Zde - H_aluze

H _ALUZE
dvojčíslo 18—19 / zima 2011—jaro 2012
LITERÁRNĚ
KULTURNÍ
ČASOPIS
cena 40 kč
šéfredaktor:
tomáš čada / [email protected]
redakční rada:
ondřej kamenický / [email protected]
miloš makovský / [email protected]
alice prajzentová / [email protected]
josef straka / [email protected]
monika svobodova / [email protected]
nelly wernischová / [email protected]
ediční práce a korektury:
tomáš čada, zuzana děngeová, alice prajzentová
a nelly wernischová
návrh loga a grafického konceptu
zuzana hegedüšová a miloš makovský
Úvodník
/Tomáš Čada/ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3
Rozhovor:
Vidím svět spíš jako hromadu sraček než jako katedrálu
/s Robertem Sedláčkem rozmlouval Tomáš Čada/ . . . . . . . . . . . . . . 4
Stalo se:
Dobeš není nějakou patologií současné vysokoškolské politiky,
ale její esencí /s Janem Gruberem rozmlouval Tomáš Čada/ . . . . . 12
PAF 2011: Vzpomínáme /Miloš Makovský/ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13
grafické zpracování a sazba:
miloš makovský
tisk:
VS TISK
redakční e-mail:
[email protected]
internetové stránky:
www.h-aluze.cz
vydává OS:
h_aluze
české mládeže 8
ústí nad labem 400 96
pedagogická fakulta, katedra bohemistiky
Recenze — knihy:
číslo 18—19/2012, ročník 5.
vydáno dne v ústí nad labem
náklad 200 kusů
výtvarná příloha:
karel kunc
spolupracovali:
vendula andrejsová
romana bartůňková
jiří blažek
lukáš brychta
miroslav černý
jakub horák
jan hübsch
dan jedlička
věra jomta
jiří kalát
filip komberec
michal kraus
adam krupička
tomáš t. kůs
jiří lojín
jana marková
roger mcgough
petr mezihorák
michal milko
tomáš míka
aleš misař
eva mráziková
pavel novotný
vladimír novotný
tomáš přibyl
petr semecký
jan sojka
tereza tauchenová
miroslav vejlupek
vydáno s laskavým přispěním MK ČR
a za podpory univerzity jana evangelisty purkyně a tamní katedry bohemistiky
16
17
18
20
22
23
Zamyšlení:
Stroje, humanismus a evoluce society /Miroslav Vejlupek/ . . . . . . 25
Z literární teorie:
Křížová mozaika v kruzích /Filip Komberec/ . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28
Poezie
cizojazyčná:
Roger McGough: básně /překlad Dan Jedlička/. . . . . . . . . . . . . . . . 31
česká:
Próza
česká:
e. č. MK ČR: E 18358 / ISSN 1803-8077
Miroslav Fišmeister: Příručka pro prvočtenáře
/Tomáš Čada/ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Josef Formánek: Skvěle upletený cop /Jiří Lojín/ . . . . . . . . . . . . . . .
Yann Martel: Novým pohledem proti zkáze a zapomnění
/Vendula Andrejsová/ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Kamil Princ: Pozvánka na ples temných pudů
s básnickou noblesou /Aleš Misař/ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Ondřej Zajac: Experiment se čtenářem /Tomáš Čada/ . . . . . . . . . .
Steve Sem-Sandberg: Román jako dokument /Jan Hübsch/ . . . . . .
Věra Jomta: básně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Tomáš T. Kůs: básně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Petr Mezihorák: básně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Tomáš Míka: My Češi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Jan Sojka: básně. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
34
35
36
37
39
Tomáš Přibyl: 1.protiletadlová baterie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41
La Follia:
Ze života barokního skladatele – Kouzelný svět pana Telemanna
/Adam Krupička/. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49
...doporučuje:
Pavel Novotný . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51
obsah / 1
Vážené čtenářky, milí čtenáři,
Film
seriál:
Mizanscéna apokalypsy /Jana Marková/ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52
Zářivá apokalypsa /Nelly Wernischová/ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54
recenze:
Ocejchované Sudety /Ondřej Kamenický/ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57
minirecenze:
Moneyball odpálil homerun /Petr Semecký/ . . . . . . . . . . . . . . . . . 58
Vendeta maskuje tupost živočišností /Petr Semecký/ . . . . . . . . . 59
Warrior bojuje za rodinu i za svědomí /Petr Semecký/ . . . . . . . . . 60
J. Edgar bojuje s očekáváními i kily silikonu /Petr Semecký/ . . . . 61
Oscarový The Artist je příjemný, nikoliv zásadní /Petr Semecký/ . 62
Hudba
profil:
Kino LUfT – zpátky do garáží a sklepů? /Michal Milko/ . . . . . . . . . 63
Tom Waits se ohlíží zpět /Jiří Blažek/. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65
Prodavač: Trochu jiný panelákový pop /Jakub Horák/ . . . . . . . . . . 66
Výtvarné umění
Interview s výtvarným umělcem… Díl 3.
/Romana Bartůňková/ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68
Angažované umění: Zde! /Michal Kraus a Monika Svobodová/ . . 73
zamyšlení:
Vizuální podoba podzemní dopravy?
Světlo, dlouho tma, světlo, dlouho tma, světlo.
/Monika Svobodová/ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76
reportáž:
The Winner Takes It All? /Eva Mráziková/ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79
Divadlo
rozhovor:
Dojímá mě moment, když loutka ožije a já tomu věřím
/s Tomášem Běhalem rozmlouvala Lucie Vízková/ . . . . . . . . . . . . 81
úvaha:
Odpoutaný Lear /Lukáš Brychta/ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84
profil:
O divadle, které je Anti /Vladimír Novotný/ . . . . . . . . . . . . . . . . . 85
Ztracená existence /Tereza Tauchenová/ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87
Zajímavosti:
Z Caracasu k pralesní řece Caura /Miroslav Černý/ . . . . . . . . . . . 89
Dobrovolníci holocaustu i jinak postižení lidé /Jiří Kalát/ . . . . . . . 91
Výtvarná příloha:
Karel Kunc: Adorace procesu a hmoty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94
2/
obsah
h_aluze dvojčíslo 18—19 / zima 2011—jaro 2012
který dokázal plnit svá předsevzetí. Odchod pana Poláka citelně zasáhl i časopis H_aluze, protože právě
jeho práci H_aluze vděčila za kvalitní knihařské zpracování časopisu i sbírek. Nenapadl nás lepší způsob,
jak mu za to poděkovat, proto toto dvojčíslo Romanu
Polákovi věnujeme s díky a vzpomínkou.
Aby Jobových zvěstí nebylo málo, musím v tomto
úvodníku na závěr jasně říct, jak se to má s budoucí
existencí naší činnosti. Finanční rezervy pozvolna
vysychají, a tak po tomto dvojčíslu plánujeme již jen
jedno podzimní s tím, že se poté uložíme k zimnímu spánku a na jaře nás snad probudí nějaký ten
grant. Pokud ne budeme vycházet H_aluze v úsporném módu, a to elektronicky na našich stránkách
www.h-aluze.cz. Ovšem nemyslete si, že se chceme
se situací jen tak smířit. Plánován je benefiční minifestivál H_aluze, který se s největší pravděpodobností
uskuteční 15. září v café V Lese v Praze (www.cafevlese.cz). Všichni jste srdečně, vlastně co nejsrdečněji
zváni. Navíc promýšlíme různé varianty následného
fungování, a když vše půjde lépe než na začátku roku
2012, nezbavíte se nás tak snadno.
Přes všechny karamboly a pády je dvojčíslo 18 a 19
na světě. Čtěte jej pomalu a s rozvahou, ať Vám dlouho vydrží.
V Praze před odjezdem na křest
dvojčísla v Ústí nad Labem
/Tomáš Čada/
foto Nelly Wernischová
recenze:
nevím, jak začít. A tak začnu jedním velkým klišé.
Do první věty vepíšu onu neschopnost začátku a nějak se od ní odrazím. Je to samozřejmě vycpávka, ale
protentokrát mi ji odpusťte. Děkuji. Pokud se mi kdykoli předtím psaly úvodníky těžko, a to platilo téměř
o každém, nebyl žádný z nich jako tento, na dlouhou
dobu patrně můj poslední. Vzhledem k situaci kolem
časopisu je totiž na čase, aby se kapitánského kormidla ujal někdo jiný, jehož energie nebyla časopiseckými
mlýny semleta tak, jako ta má.
Dobrovolnické fungování H_aluze je dle mého věc
smysluplná, ač jako zainteresovaný nemám příliš
práva hodnotit, ale zároveň je to činnost vyčerpávající. Maximálním benefitem, který obdržíte, je totiž
pochvala od zadluženého kolegy či ještě zadluženější
kolegyně. A tak můj odchod z pozice šéfredaktora
bude jedinou pozitivní událostí zmíněnou v tomto
úvodníku. Na místo šéfredaktorky byla jednomyslně dosazena současná redaktorka filmové rubriky Nelly Wernischová, která možná postrádá něco
málo z mého literárního rozhledu, tento nedostatek
však plně vyvažuje značnou dávkou praktičnosti
a svědomitosti.
Na poslední číslo časopisu jste tentokrát čekali dlouho, proklatě dlouho. Z čísla osmnáctého se nakonec
stalo dvojčíslo a vše, co předcházelo jeho vydání, se
do něj otisklo. Od počátečního kotrmelení nad granty,
které se nekonaly, po ránu pod pás bez nejmenšího
varování.
Něco podobného se vždy píše těžko, protože se člověk bojí, aby zmíněné nevyznělo buď banálně, nebo
klišovitě upatlaně, nabubřele. 8. 3. 2012 nás opustil
Roman Polák. Tiskař, nakladatel, inspirativní člověk,
úvodník / 3
Vidím svět spíš jako hromadu sraček
než jako katedrálu
foto lfs.cz
Robert Sedláček (* 1973)
Scénárista, režisér a dokumentarista. Na začátku kariéry by bylo
možné Sedláčka označit za čistého dokumentaristu. Tematicky
se nejčastěji zaměřoval na snímky sledující politické
události a význačné a často kontroverzní osobnosti.
V jeho filmografii najdete ale i snímky o rasismu na konci
90. let (Skinheads), o porevolučním pornoprůmyslu
(České porno) či dokumentární rozhovor s Václavem
Bělohradským (Václav Bělohradský: Nikdo neposlouchá).
Jeho první hraný film, Pravidla lži, nelze nijak žánrově
zařadit. Film odehrávající se v terapeutické komunitě,
obsahuje prvky psychologického dramatu, thrilleru či
detektivního příběhu. Snímek byl zajímavý především
prokresleností jednotlivých charakterů. I u dalších filmů
zůstává Sedláček žánrově neukotvený a věrný pečlivé
psychologizaci svých postav. Až po zaznamenání tohoto
rozhovoru byl zatím poslední Sedláčkův snímek Rodina
je základ státu oceněn na předávání Cen české filmové
kritiky čtyřmi cenami, mimo jiné za režii a jako nejlepší
film roku 2011.
S Robertem Sedláčkem jsme hovořili o Danielu Landovi, počátcích korupce, procházkách podél moře,
Jaroslavu Haškovi či o Praze jako místu pro život.
Robert Sedláček při rozhovoru neúnavě gestikuloval, přecházel po místnosti, chvíli křičel, chvíli šeptal.
Rozhovor, který ze setkání vznikl, není příliš podobný
žurnalistickým prefabrikátům a nesnaží se jim podobat. Hovor byl veden spíše jako povídání u piva s někým, koho jste právě poznali. Tohoto ducha jsem se
snažil zachovat, i proto se ze spisovné češtiny klouže
k hovorové a nespisovné, proto nebyly upravovány
vulgarizmy a proto je v textu plno opakování a pauz.
Ačkoli jsme se s Robertem Sedláčkem bavili již v prosinci minulého roku, má rozhovor stále co nabídnout,
protože řada řešených problémů je nadčasových.
Ve svých filmech hodně reflektujete českou
současnost a českou mentalitu. Jakým způsobem se díváte na vlastenectví? Označil byste
se za vlastence?
4/
rozhovor
Je důležité si odpovědět, co považujete za vlastenectví. Moje cesta se teď velmi zásadně zkřížila s Danem Landou. Chci, aby hrál v mém filmu podstatnou
figuru, Emanuela Moravce. Toho Moravce, který byl
za doby protektorátu největší ostudou českých dějin, toho, který je označován jako největší kolaborant
s fašisty. Přitom pro něj bylo české vlastenectví velká
hodnota. Jenže, jak on vnímal vlastenectví, je mi velmi
vzdálené… Vím, že už nikam jinam nepůjdu. Patřím
do těchhle baráků, těchto malých vzdáleností, které
zároveň nesnáším. Nesnáším češtinu. Nesnáším český přízvuk. Mám ho spojený se spoustou hloupostí,
které jsem v životě slyšel. Jenže já nikdy žádný jazyk
líp nezvládnu. Já nejsem Kundera. Takže vlastenectví
je pro mě past, které neuniknu. Ne vězení, ale past.
To je ale dost nepříjemnej pocit… K tomu vězení
to nemá daleko.
Je to nepříjemnej pocit, ale jestli budu mít dál možnost živit se slovem, tak ten vztah bude stejný. Ambivalentní. Budu to tu nenávidět a zároveň… Budu
to tu nenávidět proto, že jiný prostor nemám… Když
jsem tady, tak chci pryč. Když jsem pryč, tak chci být
zpátky. Víte co? Mému pocitu vlastenectví je nejblíž
Gellner nebo Hašek. Vím, že nejsem vlastenec, když
se skáče kvůli fotbalu, hokeji nebo brečí po pádu
Pravidla lži (2006) / foto www.ceskatelevize.cz
h_aluze dvojčíslo 18—19 / zima 2011—jaro 2012
hokejistů někde. Tam, kde se zapalují svíčky a mává
se vlajkama, tam vlastenec nejsem. Jsem lhostejný.
Naopak lehce podrážděný z té hysterie. Na druhou
stranu, když jsem někde daleko… Když jsem byl v Texasu, v úplný prdeli, našel jsem tam hroby s českýma
jménama. Najednou jsem byl úplně dojatej. Mám to
s vlastenectvím tak, jako když se puberťáka zeptáte,
co si myslí, že má v životě smysl. Zmatené pocity.
Proč ve všech svých filmech utíkáte z Prahy?
Já jsem z ní utek i skutečně. Když jsem se po deseti
letech konečně ekonomicky postavil na nohy, tak jsem
si řekl. Ok. Děkuji, odcházím. Po deseti letech jsem
se sbalil a v roce 2006 odstěhoval.
Ptám se proto, že mě napadá, jestli ta Praha
není v rámci české mentality ta nejzajímavější
laboratoř?
To dáváte zase těžkou otázku. Záleží na tom, co hledáte. Řeknu hroznou věc. Já jsem si uvědomil, že
nepatřím nikam. Já už necítím sentiment ani ke Zlínu, ani k místu, kde žiju. Já všude žiju přechodně.
Tolikrát už jsem měnil adresu. Vždycky říkám, až mě
začnou poznávat sousedi, tak se odstěhuju. A ta Praha je prostě… No je největší, to je všechno. Praha je
nejnedejchatelnější.
Největší z Čechů (2010) / foto www.nejvetsizcechu.cz
A co jiná města?
Když přijdete do Brna nebo Ostravy, tak tam je pořád
nějaký pocit malosti. Já jsem teď byl už podruhé v divadle Petra Bezruče… Když to tam chytne dobrej režisér a ne nějakej matlák, tak ty herci jsou srovnatelní.
Ta inscenace, co jsem viděl, tak je lepší než Dejvické
divadlo. Ale je tam nějakej mindrák a já nevím proč.
Já jsem ho třeba vůči Praze nikdy neměl. Pro mě to
vždycky byla meta, kterou je třeba dobýt. Poznat.
A z tohoto titulu je Praha poznaná. Jak je velká, tak je
tu daleko víc věcí, který mě vůbec nezajímají.
Ale třeba v posledním filmu Rodina je základ
státu se navážíte do problematiky korupce
a v Praze…
Ale korupce je nejhorší na malých městech, ne v Praze. Protože na malých městech se lidi drží pod krkem.
Já jsem měl přítelkyni, její máma dělala na malý vesnici v potravinách. Pracovníci tam museli přepisovat
data spotřeby. Z párků mazat trvanlivost. Rozumíte?
Nedělali to v Praze anonymním lidem, ale svým bližním. Sousedům přes ulici. Korupce má v malým městě
daleko brutálnější podobu, proto já svý filmy strkám
na malý města. Je to tam daleko víc vidět. Kamil Fila
napsal výbornou větu. On občas zaperlí. Když viděl
Sráče, tak říkal: „Oni ti Sráči ukazují, jak my ve spodních patrech vytváříme prostor pro velkou korupci.“
Ne, že ryba smrdí od hlavy.
To znamená, že velká korupce je sice vidět, je
medializovaná, ale…
Mě nebaví vykládat, že Klaus je debil, protože ten
začátek je někde na tom malým městě. Začíná to maminkou, která zdraví každý den svý sousedy. Lidma,
který se zvou navzájem na svatby a pohřby. Ona to
nedělá někomu, kdo přijede na Žižkov z Modřan, ona
to dělá svým bližním. Dívá se jim přitom do očí. Proto
já utíkám z té Prahy, protože tady páchat zlo je jednodušší. Být zlý je v Praze jednodušší. Bělohradský
někde napsal: „Nejtěžší odpovědnost je být zlý tváří v tvář jedinci.“ Proto nás chce politika vidět jako
masu. Nikdo vám neslibuje něco konkrétně. Slibuje
to vaší redakci, vaší firmě,… Slíbí vám cokoli, ale vám
rozhovor / 5
osobně? To si budou dávat zatraceně bacha, co říkají.
Ubližovat anonymně, v tom jsme všichni zajedno, to
není zas takovej zločin.
Můžu se ještě vrátit k Landovi? Proč jste si vybral zrovna jeho? U něj to přeci bude vytvářet
zásadní spojitosti.
Landa není sráč, rozumíte? Není to polohvězdička, který by se někdo vysral do hlavy a ona plácala něčí bludy. Jestli plácá bludy, jsou to jeho bludy.
On je osobnost. Mě zajímají jenom osobnosti. Snaha
o jeho angažování není v tom, že chci hvězdu. On
s postavou Moravce souzní. Navíc by nehrál fašistu.
Nevím, jestli znáte tu historii… Moravec chtěl válčit
s Němci. Přijel za Benešem zcela mimo štábní kulturu
a chtěl udělat státní převrat. Zatknout Beneše za to,
že kapituloval po Mnichovu. On chtěl válku, zničující
válku. Naprostou. A ta frustrace z kapitulace byla tak
obrovská, že přetočil o sto osmdesát stupňů. Dal se
k fašounům. Scénář k filmu napsal Pavel Kosatík. Je
výbornej, mimochodem. Jsou tam neuvěřitelné výměny mezi Benešem a Moravcem. Beneš třeba říká: „Co
tady chcete z toho? Chcete mít z republiky hřbitov?“
Moravec se na něj dívá a říká: „Pane prezidente, ale
národy dělají hřbitovy. Národy bez hřbitovů a mohyl
jsou obyvatelstvo.“ Odvolává se na Židy a má pravdu.
Jenže Beneš má taky pravdu. Landa tyhle věci cítí
srdcem. On tohle klidně podepíše. On to nemusí hrát.
On si to fakt myslí.
Projevujete se jako společenský kritický pozorovatel, zároveň jste kritický i v rozhovorech,
kritizujete nejen společnost, ale i vládnoucí
elity. Přesto mi přijde, že tuto svou kritičnost
neventilujete v žádné občanské aktivitě. Myslíte si, že se samotným médiem filmu dá něco
měnit?
Já jsem si vybral cestu tvorby a společnost mi to zatím
umožňuje. Já nemám čas se někde angažovat, protože já furt něco dělám. Můžete se smát mým filmům,
můžete se smát mým názorům, a já to všechno připouštím, já se často mýlím. Často jsem nedůsledný,
polovičatý. Často jsem moc intenzivní. Možná moje
filmy nejsou dobrý, a já za dvacet let zjistím, že to bylo
všechno zbytečný. Ale jedno mi nemůžete upřít. Jsem
pracovitej. Kdybych nepracoval, tak se zblázním. Já
nemám čas někde běhat a někde něco pokřikovat.
A když si to tak vezmete, můžu se tvářit jako opozičník, kverulant. Ale ta společnost mě pořád nechává
dejchat. Dává mi peníze na filmy, i když jí to vracím
tím, že se jí šklebím. To je neuvěřitelný. Já nechápu,
6/
rozhovor
jak je ten systém vůbec možný. Jsem dvorní šašek?
Víte často si kladu tuhle otázku.
A je nějaká odpověď?
Byl jsem dneska v televizi a jsem jak v Jiříkově vidění.
Rodina je základ státu, pro mě to je těžký, ale to je
film, za kterej jsem dal 23 miliónů. Utratil jsem spoustu peněz za moje pitomý nápady. A on na to nikdo
nepřišel. Na to přišlo 15 tisíc lidí. Já se stydím znovu
jít před grantovou komisi a chtít po ní zase 25 milionů
na nový film. Dneska přijdu do televize a uzavírám
smlouvu na tři filmy o českých dějinách. Rozumíte?
Budu točit hraný film o Mnichovu, o Únoru... A to
mám jít vykřikovat, že je to na hovno? Můžete říct, že
jsem zkorumpovaný. Můžete říct, že si mě koupili. Tak
si mě koupili… Teď mě mají, momentálně. Nikdo mi
ale nekecá do práce. Nikdo mi neříká, co a jak mám
dělat. Doba nemůže být úplně blbá, když dává šanci
takovýmhle zjevům. Já s nikým nechodím na večírky,
nechodím na golf, protože já tam něco řeknu a pak
je z toho víc škody než užitku.
V jaké pozici v českém filmu teda jste?
To já nevím.
Mě třeba velmi zásadně pobavila a zároveň mě
z ní zamrazilo… z té úvodní scény v Největším
z Čechů. Jeden režisér s druhým režisérem si vyprávějí své náměty a ten druhý se vytasí s tím,
že jeho reklamní komedie o squashi zblajzne
x milionů. Tak se přece dělají české filmy. O golfu, o vinařích,…
Ale třeba Němec točí pro sebe. Když chce, točí… Petr
Marek si natočil Nic proti ničemu. Jařab si natočil
experimenty. Já bych to neviděl tak černě.
Já neříkám, že to vidím černě. Já se vás jen
ptám, jak to vidíte vy?
Já na ty reklamní blbosti taky nechodím. Je mi z nich
na zvracení. Ale prostě nevidím to tak černě. Vždyť
většina filmů musí bejt blbá. My jsme malej národ. My
nejsme Francie nebo Německo, kde je třicetimilionový trh. Tam ta minorita… Já se bojím, že je nás míň než
teploušů, těch co máme specifický vkus… Si to spočtěte. Tři procenta z 50 milionů a tři procenta z desíti.
Ve Francii to ta minorita zaplatí. Já nepotřebuju, aby
na mě přišlo 200 tisíc lidí. Ale myslím si, že moje filmy
mají potenciál, aby to vidělo třeba 100 tisíc.
A jak si teda vysvětlujete, že vám chodí tak málo
lidí?
h_aluze dvojčíslo 18—19 / zima 2011—jaro 2012
No, protože jsem takovej, nesympatickej.
Napadá mne otázka, proč máte vždycky tak
špatné PR?
Protože firma, která mne doteď produkovala, to neumí. PR je nezajímá. Počkejte na můj nový film. Měním
producenta. Muže v říji vidělo v televizi 1,7 milionu
lidí a nikdo nepřepnul. Má taky rekordní koeficient
nespokojenosti. Ale nepřepli.
Ještě si rýpnu. Proč jste králem antikomerčních
plakátů?
No, pozor! Protože komerční plakáty jsou mi odporné.
Rozumíte? Viděl jste tu Rodinu, to je plakát. To je
Krištof Kintera. Mně se líbí. Co chcete na plakátu?
Ty tlamy jak tam stojí, ty blazeovaná tlamy? Byl jste
někdy v Pinakotéce v Mnichově?
Ne.
Tam je zásadní expozice. Je tam hangár velikosti tělocvičny, kde je figurkový porcelán. To byla velká móda.
Už po deseti minutách, tisíci figurkách, se vám chce
blít. A to je estetika filmového plakátu. Vždycky když
jdu do multiplexu, mně se chce zvracet z filmových
plakátů, protože mám pocit, jako bych chodil tou Pinakotékou. Jak je to stejné… Ty obličeje nemají nic
v ksichtu, jsou prázdné. O mém plakátu můžete říct,
že je strašný, ale nemůžete říct, že je sterilní.
Ale na druhou stranu si musíte uvědomit, že ty
ksichty fungují…
Pro mnoho lidí nefungují. Rád chodím podél moře, podél oceánu. Obrovský vlny, ty tabule se na vás valí…
Když jste někde v letovisku, tak v podvečer nebo ráno
lidi chodí. A teď jsou skupinky, které žvaní. Plkají,
plkají, plkají. A pak jsou lidé, není jich tolik jako těch
skupinek, a ti jsou sami. Míjejí se. Občas se na sebe
podívají, pohrouženi sami do svých myšlenek. Nechtějí být rušeni. Je to něco jako modlitba. Já jsem tohle.
Točím filmy pro tyhle lidi. To jsou lidi, kteří nejsou
standard. A je nás dost. Akorát nás není tolik jako
těch skupin, které aby něco prožily, musí o tom pindat
mezi sebou. Někam patřím a musím si to přiznat.
A nedostáváte se tak trochu do rozporu?
Mezi čím?
Tím, že chcete 100 tisíc diváků, a zároveň tvrdíte, že se nechcete přizpůsobovat. Myslíte
si, že takto nastavených 100 tisíc diváků tady
existuje?
Když se chodí na filmy Bohdana Slámy?. Když přijde
70 tis. lidí na ten komiks, toho Nebela, rozumíte?
Ale Nebel má za sebou značku, Rudiše, kterej
má jméno.
Kolik knížek Rudiš prodává?
Dost na to, aby se psaním uživil?
Tak dobře, pět tisíc, sedm tisíc?
To netuším, nejsem jeho nakladatelem. Každopádně kolem Aloise Nebela vznikl určitý kult.
Kult, no. Až natočím dvacátý film, tak bude kult kolem
mě. Člověk se k tomu musí propracovat. Je to otázka
práce. To je jak ve filmu s Jackem Nicholsonem, Čínská čtvrť, kde říká John Huston: „Co má společného
politik a kurva? Stávají se váženými, když vydrží dostatečně dlouho.“ Totéž platí i pro umělce. Takže ještě
natočím pár filmů a ten kult ze sebe udělám.
Jaký váš film byl vlastně ten nejúspěšnější?
Muži v říji.
Díky tomu, že byl v televizi, nebo díky kinu?
Já myslím, že kvůli žánru a obsahu. Ty lopaty šly
na Trošku. Ten název a všechno. Šly na Slunce, seno.
Myslivci, troubení…a bude prdel. Zedníček. Hahaha…
Bude legrace. No, nebyla. A přece 70 tisíc. Ubezpečuju vás, že jestli budu dělat s Bolkem Polívkou
Kurvahošigutntág, tak ty statisíce do kin naženu.
Tomu věřím… Spíš překvapuje, že v něčem takovém hodláte…
Viděl jste ten film?
Kurvahošigutntág? Viděl.
To je jeden z nejlepších filmů 90. let, pro mě. Já nejsem měřítkem vkusu, ale pro mě je to jeden z nejlepších filmů 90. let, protože… Vy jste jak starej?
Dvacet šest…
…dvacet šest, takže si to pamatovat nemůžete. Ten
film je z roku 1992, viděl dopředu. Nemůžu mluvit
za všechny, ale většina z nás byla posedlá. Mysleli
jsme, že vybudujeme lepší zítřky. Ten film jako první
říká, podívejte, kde jste. Tohle je ten kapitalismus.
Ukázal to brutálně. Co to je? Co jsou ty zbohatlíci zač?
Jakou mají mentalitu? Ukázal to přehnaně, vulgárně. Ten film nezestárl. Je výbornej. Laťka je strašně
vysoko.
rozhovor / 7
Mně jde spíš o to, jestli se Bolek Polívka nestal
tím, co v tom filmu zesměšňoval?
Ano, ano, ale má schopnost se vidět.
A myslíte si, že si to dokáže promítnout?
Vzhledem k tomu, že jsem četl scénář, tak to vím.
Oslovil mě jako režiséra. I to je něco. Ne, že já jsem
tak kvalitní… On mě vytáh z undergroundu jak zajíce
za uši. Dal mi svůj scénář.
Na druhou stranu si myslím, že tady nefunguje
moc režisérů, kteří mají renomé jako vy…
To nic neznamená. Renomé je jedna věc. Když mám
v sobě šest dvojek vína a už prostě…propadám se, tak
si můžu přečíst pár recenzí. Jenže to vůbec nic neznamená. Pochopíte, co jste za režiséra, když přijdete
do televize s projektem. Pochopíte, jak významný jste
režisér. Jste hovno.
V tomto se samozřejmě nevyznám…
Svěrák je chudák úplně stejně, rozumíte? Ten se musí
cítit ještě hůř, protože ten má aspoň Oscara.
Jestli se mohu vrátit k tomu renomé. Domnívám
se, že když chci udělat kvalitní film, tak oslovím
kvalitního režiséra. Nepudu za Vejdělkem, když
vím, že točí šméčka, i když mu na to chodí lidi.
Ale primárně přece chcete, aby vám na to chodili
lidi. K čemu natočit film pro 20 tisíc lidí. To můžete zabalit. Utratíme 40 milionů za film, na kterej…
Mimochodem, ten producent, který chce Kurva hoši
dělat, je velmi slušnej. To je první filmový producent
u nás. Dělal Černé barony, Tankový prapor, Kolju
spoluprodukoval. A pak to opustil. Teď se chce vrátit
skrz Bolka. Ten nechce shánět 40 milionů, aby přišlo
20 tisíc diváků. A oni půjdou na Bolka, oni nepůjdou
na Sedláčka. Zakryjeme jméno Sedláček a oni půjdou
na toho Bolka.
Ještě se vrátím k těm plakátům… Ta Rodina
měla velmi dobrej start. Dobře se o tom psalo… Budiž, kdo čte recenze? Na druhou stranu
recenze vzbudily jistě ve čtenářích očekávání.
Start na Letní filmové škole taky nebyl nejhorší.
Když jsem hledal rozhovory s vámi, tak jste jich
v rámci Rodiny udělal obrovské množství. A pak
použijete takový plakát. A divák najednou vůbec
neví, na co jde… Co si z toho vezme.
Co mám s tím dělat, rozumíte? Já chci žít svůj příběh. Nechci ztrácet čas tím, že budu naplňovat očekávání druhých. To je měšťácký model. Chci za sebou
8/
rozhovor
nechávat takové stopy, které poznám. Až se podívám
zpátky za sebe, až mi bude padesát, šedesát, až budu
ještě víc tlustej, nebude mi stát a podivám se za sebe,
tak aspoň něco ať mě zahřeje. Ať se neotočím a nevidím jenom, jak jsem se snažil někomu zalíbit. Já
chci vidět sebe. Chci v těch svých stopách vidět svoji
mentalitu. To je ten zázrak, kterej tvůrce má. V těch
prefabrikátech pro davy sebe nenajdu. Šťastnější nebudu, ale budu se cítit líp.
To je fakt, že ve spoustě rozhovorů říkáte, že
jste nešťastný.
Lze být v životě šťastnej? Proč když se lidi potkaj, tak
musí chlastat, hulit? Proč nemůžou bejt střízlivý sedm
dní v týdnu? Proč? Když jsou šťastný? Jsou nešťastný.
Jsou v prdeli a štěstí je třeba dopovat chemií. Já to
nekritizuju, já ho dopuju taky?
Nakolik se promítáte ve svých filmech?
To je taková psychoanalytická otázka…
…spíš pitomá.
Jo, je pitomá. Já jinou než svoji životní zkušenost nemám. Dneska jsem se pohádal na FAMU festu. Byl
jsem tam v porotě. Bylo to sympatické v tom, že neexistuje žádný vítěz. Není tam modelka mezi filmy.
Žádný stupidní Český lev. Na FAMU dostali rozum.
Viděl jsem blok tří filmů a k těm jsem se vyjadřoval.
S jedním autorem, který mimochodem byl nejlepší,
jsem se pohádal. Ten film se mi líbil nejvíc a postoj
režiséra nejmíň. Strašně mě nasral. Nebyla s ním řeč.
Ale to nic nemění na tom, že se mu podařil skvělej
dokument. Ale v jednom mi byl sympatickej, když
řekl, že nemá jiný životní měřítko, jak vidět svět,
kromě toho svého. A v tu chvíli jsem pochopil, že
kromě toho, že je mi nesympatickej, tak je už i moudrej. Potud na tu vaši otázku. Já nemám jiný měřítko.
A nemůžu za to, že moje životní zkušenost je taková, že vidím svět spíš jako hromadu sraček, než jako
katedrálu.
No, to se skoro naskýtá otázka, proč ho pořád
žijete?
A co mám dělat, pověsit se?
Víte co? Když mluvíte takhle negativisticky…
To není negativistické! To je realistický. Asi žijete
v nějakým lepším světě. Žijete ve světě, kde si lidi nelžou, nepodvádějí se, nejsou egoističtí, nejsou sobečtí,
neupřednostňují svůj vlastní zájem před druhýma.
Nepřetvařují se. Možná jsem se narodil jenom mezi
h_aluze dvojčíslo 18—19 / zima 2011—jaro 2012
samé špatné lidi. Já jsem poznal svět, kde nejvyšší
mravní hodnota je můj vlastní prospěch. Kam se podívám. Lidi se přetvařují, lžou,…
prostě… Dyť Cikáni jsou taky Češi, takže vlastně je
to i jejich heslo. Víte, takhle se na to díval Hašek.
Takhle to beru.
Pak ale přece existují nějaké ostrůvky, kde se
pohybujete a je vám tam dobře. Nebo ne?
Existujou, dobře je mi v té tvorbě. Dyť já na lidi nehážu sračky. Já neříkám, že nestojí za to žít. Proto
mám rád Balabána. Na rozdíl od Kundery Balabán,
jakkoli je temný, tak jeho hrdinové nikdy neříkají, to
že já jsem ve sračkách, znamená, že svět je ve sračkách. Oni řeší sami sebe. A Balabán z tragédie jednotlivce nedělá tragédii světa. Tím se liší od Kundery. Kunderova věta: „Každé seskupení lidí je malý
model lidstva a proto je třeba nenávidět lidstvo.“ Já
se tady v Česku, pohybuju mezi Kunderou a Balabánem. A do toho miluju Haška, kterej je neříditelná
střela. A Gellnera… Když jste se ptal na vlastenectví.
Nejlepší odpovědí na vlastenectví je Gellnerův přístup, když ho vlast povolá do zbraně. Odejde do lesů
v první linii.
Jenže ten Landa to přece tak nemyslí…
Já vám na to neumím odpovědět, protože jste zaujatej.
Gellner je vlastně jedno z největších tajemství
naší literatury…
Samozřejmě, že je, ale zároveň jeden z velkých géniů. Ironik, cynik a přitom úplně zranitelnej, měkkej
chlapík. Takže když se ptáte na vlastenectví, když
se položí tahle otázka, tak já myslím často na toho
Gellnera. A u Haška mám krásnou historku. Když
byl rudým komisařem, když viděl, jaký bastardi se
dostávají do legií. Tak šel od toho. Šel mezi rudé a měl
na Uralu dost vysokou pozici. Potom když se vrátil
do Prahy, tak mu jeden z těch generálů z legií říkal:
„Hašku, ty kdyby ses mi tenkrát dostal do rukou,
tak tě nechám zastřelit.“ Hašek v tý hospodě někde
na Národní třídě říká: „Nováku, a ty kdyby ses mi
tehdy dostal do rukou, tak tě zase pustím.“ A tím to
pro něj zhaslo. Hašek byl větší vlastenec než všichni
pitomci okolo, co mávali fangličkami. Jemu stačilo, že
ten generál je Čech.
Já netvrdím, že Landa jako osoba je
nebezpečnej…
Možná jsem nebezpečnější já, svým relativizmem,
kterej připouští úplně všechno, až se to rozmělní.
Landa není člověk násilí. Texaský hřbitov, vrátím se
k němu… Vlastenectví je jedna z forem sentimentu.
A tenhle sentiment každej nějak využívá, většinou
politicky a…
To se dostáváme zpátky k Landovi. Jak s tímhle
postojem můžete pracovat s člověkem, který
bude na koncertech vykřikovat Čechy Čechům?
Já nevím, mně to přijde hrozně hloupý.
Já se toho neúčastním a stejně jako na žádné demonstraci nebudu křičet „Špína a hnus kapitalismus“
nebo „Klaus je blbec“ nebo „Zrušte KSČM“… Ať si lidi
zařvou, víte, jaký věci se řvou na hokeji, na fotbale?
Když je na ledě někdo zraněnej, jak tribuny skandují: „Seberte to hovno.“ To je horší… Čechy Čechům,
Vy jste vlastně docela nebezpečnej člověk…
Protože hodně přemýšlím a docela dost jsem toho
viděl. Díky dokumentaristice jsem prolezl kus světa.
Nevím, kterej už to byl režisér… Když se ho ptali, co
to je být režisérem, odpověděl: „Vemte batoh na záda
a projděte Evropu napříč. Aspoň dva roky běžte. Pak
jste režisér.“ Já jsem měl v životě štěstí, rozumíte? Já
jsem byl lopata, která… Začínal jsem jako pomocná
pracovní síla. A život to zařídil jinak. Cesta, to je nejzajímavější poloha.
Já vím, že jsem zaujatej.
Je dobrý to přiznat. To je v pořádku, já jsem taky
zaujatej. Já jsem se na Landovi udělal. Já jsem o něm
natočil dokument. O Landovi, o Orlíku, na kterej koukali z BBC. Nastartovala se tak moje kariéra. Já jsem
ho spojil s hákovýma křížema, s nacistama. Psal se
rok 1996. Já jsem natočil dokument o Orlíku. To je
jeden z mých nejinvestigativnějších filmů, co jsem
kdy udělal. Sám jsem podával trestní oznámení, když
Cikány nepouštěli na diskotéky. Já jsem to skrytou
kamerou celý natočil. Do Mladý fronty jsem psal komentáře. Ale to není rozpolcenost. Všichni v mládí
děláme blbosti, z přetlaku. Landa není nebezpečný. Já
to vidím jinak. Všichni jsme barometrem společnosti.
Tak dobře. Landa ho zneužívá umělecky…
Stejně jako já zneužívám neklid v lidech. Sovy nejsou
tím, čím se zdají být. I ten nejpevnější charakter má
v sobě zároveň to druhý. Kurvu budu utvrzovat v tom,
že je světice, čistá holka. Čistou holku budu utvrzovat
v tom, že je kurva. Mohu se dívat, co s tím udělá,
protože vím, že částečně to v ní je. Já tohle zneužívám
ve svých filmech. Za ctností je špinavost a za špínou
je…je touha po tom bejt čistej.
rozhovor / 9
akorát Boccacio je slavnej, protože je to starý, ale ty
blbosti jsou úplně stejný. Zkoušel jste to číst? Někdy
si to přečtěte. O tom jak se píglujou v klášteře a je to
hrozně vtipný, že někdo pígluje všechny a představenou naposled, rozumíte? On nedělá nic pokleslého
ve smyslu, co by tu nebylo, on dělá Boccacia.
Rodina je základ státu (2011) / foto www.ceskatelevize.cz
Je to ve vašich filmech?
Jasně. Koukejte na lidi, co ta cesta s nima dělá. Položte jim protiotázku. Nabídněte jim to, co jsou. Nabídněte jim to, co odmítají. A koukejte, co to s nima bude
dělat. Tím já se zabývám ve filmech. Ve skutečnosti
takhle lidi nezkoušim, já nejsem manipulátor. V životě
si vážím naprosto nejvíc rovných vztahů. Proto mám
tak málo přátel, protože vyžaduju naprostou přímost.
Většina lidí nechce být přímých. Často se v tom míjíme, rozumíte? Často bouchnu a řeknu přesně, co
si myslím. Pak zjistím, že jsem měl málo informací.
Tak přilezu za týden a říkám, promiň, jsem blbec. Ale
to je tvorba, zkoumat povahu člověka. Landa nejde
přes nějakou hranici. On má hranice, naprosto pevné a za ně nejde. Já jsem možná nebezpečnější než
on, protože já ty hranice nemám, já je zkoumám. Samozřejmě nikoho nikdy nikam nezavedu, nezneužiju
nebo nezabiju. Moc dobře vím, co je dobro a zlo. Ale
v tvorbě klidně ty role převrátím. Z hajzla udělám
světici. Rodina je základ státu. To je od začátku psaný
tímhle způsobem. Pojďte, ukážu vám hajzla, abyste
se do něj mohli zamilovat. Až potom chci, aby vám
došlo, komu jste fandili. Jestli vůbec jste schopný, aby
vám to došlo.
10 /
rozhovor
A co ty interpretace?
Dík nim mám exkluzivní možnost terapie. Já se z těch
textů dozvídám o sobě od lidí, kteří jsou chytřejší
než já. Aspoň rozhledem v určitém oboru. Je úžasný,
že o vás přemýšlejí lidi, kteří jsou o level jinde. To
je luxus jako prase. A klidně mě můžou kritizovat,
odepsat. Mně to už dneska nevadí. Teď jsem to řešil
s těma famákama. Říkám jim. Neurážejte se, že vás
kritizuju. Já vás neposílám do řiti, že jste blbí. Mně se
třeba nelíbí, co jste udělali. Nebo se mi líbí váš film,
ale nelíbí se mi, co říkáte. Zvykněte si na to. Já vám
h_aluze dvojčíslo 18—19 / zima 2011—jaro 2012
To znamená, že kritická reflexe vaší práce je pro
vás důležitá…
Naprosto. Já čtu všechno od Spáčilový po nešťastníky na ČSFD, co si tam plivají ty hořký sliny. Já si
přečtu všechno. A je to pro mě důležité. Nejhorší je
lhostejnost. I nenávist je určitá forma lásky. Nejvíc
mi ubližuje, když zjistím, že jsem udělal něco, co je
někomu úplně lhostejné. Chytřejší to ví, lhostejností
se dá báječně ubližovat, protože funguje na všechny.
Koukáte se na své filmy?
Koukám no, někdy když jsem opilej, tak si je pustím.
Člověk je marnivý a je to silnější než já. A víte proč?
V každém filmu je totiž stopa, o které jsme mluvili. Film je strašně moc práce. Dva roky přemýšlení,
rok psaní, rok natáčení. Je to kus vašeho života a já
za těma obrazama vidím, jak to vznikalo. Koho jsem
měl tehdy rád, koho jsem rád neměl, kde jsem měl
depresi, kde jsem se ztratil a vůbec nevěděl, co jsem
točil, víte? Film je pro mě diář. Za těma záběrama
jsou schovaný mý osobní vzpomínky. Třeba v úseku
tří čtyř let. Ano, občas se opiju a pustím si svůj film,
ale ne proto, abych se díval na svůj film, ale proto,
že mi z těch záběrů vyskakují osobní věci, které byly
za těma záběrama.
/Tomáš Čada/
autor je studentem bohemistiky na
PF UJEP a Filmových studií na FF UK
foto Nelly Wernischová
V jednom z rozhovorů jste řekl, že se cítíte jako
novinář. Novináře charakterizujete jako někoho,
kdo si klade otázky, proč mu informaci někdo
dává a jakým způsobem mu informaci dává.
Myslíte si, že současná česká novinařina si ty
otázky klade?
Stejně jako řeknete český film je takový a takový…
Ony jsou vždycky okraje. Je to Vejdělek a je to…
Mimochodem na Vejdělka, což jako sečtělej člověk
oceníte, nebo by vás to mělo alespoň intelektuálně
vyprovokovat… Vejdělek nedělá blbosti nebo jalovosti, jedna z nejslavnějších knih se jmenuje Dekameron
a napsal to Boccacio. To jsou přesně tyhlety píčoviny,
Myslím, že problém je, že funkce umění se
od dob Boccacia poněkud změnila…
Ne. Jen přibylo jeho interpretací, to je všechno. Přibylo interpretací umění. Zmizelo kanonické vidění.
Funkce umění je stejná. Substituuje skutečnost. Nahrazuje nový, jiný svět. Umění je něco, čím se můžeme
dotknout. Já, když jsem poprvé chtěl doma pustit svý
kamarádce porno, tak jsem jí nejdřív pustil Kubricka.
Eyes Wide Shut. Pustil jsem jí to, a když jsem zjistil,
že jí to nevadí, tak jsem pustil porno. Umění je pořád
stejný, to vysoký i to nízký vám umožňuje s někým
nalézt krok. Jít s někým, kdo vidí věci podobně jako
vy. Proč se lidi balí na diskotékách, zábavách, party?
Protože přesně tam zjistí, kdo poslouchá stejnou hudbu, dívá se na stejný filmy. Umění je kontaktní záležitost, protože sám dialog velmi často nestačí. Umění je
zprostředkovatelem cesty ke druhému. Ze žvástů to
nezjistíte. Vztahy mezi lidma jsou iracionální, mimo
slova. Pro to, aby vás člověk miloval, se nemusíte
vůbec snažit. Dekameron je porno. Rozumíte? Chcete
pokročit s ženskou, tak se zeptáte, četlas toto? Kundera je ideální. Ale proletariát nebude číst Kunderu,
ten potřebuje Boccacia, ten potřebuje Vejdělka. Aby
si lidi mohli v těch pětačtyřiceti představit, jaký by
to bylo, kdyby si zašukali každej s někým jiným. Stejně tak fungují filmy vysoce intelektuální. Můžete se
identifikovat. Hledáte lidi, kteří po břehu moře chodí
sami. Protože k moři nemůžete jezdit každej den, tak
je prostě najdete v kině, nebo na festivalu náročnýho
filmu, v knihovně nad knížkou. Všeho je jak sraček.
Interpretací je taky jak sraček. Ale role umění je vždy
stejná. V umění se stmelujete. A to je celý.
nechci ublížit, nechci vás poškodit. Tvorba je unikátní
možnost, jak si říct o zrcadlo sebe sama. Kdo to má
takovýto luxus?
rozhovor / 11
Dobeš není nějakou patologií současné
vysokoškolské politiky, ale její esencí
foto archiv autora
Jan Gruber je student 5. ročníku
historie FF UK, aktivista, člen iniciativy Za svobodné vysoké školy.
Po Týdnu neklidu, který uspořádala iniciativa Za svobodné vysoké školy, to vypadá, že se vysokoškolská
obec probouzí, poněkud ostýchavě se spojuje a snaží
se působit jednotně. Ve většině médií byla iniciativa
prezentována jako vzdoro projekt proti současnému
ministru školství Mgr. Josefu Dobešovi a proti platbě
školného. Kvůli jeho odmítnutí získali studenti nálepky parazitů a flákačů, stál však celý protest jen
na těchto třecích bodech, nebo je za ním víc? Obecnější otázky ohledně iniciativy se pokusil zodpovědět
jeden z jejích představitelů, Jan Gruber.
Co je cílem této iniciativy?
Naším cílem, který je patrný z našeho prohlášení, je
stažení obou připravovaných věcných záměrů zákonů
(o vysokých školách a o finanční pomoci studentů)
z dalšího projednávání, neboť se domníváme, že reforma, která by z těchto věcných záměrů zákonů vzešla,
by nejenom českému vysokému školství neprospěla,
ale naopak by na něm napáchala obrovské škody.
Nakolik souvisí odpor proti věcným návrhům
zákona s osobností a působením Mgr. Jose-
12 /
stalo se
Změnilo by chování iniciativy jeho případné
odvolání?
Jak je patrné z mé předchozí odpovědi, tak zřejmě
nikoliv. Pokud bude vláda prosazovat nadále podobnou politiku, jejímž hlavními cíly jsou: privatizace vysokých škol a zavádění tržní logiky na akademickou
půdu, tak se pro nás nic nemění.
Vnímáte souvislost mezi věcnými návrhy zákona
a zbývající vládní politikou?
Samozřejmě. Vysokoškolská reforma vychází ze stejné – neoliberální – logiky jako mnohé jiné reformy.
Ve své podstatě jde stále o stejnou hru – vytváření
umělých deficitů v různých oblastech veřejného sektoru, ty jsou následně „usvědčeny“ z nekonkurenceshopnosti, neefektivnosti a otevře se cesta k jejich
privatizaci.
Lze tuto politiku změnit?
Kdybychom si nemysleli, že lze něco změnit, rozhodně bychom nevyráželi do ulic, neprotestovali.
Podporu vám vyjádřily například Českomoravská konfederace odborových svazů či prezidium herecká asociace, co si slibujete od podpory
těchto organizací?
Jsme za tuto podporu vděční. Myslím, že z jejich slov
je dobře patrné, že nebojujeme pouze za své partikulární zájmy. Podpora odborářů je tou nejlepší odpovědí
na vyjádření ministra Dobeše, který řekl, že nechápe, proč by prodavačka v samoobsluze měla dotovat
h_aluze dvojčíslo 18—19 / zima 2011—jaro 2012
Věcné návrhy zákona byly poměrně jednoznačně
odmítnuty vysokoškolskou obcí. Přesto, existují
nějaké třecí body, kde by se zástupci jednotlivých vysokých škol a univerzit mohli zásadně
rozcházet?
