Třicet manželek a jiné lásky
Transkript
EDUARD PETIŠKA T ŘICET MANŽELEK a jiné lásky... Z knih Eduarda Petišky pro dospělé čtenáře: Než uzrají muži Pomerančové šaty Hotel pro cizince Soudce Knorr Svět plný lásky Hrdinův pátek Večeře s milionáři Nejlepší život Svatební noci Štěstí, noc a hvězdy Průvodce mladého muže manželstvím Pohyb květin a jiné radosti a potíže O motýlu, který zpíval Pověst o domově Velká cesta k malým dětem Třicet manželek Srdce ve kterém bydlím Vůně hvězd Příběhy tisíce a jedné noci Oči vzlétajícího času Slunce Pražské orchestry Čekám na tebe Uprostřed Na prázdná místa Písně pro tebe Prométheova paměť Ovidiova rodina Podzimní deník Okamžiky z prázdných míst (1. svazek souborného vydání básnických spisů) Ovidiova paměť (2. svazek souborného vydání básnických spisů) Cesta do země Lidivoni Kamej Atlantic Proměny Jakuba Vinanta Goethe v Čechách, Čechy v Goethovi Čtení o J. W. Goethovi Věty o lásce, životě a umění Pověst o životě Podzimní věty Jarní věty Z knih Eduarda Petišky pro děti a mládež: Alenka jde spát Pohádky pro nejmenší Sedm mamlasů O jabloňce Kam se schoval nůž Jak se Martínek ztratil O dětech a zvířátkách Birlibán Birlibán jde do školy Pohádkový dědeček Sedmikráska Mezi dvěma řekami Staré řecké báje a pověsti Odysseus Příběhy na které svítilo slunce Čtení o hradech Čtení o zámcích Z pokladnice příběhů českého království Pražské pověsti Příběhy starého Izraele Golem Jak krtek ke kalhotkám přišel Krtek a autíčko O nejbohatším vrabci na světě Louskáček Sen noci svatojánské Martínkovy pohádky Pohádková babička Děvčata a řeka Olin a lišky Stříbrné dobrodružství Už si čtu pohádky Půjdeme si pro pohádku Anička malířka Anička a básnička Anička a flétnička Helenka a Princezna Míšovo tajemství Neviditelná Zuzanka Dobrodružství malých cestovatelů Martínkova čítanka Alenčina čítanka EDUARD PETIŠKA T ŘICET MANŽELEK a jiné lásky... BASET 2005 © Eduard Petiška, 2005 ISBN 80-7340-074-X Láska se tváří tak prchavě, ale roste ze všeho na světě nejpomaleji. Ani muž ani žena nepoznají dokonalou lásku, dokud spolu neprožijí čtvrt století jako manželé. Mark Twain Kde má člověk hledat lásku jiných lidí a kde sebezapření, jestliže sám v sobě nese jen sebelásku a touhu uspokojovat sám sebe. L. N. Tolstoj V manželství hledají lidé mnohdy to, co do něj nepřinesli. Eduard Martin Aleně ODBILA HODINA PŘEMISŤOVÁNÍ, píst dne se zvedá k večernímu nadechnutí, plné ulice, samý návrat domů, jen jestli je to domov z našeho snu, jen jestli, nebo jen brána k němu? Příliv stoupá, tolik hlav, tolik kroků, zástup v mém směru, zástup proti mně, mí nepoznaní přátelé uvnitř tohoto století jako uvnitř domu, kde střídáme okna, abychom dohlédli na obzor, někdo z nás bezkřídlý, někdo se skrytými křídly a někdo jen se vzpomínkou na ně. Teď, právě teď se někdo vznesl nad chodník plný lidí a pluje mezi srázy domů k modrému pruhu nahoře mezi střechami a hledá svou hvězdu, ještě neviditelnou na zářícím nebi, prosí ji: „Vyjdi už, vyjdi, neumím být sám, vyjdi a nikdy mě neopouštěj!„ A hvězda vychází jenom za cenu celého života. První manželka Cizinka∂ P amatoval si přesně místo, kde ho to napadlo. Stál u okna, s rukou na tělese ústředního topení, nehřálo, ačkoliv byl říjen. Čas od času topení nehřálo. Bude třeba zatelefonovat na bytovou správu. Stáhl ruku z topení a v tom okamžiku spatřil dole na chodníku svou ženu. Přicházela k domu a v perspektivě pohledu z třetího patra, kde postával u okna, se zdála malá. Spěchala a nesla nákupní tašku. S nákupní taškou spěchala vždycky. Možná že ho k poznání dovedly právě samota a klid. Vrátil se ze služební cesty dřív, a po vysilujícím jednání s dodavatelem se už do podniku nevrátil. Jindy měl málo času zabývat se sám sebou. A najednou se objeví ušetřený čas jako ostrov v moři a ty se na něm procházíš, a krajina, kterou obhlížíš, jsi ty sám. Pamatoval si i hodinu, kdy ho to napadlo. Sotva zahlédl dole na chodníku manželku, bezděčně zvedl oči k hodinám zavěšeným na stěně, k hodinám, s jejichž přítomností se dlouho smiřoval a nikdy nesmířil docela. Dárek od tchýně. Kulatý skleněný koláč se zlatými číslicemi pověšený za šňůru. Navíc udržovala hodiny v chodu baterie. S potěšením vzpomínal na slavnostní úkon, kterému otec říkal: posilovat čas. Natahoval hodiny a při každém otočení klíček v kulatém otvoru vděčně a spokojeně chřupal. Nebyly ještě čtyři hodiny, když manželku spatřil. Odpolední příliv chodců rostl a jeho žena se z přílivu oddělila a zamířila k domu. A v té chvíli, ve výšce tří pater, jako by získal nadhled, si uvědomil naprosto jasně, že ke své manželce nic necítí. Vůbec nic. K domu se blížila cizí žena. V náhlém světle poznání uviděl svůj život, jak jej žije, ostře stínované podrobnosti, každodenní zvyky, které tě obtáčejí mlhou, že ztrácíš rozhled, pleteš si rozměry a hodnoty si začnou nebezpečně vyměňovat místa. Už dřív se mu stávalo něco podobného, 11 ale podobalo se to jen drobné bolesti, jako když zatrne zub a zas je všechno, aspoň zdánlivě, v pořádku. Jenomže teď to bylo jiné. Krutě jasné a silné poznání. Nic, vůbec nic ke své ženě necítil. Cizí žena. Jarmila o jeho poznání neměla tušení. Vyjela do třetího patra výtahem, slyšel stoupající hukot, mohl odpočítávat patra, a pak zacvakal klíč v zámku a zašuměly a zapraskaly sáčky v nákupní tašce, jak ji odložila na lavici v předsíni. Všimla si mužova pláště: „Jsi doma?“ „Jsem,“ odpověděl a neměl dost odvahy vyjít jí naproti, vkročit do oblaku cizosti, v kterém se pohybovala. Místo toho položil znovu dlaň na topení. „Tobě něco je?“ zastavila se Jarmila ve dveřích. Něco ji na něm zarazilo. Znala ho pětadvacet let, přijímala ho jako samozřejmou součást života, jako dokonalou samozřejmost, a všímala si jen míst, kde došlo k poškození samozřejmosti. A teď takové místo objevila. „Nic mi není,“ řekl a zkusil přikrýt pocit cizoty úsměvem. Úsměv nedopadl dobře. „Něco tě bolí?“ Ta její snaha oblékat všechny potíže do srozumitelných pojmů! „Nic mě nebolí.“ Nic ho nebolelo, ale v pořádku nebyl. Jsou přece také utrpení, která nebolí, a takové utrpení se u něho právě začalo ohlašovat. „Topení není v pořádku,“ řekla, „už o tom vědí. Proč si nezapneš elektrická kamínka?“ „Mně není zima,“ odpověděl. Ovšem, byla mu zima, ale navykl si Jarmile odporovat. Aspoň v malých věcech. Odporovat jí ve velkých záležitostech neměl dost sil. „Pojď do kuchyně,“ řekla, „tam je tepleji.