Toník a jeskyně snů

Magdaléna Platzová
Toník a jeskyně snů
Ilustrovala Jarmila Marešová
meander
34. svazek
umělecké edice
Modrý slon
„Toník“ je knížka o tom, co fascinuje každé dítě. O tajemství.
Co z příběhu Toník zažil, co se mu zdálo a co si vymyslel? A potká
ještě někdy Lauru? Versailleská zahrada, kde se spolu skamarádili,
začíná tam, kde končí svět tak, jak ho známe. Skutečných světů
je spousta, píše v knize Magdaléna Platzová. S tím, jak dospíváme,
jako by pro většinu z nás zůstal jen ten jediný, všednodenní.
Možná nám ale jen schází strýc Artur a teta Aurora. Klíč k jiným
světům, který by nám od nich přišel poštou na dobírku tak
jako Toníkovi. „Celý park je jako sen,“ říká Toník. „A celý svět
je jako tenhle park,“ říká Laura, hrdinka této knížky. Zvou nás
společně na cestu do zahrady, kde pokud vás nesežere ropucha,
možná potkáte někoho nebo něco, co vám jen tak nedovolí usnout.
Petra Hůlová
Veškerá práva vyhrazena
© Magdaléna Platzová, 2010
Illustrations © Jarmila Marešová, 2010
Prologue © Petra Hůlová, 2010
© Meander, 2010
ISBN 978-80-86283-76-0
Toníkovi, Andrejovi a jejich sestrám
Nečekaný dopis
Byl konec května a do konce školy už zbýval jenom měsíc. Ve schránce na dopisy
přistála obrovská obálka.
„Co je to?“ zajímal se Toník. „Ukaž mi ten dopis,“ tahal maminku za loket.
„Počkej.“
„Je pro mě,“ křičel Toník.
Na obálce opravdu stálo Toníkovo jméno, napsané fialovým inkoustem.
Toník psal o Vánocích Ježíškovi a dopis dával za okno, aby si ho mohli odnést
andělé. Taky jednou dostal pohlednici, byly na ní dvě palmy a kus zelenomodrého
moře. Jinak ale psal a dostával dopisy jenom po e-mailu. Takový krásný dopis ještě
nikdy nedostal.
„Milý Toníku,“ stálo v něm. „Pokud mne neklame paměť, bylo ti nedávno devět let. To
už jsi dost velký na to, abychom se seznámili. Nelíbilo by se ti strávit u nás v létě pár
týdnů? Dokázal bys už sám cestovat? Rádi bychom ti, dokud ještě nejsme tak staří,
ukázali Paříž. Srdečně a ve vší úctě strýc Artur a teta Aurora.“
„Kolik je strýci Arturovi, mami?“
Usmála se a zavrtěla hlavou: „Víš, že ani nevím? Počkej, spočítám si to. Strýc
Artur je můj prastrýc. Je to mladší bratr dědečka Jindřicha. A tomu by dneska bylo
snad sto let.“
„Takže je strašně starý a teta Aurora taky,“ prohlásil zklamaně Toník.
„Jestli jsou strašně staří, to nevím, ale staří jsou,“ řekla maminka.
4
„Tak to tam nepojedu,“ rozhodl se Toník.
„Proč bys nejel?“
„Protože se starými lidmi je otrava.“
„Vážně?“ Maminka se začala hlasitě smát.
„Čemu se směješ, mami?“
„Viděla jsem strýce s tetou jen třikrát v životě, ale nuda s nimi rozhodně není!“
„Vážně?“
Olízla si dva prsty a zvedla je na znamení přísahy: „Vážně. Vlastně ti docela
závidím. Když jsem já byla malá, tak mě k sobě nepozvali nikdy.“
Toník ještě trochu pochyboval, ale maminka ho nakonec přesvědčila. „Tak já do té
Paříže pojedu, mami.“
Paříž je hlavní město Francie, věděl Toník.
Začalo léto. Pak skončila škola. A o několik dní později už byl Toník na letišti.
S kufrem a vlastním pasem — jako dospělý.
Na letišti byl Toník docela nedávno, když doprovázel tatínka, který odlétal na
služební cestu do Ameriky.
Francii dělí od Ameriky jenom oceán. Jmenuje se Atlantský nebo také Atlantik.