Ano, takové body existují. Jedním z nich je samozřejmě školné – někteří by ho uvítali, jiní nikoliv. Momentálně panuje shoda na tom, že v navrhované podobě
je nepřijatelné. Ať ho ministr Dobeš nazývá jakkoliv.
Dalším problematickým momentem je jistě otázka
diverzifikace a s ní spojené financování. O tom se
napříč akademickými obcemi dlouho diskutuje, ale
zatím se nepodařilo najít konsenzus.
Nakolik Vaše iniciativa spolupracuje s jednotlivými vysokoškolskými pracovišti?
Pokud jde o přímé zapojení celých ústavů či seminářů
do činnosti iniciativy, tak k tomu prozatím nedošlo,
ale jednotlivci se k nám připojují.
Jak si vysvětlujete, že jsou ve věcných návrzích
vesměs ignorovány soukromé vysoké školy?
Ministerstvo školství svým prosazováním věcných záměrů zákonů tlačí na veřejné vysoké školy. Zavedením
školného je hodlá zbavit důležité „komparativní výhody“ oproti soukromým školám, výhody, která by podle
demografických odhadů řadě soukromých vysokých
škol v kombinaci s méně početnými populačními ročníky zřejmě zlomila vaz. Útokem na jejich samosprávu
se snaží připodobnit veřejné školy soukromým. Chce
tak přimět lepšího z dvojice, aby snížil svou úroveň.
V převráceném světě současného ministerstva školství se toto vše prý dělá proto, aby se pozvedla „kvalita“ českého školství a dodala se mu „mezinárodní
konkurenceschopnost“.
V případě, že vláda vezme na zřetel vaši iniciativu, jakým způsobem s ní hodláte komunikovat?
Zda vůbec.
Momentálně nemáme potřebu jednat s vládou ani
s ministrem. Náš požadavek je jasný – nejprve stažení věcných záměrů zákonů z legislativního procesu a poté, pokud bude nadále chuť reformovat, tak
nejprve analyzovat problémy vysokých škol, otevřít
ideovou debatu a ptát se, jaké chceme vysoké školství. Navíc pro jednání s ministerstvem tu existují
reprezentace vysokých škol, které byly demokraticky
zvoleny, ty by měly jednání vést.
Znamená to tedy, že iniciativa by se v případě
stažení věcných záměrů zákona rozpustila?
To si nemyslím. České vysoké školství má problémy
– na tom se shodneme všichni –, je třeba na ně upozorňovat, bavit se o možnostech jejich řešení. Zde by
iniciativa mohla v budoucnu jistě nějakou roli sehrát,
ale to jsou příliš daleké výhledy.
/Tomáš Čada/
autor je studentem bohemistiky na
PF UJEP a Filmových studií na FF UK
foto Nelly Wernischová
Kdo stojí za iniciativou Za svobodné vysoké
školy?
Iniciativa Za svobodné školy vznikla spontánně v návaznosti na demonstraci na podporu jednání České
konference rektorů a Rady vysokých škol na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy 14. 12. 2011.
Sdružuje studenty, akademiky, ale i ty, kteří nejsou
členy žádné akademické obce. Vzhledem k tomu, že
nemá žádnou formální strukturu, ani vedení, tak nelze
přesně odpovědět, kdo za ní stojí. Jednoduše je možné
říct, že k iniciativě se hlásí ti, kterým není lhostejný
osud českého vysokého školství a souhlasí s naším
prohlášením, případně se účastní jednotlivých akcí.
fa Dobeše v roli ministra školství, mládeže
a tělovýchovy?
Již několikrát jsme zdůrazňovali fakt, že cílem protestů není zbavení se ministra Josefa Dobeše, ale
stažení oněch věcných záměrů zákonů. Dobeš není
nějakou patologií současné vysokoškolské politiky, ale
její esencí. Vzhledem k jeho neobratnosti a nekompetentnosti je tato politika pouze zřetelnější. Rozhodně
si nemyslíme, že by se něco vyřešilo, kdyby na ministerstvu seděl nějaký schopnější úředník. Ne! Jde nám
skutečně o vysokoškolskou politiku této vlády jako
celek, jejíž ideový základ odmítáme.
vzdělání vysokoškolákovi. Takovými výroky se ministr
Dobeš snaží společnost jen štěpit. Solidární reakce
pracujících navíc ukázala, že jeho úvaha byla mylná.
PAF 2011: Vzpomínáme
Když jsme v prosinci 2010 poprvé vyrazili do Olomouce na Přehlídku animovaných filmů (PAF), byli
jsme za redakci H_aluze dva (chvilku i tři), jeli jsme
vlakem a spali v tělocvičně církevní školy Sv. Voršily.
Zopakovat se to v takto příznivé konstelaci nepodařilo
– na minulý ročník jsem vyrazil sám, neboť mí filmumilovní souputníci se patrně (ať už finančně, časově
či energeticky) vydali v Jihlavě na MFDF. Zpočátku
jsem tak trochu truchlil po přítomnosti Nelly Wernischové, neboť (soudě dle počtu zhlédnutých projekcí a sepsaných článků na blogu H_aluze) jsme byli
evidentně výkonný tandem a máloco nám uniklo. Což
bylo ovšem dáno i tím, že projekce, přednášky a další
program se během festivalu (až na výjimky) opakovaly, zatímco tentokrát se (až na výjimky) neopakovaly.
Pro mou nerozhodnou povahu to byly krušné chvilky,
nicméně i tak jsem leccos stihnul.
Jubilejní 10. ročník (na zahájení avizovaný také jako
„nejubilejní“, neboť byl připraven se stejnou péčí jako
ročníky předešlé) nabídnul tři hlavní témata: v sekci
Holci a kluky v animaci mělo publikum možnost
vyzkoušet si „jiné čtení“ klasických animovaných
stalo se / 13
Česká televize parkuje u Konviktu / foto Miloš Makovský
Archifon I. Tomáše Dvořáka a Dana Gregora / foto Miloš Makovský
Ukázka z knihy Ztracená perspektiva Jana Šrámka aka VJ Koloucha / foto archiv Jana Šrámka
příběhů, např. v pomyslném duelu Betty Boop
a Disneyho Sněhurky. Sekce Světlo a tma živé animace nabídla hraniční a netradiční postupy v animaci a budování projekčních prostorů. Třetí sekce – PAF
Rewind – pak reflektovala konkrétní animační techniku, rotoskopii. Název možná bude na první pohled
neznámý, využívá ji ale jak zmíněná letitá Sněhurka,
tak třeba loňský Alois Nebel. Na PAFu nechyběla ani
tradiční soutěž Jiné vize, v níž tentokrát zvítězila
Alexandra Moralesová s audiovizuálním dílem Kůže.
Půjdu-li po konkrétních zážitcích, rád bych zmínil performance Kouzelná skříňka Jana Kulky – „subjektivní
film“, který si každý divák může dotvořit po svém.
Autor vychází z jevů, které zkoumal Jan Evangelista
Purkyně a na plátno promítá různou rychlostí rotující
spirály, nechává prolínat barvy, tvary, sype písek, lije
vodu... Divákovo mhouření očí, naklánění hlavy či
mávání rukou před obličejem pak dokáže tyto optické
vjemy variovat na tisíc a jeden způsob.
Podobně hravým způsobem, ačkoli již bez optických
klamů, byl pojatý také Domácí biograf nepříliš známé, již zesnulé, pra-animátorky a umělkyně Milady
Marešové. Její „kramářskou píseň“, určenou původně pro domácí promítačku a malý okruh rodiny a přátel, představila historička umění Martina
Pachmanová.
O historii, byť ne tak dávné, přednášel i animátor
a umělec Pavel Ryška – představil nostalgický/inspirativní/zábavný (bude záležet na věku eventuálního
návštěvníka) web Padesátky.info, na kterém se dozvíme, jak se na naše pole dostává zákeřný americký
Brouk Bramborouk (v autentických ilustracích Ondřeje Sekory), zda je lepší lehnout si k atomovému
hřibu nohama či hlavou a jakým velikým okruhem
se do našich knih vrací čistá typografie uplynulých
dekád.
Různým způsobem se dalo pohlížet i na videomappingovou instalaci Archifon Dana Gregora a Tomáše
Dvořáka – někdo se bavil, jiný zíral s otevřenou pusou... Pro mě osobně (a troufám si říci, že i pro řadu
jiných návštěvníků) se jednalo o vrcholný zážitek
PAFu 2011, a náležitě jsem se o něm rozvášnil již
na blogu H_aluze. Zmíněným autorům se podařilo
samo nitro Uměleckého centra Konvikt – barokní
Kapli Božího Těla – proměnit v obří hudební nástroj
a každého z návštěvníků (pokud se ovšem dostal
k laserovému ukazovátku) v „hudebníka“. Propojením duchovnosti, citlivého humoru, audiovizuální
hravosti a aktivní participace diváka byla (alespoň
na moment) znovunastolena rovnováha mezi sakrálním a profánním prostorem, mezi oltářním obrazem
a lcd monitorem...
Ani mimo Konvikt se účastník festivalu nenudil. Do přilehlých částí města byly detašovány zejména koncerty a výstavy. Po ohlasu vystoupení audiovizuálních
umělců Ryoji Ikeda (2009) a Alva Noto (2010) v kině
Metropol byl velkým „tahákem“ kanaďan Tim Hecker.
Na rozdíl od předloňského audiovizuálního attacku
šlo o ryze auditivní záležitost – ovšem s patřičným
somatickým účinkem. Výrazné tělesné prožití koncertu bylo dáno jednak tmou (když se není nač dívat,
zaměříme se sami na sebe), jednak hlasitostí (ta si
nijak nezadala s brzdícím rychlíkem ČD).
Francouz Kangding Ray (David Lettelier), další z hostů PAFu, naopak pracoval s velice sofistikovanou
a podmanivou projekcí, dojem z koncertu mi ale trochu kazil k prasknutí narvaný Jazz Tibet Club, který
poskytoval o dost menší komfort, než přes ulici stojící
kino. Proto jsem se po pár minutách jal vyjít na ulici, doplnit kyslík a nahrát si zvuk tlumeného dunění
a drnčících okenních tabulek, rozléhající se jinak tichou prosincovou nocí.
Výstava Dalibora Chatrného (*1925), od šedesátých
let vydatně experimentujícího českého umělce v Muzeu umění Olomouc, sice k festivalu přímo nepatřila,
dovoluji si ji ale zmínit jako plnohodnotné doplnění
nabité a kvalitní výtvarné PAFí sekce. A také proto, že jsem v brilantně připravené expozici narazil
na úsměvnou paralelu k výše zmíněnému francouzskému audiovizuálnímu umělci. Chatrný v roce 1970
vytvořil “akustooptickou skladbu pro klavír a film”
s názvem Mříže (hudba Alois Piňos), ne nepodobnou
tomu, co jsem o den dříve viděl na koncertě. Nic proti
Lettelierovi. Spíš bod pro Chatrného.
14 /
stalo se
David Lettelier (2011) vs. Dalibor Chatrný (1970) / foto Miloš Makovský
h_aluze dvojčíslo 18—19 / zima 2011—jaro 2012
Pro mě osobně nejlákavější vystoupení, scénické
představení fungl nové desky Tomáše Dvořáka aka
Floexe Zorya, se konalo na samotný závěr festivalu,
v neděli večer. Kouzelná tečka, jen pro přespolní (mě
nevyjímaje) trochu neprakticky načasovaná. Alespoň
je tento podmanivý tuzemský opus stále volně k poslechu na http://soundcloud.com/floex/sets/zorya.
Pozornému čtenáři této stručné reportáže jistě neunikla dvě zásadní fakta. Za prvé: prakticky jsem
nepsal o filmu, přestože název festivalu jej v sobě
nese. To je dáno jak experimentálním charakterem
PAFu (“klasických” animovaných filmů zde mnoho
nezhlédnete), tak mou odbornou nekompetentností.
Za druhé: o festivalu píšu po čtvrt roce. Nazvěme to
(shovívavě) odstupem, nikoli skluzem. Koneckonců
PAF není jen prosincovou záležitostí – aktivity s ním
spojené probíhají napříč celým rokem. Letos například v rámci edice PAFu poprvé vychází monografické
katalogy, jedním z nich je i kniha ilustrací Ztracená
perspektiva Jana Šrámka aka VJ Koloucha, kterou
autor prezentoval již během festivalu. Melancholická
zpráva o nejasném konci civilizace je zasazena do českých reálií a rok vydání je podežřele “načasovaný”.
Ať už má Šrámkův létající talíř nad Jižákem za lubem
cokoli, doufejme, že vyčká do PAFu 2012 – osobně
bych si příští výpravu do Olomouce nechtěl nechat ujít.
/Miloš Makovský/
autor je doktorandem na KVK PF
UJEP a pracuje jako učitel
výtvarné výchovy na ZUŠ
stalo se / 15
Miroslav Fišmeister: Příručka pro
prvočtenáře
Barva času je žlutá
Miroslav Fišmeister
Vetus Via, 64 stran
16 /
knihy / recenze
h_aluze dvojčíslo 18—19 / zima 2011—jaro 2012
s více než 50 samostatnými texty, či zda mohu sledovat jednolitou, ale důsledně segmentovanou báseň.
A opět jsem nenalezl rozřešení. Což je dobře.
Hravost Fišmeisterových knih je to, proč je čtu rád.
Zatím poslední sbírka Miroslava Fišmeistera je sice
tradičně čtenářsky nepříliš přívětivá, na druhou
stranu se zde setkáváme s Fišmeisterovou poetikou
v doposud nejméně náročné podobě. Přísná grafická
struktura a stručnost přispívají k jasnějšímu čtenářskému vhledu. Je faktem, že se ve sbírce nesetkáme s výraznějšími místy – všechny texty jsou jaksi
podobné – ovšem pro Fišmeisterovy prvočtenáře je
Barva času tím nejvhodnějším vstupem do básníkova
světa. Po strávení Barvy času se můžete odhodlat
třeba k o něco bachratějšímu a především košatějšímu Z.
/Tomáš Čada/
autor je studentem bohemistiky na
PF UJEP a Filmových studií na FF UK
foto Nelly Wernischová
Když jsme se v tradiční rubrice časopisu H_aluze
v roce 2009 ptali básníka Petra Hrušky, koho by doporučil k přečtení, napsal: „…taky se mnou zamávalo
více básní Miroslava Fišmeistera z Brna, který loni
vydal sbírku nazvanou To okno je malé!“ A do závěru
svého doporučení připsal jeden autorův verš/báseň:
„Bezdětný pohled z mostu.“ Autora jsem do té doby
neznal a snad i díky Petru Hruškovi si jej přečetl a posléze, protože nás zaujal, jsme mu v rámci časopisu
vydali sbírku Pieter vad den Hoogenband. Na Fišmeisterových textech mne fascinuje především vlastní,
v každé sbírce se rozvíjející a opětovně se konstruující, svět, který je proniknutelně neproniknutelný
a ve kterém se můžeme ztratit stejně jako se najít.
Dopředu se přiznávám, mně se v básních povedlo
obojí. Ztratil jsem se ve významech a nedovolím si
tvrdit, že Fišmeisterovým veršům rozumím. Povětšinou ani za mák. Z některých mám pocit, že jsou
příliš osobní, z jiných zase, že jsou snad až moc rozpustilé. Na druhou stranu jsem se našel v té tryskající
imaginaci, která dovoluje, představovat si pod texty
všechno, ale také nic. Chápu Petra Štengla, kterého
Fišmeisterovy básně, a především průvodní slovo
k nim, inspirovaly k jednomu z úvodníků Psího vína,
kde mimo jiné píše: „Mizerná poezie je prostě potřeba
okecat, její poetická nedostatečnost, prázdno, nesrozumitelnost a plytkost se musejí zahalit tajemným hávem
spiklenectví.“ Stále se však domnívám, že ke každému
textu se musí přistupovat osobitě, že na čtení poezie není jeden mustr. Možná by se to dalo přirovnat
k mým diletantským zkušenostem z hry na piáno.
Když budete jazz interpretovat stejně jako klasiku,
vyjde vám z toho podivně tvrdý a neposlouchatelný
paskvil. Chápu Fišmeisterovu tvorbu jako hru, na kterou mohu buď přistoupit, nebo nehraju. A těch, kteří
nebudou hrát, bude jistě dost.
Poslední sbírka Barva času je žlutá pro mne není
překvapením. Fišmeister ani o píď neustoupil ze své
předchozí poetiky a opět utváří svět plný tvorů a barev, co si žijí svým vlastním životem. Autor se sám
prezentuje jako amatérský přírodovědec, proto se
nelze té zoologické zahradě divit. ZOO si žije tak trochu surreálně, tak trochu dada. Přesto několik zásadní rozdílů nalezneme. Všechny básně ve sbírce mají
totožnou strukturu (až na poslední, báseň/doslov),
skládají se ze stručných trojverší, čímž připomínají
klasickou japonskou formu haiku. Fišmeister se naštěstí do tvorby nápodoby haiku nepouští. Snad si je
vědom toho, že snažit se v českých hájích o haiku je
poněkud absurdní. Krom nedostatku tradice, a tedy
i jistého smyslu, se člověk píšící či překládající haiku musí potýkat s jazykem. Čeština má k japonštině
safra daleko. A tak jsou básně cítit jen po inspiraci
touto formou. Autor se nesnaží dodržovat její přesně
danou sevřenost a pravidla. Zůstává tedy zhuštěnost
výrazu a stručnost.
Právě díky stručnosti jsou Fišmeisterovy texty tentokrát jaksi proniknutelnější a stravitelnější, než je
běžné. Lze vysledovat inspiraci četbou, geografií,
biologií, lze tušit odkazy, aluze. Ty bylo samozřejmě
možné číst i v předchozích sbírkách, ovšem výrazová
zhuštěnost textů nerozptyluje čtenáře, nedochází tak
k ulpívání na jednotlivých obrazech, jejichž sledování znesnadňovalo uchopení celku. Stručnost však
přináší i úskalí, řada textů je jen jakýmsi výsekem
skutečnosti, příběhu. Chybí napětí, chybí kontext. Vše
je tak nějak naťuknuto, nedořečeno a domýšlet příliš
nelze, protože řečeného je opravdu pomálu.
Jako plus vidím i další Fišmeisterův příklon ke stručnosti. Oproti sbírkám Z či Ten stolek je nízký se nemusíme potýkat s monstrprojekty. Stolek měl 234,
Z dokonce 280 stran. Barva času je naopak střízlíček
a musím říci, že jí to svědčí. Krom praktických vlastností, jednoduše se vejde do kapsy kabátu a příliš ji
v něm necítíte, mne při čtení nenapadaly myšlenky,
které mě od obou předchozích knih zrazovaly. Komplikovaný svět Miroslava Fišmeistera totiž dokáže
poměrně snadno zahltit a i po několikátém čtení jsem
se u předchozích knih nemohl zbavit dojmu, že je
toho na mne moc, že bych knihám doporučil značnou
liposukci. Co se nezměnilo? Již tradičně jsem se pral
s tím, jak celou knihu číst. Jestli mám co do činění
Skvěle upletený cop
Umřel jsem v sobotu
Josef Formánek
Smart Press, s. r. o., 2011
180 stran
V nekonečně krátkém okamžiku, v jediném bodě trajektorie letící kulky vypráví Josef Formánek horečným tempem strhující příběh inspirovaný záhadným
nápisem na štítu jedné třebíčské vily. V té mizivé,
nezměřitelné chvilce je čtenář zasvěcen do historie
rodiny Maranů, která se zrodila z autorovy fantazie
podnícené nesourodými útržky nespolehlivých vzpomínek starých lidí.
Živelný děj, jenž čtenáře okamžitě pohltí, je pravidelně přerušován kapitolami, ve kterých si autor ujasňuje svůj vztah k příběhu a odhaluje čtenáři svůj tvůrčí
postup. Jsou to vlastně krátká nadechnutí, po kterých
na nás Formánek opět spontánně vychrlí další fragment děje. K dojmu, že posloucháme temperamentního vypravěče, který se občas odmlčí, aby mohl nabrat
dech, přispívají i krátké kapitoly střídající vyprávění
a kousky autorova života, poznamenané tvorbou
a zráním knihy. Poměrně krátký text je tak rozdělen
do více než šedesáti částí.
Příběh, který Josef Formánek „splétá jako cop“, čtenáře na okamžik zavádí zpět do románu Mluviti pravdu.
Záhadná věta, provázející Waldemara Solara po celý
jeho život, nedala spát ani autorovi knihy. Při pátrání
po jejím smyslu a původu narazil na zlomky, které
spojil pomocí své fantazie do vzrušujícího, i když
temného příběhu odehrávajícího se na pomezí reality
a mystiky. Mystika poněkud zvláštního ražení je Formánkovi velice blízká, to ostatně můžeme vysledovat
i v jeho předchozích dílech. Je to směs křesťanství,
víry v reinkarnaci a trocha spiritismu. Přesto je ale
Formánek pevně připoután k tomuto světu, nepokrytě
se vyznává z lásky k životu na zemi.
Formánek je vášnivý vypravěč s bohatým, přesvědčivým jazykem. Vášeň, se kterou vypráví, je nakažlivá,
velmi snadno se přenese i na čtenáře. Spisovatel si
svého čtenáře podmaní, uhrane ho, nepustí, nenechá
vydechnout. Přitom je od začátku jasné, že na konci
knihy žádné šťastné rozuzlení nečeká. Formánek dává
jasně najevo své přesvědčení, že není možné vzepřít
se osudu, a kulku, která letí k cíli - k Maranově hlavě
-, není možné zastavit.
Text nemá jednotnou formu, ta se neustále a zdánlivě
chaoticky mění, jedna přechází v druhou. V jednom
odstavci stihne Formánek bez problémů změnit ich
knihy / recenze / 17
Zajímavější je zmínka o závislosti Heleny, Maranovy
manželky, na kořenářce:
„Helena začala být tou babkou posedlá. Nejdřív s ní
začala chodit na různé bylinky, sušila je na půdě, potom z nich pila čaj, koupala se v nich. Chtěla se milovat
jen o úplňku. Josef začal vnímat, že na něm tak úplně
nezáleží, spíš na té bábě.“
Těchto pár vět ve stručnosti shrnuje podstatu Wieveghova románu Biomanželka. Ovšem Maranova reakce
je zcela odlišná než ufňukané stěžování Wieveghova
hrdiny Mojmíra.
I když kniha Josefa Formánka nese některé rysy
postmoderní literatury, zachovává si jednoznačnost
děje, srozumitelnost, a především čtivost. Na malé
ploše dokázal autor vykouzlit velký příběh, hlavně
díky své schopnosti několika slovy vyjádřit složitou
myšlenku. Není to ale jednoduché čtení, na čtenáře sice nečekají záludnosti v podobě nepřehledného
labyrintu slov, ale musí se připravit na drsný útok
na své emoce.
/Jiří Lojín/
autor vystudoval VUT Brno
a intenzivně se zajímá
o současnou českou literaturu.
foto archiv autora
formu na er formu nebo hledisko vypravěče. Nejdrastičtější scény dokonce můžeme číst jako nějakou podivnou báseň, sice neformátovanou, ale veršovanou.
Přes toto složité literární manévrování zůstává text
přehledný, jednoznačný a hlavně nesmírně čtivý.
Kniha Umřel jsem v sobotu není tentokrát ilustrovaná
Formánkovým „dvorním“ ilustrátorem Daliborem Nesnídalem. Autor, jak vysvětluje v textu, nemohl odolat
zvláštní atmosféře míst, o kterých psal, a použil fotografie, které při pátrání po zlomcích příběhu udělal.
Černobílé snímky dodávají kromě iluze autentičnosti
knize také tajuplné kouzlo, a přestože (možná právě
proto) jsme si na typický vzhled předchozích Formánkových knih už stačili zvyknout, je poslední kniha
svým grafickým zpracováním výjimečná.
Pokud bychom hledali něco, co by se dalo autorovi
vytknout, bylo by to použití některých už obehraných
scén. Nejnápadnější je asi kapitola Slivovice. Téma
tajného upíjení a doplňování tatínkova alkoholického
nápoje a následná víceméně komická scéna odhalení
již byla mnohokrát použita jinými autory v knižních
i filmových dílech a spisovatel Formánkových kvalit
by si ji mohl odpustit, i kdyby se jednalo o skutečně
autentickou vzpomínku.
Dalším známým tématem je postava Boha jako tvůrce
příběhu. Myšlenka:
„Jsem váš Bůh a vy můj příběh.“
je příliš podobná koncepci románu Jiřího Kratochvila
Truchlivý bůh.
Novým pohledem proti zkáze a zapomnění
Beatrice a Vergilius
(Beatrice and Virgil)
Yann Martel
Překlad: Martin Mikolajek,
Lucie Mikolajková
Argo 2010, 176 stran
18 /
knihy / recenze
h_aluze dvojčíslo 18—19 / zima 2011—jaro 2012
Henry a Henry
Po neúspěchu se Henry rozhodne změnit prostředí,
proto se se svou ženou odstěhují do bezejmenného
velkoměsta. Z jeho poklidného života jej vytrhne až
dopis od jednoho čtenáře, který Henryho žádá o pomoc se svou divadelní hrou. Tady končí poklidný předvídatelný tok vyprávění a do řeky se vlévá další přítok.
Dochází ke změně žánru, vyprávění i celé atmosféry
knihy. Henry se ocitá ve schizofrenním zrcadle.
Odrazem v tomto zrcadle je podivínský preparátor
Henry – odesílatel dopisu. Spisovatelův život se
postupně stává součástí preparátorovy hry. Ve hře
i v Henryho soukromí se objevují stejné stěžejní motivy, situace i pocity. Každou další Henryho návštěvou
ve vycpavačově ateliéru se vnitřní napětí stupňuje.
Přičemž pramení z kontrastu záměrné vnější strnulosti a Henryho myšlenek, které nás po malých krocích
vedou k závěrečnému prozření.
Hlavními hrdiny preparátorova dramatu jsou vycpaná
zvířata, oslice Beatrice a opičák Vergilius. Martel tato
jména svých zvířecích průvodců evokujících Dantovu
Božskou komedii nevybral náhodně. Slouží preparátorovi jako průvodci peklem a očistcem a Henrymu
pomohou na jeho cestě k prozření.
Martel v celé své tvorbě pro své hrdiny sahá raději
do říše zvířat. Podle něj je pro člověka mnohdy snazší
soucítit se zvířetem, ke kterému zpravidla nechováme
žádné předsudky, než s jiným člověkem.
Širšímu rozhledu dopomáhá i intertextualita. Kniha
působí jako mozaika různých vložených textů; úvah,
dopisů, dramat, seznamů, které posouvají nosné téma
do nových kontextů a nabízejí čtenáři další možné
vhledy.
Hravost knihy tkví ve vzájemném zrcadlení motivů
(vyvraždění zvířat z preparátorovy hry – smrt Henryho domácích mazlíčků symbolizují odkaz na poválečné náhrobky) a dvojení postav i situací (Henry
spisovatel i Henry preparátor tvoří oba na téma holocaust) v obou liniích.
Hlavním tématem Martelovy knihy je nový pohled.
Henry i preparátor se snaží uchopit běžné věci nově,
jinak, v nezvyklých kontextech, a tím zachytit jejich
aktuálnost a naléhavost. Ať už se jedná o nový úhel
pohledu na téma holocaust, netradiční proniknutí
do světa vycpaných zvířat nebo neobvyklé nazírání
na nejběžnější ovoce jako je třeba hruška.
Martel si dokáže se čtenářem pohrát. Z divadélka
pro děti se jako mávnutím kouzelného proutku stává
drama o nejhrůznějších vraždách, kterých se lidstvo
dopustilo a jejichž následky musí nést. Iluze padá.
Autor ve své knize přehodí před nic netušícím čtenářem výhybku a ten rázem vyjede ze zajetých kolejí
svého poklidného života a ocitne se na cestě lemované stromy, jež postupně ztrácejí listí, a která vede
přímo do pekla.
Schizofrenní zrcadlo
Naléhavosti příběhu dopomáhá i forma vyprávění.
Od preparátorova dopisu dochází ke zdvojení linie.
K poklidnému pásmu, kterému dominuje spisovatel Henry, se přidává tajemné pásmo vycpavačovo.
Tyto dvě linky se vzájemně proplétají a vedou spolu
mistrně zpracovaný dialog, který umožňuje náhled
na téma z vícera úhlů pohledu, a který postupně graduje do překvapivého rozuzlení.
/Vendula Andrejsová/
autorka je absolventkou bakalářského oboru Historicko-literární
studia na FF Univerzity Pardubice.
foto archiv autora/ky
Po úspěšném bestselleru Pí a jeho život přichází nakladatelství Argo s dalším příběhem kanadského spisovatele Yanna Martela nazvaným Beatrice a Vergilius.
I v této knize se vyskytují zvířata, tentokráte však
pouze vycpaná. Na intenzitě prožitku z četby to však
neubírá.
Oblíbeným literárním postupem Yanna Martela
je zdánlivá autobiografičnost. Jinak tomu není ani
v knize Beatrice a Vergilius. Yann Martel se převtělil
do hlavní postavy knihy, spisovatele Henryho. Dílo
vykazuje ještě další známky autenticity. Důležitější
než vztahy mezi fiktivními a skutečnými entitami jsou
však vztahy uvnitř příběhu.
Kniha se zpočátku tváří jako memoár o spisovateli
Henrym. Ten má za sebou po neslavných začátcích
konečně první úspěch a skromně si užívá své slávy.
Mezi jednotlivými autogramiádami a večeřemi se
svým vydavatelem píše další knihu. Jejím tématem
má být holocaust, který chce zpracovat neotřelým
způsobem. Svět však na Henryho nové odhalení takto
tabuizovaného tématu ještě není připraven, a tak se
svou knihou neuspěje.
knihy / recenze / 19
Pozvánka na ples temných pudů
s básnickou noblesou
Sonáta pro rezavou harfu
Kamil Princ
PLOT 2011, 62 stran
20 /
knihy / recenze
„Znám bledou slečnu, již duši rve gothika; / srdce jí
krvácí, slzy však polyká. / Tváře má křídové a šaty dočerna, / slunci je s měsícem po nocích nevěrná. // Má
šrámy na duši a piercing na těle, / deprese jsou její
jediní přátelé / a její voňavka páchne snad krchovem.
/ Namísto bonbónů cucá rtuť s olovem.“
Princova poezie se snaží obsadit všechny větévky
stromu smutku a melancholie. A dává si záležet, aby
se strom skláněl. Slouží tomu i několik latinských
titulů básní a po jednom německém a francouzském.
h_aluze dvojčíslo 18—19 / zima 2011—jaro 2012
srůstu osobnosti autora a jeho básní-dětí. Nehodlám
tu rozvíjet, do jaké míry Kamil Princ žije dekadencí
i v osobním životě. Úvodní slova medailónku „Kamil
Princ se narodil jedné bezhvězdné noci…“ mohou být
první i poslední záminkou myslet si, že osobnost autora splývá s lyrickým subjektem. Ať je to jakkoli, právě
Navzdory básník zpívá si dovedu představit jako ono
„bytostné“ osobní vyznání o svědomí vůči společnosti
a vůči tvorbě.
„Smím z květů posvátných plést pohanské si věnce?
/ Smím býti tím, kým jsem, bez strachu? Bez masky?
/ Smím srdci naslouchat, nedbat na závazky? / Smím
vroucně milovat přes všechny konsekvence? (…) Ne.
Ne! A stokrát ne! A just jdu proti proudu! / Sám soudcem budu si u posledního soudu! / Vždyť bít se s osudem je osud básníka.“
Autor těchto veršů si je naprosto vědom toho, že kolem sebe staví obsidiánovou věž s destičkami havraního lesku, že už první knížkou obývá špici, kam se
za ním odváží jen hrstka otrlých. Zkrátka: zpívám
po svém, zhnuste se, nebo mě do nebe vyzdvihujte,
nikomu se nepodbízím. Kamil Princ je svého druhu
l´art pour l´art, do takové míry vystupňoval svou
stylizaci, že jeho tvorbu mnohý z nás bude sledovat
dalekohledem z bezpečné vzdálenosti rezervovaného
názoru. Na druhou stranu přiznejme si, o koho se
občas nepokoušejí vášně z řádu „temných“, kdo o ně
aspoň cípem myšlenky nezavadí? Sebedestruktivní
a velmi svůdný pud Thanatos dlí v každém. Kamil
nechává explodovat víka pokrytectví v nás a opět s archeologickou důkladností vyzývá naše pudy k legálnímu kvasu. To by ještě nic neznamenalo, on to však
činí jazykem vybraným a s noblesou černého hraběte
poezie, jejíž dosud nevztyčené zámky tímto neotřele
vystavuje. Čert vem, že ve slohu poněkud ponurém
a obstarožním!
/Aleš Misař/
autor je básník, fejetonista
a student FF UJEP v Ústí nad Labem
foto archiv autora/ky
Doopravdy nečekejte žádnou rajskou symfonii, titul zní
ještě mírně vzhledem k tomu, co se skrývá za ním. Ale
nemalujme čerty na zeď – dost jich za nás nakreslí básník. I rezavá harfa může být naladěná, když se jí ujme
povolaný ladič a skřípot může se zvrhnout v potěšení.
A právě zvrácenost je jedním z klíčů k této poněkud
morbidní truhle básnických pokladů. Vymyká se, ještě
než ji odemknete. Kamil Princ se díky své prvotině
ukázal být morózním samorostem mladé české poezie.
Navrací se tam, kde Charles Baudelaire nechal ležet
svou Mršinu, a poponáší tu skvostnou mrchu k nám,
aby ji před našimi zraky znásilnil. Estetika ošklivého
se znovu rodí, tentokráte v krystalicky černé formě.
Princ pokračuje tam, kde česká dekadence na počátku století své chorobné palety odložila. Ožívá v ní
Jiří Karásek ze Lvovic, svá echa sem vyslal i Karel
Hlaváček, pookřívá zde také učebnicemi opomíjená
Irma Geisslová (ta jako hrdinka-oběť nekrofilní touhy
se dostala i do jedné básně hojně uváděné na literárních čteních: Nokturno pro Irmu Geisslovou a završené finále: „Ach, Irmo Geisslová! Vím, černá zem
tě tíží. / Neméně tíží mne mé srdce! Puká! Praská! /
Dnes v noci podhrabu se pod hřbitovní mříží, / a pak
ti dokážu, že za hrob moje láska!“)
Tím budiž tónina nahozena. Možná knížku s odplivnutím zahodíte po pár verších, možná ji labužnicky
otevřete a po ramena v ní zmizíte. I s těmito možnostmi recepce básník počítá. Ale překonejte strach a má
vás v hrsti, třepe ve vás koktejly emocí, míchá smích
se studeným potem, rozsypává špendlíky po páteři,
bolest i rozkoš se ve vás perou. Posuďte: „Klíč se
v zámek strčit musí. / Ouško jehly patří niti. / Poník
ve stáj míří klusy. / Uzři: myš se v škvíru řítí. / Lásko,
nastup v kočár lože. / A pud bude jeho kočí! / Cit obřežou chtíče nože. / Erotika nemá oči…“ K tomu stačí
dodat slovo „akrostich“ a poznáte hravě lechtivější
tvář dekadenta.
Kamil Princ alias Kníže ze Zhoubyhradu dobře ví, co
tvoří a jaký dopad to může mít na lidské duše. Ověřuje si to ostatně na literárních čteních, na kterých
hojně a na plný hlas vystupuje. Jeho poezie i způsob,
jakým ji podává, jsou vrcholnou, důkladně vyvedenou stylizací. Autor je milovníkem vybroušené formy,
nástroje poetiky má pečlivě srovnané a přesně ví,
kdy po kterém sáhnout. Jeho jamby a daktyly jsou
vzorné, rýmy pravidelné. Má náchylnost k sonetu,
najdeme u něj i sadu akrostichů, rondel (Klávesa fis),
rondó (Absinthový narcismus). A s villonskou baladou
se musel zaplést skoro zákonitě (např. Balada G moll,
op.23). Cítíte za tím skoro hodinářsky přesnou práci.
Zcela zásadní a pro nepřipravené čtenáře možná těžce snesitelným bude jazyk poezie. Ne že by Princ nezůstal věren češtině, to ne, naopak on k ní lne láskou
archeologickou, prokopává se k její o sto padesát let
starší verzi, dočista jako by vedle rezavých sonát pracoval na slovníku archaismů. Dojem dokresluje také
častá inverze v zájmu dodržení metra a bez skrupulí
užívané gramatické rýmy. Zpětnému stárnutí podléhají i některá pravopisná pravidla, například u psaní
cizích slov, ale postihuje to i různé slovní druhy jako
částice: „juž“, substantiva: „kot“, „robě“, „okršlek“,
slovesa: „jest“, „nýti“, adjektiva: „charý“. Tyto výrazy
a jim podobné jsou normou sbírky, v jejímž mikrokosmu rozpínají novou variantu češtiny, ale jak jí říkat?
Osobně navrhuji „staromoderní“, protože navzdory
odskoku o půldruhé století zpět autor nepopírá, že
žije na prahu 21.století. Příznaky hledejte sami, ale
půda pro lingvistický výzkum je tu bohatě ustrojena.
Podívejme se na půlku básně Goth:
Inspirační prameny nejsou neviditelné, mnohdy prosakují přímo do názvů jednotlivých kousků. Řinou
se již od Máchy, zcela zjevně v básni Večer májový,
v níž po manýristických popisech přírody uhodí hřebík na hlavičku: „(…) Bor jantar krvácí – v něm muška
zlatá – a šarlat maliní spolkl loj bláta. / Temná noc,
bledá pleť – čeň a bel akrylu; / (…) jezero kolébá vrak
ženy – Jarmilu.“
Tato a několik dalších patří k básním „laskavějším“
k nervové soustavě čtenáře. Absinthový narcismus,
Lunná noc, Havran, Monolog k Měsíci jsou spíše stylizací do osob vyznávajících život v hříchu a lykantropickém pološeru, hrají tu roli obvyklé rekvizity hororů
– soumraky, lebky, umrlce, havrany, vlky etc. A zde si
dovolím doplnit citací Mirka Kováříka, který opatřil
sbírku doslovem, že tyto rekvizity „dokáže (…) věrohodně zasadit do kulis vlastního příběhu hledače pokladů a metafor i jako určité gesto vůči dnešní nadprodukci všemožných typů a stylů – nejenom literárních.“
„Černý havran-hrabě“ je od kořene pohanem, s morbidní zatvrzelostí rozvíjí všechno to rouhavé, z čeho by
se zvláště ortodoxní křesťané měli ježit. Témat nabízí
nemálo: je libo rabování kláštera s przněním jeptišek?
Čtěte Kyrie. Je libo najít důvod k incestu? Čtěte Pro Lucreziu Borgiu. Chcete mít z jeptišky striptérku tančící
okolo monstrance? Čtěte Ave verum corpus. Chcete
zamyšlení nad strastmi stáří? Jsou tu pro vás Stařeny.
Milujete smrtku? Pak čtěte Amora etc. Černý hrabě
dekadence táhne s vlky, touží být havranem a krákat
„nevermore“, hledá pravdy „na dně flašky“ (absintu).
Z některých básní budete šokováni, a po právu: takový Rasputin, nabízející těhotenství jakožto lék proti
menstruaci, rázně zatočil s mou nespavostí. A nevím,
zda Horký sníh zvedne žaludek víc ženám či mužům.
Ani Evangelium pohlaví s nekrofilní pointou většinou
nepovzbudí chuť k jídlu, natož na sex, alespoň tu
však její vlákna, jakkoli nahnilá, dokazují návaznost
na Baudelairovu Mršinu.
Erbovní jsou dle mého dvě básně, jedna z počátku,
druhá z úplného závěru. Nejprve v Sudičkách vyjasňuje společenské postavení básníka, jehož sudičkami
jsou Baba Jaga, Polednice a Zubatá: … „Ta trojka nesvatá, když moji vděčnost vidí, / řve: ‚Nechť jsi básníkem – tím nejbídnějším z lidí! ´“ Po celý zbytek knihy
se autor opravdu činí, aby sudbu naplnil.
Představuje se nám tvůrčí typ cizeléra, který nabízí
mistrné dřevoryty, ale sám si od nich drží odstup,
mhouří oko, odhaduje je a rozvěšuje na stránkách knihy k potěše i zděšení čtenářů. Chlad cizelace je jedním
z kritických rysů, který nemusí být každému po chuti, zvláště oněm čtenářům, kteří lpí na „bytostném“
knihy / recenze / 21
Román jako dokument
Chudí v Lodži
Steve Sem-Sandberg
Přeložila Dagmar Hartlová
Nakladatelství Paseka,
460 stran
Českým čtenářům se poprvé dostává do rukou román jednoho z nejpopulárnějších švédských autorů
současnosti Steveho Sem-Sandberga. Jedná se o jeho
poslední román Chudí v Lodži, který byl ve Švédsku
oceněn Cenou Augusta Strindberga a rovněž nominovaný na Cenu Severské rady. Kniha se setkala
s velkým úspěchem a v současné době se chystají
překlady do dalších dvaceti jazyků. K odvyprávění příběhu lodžského ghetta zvolil autor neobvyklou formu
a právem byla kniha nazývána ihned po svém vydání
nejlepším švédským románem posledních třiceti let.
Kniha je totiž neobvyklým románem striktně drženým v mantinelech dokumentární literatury. Příběh
samozvaného vládce lodžského ghetta, v kterém nacisté za války soustředili na dvě stě tisíc Židů, židovského staršího Mordechaje Chaima Rumkowskeho,
se opírá o historická fakta a o kroniku samotného
ghetta. Sandberg neváhal do knihy zapojit přetisky
veřejných vyhlášek, korespondence, ale i například
fotografií, kterými oddělil každou část knihy. Historie
je tak překlenuta románovou imaginací a mistrnou
fabulací autora.
Ondřej Zajac: Experiment s čtenářem
Román, potažmo autor, otevírá spoustu otázek. Odpovědi však dává nejednoznačné a čtenář si tak z nastolených fakt musí názor utvořit sám. Jedna otázka však ční nad všemi v knize vyřčenými. A to, zda
byl Mordechaj Chaim Rumkowski chladnokrevným
vrahem a zrádcem svého národa, nebo zda byl kvůli své pragmatičnosti spíše dočasným zachráncem
mnoha lodžských Židů? Sandberg nastiňuje veškerá
jeho morální dilemata, kterým musel jako „vládce“
ghetta čelit a poukazuje na jeho charakter. Názor
je na každém čtenáři. Sandberg však neváhá velice
plasticky zdůraznit Rumkowskeho charakterové vady,
mezi kterými je například systematické zneužívání
dětí v sirotčinci či jeho vlastního adoptivního syna.
V čem je však kniha naprosto výjimečná, je mistrné
zachycení každodenního života v ghettu. Všudypřítomný boj o přežití, hlad, bezpráví, korupce, nedostatek místa na ubikacích a v neposlední řadě strach
mísící se s nadějí při odjezdech transportů.
Sandberg líčí příběhy obyvatel ghetta er-formou bez
veškerého sentimentu, což mu dává volné pole působnosti ve střídání úhlů pohledu. Ale hlavně si může
zachovat náležitý odstup nad líčenými událostmi.
Obsáhlý román Chudí v Lodži je velice důležitou
součástí moderního kánonu světové literatury. Čtenáře nutí přemýšlet a nezapomenout na důležitou
událost moderních dějin. Připomíná všudypřítomný
strach, ale i naději s mnohdy naivní vírou v lepší
budoucnost.
Chudí v Lodži jsou výjimečnou knihou vyprávěnou
neobvyklou formou románu-dokumentu, jenž se nezabývá těmi, kteří válku přežili. Ale naopak těmi, kteří
ji nepřežili.
22 /
knihy / recenze
foto archiv autora
/Jan Hübsch/
autor žije v Hradci Králové,
je místopředsedou Slovanského
kulturního institut
h_aluze dvojčíslo 18—19 / zima 2011—jaro 2012
Kafegrafia
Ondřej Zajac
Nakladatelství Petr Štengl,
40 stran
Před pár měsíci jsem byl na výstavě Bohumila Reynka
v Domě u Kamenného zvonu. Když jsem výstavu opouštěl, střetnutí s předvánoční realitou Staroměstského
náměstím působilo jako vytržení ze sna. Reynkova
umělecká poctivost, jeho nezájem o světský zájem
a jeho zájem o tvorbu samu jsou fascinující, a i díky
nim jsem si odnesl jeden z nejsilnějších galerijních zážitků. A proto ten střet se staroměstským světstvím.
Umělec plně ponořený do své tvorby a nedbající
o uznání, tvrdošíjně lpící na svém vidění světa působí sympaticky/neprakticky. Jeho dílu však lze kvůli
těmto postojům věřit. Z hlediska umělce to má svá
nesporná úskalí. Například: Podobnou jednolitost
a neústupnost lze hodnotit až po značně dlouhém
časovém období, nejlépe na sklonku autorova života.
Navíc je dosti pravděpodobné, že si vás za celý život
vůbec nikdo nevšimne, a po životě také ne. Otázka
zní. Stojí to za to? Vsadíte si pak na takovouto kartu, když riziko neúspěchu je značné a profit vesměs
nijaký? Má odpověď jakožto čtenáře je jasná, v roli
autora bych si tak jistý nebyl.
Na druhou stranu misek vah lze přispět postupem odlišným. Autor za své dílo neručí – například prožitým
– ale pouze je světu nabízí jako výrobek/projekt, který
se buď ujme¨, anebo jej převálcují jiné. Základním
východiskem není potřeba tvorby samotné, ale spíše snaha zaujmout – možná šokovat, možná popíchnout, každopádně se nějak vymezit proti stávajícím
normám. Podobná tvorba má často snahu sklouzávat
k experimentu. Můj osobní problém s experimentem
je povětšinou následující. Autor začasto při své tvorbě
vychází z nějakého konceptu, který v průběhu knihy/
celé své tvorby opakuje, obměňuje. Problémem je,
že oproti výtvarnému umění, kde jsou konceptuální postupy často inspirativní a vítané, jsou obdobné
v literatuře na obtíž. Literární dílo rozvržené na větší
prostor/knihu mne povětšinou ve své repetitivnosti
nudí. To, co lze zprvu vnímat jako zajímavý autorský postup, se v průběhu mění v otravnou manýru
bez hlubšího smyslu. Tento problém u mne nastal se
sbírkou Ondřeje Zajace, která je v podtitulu prezentována jako příručka pro milovníky kávy, a to přesto,
že sbírka řadou narážek a odkazů přímo vybízí, aby se
hlubší smysl hledal. Jenže tento byl pro mne ve svých
náznacích pramálo čitelný a navíc zastřený repeticí
a repeticí a repeticí a…
V úvodu sbírky jsou nabídnuty tři manifestačně návodné texty, které nejen popisují způsoby, jak knihu číst a kávu mlít, předesílají i, že budeme mít co
do činění s experimentem na čtenáři samém, s tím,
co u literárního textu ještě snese. V úvodu manifestů
zmiňovaný „pomyslný kafemlýnek“ je tak jakýmsi nastíněním poetiky, která bude hojně využívat postmoderních postupů. Polopaticky řečeno: Semele, co se
dá. Výsledný derivát pak můžeme, anebo nemusíme
považovat za báseň, literární text.
Po třech průvodních manuálech následuje dvaadvacet textů, jež se snaží naplnit v úvodu nadnesené
postupy. Z valné části se jedná o návody na přípravu
a konzumaci kávy s příměsí jiných informací. Výjimky tvoří texty Peruperuperuperu, dia P anta, Nic ua
a Moc. Poslední zmiňovaný má ke klasickým básnickým formám nejblíže. A právě ten je dle mého
nejzářnější ukázkou, že za Zajacovými texty není
o moc více než snaha zaujmout. Na první pohled by
se dalo říci, že se jedná o společensky kritický text,
snažící se skrz ironizaci skutečnosti o její uchopení.
Bohužel text pouze pojmenovává problematiku Jižní
Ameriky z perspektivy konzumenta české mediální
reality. Nenabízí ani vhled, ani řešení. Klouže bezobsažně po povrchu. Z versologického hlediska je
zde naplněna klasická forma italského sonetu. I zde
však text selhává, verše jsou gramatické a působí
jak pubertální říkačka vzniklá někde na letním táboře. Při jejím čtení jsem měl pocit, že ji autor psal
na první dobrou.
Texty Peruperuperu, dia P anta a Nic ua jsou naplněním postupů, které Zajac zmiňuje v úvodních manifestacích. Peruperuperu je grafickým zachycením memorování, je názornou ukázkou mnemotechnických
postupů v praxi. Zbývající dva texty jsou “přečteny”
dvěma různými recipienty, kteří čtou tak, jak si Zajac
v úvodu stanovuje. První z nich, čtenář recenzentský,
dává autorovu textu nové významy na základě záměrného proškrtání. Druhý, surrealistický, činí to samé
knihy / recenze / 23
Stroje, humanismus a evoluce society
na základě proškrtání náhodného. Je nám sděleno,
že s knihou můžeme nakládat, jak chceme, že text
je poddajné médium vhodné k jakémukoli přetváření/čtení. Toto sdělení (a jistě by se jich dalo nalézt
daleko více) však nenabízí nic převratného. Prostě
postmoderna. A co?
