáhal posilovat
modlářství. (Sk 16,16.17)
„Když toho už měl Pavel dost, obrátil se
a řekl tomu duchu: Přikazuji ti, ve jménu
Ježíše Krista, abys z ní vyšel! A v tu chvíli
z ní vyšel.“ (Sk 16,18)
Řeknete si, ale ona přece mluvila dobrá
slova, a proč by ji měl Pavel pokárat? Byl
to satan, který mluvil skrze ni, doufaje,
že smísí svou faleš s pravdami, které
učili ti, kteří hlásali Boží Slovo.
Stejné
nebezpečí
existuje
dnes.
Nepřítel se snaží přijít se svou falší
skrze ty, kteří měli být na svých kolenou
před Bohem, modlíce se o porozumění
toho, co praví Písmo svaté, aby se mohli
postavit proti zlým vlivům, které naplňují
svět. Bůh si přeje, aby každé srdce bylo
12
Z ráje do ráje
6 2009
očištěno od důmyslné falše. On chce,
abychom pokárali každé vymyšlené zlo,
každé zlé dílo. Jestliže dovolíme, aby
takové výmysly prošly bez pokárání,
budeme muset nést následky. Bůh chce,
abychom šli k Němu pro světlo a nesli
Jeho přítomnost s sebou, kamkoli jdeme.
Nepřítel bude představovat svou faleš
s nepatrnými vlákny, kterými by se
zmocnil vaší zkušenosti a podkopal vaši
víru. Modlím se o to, aby vaše oči mohly
být pomazány nebeským olejem, abyste
mohli rozeznat, co je pravda a co je
blud. Potřebujeme si obléct bílé roucho
Kristovy spravedlnosti. Potřebujeme
chodit a rozmlouvat s Bohem.
MS
66,1905
K zamyšlení
To co potřebujeme, jsou muži činu
pro tuto dobu, pohotoví, rozhodní,
v zásadách pevní jako skála a
připraveni čelit každé krizové
situaci. Proč jsme tak slabí, proč je
mezi námi tolik nezodpovědných
lidí; je to proto, že nejsou
spojení s Bohem; nemají uvnitř
přebývajícího Spasitele a nepociťují
lásku ke Kristu, vždy stále svěží a
novou…Žádné pozemské spojení
není tak silné jako tato láska. Nic se
mu nevyrovná.
RH 28.8.1879
Byl muž v zemi Uz, jménem
Job, a muž ten byl sprostný
a upřímný, boje se Boha, a
vystříhaje se zlého.
Job 1,1
13
14
Z ráje do ráje
6 2009
Deň sv. Valentína - kresťanský sviatok alebo
pohanská slávnosť?
Deň Valentína je deň, kedy ľudia vyjadrujú svoju
lásku významnej osobe vo svojom živote. Je to
jeden z najoslavovanejších dní v roku, kedy sa
kupujú sladkosti a kvety. Väčšina mužov vie, že
keby na tento deň zabudli, nemusia v ten večer
ani prísť domov. Zdá sa, že slávenie tohto dňa je
založené na dobrých pohnútkach a vždy sa k nemu
pristupovalo s dobrými zámermi. Ale je to naozaj
tak? Keď sa pozrieme na jeho pôvod, zistíme isté
rušivé skutočnosti.
Zdá sa, že v histórii možno nájsť dôkazy o tom,
že Nimrod sa pohyboval v oblasti, ktorá je dnes
známa ako Taliansko, keď poľoval na vlkov.
Apeninské hory sú známe ako Vrchy Nembroda
(Nimroda). Nimrod potom dostal meno Lupercus
- “lovec vlkov”. Keď sa pozrieme na etymológiu
slova “valentín” objavíme dôkaz pre jeho možné
spojenie s Nimrodom. Toto slovo je odvodené
od latinského “valentinus”, z koreňa “valens”, čo
znamená “byť statný, mocný, silný”.
Meno Valentín sa v starom Ríme stalo bežným
menom od čias, kedy bolo dané prvému človeku.
Podľa tradície bol týmto človekom Lupercus,
ktorý sa stotožňoval s gréckym bohom Panom
- arkádskym bohom svetla, ktorý bol na rovnakej
úrovni ako fénický boh slnka Bál. A ako už vieme,
pod menom Bál bol uctievaný Nimrod, ktorého
Biblia nazýva “mocným lovcom” (Genesis 10:9).
Ďalšiu spojitosť s Nimrodom možno vidieť v symbole
srdca. Tento symbol má pôvod v Babylone, ktorého
zakladateľom a vládcom bol Nimrod. V chaldejskom
jazyku, ktorým sa tam hovorilo, sa srdce povie
“bal”, ktoré sa pre svoju podobnosť so slovom “bel”
stalo symbolom Nimroda. (Podľa archeologických
nálezov sa slovom “bel” označoval Nimrod). Ako
je známe, symbol srdca figuruje v oslavách dňa
15
sv. Valentin
Valentína veľmi prominentne. I keď dnes sa týmto
symbolom znázorňuje láska, pôvodným zámerom
tohto symbolického vyjadrenia bolo uctiť Nimroda,
ktorý bol predchodcom všetkých pohanských
bohov.
Väčšina bádateľov uvádza, že Nimrod sa narodil
v čase zimného slnovratu. Avšak v 21. storočí pred
n.l. sa verilo, že slnovrat nastáva 6. januára a jeho
matka/manželka Semiramis nariadila, aby sa jeho
narodenie slávilo 6. januára. (Pravoslávna cirkev
stále slávi Vianoce v tento deň.) A podľa pradávneho
zvyku sa matka, ktorej sa narodilo dieťa mužského
pohlavia, mala zúčastniť chrámového rituálu
očistenia, ktorý sa konal 40 dní po narodení dieťaťa.
Štyridsiaty deň od jeho narodenia 6. januára padol
na 15. februára. V tento deň bola Semiramis
“očistená” a prvýkrát sa objavila na verejnosti so
svojím synom.
Mesiac február dostal pomenovanie od slova
“februa” čo bolo pomenovanie pre remienky,
ktoré používali kňazi počas Lupercalie (od slova
“Lupercus”), rímskeho sviatku očistenia, ktorý sa
slávil 15. februára. Remienky boli vyrobené z kože
kôz, ktoré sa obetovali. Niektorí bádatelia takisto
veria, že ďalším “dvojníkom” Nimroda je rímsky
boh plodnosti Cupid (čo znamená “túžba”), ktorý
sa znázorňuje ako strelec symbolických šípov do
ľudských sŕdc, aby podnietil lásku a túžbu. Toto
presvedčenie pramení v rôznych tradíciách o
Nimrodovi. Podľa niektorých tradícií sa verí, že keď
Nimrod bol mladý, jeho matka po ňom veľmi túžila
a fakticky sa zaňho napokon vydala. Keď bol už
dospelý, začalo po ňom túžiť a žiadostiť množstvo
žien, pretože si získal povesť úžasného milovníka.
Medzi Grékmi bol známy ako Eros, boh lásky.
Starý rímsky sviatok Lupercalia bol pohanskou
oslavou plodnosti. Jeho príznačným javom bolo
poskakovanie mládencov okolo Palatinského
vrchu v Ríme, ktorí šibali dievčatá bičíkmi z kozej
kože, aby im uštedrili plodnosť. Potom ženy písali
pozdravy lásky a vhadzovali ich do veľkej urny,
z ktorej ich muži vyťahovali a celý rok dvorili tej,
ktorej pozdrav vytiahli. Páry, ktoré sa takto našli sa
navzájom
obdarovali jednoduchými darčekmi.
V duchu tohto sviatku a v snahe o zachovanie jeho
zmyslu, toto hľadanie párov obyčajne vrcholilo
sexom.
I keď neexistujú absolútne presné dôkazy, história
a tradícia zaznamenala existenciu troch svätých
Valentínov. Jeden bol rímsky kňaz a lekár, druhý
bol známy ako biskup mesta Interamna alebo Terni,
vzdialeného asi 80 km od Ríma (jeho pozostatky
boli neskôr prevezené do Terni) a o treťom sa
vie len veľmi málo. Avšak väčšina historikov sa
16
Z ráje do ráje
6 2009
domnieva, že všetky tieto správy sa vzťahujú na
osobu jedného a toho istého človeka, ktorý bol
umučený v druhej polovici tretieho storočia, dňa 15.
februára. Táto udalosť sa odohrala v období, keď
rímsky cisár Klaudius II. Gothikus prenasledoval
kresťanov. Svätý Valentín bol pochovaný na
Flaminiánskej ceste. Podľa záznamov, nad jeho
hrobom dal pápež Július I. vybudovať baziliku.
Brána, ktorá bola v starom Ríme známa ako
Flaminiánska brána sa stala známa ako brána
svätého Valentína - podľa kostola v tejto oblasti,
ktorý bol zasvätený tomuto svätému (na tomto
mieste sa uskutočnili archeologické vykopávky).
Neskôr bola opäť premenovaná a dnes je známa
ako Porta del Popolo, brána ľudu. Svätý Valentín sa
stal známy ako patrón zamilovaných.
Avšak fakt, že nemáme žiadny hmatateľný dôkaz
pre skutočnú existenciu svätého Valentína,
posilňuje vierohodnosť prvého vysvetlenia, podľa
ktorého je pôvod tohto dňa spojený s Nimrodom. Iné
vysvetlenie pre spojitosť mena Valentín s ľúbostným
vzťahom je jeho podobnosť s normánskym slovom
“gelantin” (ktoré znamená “milovník žien”), pretože
písmeno “g” sa často vyslovovalo ako “v”. Okrem
toho tento čas bol v stredoveku známy ako čas pre
milencov preto, lebo sa verilo, že 14. februára sa
párili vtáky.
S postupným vytrácaním náboženského zmyslu
tohto dňa sa tento sviatok v mnohých kultúrach
sekularizoval. Stal sa z neho deň, kedy si ľudia
začali vymieňať prejavy vzájomnej náklonnosti
a lásky. Tradícia sa postupne vyvíjala. Neskôr
medzi mladými ľuďmi prevládol zvyk písať na
papier meno osoby opačného pohlavia, ktorú by
si chceli vziať. Lístočky sa vložili do misky, z ktorej
sa potom náhodne vyťahovali. Voľba sa mohla
zmeniť nasledujúci rok. Z tohto zvyku sa vyvinuli
prvé papierové valentínky, ktoré sa začali používať
v 16. storočí, a ktoré boli predchodcom dnešných
Valentínskych pozdravov. Počas 19. storočia bolo
rozšíreným zvykom posielať anonymné Valentínske
pozdravy obľúbeným resp. milovaným ľuďom.
Prax vzájomného vymieňania valentíniek sa dnes
sústredí hlavne v základných školách.
Podľa všetkého je zrejmé, že snahami o zvečnenie
sviatku svätého Valentína a praktizovaním tradícií,
ktoré ho obklopujú neslávime žiadny kresťanský
sviatok nejakého svätého, ale zapájame sa do
osláv pohanského sviatku.
Avšak predsa je tu Niekto, kto Vás má
rád! J 3,16.
Z knihy Controlled by the Calendar (druhá kapitola),
David Allen Rivera
Církev adventistů sedmého dne
přeskočit na navigaci
Vychází nové číslo Znamení doby k svátkům Velikonoc
(Praha) Nové číslo křesťanského časopisu Znamení doby připravilo vydavatelství Advent-Orion
k nadcházejícím svátkům Velikonoc. Jeho téma zní ‘Naděje pro všechny’. AWR studio k tomu
natočilo videorozhovor Bedřicha Jeteliny s redaktorem tohoto časopisu Jiřím Drejnarem. Je
k dispozici na adrese http://www.youtube.com/watch?v=t4B9_ZC7Rm4 nebo pod odkazem
Videozpravodajství vpravo na této stránce.
redakce - AIS17.02.2009, 08:48:00Videozpravodajství Počet zhlédnutí ( 338 ) Vytisknout
článek
Svaté vejce z Heliopolisu a Typhonsu.
17
Velikonoce
Velikonoce
nebo Pesach
Armin Krakolinig
Křesťanský svět slaví Velikonoce jako zvlášť
„velký svátek“. Nezúčastnit se tohoto svátku
se v křesťanských zemích považuje za hřích.
Položme si otázku, zda je nekřesťanské či
hříšné neslavit Velikonoce tak, jak to nařizuje
zvyk a tradice? Možná zjistíme, nakolik jsme
tradicí svázáni.
Který zákon přestoupíme, když neslavíme
velikonoční svátky v té formě, jak to dělá
křesťanský svět? Bůh by nás přece musel
nějakým způsoben upozornit na to, že tyto
svátky máme slavit. Máme něco takovéto
v Bibli? Budeme-li důsledně studovat Bibli,
pak přijdeme na to, že Bůh ve Starém zákoně
výslovně přikázal slavit některé svátky. Ve
Starém zákoně bylo pro Izraelitu hříchem
neslavit např. svátek Pesach, svátek smíření,
svátek stánků a jiné, tak jak to Bůh přikázal. Byl
to tak veliký hřích, že ten, kdo se např. nepostil
v den smíření, měl být vyhnán z Božího lidu.
Tak náročné požadavky měl Bůh na slavení
svátků, které sám nařídil.
Musí nám být také jasné, že Bůh nenechal lidi
rozhodovat, který svátek, jak, kdy a jak dlouho
budou slavit, ale sám slavení svátků přikázal.
A každý, kdo nejednal tak, jak Bůh nařídil,
stál před Bohem jako hříšník, jako přestupník
zákona. Přejděme do doby Nového zákona.
Přikázal Ježíš Kristus zachovávat nějaký
svátek? Existuje takový příkaz? Udělejme si
jasno v tom, že kdyby nám Kristus přikázal
slavit nějaký svátek a my bychom jej neslavili,
pak je to skutečný hřích.
18
Z ráje do ráje
6 2009
V Ga 4,10.11. říká apoštol Pavel křesťanům
z pohanů i z Židů, že každý z nich slaví své
svátky: „Dbáte na dny, měsíce, časy a roky.
Bojím se o vás, abych se snad pro vás tolik
nenapracoval nadarmo. “ Pavel se obrací ke
křesťanům, kteří podle staré tradice slavili
pohanské a jiné svátky. Bojí se, že mezi nimi
pracoval zbytečně. To znamená, že v těchto
tradicích vidí něco, co může člověka dělit od
Boha, že celé evangelium, které jim kázal,
je pro ně bez významu a jejich spasení je
ohroženo. Možná, že i my jsme tak zatíženi
tradicí, a na některé dny klademe takový
důraz, že by Kristus o nás mohl říci to, co říkal
ap. Pavel Galatským, že celé evangelium je
pro nás zbytečné. Přikázal Kristus v Novém
zákoně slavení Velikonoc?
Najděme si Lk 22,1. „Blížil se tedy svátek
nekvašených chlebů, zvaný Veliká noc.“ Verš
7: „Tehdy přišel den nekvašených chlebů,
ve kterém měl být zabit beránek.“ Verš 8:
„Poslal tedy Petra a Jana se slovy: Jděte a
připravte nám Hod beránka, abychom pojedli.“
Verš 15: „Tedy jim řekl: Toužebně jsem si přál
jíst s vámi tohoto beránka předtím, než budu
trpět.“
Zamysleme se nad tím, proč křesťané
nazývají Velikonoce svátkem, který připomíná
zmrtvýchvstání Krista. Kdy slavil Velikonoce
Kristus? Ještě před svým zmrtvýchvstáním.
Tady něco nesouhlasí. Jak je možné, že kraličtí
přeložili svátek přesnic jako Velikonoce? Snad
se nechali ovlivnit nepřesným Lutherovým
překladem (z roku 1545), kde Luther přeložil
Pesach jako Ostern – Velikonoce. To se
dá vysvětlit tím, že Martin Luther byl dříve
přísným katolíkem, vstoupil do kláštera,
dobře poznal Bibli, ale nedokázal rozpoznat
mnohé katolické tradice. Na Velikonocích
zdůrazňoval více smrt Ježíše Krista, než Jeho
zmrtvýchvstání. Na tento den kladl zvláštní
důraz. Obojí je důležité. Luther byl přesvědčen,
že židovský svátek nekvašených chlebů přešel
ve Velikonoce. Kdyby tomu bylo opravdu
tak, pak by Velikonoce musely být svátkem,
který stanovil Kristus. Slavil Kristus skutečně
Velikonoce? Mají Velikonoce nějaký vztah
ke svátku nekvašených chlebů? Jsou jeho
logickým pokračováním nebo ne?
Abychom mohli na tuto otázku odpovědět,
musíme si objasnit oba pojmy. Co znamená
svátek nekvašených chlebů (hebrejsky Pesach)
a co znamenají Velikonoce?
Pesach – je hebrejský výraz a znamená
kolemjdoucí. Již z pouhého názvu poznáváme
původ svátků. Čtěme 2M 12. kapitolu (vyjití
lidu izraelského z Egypta a osvobození
z otroctví hříchů). Povšimněme si verše 23.:
„…přeskočí Hospodin ty dveře aniž dopustí…“.
Zde jasně vidíme výraz Pesach – kolemjdoucímimojdoucí.
Co znamená slovo „Velikonoce“? Křesťan
automaticky odpoví zmrtvýchvstání Ježíše
Krista. Zde vidíme jakési spojení Velikonoc
s Ježíšovým zmrtvýchvstáním. Etymologický
význam slova Velikonoce je možné vysledovat
ve výrazech „veliká noc“ – noční slavnost
(dochovala se u východních církví). Německé
a anglické pojmenování Velikonoc – Ostern a
Easter – připomíná starogermánskou bohyni
jara a plodnosti Ostaru, Astarot (1S 12,10…
sloužili jsme Bálům a Astarot…), jejímž
protějškem byla slovanská Vesna.
Židé slaví svátek nekvašených chlebů
Pesach 14. dne měsíce Nisan. Je to pevně
stanovený termín – nepohyblivý svátek.
Jak je to s Velikonocemi? Někdy jsou
uprostřed března a někdy uprostřed dubna.
Termín se řídí úplňkem měsíce. Byl to
svátek bohyně plodnosti Astarty. Položme
si jednoduchou otázku: Jestliže křesťané
slaví o Velikonocích zmrtvýchvstání Ježíše
Krista, co pak mají společného velikonoční
vajíčka se zmrtvýchvstáním Ježíše Krista? A
co s ním má společného velikonoční zajíc?
Vidíme, že zde něco nesouhlasí. V některých
zemích se např. vejce a různé jiné potraviny
nechávají v kostelích posvětit knězem. Odkud
se tento zvyk vzal? Všechno jsou převzaté
staré tradice z pohanství, které se jaksi tiše
začlenily do křesťanství. Přemýšlejme o tom,
že všechny tyto vnější ceremonie poukazují na
staré pohanské zvyky, ale všichni přitom mluví
o ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista.
Zde se smísilo křesťanství s pohanstvím.
Ale nejde jen o zevnějšek, do křesťanství
se dostalo mnoho z pohanského způsobu
myšlení. Chtěl Kristus, aby se svátek Pesach
(svátek nekvašených chlebů) slavil i nadále?
Na tuto otázku můžeme odpovědět ano i ne.
Bůh chtěl, aby se zachovala myšlenka tohoto
svátku jako vysvobození národa izraelského
ze zajetí. Současně však také nabízí pohled
do budoucnosti na naše vysvobození Ježíšem
Kristem jako Beránkem. S touto myšlenkou
se měl svátek Pesach, svátek nekvašených
chlebů, slavit i nadále. Neměl se však
slavit starozákonním způsobem. Jestliže dnes
považujeme neslavení Velikonoc za hřích, je to
naprosto nebiblické. Víme také, že nebiblické
je i slavení neděle jako dne, který nám
připomíná zmrtvýchvstání Ježíše Krista. To
Bible nikde nepřikazuje. Je důležité, abychom
dnes křesťanům ukázali na otázku soboty a
neděle. Je zajímavé, že Ježíš jednu část ze
svátku Pesach odstranil a druhou ponechal.
Co Ježíš nepřejal? Izraelité zabíjeli beránka.
Existovaly dokonce přesné předpisy pro jeho
přípravu. Proč měl být např. roční a bez vady?
Jde o jasný předobraz na Ježíše Krista.
On byl jako beránek bez vady. A proč roční
beránek? To nám říká, že měl zemřít v mladém
věku. Když musel Izraelita zabít beránka, vždy
při tom pociťoval bolest. Zvlášť silná byla tato
19
Velikonoce
bolest, když zabíjel mladého beránka. Takový
má být také náš vztah k Ježíši. Jestliže myslíme
na to, že zemřel za naše hříchy, aby nám bylo
odpuštěno, i když byl bez hříchů, tak nám to
také musí působit bolest. Oběť beránka měla
promluvit Izraelitům do srdce. Nehřeš, aby
nemusel umírat bezhříšný beránek.
Pán Ježíš v Lk 22,16 říká: „neboť vám říkám,
že už ho nebudu jíst, dokud nenajde naplnění
v Božím království“. To znamená, že tento
svátek najde naplnění v Božím království.
Ježíš zde ukázal, že myšlenka tohoto svátku
nebyla ukončena jeho smrtí!
A kterou část z tohoto svátku Ježíš přijal?
Izraelité jedli k beránkovi také chléb. Lk 22,19.
„A když vzal chléb, vzdal díky, rozlomil a dal jim
ho se slovy: To je mé tělo, které se dává za vás.
To dělejte na mou památku.“ Vzpomínku na
tuto událost Ježíš nespojil s nějakým časovým
termínem, nechce, aby se připomínala jen
jednou do roka a to ještě v určitou neděli
(pondělí) 1K 11,26: „Neboť kdykoliv byste
jedli tento chléb a pili tento kalich, zvěstujete
Pánovu smrt, dokud nepřijde.“ Dobu slavení
Památky si může každý sbor volně určit.
Jaký chléb jedl Ježíš? 2M 12,8: „I budou
jísti v noci té maso pečené ohněm, s chleby
přesnými, s bylinami hořkými jísti jej budou.“
Byl to chléb bez kvásku. Proč to měl být
nekvašený chléb s hořkým kořením? Bible nám
říká, že kvas je symbolem hříchu. Všimněme
si, jak toto nařízení bylo přísné. 2M 12,15: „za
sedm dní přesné chleby jísti budete, a hned
prvního dne vyprázdníte kvas z domů vašich,
nebo kdokoli jedl by co kvašeného od prvního
až do sedmého dne, vyhlazena bude duše
ta z Izraele.“ Opravdu velmi přísná nařízení
pro přestupníky – „vyhlazena bude duše ta
z Izraele“. Co to znamená?
Chléb bez kvásku představuje Ježíšův
bezhříšný život. V 1Kor 5,6-8 čteme: „Vaše
chlubení není dobré. Nevíte snad, že maličko
kvasu prokvasí celé těsto? Vyčistěte tedy starý
kvas, abyste byli novým těstem, poněvadž jste
nekvašení. Vždyť přece byl za nás obětován
20
Z ráje do ráje
6 2009
náš velikonoční Beránek, Kristus! Proto slavme
svátek ne se starým kvasem, ani s kvasem
špatnosti a ničemnosti, ale s nekvašenými
chleby upřímnosti a pravdy.“ Máme žít bez
kvasu. Vždyť je za nás obětován Beránek. A
nemá to být pouze jediný den v roce.
Když to stručně shrneme, tak vidíme, že
nemůžeme na jedné straně přijímat Ježíše
vírou (jíst beránka) a na druhé straně přijímat
kvásek do svého života (žít v hříchu). To
nejde dohromady. V tomto obraze je pěkně
znázorněno to, co si představujeme pod
ospravedlněním z víry. Pro mnohé věřící
spočívá ospravedlnění v přijetí Ježíše pouhou
vírou. Jestliže věříš, že Kristus za tebe zemřel,
jsi zachráněn. A to je velké nebezpečí pro
každého křesťana. Dále říkáme, že nemůžeš
být ospravedlněn dodržováním zákona a
konáním dobrých skutků. Jestliže porozumíme
svátku nekvašených chlebů, svátku Pesach,
poznáme, že nemůžeme přijmout Ježíše a
