docTutaj - Powiat Nyski
download 
Stížnost Transkript
Tutaj - Powiat Nyski
Zabytki Sakralne pogranicza nysko - jesenickiego MATERIAŁY POKONFERENCYJNE Starostwo Powiatowe w Nysie Nysa 2009 PROJEKT JEST WSPÓŁFINANSOWANY ZE ŚRODKÓW EUROPEJSKIEGO FUNDUSZU ROZWOJU REGIONALNEGO ORAZ ZE ŚRODKÓW BUDŻETU PAŃSTWA PRZEKRACZAMY GRANICE Niniejsza publikacja wydana została w ramach projektu „Zabytki sakralne pogranicza nysko - jesenickiego”. Projekt zrealizowany przez Wydział Promocji, Sportu i Turystyki Starostwa Powiatowego w Nysie pod kierownictwem Anatola Bukały. Powiat Nyski Starostwo Powiatowe w Nysie ul. Moniuszki 9-10 48-300 Nysa tel. 77 408 50 00 fax 77 408 50 70 e-mail: [email protected] www.powiat.nysa.pl PARTNER PROJEKTU Jesenická rozvojová o.p.s. Palackého 2/1341 790 01 Jeseník [email protected] tel.: +420-584 459 531 www.jesenicko.eu ISBN 978-83-929877-1-0 TLUMACZENIE NIEMIECKIE: Biuro Tłumaczeń BEST TŁUMACZENIE CZESKIE: Biuro Tłumaczeń BEST ZDJĘCIA: B. Budziaszek, A. Bukała, J. Kowal, M. Mařaková, K Miśniakiewicz, M. Neubauerová, M. Rychlý, J. Skop, I. Solisz, K. Staszków, M. Šos Wydawca: Drukarnia SADY (Krapkowice os. Sady 2) na zlecenie Starostwa Powiatowego w Nysie Copyright by Starostwo Powiatowe w Nysie SPIS TREŚCI: 5. Wprowadzenie 9. Anatol Bukała Zabytki sakralne jako element wspólnego dziedzictwa historycznego w kontekście turystyki kulturowej na pograniczu polsko-czeskim w rejonie nysko - jesenickim 43. Izabela Kicak Nysa „Śląskim Rzymem”? 59. Mgr. Květoslav Growka Miejsce odpustowe Křížový Vrch nad Jesenikiem 81. Mgr. Michaela Neubauerová Klasztory żeńskie na Jeseniku 105. Iwona Solisz Finansowanie konserwacji zabytków sakralnych 119. dr Paweł Karaszkiewicz Problemy konserwacji witraży 137. inż. Jerzy Siwek Przyczyny zawilgoceń budowli 149. dr Katarzyna Słyk Laboratoria badawcze i konserwatorskie w centrum badawczo-edukacyjnym konserwacji zabytków PWSZ w Nysie 159. Grażyna Grabowska Maria Luiza Merkert - błogosławiona z Nysy 192. Paweł Sekieta Zabytki sakralne powiatu nyskiego wpisane do rejestru zabytków województwa opolskiego Serdeczne podziękowania dla osób i instytucji zaangażowanych w realizację projektu „Zabytki sakralne pogranicza nysko – jesenickiego”. Wśród nich są Kazimierz Staszków, Grażyna Grabowska, Krzysztof Miśniakiewicz, ks. prałat Mikołaj Mróz, Marcel Šos, Martina Mařáková, Květoslav Growka, Michaela Neubauerová, dr Paweł Karaszkiewicz, Iwona Solisz, Jerzy Siwek, dr Katarzyna Słyk, dr Paweł Szymkowicz, Michał Kaczmarzyk, Paweł Sekieta, Anna Opałka, Centrum Badawczo-Edukacyjne Konserwacji Zabytków PWSZ w Nysie oraz Jesenická rozvojová o.p.s. Niniejsza publikacja jest zbiorem wykładów wygłoszonych podczas zorganizowanej przez Starostwo Powiatowe w Nysie we współpracy z Centrum Badawczo - Edukacyjnym Konserwacji Zabytków przy Państwowej Wyższej Szkole Zawodowej w Nysie międzynarodowej konferencji pn. „Zabytki sakralne pogranicza nysko – jesenickiego”, która odbyła się 6 listopada 2009 r. w Collegium Artium PWSZ w Nysie. Konferencja ta była częścią realizowanego przez Wydział Promocji, Sportu i Turystyki Starostwa Powiatowego w Nysie projektu pn. „Zabytki sakralne pogranicza nysko – jesenickiego” współfinansowanego ze środków Europejskiego Funduszu Rozwoju Regionalnego oraz ze środków budżetu państwa w ramach Programu Operacyjnego Współpracy Transgranicznej Republika Czeska – Rzeczpospolita Polska 2007 – 2013 Fundusz Mikroprojektów Euroregionu Pradziad. W ramach niniejszego projektu Starostwo Powiatowe w Nysie wydało album ze zdjęciami oraz opisem najbardziej znanych zabytków architektury sakralnej pogranicza nysko – jesenickiego a także historycznym wstępem napisanym przez krajoznawcę i pasjonata lokalnej historii – Kazimierza Staszkowa. Szczególne miejsce w publikacji zajmuje przedstawiona w sposób niezwykle ciekawy przez Grażynę Grabowską postać Marii Luizy Merkert – Błogosławionej z Nysy. Dodatkowym elementem projektu była wystawa fotograficzna ilustrująca perły architektury sakralnej pogranicza nysko – jesenickiego. Wystawa ta prezentowana była we wszystkich dziewięciu gminach powiatu nyskiego oraz w Jeseniku. Z zawartych w niniejszej publikacji artykułów dowiedzą się Państwo m.in. dlaczego Nysa nazywana jest „śląskim Rzymem” i czy słusznie, przeczytają o historii klasztorów w regionie jesenickim oraz o szczególnym dla naszych południowych sąsiadów miejscu, jakim jest Křížový vrch. Wśród wykładów znalazły się także te podejmujące temat konserwacji witraży czy problematykę zawilgoceń budowli oraz finansowania konserwacji zabytków. Szanowni Państwo, warto sięgnąć po tą publikację i spojrzeć na nasze zabytki, nie tylko sakralne, oczami innych, oczami historyków ale także fascynatów historii lokalnej czy konserwatorów zabytków. Serdecznie zapraszam do lektury, Adam Fujarczuk Starosta Nyski Tato publikace je sbírkou přednesených přednášek na mezinárodní konferenci pod názvem „Sakrální památky nysko-jesenického pohraničí”, kterou uspořádalo Starostwo Powiatowe v Nyse ve spolupráci se Vzdělávacím a výzkumným centrem konzervace památek při Státní vysoké odborné škole (Państwowej Wyższej Szkole Zawodowej PWSZ) v Nyse, která proběhla 6. listopadu 2009 v Collegium Artium SVOS v Nyse. Tato konference byla částí projektu pod názvem „Sakrální památky nysko-jesenického pohraničí”, realizovaného Odborem propagace, sportu a turistiky Starostwa Powiatowego v Nyse, spolufinancovaného z prostředků Evropského fondu pro regionální rozvoj a z prostředků státního rozpočtu v rámci Operačního programu přeshraniční spolupráce Česká republika – Rzeczpospolita Polska 2007–2013 Fond Mikroprojektů Euroregionu Praděd. V rámci tohoto projektu Starostwo Powiatowe v Nyse vydalo album s fotografiemi a popisem nejznámějších památek sakrální architektury nysko-jesenického pohraničí a také s historickým úvodem napsaným národopiscem a nadšencem místní historie – Kazimierzem Staszkowem. Výjimečné místo v publikaci zaujímá postava Marie Luizy Merkert – Blahořečené z Nysy, prezentována neobvykle zajímavým způsobem Grażyną Grabowską. Dodatečným prvkem projektu byla fotografická výstava ilustrující perly sakrální architektury nysko-jesenického pohraničí. Tato výstava byla prezentována ve všech devíti obcích nyského okresu a v Jeseníku. V obsažených článcích této publikace se čtenáři dozvědí mimo jiné, proč je Nysa nazývána „slezským Římem” a zda oprávněně, přečtou si o historii klášterů v jesenickém regionu a také o neobvyklém místě, jakým je pro naše jižní sousedy Křížový vrch. Mezi přednáškami se rovněž nalezly takové, které vyzdvihují téma konzervace vitráží nebo problematiku zavlhnutí staveb a financování konzervace památek. Vážení čtenáři, stojí za to sáhnout po této publikaci a podívat se na naše památky, nejenom sakrální, očima jiných, očima historiků, ale také milovníků místní historie nebo konzervátorů památek. Srdečně Vás zvu k četbě, Adam Fujarczuk Nyský starosta Die vorliegende Publikation ist eine Zusammenfassung von Vorträgen, die während der durch den Landrat in Nysa in Zusammenarbeit mit dem Denkmalschutz Prüf- und Ausbildungszentrum der staatlichen Fachhochschule Nysa organisierten Konferenz, gehalten wurden. Die Konferenz unter dem Namen „Sakrale Denkmäler der Grenzregion Nysa-Jesenik“, fand am 6. November 2009 im PWSZ Collegium Atrium in Nysa statt, und war Teil eines von der Werbe, Sport- und Tourismusabteilung des Landrats Nysa unter dem Namen „Sakrale Denkmäler der Grenzregion Nysa-Jesenik“ geleiteten Projekts, das aus Mitteln des Europäischen Regionalentwicklungsfonds sowie des Staatsbudgets im Rahmen des Fonds des Operativen Programms zur Grenzübergreifenden Zusammenarbeit zwischen den Republiken Tschechien und Polen 2007 – 2013 finanziert wurde. Im Rahmen des vorliegenden Projekts gab der Landrat Nysa ein Bilderalbum sowie Beschreibungen der bekanntesten sakralen Baudenkmäler der Grenzregion Nysa-Jesenik, mit einem von Kazimierz Staszków mit Geschichtskenntnis und Passion geschriebenem Vorwort heraus. Einen besonderen Platz in der Publikation nimmt die von Grażyna Grabowska auf außergewöhnlich interessante Weise vorgestellte, seliggesprochene Marie Luise Merkert aus Nysa ein. Die Ausstellung der fotographischen Illustrationen der Perlen sakraler Architektur im Grenzgebiet Nysa-Jesenik, war ein zusätzliches Element des Projekts. Diese Ausstellung wurde in Jesenik und in allen neun Gemeinden des Landkreises Nysa präsentiert. In den Artikeln der vorliegenden Publikation erfahren Sie unter anderem weshalb Nysa das „Schlesische Rom“ genannt wird, und ob dies zu recht so ist, sowie eine Präsentation der Geschichte der Klöster in der Region Jesenik, insbesondere den für unsere südlichen Nachbarn so wichtigen Ort wie Křížový vrch. Unter den Vorträgen befanden sich auch solche, die sich mit Themen wie der Konservierung von Bleiglasfenstern, dem Feuchtigkeitsproblem in Bauwerken sowie der Finanzierung der Denkmalpflege befassten. Nehmen Sie sich die Zeit, und sehen Sie sich unsere nicht nur sakralen Sehenswürdigkeiten aus anderer Perspektive, wie zum Beispiel von Historikern, aber auch Kennern der lokalen Geschichte oder Denkmalpflegern an. Ich lade Sie herzlich zur Lektüre ein, Adam Fujarczuk Landrat Nysa 8 Anatol Bukała Wydział Promocji, Sportu i Turystyki Starostwa Powiatowego w Nysie ZABYTKI SAKRALNE JAKO ELEMENT WSPÓLNEGO DZIEDZICTWA HISTORYCZNEGO W KONTEKŚCIE TURYSTYKI KULTUROWEJ NA POGRANICZU POLSKO-CZESKIM W REJONIE NYSKO - JESENICKIM Zabytki, czyli nieruchomości lub rzeczy ruchome, ich części lub zespoły, będące dziełem człowieka lub związane z jego działalnością i stanowiące świadectwo minionej epoki bądź zdarzenia, których zachowanie leży w interesie społecznym ze względu na posiadaną wartość historyczną, artystyczną lub naukową1 (zgodnie z definicją wskazaną w art. 3 ust. 1 ustawy o ochronie zabytków i opiece nad zabytkami), stanowią jeden z ważniejszych elementów dziedzictwa kulturowego pogranicza nysko - jesenickiego. Wśród nich niezwykle ważną rolę w tym rejonie odgrywają zabytki sakralne. Niezwykłe ich bogactwo i historia sprawiają, że teren powiatu nyskiego ma ogromne znaczenie dla turystyki kulturowej województwa opolskiego oraz całego pogranicza polsko-czeskiego. Oczywiście jednym z najistotniejszych etapów w historii tego regionu jest fakt funkcjonowania na tym terenie suwerennego biskupiego Księstwa Nyskiego biskupów wrocławskich. Ponad pięćsetletnia historia Księstwa, funkcjonującego do 1810 roku, pozostawiła na tym terenie najcenniejsze „ślady” po Księstwie w postaci wspaniałych zabytków, głównie sakralnych. Zabytki te stanowią dzisiaj istotny element turystyki dziedzictwa kulturowego oraz turystyki religijno – pielgrzymkowej. Te dwa rodzaje turystyki są elementami szeroko rozumianej turystyki kulturowej, która zgodnie z podziałem proponowanym przez Armina Mikos von Rohrscheidt turystykę dziedzictwa kulturowego zalicza do turystyki kultury wysokiej, natomiast turystykę religijną i pielgrzymkową do powszechnej turystyki kulturowej2. Autor ten definiuje turystykę dziedzictwa kulturowego jako podróże, których głównym celem jest zetknięcie się uczestników z zabytkami, zespołami i miejscami uznanymi oficjalnie i powszechnie za dziedzictwo kulturowe świata, kraju lub regionu3. Zgodnie z tą definicją stwierdzić należy, że w Powiecie Nyskim (głównie w Nysie) jednym z wiodących rodzajów turystyki jest właśnie turystyka dziedzictwa kulturowego, gdzie przyjazdy zorientowane 1 2 3 Ustawa z dnia 23 lipca 2003 r. o ochronie zabytków i opiece nad zabytkami - Dz.U. Nr 162, poz. 1568, z późniejszymi zmianami Armin Mikos von Rohrscheidt, „Turystyka kulturowa. Fenomen, potencjał, perspektywy”, GWSHM Milenium w Gnieźnie, Gniezno 2008, s. 52 Ibidem, s. 53 9 ANATOL BUKAŁA ZLATÉ HORY. Miejsce odpustowe Marii Panny Pomocnej są głównie na zabytki (w tym sakralne) tutaj się znajdujące. Najważniejsze obiekty sakralne z punktu widzenia tego rodzaju turystyki przedstawione są w dalszej części referatu. Natomiast turystyka pielgrzymkowa i religijna definiowana jako podróże podejmowane z motywów religijnych lub poznawczych, których głównym celem są miejsca związane z historią religii, miejsca kultu religijnego, wydarzenia o charakterze religijnym oraz obiekty sakralne4, na terenie pogranicza nysko – jesenickiego nabiera nowego wymiaru. W związku z wyniesieniem na ołtarze 30 września 2007 Błogosławionej Marii Luizy Merkert Nysa staje się NYSA . Kościół pątniczy MB Wspomożenia Wiernych 10 4 Ibidem, s. 147 ZABYTKI SAKRALNE JAKO ELEMENT WSPÓLNEGO DZIEDZICTWA... Kaplica pątnicza pw. Matki Boskiej Bolesnej na „Szwedzkiej Górce” wzniesiona w XVII w. W tym miejscu podczas wojny trzydziestoletniej znajdował się obóz wojsk szwedzkich. ważnym miejscem na mapie turystyki pielgrzymkowej, obok innych miejsc typowych dla tej turystyki istniejących tu wcześniej. Niewątpliwie najbardziej znanym obiektem sakralnym kultu maryjnego na pograniczu nysko – jesenickim jest sanktuarium Maria Hilf w Zlatych Horach. Burzliwa historia tego miejsca sprawia, że nabiera ono szczególnego znaczenia dla wiernych. Tutaj odbywają się np. coroczne pielgrzymki „Trzech Narodów”. Kościoły pod wezwaniem Matki Bożej Wspomożenia Wiernych występują również po polskiej stronie granicy. Przykładem jest kościółek MB Wspomożenia Wiernych w Nysie. Do ciekawych miejsc pielgrzymkowych należy również sanktu- GŁUCHOŁAZY Kaplica św. Anny na Górze Chrobrego z XIX w. 11 ANATOL BUKAŁA NYSA. Bazylika Mniejsza św. Jakuba i św. Agnieszki zwana przez współczesnych nyską Katedrą 12 ZABYTKI SAKRALNE JAKO ELEMENT WSPÓLNEGO DZIEDZICTWA... arium maryjne „Szwedzka Górka” w Przydrożu Małym w gminie Korfantów, gdzie przybywają pielgrzymki z całego województwa opolskiego, m.in. coroczna pielgrzymka rolników. Innymi miejscami generującymi pielgrzymkowy ruch turystyczny są kaplice i kościoły św. Anny. Przykładem może być kościółek św. Anny na Kriżovym Vrchu k. Jesenika czy kaplica św. Anny na Górze Parkowej w Głuchołazach. Miejscom tym towarzyszą również zabytkowe kapliczki stacji drogi krzyżowej. Pogranicze nysko – jesenickie ze względu na ilość i wartość zabytkowych obiektów sakralnych niewątpliwie stanowi cel dla turystów zorientowanych na poznawanie dziedzictwa kulturowego regionu. Do najistotniejszych obiektów sakralnych niewątpliwie należy Bazylika pod wezwaniem św. Jakuba i św. Agnieszki w Nysie (kościół zwany także „katedrą”). Jeden z największych kościołów na Śląsku z charakterystycznym stromym dachem (podobno najbardziej stromym w Europie). Skrywa w swoim wnętrzu wiele cennych z punktu widzenia historii i sztuki zabytków ruchomych, m.in.: - znajdujący się w kaplicy św. Józefa obraz “Matka Boska i Czternastu Wspomożycieli“, pędzla Hansa Dürera, brata słynnego Albrechta, - późnogotycki tryptyk, pełniący obecnie funkcję ołtarza głównego, pochodzący z 1506 r., na którym przedstawione są sceny Męki Chrystusa, NYSA Kościół Wniebowzięcia Najświętszej Panny Marii NYSA Dom Macierzysty Zgromadzenia Sióstr św. Elżbiety 13 ANATOL BUKAŁA NYSA. Kościół św. Apostołów Piotra i Pawła 14 ZABYTKI SAKRALNE JAKO ELEMENT WSPÓLNEGO DZIEDZICTWA... - barokowe Baptysterium (kaplicę zmarłych) z lat 1648-51, z arcyciekawym wystrojem, późnogotycką chrzcielnicą otoczoną renesansową kratą, - późnobarokowy, wykonany ze srebra, ołtarz z pocz. XVIII w., w którym umieszczona jest późnogotycka figura św. Anny Samotrzeć, pochodząca z pocz.1500 r. - znajdujący się w kaplicy św. Jakuba obraz “Męczeństwo św. Bartłomieja”, pędzla Michała Willmana5. W Bazylice spoczywa kilku biskupów wrocławskich, książąt nyskich oraz szczątki błogosławionej Marii Luizy Merkert. Dlatego też nyska bazylika nabiera nowego znaczenia w rozumieniu turystyki pielgrzymkowej. Nieodłącznym elementem kościoła św. Jakuba i św. Agnieszki jest wolnostojąca gotycka dzwonnica, powstała w latach 1473-1516, zaliczana do unikatowych zabytków tego typu na ziemiach polskich, skrywająca w swoim wnętrzu niezwykły Skarbiec św. Jakuba czyli zbiór cennych wyrobów nyskich złotników. Drugim wyjątkowym obiektem jest barokowy kościół Wniebowzięcia Najświętszej Panny Marii wzniesiony w latach 1688-82. Jest pierwszą jezuicką budowlą sakralną na Śląsku. Niezwykle interesujące jest wnętrze kościoła ozdobione wspaniałymi polichromiami wykonanymi przez Karola Dankwarta, nadwornego malarza króla polskiego a od 1689 r. malarza bpa Franciszka Ludwika Neuburga. Jego dzieła możemy zobaczyć między innymi w kościołach Otmuchowa, Kłodzka, Wrocławia, Krakowa, Poznania oraz w jasnogórskiej bazylice w Częstochowie. Niezwykłym dziełem są również drewniane posągi Karola Boromeusza, Franciszka Ksawerego, Ignacego Loyoli i Ferdynanda Kastylijskiego umieszczone we wnękach fasady kościoła. Warto w tym miejscu zwrócić uwagę na lokalizację tego kościoła. Rynek Solny na którym się znajduje to wyjątkowe miejsce w Nysie , gdzie jak mówi powiedzenie czas stanął w miejscu. Cały Rynek otoczony jest kompleksem pojezuickich budowli (dawne seminarium św. Anny – obecnie szkoła muzyczna, czy dawne kolegium jezuickie – dziś Liceum Ogólnokształcące „Carolinum”), które nadają temu miejscu niepowtarzalnej atmosfery. Ważnym obiektem z punktu widzenia turystyki pielgrzymkowej, który się tutaj znajduje jest Dom Macierzysty Sióstr Elżbietanek wybudowany w latach 1863-1865 przez założycielkę zgromadzenia Błogosławioną Marię Luizę Merkert. Tutaj bierze swój początek oznakowany niedawno nyski szlak Marii Merkert. Kolejnym obiektem sakralnym, jest barokowy kościół św. Apostołów Piotra i Pawła, wzniesiony w latach w 1720-27 r.. Kościół ten znany jest również jako kościół bożogrobców. W latach 1730-31 bracia Feliks i Tomasz Schefflerowie stworzyli 5 K. Staszków, Rys historyczny w „Zabytki Sakralne pogranicza nysko – jesenickiego”, Starostwo Powiatowe w Nysie, Nysa 2009, s. 11 15 ANATOL BUKAŁA OTMUCHÓW. Kościół św. Mikołaja i św. Franciszka Ksawerego 16 ZABYTKI SAKRALNE JAKO ELEMENT WSPÓLNEGO DZIEDZICTWA... PACZKÓW. Kościół św. Jana Ewangelisty 17 ANATOL BUKAŁA tu niezwykłe polichromie, arcydzieło iluzjonistycznego malarstwa barokowego. W latach 1708-13 został wybudowany, stojący obok, gmach klasztorny. Niezwykłe zabytkowe obiekty sakralne znajdują się również w innych miastach powiatu nyskiego. Przykładem jest barokowy kościół św. Mikołaja i św. Franciszka Ksawerego w Otmuchowie, budowany w latach 1690 r. - 1701 r. Prace budowlane nadzorował tutaj nyski architekt Jan Piotr Dobler. Kościół ten zachwyca wspaniałymi polichromiami wykonanymi przez wspomnianego już nyskiego malarza Karola Dankwarta oraz obrazami spod pędzla Michała Willmanna. Kolejny przykład interesującego zabytku sakralnego na terenie powiatu nyKAŁKÓW. Romańsko gotycki kościół Narodzenia skiego to kościół św. Jana Ewangelisty NMP, wcześniej św. Jerzego w Paczkowie, którego budowę rozpoczęto już w 1361 r. W związku z tzw. „zagrożeniem tureckim” kościół na początku XVI wieku przebudowano nadając mu charakter obronny przez dodanie murów zwieńczonych attyką. Z tego czasu też pochodzi zabytkowa studnia zwana „Tatarską”. Wewnątrz kościoła zachwyca ołtarz główny wykonany przez czeskiego rzeźbiarza Seweryna Kutzera. Niezwykłym zabytkiem i jednocześnie przykładem późnorenesansowej rzeźby śląskiej jest znajdujący się w kaplicy mariackiej ołtarz ufundowany przez braci Jana i Alberta Maltitzów w 1588 r.. Ciekawostką były tu do niedawna dwie gotyckie figury – Madonna z Dzieciątkiem i św. Wawrzyniec z 1496 r., których autorstwo przypisywane jest Witowi Stwoszowi, który w tym czasie przebywał w Paczkowie. Rzeźby te zostały zabrane do muzeum diecezjalnego w Opolu. Ślady romańskiego kościoła św. Wawrzyńca w Głuchołazach zachowały się w pięknym, późnoromańskim lub jak piszą inni autorzy wczesnogotyckim portalu głównym. Portal ten posiada zarówno cechy typowe dla epoki romańskiej jak i gotyku. Pierwsze wzmianki o tym kościele pochodzą z 1285 r.. W latach 1729-31 przebudowano kościół nadając mu piękne barokowe wyposażenie. 18 ZABYTKI SAKRALNE JAKO ELEMENT WSPÓLNEGO DZIEDZICTWA... GŁUCHOŁAZY. Barokowy kościół św. Wawrzyńca 19 ANATOL BUKAŁA KORFANTÓW. Neobarokowy kościół Świętej Trójcy 20 ZABYTKI SAKRALNE JAKO ELEMENT WSPÓLNEGO DZIEDZICTWA... Do niezwykłych kościołów należy również romańsko-gotycki kościół pw. Narodzenia NMP w Kałkowie, wybudowany przypuszczalnie w latach 1240 – 1260, a wzmiankowany po raz pierwszy w 1295 r.. Do dziś zachował się wspaniały wczesnogotycki portal z XIII w. W latach 1930-31 podczas prac budowlanych odkryte zostały wspaniałe gotyckie polichromie, które pieczołowicie odsłonił Lukas Mrzeglod. Jak głoszą podania, kościół mieli wybudować Templariusze. Niezwykle pięknym obiektem sakralnym jest również neobarokowy kościół pw. Świętej Trójcy w Korfantowie wybudowany w latach 1903-09. Oczywiście zabytkowych obiektów sakralnych na terenie powiatu nyskiego jest znacznie więcej. Wg zestawienia przygotowanego przez powiatowego Krzyż pokutny - jedyny ślad po wsi Wechczewicz konserwatora zabytków, rejestrowych nieruchomości sakralnych pojedynczych lub w zespołach jest ponad sto na obszarze powiatu nyskiego. Nieco mniej zabytkowych obiektów sakralnych jest po czeskiej stronie. Jednak i tutaj możemy znaleźć kilka niezwykle interesujących. Pięknym obiektem sakralnym jest kościół p.w. Nawiedzenia Najświętszej Marii Panny w Bilej Vodzie, posiadający bogate barokowe wyposażenie wnętrza. Na szczególną uwagę zasługuje ołtarz główny z rzeźbą Madonny z ok. 1510 r. pochodzącą prawdopodobnie z warsztatu Wita Stwosza. Z kościołem sąsiaduje klasztor pijarów – barokowy kompleks budynków dawnego kolegium wybudowanego w latach 1724-1733. Do ciekawych obiektów należy również barokowy kościół parafialny Św. Trójcy w Javorniku z 1781r., leżący u podnóża Zamku Janski Vrch , letniej rezydencji biskupów wrocławskich. W Javorniku znajduje się również kościółek św. Krzyża z portalem pochodzącym z przełomu stylu romańskiego i gotyckiego stanowiącym jeden z trzech przykładów najstarszych elementów budowli sakralnych na terenie pogranicza nysko – jesenickiego. 21 Interesujące, również ze względu na swoje położenie, są takie obiekty jak kościół parafialny z 1614 pod wezwaniem Michała Archanioła w Brannej (nawiązujący do architektury sąsiadujących obiektów zamku oraz wójtostwa) oraz kościół św. Józefa w Żulovej nawiązujący do istniejącego tu wcześniej gotyckiego grodu. Region pogranicza nysko- jesenickiego pełen jest również tzw. małej architektury sakralnej. Przydrożne lub polne kapliczki, figury świętych czy krzyże są stałym elementem krajobrazu Ziemi Nyskiej i Jesenickiej. Warto więc zwrócić uwagę również i na te, często zabytkowe, obiekty. Do najstarszych i niewątpliwie najbardziej intrygujących należą tzw. krzyże pokutne, będące śladami średniowiecznej jurysdykcji. Na terenie pogranicza nysko – jesenickiego znaleźć można jeszcze około 30 takich obiektów. Literatura: 1. Atlas turystyczno-geograficzny atrakcji pogranicza nysko-jesenickiego, Starostwo powiatowe w Nysie/Studio Wydawnicze Plan, Nysa 2007 2. Mikos von Rohrscheid A.,Turystyka kulturowa. Fenomen. Potencjał. Perspektywy., podręcznik akademicki GWSHM Milenium w Gnieźnie, Gniezno 2008 3. Problemy dziedzictwa kulturowego w architekturze, red. drewniak T. i Szuba B., Oficyna Wydawnicza PWSZ w Nysie, Nysa 2005 4. Wspólne dziedzictwo pogranicza nysko-jesenickiego. Zabytki, DV Projekt/ Starostwo Powiatowe w Nysie, Nysa 2008 5. Współczesne formy turystyki kulturowej, red. Buczkowska K. i Mikos von Rohrscheidt A. , AWF Poznań, Poznań 2009 6. Zabytki sakralne pogranicza nysko-jesenickiego, Starostwo Powiatowe w Nysie, Nysa 2009 22 Anatol Bukała Odbor propagace, sportu a turistiky Starostwa Powiatowego v Nyse SAKRÁLNÍ PAMÁTKY JAKO PRVEK SPOLEČNÉHO HISTORICKÉHO DĚDICTVÍ V KONTEXTU KULTURNÍ TURISTIKY NA POLSKO-ČESKÉM POHRANIČÍ V NYSKO-JESENICKÉM REGIONU Památky neboli nemovitosti nebo movité věci, jejich části nebo komplexy, které jsou dílem člověka nebo jsou spojeny s jeho činností a vytvářejí svědectví minulé epochy nebo události, jejichž zachování je ve společenském zájmu z hlediska historické, umělecké nebo vědecké hodnoty1 (shodně s definicí určenou v čl. 3 odst. 1 Zákona o ochraně památek a péče o ně) jsou jedním z nejdůležitějších prvků kulturního dědictví nysko-jesenického pohraničí. Z nich neobvykle důležitou roli v tomto regionu sehrávají sakrální památky. Jejich mimořádné bohatství a historie způsobují, že území nyského okresu má obrovský význam pro kulturní turistiku v Opolském vojevodství a celém polsko-českém pohraničí. Samozřejmě jednou z nejdůležitějších etap historie tohoto regionu je skutečnost existence suverénního Nyského knížectví wroclawských biskupů na tomto území. Více než pětisetletá historie knížectví, existujícího do roku 1810, zanechala na tomto území nejcennější „stopy” po knížectví v podobě nádherných památek, hlavně sakrálních. Tyto památky tvoří v dnešní době základní prvek cestování za kulturním dědictvím a nábožensko-poutní turistiky. Tyto dva druhy turistiky jsou prvky široce chápané kulturní turistiky, která v souladu s dělením, které navrhl Armin Mikos von Rohrscheidt, řadí cestování za kulturním dědictvím do vysoké kulturní turistiky, naopak nábožensko-poutní turistiku do obecné kulturní turistiky2. Tento autor definuje cestování za kulturním dědictvím jako cestování, jehož hlavním cílem je seznámení se účastníků s památkami, komplexy a místy oficiálně a všeobecně uznávanými jako světové, celostátní nebo regionální kulturní dědictví3. Shodně s touto definicí je třeba konstatovat, že v Nyském okrese (hlavně v Nyse) jedním z vedoucích druhů turistiky je právě cestování za kulturním dědictvím, kde zájezdy jsou hlavně orientovány na památky (včetně sakrálních) zde se nacházející. Nejdůležitější sakrální objekty z hlediska tohoto druhu turistiky jsou prezentovány v další části referátu. 1 2 3 Zákon ze dne 23. června 2003 o ochraně památek a péče o ně - č. 162 Sbírky, částka 1568, s pozdějšími změnami Armin Mikos von Rohrscheidt, „Kulturní turistika. Fenomén, potenciál, perspektivy”, GWSHM Milenium v Gnieźnie, Gniezno 2008, s. 52 Ibidem, s. 53 23 ANATOL BUKAŁA ZLATÉ HORY. Poutní místo Panny Marie Pomocné Naopak nábožensko-poutní turistika definována jako cestování podnikané z poznávacích nebo náboženských pohnutek, jehož hlavním cílem jsou místa spojená s historií náboženství, místa náboženského kultu, události náboženského charakteru a sakrální objekty4, získává na území nysko-jesenického pohraničí nový rozměr. V souvislosti s blahořečením Blahoslavené Marie Luizy Merkert dne 30. září 2007 se Nysa stává důležitým místem na mapě poutní turistiky vedle dříve zde existujících jiných míst typických pro tuto turistiku. Bezpochyby nejznámějším sakrálním objektem mariánského kultu na nysko-jesenickém pohraničí je svatostánek NYSA. Poutní kostel Matky Boží Pomoci Věřícím 24 4 Ibidem, s. 147 SAKRÁLNÍ PAMÁTKY JAKO PRVEK SPOLEČNÉHO HISTORICKÉHO DĚDICTVÍ ... Poutní kaple na počest Matky Boží Bolestné na „Švédské hůrce”, postavena v XVII. stol. Na tomto místě se během třicetileté války nacházel tábor švédských vojsk. Maria Hilf ve Zlatých Horách. Bouřlivá historie tohoto místa způsobuje, že toto místo nabývá zvláštního významu pro věřící. Zde probíhá např. každoroční Pouť tří národů. Kostely zasvěcené Matce Boží Pomocné se vyskytují také na polské straně hranice. Příkladem je kostelík Matky Boží Pomocné v Nyse. K zajímavým poutním místům rovněž patří mariánský svatostánek „Švédská hůrka” v Przydrożu Małym v obci Korfantów, kam přicházejí poutníci z celého opolského vojevodství, mj. každoroční pouť rolníků. Jinými místy vyvolávajícími poutní turistický ruch jsou kaple a kostely sv. Anny. Příkladem může být kostelík sv. Anny na Křížovém vrchu u Jeseníku GŁUCHOŁAZY Kaple sv. Anny na hoře Chrobrego z XIX. stol. 25 ANATOL BUKAŁA NYSA. Bazilika Minor sv. Jakuba a sv. Anežky, současnými Nysany nazývána Katedrou 26 SAKRÁLNÍ PAMÁTKY JAKO PRVEK SPOLEČNÉHO HISTORICKÉHO DĚDICTVÍ ... nebo kaple sv. Anny na Górze Parkowej v Głuchołazach. Tato místa doprovázejí rovněž památkové kapličky zobrazení křížové cesty. Nysko-jesenické pohraničí z hlediska počtu a hodnoty památkových sakrálních objektů je nepochybně cílem pro turisty orientované na poznávání kulturního dědictví regionu. K nejdůležitějším sakrálním objektům bezpochyby patří bazilika zasvěcená sv. Jakubovi a sv. Anežce v Nyse (kostel také nazýván „katedrálou“). Jeden z největších kostelů ve Slezsku s charakteristickou strmou střechou (údajně nejstrmější v Evropě). Ve svém vnitřku skrývá mnoho cenných movitých památek z hlediska historie a umění, mj.: - obraz “Matka Boží a čtrnáct pomocníků“ malíře Hansa Dürera, bratra slavného Albrechta, nacházející se v kapli sv. Josefa, - pozdněgotický triptych, nyní plnící funkci hlavního oltáře, pocházející z roku 1506, na kterém jsou představeny scény Kristova utrpení, - barokní Baptisterium (kaple zemřelých) z let 1648–1651, s neobyčejně zajímavou výzdobou, pozdněgotickou křtitelnicí obklopenou renesanční mříží, - pozdněbarokní oltář z počátku XVIII. století, zhotovený ze stříbra, na němž je umístěna pozdněgotická socha sv. Anny Samotrzeć, pocházející z počátku roku 1500, NYSA. Kostel Nanebevzetí Nejsvatější Panny Marie NYSA. Mateřský dům Kongregace Sester sv. Alžběty 27 ANATOL BUKAŁA NYSA. Kostel sv. Apoštolů Petra a Pavla OTMUCHÓW. Kostel sv. Mikuláše a Franciszka Ksawerego 28 - obraz “Utrpení sv. Bartoloměje” malíře Michała Willmana5, nacházející se v kapli sv. Jakuba. V bazilice je pohřbeno několik wroclawských biskupů, nyských knížat a ostatky blahořečené Marie Luizy Merkert. Proto také nyská bazilika nabývá nového významu ve smyslu poutní turistiky. Neodlučitelným prvkem kostela sv. Jakuba a sv. Anežky je volně stojící gotická zvonice, postavená v letech 1473– 1516, zařazená do unikátních památek tohoto typu na polském území, skrývající ve svém nitru neobvyklou Klenotnici sv. Jakuba neboli sbírku drahocenných výrobků nyských zlatníků. Druhým výjimečným objektem je barokní kostel Nanebevzetí Nejsvatější Panny Marie postavený v letech 1688– 1692. Je první jezuitskou sakrální stavbou ve Slezsku. Neobvykle zajímavý je vnitřek kostela zdobený nádhernými polychromiemi, které zhotovil Karol Dankwart, dvorní malíř polského krále a od roku 1689 malíř biskupa Franciszka Ludwika Neuburga. Jeho díla můžeme vidět mimo jiné v kostelech v Otmuchowie, Kłodzku, Wrocławiu, Krakowie, Poznaniu a v Jasnohorské bazilice v Częstochowie. K mimořádným dílům patří také dřevěné sochy Karola Boromeusza, Franciszka Ksawerego, Ignáce Loyoli a Ferdinanda Kastilského umístěné ve výklencích fasády kostela. 5 K. Staszków, Historický nástin v „Sakrální památky nyskojesenického pohraničí”, Starostwo Powiatowe v Nyse, Nysa 2009, s. 11 SAKRÁLNÍ PAMÁTKY JAKO PRVEK SPOLEČNÉHO HISTORICKÉHO DĚDICTVÍ ... Na tomto místě stojí za povšimnutí lokalizace tohoto kostela. Rynek Solny, na němž se nachází toto výjimečné místo v Nyse, kde jak říká rčení, se zastavil čas. Celý rynek je obklopen komplexem jezuitských budov (dřívější seminář sv. Anny – nyní hudební škola, nebo bývalé jezuitské kolegium – nyní všeobecně vzdělávací gymnázium „Carolinum”), které na tomto místě vytvářejí neopakovatelnou atmosféru. Důležitým objektem, který se zde nachází z hlediska poutní turistiky, je Matiční dům sester Alžbětinek, vybudován v letech 1863–1865 zakladatelkou kongregace blahoslavenou Marií Luizou Merkert. Zde začíná nedávno vytyčená nyská trasa Marie Merkert. Dalším sakrálním objektem je barokní kostel sv. Apoštolů Petra a Pavla, postavený v letech 1720–1727. Tento kostel je známý rovněž jako Kostel johanitů. V letech 1730–1731 bratři Feliks a Tomasz Schefflerovi zde vytvořili neobvyklé polychromie, veledílo iluzionistického barokního malířství. V letech 1708–1713 byla vybudována velká klášterní budova, stojící vedle kostela. Neobvyklé památkové sakrální objekty se také nacházejí v jiných obcích nyského okresu. Příkladem je barokní kostel sv. Mikuláše a sv. Franciszka Ksawerego v Otmuchowie, postavený v letech 1690–1701. Na stavební práce zde dohlížel nyský architekt Jan Piotr Dobler. Tento kostel uchvacuje nádhernými polychromiemi zhotovenými již zmiňo- PACZKÓW. Kostel sv. Jana Evangelisty KAŁKÓW. Románsko - gotický kostel Narození Nejsvatější Panny Marie, dříve sv. Jiří 29 ANATOL BUKAŁA vaným nyským malířem Karolem Dankwartem a také obrazy malíře Michała Willmanna. Dalším příkladem zajímavé sakrální památky na území nyského okresu je kostel sv. Jana Evangelisty v Paczkowie, jehož stavba byla zahájena již v roce 1361. V souvislosti s tzv. „tureckým ohrožením” byl kostel na počátku XVI. století přestavěn a získal obranný charakter, a to dostavbou kruhových zdí zakončených atikou. Z tohoto období rovněž pochází památková studna nazývána „Tatarska”. Uvnitř kostela uchvacuje hlavní oltář, který zhotovil český řezbář Severin Kutzer. NeobKORFANTÓW. Neobarokní kostel Svaté Trojice vyklou památkou a zároveň příkladem pozdněrenesanční slezské řezby je oltář nacházející se v mariánské kapli, který financovali Jan a Albert Maltitzovi v roce 1588. Zajímavostí zde byly donedávna dvě gotické sochy – Madona s děťátkem a sv. Vavřinec z roku 1496, jejichž zhotovení je připisováno Witowi Stwoszowi, který se v této době zdržoval v Paczkowie. Tyto sochy byly přemístěny do diecézního muzea v Opole. Stopy po románském kostele sv. Vavřince v Głuchołazach se dochovaly v krásném, pozdněrománském nebo jak popisují jiní autoři v raněgotickém hlavním portálu. Tento portál má vlastnosti typické pro románskou epochu a také gotiku. První zmínky o tomto kostele pocházejí z roku 1285. V letech 1729–1731 byl kostel přestavěn a získal krásnou barokní výzdobu. K neobyčejným kostelům patří také románsko-gotický kostel zasvěcený narození Nejsvatější Panny Marie v Kałkowie, postavený pravděpodobně v letech 1240–1260 a poprvé zmiňován v roce 1295. Do dnešních dnů se dochoval nádherný raněgotický portál z XIII. století. V letech 1930–1931 byly během stavebních prací objeveny krásné gotické polychromie, které pečlivě odkryl Lukas Mrzeglod. Jak uvádějí legendy, kostel měli postavit Templáři. Neobyčejně krásným sakrálním objektem je také neobarokní kostel zasvěcený Svaté Trojici v Korfantowie postavený v letech 1903–1909. 30 SAKRÁLNÍ PAMÁTKY JAKO PRVEK SPOLEČNÉHO HISTORICKÉHO DĚDICTVÍ ... Samozřejmě památkových sakrálních objektů na území nyského okresu je mnohem více. Podle přehledu připraveného okresním konzervátorem památek je na území nyského okresu více než sto zaregistrovaných sakrálních nemovitostí samostatně stojících nebo v zástavbě. O něco méně památkových sakrálních objektů se nachází na české straně. Avšak i zde můžeme najít několik mimořádně zajímavých. Krásným sakrálním objektem je kostel zasvěcený Navštívení Nejsvatější Panny Marie v Bílé Vodě, který má bohatou barokní výzdobu vnitřku. Zvláštní pozornosti se těší hlavní oltář s plastikou Madony asi z roku 1510 pocházející pravděpodobně z dílny Wita Stwosza. S kostelem sousedí piaristický klášter – barokní komplex budov dřívějšího kolegiátu postaveného v letech 1724–1733. K zajímavým objektům patří rovněž barokní farní kostel sv. Trojice v Javorníku z roku 1781, který se rozprostírá na úpatí zámku Jánský Vrch, letní rezidence wroclawských biskupů. V Javorníku se rovněž nachází kostelík sv. Kříže s portálem pocházejícím z průlomu románského a gotického slohu, který je jedním ze tří příkladů nejstarších prvků sakrálních staveb na území nysko-jesenického pohraničí. Zajímavými, rovněž z hlediska svého umístění, jsou takové objekty jako farní kostel z roku 1614 zasvěcený Michalu Archandělovi v Brannej (navazující na architekturu sousedících objektů zámku a staroství) a kostel sv. Josefa v Žulové navazující na dříve zde existující gotický hrad. GŁUCHOŁAZY. Barokní kostel sv. Vavřince Kajícný kříž – jediná stopa po vesnici Wechczewicz 31 Region nysko-jesenického pohraničí je rovněž zaplněn tzv. malou sakrální architekturou. Kapličky u cesty nebo polní kapličky, sochy svatých či kříže jsou trvalým krajinným prvkem Země nyské a Jesenicka. Proto stojí za to obrátit pozornost i k těmto, často památkovým objektům. K nejstarším a bezpochyby nejzajímavějším patří tzv. kajícné kříže, které jsou stopami po středověkém soudnictví. Na území nysko-jesenického pohraničí lze ještě najít asi 30 takových objektů. Literatura: 1. Turistický a zeměpisný atlas zajímavostí nysko-jesenického pohraničí, Starostwo powiatowe v Nyse/Studio Wydawnicze Plan, Nysa 2007 2. Mikos von Rohrscheid A.,Kulturní turistika. Fenomén. Potenciál. Perspektivy., akademická příručka GWSHM Milenium v Gnieźnie, Gniezno 2008 3. Problémy kulturního dědictví v architektuře, red. drewniak T. a Szuba B., Oficyna Wydawnicza PWSZ v Nyse, Nysa 2005 4. Společné dědictví nysko-jesenického pohraničí. Památky, DV Projekt/ Starostwo Powiatowe v Nyse, Nysa 2008 5. Moderní formy kulturní turistiky, red. Buczkowska K. a Mikos von Rohrscheidt A., AWF Poznań, Poznań 2009 6. Sakrální památky nysko-jesenického pohraničí, Starostwo Powiatowe v Nyse, Nysa 2009 32 Anatol Bukała Sport- und Fremdenverkehrswerbung des Landrats in Nysa SAKRALE DENKMÄLER ALS ELEMENT GEMEINSAMEN HISTORISCHEN ERBES IM KONTEXT MIT DEM KULTURTOURISMUS IN DER POLNISCH-TSCHECHISCHEN GRENZREGION NYSA – JESENIK (Neisse-Freiwaldau) Denkmäler, also Immobilien oder Mobilien, die teilweise oder gänzlich aus menschlicher Schaffenskraft stammen und Zeugnis über vergangene Epochen oder Ereignisse ablegen, deren Erhaltung wegen ihres historischen, künstlerischen oder wissenschaftlichen1 Werts im allgemeinen Interesse liegt (gemäß der im Art. 3 Abs. 1 des Denkmalschutzgesetzes angeführten Definition), bilden eines der wichtigsten Elemente des kulturellen Erbes der Nysa-Jesenik Grenzregion. In dieser Region spielen Sakraldenkmäler eine ungewöhnlich wichtige Rolle, deren ungeheurer Reichtum und Geschichte dafür verantwortlich sind, dass der Landkreis Nysa im Kulturtourismus der Woiwodschaft Opolskie enorme Bedeutung hat. Dass das Gebiet Nysa als souveränes Fürstentum der Bischöfe Wrocławs fungierte, ist selbstverständlich eine der wesentlichsten Etappen in der Geschichte der Region. Die bis 1810 andauernde, über fünfhundertjährige Geschichte des Fürstentums, hinterließ auf diesem Terrain „Spuren“ in Form von hervorragenden, hauptsächlich sakralen Denkmälern. Diese Denkmäler stellen heute wesentliche Elemente im Kultur-, Religions- und Pilgertourismus dar, die im weitesten Sinne als Kulturtourismus zusammenzufassen sind. Gemäß der durch Armin Mikos von Rohrscheidt vorgeschlagenen Unterteilung, nach der der Kulturtourismus zum Hochkulturtourismus zu zählen ist, während Religionsund Pilgertourismus zum allgemeinen Kulturtourismus2 zählen. Dieser Autor definiert Kulturtourismus als Reisen, deren Hauptzweck es ist, die Teilnehmer mit Denkmälern und Orten vertraut zu machen, die als Welt-, Landes- oder Regionskulturerbe3 allgemein und offiziell anerkannt sind. Gemäß dieser Definition ist festzustellen, dass im Landkreis Nysa (hauptsächlich in Nysa) eben der Kulturtourismus vorwiegt, weil sich die Reisetätigkeiten hauptsächlich nach Denkmälern (darunter sakrale) orientieren. Aus 1 2 3 Denkmalschutzgesetz vom 23. Juli 2003 – Dz. U. (Gesetzblatt) Nr. 162, Pos. 1568, mit späteren Änderungen Armin Mikos von Rohrscheidt, „Kulturtourismus. Phänomen, Potential, Perspektive“ GWSHM Milenium in Gniezno, Gniezno 2008, S.52 Ibidem, S. 53 33 ANATOL BUKAŁA ZLATÉ HORY. Ablassplatz der Kirche zur Hilfsleistende Maria dieser Perspektive stehen sakrale Objekte im Vordergrund, die im weiteren Teil des Referats vorgestellt werden. Der in der Grenzregion Nysa-Jesenik eine neue Dimension annehmende Pilger- und Religionstourismus ist hingegen als religiös motiviertes Reisen zu definieren, dessen Hauptziele mit Religion, religiösen Kultstätten, Ereignissen mit religiösem Charakter sowie sakralen Objekten4 in Verbindung steht. In Verbindung mit der Seligsprechung Marie Luise Merkerts am 30. September 2007, entwickelte sich Nysa, neben anderen schon früher für den Pilgertourismus wichtigen Orten, zu einem wichtigen Ort auf der Pilgerlandkarte. NYSA. Pilgerkirche der Mutter Gottes Unterstützung der Gläubigen 34 4 Ibidem, S. 147 SAKRALE DENKMÄLER ALS ELEMENT GEMEINSAMEN HISTORISCHEN ERBES... Pilgerkapelle zur schmerzhaften Muter Gottes auf dem Schwedischen Hügel („Szwedzka Górka”) gebaut im XVII. Jahrhundert. Auf diesem Platz befand sich während des 30 jährigen Krieges der Lager von der schwedischen Armee Das Sanktuarium Maria Hilf in Zlaty Hory ist zweifellos eines der bekanntesten Sakralobjekte des Marienkults in der Grenzregion Nysa – Jesenik. Die bewegte Geschichte dieses Orts ist für Gläubige von besonderer Bedeutung. Hier findet zum Beispiel die jährliche „Drei Nationen“ Pilgerfahrt statt, in die auch Marienkirchen auf der polnischen Seite der Grenze eingebunden sind, wie zum Beispiel die Marienkirche in Nysa. Zu den interessantesten Pilgerorten zählt auch das Mariensanktuarium „Szwedzka Górka“ (Schwedischer Hügel) in der Gemeinde Korfantów, wo Pilger aus der ganzen Woiwodschaft, unter anderem zur jährlichen Bauernpilgerfahrt, anreisen. GŁUCHOŁAZY Die Annakapelle aus dem XIX. Jh. auf dem Holz-Berg 35 ANATOL BUKAŁA NYSA. Basilika des Hl. Jakobus und der Hl. Agnes, auch Dom genannt 36 SAKRALE DENKMÄLER ALS ELEMENT GEMEINSAMEN HISTORISCHEN ERBES... Andere Orte die den Pilgertourismus anregen sind Kapellen und Kirchen wie der Hl. Anna, wie zum Beispiel die Hl. Anna Kirche am Kreuzhügel bei Jesenik, oder die Hl. Anna Kapelle auf dem Parkhügel in Głuchołazy, die auch von historischen Kreuzwegen umgeben sind. Für Touristen, die das Kulturerbe der Region kennen lernen möchten, ist die Grenzregion Nysa – Jesenik im Hinblick auf die Anzahl und den historischen Wert der sakralen Objekte zweifellos ein Ziel. Die dem Hl. Jakub und der Hl. Agnieszka geweihte Basilika in Nysa (auch „Kathedrale“ genannt), ist zweifellos das wichtigste sakrale Objekt, eine der größten Kirchen Schlesiens mit ihrem charakteristisch steilem Dach (wahrscheinlich das steilste in Europa). Sie birgt viele historisch und künstlerisch wertvolle Sehenswürdigkeiten, unter anderem befindet sich in der Kapelle des Hl. Josefs: - das Gemälde „Mutter Gottes und die vierzehn Nothelfer“ von Hans Dürer, dem Bruder des berühmten Albrechts, - das spätgotische Triptychon, das bis heute die Funktion eines Hauptaltars erfüllt, und aus dem Jahr 1506 stammt, - das barocke Babtisterium (Totenkapelle), in den Jahren 1648 – 51 erbaut, mit hochinteressanter Verzierung, mit spätgotischem Taufbecken, NYSA. Kirche der Maria Himmelfahrt NYSA. Mutterhaus des Ordens der Schwestern der Hl. Elisabeth 37 ANATOL BUKAŁA NYSA. Kirche der Hl. Apostel Peter und Paulus OTMUCHÓW. Kirche des Hl. Nikolaus und Franciszek Ksawery 38 - der spätbarocke Altar aus Silber, aus dem XVIII. Jahrhundert, in dem sich die spätgotische Figur der Hl. Anna Selbdritt aus dem Jahr 1500 befindet, - das Gemälde „Das Martyrium des Hl. Bartholomäus“ von Michał Willmann5. Ein unzertrennliches Element der Hl. Jakub und Hl. Anna Kirche ist der in den Jahren 1473 – 1516 entstandene, freistehende gotische Glockenturm, der zu den in Polen einmaligen Denkmälern dieser Art zählt, und den Schatz des Hl. Jakobs, also eine Sammlung wertvoller Goldschmiedekunst aus Nysa birgt. Das zweite außergewöhnliche Objekt ist die der Hl. Jungfrau Maria geweihte, in den Jahren 1688 – 82 erbaute Kirche. Es war der erste jesuitische Sakralbau in Schlesien. Außerordentlich interessant ist die vielfärbige Verzierung des Kircheninneren von Karol Dankwart, dem Hofmaler des polnischen Königs, und ab 1689 Maler des Bischofs Franciszek Ludwik Neuburg. Seine Werke können in den Kirchen von Otmuchów, Kłodzko, Wrocław, Kraków, Poznań und in der Basilika von Częstochowa besichtigt werden. Außergewöhnliche Werke sind auch die Holzstatuetten von Karol Boromeusz, Franciszek Ksawery, Ignacy Loyola und Ferdynand Kastylijski, die sich in den Nischen der Kirchenfassade befinden. 