A zbývající texty? Každý z nich je pojmenován názvem
odrůdy kávy, o níž pojednává. Následují krátké informace o dané odrůdě, jež vypichují její hlavní přednosti, dozvíme se i několik podrobností o způsobu výroby
či exportu. Hlavní text je vždy uvozen refrénovitým
opakováním sousloví nejlépe chutná. V každé básni
jsou vyjmenovány osoby a osobnosti, pro které je káva
určena, vše je završeno seznamem nejvhodnějších
způsobů konzumace. Jednotlivým textům nelze upřít
nadhled a snahu o ironii. Se stejným konstatováním
lze přijmout výčet nákladů na správnou konzumaci
dané kávy a soupis sponzorů daného textu, tyto informace každý text doplňují.
Problémem je, že když mi je po desáté předložen ten
samý text, mění se v něm jen reálie, jména a postupy konzumace, trochu se nudím. Co naplat, že kniha působí na první pohled jako příručka a obsahuje
například jmenný rejstřík? Co naplat, že se můžeme
snažit o interpretaci textů skrz společenskou situaci?
Zamýšlet se nad tím, kde se káva pěstuje a proč? Že
můžeme knihu brát jako konceptuální artefakt, u nějž
kvalita příspěvků nehraje zásadní roli. Co naplat? Mě
to prostě ne a nebaví. Přijde mi to zbytečné, trochu
intelektuálně nafoukané a s přihlédnutím k rádoby
drsňácké fotce na přebalu (opravdu jsem nerozluštil, zda má být drsná či ironizující) nepříjemně fanfarónské. Vrcholem všeho je fakt, že jednotlivé složky
mohou působit samy o sobě jako dobrý nápad, ale
v celku vyvolávají dojem nedotaženosti, spěchu, což
je u podobné poezie nepřijatelné.
Když jsem jednomu svému známému referoval o problémech se Zajacovou knihou, sdělil mi, že se musím
přeladit, abych pochopil. Samozřejmě uznávám snahu
a hledání přístupu k textu, ale někdy to prostě nejde.
Abych se oslím mostem vrátil na začátek. Představuji
si, že kdybych se po čtení Zajacovy sbírky dostal kolem Vánoc na Staroměstské náměstí, měl bych pocit...
Asi bych žádný pocit neměl. Prostě bych byl na Staroměstském náměstí. Vřava a maškarádní hluk by
ve mně neměly co udusit.
I.
1
Pazourek v ruce primitivního člověka to byl, co na úsvitu lidské society vyznačilo patrně nejpozoruhodnější
jev ve sluneční soustavě: koexistenci inteligentního
fenoménu a nástroje, po tisíciletích vývoje stroje, ještě později automatu, v jedenadvacátém století robota
blížícího se inteligencí člověku. Neméně příznačné je,
že to naopak byla až průmyslová revoluce, s níž se
stává již rozšířeně užívaným termín humanismus. Už
po prvních čtvrtstoletích sociálních konfliktů si kapitál (vlastníci) ze strojové výroby povstavší uvědomil
potřebu nové filosofie soužití a naučil se – jisté míře
sociální solidarity. Stroje ve službách člověka to byly,
co podmínilo novou materiální kvalitu života lidského
jedince a spolu s ní samozřejmě i kvalitu duševní:
totiž kulturní sebeuvědomění citové, totiž vědomí
kulturní sebehodnoty. Tak základy novověké kultury
poddruhu homo sapiens sapiens stojí na citovém štěstí individua a na produktivitě práce, samozřejmě té
společné – práce lidí a práce strojů. A je opět příznačné, že k největší sociální smršti v dějinách dvacátého
století došlo v zemi, kde se strojů nedostávalo, a tedy
ani citového štěstí ne, a kde synonymem existence se
stala nuzota, do znicotnění srážející hodnotu života
jedince i society – v carském Rusku.
2
Humanismus novověku, svědčí paměť dvacátého století, tak je dvojích kořenů. Humanismus z politické
vůle vzešlý uvykl definovat se jako sociálně spravedlivý bez rozdílu tříd a sebe sama ohraničil etikou
kolektivního. Humanismus, mající svůj původ v produkci strojů, upřednostňuje individuum v liberálním
prostředí ohraničeném etikou kapitálu.
Bezmála celé dvacáté století je epochou existenčního střetu obou typů humanismu a střetu rozdílného etického v nich.
24 /
knihy / recenze
foto Nelly Wernischová
/Tomáš Čada/
autor je studentem bohemistiky na
PF UJEP a Filmových studií na FF UK
h_aluze dvojčíslo 18—19 / zima 2011—jaro 2012
3
Ze střetu těžily stroje: staly se dokonalejšími a přibylo jich geometrickou řadou. Stroje rozhodly střet.
Mocnost, filosoficko-eticky se vymezující sociální
spravedlností a paternalistickou péčí o uspokojení
základních životních potřeb všech individuí a skýtající
inspirativní příklad sociálně a citově nespokojeným
ve společnostech humanismu-produktu výrobně-technologické základny, existovala v podmínkách
permanentního vnějšího ohrožení: kapitál totiž nepřipouštěl alternativu. Proto paternalistická mocnost
stojící na troskách carského Ruska mohla v existenčním soupeření obstát jen se zdárným – kumulováním
kapitálu, investovaného ovšemže do výroby strojů, významně do průmyslu zbrojního. Dějiny antagonistického soupeření obou typů humanismu jsou dějinami
vynalézání a výroby zbraní masového, celoplanetárního ničení – a zároveň pradějinami sebereflexe živého
kosmu: vždyť každý nový objev průmyslu na zabíjení
člověka byl také objevem zvyšujícím jak člověkovy
ambice poznat vesmír, tak i ambice do kosmických
prostorů proniknout. Pazourek člověkem opracovaný
do pěstního klínu, člověku však daný jako produkt
tisícileté výroby přírody, potažmo kosmu, se vesmíru
vrací jako jeho nová dimenze – dimenze ducha.
4
Citové štěstí, které vždycky je základem etiky individua, je v novověké společnosti odvislé od ekonomické úrovně society. Zatímco kapitál investovaný
do zbrojení ve společnosti humanismu výrobně-technologických základů přinesl bezpočtu jedincům zlepšení materiální kvality života, a tedy citové štěstí,
společnost spravovaná paternalistickým státem, sebezáchovně investujícím kapitál státu do zbrojního
průmyslu, chtěla-li být s etikou humanismu sociální
rovnosti životaschopná, podobně konat nemohla:
a tak materiální nedostatek nahradila ideou. Ideou
historického poslání. Ideou zítřejšího štěstí všech jedinců všeho světa.
Válku, historiky zvanou druhá světová, tak vedle zabíjejících strojů vyhrály city zabíjejících lidských jedinců,
vítězstvím obšťastněných. Politicko-vojenskou vůlí exportovaný humanismus nabízející společnost sociální
rovnosti opanoval city té evropské společenské třídy,
která měla ke strojům nejblíže – třídy dělnictva. Tak
se v poválečné Evropě ustavilo teritorium prvého typu
humanismu a ten odtud pronikl opět z vůle politicko-vojenské do zemí takzvaně rozvojových: ovšem podobně jako někdejší carské Rusko, ani tyto země neměly
průmysl, neměly základnu strojů. Bylo na paternalistické mocnosti, aby svým státním kapitálem usilovala
(dbala) i v těchto částech světa o citové štěstí individuí,
potažmo o přitažlivost své sociální filozofie.
Ještě dvacáté století však ukázalo, že stroje znamenají v životě člověka víc, než se dříve předpokládalo: žádají totiž ne individuum, které s nimi pracuje,
zamyšlení / 25
ale které je zdokonaluje a se zdokonalenými dokáže
spolupracovat.
II.
1
Paternalistický stát upřednostňující kolektivismus
žádá přizpůsobivost průměru. Historické perspektivy
jím nabídnutého humanismu ovšem narazily na přirozené biologické vybavení člověka toužícího vlastní
vůlí poznat, dokázat, získat, mít…, jak mu dáno už
z epochy opracovaného kamene.
A tak ve studené válce obou typů humanismu dvacátého století veškeré emigrační odlivy směřují od humanismu paternalistického státu do společenského
prostředí humanismu existujícího na výrobně-technologické základně. Ani kulturní člověk není prost
své biologické přirozenosti: a podle jejího zákona
i v inteligentní lidské bytosti vládne ego, nikoli alter.
A bylo to právě spokojené ego člověka žijícího v poměrech humanismu výrobně-technologického původu,
na kterém ztroskotal dějinný experiment – politicky
nastolený humanismus sice relativní sociální rovnosti,
ale neudržitelně omezující přirozenost člověka.
2
Válka dvou společností rozdílného typu humanismu,
kterou dějepravci nazvali studenou, už jsme řekli,
přinesla novou historickou skutečnost – naléhavější
sebeuvědomění society jako fenoménu kosmického.
Dějiny humanismu, proces vývoje humanismu jsou
z procesů vesmírných.
Hle, ještě jedna společenská úloha strojů: jsou to ony,
kdo societu k novým filosofickým náhledům na sebe
přiměl.
Hle, ještě jedna společenská úloha strojů: jsou to ony,
kdo si vyžádal vědu o sobě, o člověku, životě a societě. Člověk ji jen nazval. Kybernetikou.
26 /
zamyšlení
4
Kybernetici jí dali jméno celoplanetární bytost.
Pravdaže societě, v níž lidská individua jsou navzájem
propojena sítí (pří)strojů, sítí počítačů. I její počítače
jsou z vůle lidských individuí propojeny.
Je tato celoplanetární bytost se svými dějinami humanismu předurčena k překonání hranice pozemské
výspy entropie? Je jejím nevyhnutelným posláním
učinit tu formu života, již představuje, rozšířenou
ve vesmíru? Či snad (dokonce) přirozeným vesmírným úkazem?
Buď jak buď, jsme účastni zrodu nového typu bytosti
ve sluneční soustavě. Protože proniknout do vesmíru
není věcí člověkovy touhy, nýbrž homeostazí dané
nutnosti (jako bylo opracování kamene), můžeme
předjímat, že takových multibytostí přibude.
5
(Vesmír, nekonečná laboratoř fyzikálních a chemických procesů, má tendenci zvýšit úlohu ducha.)
6
Roku 1767 byl na planetě Zemi vynalezen stroj, který
spřádal několikero nití najednou. Rok 1782 je zrodem
zdokonaleného parního stroje. V roce 1814 sestrojil
člověk parní lokomotivu a o jedenáct let později zahájila na Zemi parní železniční doprava. Kolem roku
1897, tedy pouhých sto třicet let od vynálezu prvního stroje a pouhých dvaasedmdesát let (v rozmezí
délky jednoho lidského života) od zprovoznění první
parní železnice napsal Kurt Lasswitz román Na Zemi
a na Marsu. V něm nad zemskými póly jsou vesmírné
stanice-kosmická nádraží s lidskou posádkou. Zrod
h_aluze dvojčíslo 18—19 / zima 2011—jaro 2012
myšlenky na překonání hranic pozemské výspy entropie a myšlenky na učinění inteligentního života
rozšířeným fenoménem kosmickým tedy spadá již
do první etapy historie výroby strojů. Dějin strojů.
Nejvyspělejší stroje podněcují lidské city, touhy, ale
také myšlení, také vyjadřování. Když se v březnu
2002 kosmonautům Johnu Grunsfeldovi a Ricku Linnehanovi podařilo vyměnit v otevřeném kosmickém
prostoru poškozené energetické jednotky Hubbleova
teleskopu, Pozemšťané opakovali se všenárodními
médii: „Hubble opět žije.“ Když roku následujícího
zkolabovala na povrchu Marsu sonda Spirit a když
ji NASA opět přivedla k činnosti, veřejnost planety
Země si vydechla: „Spirit žije!“
Hranici zemské přitažlivosti překonali společně – člověk a stroj. Necelých dvě stě let od vynálezu jednoduchého stroje na spřádání několika nití.
Stroje to jsou, kdo určuje vývoj povědomí lidského
jedince o sobě a society o sobě.
Dvacáté první století objevilo rozhraní mezi mozkem
a (pří)stroji. Na Dukeově univerzitě v Durhamu vnořili
do hloubky jednoho milimetru mozku opice elektrody o průměru lidského vlasu. Konce elektrod svedli
do počítače a odtud do ramen robota. Rameno reaguje na myšlenkové povely opice a přemisťuje předměty.
Což může být konce?
Podobný čip si nechal implantovat do těla vědec působící v Domě kybernetiky v Readingu a jeho počítač
ho oslovuje. Kybernetik Warwick míní: Budeme mít
další implantáty spojující lidský nervový systém s internetovou sítí. A nejen to: pulzy z jednoho lidského nervového sytému budou přes implantát vyslány
do Internetu a pak přijaty dalším implantátem v nervovém systému jiného lidského individua.
Co nám potom může přijít na mysl ve spojitosti s projektem meziplanetárního Internetu? A s možností lidí
s implantáty přes Internet spolu myšlenkově komunikovat na nepředstavitelnou, tak nepředstavitelnou
vzdálenost…?
III.
1
Žijeme nikoli v jedenadvacátém století, ale jedenadvacátým stoletím. Nelze předpovědět, jakým bude společný svět lidí a inteligentních (pří)strojů za pouhých
dvacet let. V societě (pří)stroji přetransformované
do planetární multibytosti vývoj nových technologií
a sociálně vesmírný fenomén humanismus splynuli
v jedno. A vždycky s perspektivou pohybu planetární
bytosti do okolních kosmických prostorů.
Tak imperativem prvního dvacetiletí jedenadvacátého
věku je spojení myšlenek, funkcí a mobility. Průměrný jedinec poddruhu homo sapiens sapiens je zcela
samozřejmě vybaven snadno přenosným, snadno
skladovatelným telefonem sloužícím k telefonování,
odesílání a přijímání textových zpráv a fotografií,
ke sledování času, provozování kratochvilných her,
přehrávání hudby, fotografování, digitálnímu natáčení
krátkých filmových snímků a samozřejmě k bezodkladnému připojení k síti.
Výkonný počítač, k jehož ovládání stačí elektronické
pero, váží půl druhého kilogramu a je „velký“ jako
poznámkový blok – neméně přenosný a neméně skladovatelný než mobilní telefon. Kdekoli a v kterýkoli
okamžik vyjeví cokoli z duchovního potenciálu2 planetární bytosti.
Není konce.
3
Kámen k opracování. Dnes víme: byla to půjčka. Byla
to půjčka, kterou vracíme v docela jiné kvalitě. V té,
kterou žádá – věřitel.
Už v roce 1985 napsala Donny Harawayová v Manifestu pro kyborgy: „Na konci dvacátého století jsme
všichni … hybridy stroje a organismu.“ Tři roky nato
Jean Baudrillard odpověděl: „Virtuálně a prakticky
se blížíme strojům.“ A Kevin Warwick vzkázal, že
inteligentní stroje budou mít vedle neuronů také…
také… city. Jaké city pocítí inteligentní bytost-stroj
k člověku? Snesou se ti dva? Dohodnou se? Oba přece
fenomény antientropickými…
Dějiny tříbení humanismu možná dostanou v societě
inteligentních hybridů biologického a technologického nový rozměr: rozměr poslání. Už samotný proces
pěstování humanismu jako sociálního systému přece
měl nikoli jev všelidský, ale kosmický význam.
Ale má to tak být?
Má.
Je-li to tak – evolučně naprogramováno.
2
Pravdaže není konce.
Poznámky
1 kybernetiky
2 Internetu
/Miroslav Vejlupek/
autor je spisovatel a publicista.
foto archiv autora
3
Je tak vyslán do času odevždy.
Kdo? Člověk.
Jak? Tendencí organismu udržet stálé vnitřní podmínky života. Už proto potřeboval pazourek. Řekneme:
pud sebezáchovy. Řekneme: strach ze smrti.
Je v tom hlubší smysl!
Je v tom hlubší smysl?
Odpor zániku, tedy entropii, je vlastní lidskému jedinci i lidskému kolektivu z vůle přírody, z vůle vesmíru.
Ovšem kybernetika dala homeostázi více rozměrů.
Především ji učinila obsahem teoretického vědění
individua a rozšířila tak jeho duchovní svět a jeho
sebeúctu. Upozornila přece na relativnost zatímního
chápání lidského života ve vesmíru.
Praví totiž kybernetik již od samého počátku, že pod
pojem život musíme zahrnovat i mnohé astronomické jevy, které mají jen mlhavou podobnost s životem,
jak jej prozatím známe a pojímáme, a také že nejsme
neměnnou látkou, ale věčně se zachovávající formou. Ve vztahu ke strojům, které si ostatně vynutily zrod nového vědního oboru1, kybernetik zaujímá
ve společnosti nové stanovisko: Stroje se podobají
lidským bytostem tím, že v rámci celého vesmírného
komplexu i ony představují výspy poklesu entropie.
(Jsou totiž – homeostatické. Je v tom hlubší smysl.)
Ale jak potom nahlížet city? Ve výspě poklesu entropie
vždy přítomného „hráče“? V naší pozemské výspě
zatím jen city lidského individua.
zamyšlení / 27
Křížová mozaika v kruzích
Pouti a pouta
Petr Pazdera Payne
Theo 2011, 125 stran
Dynamika (pouti) a vázanost (pouta) pravdy
Knížka Pouti a pouta mě přesvědčila o tom, že Pravda
je dynamická a že se odehrává v dialogu; filosof Nietzsche k tomu správně dodává, že jen myšlenky vychozené mají cenu; Emanuel Lévinas vykládá skutečnost
dějovosti Pravdy na příkladu schrány Smlouvy mezi
Hospodinem a židovským národem, která je vybavena
držadly pro možnost okamžitého přenesení. Pravda
se nadto děje ve vztahu a je jím zároveň poutána.
Název sbírky poukazuje na naši lidskou situaci, která pramení jak z etiky zákona (poutanost zákonem,
poslušnost normám), tak z etiky prorocké (poutnictví,
progresivní postup dosáhnout něčeho z budoucího
příštího, volání po změně): pravou vlast vyhlížíme
a narážíme přitom na přirozené i umělé meze, zákony
a vazby. Aby pro nás Pravda jako pro bytosti tělesné
i duchovní byla plně srozumitelná, musíme ji načas
vtělit do určitého tvaru: modlitby, básně, práce; avšak
v okamžiku, kdy to učiníme, víme, že Pravda je už
dál, že směle a bohatýrsky překračuje všechny naše
objektivní formy, že nás předchází a pozvedá.
Motivy poutí a pout v předchozím díle
Pouto: jinými slovy vazba, to znamená, že někam patřím, někam jsem vepsán a cosi je vepsáno do mě,
zároveň slovo pouto jako vazba konotuje i význam
uvěznění, spoutanost (tak např. v povídce Margareta
– čekání na odliv). Spoutat znamená dát dohromady,
posbírat, uvést do souvislostí. Pouto se dá rozlomit
nebo přetrhnout a pouto se dá také získat a udržovat, když o něj usilujeme a pečujeme. Obrazy poutí
a pout nejsou v této knížce nikterak náhodné; naopak
organicky vyrůstají z Paynova předchozího soustavného tvůrčího úsilí. Již v debutu Nečekaný čekaný
(1999) zaznívají tóny poutnické (v povídce Setova
zimní stéla), i obrazy poutanosti (motivy vztahu otce
a syna a vztahu sourozeneckého). Naplno se tyto motivy pout-vztahů projasňují v novelkách Nedořečenost
28 /
z literární teorie
a Mumifikace ze dvou povídkových knížek následujících (Kol dějů, 2001 a Zvěsti, 2002). Jsme tu svědky
přerušení pout s otcem a matkou, ale zároveň smíření
s jejich odkazem a odchodem; vzpomínka se stává
integrální součástí dál životem putujícího pozůstalého. Symbolicky připoutáni jsou Adamant a Adamantis
v Pohádce o loutkovém divadle ze souboru apokryfů
a variací na staré biblické příběhy Nečekaný čekaný.
V Lyonském omnibusu (2003) se pak rozehrává drama
putujícího marnotratného syna a můžeme se dohadovat, zda je hrdina Martin Milosta spíše poutníkem, tulákem nebo zevlounem; naplno jsou tyto postmoderní
vzorce (dle typologie sociologa Zygmunta Baumana)
prověřeny právě v Poutích a poutech. Ve Figurách,
figuracích, figurantech a figurínách (2005) se Payne
dobírá ve velmi přesvědčivé formě svého autorského
typu: žánru mikropovídky. Z významového hlediska tu
najdeme kořínky či předobrazy motivů, které vyústily
v Poutích a poutech, jde o sémantické kategorie bohatě ve Figurách zastoupené: téma duchovní zkušenosti
(tak třeba mikropovídka Na druhém břehu), otevřené
reflexe podobné beletrizovaným esejům a cestopisné
črty (ještě např. groteskně absurdní podobenství Svízelná pouť): tyto tři hlavní prameny slévají se v Poutích a poutech do svébytných a vyzrálých povídkových
tvarů.
Vstup do díla
Mám-li řadit k žánru, řekl bych, že jde převážně
o postmoderní existenciálně laděné cestopisy. Povídky, v této knížce uložené, často balancují na rovině
zpovědi a cestovního deníkového záznamu. Specifická
je přísná střízlivost vnímání (někdy až protokolární,
jindy básnivá); diegetický vypravěč je pevně semknut
s fiktivním světem.
Payne se tu rozmáchl k rozsáhlejším povídkovým tvarům a překlenul se tak do rozšafnější vypravěčské
polohy od tříště a hemžení předcházejících symbolických tvarů mikropovídkových, v nichž se tu a tam
zablýsklo průzračné podobenství, jindy tajemná hádanka. Zřetelně se tu přihlašuje příběh, dosud zachycený jen ve fragmentu, črtě, jakémsi primárním
přicházení vědomí k sobě. Prózy se stávají ze střepů
zrcadel předcházejících Paynových textů určitými mozaikovými vitrážemi a skla spojuje právě tmel příběhu. Jednotlivá skla jsou poutána, fixována a vymezena tvarem konkrétní rozpomínky, zatímco směr žilek
probíhajících mezi skly jsou poutě lidského subjektu,
h_aluze dvojčíslo 18—19 / zima 2011—jaro 2012
lidské rozběhy, směřující do stran, přestože se propojují a na křižovatkách jsou znovu pevně spoutány, aby
byl dál člověk odsouzen k samotě a setkání, reflexi
a dialogu. Cítím zjevný posun v dosavadní Paynově
poetice: po introspekci, fantaskních mikrosvětech
a symbolických podobenstvích nachází smysl a cíl
ve vyprávění klenutého příběhu, který plní životní
látka cestopisných námětů, deníkových záznamů, prožitku literárního já vypravěčova či postavy na cestách
od periferie k hledanému centru či naopak: shledání
se sebou na útěku, byť třeba na okraji světa.
Styl se vyznačuje ostrými, sevřenými větami. I typ
písma tentokrát odpovídá větám jako by vytesaným.
Citem pro jazykovou hru založenou na paronymii (souzvučnosti) vznikají četné kalambúry, dovádivé kudrlinky a zákruty: např. Jen pár výrostků se tady sjíždělo
na kolech, aby se pak sjeli travou, mraků byly mraky,
chapadla chápanů atd. Charakteristické jsou výčtové
popisné pasáže, smyslové opájení se vjemy a tvary,
jejich volné asociativní působení na fantazii, jejich neustálé vyvstávání a takřka až útočivý příval na vědomí.
Rozpomínání se konkretizuje v podobě zhmotnělého
snu, to je základní estetický princip, opojení pohledem, vnímáním, nahlížení světa v nových souvislostech; juxtaponované fragmenty se rozpomínkou
slévají v mozaikový obraz. Ačkoliv jsme běželi, letěli, kráčeli, jeli na kole, stoupali na horu či klesali
do údolí, vždy se znovu ocitáme na křižovatce. A v příběhu, který je nárokem na identitu a uchování paměti
musíme pochopit souvislost v nekonečně pestré mozaice časového rytmu, který člení jednotlivá naše já,
jednotlivé naše podoby.
Jednu rovinu tvoří vyprávění jakoby ukotvené v rámci
jediné mysli reflektujícího subjektu, jehož vědomím
protékají řetězce asociací, proudy rozpomínek a vjemů (často se podobají deníkovým záznamům z cest):
Hotel Terminál, jednou se setkáváme i s oblíbenou
technikou poetiky fragmentu, hrou na deník (Ivan
Bezlímec).
Oblast, v níž bychom mohli najít další význam pout,
představují povídky Caffeu, Zora a Poslední dopis.
Poutem k ženské bytosti je tu vzpomínka; ať už v podobě rozpomínky (obraz zpívající dívky na kole jako
něco minulého) v nudném maloměstě v Caffeu, či
v Zoře zvláštní vzpomínkový návrat do „bodu nula“
v osobním ladění vzpomínky na dívku Zoru. Poslední dopis je sondou do logiky partnerského vztahu;
jde o vzpomínku, významově snad představuje další
vrstvu Zory; jistou návaznost tu tušíme i na Caffeu,
na motiv ženy-vzpomínky, promarněný vztah, jenž
vyvolává tesknost.
Pokus o symbolické vystižení kompozice
„Je kříž kruhem zacyklen anebo kruh křížem rozetnut?“ (s. 16)
Kompozice je velmi rafinovaná: fiktivní svět Poutí
a pout je rozčleněn nejen horizontálně: kříž v kruhu,
koncentrické směřování po spirále dovnitř či decentricky ven; často se kruh spojuje či láme nevšední
událostí a střed se vzdaluje, zahaluje, často se sám
mění ve fantom, idol či labyrint (srov. Labyrint světa
a Gasthaus srdce z Dramoletů). Dochází i k prolomení
kruhu, bloudění. Fiktivní svět je rozčleněn rovněž vertikálně: do výšky, vertikálně, ale především do hloubky, nevědomí, odvrácené, noční strany, která se často
vlamuje do středu, který vnímáme jako svůj život,
realitu: pohyb po vertikále z hlubiny-nitra do hloubky a naopak je navíc zárukou dynamiky mravního
života a implikuje napětí mezi úpadkem a vzepětím.
Ran, traumat je v Poutích a poutech dost, hrdinové
prožívají svá osobní traumata (Margareta – čekání
na odliv, Útroby země, Zora, Poslední dopis). Nadto
rány zejí v podobě tzv. míst nedourčenosti, nápovědí
a trhlin v narativní a noetické struktuře díla. Nicméně
v Poutích a poutech vidíme, že se tyto rány scelují, ač
zůstávají většinou mírně rozevřené.
Hotel Terminál jak klíčový text sbírky
Hotel Terminál můžeme vnímat jako podobenství
člověka současnosti. Vystupuje zde téma hranice
jako přechodu, při němž se člověk stává někým jiným, téma identity v mezních stavech, což je jedno
z ústředních témat Poutí a pout. Plyne odtud otázka: co s námi bude, až překročíme obvyklé meze?
Odtud ona příhraniční nervozita. Recepční v hotelu
poznamenává: „Člověk se stane někým jiným, když
tam odjede.“ (s. 66) Nádraží se stává hrdinovi vězením, prožívá neustálý návrat do přechodného, terminálního stavu, ačkoli se před ním časoprostorová
perspektiva neustále posouvá. Snad nejvýslovněji se
tu Payne dotazuje po smyslu času, cesty, zastavení,
soustavně mapuje, co se děje s vědomím na cestě.
Dalším tématem je zkoumání transcendence a imanence samotného komunikátu, verbálního projevu zapsaného v podobě textu, který je tu přirovnán ke kolejnicím: „Věty jsou koleje a kolejištěm je text.“ (s. 71)
Dochází k průzkumu řeči, forem a tvarů. Objevuje
se tu vize propletených kolejí, naprosté bezbřehosti,
zmatku.
Pitoreskní groteskností vyniká představa obludy
davu, na neštěstí zírajících lidí, kteří „demonstrovali
z literární teorie / 29
30 /
z literární teorie
Závěr
V závěrečné povídce Vetřelci se vypravěč vznáší
a naplno prožívá paradox svého bytí: jeho statičnost
i dynamičnost, totiž touhu zůstat, spočinout, být pevně zakotven a zakořeněn, tedy stav daný určitými
konstantami, avšak zároveň prožívá běh, dynamis,
zacílení, pouť k neznámému, která se však mnohdy věrna v tom řeckým prvomyslitelům různě stáčí
do podoby bájného hada Urobora, či v plné demonstraci své substanční a osudové tíhy (jíž se děsí starý
Zarathustra) se zavinuje do cyklického oběhu a tím
v posledku do odcizení, zmrtvění, hrůzného zkamenění v nemožnosti zhodnotit svůj život jedinečně před
tváří věčnosti. Na konci stojíme stále na začátku,
znovu na rozcestí. Konec je obsažen v začátku a začátek v konci. Jsme odsouzeni k přicházení k sobě
prostřednictvím rozpomínky. Věru, nebezpečné jsou
jízdy. Kniha Pouti a pouta je vyjádřením hlubokého
údivu nad životem a upřímnou otázkou po tom, kdo
jsme, kým jsme byli a především, kým budeme.
/Filip Komberec/
autor je středoškolský učitel
a student bohemistiky na PF UJEP
foto archiv autora
Čas, prostor, identita, smysl
V Poutích a poutech je často dosahováno hranic pevniny, na hranicích se rozprostírá bezmezné moře bez
jakéhokoliv středu (bezmezno, apeiron, termín Anaximandrův); blízkost hranice hrozí ztrátou identity,
ztrátou známých souvislostí (jak je patrno z příhraniční nervozity demonstrované v Hotelu Terminál).
Ústředním motivem je letící šíp (aporie se dostala
do motta knížky), který je dle Zenóna v každém okamžiku na témže místě, a tudíž se vůbec nepohybuje.
Payne si tak představuje zvláštní povahu našeho putování, jeho statičnost i dynamičnost. Má rád etymologie, hru s významy, následujme ho v tom. Slovo
aporie pochází z řečtiny, znamená a-poros, doslova
ne-cesta: odtud pochybnost, nesnáz, logická nemožnost, kudy „cesta nevede“. Payne specifickým způsobem ohledává krajnosti cesty, zkoumá, kam je možno
zajít, napíná protivy pociťovaných antinomií na krajní
možnou mez, prozkoumává možnosti lidské existence.
Jakýkoliv prožitek je možný jen v rytmu přílivu (zapomnění) a odlivu (rozpomínky) – nebo naopak? –
jen v tomto časovém intervalu, v čase. Dát duši čas
a otevřít se vzpomínkám, to znamená pro duši spásu, vytržení z divokého běhu posedlého démonem
pocestným.
Existence cestujícího je v úvodním Na rozcestí vymezena čtyřmi základními charakteristikami: 1) záměnností (substancialita já se rozvolňuje, identita teprve
na cestě tvořená, „tekutá“); 2) přechodnost – bytí
jaksi na hraně, kočovnictví (augustinovské cizinectví
na světě, příběh Exodu), 3) nepatřičnost (která je
v poslední povídce vyjádřena přirovnáním k vetřelectví), 4) svoboda – znovu-rozením přichází vědomí
k sobě prostřednictvím rozpomínky, která je přirovnána k prvotní barvě: „Ale ta barva je skutečná a musela
tudíž existovat od počátku světa.“ (s. 7)
Dílo jako by mělo romantickou tonalitu: napovídá
tomu zdánlivě rozporný název souboru: Poutě a pouta. Nicméně jsme daleci od toho přisuzovat textům
Paynovým romantičnost, či štosovat jej do líbivého kadlubu existencialistické výpovědi. Existenciální výpovědí je s trochou nadsázky každý písemný dokument,
třeba už naše jméno na poštovní schránce. Úřední
dopis zase se nezřídka podobá tajemnému vzkazu
z onoho světa. A romantickými jsme s trochou nadsázky vždy, když jsme pohnuti nějakým rozporem. Nicméně Paynovo napětí protikladů a ostrý prožitek existence vyplývá ze závažného vpádu nesamozřejmosti
a věčnosti. Interpretaci vedenou k výkladu vnímání
zásadního rozporu jako by umocňovala Zenónova aporie: „letící šíp stojí“. Přestože na pouti postmoderním
světem v jeho roztříštěnosti a atomizaci, podoben
korouhvičce v poryvu uvolňujících se společenských
energií, přece zůstává hrdina poutníkem. Nadto vystaven prastarým zásadním napětím mezi konečností
a věčností, mezi touhou po domově a zároveň nutností
tento domov abrahamovsky hledat ve víře neustále
před sebou v očekávání soudu, ve vykročení a trpělivém nesení každodenního kříže.
Povídka Ivan Bezlímec přináší nový rozměr poutnictví, přinejmenším tradiční: „Putuji proto, abych našel
zem, kde měl bych se znovu narodit, krajinu, do níž se
má duše vtělí, až bude po smrti. Předjímám svou příští
domovinu. Obnovenou příbuznost. Místo, kde o mě ještě nevědí, ale přesto jsem chybějícím článkem.“ (s. 94)
Silně je tu exponován motiv cizince-poutníka, z čehož vyplývá ona existenciální tonalita. Poutník, který
na tváři země nedochází smíření, protože se do jeho
světa vlamuje věčnost a zaslíbení nových, nadějných
věcí, ale přece nachází hrdina jistou byť dočasnou
adaptaci, splynutí: „Vše zkrotlo a já též.“ (s. 98)
h_aluze dvojčíslo 18—19 / zima 2011—jaro 2012
Roger McGough: básně
foto Will Wilkinson
za sebe, za svou zvědavost, a k tomu potřebovali oběť,
která se právě naskytla.“ (s. 80)
Roger McGough (* 1937)
Básník, performer, dramatik,
scénárista a autor knih pro děti.
V Británii patří k nejznámějším
a nejoblíbenějším spisovatelům
současnosti. Jeho tvorba zahrnuje více než třicet vydaných knih; autorovo tvůrčí rozpětí zasahuje i do světa
hudby, filmu, rozhlasu a televize. Nositel řady významných literárních ocenění. Od roku 2011 je předsedou
britské Poetry Society.
Bars are Down
Blázni ví
When I was a lad
most people round our way
were barzydown.
Když jsem byl ještě kluk
skoro všichni lidi v okolí
byli blázniví.
It was a world full of piecans.
Men who were barmy, married to women
who wanted their heads examined.
Byl to svět plný pošuků.
Potrhlých chlapů, jejichž
ženy byly na hlavu.
When not painting the railings,
our neighbours were doolally,
away for slates.
Když zrovna nenatíral plot,
byl soused do cvokhauzu
na nejlepší cestě.
Or so my dad reckoned.
Needed locking away
the lot of them.
Tohle si aspoň myslel táta.
Zavřít to všechno
jednou pod zámek.
Leaving certain McGoughs
and a few close friends
free to walk the empty streets
Jenom někteří z rodiny
a pár blízkých přátel
směli brázdit prázdné ulice
in peace. Knowing exactly
whether we were coming or going.
Self-righteous in polished shoes.
bez obav. Ti, kdo ví přesně
zda jdou sem anebo tam.
Nos nahoru a vyleštěné boty.
Picking our way
clearheadedly,
between loose screws.
My s jasnou hlavou
na cestě světem, co má
o kolečko víc.
poezie / cizojazyčná / 31
Contact lenses
Kontaktní čočky
Italic
Kurzíva
Somenights
she leaves them in
until after they have made love.
She likes to see clearly
the lines and curves of bodies.
To watch his eyes, his mouth.
Somenights she enjoys that.
Někdy
si je nechá
dokud se nepomilujou.
Chce se jí zřetelně vidět
čáry a křivky těl.
Sledovat jeho oči, ústa.
Někdy to tak chce mít.
ONCE I LIVED IN CAPITALS
MY LIFE INTENSELY PHALLIC
VE VELKÉM O MNĚ KDYSI PSALI
ŽIVOT JSEM FALICKY VYZÝVAL
but now i’m sadly lowercase
with the occasional italic
teď už se ale píšu s malým
a jenom občas kurzíva
Othernights
when taken by the mood
she takes them out before
and abandons herself
to her blurred stranger.
Other senses compete to compensate.
All is flesh. Looks bigger too.
Jindy
když přijde nálada
si je předtím vyndá
a odevzdá se
svému rozmazanému cizinci.
Ostatní smysly se to snaží dohnat.
Všude kolem je tělo. A zdá se i větší.
Ex patria
Ex Patria
After supper, we move out on to the veranda.
Moths flit between lamps. We drink,
think about sex
and consider how best to wreck
each other’s lives.
Po večeři si sedáme na verandu.
Můry se míhají kolem lamp. Pijeme,
myslíme na sex
a jak si co nejlíp navzájem
ruinovat život.
At the river’s edge, the kitchen maids
are washing up.
In the age-old tradition, they slap the plates
against the side of the rock, singing tonelessly.
Služebné na břehu řeky
myjou nádobí.
Jak velí stará tradice, pleskají talíři
o hladinu u skály a monotónně zpívají.
Like tiny chauffeurs, the mosquitoes
will soon arrive
and drive us home. O England, how I miss you.
Ascot, Henley, Wimbledon. It’s the little things.
Brzy se objeví moskyti
a jako malí naháněči
nás zaženou domů. Chybíš mi, Anglie.
Ascot, Henley, Wimbledon. Tyhlety malé věci.
Vlaková srážka
i once met a man
who had been in that crash
near Potters Bar
potkal jsem jednou chlapa
co zažil to neštěstí
u města Potters Bar
he said the worst thing
was the pause after
and the pause before
říkal že nejhorší
byla ta pauza po
a ta pauza před
the bloody screaming
which though nervesplintering
might well be heard
tím hrozným křikem
co drásá nervy a přesto
ho slyšíš
most nights on TV.
He spoke slowly
pausing
between
skoro každý večer v telce.
Mluvil pomalu
mezi
slovy
dělal
pauzy
each
word
Dressed for the Occasion
Příhodně oblečen
I have enough jackets and trousers
Though shirts I may need to replace
A couple of suits I can oxfam
As they take up far too much space.
Mám dostatek kalhot i kabátů
Snad dokoupit pár nových košilí
Dva obleky můžu dát charitě
Neboť jich mám už přespříliš.
One overcoat, one jacket, leather
One linen suit for summer weather
Hats of course, and a dressing gown
Should last until the blind comes down.
Jeden plášť, jedno sako (je kožené)
Lehký oblek až léto se přižene
Klobouky a župan na doma
Vystačí, než spadne opona.
32 /
poezie / cizojazyčná
h_aluze dvojčíslo 18—19 / zima 2011—jaro 2012
Překlad
Dan Jedlička (* 1973)
foto Jan Gřešek
Train crash
Překladatel, básník, nakladatelský redaktor. Debutoval sbírkou
Mimoběžky (2007). Ve spolupráci
se sinology přebásnil do češtiny
výbor z díla staročínského básníka Wang Weje, který
vyšel pod názvem Ptačí křik (2009). Knihou Někdo přijde
a udělá to za mě líp (2011) představil českým čtenářům
liverpoolského básníka Rogera McGougha.
poezie / cizojazyčná / 33
Věra Jomta: básně
Tomáš T. Kůs: básně
foto archiv autorky
Věra Jomta (* 1984) Je (stále
ještě) studující FF UK. Pochází
z Lounska, ale v současnosti se
vyskytuje v Praze a okolí. Doposud nepublikovala.
Letitá zima
Jen hlava
vrhne obzor
a paže začnou
stavět úleky
jen čerň kamennou
vykrákají plameny
tyčí se nade mnou
nezdolná okvětí
Vyhláška o rozdělávání
Oheň za větou
sroloval pergameny
čteš chloupky z mé nohy
a nad les
vzlétají kaňky
ticho popraskané
ideje zatnuté táhne
a vyorává hlasy
Dívám se oknem
hrnek mnou třese
popíjím
svařené roury kolotoče
lehké cigarety plynových kotlů
cudně vyfukují z červených tašek
modro bílou kraslici
můj prst naproti na stromě
sedí a kníká podivně
spravedlivě trestán spí
ve spermobance zimy
zrušila jsem v tobě vyslanectví
vyměňujeme si jen
krátké nóty
Osiřelá budka
Bez veřejí domov
rozčepýřené
hnízdo stránek
seznam stébel pro tonoucí
sluchátko vyvěšené
rozkývala
donucovací sebeobrana
zamlčených skutečností
stále pomaleji
hromadí rychlé lidi
Občas musím
Modliv
Občas musím napsat báseň
která by se sebevražednými úmysly
překonala strmé svahy Vašeho smíchu
aby nahoře narazila
na půjčovnu padáků
a teprve když kloužu mastnotou vzduchu
si se strachem o krk
vzpomenu že neumím
přistát
Pootevřená ústa moře
chaluhy na zubech útesů
vápenné pohledy vesnic
hliněnky a duhovky kopců
odedávna čekající na prst
křik dětí a ptáků
ve vzduchu biliár soli
starý kormidelník vítr
se před plavbou holí
34 /
poezie / česká
h_aluze dvojčíslo 18—19 / zima 2011—jaro 2012
Frauke
foto archiv autora
Protichůdná
Tomáš T. Kůs (* 1978) Vydal sbírky
Teplo zima milovat (Perseus,
Plzeň 2002), Příbytky (Weles,
Brno 2005) a Spižírna (Dauphin,
Praha 2009). Pět let pracoval jako
dramaturg plzeňské kulturní kavárny Jabloň. V současné
době žije v Praze, kde pracuje jako projektový manažer
v neziskové organizaci a vedle toho také jako externí publicista. Produkčně se podílí na několika festivalech, mj.
také na slam poetry. Sbírka Spižírna získala v roce 2010
Cenu Bohumila Polana.
z pavlače
bude tam namísto života
po sté přestavěný nábytek
budou tam úzká chodidla
plující mezi tlustými knihami
budou tam otázky
ze kterých jde strach:
řekni, co jsi za člověka?
bude tam úsměv
uskakující násilí
jako žabka hozená po vodě
a bude tam šíje
s uškrceným barokním výkřikem
budou tam i prsty
jež mají přísně zakázáno
dotýkat se nožů
a nakonec dlaň
léta tekoucí po skle
budu tam
hádal kolik toho unesou
ty nežensky veliké
německé ruce
s prsty tupými
jako hrdla pařezů
za pár dní otvíraly dopis
lovily ve všech rozích
obrátily obálku dvakrát naruby
až ji zcela prázdnou
upustily
padala na zem
jako by v ní byly kameny
někdo si dal práci
odeslat nadepsanou adresu
a on neuhodl
jméno
vánočním darem
dostal měděnou dveřní jmenovku
po otci
zabalenou v papírovém sáčku
měl by tu zašlost vyleštit
našel by pod ní mladíka
jak se s lupou v oku
krasopisně ohýbá
nad skleněným stolem
jak za sebe i za syna
s umíněným skřípotem
ryje do kovu směšné jméno
které si musí jednou
všichni pamatovat
postojím za oknem
a pak mne zase odmyslíš
poezie / česká / 35
něco
zrcadlo
havrani
štědrovečerní dopoledne
sevřeni
tiše u stolu
jako by čekali
pozře-li je večeře
klika vražená do ruky
vyražený dech
havrani
sraženiny
staré už černé krve
zadní noha stojanu podložena neznámým
paperbackem
aby stromeček stál rovně
špatně ukončených rozhovorů
a lidi pobíhají v teplákách mezi paneláky
a postávají před vchody
kdy už se něco stane?
nestalo-li se to
dávno předtím
úkon v úskoku:
vyčistit zuby
zamilovat se
jít spát
píšeš-li to
jsou ty prsty stále hubenější
nebo se to jen zdá?
Petr Mezihorák: básně
přímí svědci zlých myšlenek
řvou
jako lidé kteří umí komunikovat jen skrz to
co neřeknou
slivovice u známých
tak průhledná čirá hutná
jako vzduch v kostele
nějak to celé funguje
Tomáš Míka: My Češi
Petr Mezihorák narozen
21. 12. 1985 v Kyjově, žije v Brně.
Absolvoval Ekonomicko-správní fakultu a Fakultu sociálních
studií Masarykovy univerzity. Byl
oceněn v soutěžích Literární cena Vladimíra Vokolka 2010
a Literární soutěž Klementa Bochořáka 2011. Publikoval
v časopisu Host a v almanaších zmíněných soutěží.
obyčejné zimní ráno
krajina byla zvlněná
a ty vlny bily do mě
pod zemí hořelo 30 000 mužů
ženy a děti cholerou
prastarý smírčí kříž přes silnici
měl jazyk ještě
od popela
těžko se dýchá
vítr bere od úst vzduch
procházka
a žena na zastávce si odhrnula vlasy z obličeje
ptá se jak se mám
takový ženský pohyb
a já se ptám
vypadalo to
jako by se pokřižovala
proč mi atmosféra zahrádkářské kolonie
připomíná atmosféru krytého bazénu?
asi začíná jaro
odpovídám
36 /
poezie / česká
h_aluze dvojčíslo 18—19 / zima 2011—jaro 2012
foto archiv autora
foto archiv autora/ky
zlatá hora
Tomáš Míka (* 1959), básník,
prozaik a překladatel. Debutoval sbírkou básní Nucený výsek
(Argo, 2003). Publikuje časopisecky (Tvar, Orientace (LN),
Salón Práva, Intelektuál, Souvislosti, H_aluze, Weles,
Psí víno). Překládá z angličtiny (James Hogg: Vyznání
ospravedlněného hříšníka, John Bunyan: Poutníkova
cesta, Samuel Beckett: Tso a další). V září 2005 mu vyšla
kniha povídek Und (Argo). V prosinci 2007 mu vyšla básnická sbírka Deník rychlého člověka (Argo). Žije v Praze.
My Češi
Pravda vítězí!
Protože my Češi jsme koumáci.
Protože my Češi jsme připosraní srabi.
Protože my Češi jsme hrdinové bez bázně a hany.
Protože my Češi jsme osudem stíháni.
Nás Čecháčky s prstem v prdeli nic nezaskočí.
Ukradnem si nos mezi ušima
a ještě z toho máme srandu.
My Češi se bojíme odporovat autoritám
My Češi jsme dali světu robota, kontaktní čočky,
Jana Ámose, šikovné škodovky, znojemské okurky, Milana Kunderu a mnoho dalších
vynálezů, bez kterých by svět létal dodnes nespatřen v neviditelných stíhačkách rozbíjených
Semtexem.
poezie / česká / 37
Devadesát devět celých tři procenta Čechů jsou básníci.
Z nich devadesát devět celých osm lyrických.
Lyžujeme jako jeden muž a jako jedna žena umíme zeměpis.
Víme, kde je Ulánbátar.
Mnoho Čechů jsou rybáři.
Rybníkářská tradice v Čechách je dlouhá a pozoruhodná.
Dárky nám naděluje Ježíšek a umíme vyrobit kapří suši.
Co svedou jiní, svede Čech lépe.
Všude jsme byli, všechno umíme, narodili jsme se v kině a zvládáme práci všeho druhu,
nosíme puntíčkovaného motýlka.
To chce klid a na Bělehrad!
Máme hřbitov Slavín.
Jsme národem Karla Gotta a Kryla.
38 /
poezie / česká
h_aluze dvojčíslo 18—19 / zima 2011—jaro 2012
Několik našich poustevníků svou učeností zahanbilo poustevníky z jiných zemí. Několik našich
filozofů bylo prezidenty a několik našich filozofů jsme umučili, v tom se podobáme antickým
Řekům.
Souložíme víc a lépe než jiné národy.
I naši faráři to umějí nejlíp
povědět lidem.
Náš kraj, byť rozlohou malý, skýtá až na moře vzorky krajin celého světa kromě africké savany.
Mnoho Čechů pod Čechy krutě trpělo.
Mnoho jiných Čechů si mezitím u táboráku opékalo buřty a poslouchalo rádio.
Nejlepšími Čechy byli Freud, Mahler, Rilke, Kafka, Jean Marais a Krteček.
Uměli jsme se vždy vzepřít svým utlačovatelům, pravda vítězí.
V písni Yellow submarine se říká česky „Prosíme nedýchat“
Zdravíme se ahoj jako angličtí námořníci a čau jako římští otroci ze Slovinska.
Máme nejkrásnější ženy.
Protože my Češi jsme die Simulantenbande.
Všichni známe mou vlast a přitom kňouráme:
„Kde domov můj?“
Olizujeme smetanu z dvořáka
Je až neuvěřitelné, jak velký je malý český člověk.
Jan Sojka: básně
Zatím
foto archiv autora
Jsme národ Masaryků.
Jsme národ Mistra Jana.
Jsme národ schovaný v pivních sklepích města Tábor s růžencem okolo zápěstí.
My Češi nejsme Cikáni, Poláci, Židi.
My Češi jsme Rakušáci mluvící česky.
Na ulicích hlavního města máme k dostání ruské bábušky.
Máme nejkrásnější jazyk na světě, protože jako jediní umíme říkat „ř“.
Pijeme nejvíc piva a vyhnali jsme s pomocí Spojenců, kteří nás předtím zradili,
nejvíc Němců ze Sudet.
Mnohé z nich jsme právem znásilnili, postříleli a hodili do Labe.
Jsme národ Palachů.
Máme holubiččí povahu.
Stavíme mohyly, jsme hrdí a koluje v nás keltská krev.
Každá naše revoluce je sametová.
Každou defenestraci přežijeme na hnoji.
Co Čech to muzikant.
Co Čech to kosmonaut, komunista, fotbalista a hokejista.
