Dějiny Židů v Roudnici nad Labem (rabín Feder)

Transkript

Dějiny židů v Roudnici nad Labem
Příspěvek k dějinám města Roudnice n. L.
Napsal a v Kalendáři česko-židovském (roč. 40-46)
uveřejnil Prof. Dr. Richard Feder, rabín v Kolíně.
Staré dokumenty.
I.
Polyxena Rožmberská rozená z Pernštejna, paní na Roudnici nad Labem a Sedlčanech,
oznamuje tímto listem přede všemi, kdežkoliv čten, aneb čtoucí slyšán bude, jak předstoupili jsou před
nás moudří a opatrní purkmistr a konšelé i na místě vší obce města Roudnice nad Labem dědiční
poddaní naši milí a nás v pokoře a poníženosti prosili, abychom jim přičinění jejich, které jsou se v tu
ohavnou minulou rebelii proti nám, jakožto paní a vrchnosti své dědičné činili, milostivě ráčili jim
odpustiti, jejich milostivou vrchností zůstávati a privilegy jejich jim zase navráti a z milosti potvrditi
a konfirmovati ráčiti, jakž to všechny priviligeia vejš vypsaná a položená vše sobě šířeji obsahují.
K jejichžto prosbě pokorná a pro jejich dobro netoliko nyní, ale i na onen čas za živobytí vysoce
urozeného pána pana Viléma z Rožmberka, vladaře rodu Rožmberského, rytíře tovaryšstva Zlatého
rouna a nejvyššího purkrabí pražského, pana manžela našeho zachování naklonění jsouce a vědouce
ty listy od jich milosti králův českých, arcibiskupův pražských a jiných někdy pánův jim dána, jakožto
paní dědičná téhož města ve všech jich zněních tímto listem naším schvalujem a potvrzujem, nad to
nejvyšší touto milostí obdařujem.
Jakož jsou předkové naši let předešlých a pominulých na gruntech panství roudnického židy
trpěli a jim bytu příti obyčej měli, skrze kterého jich mezi křesťany obcování lidé křesťanští k mnohému
nebezpečenství tak dobře duše jako těla nepravými obchody židovskými k chudobě a záhubě
přicházeli, nicméně i proti dobrému svědomí a dobré pověsti rozličnými nepravostmi nalezeni
a porušeni bývají, jakož pak i my od mnoho lidí hodnověrných dostatečně spraveni: že toto pokolení
židovské jsou nestydatí posměvači a rouhači Syna Božího a Spasitele Ježíše Krista a blahoslavené
Panny Marie, aby potomní lidé křesťanství a jméno Syna Božího zlehčováno nebylo, pročež nechtíce
tomu, aby skrze takové židovské obcování město naše Roudnice v budoucích časech k jaké nezvoli
a nedostatkům přijíti mělo a skrze jich rouhání Synu Božímu jaká potupa v tom městě díti se měla,
s dobrým rozumem, jistým sebevědomím, aby radou moudrých lidí tomu městu našemu Roudnici,
obyvatelům v něm, poddaným našim věrným a milým, jakožto paní dědičná učinila jsem jim
roudnickým nynějším i budoucím a mocí tohoto listu našeho tuto milost činíme, aby v tom městě
na věčnost tomu pokolení židovskému skrze nás, dědicův i budoucích našich nikdy jim příbytek
dopuštěn nebyl nižádným vymyšleným způsobem a sumou, aby jak trhy a jarmarky, taky potomně
každého času do města nechodili a žádných handlův v městě i po všem mém panství roudnickém
neprovozovali a to podbráním toho všeho, což by prodávati chtěli a jestliže by některý dědic
v budoucích časech ponuknutím ďábelským pro lakomství, aneb kterou jinou příčinu od tohoto
pokolení židovského svedeni jsouce, v městě Roudnici svrchu jsoucím, ani na starém, ani na novém
městě, ani na Bezděkově, ani na předměstí, ani v dvorcích k městu a k témuž právu připojených mimo
to naše vymezení, často psaní židé, nižádným obyčejem nemají chováni ani trpěni býti, v kterémžto
artikuli pro zachování dobré pověsti a pro uvarování mnoha zlého všechny naše dědice a budoucí
držitele, zvláště pak, kteří by hradu a města Roudnice v držení byli a užívání, tak dobře jako sami sebe
na věčnost zavazujeme.
Toto na potvrzení a držení pečeť naši rozkázali jsme k tomuto listu přivěsiti a v něm se vlastní
rukou podepsati. Jenž jest dán a psán ve čtvrtek v den památky svatého Matouše léta božího 1595.
L.S. Polyxena Rožmberská, rozená z Pernštejna.
II.
Osvícená kněžno a vysoce urozená paní, paní nám všem potřebným a chudým židům milostivá!
K milostivé paměti Vaší knížecí milosti ve vší poníženosti přivozujeme tak jakož nám i obci
židovské města Vaší knížecí Milosti Roudnice na ponížení vyhledávání a prosby taková milost
2
prokázána pod pečetí a vlastní ruky Vaší knížecí milosti podpisem dostatečná privilegia a obdarování,
totiž, abychom v témže městě Vaší knížecí milosti zůstávajíce, obchody a handle pro výživu nás
a chudých manželek a dítek našich bez překážky všeliké jednoho každého člověka vésti a živiti
se mohli. Nad kterýžmi, kdyby se proti nim na odpor stavěti a nám v čem ňákou překážku činiti chtěl
a usiloval, milostivá ruka ochranná držána býti má, od Vaší knížecí Milosti dána byla a jsou, tak jakž
Vaše knížecí Milost z přílezícího vivimusu těch milostivých privilegií a darování, nač se obšírněji
vztahují, milostivě vyrozuměti moci ráčí.
Milostivá kněžno! Poněvadž my chudí a potřební židé dle týchž jak dotčeno, milostivých
a dostatečných od Vaší knížecí milosti nám daných privilegií pod touž milostivou Vaší knížecí Milosti
ochranou až posavad beze vší překážky v handlech a obchodech nuzných a chudých našich v témž
městě Vaší knížecí milosti jsme zůstávali a zůstáváme. Poněvaž nejvíce toho zprávu, že by pan
purkmistr a rada i na místě vší obce téhož města Vaší knížecí Milosti Roudnice na jich při Vaší knížecí
Milosti suplikování té milosti dosáhnouti a od Vaší knížecí Milosti privilegia, kteráž by se v některém
artikulu, jakož o tom neslýcháme, proti týmž často psaným milostivým od Vaší knížecí Milosti nám
chudým židům daným privilegiím, jichž tuto vidimus přiložen jest, čeliti a vztahovati mohli, dání
a objednání míti chtěli.
Pročež v této příčině k vaší knížecí Milosti za to v nejponíženější pokoře i na místě vší obce
židovské poníženě a pokorně žádáme, že Vaše knížecí milost nad námi a touž chudou obcí naší často
jmenovanými privilegiemi od Vaší knížecí Milosti nám daným, při nichž jsme vždycky až posavád bez
všeliké překážky zůstaveni a chráněni byli a dle znění jich všeliké sbírky a daně jak Jeho Milosti
císařské, tak i Vaší knížecí Milosti náležející, když náleželo odvozovati a vždycky se náležitě bez
všelijakých žalob na nás činěných pokojně chovati chtěli, milostivou rukou ochrannou držeti, při nich
milostivě zůstávati nám chudým a potřebným židům pro vyživení manželek a dítek našich skrovných
živnůstek a obchodův pod touž milostivou ochranou a v témž městě Vaší knížecí Milosti požíti, na to
týmž pánům purkmistru a radě téhož města Roudnice o tom, abychom v ničem, proti těm privilegiím
utiskováni nebyli, dostatečně poučiti a naříditi ráčí.
V čemž se Vaší knížecí Milosti milostivé ochraně poručení činíme.
Starší židé na místě obce židovské města Roudnice.
III.
Opatrným purkmistru a radě města mého Roudnice věrným a milým!
Polyxena Rožmberská, rozená z Pernštejna a na Roudnici.
Opatrní, věrní, milí! Jakož jsem Vám pominulých dnův na poníženou prosbu vaší a na
přímluvu některých lidí privilegia vaše obnovila a potvrdila, mezi tím s obzvláštní milostí artikul, aby
dále a na věčné časy židé v městě a na panství mém Roudnickém žádným způsobem trpěni nebyli,
přidala a znovu vysadila, při čemž toho všeho zůstavuji. Však co se vyloučení a vyprodání
z jmenovaného města a panství mého týchž židů dotýče, vám dání poroučím, aby v tom až
do dalšího vyměření a nařízení mého, jakby nadepsaní židé, kteří posavad tu v městě aneb kde jinde
na panství a gruntech mých obydlí své měli a obchody vedli, odtud vybyti měli od vás býti, na ně však
bez ublížení a pohoršení té vám ode mne dané svobody kvapeno a pospícháno nebylo. Nebo
do takové jich židův na toto mé za nedlouhý čas strpení a jich snášení nemá vám, budoucím vašim, ani
tomu majestátu na škodu býti. Na tom jistotu a konečnou vůli…
Dáno na hradě pražském ve středu před svatým Havlem léta 1595.
IV.
My Polyxena Rožmberská, rozená z Pernštejna a na Roudnici nad Labem, známo činíme tímto
listem naším otevřeným vůbec přede všemi, že jsme ku ponížené a pokorné prosbě židův v městě
3
našem Roudnici nad Labem obydlí své majícím, kteří tu v témž městě našem Roudnici od množství let
prve za držitelův panství roudnického i našeho obydlí své měli a až dosavad mají, tu milost dali, že
od tohoto času z dotčeného města našeho Roudnice, aby vytiskováni žádným vymyšleným způsobem
od nás nebyli, ale aby své handle provozovati a se živiti jako od starodávna v témž městě našem
Roudnici mohli a nad nimi ruka ochranná proti všem, kteří by jim škoditi chtěli, aby držána byla tak,
aby pokojně své živnosti vedli, avšak na ten způsob, aby nadepsaní židé tu v městě výš dotčeném
našem Roudnici nad Labem obývající, byli povinni všeliké Jeho Milosti Císařské, jakožto králi českému
berně a poplatky do důchodův častojmenovaného panství našeho roudnického, jakž od starodávna
bývalo bez odtahův provozovati. Na potvrzení toho všeho, což se svrchu píše, pečeť naši vlastní jistým
našim vědomím celým a plným přiznáním jsme přitisknouti přikázali k tomuto listu a rukou vlastní
naší jsme na něm na pokornou prosbu podepsaných židův podepsali.
Jenž jest dán v domě našem na Pohořelci při městě vrchním pražském (...) druhého ve středu
na památný den svatých Filipa a Jakuba, apoštolů Božích.
L.S. Vlastní rukou.
Tyto dokumenty pocházejí ze zámeckého archivu roudnického, který obsahuje hojné
a zajímavé zprávy o roudnických židech.
Doslov.
Židovská obec roudnická byla ke konci 16. století, tedy v době, ve které svrchu uvedené
listiny byly vydány, dosti malá. Čítala celkem 8 židů osedlých a 6 poddruhův židovských.
I jména jejich se nám zachovala, jsou to:
Mouše Ciperle
Handryl
Joachim starý Černý
Kožený
Malý Mouše
Ryšavý
Šťastný
Josef
Samuel
Eliáš
Mates
Starý Abraham
David Sklenář
Eliáš koníř
Tato jména jsou vesměs hebrejskočeská, neboť židé v té době mluvili česky a korespondovali
s vrchností a všemi úřady česky, poněmčování židů roudnických nastalo teprve po třicetileté válce
a tomu podlehli i současně židé i křesťané.
Židé bydlili v Roudnici od nepamětných dob. Domy jejich stály na koňském trhu, který byl
tehdy v bezprostřední blízkosti zámku, na místě, na němž se rozprostírá kapucínský klášter
se zahradou. Živili se obchodem, a pokud jim to bylo dovoleno, také řemeslem, platili tehdy 130 kop
míšeňských císaři ročně, poplatek tento byl později značně zvýšen. Vrchnost měla z nich značný
užitek, musili platiti na přívoze a za vodu, mimoto museli odebírati ze zámeckých dvorů mléko
a dobytek za ceny jim ustanovené. Mléko a omastek musili ovšem i jiní měšťané odebírati, nečinili-li
tak, byla jim uložena zvláštní daň. Ale židé byli přece v nevýhodě, poněvadž jim bylo zakázáno
dobytek chovati, neboť nesměli pole, ani kupovati, ani najímati. Z důvodů rituelních žádali, aby se jim
dojilo přímo do jejich nádob a aby směli si máslo a sýr sami zhotoviti, tohoto práva dosáhli.
Co měli roudničtí občané proti židům. Proč jich nenáviděli. Proč se jich chtěli zbaviti?
V dekretě kněžny Polyxeny čteme, že přicházejí křesťané nepravými obchody Židů k chudobě
a že se židé rouhají Kristovi. To byly již tehdy otřepané pomluvy, které na pravdivosti nezískaly, i když
byly tisíckráte opakovány. Měšťané roudničtí však neuvádějí ani jediného konkrétního případu, který
by byl jejich tvrzení dokazoval, byly to tedy pouhé předsudky, které naplňovaly jejich srdce záští proti
židovským spoluobčanům. Není ovšem také vyloučeno, že žádali vypuzení židů na popud kněžniných
úředníků, kteří doufali, že jim přinesou postižení židé hojné dary, slíbí-li jim, že se jich zastanou
u kněžny.
4
Pravděpodobně dozvěděli se židé ještě téhož dne o svém vypovězení a sešli se ve své škole
k společné poradě. Ujednali, že napíšou ihned pokornou prosbu a upozorní kněžnu na své výsady,
které jim ona sama vlastní rukou potvrdila a v nichž jim přislíbila ochranu a bezpečnost, chtěli, aby
měla kněžna v rukou jejich výsady dříve, než podepíše vypovídající dekret. Usedli ihned a psali. Ale
ani jediné celé věty nesvedli, neboť byli příliš rozrušeni a polekáni. Věděli dobře, že odvolání slibu,
měšťanům učiněného, bude je státi veliké jmění a nebude-li slib ten odvolán, co si počnou, kam se
obrátí, kde naleznou novou milostivou vrchnost, která by je pustila na své panství. Nedbali proto
slohu a psali svou suplikaci na to, že se vždy pokojně chovali, že svým občanským povinnostem vždy
dostáli a že nebylo nikdy na ně žalováno, apelovali na kněžnin soucit s nimi, s jejich ubohými
manželkami a dítkami. Jejich prosba vykonala dobrý vliv. Kněžna poznala, že se přenáhlila a nenařídila
židům stěhování. Ale měšťané byli netrpěliví, chlubili se již před židy svou výsadou, jaká neslýchaná
hanba by to byla, kdyby měli před židy kapitulovati. Proto naléhali opět a opět, aby byl slib, jim
učiněný, splněn. Kněžna jim znovu potvrzuje svůj slib, ale žádá jich, aby nepospíchali a vypovězením
židů, aby jich neutiskovali a žádného příkoří jim nečinili. Avšak po sedmi letech potvrdila židům jejich
stará privilegia, a jestliže dříve zapřísahala sebe a všechny své potomky, aby židů v Roudnici netrpěli,
zapřísahala nyní sebe a všechny budoucí držitele panství roudnického, aby drželi nad nimi ochrannou
ruku a neškodili jim.
Židé nebyli z Roudnice vypovězeni. - Nic se nestalo. - řekne historik, který bude čísti tuto
episodu v dějinách židů roudnických. Ale co řekne psycholog. Roudničtí židé vytrpěli za těchto sedm
let hrozná duševní muka a zažili mnoho strachu. Co se namodlili, naprosili, naplatili, než dosáhli, aby se nic nestalo. Běda každému, jehož blaho závisí na cizí zvůli!
Kterak zachránili židé Roudnici.
V minulém ročníku českožidovského kalendáře uveřejnil jsem článku - Staré dokumenty čtyři zajímavé listiny ze zámeckého archivu roudnického, jímž již v roce 1595 potvrzuje, že bydlili židé
v Roudnici od dob nepamětných a že měli ode všech držitelů panství roudnického své výsady,
usazovali se zde tedy cestou legální.
Ale přesto byli to v roce uvedeném na přání měšťanů od kněžny Polyxeny Rožmberské rozené
z Pernštejna vypovězeni, na úpěnlivou prosbu židů bylo však toto vypovězení nejprve odloženo
a konečně odvoláno. Židé směli i nadále v Roudnici zůstati a své živnosti nerušeně provozovati.
Obývali celkem 16 domků, jež stály na tehdejším Koňském trhu (nyní klášter augustiánů)
v bezprostřední blízkosti zámku - tamtéž měli i svou školu a za tou se rozprostíral jejich dům života
(hřbitov).
Těmto roudnickým židům nastaly v roce 1613 nové, ovšem veliké starosti, vždyť z drobných
nevycházeli, ty je doprovázely jako stín od kolébky až k hrobu.
Kněžna Polyxena se totiž tehdy rozhodla, že vystaví ke cti a chvále Boží v Roudnici klášter
kapucínský a chtěla jej míti vedle zámku, ale stály tu právě na místě nejvýhodnějším domky židovské.
Co s nimi? Kněžna se nechtěla dopustiti nejmenšího bezpráví na židech, a proto hledala nejprve místo
pro ně. Volba padla na ulici u Hasy, v dolní části města, křesťanským domácím zde nakázala, že musí
přijmouti židy do svých domů do podnájmu a že jim mohou své domy prodati. Židům pak oznámila,
že dá domy jejich znalci odhadnouti a že od nich je za odhadnutou cenu převezme. To bylo pro ně
nemilé překvapení, nejen proto, že se neradi loučili s domy, ve kterých již jejich otcové bydlili a oni
se zrodili a své mládí strávili, ale oni se neradi stěhovali od zámku, který jim poskytoval mocné
ochrany proti lůze a věděli dále, že si za odhadní cenu tuto jiných domků nekoupí a modlitebnu
nepostaví, proto činili námitky a uváděli jako hlavní důvod, že jim náboženství zakazuje hřbitov zciziti
a domy zastavěti, neboť ten je pro ně místem posvátným, nedotknutelným a oni nesmějí a ani
nemohou připustiti, aby byli mrtví v jejich věčném spánku rušeni. Ale kněžna je brzy upokojila,
ukázavše jim plány nového kláštera, dle těchto neměl býti hřbitov jejich zastavěn, nýbrž v zahradu
proměněn. Oni vůbec byli laskavým jednáním kněžny přímo okouzleni, nebyli zajisté takovému
5
jednání zvyklí, takže ke všemu svolili a opomenuli dokonce věc nejdůležitější, která se později na nich
krutě vymstila, totiž dáti si všechny sliby kněžniny potvrditi, aby měli doklady po ruce, kdyby někdo
v budoucnosti proti jejich novým sídlům námitky činil. V létě 1614 nastalo stěhování.
Ubytovali se takto:
1) V domě Pavla Šimáčka / Jonáš Kožený, hospodář, jeho podruzi:
1. Mouša se synem Leblem, desetiletým
2. Zikmund, bezdětný
3. Šalamoun, knihař, se synem Israelem, devítiletým
2) V domě Jana Buriána / Joachym, hospodář, jeho syn Molchys jedenáctiletý
mešká právě v Polsku, jeho podruzi.
1. Jindřich, bezdětný, se synem Mandlovy vdovy, desetiletý
2. Marek Mandlový
3. Rafael, kantor s šestiletým Izákem, dvouletým Josefem a jedenáctiletým Davidem
3) V domě Pavla Bečváře / Eliáš, hospodář se šesti syny, Abrahamem 12 let, Zachariášem 8 let, Vítem
6 let, Mojžíšem 5 let, Samuelem 3 roky a Volfem 1 rok.
Podruzi: Anna, vdova se synem Jelenem, devítiletým
Izák, bezdětný
4) V domě Jana Frýda
1. Šťastný, hospodář se třemi syny, Mandlem 17 let, Eliášem 8 let, Izákem 6 let a se ženatým
synem Markem, otcem tří synů, Mojžíšem 7 let, Leblem 5 let a Volfem 3 roky a Jakubem,
otcem dvouletého Jakuba
5) V domě Jiřího Hrobníka
1. Podruzi: Jakub, sklenář, nemá synů
2. Lebl s dvouletým Jelenem
6) V domě Jana Červenky
1. Podruh Jakub, kantor
7) V domě truhláře Ponocného
1. Podruzi: Mojžíš se syny Markem 8 let a Matuchem 4 roky
2. Joachim, kantor se synem Šimonem, tříměsíčním
8) V domě Kojantovském
1. Jakub se třemi syny: Jindřichem 6 let, Davidem 6 let, Izákem 1 rok
9) V domě Honzy Černého
1. (...)
2. Eliáš se syny Izraelem 5 let a Eliášem 3 roky
10) V domě Václava Srny
Podruh Mouša, synů nemá
11) V domě Václava Vostrovského
1. David hospodář s bratrem Šalamounem Perucem, otcem osmnáctiletého Jakuba
a patnáctiletého Jonáše, kteří nejsou doma, prvý jest na studiích, druhý ve službě
12) V domě Jana Cikána
1. Hospodář Mates se třemi syny, Abrahámem 16 let, Zachariášem 9 let, Jindřichem 7 let
2. Zeť Mojžíš, jenž je otcem dvouletého Mojžíše
13) V domě Havla Oudy
1. David Sklenář, hospodář, se syny Jakubem 3 roky, Izraelem 3/4letým
2. Podruh Samuel s dvouletým synem Danielem
3. Podruh Lébl s osmiletým synem Abrahamem
14) V domě Kulmanovském
1. Hospodář Eliáš Koníř, se syny Josefem 8 let a Davidem 3 roky
2. Podruh Josef, bezdětný
15) V domě Hytykovském
1. Hospodář Joachim se synem Danielem 3 roky
6
2. Při něm zůstává Abraham Sklenář se svým otcem Joachimem a se syny Mojžíšem 6 let
a Izraelem 4 roky
3. Podruh Lébl, bezdětný
16) V domě Kateřiny Varhaníkové
1. Hospodář Marek, jinak Abraham
2. jeho zeť Feitl, nemá synů
17) V domě Jana Elsnera
1. Samuel se syny Josefem 8 let a Jakubem 2 roky
item synové Reginy Samuelky, Mojžíš 18 let, Jakub 16 let a Marek 6 let
Tento podrobný seznam židů roudnických byl pořízen vrchností roudnickou v roce 1615
a vykazuje 11 hospodářů, 26 podruhů, dohromady měli 48 hochů. Takové seznamy byly téměř
každoročně spisovány, neboť šlechta vedla židy v přesné evidenci.
Ježto měli v ulici u Hasy bydleti již trvale, hleděli, pokud měli peníze za domky utržené
pohromadě a pohotově, koupiti si domky, do kterých se nastěhovali, křesťané jim je rádi prodávali,
nechtíce se židy a vedle nich bydleti a proto jim poskytli dosti výhodné platební podmínky.
Domy si koupili:
1.
Šťastný od Jana Frída
za 800 kop míšeňských
splatil 80 kop
2.
Mates od Jana Elsnera
splatil 70 kop
3.
Joachim od Jana Buriana
splatil 30 kop
4.
Marek Abraham od Kateřiny Chmelařové za 250 kop míšeňských
splatil 60 kop
5.
Eliáš od Marka Bečváře
splatil 13 kop
6.
Mojžíš od Jana Cikána
splatil 70 kop
7.
Koníř od Zuzany
splatil ? kop
8.
Peruc od Jana Vostrovského
splatil 40 kop
9.
Joachim Šišlavý od Jakuba Hytycha
splatil 50 kop
10.
David Čech od Havla Oudy
splatil 30 kop
11.
Jonáš Kožený od Havla Šimáčka
splatil 20 kop
12.