“ Poddal se a šel do kuchyně. Vyptávala se ho, jak to, že už je doma, vykládala, co bylo v práci, a připravovala při tom večeři, převlečena do domácích šatů, které ji na bocích obepínaly a dole jí odhalovaly podkolení. Stála u plynového sporáku a krájela na pánev studené vařené brambory. Prohlížel si ji jako někoho, kdo vnikl do jeho života a hledal smysl její přítomnosti, proč tu stojí u plotny a připravuje večeři. Prohlížel si její plavý pečlivý účes, ty vlny, které se nehroutily, i když pohybovala hlavou, hru svalů na zádech pod napjatou látkou, rýsující se podprsenku, 12 vystupující boky, bělavou pleť nahého podkolení a podkolenky se skotským vzorem, které skryly provázek křečové žíly, pozoroval papuče, vzadu sešlápnuté a sykající při každém posunutí nohou. Maličkosti znal a celek mu byl cizí. Co se to přihodilo, přemítal. Když pozvedl nůž a vidličku nad selskou omeletu, kouřící a voňavou, postoupil k rozhodnutí. Měl na vybranou: buď si té cizosti nevšímat, nebo ji odmítnout. Nevšímat si zvláštního stavu, do kterého se nořil jako do ledové koupele, ne, to nebylo možné. Ale odmítnout jej, jestliže došel až ke dnu svých úvah, znamenalo tenhle stav řešit. Ani tohle nebylo příjemné. A lehké také ne. Jarmila si při jídle vždycky našla látku k hovoru. Dneska rozebírala osud své spolupracovnice. Spolupracovnice byla vdova a její jediný syn studoval na technice. Syn matku využíval. Měl veliké nároky. Jarmila ho srovnávala s jejich jedinou dcerou. Dcera byla vdaná, žila na druhém konci města a měla tříletou holčičku. Jejich dcera nikdy nebyla náročná. Starosti se týkaly dceřina muže a jeho posedlosti, jinak to Jarmila nepojmenovala, jeho posedlosti mít nové auto. Jarmila mluvila a mluvila, a kdykoliv zvedl hlavu od talíře, viděl před sebou udržovaný nehybný zlatý účes a pohyblivou zarudlou tvář, červené nepokojné rty a koutky, které se trpce stahovaly, kdykoliv se v řeči dostala na muže své dcery. Zachycoval podobu ženy kvapnými pohledy, jako by ve spěchu pořizoval snímky. Její hlava, její ramena, její poprsí, její prsty svírající vidličku a nůž, její krátké prsty s růžovými nehty tu a tam poznamenanými bílými čárkami jako pomlčkami, které předcházejí mlčení. Dokud jedl, nemusel mluvit, schoval se za svoje krájení, za svůj nůž a vidličku, za svoje žvýkání. Jarmila seděla naproti němu u stolu, rozložená jako číslo na prvočinitele, na základní prvky, kůži, vlasy, nehty. Její zarudlost znamenala krev, která v ní obíhala, a kdyby mu teď pohladila tvář, nebylo by to pohlazení, ale jenom tření pokožky o pokožku. Zpomaloval žvýkání a krájení omelety, aby nemusel odpovídat a zjišťoval, že se mu i společný život s Jarmilou rozpadá do příhod a každá příhoda žila sama o sobě, jako by někdo roztrhal minulost na malé útržky a teď pluly na hladině času samy pro sebe a nedotýkaly se. Na jednom útržku utkvělo zvláštní ostré světlo jistého odpoledne po dešti, kdy Jarmilu doprovázel, ještě za svobodna a písek cesty mu 13 tehdy mokře vrzal pod nohama. Na jiném útržku plulo okno svatební síně, díval se při oddávání jenom na ně, bylo leptané, matně zářící kytice kopretin, a jedna kopretina mu připomínala, bůhvíproč, kočku, s kterou si v dětství hrával. Připadalo mu to zábavné. Kopretiny na skle mu zase připomněly, jak kupoval svatební kytici. Na útržku nebyla zachycena svatební kytice, ale prodavačka, která mu ji podávala. Měla na zápěstí magnetický náramek, měl jí zaručit zdraví. Pamatoval si, že se dali o náramku do řeči. Prodavačka byla starší, přesto měla mladé zápěstí a štíhlé snědé prsty. Útržky pluly samy pro sebe. Kde se ukrylo, co je dřív spojovalo? Kam se poděla jejich tajná jednota? Dcera se před čtyřmi lety odstěhovala, ale dcera nikdy nebyla poutem, které je spojovalo. Dcera je od sebe vzdalovala, přeli se o její výchovu, soupeřili, kdo na dceřině hřišti vyhraje, jestli otec nebo matka. Vzhlédl od posledních soust na talíři s bezděčným povzdechem. „Co je?“ zeptala se Jarmila, „nechutnalo ti?“ „Ale chutnalo.“ Přestala jíst a zadívala se mu do tváře. Jeho „ale“ se jí nelíbilo. Byla v něm pochyba nebo jenom nechuť, která pocházela z únavy, odmítnutí bavit se o nějakém tajemství? „Půjdu si lehnout,“ ohlásil, jakmile odložil příbor. „Hm, to udělej,“ řekla. Pochopil, co mu sděluje. Že on může jít spát, ale ona nemůže. Kdo by umyl nádobí? Ovšem, jsou manželství, kde nádobí myje se ženou muž. Ne, tohle ona od něho nežádá. Kdepak. Ona se obětuje. Odešel s ulehčením do koupelny a pak do ložnice, ani se v kuchyni nezastavil. Okno v ložnici bylo otevřené a záclona spuštěná přes temně modrý obraz města propouštěla malá chvějivá světla vzdálených věžových staveb. Zastavil se u obrazu plného roztříštěných a znovu pospojovaných zvuků, bzučení aut, šumění jako když praská pěna, skřípění neviditelných brzd, jako by bylo naléhavé zbrzdit ukvapený pohyb noci mířící k ránu, pohyb času a života. Všechno uběhlo, pomyslel si, a nejen to, všechno ubíhá stále znovu. Přepadla ho lítost z nemilosrdného míjení. V kuchyni klapl talíř o talíř. Jarmila myla nádobí. Byla opravdu tak cizí? Zkusil představit si ji, ale kupodivu si nejdřív představil dřez naplněný saponátovou vodou, v které se rozvalují talíře a sklenice a teprve pak se mu 14 podařilo s určitou námahou vybavit si Jarmilu. Opakované kroužení houby po mastném talíři. Dlouho jsme všechno opakovali, a s každým opakováním jsme se víc a víc vzdalovali krajině objevů, kde jedině mohou muž a žena spolu žít roky a roky. Znovu si uvědomil, jak je mu cizí. Jako kdyby se od něho oddělilo něco, co ho dlouho doprovázelo, ucítil svou osamělost. Stál tu s tváří obrácenou k nočnímu městu, které mnohostí zvuků a rozsetých světel jeho samotu zmnožovalo. A zmocnila se ho i lehkost. Oddělila se od něho nějaká tíha? Odložil břemeno? Jindy večer četl. Dneska smekl z ramen župan a v pyžamu, které se mu na těle zahřálo, vklouzl pod chladnou přikrývku a potmě vyhledal známou proláklinu v matraci, spokojený jako liška, která unikla pronásledovatelům a ukryla se do své nory. Nevěděl, jak dlouho ležel a nevěděl ani, jestli podřimoval, když do ložnice vstoupila Jarmila. „Spíš?“ zeptala se tiše. Neodpovídal. Slyšel ji přejít k otevřenému oknu a zavírat je. Ovanula ho vůně mýdla a teplého zavlhlého těla. Je nahá, pomyslel si, a nic mu to neříkalo. Konečně se propadl do spánku, kde v hlubinách snu netrpělivě čekaly příběhy dokazující, že se mu bez ustání ubližuje. Druhého dne odešel bez snídaně. Byl rád, že Jarmila spí. Nařídil jí budíka a ze zvyku nechal na stole lístek, jako vždycky, když odcházel dřív: Mám v půl osmé poradu. Na schodišti ho napadlo, že sdělení, které zanechal na kuchyňském stole, je neúplné. Vrátil se a připsal oslovení: Jarmilko. Oslovení připsal ne proto, že by měl potřebu být něžný, ale proto, že si ten pocit cizosti chtěl prozatím nechat pro sebe, dokud si nerozmyslí, co dál. Neměl chuť prozrazovat na sebe něco, třeba v maličkostech, dřív, než bude třeba. Nejvhodnější způsob, jak poznat svoje postavení, je promluvit si s někým. Hranice našich možností, utěšoval se, jsou konec konců ti ostatní. Nebyl tak domýšlivý, aby si namlouval, že to, co prožívá on, doposud nikdo neprožíval. K prověření svých možností si vybral Landiše. Landiš byl stejně starý, jenom ženu měl o něco mladší. Když 15 odcházeli z porady, následoval ho do jeho kanceláře. Rozhodl se, že bude postupovat opatrně. S výkazem, který od Landiše vyzvedl, zůstal v půli cesty ke dveřím a jako by ho otázka právě napadla, zeptal se s pobaveným úsměvem: „Jak dlouho jsi vlastně ženatý?“ „Dvaadvacet let,“ přiznal se Landiš a zapálil si cigaretu. „Dost dlouho.“ „Věčnost,“ vyfoukl Landiš kouř. „Ale Marta je pořád fajn.“ Podobalo se to otázce. „Jak se to vezme,“ odpověděl Landiš. „Po dvaadvaceti letech. Moc věcí je jinak než v prvním roce.“ „Jasně,“ řekl. „Moc věcí se proměňuje. Vždyť to znáš.“ „Jasně.“ Úpěnlivě hledal nějakou lest, aby rozmluva nevyschla, aby to, co by se rád dověděl, nezmizelo v písku. „Heleďse –“ zapálil si také cigaretu. Chtěl získat čas. Zatáhl na ní a okamžik si prohlížel žhavý tabák na konci cigarety, než řekl: „Takže vám všecko klape.“ „Jak se to vezme,“ odpověděl Landiš. Jak se to vezme, jak se to vezme. Začínal mu být s tou větou protivný. „Víš co?“ řekl mu, „tak to z nějakého konce vezmi.“ „Jak bych ti to pověděl?