SMRT JE VŠUDE – Marp (2015

SMRT JE VŠUDE – Marp (2015-2016)
1. část
Potkali jsme se v jedné pražské putyce. Žádná nóbl restaurace, prostě klasická hospoda, čtyřka, s
dřevěnými stoly a lavicemi a dřevěným obložením, točenou desítkou Gambáč a štiplavě zahulenou.
Seděl sám v rohu u stolu, chlap kolem čtyřicítky, plešatý, v černém svetru, džínách. Před sebou měl
půllitr s pivem, krabičku Lucky Strikes v měkkém obalu a benzínový zapalovač zippo. Seděl sám,
hlavu podepřenou a upřeným pohledem koukal ven přes špinavé okno do ulice. Sem tam se napil
piva, zapálil si cigaretu a pořád zíral skrz okno. Asi vycítil, že se někdo blíží, tak se na mě otočil a
jeho oči si mě přečetly. I když bylo v hospodě poloprázdno a byly tam volné stoly, něco mi říkalo,
že si mám přisednout. Sbíral jsem tehdy materiál na zajímavé články a ta samota toho chlapa i
naprostý klid mi nějak napověděly, že to bude zajímavé setkání.
Zeptal jsem se, jestli si můžu přisednout. Jen kývnul hlavou na souhlas a dál se věnoval mlčení.
Objednal jsem si pivo a mlčel také. Vytáhl jsem si laptop a začal psát myšlenky bez obsahu...
Najednou otočil hlavu a naše pohledy se střetly. Zeptal se: „Copak děláš, mladej?“. Nevěděl jsem
hned, jestli myslí zrovna tu činnost, kterou provádím nebo tak všeobecně, tak jsem utrousil, že si
píšu podklady pro nový článek. Teda žádný jsem zrovna nepsal a už vůbec jsem neměl nápady o
čem psát, témata byla vyčerpána a moje mysl taky.
„A o čem to bude, smím-li se optat?“
„Nevím, nic mě nenapadá.“ řekl jsem popravdě.
„Tak mladej, já bych ti mohl povyprávět... příběh, kterýmu tady nikdo neuvěří.“
„To mě zajímá, můžu blíž?“
„Ale jó...“ odpověděl
Takže jsem si přisedl naproti němu a představil jsem se. Nadzvednul jsem se trochu a podal ruku.
„Ruku podávám a líbám pouze ženským. Podáním ruky se stáváš v jeden moment zranitelným a
ovladatelným.“ vysvětlil, proč mou ruku nestisknul. Zamumlal nějaké neurčité jméno a kývnul
hlavou jako prve.
„Dáme panáka a pivko, co?“ navrhnul mi a hned mávl na pingla. Objednal dva rumy a dva
Gambáče, zapálil si další cigaretu a upřel na mě svoje klidné oči. Číšník donesl objednané a když se
vzdálil, tak jsem začal: „A jaký zajímavý příběh tedy máte?“
„Tykej mi, já ti taky tykám.“
„Dobře, tam začni...“
„Hele, to ani nebudeš stíhat psát, nemáš nějakej magič?“
„Cože mám mít?“ nechápal jsem
„Jako magneťák... magnetofon... s mikrofonem. A pak to přepisovat, ne?“
Usmál jsem se: „Tyhle věci se už nepoužívají, asi myslíš diktafon.“
„Jo, ten myslím.“
„Mám, ale ne tady. Bydlím kousek, tak si pro něj doběhnu.“ odvětil jsem.
„Tak jo.“ zabručel.
Když jsem se vrátil, měl zase upřený pohled ven. Jako by na někoho čekal. Radši jsem se ho na to
optal, ale řekl mi, že na nikoho a na nic už nečeká... To je teda zajímavej týpek, jsem si v duchu
pomyslel a zapnul jsem si diktafon.
A zde je jeho příběh:
Den první
Když jsem byl malej, teda jako ve škole, tak jsem hodně četl. Táta měl velkou knihovnu. A tehdy
mě začala fascinovat smrt. Bylo mi kolem dvanácti, třinácti, když jsem četl o Mrázkovi, Pilčíkovi.
Žádný romány, ale literaturu faktu. Táta měl doma svazky odborných časopisů pro kriminalisty,
nějak jako Kriminalistický sborník se to jmenovalo. Tam bylo vše. Nehody, vraždy, popisy
vyšetřování, pitevní zprávy a to vše s policejní fotodokumentací. Tohle všechno jsem měl přečtený
snad stokrát. Taky jsem hodně četl klasické kriminální romány – Perry Mason, Raymond Chandler,
Sjöwallová-Wahlöö... A tehdy jsem zjistil, že vlastně nikdo nikdy ještě nepopsal v románu naprosto
dokonalý zločin. Nevyřešený, neřešitelný. Říkal jsem si už tehdy, co je to za blbost. Vždyť pokud to
vše člověk naplánuje do naprostého detailu, tak prostě žádná stopa není.
Jednou z mých prvních knih, které jsem si koupil, tedy přemluvil rodiče, aby mi ji koupili, byla
Učebnice kriminalistiky. Velká, zelená kniha. Učebnice pro vysokou školu. Tak tu jsem začal
studovat. A dala mi opravdu spoustu informací. Někdy v té době jsem se začal zajímat i o
válečnické umění a zbraně, o přežití v přírodě a tak. Teda v tý době jsem četl naprosto úžasnou
knihu od Hiró Onody, Moje třicetiletá válka. Prostě dokonale sepsaný návod, jak přežít dlouhé roky
zcela mimo civilizaci a neumřít.
Taky jsem se hodně toulal. No byly to takový procházky po okolí města, kde jsem žil. To byly i
celodenní výlety, kdy jsem byl sám, svačinu v baťůžku od plynový masky, nožík v kapse. Doma
jsem prostě oznámil, že jdu tam a tam a bylo to. Naši vždycky věděli, že se v pořádku vrátím. Jak
jsem vyrůstal, střední, pak práce, vojna a tak – prostě život plynul. Ale v mém životě je takových
pět, možná šest, sedm let, když to sečtu dohromady, kdy nikdo, ani moji nejbližší jako manželka,
rodiče, sourozenci, kamarádi a tak prostě nevěděli, kde jsem byl a co jsem dělal. Bylo to třeba pár
měsíců, pak dlouho nic, pak třeba rok a zase dlouho nic. Ale fakt nikdo z mých nejbližších
dodneška neví o tomhle nic. Nebudu zde samozřejmě prozrazovat některé detaily, že, mladej. Jsou
prostě věci, o kterých se mluvit nesmí... Nikdy a nikomu. Ale to nejsou věci, které chci vyprávět. V
mém životě je totiž jedno tajemství, které musím prostě ventilovat ven. A je mi jedno, co se pak
stane. Ale kdybych to spojil s těmi „ztracenými“ lety, nebo kdyby to někdo spojil a dal si dvě a dvě
dohromady, tak vyplave na povrch spousta věcí, které mohou ohrozit další lidi a tohle já nechci.
To velké tajemství je: UČIL JSEM SE ZABÍJET A ZABÍJEL JSEM...
"No, moc nekoukej, mladej a dej si panáka..."
Díky znalostem a dovednostem, které jsem získal a získával, jsem našel způsob, jak někoho zabít a
nikdy se jeho tělo nenajde. Nikdy! Chce to samozřejmě hodně informací a vědět, co a jak. Hodně
jsem se zajímal o chemii a dodnes dokážu udělat účinnou trhavinu z běžně dostupných ingrediencí,
které člověk normálně koupí v obchodech. Dělal jsem termit – směs, která spálí vše. Kosti, zuby i
DNA. Umím vyrobit prudký jed z mnoha rostlin. Umím zabíjet holýma rukama i jakoukoliv zbraní.
Umím se skrýt tak, že mě nikdo nenajde. Umím zůstat mimo civilizaci a přežiju, žádnej skauting
nebo pionýrský tábory nebo jako ti rádoby „vojáci“ v maskáčích a s kuličkovými atrapami, co nikdy
na pořádný vojně nebyli. A nejpikantnější na tom je, že já to mám prakticky ověřený, žádný teorie
co by, kdyby a tak – prakticky myslím teda to zabíjení. Prakticky to znamená, mladej, že jsem
zabíjel lidi! Nikdy ženu nebo dítě, to ne, na to nemám žaludek a ženy i děti i zvířata mám rád a
pokud vím, tak nikdy žádnýho hodnýho a slušnýho člověka. Vždy to byli grázlové, chlapi, co
neměli čisté svědomí... To vím jistě!
Z těch knih, co jsem studoval, jak jsem ti říkal, jsem zjistil jednu důležitou věc: nikdy nesmí být
krev! Krev, to je hodně stop. A když už někdy byla krev, tak naprosto dokonale odstranit peroxidem
vodíku. Ale umění je zabít chlapa tak, aby z něj nic nevyteklo. Třeba žádný pistole, žádný nože a
ani provaz, jen holé ruce. Tohle je umění. Ne uškrtit, to umí každej trouba, ale zlomit vaz třeba. To
není tak snadný, jak je to ve filmech jako Karatéééé, uááááá a seknout za krk jako králíka. Tohle
nefunguje a nikdo nemá tak silný úder, aby zlomil páteř, nikdo. Kosti jsou hrozně pevný a páteř
obzvláště. Musí se vytočit obratel, ten u lebky, aby vyskočil a tím dojde k přerušení míchy. O tom ti
ještě povyprávím...
Je samozřejmě snazší, jednodušší někoho prásknout devítkou mezi oči. Takhle zabíjeji ti, kteří se
netrápí s odklízením stop, s odklízením mrtvoly a tak. Nebo nůž, to je zbraň, která je s člověkem od
nepaměti. Ale málokdo umí s nožem zabít. Člověk pak čte v novinách, jak někdo někoho ubodal
třiceti ranami a pak ten člověk ještě navíc dlouho umíral na vykrvácení a posttraumatický šok. To je
prostě břídilství. Když zabít, tak rychle, to je moje pravidlo! Pár vteřin a je vymalováno a uklizeno.
Víš o tom, mladej, že na lidském těle je jen sedm míst, které vedou k jisté smrti a navíc ihned? A
žádný řezání nebo sekání, ale musí se bodnout. Na to jsou nejlepší oboustranně broušený dýky nebo
stillety – to jsou vlastně bodce, úzké, dostatečně dlouhé, aby dokázaly proniknout z jakékoliv strany
trupu hluboko, aby zasáhly důležitý orgán – srdce, játra, ledviny. Takže vždycky jen bodnout a jen
jednou a přesně. To chce léta výcviku. Ale to ti povím až jindy. Tady mě vždycky najdeš, jak sedím,
chlemtám pivo a čumím z okna a přemýšlím...
2. část
Přišel jsem asi za týden. Nebyl tam. Tak jsem šel k vrchnímu a zeptal se na toho chlápka.
„Jo, vy myslíte toho plešouna, co sedává támhle v rohu a furt kouká z okna?“
„Jasně, toho myslím. Nevíte, kde je?“ odvětil jsem.
„Nóóó, on nechodí zrovna pravidelně. Zajde tak jednou, dvakrát za dva tejdny. Žádný pravidelný
dny.“
Posadil jsem se k tomu stolu, objednal si pivko a čekal, jestli se náhodou neobjeví. Čekal jsem asi
hodinu a pak jsem to vzdal. Ale co, mám to přeci kousek od baráku, tak to zkusím třeba zítra nebo
pozítří.
Přišel až ten druhý den. Já už tam byl, laptop před sebou, diktafon připravený. Sedl si naproti a
kývnul na pozdrav.
„Tak jak se daří, mladej?“ zeptal se.
„Ale jo, jde to, mohlo by být líp, ale může být taky hůř.“ zavtipkoval jsem.
„To jo, to vždycky může“ řekl nějak smutně. „Tak kde jsme to minule skončili?“
Projel jsem listy na konec a připomněl mu to.
„Aha... tak jedeme dále.“ mrkl na mě.
Den druhý
Tak ten nůž, abych tak navázal, to je zbraň pravejch zabijáků. Už po tisíciletí. Měl jsem to štěstí, že
jsem se někdy počátkem devadesátých let potkal s opravdovým profíkem a když říkám
opravdovým, tak to myslím zcela vážně. Takoví už dneska nejsou. Jó, teď je hódně takovejch stylů
a hódně majstrů, kteří učí, co s nožem, ale profík není ani jeden... Protože kdyby byli, tak jsou buď
v base nebo u armády a neprezentují se takhle na veřejnosti, páč umění boje s nožem není pro
amatéry, pro publikum, pro vobyčejný lidi, víš mladej. Tak ten chlapík, kterýmu bylo už k
sedmdesátce, tak prokazatelně zabil jenom nožem v druhý světový přes šedesát nepřátel a to je
sakra číslo. Zabít nožem dva, tři lidi to je kumšt. Zabít pět až deset, to už je síla, ale šedesát lidí?
Mladej, to chce naprostou odvahu a perfektní, precizní práci. No a ten chlápek šel samozřejmě po
válce k armádě dělat instruktora k paragánům. Pro boj zblízka. Byl u armády až do sedmdesátýho
druhýho a i když nebyl študovanej, tak to dotáhl na kapitána. Co dělal pak, to nevím, jak říkám, já
ho potkal až někdy v devadesátým a úplně náhodou v podobný knajpě, jako je tahle. Hele, to co
jsem viděl, to mi fakt vyrazilo dech!
Nějací týpci ho začali provokovat, on furt jen tak seděl a nevšímal si jich. Až když se jeden z nich
natáhl rukou, že ho asi chytne za flígr, tak ten chlap vyletěl jak blesk a přísámbohu, toho blbečka
zpacifikoval tak rychle, že jsi ani nestačil mrknout. Ten blb letěl přes celou místnost a zůstal ležet,
ani se nehnul. No a ti další dva, místo toho, aby se rychle vytratili, tak vytáhli kudly. No, prostě
blbečci... Chlapík na nic nečekal a odzbrojil je tak rychle, že zůstali jako vopaření. No a chlápek
měl najednou v rukách dva nože. A sakra, řekl jsem si, tady poteče krev. Ale ouha, chlapík provedl
několik bleskurychlých pohybů rukama a blbečci měli posekaný bundy, ale žádnej škrábanec na
těle, prostě žádná krev. Úplně stejně, jako ten krokodýl Dándí v tom filmu, fakt. Blbečci se otočili,
cestou sebrali svýho kámoše, co furt byl v bezvědomí a vypadli z knajpy jako namydlenej blesk.
Ten chlápek tam stál, v rukách dva nože a najednou: svíííst, svíííst a oba nože se zabodly do cedule
naproti přes celou místnost. Takovejch šest, sedm metrů to bylo. Bože, to byla rychlost. Hospoda
ztichla. Teda tam bylo ticho, už když si je vychutnával, ale teď to ticho bylo tak veliký, tak hluboký,
jaký jsem nikdy neslyšel. Snad i větráky se přestaly točit. A chlápek si zase sedl na svůj flek a
dopíjel pivo. Hned jsem si k němu přisedl a řekl něco v tom smyslu, že to bylo prostě dobrý,
úžasný.
"Hovno," řekl mi, "normálně by už byli mrtví."
Tím mi vyrazil dech. Pak zaplatil a odešel. Začal jsem tedy zjišťovat, co je zač ten chlap a z kusých
informací, co mi řekli v hospodě, jsem se dozvěděl, že byl prej u armády u nějaký tajný jednotky a
hlavně, že sem chodí pravidelně každej pátek v pět, udělá pět piv, vykouří pět viržínek a odejde.
Chápeš to, mladej, prostě pět – pátek, v pět, pět piv a pět cigár. Asi nějakej rituál, zvyk nebo co.
Tak jsem tam začal v ty pátky v pět taky chodit. Pořád jsem ho prosil, aby mě naučil s nožem.
Vykrucoval se, že to není nic pro civily, že nesmí, že to je státní tajemství nebo co a takhle dokola.
Ale jinak jsme si povídali o všem možným. Tak jsem se v průběhu asi dvou měsíců dozvěděl jen pár
věcí, co mě zajímaly:
V sedmnácti nebo osmnácti, to bylo v roce 1940, utekl do Ruska. Tady byli nacisti. Dostal se až na
Ural. Hned po napadení Sovětského svazu se přihlásil jako dobrovolník k Rudé armádě, ale nebyl
přijatý hned. Až po čase se dostal k první československé jednotce a tam už zůstal. Prošel mnoha
funkcemi a dotáhl to až na velitele diverzní jednotky. Po válce vstoupil ihned do vzniklé
Československé armády a ještě v roce 1947 bojoval proti banderovcům. Přestál rok 48, kdy se
dostali k veslu komouši, musel vstoupit do strany. Potom byl pověřen řízením výcviku u
výsadkového vojska. V 68 vystoupil rázně proti okupaci Československa vojsky Varšavské
smlouvy, v sedmdesátým prvním neprošel prověrkami a v sedmdesátým druhým byl nucen odejít od
armády.
To bylo vše, co jsem z něj za dva měsíce dostal...Byl jak beran. Ale po těch dvou měsících došlo k
obratu. Asi mi začal důvěřovat. Jednoho dne, byl to samozřejmě pátek v pět hodin, došel do
hospody, dali jsme si po pivku a najednou řekl, ať koupím nějaký lahváče, že půjdeme k němu
domů. Otevřel jsem hubu, no, zrovna tak, jako teď ty, mladej a zíral jsem na něho.
"No, nečum," řekl mi, "...a jdeme."
Bydlel v klasickém činžáku bez výtahu, v druhým patře. Když jsme vstoupili do bytu, tak jsem se
začal zouvat. Zarazil mě, že ne, že u něj doma se chodí jako na Západě, že má všude parkety nebo
dlažbu. Byl to malej byt – chodba, kde byla koupelna a záchod, pak se vstoupilo do obývacího
pokoje, kde byl kuchyňský kout a pak tam měl ještě malou ložnici. No, žádný nóbl vybavení, ani
televizi neměl. Velká knihovna, klasická sedačka s křesly a konferenční stolek. Ale měl tam čisto.
Pokynul mi, abych si sedl, otevřel dva lahváče a odešel ke knihovně. Pak mi přinesl velké
fotoalbum a velkou knihu, něco jako byly kroniky.
"Tak koukej," vyzval mě.
Začal jsem listovat nejprve v tý knize. Byly tam vlepeny různé dokumenty, dopisy i vyznamenání. A
chlápek vyprávěl, že v těch dokumentech je s vojenskou pečlivostí zaznamenáno, kolik on osobně
zabil nebo zajal nepřátel.
"Hele," říkal, "...jenom nožem jsem jich oddělal šedesát tři! Ty, co jsem zastřelil, jsem po půl roce
přestal počítat. Já byl vždy v první linii nebo spíše před ní. Byli jsme diverzní jednotka, čistili jsme
území od nepřátel, sabotovali jsme, vyhazovali cokoliv do povětří."
A tak vyprávěl a vyprávěl, já prohlížel album s fotkama, sem tam se ke mně nahnul a ukázal na sebe
nebo na někoho, řekl z fleku jméno, hodnost i funkci. Takhle jsem u něj strávil tři hodiny, kdy pořád
vyprávěl a já ho nepřerušoval. Nakonec mi řekl, že jestli se chci učit s nožem, tak ať si udělám čas
každé pondělí. Prej na dvě, tři hodinky a ještě mi pověděl, ať už nechodím v pátek do tý hospody, že
to je rozkaz.
No, abych to zkrátil, učil mě dva roky. U něj doma. Ale naučil mě všechno. Jak odzbrojit chlapa, jak
ho tiše zezadu překvapit a kravatou uspat nebo jak seknout hranou ruky nebo předloktím do hrtanu
tak, aby člověk nevydal ani hlásku a ihned šel k zemi. Musel jsem se učit jak rychle a přesně
bodnout, protože prej rozhodujou milimetry. Ukazoval mi, co člověka zabije ihned, co až za několik
minut a co třeba až za hodinu. Ukázal mi sedm smrtelných míst na lidském těle, kam zabodnout nůž
a hlavně jakou razancí a pod jakým úhlem a z jakékoliv pozice. Trénoval jsem na vycpaných
hadrech, kam mi kreslil cíle a ty panáky, co dělal mi různě stavěl. Naučil mě neutrální postoj s
nožem v ruce tak, aby nebyl vidět a jak házet s nožem – za rukojeť i za čepel. Studoval jsem různé
typy nožů a dýk a jak se ovládají, přemisťují před tělem i za tělem. Nožů a dýk měl teda velkou
sbírku, to je fakt. No byla toho spousta a celý výcvik ti tu vyprávět nehodlám, to je totiž na tříset
stránkovou učebnici.
"Jo, ty se ptáš na ty místa? Tak si pamatuj, že hlavní cíl je hlava s krkem a tam je to:
1. podbradek
2. krční tepny
3. spánková kost
4. spojení hlavy s krkem
To jsou hned čtyři místa. Na podbradek se vede útok zespodu, kdy čepel pronikne šikmo přes
spodní patro až k mozku. Do tepny se vede útok mírně zboku, těsně za hrtanem a prořízne se tkáň
až k páteři, tím se přetne tepna a člověk během několika sekund vykrvácí. Spánková kost se proráží
zboku v místě, kde je lebka nejslabší, je to kousek nad vnějším koncem obočí, je tam takovej důlek.
Čepek pronikne do mozku a je hotovo. No a zezadu je to ta týlní jamka, tam bodneš a přerušíš
míchu a centra oběhu a dýchání. Smrt ve vteřině.
Další tři místa jsou na trupu:
5. srdce
6. játra
7. ledviny
Do srdce musíš bodnout hned vedle hrudní kosti vlevo, musíš se trefit mezi dvě žebra a v půlce
výšky hrudní kosti, jak je rovina bradavek u normálního chlapa. Bodnout čepelí naplocho a až po
rukojeť a pak jen proříznout k jeho levé straně. Ledviny jsou těsně nad pasem, tam, kde má chlap
pásek na kalhotách, tak pár centimetrů nad ním vedle páteře. Ledviny jsou hojně zásobené krví, jsou
tam velký tepny, tak je vždy sto procent, že člověk během chvilky vykrvácí. Játra jsou uloženy pod
bránicí a jsou kryté částečně žebry, proto se do nich bodá zepředu s čepelí mírně nahoru a to hned
jak je oblouk žeber a hrudní kost, vedle solárního plexusu. Nebo se bodá zboku mezi žebry na pravé
straně protivníka, to znamená od tebe zleva. Opět je nutné po plném bodnutí provést řez, aby
nastalo masivní krvácení. Tak tohle je těch sedm míst."
"Můžeš bodat samozřejmě do celé oblasti břicha, ale tam nenastane smrt hned, leda, že bys
přeseknul nebo probodnul břišní aortu, ale ta je uložena hluboko. Pak můžeš bodat do dalších tepen
mimo krkavic – do podklíčkové tepny, podpažní tepny a dole pak do tříselné a stehenní. A pamatuj
si, vždy je nutné ránu rozšířit, zakvedlat nožem do stran, řezat, aby člověk vykrvácel. A aby umřel,
musí z něj vytéct tři litry krve. Viděl jsi už tři litry krve na podlaze?"
"Ne," řekl jsem popravdě.
Odešel k lince a připravil roztok z vody, mouky a červené barvy na kraslice, aby to připomínalo
krev. Pak přišel s hrncem a jedním pohybem ho rozlil po podlaze. V tu chvíli se mi udělalo trošku
šoufl, protože takové množství jsem pohromadě neviděl a že to teda tý krvi bylo podobný.
"Tohle jsou tři litry" řekl.
Pak se ještě chvíli kochal mým šokem a nakonec mi rozkázal, abych to důkladně vytřel a vyčistil.
Ani netušíš, mladej, co to je uklidit tři litry krve z podlahy. Jasně, že hodně z toho se vsákne do
oblečení, do podlahy a tak, takže nikdy neuvidíš celé tři litry pohromadě. No, ale abych pokračoval.
Takže když jsem prošel tímto dvouletým výcvikem, na závěr mi chlápek řekl, že mě naučil jen
devadesát procent z toho, jak zabít člověka.
"A co těch deset procent, co to je?" zeptal jsem se ho.
"Těch deset procent je tvoje mysl a praxe, to už tě nenaučím, to je na tobě." mi řekl. "Já jsem tě
naučil JAK zabít. Ale jestli zabiješ, je to jen a jen TVOJE věc, od toho dávám ruce pryč."
"Tak mladej, pro dnešek to stačí, příště to bude zajímavější" řekl mi a odešel zaplatit k pultu. Pak
jen mávnul na pozdrav a vytratil se. Seděl jsem ještě chvíli u piva a přemýšlel, co je to vlastně za
týpka, co může být zač. Když jsem platil, tak se ptám vrchního:
"Znáte více toho chlapa, co s ním sedávám?"
"Vždyť jsem povídal, že moc ne. A myslím, že není ani z týhle čtvrti, že je z jinýho konce Prahy"
odpověděl.
3. část
Když jsme se potkali potřetí, uběhlo pár týdnů. Byl to hnusný den, pršelo už několik dní v kuse,
bylo chladno a předpověď na další dny byla stejná. Seděl u svého stolu, před sebou jako vždy pivo,
krabičku cigaret a zipák. Přisednul jsem si a hned byl u mě číšník s pivem.
„Dáme si ještě dva tuplovaný rumy, prosím.“ objednal. Bylo to poprvý, co jsem od něj slyšel slovo
„prosím“... a snad i naposledy.
„Já nevím, nějak na chlast nemám ani chuť.“ řekl jsem.
„Je zima a je potřeba se zahřát, mladej“ odpověděl, „A navíc to dnešní vyprávění bude pro silný
žaludek a ten je potřeba trošku otupit.“ Rozhlédl se a ujistil, že nás lidi neposlouchají. Pár štamgastů
sledovalo nějakej hokej na televizi v sále a zbytek místních byl usazený ve výčepu, kde koukali
zřejmě na stejnej pořad.
Ježíšikriste, pomyslel jsem si, co to bude dneska? Minule už ty popisy smrtelných míst při útoku
nožem mi připadaly jako z hororu. Mezitím nám pingl donesl dvě skleničky s dvojitým rumem,
přiťukli jsme si. Já teda jenom usrknul, fakt jsem nějak neměl chuť na tuzemák, ale on ho do sebe
překlopil na jeden zátah a zapil snad půlkou piva. Mávl ještě na pingla a ukázal na pivo, aby mu
donesl další. Oči se mu leskly, takže myslím, že už měl toho ruma v sobě víc. Ale když mluvil,
nebylo to ani poznat, jazyk se mu nepletl, mluvil souvisle a s jasnou myslí.
Den třetí
Tak se připrav a věř mi, že to, co dnes uslyšíš, tak se ti líbit moc nebude. Ale souhlasils s tím, že
budeš tenhle příběh psát, tak ti nic jinýho nezbejvá. Z rozjetýho vlaku nejde vyskočit a musíš dojet
až na konečnou stanici, řekl mi hned v úvodu.
Jak jsem ti vyprávěl o mém dětství, víš, o těch knížkách, co jsem četl, časopisech a jak jsem u sebe
objevil tu fascinaci smrtí... no možná to je nějaká úchylka nebo co, tak jednoho dne se stalo to, co
jsem měl již několik let v hlavě. Zabil jsem člověka. Svýho prvního člověka. Bylo to v září v
osmdesátým třetím. Znám to datum nazpaměť, protože mi v hlavě zůstane navždy a protože mě to
navždy ovlivnilo. Navíc, a to se popisuje i v mnoha knihách, abys věděl, ti v paměti navždy zůstane
i tvář toho člověka, a hlavně jeho oči. Oči, to je vždy nejhorší, protože se na tebe koukají, když
vyhasínají. Proto jsem pak naučil se do těch očí nekoukat. Dlouhou dobu mě to děsilo, ve snech i
normálně, ale pak jsem postupně na tyhle věci přestal myslet a ono to odešlo samo.
Byl krásný slunečný víkend a já byl od rána na jednom z mých výletů v horách, které byly kolem
mýho města. Nikdy jsem nechodil nějakými vyšlapanými nebo turistickými cestami, prostě jsem
vždy vyrazil jedním směrem a jenom jsem se vyhejbal barákům a prostě civilizaci. Když jsem se
dostal do lesů, tak jsem si vybíral třeba potoky a údolí, strže, kterými tekly a šel podél nich. A ten
den jsem šel na jednu tůru, kterou jsem už šel párkrát, protože to byla jako cesta pralesem, opravdu
bez civilizace, bez myslivců nebo houbařů. Je tam takovej hlubokej zářez, něco jako kaňon s docela
příkrými stěnami a skoro neschůdnej u toho potoka. Tam by prostě normální člověk a snad ani zvěř
nechodila. Asi dva kilometry od začátku lesa je ta strž nejstrmější a místy tam jsou i skály s různými
převisy a zákoutími. Žádné výšky, pár metrů, spíše takový pískovcový balvany porostlý křovím a
nahoře stromy. Prostě žádná skalní oblast jako jsou Prachovský skály nebo Adršpach, to ne. Jen
takovej zářez toho potůčku. Tohle bylo moje oblíbený místo. U jedný skály jsem už měl takový
tábořiště, tam jsem sedával na balvanu, koukal na prudký potok a často hodiny přemýšlel či spíše
meditoval by se dalo říct. Měl jsem tam i ohniště z kamenů, které jsem přikrýval větvemi.
Když jsem tam došel, bylo už skoro poledne. Sundal jsem chlebník ve kterým jsem měl kus
točenýho salámu, nějaký chleba z domova a plastovou láhev od octa s čajem. Žádný limonády nebo
řízky, to jsme si tehdá nemohli dovolit, za socializmu. No a protože jsem si chtěl ten točeňák opíct,
tak jsem se musel vrátit tak dvě stě metrů zpátky a v jednom místě, kde to bylo možný, vyšplhat
nahoru do stráně a do lesa nasbírat dříví.
Když jsem se vyšplhal a vklouznul do lesa, začal jsem sbírat suché klestí a větve. A v tom jsem ho
uviděl. Mladej kluk, blonďák, asi tak v mém věku. Na sobě měl nějakou zelenou bundu, něco ve
stylu vojenské blůzy, texasky, jó, pardon, dnes to jsou džíny, ale tehdy byly u nás jen v Tuzexu a
mohl si to dovolit jen málokdo, takže to mě hned zaujalo. Na zádech měl velikej ruksak a jak funěl,
tak i zřejmě docela těžkej. Pomáhal si rovným klackem asi stejné výšky, jak byl on. Když mě
uviděl, zarazil se a zastavil. Najednou nevěděl, co má dělat a jeho oči uhýbaly mému pohledu.