Kdyby strýc s tetou vzali Toníka na výlet k tomu oceánu, třeba na pobřeží Bretaně
(Toník si to našel na mapě), mohl by tatínkovi do Ameriky zamávat.
Anebo mu poslat v láhvi dopis.
Největší Toníkova starost byla, že teta se strýcem nemají internet. Jak si bude
s tátou a s mámou na dálku povídat?
„Ty tři týdny to přece vydržíš,“ utěšovala ho maminka.
5
„Ale budeš mi psát?“ ptal se Toník.
„To víš, že budu.“
„Opravdové dopisy?“
„Opravdové, papírové,“ slíbila maminka. „Jako píše strýc Artur.“
Maminka ho pevně objala a políbila. A pak už se Toník zatvářil statečně
a nechal se odvést letuškou, která na něj měla během letu do Paříže dávat pozor.
Ve skutečnosti měl ale slzy na krajíčku. Přece jen, tak úplně velký zase nebyl,
po prázdninách půjde teprve do čtvrté třídy. A tři týdny bez rodičů je docela
dlouhá doba. Zvlášť když člověk letí sám letadlem do cizí země, ke strýci a tetě,
které nikdy v životě neviděl.
Králův klíč
Strýc s tetou bydleli ve starém kamenném domku ve Versaj. Versaj se ve
francouzštině píše Versailles a je to předměstí Paříže. Dneska, když jede Toník
s tetou a strýcem do centra, trvá to vlakem ani ne půl hodiny. Dřív ale byly
Versaj samostatné městečko, kam se z Paříže cestovalo kočárem nebo na koni
několik hodin a kde měl král svůj zámek s obrovským parkem.
A právě u staré zdi toho parku stál strýcův domeček, vlastně byl k té zdi přilepený.
Kdysi v něm prý bydlel králův zahradník. Zvláštní na domku bylo, že všechna jeho
okna vedla do ulice a stěny obrácené do parku byly bez oken. Bylo to prý proto,
aby zahradník nemohl pozorovat krále a jeho dvořany při vycházkách. Ve zdi byla jen
malá železná dvířka, která král používal, když se chtěl tajně vypravit mezi obyčejné
lidi. Vklouzl jimi do zahradníkova domku, tam se převlékl a vyšel pak na ulici jako
obyčejný obchodník, pekař nebo švec. Zašel na trh a do hospody a v přestrojení
poslouchal, co se o něm mezi lidmi povídá. Tak to alespoň vyprávěl strýc Artur.
„Od těch dvířek byly jenom dva klíče,“ řekl strýc. „Jeden měl král —“
„A ten druhý?“ ptal se netrpělivě Toník, kterému to celé připadalo jako pohádka.
„Ten druhý měl asi zahradník, ne?“
Strýc zavrtěl hlavou. „Měl ho někdo, komu král nejvíc důvěřoval.“
„A kdo to byl?“
„První kapelník,“ řekl strýc.
„Proč zrovna kapelník?“ divil se Toník.
7
„Král měl moc rád hudbu a měl na zámku orchestr. Ten vedl kapelník, který také
střežil klíč od tajných dvířek. Proč zrovna on, to nevím. Tahle dvířka byla moc
důležitá, byla jediným vstupem do parku kromě hlavní brány, kterou hlídala ve dne
v noci stráž. Nikdo o nich nevěděl. Kdyby se něco stalo, třeba vypuklo povstání,
mohl tudy král i s rodinou tajně utéct. V zahradníkově domku se mohli převléknout
a nikdo by je pak nepoznal.“
„Co je to povstání?“ ptal se Toník.
„To je, když se lidi rozhodnou, že už nechtějí, aby jim vládli lidi, kteří jim vládnou,“
vysvětlil strýc.
„A kde jsou ty klíče teď?“ chtěl vědět Toník.
„Jeden se ztratil a druhý má teta Aurora.“
„Cože?“ vykřikl překvapeně Toník.
Strýc vážně přikývl: „Klíč se v kapelníkově rodině dědil z generace na
generaci a nakonec skončil u tvojí tety. Aurora je šestnáctá pravnučka prvního
královského kapelníka.“
Prapraprapraprapraprapraprapra­prapraprapraprapravnučka?“ počítal Toník
na prstech.
„Přesně tak.“
„A mohl bych ten klíč vidět?“ Toník byl hrozně zvědavý.
