Jóab vrchní velitel
Transkript
Jóab vrchní velitel
1 Jóab – vrchní velitel Davidova vojska D.Pirc, 5.2.2011 Uvolněte mi cestu! Cestu pro Jóaba, vrchního velitele vojsk. Tak a teď ať si přijdou. Jsem u oltáře. Tady mě nemůžou zabít. Platí právo azylu. Však si to Šalomoun rozmyslí. Musí si to rozmyslet. Vždyť jsem toho tolik udělal pro jeho otce. Byl jsem mu věrný až do poslední chvíle. A nebylo to vždycky snadné. Ne každý od začátku věřil, že David bude králem. Já ale ano a následoval jsem ho v dobrém i zlém. Stejně jako moji bratři. Kam nás David poslal, tam jsme šli. A všude jsme vítězili. Jak se před námi třásli Ammonští či Syřané! A jak jsme dokázali ztrestat Edomce – po půl roce tam nezbyl jediný živý chlap. Nikdo se nám nemohl postavit. A já tomu všemu velel! Však jsem si to také zasloužil! Řádně a poctivě. Ano, je to už dávno, ale byl to jeden z mých nejkrásnějších dnů. Vidím to jako dnes, slunce zářilo, před námi byly obsazené hradby Jebúsu, které nikdo nikdy nedobyl. David zavelel – kdo bude první na hradbách, toho bude velení celého vojska. A já to dokázal. Je pravda, že jsem před sebou nejdřív poslal ty dva mouly, co měli záda jako Goliášův štít. Za těmi jsem se kryl, když jsme lezli nahoru po žebřících. Ten první padnul asi v půlce, ale ten druhý! Neuvěřitelné! Polili ho vařící smůlou, dostal do těla asi 6 šípů, takže vypadal jako rozzuřený ježek, ale stále lezl! V tu chvíli mně zatrnulo. Málem jsem se přepočítal! Jestli to ten trouba dokáže, napadlo mě, je všechno ztraceno. Stane se velitelem, i když se neumí ani podepsat a slízne smetenu za mě. Byl už jen krůček od posledního stupínku. Vidím to úplně jasně, právě proklál protivníka vlevo svým mečem, druhého holou rukou strhl z hradeb. Už, už se chystal skočit. Ještě se otočil, podíval se ne mě dolů, v očích měl přihlouplý výraz – a povídá „tak jsem tady, he he he“. Napružil se ke skoku a naštěstí jsem mu stihl podtrhnout nohu. Útok od spodu – to nečekal. Letěl kolem mě dolů a v očích měl naprosto nechápavý výraz. Pak už to byla hračka – přeskočil jsem hradbu, blýskl se na vrcholku, aby mě bylo dobře vidět a běžel dál. Jebusejci byli tak zaskočeni, že přede mnou prchali jako splašení. A David dodržel slovo – dostal jsem od něj vrchní velení. A já ho nezklamal. Byl jsem dobrý vojevůdce, to vám každý potvrdí. Tvrdý a nelítostný, to je pravda, ale měl jsem výsledky. Víte, jak to je, někdo musí dělat špinavou práci a já ji dělal. Myslíte, že mě těšilo, když mě David poslal vyhubit všechny živé muže do Edomu? Vůbec ne, nejsem sadista, ale bylo to praktické. Vždyť hrůzu, kterou vyvoláte na jednom místě, můžete pak využít na mnoha jiných. Jakmile z vás lidé začnou mít strach, máte v každé bitvě napůl vyhráno. Navíc, když zabijete všechny, tak už se vám nemá kdo mstít, no ne? A já o pomstě něco vím. To mi můžete věřit. Výčitky? Ne, ty nechám Davidovi. Na to je specialista on. Víte, já jsem praktik. Osobně jsem spíše introvert a mám rád venkov. Vždyť stále vlastním dům na venkově, a kdyby bylo na mně, tak žiju jen tam. Jenže život chce někdy jinak a vysoká politika je svinstvo. Možná za pár tisíciletí to bude jinak, ale dnes je lepší být tvrdý a rychlý. David má stále hlavu v oblacích, pořád je samé výčitky, svědomí, lítost. Na