5 K. Staszków, Historische Reise „Sakraldenkmäler der Grenzregion Nysa – Jesenik“, Landrat in Nysa, Nysa 2009, S. 11 SAKRALE DENKMÄLER ALS ELEMENT GEMEINSAMEN HISTORISCHEN ERBES... An dieser Stelle ist auch auf den Standort dieser Kirche hinzuweisen, dem Salzmarkt, auf dem laut Legende die Zeit still steht. Der gesamte Markt ist von einem jesuitischen Gebäudekomplex umgeben (das frühere Hl. Anna Seminar – gegenwärtig die Musikschule, das frühere Jesuitenkollegium – heute das Allgemeinbildende Lyzeum „Carolinum“), der dem Platz eine unvergleichliche Atmosphäre verleiht. Aus Sicht des Pilgertourismus ist das in den Jahren 1863 – 1865 von der Ordensgründerin Marie Luise Merkert erbaute Mutterhaus der Elisabeth Schwestern ein wichtiges Objekt. Hier nimmt der unlängst gekennzeichnete Marie Merkert Pfad seinen Anfang. Ein weiteres Sakralobjekt ist die in den Jahren 1720 – 27 erbaute Hl. Apostel Peter und Paul Barockkirche, die auch als Kirche des Ritterordens vom Heiligen Grab zu Jerusalem bekannt ist. Die Brüder Felix und Tomas Scheffler schufen hier eine außergewöhnliche Polychromie, ein Werk der illusionistischen Barockmalerei. Nebenan entstand in den Jahren 1708 – 13 ein Kloster. Auch in anderen Stäten des Landkreises Nysa befinden sich außergewöhnlich wertvolle Sakralobjekte, von denen die in den Jahren 1690 – 1701 erbaute Hl. Mikolaj und Hl. Franciszek Ksawery Barockkirche in Otmuchów ein Beispiel ist. Die Bauarbeiten beaufsichtigte der Architekt Jan Piotr Dobler PACZKÓW. Johann-Evangelist-Kirche KAŁKÓW. Romanisch-gotische Kirche Maria Geburt, früher St. Georg 39 ANATOL BUKAŁA aus Nysa. Die Kirche beeindruckt mit ihrer durch die schon erwähnten Maler Karol Dankwart geschaffenen Polychromie, und Gemälden von Michał Willmann. Als weiteres Beispiel eines interessanten Sakraldenkmals im Landkreis Nysa ist die Kirche zum Hl. Evangelisten Jan ( Johannes) zu nennen, deren Bau schon 1361 begonnen wurde. Im Zusammenhang mit der s.g. „Türkischen Bedrohung“, wurde die Kirche am Beginn des XVI. Jahrhunderts umgebaut, und erhielt durch die zusätzlichen Mauern ihren Wehrcharakter. Aus dieser Zeit stammt auch der „Tatarska“ genannte historische KORFANTÓW. Neubarocke Dreifaltigkeitskirche Brunnen. Ein außergewöhnlich sehenswertes und gleichzeitig beispielhaftes Werk schlesischer Bildhauerei befindet sich im Altar der durch die Brüder Jan und Albert Matitz 1588 gestifteten Marienkapelle. Zwei gotische Figuren - Madonna mit dem Kinde, und der Hl. Lorenz – aus 1496, deren Schaffung Wit Stwosz zugeschrieben werden, und sich in dieser Zeit in Paczków aufhielt, waren bis vor kurzem die Attraktion. Die Skulpturen wurden in das Museum der Erzdiözese Opole übersiedelt. Die romanischen Spuren des Hl. Lorenz in Głuchołazy sind im schönen, spätromanischen, oder wie andere Autoren schreiben, frühgotischem Hauptportal erhalten. Dieses Portal verfügt sowohl über für die romanische, als auch für die gotische Epoche typische Merkmale. Erste Erwähnungen dieser Kirche stammen aus 1285. In den Jahren 1729 – 31 wurde die Kirche umgebaut, woher ihre schöne barocke Ausstattung stammt. Auch die in den Jahren 1240 – 1260 erbaute, und 1295 erstmals erwähnte romanisch-gotische Kirche in Kałków zählt zu den außergewöhnlichen Gotteshäusern. Bis heute ist das hervorragende frühgotische Portal aus dem XIII. Jahrhundert erhalten. Bei Bauarbeiten in den Jahren 1930-31 wurde eine wunderbaregotische Polychromie entdeckt, die Lukas Mrzeglod sorgfältig freilegte. Man erzählt, die Kirche sei von Tempelrittern erbaut worden. 40 SAKRALE DENKMÄLER ALS ELEMENT GEMEINSAMEN HISTORISCHEN ERBES... Zu den außergewöhnlich schönen Sakralobjekten zählt auch die in den Jahren 1903 – 09 erbaute Dreifaltigkeitskirche in Korfantów. Selbstverständlich gibt es im Landkreis Nysa wesentlich mehr historische Sakraldenkmäler. Laut einer Auflistung des zuständigen Denkmalpflegeamts, sind im Gebiet des Landkreises Nysa über hundert sakrale Immobilien registriert. Etwas weniger historische Sakraldenkmäler sind auf tschechischer Seite, wobei hier einige außergewöhnlich interessante zu finden sind. Ein schönes Sakralobjekt ist die Kirche der Hl. Jungfrau Maria in Bila Voda, die über eine reichliche barocke Inneneinrichtung verfügt. Der Hauptaltar mit der Madonnenstatue aus ca. 1510, die wahrscheinlich aus der Werkstatt Wit Stwosz’s stammt, ist ein schönes Sakralobjekt. In der Nachbarschaft der Kirche befindet sich das Piaristen Kloster – ein barocker Gebäudekomplex des früheren Kollegiums, in den Jahren 1724 – 1733 erbaut. Auch die am Fuße des Schlossbergs Janski Vrch, der Sommerresidenz der wrocławer Bischöfe liegende Dreifaltigkeit Pfarrkirche aus 1781 in Javornik, gehört zu den interessanten Objekten. In Javornik befindet sich auch die Hl. Kreuz Kirche, mit einem Portal aus der Zeit der Wende des romanischen und gotischen Stils, das eines der drei Beispiele ältester sakraler Bauelemente im Grenzgebiet Nysa – Jesenik darstellt. GŁUCHOŁAZY. Barockkirche des Hl. Wawrzyniec Das Büßerkreuz – die einzig verbliebene Spur des Dorfes Wechczewicz 41 Auch im Hinblick auf deren Lage, sind die dem Erzengel Michael geweihte Pfarrkirche in Branná (mit Bezug auf die Architektur des Benachbarten Schlosses), und die Kirche des Hl. Josef in Žulová, mit Bezug auf die frühere gotische Burg interessant. Die Grenzregion Nysa-Jesenik ist auch voll von s.g. sakraler Kleinarchitektur, Weg- oder Feldkapellen, Heiligenfiguren und Kreuze, die fester Landschaftsbestandteil in der Region sind. Deshalb ist es wert, auch diese, häufig sehenswerte Objekte zu beachten. Zu den ältesten, und zweifellos interessantesten gehören die s.g. Bußkreuze, Zeugen mittelalterlicher Judikatur. Im Grenzgebiet Nysa-Jesenik sind noch ca. 30 solcher Objekte vorhanden. Literatur: 1. Attraktionen im Grenzgebiet Nysa-Jesenik, touristisch-geographischer Atlas, Landrat in Nysa/Verlagsstudio Plan, Nysa 2007 2. Mikos von Rohrscheidt „Kulturtourismus. Phänomen, Potential, Perspektive. Akademisches Handbuch GWSHM Milenium in Gniezno, Gniezno 2008 3. Probleme des kulturellen Erbes in der Architektur, Red. Drewniak T. und Szuba B., Offizieller Herausgeber PWSZ in Nysa, Nysa 2005 4. Gemeinsames Erbe in der Grenzregion Nysa-Jesenik. Denkmäler, DV Projekt/Landrat in Nysa, Nysa 2008 5. Moderne Formen des Kulturtourismus, Red. Buczkowska K. und Mikos von Rohrscheidt, AWF Poznań, Poznań 6. Sakrale Denkmäler der Grenzregion Nysa-Jesenik, Landrat in Nysa, Nysa 2009 42 Izabela Kicak Wydział Promocji, Sportu i Turystyki Starostwa Powiatowego w Nysie NYSA „ŚLĄSKIM RZYMEM”? Nysa (do 1945 roku Neisse) to miasto szczycące się niezwykle bogatą historią, licznymi zabytkami architektury, które do dziś kuszą swoim pięknem, zaskakują przepychem zdobień i sprawiają, że czujemy się jakbyśmy cofnęli się w czasie. Banał, sztandarowe zdanie każdego folderu promocyjnego, który z kałuży czyni jezioro a z ruiny najwspanialszy zamek na świecie. Zdanie, które czytamy z lekkim przymrużeniem oka zdając sobie sprawę, że przecież każdy region, każde miejsce na ziemi ma swoją historię, zabytki i dlaczego akurat to ma być tak niezwykłe i dlaczego np. kościół w Nysie jest tym, który koniecznie trzeba zobaczyć, bo jak nie, to nasze życie będzie uboższe o jakże cudowne duchowe doznania. To prawda, że łatwo jest pisać slogany, wszystko czyli właściwie nic nie znaczące, puste słowa. Zawsze przecież znajdzie się ktoś, kto uwierzy, że nasz region jest wyjątkowy i że właśnie tu warto przyjechać. Ale pisząc o Nysie nie trzeba uciekać się do promocyjnych sztuczek, zawoalowanych historii bez odniesienia do rzeczywistości. To miasto potrafi się przed tym obronić, to miasto ma bowiem „kilka asów w rękawie”. Oto jeden z nich. W każdym dzisiejszym materiale promocyjnym określa się Nysę mianem „śląskiego Rzymu”, lecz nie jest to wcale hasło wymyślone przez współczesnych strategów promocji regionu. Określenie to bowiem pojawia się już w dużo wcześniejszych opracowaniach historycznych, np. w publikacji z 1925 roku pt. „Monographien deutscher Städte” (Band XIV) wydanej w Berlinie pod redakcją Erwina Steina. Przeczytamy tam m.in. o tym, że duża liczba kościołów a także klasztorów i szpitali przyczyniła się do nadania miastu Nysa miana „śląskiego Rzymu“. Całe to „kościelne bogactwo” zawdzięcza Nysa swoim władcom, którymi byli wrocławscy biskupi. Jednym z największych „architektów” nie tylko zresztą Nysy ale także innych miast (np. Otmuchowa czy Wrocławia) był książę biskup Franciszek Ludwik von Neuburg. Co to jednak znaczy „duża liczba kościołów”? Wydany przez magistrat w 1922 roku przewodnik po Nysie wymienia ich trzynaście, w tym nie istniejącą już dziś synagogę oraz ewangelicki kościół garnizonowy (rozebrany po 1945 r.). Na określenie Nysy mianem „śląskiego Rzymu” składa się jednak więcej elementów. Oprócz wspomnianego już bogactwa kościołów, miasto to było także siedzibą wielu zakonów. Musolff w swoim artykule pt. „Klöster” wydanym w publikacji „Neisse einst und jetzt” (publikacja ta wydana została z okazji 46. Zgromadzenia Generalnego Niemieckich Katolików) wymienia ich aż sześć – bożogrobcy, fran43 IZABELA KICAK ciszkanie, jezuici, kapucyni, dominikanie oraz siostry magdalenki. Ich ślady znajdziemy dziś w tzw. kościołach poklasztornych – śś. Piotra i Pawła, św. Barbary, Wniebowzięcia NMP, św. Franciszka oraz św. Dominika. Tylko po magdalenkach nie pozostał dziś żaden „architektoniczny” ślad. Ważnym wydarzeniem w historii miasta i życiu jego mieszkańców była organizacja w Nysie 46. Zgromadzenia Generalnego Niemieckich Katolików, które odbyło się w dniach 27 – 31 sierpnia 1899 roku. Przez pięć dni oczy wszystkich niemieckich katolików skierowane były na Nysę. Miasto zostało wówczas nazwane „przedmieściami niemieckiego katolicyzmu w XX wieku”. Przygotowanie i przebieg „nyskiego” 46. ZgromaKościół śś. Piotra i Pawła dzenia zostały bardzo wysoko ocenione. Jednak, co należy wyraźnie podkreślić, nie był to sukces czysto „komercyjny”, bowiem podczas tych pięciu dni poruszono wiele ważnych tematów, niekoniecznie związanych stricte z kościołem i religią. Dyskutowano np. o konieczności polepszenia warunków mieszkaniowych robotników, zwrócono uwagę na brak równouprawnienia kobiet i mężczyzn. Kardynał Georg Kopp, w swoim wystąpieniu na zakończenie 46. Generalnego Zgromadzenia Niemieckich Katolików, wyraził dumę ze swojego starego biskupiego miasta Nysa, którego mieszkańcy swoją gościnnością ukazali jego najjaśniejszy i najpiękniejszy obraz. Dzisiaj określenie Nysy mianem „śląskiego Rzymu” nabiera szczególnego znaczenia, a to za sprawą podniesienia kościoła św. Jakuba i św. Agnieszki powszechnie zwanego katedrą do rangi Bazyliki Mniejszej oraz beatyfikacji mieszkanki Nysy, jednej z założycielek istniejącego tu do dziś Zgromadzenia Sióstr św. Elżbiety – Marii Luizy Merkert zwanej „Śląską Samarytanką”. Nysa będąca siedzibą biskupów wrocławskich niejako naturalnie pozostawała pod silnym wpływem kościoła, który związany był właściwie z każdą sferą życia jej mieszkańców. Oczywiście na przestrzeni lat sytuacja ta ulegała pewnym 44 NYSA „ŚLĄSKIM RZYMEM”? Kościół św. Jakuba i św. Agnieszki - od 2009 r. Bazylika Mniejsza 45 IZABELA KICAK modyfikacjom związanym z różnymi wydarzeniami w dziejach miasta, był przecież czas, kiedy Nysę postrzegano jako obiekt militarny. Jednak zawsze gdzieś ta wiara mieszkańców odgrywała istotną rolę i była siłą napędową wielu działań. Warto w tym kontekście zwrócić uwagę na utworzenie w Nysie tzw. Heimgarten, nazwanego przez Marcina Worbsa „kulturalno – religijnym wydarzeniem na Górnym Śląsku”. Początek Heimgarten, który z czasem okazał się niezwykle ważnym ośrodkiem kulturalno – oświatowym, związany był z dynamicznie rozwijającą się grupą katholische Kreuzbündnis. Twórcy nyskiego Heimgarten Ernst Laslowski, Bernhard Strehler, Hermann Hoffmann oraz Klemens Neumann zamierzali stwoEwangelicki kościół garnizonowy - 1956 r. rzyć miejsce, w którym mieszkańcy Nysy i okolic mogliby się spotykać, aby wspólnie potańczyć, pośpiewać czy po prostu porozmawiać. Wkrótce jednak Ernst Laslowski dostrzegł w Heimgarten coś więcej, a mianowicie narzędzie które można wykorzystać do celów edukacyjnych. I z tym zamiarem rozpoczął Laslowski starania o stworzenie centrum edukacyjnego. Laslowski uzyskał na to pozwolenie zarządcy i właściciela pod warunkiem zachowania bezalkoholowego charakteru centrum. Miejsce szczególne w Heimgarten zajmowała muzyka. Od 1925 roku odbywały się tam tygodnie śpiewu a także weekendowe spotkania muzyczne. Zorganizowano również grupę teatralną, która w okresie od 1 marca 1924 do 30 września 1926 roku wystąpiła około 400 razy w ponad 120 miejscach na terenie Górnego Śląska. Grupa teatralna z Heimgarten gościła także ze swoimi spektaklami za granicą – w Holandii, Austrii oraz Prusach Wschodnich. Przedstawienia nyskich artystów cieszyły się zawsze dużym zainteresowaniem i osiągały ogromny sukces. Potwierdzeniem tego jest artykuł w praskiej prasie opisujący wystawioną przez nyską grupę z Heimgarten sztukę „Der Reiter des Kaisers”, którą nasi artyści wprost porwali licznie zgromadzoną publiczność, sprawiając że przeżywa46 NYSA „ŚLĄSKIM RZYMEM”? li oni każde słowo, każdą zagraną nutę równie mocno jak sami artyści. Ważną działalnością nyskiego Heimgarten była także organizacja tzw. Hochschulwochen, podczas których prezentowano kulturalne osiągnięcia miasta i w których mógł uczestniczyć każdy mieszkaniec Nysy, jeśli tylko wyrażał zainteresowanie. Zimą natomiast odbywały się kursy dla rolników, którzy uczyli się jak prowadzić księgowość czy poznawali historię rolnictwa. Heimgarten okazał się wielkim sukcesem miasta i szybko stał się magnesem przyciągającym grupy studentów i naukowców. Prawie każdy wyjazd studyjny na Śląsk miał w swoim programie wizytę w nyskim Heimgarten. Może jednak warto dać się czasem skusić tym jakże barwnym „folderowym” opowieściom? Może nie zawsze są to tylko puste słowa, bowiem prawdą jest, że Nysa to miasto szczycące się niezwykle bogatą historią, licznymi zabytkami architektury, które do dziś kuszą swoim pięknem, zaskakują przepychem zdobień i sprawiają, że czujemy się jakbyśmy cofnęli się w czasie. A kto nie wierzy, niech sam się przekona. Ewangelicki kościół garnizonowy przed zburzeniem Literatura: Musolff, Klöster, w: Neisse einst und jetzt, Neisse 1899 Neisser Heimatblatt, nr 229, 232 Wawra, Religiöses Leben der katholischen Pfarrgemeinde, w: Monographien deutscher Städte (Band XIV), Berlin – Friedenau 1925 Worbs, Marcin, Quickborn und Heimgarten als ein kulturell – religiöses Ereignis in Oberschlesien (1909 – 1939), Opole 1999 47 Izabela Kicak Odbor propagace, sportu a turistiky Starostwa Powiatowego v Nyse NYSA „SLEZSKÝM ŘÍMEM”? Nysa (do roku 1945 Neisse) je město pyšnící se neobvykle bohatou historií, mnohými architektonickými památkami, které do dnešních dnů lákají svou krásou, překvapují přepychovou výzdobou a vyvolávají dojem, že se cítíme, jako bychom se vrátili v čase. Banalita, okřídlená věta z každého propagačního prospektu, která promění louži v jezero a ruinu v nejkrásnější zámek na světě. Věta, kterou čteme s lehkým přimhouřením očí a uvědomujeme si, že přece každý region, každé místo na zemi má svou historii, památky a proč právě to má být takové neobvyklé a proč např. kostel v Nyse je tím, jehož je třeba za každou cenu zhlédnout, protože když ne, bude náš život ochuzen o překrásné duchovní prožitky. Pravdou je, že se lehce vymýšlejí slogany, všechno nebo vlastně nic neznamenající, prázdná slova. Vždy se přece někdo najde, kdo uvěří, že náš region je výjimečný a že právě tady stojí za to přijet. Ale když se píše o Nyse, není třeba se uchylovat k propagačním trikům, zahaleným historkám bez vztahu k současnosti. Toto město se tomu umí ubránit, protože toto město má „několik trumfů v rukávu”. Zde je jeden z nich. V každém současném propagačním materiálu je Nysa označována jako „slezský Řím”, ale toto heslo není vůbec vymyšlené současnými stratégy propagace regionu. Tento pojem se totiž objevuje již v mnoha dřívějších historických pracích, např. v publikaci z roku 1925 pod názvem „Monographien deutscher Städte” (Band XIV), vydané v Berlíně pod redakcí Erwina Steina. Přečteme si tam mj. o tom, že velký počet kostelů a také klášterů i nemocnic přispěl k pojmenování města Nysa názvem „slezský Řím“. Za celé toto „kostelní bohatství” vděčí Nysa svým vládcům, jimiž byli wroclavští biskupové. Jedním z největších „architektů” nejen Nysy, ale také jiných měst (např. Otmuchowa nebo Wrocławi) byl kníže biskup Franciszek Ludwik von Neuburg. Co ale znamená „velký počet kostelů”? Průvodce Nysou vydaný magistrátem v roce 1922 jich uvádí třináct, včetně dnes již neexistující synagogy a posádkového evangelického kostela (rozebrán po roce 1945). Označení Nysy názvem „slezský Řím” se přece jen skládá z více prvků. Kromě již zmiňovaného bohatství kostelů bylo toto město rovněž sídlem mnoha řádů. Musolff ve svém článku pod názvem „Klöster” zveřejněném v publikaci „Neisse einst und jetzt” (tato publikace byla vydána u příležitosti 46. Generálního shromáždění německých katolíků) jich uvádí dokonce šest – johanité, františkáni, jezuité, kapucíni, dominikáni a sestry magdalenitky. Stopy po nich nyní najdeme v bývalých kláš48 terních kostelech – sv. Petra a Pavla, sv. Barbary, Nanebevzetí Nejsvatější Panny Marie, sv. Františka a sv. Dominika. Pouze po magdalenitkách nezůstala dnes žádná „architektonická” stopa. Důležitou událostí v historii města a životě jeho obyvatel bylo uspořádání 46. Generálního shromáždění německých katolíků v Nyse, které proběhlo ve dnech 27. – 31. srpna roku 1899. Pět dnů oči všech německých katolíků byly upřeny na Nysu. Město tehdy získalo název „předměstí německého katolicismu ve XX. století”. Příprava a průběh „nyského” 46. Shromáždění byly velmi vysoce oceněny. Avšak, co je třeba důrazně podtrhnout, nebyl to úspěch čistě „komerční”, protože během těchto pěti dnů bylo zmíněno mnoho důležitých témat, ne pouze těsně Kostel sv. Apoštolů Petra a Pavla spojených s církví a náboženstvím. Projednávala se např. nutnost zlepšení bytových podmínek dělníků, poukazováno na chybějící rovnoprávnost žen a mužů. Kardinál Georg Kopp ve svém závěrečném vystoupení na 46. Generálním shromáždění německých katolíků projevil hrdost na své staré biskupské město Nysu, jejíž obyvatelé svou pohostinností ukázali její nejsvětlejší a nejkrásnější obraz. Současné označení Nysy názvem „slezský Řím” nabývá mimořádného významu, a to díky povýšení kostela sv. Jakuba a sv. Anežky obecně nazývaného katedrálou do hodnosti baziliky minor a blahořečení obyvatelky Nysy Marie Luizy Merkert nazývané „Slezskou Samaritánkou”, jedné ze zakladatelek Kongregace Sester sv. Alžběty – existující zde do dnešních dnů. Nysa, která byla sídlem wroclawských biskupů, byla jaksi přirozeně pod silným vlivem církve, která byla spojena prakticky s každou oblastí života jejích obyvatel. Samozřejmě během let se tato situace měnila podle různých událostí v dějinách města, přece jen byla doba, kdy Nysa byla vnímána jako militární objekt. Ale vždy někde tato víra obyvatel sehrávala hlavní roli a byla hnací sílou mnoha činností. V tomto kontextu stojí za to si povšimnout vytvoření tzv. Heimgarten v Nyse, nazvaného podle Marcina Worbse „kulturně-náboženskou událostí Horního Slezska”. Začátek Heimgarten, který se časem ukázal mimořádně důležitým kulturně-osvě49 IZABELA KICAK Kostel sv. Jakuba a sv. Anežky – od r. 2009 Bazilika minor 50 NYSA „SLEZSKÝM ŘÍMEM”? tovým centrem, byl spojen s dynamicky se rozvíjející skupinou katholische Kreuzbündnis. Tvůrci nyského Heimgarten Ernst Laslowski, Bernhard Strehler, Hermann Hoffmann a Klemens Neumann zamýšleli vytvořit místo, na kterém by se mohli obyvatelé Nysy a okolí scházet, aby si mohli společně zatančit, zazpívat nebo prostě pohovořit. Avšak zanedlouho Ernst Laslowski postřehl v Heimgarten něco víc, a to nástroj, který lze využít pro vzdělávací cíle. S tímto záměrem Laslowski vyvinul úsilí o vytvoření vzdělávacího centra. Laslowski k tomuto získal povolení od správce a majitele pod podmínkou zachování nealkoholického rázu centra. Mimořádné místo v Heimgarten zaujímala hudba. Od roku 1925 tam probíhaly týdny zpěvu a víkendová hudební setkání. Evangelický posádkový kostel – r. 1956 Byla rovněž vytvořena divadelní skupina, která v období od 1. března 1924 do 30. září 1926 vystoupila asi 400krát na více než 120 místech na území Horního Slezska. Divadelní skupina z Heimgarten rovněž hostovala se svými představeními v zahraničí – v Holandsku, Rakousku a Východním Prusku. Představení nyských umělců se těšila vždy velkému zájmu a dosahovala obrovského úspěchu. Důkazem toho je článek v pražském tisku popisující hru předvedenou nyskou skupinou z Heimgarten – „Der Reiter des Kaisers”, kterou naši umělci přímo uchvátili početně shromážděné obecenstvo a způsobili, že publikum prožívalo každé slovo, každý zahraný tón stejně silně jako samotní umělci. Důležitou činností nyského Heimgarten bylo rovněž pořádání tzv. Hochschulwochen, během nichž byly prezentovány kulturní úspěchy města a jichž se mohl zúčastnit každý obyvatel Nysy, pokud jen projevil zájem. V zimě zase probíhaly kursy pro rolníky, kteří se učili, jak mají vést účetnictví nebo poznávali historii zemědělství. Heimgarten byl velkým úspěchem města a rychle se stal magnetem přitahujícím skupiny studentů a vědců. Skoro každá studijní cesta do Slezska měla ve svém programu návštěvu nyského Heimgarten. 51 Možná by stálo za to nechat se občas zlákat těmito jakoby barevnými „prospektovými” povídačkami? Možná, že ne vždy jsou to jen prázdná slova, protože je pravdou, že Nysa je městem chlubícím se neobvykle bohatou historií, mnohými architektonickými památkami, které do dnešní doby lákají svou krásou, překvapují okázalostí výzdoby a způsobují, že se cítíme, jako bychom se vrátili v čase. A kdo nevěří, ať se sám přesvědčí. Evangelický posádkový kostel před demolicí Literatura: Musolff, Klöster, v: Neisse einst und jetzt, Neisse 1899 Neisser Heimatblatt, č. 229, 232 Wawra, Religiöses Leben der katholischen Pfarrgemeinde, v: Monographien deutscher Städte (Band XIV), Berlin – Friedenau 1925 Worbs, Marcin, Quickborn und Heimgarten als ein kulturell – religiöses Ereignis in Oberschlesien (1909 – 1939), Opole 1999 52 Izabela Kicak Sport- und Fremdenverkehrswerbung des Landrats in Nysa NYSA, „ROM SCHLESIENS”? Die Stadt Nysa (bis 1945 Neisse) rühmt sich einer außergewöhnlich reichen Geschichte und zahlreicher Baudenkmäler, die bis heute mit ihren schönen, überraschend prächtigen Verzierungen locken, und bewirken, dass wir uns in der Zeit zurückversetzt fühlen. Banale Standardsätze wie in jedem Werbeprospekt, die aus einem Tümpel einen See, und aus Ruinen die tollsten Schlösser der Welt machen. Sätze, die wir mit leichtem Augenzwinkern lesen machen uns bewusst, dass doch jede Region, jeder Ort der Welt seine Geschichte und Sehenswürdigkeiten hat, und weshalb soll ausgerechnet das außergewöhnlich sein, und warum ist z.B. die Kirche in Nysa die unbedingt sehenswert, weil wenn nicht, dann ist unser Leben um eine solch zauberhafte Geisteserfahrung ärmer. Es stimmt, dass es leicht ist Slogans zu schreiben, nichts Bestimmtes und nichts von Bedeutung, leere Worte eben. Es findet sich immer jemand der glaubt, dass unsere Region außergewöhnlich ist, und es wert findet eben hierher zu fahren. Aber um über Nysa zu schreiben ist es nicht notwendig sich in Werbetricks, oder geschichtsverschleiernde Geschichten ohne Bezug zur Realität zu flüchten. Diese Stadt kann sich dagegen wehren, weil diese Stadt „einige Assen im Ärmel“ hat. Und hier ist eines davon. Heute wird Nysa in allen Werbematerialien als das „Rom Schlesiens“ bezeichnet, was jedoch kein gänzlich durch zeitgenössische Werbestrategen der Region erfundenes Stichwort ist. Diese Bezeichnung erschien in historischen Ausarbeitungen schon wesentlich früher, z.B. in einer 1925 in Berlin unter der Redaktion von Erwin Stein erschienen Publikation mit dem Titel „Monographien deutscher Städte“. Dort steht unter anderem zu lesen, dass die große Anzahl von Kirchen, Klöstern und Spitälern der Stadt Nysa die Bezeichnung „Rom Schlesiens“ einbrachte. Diesen „Kirchenreichtum“ verdankt Nysa seinen Herrschern, den Bischöfen aus Wrocław (Breslau). Einer der größten „Architekten“ war Bischof Franciszek Ludwik von Neuburg, nicht nur in Nysa, sondern auch in anderen Städten (z.B. in Otmuchów und Wrocław). Was ist jedoch eine „große Anzahl von Kirchen“? In einem 1922 durch das Magistrat ausgegebener Nysa Reiseführer sind dreizehn erwähnt, von denen heute die Synagoge und die evangelische Garnisonskirche (nach 1945 abgerissen) nicht mehr existieren. Der Begriff „Rom Schlesiens“ setzt sich jedoch aus mehreren Elementen zusammen. Außer dem schon erwähnten Kirchenreichtum, beherbergte die Stadt auch vie53 IZABELA KICAK le Orden. Musolff erwähnt in seinem in der Publikation „Neisse einst und jetzt“ (diese Publikation wurde aus Anlass der 46. Generalversammlung deutscher Katholiken ausgegeben) veröffentlichten Artikel mit dem Titel „Klöster“ sogar sechs - Ritterorden vom Heiligen Grab zu Jerusalem, Franziskaner, Jesuiten, Kapuziner, Dominikaner und die unbarmherzigen Schwestern. Heute finden wir ihre Spuren in s.g. Klosterkirchen – Hl. Petrus und Paulus, Hl. Barbara, Mariä Aufnahme in den Himmel, Hl. Franziskus und Hl. Dominik. Nur von den unbarmherzigen Schwestern verblieben keine „architektonischen“ Spuren. Die 46. Generalversammlung deutscher Katholiken, die vom 27. – 31. August 1899 stattfand, war ein wichtiges Kirche der Hl. Apostel Peter und Paulus Ereignis für die Geschichte der Stadt und ihre Einwohner. Über fünf Tage hinweg, richteten sich die Augen aller deutschen Katholiken auf Nysa. Damals wurde die Stadt als „Vorstadt des deutschen Katholizismus im XX. Jahrhundert“ bezeichnet. Vorbereitung und Verlauf der 46. Versammlung wurden sehr hoch bewertet, wobei jedoch anzumerken ist, dass es kein rein „kommerzieller“ Erfolg war, weil die behandelten Themen nicht unbedingt strikt mit der Kirche und Religion verbunden waren. Zum Beispiel wurde die notwendige Verbesserung der Wohnbedingungen von Arbeitern diskutiert, und auf die fehlende Gleichberechtigung zwischen Frauen und Männern hingewiesen. Bei seinem Auftritt bei der Generalversammlung deutscher Katholiken, drückte Kardinal Georg Kopp seinen Stolz über seine alte Bischofsstadt Nysa aus, deren Einwohner sich von ihrer besten Seite zeigten. Die Erhebung der allgemein als Kathedrale bezeichneten Kirche des Hl. Jakub und der Hl. Agnieszka in den Rang einer Basilica minor, und die Seligsprechung einer der Gründerinnen der bis heute ansässigen Vereinigung der Hl. Elisabeth Schwestern, Marie Luise Merkert, die auch die „Schlesische Samariterin“ genannt wird, geben heute der Bezeichnung Nysas als „Rom Schlesiens“ eine besondere Bedeutung. 54 NYSA, „ROM SCHLESIENS”? Kirche des Hl. Jakub und der Hl Agnieszka – seit 2009 Basilica minor 55 IZABELA KICAK Als Sitz der Bischöfe Wrocławs, stand Nysa natürlich unter starkem Einfluss der Kirche, die eben auch mit jeder Lebenssphäre der Einwohner verbunden war. Selbstverständlich unterlag die Situation im Zuge verschiedener Ereignisse im Stadtgeschehen einer gewissen Änderung, weil es auch eine Zeit gab, in der Nysa als Militärobjekt wahrgenommen wurde. Jedoch spielte der Glaube der Einwohner immer eine Rolle, und war Antrieb für viele Handlungen. In diesem Zusammenhang ist die Schaffung des s.g. Heimgartens zu erwähnen, den Marcin Worbs als „Religionskulturelles Ereignis in Oberschlesien“ bezeichnete. Die Anfänge des Heimgartens, der sich mittlerweile zu einem außerordentlich wichtigen Kulturund Bildungszentrum entwickelte, waren Evangelische Garnisonskirche – 1956 mit dem sich dynamisch entwickelnden katholischen Kreuzbündnis verbunden. Die Gründer des Heimgartens in Nysa, Ernst Laslowski, Bernhard Strehler, Herrmann Hoffmann und Klemens Neumann, nahmen sich vor einen Ort zu schaffen, in dem sich die Bewohner Nysas und Umgebung zum Tanzen und Singen, oder einfach zum Plaudern treffen können. Ernst Laslowski erkannte im Heimgarten jedoch sehr rasch etwas mehr, nämlich ein Werkzeug, das zu Bildungszwecken verwendet werden kann, und begann mit dem Vorhaben, ein Bildungszentrum zu schaffen. Die Genehmigung der Verwaltung und des Eigentümers erhielt Laslowski unter der Voraussetzung, den alkoholfreien Charakter des Zentrums zu wahren. Insbesondere die Musik fasste im Heimgarten Fuß, und seit 1925 finden Gesangswochen und auch Musikalische Wochenendtreffen statt. Es wurde auch eine Theatergruppe organisiert, die im Zeitraum vom 1. März bis 30. September 1926 zirka 400 Mal in über 120 Orten in Oberschlesien auftrat. Mit seinen Aufführungen gastierte die Theatergruppe aus dem Heimgarten auch im Ausland – in Holland, Österreich und Ostpreußen. Die Vorstellungen der Künstler aus Nysa erfreuten sich immer großem Interesse, und erreichten enormen Erfolg. Dies ist durch einen Zeitungsartikel belegt, der über das durch die Gruppe aus dem 56 NYSA, „ROM SCHLESIENS”? Heimgarten vorgetragene Stück „Der Reiter des Kaisers“ berichtet, bei dem das zahlreich erschienene Publikum jedes Wort, und jede gespielte Note, genauso miterlebten wie unsere Künstler selbst. Die Organisation der s.g. Hochschulwochen war ebenfalls eine wichtige Tätigkeit des Heimgartens, bei denen die kulturellen Errungenschaften der Stadt präsentiert wurden, und an denen jeder interessierte Einwohner Nysas teilnehmen konnte. Im Winter hingegen fanden Kurse für Bauern statt, die die Buchhaltungsführung oder die Geschichte der Landwirtschaft erlernten. Der Heimgarten erwies sich als großer Erfolg der Stadt, und wurde sehr schnell zum Anziehungspunkt für Studenten und Lehrer. Praktisch jede Studienreise nach Schlesien hatte einen Besuch des Heimgartens Nysa im Programm. Vielleicht macht es doch Sinn, sich von den bunten „Foldersprüchen“ verleiten zu lassen? Vielleicht sind es nicht immer leere Worte, weil es stimmt, dass Nysa eine Stadt mit ungewöhnlich reicher Geschichte und zahlreichen Baudenkmälern ist, die bis heute mit ihren schönen, überraschend prächtigen Verzierungen locken, und bewirken, dass wir uns in der Zeit zurückversetzt fühlen. Und wer’s nicht glaubt, soll sich selbst davon überzeugen. Evangelische Garnisonskirche vor ihrer Zerstörung Literatur: Musolff, Klöster, in: Neisse einst und jetzt, Neisse 1899 Neisser Heimatblatt, Nr. 229, 232 Wawra, Religiöses Leben der katholischen Pfarrgemeinde, in: Monographien deutscher Städte (Band XIV), Berlin – Friedenau 1925 Worbs, Marcin, Quickborn und Heimgarten als ein kulturell – religiöses Ereignis in Oberschlesien (1909 – 1939), Opole 1999 57 58 Mgr. Květoslav Growka Państwowe Powiatowe Archiwum, Jeseník MIEJSCE ODPUSTOWE KŘÍŽOVÝ VRCH NAD JESENIKIEM Rok 1848 uczynił z Jeseníka oprócz centrum uzdrowiskowego (Vincenz Priessnitz, Gräfenberk), centrum przemysłowego (fabryka włókiennicza firmy Regenhart & Raymann) również centrum administracyjne. Zostały tu przeniesione wszystkie urzędy nowo utworzonego powiatu politycznego, w skład którego wchodziły powiaty sądowe Jeseník, Zlaté Hory, Javorník i Vidnava. Dlatego Jeseník stał się w 2 połowie XIX wieku modnym ośrodkiem nie tylko w całej Monarchii Habsburskiej. Przypływ pacjentów, którzy przebywali na leczeniu w uzdrowisku Gräfenberk trwającym długie miesiące czy lata wraz z własną liczną świtą, miał bezpośredni wpływ na rozwój miasta. Zostały zbudowane: miejski kurort, wieża ciśnień, wodociąg, kanalizacja, ale również szpital (1891), utworzono kilka instytucji socjalnych (zakład dla ubogich, sierociniec) oraz rozwijało się szkolnictwo (konwent i ośrodek kształcenia Urszulanek, które nawet założyły prywatną szkołę handlową i rodzinną; powstało niemieckie Reformacyjne Gimnazjum Realne itd.). Koniunktura budowlana w mieście była spowodowana także rozkwitem turystyki. Zięć Priessnitza Johann Ripper założył w 1881 roku w Jeseníku MorawskoŚląskie Sudeckie Towarzystwo Górskie (Moravsko-slezský sudetský horský spolek), które w Jeseníkách (Altvatergebirge) znakowało trasy turystyczne, budowało schrony, schroniska i wieże widokowe. W 1888 roku linia kolejowa Hanušovice - Jeseník Gluchołazy połączyła Jesenicko z Morawami oraz Niemcami. Turystyka zagraniczna spowodowała rosnące zapotrzebowanie na zakwaterowanie w mieście - wprost w centrum budowano nowe hotele, do zabawy zapraszały kawiarnie, sale koncertowe, miejscowa strzelnica. Już w 1905 roku zostało założone Muzeum Miejskie, zaś w 1914 roku w mieście pojawiło się pierwsze kino. Rok 1848 przyniósł w porównaniu z dawniejszymi czasami jeszcze jedną dużą zmianę, a mianowicie żywy ruch społeczny. Wkrótce było można znaleźć w miastach i wsiach setki różnych stowarzyszeń począwszy od społecznych aż do religijnych. Duży udział w ich zakładaniu mieli również księża katoliccy. Na przykład w 1855 roku jesenicki wikary Jan Göttlicher założył w mieście Katolickie Stowarzyszenie Czeladników. Z drugiej strony rozwój produkcji przemysłowej spowodował wzmożoną ruchliwość ludności we wszystkich kierunkach. Do miasta przybywali fachowcy, zwłaszcza przybysze z Saksonii, którzy znajdowali pracę 59 MGR. KVĚTOSLAV GROWKA w firmie dziewiarskiej Regenhart & Raymann. Oczywiście byli ewangelikami. Tym silniej była przeżywana walka o los katolicyzmu. Klimat przed wybuchem I wojny światowej był na Jesenicku przesycony polityczno-religijnymi konfliktami podobnie jak w całej Monarchii Habsburskiej. W 1887 roku rozpętały protestanckie Prusy ruch Precz od Rzymu (Los von Rom) oraz propagandę o powstaniu Rzeszy Niemieckiej pod przywództwem Prus. Nawet w samej Austrii zaogniały się sprzeczności społeczne wraz z dążeniami narodów słowiańskich do uzyskania więcej praw w austriacko- węgierskim dualistycznym państwie, powstałym w 1867 roku. W kręgach katolickich powoli przebijał się do świadomości pogląd, iż według encykliki Rerum novarum z 1891 roku trzeba przynajmniej trochę złagodzić niedostateczne zainteresowanie kościoła kwestią robotniczą. Z tego powodu księża starali się nie tylko poprzez intensywne przywództwo duchowe, ale także liczne organizacje znowu odzyskać grunt w warstwie robotniczej. Do społeczno-politycznych przemian należy także urbanistyczne wkomponowanie Křížového vrchu, jednego z kopców górującego nad Jeseníkem (671 m n.p.m.) po wschodniej stronie. Miasto Jeseník leży między dwoma pasmami górskimi i w ten sposób tworzy symboliczny trójkąt: • miasto – strefa zamieszkania i pracy, • uzdrowisko Gräfenberk, • trzeci wierzchołek trójkąta – Křížový vrch i Zlatý chlum, na którym została w 1899 roku zbudowana wieża widokowa, zmienił się w strefę odpoczynku. W przeszłości Křížový vrch nie był zarośnięty drzewami i już w XVII wieku stała tu na tzw. Krowiej łące drewniania kapliczka. Tu na początku XIX wieku gospodarz Franz Neugebauer z Štreitovej zbudował nową kaplicę i kazał w niej umieścić obraz Matki Boskiej z ołomunieckiego Svatého Kopečka. Ponieważ jednak na Křížový vrch dla porywających widoków na miasto i otaczające góry docierało coraz więcej wierzących oraz pacjentów z niedalekiego uzdrowiska im. Priessnitza, wkrótce mała kapliczka z prostym wystrojem wnętrza wzbudzała pośmiewisko. Z inicjatywy Gottharda Saxa wikarego z Vidnavy, który został autorem i fundatorem Drogi Krzyżowej na Křížovém vrchu, powstała idea zbudowania nowej murowanej kaplicy. Budowę kapliczki zainicjował spisywacz biskupski urzędu zwierzchniego w Jeseníku Willibald Fischer, trzecim współtwórcą został gospodarz kościelny z Jeseníka Josef Weese, który troszczył się o finansowe zabezpieczenie budowy i organizował liczne kwesty. Parcelę pod kaplicę darował mieszczanin jesenicki Franz Neugebauer, także wszystkie prace budowlane jak również transport budulca zapewnili wierzący z okolicznych wsi począwszy od Písečna aż do Domašova nieodpłatnie, samopomocą. 