Klíč byl schovaný ve zvláštní přihrádce starobylého psacího stolu, kterému strýc
říkal sekretář. Železný klíč byl těžký a velký jako Toníkova ruka.
„Zkusíme teď dvířka otevřít?“ prosil hned Toník.
„Proč bychom to dělali?“ Strýc uklidil klíč do přihrádky a zaklapl víko sekretáře.
8
„Přece abychom viděli, co je na druhé straně,“ nedal se Toník.
„A co by tam bylo?“ usmál se strýček. „Přece park. Chodíme do něj
skoro každý den.“
Pokud zrovna nepršelo, chodili strýc a teta s Toníkem opravdu každý den do parku.
Byl obrovský. Tak obrovský, že do některých jeho částí se Toník ještě vůbec nedostal.
Teta se strýcem někdy nadávali, jak je park zanedbaný a zdaleka ne tak krásný, jako
býval kdysi, ale Toníkovi krásný rozhodně připadal.
Byla tu spousta soch a velkých stromů a desítky fontán a umělá jezera, ve kterých
se zrcadlilo nebe. Vodotrysky sice nestříkaly a některé fontány byly úplně vyschlé,
ale zase tu byly krásné trávníky, na kterých mohl člověk válet sudy, a strouhy,
po kterých se daly pouštět klacíky a loďky z kůry.
Dál v parku se za ohradami pásly ovce a krávy a v oboře pobíhali daňci, mufloni
a jeleni. A strýc koupil Toníkovi velikou plachetnici na DÁLKOVÉ OVLÁDÁNÍ,
kterou si mohl pouštět na jezeře. To se pak vždycky seběhlo několik dětí,
se kterými si Toník hrál.
9
Pirát a tanečnice
Teta Aurora měla ve zvyku zacpávat si při telefonování jedno ucho ukazováčkem.
Taky do telefonu dost křičela. Strýc Artur si ji dobíral, že je nahluchlá, a teta
se zlobila.
To strýček se zlobil, jenom když četl noviny. Neříkal přitom „sakra“ nebo „do prčic“,
ale „cholera“. Což je strašná nemoc, na kterou se umírá, věděl Toník.
Strýček si taky míchal svůj vlastní tabák a nacpával jím dutinky, ze kterých pak
pokuřoval. „To není jako ty jedovatý šmejdy, co se prodávají v trafice,“ říkal. „Můj
tabáček, to je panečku něco docela jiného.“ Nechával si ho posílat v dřevěných
voňavých bedýnkách přímo z nějakého jižního ostrova.
Strýček kdysi hodně cestoval. Byl dokonce kapitánem na velkých zaoceánských
lodích a ukazoval Toníkovi námořní mapy. Toník ale nevěřil, že mu strýček říká
celou pravdu. V jeho představách byl strýc za dávných časů slavným pirátem,
postrachem sedmi moří. Lezl po stěžních korábů a střílel ze stříbrem vykládané
pistole a zachránil spoustu krásných princezen a naloupil veliké množství pokladů.
Ostatně, pár zlatých dukátů strýc doma opravdu měl, sám je Toníkovi ukázal.
A jeho účet v bance byl zřejmě taky nevyčerpatelný, alespoň podle všech dobrot
a hraček, které Toníkovi kupoval. A navíc nosil krásné kožené boty a na prstě
starobylý zlatý prsten s pečetidlem a taky bílý plstěný klobouk.
Kdykoli šel Toník se strýcem na procházku nebo do obchodu, měl pocit, že všichni
lidé ve Versaj strýce znají. Zdravili ho a on jim vesele odpovídal.
10
Se strýcem chodil Toník vůbec radši než s tetou.
Hlavně proto, že teta neuměla česky a Toník se ještě
nenaučil dost francouzsky na to, aby si s ní mohl
popovídat. Takže většinou mlčel a v duchu si pevně
umiňoval, že odteď se bude učit mnohem pilněji. Bude
se učit francouzštinu a potom ještě angličtinu tak pilně,
aby už nikdy nemusel jenom stát a hloupě se usmívat,
jako to dělal teď, když teta mluvila. A teta mluvila skoro
pořád. Nemluvila, jenom když hrála na spinet.
Teta Aurora, šestnáctá pravnučka prvního královského kapelníka, totiž vyučovala
hudbu na versajské hudební škole. Přesně tu starobylou hudbu, jaká se hrála
u královského dvora v době, kdy tam její šestnáctý pradědeček býval kapelníkem.