Polovina z nás jsou dokonce tenisté.
Lidovou moudrost Čechů jen tak něčí lidová moudrost nepředčí.
Umíme se vylhat z bombardování svých měst.
Šedá zóna nebyla přece tak špatná.
Jsme kulturní národ a nemáme euro.
Jsme malí, ale jak lvové bijem o mříže.
Máme Prahu a v ní nejlepší zoo na světě.
Pivo z Plzně je nejlepší pivo vyráběné v Polsku.
Jsme demokraté každým coulem.
Náš humor je černý.
Sebeironie pověstná.
Rádi kálíme do vlastního hnízda,
běda však, když tam kálí někdo jiný:
vezmeme palcát a ožerem se v hospodě do němoty.
Jsme smějící se bestie.
Pravda vítězí.
Umíme trpět, hajlovat, podepisovat petice i antipetice, jsme anální horolezci,
víme kdy, co a jak a mluvíme všemi jazyky babylónské věže.
V domě, kde se narodil náš jediný laureát Nobelovy ceny za literaturu,
je bar Boulder v síti s horolezeckou stěnou.
Jan Sojka, narozen 13. 9. 1973
v Plzni. Na ZČU studoval bohemistiku a historii. Ve spolupráci s výtvarníkem Miroslavem Třískou vydal sbírku Jazyk nad vodou (nakl.
Křivule, bibliof., 2001). Dále vydal sbírky Směr spánku
(Weles, 2006), za niž se stal laureátem Ceny Bohumila
Polana pro rok 2006, a Oči krále Havrana (Protis, 2009).
Věnuje se i próze, je autorem volné trilogie Podzimní lidé
(Votobia 2006), Rok bez února (Paseka 2007), V srpnové
žízni (Artes Liberales, 2011). Rovněž je zastoupen
v antologii Na dva západy a sborníku Bezpodmínečné
horizonty. Spolu s D. Charvátem a D. Brabcem tvoří jádro
souboru Antidivadlo (zal. 1994).
kam v téhle krajině
plyne noc?
kam směřuje krajina
této noci?
posláním tmy je ukrývat
nikoli děsit
ve třetím oku držím skrýš
se všemi tvými úsměvy
na dně ucha smotávám
klubko tvého hlasu
zatím tmě nemusím vracet
co mi světlo propůjčilo
poezie / česká / 39
1973
já osobně
číslo přirozené
někdy způsobilý
dosud přítomen
a činorodý
však pramálo dokonalý
jsem muž z minulého století
pády časté
stále nerozmnožen
rodu rozvětveného
vzory žádné
ztrácím se vpůli týdne
a zpětně všechny ujišťuji
že jsem všude byl
nakonec je mi uvěřeno
víceméně ze zvyku
vždyť kdo by si připustil
že lze dočasně nebýt?
Jen jeden
jsem muž minulého století
ztrácím se osaměle
vracím ještě osaměleji
opouštím tě
a med pomalu stéká
zde báseň přeruším
konec nechám otevřený
má včelí bohyně pláče
plástve místo očí
opouštím tě, šeptá
a bodá mě do jazyka
v podivuhodném deliriu
ocitám se v úle plném bohů
všichni spí
jen jeden tluče hlavou o česno
a čehosi lituje
Pozdě bude
až v samém závěru
pochopíme začátek
holý konec utopí
veškerá zjištění
a smysl všeho
zůstane v hlubině nadvakrát
poprvé za koncem
podruhé před začátkem
Vzkaz
mezitím my
každý únik do tmy
bude jednou osvětlen
má lásko
jako bychom se octli
ve správném čase
na nesprávném místě
nechal jsem ti vzkaz na místě
kam nechodíš
a klíče u dveří
náhodného bytu
slyšíme tikot hodin
a marně vyhlížíme jejich správce
přitom jsme oba stejní
já piju vodu z řeky
ty vodu dešťovou
40 /
poezie / česká
h_aluze dvojčíslo 18—19 / zima 2011—jaro 2012
foto archiv autora
1. protiletadlová baterie
Hodina gramatiky
Tomáš Přibyl, * 27. 2. 1976 (Prachatice) S novinářským řemeslem
začínal jako externí spolupracovník Listů Prachaticka v roce
1993. Celkem zhruba pět let
působil nejprve jako externista a pak i jako zaměstnanec
Českého rozhlasu v Českých Budějovicích. Externě spolupracoval s píseckým rádiem Prácheň a plzeňským rádiem
Šumava a působil i krátce ve zpravodajství televize
Prima. Jako novinář na volné noze psal a píše občas texty
pro časopisy – Koktejl, Lidé a Země nebo Cestovatel. Jako
redaktor se podílel na výrobě reportáží pro pořad České
televize Toulavá kamera a pro česko-americkou televizi
vysílající pro krajany v okolí Chicaga. V posledních téměř
sedmi letech vede internetové deníky PrachatickoNews
a StrakonickoNews.
Příběhy z doby, kdy v české armádě
ještě po vstupu do NATO sloužili mladí muži
vojenskou základní službu.
Jakákoli podobnost
osob a dějů se skutečností
je čistě náhodná a neúmyslná.
Opušťáky
1. protiletadlová baterie byla elitní jednotkou
2. protiletadlového oddílu 4. mechanizované brigády.
Měla nejlepší výsledky a armáda ji předváděla
i prezidentům.
Jak elitních výsledků dosahovala, bylo ale lepší
nevědět.
Celé velení baterie sedělo v kanceláři velitele majora
Pavla Rosy. Major si hladil svůj knírek a prohlížel knihu opušťáků. Od rána měl škodolibou náladu a podle
výrazu jeho obličeje to bylo jasné i všem okolo.
Vojáci měli po rozcvičce i po snídani a velení baterie
se v tom čase scházelo u majora v kanceláři kvůli poradě. Šestatřicetiletý major Pavel Rosa měl kancelář
vyzdobenou obrázky nejmodernější vojenské techniky. V samotné kanceláři ale bylo posledním výkřikem
techniky pět let staré rádio a telefon. Židle, stoly,
skříně a police byly staré dvacet let, ale protože stále
držely pohromadě, byla naděje, že mu armáda pořídí
nové vybavení kanceláře, prakticky nulová.
U hlavního stolu seděl po majorově pravici jeho o čtyři roky mladší zástupce kapitán Jan Zíma – člověk,
který nebyl hloupý, ale svůj rozum používal hlavně
na to, aby dal svým podřízeným zabrat.
Před majorem byli u protáhlého stolu rozsazeni velitelé čet a jejich zástupci. Šestadvacetiletý rotmistr
Martin Malina byl flegmatik, který se především vyhýbal problémům a málo kdo chápal, jak přišel k velení
první čety. To velitel druhé čety – pětadvacetiletý rotmistr Michal Janda byl lampasák, guma, pošuk a hajzl
– to si o něm myslel každý voják jeho čety.
Malinovi dělala zástupce velitele čety rotná Kamila
Joudová – jediná žena na útvaru nebyla žádná vojanda. Chytrá a pohledná brunetka byla ve svých dvaadvaceti letech služebně nejmladší členkou velení
jednotky a občas působila vyplašeně, ale rychle si
zvykala na vojenský život, který si vybrala po vzoru
svého otce.
Zástupcem velitele druhé čety byl třiadvacetiletý David Mareš. V armádě zůstal po absolvování základní
služby, protože na té práci neviděl nic špatného a navíc pro něj představovala zábavu. Pravidelné porady
mu ale nedělaly dobře – vždy hrozilo, že slízne nějakou práci navíc a tak nervózně čekal, co z majora
vypadne.
Major si uvědomoval, že opušťáky – správně krátkodobé volno k opuštění posádky – jsou pro vojáky něco
jako dar z nebes. Už v pátek před víkendem mohli vypadnout domů a dva dny nemyslet na to, co jim uniká
v civilu. Navíc bylo lepší, když všechny, kteří neměli
službu, poslali domů, aby nedělali průšvihy v kasárnách. Dnes měl ale major Rosa škodolibou náladu.
Jediný, kdo se neobával majorova verdiktu, byl rotmistr Petr Kadlce – poslední člen velení jednotky
zastával funkci výkonného rotmistra. Málokdy se
nechal rozhodit a vždy vymyslel nějakou fintu, aby
šly věci po jeho. Třiadvacetiletý rotmistr zůstal v armádě se svým kamarádem Davidem Marešem. Občas
říkával, že je ve velení 1. protiletadlové baterie první
po Bohu a většinou měl pravdu. Jako výkonný rotmistr
měl na starosti zabezpečení chodu jednotky – nic se
bez něj neobešlo, musel umět dokázat zařídit cokoli
a ve všem se vyznat. Kdyby se „šprajcl“, jednotka by
byla k ničemu a on si to dobře uvědomoval.
próza / česká / 41
„Není těch opušťáků nějak moc?“ promluvil konečně
major Rosa a tón jeho hlasu nevěštil nic dobrého.
„Dostal je každý, kdo nemá službu,“ odvětil klidně
Kadlec.
„To vidím,“ odsekl major. „Vy s tím souhlasíte?
„Jo,“ pospíšil si Mareš s odpovědí.
„Mě je to jedno,“ připojil se znuděný Malina.
„A vy?“ obrátil se major na Jandu a Joudovou.
„Mě se tu kvůli opušťákům nikdo na nic neptá,“ pronesl naštvaně Janda.
„A mě bylo řečeno, že tu jezdí domů všichni, kdo tu
nemají co dělat a můžou dělat průšvihy doma,“ řekla
Joudová.
„A vás nezajímá, za to ti vojáci dostávají?“ pokračoval
major.
Kamila pod přísným pohledem velitele baterie
znervózněla.
„Mě teda jo!“
„Mě taky,“ přidal se k majorovi kapitán Zíma.
Nastala chvilka ticha, ve které stoupalo napětí před
konečným verdiktem.
„Prověřím si je,“ uzavřel Rosa debatu a kapitán Zíma
neměl daleko k tomu, aby se začal svým podřízeným
posmívat.
Kdo čekal, že do druhého dne majora škodolibá nálada přejde, mýlil by se. Naopak odpoledne se vše
ještě zhoršilo a velitel baterie rozhodl, že celé velení
přijde druhý den do práce brzo ráno a zkontroluje
ranní činnost.
Brzo ráno znamenalo před šestou – tedy před budíčkem. Mareš, Joudová a Kadlec do kasáren dojížděli
pětadvacet kilometrů a představovalo to pro ně vstávat před pátou a jet vlastním autem místo obvyklého
autobusu. V chodbě, kde byly pokoje vojáků, proto
pár minut před šestou hodinou ranní postával hlouček
ospalých vojáků z povolání a dozorčí baterie, kterým
byl dnes svobodník Janoušek. Jediný, kdo vypadal, že
ho situace baví, byl major Rosa. Pečivě sledoval své
přesné náramkové hodinky, aby mohl dát dozorčímu
signál k vyhlášení budíčku.
Mareš se přitočil zezadu k dozorčímu a šeptem mu
řekl: „Musíte řvát tak, abyste je všechny vzbudil. Jinak jsme všichni v průseru.“ Dozorčí jen neznatelně
kývl, že chápe.
„Teď,“ řekl major.
Dozorčí místo píšťalky zapískal mocně na prsty a pak
zařval: „BUDÍÍČÉÉK!!“
„Hlavně se pak nerozčilujte, pane majore. Stačilo jim
naznačit, že přijdete,“ řekl Kadlec, který měl z brzkého vstávání hodně pochmurnou náladu.
42 /
próza / česká
Rosa svého výkonného rotmistra zpražil pohledem a čekal, co se bude dít. Minutu se nedělo vůbec nic a kapitán Zíma se začal potutelně usmívat. Po další minutě
se Mareš nervózně kousl do rtu. Po třech minutách
od budíčku se na chodbě objevili první vojáci. S ručníky, holením, kartáčky na zuby a roličkami toaletních
papírů mířili jen v trenýrkách a tílkách do umývárny.
„To mi stačí,“ řekl suše major.
„Takhle nemůže vypadat ranní činnost vojáků, když
dostávají za odměnu jeden opušťák za druhým. Je vám
to jasný?!“ obořil se na Joudovou, Mareše a Kadlece
kapitán Zíma.
„Když to říkáte,“ zareagoval Mareš bez nadšení.
„Hlavně klid, pane majore,“ řekl Kadlec.
„Kdyby tohle viděl velitel útvaru, tak jsme všichni
bez prémií!“ vybuchl konečně major. „Nepočítejte, že
jim ty opušťáky podepíšu, dokud neukážou, že běžný
denní činnosti zvládají, jak mají!“
„Je vám jasné, co bude následovat?“ zeptal se kapitán
Zíma a sledoval pobaveně odcházejícího majora.
„Nácvik nástupů?“ opáčila Joudová opatrně.
„Přesně tak,“ zazubil se kapitán Zíma svým podřízeným do obličeje.
Mareš vypadal jako pár vteřin před zhroucením. Joudové bylo jasné, že jde o zbytečnou nepříjemnost. Nácvik nástupů přejmenovali vojáci základní služby už
dávno na barevnou hudbu. Nastupovali totiž střídavě
v modrých teplácích, černých montérkách, žlutém
pyžamu nebo klasické maskáčové uniformě a měnili barvy jako chameleon. Šlo o buzeraci používanou
hlavně v přijímači a vojáci ji nenáviděli. Pro Mareše,
Joudovou a Kadlece barevná hudba představovala
několik nudných hodin, ve kterých navíc museli na vojáky křičet, což nikdo z nich nedělal rád.
„Jak chcete,“ pronesl Kadlec provokativně sebejistě
a bylo znát, že kapitána Zímu znejistěl.
Když se na baterii objevil sám velitel oddílu, nevěstilo
to nikdy nic dobrého. Pětačtyřicetiletý podplukovník
Josef Burda velel útvaru už dva roky a za tu dobu
přesvědčil všechny své podřízené, že je liška podšitá
a nevyzpytatelný ryšavec.
Major Rosa si po kontrole budíčku právě sedal za stůl
ve své kanceláři, potutelně se usmíval pod knírkem
a myslel si, jak Kadlecovi, Marešovi a Joudové zavařil. Měl také v plánu dodělat některé včerejší resty,
aby mohl odejít dříve domů za manželkou, synem
a dcerou. Posadit se ale už nestihl – do kanceláře bez
klepání vešel podplukovník Burda.
Rosa nevěřícně mrkl na hodinky. „Co tady děláš tak
brzo?“ vypravil ze sebe překvapeně.
h_aluze dvojčíslo 18—19 / zima 2011—jaro 2012
„Doneslo se mi, že prověřuješ ranní činnost vojáků,“
řekl Burda a posadil se. „Kvůli tomu tu ale nejsem.
Jeden můj známý shání maskáčovou uniformu, kanady a pár vojenských konzerv. Jede někam do přírody.“
Major napjatě vyčkával, jak velitel oddílu skončí.
„Můžeš se k tomu nějak zadarmo dostat?“
„No… To není zrovna jednoduchá věc…“ odvětil opatrně Rosa.
Burda pokýval souhlasně hlavou a pak zareagoval
přesně v duchu toho, jakou měl u podřízených pověst.
„A jak dopadla ta ranní činnost?“
Rosovi zatrnulo. „Budou cvičit nástupy. Jinak nepojedou na opušťáky.“
„Přijdu se na to podívat,“ řekl podplukovník a zamířil
z kanceláře.
„Zkusím se po těch věcech poptat,“ vychrlil ze sebe
Rosa, když už byl velitel oddílu u dveří. Burda se jen
usmál a zavřel za sebou.
Kancelář rotmistra Kadlece byla vybavena ještě zastaraleji než velitele baterie. Za oprýskaným stolem
s telefonem měl jednoduché dřevěné křeslo – několik
spojů mělo vyztužené šrouby. U stolu měl po pravé
ruce starý šedivý plechový trezor, který nezamykal
a používal ho spíše jako další polici. Po levé ruce stály
police s formuláři, varnou konvicí, hrníčky a věcmi
na vaření kafe a čaje. Návštěvy mohly využít dvě staré židle. Vpravo od dveří měl vysokou úzkou skříň
na oblečení a vlevo postel, která tu stála z doby, kdy
byl Kadlec ještě vojákem základní služby a v kanceláři spal. Nad postelí visela nástěnka s vyplněnými
formuláři označenými jako vzor.
Kadlec se posadil za stůl a rozhlédl se po něm, aby
rozhodl, do čeho se pustí. Mezi zpřeházenými papíry
si ale žádný nevybral. Tak si zapálil cigaretu, oklepával ji do plechovky upravené jako popelník a přemýšlel, jak se nácvik nástupů vyvine.
Dveře v kanceláři zůstávaly prakticky stále otevřené, aby nemusel Kadlec říkat „Dále.“ Po poradách se
u Kadlece pravidelně scházel Mareš a Joudová. Podle
Kamily to bylo proto, aby si řekli, jak splnit rozkazy
majora Rosy. Podle Mareše šlo o to, se dohodnout, jak
se někde zašít. Kadlec tomu říkal takticko-operační
porada a náplní bylo dát si cigaretu, kafe nebo čaj
a pokecat.
Mareš vešel první a za ním Kamila. Hodil sebou
na postel a otráveně pronesl: „Mě švihne.“
Kamila se dala do vaření čaje a na stůl postavila tři
hrnečky. „To bude asi pěkná otrava,“ řekla. Mareš si
znuděně odfoukl a Kadlec to nekomentoval.
„To jim major nemohl dát třeba zrychlený přesun?“
„Nemohl,“ vpadl nečekaně do kanceláře Rosa. „A nehulte tu pořád!“
Mareš se na posteli posadil, aby alespoň trochu vypadal, že je v pozoru. Kadlec raději típl nedokouřenou
cigaretu.
„Jdu vás varovat. Přijdu ten nácvik zkontrolovat a asi
přijde i velitel oddílu. Takže žádný skopičiny.“
„To víte, že ne,“ odvětil pobaveně Mareš a Rosa z jeho
tváře vyčetl, že skopičin bude asi víc, než bude schopen snést a raději se obrátil na Kadlece. „Potřebuju
s vámi mluvit. Vy dva se do toho můžete pustit.“
Asi dvacet metrů dlouhá chodba s pokoji vojáků měla
podlahu z poloviny z parket a z poloviny z šedivých
dlaždic. Rozšířený prostor na jejím začátku sloužil
na jedné straně jako stanoviště dozorčího baterie
a na druhé straně jako malé nástupiště.
1. protiletadlovou baterii tvořilo 42 vojáků základní
služby. Dva byli ve službě dozorčího a pomocníka a jeden z poddůstojníků byl dozorčím v kuchyni. Ostatní
podle rozkazu Mareše a Joudové nastoupili k nácviku
nástupů.
„Na každý nástup máte s převlečením tři minuty. Dokud to nestihnete, nikdo nepojede domů,“ promlouvala k mužstvu a poddůstojníkům Kamila.
„Kdyby to ale mělo být takhle složitý, tak tu fakt budeme blbnout do večera. Takže máme i plán B,“ doplnil
ji zubící se Mareš. „Teď si oblečete pyžama a pod ně si
vezmete tepláky a budete v postelích čekat na nástup
na rozcvičku.“
„Žádný hlouposti. Jde o vaše opušťáky…“ řekla
Kamila.
„…A náš duševní klid,“ dodal Mareš. „ROZCHOD!“
Kadlec nejprve nechápal, proč ho major Rosa vede
do své kanceláře a pak mu došlo, že nechce, aby to
někdo slyšel, a on má dveře na chodbu stále otevřené.
„Něco od vás potřebuju,“ začal velitel baterie opatrně.
Kadlec pochopil, že se mu naskytne příležitost,
a i když nevěděl k čemu, zazubil se.
„Vopovažte se toho zneužít!“ pospíšil si major.
„Povídejte,“ odvětil Kadlec a dál se zubil.
„Maskáčovou uniformu, kanady a pár konzerv.“
„Jedete se ženou na čundr?“ usmál se pobaveně
Kadlec.
„Nechte toho! Potřebuje to velitel oddílu, pro nějakého známého.“
Kadlece v tu ránu přešel humor. S velitelem oddílu
bylo těžké hrát jakékoli hry.
„Jak složitý to bude sehnat?“ naléhal Rosa.
próza / česká / 43
„Kanady nějaký ve skladu mám a konzervy nebudou
problém, ale ty maskáče? Jsou dost drahý.“
„To vím taky,“ odsekl Rosa. „Dokážete to sehnat?“
„Záleží na tom, jak moc je to důležitý,“ odvětil Kadlec.
„Na vyjednávání není čas!“
„Zkusím to, ale nic neslibuju,“ řekl Kadlec. „Jestli
se to povede, nebude to zadarmo,“ dodal, znovu se
zazubil.
Rosa odvětil ztrápeným obličejem a gestem ruky poslal svého výkonného rotmistra pryč.
Když se Kadlec vracel do své kanceláře, bylo mu jasné, že události teď naberou rychlý spád. Přemýšlel,
kde sehnat maskáčovou uniformu vzor 95 a jestli se
to povede, jak toho využít.
Mareš už rozdával na stole v kanceláři karty. Hrávali
pravidelně prší, aby zabili dlouhou chvíli, kterých sice
neměli moc, ale občas se nějaké vyskytla. Kamila obvykle jen radila Marešovi, ale občas se do hry také zapojila. Dnes zvolila pozici kibice za Marešovými zády.
„Nesu dobré zprávy,“ zazubil se Kadlec na oba. „Major potřebuje službičku,“ dodal pobaveně.
„Takže z barevný hudby nic nebude…“ rozzářil se
Mareš.
„To nechápu,“ řekla Kamila.
„Když mu seženu, co chce, major nás nebude dráždit
a nechá nás vést ty nástupy podle svého,“ odvětil
Kadlec. „Přesto bys měl mít ještě záložní plán,“ dodal
k Marešovi.
„Neboj. Už se na něm pracuje,“ uchechtl se Mareš
a vynesl první kartu.
Konzerv měl Kadlec v kanceláři dost. Čas od času
vydával vojákům studenou stravu a ne každý toužil
po armádních konzervách, takže mu vždy nějaké zbyly. Sehnat kanady už bylo složitější, ale Kadlec měl
ve skladu jedny díky tomu, že před rokem svoje roztrhl na cvičení ve vojenském prostoru Doupov a nafasoval nové. Ty poškozené sice odepsal jako zničené
při výcviku, ale nechal je opravit u civilního ševce
a vyměnil ve výstrojním skladu za úplně nové.
S maskáčovou uniformou to bylo o poznání komplikovanější. Všichni vojáci základní služby je fasovali při
nástupu proti podpisu a každý si uniformu hlídal. Stejné to bylo u vojáků z povolání a náčelníci výstrojních
skladů maskáče vzor 95 hodně hlídali, protože celá
uniforma stála několik tisíc korun. Sehnat takovou
věc bez patřičných kontaktů vyžadovalo značné úsilí
a tak se Kadlec pustil do telefonování a při tom hrál
s Marešem karty.
„Maskáče,“ řekl Kadlec do telefonu a vynesl kartu.
44 /
próza / česká
Mareš dumal, jakou kartou odpovědět. Joudová mu
poradila žaludovou desítku.
„Ne to nemám. Mám tu ale navíc dva spacáky, pět
ešusů a nějaký nářadí ke kanónům,“ pokračoval Kadlec do telefonu.
Mareš nakonec dal na Kamilu a vynesl žaludovou
desítku.
„Ne, dvě postele nemám,“ odpověděl Kadlec do telefonu a vynesl žaludovou sedmu. „Nechceš místo
toho dvě skříně?“
Mareš si lízl dvě karty a zpražil pohledem Kamilu.
„Tak nic, čau,“ zakončil Kadlec telefonát.
„Hraješ,“ řekl Mareš a v tom zazvonil telefon.
Kadlec vynesl kulovou sedmu a zvedl sluchátko. „Rotmistr Petr Kadlec, příjem.“
„Jde k vám velitel oddílu,“ ozvalo se ze sluchátka.
Dozorčí baterie splnil rozkaz a varoval hráče karet
před příchodem nadřízených.
„Sakra,“ vylétlo z Kadlece. Okamžitě zavěsil, vytrhl
Marešovi karty a všechny je bleskově shrnul do šuplíku stolu. „Burda,“ řekl jen překvapenému Marešovi
a Kamile a v tu chvíli do kanceláře vešel velitel oddílu
podplukovník Burda.
„Dobrý den pane podplukovníku,“ řekl Kadlec.
„S čím můžeme pomoct?“ byl Mareš samá ochota.
Burda se pousmál. „Rád bych viděl nácvik nástupů –
vy tomu říkáte barevná hudba, že?“
Kamilu to značně vyplašilo, ale Kadlec s Marešem si
zachovali zatím kamenné tváře.
„Vojáci jsou právě na pokojích a simulují spánek a čekají na nástup na rozcvičku,“ řekl Mareš.
„Tak prosím,“ odtušil Burda a zamířil z kanceláře
na chodbu.
Mareš obrátil oči v sloup, Kadlec začal hledat cigarety na uklidnění a Joudová se tvářila bezradně.
Na nástupiště baterie doběhl poslední voják v teplákách a podplukovník Burda zastavil stopky na svých
náramkových hodinkách. Kadlec s Marešem koukali
do podlahy a Kamila se nervózně usmívala.
„Minuta,“ řekl Burda. „Moc hezký. Dvoje oblečení?“
zeptal se Kadlece jako by znal odpověď.
Kadlec jen souhlasně kývl.
„Dělalo se to tak vždycky, ne?“ zkusil namítnout
Mareš.
Burda se jen pousmál. „Ano dělalo a ještě loni by to
nevadilo,“ řekl.
„Ale teď jsme vojáci NATO,“ řekl Kadlec, jako by opakoval stokrát slyšenou frázi.
„Přesně tak,“ odtušil velitel oddílu. „Kde je velitel
baterie?“
h_aluze dvojčíslo 18—19 / zima 2011—jaro 2012
„Jestli slyšel, že jste tady, tak se určitě někde zašil,“
řekl Kadlec.
„Tak mu vyřiďte, že za dvě hodiny přijdu znova,“ řekl
podplukovník. „A vy tady tomu prožeňte pérka!“
Kadlecovi se hlášení o průšvihu majoru Rosovi dávat
moc nechtělo, ale musel k němu, aby velitel baterie
podepsal denní rozkaz. Když major ve své kanceláři
připojil pod rozkaz svůj podpis vedle Kadlecova, zvedl
hlavu a stručně pravil: „Tak?“
„Říkal, že za dvě hodiny přijde znova,“ odpověděl
Kadlec.
„A?“
„Nastoupili moc rychle.“
„Dvoje oblečení?“
„Ano,“ řekl Kadlec.
„Jenže jsme v NATO…“
Kadlec jen kývl, vzal si knihu rozkazů a zamířil
z kanceláře.
Mareš barevnou hudbu nesnášel od svého přijímače.
Když jí měl nařídit vojákům, dělalo se mu z toho špatně.
Zdržovací taktiky ale nevycházely a nezbývalo, než se
podřídit rozkazům. Kamila si nácviky nástupů „neužila“
vlastně vůbec. Na dceru důstojníka si nikdy nic takového nikdo netroufl. Přesto jí to přišlo jako zbytečné. Oba
teď stáli před vojáky otrávení z úkolu, který dostali.
„Limit je tři minuty,“ řekla jednotce Kamila.
„Začneme skokem do pyžam. ROZCHOD!“ zavelel
Mareš.
O chvíli později pak Kamila prohlásila znuděně: „Tak
jdeme na to.“
„NÁSTUP BATERIE NA SNÍDANI!!“ zařval Mareš
a Kamila pustila stopky.
A tak to šlo hodinu pořád dokola. První nástup trval vojákům čtyři minuty a dvacet pět vteřin. Následoval nástup na rozcvičku, nástup na úklidový den
v montérkách a tak dále. Vojáci trochu zrychlovali,
ale ke třem minutám se ne a ne přiblížit a na nástupišti se střídali ve žlutých pyžamech, maskáčových
uniformách, modrých teplácích a montérkách.
Místnost v přízemí naproti stanovišti dozorčího útvaru byla oficiálně učebna, ale fungovala jako bar. Oficiálně tu bylo prakticky vše neoficiální. Na stupínku
pro učitele stál jednoduchý barový pult, který vyrobili před lety vojáci základní služby za dva opušťáky.
Vysoké barové stoličky vyrobil tesař, který odešel
na vycházku přes plot kasáren a tehdejší velitel oddílu nad tím přimhouřil oko. Stoly a židle byly klasické
armádní a na automat na hraní šipek se složili vojáci
z povolání. Ostatní vybavení, jako vařič, police, sklenice a talíře, se posbíralo na nejrůznějších místech
útvaru a v posádkové kuchyni.
Stálou službu tu měl v pracovní době vojín Novák
– jeden z vojáků základní služby, který byl oficiálně
obsluha protiletadlového kanónu. Aby mohl na vycházky, dovolené a opušťáky, střídal se s vojínem Sekyrou, který byl jinak zařazen u útvaru jako spojař.
V pracovní době mohli do baru jen vojáci z povolání
a po ní i vojáci základní služby. Zavíralo se, jak se
chtělo barmanovi.
Kadlec na barovém pultu svačil vídeňské párky s hořčicí a houskou, a když měl prázdnou pusu, telefonoval. V baru byl sám jen s vojínem Novákem, který
četl noviny.
„Sháním maskáče a kanady,“ řekl Kadlec do telefonu.
„Nemáš?“ pokračoval. „A co máš? Ty máš postele?“
řekl překvapeně a zároveň nadšeně. „Kolik? – Za co
je vyměníš? – Plachtu na vétřiesku nemám – Tak nic,
čau,“ zakončil hovor a zavěsil.
„Jestli sháníš plachty na vétřiesky, tak zkus výkonnýho rotmistra na třetí baterii. Tuhle se tu s někým bavil
a říkal, že jich pár má,“ poradil barman.
„Ty jsi poklad,“ řekl Kadlec a začal vytáčet číslo.
„Rotmistr Kadlec,“ ohlásil se do telefonu. „Máte tam
výkonnýho rotmistra? – Spojte mě.“ Při vyzváněcím
tónu stihl Kadlec ukousnout kus párku a spolknout
ho. „Kadlec. Ahoj. – Potřeboval bych vyměnit cokoli
za dvě plachty na vétřiesky. – Mám spacáky, pět ešusů
a můžu přihodit dvě skříně nebo nářadí do kanónu.
– Skvěle. Jsme domluvený.“
Kadlec okamžitě začal vytáčet další číslo. „Petr, čau.
– Mám pro tebe ty plachty. Přijdu odpoledne,“ řekl,
zavěsil a vytočil další číslo. „Tady Petr, sehnal jsem
ty postele. Odpoledne – Čau.“
„Hraješ si na pohádku, jak dědeček měnil, až vyměnil?“ zeptal se barman.
Kadlec se jen pobaveně usmál a zakousl se do párku.
„Tak nějak. Teď ještě musím vyřešit ty nástupy.“
Barman se zatvářil nechápavě a v tom zazvonil telefon – zvedl ho Kadlec. „Bar druhého protiletadlového
oddílu,“ ohlásil se. „Jo. – Přijdu hned.“ Zavěsil a zamířil z baru.
„Chceš to schovat?“ zeptal se barman a kývl k nedojedeným párkům.
„Asi se tu už dneska neobjevím,“ řekl zadumaně. „Kolega Mareš začal simulovat šílenství,“ dodal a šibalsky mrkl na překvapeného barmana.
Mareš měl v obličeji výraz dementně šťastného blázna
a na nástupišti baterie skákal po dlaždicích po jedné
próza / česká / 45
noze dětskou hru zvanou Panák. Kamila a dozorčí baterie ho zachmuřeně sledovali a občas mrkli na Kadlece. Ten se chvílemi tvářil pobaveně, ale když se na něj
někdo podíval, změnil rychle výraz na zamyšlený.
Marešovi se nepovedl jeden skok a naštvaně zaklel.
„Sakra!“ Pak se vrátil ke spokojenému výrazu blázna
a pokračoval. „Měl bych víc po večerech trénovat. Co
říkáš Petře?“ Obrátil se na Kadlece, když doskákal
na konec.
„Určitě, Davide,“ odvětil Kadlec a snažil se, aby z jeho
hlasu byla cítit podpora.
„Co s ním budeme dělat?“ zeptala se opatrně Kamila.
„Tohle je jasnej případ pro psychiatra,“ odvětil dozorčí Janoušek.
Kadlec jen pokrčil rameny.
„Přeci se na něj nebudou v tomhle stavu dívat vojáci,“
dodala Joudová.
„Kde je vůbec jednotka?“ obrátil se Kadlec
na dozorčího.
„Poslala jsem je na pokoje,“ odvětila za dozorčího
Kamila.
„Ale dlouho tam zůstat nemůžou. Za chvíli bude nástup na oběd,“ řekl svobodník Janoušek.
Kadlec se rozhodl, že zkusí s Marešem promluvit.
Postavil se na vrchol panáka a počkal, až k němu doskáče. „Můžeme pro tebe Davide něco udělat?“
„Uhnout!“ řekl Mareš a zazubil se.
„Jasně,“ zareagoval Kadlec a šel kamarádovi z cesty.
„Neměl bych někoho zavolat?“ ptal se pak už trochu
nervózní dozorčí.
„Velitele čet? Kdyby na něj Janda zařval, třeba by ho
to probralo,“ přidala se Joudová.
„Tady je každá rada drahá. Nemá rád, když má vojáky
buzerovat a takhle reaguje. Loni musel dohlížet na to,
jak si vojáci čistí kanady – ožral se a snažil se počůrat strop. Zabránil mu v tom až major,“ řekl Kadlec
smrtelně vážně.
„Jak?“ zeptal se dozorčí.
„Major je bývalý instalatér,“ odvětil klidně Kadlec.
„Prostě mu zavřel ten jeho vodovod.“
Joudová se pousmála a dala tak najevo, že už chápe,
že jde o vtip.
„Jestli je to nějaká vaše hra, tak je to o průser,“ řekl
dozorčí. „Každou chvíli by se tu mohl objevit velitel
oddílu a nechá mě určitě zavřít. Nemůžete ho dostat
někam, kde nebude vidět?“
„Davide?“ oslovil Mareše opatrně Kadlec. „Nechtěl
by ses podívat jinam?“
Mareš se zazubil, pak sebou praštil na zem, začala
úpět bolestí a držel se za pravý bok.
46 /
próza / česká
Joudová a dozorčí se pěkně lekli, ale Kadlec zůstal
klidný. „Svobodníku, zavolejte velitele čet a my ho
přeneseme ke mně na polní operaci slepého střeva,“
řekl výkonný rotmistr.
„Hele, za tohle mě zavřou,“ reagoval vystrašený
dozorčí.
„Mám říct, že je to rozkaz nebo ti vyhrožovat?“ odvětil
Kadlec.
„Dobře, dobře. Už jdu volat,“ odtušil dozorčí.
Kadlec a Joudová položili Mareše v kanceláři výkonného rotmistra na stůl a on konečně přestal křičet
bolestí.
„Jakej jsem byl?“ řekl pobaveně Mareš.
„Dozorčího jste zblbli parádně,“ odvětila Kamila.
„Co máš v plánu na Malinu a Jandu?“ zeptal se Kadlec.
„Klid, už hodinu to promýšlím.“
Když dozorčí baterie sehnal velitele čet Malinu a Jandu, vysvětlil jim, že se rotmistr Mareš asi zbláznil,
jak skákal Panáka a že mu rotmistr Kadlec nařídil je
sehnat. Malina to chtěl ignorovat, ale Janda si myslel,
jak si svého podřízeného podá a tak se oba vypravili
do kanceláře výkonného rotmistra. Když se k ní blížili,
slyšeli úpěnlivý řev a na dveřích našli nápis:
Výkonný rotmistr a zástupci
velitelů čet 1. protiletadlové
baterie varují: BAREVNÁ
HUDBA ŠKODÍ ZDRAVÍ!
„Já je roztrhnu,“ řekl naštvaný Janda a vzal za kliku. To, co uviděl, se mu vůbec nelíbilo. Mareš ležel
na stole a Kamila s Kadlecem stáli kolem něho a přes
ústa měli kapesníky. Mareš právě přestal křičet.
„Konečně zabrala ta anestézie,“ řekla Kamila.
„Okamžitě si nasaďte roušky, tohle je sterilní prostředí,“ osopil se Kadlec na velitele čet. „Musíme ho
okamžitě otevřít. Skalpel sestro,“ dodal ke Kamile.
Joudová podala Kadlecovi nůžky a ten začal „porcovat“ kamarádovi břicho. Malina z toho byl tak zmatený, že si dal před pusu kapesník. Vzápětí z břicha
Mareše vystříkl proud červené tekutiny a postříkal
Malinovi a Jandovi obličej.
„Vy nejste normální,“ vyštěkl Janda.
„To je jahodová šťáva,“ řekl překvapený Malina, když
si olízl rty.
„Háky,“ řekl Kadlec Kamile a ta mu podala dvě
propisky.
„Nechte toho!! Tohle vám nikdo nespolkne!!“
h_aluze dvojčíslo 18—19 / zima 2011—jaro 2012
„Tady ho máme klučinu,“ zaradoval se Kadlec. „Moc
mu nechybělo, aby prasknul,“ dodal a švihl rukou
celou od červené tekutiny před Malinu a Jandu. „Koukejte,“ zakončil svůj chirurgický výstup a otevřel dlaň,
ve které měl napodobeninu zkrvaveného apendixu.
V tu chvíli otevřel na chvíli Mareš oči. „Fešák, co?
– Po tátovi,“ řekl a zase upadl do předstíraného
bezvědomí.
„Já mizím,“ řekl rezignovaně Malina. „Z tohohle bude
grandiózní průser.“ A pak zmizel.
„Sestro, zavřete to,“ pokračoval Kadlec v roli
chirurga.
„Tohle vám neprojde,“ vztekal se dál Janda, sáhl
po telefonu a zavolal veliteli baterie. „Rotmistr Janda.
Pane majore, měl byste přijít k výkonnýmu do kanceláře. – Simulují tu šílenství.“
Když major Rosa doslova vletěl do kanceláře, byl už
Mareš po „operaci“. Kamila mu kontrolovala tep a Kadlec labužnicky pokuřoval za stolem. Mareš ze snu
škytal a pravý bok měl zakrytý papírem přelepeným
izolepou.
„Tak co se tu děje?!“ vyštěkl naštvaný major.
„Pacient je po apendoktomii, pane řediteli,“ odvětil
vážně Kadlec. „Rána nehnisá, teplota je normální a až
na tu škytavku je všechno v pořádku.“
„Nemusíte se ale bát, rána nepraskne. Místo klasických uzlů jsme použili dračí smyčku a ránu hodně
obvázali,“ dodala Kamila. „Tep má taky v pořádku.“
Rosa si Kadlece a Joudovou chvíli prohlížel pohledem
tygra před skokem. „Předpokládám, že chce vyjednávat, ale to se pletete!!“
„Neříkal jsem to,“ přidal se zostra Janda.
Pak zazvonil telefon a Rosa po něm bleskově hrábl.
„Slyším,“ vyštěkl.
Volal dozorčí baterie. „Je tady velitel oddílu a chce
s vámi mluvit.“
„Do háje!!“
„To mu mám říct?“
Rosa si nasupeně odfoukl a vteřinu přemýšlel. „Pošlete ho ke mně do kanceláře, že hned přijdu,“ řekl
a zavěsil.
„Tak se zdá, že dorazil Damoklův meč,“ řekl pobaveně
Kadlec.
„To je taky vaše práce?!“
„Stejně jako ty nástupy vaše,“ řekl Mareš a přestal
hrát roli pacienta po operaci.
„Nevyjde vám to,“ řekl se zlomyslným úsměvem Rosa
a vyrazil z kanceláře.
„Neříkal jsem to,“ posmíval se Janda a zamířil
za majorem.
„Co teď?“ zeptala se vyplašená Kamila.
„Neboj,“ uklidňoval ji Mareš. „Petr určitě něco vymyslí,“ dodal a obrátil se na Kadlece. Ten se jen pousmál.
Major se cestou do své kanceláře zastavil u dozorčího.
„Kde máte jednotku?!“
„Rotná Joudová je poslala na pokoje.“
„Pozorně mě poslouchejte, nemám čas to opakovat!
Všem vojákům řeknete, aby si pod pyžama oblíkli tepláky a zalezli do spacáků. A hlavně jim řeknete, že až
vyhlásíte nástup na rozcvičku, tak nesmí nastoupit
moc rychle. Bude to sledovat velitel oddílu. Jasný?!“
„Ano, pane majore.“
„Ještě před tím ale vezmete šest chlapů a zavřete
Kadlece a ty dva do skladu. Jasný?!“
„Ano.“
„Proveďte!!“
Před dveřmi své kanceláře se major Rosa na chvíli
zastavil. Potřeboval získat trochu času, aby dozorčí
mohl vyřešit problém se simulovaným šílenstvím jeho
podřízeným. Když vešel, zkusil na velitele oddílu zdržovací taktiku.
„Posadíš se?“
Burda odmítavě zakroutil hlavou. „Kouknu jen na ty
nástupy a půjdu.“
„Ty jsi tu velitel,“ řekl Rosa trochu pokorně a snažil
se, aby to znělo přátelsky.
V tu chvíli zazvonil telefon, což majorovi přišlo hodně
vhod. Zatvářil se omluvně a telefon zvedl.
„Major Rosa, slyším.“
Ze sluchátka se ozval Kadlec. „Možná by vás zajímalo,
pane veliteli, že vámi navrhované přesunutí pacienta do skladu se nepovedlo. Slíbil jsem dozorčímu tři
opušťáky za sebou.“
„Tohle si musím napsat,“ zareagoval Rosa a předstíral, že hledá papír a tužku.
„A taky by vás mohlo zajímat, že jsem jako šéfchirurg
kliniky U zlomeného skalpelu rozhodl, že pacienta je
třeba přesunout. V pokoji má škodlivé prostředí. Rána
mu začala hnisat. Abyste byl v obraze,“ pokračoval
Kadlec.
„Tomu se mi nechce věřit.“
Burda už začínal být netrpělivý.
„Jak myslíte, přesuneme operaci na chodbu,“ řekl
Kadlec a už nijak neskrýval, že na majora tlačí.
„Nevadí,“ řekl Rosa po chvilkovém zaváhání. „Myslím, že už je od nás na leccos zvyklý a přejde to.“
Kadlec se na pár vteřin odmlčel, ale vzdát se nechtěl.
„Fakt myslíte, že to nebude průser?“
„Fakt.“
próza / česká / 47
Ze života barokního skladatele —
„Tak jinak,“ nabral Kadlec znovu energii. „Znáte pohádku o tom, jak dědeček měnil, až vyměnil?“
„Co?“ vypadlo z majora. „Co to melete?“
„Sehnal jsem ty maskáče a kanady.“
„Aha,“ odvětil suše. „Tak to přineste,“ dodal
rezignovaně.
Kadlec se začal do telefonu vítězoslavně smát a major
radši zavěsil, aby to nemusel poslouchat.
„Potíže?“ zeptal se Burda.
„Ne. Budu pro tebe mít ty věci, co jsi chtěl.“
„Bylo složitý, to sehnat?“
„Ani nevíš, jak,“ odtušil major Rosa.
Opušťáky uděloval velitel oddílu. Na baterii se jen
připravovaly návrhy a pak vycházely v celoútvarovém
rozkazu podplukovníka Burdy. Ten s jeho podpisem
neměl problém. Vojáci nastoupili za dvě minuty a čtyřicet devět vteřin a věci pro známého také měl, takže byl spokojený. Spokojení byli i vojáci, že pojedou
na víkend domů a nejspokojenější byl Kadlec, který
opět prosadil svou.
48 /
próza / česká
Každý pracovní den na baterii končil přečtením rozkazu. Jednotka se shromáždila na nástupišti a Kadlec
přečetl rozkaz baterie, ve kterém byly i části z celoútvarového rozkazu, které se týkaly 1. protiletadlové baterie. Jako vždy čtení rozkazu končil větou:
„Rozkaz podepsal velitel baterie major Rosa vlastní
rukou.“
„Abych to shrnul,“ promluvil k vojákům major.
„Opušťáky opět dostanou všichni, kterým to slíbil
rotmistr Kadlec. Nejsem tím nijak nadšen, ale z druhé strany je lepší, když děláte průšvihy doma, než
tady. Rozchod!“
Každý zamířil, kam se mu chtělo. Jen Rosa s Jandou
a kapitánem Zímou zůstali na nástupišti.
„Tak vás nakonec dostali,“ řekl Zíma.
„Příště by to Kadlecovi nemělo projít tak hladce,“
řekl jako vždy nabroušený Janda. „A těm dvěma, co
se na něj pořád lepí, taky ne!“
„Vlastně by už žádné příště být nemělo,“ odvětil major Rosa. „Ale určitě bude…“
h_aluze dvojčíslo 18—19 / zima 2011—jaro 2012
Kouzelný svět pana Telemanna
Dnešní zastavení s hudbou 17. a 18. století bude
ve znamení jediného komponisty: prvního muže
hamburského hudebního života. Georg Philippe
Telemann (1681-1767) se ke svému muzikantství
musel probojovat přes počáteční nepřízeň rodičů
a okolností. Avšak právě jemu bylo dáno, aby jeho
šťastná hvězda inspirace byla oceněna vavříny úspěchů již za jeho pozemského působení. Ve své době platil za nejuznávanějšího a nejvyhledávanějšího – jeho
galantní skladbičky oslnily nenáročnou rokokovou
Paříž, jeho církevních kantát si vážilo protestantské
bachovské Německo, sbírka Tafelmusik se prodávala v Evropě i zámoří, dobrého přítele měl v londýnském Händelovi, carevna Kateřina na něj naléhala,
aby v Rusku založil novou hudební akademii. V mládí
prošel Moravou, kde se leccos přiučil od tzv. „hudebních diletantů“ a lidových virtuózů. Připomeňme, že
tento německý mistr je dnes právem považován – se
svým několika tisícovým opusem – za nejplodnějšího
skladatele v dějinách lidstva.
My dnes přidáme ke kolekci těchto superlativů ještě
jeden – snad trochu v uvozovkách – Telemann byl rozhodně skladatelem s největším smyslem pro humor.
Kromě skladeb seriózních, které se omezily pouze
na abstraktní hudební obrazy, je autorem také skladeb humorných, programních, které napodobují svět,
který nás obklopuje.
Telemann s oblibou zrcadlil svět umění, ale i docela obyčejné každodenní věci, jejich řád i nepořádek.
Ve svitě v B-Dur (TWV 55: B8) zvané Ouverture burlesque před námi defilují všichni herci z commedie
dell arte: harlekýn, pierot, scaramouche, kolombína
a další. Jinde (ve svitě TWV 55: D18) zazní veselá
trubka poštovního dostavníku (Les Postillons); dudy
venkovských horalů (TWV 55: Es3 La Lyra), ale také
ohlušující vodní vír (Tourbillon), nebo nás ukolébá
mírná dřímota (Le Sommeil ze svity B-Dur, TWV 55:
B3). Rozpustilé je kvákání a poskakování tří žab
z houslového koncertu v A-dur (Les Rainettes TWV 51:
A4). Napodobování reálu docílí Telemann nejen celkovým vyzněním atmosféry skladby, ale také kompozicí
jednotlivých detailů – například v Kriketové symfonii
(Grillen Symphonie v G-dur, TWV 50: 1) slyšíme zcela
zřetelně, jak bílé pálky odrážejí kriketové koule.
Ve svých koncertech, svitách, předehrách, triových
sonátách a mnohých jiných skladbách Telemann
s voltairovským požitkem satirika i fieldingovsky neškodným úsměvem charakterizuje nejrůznější lidské
povahy, nálady nebo typy. Nepoužívá k tomuto účelu jen přímé pozorování, ale neváhá využít ke svým
črtám i antickou mytologii, kterou však natolik
zlidšťuje, že i přes vznešený příběh vidíme konkrétní osudy nebo gesta. Tak například v triové sonátě
Jména (Les prénoms) nás seznamuje se slavnými
ženami starověku: věčně hádavou Xantipou (velice
živá a rychlá věta), důstojnou Didonou (věta nejprve rozvláčná – jak se kartaginská královna loučí se
světem – pak náhle prudká a výbušná – jak proklíná
proradnou Aeneovu lásku), chytrou a statečnou Clelií,
která převedla římské panny do bezpečí, s tragickou
Lukrécií nebo nadanou pěvkyní Corinnou. Podobně nespoutaná je svita Vodní hudby, komponovaná
pro admiralitu v Hamburku (Wassermusik, svita v C,
TWV 55: C3). Zde zaslechneme příboj, tritóny, kteří
laškují s nymfami, spící obry a další rozpustilé nebo
divoké bytosti spjaté s mořem. Sestupme však ještě
jednou na zem, kde nás Telemann uvítá třeba mezi
Pan Telemann dokázal být své početné rodince partitur dobrým
protektorem – jako jeden z prvých se zasadil o právní ochranu
svých autorských práv, předchůdce dnešního copyrightu. / foto
de.wikipedia.org
la follia / 49
Tři knižní tipy
předsevzetí nicotného šlechtice. Hned druhý obraz
nás z pomalého tempa vytrhne zuřivým allegrem – Boj
s větrnými mlýny je svěží věta, která se kolem prožene
jako vítr. Dulcinea se opět rozlije do vláčného, ostýchavého lenta. Šeptání smyčců prozrazuje Quijotovo
naléhání, zápal, s nímž přísahá lásku vyvolené svého
srdce. V kontrastu se přiřítí v další větě Sancho Panza,
slyšíme jeho hlučný smích, nemotorné pohyby a všetečnost. Pátá část svity je vůbec nejzdařilejší: Jízda
Rossinanty a Sanchova oslíka je směsí komické vznešenosti a burlesky zároveň; oslík se žene, seč může
a za chvíli se zas loudá, Rossinantě dona Quijota se
zaplétají nohy, brzdí a mění znenadání směr. Teprve
když slyšíme tolik odlišné světy klusat vedle sebe, uvědomíme si, v čem spočívala velikost pana Cervantese.