“ zamyslel se Landiš. Byl by rád pověděl něco moudrého, vtipného, a přitom se nechtěl před kolegou shodit. Odhalit o sobě pravdu a neshodit se je téměř vždycky nadlidský úkol. „Takže by ses s Martou zase oženil, kdybys měl možnost všecko vrátit?“ „Samozřejmě,“ odpověděl Landiš pomalu a s důrazem. Jestli měl nějaké problémy jako manžel, byly jistě jiného druhu. „Borku,“ řekl Landiš, „ty máš doma nějaký malér?“ „Proboha ne,“ přinutil se do smíchu. Dveře se otevřely a houpavým sladce umdleným krokem vplula do kanceláře náměstkova sekretářka s nějakými papíry. Položila je Landišovi na stůl, na okamžik strnula, povolila oběma mužům obdivovat její dlouhé narezlé vlasy, její stehna laskaná přiléhavou sukní a její těsnou blůzu. Mlčky a s pohupováním se vzdálila. „Vy spolu nemluvíte?“ zeptal se Borek. „Ta? Nemluví s nikým. Nezaklepe a nemluví. Jenom se,“ Landiš se na židli zavlnil, „houpá.“ 16 „Je to jiné pokolení,“ řekl Borek. „Ale kočka. Pozor!“ „Mně to nemusíš povídat,“ ohradil se Borek a couvl ke dveřím. Rozhovor k ničemu nepovede. Škoda. Rozhovor s Landišem sice neměl výsledek, jaký Borek očekával, ale vnesl do jeho postavení něco nového. Doposud uvažoval jen o tom, že je mu Jarmila cizí. Nová náměstkova sekretářka jako by ho vyzývala, aby se rozhlédl kolem sebe. Jsou i jiné ženy. Jsou také cizí, jenomže jinak. Ten den mu nešla práce od ruky. Představoval si Jarmilu a pátral, jestli ho její podoba nějak osloví. Nic. Necítil vůbec nic. Jednou před lety mu namrzl palec na noze a znecitlivěl. Nejmíň stokrát se ho za večer dotkl a ohmatával, jestli v něm probudí cit. Tenkrát trvalo pěkně dlouho, než se palec probudil k životu. Dnes byl čtvrtek, kdy chodívali na návštěvu k dceři. Ve čtvrtek nebýval její muž doma. Měl svoje volejbalové čtvrtky a po hře se zastavoval s přáteli na pivě. Pro rodiče to byla úleva. Vědět, že se s ním nesetkají. Scházívali se s Jarmilou v půl páté na náměstí u autobusu, který je odvážel k dceři a vnučce. Myšlenka, že by se dnes měl u autobusu sejít s Jarmilou, ho znechutila. Nemohl se přemoci. Čím víc na odpolední schůzku s Jarmilou myslel, tím víc v něm rostl odpor. Po zaměstnání se dal naschvál jiným směrem než jindy, jen dál, co nejdál od stanoviště autobusů. Jarmila tam už asi postává se svým nákladem stanovisek a názorů a celý náklad se týká manžela jejich dcery. Volil ulice, kterými dávno nešel, a dostal se i do ulic, které si nepamatoval, možná, že se do nich nikdy nedostal. Není to zvláštní? Město, kde léta žije, má pro něho neznámé kouty. Pochopitelně, při stále stejném koloběhu, cesta do práce, cesta z práce, ve čtvrtek za dcerou, jinak žádná změna. I víkendy jsou pořád stejné. Jede se na chatu, ne z radosti, ale ze zvyku, zvyk obtěžuje, a přece jej dodržují z obavy, aby neporušili řetěz nekonečného opakování. Tenhle druh opakování měl být zárukou pohody, bezpečí a duševního klidu. Není divu, že při životě, který se podobá životu dřevěného koníčka na kolotoči, zůstane člověku skryta spousta nádherných krajin a zázračných dobrodružství. Natož pár ulic na jiném konci města. 17 Procházel neznámými ulicemi udivený secesními fasádami, o kterých nevěděl. Prohlížel si průčelí s odborným zájmem stavaře nadlehčovaný myšlenkou na Jarmilu: teď už je jistě na cestě. Nedočkala se ho, jede za dcerou sama, dopálená, že nepřišel. Hrozně těžko se smiřovala se změnou plánu. Změny na ni působily ne jako překvapení. Přijímala je jako útoky na svou osobu, a s těmi, kdo je způsobili, jednala jako s nepřáteli. Tím líp, usmíval se spokojeně, nepřátelstvím mu přišla vhod. Nic k ní necítil. A její nepřátelství mu jenom poskytovalo další důvod, aby ji pokládal za cizinku. Podivuhodná ulice. Sbírka dvou a třípatrových domů ze začátku století. A tady dokonce hotel. Jak asi vypadá zevnitř? Proč by nemohl vstoupit? Půjde rovnou do restaurace. Drahé to tu nebude. Prošel otáčecími dveřmi, kdy takovými dveřmi prošel naposledy? Jako kluk se v takových otáčecích dveřích jednou s bratrem točil a točil, dokud je šatnářka ze dveří nevyhnala. Doprovázen tou příhodou vstoupil na rudý koberec vestibulu. Po pravé straně ho uvítal pult obložený tmavým dřevem, připomínal bar, ale místo lahví se leskly v poličkách klíče. Nad pultem svítila zářivka, hloubka chodby se ztrácela v šeru. Než si stačil zvyknout na umělé světlo a na šero, vynořila se za pultem žena a oslovila ho. Byla to pěkná žena, ve věku, jakému se říká: zralý. Za pultem z ní byla vidět jenom půlka v bílé blůze a v modrém kabátku, který měl střih stejnokroje. „Přejete si?“ „Promiňte.“ Jak malý si připadal před tou velitelkou. „Hledám restauraci.“ „Bohužel, milý pane. Musím vás zklamat. Tady je hotel. Restaurace je za rohem.“ Zíral na tu ženu. Odkud ji znal? Odkud ji jenom znal? Také ona si ho prohlížela. V rozpacích si přejel dlaní bradu. Když se ráno nedbale oholil, objevovalo se odpoledne na bradě nové strniště. „Borku!“ zavolala žena a tleskla do dlaní. „Že jsi Borek, viď, že jsem tě poznala.“ Přikývl. Zneklidňovalo ho, že ho žena zná a on že ji nezná. „Borek, Borek . . . “ tleskla si ještě několikrát. „Ty si mě opravdu nepamatuješ? Borku, Borku. Chodili jsme spolu přece do obecné. Eliška. No, nic ti to neříká? Říkávali jste mi Pampeliška. No?“ 18 V šeru chodby za recepčním pultem se mu objevila Pampeliška, hubená holka se zlatými vlásky. Když si hráli na školu, bývala učitelkou, když si hráli na doktora, bývala doktorkou, při hře na indiány Vinetouem a při hře na lupiče a detektivy byla vždycky největším lupičem. Tak ta holka samá ruka samá noha byla zakletá v té urostlé ženské, poznala ho a mává mu na pozdrav. „Pampeliška,“ přikývl „to se rozumí.“ „Člověče, to je ale náhoda.“ „To je,“ připustil. „Co děláš? Jak se máš? Jsi ženatý? Máte děti?“ Bezděčně ustoupil před příbojem otázek. A než mohl aspoň na jednu otázku odpovědět, přišla zase s něčím jiným: „Víš co? Co bys chodil do restaurace. Obejdi to,“ ukazovala mu, „za recepcí je takový kamrlík, uvařím ti kafe, taky to umím, a líp než v restauraci. No pojď. Pojď, pojď.“ To, čemu říkala Pampeliška kamrlík, byla úzká místnost jako odříznutá z chodby, otvor zakrytý závěsem vedl do recepce, jinak neměla místnost otvor žádný, žádné okno ani dveře, jenom u stropu větrák, který občas třásl plechovými pláty. V místnůstce stál velice úzký gauč a při zdi malý stolek a jedna jediná židle. „Pozor,“ varovala Pampeliška, „na židli si nesedej, sedni si na gauč. Židli padá noha.“ Zapnula elektrický vařič, stolek byl vlastně malá kuchyně, šálky, pytlík s cukrem, krabice se sušenkami, plechovka s kávou. Voda v konvici byla už připravená. Pampeliška sypala kávový prášek do šálků, chystala sušenky a cukr a omlouvala se, jaký je tu stísněný prostor, ale neber si to tak, kávu mám dobrou, čichni si. Teď si mohl Pampelišku prohlédnout celou. Slušelo jí to. Modrá úzká sukně, slušely jí nohy i střevíce na vysokém podpatku, ťukání podpatků do podlahy bylo důrazné a rychlé kroky oznamovaly, že je nemůže nic zastavit, jako se nedá zastavit čas posunovaný stejnoměrným tikáním hodin. Tác se šálky, z kterých stoupala kávová pára, postavila na gauč a než se posadila, poodhrnula závěs v otvoru mezi místností a recepcí. Ve vestibulu se nic nedělo. Spustila závěs a řekla: „Uši mám v pořádku, ale čas od času se musím podívat. A teď vypravuj.