to já si nepotrpím. Já vyznávám heslo „Pomoz si a Pán Bůh ti pomůže“. A taky „Účel světí prostředky“. To jsou moje hesla. Aby nedošlo k mýlce – nejsem žádný neznaboh. Do Stánku setkávání chodím pravidelně, držím se Mojžíšova zákona a dodržuji všechny svátky. Jen si myslím, že praktický život a náboženství jsou dvě věci. Dokud náboženství nejde proti mým plánům, jsem ten nejzbožnější Judejec. Když se staví proti, tak se prostě musí vymyslet nějaká výjimka nebo na chvilku zavřít oči. Ano, David tohle vidí jinak, on to opravdu prožívá. Je upřímně věřící a já mu to svým způsobem i závidím. On za vším vidí Pána Boha. Říkám upřímně, je s tím někdy až dost otravný. Ty jeho posty! Je schopen hladovět i několik dnů. No ostatně, to je jeho problém, ale horší je, že je schopen přestat vládnout jenom proto, že si něco řeší s Pánem Bohem. Věřili byste tomu? Jako by nevěděl, kolik lidí na něj v té chvíli spoléhá. To není vůbec zodpovědné. Naštěstí má v takových chvílích vedle sebe 2 praktické muže jako jsem já, kteří ho podrží vždycky, když na něj přijde tenhle jeho náboženský záchvat. Kde by beze mě dnes byl? Jistě, na druhou stranu na prosté lidi to dělá dojem a tohle lidové náboženství, ve kterém hraje hlavní roli David, nám v nejvyšší politice hodně pomohlo. Jen tak pro pořádek – žádný svatoušek tenhle David ale taky není. Slyšeli jste určitě už ten jeho příběh s Batšebou ne? Svatý král a chtíč ho prožene jako posledního rekruta. Král a neumí se ovládnout. Navíc, kdyby neměl jiné ženy, prosím, to bych snad pochopil, ale on jich má, že neví, co s nimi. A co myslíte, jak to řeší? No samozřejmě - má problém, tak volá: „Joábe! Vyřiď to prosím za mne. Já si nechci špinit ruce – pošli ho do první linie, ať tam padne! No to se na mne nezlobte, mrhat dobrými vojáky jen kvůli nějaké ženské! Hrůza. No rozkaz je rozkaz, tak jsem ho tam poslal, na mých rukou krev nebyla. Dopadlo to dobře, Uriáše, manžela Batšeby tam sejmuli a nic se neprozradilo. Myslíte, že byl David spokojený? No nebyl. Místo aby ho potěšilo, jak se to nakonec vyžehlilo, začne mít ty svoje výčitky a všechno se to proflákne ven. To ale není jediný příklad, kdy jsem Davida podržel a místo vděku jsem sklidil akorát urážky. No vemte si to hned na začátku – jakmile umřel Saul, Samuel pomazal Davida. Jenže tady pořád byl ještě jeden, v té době právoplatný dědic Saula, Iš-bošet. Tedy řeknu vám, žádný bohatýr to nebyl, jenže vojsko mu vedl Abnér a to byl tvrdej chlap. Tvrdej chlap a dobrej voják, to se musí nechat. Myslím, že to byl jeden z mála, kdo se mi mohl postavit. A to už je co řici. Tenhle Abnér proti mně vytáhl se svým vojskem Izraelců. Byla to velká bitva, ale já nakonec vyhrál. Pronásledovali jsme Abnéra a jeho vojáky. Nerad na tuhle bitvu vzpomínám, ztratil jsem tam bratra. Mého nejmladšího. Měl jsem ho moc rád. Byl to takový janek, spíš ještě kluk než voják. Rozhodl se, že se musí proslavit jako přemožitel Abnéra. Vyrazil za ním a utíkal jako vítr, nikdo mu nestačil. Nakonec Abnéra dohnal. Co se mezi nimi stalo, ví jen Bůh. Abnér tvrdil, že ho prý zabít nechtěl, ale co mohl také říct jiného. Pravda je, že nakonec to byl Abnér, kdo tam stál živý a bratr ležel mrtvý. Na ničem jiném nezáleží. To, že byl můj bratr zabit tupým koncem