60 MIEJSCE ODPUSTOWE KŘÍŽOVÝ VRCH NAD JESENIKIEM Křížový vrch - kaplica św. Anny (2008) Najpierw na szczyt Křížového vrchu została zbudowana droga, fundamenty zostały wykopane 23. 6. 1845 roku i jeszcze w tym dniu uroczyście położono kamień węgielny. Budową kapliczki kierował mistrz murarski Josef Schroth z Jeseníka i mistrz ciesielski Franz Priessnitz. 61 MGR. KVĚTOSLAV GROWKA Według kroniki więźba dachu została ukończona już w sierpniu a 17. 8. 1846 roku na wieży została osadzona blaszana kopuła. W kaplicy został ustawiony pierwotny ołtarz z obrazem Matki Boskiej, który później zamieniono na obraz Św. Anny. Cała budowa kosztowała 1100 złotych i spośród fundatorów tej kwoty wyodrębniały się nazwiska znanych szlacheckich rodów z Polski, Anglii, Węgier oraz Niemiec. Nie brakowało nawet nazwisk pacjentów z Ameryki. Do grona fundatorów należał także jezuita Belg Petr Jan Beckx (1795-1887), ówczesny spowiednik księżny z Anhalt-Köthen, która leczyła się w Gräfenberku. Prośba o pozwolenie odprawiania nabożeństw została jednak odrzucona przez urzędy i kaplica mogła służyć tylko do celów prywatnych. Na wieży mógł być przynajmniej zawieszony dzwon, który w październiku w 1847 roku biskup Schaffgotsch wyświęcił pod wezwaniem Św. Anny, a który w tymże roku odlał brnieński ludwisarz Karl Stecher. Na początku września 1861 roku kaplicę odwiedził biskup wrocławski Heinrich Förster i wydał zgodę na jej wyświęcenie. Uroczystość odbyła się 22 października 1861 roku i jesenicki kapłan i dostojnik kościelny Josef Lichtblau tu także celebrował pierwszą mszę. Na początku lat 80 wieża groziła zawaleniem, którą kazał naprawić jesenicki wikary Josef Peiker. W 1899 roku ofiarował do kapliczki nowy obraz ołtarzowy pro62 MIEJSCE ODPUSTOWE KŘÍŽOVÝ VRCH NAD JESENIKIEM Projekt budowlany kaplicy św. Anny Renowacja kaplicy św. Anny fesor teologii w Vidnavie Adalbert Weese (1842-1911), syn mistrza bednarskiego Josefa Weese z Jeseníka, który również zasłużył się budową kaplicy. Kościółek na Křížovém vrchu stał się ulubionym celem spacerowym mieszkańców Jeseníka oraz kuracjuszy, zwłaszcza gdy w miesiącach letnich odbywała się w nim raz w tygodniu msza święta. Dla odwiedzających zbudował F. Hoffmann ze Štreitovej obok kaplicy restaurację, którą jeszcze w 1902 roku rozbudował. Aż do wybuchu II wojny światowej Křížový vrch rozkwitał. Wysiedlenie niemieckich obywateli i kolejnych 40 lat panowania komunistycznego z towarzyszącą antywyznaniową polityką oznaczało zagładę genius loci. Droga Krzyżowa została zniszczona i na jej miejscu powstał tor saneczkowy. Nabożeństwa w kaplicy tłamszono, aż je przestano odprawiać. Kaplica przez okres długich dziesięcioleci nie była remontowana. Tylko restauracja turystyczna była licznie odwiedzana. Dopiero po upadku reżimu komunistycznego rozpoczął się powolny proces odbudowy. Gdy na początku kwietnia 2008 roku protokolarnie zdejmowano hełm z kopuły kaplicy Św. Anny na Křížovém vrchu, panowało pełne napięcia oczekiwanie, jaki skarb czy ewentualnie przekaz zawiera kasetka, którą się zazwyczaj wkładało do hełmów na wieżach kościelnych lub ratuszowych. Jednak wszyscy uczestnicy byli zawiedzieni, ponieważ na dół zniesiono zardzewiały i przestrzelony na wylot 63 MGR. KVĚTOSLAV GROWKA Druk z modlitwą z okazji wyświęcenia kaplicy (1861) Projekt budowlany kaplicy Św. Anny (1845) 64 hełm, w którym obecni znaleźli tylko ptasie gniazdo. Trafienia – widocznie z sąsiadującego schroniska poczynione przez pijanych strzelców ery socjalizmu, kiedy dla ludzi nic nie było święte - spowodowały, iż wieża zaczęła przeciekać i nośne belki spróchniały. Ukoronowaniem ich wymiany było osadzenie nowego hełmu z krzyżem we wtorek 29 kwietnia. Z udziałem przedstawicieli miasta oraz archiwum do hełmu został włożony cylinder z pamiątkowym aktem, wykonany z miedzi i zalutowany cyną, który przypomina, iż chyba od 1861 roku hełm nie został zdjęty i nie był do niego włożony żaden akt. Jednak taki został sporządzony do księgi pamiątkowej w kaplicy Św. Anny, która obecnie znajduje się w Państwowym Powiatowym archiwum w Jeseníku. Treść dokumentu włożonego do cylindra ocenia zmiany w ubiegłym XX wieku i nawiązuje do przyszłości: „Na początku nowego tysiąclecia można wyrazić życzenie, żeby już się nigdy nie powtórzył tak potworny i chciwy wojny wiek” z prośbą o pomoc do Św. Wacława i Św. Anny „Nie pozwólcie zginąć nam i potomnym!” Wraz z aktem włożono metalową laurkę życzeń noworocznych 2000 miasta Jeseníka i parę obiegowych monet. Mistrz blacharski, który cylinder zalutował a następnie włożył do hełmu, wsunął do niego łuskę z karpia na szczęście. Chyba nasi potomni będą go mieli nadmiar. MIEJSCE ODPUSTOWE KŘÍŽOVÝ VRCH NAD JESENIKIEM Kaplica Św. Anny, widokówka dla zwiedzających (1907) Widok ogólny na Jeseník z Křížovým vrchem w tle (1914) 65 66 Mgr. Květoslav Growka Státní okresní archiv Jeseník POUTNÍ MÍSTO KŘÍŽOVÝ VRCH NAD JESENÍKEM Rok 1848 učinil z Jeseníku vedle lázeňského centra (Vincenz Priessnitz, Gräfenberk), průmyslového centra (textilka firmy Regenhart & Raymann) i centrum správní. Byly zde umístěny všechny úřady nově vytvořeného politického okresu, do jehož obvodu patřily soudní okresy Jeseník, Zlaté Hory, Javorník a Vidnava. Jeseník se proto v 2. polovině 19. století stal módním střediskem nejen celé habsburské monarchie. Příliv pacientů, kteří setrvávali v lázních Gräfenberk na léčení i dlouhé měsíce či roky včetně svého početného doprovodu, měl přímý dopad na rozvoj města. Byla vystavěna plynárna, městské lázně, vodárna, vodovod, kanalizace, ale též nemocnice (1891), bylo zřízeno několik sociálních ústavů (chudinský ústav, sirotčinec) a rozvíjelo se i školství (konvent a vzdělávací ústav voršilek, které založily i soukromou školu obchodní a rodinnou; vzniklo německé reformní reálné gymnázium apod.). Stavební boom ve městě byl zapříčiněn též rozmachem turistiky. Priessnitzův zeť Johann Ripper založil v r. 1881 v Jeseníku Moravsko-slezský sudetský horský spolek (Morawsko-Ślaskie Sudeckie Towarzystwo Górskie), který značil v Jeseníkách (Altvatergebirge) turistické trasy, stavěl útulny, chaty a rozhledny. V r. 1888 propojila Jesenicko s Moravou a Německem železnice Hanušovice - Jeseník - Glucholazy. Cizinecký ruch vyvolal ve městě zvýšenou poptávku po ubytování - přímo v centru se stavěly nové hotely, k zábavě vybízely kavárny, koncertní sál, místní střelnice. Již v r. 1905 bylo založeno městské muzeum a v r. 1914 se ve městě objevilo první kino. Rok 1848 přinesl proti dřívějšku ještě jednu velkou změnu, a to čilý spolkový ruch. Brzy bylo možné najít ve městech i na venkově stovky různých spolků od společenských až po náboženské. Velký podíl na jejich vzniku měli rovněž katoličtí kněží. Např. r. 1855 založil jesenický kaplan Jan Göttlicher ve městě spolek katolických tovaryšů. Na druhé straně rozvojem průmyslové výroby nastal i větší pohyb obyvatelstva ve všech směrech. Do města přicházeli odborníci, zejména přistěhovalci ze Saska, nacházející uplatnění u tkalcovské firmy Regenhart & Raymann. Přirozeně byli evangelíky. O to silněji byl prožíván zápas o osud katolictví. Ovzduší před první světovou válkou bylo na Jesenicku přesyceno politicko-náboženskými spory podobně jako v celé habsburské monarchii. Roku 1887 rozpoutalo protestantské Prusko hnutí Pryč od Říma (Los von Rom) i propagandu o vznik 67 MGR. KVĚTOSLAV GROWKA jednotného Velkoněmecka pod pruským velením. I v Rakousku samém se vyhrocovaly sociální rozpory současně se snahami slovanských národů získat více práv v rakousko-uherském dvojstátí, vzniklém r. 1867. V katolických kruzích se pomalu prosazovalo vědomí, že je třeba v duchu encykliky Rerum novarum z r. 1891 aspoň trochu zmírnit následky nedostatečného zájmu církve o dělnickou otázku. Proto se kněží snažili nejen intenzivní duchovní správou, ale i četnými organizacemi získat opět půdu v dělnických vrstvách. Do těchto společensko-politických změn spadá i urbanistické zakomponování Křížového vrchu, jednoho z kopců tyčícího se východně nad Jeseníkem (671 m n.m.). Město Jeseník leží mezi dvěma pásmy hor a tvoří tak symbolický trojúhelník: • město – zóna bydlení a práce, • lázně Gräfenberk, • třetí vrchol trojúhelníku – Křížový vrch a Zlatý chlum, na němž byla r. 1899 postavena rozhledna, se proměnil na zónu odpočinku. V minulosti nebyl Křížový vrch zarostlý stromy a již v 17. století tady stávala na tzv. Kravské louce dřevěná kaplička. Na počátku 19. století zde sedlák Franz Neugebauer ze Štreitové postavil kapli novou a nechal do ní z olomouckého Svatého Kopečku umístit obraz Matky Boží. Protože však na Křížový vrch přicházelo stále více věřících a rovněž pacienti z nedalekých Priessnitzových lázní sem stále častěji zacházeli, aby se jim naskytl úchvatný pohled na město a okolní hory, začala malá a prostě vybavená kaplička brzy vzbuzovat posměch. Na popud kaplana Gottharda Saxe z Vidnavy, jenž se stal iniciátorem a donátorem vzniku křížové cesty na Křížovém vrchu, tedy vznikla myšlenka postavit novou zděnou kapli. Stavbu kapličky inicioval biskupský registrátor vrchnostenského úřadu v Jeseníku Willibald Fischer, třetím spolutvůrcem byl kostelní hospodář z Jeseníku Josef Weese, který se staral o finanční zajištění stavby a organizoval četné sbírky. Pozemek pro kapli věnoval jesenický měšťan Franz Neugebauer, také všechny stavební práce, jakož i dopravu materiálu si zajistili věřící z okolních vesnic od Písečné až po Domašov bezplatně, svépomocí. Na vrchol Křížového vrchu byla nejprve postavena cesta, 23. 6. 1845 byly vyhloubeny základy a ještě týž den slavnostně položen základní kámen. Stavbu kapličky vedl zednický mistr Josef Schroth z Jeseníku a tesařský mistr Franz Priessnitz. Dle kroniky byl již v srpnu zhotoven krov a 17. 6. 1846 byla na věž nasazena plechová kopule. V kapli byl postaven původní oltář s obrazem Matky Boží, jenž byl ale později nahrazen obrazem sv. Anny. Celá stavba stála 1100 zlatých a mezi dárci této sumy se stkvěla jména známých šlechtických rodů z Polska, Anglie, Uher a 68 POUTNÍ MÍSTO KŘÍŽOVÝ VRCH NAD JESENÍKEM Německa. Nechyběla ani jména pacientů z Ameriky. Mezi dárci byl i jezuita Belgičan Petr Jan Beckx (1795-1887), tehdy zpovědník kněžny z Anhalt-Köthen, která se léčila na Gräfenberku. Žádost o povolení konání bohoslužeb však byla úřady zamítnuta a kaple mohla sloužit jen k soukromým účelům. Do věže směl být alespoň zavěšen zvon, jenž v říjnu 1847 posvětil biskup Schaffgotsch ku jménu sv. Anny, a který téhož roku odlil brněnský zvonař Karl Stecher. Na počátku září 1861 navštívil kapli vratislavský biskup Heinrich Förster a vydal souhlas s jejím vysvěcením. Obřad se konal 22. října 1861 a jesenický farář a děkan Josef Lichtblau zde také odsloužil první mši. Křížový vrch - kaple sv. Anny (2008) 69 MGR. KVĚTOSLAV GROWKA Stavební projekt kaple sv. Anny Renovace kaple sv. Anny Počátkem 80. let hrozilo zřícení věže, kterou nechal opravit jesenický farář Josef Peiker. V r. 1899 věnoval kapličce nový oltářní obraz profesor náboženství ve Vidnavě Adalbert Weese (1842-1911), syn bednářského mistra Josefa Weeseho z Jeseníku, jenž se o stavbu kaple rovněž zasloužil. Kostelík na Křížovém vrchu se stal milovaným místem vycházek obyvatelů Jeseníku i lázeňských hostů, zejména když se v něm v letních měsících sloužila jednou týdně mše svatá. Pro návštěvníky zbudoval F. Hoffmann ze Štreitové vedle kaple restauraci, kterou r. 1902 ještě rozšířil. Až do 2. světové války Křížový vrch vzkvétal. Odsun německého obyvatelstva a pak 40leté komunistické panství provázené protináboženskou politikou znamenaly zánik genia loci. Křížová cesta byla zničena, na jejím místě vznikla sáňkařská dráha. Bohoslužby v kapli byly utlumeny, až zanikly. Kaple nebyla po dlouhá desetiletí opravována. Hojně navštěvována byla jen výletní restaurace. Teprve po pádu komunistického režimu začal pozvolný proces obnovy. Když se počátkem dubna 2008 protokolárně snímala makovice z kopule kaple sv. Anny na Křížovém vrchu, vládlo rozechvělé očekávání, jaký poklad, či respektive jaké poselství obsahuje schránka, která se obvykle do makovic kostelních a radničních věží dávala. Všichni účastníci akce však byli zklamáni, protože dolů byla snesena zrezivělá a prostřílená makovice, v níž zúčastnění našli jen ptačí hnízdo. Zásahy - zřejmě z 70 POUTNÍ MÍSTO KŘÍŽOVÝ VRCH NAD JESENÍKEM Tisk s modlitbou k vysvěcení kaple (1861) Stavební plán kaple sv. Anny (1845) Kaple sv. Anny, pohlednice pro náštěvníky (1907) 71 Celkový pohled na Jeseník s Křížovým vrchem v pozadí (1914) vedlejší chaty alkoholem rozkurážených střelců éry socialismu, kdy nic svaté nebylo lidem svaté - způsobily, že do věže začalo zatékat a nosné trámy ztrouchnivěly. Jejich výměna byla v úterý 29. dubna završena osazením nové makovice s křížem. Za účasti zástupců města a archivu byl do makovice uložen měděný, cínem zaletovaný tubus s pamětním zápisem, v němž se připomíná, že od r. 1861 nebyla makovice zřejmě sňata a nebyl do ní vložen žádný zápis. Ten však byl vyhotoven do pamětní knihy kaple sv. Anny, která se dnes nalézá v Státním okresním archivu Jeseník. Text dokumentu vloženého do tubusu hodnotí změny za uplynulé 20. století a obrací se i do budoucnosti : „Na počátku nového tisíciletí lze vyslovit přání, aby se již nikdy neopakovalo tak hrůzné a válkychtivé století“ s prosbou ku sv. Václavu a sv. Anně o pomoc „Nedejte zahynouti nám i budoucím!“ Text doprovází kovová novoročenka na rok 2000 města Jeseníku a několik oběžných mincí. Mistr klempíř, který tubus zaletoval a následně osadil v makovici, do něj vložil kapří šupinku pro štěstí. Snad ho naši potomci budou mít vrchovatě. 72 Mag. Květoslav Growka Staatliches Kreisarchiv Jesenik KŘÍŽOVÝ VRCH (KREUZWEG) IN JESENIK, EIN ORT DER BESINNUNG Außer dem Kurzentrum (Vinzenz Prießnitz, Gräfenberk) und dem Industriezentrum (Textilfabrik Regenhart & Raymann), wurde 1848 in Jesenik auch das Verwaltungszentrum eingerichtet, indem sämtliche Ämter des neuerrichteten politischen Landkreises, der sich aus den Gerichtskreisen Jesenik, Zlaté Hory, Javorník und Vidnava zusammensetzte, hierher übersiedelten. Deshalb entwickelte sich Jesenik in der zweiten Hälfte des XIX. Jahrhunderts nicht nur in der gesamten Habsburgermonarchie zu einem modernen Zentrum. Der zum mehrmonatigen oder mehrjährigen Aufenthalt in die Heilanstalt Gräfenberk, inklusive zahlreichem Gefolge anreisende Patientenstrom, hatte direkten Einfluss auf die Entwicklung der Stadt. Die städtische Kureinrichtung, der Wasserturm, Wasserleitung und Kanalisation, Spital (1891), sowie einige Sozialeinrichtungen (Armenund Waisenhaus) wurden errichtet. Auch das Schulwesen entwickelte sich, und es entstanden z.B. das Ursulinen Konvent und Bildungszentrum, das sogar eine private Handelsschule einrichtete, oder das reformierte deutsche Realgymnasium, usw. Die örtliche Baukonjunktur wurde auch durch den aufblühenden Tourismus belebt. 1881 gründete Preßnitz’s Schwiegersohn Johann Ripper den Mährisch-Schlesischen Sudetengebirgsverein, der im Altvatergebirge Wanderwege kennzeichnete, sowie Herbergen und Aussichtstürme baute. 1888 verband die Bahnlinie Hanušovice Jeseník – Gluchołazy Mähren mit Deutschland. Der Zustrom ausländischer Touristen erforderte steigenden Quartierbedarf in der Stadt, weshalb neue Hotels entstanden, und Kaffehäuser, Konzertsäle und ein Schießstand zur Unterhaltung einluden. Schon 1905 wurde das Stadtmuseum gegründet, und 1914 das erste Kino der Stadt. 1848 brachte im Vergleich zu früheren Zeiten noch eine große Änderung mit sich, nämlich eine lebhafte soziale Bewegung. In kürzester Zeit entstanden in Städten und Dörfern verschiedene soziale und religiöse Verbände, an deren Gründungen auch katholische Priester großen Einfluss hatten. Zum Beispiel gründete der Vikar Jeseniks Jan Göttlicher 1855 den Katholischen Gesellenverband in der Stadt. Andererseits verursachte die industrielle Entwicklung von der Bevölkerung Flexibilität in alle Richtungen. In der Stadt siedelten sich Fachleute an, darunter auch Neuankömmlinge aus Sachsen, die in der Textilfabrik Regenhart & Raymann Arbeit fanden. Sie waren selbstverständlich evangelisch, weshalb ein Kampf um den Katholizismus stattfand. 73 MGR. KVĚTOSLAV GROWKA Das Klima in Jesenik war, wie auch in der ganzen Habsburgermonarchie vor dem I. Weltkrieg, von politisch-religiösen Konflikten geprägt. 1887 gründeten protestantische Preußen die Los von Rom Bewegung, und propagierten ein Deutsches Reich unter preußischer Führung. Selbst in Österreich regte sich gesellschaftlicher Widerstand, gemeinsam mit den Bestrebungen slawischer Völker um mehr Rechte im dualistischen österreichisch-ungarischen Staat, der 1867 entstand. In katholischen Kreisen setzte sich langsam das Bewusstsein fest, dass gemäß der Enzyklika Rerum Novarum von 1891, das nicht ausreichende Interesse der Kirche für die Probleme der Arbeiterschaft ein Wenig zu lockern sei. Aus diesem Grund bemühten sich Priester nicht nur um die geistliche Führung, sondern versuchten in zahlreichen Organisationen in der Arbeiterschicht Boden zurückzugewinnen. Aus der Zeit des gesellschaftlich-politischen Umbruchs stammt auch die urbane Einbindung des Křížový vrch (Kalvarienberg), eine der Erhebungen über Jesenik (671 m ü. d. M.) an der Ostseite der Stadt. Jesenik liegt zwischen zwei Gebirgszügen, wodurch ein symbolisches Dreieck entsteht: • Stadt – Wohn- und Arbeitsbereich. • Kurort Gräfenberk, • Die dritte Seite des Dreiecks - Křížový vrch und Zlatý chlum, auf dem 1899 ein Aussichtsturm errichtet wurde, wurde in ein Erholungsgebiet umgewandelt. 74 KŘÍŽOVÝ VRCH (KREUZWEG) IN JESENIK, EIN ORT DER BESINNUNG Bauprojekt der Hl. Anna Kapelle Renovierung der Hl. Anna Kapelle Křížový vrch war in der Vergangenheit nicht von Bäumen bewachsen, und schon im XVII. Jahrhundert entstand hier eine Holzkapelle. Am Anfang des XIX. Jahrhundert errichtete der Bauer Franz Neugebauer aus Štreitov eine neue Kapelle und ordnete an, darin das Gemälde der Gottesmutter aus dem Olmützer Svatého Kopečka aufzuhängen. Weil wegen des reizenden Ausblicks vom Křížový vrch auf die Stadt und die umliegenden Berge immer mehr Gläubige und Patienten aus den nahe gelegenen Kureinrichtungen hier her wanderten, wurde die kleine schmucklose Kapelle mit ihrem einfachen Inneren zum Gespött. Aus einer Initiative des Vikars Gotthard Sax aus Vidnava, der den Kreuzweg auf den Křížový vrch stiftete, entstand die Křížovy vrch - Hl. Anna Kapelle (2008) 75 MGR. KVĚTOSLAV GROWKA Druck vom Gebet anlässlich der Kapellweihe (1861) Bauprojekt für die Hl. Anna Kapelle (1845) Idee zum Bau einer neuen, gemauerten Kapelle. Den Bau der Kapelle initiierten der Schreiber des Bischofsamts in Jesenik Willibald Fischer, und der Kirchendiener Josef Weese, die sich um die Sicherung der Finanzierung für den Bau kümmerten, und zahlreiche Probleme lösten. Das Grundstück zum Bau der Kapelle war ein Geschenk von Franz Neugebauer aus Jesenik, und die Bauarbeiten sowie den Transport der Baumaterialien, führten Gläubige aus den umliegenden Dörfern, von Písečno bis nach Domašov, eigenständig und unentgeltlich durch. Zuerst wurde ein Weg auf den Křížový vrch gebaut, das Fundament am 23.6.1845 ausgehoben, und noch am gleichen Tag erfolgte die feierliche Grundsteinlegung. Den Bau der Kapelle leiteten der Baumeister Josef Schroth, und der Zimmermeister Franz Prießnitz aus Jesenik. Laut Chronik erfolgte die Fertigstellung des Dachs schon am 17.8.1846, und auf dem Turm wurde eine Blechkuppel aufgesetzt. In der Kapelle wurde ursprünglich ein Altar mit dem Bildnis der Mutter Gottes aufgestellt, das später durch ein Gemälde der Hl. Anna ersetzt wurde. Die Gesamtkosten für den Bau betrugen 1100 Złoty, und unter den Spendern dieser Summe befanden sich Namen der vornehm76 KŘÍŽOVÝ VRCH (KREUZWEG) IN JESENIK, EIN ORT DER BESINNUNG Hl. Anna Kapelle, Ansichtskarte für Besucher (1907) sten Familien aus Polen, England, Ungarn und Deutschland. Es schienen sogar Namen von Patienten aus Amerika auf. Zu den Spendern gehörte auch der belgische Jesuit Peter Jan Beckx (1795 – 1887), damals Beichtvater der Fürsten aus AnhaltKöthen, die sich zur Kur in Gräfenberk aufhielten. Der Antrag zur Abhaltung von Gottesdiensten wurde jedoch amtlich abgelehnt, weshalb die Kapelle nur privaten Zwecken dienen konnte. Im Turm konnten mindestens zwei Glocken aufgehängt werden, die im Oktober 1847 durch Bischof Schaffgotsch der Hl. Anna geweiht wurden, und von Karl Stecher aus Brno gegossen wurden. Anfang der 80-er Jahre drohte der Turm zusammenzubrechen, worauf hin der Vikar Josef Peiker aus Jesenik dessen Reparatur anordnete. 1899 spendete der Theologieprofessor Adalbert Weese aus Vidnava, Sohn des Küfermeisters Josef Weese aus Jesenik der auch beim Bau der Kapelle diente, eine neues Altarbild. Das Kirchlein auf dem Křížový vrch wurde zum beliebten Wanderziel für Einwohner und Kurgäste aus Jesenik, und in den Sommermonaten fand einmal wöchentlich eine Hl. Messe statt. F. Hoffmann aus Štreitov baute neben der Kapelle ein Restaurant für die Besucher, das er 1902 noch ausbaute, und bis zum II. Welt77 MGR. KVĚTOSLAV GROWKA Gesamtansicht auf Jesenik mit dem Křížový vrch im Hintergrund (1914) krieg florierte. Die Aussiedlung deutscher Staatsbürger sowie die 40-jährige kommunistische Herrschaft, bedeuteten das Ende des Genius loci. Der Kreuzweg wurde zerstört und durch eine Rodelbahn ersetzt. Die Gottesdienste in der Kapelle wurden weniger, bis zu ihrer gänzlichen Einstellung. Die Kapelle wurde Jahrzehnte hindurch nicht renoviert, und nur das Restaurant zahlreich besucht. Erst nach dem Zusammenbruch des kommunistischen Systems begann ein langsamer Aufbauprozess. Als im April 2008 die Kuppel vom Turm der Hl. Anna Kapelle abgenommen wurde, herrschte gespannte Erwartung was für ein Schatz sich in der Kassette befinden mag, die für gewöhnlich in Kirchen- oder Rathauskuppeln versteckt wurden. Jedoch waren alle Teilnehmenden sehr enttäuscht, als sich herausstellte, dass sich in der Kuppel nur Vogelnester befanden. Sichtbare Treffer - von betrunkenen Schützen aus der benachbarten Herberge, die aus der Zeit der sozialistischen Ära stammen, als den Leuten nichts heilig war – bewirkten, dass die Dachkuppel undicht wurde, und tragende Balken brachen. Am Dienstag, dem 29. April, wurde eine neue Dachkuppel mit Kreuz aufgesetzt. Im Beisein von Stadtvertretern, wurde in der Dachkuppel ein verlöteter Messingzylinder mit einer Gedenkurkunde versteckt, die daran erinnern soll, dass die 78 KŘÍŽOVÝ VRCH (KREUZWEG) IN JESENIK, EIN ORT DER BESINNUNG Dachkuppel seit 1861 nicht abgenommen wurde, und sich darin keine Urkunde befand. Jedoch wurde ein Eintrag ins Stammbuch der Hl. Anna Kapelle eingetragen, das sich gegenwärtig im Staatlichen Kreisarchiv in Jesenik befindet. Der Inhalt des in den Zylinder eingelegten Dokuments bezieht sich auf das vergangene XX. Jahrhundert und auf die Zukunft: „Am Beginn des neuen Jahrtausends kommt der Wunsch zum Ausdruck, dass sich ein solch schrecklich kriegerisches Zeitalter nicht wiederholen möge“ und die Bitte um Hilfe an den Hl. Waclaw und die Hl. Anna: „Lasst uns und unsere Nachkommen nicht umkommen!“ Der Urkunde wurden eine metallene Glückwunschkarte mit Neujahrsgrüßen 2000 der Stadt Jesenik und einige Münzen beigelegt. Der Spengler der den Zylinder verlötete und in der Dachkuppel versteckte, legte als Glücksbringer noch eine Karpfenschuppe bei. Wahrscheinlich werden unsere Nachkommen Glück im Überfluss haben. 79 80 Mgr. Michaela Neubauerová Muzeum Krajoznawcze Regionu Jesenickiego KLASZTORY ŻEŃSKIE NA JESENIKU Zakony męskie i żeńskie były ważnymi ośrodkami duchowymi i kulturalnymi całego obszaru Jeseników. Przynosiły do tych stron wykształcenie oraz spirytualizm i w znaczący sposób przyczyniały się do rozwoju duchowego ludzi w całym regionie. Ponadto zakony żeńskie zajmujące się prowadzeniem sierocińców i opieką nad chorymi były najbardziej znaczącymi instytucjami w dziedzinie miłosierdzia. JESENÍK Klasztor Zakonu Św. Urszuli w Jeseníku założył biskup wrocławski Heinrich Förster w 1881 roku w zamian za skasowany konwent we Wrocławiu. Głównym ośrodkiem nowo powstałego klasztoru była prywatna szkoła dla dziewcząt, która funkcjonowała aż do 1939 roku. Do lat 30 XX wieku przy klasztorze powstało łącznie sześć placówek pedagogiczno-opiekuńczych – ośmioletnia szkoła powszechna, zakład opiekuńczy dla małych dzieci, szkoła mieszczańska, szkoła gospodarstwa domowego, dwuletnia szkoła handlowa dla dziewcząt oraz szkoła rzemieślnicza dla żeńskich profesji. Wychowanki wywodziły się głównie ze średnich i wyższych warstw a pensja należała do prestiżowych placówek w kraju. Główny nacisk kładziono na naukę języków i ogólne wykształcenie humanistyczne, następnie później na prace domowe. Tutaj także funkcjonowały równolegle klasy dla biednych dziewcząt (tzw. St. Angela Schule). Po zakończeniu II wojny światowej wszystkie szkoły zostały zamknięte, zaś siostry wyjechały w końcu z własnej woli albo zostały wysiedlone w marcu 1948 roku wpierw do Insbrucku a później do Feldkirch w Austrii na granicy ze Szwajcarią. Ostatecznie w 1951 roku wszystkie budynki klasztorne przejęła Miejscowa Rada Narodowa w Jeseníku, która potem sprzedała wyposażenie klasztoru placówkom szkolnym na Jesenicku. W 1957 roku została w klasztorze rozpoczęta nauka w ośmioletniej szkole narodowej i do dziś mieści się tu I stopień szkoły podstawowej. W minionych latach przeprowadzono remont budynków oraz gruntowną rekonstrukcję kaplicy, dawnej szkoły rzemieślniczej oraz sali gimnastycznej. Zespołem całego konwentu urszulanek była pierwotnie kamienica mieszczańska nr hip. 154 na obecnym Rynku Masaryka, która została zakupiona w 1881 roku (fundatorem był biskup Heinrich Förster, architektem Jan Gröger). Dom ten, który posiadał wejście od strony rynku, został przebudowany na potrzeby konwentu oraz kształcenia. 81 MGR. MICHAELA NEUBAUEROVÁ Klasztor Zakonu Św. Urszuli w Jeseníku, około roku 1920, oryginał: Powiatowe Archiwum Państwowe w Jeseníku Fotografia klasztoru Urszulanek w Jeseníku, widok na konwent oraz Kaplicę Serca Jezusowego, obecnie znajduje się tam szkoła podstawowa 82 KLASZTORY ŻEŃSKIE NA JESENIKU Widok na Klasztor Ubogich Sióstr Szkolnych de Notre Dame w Javorníku, około roku 1910, oryginał: Państwowe Archiwum Powiatowe w Jeseníku Dom poszerzono dzięki wynajmowi powierzchni w sąsiednim domu nr hip. 153 (dobudowano sypialnie, pokój gościnny i kaplicę Marii Panny). W skutek wzrostu liczby zakonnic oraz wychowanek konwent się rozrósł - budowniczy Schwarzer zbudował budynek szkolny z ośmioma klasami dla powszechnej i mieszczańskiej szkoły w kierunku rzeki Bělej, w latach 1884-1888 zostały odkupione kamienice na rynku nr hip. 155 oraz 150 i przebudowane na potrzeby zakwaterowania oraz kształcenia. W latach 1896-1897 została zbudowana kaplica Serca Jezusowego i ostatecznie w 1912 roku na miejscu byłej bielarni firmy Regenhart-Raymann zbudowano budynek nr hip. 246 dla szkoły gospodarstwa domowego. Ostatnim obiektem jest trzypiętrowy budynek szkoły rzemieślniczej – nr hip. 373 z 1927 roku. Częścią integralną był ogród klasztorny z opalanymi szklarniami. Projekt Kaplicy Serca Jezusowego z polecenia kardynała Koppa opracował architekt diecezji Ebers, zrealizował architekt z Jeseníka Jan Gröger. Kaplica jest zbudowana w stylu neoromańskim z arkaturą, apsydą od wschodniej strony, bocznymi nawami oraz krużgankami. Wnętrze kaplicy było bogato zdobione ornamentalnymi malowidłami, rzeźbami oraz kolorowymi witrażami w oknach. 83 MGR. MICHAELA NEUBAUEROVÁ Fotografia głównego budynku byłego Klasztoru Ubogich Sióstr Szkolnych de Notre Dame w Javorníku, obecnie dom seniora JAVORNÍK Klasztory Ubogich Sióstr Szkolnych de Notre Dame były założone na Jesenicku w 2 połowie XIX wieku jako filie śląskiej prowincji kongregacji z głównym domem we Wrocławiu. Klasztor Ubogich Sióstr Szkolnych w Javorníku powstał w 1856 roku na podstawie decyzji biskupa wrocławskiego Heinricha Förstera, który także poprzez budowę klasztoru i szkoły w pobliżu jawornickiego kościoła zapewnił siostrom zakwaterowanie oraz zabezpieczył pracę. Główna działalność zakonnic była nastawiona na czynność pedagogiczną i wychowawczą, którą siostry szkolne rozpoczęły w przedszkolu i szkole powszechnej dla dziewcząt, później do klasztoru została dobudowana nowa pięcioklasowa szkoła mieszczańska z pensją oraz sala gimnastyczna. Zespół klasztoru tworzy dawny główny budynek konwentu i pensji (internatu) – nr hip. 44 i 44a – w historyzującym, romantycznym stylu z wyrazistymi elementami dekoracyjnymi – fryzem, pilastrami i wieżyczkami, dalej to był jednopiętrowy wolno stojący budynek szkolny nr hip. 47 (dziś 1 stopień szkoły podstawowej) oraz sala gimnastyczna nr hip. 55. W 1939 roku siostry pozbawiono prawa wykonywania czynności wychowawczej, jednakże nie musiały odejść z klasztoru. Część budynków została odebrana klaszto84 KLASZTORY ŻEŃSKIE NA JESENIKU Fotografia obecnego stanu byłego klasztoru w Bílé Vodě, który obecnie nie jest wykorzystany rowi lub wynajęta, jednakże podczas wojny nie zostały one wywłaszczone i po zakończeniu budynki zostały zwrócone. W kwietniu 1947 roku siostry otrzymały pozwolenie na otwarcie dwóch domów dziecka – dla dzieci do lat 6 oraz dla dziewcząt na ulicy Školní nr hip. 44 na wprost budynku klasztoru. Jesienią 1949 roku administracja polityczna zdecydowała o przekazaniu budynków szkolnych oraz klasztornych do dyspozycji jawornickiej administracji politycznej. W 1956 roku w budynku opuszczonego klasztoru otwarto dom seniora, który mieści się tu do dzisiaj. BÍLÁ VODA W 1876 roku w wyniku skasowania filii w Prusach powstał Dom Zakonny Biednych Sióstr Szkolnych w Bílé Vodě. Najpierw siostry znalazły zakwaterowanie w pomieszczeniach dawnej bursy szkoły pijarów, później zakupiły budynek nr hip. 60 stojący na wprost bursy, tzw. hospicjum z 1724 roku, do którego dobudowały na potrzeby społeczne i kształcenia budynek nr hip. 74. Ten został do pierwotnego budynku dobudowany symetrycznie, w duchu późnego klasycyzmu. Do 1917 roku siostry w Bílé Vodě prowadziły szkołę powszechną, mieszczańską oraz gospodarstwa domowego, potem do końca lat 30 XX wieku opiekowały się klasami przedszkolnymi a tak85 MGR. MICHAELA NEUBAUEROVÁ Klasztor pijarów (z lewej) z Kościołem Nawiedzenia Marii Panny w Bílé Vodě, z prawej Klasztor Ubogich Sióstr Szkolnych de Notre Dame z kompleksem szkolnym, przełom XIX i XX wieku, oryginał: archiwum autora Widok na główny budynek Klasztoru Zakonu Sióstr Miłosiernych Św. Karola Boromeusza w Vidnavie, około roku 1910, oryginał: Państwowe Powiatowe Archiwum w Jeseníku 86 że klasami szkoły powszechnej, pensją dla dziewcząt oraz prowadziły kurs prac domowych. Kongregacja również zarządzała instytucją społeczną, która służyła jako dom dziecka, dom wypoczynkowy oraz dom dla zestarzałych i niezdolnych do pracy sióstr zakonnych. Wydarzenia wojenne a zwłaszcza powojenne dotkliwie dotknęły klasztor: w 1940 roku jeden z domów został zmieniony na schronisko dla imigrantów, następnie w styczniu 1945 roku dla uchodźców, aż do sierpnia 1946 roku siostry troszczyły się o wysiedlane matki z dziećmi. Po kasacji szkół klasztornych przez komunistyczny reżim w 1948 roku pensję dla dziewcząt zmieniono na zakład dla umysłowo upośle- KLASZTORY ŻEŃSKIE NA JESENIKU Fotografia obecnego stanu byłego Klasztoru Zakonu Boromeuszek w Vidnavie, obecnie ośrodek wychowawczy dla młodzieży dzonych mężczyzn. Oba budynki konwentu oraz pomieszczenia dawnego klasztoru pijarów zostały w 1950 roku przeznaczone na ośrodek internacyjny zakonnic z różnych zakonów i kongregacji. Następnie od 1951 roku budynki klasztorne oficjalnie służyły za jeden z budynków tzw. Domu charytatywnego dla zakonnic. W listopadzie 1996 roku Ubogie Siostry Szkolne de Notre Dame wyjechały do głównego domu w miejscowości Slavkov koło Brna. Obecnie pomieszczenia są puste i rozważa się ich dalsze wykorzystanie. VIDNAVA Siostry Miłosierdzia Zgromadzenia Św. Karola Boromeusza przybyły do Vidnavy z Nysy w październiku 1868 roku na zaproszenie miejscowego księdza Dr. Karla Wache. Katecheta ten zakupił w Vidnavie parcelę przy obecnej ulicy Klášterní i ufundował konwent (dom nr hip. 107) z ogrodem, żeby siostry mogły tu już w 1868 roku otworzyć szkołę dla dziewcząt. W 1887 roku do klasztoru został dobudowany dwupiętrowy budynek szkolny (nr hip. 251). Oba budynki poddano szeregowi przebudowań i zabiegom, które w całości zmieniły ich pierwotny wygląd. Między dwoma obiektami stoi była kaplica klasztorna (jednonawowa), która została ostatecznie prze87 budowana na salę gimnastyczną. Około 1930 roku klasztor liczył 20 sióstr zakonnych, które poświęcały się ambulatoryjnej opiece, prowadziły pensję dla dziewcząt, pięcioletnią szkołę powszechną, trzyletnią szkołę mieszczańską, dwuletnią szkołę rzemieślniczą dla żeńskich profesji oraz przedszkole. Okupacja niemiecka zamknęła szkoły i pensję, stopniowo wszystkie szkoły zlikwidowano. Dwa budynki klasztorne były zwolnione dla widnawskich kaznodziei ze skasowanego seminarium dla księży, siostry im prowadziły dom i gospodarstwo aż do 1946 roku. W tym okresie wysiedlenie z Czechosłowacji dotyczyło większości sióstr (zarówno kaznodziei) oraz osób z niemiecką narodowością. Po ich odejściu budynki klasztorne pozostały puste, z tym, iż szkoła służyła jako magazyn dla potrzeb miejscowego zarządu. We wrześniu 1950 roku zostało skasowanych siedem klasztorów boromeuszek w całym państwie i do Vidnavy zostały internowane siostry z wszystkich szkół oraz zakładów – boromeuszki i inne kongregacje. Od 1951 roku pierwotny klasztor boromeuszek służył jako dom charytatywny dla sióstr seniorek, które były chore lub niezdolne do pracy. Jednakże sióstr przybywało i dlatego część z nich została w 1966 roku przeprowadzona do budynku byłego sądu na rynku w Vidnavie (nr hip. 68). Po wymianie majątkowej między boromeuszkami i nowo założoną Zasadniczą Szkołą Miejscowego Gospodarstwa w Vidnavie siostry przeprowadziły się do kamienic nr hip. 64 i 66 na widnawskim rynku (dawniej hotele Loibl i Menzel), zaś praktykanci do budynków internatowych i szkolnych klasztoru. W wyniku naturalnego ubytku zakonnic w 1955 roku został skasowany Zakład Charytatywny i obiekty zostały przekazane do dyspozycji Oblastní charity Jeseník. Wymieniona tu obecnie prowadzi Jadłodajnię Charytatywną AVE, warsztaty chronione i Dom spokojnej starości Św. Henryki. Od 1998 roku byłe budynki klasztorne wykorzystuje Zakład wychowawczy dla młodzieży – dla chłopców w wieku od 15 do 18 lat. 88 Mgr. Michaela Neubauerová Vlastivědné muzeum Jesenicka ŽENSKÉ KLÁŠTERY NA JESENICKU Mužské a ženské řády byly důležitými duchovními a kulturními středisky celé oblasti Jeseníků. Do těchto končin přinášely vzdělání a spiritualitu, a tak významně přispívaly k duchovnímu rozvoji celého regionu. Ženské řehole navíc svým vedením sirotčinců a péčí o nemocné patřily k nejvýznamnějším institucím v oblasti charity. JESENÍK Klášter Řádu sv. Voršily v Jeseníku byl založen vratislavským biskupem Jindřichem Försterem v roce 1881 jako náhrada za zrušený konvent ve Vratislavi.Hlavním zařízením nově vzniklého kláštera bylo privátní centrum pro vzdělávání dívek, které fungovalo až do roku 1939. Do 30. let 20. století bylo při klášteře zřízeno celkem šest pedagogických a opatrovacích zařízení – osmiletá obecná škola,opatrovací ústav pro malé děti,měšťanská škola, hospodyňská škola, dvouletá obchodní škola pro dívky a živnostenská škola pro ženská povolání. Chovanky pocházely hlavně ze středních a vyšších vrstev a penzionát patřil k prominentním ústavům v zemi. Hlavní důraz byl kladen na vyučování jazyků a obecnou humanitní výchovu, dále pak na domácí práce. Paralelně zde také působily třídy pro chudé dívky (tzv. St. Angela Schule). Po 2. světové válce byly všechny školy zavřeny a sestry nakonec odešly buď dobrovolně, nebo byly odsunuty v březnu 1948 nejprve do Insbrucku, následně pak do Feldkirchu v Rakousku u hranic se Švýcarskem. V roce 1951 definitivně převzal všechny budovy kláštera Místní národní výbor v Jeseníku, který následně rozprodal zařízení kláštera školským institucím Jesenicka. V roce 1957 byla v klášteře zahájena výuka v osmileté národní škole a dodnes je zde umístěn I. stupeň základní školy. V minulých letech došlo k opravám budov a k rozsáhlé rekonstrukci kaple, bývalé živnostenské školy a tělocvičny. Základem celého konventu voršilek byl původní měšťanský dům čp. 154 na dnešním Masarykově náměstí, který byl zakoupen v roce 1881 (donátorem byl biskup Jindřich Förster, stavitelem Jan Gröger). Tento dům, který měl vchod ze strany náměstí, byl přestavěn pro potřeby konventu a výuky. K rozšíření došlo díky nájmu prostor sousedního domu čp. 153 (byly přistavěny ložnice, obývací místnost a kaple P. Marie). V důsledku nárůstu řeholnic i chovanek se konvent rozrostl - stavitelem Schwarzerem byla postavena školní budova s osmi třídami pro obecnou a měšťanskou školu směrem k řece Bělé, v letech 1884-1888 89 MGR. MICHAELA NEUBAUEROVÁ Klášter řádu sv. Voršily v Jeseníku, kolem roku 1920, originál: Státní okresní archív v Jeseníku Fotografie kláštera voršilek v Jeseníku, pohled na konvent a kapli Srdce Ježíšova, dnes je zde základní škola 90 ŽENSKÉ KLÁŠTERY NA JESENICKU Pohled na klášter Chudých školských sester de Notre Dame v Javorníku, kolem roku 1910, originál: Státní okresní archív v Jeseníku byly odkoupeny domy na náměstí čp. 155 a 150 a přestavěny k ubytovacím a vyučovacím potřebám. V letech 1896-1897 byla vybudována kaple Srdce Ježíšova a konečně v roce 1912 byla na místě bývalého bělidla fy Regenhart-Raymann postavena budova čp. 246 pro hospodyňskou školu. Posledním objektem je třípatrová budova odborné školy živnostenské – čp. 373 z roku 1927. Nedílnou součástí byla klášterní zahrada s vytápěnými skleníky. Plány kaple Srdce Ježíšova vypracovala z pověření kardinála Koppa diecézní stavitel Ebers, realizována byla jesenickým stavitelem Janem Grögerem. Kaple je postavena v novorománském slohu, obloučkovým vlysem, apsidou na východní straně, bočními loděmi a ochozy. Interiér byl bohatě zdoben ornamentální výmalbou, plastikami a barevnými vitrážemi v oknech. JAVORNÍK Kláštery Chudých školských sester de Notre Dame byly na Jesenicku založeny v průběhu 2. poloviny 19. století jako filiálky slezské provincie kongregace s mateřincem ve Vratislavi. Klášter Chudých školských sester v Javorníku vznikl na základě rozhodnutí vratislavského biskupa Jindřicha Förstera v roce 1856, který sestrám rovněž zajistil stav91 MGR. MICHAELA NEUBAUEROVÁ Fotografie hlavní budovy bývalého kláštera Chudých školských sester de Notre Dame v Javorníku, v současné době Domov důchodců bou kláštera se školou poblíž javornického kostela ubytování i pracovní zajištění. Hlavní činnost řeholnic byla zaměřena na výchovnou a pedagogickou činnost, kterou začaly školské sestry v mateřské školce a v obecné škole pro dívky, později byla ke klášteru přistavena nová pětitřídní měšťanská škola s penzionátem a tělocvičnou. Základem kláštera je bývalá hlavní budova konventu a penzionátu (internátu) - čp. 44 a 44a – v historizujícím romantickém slohu, s výraznými dekorativními prvky – vlysem, pilastry a věžičkami, dále to byla samotná jednopatrová školská budova čp. 47 (dnes I. stupeň ZŠ) a tělocvična čp. 55. V roce 1939 byly sestry zbaveny své výchovné činnosti, klášter však nemusely opustit. Část budov byla klášteru odňata nebo pronajata, nebyla však za války vyvlastněna a po jejím skončení byly domy opět vráceny. V květnu 1947 dostaly sestry povolení ke zřízení dvou dětských domovů – pro děti do 6 let a pro děvčata na Školní ulici čp. 44 přímo v budově kláštera. Na podzim roku 1949 bylo politickou správou rozhodnuto o předání klášterních a školských budov javornické politické správě. V roce 1956 byl v budově vyprázdněného kláštera zřízen Domov důchodců, který je zde dodnes. 