Večer zapálila teta svíčky na spinetu, který se trochu podobal klavíru, a hrála.
Doprovázela strýce při hře na loutnu anebo břinkal na spinet strýc Artur a teta
tančila. Drobnými krůčky popocházela sem a tam, ukláněla se a usmívala a se
svými stříbrnými vlasy a velkýma černýma očima při tom vypadala jako nějaká
vzácná dřevěná loutka.
„Přesně takhle se tady ve Versaj tančilo před třemi sty lety,“ říkal strýc. A Toník se
snažil představit si tu strašně dávnou dobu.
Strýc Artur a teta Aurora velice dbali na rozlišování všedních a svátečních dnů.
K těm svátečním patřilo, že dlouho snídali, pili kávu a četli noviny. Pak se šlo do
města. Na trh a do cukrárny, někdy do knihkupectví a potom, to měl Toník nejraději,
prolezli všechny obchody se starožitnostmi, co jich ve Versaj bylo. Pátrali v nich
11
po starých hudebních nástrojích: houslích a violách, loutnách, harfách a píšťalách.
Toník si připadal jako na výpravě za pokladem.
Když u starožitníka skutečně našli nějaký ten oprýskaný nástroj, zalomila teta
Aurora rukama a vykřikla: „Ty můj chudáčkú!“ Křičela česky, což bylo docela komické.
A přitom jí vytryskly slzy a podívala se na strýce Artura, který rychle vytáhl peněženku.
To už většinou teta držela ten zaprášený kus dřeva v náručí.
12
Začíná dobrodružství
Jednou v sobotu (byla to už třetí sobota v měsíci a Toníkova návštěva ve Versaj
se pomalu chýlila ke konci) seděl Toník se strýcem a tetou u snídaně. Toník byl
ještě v pyžamu a teta se strýcem ve starodávných županech. Toník si myslel, že to
bude stejný sváteční den jako všechny ostatní, jenže strýc řekl: „Toníku, nevadilo
by ti, kdybys tu dneska odpoledne zůstal sám? Musíme zajít s tetou na návštěvu
k jedněm známým, ale tebe s sebou nemůžeme vzít.“
„A proč?“ zeptal se Toník.
„Protože tam budou samí staří lidé, jako jsme my, a to by tě nebavilo.“
„Tak já tu zůstanu, mně to nevadí,“ pokrčil Toník rameny. A v duchu se
zaradoval. Až strýc s tetou odejdou, bude moci konečně v klidu propátrat celý
domek. Bylo tam tolik zvláštních věcí a Toník byl tak zvědavý!
Například klíč. Toník na něj nepřestal myslet od chvíle, kdy mu ho strýc
ukázal. Jestlipak s ním jdou tajná vrátka ještě otevřít? Anebo strýcovy zlaté
pirátské peníze. Anebo skříň tety Aurory s vyřezávanými růžemi a prasklým
zrcadlem, z níž se linula levandulová vůně a ve které Toník jednou zahlédl
barevná ptačí péra. Nebo tetina sbírka porcelánových panenek.
A strýcovy vycházkové hůlky. A stará pistole, co visí na zdi a je vykládaná
perletí, a hrací stolek i s kartami a... a... Ne že by strýc s tetou Toníkovi ty poklady
nepůjčili. Ale na to, aby si s nimi mohl člověk pořádně pohrát, musí být přece
jenom sám.
13
„A nebudeš se tu bát?“ ptal se starostlivě strýc.
„Vůbec ne!“ ujišťoval horlivě Toník. „Jsem už přece velký a doma v Praze taky
někdy zůstávám doma sám.“
„No tak dobře,“ rozhodl strýc. „Budeme se snažit přijít co nejdřív. A teď se
musíme rychle obléknout a jít nakoupit. Což takhle upéct si k obědu rybu?“
„Rybú?“ zaradovala se česky teta Aurora. „Rybičkú? Subito presto, Antoin... subito,“
poháněla Toníka, aby dopil kakao.