Došel jsem pomalu k němu a pozdravil ho a zeptal se: „Čau, kam jdeš?“ Mlčel a jenom ukázal
rukou ve směru, kterým šel původně. Tak jsem se zeptal znovu a řekl mu, že mu ukážu cestu, jestli
zabloudil. To jsem ještě neměl ani myšlenku na to, co se mělo stát. Prostě jsem mu chtěl jen
pomoct. Pak začal mluvit. Mluvil polsky. Aha, takže Polák a asi zabloudil, jsem si pomyslel. Hele,
to jdeš špatným směrem, do Polska se dostaneš, když půjdeš zpátky asi jeden až dva kilometry a
hlavně na sever, řekl jsem mu. Ne, ne, začal rychle drmolit a něco vysvětlovat.
„No, mladej, já ti vlastně zapomněl říct, že jsem vyrůstal jen pár kilometrů od hranic s Polskem a
tak jsem polsky docela dobře rozuměl a něco i kváknul.“ doplnil mi můj vyprávěč.
Tak abych pokračoval. Takže mladej Polák a co jsem pochopil, tak utíkal na Západ, protože něco v
Polsku provedl a nechtěl jít do basy. Hele, pojď se mnou, mám tu takové místo, nikdo tu nechodí, ty
jseš vlastně jedinej člověk, kterýho jsem tady kdy potkal. Pokynul jsem mu rukou, aby mě
následoval. Došli jsme k tábořišti, shodil jsem nasbírané dřevo a odkryl ohniště. Udělal jsem nízkej,
takzvanej partyzánskej oheň, vytáhl točenej salám, nakrájel ho na kousky a napíchal na klacky.
Polák vytáhl taky nějakej salám a tmavej chleba a začal jíst. Přitom mi stále říkal, že se potřebuje
dostat na Západ, ptal se jak je to daleko, kudy má jít, aby ho nenašli policajti a tak. Vysvětlil jsem
mu, že pokud půjde horama a kolem hranic se Slovenskem, tak se dostane až na jih Moravy, ale co
a jak dál, že nevím, že tam mu bude muset pomoct někdo jinej. Když jsme dojedli, tak vytáhl láhev
s nějakým chlastem. Nabídnul mi. Bylo to silný jak noha od stolu a já tehdy vůbec nepil, teda sem
tam jsem ochutnal, ale nějak mi ten alkohol nechutnal, ani pivo, to až později.
Najednou mi ta myšlenka bleskla hlavou: Vždyť to je jediná a jedinečná příležitost! Zabij ho! Nikdo
tu není, je to cizinec, nikdo ho hledat nebude! A už mě ta myšlenka neopustila. Jen jsem nevěděl,
jak na to. Měl jsem jen takovej tábornickej nůž s rukojetí z imitace parohu v koženkovém pouzdře,
co se dal koupit asi za 40 korun v železářství. Navíc to byl šunt, materiál nic moc, věčně tupej...
Tohle asi ne, pomyslel jsem si. Vzít ho balvanem přes hlavu? Tak to jsem taky hned zavrhnul.
Vzpomněl jsem si na tu zásadní poučku: Žádná krev! A najednou jsem se rozhodl: TEĎ!
Byl jsem zrovna za jeho zády, on se koukal do mapy a vůbec mě nevnímal. Pravou rukou jsem ho
obejmul zepředu kolem krku, zaklesl si ji za levačku a nasadil mu kravatu, jak jsem znal z džuda.
Pravým kolenem jsem se mu zapřel mezi lopatkami. Sevřel jsem ho co nejpevněji a držel. Kolenem
jsem tlačil dopředu, takže na mě nemohl dosáhnout rukama. Sice se o to pokoušel, ale v téhle pozici
neměl prostě šanci. V jednu chvíli se naše pohledy střetly, jak měl zvrácenou hlavu a já si ho
přitahoval k sobě. Jeho oči byly vyděšené a ptaly se mě: PROČ? Díval se na mě a pohledem mě
prosil – to jsem tam prostě viděl, raději jsem se začal dívat vedle...
Ani nevím, jak dlouho jsem ho v tom sevření držel, ale čekal jsem, dokud se nepřestal škubat. Držel
jsem ještě chvíli a pak ho pustil. Sesunul se mi k nohám, úplně bezvládný, beztvarý. Nevěděl jsem,
jestli je jen v bezvědomí nebo už mrtvej a bál jsem se mu zkusit nahmatat puls na krku. Prostě jsem
se bál na něj sáhnout a vůbec nevím proč. Ale jedno jsem věděl jistě: tohle není konec a musím ho
dodělat, abych měl stoprocentní jistotu, že je mrtvej. Jenže jak na to? Nůž ne. Sice jsem si říkal, že
když mu ho vrazím do srdce, tak to bude jistý, ale to by začal krvácet. Podříznout? To ne. To bych
asi nedokázal, na to jsem žaludek ještě neměl. Pak jsem si vzpomněl na jeden případ z těch
kriminalistickejch časáků, jak našli člověka se zlomeným vazem a podle pitvy došlo při zlomení k
okamžité smrti. Jo, musím mu zlomit vaz! Takže jsem ho odtáhl blíže k potoku, kde byly kameny.
Hlavu jsem mu položil na jeden kámen a otočil ji tak, abych mu neviděl do tváře, a další, velký oblý
balvan jsem mu podsunul pod hrudník. Tím pádem měl krk nad zemí. Vzal jsem tu jeho hůl, byla z
buku, dlouhá asi metr sedmdesát a v průměru tak dva a půl cenťáku. Stoupnul jsem si vedle něho,
pořádně se napřáhl tou holí a vší silou jsem mu vedl úder na volný krk, pak ještě jednou a ještě...
Hůl praskla a ten kluk se najednou začal škubat a chroptět. Třásl sebou a rukama i nohama hrabal
po zemi. Ježíšimarjá, polil mě pot a udělalo se mi zle. On žije! Ale viděl jsem přeci, jak se mu ten
krk úplně prolomil! Až dlouho po tom jsem si někde přečetl, že zlomit vaz znamená, že se zlomí
oblast prvního a druhého obratle, kdy dojde k přerušení míchy hned u hlavy, kde jsou centra
ovládání krevního oběhu a dýchání. No a já mu zlomil krk na jiném místě! Takže došlo jen k
přerušení míchy, proto to škubání. Takže jsem vzal tu jeho bundu, úplně jsem mu obalil hlavu, klekl
jsem si na něho a dlaněmi mu přikryl úplně ústa a nos. Držel jsem asi dvě, tři minuty. Prostě strašně
nekonečnou dobu, než nastal naprostý klid. To už jsem věděl, že je mrtvý... Zase se mi udělalo
nevolno, takže jsem si vzal tu láhev s chlastem a pořádně jsem se napil, až se mi začaly dělat mžitky
před očima. Tak jsem tam stál, v ruce láhev chlastu, kousek ode mě mrtvola se zabalenou hlavou. A
co teď?
No já vím, mladej, že to je drsný a koukám, že jsi nějakej bílej, dáme ještě toho dabla a bude fajn.
Ale jak jsem to teď ze sebe dostal, tak mi najednou jakoby spadl nějakej balvan ze srdce. Tohle byla
jasně vražda a já jsem prostě vrah, ale protože to už bylo dávno a tělo se nenašlo a nenajde, tak si
třeba můžeš myslet, že si vymejšlím a je to, ne?
No, takže mám tam mrtvýho chlapa a co s ním? Nejprve jsem mu odmotal tu bundu z hlavy a
obličeje, byla celá od krve, jak mu tekla z úst, nosu i uší a možná i očí, jak jsem mu vší silou tlačil
na ten obličej. Takže jsem rozpálil znovu oheň, naházel tam zbytek dříví a tu bundu jsem úplně polil
tím špiritusem. Hodil jsem ji do ohně. Hned vzplála a já koukal, jak pomalu hoří a škvaří se. Teď se
musím zbavit toho jeho ruksaku a hlavně jeho, napadlo mě. Otevřel jsem tedy ten batoh a obsah
vysypal na zem u ohniště. Měl tam oblečení, nějaké věci na hygienu, pár knížek, pas a nějaké jídlo.
Co šlo, to jsem hodil do ohně. Jenže jsem musel jít pro dřevo. Mrtvolu jsem odtáhl pod ten převis a
narychlo zaházel větvemi, jak jimi bylo přikrytý ohniště. Když jsem odstoupil, nebyl vůbec vidět.
Pořádně jsem prohlédl místo, kde ležel předtím a zbytky krve jsem rozetřel listím a hlínou.
Zválenou trávu jsem rukama jakoby pročesal a kde byly stopy od bot nebo od rukou, tak jsem je
rozšlapal svýma stopama. Když jsem vylezl po srázu nahoru jak prve, tak jsem začal sbírat dříví a
tahat i větší kusy, které jsem těch dvě stě metrů táhnul lesem a pak je shora shodil dolů na to
tábořiště. Vrátil jsem se zpět stejnou cestou. Oheň dohoříval a já koukal, že většina věcí je jen
ohořelých. Takže jsem začal přikládat a plameny se rozhořely. To, co nešlo spálit, jsem nacpal do
ruksaku. Teď mi zbývalo se zbavit mrtvoly a zbytků věcí, co po něm zůstaly. Ale to příště. Je to
totiž tak dlouhá a neskutečná historka, že nebudeš ani věřit, co vše je možné.
S tímto se se mnou rozloučil, zaplatil u pultu celou naši společnou útratu a odešel. Seděl jsem tam a
pomalu vstřebával to, co mi dnes pověděl. Vždyť já tady sedím s normálním vraždícím maniakem.
Jak to prostě a chladně vypráví a ty detaily, to snad není možný! Vůbec jsem nechápal, že to došlo
až tak daleko a já vyslechnul to, co mi řekl a ani jsem ho nepřerušil, ale ani jsem se nepohoršil nebo
mě ani vůbec nenapadlo jít třeba volat hned policii. Bylo to tak chladné, tak syrové, tak hororové...
Objednal jsem si radši ještě jedno pivo a ruma a začal se utěšovat, že si třeba fakt vymýšlí. Taky
jsem obdivoval to, že vždy uměl skončit vyprávění přesně v tu chvíli, kdy mělo následovat další
zajímavé vyprávění. Takže jsem vlastně MUSEL čekat, co mi poví příště a kolik takových hrůz
ještě uslyším.
4. část
Naše čtvrté setkání se odehrálo zase až o několik týdnů později. Asi měl něco důležitějšího než
chodit do hospody a vyprávět příběhy. Tentokrát jsem ale na něj čekal já.
Seděl jsem u stolu už asi hodinu, dvě piva vypitý a třetí se točilo. Pomalu jsem se už chystal, že
dneska zase nic nebude, když se objevil ve dveřích. Šel hned ke mně, pozdravil jako vždy kývnutím
hlavy. Bundu si přehodil přes židli, počkal, až mu vrchní přinese čerstvě natočenýho gambáče,
zapálil si cigáro a rovnou začal.
"Takže mladej, pokračujeme," zahájil hned úvodem a počkal, až si připravím diktafon...
Den čtvrtý
Stojím tam, oheň pomalu dohořívá a bylo už pozdní odpoledne. Nebyl čas váhat, stát tam s
mrtvolou u nohou. Vzal jsem chlapa za nohy a odtáhl jsem ho pod převis. Rukama jsem začal
hrabat v písku kolem jeho levého boku. Písek byl vlhký a já věděl, že tu prostě zůstat nemůže.
Začne rozklad, přijde zvěř, vyhrabe ho, rozcupuje a roztahají tělo po lese. Jak jsem hrabal, tak jsem
horečně přemýšlel, co s tělem, jak se ho zbavit beze zbytku. Vůbec na nic jsem ale nepřicházel...
Když jsem vyhrabal dostatečně velkou jámu, tak jsem do ní tělo překulil a přihodil ten ruksak. Pak
jsem vzal zbytek špiritusu, co byl v lahvi a opatrně jsem mrtvolu polil. Začal jsem nosit zbytky
popele a očazených kamenů z ohniště a zasypával jsem ho tím. Ohořelé zbytky zvěři smrdí a stejně
tak i alkohol. Ale je to jen dočasné, za chvíli to vyprchá a přebije to smrad z rozkládajícího se těla.
Mám tak dva, tři dny. To jsem věděl. Když jsem tělo úplně zasypal vlhkým pískem tak nahoru jsem
začal sypat suchý písek z okolí a větvemi jsem urovnal terén, aby nebylo moc poznat, že je tam
hrob. Odešel jsem od převisu a ze všech možných úhlů a stran jsem zkontroloval, jestli není něco
nápadného, jestli někde něco nevykukuje, co jsem třeba přehlédl. Bylo to v pořádku. Takže jsem se
pustil do úklidu okolí, aby nebylo poznat, že tam někdo vůbec v poslední době byl. Prošel jsem i
les, kde jsme chodili a kde jsem i chodil sám a urovnával trávu, odstraňoval stopy, zlomené
větvičky a tak. Když jsem skončil, bylo už kolem sedmé večer a já měl před sebou dvě hodiny cesty
zpět domů.
Byla už tma, když jsem dorazil. Nikdo se mě na nic neptal a to bylo dobrý. Zalezl jsem do svýho
pokojíčku a vzal knihy, kde jsem chtěl načerpat poznatky, jak se zbavit těla. Stále jsem nemohl na
nic přijít, listoval jsem knihami i časopisy a spolu s tím jsem stále probíral různé varianty.
1. Spálení nepřipadá v úvahu – potřeboval bych vysokou teplotu a dlouhý čas a navíc by zbyly
pevné části, které se nespálí a ty bych musel nějakým způsobem rozemlít, rozdrtit a tuhle možnost
jsem fakt neměl.
2. Žíravina – neměl jsem dostatečné množství, to je jasný. Na lidské tělo musí být za prvý vhodná
nádoba, kterou třeba louh nerozežere a toho louhu je potřeba hodně kilogramů, nebudu říkat kolik,
abych nedával návod, ale prostě jsem takové množství nemohl sehnat za dva, tři dny. Navíc jsem
neměl možnost, jak to tam vše dopravit. Takže nula, nic.
3. Rozporcovat tělo? Teoreticky to je možné – tělo se naporcuje ostrým nožem, sekyrkou a pilkou
na co nejmenší části. Ale co pak s nimi? Roznosit je po lese a nechat je zvěři, něco zahrabat. Jsou tu
ale rizikové faktory. Kousky těla najde houbař, pes myslivce, náhodný turista, zalarmuje esenbáky a
začnou les pročesávat a najdou minimálně půlku. Na místě porcování zůstane množství krve, tkáně,
tělních tekutin a hlavně pach – to opět může přitáhnout zvěř i člověka. Potom co s hlavou? Rozdrtit
ji na malé kusy? Ne, tohle fakt taky nepřipadalo v úvahu a navíc jsem neměl žádné praktické
zkušenosti s porcováním...
4. Vykopat hodně hlubokou jámu, tam tělo přesunout, polít ho třeba několika litry petroleje, zavalit
co největšími balvany, pak zasypat pískem, udusat, aby se písek dostal do skulin mezi kameny, pak
tam nasypat hodně mletého pepře a dalšího aromatického koření, aby to odpuzovalo zvířata a
nezačaly hrabat, nakonec zasypat lesní půdou a zamaskovat jehličím, listím a větvemi. Teoreticky
byl tohle nejjistější způsob. Tělo se v zemi rozloží, larvy a hmyz se postará o měkké tkáně a zůstane
jen kostra. Navíc kdo by kopal v lese, že? Jenže i já bych si musel sehnat nářadí a přinést ho do lesa
a to nenápadně nejde. Krumpáč a lopatu do kapsy nebo pod bundu neschováš. A rukama nebo
klacky tak velkou jámu nevyhloubíš a už vůbec ne za jeden den. Ta jáma musí být aspoň tři metry
hluboká a co když v metru narazím na skálu? Jít kopat o kus dál? Tohle je nápadný. Takže i tuhle
možnost jsem zavrhnul.
A pak mě to napadlo! Už vím, jak mrtvolu uklidit a nikdo se k ní nedostane. Byla už skoro půlnoc,
když jsem zavřel knihy, zhasnul lampičku a šel spát.
Probudil jsem se v neděli brzy ráno. Bylo šest a já musel vyrazit do lesa. Na stůl v kuchyni jsem
napsal lístek mámě, že jdu zase do lesa a že nevím, kdy se vrátím. Udělal jsem si nějakou svačinu a
pití a vydal jsem se na stejné místo jako včera. Přes obydlené oblasti jsem prošel v pohodě, spěchal
jsem a brzy jsem byl na místě. Nic se nezměnilo a já si oddychl. Teď zbývalo najít vhodné místo k
uskutečnění mého plánu. Musel jsem vyrazit výše roklí, abych našel buď nějakou jeskyni, díru nebo
dostatečně velký převis. A ptáš se proč? No proto, abych tam tělo dopravil a nechal ho výbuchem
zasypat.
Neusmívej se! Tohle byla jediná možnost! A když budeš poslouchat dál, tak se dozvíš hlavně proč.
Takže jsem začal hledat. Trvalo mi snad půl dne, než jsem našel to, co jsem potřeboval. Skalní
rozsedlinu s vymletou jeskyní od vody a od další eroze a navíc ta skála nahoru byla celá rozervaná
kořeny, drolila se a hlavně to bylo hodně hluboko v lese a v takovém terénu, že já, mladej kluk,
sportovec, jsem měl problémy se tam dostat. A nějaký myslivec nebo houbař ve starším věku tam
neměli šanci. Jak tam dostanu tělo, těžké kolem sedmdesáti kil, to jsem netušil, ale musel jsem – to
jsem věděl.
Změřil jsem odhadem prostor, výšku stropu v nejvyšším místě a výšku v nejnižším. Pak jsem vyšel
ven a začal podrobně zkoumat skálu – směr vrstvení, tvrdost a typ horniny (sbíral jsem minerály a
horniny, byl to můj koníček) a zakresloval si vše na papír, protože musím připravit tolik náloží a
takové množství, které ten převis odpálí a ten se sesune a zasype vše v jeskyni i hodně metrů kolem
a hlavně to musí vypadat jako přirozený sesuv půdy, nebo aspoň budit to zdání. Těžká technika se
sem nedostane – prostě nemá šanci. Exploze sice bude slyšet na kilometry daleko, ale hodně ji
utlumí rokle a okolní les. Prostě něco v lese bouchne a nikdo nebude vědět co a hlavně kde. A i
kdyby se tam někdo dostal, tak se k tělu nedostane, protože bude zavalené tunami skály.
Teď tedy zbývaly dvě hlavní věci: za prvý připravit takovou trhavinu a takové množství, které jsem
potřeboval a to včetně rozbušky odpalované elektricky a za druhý dostat mrtvolu a nálože do
tohodle koutu divočiny. Nenápadně!
První věc jsem neřešil nějak složitě – o trhaviny a různé výbušniny a rachejtle jsem se zajímal už od
třinácti a úspěšně jsem to uměl namíchat, páč chemie byl můj oblíbený předmět, a hlavně bezpečně
odpálit – podívej se na moje ruce. Všechny prsty mám a jen sem tam malá jizvička, když se mi něco
v počátcích experimentování nepovedlo a bouchlo mi to v ruce.
Typ trhaviny i vhodnou rozbušku jsem už měl vymyšlené. Bude to na bázi dusičnanu amonného
neboli ledku. Ten šel a stále jde sehnat ve velkém množství v drogerii a u zemědělců jako hnojivo.
Teď už je jeho prodej docela omezen, protože jde o známou složku k výrobě výbušnin, ale tehdy za
komoušů se to tak nebralo a normálně se s ním hnojilo ve velkým.
Další složkou je obyčejný práškový cukr, ne krystal! No fakt – málokdo ví, že cukr je hořlavý a
pokud je v práškovém stavu, tak i prudce hořlavý. No a nakonec smíchaný s okysličovadlem – což
jsou vlastně známé dusičnany, třeba draselný, sodný, tak zvané ledky – se stává výbušným. No a
nakonec, když se tam přidá ještě jedna složka, kterou ale neřeknu, abych zase nedával návod, tak se
stává tahle trhavina značně brizantní, s velkou silou. Ta složka urychluje explozi a navíc způsobuje,
že rozbuška může být menší. Pokud by tam ta složka nebyla, tak k odpálení jen směsi ledku a cukru
je potřeba silné rozbušky, aby směs úspěšně explodovala.
Postup je jednoduchý – musíš mít dva díly dusičnanu, dva díly cukru a jeden díl třetí složky. Vše
musí být rozemleto na jemný prášek a hodně důkladně promícháno. Navíc dusičnan amonný rychle
absorbuje vlhkost, což je nežádoucí, takže se s tím musí pohnout a nakonec uložit do
vzduchotěsného obalu.
Propočítal jsem a zdravým selským rozumem vyhodnotil, že k odpálení té skály, aby se zhroutila do
sebe, budu potřebovat celkem patnáct kilo trhaviny v pěti náložích. Teda vypočítal jsem deset až
dvanáct kilo, ale radši jsem pro jistotu celkové množství naddimenzoval. To znamenalo šest kilo
ledku, šest kilo cukru a tři kila třetí složky. Ledek ani cukr nebyl problém. U ledku jsem věděl, kde
se v blízké vesnici, kde bylo JZD, tedy zemědělské družstvo, přechovává, protože už mnohokrát
jsem si tam byl pro zásoby. Takže zadara. Cukr bylo těžší – kupovat naráz šest kilo bylo za
socializmu nápadné, prodavačky by se hned vyptávaly – prostě to byla na malým městě drbárna.
Hned by se ptaly mámy, když by jí potkaly, co pečeme. To jsem vyřešil nákupem na několika
místech, abych to riziko eliminoval. Koupit kilo moučkového cukru už nápadný nebylo. Ale
poslední složka, to byl oříšek. Tři kila tohodle materiálu prostě nešlo sehnat jen tak. Nemyslím v
kusu, to problém nebyl, ale sehnat to v práškovém stavu – to byl ten problém. To jsem musel hodně
improvizovat, ale podařilo se mi i tohle. Jak? To si nechám pro sebe, protože už by to byla indicie a
to si nemůžu dovolit.
Ledek se dodával v granulích – tady se vyplatil klasický mixér, kterým šlo ledek rozmixovat – po
malých množstvích, ale jde to v pohodě. Není tvrdý, takže se nože mixéru nepoškodí. No ale
rozmixovat šest kilo ledku je teda fuška. Za prvý to je rachot a za druhý to smrdí. A já to musel
dělat pouze dopoledne, když byla máma v práci.
Pondělí, úterý a středu jsem dělal na tý výbušnině, vše schovával pod postelí, ve skříni za
oblečením a tak. A odpoledne každý den, když byl klid a než došla máma z práce, tak jsem
připravoval rozbušky. To už byla jemná práce a piplačka a navíc nebezpečná. Samotná výbušnina z
ledku a cukru není nebezpečná, protože musí mít velice silný impuls k výbuchu, což třeba
zapálením nejde – to jenom prudce shoří, jde spíše o tak zvané explozivní zahoření, ale furt to není
výbuch. Rozbušku jsem připravoval na bázi cyklického peroxidu acetonu. Uměl jsem vyrobit
pomocí běžného laboratorního náčiní, co jsem měl doma – takovou chemickou laboratoř jsem měl –
dostatečné množství této prudké a silné třaskaviny a při dodržení správného postupu i dostatečně
stabilní. Obecně jsou diperoxidy acetonu nestabilní, prudce vybuchují už při vyšší teplotě nebo jen
tření. Musí se připravovat vlhkou cestou a pak opatrně vysoušet a stabilizovat. K výrobě rozbušky
jsem používal malé skleněné lékovky od acylpyrinu, malé žárovky do baterek, kdy jsem opatrně
upiloval vršek skleněné baňky, aby nepraskla a na závit a konec závitu naletoval pájkou dráty
dlouhé cca deset centimetrů. Do baňky se nasypal práškovitý diperoxid až po uříznutý okraj, aby
bylo zasypáno žhavící vlákno žárovky. Pak se do lékovky nasypal zase diperoxid, asi do dvou třetin,
opatrně se vložila upravená žárovička a vše se zasypalo zbytkem diperoxidu. Lékovku jsem musel
zaplnit tak, aby mezi korkem k uzavření a zbytkem prášku nebyl vzduch. Korek na zátku musel být
samozřejmě upravený, aby se z lékovky dostaly ven drátky – to byly obyčejné zvonkové drátky, co
se používaly v radioamatérství. Když se narazil korek, tak se komplet konec musel oblepit
izolačkou, aby celek byl kompaktní. Čekalo mě pět takovejch rozbušek, co jsem musel udělat.
V pátek odpoledne jsem měl vše připravené: pět náloží v plastových kanystrech, vystlaných
igelitem, kde jsem nasypal promísenou směs trhaviny, dovnitř každé nálože byla hluboko uprostřed
směsi rozbuška, z níž čouhaly jen dráty, které jsem provlékl provrtanými otvory ve víku kanystru.
Dosypal jsem zbytek směsi, otvor přikryl zase igelitovým pytlíkem, kterým jsem propíchl drátky,
které jsem následně provlékl víkem a víko jsem nasadil na otvor. Víka nebyly šroubovací, takže
jsem je musel nakonec oblepit izolačkou. Pak jsem nálože odnesl do garáže, teda za garáž pod celtu,
která byla asi dvěstě metrů od baráku, za silnicí.
Teď zbývala nejtěžší část. Dopravit nálože a další materiál na místo, hlavně nenápadně. Nešlo to
naráz, přeci jen táhnout patnáct kilo v ruksaku, to už je něco a navíc jsem nechtěl riskovat, že mě
třeba zastaví cestou esenbáci nebo myslivec. Asi bych těžko vysvětloval ty nálože. By mě hned
šoupli do lochu. Musel jsem tedy jít na třikrát, dvakrát se šesti kily a jednou se třemi a zbytkem –
klubko drátů a tři devítivoltové baterie spojené do série a slepené páskou do bloku, pak igelitovou
celtu, starou deku, prádelní šňůru a náhradní oblečení. Hodně jsem riskoval, to je fakt. Pokaždý
jsem šel úplně jinou cestou – jednou z východu, jednou ze západu a naposledy, s lehčím ruksakem
jsem to celý obešel a přišel shora, ze severu. Do večera jsem to měl odnošený a řeknu ti, už nikdy
více bych tohle nepodniknul. Já byl tak nervózní, až jsem začínal být nápadný. Furt jsem se ohlížel,
jestli mě někdo nesleduje, třeba nějaký kámoš, který mě mohl vidět. Když bylo vše na místě a
ukryté v zabalené dece pod igelitem a zaházené chvojím, spadnul mi kámen ze srdce. Domů už
jsem se nevracel. Mámě jsem řekl, že přenocuji pod celtou v lese – sem tam jsem takto nocoval,
teda spíše v létě. Teď v září už bejvalo chladno. Máma sice nadávala a že to vše poví tátovi, že jsem
se celej tejden flákal doma a tak. To ještě párkrát přišla do pokojíku, když jsem tam laboroval s
rozbuškami – vždy mě seřvala, že zase něco propálím, nebo mi něco bouchne v rukách, že bude ze
mě nadosmrti mrzák... No, však to znáš, co mámy vyvádějí.
V noci jsem spal samozřejmě blbě, pořád jsem se budil, vyplašený z jakéhokoliv zvuku. Ráno jsem
byl celý rozlámaný, ale radši jsem vstával hodně brzy. Už jsem to chtěl mít vše za sebou. Vybalil
jsem věci zpod chvojí, složil igelitovou plachtu i deku a vydal jsem se na místo činu pro mrtvolu.
Když jsem tam došel, už jsem věděl, že je zle. Už tam bylo totiž cítit rozkládající tělo a kolem už
byly stopy od hrabání. Musel jsem tedy mrtvolu vyhrabat. To byl fakt hnus. Ten mrtvolný zápach
mě donutil ke zvracení – naštěstí nebylo skoro co. Ale pak jsem se musel překonat a tělo vyhrabat.
Byl to děsivej pohled – hlavu už měl obsypanou červy, ti vylejzali i zpoza oblečení. Kůže byla celá
černofialová a odlupovala se a pod ní bylo vidět hnijící maso pokryté zelenožlutým slizem. Úplně
jsem se bál dotknout těla, zatáhnout třeba za ruku nebo za nohy, aby mi nezůstaly v ruce. Nakonec
jsem tělo za smradlavé oblečení přesunul na igelitovou plachtu. Za tělem se táhla špinavá šmouha.
Mrtvolu jsem zabalil pevně do igelitu, pak obalil starou dekou a pevně ovázal prádelní šňůrou, od
níž jsem nechal v oblasti hlavy volné dva konce o délce asi dva metry, které jsem pevně svázal. Za
tuto smyčku jsem tělo táhnul až k místu, kde jsem ho chtěl odpálit. Teda nechat zavalit skálou. To
tělo jsem táhl asi tři, čtyři hodiny. Fakt přesně nevím, ale bylo to dlouho. Bylo sakra těžký, totálně
neschůdnej terén a já se navíc každou chvíli zastavoval a poslouchal, jestli není někdo poblíž. To
jsem měl strach, jak nikdy v životě.
Nakonec bylo tělo v tý jeskyni, teda byl to spíše takový výklenek, nepravidelný, nejzazší konec byl
asi čtyři metry od hlavního oblouku a výška tam byla sotva metr třicet, čtyřicet. Na délku měl
výklenek asi pět metrů a oblouk u vstupu byl v nejvyšším místě vysoký asi metr padesát a na šířku
tak dva a půl metru. Vlevo byl další jako vstup, byla to spíše taková vymletina. Mrtvolu jsem dal až
ke konci. Nechal jsem ho zabalené v tom igelitu a dece, přihodil jsem tam ten batoh se zbytkem
věcí a začal umisťovat nálože. Dvě jsem postavil na tělo ke stěně, dvě další jsem dal pod hlavní
oblouk a na hromadu kamení, aby byly jakoby pod stropem a poslední jsem dal nalevo k velký
puklině. Pak jsem rozmotal klubko drátů. Byly stejné barvy, jako ty od rozbušek – modré a bílé.