žít dále v hříchu. Musíme prosit Ježíše, aby
nám pomohl zbavit se kvasu. Izraelité museli
vyčistit celý dům a prohledat jej, jestli se někde
nenachází zbytek kvasu, např. ve starém
chlebu. Tím nám chce Ježíš říci, že se máme
oddělit od kvasu – od hříchu. Prohledat celý
dům a vyčistit jej. Víte, v čem je dnes problém?
Mnohdy nevíme, co je kvas, že vůbec v našem
životě je. Žijeme dnes v takové společnosti,
že ani nevíme, odkud nám jde hřích naproti.
V zábavě, v literatuře, v knihách, v hudbě
(rockové či klasické)… neumíme rozlišit co
nám škodí nebo prospívá, co můžeme přijmout
a co odmítnout. K tomu potřebujeme moudrost
a Boží pomoc. Je nám všem jistě jasné, že
s hříchy (kvasem) nemůžeme přijít do nebe!
Prosme Boha na kolenou, aby nám ukázal, co
je hříchem v našem životě. Prosme Ho, aby nás
hříchu zbavil, i když to bude hořce chutnat.
A jsme u hořkého koření. Představme si Izraelity,
když připravili dobrou pečeni a k ní museli
přidat hořké koření. Dovedu si představit, že to
nechutnalo dobře. Co tím Bůh zamýšlel? Když
přijmete Ježíše, připravte se, že vše nebude
vždy dobře chutnat. Jste v nebezpečí, že to, co
nechutná dobře, necháte jednoduše být.
Izraelité byli varováni, aby snědli všechno,
aby nic nezůstalo. Je kladen důraz na to, aby
beránek byl pečen celý, ani jeho kosti nesměly
být zlámány. (2M 12,9.46) Kdo chce mít Ježíše,
tak ho musí přijmout celého, ne jen část, nebo
si Ho různě přizpůsobit. Dnes mnozí křesťané
říkají: „Ježíš ano, ale bez toho a toho…“ Tak
s Ním začínáme smlouvat. Když přijmete
Ježíše, vezměte Jej nejen jako Vykupitele, ale
i jako svého Pána. Všimněme si ještě verše
v 2M 12,10: „Nezanecháte z něho ničehož
do jitra, pakli by co pozůstalo z něho až do
jitra, ohněm spálíte.“ Co to pro nás znamená?
Izraelité měli sníst beránka najednou. Mnozí
křesťané přijímají Ježíše po částech. Přijmou
malou část a pak musí čekat, protože to nebo
ono jim nesedí a stále odkládají rozhodnutí
přijmout Ježíše celého. Riskují, že už nebudou
mít více možností se pro Něho rozhodnout.
Nikdo nemá zaručeno, že bude ještě večer žít.
Bůh nám žehnej!
Poznámka překladatele:
Citáty z NZ jsou texty z Nové Bible kralické.
Citáty ze SZ jsou texty z Bible kralické.
-------------------------------------------------------------
ZAMYSLEME SE
P
ůvod velikonočních vajec je také zřejmý.
Druidové nosili vejce jako svatý znak
jejich řádu. Ve starém Řecku, v Athénách, byla
část noční ceremonie (Bakchus) věnována
svěcení jednoho vejce. Hindové slaví jejich
vejce zabarvené zlatou barvou. Japonci říkají,
že jejich svaté vejce je z kovu. V Číně, tak jako
u nás, se používají barevná nebo pomalovaná
vejce o svátcích. V Egyptě a starém Řecku
se používala v chrámech zavěšená vejce
k mystickým účelům. Ve starověku nacházíme
nepřeberné množství povídek a bájí na tematiku
svatých vajec. Nyní si položme otázku: Co mají
pohanské zvyky společného s naším Pánem,
Ježíšem Kristem?
J. Jurica
Drobnost
Protož jestli kdo v Kristu, nové stvoření jest.
Staré věci pominuly, aj nové všecko učiněno
jest. (2K 5,17)
Pravé přesvědčení o hříchu, skutečný zármutek
srdce následkem bezbožnosti, smrt vlastního já,
každodenní přemáhání nedostatků charakteru
a znovuzrození – to je dílo o kterém mnozí
nevědí nic. Oni naroubovali pravdu do svého
přirozeného (starého) srdce a pak pokračovali
postaru, prokazujíce ty stejné nešťastné rysy
charakteru. Co je nyní zapotřebí, je jasné
svědectví nesené v lásce ústy, jichž se dotkl
živý oheň.
RH 28.8.1879
Bůh obdivuhodným způsobem obdařil
člověka rozumovými schopnostmi. Ten, který
uzpůsobil strom, aby přinášel mnoho dobrého
ovoce, uschopnil člověka k tomu, aby přinášel
hojnost vzácného ovoce spravedlnosti. Postavil
člověka do své zahrady, něžně o něj pečoval, a
proto očekává, že přinese ovoce. V podobenství
o fíkovém stromu Kristus říká: „Hle, po tři léta
přicházím a hledám ovoce na tomto fíkovníku,
ale nenalézám.“ (L 13,7)
Jak úzkostlivě pozorujeme oblíbený strom
nebo rostlinu v naději, že odmění naši péči a
vypučí, zakvete a přinese ovoce, a jak býváme
zklamáni, když zjistíme, že nemá nic než listí. O
kolik větší úzkost a lásku věnuje nebeský Otec
duchovnímu růstu těch, které učinil ke svému
obrazu a pro něž se tak hluboce ponížil, že dal
svého Syna, aby je mohl povýšit, zušlechtit a
oslavit.
5T 251
21
Kult matky
KULT MATKY
kdysi a dnes
„Volej vším hrdlem, nezadržuj, jako trouba povyš
hlasu svého, a oznam lidu mému převrácenost
jejich, a domu Jákobovu hříchy jejich.“ (Iz 58,1)
Satan, zapřísáhlý nepřítel Boží, nenávidí a
bojuje proti každému, kdo se nějak nachází ve
spojení s Králem nebes. Již odedávna si vytyčil
úkol odvrátit věrné ovečky Boží od jejich Pána.
V čestném a otevřeném boji by se mu tato jeho
nečistá práce nedařila. Proto sahá ke zbraním klamu
a podvodu, aby duše oklamal. Musíme se proto víc
seznámit se Slovem Božím, abychom úklady a triky
starého lháře mohli včas odhalit. Musíme se také
do jisté míry učit poznávat zbraně nepřítele a také
způsoby a metody, jak je používá. Nikdy bychom
se neměli nechat uspat myšlenkou, že ďáblovy
úklady již byly beze zbytku objasněny, odhaleny
a prohlédnuty. Neustále se obírá tím, jak by nám
nastražil nové léčky. To chce mít otevřené oči a
nepolevovat v modlitbě a bádání.
Kult matky v pohanství
Někteří autoři odvozují dějiny kultu matky od tzv.
praevangelia, podle kterého by měli evangelisté
pravěku jako Enoch a jiní zanechat hieroglyfické
obrazy jako matku s dítětem, strom života a
jiné, jež byly později neznalými degradovány
na modlářské obrazy. Jiní badatelé odvozují
tento kult přímo z pohanského uctívání přírody.
V mýtech byla přirovnána probouzející se a stále se
obnovující příroda k narození dítěte, a proto byly
uctívány kojící matky vedle stále zelených stromů.
Dle všeho zdání jsou obě teorie správné. Satan je
dostatečně lstivý, aby svůj nekalý cíl prosazoval
různými cestami.
Nejstarší dějinné zprávy nás uvádí opět do Fénicie,
kde byla Astarot, řecky Astarta, tzn. vládkyně hvězd,
nebo královna nebe, uctívána jako národní božstvo
22
Z ráje do ráje
6 2009
a patronka námořníků. Jinak jí byla dávána dle
země a jazyků různá jména. V Aténách ji nazývali
Athénou a v Malé Asii Dianou. Asyřané ji nazývali
Baltis, tzn. manželka Bále a Syřané Nin-Anna, tzn.
paní nebes. U starých Germanů byla uctívána pod
jménem Freya. Ve starověké poezii je opěvována
jako bohyně měsíce a lásky. I když byla pokládána
za manželku boha slunce, byla současně nazývána
věčnou pannou. Nechutné fantazie, kterými byla
v mytologii obklopena, jednoznačně poukazují,
že je výplodem fantazie toho, který je lhářem od
počátku. Byly jí stavěny háje, oltáře a chrámy, kde
byla představována jako kvetoucí žena s dvojčetem.
Její dosud zachované obrazy a sochy se dají pro
zarážející podobnost snadno zaměnit těmi, jež se
používají v katolickém mariánském kultu.
U starých pohanů bylo obyčejem po obou stranách
Astartina oltáře stavět stromy bez kořenů, mající
stále zelené ratolesti. V Orientu to byly z větší
části terebinty nebo cypřiše, jež se pak nazývaly
Ašera nebo Astarot. To mělo znamenat, že tyto
stále zelené, husté terebinty byly zasvěceny Astartě
(Ez 6, 6.13; Jr 17,2; ) Nalézal-li se Astartin oltář na
volném místě, pak byl zašpičatěný kmen zeleného
stromu zaražen po obou stranách oltáře do země. Je
významné, že kult matky byl všude úzce spojen se
slunečním kultem. V kvetoucím jarním údobí bylo
obyčejem, kojícím matkám, jež byly pokládány za
symbol Astarty, vzdávat hold.
Kult matky v Izraeli
Jako každá jiná modloslužba, byl starým židům
zakázán také kult matky. Přesto však pronikl v době
soudců i mezi Izraelity. (Sd 2,13) Z Fénicie přešel
ke Kananitům a od nich k nevěrným Židům. Tito
nazývali Astartu Malechet, tzn. královna nebes, od
níž očekávali bohatou úrodu. (Jr 7,18; 44, 17-19)
Také kult stromu Astarty se u Izraelitů uchytil, i
když jim to Bůh výslovně zakázal. (5M 16,21; 2Kr
16,4; Jr 17,2) Kultické obyčeje ke cti královny nebes
měli v sobě něco lidového a přitažlivého. Proto se
nezdály židovským ženám a dětem, dokonce ani
otcům rodin nebezpečné. (Jr 7,18; 44,19) Zdál se
jim jako nevinný a pěkný obyčej a nemohli uvěřit,
že se ním Bůh nenechá uvádět v posměch. Mnohá
biblická místa jsou však ještě dnes svědky toho,
že Bůh nevěrné Židy tvrdě volal k odpovědnosti a
jejich lehkomyslné napodobování solárního kultu
přísně potrestal.
Kult matky v padlých církvích
Je známou skutečnosti, že katolická církev převzala
mnohé pohanské obyčeje, jež odporují mravnímu
zákonu nebes. Aby mohla holdovat Bálovým
obyčejům, zrušila druhé přikázání a čtvrté znetvořila
a změnila. Zvláště se solárním kultem úzce spojené
uctívání „matky Boží“, kterou jinak nazývají jako
kdysi Židé Starého zákona „královnou nebe“,
hraje v obyčejích této padlé církve významnou
roli. Katolické církve ani příliš nezáleží na úplném
obrácení jejich nových vyznavačů, jako spíš na
zvětšení počtu jejich proselytů, aby si tak udržela
svůj politický vliv na světě. Proto nově získaným
členům z pohanství nečiní žádné těžkosti, když si
přejí své modlářské lidové obyčeje zachovávat.
Proto je modloslužba katolíků od pohanské sotva
k rozpoznání.
Obyčeje, které byly kdysi vymyšleny k uctívání
Astarty, byl přeneseny v modloslužebném smyslu
na matku Pána Ježíše, a ta byla povýšena na
novo pohanské božstvo. Jako kdysi Astarta, tak
je dnes pokládána Maria za věčnou pannu a je
současně uctívána od mnohých národů povrchního
křesťanství jako národní božstvo. Mariánské
obrazy ve svých početných variacích, jsou ve své
podstatě paralelou obrazů Astarty starověkého
kultu matky. Aby přívržencům zpět do pohanství
upadlého křesťanství učinili modloslužebné
obyčeje stravitelné, vymysleli na fantazii bohatí
učitele různé bajky, jež pak shrnuli do knihy zvané
„Biblia Marianna“. Tato mysteriózní kniha oplývá
legendami a pohádkami, jakož i lehkomyslným
rouháním, v nichž je Maria povýšena na božstvo a
postavena na úroveň Nejvyššího.
Aby se vánočnímu stromu, jež je vlastně přímý
potomek stromu Ašery, dodalo křesťanské roucho,
vymyslela se báje o Josefově holi. Podle ní se prý
Josefovi, když se dozvěděl o těhotenství Marie, a
když ji chtěl opustit, zjevil anděl a podal zprávu o
nevině jeho snoubenky. Když Josef údajně nechtěl
uvěřit, anděl mu poručil, aby zabodl svou hůl do
země a hle, ta srazu dostala poupata a rozkvetla.
Podobnost této báje se slunečním obyčejem stromu
Astarty, který byl rovněž po obou stranách oltáře
Astarty zapichován do země, je nanejvýš zarážející.
I když vánoční stromek, jak ho dnes známe, dosáhl
úcty a vážnosti v padlých církvích teprve počátkem
16. století, měl přece již ve starém Orientu, jako i u
Germánu svého věrného dvojníka.
Májová slavnost jako kult jara u starých pohanů,
byla ve středověku katolickými mystiky spojena
s mariánským kultem a zavedena do katolické
církvi jako mariánské pobožnosti. Papež Pius VII.
k tomu vydal 21.3.1815 zvláštní odpustky, které
tuto novou modloslužbu potvrdili jako způsobilou
pro církev. Protestantská teologie sice úředně
odmítá z pohanství přijatý kult matky, to však
neznamená, že by se od tohoto modloslužebného
obyčeje zachovala čistá. Kromě vánočního
stromu byl u upadajících protestantů ustanoven
jeden den z měsíce května na jakýsi, i když méně
nápadný kultický den, den matek. Ten tvoří jakousi
protestantskou náhražku mariánských pobožností
katolíků a vžil se teprve počátkem 20. století. Tou
měrou, jakou u evangelíku vnikal do církve duch
světa, začali také u nich převládat obyčeje, jež
pocházejí z pohanství a jež byly zavlečeny římskou
církvi do křesťanských obyčejů a nyní dokonce
uvažují o návratu do „lůna mateřské církve“.
Kult matky v CASD
Odhlednouce od toho, že někteří adventisté dle
jména neodstranili ze svých domovů mariánské
obrazy a dokonce vystavují pochybné obrazy
Pána Ježíše ve velkých shromážděních, pěstují
rovněž i jiné obyčeje, jež svým původem spadají
do pohanství a oklikou přes padlé církve se dostali
do našeho společenství. S vánočním stromkem se
můžeme setkat mezi našimi členy jak u kazatelů,
tak také v domovech laiků i ve shromažďovacích
místnostech. Někteří berou tuto modloslužbu pod
ochranu s výmluvou, že sestra White, která však o
tomto předmětu nedostala zvláštní světlo, v tomto
23
Kult matky
obyčeji osobně neviděla nic zlého. Za prvé, musíme
zde namítnout, že trpěla zdobení stromů jen u
malých dětí. Avšak pro koho jsou stavěny vánoční
stromky po obou stranách kazatelen v našich
shromážděních? Kdo věší před našima očima dolary
jako „narozeninové dárky pro Pána Ježíše“ na stále
zelené ratolesti? Jsou to děti nebo staří? Proč se
přirovnává tento modlářský strom ověšeny cetkami
ke stromu života a tím se jaksi ospravedlňuje tato
ohavná modloslužba? Víme přece, že rajský strom
života je uschován v nebesích pro ty, kteří si nečiní
žádné podobenství těch věcí, které jsou na nebi
svrchu a tak důsledně dodržují druhé přikázání jako
svaté. Přesto mnozí z našich členů v době zimního
slunovratu sedí u padělaného Bálova stromu života
a uctívají ho ryze pohanským způsobem se slovy
písně: „O tannenbaum, o tannenbaum“ (Ó jedle,
ó jedle...) Tak sešli na cestu starých pohanů i
odpadlých židů. Tím, že ignorují mravní přikázání
Nejvyššího, prokazují jeho úhlavnímu odpůrci,
satanu, čest a slávu, a proto také neobdrží právo,
aby jedli z pravého stromu života.
I když vidoucí poslední doby ještě nemohla vědět,
jaké bude poselství posledního anděla, přece
předpověděla naprosto srozumitelně jeho příchod
před ukončením díla evangelia a s ním i pronikavou
reformaci zvyků a praktik, jež jsou zcela určitě
v rozporu s nebeským právem. Dokud s E.G. White
nedostala světlo o sobotě, o zdravotní reformě a o
mnoha jiných věcech, vyjadřovala se nepříznivě
o těchto biblických zásadách. Ale jakmile jí byla
později ukázána o těchto bodech pravda a světlo,
byla vždy ochotná okamžitě ji přijmout. Plná
pravda o znamení šelmy, jež je v konfliktu nejen
se čtvrtým ale i s druhým přikázáním, nebyla jí po
dobu jejího života ještě zjevena. Jsme přesvědčeni,
že reformátoři středověku budou jednou patřit
k vykoupeným, i když nepřijali jasné světlo o
sobotě, a proto ji také nesvětili. Tak nemůžeme
také ani průkopníkům adventního hnutí nic
předhazovat, neboť neměli jasné světlo o věcech,
jež měli být zjeveny teprve po jejich smrti. Jejich
soukromé výroky, jež příležitostně učinili, bychom
neměli nikdy stavět proti jasnému slovu Bible, nebo
jimi vzít pod ochranu zesvětštění v církvi. Bible
naprosto jasně a srozumitelně kult stromu zakazuje.
(Jr 8,16-22)
Den matek je v květnu u padlých křesťanů od roku
24
Z ráje do ráje
6 2009
1923 slaven všude a v letech 1930-1939 byl také
převzat do většiny sborů adventistů s.d. po celém
světě. V některých ateistických zemích byl den
matek přeložen na zimní měsíc (březen) a naši
tamní členové se této změně hned přizpůsobili.
Mnozí se málo řídí dle Slova Božího, jež zakazuje
znečišťování se obyčeji světa (2K 6,14-18), ale
raději se pokryteckým způsobem přízní se světem.
Kdyby padlé církve jako první nezavedly den matek,
pak by žádného adventistu s.d. nenapadlo vynalézt
takový obyčej. Obyčeje související s kultem matek
jsou nebiblické a protizákonné a vzbuzují hněv
Nejvyššího.(5M16,21; 2M 20,4-6)
Byl to Ježíš sám, kterým Židům zakázal na
Orébu druhým přikázáním modloslužbu. Měl
snad Spasitel zemřít proto, aby modloslužbě
opět otevřel cestu? (Žid 13,8) Místo, abychom
v důsledku svého povolání přiváděli okolní svět
zpět k Božím přikázáním, běží mnozí za Bály,
napodobují světské lidi v jejich modloslužebných
obyčejích a některé nezodpovědné učitele v našem
církevním společenství, kteří nepokládají za nutné
některé nově se objevující obyčeje prozkoumat ve
světle biblické pravdy, dříve než se spoluúčastní
na způsobech prokvašeného světa. Často se u nás
neuvažuje nad tím, že napodobování babylónských
obyčejů a mravů snižuje Boží čest.
Bible nikde neučí, že by děti měly víc ctít matky
než otce. Toto však učí neblahé zřízení dne matek.
děti jsou vedeny k tomu, aby přednášeli matkám
děkovné a oslavné verše, veřejně je obdarovávaly
a přinášely jim jiné veřejné pocty, jako by byly
pohanská božstva. Otec je však z tohoto divadla
velkoryse vynechán. Bible to však neučí. Naopak,
na první místo v rodině staví spíše otce. Ctěni rodičů
má být u dětí pro oba stejné. Má se projevovat
poslušností, respektem a vděčností, nikdy však
básnicky oslavnými a děkovnými verši.
Satan se tváří jako anděl světla a obklopuje den
matek svatozáří, kterou se nechají oslnit ti, jež
více milují zábavy pozemského života, než věrnost
Bohu. Starý lhář vychvaluje den matek a vánoční
strom jako kdysi zakázané ovoce stromu poznání a
mnozí se nechají svést k tomu, že ďáblu přenechají
hlavní slovo v našem společenství. Tomuto starému
hadovi se výtečně podařilo svést dokonce i některé
naše kazatele a vedoucí bratry na cestu modloslužby
a odpadnutí od mravního zákona nebe. Satan zde
koná své dílo s takovou zručností, jaká mu kdysi
umožnila oblouznit dokonce moudrého Šalamouna.
(2Kr 23,13)
Svržený cherub přichází často velmi rád se zdánlivě
bezvýznamnými věcmi, jejichž nečistota je velmi
těžko dokazatelná a zahaluje je ještě do zdánlivé
zbožnosti. Proto je radno zanechat vše nejisté a
biblicky nedoložitelné, aby se šlo bezpečně. Mělo-li
být pravdou, že vánoční strom a den matek je něco
nevinného, pak nás pro jejich pomíjení nemůže
zastihnout Boží odsouzení, protože tyto věci nebyly
nikdy Bohem nařízeny ani doporučeny. Je-li však to
vše jen modloslužba, jak zde bylo jasně prokázáno,
pak se budou mnozí z našich řad zodpovídat před
Bohem pro přestupování 2.přikázání. Pak ani
zachovávaní soboty nebude mít u těchto odpadlíků
žádnou cenu. (Jak 2,10) Naše láska a naše naděje by
měli být jen ve jménu Ježíše, nesmí být zakotveny
v modlářských obyčejích. Mnozí se vymlouvají na
nezletilé děti, že kvůli nim se mají zachovat tyto
stromky, cetky s pozlátky a slavnostní divadlo,
aby se tímto způsobem udržely v církvi. Zkušenost
však učí, že s dětmi a mládeži se dá o těchto věcech
hovořit lépe než s některými dospělými. Neboť jsou
to právě oni, kteří se nemohou obejít bez vánočního
stromku nebo dne matek. Když vaše děti uvidí
vánoční stromek u neobrácených sousedů, pak
jim s přesvědčením vyprávějte o pravém stromu
života, jak je mnohem slavnější a cennější a jak
můžeme k němu přijít, abychom ho jednou měli.
Pak vykouzlíte v očích vašich dětí šťastnou zář, jež
nebude zůstávat pozadu za oním vánočním štěstím
světa. Kdo chce svým dětem připravit radost,
má jim věnovat svůj volný čas a mluvit s nimi o
pravdách království Božího. To dělají světští lidé
jednou v roce, o vánocích. My bychom se však měli
věnovat našim dětem zvláště každou sobotu. Pak
budou 52krát šťastnější než děti tohoto světa. Ty
jsou uváděny do krásné nálady lží a podvodem tím,
že se jím vypráví a předvádí všecko možné. My
ale hovoříme našim dětem pravdu a připravujeme
je na nezkalené věčné štěstí na nové zemi. Máme