Jsi duše nízká, Sancho, povídá rek don Quijote a nasadí si na hlavu hrdě svou bradýřskou misku. Závěrečný
Spánek dona Quijota je nejen zdravým chrápáním, ale
také příslibem dalších dobrodružství.
Kouzelný svět pana Telemanna se pro dnešek zavírá.
Jenže když se s ním seznámíte jen letmo, poznáte, že
je v něm stále co objevovat.
50 /
la follia
Pavel Novotný (* 1976), germanista, básník a autor radiofonických
kompozic, působí na Katedře
německého jazyka na Technické
univerzitě v Liberci.
Byl jsem narychlo požádán, abych na stránkách H_
aluze doporučil nějaké ty knížky, tak tedy narychlo
doporučuju. Hned zkraje musím přiznat, že horké
novinky sleduji pouze sporadicky, spoléhám se na to,
že mi sem tam někdo něco podstrčí, popř. že si mě to
najde samo. Jinak se vrhám spíš po řádně uleželých
textech, anebo po něčem, co zapadá do mozaiky mých
tvůrčích a profesních posedlostí. Čtenář jsem náruživý, ale přeci jen trochu omezený, antikvární hledač
a oborový zakuklenec. Moje tipy budou spontánní,
nahozené a na první pohled „každý pes, jiná ves“:
Mám-li uvést jeden novější titul, pak mě z české provenience určitě zaujala lyrická kompozice Dvanáct.
Pocta Alexandru Blokovi Lubora Kasala. Kasalovy verše jsou nakažlivé, často mi krouží hlavou, vynořují
se v tu nejnečekanější chvíli, mnohdy mám co dělat,
abych v té nejnevhodnější situaci nevykřikl třeba ten
Kasalův nádherně hovadný rým „tú-tú-tút / jede můj
úd“ anebo třeba „...a přichází dvanáct turistů / raz
a dva raz a kulh a raz / dvanáct pístů / dvanáct žláz“
a jiné... Nečtu tu knížku nijak přehnaně často, prostě
se mi rovnou vryla pod kůži a do paměti, aniž bych
to mohl nějak ovlivnit. A co se mi na ní líbí a zároveň
mě i dost děsí, je ten soudržný mix jiskřivého vtipu a totální všenasranosti. Kasal prostě dětsky řádí,
kombinuje a rýmuje, ale zároveň dští síru na všechny
strany, přičemž hranici mezi oběma extrémy nelze
určit. Vřele doporučuji... a k tomu samozřejmě i Alexandra Bloka.
Teď přehodím výhybku úplně jinam, uvedu jednoho
autora, který je přes svůj význam českým čtenářům
poměrně málo známý. Upozorněme tedy na něj a čtěme ho: Tím autorem je německý básník Hans Magnus
Enzensberger. Kromě jeho skvostných básní (v překladu Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové, aktuálně pak Tomáše Kafky) či nádherné dětské knížky
Matematický čert bych rád upozornil na knihu esejů,
která u nás vyšla v roce 2008 v překladu Jiřího Stromšíka. Snad nejostřejším esejem z celého souboru
jsou Vyhlídky na občanskou válku, kde autor pojmenovává příčiny vzrůstajícího sociálního chaosu. Pojem „občanská válka“ však Enzensberger nevztahuje
pouze na ozbrojené konflikty a války jako takové,
ale i na zdánlivě poklidnou občanskou společnost,
která navenek funguje, ale uvnitř fatálně selhává:
V nejrůznějších podobách se ve společnosti projevují sklony k (mikro)konfliktům, bezdůvodné a bezobsažné každodenní brutalitě – a jak se zdá, nějak
se nám tu vytrácí pud sebezáchovy. Velice poučné
čtení, ze kterého běhá mráz po zádech – a pokud by
nás toto téma zajímalo v románové podobě, přečtěme
jinou skvělou knížku, deset let starý titul Willenbrock
od Christopha Heina, ve skvělém překladu Hanuše
Karlacha.
A ještě jeden obrat, opět úplně jinam, do roku 1944
ke zdánlivě zaprášenému, učebnicovému spisovateli
jménem Hans Fallada. Nedávno jsem si pro sebe objevil jeho neuvěřitelný román Pijan. Kniha není pozoruhodná jen příběhem, ale také historií svého vzniku.
Byla totiž psána v nacistické léčebně pro alkoholiky,
přičemž Fallada psal svůj román tajně, na propašovaný papír, mikroskopicky malým písmem, tvořícím
drobounké linky mezi linkami, po otočení papíru pak
stejným způsobem znovu a znovu. Román byl napsán
tzv. na jeden zátah, bez škrtání a v té podobě byl
i později nalezen v pozůstalosti a vydán. Knížka rozhodně stojí za přečtení už proto, že autor bez jediného většího škrtu a zhruba během dvou týdnů napsal
dílo, které překvapí soudržností a hloubkou, zároveň
však i svižností a propracovanou gradací.
foto archiv autora
/Adam Krupička/
autor vystudoval historii
a bohemistiku na PF UJEP v Ústí
nad Labem, zajímá se o klasickou
hudbu a poetiku literárních postav.
Pavel Novotný
foto archiv autora
nemocnými: Svita tragikomická v D-dur, TWV 55: D2,
nechá zaznít lamentace člověka sužovaného podagrou nebo plačtivý nářek hypochondra. Zajímavá je
rovněž Předehra Národy (Ouverture in A flat major
pro smyčce a continuo The Nations). Poznáme staré
známé: činorodého Turka, který je věčně v pohybu
a něco vymýšlí (připomeňme, že v době Telemannově
nebylo nebezpečí osmanské expanze ještě nikterak
zažehnáno), věčně zamračeného a drsného Švýcara, nechápavého a pomalého Moskvana, patetického
a zasněného Portugalce.
Třešničkou na hudebním dortu jsou pak literární obrázky ze slavných románů, které skladatel znal a dovedl z nich umně vyprávět. Svita pro dvoje housle Gulliver v D-dur připomene zásadní místa utopie Jonathana
Swifta: zemi obrů, liliputánů, létající ostrov i říši mluvících koní. Svitou v G-dur Don Quijote (Burlesque de
Quioxtte) autor plně prožívá strasti i lyrické záchvěvy
blouznivého rytíře a jeho kulatého bodrého přítele.
Po groteskně laděné předehře přichází první obraz
– Probuzení dona Quijota, kde se z jakéhosi zahloubání nad rytířskými romány nesměle rodí vznešené
h_aluze dvojčíslo 18—19 / zima 2011—jaro 2012
…doporučuje / 51
Konec světa se, alespoň podle Mayů, blíží, proto jsem
si dovolila zmobilizovat některé své spolužáky z Katedry filmových studií FF UK a s jejich pomocí pro vás
připravit malý tematický seriál. Počínaje tímto číslem naší H_aluze vám budeme pravidelně servírovat
analytické texty, zabývající se filmem Francise Forda
Coppoly Apocalypse Now Redux. Tyto texty vznikly
jako výstup ze Semináře filmové analýzy v roce 2010.
Každý z autorů těchto textů ke snímku přistupuje
z jiného konce a jako celek mohou předkládané texty
tvořit zajímavý vhled do fungování tohoto megalomanského filmu. Jelikož H_aluze, kterou právě držíte
v rukou, je zamýšlena jako dvojčíslo, dovolila jsem si
seriál uvést hned dvěma texty. První z nich napsala
Jana Marková, která svou pozornost věnovala úloze
mizanscény ve filmu. A druhý je výtvorem mým vlastním a věnuje se roli světla v tomto snímku. Doufám,
že si příjemně počtete a budete se těšit na pokračování, které, když vše půjde tak, jak má, bude následovat
v červnu.
Nelly Wernischová
Mizanscéna Apokalypsy Film Apocalypse Now na první pohled zaujme prací
s kamerou a zvukem. Kameraman Vittorio Storaro
vykreslil barvami hýřící obraz Vietnamu, který podtrhuje výrazná zvuková stopa. Jde jak o děsivý hluk
vrtulníků, Wagnerovu Jízdu valkýr, tak o démonický
hlas plukovníka Kurtze. I mizanscéna se však vyznačuje velkou mírou stylizace a modeluje složitý prostor,
ve kterém se postavy pohybují. Stejně tak pomáhá
posouvat a mazat hranice mezi snem a skutečností.
První setkání s kapitánem Willardem, hlavní postavou
filmu, se odehrává v hotelovém pokoji. Willard leží
na posteli a před očima mu probíhají děsivé noční
můry. Místnost vymezují téměř holé stěny, ve kterých
si hlavní hrdina připadá jako ve vězení. Jak sám prohlašuje, zdi působí stále sevřenějším dojmem. Neproniknutelná uzavřenost prostoru vzbuzuje až klaustrofobické pocity. Spojení s venkovní realitou představují
pouze okna, která ovšem zůstávají po většinu času
zakrytá žaluziemi. Vnější svět se nám tak připomíná
jen nepřímo, letmým pohledem postavy z okna (žaluzie jsou nám však stále na očích), či nepříjemným zvukem helikoptér. Kamera, která nikdy neopustí stěny
místnosti, pocit uvěznění jen zdůrazňuje. Vnější svět
působí jako něco velmi vzdáleného, něco co můžeme
jen tušit bez nosného důkazu existence.
Uzavřená místnost je tónovaná chladnými odstíny
světle zelené, bílé a šedé. Stropu dominuje rozměrný
větrák, který Willardovi asociuje vojenskou helikoptéru. I přes snahu izolovat se od světa si tak hrdina neustále okolní realitu připomíná a vrací se k prožitým
událostem, kterým nelze uniknout. V pustém, chladném a uzavřeném prostředí Willardova rozpolcená
mysl nemůže najít klid a své deprese utápí v alkoholu.
Sevřenost pokoje tak zcela odkrývá hrdinův vnitřní
52 /
film / reportáž
chaos a rozháranost, která je patrná i z hlasového
komentáře. Člověk, kterého tíží závažné problémy,
nevydrží v klidu, touží skrýt se před sebou samým,
ale neví jak. Willard neuroticky pochoduje po pokoji,
pláče, v opilosti rozbíjí zrcadlo. Hranici svého vězení
se však nikdy neodváží překročit a jeho problémy tak
stále přetrvávají. Rozbití zrcadla touhu uniknout před
vlastním nitrem zcela zřetelně vyjadřuje. Pro Willarda
představuje jedinou možnost útěku mise.
Z omezeného vnitřního prostoru se tak přenášíme
do vnějšího světa, válečného kolotoče, zmatku a chaosu. Zprvu idylicky vyhlížející Vietnamská džungle se
záhy mění v peklo. Výbuchy, masakry, umírající lidé,
vojáci. Hloubková kompozice umožňuje sledovat dění
v několika plánech zároveň. Téměř každá osoba či věc
na scéně, jak vrtulníky na obloze, palmy v pozadí, tak
probíhající postavy, se pohybuje. Vertikální a horizontální linie se složitě mísí a orientace v prostoru je tak
velmi obtížná. Válečný zmatek podtrhuje i barevná
stylizace. Na rozdíl od nevýrazného pokoje zde mizanscéna hýří barvami – sytě zelené palmy, duhový
kouř z dýmovnic, jasně oranžový oheň.
Dynamický pohyb, který jasně ilustruje celá sekvence s plukovníkem Kilgorem, vystřídá na konci filmu
statika. Willard se dostává se zbytkem posádky na konec své cesty a čeká ho konfrontace s plukovníkem
Kurtzem. Celý venkovní prostor působí strnule,
osazenstvo chrámu nehybně a klidně sleduje dění.
Od zmatku a chaosu se paradoxně dostáváme k určitému řádu. Barevné spektrum se omezuje na teplé odstíny oranžové a hnědé. Klidnost prostředí je
v přímém rozporu s obrazy, které sestávají z mrtvol,
usekaných hlav a mohutného kamenného chrámu,
který se tyčí nad celou okolní zkázou.
h_aluze dvojčíslo 18—19 / zima 2011—jaro 2012
Téměř nehybná scéna působí daleko silnějším dojmem, než předešlé výjevy smrti a utrpení. Válečné
šílenství a zmatek na začátku filmu směřovaly pozornost především na probíhající akci, jako slavný nálet
na Vietnamskou vesnici za zvuků Wagnerovy Jízdy
Valkýr. Pohled do nitra postav nebyl téměř možný,
myšlenky zůstávaly pevně skryty. Figury tedy byly
nahlíženy jen povrchově. Statika mizanscény v závěru filmu dovoluje vhled daleko intenzivnější. Každá
událost, odvíjející se v tomto klidném prostoru, vede
pozornost k psychice postav. Lze soustředěně sledovat vzájemné interakce a myšlenky. Již zde nejde
o velkolepé válečné běsnění, ale o rozpolcenou mysl
hlavních hrdinů.
Kapitán Willard, po celou dobu spíše pozorovatel
okolních událostí, je postaven před největší hrůzy
uvnitř Kurtzova chrámu, pro který je charakteristická téměř barokní práce se světlem. Barvy se zde ještě
více redukují, na černou, která je postavena do kontrastu s výraznou oranžovou. Cesta lodí poskytovala
určitý únik před okolním světem, avšak její konec
znamená včlenění se do prostředí, nutnost intenzivního prožitku a postavení se vnitřním démonům tváří
v tvář.
I při porovnání první a poslední sekvence filmu je celý
vývoj jasně patrný. Willard se v Kambodži, jako v Saigonu, ocitá v uzavřeném, jasně vymezeném prostoru,
který není schopen opustit. V hotelovém pokoji unikal
před svým obrazem v zrcadle, tedy před iluzivním odrazem vlastního nitra. V Kurtzově chrámu jeho vnitřní
„já“ dosáhlo hmotných rozměrů. Hrůza dostala tvář.
Hrdina již nemá kam uniknout a uvědomuje si, že
konfrontace s problémy je nyní nezbytná.
Také samotná cesta po řece, na jejímž konci Willard
vyplní svou misi, představuje sestup hrdiny do stále
Apocalypse Now Redux / foto wallz.eu
Apocalypse Now Redux / foto freneticarts.com
větší hloubky sebe sama. Posádka se nekompromisně ubírá k cíli a čas nevyhnutelně směřuje vpřed.
Nicméně myšlení plyne opačně, z povrchu do nitra,
proti proudu. Jakmile se hrdina na cestu do nejtemnějších oblastí duše vydá, již se nemůže vrátit. Mířit
lze pouze jedním směrem, podobně, jako nelze obrátit
šipku času. Nenávratnost událostí se jasně ukazuje
ve scénách, kdy posádka míjí vojenské čluny plující
po proudu řeky, tedy proti toku vzpomínání a myšlení.
Vojáci, ze kterých se stali neovladatelní šílenci, se
jen těžko mohou znovu včlenit do lidské společnosti.
I Willard a jeho posádka se tak během cesty mění
a změna zůstává trvalá.
Cesta hrdinů není přímočará a jednoduchá, k dosažení cíle je třeba zdolat zákruty a překážky. Během
plavby se posádka několikrát zastavuje a vystupuje na pevnou zem, kde je konfrontována s určitými
událostmi či lidmi. Prostor pevniny a řeka se od sebe
jasně oddělují. Okolí sice do dění na lodi neustále
zasahuje, avšak vždy se jedná o působení vnější, ze
kterého je posádka schopna uniknout a pokračovat
dál. Až v cíli cesty je tímto prostředím zcela pohlcena.
Jednotlivé zastávky jsou rozlišeny barvou, stavbou
prostoru i osvětlením. Důležitým vyjadřovacím prostředkem je zde kontrast, fungující jak v rovině vizuální, tak v rovině narativní. Ostré lineární linie noční
džungle se staví do protikladu s horizontálním umělým osvětlením vojenského tábora. Neslučitelnost
prostorů však záhy mizí a nám se odhaluje animálnost
lidských jedinců, projev jejich izolace od světa. Vzniká
zde džungle lidská, zahlcená technikou. Právě svou
umělostí znepokojuje daleko více, než ta přírodní. Následující vojenský tábor pak zcela odporuje oslnivosti
jeviště, na kterém tančily hvězdy z Playboye. Přitažlivost a smyslnost slečen se ukazuje jako pomíjivý
přelud. Záře je pryč, zůstává jen bahno v nepřívětivě
vyhlížejícím stanu. Zvrácenost místa dovádí do extrému mrtvola, kterou uvnitř stanu hrdinové nalézají.
film / reportáž / 53
vždy nekompromisně připomene, buď výjevy, které
rámují říční koryto (vraky vrtulníku či letadla, mrtví
vojáci na stromech), či přímou konfrontaci s okolní
džunglí. Předměty, náležející světu mimo Vietnam,
zároveň odkrývají mnohovrstevnatost a neuchopitelnost času. Skvělým příkladem je magnetofonová páska, kterou si na lodi přehrává Clean. Vzkaz, nahraný
kdysi v minulosti, se velmi znepokojivě mísí s přítomnými událostmi. Matka vyslovuje svou nedočkavost,
těší se na svého syna a nepřipouští si jeho případnou
smrt. Paradoxně právě ve chvíli, kdy se hlas rozléhá
po lodi, postavy svádějí těžký boj, na jehož konci umírá právě Clean. Naléhavost scény vyjadřuje rozpor
mezi drsnou přítomností Vietnamu a nadějí okolního
světa, která se v jediný okamžik hroutí a stává se
nereálnou. Čas, plynoucí na lodi, připomíná bezvýchodné odtržení posádky od zbytku světa a krutost
přítomnosti, před kterou se nelze skrýt.
Celková stylizace filmového světa na první pohled
silně odporuje vážnosti zvoleného tématu – válečného konfliktu ve Vietnamu. Výrazný kontrast, patrný
nejen mezi formou a tématem, však dává absurditu
a děsivost války o to jasněji najevo. Předměty, prostor
a složitá práce s jeho barevností skvěle vyjadřují cestu z povrchu do hlubiny lidské mysli, která se s prožitými událostmi snaží jen těžko vyrovnat.
/Jana Marková/
autorka je studentkou Katedry
filmových studií na FF UK v Praze.
foto archiv autorky
Odpudivost zdůrazňuje i deštivé počasí. To je však
záhy vystřídáno slunným dnem, s nímž se do ostrého
protikladu staví probíhající akce, vražda Vietnamců,
převážejících zásoby potravin. Vojáci potupně opouštějí svou spíše pasivní roli a začínají nést následky
svých činů, okolní prostředí je nekompromisně pohlcuje. Dosud bezpečný úkryt na lodi se bortí stejně,
jako se hranice skutečnosti stále více zahaluje do tmy
a mlhy. Z reality se postupně stává přelud.
Hlavní hrdina poznává plukovníka Kurtze pomocí
dokumentů a fotografií. Nejprve se seznamuje s jeho
démonickým hlasem. Již tato krátká zvuková stopa,
přehraná z magnetofonové pásky, vzbuzuje ve Willardovi velmi znepokojivé pocity a zároveň zvědavost.
Dokumenty, které během plavby studuje, pak jeho
zájem o Kurtze stupňují. Zpočátku, jakoby nic domnělému šílenství nenasvědčovalo. Sledujeme soupis vyznamenaní, dosaženého vzdělání, či poznámky
o vojenské kariéře.
Postupně, zároveň s cestou posádky stále hlouběji
do džungle, se hrdina dostává Kurtzovi pod povrch
a počáteční rozpor mizí. Plukovníkovy snímky se
mění, od obyčejné vojenské fotografie postupujeme
k nejasné robustní figuře, odkrýváme obrazy mučení
a smrti. Výjev mohutné postavy, zahalené do tmy, sice
vyjadřuje tajemnost složitého charakteru, stejně jako
postupnou Kurtzovu proměnu, nicméně představuje pouze povrchový obraz. Nedovoluje prohlédnout
vnější slupku a Kurtzovi se přiblížit. K podstatě se tak
Willard dostává až díky prožitým událostem. Ty mu
umožňují dosáhnout nejhlubších oblastí mysli a najít
tak porozumění.
Dopisy a rádio pak představují jediné spojení vojáků
se světem a chvilkový únik od reality, která se však
Zářivá apokalypsa
Film Apocalypse Now Francise Forda Coppoly je
o válce méně, než by se dalo čekat. Je především sondou do duše lidí vržených doprostřed pekla, sondou
do mentality americké armády, která ve vietnamské
džungli se všemi svými rádii, basami piv, drogami
a zábavnými show působí nepatřičně a nepřirozeně.
Film se pohybuje na pomezí snu, halucinace a skutečnosti. Tuto hranici zdůrazňuje kromě hypnotických hudebních motivů i pojetí barvy a v nemalé míře
i světla.
54 /
film / seriál
Vietnam je zobrazován jako rozlehlá, světlem zalitá
země hýřící barvami. Do tohoto ráje však zasahují
americké jednotky svými vrtulníky, samopaly, napalmovými bombami a barevnými dýmovnicemi. Jejich
přítomnost mění podobu krajiny. Kameraman Vittorio
Storaro z přirozeného prostoru Vietnamu pomocí
barevných filtrů a dýmů vytvořil neskutečný svět,
který svou barevností a plochostí neodpovídá realitě
a staví film do roviny halucinace či snu. Výjevy díky
tomuto postupu působí plochým, jakoby divadelním
h_aluze dvojčíslo 18—19 / zima 2011—jaro 2012
Apocalypse Now Redux / foto eatsleeplivefilm.com
dojmem. Příkladem za všechny může být příjezd
Willardova člunu na základnu Kilgorovy jednotky.
Snímáno přes žlutý filtr zde vše působí neskutečným,
výrazně kulisovitým dojmem. Jako bychom se najednou ocitli v hledišti divadla při sledování absurdně
pojatého dramatu. Vysoce vyestetizované pojetí přirozeného prostředí i světla působí kontrastně vůči
americkým vojákům, kteří se v něm pohybují, i vůči
celé skutečnosti války. Silnou snahu o zdůraznění
nepatřičnosti vojáků (i celé války) v krásné, civilizací netknuté přírodě evokuje například nasvícení
listů v džungli – kde se Willard s Kuchařem setkávají
s tygrem – a nasnímání této scény přes modrý filtr.
Ve filmu se objevuje jak světlo přirozené, tak světlo
umělé. Každé z nich má ve filmu svou pevně danou
a promyšlenou funkci.
Přirozené světlo je v Apokalypse často zvýrazňováno
barevnými filtry, a tím, dalo by se říci, jaksi znehodnocováno. Ztrácí tak svou přirozenost a staví většinu výjevů do roviny neskutečna, snu, halucinace či
divadelní inscenace. Příkladem může být sekvence
z tábora playmates. Willardova posádka sem připlouvá za deštivého, zamračeného počasí a následně se
oddává radovánkám s využívanými dívkami. Interiéry,
ve kterých k nucené prostituci dochází, jsou osvětleny
slunečním svitem, což neodpovídá počasí, které panuje venku. Jakoby tímto postupem chtěli autoři docílit
zdání jakéhosi vytržení z tíživé skutečnosti. Výjevy
však, díky vysoce neestetickým kulisám (např. mrtvola v kufru, zablácené boty, jež nejdou dívce sundat
z nohou atd.) zkombinovaným s optimisticky laděným
svícením, působí absurdně, znovu asociují poetiku
snu nebo halucinace a v každém případě působí neskutečně. Umělé světlo do Vietnamu přivezli američtí
vojáci a ve filmu má několik funkcí. Nejzřetelnější
a nejdůležitější funkcí tohoto světla, světla reflektorů,
je však právě zcizování skutečnosti. Esteticky povyšuje surrealistické výjevy na úroveň snu či halucinace,
přičemž cíleně podkopává přítomnost amerických
vojáků v této panenské přírodě.
Příkladů této práce s umělým osvětlením je ve filmu
hned několik. Příznačnou scénou, která demonstruje
sklon k surrealitě, jež umocňuje snovou atmosféru,
je vystoupení playmates na pódiu kdesi uprostřed
vietnamské džungle. Reflektory zde živě zasahují
do celkového vizuálního i symbolického vyznění scény. Kameraman je nechává svítit přímo do objektivu,
v důsledku čehož jejich odrazy na plátně vytvářejí
jakési abstraktní obrazce. Před našima očima se
tak objevují mříže, které jakoby stavěly vojáky zcela
mimo skutečnost a symbolicky naznačovaly jejich nepatřičnost na tomto místě. Další výraznou sekvencí
filmu, kde hraje umělé osvětlení přivezené z Ameriky
výraznou roli, je bitva u mostu Do Lung. Pomocí téměř cirkusového či karnevalového nasvícení a pouťových kulis, jež do zcela absurdních rovin dovádí
hudební motiv porouchaného pouťového flašinetu, je
zde sugestivně zobrazena dezorientovanost válkou,
její nesmyslnost a zmar, který působí všude tam, kde
rozprostře své sítě. Ve vzduchu se zcela nepřístojně
pohupují řetězy žárovek a celkový dojem jakési zvrácené slavnosti dovádějí k vrcholu vybuchující světlice,
které asociují ohňostroj. Tato scéna může být navíc
chápána i jako vizualizace duševního stavu jednoho
z členů Willardovy posádky, Lance, jenž je v ní pod
vlivem LSD. Nepociťuje strach, neohroženě šplhá
na vrchol zákopu a sundává si helmu, aby se mohl
pokochat kouzelnou hrou světel. V důsledku svého
stavu má však ztíženou orientaci v prostoru. Tento
pocit je vizualizován pomalými záblesky světla, které
dávají ze skutečnosti spatřit pouze nesouvislé výseky
a dezorientují tak i diváka.
Světlo v Apocalypse Now často zvýrazňuje tváře
jednotlivých hrdinů. Jako by v nich hledalo odpovědi
na všechny otázky, které film vyvolává. Jako by čekalo, že v nich odhalí pravdu, ospravedlnění jednání,
nebo alespoň moment, kdy se člověk vydává na cestu do sebe sama nebo do nitra druhých. Osvětlení
tváří tak často symbolizuje míru pochopení druhého
člověka, nějaké skutečnosti nebo také míru odhalení
sebe samého ostatním. Tato tendence nasvícení je
nejvíce patrná při záběrech na Willardovu a Kurtzovu
tvář v závěru filmu. Dva muži jsou si zde navzájem
velkou záhadou. Neví co čekat jeden od druhého, což
je vyjádřeno detaily jejich na půl ve stínu ukrytých
tváří. Ty vystupují z temnoty, jako by se vznášely
ve vzduchu a vůbec neseděly na těle. Tělesné zde
není důležité. Do popředí vystupují duchovní kvality hrdinů, kteří se postupně oprostili od okolního
film / seriál / 55
světa i od své tělesnosti a dále se musí spoléhat pouze na vlastní, nikým neovlivněný, úsudek, který si
o skutečnosti vytvoří. V závěrečné pasáži filmu, kdy
se Willard postupně připravuje k vykonání rozkazu
(zabití zjevně šíleného plukovníka Kurtze), je práce
se světlem nejzajímavější a symbolicky a významově
nejnabitější. Světelné pojetí je dovedeno do extrému.
Svět se v Kurtzově paláci náhle propadá do temnoty,
přestává být snadné rozlišovat den a noc. Plukovníka
téměř nespatříme, jeho tělo je zahaleno v těžké tmě
a velmi pomalu se nám odkrývají jen jeho obrovské
ruce a postupně i tvář. Umělé osvětlení vycházející
z ohňů vrhá ostré stíny. Téměř zde neexistuje polostín
a polosvětlo. To divákovi do jisté míry znemožňuje
orientaci v prostoru, stejně tak jako je Willardovi
znesnadněna orientace v Kurtzově mysli i v sobě samém. Proces postupného odhalování Marlona Branda
světlem je často vysvětlován jeho nadměrnou váhou
v době natáčení. Postup vzniklý ryze z praktických
důvodů však filmu dodává tajemný nádech a vzbuzuje
v divákovi zvědavost. Opakující se záběr na Kurtzovu hlavu skrytou napůl v temnotě však může symbolizovat i jeho vnitřní rozervanost, nevyrovnanost
a pochybnosti. Paralelně s tím, jak se Kurtz nechává
odkrývat světlem, odhaluje své nitro Willardovi, který,
díky tomu, že pochopil plukovníkovu touhu zemřít
i nutnost odstranit šíleného člověka, může konečně
vykonat příkaz. Ten už však pro něj není úkolem.
Stává se povinností podmíněnou lidskostí. I Willard
nyní vystupuje z temnoty, jeho plně osvětlená postava
nám dává vědět, že se rozhodl jednat. Nadcházející
činy získávají pomocí osvětlení interiérů jasné obrysy.
V ostře zevnitř prosvícených dveřích vidíme obrovský
stín plukovníkova těla. Ten svými pohyby a svým postojem dává jasně najevo své očekávání smrti. Vše je
pohrouženo do temnoty, z níž viditelně vystupuje jen
zářivě osvětlená chodba vedoucí přímo ke Kurtzově
skrýši uvnitř pevnosti. Chodba se tak stává jediným
jasným prostorem v záběru. Jako by nic kolem ní neexistovalo, jako by nebylo žádné jiné cesty, kterou se
Willard může dále vydat. Tato práce s osvětlením tak
přímo implikuje Willardovy nadcházející činy a ukazuje nevyhnutelnost celého vyústění filmu, jež má
svůj vrchol v rituální vraždě nemocného a životem
zhrzeného plukovníka. Ten čeká v nitru svého paláce na konci jasně osvětlené chodby ve stejně jasně
osvětlené místnosti na svůj osud, na to, až ho jeho
potencionální, silnější následník sprovodí z krutého
světa. Už není ukrytý v temnotě, ale je naopak obnažen ostrým světlem pochodní. Takto odhalen se
připravuje na nadcházející smrt a dává Willardovi
jasně najevo smířenost s budoucími událostmi.
Naproti tomu Willard se dále skrývá ve stínu, plíží se jako přízrak osvětlenou chodbou, až nakonec
vykonává své poslání. Poté se jeho tvář opět ponoří
do temnoty, jako by si najednou nebyl jistý správností svého jednání. Skutečnost, že je Willard nadále,
i po svém činu, ukryt ve stínu se dá také interpretovat
jeho pochybami, výčitkami svědomí či nerozhodností,
co dělat dále. Má zůstat zde, v Bohem zapomenuté
krajině a převzít Kurtzovu roli krále v zemi pohanů, či
má odejít zpět do civilizace a sklízet odměny za svůj
čin, který už dále nepovažuje za hodný ocenění.
Když vyjde z paláce, jeho postavu náhle zalije světlo
ohňů. Stojí zde, před vchodem do paláce, vzpřímený
a z celkového vizuálního pojetí scény cítíme, že se
konečně rozhodl. Prochází davem domorodců, kteří mu na znamení oddanosti pokládají k nohám své
zbraně, vyhledá Lance a kráčí spolu s ním do světlem
zalité dáli. Tak je nám řečeno, že se rozhodl odejít
zpět do civilizace, kde však nehodlá za svůj čin sklízet
odměny, protože ho chápe jako jakousi formu pomoci
nemocnému člověku od duševní bolesti a utrpení.
Dalo by se shrnout, že světlo ve filmu Apocalypse
Now má dvě hlavní poslání. Osvětlení postav – především jejich tváří – má za úkol ilustrovat duševní
rozpoložení a pohnutky hlavních hrdinů. Na druhou
stranu osvětlení scén – exteriérů i interiérů –, tím že
působí velmi nerealisticky a kontrastně vůči hrůzám
války, propůjčuje výjevům kritický nádech a staví události odvíjející se na plátně do roviny absurdity, která
má někdy velice blízko k černému humoru.
56 /
film / seriál
foto archiv autorky
/Nelly Wernischová/
autorka je studentkou Katedry
filmových studií FF UK v Praze.
h_aluze dvojčíslo 18—19 / zima 2011—jaro 2012
Ocejchované Sudety
Film Řekni, kde ti Němci jsou byl na jihlavském festivalu jedním ze snímků zařazených do kategorie Zoon
Politikon, představující portréty převážně českých
politiků. Vzhledem k množství filmů, které v průběhu
jihlavského festivalu premiérovaly, a nebyly mimo
uvedení v katalogu nijak propagovány, překvapilo, že
ke zhlédnutí dokumentu Petry Nesvačilové byl divák
váben plakátky na všech sloupích, tak říkajíc. Mínění
o aktuálnosti či dokonce atraktivitě tématu, zdálo se
mít tedy v myslích tvůrců slušně vykasané rukávy.
Snímek Řekni, kde ti Němci jsou začíná několika
panoramaty sudetské krajiny a sledováním dvojice
starců, procházejících jistou zaniklou pohraniční obcí.
Ačkoliv není představen kontext nebo širší souvislosti
s tímto související, upíná se dokument téměř výhradně k osobě Bernda Posselta, někdejšímu předsedovi
Sudetoněmeckého landsmančaftu, jeho nynějšímu
mluvčímu a současně také poslanci Evropského
parlamentu.
Podobně jako v témže bloku uvedený dokument Apoleny Rychlíkové Hájek na zámku, Petr v podzámčí,
byla ve svém filmu i režisérka Nesvačilová motivována nepokrytou fascinací vybranou všeobecně známou kontroverzní figurkou. Jestliže ale Rychlíková
ponechala prezidentovu kancléři Petru Hájkovi velký
prostor, aby mohl hovořit (resp. kázat) o tom, jak by
podle něj měl nebo neměl svět vypadat, čímž se Hájek
bez cizí pomoci jako vždy zdiskreditoval, Nesvačilová
se ubrala k dost krkolomnému kroku, a to užít bez
ostychu negativního obrazu Bernda Posselta k jeho
cílenému (a velmi snadnému) zesměšnění.
Nejde zde o žádnou moralistickou výtku. Podtitulem
snímku je ovšem „film o odsunu“, což se zdá jako
kalkul vzhledem k faktu, s jakou obsesí se opakuje karikování Posselta a půlhodinový dokument nic
závratnějšího prakticky mimo této exhibice nesdělí.
Recese se tu stává manýrou a jednoduchým nástrojem k utvrzení diváka, kde je ono dobré a špatné. Rád
bych věřil tomu, že šlo o nedůslednost a neujasněnost
autorských záměrů, protože jinak se film jeví akorát
jako nebezpečný štempl přiklepávající váhu omšelým
předsudkům o česko-německých vztazích. Primárně
je divákům podsouvána teze: „Podívejte se na tohohle
člověka, ten chce zpochybnit Benešovy dekrety. Navíc
je legrační, že?“
Jak bylo řečeno, ve filmu nejprve hovoří dva sudetští
Němci o tom, jak jejich rodná obec vypadala a jací
lidé v ní žili, poté se štáb vydává do Mnichova, aby
lehce představil přeživšího holocaustu Maxe Mannheimera, a následně sledoval Bernda Posselta. Posselt kupříkladu opakovaně zastrkává do čtečky dveří
výtahu kartu, která se zdá být nefunkční, ač se o to
vytrvale pokouší, stejně tak cinká několikrát půllitrem do objektivu kamery a říká přitom německým
přízvukem obligátní „na zdraví“, prochází ulicí před
svým úřadem a za ním kráčí režisérčin tlumočník
s utrženou větví, čehož smysl mi mimochodem unikl.
Následně znervózňuje i samo ne úplně profesionálně
provedené interview, kdy je režisérka z nepochopitelných důvodů střídavě přítomna v záběru se sluchátky
a vedle sedícího Posselta se se svým tlumočníkem
domlouvá protivným stylem: „zeptej se ho simtě, jak
von...“; „a co, von si teda jako myslí o...“ apod.
Řekni, kde ti Němci jsou / foto dokument-festival.com
Řekni, kde ti Němci jsou / foto dokument-festival.com
Řekni, kde ti Němci jsou
Dokumentární / Krátkometrážní
ČR, 2011, 35 minut
Režie: Petra Nesvačilová
film / recenze / 57
vzbuzují i závěrečné titulky doprovázené Marlene Dietrich, zpívající „Sag mir wo die Blumen sind“. Záležitost svou doslovností (vzhledem
k názvu filmu Řekni, kde ti Němci jsou) slušně řečeno trapná.
/Ondřej Kamenický/
autor studuje kurátorství
na FUD UJEP
foto archiv autora
Z dokumentu v podstatě vyšumělo jakékoliv zaměření
na konkrétní téma. O nastínění historie poválečného
odsunu Němců očividně nejde, jelikož dva náhodně
vybraní pamětníci v blíže neurčených souvislostech
potlachávají a loví ze svých pamětí líbivé kuriozity.
Ani Max Mannheimer moc prostoru nedostává, zato
komedie s Berndem Posseltem, která snímku v podstatě dominuje, zanechává ve finále z Nesvačilové díla
velice nepříjemný a dehonestující dojem. Rozpaky
Moneyball odpálil homerun
Moneyball
(Moneyball)
Drama / Sportovní
USA, 2011, 133 minut
Režie: Bennett Miller
Scénář: Steven Zaillian, Aaron Sorkin
Kamera: Wally Pfister
Hrají: Brad Pitt, Jonah Hill, Phillip Seymour Hoffman,
Robin Wright
film / minirecenze
h_aluze dvojčíslo 18—19 / zima 2011—jaro 2012
Vendeta
Drama / Thriller
ČR, 2011, 90 minut
Režie: Miroslav Ondruš
Scénář: Miroslav Ondruš
Kamera: Martin Štrba
Hrají: Ondřej Vetchý, Oldřich Kaiser, Igor Chmela,
Marek Taclík
V tuzemských končinách panuje dlouhodobě přesvědčení, že jiný než komediální žánr nemá u diváků šanci.
Důsledkem toho jsme doslova zaplaveni hořkosladkými, šovinistickými či vysloveně retardovanými žánrovými přírůstky, které jsou sice komerčně úspěšné,
ale jejich umělecká hodnota se rovná pokročilému
stádiu lepry.
Už proto si debut Miroslava Ondruše Vendeta zaslouží
diváckou pozornost. Jedná se totiž o thriller čerpající
hojně z novodobé francouzské školy. A to jak ve smyslu zemitého snímání, tak přímočarosti scénáře, který
je hnán kupředu jednoduchými motivacemi a živočišně se chovajícími postavami. Bohužel, u inspirace
západními vzory většina Ondrušova talentu skončila,
neboť jakmile se přestaneme opájet myšlenkou, že se
na našem území někdo pokusil o atypickou žánrovou
práci, zůstane nám jen nedomyšlený a rozplizlý pokus
o „revenge-movie“, jehož fabule se rozpadá ještě
dříve, než doopravdy začne.
V úvodu jsme sice vhozeni do situace, kdy „nevíme“,
co se bude dít, a scénář má záměrnými mezerami
v ději diváka neustále držet v napětí. Jenže jedna věc
je udržovat diváka zainteresovaného scenáristickými
obezličkami a druhá dokázat i elementární příběh pomsty na zkažené mládeži prošpikovat vnitřní logikou
a uvěřitelnými motivacemi.
Zde bohužel selhává především Ondruš-režisér.
V úvodní dvacetiminutovce, která herecky připomíná besídku žáků střední školy, mu ještě lze odpustit
neschopnost vést mladé představitele a tím pádem
podepřít materiál i adekvátním zpracováním. Avšak
Vendeta / foto kafe.cz
jakmile děj postupuje a otěže převezme mentálně nevyrovnaná postava Vetchého, popřípadě odnikud se
objevivší Oldřich Kaiser, začíná režisér kupit základní
chyby, za něž se obvykle vyhazuje z filmové školy.
Jednání a motivace postav jsou nevěrohodné (těžko uvěřit, že by policisté podstupovali riziko vězení
s někým, komu nelze kvůli zdravotnímu stavu věřit),
prostorová logika jako by neexistovala (zapadlou
chatku uprostřed lesa najednou najde opravdu každý)
a jakmile se Ondruš vytasí s šokujícími odhaleními,
vyloudí scenáristickou přestřeleností spíš posměšný
úsměv než uznalé pokývání.
Vendeta je tak zkrátka další ukázkou, že dobré úmysly a ambice ne vždy vedou k úspěchu. Především,
pokud tvůrcům chybí zkušenosti, jež se opravdu nedají načerpat z krátkých školních cvičení. O Ondrušovu osudu proto bude rozhodovat až druhý film,
u kterého se již nepůjde vymlouvat na začátečnické
oťukávání.
/Petr Semecký/
autor je studentem SHV
na FHS UK v Praze
foto archiv autora
58 /
/Petr Semecký/
autor je studentem SHV
na FHS UK v Praze
foto archiv autora
Baseball v Čechách? Větší tradici má snad i rugby
nebo floorball. Nikoliv však sport, v němž se z malého
kopečku nadhazují míče odpalované do dáli, aby co
největší počet hráčů stihl oběhnout hřiště a získal tak
pro svůj tým potřebné body.
Moneyball, pojednávající o manažerovi druhořadého týmu Oakland Athletics a jeho snaze vybudovat
na základě revoluční statistické metody tým, jenž se
vyrovná zámožným velkoklubům, tudíž nemá velkou
šanci zaujmout diváka, jehož život se obvykle točí
kolem kulatého nesmyslu a malé černé gumy.
Proto potěší, že tvůrci snímek nezakládají na sportovních kláních (přímo si užijete jediný, ale o to intenzivnější zápas), nýbrž na zákulisních tahanicích
a biografickém líčení života generálního manažera
Billyho Beanea, jenž se zasadil o změnu systému, jímž
se v baseballovém byznysu dlouhodobě pálí miliony
dolarů.
Neznamená to však, že by se film úplně vyhýbal baseballové problematice. Ceněným scenáristům Stevenu
Zaillianovi a Aaronu Sorkinovi se však daří nestavit
profesionální hantýrku do popředí a ve spolupráci
s režisérem Bennetem Millerem v ní publikum zbytečně nemáchat. Divákům se tak dostává důvtipného
kompromisu, kdy se neseznámená část publika může
bez problémů orientovat v příběhu i bez základní znalosti odborných hesel, zatímco si fanoušci užijí desítky
větších či menších odkazů z baseballové historie.
Centrem příběhu je od začátku do konce Beane. Bývalý neúspěšný hráč, jenž se kvůli kariéře v první lize
vzdal vysoké školy a nese každý neúspěch natolik
těžce, že se není schopný posunout dál, dokud nesplní
vytyčený cíl. Ať je jakkoliv nadsazený.
O projekt dlouho bojující Brad Pitt přitom i v téhle
roli odvádí precizní výkon, jímž znovu potvrzuje, že
pakliže spolupracuje s velkým režisérem, dokáže ze
sebe ždímat pomyslné maximum nejen po stránce
charismatu, ale i herecky. Je to právě Pitt a spolu
s ním i zbytek hereckého ansámblu (především komediálně utlumený Jonah Hill), jenž pod Millerovým
suverénním vedením táhne film kupředu a bez potíží
prodává každý zlomový moment filmu. Ne, že by šlo
o těžkou práci. S takřka bezchybným scénářem, jehož
největší devizou jsou bodré dialogy a úhybné manévry před klišé, se muselo pracovat v podstatě samo.
Přesto, klobouk dolů... a kapesníky s sebou.
Vendeta maskuje tupost živočišností
film / minirecenze / 59
✃
Warrior bojuje za rodinu i za svědomí
Warrior
Akční / Sportovní / Drama
USA / 2011, 140 minut
Režie: Gavin O‘Connor
Scénář: Gavin O‘Connor, Anthony Tambakis,
Cliff Dorfman
Kamera: Masanobu Takayanagi
Hrají: Tom Hardy, Joel Edgerton, Nick Nolte,
Kevin Dunn
✁
Tom Hardy poprvé zaujal v osobité biografii britského
vězně a násilníka Charlese Bronsona a zdá se, že se
mu pozice hrubiána, upouštějícího páru mlácením
do lidí, zalíbila. Napřesrok srovná do latě samotného
Batmana v pokračování Temný rytíř povstal a pokud
se česká distribuce umoudří a ke slovu přijdou i slovutní Oscaři, mohli bychom se v českých kinech dočkat i jeho šťavnatého sportovního dramatu Warrior
(Bojovník).
V něm Hardy ztvárnil jednoho ze sociálně slabších
bratří, kteří se z různých důvodů (jeden má problémy
s placením hypotéky, druhý chce zabezpečit rodinu
zesnulého přítele) vydávají do ringu, aby si v dobře financovaném turnaji smíšených bojových umění
doslova vybušili místo pod sluncem a samozřejmě
i náležitě tučnou odměnu.
Warrior je filmem dvou eklektických polovin, kdy je
první v podstatě standardním dramatem se sociálním
přesahem připomínajícím Rockyho, a druhá přímočarou rubanicí, odkazující až k osmdesátým letům
a filmům z ranku Krvavého sportu. Ve skvostném režijním podání Gavina O‘Connora se však většinu klišé
a nepravděpodobně se vyvíjející příběh naučíte rychle
tolerovat, neboť režisér buduje zajímavé charaktery natolik umně, že je jim přes všechny oslí můstky
a otřepané scenáristické fráze velmi těžké nefandit.
Navzdory veškeré neoriginalitě totiž působí životně
a opravdově. A to ať už jde o Hardyho válečného dezertéra, zadluženého učitele fyziky v podání Joela Edgertona či vyléčeného otce-alkoholika Nicka Nolteho,
jenž má se svým soustředěným a subtilním výkonem
velké šance na sklizeň nejrůznějších hereckých cen.
Popravdě by si je ovšem zasloužili všichni tři. Je totiž velkým uměním setřást z beder závan opakování
stokrát viděného, uchopit postavu po svém a donutit diváka, aby se povznesl nad v zásadě iracionální zápletku a se zaťatými pěstmi podporoval hrdiny
na plátně do posledního souboje. Ten už přitom není
jen honbou za finančním obnosem, ale symbolicky
i za odpuštěním a vykoupením hříchů minulosti, jichž
se někdy nedosáhne debatou u šálku kávy, ale jedině
řádnou ranou do čelisti.
Warrior / foto availableimages.com
60 /
film / minirecenze
foto archiv autora
/Petr Semecký/
autor je studentem SHV
na FHS UK v Praze
h_aluze dvojčíslo 18—19 / zima 2011—jaro 2012
O
1
n
IT fi
ggi
a
m
r
o
ro F
Quatt -28 band
RU
JAZZF
:00
IS 19
L
O
P
O
R
ÁC AK
L
A
P
20/4
ti
ony
Bitos Filharm
t/UK
c
e
t
r
a
Poeti
Qu
ovým
r s n
> tou
co
Porti
ME
UJE
AG
OP
PR
2
ZVA 1
PR
OP
AG
UJ
EM
EB
ZAZ
ÝJ
ČN
PE
EZ
CD
AL
ESTIV É
F
Ý
V
D
JAZZO PRO MLA
PRVNÍ
I
DILAD
LA
WWW.M
- PROPAGUJEM
PEČNÝ JAZZ
E BEZ
E BEZ
P
E
Č
NÝ J
UJEM
AZZ
PAG
PRO
si líste
k bezp
eč
Vstupn
é do 2
ně a b
6 let za
ez pop
latku p
100 Kč
řes Pa
, ostatn
ySec n
í za 30
a www
0 Kč
.mladil
adijazz
Dále v
.cz
síti Tic
ketpro
- PR
O
PA
GU
J
EM
EB
E
ZP
EČ
✁
✁
Kupte
Generální partner:
Partneři:
Hlavní mediální partneři:
ZAZ
ÝJ
ČN
PE
EZ
EB
M
JE
NÝ
z Fa
z
a
J
vá &
o
r
a
l
e
Ida K
CZ
JAZZ.
E
B
E
ZPE
ČN
Ý
JA
ZZ
0
K 20:0
C
O
D
AZZ
ision
26/4 J
V
l
a
Fin
uo/au
D
k
c
REW
- Fri
ECH C
k
Z
C
c
o
T
A
Helb
hu FE
,
e
d
/
21:00
atosh
k
R
a
A
L
B
IT
USIC
ony
T
M
A
&
ZZFRU
N
A
R
J
r
E
e
E
C
Z
CD
loss
3/5 LU ÍTEZ SOUTE
h
krest
c
>
S
V
a
Axel
melij
-P
RO
P
AG
U
UJEME BEZPEČNÝ J
AZZ - PROPAG
JAZZ
PRO
Ý
N
PAG
Č
E
UJE
EZP
B
ME
E
M
BE
E
UJ
ZP
G
EČ
A
NÝ
OP
R
P
JA
ZZ
Z
Z
-P
JA
R
✃
✃
PEČ
NÝ
JAZ
Z-
ZJAZ
Ý
N
EČ
ZP
E
EB
20:00 ze
EM
E
J
M
I
U
T
ZZ
G
oute
PA
ále s
3/4 JA
Významný partner: Organizátor:
✃
J. Edgar bojuje s očekáváními
i kily silikonu
J. Edgar
(J. Edgar)
Životopisný / Drama
USA, 2011, 137 minut
Režie: Clint Eastwood
Scénář: Dustin Lance Black
Kamera: Tom Stern
Hrají: Leonardo DiCaprio, Naomi Watts,
Armie Hammer, Judi Dench
Clint Eastwood se ve svých filmových rolích často
profiloval jako nekompromisní drsoň, jenž se nebojí
v rámci odhalení pravdy patřičně spálit. Jeho filmová
kariéra se ovšem vydává směrem, kdy jsou ožehavá
témata (dvojí pohled na 2. světovou válku v Dopisech
z Iwo Jimy a Vlajkách našich otců, vyrovnávání se se
smrtí v Život po životě) z důvodu politické a společenské korektnosti zbytečně otupována. Tento přístup se
pro mnohé jeví na škodu i u Eastwoodova posledního
snímku J. Edgar, pojednávajícím o soukromém a profesním životě nejslavnějšího ředitele FBI Hoovera.