Propojil jsem nejprve modré dráty od rozbušek, pak bílé dráty a hlavní klubko jsem vystrčil ven z
jeskyně. Potom jsem se převlékl do čistejch věcí a ty špinavé a načichlé smradem z mrtvoly jsem
hodil taky do jeskyně až k tělu. Vše jsem sbalil, pořádně uklidil okolí, aby nebylo poznat, že jsem
tam nocoval, nosil kameny z potoka, tahal tělo a tak. Začal jsem rozmotávat dráty a táhnul jsem je
nějakejch třicet metrů obloukem kolem potoka za další zákrut za skálou dokud mi dráty stačily.
Schoval jsem se za balvanem a řekl si: Teď nebo nikdy! A modlil jsem se, aby to bylo vše dobře a
hlavně, aby mě to nezabilo. Do uší jsem si nacpal plastelínu, abych neohluchnul. Pevně jsem omotal
modrý drát kolem jednoho pólu baterky a pak zbejvalo jen přiložit bílej k druhýmu. Když jsem to
udělal nastalo PEKLO! To byla, kurva, taková šleha, že jsem to slyšel jasně i přes ucpané uši, hlava
mi málem praskla, jaký tam byl tlak a ani nadechnout jsem se nemohl. Všude svištěly kameny a
větve a vyvalilo se tolik prachu, že jsem v jednu chvíli neviděl na krok. Trvalo to několik sekund,
kdy se zvuk rozléhal po okolních lesích a duněl všude okolo. Sakra, to museli slyšet snad všude. To
je průser, jsem si říkal. Když po dlouhých, nekonečných minutách klesl prach, pomalu jsem vylezl z
úkrytu. Celé okolí bylo posypané jemným prachem ze skály. Začal jsem pomalu smotávat zbytky
drátu a postupoval zpět k místu exploze. Vůbec jsem to tam nemohl poznat! Skála byla zhroucená a
rozsypaná na velkou hromadu. Stromy, co byly nahoře byly vyrvané a trčely dolů. Potok tam nebyl,
byl zasypaný kamením. Ale žádnej kráter, nikde zbytky látek nebo tak něco. Prostě jen obrovská,
mnohatunová hromada balvanů. Chvíli jsem to tam ještě raději prohledával, ale fakt to bylo
dokonale završené dílo. Doslova! Z toho všeho mi zbylo jen to necelé klubko drátů a ty tři baterie
slepený páskou k sobě. Tohle vše jsem hodil do ruksaku, úplně pod dno, které bylo rozdělené – bylo
tam takové víko z tvrdšího plastu obalené koženkou. Pod to víko jsem dal zbytek drátu i tu baterii,
pak tam nakupil zbytek normálních věcí, co jsem měl sebou a velkým obloukem jsem se vracel
domů. Naštěstí jsem cestou nikoho nepotkal. Třeba se ten zvuk výbuchu opravdu rozlámal v
okolních lesích, to fakt nevím.
Domů jsem se vrátil totálně vyčerpaný, špinavý jak prase, úplně zpocený. Šel jsem hned do vany a
důkladně jsem ze sebe smýval hlavně ten pach rozkládajícího se těla. Pořád jsem ho cítil. Ale máma
necítila nic, takže ten smrad byl hlavně v mé mysli.
Celej týden jsem trnul, kdy nám před barákem zakvlílí esenbácké auta a mě odvedou v klepetech.
Pořád jsem koukal z okna na ulici, jestli nás někdo nesleduje. Nedělo se nic. Za týden jsem se zase
úplně jinou cestou vrátil zpět, abych okouknul terén. Nebo jak se píše v detektivkách: Pachatel se
vrací na místo činu. Takhle přesně to bylo. Když jsem tam došel, tak nikde žádné policejní pásky,
žádné policejní pátrací týmy, žádné roty vojáků se psy, co prohledávají les nebo něco takovýho.
Prostě nic. Klid lesa, zpěv ptáků, zurčení potůčku. Místo bylo úplně stejné, hromada kamení,
potůček si už našel cestu mezi balvany, stromy trčely do strany stále stejně, jen jeden se svezl dolů...
V říjnu toho roku jsem odcházel do Prahy, kde jsem si sehnal práci. Domů jsem jezdil na víkendy a
vždy jsem zjišťoval, jestli se něco neví. Nikdo nic nevěděl, nikdo výbuch neslyšel a pokud ano, tak
to nikde nehlásil.
Na to místo jsem se vrátil až po nějakejch deseti letech. Už bylo zarostlý, nové stromy, ty staré
časem popadaly a bylo to tam jako v pralese. Nikde ani náznak, že by tam někdo něco hledal. Takže
ten Polák tam dodneška leží pod tunami kamení a je vlastně navždy zmizelej. Nikdo po něm nepátrá
a vím, že ho nikdo nikdy nenajde. Tam v těch hlubokých příhraničních lesích a v horách ho nikdo
neobjeví. A víš, tohle je jediné tělo, co jsem kdy zanechal. Od tý doby jsem už nic nenechal náhodě
a každej zabitej zmizel ze světa úplně. Ale o tom až zase příště...
5. část
„Tak jak to jde, mladej?“, zeptal se mě hned v úvodu, když jsme se zase sešli. Už ani nebudu psát,
že seděl jako obvykle a co měl před sebou. Prostě jako vždy.
„Ale jo, jde to, ale dře to,“ pokusil jsem se o vtip.
„Všechno na světě jde, stačí jenom chtít. Člověk nemá limity. Když se něco podaří, tak to jde vždy
ještě líp pak. Je to jak ve sportu – před dvaceti lety byly limity třeba sprintů nebo hodů oštěpem,
diskem, úplně jinde. Byly níž a člověk to prostě překonal.“ začal filozofovat. „Je to stejný jako u
bojového umění nebo ve válce. Na každýho chlapa se najde vždy lepší chlap a na každou zbraň je
protizbraň. Tohle si pamatuj.“
„No to je pravda,“ hlesl jsem a čekal, kdy už začne s vyprávěním. Jeho příběh byl čím dál tím
zajímavější, jak jsem to četl od počátku a už teď jsem dychtil po tom, co bude následovat.
Den pátý
Takže uběhlo pár let, měl jsem za sebou vojnu, pak jsem se oženil. Bylo mi krásných třiadvacet,
když jsem byl nucený zase zabít člověka. Víš, ono se to blbě říká: Být nucený. Mě vlastně tehdy
nikdo do ničeho nenutil, ale já jsem měl to nutkání. Navíc jsem dlouho přemýšlel, jak se zbavit
dokonale těla, aby ho nikdo nikdy neobjevil. Aby prostě tělo zmizelo beze stopy. A tehdy přišla
doba, kdy jsem si chtěl svoji teorii ověřit v praxi. Dokázat to. Ano, zní to už jako úchylka, ale já měl
jistý plán, se kterým tě seznámím až později. Ke všemu se dostaneme, to se neboj.
Nejprve jsem musel najít vhodného gaunera. Opravdu jsem se nikdy nedotknul slušného a čestného
člověka – to jsem si vždycky ověřil. Vždycky to prostě musel být chlap, který něco provedl, byl to
kriminálník, vrah, rváč – prostě grázl. A takhle jsem to měl nastavený a přes to nejel vlak, jak se
říká. Takže jsem začal tipovat oběť. Už z principu jsem si nevybíral žádný slabochy, srágory a tak.
Vždy to musel být „soupeř“ v mé rovině. Takže jsem chodil do putyk, kde se schází pražský
podsvětí. Měl jsem vycvičený pozorovací talent a uměl jsem poslouchat i co se mluvilo u vedlejších
stolů a naprosto nenápadně. Asi po třech měsících hledání a tipování jsem ho našel. Byl to chlap
kolem čtyřicítky, byl asi půl roku venku z basy, kde seděl za vraždu a teď dělal docela drsný
vymáhačky. Prostě mlátička bez mozku jak vyšitá. Další měsíc jsem ho sledoval a studoval jeho
zvyky. Bydlel u nějaký ženský se kterou se seznámil, když byl ve vězení. Ale mlátil ji. Prostě
vypatlaný bezmozek. Takže jsem si řekl, to je ON!
Teď jsem potřeboval plán. A když říkám plán, tak mám na mysli nejprve plán A, pak plán B, když
něco nevyjde a nakonec plán C, když se posere hodně věcí. První věcí je samozřejmě vylákání oběti
tak, aby to bylo beze svědků a na místo, kam se nikdo nedostane jen tak. Druhá věc je způsob zabití
– to už je jen technická věc a třetím bodem je zlikvidovat stopy a tělo.
Vylákání je otázkou peněz, tohle mi problém nedělalo, stačilo mít vhodné kamarády, kteří
disponovali vždy velkou hotovostí bez účasti bank. Měli doma vždy pořádnej balík – samozřejmě
na tu dobu. Milión pro ně nebyl problém. Všechno se točí kolem peněz. No a ten chlápek, ta oběť, u
sebe taky nosil vždy nějakou větší hotovost. Vymáhání dluhů mu šlo a rád se svými penězi chlubil.
Takže vím, že měl u sebe pokaždý ruličku českých korun i valut. Kolem třiceti, čtyřiceti tisíc to
bejvalo. No a na tom jsem postavil vylákání. Směnu dvě stě tisíc za americký dolary. Kšeftoval s
tím, to jsem měl ověřený. Půjčit si od jednoho kámoše dvě stě tisíc s tím, že mu do týdne vrátím
celou sumu plus dvacet procet navíc, to byla maličkost. To bychom měli, teď ho vylákat na předem
vytipovaný místo a hlavně beze svědků. To už byl trochu problém, ale jak jsem říkal – peníze hrají
roli. Udělal jsem ze sebe blbečka, kterej chce emigrovat do Jižní Ameriky a kterej shání větší
hotovost v US dolarech. Legendu jsem tak rozhazoval, až se donesla k němu. Chytil se toho
dokonale. Sám přišel za mnou.
„Prej sháníš doláče, jo?“ zeptal se mě, když jsem cucal pivo na baru v jedný knajpě na Palmovce.
„Jo,“ odvětil jsem suše a čekal, co mi nabídne.
„Kolik máš?“
„Dvě stě“
„Šest tisíc doláčů...“ nadhodil.
„Sedm“ odpověděl jsem. No abych nenapínal, nakonec jsem se dohodli na šesti a půl. A prej mám
zítra dorazit na jedno místo, že si to přepočítáme a bude to.
Upozornil jsem ho, že nechci žádný lidi kolem, že čím míň lidí o tom ví, tím líp pro mě. Doslova
jsem mu řekl, že to bude jenom mezi námi dvěma. To by nebyl problém, prej, ale jakou bude mít
záruku, že ho nebudu chtít obrat. No ty vole, jsem mu řekl, ty máš strach? Zrovna ty? Zaútočil jsem
na jeho ješitnost. Tak nebezpečnej asi nejsi, si mě prohlédl. Železo asi nemáš, co? A poklepal na
podpaží, kde nosil bouchačku. Takový věci netahám, chci zmizet a nechci mít žádný problémy.
Potřebuji nějakou malou hotovost do rozjezdu, zbytek mi už pomůžou přátelé v Argentině, jsem mu
řekl. Tak jo, vem prachy, já nechám železo doma, sami dva a z ručky do ručky a jestli mě podrazíš,
tak tě najdu a sejmu – hlesl mi do ucha. Oukej, zejtra v sedm na pumpě na výpadovce u výjezdu z
dé jedničky, jak je u Průhonic, jsem mu řekl, ty a já. Předám dvěstě litrů a chci poctivejch šest a půl
litrů doláčů. Domluveno, řekl.
Druhej den v sedm jsem tam byl. Auto jsem zaparkoval ve stínu a tak, aby na něj z pumpy nebylo
vidět. Tehdy na benzínkách ještě nebyly všude kamerový systémy, ty přišly až později a tam, kde na
to měli prachy. A čekal jsem.
Přijel v mercedesu a světe div se, opravdu sám. Tedy, nevěděl jsem, jestli nemá někoho na zadním
sedadle, uloženýho dole, jako jistotu. Takže první, co jsem udělal, jsem vzal půjčený prachy a šel
rychle k jeho autu. Ani nestihl vystoupit, když jsem byl u něho a po očku jsem zkouknul vnitřek
vozu. Fakt tam nikdo nebyl. Vystoupil a pokynul mi ke kufru. Otevřel ho a já čekal, že vyskočí
chlap. Ne, jen víko vyjelo vzhůru a rozsvítil se zavazadlovej prostor. Byl tam jen kožený kufřík.
Otevřel ho a vykoukly na mě balíčky bankovek. Vytáhl jsem igelitový pytlík, kde jsem měl
poctivejch, českejch dvě stě tisíc. Hrábl po pytlíku, rozhlédl se kolem a hodil ho do kufru. Sakra,
řekl jsem si, teď mě sejme. Ale ne, sklonil se, vysypal balíčky na dno kufru a začal poctivě počítat.
A v tu chvíli jsem poznal, že mu úplně klesla pozornost. Ono je taky pravda, že mě vídával v tý
hospodě a myslel, že jsem fakt normální, běžný člověk. A prostě jak tak byl skloněnej a počítal
peníze, tak jsem z rukávu uvolnil speciálně upravený šroubovák. Ta úprava byla jednoduchá – byl
vybroušenej do úzký, dlouhý špičky kónického tvaru. Rukojeť byla z umělý hmoty a ocelová část
zasahovala až ke konci rukojeti, kde byla ukončena hlavicí ze zabroušený matice. Šroubovák mi
nenápadně a lehce vklouzl rukojetí do dlaně. Chytil jsem ho rychle levačkou za čelo a pravačkou
prudce vbodnul šroubovák do jamky mezi lebkou a prvním obratlem. Celá čepel, dlouhá asi
osmnáct centimetrů mu vjela do lebky. Prudce jsem trhnul rukojetí nahoru. Jenom zachroptěl a
svezl se přes hranu kufru, půlkou dovnitř a koleny na zem. Rychle jsem ho zdvihl, jeho levou ruku
jsem si přehodil kolem ramen a odvlekl ho fofrem ke svýmu autu. Ještě žil, ale byl totálně ochrnutej
a do smrti mu zbývalo jen pár minut nebo sekund – podle toho, jak se pohne s tím šroubovákem.
Díky kónickému tvaru se rána ucpe a hned nekrvácí, ta všechna krev jde do mozku totiž. Hodil jsem
ho dozadu, šroubovák mu nechal v hlavě a celou hlavu jsem mu obalil předem připraveným
prostěradlem. Rychle jsem se vrátil k jeho mercedesu a vzal z kufru moje i jeho peníze. Zabouchl
jsem kufr a vzal klíčky ze zapalování a auto zamknul. Na jeho mercedes nebylo z pumpy vidět a to
bylo dobře. Odnesl jsem peníze k sobě na přední sedadlo. Všechno proběhlo během pár minut a fakt
si nikdo z pumpy ničeho nevšiml. Chlapa jsem přikryl dekou a nastartoval jsem. Odjel jsem asi tři
kilometry směrem k nejbližší vesnici. Je tam takovej lesík, tak jsem tam zaparkoval. Vytáhnul jsem
klíčky ze zapalování a pustil jsem rádio – nebylo závislé na zapalování, jak mají dnes auťáky.
Stáhnul jsem trochu okýnko u řidiče, tak na dvě třetiny, aby byla slyšet muzika. Tohle jsem měl
totiž odzkoušený, že kdyby šel kolem náhodný chodec, tak k tomu autu nepůjde, protože si bude
myslet, že je někdo uvnitř. A teď jsem musel utíkat zpátky ty tři kiláky k jeho autu. Hodně jsem
riskoval, fakt šíleně, ale byl to plán A.
Utíkal jsem zpět k tý pumpě. Ještě štěstí, že jsem měl na sobě sportovní soupravu a tenisky, takže
jsem vypadal jako nějaký běžec. Naskočil jsem do mercedesu, nastartoval a vyrazil jsem k tomu
lesíku. Dojel jsem tam během chvilky. Nikde nikdo. Moje auto stálo tak, jak jsem ho nechal, rádio
hrálo. Vlezl jsem do mercedesu, trochu couvnul a pak se rozjel proti stromu u krajnice. Náraz jak
prase a auto se svezlo bokem do příkopu. Byl jsem na náraz připravenej, takže v pohodě. Otevřel
jsem kufr mercedesu a přinesl si ze svýho auta litrovou láhev peroxidu vodíku v třiceti procentní
koncentraci. Pomalu jsem lil peroxid na polstrování kufru a sledoval, jestli se někde neobjeví pěna –
to je znamení, že tam je krev či jiná biologická stopa. Když jsem vylil všechen peroxid a přesvědčil
se, že nikde krev nezůstala, vrhnul jsem se na stírání otisků prstů. Neměl jsem totiž rukavice,
protože by to bylo asi chlápkovi podezřelý. Ty jsem si natáhnul až teď – klasický gumový,
chirurgický rukavice. Navlhčil jsem si hadr čistým, technickým benzínem a důkladně jsem otřel
vše, čeho jsem se dotkl nebo mohl dotknout. Vlastně jsem s tím projel celý auto, pro jistotu. Když
jsem byl hotovej, tak jsem vzal z mýho auta náhradní kanystr s normálním benzínem a rozlil ho
dovnitř auta i do motorovýho prostoru a kufru. Celejch deset litrů. Odešel jsem ke svýmu autu,
zkontroloval chlapa. Už byl tuhej. Odjel jsem asi sto metrů dál po okresce směrem k další vesnici.
Vrátil jsem se k mercedesu a zapálil ho. Blaflo to a v mžiku začal hořet. Rychle jsem utíkal ke
svýmu autu, nastartoval a vyrazil směrem k tý vesnici. Projel jsem v pohodě a obloukem jsem se
vrátil na okraj Prahy.
Takže jsem dojel, mrtvýho chlapa na zadních sedadlech a na předním dvě stě litrů od kámoše a fakt
poctivejch šest a půl tisíce dolarů. Dosud vycházel plán A. Zbývalo se zbavit těla. Dojel jsem ke svý
pronajmutý garáži, takový tý sídlištní, jak bejvaly. Zajel jsem dovnitř, vylezl, rozsvítil a zatáhnul
jsem vrata. Vzadu jsem měl velkou, kovovou bednu s nářadím, takovej malej ponk a plechovou
skříňku. Vytáhl jsem mrtvolu z auta a zkontroloval, jestli není někde krev. Nějaká byla na tom
prostěradle, ale ne moc. Auto bylo netknutý. Otevřel jsem plechovou skříňku – byla to taková ta
šatní, jak bejvaly v továrnách. Chlapa jsem tam nasoukal, i s tím šroubovákem v hlavě a zabalenou
hlavou. Skříňku jsem zamknul, vzal peníze z auta, zhasnul jsem a zamknul vrata garáže. Pak jsem
šel domů. Měl jsem to asi tři sta metrů, takže v pohodě.
Doma jsem ze sebe svlékl vše, co jsem měl a šel se vysprchovat. Pak jsem ty hadry i boty rozstříhal
a rozřezal na úplně malý kousíčky a ty nacpal do několika igelitovejch pytlů. Vzal jsem kámošovy
peníze a vložil jsem je do jiné igelitky, Pak jsem vysypal k kufříku ty dolary a odpočítal tisíc osm
set, jak úrok pro kámoše a zbytek si uložil do skrýše. Ty odpočítané bankovky jsem důkladně
vlhkým hadříkem otřel, aby tam nebyly otisky prstů, krom mých. Kufřík jsem postupně rozebral a
rozřezal jeho kožené části zase na malý kousky a ty kovový rozstříhal nůžkami na plech a rozštípal
kleštěmi. Vše jsem přidal k těm zbytkům mýho oblečení. Když bylo vše hotový, bylo už skoro dvě
hodiny po půlnoci a já šel spát. Kupodivu jsem spal klidně...
Ráno jsem zavolal kámošovi, že mu dovezu vrátit ty prachy, co jsem si půjčil předevčírem. Nechtěl
ani za tak krátkou dobu žádný úroky nebo tak něco. Tak jsem mu šoupnul aspoň pět set dolarů, jako
že jsem vydělal a bylo to. Takže mi zbylo vlastně šest tisíc dolarů. A mrtvej chlap v garáži a několik
igelitovejch pytlů s důkazy.
Zašel jsem do garáže a odemknul plechovou skříňku. Chlap už byl ztuhlej, takže dostat do ven byla
fuška. Odmotal jsem prostřeradlo z hlavy a vytáhnul šroubovák z jeho lebky. Samozřejmě, že už
žádná krev nevytekla. Prostěradlo jsem rozřezal na malý kousky a přidal do pytlů. Šroubovák jsem
namočil do peroxidu vodíku a pak ho pilkou na železo rozřezal včetně rukojeti. Mrtvýho chlapa
jsem svlékl do naha a jeho oblečení i věci, co měl u sebe jsem opět rozřezal na malý kousky. Pak
jsem ty pytle promíchal s dalším odpadem, starými hadry, papírem a tak a vše naložil do svýho auta
do kufru. Mrtvolu jsem zpátky nacpal do skříňky a zamknul. V noci jsem se vydal autem asi
sedmdesát kilometrů od Prahy, kde byla jedna velká skládka. Tam jsem postupně rozsypával ten
odpad z pytlů na hodně místech, a vše navíc zahrabával do zbytků, co tam byly. Smrděl jsem jak
prase. Takže zpátky domů a důkladná sprcha a oblečení, co jsem měl ten den na sobě, tak do pračky
a na nejvyšší teplotu vyprat.
Zbývala poslední věc – zbavit se mrtvoly. Takže jsem použil své chemické znalosti a vyhodnotil, že
nejjistější cesta bude rozleptání. Přemýšlel jsem nad lučavkou královskou, což je směs kyseliny
dusičné a kyseliny chlorovodíkové v poměru jedna ku třem, ale to vyžaduje speciální nádobu, v
kovové to prostě nejde, protože lučavka kovy rozleptává dokonale. Jako další jistotu jsem
vyhodnotil rozleptání v louhu, v hydroxidu draselném. Začal jsem počítat a vyšlo mi, že budu
potřebovat alespoň dvě stě litrů silně koncentrovaného louhu, tak na šedesát až sedmdesát procent,
velkou litinovou vanu na nožičkách, pod kterou bude možnost rozdělat oheň a pak velké množství
vody. Jak to udělat? Musel jsem sehnat opuštěné místo, chatu, chalupu, pronajmout si ji, pak tu
žíravinu a litinovou vanu.
Sehnat chalupu nebyl problém, prošel jsem inzeráty v Annonci a objevil jednu ideální chalupu,
roubenku v Krušných horách, asi tři kilometry od nejbližší vesnice. Peněz jsem měl teď dostatek,
tak jsem si chalupu pronajmul na celý měsíc. Chalupa byla na úplné samotě i mimo nějaké
turistické stezky, dojezd jedině autem. Vedle chalupy tekl potok do blízkého rybníka. No a jako
bonus na závěr byla v chalupě velká, litinová vana. Sice usazená v cihlách, ale fakt poctivá litina
bez smaltu. Přesně takovou jsem potřeboval. Nakoupit asi sto kilo louhu draselného mi dalo zabrat
– musel jsem jezdit po republice a nakupovat po malém množství. Jak jsem tak jezdil, tak jsem při
jedný jízdě i převezl tělo. Už začínalo měknout a hnít a v garáži nemohlo zůstat. Musel jsem ho
zabalit do několika vrstev igelitu a pořádně zarýglovat, aby smrad nešel ven. Pak ho dát do kufru,
zaházet taškami a hadry a bordelem a modlit se, aby mě po celou cestu nekontrolovali policajti. Což
vyšlo.
Když bylo vše připraveno, šlo se na věc. V tý koupelně na chalupě jsem rozebral zídku kolem vany,
aby tam vznikl prostor pro ohniště. Pod vanu jsem vložil plechové pečící tácy, naskládal noviny,
dřevo a koks. Vše bylo rozložený pod dnem vany. Vanu jsem v místě špuntu osadil litinovou
krytkou, protože by se špunt teplotou i žíravinou roztekl a tu jsem k vaně normálně přivařil drátem.
Svařovačku jsem si půjčil v půjčovně nářadí a pořádně si nastudoval sváření. No, tohle mi šlo blbě,
páč nejsem žádnej svářeč, ale nakonec po mnoha pokusech byl na místě špuntu litinový dekl, pevně
přivařený k vaně. Do vany jsem vysypal suchý hydroxid draselný, celých sto kilo a pak jsem
opatrně přiléval vodu, úplně malým čůrkem, aby mi nezačal louh nějak reagovat. Ocelovou tyčí
jsem míchal, až byl louh rozpuštěný a roztok byl hustý jako solanka. Zapálil jsem ohniště pod
vanou, otevřel všechny okna i dveře na chalupě. Teď zbývalo rozporcovat tělo na kusy.
Já vím, zní to hnusně, a ono to i hnusný bylo, ale jinak to prostě nešlo. Mrtvolu v igelitu jsem
odtáhnul do koupelny, ještě štěstí, že na zemi byly kachlíky. Sundal jsem igelit a vyzvracel se, jak
mě to nakoplo. Tělo už hnilo, ale o to bylo snadnější ho naporcovat. Tvář jsem si zabalil šátkem,
který jsem napustil rumem, abych ten smrad nedýchal. Oddělil jsem nožem hlavu, pak obě ruce v
ramenních kloubech, nohy nejprve v kolenech, ty jsem musel sekat sekyrkou. Pak oddělit kolem
kýčelních kloubů. Nakonec jsem rozporcoval trup. Úplně dopodrobna to vše popisovat nebudu,
protože to je opravdu nechutný. Nakonec jsem měl mrtvolu rozporcovanou. Hlavu jsem musel
sekyrkou rozsekat na další malé kousky. No a na závěr, když se už louh začal vařit, jsem ty kousky
opatrně naházel do tý vany. A míchal jsem a přikládal. Celá proces mi trval asi třicet hodin, než se
tělo rozleptalo a zbylo jen pár tuhých kousků – části velkých kostí, části lebky, něco z páteře...
Smrad z toho byl odpornej, furt jsem chodil ven, kontrolovat, jestli nejde někdo kolem, nebo jestli
to není moc cítit. Ale asi sto metrů od baráku už nebylo cítit nic. No a hrozně jsem mezi tím
chlastal, rum. Prostě furt, protože jsem potřeboval bejt ožralej. Jako střízlivý bych to asi nezvládl.
No, tak po těch třiceti hodinách jsem začal pomalu dolívat vodu a už jsem nepřikládal. Roztok jsem
zředil a ty poslední tvrdé kousky jsem z vany vylovil drátama. Až byla vana plná, bylo tam dost
vody na to, aby louh už nebyl tak žíravej, tak jsem vytáhl zpod vany už vychladlý plechy a zbytky
vysypal na ohniště venku. Teď jsem musel udělat díru do vany přímo nad odtokem, jak je výlevka a
obsah vypustit ven. Ta výlevka, jako odpad, šel do potoka. Tehdy ještě nebyly takový přísný
ekologický normy a odpady z koupelny šly do řek a potoků běžně. Jen odpad ze záchodu musel do
septiku nebo byly kadibudky na kompostu. No, takže jsem vzal vrtačku, nasadil vrták na kov,
centimetr v průměru a začal zboku vrtat, abych udělal díru. To šlo ztuha, ale nakonec to luplo a
začalo se to valit ven. Díra nebyla veliká, jen centimetr, tak to poslušně šlo do odpadu. V potoce k
tomu přibyla další voda, která ten louh neutralizovala, no a já stejně kontroloval jak potok, tak ten
rybník, jestli nezačínají plavat ryby břichem nahoru, ale bylo to v pohodě.
Takže vana byla vypuštěná a totálně k nepoužití, zbytky byly v rybníce, kde se ztratily a mě zbylo
pár tvrdejch tkání, který mi zbývalo zlikvidovat. Jestli toho bylo tak dvě, tři kila maximálně, tak asi
tolik. Ty kosti jsem nakonec kladivem úplně rozbil na prach a vysypal taky do toho rybníka. Tělo
bylo pryč! Teď mi zbývalo dát do původního stavu tu koupelnu. Vana na odpis, to bylo jasný. Ale
sehnat novou zase problém nebyl, stejně tak jako ji znovu zazdít a starou pořádně vypálit, rozbít ten
svár u díry na špunt a odvézt ji někam na skládku. Pak jsem ještě zbylých čtrnáct dní byl na tý
chalupě a likvidoval další, teď už asi jen domnělé stopy. Když jsem chalupu vracel majiteli, tak
jsem mu řekl, že vana nějak praskla, ale že jsem koupil jinou od známýho a dal vše do původního
stavu. Přišel do koupelny a řekl, že by to ani nepoznal, jen že ta vana je smaltovaná. Voda v potoce i
rybníce už byla dávno pryč a já si mohl oddechnout. Chlap byl nezvěstný, dle policejních zpráv se
našlo jen jeho ohořelé auto, tedy nebylo jeho, ale tý přítelkyně a nenašlo se nic, co by „prej“
ukazovalo na zločin. Takže takhle skončil jeden bejvalej vrah a násilník. A já jsem si uvědomil, že
když všechno do posledního detailu naplánuji, že to prostě jde.
"Takže další část příběhu bude zase příště, mladej..." zvedl se, zaplatil a odešel.
6. část
Potkali jsme se za pár týdnů. Měl jsem samozřejmě na něj pár otázek, co mi vrtalo hlavou po tom
posledním vyprávění. Takže jsem to hned na něj spustil. Chvilku zadumaně seděl a pak spustil.
Den šestý
Tak našli ohořelej vrak toho mercedesu. Začali pátrat a zjistili, jak jsem už říkal, že patří tý jeho
družce. Ta ale prohlásila, že jí auťák někdo ukradl. Tak proč to prej nenahlásila dřív, že jo. Pověděla
vyšetřovatelům, že si nejprve myslela, že ho má ten její přítel. Tak se začali po různu vyptávat na
něj, jenže nikdo nevěděl, kde je a dá se říct, že šikovným rozšířením několika fám, což jsem měl na
svědomí si část lidí myslela, že utekl za hranice, protože mu hrozilo zatčení, část si myslela, že už
zase sedí a část si myslela, že si prostě mafiáni, vymahači dluhů, vyřizovali účty a chlapa
zlikvidovali. Ale lidi z galerky drželi basu a nemluvili – byli kolem jeho pochybných aktivit taky
různě propojení. A ta jeho přítelkyně zase všude vytrubovala, že zdrhnul určitě za nějakou mladší.
No, on měl nějaký milenky kolem, i mladší, to je pravda.