opravdu zapotřebí závidět světským lidem a brát
účast na jejich modlářství? Musíme však v prví radě
sami věřit, milí rodiče. Potom budou věřit také děti
a vyvinou se rozhovory, jež daleko zastíní vánoční
strom a den matek s jejich předstíraným štěstím a
budou se dokonce jevit jako směšné. Těch 144 000
má být shledáno bez vady a poskvrny. (Zj 7,14)
„Jen jediný špatný povahový rys, pěstování jediné
hříšné žádosti může zrušit veškerou sílu evangelia.
Ti, kteří by raději zemřeli než by se dopustili
nepravosti, jsou jediní, jež se prokážou jako věrní.“
(5T 53/ MYP 74)
„Musíme nyní znovu započít. Musíme celým
srdcem a celou vůli začít s reformami. Omyly a
bludy mohou zešedivět stářím, stáří však neučiní
z bludu pravdu ani z pravdy blud. Příliš dlouho
jsme následovali staré obyčeje a zvyky. Pán však
nyní chce, aby jak učitelé, tak žáci se vzdali každé
převrácené myšlenky. Nemáme právo učit o něčem,
co odpovídá měřítku světa nebo co vychází vstříc
připodobňování církve, že je to jednoduše zvyk.
Našim měřítkem musí zůstat nauky jež dal Kristus.“
(6T 142/ 2TT 420)
Tím, že se Izraelité nechali svést k modloslužbě,
upadli do její magické moci a jejich nepřátele
získali nad nimi převahu. Ztratili půdu pod nohama
a mohli se jen těžce vzchopit k odporu. Avšak vždy
když uznali svou chybu a volali k Bohu o pomoc,
nalezli milost. (1Sam 12,10.11)
Rodinnou slavností je sobota. Společné zahájení a
ukončení tohoto dne v důvěrném rodinném kruhu
zůstane našim dětem celý život jako milá vzpomínka.
Měli bychom v krásné sobotní odpoledne podnikat
společné vycházky do polí a lesů, jako kdysi Ježíš se
svými učedníky. V krásných lesích s nimi můžeme
společně vdechovat zdravý vzduch a chválit a
velebit Stvořitele. To bude mnohem víc upevňovat
rodinné pouto než třpytivý vánoční stromek nebo
den matek.
F. Poslušný
Cti otce svého i matku svou,
ať se prodlejí dnové tvoji
na zemi, kterouž Hospodin,
Bůh tvůj dá tobě.
2M 20.12
25
CASD - AWRadio
Pozdrav satanistů na pravé ruce zpěváka
26
Z ráje do ráje
6 2009
Dožínky
Původ dožínek najdeme v předkřesťanské
době. Ve střední Evropě se slaví dožínky v době
rovnodennosti. (Den a noc jsou stejně dlouhé 23. září) Podobné slavnosti existovaly v Izraeli,
Řecku či Římské říši. V židovském národě to
byla a je slavnost Schawuot, týdenní slavnost
na začátku sklizně a slavnost Sukkot, slavnost
stánků na podzim po ukončení sklizně. Ve 2M
23,16 je napsáno: „A držeti budeš slavnost žně,
když mi obětovati budeš prvotiny prací svých z
toho, což jsi vsel na poli. Slavnost také sklizení
držeti budeš při vyjití roku, když sklidíš práce
své z pole.“
V katolické církvi můžeme sledovat slavnost
dožínek od 3. století. Oficielně není tento svátek
předepsán, ale stal se v kostelích jakousi tradicí
vedle jiných svátků. Slaví se první říjnovou
neděli jako dík za plody země a lidské práce.
Plody země se ozdobí oltář a pak se kolem
něho slaví.
Evangelické církve slaví dožínky buď 29.9.,
na svátek Michaele, nebo v následující neděli.
Většinou slavnost splývá s datem oslav
katolické církve.
Za povšimnutí stojí, že v Německu zavedl A.
Hitler dožínkovou slavnost na první říjnovou
neděli. Státním zákonem byl tento den ustaven
státním svátkem a měl sloužit k očištění
německé rasy. Slavnost dožínek nebyla brána
jako křesťanská slavnost, ale jako svátek, který
má původ v germánském bohu Wotan. Tuto
tradici se pokusil pokřesťanštit císař Ludwig
(Mainz 813) tím, že bůh Wotan byl nahrazen
archandělem Michaelem.
V USA je čtvrtý čtvrtek v listopadu slaven
jako „Thanksgiving Day“, který je zároveň
státním svátkem. Je vzpomínkou na první
přistěhovalce. Tradičně se slaví v rodinném
kruhu a jí se krocan. Je nutno poznamenat, že
tento svátek nemá náboženské pozadí, tzn., že
to není žádný druh dožínek.
J. Jurica
Církev adventistů
sedmého dne
Letos poprvé se 24. říjen
stane Sobotou stvoření
(Silver Spring, Maryland, USA)
Poté, co Nikolaus Satelmajer zjistil,
že v posledních třech letech slavily stovky
církví Víkend evoluce, dostal nápad.
Satelmajer, šéfredaktor časopisu Církve
adventistů sedmého dne s názvem Ministry,
přemýšlel: „Proč my adventisté nemáme
den, kdy bychom si připomněli stvoření
světa?“ Na jeho podnět se minulý týden touto
myšlenkou zabývali představitelé vedení
církve adventistů a při zasedání výkonného
výboru v Silver Spring (USA) hlasováním
Sobotu stvoření ustanovili.
„Není to začátek diskuze o evoluci versus
stvoření, ale vyzdvižení Boha jako našeho
Stvořitele,“ řekl Satelmajer účastníkům
zasedání. Letos připadne tento den na sobotu
24. října. Víkend evoluce je stanoven každým
rokem v datu nejbližšímu narození vědce
Charlese Darwina, autora knihy „O vzniku
druhů přírodním výběrem“. Podle sponzorující
organizace Clergy Letter Project stovky
shromáždění, která se podílejí na dodržování
Víkendu
evoluce,
vyznávají
stvoření
kombinované s evolucí. Bible ale výslovně
učí, že stvoření světa proběhlo v sedmi dnech.
„Hlavní důsledek Darwinovy práce bylo oddělení Boha od našeho světa,“ řekl James Gibson,
ředitel výzkumného institutu církve adventistů
v Loma Lindě v Kalifornii (The Geoscience
Research Institute). „Naším poselstvím je
spojit v myslích lidí Boha a svět,“ dodal.
Gibson také uvedl, že jeden ze stěžejních
27
Stvoření v 7 dnech
bodů adventistické teologie – trojandělské
poselství z knihy Zjevení – jasně hlásá zprávu
o stvoření. „Připadá mi, že když se zmiňujeme
o trojandělském poselství, zároveň dáváme
najevo, že ctíme stvoření,“ odvolal se Gibson na
poselství prvního anděla, který oslavuje Ježíše
Krista jako Stvořitele. „Myslím si, že někdy
bylo příliš mnoho času věnováno diskuzím a
debatám, ale teď bychom si měli říci – ‘pojďme
a objevme Boha jako Stvořitele’,“ dodal.
Představitelé církve sdělili, že podrobné
informace o Sobotě stvoření budou k dispozici
v červenci 2009. (Internetové stránky CASD)
Kristovi následovníci
se mají postavit pevně
za pravdu
V každém pohybu mají Kristovi následovnici
zjevit svůj pohled na křesťanské zásady –
milovat Boha nade vše a svého bližního jako
sebe samého; odrážet světlo a požehnání na
stezku těch, kteří jsou v temnotě; potěšovat
ty, kteří jsou sklíčeni; oslazovat hořké vody
v místě, které dává svým spolupoutníkům
otrávený nápoj. (Jr 8,14; 9,15)
„Hle, ženich přichází! Vyjděte mu vstříc!
(Mt 25,6) Nyní neztrácejme čas vstáváním a
ozdobováním svých lamp. Neztrácejme čas
usilovat o dokonalou jednotu mezi sebou
navzájem. Musíme očekávat potíže. Přijdou
zkoušky. Kristus, vůdce našeho spasení,
byl učiněn dokonalým skrze utrpení. Jeho
následovníci se setkají s nepřítelem mnohokrát
a budou tvrdě zkoušeni; nemusí však ztrácet
naději. Kristus jim říká: „Buďte dobré mysli,
já jsem přemohl svět.“ (J 16,33)
Pacifik Union Recorder, 17.12.1903
28
Z ráje do ráje
6 2009
Věříme v Boží stvoření v sedmi
dnech
Jan Paulsen, předseda GK,
(Silver Spring, Maryland, USA)
Zaměřme svůj pohled na Bibli jako přesvědčivý důkaz naší víry, pokud jde o původ života,
vyzývá předseda celosvětové Generální konference Církve adventistů sedmého dne, Jan Paulsen. Reaguje tak na diskuzi v církvi o vzniku
života. Ve svém prohlášení vyzývá především
církevní administrátory, kazatele, učitele a publicisty, aby při své práci jasně vyjádřili a odráželi postoj církve ke stvoření. Nesmíme dovolit,
aby nás cokoli odvedlo od Bible při definování
našich hodnot a pevného postoje k tomu, co
zachováváme, řekl Paulsen.
Jan Paulsen se odvolává na oficiální dokument
Stanovisko církve ke stvoření, který byl vydán a
schválen Výkonným výborem Generální konference v říjnu 2004. Podle předsedy tento apel plně
respektuje jednotu a odborné dovednosti učitelů,
kazatelů a publicistů.
Tuto výzvu vám předkládám s vědomím stále trvající diskuze mezi vírou a vědou, zvlášť pokud jde
o původ života a stvoření. Pro nás, jako pro společenství, bylo vždy maximálně důležité stát pevně
při Bibli, jakožto jediného měřítka pro naši víru.
Postoj naší církve k otázce vzniku života je jasný
a jednoznačný, i když je tomuto tématu věnováno
poněkud mnoho prostoru v Základních věroučných
výrocích Církve adventistů sedmého dne. Tento
postoj je do detailu rozpracovaný v prohlášení,
které vydal Výkonný výbor Generální konference.
Pro připomenutí uvádím několik detailů tohoto
znění:
Pevně stojíme za dokumentem s prohlášením o
našem historickém i biblickém postoji víry týkající se doslovného šestidenního stvoření.
Žádáme, aby přesné znění dokumentu bylo rozšířeno v rámci církve adventistů na celém světě
za použití všech dostupných komunikačních cest
v hlavních jazycích členů církve.
Znovu potvrzujeme, že adventisté sedmého dne
chápou na základě historických podkladů zaznamenaných v Genesis 1. - 11. kapitole, že stvoření
proběhlo v sedmi doslovných dvacet čtyři hodiny
trvajících dnech, které tak vytvořily týden shodný
s týdnem, jenž známe dnes. Stejně tak chápeme
potopu jako globální událost, která postihla celý
svět.
Vyzýváme všechny vedoucí pracovníky a pedagogy
adventistických institucí na všech úrovních, aby
pokračovali v obhajování postoje církve ke vzniku
života. Společně s našimi adventními průkopníky a
rodiči očekáváme, že studenti obdrží řádné, vyvážené a vědecky přesné vysvětlení, stejně tak jako
potvrzení naší víry v doslovné sedmidenní stvoření.
Rovněž vyzýváme, aby byli vyučováni porozumět
a posoudit protichůdné filozofie o vzniku života,
které dominují vědeckým diskuzím v současném
světě.
Naléháme na vedoucí představitele církve napříč
celým světem, aby hledali cesty, jak vzdělávat
členy, zvláště mladé lidi docházející do neadventistických škol, v otázkách týkajících se nauce o
stvoření.
Vyzýváme všechny členy celosvětové církevní
rodiny, aby veřejně vyznávali a šířili pochopení
biblických doktrín o stvoření, žijíce ve světle, radujíce se z našeho postavení Božích synů a dcer a
chválíce našeho Pána Ježíše Krista, našeho Stvořitele a Spasitele.
Apeluji na všechny členy zapojené v naší církvi,
pracující v administrativě, kázající, učící a píšící,
aby jasně vyjádřili a odráželi naše stanovisko
jako společenství Stvoření. Jsme věřící společenství a svět víry je světem, ve kterém se Boží stvořitelská moc trvale a nepřetržitě ukazuje. Někdy
mohou něco z toho odrážet i výsledky vědeckého
bádání, ale často tomu tak není. Víra rozhodně
není
předmětem vědeckého zkoumání.
Těm, kdo učí na našich školách a univerzitách, bych
rád sdělil, že mají náročné a často nesnadné povolání, ale přitom posvěcený úkol. Je to služba, která
vám byla svěřena. Je zřejmé, že při této službě je
z vaší strany zodpovědné, abyste vašim studentům
ukázali mnoho objevů z různých vědních oborů.
Studenti potřebují vědět, s čím se mohou potkat při
svých povoláních a v životě. Je pochopitelné, že
jako součást vašeho uplatnění budete také studentům odhalovat prvky a koncepty evoluce.
Jako váš kazatel na vás však apeluji, abyste
v případě, když své studenty vedete z cesty, je i
v bezpečí přivedli zpátky domů, dříve než skončí
den. A jejich domov musí být vždy ve světě víry.
Dlužíte to studentům, dlužíte to Bohu, dlužíte to
jejich rodičům, církvi, dlužíte to sami sobě jako
věřícím, kteří je bezpečně vedou přes obtížné
momenty jejich cesty.
Tento apel přichází s největším respektem k vaší
čestnosti a vašim profesionálním dovednostem. Jste
ale také mými bratry a sestrami ve víře, a společně
sdílíme oddanost Bohu, kterému bychom měli
nakonec přinášet ovoce naší práce. Modlím se, aby
Pán Bůh dal každému z nás sílu a věrnost.
Jan Paulsen, předseda GK CASD
Nebo v šesti dnech učinil
Hospodin nebe a zemi, moře
a všecko, což v nich jest, a
odpočinul dne sedmého;
protož požehnal Hospodin dne
sobotního, a posvětil ho.
2M 20.11
29
Návrat k Bibli
Rok 2009
je rokem návratu k Bibli
Jaroslav Jurica
Nadpis je vypůjčený z článku internetových
stránek CASD. Pod tímto nadpisem se
dočteme, že je skutečností, že mezi křesťany
všech denominací stále více klesá počet
věřících, kteří pravidelně a aktivně čtou Bibli.
Statistika ukázala, že CASD není žádnou
světlou výjimkou. Lidé sice čas od času vezmou
Bibli do rukou, ale o čas, který v minulosti
pravidelně věnovali studiu Bible, je obírají jiné
média, pracovní vytíženost a stresové prostředí
moderní doby. Vedení církve proto oslovuje
každého věřícího speciálním programem
Následuj Bibli.
Rok 2009 je rokem návratu k Bibli. Položme
si otázku: Kdy jsme odešli od Bible, kdy jsme
se ji vzdali? Vina se dává prostým členům
církve. Podívejme se trochu do historie, do
období gotiky (13/14 století). V té době měla
Bible podpírat myšlenkové soustavy a citové
zážitky lidí. Učenci se snaží potvrdit pravdu
svých vývodů Bibli, církevními otci a filozofii.
Scholastici velice dobře znali Bibli, používali ji,
ale vedle ní používali mnoho jiných pramenů,
zejména Aristotelovy filozofie. Bible neovládla
jejich myšlení, nýbrž jim měla sloužit a podpírat
je. Chtěli stát nad Božím slovem a Bible měla
dotvrzovat jejich myšlenkové konstrukce.
Stojí také za povšimnutí, k čemu Bible sloužila
mystikům. Čtení Bible mělo sloužit k dosažení
stavu vytržení.
V gotických chrámech se začaly zobrazovat
biblické děje duchovními hrami. Nejdříve před
oltářem, později pro velký zájem diváků se hry
30
Z ráje do ráje
6 2009
přenesly na nádvoří chrámu.
Vývoj dospěl tak daleko, že církev se stala paní
a Bible služkou. Církev ji užívá, jen pokud
ji potřebuje a pokud se jí to hodí. Členové
církve jsou živeni různými náhražkami.
Protože to k nasycení duše nestačí, povstávají
probuzení mužové a vznikají nová hnutí, u
nichž je ústředním zájmem touha po slyšení
Božího slova. Samozřejmě, že jsou církvi všemi
možnými způsoby pronásledování a také
fyzicky likvidování. (M.J.Hus a jiní)
15. a 16. století přináší rozšiřování Bible
s vynálezem knihtisku. Naším nejstarším
tištěným textem Bible je NZ z roku 1475
vytištěný neznámou tiskárnou.
Z historie se lidstvo ještě nikdy nepoučilo.
Výše popsané události připomínají do písmene
dobu posledních dvaceti let v naší církvi.
Zásadně nelze souhlasit s tvrzením, které je
uvedeno v úvodním odstavci. Stále častěji
slyšíme na úvod kázání citáty různých filozofů,
místo biblických příkladů. Mnohdy kazatel
neotevře Bibli a necituje jediný biblický verš.
V úkolech sobotní školy je situace stejná. Při
probírání úkolu se jen diskutuje a přinášejí
osobní názory a mínění bez ohledu na to, co je
napsáno v Bibli. Samozřejmě, že výjimky jsou
všude.
Podívejme se znovu do historie. Abychom
dobře porozuměli době a tomu, oč v biblické
zprávě jde, musíme otevřít 12. kapitolu
1.Královské. Po smrti krále Šalamouna bylo
království rozděleno na dvě části. Vzniklo
království Severní s 10 pokoleními a Jižní
se 2 pokoleními. Severní království neslo
název „Izraelské, a Jižní království, Judské“.
Hlavní město Severního království se později
jmenovalo Samaří a Jižního, Jeruzalém.
Králem Severní říše byl Jeroboám a Jižního
království Roboám. Mezi těmito králi došlo
k napjaté situaci. Jeroboáma zneklidňovalo,
že jednou v roce lid jeho království chodí do
Jeruzaléma, aby se tam modlil. Měl obavy
z toho, že když to dovolí, stane se pak, že lid
bude ovlivněn judským králem, který je získá
pro sebe a posléze se obrátí proti němu. Ze
strachu, aby své příslušníky neztratil, začal
zavádět nové formy bohoslužby. Pozorně si
všimněme, co o tom praví Písmo ve 12. kapitole
1Kr. verších 26-27 – „Strach ovládl jeho
srdce“. Měl obavy, že ztratí své příslušníky a
tím i svoji pozici. Avšak nové formy pobožnosti
neměly podklad v Písmu. Místo toho, aby dbal,
co je psáno v Bibli, rozhodl se dělat úplně něco
jiného. 1Kr 12,28: „Protož poradiv se král,
udělal dvé telat zlatých a řekl lidu: Dosti jste
již chodili do Jeruzaléma. Aj, teď bohové tvoji,
ó Izraeli, kteříž tě vyvedli z země Egyptské“.
Povšimněte si první věty: „Protož poradiv
se král.“ Rozhodl se svolat své poradce a
specialisty. Dnes bychom řekli, že svolal výbor.
Dovedu si představit, jakým způsobem svým
poradcům představil celou záležitost, aby
lid nechodil do Jeruzaléma. Jejich odpověď
jednoznačně zněla, potřebujeme zřídit novou
bohoslužbu, aby nešli do Jeruzaléma. Nová
bohoslužba ať je více atraktivní a možná, že jeden
z poradců dal návrh, aby se použily i způsoby,
které praktikuji všude kolem Kananejci. Ať´
vyjdou duchovní mezi Kananejské a tam
prostudují jejich metody, abychom je také
mohli uplatnit. Jiní řekli, jsou ještě další
metody, např. „marketing“. Chceme-li mít
skutečně dobrou bohoslužbu, musíme se
přiučit u Mc Donalda. Co tak zvláštního dělají?,
ptá se král. Každý zákazník tam dostane co si
přeje. Chceš-li, aby společenství rostlo, musíš
jim dát to, co si přejí. Chtějí-li pít alkohol, ať
ho pijí, chtějí-li nosit ozdoby, nelze jim v tom
bránit. A zase jiní upozornili na to, že když
dojde k takové změně bohoslužby, vzbudí to
odpor těch členů, kteří jsou věrní a zásadoví.
Našli se tu i kovaní teologové a řekli: „Musíme
najít v Písmu a svědectví vhodný příklad a
citáty.“
Uvést dvě zlatá telata na scénu, to by
znamenalo sklidit značný odpor. Pohlédněme
do vlastní minulosti, vše už tady jednou bylo,
řekli teologové.
Kdysi dávno, pod horou Sinaj, i velekněz
Áron se podobné „bohoslužby“ zúčastnil. Celá
půlmiliónová církev pouště se tam shromáždila
kolem zlatého telete. Jeden z teologů
poznamenal, že to nebyl jen nápad několika
věřících nebo odpadlíků, ale názor všech. A
v 2M 32, 4-6 čteme, že jedli, pili, tančili a slavili.
A tak byly i tyto věci zdůvodněny.
Když se plán uskutečnil, řekl král: „Dosti jste
již chodili do Jeruzaléma“ – (1Kr 12, 28).
Král chtěl náboženství, které by nebylo tak
náročné. Dnes bychom řekli (levně prodávané
zboží),
Tento král Izraele chtěl náboženství zvláštních
kupních příležitostí, něco jako výprodej.
Ti, co světí neděli, chtějí mít 10 % slevu, a
tak vypustili z deseti přikázání jedno, a to
přikázání o sobotě. A někteří věřící západního
světa chtějí mít slevu v jiných bodech víry, a
tak vynechávají i jiné věci.
A tu jsme u krále Jeroboáma, který má teď
svoji bohoslužbu a levný výprodej svého
náboženství. Má svá střediska. Jedno je Betel
a druhé Dan. To má svůj význam. Betel bylo
nejjižnější město království. A Dan bylo na
druhé straně. Každý mohl tak jít tam, kde to
pro něj bylo blíž. Byl tu ještě jiný důvod. Betel
bylo místo, kde se patriarchové modlívali,
ale Bůh přece řekl, že místem modliteb bude
Jeruzalém.
Betel bylo místo starých tradic, zatímco v Dan
kněz pořádal vlastní pobožnosti. Tady přišli
ke slovu progresivní liberálové. Když pak král
chtěl, aby se všichni sešli k pobožnosti pod
jednou střechou, udělal to tak, že dopoledne
byla pobožnost v Betel a odpoledne v Dan.
Jeroboám však ještě učinil něco jiného (1Kr 12,
31) Ustanovil kněze, kteří nebyli z rodu Lévi.
31
Návrat k Bibli
Proč jenom synové Lévi mohou být kněžími?
Bible to sice tak určuje, ale patří přece do
patriarchální doby. Můžeme přece každého
vysvětit do této služby, pokud má ducha
Božího.
A nyní (1Kr 12, 32). Jeroboám uskutečňuje další