Někdejší Drsný Harry svěřil komplikovanou roli
do rukou Leonarda DiCapria, jemuž se navzdory nepříliš povedeným maskám daří penetrovat duši další
historické osobnosti a zobrazit ji na jedné straně jako
sebevědomého suveréna, na druhé jako vnitřně zkroušenou trosku s nepříliš vysokou sociální inteligencí.
Na kvalitní herecké výkony jsme u Eastwooda zvyklí,
stejně jako na chladnou, dalo by se říci, že až odcizující optiku, která nedovoluje dostat se emocionálně pod
hroší slupku filmu i hlavní postavy. V J. Edgarovi ovšem tento zdánlivý handicap vyplývá už ze samotného
scénáře, jenž velkou část stopáže staví na Hooverem
diktovaných, záměrně pozměněných pamětích, které
se cíleně vyhýbají ožehavým tématům. Pod Hooverovu kůži je tak možné proniknout jen skrze osobní
setkání s jeho „životním partnerem“ s tváří Armieho
Hammera (The Social Network), odhalujících tragiku
Hooverova soukromého života v protikladu s jeho kariérními úspěchy nejdéle působícího ředitele v úřadu
FBI.
Co se jeví jako zajímavý narativní koncept, který samotného Hoovera líčí ve velmi relativním světle, je
však z pozice diváka poněkud nepříjemné na sledování, neboť není možné s postavou výrazně soucítit, širší
historické souvislosti kvůli omezenému úhlu pohledu
absentují a většina bulvárně podnětných témat zůstává takřka nedotčena.
Eastwoodův film se proto dá z hlediska mainstreamových očekávání snadno označit za zbytečný a zdlouhavý životopisný příspěvek, neříkající víc, než kolik jsme
po pár minutách na internetu schopni zjistit sami.
Označení „špatný film“ mu však už kvůli překvapivé
koncepci, technické brilanci a herecké jistotě rozhodně nepřísluší.
J. Edgar / foto allmoviephoto.com
foto archiv autora
/Petr Semecký/
autor je studentem SHV
na FHS UK v Praze
✁
film / minirecenze / 61
Oscarový The Artist je příjemný,
nikoliv zásadní
The Artist
Romantický / Komedie /
Drama
Francie / Belgie, 100 minut
Režie: Michel Hazanavicious
Scénář: Michel Hazanavicious
Kamera: Guillaume Schiffman
Hrají: Jean Dujardin, Bérénice Bejo, John Goodman,
James Cromwell
Kritiky ceněný snímek Michela Hazanaviciouse The
Artist je nyní již nesmazatelně zapsaný v historických
análech jako laureát pěti oscarových sošek. Mnohem
více však jako další z ukázek distribučních schopností
význačného hollywoodského producenta Harveyho
Weinsteina, jenž znovu potvrdil pověst člověka, který
dokáže z v podstatě neznámého snímku udělat mediálně nepřehlédnutelnou událost.
Samotný film si pozornost jistě zaslouží, neboť ve 21.
století není obvyklé, abychom mezi premiérami nacházeli snímky, v nichž se až na pár zvukových efektů a několik vět v závěru vůbec nemluví. Otázkou
ovšem zůstává, jestli si zaslouží pozornost větší, než
62 /
film / minirecenze
autor je studentem SHV
na FHS UK v Praze.
foto archiv autora
progresivnější a ohledně stylu a filmové řeči futurističtěji laděná díla Martina Scorseseho, Terrence
Mallicka a dalších tvůrců, jimž se na předávání americké filmové Akademie dostalo uznání jen v méně
významných kategoriích, popřípadě vůbec.
Dle mého názoru nikoliv, neboť The Artist není na rozdíl od zmíněné konkurence snímkem obsahujícím výraznější uměleckou hodnotu. Hazanaviciousův film se
jednoduchou fabulí a stylem sice přibližuje mnohým
snímkům 20. let minulého století, nicméně si je třeba
uvědomit, pokud by byl film nasazený v době, na niž
odkazuje (tedy například jako konkurence výrazně
sofistikovanější a politicky angažované tvorbě Charlieho Chaplina), pravděpodobně by již tehdy skončil
v brzkém zapomnění jako milý, nicméně ničím úchvatný náhled na konec jedné éry z pohledu jeho největší
hvězdy.
Hazanavicious sice zdatně okoukal historické snímání
a herci (především úchvatný a zlatou soškou rovněž
obdarovaný Jean Dujardin) zase dobovou expresi
svých předchůdců, stále se však jedná jen o kvalitně provedenou pastiš, jejíž největší síla netkví ani
tak v preciznosti jako spíš v anachronismu a s ním
spojené nostalgii po časech, kdy k zábavě publika
nebyla potřeba záplava digitálních efektů, nýbrž bohatě postačila situační komika ve spojení s poutavým
životním příběhem.
V tomto směru se „Umělci“ jistá výpovědní hodnota
upřít nedá a je rovněž nutno uznat, že dvě hodiny strávené ve společnosti hravé hudby, oku lahodícího tance
a obličejových grimas působí ve světle tupě monstrózních robotů z Transformers a ostatních letních blockbusterů jako chladivý balzám na lehké popáleniny.
Druhým dechem je však potřeba dodat, že to ještě
není důvod jakémukoliv snímku (zvlášť pokud se místy
odkloňuje od zvoleného stylu, používá ryze moderní
prvky a místy odkazuje i k snímkům mimo vytyčenou
„němou“ hranici) vzdávat maximální holdy jako něčemu nevšednímu, neopakovatelnému či snad zásadnímu. A o čem jiném by měli Oscaři
být, než o oslavě snímků s těmito
třemi označeními?
/Petr Semecký/
The Artist / foto fanmovie.cz
Kino LUfT – zpátky do garáží a sklepů?
h_aluze dvojčíslo 18—19 / zima 2011—jaro 2012
Lidi, který nejsou spokojený se situací svý obce, můžeš potkat v hospodě nebo na nádražce snad v každym městě. Remcaj, maj plnou hubu keců, jak by to
udělali líp, ale všechno, co nakonec udělaj, je jen to,
že si objednaj další pivko. Je fajn vidět, že aspoň někde to u těch keců nekončí. I když činy se dost těžko
prosazujou, skrz zdi a všechny ty klacky, který končej
pod nohama těch, který chtěj něco změnit.
Tenhle článek nebude ani tak o nějaký scéně, jako
spíš o místě, kde se scéna může tvořit a setkávat.
V Lysé nad Labem už pár let existuje kino LUfT,
ve kterym se kromě promítání filmů odehrálo i několik workshopů, výstav, divadelních představení, básnických čtení a v neposlední řadě i koncertů mnoha
žánrů. A to ne ledajakých. Hrála tu kromě českých
i spousta zahraničních umělců a alternativních kapel (Minsk z USA, Kongh ze Švédska, Death Class
z Liverpoolu, nebo nedávno Nathan Bell, člen kapely
Lungfish z Baltimore), který většinou vidíš jen v Praze
nebo Brně.
Nejen pro mě, když se řeklo Lysá nad Labem, vybaví
se mi jako první LUfT. Někomu možná LUfT a výstaviště. Ale víc toho v paměti asi ve spojení s Lysou
nad Labem nenajdu. Minulej rok jsem byl v LUfTu
na nějaký akci a když jsem se na ní dozvěděl, že město
chce kino zbourat a místo něj postavit kruhový objezd, nemohl jsem uvěřit svým uším. Navíc když jsem
věděl, že město usiluje o likvidaci LUfTu již delší dobu
a dokola hledá jiný důvody a způsoby, jak toho docílit,
byl to vrchol absurdity.
Každá akce vyvolá reakci. Lidé okolo LUfTu založili sdružení Kulturně! a šli do voleb, ve kterých se
umístili na druhém místě a sebrali tak 2 křesla ODS.
Jenže co s tím zmůžou? Nic. Mohli by si dělat akce
pro dvacet svejch známejch někde ve sklepě, ale chtěj
kulturu ve svym městě trochu udržet. Navíc v Lysý
nad Labem, která nemá ani svůj kulturní sál, je LUfT
jedinečným prostorem, který poskytuje jak kinosál,
tak i bar a dvě podia. O letním kině v zámeckém parku ani nemluvě.
Kino LUfT tak v podobě, v jaký ho znám, funguje jen
do konce roku 2011 a po Novém roce bude mít nové
vedení. To celý proběhlo, alespoň pro mě, za zcela záhadných podmínek. O týhle situaci jsem vedl rozhovor
s Martinem Podaným, rodilým Lysákem, muzikantem
a organizátorem mnoha akcí v LUfTu.
Martine, jak si vysvětluješ neustálé snahy města o likvidaci nebo alespoň jinou tvář LUfTu?
Ono je jim pravděpodobně nepříjemné, že se lidé
sami realizují a kreativně něco tvoří. Samozřejmě
pak srovnávají, hodnotí a kritizují s předraženými
akcemi, které pořádá samo město. S akcemi, které
jsou již léta stejné, stagnující a na které jde z městské
kasy podstatně více peněz. Prostě vymysleli, že když
vezmou lidem prostor, kde se mohou realizovat, bude
klid. Takhle oni přemýšlí.
Jaké plány jste se sdružením Kulturně! měli
a čeho se Vám podařilo dosáhnout? Jak jste se
zařadili po bok ostatních stran?
Kulturně! vzniklo jako reakce na starostovy výroky
a konkrétní kroky jak zlikvidovat LUfT. Naším cílem
bylo dostat starostu z křesla a oživit město další možností volby pro lidi, kteří nebyli spokojeni se stále se
opakujícími politickými stranami a jejich věčnou lží.
Podotýkám, že Kulturně! není žádná politická strana
a doufám, že ani nikdy nebude. To už bych tam pak
neměl co dělat.
Po volbách jsme skončili v opozici a v té se toho bohužel moc změnit nedá. Můžeš jen poukazovat na chyby
a říkat lidem, jakou sviňárnu vedení města zase chystá. Myslím, že jsme celkem aktivní opozice, jak jinak
si vysvětlit ty lži, fámy a zastrašování, které na nás
vládnoucí ODS zkouší.
Velkou výhrou bylo, že při rekonstrukci náměstí
se nám podařilo zachránit zhruba 25 stoletých Lip
LUfT / foto Kamil Štus – www.seyhello.com
hudba / profil / 63
a Kaštanů, které město plánovalo v rámci obnovy
zeleně pokácet.
A také to, že se konečně nastartovala v Lysé opozice,
která tu pořádně nikdy nebyla a postupně se přidávají
i jiní lidé, kteří nám ze začátku moc nevěřili.
Určitě máš nějakej přehled o tom, jak město
dotuje fungování a program LUfTu, můžeš nám
ho přiblížit?
Město přispívá na provoz kina (ne klubu) částkou
700 000 Kč na rok, která pokryje zhruba půjčovné
filmů, plyn, vodu a elektřinu. Co se týká koncertů,
na ty dostal letos částku 5 000Kč na rok! Díky tomu
také nemohly proběhnou v letním kině tři již tradiční
festivaly (Etno fest, Luft fest, což byl divadelní a hudební festival, a akce na konci srpna, která měla vždy
jiný název např. Hudbou proti fašismu). Na samotném
programu kina či klubu se město nijak nepodílí. To je
na provozovateli.
22.12. 2011 se v Lysé nad Labem uskutečnila
demonstrace. O co šlo, jak probíhala a v jaké
doufáš výsledky?
64 /
hudba / profil
Interview / foto archiv autora
Tato demonstrace byla nazvaná PRYČ S PEPANEM
(Pepan lže a krade) a byla o vyslovení nedůvěry ve vedení města. Zároveň v tu dobu probíhalo zastupitelstvo, kam účastníci demonstrace zašli a rozdali
zastupitelům rezoluci k okamžité rezignaci starosty
a celého vedení města. Od začátku byla celá akce
velice negativně vnímána širokou veřejností. Bohužel
zemřel V.Havel a ten den měl zrovna pohřeb, takže
se samozřejmě na začátku držela minuta ticha a pak
se cinkalo klíčema.
Vedení města použilo veškeré prostředky jak lidi zastrašit. Např. ten, kdo akci sdílel na Facebooku, byl
ze strany policie šikanován a vyzýván k vysvětlení
celé záležitosti.
Hlavního organizátora (nebylo to hnutí Kulturně!)
v práci hledala nymburská kriminálka a co je snad
nejstrašnější, náměstí bylo plné tajných policajtů v civilu, kteří provokovali a snažili se vyvolat konflikt!
Když lidé cinkali klíčema, argumentovali, že budou
cinkat poutama!
Tohle se stalo v den, kdy měl pohřeb Havel. Člověk,
pro kterého byla svoboda slova vším!
Myslím, že se místní ODS shlédla v zemích, jako je
Rusko, Čína či Bělorusko. Stali se vlastně těmi, proti
kterým kdysi byli!
Bude „pravý“ LUfT nějakým způsobem pokračovat? Máte nějaké jiné prostory?
Samozřejmě parta lidí okolo LUfTu by ráda své aktivity přesunula jinam. Nabízí se jakýsi soukromý
h_aluze dvojčíslo 18—19 / zima 2011—jaro 2012
skomírající fázi i druhý kytarista. Otra Vez je kapela
lidí, kteří spolu nikdy předtím nehráli, tak doufám,
že to nikdo nebude srovnávat a zasloužíme si vlastní
ostruhy.
Co se týká tzv. scény okolo LUfTU, tak ta je spíše
jazzová, neboť v Lysé není moc nových mladých muzikantů a největší líheň pochází z místní Lidové školy
umění, kde je k tomu jazzu vedou. Je tu pár kapel,
ale to je každý pes jiná ves. Jedny hrajou metal, jiný
hardcore, někdo punk či ska. Ale scéna jako taková,
kde by kapely držely při sobě a společně pořádaly
koncerty či festivaly, tak to v Lysé nikdy nebylo, pouze
jednotlivci.
/Michal Milko/
autor studuje filosofii na FF UJEP
foto archiv autora
Lucie Jursíková vedla LUfT poslední tři úspěšné
roky, jak je možné její odstranění a koho má
město jako náhradu?
Současná provozovatelka Lucie Jursíková pozvedla
kino na úroveň pražského klubu.
Samozřejmě s minimální podporou města, spoustu
věcí hradila ze svých zdrojů a když viděla, jak město
zbytečně promrhává peníze určené na kulturu v nesmyslně předražených a nevýhodných investicích,
začala se ozývat.
Dalším proviněním vůči městu bylo, že se netajila
sympatiemi ke Kulturně! a tak se jí starosta, stejně
jako před tím jedné úřednice z odboru kultury, chtěl
nějak zbavit. Zjednodušeně nedržela hubu a krok!
Při směšném výběrovém řízení na nového provozovatele, samozřejmě, jak jsme již dopředu tušili,
vyhrál její protikandidát, kterého starosta dodal
na poslední chvíli a paradoxně předložil horší nabídku. Jakýsi pan Fuchs z Kralup nad Vltavou, který
se v klubu, který by měl od ledna vést, ještě nebyl
ani podívat.
Z mého pohledu je vše jen jakýsi krycí manévr od starosty a kino zůstane po nějaký čas zavřené, přesně
jak si to on od začátku naplánoval.
prostor, kde by mohlo časem vzniknout nějaké kulturní centrum, ovšem vše je zatím ve fázi jednání
a utajení před vedením města, neboť oni jsou schopni
udělat cokoli, aby nám v tom zamezili! Postaráme se
o to, aby alternativní kultura v Lysé nezemřela.
Třeba to skončí tak, jak řekl nedávno Adam Nenadál:
„Vracíme se zpátky do garáží a sklepů!“
Abychom zakončili rozhovor nějak optimisticky,
vím, že nyní hraješ v kapele Otra Vez. Pokračuješ v ní tam, kde jsi kdysi skončil v kapele
Syrea? Ta si získala v okolí dobrou pověst. Okolo
LUfTu se určitě utvořila i jistá scéna, můžeš o ní
něco říct?
Neřekl bych, že Otra Vez je přímým pokračováním
kapely Syrea. Přeci jen mezitím uběhly dva roky a člověk se snad posunul někam jinam. Samozřejmě můj
primitivní hlasový a hudební projev je dost omezen,
takže tam jistý stejný znaky jsou. Jsem tak jediný pojítko obou kapel, i když v Syree hrál v její poslední
Tom Waits se ohlíží zpět
Bad As Me
Tom Waits
ANTI, 2011
celková doba trvání: 44:44
Svérázný samorost americké scény servíruje po sedmi letech kompletně čerstvý materiál v podobě Bad
as Me (posledním regulérním příspěvkem bylo Real
Gone, 2004). Nový počin znamená pro dvaašedesátiletého pardála již sedmnácté řadové album – a nutno
podotknout, že bohémský Waits stále ne a ne senilnět.
Bad as Me je na rozdíl od posledních děl výrazně
střídmější, je spíše jakousi mozaikou, která zastřešuje
Waitsovu kariéru. Lze v ní nalézt řadu elementů, jež
halekajícího šakala v minulosti doprovázely.
Faktu, že se jedná o bilanční album, kvituje i hudební obsazení. Vedle osvědčených person jakými jsou
baskytarista Larry Taylor a producentka, spolu-skladatelka a Waitsova manželka Kathleen Brennan, byli
přizváni i dávní souputníci, jako například harmonikář
Charlie Musselwhite či všestranný David Hidalgo. Naopak mezi čerstvé posily patří kytarista Will Bernard
(nedávno ukázal své kvality s triem Stantona Moora
v Praze) a Flea z RHCP (jehož rukopis zde není až tak
očividný). Na album přispěl vedle kytar také vokálem
v písni Last Leaf sám Keith Richards, který si s Waitsem hrábl do strun již na desce Rain Dogs z r. 1985.
Bad as Me je prostoupeno řadou živelných skladeb.
Jedna jejich část je postavena na bluesové dravosti
jako Raised Right Man. R’n’B tepáním se Waits navrací ke kořenům, které prorůstaly na albu Hearthattack
and Vine (1980).
Druhá část burácí rockabilly / rock’n’rollovými polohami buď s pomocí dechové sekce, jako je tomu
u otvíráku celého alba Chicago, kde saxofon, klarinet a trombón znějí napříč celým albem (čímž Waits
opět zařazuje zpátečku k éře započaté přelomovým
Swordfishtrombones, 1983), anebo za účasti výrazně
kytarových linií, jako u Get Lost. Rock’n’rollová tendence je asi jediným atributem, díky němuž se Bad
as Me vymezuje vůči dřívějším albům.
hudba / recenze / 65
prostor. A tak se například protiválečná nálož Hell
Broke Bruce náhle změní do jeho oblíbeného vaudevillového formátu. Tom Waits vždy dokázal v tomto
ohledu využít rozmanitých vloh svých spoluhráčů,
avšak většinu hudby si paličák psal (a stále píše) sám
s iniciativou své manželky, která mu naštěstí rázně
zatnula tipec a z jeho původně zamýšleného dvojalba
se nakonec stala placka jedna. Bad as Me sice nesrší
výstředností předešlých počinů, ale i tak mu pestrost
nechybí, nudit se u něj nebudete a příjemně uplyne.
/Jiří Blažek/
autor studuje Filmová studia
na FF UK
foto archiv autora
Upomínání na minulost je očividné i u druhé sorty
skladeb, kde jde o návrat k baladám. Tklivá hořkost
byla pro Waitse charakteristická již od dob, kdy měl
ještě hlásek jako konipásek a propojoval soulové
cítění s bebopem (od Closing Time, 1973). Jazzový
rozklad je patrně jedním z mála Waitsových rysů,
jenž ale na Bad as Me nefiguruje. Pomalé skladby
mají až folkový rozměr a trylkující kytary odkazují
k španělským vlivům (New Year’s Eve). Jiné jsou zabarveny houslovými motivy s akordeonem (Pay Me),
čímž se zase blíží irským lidovým písním. Ostatně
Waits spolu s otcem, který měl skotsko-irskou krev,
dokud ji nezačal ředit alkoholem, putovali několikrát
po hispánských zemích, kde si Waits osvojil španělský
jazyk a odposlouchal zdejší hudbu.
Na novince se uchyluje ke stravitelněji pojatým
skladbám, umně kořeněným letmými doteky experimentálních poloh, jimž dával v minulé dekádě větší
nad Černými lesy, maloměsta, ve kterým žije. Místa,
kde se zastavil čas a kde se lidi koukaj na svět skrz
televizi. Kde se potkávaj u mrazících boxů v Pennymarketu a kde ‘všichni nadávaj na krizi, přitom sami žijou
tu, co nikdy nezmizí.’ Na EP představuje skeptickej
pohled patriota, kterej sice vystřízlivěl, ale chybí mu
jasná vize budoucnosti.“ Neutěšená atmosféra maloměsta je nejvíc patrná v asi nejhitovější věci Jaká je
barva tvojí noci. Jaká je barva tvojí noci? / kam tě to
táhne, když zajde den? / na náměstí vládnou místní
borci / svý káry ti tůrujou pod barákem / držíš se stínů
paneláků / kryjou ti záda, když je čas jít spát /... Jako
člověk, který vyrostl na podobném místě, musím říct,
jak moc je to přesné. Šampon se touhle nahrávkou
přidal k té malé skupině opravdu kvalitních současných českých textařů, kteří volí svá slova přesně, používají minimum vaty a jejichž texty dokonale slouží
atmosféře a myšlence dané písně.
Duchové mají z mého pohledu vzestupný charakter.
Zbejvá mi ještě chvíle představuje Prodavače jako
pomalu stárnoucího, šedivějícího a kynoucího kluka z malýho města. Hvězdný války nám ukážou, že
tenhle kluk fakt umí, že tenhle pop má koule, Jaká
je barva tvojí noci je, jak už jsem říkal, prostě hit.
Pomalý tichý nástup kláves, odklepat to paličkama,
sloka s kytarovou vybrnkávačkou a lehkým šolicháním činelů, nástup přesného rytmu na bicí, refrén,
sloka, refrén, ostřejší kytarová mezihra, lehké uklidnění, kytarová vazba a nakonec ještě jednou refrén,
jasná myšlenka v textu a je to. Cover od STP je pak
třešinkou na dortu. Perfektně zapadne do atmosféry
desky a s originálem je kvalitativně naprosto srovnatelný. Remix na konec už je jen, aby toho nebylo
málo, ještě to nechat dojet, užít si tu chuť výjimečného debutu.
Prodavač je de facto na začátku cesty. Duchové jsou
však jasným příslibem do budoucna. I když jde pouze
o krátké EP, stačilo, aby nám ukázal, že je potřeba
s ním počítat. Obzvlášť když s produkcí inteligentního
popu je to v těchto končinách a téhle době tak špatné.
Prodavač: Trochu jiný panelákový pop
EP Duchové
Prodavač
Starcastic, 2011
(free download)
celková doba trvání: 17:03
66 /
hudba / recenze
h_aluze dvojčíslo 18—19 / zima 2011—jaro 2012
/Jakub Horák/
autor studuje bohemistiku a ZSV
na PF UJEP a zajímá se o současné
hudební dění
foto Laurie Solar
Jak se dočteme na stránkách labelu Starcastic, Duchové jsou debutovým EP interního projektu Prodavač. Skrývá se za ním Šampon, zpěvák nedávno zaniklých hudebních revolucionářů Sporto, kteří letos poté,
co tragicky zemřel basák Dáda, zcela pochopitelně
ohlásili ukončení činnosti. Pokračování jejich poslední
desky More se tedy již nedočkáme, zbylí členové však
ve svých hudebních aktivitách pokračují.
Duchové nejsou plnohodnotnou deskou, jde vlastně
jen o jakousi ochutnávku. EP obsahuje 5 tracků, při
bližším pohledu však zjistíme, že jsou zde pouze tři
původní skladby, čtvrtá v pořadí je píseň Všechno
OK, což je coververze hitu od Souboru tradičního
popu. Už za připomínku této postpunkové legendy
osmdesátých let u mě Prodavač sbírá body. Poslední
položkou na albu je pak remix první skladby.
Všechny čtyři tracky nahrál Šampon v pražském studiu Kundolab spolu s bubeníkem Sporto Klukem a Pe.
Klem (Komunisti, Plugnplay, Hissing Fauna), kteří oba
zároveň spolupracují s Šamponovým kolegou ze Sporto, Bonusem. Popsat stylově EP Duchové je celkem
jednoduché. Škatulkou, která se nejvíce nabízí, je
elektropop. Jednoduchá elektronika, úsporné, ale výrazné klávesy odkazující k chladné synthpopové sladkosti osmdesátých let, Klukovy přesné bicí a občasné
osvěžení v podobě Pe.Klovy kytarové linky. Prodavač
mi ze všech post Sporto projektů (Bonus, Plugnplay,
Komunisti) evokuje původní kapelu nejvíc. Pochopitelně za to může Šamponův specifický zpěv, který
bych označil spíš za hlasitý šepot (jedna kamarádka
to popsala tak, že tam nějak moc dejchá do toho).
Zároveň je Prodavač v zásadě taneční hudba, stejně
jako Sporto.
Obal Prodavačovy prvotiny předznamenává atmosféru celé desky. Nejasný obrys vybydleného paneláku
a světla auta prořezávající mlhu. Průvodní text na labelu Starcastic říká: „EP se dotýká hlavně Kostelce
hudba / recenze / 67
Interview s výtvarným umělcem… Díl 3.
Mají společné to, že se každý z nich svým osobitým
způsobem dotýká něčeho hluboce lidského, jsou vnitřně angažováni, se zájmem o toho druhého.
Autorky rozhovorů jsou posluchačkami Katedry
výtvarné kultury Pedagogické fakulty Univerzity
J. E. Purkyně v Ústí nad Labem.
/Romana Bartůňková/
autorka je interní doktorandka KVK
PF UJEP, zaměstnaná u Čvt
v programu PSI jako Kappo
foto archiv autorky
Ve třetím pokračování našeho seriálu, který vzešel
z jednoho školního zadání, vám představujeme tři
tvůrce, kteří jsou cizinci nebo outsidery. A to buď
v pravém slova smyslu, jako např. šéfredaktorka časopisu Umělec, příležitostná kustodka v galerii Jelení
a fotografka běloruského původu Alena Boika, nebo
ve smyslu přeneseném. Malíř a pedagog Martin Kuriš z běžného proudu aktuálních trendů v současném
umění vypadává svým přirozeným image venkovana
a tíhnutím k periferním způsobům vyjadřování v médiu i v tématech, která nejsou ani cool ani in, ale
nepřestávají nás zneklidňovat. Posledním zpovídaným
je voják profesionál, mezi dosud otištěnými rozhovory
rarita a outsider, umělec–amatér, sokolovský grafik
Jan Samek.
Prádlo nosíme všichni stejné
Alena Boika
Fotografka, šéfredaktorka časopisu Umělec, původem
z Běloruska, žije v Praze.
Alena Boika, z cyklu Prádlo, 2010 / foto archiv autorky
Úvod: Jak jsem poznala Alenu Boika
Na internetu jsem zahlédla několik fotografií z instalace fotografické výstavy Vánoční dárek pro obyvatele
68 /
výtvarné umění
od autorky Aleny Boika, která proběhla na přelomu
roku 2010/11 v pražské Galerii Jelení. Dokumentace nebyla příliš kvalitní, přesto mě vizuálně zaujala.
Bohužel jsem se o výstavě dozvěděla pozdě, v Jelení
již probíhala další. Při dalším brouzdání po internetu jsem si uvědomila, že tvář autorky výše zmíněné
výstavy znám. Uvědomila jsem si, že je to ta křehká
nesmělá dívka s ruským přízvukem, co hlídá výstavy
v galerii Jelení. Proto, když jsem znovu galerii navštívila, oslovila jsem ji a projevila zájem vidět fotografie
na vlastní oči. Boika byla zjevně potěšena a velmi
vstřícně mi navrhla, že můžeme dohodnout schůzku
a fotky mi přinese ukázat. Vyměnily jsme si kontakty
a slíbila jsem, že až příště budu mířit do Prahy, ozvu
se v předstihu, aby se mnou mohla počítat. Uplynulo
něco přes měsíc a přišel čas zhlédnout zase nějaké výstavy. Když jsem Aleně napsala, že se chystám do Prahy, odpověděla překvapena, že můj zájem
stále trvá. Sdělila mi, že se v té době bude pohybovat kolem „Rudolfinumu“, jak napsala, kde navštíví
mezinárodní sympozium v rámci probíhající výstavy
Mutující medium. Setkání proběhlo v prosluněný podvečer na lavičce vltavského nábřeží naproti budově
Rudolfina. Přinesla s sebou na 200 fotografií!
h_aluze dvojčíslo 18—19 / zima 2011—jaro 2012
Jak mi je vykládala na podložku z tašky jednu po druhé do klína, jímal mě pocit radosti a uspokojení nad
něčí tvorbou, jaký jsem zažila málokdy. Řekla jsem,
že její práci shledávám naprosto výjimečnou, ačkoli motiv prádla pověšeného k usušení zdaleka není
nic neobvyklého. Proto je tím cyklus Aleniných fotek
hodnotnější, když mě po tolika zhlédnutých realizacích pracujících s touto tematikou ještě vůbec zaujal. Vysoce estetické fotografické obrazy opakující
se v nekonečných tvarových a barevných variacích,
průhledech a hloubkách, zcela abstraktní a zároveň
stále zachycující úplně obyčejné věci, ať už více či
méně identifikovatelné. Nenechaly mě na pochybách,
jak výjimečné je vnímání Aleny Boika. Nad nimi se
odehrál i náš rozhovor.
Tyto fotky jsi pořídila na různých místech, nebo
jsou z jednoho místa? Jedná se o aranžované
záběry?
To je pověšené prádlo, které jsem nafotila na dvorku
v Jelení. Tak, jak bylo. Do záběrů nikdy nezasahuji,
věnuji se dokumentární fotografii. Některé fotky jsem
ale také pořídila v Gruzii, není ale poznat které. V tom
je tak trochu antixenofobní prvek, protože prádlo nosíme všude stejné. Pracovala jem na souboru skoro
dva roky, pořád jsem jen fotila a fotila, až byly těch
fotek tisíce. Řekla jsem si, že to už nikam nevede,
proto musím udělat výběr, který vystavím. Bylo moc
těžké mezi nimi vybírat. Nechala jsem je tisknout
v Rusku, kvůli speciální technologii, tady jsem nenarazila na nikoho, kdo by s ní pracoval.
To jich bylo na výstavě tolik?
Všechny kromě těchto malých. Tiskly se na poslední
chvíli před mým odjezdem, proto jsem nechala vyrobit všechny v různých formátech, nebyla jsem si ještě
jistá velikostí fotek, které tam mám vystavit.
Co fotíš jinak? Mám na mysli, jakého charakteru jsou tvoje ostatní práce, cykly, vždycky jdeš
takhle do abstrakce?
Ne, to byl jenom tento cyklus. Fotím ráda lidi. Sleduju
vždy příběhy, které fotografie vypráví.
To, co ti
může říct beze slov.
Ty jen fotíš, nebo se vyjadřuješ i v jiných
médiích?
Já dělám jen fotku. Nemyslím si, že je nutné toho
dělat víc.
Čím dalším se ještě zabýváš?
Jsem šéfredaktorkou časopisu Umělec. Asi se budeš
divit, ale na uživení to nestačí. Také jsem kurátor.
Organizuješ i výstavy v Jelení?
Ne, tam jen hlídám. A přitom pracuji u počítače. Ono
to vyzvnívá vznešeně, být šéfredaktorkou, ale v podstatě je to o spoustě administrativní práce.
Co tvoje předešlé výstavy?
Dříve jsem vystavovala pod pseudonymem, mužským.
Opravdu? A jakým?
To ti neřeknu...
Proč jsi používala ten pseudonym?
To bylo proto, že jsem byla známá jako kurátor a teoretik a spousta lidí měla za to, že není vhodné tyto
identity míchat. Postupně to ale přestávalo být udržitelné, když mě třeba zvali na různá sympozia. Dost
se pak divili, čekali chlapa a přišla jsem tam já. Trochu jsem si pohrávala, řekla jsem jim třeba, že on je
silný autista a s nikým se bavit nebude. a já ho tedy
zastupuji.
Pocházíš z Běloruska, tam ses také věnovala
umění?
Ani ne. Studovala jsem tam historii, ale byla to taková
nuda, že jsem to nemohla dělat. Začala jsem si uvědomovat, že musím okolo umění něco aktivně podnikat. Byla to nutnost. Měli jsme takový klub, kde se
pořádaly různé kulturní akce a koncerty. Ale když se
k moci dostal Lukašenko, poslední evropský diktátor,
během jednoho roku se mnohé změnilo. Už to nešlo.
Všechno bylo zakázané. Musela jsem odtamtud pryč.
Jak dlouho děláš Umělce?
Od té doby, co jsem tady, šest let.
Není ti v tvé práci na závadu jazyková bariéra?
Není. Na to, abych rozpoznala kvalitu textu, mi moje
znalost češtiny stačí. Píšu v ruštině a mí spolupracovníci to pak překládají. Umělec je mezinárodní projekt,
píšeme v češtině, ruštině, angličtině...sledujeme nejen aktuální tendence v umění, ale snažíme se také
jít do hloubky, filosoficky. Nad fotkou, jež měla právě
v ruce, Alena pronesla: Vedení Galerie Jelení mělo výhrady k vystavení téhle fotky,domnívali se, že bychom
tím mohli urazit veřejnost. Podivila jsem se, protože
na fotce byly žřetelně rozpoznatelné, z částečného
podhledu vyfocené, pánské trenýrky. Nebyl to však
výtvarné umění / 69
jediný rozpoznatelný kus prádla. Do konceptu série
však naprosto přirozeně zapadaly.
Jaký je vlastně tvůj názor na současné výtvarné
umění?
Nemám ráda, když je v něm příliš racionality. Je to
potřebná složka, musí však být v rovnováze s vnitřním prožíváním a vědomím toho, že umění by mělo
poskytovat nějaké estetické zážitky. Při jeho vnímání
je zapotřebí znalost dějin umění a citlivá práce v návaznosti na ně. Preferuji méně známé autory, kteří mi
imponují subjektivním způsobem.
Závěrem
Prohlídka fotek se nachýlila ke konci a Alena mi nabídla, jestli si nechci jednu vybrat. Byla jsem hluboce zaskočena, obzvlášť po tom, co mi vyprávěla, že
její dvě nejoblíbenější fotografie z celého cyklu už
jsou prodané a ona si je nemůže ani vyvolat, protože jejich majitelé mají ve smlouvě, že se tak smí
stát v rámci originálu pouze třikrát. Žertem jsem jí
pokárala, že když bude rozdávat fotky každému, kdo
jí je pochválí, skončí to špatně. Na to odpověděla, že
každému by fotku nedala. Nakonec jsem se rozhoupala její nabídku plná rozpaků přijmout, se slovy,
že to se odmítnout prostě nedá. Rozhodovala jsem
se mezi čtyřmi fotografiemi. Sebrala mi je z klína
a všechny čtyři mi věnovala. Nemusím ani dodávat,
jakou jsem měla radost. Jelikož se během té hodiny
dost ochladilo a zapadlo slunce, pozvala jsem Alenu
na kávu. Náš rozhovor pokračoval na osobní úrovni.
Odnesla jsem si z něj velmi naléhavý intenzivní pocit,
spoustu inspirace, čtyři krásné fotky a nově navázaný kontakt se zajímavou a obdivuhodnou osobností
plnou skromnosti, citlivosti a nasazení pro aktuální
společensko-kulturní témata. Pozvala jsem ji na svou
výstavu, dodala, že i ona si tam možná vybere nějaký
obraz.
Rozhovor vedla Kateřina Palešníková.
Dobrý obraz mě nakonec přeroste
Martin Kuriš
Žije v malé obci Příbram-Verneřice v Krušných horách, je
malíř a pedagog (v současné době zaměstnán na FUD UJEP
v Ústí nad Labem).
Martin Kuriš, z cyklu Magda, 2004 / foto archiv autora
70 /
výtvarné umění
Jak moc náměty vašich obrazů vycházejí ze
skutečnosti?
Vymýšlím si je většinou z hlavy, ale používám i modely (jsou to často členové mé rodiny). To, co maluji, většinou vidím kolem sebe. Jsou to různé životní
situace, události nebo zážitky. Velmi často se mne
bytostně týkají. Já je jen zobrazuji jinak. Přesunu
událost do svého fantazijního světa. Hrdiny obrazů
si obléknu do kostýmů, které si vymýšlím a scénu
zasadím do krajiny, kterou znám. Obsah obrazu (jeho
sdělení) přichází během malování tak trochu sám.
Dlouho obraz předělávám a promalovávám. Dobrý
obraz mne většinou na závěr přeroste. Sám ho potom
vnímám nově a sděluje mi něco, co jsem na začátku
malování nevěděl.
Jsou tedy i zobrazované postavy skuteční lidé?
Jak jsem již psal, používám při malování modely. Respektive při první práci na obraze, když ho podmalovávám a hledám kompozici. Často používám jako model svou ženu a děti. Dříve jsem maloval svou matku
a příbuzné, kteří žili ve stejném kraji jako já. Vždycky
h_aluze dvojčíslo 18—19 / zima 2011—jaro 2012
si je ale trochu přimyslím. Maloval jsem i sebe. V cyklu Don Giovanni nese hlavní hrdina autobiografické
rysy.
Kdo je pro Vaši tvorbu největší inspirací?
Z malířů jsem jako kluk miloval ilustrace Zdeňka
Buriana. Výtvarné umění jsem poznával hlavně přes
ilustrační knižní tvorbu. Chodil jsem do knihovny
a půjčoval si dobrodružnou literaturu pro mládež.
Do ZUŠ jsem nikdy nechodil a na první výstavě v galerii jsem byl v mých šestnácti letech. Do té doby jsem
o výtvarném umění nic nevěděl.
Jakou roli hraje ve Vašich obrazech barevnost?
Barevnost se mění v průběhu mého vývoje. Začal
jsem hodně barevně. Ještě na AVU jsem maloval obrazy s transparentní barevností. Postupem času se
to měnilo. Barva zůstala na figurách (hlavně na jejich oblečení), ale krajiny byly monochronní. Jeden
z posledních cyklů s názvem Navarana je takřka
jednobarevný.
Pověděl byste mi něco o cyklu Baryk? Kdo je
Baryk? Proč je jeho přítel zrovna Ježek, kdo je
Žena s kočičí maskou a proč ji nosí?
Baryk je pes, který celý život žil na jednom místě. Žil
se starým dědou u své boudy a nikdy se nedostal dál
než k plotu. Děda jednoho dne onemocní a Baryka
si zavolá. Dá mu mapu, batoh a kouzelný kastrůlek,
ve kterém má Baryk vždy dost žrádla. Pejsek se musí
vydat do světa a najít dědovu dceru Helenku. Cesta je
strastiplná a nebezpečná. Pejsek v lese potká Ježka,
který se stane jeho kamarádem...Baryk byl skutečný
pes, kterého jsem měl, utekl mi a už se nevrátil. Byla
to pouliční rasa a dostal jsem ho od souseda. Baryk
i další cykly vznikaly tak, že jsem nejprve maloval
obrazy, pak menší ilustrace, nahodil jsem si text a nakonec ho dopsal. Ilustrace jsem pak často přeházel
(první byla třeba poslední). Na Ježka mne přivedly
děti. Jednou, když jsem nebyl doma, šly do mého ateliéru a začaly mi kreslit do rozdělaného obrazu. Když
jsem se vrátil a zjistil, co se stalo, rozčílil jsem se. Ale
vzápětí jsem se uklidnil a usoudil, že je to vlastně velmi hezké a jejich kresbičky jsem domaloval a nechal
je tam. Ptal jsem se jich na další možný vývoj příběhu
a ony začaly s Ježkem. Tak jsem ho namaloval. Kočičí
masku nosí Magda. Protože do Magdy se nešťastně
zamiloval kůň Vitoušek. Magda jeho lásku neopětuje
tak, jak by měla. A Vitoušek se proto trápí. Magda
má dvě tváře.
Řekl byste mi něco o obrazu Standa z projektu Balada o lásce a zradě? – o zobrazeném
muži, barevnosti obrazu, významu poletujícího
hmyzu?
Standa je můj příbuzný Stanislav Holas. Žije ve stejné vesnici jako já. Je to velmi hodný kluk s dětským
rozumem a je mu nyní padesát let. Hezky se stará
o svého synovce Bohouška, kterého často vozí v kočárku na procházky. Když jsem Standu vnímal jako
malý kluk, trochu jsem se ho bál. Všichni mi říkali,
že je blázen. Ale protože Standa žije se svými bratry
v naší vesnici od narození, patří tam jako staré stromy
podél cesty. Chtěl jsem ho malovat a on mi to dovolil.
Proč je v obraze poletující hmyz, to dnes již nevím.
Zapomněl jsem to.
Ve vašich obrazech se často objevují zvířata.
Zvířata v mých obrazech doplňují figurální kompozici
lidských příběhů. Podobně jako v bajkách často vystupují s nějakým lidským charakterem, jsou to kladní
ale i záporní hrdinové. Mluví lidskou řečí. Někdy jsou
pouhou kulisou v krajině, někdy hlavním hrdinou.
Máte pocit, že vybočujete ze současných trendů
v malbě?
Někteří kritici výtvarného umění tvrdí že ano. Já sám
mám na sebe neobjektivní pohled. Vím, že maluji dost
izolovaně. Často se podceňuji. Inspiraci čerpám ze
svého vnitřního světa. Nejsem konceptualista ani
minimalista. Maluji možná dost konzervativně. Jsem
solitér, nikdy jsem nepatřil do žádné skupiny. Celý můj
dosavadní život byl spojený se samotou. Jsem fixován
hlavně na svou rodinu.
Našel byste ke své tvorbě paralelu nějakého
současného umělce?
Nevím, nikdo mne nenapadá. Velmi si vážím některých autorů, kteří jsou zcela odlišní. Mohou zastávat
jiné trendy současného umění jako konceptualismus
nebo minimalismus. Mám velmi rád například Františka Skálu, Bedřicha Dlouhého, Jaroslava Rónu, Jiřího Davida, Miloše Michálka, ze scénografů Roberta
Smolíka a mnoho dalších. Velkou roli tady hraje osobní zážitek a setkání s těmito autory.
Je na světě dříve příběh, nebo obraz? Máte
ve Vašich představách něco, co ilustrujete,
nebo postupně malujete a budujete tak nový
příběh…
Postupuji od obrazu k textu. Chvíli mi to trvalo, než
jsem si to uvědomil. Protože ilustrátor postupuje
výtvarné umění / 71
opačně. Já se necítím být ilustrátorem, ale velmi tuto
práci obdivuji a vždycky jsem ji chtěl dělat. Nejprve
maluji a v hlavě se mi začne rozvíjet příběh. Každý
další obraz otevírá stránky příběhu. Trvá to třeba rok
nebo dva. Když namaluji patnáct obrazů, příběh má
již nějakou kostru. Často pak obrazy přeházím. Když
se obrazy zacyklí a již existuje příběh, doilustruji ho
malými ilustracemi. Námět příběhu vzniká ze života.
To, co aktuálně prožívám, se do obrazů zrcadlí.
Rozhovor s umělcem vedla
prostřednictvím emailů Eva Svobodová.
Jistý vzdor
Jan Samek
Žije v Sokolově, je profesionální voják a amatérský výtvarník.
Úvodem
Měla jsem možnost poznat člověka, kterého k tvorbě
inspirovala krom jiného i jeho práce v Armádě ČR.
Jeho kresby ztvárňují hluboké příběhy, které sám
prožil a prožívá. Myslím si, že pro mnohé z nás jsou
to věci téměř nepředstavitelné. Z rozhovoru vyplývá, jak práce profesionálního vojáka naprosto změní
pohled člověka na svět. V jeho kresbách se dá číst,
nepadá vám čelist nad tím, co hrůzného se ve světě
děje, ale jak autenticky se to dá rukou Jana Samka
„zdokumentovat“.
Vychází Vaše tvorba pouze z okamžiků, které
jste prožil v armádě, nebo jste někdy využíval
i jinou tématiku?
Moje tvorba je z osmdesáti procent ovlivněna emocemi, a co se vojenské tématiky týče, přikláním se k ní
celkově méně. „Drawings against the War“ je projekt,
který je sice dlouhodobý, ale jediný s tímto zaměřením
za celou dobu mé tvorby. Vždy mi byla bližší mystika
a nadpřirozené bytosti. Zajímal jsem se o mytologii
a hledal v ní fakta a spojitosti s dějinami lidstva, kreslil postavy těchto příběhů z vlastních představ.
„Drawings against the War“ Mohl byste k této
výstavě něco říci?
Jedná se o jistý vzdor něčeho proti něčemu takovému,
jako jsou zkrvavené, plačící děti v polních nemocnicích, vyžraní manažeři. Bujaré oslavy zavedení internetové přípojky do vesnic, kde nemají dostatek vláhy
pro pastviny, kde jako škola slouží dutina ve skále
a jako lavice řada kamenů. Vojáci nabuzení PC hrami
a metalovou muzikou vykopávající dveře rodině, jejichž syn si pořídil samopal a vystřelil po koloně amerických obrněných transportérů proto, aby pomstil
72 /
výtvarné umění
zmrzačení mladší sestry sovětskou minou. Nečekám,
že něco změním, ale asi bych rád nějak otevřel lidem
oči.
Kresby, které jsem měla možnost vidět na výstavě v Žatci, vznikaly až po návratu do Čech,
nebo na místě, kde vás daný okamžik zasáhl?
Kreslím všude. Náčrty ale dotahuji do konce doma
nebo v kavárně.
Jaká z výstav pro Vás byla nejúspěšnější?
Výstava, která nyní probíhá v Plzni. Tu navštívili dokonce i vojáci americké 173. výsadkové divize, kteří
minulý týden přiletěli z Afghanistánu a příběh těchto
mužů byl zdokumentován ve filmu Restrepo. Jejich
velitelé byli upozorněni zástupci města, aby s vojáky
tuto výstavu nenavštěvovali, a když ji i přesto navštívili, nesměli být foceni, že tam jsou. Moje výstava
se totiž může zdát namířena proti současné politice
USA. Ale samotní vojáci a důstojníci mi pogratulovali
a dali za pravdu.
A je Vaše tvorba namířena proti politice USA?
Není vlastně zaměřena proti, nýbrž jen poukazuje
na bezohlednost a pokrytectví ve společnosti. To, že
je na myšlence po nás přijde potopa založena vojenská
politika USA, je smutný, ale nevyvratitelný fakt.
Jak jste se dostal k vystavování v zahraničí,
má to něco společného s Vaším působením
v armádě?
S působením v armádě to nemá společného vůbec
nic, mám kontakty z uměleckých kruhů. Jsem členem
online galerie Galery of art and nature, kde si mě
všiml její zakladatel. Viděl pár mých plakátů a kontaktoval mě.
h_aluze dvojčíslo 18—19 / zima 2011—jaro 2012
Jak na rozhodnutí vstoupit do armády reagovali
vaši nejbližší?
Celkem pozitivně. Určitě mi nikdo nijak zvlášť v mém
rozhodnutí nebránil.
k nám na rotu mladý fyzicky absolutně nezdatný, nesebevědomý, zakřiklý, ale velice inteligentní kluk jasný cíl šikany. Začalo to tím, že mu vojáci kradli
jídlo, pokřikovali na něj a pokračovalo až k prvnímu
fyzickému napadení. Nechal jsem oběhnout celou
rotou fámu, že je to můj příbuzný a všude jsem ho
doprovázel. Poté jsem ho doporučil na místo štábního
mluvčího, takže na něm záviselo, zda ostatní půjdou
do kina, dostanou lepší obědy, atd…
Změnily se ve Vašem životě priority? Zaznamenal jste změny po vaší psychické stránce? Jestli
ano, jaké?
Jsem na sebe asi tvrdší a kladu na sebe větší nároky
než ostatní.
Psal jste mi, že jste absolutní abstinent, má tento postoj něco společného s Vaší prací, nebo je
to jen prostě životní styl?
Životní styl? Asi ano. Nikdy jsem neokusil cigaretu
nebo alkohol. Neláká mne to a usnadňuje mi to život.
Máte tu možnost pracovat ve svém oboru i s ženami? Máte pocit, že muži mají lepší předpoklady pro tuto práci? Co si myslíte, že by mohla
přinést do armády žena?
Žena je převážně posilou. Vyvolává v mužích, tedy
hlavně ve mně osobně, soutěživost. Jde například
o disciplinovanost, fyzické výkony a samozřejmě
o obětavost.