Takže byl vedenej jako pohřešovanej, ale nikomu nescházel, nezbyly po něm žádný stopy a tak se
po nějaký době spis založil ad acta a už to nevyšetřovali. Prostě si policajti řekli, že je o jednoho
gaunera míň a bylo jim fuk, kde a jak skončil.
No, ale abychom přešli k dalším, co? Takže uběhly dva roky a opět jsem zabíjel. Ten další, to byl
zase cizinec, skopčácký prase, které mučilo a možná i zabíjelo prostitutky na Plzeňsku a
Karlovarsku. Tehdy tam vládl strach mezi těmi vykonavatelkami nejstaršího řemesla. Pasáci si je
hlídali, ale ty, co pasáka neměly, tak měly smůlu. O tom fantómovi pohraničí se psalo v novinách a
objevovaly se i zprávy v televizi. Tak jsem tam jel, abych ho vypátral a zneškodnil. Ne, že bych
nějak chránil nebo obhajoval prostitutky, ale z principu mi hodně vadilo, jak se chová k ženám. Co
na tom, že to byly štětky, ale furt to byly ženský. A on je normálně a úchylácky mučil, ponižoval a
věřím tomu, že i nějakou zabil, protože pár přežilo to jeho řádění jen zázrakem. Samozřejmě, že na
tom případu pracoval i speciální vyšetřovací tým. S nimi jsem ale spolupracovat nechtěl, to mi věř.
Takže jsem jezdil po cestách, kde stávaly ty prostitutky, přespával jsem v různých motelech a
hlavně pátral. Při tom pátrání jsem vystupoval jako kriminalista, stačil mi k tomu starý, už
nepoužívaný odznak Federální kriminální policie. Nikdo ho dopodrobna neprozkoumával, nikoho
nenapadlo, že už dávno federace není a že znak na tom odznaku je ještě československý. Byl totiž
hodně podobný platnému odznaku Kriminální policie ČR. A tak stačilo vytáhnout pouzdro s
plackou, efektně ho švihovým pohybem otevřít, ukázat na pár sekund a prohlásit „Kriminální
policie“. Každý, opravdu každý tomu uvěřil. Dokonce dvakrát i samotní uniformovaní příslušníci
Policie ČR, když mě kontrolovali na silnici. Stáhnul jsem okýnko, ukázal odznak, řekl tu kouzelnou
formuli a hned mi salutovali a pokynuli, abych pokračoval v jízdě.
Ty ženský nechtěly moc mluvit, prostě většinou mlčely, že už všechno vypověděly, ať si to najdu ve
spisu. Jenže já věděl, že si oběti začínají vybavovat důležité detaily až dlouho po činu, když se
psychicky začínají vzpamatovávat. Takže jsem vypátral, že jde o Němce, ve věku cca padesát pět až
šedesát pět let, štíhlé, atletické postavy, vždy bezvadně oblečeného , navoněného, šedivé vlasy,
modré oči, udržovaného. Takže zřejmě i bohatého. To rozmezí věku jsem chápal. Když se takhle
udržoval, tak přesně odhadnout věk fakt nejde. Byl prý hodně silný, vždy měl po ruce dvoje či troje
policejní pouta a speciální roubíky. A těm ženám ubližoval řezáním nožem, mlácením pěstmi i
skákáním po těle. Prostě potřeboval vidět, jak žena trpí, jak ji to bolí, jak teče krev a pak je teprve
brutálně znásilňoval nebo se jen nad nimi ukájel. No, jak říkám, hnusné, skopčácké prase.
Jezdil pokaždé jiným vozem a s českou značkou – ty byly ovšem vždy falešný, respektive ukradený
z jinýho auta a po činu zase vrácený zpět - tak to bylo i ve spise. Auta byla taková běžná –
škodovky, volkswaggeny, fordy. Žádné vyjímečné auta, prostě běžný standard, který po našich
silnicích jezdil. Takže když ženská vypověděla, že přijel stříbrnou škodovkou, tak stačilo vyjít na
ulici a kolem jezdily stovky, tisíce takových škodovek. Musel jsem najít nějakou indícii, stopu,
zvyklost, která by mě k němu dovedla nebo aspoň přiblížila.
Na velké mapě jsem začal zakreslovat body, kde všude řádil. Nejprve ty, které byly ve spisech
policie a pak ty, které se do spisu nedostaly. Ne každá přepadená totiž tohle nahlásila a kupodivu
bylo i několik, ke kterým se choval velice slušně, bez násilí. A to se do spisu taky nedostalo, protože
je nikdo nevyslýchal, ani se neptal. Ale popis seděl. Potom jsem zjišťoval, kde bral auta. Nejprve
jsem myslel, že si je půjčuje v půjčovnách, ale na tohle by přece policajti přišli. A úplnou náhodou
jsem narazil na chlapa, který mu za slušný peníz půjčil vůz na celý víkend. Bílou škodovku. Ten
Němčour mu prý nakecal nějakou báchorku, že mu kleklo auto před hranicemi, dorazil prý vlakem
a že jede jenom navštívit příbuzné, co měl prý tady v pohraničí. Do zástavy mu dal luxusní hodinky,
zlatý prsten a zaplatil předem. Peníze opět promluvily a měl půjčený vůz, který pak v pořádku
vrátil. Začal jsem si zakreslovat vesnice, kudy vedly koleje z Německa do Česka a kde všude vlaky
zastavovaly. Není jich moc. Vzal jsem úsek hranice od Železné Rudy až po Vejprty. No a při tom
zakreslování jsem tu indicii našel. Bylo jen sedm míst, kudy se mohl k nám dostat vlakem a zhruba
kolem dvacítky míst, kde mohl vystoupit. Začal jsem ty místa objíždět a vyptávat se místních, jestli
si tam někdo nepůjčoval za peníze auťáky. Vždycky v okruhu asi pět set metrů kolem toho nádraží.
Tušil jsem, že asi nechtěl moc korzovat po městech. A našel jsem ještě tři lidi, kteří mu prokazatelně
půjčili auťák. Dvě stříbrné škodovky a jeden červený golf. Scénář byl úplně stejný – luxusní
hodinky a jeden či dva prsteny do zástavy, velice slušné chování a vymyšlená historka. No a tady
jsem zjistil, že i docela slušně mluvil česky. U všech, co mu půjčili auto, požadoval, aby to zůstalo
jen mezi nimi a vždy jim dobře zaplatil za mlčení. Taky jsem to z těch lidí dostával docela těžko,
oklikou, dá se říct, že ze sousedských drbů, ale mám své přesvědčovací metody.
Poslední oficiální případ jeho řádění byl z počátku května toho roku, ale já jsem zjistil, že ještě
jeden případ se stal koncem května, ale nebylo to hlášený, takže policajti o tom nevěděli. Uběhlo
léto a bylo tu září a pořád nic. Říkal jsem si: Buď mu tady už byla půda horká, nebo s tím přestal.
Ale u takovejch úchylů to nekončí nikdy. Třeba se na nějakou dobu odmlčí, jsou takzvaně překojeni
a chce to čas, než je to zase popadne. Nebo spadla klec a už ho mají. Ale média i policie mlčely,
prostě to vyšumělo a byly jiné mordy, podvody, aféry. Takže v září jsem se přesunul na druhou
stranu za hranice a začal s opatrným pátráním tam. Musel jsem zůstat hodně nenápadný, zrovna
moc dobře jsem němčinu neovládal a to je Němcům vždycky nápadný. Ale hlavně jsem ho nechtěl
vyplašit.
Objevil jsem ho. Tedy byl jsem na devadesát pět procent přesvědčený, že to je on. Všechny moje
stopy, ty nitky se spojili v jednu tlustou šňůru. Nebudu popisovat vše kolem mého pátrání, to ani
nemá smysl a zase by si to mohl někdo s něčím spojit a tohle přeci nechci, že?
Takže jsem se dostal až k městečku Schwandorf, asi čtyřicet až padesát kilometrů od našich hranic
směrem na západ na Nürnberg. Tam bydlel a podnikal. Taky byl nějakým zastupitelem města. Měl
velkej barák, několik aut. Klasicky německé značky, bavoráky a audiny a za manželku měl Češku.
Byl už pár let vdovec - tak tady byla ta čeština, kterou ovládal. Děti neměli. No a teď si asi říkáš, že
když jsem ho vypátral, tak proč jsem ho jednoduše nenaprášil, nenahlásil úřadům? V Německu by
mi nevěřili, neměl jsem důkazy – ty jsem prostě nesbíral a vzít ho a dovézt k nám? Tak tady by
dostal maximálně pár let, možná jen měsíců nebo třeba vůbec nic. Ty prostitutky nechtěly vypovídat
před soudem, ani nechodily k lékařům, aby se zaznamenaly ty zranění a i když se v tý době ztratily
minimálně dvě, úplně beze stopy, důkazy nebyly. A on by dál v tomhle řádění pokračoval, dokud by
neudělal nějakej mord.
Já měl před sebou úkol. Zlikvidovat to prase, aby už nemohl ubližovat. Zlikvidovat a nechat zmizet.
Zmizet a nenechat stopy. Prostě o dalšího gaunera na světě míň, nic víc. Ale to je zase na delší
vyprávění, takže příště, jo, mladej?
Dopil, mrknul na mě, zaplatil celou útratu a odešel.
7. část
Přešlo pár dnů a my dva se zase potkali v té naší hospůdce. Měl dobrou náladu a usmíval se, takhle
jsem ho ještě nikdy neviděl. Řekl mi jen, že se prostě stalo něco dobrého v jeho životě. A ta jeho
dobrá nálada se nějak přenesla i na mě. Takže dnes jsem objednal rundu já a čekal jsem na
pokračování toho příběhu z Německa.
Den sedmý
Zase jsem musel řešit dvě dilema. Způsob, jak ho zabít a hlavně likvidaci těla. Tady jsem nebyl
doma, kde můžu spoustu věcí sehnat, protože vím kde, znám terén, zemi. V každém případě jsem
musel akci provést rychle, aby si nikdo z jeho okolí ničeho nevšiml a abych se stihnul stáhnout do
bezpečí.
Pět dnů jsem pozoroval dům, kde bydlel a jeho okolí. Podle stavby domu, oken a dveří ze všech
stran jsem odhadl vnitřní dispozici budovy. Musel jsem zjistit jeho zvyky a hlavně cestu, jak se
dovnitř dostat. Protože jsem ho musel zabít v jeho domě. Nemohl jsem ho někde přepadnout a
odvézt pryč. Tady v Německu byla pro mě zcela neznámá země a jak jsem si všiml, tak lidi hodně
pozorní a podezíraví. Zejména k cizincům a na mě to bylo jasně vidět.
Šestý den jsem se rozhodl, že akci provedu večer, takže stačilo jen čekat, až přijede domů,
zaparkuje auto a vejde dovnitř. Nevšiml jsem si žádného zabezpečení domů, žádné kamery nebo
čidla na fasádě a tak a plot kolem domu byl jen symbolický, asi metrový dřevěný plůtek. Přijel asi
kolem sedmé, už se pomalu stmívalo, ale pořád bylo ještě jakž takž světlo. Já musel čekat, až bude
tma, takže jsem asi dvě hodiny dalekohledem pozoroval dům a podle rozsvěcení světel odhadoval a
upřesňoval si, co je zřejmě za oknem za místnost. Tohle není nic složitého, protože modely chování
lidí jsou téměř identické a dispozice domů v Evropě skoro taktéž. Přesunul se do horního patra a já
vyrazil.
Šel jsem od malého lesíka a využíval stíny a tmavé kouty, abych se dostal co nejblíže k domu. Ono
okolí domu bylo celkem osvětlené lampami a i na fasádě byly světla, která dům zvenčí osvětlovala.
Jediný pohled z okna stačil, aby mě zahlédl. No, postupně jsem se dostal až k jedné boční straně.
Ležel jsem na zemi u okénka do sklepa. Vytáhl jsem z kapsy na boku kalhot od černého overalu
lepící pásku a oblepil sklo u obou páček, které byly zevnitř...jak jinak, že? Teď stačilo jen určitou
silou klepnout rukojetí nože do středu oblepení, aby sklo prasklo a opatrně pak čepelí vypáčit
střepy, abych mohl provléknout ruku. Když jsem klepnul poprvý, tak jsem se zhrozil, jak se zvuk
nocí rozléhal. V tu chvíli jsem přestal a čekal, jestli se nerozsvítí někde poblíž světlo nebo jestli
chlap nevyleze z baráku s bouchačkou v ruce a nepůjde se podívat, co se děje. Ale prošlo to.
Postupně jsem nožem uvolnil střepy, nalepené na pásku a vyviklal je. Pak jsem oběma otvory
protáhnul ruce a uvolnil jsem páčky. Okýnko se otevřelo, ale ouha, jen asi do jedné čtvrtiny. Byla
tam totiž zboku zarážka. A tu jsem musel uvolnit taky. Jenže jak? Rukou jsem tam sice jakž takž
dosáhl, ale uvolnit tu zarážku šlo jen, když bych zpět přivřel okno, abych tu páčku vyvlekl z oka
zarážky. Takže jsem to musel pomalinku zavřít a nechat škvíru asi jen tři centimetry a bližší díru u
páčky rozšířit tak, abych tam mohl protáhnout celou paži. Takže zase oblepit sklo a párkrát do tý
náplasti křápnout rukojetí, abych sklo rozbil. Podařilo se mi jedním úderem to sklo prasknout přes
celou plochu. Prostě smůla. Ale nakonec jsem ten otvor rozšířil natolik, abych rukou páčku uvolnil
a konečně jsem okýnko otevřel naplno. Jenom tohle mi trvalo i s přestávkami kolem dvaceti minut.
Posbíral jsem všechno sklo a vše, co jsem spotřeboval a dal si to do malého batůžku, co jsem měl
přes rameno. Opatrně jsem se protáhnul okýnkem, malou baterkou s usměrněným světlem jsem si
posvítil do místnosti a pak se tam spustil. Přeběhl jsem ke dveřím a zkusil kliku, bylo otevřeno.
Dostal jsem se až ke schodišti, co vedlo nahoru. Vyšel jsem potichu nahoru a opět zkusil kliku.
Sakra, tady bylo zamčeno. Ještě štěstí, že šlo o běžný dveřní zámek, takže stačilo pomocí planžety a
jednoho šperháku klíčem zevnitř otočit a odemknout. Cvaklo to a ve mně by se krve nedořezal.
Zůstal jsem tiše stát a přiložil ucho ke dveřím. Poslouchal jsem asi pět minut, v ruce připravený nůž,
kdyby se objevil. Ufff, oddychl jsem si, když jsem nic neslyšel. Opatrně jsem otevřel dveře od
sklepa a úplně mě oslnilo světlo z rozsvícené chodby. Rychle jsem se otočil pohledem zpět do tmy,
aby se zrak zadaptoval. Těch pár vteřin oslepení by mohlo být pro mě tragických, kdyby na to
přišlo...
Rozhlédl jsem se po chodbě. Klid a ticho. To se mi vůbec nelíbilo, jakoby tam na mě něco číhalo.
Prošel jsem chodbou do střední části domu a jak jsem předpokládal, odtud, z haly vedlo schodiště
nahoru. Všude světlo jak na zámku a já se musel vydat tím schodištěm nahoru. Tohle muselo být
rychlé. Potichu jsem vyběhl a dal se chodbou tam, kde podle rozsvíceného okna, co jsem viděl
zvenčí, měl být. Došel jsem k dalším dveřím a uslyšel jsem ho. Takže to je koupelna! Slyšel jsem
čvachtání vody a chlap si zvesela pískal nějakou melodii. Doufám, že není v koupelně zamčenej,
pomyslel jsem si. Schoval jsem nůž do pouzdra a připravil si kožený obušek, dlouhý asi čtyřicet
čísel, který byl nacpán pískem. Je to skvělá pomůcka na omráčení. Prostě s tím šlehneš chlapa
zezadu přes krk a poroučí se k zemi. Teď jsem tam musel prostě vběhnout a fláknout ho tím
obuchem přes palici.
Takže dvě možnosti: bude odemčeno, otevřu, zorientuju se a přiskočím k němu a praštím ho a nebo
bude zamčený, takže rychle vykopnout dveře v oblasti zámku a pak to stejný. První možnost vyšla!
Rychle jsem stisknul kliku a otevřel dveře, podle zvuku měl být vpředu nalevo. Rychlý pohled. Jeho
vyděšené oči a ústa se mu už už otevírala k výkřiku. Nestihnul to. Vzal jsem ho rychle dvěma údery.
Jedním přes tvář a jak sklonil trochu hlavu bolestí, tak jsem mu ji fláknul přes krk. Jenom heknul a
hlava mu padla na prsa a začal se sunout do vody. Tohle tedy ne. Nechtěl jsem, aby se utopil. Sice
by to bylo teď nejrychlejší, ale já ho potřeboval živýho. A víš proč? Abych ho mohl odkrvit. Úplně
a dokonale. Takže jsem ho zachytil, horní půlku mu přehodil před okraj vany a vytáhnul jsem špunt.
Počkal jsem, až voda vytekla. Pak jsem chlapa svázal páskou na koberce na rukách i nohách a
přelepil jsem mu i ústa. Nos jsem nechal volnej, aby dýchal. Pak jsem mu přes hlavu přehodil
připravenej plátěnej pytlík. Zkontroloval jsem jestli je dobře zajištěný a šel jsem projít dům, jestli
náhodou někdo není uvnitř. Prošel jsem všechny místnosti, zatáhnul žaluzie na oknech, aby nebylo
dovnitř vidět a vrátil se do koupelny. Chlápek už byl při vědomí a zkoušel sebou ve vaně zmítat.
Tak jsem ho zase vzal obuškem po hlavě, aby se zklidnil.
Teď jsem potřeboval udělat nad vanou jakousi konstrukci, kde bych ho mohl zavěsit. V domě jsem
našel jedny štafle. To bylo málo a já potřeboval ještě jedny nebo něco podobně vysokýho a
stabilního. Nakonec jsem to vyřešil kusem nábytku, jakousi stojací policí, asi na gramofonový
desky. Nad vanou jsem dal z jedný sttrany štafle a z druhý tu polici. Nahoru jsem připevnil
ocelovou tyč, trubku, co jsem našel ve sklepě. Celý jsem to zafixoval a zkusil se na tu tyč zavěsit.
Mých osmdesát pět kilo to uneslo v pohodě. Takže jdeme na to! Chlapovi jsem omotal kolem
kotníků šňůru, zajistil několika speciálními uzly a volnou část jsem přehodil přes tu trubku nahoře.
Natočil jsem ho tak, aby ve vaně jakoby seděl a pak jsem ho pomocí tý šňůry vytáhnul, až visel
hlavou dolů a přímo nad středem vany. Hlavu měl pod horním okrajem vany. Škubal sebou, ale už
jsem ho neomračoval. Ruce jsem pomocí šňůry připevnil k tý tyči tak, aby směrovaly nahoru.
Sundal jsem mu ten pytel z hlavy. Koukal na mě vyděšeně. No, jak jinak. Vytáhnul jsem svůj
bojový nůž, armádní, jak má ostří u špičky z obou stran. Palcem jsem nahmatal tepnu, která jeho
strachem pulzovala jako o život. Nejprve jsem opatrně naříznul kůži, shora dolů asi v délce pěti
centimetrů. Pak jsem zabořil špičku hlouběji až k tepně. Protnul jsem ji šikmým řezem, hlavu jsem
mu za vlasy rychle zvrátil dozadu, aby se rána otevřela. Začala tryskat krev. Přímo do vany. Krev se
valila a valila. Chlap se už neškubal, jen chrčel, takže jsem mu uvolnil ruce, aby padly dolů. Natáhl
jsem je do vodorovné polohy a držel a čekal, až úplně vykrvácí. To trvalo asi dvě minuty. Podle očí,
které najednou vyhasly, jsem poznal, že je mrtvej. Vzal jsem tedy sprchu a zbylou krev osprchoval.
Jak z vany, tak z jeho těla, hlavně z hlavy. Potom jsem mu hlavu odříznul. Nejhorší to je přes páteř,
tam musíš nožem mezi obratly a pak hlavou prudce otočit do strany, aby se oddělila od páteře
úplně. Hlavu jsem položil řezem do vany, aby šla krev pryč a nechal ze zbytku těla vytéct ještě
zbývající krev. Nechal jsem ho tam a odešel uklidit stopy v domě.
Okýnko ve sklepě jsem vysadil a úplně vysklil. Střepy jsem uklidil do igelitovýho pytlíku a schoval
do batohu. Rám okýnka jsem pořádně očistil a pak zasadil zpět a zavřel na kliky. zametl jsem
podlahu a zbytky nasypal zase do dalšího pytlíku. Všechno v baráku, kudy jsem chodil a tak, tak
jsem po sobě vždy důkladně otřel a pozametal. Sice jsem měl rukavice, kožený, ale i tak tam mohly
zůstat nějaké stopy. Když jsem vše uklidil, tak jsem šel mrtvolu připravit na zlikvidování. Hele,
nebudu tu přesně popisovat, co vše jsem musel s tím tělem udělat. Je to hrozně nechutný, ale ve
finále, za dvě hodinky práce s ostrým nožem a pilkou na železo jsem měl hromadu malých kousků,
které jsem naskládal do igelitových pytlů. A ty do dalších pytlů a tak dále. I hlavu jsem musel
rozporcovat, to je jasný. Zabalené zbytky těla jsem přenesl dolů do haly a šel jsem uklidit koupelnu.
Tyč jsem odmontoval a spolu se štaflemi odnesl na původní místo. To stejný jsem udělal s tou
velkou policí. Vanu a podlahu jsem důkladně vydrhnul a všechno spláchl do odpadu. Odtok jsem
pak prolil dezinfekcí, co jsem tam našel a ještě jednou pořádně umyl a spláchnul. Pak jsem pustil
horkou vodu a nechal ji volně téct a odtékat. Zašel jsem do garáže a vybral velkou audinu a odjel s
ní bez světel před vchod do baráku. Ještě, že mají audiny takovej tichej motor. Do kufru jsem
naházel balíčky a potom jsem šel do koupelny vypnout vodu a prohlédnout, jestli tam nezůstaly
nějaké stopy. Vše bylo uklizeno, tak jsem barák pozhasínal. Nechal jsem svítit pár světel u vchodu a
na fasádě, jak to dělával on. Odešel jsem pěknej kus od domu a dalekohledem prohlédl okolí. Pak
jsem dům v několika rozšiřujících se spirálách párkrát obešel, abych se ujistil, že nikde není nějaký
náhodný svědek. Bylo už hluboko po půlnoci a nikde nikdo. Tak to je dobrý jsem si řekl. S audinou
s vypnutými světly jsem pomalu odjel až k místu, kde jsem měl svoje auto. Tam jsem přeházel
obsah kufru a audinu jsem zase potmě vrátil do garáže. Pečlivě jsem zase vše otřel, zavřel garáž,
vrátil klíče od auta na věšák u vchodu a zavřel jsem dveře. Pomalu jsem přes trávník vycouval od
baráku. O stopy po obuvi jsem se bát nemusel, po celou dobu akce jsem měl na botách s měkkou,
gumovou podrážkou bez vzorku ještě návleky z pevné látky, jak bývaly třeba v nemocnicích. Tohle
jsem už měl x-krát vyzkoušený, prostě zůstanou maximálně neurčité stopy v měkké hlíně, ale ty jde
lehce odstranit a pomuchlaná tráva jde urovnat. Došel jsem ke svýmu autu a převlékl jsem se do
civilu. Všechno, co jsem měl na sobě a při sobě jsem naházel do kufru a teď mě čekala cesta hodně
daleko pryč a hlavně naprosto nenápadně.
Ujel jsem asi třicet kiláků než jsem se dostal k místu, kde jsem byl ubytovaný u jednoho motorestu
v bungalovu. Tam jsem měl pár věcí, co jsem použil, abych odstranil zbytky stop – z nože, z obušku
zbytky krve třeba pomocí peroxidu vodíku, návleky jsem rozstříhal na malý kousky, stejně tak
kožený rukavice, co jsem měl a ten černej overal jsem hodil do vany, přisypal nějaký přípravek na
praní nebo co to bylo a důkladně vypral a pak pověsil v pokoji přes několik židlí, aby uschnul.
Střepy, zbytky lepící pásky, rozstříhaných věcí a tak jsem zase zabalil do několika igelitů. Teď mi
zbývalo se jen toho všeho zbavit.
„A jak jsem to tedy provedl, aby nic nezůstalo?“ zeptal se mě. „ Tak to bude zase příště, mladej,
musím už jít...“
„Proč ten příběh vždycky ukončíš v takové fázi?“ optal jsem se ho.
„Proto, abys příště zase přišel.“ mrknul na mě spiklenecky.
Začal jsem mít dojem, že si ze mě utahuje. Že si vždycky vymyslí jednu část příběhu a pak, když se
nevidíme, tak vymýšlí zbytek. A nebo mě tím jen napínal a opravdu to dělal tak, abych pokaždý
došel pro další část? Sám nevím...
8. část
Asi za týden jsme se znovu potkali. Tentokrát to bylo trochu jinde, než v tý hospodě na Palmovce.
Byl jsem zrovna na Praze 5, v Radlicích v bazénu, kam jsem sem tam zaskočil si zaplavat. Nahoře
nad bazénem bejvala taková malá hospůdka, kde výborně vařili a mě vždy po plavání a sauně
vyhládlo. Takže první cesta z bazénu vždy vedla tam. Dnes už tam ta restaurace není, ustoupila
výstavbě křižovatky.
Takže jsem si zaplaval, pobyl několikrát v sauně a když jsem přišel do tý hospůdky a chtěl zamířit
ke stolu u okna, kde jsem sedával najednou jsem ho tam uviděl. Usmál se na mě a kývnul, ať přijdu
k němu.
„Ty mě sleduješ?“ spustil jsem hned v úvodu.
„Vůbec ne, nemám to zapotřebí,“ řekl mi, „Víš, já tady do radlického bazénu sem tam taky chodím
a dneska jsem si všiml, že tam jsi. Nehlásil jsem se k tobě a šel jsem rovnou sem. Vůbec jsem
nevěděl, že tady taky chodíš.“
„Tady chodí asi všichni, kdo jdou z bazénu...“ odtušil jsem.
„No a tak jsem si tady chtěl dát jedno vychlazený a jet na Palmu.“ řekl.
„Takže tam ani dnes nemusíme a můžeme pokračovat tady.“ odpověděl jsem mu.
„A ty máš všechno sebou? A i kdybys měl, tady mají stěny uši, radši si něco dáme a přesuneme se,
co?“
„Jak mají stěny uši?“ nedalo mi, abych se nezeptal.
„Nevím, jestli to víš, ale kousek odsud je centrála BIS a hodně důstojníků chodí jak do bazénu si
zrelaxovat, tak potom hned tady...“ řekl, „Vidíš toho chlápka v džínsce tam u výčepu?“
„Jasně a to je jako důstojník tajné služby?“ zasmál jsem se. Ten chlápek totiž vypadal tak tuctově,
tak normálně, že mi to nepřišlo jako by to byl nějaký tajný agent. Byl celý v džínách, dlouhé vlasy,
plnovous, věk tak kolem čtyřiceti lety. Prostě jako nějakej bejvalej metalista.
„Ano, to je major A. Z. Z oddělení krypto, veliký machr, dokáže se nabourat do jakéhokoliv
počítače, nasadit štěnici kamkoliv, že si toho nikdo nikdy nevšimne.“ odvětil.
„A ty ho jako znáš?“ nechápal jsem.
„Jasně, že ho znám. Znám ostatně spoustu lidí od BIS i od VZ. Dělal jsem pro ně.“ usadil mě.
„Počkej, chceš říct, že jsi pracoval v tajných službách?“ nevěřil jsem.
„Pracoval jsem pro různé státní instituce. Ale to je na další a hlavně delší povídání. Všechno se
dozvíš. Dnes bychom měli pokračovat tam, kde jsme minule skončili, to je v Německu.“ mrknul na
mě.
Takže jsme náš rozhovor raději přerušili, on dopil pivo, já svůj pomerančový džus a metrem jsme se
přesunuli na Palmovku do naší hospody.
Den osmý
Byl jsem tedy v tom motelu v Německu a jediný, co mi zbývalo, bylo se dostat nějak nenápadně,
skrytě domů, do Čech. Byl jsem od hranic asi dvacet kiláků, ale přes normální hraniční přechod
jsem se s mrtvolou samozřejmě neodvážil a jezdit Německem po normálních cestách taky ne. Jak
jsem už říkal, tak německá policie se nesmí dráždit a na cizince se vždy dívají skrze prsty. Vzal
jsem tedy mapy, co jsem měl sebou, rozložil je na podlahu v pokoji toho motelu a začal studovat,
kudy projedu. Naštěstí jsem měl i vojenské mapy, velice podrobné, kde je zakreslený snad každý
strom, každý keř. Byly sice už skoro deset let staré, ale za deset let se v přírodě toho moc nezmění,
myslím nic tak zásadního. Hranice už nebyla střežená, jako za totality, i když v pohraničí ze strany
Německa zůstaly hlídková stanoviště, často jen pár metrů od čáry. Zato ze strany Česka to bylo
dobrý. Pohraniční vojsko zmizelo spolu s ostnatým drátem a po nich zůstaly jen opuštěné objekty. A
z naší strany tedy nebyla ostraha hranice tak markantní, jako ze strany Německa. Ale i tam to bylo
už poslední roky docela laxní. Nikdo totiž neměl důvod přecházet hranici ilegálně. Člověk z Čech,
pokud měl u sebe pas a přešel čáru někde v lese a dostal se do nejbližší německé vesnice, tak se nic
nedělo.
Přes několik vesnic a městeček, jejichž názvy si už ani nepamatuji, jsem se hluboko v noci přiblížil
až k pohraniční obci Steinlohe, která je mezi hraničními přechody Rybník a Nemanice. V klidu jsem
obcí projel až ke statku, který je od hranice, co by kamenem dohodil. Jen kousek od toho statku je
stanice německé pohraniční policie. Byl zrovna ten správný čas, kterému se v hantýrce speciálních
složek i policie říká „Hodina nula“ - je to období mezi třetí až čtvrtou hodinou ranní, kdy je běžný
člověk v největším útlumu a má nejnižší pozornost. V tento čas probíhají všude na světě zásahy
policejních komand, vojenských speciálních komand, tajné útočné akce a začínají se v toto hodinu i
války. Tohle je vypozorované už mnoho tisíciletí vojenskými vojevůdci. Takže bylo mezi třetí a
čtvrtou ráno, když jsem pomalinku, skoro bez slyšně projel kolem tý policejní stanice a jel nahoru
ještě normální cestou k hranici. Asi po dvou stech metrech silnice skončila v poli a dál byla jen
proježděná stezka, ale auto se tam v pohodě vlezlo. Projel jsem průsekem, takovou lesní cestou a už
jsem byl v Čechách. Pak se tedy cesta prudce zhoršila, byly tam výmoly a vyjeté koleje od těžkých
náklaďáků lesáků a měl jsem co dělat, abych projel. Modlil jsem se, abych nezůstal viset někde za
spodek auta, kola v luftě. Některé úseky jsem musel projíždět lesem a krokem. Ale nakonec jsem se
dostal na už lepší cestu a mohl jsem pokračovat k objektu, který jsem měl vytýčený jako cíl.