novotu. Bůh určil, že 15. den sedmého měsíce
bude slavnost, zatím co král určil jinak. 15. dne
osmého měsíce. I někteří adventisté zastávají
názor, že je celkem jedno, jestli světím sobotu,
či neděli. Praví se tu také, že král obětoval na
oltáři. Z Bible víme, že králi nepatří na oltáři
obětovat. Přesto se Jeroboám rozhodl k tomu,
že obětoval. Přivlastnil si tak Boží autoritu a
vlastní kněžskou společnost „s posvěcením“.
Dnes bychom mohli říci, že kněžský úřad
zpolitizoval. Potřeboval jen ty kněze, kteří
jeho liberální agendu podporovali. On
to mohl udělat. Povšimněme si biblického
komentáře: Čtěme: 1Kr 12,32: „Ustanovil také
Jeroboám svátek měsíce osmého, v patnáctý
den téhož měsíce, ku podobenství svátku, kterýž
byl v Judstvu, a obětoval na oltáři. Takž učinil
i v Bethel, obětuje telatům, kteréž byl udělal;
také i v Bethel ustanovil kněží výsostí, kteréž
byl zdělal.“ Nechal vykonávat službu kněžími,
které ustanovil a na oltáři, který postavil a to
15. dne osmého měsíce v čase, který si podle
přání svého srdce určil. Je to lidský výtvor
pobožnosti. Je to odpadnutí. Jeroboám
si to mohl dovolit, protože měl moc.
V den, kdy začal uskutečňovat tyto náboženské
slavnosti, shromáždil všechen lid a kdyby se to
konalo dnes, sezval by i tiskové mluvčí, aby se
to daleko rozneslo.
Nevidíme zde nějaké podobnosti k současnosti?
Kdo měl vedoucí úlohu v tomto ději? Byl to
prostý lid nebo jeho vedoucí? Kdo odvedl lid
od Zákona? Byl to král se svými poradci.
Kdo odvedl lid od Bible, když jsme vyzývání,
abychom se k ní vrátili? Odpověď si musí najít
každý sám. Vedením jsme vyzváni k navrácení
se k Bibli. Je to výzva jen ke členům církve,
nebo i kazatelům? Rád bych věřil, že výzva
platí všem.
Uvidíme, co nám přinese rok návratu k Bibli.
32
Z ráje do ráje
6 2009
Modlitební týden
Milníky na cestě jsou potřebným a velmi užitečným
prvkem. Dobrým příkladem jsou milníky na
dálnici. Svými údaji, doprovázejí řidiče k cíli jeho
cesty. Zdůrazňují okraj cesty, a to zvláště v noci.
Také ukazují nejkratší cestu k příštímu SOS sloupu.
Na cestě bez milníků, zvláště pak v noci, se cítíme
nepříjemně, až téměř ztraceně.
V našem životě také existují milníky. Těmi
nejjistějšími, jsou milníky Bible. Je možné je také
označit, za určité ,,vrcholy“. V tomto článku, si
připomeneme tři staré milníky, tři vrcholy v životě
víry adventistů sedmého dne v průběhu jednoho
roku.
Prvním milníkem je týdenní den odpočinku - sobota.
S druhým milníkem se setkáváme každého čtvrt
roku u – Svaté večeře Páně.
Třetím milníkem je - modlitební týden. Ten biblický
rok uzavírá.
Všechny tři milníky jsou úzce spjaty s našim
vykupitelem, Ježíšem Kristem, Synem božím.
Sobota nás vede k Ježíši jako budovateli a
udržovateli božího stvoření. U Svaté večeře Páně,
myslíme na Ježíše, jako na našeho Vykupitele a jako
na vzor našeho života. A v průběhu modlitebního
týdne bychom si měli být vědomi toho, že Pán
Ježíš….? Čeho bychom si vlastně měli být vědomi
a jaký je původ a pravý důvod modlitebního týdne?
Odpověď na tyto otázky hledejme v následujícím.
Modlitební týden nebyl zaveden s určitým
úmyslem, nýbrž vyplynul /vzešel/ z konkrétní
situace. Proto je důležité, blíže poznat dějiny jeho
vzniku. Již asi 20 let před 22. říjnem 1844 se věřící
lidé připravovali na druhý Ježíšův příchod, který se
měl toho dne uskutečnit.
Tato příprava byla stále intenzivnější, až pak věřící
poslední týden očekávání strávili ve společném
půstu, modlitbách a chvalozpěvech. To byl pro
čekatele poslední adventní týden, který prožili ve
vážné lítosti a plni pokory před Bohem.
Poté ale došlo k velkému zklamání, které jimi
hluboce otřáslo. Jejich Pán, na kterého tak
intenzivně čekali, nepřišel. Většina svou víru
ztratila a oddělila se od čekajících, ale věrní nadále
očekávali zaslíbený Ježíšův příchod. Nevěděli
sice jak dlouho bude toto prodlení trvat, ale byli si
vědomi, že musí být na tento velký den Adventu
pečlivě připraveni.
Proto si adventně založení věřící ponechali onu
dobu intenzivního posvěcení posledního týdne
před 22. říjnem na to, aby se rok co rok věnovali
vroucím modlitbám. Každým rokem opakovali tuto
zvlášť posvěcující zvyklost, přičemž po zklamání
byl zrak věrných navíc zaměřen na Ježíšovu službu
v nebeské svatyni. Poznali totiž, že starozákonní
den soudu a smíření – „yom kipur“ (hebrejský
název tohoto svátku) – byl předobrazem na Ježíšovu
službu v druhém oddělení nebeské svatyně, tedy ve
svatyni svatých, a že tato služba započala právě 22.
10. 1844.
Na den smíření a soudu se měl izraelský lid
připravit intenzivním posvěcením. Aby nikdo tuto
vážnou dobu adventu, ve které šlo o život nebo smrt
nezmeškal, byl Izraelský národ již deset dnů před
tím upozorňován zvláštním troubením.
O tomto dni „yom kipur“ je v Jewišově Encyklopedii
napsáno následující: „Prvních 10 dnů měsíce Tishri
věřící Izraelité zpytovali svědomí a činili pokání
před Bohem. Tato duchovní činnost v těchto
dnech sloužila k tomu, že se jejich srdce změnila
natolik, že se opět mohli stát „znovuzrozenými“
lidmi. Vyvrcholením této doby pokání byl „den
smíření“, ve kterém obdrželi největší Boží dar, Jeho
odpouštějící milost.“
Stejně jako ve SZ, tak také i dnes by tato zvláštní
doba adventu měla být spojena s Ježíšovou službou
ve svatyni a v době modlitebního týdne by se
odpovídajícím způsobem měl vztah upřímných
věřících k Přímluvci zintensivnit. Takto se i třetí
milník v životě víry vztahuje na spojení s Ježíšem
Kristem.
Satanu tyto tři milníky vadí zejména proto, že
věřící vedou k vroucímu spojení s jeho vesmírným
soupeřem Ježíšem Kristem. Skrze biskupa v Římě,
kterému dal trůn i moc, těmito milníky manipuluje.
On změnil časy a zákon. V Danielově proroctví a
ve Zjevení je toto satanovo počínání předpovězeno
a přesně popsáno. (Dan.7,25, Zj. 13,2-8).
První milník, tichý sobotní čas, jako den odpočinku,
satan proměnil na dobu vřavy (neklidu) a přípravy
na svěcení neděle – dne slunce. Takto je vzpomínka
na Ježíše, jako Stvořitele a Udržovatele vymazána
a posvěcování věřících v tomto posvátném čase
pohřbeno.
Druhý milník, Svatá večeře Páně, připomínka
jednorázové a dokonalé oběťi na Golgotě, byla
nahrazena „mší svatou“. Skrze tuto ceremonii
je Ježíš denně nespočetněkrát vytažen na kříž
k opětovné smrtelné oběti a Jeho zdánlivě skutečné
tělo je pojídáno. V knize Daniel 11,31 je toto
falešné učení označeno jako „ohavnost spuštění“.
Třetí milník, modlitební týden, který je historickým
časem adventu a to v říjnu dnem zvláštní lítosti a
pokání, modliteb a půstu před veleknězem Ježíšem,
byl proměněn v dobu adventu v prosinci, ve svátky
pohanského slunovratu s vyvrcholením na Silvestra.
Místo toho, aby věřící v biblickém čase adventu,
v duchu pokání následovali Krista do svatyně
svatých a očekávali jej jako přicházejícího soudce,
je stále znovu a znovu oslavován jako dítě, které
se narodilo již téměř před dvěma tisíci lety.
Místo toho, aby předstoupili před Ježíše s lítostí,
pokáním a ve snaze obrátit se, tráví čas nákupním
opojením, sentimentálním oslavováním, stejně jako
obžerstvím, opilstvím, tancem, hlukem a ohňostroji.
Na celém světe, v průběhu roku, existuje vedle
pravých, také mnoho falešných svátků a i ty jsou
mnohdy považovány za jakési milníky. Zvláště
velkým zlem na této skutečnosti je fakt, že v těchto
falešných svátcích je zakomponován Ježíš Kristus,
čímž je pravda sloučena se lží.
Modlitební týden, praktikovaný od roku 1844,
je stálou a trvalou přípravou v této době soudu
a smíření v nebeské svatyni a je přípravou na
ukončení doby milosti a Ježíšových přímluv. Je také
časem pro díkuvzdání za minulý rok a modliteb za
rok nadcházející, ve kterém se opět přiblíží druhý
příchod našeho Pána, Ježíše Krista.
Daniel Samuel
33
Židovské svátky
ŽIDOVSKÉ SVÁTKY
slavnosti, vzpomínky nebo budoucí vize
Bible mluví 49x o svátcích. 26x ve S.Z, a 23x v N.Z.
V oněch 49 zmínkách jsou zastoupeny všechny tři typy
„svátků“, zmíněných v nadpisu. Izraelité je měli vnímat
jako vzpomínky; měly mít i slavnostní ráz a náladu,
měly ale také svým způsobem ukazovat do budoucna a
připravovat budoucí generace (rozuměj Izraele) na něco
zvláštního, co Bůh zamýšlel; čeho se mnozí nedožijí za
svého života, ale co už na počátku lidské existence slíbil
Hospodin, a na co už čekali, čeho se ale nedočkali už
první lidští rodiče.
První svátek byl Bohem ustanoven a oddělen hned na
začátku lidské existence. Byla to sobota. Sobota byla
stvořena. „Dokonal Bůh dne sedmého dílo své…“ (1M
2,2.) Byl to první svátek lidí, všech v té době žijících, což
byli ADAM a EVA, později jejich dětí a potom dětí jejich
dětí atd. Sobota byla slavnou památkou a připomínkou
toho, jak Bůh v sedmi dnech stvořil všechno, a také to
všechno spolehlivě zaopatřil vzhledem k budoucnu. To
bylo dávno před tím, než byli Židé národem. Sobota nebyla
dána Židům, ti ještě nebyli, ale lidem, aby vzpomínali a
pamatovali na to, jak, co a k čemu Bůh stvořil. Je to také
svátek, dle Písma, slavený po celou věčnost. (Iz 66,2223.) Jako jediný nejen přetrval věky, ale přetrvá i věčnost.
Přesto někteří říkají, že i jiné starožidovské svátky mají
své místo v našem čase. Které? Jak je světit? A proč? To
jsou otázky, zasluhující pozornost, jsou-li taková tvrzení
založena na Písmu.
Jaké je v tomto směru svědectví Písma?
Písmo představuje v 3M 23 slavnosti, svátky a svatá
shromáždění, která přikázal Bůh svému lidu zachovávat.
Také svému lidu dal jasně na srozuměnou, proč a jaký
význam to má. Jaký význam to mělo v minulosti a co to,
případně, má znamenat v budoucnu. Tyto svátky můžeme
rozdělit do dvou skupin. Do první skupiny patří tři hlavní
výroční slavnosti, které byly pokládány za tak důležité, že
se jich musel zúčastnit každý dospělý, nebylo-li mu v tom
zabráněno nemocí nebo stářím. (2M 23,17. 5M 16,16.)
Byly to výroční slavnosti: Slavnost Fáze, slavnost Téhodnů
a slavnost Stánků. Kromě těchto svátků byly další
čtyři, u nichž výše zmíněná povinnost nebyla, ale měly
zvláštní význam, a proto jsou zařazeny mezi sedm svátků
Hospodinových. Ty další čtyři jsou: slavnost troubení,
Den smíření, slavnost přesných chlebů a slavnost prvotin.
(3M 16,29-31, 4M 29,1, 2M 12,18-20, 3M 23, 10-14)
Svátky nejsou jmenovány v chronologickém pořadí, ale
dva posledně jmenované byly slaveny v souvislosti se
svátkem Fáze.
Slavnost Fáze
První svátek ze skupiny svátků, který neměl vynechat
žádný dospělý muž, jak už bylo výše zmíněno, byla
34
Z ráje do ráje
6 2009
slavnost Fáze. Slavnost byla založena na památku
osvobození z egyptského otroctví. Fáze připomínala také
odchod Izraele z Egypta. Tento odchod nebyl jen tak
obyčejným „sebráním se“ a odejitím Byl spojen s několika
důležitými úkony, jež měly být pečlivě dodržovány; měly
totiž velmi důležitý symbolický význam. Už čtyři dny
před tímto dnem, (rozuměj Fáze), byl vybrán beránek,
jenž byl čtrnáctého dne měsíce Abib, (později NISAN)
zabit a v plné pohotovosti a připravenosti k odchodu,
s „chvátáním“, a předepsaným způsobem jeden. Toto
obětní jídlo je také nazváno v Písmu: „Má oběť“ (2M
23,18. 34,25) Nový Zákon ji tak činí také vítaným
obřadem (1K 5,7.) „Beránek Fáze, který obětován je,
je Kristus.“ Máme-li na mysli toto obrazné zastoupení,
některé obdoby snadno postřehneme: Při ukřižování ani
jedna kost Kristova těla neměla být zlámána. ( J 19,36)
Také žádná kost oběti Fáze nesměla být zlámána. (2M
12,46. 4M 9,12) Další porovnání: Beránek Fáze byl zabit
čtrnáctého dne měsíce ABIB, později NISAN. Kristus
zemřel o svátku Fáze, Veliké noci, noci vyjití z Egypta.
Obětí Fáze byl beránek. (2M 12,3) Také Kristus byl
„Beránek Boží“. ( J 1,29.) Beránek měl být bez poskvrny.
(1Pt 1,19) Maso beránka mělo být jedeno. (2M 12,7)
Také my se podílíme na jeho těle. ( J 6,51)
Se slavností Fáze těsně souvisela, ale od ní se přece jenom
lišila, slavnost přesných chlebů. (nekvašených chlebů)
Tyto dvě slavnosti byly vlastně součástí a skutečnostmi
jednoho a téhož obřadu, proto se jich také někdy užívá
střídavě. Přece však, co do svého účelu, přece jenom
rozdílné. Příkaz Boží o tom, co mělo být uděláno, je jasný.
„Za sedm dní přesné chleby jísti budete, a hned prvního
dne vyprázdníte kvas z domů vašich; nebo kdožkoli jedl
by co kvašeného od prvního až do sedmého dne, vyhlazena
bude duše ta z Izraele. (2M 12,15) Písmo to vysvětluje
takto: „A protož hodujmež ne v kvasu starém, ani v kvasu
zlosti a nešlechetnosti, ale v přesnicích upřímnosti a
pravdy.“ (1K 5,8) Slavnost FÁZE a slavnost PŘESNIC
učily jedné pravdě evangelia. Jsou předobrazem smrti
Pána Ježíše Krista, jako obětního Beránka. (1K 5,7) Ještě
jeden aspekt je důležité připomenout. Krví zabitého
beránka musely být potřeny veřeje vchodu do domu.
Všechno muselo být uděláno tak, jak bylo nařízeno.
Na poslušnosti hlasu Hospodinova všechno záviselo.
Je rozdíl mezi tím, být zachráněn, a mít prostředky
k záchraně. Prostředky k záchraně Pán Bůh stanovil a
dal. Člověk jich ale musel poslušně použít. Jinak nebyly
samy o sobě nic platné. Také odstranění kvasu z domu
má svůj význam. Kvas je spodobněním hříchu v jakékoliv
podobě. Kvas představuje zlomyslnost a nešlechetnost.
(1K 5,8) Kvas představuje klamnou nauku a faleš, jak je
představena v učení farizeů a saduceů. (Mt 16,6. Mk 8,15)
Kvas farizeů je hrabivost a nespravedlnost (Mt 23,14),
nepřejícnost v. 13, předstíraná horlivost a mnoho dalších
nepěkných vlastností, vyjmenovaných v kapitole 23. Kvas
saduceů je zpochybňování (Mt 22,23), špatná znalost
Písma a Boží moci. (v. 29) Kvas herodiánů je pokrytectví
a světácké manýry (v. 16-21) a také intrikánství (Mk 3,6)
Tolik ke starozákonní slavnosti svátku, kterého se měl
každý muž v Izraeli zúčastnit. Náš Pán se ho naposledy
zúčastnil těsně před svou smrtí. Předznamenání neboli
symbol se stal skutečností, nebylo tedy důvodu od
té chvíle se ke starým symbolům vracet, ale „slavit
v upřímnosti a pravdě“. (1K 5,8) Proč by se měl zabíjet
obětní beránek? Byl už přece obětován. To si teď
připomínáme a oslavujeme v ustanovení Večeře Páně. To
máme tak dlouho dělat, jak řekl Ježíš, na jeho památku,
dokud nepřijde.
První skupina židovských svátků, Fáze, slavnost přesných
chlebů, slavnost prvotin, to vše se uskutečňovalo 14.15.16.
ABIB nebo také NISAN. Všechny svým způsobem
vypovídaly o určité fázi Kristovy zástupné, a pro člověka
velmi důležité, službě. Prostředky k udržení života to jsou ony zástupné činy Ježíšovy. Jejich přivlastnění
si, skrze víru, to je ta druhá věc. Ta je už cele v rukou
člověka. Jenom upřímný a opravdový postoj člověka
k těmto život zachraňujícím prostředkům, které člověk
nemohl ovlivnit, může situaci člověka dokonale změnit.
Využijeme těchto prostředků???
Slavnost Téhodnů - Letnice
5M 16,9-12. 2M 23,16. 34,22. Slavnost žně, nazývaná
též slavností týdnů (kralicky – téhodnů) nebo slavností
prvotin. Žně vlastně trvaly od 2. velikonočního dne (16.
Nisan) až do letnic. (Biblický slovník, str. 1344) „Slavnost
týdnů, druhá ze tří výročních slavností, při nichž se musel
každý mužský Izraelec ukázat před Hospodinem ve
svatyni. Byla to výroční zemědělská slavnost, dožínky. 2M
34,22 . Název „slavnost týdnů“ pochází ze skutečnosti, že
muselo k jejímu zahájení uplynout sedm plných týdnů po
obětování prvního snopku uzrálého ječmene…
V době Ježíšově byla slavnost týdnů spojována
s památkou vydání Zákona na Sinaji, ačkoli ve Starém
Zákoně není pro to žádného podkladu. (Biblický
slovník 1120-21) Jestliže slavnost prvotin, která byla
součástí první skupiny svátků, se ve skutečnosti kryje
s Kristovým zmrtvýchvstáním, potom padesátý den,
začátek staroizraelského svátku „téhodnů“, se shoduje
s novozákonními letnicemi. To byla „chvíle“, kdy byl
dán Duch svatý v takové míře, jako nikdy předtím. Sk
2,1-8 „Kristovo nanebevstoupení bylo znamením, že
jeho následovníkům se dostane zaslíbeného požehnání.
Na ně museli čekat, než zahájí své dílo. Když Kristus
vešel nebeskou branou, byl dosazen jásajícími anděly na
trůn. Jakmile skončil tento slavnostní obřad, sestoupil
Duch svatý na učedníky v hojných proudech, a Kristus
byl vpravdě oslaven, a to slávou, kterou měl u Otce od
věčnosti. Vylití Ducha o letnicích bylo sdělením nebes,
že Vykupitel byl slavnostně dosazen na trůn. Podle
svého zaslíbení poslal pak svým následovníkům Ducha
svatého z nebe jako znamení, že přijal jako kněz a král
všechnu moc na nebi a na zemi a že je pomazaným
svého lidu.“ AA 39 Staroizraelský národní svátek tedy
předznamenával nové naplnění nové křesťanské církve,
přesně tak, jak Bůh Izraele ustanovil.
Skupina posledních tří svátků
Časově byla tato skupina zhruba o půl roku později,
než první skupina svátků. Také ona skupina svátků měla
svůj časový rámec. (3M 23, 24-37) První den sedmého
měsíce, to je Étáním neboli Tišrí – slavnost troubení,
desátý den, den očišťování, smíření, a 15.–22. den slavnost
Stánků. Slavnost troubení byla přípravou ke Dni smíření,
aby se mohl každý Izraelec „setkat“ se svým Bohem.
„Den smíření“ byl velmi důležitou součástí izraelských
ustanovení už od dob putování po poušti. V tomto
dni musel mít každý své vztahy s Bohem v naprostém
pořádku, bez jakýchkoli nesrovnalostí, nebylo-li tomu
tak, bylo to často osudové, takový člověk musel v hrůze
a nejistotě čekat, jak vše dopadne. Tato slavnost troubení
oznamovala, že zanedlouho přichází den soudu a že
se na něj musí připravit. Starozákonnímu Izraeli bylo
potřebné pamatovat každý rok na Den smíření. Na jejich
svědomitosti závisel i život velekněze ve svatyni svatých.
Novodobému Izraeli začal Den smíření rokem 1844, kdy
začal vyšetřující soud.
Posledním z důležitých židovských svátků byla slavnost
Stánků, kdy už úroda byla sklizena a plody většinou dávno
sklizeny. Den smíření už minul, všechna nedorozumění
vyřešena, a tak štěstí a radost se spokojeností byly hlavním
motivem slavnosti. V pohledu do minulosti slavnost
připomínala, jak Izrael žil kdysi ve stanech a kočoval. „A
tak rozpomínati se budeš, jak jsi služebníkem byl v Egyptě
a jak tě Bůh vedl…“ (5M 16,12-15.) Doporučení Boží
Izraeli, jak by měly, co do nálady, vypadat svátky Stánků,
nacházíme v (5M 16,12-15) „Svátek stánků měl smysl
vzpomínkový a vedle toho byl také předobrazem. Jednak
měl připomenout pobyt na poušti, jednak jako slavnost
žní měl oslavit sklizeň plodů na zemi a naznačit velký
den konečné sklizně, až Pán úrody vyšle své žence, aby
koukol svázali do snopů a spálili a pšenici sklidili do
sýpky Boží.“ PP 541
Byly to slavnosti dobré nálady a vděku. Je dobré
připomínat si Boží prozřetelnost. Někdy však jsme ale
skeptičtí, dokonce reptáme, jako někdy reptával Izrael…
Stěžujeme si, i když pro to není žádný důvod. Nebylo by
vhodné raději myslet na podivuhodnou cestu a zvláštní
životní sílu, kterou nás Bůh obdařuje? To vše mělo
přicházet na mysl Izraeli v čase těchto svátků – slavnosti
Stánků.
Také nás by to mělo inspirovat, že: „Nemusíme se bát
budoucnosti, jedině pokud bychom sešli z cesty, kterou
nás vedl Pán.“ TM 31, 9T 10 Hlavním motivem, jak jsme
