Jak se loupežník Lotrando nakonec přeci jen trochu potatil

Jak se loupežník Lotrando nakonec přeci jen trochu potatil

Příběh broumovský: Jak se loupežník Lotrando nakonec přeci jen trochu potatil
Kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem
Do Jestřebích hor, co se pod nimi rozkládají tři malebná města Broumov, Police a Hronov, se od dob,
co tu řádí strašný loupežník Lotrando se svojí bandou, odváží jen málokdo. Za ta léta si Lotrando
naloupil už tolik, že se stal jedním z nejbohatších obyvatel celého kraje. A coby novopečenému
boháči mu přicházely na mysl takové ty myšlenky, co boháče občas přepadají: „Dal jsem svému
malému synkovi svoje jméno, ale vzdělání mu, pravda, dát neumím. Pošlu ho tedy do Broumova do
kláštera, ať z něj mniši benediktýni vychovají vzdělaného pána!“ A hned jak to vyslovil, nasměroval tu
pěknou bryčku, co byla jako všechno u něj v lesní sluji taky kradená, do Broumova. Mnichům zaplatil
u brány kláštera na celých deset let dopředu a kluka na celou tu dobu svěřil do jejich péče, aniž by se
tu byť jen jedenkráte ukázal.
Lotrando mladší, o kterém je tenhle příběh, patřil v klášteře k těm nejnadanějším a – světe, div se – i
nejzpůsobněji se chovajícím studentům. Když se s ním broumovští mniši po deseti letech loučili,
ukápla na obou stranách nejedna slza.
Lotranda vyzvedl u klášterní brány jeden z otcových kumpánů. „Copak to máte na sobě za věru
nemoderní a poněkud omšelý oděv, velectěný pane?,“ překvapil Lotrando vybranou češtinou, které
ten kumpán, zvyklý na jadrnou mluvu mezi loupežníky, stěží rozuměl. „Co je ti po tom, ty nádivo?,“
ohradil sekumpán. Po celou cestu do hloubi lesa nedaleko Svatoňovic si mladý Lotrando lámal hlavu,
co je to asi ten nádiva a že je divné, že o něm v klášterní škole za celých deset let nepadlo ani slovo.
Jaké bylo podivení, když otec, kterého už skoro dospělý Lotrando neviděl od raného dětství, měl na
sobě ještě potrhanější šaty, než jeho kumpán. „Tatínku, vy jste mě nechal studovat na nejlepší škole
v širokém okolí a přitom si od vlastních úst utrháte a ani na nový klobouk místo tohohle děravého
nemáte – tohle vědět, byl bych oželel nejednu lekci latiny!“, řekl se zděšením a pochopením zároveň
Lotrando syn, kterého od sebe otec vdovec utrhl tak brzy, že si ten jako malé robě ani nestačil
všimnout, že se narodil tátovi loupežníkovi. „Inu, snad mi tě ti učitelé benediktýnský nadobro
nezkazili a neodcizili od rodinného řemesla. Hned to taky vyzkoušíme – půjdeš na nejbližší císařskou
silnici a první tři pocestné, co po ní pojedou, obereš o všechno – jen prádlo jim můžeš nechat!“
Lotrandovi mladšímu byl sice takový úkol dost proti mysli, ale nakonec v něm zvítězila poslušnost, co
mu ji v broumovském klášteře vštěpoval otec páter Barnabáš jako základní lidskou ctnost, a než se
odebral na císařskou silnici, stačil ještě přitakat udivenému otci: „Milerád, jak si přejete, papá!“
První jel to odpoledne po silnici kostelecký pláteník s vozem plným zboží na zítřejší trutnovský
jarmark. „Má úcta! Je mi to velmi žinantní takto Vás rušit v poklidné cestě, ale, prosím pěkně, byl
jsem pověřen úkolem Vám veškeré zboží jaksi zabavit,“ div se neomlouval svým pověstně
spořádaným jazykem Lotrando. Jenže pláteník byl filuta a hned povídá Lotrandovi, že je přeci jeho
kolegáčkem, loupežníkem ze sousedního revíru, a tudy jen projíždí s kočárem plným lupu. „Tak to
tedy pardón, kolego, omlouvám se, je mi to trapné, vyřiďte sousedům co nejponíženější pozdravení,“
povídá na to Lotrando, který neprokoukl ochrannou lest světem protřelého pláteníka.
Když jel hodinu potom cestou forman, opět s náramným nákladem zboží, povídá mladému
Lotrandovi, že předtím, než bude zapíchnut a okraden, musí se ještě naposledy pomodlit v nejbližším
kostele. Lotrando formana velkoryse na poslední modlitbu pustil. Ten se sice vrátil, ale s bandou
kurážných měšťanů z nedaleké Police, kteří Lotrandovi pořádně namlátili. A ještě ho obrali o koně.
Ani třetí zkouška loupežnického řemesla nevyšla: Perníkáře snad odkudsi od Hronova zachránilo, že si
vyjel se ženou. Co na tom, že pořádně hubatou – dáma je dáma a proti ní a jejímu majetku přeci
šlechetný muž nikdy nevztáhne ruku. A tak Lotrando syn oba propustil, smekl před nimi klobouk a
ještě dal té sprosté ženské na omluvu celou svou odpolední svačinu a lahvičku vína.
Starý Lotrando, trápený pakostnicí, na smrtelné posteli pochopil, že v klukovi dědice svého řemesla
nenajde. A s tímhle těžkým vědomím také zemřel. Lotranda záhy opustili všichni otcovi kumpáni,
protože jim svou zdvořilostí kazil jejich loupežné obchody a břicha všech zůstávala kručivě prázdná.
Jenže když se člověk jednou dostane do spořádané společnosti, jako v případě Lotranda a jeho
broumovské klášterní výchovy mezi vzdělanými mnichy, snadněji než ostatní pak může po dobrém
vzdělání narazit na práci, která ho uživí. Zoufalého a opuštěného Lotranda si k sobě pozval převor
broumovského kláštera, co ho měl opravdu rád: „Ať se tvůj otec neotáčí v hrobě hrůzou, jak daleko
padlo jeho jablko od stromu, mám pro tebe řemeslo podobné tomu loupežnickému, u kterého si
navíc zachováš čisté ruce a budeš cvičit svůj bystrý rozum – domluvil jsem ti, že ti dají do pronájmu
jednu z blízkých mýtnic, kde budeš od všech povozů vybírat poplatky za průjezd.“ Lotranda tenhle
nápad pátera převora nadchl. A až nadosmrti mu zajistil slušnou živnost, podobnou té otcově, jen
zcela legální. Lotrando se prý k tomu všemu moc dobře oženil – vzal si snad nějakou exotickou
princeznu jménem Zubejda. A byli spolu nad kupou dětí šťastní až do smrti.
Vida, vzdělání a slušené chování ke všem lidem snad navzdory tvrzení škarohlídů přeci jen přináší
ovoce!