Krámy, kde se prodávaly ryby, měl Toník na celém trhu nejraději. I když některé
mořské příšery, co ležely na hromadách ledu a poulily na něj oči, vypadaly
docela strašidelně. Byly tu drobné bílé sépie a šedozelené chobotnice, živí humři,
kterým museli drátkem převazovat klepeta, aby někomu neuštípli prst. A plné
bedýnky krevet, které ještě hýbaly nožičkama a dlouhými tykadly, protože je to
ráno rybáři vytáhli z moře. Těch krevet bylo Toníkovi vždycky líto. A samozřejmě
spousta ryb. Některé byly stříbrné a vypadaly jako opancéřované ponorky nebo
podmořská torpéda. A jiné zas byly žluté nebo červené a měly na sobě ostré
bodliny a v rozevřených tlamách plno špičatých zubů. Byly tu hromady škeblí
a zlatých sardinek.
A prodavači pokřikovali a prsty rozevírali rybám žábry, aby kolemjdoucí viděli,
jak jsou čerstvé.
Po cestě z trhu se ještě zastavili v cukrárně, kde teta nechala zabalit krabici
zákusků pro Toníka, aby mu odpoledne lépe utíkalo.
14
15
Hned po obědě se strýc s tetou začali chystat k odchodu.
„Tady, Antoin, a tady...,“ ukazovala teta střídavě na zákusky a obrázkové knížky,
které mu snesla na velikou hromadu. „A buď odný klapeček.“
Toník mával strýcovi a tetě z okna, dokud nezašli za roh. Potom slupl dva
čokoládové dortíky a vydal se na obhlídku.
Tajná dvířka
Nejdřív ze všeho zamířil ke starému sekretáři. Klíč byl tam, kam ho strýc uložil —
zrovna jako by na Toníka čekal. Zadní částí domku běžela dlouhá chodba, ze které
se vcházelo do obývacího pokoje a do kuchyně. Stačilo trochu odšoupnout věšák
na kabáty a odsunout botník a objevil se výklenek zakrytý těžkým sametovým
závěsem. Když ho Toník odhrnul, uviděl dvířka. Překvapilo ho, jak jsou malá. Jako
pro trpaslíka.
Toník opatrně vsunul klíč do zámku. Chvíli s ním musel kroutit ze strany
na stranu, ale potom se klíč přece jen otočil a dveře se s cvaknutím odemkly.
Toník se protáhl ven a dychtivě se rozhlédl.
Jaké zklamání…
16
Strýček měl pravdu, za dvířky byl prostě park. Obyčejný park, do kterého
Toník chodil se strýcem a tetou každý den. Toník stál v oboře, která se v těch
místech táhla podél venkovní zdi. Mezi stromy zahlédl bílé ocásky daňků,
jejich bílé flíčky a parůžky.
„Daňky jsem zatím vždycky viděl jenom přes plot,“ uvažoval Toník. „A teď
bych si je mohl alespoň pohladit. Kdoví, třeba bych si je mohl i ochočit, aby
za mnou chodili.“
Rychle se vrátil do domku a rovnou do kuchyně. Vysypal si do kapsy celou
cukřenku, tu druhou nacpal sušenkami, přezul se do sandálů a znovu vyběhl
dvířky do obory. Ale daňky už nikde neviděl. Toník šel mezi stromy a napínal
oči, ale po zvířátkách ani stopy.
Vtom vedle Toníka bum! A bác! Šiška. A hned potom další. Toník se
rozhlédl, ale nikde nikoho neviděl. Je to snad veverka? Zvedl hlavu a pozorně
se zadíval do korun stromů. Bum! Šiška ho strefila přímo do zad a někdo se
zasmál.
„Kdo je to?“ točil se na místě Toník. „Kdo to po mně hází šišky?“
Mezi stromy, tam, odkud se ozýval veselý smích, teď zahlédl něco červeného
a žlutého. Objevilo se to a zase zmizelo jako plamínek.
„Ukaž se,“ volal Toník a vykročil směrem k plamínku.
„Tůdle!“ ozvalo se docela jasně.
Najednou z lesa vyběhla holčička.
„Počkej,“ křičel Toník a rozběhl se za ní.
17
Běžel oborou, pak přelezl nízký plot a ocitl se na cestičce vysypané pískem.
Plamínek měl pořád před očima, až najednou, ani si pořádně nevšiml kdy,
dívka zmizela. Toník stál sám v zahradě, kde ještě nikdy nebyl.