zjistili, a také významovým ukazatelem všech židovských
svátků byla osoba Ježíšova, kterou z různých pohledů
připomínaly. Když Mesiáš, Zachránce a Spasitel, žil na
této zemi a posléze dle prorockých předpovědí zemřel,
a tak opatřil prostředky k záchraně, přestaly být všechny
symboly, na to ukazující, aktuální. Čas se naplnil, symboly
se staly skutečností a nebylo tedy důvodu, aby byly svátky
nadále drženy a svěceny, vyjma toho, co nově ustanovil
Ježíš. Lk 22,17-20.
Fr. Poslušný
35
Přečetli jsme za vás
Dušičky, Halloween a jedno výročí
Barevný podzim a padání listí je přírodní
loučení s létem. Symbolizuje smrt přírody a
oznamuje příchod zimy. Blíží se konec měsíce
a před sebou máme tradiční Dušičky, nebo-li
Den všech svatých. S nimi se do našich končin
tlačí jiný svátek, svátek duchů – Halloween.
Může se zdát, že jde o ryze americký svátek,
ale svůj původ má v Evropě. Podívejme se,
jaký je mezi oběma rozdíl.
V dávných dobách pohanské Evropy určili
pohanští knězi 31. říjen za den, kdy vzdávali
čest mrtvým. Zapalovaly se ohně, které měly
zapudit duchy zimy a na usmířenou, aby lidem
neškodili, jim byly dávány drobné dárky.
Keltští kněží věřili, že některé ženy se daly
do služeb ďábla a v tu noc létají po obloze na
koštěti. A tak ze strachu z duchů a z čarodějnic
začali lidé vyrábět a nosit masky, které měly
duchy zastrašit a odehnat je od domů a vesnic.
Křesťané od 8. století oslavovali 1. listopad jako
Den všech svatých, všech těch, kteří za svoji
víru položili život. Nevěřící se však křesťanům
posmívali a začali na církevní budovy věšet
lebky, kostlivce, symbolické oltáře a na zdi
malovat bílé kříže.
Protože Amerika byla v počátcích osídlena
většinou protestanty z Evropy, oslavy Dušiček
se nijak neujaly. Na rozdíl od Evropanů,
Američané neslaví den zemřelých, ale den
padlých veteránů. Jedním ze symbolů podzimní
hojnosti se stala oranžová dýně. Dýně se stala
36
Z ráje do ráje
6 2009
také symbolem svátků Halloween a právě
zde vzniká zdánlivá spojitost mezi oběma
tradicemi…
Pohanský svátek Halloween přivezli do Ameriky
Irští a Skotští emigranti. Děti chodily od domu
k domu, kde dostávaly bonbony, sladkosti,
jablíčka a nejrůznější pamlsky. V minulých
letech se však objevily tragické případy, kdy
v bonbonech byly namíchané drogy, rozemleté
sklo, úlomky žiletek v jablcích a z oslav se
staly hororové příběhy lidské zvrácenosti.
Vidíme, že jmenované podzimní svátky
jsou dnes spíše dílem pohanských tradic.
Z Halloweenu se postupně pomocí OSN stává
nejrozšířenější svátek naši planety. Buďme
připravení vysvětlit dětem původ tohoto u nás
nového svátku. Budiž nám k užitku následující
varování! „Běda těm, kdo říkají zlu dobro a
dobru zlo, kdo vydávají tnu za světlo a světlo za
tmu, kdo vydávají hořké za sladké a sladké za
hořké! (Iz 5,20)
Křesťané mají mnohem více důvodů k oslavám,
než jsou hrátky se symboly smrti. Do církve se
čas od času vloudí tradice, proto je dobré si při
této příležitosti připomenout 31. října 1517, kdy
právě v Den všech svatých Martin Luther přibil
na dveře hradního kostela ve Wittemberku 95
tezí. Ty se staly počátkem reformace v Evropě.
(-kas- Více informaci: www.hcjh.cz; Zápas o
duši 90, říjen 2006)
Vánoční hody
VÁNOCE a
SLUNOVRAT
Vánoční
hody
O vánočních svátcích tajemný ruch
v domech i na ulicích mění všední ráz ve sváteční a každý, ať jakéhokoliv politického nebo
náboženského přesvědčení, pospíchá potřásti
svému druhu rukou s přáním šťastných a veselých svátků vánočních. I v té nejchudší chaloupce je veseleji než jindy, jakési kouzlo obestírá
malé i velké, takže se zdá, že přece láska světem
vládne. Zvony dojemněji zní, takže i mnohý
nevěrec neodolá a zavítá do chrámu, kde nadše-
ně zpívá: „Narodil se…“
Pohlédneme-li však na to blížeji, shledáme,
že i to zdánlivě krásné a malebné je bezcennou
věcí pro křesťana, který pochopil význam osobnosti Ježíše Krista. Zde se osvědčuje staré přísloví:
„Není všecko zlato, co se zlatem třpytí.“ Toho
pozlátka o vánočních svátcích je všude plno a
ve skutečnosti všecky ty obřadnosti jsou jenom
pozlátkem, ba méně než pozlátkem, nebezpečným klamem, který odvádí od pravé zbožnosti.
Již doba, ve které se slaví narození Spasitele,
je nesprávná. Chtěl-li by zbožný křesťan
vzpomenouti narození Pána Ježíše, musil by tak
37
Vánoční hody
učiniti v měsíci říjnu a nikoliv 24. prosince. Již
proto ne, že Pán Ježíš se nenarodil v prosinci
a že 24. prosinec jest den pohanských svátků.
Osobnost Ježíše Krista nelze přece ztotožňovati
s pohanskými zvyky a svátky. Tyto dny byly od
pohanů zasvěceny slunci a velmi okázale slaveny.
Snahou církevních otců bylo, aby získali pohany
pro křesťanství a proto jejich svátky zasvětili
narození Kristovu.
To ovšem mezi křesťany nezpůsobilo
nic dobrého, třebaže se tak stalo způsobem
malebným a krásným. V pravém slova smyslu
lze říci, že křesťané stali se pohany, a pohané
změnili jenom jméno a rozmnožili řady křesťanů.
Účel minul se cílem a mnoho nesprávností přešlo
z pohanství do křesťanství. I když některé zvyky
jsou jakousi vzpruhou ke konání dobra, nikdy
nevyváží duchovní škody, které způsobují tyto
vánoční zvyky.
Jsou to právě vánoční svátky, které dávají
podnět, aby víra opravdového křesťana a
osobnost Pána Ježíše byla zlehčena. Zdánlivě
nevinné žerty pověrečné, které s oblibou bývají
provozovány o štědrém večeru, mocně působí
na dítky a často i na dospělé, takže důstojná víra
v Boha nahrazována je pověrou.
Mnohý zbožný otec neb matka nepozastavuje se nad lží, když svým dítkám tvrdí všelijaké věci o Pánu Ježíši. Tu přesvědčuje dítko,
že Ježíšek mu přinese ověnčený stromek a
andílkové mu budou zvonit. Ten Ježíš, který
pro člověka vykonal tak veliké dílo a dosud je
v nebesích koná, je takovýmto způsobem zlehčován, ba zesměšňován.
Vánoční stromek bývá ozdoben všelijakými
věcmi, hlavně třpytícími se věcmi, jakoby
stříbrem a zlatem. A tak je to i s těmi dobrými
skutky, které se v tento den konají. Jako
38
Z ráje do ráje
6 2009
v přírodě nenalezneme nepřirozeně ozdobený
kterýkoliv lesní strom, tak i ve všedním životě
domnělých křesťanů nenalézáme trvalou vůli
činit dobře. Snad jenom trochu o vánocích a to
ještě ne vždy s upřímností, často je to jenom
přetvářka. Jinak život rodinný i veřejný často
bývá pravým opakem toho, co se předstírá o
vánocích.
Podivný by musil býti Bůh křesťanů, kdyby
měl míti něco společného s takovými svátky, kdy
všelijak bývá slaven od domnělých křesťanů.
Zato jsou však vánoční svátky dobrým zdrojem
obchodním a příležitostí k vykonání něčeho
dobrého. Právě takový účel má „Den matek“,
aniž by měl co činiti s náboženstvím. Pohané
ve svém slavení „slunovratu“ byli upřímnější a
jejich slavnosti měly své místo i účel, ale nynější
vánoce, jak je známo, jsou velikou příležitostí
k zlehčení Spasitele světa. Opravdový křesťan
řídí se vždy podle rady samého Spasitele, který
pravil: „Nadarmo mne ctí, učíce učení, přikázání
lidská.“ (Mt. 15, 9). Proto první křesťané
neslavili vánoce. Neměli o tom nijakého
příkazu od Pána Ježíše, ani od apoštolů; teprve
v dobách pozdějších, kdy i jiné zvyky pohanské
dostaly se do křesťanství, staly se vánoce svátky
křesťanskými.
Opravdový křesťan však nemůže míti
účastenství v tom, co se neshoduje s vůlí
Otce nebeského. Jeho napomenutí zní: „Cestě
pohanů neučte se, aniž se znamení nebeských
děste, neboť se jich děsí pohané.“ (Jr. 10,
2). Ustanovení pohanů jsou marnost; proto
křesťan, opravdově Boha se bojící, nezná veselí
vánočních hodů.
A. Pražan
Článek z časopisu HLASATEL PRAVDY,
ročník XXVIII – 1937 – Čís. 4
VIANOCE A BIBLIA
„K Biblii, jedine k Biblii ako pravidlu viery a
povinnosti!“ (EGW: TGC, str. 204) Preto stručne
nahliadnime do Slova Božieho.
V celej Biblii sa o sviatku vianoc nedočítame ani
slovo. Táto skutočnosť však ešte neznamená, že
slávenie alebo neslávenie vianoc nie je vážnou
záležitosťou. Obdobne to je i s nedeľou. Vieme, že
najvážnejšie výstrahy sa vzťahujú na tento deň a
predsa v celom Písme niet o slávení 1. dňa týždňa
ani jedinej zmienky.
Posvätný strom
V Písme však nájdeme dosť priamych textov o
určitom „posvätnom strome“ – hebrejsky „ašera“.
Avšak väčšina prekladov toto hebrejské slovo
neprekladá správne. Napríklad prof. Roháček ho
prekladá slovom háj.
V Písme sa spomína „bamah“ alebo „ramah“, čo
je správne prekladané ako výšina, kralicky výsost.
Pre podrobnejšie informácie pozri biblický slovník
Adolfa Novotného, heslo „výsost“. Ide o určité
posvätné miesto, ktoré je vyvýšené - odtiaľ znenie
slova výšina. Toto miesto bolo osadené zeleňou
– odtiaľ by mohlo byť pomenovanie háj ako
synonymum slova výšina. Toto vyvýšené miesto
obsahovalo predovšetkým oltár istému božstvu.
Teraz sa však vráťme k posvätnému stromu – ašere.
a) Prvou skutočnosťou, ktorú nám Písmo odhaľuje
o tomto predmete je, že zvyčajne tento symbolický
strom bol vztyčovaný vedľa Bálovho oltára na
vyššie zmienených výšinách. (Pozri Sd 6,25; 5M
16,21)
b) Ďalšou skutočnosťou je, že Pán Boh tento
predmet priamo zakazuje (2M 34,13; 5M 7,5; 5M
12,3)
„Neštěpíš sobě ašeru (posvátný strom), (vůbec)
nižádný strom u oltáře Hospodina, Boha svého,
který sobě uděláš.“ [5M16,21] (Preklad: Dr Gustav
Sicher, vrchný rabín pražský. Vysvetlivky: Gustav
Flusser, lektor novohebrejčiny na Orientálnom
ústave v Prahe.)
c) Tento posvätný strom bol súčasťou mnohých
odpadnutí starého Izraela. (1Kr 14,15.23; 2Kr
17,10; 2Pa 33,19; Jr 17,2.)
d) Na druhej strane mnohé nápravné snahy zahŕňali
odstránenie týchto predmetov. (Sd 6,25-30; 2Kr
18,4; 2Pa 31,1; 2Kr 6,14.15; 2Pa 34,3.4.7; 2Pa
14,3; 2Pa 17,6.)
Biblických textov, v ktorých je uvedené slovo ašera
je viacej, avšak ostatné sa týkajú samotnej bohyne
s rovnakým menom. Pre úplnosť by sme mali
spomenúť i ďalší predmet, hebrejsky „macevah“ –
posvätný stĺp, ktorý tiež zvykol stáť vedľa Bálovho
oltára. (Prof. Roháček v tomto prípade zvyčajne
používa termín modlársky stĺp). Avšak starozákonní
pisatelia v týchto dvoch predmetoch robili rozdiel a
to nielen použitím rôzneho termínu. Napríklad Pán
Boh prikazoval svojmu ľudu stĺpy rozbiť, rozboriť,
zatiaľčo stromy mali byť povytínané, spálené
ohňom a pod. Takto je rozdiel medzi posvätnými
stĺpmi a posvätnými stromami markantnejší.
Všeobecné texty
Skúsme si pripomenúť niektoré všeobecnejšie
texty. Pripomeňme si ako adventistická teológia
dokazuje, že nedeľa je znamením šelmy. Odhaľuje
najskôr kto je šelmou, a potom poukazuje na
spupnosť s akou sa chváli táto mocnosť, že ona má
právo ustanovovať sviatky (EGW: TGC, str. 446447), pričom pohanský pôvod sviatkov jej vôbec
nevadí. „Premení časy a zákon.“ Uvedomme si, že
vianoce sú tiež jedným zo sviatkov, ktoré ustanovila
katolícka cirkev.
Odpadnutie na začiatku stredoveku
Všeobecné texty z Písma vzťahujúce sa na toto
odpadnutie (2Te2, 3), ako adventisti s. d. vzťahujeme
hlavne na zmenu soboty na nedeľu, ale aj na ostatné
pohanské zvyky, zvyklosti a modly, ktoré vnikli do
kresťanstva. (Pozri napr. GC 49.382; EW 211).
Medzi nami však vyvstáva tvrdenie, že zvyklosť
slávenia vianoc nepatrí medzi tie ostatné pohanské
zvyklosti. A asi málo ľudí si uvedomuje, že takto je
podkopávaný základ trojanjelskeho posolstva. Tými
istými myšlienkami sa dá obhajovať aj nedeľa.
39
Vianoce a Biblia
Číslo 666
Odhaliť pôvod a zmysel vianočných sviatkov však
možno jednoduchšie a priamejšie. Písmo uvádza
charakteristický znak spomínanej mocnosti, ktorý
v dejinách je jednoznačný a nezameniteľný. Je to
číslo „666“. Nejde len o jednu mincu so sústavou
čísel dávajúcich súčet 666, ale dejiny tvrdia, že
toto číslo je späté s Bohu sa priečiacim slnečným
kultom ako takým. Solárny kult v podstate zahŕňa
falošnú trojicu, falošného najvyššieho kňaza
a solárne sviatky i symboly. Vianoce sú plne
solárnym sviatkom a posvätný strom plne solárnym
symbolom. Titul „VICARIUS FILII DEI“ je už len
takou perličkou potvrdzujúcou, že slnečný kult bol
prevzatý do náboženského systému katolicizmu.
Takto hovorí Hospodin
Vianoce sú doprevádzané starými zvykmi a
obyčajmi, ktoré vytvárajú svojrázny kolorit tohto
zimného obdobia. Všetky tieto zvyky však boli
vymyslené k pocte temnej bytosti, ktorá sa skrýva
za množstvom pohanských božských mien. Jedným
z nich je „Bál-berít“, titul pohanského mesiáša,
ktorý v preklade znamená „Pán jedle“. (viď Sd 8,33
a 9,4)
Teda „ak je Hospodin Bohom, nasledujte ho, a jestli
je ním Bál, iďte za ním!“ 1Kr 18,21.
„Jaký je súhlas Krista s Beliálom? Alebo jaký má
podiel verný s neverným?“ 1K 6,15.
„Nepostavíš si strom ako ašeru vedľa oltára
Hospodina, svojho Boha.“ 5M 16,21. (preklad
Mons. Dr. Josefa Hegera)
„Ale im takto učiníte: ich oltáre rozboríte, ich
modlárske stĺpy skrúšite, ich háje (posvätné
stromy) zosekáte a ich rytiny spálite ohňom. Lebo
ty si svätý ľud Hospodinovi svojmu Bohu. Teba si
vyvolil Hospodin, tvoj Boh, aby si mu bol ľudom
zvláštneho vlastníctva nad všetky národy, ktoré sú
na tvári zeme.“ (5M 7,5.6. 1Pt 2, 9)
„Vystríhaj sa, aby si sa nepýtal po ich bohoch
povediac: Ako slúžili tieto národy svojim bohom?
A budem tak robiť i ja. Neučiníš tak Hospodinovi,
svojmu Bohu, lebo všetko, čo je ohavnosťou
Hospodinovi, čoho On nenávidí, robili svojim
bohom.“ 5M 12,30.31.
Do akej miery sa môže pravý kresťan prispôsobiť
zvykom vianočných sviatkov s jej stromčekami,
darčekmi, radostnou atmosférou, vianočnými
40
Z ráje do ráje
6 2009
pozdravmi a poverčivými prianiami bez toho, aby
riskoval stratu nikdy nevysýchajúceho stromu
života a nekonečného šťastia a radosti? Túto otázku
si musí zodpovedať každý sám. Nenechajme sa
však zviesť a olúpiť o večné mesto pokoja.
„Nič to, budem mať pokoj, i keď budem chodiť
podľa umienenosti svojho srdca;“ 5M 29,19.
Možno, ale dokedy?
Doplnok
Preklad slova „Ašera“ (Gesenius)
- bohyňa, bohyne,
- jej obrazy a sochy,
- posvätné, zasvätené stromy
alebo koly postavené blízko oltára,
Výskyt slova „Ašera“ vo význame posvätného
stromu
2M 34,13 Ale ich oltáre rozboríte a ich modlárske
stĺpy polámete a ich háje (ašera) povytínate,
5M 7, 5 Ale im takto učiníte: ich oltáre rozboríte,
ich modlárske stĺpy skrúšite, ich háje
(ašera) zosekáte a ich
rytiny spálite ohňom.
5M 12, 3A rozboríte ich oltáre a skrúšite ich modly
a ich háje (ašera) popálite ohňom a rytiny
ich bohov posekáte a vyhubíte ich meno z
toho miesta.
5M 16,21Nevysadíš si hája (ašera) nijakých stromov
pri oltári Hospodina, svojho Boha, ktorý
si spravíš.
Sd 6, 25 Potom stalo sa tej noci, že mu riekol
Hospodin: vezmi býka z hoviad, ktoré
má tvoj otec, a síce toho druhého býka
sedemročného a sboríš oltár Bálov, ktorý
patrí tvojmu otcovi, i háj (ašera), ktorý je
pri ňom, vytneš.
Sd 6, 26 A vystavíš oltár Hospodinovi, svojmu
Bohu, na vrchu tejto pevnosti na
upravenom mieste a vezmeš toho druhého
býka a budeš ho obetovať zápalnou obeťou
na dreve hája (ašera), ktorý vysekáš.
Sd 6, 28 Keď potom vstali mužovia mesta skoro
ráno, videli, že hľa, oltár Bálov je
rozborený, a háj (ašera), ktorý bol pri
ňom, je vyťatý, aj že ten druhý býk bol
obetovaný zápalnou obeťou na oltári,
ktorý bol postavený.
Sd 6, 30 Vtedy povedali mužovia mesta Joasovi:
Vyveď svojho syna, nech zomrie, pretože
rozboril oltár Bálov a že vyťal háj (ašare),
ktorý bol pri ňom.
1Kr 14, 15A Hospodin bude biť Izraela, že sa bude
klátiť, ako sa kláti trstina vo vode, a
vykorení Izraela a odprace z tejto dobrej
zeme, ktorú dal ich otcom, a rozptýli ich
za riekou, pretože si spravili svoje háje
(ašera) popudzujúc Hospodina.
1Kr 14,23Lebo aj oni si nastaväli výšin a
modlárskych stĺpov a narobili si hájov
(ašera) na každom vysokom brehu a pod
každým zeleným stromom
2Kr17, 10a nastaväli si modlárskych stĺpov a
hájov (ašera)na každom vŕšku, jakotak vysokom, a pod každým stromom
zeleným
2Kr 18, 4On odstránil všetky výšiny, roztrieskal
modlárske sochy, vysekal háje (ašera)
a roztĺkom medeného hada, ktorého bol
spravil Mojžiš; lebo až do tých dní mu
kadili synovia Izraelovi kadivo, a nazval
ho Nechuštánom.
2Kr 23, 6A dal vyniesť háj (ašera) z domu
Hospodinovho ta von z Jeruzalema
k potoku Kidronu a spálil ho pri potoku
Kidrone a roztĺkol na prach a jeho prach
hodil na hroby synov obecného ľudu.
2Kr 23,14A potrieskal modlárske stĺpy a posekal
háje (ašera) a ich miesto zaplnil ľudskými
kosťami.
2Kr 23,15Aj oltár, ktorý bol v Bét-ele, výšinu, ktorú
spravil Jeroboám, syn Nebátov, ktorý
spôsobil to, aby hrešil Izrael, i ten oltár
i výšinu, rozdrvil na prach a háj (ašera)
spálil.
2Pa 14, 3A odstránil oltáre cudzích bohovaj výšiny
a roztrieskal modlárske stĺpy a posekal
háje (ašera).
2Pa 17, 6A keď sa povznieslo jeho srdce na cestách
Hospodinových, odstránil ešte aj výšiny a
háje (ašera) z Júdu.
2Pa 31, 1Keď sa to všetko dokončilo, vyšli všetci
synovia Izraelovi, ktorí sa tam nachádzali,
do miest Júdových a rozlámali modlárske
sochy a posekali háje (ašera) a rozborili
výšiny aj oltáre a odpratali to z celého
Judska, Benjaminska, Efraimska a zo
zeme Manassesovej až i všetko dokončili.
Potom sa navrátili všetci synovia
Izraelovi, každý do svojho državia, do
svojich miest.
2Pa 33,19A jeho modlitba, a jako sa mu dal Bôh
uprosiť, a všetky jeho hriechy i jeho
prestúpenie i miesta, na ktorých bol
vystavil výšiny, a kde bol postavil háje
(ašera) a rytiny, prv ako sa pokoril, to hľa,
je napisané v dejinách Chozaiho.
2Pa 34, 3Ôsmeho roku svojho kraľovania, keď
bol ešte len chlapec, začal hľadať Boha
Dávida, svojho otca, a dvanásteho roku
začal čistiť Judsko a Jeruzalem od výšin
a hájov (ašera), od rytín a sliatin.
2Pa 34, 4Lebo pred ním rozborili oltáre Bálov a
slnečné obrazy, ktore boli hore na nich
posekal, a háje (ašera), rytiny a sochy
modiel skrúšil a obrátil na prach a rozsypal
po hroboch tých, ktorí im obetovávali.
2Pa 34, 7poboril oltáre a háje (ašera)a rytiny
roztrieskal a obrátil na prach a všetky
slnečné obrazy posekal po celej zemi
Izraelovej. Potom sa navrátil do
Jeruzalema.
Iz 17,8 A nebude hľadieť na oltáre, na dielo
svojich rúk, ani nepozrie na to, čo učinili
jeho prsty, ani na háje (ašera) ani na
modlárske obrazy slnka.
Iz 27, 9 A tak tým spôsobom bude pokrytá
neprávosť Jakobova, a to bude ten celý
užitok, že odstráni jeho hriech, keď obrýti
všetky kamene oltára na rozvaleninu,
takže budú jako rozmetané kamene
vápencové; nepovstanú viacej háje (ašera)
ani slnečné obrazy.
Jr 17, 2 Ako sa rozpomínajú na svojich synov, tak
sa rozpomínajú na svoje oltáre a na svoje
Astarty (ašera) pri zelenom strome, na
vysokých pohorkoch.
Mi 5, 14 vykorením tvoje háje (ašera) z tvojho
stredu a zahladím tvoje mestá.
Výskyt slova Ašera ako mena bohyne (alebo
Astarta) sa spomína v nasledujúcich biblických
textoch:
Sd 3,7; 1Kr 15,13; 16,33; 18,19; 2Kr 13,6; 17,16;
21,3; 21,7; 23,4; 23,7; 2Pa 15,16; 19,3; 24,18;
33,3;
Časté námietky obhajujúce solárne zvyklosti
modla nie je nič
Tvrdenie ap. Pavla, že modla nie je nič, často počuť
z úst tých, ktorí túžia po životnom štýle, ktorý by sa
až tak neodlišoval od toho svetského. Áno, modla
sama o sebe je kus hmoty a človeku väčšinou nemôže
ublížiť. Ak však človek vyjadrí určitý súhlas s touto