92 ŽENSKÉ KLÁŠTERY NA JESENICKU Fotografie současného stavu bývalého kláštera v Bílé Vodě, který nyní není využíván BÍLÁ VODA V roce 1876 vznikly ze zrušené filiálky v Prusku řeholní dům Chudých školských sester i v Bílé Vodě. Nejprve si sestry našly ubytování v prostorách bývalé piaristické koleje, později si koupily budovu čp. 60 naproti koleji, tzv. hospic z roku 1724, k němuž přistavily pro sociální a školní účely budovu čp. 74. Ta byla k původnímu domu přistavěna symetricky, v duchu pozdního klasicismu. Do roku 1917 sestry v Bílé Vodě vedly obecnou, měšťanskou a hospodyňskou školu, do konce 30. let 20. století pak pečovaly o třídy mateřské a obecné školy, dívčí penzionát a vedly kurz domácích prací. Kongregace rovněž spravovala sociální ústav, který sloužil jako dětský domov, zotavovna a domov pro přestárlé a práce neschopné řeholní sestry. Kláštera se citelně dotkly válečné a hlavně poválečné události: v roce 1940 byl jeden dům přeměněn na útulek pro přistěhovalce, v lednu roku 1945 pak pro běžence, až do srpna roku 1946 se sestry staraly o odsunované matky s dětmi. Po zrušení klášterních škol komunistickým režimem v roce 1948 byl dívčí internát přeměněn na ústav pro mentálně postižené muže. Obě budovy konventu a prostory bývalého piaristického kláštera byly použity v roce 1950 jako internační středisko řeholnic z různých řádů a kongregací. Od roku 1951 pak budovy kláštera oficiálně sloužily jako jeden z domů tzv. Charit93 MGR. MICHAELA NEUBAUEROVÁ ního domova pro řeholnice. V listopadu roku 1996 odešly Chudé školské sestry de Notre Dame do svého mateřince ve Slavkově u Brna. V současné době jsou místnosti prázdné, uvažuje se o jeho dalším využití. Piaristický klášter (vlevo) s kostelem Navštívení Panny Marie v Bílé Vodě, vpravo klášter Chudých školských sester de Notre Dame se školským komplexem, na přelomu XIX. a XX. století, originál: archív autorky Pohled na hlavní budovu kláštera řádu Milosrdných sester sv. Karla Boromejského ve Vidnavě, kolem roku 1910, originál: Státní okresní archív v Jeseníku 94 VIDNAVA Milosrdné sestry řádu sv. Karla Boromejského přišly do Vidnavy z Nisy v říjnu roku 1868 na pozvání místního faráře Dr. Karla Wache. Tento duchovní ve Vidnavě zakoupil pozemek na dnešní Klášterní ulici a nechal vystavět konvent (dům čp. 107) se zahradou, aby zde sestry již v roce 1868 mohly otevřít dívčí školu. V roce 1887 byla ke klášteru dobudována dvoupatrová školní budova (čp. 251). Obě stavby prošly řadou přestaveb a zásahů, které zcela pozměnily jejich původní vzhled. Mezi oběma objekty stojí bývalá klášterní (jednolodní) kaple, která byla nakonec přestavěna na tělocvičnu. Kolem roku 1930 měl klášter 20 řádových sester, které se věnovaly ambulatní ošetřovatelské péči, dívčímu penzionátu, pětileté obecné škole, tříleté měšťanské škole, dvouleté Odborné škole pro ženská povolání a mateřské školce. Německá okupace znamenala konec pro školu i penzionát, postupně byly všechny školy zrušeny. Dvě budovy kláštera byly uvolněny pro vidnavské bohoslovce ze zrušeného kněžského semináře, sestry jim až do roku 1946 vedly domácnost a hospodářství. V té době se většiny sester ŽENSKÉ KLÁŠTERY NA JESENICKU Fotografie současného stavu bývalého kláštera řádu boromejek ve Vidnavě, dnes výchovný ústav pro mládež (stejně jako bohoslovců) týkal jako osob německé národnosti odsun z československého území. Po jejich odchodu zůstaly budovy kláštera prázdné, s tím, že školu začala využívat místní správa jako skladiště. V září 1950 bylo zrušeno sedm klášterů boromejek v celé republice a do Vidnavy byly internovány sestry ze škol a ústavů z celé republiky - boromejek i ostatních kongregací. Od roku 1951 sloužil původní klášter boromejek výhradně jako charitní dům sester důchodkyň, které byly staré, nemocné nebo práce neschopné. Sester ovšem přibývalo, a proto byla v roce 1966 jejich část přestěhována do budovy bývalého soudu na náměstí ve Vidnavě (čp. 68). Po majetkové výměně mezi boromejkami a nově zřízenou Učňovskou školou místního hospodářství ve Vidnavě se sestry přestěhovaly do budov čp. 64 a 66 na vidnavském náměstí (někdejší hotely Loibl a Menzel), učni pak do internátních a školních budov kláštera. Přirozeným úbytkem vidnavských řeholnic došlo v roce 1995 ke zrušení Charitního ústavu a objekty byly předány do užívání Oblastní charitě Jeseník. Ta zde dnes vede Charitní vývařovnu AVE, chráněnou dílnu a Domov pokojného stáří sv. Hedviky. Od roku 1998 jsou bývalé budovy kláštera využívány Výchovným ústavem pro mládež - pro chlapce ve věku od 15 do 18 let. 95 Mag. Michaela Neubauer Landeskundemuseum der Region Jesenik FRAUENKLÖSTER IN JESENIK Männer- und Frauenorden waren in der gesamten Region Jesenik geistige und kulturelle Zentren. Sie trugen wesentlich zur geistigen Entwicklung der Einwohner in der ganzen Region bei, und brachten Bildung und Spiritualismus in diese Gegend. Darüber hinaus waren Frauenorden die wichtigsten Einrichtungen im Bereich der Barmherzigkeit, in dem sie sich mit der Waisen annahmen und die Kranken pflegten. JESENIK (FREIWALDAU) Im Gegenzug zur Auflösung des Konvents in Wrocław, gründete Heinrich Förster 1881 das Ordenskloster der Hl. Urszula in Jesenik. Die bis 1939 funktionierende, private Mädchenschule war das Hauptinteresse des neu entstandenen Klosters. Bis in die 30-er Jahre des XX. Jahrhunderts entstanden insgesamt sechs pädagogische Betreuungseinrichtungen – eine achtjährige allgemein bildende Schule, Betreuungsstätte für Kleinkinder, Volksschule, Haushaltsschule, zweijährige Handelsschule für Mädchen, sowie eine Schule für handwerkliche Frauenberufe. Die Erzieherinnen stammten vorwiegend aus der Mittel- und Oberschicht, und das Pensionat gehörte zu den prestigeträchtigen Einrichtungen im Land. Das Hauptaugenmerk lag auf der Sprachenausbildung und der humanistischen Allgemeinbildung, und später auch auf der Hausarbeit. Parallel dazu funktionierten hier auch Klassen für arme Mädchen (St. Angela Schule). Nach dem Ende des II. Weltkriegs wurde die Schule geschlossen, worauf hin die Schwestern im März 1948 zunächst nach Innsbruck, und später nach Feldkirch in der Nähe der österreichisch-schweizerischen Grenze freiwillig ausreisten, oder ausgesiedelt wurden. 1951 übernahm der örtliche Nationalrat in Jesenik endgültig alle Klostergebäude, und verkaufte die Klostereinrichtung an Schulstätten in Jesenik. 1957 begann der Unterricht in der achtjährigen Nationalschule, und bis heute befindet sich hier eine Grundschule. In den vergangenen Jahren wurden die Gebäude renoviert, und die Kapelle, die frühere Handwerksschule und der Turnsaal gründlich rekonstruiert. Ursprünglich befand sich das Ursulinenkonvent im Wohnhaus Nr. 154 am heutigen Rynek Masaryka, das 1881 gekauft wurde (Stiftung von Bischof Heinrich Förster und Architekt Jan Gröger). Dieses Haus wurde für den Bedarf des Konvents adaptiert, und hatte einen Eingang von Seite des Ryneks (Markt). 96 Ordenskloster der Hl. Urszula in Jesenik, ca. 1920, Original: Staatsarchiv des Landkreises Jesenik Foto des Ursulinenklosters in Jesenik, Blick auf das Konvent und die Herz Jesu Kirche, gegenwärtig befindet sich dort eine Volksschule 97 MAG. MICHAELA NEUBAUER Blick auf das Kloster der Barmherzigen Schulschwestern von Unserer Lieben Frau in Javornik, ca. 1910, Original: Staatsarchiv des Landkreises Jesenik Dank Anmietung von Flächen des Nachbarhauses Nr. 153 konnte das Haus erweitert werden (es wurden Schlaf- und Gästezimmer sowie die Jungfrau Maria Kapelle zugebaut). Infolge der steigenden Zahl von Ordensschwestern und Erzieherinnen wuchs der Konvent – der Baumeister Schwarzer errichtete ein Schulgebäude mit acht Klassen für die Allgemein- und Volksschule in Richtung Bela Fluss, und in den Jahren 1884 – 1888 wurden die Wohnhäuser Nr. 155 und 150 am Rynek zugekauft, und für den Unterbringungs- und Unterrichtsbedarf umgebaut. 1896 – 1897 wurde die Herz Jesu Kapelle errichtet, und 1912 an Stelle der ehemaligen Firma Regenhart-Raymann das Gebäude Nr. 246 für die Haushaltsschule zugebaut. Das letzte Objekt ist das dreistöckige Gebäude Nr. 373 der Handwerksschule von 1927. Der Klostergarten mit der Glasbrennerei war integrierter Bestandteil. Die Planung der Herz Jesu Kapelle arbeitete der Architekt der Diözese Ebers unter Anleitung von Kardinal Kopp aus, die der Architekt Jan Gröger aus Jesenik ausführte. Die Kapelle ist im neuromansischen Stil erbaut, mit Arkaden und Apsis an der Ostseite, sowie seitlichen Kirchenschiffen und Kreuzgängen. Das Innere der Kapelle wurde mit Ornamenten, Figuren und bunten Bleiglasfenstern reichlich verziert. 98 FRAUENKLÖSTER IN JESENIK Foto des Hauptgebäudes des Klosters der Armen Schulschwestern von Unserer Lieben Frau in Javornik, gegenwärtig ein Seniorenheim JAVORNIK ( JAUERNIG) Die Klöster der Armen Schulschwestern von Unserer Lieben Frau, wurden in der zweiten Hälfte des XIX. Jahrhunderts als schlesische Filialen des Haupthauses in Wrocław gegründet. Auf Grundlage einer Entscheidung des wrocławer Bischofs Heinrich Förster, wurde 1856 das Kloster der Armen Schulschwestern Unserer Lieben Frau gegründet, das auch durch den Bau des Klosters und einer Schule in der Nähe der Kirche in Javornik, den Schwestern Quartier und Arbeit bot. Hauptsächliches Anliegen des Ordens waren Lehr- und Erziehungstätigkeiten, die die Schwestern in der Grund- und Allgemeinschule ausübten. Später wurden zum Kloster eine neue Volksschule mit fünf Klassen, ein Pensionat sowie ein Turnsaal zugebaut. Das Kloster wurde aus den früheren Konvents- und Internatsgebäuden – Nr. 44 und 44a – gebildet, Bauten im romanischen Stil, mit markanten Dekorationselementen wie Friesen, Säulen und Türmchen, und einem weiteren einstöckigen Schulgebäude Nr. 47 (heute eine Volksschule) sowie der Turnsaal im Haus Nr. 55. 1939 wurde den Schwestern das Recht auf Erziehungstätigkeiten entzogen, jedoch mussten sie das Kloster nicht verlassen. Ein Teil der Gebäude wurde dem Kloster weggenommen oder vermietet, jedoch im Krieg nicht enteignet, und nach dem Kriegsen99 MAG. MICHAELA NEUBAUER Foto vom gegenwärtigen Zustand des ehemaligen Klosters in Bila Voda, das derzeit nicht benützt wird de wieder zurückgegeben. Im April 1947 erhielten die Schwestern die Genehmigung zur Eröffnung zweier Kinderheime gegenüber dem Kloster in der Ul. Školni Nr. 44 – für Kinder bis 6 Jahre und für Mädchen. Im Herbst 1949 entschied die politische Administration die Schul- und Klostergebäude der politischen Verwaltung in Javornik zur Verfügung zu stellen. 1956 wurde im verlassenen Kloster ein Seniorenheim eingerichtet, das bis heute in Betrieb ist. BILA VODA (WEISSWASSER) Wegen der Auflösung der Filialen in Preußen, entstand im Jahr 1876 sogar in Bila Voda ein Haus des Ordens der Armen Schulschwestern. Zunächst fanden die Schwestern in den Räumlichkeiten der früheren Piaristenschule Quartier, später kauften sie das Haus Nr. 60 gegenüber der Schule, das s.g. Hospiz von 1724, zu dem sie das Haus Nr. 74 für den Gemeinschafts- und Unterrichtsbedarf zubauten, das in Symmetrie zum ursprünglichen Gebäude, mit einem spätklassizistischen Dach entstand. In Bila Voda führten die Schwestern bis 1917 eine Allgemein-, Volks- und Haushaltsschule, danach bis Ender der 30-er Jahre des XX. Jahrhunderts Volksschulund auch Gesamtschulklassen, ein Mädchenpensionat, und führten Hausarbeitskur100 FRAUENKLÖSTER IN JESENIK Piaristenkloster (links) mit der Jungfrau Maria Kirche in Bila Voda, links das Kloster der Armen Schulschwestern von Unserer Lieben Frau mit dem Schulkomplex, an der Wende vom XIX. zum XX. Jahrhundert, Original: Archiv des Autors se. Die Vereinigung verwaltete auch eine Sozialeinrichtung, die als Kinder- und Erholungsheim, sowie als Heim für alte und arbeitsunfähige Schwestern diente. Die Kriegs- und insbesondere die Nachkriegsereignisse trafen das Kloster empfindlich: 1940 wurde eines der Häuser in ein Immigrantenlager umgewandelt, 1945 in ein Flüchtlingslager. Bis 1946 kümmerten sich die Schwestern um ausgesiedelte Mütter mit Kindern. Nach der Auflösung der Klosterschule durch das kommunistische Regime, wurde 1948 das Mädchenpensionat in eine Anstalt für geistig behinderte Männer umfunktioniert. Beide Gebäude des Konvents, sowie die Räumlichkeiten des früheren Blick auf das Hauptgebäude des Ordensklosters der Barherzigen Schwestern des Hl. Borromäus in Vidnava, ca. 1910, Original: Staatsarchiv des Landkreises Jesenik 101 MAG. MICHAELA NEUBAUER Foto vom gegenwärtigen Zustand des ehemaligen Borromäerinnen Ordensklosters in Vidnava, derzeit ein Jugenderziehungsheim Piaristenklosters wurden 1950 in ein Internierungszentrum für Ordensschwestern aus verschiedenen Orden bestimmt, und ab 1951 diente eines der Klostergebäude als s.g. Fürsorgeheim für Ordensschwestern. Im November 1996 übersiedelten die Armen Schulschwestern von Unserer Lieben Frau in den Ort Slavkov bei Brno. In Erwartung ihrer weiteren Bestimmung stehen die Räumlichkeiten heute leer. VIDNAVA (WEIDENAU) Die Barmherzigen Schwestern vom Hl. Karl Borromäus (Borromäerinnen) aus Nysa, trafen auf Einladung des Ortspfarrers Dr. Karl Wache im Oktober 1868 in Vidnava ein. Dieser Katechet kaufte in Vidnava eine Parzelle in der heutigen Ul. Klasterni, und stiftete sie dem Konvent (Haus Nr. 107), was den Schwestern schon 1868 die Eröffnung einer Mädchenschule ermöglichte. 1887 wurde an das Kloster ein zweistöckiges Schulgebäude zugebaut (Nr. 251). Beide Gebäude wurden umfangreichen Umbauten unterzogen, die ihr ursprüngliches Aussehen grundlegend veränderten. Zwischen den Beiden Gebäuden stand eine Kapelle, die in einen Turnsaal umgebaut wurde. Um 1930 zählte das Kloster 20 Ordensschwestern, die sich der ambulatorischen Pflege widmeten, ein Mädchenpensionat, eine fünfjähri102 FRAUENKLÖSTER IN JESENIK ge Gesamtschule, eine dreijährige Volksschule, eine zweijährige Handwerksschule für Frauenberufe, sowie eine Vorschule führten. Die deutschen Eroberer schlossen schrittweise die Schulen und das Pensionat. Zwei Klostergebäude wurden Predigern aus dem aufgelösten Priesterseminar zur Verfügung gestellt, denen die Schwestern den Haushalt bis 1946 führten. In dieser Zeit war ein Großteil der Schwestern und deutschstämmige Personen von der Aussiedlung aus der Tschechoslowakei betroffen. Nach ihrer Auswanderung stand das Kloster leer, und die Schule diente als Lager für den Bedarf der Ortsverwaltung. Im April 1950 wurden sieben Klöster der Borromäerinnen im ganzen Land aufgelöst, und die Schwestern aus allen Schulen und Anstalten der Borromäerinnen und anderen Orden in Vidnava interniert. Ab 1951 diente das ursprüngliche Borromäerinnen Kloster als Fürsorgeheim für kranke, gebrechliche und alte Schwestern. Jedoch stieg die Anzahl der Schwestern an, weshalb ein Teil von ihnen 1966 in das ehemalige Gerichtsgebäude (Haus Nr. 68) am Rynek in Vidnava übersiedelt wurde. Nach dem Eigentumsaustausch zwischen den Borromäerinnen und der neu geründeten Landwirtschaftsfachschule Vidnava, übersiedelten die Schwestern in die Wohnhäuser Nr. 64 und 66 am Rynek in Vidnava (früher die Hotels Loibl und Menzel), die Praktikantinnen hingegen in die Internats- und Schulgebäude des Klosters. In Folge natürlichen Verlusts an Schwestern, wurde die Fürsorgeanstalt 1955 aufgelöst, und die Gebäude der Caritas Jesenik zur Verfügung gestellt, die hier gegenwärtig eine AVE caritative Küche, geschützte Werkstätten und das Hl. Henryk Altenpflegeheim führt. Seit 1998 werden die ehemaligen Klostergebäude als Erziehungsheim für Knaben im Alter von 15 bis 18 Jahren genutzt. 103 104 Iwona Solisz Opolski Wojewódzki Konserwator Zabytków FINANSOWANIE KONSERWACJI ZABYTKÓW SAKRALNYCH Analizując system udzielania dotacji na prace w obiektach zabytkowych zauważalne jest, że najczęściej fundusze otrzymują związki wyznaniowe z przeznaczeniem na zabezpieczanie i konserwację obiektów sakralnych. Potwierdza to między innymi dokument podsumowujący realizację Programu opieki nad zabytkamiwojewództwa opolskiego na lata 2007-2010, w którym jednoznacznie stwierdzono, iż największym beneficjentem dotacji gminnych jest Kościół katolicki – większość prac dotyczyła budynków bądź wyposażenia wnętrz kościelnych. Wynika to nie tylko z mobilności parafii w pozyskiwaniu środków finansowych, ale przede wszystkim z ogromnego zasobu zachowanego dziedzictwa kulturowego, należącego do związków wyznaniowych. Mimo ogromnych nakładów finansowych należy wskazać, iż potrzeby są zdecydowanie większe, stąd z pewnością istotne jest, poznanie wszelkich źródeł finansowania prac w sakralnych obiektach zabytkowych, jak też znajomość obowiązujących w tym zakresie przepisów i procedur. System finansowania zabytków został określony w Ustawie o ochronie zabytków i opiece nad zabytkami, zwanej dalej Ustawą o ochronie zabytków (Dz.U. z 2003r. Nr 162, poz. 1568 z późn. zm.). Podstawowym wyróżnikiem Ustawy o ochronie zabytków jest rozdzielenie pojęcia „ochrony zabytków” i „opieki nad zabytkami”. Do ochrony odnoszą się wszelkie czynności władcze podejmowane w tym zakresie przez organy administracji publicznej, natomiast zadania należące do właścicieli i użytkowników zabytków, polegające na ich utrzymaniu we właściwym stanie technicznymto opieka nad zabytkami. Tak więc zgodnie z Ustawą o ochronie zabytkówna właścicielu spoczywa obowiązek właściwego zabezpieczenia i utrzymania obiektu zabytkowego oraz prowadzenia prac konserwatorskich, restauratorskich i robót budowlanych przy zabytku. Biorąc pod uwagę specyfikę prac remontowych i konserwatorskich przy zabytkach finansowanie opieki nad zabytkami zostało wpisane w ogólny system finansów publicznych. Dzięki temu właściciel lub posiadacz zabytku tzn. osoba fizyczna, jednostka samorządu terytorialnego lub inna jednostka organizacyjna posiadająca tytuł prawny do zabytku wpisanego do rejestru zabytków może ubiegać się o przyznanie dotacji celowej z budżetu państwa. W tym wypadku dotacja może być udzielona przez: 1) ministra kultury i dziedzictwa narodowego, 2) wojewódzkiego konserwatora zabytków. 105 IWONA SOLISZ Sposób i zakres udzielanych dotacji został szczegółowo opisany w Ustawie o ochronie zabytków. Do najważniejszych zapisów należy określenie na jakie prace można uzyskać wsparcie finansowe, i tak dotacja może m.in. obejmować nakłady konieczne na (art. 77 Ustawy o ochronie zabytków): ekspertyzy i badania, dokumentację i opracowanie programu prac, wykonanie projektu budowlanego, zabezpieczenie, zachowanie i utrwalenie substancji zabytku, stabilizację konstrukcyjną części składowych zabytku, odnowienie lub uzupełnienie tynków i okładzin architektonicznych albo ich całkowite odtworzenie, z uwzględnieniem charakterystycznej dla tego zabytku kolorystyki czy też odnowienie lub całkowite odtworzenie okien, w tym ościeżnic i okiennic, zewnętrznych odrzwi i drzwi, więźby dachowej, pokrycia dachowego, rynien i rur spustowych. Szczegóły techniczne dotyczące m.in. warunków udzielania dotacji z budżetu państwa, terminów naborów czy wzorów wniosków określa Rozporządzenie Ministra Kultury z dnia 6 czerwca 2005 r. w sprawie udzielania dotacji celowej na prace konserwatorskie, restauratorskie i roboty budowlane przy zabytku wpisanym do rejestru zabytków (Dz.U. Nr 112, poz. 940), Oprócz dotacji udzielanych przez urzędy związane bezpośrednio z ochroną zabytków, należy zwrócić uwagę na działania jednostek samorządu terytorialnego. W ustawach o samorządzie gminnym, powiatowym i wojewódzkim, ochrona zabytków i opieka nad zabytkami jest uznana za jedno z zadań własnych samorządu w ramach zaspokajania zbiorowych potrzeb wspólnoty. Dzięki tym zapisom coraz popularniejszą formą działalności samorządów w zakresie ochrony zabytków jest wspieranie finansowe właścicieli obiektów zabytkowych przy remontach i konserwacji obiektów. Nie jest to oczywiście stały element budżetów jednostek samorządu terytorialnego, jest to uzależnione od możliwości finansowych, choć należy podkreślić, że także od świadomości władz. Gminy i powiaty, które uznały, że dobry stan zachowania dziedzictwa, w połączeniu z innymi walorami środowiskowymi może być elementem przynoszącym wymierne korzyści, szczególnie w rozwoju turystyki, od lat wspierają prace remontowe w najcenniejszych obiektach zabytkowych. Dotowanie prac w takich przypadkach odbywa się poprzez uchwały radnych w sprawie określenia zasad udzielania dotacji z budżetu gminy (powiatu) na prace konserwatorskie, restauratorskie lub roboty budowlane przy zabytku wpisanym do rejestru zabytków. Obecnie najaktywniej zasadę ochrony zabytków w sensie przeznaczania środków finansowych na ten cel,realizuje samorząd wojewódzki.Najbardziej powszechną metodą dotowania prac przy zabytkach jest ogłaszany corocznie Konkurs ofert na realizację za106 FINANSOWANIE KONSERWACJI ZABYTKÓW SAKRALNYCH dań publicznych w zakresie prac konserwatorskich, restauratorskich lub robót budowlanych; w roku 2009 dotyczył on Konserwacji, renowacji i ochrony zabytków nieruchomych i ruchomych oraz Konserwacji, renowacji i ochrony oraz przygotowania dokumentacji techniczno – konserwatorskiej dla zabytkowych obiektów drewnianych. Warto również zwrócić uwagę na finansowanie prac ze środków Unii Europejskiej. Dzięki dofinansowaniu w ramach Regionalnego Programu Operacyjnego Województwa Opolskiego na lata 2007 – 2013 rozpoczyna się m.in. realizacja konserwacji niezwykle cennych gotyckich polichromii w kościele w Małujowicach, w sumie zaś program dotyczący dziedzictwa kulturowego i ochrony zabytków, ujęto w następujących działaniach: Działanie 5.3: Rozwój kultury oraz ochrona dziedzictwa kulturowego (oś priorytetowa 5: Infrastruktura społeczna i szkolnictwo wyższe). Działanie 6.1: Rewitalizacja obszarów miejskich (oś priorytetowa 6: Aktywizacja obszarów miejskich i zdegradowanych). Dodatkowo tematyka związana z ochroną zabytków pojawia się także w innych działaniach, szczególnie dotyczących rozwoju wsi, np. Odnowa i rozwój wsi (oś priorytetowa 3: Jakość życia na obszarach wiejskich i różnicowanie gospodarki wiejskiej): a) Rewitalizacja budynków wpisanych do rejestru zabytków lub objętych wojewódzką ewidencją zabytków, użytkowanych na cele publiczne oraz obiektów małej architektury, odnawianie lub konserwacja lokalnych pomników historycznych i miejsc pamięci; b) Zakup i odnawianie obiektów charakterystycznych dla danego regionu lub tradycji budownictwa wiejskiego i ich adaptacja na cele publiczne; c) Odnawianie elewacji zewnętrznych i dachów w budynkach architektury sakralnej wpisanych do rejestru zabytków lub objętych wojewódzką ewidencją zabytków i odnawianie cmentarzy wpisanych do rejestru zabytków. Wdrażanie lokalnych strategii rozwoju (oś priorytetowa 4: Leader). Zachowanie lokalnego dziedzictwa kulturowego i historycznego przez: • odbudowę albo odnowienie lub oznakowanie budowli lub obiektów małej architektury wpisanych do rejestru zabytków lub objętych wojewódzką ewidencją zabytków; • odnowienie dachów lub elewacji zewnętrznych budynków wpisanych do rejestru zabytków lub objętych wojewódzką ewidencją zabytków. W ramach tych projektów uprawnionymi podmiotami są osoby prawne: gmina, instytucja kultury, dla której organizatorem jest jednostka samorządu terytorialnego, 107 IWONA SOLISZ kościół lub inny związek wyznaniowy, organizacja pozarządowa mająca status organizacji pożytku publicznego. W chwili obecnej w większości I nabory zostały zakończone i trwa realizacja umów. Kościoły i związki wyznaniowe mogą ubiegać się także o udzielanie dotacji ze środków pozostających w dyspozycji Ministra Spraw Wewnętrznych i Administracji; w ramach tego ministerstwa został wydzielony Fundusz Kościelny. Należy podkreślić, żedotacje z Funduszu Kościelnego są udzielane wyłącznie na remonty i konserwację zabytkowych obiektów o charakterze sakralnym i to tylko na wykonywanie podstawowych prac zabezpieczających sam obiekt, w szczególności remonty dachów, stro- Konserwacja Św. Anny Samotrzeć z Kraskowa (ze zbiorów Muzeum Diecezjalnego w Opolu) – w trakcie pów, ścian i elewacji, osuszanie i od- prac, 2008. Prace finansowane ze środków Opolskiego grzybianie, izolację, remonty i wymianę Wojewódzkiego Konserwatora Zabytków. zużytej stolarki okiennej i drzwiowej, instalacji elektrycznej, odgromowej, przeciwwłamaniowej i przeciwpożarowej itp. Dotacje te mają charakter celowy i mogą być udzielane i wykorzystywane wyłącznie na zadania przyszłe (nie ma refundacji). Wnioski składa się na urzędowym formularzu przez cały rok – wnioski rozpatrywane są w kolejności zgłoszenia. Na zakończenie należy zwrócić uwagę na wymagania stawiane beneficjentom, na etapie składania wniosków o udzielenie dotacji, oczywiście są one zróżnicowane w zależności od instytucji, jednak najczęściej wymagane są następujące dokumenty i załączniki: 1) poświadczenie wpisu obiektu do rejestru zabytków, 2) dokument potwierdzający posiadanie przez wnioskodawcę tytułu prawnego do zabytku, 3) harmonogram i kosztorys przewidywanych prac lub robót, 4) pozwolenie konserwatora zabytków na prowadzenie prac, 5) pozwolenie na budowę lub zgłoszenie robót (jeżeli jest wymagane), 6) informacja o źródłach finansowania, 7) inne … (np. zdjęcia). 108 FINANSOWANIE KONSERWACJI ZABYTKÓW SAKRALNYCH Konserwacja dzwonnicy przy kościele św. Jakuba i św. Agnieszki w Nysie – w trakcie prac remontowych przypory południowej, 2009. Prace finansowane ze środków Ministerstwa Kultury i Dziedzictwa Narodowego. 109 Iwona Solisz Opolský vojevodský konzervátor památek FINANCOVÁNÍ KONZERVACE SAKRÁLNÍCH PAMÁTEK Při analýze systému poskytování dotací na práce při obnově památkových objektů je možné si všimnout, že prostředky určené na zabezpečení a konzervaci sakrálních objektů nejčastěji získávají náboženské společnosti. Dokazuje to mimo jiné dokument vyhodnocující realizaci Programu péče o památky Opolského vojevodství na léta 2007–2010, ve kterém bylo jednoznačně konstatováno, že největším příjemcem obecních dotací je Katolická církev – většina prací se týkala budov nebo vybavení kostelních interiérů. Vyplývá to nejen z pružnosti farnosti při získávání finančních prostředků, ale především z obrovského fondu zachovaného kulturního dědictví, náležejícího náboženským organizacím. Je třeba poznamenat, že i přes obrovské finanční náklady jsou potřeby mnohem větší, proto je zajisté důležité poznání veškerých zdrojů financování prací na sakrálních památkových objektech, jakož i znalost platných předpisů a postupů v tomto rozsahu. Systém financování památek je zakotven v Zákoně o ochraně památek a péče o ně, dále jen Zákon o ochraně památek (č. 162/2003 Sb., částka 1568 s pozdějšími změnami). Základním rysem Zákona o ochraně památek je rozdělení pojmu „ochrana památek” a „péče o ně”. K ochraně se vztahují veškeré správní činnosti prováděné v tomto rozsahu orgány veřejné správy, kdežto péče o ně je závazkem majitelů a uživatelů památek spočívajícím v udržování náležitého technického stavu. Takže podle Zákona o ochraně památek majitel má povinnost náležitě zabezpečit a udržovat památkový objekt a provádět konzervátorské, restaurátorské a stavební práce na památce. Z hlediska specifiky údržbových a konzervátorských prací na památkách bylo financování péče o památky zapracováno do rozpočtové soustavy veřejných financí. Díky tomu majitel nebo vlastník památky tzn. fyzická osoba, jednotka územní samosprávy nebo jiná organizační jednotka s vlastnickým titulem k památce zapsané do seznamu památek se může ucházet o poskytnutí účelové dotace ze státního rozpočtu. V tomto případě dotaci může poskytnout: 1) ministr kultury a národního dědictví, 2) vojevodský konzervátor památek. Způsob a rozsah poskytovaných dotací byl podrobně popsán v Zákoně o ochraně památek. Nejdůležitějším zápisem je stanovení, pro jaké práce lze získat finanční podporu, a dotace tak může mj. zahrnovat nutné náklady na (čl. 77 Zákona o ochraně památek): znalecké posudky a zkoušky, dokumentaci a vypracování harmonogramu 110 prací, zhotovení stavebního projektu, zabezpečení, zachování a konzervaci substance památky, konstrukční stabilizaci součástí památky, renovaci nebo doplnění omítek a architektonických obkladů nebo jejich úplnou rekonstrukci se zohledněním charakteristické barevnosti pro tuto památku nebo také renovaci či celkovou renovaci oken, včetně rámů a okenic, vnitřních zárubní a dveří, střešního krovu, střešní krytiny, okapů a dešťových svodů. Technické detaily týkající se mj. pravidel pro poskytování dotací ze státního rozpočtu, podávacích lhůt nebo vzorů žádostí stanoví Nařízení ministra kultury ze dne 6. června 2005 ve věci poskytování účelové dotace na konzervátorské, restaurátorské a stavební práce na památce zapsané do seznamu památek (Sb. zák. č. 112, částka 940). Kromě poskytovaných státních dotací spojených přímo s ochranou památek je třeba si všimnout činností jednotek územní samosprávy. V zákonech o obecní, okresní a vojevodské samosprávě je ochrana památek a péče o ně uznána za jeden z vlastních úkolů samosprávy v rámci uspokojování potřeb společnosti. Díky těmto zápisům čím dál více populárnější formou činnosti samospráv v rozsahu ochrany památek je finanční podporování majitelů památkových objektů při opravách a konzervaci objektů. Samozřejmě není to trvalá položka v rozpočtech jednotek územní samosprávy, je závislá na finančních možnostech, i když je třeba zdůraznit, že také na svědomitosti daného úřadu. Obce a okresy, které usoudily, že dobrý stav zachování dědictví ve spojení s jinými přednostmi prostředí může být prvkem přinášejícím měřitelný prospěch, zejména v rozvoji turistiky, mnoho let podporují renovační práce na nejcennějších památkových objektech. V takových případech dotování prací probíhá na základě usnesení radních ve věci stanovení zásad pro poskytování dotací z obecního rozpočtu (okresního) na konzervátorské, restaurátorské nebo stavební práce na památce zapsané do seznamu památek. V současnosti zásadu ochrany památek ve smyslu poskytování finančních prostředků pro tento účel nejaktivněji realizuje vojevodská samospráva. Nejběžnějším způsobem dotování prací na památkách je každoročně vyhlašované nabídkové řízení na realizaci veřejných zakázek v rozsahu konzervátorských, restaurátorských nebo stavebních prací; v roce 2009 se týkalo Konzervace, renovace a ochrany nemovitých a movitých památek a Konzervace, renovace, ochrany a přípravy technické konzervátorské dokumentace pro památkové dřevěné objekty. Za povšimnutí stojí rovněž financování prací z prostředků Evropské unie. Díky dofinancování v rámci Regionálního operačního programu Opolského vojevodství na léta 2007–2013 se mj. začíná realizovat konzervace neobvykle vzácných gotických polychromií v kostele v Małujowicach, komplexně zase program týkající se kulturního dědictví a ochrany památek byl zahrnut do následujících činností: 111 IWONA SOLISZ Činnost 5.3: Rozvoj kultury a ochrana kulturního dědictví (prioritní osa 5: Veřejná infrastruktura a vysoké učení). Činnost 6.1: Revitalizace městských prostranství (prioritní osa 6: Aktivizace prostranství městských i degradovaných). Navíc tematika spojená s ochranou památek se rovněž objevuje v jiných činnostech, zejména týkajících se rozvoje venkova, např. Obnova a rozvoj venkova (prioritní osa 3: Kvalita života ve venkovských oblastech a diferenciace venkovského hospodářství): a) revitalizace budov zapsaných do seznamu památek nebo zahrnutých do vojevodské evidence památek využívaných pro veřejné účely a objektů malé architektury, renovace nebo konzervace místních historických památníků a pamětních míst; b) zakoupení a rekonstrukce objektů charakteristických pro daný region nebo tradici venkovské výstavby a jejich adaptace pro veřejné účely; c) renovace vnějších fasád a střech v budovách sakrální architektury zapsaných do seznamu památek nebo zahrnutých do vojevodské evidence památek a renovace hřbitovů zapsaných do registru památek. Zavádění lokálních strategií rozvoje (prioritní osa 4: Leader). Zachování lokálního kulturního a historického dědictví prostřednictvím: • rekonstrukce nebo renovace či označení budov nebo objektů malé architektury zapsaných do seznamu památek nebo zahrnutých do vojevodské evidence památek; • renovace střech nebo vnějších fasád budov zapsaných do seznamu památek nebo zahrnutých do vojevodské evidence památek. V rámci těchto projektů jsou oprávněnými subjekty právnické osoby: obec, kulturní instituce, jejímž zakladatelem je jednotka územní samosprávy, církev nebo jiná náboženská společnost, mimovládní organizace mající statut veřejně prospěšné organizace. Nyní bylo z větší části ukončeno I. kolo výběru a trvá realizace smluv. Církve a náboženské organizace se mohou rovněž ucházet o poskytnutí dotací z prostředků, kterými disponuje Ministr vnitřních věcí a administrace; v rámci tohoto ministerstva byl vyčleněn Církevní fond. Je třeba zdůraznit, že dotace z Církevního fondu jsou poskytovány pouze na opravy a konzervaci památkových objektů sakrální povahy, a to výlučně na provedení základních zabezpečovacích prací samotného objektu, zejména opravy střech, stropů, stěn a fasád, vysušování a zbavení plísně, zaizolování, renovaci a výměnu opotřebovaného stavebního stolařství, elektrické, hromosvodové, bezpečnostní a požární instalace atp. Tyto dotace mají účelový ráz 112 FINANCOVÁNÍ KONZERVACE SAKRÁLNÍCH PAMÁTEK a mohou být poskytovány a využívány pouze pro budoucí úkoly (není refundace). Žádosti se podávají na úředním formuláři po celý rok – žádosti se posuzují podle pořadí podání. Na závěr je třeba si všimnout požadavků kladených příjemcům v etapě podávání žádostí o poskytnutí dotací, samozřejmě jsou odlišné v závislosti na instituci, ale nejčastěji jsou vyžadovány následující dokumenty a přílohy: 1) potvrzení o zapsání objektu do seznamu památek, 2) dokument potvrzující vlastnický titul žadatele k památce, 3) harmonogram a rozpočet předpokládaných prací, 4) povolení konzervátora památek na provedení prací, 5) stavební povolení nebo nahlášení prací (pokud je vyžadováno), 6) informace o zdrojích financování, 7) jiné … (např. fotografie). Konzervace sv. Anny Samotrzeć z Kraskowa (ze sbírek Diecesálního muzea v Opole) – v průběhu realizace prací, 2008. Práce financovány z prostředků Opolského vojevodského konzervátora památek. Konzervace zvonice u kostela sv. Jakuba a sv. Anežky v Nyse – v průběhu opravných prací jižního pilíře, 2009. Práce financovány z prostředků Ministerstva kultury a národního dědictví. 