Jindřich od Honzy Černého
splatil 60 kop
První starostí této obce židovské byl přirozeně hřbitov. Pro tento získali kus zahrady od Jiříka
Lva za hotových 40 kop míšeňských a tam převezli některé mrtvoly ze starého hřbitova, neboť
nejstarší náhrobní kámen na hřbitově roudnickém byl postaven nad hrobem ženy, zemřevší roku
1611. Tento původní hřbitov ovšem neměl rozměrů nynějšího hřbitova v ulici Třebízského. Co se stalo
s náhrobními kameny na hřbitově za zámkem, nevíme, před několika lety nalezl jeden při opravě
stavitel Brodský a uložil jej v městském muzeu, avšak jest rozbitý a datum je úplně zvětralé, nečitelné,
některé byly nalezeny v různých domech za schody upravené. Jak se tam dostaly? Při obdělávání
zahrady našli kapucíni často lidské kosti a posílali je vždy obci židovské k pohřbení na jejich hřbitově.
Druhou starostí jejich byla synagoga, pro kterou bylo vyhlédnuté místo, na němž nynější
synagoga stojí, ale starý chrám stál o značný kus blíže k Labi, vedle synagogy byla postavena škola,
aby dítky nevyrůstaly bez učení, v seznamu z roku 1615 uvádějí se tři kantoři, bylo tedy o východu
dorostu dostatečně postaráno.
V roce 1616 zaplatili roudničtí židé 333 kop míšeňských berně, v následujících letech 366 kop
míšeňských.
Sotva se jim začalo trochu lépe dařiti, vystavěli si také špitál, který byl zároveň noclehárnou
pro cizí, Roudnicí se ubírající souvěrce.
Zatím vypukla válka třicetiletá, kterou utrpěla země česká škody obrovské, jediné městečko jí
nebylo ušetřeno, tím méně Roudnice, příliš často se tudy ubíraly zástupy zpupné soldatesky
a poškodily, co mohly. Nejhorší to ovšem bylo za vpádu kurfiřta saského v letech 1631 a 1632.
Na roudnickém zámku se ubytoval plukovník Löser se svým štábem, vojsko jeho tábořilo
se po celém Podřipsku a ukládalo všude velké kontribuce. Jak nepříjemní a nebezpeční to byli hosté.
Že byli tito vojáci židům ještě méně nakloněni nežli křesťanům, nepotřebuje býti zvláště dokazováno.
7
Před vpádem Sasů měli roudničtí židé se školou, chrámem a špitálem 28 domků, po jejich
odchodu pouze 24, čtyři jim byly pobořeny. Mnozí židé prchli z Roudnice a nalezli u pražských přátel
útočiště.
Jest všeobecně známo, že opustili Sasové narychlo Čechy, když byl Valdštejn po druhé
jmenován generalissimem, nechtělo se jim však odtud s prázdnými kapsami. Tu právě zkusili
podřipské krajiny nejvíce. Budyně byla vypálena a plukovník Löser rozestavil své vojsko kolem
Roudnice a vyhrožoval, že dá město ze všech stran zapáliti, nedostane-li se mu požadovaného
výpalného. Ale měšťané nebyli při nejlepší vůli sto sebrati ihned tolik peněz, kolik jich nepřítel žádal,
šli poprosit, ale plukovník nedbal jejich slz a nářku a trval na svém požadavku, že nežertuje, toho
nejlepším důkazem byla vypálená Budyně. Tu vypomohli židé a zachránili město, nepomohli penězi,
těch sami neměli, ale podepsali veliteli dlužní listinu následujícího znění:
My dole podepsaní starší židovské obce v Roudnici potvrzujeme a vyznáváme tímto listem, že
vysoce šlechetný a přísný pán Eustachius Löser, kurfista saského jízdy a pěchoty ustanovený plukovník
nám při svém odchodu z Roudnice 1616 říšských tolarů hotových peněz dobrovolně půjčil a ustanovil,
abychom je velice šlechetnému panu plukovníkovi o příštím svatomichalském trhu v Lipsku opětně
a díkem zaplatili.
Proto se zavazujeme nejen svým jménem, nýbrž i jménem celé obce židovské a slibujeme
zároveň svatosvatě, že takových 1616 říšských tolarů o příštím svatomichalském trhu v Lipsku v domě
Kašpara Bosnera, anebo na místě, které nám bude blíže určeno, v dobré a platné minci najednou
složíme a tuto obligaci vyplatíme.
Avšak v opačném případě, kdybychom ustanovenou lhůtu nedodrželi, nebo s placením váhali
(což se bohdá nestane) pak má míti jmenovaný pan plukovník, aniž by škodu trpěl, nebo výloh měl,
právo a moc nás starší, nebo kohokoliv z roudnických židů v Lipsku, nebo na kterémkoliv jiném místě
zadržeti, nás trestem, který za dobrý uzná potrestati a nepropustiti dříve, dokud nedostane celou
sumu i s výlohami najednou, ježto ručíme všichni za jednoho a jeden za všechny. Dluhu nás nezbaví
žádné výsady a žádná, ani císařská, ani kurfiřtská práva, která jsou nyní v platnosti, anebo budoucně
stanovena budou, nýbrž jedině vděčné a správné zaplacení.
K potvrzení toho podepsali jsme se tu my starší židovské obce roudnické.
Tak se stalo 14. (24.) května 1632.
Podpisy
Jen opatrně stylisoval saský velitel svůj násilnický požadavek. Tento tygr oblékl beránčí kůži
a dal si zde nátěr velikého lidumila. Prý půjčil židům 1616 říšských tolarů, a jak se zdá, úplně bez
úroků. Myslil opravdu na všechny eventuality, ale nic mu to nebylo platno. Židé mu o příštím lipském
trhu nezaplatili a neučinili tak ani později. Čekali, až budou žalováni, a té cti se jim dostalo 27. června
1638. Tu podali dědicové Löserovi (on sám byl již mrtev), u knížete roudnického žalobu a dokazují
v této, že se jedná o soukromý dluh, o vrácení dlužné částky, na kterou se nevztahuje ustanovení
v Praze ujednaná (Pacificationspunkte), dle kterých pozbývají válečné dluhy své platnosti, žádají
tudíž, aby kníže nařídil svým židům, aby ihned zaplatili.
Kníže zaslal žalobu z Prahy svému roudnickému hejtmanovi Janu Vilému Vranošovi, aby ji
židům doručil k vyjádření.
Ježto se právě část roudnických židů zdržovala v Praze, poslal ji hejtman zpět a roudničtí židé
byli povoláni do knížecího domu, kde jim byla žaloba přečtena. Ve své písemné odpovědi uvádějí, že
jim plukovník Löser uložil za svého pobytu v Roudnici velikou kontribuci, kterou mu museli zaplatiti
a že je hned při prvním drancování úplně vysál. Před odchodem z Čech přitáhl, zapálil Budyni před
Roudnici a rozestavil celý pluk kolkolem města a prohlásil, že zapálí zámek a všechny občanské domy,
nedostane-li se mu peněz. Ale měšťané předstoupili před něho a prosili jej, klečíce na kolenou
a plačíce a bědujíce o slitování. Snažili se přesvědčiti ho, že ničeho nemají. Plukovník Löser stál
na svém, že musí peníze dostati a z veliké částky, kterou původně jmenoval, slevoval a slevil až
na 1616 říšských tolarů. Ale měšťané neměli ani tolik a tu nepřítel náhle prohlásil, že odtáhne, když
mu roudničtí židé podepíší obligaci na jmenovanou sumu. Židé právě, že věděli, že chodí do Lipska
8
a do jiných saských měst nakupovat, počítal s tím, že je bude moci tam zadržeti a zaplacení na nich
vynutiti. Židé podepsali a praví ve své zprávě, že by byli podepsali i obligaci s mnohem větší částkou,
jen aby zachránili město. Od plukovníka žádných hotových peněz nedostali, vždyť byl tak lakomý, že
by byl, kdyby mohl i kameny ze zdí s sebou vzal.
Ač měl podepsanou obligaci, přece dovolil vojínům na chvíli drancovati a oheň založiti, který
však nevypukl, protože byl včas zpozorován. Za důkaz, že jim plukovník ničeho nepůjčil, uvádějí, že
k nim přišel nedávno muž ze Saska s opisem obligace v rukou a vyjednával s nimi, chtěl se spokojiti
částkou mnohem menší, 100 kop byl by vzal za celou obligaci, ale nedali mu nic. Proto knížete prosí
o ochranu a vydání obligace, aby mohli volně beze strachu do Lipska na trh jeti, je-li někdo dlužen,
pak jsou to roudničtí měšťané.
Kníže požádal město o vyjádření, v odpovědi potvrzují měšťané správnost údajů židovské
obce a doplňují je.
Jakou odpověď žalobci dostali, nevíme, ale zdá se, že byli zamítnuti, neboť archiv neobsahuje
žádných dalších zpráv o věci.
Ale to nebyla jediná služba, kterou prokázali židé za třicetileté války městu Roudnici. Kdykoliv
se ubíralo vojsko Roudnicí, a to bylo velmi často, zůstali zde vždy ranění a nemocní, město mělo
povinnost je vydržovati a ošetřovati až do jejich uzdravení.
Ale v městě byl pouze lazebník, který provozoval zároveň lékařskou praxi. Jeho umění
nestačilo na různé choroby, kterými vojenští marodi trpěli. Židé však měli ve svém středu
znamenitého a zkušeného lékaře Marka Mšenského, který se zde usadil roku 1626 a koupil si tu
po deseti letech domek za 100 kop míšeňských, v němž měl svou lékárnu a prodával různá koření.
A tento lékař byl pravý lidumil, obětavý a nezištný a ošetřoval všecky raněné a nemocné vojáky
zdarma, dával jim léky a obvazy a neopustil město ani za největšího nebezpečí. Jeho zásluhou bylo to,
že nezůstali tito vojáci dlouho ve městě a že se nemusilo město o ně starati a na ně mnoho
vynakládati.
Jak se odměnili roudničtí občané svým židům?
Ve všem jim činili překážky, znemožňovali jim provozovati řemesla, obmezili i jejich obchody, a když
se někteří uchýlili v nejhorší době válečné do Prahy, rozkradli jim i kamení z domů.
O tom však pojednám teprve v následujících kapitolách.
O roudnických židech za války třicetileté a po ní.
V minulém ročníku česko-židovského kalendáře ukázal jsem na základě dokumentů
z knížecího archivu roudnického, jakých zásluh si získali roudničtí židé o město Roudnici v roce 1632,
zachránivše je před vypálením, jímž je ohrožovali z Čech ustupující Sasíci.
Tím stoupli ovšem židé v přízni svých roudnických spoluobčanů a tito jim dopřáli více volnosti
ve vykonávání jejich obchodů a židé se živili, jak mohli. Pohodlné živobytí to ovšem nebylo. Plahočili
se se svým zbožím na zádech po celém panství, ale počet konsumentů na venkově velice poklesl,
neboť celé vesnice byly vypáleny, zpustošeny a proto bez obyvatel, mimo to bylo cestování velice
nebezpečné a oni si netroufali jednotlivě choditi, nýbrž vždy pospolu, aby se ubránili, kdyby byli
přepadeni a tím trpěli značnou újmu. Ale přece jen se více obchodně uplatňovali, neboť obchodovali
vším, nedbajíce zákazů, které jejich obchodování dříve značně obmezovaly, chtěli via facti všecky ty
přežité, úzkoprsé závory odstraniti a mnoho nasvědčovalo tomu, že se jim to také daří.
Ale právě v době válečné vzniká rychle závist, která zaslepuje vidoucí. I roudničtí občané záhy
zapomněli zásluh svých židů a již po šesti letech ozývají se opět žaloby proti nim.
Primát náleží cechu řeznickému, který podal 26. ledna 1638 stížnost na židy ke knížeti,
ve kterém uvádí:
Skrze mnohé durchcuky a kvartýrování vojenské jsme velice schuzeni a chtějíce se rádi zde
se svými manželkami a dítkami živiti, nemůžeme pro zdejší židy, neboť tíž židé jsou nám v řemesle
našem na velkou újmu a překážku, dobytka všelikého bijí, masa, jak se jim dobře líbí, prodávají,
nešetříce v tom neděle Páně, aniž jiných svátků od církve svaté zasvěcených, takže již skoro všichni
9
krom asi pěti z našeho cechu vystoupili a tito dosti skromně řemeslo provozují. Kvůli židům musili jsme
obchodu a řemesla zanechati, jsme od nich potlačováni a musíme se od nich mnohé posměchy
a útržky snášet. Poslední kus chleba chtějí nám z hrdla vydříti. Začali nový způsob, čehož prvně nikdy
nebývalo, když se po vsích trefí posvícení, dovádějí tam živý dobytek, zabíjejí, prodávají a také všeliké
jiné věci tam donášejí, a tudíž lid od města odrazují, což nejen nám, nýbrž i Jeho Vysoce Osvícené
Milosti knížecí jest na škodu. Jeho Milost račiž těm židům naříditi a poručiti, poněvadž jinší své živnosti
mají, aby takového bití dobytka a prodávání masa prázdni byli tak, jakž jich obdarování od slavných
předků ustanovuje.
Tato stížnost byla předložena židům roudnickým k vyjádření, odpovídají na ni takto:
Abychom my kdy řezníkům roudnickým jich na překážku byli, je potlačovali a jaké výsměchy
neb útržky činili, tomu odpíráme. Ale přece, co nám možného jest, ve všem rádi všelikou volnost činiti
hotovi jsme. Jestliže co od jakých dobytků pro sebe a vychování naše zabíjíme, zadní čtvrti nesmějíce
dle zápovědí Božích žádných jísti, ty lidem potřebnějším, kteří od nás o některý peníz lacinější nežli
od řezníků domácích dostávají, prodávány bývají a tak více od nás mimo naši domácí potřebu zbito
nebývá, aniž masa žádného jiného kromě, které sami zabíjíme, jísti nesmíme. Také v žádných krámích
mastných zřejmě nežli toliko doma neprodáváme, z čehož jak z bití téhož dobytka, tak z živností
našich do důchodu J. k. M. do roka 130 kop míšeňských odvozujeme.
Jináče tomu nerozumíme, nežli že řezníci z veliké nepřízně, nelásky k nám, ze závisti
k chudému lidu, kteří od nás téhož masa laciněji nežli od nich dostávají zazleni jsouce, takovou
stížnost na zlehčení nás při Jeho Vysoce Osvícené knížecí Milosti podali. Nepamatujíc na to, že rovněž
jako oni od lidu vojenského a nejvíce od samých některých měšťanů o své všecko přijíti a téhož pocítiti
jsme musili, takže jsme nerovni, nerci-li kusu chleba, ale ani té košile zachovati nemohli. A ještě
posavad žádných živností nemajíc, polí, vinic, neužívajíc, dosti tísně a pracně živiti a od sebe co náleží,
vrchnosti do důchodu odvozovati musíme.
Žádáme, abychom při svém obdarování a živnostech zůstaveni byli.
Jakou obdrželi řezníci křesťanští odpověď od vrchnosti. Není známo, zdá se však, že nebyli
vyřízením záležitosti nikterak spokojeni, neboť jejich žaloby se opakují ustavičně.
Tak prosí, aby jim bylo přičteno k dobru 13 říšských tolarů, které jednomu kvartýrmistru
velkými dohrůžkami donuceni odvésti musili, jako nájemné z masných krámů a dodávajíce:
Nemůžeme tajiti, jakou škodu nám židé způsobují. Bývalo v cechu našem 20, někdy i 30 osob,
nyní jsme sotva čtyři. Byli jsme Vilémem Rožmberským obdarováni výsadami, paní matkou chráněni
a prosíme o tutéž ochranu.
Konečně dosáhli řezníci, že bylo vydáno hejtmanem Tomášem Kosořským nařízení, jímž byla
sporná otázka k jejich spokojenosti vyřízena, ale zdá se, že židé tohoto nařízení příliš nedbali, neboť
v nové stížnosti čteme:
Ale židé toho nedbají a bijí dobytek jako předtím a usilují nás potlačiti. Budiž vydán dekret,
jímž se jim zakazuje, za to poníženě a pokorně prosíme a žádáme. Neb nyní i dobudoucně
od spolumistrů našich, kteří řemesla užívají, sousedi a obyvatelé rozličnými masy a za skromné peníze
náležitě opatřeni býti mají a my za tuto zvláštní milost nepomineme pána Boha všemohoucího
na našich snížených modlitbách za Vaší Vysoce Osvícené knížecí Milosti výborné zdraví, prodloužené
a šťastné panování, dnem, nocí, prositi.
Ale ani tato stížnost nepřinesla poctivému cechu řeznickému kýženého úspěchu a jeho
stížnosti a žaloby na židovskou konkurenci neustávají. - 4. května 1651 píší:
Naši předkové dostali od pana Viléma Rožmberského obdarování, aby zdejší židé jim
v řemesle a nákupu dobytka žádných překážek nečinili, nýbrž pro svou potřebu v masných krámech
dobytek košerovali a od řezníků předky kupovali. Toto obdarování odevzdali jsme paní matce
k nahlédnutí se slibem, že při svém právu zachováni budeme. Nedostali jsme je zpět, nalézá se snad
v pražské kanceláři. Za minulých válek začali zde židé dobytek bíti a svobodně prodávati. I po vesnicích
bijí, někdy z nehodných hovad, takže se trefilo, že musili maso do vody hoditi. Skrze své neslušné
handle skupují dobytek po vsích, čímž nás k úplné záhubě dovedou. Tak se neděje po celém království
Českém. I v Ústí žijí dle podobného obdarování jako zde, ale kdyby se v nejmenším proti některému
bodu prohřešili, bývají ihned pokutováni.
10
Prosí, aby při svém obdarování byli chráněni. Očekávají milostivou a potěšitelnou resoluci.
Konečně byl požádán Městský úřad roudnický, aby se o věci vyslovil. Jeho dobrozdání jest
datováno 30. června 1653 a uvádí se v něm:
Jest pravda, že mnoho osob z židovstva maso prodávají a skrze to řezníci malé odbytí mají, ale
schází to tou příčinou, že židé, chtíce sobě kus chleba získati, na malém výdělku přestávají, byť
na hovadě půl tolaru neb půl zlatého měli, tudy maso lacino dávají, že potřební lidé za 2 kr. a to
nejpěknější za 3 kr. libru sobě koupiti mohou. Proti tomu řezníci, chtíce hrubý výdělek míti, dosti
špatné maso po 3 kr. libru i když co pěknějšího, drážeji prodávají a tudy odbytu nemají.
Však aby z jejich nářku sešlo, mohl by se jistý počet židům k prodávání mas vyměřiti a při nich
řeznících, chtějí-li se živiti, aby masa v mírnosti prodávali. Neb kdyby oni řezníci tu mírnost
zachovávali, každý soused by raději od nich, nežli od židů maso kupoval a potřební lidé, kde o krejcar
laciněji dobrého kus masa koupiti mohou, od toho kupují.
Z jiných dobrozdání vyjímám: Často se trefuje, že u křesťanských řezníků není kus masa
k dostání a pokud se nachází, dovedou je předražiti.
Knížecí úřad vyžádal si ihned u Městského úřadu určitý návrh, mnoho-li by se mohlo židům
k zabíjení povoliti. Na to odpovídá tento přípisem 28. srpna 1653. Zní takto:
Z usnesení celýho úřadu zdání se dává, jaký vyměření by se židům v prodávání masa učiniti
mohlo tak, aby řezníci hrubé překážky neměli a jak domácí sousedi a potřební lidé tak i přespolní
za mírné peníze masa kupovati mohli.
Každého téhodne: 5 kusů telecího
6 kusů skopovýho
15 kusů skopat
8 kusů kůzlat.
K výročním pak svátkům, poněvadž netoliko měšťané zdejší, ale i z měst pražských
a Litoměřic, i z okolních vesnic sem na výsadní trhy přicházejí a k svátkům sobě rozličné maso kupují,
aby mohli bez vyměření prodávati, neb kdyby podle toho vyměření prodávati měli, musili by sousedé
i přespolní lidé téměř za tuplované peníze masa kupovati a obzvláště k svátkům velikonočním
od hovězího a telecího masa.
Tento návrh byl řezníkům velice nemilý a oni si pospíšili a nabídli knížecí kanceláři 50 zlatých
ročního platu a prohlásili, že jsou ochotni dáti dobytek košerovati ve svých domech, nebo ve svých
masných krámech, převzíti zadní čtvrti i pokažené košery a hojnost masa míti na skladě, jen bude-li
židům zakázáno křesťanům maso prodávati. Nedosáhli toho.
Po dlouhém vyjednávání byla konečně 19. ledna 1665 uzavřena s řezníky a se zástupci
židovské obce dohoda, podle které bylo židům dovoleno porážeti týdně 9 kusů hovězího masa
a kdyby se toho týdne konala židovská svatba, pak 10 kusů, mimo to 36 kusů telat, skopců, koz
a jehňat dohromady. V době postní pak libovolné množství svrchu určené.
Pro židy měly býti zřízeny jatky, kde směli židé jen pod dozorem důvěrníka křesťanských
dobytek porážeti a tento důvěrník měl nad tím bdíti, aby ustanovené množství nebylo nikdy
překročeno. Kdyby židé poráželi více, nebo bez vědomí onoho důvěrníka, pak měli býti pokutováni
20 rýnskými tolary pro knížecí důchod, poražené dobytče měla však připadnouti cechu řeznickému.
Tento výnos byl podepsán vrchnostenským úřadem, cechem řeznickým a staršími obce
židovské a to dvojmo, aby jej měly obě strany po ruce a řídily se jím a neobtěžovaly stále knížete
a jeho důstojníků.
Všechny žádosti řezníků a odpovědi židů jsou psány v jazyce českém. Poslední výnos je však
psán v jazyce německém, vždyť jest z roku 1662 a tu byla již germanisující činnost vítězných
Habsburků patrná.
Tím byla sporná záležitost sice vyřízena, ale nebyla odbyta, neboť stížnosti, nářky a žaloby
řezníků se opakují ustavičně, ale vrchnost neustoupila od tohoto výnosu a trvala na něm dlouho a při
každé příležitosti se odvolávala na smlouvu z roku 1665, podepsanou oběma stranami.
Teprve roku 1726 měl cech řeznický úspěch u Krajské komise unžhošské, která navrhla knížecí
Milosti změnu, neboť počet křesťanských řezníků stoupl na 15 a navrhla, aby zabíjeli židé pouze
2 velké a 12 malých kusů týdně:
11
Jest pravda, že toto množství židům nepostačí, ale pouze nyní, v krátké době jim však postačí
úplně, nebo´t počet židů roudnických bude silně redukován.
Snadno nalezneme důvody, pro které povolila knížecí kancelář židům poměrně velký
kontingent dobytka. Židům, kteří platili veliké akcízy, musila býti dána možnost výživy a výdělku.
Cechu řeznickému nebyla vrchnost nikterak nakloněna, neboť v jedné žádosti čteme i tento stesk:
Často se přihodí, zatím co v krámě stojíme a prodáváme, že dostaneme rozkaz, abychom
s mušketou šli do vsi pro některého sedláka, zato máme výsměch od lidí i od sedláků.
V posledních letech třicetileté války platili židé 400 zlatých knížecí vrchnosti. Nalézáme o tom
zprávy v žádosti „chudé obce židů roudnických knížeti Václavovi z Lobkovic“ u roku 1644.
Tu čteme: Bylo nám nařízeno, abychom na místě akcízů odváděli ročně 400 zlatých. Nechtěli
jsme se k této veliké sumě odhodlati, ale bylo nám řečeno, že jinak s námi žádná smlouva uzavřeno
býti nemůže a až se kníže pán navrátí, že můžeme s ním vyjednávati. Používáme proto návratu Jeho
Milosti do měst pražských a prosíme poníženě o slevu 50 zlatých, neboť jsme chudí a kníže pán má
zajisté vědomosti o našem postavení za těchto strašných časů. Prosíme proto milostivý a poslední
soud boží v nejhlubší poníženosti, aby nám bylo 50 zlatých jako almužna se pasírovala a aby obnos
350 zlatých byl na dva termíny rozdělen.
Kníže Václav poslal tuto žádost svému hejtmanu Karlu Čejkovi z Olbramovic k vyjádření. Týž
jest pro to, aby roční plat 400 zlatých byl rozdělen na dva termíny při sv. Havlu a sv. Jiří, ale není
pro to, aby se jim 50 zlatých slevilo, poněvadž tolik odváděti mohou, ale přenechá to vůli Jeho knížecí
Milosti.