kopí, a že to Abnér předkládal jako důkaz, že se bránil a že ho chtěl jen odstrčit, je jeho vysvětlení a mně nestačilo. Za to musel Abnér zaplatit. A jako by to nestačilo - on se rozhodl, že nakonec přejde na Davidovu stranu a přivede k němu i zbytek Izraelců a zradí tím Iš-bošeta. Dokonce došel za Davidem a za mými zády se už spolu dohodli. A víte co, klidně bych věřil tomu, že mu za to David nabídnul moji funkci vrchního velitele. Sice mi to nikdy nepřiznal, ale to samé později slíbil Amasovi, tak proč ne Abnérovi. Ale to se přepočítali. Došel jsem si k Abnérovi na slovíčko. Ten starý páprda si myslel, že mě posílá David s nějakými tajnými instrukcemi. Vzal jsem si ho pěkně bokem a vrazil jsem mu meč pěkně pod žebra. Kdepak opačným koncem – já použil tu správnou stranu. Jakmile byl tuhej, tak se Izraelci okamžitě vzdali. Jediný slušný velitel byl mrtev a tak jim nezbylo nic jiného. Tím jedním bodnutím jsem Davidovi zajistil vládu nad celým Izraelem. Co myslíte, poděkoval mi David? No samozřejmě, že ne!! Nejen že se veřejně od mého činu distancoval, ale ještě proklel mě i moji rodinu. Víte, kolik tisíc nevinných vojáků by jinak muselo padnout, kdybych nezabil toho jednoho? Kolik mrtvých by stálo sjednocení? Jeden život za tisíce mi nepřijde jako špatná výměna. Nakonec mi David alespoň nechal moji funkci velitele. Ostatně ani jinou šanci neměl – lepšího velitele nebylo v celém Izraeli. Nebylo to naposledy, kdy jsem o své postavení málem přišel. Podruhé jsem o svoje postavení málem přišel kvůli Abšolómovi. V něm jsem se dost zklamal. Hodně jsem mu pomohl, když ho David vyhnal kvůli té aféře s jeho sestrou. Až na moji přímluvu a takový menší trik s věštkyní se mi podařilo Davida přesvědčit, aby ho vzal zpátky. Člověk by si myslel, že se Abšalóm poučí, počká, až král umře a v klidu převezme trůn a pak si vzpomene, kdo mu pomohl a bude to umět ocenit. A místo toho? Nedočkavec se pokusil o převrat. To neměl dělat. Víte, možná nejsem žádný příklad ctnosti, ale jednu věc opravdu nesnáším – a to je zrada svého krále. 3 A jak jinak než zrada nazvat to, co udělal Abšalóm? Nestačilo mu, že na svou stranu strhnul většinu národa, on ještě, aby dokázal, kdo je v Jeruzalémě pánem, dokonce převzal otcovy manželky. My jsme museli s Davidem odtáhnout z města jako zpráskaní psi. To byla hořká chvíle. Bylo by snadné v té chvíli Davida opustit, ale to mně ani ve snu nenapadlo. Sice není David žádný ideál, ale jednou je můj král a to v dobrém i ve zlém. Nakonec jsme se i z téhle lapálie dostali. Hodně nám pomohlo to, že s námi zůstala Davidova stará garda a to byli vojáci, že jim nebylo rovno. Společně jsme pak Abšalóma proti všemu očekávání porazili. Pak se stalo něco, co mi David asi nemůže odpustit. Ještě před bitvou pořád opakoval – jen mi dejte pozor na Abšalóma, ať se mu nic nestane, jen mi dejte pozor na Abšalóma. Chápete to? Jako by to byla dětská hra a ne boj na život a na smrt. Co se stalo po bitvě, se stát muselo. Abšalóm byl nebezpečný. I po té porážce. David nebyl schopen tohle nebezpečí vyřešit. Já byl. Tečka. Jestli mi bylo Abšalóma líto? Ani ne, dostal se do toho, hlupák sám. Věděl, co dělá a znal riziko. To, že to Davida sebere, jsem čekal, ale to, co předvedl, překonalo i mé nejčernější