113 Iwona Solisz Denkmalpflegerin in der Woiwodschaft Opolskie (Verwaltungsbezirk Oppeln) FINANZIERUNG DER PFLEGE SAKRALER DENKMÄLER Bei der Analyse des Vergabesystems von Zuschüssen für Arbeiten an Sehenswürdigkeiten fällt auf, dass jenen Verbänden am häufigsten Fonds zuerkannt werden, die mit der Erhaltung und Pflege sakraler Objekte betraut sind. Dies geht unter anderem aus den zusammenfassenden Unterlagen über die Realisierung des Denkmalpflegeprogramms der Woiwodschaft Opolskie für die Jahre 2007 – 2010 hervor, in denen festgestellt wird, dass die katholische Kirche er größte Nutznießer von Gemeindezuschüssen ist – der Großteil der Arbeiten betraf Kirchen, beziehungsweise Kircheninnenausstattungen. Dies resultiert nicht nur aus der Mobilität der Kirchengemeinden bei der Einnahme von Finanzmittel, sondern vor allem durch die enorme Ansammlung von Kulturgütern im Eigentum der Glaubensverbände. Trotz der enormen finanziellen Aufwendungen ist von einem wesentlich größeren Bedarf auszugehen, weshalb das Ausschöpfen sämtlicher Finanzierungsquellen für Arbeiten an sakralen Sehenswürdigkeiten, sowie auch die Kenntnis der in diesem Bereich geltenden Vorschriften und Verfahren mit Sicherheit wesentlich ist. Das Finanzierungssystem für Denkmäler wurde im Gesetz zum Schutz und zur Pflege von Denkmälern, im Weiteren Denkmalschutzgesetz (Dz. U. [Gesetzblatt] aus 2003 Nr. 162, Pos. 1568, mit späteren Änderungen), festgelegt. Hervorstechendes Merkmal des Denkmalschutzgesetzes ist die Unterteilung in „Denkmalschutz“ und „Denkmalpflege“. Zum Schutz gehören sämtliche behördlichen Tätigkeiten, die in diesem Bereich von den öffentlichen Verwaltungsorganen aufgenommen werden, während die Pflege und Erhaltung des technischen Zustands, zu den Aufgaben der Eigentümer und Benutzer der Denkmäler gehören. Also fallen gemäß Denkmalschutzgesetz, die Verpflichtungen zum Schutz und Erhalt, sowie die Instandhaltungs-, Restaurierungs- und Bauarbeiten an Denkmälern, den Eigentümern zu. Mit Rücksicht auf die durch die Arbeitsspezifika bei der Renovierung und Instandhaltung von Denkmälern anfallenden Kosten, wurden sie in das allgemeine, öffentliche Finanzierungssystem aufgenommen. Deshalb haben Eigentümer, ob es nun physische Personen, Selbstverwaltungseinheiten, oder sonstige Organisationseinheiten sind, das Recht, sich um die Zuerkennung zweckgebundener Zuschüsse zu bewerben. Diese Zuschüsse können durch folgende Institutionen zuerkannt werden: 114 1) Ministerium für Kultur und Nationales Erbe, 2) Denkmalamt der Woiwodschaft. Art und Umfang der Zuschüsse sind im Denkmalschutzgesetz detailliert beschrieben. Zu den wichtigsten Eintragungen zählt die Bestimmung, für welche Arbeiten Finanzhilfe beantragt werden kann, und welche erforderlichen Aufwendungen ein Zuschuss unter anderem umfassen kann (Art. 77 Denkmalschutzgesetz). Zum Beispiel: Gutachten und Untersuchungen, Dokumentierung und Ausarbeitung von Arbeitsprogrammen, Planung zum Bau, Sicherung, Erhaltung und Konservierung der Denkmalsubstanz, konstruktive Stabilisierung von Bestandteilen des Denkmals, Erneuerung und Ergänzung von Fassaden und Bauverzierungen, oder ihrer gänzlichen Rekonstruktion unter Berücksichtigung der für dieses Denkmal eigentümlichen Farbgebung, Erneuerung oder Austausch der Fenster und Türen sowie deren Rahmen und Beschläge, Dachstühle, Dachdeckungen, Rinnen und Auslässe. Technische Details im Bezug auf die Vergabebedingungen von Zuschüssen aus dem Staatsbudget, Annahmetermine sowie Antragsmusterformulare, sind in der Anordnung des Kulturministers vom 6. Juni 2005, über zweckgebundene Zuschüsse für Instandhaltungs-, Renovierungs- und Bauarbeiten an im Denkmalregister verzeichneten Denkmälern (Dz. U. Nr. 112 Pos. 940) festgelegt. Außer den gewährten Zuschüssen von direkt für den Denkmalschutz zuständigen Ämtern, sind auch die Tätigkeiten der regionalen Verwaltungseinheiten zu beachten. In den Selbstverwaltungsgesetzen für Gemeinden, Landkreise und Woiwodschaften, sind Schutz und Pflege von Denkmälern als eine der Aufgaben des gemeinschaftlichen Bedarfs festgelegt. Dank dieser Vorschriften wird die finanzielle Unterstützung von Eigentümern bei der Erhaltung und Renovierung sehenswürdiger Objekte, eine immer populärere Tätigkeitsform in der Selbstverwaltung. Selbstverständlich handelt es sich dabei nicht um fixe Budgetelemente, sondern ist von den finanziellen Möglichkeiten sowie auch vom Bewusstsein der Behörden abhängig, was besonders unterstrichen werden muss. Gemeinden und Landkreise die erkannten, dass ein guter Erhaltungszustand des Kulturerbes in Verbindung mit landschaftlichen Vorzügen insbesondere bei der Entwicklung des Tourismus messbare Erfolge bringen kann, unterstützen seit Jahren Renovierungsarbeiten an den wertvollsten Denkmalobjekten. In diesen Fällen erfolgt die Subventionierung von Erhaltungs-, Restaurierungs-, oder Bauarbeiten an im Denkmalregister verzeichneten Sehenswürdigkeiten durch Ratsbeschlüsse, mit denen die Grundlagen zur Erteilung der Zuschüsse aus den Gemeinde- oder Landkreisbudgets festgelegt werden. In der Frage der Zuerkennung von Finanzmitteln zum Denkmalschutz, ist gegenwärtig die Selbstverwaltung der Woiwodschaft am aktivsten. Ein jährlich aus115 IWONA SOLISZ geschriebener Wettbewerb zur Durchführung öffentlicher Aufgaben im Bereich Erhaltungs-, Renovierungs- und Bauarbeiten an Denkmälern, ist gegenwärtig die am Weitesten verbreitete Subventionierungsmethode, und erfasste 2009 die Instandhaltung, Renovierung und den Schutz von mobilen und immobilen Denkmälern sowie die Instandhaltung, Renovierung, Schutz und planungstechnische Vorbereitung für sehenswürdige Objekte aus Holz. Auch die Finanzierung dieser Arbeiten aus EU Mitteln ist beachtlich. Dank der Mitfinanzierung im Rahmen des „Operativen Regionalprogramms der Woiwodschaft Opolskie für die Jahre 2007 – 2013“, begannen unter anderem die Erhaltungsarbeiten an der außergewöhnlich wertvollen Polychromie in der Kirche von Małujowice. Insgesamt betrifft das Programm auch Kulturerbe und Denkmalschutz, die in folgenden Handlungsbereichen umfasst sind: Handlungsbereich 5.3: Kulturelle Entwicklung und Schutz des Kulturerbes (Prioritätsachse 5: Gesellschaftliche Infrastruktur und Hochschulwesen). Handlungsbereich 6.1: Revitalisierung städtischer Bereiche (Prioritätsachse 6: Aktivierung städtischer und degradierter Bereiche). Auch in anderen Tätigkeitsbereichen zeigen sich mit dem Denkmalschutz verbundene Themen, insbesondere im Bezug auf die dörfliche Entwicklung, wie z.B.: Dorferneuerung und Entwicklung (Prioritätenachse 3: Lebensqualität in dörflichen Bereichen und Differenzierung der Landwirtschaft): a) Revitalisierung von im Denkmalregister oder im Denkmalverzeichnis der Woiwodschaft erfassten, öffentlich genutzter Denkmäler und Kleinarchitekturobjekte, sowie die Renovierung oder Instandhaltung lokalhistorischer Denkmäler und Gedenkstätten; b) Ankauf und Renovierung von für die gegebene Region oder ländliche Bautradition charakteristischer Objekte, und deren Adaptierung für öffentliche Zwecke; c) Renovierung von Fassaden und Dächern sakraler Bauwerke die im Denkmalregister oder Denkmalverzeichnis der Woiwodschaft erfasst sind, und darin verzeichneter Friedhöfe. Einführung regionaler Entwicklungsstrategien (Prioritätenachse 4: Leader). Erhaltung des lokalen Geschichts- und Kulturerbes durch: • Aufbau oder Renovierung und Kennzeichnung von im Denkmalregister oder Denkmalverzeichnis der Woiwodschaft erfassten Bauwerke oder Kleinarchitekturobjekte; • Renovierung von im Denkmalregister oder Denkmalverzeichnis der Woiwodschaft erfassten Dächern oder Gebäudefassaden; 116 FINANZIERUNG DER PFLEGE SAKRALER DENKMÄLER Die im Rahmen dieser Projekte berechtigten Rechtssubjekte, sind von lokalen Selbstverwaltungseinheiten, Kulturinstitutionen, Gemeinden, der Kirche oder sonstigen Glaubensgemeinschaften, sowie öffentlich rechtlichen Organisationen bevollmächtigte Rechtspersonen. Zum gegenwärtigen Zeitpunkt sind die Aufnahmen größtenteils abgeschlossen, und die Verträge in der Realisierungsphase. Kirchen und Glaubensgemeinschaften können sich auch um Zuschüsse aus verfügbaren Mitteln des Ministeriums für Inneres und Verwaltung bewerben, das einen Kirchenfonds einrichtete. Hier ist anzumerken, dass Zuschüsse aus dem Kirchenfonds ausschließlich zur Renovierung und Erhaltung von sakralen Denkmälern vergeben werden, und nur zur Durchführung von Arbeiten zum alleinigen Schutz des Objekts, insbesondere zur Renovierung von Dächern, Decken, Wänden und Fassaden, sowie Trockenlegung und Pilzbeseitigung, Isolierung, Renovierung und Austausch von Fenstern und Türen, Elektroinstallationen, Einzäunungen, Einbruchsund Brandschutzeinrichtungen, etc. Die Zuschüsse haben einen zweckgebundenen Charakter, und dürfen ausschließlich für künftige Aufgaben genutzt werden (keine Refundierung). Anträge können ganzjährig auf einem Amtsformular gestellt werden – die Anträge werden in der Reihenfolge ihrer Vorlage bearbeitet. Während der Konservierungsarbeiten 2008, Hl. Anna Selbtritt aus Krasków (aus der Sammlung des Museums der Diözese Opole). Die Arbeiten wurden aus Mitteln des Denkmalpflegeamts der Woiwodschaft Opolskie finanziert Konservierungsarbeiten am Glockenturm der Kirche des Hl. Jakub und der Hl. Agnieszka in Nysa – während der Renovierungsarbeiten der Strebebogen an der Südseite, 2009. Die Arbeiten wurden aus Mitteln des Ministeriums für Kultur und Nationalerbe finanziert. 117 Abschließend ist auf die an die Antragsteller bei der Einreichung des Antrags um Zuschüsse gestellten Anforderungen hinzuweisen, die selbstverständlich in Abhängigkeit von der Institution differenziert sind, jedoch sind folgende Unterlagen und Anhänge meistens erforderlich: 1) Bestätigung über die Eintragung des Objekts im Denkmalregister, 2) Ein den Rechtsanspruch des Antragstellers auf das Denkmal bestätigendes Dokument, 3) Zeitplan und Kostenvoranschlag für die vorgesehenen Arbeiten, 4) Genehmigung des Denkmalamts zur Durchführung der Arbeiten, 5) Baugenehmigung oder Anmeldung der Arbeiten (falls erforderlich), 6) Informationen über Finanzierungsquellen, 7) Sonstige .... (z.B. Fotos). 118 dr Paweł Karaszkiewicz Centrum Badawczo-Edukacyjne Konserwacji Zabytków w Nysie PROBLEMY KONSERWACJI WITRAŻY 1. WSTĘP Witraże (fot.1) – przeszklenia okienne wytwarzane przez połączenie przy pomocy lutowanych dwuteowników ołowiananych kolorowych i malowanych płytek szkła – są powszechnie spotykaną dekoracją wnętrz sakralnych. Zaliczane do sztuki monumentalnej wywierają przemożny wpływ na wygląd i charakter wnętrza a także wnoszą istotny przekaz religijny i historyczny. Sztuka wytwarzania witrażu nieodłącznie wiąże się z chrześcijaństwem, przede wszystkim z jego zachodnią odmianą. Jako dzieła sztuki witraże podlegają ochronie konserwatorskiej. Okna witrażowe nie są jednak tylko czystą sztuką – zapewniają one oświetlenie wnętrza a także, jako przegroda budowlana, chronią wnętrza budowli przed czynnikami zewnętrz mymi. Dlatego ochrona okien witrażowych to nie tylko problem konserwacji artystycznej ale także technicznej w pełnym znaczeniu tego słowa. 2. CO TO JEST WITRAŻ Klasyczny witraż składa się w zasadzie z dwóch głównych elementów: odpowiednio dociętych szybek szklanych i łączących je dwuteowników wykonanych z ołowiu które po zlutowaniu tworzą siatkę utrzymującą witraż w całości. Ze względu na ciężar takiego zestawu i wytrzymałość ołowiu wymiary pojedynczych witraży – pól (kwater) witrażowych - w zasadzie nie przekraczają wymiarów 1x1m i takimi polami unoszonymi przez odpowiednie konstrukcje nośne, zapełnia się większe okna. Ar119 DR PAWEŁ KARASZKIEWICZ tystyczny wyraz witrażu osiąga się przez dobór kształtów i kolorów szkła, jego malowanie, oraz układ i grubość linii ołowiu. Sztuka witrażu związana jest nieodłącznie z rzemiosłem witrażowym – cięcie szkła, składanie witrażu, nawet malowanie, wykonują wyspecjalizowani rzemieślnicy, natomiast projekt i nadzór artystyczny wykonują artyści rozumiejący odmienność sztuki witrażowej – relatywnie skromna paleta barw, agresywna linia ołowiu a także zjawiska optyczne tworzone przez światło przechodzące przez witraż. 3. PROBLEMY KONSERWATORSKIE Obydwa elementy witrażu: szkło i ołów podatne są na zniszczenia wynikające z ich własności fizycznych i chemicznych. Dla szkła główne przyczyny zniszczeń to: 1. Podatność szkła do reakcji z wodą, której konsekwencją jest powierzchniowa korozja szkła. Korozja ta objawia się, w zależności od stopnia zaawansowania zjawiskami takimi ja: tęczowe zabarwienie powierzchni, jej zmatowienie, białe naloty a nawet wżery. Dodatkowo na powierzchnię szkła oddziaływują zanieczyszczenia powietrza: gazowe, reagujące z jonowym składnikami szkła oraz stałe, trwale łączące się z uszkodzoną przez wodę powierzchnią szkła. Zjawiska te występują zwykle od strony zewnętrznej narażonej bezpośrednio na działanie wód opadowych. Od strony wewnętrznej, gdzie woda występuje w postaci kondensacyjnej koroduje najczęściej warstwa malarska (to również rodzaj substancji w stanie szklistym) ale i szkło podstawowe również takiej korozji ulega. W starych szkłach objawia się ona zwykle wżerami. 2. Przy wysokiej twardości i sztywności szkło jest kruche i łatwo pęka. Pęknięcia te powstawać mogą zarówno spontanicznie, wskutek np. drgań spowodowanych parciem wiatru jak i mogą być skutkiem wandalizmu. Konsekwencją są nie tylko pęknięte szkła ale również ich brak, lub wymiana. 120 PROBLEMY KONSERWACJI WITRAŻY Drugi składnik witraża – ołów znany jest z jednej strony ze swojej odporności chemicznej, jego więc korozja zachodzi w szczególnych przypadkach wysokiej wilgotności i obecności par kwasów organicznych, z drugiej strony jednak charakteryzuje się niską wytrzymałością mechaniczną, zmniejszającą się z czasem. W konsekwencji więc kwatera witrażowa może się odkształcić, wygiąć a nawet w skrajnych przypadkach poszczególne szkła mogą wypaść. Dlatego rzadko się zdarza, aby witraże starsze miały zachowaną oryginalną siatkę ołowiową. Opisane wyżej cechy witraży powodują, że działania konserwatorskie obejmują zróżnicowane zagadnienia od poznania historii witrażu, poprzez opracowanie metod oczyszczania szkła, ewentualnego uzupełniania warstw malarskich naprawy siatki ołowiowej i zabezpieczenia witrażu przed dalszymi zniszczeniami. Konserwator witraży więc musi dysponować wiedzą zarówno rzemieślnika-witrażysty jak i umiejętnościami artysty-witrażownika. Trzeba też pamiętać, że witraż jest ściśle związany architektonicznie i konstrukcyjnie z budowlą w której się znajduje gdyż okno z witrażem jest integralną częścią elewacji budowli i jednocześnie ważnym elementem wystroju wnętrza, wpływającym na jego barwę i charakter. Ponadto witraż pełni funkcję zwykłego okna a więc wpływa i na klimat wnętrza. Te współzależności 121 DR PAWEŁ KARASZKIEWICZ powodują, że świadoma konserwacja witraży wymaga od konserwatora współpracy ze specjalistami z wielu dziedzin: architektem, historykiem sztuki, chemikiem czy konstruktorem. 4. PODSTAWOWE ZASADY POSTĘPOWANIA KONSERWATORSKIEGO Ze względu na wielorakie funkcje pełnione przez witraż okienny, różne są też drogi jego konserwacji. Podstawowa zasada jednak, dotycząca zresztą innych dziedzin konserwacji to zasada minimalnej interwencji w oryginalną strukturę obiektu. Zwykle, przede wszystkim przy witrażach dawno nie odnawianych, wymontowuje się pola z okien. Nie jest to działanie łatwe, a ponadto niebezpieczne dla szkieł przy krawędziach pól witrażowych i dlatego tę pracę powinni wykonywać wykwalifikowani witrażownicy. Pełną konserwację pół wykonuje się w pracowni. Tam wykonuje się pełną dokumentację fotograficzną, rysunkową i opisową witraży a także podejmuje decyzje co do dalszego postępowania. Wiele decyzji, kiedyś rutynowych, teraz podejmuje się z wielką ostrożnością. Na przykład wymianę siatki ołowiowej powinno się wykonywać tylko wtedy, gdy już rzeczywiście nie jest wstanie spełniać swej funkcji, ale nawet i wtedy nie rozbiera się całego witraża, a tylko te części które wymagają wymiany. Podobnie traktuje się oczyszczanie szkieł – dawno już odstąpiono od ich powtórnego wypalania (większość zanieczyszczeń spalała się lub ulatniała, część jednak reagowała ze szkłem tworząc trwałe, widoczne, zwykle tęczowe powłoki, zmieniające wygląd szkieł). Zanieczyszczenia usuwa się rozpuszczalnikami, detergentami wspomaganymi działaniem mechanicznym, unikając jednak twardych materiałów – np. pędzli z włókna szklanego czy z drutu metalowego. Nie powinno się również stosować aktywnych odczynników chemicznych (kwasy, zasady) ani długotrwałego moczenia pól witrażowych w wodzie. Uszkodzoną warstwę malarską utrwala się technikami stosowanym w konserwacji malarstwa a brakujące fragmenty, tylko wtedy gdy jest to niezbędne ze względów estetycznych, uzupełnia się „na zimno”, bez ponownego wypalania. 122 PROBLEMY KONSERWACJI WITRAŻY Ważnym działaniem witrażowniczym jest „kitowanie” – uszczelnienie kitem szklarskim szczelin między szkłem a ołowiem. Kitowanie nie tylko uszczelnia witraż, ale wybitnie wzmacnia go, dlatego zawsze powinno być stosowane. W przypadku witraży zabytkowych jednak kitowanie powinno być wykonywane tylko przez bezpośrednie wciskanie kitu w szczeliny a nie, jak to bywa w praktyce witrażowniczej, zamalowanie całej powierzchni witraża rozrzedzonym kitem i wytarcie go nim zwiąże. Ostatnim etapem konserwacji pola jest, stosowane teraz powszechnie, oprawienie go w ramki metalowe, najczęściej miedziane, mosiężne lub z brązu. Ramki te usztywniają pole i zabezpieczają je podczas transportu, montażu i demontażu. Po zakończeniu prac na obiekcie należy oczywiście dokończyć i zamknąć dokumentację konserwatorską. 5. OSZKLENIA OCHRONNE Po konserwacji witraże powinny wrócić na swoje miejsce w oknie. Tu również pojawiają się zagadnienia konserwatorskie o aspekcie technicznym. Przed wszystkim należy podjąć decyzję, czy okno witrażowe będzie zabezpieczone zewnętrznym ochronnym oszkleniem lub czy istniejące nie powinno być wymienione. W obu przypadkach konieczny jest remont albo wykonanie nowej konstrukcji nośnej dla witraży i oszklenia. Oczywistym jest, że zewnętrzne oszklenie wpłynie wyraźnie na wygląd elewacji budowli wprowadzając zamiast przestrzennej, zróżnicowanej formy witrażu gładkie i uporządkowane powierzchnie szkła. Z drugie strony jednak zewnętrzne oszklenie chroni witraż przed czynnikami szkodliwymi a wnętrze budowli przed ucieczką ciepła, chociaż zmienia układ wentylacji wnętrza, często je nadmiernie uszczelniając. Patrząc z punku widzenia ochrony witrażu zewnętrzne oszklenie powinno mieć jedną ważną cechę: musi być wentylowane, to znaczy musi występować przepływ powietrza (w polskim klimacie od wnętrza) pomiędzy oszkleniem zewnętrznym 123 a witrażem. Dzięki temu na witrażu nie wystąpi kondensacja, a ewentualny nadmiar pary wodnej osiada na szkle zewnętrznym, skąd odparowuje. Obecnie zewnętrzne oszklenia stosowane są rutynowo, a ich umiejętne projektowanie to jedno z trudniejszych zadań w konserwacji witraży. 6. ZAKOŃCZENIE Nowoczesna konserwacja witraży daleko już odeszła od popularnych jeszcze niedawno praktyk rzemieślniczych. Dlatego powinno się śledzić literaturę i uzupełniać wiedzę. Na przykład warto zobaczyć stronę internetową międzynarodowego organizacji CVMA [1] (Corpus Vitrearum Medii Aevi) zrzeszającej specjalistów zajmujących się witrażami. Na stronie tej można również znaleźć artykuły o podstawach konserwacji witraży. Literatura 1. Strona CVMA: www.cvma.ac.uk 124 dr Paweł Karaszkiewicz Výzkumně vzdělávací centrum konzervace památek v Nyse PROBLEMATIKA KONZERVACE VITRÁŽÍ 1. ÚVOD Vitráže (fot.1) – okenní prosklení vytvářené spojováním barevných a malovaných skleněných destiček pomocí letovaných olověných profilů ve tvaru H – jsou běžně potkávanou výzdobou sakrálních interiérů. Zařazené do monumentálního umění působí velmi silně na vzhled a charakter interiérů a také vnášejí zásadní náboženský a historický odkaz. Umění vytváření vitráže je neodlučně spojeno s křesťanstvím, především s jeho západním směrem. Vitráže jako umělecká díla podléhají konzervátorské ochraně. Vitrážová okna nejsou ale pouze čistým uměním – zajišťují osvětlení vnitřku a také, jako stavební příčka, chrání interiér budovy proti vnějším vlivům. Proto ochrana vitrážových oken není pouze úlohou umělecké konzervace, ale také technické v plném významu tohoto slova. 2. CO JE TO VITRÁŽ Klasická vitráž se v podstatě skládá ze dvou hlavních prvků: vhodně nařezaných skleněných tabulek a profilů ve tvaru H spojujících tabulky, provedených z olova, které po sletování tvoří mřížku udržující vitráž jako celek. S ohledem na hmotnost takové sestavy a pevnost olova rozměry jednotlivých vitráží – vitrážových (okenních) dílů – zásadně nepřekračují rozměry 1x1m a takovýmito díly nadzvedávanými vhodnými nosnými konstrukcemi se zaplňují větší okna. Umělecký ráz vitráže se získává výběrem tvarů a barvy skla, jeho malováním a také konstrukcí a tloušťkou linie olova. Umění vitráže je neodlučně spojeno s vitrážovým řemeslem – řezání skla, skládání vitráže, dokonce malování provádějí specializovaní řemeslníci, naopak pro125 DR PAWEŁ KARASZKIEWICZ jekt a umělecký dohled provádějí umělci rozumějící odlišnosti vitrážového umění – relativně skromná škála barev, agresivní linie olova a optické jevy vytvářené světlem procházejícím skrze vitráž. 3. KONZERVÁTORSKÁ PROBLEMATIKA Oba prvky vitráže – sklo a olovo podléhají destrukci vyplývající z jejich fyzikálních a chemických vlastností. Hlavními příčinami destrukce skla jsou: 1. Náchylnost skla na reakci s vodou, jejíž důsledkem je podpovrchová koroze skla. Tato koroze se objevuje v závislosti na stupni pokročilosti takových jevů jako: duhový povlak na povrchu, jeho zmatnění, bílé nánosy a dokonce důlky. Navíc na povrch skla působí znečištění vzduchu: plynové, reagující s iontovými složkami skla a pevné, trvale se spojující s povrchem skla poškozeným vodou. Tyto jevy se obvykle vyskytují na vnější straně vystavené přímému působení srážkových vod. Na vnitřní straně, kde se voda vyskytuje v kondenzační formě, nejčastěji koroduje malířská vrstva (je to také druh látky ve sklovitém stavu), ale i základní sklo podléhá takové korozi. Na starém skle se koroze obvykle projevuje důlky. 2. Při vysoké tvrdosti a tuhosti je sklo křehké a lehce praská. Tato popraskání mohou vznikat jak spontánně, následkem např. chvění způsobeného náporem větru, tak i následkem vandalismu. Výsledkem jsou nejen popraskané výplně, ale také jejich chybění nebo výměna. Druhý prvek vitráže – olovo je známé na jedné straně svou chemickou odolností, koroze na něm vzniká ve výjimečných případech při vysoké vlhkosti a přítomnosti výparů organických kyselin, ale na druhé straně se vyznačuje nízkou mechanickou pevností, časem se snižující. Takže v důsledku se může vitrážový díl deformovat, prohnout a dokonce v krajních případech mohou jednotlivá skla vypadnout. Proto se zřídka stává, aby starší vitráže měly zachovanou originální olověnou mřížku. 126 PROBLEMATIKA KONZERVACE VITRÁŽÍ Výše popsané vlastnosti vitráží způsobují, že konzervátorské činnosti zahrnují různé úlohy od poznání historie vitráže přes zpracování metod čištění výplní, případně doplňování malířských vrstev, opravy olověné mřížky a zabezpečení vitráže proti další destrukci. Takže konzervátor vitráží musí disponovat znalostmi jak vitrážisty–řemeslníka, tak i dovednostmi vitrážisty–umělce. Je třeba také pamatovat, že vitráž je architektonicky a konstrukčně těsně spojená s budovou, ve které se nachází, jelikož okno s vitráží je neoddělitelnou částí fasády budovy a zároveň důležitým prvkem výzdoby interiéru, ovlivňujícím jeho barvu a charakter. Kromě toho vitráž plní funkci obyčejného okna a tedy ovlivňuje také atmosféru interiéru. Tyto vzájemné závislosti způsobují, že cílevědomá konzervace vitráží vyžaduje spolupráci konzervátora se specialisty z mnoha oborů: s architektem, historikem umění, chemikem nebo konstruktorem. 4. ZÁKLADNÍ ZÁSADY KONZERVÁTORSKÉHO POSTUPU S ohledem na mnohonásobné funkce, jaké splňuje okenní vitráž, se používají také odlišné postupy její konzervace. Avšak základní zásadou týkající se ostatně jiných oborů konzervace je zásada minimálního zásahu do originální struktury objektu. Obvykle, především u vitráží dávno nerekonstruovaných, se díly demontují z oken. 127 DR PAWEŁ KARASZKIEWICZ Není to snadná činnost, a navíc nebezpečná pro skla na okrajích vitrážových dílů, a proto tuto práci musí provádět kvalifikovaní vitrážisté. Úplná konzervace dílů se provádí v dílně. Tam se zhotovuje úplná fotografická, obrázková a popisná dokumentace vitráží a také se rozhoduje o dalším postupu. Mnoho rozhodnutí, kdysi samozřejmých, je nyní přijímáno s velkou obezřetností. Například výměna olověné mřížky se má provádět pouze tehdy, když skutečně již nemůže splňovat svou funkci, ale dokonce ani tehdy se nedemontuje celá vitráž, ale pouze ty díly, které je třeba vyměnit. Podobně se přistupuje k čištění výplní – již dávno bylo upuštěno od jejich opětovného žíhání (většina znečištění shořela nebo vyprchala, avšak část reagovala se sklem a vytvářela trvalé, viditelné, obvykle duhové povlaky měnící vzhled výplní). Znečištění se odstraňuje rozpouštědly, detergenty pomocí mechanického působení, ale bez použití tvrdých materiálů – např. štětců se skelnými nebo ocelovými vlákny. Také se nemají používat aktivní chemická činidla (kyseliny, zásady) ani dlouhodobé máčení vitrážových polí ve vodě. Poškozená malířská vrstva se fixuje pomocí technik používaných při konzervaci v malířství, a chybějící fragmenty, pouze tehdy, když je to nezbytné z estetického hlediska, se doplňují „za studena”, bez opětovného žíhání. Důležitou součástí vitrážování je „tmelení” – utěsňování spár mezi sklem a olovem sklenářským tmelem. Tmelení nejenom utěsňuje vitráž, ale značně jej zesiluje, proto musí být vždy používáno. V případě památkových vitráží musí být tmelení prováděno pouze přímým vtlačováním tmelu do spáry, a nikoli, jak to chodí v běžné praxi, zamalováním celého povrchu vitráže řídkým tmelem a jeho následným utřením, které spojí tmel s vitráží. Poslední etapou konzervace vitrážového dílu je, nyní obecně používané, jeho zarámování do ocelových rámků, nejčastěji měděných, mosazných nebo z bronzu. Tyto rámky zpevňují díly a zabezpečují je během dopravy, montáže a demontáže. Po ukončení prací na objektu je třeba samozřejmě ukončit a uzavřít konzervátorskou dokumentaci. 128 PROBLEMATIKA KONZERVACE VITRÁŽÍ 5. OCHRANNÁ ZASKLENÍ Po konzervaci se vitráže musí vrátit na své místo do okna. Zde se rovněž objevují konzervátorské úlohy s technickým aspektem. Především je třeba se rozhodnout, zda vitrážové okno bude zabezpečeno vnějším ochranným zasklením nebo zda existující nemá být vyměněno. V obou případech je nutná oprava nebo zhotovení nové nosné konstrukce pro vitráž a zasklení. Je samozřejmostí, že vnější zasklení výrazně ovlivní vzhled fasády budovy umístěním hladké a jednotné skleněné plochy místo prostorové různorodé formy vitráže. Avšak na druhé straně vnější zasklení chrání vitráž proti škodlivým vlivům a interiér budovy proti úniku tepla, i když mění ventilační systém vnitřku, často jej nadměrně utěsňuje. Při pohledu z hlediska ochrany vitráže musí mít vnější zasklení jednu důležitou vlastnost: musí mít systém větrání, to znamená, že musí vznikat průtok vzduchu (v polském klimatu z vnitřku) mezi vnějším zasklením a vitráží. Díky tomu se na vitráži nevyskytne kondenzace, a eventuální nadbytek vodní páry se sráží na vnějším skle, odkud se vypařuje. Nyní se vnější zasklení používá běžně a jeho vyprojektování patří k jedněm z náročnějších úkolů při konzervaci vitráží. 6. ZÁVĚR Moderní konzervace vitráží již dalece předstihla donedávna populární řemeslné způsoby. Proto je třeba sledovat literaturu a doplňovat znalosti. Například stojí za to podívat se na webovou stránku mezinárodní organizace CVMA [1] (Corpus Vitrearum Medii Aevi) sdružující specialisty zabývající se vitrážemi. Na této stránce lze rovněž nalézt články s tematikou základů konzervace vitráží. Literatura 1. Stránka CVMA: www.cvma.ac.uk 129 Dr. Paweł Karaszkiewicz Centrum Badawczo-Edukacyjne Konserwacji Zabytków w Nysie (Denkmalpflege Prüf- und Ausbildungszentrum Nysa) PROBLEME BEI DER KONSERVIERUNG VON GLASMALEREIEN 1. EINLEITUNG Glasmalereien (Foto 1) – bemalte Bleiglasfenster, die durch verlötete Hförmige Bleiprofile zusammengefügt wurden, sind in sakralen Innenräumen im Allgemeinen als Dekoration anzutreffen. Zur Monumentalkunst zählend, üben sie einen überwältigenden Einfluss auf das Aussehen und den Charakter von Innenräumen aus, und tragen auch wesentliche religiöse und historische Überlieferungen. Die Kunst der Glasmalerei ist unzertrennlich, vor allem mit der westlichen Variante des Christentums verbunden, und unterliegt als Kunstwerk dem Denkmalschutz. Jedoch sind Bleiglasfenster nicht nur reine Kunst – sie gewährleisten die Beleuchtung des Inneren, und sind auch bauliche Trennung zum Schutz des Gebäudeinneren vor äußeren Einflussfaktoren. Deshalb ist der Schutz von Bleiglasfenstern nicht nur ein Problem der Kunstkonservierung, sondern im vollen Wortsinn auch ein technisches. 2. WAS IST EIN BLEIGLASFENSTER Ein klassisches Bleiglasfenster setzt sich aus zwei Hauptelementen zusammen: entsprechend zugeschnittene Glasscheiben, die durch H-förmige Bleiprofile verbunden sind, und nach dem Löten ein Netz bilden die das Bleiglasfenster zur Gänze zusammenhalten. Mit Rücksicht auf das Gewicht einer derartigen Zusammensetzung, übersteigen die Abmessungen von Bleiglasfenstern 1 x 1 m nicht, und werden 130 von entsprechenden Konstruktionen getragen, zu größeren Fenstern zusammengefügt. Der künstlerische Ausdruck von Bleiglasfenstern wird durch die Wahl der Formen und Farben des Glases, dessen Bemalung, sowie der Anordnung und Stärke der Bleiprofile erreicht. Die Bleiglasfensterkunst ist unzertrennlich mit der Glasmalerei verbunden – Glasschneiden, Zusammensetzung des Bleiglases, und sogar das Malen, führen spezialisierte Handwerker aus. Die Entwürfe und künstlerische Aufsicht hingegen führen Künstler durch, die die Mannigfaltigkeit der Bleiglaskunst, deren relativ sparsamen Farbpallette, die aggressiven Bleiprofillinien, und auch die durch das einfallende Licht auftretenden Erscheinungen verstehen. 3. KONSERVIERUNGSPROBLEME Beide Elemente des Bleiglasfensters, also Blei und Glas, sind wegen ihrer physischen und chemischen Eigenschaften zerstörungsanfällig. Die Hauptzerstörungsursachen bei Glas sind: 1. Die Anfälligkeit von Glas zu Reaktionen mit Wasser, woraus die Oberflächenkorrosion auf dem Glas resultiert. Die Korrosion erfolgt in Abhängigkeit des Fortschrittsgrads von Erscheinungen wie z.B.: Oberflächenverfärbung in Regenbogenfarben, Mattierung der Oberfläche, weißer Beschlag und sogar Lochfraß. Zusätzlich wirken sich Luftverschmutzungen auf die Glasoberfläche aus: gasförmige reagieren mit ionisierten Glasbestandteilen, und feste verbinden sich mit der durch Wasser beschädigten Glasoberfläche. Diese Erscheinungen treten gewöhnlich an der den Einwirkungen von Niederschlagswässern direkt ausgesetzten Außenseite auf. An der Innenseite, an der Wasser in Form von Kondensat auftritt, korrodiert häufig die Farbschicht (sie ist ebenfalls eine Art von glasförmiger Substanz), aber auch die Glasunterlage unterliegt solchen Korrosionen, die in alten Gläsern gewöhnlich als Lochfraß auftritt. 131 DR. PAWEŁ KARASZKIEWICZ 2. Bei hoher Härte und Steifheit, ist Glas spröde, und bricht leicht, was sowohl spontan oder von durch Wind auftretenden Schwingungen, aber auch durch Vandalismus verursacht werden kann. Die Konsequenz ist nicht nur gebrochenes Glas, sondern auch Mangel und Austausch. Der zweite Bestandteil von Bleiglas – Blei, ist einerseits für seine chemische Widerstandsfähigkeit bekannt, bei dem Korrosion nur bei besonders hoher Luftfeuchtigkeit und Vorhandensein organischer Dämpfe auftritt, sich jedoch andererseits durch geringe mechanische Festigkeit charakterisiert, und sich mit der Zeit verkleinert. In Folge dessen, kann sich das Bleiglasfenster verformen, verbiegen und in Extremfällen das Glas herausfallen. Deshalb kommt es selten vor, dass bei alten Bleiglasfenstern das originale Bleiprofilnetz erhalten ist. Die oben beschriebenen Eigenschaften von Bleiglasfenstern verursachen, dass die Konservierungstätigkeiten eine Vielfalt von Problemen umfasst, vom kennen lernen der Geschichte des Bleiglasfensters, über Ausarbeitung von Methoden zur Glasreinigung, eventueller Ergänzung von Farbschichten, Reparatur der Bleiprofile, bis hin zum Schutz des Bleiglasfensters vor weiteren Zerstörungen. Deshalb muss der Denkmalpfleger sowohl über handwerkliche als auch künstlerische Fähigkeiten verfügen. Es ist auch zu beachten, dass Bleiglasfenster eng 132 PROBLEME BEI DER KONSERVIERUNG VON GLASMALEREIEN mit der Architektur und Konstruktion des Bauwerks in dem sie sich befinden verbunden sind, weil Bleiglasfenster ein integrierter Bestandteil in der Gebäudefassade sowie gleichzeitig ein wichtiges Innenausstattungselement sind, und Einfluss auf dessen Farbe und Charakter nehmen. Darüber hinaus erfüllen Bleiglasfenster die Funktion eines normalen Fensters, also nimmt es Einfluss auf das Innenraumklima. Diese Zusammenhänge bewirken, dass die bewusste Konservierung von Bleiglasfenstern die Zusammenarbeit des Denkmalpflegers mit Fachleuten aus vielen Bereichen erfordert, wie z.B. mit Architekten, Kunsthistorikern, Chemikern oder Konstrukteuren. 4. GRUNDSÄTZE BEIM KONSERVIERUNGSVERFAHREN So vielfältig wie die Funktionsvielfalt von Bleiglasfenstern, sind auch die Wege bei deren Konservierung. Der Hauptgrundsatz betriff t jedoch eigentlich einen anderen Konservierungsbereich, und zwar, möglichst wenig in die originale Objektstruktur einzugreifen. Vor allem bei langer Zeit nicht renovierten Bleiglasfenstern, werden für gewöhnlich nur Felder des Fensters abmontiert. Das ist keine einfache Aufgabe, und außerdem kann dabei das Glas an den Kanten des Fensterfeldes beschädigt werden, weshalb diese Arbeit nur von qualifizierten Fachleuten ausgeführt werden sollte. Die Konservierung der Fensterfelder wird in der Werkstätte durchgeführt, in der eine volle Foto- und Zeichnungsdokumentation sowie eine Beschreibung angefertigt wird, und weitere Verfahrensvorgänge festgelegt werden. Viele einstige Routineentscheidungen, werden jetzt mit großer Vorsicht gefasst. Der Austausch der Bleiprofile sollte zum Beispiel nur dann vorgenommen werden, wenn feststeht, dass diese ihre Funktion tatsächlich nicht mehr erfüllen können, und auch dann wird nicht das gesamte Bleiglasfenster zerlegt, sondern nur Teile getauscht, bei denen es notwendig ist. Ähnlich erfolgt die Reinigung des Glases – das schon lange wiederholtem Einbrennen ausgesetzt 133 DR. PAWEŁ KARASZKIEWICZ war (der Großteil der Verunreinigungen verbrennt oder verflüchtigt sich, ein Teil jedoch reagierte mit dem Glas, und bildete eine dauerhafte, sichtbare und gewöhnlich regenbogenfarbige Schicht, die das Aussehen des Glases verändert). Verunreinigungen werden mit Lösungsmitteln, Detergenzien und mechanischer Einwirkung beseitigt, jedoch ohne dabei harte Materialien wie z.B. Glasfaser- oder Drahtbürsten zu verwenden. Es sollten auch keine chemischen Reagenzien (Säuren, Basen) verwendet werden, oder langfristiges Einweichen im Wasser erfolgen. Beschädigte Farbschichten werden unter Anwendung spezieller Techniken fixiert, und fehlende Fragmente, falls aus ästhetischen Gründen notwendig, ohne neuerliches Einbrennen im „Kaltverfahren“ ergänzt. Eine wichtige Tätigkeit des Restaurators ist das „Kitten“ – die Abdichtung der Spalten zwischen Glas und Blei mit Glaserkitt. Dies sollte immer durchgeführt werden, weil das Kitten Bleiglasfenster nicht nur abdichtet, sondern auch dieses auch hervorragend verstärkt. Bei historischen Bleiglasfenstern, sollte das Kitten jedoch nur durch direktes Eindrücken des Kitts in die Spalten erfolgen, und nicht wie es bisher praktiziert, indem verdünnter Kitt auf der gesamten Fläche aufgetragen wurde. Die letzte Konservierungsetappe an einem Bleiglasfensterfeld ist dessen Einfassung in einem Metallrahmen, der im Allgemeinen aus Messing Kupfer oder Bronze gefertigt wird. Diese Rahmen versteifen die Fensterfelder, und schützen sie während des Transports, Montage und Demontage. Nach Fertigstellung der Arbeiten ist selbstverständlich eine abschließende Dokumentation anzufertigen. 5. SCHUTZVERGLASUNG Nach der Konservierung des Bleiglasfensters sollte es wieder an seinen Platz zurückkehren. Auch hier erwarten den Restaurator Aufgaben mit technischen Aspekten. Vor allem muss entschieden werden, ob das Bleiglasfenster durch eine 134 PROBLEME BEI DER KONSERVIERUNG VON GLASMALEREIEN Schutzverglasung geschützt werden soll, oder eine schon bestehende auszutauschen ist. In beiden Fällen ist eine Renovierung oder Neuanfertigung der Konstruktion erforderlich. Dass eine Außenverglasung, die statt der unterschiedlichen Form eines Bleiglasfensters eine glatte, ebenmäßige Oberfläche aufweist, und dadurch einen deutlichen Einfluss auf das Aussehen der Gebäudefassade nimmt, versteht sich von selbst. Andererseits jedoch schützt eine Außenverglasung das Bleiglasfenster vor schädlichen Faktoren, und das Gebäudeinnere vor Wärmeverlust, ändert also das innere Ventilationssystem. Im Hinblick auf den Schutz des Bleiglasfensters, sollte eine Außenverglasung eine wichtige Eigenschaft haben: sie muss belüftet sein, das heißt, es muss ein Luftdurchfluss zwischen der Außenverglasung und dem Bleiglasfenster vorhanden sein (beim polnischen Klima von innen). Dank dessen tritt keine Kondensation auf dem Bleiglasfenster auf, und ein eventueller Wasserdampf Überschuss setzt sich am Außenglas fest, von wo er verdampft. Außenverglasungen werden heute routinemäßig angewendet, und ihre umfassende Planung ist eine der schwierigsten Aufgaben bei der Konservierung der Bleiglasfenster. 6. SCHLUSSANMERKUNG Von bis in die jüngste Vergangenheit populäre Handwerkspraktiken ist die moderne Konservierung von Bleiglasfenstern schon weit entfernt, weshalb es wichtig ist, die Literatur zu verfolgen und das Wissen zu ergänzen. Es ist wert, sich zum Beispiel die Webseite der CVMA [1] (Corpus Vitrearum Medii Aevi) anzusehen, einer internationalen Organisation von Fachleuten, die mit dem Thema vertraut sind. Auf dieser Webseite befinden sich Artikel über die Grundlagen der Bleiglasfensterkonservierung. Literatur: 1. CVMA Webseite: www.cvma.ac.uk 135 136 inż. Jerzy Siwek PRZYCZYNY ZAWILGOCEŃ BUDOWLI Obiekty budowlane oraz ich elementy narażone są na działanie opadów atmosferycznych, wody gruntowej, pary wodnej. Podziemne części budynków stykają się ciągle z wilgotnym podłożem. Woda dostająca się do budynku pochodzi z wód opadowych, od rozbryzgów, wody infiltracyjne, wilgoci gruntowej. W części fundamentowej budowli woda z gruntu przedostawać się może przez podciąganie kapilarne w ścianach i poprzez pobór higroskopijny wody z wilgotnych pomieszczeń. Bardzo często niedoceniany jest przez projektantów i przez ekipy wykonawcze fakt mocnego zawilgocenia gruntu, na którym posadowiony jest budynek. Określany przez służby geologiczne grunt jako suchy, posiada duże ilości wody w stosunku do wymagań stawianych ścianom budowli. Wilgotność ścian w budynkach nie powinna przekraczać 4%. Przy takiej wilgotności muru nie zachodzą procesy wpływające na destrukcję muru. Grunt rodzimy posiada zawsze o wiele wyższą wilgotność i na zasadzie wyrównywania stężeń woda przedostaje się do konstrukcji budowli. Najczęściej występującym problemem jest podciąganie kapilarne wody poprzez mury fundamentowe budynku. W zależności od grubości muru i od sposobu wykończenia ścian wysokość podciągania kapilarnego jest różna dla murów z okładziną i bez okładziny. Woda stanowi zagrożenie dla konstrukcji i powoduje zagrożenia korozyjne budowli. Na skutek oddziaływania wody na budynek mamy do czynienia z korozją chemiczną, korozją fizyczną i korozją biologiczną. Korozja chemiczna powstaje na skutek oddziaływania środowiska zarówno gazowego jak i ciekłego. Powoduje uszkodzenia ścian konstrukcyjnych lub wykładzin zewnętrznych poprze reakcje chemiczne. Korozja fizyczna występuje najczęściej w wyniku procesów wysalania. W czasie transportu wody w kapilarach muru, rozpuszczane są sole budowlane stanowiące składnik konstrukcji muru. Z roztworu wodnego soli znajdującego się przy powierzchni muru woda paruje. Następuje zagęszczenie roztworu i w roztworze zaczynają krystalizować sole. W czasie krystalizacji sole powiększają swoją objętość krusząc strefy przypowierzchniowe muru. W obrębie wysoleń podwyższona jest również wilgotność muru dając dobre warunki do rozwoju grzybów – powodując korozję biologiczną. Organizmami powodującymi korozję biologiczna są bakterie, glony, grzyby niedoskonałe – pleśnie, grzyby doskonałe – budowlane i owady – techniczne szkodniki drewna. 