Kolem vysokého vodotrysku tu rostla spousta palem a stromů s tmavě
zelenými listy, mezi kterými Toník uviděl citróny a malé, ještě zelené
pomeranče. Přímo před ním se táhla bílá budova s vysokými okny. Okna
dosahovala až k zemi, takže se jimi dalo procházet jako dveřmi. A jedno z těch
oken bylo otevřené. Toník si pomyslel, že holčička musela vběhnout dovnitř,
a vydal se za ní.
Uvnitř budovy panoval příjemný chládek. V bílých mramorových
fontánkách zurčela voda a bylo tu šero, protože většina vysokých oken byla
zakryta dřevěnými okenicemi. Z velikých květináčů na zem splývaly závěsy
červených, fialových a modrých květů.
„Fí,“ hvízdl potichu Toník, když ve velké pozlacené kleci uviděl několik
barevných papoušků. Všimli si Toníka, ale nelekli se. Začali vesele poskakovat
na bidýlku a blýskat korálkovýma očima: „Bonžůrrrrr, bonžůrrrrr,“ křičeli.
„Bonžůr,“ odpověděl vychovaně Toník.
„Komááááán ty tapel?“ chtěli vědět ptáci.
„Toník,“ rozuměl jim Toník.
„Aaaaah, Tonííííík,“ smáli se papoušci. „Prity, prity nejm, prity nejm,“ ti ptáci
uměli i anglicky!
„Pst!“ položil si Toník prst na rty.
18
„Pssssst!“ opakovali papoušci.
Toník chtěl odejít, ale ti přátelští ptáci za ním volali: „Alóóóóó, garrrrrson!
Orevuáárrrrr!“
„Orevuár,“ pozdravil je slušně Toník, aby už ztichli, a pokračoval v prohlídce.
Najednou uslyšel lidské hlasy. Schoval se za křídlo otevřených dveří
a opatrně nakoukl do místnosti, odkud se ozýval hovor.
„Fí,“ hvízdl Toník překvapením. „Co je tohle? Maškarní bál?“
Uprostřed okrouhlé místnosti byl bazén, do kterého vedly schůdky, a z každé
strany se k němu skláněla jedna krásná dívka z mramoru. Kolem bazénku
stála ta nejpodivnější skupina lidí, jakou kdy Toník viděl.
Pánové měli dlouhé vlasy a vyšívané kabáty po kolena, barevné punčochy
a boty na podpatcích s mašlemi. Toník měl co dělat, aby nevyprskl smíchy,
tolik mu připomínali pestré papoušky. Z kabátů jim čouhaly krajkové límce
a pod paží každý z nich svíral trojhranný klobouk s pérem. A jak byli ti
pánové zmalovaní! Měli nabílené obličeje jako klauni a červené tvářičky.
Dámy zas měly dlouhé barevné sukně a upjaté živůtky vyšívané perličkami
a zlatou a stříbrnou nití. A také vysokánské účesy, na kterých se třásly
kloboučky a krajkové čepečky. A třásly se dost silně, skoro jako by chtěly
uletět, protože dámy kolem sebe zuřivě máchaly vějíři z pštrosích per.
Všichni uctivě poslouchali tlustého pána, který měl ze všech nejpěknější
kabát a ruce plné prstenů a seděl na podivném vozíku, který připomínal
křeslo na třech kolečkách.
19
„Sssss,“ zasyčelo to někde vedle Toníka a k nohám se mu přikutálel malý
zelený citrón. „Sss!“ Teď ji viděl. Byla schovaná za dřevěnou okenicí hned
vedle dveří a kývala na něj prstem: „Pojď sem!“
Nikdo z těch podivných lidí u bazénku si naštěstí Toníka ani rozpustilé
holčičky nevšímal.
„Kdo to je?“ zeptal se Toník.
„To je král,“ ukázala holčička na obtloustlého pána na vozíku. „Král Slunce.
Já už ho viděla mockrát,“ chlubila se důležitě. „A támhle je moje maminka,“
ukázala na paní ve smaragdově zelených šatech.
„Král Slunce?“ vyprskl Toník smíchy.
Holčička se zamračila: „Králi se nesměj! Je to moc moudrý král.“
„A proč se tu schováváš?“
Holčička se zachichotala: „Utekla jsem chůvě. Na tyhle procházky děti
nesmějí, ale když já jsem tak hrozně zvědavá. Pojď,“ vzala Toníka za ruku.