“ 19 Seděli vedle sebe, tác s kávou a sušenkami mezi sebou, Pampeliška se nad tác nakláněla, nastavovala kulaté zelené oči, tedy podle očí by ji poznal, nezměnily se, byly to oči, které ví, co je zapotřebí udělat. Záviděníhodné. Už od dětství. Sám býval na rozpacích, co je zapotřebí. Většinou měl dojem, že nic není naléhavě zapotřebí, nebo alespoň skoro nic. Vyprávěl jí o svém životě jenom nejnutnější. Nepřestávala ho pobízet, řekni víc, ještě víc. Postupoval opatrně po tenkém ledě minulosti, aby se neprobořil a nenamočil, aby zůstal suchý, tak jak si přál před Pampeliškou zůstat suchý a nepomačkaný. Požádal Pampelišku, vyprávěj o sobě. Byla dvakrát rozvedená. Prostě nenašla muže, který by ji ocenil. Neuvěřitelné, jak jsou muži přízemní. U žen se setkala s touhou rozkvést, víš, co tím myslím, vyhnat stonek s poupětem, které rozkvete, vysoký stonek. U mužů se setkávala spíš s touhou schovat se v nízké trávě, a co, prokrista s květem, tím na sebe jenom upozorníš a fik, někdo ti květ ušmikne a je po květu. Poslouchal Pampelišku a v duchu s těmi muži souhlasil. Nahlas se souhlasit neodvážil. Pokyvoval hlavou, hm, hm, a vnucovalo se mu dětství, ten čas uzavřený a hotový, na kterém se nedalo nic měnit a proto nenutil k činnosti, čas, na kterém sis mohl v klidu pohovět. „Pamatuješ si,“ řekl, ačkoliv to nesouviselo s Pampeliščinými rozvody, „pamatuješ si ještě ulici, kde jsme závodili v běhu?“ Ta ulice byla zarostlá trávou a byla daleko odtud, v jiném městě, ve městě, kde prožili dětství. Na závody v běhu rád vzpomínal. Skoro vždycky je vyhrál. I nad Pampeliškou. „Jo, závody v běhu,“ řekla a zasnila se. Vylovila z paměti něco jiného. „Jednou, pamatuješ, jsi mě chtěl líbat. Jestlipak jsi na to nezapomněl?“ „Počkej,“ povídal, „nebylo to u vás na dvoře, v té staré kůlně?“ „V kůlně? Ne. Na konci ulice. U křoví, rostlo tam křoví. Nepotřeboval ses schovávat do kůlny, byl jsi odvážný,“ zasmála se obdivně. Ponořil se blaženě do vlny obdivu. Dlouho už ho žádná žena neobdivovala. Panebože, snad opravdu tenkrát Pampelišku líbal. Co všechno cestou ztratil! A byl odvážný. Snad byl skutečně odvážný. Troufal si. „A v manželství jsi šťastný?“ zeptala se znenadání. 20 Otázka ho zasáhla nečekaně, vězel ještě oběma nohama někde na konci ulice v lopuchových listech. Pokrčil jenom rameny. „To máš tak,“ povídala, „někdo se splete hned a někdo pozná, že se spletl, až po letech.“ Jak je moudrá, pomyslel si. Snad do něho vidí. Ano, jeho případ. Omyl poznaný po letech. „Nejhorší je,“ pokračovala, „že je člověk po každém omylu víc sám. Rozumíš mi? Člověk si pořád víc uvědomuje svoji samotu.“ Můj případ, můj případ, jásal jí mlčky vstříc. Jak by jí nerozuměl. „Báječné, že ses objevil. Zázrak,“ protáhla to slovo, co nejvíc mohla, aby ukázala, jak veliký zázrak se stal, když nic netušící vstoupil do vestibulu starého hotelu. „Děkuju ti,“ naklonila se přes tác s prázdnými šálky od kávy a políbila ho na tvář. Celá tíha zralého těla se vtělila do jediného lehkého nepatrně vlhkého polibku. Vstala, vždycky věděla, co je zapotřebí udělat. Vstala a odhrnula závěs do recepce. Ticho. Copak v hotelu nikdo nebydlil? Nikdo neměl chuť se vrátit do svého pokoje, nikdo z něho vyjít? „Ani bych neřekl, že je to hotel. Takové ticho je tu.“ Vrátila se k němu, uklidila tác na stolek, teď mezi nimi nebylo už nic, žádná hranice, žádná přehrada. „Tahle hodina je hodina ticha,“ řekla. „Pak začne být živo. Pracuju tady rok a každý den to bývá stejné. Víkendy jsou jiné, ale o víkendech tu většinou nebývám. Střídáme se. Nemám takový klid ráda. Jako po vymření, nemám pravdu? Souvisí to asi s příjezdem vlaku. A taky – mám ráda kolem sebe známé tváře. A tady se všichni brzy stěhují. Pořád noví, pořád cizí.“ Ano, ano, souhlasil v duchu, svět je plný cizích lidí. I manželka je cizí. „Štěstí, že můžeš pracovat na něčem, u čeho je výsledek vidět. Hotové domy a tak. Já dřepím v kukani, podávám klíče, a nic v kukani nevysedím.“ „Podceňuješ se,“ řekl, a pověděl to vlastně i sobě. Oba se podceňují. V něčem. Oba ve stejném klubu postižených. Za závěsem se ozvaly hlasy. Pampeliška vyšla za recepční pult. Ozvaly se jiné a jiné hlasy. Podařilo se jí odskočit k němu jenom na chvíli. 21 „Borečku,“ řekla, „bydlím v nádražní ulici číslo sedm, garsonka v třetím patře. Moc ráda tě uvidím. V pondělí a v úterý jsem doma celé odpoledne i večer. Teďka začne večerní blázinec, neměla bych na tebe čas.“ „Dobře,“ vstal, „pěkně jsme si popovídali.“ Otřela se mu hladkou teplou tváří o tvář a maličko se k němu přitiskla kabátkem připomínajícím stejnokroj. Teprve teď si všiml, že nemá zlaté vlasy, jak mívala, ale že je má rudohnědé. Pampeliška. Proklouzl z recepce kolem kufrů vyrovnaných před pultem, protáhl se hloučkem mužů a žen a na několik okamžiků si dopřál bezpečí otáčecích dveří, než ho dveře vyhouply na chodník. Venku bylo ještě světlo. Po umělém světle v místnosti za recepcí očekával noc a místo noci ho objal den, podzimní den, nad kterým pohasínala modrozelená obloha. Není to dobré znamení? Po řadě dní, kdy dobrá znamení nepřicházela, byl ochotný, třebaže nebyl pověrčivý, pokládat světlou oblohu a čirý chladný vzduch za dobré znamení. Než se dostal domů, obloha pohasla. Jarmila už byla doma. V kuchyni se svítilo. Nepoužil výtah, vyšlapal schody nahoru v touze oddálit setkání. Moc dobrého si od něho nesliboval. Očekával výčitky, možná spor, Jarmilin pohled na události z jiného břehu než z břehu, na kterém stál on. Našel ji v kuchyni, uplakanou, tichou. Neodvážil se zeptat, co se děje. „Dneska máme studenou večeři,“ řekla. Čekal všecko, jen tohle ne. Věcné sdělení pronesené rozechvělým hlasem. Omlouvala se mu tím sdělením. Kde se v ní vzala potřeba omlouvat se? Proč plakala? Posadil se ke stolu a vyčkával. Všiml si, že připravuje na talíře sýr a salám, krájela chleba. Zase měla ten pečlivý nehybný účes, zase jí domácí šaty obepínaly boky a dole jí odhalovaly nahé podkolení. Podkolenky se skotským vzorem. Zády k němu něco oplachovala ve dřezu. Nejdřív přes šplíchání vody a cinkání příborů nebo co to vlastně tak dlouho myla, když už včera večer všechno umyla a oba obědvali v závodních jídelnách, nejdřív jí přes ten, podle něho zbytečný hluk, nerozuměl, a proto se jí zeptal: „Co jsi povídala?“ 22 Zatáhla kohoutek, voda přestala crčet. Opřela se dlaněmi o dřez, jako by se chystala dřez odsunout do zdi. „Bojím se ti to povědět,“ řekla zřetelně rozkolísaným hlasem, který hledal jistotu. „Jen mluv.“ Měl pocit, že zkameněl. Krev mu zkameněla, srdce mu zkamenělo, i svědomí. Osušila si ruce, přenesla talíře s večeří na stůl a ještě se vrátila pro chleba. Když držela v rukou košíček s chlebem, zůstala stát zády k muži a řekla: „Jsi mi strašně cizí.“ Takhle to tedy je. Položil vidličku, kterou už držel v ruce, zpátky na ubrus z umělé hmoty posetý oranžovými kytičkami. Jak ten ubrus nenáviděl! A Jarmila, proč se k němu obrací zády? Bylo mu, jako by se dostal do hry s pravidly, o kterých ho nikdo nepoučil. Anebo neměla hra žádná pravidla. „Pojď se posadit ke stolu.“ Pokusil se o manželčinu věcnost. Posadila se ke stolu. „Tak co?“ zeptal se s nadějí, že uslyší něco, proti čemu by mohl bojovat. Zachytil se pohledem na Jarmilině tváři, vybízel ji tím pohledem, aby konečně ukázala svoje zbraně. Místo toho zvedla ruku k ústům. Odkašle si? Ukazovala mu ruku s krátkými prsty a bílé pomlčky na růžových nehtech. Přitiskla si prsty ke rtům, snad se styděla za to, co se připravovala povědět: „Jsi pro mě poslední dobou ten nejcizejší člověk na světě.