137 INŻ. JERZY SIWEK Najczęstszymi przyczynami korozji biologicznej są : • Błędy projektowe i wykonawcze • Brak lub niewłaściwie wykonana izolacja przeciwwilgociowa budowli • Brak wentylacji przestrzeni konstrukcyjnych stropów, podłóg, ścian, połaci dachowych i pomieszczeń • Wbudowanie do budowli drewna o zbyt dużej wilgotności • Wprowadzenie do budowli zagrzybionych lub porażonych przez owady materiałów • Nieszczelności pokrycia dachowego i usterki systemu odprowadzania wody • Nie zauważone i nie usunięte w porę awarie instalacji wod-kan i c.o. • Niezgodne z przeznaczeniem użytkowanie pomieszczeń budowli • Brak należytej bieżącej i okresowej konserwacji budowli Najczęściej spotykamy porażenie budowli grzybami pleśniowymi. Zabarwienie powierzchni ścian spowodowane jest zazwyczaj przez liczne zarodniki konidialne, tworzące się na trzonkach konidialnych. Źródłem pożywienia dla tych grzybów są wszelkiego rodzaju materiały organiczne. Rozwój pleśni ograniczony jest na ścianach ściśle do miejsc zawilgoconych. Przy długotrwałym rozwoju mogą przyczyniać się również do stopniowej korozji muru. Grzyby pleśnie pod względem systematycznym zaliczane są do klasy workowców i grzybów niedoskonałych. Są to najczęściej grzyby z rodzaju Penicilinum, Aspergillus, Trichderma, Torula, Chaetomium i inne. Niebezpieczeństwo występowania grzybów pleśni związane jest z faktem wytwarzania przez nie ogromnych ilości zarodników, których znaczenie jako czynnika zagrażającego zdrowiu osób przebywających w pomieszczeniach przez nie zaatakowanych wzrosło ostatnio do niebezpiecznych granic. Grzyby te atakują między innymi płuca, układ nerwowy, gałkę oczną, mięsień serca i wywołują inne schorzenia, ogólnie objęte nazwą aspergilozy. Jak stwierdzono choroby wywołane trującym działaniem mykotoksyn, czyli metabolitów pleśni (grzyby zwane rakotwórczymi) mają ścisły związek z powstawaniem chorób nowotworowych takich jak: rak wątroby, rak płuc, rak przełyku, żołądka, guzy mózgu i białaczki. Grzyby doskonałe – budowlane występują tylko na drewnianych elementach budowli. Najbardziej pospolitym grzybem jest grzyb domowy właściwy (Serpula lacrymans). Występuje prawie wyłącznie w budynkach, rzadko w składach drewna, częściej w kopalniach. Atakuje drewno rodzajów iglastych i liściastych. W budynkach występuje w stropach drewnianych, w elementach podłogowych, na futrynach, boazeriach i więźbie dachowej. Wywołuje szybki i intensywny rozkład drewna o typie zgnilizny brunatnej. Na powierzchni powstają spękania , zarówno w kierunku poprzecznym jak 138 PRZYCZYNY ZAWILGOCEŃ BUDOWLI i podłużnym. Spękania szybko pogłębiają się i dzielą zniszczone drewno na pryzmatyczne klocki. Porażone drewno staje się lekkie i kruche. Grzyb ten ma małe wymagania co do wilgotności drewna, gdyż może ją sobie wytwarzać w dużych ilościach. Rozwój grzybni może odbywać się w ciemności. Zaliczany jest do pierwszej grupy grzybów budowlanych – najbardziej szkodliwych, powodujących silny i szybki rozkład drewna. Ubytek suchej masy drewna po 6 miesiącach wynosi 50%, a wytrzymałość na ściskanie zmniejsza się w tym czasie do 3% wytrzymałości drewna zdrowego. Oprócz szkód technicznych, grzyby domowe wywierają również niekorzystny wpływ na zdrowotność pomieszczeń, a tym samym na zdrowie ich mieszkańców. Rozwojowi grzybów towarzyszy duża wilgotność, która może być przyczyną schorzeń stawów itp. Przy rozkładzie drewna, oprócz wody wydzielana jest duża ilość dwutlenku węgla, kwasy organiczne i substancje cuchnące. Przykre zapachy mogą powodować stany złego samopoczucia, a u osób szczególnie wrażliwych bóle głowy, nudności, zawroty głowy, senność, a także mogą spowodować zmianę rytmu oddechowego. Taki stan rzeczy, może spowodować niedotlenienie krwi, zmniejszenie apetytu, podrażnienie nerwowe, anemię, a nawet zaburzenia żołądkowe. Rozsiewające się z owocnika zarodniki mogą spowodować astmę oskrzelową i inne schorzenia płuc. Korozję biologiczną powodują także owady – techniczne szkodniki drewna. Najczęściej występującymi owadami to Spuszczel – atakującym przede wszystkim konstrukcję budowli, oraz Kołatek domowy zwany potocznie kornikiem atakującym wnętrza i wyposażenie budowli. Owady te różnią się sposobem żerowania i wielkością. Rozpoznać je można po wielkości i kształcie otworów wylotowych w drewnie. Spuszczel tworzy owalne otwory wylotowe, a Kołatek okrągłe. Jak zwalczać korozję w budynkach ? Czy likwidować przyczyny czy skutki ? Zwykle inwestorzy skłaniają się do likwidacji skutków. Łatwiej jest wykonać zabiegi grzybobójcze czy też owadobójcze niż wykonać złożone prace mające na celu eliminacje przyczyn powstawania korozji. Prawidłowe działanie powinno polegać na wykonaniu dobrego rozeznania przyczyn korozji. W tym celu wykonuje się Ekspertyzę Mykologiczną. Przy opracowaniu ekspertyzy wymagane są następujące działania : • Przeprowadzenie oględzin budowli • Zapoznanie się z istniejącą dokumentacją • Uzyskanie informacji od użytkownika • Wykonanie niezbędnych pomiarów • Wykonanie dokumentacji fotograficznej • Wykonanie niezbędnych odkrywek konstrukcji • Opracowanie zaleceń remontowych 139 Przy opracowaniu zaleceń remontowych należy dobierać materiały w zależności od agresywności środowiska jak i od trwałości planowanego remontu. Do wykonania izolacji pionowych na wilgotnych murach stosuje się materiały powłokowe przeznaczone do takich aplikacji. Błędem jest stosowanie materiałów rolowych przeznaczonych do suchych podłoży np. pap termozgrzewalnych. Firma MAPEI posiada w swojej ofercie materiały powłokowe takie jak ; Plastimul, Plastimul 2K, Plastimul 2K Super, Mapelastic, lub materiał rolowy – folię samoprzylepną Polyglass Spider P. Z izolacjami pionowymi musza w budynku współpracować izolacje poziome. W nowo wznoszonych budowlach izolacje takie powinny być zaprojektowane tak aby ich trwałość była taka sama jak trwałość projektowana wznoszonej budowli. Założenie izolacji poziomej w trakcie remontu jest bardzo kosztowne, a czasami wręcz niemożliwe. Obecnie najbardziej rozpowszechnioną metoda na założenie izolacji poziomej jest metoda iniekcyjna. Wykonanie przepony metodą iniekcyjną wymaga jednak doświadczonej firmy wykonawczej. Firma MAPEI posiada w ofercie materiały do wykonania przepon poziomych – Mapestop i Mapestop PL. Jeśli nie ma możliwości technicznych założenia izolacji poziomych, w niektórych przypadkach, w celu likwidacji wysoleń zakłada się tynki renowacyjne jako tzw tynki ofiarne. Tynki te magazynują w swojej strukturze Krzyształy soli budowlanych, uwalniając parę wodną. Po pewnym okresie tynki wypełnią się solami i wówczas należy je usunąć i założyć nowe tynki. Firma MAPEI posiada w swojej ofercie tynki renowacyjne systemu PoroMap i system MapeAntique. System PoroMap są to tynki renowacyjne siarczanoodporne wapienno-cementowe. Tynki systemu MapeAntique są to tynki bezcementowe na bazie naturalnych pucolan. W uzupełnieniu systemów renowacyjnych występują także materiału do wzmocnień konstrukcji poprzez iniekcje zaczynami czy też wzmocnienia z użyciem siatek z włókien szklanych alkaloodpornych, lub siatek z włókien węglowych. Systemy takie stosowano między innymi w Bazylice św. Ambrożego w Mediolanie, czy też przy rekonstrukcji po trzęsieniu ziemi elementów Bazylik św. Franciszka w Asyżu. 140 inż. Jerzy Siwek PŘÍČINY ZAVLHNUTÍ STAVEB Stavební objekty a jejich prvky jsou vystaveny působení atmosférických srážek, spodních vod, vodní páry. Podzemní části budov se neustále stýkají s vlhkým podložím. Voda pronikající do budovy pochází z dešťových srážek, rozstřiků, infiltračních vod, půdní vlhkosti. V základové části budovy může spodní voda pronikat kapilární vzlínavostí ve stěnách a hygroskopickou adsorpcí vody z vlhkých místností. Projektanty a prováděcími četami je velmi často podceňována skutečnost silného zavlhnutí základové půdy, na níž je založena stavba. Základová půda určená na základě geologického průzkumu jako suchá obsahuje velké množství vody v poměru k požadavkům kladeným na stěny budovy. Vlhkost stěn v budovách nemá překračovat 4%. Při takové vlhkosti zdiva nevznikají procesy ovlivňující destrukci zdiva. Přírodní půda má vždy mnohem vyšší vlhkost a podle zásady vyrovnávání koncentrace voda proniká do konstrukce budovy. Nejčastěji se vyskytujícím problémem je kapilární vzlínavost vody z podzákladí budovy. V závislosti na tloušťce zdiva a způsobu zakončení stěn je výška kapilární vzlínavosti různá pro stěny s vyzdívkou a bez vyzdívky. Voda znamená ohrožení pro konstrukci a způsobuje korozní ohrožení stavby. V důsledku působení vody na budovu máme co do činění s chemickou, fyzikální a biologickou korozí. Chemická koroze vzniká v důsledku působení plynného a kapalného prostředí. Způsobuje poškození konstrukčních stěn nebo vnějších vyzdívek chemickými reakcemi. Fyzikální koroze nejčastěji vzniká v důsledku procesu vysolování. Během vzlínání vody v kapilárách zdiva se rozpouštějí stavební soli, které tvoří konstrukční složku zdiva. Z vodního roztoku soli nacházejícího se na povrchu zdiva se odpařuje voda. Následuje zahuštění roztoku a v roztoku krystalizuje sůl. Během krystalizace sůl zvětšuje svůj objem a drolí přípovrchové vrstvy zdiva. V okruhu vysolení je také zvýšená vlhkost zdiva a tímto vytváří příznivé podmínky pro rozvoj hub – způsobuje biologickou korozi. Organismy způsobujícími biologickou korozi jsou bakterie, řasy, houby nedokonalé – plísně, biotičtí škůdci – dřevokazné houby a techničtí škůdci dřeva – hmyz. Nejčastějšími příčinami biologické koroze jsou : • chyby v projektu a realizaci • chybějící nebo nesprávně provedená izolace proti zavlhnutí stavby • chybějící ventilace konstrukčních systémů stropů, podlah, stěn, střešní plochy a místností 141 INŻ. JERZY SIWEK • • • • zabudování dřeva s příliš velkou vlhkostí do budovy použití zaplísněných nebo hmyzem napadených materiálů netěsnosti střešní krytiny a závady v systému odvádění vody nepovšimnuty a neodstraněny včas závady vodovodního a kanalizačního systému a centrálního ohřevu • využívání místností budovy neshodné s určením • chybějící patřičná běžná a periodická konzervace budovy Nejčastěji se setkáváme s napadením budovy plísňovými houbami. Zbarvení povrchu stěn je obvykle způsobeno velkým množstvím konidií tvořících se na hyfě. Zdrojem obživy těchto hub je veškerá neživá organická hmota. Nárůst plísní na stěnách se přesně omezuje na zavlhlá místa. V případě dlouhodobého rozvoje se mohou také přičinit k postupné korozi zdiva. Plísňové houby se systematicky řadí do třídy vřeckovýtrusných a nedokonalých hub. Jsou to nejčastěji houby druhu Penicilinum, Aspergillus, Trichderma, Torula, Chaetomium a jiné. Nebezpečí výskytu plísňových hub je spojeno s obrovským množstvím sporů jimi vytvářených, jejichž význam jako faktoru ohrožujícího zdraví osob obývajících jimi napadené místnosti dosáhl v poslední době nebezpečných rozměrů. Tyto houby napadají mezi jinými plíce, nervový systém, oční bulvu, srdeční sval a vyvolávají jiné nemoci, všeobecně nazývané aspergilóza. Jak bylo zjištěno, choroby vyvolané jedovatým působením mykotoxinů neboli metabolitů plísní (houby nazývané rakovinotvorné) těsně souvisejí se vznikem nádorových nemocí, takových jako: rakovina jater, plic, jícnu, žaludku, nádory na mozku a leukémie. Biotičtí škůdci – dřevokazné houby se vyskytují pouze na dřevěných prvcích budovy. Mezi nejběžnější houby patří specifická houba dřevomorka domácí (Serpula lacrymans). Vyskytuje se pouze výlučně v budovách, zřídka ve skladech dřeva, častěji v dolech. Napadá dřevo jehličnatých a listnatých stromů. V budovách roste na dřevěných stropech, v podlahových prvcích, na zárubních, obkladech a ve střešním krovu. Vyvolává rychlý a intenzivní rozklad dřeva s typem hnědé hniloby. Na povrchu vznikají trhliny, jak v příčném, tak i podélném směru. Trhliny se rychle prohlubují a dřevo se rozpadá ve velkých kusech. Napadené dřevo se stává lehkým a křehkým. Tato houba má malé nároky na vlhkost dřeva, protože si ji může vytvářet ve velkém množství. Rozvoj mycelia může probíhat za tmy. Houba se řadí do první skupiny dřevokazných hub – nejškodlivějších, způsobujících silný a rychlý rozklad dřeva. Úbytek suché dřevní hmoty po 6 měsících činí 50% a pevnost dřeva v tahu se v tomto období snižuje na 3% pevnosti zdravého dřeva. Kromě technických škod dřevokazné houby nepříznivě ovlivňují kvalitu ovzduší místností a tímto působí na 142 PŘÍČINY ZAVLHNUTÍ STAVEB zdravotní stav obývajících osob. Vývoj hub doprovází velká vlhkost, která může být příčinou onemocnění kloubů atp. Při rozkladu dřeva se kromě vody uvolňuje velké množství oxidu uhličitého, organických kyselin a zápachové látky. Nepříjemné zápachy mohou způsobovat stavy mrzutosti a u osob zvláště citlivých bolesti hlavy, nevolnost, závratě, ospalost a také mohou způsobit změnu rytmu dýchání. Takovéto stavy mohou způsobit nedostatečné okysličení krve, snížení chuti k jídlu, nervové podráždění, anémii a dokonce žaludeční potíže. Spory uvolňované z nárůstu plísní mohou vyvolat bronchiální astma a jiná plicní onemocnění. Biologickou korozi způsobují rovněž techničtí škůdci dřeva – hmyz. Nejčastěji se vyskytujícím hmyzem je tesařík krovový – napadající především stavební konstrukci budovy a červotoč proužkovaný napadající interiéry a vybavení budov. Tento hmyz se liší způsobem obživy a velikostí. Lze je rozeznat podle velikosti a tvaru výletových otvorů ve dřevě. Tesařík krovový vytváří oválné otvory a červotoč proužkovaný kruhové. Jak bojovat s korozí v budovách? Likvidovat příčinu nebo důsledky? Obvykle se investoři přiklánějí k likvidaci důsledků. Je snadnější provést opatření proti plísni nebo proti hmyzu než provést složité činnosti odstraňující příčiny vznikání koroze. Správné opatření musí spočívat v provedení vhodného rozpoznání příčin koroze. Za tímto účelem se provádí mykologický průzkum. Pro zpracování průzkumu je třeba provést následující činnosti: • vykonání prohlídky budovy • seznámení se se stávající dokumentací • získání informací od uživatele • provedení nutných měření • provedení fotografické dokumentace • provedení nutných odkrývek konstrukce • vypracování opatření pro údržbu Při zpracování opatření pro údržbu je třeba volit materiály v závislosti na agresivitě prostředí a také na délce plánované údržby. Pro zhotovení svislé izolace do vlhkého zdiva se používají krycí hmoty určené pro takové aplikace. Je chybou používání rolovaných materiálů určených pro suché podklady, např. teplem svařitelných lepenek. Firma MAPEI má ve své nabídce krycí hmoty, takové jako; Plastimul, Plastimul 2K, Plastimul 2K Super, Mapelastic, nebo rolovaný materiál – samolepicí fólie Polyglass Spider P. V budově musí být zajištěna součinnost vodorovné izolace se svislou izolací. V novostavbách musí být takové izolace vyprojektovány tak, aby jejich životnost byla 143 stejná jako projektová životnost stavby. Vložení vodorovné izolace během opravy je velmi nákladné a někdy dokonce nemožné. Nyní nejrozšířenější metodou vložení vodorovné izolace je metoda injektáže. Provedení přepážky pomocí injektáže musí být svěřeno zkušené firmě. Firma MAPEI nabízí hmoty pro provedení vodorovných přepážek – Mapestop a Mapestop PL. Pokud nejsou technické možnosti pro vložení vodorovné izolace, v některých případech se za účelem likvidace vysolování natahují renovační omítky jako tzv. obětní omítky. Tyto omítky ve své struktuře uskladňují krystaly stavebních solí a uvolňují vodní páru. Po jisté době se omítky vyplní solí a tehdy se odstraní a natáhnou nové omítky. Firma MAPEI má ve své nabídce renovační omítky systému PoroMap a systém MapeAntique. Systém PoroMap jsou renovační síranovzdorné vápenocementové omítky. Omítky systému MapeAntique jsou bezcementové omítky na bázi přírodních pucolánů. Doplňkem renovačních systémů jsou kompozitní materiály pro zesílení konstrukce pomocí injektáže kaší nebo také zesílení s použitím sítěk ze skleněných vláken odolných proti alkáliím nebo sítěk z uhlíkových vláken. Takové systémy byly použity mezi jinými v bazilice sv. Ambrosiuse v Miláně nebo při rekonstrukci prvků baziliky sv. Františka z Assisi po zemětřesení. 144 Ing. Jerzy Siwek URSACHEN DER FEUCHTIGKEITSBILDUNG AN BAUWERKEN Bauobjekte und deren Elemente sind den Einwirkungen von Niederschlägen, Grundwasser und Wasserdämpfen ausgesetzt. Unterirdische Gebäudeteile sind ständig mit der Bodenfeuchtigkeit in Kontakt. Niederschlagswässer, Sickerwasser und Bodenfeuchtigkeit dringen in das Gebäude ein. Durch kapillares Hochziehen in Wänden und hygroskopische Aufnahme aus feuchten Räumen, kann Wasser in Teile des Gebäudefundaments gelangen. Planer und Bauausführende unterschätzen sehr häufig die starke Bodenfeuchtigkeit des Baugrunds auf dem Gebäude errichtet werden. Die von geologischen Diensten als trocken bezeichneten Böden, enthalten im Vergleich zu Gebäudewänden große Wassermengen. In Gebäudewänden sollte die Feuchtigkeit nicht höher als 4% sein, ein Wert, bei dem keine zerstörenden Einflüsse auf Mauern eintreten. Natürliche Böden verfügen immer über eine viel höhere Feuchtigkeit, und auf Grundlage des Konzentrationsausgleichs gelangt Wasser in die Bauwerkskonstruktion. Die kapillare Wasseraufnahme durch das Gebäudefundament, ist das am häufigsten auftretende Problem. Die Höhe der kapillaren Aufnahme für Mauern mit und ohne Verkleidung, ist von der Mauerstärke und der Fertigungsart der Mauer abhängig. Wasser stellt eine Gefahr für die Konstruktion dar, und verursacht Korrosionsgefahr am Bauwerk. Infolge der Wassereinwirkung auf Gebäude, treten chemische, physische und biologische Korrosionen auf. Chemische Korrosionen entstehen sowohl durch gasförmige als auch flüssige Umwelteinflüsse, die die Beschädigung tragender Wände oder Außenverkleidungen durch chemische Reaktionen verursachen. Physische Korrosion tritt häufig in Folge von Salzabscheidungsprozessen auf. Während Wasser durch die Kapillaren der Mauer transportiert wird, lösen sich Salze, die Bestandteile der Mauerkonstruktion sind. Aus den Salzlösungen bei der Maueroberfläche verdampft das Wasser, wodurch eine konzentrierte Lösung entsteht, und die Salze zu kristallisieren beginnen. Während der Kristallisierung vergrößern die Salze ihr Volumen im Oberflächenbereich der Mauer. In Salzabsonderungsbereichen ist auch die Mauerfeuchtigkeit erhöht, wodurch gute Bedingungen zur Schimmelbildung entstehen – die Ursache der biologischen Korrosion. 145 ING. JERZY SIWEK Biologische Korrosion verursachende Organismen sind Bakterien, Algen, imperfekte Pilze – Schimmel, perfekte Pilze und Insekten – Holzschädlinge. Die häufigsten Ursachen für biologische Korrosion sind: • Planungs- und Ausführungsfehler • Fehlende oder unkorrekt ausgeführte Feuchtigkeitsisolation am Bauwerk • Fehlende Belüftung an Konstruktionsflächen, Decken, Fußböden, Wänden, Dach- und Raumflächen • Anbauten aus Holz mit zu hoher Feuchtigkeit • Einführung von Pilz- oder Insektenbefallenen Materialien ins Bauwerk • Undichte Dachdeckung und mangelhaftes Entwässerungssystem • Nicht entdeckte und nicht reparierte Defekte an der Wasser-, Kanal- oder Zentralheizungsinstallation • Zweckentfremdete Nutzung der Gebäuderäumlichkeiten • Fehlende laufende und periodische Gebäudekonservierung Am häufigsten sind Gebäude von Schimmelpilzen befallen. Gewöhnlich sind Verfärbungen auf Wandflächen durch zahlreiche Konidien Sporen verursacht, die sich an Konidienstielen bilden. Sämtliche organische Stoffe sind Nahrungsquellen für diese Pilze. Die Schimmelentwicklung beschränkt sich auf feuchte Stellen, wobei langdauernde Entwicklung auch zur stufenweisen Mauerkorrosion führen kann. Schimmelpilze zählen zur Gruppe der Schlauchpilze und imperfekten Pilze, und sind am häufigsten Penicilinum, Aspergillus, Trichderma, Torula, Chaetomium Pilze und sonstige Arten. Die durch Schimmelpilze auftretende Gefahr ist mit der enormen Anzahl der durch sie geschaffenen Sporen verbunden, deren Bedeutung als gesundheitsgefährdender Faktor für die durch sie befallenen Personen, in letzter Zeit gefährliche Ausmaße annimmt. Diese Pilze befallen unter anderem Lunge, Nervensystem, Augäpfel, Herzmuskel, und verursachen andere, allgemein unter der Bezeichnung Aspergillose umfasste Krankheiten. Wie sich zeigte, entstehen die Krankheiten durch die toxische Wirkung von Mykotoxin, also Schimmel Metaboliten, die mit der Entstehung von Krebserkrankungen wie z.B. Leber-, Lungen- und Magenkrebs, sowie Gehirntumoren und Leukämie in enger Verbindung stehen. Perfekte Pilze treten nur an Bauelementen aus Holz auf. Die meistverbreitete Pilzart ist der Serpula lacrymans, der fast ausschließlich in Gebäuden auftritt. Er befällt Nadel- und Blattholzarten. In Gebäuden tritt er auf Holztreppen, Fußbodenelementen, Fensterrahmen und Dachstühlen auf, und verursacht eine rasche und intensive Holzfäule. Dabei entstehen sowohl in Quer- als auch Längsrichtung Sprünge. Diese Sprünge vertiefen sich schnell, und teilen das befallene Holz 146 URSACHEN DER FEUCHTIGKEITSBILDUNG AN BAUWERKEN in prismatische Würfel. Das Zerstörte Holz wird leicht und brüchig. Dieser Pilz benötigt nur wenig Holzfeuchtigkeit, weshalb er sich in großer Zahl vermehren kann. Die Pilzentwicklung kann im Dunklen erfolgen, und zählt zu den schädlichsten Gruppen der Gebäudepilze, einen starken und schnellen Holzverfall verursachend. Der Verlust an trockenem Holzgewicht beträgt nach 6 Monaten 50%, und die Tragfähigkeit des Holzes verringert sich auf 3% im Vergleich zu gesundem Holz. Außer den technischen Schäden, wirken sich Hauspilze auch schädlich auf das Raumklima, und gleichzeitig auf die Gesundheit der Bewohner aus. Die Pilzentwicklung geht mit großer Feuchtigkeit einher, die Ursache von Gelenkserkrankungen etc. sein kann. Beim Holzverfall werden außer Wasser auch große Mengen Kohlenstoffdioxid, organische Säuren und stinkende Substanzen abgesondert. Unangenehme Gerüche können das Wohlbefinden stören, und bei empfindlichen Personen Kopfschmerzen, Schwindelgefühl, Schläfrigkeit und Atemstörungen verursachen. Ein solcher Sachbestend kann auch zu Sauerstoffmangel im Blut, verringertem Appetit, Nervenstörungen, Anämie und sogar Magenstörungen führen. Das Einatmen der Pilzsporen kann Asthma und andere Lungenkrankheiten hervorrufen. Biologische Korrosion ist ein Nährboden für Insekten – Holzschädlinge. Am häufigsten tritt der Bockkäfer in Erscheinung, der vor allem Baukonstruktionen befällt, und der gemeine Nagekäfer, der Innenräume und Gebäudeeinrichtungen attackiert. Diese Insekten unterscheiden sich durch Ernährungsart und Größe, und können an der Größe und Form der Ausgangsöffnungen erkannt werden. Der Bockkäfer hinterlässt ovale, und der Nagekäfer runde Öffnungen. Wie bekämpft man Korrosion im Gebäude? Wie sind Ursachen und Auswirkungen zu beseitigen? Gewöhnlich beschränken sich Bauherrn auf die Beseitigung der Auswirkungen, weil es einfacher ist, Pilz- oder Insektenvertilgungsbehandlungen, als Arbeiten zur Beseitigung der Ursachen zur Entstehung der Korrosion durchzuführen. Korrektes Vorgehen sollte in der genauen Analyse der Korrosionsursachen liegen. Bei der Ausarbeitung eines Gutachtens sind folgende Handlungen erforderlich: • Gebäudebesichtigung • Kennenlernen der bestehenden Dokumentation • Durchführung der erforderlichen Messungen • Anfertigung einer fotographischen Dokumentation • Anfertigung notwendiger Konstruktionsentwürfe • Ausarbeitung von Renovierungsempfehlungen 147 Bei der Ausarbeitung der Renovierungsempfehlungen sind Materialien in Abhängigkeit von der Umweltaggressivität und von der geplanten Haltbarkeit der Renovierung auszuwählen. Zur Fertigung der senkrechten Feuchtigkeitsisolation an Mauern, werden für diesen Zweck bestimmte Beschichtungsmaterialien verwendet. Für trockene Untergründe bestimmte Rollenmaterialen wie z.B. Thermoisolierpappe ist ein Fehler. Die Firma MAPEI bietet Beschichtungsmaterialien wie z.B. Plastimul, Plastimul 2K, Plastimul 2K Super, Mapelastic, oder Rollenmaterialien wie die Selbstklebefolie Polyglass Spider P. Die senkrechte Gebäudeisolierung muss mit der waagrechten Isolierung zusammenwirken. In neuerrichteten Gebäuden sollte diese Isolation so geplant sein, dass ihre Dauerhaftigkeit der gleichen geplanten Dauerhaftigkeit des neu errichteten Gebäudes entspricht. Die Verlegung der senkrechten Isolierung bei der Renovierung ist sehr kostspielig, und manchmal überhaupt nicht möglich. Die gegenwärtig am häufigsten angewandte Verlegungsmethode von Vertikalisolierungen ist die Injektionsmethode, bei deren Ausführung jedoch eine erfahrene Firma erforderlich ist. Die Firma MAPEI bietet Materialien zur Fertigung von Vertikalisolierungen an - Mapestop und Mapestop PL. Wenn die technischen Voraussetzungen zur Verlegung einer Vertikalisolierung nicht gegeben sind, werden zur Beseitigung von Salzausscheidungen, in einigen Fällen Renovierungsputze, als s.g. Opferputze verwendet. Dieser Verputz hat wasserdampfdurchlässige Salzkristalle in seiner Struktur eingelagert. Nach einem gewissen Zeitraum ist dieser Verputz mit Salzen gesättigt, und ist dann durch neuen zu ersetzen. Die Firme MAPEI bietet solche Renovierungsputze, das PoroMap System und das MapeAntique System. Das PoroMap System besteht aus sulfatbestädigem Kalkzement Renovierungsverputz, das MapeAntique System aus zementfreien Verputzen. Als Ergänzung der Renovierungssysteme treten auch Materialien zur Konstruktionsverstärkung durch Injektion, und neuerdings auch alkalibeständige Glasfasergewebegitter oder Kohlefasergewebegitter auf. Solche Systeme wurden unter anderem auch in der Basilika des Hl. Ambrosius in Mailand, oder auch bei der Rekonstruktion der nach einem Erdbeben zerstörten Basilika des Hl. Franz von Assisi angewendet. 148 dr Katarzyna Słyk Centrum Badawczo-Edukacyjne Konserwacji Zabytków PWSZ w Nysie LABORATORIA BADAWCZE I KONSERWATORSKIE W CENTRUM BADAWCZO-EDUKACYJNYM KONSERWACJI ZABYTKÓW PWSZ W NYSIE Działalność Centrum BadawczoEdukacyjnego Konserwacji Zabytków w zakresie konserwacji zabytków ruchomych i architektonicznych obejmuje badania konserwatorskie, inwentaryzację obiektów zabytkowych, prace konserwatorskie i restauracyjne, nadzór konserwatorski nad pracami renowacyjnymi, a także dokumentację fotograficzną, rysunkową i opisową. Badania konserwatorskie wykonywa- Elektronowy mikroskop skaningowy ze spektrometrem rentgenowskim ne w Centrum mają na celu identyfikację składu materiałowego warstw malarskich, zapraw, kamienia, drewna oraz podobrazi jak i analizę budowy stratygraficznej oraz konstrukcji obiektów zabytkowych. Główną pracownią badań konserwatorskich jest laboratorium mikroskopu skaningowego wyposażone w elektronowy mikroskop skaningowy ze spektrometrem rentgenowskim. Instrument ten pozwala na analizę powierzchniową próbek, a więc badanie morfologii, mikro- Kamera widikonowa uszkodzeń, wtrąceń oraz niejednorodności składu. Mikroskop ten charakteryzuje się wysoką zdolnością rozdzielczą, dużym zakresem powiększeń oraz głębią ostrości tak, iż otrzymywany obraz przypomina obraz 3-wymiarowy. Dzięki spektrometrowi, przy użyciu mikroskopu skaningowego możliwa jest także analiza mikrochemiczna próbek polegająca na identyfikacji pierwiastków zawartych w próbce oraz określeniu ich ilościowej zawartości. Istnieje także możliwość 149 DR KATARZYNA SŁYK Użycie lasera Smart Clean Laser Rafaello 150 wykonywania map rozłożenia poszczególnych pierwiastków w próbce. Ma to duże zastosowanie w badaniach przekrojów fragmentów polichromii rzeźb i obrazów, gdzie bardzo często na oryginalnych warstwach malarskich znajdują się późniejsze przemalowania. Badania malowideł wykonywane są także w pracowni fotograficznej, gdzie oprócz aparatów rejestrujących obrazy w świetle widzialnym znajduje się kamera widikonowa rejestrująca światło podczerwone. Obraz z kamery przekazywany jest bezpośrednio do komputera, gdzie może on być dalej przetwarzany i analizowany. Badania obrazów w świetle podczerwonym powala zajrzeć w głąb obrazu i zobaczyć ewentualny szkic, przemalowania czy też zmiany koncepcyjne naniesione na płótno. Pracownia konserwacji malarstwa wyposażona jest w dwa stoły dublażowe o wielkości 1 × 1.25 m oraz 2 × 3m. Na stołach tych możliwe jest wykonywanie zabiegów dublażu (czyli podklejania na dodatkowe płótno) oraz konsolidacji (scalania warstw łuszczącej się farby) obrazów. Centrum Konserwacji Zabytków posiada również pracownię konserwacji rzeźby kamiennej i detalu architektonicznego, gdzie wykonuje się oczyszczanie elementów z kamienia zarówno metodami fizycznymi (poprzez ścieranie) przy pomocy piaskowania oraz mikropiaskowania, jak i metodami chemiczny- LABORATORIA BADAWCZE I KONSERWATORSKIE... mi przy pomocy środków chemicznych. Do bardziej precyzyjnych prac konserwatorskich przy elementach kamiennych, przeznaczone są dwa lasery: laser Smart Clean (emitujący wiązkę o długości fali 1064 nm) oraz laser Rafaello (emitujący wiązkę o czterech dostępnych długościach fali: 1064, 532, 355, 266 nm). Dodatkowo Centrum posiada laboratorium analityczne wyposażone w koStół dublażowy morę starzeniową, komorę klimatyczną, suszarkę próżniową, mikroskopy optyczne oraz wagi cyfrowe. W laboratorium tym badaniom, m.in. na odporność na warunki pogodowe, mogą podlegać rozmaite materiały oraz technologie konserwatorskie przed dopuszczeniem do użytku. Oprócz szerokiego zaplecza laboratoryjnego, Centrum Badawczo-Edukacyjne Konserwacji Zabytków PWSZ w Nysie dysponuje również wykwalifikowaną kadrą specjalistów z zakresu konserwacji zabytków, chemii oraz fizyki. Dzięki temu powierzone Centrum zadania wykonywane są kompleksowo oraz w pełni profesjonalnie. 151 dr Katarzyna Słyk Výzkumně vzdělávací centrum konzervace památek PWSZ v Nyse VÝZKUMNÉ A KONZERVÁTORSKÉ LABORATOŘE VE VÝZKUMNĚ VZDĚLÁVACÍM CENTRU KONZERVACE PAMÁTEK PWSZ V NYSE Činnost Výzkumně vzdělávacího centra konzervace památek v rozsahu konzervace movitých a architektonických památek zahrnuje konzervátorský výzkum, inventarizace památkových objektů, konzervátorské a restaurátorské práce, konzervátorský dohled nad renovačními pracemi a také fotografickou, obrázkovou a popisnou dokumentaci. Konzervátorský výzkum prováděný Skenovací elektronový mikroskop s rentgenovým spek- v centru má za cíl identifikaci materiátrometrem lového složení malířských vrstev, omítek, kamene, dřeva a malířských podkladů, jakož i analýzu statigrafické stavby a konstrukce památkových objektů. Hlavním pracovištěm konzervátorského výzkumu je laboratoř skenovacího mikroskopu vybavená elektronickým skenovacím mikroskopem s rentgenovým spektrometrem. Tento přístroj umožňuje povrchovou analýzu vzorku, a tedy zkoumání morfologie, mikropoškoVidikonová kamera zení, vměstků a nestejnorodosti složení. Tento mikroskop se vyznačuje takovou vysokou rozlišovací schopností, velkým rozsahem zvětšení a hloubkou ostrosti, že získávaný obraz připomíná trojrozměrný obraz. Díky spektrometru, s použitím skenovacího mikroskopu, lze také provést mikrochemickou analýzu vzorků spočívající v identifikaci prvků obsažených ve vzorku a určení jejich množstevního obsahu. Existuje také možnost pořizování map rozložení jednotlivých prvků ve vzorku. Má to široké použití ve výzkumu průřezu fragmentů 152 polychromií plastik a obrazů, kde se velmi často na originálních malířských vrstvách nacházejí pozdější přemalování. Zkoumání maleb se provádějí také ve fotografické pracovně, kde se kromě přístrojů zaznamenávajících obraz ve viditelném spektru světla nachází vidikonová kamera zaznamenávající infračervené světlo. Obraz z kamery je přenášen přímo do počítače, v němž může být dále zpracováván a analyzován. Zkoumání obrazů v infračerveném světle umožňuje podívat se do hloubi obrazu a vidět eventuální náčrt, přemalování nebo také koncepční změny zanesené na plátno. Pracovna konzervace uměleckého malování je vybavena dvěma vakuovými stoly o rozměrech 1 × 1,25 m a 2 × 3m. Na těchto stolech je možné provádění činností dubláže (neboli přelepování na dodatečné plátno) a konsolidace (scelování vrstev odlupující se barvy) obrazů. Centrum konzervace památek má rovněž pracovnu konzervace kamenných plastik a architektonických detailů, kde se provádí čištění kamenných prvků jak fyzikálními metodami (obrušování) pomocí pískování a mikropískování, tak i chemickými metodami pomocí chemických prostředků. K preciznějším konzervátorským pracím na kamenných prvcích jsou určeny dva lasery: laser Smart Clean (vyzařující paprsek s vlnovou délkou 1064 nm) a laser Rafaello (vyzařující paprsek se čtyřmi dostupnými vlnovými délkami: 1064, 532, 355, 266 nm). Centrum má navíc analytickou laboratoř vybavenou komorou pro UV Použití laseru Smart Clean Laser Rafaello 153 zkoušky, klimatickou komorou, vakuovou sušičkou, optickými mikroskopy a digitálními váhami. V této laboratoři mohou být zkouškám, mj. na odolnost vůči atmosférickým vlivům, podrobeny různé materiály a konzervátorské technologie před uvedením do použití. Kromě širokého laboratorního zázemí má Výzkumně vzdělávací centrum konzervace památek PWSZ v Nyse Vakuový stůl rovněž kvalifikovaný personál specialistů v rozsahu konzervace památek, chemie a fyziky. Díky tomu úkoly svěřené Centru jsou prováděny komplexně a zcela profesionálně. 154 Dr. Katarzyna Słyk Centrum Badawczo-Edukacyjne Konserwacji Zabytków PWSZ w Nysie (Denkmalpflege Prüf- und Ausbildungszentrum Nysa) PRÜF - UND KONSERVIERUNGSLABOR IM DENKMALPFLEGE PRÜF - UND AUSBILDUNGSZENTRUM NYSA Die Tätigkeiten des Denkmalpflege Prüf- und Ausbildungszentrum im Bereich der Konservierung von mobilen und immobilen Denkmälern umfassen Zustandsprüfungen, Inventarisierung von Denkmalobjekten, Konservierungsund Restaurierungsarbeiten, Aufsicht über Renovierungsarbeiten, und auch fotographische, zeichnerische und beschreibende Dokumentationen. Die im Zentrum durchgeführten Elektronenscanner-Mikroskop mit Röntgenspektrometer Zustandsprüfungen haben die Identifikation der Materialzusammensetzung von Farb-, Verputz-, Stein- und Holzschichten, sowie von Untermalungen, aber auch die Analyse der Stratigraphie und Konstruktion von Denkmalobjekten zur Aufgabe. Hauptwerkstatt für die Konservierungsprüfungen, ist ein mit einem elektronischen Scanner Mikroskop mit Röntgenspektrometer ausgestattetes Labor. Dieses Instrument erlaubt die Vidicon Kamera Oberflächenanalyse an Proben, morphologische Untersuchungen, sowie die Analyse von Mikroschäden, Einschlüssen und uneinheitlichen Zusammensetzungen. Dieses Mikroskop zeichnet sich durch eine hohe Auflösung, großem Vergrößerungsbereich und Tiefenschärfe aus, sodass die erhaltenen Bilder an 3D Aufnahmen erinnern. 155 DR KATARZYNA SŁYK Smart Clean Laser in Gebrauch Rafaello Laser 156 Dank des Spektrometers sind bei der Anwendung des Scanner Mikroskops auch die Analysen mikrochemischer Proben möglich, die zur Identifikation von in den Proben enthaltener chemischer Elemente, und der Bestimmung ihrer Inhaltsmenge dienen. Es besteht auch die Möglichkeit zur Anfertigung eines Plans über die Verteilung der einzelnen Elemente in den Proben. Dies findet häufig bei Untersuchungen von Fragmenten der Polychromie von Skulpturen und Gemälden Anwendung, wo sich sehr häufig auf den originalen Farbschichten, spätere Übermalungen befinden. Die Untersuchung von Gemälden wird häufig auch in der Fotowerkstatt durchgeführt, wo außer Apparaten für Lichtspektralaufnahmen auch eine Vidicon Kamera für Infrarotaufnahmen zur Verfügung steht. Die Kamerabilder werden direkt an einen Computer übermittelt, wo sie weiterverarbeitet und analysiert werden. Die Untersuchung von Bildern bei Infrarot Licht erlaubt einen tiefen Einblick in die Bilder und macht eventuelle Skizzen, Übermalungen oder aber auch Konzeptänderungen auf der Leinwand sichtbar. Die Gemäldekonservierungswerkstätte ist mit zwei Dubliertischen in den Größen 1 x 1,25 m und 2 x 3 m ausgestattet. Auf diesen Tischen sind Dublierbehandlungen (also das Aufkleben auf eine zusätzliche Leinwand), und die PRÜF - UND KONSERVIERUNGSLABOR... Konsolidierung (Zusammenfügen von sich ablösenden Farbschichten) von Gemälden möglich. Das Denkmalkonservierungszentrum verfügt auch über eine Werkstätte zur Konservierung von Steinskulpturen und Architekturdetails, in der die Reinigung von Steinelementen sowohl mit physischen Methoden (durch Schleifen) mit Hilfe der Sandstrahlung oder Dubliertisch Mikrosandstrahlung, als auch mit Hilfe chemischer Mittel erfolgt. Zu den sehr präzisen Konservierungsarbeiten an den Steinelementen kommen zwei Laser zur Anwendung: Smart Clean Laser (emittiert Strahlen mit einer Wellenlänge von 1064 nm) und ein Rafaello Laser (emittiert Strahlen in vier verfügbaren Wellenlängen: 1064, 532, 355, 266 nm). Zusätzlich verfügt das Zentrum über ein analytisches Labor, in dem je eine Alterungs- und Klimakammer, sowie Vakuumtrockner, optische Mikroskope und Digitalwaagen zur Verfügung stehen. Im Labor können Werkstoffe und Konservierungstechnologien vor der Gebrauchszulassung unter anderem auf ihre Witterungsbeständigkeit geprüft werden. Außer den umfangreichen Laborräumlichkeiten, stehen im Denkmalpflege Prüf- und Ausbildungszentrum Nysa auch qualifizierte Fachleute in den Bereichen Denkmalkonservierung, Chemie und Physik bereit, weshalb die dem Zentrum anvertrauten Aufgaben, komplex und professionell durchgeführt werden. 157 158 Grażyna Grabowska MARIA LUIZA MERKERT BŁOGOSŁAWIONA Z NYSY Najstarsze kroniki opisują istnienie Nysy, jako osady, już w X wieku. Usadowienie w dolinie rzeki o tej samej nazwie, stanowiło bardzo dogodne warunki dla osadnictwa, rozwoju handlu, rzemiosła i rolnictwa. Wraz z rozwojem osady, wzrastała liczba jej mieszkańców. Od XII wieku Nysa stała się własnością biskupów wrocławskich, którzy otoczyli ją szczególną opieką. Dzięki ich hojnej fundacji rozbudowano miasto. Powstało wiele ważnych budynków sakralnych i świeckich. Z inicjatywy biskupów sprowadzono liczne zgromadzenia zakonne, których zadaniem była m.in. opieka nad społecznością miasta. Położenie i bogactwo rozwijającej się Nysy nęciło wielu najeźdźców. W XV wieku nie ominęły jej konflikty, oblężenia, pogromy i epidemie. Pustoszącymi te tereny były wojny husyckie (1419-1439). Szczególnie tragiczny dla Nysy był rok 1428. Dlatego już w średniowieczu powstało kilka szpitali i domów opieki ufundowanych przez biskupów. W 1417 roku proboszcz kościoła św. Jakuba Pudweck ufundował sierociniec, tzw. dom mendykantów. Zamieszkałe w nim sieroty musiały same troszczyć się o utrzymanie przez pobieranie różnych darowizn (mendicare - łac. żebrać).1 W XVI w. nastąpiły istotne zmiany religijno-społeczne. Reformacja, do której biskupi podchodzili pierwotnie bardzo tolerancyjnie, spowodowała wzrost sił protestanckich, szczególnie we Wrocławiu. Dlatego z czasem stolicę księstwa przeniesiono właśnie do Nysy. Podniosło to jeszcze bardziej jej znaczenie. Wraz z kontrreformacją przyszła jeszcze większa rozbudowa miasta. W tych czasach Nysa należała do monarchii Habsburgów. W I połowie XVII w. biskupstwo przypadło arcyksięciu Karolowi Habsburgowi. W 1622 roku kontynuując politykę kontrreformacji sprowadził do Nysy zakon jezuitów. W jego planach Nysa miała stać się najważniejszym na Śląsku ośrodkiem politycznym, naukowym i gospodarczym. Dlatego biskup Karol Habsburg ufundował w roku 1623 dla jezuitów olbrzymi kompleks, który na cześć założyciela otrzymał nazwę „Carolinum”. Uroczyste otwarcie miało miejsce 23 kwietnia 1624 r. Jednak w tym samym 1624 roku Karol Habsburg otrzymał od króla Hiszpanii, Filipa IV urząd wicekróla Portugalii. Niestety w drodze do Madrytu zmarł na febrę. Pochowany został w Escurialu. Jednak jego serce złożono w ufundowanym przez niego kościele jezuickim obok „Carolinum”. 