Bylo už šest hodin ráno, když jsem konečně dorazil k opuštěnému vojenskému objektu u Pleše.
Dříve to bylo sídlo Pohraniční stráže ČSLA, patrová budova, objekt garáží a jedna hospodářská
stavba, asi bývalý sklad. Je to takové zastrčené místo, které se naše armáda pokoušela mnoho let
prodat, ale bez úspěchu. Kolem není nic. A stavba samotná byla konstruována jako mnoho dalších
podobných z kovové konstrukce, cihel ze škvárobetonu, papundeklu se skelnou vatou jako izolací a
z překližky. Rovná střecha, kotelna s cihlovým komínem, garáže z cihel a se zbytky kovových vrat,
které byly postupně asi lesníky rozebrány.
Pro mě bylo důležité, že tam šlo nepozorovaně několik dnů přebývat, aniž by si toho někdo všiml a
hlavně tam byla ta kotelna s velkým kotlem na tuhá paliva, u které jsem doufal, že bude funkční.
Pak dál několik místností v relativně dobrém stavu, kde jsem mohl nouzově přespávat a garáže,
kam jsem mohl skrýt auto. Takže první, co jsem udělal bylo, že jsem zajel do jedný garáže, která
byla volná, nebyl tam bordel a suť. Auto jsem tam nechal a místo vrat jsem naskládal prkna a desky
z překližky, kterých tam bylo mraky. Šel jsem hned do tý kotelny, která byla zezadu hlavního
objektu. Kotel se zdál být v pořádku a vlastně jsem se divil, že ho dosud nikdo neodvezl třeba do
sběrny, ale na druhou stranu musel vážit tak kolem tuny, tak asi proto. Kotel jsem začal čistit a
hlavně jsem zjišťoval, jestli je funkční. Jako vnitřek, nasazení komína, možné praskliny na povrchu
a tak. No, abych nenapínal – vyčištění kotle i kontrola kolem všeho mi trvalo asi pět hodin. Měl
jsem šílenej hlad, už dlouho jsem nic nejedl, nebyl čas. Ale tohle muselo jít úplně stranou. Vlastně
jsem sebou neměl nic k jídlu a jet někam do nejbližší vesnice jsem z pochopitelných důvodů
nechtěl. Prvořadé bylo se zbavit těla a důkazů!
V kotelně byla ještě docela slušná hromádka koksu a to bylo perfektní. Bál jsem se, že tam nebude
nic, ani kousek uhlí. Že tam byl koks, to bylo prostě osudové. Koks má totiž vysokou teplotu
hoření, o mnoho vyšší než klasické uhlí a tohle jsem potřeboval. Teď jen nasbírat dostatek dřeva,
abych kotel roztopil a pak tam mohl začít přikládat. Takže další tři hodiny jsem připravoval dřevo.
Naštěstí bylo v objektu hodně prken a překližky a dalších dřevěných věcí – rozbitý nábytek,
prázdné bedny od munice a zbraní. Vše jsem roztřískal a nalámal na kusy. Nakonec to bylo
připravené a já čekal jen na noc, aby nebyl vidět stoupající dým z komína.
V deset večer jsem začal v kotli topit. Jak jsem říkal, kotel byl obrovský, velké dvířka zepředu pro
vkládání paliva, malá dvířka dole nad roštem pro zátop, dole rošt a výsypka. Oheň se rozhučel,
dřevo bylo totálně vyschlé až jsem se bál, že se spálí dříve, než budou mít uhlíky dostatečnou
teplotu, aby se zapálil koks. Zhruba v jedenáct jsem začal pomalu lopatou přihazovat koks. Plamen
se sice trošku utlumil, ale dřevo bylo rozžhavené, takže koks se za chvilku zapálil. Po půlnoci už
jsem měl v kotli dostatek hořícího a doběla rozžhaveného koksu. Šel jsem pro auto a přijel s ním k
vratům kotelny, které jsem otevřel pak dokořán a autem zacouval skoro až ke kotli. Otevřel jsem
kufr, naštěstí nebyl žádnej smrad, ty kousky těla byly docela důkladně zabaleny v několika igelitech
a pevně přelepeny izolepou. No, abych to neprotahoval, do rána do pěti jsem to měl všechno
spálený. Pořád jsem přisypával ten koks, aby vše prohořelo a spálilo se na popel. Koks má teplotu
hoření něco mezi 1700°C až 2000°C. A když si vezmeš, že v krematoriu je plynová pec, kde je
teplota cca 1400°C, tak tohle bylo ještě o třídu výš. Když jsem skončil a už přestal přikládat, tak
jsem čekal pár hodin, než kotel trochu vychladne. Dole ve výsypce byl jen jemný popel a na roštu
uvízlo pár pevných částí, které už spálit nešly. Byly to zbytky velkých kostí, lebky, čelistí se zuby a
několik kovových předmětů. Tohodle jsem se musel zbavit.
Věci z roštu jsem sesypal na jednu hromadu. Popelu dole v kotli jsem si teď ani nevšímal, stejně
jsem musel počkat, až to vše komplet vychladne. Což jsem odhadoval tak na dva dny. Mezitím jsem
na podlaze kotelny rozbíjel kladivem kosti a zbytky. Úplně na prach. Hladem a žízní jsem už
padal... Takže jsem risknul a vydal se do nejbližší vesnice, což byla asi tři kilometry směrem na jih
vesnička Rybník. Prostě jsem tam přijel, našel obchod, nakoupil jídlo a pití a cigára a fofrem jel
zpět. Hodně jsem riskoval, ale při takovýhle akci musíš někdy improvizovat i riskovat!
Risk se vydařil teda, hned za vesnicí, když jsem se vracel, mě stavěli policajti. Nenapadlo mě
zrovna v tu chvíli nic lepšího, než vytáhnout moji placku. Koukali na mě jako zjara, co že tam dělá
policajt z kriminálky, zarostlej a špinavej jako dřevorubec. Nakukal jsem jim, že sleduji
podezřelého, který z Německa pašuje spotřební zboží a že musím vypadat více než civilně.
Nechápali.
Tak jim říkám: „Chlapi, já tu mám prostě tajný úkol, potřebuji toho drbana chytnout za flígr a
obvinit ho a nestojím o popularitu. Berte to jako rozkaz a vůbec se nikomu o tomhle nezmiňujte,
ok?“ No a kluci policajtský to nějak pobrali a nechali mě jet. Teď jsem se začal zase modlit, aby je
nenapadlo udělat něco nepředvídatelného, jako , že mi budou chtít pomoct nebo tak něco. Prostě
iniciativní blbec je horší než třídní nepřítel, jak se říká. Tím nechci nijak hanit ty kluky od policie,
jen někdy se tam sejdou někteří až moc iniciativní a přemýšliví, což by mě mohlo totálně odrovnat,
kdyby šli do hloubky.
V pohodě jsem tedy dojel zpět k tomu vojenskýmu objektu a první, co jsem udělal bylo, že jsem se
pořádně najedl a pak si šel hned zdřímnout, protože obojí jsem potřeboval jako sůl. Když jsem se
probudil, už byla noc. Zašel jsem do kotelny, zjistil, že popel dole ve výsypce je už docela chladný
na to, abych ho mohl probrat a vyhledat další pevné části, které nešly spálit. Tohle mi trvalo několik
hodin, protože popele bylo moc a musel jsem ho odebírat po malých částech. Prostě jsem nechtěl
nechat stopy, to je vše.
Nakonec jsem měl vše, co jsem potřeboval. V jednom pytli jsem měl na prach roztlučené zbytky,
které nešlo spálit, bylo toho asi čtyři kila a v dalších třech pytlech jsem měl popel z kotle, který
jsem důkladně vyčistil. Toho bylo asi odhadem šedesát, sedmdesát kilogramů. Vše jsem naházel do
kufru auta a začal, jako vždy, po sobě uklízet veškeré stopy. No, trvalo mi to docela dlouho a když
jsem odjížděl, uběhly čtyři dny, co jsem přijel. Teď jen někde zlikvidovat ten popel a je to...
Potřeboval jsem velkej rybník, přehradu, nic víc. A nejblíže bylo Nýrsko, kde je přehrada. Takže
jsem se vypravil tímhle směrem. Přijel jsem tam a jel po hlavní silnici, co vede po východní straně
nádrže a hledal rybáře, lodičku nebo něco podobnýho. No, a jako naschvál z týhle strany nic!
Zaparkoval jsem v jižní části jezera, kde je vlastně přítok Úhlavy a přešel na západní část břehu a
šel podél, dokud jsem nenašel to, co jsem potřeboval. Veslice, sice pevně řetězem a zámkem
připevněná ke kovovému, zabetonovanému sloupku, ale to už byl jen malý problémek. Hlavní bylo,
že tam byla volná loď s vesly. A tohle přesně jsem potřeboval. Jakmile nastal soumrak a rybáři se
začali stahovat domů, nastal můj čas. Počkal jsem si ještě dvě hodinky. Pak jsem z auta vytáhnul
pytle a postupně je odtáhnul až k loďce. Vzal jsem baterku, pilku na železo, páčidlo a zlikvidoval
jsem zámek od řetězu. Na loď jsem naskládal pytle s popelem, vzal baterku, odjistil vesla a vydal se
doprostřed přehrady. Pomalu a tiše jsem vesloval asi sedm set padesát až osm set metrů na sever,
kde jsem tušil střed přehrady. Byla tma, takže orientace v pytli a musel jsem se spoléhat jen na svůj
šestý, orientační smysl. Nakonec jsem usoudil, že už jsem asi uprostřed, rozvázal jsem pytle a začal
je vysypávat do vody. Když jsem skončil, otočil jsem veslici doprava a odvesloval asi sto metrů tím
směrem. Teprve pak jsem si dovolil zapnout baterku a podívat se, kde asi jsem.
Sláva, viděl jsem břeh, asi dvě stě metrů. Když jsem tam doplaval, narazil jsem loďkou na břeh.
Rozsvítil jsem a zjistil, že nade mnou je sráz asi tak šest, osm metrů vysoký. No nic, zkusil jsem
pomalu plout podél břehu na jih. Pak jsem našel docela vhodné místo, abych vylezl. Dojel jsem s
loďkou až ke břehu, sbalil prázdné igelitové pytle, ovázal je zbytky motouzu, kterým byly svázané,
dal si je za bundu a vyskočil z loďky. Samozřejmě mi ujela pod nohama a já vlítnul přímo do vody.
Prostě jsem tam zahučel. Vynořil jsem se a chytal břeh, pořád mi to klouzalo, byl podzim, voda jak
led. Nakonec jsem se na břeh vyškrabal, baterka v hajzlu, úplně mokrá, já samozřejmě taky. Loď
jsem nechal tak, jak byla, nestaral jsem se o ni, už to bylo zbytečné... Vylezl jsem na tu hlavní
silnici, jak jsem prve jel a vydal se ke svýmu autu. Ještě, že jsem měl nějaké suché věci k
převléknutí. Vrátil jsem se do Nýrska, pak to vzal na Klatovy a nakonec do Plzně. Pak už jsem jen
valil na Prahu. Cestou jsem se na několika pumpách zbavil prázdných pytlů. Dojel jsem konečně
domů, šel hned do sprchy a do postele. Spal jsem v kuse přes dvacet hodin...
Takže to je konec. Tělo bylo spáleno, popel vysypán do přehrady, kde klesnul ke dnu. Jestli policajti
v Německu pátrali po zmizení toho zmrda jsem už ani nezjišťoval, já svoji misi splnil a na světě
bylo o jednoho zmrda míň!
„To je neuvěřitelný!“ hlesl jsem, „Vždyť to musíš přeci nějak plánovat do detailu...“
„No jo, musím, ale to se děje v průběhu, prostě plánuji za pochodu.“ odpověděl.
„A co tedy bude dál?“ zeptal jsem se.
„Další příběh bude, jak jsem nabídnul své znalosti a služby státu a jak to dopadlo.“ řekl, „A teprve
teď to začne bejt zajímavý, to si teda piš!“
Už se nemůžu dočkat, pomyslel jsem si v duchu. Chlápek mě svým příběhem, kterému asi fakt
málokdo uvěří, začal totálně ovládat. Dá se říct, že jsem s ním začal v jistých věcech velice
sympatizovat a že jsem ho začal i obdivovat.
9. část
Další naše setkání proběhlo už zase standardně. To znamená u „našeho“ stolu u okna v hospůdce na
Palmovce. Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem by se dalo napsat, ale tohle latinské heslo jsem
musel trošku parafrázovat. Přišel jsem, slyšel jsem, zíral jsem... Ostatně jsem byl překvapený vždy.
Nešlo zůstat jakoby nad věcí. Ty informace, které mi sděloval, byly natolik výbušné a současně
důvěrné, že člověka začaly pohlcovat. Dá se říct, že jsem nepochopil, proč je ke mě ten chlap tak
upřímný a proč mi tolik věří. Zavázal jsem se, že až do konce příběhu nebudu nikde nic říkat, ani
náznakem a do té doby, než mi oznámí, že to je vše, tak je to jen mezi námi. Ale za tu dobu našich
setkání jsme k sobě našli cestu a docela jsme se sblížili. Více mi věřil. Ale dosud jsem ani neznal
jeho jméno a ani jsem se neptal. Jednou, ze začátku ho nějak zabručel, ale já po tom nepátral a ani
nechtěl. Za prvé si mohl jméno vymyslet a za druhé to jeho jméno není pro jeho příběh důležité.
Den devátý
Takže dneska začneme trošku z jiného konce. Vynecháme nechutné zabíjení a likvidaci důkazů, ale
zabrouzdáme do klidných vod státního bezpečnostního průmyslu, jak já říkám. Ne, že by mezi
německým úchylem a vstupem do těch vod se nestalo nic. Naopak, byly tam ještě tři případy, které
jsem byl nucen vyřešit do konce, do úplného konce. Ale tyhle případy nemohu prezentovat, protože
to proběhlo médii, lze tam najít jisté indicie a tak to necháme tak, jak to je. Ticho po pěšině.
Ne, neudělal jsem nikde chybu, nenechal jsem stopy, to fakt ne, na tohle je na mě spoleh, jsem
profík. Ale nelze to popsat tak, aby nevzniklo jisté podezření. Proto to necháme stranou...
Jednoho dne jsem si uvědomil, že moje znalosti a zkušenosti by šlo nějakým způsobem zhodnotit.
To neznamená, že bych se rozhodl stát nájemným vrahem. Spíše jsem přemýšlel o druhé cestě, to je
dát své znalosti státu, v boji proti zločinu. Ostatně většina mé práce byla jen likvidace problému,
zničení šmejdů, kteří by, kdyby byli odsouzeni za svoje zločiny, jen zase vysávali systém ve
fešáckém kriminálu, ze kterýho by vyšli ještě více obrněni a vyškoleni na další zločiny. Už jsem ti
říkal, že nikdo z těch, které jsem byl nucený zlikvidovat, nebyl žádný svatoušek, ale byli to
grázlové, drbani, jak se říká v policejní hantýrce.
Měl jsem sice tu dobu docela dobrej flek, vedoucí funkci, k tomu odpovídající plat a benefity, ale
řekl jsem si, že „pod svícnem největší tma“ a tak jsem šel jednoho dne do jedné náborové kanceláře
BIS na Senovážném náměstí, na bejvalej „Gorkáč“. Nenápadná budova, nikde ani zmínka o tom, že
tam je nějaká expozitura BISky. Těch středisek je v Praze několik a samozřejmě i v každém
krajském městě má tajná služba svoji expozituru, to je snad jasný. Udělal jsem si kopie veškerých
mých dokumentů, které jsem považoval za nutné předložit, vzal jsem si lehký „sportovní“ oblek ve
světle šedé barvě, světle modrou košili bez kravaty, prostě sportovní styl. Na recepci jsem oznámil
jen číslo kanceláře a jméno náboráře, předložil občanku k prověření, dostal jsem vstupní kartu a šel.
Bylo nás tam asi pět šest chlapů, už si nevzpomínám. Zavedli nás do nějaké učebny, vybrali od nás
dokumenty i doklady, dali nám dotazník k vyplnění a čekali jsme. Byli jsme rozloženi tak, abychom
nemohli mezi sebou komunikovat, prostě jako ve třídě, každý seděl v jedné lavici a daleko od
kolegy. Po vyplnění dotazníku jsme měli přestávku. Tak jsme vyšli na chodbu, pár nás šlo na balkon
si zapálit. Asi za patnáct minut nás zase svolali. Posadili jsme se, přišel chlápek, rozdal nám první
test. Takovej všeobecnej, ale asi dvě stě otázek se třemi, čtyřmi možnostmi. Chlápek rovnou řekl, že
máme na test dostatek času, to je, že test končí, až ho odevzdá poslední. Taky pověděl, že
neexistuje, abychom v testu škrtali, tzn. že jestliže se spleteme a zakroužkujeme jinou odpověď než
původně, bude se na tu otázku hledět, že je špatná, i když ji po opravě označíme správně. Prý to je
kvůli spontánnímu a rychlému rozhodování, které jako budoucí příslušníci BIS budeme dennodenně
potřebovat. No, abych nenapínal, test jsem vyplnil a odevzdal za hodinku; a chlápek mě vyzval, ať
jdu čekat na chodbu. Postupně se trousil zbytek, trochu jsme pokecali, zakouřili, ale nijak jinak
jsme se nesbližovali. Čekal nás psychotest. Postup byl stejnej, jako u prvního testu – takže
odpovídat, neškrtat, nevracet se, nehloubat nad problémem. Psycholog, kterej nám test zadal,
rovnou řekl, že zde rozhoduje hlavně rychlost, selský rozum a nic víc. Psychotest hotovej, hodinu
jim trvalo vyhodnocení testů a čekala nás poslední věc – pohovor s náborovým důstojníkem.
Zavolali moje jméno. Vešel jsem do kanceláře a důstojník mě vyzval, abych se posadil. Vzal si moje
papíry, včetně dotazníku a výsledků testů. Trvalo tak deset minut, kdy do těch papírů zíral, já tam
seděl a pomalu mě bralo spaní...
„Tak, pane, proč chcete k tajné službě?“ zeptal se důstojník.
„ Zajímá mě to.“ řekl jsem.
„To je všechno? Myslíte, že to je nějaké dobrodružství?“ na to on.
„To jsem neřekl,“ ohradil jsem se, „Myslím, že mám znalosti a schopnosti, které se v této službě
mohou hodit.“
„Myslíte ten výcvik bojových umění? Nebo to, že jste v mládí závodně střílel? Tohle myslíte, že
hledáme?“
„Nevím, co hledáte,“ pokrčil jsem rameny, „ale už to je jistý předpoklad, ne?“
„ No, tak nevím, jak si to představujete, ale my nejsme žádná Cé Í pět, kde honíte padouchy a
střílíte je!“ zabodl do mě pohled.
„CI 5 je jen televizní fikce, nic takového v Británii není. Tajná služba se tam nazývá SIS.“ kontroval
jsem.
„Ale i tak to není asi to, co očekáváte, že?“ nenechal se vyvést z klidu důstojník, „Co nám
konkrétně můžete nabídnout?“
„Umím zabíjet lidi a zcela jejich mrtvoly uklidit, že neexistují. Můžu vám konkrétně vyjmenovat
jednotlivé případy.“ řekl jsem klidně a na rovinu.
Důstojník se zarazil, vyvalil oči a nevěděl, co mi má odpovědět. Chvíli mrkal, pohledem lítal z
papírů na mě a zase zpátky.
„Tak pane, v tuhle chvíli bych měl volat policii a nechat vás okamžitě zatknout. Uvědomujete si, co
jste řekl? Tenhle rozhovor se nahrává, jak jsem vás upozornil, nebo jste prostě blázen, který si
vymýšlí!“
„Ptal jste se, já odpověděl. A to, že jsem něco vyslovil a vy si to nahráli, neznamená, že máte důkaz.
Prostě berte nebo na tohle zapomeneme.“ a zdvihl jsem se k odchodu.
„Ano, já zapomenu, co jste mi právě řekl a vy zapomenete na službu pro stát!“ řekl.
A bylo to. Odešel jsem středem, dole na recepci jsem si vyzvedl občanku a šel domů. Po cestě jsem
přemýšlel, jestli jsem se neunáhlil, ale pak jsem si řekl, že co by, chtěli nabídku, já jim jí dal.
Nechtějí, tak co, asi mají svoje odborníky na tuhle práci.
Uběhl měsíc, na nábor jsem už ani nepomyslel. A doufal jsem, že důstojník moje slova netlumočil
policii. Samozřejmě bych se obhájil, řekl bych, že jsem si dělal jen srandu. Ale už bych byl v
hledáčku a to jsem zrovna nechtěl.
Šel jsem jednoho dne normálně po ulici, když se ke mě přitočil jeden chlápek, vytáhl služební
průkaz BIS a zeptal se, jestli bychom si nemohli promluvit. Koutkem oka jsem zahlédl, že opodál
stojí podobnej chlápek a samozřejmě jsem správně vytušil, že jde o jeho kolegu. No, proč ne, řekl
jsem si a hned, co po mě jako chtějí.
„Chtěli bychom vám jenom něco nabídnout, jde o takový neformální rozhovor. Nebojte se, nic to
neznamená.“ odpověděl důstojník BIS, „Můžete s námi do auta, prosím?“
„Do auta? To nezní zrovna přátelsky,“ odpověděl jsem.
„Nebojte, nic v tom nehledejte. Jen nechceme jít někam do baru nebo se procházet okatě v parku,“
usmál se ten druhej.
„OK,“ pokrčil jsem rameny a nastoupil jsem do běžné oktávky, která se pomalu rozjela.
„Vrátíme vás tady zpátky,“ řekl ten první, abych se snad nebál. A já se nebál.
Jak jsme jeli, tak začali mluvit o tom, co jsem řekl tomu náborovému důstojníkovi. Že jako
oficiálně se tohle vůbec neděje, že lidi mají zkreslené představy o fungování tajných služeb a že to
jsou všechno jen mýty. Neodpovídal jsem a čekal, co z nich vyleze...
„Myslel jste vážně to, co jste prohlásil?“ zeptali se.
„Samozřejmě.“ odpověděl jsem.
„A můžete to nějak dokázat nebo nám o tom něco říct?“ ptali se.
„Důkazy nejsou. Ale když vám dodám jistá fakta a vy si je necháte ověřit, tak zjistíte, že ti, co mi
stáli v cestě, už neexistují.“
„Tak povídejte...“
Popsal jsem jim ten případ s tím propuštěným vězněm, včetně dat a jistých faktů. Jeden z nich
někam zavolal a popsal do mobilu ty fakta. Pak zavěsil, že prej počká na výsledek. Asi za patnáct
minut, to jsme se bavili o bojovém umění, o zbraních, o mojí vojenské službě a tak, mu mobil
zazvonil. Důstojník jen poslouchal, kýval hlavou a pak zavěsil.
„No, to by souhlasilo. O tom chlapovi se neví nic a myslí si dodneška, že je někde v zahraničí nebo
že je někde zakopanej. Máte něco dalšího?“
Tak jsem jim řekl další fakta o dvou lidech. Znovu si vše ověřovali a znovu souhlasili, že o těchle
případech vím víc, než policie. Bohužel, či spíše bohudík, nemají žádné důkazy, které by směřovaly
ke mě, ale z dodaných indicií pochopili, že jenom já můžu znát takový detaily.
No, jezdili jsme takhle asi dvě hodiny a nakonec mě vysadili na stejným místě, jak mě sebrali.
Rozloučili se s tím ,že se možná ještě uvidíme a odjeli.
Za čtrnáct dnů mi rovnou zavolali na mobil, i když jsem jim číslo nedal, nikde ho neuvedl a
používal jsem kredit, tj. anonymní SIMku, a že se mnou chtějí zase mluvit. Ani jsem nepátral, jak
zjistili moje číslo, které mělo jen pár mých přátel a rodina, prostě na to mají svoje prostředky.
Dohodli jsme se, že se večer setkáme v jedný vinárně. Tak jsem tam ve 20:00 seděl v jedný kóji,
kde bylo rezervé, jak mě instruovali. Přišli oba.
„Tak jsme si vás důkladně proklepli ze všech stran. Samozřejmě nenápadně. Ověřili jsme ty fakta
ještě jednou, abychom měli jistotu. A máme pro vás nabídku.“ začal jeden z nich.
„Využili bychom ty vaše znalosti a samozřejmě to nebude zadarmo.“ řekl druhej.
„A jak si to představujete? Že mi jako zavoláte nebo se potkáme, dáte mi jméno a adresu, a já toho
člověka zlikviduju?!“ zeptal jsem se.
„Mluvte, prosím tišeji, není nutné, aby nás někdo slyšel.“ řekl hned ten druhej. Přitom tam hrála
hudba, tak akorát hlasitě, že nerušila, ale současně přikrývala rozhovory z dalších boxů.
„Určitě by to probíhalo v nejvyšším utajení – žádné telefonáty, žádné schůzky, kde bychom
předávali informace a tak. Bylo by to postavené na starém principu – na mrtvých schránkách.“
pokračoval ten důstojník, „Hlavně požadujeme naprostou mlčenlivost, žádné otázky a přesné
splnění rozkazu. A za to vám vždy zaplatíme polovinu sumy předem a polovinu po splnění úkolu.
Vše bude v hotovosti, žádné účty, žádné podpisy, žádný záznam. Na to se můžete spolehnout.“
„A kde mám jistotu, že mě zrovna nenahráváte, že mě nebudete sledovat a tak?“ pochyboval jsem.
„Jde o speciální úkoly, které se nesmí a nemůžou jakkoliv dokumentovat, protože kdyby se to
provalilo ven, na veřejnost, tak je zaděláno na průser. Takhle to v tajné službě chodí. A my dva vás
určitě nenahráváme a nehodláme vás ani sledovat. Budete náš kolega, i když ne oficiální, protože to
samozřejmě nejde a víme, že cokoliv by mohlo ohrozit vás, při plnění úkolu, tak ohrozí i nás.
Klidně si nás tady prohledejte. My věříme vám a vy věřte nám. Takhle to v naší branži chodí...
Nebo naopak - nevěříme nikomu a ničemu... Tohle, co děláme, ví jen velice úzký okruh lidí – ti, co
vydají rozkaz. A už jen z povahy těch úkolů je samozřejmé, že to má nejvyšší prioritu a nejvyšší
stupeň utajení. Tohle se nedostává ani do zpráv pro vládu a prezidenta a ani do žádné oficiální
zprávy pro média nebo veřejnost. Prostě nám jde o to, aby vždy jistá osoba zmizela a aby ji nikdo
nenašel, nic víc.“
„No a aby v tom BISka nebyla namočená a když by teklo do bot, aby to hodili na někoho zvenku,
co?“ ušklíbl jsem se.
„Hele, o tohle nám nejde a nikomu nejde o to, aby se cokoliv provalilo. Takže žádné dokumenty,
opakuji, že žádné podpisy, nic. Jen naprostá důvěra a spolehlivost a doživotní mlčení. Za to
dostanete vždy dobře zaplaceno. Samozřejmě je nutné, když dostanete ty peníze v hotovosti, aby
jste je uvolňoval nenápadně, to je snad pochopitelné.“
„A kolik dostanu za případ?“ zajímalo mě.
„Dvě stě tisíc.“ byla jejich odpověď.
„Takže sto před a sto po? V hotovosti?“ zeptal jsem se.
„Samozřejmě.“
„A jak poznáte, že je po? Prostě nebude nikde důkaz. Dělám to profesionálně.“ řekl jsem.
„Že je uklizeno nám jen oznámíte, my si to ověříme, to je snad jasný. Jakmile bude na sto procent
jisté, že objekt zmizel, vyplatíme druhou část. A nebojte, že bychom to ověřovali měsíc třeba. U nás
to trvá pár dnů, máme na to prostředky a páky,“ mrknul na mě ten druhej.
„Dobrá, souhlasím. A co tedy dál?“ zeptal jsem se zase.
„Připravíme mrtvé schránky, tak aby nešly sledovat, v tom pojedeme společně. Uděláme je na
několika místech jak v Praze, tak i jinde v republice. Domluvíme kódy pro telefonní spojení.
Budeme používat jen a pouze veřejné telefonní automaty – vždy jeden pro kontrolu a předání čísla
druhého, kterej bude úplně jinde, třeba na druhý straně Prahy a tam pak zavoláme a předáme
instrukce v dohodnutém kódu – tohle vše vysvětlíme a zaškolíme vás v tom.“ řekli.
„Další schůzka bude za deset dnů, v 17:30, stará výpadovka na Kolín, za Úvaly po třech
kilometrech je autobusová zastávka, už se nepoužívá, za ní je odbočka doprava a lesík. Není tam
vidět ze silnice.“
„Dobře, budu tam.“ a zvedl se k odchodu. Podali mi ruce, útratu jsem nechal na nich, stejně na to
mají fondy a šel jsem domů přemýšlet o budoucnosti.
Tak to je dnes vše a zbytek zase příště. A nic nedbal na to, když jsem mu řekl, že to začíná být
hodně zajímavý a ať pokračuje. Příště, zopakoval mi.
10. část
Tak jsme se zase setkali. Ale v hospodě jsme si dali jen jedno pivko a šli se projít ven, byl krásný,
slunečný a teplý den. Vzali jsme to kolem Vltavy a chlápek celou cestu vyprávěl. Diktafon jsem mu
dal do náprsní kapsy u sportovní košile a požádal ho, aby mluvil co nejjasněji, nechtěl jsem přijít o
žádné slovo. Vždy, když jsme někoho míjeli, se raději odmlčel. Obavy, že by snad došla paměť v
diktafonu, jsem neměl, mělo se tam vejít až tři hodiny nahrávky.