V tomto dobrozdání zmiňuje se také hejtman o mýtu. Praví: Co se mejta týče, které dosud žid
Lébl najaté měl, jsem pro to, aby je on, nebo některý jiný žid najal, ale aby se mu nová instrukce dala,
aby nikdo přetahován nebyl. Dosud musil, kdo strych žita na trakaři vezl, 4 nebo 5 krejcarů tam i sem
platiti, což velmi drahé bylo. Nejsme pro to, aby se mejto jinému předalo, poněvadž by nikdo jiný tak
pilný nebyl jako žid a poněvadž by také nikdo tolik neodváděl, jako předešlý.
Kníže Václav z Lobkovic obíral se nerad záležitostmi roudnickými a přenechával je úplně své
manželce Johaně, proto žádali i tuto roudničtí židé o slevu.
Praví ve svém přípise: Rádi bychom se zde živili, jak od dávných dob, ale jsme ubozí, neboť
jsme byli nepřítelem vyplundrováni a všeho jmění zbaveni. Neb nyní v tom čase, co akcízy uloženy
jsou, žádní přespolní lidé k městu nepřicházejí a tudy důchodu Její Výsosti Vysoce Osvícené knížecí
Milosti v mnohých věcech ucházejí a městu též to k malému prospěchu a pomožení jest.
Odpověď nedošla a hejtman naléhal, aby zaplatili celých 400 zl. Prosí proto opět, aby bylo
důchodnímu písaři nařízeno, aby od nich 350 zlatých přijal a více je nemolestíroval, poněvadž jsme
vojenskými příběhy a nebezpečenstvími žádným handlem více vydělati nemohli.
V jiné záležitosti čteme: Minulý pátek 7. dubna přišel k nám důchodní a žádal 200 zlatých,
splatných ku sv. Jiří. Ačkoliv bychom byli nejraději zaplatili, bylo nám to přece nemožné, neboť jsme
byli nuceni pro válečné nebezpečenství celou zimu v Praze se zdržovati a nic jsme nevydělali. Za naší
nepřítomnosti strhali nám sedláci i jiní lidé naše domy a roznesli je, jsme úplně zničeni. Prosí tudíž
o odklad.
Po řeznících přišli měšťané se svými stížnostmi, že jsou jim židé na překážku. Již roku 1623
žalovali, že svými obchody, handlemi působí židé mnohdy fortelně na záhubu poddaných knížecích
a uvádí je lichvami do záhuby a že prodávají víno, které sami presují.
Ale podání proti židům se množí. Věc měla být vyřízena tímto výnosem, vydaným v knížecí
kanceláři 14. dubna 1641.
1) Co se předně stížností obce roudnické stran handle obilím židův roudnických týče, že by
na újmu dotčené obce handl obilím vésti měli, pokud obec roudnická, neb některý měštěnín tak
zásobný jest a v obilí obchod vésti chtějí, tedy se to židům roudnickým zapovídá a zamezí. Jestli pak
výšepsaná obec a měšťané s to býti nemohli, tedy aby židé z každého strychu obilí, které prodají nebo
koupí, zde do důchodu Jeho knížecí Milosti dáti a odvésti povinni byli, avšak kdyby který něco zamlčel
a spravedlivě co prodal, se nepřiznal, tehdy má býti pro to, co zamlčel, trestán.
12
2) Vaření mezi křesťany prodávati židům se zabraňuje, nýbrž toliko mezi sebou, avšak kdyby
křesťané toho tak se ujíti nechtěli a město bez provise zůstati by mělo, muselo by se to též židům
povoliti.
3) Koření, sukna, plátna, koně, to se židům prodávati a v tom handlovati povoluje, avšak aby
krom jarmarku a trhu na rynku svými krámy se nevykládali, nýbrž ve svých domích to prodávali.
4) Bílého a černého chleba aby moci neměli mezi křesťany, nýbrž mezi sebou prodávati, to
se jim skutečně zapovídá.
5) Židům žádných krav k užitku jejich v domích chovati a ani na pastvu honiti se nepovoluje,
leč právě to, co by na dvě neděle prodati mohli. Sice kdyby který žid přes dotčený čas přes užitek co
choval, ten má do důchodův Jeho knížecí Milosti, poněvadž ani žádných polí, ani žádných luk nemají
a z křesťanských polí, luk, vinic soukromě a tajně trávu sobě nositi dají a protože také od šafáře
omastky brávali a nyní toho opomíjí, z každého vola 1 rýnský zl., každé krávy 40 rýnských, z každého
telete 40 krej., z každé ovce 6 krejcarů mají povinnost dáti.
6) Stran handle solního, ten aby zase obec vyzdvihnouti hleděla a židům ho nenechávala, sice
Jeho knížecí Milost ráčí příčinu vzíti s ním jináče disponovati.
7) Co se pak stížností proti židům týče, že by na újmu privilegií řezníků roudnických dobytky
bili a masa, komu se jim líbí, prodávati dotýče, když dotčení řezníci, ti kteří ještě před rukami jsou
na zámku roudnickém pod dostatečně vyměřenou pokutou připoví, že město Roudnice den ode dne
všelikým masem bez nedostatku aprovizovati, je v slušném trhu dávati, aby platy k chrámu božímu dle
jejich privilegií náležitě odvozovati chtějí, tehdy mají též při tom chráněni býti a židům kromě v určitý
čas, totiž v postě však s povolením a vědomím vrchnosti, když se nejprve buď při Jeho knížecí Milosti,
aneb při hejtmanu ohlásí a jim k tomu povoleno bude, aby nic nebili, zapovězeno býti. Nebo nestalo-li
by se toho a nějaký nedostatek v mase při městě se vynašel, musilo by se tomu, kdož by to obsáhnouti
mohl, povoliti.
8) A tak, co se tuto nadpisuje, bude povinen roudnický hejtman jak obci, tak židům
roudnickým tyto artikule přednésti a nad jedněmi i druhými ochrannou ruku držeti a žádnému z nich,
co by naproti dobrému řádu čelilo, činiti nedovolí.
Tento výnos neuspokojil však ani jedné, ani druhé strany a židé usilovali, seč mohli, aby
dosáhli více svobody v obchodě. Kněžna Johana, která skutečně sama tehdy vše zkoumala, byla žena
velmi spravedlivá a nechtěla židům život zbytečně ztrpčovati, proto dosáhli židé od ní důležité výsady,
která jim velice prospěla. Zní takto:
Podle vlastní milostivé vůle Její Milosti Osvícené kněžny a paní, paní Johany z Boží Milosti
kněžny z Lobkovic, knížecí hraběnky z Pernštejna, paní na Holešově, Chlumci, Roudnici n. L., rozené
hraběnky ze Žlunic.
Dává se povolení skrze mě nížepodepsaného léta 1644 v den sv. Havla opata, aby celé obci
židovské v městě Roudnici n. L. bydlící, aby podle této milostivé vůle Její knížecí Milosti obyčejné
a starodávné své handle a obchody buď v městě, skrze město, též přes pole bez překážky jednoho
každého z lidí poddaných Jeho knížecí Milosti jak domácích, tak přespolních provozovati, kupovati
i prodávati mohli a toliko sousedům roudnickým, též jiným křesťanům laduňku obilí, šenku vína
na straně zanechali a do něho se nevtírali. Za kteréžto milostivé povolení a propuštění akcízy celá
obec židovská společně i jeden každý, obzvláště po všechny časy bytu svého v městě Roudnici
dobrovolně a beze všech výmluv do důchodu Jeho knížecí Milosti roudnického každoročně na dva
termíny 400 sta zlatých rýnských, počítajíc každý zlatý rýnský 60 krejcarů, totiž o sv. Jiří a o sv. Havlu
odvozovati.
Podle vlastní naší milostivé vůle žádný, buď kdo buď nahoře psaný plat zvětšovati nesmí a více
na nich žádati nesmíme po všechny časy a dny. Actum na zámku Roudnici n. L.
L.S.
Podpisy
Touto výsadou dosáhli židé volnosti, ale nemohli ji příliš využíti, neboť v celém okolí
roudnickém bylo mnoho bídy a lidé nic neprodávali, nic nekupovali a židé těžko sháněli 400 zlatých
ročního platu pro svou milostivou (bez uvozovek) vrchnost. Obchody neuživily jich a mnozí záviděli
13
řemeslníkům, kteří měli lehčí živobytí. Žid Lebl provdal také s radostí svou dceru za krejčího, který
začal v Roudnici svou živnost provozovati. Ale cech krejčovský nepřijal ho do svého sboru
a pronásledoval ho, jak mohl. Jeho tchán podal stížnost Městskému úřadu, ale krejčí také nelenili
a žádali o potvrzení svého privilegia z roku 1589, jež zní:
Já, Mikuláš Kutulínský z Kutulína, hejtman panství roudnického, známo činím tímto listem
všem rychtářům a konšelům z vesnic pod správou mou k panství roudnickému přináležejícímu, že jsou
předstoupili přede mne starší a mistři poctivého řemesla cechu krejčovského z města Roudnice, zprávu
mi dávajíce, kterak jsou nejednou, ale několikráte skrze suplikování k Jeho Milosti správci a vladaři
slavného dmu Rožmberského, rytíři tovaryšstva sv. Rouna, císaře římského tajné radě a nejvyššímu
panu purkrabí pražskému, Pánu milostivému, žádajíce, aby Jeho Milost to zlé a neřádné, kteréž jim při
živnostech řemeslu jejich skrze nepořádné bez cechu, jež slovou stolíři, kteří pak po vsech jdou
a takové řemeslo, jemuž se dobře nevyučivše provozují, k nemalé, ale veliké újmě, jest přetrhnouti,
poručiti ráčil. Což při každém soudu se o tom všem v známost uvozuje a zapovídá, ale že se toho
neumenšiti nechce, ale čím dál tím více takovým stolířům v tom průchod se dává jménem a na místě
Její Milosti, pána našeho všem rychtářům a konšelům i jednomu každému k správě mé přináležejícímu
poroučím, aby takových stolířův při sobě žádný nepřechovával, ale jiným fedrovati jich žádným
způsobem nedopouštěl pod pokutou na to vyměřenou. A k tomu i skutečným trestáním... takový stolíř
každý od nich starších i jiných mistrův podle vyměření řemesla jejich trestán býti má.
Přitrefilo-li by se pak, že by někteří z takových stolířů, aneb sousedů, u nichž by od nich
postižen byl, jim se, ale vyzdvižen nebyl, provovili, všem rychtářům a konšelům na místě Jeho Milosti
páně, když by na vás to vzneseno bylo, abyste jim v tom byli pomocni, aby takový neposlušný
a nepořádný k trestání byl přiveden, pod skutečným trestáním poroučím. Však i ve vesnicích někteří,
kteří by cech a pořádek s mistry roudnickými měli, při tom všem, jako i tito mistři a starší zůstaveni
býti mají. Pro lepší toho jistotu a důvěření pečeť svou vlastní k tomuto listu přitisknouti jsme dali,
avšak sobě i budoucím svým beze škody.
Stalo se na zámku roudnickém za starších toho času
Jiříka Charváta
Jakuba Postřihovače
Vojtěcha Přestavlkského
ve středu v den sv. Mikuláše, léta 1589, patnáctistého osmdesátého devátého.
L.S.
Mikuláš Kutulínský z Kutulína
Ve svém přípise praví krejčí, že byl již dvakráte Leblův zeť při „stolířování“ dopaden
a potrestán, což hodnověrnými lidmi dokázati mohou. Neboť kdyby se nám od stolířův a obzvláště
od židů překážky dály, tak bychom mi ubozí lidé po vystálých neřestech posavad velikou kontribucí
postižení, obstáti a řemeslem svým se živiti nemohli.
Po krejčích následoval Oldřich Schwieger, jirchář a soused roudnický a prosí knížete
o ochranu ve svém řemesle, ve kterém velice trpí zdejšími židy. Řemeslo provozuje za velkých obtíží,
neboť nejsou v Roudnici valchy a on musí obtížně kůže donášeti do Lounek. Židé však sjednávají
si tovaryše, dávají kůže vydělávati a prodávají je na trhu i na výsadním jarmarce. Budiž jim to
zabráněno. Nenamítá ovšem ničeho proti tomu, když prodávají hotové oděvy z kůže, neboť to bývalo
tak vždycky, ale aby dávali kůže vydělávati, je nové, neslýchané.
Očekává proto milostivou resoluci. Nevím, jak pochodil, ale my vidíme zde jasně, jak bylo
těžké pro žida uplatniti se jako řemeslník, když měl cech právo nepřijmouti ho a znemožniti mu
vykonávání řemesla. Nejlépe pochodili ještě při řeznictví, kde jim byly nápomocny náboženské
předpisy, které byly i křesťany úplně respektovány a částečně při pekařství, směli chléb péci a židům
prodávati.
Z přečtených žalob, stížností a udání roudnických občanů na židy, jichž jsem zde jen několik
málo otiskl, mám dojem, že roudničtí občané nebyli zlí a nesnášenliví, ale žili sami ve velké nouzi,
kterou zavinila dlouholetá válka, proto žárlili na židy. Nemáme s nimi menšího soucitu, nežli
s pronásledovanými svými předky a věřím jim, že pravdu děli, když prosili o pomoc, „abychom my
14
ubozí a k veliké záhubě přivedení lidé, dále dle vůle Boží a manželkami a dítkami svými živiti
se mohli.“
Poznali jsme také, že se nikdo nevyrovnal židům v pilnosti a že se spokojili židé
nejskromnějším výdělkem a prodávali za nejlacinější ceny, proto prospívali svým spoluobčanům, jichž
největšími vykořisťovateli byli jejich vlastní souvěrci.
Roudničtí židé po třicetileté válce.
Roudničtí rabíni
Vestfálský mír, který přinesl rozhárané, zchudlé, vylidněné Evropě po třiceti letech válečných
konečně klid zbraní, jevil všude blahodárný účinek. Vojíni odložili opět krvavý meč, svlékali vojenský
kabát a pod ním odložili zbytky vojenských zvyků a mravů a vraceli se opět k svému občanskému
povolání, rozmnožujíce řady pilných zemědělců, zručných řemeslníků. Každý chápal se s radostí své
práce, neboť doufal, že bude sklízeti plody svého úsilí.
Tento požehnaný účinek míru byl patrný také v roudnickém ghetu. Někteří lidé prchli za války
z Roudnice, která ležíc na hlavní silnici mezi Prahou a Saskem, vojenskými „durchcuky“ velice často
byla postižena a hledali útočiště v Praze i jinde. Nyní vrátili se opět zpět, uváděli do pořádku své
zpustlé domy, z nichž se jim za jejich nepřítomnosti ztratily části nábytku, ba i trámy a kameny
a navazovali zase obchodní styky s obyvatelstvem městským a venkovským.
Již po dvou letech, tedy roku 1650, rozhodli se roudničtí židé, že si povolají rabína, který by
bděl nad jejich náboženstvím, který by řídil jejich bohoslužbu, vykonával oddavky a byl jim soudcem,
aby nemusili se obraceti s každou maličkostí na knížecí úředníky, u nichž nepochodili vždy dobře. Ale
o své vůli nemohli ta učiniti, a proto podali uctivou žádost ke knížecí Milosti a poukazují v této
na okolnost, že mívali vždycky starého rabína a že by ho byli rádi drželi i za války, ale nemohli nikoho
dostati, neboť žádný se k nim neodvážil.
Oznamují zároveň, že si již vyhlédli Bernarda Lewita, který je z manželského lože, bohabojný,
zbožný, velice učený a židovských kněh znalý a který chce za velice skromný plat s nimi žíti, zvolili
si ho na dva roky.
Kníže Václav Lobkovic nebyl právě přítomen, a proto poslal knížecí hejtman žádost za ním
s příznivým doporučením.
Píše takto:
Já, níže podepsaný oznamuji a pravdivě dosvědčuji, že jsem toho dobře vědom a také
od jiných předešlých oficírů a sousedův města Roudnice starších zprávu jistou sobě danou mám, že
jsou židé roudničtí zde vždy předešle od mnoha let svého rabína, ke kterému jsou ve všech věcech
svých, potřebách i nedorozuměních utíkali se, stále mívali… A poněvadž velmi potřebné a užitečné jest
židům roudnickým, aby taková osoba přední zase jako prve zde nařízena a od nich přijata byla a to
předně pro snadnější a přísnější jich v nedorozumění jejich pomožení. Z druhé po ujetí zbytečných
outrat, neb mnozí anobrž téměř všichni pro nemožnost a chudobu svou, nemohouce pro dalekost
cesty a jiné nepříležitosti peníze na outraty a soudy si opatřiti… i o svou spravedlnost nevinně
přicházejí a utrhováni bejvají. Za třetí: pro přísnější a snadnější vybírání akcízů a jiných dluhův, Jeho
knížecí Milosti povinných, neb majíce nad sebou osobu vyšší, jim představenou, tím poslušněji bez
obtěžování jich arestem takové dluhy vybírány a tu, kdy náleží, odvazovány býti mohou a budou.
A tak i pro mnohé jinší podstatné příčiny a zastání, obzvláště chudších, jest zapotřebí jim,
židům takové osoby. Z té příčiny slušné jest, aby dotčení židé roudničtí při tom co prve bývalo,
zůstaveni a chráněni byli. Za kteréž já se přimlouvám, aby toho od nich zase zvoleného rabína vzíti jim
zabráněno nebylo.
Na zámku Roudnici, 18. octobris léta 1650.
15
S volbou Bernarda Lewita nebyli však všichni roudničtí židé spokojeni a podali rekurs
ke knížeti. Uvádějí v tomto, že jest zvolený kandidát podle úsudku vrchního rabína pražského příliš
mladý, nezkušený, neboť dosud nikde nepůsobil a nedosti zdatný. Nečiní však námitek pouze proti
jeho osobě, nýbrž také proti podmínkám, za kterých byl přijat, a nechtějí připustiti, aby si směl zříditi
talmudickou školu, která přiláká chudé studenty, kteří budou žádati stravu od členů obce. Neschvalují
také podmínky přijetí, že nesmějí proti jeho rozsudku rekvírovati k vrchnímu rabínu pražskému.
Tento rekurs neměl však účinku a Bernard Lewit nastoupil svůj úřad v Roudnici, honorovaný
60 zlatými ročně. Jak se líbil roudnickým židům, to nevím, ale z okolnosti, že odešel, jakmile vypršelo
jeho dvouletí lze souditi, že se mu v Roudnici valně nevedlo. Po něm přišel Šimon Jeiteles, po tomto
Aron Neustadt a jiní a jiní.
Volby těchto rabínů neděly se vždy klidně, mezi židy roudnickými vznikaly často hádky při
těchto příležitostech, z toho pak soudy, kterými byli knížecí úředníci obtěžováni. Aby se předešlo
tomu, byl vydán roku 1663 knížecí kanceláří zvláštní řád, obsahující tato ustanovení:
1) Povoláním nového rabína nesmějí obci vzejít výdaje, přesahující 3 kopy grošů.
2) Ani nynější, ani budoucí rabín nesmí žádati více, nežli 60 zlatých ročního platu.
3) Nově zvolený rabín složí 100 rýnských zálohy, že neopustí během jednoho roku své místo,
jinak propadne jeho záloha polovinou knížecímu důchodu a polovinou židovské obci.
4) Nesmí býti v době svého přijetí s nikým v obci ve stavu příbuzenském.
5) Souditi má podle židovského práva a obřadu, ale nesmí nikdy knížecí zájmy zatajiti nebo
potlačiti, nýbrž má vše oznamovati knížecímu hejtmanovi, jinak by zatížil své svědomí a mohl by býti
potrestán těžkou pokutou.
6) Kdo myslí, že se mu stala rozsudkem rabínovým škoda, či křivda, může podati rekurs ke
knížecím úředníkům, kteří mu rádi dopomohou k právu a spravedlnosti. Ale odvolá-li se jen ze svévole,
nebo aby provokoval, bude potrestán částkou, o kterou se soudí, jedná-li se však o čest, zaplatí
20 rýnských pokuty.
7) Rabínům se dovoluje obchodovati, ale koupená zboží smí pouze domácím židům prodati.
8) Obchoduje-li samostatně, nemusí platiti do obecní pokladny obvyklé 3 krejcary zlatého,
obchoduje-li však společně a někým jiným, musí je odváděti.
9) Spolčí-li se s někým, ježto se přece nemůže jako rabín obchodu věnovati, pak si nesmí
jednoho z nich vybrati za stálého společníka, nýbrž musí se spokojiti s jedním po druhém a k prvnímu
nesmí se navrátiti, pokud by nebyl po řadě se všemi spolčen. Například on koupí společně s někým
plátno: když jest toto vyprodáno, nesmí již společně s ním jiné zboží zakoupiti, nýbrž musí poskytnouti
druhé místo a příležitost k výdělku, aby si nemohl nikdo stěžovati, že mu byla znemožněna rabínem
výživa.
To jsou kondice, které se rabínu poskytují. Volba jeho má se konati dosud obvyklým
způsobem. Jeho povinností jest, aby byl přítomen při rozvrhování daní na členy obce a bděl nad tím,
aby se nedálo žádné bezpráví, všichni podle svých poměrů stejnoměrně aby byli zdaněni, aby mohl
druh vedle druha žíti, on nalezne knížecí ochranu, kdyby mu vzešlo z vykonávání této povinnosti
nějaké příkoří nebo nepřátelství. Kdyby se opovážil některý žid proti tomuto řádu, který byl jim všem
přečten a jimi schválen reptati, zaplatí 10 rýnských pokuty knížecímu důchodu. Tolikéž zaplatí, kdo by
u cizích úřadů hledal své právo.
Není možno dnes zjistiti, zda byl tento řád zpracován za součinnosti a dohody obce a rabína,
anebo zda byl vypracován pouze knížecími úředníky. V něm udílí se roudnickému rabínu právo
obchodovati, ježto nemohl i při největší skromnosti a šetrnosti vyjíti s platem, kterého se jim
dostávalo, ale toto právo bylo pro něho přímo bezprávím, ježto bylo vázáno podmínkou, že se musí
k obchodu spojovati se všemi židy po řadě, tedy i s těmi, ke kterým by neměl důvěry. Naštěstí se nám
zachovaly některé stesky.
Ze všech rabínů, kteří se tehdy v Roudnici vystřídali (jména všech se nám nezachovala), těšil
se největší oblibě Aron Neustadt a vydržel také řadu let: byl ode všech respektován a s jeho rozsudky
byli vždycky všichni spokojeni. Za jeho působnosti byl vydán citovaný řád, ale nikdo ničeho nenamítal,
že se jím Aron Neustadt neřídí a že obchoduje výhradně s Abrahamem Salusem.
16
Roudnickým sloužilo také ke cti, že byl roku 1669 povolán do Prahy za vrchního prädikanta
a ujednali s ním, že bude za odměnu 20 zlatých ročně spravovati z Prahy roudnický rabinát a že tam
bude dvakrát ročně dojížděti. Ale již po půl roce nařídila vrchnost (pan hejtman Plecký), že si musí
do osmi dnů roudničtí židé povolati rabína, který by stále v Roudnici sídlil, jinak zaplatí 100 rýnských
pokuty. Na radu roudnického žida Samka Budína povolali si mladého zámožného Efrajima Redische,
kterému vyměřili plat 30 zlatých ročně s nárokem na tři studenty (jichž roční výživné stálo
na 80 rýnských) a na obchod. Ale v knížecí kanceláři nahlédli, že jest tento ujednaný plat příliš
nepatrný a nařídili, třebaže židé lamentovali, zvýšení o 10 zlatých, později dostával dokonce
45 zlatých ročně. Ale židé byli s ním nespokojeni a musili prý zase s každou maličkostí molesírovati
vrchnost. Ale i on byl nespokojen a podal ke knížeti tuto žádost:
K Vaší Milosti s tímto poníženým spisem se ucházím z té příčiny, že jsouce nařízeno od pánů
kanclířův, aby židé roudničtí rabína sobě chovati mohli, kterémužto pro výživu jeho služby 60 zlatých
rýnských nařízeno jest. Jsouce pak já od obce židovské toliko na 45 zlatých ročně projednán a nemoha
se tímto platem vyživiti, oblíbil jsem sobě jednu osobu, které do handle své peníze dám, tak aby on i já
se obživiti mohl.