1 Magazyn internetowy hista-zone www.hista-zone.rar.pl 159 GRAŻYNA GRABOWSKA Dom altarzystów na Placu Kościelnym W tym samym czasie w Europie szalała wojna trzydziestoletnia (1618-1648), która również nie ominęła Nysy. W latach 1620-1642 miasto najechały protestanckie wojska saskie, szwedzkie i duńskie, dokonując wielkich zniszczeń. Mieszkańcy Nysy ponosili koszty: gwałtów, pożarów, grabieży, wysokiej kontrybucji i przyniesionej przez wojnę zarazy. Nie lepiej żyło się mieszkańcom w XVIII w. Wraz z początkiem wojen śląskich (1740-1763), spadły na Nysę zniszczenia i nowe panowanie, nieprzychylnego katolicyzmowi państwa pruskiego. Z prężnego ośrodka handlowego, Nysa stała się zamkniętą twierdzą, zajmując bardzo ważne miejsce w planach strategicznych królów pruskich. W 1807 r. walczące w kampanii pruskiej wojska napoleońskie, przez 4 miesiące oblegały miasto. Znowu cierpiała ludność Nysy. Spośród innych klęsk, miasto nękały liczne powodzie, szczególnie niszczące miały miejsce w latach 1783 i 1829, dopóki w 1890 nie przeprowadzono regulacji Nysy Kłodzkiej.2 W 1810 roku przestało istnieć Nyskie księstwo biskupie, protestanckie władze pruskie dokonały sekularyzacji całego terenu. Wraz z tym wydarzeniem, definitywnie skończyła się w Nysie kilkuwiekowa historia mecenatu, opieki i rządów biskupów wrocławskich.3 Rozpoczęła się brutalna rozprawa z Kościołem Katolickim. W wyniku sekularyzacji zakonów wiele budynków straciło swoich gospodarzy albo zmieniło przeznaczenie. Przeważnie stały się magazynami albo lazaretami. Wiele z nich uległo rozbiórce, stanowiąc źródło taniego budulca. 2 3 160 Studia historyczno-urbanistyczne. Syg. 3831/I. Studium konserwatorskie miasta Nysy. Tom I. s. 45 Magazyn internetowy hista-zone www.hista-zone.rar.pl MARIA LUIZA MERKERT - BŁOGOSŁAWIONA Z NYSY Istotne dla rozwoju gospodarczego i społecznego zmiany, przyszły w wieku XIX, wraz z rozwojem przemysłowym Europy. Mimo, że poważnym ograniczeniem dla rozbudowy miasta były nadal istniejące mury obronne, to z dnia na dzień przybywało wiele zakładów produkcyjnych. I chociaż nie były to fabryki zatrudniające setki robotników, to i tak do Nysy ściągały rzesze bezrobotnych rolników i emigrantów. Dopiero w 1877 r. władze wojskowe zezwoliły na rozebranie części wałów, a w 1898 r. zniesiono ogranicze- Dom Macierzysty nia budowlane w obrębie umocnień zewnętrznych (w 1903 r. ostatecznie zlikwidowano twierdzę nyską, chociaż miasto nadal było ważną bazą wojskową). Równocześnie przyłączano do miasta okoliczne wioski i osiedla. W rezultacie zagęszczenie ludności w śródmieściu osiągnęło poziom wielkomiejski, jednak 1/3 wszystkich mieszkań była pozbawiona światła i powietrza.4 Należy również pamiętać, że wiek XIX to dla Niemiec okres jednoczenia państwa. Dążenia mocarstwowe doprowadziły do poważnych konfliktów wewnętrznych jak i zewnętrznych. Motorem tych działań były Prusy. Pierwsza połowa XIX wieku kończy się tragicznym bilansem europejskiej wiosny ludów, która nie ominęła również Śląska. Tu dotarły nieszczęścia wojny prusko-duńskiej (1864-1865), prusko-austriackiej (1864 -1866) i prusko-francuskiej (1870-1871), która uwieńczyła zjednoczenie Niemiec, wykazując równocześnie potęgę Prus. W cieniu chwały legły tysiące niewinnych ofiar tych wojen. Wszystkie te wydarzenia wpłynęły poważnie na sytuację społeczno-gospodarczą mieszkańców Nysy. Spowodowały masową migrację, wyzysk, biedę i opuszczenie najuboższych. „Nysa stała się widownią wielu ludzkich nieszczęść. Brak mieszkań, pitnej wody, fatalne warunki sanitarne, częste klęski żywiołowe były ciągłym źródłem głodu i epidemii tyfusu oraz cholery. W mieście i okolicy brakowało lekarzy, pielęgniarek, szpitali. To potęgowało ilość ofiar. W mieszkaniach pozostawali chorzy bez opieki, a ulice były pełne porzuconych i osieroconych dzieci. W czasie epidemii pieczętowano domy z policyjnym zakazem wstępu nie bacząc, że w ich wnętrzu, 4 Studia historyczno-urbanistyczne. Syg. 3831/I. Studium konserwatorskie miasta Nysy. Tom I.. s. 45-46 161 GRAŻYNA GRABOWSKA Studium konserwatorskie miasta Nysy, Biała karta domu klasztornego, Tom III: − Budynek Domu Klasztornego przy ul. Słowiańskiej (stan dzisiejszy), − plan sytuacyjny rozmieszczenia zabudowań przy ul. Słowiańskiej, − plany domu klasztornego (rzut), − mapka Nysy, położenie ul. Słowiańskiej. umiera pozbawiona opieki i nadziei rodzina. Do tego nieszczęścia dochodziły liczne wojny, zrywy rewolucyjne, bezrobocie, zakaz zrzeszania się i zbierania jałmużny, obwarowany karą więzienia. Dopiero w 1842 r. władze pruskie wydały ustawę zobowiązującą gminy do tworzenia czasowych szpitali oraz udzielania doraźnej pomocy biednym. Stworzone przy magistratach tzw. dyrekcje ubogich, miały bardzo ograniczoną możliwość działania”.5 W takich warunkach swoją działalność w roku 1842 rozpoczęła Maria Merkert. Maria urodziła się w Nysie 21 września 1817 r. w mieszczańskiej rodzinie Karola Antoniego Merkert i Barbary z domu Pfitzner. W rok po jej narodzinach zmarł oj5 162 Sławne postacie pogranicza polsko - czeskiego. Wspólne dziedzictwo historyczne. Starostwo Powiatowe w Nysie 2007. „Życie i działalność Matki Marii Luizy Merkert, współzałożycielki zgromadzenia sióstr św. Elżbiety”. G. Grabowska, s. Margarita Cebula CSSE.s. 99 MARIA LUIZA MERKERT - BŁOGOSŁAWIONA Z NYSY ciec. Marię i jej starszą siostrę Matyldę wychowywała matka. Obie siostry ukończyły w Nysie-Katolicką Szkołę dla Dziewcząt. W 1842 r. młode dziewczyny, z pobudek religijnych postanowiły poświęcić swoje życie najbardziej potrzebującym. Po śmierci matki, wraz z innymi towarzyszkami; Franciszką Werner i Klarą Wolff, swój cały wolny od pracy zarobkowej czas, poświęciły służbie chorym i opuszczonym. Tak zaczęła się trwająca ponad ćwierć wieku samarytańska posługa błogosławionej Marii Merkert. Zmieniały się czasy ale ubogich i chorych przybywało. Potrzeby rosły. Losy młodych kobiet na pewien czas, rzuciły je w odległe miejsca. Jednak mieszkańcy Nysy nie zapomnieli ich starań. W 1849 Maria Merkert powróciła do Nysy, przywracając do życia ideę Szarych Sióstr, 19 listopada 1850 r. obrała za patronkę stowarzyszenia – św. Elżbietę Węgierską (patronkę dzieł miłosierdzia), 22 grudnia 1850 r. przedstawiła zarządowi miasta Nysy spis członkiń i statuty Stowarzyszenia Sióstr św. Elżbiety dla pielęgnacji opuszczonych chorych.6 Dom altarzystów na Placu Kościelnym (1842-1848), który wynajmowała poprzednio był za mały na potrzeby Zgromadzenia. Podobnie było z mieszkaniem u stolarza przy ul. św. Józefa, dzisiaj ul. Karola Miarki (1850-1852).7 Dlatego w 1852 r. Maria Merkert zakupiła (za pieniądze zgromadzone z darowizn) obszerny budynek, przy ówczesnej ul. Szkolnej (obecnie Sobieskiego 7). Siostry zamieszkały tam od dnia l maja ( jedenaście lat później w 1863 r. przy Rynku Solnym, obok wcześniej zakupionych budynków, rozpoczęto wznoszenie nowej budowli, którą nazwano Domem Macierzystym). „W uroczystość św. Józefa, dnia 19 marca 1853 roku wmurowano kamień węgielny poświęcony w kościele świętych Piotra i Pawła. Projektantem i kierownikiem prac budowlanych przy Domu Macierzystym był F. Pohl - mistrz budowlany z Nysy. Matka Maria czuwała nad wszystkimi operacjami - od projektu, aż do oddania do użytku w pełni wyposażonego budynku. Uwieńczeniem budowy była uroczystość poświęcenia kaplicy i domu Zgromadzenia. Dokonał tego ks. bp Adrian Włodarski, sufragan wrocławski w dniu 21 listopada 1865 r., w uroczystość Ofiarowania NMP”. 8 Budynek Zgromadzenia, mimo tragicznych wydarzeń II wojny światowej zachował się do dzisiaj praktycznie nietknięty. Klasztor jest typową budowlą eklektyczną (z greckiego słowa eklektikós - „wybierający”). W architekturze XIX w. bardzo modnym było łączenie, w jednej budowli w sposób swobodny, elementów wybranych 6 7 8 „Życie i działalność Matki Marii Luizy Merkert, współzałożycielki zgromadzenia sióstr św. Elżbiety”. G. Grabowska, s. Margarita Cebula CSSE. s. 101 „Śladami Marii Luizy Merkert”, s. M. Margarita Cebula. Urząd Miejski w Nysie, 2008, s. 7. Śladami Marii Luizy Merkert”, s. 7 163 GRAŻYNA GRABOWSKA Dom Macierzysty przy ul. Sobieskiego 7, ściana boczna z głównym wejściem http://www.plan.nasza.nysa.pl/u_sobieskiego/index_u.htm ze stylów historycznych. W pierwszej połowie tego wieku w sztuce dominował mediawizm, zwany neo-gotykiem, stąd liczne odniesienia do tego stylu. Neo-gotyk miał bezpośredni związek z XIX–wiecznymi przemianami. Wzrastająca potęga państw Europy zachodniej (w tym Niemiec), źródła swojej potęgi wywodziła ze średniowiecza, dlatego tak bardzo je akcentowano. Jednak planując architekturę klasztoru, należało pamiętać, że sąsiadujące budowle oparte były na innych wzorcach, tak jak w przypadku seminarium św. Anny (budynek dzisiejszej szkoły muzycznej) reprezentował późny renesans i wczesny barok. Współgrało to z barokowym kompleksem „Carolinum” i kościołem jezuitow. Dom Prowincjonalny Sióstr św. Elżbiety stanowi do dziś, zespół połączonych ze sobą budynków, które w planie geometrycznym usytuowane są w kształcie litery ,,C’, z niewielkim dziedzińcem od zachodu. Trzon budynku stanowi obiekt klasz164 MARIA LUIZA MERKERT - BŁOGOSŁAWIONA Z NYSY torno-sakralny. Wewnątrz domu zlokalizowano: kaplicę, refektarz, pomieszczenia klauzuli dla sióstr i przełożonych prowincji. W przyległych do niego pozostałych budynkach zlokalizowano: kuchnię pomieszczenia pomocnicze takie jak pralnia, suszarnia, szwalnia oraz pomieszczenia mieszkalne z przeznaczeniem dla przebywających tam zakonnic, jak również pokoje gościnne dla osób odwiedzających klasztor. Wszystkie budynki wybudowano z podpiwniczeniem, składają się z trzech kondygnacji nadziemnych i jednej piwnicy. Nad budynkiem wykonano dach o zróżnicowanej konstrukcji drewnianej, częściowo płaski, a częściowo mansardowy. Taki dach ma charakter łamany, zbudowany z dwóch oddzielonych od siebie gzymsem powierzchni dachowych (ten typ zadaszenia upowszechnił się szczególnie we Francji w okresie baroku).9 Budując klasztor starano się wykorzystać jak największą powierzchnię do użytku, dzięki czemu można było zagospodarować poddasze. Pierwotnie cały dach był pokryty dachówką (obecnie częściowo dachówką, blachą stalową i papą bitumiczną). Wewnątrz budynku znajduje się trójbiegowa klatka schodowa, wykonana z marmuru sławniowickiego, który w okresie budowy był najtańszym materiałem budowlanym. Cała konstrukcja budynku jest murowana o zróżnicowanej formie architektonicznej. Ściany na poszczególnych kondygnacjach mają zróżnicowaną grubość od 1,50 m do 0,25 cm, wykonane są z cegły pełnej, palonej. Stropy między kondygnacyjne wykonane są jako drewniane i częściowo murarskie w formie sklepień Kleina. W klatce schodowej i w pomieszczeniu kaplicy głównej, strop wykonano jako sklepienia żebrowe, walcowe i eliptyczne.10 Jednym z ciekawszych elementów odróżniających tę budowlę od pozostałych na Rynku Solnym, jest charakterystyczna elewacja ściany północnej, gdzie usytuowany jest balkon z filarami i stylowymi obramowaniami okiennymi.. Całość elewacji północnej przedzielona jest czterema dominującymi pilastrami i pięcioma poziomami gzymsów. Szczyty bocznych ścian wieńczy koronkowa attyka.. „Narożniki budynku ozdobiono figurami z piaskowca przedstawiającymi Archanioła Michała w środkowej elewacji - św. Hieronima i św. Jana Nepomucena. Szczyt wieńczy żelazny krzyż, wymieniony na nowy we wrześniu 1999 roku. W centralnej części ściany znajduje się okno trójdzielne, zamknięte półkoliście. Są to okna kaplicy klasztornej. Pierwsze barwne witraże zamontowane w 1903 r. przedstawiały Ofiarowanie NMP i scenę Nawiedzenia św. Elżbiety, zostały zniszczone pod koniec II wojny światowej. Obecne, wykonane zostały w Głogówku w 1982 roku przez 9 10 Dach mansardowy /http//www.wikipedia.org/wiki/pl/ Metryka projektu budowlanego szybu windowego w budynku Domu Prowincjonalnego Zgromadzenia św. Elżbiety. Sygn. 4189, s.3 165 GRAŻYNA GRABOWSKA Dom Macierzysty, widok ściany północnej od strony Rynku Solnego, http://www.plan.nasza.nysa.pl/u_solny/index_u.htm T. Cubera, przedstawiają św. Franciszka i św. Elżbietę. W 1897 roku kamienice przy ul. Szkolnej rozebrano i na ich miejscu wybudowano budynek stylowo dostosowany do Domu Macierzystego, powiększając tym samym jego metraż”11. Jednym z najciekawszych pomieszczeń Domu Prowincjonalnego jest Kaplica pod wezwaniem Świętej Rodziny. „Jest ona jedną z najpiękniejszych kaplic zakonnych na Śląsku powstałych w XIX wieku. Wyposażenie kaplicy prawie w całości pochodzi z drugiej połowy XIX w. (ołtarz, wieczna lampka, żyrandol, ławki, obrazy). W centralnej części kaplicy znajduje się ołtarz z ozdobnym monogramem maryjnym rzeźbionym w drewnie. Drzwiczki tabernakulum ozdobiono motywem kielicha z hostią i ornamentem roślinnym. Całość wieńczy; w środku subtelnie rzeźbiony krucyfiks. Obok tabernakulum umieszczono dwie postacie anielskie w klęczącej postawie; nad tabernakulum dwie mniejsze klęczące postacie anielskie trzymające świeczniki. Nadstawę ołtarza tworzy olejny obraz Świętej Rodziny (1865), artysty malarza Jana Bochenka (1831-1909) z Moraw. W południowym przęśle wznosi się chór muzyczny z romańskimi organami, które wykonał w 1865 r. A. Hoffmann, organomistrz z Nysy (…)12. Cennym wyposażeniem kaplicy są „podarowane Matce Marii Luizie Merkert: 11 12 166 Śladami Marii Luizy Merkert”, s. 8 Tamże, s.12 MARIA LUIZA MERKERT - BŁOGOSŁAWIONA Z NYSY obrazy: „Zesłanie Ducha Świętego” - obraz na desce ze starszej szkoły mediolańskiej, dar króla Wilhelma I, który wraz z cesarzową Augustą w czerwcu 1865 r. złożył wizytę w Domu Macierzystym; - „Ukrzyżowanie” - obraz na płótnie, dar cesarzowej Augusty w 1871 r. W kaplicy umieszczono obraz Najświętszego Serca Pana Jezusa przełomu XVII/ XVIII wieku z domu rodzinnego Matki Franciszki Werner. Przed tym obrazem w dniu 27 września 1842 r. Założycielki ofiarowały siebie, rodziny, z których wyszły, działalność apostolsko - charytatywną i wszystkich potrzebujących - Najświętszemu Sercu Pana Jezusa. Marmurową posadzkę do kaplicy podarował hrabia Praschma z Niemodlina.”13 Do wnętrza domu prowadzą szerokie, na całe pomieszczenie marmurowe schody, u ich szczytu znajduje się żelazna krata z bramą wejściową zwaną-furtą. W głębi wejścia wisi duży krzyż. Ważnym dla klasztoru pomieszczeniem jest kapitularz, „miejsce wyboru Matki Marii Luizy Merkert i kolejnych sióstr na przełożoną generalną zgromadzenia. Ostatnia kapituła generalna odbyła się tu 6 kwietnia 1889 r. W 1890 roku zarząd generalny przeniesiono do Wrocławia. Dom Macierzysty nadal pełnił funkcję domu formacyjnego, od 1920 roku jest również domem prowincjonalnym. Neogotyckie sklepienie kapitularza jest podtrzymane klasyczną smukłą kolumną z marmuru sławniowickiego. Na kapitelu kolumny widoczne są rurki z pierwotnego oświetlenia gazowego”14, w tamtych czasach (1865) oświetlenie gazowe było absolutną nowinkę techniczną. „Na zachodniej ścianie kapitularza, w gotyckiej ramie obraz św. Elżbiety (zamówiony do kaplicy przez Matkę Marię Luizę) oraz dwa portrety Matek Założycielek: Marii Luizy Merkert z 1891 r. i Matki Franciszki Werner z 1892 r. malowane na płótnie i sygnowane P. Adler Breslau (Wrocław). W drugim przęśle święci Kosma i Damian, pierwsi męczennicy lekarze. Obraz olejny malowany na płótnie w 1971 r. przez siostrę M. Rafaelę Szymkowiak z prowincji poznańskiej oraz zdjęcia współczesnych portretów: Matyldy Merkert (18131846) i Klary Wolf (1805-1853).”15 Warty uwagi jest również „pokój pamięci, nazywany za życia Matki Marii Luizy Merkert - Sancta Maria, pełnił funkcję jej sekretariatu. Znajduje się tu oryginalne biurko, przy którym pracowała Błogosławiona. Skrzynia do przechowania ważnych dokumentów, a w gablotach cenne pamiątki: m.in. listy, pierwsze statuty, porządek dzienny i najwcześniejsza krótka historia Zgromadzenia -w rękopisach, krzyż zasługi, kryształowy puchar z dedykacją, talerz z posagu, talerz pamiątkowy z okazji 25-lecia założenia Zgromadzenia i różne XIX-wieczne naczynia, które otrzymała 13 14 15 Tamże, s.12 Tamże, s.14 Tamże, s.14 167 GRAŻYNA GRABOWSKA w darze, pieczęcie łąkowe używane przez Matkę, pierwszy relikwiarzyk z grudnia 1872 r. W gablocie umieszczono także Pozycję o życiu i Pozycję o cudzie, dekrety: o heroiczności cnót promulgowany przez papieża Jana Pawła II w dniu 20 grudnia 2004 roku i o cudzie promulgowany przez Ojca Świętego Benedykta XVI w dniu l czerwca 2007 roku(…). Na północnej ścianie - portrety: owalny - ks. bpa Adriana Włodarskiego (1807-1875), od 1860 roku kuratora Zgromadzenia; od lewej ks. prałata Klemensa Hagemanna, który wprowadził siostry do Norwegii i ks. Franciszka Fischera pierwszego opiekuna sióstr. Na wschodniej ścianie zdjęcia 9 kolejnych przełożonych generalnych zgromadzenia.”16 Ponadto ściany sekretariatu zdobią liczne fotogramy: Matki Marii Luizy Merkert , Matki Franciszki Werner, Matki Melchiory Klammt - trzeciej przełożonej generalnej z M. Teresą Lorenz - pierwszą mistrzynią nowicjatu. Ten piękny dom był schronieniem dla wielu potrzebujących, stał się też ośrodkiem działalności charytatywnej. „W ciągu następnych 22 lat pracy, Błogosławiona Matka Maria Merkert, przygotowała do życia zakonnego blisko 500 sióstr - głównie z Ziemi Śląskiej, założyła 90 domów zakonnych, 12 szpitali, wiele domów opieki dla osób w podeszłym wieku, liczne placówki wychowawczo - oświatowe (przedszkola, żłobki, sierocińce, szkoły elementarne, zawodowe itp.)”.17 Matka Maria Merkert myślała również o starszych siostrach i o ich przyszłości. Dlatego pod koniec 1870 roku rozpoczęła budowę nowego Domu, na ulicy Słowiańskiej. Obiekt ten od roku 1872 zamieszkany przez siostry Elżbietanki, był częścią większej nieruchomości Prowincji Nyskiej. Budowla w założeniu architektonicznym podobnie jak dom macierzysty prezentowała typowy dla tego wieku eklektyzm, z dominującymi elementami neobaroku. Niestety architekta i budowniczych nie ustalono. Na wykupionej parceli przy dzisiejszej ulicy Słowiańskiej wybudowano kilka budynków, z których cześć ( w tym budynek główny) istnieje do dziś. Budynek przed wojną spełniał funkcje domu zakonnego z półpubliczną kaplicą, a także bursą, zakładem dobroczynności i szkołą dla dziewcząt. Niestety po 1945 roku budynek ten został odebrany Siostrom i przeznaczony na cele mieszkalne. Ostatecznie zamieszkało w nim kilkanaście rodzin. Do lat 90-ch, budynek służył jeszcze celom mieszkaniowym. Zgromadzeniu został zwrócony dopiero w roku 1991 i przeznaczony na cele charytatywne. Pierwotnie planowano umieścić w nim schronisko dla bezdomnych. Obecnie jest wydzierżawiony nyskiemu Caritas i niestety nieużytkowany, 16 17 168 Tamże, s.16 „Czcigodna Służebnica Boża Maria Merkert (1817-1872), s. Margarita Cebula, Nysa 2006, s. 14 MARIA LUIZA MERKERT - BŁOGOSŁAWIONA Z NYSY ze względu na olbrzymią dewastację. Po 1945 roku podejmowano kilkakrotnie prace remontowe, miały tu miejsce niewielkie prace elewacyjne, wymiany obróbek blaszanych, tynkowanie wnętrz ; także zmiany wewnętrznych podziałów. Po 1990 r., kiedy to obiekt zwrócono Elżbietankom, w związku z projektowanym nowym użytkowaniem budynku i zmianą jego charakteru, rozpoczęto większe prace - niestety nie zostały one dokończone; wymieniono część stropów (nad II piętrem ) ; wyremontowano strop nad kaplicą; rozpoczęto przebudowę dachu. Obiekt czeka na zagospodarowanie.18 Jak widać starania Matki Marii Merkert przynosiły wielkie owoce. Ta skromna i pobożna kobieta stała się pod koniec swojego życia jedną z najbardziej znanych postaci Śląska. Zdobyła popularność nie tylko dlatego, że z uporem i konsekwentnie potrafiła realizować swoje zamierzenia ale przede wszystkim czyniła to z myślą o innych - ubogich i potrzebujących. Dla wszystkich zadających sobie pytanie, w jaki sposób zostawić po sobie chociażby mały ślad na tej ziemi, odpowiedzi należy szukać w dziele Matki Marii. W tej skromnej, śląskiej kobiecie było wielkie, niezwykłe serce, jak wielkie - świadczą o tym jej dzieła. 18 Studium konserwatorskie miasta Nysy, Biała karta domu klasztornego, Tom III- katalog zabytków, sygn. 3831/III, s. 1 169 Grażyna Grabowska MARIA LUIZA MERKERT BLAHOSLAVENÁ Z NYSY Zápisy o existenci Nysy jako osady jsou dochovány v nejstarších kronikách již z X. století. Osídlení údolí řeky se stejným názvem vytvořilo velmi příznivé podmínky pro kolonizaci, rozvoj obchodu, řemesla a zemědělství. Společně s rozvojem osady se zvyšoval její počet obyvatel. Od XII. století byla Nysa vlastnictvím wroclawských biskupů, kteří jí věnovali zvláštní pozornost. Díky jejich štědré nadaci bylo město rozšiřováno. Vzniklo mnoho důležitých sakrálních a světských budov. Z iniciativy biskupů se usadily mnohé řeholní řády, jejichž úkolem byla mj. péče o městskou pospolitost. Poloha a bohatství rozvíjející se Nysy lákaly mnoho nájezdníků. V XV. století se Nyse nevyhnuly konflikty, obležení, pogromy a epidemie. Tato území byla pleněna za husitských válek (1419-1439). Obzvlášť tragický pro Nysu byl rok 1428. Proto již ve středověku vzniklo několik špitálů a hospiců, které založili biskupové. V roce 1417 farář kostela sv. Jakuba Pudweck založil sirotčinec, tzv. dům mendikantů. Sirotci v něm bydlící se museli starat o živobytí přijímáním různých darů (mendicare - lat. žebrat).1 V XVI. století nastaly zásadní náboženské a společenské změny. Reformace, k níž biskupové zprvu přistupovali velmi tolerantně, způsobila růst protestantského vlivu, zejména ve Wroclawi. A proto časem bylo hlavní město knížectví přeneseno právě do Nysy. Vyzvedlo to ještě víc její význam. Zároveň s protireformací nastala ještě větší výstavba a rozvoj města. V té době byla Nysa součástí Habsburské monarchie. V I. polovině XVII. stol. biskupství převzal arcikníže Karel Habsburský. V roce 1622 v důsledku pokračování protireformační politiky usadil v Nyse jezuitský řád. Podle jeho plánů se Nysa měla stát nejdůležitějším politickým, vědeckým a hospodářským centrem ve Slezsku. Proto biskup Karel Habsburský založil pro jezuity v roce 1623 obrovský komplex budov, který na počest zakladatele dostal název „Carolinum”. Slavnostní otevření se uskutečnilo 23. dubna 1624. Avšak v tomtéž roce byl Karel Habsburský povolán španělským králem Filipem IV. do úřadu vicekrále Portugalska. Bohužel na cestě do Madridu zemřel na zimnici. Byl pohřben v Escurialu. Jeho srdce bylo uloženo v jezuitském kostele jím založeném, vedle „Carolinum”. Ve stejném období v Evropě řádila třicetiletá válka (1618-1648), která se také nevyhnula Nyse. V letech 1620-1642 město napadla saská, švédská a dánská pro1 170 Internetový magazín hista-zone www.hista-zone.rar.pl testantská vojska, která způsobila velké škody. Obyvatelé Nysy nesli následky násilí, požárů, loupení, vysoké kontribuce a epidemie přivlečené válkou. Lepší život neměli obyvatelé ani v XVIII. století. Současně se začátkem slezských válek (1740-1763) postihly Nysu škody a nová nadvláda pruského státu, nepříznivá pro katolictví. Z pružného obchodního centra se Nysa stala uzavřenou pevností a zaujala velmi důležité místo ve strategických plánech pruských králů. V roce 1807 napoleonská armáda bojující v pruském tažení 4 měsíce obléhala město. Znovu trpělo obyvatelstvo Nysy. Z dalších neštěstí sužujících město byly mnohé povodně, obzvlášť destrukční se staly v letech 1783 a 1829, dokud nebyla v roce 1890 provedena regulace řeky Nysy Kłodzkiej.2 V roce 1810 přestalo existovat Nyské biskupské knížectví, pruské protestantské úřady provedly sekularizaci celého území. Společně s touto událostí v Nyse definitivně skončila několik století trvající historie mecenášství, ochrany a vlády wroclawských biskupů.3 Začalo brutální zúčtování s Katolickou církví. V důsledku sekularizace řádů mnoho budov zůstalo bez svých majitelů nebo změnilo určení. Převážně v nich byly zřízeny sklady nebo lazarety. Mnoho z nich bylo rozebráno a stalo se zdrojem levného stavebního materiálu. Zásadní změny pro hospodářský a společenský rozvoj nastaly v XIX. století společně s průmyslovým rozvojem Evropy. Přesto, že vážným omezením výstavby a rozvoje města byly nadále existující hradby, ze dne na den přibývalo mnoho výrobních závodů. Ačkoli to nebyly továrny zaměstnávající stovky dělníků, i přesto se do Nysy stahovaly zástupy nezaměstnaných rolníků a emigrantů. Teprve v roce 1877 vojenská správa dovolila rozebrat části hradeb a v roce 1898 bylo zrušeno stavební omezení v okruhu vnějšího opevnění (v roce 1903 byla definitivně zlikvidována nyská pevnost, i když město bylo nadále důležitou vojenskou základnou). Zároveň byly k městu připojovány okolní vesnice a osady. Ve výsledku hustota osídlení ve středu města dosáhla velkoměstské úrovně, avšak 1/3 všech bytů byla bez světla a vzduchu.4 Je třeba také pamatovat, že XIX. století je pro Německo obdobím sjednocování státu. Mocenské snahy způsobily vážné vnitřní a vnější konflikty. Motorem tohoto dění bylo Prusko. První polovina XIX. století je ukončena tragickou bilancí evropského jara lidu, které se také nevyhnulo Slezsku. Zde dopadly útrapy válek pruskodánské (1864-1865), prusko-rakouské (1864 -1866) a prusko-francouzské (18701871), které završovaly sjednocení Německa s dominantním vlivem Pruska. Ve stínu slávy padly za oběť těchto válek tisíce nevinných lidí. 2 3 4 Historické a urbanistické studie. Sign. 3831/I. Památkové studium města Nysy. Svazek I. str. 45 Internetový magazín hista-zone www.hista-zone.rar.pl Historické a urbanistické studie. Sign. 3831/I. Památkové studium města Nysy. Svazek I. str. 45-46 171 GRAŻYNA GRABOWSKA Dům altaristů na Kostelním náměstí Všechny tyto události vážně ovlivnily společenskou a hospodářskou situaci obyvatel Nysy. Způsobily hromadnou emigraci, vykořisťování, bídu a opuštění nejubožejších. „Nysa se stala hledištěm mnoha lidského neštěstí. Nedostatek bydlení, pitné vody, špatné sanitární podmínky, časté živelní pohromy byly neustálým zdrojem hladu a epidemie tyfu a cholery. Ve městě a v okolí chyběli lékaři, ošetřovatelky a nemocnice. To znásobovalo počet obětí. V obydlí zůstávali nemocní bez péče a ulice byly plné opuštěných a osiřelých dětí. Během epidemie byly domy pečetěny s policejním zákazem vstupu bez ohledu na to, že uvnitř umírá rodina bez pomoci a naděje. K těmto útrapám se přidávaly mnohé války, revoluční vření, nezaměstnanost, zákaz shromažďování a žebrání pod sankcí trestu vězení. Teprve v roce 1842 pruské úřady vydaly zákon zavazující obce k zakládání dočasných nemocnic a udělování příležitostné pomoci chudým. Tak zvaná ředitelství chudých ustanovená při magistrátech měla velmi omezené možnosti působení”.5 Za takovýchto podmínek začala své působení v roce 1842 Maria Merkert. Maria se narodila v Nyse 21. září 1817 v měšťanské rodině Karola Antoniego Merkerta a Barbary, za svobodna Pfitzner. Za rok po jejím narození zemřel otec. Marii a její starší sestru Matyldu vychovávala matka. Obě sestry ukončily katolickou školu pro děvčata v Nyse. V roce 1842 se mladá děvčata z náboženského podnětu rozhodla věnovat svůj život nejpotřebnějším. Po smrti matky společně s jinými kolegyněmi; Franciszkou Werner a Klarou Wolff celý svůj volný čas po zaměstnání zasvětila službě nemocným a opuštěným. Takto začala samaritánská posluha blahoslavené Marie Merkert trvající více než čtvrt století. 5 172 Slavné postavy polsko - českého pohraničí. Společné historické dědictví. Starostwo Powiatowe v Nyse 2007. „Život a působení Matky Marie Luizy Merkert, spoluzakladatelky Kongregace Sester sv. Alžběty”. G. Grabowska, s. Margarita Cebula CSSE. str. 99 MARIA LUIZA MERKERT - BLAHOSLAVENÁ Z NYSY Časy se měnily, ale ubohých a nemocných přibývalo. Potřeby narůstaly. Osud zavál mladé ženy na určitou dobu do odlehlých míst. Ale obyvatelé Nysy nezapomněli na jejich úsilí. V roce 1849 se Maria Merkert vrátila do Nysy a obnovila k životu myšlenku Šedých sester, 19. listopadu 1850 si zvolila za patronku společenství – sv. Alžbětu Uherskou (patronku aktů milosrdenství), 22. prosince 1850 představila městské radě města Nysy soupis členek a status Kongregace sester sv. Alžběty pro péči o opuštěné a Matiční dům nemocné.6 Dům altaristů na Kostelním náměstí (1842-1848), který dříve pronajímala, byl příliš malý pro potřeby Kongregace. Stejné to bylo s obydlím u truhláře na ul. sv. Josefa, nyní ul. Karola Miarki (1850-1852).7 Z těchto důvodů Maria Merkert v roce 1852 koupila (za peníze získané z finančních darů) rozlehlou budovu v tehdejší Školní ulici (nyní Sobieskiego 7). Sestry se tam zabydlely od l. května (o jedenáct let později v roce 1863 na Solném rynku, vedle dříve zakoupených budov, byla zahájena stavba nové budovy, která byla pojmenována Matiční dům). „Na slavnost sv. Josefa, dne 19. března 1853, byl zazděn základní kámen posvěcený v kostele sv. Petra a Pavla. Projektantem a mistrem stavebních prací Matičního domu byl F. Pohl - stavební mistr z Nysy. Matka Maria dohlížela na všechny činnosti - počínaje projektem až po předání k užívání plně vybavené budovy. Završením stavby byla slavnost posvěcení kaple a budovy Kongregace. Provedl to biskup monsignore Adrian Włodarski, wroclawský sufragán dne 21. listopadu 1865 na slavnosti Obětování Nejsvatější Panny Marie” 8. Budova Kongregace se i přes tragické události II. světové války dochovala do současnosti prakticky nedotčená. Klášter je typickou eklektickou stavbou (pochází z řeckého slova eklektikós - „vybírající“). V architektuře XIX. stol. bylo velmi módní spojování prvků vybraných z historických slohů libovolným způsobem do jedné budovy. V první polovině téhož století umění dominoval medievalismus, nazý6 7 8 „Život a působení Matky Marie Luizy Merkert, spoluzakladatelky Kongregace Sester sv. Alžběty”. G. Grabowska, s. Margarita Cebula CSSE. str. 101 „Po stopách Marie Luizy Merkert”, s. M. Margarita Cebula. Městský úřad v Nyse, 2008, str. 7. „Po stopách Marie Luizy Merkert”, s. 7 173 GRAŻYNA GRABOWSKA Památková studie města Nysy, Bílá karta klášterního domu, Svazek III: − Budova Klášterního domu na ul. Słowiańskiej (dnešní stav), − situační plán rozmístění zástavby na ul. Słowiańskiej, − plány klášterního domu (pohled), − mapka Nysy, poloha ul. Słowiańskiej. ván neogotikou, odtud mnohé vztažnosti k tomuto slohu. Neogotika měla přímou souvislost s přeměnami XIX. století. Státy západní Evropy s narůstajícím vlivem (včetně Německa) hledaly počátky svého vlivu ve středověku, a proto byl tak velmi zdůrazňován. Avšak u architektonického řešení kláštera bylo třeba pamatovat, že sousedící budovy měly základ v jiných vzorcích, tak jako v případě semináře sv. Anny (budova nynější hudební školy), který představoval pozdní renesanci a rané baroko. Ladilo to s barokním komplexem „Carolinum” a jezuitským kostelem. Provinční dům Sester sv. Alžběty je do dnešní doby komplexem vzájemně spojených budov, které jsou v geometrickém plánu situovány do tvaru písmene ,,C‘ s nevelkým dvorkem od západní strany. Základem budovy je klášterně-církevní objekt. Uvnitř budovy byly umístěny: kaple, refektář, klauzurní místnosti pro sestry a představené pro174 MARIA LUIZA MERKERT - BLAHOSLAVENÁ Z NYSY vincií. V budovách k němu přilehlých byly umístěny: kuchyně, hospodářské místnosti takové jako prádelna, sušička, krejčovská dílna a obytné místnosti určené pro zdržující se tam řádové sestry, jakož i obývací pokoje pro osoby navštěvující klášter. Všechny budovy byly vybudovány s podsklepením, skládají se ze tří nadzemních podlaží a jednoho sklepu. Na budově byla zhotovena střecha s různorodou dřevěnou konstrukcí, částečně plochá a částečně mansardová. Taková střecha má lomený tvar, postavený ze dvou střešních ploch vzájemně rozdělených římsou (tento typ zastřešení se rozšířil zejména ve Francii v době baroka).9 Při stavbě kláštera bylo usilováno o využití co největší plochy, díky čemu bylo možné zařídit podkroví. Zprvu byla celá střecha pokrytá taškami (nyní částečně taškami, ocelovým plechem a živičnou lepenkou). Uvnitř budovy se nachází široké schodiště, zhotovené ze sławniowickiego mramoru, který byl v období výstavby nejlevnějším stavebním materiálem. Celá konstrukce budovy je zděná s různorodým architektonickým vzhledem. Stěny na jednotlivých podlažích mají různou tloušťku od 1,50 m do 0,25 cm, jsou provedeny z plné, vypálené cihly. Mezipodlažní stropy jsou částečně dřevěné a částečně zděné ve formě Kleinových kleneb. Na schodišti a v místnosti hlavní kaple byl strop proveden ve formě žebrové, válcové a eliptické klenby.10 Jedním ze zajímavějších prvků odlišujících tuto budovu od ostatních na Solném rynku je charakteristická fasáda severní stěny, kde je situován balkón s pilíři a slohovým okenním orámováním. Celek severní fasády je předělen čtyřmi dominantními pilastry a římsami v pěti úrovních. Štíty bočních stěn ukončuje krajková atika. „Rohy“ budovy byly ozdobeny sochami z pískovce představujícími Michala Archanděla, ve střední části fasády - sv. Jeronýma a sv. Jana Nepomuckého. Štít ukončuje železný kříž, vyměněn za nový v září roku 1999. Ve střední části stěny se nachází trojdílné okno, ukončené půlkruhově. Jsou to okna klášterní kaple. První barevné vitráže byly zasazeny v roce 1903 a představovaly Obětování Nejsvatější Panny Marie a scénu Navštívení sv. Alžběty, byly zničeny na konci II. světové války. Současné zhotovil v Głogówku v roce 1982 T. Cuber, představují sv. Františka a sv. Alžbětu. V roce 1897 byly kamenné domy na ul. Szkolnej rozebrány a na jejich místě byla postavena budova slohově přizpůsobena Matičnímu domu, takto zvětšující její užitnou plochu”11. Jedním z nejzajímavějších místností Provinčního domu je Kaple zasvěcená svaté Rodině. „Je jednou z nejkrásnějších řeholních kaplí ve Slezsku, které vznikly v XIX. století. Skoro celé vybavení kaple pochází ze druhé poloviny XIX. století (oltář, věč9 10 11 Mansardová střecha /http//www.wikipedia.org/wiki/pl/ Metrika stavebního projektu výtahové šachty v budově Provinčního domu Kongregace v. Alžběty. Sign. 4189, str.3 Po stopách Marie Luizy Merkert”, str. 8 175 GRAŻYNA GRABOWSKA Matiční dům na ul. Sobieskiego 7, boční stěna s hlavním vchodem http://www.plan.nasza.nysa.pl/u_sobieskiego/index_u.htm né světlo, lustr, lavice, obrazy). V centrální části kaple se nachází oltář se zdobeným mariánským monogramem vyřezaným do dřeva. Dvířka svatostánku byla ozdobena motivem kalicha s hostií a rostlinným ornamentem. Celek je ukončen ve středu jemně vyřezávaným krucifixem. Vedle svatostánku byly umístěny dvě klečící andělské postavy; nad svatostánkem dvě menší klečící andělské postavy držící svícny. Nadoltářní obraz tvoří olejomalba svaté Rodiny (1865), umělce malíře Jana Bochenka (1831-1909) z Moravy. V jižním oblouku se tyčí pěvecký kůr s románskými varhany, které zhotovil v roce 1865 A. Hoffmann, varhanický mistr z Nysy (…)12. Drahocenným vybavením kaple jsou „obrazy darované Matce Marii Luize Merkert: „Seslání Ducha svatého“ - obraz na desce ze starší milánské školy, dar krále Wilhelma I., který společně s císařovnou Augustou v červnu roku 1865 navštívili Matiční dům; - „Ukřižování“ - obraz na plátně, dar císařovny Augusty z roku 1871. 12 176 Tamtéž, str.12 MARIA LUIZA MERKERT - BLAHOSLAVENÁ Z NYSY V kapli byl umístěn obraz Nejsvatější Srdce Pána Ježíše z přelomu XVII. a XVIII. století pocházející z rodného domu Matky Franciszki Werner. Před tímto obrazem dne 27. září 1842 zakladatelky obětovaly sebe, rodiny, ze kterých pocházely, apoštolsko - charitativní činnost a všechny potřebné - Nejsvatějšímu Srdci Pána Ježíše. Mramorovou podlahu do kaple věnoval hrabě Praschma z Niemodlina.”13 Do domu vedou široké, prostorné mramorové schody, na jejich konci se nachází železná mříž se vstupní bránou nazývanou - brankou. Uvnitř vchodu visí velký kříž. Důležitou místností kláštera je kapitulář, „volební místo Matky Marie Luizy Merkert a dalších sester na generální představenou kongregace. Poslední generální kapitula se zde uskutečnila 6. dubna roku 1889. V roce 1890 byla generální správa přenesena do Wrocławi. Matiční dům nadále plnil funkci formačního domu, od roku 1920 je také provinčním domem. Neogotická klenba kapituláře je podepřená klasickým tenkým sloupem ze sławniowickiego mramoru. Na hlavici sloupu jsou viditelné trubky z prvotního plynového osvětlení”14, v tamtěch časech (1865) plynové osvětlení bylo absolutní technickou novinkou. „Na západní stěně kapituláře, v gotickém rámu obraz sv. Alžběty (objednán do kaple Matkou Marií Luizou) a dva portréty Matek Zakladatelek: Marie Luizy Merkert z roku 1891 a Matky Franciszki Werner z roku 1892 namalovány na plátno a signovány P. Adler Breslau (Wrocław). Ve druhém oblouku svatí Kosma a Damián, první lékaři mučedníci. Olejomalba na plátně z roku 1971 namalována sestrou M. Rafaelou Szymkowiak z poznańské provincie a fotografie současných portrétů: Matyldy Merkert (1813-1846) a Klary Wolf (1805-1853).”15 Pozoruhodný je rovněž „památná místnost , nazývána za života Matky Marii Luizy Merkert - Sancta Maria, plnila funkci jejího sekretariátu. Nachází se zde originální psací stůl, na němž pracovala Blahoslavená. Skříň pro uchovávání důležitých dokumentů, a ve vitrínách cenné památky: mj. dopisy, první statuty, denní řád a nejranější krátká historie Kongregace - v rukopisech, kříž za zásluhy, křišťálový pohár s věnováním, talíř z věna, památkový talíř u příležitosti 25 let založení Kongregace a různé nádobí z XIX. století, které jí bylo darováno, lakové pečetě používané Matkou, první relikviářík z prosince roku 1872. Do vitríny byla rovněž vložena Pozice o životě a Pozice o zázraku, dekrety: o heroičnosti ctností promulgován papežem Janem Pawlem II. dne 20. prosince 2004 a o zázraku promulgován Svatým Otcem Benedyktem XVI. dne l. června 2007 (…). Na severní stěně - portréty: oválný - kněze biskupa Adriana Włodarskiego (1807-1875), od roku 1860 kurátora Kongrega13 14 15 Tamtéž, str.12 Tamtéž, str.14 Tamtéž, str.14 177 GRAŻYNA GRABOWSKA Matiční dům, pohled na severní stěnu ze strany Solného Rynku, http://www.plan.nasza.nysa.pl/u_solny/ index_u.htm ce; z levé strany kněze preláta Klemense Hagemanna, který usadil sestry v Norsku a kněze Franciszka Fischera, prvního ochránce sester. Na východní stěně fotografie 9 dalších generálních představených kongregace.”16 Kromě toho stěny sekretariátu zdobí mnohé fotogramy: Matky Marie Luizy Merkert, Matky Franciszki Werner, Matky Melchiory Klammt - třetí generální představené s M. Teresou Lorenz - první mistrovou noviciátu. Tento krásný dům byl útočištěm pro mnoho potřebných, stal se rovněž centrem charitativní činnosti. „Během dalších 22 let práce připravila Blahoslavená Matka Maria Merkert pro řeholní život skoro 500 sester - hlavně ze Slezské země, založila 90 řeholních domů, 12 nemocnic, mnoho pečovatelských domů pro starší osoby, početná výchovně - osvětová pracoviště (mateřské školky, jesle, sirotčince, základní, odborné školy atp.)”