Den desátý
Byl pátek, desátý den od schůzky s důstojníky tajné služby a já byl přesně v půl šesté na uvedeném
místě. Přijeli chvilku po mě a hned, jak zastavili, tak vylezli z auta a šli ke mě. Podali jsme si ruce a
začala moje první instruktáž.
"První věcí, které musíš znát a umět, jsou mrtvé schránky," začal starší z nich, "připravíme jich
několik v Praze a pak další na různých místech republiky."
"Kolik jich bude?" zajímal jsem se.
"Tolik, kolik bude potřeba a když bude nutné, připraví se operativně další nebo se některé třeba
zruší," odpověděl mi, "Přesné číslo ani sami nevíme, ale minimálně jich bude dvanáct až patnáct." A
pak začal popisovat, co jsou vlastně mrtvé schránky, kde se zakládají, jaké jsou bezpečnostní
opatření při kontrole obsahu, jaké jsou účely mrtvých schránek.
Takže mrtvá schránka je skrytý prostor, který slouží k ukládání krátkých zpráv, písemností, dokladů,
peněz a věcí. Co bude obsahem schránky, tedy, co se tam bude ukládat, záleží na velikosti, umístění
a zabezpečení mrtvé schránky. O mrtvé schránce ví vždy jen řídící důstojníci a agent a nikdy žádná
jiná osoba, ani nadřízení důstojníků. To je první bezpečnostní pravidlo. O obsahu nebo o tom, co se
tam bude vkládat se ani řídícím důstojníkům ani agentovi nepodává žádná informace. To je druhé
bezpečnostní pravidlo. Prostě se tyto schránky kontrolují nahodile nebo před akcí, takže obsah tam
může ležet pár hodin, pár dní nebo i několik měsíců, to záleží na situaci. Obě strany tedy tyto
schránky kontrolují a pokud je tam změněný, přidaný obsah nebo pokud je prázdná, tak až poté se
operativně vyhodnocuje činnost jak agenta, tak důstojníků. Tohle je princip mrtvé schránky.
Schránky se zakládají na takových místech, kde je relativně volný přístup, ale kde je omezený
pohyb veřejnosti, potom tam, kde lze schránku třeba několik hodin skrytě, nenápadně pozorovat z
různých směrů a pak na takovém místě, kde nehrozí do budoucnosti nějaká významná změna místa
a terénu. Proto jsou nejvhodnější například kostely, hřbitovy, stálé opěrné zdi jako například hradby,
státní budovy, hlavně památkově chráněné, kam se lze bez větších problémů dostat nenápadně.
Tohle platí zejména pro města. Pak to jsou vesnické kostely s přilehlými hřbitovy, různé kapličky,
boží muka, mosty přes potoky a říčky, zříceniny, které nejsou turisticky zajímavé a různé přírodní
skrýše - jeskyně, rokle, balvany v lese. Schránka musí být zvnějšku naprosto nenápadná, musí
vlastně tvořit součást objektu, kde je umístěná a zabezpečení se volí s ohledem na místo a materiál.
Mrtvá schránka nesmí jít volně otevřít, ale na druhou stranu to nesmí být nedobytný trezor.
Zabezpečení tvoří hlavně různé překážky, nenápadné prvky, které se vkládají kolem vstupu do
schránky - vlasy, větvičky, kamínky a oblázky atd., značky, které se na daný materiál zakreslí,
vyryjí. Nebo je schránka umístěná tak, že je tam úzký přístup jen pro nataženou ruku. Některé
schránky mohou být i klasické kovové trezůrky na klíč nebo na několik klíčů - to se pak napevno
vyrábějí na dlouhodobé používání a přístup k nim se maskuje okolím. takové schránky lze
zabezpečit i malým množstvím trhaviny, ale tento způsob se už málokde používá.
Takže takhle mi popsali a vysvětlili princip mrtvé schránky. A hned mi řekli, že jedna, dlouhodobá
schránka je i na místě, kde zrovna jsme. Významně na sebe mrkli a že prej ji mám najít...
Rozhlédl jsem se po okolí. Starou autobusovou zastávku, kolem které jsme projeli, než jsme
odbočili sem k lesíku, jsem rovnou vyloučil. Kdo ví, kdy ji dá někdo zbourat, srovnat se zemí. Tady
v lesíku, který měl plochu maximálně hektar? Šlo dohlédnout z jednoho konce na druhý, nebyl
hustý, prostě takovej remíz s listnáčů, pár křovisek a nic víc, ani potok, ani balvan. Tady asi taky ne.
Povídal jsem si nahlas sám k sobě, ale současně jsem mluvil i k nim. Čekal jsem nějaký náznak, ale
viděl jsem jen lhostejné výrazy, bez emocí. Přešel jsem na druhou stranu silnice a koukal obojím
směrem a ejhle, dál alejí kolem silnice, asi dvě stě metrů od místa, kde jsem stál byl vidět kříž. Boží
muka. Ze strany silnice blíž k lesíku nebyly vidět, ale jakmile jsem přešel těch pár metrů, kříž se
vyhoupl z obzoru. Vítězně jsem tam ukázal rukou a čekal, co bude dál. Nehnuli ani brvou, jen
mladší kývnul hlavou a řekl, že ASI ano, ale že to není vše. takže jsme se tam pěšky vydali.
Místo bylo skutečně jako dělané pro mrtvou schránku. Šlo ho nenápadně pozorovat z několika stran
a přímo do kříže byl taktéž skvělý výhled na všechny strany. Byl to typický kamenný podstavec
složený z několika kusů tvrdého pískovce s mohutnou základnou. Ve výšce očí byla ve výklenku
soška Panny Marie s Jezulátkem v náručí, vysoká asi čtyřicet centimetrů. Nahoře na špici byl
vložen velký litinový kříž s vytepaným věncem uprostřed kříže. Celá boží muka byla obehnaná
plůtkem, který se skládal ze čtyř litinových sloupků a mezi nimi byl natáhnutý litinový řetěz s
oválnými oky. Na základně bylo množství svíček, slitého vosku a květin, jak čerstvých, tak už
dávno uschlých, které sem zřejmě nanosily nějaké babky z blízkých vesnic. Začal jsem tedy pátrat,
kde by schránka mohla být. Kříž na vrcholu jsem vyloučil, byl vysoko, asi v dvou a půl metrové
výšce a od základny kříže po jeho vrchol byl další půl metr. Sice by šlo k němu vylézt po kamenné
konstrukci božích muk, ale za prvé by to bylo nápadné a za druhé celá konstrukce kříže nevypadala
jako složená z několika částí, ale jako jeden odlitek. A vytáhnout kříž ze základny? Tak to mi už
připadalo dost přitažené za vlasy - ten kříž mohl odhadem vážit kolem třiceti, čtyřiceti i víc kilo a
zvednout ho jednou rukou? Nemožné. Takže jsem zaměřil pozornost na sošku. Přišel jsem blíž a
zkusil ji. Přitlačil jsem na ni, ale byla zřejmě pevně přicementovaná nebo jinak připevněná ke
kameni. Zkoušel jsem různé části sošky, ale furt nic. Šáhnul jsem za sošku a hmatem prozkoumával
povrch kamene za ní. Zase nic. Kroužil jsem kolem božích muk jako dravec kolem oběti, pozoroval
každou trhlinku na kameni, každou škvírku nebo cokoliv jakoby nápadného. Zkoušel jsem i řetěz
kolem celé konstrukce, vytahovat ty sloupky ze země a zase nic. Už jsem začínal být zoufalý a
navíc jsem se cítil docela trapně. Chlapi se už nezakrytě usmívali a v duchu měli ze mě zřejmě
náramnou legraci. Už, už se zdálo, že to nevydrží a to místo mi ukáží, ale nestalo se tak.
A pak jsem tu schránku objevil! Úplně náhodou. Jak jsem chodil dokola, tak jsem rukou vždycky
hrábnul na ukončení sloupků. A jak tak tam tou rukou přejíždím, tak jsem si všimnul, že ty konce
sloupků, které byly tvořeny válcem s koulí a navařenými dvěma oky v devadesáti stupňovém úhlu
pro řetěz uprostřed těch válců, nemají ty koule přivařené, ale byly na těch válcích naražené. Řetěz
dokola byl tvořen stejným počtem ok, to jsem spočítal, ale z levé a zadní strany byl ten řetěz více
prohnutý než na ostatních stranách. Ani to nešlo běžným pohledem zjistit, člověk si musel kleknout,
aby měl ty řetězy v rovině očí. A právě na zadním levém sloupku jsem zjistil, že to dvě přivařené
oka je protáhlejší než ty oka na zbylých třech sloupcích. A proč? No asi proto, že se tím válcem
muselo nějak otočit. Takže jsem to zkusil nejprve na jednu stranu, pak na druhou, ale nešlo to. To
musí bejt nějakej fígl, říkal jsem si v duchu. Zkusil jsem to ještě jednou, ale teď jsem zkusil otočit i
tou koulí v protisměru. Šlo to! Sice ztuha, ale ten válec i koule se pootočily asi o centimetr a kouli
jsem měl v ruce. Uprostřed válce byla dutina a v ní rulička papíru. Vytáhl jsem ji, kouli nasadil na
válec a zpětným pohybem jsem konstrukci uzavřel.
Otočil jsem se k důstojníkům, rozmotal papír a na něm stálo jen: BRAVO! Takže touhle zkouškou
jsem prošel. Vraceli jsme se k autům a ten starší mi zase začal dávat rady a ponaučení. Shrnul v něm
opět proč a kde jsou schránky, ale nezapomněl zdůraznit, že je jako dnes už nebudu muset hledat,
ale budu o nich vědět včetně způsobu, jak je otevřít. Došli jsem k autům a zapálili si. Mladší vlezl
dovnitř a vytáhl z palubky obyčejnou papírovou obálku, kterou podal staršímu. Ten z nich vytáhl
jeden strojově napsaný list a několik fotografií.
"Tohle je první mrtvá schránka, větší, na materiál nebo na zbraně," a podal mi ten list s fotkami,
"Zapamatuj si vše, co je na papíře. z druhé strany je situační mapka. A na fotkách jsou pohledy z
několika stran včetně detailů schránky, popis je vždy zezadu."
Takže jsem to začal číst, zkoumat mapku i fotky. Byl to jeden kostel v jedné okrajové části Prahy.
Trochu jsem to tam znal, takže jsem se docela orientoval. Po deseti minutách mi to vzal z ruky,
podal mladšímu a ten ty dokumenty spálil. A začali se mě ptát. Vlastně zkoušet, co vše jsem si
zapamatoval. A protože jsem si to pamatoval, tak byli spokojeni. Tohle se opakovalo ještě třikrát.
Na konec spálení papíru, fotek a otázky. Ty další tři místa byly: jeden most přes potok v Hostivaři,
jedna veřejná budova v Holešovicích a další byl hřbitov na Praze 5. Spolu s tímhle místem u Úval
jsme měli pro začátek pět mrtvých schránek na území hlavního města. Další místa prý budou
přibývat dle působení a úkolů. Domluvili jsme schůzku za týden v centru Prahy, kde proběhne
zopakování popisů a umístění těch čtyř mrtvých schránek. na osvěžení paměti. Samozřejmě mi
doporučili, ať si ty místa osobně a hlavně nenápadně prozkoumám.
Pak jsme nastoupili do svých aut a odjeli jsme, každé auto na jinou stranu. Já se vydal na hlavní a k
Praze a oni odjeli tím směrem, jak byla boží muka k vesnici, co byla dál.
Domluvil a já zjistil, že jsme v Braníku, kousek od barrandovského mostu. Tam jsme se rozloučili,
on pokračoval podchodem pod hlavní silnicí a tramvajovou zastávkou nahoru ke starému pivovaru
a ja počkal na zastávce na tramvaj do centra.
11. část
Po dlouhé době jsme se zase potkali v naší hospůdce. A stejně, jako minule, tak i dnes jsme se šli
projít ven. Řekl mi, že to, co mi povídá teď, není pro cizí uši a že musíme být opatrní. Samozřejmě,
pomyslel jsem si, opatrnost je na místě... Ale proč jsme takto nebyli opatrní, když vyprávěl o svém
zabíjení? Prostě jsem ho někdy nechápal.
Den jedenáctý
Takže uběhl týden a my se zase setkali v centru Prahy, v jedný vinárně kousek od Senovážného
náměstí. Seděli jsme v separátním boxu, z repráků hrála nevtíravá melodie, která nebyla ani hlasitá,
aby rušila v rozhovoru a ani tichá, aby bylo slyšet každé vyřčené slovo. Mluvit začal samozřejmě
ten starší.
"Takže se nebudeme opakovat a půjdeme hned k věci. Prošel sis vše, jak jsme dohodli?" zeptal se.
"Ano." odpověděl jsem.
"Máš nějaké připomínky nebo postřehy, které bychom měli vyhodnotit?"
"Ne, je mi vše jasné."
"Dobře." řekl, "Budeme tedy pokračovat dál..."
A začala další instruktáž ohledně komunikace. Jako první pravidlo mi bylo řečeno, že komunikace
probíhá pouze dvěma způsoby: telefonicky pomocí klasických telefonních budek a písemně přes
mrtvé schránky. Až potom dochází k osobnímu kontaktu.
Telefonická komunikace je založena na systému dvou stanovišť. První je předem dané a zde dojde
jen k definování místa druhého. To je určeno vždy s ohledem na běžnou dostupnost v časovém
limitu půl hodiny. Běžná dostupnost znamená, že místo je dostupné do dvaceti minut a deset minut
se ponechává na náhodu či nepředvídatelné okolnosti. Ale do třiceti minut musí agent zdvihnout
vyzvánějící telefon ať se děje, co se děje. Jak to agent zařídí je čistě na něm. Běžně nedochází k
žádným zádrhelům, ale už se stalo, že v tu dobu byla budka obsazená nebo byla nějak jinak
blokovaná. Rozbitý přístroj se nepočítá, protože to se pozná. V tomto případě se agent vrací na
původní místo a čeká, až se řídící důstojník ozve. Nebo se prostě sbalí a jde pryč a neřeší to. Pak
čeká většinou na písemnou zprávu v některé z mrtvých schránek.
V telefonickém kontaktu se nikdy neuvádí jména, místa, datumy a časy a ani typ úkolu. Pro systém
telefonického kontaktu byla vypracována kódovaná komunikace. Například jména se uvádí jen
křestní a příjmení tvoří přídavné jméno před křestním jménem, kde počáteční písmeno je současně
počátečním písmenem příjmení. Takže třeba Petr Novák se uvede jako Naštvaný Petr nebo Tomáš
Pokorný se uvede jako Přístupný Tom. U míst je to složitější. Většinou se používají záchytné,
stacionární body a kroková dostupnost. Nikdy se nesmí uvést ulice a popisné číslo. U některých ulic
lze zvolit podobný název a číslo se vyjmenuje v opačném pořadí. Takže třeba Dlouhá 56 se uvede
jako Protáhnutá 65. Tady to závisí opravdu na mnoha okolnostech a pak záleží na inteligenci agenta,
jak si kódovaný název správně přeloží. Datum a čas se uvádí v tzv. obráceném guardu. A tak se z
16. března, 17:30 stane rázem 15. říjen, 5:30. Březen je třetí měsíc od začátku, říjen je třetí měsíc od
konce. Šestnáctý den se určí odečtením od počtu dnů v měsíci, takže vyjde v říjnu na patnáctého.
Čas se jen otočí dle denní doby. Z odpoledne se stane dopoledne, z večera se stane ráno, z půlnoci
se stane poledne atd. No a pro typ úkolu existují zkratky a zástupné výrazy, které jsou předem dané.
Vysvětlovat všechny kódy zde nemá cenu, je jich fakt hodně. Abychom to shrnuli: Agent přijde k
telefonní budce, kdekoliv a zavolá na kontaktní číslo. Okamžitě dostane instrukci, kde se nalézá
další telefonní automat. To se určí jednoduše, protože službu konající důstojník vidí na mapě
konkrétní budku či automat, odkud agent volá a ihned se mu zobrazí okruh dalších telefonních
přístrojů v dostupnosti. Vybere jednu a pomocí šifrovaného vstupu předá informaci agentovi. Ten se
vydá na dané místo a čeká, až automat zazvoní. Zvedne telefon a vyslechne opět šifrované instrukce
již k danému úkolu, například "Podélná 82, 18. dubna ve 23:00, bude tam horko, tři lahve piva je
nutné vzít sebou, stavíme přes ten potok lávku, vem si montérky" a agent si to přeloží jako: "Příčná
ulice 28, 13. září v 11:00. použiješ střelnou zbraň, cíl musí být zlikvidován a pojištěn třemi ranami.
Instrukce a vybavení je ve schránce pod mostem v Hostivaři."
Komunikaci přes mrtvé schránky jsme si vysvětlili minule. Chci jen upozornit, že agent náhodně
kontroluje všechny svoje mrtvé schránky v určitých časových intervalech. Jakmile objeví v některé
z nich nové instrukce, okamžitě dle nich jedná. Ale je samozřejmé, že se do mrtvých schránek
nedávají úkoly, které spěchají nebo které nesnesou odkladu. Takto se předávají úkoly, které jsou
předem a dlouhodobě připravovány a na které se může agent v klidu připravit - třeba musí cíl delší
dobu sledovat, zjišťovat zvyky, plánovat místo a čas útoku a několik únikových tras.
Celá instruktáž trvala asi dvě hodiny. Pak jsem dostal složku s kódy s upozorněním, že je nutné si
tyto kódy zapamatovat. Na to jsem dostal další hodinu. Kódů bylo celkem kolem šedesáti, to ani tak
problém nebyl a navíc ke každému okruhu kódů byly mnemotechnické pomůcky, které usnadňovaly
zapamatování. Pro běžně inteligentního člověka to nebyl nesplnitelný úkol. Takže jsem se začal
šprtat a po hodině mě oba začali zkoušet. Několikrát jsem zaváhal, ale jemným postrčením z jejich
strany jsem se nakonec osvědčil i v tomto. Potom jsme zaplatili a šli ven do ulic.
Už byla noc. Šli jsme volným krokem a cestou mě oba důstojníci znovu a znovu zkoušeli ze všeho,
co jsme probrali ve vinárně, až jsme došli k volné telefonní budce. Nikde nikdo a mladší mi předal
na kousku papíru telefonní číslo a podal mi minci. Vhodil jsem minci do automatu a vytočil číslo.
Telefon vyzváněl neskutečně dlouho, pak to cvaklo a na druhém konci se ozvalo: "Vé Ef
Indepedence es er ó, stálá služba, s čím vám mohu pomoci?" Byl jsem zaskočen...
"Řekni, že máš problém se sítí a že nefunguje připojení" pošeptal mi starší důstojník. Takže jsem to
opakoval.
"Bohužel pane, moc se omlouvám, teď máme všechny techniky pryč, ale pozítří v úterý 26. června
v 8:30 vám tam někoho pošlu. Pro všechny případy si napište číslo na technika a adresu. 265 013
752, Křižácká ulice 16." a zavěsil...
"Zopakuj mi, co jsi dostal za odpověď," řekl mi důstojník. A vysvětlil mi, že je úplně jedno, co si
vymyslím za legendu, když se mě ten důstojník na druhém konci linky představí...
Když jsem mu přesně řekl, co mi odpověděl chlap na druhém telefonu, tak mě důstojník vyzval, ať
mu popíšu, co a kdy mám udělat. Chvíli jsem přemýšlel, dedukoval a kombinoval než jsem mu
odpověděl...
"6. července, půl deváté večer, Husitská ulice 61, volat číslo 257 310 562."
"Bravo!" zvolal ten mladší. "Takže máš úkol."
A s tímhle se se mnou rozloučili. Já měl před sebou první tajnou akci. Vůbec jsem netušil, co to
bude a modlil jsem se, abych si pamatoval vše, co jsem se dosud v téhle branži naučil. Věděl jsem,
že to bude akce na moje vyzkoušení, osvědčení, jakási maturita u tajné služby, kdy dostanu
instrukce a musím splnit úkol bez vyptávání, váhání a hlavně přesně, jak se očekává.
Stal jsem se tajným agentem!
12. část
Sešli jsme se zase za týden. Tentokrát jsem čekal před tou naší hospodou dokud nepřijde. Jakmile
jsem ho uviděl, podali jsme si ruce a já rovnou navrhl, že se půjdeme projít. Byl opět krásný a
slunečný den a k procházce přímo vybízel. Řekl jsem, že si pivko dáme cestou a on souhlasil.
Zapnul jsem diktafon v kapse a počkal, až začne vyprávět.
Den dvanáctý
V určený den, hodinu a z budky na Husitské, která byla před domem s číslem popisným 61, jsem
zavolal na uvedené číslo. Ozval se ženský hlas... To mě docela překvapilo, vůbec jsem v této branži
s ženskýma nepočítal.
„Dobrý den, čím vám mohu posloužit?“ řekla
Napadlo mě jediné: „Hledám práci, nevíte o něčem?“
„Pane, my práci nenabízíme. Poskytujeme služby!“
„A jakou službu můžete nabídnout mě?“ zeptal jsem se.
„Podle toho, co očekáváte...“
„Jsem pro každou srandu.“ zažertoval jsem.
„Kostel Svatého Michala.“ řekla jen a zavěsila.
Aha, takže tam mám zprávu. Ještě, že tento kostel byl na přímé lince tramvaje ze Žižkova na
Smíchov, takže jen dojdu na zastávku a za patnáct minut tam jsem.
Dorazil jsem tam v půl desáté večer, kolem už byl docela klid, takže jsem šel rovnou k mrtvé
schránce. Tu jsem si vybavil cestou tramvají a šel jsem tedy najisto. Došel jsem ke kostelní zdi z
jihu, našel jsem daný kámen ve zdi a pomocí nožíku jsem ho povysunul. Cvaklo to a objevil se
otvor ve zdi. Vsunul jsem tam ruku a nahmatal nějakou látku, pytlovinu. Vytáhl jsem ji a rukou
jsem v otvoru ještě zašmátral, jestli tam něco dalšího není. Samozřejmě ten pytlík byl jedinou věcí.
Zasunul jsem kámen na místo a zatlačil, až to opět cvaklo. Plátěný pytlík jsem zabalil do mikiny a
nenápadně se vytratil pryč od kostela. Cestou zpět domů jsem šel pěšky a pomocí technik proti
sledování jsem se ujistil, že mě nikdo nepozoroval a nesledoval.
Doma jsem pytlík rozvázal. Byla tam papírová krabice, tak třicet pět centimetrů na délku, dvacet pět
centimetrů na šířku a asi čtyři centimetry hluboká. A docela těžká. Dále tam byla papírová obálka.
Nejprve jsem otevřel obálku – byly tam tři fotky, jeden list, kde bylo jen jméno, adresa a velkým
písmem napsáno KONTAKT a telefonní číslo a další obálka. Na fotkách byl zachycen muž, věk
kolem čtyřiceti pěti let, prořídlé a prošedivělé vlasy, dioptrické brýle, kulatý, masitý obličej. Takový
tuctový typ. Podle obleku vypadal na nějakého vlivného podnikatele nebo politika okresního
formátu. Jméno mi nic neříkalo a adresa byla na severní Moravě, v Ostravě. V té menší obálce byly
dva doklady, občanka a řidičák na jméno, dejme tomu Petr Novák a popis dané osoby – zaměstnání,
rodina, koníčky, důležité okolnosti ap. Nevěřil bys, jaké údaje mají tajné služby nebo policie k
dispozici. Skutečné jméno ti samozřejmě neřeknu, protože krycí doklady jsou většinou duplikáty
dokladů žijících osob – musí se najít vhodný typ člověka, podobou i věkem, musí se prolustrovat,
jestli není hledaný, zadlužený, problémový a tak. Když se najde vhodný člověk, jisté oddělení
BISky udělá duplikáty jeho dokladů. Ty je pak nutné po akci zcela zlikvidovat, to je jasné. Na ty
doklady si pak agent půjčuje auto, ubytovává se v hotelu nebo v penzionu a samozřejmě se jimi
prokazuje. Ty doklady musí projít policejní lustrací. Takže je nutné, aby si agent pamatoval data
uvedené osoby a zcela se ztotožnil. Nikdy samozřejmě, ani při sebemenším podezření nesmí zmínit,
že je agentem tajné služby. Musí svoji roli hrát dokonale. Jenom jednou jsem to porušil.
Stalo se, že mi znenadání volal kamarád, ať dojedu do Michle na pivko, že jsme se pár let neviděli.
A protože to bylo rychle a bylo léto, tak jsem jen vzal prachy a vyrazil metrem na Kačerov. Dojel
jsem na Kačerov a nahoře u východu revizoři. Já sebou neměl žádnej doklad, ani lítačku na MHD a
lístek jsem si nekoupil, protože se mi to úplně vykouřilo z hlavy. A vzali mě. Rovnou jsem řekl, že
jsem si lítačku zapomněl doma a tím pádem mě nenapadlo si ani koupit ten pitomej lístek a platit
pokutu se mi zrovna nechtělo. Říkám jim, ať mě pustí, že jim klidně nahlásím jméno a adresu, ale
že hrozně spěchám. Byli neoblomní a že pokud jim nedám občanku, tak zavolají policejní hlídku.
Povídám fajn, ale garantuji vám, že si mě chlapi odvedou, aniž vám poví moje jméno a hned za
rohem mě pustí. A revizor jestli jsem od policie, ať ukážu služební průkaz. Tak opakuji, že žádný
průkaz jim ukazovat nebudu a ať se vsadí, že nebudu muset ukazovat žádný průkaz ani té hlídce,
maximálně až v autě, když ji zavolají. Prostě jsem si vymýšlel a hrál vabank. Revizor, už mírně na
mě, ať mu tedy tu placku ukážu nenápadně a že to bude ok, tak mu povídám do ucha, že nejsem
policajt, ale že dělám u BIS a že prostě ten průkaz ukázat nemohu. Revizor vyvalil oči a řekl jen –
Běžte! A já šel... Jakmile jsem byl v podchodu a šel na autobusovou zastávku na bus dolů do
Michle, tak jsem se musel rozesmát, jak mi to prošlo. Ale to jsem odbočil...
Pak jsem tedy otevřel tu papírovou krabici. Uvnitř byla pistole, dva náhradní zásobníky a krabička
nábojů. Pistole byla malorážková, s dlouhou hlavní a integrovaným tlumičem. Byla matně
fosfátovaná a připomínala mi Ruger Mark III, ale nikde na těle nebyla ani značka, ani číslo. Přitom
to byla velice kvalitní pistole – asi zakázková výroba, jsem si pomyslel. Zásobníky byly na deset
nábojů .22LR. Nábojů v krabičce bylo padesát a měly kulky potažené teflonem, špička byla jakoby
kolmo seříznutá, ale hrany byly jemně zaoblené. Nábojnice byly klasicky mosazné. A stejně jako
zbraň, tak i náboje byly zcela bez značení. Nabil jsem všechny zásobníky. To znamená ten, co byl v
pistoli zasunutý a ty dva náhradní. Vše jsem schoval a vyšel ven z bytu najít vhodnou telefonní
budku.
Šel jsem asi kilometr směrem do centra, než jsem objevil vhodné místo pro klidné telefonování.
Vytočil jsem číslo. Asi minutu to vyzvánělo a já už málem zavěsil, když se ozval ospalý hlas:
„Je kolem čisto?“
„Jo, je“ odpověděl jsem, aniž jsem se ohlédl. Ale věděl jsem, že jsem široko daleko sám.
Řekl mi, ať počkám. Věděl jsem, že právě hledají moji polohu, aby mi mohli sdělit další místo. Po
chvíli mi oznámil adresu a dvacetiminutový limit. Zavěsil jsem a otevřel Zlaté stránky, abych se
podíval na mapu. Danou ulici jsem objevil za pár minut a vydal se pěšky dál. Na místo jsem dorazil
docela brzy a tak jsem chodil asi pět minut kolem, než telefon zazvonil. Zvedl jsem sluchátko.
„Čekám“
„Objekt zcela odstranit. Beze stopy.“ řekl hlas a zavěsil.
Takže jsem se pomalu vracel domů a cestou se v duchu připravoval na svůj první úkol pro stát.
Druhý den jsem se začal připravovat. Když mám pistoli s tlumičem, tak na způsobu zabití nezáleží a
takhle to bude nejrychlejší. Stačí najít vhodné místo a dobu, udělat to a pak jenom zlikvidovat stopy
a tělo. Nic víc. Vůbec jsem nepřemýšlel o tom, kdo je ten člověk zač nebo co provedl, že se stal
nepohodlným pro stát. Tohle mi nepříslušelo a nezajímalo mě to. Věděl jsem jen, že to musím
provést dokonale a nikdo ho už nesmí nikdy objevit. Koupil jsem si podrobnou mapu Ostravy a
okolí a pořádně ji prostudoval. Odpoledne jsem si v jedné autopůjčovně půjčil nenápadně
vypadající vůz, stříbrnou oktávku s dvoulitrovým, silným motorem a hned jsem odjel směr Ostrava.
13. část
Sešli jsme se hned příští večer. Navrhl mi, abychom změnili lokál, že prý je to už nutné. Ani jsem se
neptal proč, měl zřejmě k tomu pádný důvod. Odjeli jsme tramvají z Palmovky do Holešovic, kde
jsme zamířili do jedné hospody, která byla dost podobná té, kde jsme se dosud scházeli. Jen byla
vevnitř jinak dispozičně řešená. Byly tam samostatné kóje s dvěma lavicemi, vždy pro tři až čtyři
lidi a protáhlým dubovým stolem bez ubrusu. Zamířil si to hned do rohu k oknu, takže jsme
sousedili jen s jednou kójí blíže k výčepnímu pultu. Kóje měly docela vysoké ohrady tvořené z
tmavých dubových prken. Navíc nad námi byla pověšená televize, která byla zapnutá a tak většina
hostů seděla na takových místech, aby na obrazovku viděli. Z našeho místa to bylo, dá se říct,
nemožné. Vlastně ne tak zcela, tedy pokud jste si nechtěli vykroutit krk a zalomit hlavu dozadu v
nepřirozeném úhlu.
Za chvíli došel číšník a my si objednali pivko, on si dal na uvítanou svého oblíbeného tuzemáka, já
vytáhnul diktafon a začala se odvíjet další část jeho příběhu.