Nyní pak starší židé naproti tomu se postavují a toho mi povoliti, abych s jedním handl ved
nechtějí, nýbrž abych toliko s jednou osobou jeden měsíc handl vedl, kdyby tak býti mělo, oni by mě
tak ještě o mé peníze, kdyby mi za každým dluh zůstal, připraviti chtěli.
V kteréžto příčině k vaší Milosti se ucházejíce, poníženě prositi nepřestávám, že mi dekret
na to Milostivý vydati ráčí, abych já s tím, s kým se mi líbí, handl vésti mohl.
S tím zůstávám
poslušný rabín roudnický.
Ale odpověď od knížete dlouho nepřicházela a netrpělivý rabín podal novou žádost,
adresovanou Vilému Hendrichu Odkolkovi.
Zní takto:
Poníženě Vaši Milost skrze tento memoriál zaneprázdňovati jsem se osmělil, za milostivé
odpuštění žádám a přednáším, že již předešle ponížený spis stran mého obživení jsem podal, jsouce já,
za rabína postaven za malý plat, jakž již Vaše Milost dobře povědomost o tom má, jsem žádostiv toho,
pokudž možná věc jest.
Nemohouc já sám osobně obchod provozovati, nevědouce já o tom, nežli jsem se sem
za rabína dostal, také starší židé mě to do mého listu nenapsali, abych po pořádku nebo posloupnosti
s jedním každým čas a po vyjití toho času s druhým handl začíti měl, což způsobné není, neboť mnozí
židé nejisti jsou, a kdybych já měl s nimi handl provozovati, mé vlastní peníze s těžkostí od nich bych
dobývati musil, neb již začátek handle s některými jsem měl, až posavad od nich co mi restírují,
dostati nemohu, žádný taky předešlý rabín toho nečinil, tak smýšlí mne jsouce já horší nežli jiní, mně
taky to pasírováno býti může i nýbrž tovaryši jistého jednoho, a kterým bych sám osobně
v tovaryšstvu byl a přes to se 6 nebo 7 osobami židovskými handlovati žádám tak, aby jinší židé skrze
osobu mou podobně svůj handl a živnost měli, provozovati chci tak, abych ňáký malý užitek ku pomoci
mého vychování v tom poznati mohl.
Neukládajíce Vaší Milosti, že mně milostivé povolení, jak tato moje žádost jest, mně se dáti
ráčí, se poníženě důvěřuji. S tím potěšitelnou a účinlivou resoluci od Vaší Milosti očekávajíce
a k ochraně Boží poručena činím, zůstávám Vaší Milosti každého času poslušný.
Efrajim, rabín.
Avšak ani na tuto úpěnlivou prosbu nedostal žádného vyřízení, a proto podal novou žádost,
ve které opakuje jinými slovy totéž. Jen závěr této žádosti je zajímavý, proto budiž zde doslova
uveden:
...poněvadž za rabína jejich zvolen jsem, aby mi od Vaší Milosti milostivý dekret vydán byl, aby
mne týž židovstvo, jak náležitě věc jest, za rabína měli a co mezi nimi se sbíhá k srovnání ke mně
se ucházeli, tak aby z dalších a daremných zaneprázdnění jak Vaší Milosti též i jinších pánů oficírův
sejíti a pokojiti mohlo. Že mi od Vaší Milosti to plnou mocí, abych já je rovnati a pokojiti měl moc,
17
vydáno bude, žádám a vedle téhož, kdo by jakého termínu držeti a plniti nechtěl, toho abych náležitě
moci potrestati mohl. Neb každý mluví, co chce, a plampá, když už činiti jest, co musí býti. A tak já
za nic mezi nimi vážen nejsem...
Jan naivní byl tento mladý rabín, když nemohl pochopiti, že mají židé větší respekt
před posledním zámeckým písařem, nežli před ním, který znal všechny paragrafy Šulchan aruchy
a všecky talmudické kontroversy. I chtěl si rázným vystupováním respekt vynutiti a podal žádost,
ve které žádal, aby do výboru obce a za starší směli býti voleni pouze členové, kteří nejsou spolu
ve svazku příbuzenském, praví: ...zprávu činím, z jaké příčiny mezi židovskou obcí různice pochází, že
mnoho přátelstva jest, ti při sobě drží a skrze to jinší, který přátel nemá, na zkázu přijde…
Docílil skutečně, že byl vydán zvláštní volební řád, o němž se ještě zmíním, ale poštval
si na sebe dvě třetiny obce a měl jen velmi málo přátel. Věc došla tak daleko, že byli všichni židé
roudničtí pozváni na zámek, aby vypovídali, co mají proti rabínovi. Jedni ho viní ze stranickosti, jiní, že
nikomu k právu nedopomůže, jiní si přejí, aby si žádných studentů nechoval, jiní míní, že jest fortelně
přijat. Jindřich Karlín míní, že by bylo nejlepší, kdyby nemuseli žádného rabína držeti „pro chudobu
velikou“. Abraham Israel doznává, že nikdá co činiti s rabínem neměl. Joachim Samuel prohlašuje, že
dosti, když pět osob na rabína žaluje. Izák Bidlitz tvrdí, že jest rabín s Budinem ve všem. Vlivem
zámeckých úředníků došlo konečně ke smíru a shodě a židé se zavázali, že budou rabína respektovati,
kdo by však proti němu nepřátelsky vystupoval, měl býti potrestán vězením a 20 zlatými pokuty.
Tato dohoda byla sjednána 10. března 1670 a byla podepsána bývalými odpůrci (38)
a 19 bývalými přáteli rabína. Ale již v příštím roce vznikly nové neshody, zaviněné primasem Feitlem,
ale tentokráte se postavila celá obec za rabína a klid byl hned sjednán. Ale v červnu tohoto roku
se snesla nová bouře nad jeho hlavou a způsobila jemu i primátorovi Abrahamu Salusovi a staršímu
Davidu Mšenskému veliké trampoty. 14. června tohoto roku děla se totiž za předsednictví těchto tří
nová repatrice, a poněvadž se nezachovali ve všem podle policejního řádu z roku 1667, byli tito tři
odsouzeni k pokutě 600 zlatých, která měla býti do týdne složena, a kdyby se tak nestalo, měla být
zdvojnásobena. Poněvadž nezaplatili, bylo jim veškeré zboží, jímž obchodovali, zabaveno a na zámek
odvezeno. Ve svém zoufalství poslali zmínění své ženy na Nové město, kde se právě zdržovala
vévodkyně roudnická a docílili svými úpěnlivými prosbami a vlivem novoměstského žida Mayera, že
jim vbylo zabavené zboží vráceno a že byla pokuta rozvržena na 18 židů. Mimo to byl pokutován
primátor Jakub Feitl, poněvadž nazval rabína veřejně stranickým 50 zlatými.
Ale pokuty nebyly židy opět zaplaceny, a proto bylo 20. března 1672 uvrženo 12 židů
do vězení a bylo s nimi v tomto velice nemilosrdně nakládáno, dostávali pouze vodu a chléb a někteří
z nich se ve vězení také roznemohli, nikdo z jejich příbuzných jich nesměl navštíviti. Jakub Feitl uprchl,
aby ušel vězení, do Mikulášova na Moravě a zdržoval se tam po 36 týdnů. Odtud posílal prosbu
za prosbou vévodovi do Vídně. To činily i ženy uvězněných a prosily, aby záležitost byla ještě jednou
projednána a aby byli pouze skuteční viníci potrestáni. Z těchto žádostí se dovídáme, že měl Abraham
Salus dvakrát více jmění, nežli celá obec dohromady. Také zámecký hejtman vinil rabína
ze stranickosti a vyvěsil v synagoze výnos, jímž se rabínovi zakazuje souditi ty, kteří náležejí ke druhé
straně. V jednom dobrozdání čteme, že by měli být rabín s Abrahamem Salusem a Davidem
Mšenským potrestáni ještě pokutou 300 zlatých, za které by se pak mohlo několik krásných koní
koupiti, poněvadž vévodkyni nesprávně informovali. Také novoměstský žid, který se dal za jejich
nástroj zneužíti, měl by býti potrestán. Hejtman dal dokonce knížeti na uváženou, zda neměl býti
rabín svého místa zbaven. Jak tento proces dopadl, nedovídáme se z aktů v roudnickém archivu.
Pravděpodobně dosáhli židé nějaké slevy a zaplatili zbytek pokuty.
Rabín Efrajim Redisch v Roudnici ovšem nezůstal, dokončiv svou obchodní činnost,
odstěhoval se do Prahy. Kdo byl jeho bezprostředním zástupcem, nevíme. Roku 1678 žádal primátor
Abraham Salus, aby byl jeho kvalifikovaný a učený syn Marek na rok za roudnického rabína potvrzen,
„aby mu to k lepšímu místu dopomohlo“. Spokojí se s 20 zlatými ročního platu. Ač to odporovalo
řádu pro rabíny, vydaném roku 1663, dosáhl toho s podmínkou, že složí 100 zlatých zálohy a přísahu,
jež měla toto znění:
Já, Marek Salus, rabín roudnických židů přísahám při Bohu všemohoucím, jenž stvořil nebe
i zemi, lupení a trávu a všechny bytosti a při desateru přikázání, které dal svým věrným služebníkem
18
Mojžíšem na hoře Sinajské, že chci bez ohledu na vlastní užitek nebo škodu vysoce osvícenému,
urozenému knížeti a pánu, panu Ferdinandovi, vévodovi slezskému na Saganu a vládci domu
Lobkovického, pokněžnému hraběti na Perštýně, pánu na Chlumci a na Roudnici nad Labem, našemu
nejmilostivějšímu knížeti a pánu věren býti, že jeho zájem nezamlčím a nezakryji, že chci býti jemu na
prospěch a ne ke škodě a také vůči obci a komukoliv spravedlnosti podle našich zákonů a obyčejů dáti
a nestranně souditi, bez ohledu na přátelství, ať jde o chudého nebo bohatého a že chci především
nám milostivě uděleného řádu policejního býti poslušen a podle něho žíti. Tak mi pomáhej Bůh!
Amen!
7. července 1679 o 11. hodině dopoledne dostal se mladý Marek Salus v průvodu starších
obce židovské na zámek a složil uvedenou přísahu do rukou inspektora Jiřího Loybla a hejtmana
Antonína Pitula, tím se ujal svého úřadu a zastával jej po dva roky, jeho žádost o další setrvání
v úřadě byla roku 1681 zamítnuta. Tehdy řádil v Čechách mor, a třebaže byla jím Roudnice dlouho
ušetřena, nesměli přece židé z města vycházeti, proto byla u nich velká bída. Na to i vrchnost brala
zřetel a dovolila židům velkomyslně, že nemusí po dva roky žádného rabína držeti. Markovi Salusovi
měla být jeho záloha vrácena, zjistí-li se, že se ničím neprovinil. Při této příležitosti byl jeho otec
Abraham Salus potrestán 50 rýnskými, jež měly býti do 24 hodin složeny, že se vzepřel ustanovení,
jímž se zakazovalo vycházeti do vesnic, mimo to ztratil 9 kamenů vlny, které do města vypravil, a bylo
mu uloženo 72 zlatých pokuty.
Roku 1704 byl potvrzen Šimon Jakub Wedeles opět na rok za rabína roudnického. Když roku
1704 zažádal o pětné potvrzení na několik let, bylo na něm žádáno, aby složil přísahu a kauci
150 zlatých tak, jak to učinil své doby Marek Salus. Na to odpovídá, že to není nikde na světě zvykem,
aby skládal rabín kauci, vždyť není ve skutečnosti soudcem a rozhoduje jen podle židovských
ceremonií. Žádný z předešlých rabínů, Šimon Jajtelem, Aron Neustadt, Efrajim Redisch, Mantl Fanta,
Abraham Brot kauci nesložili, jedině Marek Salus, který měl zde rodiče a byl s půlí obce sešvagřen. On
však nebyl při svém příchodu před šesti lety s nikým spřízněn a není dosud, i přísaha, kterou skládá,
jest pro něho potupou.
Za svého úřadování v Roudnici zažil také ledacos nepříjemného. Půjčil 50 zlatých Seligu
Lewitu Auschovi a jeho manželka Ester a ti se mu zavázali, že mu budou spláceti jeden zlatý týdně,
dali mu v zástavu svá chrámová sedadla. Ale po léta neplatili nic a mimo to dali tatáž sedadla
v zástavu Kaufmanovi Katzovi, který jim půjčil 115 zlatých. O tuto zástavu vznikl tedy spor mezi
rabínem a Kaufmanem Katzem. Aby uhájil své právo, napsal Kaufman Katz ve svém podání na rabína
vše nejhorší. Praví: Jest pravda, že má rabín v rukou štar (úpis) znějící na 50 zlatých ze dne
25. července 1700, v němž mu Auscha upisuje svůj dům v ceně 700 zlatých a svá sedadla, ale jiná jest
otázka, jaký je to dluh, když se sem chtěl rabín dostati, daroval asi 7 lidem z patnáctičlenného
představenstva a sice Šaje Izraelovi, Lipmanu Töplicovi, Seligu Auschovi, Mendlu Lazarusovi, Bernardu
Perucovi a ještě dvěma po 20 až 30 zlatých, ale později se obával, že by se snad přece tito mohli
jednou proti němu vzepříti, proto jim nabídl ještě nějakou částku a žádal dlužní úpis i na to, co jim
jako zpropitné daroval, ale vyjednal si ústně, že vymáhati bude jen druhou částku. Mnozí prohlédli
jeho úmysl a nepřijali od něho ničeho, leda Selig Auscha, který potřeboval peníze jako slepý oko.
Důkazem toho jest, že neupomínal po 11 let Auschu a že tento nic nesplácel, ač to bylo ve štaru
ujednáno. Podezřívá rabína, že činí nároky na sedadla, jen aby je Auschovi opět vrátil. Rabín odmítl
všecka tato tvrzení jako lživá a dokázal svým kontraktem obci, že ničeho nikomu nedaroval,
na sedadla má plné právo, neboť jemu byla dříve v zástavu dána.
Týž rabín půjčil Israeli Buchbinderovi 50 zlatých rýnských, na to obdržel 25 zlatých zpět,
po vzájemném odúčtování zůstal mu Buchbinder 12 zlatých, 30 krejcarů dlužen a zdráhal se mu je
dáti, ježto mu dluhuje rabín za různé zboží 16 zlatých, 14 krejcarů, k čemuž se opět rabín nechce
znáti. Z účtu vyjímám:
2 loty hřebíčku po 7 grejcarech
14 krejcarů
1 lot květu
20 krejcarů
2 citrony pro 5 kr.
10 krejcarů
kus nití
18 krejcarů
½ lotu zázvoru
18 krejcarů
19
soudeček hořčice
12 krejcarů
½ lotu mandlí
7 krejcarů
cestovné do Prahy
21 krejcarů
1 pomeranč
9 krejcarů
Israeli Buchbinderovi bylo nařízeno od vrchnosti, aby přísahal v chrámě, že jeho zápisky
v knize jsou správné. Co se zástavy u rabína týče, má býti o ní rozhodnuto ve zvláštním stání. Zatím
se obě strany pod pokutou 20 zlatých varují, aby si nespílaly navzájem.
Vážnější rozepři měl rabín Wedeles v lednu roku 1710 s obcí samotnou, která mu po řadu let
zůstávala dlužna služné, až konečně dosáhl dluh výše 440 zlatých. Nemoha po dobrém od obce peněz
dostati, žádal knížecí úřad za zprostředkování a týž dal v pátek odpoledne zapečetiti chrám, takže
se nemohla konati sobotní bohoslužba. Nyní byla obec nucena s rabínem vyjednávati a nabídla mu
ihned 30 zlatých, zbytek dluhu pak mu chtěla spláceti 1 zlatým týdně. Nemohli se však dohodnouti,
rabín žádal, aby mu nynější služné bylo řádně vypláceno, neboť pak by nebyla obec s placením nikdy
hotova. K tomu se však obec nechce odhodlati a její zástupcové lamentují: on nás chce vtisknouti
mezi dveře a veřeje a praví, nejsme vskutku s to jej zaopatřiti, městský soudce, který provozuje u nás
exekuce, může to nejlépe dokázati, jaká je u nás chudoba, že často nesebereme ani předmět v ceně
30 krejcarů. Aby snad nemyslil rabín, že jsme vzdorovití, nebo že ho chceme tupiti, může, dovolí-li
šlechta, bez platu v Roudnici zůstati, vždyť ho tak jako tak celý rok v Roudnici nepotřebujeme.
Nebude-li bez platu spokojen, pak prosíme, abychom se ho my, chudáci zbaviti mohli, při své návštěvě
oznámíme ještě jiné pádné důvody, proč bychom se ho rádi zbavili. Jinde poznamenávají: Co on
odvedl za svého dvanáctiletého pobytu zde k císařským knížecím kontribucím, za to by se nikdo ani
suchým chlebem neuživil a nenasytil a zato pocházejí všechny nepokoje od něho, ba i do sňatků
se míchá.
Jak tento zajímavý spor skončil, nemohl jsem bohužel zjistiti. S podobnou stížností obrátil
se v roce 1711 kantor Benjamin Wolf na vrchnost. Byl 22. dubna 1709 povolán za kantora
a hebrejského písaře do Roudnice z Hroznětína, kde po 13 let působil. Byl zvolen na 8 let a dostával
služného 2 zlaté týdně a volný byt a mimo to mu náležel výnos z košerování. Půjčil obci 400 zlatých,
ale dlužní úpis zněl na 600 zlatých na šest let, splatných v ročních splátkách. Do 9. ledna obdržel
99 zlatých. Tu slyšel, že má býti svého úřadu jako písař zbaven a jiný, zcela neschopný že má býti
dosazen. Odvolává se na smlouvu, na své schopnosti, na své zásluhy u obce, které půjčil peníze
v době bídy a na to, že měl pěkné a dobré místo, v němž byl ctěn a vážen a ze kterého byl sliby
vylákán, jak to dopisy může dokázati. Dosáhl, že byl znovu potvrzen pod podmínkou, že bude dle
židovských ceremonií žíti, policejní řád zachovávati a že se zdrží všech obchodů.
Nemýlím se asi, tvrdím-li, že si vypůjčila obec peníze od kantora, aby zaplatila rabína. Byla to
obec skutečně chudá a ukáži v příští kapitole, jak byla vysávána od vrchnosti, která jí ukládala pokutu
za pokutou. Se závistí vypravovali si roudničtí židé o židech boleslavských a kolínských, kteří odváděli
pouze císařské kontribuce, kdežto oni musili odvádět ročně mnoho set těžce vydělaných peněz
do knížecího důchodu. Za co? Vždyť byli pouze dojnými kravičkami. Chudoba z nich vychovala lidi
malicherné, hašteřivé a závistivé. Velikého bezpráví bychom se dopustili, kdybychom je příliš přísně
soudili.
Poznamenávám ještě, že židé korespondovali se šlechtou a šlechta s nimi před třicetiletou
válkou a za ní výhradně česky. V letech šedesátých nalézáme již polovinu korespondence německé
a po roce 1670 jest již česká žádost výjimka. Ale právě tak bylo i v korespondenci šlechty s měšťany
i mimo gheto a křesťané jí podléhali právě tak jako židé.
Roudničtí židé po třicetileté válce.
Čechy byly z veliké části jevištěm hrozné války třicetileté, jejich blahobyt byl jí úplně zničen,
přemnohá města byla vypálena, četné vesnice zmizely beze stopy, jako by je země pohltila. Kdo
si dovede dnes představiti útrapy a svízele ubohých obyvatel této krásné země, kteří trpěli vojskem
20
jak cizím, tak i domácím, vlastní vládou, která uvalovala na ně příliš těžká břemena válečná a konečně
bídou, která se všude rozhostila.
Veliká byla proto touha všech po míru a nevylíčitelná radost měšťanů i vesničanů,
obchodníků i řemeslníků, když byl konečně mírem vestfálským zjednán mír a klid a lidé mohli opět
pomýšleti na lepší, šťastnější budoucnost.
Následky třiceti válečných let byly úžasné a jevily se všude, židé však byli nejkrutěji postiženi,
neboť obchod, který byl jejich pluhem, vázl úplně za války pro nejistotu a po válce pro naprostou
chudobu. Měšťané viděli v židech, třebaže byli tito ještě chudší nežli oni, své konkurenty, kteří jim
život stěžují a žalovali ustavičně na ně. Píši zde jen o Roudnici, ale právě tak tomu bylo všude!
V níže podepsaných artikulích židé v Roudnici bydlící sousedům v živnostech na překážku
jsou:
1) V handli obilím, který přední živnost městská jest, v témž handli židé prvotně handlovali, žádné
moci sobě dány neměli, nyní pak svobodně obilí skupují, od lidí v dluzích berou a takové, jak zde
v městě, tak i do jinších přespolních měst a vesnic prodávají.
2) Vína skupují od lidí, v dluzích berou a takové v městě zase svobodně šenkují a prodávají.
3) V tunním zboží, v kterým prvotně obec svůj handl měla, nyní též takové tuny zboží svobodně skupují
a prodávají.
4) V městě mimo čtvrteční trhové dni nemajíce než toliko v svý židovský ulici všelijakých kramářských
věcí prodávati, nyní svobodně v městě každodenně prodávají.
5) Dobytka hovězího nemajíce prvotně svobody chovati, nýbrž mlíčný dvůr ze dvorův Vaší Osvícené
Milosti brávali, nyní po mnoha kusích dobytka v domích chovají a takový dobytek s ublížením
sousedův posílajíce čeleď svou luka a dědiny na škodu vychovávají.
6) Řemeslníkům, totiž řezníkům, pekařům, soukeníkům i jiným všem v jejich řemesle k veliké překážce
jsou a netoliko zde v městě židé bydlící toho se dopouštějí, nýbrž i přespolní židé z rozličných měst zde
se zdržují a přicházející takových věcí se dopouštěti se neostýchají.
Toť malá ukázka žalob chudých měšťanů na chudé židy. O stížnostech řezníků, krejčí
a jirchářů jsem již pojednal. Zde se chci ještě zmíniti o útrapách lékaře, ranhojiče a do jisté míry
apatikáře Marka Mšenského. Byl to muž velice zasloužilý, a přemnozí občané mu vděčili své
uzdravení, ujímal se raněných vojínů, převazoval jejich rány a pečoval o jejich brzké vyléčení; kde
žádný jiný lékař nemohl pomoci, býval volán a mnohou zastaralou chorobu dovedl zapuditi;
i popálenou paní purkmistrovou vyléčil v krátké době, ale městský lazebník ho stále pronásledoval,
urážel, všemožné překážky mu působil, takže si ani svým životem nebyl jist a zrádného přepadnutí
se bál. Mšenský žaloval naň u purkmistra; lazebník byl potrestán, ale tento trest ho tím více dráždil
a Marek Mšenský musil prositi knížete o ochranu.
I tento případ ilustruje tehdejší poměry: každý, kdož myslil, že mu ztěžují židé výživu, stěžoval
si na ně, utiskoval je, a kdyby jich nebyla vrchnost chránila, nebyli by mohli židé obstáti. Ale vrchnost
jim nebyla něžnou milující matkou, nýbrž krutou, bezcitnou macechou a její silnou ruku pociťovali
stále; potřebovali ji a báli se jí.
Na důkaz toho uvádím malou episodu z oné doby. 25. dne měsíce května roku 1651 povolali
z rozkazu knížecího úředníci Arnošt Menges, reiter z Truklova, Tomáš Fiola, účetní, a Jan Karvinský,
sekretář, starší židy na zámek a žádali od nich odpověď na tyto otázky:
1) Kolik měli v Roudnici domů roku 1618?
2) Kolik osob se tehdy v městě zdržovalo?
3) Kolik osob nyní zde se zdržuje?
4) Kolik domů mají?
5) Kterak a jakým právem a titulem jich a od koho dosáhli a jak postoupně v kterém čase a z čího
povolení se od té doby sem nastěhovali?
6) Jaké handle a obchody vedou?
7) Jaké platy vrchnosti dávají a jaké povinnosti vykonávají?