41
Vianoce a Biblia
modlou, títo ľudia už majú čo do činenia i s niekým
iným. Sú to démoni, padlí anjeli. Ap. Pavel na to
upozorňuje a varuje, len svet milujúci ľudia to
radšej nečítajú: „Čo teda hovorím ... že modla je
niečo? Ale že to, čo pohania zabíjajúc obetujú,
obetujú démonom a nie Bohu. A nechcel by som,
aby ste vy boli účastníkmi démonov. Nemôžete
piť kalich Pánov i kalich démonov. Nemôžete
mať účasť na stole Pánovom i na stole démonov.
Alebo či popudzujeme Pána k hnevu? Či sme azda
silnejší od neho? Všetko smiem, ale nie všetko
je užitočné...“ [1.Korinťanom 10, 19-23]. Teda
modla nie je nič, ak však akýmkoľvek spôsobom
vyjadríme svoj súhlas s ňou, obetujeme démonom!
odovzdanie srdca a vonkajšie náboženské
úkony
Objavuje sa aj tvrdenie, že Pánu Bohu predsa
nejde o nejaké vonkajšie náboženské úkony, ale
o odovzdanie srdca. Niekto možno úprimne chce
vyjadriť vďačnosť Bohu za plán vykúpenia, za to
že bol ochotný prísť na túto Zem a je presvedčený,
že Bohu je to jedno akú formu k tomu zvolí. Nie je
to však pravdou. Uveďme si niekoľko biblických
príkladov.

