Dva zivoty Gorana Bregovice

Dva životy Gorana Bregoviće
FOTO EGP
Portrét muže, který otřásl world music
„Věřím metodě imitace.“
Největší rocková hvězda bývalé Jugoslávie, talentovaný skladatel filmové hudby, mág balkánské folklorní muziky, ale také protřelý plagiátor – to všechno jsou tváře Gorana
Bregoviće, který minulý pátek vystoupil v pražské Lucerně.
Pastýř na LSD
Goran Bregović se narodil srbské
matce a chorvatskému otci v roce
1950 v multikulturním Sarajevu.
Pro lenost a údajný nedostatek talentu byl vyhozen z hudební školy.
Coby teenager, vyrůstající v bouřlivých 60. letech, se tedy místo houslí
naučil na kytaru. Na přelomu 60.
a 70. let hrál po italských barech repertoár ovlivněný Jimim Hendrixem
a stejně jako jeho idol konzumoval
velké dávky LSD. „Od té doby mám
invalidní mozek,“ tvrdívá v rozhovorech. Jeho mozek na tom ale nebyl až
tak špatně. Bregović čtyři roky studoval na sarajevské filozofické fakultě, a nebýt úspěchu prvního singlu
jeho skupiny Bijelo Dugme (Bílý
knoflík), možná si místo role rockové
hvězdy vybral kariéru profesora
marxistické filozofie.
V písních, které skládal pro Bijelo
Dugme, skloubil Bregović hard rock
a blues s bosenskými lidovými motivy.
Jeho „pastýřský rock“ si přes kritiku
ortodoxních ochránců rockové čistoty
získal v Jugoslávii nesmírnou popularitu. Od poloviny 70. let vedlo Bijelo
Dugme hitparády. „Prodali jsme tolik
desek, kolik je v Jugoslávii gramofonů,“ tvrdil po úspěchu jednoho alba
Bregović. Kapela však neunikla pozornosti státních orgánů pro „šíření
západního vlivu mezi mládeží“, zvlášť
poté, co policie našla v jejím bubnu tři
kilogramy hašiše. Na Bregovićův návrh odčinili členové skupiny své hříchy účastí na socialistické pracovní
akci, za niž získali medaile. K sluš-
ným vztahům s vrchností kapele pomáhaly také stranické legitimace.
V roce 1982 byl ale Bregović z komunistické strany vyloučen – nikoli pro
revoltu, ale protože nestíhal schůze
své domovské buňky. V liberální atmosféře jugoslávského socialismu to
nemělo žádné následky.
V 80. letech, kdy v zemi narůstaly
nacionalistické tendence, nosil Goran Bregović hodinky s portrétem
maršála Tita a ideály jednotné Jugoslávie propagoval i v hudbě. Za rockového doprovodu zpíval dokonce na
koncertech revoluční píseň se slavným partyzánským velitelem a stranickým funkcionářem Svetozarem
Vukmanovićem-Tempem. Převedeno
na české poměry: jako kdyby Petr
Janda s Olympicem pěl na stadionech duet s generálem Ludvíkem
Svobodou. Únava z dlouholeté kariéry, spory ve skupině i nacionalistické
projevy na koncertech vedly v roce
1989 k jejímu rozpadu. Po symbolu
společné jugoslávské kultury se
rychle rozpadla také komunistická
strana a brzy po ní celá země.
Svatby a pohřby
Po vypuknutí války přesídlil Bregović do Paříže. Nejznámější jugoslávský rocker se změnil v nejznámějšího
balkánského etnomuzikanta. Zlom
v jeho kariéře nastal už o něco dříve,
když k filmu Emira Kusturici Dům
k pověšení složil hudbu využívající
balkánské lidové motivy. Stejný recept aplikoval na další Kusturicovy
filmy Arizona Dream a Underground. Soundtrack k Undergroundu
se proslavil a vyvolal obrovskou módní vlnu zájmu o balkánskou dechovku, která dosud nepolevila.
V prvních letech v cizině komponoval Bregović hudbu k filmům, reklamám a pro interprety z celého světa
jako na běžícím pásu. Bál se prý, aby
v emigraci nezůstal o hladu. Krom
balkánského folkloru většinou recykloval hudbu své někdejší rockové skupiny. V rozhovoru pro srbský týdeník
NIN uvedl, že písně pro Bijelo Dugme
skládal kdysi v rychlosti pod vlivem
kokainu, který mu platila státní nahrávací firma Jugoton, aby byla alba
hotová včas. Podle svědectví spoluhráčů byl Bregović naopak již jako
rocker velice disciplinovaný a písně
komponoval pečlivě. Buď jak buď,
melodie někdejších jugoslávských hitů v novém aranžmá zpívali například Iggy Pop, Cesaria Evora, izraelská zpěvačka s jemenskými kořeny
Ofra Haza nebo Řek Jorgos Dalas.
Goran Bregović získal světovou slávu jako talentovaný skladatel world
music, od prvních úspěchů na tomto
poli ale zároveň neustále čelí obviněním z plagiátorství a imitace. Nestor
srbské romské hudby Šaban Bajramo-
vić dokázal, že hit Mesečina z filmu
Underground nahrál již o dvacet let
dřív. Bregović se s ním zřejmě nějak
vyrovnal, protože Bajramović si nakonec na jednom z alb skladatele, kterého předtím označoval za zloděje, sám
zazpíval. Kontroverze se dotkla i Bregovićovy nové desky Balkan Silence,
na níž podle kritiků „vykradl“ gruzínský folklor a podvrhl ho naivnímu Západu jako autenticky balkánský. Bregović se ovšem k podobným metodám
hrdě hlásí: „V umění věřím metodě
imitace a kopírování.“ I velcí skladatelé vážné hudby, tvrdí, přetvářeli folklorní motivy stejným způsobem.
V rodné Bosně převažuje názor, že
hudba, kterou skládal doma, byla lepší než ta komponovaná v emigraci.
Navíc mu leckdo zazlívá, že během
krvavé občanské války mlčel a své zemi nijak nepomohl. V posledních letech koncertuje Bregović po celém
světě s početným Orchestrem pro
svatby a pohřby. Pro mnoho lidí zůstává především mazaným obchodníkem a mediálním demagogem, skalní
fanoušci v něm ale vidí vtělení autentického muzikanta z Balkánu. Na jednom se pak shodnou skoro všichni –
ať už Goran Bregović skládá hudbu
jakkoli, výsledek nebývá špatný.
FRANTIŠEK ŠÍSTEK
Autor je redaktorem srbského kulturního
časopisu Sent.