8) Poznamenání osob od nejstaršího do nejmladšího obojího pohlaví nyní v Roudnici se nacházejících.
Odpověď měli dáti co nejrychleji a tak byli již příštího dne předvoláni, aby odpověděli
na otázky. Vypovídali takto:
21
K bodu 1. Až do roku 1618 obec naše židovská na tom místě, kdež nyní klášter panů patres
kapucínův vystavěn jest, domův 24 vystavěných měla.
K bodu 2. Hospodářův bylo 24 a podruhův 26 v jistotě.
K bodu 3. Nyní hospodářův nachází se 20, podruhův 24. Domů vlastních máme 22; z těchto
jeden jest škola a jeden sirotčí. Také zde bydlí 2 z Polska pocházející, ale zde zrodilí židé, kteří před
nepřítelem utekli.
K bodu 4. Když Jeho Milost kníže slavné paměti ráčil poručiti klášter p. patres kapucínský
stavěti, tehdy ráčil také milostivě poručiti nám tuto ulici, v níž nyní bydlíme, vykázati a tak jsme sobě
tyto domy od sousedův roudnických koupili.
K bodu 5. Nachází se zde jeden podruh mezi těmi, o nichž se zmínka činí, kterému jest přes
80 let a ten jest zde zrozený, nade všechny nejstarší a ten své předky pamatuje a tvrdí, že od několika
set let zde židé zůstávají, s čím však povolením, od kterého času anebo jak postoupně, dokonalé
zprávy dáti nemůže.
K bodu 6. Poněvadž okolo města Roudnice mnoho vesnic pustých se vynachází, spolčujeme
se dohromady jakožto potřební lidé, 3 až 4 osoby a na mnoho mil choditi musíme a tak v dobytku,
v mase, v krátkých věcech, sumou, co nás potká a do ruky nám přijde, v tom handlujeme, samotného
toliko šenku vína a ladunku obilí se nedotýkáme.
K bodu 7. Před sedmi lety odvozovali jsme do důchodu Jeho Milosti knížecí za náš byt, z vody
a za lůj sumu 150 kop míšeňských nyní pak dle jistého urovnání s Její knížecí Milostí slavné paměti jak
za náš byt, tak za všechny handle a povinnosti odvozujeme ročně 400 kop.
K tomu připojili podrobný seznam „jisté a pravdivé popsání celé obce židovské od nejstaršího
až do nejmladšího, jak mužského, tak ženského pohlaví při městě Roudnici se nacházejícího“ podle
toho bydlilo ve 23 domech celkem osob 168, mimo to v domě obecním kantor se ženou a dětmi (4),
item, který děti učí se ženou a dětmi (3), item, školník se ženou (2), hrobník (4), dále židé z Polště,
avšak zde zrodilí, kteří pro obhájení svých hrdel před nepřítelem se zde schraňují (2), ženy jejich (2),
děti mají (7).
Jak jsme viděli, byla tato zpráva narychlo pořízena a činí dojem úplné pravdivosti, jistě chyběl
starší obce, každý úmysl klamu a úskoku. Přesto byla shledána chybnou, jak knížecí odpověď
dokazuje.
Poznamenání nedostatkův, které se ve zprávě ze 26. máje léta Páně 1651 od starších židův
města Roudnice podané nacházejí:
1) Předně v prvním, tak i následujících punktech nepořádně tergiversirují neb ihned v příčině
židovských domův, kolik jich v létu osmnáctém měli, dokládají, že by jich 24, kdežto jsou nyní patres
kapucíni až do 18. léta měli a ten klášter asi okolo 13. nebo 14. léta stavěli, pročež o 4 nebo 5 let
napřed zprávu dávají.
2) V druhém punktě kolik osob se zde ten čas zdržovalo, tím způsobem jako v prvním, co jich 13. léta
bylo, zprávu nenáležitě dávají.
3) Co se 3. punktu týče domů vlastních 22 mají, avšak pustých, kterých k tomu přes 7 mají, nedoložili
a tak by se vystavěných a pustých společně vynašlo 29.
4) Na 5. punkt extra quaestionem zprávu dávají, neb jim žádná otázka dána nebyla, co se ten čas
stalo, nežli se kapucínům klášter stavěl, totiž v létě 12. nebo 13. toliko do léta osmnáctýho. Jak se jim
vykázání od Jeho Milosti knížecí, slavné paměti učinilo, ničím nedokazují. O domích svých jakým
právem, neb titulem v kterým čase, neb od koho je koupiti, neb dosáhli, v nejmenším nespecifírují.
5) K bodu – pátý punkt tu dokonce extra lineam prositi vykračují a od několika se let zde se býti
přenášejí, ježto od nich se toliko od 18. léta zpráva žádala, jak pak postupně v který čas se sem
dostali, v ničem nedokládají.
6) V šestém punktu nepřednášejí řemeslníky, kteří také mezi nimi jsou, tolikéž také na to nadání mají
všelijaké handle (kromě vína a obilí) provozovati.
7) V příčině 7. punktu jaké platy neb povinnosti odvozují, že by urovnání s její milostí kněžnou slavné
paměti měli, toho však nikoliv neukazují.
8) Stran 8. punktu, aby v poznamenání osob náležitý pořádek a sumu společnou všech osob
od nejstaršího až do nejmladšího učinili.
22
Konečně jména svá starší židé vlastníma rukama v té zprávě nepodepsali.
Zpráva židů byla tehdy shledána neuspokojivou, třebaže byla sepsána v panské kanceláři
panskými písaři. I byli židé nuceni omluviti se a podati zprávu zevrubnější. Zní takto:
V této naší ponížené odpovědi na ty nedostatky, které se nám tak z kanceláří Jeho knížecí
Milosti na zprávu naši vystaveny jsou, ve všem se pokorně na tuto zprávu, která pod datem 27. máje
1651 vlastní Jeho knížecí Milosti sekretáři do rukou odvedena jest, odvoláváme, totiž:
1) Co se týče 1. punktu nedostatků na naši zprávu vzešlého, pravda jest, že táž zpráva pod datem
25. máje 1651 složená, v sobě některou zmínku (mnoho-li domův obec židovská na tom místě, kde
nyní klášter kapucínský vystavěn jsouc a to, že před létem 1618 se zběhlo, činí, ale poněvadž
se za neslušnou býti pokládá, poníženě za milostivé odpuštění žádáme a že se ta neslušnost v zprávě
poslednější totiž pod datem 27. máje napravuje a co jest bylo před létem 18., to, že se vypouští
oznamujeme.
2) Podobně proti tomuto punktu nedostatků oznamujeme, že v té již poslední dotčené zprávě, který
žid v kterém létu zde zůstává specifikace mezi kolumnami se vynajde.
3) Též v tý poslední zprávě židovské domy buď stojící neb pusté se jmenují a naposledy při závěrce jsou
sečteny do jedné sumy.
4) Na vykázání téhož místa, totiž té ulice, kdež nyní bydlíme, žádné psané pojištění od slavné paměti
jich knížecí Milosti nám dáno není, a tak nemajíce se čím vykázati, myslíme, že snad starší naši, kteří
již zemřeli, mohli nějaké obdarování míti a tou vojnou to zmrhati, v kterém ale čase a od koho jsou
takové domy naše koupené, to v té poslední zprávě jeden každý dům obzvláště mezi kolumnami se
jmenuje.
5) I ten omyl se napravuje a v té zprávě poslední mezi kolumnami jak postupně v který čas se který
z židův zde do Roudnice dostal aneb zdaliž se zde zrodil, o jednom každém obzvláště zmínka se činí.
6) Též v poslední zprávě mezi kolumnami o těch, kteří řemesla provozují, jistá zpráva se nalézá.
7) Co se týče handlovních věcích tři, čtyři se na to skládáme, avšak přes podle na 3 až 4 míle svůj
obchod vedeme a co se nám hodí, koupíme, jako i od dobytka a zabíjíme, podobně i v našich
domácích krámských handlích i jinších obchod provozujeme.
8) V poslední zprávě nejen mezi kolumnami specifikace celá obec židovská popsána jest, ale i při
závěrku všichni položeni do jedné sumy sečtěni.
A že jsme se v první zprávě svýma vlastníma rukama nepodepsali, poníženě za milostivé
odpuštění žádáme a poněvadž se ve všem na poslední zprávu naši, kterou vlastně jsme Jeho Milosti
knížecí sekretáři pod datem 27. máje 1651 do rukou odvedli, odvoláváme, tam vlastní podpis rukou
našich nalézá se.
V podrobném seznamu, který k této zprávě připojili, uvádějí v sloupcích jména mužů, žen
i dítek, jejich stáří, dobu, od které v Roudnici bydlí, od koho domy koupili a řemesla, jež provozují.
Podle tohoto seznamu bylo všech 218, hospodářů bylo 20, podruhů 24, vdov 6, pustých
domů bylo 8, tedy více než třetina. Podle zaměstnání byli: 1 lékařem, 2 sklenáři, 1 koželuhem
a 2 krejčí. Měli rabína, kantora, učitele, školníka a hrobníka. Pocházeli z Budyně, Libochovic, Prahy,
Kolína, Boleslavi, Kostelce, Teplic, Eidlic, Hradiště, Halberstadtu, Frankfurtu, Hamburku, Magdeburku,
Krakova, kantor byl z Prostějova. Z těchto se mnozí přiženili a přivdaly do Roudnice.
Avšak i v tomto seznamu byly shledány nedostatky, hlavně v 5. bodě, v němž se odvolávají
na výsady, které vlastně svědčí proti nim, neboť se v nich slibuje ochrana židům zde usedlým.
Věc byla předložena knížeti k posouzení, tento obmyslil je 11. června tímto osudným
dekretem:
Jeho osvícená milost a pán, pan Václav, kníže saganský, kníže a vládce domu lobkovického,
knížecí hrabě pernštejnský, pán na Chlumci a na Roudnici nad Labem, zlatého rouna rytíř, jeho milosti
císařské tajný rada, komorník, polní maršálek, nařízený nejvyšší a dvorské rady president z vlastního
vyznamenání a dané zprávy židův roudnických vyrozuměti ráčil, kterak tíž židé po ty všechny časy bez
jistého dovolení jeho knížecí milosti domy sobě od měšťanův v městě Roudnici kupovali, všelijaké
handle, obchody, na velké zkrácení poddaných křesťanův provozovali, židy odjinud dle libosti své
přijímali, ty mezi sebou osazovali, naposledy a vše o své újmě nešetříce tu... a přináležejícího respektu
jeho knížecí milost jakožto vrchnosti... milostivě činili a působili, což jsouc patrný proti jeho knížecí
23
milosti učiněný exces a vejstupek, kterýž bez velkého a skutečného trestáni nikoliv prominutý býti
nemůže.
Z té příčiny jeho knížecí milost Tomáši Kosojskýmu, písaři důchodnímu panství roudnického,
dostatečně poroučeti řáčí, aby od dotyčných židů města Roudnice pro dočiněný jich exces zasloužilou
pokutu 2000 kop a to hned ad actum tohoto dekretu v 14 dnech 1000 kop a do sv. Havla příštího roku
druhých 1000 kop do rentamtu jeho knížecí knížecí milosti vyzdvihl. Pokudž by pak v těch
jmenovaných termínech tak tíž židé se nezachovali a kterouž nadepsané sumy kvotu v určitém čase
nesložili, tehdy aby ihned on Tomáš Kosojský jich synagogu v městě Roudnici zámkem zavřel, jim do ní
jakýmkoliv způsobem vcházeti zapověděl a z domů jich vycházeti nedal, žádného křesťana k nim
nepřipouštěl, ani handl obchody při jarmarcích, trzích neb kdekoliv jinde pod ztracením toho všeho,
což by měli, provozovati nedopouštěl. Při tom aby týž Tomáš Kosojský do listů jenom ty židy, kteří by
v městě Roudnici pořádně ostávati směli, uvedl a to při kanceláři jeho knížecí milosti dvorské... jeden
exemplář při kanceláři zámecké panství roudnického složil, aby mimo to žádný bez obzvláštního
ohlášení jeho knížecí milost tam bydleti neb se usaditi mohl, jakož také když se k některému mužského
neb ženského pohlaví dítě narodí hned po obřízce, aby se v náležité poznamenání uvedl; mimo to,
poněvadž v čase nepokojném tributu do důchodu jeho knížecí milost po 400 kopách ročně odvozovali
a k tomu obzvláště nepřátelským oficírům vojenským mnoho peněz dávati mohli, nyní pak majíce
od dávna zadostiný pokoj a handl bezpečně provozovati mohou, aby každého čtvrt léta do důchodu
jeho knížecí milosti po 200 kopách skutečně odvozovali. K čemuž ke všemu, aby on Tomáš Kosojský dle
povinnosti dostatečně... milostivou a jistou vůli knížecí milosti poslušně naplnil.
Actum na hradě pražském v domě našem pernštejnském 11. juni 1651.
To bylo hrozné nadělení pro roudnické židy. Pokuta, která jim byla uložena, byla veliká
a representovala cenu 9-10 domů, které obývali. Prosili za odpuštění, slitování, slevu, ale bez
úspěchu. Ježto včas nezaplatili, byli uvězněni a nebyli dříve z vězení propuštěni, dokud nesplnili vše.
Svými prosbami dosáhli jenom tolik, že jim roční dávka z předepsaných 800 kop byla snížena na 500
kop, ale kníže vlastně neměl právo ani tyto žádati, neboť usnesením sněmu království českého z roku
1650 byli židé v Čechách prohlášeni za císařské regale a měli platiti jen císařské kontribuce, které byly
také velice značné.
Kupodivu tři léta na to bylo roudnickým židům uloženo opět tých 8 otázek k zodpovězení.
Odpověď jejich zněla hodně devotně.
V roce 1656 bylo jim uloženo, aby platili ročně ještě 30 kop za „košer“ víno a oni musili i tento
závazek přijmouti. Ale vrchnost dovedla i jinak jich vykořisťovati, tak například musili v roce 1661
převzíti od vrchnosti 8 koní za přemrštěnou cenu a prodělali na nich 400 kop. Také množství ovcí
musili ročně za vysokou cenu odebírati, ač věděli, že utrpí na nich velkou ztrátu. Nedoplatky byly na
nich vždy přísně vymáhány, obyčejně byli jejich starší vrženi do vězení a tam drženi, dokud nebyl
poslední groš zaplacen.
Starším (starostou) židů býti, nebyla tehdy velká slast, neboť starší byli skutečně za celou
obec zodpovědni, ale přesto toužili židé po této hodnosti a neradi se jí vzdávali, když jí jednou
dosáhli. A to nejen pro čest, kterou tento úřad přinášel, ale i pro materiální zisk, který z něho plynul,
ježto páni starší dovedli vždy při repartici daní zaříditi vše tak, aby platili oni a jejich příbuzní co
nejméně. Proto bývaly při nových volbách často nejen neshody, ale i hádky. Z tohoto důvodu zasáhla
knížecí kancelář a vydala v roce 1663 a v roce 1667 daňový řád, který byl později poněkud pozměněn.
Tento byl již psán německy, neboť asi v šedesátých letech zdomácněla již němčina na knížecím
zámku.
Již roku 1671 přihodilo se, že nedodrželi roudničtí židé při repartici 14. června konané všecka
ustanovení předepsaného řádu, zato byli tři viníci rabín Efrajim Redisch, primátor Abraham Salus
a David Mšenský pokutováni 600 zlatými.
23. května 1673 předložili židé sami daňový projekt, žádajíce jeho schválení; účelem jeho bylo
spravedlivé zdanění všech. Dovídáme se z něho, že dnešní „náboženská daň“ slula tehdy „Tonz“
neboli „Perdon“. Podle tohoto projektu měli všichni roudničtí židé a cizí židé, kteří se zde kratší nebo
delší dobu zdržovali, platiti daň z pokrmů a nápojů (z této byli vyjmuti rabín, chrámový zpěvák,
kostelník a hrobař) a ze všech výdělků (bez výjimky), a to takto:
24
1) Každý oznámí, jaké má jmění (hotové peníze, stříbro, dobytek atd.) a to se poznamená do zvláštní
obecní knihy. Z každých sta zlatých bude se platiti čtvrtletně 1 zlatý. Má-li někdo méně nežli 100 zl.
jmění, zaplatí v témže poměru.
2) Obchoduje-li někdo vypůjčenými penězi, zaplatí z každého sta zlatých 22 kr.
3) Sirotci, kteří mají jmění, zaplatí ze 100 zl. čtvrtletně 30 kr.
4) Kdokoliv zde bydlí trvale anebo jen se zde přechodně zdržuje, ať jest to muž nebo žena, student,
panna, vdova, služebný, služebná anebo kdokoliv jiný, zaplatí z každého pro obchodování koupeného
předmětu za 1 zl. 2 vídeňské feniky; kdyby vyměnil předmět za předmět, dá podle ceny vyměněného
předmětu za 1 zl. 2 vídeňské feniky.
5) Řemeslník zaplatí za zakoupenou surovinu za každý zlatý 4 feniky.
6) Kdo pracuje za mzdu, dá ze zlatky 3 kr.
7) Zprostředkovatel zaplatí z výdělku ze zlatky 6 kr.
8) Juristi zaplatí z výdělku ze zlatky 6 kr.
9) Kdo chová ovce na polovinu se sedláky, dá za každý zlatý, který utrží za vlnu, 3 kr. a z každé ovce
1 kr.
10) Kdo se žení, zaplatí z věna z každého zlatého 2 feniky.
11) Potravní daň: z 1 libry masa 1 fenik, z krocana, husy, kachny, slepice, páru holubat 2 feniky, z libry
tvarohu 1 fenik, ze strychu ořechů, jablek, sušeného ovoce 3 feniky, z bečky másla, medu 2 feniky,
z ryb 1 fenik, z bečky kořalky 1 fenik, z bečky medoviny a vína 2 feniky.
12) Tyto dávky budou vybírati 4 ustanovení členové obce a to vždy v pátek a v pondělí a každý má
povinnost k nim se dostaviti a svou částku řádně zaplatiti; kdo se úmyslně nedostaví, bude potrestán.
13) Trest činí desateronásobný poplatek, z čehož polovina připadne do knížecího důchodu; provinil-li
se člen výboru, musí svůj úřad složiti a není více volitelný. Výběrčí nemají právo něco sleviti nebo
s platem posečkati.
14) Židé z Čech zaplatí v témže poměru jako židé domácí, avšak židé cizozemští zaplatí dvojnásobně.
15) Obchoduje-li cizí žid s domácím, má tento povinnost uzavřený obchod výběrčím oznámiti, neboť
on ručí za správné zaplacení.
16) Výběrčí musí bdíti, aby neušlo nic zdanění.
17) Peníze vloží se do skříně se 3 zámky, k nimž obdrží tři židé klíče a to primator, nejvyšší poplatník
z výboru a z obce.
18) Pokladna smí býti otevřena jen v přítomnosti starších; z peněz zaplatí se nejprve císařská
kontribuce, pak knížecí dávka a konečně zbytkem uhradí se vlastní potřeby.
19) Z koupeného obilí pro obchod zaplatí se „tonz“ takto: Ze strychu pšenice, hrachu, pohanky, prosa,
čočky 6 feniků, ze strychu žita 4 feniky, z ovsa 2 feniky. Koupí-li však žid obilí k vlastní potřebě, nemusí
nic z něho platit.
20) Koupí-li koně nebo jiný kus velkého dobytka, zaplatí z každého zlatého 2 feniky. Vymění-li kus
dobytka za jiný, zaplatí 3 feniky a z peněz, které doplácí, z každého zlatého 2 feniky. Vymění-li kus
dobytka za jiné zboží, dá z každého zlatého ceny zboží 2 feniky.
Všichni židé zavážou se svatou přísahou, že budou vždy těchto 20 odstavců svědomitě
dodržovati.
Tento návrh vypracovali židé a předložili k schválení, jehož dosáhli. Byl to systém daňový
krutý a malicherný. Týden co týden musili se zpovídati ze všeho, co koupili k jídlu a co pro obchod;
každou libru tvarohu musili ohlásiti! Tak se také dověděla celá obec o všem, neboť výběrčí nebyli
vázáni mlčenlivostí; od té chvíle nebylo žádných obchodních tajemství, čímž jednotlivci velice trpěli a
na co si často stěžovali. A přece neustoupili od tohoto systému, neboť zatěžoval stejnoměrně
všechny; zdálo se, že jest spravedlivý. Obecní pokladna potřebovala peníze, mnoho peněz, a proto
bylo i jmění sirotků zdaněno.
V roce 1680 vydal knížecí kancléř Schadner z Greifenfelsu roudnickým židům nový policejní
řád, který měl některé nepořádky odstraniti. Obsahuje tyto body:
1) Kdo nepřispívá k obecním výdajům alespoň 22½ kr. měsíčně, nemá býti do výboru obce volen.
25
2) Poněvadž se mladí lidé hrnou k úřadům, proto se ustanovuje, že teprve 6 let po svatbě nabývají
pasivního volebního práva, jakž tomu jest i v Mladé Boleslavi a v České Lípě. Avšak za písaře lze jich
použíti.
3) Kdo nemá svůj dům, nemá býti volen za staršího.
4) Kdo nezastával nižší úřad, nemůže zastávati úřad vyšší.
5) Kdo neplatí 45 kr. měsíčně daně, nesmí si na svůj dům nic vypůjčiti, neboť by neměl čím
obchodovati a nebyl by ani císaři, ani knížeti na prospěch.
6) Teprve 3 leta po svatbě smí se kdo státi výběrčím daní.
7) Pojme-li roudnický žid roudnickou židovku za ženu, mohou bydliti v Roudnici; kdo má několik dcer
a provdá je za cizí židy, smí se zde usaditi pouze mužové dvou; výjimka se připouští jen, kdyby byl
manžel třetí student anebo veliký učenec; student, který se sem přižení, jest první rok po svatbě
zproštěn všech břemen, pokud sedí doma a studuje, i na výročním trhu smí zboží vykládati; chodí-li
však i do vesnic, musí platiti jako každý jiný.
8) V jednom roce nesmí se více nežli 4 svatby v Roudnici konati, pokud svatebčané chtějí zde zůstati;
chtějí-li se stěhovati jinam, pak se smí kdykoliv jejich svatba v Roudnici konati. Také vdova roudnická
smí se opět provdati, i když 4 sňatky v onom roce již předcházely.
9) Kdo neplatí měsíčně na daních alespoň 1 zl., nesmí si držeti příručího, který by za něho do vsí
chodil a pro něho obchodoval.
Tento policejní řád chtěl uvésti pořádek do obce; ve skutečnosti omezoval svobodu a prospěl
více bohatým nežli chudým. Zajímavé jest, že učenec „talmídchochom“ požívá v něm zvláštní
ochrany. Pravděpodobně byly již tehdy v Čechách poměry, jaké dnes nalézáme dosud v Polsku, že
rodiny hledaly pro své dcery v první řadě učené ženichy a poskytovaly jim po svatbě celé zaopatření,
aby mohli nerušeně ve svých započatých studiích pokračovati.
O obchodech židů roudnických a jejich sporech pojednám v příštím roce.
Vinopalna v Roudnici a židé.
Publikováno in: Vlastivědný sborník Podřipska, ročník IV., 1926-1927, s. 91-93.
Mimo pivovar měli roudničtí Lobkovicové také svou vinopalnu; až do roku 1668 měli ji ve své
režii; tohoto roku ji pronajali roudnickým židům Israeli Glaserovi a Samueli Budinovi za 500 rýnských
ročně. Nežli se tak stalo, byli svoláni všichni roudničtí židé a dotazováni, kdo z nich by byl ochoten
najmouti vinopalnu za uvedenou částku. Hlásilo se jich 35. Po krátké době přinutil zámecký hejtman,
aby platili 600 rýnských nájemného a vyhrožoval jim nejpřísnějším pronásledováním pro případ, že
tak neučiní. Nájemci málo vydělávali, odbyt kořalky klesl na polovinu, avšak hejtman Plachý neslevil
ničeho z nájemného.