Kainova a Ábelova obeť. Obeť baránka je
vonkajší úkon, aj Kainova obeť plodov zeme bola
náboženským úkonom. Pán Boh však prijal len
jednu z týchto dvoch obetí. Kain túto svoju obeť
neprinášal satanovi ale Bohu. Táto pohnútka však
nestačila nato, aby Pán Boh mohol jeho obeť prijať.
Pán Boh stanovil určitú formu a Kain ju úmyselne
nechcel dodržať.
Na druhej strane satan v svojej modloslužbe
má určité pravidla, formy, ktoré sú neprípustné
v pravej bohoslužbe. Boží ľud pod horou Sinai sa
pokúsil použiť pohanský spôsob uctievania Boha.
Zlaté teľa už bolo postavené a Áron vyhlásil:
„Zajtra bude slávnosť Hospodinova.“ Ľud chcel
uctievať jediného a pravého Hospodina, lenže
forma, ktorú si zvolil bola pre Boha neprijateľná,
až príliš neprijateľná. Preto túto neposlušnosť tak
tvrdo potrestal.
Vyššie spomínané výsosti sa postupne viac a
viac dostávali medzi ľud Boží, keď sa usídlil
v zaľúbenom Kanaáne, prakticky od doby sudcov až
po Babylonské zajatie. Adolf Novotný v Biblickom
slovníku pod heslom „výsost“ uvádza: „... na
výsostech byl uctíván Hospodin.“ Pravého Boha
42
Z ráje do ráje
6 2009
chceli uctievať formou, akou pohania uctievali
Bála.
„... V neskorších rokoch Samaritáni naoko
uctievali pravého Boha, v srdci i konaním však
boli modloslužobníkmi. Je pravda, že si mysleli,
že ich modly im len majú pripomínať živého
Boha, Vládcu vesmíru; ničmenej ľud sa klonil
k uctievaniu rytín a obrazov.“ (EGW: PK 567)
Na začiatku stredoveku sa kresťanstvo pokúsilo
včleniť atraktívne vonkajšie náboženské úkony
(pohanské) do kresťanstva. Vnútorné princípy mali
byť kresťanské – kristocentrické. Nebolo to však
víťazstvo kresťanstva. Bolo to naopak! „Pohanstvo,
zatiaľčo sa javilo ako porazené, sa stalo víťazom.
Jeho duch ovládol cirkev. Jeho učenia, obrady,
povery boli vtelené do viery a bohoslužby
nasledovníkov Kristových.“ (EGW: The Great
Controversy, str. 49.50)
Prečo je to pre Boha neprijateľné? Vzťah medzi
Bohom a človekom najlepšie vyjadruje vzťah muža
a ženy. Vyššie spomínané náboženské pohanské
vonkajšie prvky sú vlastne prvkami vyjadrujúcimi
vzťah tejto ženy k cudziemu mužovi – satanovi.
Druhé prikázanie nás v podstate upozorňuje, že Pán
Boh je žiarlivý na takéto konanie svojej manželky.
Používanie prvkov charakteristických pre službu
satanovi, je vlastne koketovanie so satanom. Ak
niekto takto rád koketuje, zrejme v jeho vzťahu
k pravému Bohu nie je čosi v poriadku.
zaniknuté pohanstvo alebo súčasná ľudová
tradícia
Ďalší podobný názor tvrdí, že pohanské kulty, teda
i slnečný, už dávno zanikli. Dnes máme do činenia
len s ľudovými tradíciami a to pekné z nich si
môžme kľudne vziať.
V každej dobe, pokiaľ zvyky pohanských kultov
prevádzala väčšina obyvateľov, boli tieto zvyky
zároveň ľudovou tradíciou. Zdá sa, že niekto má
záujem, aby slová s negatívnym podtónom boli
zamenené za neutrálnejšie slová.