Den třináctý
Klidnou jízdou jsem dorazil do Ostravy za čtyři hodinky. Ráno jsem si samozřejmě vyzvedl z další
mrtvé schránky hotovost. Přesně sto tisíc, jak bylo dohodnuto. Vzal jsem si sebou jen dvacet tisíc a
zbytek jsem schoval doma do tajné skrýše, kterou jsem si vybudoval.
Takže jsem dojel až k penzionu ve čtvrti Stará Bělá s vyhlídkou na Bělský les, kde jsem si předem
objednal jednolůžkový pokoj s příslušenstvím na celý týden. To si myslím, že na zvládnutí mého
úkolu bohatě stačí. Myslím tím hlavně vyhledání, sledování a likvidaci cíle. Na zbavení se těla jsem
měl pak času dostatek. Připravil jsem si v duchu rozvrh, plán dá se říct. Dva dny budu cíl sledovat,
další tři dny budu připravovat tři možné místa útoku a současně tři bezpečné, únikové trasy z těchto
míst. Další den bude opět sledování, jestli náhodou cíl nezměnil nějaké zvyky a sedmý den bude
den Akce a zmizení. Ten den ráno už musím být z penzionu odhlášený. Sedmý den vycházel na
úterý, což byl ideální den. V pondělky a pátky jsou lidi více roztržití. V pondělí jsou naštvaní, že
skončil víkend a v pátek jsou nervózní, aby už v práci co nejdříve skončili a mohli mít volno a taky
policajti jsou více v pohotovosti. Víkendy jsou až moc klidné, lidé jsou na procházkách nebo
sportují a jsou více všímavější ke svému okolí, a to platí i pro policii. Úterky, středy a čtvrtky jsou
ideální proto, že se lidi nejvíce soustředí na práci a nemají si cestou z práce čas všímat co kde lítá
nebo co se kolem děje. No a v tyto dny je i dlouhodobě statisticky největší nárůst drobné kriminality
– krádeže, vloupání do aut, drobné přestupky a policie má s tímto hodně práce a papírování, takže
jedni jezdí po městě, shánějí důkazy, svědky, vyšetřují a další sedí u psacích stolů, vyslýchají a
zapisují stohy výpovědí.
Takže mi vycházelo, že ve středu a čtvrtek budu sledovat a pozorovat, pátek a celý víkend si v klidu
připravím místa útoku a únikové trasy, pondělí zaplním dalším sledováním a v úterý provedu akci a
zmizím i s tělem na bezpečné místo. Jak víš, říkal jsem ti na začátku mého příběhu, že jsem vyrůstal
v jednom městě na Severní Moravě, takže jsem jak Ostravu, tak kraj kolem a hlavně směrem k
Beskydům, docela dobře znal. Tohle bylo velké plus. No ale budu pokračovat.
Vstával jsem brzy ráno, už kolem čtvrté, abych byl od pěti hodin na místě. Před domem cíle ve
čtvrti Hrabová. Ze Staré Bělé to je na Hrabovou kousek. Zaparkoval jsem tak, abych měl výhled
všemi směry a abych mohl i nenápadně vyrazit za cílem. Čekal jsem zhruba do sedmi, když se
chlap objevil. Vyšel na ulici, oblečený v teplákovce a vyrazil běhat. Takže jsem věděl, že si udělá
nějaké kolečko a vrátí se. No a asi za půl hodinky proběhl kolem mého vozu, aniž si mě nějak
všiml. Zašel do baráku. Přesně v osm hodin se otevřela garáž a vyjel jeho černý passat. Pomalu
jsem se odlepil od chodníku a počkal, až na konci ulice zatočí doprava. Pak jsem vyrazil za ním.
Dostihl jsem ho a držel si odstup tak třicet metrů. Na první křižovatce jsem nechal přede mě
vklouznout jiné auto a takhle jsem se držel nějakou dobu. Pak jsme dojeli až do Vítkovic, kde zajel
do jednoho areálu, kde měl svoje kanceláře. Nechal jsem auto poblíž a vydal se za ním pěšky. Tedy
spíše jsem byl okouknout areál a budovy kolem. V hlavní budově na recepci jsem z recepční vytěžil
informace o chlapovi, vydával jsem se za jeho starého známého, že jsem přijel z dlouhodobého
pobytu v zahraničí a jako jsem se ptal, jestli dneska je v kanceláři a jak dlouho jsme se neviděli a že
bych ho chtěl překvapit a pozvat na skleničku, ale že to musí být jako fakt překvapení, takže ať mu
nevolá a jen mi poví, kdy že tak odchází na oběd nebo kdy vlastně končí v práci. Recepční byla
ochotná a upovídaná, takže po několika komplimentech jsem měl základní představu o tom, kdy
chodí do práce, v kolik odchází pravidelně na oběd, kdy se vrací a v kolik obvykle končí v práci.
Holce jsem řekl, aby se mu ani slůvkem nezmínila, že ho chci opravdu překvapit po tolika letech, co
jsme se neviděli. Vyšel jsem ven z areálu a vydal se k blízkému nákupnímu centru. Tam jsem koupil
kytici růží a mléčnou bonboniéru. S tímhle jsem se vrátil za recepční. Byla překvapená, že mě zase
vidí a ještě více, když jsem jí dal kytku a bonboniéru jako revanš za to, že bude o mě mlčet. I když
jsem věděl, že stejně asi neudrží jazyk za zuby a bude se ho ptát. Třeba další den. No a když se bude
chlápek vyptávat na jméno a jak vypadám, tak mu recepční jméno nepoví, protože jsem ho neřekl a
popíše mě jako chlápka v šedém obleku, blonďáka s dioptrickými brýlemi a o něco tmavším
knírkem pod nosem. Paruka, falešný knír i brýle udělají dost, aby zakryly moji skutečnou podobu.
Dal jsem si dost záležet na tom, abych opravdu vypadal tuctově.
Vrátil jsem se do svého auta a objel celý areál, abych si udělal představu o rozloze, zadních
vchodech, oplocení a jestli je na vnějším perimetru kamerový systém. Při objížďce jsem se v klidu
odmaskoval. Maskování jsem smotal do igelitové tašky, kterou jsem vložil do další a u nejbližšího
obchodu jsem nakoupil nějaké potraviny a ovoce a tím jsem tu tašku dole zakryl. Sako od obleku a
kravatu jsem hodil do kufru do cestovní tašky, kde bylo další oblečení a vytáhnul jsem si lehkou
bundu tmavě modré barvy, běžnou bílou košili jsem si rozepnul do rozhalenky. To stačilo na to, aby
mě recepční nepoznala. Musela by mít fakt velice vyvinutý pozorovací talent, aby mě ztotožnila s
chlapem, který před chvílí s ní koketoval... Vrátil jsem se s vozem na původní místo a čekal, až
chlápek vyrazí na oběd. A přesně, jak mi řekla recepční, tak pár minut po poledni se můj cíl vydal
pěšky do stejného nákupního centra, jak jsem byl prve. To už jsem věděl, že nahoře je několik
restaurací a fastfoodů, kam pravidelně chodí.
Jakmile mi zmizel z dohledu, vydal jsem se opět do areálu. Měl jsem sebou velkou naditou obálku
(byly tam jen staré noviny) a načmáranou adresu firmy, která sídlila na stejném patře jako firma
mého chlapa. Tváře jsem si zevnitř vycpal gázou, takže jsem vypadal jako syslík a tohle mi i trochu
změnilo hlas, že jsem jako trošku huhňal.
Na recepci jsem spustil: „Dobry den pani, ja su tady kuryr a mam tu zasilku pro tuhle firmu a kaj
mam jako jit?“
Recepční: „To můžete nechat u mě pane, já jim to předám.“
„Tož to ni, to ja jako musim předat osobně proti štemplu a podpisu z tej firmy,“ promluvil jsem opět
po ostravsku, krátce.
„Tak běžte do druhého patra a na konci chodby poslední tři nakceláře, tak tam zaklepejte, snad
nebudou všichni na obědě,“ usmála se recepční. A vůbec mě nepoznala, tím jsem si byl jistý.
Vyšel jsem do druhého patra. Obálku jsem si zasunul pod bundu a za opasek. Našel jsem kanceláře
firmy mého chlápka. Z několika se ozývaly hlasy a zvuky, jak tam klepali do klávesnic. Nakoukl
jsem do recepce, tam si recepční leštila nehty, kafíčko před sebou a na talířku kus nějakého žvance a
zírala mezi leštěním, ukusováním a popíjením do počítače. Řekl jsem jen pardon a zase zavřel
dveře. Chvilku jsem čekal, jestli za mnou nevyjde, ale zřejmě jsem jí nijak neokouzlil ani jinak
nezaujal. Z kapsy jsem vytáhl černé, latexové rukavice, které jsem si bleskově oblékl. Pak jsem z
náprsní kapsy vylovil planžetové nádobíčko a během několika vteřin jsem odemkl dveře a
vklouznul dovnitř. Byl jsem tichý jako myška. Přešel jsem k jeho stolu, našel diář a opsal si z něj
několik věcí – plány schůzek, poznámky atd. - co tam měl naplánováno na nejbližší dny. Pro jistotu
jsem ty údaje porovnal se stolním kalendářem a vše souhlasilo. Zkusil jsem popojet myší, jestli se
probudí počítač. No, byl odhlášený, jak jinak. Zkusil jsem namátkou několik běžných hesel, co si
lidi dávají a myslí si, že jsou originální. Ale až po několika kombinacích jeho jména a roku narození
jsem se najednou přihlásil. Outlook měl zapnutý, tak jsem zběžně projel několik emailů, ale nic
zajímavého. Rychle jsem prošel i několik dokumentů na ploše a ve složce s dokumenty. Zase nic
zajímavého. Prošel jsem tedy složku s obrázky a tam jsem našel několik zajímavých osobních
fotografií – z dovolené, z nějaké oslavy, z domova, rodinu. Vzal jsem prázdné DVD, které jsem měl
v kapse a těch několik alb jsem na disk vypálil. Spěchat jsem nemusel, majitel firmy se vracel vždy
přesně v jednu odpoledne. Vysunul jsem DVD z vypalovačky a odhlásil se. Prošel jsem ještě
šuplíky u stolu a koukl se do skříní. Pak jsem potichu a nenápadně vyšel ze dveří. Chvilku jsem
čekal, jestli někdo nevyjde ze záchodů nebo z nějaké kanceláře a pomocí planžet jsem za sebou
zamknul. Celé mi to trvalo asi čtvrt hodiny. Seběhl jsem po schodišti do přízemí, cestou si sundal
rukavice, mávnul dole na recepční a jen tak jsem utrousil, že by si měli dát na WC ručníky. Tím
jsem legalizoval svoji delší přítomnost na budově. Došel jsem k mému autu a čekal, až se cíl bude
vracet. Chvilku před jednou jsem ho uviděl a počkal, až zajde do budovy. A pak jsem jen seděl v
autě, pokuřoval, procházel si opsané poznámky a připravoval se na další sledování.
V pět hodin odpoledne vyjel jeho passat z areálu a já se vydal za ním. Vydal se do centra a já věděl,
že jede do jednoho hotelu na schůzku s jedním politikem z Krajského úřadu. Takže jsem ho sledoval
až tam a v autě čekal, až schůzka skončí. Obsah jejich jednání mě nezajímal a ani by mi to nebylo
nic platné. Měl jsem jasný úkol, nic víc. Chvíli po šesté vyšel z hotelu, nasedl do auta a vyrazil
směrem na Hrabovou. Jel přímo domů. Zaparkoval jsem svoje auto ve vedlejší ulici, z kufru jsem
vytáhl sako od obleku, sundal si bundu a sako si hodil přes sebe na rozhalenou košili. Vytáhl jsem z
igelitky falešný knírek, který byl teď o něco světlejší než moje skutečné vlasy a pečlivě si ho
přilepil na horní ret. Zamkl jsem oktávku a šel jsem obejít okolí jeho domu. Obešel jsem celý blok
vilek a rodinných baráků. Nikde žádné extrémní nebo jinak nápadné, megalomanské vily. Všechny
domy jakoby tam odjakživa patřily. A přitom tahle část byla vyhledávaná podnikateli jako dobrá
adresa. Jeho dům ležel zhruba uprostřed v ulici a ze tří stran sousedil s dalšími pozemky s baráky.
Takže žádný zadní vchod. Jediná cesta dovnitř a ven byla branka a vjezd do garáže z ulice. Taky
jsem zjistil, že dům nemá zvenčí nijak zabezpečený – neviděl jsem kamery ani náznaky čidel.
Předpokládal jsem tedy, že nějaký bezpečnostní systém může mít až uvnitř domu. Ale stejně jsem
nechtěl do jeho domu vstupovat. To bylo jen pro jistotu. Tak jsem se vrátil do svého auta a čekal.
Asi v osm večer vyšel cíl z branky. Měl sebou manželku, která byla zavěšena po jeho levém boku.
Takže bude najisto pravák, pomyslel jsem si. Praváci si většinou, v 95% vodí ženy vlevo, aby v
případě třeba napadení nebo problémů měli volnou pravačku. To je fakt. Šli pěšky a jak jsem
předpokládal, tak mířili do restaurace, která byla o několik ulic dál. Jakmile na konci ulice zabočili,
rozjel jsem se. Dojel jsem na konec a zatočil za nimi. Zaparkoval jsem u chodníku a nechal je opět
dojít až k další ulici. To se opakovalo ještě dvakrát. Nakonec jsem je viděl vcházet do restaurace.
Vydrželi tam do desáté a vydali se stejnou trasou domů. Chvíli jsem ještě čekal poblíž domu a když
po jedenácté zhasly světla, odjel jsem zpátky do penzionu.
Tady se odmlčel. Pak mi řekl, že další dny mi poví zítra. No co, zítra je taky den. Zaplatili jsme,
venku se rozloučili. Já odjel tramvají domů a on šel někam pěšky. Kam, to mě v tu chvíli
nezajímalo. Teda ne, že by mě to nezajímalo, ale neuměl jsem sledovat a nechtěl jsem zklamat jeho
důvěru, kdyby mě přistihl při tom, že ho sleduji. Tohle bylo pro mě tabu.
14. část
Tak jsme se zase sešli. Nebylo to ovšem druhý den, jak slíbil, ani další dny... trvalo to šest dní, než
jsme se potkali. Zeptal jsem se, co se stalo, ale odpověděl mi, že měl nějakou rychlovku, jako
rychlou práci, kterou musel udělat. Radši jsem se nevyptával, co za práci měl. Oba jsme si objednali
pivo a pak začal mluvit.
Den čtrnáctý
Další den jsem opět sledoval cíl. Celkově se nic zvláštního nestalo, svůj program dodržoval skoro
na minutu přesně. Mezi čekáním jsem si procházel podrobnou mapu Ostravy a připravoval si
únikové trasy, které budu muset projet o víkendu – zjistit slabá místa, kde jsou rozmístněné budovy
Policie i Městské policie, kde lze očekávat provoz a kde naopak bude klid. Každopádně se musím
vyhnout ulicím, kudy vede městská hromadná doprava, kde jsou benzínové pumpy a kde jsou
nákupní zóny. Tyhle místa jsou totiž vždy prošpikovány kamerovým systémem a vyskytuje se tam
hodně svědků a já nic z toho ke své práci nepotřebuji.
Nakonec jsem vytipoval dvě dobré trasy, kudy se v klidu a skoro nepozorován dostanu až za
Ostravu a jednu jakž takž vhodnou, i když trochu riskantní, protože částečně vedla podél trasy
tramvaje, kde bylo několik zastávek a navíc to byla hlavní ulice, kde se daly očekávat sem tam
kamery na sloupech osvětlení nebo na budovách. Každopádně tato trasa byla fakt jen jako nouzové
řešení. Celý pátek jsem pak studoval i nejbližší okolí Ostravy, v dojezdu asi půl hodiny od okraje
města a ve směru únikových tras.
Přišel víkend. Bylo hezké, slunečné počasí. Dopřál jsem si vydatnou snídani, připravil si fotoaparát
na zachycení důležitých míst. Je to výborná pomůcka, protože i když projedeš únikové trasy,
detailní fotografie ti místa připomenou a lépe si zafixuješ podrobnosti, na které bys mohl
zapomenout. Takhle to prostě chodí. Dále jsem si připravil mapu, poznámkový blok, barevné tužky
na zaznamenání kritických bodů, dalekohled a krabičku cigaret. Jedno jsem už věděl s jistotou –
překvapím ho hned ráno, když bude vyrážet z domova na pravidelný ranní běh v sedm hodin a já
budu mít půl hodiny na to, abych opustil Ostravu. Jeho žena odjížděla každý den v půl sedmé do
své práce – byla profesorkou na Ostravské univerzitě a cesta do práce ji ráno musí trvat autem
minimálně čtyřicet minut. Takže když bude pryč, tak budu mít navíc další hodinu a půl k dobru, než
se třeba po něm začne někdo shánět. Zde přicházelo v úvahu jen to, že ho začne shánět jeho
asistentka. Ale jak znám asistentky, tak nejprve bude půl hodiny až hodinu čekat, jestli se šéf někde
po cestě nezaseknul a až pak mu začne volat na jeho mobilní telefon. Tohle bude zkoušet asi další
hodinu, mezitím bude vyřizovat běžnou agendu a až pak ji napadne zavolat jeho manželce. Prostě
spousta času.
Vyrazil jsem autem kolem deváté směrem k jeho domu. Projel jsem ulicí a pokračoval první trasou.
Sem tam jsem zastavil, udělal několik fotografií a zakreslil si značky do mapy. Do bloku jsem si
zapsal důležité detaily. Dojel jsem takto až na okraj Ostravy, na klasickou okrsku, která se zarývala
do polí. Vracel jsem se stejnou cestou a opět jsem si zaznamenával důležité věci – do foťáku, do
mapy i do bloku. Z druhé strany si všímáš jiných detailů, které můžou být strategické. Když jsem
přijížděl do té vilové čtvrti, vyhnul jsem se ulici, kde měl barák, aby si náhodou někdo nevšiml
mého vozu a obličeje a najel jsem na druhou trasu. Celý postup jsem opakoval a nakonec jsem
projel i tu třetí únikovou cestu. Vracel jsem se do penziónu až pozdě odpoledne, vybaven spoustou
fotografií, barevných značek v mapě a s jedním popsaným listem poznámek. Vše jsem ukryl na
bezpečné místo a protože jsem neobědval, šel jsem pěšky do města najít nějakou restauraci, kde
bych si dal dobré jídlo.
Po návratu jsem si na pokoj vzal pár plechovek piva a česnekové brambůrky. Na stůl jsem si dal
laptop, zapnul ho a připojil fotoaparát, abych si stáhnul pořízené snímky. Vedle laptopu jsem si
rozložil mapu, vytrhnul list s poznámkami a začal jsem získané informace analyzovat. To znamená
důkladné prohlížení fotek, přesné měření v mapě, porovnávání poznámek a zapisování finální verze
plánu. Vše prostě muselo klapnout i když člověk musí počítat i s faktorem překvapení a náhody.
Skončil jsem skoro o půlnoci, šel jsem do sprchy a pak hned spát.
V neděli jsem si projel trasy už s normální rychlostí, měřil jsem čas mezi kontrolními body, které
jsem definoval i jako úkryty. To znamená, že v případě nouze tam šlo zajet a počkat nějakoou dobu,
aniž by to bylo nápadné a aby nebylo vidět vůz ze silnice. Na několika místech jsem si to zkusil –
vyjet z trasy, dojet do skrytu, dát si v klídku cigárko a pak pokračovat. Byly dvě hodiny odpoledne,
když jsem byl hotový a zbytek neděle jsem odpočíval střídavě u bazénu a u baru v penzionu.
V pondělí jsem si zopakoval sledovací den. Ráno jsem hned zaplatil pobyt v penziónu, nechal jsem
jim slušné dýško s tím, že se vrátím v noci, vyspím se a brzy ráno odjíždím jako do Polska.
Majitelka penziónu samozřejmě pochopila, řekla mi jen, ať ráno nechám klíč od pokoje na
recepčním pultu. Přes den se nestalo nic zajímavého a jakmile v jedenáct v noci zhasly světla v jeho
domě, odjel jsem se vyspat. Ráno musím vstávat brzy...
Vstal jsem v pět hodin, vysprchoval jsem se a oholil, sbalil si svoji cestovní tašku a připravil si
svoje „akční“ zavazadlo. Malý plátěný černý vak s jedním popruhem s uzávěrem na šňůru, kterou
jsem vázal rychlouzlem. Dovnitř jsem si dal svoje vybavení: kožené rukavice, pistoli s tlumičem,
podpažní rychlopouzdro vlastnoruční výroby, armádní nůž, malou, ale výkonnou bodovou baterku a
malý kožený obušek vyplněný olověnými broky. Oblékl jsem si černé tričko, přes něj jsem si dal
lehké tmavé sako, pak džíny a na nohy navlékl šněrovací černé vojenské boty s měkkou, pryžovou
podrážkou se speciálním neklouzavým vzorkem, jaké používají speciální jednotky. Na místě jsem
byl chvíli po půl sedmé, už bylo ranní světlo a slunce pomalu stoupalo výš a výš. Zaparkoval jsem
hned u malého parčíku na konci ulice, kudy můj cíl běhal. Měl jsem štěstí, že jsem zaparkoval před
nějakou dodávkou, takže ze strany od běžce nebylo moje auto moc vidět. Navíc jsem stál pod
mohutným stromem. Sundal jsem si sako a navléknul si popruhy k pistolovému pouzdru. To jsem
pak přezkami připevnil k popruhům a druhou stranu jsem pomocí gumové pásky, která zajišťovala
návrat pouzdra do svislé polohy po vytasení, které vzhledem k dlouhé hlavni a tlumiči probíhalo
vodorovně, upevnil k opasku. Oblékl jsem si sako a vzadu za opasek jsem si nasoukal kožený
obušek. Odjistil jsem zevnitř víko kufru a vystoupil z auta. Kufr jsem jen lehce přivřel, abych ho
mohl mžikem otevřít. Na kufr jsem rozložil velkou, novou mapu Ostravy. Čekal jsem a zapálil
jsem si cigaretu.
Objevil se chvíli po sedmé hodině, přesně podle plánu. Vzal jsem z kufru mapu a dělal jsem, že ji
studuji a rozhlížel jsem se jako kolem. Stál jsem hned u pravé strany dodávky. Když přibíhal, tak
jsem na něj zavolal: „Prosím vás, mohl by jste mi pomoct?“
Přiběhl ke mně, zastavil a zeptal se: „Copak potřebujete?“
„Hledám ulici Na zamčiskách a vůbec nevím, kde jsem.“
„ Počkejte,“ řekl, „ale to je tady kousek. Pojedete tady ulicí nahoru, pak se dáte doleva, pak
doprava, znovu doleva vyjedete na ní.“
„Můžete mi to ukázat tady na mapě? Mám tu zakreslenou trasu...“ a položil jsem mapu na kufr mé
oktávky.
Byl tak naivní a důvěřivý... Sklonil se a v tu chvíli jsem ho rychle švihnul obuškem přes zátylek.
Jakmile poklesl v nohou, rychle jsem otevřel kufr a nasměroval ho dovnitř. Žuchnul do kufru jako
pytel brambor, nohy jsem hodil za ním. Rychle jsem se rozhlédl, ale nikdo nikde. Měl jsem štěstí. V
kufru na straně jsem měl připravenou lepící pásku na koberce, takovou tu pevnou, látkovou. Hned
jsem mu oblepil nohy u kotníků, ruce za zády a přelepil jsem mu ústa. Nos jsem mu nechal volný na
dýchání. V bezvědomí bude tak deset minut, to už jsem měl několikrát vyzkoušený. Přibouchnul
jsem kufr, sbalil mapu, nasedl do auta a rychle jsem odjel z místa přepadu. Nastavil jsem směr na
první únikovou trasu a zcela bez problémů jsem projel Ostravou dolů až k Mošnovu. Tam jsem to
pak vzal trasou na Příbor, Hukvaldy, Kozlovice, Kunčice pod Ondřejníkem. Všechno po okreskách,
silnicím první třídy jsem se vyhýbal. Jel jsem podle pravidel, aby mě náhodou nestavěli policajti.
Před polednem jsem už byl v Beskydech a jel úzkou cestou směrem k Horní Bečvě. Pak jsem se
vydal silnicí nahoru až k bývalému armádnímu rekreačnímu středisku. Už armádě nepatřilo, prodali
ho, ale objekt pomalu chátral, současný majitel neměl zřejmě dostatek financí na opravu a přitom
ten objekt byl na tak výborném místě. Svou roli asi hrálo i to, že tam nebyl tolik žádaný lyžařský
vlek a nejbližší byl asi půl kilometru odsud.
Zajel jsem nejblíže, co jen to šlo. Musel jsem nejprve zjistit, jestli na objektu nepracují nějací
dělníci nebo jestli tam nebydlí nějakej správce. Ale nejprve jsem musel uklidnit toho v kufru. Už u
Mošnova se začal ozývat a pak se celou cestu snažil svázanýma nohama kopat do víka kufru. Vzal
jsem z přihrádky bavlněný hadr a lahvičku s chloroformem. Asi půl lahvičky jsem nakapal na ten
hadr, vystoupil z auta, a otevřel jsem kufr. Koukal na mě vyděšeně, ale jakmile jsem mu hadr
přitlačil přes nos, během několika sekund se uklidnil a upadl opět do bezvědomí. Pak jsem kufr
zavřel a pěšky se vydal ke středisku. Byl tam klid, ale musel jsem mít jistotu. A zase jsem nemohl
toho chlapa pořád uspávat nebo riskovat, že bude v autě vyvádět. Takže jsem se rozhodl, že to s ním
skončím a pak budu řešit, co s mrtvolou...
Tady se odmlčel a já věděl, že je to konec dnešní části a zbytek se dozvím zase příště.
15. část
Ten den se mi nikam nechtělo a řekl jsem si, že se budu celou dobu válet v posteli, číst si nějaký
knihy nebo se dívat na televizi. Někdy jsem takové dny míval a nic mě z postele nedostalo. V
knihovně jsem si tedy našel nějaké knihy lehčího charakteru a pak jsem si šel do kuchyně uvařit
kotel čaje s citronem a připravit nějaké chlebíčky, abych se mohl jen tak cpát v posteli při čtení.
Celé dopoledne i chvíli po poledni probíhalo vše podle mých představ. Četl jsem, chvilkami jsem si
zdřímnul, když mě kniha uspala a takhle dokola.
Musel jsem spát, když mi najednou začal vyzvánět mobilní telefon... Sakra, já ho zapoměl vypnout,
napadlo mě hned. Kdo to zase otravuje... Tak jsem to vzal a najednou slyším ve sluchátku známý
hlas: „Mladej, neflákej se v posteli a ve čtyři tě budu čekat v Holešovicích, jako vždy.“
Jak to, že má moje mobilní číslo? Vím jistě, že jsem mu ho nedával a navíc tohle číslo zná opravdu
jen pár lidí. Z práce mi volají jen na pevnou linku, kterou stále mám... A jak ví, že se válím v
posteli??? Ale než jsem se stihnul zeptat, zavěsil. No, tak to se ho tedy musím hned zeptat a s
klením jsem vstal z postele, uklidil zbytky jídla do kuchyně a knihy založil zpět do knihovny. Skočil
jsem do koupelny se osprchovat a trochu se zkulturnit. Ve čtyři hodiny odpoledne jsem už seděl u
našeho stolu a chystal se ho zrovna bombardovat otázkami. Ale předešel mě:
„Není problém zjistit číslo tvého mobilu a nemusím ti snad vysvětlovat jak...“, a spiklenecky na mě
mrknul: „A že se válíš v posteli? To mě napadlo hned, jak jsi rozespalým hlasem řekl – Prosím. To
víš, intuice a zkušenosti.“ A zase na mě mrknul.
Takže jsme si objednali a začal své další vyprávění přesně tam, kde minule skončil.
Den patnáctý
Došel jsem k prosté bráně z kovové konstrukce a pletiva. Brána byla uzamčená novým visacím
zámkem s cylindrickou vložkou. Na bráně a na plotě visely výstražné cedule: „Objekt střežen
bezpečnostní agenturou“, „Objekt střežen kamerovým systémem“ a „Pozor, objekt je střežený psy“,
ale nikde ani noha, nepřiběhl žádný pes a ani nikde v areálu nebyl slyšet štěkot. A co jsem se
pozorně díval, tak nikde na celém objektu ani jedna kamera. Takže asi jen „varování“ pro případné
nenechavce. Každopádně jsem systematicky celý areál kolem nataženého plotu obešel a
dalekohledem se zaměřoval na detaily a na stopy po pohybu nebo nějaké činnosti. Nic, jen ticho a
klid, jen zdálky od auta se začaly zase ozývat zvuky kopání a bušení zevnitř kufru. Samozřejmě
jsem hledal i čidla zabezpečovacích systémů, ale ani ty jsem neobjevil.
Vrátil jsem se k autu, vytáhl jsem pistoli s tlumičem, rázně otevřel kufr a přiložil jsem hlaveň
chlapovi doprostřed čela.
„Teď mě dobře poslouchej. Budeš v naprostým klidu a uděláš vše, co ti řeknu, rozumíš?“
Muž vyděšeně zakýval hlavou. Celou tu dobu jsem mu držel na čele pistoli, takže jsem rukou
poskakoval s ním.
„Budeme tu jen pár dnů, než dostanu za tebe zaplaceno. Pokud budeš v klidu, nikomu se nic nestane
a já tě pak vysadím v nějaký vesnici. Pokud budeš dělat problémy, tak tě zastřelím a tvoji mrtvolu
pohodím v lese, rozumíš?“
Zase rychle zakýval hlavou. Chtěl něco říct, ale přes lepící pásku se ozývalo jen slabé mumlání.
Nehodlal jsem ho samozřejmě poslouchat, takže jsem mu pásku ponechal a kufr jsem zase
zabouchl. A byl klid...