Zato postaral se o větší odbyt, nařídiv jednoduše, že každý hostinský, který chce koupiti
v pivovaru soudek piva, musí předložiti stvrzenku, že koupil v letním období 3, v zimním 5 žejdlíků
kořalky. To pomohlo! První nájemci se brzo nepohodli. Samuel Budin vystoupil a Israel Glaser zůstal
jediným nájemcem. Avšak i tento vzdal se brzo nájmu a vinopalnu převzali Selik Kaufmann a Wolf
Buchbinder. Nájemné bylo stále zvyšováno a dostoupilo v letech devadesátých 940 rýnských.
Ale ani tímto výnosem se nespokojila šlechta a zřídila v roce 1693 dvě nové vinopalny, jednu
v Nelahozevsi a druhou v Peikovicích, aby se ušetřil velice obtížný dovoz kořalky do vzdálených vesnic
a aby se mohl na obou panstvích krmiti dobytek. Za těchto okolností chtěli se roudničtí zájemci zříci
lihovaru vědouce dobře, že při zmenšeném okrsku nenaleznou výživy. Avšak důmyslný pan hejtman
se postaral o to, aby mohli totéž množství kořalky páliti jako dosud. Rozkázal prostě hostinským, že
ke každému sudu piva musí bráti o jeden žejdlík kořalky více, tedy v letní době čtyři žejdlíky a v zimní
šest. Kontrakt s nájemci uzavřený obsahoval tyto body:
1. Židům se propůjčuje k použití 5 kotlů a veškeré nářadí; co z toho samo sebou sejde, nahradí
rentamt (důchodní úřad), co však sejde vinou nájemců, zaplatí tito.
26
2. Židé jsou pod trestem pokuty 20 tolarů povinni páliti dobrou kořalku, aby nebylo žádných
stesků. Všichni šenkýři a kramáři jsou povinni od 1. března do 31. srpna ke každému soudku v pivovaře
koupeného piva vzíti 4 žejdlíky a od 1. září do 28. února 6 žejdlíků kořalky, žejdlík po 7 kr., pod
pokutou 5 tolarů. Koupí-li více, než stanoveno, nesmí ji židé drážeji, než-li žejdlík na 5 kr. účtovati.
Zato nesmí hostinští nikde jinde kořalku kupovati. To platí nejen pro vesnice, ale i pro Roudnici.
3. Jinde pálená kořalka nesmí být dovážena.
4. Mimo panství smějí však prodávati.
5. Nájemného musí platiti 900 zl. a 40 zl. císařské taxy, celkem 940 zl. měsíčně anticipando
78 zl., 20 kr.
6. Jsou povinni všecky kvasnice z pivovaru, mimo pro pivovar potřebné, odebírati
a za ně z každé várky 5 zl. dáti. Sládek nesmí pod pokutou 10 tolarů nikomu kvasnice prodati. Dvorní
pekař, když jest šlechta zde, bude platiti za potřebné 15 kr.
7. Za vinné kvasnice budou platiti nájemci 12 zl.
8. Všecky odpadky z obilí po pálení náleží ke krmení prasat a hovězího dobytka tak, aby
se mohla prasata po 2, hovězí dobytek po 3 měsících s užitkem prodati. Kdyby se krmiva nedostávalo,
musí dodati nájemci šrot. K tomu účelu bude ve vinopalně jeden člověk, který dostane stravu
od zámku, ale plat od nájemců.
9. Nutné dříví pro potřebu vinopalny dostanou.
10. Mlynář má nájemcům tak šrotovati jako šlechtě.
11. Bednář musí všecko spravovati jako dosud.
12. Sládek nesmí prodávati pivo nikomu, dokud nedostal stvrzenku, že bylo předepsané
množství kořalky koupeno.
13. Úřad bude nápomocen při vymáhání dluhu za kořalku.
14. Sládek má jim dodávati řádně slad. Za měření každého strychu zaplatí 3 kr.
15. Nájemci musí za běžnou cenu obilí od zámku kupovati.
16. Nemá-li býti tato smlouva prodloužena o další tři léta, musí býti tři měsíce před vypršením
vypovězena.
Jeden z těchto kontraktů obsahoval též, že nový nájemce musí převzíti dluhy za kořalku
u šenkýřů.
Oba nájemci brzo zemřeli a jejich vdovy vedly vinopalnu dále. V r. 1710 stěžují si, že nemohou
tak vysoké nájemné platiti a že se raději vzdají nájmu. Dosáhly, že jim bylo 75 zl. ročně sleveno.
Důvody pro slevu byly: že platí také bez náhrady všecky akcízy, že jim hejtman Vraný bez rozkazu
knížete činži zvýšil, že nezůstaly nikde nic dlužny a že se nikdo nehlásil, kdo by chtěl vinopalnu
za dosavadní nájemné převzíti.
V roce 1713 prosí obě nájemkyně o další snížení nájemného a poukazují na to, že prodělaly
v poslední době přes 1000 zl., neboť v létě vnikla jim voda často do vinopalny a v roce 1712
rozvodnilo se několikráte Labe, takže nemohly dva, tři, ba i čtrnáct týdnů páliti. Kvasnice, za které
platí 5 zl., se jim hlavně v létě často ztrácejí, někteří hostinští kupují kořalku v Encovanech a jiní
prodávají místo piva víno a nekupují vůbec žádné kořalky. Co pořídily, nemohl jsem zjistiti.
Kdo učil a nutil tedy sedláky píti kořalku?
Z tohoto článku jasně vyplývá, že to byla šlechta, která nutila hostinské, aby kupovali
a prodávali hojně kořalky proto, aby dostala veliké nájemné.
Krádež v Počáplech.
František Meisner, správce v Hrdlech, oznámil 19. května 1700 hejtmanu Vranému v Roudnici
tento případ: minulé pondělí přišel roudnický žid Abraham Beer ještě se dvěma neznámými židy ve vsi
Počáplech do hospody, vypil za několik grejcarů kořalky, vzdálil se a šel do jedné chalupy, ve které již
předtím byl a věděl, že nikdo není doma, vypáčil dveře u komory a u skříně a odcizil 120 zlatých, které
náležely chalupníkovi a 35 zlatých, které náležely obci, vrátil se zpět do hostince a dal si nalíti kořalky,
pak odešli všichni tři, u Libotejnice dali se převézti, šli spolu k Roudnici a dali se ještě jednou převézti.
27
Druzí dva židé jsou zde neznámí, jmenovaný žid budiž uvězněn, aby ubohý poddaný a obec přišli
k svým penězům.
Na to odpovídá hejtman Vraný, že dal jmenovaného roudnického žida uvězniti a městským
sluhou citelně potrestati, takže očekával, že bude jmenovati oba židy, kteří s ním společně peníze
ukradli. Ježto se nestalo, táže se, co má dále činiti, aby mu zločin dokázal, neboť jinak by ho ze žaláře
propustil a dal by mu satisfakci.
František Meisner odpovídá 25. května, že vyšlo vyšetřováním najevo, že nemohou dokázati,
že žid krádež spáchal, ale věrohodnými lidmi možno dokázati, že se dal u Libojtenice převézti a že
s oněmi židy po druhém břehu šel. Okradený nemá ničeho, aby se s židem soudil, a nemůže mu
žádné satisfakce dáti, doporučuje, aby byli v této záležitosti ještě roudničtí židé vyslechnuti, neboť
Beer musí doznati, kdo oni dva židé byli.
Městský sluha vykonal daný rozkaz na Abrahamu Beerovi příliš důkladně a 31. května
prohlédl purkrabí Petr Pavel Březina, Matěj Šimáček a Václav Duchek potrestaného žida v jeho bytě
a podávají již o tom knížeti zprávu, z níž vyjímáme: jmenovaný žid byl ve svém bytě námi prohlédnut
a tu jsme zjistili, že byl sice zbit, až zmodral, ale byl od zdejšího lazebníka náplastí vyhojen, jest sice
ještě zsinalý, ale jest k poznání, není pravda, že mu kůže byla rozbita.
Kníže žádné odpovědi nedal a 23. ledna 1701 táže se hejtman Vraný, zda by neměl býti
Abraham Beer, který celou obec Počáply poškodil, z Roudnice vypovězen.
O hejtmanově návrhu dozvěděl se Beer a obrátil se na knížete německou suplikací, ve které
celý případ zevrubně líčí:
Vešel jsem v Počáplech do hospody, kde seděli dva židé a popíjeli kořalku. Bylo k polednímu,
žádal jsem žejdlík piva, hostinská však žádného neměla. Z hospody jsem šel k rychtáři a ptal jsem
se ho, nemá-li na prodej vlnu. Odpověděl, že nemá, i vešel jsem opět do hospody, poseděl jsem asi
hodinu, pojedl jsem chleba a šel jsem k Roudnici. U lesa „Borku“ sešel jsem se s oněmi dvěma židy,
kteří byli v hospodě a žádali mne, abych šel kousek s nimi a ukázal jim nejkratší cestu k České Lípě,
dali mi 12 krejcarů, abych je uvedl na pravou cestu. Dal jsem se v Libotejnicích s nimi převézti a ukázal
jim cestu. Ve Vebruticích sháněl jsem se po užitkové krávě, kterou jsem přislíbil měšťanu Stuchlému,
a vyjednával jsem s jedním sedlákem, ke koupi nedošlo. Přišed druhého dne domů, nalezl jsem svůj
byt zapečetěný i odebral jsem se k rychtáři, abych se zeptal, co to znamená, byl jsem však ihned dán
do vězení a vyslýchán a ztýrán, takže ze mne tekla krev, jako když dobytče zabíjí, maso ze mne viselo,
válel jsem se jako červ v prachu před očima jednoho sta lidí, kteří nade mnou plakali, pak jsem byl
opět strčen do věže, kde jsem byl místním lazebníkem obvázán. Podle vysvědčení pražského zemského
chirurga bylo mé tělo ještě 13. dne celé modré a krví zalité.
Nebyl jsem nikdy v domě, ve kterém se peníze ztratily a nemohl jsem proto také věděti
o místě, kde se nalézají. Nikým nebylo dokázáno, že oni dva židé tyto peníze ukradli. Kdybych se byl
cítil vinen, nebyl bych se s nimi dal převézt na přívoze, kde mne dobře znají, nýbrž bych se od nich
oddělil. Mé ztýrání příčí se ius divinum et humanum. Ke všemu tomu mám býti ještě s hanbou
a potupou vyobcován z Roudnice, kde se 26 let poctivě živím, kde nebylo dosud nejmenších stížností
na mne.
Prosí o milost a satisfakci.
Požár v Brozanech.
Roku 1706 jelo několik pražských židů společně na voze do Lovosic na výroční trh. Na noc
přijeli do Brozan, kde jim nechtěl hostinský přístřeší poskytnouti. Jeden sedlák smiloval se nad nimi,
dal jim koně do chléva, vzal některé cestující do svého domu, jiní byli u souseda. Jeden z židů a dva
jejich pomocníci zůstali ve voze. V noci vypukl ve vsi oheň, židé spící ve voze jej zpozorovali nejdříve,
způsobili velký povyk a vzbudili spící vesničany. Několik domů sice shořelo, ale kdo ví, jak by byla věc
dopadla, kdyby nebyli na voze spící židé včas oheň zpozorovali. K ránu chtěli odjet. Nemohouce svého
vozu najíti, šli do nejbližší vesnice a najali si tam sedláka s párem volů, zapřáhli a jeli směrem
k Lovosicům.
28
Když už byli daleko za Brozany, přiběhli Brozanští za nimi, zabrali jim vůz s nákladem a šest
jich odvedli do Roudnice do vězení, čímž zanedbali nejen lovosický, ale i lounský trh a utrpěli značnou
škodu. Dokázali snad svou nevinu, neboť požár nevznikl v domě, v němž bydlili, ba získali si zásluhu
o uhašení ohně. Proto prosí, aby byli z vězení propuštěni.
Uvězněných ujali se pražští souvěrci a prosili, aby byli propuštěni vzhledem k nastávajícím
zimním svátkům, by je mohli dle svého ritu světiti. Zaručují se za ně celým svým jměním a bude-li
toho potřeba, pošlou je do vězení zpět, jakmile bude po svátcích.
Se zvláštní prosbou přispěchala ještě Perl, žena zatčeného zlatníka Mendla z Prahy.
Jak věc dopadla, nebylo možno zjistiti.
Nebezpečí ohně v Roudnici.
- Z roku 1709. –
Ve čtyřech týdnech již byl druhý případ objeven, že byly nalezeny doutnající hořlaviny
v domech židovských a tím byl oheň založen, poprvé v domě Lebla Hahna, podruhé v okapové rouře
primasa Joachima Schmule. Naštěstí podařilo se v obou případech předejíti hroznému neštěstí, které
mohlo zhoubu přinésti jak židům, tak i křesťanům. Židé nemohou od této chvíle klidně spáti, bojíce
se stále ohně. Dosud nepřihodilo se v Roudnici, že by byli židé ze žhářství viněni, nicméně stávalo
se pokaždé, když u křesťanů hoří a oni spěchají hasiti, že bývají od různých lidí biti pod záminkou,
jakoby byli k rychlejší chůzi a práci nabádáni. Mají ještě v živé paměti požár, který vznikl před 30 lety
v domě lazebníkově a ačkoliv jen 3 hodiny trval, přece zničil celou židovskou ulici, takže nezbylo ani
stopy po domech.
Bojí se proto nyní dvojnásobně o svoje domy, statky, životy a prosí, aby směl vedle
křesťanského ponocného také jeden žid hlídati, dále aby každému bylo nařízeno, aby měl doma
připravenu vodu a prohlížel často půdu a okapovou rouru a aby bylo po vinících pátráno.
Proboštové.
Roudničtí proboštové zasahovali často přímo neb nepřímo do osudu židů roudnických.
V první řadě dbali o to, aby byl nedělní a sváteční klid přesně dodržován a aby se v posvátné dny
žádné obchody nekonaly, dali proto všechno zabaviti, co bylo tyto dny do města přivezeno.
Ze zabavených předmětů připadla část zámeckému důchodu, část jim a část udavači a právě proto
byli o všem zpraveni. Tak poslal si o květné neděli roku 1706 Šolem Teusch z vesnice volskou kůži
do města a byla mu zabavena. Podobně se vedlo Šmulu Wolfu Buchbinderovi. Zboží (mezulán)
z Würtenbergu objednané, bylo mu v pátek o křesťanském svátku v hospodě Aschenbrennerové
odevzdáno, ačkoliv je nikomu neukázal, nikomu ke koupi nenabídl a sám domů odnesl, přece mu bylo
odňato.
Poněvadž je nutně potřeboval na slanský trh, dal na ně zálohu, po trhu žádal svou zálohu
zpět, ježto se ničím neprovinil, ale pan probošt žádal, aby dal dvěma hochům na šaty. Nepořídiv
ničeho svými prosbami u probošta, žádal o ochranu zámku.
Joachim Schie vypůjčil si od probošta Jakuba Höflinga 250 zl., nezaplatil však včas, proto byl
uvězněn a ve vězení tak dlouho ponechán, až převzal dluh Šmul Buchbinder.
Roku 1709 dal se Mojžíš Salus, syn Davida Saluse pokřtíti, po křtu nezůstal však v Roudnici,
nýbrž prchl do ciziny. Děkanský chrám činil si nárok na jeho jmění, polovinu domu a dvě chrámová
sedadla. Druhý bratr Izák, obývající druhou polovinu domu, měl být vyplacen a donucen
k vystěhování, aby připadl celý dům faře. I prosil tento knížecí kancelář, aby směl sám druhou
polovinu po bratru převzíti. Ve své žádosti uvádí, že by byl prodejem své poloviny úplně zničen, neboť
jest několika židům dlužen, zatím mu čekají, avšak v okamžiku, kdy prodá dům, budou peníze od něho
žádati a on nebude míti ani dům, ani peníze. Jeho žádost byla postoupena židům, aby podali o ní
dobrozdání a aby prodali chrámová sedadla. Židé se přimlouvali, aby byla polovina domu Izáku
29
Salusovi, jenž chce složiti ihned 10 zlatých, za pět měsíců opět 10 zlatých, a pak chce spláceti
v pravidelných lhůtách.
Co se chrámových sedadel týče, byla již roku 1702 prodána.
Hejtman Vraný.
Největší metlou roudnických židů ke konci 17. století byl zámecký hejtman Vraný. Stále je
šikanoval, všecky dávky, platy, nájmy jim zvýšil, zcela nevinně je pokutoval, úplně bez příčiny
žalářoval a v obchodech omezoval. Když už byly poměry nesnesitelné, podali roku 1701 na něho
u knížete Ferdinanda stížnost. Praví v této:
Zakázal nám prodávati tabák, chtěje prodej toho šlechtě ponechati, to jest však nezvyklé,
neboť jen na několika místech v Čechách, kde jest málo židů, má šlechta prodej šňupavého tabáku
a nutí hostinské, aby ke každému soudku piva koupili určité množství šňupavého tabáku. Nám však
byl i kuřlavý tabák zakázán, ba nesmíme ho trošku ani při sobě míti a přece jest známo, že nám nelze
bez tabáku jíti kolem vojáka, když jsme mu darovali drobet tabáku, měli jsme pokoj, teď mu musíme
dáti 5, 6 až 7 krejcarů. Zakázal nám dokonce i vlnu kupovati od sedláků a nařídil těmto, aby ji jemu
prodávali, když jsme dlouho snažně prosili a vyložili mu, že bez obchodu vlnou nemůžeme vůbec
existovati, dovolil nám sice opět vlnu kupovati, ale nařídil, že musíme sedlákům právě tolik platiti jako
šlechtě, ale selská vlna jest na každém kameni o 1 kopu 30 grošů horší než panská, mimoto šlechta
nám ji dodá, kam si přejeme, ale sedlákům musíme platit za odvoz. Nikdy jsme sedláky nešidili, vždyť
se mohou přesvědčiti o ceně vlny na jarmarce ve Slaném a Mělníce, kamž soukeníci přicházejí, nikdy
nebylo žádné stížnosti na nás pro vlnu.
Prosíme snažně, aby tento rozkaz byl odvolán, obzvláště za těchto těžkých časů, kdy stojí libra
chleba 2 ½ krejcaru.
Na Vraného přišli stížnosti i odjinud, neboť kníže Ferdinand dal věc přísně vyšetřovati. Židé
byli všichni svoláni do synagogy, kamž se dostavili zámečtí písaři a úředníci a židé musili pod přísahou
vypovídati, jaké úplatky Vranému dali a jaké příkoří se jim dálo. Bylo předneseno 53 stížností, z nichž
vysvítá, že Vraný obdržel od židů 1346 zlatých 15 krejcarů, neboť při každé příležitosti musili mu
peníze dávati, bez úplatků nedosáhli ničeho, kdo více dal, byl vždy v právu. Sotvaže nastoupil úřad,
vyhrožoval jim, že je všechny vyžene, aby měli pokoj, dali jeho paní 50 tolarů (Speziestaler) a jemu
10 rýnských. Krejčí Hirsch Wolf mu dal 6 zlatých, aby nebyl přijat krejčí Šimon Löbl do Roudnice, ale
tento dal 12 zlatých a byl ihned přijat. Hostinský v hospitále byl bez příčiny potrestán 100 tolary, ale
když poslal 10 tolarů darem, obdržel dekret, že se mu trest odpouští, Jiný žid musil zaplatiti 3 tolary
(Speziestaler), aby směl svůj vyhořelý dům vystaviti 2 tolary za cedulku na rychtáře v Račiněvsi, aby
mu dopomohl k jeho pohledávce. Za polského vola musil dáti o 10 zlatých více, nežli měl ceny.
Samuel Wolf Buchbinder byl nucen vystaviti obligaci na 400 zlatých, ačkoliv si vypůjčil pouze
350 zlatých atd. Zikmund Joachim Schie vypovídá, že ho dal Vraný před 4 roky spoutati a železy
přikovati, poněvadž prý poradil muži, který se chtěl s lazebníkovou oženiti, aby dal nějakého muže
zabíti a přece vyšla jeho úplná nevina brzo najevo. Před 3 roky strávil 9 týdnů a 2 dny ve vězení a neví
dosud proč. Nedávno byl v sobotu z domu odvlečen a musil 3 hodiny na oslu seděti a 14 dní ve vězení
dlíti a neví proč. Dodal mu pozlacené nože a vidličky, ale peněz za ně nedostal žádných. Izák Jakub
z Dolních Beřkovic vypovídá, že platil z knížecího domku 30 zlatých nájemného. Vraný zvýšil mu
nájemné na 50 zlatých a hrozil mu za nejkrutější zimy, že ho dá vyházeti, jestliže zvýšené nájemné
nezaplatí.
Tyto stížnosti židů dostal Vraný do ruky. Aby je vyvrátil, říká, že ničeho od židů nechtěl, že
hodil peníze často za nimi, že ničeho od nich neobjednal a očerňuje je, jak může.
Židé se báli jeho pomsty, bude-li v úřadě ponechán, i prosili opětně knížete, ježto byli také
přece s lidským tělem a lidskou tváří od Pána Boha stvořeni a ježto jdou na mnoha místech chráněni
a trpěni, aby dal Vranému pokyny, aby s nimi mírněji nakládal.
Máme zlé živobytí, mezi týdnem není ani 15 židů v Roudnici, chodí se do nejvzdálenějších
vesnic, abychom kousek chleba získali, jen sobotu trávíme ve městě.
30
Obavy jejich byly zbytečné. Kníže Vraného propustil a jeho nástupce, říšský rytíř Lechner byl
mnohem slušnější a spravedlivější.
Půjčky a spory.
Ke svým obchodům potřebovali židé roudničtí mnoho peněz i půjčovali si navzájem
a poskytovali úvěr. Dlužníci úpisy vyhotovovali buď v hebrejské, nebo německé řeči a nazývali je
všeobecně „štar“, tzn. listina, dokument. Placení nedálo se vždy hladce a sta peněžních sporů
zaznamenávají nám archivní spisy.
Se svými spory šli nejprve před své starší a teprve když se nesrovnali, šli před zámecké
úředníky. Před svými staršími vždy neměli dostatečné úcty a postavení těchto bylo málo
záviděníhodné. Slyšme jejich stesky:
Když věřitel odešle dlužníka před starší, musí se proň pětkrát i šestkrát poslati, toto obesílání
děje se na útraty žalujícího a vzcházejí mu z toho značné výlohy. Před staršími křičí obě strany
na sebe, takže není slova rozuměti. Obě strany žádají, aby rozsudek zněl v jejich prospěch, což jest
ovšem nemožné, a hrozí, i když jde třeba o 2, 3 zlaté nebo 4 zl., že se odvolají k vrchnosti. Činí tak
často jen z důvodu, aby nabyli času a věc protáhli. Rádi si vypůjčí a neradi platí. Dojde-li k exekuci,
spílají opět starším, protiví se jim, strhají často pečetě ze dveří. Svými nadávkami vymohou
si pohodlné platební lhůty, které však nedodržují. Tím velice trpí úvěr a někdy nepůjčí jeden druhému
ani zlatku.
Jednání před šlechtou bylo většinou písemné a žaloby byly zasílány žalovaným k vyjádření
a s touto odpovědí žalujícímu, aby vyvrátil námitky. Není divu, že vytýkala jedna strana druhé, že její
údaje nejsou správné. Nejčastěji se opakovalo, že dlužník tvrdil, že dluh zaplatil a že stvrzenky
nežádal, důvěřuje věřitel, který měl svůj „štar“ v ruce.
Budiž zde alespoň jeden takový spor uveden:
Abraham Salus žaluje svoji švagrovou Annu Postelbergerovou na 130 zlatých roku 1704, které
jí hotově půjčil a deset let čekal. Ona však namítá, že koupila s nebožtíkem mužem od něho před
osmi lety za 100 zlatých zboží, že bylo špatné, přeležené, od myší a švábů rozežrané a že splácela mu
po 6 let po 20 zlatých. Potvrzení nežádala, neboť důvěřovala mu jako svému švagrovi. On však popírá,
že by od ní 120 zlatých obdržel a hrozí jí žalobou a žalářem, neboť má v ruce „štar“ s klausulí, že
každá splátka má býti na rubu potvrzena. Teprve po roce byl spor vyřízen, 50 zlatých dluhu bylo
uznáno a stran zbytku byla uložena Salusovi přísaha, že jich neobdržel. Byl to ovšem konec bez konce.