Půjdeme za nimi. Ale opatrně, aby si nás nevšimli. Hrozně bych dostala.“
V tu chvíli ke královu vozíku přiskočili dva sluhové a začali ho otevřenými
dveřmi postrkovat ven do zahrady.
„Jak se jmenuješ?“ chtěl vědět Toník.
„Laura,“ odpověděla holčička.
20
divadle
Celá společnost zamířila do přírodního divadla. Toník tam už se strýcem
a tetou byl, ale tehdy byly kamenné lavice a celé schodiště porostlé mechem
a lišejníkem a všechny bazénky a fontánky byly zanesené listím a hlínou.
Dneska to místo nepoznával.
Kulaté prostranství bylo vysypané pískem a hladce uhrabané, na lavičkách
ležely měkké sametové polštáře a ze všech stran zurčela a šplíchala voda, hnala
se v peřejích dolů po kamenných stupních, ozdobených kusy zkamenělé
mořské pěny a ohromnými lasturami, které svítily perletí.
„Krásné, viď?“ řekla Laura. „Ty nechal král dovézt až z Tichého oceánu.
Schovali se za jednu z obrovských váz. Byly rozestavené kolem dokola
a Laura Toníkovi vysvětlila, že jsou vylovené ze dna moře, z potopených
starých lodí. Prý se těm nádobám říká amfory a ve starověkém Řecku se
do nich dával olej, víno a olivy.
Uprostřed prostranství se něco chystalo. Stála tam skříňka na třech nohách,
kterou Toník dobře znal.
„To je spinet,“ pošeptal Lauře a připadal si důležitý.
Ke spinetu přicupitala drobná dáma a usadila se na stoličku, která úplně
zmizela pod její širokou sukní. Položila ruce na klávesy a začala hrát.
21
Cinkalo to a břinkalo, jako když se kutálejí rolničky: tatatata — tatatata.
A kde se vzala, tu se vzala, odněkud přihopsala dívka převlečená za pastýřku.
Měla podkasanou sukni, ve vlasech růži a v ruce košík. Tančila půvabně jako
panenka, jenže Toník se na ni nedíval. Nemohl spustit oči z té paní, co hrála
na spinet. Kdyby neměla tak černé vlasy a nevypadala tak mladě, byla by to,
namouduši by to byla… celá teta Aurora.
Vtom zvedla hudebnice hlavu a podívala se Toníkovi přímo do tváře.
Mrkla přitom jedním okem a lehounce se pousmála, ale pak se zase hned
sklonila nad klávesnici, takže si Toník říkal, že se mu to asi jen zdálo.
Lokajové přinesli do divadla občerstvení a Laura nemohla vydržet
rozčilením na místě. „Vidíš ty mísy?“ ukazovala na veliké stříbrné nádoby
s pokličkami, které trůnily na hromadě ledu. „Víš, co v nich je? Zmrzlina!
Je v nich zmrzlina a nám nedají!“
„Nic si z toho nedělej,“ utěšoval ji Toník. „V krámě ti můžu koupit zmrzliny,
co budeš chtít. Řeknu si strýčkovi o peníze.“
„V krámě?“ Laura zavrtěla hlavou. „Zmrzlinu přece umí vyrobit jenom
v královské kuchyni. Tu nikde jinde nemají. A taky čokoládu. Už jsi někdy pil
čokoládu? Je dobrá, viď?“
Toník se musel usmát. Zmrzlina a čokoláda, takové dvě obyčejné věci.
„Škoda, že nám dětem dají jen někdy a jenom líznout,“ povzdechla si Laura.
„Ach, já bych chtěla trochu té zmrzliny.“
„Nechceš sušenku?“ vzpomněl si Toník a vytáhl z kapsy hrst sušenek,
co si vzal s sebou pro daňky. „Vezmi si.“
Laura sušenku zvědavě očichala a pak ji začala chroupat. A pak se stala ta nemilá
věc. Buď Toník, anebo Laura se opřeli o vázu, ta se najednou zakývala a s velkým
rachotem se skulila dolů z kamenného schodiště. Rozbila se přitom na kousky.
Paní v zelených šatech vykřikla: „Lauro!“ A Laura popadla Toníka za ruku
a vyhrkla jen: „Utíkej!“ A běželi a běželi a zastavili se až hodně daleko za divadlem.