Z přihrádky auta jsem si vzal nádobíčko – sadu planžet a tenkých ocelových bodců pro nenásilné
odemčení fabek a šel jsem odemknout bránu. Během dvaceti vteřin bylo hotovo a oko zámku
odskočilo vzhůru. Byl to ten typ s vnitřní pružinou, který se uzamkne jen přitlačením a
zacvaknutím. Takže maličkost. Bránu jsem otevřel dokořán a chvíli čekal s připravenou pistolí,
jestli přece jenom nepřiběhne nějaký ten pes. Nepřiběhl... takže jsem se vrátil k autu, nastartoval a
zajel jsem do areálu a zaparkoval uvnitř malého dvora, který budova do U vytvářela. Zašel jsem k
bráně, zavřel ji a přes oka pletiva jsem zacvaknul zámek. Od brány jsem zkouknul situaci, auto bylo
skryto za jedním křídlem budovy a vidět mohlo být jedině od lesa ze západní strany. Šel jsem k
hlavní budově a ještě jednou jsem jí obešel dokola. Nikde ani známka po životě, všechny okna i
dveře byly uzavřeny a kupodivu nic nebylo vymlácený. Nádobíčkem jsem si odemknul hlavní
vchod a vešel dovnitř. Prošel jsem celým barákem, byl tam sice trochu bordel, nějaký starý nábytek
a tak, ale jinak docela čisto. Asi to tu fakt budou rekonstruovat, jsem si pomyslel.
Hledal jsem kotelnu. Ta byla ve sklepě, ale k mé zlosti nikde ani kus uhlí nebo koksu a navíc kotel
byl hodně malý. No, tak budu muset něco vymyslet. Vrátil jsem se k autu, otevřel jsem kufr a
páskou jsem svázal chlapovi nohy nad koleny. Pásku, která mu šla přes kotníky jsem nožem
rozříznul a pak jsem chlapa vytáhl z kufru. Trochu vrávoral, ale když jsem ho postrčil k vchodu, tak
malými krůčky, jak mu jen svázání nohou umožňovalo, jsme došli až do levého křídla, kde byly
ubytovací pokoje. Jeden už byl otevřený a také dveře do koupelny byly připravené. Strčil jsem s
mužem k vaně a přinutil ho kleknout s horní polovinou nad vanou. Přiložil jsem mu hlaveň pistole
přesně do důlku, kde se lebka spojuje s páteří a pod úhlem asi pětačtyřicet stupňů jsem vystřelil.
Třesklo to jako ze silnější vzduchovky, tlumič byl profi verze. Chlap se jenom napnul jak luk a hned
zase klesnul. Byl mrtvý hned. Kulka z dvaadvacítky projela míchou a vnikla do mozku, kde trošku
zařádila, rozsekala některé části mozku, ale zůstala v hlavě. Z malé dírky na krku začala vytékat
pomalu jasně červená krev.
A v tu chvíli to přišlo jako blesk z čistého nebe a já myslel, že to se mnou sekne... Já blbec zapoměl
na jeho mobilní telefon! Já vím, tobě se to může zdát jako prkotina, ale pro mě to byla
neodpustitelná chyba. Jeho mobil byl totiž celou dobu zapnutý. Vůbec mě po tu celou dobu
nenapadlo, abych ho vypnul. Jak víš, mobily se pravidelně hlásí do sítě a podle vysílačů ho lze
velice snadno vystopovat. Ve městě s přesností na desítky metrů, ve volné přírodě spíše na
kilometry, ale i tak může policie získat přesnou trasu jeho mobilu i místo, kde se naposledy
přihlásil.
Rychle jsem ho prohledal a z kapsy na boku teplákové bundy jsem vytáhnul jeho nokii. Ihned jsem
s ní třísknul o zem, až se rozletěla na kusy. To samozřejmě nestačí, i když se vypne mobil, ještě
stále má vnitřní malou baterku, která udržuje čas a některé funkce mobilu v paměti. A některé nokie
stále vysílají slabý signál, kterým se hlásí do sítě. Je nutné mobil úplně zešrotovat.
Už mrtvého chlapa jsem nechal ve vaně, tak jak byl. Vzal jsem zbytky jeho mobilu a šel s nimi
rychle do dílny vedle kotelny, kde jsem ho zabalený v hadru kladivem rozmlátil na šrot. Ale co teď?
V koupelně nahoře mám mrtvolu, pokud už začalo pátrání, tak jeho mobil vystopují do několika
hodin. Teď jsem musel jednat rychle a hlavně už bez chyb...
Vrátil jsem se do koupelny. Z rány už krev nevytékala, takže jsem ranku ucpal kouskem hadru a
přelepil kusem lepící pásky, kterou jsem mu odmotal z rukou. Pak jsem mu odstranil zbytek všech
pout i pásku z úst. Chlapa jsem posadil vedle vany a zatáhl jsem mu horní víčka, takže v tu chvíli
vypadal, jako by spal. Vzal jsem ho pod pažemi a vytáhnul k autu. Do kufru ho dát nemůžu, co
kdyby mě stavěli policajti, že? Takže jsem otevřel dveře od spolujezdce a mrtvého chlapa jsem tam
nasoukal na sedačku. Vzadu jsem měl kufr s mým oblečením, takže jsem chvíli hledal, do čeho ho
oblíknu. Nakonec jsem zvolil šedivou mikinu, kterou na mrtvolu navléknul a kapuci mu přetáhnul
přes hlavu. Pak jsem ho připoutal bezpečnostním pásem a ruce jsem mu založil křížem přes prsa.
Musel jsem najít nějaké špendlíky a sponky, abych mu ty ruce zajistil. Nakonec to vypadalo, jako
by ten můj spolujezdec jenom spal. Měl jsem štěstí, že jsem jednal rychle a ještě nenastala posmrtná
ztuhlost, která obvykle přichází tak hodinu dvě po smrti. Vrátil jsem se rychle do budovy, v dílně
sebral zbytky mobilu a v koupelně jsem důkladně odstranil krev z vany. Pak jsem šel hledat nějaký
alkohol, jestli tu náhodou někde v baru nebo v jídelně nezbyl. Ale našel jsem jen asi tři deci bílého
vína v jedné sedmičkové láhvi. Odšpuntoval jsem ji a přičichnul, jestli už z vína není ocet. Naštěstí
nebyl. Takže jsem fofrem pelášil k autu, nějaké víno mu nalil do pootevřených úst. Sice hned
vyteklo, ale svůj účel na chvíli splní. Zbytek vína jsem mu vylil na tělo za mikinu a když se člověk
k mrtvole sklonil, cítil prostě alkohol. Tohle musí zabrat, takže kdyby mě stavěli policajti, tak jim
řeknu, že to kamarád přehnal, že spí opilej a já ho vezu domů...
Přelezl jsem plot a znovu jsem odemknul bránu, pak jsem autem vyjel na příjezdovou cestu. Vzal
jsem nějaké větve, co se válely u plotu a od dvora až k cestě jsem zametl stopy po pneumatikách.
Pak jsem bránu zavřel a zacvaknul jsem zámek.
Vracel jsem se stejnou cestou a usilovně jsem přemýšlel, jak se zbavím mrtvoly. Musel jsem jet
opatrně a přesně podle předpisů a hlavně nenápadně. Ale taky jsem musel jednat rychle a najít úplně
jiné místo, kde se mrtvého zbavím. Jestliže s ním pojedu dlouho, za chvíli nastoupí posmrtná
ztuhlost a bude to už na obličeji poznat. Prostě zkušený člověk nebo policajt za pár hodin pozná, že
spolujezdec nespí, ale je mrtvý. Už pomalu nastával večer a já věděl, že v noci musí být chlap už
nadobro zmezelej ze světa, bez důkazů, bez jediného kousíčku jeho těla.
Jel jsem přes Rožnov pod Radhoští, kde jsem u jedné benzínové pumpy natankoval a do kontejneru
jsem vyhodil zbytky nokie, pak přes Valašské Meziříčí až do Milotic nad Bečvou, kam jsem dorazil
kolem dvacáté hodiny. Posmrtná ztuhlost už byla znát, ještě štěstí, že už byl večer a bylo špatně
vidět. U Milotic jsou u Bečvy velké vodní nádrže. Tady prostě musí zmizet.
„Tak a to je dneska vše, mladej. Pokračování příště. To se dozvíš, jak jsem se mrtvoly zbavil, aby ho
nikdo nikdy nenašel.“
Pak na stůl položil dvoustovku, řekl Ahoj a že se ozve. Pak odešel. Pomalu jsem se vydal směrem k
domovu a přemýšlel o tomhle chlapovi, co je vlastně zač...
16. část
Uběhl zase nějakej ten den, kdy jsme se neviděli. Chodil jsem na naše místo tak jako nahodile,
vůbec ne systematicky. Ale pořád nic. Pomalu jsem se začal smiřovat s tím, že se zbytek asi už
nedozvím nebo to bude trvat zase dlouho... a mě tlačil čas. Slíbil jsem totiž šéfredaktorovi
sólokapra, článek nebo spíše povídku, která bude takříkajíc bombou!
A jednoho dne zase zavolal: „Hele, byl jsem teď pracovně mimo, tak se nezlob, mladej. Jestli máš
dneska čas, tak večer kolem sedmý budu U majora.“ ...a zavěsil.
No, to je dobrý, jsem si říkal. A u kterýho majora? Takže internet, strýček Google a ejhle, jako první
odkaz na mě vyskočila restaurace U majora Zemana... Zkusil jsem ještě vyhledat další podobné
názvy, ale nic, jen tahle. Fikaný, řekl jsem si, poví jen název a ví, že to stačí!
Večer v sedm jsem už slézal po schůdcích dolů v Krakovské ulici a už na prahu jsem zůstal s hubou
otevřenou. Vrchní mě tam uviděl a jen zahulákal: „Kochat se můžeš, až si dáš pivo, mladej a jdi
dozadu, máš tam fleka!“ Tak jsem sklapnul hubu a podpatky a šel od výčepu doprava, kde byl
hlavní prostor hospody. Už tam seděl, úplně vzadu, kde byl klid a kde se hluk hospody docela
rozplýval, před sebou měl svý obligátní pivo, ruma, Lucky Strikes a jen kývnul hlavou, abych se
posadil.
„Zdar kamaráde,“ řekl na pozdrav, „Tady je docela hlučno, plno uší a očí, ale zase tu mají nejlepší
pivko v centru a výborný vepřový kolínko...“
„Ahoj,“ odpověděl jsem, „Koukám, že tu je plno. To tu budeme jako na sebe řvát?“
„Neboj se, dnes jsem ti ulehčil práci a máš to tady ve složce. No, ale nejsem žádnej spisovatel, tak
si to přečti a přepiš podle svýho.“
„Tys mi to sepsal předem? A co když budu mít otázky?“ odpověděl jsem.
„Tak si je budeš psát. Chceš půjčit propisku???“ zasmál se.
„Oukej, neboj, tužku mám... budu tedy číst, sem tam se optám na detaily nebo doplnění...“
„Jasan a já mezi tím zpracuji to koleno!“
Den šestnáctý
Už je půlnoc a já stojím s oktávkou na okresce u Milotic, u jednoho z jezer, co tam jsou a
přemýšlím, co dál. V duchu si projíždím uplynulé hodiny a hledám, jestli jsem kromě toho mobilu
neudělal ještě nějakou chybu. Chyby se totiž v týhle branži neodpouští. V tomhle řemesle prostě
chyby být nesmí a nesmí zde mít místo ani náhody nebo nepředvídatelné události. Vše musí být
naplánováno do posledního detailu a na každé kdyby musí být odpověď. Na každou akci musí být
připravená protiakce a každý plán musí mít svoje tajná dvířka, nejlépe několikery, aby se dalo
uniknout a zmizet beze stopy. A přesně tohle mě teď čekalo. Musel jsem otevřít tajný únikový
východ, abych se z téhle šlamastyky dostal. Protože jezdit si z okresu do okresu, z kraje do kraje s
mrtvolou na sedadle spolujezdce nebylo zrovna dobré řešení. A jen tak pohodit tělo v lese jsem
nemohl. Dostal jsem jasné pokyny, rozkazy a ty se holt musí splnit, ať se děje, co se děje. A to
hlavní, proč si mě vlastně najali bylo se zbavit mrtvoly bez důkazů, beze stopy, bez jediné molekuly
DNA...
Nejhorší na tom bylo, že zrovna v téhle oblasti jsem neměl žádné takzvané zázemí a nic předem
zajištěného. Improvizoval jsem a tomu jsem musel přizpůsobit i další moje kroky. Dál cestovat s
mrtvolou už bylo riskantní, navíc se už jistě rozjelo pátrání a to by mi mohlo hodně znepříjemnit
život. Ne, že bych se z toho nějak nakonec nedostal, na to jsem byl předem připravenej a zajištěnej,
ale vždy se najde šťoural, který by to mohl celý hodně znepříjemnit a já, ani moji chlebodárci jsme
o žádnou popularitu nestáli.
Takže první část plánu byla: schovat tělo, než si připravím zázemí a podmínky. Schovat ho tak, aby
ho nikdo neobjevil. Zdá se to nemožné v tom našem malém státečku, kde vlastně neexistuje tak
rozsáhlý prostor, kam lidská noha nevstoupí několik dnů.
Mezi Bečvou a největší nádrží nebo spíše rybníkem je chatová oblast, takovejch třicet, čtyřicet
různě velkých chat, chatiček a zahradních domků posazených na jihozápadním břehu. Tam někam
musím tělo na pár hodin schovat. Musím brát v úvahu, že spousta chatařů bude ještě tam a projíždět
v hluboké noci sem a tam a hledat vhodné místo může být nápadné. Takže tam musím pěšky.
Musím si všímat, u které chaty je auto, ale musím brát v úvahu, že majitel mohl dojet autobusem.
Taky musím brát v úvahu, že spousta chat již má nainstalovaný alarm, který se prostě rozeřve.
Takže musím najít chatu, která má nějakou kůlničku nebo dřevník, které na alarmy moc napojené
nejsou.
Po hrázi jsem jel s vypnutými světly, potichu, krokem. Zastavil jsem na takovém malém
prostranství, vzal si baterku, šperháky, pistoli v podpažním pouzdru, kuklu na hlavu. Přeběhl jsem
silnici a šel lesíkem, co je po levé straně. Trvalo mi asi půl hodiny, když jsem objevil vhodný
objekt. Bylo to skoro až na konci chatové oblasti po levé straně. Malá chatka se sedlovou střechou a
vedle ní, asi tři, čtyři metry kůlnu s visacím zámkem. Chatka byla skoro u cesty a vlastně v takové
zahradě. Kolem chatky byl klid, branka nízkého plůtku byla zavřená a nikde jsem neviděl
zaparkované auto. Vrátil jsem se tedy ke svýmu autu, nastartoval, světla jsem nezapínal a po silnici
se pomalu blížil až k chatce. Minul jsem ji a na odbočce u háze druhéro rybníka jsem se otočil a
přijel tak, abych měl dveře spolujezdce na straně té kůlny. Vše probíhalo hladce, potichu. Zastavil
jsem, vypnul motor a čekal jsem. Jestli se třeba někde nerozsvítí světlo nebo jestli se poblíž někdo
neobjeví. Dal jsem si raději načas a čekal celou hodinu. Všude byl klid a mrtvo... i vedle mě na
sedačce spolujezdce.
Potichu jsem otevřel dveře od auta a lehce je zamáčknul zpět. Pak jsem stejně tak otevřel dveře u
spolujezdce, mrtvolu jsem odpoutal a vytáhnul na okraj silnice. Tělo už začínalo zase povolovat,
což bylo dobře. Pak jsem mrtvolu přehodil přes plůtek. Žuchlo to docela hlasitě, takže jsem se
přikrčil a zase poslouchal. Když se nic nedělo, opatrně jsem zavřel dveře u auta a překulil jsem se
přes plot vedle těla. Přikrčený jsem se přemístil k boudě, šperhákem jsem otevřel visací zámek a
opatrně jsem otevřel prkenné dveře. Uvnitř boudy byla spousta harampádí. Pomalu jsem přesouval
jednotlivé předměty tak, aby jsem měl kam ukrýt tělo. Když to bylo, tak jsem se vrátil k plotu a
chlapa jsem přetáhnul do kůlny. Složil jsem ho do rohu, přikryl starou dekou, co jsem tam našel a
úplně stejným způsobem jsem na něj navršil všechny ty předměty, aby nebyl vidět. Pak jsem ten
visací zámek zase zamknul. A doufal jsem, že mám několik hodin na to, abych si připravil vše
potřebné na zbavení se mrtvoly. Vlezl jsem do auta, nastartoval, nechal chvíli běžet motor a pak
jsem se pomalu vydal po stejné silnici zpět. Samozřejmě se zhasnutými světly. Vyjel jsem až na
hlavní silnici, zaparkoval jsem a pěšky jsem se vydal zpět zkontrolovat, jestli se třeba někdo
nevzbudil nebo něco podobnýho. Štěstí mi přálo a všude byl klídek, čtyři hodiny ráno...
Nespal jsem celou noc, nebyl čas. Vydal jsem se směrem k Přerovu. Když jsem tam dorazil, už
začalo svítat. Měl jsem teď před sebou dva úkoly, abych byl schopen dokončit to, co jsem začal.
Sehnat vhodný objekt a koupit na několika místech dvě stě kilogramů hydroxidu draselného. Ale
nejprve jsem se musel trochu vzpamatovat, zajít na kafe, doplnit tekutiny a v klidu vše promyslet.
A další část ti povím zase zítra...
17. část
Jak slíbil, tak se i stalo. Ozval se mi hned ráno, že bychom se mohli odpoledne sejít ve Strašnicích.
Je tam taková normální hospůdka, skvělé pivo a hlavně klídek, jak říkal.
Odpoledne jsem se vypravil tramvají na místo a hospodu jsem hned našel. Byla na rohu hlavní
ulice, kousek od Edenu z jedné strany a od stadionu Bohemians ze strany druhé. Vešel jsem dovnitř
a hned mi bylo jasné, proč zvolil tohle. Oddělené boxy s lavicemi a stolem pro šest lidí, běžná
atmosféra čtyřkových knajp, televize v rohu, kde běžel nějaký sportovní kanál a zcela zaměstnával
zřejmě pravidelné štamgasty.
„Ahoj, tak dneska žádné papíry?“ pozdravil jsem ho na začátku.
„Zdravím tě, ne, dnes pojedeme na ostro.“ zasmál se, „Dáme si něco šmakózního?“
„Ani nevím, nemám hlad.“ odpověděl jsem.
„Nemyslím žrádlo, jasný? Myslím něco dobrýho k pití a samozřejmě zvu.“
„Tak mě je to jedno a nechám se pozvat.“
Přišel ospalý, nemastný a neslaný číšník, takový ten typ, který svou práci dělá jen pro to, že ji dělá a
dává najevo, jak moc ho to nebaví a jak jsou mu všichni hosté naprosto ukradení...
„Dáme si dva gambáče a nějaký výborný koňak, to nejlepší co máte.“ řekl.
„Máme jen martel a nějaký gruzíňák, stačí?“ odpověděl kysele číšník.
„Ne, nestačí a chovejte se jako profesionál!“ zavrčel vztekle hlasem, při kterém se mi ježily chlupy
na rukou. Začal jsem tušit problém...
„Říkám, že máme martel a gruzíňák, co si račte přát?“ reagoval číšník a zatvářil se, jako bychom
ho strašně otravovali.
„Tak si obojí strčte do prdele a doneste nám to pivo a nápojový lístek. A to pivo prosím s mírou a
bez plivance.“ usmál se můj společník.
„Jestli se vám tu nelíbí, tak můžete odejít.“ řekl ten unavený číšník.
„Nám se tu líbí, chceme tu udělat útratu, chceme si dát dobrý pití a jediné, co se nám nelíbí je vaše
chování. A buď se budete chovat slušně nebo vám nakopu prdel tak, že si na ni tejden nesednete!!!“
řekl už zvýšeným a výhružným tónem.
„Se uklidněte“ jen hlesl číšník a odešel pro pivo a nápoják.
„Zmrd jeden, když ho to nebaví, tak ať táhne utírat prdel ležákům do domova důchodců.“ zavrčel,
„Sakra, taková hezká hospoda a takovej kretén. No nic, začneme s vyprávěním, co?“
Souhlasil jsem.
Číšník se samozřejmě uklidnil, asi měl moc tlustou hroší kůži, donesl pivo i lístek, objednali jsme si
nakonec irskou tulamorku, obsluhoval nás už beze slova.
Den sedmnáctý
Seděl jsem v jednom bistru na náměstí, popíjel jsem silné presso a kouřil jsem jak tovární komín.
Musím najít nějakou realitku a sehnat statek k pronájmu. Půjčil jsem si od obsluhy místní zlaté
stránky a začal jsem vybírat. Nakonec jsem si vytipoval tři realitní kanceláře, opsal si adresy a
telefony a čekal jsem do devíti, než začnou pracovat.
Zavolal jsem na první a zeptal se, jestli nemají ke krátkodobému pronájmu nějaký uzavřený a
opuštěný statek. Přišel jsem s historkou, že jsem fotograf a chci tam nafotit profesionální portfolio s
modelkami. A že chci hlavně rychlost a diskrétnost. Bohužel neměli nic v nabídce a realiťák mi
hned začal dávat další a další nabídky, které jsem rázně odmítnul. Vytočil jsem číslo druhé realitky a
tam mi už štěstí přálo. Rozhovor byl stručný: „Ano, něco takového máme v nabídce kousek od
Hranic na Moravě, ale je to totálně v dezolátním stavu. Jo, přesně tohle potřebuji, můžu se stavit a
že bychom se zajeli na to podívat? Není problém, ale objekt je určen k prodeji a ne k pronájmu.
Nechci kupovat, ale zaplatím za pár dnů, když mi to pronajmete. Samozřejmě vše diskrétně a kdyby
se náhodou našel kupec, tak ihned objekt opustím. Zkusím se zeptat šéfa, počkejte mi na telefonu.
Ano, to by šlo a kolik by jste si představoval, že nám dáte za týden pronájmu? Padesát tisíc! Cože?
Ano, dám vám padesát tisíc, když budu spokojený a bude to diskrétní a nikdo mě tam nebude
obtěžovat. Vydržte... Ano, šéf říká, že se máte stavit, my připravíme interní smlouvu.“
Za deset minut jsem už seděl v kanceláři realitky, koukal na fotografie statku a nakonec souhlasil.
Předložil jsem jeden z několika občanských průkazů, co jsem měl u sebe a na stůl jsem vysázel
padesát tisíc. Za dalších deset minut jsme už jeli s agentem na statek.
Statek byl přesně to, co jsem hledal, kousek od vesnice, ze všech stran obehnaný loukami, polem,
tedy rozhled všude. Uvnitř už to žádná sláva nebyla, ale pro moje účely to stačilo. Byla to v
podstatě ruina, i když stála asi jen na čestný slovo... Byla tam hlavní budova a další hospodářské
budovy přilepené k baráku a vše bylo spojené vnější vysokou zdí. Jediný vstup byl širokými,
dřevěnými vraty. Přesně tohle jsem hledal! Takže po prohlídce jsme se vydali zpět do Přerova a tam
se rozloučili s tím, že klíče od objektu vrátím přesně za týden nebo dřív, ale to nebude mít z mé
strany vliv na zaplacenou cenu.
Začal jsem tedy objíždět prodejny se zemědělskými potřebami, drogerie a podobné, abych nakoupil
dostatečné množství hydroxidu draselného. Trvalo mi to skoro celé odpoledne, protože jsem jezdil v
širokém okruhu kolem Přerova, Olomouce, Kroměříže a Hranic na Moravě. Nakonec jsem měl
potřebných dvě stě kilo. Ty jsem převezl k večeru na statek. Pak jsem se vypravil do Milotic, k tý
chatce pro mého mrtvýho chlapa.
Dojel jsem večer, ale musel jsem počkat, až bude tma. Zaparkoval jsem na tý odbočce u druhé hráze
a čekal. Jakmile byla všude tma, popojel jsem k chatce se zhasnutými světly. Přeskočil jsem plůtek,
šperhákem otevřel kůlnu, odstranil jsem věci, co jsem na mrtvolu nakupil. Zpět je dávat nebudu,
kašlu na to... Vzal jsem tělo pod pažemi a vytáhnul jsem ho ven. Zamkl jsem boudu, s utíráním
otisků jsem se nezabýval, měl jsem samozřejmě jako vždy rukavice. Přemístil jsem tělo do kufru
oktávky a vydal se k Hranicím, ke statku.
Dojel jsem tam před půlnocí, otevřel jsem vrata a zajel dovnitř. V baráku fungovala elektřina,
nebyla odpojená, to už jsem si zjistil předem. Rozsvítil jsem v chodbě a moje první kroky vedly k
brutaru v jakési komoře, spojené s garáží. Napustil jsem do něj vodu, připravil si třísky na podpal a
spoustu polen na přikládání. Jakmile byl kotel plný, zapálil jsem pod ním a šel jsem připravit vanu.
Ta byla v koupelně, špinavá, zanesená, zrezivělá. Tak jsem ji jakž takž umyl od té špíny a potom
jsem do koupelny přenesl mrtvolu. Tu jsem svlékl z oblečení a málem jsem se poblil jak začínal
smrdět. Tělo jsem vložil do vany tak, aby byl úplně poskládanej. Pak jsem ho zasypal těmi dvě stě
kilogramy hydroxidu draselného.
Vrátil jsem se k brutaru, kde jsem přiložil a čekal, až se začne voda vařit. Když to bylo, tak jsem
vzal kýbl a postupně jsem tu vařící vodu vléval do vany. Syčelo to, bublalo, smrdělo. Postupně jsem
do kotle přidával vodu a stále topil a vroucí vodou jsem zaléval mrtvolu, až nakonec byla vana
přesně plná až nad tělo. To už se začalo rozpouštět, měkké tkáně jdou nejdříve, to je hned. Vzniká
slizká břečka, která šíleně smrdí a já se fakt párkrát vyzvracel, ale to jinak nejde. Tak jsem nechal
působit žíravinu a šel se trochu prospat. Spal jsem v autě až do rána.
Když jsem se vzbudil, v první chvíli jsem vůbec netušil, kde jsem. Ale s první cigaretou se vše
spravilo a šel jsem se podívat, co se stalo s tělem. A zjistil jsem, že těch dvě stě kilo louhu nestačilo.
Sice už nebylo skoro poznat, co v tý vaně je, nebylo to už tělo, ale pořád tam bylo mnoho různých
tkání. Zejména kostí, i když některé menší kosti byly už rozpuštěné. Pomocí drátu jsem vytáhnul
špunt a nechal tu slizkou břečku odtékat do septiku. A znovu jsem vyjel ven, abych nakoupil další
hydroxid draselný. Teď jsem nemohl jet do stejných prodejen, kde už jsem byl, takže jsem se vydal
více na jih, směrem k Otrokovicím a ke Zlínu. Nakonec jsem měl v kufru zase dvě stě kilo louhu a
vracel jsem se zpět.
Když jsem přijel, tak jsem šel hned do koupelny zjistit stav. Bylo to docela v pohodě, už pomalu
nebylo poznat, že jde o člověka. Prostě taková směs kostí a rozežraného masa, které vypadalo jako
průsvitná, žlutorůžová hmota. Prostě takovej blivajz.
Musím to urychlit, nedá se nic dělat a musí to být prostě pryč. Takže jsem vzal velké kladivo a pod
vanou jsem vysekal díru, abych tam mohl udělat ohniště. Aby totiž byla reakce louhu s tělem
agresivní, je nutné, aby se louh vařil. Samozřejmě by to šlo i bez toho, jen rozložení těla trvá
několik dnů a já potřeboval, aby to byly hodiny.
Možná o tom nevíš, ale ve světě již existuje takzvaný mokrý pohřeb, kdy se tělo takto v louhu
rozpustí a nezůstane nic. Co já vím, tak je to třeba už docela běžné v Anglii nebo v Holandsku nebo
v severských zemích. Je to postavený na stejném principu, jen mají na to speciální kotly, kde je
vhodná teplota a tlak a to tělo je rozložené v hydroxidu draselném nebo sodném za pár hodin,
včetně všech kostí. A já musel pracovat jen s teplotou, s tlakem ne...
Pod vanou jsem rozložil papír, třísky a polena. V brutaru jsem opět začal vařit vodu. Když vařila,
tak jsem ten nový louh nasypal zase do vany a začal tam tu vařící vodu nalévat. Reakce začala
ihned. Pak jsem zapálil oheň pod vanou. Vzal jsem velkou dřevěnou vařechu, co jsem tam našel a
míchal jsem s hmotou ve vaně. No, abych to urychlil, trvalo to až do rána, více než deset hodin, než
bylo tělo rozpuštěno. Mezitím jsem v brutaru spálil oblečení a věci. Samozřejmě tam zůstaly zbytky
kostí, které bych musel rozpouštět pár dní. Kdybych měl ten kotel, kde je tlak a vysoká teplota, tak
je to pryč v mžiku.
Ráno bylo vše hotovo. Vypustil jsem vanu a šel znovu vařit vodu v kotli, abych vše vyčistil. Za pár
hodin bylo vymalováno a uklizeno a na dně vany bylo jen asi dvě, tři kila kostních zbytků, které
jsem vytáhnul a kladivem rozdrtil na prach, který jsem v tý vaně spláchnul. Vanu jsem pak ještě
několikrát propláchnul vařící vodou, aby zbytky odtekly do septiku. Zpod vany jsem vymetl zbytky
po ohništi a vše šel vyhodit. To, že jsou pod vanou rozbité kachlíky jsem už neřešil. Tělo zmizelo v
septiku a takovým způsobem, že DNA je z toho sajrajtu nečitelná. Pak jsem vzal hadici a nakonec
jsem vystříkal koupelnu, aby tam fakt nic nezůstalo. Když jsem byl se vším hotový, úklid
trval pár hodin, šel jsem se projít po okolí a pak odpočinout zase do auta.
Probudil jsem se další den ráno a šel jsem komplet vše zkontrolovat.
Až na ty rozbité kachle z boku vany nebylo poznat, že se tady něco dělo. Jediné stopy zůstaly v
septiku, ale ty za pár dní zaniknou díky bakteriím a prostředí a byl jsem si jistý, že nikdo se do
septiku nepodívá dalších deset let. Uklidil jsem zbytek, zametl stopy a vydal se do Přerova, abych
odevzdal klíče o statku. Když jsem přijel do tý realitky, tak na mě koukali a mysleli si, že budu chtít
vrátit peníze. Tak jsem je uklidnil, že jsem vše stihnul nafotit včas, poděkoval a řekl, že ten statek
asi nikdy neprodají, pokud nepůjdou s cenou o polovinu dolů.
V deset hodin jsem byl už na dálnici a jel směrem na Prahu. V jedenáct jsem od pumpy u Velkého
Meziříčí zavolal na centrálu a nahlásil splnění úkolu.
Tak to je vše a příště ti povím další případy, ty už byly jednodušší, nemusel jsem uklízet…
KONEC 1. DÍLU… DALŠÍ DÍL JE V HLAVĚ!