Židé roudničtí vypůjčovali si často peněz od svých křesťanských sousedů, již jsme slyšeli, že
i probošt a zámecký hejtman půjčil židům, Bernard Peruc vypůjčil si od Voršily, vdovy z Doksan
30 zlatých. V dlužním úpise čteme, že má Voršila právo dáti Peruce kdekoliv zatknouti a zboží mu
odejmouti, kdyby správně neplatil. Šimon Hahn vypůjčil si od Kateřiny Kláry Borotínské 20 zlatých
a dal jí zálohu 7 prstenů. Borotínské se prsteny ztratily a byl z toho spor. Lékárník Jan Vilém Huch
půjčoval různým židům a roku 1709 měl u 9 židů celkem 207,35 zlatých. S vdovou po Filipu Töplitzovi
musil se souditi a z toho sporu dovídáme se zajímavé věci: 30. září půjčil Filipu Töplitzovi 100 zlatých
na 6% úrok a obdržel v následujících letech celkem 75 zlatých. Tato půjčka udála se roku 1704. Filip
Töplitz zemřel a lékárník Huch žaloval vdovu na 79 zlatých 39 krejcarů. Tato postoupila mu své dluhy
na 15 zlatých 18 krejcarů, lékárník však naléhal, aby mu zaplatila vše najednou, jinak dá ji zavříti
a prodá jí čtvrtinu domu. Ona však prosí o termíny a žádá, aby k ní byl alespoň tak laskavý
a shovívavý, jako jsou židé ke křesťanským dlužníkům. On jí vytýká, že mohla míti dávno zaplaceno,
kdyby byla lépe hospodařila, zasnoubila dceru, ale poněvadž se této ženich nelíbil, zrušila zasnoubení
a to stálo 100 zlatých, provdala ji potom a to stálo 400 zlatých. Tato peníze mohla raději dáti
věřitelům. Ze strachu před vězením prchla vdova z Roudnice a prosila pana vrchního inspektora
o milostivé zprostředkování. Věc se vlekla až do roku 1711.
Mnozí roudničtí židé jezdili i do ciziny, jmenovitě do Drážďan. Nutné listiny dostávali
od knížecích úřadů, mívaly toto znění: Dennach Vorweiser dienen Sigmund Joachim Schija
in allhiesigen hochfürstliche Lobkowitzer Stadt Raudnitz an der Elbe angezessener und
31
schutzuntergehener Jud mit seinem Sohn Joachim von honnen, allwo Gott Lob ein frischer, gesunder
Ort und Luft ist, in die kurfürstlichen sächsischen Landten, mus welchen derselbe unlängst daher
angelangt, wiederum seiner Handelschaft weiters nachzugehen und damit seine Nahrung ehrlich
zu suchen willens ist. Dannebenso um ein beglaubtes Attestatut eines besserne Fort und Aufkommens
willens gehorsamst gebeten. Also wird ihm zu solchen Ende gegenwärtiges Zeugnis, respektive
Passbrief nicht vorenthalten. 1706.
Tento Schije všímal si také veřejných událostí v cizině a oznamuje, že dlel roku 1712
v měsících červnu polský král v Drážďanech a že tam přijel moskevský kníže Menczikov, jenž má
převzíti vrchní velení v Pomořanech, z vojenského skladiště byla odeslána děla a hmoždíře po Labi.
V jiném dopise zmiňuje se o králi švédském a otomanském poselstvu do království polského,
o kapitulaci francouzské pevnosti před princem Eugenem atd. Ale politika nebyla účelem jeho cesty
do Drážďan, nýbrž obchod a tu měl styky s osobami vysoko postavenými a jménem presidenta
komory pana z Löwenthalů tázal se pana knížecího hejtmana, zač by mu dodal 5 000 strychů žita
s dovozem do Litoměřic, kde budou připravené lodi státi. Žádá dopis, který by mohl panu presidentu
komory přímo předložiti „weilen ich auch beiden Seiten keinen Profil verlange“.
Téměř všecky spory, které měli roudničtí židé mezi sebou anebo s cizími židy, byly
předkládány místním starším, kteří je podle svého nejlepšího přesvědčení rozhodovali, nespokojenci
apelovali na knížecí úředníky jako nejvyšší instanci. V tomto zařízení nastala náhle změna ve velkém
procesu, jež vedl teplický žid Šimon Hasen s roudnickým židem Davidem Töplitzem, který byl dlužen
onomu za tabák 244 zlaté (roku 1707). Šimon Hasen dal Joachimu Schijovi plnou moc a tento vymohl
na Töplitzovi, že zaplatil hotově 50 zlatých a že napsal 2 úpisy na zbytek 194 zlatých, v nichž ustanovil
jako hypotéku dvě chrámová sedadla a svou usedlost a slíbil, že bude spláceti po 20 zlatých ročně.
Tyto úpisy byly bez podpisu poslány do Teplic, aby si jen pan Hasen prohlédl. Teplický žid zaslal za ně
původně podepsané a ty vydal písař omylem Davidu Töplitzovi. který nechtěl více nic platiti.
Nastal proto proces, který se vlekl tři léta. David Töplitz měl mnoho přátel a proces dopadl
v jeho prospěch, jak židovští starší usoudili, potvrdil i vrchnostenský úřad. Obžalovaný byl však
nespokojen a ohlásil, že se odvolá k apelačnímu soudnímu tribunálu v Praze. Učinil tak a tento
tribunál shledal, že židé nemají žádného práva někoho souditi a že vrchnostenský úřad není nejvyšší
instancí, nýbrž že židovské záležitosti náleží jedině před forum magistrátu a odvolání odtud
k apelačnímu tribunálu. Říšský rytíř Pavel Lechner musil se ospravedlniti, odvolává se na staré zvyky,
které se vyvinuly na základě židovského policejního řádu v Roudnici. To nebylo mnoho platno
a zámeckým úředníkům bylo nadobro odňato právo židy souditi a práva toho nabyl roudnický
magistrát.
Židovský krejčí.
Krejčí Samuel byl pokutován 20 tolary, poněvadž byl přistižen, že šije pro křesťany. Omlouvá
se, že o podobném zákazu ničeho nevěděl, neboť v době, kdy byl tento zákaz vydán, dlel v cizině.
Kdyby o tom zákazu věděl, nebyl by přece veřejně šil ve světnici před očima všech, nýbrž na půdě
nebo v komoře, vždyť jest to v letní době. Pokutu zaplatiti nemůže, poněvadž nemá žádného jmění,
jen co si jehlou vydělá, a když dnem nepracuje, nemá zítra co jísti. Nemůže také svých příbuzných
o pomoc prositi, neboť jsou vesměs chudí, kdyby měl býti pro nesplacení této pokuty uvržen
do vězení, musil by tam zahynouti, neboť by se nedočkal, aby někdo za něho pokutu zaplatil. Kdyby
i prodal šaty z těla a peřiny ze slámy, nestačilo by to také. Slibuje, že už bude šíti pouze pro židy, jimž
odvádí ročně 4 zlaté.
Blümele Mendlová.
Šalamoun Mendl byl pokutován 20 zlatými, poněvadž byl v podezření, že ukradl peřinu
v Lounkách. Ze strachu před vězením, jež mu hrozilo, poněvadž nemohl pokutu zaplatiti, prchl
z Roudnice a zdržoval se půldruhého roku na cizích panstvích. Manželka jeho Blümele orodovala
32
za svého muže u knížete pána. „Každý ví,“ uvedla ve své pokorné prosbě, „že můj muž nemá
20 zlatých ve svém majetku, živí se jen tím, co mu jiní půjčí, musil by proto do smrti ve vězení
setrvati.“ Prosí, aby směla v termínech pokutu spláceti, bude-li její žádosti vyhověno, bude sama
o splácení dluhů dbáti, chce posluhovati v židovských rodinách, praním, donášením vody o skromný
výdělek pečovati. Má malá dítka, která touží po otci a ona prosí z ohledu na tyto nevinné bytosti
o milost a slitování.
Závěrečná kapitola.
Roku 1650 usnesl se sněm království českého, že nesmí nikdo v Čechách židy přijímati, cla,
mýta, grunty jim pronajímati a k různým službám jich používati. Židé, kteří již roku 1618 v zemi bydlili
a ti, kteří se zde s císařským dovolením usadili, budou zde trpěni, všichni ostatní mají býti do 4 měsíců
vypovězeni. Židé jsou císařské regale a jedině císař může o nich rozhodnouti.
Ale přes toto sněmovní nařízení jednali mnozí šlechtici se židy zcela podle své vůle a tyli z nich
po příkladu císaře, žádajíce za ochranu, již jim poskytovali, značné platy.
Tak požívali i roudničtí židé dvojí ochrany, císařovy i knížete a musili hodně platiti.
Ale platili těžko, neboť časy byly zlé, v zemi panovala drahota, nikdo ničeho nekupoval, odbyt
zboží byl nepatrný, výdělky byly hubené. To vysvítá z toho dopisu, který zaslal 17. března 1708
roudnický žid Israel Buchbinder knížecímu hejtmanovi rytíři Lechnerovi:
Jest dobře známo, že jsou roudničtí židé císařskými kontribucemi nejvíce zatíženi a že platí
mnohem více, nežli židé v Boleslavi, Kolíně nebo jiných královských městech, kde domácí vrchnosti již
ničeho neodvádějí. Proto jest veliká bída mezi námi. Musili jsme si 1700 kop míšeňských na úrok
vypůjčiti a 1000 kop míšeňských dluhujeme na kontribucích. Exekuce jsou u nás na denním pořádku,
jest zde řada rodin, jež nemají kousku chleba, mnohý otec opustí rodinu a šel do říše anebo se zdržuje
po vesnicích, jinde zůstal muž a žena šla jinam do služby, jiní umírají hladem. Nedostane-li se nám
záhy pomoci, přijde i několik lépe situovaných rodin na mizinu. Abychom si alespoň trochu odpomohli,
dali jsme výpověď kantorovi, jehož funkci může kdokoliv z nás konati a kostelníka, kterého pro jeho
znalost hebrejského a německého jazyka, písma, počtů nutně potřebujeme, budeme upláceti z peněz
almužních.
Nájemci císařských kontribucí nás velice utiskují a mnoho nám připočítávají za posly a psaní,
2 krejcary z každého odvedeného zlatého, což činí 60-70 zlatých ročně. Na Mladoboleslavsku jen 1 kr.
z 1 zlatého. Exekuce činí 100 zlatých ročně. Abychom těmto zbytečným výdajům předešli, umluvili
jsme se, že zaplatíme vždy včas kontribuce a peníze vybereme mezi sebou atd.
V jiném dopise z téže doby čteme: Městský soudce, který u nás exekuce provádí, může nejlépe
dosvědčiti, jaká jest u nás chudoba, vždyť často nenalezne ani předmětu v ceně 30 krejcarů, aby jej
za exekuci v zástavu vzal.
Z čeho se skládalo jmění židovské rodiny, O tom nám podává zprávu inventář vdovy
Poláčkové, žalující svého švagra Šalamouna Mendla. Měla: půl domu, jednu lampu, dva pláště, dvě
sukně, šest peřin, korále třikrát kolem krku, cínové nádobí a to misku, mísu, tři talíře, bílou zástěru
s krajkami, cíchu hedvábím vyšívanou a kotel na ryby.
Jak bylo již v dřívějších kapitolách řečeno, najali si někteří židé „perdon“ výběr dávek a zdanili
všechno, čím židé obchodovali, týden co týden musil se každý roudnický žid před ně dostaviti a musil
jim říci, co prodal a co nakoupil a musil připadající částku ihned zaplatiti. Tento malicherný daňový
systém vedl ke vzájemnému nepřátelství, k udavačství, k hádkám, k nesvárům. Výběrčí hráli
si na pány a za to je druzí nenáviděli. Snahou výběrčích bylo, aby se ve městě nemnožily chudé
rodiny, a proto hleděli překazit svatby chudých. Podle knížecího nařízení z roku 1701 směl se ročně
jen jeden roudnický žid oženiti a jen když během roku některá rodina ubyla, buď se vystěhovala, nebo
vymřela, mohl ještě jeden žid obdržeti právo k ženění.
Když chtěl rabín svou kuchařku provdati, ozvali se ihned nájemci perdonu varujíce, aby
nepřibyla rodina, která by do perdonu nepřispívala. Odmrštění obrací se často ke knížecím
úředníkům jako k vyšší instanci. Tak např. žádá Mojžíš Izák, syn Mojžíše Poláka, pana rytíře Pavla
33
Lechnera, aby se směl oženiti s neteří Hirschla Raudnitze z Prahy, starší obce jeho žádost zamítli,
poněvadž jeho otec před několika lety Roudnici opustil. Podle tvrzení synova odešel otec, aby
si vyžádal podporu ve své veliké chudobě u vzdálených příbuzných, ale bydlí již opět dlouhou dobu
v Roudnici. Sny slibuje, že se bude starati také o svého otce, který je již velmi stár. V obci zemřel
právě jeden příbuzný a on by mohl na jeho místo nastoupiti. Žádosti jeho bylo vyhověno.
Když se chtěla roku 1713 opět provdati Eva Karpelesová, rozvedená paní, namítali starší, že
jest jak ona, tak i její ženich zcela chudý, že její matka byla po dva roky od obce podporována, že ani
její švagr Mojžíš Polák obci ničím nepřispívá a konečně, že žila se svým ženichem v jednom domě, což
není podle židovského práva dovoleno. Židé byli vůbec v této době od výběrčích daní posuzováni jen
podle toho, čím k perdonu přispívají. Tak praví tito o rabínu: Was aber er in zwölfjähriger seiner hier
Verbleibung Ihre kaiserlichen Majestät an Kontribution oder auch Ihr hochfürstlichen Brot zu kaufen
und sogar in Heiratssachen mischt er sich hin. Vždyť chtěl provdati svou kuchařku.
Za těchto malicherných poměrů byly ovšem mezi židy četné hádky, ba i pranice, někteří z nich
byli příliš horkokrevní a hájili se, jak dovedli.
Tak vypravuje roudnická měšťanka Ludmila Kušková, že byla v židovských krámech pro maso
a stavěla se u Rochele Buchbinderové pro bobkový list a viděla, jak David Jakub udeřil pěstí svou
sestru Rochele do obličeje, takže pozbyla vědomí, a pak ji prosil, aby to nikomu neříkala. Tento David
Jakub byl řezník a za pomoci svých synů vrhl se 6. listopadu 1711 na řezníka Šalamouna Hirschla,
nafackovali mu, až krvácel, ale když vzali sekeru na něho, dožili se něčeho nepříjemného. Napadený
Hirschl vyrval jim sekyru a natloukl jim. Očitými svědky byli Václav Rákos a Jiří Sýkora z Kostomlat.
Šalamoun Hirschl byl uvězněn a v pokorné žádosti za propuštění praví, že utrpěl velikou škodu, neboť
bylo mu při povyku mnoho masa odcizeno.
23. října 1704 byl Václav Krejza, soudní sluha, poslán do židovské ulice k řezníkům Hirschlu
Polákovi a Josefu Lewitovi, aby je uvedl pro dluhy do vězení. Ale než k nim přišel, byly dluhy
zaplaceny a sluha žádal, aby mu zaplatili jeho cestu. Lewit tak učinil, ale Polák nikoli. Soudce Vojtěch
Zajata upomínal jej ústně o tento poplatek, ale Polák prohlásil, že nic nedá. I poslal soudce soudního
sluhu do jeho domu, aby mu vzal třeba násilím nějaký předmět. Tento vešel, strhl ze stropu
šábesovou lampu a chtěl s ní odejít. Ale Polák se mu postavil v cestu, vytrhl mu lampu i šavli, sluha
si při tom poranil dva prsty. Vznikl křik, sešlo se mnoho židů a také rychtář, který se v tlačenici udeřil
do zad. Po dlouhé tahanici byl Polák odveden do vězení a jak rychtář, tak i sluha žádají jeho přísné
potrestání. Líčí Poláka a židy jako násilné lidi, kteří nemají před úřady a jeho sluhy dosti úcty, takže se
sluha bojí vždy o svůj život, když některého z nich zatýká. Hirschl Polák a dříve již uvedený David
Jakub byli u židů velice neoblíbeni, vždyť prodávali židům maso ze zvířat, která byla prohlášena
za „tréfe“ a když jim bylo další prodávání zakázáno, nestarali se o tento zákaz. Tento David Jakub byl
nejhanebnější charakter. Když jeho žena brzy po svatbě porodila, nechtěl se k svému dítěti hlásit
a chtěl svou ženu opustit. Byl proto zavřen a vyšetřován. Tu vyšlo najevo, že hraje mnoho v karty, že
si přivlastnil ve mlýně pytel mouky, že má vždy spory, když koupí někde dobytek, že vzal sousedu
řezníkovi závaží. Jen jednou byl v právu, když žaloval řezníka Hirschla Poláka, který přivedl do jeho
domu městského soudce Alberta Zajatu a označil tam cínovou konvici a jednu knihu za svůj majetek.
Zatím to byla záloha na dluh 2 zlaté. Tu byl Hirschl Polák odsouzen k náhradě útrat a musil v sobotu
v synagoze před celou obcí a v přítomnosti soudce Alberta Zajaty Davida Jakuba odprositi.
Že byli židé často od křesťanů biti, nepotřebuje býti zvláště dokazováno. Tak si objednal
městský cukrář od Izraela Buchbindera 12 liber jemného a 6 liber hrubého cukru, tento měl však
pouze 10 liber jemného cukru na skladě a řekl výslovně cukrářovu sluhovi, že mu posílá pouze
10 liber. Ale cukrář vzkázal si pro Buchbindera, zatáhl ho do světnice, zavřel dveře a tloukl ho, křiče,
že ho musí zabíti. Odešel pro svého sluhu, zatím utekl Buchbinder a cukrář pádil za ním a rval se s ním
ještě na náměstí tak prudce, že mu roztrhal celý kabát na těle.
Že si židé navzájem záviděli a živobytí si stěžovali, byl ovšem také jen následek bídných
poměrů, v nichž žili. Tak první rok bydlil v Roudnici mladý žid Geršom Abraham Bürglitz, který chtěl
připraviti Šaje Österreicha o nájem vinopalny v Nelahozevsi, kde tento více než 30 let v nejlepší shodě
s veškerým obyvatelstvem žil. Jezdil po vesnicích, ochutnával ve všech hospodách kořalku, říkal
hostinským, že je špatná a že by jim dodával lepší a žádal jejich podpisy, byl v Bukole u Jana Kříže,
34
v Lužci u Antonína Krištofa, Odkolka a jinde. Österreich tvrdil však, že jest jeho kořalka dobrá, daleko
lepší nežli jinde vyráběná, takže ji kupují i lidé z cizích okresů, kteří tak činiti nemusí a očerňuje
Bürglitze, který donutil násilím otce, aby mu vyplatil podíl ještě za svého života, že žil lehkomyslně
a že zrušil své zasnoubení s dívkou na Plzeňsku. Bürglitz prosí, aby mu byla vinopalna pronajata, ježto
se nemůže v Roudnici uživiti a slibuje, že bude vinopalnu řádně spravovati a že bude vždy dobrou
kořalku páliti a totéž platiti jako dosavadní nájemce. Hostinští byli také dotázáni a tvrdí, že nebyla
kořalka vždy dobrá.
Cizí židé nebyli rádi v Roudnici viděni a skoro každému byla poskytnuta příležitost, aby poznal
důkladně roudnické vězení. Tak Aron Hirschl z Třebíče přišel o výročním trhu do Roudnice z Moravy
a nabízel koření. Byl zadržen, prohlédnut a uvězněn, když bylo u něho nalezeno několik falešných
grošů. Marně namítal, že je nikomu neukazoval a nikomu nenabízel a že je měl zvláště v kapse
uschovány. Jeho rodné město se ho ujalo a žádalo za jeho propuštění, ježto je vůbec mnoho
falešných peněz v oběhu (1709).
Izák Löbl z Dambořic byl vězněn po 6 týdnů, ježto byl v podezření, že ukradl o výročním trhu
kus plátna.
Toho židé litovali, poněvadž přece jen našli více nestrannosti a porozumění u vrchnosti, nežli
u magistrátu, složeného z obchodníků a řemeslníků, kteří židům nepřáli. I jazyková otázka působila
často obtíže, neboť přicházely často přípisy německé a v magistrátě byla vždycky řada občanů, kteří
německy neuměli. Úředníci knížecí důvěřovali také mnoho židovským starším a vyžádali si v každém
případě jejich dobrozdání. Zdali tak později i magistrát činil, ovšem nevíme. Tato změna jest příčinou,
že od této doby téměř žádných dokumentů o židech v zámeckém archivu nenalézáme a že naše
závěrečná kapitola o roudnických židech končí v prvé čtvrti 18. století.
Nedaleko roudnického katolického kostela, který měl tehdy jednu věž, stál na místě, na němž
se nyní rozprostírá budova chlapecké a dívčí školy obecné pivovar, který již v 17. století slul „starý
pivovar“ na rozdíl od „nového pivovaru“. Byl prázdný a nic nevynášel. Na konci tohoto pivovaru stála
židovská brána, oddělující židovskou ulici od křesťanského města. V židovské ulici stál: 21 dům
a mimoto chrám, škola a nemocnice. Nejmenší z těchto domů byl odhadnut na 80 zlatých a nejdražší
800 zlatých. Celkem representovaly částku 8330 zlatých. V nich bydlilo v roce 1713 celkem
315 židovských duší. Tito židé odváděli až do roku 1696 do důchodu knížecího 500 kop míšeňských
a od tohoto roku 700 kop. Mimoto byli povinni odebrati ročně od vrchnosti 150 ovcí (Herzschafe)
po 1,20 zlatých, 78 skopců a 7 beranů po 2,15 zlatých. Na nich prodělali velmi mnoho, neboť dodaný
dobytek neměl této ceny. Musili také vrchnosti půjčovati v době potřeby bezplatně své koně, čímž
velikou škodu utrpěli. Konečně platili 40 kop za svolení obchodovati s vínem, které sami lisovali.
V jedné listině čteme: Prodáváme různé věci sedlákům a čekáme jim až do vinobraní, kdybychom
nemohli od nich víno vzíti, přišli bychom o peníze. Židé v Čechách, na Moravě a v Rakousích mají
svobodu ve víně, a to budiž dovoleno i nám, chceme z něho buď ročně anebo ze sudů platiti. Císařské
kontribuce byly daleko vyšší nežli knížecí platy. O některých jiných platech bude ještě zmínka.
Roku 1697 prosili židé, aby směli některé pusté, požárem před 10 lety zničené domy opět
vystavěti, nechtějí tím počet židovských domů zvýšit, ale získali by tím mnoho pohodlí a nové domy
by byly okrasou města. Téhož roku prosí Mojžíš Salus, aby směl dům, k jehož stavbě obdržel svolení
o pivovar opříti. Tím nevzejde žádná škoda, neboť bude příčkami ještě zeď opřena.
Asi 4 léta nato dozvěděli se židé, že má býti starý pivovar prodán, i nabídli se k jeho koupi
a myslili si, že by si mohli z něho asi 4 domy zříditi, bránu za pivovarem zřízenou chtěli před
pivovarem postaviti. Tento projekt zmařil řezník David Jakub, o jehož špatnostech jsme se již zmínili,
byl švagrem Wolfa Buchbindera, žil s ním po celá desetiletí v nepřátelství. Tento David Jakub
vypravoval všem křesťanům, že o velkých křesťanských svátcích chodí židé na půdu domu, jehož
majitelkou je jeho sestra Rochele, že odtud pozorují obřady v katolickém kostele a že si z nich tropí
posměch. Tito křesťané věc udali, i nastalo ihned veliké vyšetřování, které bylo vedeno panem
purkmistrem. Tam odvolal Jakub částečně své tvrzení, ale přece řekl, že jeho švagr vidí přímo
do kostela a že ví, co se v kostele děje. Ačkoliv byl David Jakub znám jako lhář a nactiutrhovač, přece
bylo ihned všem židům zakázáno pod pokutou 100 zlatých, aby otevřeli všechny své vikýře. Dále žádal
35
purkmistr, aby židé vyklidili půdy domů u kostela a vyměnili si je s křesťany, bydlícími za druhou
stranou u Hasy.