“ Proti tomu nemohl bojovat. Máme podobný osud, bezděčně přikyvoval hlavou. Všimla si jeho přikyvování a ožila. Promnula si oči. Pokládala jeho přikyvování za mužné uznání viny. Ale muž nepřiznával žádnou vinu, přikyvoval s pochopením, že se oběma vytratila podstatná část toho, co je spojovalo. Už by byl nahlas vyslovil názor, že jsou na tom stejně. V poslední chvíli se zarazil. Někde hluboko v něm se začínalo nesměle hlásit nové poznání. Že si možná tak docela cizí nejsou. 23 AŽ SE BUDEŠ VRACET narazíš možná na zeď v místě, kudy jsi kdysi prošel bez zábran. Kdo všechno se podepsal do omítky, a kolik nehtů strhalo plástve lišejníků na živé maso zdi. Za ní je všechno, jak bylo, lidé i věci, ale pozorovat je smíš jen trhlinou ve zdi jako lupou, která zvětšuje do rozměrů pravdy. Druhá manželka Lítost9 P lakáty hlásaly, že bude mít koncert v sobotu večer, ale on přijel v pátek, aby si prodloužil víkend a trochu si odpočinul. Jedenáctiletou dceru vzal s sebou. Musel ji vzít s sebou, protože její matka odjela do Jugoslávie na dovolenou, a také proto, že si dcera přála jet s ním na koncert a kromě toho také proto, že právě v ty dny neměl, komu by ji svěřil. Její matka, se kterou se před dvěma lety rozvedl, využívala každé příležitosti, jen aby mohla dceru ponechat aspoň nějaký čas v jeho péči. Byli rozvedeni, ale dcera neustávala spínat jejich osudy, kruh se znovu uzavíral, i když jiným a náročnějším způsobem. Lázeňský hotel byl starý a chodba v druhém patře sladce voněla. Na schodišti ležel červený plyšový koberec připoutaný mosaznými konzolami, na odpočívadle stála vedle zrcadla v pozlaceném rámu melancholická palma a celá nádhera vypadala jako líčidlo na vrásčité tváři. Na dceru prostředí zapůsobilo. „Je to tady jako . . . ,“ spustila, když stoupali po schodech do prvního patra, a začala vykládat obsah hry. Viděla ji v televizi. Vydržela vyprávět obsahy televizních her dlouho. Přestával vnímat, o čem mluví, a přijímal jen její mladý, vzrušením přeskakující hlas. Někdy se jí nepodařilo něco popsat, jak by si přála. Pomáhala si pravou rukou, jako by slova poletovala ve vzduchu a bylo třeba je chytat. Úplná Dana, její matka. Když byla dcera malá, nedovedla z nepochopitelného důvodu vyslovit svoje jméno. Eva. Říkala si Háva. Už tenkrát pomáhala výslovnosti rukou. Šermovala ve vzduchu prsty, a povědět Eva se jí nepovedlo. Začali ji sami říkat Háva. Zvítězila nad nimi. Tak nějak vítězí barbaři nad vyspělými kulturami. Háva uměla vítězit v malých soubojích i velkých bitvách. Konečně, také Dana se narodila proto, aby vítězila. 25 Na oplyšovaném schodišti, kde ho obletovalo dívčí bzučení hlasu jeho dcery, se v duchu – dneska po kolikáté – radoval, že vzal dceru s sebou. Bez ní by stoupal do pustého hotelového pokoje. Teď měl dojem, že ho zabydlela dřív, než do něho vkročí. Malátná, vše objímající sladkost je doprovázela po schodech i chodbou k číslu jejich pokoje. Kde už něco takového čichal? Nu ovšem, v tom starém mlýně, jak jej chtěl před lety koupit, aby měli kam jezdit na víkendy. V mlýně se také rozvalovala umdlévající sladkost. Pak se ukázalo, že ten pach vydávají trouchnivé trámy a plíseň v podlaze. Sladký zmar. Cukr zániku. Spokojený, že určil původ sladkého pachu, a spokojený se svými závěry, odemkl pokoj a přerušil Hávu. Ještě se nedostala se svým obsahem hry na konec. „Princezno,“ oslovil ji, „vaše komnata.“ Okamžitě se zapojila do hry: „Jen jděte napřed, můj princi,“ roztáhla do stran pomyslnou širokou sukni, chystala se k úkloně, ale neprovedla ji, napadla ji jiná role. „Běžte napřed, lokaji,“ prohlásila panovačně jako zlá princezna. Vešel. Rozuměl jí. Od raného dětství chodívala na místa, která neznala, jako druhá. Netrpěla představou, že musí stůj co stůj objevovat. Vydávala se raději na cesty, kde před sebou viděla něčí záda. I pokoj byl zanesen zmarnou sladkostí a smutkem, který se hromadí v hotelových pokojích jako stopa dlouhého průvodu loučení a rozchodů, nenaplněných přání a putujících starostí. Otevřel okno. Háva se postavila vedle něho, dívali se z okna, dole se třepetala v odpoledním slunci zeleň lázeňského parku a přímo před nimi pleskal z kovového hřibu vodotrysk a jeho paprsky unášel každou chvíli vítr. Mezi stromy se objevovali lázeňští hosté. Prospali se po obědě a teď postrkováni po pěšinách světlem a stínem postupovali ke kavárně na stráni. „Líbí se ti tu?“ zeptal se Hávy. „Ale jo,“ řekla. Neznělo to příliš jistě. „Chtěla jsi se mnou, a jsi tady,“ pokusil se o obranu. „Co budeme dělat?“ ukázala mu tvář plnou očekávání. Dlouhé rovné prameny kaštanových vlasů jí visely na ramena a splývaly na záda. Dodávaly jí vzhled zmáčené víly, která vynořila hlavu z jezera 26 jen proto, aby se od mocného kouzelníka dověděla, jaká kouzelná průpovídka ji vysvobodí z pochmurného údělu. „Nejdřív bychom se mohli nasvačit,“ řekl. „Moc svačit se nemá,“ poučila ho Háva. „Pročpak?“ „Kvůli tloustnutí,“ řekla. Objal pohledem její nohatý hubený zjev. Měla na sobě bílé šaty z úpletu s krátkou sukní a nic nenasvědčovalo, že by se o ni pokoušela ženská oblost. Nebo tím mínila jeho? Znal se až moc dobře, aby se nemusel prohlížet. Tu svoji hubenou postavu, která se klátila životem kupředu ohrožována každým silnějším ofouknutím. „Dobrá,“ uzavřel s Hávou příměří, „dáme si něco lehkého.“ „Jahodovou zmrzlinu,“ řekla. Na schodech jí podal ruku. Sestoupili do přízemí a Háva si vzpomněla na rozpovídaný příběh. Pokračovala a on, nechápající a šťastný, přikyvoval, dokud si toho nevšimla: „Ale to přece neměl dělat, vyhnat psa.“ „Ne, to neměl,“ řekl. „Proč tedy kýváš hlavou?“ „Ze soucitu,“ zalhal. Zadívala se na něho zděšeně. Zase něčemu ze světa dospělých nerozuměla. A ona chtěla porozumět ve světě dospělých všemu. To, že není dospělá, pokládala málem za nemoc. Na čele jí naskočila vráska. Vyhladila se jí teprve, když se opět ponořila do svého vyprávění. „Už bude brzy konec,“ oznamovala. „Nemusíš s tím pospíchat,“ vyšel jí vstříc. „Já nepospíchám,“ řekla přísně. Byla to jeho chyba a věděl o ní, o potřebě vycházet vstříc někomu, koho máme rádi. Vycházel vstříc své manželce i dceři. Málokdy mu jeho ochotu ocenily. Naopak. Častěji jeho ochotu odpálkovaly, až zapadla jako míček do křoví, jen aby se na ni nemusely dívat, vzít ji na vědomí, ocenit ji. Manželka i dcera byly přesvědčené, že jakékoliv vycházení vstříc, jakákoliv velkorysá pomoc, odhaluje a potvrzuje některou jejich skrytou neschopnost a porušuje jejich pečlivě udržované zdání dokonalosti. Před dveřmi do hotelové restaurace pustil Evinu ruku a vstoupil první. Když ho v restauraci předešla, aby vybrala stůl, u kterého by 27 chtěla sedět, objevil v její chůzi a pojednou střídmých pohybech novorozenou důstojnost dospívající ženy, ačkoliv k její dospělosti vedla ještě dlouhá cesta. „Tady?“ řekla s otázkou, ale bez pochyb, že by si měli vybrat jiné místo. Poddal se a posadil se ke stolu u okna, ke stolu pro dva, odkud bylo vidět ven na chodník a silnici a za silnicí na park s neklidným vodotryskem, stříkajícím chvílemi až na chodník. „No,“ pokračovala dcera, „a pak mu nasadili želízka a odvedli ho. Ten ti koukal. Vůbec nečekal, že ho chytnou. A chytili ho a byl konec.“ „Hlavně že to dobře dopadlo,“ řekl. „Dobře? Ale pro něho to přece dobře nedopadlo.“ „Já myslel na spravedlnost. Dobře že vyhrála spravedlnost.“ „Hm,“ neochotně připustila Háva. Něco nebylo v pořádku. Možná že držela palec tomu podvodníkovi. „Byl hezký?“ „Kdo?