Co plánujete v nejbližší době, myslím v obou
směrech, jak v tom uměleckém i ve vojenském?
V září odlétám do Palestiny a Jordánska. Mám tam
schůzku s pár lidmi a pokud to vyjde, podepíšu
smlouvu a zůstanu tam na dva roky. Měl bych se tam
věnovat grafické a přímé zdravotnické podpoře utečeneckému středisku. Chtěl bych všechno, co zažiju, zdokumentovat fotografiemi a hlavně zpracovat
kresebně.
Našel jste mezi umělci někoho, kdo, podobně
jako Vy, pracuje s vojenskou tématikou?
Nezajímám se o současné umělce - nehledejte v tom,
prosím, sebestřednost.
Vojenské prostředí je mi jako ženě poměrně
vzdálené. Vždy mě ale šokují zprávy o šikaně
mezi vojáky. Setkal jste se již s nějakým druhem
šikany ve vaší práci?
Ano, setkal, ač se netýkal přímo mé osoby, v zárodku
jsem jej potlačil. Byl jsem velitel družstva a nastoupil
Jsou vaše obrazy na prodej?
Ano, své obrazy prodávám.
Rozhovor vedla Alice Plicková.
Angažované umění: Zde!
Na úvod tohoto článku, kterým se pokusím představit
angažovanou uměleckou scénu v Čechách, stručně
vymezím použité pojmy. Nejdůležitější je si říci, že tzv.
politické umění můžeme dělit na aktivismus, který
může formálně využívat umělecké postupy, a na angažované umění. Tyto pojmy nejsou synonymy, oba
fenomény však souvisejí s politikou a situací na politické scéně vůbec.
Angažované umění je chápáno jako poddruh politického umění, který řeší otázky většinou politické nebo
sociální. Nesmíme ale opomenout, že umění je v širším slova smyslu vždy politické, protože je infikované
vnějšími podmínkami svého vzniku a je determinované historickou a teritoriální situací.
Budeme dále hovořit o angažovaném umění jako
o samostatné umělecké disciplíně. Odvíjí se od slova
angažovanost, které má ve všeobecném výkladu význam „zapojit se, zajímat se“, čímž osvětluje samotnou podstatu této aktivity v kontextu umění.
Politické umění má právo na existenci a je téměř
nevyhnutelné, aby existovalo i uvnitř oficiálního
uměleckého spektra. Problém politického, nebo
chcete-li angažovaného umění je ten, že umělec
může často vyjadřovat svou prací nebo performancí
názor na něco, co se jeho osobně netýká, nepozná
výtvarné umění / 73
problém přímo, ale např. z doslechu či z médií. Tímto
se dílo stává neautentickým. Druhá stránka věci je,
že umělce problém zajímá a chce ho nějakým způsobem interpretovat a upozornit na danou otázku.
Neboť problém si musí umělec sám vyjasnit v hlavě,
je jeho primárním úkolem položení si základní a možná klišovitě znějící otázky: „myslím to upřímně?“,
nebo „je to póza?“. Tyto otázky by si měl položit i samotný divák. Dalším krokem při hodnocení můžou
posléze být estetické, historické a umělecké kvality
konkrétního díla.
Angažované umění bývá většinou aktuální a reaguje
na současné, většinou společenské problémy, ať už
globální nebo lokální. Co se týká prezentace, existují
opět cesty dvě – veřejný prostor a galerijní instituce.
Problém prezentace angažovaného projektu (umění)
je, jaký prostor je pro dané téma a následnou práci
vhodnější. Obě cesty prezentace jsou však dočasné,
což angažovanému – aktuálnímu umění neškodí,
naopak neaktuálnost díla může být pro angažované
umění značným problémem.
Angažované umění nemá sloužit k prosazování politických cílů (tím by se umění stávalo nástrojem určitého chtíče po změně či moci). V případě, že pomocí
formálních prvků využívajících umělecké metody
touží po jasném cíli a neklade otázky, stává se pouze
líbivým aktivismem. Naopak posláním angažovaného
umění je upozorňovat na společenské a politické problémy, vytvářet určité subjektivní poznámky k dané
situaci a tím se oprošťovat od samotného tvoření
politiky. Tato linie je tenká a klade vysoké nároky.
Je nezbytné uvědomit si rozdíl mezi samotnou politikou, aktivismem a angažovaným uměním, v čemž je
zásadní rozdíl.
Kamera Skura
Kamera Skura je první výtvarnou skupinou, jež se
zabývá angažovaným uměním v Čechách. Vznikla
v roce 1996 v Ostravě. Tato skupina, která v současné době již nefunguje, pracovala s aktuálním
vizuálním jazykem – kombinací fotografie s různými dalšími médii. V roce 2002 na pražském Bienále
mladého umění Zvon představili členové skupiny ironickou poznámku na antirasistické plakáty Benetton.
Na velkoformátových fotografiích parodovali za užití
různých jídel namazaných na obličej, různé světové
rasy. Zřejmě nejvíc se proslavili v roce 2003, kdy
na benátském Bienále v československém pavilonu,
spolu se slovenskou skupinou Kunst-Fu, představili
projekt SUPERSTART. Šlo o prostorovou instalaci figuríny Ježíše coby gymnasty zavěšeného na kruzích.
74 /
výtvarné umění
Skupina Kamera Skura je druhem skupin, které si
zakládají na anonymitě, podobně jako např. skupina
Ztohoven.
Pode Bal
Tato skupina se jako první začala věnovat výhradně
sociálnímu a politickému umění. Vznikla v roce 1998.
Všichni členové skupiny mají zkušenost s grafickým
designem, proto se jejich práce z vizuálního pohledu
vyznačují vysokou úrovní cítění v tomto oboru. Často
používají strategii antireklamy a tzv. demarketingu.
Pode Bal mimo jiné kritizuje politickou scénu. Například výstavou Malík Urvi představila několik portrétů
osobností, které v polistopadové době zastávaly funkce vysokých politiků, ale za sebou měly větší či menší
zkušenosti s předlistopadovou politikou a byly členy
KSČM. Skupina Pode Bal nemůže být podle teoretika
Václava Magida nazývána zcela výlučně angažovanou
uměleckou skupinou, protože její tvorba nevykazuje žádný dlouhodobý interest v nějaké otázce, ale je
spíše „reakcí na víceméně nahodilý soubor podnětů,
které se zrovna nabízejí.“
Rafani
Další skupinou, která je pro české angažované umění
svým přístupem velice důležitá, je skupina Rafani,
která vznikla účelově na vernisáži pražské galerie
AVU, kterou členové zahájili ve svátečních růžových
košilích. Na výstavě byl vystaven velkoformátový kolektivní portrét skupiny, jehož součástí byl slogan:
„Naše spojení je projevem vyšší formy individuality“.
Jak sami členové skupiny říkají: „Název skupiny Rafani, který může evokovat také vzteklého psa, účelově
odkazuje k dravosti, drzosti, vzteklosti, ale i k domestikaci dravé zvěře využívané ke hlídání a ochraně. Navenek je činností Rafanů především štěkot a vrčení – čím
jsou hlasitější a výhružnější, tím lépe splňují svou roli.“
Rafani nejsou uzavřenou skupinou několika lidí, koncepce jejich práce se skládá z daných až pionýrsky
přesně načasovaných schůzek. Od svého vzniku se
Rafani identifikují jako skupina masového charakteru, která pracuje na základě kolektivnosti a široké
vnitřní demokracie, jež je vizuálně demonstrovaná
uniformitou, tedy černými košilemi.
Jejich bohatá zásoba různých performance se v současné době prezentuje pouze jako vizuální obraz,
tedy není doprovázena textem, čímž dává divákovi
větší možnosti a klade na něj břemeno samostatného
rozmyslu, co si z akce vezme. Tento přístup je v českém angažovaném umění ojedinělý a staví tak Rafany do pozice neangažovaného-angažovaného umění,
h_aluze dvojčíslo 18—19 / zima 2011—jaro 2012
protože pod jejich akcemi má divák spoustu možností
chápání. Ať už na politické či osobní rovině…
Guma Guar
Tato skupina se v prvé řadě už od počátku svého vzniku v roce 2003 nazývá aktivisticko-uměleckou. Zahrnuje tedy dva přístupy, které byly vysvětlené v předchozích kapitolách, a snaží se je skloubit v jeden.
Tento přístup je také ojedinělý, klade však otázku,
co je ještě umění a co už je aktivismus. Podle Milana Mikuláštíka, jednoho ze tří členů skupiny, netvoří
Guma Guar umělecká díla, natož pak estetická. Spíše
se ubírají cestou jakési antiestetiky. Skupinu Guma
Guar charakterizuje jako skupinu tvořící angažované
umění. Podle jeho dalších slov jsou jejich výstupy určeny všem: „Nechceme vytvářet další objekty do muzea. Současné umění je podle mě příliš uzavřené samo
do sebe, a pokud mu chce někdo porozumět, potřebuje zpravidla povědomí o dějinách umění dvacátého
Akce umělecké skupiny Guma Guar v liberecké galerii 3x3,2011 /
foto Roman Dobeš
století.“ Většina projektů, které spojují podobná témata směřující ke společenské kritice, by se dala označit za aktivistické. Reagují na kontroverzní aktuální
události nejen v českém, ale i světovém prostředí:
Válka v Iráku, kritika hegemonie Spojených států,
globálních korporací a podobně.
CZAKRA
Skupina Czakra vznikla v roce 2007, kdy se účelově spojili pro performance před čínskou ambasádou
v Praze dva studenti výtvarné pedagogiky Tomáš
Čáp a Michal Kraus. Název Czakra je vtipně podanou polskou verzí začátku jejich příjmení a současně
odkazuje k duchovnímu fenoménu čaker. Čakry jsou
podle hinduismu a dalších, často s hinduismem kulturně spřízněných, myšlenkových proudů energetická
místa (centra) v těle popisovaná jako vír nebo kruh.
Podle těchto nauk slouží čakry jako složité převodníky a transformátory v lidském organizmu. Skupina
se, s nadsázkou řečeno, taktéž snaží nějakým způsobem transformovat své myšlenky a názory do jiného
výtvarného kódu. Dominantní strategií tvůrčí práce
skupiny Czakra je aktivní komentování současné, zejména politické, situace. Skupina zároveň kombinuje
aktivistický přístup skupiny Guma Guar s esteticky
vyčištěným přístupem skupiny Pode Bal. Volně přechází z jednoho výtvarného média do jiného – z instalace do performance, z videoartu do komiksové formy. Nicméně významné jsou jejich aktivity zaměřené
proti nejrůznějším formám totality, násilí, projevům
xenofobie a etnické diskriminace.
V roce 2009 skupina Czakra vystavila jednu z nejdiskutovanějších instalací. Šlo o tzv. politickou střelnici
Czakra: Autorské čtení, performance 2011 / foto Petra Krajsová
výtvarné umění / 75
V obdobném duchu práce na hranici mezi zákonem,
pohrávání si s médii a skandálu pracuje skupina
dodnes.
/Michal Kraus/
autor je členem umělecké skupiny
CZAKRA, trpící reformátorským
bludem, inverzivním spánkem
a zvýšenou afektivní dráždivostí.
autorka studuje
na Katedře výtvarné kultury
PF UJEP v Ústí nad Labem.
foto archiv autorky
/Monika Svobodová/
foto archiv autora
s názvem „já bych to“. Výstavu popsal Radek WOHLUMTH ze serveru aktualne.cz: „CZAKRA vytvořila
v prostoru NoD obdobu pouťové střelnice. Balónky
na gumě a růže z krepáku ale nahradily podle abecedy
seřazené portréty všech dvou set poslanců českého
parlamentu v plexisklových krytech. V určité vzdálenosti před nimi je stojan se vzduchovkou. Návštěvník
galerie má u nás asi poprvé možnost dát prakticky
najevo, co si o působení toho kterého politika myslí.
Ale nejen to: také si zpětně uvědomit váhu slov, jejich
odloučení od významů i činů – a nejen těch, které se
skrývají častým „toho bych fakt zastřelil“ “. O výstavě bylo napsáno nespočet spíše negativních reakcí.
Novináři a kritici skupinu obvinili z nabádání k trestnému činu. O žádném nabádání samozřejmě nemůže
být řeč, šlo přeci totiž právě o návštěvníka a jeho
postoj k instalaci.
Vizuální podoba podzemní dopravy?
Světlo, dlouho tma, světlo,
dlouho tma, světlo.
Na podzim loňského roku proběhly médii zprávy o jistých uměleckých aktivitách v pražském metru (mimopražští prominou, celý tento text bude o metru, takže
pokud trpíte pragocentrickou obscesí, přestaňte prosím číst, raz, dva, tři, teď!). Jednalo se o akci projektu UM!, tedy Umění v metru. Projektu Dopravního
podniku hlavního města Prahy, který si vytyčil za cíl
jednak pracovat se stávajícími uměleckými díly v prostorách podzemky, jednak zde intervenovat novými
počiny výtvarnými i performativními. To vše v rámci
zlepšení kvality cestování, komunikace a zamezení
projevů vandalismu.
Popravdě, už bylo načase, aby s něčím podobným
Dopravní podnik vyrukoval. Podoba metra, očesaná
od propagandistických děl, názvů stanic a kontextů
doby své výstavby působí na některých z nich jaksi
nekomplexně, někde dokonce až smutně (pro příklad
stanice Opatov). Což je vzhledem k počtu cestujících
a času, který běžný pražan v metru stráví stav vskutku deprimující. Ačkoliv mnohé stanice metra svůj celistvý výtvarně ideologický program stále mají, bývá
ztracený v propadlišti dějin. Ten vizuální pro změnu
schovaný za prodejní stánky a pod nánosem desítek
let prachu (například květinové reliéfy na stanici metra A Flora).
Vraťme se však k výstavnímu projektu, jež probíhá
od října 2010 do dnešních dnů.
UM! oslovilo několik stálic české komiksové scény
a ti vytvořili specifické práce pro vybrané stanice
na nejstarší „červené“ trase metra. Nejedná se přímo o komiksy, ale spíše o bilboardy, plakáty či scény
na pomezí streetartového stylu prezentace kreseb
a grafických prací. Což metru samozřejmě sluší. Kvůli
skromnému rozsahu plochy, se však bohužel práce
mnohdy v prostorách nástupišť i vestibulů ztrácejí.
Reklamních ploch, které na cestující vizuálně útočí
je zde prostě stále mnohem více.
Kladu si otázku, jak by se dal komiks využít ve stanicích s nejdelšími eskalátory? Myslím tím zelenou
trasu A. Koridoru eskalátorů by vážně prospěla změna oproti tradičnímu panel, zářivka, reklama, opakujících se po dlouhých pět minut jízdy. Na druhou stranu
to alespoň některé citlivější cestující nutí schody prostě vyběhnout. Myslím, že bych byla schopna vyjmenovat pořadí reklamních plakátů ve stanici Želivského
v blízkosti svého bydliště, ze shora dolů i od shora
výtvarné umění / zamyšlení
h_aluze dvojčíslo 18—19 / zima 2011—jaro 2012
76 /
nahoru. Na trase C si práci s prostory eskalátorů zvolil pouze ilustrátor Karel Jarie a to na stanici Háje.
Pohrál si s představou nejrůznějších lesních bytostí
včetně houbařů, cestujících po eskalátoru, neboť ano,
jsou to přece Háje.
Není náhodou, že jsou na stanici Nádraží Holešovice
vylepené práce Jaromíra 99, někomu se to může zdát
celkem prvoplánové. Jaromír 99 – Nebel – nádraží.
Tyto práce jsou ale doplněny úryvky textů básníka
Těsnohlídka, což evokuje akci Poezie pro cestující, která prezentovala básnickou tvorbu v pražském metru
na začátku milénia.
Další a poslední z prací, které bych ráda zmínila, je
Kwaivanita od Kateřiny Bažantové na stanici I.P.Pavlova. Autorka se věnovala odkazu vědce, po němž se
stanice jmenuje. Ten zpracovala ve svých kresbách.
Jak sama říká: „kde jinde, než v prostředí hromadných dopravních prostředků se stírá rozdíl
mezi člověkem a zvířetem, dochází na základní
podmíněné reflexy a bují mechanismy psychologických a fyziologických fenoménů“. U východu z metra nalezneme výjev z přeplněného vagónu
podzemky, na němž charaktery cestujících odpovídají
těm zvířecím.
Tito tři umělci pracují s kontextem daného prostoru,
reagují na něj a skrze své dílo ho vizuálně přetvářejí,
tak jak jej sami vnímají. Pracují tedy způsobem side
specific (specificky pro daný prostor), což je poslední
dobou fenomén velmi rozšířený a oblíbený a do tak
dynamického prostoru jako je metro jistě patří. Pro
rozklíčování těchto konotací je ale nutné mít alespoň
základní přehled a soubor informací, které nám dané
dílo pomohou číst, ačkoliv teoreticky může fungovat
i samo o sobě.
V uvedených pracích bychom těžko hledali kapku
angažovanosti. Je to celkem logické, neboť za prvé
se jedná o umělce převážně vizuální, jež nepracují
tolik konceptuálně, ale spíše narativně. A za druhé se
jedná o zadání samotného Dopravního podniku (čímž
ale nechci tvrdit, že byly autoři nějak omezováni).
Vraťme se nyní o pár let do minulosti, konkrétně
do roku 2003, a připomeňme si akci výtvarné angažované skupiny Ztohoven s názvem: Znásilněné podvědomí. Členové této výtvarné skupiny spolu s jejími
přívrženci reagovali na přehršel reklamních ploch
atakujících nás na každém kroku podzemními chodbami a nástupišti.
Během jedné noci dokázali zakrýt více než sedm set
padesát ploch světelné reklamy vlastními plakáty
s otazníky a odkazy na své webové stránky. Tento
akt můžeme brát jako pokus o popud k zamyšlení
se nad danou situací či nadneseně jako egoistické
strhnutí pozornosti.
Ostatně o reklamách už jsem mluvila výše. Jak by
bylo ctnostné, kdyby například byly v metru povolené
pouze reklamy na kulturní počiny či akce neziskových
organizací!
Jsem velice zvědavá, jak projekt UM! naloží s proklamovanou možností prevence vandalismu. Nejprve
by asi bylo důležité si vandalismus definovat. Lze-li uměním zabránit tomu, aby nebyli ničeny lavičky,
dobrá tedy. Jedná-li se o projevy vandalismu ve smyslu
vylepování stickerek a tagování, bylo by protichůdné
se tomu pokoušet zabránit uměním, neboť i v případě
výše jmenovaných stikerek a tagů se v jistém slova
smyslu jedná o výtvarný počin (netvrdím, že ve všech
případech) a k metru to prostě patří. Snad realizační
tým neopomene tento fakt a nalezne vhodnou cestu,
Jaromír_99, instalace na stanici nádraží Holešovice, 2011 / foto
Brian Griffiths, Life is a Laugh Gloucester Road station, London,
2007 / foto Monika Svobodová
umenivmetru.cz
výtvarné umění / zamyšlení / 77
Přestupní prostor, stockholmské metro, 2010 / foto Adéla Taübelová
jak tento fenomén pro své cíle využít. Představte si
jak úžasné by to mohlo být, kdyby UM! spojil své síly
s mezinárodním streetart a grafitti festivalem Names!.
Dalším důležitým faktem je, že metro bylo a bude
ideologickým prostředkem aktuální doby. A i když
takto nefunguje cíleně, bude vždy vyjadřovat ducha
společnosti. Pro mě je metro a celý dopravní systém
nejlepším prostředkem jak poznat spirit města, a proto jej na zahraničních cestách systematicky vyhledávám a využívám. A myslím, že v tom nejsem sama,
vzpomeňme třeba slavný počin českého spisovatele
Jaroslava Rudiše Nebe pod Berlínem, který z berlínského U – bahnu učinil skoro turistickou atrakci.
Druhé nejrozsáhlejší metro na světě, metro londýnské
(to první je v Šanghaji), se stalo samostatnou ikonou.
A to nejen díky perfektnímu a velmi známému logu.
Kachlíčkovaným modro bílým podloubím města se dá
bloudit hodiny. Vyboulená zrcadla, umístěná proto,
aby v dlouhých chodbách bylo vidět za roh, dodávají
místu speciální atmosféru. Propojování umění s prostory Undergroundu zde funguje již dlouho. V metru
jsou místa vyhrazená živým hudebním vystoupením.
Ve stanicích, které zrovna nefungují se dává prostor
velkým sochařským instalacím, takže dočasně fungují
jako galerie. Kancelář, která bohaté dění v londýnském metru spravuje je součástí správy londýnského
metra a funguje jako jedna z nejlepších kulturních
institucí v Londýně vůbec. Pevně doufám, že podobné
situace časem dosáhne výše zmíněný pražský ambiciózní projekt UM!.
Připomeňme si ještě okázalost metra moskevského,
které zdobí mramor a žula, sochy či krásné lustry.
Chrámová pompéznost se zde snoubí se sociálně realistickými plastikami a mozaikami hlavně na těch
nejstarších trasách metra z 30., 40. a 50.let.
Na závěr by byl hřích nezmínit systém stockholmské podzemní dráhy, který je vybudován v tak pevném podloží, že si stavba nevyžadovala obezdívku
a skalní stěny tak mohli zůstat bez zásadních úprav.
To interiéru metra dodává neobyčejnou atmosféru,
kterou ještě doplňují kvalitní výtvarné práce (např.
kresby ve stylu nástěnných kreseb pravěkých, ale
převedeny na výjevy řemeslných prací a povolání
dneška atd.). Metro švédské metropole se myslím
dá považovat za jeden z nejzásadnějších výtvarně
urbanistických počinů vůbec. Samotní obyvatelé
o jeho struktuře tvrdí, že se jedná o nejrozsáhlejší
„galerii“ vůbec.
Nyní jdu počítat, kolik vypoulených dlaždic se nachází na nástupišti stanice Můstek. Tak jak mě to
učil jeden z mých prarodičů pro zkrácení dlouhé
chvíle. Vynásobím jejich počet na straně vertikální
a horizontální, odečtu ty na kterých jsou písmena. Až
souprava dorazí do stanice, nastoupím a bude chvíli
světlo, potom dlouho tma, pak zas světlo a pak zas
dlouho tma.
autorka studuje
na Katedře výtvarné kultury
PF UJEP v Ústí nad Labem.
78 /
výtvarné umění / zamyšlení
foto archiv autorky
/Monika Svobodová/
h_aluze dvojčíslo 18—19 / zima 2011—jaro 2012
The Winner Takes It All?
Cena EXIT 2011
15. 12. 2011—27. 1. 2012, Galerie Emila Filly
v Ústí nad Labem
Finalisté vystavující:
Klára Břicháčková + Marie Štindlová, (FAVU VUT
Brno): I ponožku na hlavu
Petra Filipovská (FU OU Ostrava): Mikrospánek
Vojtěch Fröhlich (AVU Praha): XXX
Jakub Geltner (AVU Praha): Projekt 1
Miroslav Hašek (FUD UJEP, Ústí nad Labem):
Bez názvu
Stanislava Karbušická (FUD UJEP, Ústí nad Labem):
FLUFF
Václav Kopecký (VŠUP Praha): Bez názvu
Olga Alia Krulišová + Jana Mořkovská (FUD UJEP,
Ústí nad Labem): Sestry
Romanovovy
Ján Valík (AVU Praha): Jotg.zxq.net
Deset dní před Štědrým dnem 2011 proběhl v Galerii Emila Filly v Ústí nad Labem slavnostní ceremoniál spojený s otevřením výstavy EXIT 2011, výstavy finalistů soutěže určené pro studenty vysokých
uměleckých škol v České republice. Ceremoniál byl
výjimečný také v tom, že byl vyhlášen vybraný vítěz
z finalistů, vítěz soutěže a držitel speciální ceny, děkanského stipendia a samostatného termínu v Galerii
Kostka v MeetFactory v Praze. Co této slávě předcházelo a jaké je zákulisí ojedinělé studentské soutěže?
Soutěž pořádá Fakulta umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem již
od roku 2003 a podporuje tím své ambice profilovat
se jako aktivní a mladá škola. Cena se tak v průběhu
deseti let neustále proměňuje, snaží se nalézt nejlepší způsob a charakteristiky, které budou podporovat hlavní „exitový“ cíl: zviditelnit nejmladší mladé
umělce. Cena EXIT je koncipována jako soutěž, ale
soutěžit v umění je vždy trochu ožehavé. Cena tak
má v zádech odbornou porotu sestavenou ze zástupců vysokých uměleckých škol a jiných odborníků
(galeristi, umělci, kurátoři) z domácí i zahraniční
provenience. Cena EXIT se inspirovala „dospěláckou“ Cenou Jindřicha Chalupeckého a je realizována
ve dvou kolech: v prvním vybírá porota finalisty na základě zaslaných studentských projektů a portfolií,
v druhém kole na základě vystavených realizací zvolí
vítěze. Snaha zachovat průhlednost a čitelnost ceny
je zřejmá a vychází právě z vědomí „nemožnosti“ soutěžení v umění. Přesto se žebříčky sestavují, hodnotí
se a udělují první místa. Pro studentský prostor je
potřeba soutěže spojená především s aktivací tvůrčího potenciálu a poskytnutí prostoru pro praktické
zažití celého procesu: od plánování uměleckého projektu přes jeho prezentaci a realizaci v galerijním
prostoru, až po další zúročení této cesty v podobě
navázání další tvorbou. Cena EXIT se v tomto úhlu
pohledu jeví jako motivační nástroj pro uchazeče/
finalisty, ale také jako určitý hodnotící moment pro
zástupce vysokých uměleckých škol. I když výstupem
soutěže je jeden jediný výherce, který bere vše (the
Winter takes it all – ABBA), ti, co zůstanou, nejsou
zatraceni ani ztraceni. Po pěti ročnících je mi více než
jasné, že nevyhrát je mnohdy větší výhra. Zrealizovat
svůj umělecký projekt s ambicí na vítězství a nevyhrát vám může dát nebetyčnou sílu a sebevědomí.
Může se za vámi po vernisáži zastavovat více lidí, více
důležitějších lidí. Mohou přijít zajímavější nabídky
na důležitější výstavy. Můžete si uvědomit, co jste
podcenili a nedomysleli. Můžete chtít VÍC. Můžete si
také s úlevou uvědomit, jak je vám to všechno jedno,
že ale netoužíte po ničem jiném, než TO dělat – dál
pracovat a tvořit a prát se s tím světem umění, který
vám učaroval.
Má tedy soutěžení smysl? Když sedím na jednání poroty a sleduji (a zaznamenávám) ono poměrně těžké
vybírání, jsem si jistá, že to smysl má, a nejen pro
zúčastněné studenty. Například letošní ročník Ceny
EXIT, jehož výsledky jsou vystaveny v Galerii Emila
Filly do konce ledna, byl pro porotu velmi náročný.
Projekty, které se sešly na výstavě, byly velmi vyvážené, realizovaly je již téměř hotové umělecké osobnosti
s prvními zkušenostmi na poli výstavního provozu,
s jasným názorem. Porota vysloveně hledala „mouchy“ a poctivě rozebírala každý projekt na molekuly,
aby jej následně složila zpět. Nejde jen o to vybrat
vítěze, jde také o to vyjádřit se ke každému z projektů, k jednotlivým autorským postojům a strategiím.
Pokud je totiž cena koncipována jako výstava finalistů, je pro všechny zúčastněné důležité získat zpětnou
vazbu. V soutěžení dvojnásob. Je důležité dozvědět se,
proč jsem nezabodoval. Ale také zjistit, co zapůsobilo
a zafungovalo (i když se to neprosadilo). Právě tento
feedback podtrhuje motivační a aktivizující úlohu celé
soutěže s celorepublikovým dosahem. To je důležité,
to je zásadní na Ceně EXIT.
výtvarné umění / reportáž / 79
Světla reflektorů, potlesk, významné pohledy, gratulace a tisknutí rukou, bublinky v šampaňském…
patnáct minut slávy. To je také důležité. A kdo říká,
že ne, nemluví pravdu. Myslím, že není závadné ani
politováníhodné, jestli ve výtvarném umění touží někdo po slávě a pozornosti. Výtvarné umění není pro
veřejnost tou nejzajímavější oblastí, bohužel. Spousta
počinů by potřebovala mnohem větší podporu, sledovanost a uznalý údiv. Lidé, kteří se v něm pohybují,
pracují často v altruistickém modu operandi. Cokoli,
co vybudí pozornost, je tedy dobré, protože to pomůže
zviditelnit oblast výtvarného umění jako takovou. Jak
obstojí vítězný projekt (a ostatně jakékoli umělecké
dílo) v dalším proudu času a událostí, je už jiná „soutěž“. A nevím, jestli tato má vítěze…
Na závěr je třeba říct, že letošním vítězem se stal student Fakulty umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem Miroslav Hašek.
Porota ocenila sérii jeho tří videoinstalací s názvem
Homeperformance, které se zabývají zdoláváním
překážek a handicapů fyzických, ale i těch vnitřních, méně viditelných. Neúnavnost někdy marného
Dojímá mě moment, když loutka ožije
a já tomu uvěřím
Tomáš Běhal *1987, loutkoherec. Na jaře 2012 absolvoval
pražskou DAMU pod vedením doc. Marka Bečky. Zkušenosti čerpal i v Berlíně na Vysoké škole Ernsta Busche
v oboru Loutková umění u profesora Hartmuta Lorenze. Během studia se podílel se na řadě projektů (Mise
Vyšehrad, My Room, Ty nejsi ty, Preslovka 07) a začal
experimentovat s formou pohádky: Ohnivákmen, Baba
Yaga, Baron Prášil, Praprapra...pohádka. Většina pohádek
vznikla v rámci Divadla Toy machine, jehož je principálem
a se kterým se zaměřuje na tvorbu autorských loutkových představení pro děti i dospělé.
Vítěz soutěže Cena EXIT 2011 Miroslav Hašek, student FUD UJEP
převzal cenu. Ceremoniál, 14. 12. 2012, Galerie Emila Filly / foto
Radek Jandera
boje, nesmyslnost nebo i směšnost, která je obsažena v Haškových videoinstalacích jakoby symbolicky
uvozovala celou soutěž, celé výtvarné umění. Přes
překážky k zářivým výšinám. A to je fajn soutěž.
Na princeznu na drátkách zapomeňte. Loutky v podání Toy machine, to jsou třeba staré punčocháče
nebo suchá větev. Tak trochu punkový přístup, svěží a neohraný, který dává divákovi možnost zapojit
vlastní představivost a vstoupit do představení, nabízí
jedinečný umělecký zážitek malým i velkým. Tomáš
Běhal, hlavní postava tohoto mladého projektu, totiž
vnímá loutkové divadlo jako živý a otevřený prostor
pro hru i neustálé hledání a objevování nových cest.
Nejen pro sebe jako tvůrce, ale současně pro publikum, které dokáže nápaditě a přirozeně vtáhnout
do iluzorního a zároveň důvěrně známého světa příběhů a předmětů.
/Eva Mráziková/
80 /
výtvarné umění / reportáž
foto archiv autorky
autorka je organizátorka
a kurátorka Ceny EXIT a odborná
asistentka Katedry dějin a teorie
umění na Fakultě umění a designu
Univerzity Jana Evangelisty Purkyně
v Ústí nad Labem.
h_aluze dvojčíslo 18—19 / zima 2011—jaro 2012
Tomáš Běhal v představení Baba Yaga / foto archiv Tomáše běhala
Foto z představení Baron Prášil / foto archiv Tomáše Běhala
Po uvedení dvou pohádek a Nosferata, poetického hororu o falešných představách, v Severočeské vědecké
knihovně v Üstí nad Labem jsem Tomášovi položila
pár otázek. Pokud neznáte Toy machine, seznamte se,
ještě o nich uslyšíte…
Kde se vzalo Divadlo Toy machine? Kdo jste
a o co se snažíte?
Divadlo vzniklo v roce v 2010. Spolu se mnou je založila Mariana Večeríková a Pavel Heřmann. Je určeno
dětskému i dospělému divákovi. Rádi bychom pokořili
mýtus, že loutkové divadlo je jenom pro děti. Některá
divadla se o to snaží už od 90. let a malý posun tu je.
Dále chceme s loutkovým materiálem experimentovat
a zkoušet si naše nápady. Proto se hodně odebíráme takovými větvičkovými a punkovými věcmi. Jsme
mladí a chceme mít vlastní styl, nechceme loutkové
divadlo konzervovat. Jestli se jednou řekne, že jsme
přispěli loutkovému divadlu, budu velmi spokojený.
Jak ses ty sám dostal k loutkám? Překvapily tě
něčím? Co jsi měl rád ty jako malý kluk?
K loutkám jsem se dostal samozřejmě jako slepý
k houslím, byl jsem oslněný prostředím divadla,
a tak jsem se chtěl dostat na jakoukoliv divadelní
školu. Že mě přijali na alternativní a loutkové herectví na DAMU, a to, že ročník otevíral Marek Bečka z Buchet a Loutek, byla největší náhoda mého
divadlo / rozhovor / 81
dosavadního života. Protože právě spojení těchto
událostí mě navedlo na „dráhu“ loutkáře. Překvapily
mě svou stylizací, tím jak je jednoduché něco vyjářit
bez jediného slova nebo gesta. Pak se mi líbilo, jak se
za takovou stylizaci mohu jako herec schovat. Je pro
mě příjemnější, když za mě hraje loutka. A dojímá mě
moment, když loutka opravdu ožije a já tomu uvěřím.
To je okamžik překvapení, kdy něco nudného má najednou vlastní život – snad mi rozumíš. Já pocházím
z vesnice, vyrůstal jsem v lese, dělal jsem si mezi
lopuchy labyrinty, stavěl si hráze, dokonce jsem chodil i ministrovat do kostela. Možná se to tam odráží.
Teď jsi čerstvým absolventem KALD DAMU, co
ti dala škola?
Studium mi ukázalo spoustu možností, kam se divadlo
může odvíjet, ale hlavně mi nabídlo kontakty v podobě kamarádů, produkčních, herců atd. Zásadní pro
mě také bylo, že to vedl ten Marek Bečka. Požadoval,
abychom byli schopní vytvářet si vlastní představení včetně režie, dramaturgie, scénografie, produkce
atd. Člověk se pak osamostatní a vidí, že nemusí být
jenom řadovým hercem v divadle, kde vám říkají, co
a jak máte hrát.
Loutkové divadlo pro děti bylo i tématem tvé
diplomové práce, můžeš stručně říct, o čem konkrétně jsi psal a k čemu jsi došel?
Moje magisterská práce měla za cíl zaznamenat vznik
loutkového autorského představení. Kde bereš inspiraci, jak krotíš nápady, jak vznikají loutky, jak probíhá
samotné zkoušení… Chtěl jsem tím ukázat, že loutkové divadlo pro děti je zbytečně opomíjené odvětví
divadla, obecně nahlížené jako něco méněcenného.
Snažil jsem se doložit, že takové divadlo může mít
svůj umělecký koncept, že to není nějaký plytký výtvor vycucaný z prstu.
82 /
divadlo / rozhovor
Nedávno se v časopise Respekt objevil článek
Kašpárek v kómatu, zamýšlející se nad kritickou situací současného českého loutkářství.
Naději vidí jeho autor (J. H. Vitvar) právě v alternativních projektech, jako je ten Váš. Toy
machine a tvůj přístup jsou v něm několikrát
dávány za příklad, jak oživit poněkud zmrtvělý
stav a navázat na slavnou tradici. To je výzva.
Souhlasíš? Jak to vidíš ty?
To je přesně to! Pořád se mluví o naší tradici atd. Ale
to už opravdu bylo, my z toho jenom žijeme. Tady se
nestalo třeba to, že bychom si tu vlastní tradici zakonzervovali třeba jako Japonci Bunraku, a ani se nestalo
to, že bychom si ji nějak přetvořili. A v tom nejspíš
je cesta. Objevili to po revoluci Formani a nebo tak
pracují Buchty a Loutky. Výzva to rozhodně je. Právě
pracujeme na Ptáku Ohnivákovi, kde chceme experimentovat s postavou Kašpárka. Chceme ho zkusit
posunout k dnešnímu dítěti a vyzkoušet si tak, jestli
na něj bylo právem tolik zapomenuto. Cílem je pouliční maňáskárna, ale jak jsem říkal, nemá jít o žádné
zakonzervování. Představení vznikne ve spolupráci
s Loutkami bez Hranic a scénografii vytvoří Pavel
Heřmann.
Klasické náměty si upravujete podle svého, dáváte jim nové souvislosti. Ve vašich loutkách
a rekvizitách ožívají předměty, které už mají
něco za sebou. To překvapení, které díky neustálým proměnám přetrvává po celé představení, je fascinující pro diváka, jistě ale i pro vás,
když to vymýšlíte…? Je obvyklé, že i při několikáté repríze použijete nějaký okamžitý nápad?
To hledání na tom je opravdu výjimečné, je to to nejtěžší. Vždycky si říkáme, že už se těšíme, až budeme
mít představení sestavené a jenom si ho budeme pilovat a vylepšovat. Je to tím, že máte spoustu nápadů
a teď je otázka, který je ten nejlepší. Na ta překvapení
myslím během inscenování. V Berlíně na stáži mi profesor Hartmut Lorenz pořád říkal: „To chce kouzlo,
h_aluze dvojčíslo 18—19 / zima 2011—jaro 2012
překvapení!“ Jinak představení jsou myslím tak otevřená, že do nich mohou zasahovat děti, a ty je tak
velmi oživují. Improvizujeme s jejich hrou nebo navazujeme na jejich vyprávění. K jistým obměňováním
dochází pořád. Baví mě nad představením přemýšlet,
nějak ho vylepšovat, i když ho hraju 3 roky jako Babu
Yagu. Představení musím pořád nacházet, jinak bych
ho hrál jen technicky, takže mi během hraní jedou
v hlavě pořád myšlenky, co a proč to hraji. Povědomí
o tom mi otevírá další možnosti improvizace, představení je tak živé.
Jako součást a doplnění svých představení nabízíte i kreativní a výtvarné dílny, ve kterých ukazujete, že loutka může vzniknout z čehokoliv…
To může, ale hlavně chceme jít proti prefabrikovaným
výrobkům a chceme dětem ukázat, že si hračku mohou z čehokoliv vyrobit. Jednou jsem dělal seminář
v domově důchodců a po mém vyprávění za mnou
přišla paní a říkala mi, jak se mnou souhlasí, že ona
si jako malá nejraději hrála se špulkou od nití. Zase
to souvisí s tím, aby děti rozvíjely svoji fantazii a kreativitu. Žijeme prostě v době, která nám dává všechno
moc reálně a konkrétně.
Zatím jsme mluvili jen o dětech. Vaše pohádky sice dokážou vtáhnout i dospělé, což se mi
velmi líbí, protože se tak mohou bavit všichni
společně. Máte ale i Nosferata, poetický horor
o realitě a snech, cílený na dospělého diváka.
Je těžší ho přilákat a zaujmout?
Přílákat ho je určitě těžší v tom, že jde právě o loutkové divadlo a pořád tu je nějaký ten mýtus, že loutkové divadlo je pro děti. Zaujmout je ale podle mě
dokážeme úplně stejně. Dospělému divákovi musím
nabídnout složitější příběhy a metafory. Mohu si dovolit být daleko abstraktnější nebo symbolističtější, což
loutkové divadlo zvládá na jedničku. A zase se musí
bavit a překvapovat. Neznamená to jenom smích, ale
i jiné emoce. S tím mě baví si hrát. Nosferatu je složitější ještě v tom, že se v něm mluví velmi minimálně.
Častokrát si vystačíme jen s ano, ne nebo s citoslovci-je to tím, že představení vznikalo jako mezinárodní.
Jen doplním, že scénografii dělala Karolína Ráčková.
Budou další?
Další budou určitě. Plánujeme Romea a Julii, Velké
představení o smrti a další projekty
v Ostravě nebo v Košicích.
S Toy machine objíždíte různé divadelní festivaly a nezůstáváte omezení hranicemi Česka.
Jak vnímáš atmosféru takových festivalů u nás
a v zahraničí?
Atmosféra je velmi podobná, ale přece jenom ty zahraniční mají větší kouzlo. Asi je to tím, že jsou mimo
naše běžné teritorium, a pak mi přijde, že si nás tam
váží daleko víc, přecejen jste pro ně cizinec, a tak
něco exotického. Ale zase kolikrát to je pěkná fuška,
pořád něco stavíte nebo přezkušujete, většinu času
strávíte v autě nebo jiném dopravním prostředku.
Maminka mi jednou, v době, kdy jsem se rozhodoval,
kam na střední školu, zakázala konzervatoř, jelikož jí
přišlo herectví jako kočovný způsob života. To ještě
nevěděla, že se tím budu živit. (smích)
Který letní festival si nenechat ujít?
Já jsem si zamiloval Ljubljanu, kde je festival Emonska Promenada, nebo z českých Boskovice. Byl tu jeden pouliční festival, který neměl v Čechách obdobu,
jmenoval se Teatrotoč. Herci na něm mohli vybírat
do klobouku. To byl jediný festival svého druhu, konal se na Malé Straně na Kampě, něco podobného
je v Kopru, kde se takhle hraje na mořském pobřeží.
Sdružení Toy machine vzniklo jako studentský
projekt. Jaké máš nápady a plány do budoucna?
Tak cíl je dál rozvíjet Toy Machine, mít spoustu her
a dělat další. (smích) Novou věcí by měl být právě
Pták Ohnivák, pak máme v plánu spoustu workshopů. Už teď nemám žádné prázdniny. Připravujeme
mezinárodní workshop tradiční loutky v Praze nebo
seminář pro loutkovou Chrudim. V květnu by mělo
vzniknout představení na muzejní noci v Ostravě o nedávno zesnulém Magorovi. Nebo chystáme
velké zahajovací představení pro Moonride festival
v Košicích, které by se mělo podle všeho odehrávat
v planetáriu. Chceme také vytvořit sérii animovaných
filmů s ekologickými tématy, ale to bude asi práce
na zimu. Je to pro mě cesta a mě hrozně moc baví,
co mi tahle cesta nabízí.
Více o Toy machine včetně pozvánek na jejich představení
najdete na www.toymachine.cz
/Lucie Vízková/
autorka pracuje v Severočeské
vědecké knihovně v Ústí nad
Labem, organizuje akce a projekty
na podporu dětského čtenářství
foto archiv autorky
Tomu rozumím. Jako pořadatel divadelních představení pro děti se setkávám s postojem, že je
to přece jen „divadýlko“ – žádná velká věda,
žádné velké zásluhy. Můžeš tedy svoji práci nějak obhájit? Vnímáš roli kvalitního divadla pro
děti v něčem důležitou, nebo je to prostě jen
zábava?
Loutkové divadlo je velmi estetická a vizuální věc.
V těch příbězích, které hrajeme, je ukryta už po staletí spousta dobrých věcí, které děti mají vědět nebo
se s nimi musí během dospívání seznámit. Pohádky je
učí například o smrti nebo o strachu – začínají: „Když
zemřel král…“, některé jsou jako horory. Například
když zabijí dva bratři nejmladšího, který si už veze
Zlatovlásku, Ohniváka i Zlatohříváka domů. Ale děti
se pak dozvědí, že takové bezpráví má být potrestáno.
Tohle a další témata-proč mají kluci penis a holky
vagínu (naše Praprapra...pohádka) nebo že nemáme
slabší podceňovat- musíme zpracovat tak, aby to děti
pobraly. A nejlepší cesta je, když se u toho budou bavit a smát. Takže role kvalitního divadla je ve výchově
k estetickému vnímání, mezilidským vztahům a také
v obrovské legraci.
divadlo / rozhovor / 83
Odpoutaný Lear
84 /
divadlo / úvaha
První musí projít přes očekávanou servilnost svých
dcer, vlastní zklamání, zoufalství, šílenství až k vyrovnání se se světem. Druhý teprve skrze slepotu
a symbolickou smrt počíná vidět pravdu.
Takovéto univerzální poselství se odráží i v celé inscenaci. Režisér oprostil zobrazované do značné míry
od konkrétnosti předlohy a spíše stavěl jednotlivé obrazy – jedná se převážně o řetězení obrazů, než o narativní, psychologicky uvěřitelné zobrazování – jako
symbolické vize, specifické nálady. Obnažení získává
pozici ústředního motivu. Postupně se na jevišti tvoří
hromady oblečení, vyzvedávané odněkud zespoda pomocníky s vidlemi. Vždyť co se z událostí dvacátého
století nejvíce blíží momentu, kdy se lidstvo dotklo
obnažené lidskosti? I Lear musí vše ztratit, téměř
zemřít, aby mohl nalézt to, co předtím nevidě, to, co
je opravdu pro život důležité. Stejně tak i masové,
strojové, leč lidmi řízené vyhlazování jiných lidí, tato
koncentrovaná manifestace smrti nejvíce otvírá téma
života. Protiklady se bez sebe neobejdou.
Oběti vyhlazovacích táborů byly zvány do „sprch“.
Z podobného základu čerpá i inscenace. Boj o moc,
o světské pocty provázené neupřímností a lží, se odehrává na plovárně ve velkém bazénu. Osobní přístup
sprch nahradila hromadná orgie bazénu. Zde člověk
jako jednotlivec zaniká, nevidí kolem sebe, ale nevidí
ani sebe. Proto se musí hledat. „Smrt jednotlivce je
tragédie, smrt tisíců statistika“ – jistě nepřesná citace, ale vystihuje určitý způsob myšlení v zemi, která
až trojnásobně překonala množství zavražděných lidí
oproti pragmatickým utopistům.
Pojďme ale dále od válek. Kdy je člověk opravdu sám
sebou? Když plní – lhostejno jaké – systémem přidělené role? Tam naopak svou individualitu ztrácí,
podřizuje se jakési neuchopitelné většině, jejíž zájmy
v tu chvíli hájí. Největším zájmem většiny současných
dní je ekonomický růst. Koloběh nabídky a poptávky
musí obíhat stále dokola rychleji a rychleji. Nepřemýšlet, tvořit své potřeby od nekriticky přijímaných
zdrojů a naplňovat je. Konzumovat. Stále více, stále
více bez logiky, bez skutečné potřeby. Kdokoli, kdo
z tohoto kolotoče vystoupí, odmítne dále pokračovat
společně v kruhu, je automaticky vyvrhel, záškodník,
asociální živel. Vystoupení z masy, přijmutí vlastní
odpovědnosti za sebe sama, je ale jediný způsob, jak
získat distanc od probíhajících událostí – onu distanc,
jež je nezbytnou podmínkou pro kritické myšlení.
Není náhodou, že jedna z nejpůsobivějších scén celé
h_aluze dvojčíslo 18—19 / zima 2011—jaro 2012
inscenace, Lear jako bezdomovec rozmlouvající se
slepým Glostrem u hořícího sudu, evokuje onen únik,
žití na hranici. Až zde oba pochopí, zde se z ohně
vylíhne katarze, která má sílu osvítit delší cestu.
Výše zmíněné potvrzuje i poslední jednání, odehrávající se ve změněných kulisách. Plavecké můstky
nahradila galerie v době vernisáže. Návštěvníci se
společensky baví, předvádějí se, touží po potlesku, ale
nic není skutečné, vše je jen přetvářka a hra. Nikdo
si téměř nevšímá vystavených obrazů, stejně, jako si
nevšímá vystaveného, na kšírách visícího Leara. On
je relikt, on něco snad bral vážně. Zajímavá anomálie,
kterou si vzájemně můžeme ukazovat, ale považujeme
ji za směšnou. Raději se dále naparujeme před ostatními návštěvníky vernisáže. Vzájemné předvádění se
je na programu večera.
Podobně reagovalo vysoké procento návštěvníků Národního divadla, když s ostentativní hlučností opouštělo divadelní sál vprostřed představení. Jiní, méně si
stojící za svými názory opouštěli divadlo o přestávce,
čímž jim uniklo závěrečné rozuzlení. Tragický obrat
přímo ukazující do skutečného světa. Nechuť, či dokonce neschopnost přemýšlet nad divadelním uměním, konkrétním představením je zarážející. Očividně
stále ještě není mrtvá divácká konvence iluzorního
vnímání. Každý se chce do zobrazovaného ponořit, ideálně se nechat unášet příběhem, a pokud si
po skončení uvědomí nějakou poučnou souvislost, je
spokojený. Na to ale v současnosti máme filmy, které
stojí na vytváření iluzorních světů. Národní divadlo
(doufejme) konečně pochopilo, jakou roli by mělo mít
scénické umění v současném světě a Králem Learem
ho na svých scénách uvedlo do společnosti. Teď už
zbývá jen vyčkat, až si toto uvědomí i diváci navštěvující takzvanou „první scénu“ naší země. Jinde to již
dávno vědí.
/Lukáš Brychta/
autor je studentem KTK na DAMU
foto archiv autorky
V Králi Learovi se Národnímu divadlu konečně podařilo to, o co od roku 2002, tedy s nástupem současného
šéfa činohry Michala Dočekala, tolik usiluje: aktuálně
pojímané interpretační divadlo, poučené praxí západních scén, především pak německých.
Zásadní podíl na tom má režisér Jan Nebeský, který
se nenechává svázat konvenčními postupy inscenování dramatických textů, tolik typickými pro české
prostředí. Režisér k dramatu přistoupil jako k materiálu, z kterého je třeba vypreparovat jadérka, ony
ostrůvky životnosti a živosti významů, ono sdělné.