Tímto nálezem byli židé nanejvýš pobouřeni, neboť znamenal jejich citelné poškození. Domy
jejich byly klenuté, byly po požáru k účelům obchodním zařízeny, stály na ráně, avšak domy křesťanů,
které měli obdržeti, nebyly klenuté, nevyhovovaly jejich účelům a stály stranou. Proto vynaložili židé
všechno úsilí, aby k výměně nedošlo, chtěli dáti zříditi na vlastní náklady zeď, která by jim výhled na
kostel znemožňovala, dá-li jim kníže nutný stavební materiál. Připomněli sliby, které v letech 1678,
1701 od knížete obdrželi a předložili dekrety, v nichž jim byla zaručena ochrana. Byli ochotni dáti
1 300 kop za pivovar a eventuálně více, jestliže odhadci zjistí, že má vyšší cenu. Neopomněli
připomenouti, že v těchto svých domech bydlí již téměř sto let a nezavdali dosud panu děkanovi
žádné příčiny ke stížnostem.
Ale všechny jejich protinávrhy byly bezpředmětné, bezúčelné. Kníže s návrhem souhlasil
a tento byl skutečně po dlouhých a dlouhých vyjednáváních za asistence státních úřadů roku 1728
proveden.
Zatím nadešel nešťastný rok 1713. V tomto roce řádil všude mor v českých krajích, který
si vyžádal přemnoho obětí. Šířil se s velkou rychlostí, neboť nemocní nebyli isolováni. Zoufalí,
bezradní lidé konali pobožnost za pobožností, procesí za procesím, navštěvovali nemocné, házeli šaty
a peřiny po zemřelých do řeky a tím přispívali přímo k šíření choroby.
Jako jinde byli i židé v Roudnici obviněni, že zavlekli mor do města a musili za to trpěti. Byli
uzavřeni ve své ulici a postaveni pod vojenský dozor. V domech jejich byla provedena přísná
prohlídka, a ačkoliv byli nalezeni pouze dva choří, kteří již delší dobu na jiné nemoci stonali, přece
zůstalo vyslovené podezření na nich lpěti a oni nesměli ani na krok svou ulici opustiti.
V Roudnici zemřelo na mor 600 křesťanů, židů pak téměř třetina. Aby nezemřeli hladem,
dostávali nutné pokrmy od vrchnosti. Někteří židé tajně prchli. Dvěma z nich, Izraeli Buchbinderovi
a Jakubu Katzovi poskytl útulek Ferdinand, svobodný pán ze Sauru, pán na Mšeně a tito odkoupili
od něho 140 ovcí a mimoto více než 100 hus, kachen a kapounů a posílali to do Roudnice k výživě
svých nešťastných, od světa odloučených souvěrců.
Konečně přestal mor řáditi a židé měli nabýti opět své svobody. Dříve než byla jejich
karanténa zrušena, obíral se jimi vrchnostenský úřad a chtěl je oblažiti resolucí, obsahující tyto body:
1) Pod pokutou 20 tolarů nemají ničeho kupovati a prodávati ani ve svých domech, ani ve městě, ani
ve vesnicích, pokud jim to nebude dovoleno, poněvadž mnozí z nich zůstávají přes sobotu ve vesnicích,
obchodují tam v neděli a zdržují tím křesťany od návštěvy kostela.
2) Zakazuje se jim prodávati zboží pod loubím proti zámku, poněvadž kupují od dětí a služebných
ukradené věci a když někdo ze vsi něco do města přinese koupí to od něho a požadují trojnásobek
ceny za to.
3) Nesmějí do roka koupiti nic po lidech, zemřevších morem, ani peřiny, ani kožichy, ani šaty. Kdyby to
vyšlo najevo, byli by po ztrátě majetku z města vyobcováni.
4) Aby se opět zavedly týdenní trhy, byly vždy od nepaměti v Roudnici ve čtvrtek, a které v poslední
době upadly do zapomenutí, smějí ve čtvrtek židé i křesťané na náměstí své zboží vykládati.
5) V neděli a o svátcích nesmějí ničím obchodovati, aby nebyli křesťané od návštěvy kostela zdržováni.
6) Veškeré zboží, které jest u roudnických řemeslníků za tuto cenu jako jinde k dostání, mají od nich
kupovati, čeho u nich nedostanou, mohou koupiti, kde chtějí.
7) Kdo by koupil věc ukradenou, bude přísně potrestán, jmění mu bude odňato a on bude vyobcován.
8) Cizí židy nesmějí u sebe ponechati, přijde-li některý sem, musí oznámiti pod pokutou 10 tolarů,
v jaké záležitosti zde mešká.
9) Jen dva židé směji prodávati šátky cizí výroby, ostatní pouze šátky domácí výroby.
10) Jen 4 řezníci smějí maso prodávati, nepostačí-li jim to, musí „košerovati“ u křesťanských řezníků.
Sami nesmějí nic zabíjeti ani v domech, ani ve vesnicích.
11) Poněvadž se různé mrchy zabíjely a jejich maso bylo lidem prodáváno, mají každé dobytče, dříve
než se zabije, dva křesťané prohlédnouti.
12) Pivo a kořalku smějí pouze od vrchnosti kupovati, kdyby je přivezli odjinud, zaplatí 30 tolarů
pokuty. Své „košer“ víno nesmějí nikomu prodávati.
36
13) Obilím a kuchyňskými potřebami obchodovati zakazuje se jim vůbec.
14) Čtyřem židovským krejčím dovoluje se šíti, ale nesmějí škoditi krejčím křesťanským. Proto nesmějí
šíti pro nikoho ve městě, ale pro úředníky musí však jako dosud pracovati. Za toto dovolení budou
odváděti 40 kop.
15) Obchodníci koňmi musí koně své bez náhrady vrchnosti půjčit, budou však po dobu práce
od vrchnosti krmeni.
16) Své domy až po synagogu musí odstoupiti.
17) Knížecí dobytek musí koupiti nebo kupce přivésti.
18) Měsíc co měsíc musí oznámiti každé onemocnění a úmrtí.
19) Ročně se smějí pouze dva páry oženiti, ženich musí býti přes 24 roků stár, nevěsta přes 18 let.
20) Žádný cizí žid nesmí se bez povolení zde usaditi.
21) Kdyby vypukl vinou židů oheň a způsobil by škodu křesťanům, musí židé vzešlou škodu hraditi.
22) Novou bránu u synagogy musí na své útraty postaviti.
23) Dosud odváděli za svou ochranu 700 kop ročně, od nynějška mají platiti 1000 kop a mimoto
z masných krámů 11,20 kop, z tandelmarku 16,20 kop a ze synagogy 1,10 kop.
24) Také křesťané u židovské brány bydlící mají míti klíče od brány.
Ale zdá se, že tento návrh nebyl dosud knížetem schválen, neboť po moru byli židé zavoláni
do knížecí kanceláře, kde jim bylo řečeno, že musejí své domy až po synagogu křesťanům odstoupiti
(nevyměniti), neboť bude nyní jen nepatrný počet židů v městě trpěn, že musí židé, kteří se za moru
jinam uchýlili 100 tolarů pokuty zaplatiti, jestliže se do města vrátí.
Židé prosí v žádosti podané na počátku roku 1714 knížete Ferdinanda, vévodu Saganského
o milost a tvrdí, že jsou pověsti, jak by byli oni mor do Roudnice zavlekli, zcela nepravdivé a že může
býti pečlivým zkoumáním snadno jejich nevina dokázána.
Prosí, aby jejich privilegia nebyla zrušena, jinak by byli zničeni. Proč má býti pokutován, kdo
meškal za moru mimo město. Tím přece městu jen prospěl. Proč má býti jejich počet zmenšen, vždyť
božím dopuštěním se tak již stalo. Poukazují, že odváděli vždy správně všecky dávky a že utrpěli
následkem moru a přílišné drahoty veliké škody.
Následky moru byly pro roudnické židy katastrofální. To vysvítá ze zprávy, kterou podali
18. června 1714 o nich hejtman kraje Slanského, Ferdinand svobodný pán ze Saurů a Jan Karvínský
z Karvína. Oznamují v ní, že roudničtí židé, kteří sami odváděli dvě třetiny všech císařských kontribucí,
okresu uložených vymřeli až na 62 usedlých židů, takže nemohou již tolik platiti a nemohou také
nedoplatek 5500 kop míšeňských zapraviti, ač byli pro tento nedoplatek vězněni. Tyto nedoplatky
vznikly tím, že jim bylo příliš mnoho ukládáno.
Méně pochopení pro jejich svízelnou situaci projevily knížecí úřady, které činily všemožné
překážky židům, kteří se chtěli do Roudnice po moru vrátiti a které jim, jak bude dále ukázáno,
nechtěly ničeho z dávek sleviti.
Špatně pochodil také pražský žid Josef Abeles, který byl na návštěvě u svého tchána Katze ve
Mšeném. Byl jednoho dne pozván do Roudnice. Bona fide uposlechl a dostavil se do vrchnostenského
úřadu. Tam mu řekl hejtman: „Tys tvrdil, že jsem dával za moru židům mouku ze špatného obilí. Je to
pravda?“ „Ano,“ odpověděl tázaný, „slyšel jsem to od židů vraňanských, jimž to bylo z Roudnice
psáno.“ Za to byl uvržen do želez a musil řezati dříví se čtyřmi sedláky, kteří se při práci střídali, ale on
pracoval bez přestání sám, mohl z toho mít smrt. Jednání hejtmanovo bylo zcela nezákonné, neboť
roudnický hejtman neměl žádnou pravomoc nad pražským židem.
V následujících letech dopustili se roudničtí židé dvou činů, za něž byli krutě potrestáni.
Za moru zemřelo mnoho židů a tito mrtví zabrali téměř všechen volný prostor na hřbitově. I koupili
židé od souseda kus pole, zaplatili je poctivě, dali je ohraditi, spojili se starým hřbitovem v jeden
celek, ale opomenuli si vyžádati vrchnostenské svolení. Jeden žid vystavěl si dům, aniž by žádal
o povolení. Vrchnostenské úřady nestrpěly takové jednání židů a daly novou zeď hřbitovní bez ohledu
na následky rozbourati, nový dům zbořiti a uvedly v platnost všechny body roku 1714 navržené. Židé
si jeli do Prahy stěžovati vědouce, že v Roudnici ničeho nepořídí.
37
Zatím začaly i státní úřady věnovati židům v Čechách zvýšenou pozornost a vydaly nařízení
směřující k tomu, aby se židé nerozmnožovali. 16. října 1726 oznamuje místodržitel Vojtěch Václav
Vondau nařízení císařské, z něhož vyjímáme:
Bylo seznáno, že židé v Čechách na venkově i ve městech, překročili daleko numeros, který jim
byl dopřán, a sobě výživu stěžují a publico jsou na obtíž, proto musí býti ad justum numerum uvedeni,
toto redukční dílo bude delší dobu vyžadovati, proto se vydává toto dočasné nařízení.
1) Všichni ženatí anebo ovdovělí židé budou považováni za patres familians. Z jejich dětí smí se však
jen nejstarší pro incola v zemi oženiti a zůstávati.
2) Ostatní smějí jen mimo zemi bydliti a podle své vůle se ženiti.
3) Totéž platí o synech, jichž otec zemřel.
4) Jsou-li v rodině dcery, smějí se tyto v zemi i mimo ni provdati.
5) Židé, kteří by se tomu provinili, budou vězněni, citelně potrestáni a ze země vypovězeni.
6) Magistráty a vrchnosti, které by proti tomuto nařízení dovolily někomu se oženiti, zaplatí 1000
dukátů pokuty. Toto nařízení je dočasné a ti nejstarší, kteří se ožení, nenabývají ještě nikterak práva
a titulu k trvalému pobytu v zemi, nýbrž může býti ještě s nimi po definitivním rozhodnutí jinak
naloženo.
Stížnosti židů, 30. dubna 1726 u c. k. Krajské komise přednesené, obsahují tyto body:
1) Roku 1696 bylo jich 120 rodin a tu jim byl plat od vrchnosti o 200 kop zvýšen. Ale roku 1713 jich
za moru velice ubylo a musí přece 700 kop odváděti. Prosí, aby jim bylo 200 kop od roku 1713
sleveno.
2) V roce 1713 byl hrozný mor a nesměli z města, ještě následujícího roku byli vojíny střeženi, kterým
musili za to platiti. Ale v tu dobu neprovozovali žádných obchodů, císařské kontribuce byly jim
sleveny a prosí, aby jim byl dodatečně „Schutzgeld“ alespoň na 1 rok sleven.
3) Před morem směli židovští krejčí volně šíti a platili za to 40 kop, po moru bylo jim to zakázáno, ale
musí dále 40 kop odváděti. Prosí, aby jim tato částka byla od roku 1713 vrácena.
4) Za dva masné krámy platili od roku 1688 po 11,40 kop. Bylo ujednáno, že jen na tak dlouho, dokud
nebudou tyto křesťanskými řezníky obsazeny. Před 23 lety se tak stalo, ale oni musí platiti dále.
5) Před morem mělo 8 hokyní právo seděti pod loubím se svými krámky a za to platily 18,40 kop.
Od moru tam seděti nesmějí, ale platit musí.
6) Od roku 1688 měli právo zabíjeti 8 kusů velkého a 35 kusů drobného dobytka týdně, za což jim
bylo uloženo 25 kop platu. Od roku 1721 smějí však porážeti jen 2 velké a 12 drobných kusů, což jim
však nestačí. Prosí, aby jim bylo dovoleno dostatečný počet dobytka zabíjeti.
7) Koupili si kus občanského gruntu, a když jej spojili loni s hřbitovem, byla jim zeď zbořena.
8) Loni vystavěl si jeden žid dům. Ten mu byl zbořen a on uvězněn. Prosí, aby tento žid byl z vězení
propuštěn a aby mu bylo dovoleno opět dům postaviti.
V této době poslalo místodržitelství dotaz:
a) zda jest židovská obec roudnická „eine förmliche priviligierte Gemeinde“,
b) zda má ius synagogae,
c) kolik čítala členů v roce 1618.
Mimoto byla knížeti předložena žádost židů, obsahující právě uvedených 8 bodů.
Nato odpovídají židé, že tvoří obec v právním slova smyslu, majíť své starší a svou správu
a ani Filip, vévoda saganský to nemůže popřít, ježto to lze dokumentárně dokázati. Až do roku 1713
platili dvě třetiny všech císařských kontribucí v kraji, židům uložených. Jest tu od nepamětných dob
privilegovaná obec, ač při požáru roku 1676 jejich privilegia shořela. Lze to dokázati dekretem
Augusty Žofie ze dne 28. října 1672, kde jest o jejich privilegiích řeč (vermittels Produzierung ihrer
Privilegien). Že stávala obec před postavením kláštera na místě tohoto, lze seznati z jednoho schodu,
udělaného z náhrobního kamene a opatřeného datem, přesahujícím daleko rok 1618. V kapucínské
zahradě byly také častěji lidské kosti vykopány a vždy k pohřbení na židovský hřbitov v Třebízského
ulici zaslány, stará gruntovní kniha se nezachovala a již hejtman Vraný se zmiňuje, že jest defektní
a že má býti nová pořízena. Že požívali židé knížecí ochrany, lze doložiti dekretem z roku 1678
(es sollen die Suplikanten zwar unserer Schutz gleich wie vorhin also auch ferner in Gnaden zu
gemiessen haben, vorfern sie der Polizeiordnung gemäss leben), dekretem Jaroslava, biskupa
38
litoměřického z roku 1697 a Ferdinanda, vévody saganského (die Juden sind gebührend zu schützen,
sie können in der bisherigen Stadt gelassen werden ... sind bei ihren Wohnungen auch Handel
und Wandel ungekränkt zu lassen und es ist verstattet jährlich eins ihrer Kinder zu verheiraten).
Ježto to byla privilegovaná obec, protože měla ius synagogae a také se nalézala vždycky
v Roudnici synagoga.
Že byla obec dříve četnější, lze souditi již z toho, že směla zabíjeti 8 kusů hovězího a 35 kusů
drobného dobytka týdně. Počet jejich jest nyní menší, ještě roku 1696 bylo jich 320 duší. Platí nyní, ač
jsou počtem slabší o 200 kop více, celkem 700 kop akcízů.
Na zámku vanul však v této době duch židům nepřátelský, proto zněla odpověď
vrchnostenských úřadů na dotazy místodržících velice nepříznivě.
1) V Roudnici není žádná Jeho císařem s královskou Výsostí potvrzená privilegovaná obec, oni
se nazývají jen per abusum et consvetudinem židovskou obcí. Měli sice své starší, kteří byli bráni
do přísahy, ale to bylo jen kvůli pořádku. Nejsou obcí ani ve smyslu aurea bulla Carolini, ani ve smyslu
sněmovního nařízení z roku 1650, ani ve smyslu císařského reskriptu ze dne 25. května 1723.
2) Nemají od císaře propůjčené ius sanagogae, v gruntovní knize se pouze uvádí „pro vystavení
modlitebny židovské“ per abusum zovou to synagogou.
3) Z židovské gruntovní knihy vysvítá, že zde bylo roku 1619 usazených rodin 17, z nynějších má pouze
pět rodin jména oněch. Usazovali se zde většinou bez svolení vrchnostenského.
4) Roku 1658 bylo zde 28 usedlých rodin (hospodářů) a několik nájemníků a platili 500 kop, ježto
se počet jejich zvýšil, bylo jim roku 1695 uloženo o 200 kop více platiti, tím se jim nestala žádná křivda
a tato částka bude od nich požadována, dokud nebude jejich počet zmenšen na číslo z roku 1618.
5) Podle souhlasného názoru všech měšťanů byl jimi mor do města zavlečen a tímto utrpěla vrchnost,
ježto nikdo do města nechodil, značnou újmu. Proto se nenahlíží, proč by jim mělo býti něco z jejich
platů za příčinou moru sleveno.
6) Krejčím se sleví 40 kop, ale zakáže se jim co nejpřísněji šíti pro křesťany v městě nebo ve vsích,
židům šíti smí.
7) Také řezníkům se sleví poplatek, ale zakáže se jim prodávati maso na ulicích a donášeti je do domů.
Povolení množství dobytka může jim úplně stačiti. Vždyť brzy, až bude počet jejich redukován, bude
jim i to přespříliš.
8) Nová hřbitovní zeď jim byla zbořena, poněvadž ji proti císařskému patentu z roku 1723 sua
autoritate vystavěli, zato se jim povolí, aby opět starý hřbitov opatřili zdí.
9) Žid, který zastavil průchod k vodě, byl právem potrestán.
Toť stručný výtah ze zámecké odpovědi, čišící hněvem, poněvadž si židé troufali u vyšší
instance stěžovati si. A jak pochodili? Nevalně. Místodržitelství předložilo věc, týkající se uvedených
tří otázek, zda jsou obcí privilegovanou, zda mají ius synagogae a v kterém počtu roku 1618
v Roudnici bydlili, do Vídně a nato přišla odpověď, že nemají býti roudničtí židé nikterak utlačováni,
ale ve všem ostatním byl postup vrchnostenských úřadů schválen, až na otázku masovou, neboť
roudničtí řezníci měli stará práva, při nichž měli býti chráněni. Stran hřbitova mají podati žádost,
které budiž vyhověno. Josef Schmule, který zastavil přístup k vodě, budiž potrestán pokutou
20 říšských tolarů.
Žádosti o novou hřbitovní zeď nebylo tak rychle vyhověno a hřbitov musil býti zatím
s otevřené strany zahražen prkny. Pro roudnické židy nastaly vůbec nespokojené dny.
Otázka výkupu domů nepřestala a dříve ještě, než byla vyřízena, vynořila se otázka druhá,
které věnovali páni úředníci mnoho pozornosti, totiž kteří židé mají býti z Roudnice vypovězeni, aby
jejich počet byl uveden na stav z roku 1618.
Kníže si přál, aby všechny domy až po synagogu, tedy domy označené čísly 1, 46, 47, 48, 49,
50, 51 a 52 byly vyvlastněny. Tím prý by se předešlo i jiné nepříjemnosti, že totiž musil vždycky kněz,
šel-li zaopatřovat křesťany, bydlící na konci ulice u Hasy, židovskou ulicí jíti, nechtěl-li půl města
obejíti „und er hat sich ganz und gar der jüdischen Gefahr exponieren müssen“.
Do věci se vložil krajský soud rakovnický. 14. října 1727 přišli krajští hejtmané, ubytovali
se v domě Glasserově a povolali na druhý den k sobě všechny zúčastněné strany. Knížecí úředníci
však neměli plnou moc a mohli přijmouti zprávu jen ad referendum, oznámili vůli knížete, „aby
39
židovské domy od kostela zmizely, aby čest boží déle netrpěla.“ Císařští úředníci pak slíbili, že svůj
referát neodešlou, dokud neseznají vůli knížete. Zatím povolali místní stavitele a dali od nich
odhadnouti 8 domů židovských a 5 domů křesťanských na 1 220 zlatých. Z židovských měly býti dva
domy úplně zbořeny, jeden poněvadž stál blízko kostela, druhý, aby byl získán příchod k Labi a aby
nastala úplná separace židů od křesťanů. Věc byla dojednána 12. června roku 1728 takto:
A) Křesťanské domy
1) Dům Alžběty Tučkové, oceněný na 120 zlatých, převzal Hirschl Schmule.
2) Dům Jakuba Javůrka, oceněný na 450 zlatých, převzal Jakub Buchbinder.
3) Dům Jakuba Hřebíčka, oceněný na 320 zlatých, převzal Hirschl Chajim.
4) Dům Václava Hrona, oceněný na 150 zlatých, převzala Sale Schmulová
B) Židovské domy
1) Dům Hirsche Schmule, oceněný na 100 zlatých, má býti zbořen.
2) Dům Hirsche Chajima, oceněný na 320 zlatých, má býti zbořen.
3) Dům Mojžíše Izáka, oceněný na 50 zlatých, převzal Tomáš Linhart, mlynář.
4) Dům Jeremiáše Šmule, oceněný na 300 zlatých, převzal Vilém Fojta, ředitel kůru.
5) Dům Josefa Schmule, oceněný na 550 zlatých, převzal řezník Štěpán Damon.
6) Dům Saly Schmulové, oceněný na 460 zlatých, převzal Jakub Hřebíček.
7) Dům Matěje a Davida Seliga, oceněný na 450 zlatých, převzal Jakub Javůrek.
8) Dům Jakuba Buchbindera, oceněný na 400 zlatých, převzal Samuel Brodský, kožešník.
Tato výměna domů nebyla ovšem tak jednoduchá, jak bylo zde pro nedostatek místa krátce
uvedeno, neboť kupující nezaplatili ihned, nýbrž vymínili si malé roční splátky. Domy, jež byly
zbořeny, musil kníže zaplatiti.
Kdo vystavěl nové brány, nemohli jsme zjistiti.
Velice poučné jsou záznamy o roudnických židech, kteří měli býti v městě ponecháni a kteří
měli býti vypovězeni. Podle čeho byli posuzováni? Podle užitku, který knížeti přinášeli. Proto byli jen
zámožní vybráni a z chudších jediný knihař, který si získal přízeň pánů, poněvadž pro ně vázal krásné
knihy.
Rokem 1728 končí zprávy v zámeckém archivu o roudnických židech uchované a nevím, zda
a kteří židé byli z Roudnice vypovězeni a kam se obrátili.
Lze snadno zjistiti, že obdobné poměry jako v Roudnici byly téměř všude v Čechách. Všude
byli židé trpěni, platili „Schutzgeld“, ale na ochranu nároků neměli.
Byli věru ubozí a nešťastní.
40

Dějiny Židů v Roudnici nad Labem (rabín Feder)

Transkript

Podobné dokumenty

Farní občasník - Farnost Otrokovice

Stáhnout - Festival Smetanova Litomyšl

Teze

Některé poznámky k vypovídací schopnosti pojmů „rovná daň“ a

Anotace - Ústav archeologické památkové péče Brno