očekávání. Nepřítel byl poražen, jeho vojsko rozprášeno, David zachráněn a mohl se svobodně vrátit do Jeruzaléma. A on místo vděčnosti propadne depresi a žalu. Chápu, byl to jeho syn, ale král nesmí dát najevo tolik citu. Vždyť co si o tom měli myslet naši vojáci, když ho slyšeli lamentovat, že měl raději umřít on než Abšalóm. No tehdy jsem mu už musel promluvit do duše. Při vší úctě jsem mu řekl, že jestli to takhle povede dál, nezbude mu za chvilku žádný věrný voják ani přítel. Vždyť ty naříkáš nad těmi, kdo tě nenávidí a nenávidíš ty, kteří tě milují! Takhle jsem mu to řekl. Nakonec mě poslechl a tím byla celá situace zachráněna. Opět jsem pomohl k trůnu. A jakou odměnu, ptáte se, jsem za to dostal? Řekl mi snad: Díky, Jóabe, měl jsem slabou chvilku? Nebo: Jsem ti, Jóabe vděčný, že jsi mi zachránil trůn? Kdepak, místo toho po této vítězné bitvě klidně nabídnul funkci hlavního velitele Amasovi – zrádci, který sloužil Abšalómovi. Věc o to pikantnější, že to byl můj povedený bratránek. No řekl jsem si, je čas vyřešit to po Jóabovsku, stejně jako s Abnérem. Ano, zabil jsem ho, ale uznejte sami, byl to zrádce. Možná způsob provedení nebyl zrovna nejčestnější, ale – hlavní je výsledek, ne? Jakmile bylo po Amasovi, David mi vrátil moje velení. Možná se vám mohou zdát některé mé činy snad kruté, ale taková je doba. Kdo zaváhá, je zabit. Kolik jsem zabil za svůj život lidí? Nevím. Asi dost. Ale já jsem voják a ti zabíjejí lidi. A vůbec, dnes zabíjejí všichni. Já kvůli postavení, David kvůli chtíči. Jaký je v tom rozdíl? Možná v tom, že já si své činy vždy dobře promyslel a tak jich nelitoval. A taky jsem zabíjel jen na rozkaz anebo ty, kteří věděli, že se mi postavili a to není žádná legrace. Takový David zabíjel kvůli chtíči nebo kvůli ctižádosti. Že si nevzpomínáte? No jen si vybavte tu jeho nešťastnou událost se sčítáním lidu Já mu to říkal – nedělej to. Tohle není správné. Jenže David si to nenechal vymluvit. Povídá: Jdi, Jóabe a sečti mi všechny bojeschopné muže. Je to rozkaz. Tak já šel. Spočítal jsem je – byl nás 1 300 000. Slušné množství. A co na to David? Asi vás to překvapí – no ano, výčitky. Proč já to dělal, proč jsem porušil Boží příkaz. A tentokráte musím říci, měl pravdu. Hospodin se na nás opravdu rozzlobil a začal nás kosit po stovkách. Nakonec tenhle špás stál život 70 000 mužů. 70 tisíc, slyšíte dobře. A jen tak pro nic za nic. To si to nemohl David rozmyslet dopředu? Tak kdo je tady potom větší padouch, já se svým Abnérem a Amasou nebo David se svými 70 000 nevinnými? Nakonec jsme to ale spolu s Davidem dotáhli až do jeho konce. Co ale nechápu – kde se v něm nakonec vzala ta pomstychtivost. Sám na mě ruku nevztáhl a velení už mně nesebral. Až teď, když jsem se trochu mýlil v odhadu situace, na mě poštval Šalomouna. 