“ „Ten podvodník.“ „Tati, ten ti skákal ze střechy na střechu, a potom sjel po hromosvodu, jo, ale dole byla řeka a on ji musel přeplavat a . . . “ Oči Hávě září, je nadšená, znovu rozsvěcí pohaslé obrazy. Podvodníci mají asi zajímavější život než žákyně, které musí být ve škole na začátek vyučování. Vadilo mu, že Hávě září oči. Vykládal si svůj nelad tím, že se jeho dcera obdivuje podvodníkovi. To přece není v pořádku. Nesvědčí to o zmatené stupnici hodnot? Obdivuje rošťáka. Obdiv bývá předstupeň lásky. Nejdřív obdivujeme, potom se zamilujeme, a pak, pak třeba láska opadává, ale nikdy se mizení lásky neobejde beze stop, bez jizev a šrámů. Přál si Hávu před šrámy ochraňovat. Těžký úkol. A čím dál těžší. Jak bude stárnout, bude jí její mladě stará důstojnost namlouvat, že správné je jedině to, co si myslí ona. Představa, že někde na světě žije kluk vytáhlý jako Háva, že ten kluk roste a jednou se s Hávou setká a stane se z nich dvojice, ho zneklidňovala. V přítomnosti se pořád někde připravuje budoucnost, se kterou se seznámíme, až před nás předstoupí. Zahloubal se nad svou porcí jahodové zmrzliny. Háva nořila plochou lžičku do šlehačkové čepice a olizovala ji s mlsnou zdrženli- 28 vostí, aby si prodloužila čekání na růžovou rozkoš, které se oddá, až se dostane pod šlehačku. Vrátil se k tomu klukovi. Roste si někde, aby nakonec potkal tohle stvoření lízající zmrzlinu. Nepoznaná souběžnost dvou osudů až k hranici, od které se počítá nový letopočet: chvíle, kdy jsme se poznali. Někde v něm ležel uložen také takový letopočet. Nepoužíval ho, stejně jako nepoužíval mohamedánského anebo židovského kalendáře. Až teď, když se zabýval Hávou a neznámým klukem, zableskl se před ním začátek letopočtu, od kterého počítal dny s Danou. Poznal se s ní ve vlaku. Hovořili spolu, zatímco pod podlahou vagónu tlumeně bušila uhánějící kola. Neustávající pohyb poznamenal i jejich manželství. Zpočátku jezdila na jeho koncerty s ním. Ačkoliv piano měla ze všech hudebních nástrojů nejméně ráda. Pokud tehdy mluvila pravdu. Co je pravdivé a co si jenom namlouvá, poznával často až po letech. Musela se podřeknout, aby poznal pravdu. Pouť za skutečným stavem věcí bývala únavná a vysilující. Zprvu chápal její rozpory mezi pravdou a výmyslem jako zábavnou hru. Později poznal, že to není zábavné, a ještě později, že to není ani hra. Všude narážel na rozpory. „Na co myslíš?“ zeptala se ho Háva. Převzala tu otázku po matce? Dana se ho také ptávala, nač myslí. Přála si proniknout za jeho mlčení. Sama na sebe neprozrazovala nic. Co prozradila, byly smyšlenky, skutečnost byla jiná. „Na co myslím . . . ? Na tebe,“ řekl. Věřil, že nelže, úvahy o matce se týkaly dcery. „Na mě?“ Žasla. „A proč?“ „Otcové myslí na dcery,“ prohlásil neurčitě. „Koukal ses rozzlobeně.“ „Snad ne.“ „Jojo,“ usmívala se. „Až budeme spolu sami, něco ti povím.“ Podíval se okolo sebe. Seděli v prázdné restauraci. „Vždyť jsme sami,“ řekl. „Já myslím vůbec sami.“ Nerozuměl, co „vůbec sami“ znamená. Ale je pravděpodobně vyšší stupeň samoty ve dvou, samoty vzácné, jakou znají jenom jedenáctiletá děvčata. „Mám ti něco vyprávět?“ huhňala a převalovala v ústech zmrzlinu. 29 „A co kdybych ti vyprávěl něco já.“ „Povídej,“ dovolila mu blahosklonně. „Když jsem byl starý jako ty, už jsem hrál dost slušně na piáno.“ Nebyl to nejlepší úvod. Sotva větu vyslovil, napadlo ho, jak je zbytečná. Mluvit o hudbě. Háva neměla hudební sluch stejně jako její matka. Jeho dcera vnímala pouze dusavý rytmus hudby z magnetofonového pásku. Rychle dodal, chtěl smazat dojem z první věty: „A četl jsem, hrozně moc jsem četl. Co čteš? Co jsi četla naposledy?“ „Tati, ty mě zkoušíš.“ „Nezkouším. Jenom mi pověz, co jsi četla naposledy. Jakou knihu.“ „Tu . . . jak ta paní . . . “ Samozřejmě, zase nečetla nic. Hloupá odpověď. Ale proč se jí při každém setkání ptá? Proč jenom chce, aby se mu podobala? Tahle bytost s jazykem růžovým od zmrzliny nikdy nebude hrát na piáno a nikdy nebude číst knihy, hudba a myšlenky knih jí nebudou nadlehčovat břemeno života, jeho váhu nasáklou ztrátami i zklamáním, kterým se nemůžeme vyhnout. Bylo mu jí líto. Tak mladá si určuje úděl. A její matka se v Jugoslávii převaluje na slunci, tmavé brýle v hrsti, zato na očních víčkách a na nose topolové lístky. Nikdy se mu nepodařilo proniknout do jejích myšlenek, když bez hnutí ležela a ležela. Nečetla, neposlouchala hudbu, pouze ležela a ležela. V prvních letech jejich soužití podkládal Daně myšlenky, které nikdy neměla. Říkal si: teď myslí na to, teď asi zas na to, předpokládal, že má obdobné myšlenky jako on, ale byl to omyl, jakého se dopouští zamilovaný, který hledá v milované osobě nějaký díl sebe. Krok za krokem docházel k poznání, že se mýlil. Sladká mlha z nich udělala manželský pár, pak opadla a objevily se ostré a velmi určité a jasné obrysy. Dana byla úplně jiná než jeho sen o ní. S Hávou o matce nemluvil, vycítila, že mu o ní nemá podávat zprávy. Nepřál si, aby setkání s dcerou byla poznamenaná matkou. Háva bystře odhadla svoje postavení a svoje příhody dovedla vždycky ustřihnout tam, kde by do nich nutně musela vejít matka. Zaplatil zívajícímu číšníkovi zmrzlinu a vyšel s Hávou na procházku do ulic lázeňského města. Od té doby, co ji matka vzala s sebou do Berlína, tvářila se, že ji v žádném městě nemůže nic překvapit. Také matčin rys, zjišťoval rozmrzele. Jednou byl s Danou ve 30 Stuttgartské opeře a od té doby, kdykoliv se hovořilo ve společnosti o opeře, dovedla nasadit výraz, jako by znala všechny zahraniční operní scény. Šli spolu podél parku po široké cestě sypané pískem a Háva dávala najevo, že jde na procházku jen proto, že chce udělat otci radost. Dobročinná nálada ji doprovázela až k prvnímu velikému plakátu, na kterém byl ohlašován otcův klavírní koncert. Mlčky četla na plakátě otcovo jméno. Bylo také jejím jménem. Nečetla je poprvé, ale tady, v cizím městě, kde byla jenom s otcem, dostával plakát jiný význam. Brala na sebe odpovědnost, která je spojena s každou osobní slávou, brala ji na sebe s vědomím, že jsou tu dva stejného jména a že jsou odkázáni jeden na druhého. „Jsi rád, že jsem tady s tebou?“ zeptala se. „To víš, že jsem rád,“ odpověděl roztržitě. Sledoval, jestli není na plakátě chyba. Ludwig van Beethoven: Klavírní koncert č. 5 Es dur . . . „Když jsem byla s tebou posledně na koncertě, bylo mi teprve deset. To jsem byla ještě malá holka.“ Změřil si pohledem její důležitost. Za poslední rok nabyla její důležitost na váze a nedovolovala jí, aby se pokládala za malou holku. Skutečně, je tomu rok, co s ním byla na jeho koncertě. Nemohl si vzpomenout, co tehdy hrál a kde. Hávě naskočila mezi obočím malá vráska. Přemýšlet nebyla pro ni lehká věc. „Budu ti moc tleskat,“ slíbila. Náhlé spojenectví ho přinutilo, aby ji vzal kolem ramen a přitiskl k sobě. Pokračovali spolu v cestě na konec lázeňské promenády. Písčitá cesta vcházela do lesa, písek mizel pod přehozem spadaného jehličí a cestu křížily mohutné žíly kořenů. Háva se bavila, přeskakovala kořeny sounož. „Slibovala jsi, že mi něco povíš, až budeme spolu sami. Vůbec sami,“ řekl. „Mhm.“ „Jsme teď spolu vůbec sami?“ „Mhm,“ přeskočila obzvlášť tlustý kořen. Zeptal se jí na její tajemství vlastně proto, že nevěděl, o čem by si s ní měl povídat. Ale teď, když váhala a otálela, začal naléhat, toužil proniknout do jejího tajemství, jako by na tom kdovíco záleželo. 