Kedy však zanikli solárne zvyklosti alebo pohanské
kulty? Po zániku Starobabylonskej ríše, či
vznikaním nových civilizácií? Dejiny jasne hovoria,
že v Rímskom impériu ešte stále prevládala slnečná
mytológia. Rímsky katolicizmus tvrdí, že vznikom
katolíckej cirkvi bolo pohanstvo porazené, že
katolicizmus zevanjelizoval takmer celý svet. Avšak
zopakujme si slová Ellen Whiteovej: „Pohanstvo,
zatiaľčo sa javilo ako porazené, sa stalo víťazom.“
Slnečný kult si teda víťazne razil cestu ďalej. Či
snáď zanikol slnečný kult, keď tieto prvky začali
prijímať i protestantské cirkvi? Ostáva ešte jedna
možnosť: bolo to vtedy keď ho začala praktizovať
posledná laodicejská cirkev?!
Zdá sa, že ešte mnohí nechápu, že dnešné
padlé kresťanstvo je totožné so starozákonným
pohanstvom, avšak s jedným malým rozdielom:
Dnešné pohanstvo sa skrýva za kresťanské mená.
Práve preto Písmo, aby túto skutočnosť odhalilo,
to nazýva pravým a skutočným menom – Babylon.
Teda nemôžeme povedať, že okolo nás žijú
kresťania; sme obklopení pohanstvom presne tak,
ako v starozákonnej dobe telesný Izrael. A presne
tak isto aj v Božom ľude sú žiaľ neverní členovia,
ktorí hovoria, že týmto (pohanským) spôsobom
možno uctievať pravého Boha.
B.B.
Svátky Vánoc a konce roku
v modlitebnách adventistů
(Česko, Slovensko)
Na Štědrý den připravily sbory církve
adventistů pro veřejnost řadu duchovních
setkání. Například sbor v Havířově-Šumbarku
v ulici Generála Svobody 57/9 pořádá ve středu
24. prosince od 20 hodin vánoční bohoslužbu
vděčnosti. Sbor v Karviné spolupořádá
štědrovečerní zpívání na Masarykově náměstí
v Karviné-Fryštátu „Na Vánoce všichni spolu“
od 21 hodin. Pražský sbor na Smíchově v
Peroutkově ulici 57 zve na štědrovečerní
bohoslužbu od 22 hodin.
Sbor církve adventistů v Hronově–Zbečníku,
Padolí 198, zve na „půlnoční bohoslužbu“
s písněmi a slovem od 22 hodin. „Půlnoční na
Štědrý večer pořádáme úplně poprvé a moc
se na ni těšíme i na všechny, kteří přijdou,“
uvedl kazatel sboru Petr Adame. Sbor církve
adventistů v Děčíně-Starém Městě, Úzké ulici
10, pořádá v tento den od 23 hodin štědrovečerní
(před)půlnoční bohoslužbu. Karlovarský sbor
v Plzeňské 49 zve na štědrovečerní bohoslužbu
písní a evangelia „Dárek pro tebe“ od 23 hodin.
Adventisté v Liberci zvou do svého červeného
kostela na Perštýně, U Jánského kamene 3,
na štědrovečerní bohoslužbu „Proč vlastně
Vánoce“ od 23 hodin.
Několik setkání pro spoluobčany připravují
sbory církve adventistů i na další dny zbývající
do konce roku. Plzeňské komunitní centrum
Klíč na Slovanech, Koterovské třídě 84, pořádá
v sobotu 27. prosince od 17 hodin vánoční
promítání celovečerního filmu Příběh zrození
o neobyčejných událostech narození Ježíše
Krista. Sbor ve Frýdku-Místku na Slezské
1982 zve v sobotu 27. prosince od 15 hodin na
setkání, při kterém si zúčastnění připomenou
vyprávěním zkušeností, zpěvem a děkovnými
modlitbami, jak je Pán provázel končícím
rokem 2008. Stejný den vystoupí od 17 hodin
ve sboru Vojkovice na čísle popisném 74 místní
hudební a pěvecká skupina RozVoj. Písňový
večer chval pořádá v sobotu sbor v TřinciLyžbicích od 18 hodin v místním kulturním
domě Trisia.
Nejen pro všechny děti se 31. prosince
od 17 hodin uskuteční v brněnském
sboru na Střední 10 Dětský silvestr
s veselým programem a soutěžemi.
Slovenský sbor ve městě Zvolen na
Sokolské 10 pořádá 31. prosince
maškarní silvestrovskou oslavu s
promítáním a soutěžemi od 18 hodin.
43
Nepřipodobňujte se
NEPŘIPODOBŇUJTE SE
Ján Kovačík
P
řesto, že ap. Pavel římský sbor nezaložil,
ani v něm doposud ještě nebyl, jeho
členové mu leželi na srdci. Důkazem toho je
právě dopis, který jim z Korintu kolem roku 58
po Kr. zaslal. Současně doufal, že se v krátké
době s nimi setká (Ř 15,24). I když byl od nich
stovky kilometrů vzdálen, lnul k nim svojí
láskou a nebyli mu lhostejní. Svým listem
je chtěl nejen povzbudit, ale i varovat před
nebezpečím ze strany světa. Z toho důvodu
dvanáctou kapitolu svého listu začíná slovy:
„Protož, prosím vás, bratři,...“
On, Pavel, je PROSÍ! Jiné překlady uvádí:
„Vybízím vás...zapřísahám vás...napomínám
vás...naléhavě prosím...“ Všechny tyto
možnosti prozrazují, že mu nebyli lhostejní, jak
po duchovní stránce žijí. Chtěl, aby si uvědomili,
že svá těla mají dát k dispozici (obětovat) pouze
Bohu a ne světu, jak to zdůraznil v dalším verši:
„A nepřipodobňujte se světu tomuto...“
Nejen Bůh žádá, abychom svá těla odevzdali
Jemu, ale i satan se pokouší, abychom svá
těla poskvrňovali světskými žádostmi. Ap. Jan
upřesňuje: „Vždyť všecko, co je na světě:
žádost těla, žádost očí a honosný způsob
života, je nikoliv z Otce, ale ze světa.“ (1J
2,16)
„Nepřipodobňujte se“ má široký záběr:
nenapodobujte, neodchylujte se, nepřejímejte,
nepřizpůsobujte se, nešilhejte, nejednejte jako
svět, neprojevujte zájem, nenásledujte cestu
pohanů.
Podívejme se nejdříve do života lidu Božího, zda
byl (nebyl) tažen vírem života přizpůsobovat se
44
Z ráje do ráje
6 2009
„světu“, který je obklopoval.
Okénko do života Izraele
K
rátce po vyjití z Egypta Bůh těmto
osvobozeným otrokům sdělil, že je povyšuje
do svého královského stavu, aby byli lidem
zvláštním mezi národy, mezi kterými budou
žít (2M 19,5.6). Úžasná nabídka! Jak reagovali
na podmínku: „Jestliže budete poslouchat
hlasu mého...“ – „Odpověděl všecken lid:
„Cožkoli mluvil Hospodin, budeme činiti“.
(v.8) Bůh stanovil jasné a přísné podmínky:
POSLUŠNOST a VĚRNOST v dodržování Jeho
smlouvy. Oni s podmínkami souhlasili. Jak
dlouho?
Od Sinaje ovšem neodcházejme, posuňme
se však na vlně času o několik týdnů vpřed.
Lid stále táboří pod horou, ze které šlehal
oheň, a slyšeli hlas Boží, kdy opět slibovali:
„poslouchati budeme...“ Po vyhlášení Zákona
Zákonodárcem Mojžíš odchází na horu, kde
přejímá dvě desky Zákona a instrukce, týkající
se stavby svatyně. Zdrží se tam 40 dní. Dole
v táboře lid neví, co s časem. Aron nepřipravil
žádný „náhradní program“.
Satan zneužil Mojžíšovu nepřítomnost a
„nicnedělání“ lidu. Navedl je, aby žádali Arona
o „náhradníka“ za Mojžíše, vůdce, který by je
vedl v další cestě. Chtěli, aby jim udělal „bohy,
kteří by šli před nimi.“ Aron vyhověl a zhotovil
přesnou kopii egyptského bůžka Apise. Když
byl postaven na čestné místo v táboře, začaly
oslavy pod vedením nejvyššího kněze Arona.
Pohanského Apise pojmenoval jménem
Izraelského Boha: „Zítra bude JAHVEHO
(Hospodinova) slavnost.
Jak smutná skutečnost! Bůh na hoře sdělil
Mojžíšovi: „Pospíchej dolů, lid sešel z cesty,
klaní se zlatému teleti.“
- Další smutnou událost - o přizpůsobení Izraelců
pohanským náboženstvím - zaznamenává
4M 25. Boha, který je vyvedl z Egypta, který
se o ně staral cestou do země otců, vyměnili za
moábskou modlu Belfegor a za další bůžky, a
to už téměř na hranici zaslíbené země! Jak je
to možné, že lid, který měl tolik zkušeností se
svým Bohem, byl schopný klanět se a obětovat
těmto démonským bohům? Pohanské slavnosti
byly pro ně velice přitažlivé a přitažlivé jsou až
doposud a jsou také přitažlivé i lidu Božímu
v současnosti!
Jaká byla situace v době králů
Š
alomoun, „nejmoudřejší z králů, kterého
tvář byli žádostiví spatřit mnozí lidé a
slyšet jeho moudrost“ (1Kr 10,24). Přesto,
že Bůh se mu dvakrát ukázal, přizpůsobil se
pohanskému způsobu života podle vzoru svých
žen (1Kr 11,4).
Achab, izraelský král, zavrhl pravého Boha a
přizpůsobil se po vzoru své pohanské ženy, a
s ním i celý národ, v uctívání pohanských bohů
(1Kr 16,30).
Manasses, judský král, přesto, že jeho otec
Ezechiáš byl velice hluboce věřící (2Kr 18,35) a v národě uskutečnil velkou reformaci
odstraněním pohanských kultů, stal se
horlivým ctitelem pohanských bohů. (2Kr
21,2-12)
Tak bychom mohli v dějinách lidu pokračovat
od krále ke králi. Všude zjistíme smutné
přizpůsobování se a napodobování pohanských
zvyků! Přesto jim Bůh dlouho shovíval a pak
řekl: DOST! Obyvatelé severní říše byli jako
první zavlečeni do asyrského zajetí a po určité
době taktéž Juda do babylonského zajetí. Slib,
„budeme ostříhat a zachovávat vše, co řekl
Jahve“ (Hospodin), nebyl uváděn do života
tehdejší církve.
Jak jsme na tom my - ASD
uchylujeme se a
přizpůsobujeme se?
O
starozákonním lidu byl Bůh nucen
vyřknout velice smutné svědectví: „Ach,
národe hříšný, lide obtížený nepravostí,
símě zlostníků, synové nešlechetní, opustili
Hospodina, pohrdli svatým Izraelským,
odvrátili se zpět.“ (Iz 1,4) Uvedený text
obsahuje tři slovesa, která prozrazují zoufalý
duchovní stav: opustili Boha – pohrdli
Jím a odvrátili se od Něho. To znamená,
že nastoupili na cestu pohanů, převzali jejich
zvyky a přizpůsobili se jim. Nastal duchovní
úpadek, nad kterým projevil Bůh svůj žal.
Někdo namítne, že takový byl starý Izrael, ale
my? Naše přizpůsobení se světu, případně
nepřizpůsobení, by nejlépe ohodnotil někdo,
kdo zde žil při zakládání sborů, asi tak před
osmdesáti a více lety. Kdyby někdo z nich vstal
z hrobu, jistě by se divil nad duchovním stavem
našich sborů.
Bude dobré, když si uděláme určitý průzkum ve
vlastních řadách, jak jsme na tom v současnosti,
do jaké míry jsme se přizpůsobili světu, jestli se
držíme v zásadách tak, jak nám byly předány,
případně, jestli nás svět nepředělává ke „svému
obrazu“. Ježíš nás oslovuje: „Toto jest ta cesta,
choďte po ní, buď že byste se na pravo neb na
levo uchýlili.“ (Iz 30,21; podobná slova jsou
uvedena i v 5M 5,32)
Uchýlili jsme se, odbočili jsme z této
doporučené cesty? A když, tak o kolik „stupňů“?
Když úchylku objevíme, je nejlépe se ihned
vrátit na původní cestu, neboť čím později,
tím nesnadněji nabereme ten správný „kurz“.
A jelikož se věkem řadím mezi „pamětníky“,
mohu do určité míry zhodnotit, jak tomu bylo
kdysi a jaké je to nyní.
„nebo zeptej se, prosím, věku starého“
(pamětníků)
„Myť zajisté včerejší jsme, aniž co známe...“
(Job 8,8.9) A nyní položím několik otázek.
- Konali kdysi adventisté alianční modlitební
shromáždění za „jednotu křesťanů“, jak je
45
Nepřipodobňujte se
tomu dnes?
- Odříkávali někdy naši otcové ve víře, při
různých příležitostech (pohřby, jubilejní
shromáždění...) „Otčenáš“, jak se to zavádí
v současnosti? Vždyť toto se praktikuje u
římských katolíků! Uvědomme si i to, že
k Otčenáši u nich patří ještě jedna modlitba!
L 1,42. A ona má taktéž svůj původ v Bibli!
Nepřizpůsobíme se?
- Uváděli do života sborů (církve) naši
průkopníci „půlnoční bohoslužby“ po způsobu
Římskokatolické církve?
- Na jakém biblickém podkladu zavádějí
modernisté
do
církve
nejrůznější
„štědrovečerní“ vánoční oslavy? Proč tito
„reformátoři“ zavádějí kult zeleného stromu,
když kdysi podmínkou ke vstupu do církve
bylo vzdát se svátků slunovratu? Z dětství si
vzpomínám, že i my, jako evangelíci, jsme
dodržovali vánoční zvyky. Když rodiče však
chtěli být před 70. lety pokřtěni, museli se této
„očistné“ proceduře podrobit!
- Jak je možné, že mnozí současní mladí
kazatelé, jejichž dědové se v minulosti museli
s Vánocemi rozloučit, oni je do života církve
zavádějí a tím vedou členy k pohanskému
způsobu života? Proč jejich otcové, taktéž
kazatelé, na to nic neříkají?
Na internetu bylo možné sledovat, jak se
mnohé sbory CASD „připravily“ na vánoční
oslavy r.2008. Je tam uvedený tento titulek:
Svátky Vánoc a konce roku
v modlitebnách adventistů
B
yly tam skutečně velice „lákavé“ nabídky,
které vůbec nezaostávaly za těmi, které
prezentoval rozhlas a TV. Více infomací o nich
najdete v předcházejícím článku na straně 43.
Nelze popřít, byla to skutečně skvělá ukázka
„nádherných programů“ vytvořených adventistickými autory! Co vše museli v těch
vánočních dnech vyslechnout a zaznamenávat
nebeští andělé, a zvláště Pán Ježíš, jehož jméno
46
Z ráje do ráje
6 2009
se v těch dnech nejvíce komolí a zneužívá! Jak
by asi „vánoční“ adventisté reagovali, kdyby
se u těchto pohanských oslav bohyně Astarty
objevil anděl s bičem (jak to kdysi udělal Ježíš),
kolik „herců“ by pokračovalo v programu?
Nehledali by všichni „nouzový východ“, aby se
mohli zachránit?
Mají být snad „adventistické Vánoce“
(programy) konkurencí jiným církvím, které
je praktikují snad už od doby, kdy vznikly?
Chceme tak získat nové členy?
U Jeremiáše 2,8-13 jsme konfrontováni
s Božím slovem, proč jsme se přizpůsobili
světu, opustili zásady a z čisté pravdy učinili
„koktejl“ přimícháním „babylonského vína“.
Kdo kdy slýchal, aby předseda Unie, dle
internetové zprávy Ministerstva obrany celebroval (účastnil se) s římskokatolickým
biskupem mši (27. a 28. července 2008
v Afghánistánu)? Taktéž svým oblečením
se přizpůsobil katolickému oblečení. Přes
ramena měl přehoz, (šerpu, širokou stuhu),
splývající přes prsa jako znak „duchovenské
hodnosti“, s typickými římskokatolickými
kříži! Jak je možné, že on, představený a člen
CASD, zastupoval Ekumenickou radu církví?
Proč tam vůbec jel, když jako církev s armádou
nemáme nic společného? Byla tato misie
v souladu s Boží vůlí, nebo jen doporučení
církve, případně ERC?
Proč se Eliáš na Karmelu nepostavil vedle
Bálových a Jezabeliných duchovních, když
přivolávali déšť a nezvedal s nimi své ruce
k žehnání připravené oběti? Neplatí i zde
biblické pravidlo: „Půjdou dva spolu, leč by se
snesli“? (dohodli, domluvili; Am 3,3) Nebyla
tato misie vybočením ze zásad Bohem nám
svěřených? Člověku je z toho smutno. Z cesty
Bohem vyznačené jsme se jako církev velice
moc odklonili a převzali jsme pohanské zvyky.
Jsme vůbec ještě lidem „zvláštním“? Jaký
rozdíl je mezi námi a věřícími jiných církví?
Ano, vím, že v nich jsou mnozí zásadnější, než
jsme my! K našemu zahanbení! „Nenechte se
formovat tímto světem...!“ (Ř 12,1; NBK)
Sečteno a podtrženo
K
rátce po těchto posledních Vánocích
(2008) jsem obdržel dva dopisy. Mají
společnou tematiku. Pisatelky jsou rozčarované
a zklamané z vánočních oslav, které se v našich
sbořích už plně usadily (zdomácněly).
Jedna ne dlouho pokřtěná sestra Vánoce
nesvětila léta předtím, než se stala adventistkou.
Je z toho celá zmatená! Od Svědků se dozvěděla,
že „vánoční oslavy, se všemi ceremoniemi,
jsou nebiblické.“ Není to zvláštní? Svědkové to
vědí, jen ASD to neví! Kdo obdržel víc světla,
oni nebo my? Je smutné, že „synové světla a
synové království“ (L 16,8; Mt 8,12) mají v této
věci „zástěru na srdci“ (2K 3,15.16), jako kdysi
starý Izrael! A sestra dále pokračuje: „Prosím o
duchovní podporu, prosím, modlete se za mne.
Vánoční svátky jsou pro mne nepřijatelné.
Nevím, co mám dělat...?“
Druhý dopis je podobný. „To, že ASD otevírají
modlitebny ve 22 hodin o Vánocích pro
veřejnost, je skutečná ostuda. A když se
obyčejný člověk proti tomu ozve, je mu řečeno:
„Může člověk Boha chválit ráno, v poledne a
večer? Můžeme se k Němu modlit kdykoliv?“
Na to se dá odpovědět: „Samozřejmě!“ A
odpověď je: „Tak můžeme otevřít modlitebnu
i na Vánoce...“ Je to k pláči, protože se člověk
ani nemůže své církve zastat.“
Nebudou příští oslavy Vánoc ještě
slavnější tím, že mnozí členové a
kazatelé sborů budou čekat ve frontě
na „betlémské světlo“, aby si od něj
rozsvítili svoji svíčku? Čas ukáže, čím
ještě obohatí mnozí tyto pohanské
svátky! Pohanské svátky, slavnosti
a kulty nelze přizpůsobením na
„křesťanskou nótu“ zbavit pohanství.
I kdybychom pohanství několikrát
pokřtili „svěcenou vodou“, pohanstvím
zůstane navždy! Byl bych rád, kdyby
to vše, co jsem vyčetl z internetových
nabídek o programech v CASD, bylo
jen hrozným a nepříjemným snem!
Vím ovšem, že to není sen, neboť se
s těmi věcmi potýkáme. Skutečnost je
taková, jaká je: odchýlili jsme se od
starých adventních zásad. Říká se: „Po
zlém nečekej lepší!“ Jak muselo být
Ezechielovi, když mu ve viděních Duch
Páně ukazoval zpronevěru Božího lidu a
po každém obraze poznamenal: „Uzříš
ještě větší ohavnost!“ (Ez 8) Bude ještě
hůř? Bude!
„Aj, přijdu brzy. Drž se toho, co
máš!“ Neohlížej se po tom, co
nabízí svět, „aby žádný nevzal
koruny tvé!“
„Připrav se vstříc Bohu svému,
ó Izraeli!“
JAK SPRÁVNĚ ZAČÍT DEN
Vynikající evangelista Charles Spurgeon řekl:
„Ráno je branou dne a mělo by být hlídáno
modlitbou. Je jedním koncem vlákna, na
kterém jsou upevněny denní povinnosti. Proto
by mělo být spojeno s posvěcením. Jestliže
jsme okusili vznešenost života, tím více
bychom měli o ranní chvíle pečovat.
Ten, kdo vyběhne z postele za svými
povinnostmi a nevěnuje se modlitbě, je tak
nerozumný, jako ten, co se neoděl, případně
neumyl, a tak nemoudrý, jako někdo spěchající
do boje, ale beze zbraně nebo výzbroje.
Ať se naše jitro podobá osvěžení v tiše
plynoucím potůčku obecenství s Bohem, a
to dřív, než žár dne začne na nás doléhat se
svými každodenními problémy.“
(Převzato z knihy Jesus´s Feet; Doug Batchelor; volně přel. J.
Kováčik)
47
Je zvláštní
Je zvláštní, jak lidé lehce staví Boha do kouta a pak se diví, jak
svět se dostává do záhuby.
Je zvláštní, že lidé věří novinám, ale nevěří Bibli.
Je zvláštní, že každý chce do nebe, aniž by musel jednat a myslet
podle Bible.
Je zvláštní, že mnoho lidí říká, že věří Bohu, ale ve skutečnosti
následuji satana.
Je zvláštní, že hrubost i vulgárnost mají volný prostor, ale ve
školách a na pracovištích se o Bohu mluvit nesmí.
Je zvláštní, že někdo může „hořet“ v sobotu (v neděli) pro Krista,
ale ostatní dny Ho nezná.
V Bibli máme ale varování, abychom nezapomínali na Boha,
protože až ho budeme „potřebovat“ může být již pozdě.
Autor neznámý

Pokřtěné pohanství

Transkript

Podobné dokumenty

Potopa světa - ZrajeDoraje.cz

co se děje s křesťanem po smrti?

XXIVth conference Hotel Sněžník Dolní Morava 16. 5

Newsletter

Je trinity (božská trojice) biblická? Trojjediné božstvo

Boží způsob jednání – Daniel (The Touch of God — Daniel)

OBĚŽNÝ DOPIS březen/duben 2006 Velice srdečn

22-2011 - Církev adventistů sedmého dne

Program 15. 10 .- 22. 10. 2010 - Církev adventistů sedmého dne

ELIÁŠ Eliáš jehož jméno znamená „Hospodin je Bohem“ byl

Králický Sněžník (Masiv Králického Sněžníku)