4 Dobře, pravda je, že jsem chtěl, aby jeho nástupcem byl nejstarší syn Adóniáš. Proč taky ne, je nejstarší, zdálo se mi, že na krále má i předpoklady. Tak jsem ho podporoval. Jenže David pak vytáhl ten starý slib, který dal Bat-šebě po té, co jim umřel první syn, že ten druhý Šalomoun bude jeho následníkem. No nic tak hrozného se přeci nestalo, stačilo mi to jen tak připomenout. Vždyť Šalomoun se nijak královsky neprojevoval, k válčení se neměl, tak kdo mohl hádat, že to tehdy David myslel vážně. Krále jsem vždy poslouchal, tak bych ho poslechl znovu. Jenže ne, David si na smrtelné posteli vzpomněl na Abnéra s Amasou a prý za to teď musím zaplatit. Divné, co? Za jeho života mu to nevadí, klidně mě nechá mu sloužit, ale jak má opustit tenhle svět, rozhodne se, že se ještě musí pro dobro lidstva odpravit pár chudáků. Zvlášť u mě, který mu celý život věrně sloužil, je to nepochopitelné. Když tak nad tím přemýšlím, myslím, že už se z toho asi nedostanu a že tady umřu. Asi na mě pošle Benajáše. Sám jsem ho vychoval, ten umí poslouchat rozkazy. Nějaký důvod se najde, aby obešlo to pravidlo s azylem. Přemýšlím o svém životě a řeknu vám, že nelituji. Čeho taky? Žil jsem si svůj život po svém. Dokázal jsem si z něj urvat, co jsem chtěl. Nebyl jsem taková ufňukaná baba jako David, abych ze všeho hned měl výčitky. Víte co? Já mohu hrdě říci - za celý svůj život jsem Pána Boha s ničím neobtěžoval. Já ho vlastně ani nepotřeboval. Držel jsem se hezky formy jako všichni, světil, co bylo potřeba světit, modlil se, když bylo potřeba se modlit. Co taky víc? Jestli mám dnes umřít, tak umřu. Dnešek nebo zítřek, co na tom záleží? Jóab – zajímavá postava, co říkáte? Jaké bychom mu dnes vystavili vysvědčení? Řekl bych, že Jóab je z našeho pohledu velmi moderní muž. Uměl jít pevně za svým cílem. Nebál se dělat rozhodnutí a to i ta nepopulární. Dokázal se postavit i proti autoritě krále, když byl přesvědčen, že koná špatně. Uměl řídit a zorganizovat spoustu lidí. Byl loajální. Dnes bychom o takovém člověku řekli, že to byl schopný a úspěšný manager. O práci a postavení by neměl nouzi. Víte, co je na jeho příběhu děsivé? Ne, co dělal, byla taková doba. Horší je, co nadělal. Jóab prožije život vedle Davida. Vidí jeho zápasy, pády, ale i výhry. Žije vedle muže, v jehož životě Bůh viditelně působí. A s Jóabem to ani nehne. V celém jeho příběhu, jak je v Bibli zaznamenán, není jediná zmínka o tom, že by sám komunikoval s Bohem. Davidův příklad na něm nenechává žádné stopy. Jóab dodržuje náboženskou formu, dnes bychom možná řekli: chodí do sboru a patří k řádným členům. Ale je to prázdná forma bez obsahu. Jóab neprojeví lítost ani výčitky nad svými oběťmi. Jóab formálně žije jako věřící žid, ale ve skutečnosti pro něj Bůh a jeho přikázání mnoho neznamenají. On se ve svém životě neobtěžuje s Bohem, on ho nepotřebuje. A možná ještě hůř – on si možná dokonce myslí, že plní Boží vůli. Žit vedle Davida dává příležitosti, ale ne jistotu. Zkusme se dnes zamyslet nad tím, nakolik je náš náboženský život jen zažitou formou bez obsahu a nakolik je to upřímné hledání té správné cesty. V každém z nás je kus Jóaba, ale naštěstí také kus Davida. Je jen na nás, kdo z těch dvou v našich životech převládne.
Podobné dokumenty
záříjové číslo
hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl
od vás vzat do nebe, znovu přijde
právě tak, jak jste ho viděli odcházet." (Sk 1,10-11).
Ježíš než odešel, řekl: ale
dostanete sílu Ducha svatého, který
na vá...
Psychologovo svědectví o Kristu
nakrásně někoho přesvědčil, tak bych nevěděl kam - do jakého kostela, ke kterému knězi - ho mám dovést.
Zkrátka znám jednoho až dva kněze, na které mohu s hrdostí ukázat a každému je doporučit jako...