Taková jadérka by ale byla tvrdá a nepoddajná, fádní
ve své řadovosti. Hodila by se k setbě a až napřesrok
by snad mohla něčím zaujmout, i když by spíše při
zimních mrazech zašla na nezájem a nedostatečnou
péči pseudo-pěstitelů.
Nebeský tedy správně učinil další krok. Hledal a nalezl odkazy alžbětinského bohatství v současném světě, čímž našel i cestu zaujetí pro dnešního diváka,
konzumenta jím sestavené inscenační tabule. Takový
přístup má pochopitelně několik rizik, z nichž jedno z největších je role garanta takovéto aktualizace.
Analogie či asociace, které režisér – i když za pomoci
dramaturga, scénografa, herců či dalších členů inscenačního týmu – nalézá, jsou nutně silně subjektivním
pohledem. Na druhou stranu, právě takový neobecný
pohled by měl alespoň trochu vstřícného diváka zaujmout svou neobvyklostí. V ideálním případě by mohl
divákovi umožnit díky inscenaci nový úhel pohledu
na věci kolem něho. To se uvažovanému Králi Learovi
podařilo, ovšem s nemalou výhradou.
Ona výhrada spočívá v něčem, co bychom mohli označit za „zastaralou estetiku“ (snad devadesátých let).
Režisér totiž text rozčlení na jednotlivá témata, pro
která následně hledá jevištní opisy a metafory – tedy
dekonstruuje výchozí dramatický text – ale bohužel se
od něj již nedokáže oprostit – čímž ani nedotahuje dekonstrukci do konce. V některých pasážích se opravdu, v duchu postmoderních principů, slova stávají
rovnocennou složkou dalších sdělovacích prostředků,
ale často převládají, jsou stěžejními nosiči významů
a tím celý jevištní tvar přibližují činohernímu divadlu.
Inscenace tedy nepřináší nový pohled na Krále Leara,
či dokonce na možné vnímání světa, ale jen na možné
formální zobrazování všem známých témat a obsahů.
Ústředním tématem je – podobně jako v původním
textu – proměna člověka, jeho prozření. To se odehrává jednak v Learovi samotném, jednak v Glostrovi.
O divadle, které je Anti
Hrají v Plzni divadlo především pro studenty a právě
studenti jejich představení z valné většiny navštěvují.
Středoškolští i vysokoškolští. A sami divadelníci si
kolikrát také počínají jako bývalí studenti, i když teď
jsou převážně v úloze těch, kteří se o studenty musí
starat, dohlížet na jejich zdárný vývoj k moudrosti. (Či
k blahodárné nemoudrosti.) A studenti zase s gustem
dohlížejí na to, jak to jejich starším vrstevníkům jde
na příslovečných prknech, která neznamenají zrovna
celý svět, ale možná ještě víc. Například antisvět.
Po těchto řádcích by už každému v Plzni i v okolí
(a možná i leckde jinde po vlastech českých) mělo
být absolutně jasné, o koho jde a o nikoho jiného
také jít nemůže: o Antidivadlo. Opravdu o Antivadlo
s velkým A: jde o název svobodně a neukotveně se
v plzeňském divadelním světě pohybujícího divadelního seskupení nebo uskupení, nikoli o nějakou
tvrdohlavě prosazovanou metodu antidivadla, která
by také mohla vyhnat diváky z hlediště a dokonce
i vlastní herce z jeviště. Stačí, že se z něho oni sami
rádi shazují do pomyslné Macochy a posměváčkovsky se shazují i navzájem, jeden druhého, druhý
třetího atp.
Co je to tedy Antidivadlo? Pochopitelně komorní
divadelní soubor z města Plzně. Komorní je pouze
v tom smyslu, že je máločlenný, vynahrazuje si to však
i tím, že publikum hraje jakoby s ním, vžívá se do hereckých výstupů, je do nich vtahováno a zase podle
potřeby zapuzováno. Koneckonců je to antidivadlo.
Rampa je rampa, jenže moc vážně se nebere (viz příklad s Macochou). Každý divadelní soubor má nějaké
zacílení, leč tady se neubráníme povšechné a přitom
nesmírně výstižné formulaci či definici, že Antivadlo
je prostě Antidivadlo. To znamená, že si nejvíce libuje
v pásmech nebo rozvolněných cyklech dramatických
i nedramatických skečí. Někdy je jich vícero, někdy
spíše pomálu. Rovněž rádo na počátku rozesmává
vděčné a vstřícné publikum speciálním „filmovým
týdeníkem“, v němž členové souboru (a další) provádějí utěšené skopičiny, jaké si na jevišti nemohou tak
divadlo / profil / 85
Ztracená existence
86 /
divadlo / profil
i na hřbitovní pití!) nebo Bitevní vole. Už z toho by se
dalo vytušit, že Antidivadlo poněkud inklinuje k tzv.
pánskému divadlu. Občas s nimi hraje i nefalšovaná
herečka (a hraje výborně), nikdy však nehraje prim.
Platí pravidlo, že taková antidivadelnice je v Antidivadle vždy ve stínu antidivadelníků. Což ostatně
není na škodu, protože v životě a v divadle tomu bývá
zpravidla naopak.
A kdo jsou tedy ti antidivadelníci? Jejich souborem
už prošla pěkná řádka jmen, sice ne tolik co sezonní sestavou pražských Bohemians, leč stejně: málo
jich nebylo. Jako však byli a jsou Voskovec a Werich
a Suchý a Šlitr, tak v Antidivadle byli a jsou Sojka
a Charvát. Rozuměj Jan Sojka a David Charvát, oba
také literáti: Sojka básník a prozaik, Charvát básník
a údajný romanopisec. Potřebují mít třetího vzadu,
jenže ten se často ocitá v popředí, poněvadž nejenom hraje, ale též brnká na kytaru: prozaik a autor
písňových textů David Brabec. Inkarnací zesnulého
spisovatele Zdeňka Němečka je v souboru dr. Zdeněk
Němeček, osvědčený čtvrtý mušketýr. Je inkarnací,
proto nic nesepisuje.
Kritici, co nečtou, tvrdí, že v české literatuře je zatuchlo. Není. Aby však nebylo zatuchlo v Plzni, antidivadelníci pořádají tradiční literární večery, na nichž
vystupují básníci a prozaikové z daleké dálky: třeba
až z Ústí nad Labem. Nebo z Ostravy, co o prsa prohrála s Plzní klání o titul EHMK. I když Ostraváci
přijeli v době, kdy se ještě neoctli na štítě.
A teď by se mělo Antidivadlu něco vytknout, aby váhy
života a umění byly v rovnováze. Ale proč? Komu jejich poetika nevyhovuje, jde třeba na České porno.
Komu ano, chodí do Antidivadla. Budiž ještě poznamenáno na konec počátku, že ten antidivadelnický
mnohdy absurdní a tragigroteskní humor je ve skutečnosti laskavý a povzbudivý. Asi proto, že je také
anti.
/Vladimír Novotný/
autor je vysokoškolský pedagog,
zabývá se zejména českou literaturou 20. a 21. století, literární
kritikou a publicistikou.
foto archiv autora
úplně dovolit. Film je film a divadlo je divadlo. Pak
však dochází na Koněc filma a přichází řada na zmíněné skeče. A v nich se plzeňští antidivadelníci řádně
vyřádí a diváci v tom „jedou“ s nimi.
Jedou s nimi už dlouho. Pokud můžeme vyslovit předpoklad, že v sále se to při představení hemží osmnáctiletými diváky a divačkami (hemží se tam samozřejmě vsedě), nutno připomenout, že letos v březnu
bude plzeňskému Antidivadlu s přesností na rok
osmnáct let. Dalo by se říci, že se konečně dožívají
divadelnické plnoletosti. Mohli by jít volit prezidenta
jako jedno Antidivadlo. Který soubor tohoto ražení
a ladění však vytrvá takhle dlouho? A nerozletí se
nebo nerozběhne do všech možných končin, do exilu, do rodičovství, do alkoholismu nebo nedej bože
a třikrát fuj do politiky? V takových případech však
nejde o Antidivadlo: vždyť je to také typ studentského
literárního kabaretu, který zestárnout ani nesmí. Proto jsou přece Antidivadlo, poněvadž kdyby zestárli,
možná by zplaněli a začali hrát divadlo. Neboli tyátr.
Takhle hrají Antidivadlo a hrají v něm, žijí jím a jsou
fajn.
Aby jejich představení nebyla v něčem pořád takto
stejná či podobná, antidivadelníci se snaží, aby v něčem byla také vzájemně nepodobná a v něčem dokonce jiná. Ten, kdo je viděl hrát na různých divadelních
přehlídkách, si toho určitě povšiml a může usuzovat
o jejich vývoji. A dojde možná k vševědoucí floskuli, jež praví, že Antidivadlo je občas jiné, aby mohlo
být pořád stejné. A ještě něco se změnilo: hlediště
bývá v poslední době daleko zaplněnější než v minulosti. Jako by vyrostla a dozrála generace diváků,
která umí a chce antidivadelníkům rozumět víc než
jejich vlastní generace. Což ovšem neznamená, že
se v hledišti nemohou objevit i lysohlaví starci nebo
staříci zešedivělí: baví se totiž stejně jako ti mladší.
Takovými vyhlášenými návštěvnickými figurkami kolem Antidivadla bývají (též v roli antidivadelnického
komparsu) namátkou místní redaktor Bavlna, resp.
(ne)rudný kritik Pěnkava.
Co ještě antidivadelníci umějí kromě skečů a scének?
Dovedou zaujmout i s kompaktnějšími představeními, která se jistěže skládají opět ze skečů a scének,
mají však zřetelný kompoziční rámec a naši antiherci v nich hrají náležitou antiúlohu, čili jenom jednu
a ne bratru osmero. K evergreenům minulých sezón
patří kupříkladu antidivadelnická představení s názvy Hřbitovní bytí (bodejť by v jeho průběhu nedošlo
h_aluze dvojčíslo 18—19 / zima 2011—jaro 2012
Existence / foto ypsilonka.cz
Divadelní soubor „alkointelektuálů“ Ztracená existence se rekrutoval ze školního souboru pražského
Gymnázia Přípotoční v roce 2003. Poprvé budoucí
členové souboru vystoupili se školním souborem
v Shakespearově hře Romeo a Julie ve strašnickém
divadle Solidarita v roce 1999. Už zde se projevil komediální potenciál herců, kteří proti scénáři nechali
Julii včas probudit, a klasická tragédie se tak rázem
změnila ve frašku. I následující hry gymnaziálního
divadelního spolku se držely klasického repertoáru,
v divadle Solidarita a na Prádle byla hrána alegorie
bratří Čapků Ze života hmyzu, hra Voskovce a Wericha Osel a stín, další Shakespearova hra Sen noci
svatojánské a Dumasovi Tři mušketýři.
Zlomovým představením se stala Gogolova Ženitba.
Ve hře hraje postavu vždy několik alternací, které si
během představení postavu kradou. Nastudování hry
probíhalo s podporou gymnaziálního souboru, avšak
ne pod jeho oficiální hlavičkou. Touto hrou začíná autorská tvorba Ztracené existence a určuje tak budoucí
dráhu souboru, který se od této chvíle orientuje pouze
na autorskou tvorbu.
Nejúspěšnější hrou souboru je Dentální rapsodie aneb
Stomatologická revue, která měla premiéru v roce
2005 a hraje se až doteď v pražském Studiu Ypsilon, současné domovské scéně Ztracené existence.
Na konci února tohoto roku oslavila svou osmdesátou reprízu. Hra získala nominaci na inscenaci roku
2006 v Divadelních novinách a byla s úspěchem hrána
na řadě divadelních festivalů.
Dentální rapsodie je první celovečerní hrou člena
souboru Ztracené existence Alexandra Guhy, který
hru také režíroval. Vzhledem k tomu, že se na tvorbě
inscenace podílí vždy celý soubor, je u autorství hry
uveden i kolektiv. Osm bílých zubů sedících na růžových krčcích dolní čelisti zažívá všední situace, které
všichni dobře známe, avšak ze zcela jiného úhlu pohledu. Jeden ze zubů připraví žvýkačka o jeho milou
plombičku a dá tak vzniknout prostoru pro zubní kaz.
Majitelka úst jde se svým novým přítelem na rande
a zuby s jazykem se připravují na návštěvu. Zatímco
nový jazyk je jim poměrně vítaným rozptýlením, návštěvnice v závěru večera, který se odehrává u dívky
doma, je nepotěší. A nepotěšila by ani rodiny s dětmi, takže ač téma vypadá nevině, je hra vhodná pro
diváky od patnácti let. Druhá půlka hry se odehrává
v zubařské ordinaci, kde doktor Řezák, personifikace
nakaženého zubu, svádí tuhý boj s kazem. Kdo zvítězí, se dozvíte nejdříve 16. března ve Studiu Ypsilon.
Hlavním účelem Dentální rapsodie je pobavit. Hru
však také můžeme vnímat jako sociologickou studii.
Zuby se spolu musí naučit žít, protože ať chtějí nebo
ne, jsou doživotními sousedy. Přesto se snaží kaz nasměrovat na jiný zub než právě na sebe. Nedochází jim přitom, že zde více než kde jinde platí, jeden
za všechny a všichni za jednoho, protože nakazí-li se
jeden zub, jsou ohroženy i zuby v jeho okolí.
Ztracená existence je amatérský divadelní soubor,
většina členů je pracovně vytížená, proto je obvyklé
alternování, které na hru bohužel nemá nejpříznivější
dopad. Nemohla jsem se ubránit pocitu, že několik
herců sedí na jevišti pouze do počtu. Nejvýraznější
role, zubní kaz (Vojtěch Dvořák) a jeho protivník Řezák (Petr Kozák), se postaraly o divácky nejvděčnější
Rapsodie / foto ypsilonka.cz
divadlo / profil / 87
momenty, kterými jsou Kazova píseň na hudbu kapely
Rammstein a závěrečný boj na život a na smrt. Vtipné
texty na známé melodie zaznívají po celé představení.
Ku příležitosti oslavy desátého výročí souboru v roce
2009 byla hra přepsána na Rektální rapsodii, zatímco
Dentální rapsodie nazírá na svět orální perspektivou,
tato příležitostná verze je napsaná z pohledu análu.
Bílé zuby nahradily černé chlupy, plombu zastoupila
veš muňka a jazyk se na jeviště dostal prostřednictvím sexuální praktiky. Mimořádná repríza hry byla
hrána v témže roce na vánočním představení Večer
o dvou půlkách.
Druhou celovečerní hrou Alexandra Guhy je hra Privátní mejdla aneb Večírková soap-opera, která měla
premiéru v roce 2007 a v roce 2008 získala bronzovou pozici na divadelní přehlídce Stodůlecký Píseček.
Další hru Jak Vinetů s Oldšetrhendem vařili polévku
napsal Vojtěch Dvořák a text upravil Guha. Hra byla
poprvé uvedena na festivalu cute dramatiky. Zatím
poslední autorskou hrou Ztracené existence je politická satira Vandaska, která měla premiéru v roce
2010. Ve hře vystupuje jako speciální host krasobruslař Tomáš Verner.
Po ukončení středoškolských studií v roce 2003 založili členové Ztracené existence punkovou kapelu
Vagyny dy Praga. Kapelu jistě mnozí, kteří ji neznali
už dříve, zaregistrovali na konci minulého roku, kdy
proběhla značná medializace kolem klipu k písni
Sestřenice, ve kterém účinkovala herečka Pavla
Tomicová s manželem Ondřejem Malým. Vagyny dy
Praga pravidelně koncertují na hudebních festivalech, na Majálesu, Sázava festu a Mighty Sounds.
Mezi největší hity patří například písně Itálie, 50:50
nebo Ratibořský hory. Poslední jmenovaná píseň byla
zdramatizována jako pásmo o alkoholu Zmalujem se!,
jehož součástí je sborová recitace nápojového lístku
a ukázky různých druhů zvracení. V nejbližší době
si kapelu můžete poslechnout 3. března v pražské
hospodě Na Slamníku.
Dalším důkazem snoubení alkoholu a umění je kniha
Alexandra Guhy Pravé české míchačky, která vyšla
v roce 2010 v nakladatelství UK media. Text, který
obsahuje podrobný popis všech známých českých
míchaných nápojů, byl původně diplomovou prací autora, kterou obhájil na katedře Kulturologie
Filozofické fakulty Karlovy univerzity. V knize se
například dočteme, jak si namíchat pangalaktický megacloumák, dech mrtvé milenky či známější
vodníkovo sperma nebo bílého medvěda. Ať už tedy
vyrazíte do Ypsilonky, na koncert nebo do knihkupectví, alkoholu a legraci se se „ztracenými existencemi“ nevyhnete.
88 /
divadlo / profil
foto archiv autora
/Tereza Tauchenová/
autorka je absolventkou Katedry
divadelní vědy na FF UK v Praze.
h_aluze dvojčíslo 18—19 / zima 2011—jaro 2012
foto archiv autora
Z Caracasu k pralesní řece Caura
Miroslav Černý (*1977) absolvoval
studia na filozofických fakultách
Ostravské, Masarykovy a Slezské
univerzity. Vysokoškolský pedagog
a cestovatel. Profesně nebo
soukromě navštívil více než čtyřicet zemí pěti kontinentů.
Autor řady knih, např. básnického deníku Kámen Kondora
(2007) a travelogu Africká pohlednice (2009). Reportáže
z cest publikoval mj. v časopisech Sirius, Reflex a Koktejl.
Člen Českého klubu cestovatelů.
Ukázka z rukopisu knihy Pátá rovnoběžka. Za přírodními národy Asie, Afriky a Ameriky, kterou v druhé
polovině letošního roku vydá pražské nakladatelství
Brána.
Vnější plášť oblohy je z mědi. Kdykoli od Karibiku
zafouká a vítr se opře do té opancéřované báně, klenba se prohne, rozpohybuje a začne rezonovat nepříjemným kovovým zvukem. Dutou se zdá být vždy jen
na malou chvíli. Přibližně každých deset minut je
do oblačného trezoru zadán správný kód, jeho útroby
se rozevřou a zevnitř vykoukne zoban podivného ptáka, který jde na přistání. Příletová ranvej caracaského
letiště připomíná dálnice tam u nás. Povrch je drsný a zvlněný, některé části nedokončené, ty hotové
ve fázi rozkladu. Jakmile se na ni položí těžké břicho
letounu, zhluboka vzdychne a pak zaštěká.
Dveře letadla se s rachotem otevřely. „Hasta luego!“
loučí se kreolská dáma v modré se špalírem pasažérů.
Směrem k ženám lehce pokývá hlavou, muže častuje
svůdnými úsměvy. Když byla mladší, navštěvovala
proslulou venezuelskou školu pro budoucí královny
krásy, ale celebritou se nikdy nestala. Skončila před
branami. Rodiče z ničeho neviní. Není divu, že jí nemohli financovat nákladné studium po celou dobu.
Otec-přístavní dělník + matka-číšnice ve čtvrti Catia
= „čím dřív se postavíš na vlastní nohy, tím líp“. Jedno pozitivum ale „studium krásy“ přeci jen přineslo
– relativně dobrou znalost anglického jazyka. V kombinaci s nadpozemským vzhledem a andělským vystupováním jí otevřelo dveře do světa nevěrných mužů
s prýmky, barmanek obsluhujících v deseti tisících
nad mořem, do světa bezcelních zón a aluminiových
fólií. Život jí nabídl několik zásadních turbulencí. Také
její angličtina získala lehce lascivní přízvuk. Jinak prý
zůstala stejná. „Sir, would you like orange or tomato
juice?“ Kolik se toho dá o životě vypovědět během
těch několika mála zastavení s palubním vozíkem
na trase Londýn – Caracas?
Jihoamerická letiště jsou všude stejná. Cedule s nápisem exit stojí nedaleko od sebe, dostat se však
od jedné k druhé trvá věčnost. Caracas se nikterak
nevymyká. Člověk, který by předpokládal, že v zemi,
jež patří mezi ropné velmoci, pošlape vše jako v dobře
namazaném stroji, bude o iluze připraven ještě dříve,
než opustí letištní prostory. Sí Chávezovi mělo na Venezuelu umrtvující dopad. Armáda kontroluje většinu
území, buzerace úředním šimlem narůstá do hrůzných rozměrů. Nezbývá než zatnout zuby a pochlubit se rudým trikem s fotkou Che Guevary. A hlavně
nezapomenout strčit si do levé náprsní kapsy ruličku
s obrázky těch správných prezidentů. Hodit se budou
jak na policejních stanicích v kterémkoliv koutu země,
tak při vojenských prohlídkách.
Caracas je nebezpečné a do sebe uzavřené místo.
Kdo se nechce nechat okrást, musí jinam. Nejlépe
přímo k břehům Orinoka, třeba do Ciudad Bolívar.
Ve Venezuele ještě stále existují místa, kde krajina
umí proměnit mečbol hned z první a horizont vás
knokautuje kolibří krásou; a většina z nich leží jižně
od venezuelské vodní magistrály.
Dostat se do Bolívarova sídla není zas až tak snadné,
jak by se mohlo při letmém nahlédnutí do školního
atlasu zdát. Pochopitelně se nabízí letecký transfer
z hlavního města. Rychlý, snadný, ale zbytečně drahý. Cenově přijatelnější, na organizaci a průběh ale
mnohem náročnější, je varianta autobusová. „Cómo?
Jak je to možné? Lístky byly přece zarezervované přes
internet… Jó, že někdo nabídl víc a dostal přednost? To
tu nemáte jednotné ceny? Kolik je teda třeba přihodit?
Děláte si srandu? Tady máte cigára, to musí stačit!“
Na nádraží se tísní několik stovek lidí a k dispozici
bude v nejbližší době jen asi pět dvoupatrových autobusů. Odjezdy se zpožďují o více než dvě hodiny.
Ono není divu, když co chvíli vypne proud a z provozu
je tak vyřazena jediná tiskárna na jízdenky (nutno
dodat, že jehličková), kterou má autobusová centrála
milionové metropole k dispozici.
Jedním z těch šťastných, kteří se dostali na palubu
klimatizovaného vozidla, je mladý Francouz v žabkách, kraťasech a v tílku zdobeném motivy papoušků
zajímavosti / 89
ara. Chudák neví, co ho v nejbližších hodinách čeká.
Venezuelské autobusy berou klimatizaci vážně. Když
zchladit, tak pořádně. Obvykle se jim daří srazit teplotu pod deset stupňů celsia. Kdo si s sebou nevzal
plné boty, hrubý svetr a čepici přes uši, má problém.
Frantík se nejdříve nechápavě rozhlíží po ostatních
cestujících, z nichž většina je zachumlaná do spacáků a dek, krátce po rozjezdu mu ale rychle dochází,
která bije. Naštěstí se nad ním kdosi smiloval a zapůjčil mu alespoň triko s dlouhým rukávem. I tak
vystupuje v Ciudad Bolívar v náladě pod bodem
mrazu a jediné, co se mu daří vyslovit, je: „Lorrrrra,
Lorrrrrrrra.“
Kdysi největší orinocký přístav a hlavní město státu
Bolívar si stále zachovává mnohé z původní atmosféry španělského záboru. Prudké kamenné ulice
a uličky historického centra jsou lemovány dvoupatrovými koloniálními domy. Ty, které jdou vodorovně
s řekou, mají navíc terasy s výhledem na Piedra del
Medio, na němž jde dobře pozorovat střídavý vzestup
a pokles vody. Dřevěné balkóny jsou také místem,
odkud se dají sledovat karnevalové průvody spojené
s nejrůznějšími svátky. K nejpestřejším dnům patří
pátý srpen, kdy se slaví Nuestra Seňora de las Nieves.
Náboženské vyznění oslavy je umenšeno charakterem
dětských masek, mezi nimi patří k nejoblíbenějším
ninja, superman a spiderman. Stylizace dětí však
v žádném případě nepůsobí jako pěst na oko. Naopak.
V podstatě ladí s celkovým pojetím slavnosti, která je
mnohovrstevnatou synkrezí sakrálnosti s profánností, směsicí modliteb, obchodu, sportu, hudby, tance,
umění i kýče. Mnohem paradoxněji působí zaparkovaná auta americké výroby z 50.– 80. let. Podobně jako
na Kubě má i v levicové Venezuele otřískaný cadillac,
buick či chevrolet převahu nad moskvičem, ladou
a škodovkou. I když proč ne, vypadají mnohem líp
a benzín a nafta tu jsou za hubičku.
Ciudad Bolívar již v minulosti fungoval jako výchozí
bod, odkud se misionáři vydávali za indiány, botanikové za orchidejemi a zlatokopové za zlatem a diamanty, a také dnes se zde počíná většina expedic
do amazonského pralesa a do prostoru guyanských
stolových hor. Lze tu najmout spolehlivé vozidlo i průvodce hovořící indiánskými dialekty horního Orinoka.
Je to poslední místo, kde se dá nakoupit veškeré potřebné vybavení na vícedenní výpravu do zeleného
mimosvětí džungle.
Cesta k indiánům kmene Yekwana žijícím podél řeky
Caura je specifická v tom, že se s výjimkou čtyřhodinové jízdy džípem celá realizuje na dlabaných kánoích. Je proto nezbytné, aby průvodce plnil zároveň
90 /
zajímavosti
roli lodivoda, kterému se tu říká capitán, a měl k ruce
zručného pomocníka – marinera. Nilo a Caesar zprvu
nepůsobí příliš důvěryhodně. Na posadu doráží se
značným zpožděním a kruhy pod očima a nejistý krok
svědčí o náklonnosti k místnímu pivu polar. Několik
prázdných lahví jim ještě cinká v ušpiněné batožině.
Za práci ale vzít umí. Jen díky jejich zásluze se daří
do dvou toyot naskládat dostatečné množství benzínu
a oleje, dále plastové barely s vodou a jídlem, plynovou bombu, hamaky a všechny bágly.
Již kousek za městem přichází podstatně jiná Venezuela, než byla doposud k vidění. Na silnici ubývá asfaltu, někdy kus cesty úplně chybí a je třeba objíždět
jej křovinatou buší, případně po okrajích kukuřičných
políček místních zemědělců. Nedávno tu ještě byla
džungle. Dnes se její hradby tyčí několik kilometrů
jižním směrem. Z té dálky vypadá neprostupně. Jednoho to nutí ptát se, které síly dokázaly něco tak majestátního, jako je orinocký prales, zlikvidovat v tak
krátké době. „Čí ruka jej uchvátila? Kdo si trouf být
ničitel strašně plavných tygřích těl?“ Občas je přes
cestu natažen provaz či hrubý drát. Ve vibrujícím
vzduchu plném prachu není moc dobře vidět, takže
se brzdí na poslední chvíli, čelo a zátylek dostávají
ránu. Airbagy v džípech naštěstí nejsou. Nilo už sahá
po mačetě, je trošku prchlivý, jenže pak ke spuštěnému okýnku přichází dvě roztomilé kreolské dívenky
s prosbou, zda bychom jejich vesnici nepřispěli na zítřejší fiestu.
V Maripě silnice v podstatě končí. Kousek odsud
je soutok Caury s Orinokem. Prales se blíží a dává
o sobě poprvé znát. Místní krčma je jako každá jiná
v této části země. Několik stolů a židlí z nahrubo
otesaných prken stojí na odkryté verandě nebo se
ukrývá ve stínu sedlové střechy z obrovských palmových listů. Jídelní lístek nabízí špagety, rýži nebo
rybu, k tomu kasave a pálivou omáčku z pralesních
mravenců. Na pití kolu, pivo a rum. Prostorem se
line příjemná vůně doutníku. Všichni se spokojeně usazují kolem volného stolu v rohu místnosti.
Po stěně se prohání ještěrka, ze zahrady se ozývá
pronikavý ptačí křik. Vůbec to tu je hlasitější než
o pár kilometrů nazpátek. Duchové selvy ale nepřichází vždy jen s hlásnou troubou, mnohem častěji
se přiblíží potichu, nenápadně se vám stočí u nohou,
a když se jim zamane, zaútočí. Ten had měl asi čtyřicet centimetrů a rozhodně nepatřil k těm, které by
bylo radno podceňovat. Nikdo si ho nejdřív nevšiml
a bylo obrovské štěstí, že zrovna židle, kolem níž byl
omotán, zůstala neobsazena. V expediční lékárničce
je sice jedno polyvalentní sérum, ale vůbec není
h_aluze dvojčíslo 18—19 / zima 2011—jaro 2012
jisté, zda by zafungovalo zrovna na tento druh. Výprava ještě ani nezačala a už mohlo dojít k prvnímu
vážnému maléru.
Džípy zatáčí prudce doprava na stezku přibližně kopírující dolní tok Caury. Někdy je řeka vzdálená jen
několik desítek metrů, takže je možné vidět koupající se indiánské děti a roztroušené konstrukce se
zavěšenými hamakami, jindy se ztrácí za rozmazanou tapisérií vegetace. Svět je náhle dvoubarevný.
Tmavozelená barva džungle ostře kontrastuje s cihlově rudou pralesní půdou, která zůstala obnažená
po útoku velkotonážních bagrů a rypadel. Několik
strojů stojí v příkopech podél stezky. Jejich rezivějící
konstrukce mají podobný odstín jako hlína, kterou si
podrobily a nechaly vysušit sluncem. Zatím se nedostaly dál než do Las Trincheras. Jde o poslední kreolskou osadu posazenou přímo na břehu Caury. Tady
civilizace končí. Dále už se nachází jen divoký prales.
Dobrovolníci holocaustu
i jinak postižení lidé
„Tak tohle je pro tebe,“ ozve se z koupelny se smíchem
Ihab. Nechce si mi tam ani nakouknout, ale vím, že
nyní jsem na řadě se sprchováním já. Lehký pohled
a pochopím zlomyslně přátelský výraz na tváři mého
arabského kolegy. Chen si opět hrál a svoje „kaki“
rozmazal nejenom po sobě, ale i po celé koupelně.
S němou žádostí o kolíček na nos vcházím do tohoto
díla zkázy a jen se modlím, aby to dnes bylo naposled.
Být dobrovolníkem mnohdy není lehké a práce
s mentálně a fyzicky postiženými patří k jedné
z nejtěžších vůbec. Pokud si k tomu ještě započítáme
neznalost místního jazyka, tak se nám vytvoří výbušný
mix, jenž si žádá pevné nervy a klidný žaludek. To
druhé především. Možná mnohem častěji. Před rokem
se mi naskytla možnost odjet do Izraele. Jelikož jsem
v té době již Svatou zemi dlouho studoval, převážně
jako student žurnalistiky se zaměřením na palestinsko-izraelský konflikt, nabídka přišla jako na zavolání
a já dostal možnost poznat všechno učivo na vlastní
kůži, oči a nos.
Přicestovat do Izraele nebývá problém, stačí nasednut na letadlo v Praze a vystoupit v Tel Avivu. Prakticky každý turista získá automaticky vízum na tři
měsíce, což k procestování této malé země na Blízkém východě bohatě stačí. Zůstat zde o něco déle
už je mnohem větší problém. Jelikož v mém přímém
příbuzenstvu není žádná židovská babička ani
dědeček, o pracovním vízu si mohu jenom nechat
zdát, a to vůbec nemluvím o usazení jako takovém.
Zbývají pouze tři možnosti (tedy čtyři, ale konvertovat k judaismu by bylo trošku moc). Být nepostradatelný expert, student a nebo dobrovolník. Novináři
jsou postradatelní většinou všude, kdo by taky o ně
stál. Student už nejsem, a proto mi zbylo pouze to
dobrovolnictví.
K dobrému jménu Izraele nutno říci, že s dvanácti
měsíčním vízem nebyl žádný problém. Pomoc na bázi
práce zadarmo je ve Svaté zemi velice rozšířeným
jevem. Nejde pouze o zaměstnání v sociálních
službách či neziskových organizacích, ale například
i na farmách či vinicích. Lidé z celého světa přijíždějí
pomáhat „vyvolenému národu“ zušlechťovat tuto
zemi. Jedná se jak o židy, tak i křesťany, jenž jezdí pracovat do kibuců, ale i do osad na okupovaná území.
Obchod jménem dobrovolnictví
U dobrovolnictví se malinko zastavím a to nejenom
u toho izraelského. Poprvé jsem se podobného projektu zúčastnil asi před šesti lety v rámci Evropské
dobrovolné služby. Od té doby se toho hodně změnilo.
Dobrovolnictví se stalo módní záležitostí a stejně tak
studium v zahraničí. Agentur vysílajících mladé lidi
do celého světa vyrostlo jako hub po dešti a projektů
s různým zaměřením také utěšeně přibývá. K mému
zděšení se i z této prvotně nesobecké a ušlechtilé
činnosti stal nevídaný byznys, kdy z něj mnozí lidé
velice dobře prospívají.
Malá ukázka. Podle nabídky jedné z agentur se půl
roční pobyt v Kyrgyzstánu, za přispění několika
zprostředkovatelských organizací, může vyšplhat až
na bezmála sedmdesát tisíc. Za tuto částku bych mohl
zemi projet během těch měsíců několikrát a nemusel
bych ani moc šetřit.
Neříkám, že všechny podobné agentury jsou ke škodě
a apriori špatné, ale vřele doporučuji se jim pokud
možno vyhnout. Mnohdy stačí kontaktovat přímo
zajímavosti / 91
organizaci, pro kterou chcete pracovat, a je to. Ušetří
se čas, peníze a usnadní se i komunikace. Zvláště
pokud v dané zemi je česká ambasáda či konzulát, je
o dobrovolníka předem postaráno. Bezpečnost je věc
jedna, ale nechat se oškubat jako kuře, když chceme
jet někam pomáhat, je věc druhá.
Mnoho srandy za třicet hodin týdně
Stojím v bytě v Jeruzalémě, přesněji v jeho části
zvané Gilo. Po tom šíleném hygienickém zákroku
bylo nutné se malinko provětrat a uklidnit si žaludek
i nervy. Není to poprvé. Během několika měsíční
praxe si je třeba na podobné případy zvyknout a
případně je přejít s úsměvem patří k základním obraným principům. V číslech je moje práce celkem
jednoduchá: 12 měsíců, 30 až 35 hodin práce a 2
dny volna týdně, 4 týdny dovolené a hodně srandy.
Dobře, to poslední není číslo, ale je faktorem, se
kterým je nutné počítat. Byt pracuje na dvousměnný
provoz vždy od 14:00 do 21:00 a poté od 21:00 do
9:00. V pátek a v sobotu ještě přibývá ranní směna
od 9:00 do 14:00. Hlavní náplní jsou denní základní
služby: vaření, krmení, mytí atd. Navíc procházky,
vzdělávací programy, návštěvy města a další terapie.
Většinu času máme dost napilno a odpočinout si je
možné maximálně během noční směny, kdy si urvu i
pár hodin spánku. Někdy.
Hlavním cílem projektu není, jak by se zprvu mohlo
zdát, pouze starost o lidi se speciálními potřebami, ale
mnohem důležitější je jejich integrace do společnosti.
Ještě před několika lety (v některých místech
stále) žili v uzavřených ústavech, kde o nich nikdo
nevěděl. Situace velice podobná předrevolučnímu
Československu. Zde nebyli na očích a rodiny se o ně
nemusely starat. Stát vše zařídil a i finanční stránka
věci byla pro mnoho rodičů výhodná.
V Izraeli je tu ještě jeden důvod, mnohem hlubší
a problematičtější. Mnoho židů (ale i muslimů a
křesťanů) věří, že postižení dítěte je odplatou za
hříchy rodičů. Proto některé rodiny ze studu svoje
ratolesti ukrývají a v horších případech odkládají.
Nedávno se objevil případ, kdy v malé vesnici poblíž
palestinského města Náblus našla policie dvanáctiletého chlapce zavřeného v malé místnůstce. Lidé
z okolí si o něm mysleli, že je mrtvý, ale rodina se
pouze styděla za jeho postižení. Situace se díky
osvětě neustále zlepšuje. Pokroku si je možné
všimnout i v jeruzalémských ulicích. Různě handicapovaní se zde normálně pohybují bez jakéhokoliv povyku a ostrakizování. Situace je malinko jiná
v ultraortodoxních rodinách, kdy je mnohdy tradice
silnější než logické uvažování a k tajení postižení
stále dochází. Paradoxně právě v těchto uzavřených
komunitách je možné sledovat velké množství lidí se
slabými příznaky například Downova syndromu či
jiných handicapů.
Právě z důvodů zrušení této izolace se rozhodlo
několik rodičů postavit tradici a přesvědčilo vládu
o nutnosti změny. Od té doby vznikají nejenom pracovní dílny, školy, ale i byty pro různě postižené
lidi. Organizace Shekel, pro kterou jsem pracoval,
vedla několik desítek podobných bydlení. Princip je
celkem jednoduchý. Vezme se šestice klientů a ti se
přestěhují do sousedství „normálních zdravých“ lidí.
S nimi se postupně sbližují a ukazují jim, že mentální
postižení se nepřenáší vzduchem a není nakažlivé. To
samozřejmě nejenom zlepšuje životní prostředí zvolené šestice, ale vytváří i osvětu mezi lidmi. V Gilo
92 /
zajímavosti
h_aluze dvojčíslo 18—19 / zima 2011—jaro 2012
Německé objetí holocaustu
Sice by se mohlo zdát, že nyní přijde tisíckrát obehraná písnička o utrpení židů, kteří zemřeli během
druhé světové války, ale není tomu tak. Rád bych se
pozastavil nad specifickým faktorem dobrovolnictví
v Izraeli. Převážnou část mladých lidí, kteří přijeli
pomáhat na turnusy delší tří měsíců, tvoří mladí
Němci a Němky, kterým je nyní kolem dvaceti let.
Když se konalo první školení v mé organizaci, bylo
zde 22 kluků i holek z Německa, jedna Francouzka
a já. Výroční setkání všech dobrovolníků probíhalo
prakticky celé v němčině či hebrejštině. Stín masového vyvražďování židovského obyvatelstva totiž, i po
skoro sedmdesáti letech, na ně stále dopadá. Mnohdy
celkem cíleně výchovou ve školách, rodinách i okolí.
Světová veřejnost jim v tom celkem pomáhá. Filmů
či videoher s tématem „vodsmažit pár nácků“ na trhu
zrovna neubývá.
Každý z nás měl svůj důvod, proč přijel do Svaté
země. Pro mě to bylo poznání, pro mé holandské kamarádky křesťanská víra, ale pro mnohé německé
dobrovolníky to byl stín jedné z největších katastrof
v lidských dějinách. „Já vím, že už je to dlouho, ale
já stále cítím zodpovědnost za to, co moji předkové
udělali,“ řekl mi David Muckenhaupt při jedné
z našich mnoha rozmluv. Nebyl bohužel jediný a
mnohdy šel ve své ochranitelské misi ke státu Izrael
až tak daleko, že mezi námi hrozil hluboký konflikt.
„Německo si může dovolit vydržovat klidně celý stát
Izraele, pokud o to požádá, abychom napravili naše
chyby,“ řekl mi v reakci na výzkum, který ukazoval,
že mnoho Izraelců ještě Německu neodpustilo druhou
světovou válku.
Ani po tak dlouhé době si nejsem jistý, jak se k podobnému fenoménu postavit. Možná proto spíše položím
několik otázek než samotných odpovědí. Pocit kolektivní viny je pro mě věcí cizí, nevím, proč bych měl
cítit zodpovědnost za něco, co udělal můj dědeček
či dokonce pradědeček. Na druhou stranu se nikdy
(tedy snad) nepodíleli na cílené genocidě obyvatelstva. I postoj světové veřejnosti je dost zajímavý.
Velice mě udivilo, že první světová válka prakticky
skončila až minulý rok na podzim, kdy Německo
splatilo poslední část repatriací vítězným stranám.
A to považme, že v té válce nebyli Němci tou stranou echt špatnou, ale pouze ji prohráli, nic víc. Jak
to bude v případě té druhé, je otázka možná ještě
na několik dalších desetiletí. I sponzorské dary na
různých místech v Izraeli ukazují, co všechno bylo
postaveno z německých peněz. Je možné být stále
zodpovědný za hříchy minulosti?
Je už večer a já jdu domů z práce. Naše malá šestice
(Chen, Ami, Dror, Ashri, Avivit a Adva) nám dali
dala dneska pořádně zabrat. I přes dlouhou horkou
sprchu mám pocit, že bych se potřeboval nejlépe
položit do sava, abych se cítil
opravdu čistý, ale což, takový je
tu náš život. „Kaki, pipi“ a válka
probíhající za rohem.
/Jiří Kalát/
autor je novinář.
foto archiv autora
foto archiv autora (4x)
je velká komunita ortodoxních židů, ale i oni si na
přítomnost nových sousedů brzy zvykli, poznali je,
nejednou nás i zastavovali na ulici a ptali se, jak se
máme. Bohužel někdy docházelo i k opačným reakcím, kdy například chodci přecházeli na druhou stranu
chodníku. Tyto reakce byly naštěstí vždy v menšině.
zajímavosti / 93
Adorace procesu a hmoty
Karel Kunc
foto archiv autora
(* 1987, Dvůr Králové nad Labem)
Studoval na Střední průmyslové
škole kamenické a sochařské
v Hořicích, na Katedře výtvarné
kultury Pedagogické fakulty Univerzity J.E.Purkyně v Ústí nad Labem a v současné době
je posluchačem v Ateliéru Monumentální tvorby Jiřího
Příhody na pražské Akademii výtvarných umění.
Karel Kunc sám sebe popisuje jako studujícího umělece, který nemá rád srandu a nebaví ho desing. Za to
je mu libá příroda a poezie. Já si ho dovolím popsat
možná trochu populisticky jako člověka, který pije
litry turka s lógrem do půl hrnku, bourá na kole a pak
ztrácí pamět; jako dříče, který tesá do kamene, až mu
krvácí klouby; ale hlavně jako umělce, který pracuje
a prožívá až na pokraji svých fyzických sil a to vše
přirozeně, individuálně a s klidem a vyrovnaností šaolinského mnicha.
Karel aktivně vystavuje od roku 2006, ale tvoří mnohem déle.
Pro výtvarnou přílohu jsem vybrala fotografické záznamy několika akcí, z celkově nemalého počtu, které
snad nejlépe ilustrují jeho tvorbu. Tento výběr navazuje na rozhovor Karla Kunce a jeho kolegy a přítele
Aleše Čermáka o performance Kvetoucí magnolie
(Kvetoucí magnolie na mne působí jako luxusní šperk,
Literárně-kulturní časopis H_aluze č. 12/2010) a přesazích umění do sociální sféry.
/Monika Svobodová/
Pomník Punku, instalace, performance, 2009 / foto archiv autora
Ze zápisníku autora: „V podvečer dne 23.5. 2009 jsem na vltavském nábřeží v Praze poblíž tramvajové zastávky
Výtoň připevnil několik tisíc zavíracích špendlíků do blíže neurčitého nefigurativního shluku. 25.5. 2009 v 9.30
jsem se s tímto objektem na okamžik fyzicky spojil, a to tak, že jsem poslední špendlík vycházející provazcem
z objektu sepnul v mé levé tváři.“
94 /
výtvarná příloha
h_aluze dvojčíslo 18—19 / zima 2011—jaro 2012
výtvarná příloha / 95
Akce na Benzince, 2009 / foto Tereza Viková
Bezpředmětný objekt, 2010 / foto Karel Kunc
Tato performance se odehrávala v areálu opuštěné benzinové stanice – Benzinky u Slaného, která od roku
2006 do roku 2010 fungovala jako otevřená galerie či svobodný umělecký prostor, chcete-li, neboť prakticky
se jednalo spíše o betonový skelet. Nejrůznějšími projekty kurátoři uměle udržovali místo při životě a autorům
dávali prostor k tvorbě site-specific děl.
Karel Kunc tento princip následoval. V říjnu roku 2009 projíždějícím automobilům prostřednictvím poutače
nabízel ruční mytí aut zdarma. Nechal-li se řidič nalákat, auto mu bylo nejprve „řádně“ ušpiněno směsí bahna
a barev a až poté umyto, jak bylo poutačem inzerováno.
Bezpředmětný objekt je název výstavy, jejíž vernisáž proběhla 20.4.2010 v pražské Galerii Ve sklepě. Na výstavě byl prezentován trojrozměrný objekt, nesoucí stejný název jako výstava.
96 /
výtvarná příloha
h_aluze dvojčíslo 18—19 / zima 2011—jaro 2012
Autor se k objektu vyjádřil následovně: „Objekt vznikl sběrem a akumulací jakéhosi labilního chmýří, které
jsem shromažďoval od jara do podzimu 2010. Cílem této práce je odkázat na texty ruského konstruktivistického
umělce Kazimíra Maleviče z 20. let minulého století a samozřejmě na bezpředmětnost.“
výtvarná příloha / 97
Kopání, performance, 2010 / foto archiv autora
Banány, performance, 2010 / foto archiv autora
Performance Kopání proběhla v nejteplejších dnech léta 2010 a to přímo na pozemku Galerie výtvarného
umění středočeského kraje GASK. V tomto areálu v datech 15. - 18. 7 souběžně probíhaly dvě různé kulturní
akce. Byl to jednak festival alternativní hudby Creepy teepee pod taktovkou výtvarnického, hudebního a promotérského seskupení A.M.180 a Videokemp – putovní festival videoartu, v rámci něhož se video prezentuje
neobvyklým způsobem - v klasických tábornických stanech.
Karel Kunc byl vyzván uskutečnit v rámci obou akcí performace. Pro všechny účastníky byla jeho performance
velkou atrakcí. Karel Kunc začal kopat jámu a jeho záměrem bylo kopat a kopat po celou dobu festivalu jak
nejhlouběji to půjde. Pracoval nepřetržitě, prokopával se stále hlouběji, až už z jámy nemohl bez pomoci
další osoby vylézt. V jámě jedl, spal i vyměšoval. Poslední den však přišla průtrž mračen a hrozilo, že jinak
nezlomný performer bude ve své jámě zaplaven, tak musela být akce ukončena. V tu chvíli odhadem čítala
hloubka jámy asi tři metry.
Akce Banány vznikla opět specificky pro konkrétní kulturní akci. Jednalo se o festival studentské tvorby AFT,
který probíhal 29. - 31. 3. 2010 v Ústí nad Labem. Organizátoři v tomto ročníku vyzvali některé účastníky
k aktivní tvorbě ve veřejném prostoru města. Karel Kunc si v prodejně ovoce a zeleniny koupil 5 kilogramů
banánů a po celou dobu festival se procházel městem a plody konzumoval. Obavy o zdravotní dopad této
akce naštěstí vyzněly naplano. Karel Kunc z nashromážděných slupek následně tvořil na chodnících banánové
“koberce”, které ale v některých okamžicích fungovaly také jako nebezpečné pasti.
98 /
výtvarná příloha
h_aluze dvojčíslo 18—19 / zima 2011—jaro 2012
výtvarná příloha / 99
Banány, performance, 2010 / foto Karel Kunc
Bez názvu, prostorový objekt, 2008 / foto Karel Kunc
Akce Banány vznikla opět specificky pro konkrétní kulturní akci. Jednalo se o festival studentské tvorby AFT,
který probíhal 29. - 31. 3. 2010 v Ústí nad Labem. Organizátoři v tomto ročníku vyzvali některé účastníky
k aktivní tvorbě ve veřejném prostoru města. Karel Kunc si v prodejně ovoce a zeleniny koupil 5 kilogramů
banánů a po celou dobu festival se procházel městem a plody konzumoval. Obavy o zdravotní dopad této
akce naštěstí vyzněly naplano. Karel Kunc z nashromážděných slupek následně tvořil na chodnících banánové
“koberce”, které ale v některých okamžicích fungovaly také jako nebezpečné pasti.
Díky tomuto objektu byl Karel Kunc v roce 2009 vybrán jako finalista soutěže NG 333, kterou pořádá každý
rok Národní galerie v Praze pro umělce do 33 let.
100 /
výtvarná příloha
h_aluze dvojčíslo 18—19 / zima 2011—jaro 2012
Autor své dílo popisuje následovně: „Tento artefakt je výsledkem vlastní analýzy dekonstrukce. Jde o materiálově-literární hříčku. Jako solitér je implicitně ovlivněn dekonstrukcí či dekonstruktivismem. Nejpodstatnější
pro mě byla při vzniku samotná materie žebříku ve své hmotné existenci. Tvorba probíhala spontánně, artefakt
byl vytvořený sice s jasným cílem, ale samotný proces byl proveden v pocitovém až extatickém stavu.“
výtvarná příloha / 101
Žebřík: performance, záznam akce 2011 / foto archiv autora
Další počin následoval akčním zpracování předchozího tématu. Žebřík byla performance, kterou Karel Kunc
zahajoval skupinovou výstavu v pražské galerii Futura. Ta se jmenovala Jak začít od začátku (selži znovu
a lépe) a tématem výstavy byla nemožnost umělců svým přímým prostřednictvím měnit svět. Karel Kunc
se před zraky diváků několikrát marně pokusil vyšplhat na nezajištěný žebřík, který stál volně v prostoru.
Po několika krkolomných pokusech se žebřík rozpadl. Vernisáž proběhla 8.3.2011.
102 /
výtvarná příloha
h_aluze dvojčíslo 18—19 / zima 2011—jaro 2012
03
H _ALUZE
literárně kulturní časopis
9 771803 807110