„Budou se na tebe moc zlobit, viď?“ staral se Toník, když se konečně svalili
vedle jedné kašny, aby se trochu vydýchali.
„Budou,“ řekla Laura. „Ale to je už jedno, rákoskou dostanu tak jako tak.“
„Rákoskou?“ divil se Toník.
„Copak tebe doma nebijou?“ ptala se překvapeně Laura.
„Občas mě plácnou, když moc zlobím,“ přiznal se Toník. „Vůbec to ale nebolí.“
„To ti závidím,“ řekla. „Ale víš co? Teď na to nebudeme myslet. Dej mi
ještě sušenku.“
23
Laura chroupala a Toník ji starostlivě pozoroval. Je to jeho nová kamarádka.
A budou ji bít. Hrůza. Možná by ji mohl vzít s sebou ke strýcovi a tetě.
A potom domů do Prahy. Stejně si vždycky přál mít sestřičku. Poprvé si ji
pořádně prohlédl. Laura byla asi tak velká jako on. Šatičky měla trochu divné,
ale Toníkovi se docela líbily. Hlavně ta žlutočervená plamínková sukýnka.
V kudrnatých světlých vlasech jí smutně viselo pár mašliček, zřejmě byla ráno
pečlivě učesaná. Takhle jí to slušelo víc.
Laura i Toník si zuli boty a máchali si nohy v kašně, dokud nesnědli všechny
sušenky. Potom vyskočili a vydali se na cestu.
„Pojď, ukážu ti loď,“ řekla Toníkovi Laura.
opuchy
Po cestě k lodi ale Laura musela Toníkovi ukázat spoustu dalších věcí.
Například kašnu, kde mezi hromadami zlatých růží a malých andílků seděla
zlatá dívka a usmívala se.
„To je Flora,“ řekla Laura. „Tu mám ze všech bohyň v parku nejraději. Že je krásná?“
„A kdo je to?“ zeptal se Toník.
„Flora je bohyně jara,“ řekla Laura. „A víš, koho si vzala za muže? Vítr.
Jarní vítr ze západu. Ucházel se o ni i severák, ale toho nechtěla.“
„Hezká pohádka,“ řekl Toník.
24
„To není pohádka,“ urazila se holčička. „To je pověst. A pověst, to je skoro
jako by se to opravdu stalo.“
„A kde se to stalo?“ chtěl vědět Toník.
„V Řecku. Ale už je to dávno,“ řekla Laura.
Pak ještě ukázala Toníkovi boha slunce, Apollóna. Toho měl král ze všech
bohů nejraději, a proto mu nechal postavit ze všech největší kašnu.
Apollón byl také celý zlatý a jel ve zlatém kočáře, který táhlo dvanáct zlatých
koní. Koně se vzpínali a kolem pěnila a stříkala voda, takže to vypadalo,
jako by Apollónův vůz vyplouval z rozbouřeného moře. Byla to veliká sláva.
Z moře vyskakovali delfíni a osm mořských mužů a osm panen s rybími ocasy
k tomu troubilo na lastury. Toník to slyšel: Tramtadadá!
Pak přišli k další kašně, kde stáli ve vodě zkamenělí lidé a vypadali, jako by
chtěli před něčím utéct. A ti lidé měli ropuší hlavy! Nad nimi stála krásná
mladá žena a ukazovala rukou k nebi.
„To je bohyně Létó,“ řekla Laura. „To ti je hrozná historie. Ona a nejvyšší bůh
Zeus spolu měli dvě děti, Apollóna a Dianu. Jenomže Létó nebyla jeho žena,
víš? Zeus měl za ženu nejvyšší bohyni Héru. A ta byla moc žárlivá a hrozně se
na Létó zlobila. Chtěla se pomstít a chudák Létó musela popadnout miminka
a utíkat pryč, aby je zlá Héra nenašla a něco jim neudělala. Dlouho putovala,
až přišla do jednoho kraje, který se jmenuje Lýkie. Byla už hrozně unavená
a umírala žízní. V Lýkii bylo veliké jezero, ale v něm tolik bláta, že se voda nedala
pít. Konečně Létó našla čistou studánku a chystala se nabrat vodu, když tu se
odněkud vynořili vesničané a obořili se na ni: ‚Kdo ti dovolil pít naši vodu?‘
25