.17 Matka Maria Merkert pamatovala také na starší sestry a jejich budoucnost. Proto koncem roku 1870 začala s výstavbou nového Domu na ulici Słowiańskiej. Tento objekt od roku 1872, obydlen sestrami Alžbětinkami, byl součástí větší nemovitosti nyské provincie. Budova v architektonickém řešení stejně jako matiční dům představovala eklektismus typický pro toto století, s dominantními prvky neobaroku. Bohužel architekt a 16 17 178 Tamtéž, str.16 „Ctihodná Boží Služebnice Maria Merkert (1817-1872), s. Margarita Cebula, Nysa 2006, str. 14 MARIA LUIZA MERKERT - BLAHOSLAVENÁ Z NYSY stavbyvedoucí nebyli zjištěni. Na zakoupeném pozemku při dnešní Słowiańské ulici bylo postaveno několik budov, z nichž část (včetně hlavní budovy) stojí dodnes. Budova před válkou plnila funkci řeholního domu s poloveřejnou kaplí a také s internátem, ústavem dobročinnosti a školou pro děvčata. Bohužel po roce 1945 byla budova Sestrám odebrána a určena pro bytové účely. Definitivně se v něm zabydlelo několik rodin. Do konce 80-tých let ještě budova sloužila bytovým účelům. Kongregaci byla vrácena teprve v roce 1991 a určena pro charitativní účely. Prvotně bylo plánováno zřízení útulku pro bezdomé. Nyní je pronajata nyskému Caritasu a bohužel není využívána s ohledem na obrovskou devastaci. Po roce 1945 byly několikrát zahajovány rekonstrukční práce, byly zde prováděny malé fasádní práce, výměny oplechování, omítání vnitřků; také změny vnitřního uspořádání. Po roce 1990, když byl objekt vrácen Alžbětinkám, byly v souvislosti s navrhovaným novým využitím budovy a změnou jeho charakteru zahájeny větší práce - bohužel nebyly dokončeny; byla vyměněna část stropů (nad II. patrem); byl opraven strop nad kaplí; byla zahájena přestavba střechy. Objekt čeká na nové využití.18 Jak je vidět, úsilí Matky Marie Merkert přinášelo velké ovoce. Tato skromná a pobožná žena se na zlomku svého života stala jednou z nejznámějších osobností Slezska. Získala popularitu nejenom proto, že s umíněností a důsledností dovedla realizovat své záměry, ale především činila to s myšlenkou na jiné - ubohé a potřebné. Pro všechny, kteří si kladou otázku, jak po sobě zanechat alespoň malou stopu na této zemi, odpověď je třeba hledat v díle Matky Marie. V této skromné, slezské ženě bylo velké, neobvyklé srdce, jak velké - to dokazují její díla. 18 Památková studie města Nysy, Bílá karta klášterní budovy, Svazek III. - katalog památek, sign. 3831/III, str. 1 179 Grażyna Grabowska MARIA LUISE MERKERT DIE SELIGE AUS NEISSE Die ältesten Chroniken beschreiben das Bestehen von Neiße als einer Siedlung schon im 10. Jh. Der Standort im Tal eines Flusses, welcher den gleichen Namen trug, stellte sehr gute Bedingungen für Ansiedlungen, die Entwicklung des Handels, des Handwerks und der Landwirtschaft dar. Zusammen mit der Entwicklung der Siedlung erhöhte sich auch ihre Einwohnerzahl. Ab dem 12. Jh. wurde Neiße zum Eigentum der Breslauer Bischöfe, die die Ortschaft besonderer Fürsorge umgaben. Dank ihrer großzügigen Stiftung wurde die Stadt ausgebaut. Es entstanden viele wichtige kirchliche und Laien-Einrichtungen. Auf Treiben der Bischöfe wurden viele Ordensvereinigungen nach Neiße geholt, deren Aufgaben u.a. die Stadteinwohnerfürsorge war. Die Lage und der Reichtum der sich weiterentwickelnden Neiße haben viele Eindringlinge gelockt. Im 15. Jh. wurde die Stadt auch nicht von Konflikten, Belagerungen, Pogromen und Epidemien verschont. Diese Gebiete wurden unter andrem von den Hussitenkriegen (1419 bis 1439) verwüstet. Für Neiße war besonders das Jahr 1428 verheerend. Deshalb auch entstanden schon im Mittelalter einige Krankenhäuser und Pflegeheime, die von den Bischöfen gestiftet wurden. 1417 hat der Pfarrer der St.-Jakobs-Kirche ein Waisenhaus, das sog. Mendikantenhaus, gestiftet. Die dieses Heim bewohnenden Waisen mussten sich selbst um ihre Verpflegung kümmern, was sie dank verschiedner Schenkungen geschafft haben (mendicare – Lat. betteln)1. Im 16. Jh. traten bedeutende religiös-soziale Veränderungen ein. Die Reformation, welcher die Bischöfe erst sehr tolerant gegenüber standen, hat das Wachstum der protestantischen Kräfte bewirkt, besonders in Breslau. Deshalb hat man mit der Zeit die Hauptstadt des Herzogtums nach Neiße verlegt. Dies hat der Stadt bedeutend mehr Prestige verliehen. Zusammen mit der Gegenreformation wuchs die Stadt weiter. In diesen Zeiten gehörte Neiße zu der Habsburgermonarchie. In der ersten Hälfte des 17. Jh. wurde das Bistum dem Erzherzog Karl von Habsburg zugeteilt. 1622 hat er, indem er die Politik der Gegenreformation fortsetzte, nach Neiße den Jesuitenorden geholt. In seinen Plänen sollte Neiße das wichtigsten politische, wissenschaftliche und wirtschaftliche Zentrum Schlesiens werden. Deshalb auch hat 1 180 Magazyn internetowy hista-zone www.hista-zone.rar.pl Bischof Karl von Habsburg 1623 den Jesuiten einen riesigen Gebäudekomplex gestiftet, der zu Ehren des Stifters als „Carolinum“ benannt wurde. Die feierliche Eröffnung fand am 23. April 1624 statt. Karl von Habsburg erhielt jedoch im selben Jahr von Spaniens König Philipp IV. das Amt des Vizekönigs von Portugal. Leider verstarb er an Malaria auf dem Weg nach Madrid. Er wurde in Escurial beigesetzt. Sein Herz hat man jedoch in der von ihm gestifteten Jesuitenkirche neben dem „Carolinum“ begraben. In der gleichen Zeit dauerte in Europa der Dreißigjährige Krieg (1618-1648), der Neiße auch nicht verschonte. In den Jahren 1620 bis 1642 wurde die Stadt von protestantischen sächsischen, schwedischen und dänischen Heeren überfallen, die viel vernichtet haben. Die Einwohner von Neiße haben große Kosten tragen müssen: Vergewaltigungen, Brände, Plünderungen, Kontributionszahlungen und Krankheiten, die der Krieg über sie gebracht hatte. Nicht besser erging es den Menschen im 18 Jh. Am Anfang der Schlesischen Kriege (1740 bis 1763) machten sich in Neiße Vernichtungen und die neue Herrschaft Preußens breit, die dem Katholizismus widersprach. Aus einem Handelszentrum wurde Neiße in eine verschlossene Festung umgewandelt, und hat in den strategischen Plänen der preußischen Könige eine hohe Stellung eingenommen. 1807 belagerten Neiße über 4 Wochen lang die in der preußischen Kampagne kämpfenden napoleonischen Armeen. Unter anderen Niederlagen muss man erwähnen, dass die Stadt von zahlreichen Hochwassern heimgesucht wurde, besonders vernichtend waren die in den Jahren 1783 und 1829, bis man 1890 den Fluss Neiße2 reguliert hatte. 1810 wurde das Bischofsherzogtum Neiße aufgelöst, die protestantische Obrigkeit Preußens hat das gesamte gebiet säkularisiert. Zusammen mit diesen Ereignissen wurde definitiv die hunderte Jahre andauernde Unterstützung, Fürsorge und Herrschaft der Breslauer Bischöfe beendet.3 Man begann mit einer blutigen Abrechnung mit der Katholischen Kirche. Ale Ergebnis der Säkularisierung der Orden und Klöster verloren viele Gebäude ihre Hausherren oder änderten den Verwendungszweck. Sie wurden vorwiegend in Lagerhäuser oder Lazarette umgewandelt. Viele wurden auseinander genommen und stellten eine Quelle preiswerter Baustoffe dar. Bedeutende für die wirtschaftliche und soziale Entwicklung Veränderungen, kamen im 19. Jh., zusammen mit der industriellen Entwicklung Europas. Obwohl, dass die bestehenden Wehrmauern für die Erweiterung der Stadt ein großes Problem darstellten, entstanden von Tag zu Tag viele neue Produktionsbetriebe. Und trotzt dessen, dass dies keine Fabriken waren, die hunderte Arbeiter beschäftigen, kamen 2 3 Studia historyczno-urbanistyczne. Syg. 3831/I. Studium konserwatorskie miasta Nysy. Tom I. Seite 45 Magazyn internetowy hista-zone www.hista-zone.rar.pl 181 GRAŻYNA GRABOWSKA Das Haus der Altaristen am Kirchenplatz nach Neiße scharenweise arbeitslose Bauern und Emigranten. Erst 1877 willigte das Militär ein, Teile des Walls abzutragen, und 1898 wurden Baueinschränkungen im Bereich der Außenbefestigung zurückgenommen (1903 wurde die Festung Neiße endgültig aufgelöst, obwohl die Stadt weiterhin ein wichtiger Militärstützpunkt blieb). Gleichzeitig wurden der Stadt umliegende Dörfer und Siedlungen angegliedert. Als Ergebnis erreichte die Einwohnerdichte in der Innenstadt ein Großstadtniveau, jedoch 1/3 aller Wohnungen hatten keinen Licht- oder Luftzutritt4. Mann muss auch in Erinnerung behalten, dass das 19. Jh. ein Zeitraum der Vereinigung des deutschen Staates war. Das Großmachtstreben hat zu vielen Innerwie auch Außenkonflikten geführt. Die Triebkraft dieser Handlungen war Preußen. Die erste Hälfte des 19. Jh. endet mit einer tragischen Bilanz des Frühlings der Völker, dem auch Schlesien nicht entging. Hier spielten sich auch die tragischen Ereignisse des preußisch-dänischen (1864-1865), preußisch-österreichischen (1864 – 1866) und preußisch-französischen (1870 – 1871) Kriege ab, wobei der letzte die Vereinigung Deutschland krönte und zugleich die Macht Preußens präsentierte. Im Schatten des Ruhmes fielen tausende unschuldige Kriegsopfer. Alle diese Ereignisse nahmen großen Einfluss auf die sozial-wirtschaftliche Situation der Einwohner von Neiße. Sie bewirkten Massenmigration, Ausbeutung, Armut und das Verlassen der Ärmsten. „Neiße wurde zum Schauplatz vieler menschlicher Missgeschicke. Das Fehlen von Wohnungen, Trinkwasser wie 4 182 Studia historyczno-urbanistyczne. Syg. 3831/I. Studium konserwatorskie miasta Nysy. Tom I.. Seite 45-46 MARIA LUISE MERKERT - DIE SELIGE AUS NEISSE auch die fatalen sanitären Bedingungen, häufige Naturkatastrophen waren eine Quelle des Hungers und der Typhusund Choleraepidemien. In der Stadt und Umgebung fehlte es an Ärzten, Krankenschwestern und Krankenhäusern. Dies vermährte die Opferzahlen. In den Wohnungen blieben Kranken ohne jegliche Pflege und die Straßen waren voller zurückgelassener und verwaister Kinder. Während der Epidemie wurden Häuser mit einem polizeilichen Eintrittsverbot gekennzeichnet ohne darauf zu achten, Stammhaus dass im Innern dieser Häuser Familien ohne jegliche Pflege und Hoffnung starben. Außer diesem Unglück kamen noch viele Kriege, Aufstände, Arbeitslosigkeit, das Vereinigungs- und Almosensammelverbot, das mit einer Gefängnisstrafe verbunden war, hinzu. Erst 1842 hat die preußische Verwaltung ein Gesetz erlassen, das die Gemeinden zum Einrichten von zeitweiligen Krankenhäusern und Behelfssozialleistungen verpflichtete. Die bei den Verwaltungsämtern eingerichteten Armendirektionen, hatten nur geringere Handlungsmöglichkeiten“.5 In solchen Bedingungen begann 1842 Maria Merkert ihre Tätigkeit. Sie kam zur Welt in Neiße am 21. September 1817 in der bürgerlichen Familie von Karl Anton Merkert und Barbara geborne Pfitzner. Der Vater verstarb nach ihrer Geburt. Maria und ihre ältere Schwester wurden von der Mutter großgezogen. Beide Schwestern schlossen die Katholische Mädchenschule in Neiße ab. 1842 beschlossen die jungen Mädchen, aus religiösen Gründen, ihr Leben den am meisten Bedürftigen zu widmen. Nach dem Tod der Mutter, zusammen mit anderen Kameradin, Franziska Werner und Klara Wolff, haben sie sich entschlossen die von der Berufsarbeit freie Lebenszeit den Kranken und Verlassenen zu widmen. So begann die über ein viertel Jahrhundert andauernde Samariterdienst der seligen Maria Merkert. Die Zeiten änderten sich, aber Arme und Kranke gab es immer mehr. Die Bedürfnisse wuchsen. Das Schicksal hat der jungen Frauen für eine gewisse Zeit in entferne Orte geführt. Jedoch haben die Einwohner von Neiße ihre Bemühungen nicht vergessen. 1849 5 Sławne postacie pogranicza polsko - czeskiego. Wspólne dziedzictwo historyczne. Starostwo Powiatowe w Nysie 2007. „Życie i działalność Matki Marii Luizy Merkert, współzałożycielki zgromadzenia sióstr św. Elżbiety”. G. Grabowska, S. Margarita Cebula CSSE.Seite 99 183 GRAŻYNA GRABOWSKA Denkmalpflegestudium der Stadt Neiße, Weiße Karte des Klosterhauses, Band III: − Gebäude des Klosters an der Straße ulica Słowiańska (heutiger Zustand), − Lageplan der Bebauungen (ul. Słowniańska), − Plan des Klostergebäudes (Grundriss) − kleine Stadtkarte von Neiße, Lage von ul. Słowiańska. kam Maria Merkert nach Neiße zurück und erweckte die Idee der Grauen Schwester wieder zum Leben, am 19. November 1850 hat sie für die Schirmherrin des Vereins die Heilige Elisabeth von Ungarn gewählt (die Schutzheilige der barmherzigen Einrichtungen), am 22. Dezember 1850 hat sie der Stadtverwaltung von Neiße das Mitgliederverzeichnis und die Satzungen der Vereinigung der Schwestern von der heiligen Elisabeth zum Zwecke der Pflege von verlassenen Kranken vorgelegt.6 Das Haus der Altaristen auf dem Kirchenplatz (1842-1848), das sie vorher gemietet hatte, war zu klein, um die Bedürfnisse der Vereinigung zu stillen. Zur ähnlichen Situation kam es in der Wohnung bei dem Schreiner an der St.-Josef-Straße, heute ul. Karola Miarki (1850-1852).7 6 7 184 „Życie i działalność Matki Marii Luizy Merkert, współzałożycielki zgromadzenia sióstr św. Elżbiety”. G. Grabowska, S. Margarita Cebula CSSE.Seite 101 „Śladami Marii Luizy Merkert”, S. M. Margarita Cebula. Urząd Miejski w Nysie, 2008, Seite 7. MARIA LUISE MERKERT - DIE SELIGE AUS NEISSE Deshalb hat Maria Merkert 1852 (für Gelder, die sie gesammelt hat) ein großräumiges Gebäude an der damaligen Schulstraße (heute ul. Sobieskiego 7) gekauft. Die Schwestern bewohnten dieses Haus ab dem 1. Mai (elf Jahre später 1863 begann man an dem Salzmarkt, neben den früher gekauften Gebäuden, mit dem Bau eines weiteren Objekts, welches man als das Stammhaus bezeichnete). „Am Heilig-Josefs-Tag, am 19. März 1853, hat man den Grundstein, der in der Kirche der Heiligen Petrus und Paul geweiht wurde, gelegt. Der Projektant und Bauleiter des Stammhauses war F. Pohl – Baumeister aus Neiße. Maria hat über allen Arbeiten gewacht – vom Projekt angefangen, bis auf die Inbetriebnahme des vollständig ausgestatteten Hauses. Die Krönung des Baus war die Einweihung der Kapelle des Vereinigungshauses. Dies hat der Breslauer Weihbischof Adrian Włodarski am 21. November 1865, dem Tag des Mariä Tempelgangs, vollbracht.8 Das Vereinigungsgebäude blieb, trotz der tragischen Ereignisse des II. Weltkriegs, praktisch unversehrt. Das Kloster ist ein typisch eklektischer Bau (aus dem Griechischen eklektikós – „auswählende“). In der Architektur des 19. Jh. war es sehr populär in einem Gebäude auf freie Weise ausgewählte Elemente historischer Stile zu vereinigen. In der ersten Hälfte dieses Jh. dominierte in der Kunst der Mediävismus, der als Neo-Gotik bezeichnet wurde, deshalb auch so viele Bezugspunkte zu diesem Stil. Der Neo-Gotik war unmittelbar mit den Veränderungen des 19. Jh. verbunden. Die steigende Macht der Saaten Westeuropas (darunter Deutschlands) nahm ihre Quelle im Mittelalter, deshalb auch wurde sie so akzentuiert. Jedoch als man die Klosterarchitektur plante, konnte man auch nicht vergessen, dass die benachbarten Gebäude auf anderen Mustern basieren, wie im Fall des St.Anna-Seminars (Gebäude der heutigen Musikschule), welches späte Renaissance und frühen Barock repräsentierte. Dies passte zu dem barocken Gebäudekomplex „Carolinum“ und der Jesuitenkirche. Das Provinzhaus der Schwester von der heiligen Elisabeth besteht bis heute aus einem Komplex mit einander verbundener Gebäude, die geometrisch in Form des Buchstabens „C“ gelegen sind, mit einem kleinen Hof in westlicher Richtung. Den Gebäudestamm stellt ein Kloster- und sakrales Gebäude dar. Im Inneren des Hauses befinden sich: Kapelle, Refektorium, Klauselräume der Schwester und Provinzoberinen. In den anderen angrenzenden Gebäuden wurden folgende Räume eingerichtet: Küche, Hilfsräume wie der Waschraum, Trocknerei, Nähwerkstatt und Wohnräume für die sich dort aufhaltenden Nonnen, wie auch Gästezimmer für 8 Śladami Marii Luizy Merkert”, Seite 7. 185 GRAŻYNA GRABOWSKA Das Stammhaus an der ul. Sobieskiego 7, Seitenwand mit Haupteingang http://www.plan.nasza.nysa.pl/u_sobieskiego/index_u.htm Personen, die das Kloster besuchen. Alle Gebäude wurden samt Keller erbaut und bestehen aus drei überirdischen Stockwerken und einem unterirdischen Stockwerk. Das sich über dem Gebäude befindende Dach hat eine differenzierte Holzkonstruktion, es ist teilweise flach und teilweise ein Mansardendach. So ein Dach hat einen gebrochnen Charakter, gebaut aus zwei von einander mit einem Gesims getrennten Dachflächen (dieser Dachtyp hat sich vor allem in Frankreich während des Barocks verbreitet).9 Als man ein Kloster baute, hat man versucht die größtmögliche Fläche zu nutzen, dank dem konnte man auch das Dachgeschoss verwenden. Ursprünglich war das gesamte Dach mit Dachkacheln bedeckt (zurzeit teilweise mit Dachkacheln, Stahlblech und bituminöser Dachpappe). Im Gebäudeinneren befindet sich ein dreigängiges Treppenhaus, das aus Kunzendörfer Marmor angefertigt wurde, der in der Bauzeit der billigste Baustoff war. 9 186 Mansardendach /http//www.wikipedia.org/wiki/pl/ MARIA LUISE MERKERT - DIE SELIGE AUS NEISSE Die gesamte Gebäudekonstruktion besteht aus Ziegeln und, was die architektonische Form anbetrifft, ist differenziert. Die Wände haben auf verschiedenen Stockwerken unterschiedliche Dicke, von 1,50 m bis zu 0,25 cm und wurden aus vollständigen, gebrannten Ziegeln angefertigt. Die Decken zwischen den Stockwerken wurden aus Holz und teilweise aus Ziegeln in Form von Klein-Gewölben angefertigt. Im Treppenhaus und dem Raum der Hauptkapelle, wurde die Decke als Rippen-, Walz- und Ellipse-Gewölbe angefertigt.10 Eines der interessantesten Elemente, das den Bau von anderen Gebäuden des Salzmarktes unterscheidet, ist die charakteristische Fassade der nördlichen Wand, wo sich ein Balkon mit Pfeilern und stilvollen Fensterrahmen befindet. Die Gesamtheit der nördlichen Fassade ist durch vier dominierende Pilaster und fünf Gesimsebene geteilt. Die Giebel der Seitenwände sind mit kunstvoller Attika verziert. „Die Gebäudeecken wurden mit Figuren aus Sandstein verziert, die Michael Angelo in der Mittelfassade – den heiligen Hieronymus und den heiligen Johannes Nepomuk darstellen. Der Giebel wird von einem eisernen Kreuz verziert, der 1999 ausgetauscht wurde. Im zentralen Teil der Wand befindet sich ein dreiteiliges, halbkreisförmig verschlossenes Fenster. Dies sind die Fenster der Klosterkapelle. Die ersten farbigen Kirchenfenster wurden 1903 eingesetzt und stellten den Mariä Tempelgang und die Szene der Mariä Heimsuchung dar, sie wurden Ende des 2. Weltkriegs vernichtet. Die jetzigen Fenstermalereien wurden 1982 in Głogówek von T. Cuber angefertigt und stellen den heiligen Franz und die heilige Elisabeth dar. 1897 wurden die Bürgerhäuser an der Schulstraße auseinander genommen und auf ihrer Stelle hat man ein stilgerechtes Gebäude des Stammhauses errichtet, womit man seine Fläche vergrößerte“11. Einer der interessantesten Räume des Provinzhauses ist die Kapelle der Heiligen Familie. „Sie ist eine der schönsten Klosterkapellen Schlesiens, die im 19. Jh. entstand. Ihre Ausstattung kommt fast ausschließlich aus der zweiten Hälfte des 19. Jh. (Altar, Ewiges Licht, Kronleuchter, Bänke, Gemälde). Im zentralen Teil der Kapelle befindet sich der Altar mit schmuckvollem Mariamonogram, in Holz geschnitten. Die Tabernakeltür wurde mit einem Kelchmotiv und Pflanzenornament verziert. Das Gesamte wird in der Mitte mit einem fein im Stein gehaunem Kreuz verziert. Neben dem Tabernakel befinden sich zwei kniende Engelsgestalten und über dem Tabernakel zwei kleinere Engelsgestalten, die Leuchter halten. Über dem 10 11 Metryka projektu budowlanego szybu windowego w budynku Domu Prowincjonalnego Zgromadzenia św. Elżbiety. Sygn. 4189, Seite3 Śladami Marii Luizy Merkert”, Seite 8 187 GRAŻYNA GRABOWSKA Stammhaus, Nordwand vom Salzmarkt gesehen, http://www.plan.nasza.nysa.pl/u_solny/index_u.htm Altar befindet sich ein Ölgemälde der Heiligen Familie (1865), gemalt von Jan Bochenek (1831-1909) aus Böhmen. In der südlichen Stützweite befindet sich ein Musikchor mit romanischen Orgeln, die 1865 von A. Hoffmann, einem Orgelmeister aus Neiße, angefertigt wurden (…)12. Eine Wertvolle Ausstattung der Kapelle stellen die der Marie Luise Merkert geschenkten Gemälde dar: „Ausgießung des Heiligen Geistes” –Bild auf einem Brett aus der älteren Mailänder Schule, Geschenk von König Wilhelm I., der zusammen mit Kaiserin Auguste 1865 das Stammhaus besuchte; - „Die Kreuzigung” – ein Ölgemälde, Geschenk von Kaiserin Auguste von 1871. In der Kapelle wurde ein Gemälde des Heiligsten Herzens Christi angebracht aus der Wende des 17./18. Jh. aus dem Familienhaus von Franziska Werner. Vor diesem Gemälde haben die Gründerinnen am 27. September 1842 sich, ihre Familien, die Apostelund Wohlfahrtstätigkeit dem Heiligen Herzen Jesu Christi geopfert. Der Ziegelfußboden für die Kapelle wurde vom Grafen Praschma aus Niemodlin geschenkt.”13 In das Hausinnere führen breite Treppen, an deren Ende sich ein eisernes Eingangsgitter befindet, das als die Pforte bezeichnet wird. Im Eingangshintergrund hängt ein großes Kreuz. 12 13 188 Ebenda, Seite 12 Ebenda, Seite12 MARIA LUISE MERKERT - DIE SELIGE AUS NEISSE Ein für das Kloster sehr wichtiger Raum ist der Kapitelsaal, „wo Maria Luise Merkert zur Oberin der Vereinigung gewählt wurde. Die letzte Generalversammlung fand hier am 6. April 1889 statt. 1890 wurde der Generalvorstand nach Breslau verlegt. Das Stammhaus erfüllt weiterhin die Funktion des Formationshauses, ab 1920 ist es zugleich ein Provinzhaus. Das neugotische Gewölbe des Kapitelsaals wird mit schlanker Säule aus Kunzendörfer Marmor gehalten. Auf dem Säulenkapitel sind Rohren der Gasbeleuchtung zu sehen”14, in diesen Zeiten (1865) waren Gaslampen eine absolute technische Neuheit. „Auf der westlichen Wand des Kapitelsaals, befinden sich im gotischen Rahmen das Bild der hl. Elisabeth (bestellt von Maria Luise) und zwei Porträts der Gründermütter: Marie Luise Merkert aus dem Jahr 1891 und Mutter Franziska Werner aus dem Jahr 1892, die mit dem Text: P. Adler Breslau signiert wurden. In der zweiten Stützweite die Heiligen Kosma und Damian, die ersten Märtyrer-Ärzte. Ein Ölgemälde, das 1971 die Schwester M. Rafaela Szymkowiak aus der Posener Provinz gemalt hat und Fotos zeitgenössischer Porträts: Matilde Merkert (1813-1846) und Klara Wolf (1805-1853).“15 Bemerkenswert ist auch „das Gedenkzimmer, das zu Lebzeiten von Maria Luise Merkert als Sancta Maria bezeichnet wurde und die Rolle eines Sekretariats erfüllte. Hier befindet sich der Originalschreibtisch, an dem die Selige gearbeitet hatte. Die Dokumentenkiste und in den Vitrinen kostbare Andenken: u.a. Briefe, erste Satzungen, die Tagesordnung und die früheste kurze Geschichte der Vereinigung – in Handschrift, Verdienstkreuz, ein Kristallkelch mit Widmung, ein Teller aus der Aussteuer, ein Erinnerungsteller zum 25. Jubiläum der Vereinigungsgründung und verschiedenes Geschirr, das sie als Geschenk erhalten hatte, Wiesenstempel, die sie verwendet hatte, erster Reliquiar vom Dezember 1872. In der Vitrine wurden auch die Stellung zum Leben und die Stellung zum Wunder, die Verordnung über die heroischen Tugenden, die vom Papst Johannes Paul II. am 20. Dezember 2004 promulgiert wurde und die Verordnung über das Wunder, das vom Heiligen Vater Benedikt XVI. am .1 Juni 2007 promulgiert wurde (…) ausgestellt. Auf der nördlichen Wand folgende Porträts: oval – des Bischofs Adrian Włodarski (1807-1875), der von 1860 Kurator der Vereinigung war; von Links des Priesters Klemens Hagemann, der die Schwester in Norwegen angesiedelt hatte und des Priesters Franz Fischer, des ersten Betreuers der Schwestern. Auf der östlichen Wand 9 Fotos nachfolgender Oberinen der Vereinigung.”16 Darüber hinaus werden die Sekretariats14 15 16 Ebenda, Seite14 Ebenda, Seite14 Ebenda, Seite16 189 GRAŻYNA GRABOWSKA wände von vielen Fotogrammen verziert: Maria Luise Merkert, Franziska Werner, Melchiora Klammt – der dritten Generaloberin mit Teresa Lorenz – der ersten Meisterin des Noviziats. Dieses schöne Haus gab Obhut vielen Bedürftigen, es wurde zum Zentrum der Wohlfahrtstätigkeit. „Innerhalb nächster 22 Jahre ihrer Arbeit, hat die Selige Mutter Maria Merkert fast 500 Schwestern auf das Nonnenleben vorbereitet – hauptsächlich aus Schlesien, sie hat 90 Klosterhäuser gegründet, 12 Krankenhäuser, viele Pflegeheime für ältere Menschen, zahlreiche Bildungs- und Erziehungsanstalten (Kindergärten, Krippen, Waisenhäuser, Grund- und Berufsschulen usw.)”.17 Mutter Maria Merkert dachte auch an die ältern Schwestern und ihre Zukunft. Deshalb begann sie auch Ende 1870 an der Straße ulica Słowiańska mit dem Bau eines neuen Hauses. Dieses Gebäude wurde ab 1872 von den Schwestern von der hl. Elisabeth bewohnt, es war ein Teil einer größeren Liegenschaft der Provinz Neiße. Es präsentierte in den architektonischen Vorraussetzungen, ähnlich wie das Stammhaus, den typischen für dieses Jahrhundert Eklektismus, mit dominierenden Elementen des Neobarocks. Leider konnte man den Architekten und die Erbauer nicht ermitteln. Auf einem gekauften Grundstück an der heutigen Straße ulica Słowiańska hat man einpaar Gebäude erbaut, von denen einige bis heute existieren (darunter das Hauptgebäude). Vor dem Krieg befand sich hier das Klosterhaus mit einer halböffentlichen Kapelle, wie auch einer Wohlfahrtseinrichtung und Mädchenschule. Leider haben die Schwestern dieses Objekt nach 1945 verloren und man hat es für Wohnzwecke genutzt. Letztendlich wohnten dort mehrere Familien. Bis in die 90-jahre diente das Gebäude noch für Wohnzwecke. Die Vereinigung bekam es erst 1991 zurück und hat für Wohlfahrtszwecke verwendet. Ursprünglich sollte dort ein Obdachlosenheim eingerichtet werden. Zurzeit wird es an das Caritas-Zentrum Neiße vermietet und leider nicht genutzt, weil es zu sehr verwüstet ist. Nach 1945 wurden mehrere Male Sanierungsarbeiten aufgenommen, es fanden unbedeutende Fassadenrenovierungsarbeiten, Austausch von Blechelementen, Verputzarbeiten der Innenräume; auch Änderung der inneren Aufteilung statt. Nach 1990 als das Gebäude den Schwestern von der hl. Elisabeth zurück gegeben wurde, begann man mit größeren Arbeiten, dies aufgrund der neu geplanten Nutzung des Gebäudes und der Änderung seines Charakters – leider wurden diese nicht abgeschlossen; es wurde ein Teil der Decken ausgewechselt (über 17 190 „Czcigodna Służebnica Boża Maria Merkert (1817-1872), S. Margarita Cebula, Nysa 2006, Seite 14 MARIA LUISE MERKERT - DIE SELIGE AUS NEISSE dem II. Stockwerk); die Decke über der Kapelle wurde renoviert; man begann mit dem Umbau des Dachs. Das Objekt wartet, um wieder genutzt zu werden.18 Wie man sieht hat das Treiben der Mutter Maria Merkert große Früchte getragen. Diese bescheidene und fromme Frau wurde am Ende ihres Lebens zu einem der bekanntesten Menschen Schlesiens. Sie hat Popularität nicht nur deshalb erlangt, dass sie hartnäckig und konsequent ihre Ziele realisieren konnte, aber vor allem deshalb, dass sie während ihrer Handlungen an andere dachte – an Arme und Bedürftige. Alle, die sich fragen, wie man wenigstens irgendetwas auf dieser Erde als Erinnerung an sich hinterlassen kann, müssen die Antwort im Werk von Maria suchen. Diese bescheidene, schlesische Frau hatte ein großes, außergewöhnliches Herz, wie groß – davon zeugen ihre Werke. 18 Studium konserwatorskie miasta Nysy, Biała karta domu klasztornego, Tom III- katalog zabytków, sygn. 3831/III, Seite 1 191 Paweł Sekieta Powiatowy Konserwator Zabytków ZABYTKI SAKRALNE POWIATU NYSKIEGO WPISANE DO REJESTRU ZABYTKÓW WOJEWÓDZTWA OPOLSKIEGO zgodnie z rejestrem zabytków nieruchomych KOBiDZ stan na 30 września 2009 r., www.zabytek.pl GŁUCHOŁAZY – gm. Biskupów − kościół par. p.w. Zwiastowania NMP, 1 poł. XIV, XVIII, nr rej.: 31/50 z 20.02.1950 Bodzanów − kościół par. p.w. św. Józefa, XVIII, pocz. XIX, nr rej.: 30/50 z 20.02.1950 − klasztor jezuitów, ob. oblatów, XVIII, 1931, nr rej. A-2345/95 z 06.02.1995 Burgrabice − kościół par. p.w. św. Bartłomieja, XVI, XVIII, 1914, nr rej.: 29/50 z 20.02.1950 Charbielin − kościół fil. p.w. św. Jana Chrzciciela, 1780, nr rej.: 1109/66 z 05.02.1966 Gierałcice − kościół par. p.w. św. Michała Arch., 1615, XIX, nr rej.: 1110/66 z 05.02.1966 Głuchołazy − kościół par. p.w. św. Wawrzyńca, XIII-XX, nr rej.: 28/50 (brak decyzji w ODZ) z 20.02.1950 − kościół cmentarny p.w. św. Rocha, 1626, XIX, nr rej.: 1111/66 z 05.02.1960 Jarnołtówek − kościół parafialny p.w. św. Bartłomieja Apostoła, 1907 r., nr rej. 59/2008 z 29.02.2008 r. Nowy Las − kościół par. p.w. św. Jadwigi, XIX, nr rej.: 124/54 z 08.09.1954 (wypis z księgi rejestru) Nowy Świętów − kościół par. p.w. Chrystusa Króla, poł. XIII, 1419, XX, nr rej.: 1115/66 z 05.02.1966 192 Stary Las − kościół par. p.w. św. Marcina, XIII/XIV, 1913, nr rej.: 193/56 z 11.04.1956 (wypis z księgi rejestru) − plebania, XVIII, nr rej. 1704/66 z 27.09.1966 Świętów Polski − plebania, XVIII/XIX, nr rej.: 1708/66 z 28.02.1966 KAMIENNIK – gm. Goworowice − kościół par. p.w. Nawiedzenia NMP, 1806, 1902, nr rej.: 1146/66 z 12.02.1966 Kamiennik − kościół par. p.w. św. Andrzeja, 1794, 1900, nr rej.: 1147/66 z 12.02.1966 Karłowice Wielkie − kościół par. p.w. św. Marii Magdaleny, 1758, nr rej.: 1148/66 z 12.02.1966 Lipniki − kościół par. p.w. św. Marcina, 1775, nr rej.: 1151/66 z 16.02.1966 Szklary − kościół par. p.w. św. Michała Arch., 1752-65, nr rej.: 1157/66 z 17.02.1966 KORFANTÓW – gm. Gryżów − kościół fil. p.w. św. Mateusza, 2 poł. XIII, XVII/XVIII, nr rej.: 932/64 z 03.06.1964 Korfantów − kościół par. p.w. św. Trójcy, XIII, XVIII, XX, nr rej.: 1070/66 z 20.01.1966 Przechód − kościół par. p.w. św. Jana Chrzciciela, 1793, nr rej.: 628/59 z 13.11.1959 (wypis z księgi rejestru) − ogrodzenie z bramą, nr rej.: 629/59 z 13.11.1959 (wypis z księgi rejestru) − plebania, 1 poł. XVIII, 1864, nr rej.: 1658/66 z 22.09.1966 − kaplica, k. XVIII, nr rej.: 1657/66 z 22.09.1966 193 Przydroże Małe − zespół kościoła odpustowego „Na Szwedzkiej Górce”, XVIII-XIX, nr rej.: 1119/66 z 08.02.1966: − kościół p.w. MB Bolesnej − dom stróża − 6 kaplic − ambona − 14 stacji drogi krzyżowej Przydroże Wielkie − kościół fil., XIX, nr rej.: 627/59 z 13.11.1959 − kaplica cmentarna, 1823, nr rej.: 1093/65 z 01.08.1965 Rynarcice − kościół fil. p.w. św. Mikołaja, 1 poł. XVII - XIX, nr rej.: 1122/66 z 08.02.1966 Ścinawa Mała − kościół par. p.w. Nawiedzenia NMP, XIV, XVIII, 1896, nr rej.: 1124/66 z 08.02.1966 Ścinawa Nyska − kościół fil. p.w. śś. Piotra i Pawła, XVI-XVIII, nr rej.: 929/64 z 02.06.1964 Węża − kościół fil. p.w. Chrystusa Króla, 1767, 1828, nr rej.: 1125/66 z 08.02.1966 Włodary − kościół par. p.w. Narodzenia NMP, 1749-54, nr rej.: 1199/66 z 12.03.1966 ŁAMBINOWICE – gm. Bielice − kościół par. p.w. św. Katarzyny, XV/XVI, XVIII, 1833, nr rej.: 550/59 z 24.02.1959 − plebania, 1 poł. XIX, nr rej.: 1639/66 z 22.09.1966 − kaplica, nr rej.: 623/59 (brak decyzji w ODZ) Jasienica Dolna − kościół par. p.w. św. Marcina, XV, XVIII, XX, nr rej.: 26/50 (brak decyzji w ODZ) z 20.02.1950 194 Lasocice − kościół fil. p.w. św. Franciszka z Asyżu, XVII, nr rej.: 921/64 z 30.05.1964 Łambinowice − dom zakonny zgromadzenia sióstr św. Elżbiety, ul. Budzieszowicka 4, 1919, nr rej.: 2292/91 z 03.12.1991 Malerzowice − kościół fil. p.w. św. Wawrzyńca, XVI, nr rej.: 1071/66 z 20.01.1966 Mańkowice − kościół fil. p.w. św. Mateusza, XIII, XVIII, nr rej.: 936/64 z 03.06.1964 Wierzbie − kaplica cmentarna, XVIII, nr rej.: 1663/66 z 23.09.1966 NYSA – gm. Biała Nyska − cmentarz par., k. XIX, nr rej.: 264/90 z 31.07.1990 − kościół na cmentarzu, 1892, nr rej.: j.w. − ogrodzenie, k. XVI, nr rej.: j.w. Domaszkowice − cmentarz par., nr rej.: 266/90 z 31.07.1990 − kościół p.w. św. Jerzego, XIV, XVII, nr rej.: 397/58 z 01.07.1958 Hajduki Nyskie − kościół fil. p.w. św. Jerzego, ok. 1300, nr rej.: 919/64 z 30.05.1964 Kępnica − kościół par. p.w. Wniebowzięcia NMP, XIII, XVIII, 1 poł. XIX, nr rej.: 25/50 (brak decyzji w ODZ) z 20.02.1950 Koperniki − cmentarz par., k. XIX, nr rej.: 265/90 z 31.07.1990 − kaplica, nr rej.: j.w. − bramka, nr rej.: j.w Kubice − kościół fil. p.w. Wniebowzięcia NMP, 1806, k. XIX, nr rej.: 1112/66 z 05.02.1966 195 Lipowa − kościół par. p.w. św. Katarzyny, 1587, 1729, nr rej.: 24/50 (brak decyzji w ODZ) z 20.02.1950 − cmentarz par. (przy kościele św. Katarzyny ?), nr rej.: 267/90 z 07.08.1990 Niwnica − kościół par. p.w. Podwyższenia Krzyża, XV, XVII/XVIII, nr rej.: 1113/66 z 05.02.1966 Nysa − kościół par. p.w. św. Jakuba Starszego, pl. Katedralny., 1 poł. XV - XIX, po 1945, nr rej.: 172/55 z 28.09.1955 (wypis z księgi rejestru) − dzwonnica 1474, 1960, nr rej.: 173/55 z 28.09.1955 (wypis z księgi rejestru) − zespół kościoła par. p.w. św. Jana Chrzciciela, ul. Księdza Ściegiennego, XVIII-XIX, nr rej.: 1926/67 z 31.10.1967 − kościół 1770, 1900 − plebania 1770, XIX − szkoła parafialna, 1827 − kościół fil. p.w. Zwiastowania NMP, ul. Celna, XIV, 1743 , XIX, nr rej.: 1925/67 z 31.10.1967 − kościół cmentarny p.w. Świętego Krzyża, tzw. Jerozolimski, ul. Mieczysława I, XVII 1633, nr rej.: 569/59 z 03.04.1959 (wypis z księgi rejestru) − kościół cmentarny p.w. św. Rocha, ul. Wojska Polskiego, 1637, nr rej.: 1964/72 z 15.11.1972 − kościół franciszkanów, ob. ewangelicki p.w. św. Barbary ul. Rynek Garncarski, 1428, XVIII, 1810, nr rej.: 937/64 z 03.06.1964 − zespół klasztorny bożogrobców, ul. Bracka, 1 poł. XVIII, nr rej.: 922/64 z 30.05.1964: − kościół p.w. śś. Piotra i Pawła − klasztor − zespół klasztorny dominikanów, XVIII, ul. Głowackiego / Ujejskiego 12: − kościół, ob. par. p.w. św. Dominika, nr rej.: 187/56 z 20.02.1956 (wypis z księgi rejestru) − klasztor, ob. szkoła, nr rej.: 2397/2000 z 22.02.2000 − zespół klasztorny franciszkanów, Al. Wojska Polskiego 31, 1902-11, nr rej.: 35/2004 z 10.12.2004: − kościół p.w. św. Elżbiety Turyngskiej − klasztor − kolegium 196 − − − − − − piekarnia − stolarnia − rzeźnia-masarnia, − sala gimnastyczna − cieplarnia − ogrodzenie zespół klasztorny jezuitów, pl. Solny, XVII-XVIII: − kościół p.w. Wniebowzięcia NMP, 1688-1692, 1820, nr rej.: 174/55 z 28.09.1955 (wypis z księgi rejestru) − kolegium „Carolinum”, 1669-1686, nr rej.: 2004/73 z 26.11.1973 − gimnazjum, 1722-1725, nr rej.: j.w. − brama, 1725, nr rej.: j.w. zespół klasztorny kapucynów, ul. Grodzka 5 (Bramy Grodkowskiej ?), XVII-XIX, nr rej.: 22/50 z 20.02.1950 (brak decyzji w ODZ): − kościół p.w. św. Franciszka z Asyżu, 1660 − klasztor, ob. dom księży emerytów, 2 poł. XVII, XVIII/XIX dom zakonny zgromadzenia sióstr św. Elżbiety, ul. Słowiańska 25/27, k. XIX, nr rej.: 2250/90 z 29.12.1990 kolegium św. Anny, pl. Solny, 1614, XIX, po 1945, nr rej.: 491/58 z 15.10.1958 (wypis z księgi rejestru) kościół w zespole klasztornym oo. Werbistów, ob. parafialny, pw. Matki Boskiej Bolesnej, ul. Rodziewiczówny 3 (1907 r., neogotyk), nr rej. 82/2009 z 16.02.2009 r. Przełęk − kościół fil. p.w. św. Mikołaja, pocz. XVII-XIX, nr rej.: 1118/66 z 09.02.1966 Radzikowice − kościół par. p.w. św. Bartłomieja, XIV-XVII, nr rej.: 927/64 z 02.06.1964 − cmentarz, nr rej.: 271/90 z 03.09.1990 − ogrodzenie z 2 bramkami, nr rej.: j.w. Rusocin − kościół par. p.w. św. Klemensa, (XVII), 1897, nr rej.: A-38/2005 z 21.04.2005 − cmentarz kościelny, j.w. Wierzbięcice − kościół par. p.w. św. Mikołaja, poł. XIII, XVI, XVIII, nr rej.: 930/64 z 02.06.1964 − cmentarz przykościelny par., nr rej.: 269/90 z 03.09.1990 − ogrodzenie, nr rej.: jw. − plebania, XVIII/XIX, nr rej.: 1712/66 z 28.09.1966 197 Złotogłowice − kościół par. p.w. św. Katarzyny, XV-XVI, 1904, nr rej.: 1126/66 z 08.02.1966 − cmentarz przykościelny parafialny, 2 poł. XIX, nr rej.: 273/90 z 06.10.1990 − kaplica, nr rej.: j.w. OTMUCHÓW – gm. Jasienica Górna − kościół par. pw. św. Mikołaja, 1835-1936, nr rej. 27/50 z 20.02.1950 (brak decyzji w KOBiDZ) Jodłów − kaplica, XVIII, nr rej.: 1677/66 z 24.09.1966 Kałków − kościół par. p.w. Nawiedzenia NMP, XIII-XX, nr rej.: I-920/64 z 30.05.1964 − plebania, XIX, nr rej.: II-1678/66 z 26.02.1966 − cmentarz par., 1 poł. XIX, nr rej.: 278/90 z 02.11.1990 Lasowice − kościół par. p.w. Wniebowzięcia NMP, XVIII, nr rej.: 1150/66 z 16.02.1966 Lubiatów − kościół par. p.w. św. Mikołaja, poł. XVIII, nr rej.: 1152/66 z 16.02.1966 Łąka − kościół par. p.w. św. Katarzyny, XIII, 1561, 1778, nr rej.: 23/50 z 20.02.1950 (brak decyzji w KOBiDZ) − plebania, XVIII/XIX, nr rej.: 1692/66 z 27.09.1966 Otmuchów − kościół par. p.w. śś. Mikołaja i Franciszka Ksawerego, 1690-1701, nr rej.: 43/49 z 16.04.1949 (brak decyzji w KOBiDZ) − kościół ewangelicki, XIX, nr rej.: 1154/66 z 17.02.1966 (do skreślenia ?) − kaplica p.w. św. Krzyża, ul. Krakowska, XVIII, nr rej.: 1392/66 z 10.05.1966 − cmentarz par., XIX, nr rej.: 274/90 z 4.10.1990 − kościół cmentarny p.w. św. Anny, 2 poł. XIX, nr rej.: j.w. − kaplica, 1 poł. XIX, nr rej.: j.w. − cmentarz żydowski (na terenie parku „Bażanciarnia”), 1830-1935, nr rej.: 234/89 z 28.12.1989 r.; 198 Ratnowice − kościół par. p.w. św. Marcina, XVI/XVII - XX, nr rej.: 1120/66 z 08.02.1966 Ulanowice − kaplica, ok. 1800, nr rej.: 1586/66 z 13.09.1966 Wójcice − kościół par. p.w. św. Andrzeja, 1816-18, nr rej.: 1160/66 z 17.02.1966 − cmentarz, 1 poł. XIX, nr rej.: 275/90 z 08.10.1990 − ogrodzenie, nr rej.: j.w. PACZKÓW – gm. Gościce − kościół par. p.w. św. Mikołaja, XVII, 1853, nr rej.: 18/50 z 20.02.1950 (brak decyzji w ODZ) Kamienica − kościół par.,p.w. św. Jerzego, 1914, nr rej.: A-86/2009 z 24.03.2009 − ogrodzenie z bramkami, mur., XVI, XVIII, nr rej.: 1680/66 z 26.09.1966 Paczków − kościół par. p.w. św. Jana Ewangelisty, 1361-89, XV, XVI, nr rej.: 17/50 z 20.02.1950 (brak decyzji w KOBiDZ) − ruina kościoła cmentarnego p.w. św. Jana Ewangelisty, 1604-1606, nr rej.: 1116/66 z 05.02.1966 − kaplica p.w. św. Mikołaja, XIX, nr rej.: 1536/66 z 12.08.1966 − Kościół zakonny Zgromadzenia Najświętszego Odkupiciela pw. Matki Bożej Nieustającej Pomocy w Paczkowie, ul. Staszica (1902-1903 neogotyk) nr rej. 83/2009 z 28.02.2009 r. Stary Paczków − kościół par. p.w. Wszystkich Świętych, XV, XIX, nr rej.: 1123/66 z 08.02.1966 Unikowice − kaplica, 1774, nr rej.: 1710/66 z 28.09.1966 r. PAKOSŁAWICE – gm. Nowaki − kościół par. p.w. św. Andrzeja, 1505, XX, nr rej.: 1114/66 z 05.02.1966 r. 199 Pakosławice − kościół par. p.w. śś. Piotra i Pawła, poł. XIII, XIX, nr rej.: 310/56 z 11.04.1956 (wypis z księgi rejestru) − cmentarz przykościelny (grzebalny), nr rej.: 299/95 z 21.06.1995 r. Prusinowice − kościół par. p.w. św. Michała Arch., XV, XIX, nr rej.: 1117/66 z 05.02.1966 Reńska Wieś − kościół par. p.w. św. Małgorzaty, XVII-XVIII, nr rej.: 1121/66 z 08.02.1966 SKOROSZYCE – gm. Brzeziny − kościół fil. p.w. św. Marcina, XVI/XVII, nr rej.: 1142/66 z 12.02.1966 Chróścina Nyska − kościół par. p.w. św. Michała Arch., XV/XVI, 1820, nr rej.: 1143/66 z 12.02.1966 Makowice − kościół par. p.w. św. Andrzeja Apostoła, 1450, nr rej.: A-33/2004 z 8.11.2004 Pniew − ruina kościoła, XV, nr rej.: 945/65 z 18.01.1965 Sidzina − kościół par. p.w. śś. Piotra i Pawła, XIV, XVII, 1824, nr rej.: 1155/66 z 17.02.1966 Skoroszyce − kościół par. p.w. św. Jadwigi, XIV-XIX, po 1949, nr rej.: 1056/65 z 31.03.1965 − cmentarz par. (przykościelny), nr rej.: 280/90 z 05.11.1990 − ogrodzenie z 3 kapliczkami, nr rej.: j.w. Stary Grodków − kościół par. p.w. św. Trójcy, XIII, 1910, nr rej.: 1156/66 z 17.02.1966 i z 19.04.1972 − ogrodzenie, XVI, nr rej.: j.w. 200