31 Zastavili se před můstkem přes kamenitý potok. Hraniční čára. V životě jsou taková místa. Některé schodiště, nároží, druhá strana ulice, okraj lesa, křižovatka pěšin, spousta míst se může stát hranicí mezi tím, co bylo, a tím, co bude. Háva si zřejmě zvolila za hranici ten most. Stála, špičkou sandálu okopávala drn u cesty a řekla: „Já jsem se zamilovala.“ Zvedla oči k otci, pomalu, tázavě, připravena bránit svoji představu dospělosti. Pozoroval ji ohromený, ne obsahem jejího dětského vyznání, ale způsobem, jakým to řekla, pomlkou po slově „já“, odstínem hlasu, melodií té věty, která zdůrazňovala nezvratnost výroku. Uviděl sám sebe, jak vstává od klavíru, aby si dopřál krátkou přestávku, nacvičoval tenkrát Beethovenův koncert pro klavír a orchestr č. 2 B dur, noty leží na klavíru a za nástrojem veliké okno s výhledem do zahrady, zahrada patřila k vile, kterou si najali, a v pozdním odpoledni byla celá popsaná dlouhými stíny. Uviděl sám sebe, jak vychutnává zeleň zahrady, modrý vlažný vzduch, pohodu odcházejícího dne, cítil křídla, která člověk v sobě nosí, ale jen málokdy se mu podaří rozkřídlit je, a uviděl také Danu, jak si vybírá místo, kde mu sdělí něco důležitého, hranice byl okraj koberce, zastavila se a řekla se stejnou pomlkou jako Háva: „Já jsem se zamilovala.“ A pak překročila Dana hranici koberce, přešla na parkety, a všecko bylo jiné než předtím, svým sdělením dostala sebe i jeho na druhou stranu hranice. Vrátil se k Hávě. Čekala, co řekne jejímu prozrazenému tajemství. Chtělo se mu zavolat: nesmysl. Místo toho se zeptal odevzdaně: „A do koho?“ „Ty ho neznáš. Učí se na kytaru.“ Učí se na kytaru. Podstatný rys jeho povahy. Vkročil na můstek, přešel ho, Háva se loudala za ním. Překročili hranici. „No a?“ řekl na druhé straně můstku. „Myslela jsem, že bys to měl vědět.“ Měl bych ji pochválit, že má ke mně důvěru, říkal si, a nepochválil ji. Mohl bych jí povědět, že se ještě mockrát zamiluje. Mohl by se pokusit zlehčit toho začínajícího kytaristu. Nic z toho neudělal. 32 Sesypávala se na něj lítost, zasypávala ho, tísnila ze všech stran, nemohl se z té hromady lítosti vysvobodit. Litoval, že se dcera podobá matce, litoval, že jí nemůže předat prospěšnou radu. I kdyby takovou radu znal, obrátila by ji, aby zase mohla poslouchat jen sebe. Litoval svoji bezmocnost. Litoval sebe. Položil Hávě ruku na rameno a řekl: „Vrátíme se do hotelu?“ Obrátili se, přešli opět můstek, ale na druhé straně hranice se svět změnil. Jen málo věcí trvalo na svých místech. „Povím ti, jak hráli v televizi o tom vězňovi,“ nabídla se dcera. Přisvědčil. Proč ne? Nechal ji vyprávět a přemýšlel o Daně. Člověka, do kterého se Dana zamilovala, znal. Byl si s ním dost blízký. Čím se tedy přeměřuje vzdálenost od člověka k člověku? Když Dana vyslovila jméno toho muže, myslel si, že je to vtip. Háva vyprávěla o žaláři a o vězni, který se připravuje na útěk ze žaláře. Dlouhé šikmé paprsky prodlužovaly stíny stromů i domů, něco se s pozdním odpolednem vracelo. Lítost naštěstí začala opadávat. Jako tenkrát, když se dověděl jméno svého soka. Pokud to byl sok. V těch dnech se už nemohli s Danou v ničem shodnout. Sám pomýšlel na rozchod. Jenomže popud přišel od ní. A to pokládal za křivdu. Za prohru. Háva se dostala ve vyprávění televizního seriálu teprve do poloviny, a byli zase v hotelové hale. „Nezlobíš se, že ti to teď nedopovím?“ „Ale ne.“ „Zůstanu tady a prohlídnu si časopisy,“ řekla. Odešel nahoru sám, a když se na schodech ohlédl, seděla Háva zabořená do klubovky. Červený plyš koberců, naleštěná mosaz, palma, nové prostředí ji těšilo. Líbilo se jí líčidlo, pod kterým tiše a sladce trouchnivěla minulost. Za půl hodiny sestupoval k večeři. Háva se ještě bořila do křesla, ale vedle ní stál kluk, stejně starý jako ona, a živě se bavili. Háva spatřila otce, vyhrabala se z koženkového doupěte, kluk jí něco řekl a zmizel. Usadili se u stejného stolu jako odpoledne. „Senza kluk,“ řekla Háva. „Kdo?“ zeptal se. 33 „Ten v hale.“ „Aha.“ Sáhl po jídelním lístku a pátral, kolik lítosti mu zbývá, kolik lítosti ho stísňuje. Kupodivu žádnou nenašel. Postrádal ji, a začalo mu být té ztráty líto. 34 + ČETL JSEM V ČÁRÁCH na tvé dlani vlasové písmo příběhu, který jsi mi zapomněla povědět, zápis už byl vetchý, kdo si ho povšimne, mládí čte raději v přítomnosti. Ale mezi dneškem a zítřkem leží kamenitý svaz toho, co bylo, a padající vlas příběhu může rozhodnout, jestli tě zasypou polibky nebo lavina. Třetí manželka Samota> B ylo to jako čekání na zázrak. To ticho. Takové ticho před něčím, co se stane. Nikdy by nevěřil, že v bytě obklopeném jinými byty, uprostřed panelového činžáku, může vybuchnout taková nálož ticha, ohlušující, znepokojující. Jejich byt zatajoval dech. Bylo to přímo hmatatelné. Už dávno nebyl v bytě sám. Tím to bude, říkal si. Ticho, které propuklo, znamenalo vlastně nepřítomnost jeho ženy. Ztrátu něčeho, nač byl touhle dobou zvyklý, šramocení v kuchyni, přecházení v koupelně, obracení listů v časopise, překvapivé, často zbytečné otázky, kterými se s manželkou jeden na druhého obraceli, jen aby porušili jednotvárné šumění času. Dcera odešla na studie do Prahy, syn do internátu. Bývali s ženou sami. Ale teď byl sám. Slunný den neustupoval z ulic ani z rozpálené oblohy. Modrý, prašný, povadlý nepřestával zatínat dlouhé ostré stíny stromů do chodníku na protější straně ulice. Kolik máme hodin? Podíval se na zápěstí. Bylo šest. Teď začínal manželčin abiturientský sraz. Po dvaceti letech. Jestli se jí podařilo chytit autobus, vstupuje právě do haly hotelu Slunce. Na stěnách tmavé dřevo, od stropu visí skleněné střechýle, ozářené zevnitř žárovkami. Abiturientský sraz, prosím, račte do salónku vlevo. Mají tam úslužného číšníka. Znal ho, scházel se se svými spolužáky ve stejném salónku. Jeho žena vchází poslední. To bylo chytré. Jenomže nikdy nevěděl, jestli to, co pokládal za chytré, udělala manželka úmyslně nebo náhodou anebo jestli v ní pracuje šestý smysl, který pro ni vybírá nejvýhodnější postup. Ten, kdo přichází poslední, vzbuzuje největší pozornost. Jsou mu obvykle vděčni, že přece jen přišel, když už nedoufali. Manželka přichází v poslední minutě, v poslední 37 vteřině. Vchází na svých stále hbitých nohách, zdráhavě, jako by si nebyla vědoma své pružnosti, a dá-li se to tak říci: svého úspěchu. Ještě si na úspěšnost nezvykla. Od doby, co spolu studovali práva, se toho hodně změnilo. Nedostudovala, vdala se za něho a přišly děti. On dostudoval. Když děti odrostly, našla si zaměstnání a rychle v něm postupovala. On trčel ve svém podniku stále na stejném místě. Ludmila se pustila do dokončení práv. A podařilo se jí to. Jednoho dne došlo k tomu, čeho se obával. Jejich příjmy se vyrovnaly. Hle, kůň, který se v dostihové dráze opozdil, dorazil do čela skupiny. Doposud se nevyrovnala se svým novým postavením v rodině, ale on už byl donucen upustit od některých svých zvyků. Nemohl před ženou naříkat na práci v podniku. Ona nenaříkala na svou. A jenom ti, kdo jsou stejně postiženi, mohou být spojenci. Kdykoliv vykládala o nějakém sporu, který se jí podařilo úspěšně ukončit, snažil se jí vyprávět také o něčem, v čem se dalo vylovit zrnko úspěchu a kde hrál nějakou roli. Ale podobných rozhovorů nebylo mnoho. Vycítila chatrnost jeho vítězných tažení? Přála si nedotknout se ho? Kdysi mu přece obětovala svoje studium a tohle nebyla ani oběť. Raději se ptala na bezvýznamné věci. Nebo se bavili o dětech. Kolik máme hodin? Šest deset. Čas se zastavil. Za oknem se stíny nehýbaly ze svých míst. I ticho stálo na místě nepohnutě. Samota zkameněla. Vždycky se bál samoty a teď si ho samota chytila. Když byl malý, ztráceli se mu rodiče jednou týdně do tanečních pro pokročilé. Za těch nekonečně dlouhých večerů, kdy se mu nedařilo usnout, sedávala u něho podřimující babička. Prožíval tehdy hodiny krutého osamění, ačkoliv měl babičku na dosah ruky. Bez matky se cítil sám. Taneční pokládal za zbytečnost a zvláštní druh nespravedlivého trestu, který si rodiče na něho vymysleli. Oplácel jim to. Trestal je svou nespavostí. Usilovně se udržoval v bdělém stavu, dokud se rodiče zase v ložnici neobjevili a nevysvobodili klímající babičku. V Praze, u babičky, někdy tam přespával, číhala jiná samota. Babička bydlela v pátém patře v jednom jediném pokoji a všecko, co jí patřilo, měla kolem sebe, nábytek a věci ji objímaly, tulily se k ní. Ne, tady se necítil sám, i když tu nebýval s matkou. Večeříval s babičkou u kulatého stolu pod zeleným látkovým lustrem. Rád na ty večeře 38 vzpomínal, na útulný prostor měkce zmenšený kruhem světla. Samota číhala venku. Jakmile přistoupil k oknu, už na něho útočila. Hluboký prostor viděný z pátého patra byla propast, z které čišela samota strašlivá a bez konce, plná osamělých světel. Pustinami ulic bloudily přízraky, Odbíhal od okna k jistotě stolu a babičky. Temná propast samoty ho zavalovala úzkostí a zároveň ho neodolatelně přitahovala. Kolikrát v životě si vzpomněl na babiččino okno odhalující nekonečný smutek samoty. Ničivé síly člověka odpuzují i přitahují. A samota byla pro něho vždycky spojena s představou postupujícího sebezničení. Nečekal, že ho trochu osamění, a k tomu ještě se sluncem za okny, přivede k tak těžkomyslným úvahám. Navštěvovaly ho i jiné osamělosti. Jak byl na vojně a v noci stál stráž sám pod vysokou oblohou s rozsypanými hvězdami, které se v pustině mrazivého vesmíru chvěly a čekaly, až jim někdo dá smysl. Klouzal na okoralých podrážkách po prvním sněhovém poprašku toho roku, mezi vojenskými skladišti tam a zpět, tam a zpět, poctivě a marně přeměřoval nepatrným měřítkem vesmírnou dálku. Oddechl si, když ho na stráži vystřídali. Jednou musel zůstat v podniku přes čas, dokončoval naléhavou zprávu. Skončil práci a vstal od stolu. Bylo pozdě. Venku narůstala noc, prošla okenními skly a zastavila se teprve na hranici, kam dosáhla záře stolní lampy. Napadlo ho, že je v rozlehlé budově sám a že na druhém konci sítě temných chodeb sedí za skleněnou stěnou jediný člověk, vrátný. Vyrazil ze svých čtyř stěn a ve spěchu, který mu svazoval nohy a tiskl hrdlo, se hnal chodbami k východu. Doma děti spaly, kolik je to už let, jenom manželka byla vzhůru, četla a čekala na něho. Váhal, má se jí svěřit se svou úzkostí, když už opadla? A pak se jí mezi sousty pozdní večeře svěřil: „Lído, to ti bylo zvláštní . . . v tom tichu a samotě . . . měl jsem pocit, že se něco stane.“ „Ale prosím tě,“ odpověděla mu. Tehdy jí ještě nestoupalo sebevědomí, ani tajně, ale nikdy neztrácela věcný pohled. Cokoliv se dalo rozumně vysvětlit, pokud si dal člověk práci. Život byl pro ni křížovka, kde se do prázdných polí dosazovala potřebná písmenka. Tajenka nakonec musela vždycky vyjít. Vnášela klid do jeho neurčitých úzkostí. Byl jí za to vděčný a nutil se uvěřit jí. 39 Jenomže teď tu nebyla, a k tomu, aby se necítil sám, potřeboval Ludmilu, stejně jako v dětství potřeboval k tomu, aby nebyl sám, matku. Došel pokolikáté opět až do kuchyně a vracel se nazpět ke gauči v obývacím pokoji. Krajina kolem se nezměnila: dřez, stůl, židle, v chodbě stojan na deštníky, nad ním zavěšené kartáče a lžíce na boty, pootevřené dveře do koupelny a zase koberec s ošlapaným rohem, židle, stůl, gauč. Zastavit, stát. Čelem vzad. Pohled do okna. Modrá obloha v slunečním lesku. V půl sedmé marné pochodování vzdal. Převlékl se a opustil tichý byt v naději, že v bytě zamkne samotu. Vydal se do hostince za rohem. Chodil sem zřídkakdy. Sotva ho tu znali. Postavil se k výčepu. Byl pátý v řadě, která čekala na pivo. Pultíky na vysokých nohách, u kterých pijáci postávali, byly pokryty půllitry. Z výparů těl, piva, cigaretového kouře a řečí, měly smysl?, se mu udělalo mdlo. Když se dostal v řadě na třetí místo, ustoupil a začal se prodírat mezi zády postávajících pijanů k zaskleným dveřím do hostinské místnosti. V lokále bylo snesitelně. Dokonce tu byly neobsazené stoly. Vybral si nejvzdálenější od dveří. Šikmo proti němu kmitala televizní obrazovka. Záznam automobilového závodu. Lidé kolem stolů zvedali hlavy k televizoru, umístěnému vysoko na stěně, a mlčeli, jako by z výše přijímali závažné poselství. Bzuí, bzuí – hnala se auta jedno za druhým přes obrazovku. Zamával na číšníka. Číšník měl na sobě bílou košili s ohrnutými rukávy a černé kalhoty oblýskané u kapes a u příklopce. Tvářil se lhostejně, ale to byla jenom maska. Pod lhostejností byl ve střehu nepřítel. Nechal číšníka dojít až ke stolu a teprve pak objednal pivo. „Bohužel,“ řekl číšník spokojeně, „pivo jen k jídlu. Samotné pivo dostanete u výčepu.“ Když si představil výčep, raději požádal o jídelníček. Číšník ohrnul ret a odploužil se pro lístek. Neměl hlad a neměl ani žízeň, měl jen potřebu vyplnit zející prázdný prostor, kam se jako dítě díval z babiččina pátého patra. Vybral si knedlíky s vejci, nejlacinější jídlo, a když mu je číšník přinesl, jedl pomalu, aby zaplnil činností co nejdelší čas. Našel dokonce zvláštní zalíbení v tom, jak s rozvahou bořil zuby do opečené kůrky, 40 jak se dostával do měkkého jádra rozkrájeného knedlíku. Člověk příliš rychle jí a nemá čas se starat o to, jak jí, zamyslel se. A proč jí rychle? Poněvadž ho neopouští strach, že by mohl kvůli jídlu něco zmeškat. Pospícháme, abychom nezmeškali, co je v dálce, a přitom zmeškáváme to, co máme nablízku. „Promiňte.“ U jeho stolu se objevil muž. Cizí muž. „Promiňte, máte tu volno?“ Přikývl. „Víte, nerad večeřím sám,“ řekl neznámý. Měl protáhlý obličej, šedivé vlasy a odřený límeček košile. Nad rozepnutým límečkem se mu pohyboval ohryzek. Muž působil truchlivě. Ale jako lék proti samotě se dal použít i on. Představil se. Nesrozumitelně. Nebyl zvědavý na jeho jméno, co se jmény? Příchozí vzal do ruky jídelní lístek, mlčky v něm četl a znenadání prohlásil: „Lidé, kteří večeří sami, jsou většinou nešťastní.“ Poslouchalo se to jako zákon. Zabýval se svými knedlíky s vejci a nemohl než v duchu přisvědčit. Šťastný právě nebyl. „No vidíte,“ řekl cizinec, jako by zaslechl jeho souhlas, „jste ženatý?“ Nějaká síla ho donutila odpovědět: „Ano.“ „Já taky,“ řekl cizí muž, „a podívejte, máme ženy, a přece se scházíme sami u stolu v hospodě.“ Ne, tak to není – chtělo se mu odporovat, a hned si to zakázal. Tak prudký odpor by v jeho protějšku vzbudil jenom podezření, že lže. Přeženeš obranu, třeba v dobrém úmyslu, a usnadníš vlastně jenom vydatnější útok. Měl s tím zkušenosti. Přiloudal se číšník. „Hovězí na česneku,“ objednal si host. Vyčkal, až se číšník dostatečně vzdálil, a pokračoval: „Má to ovšem svoje výhody. Manželka česnek nesnáší a já ho rád. Doma bych nikdy nic na česneku k večeři nedostal.“ Uznal za vhodné něco povědět. Také proto, že knedlíky s vejci dojedl, a neměl, čím by se zaměstnával. Řekl: 41 „Stejně, až přijdete domů, budete . . . ,“ nevěděl si dál s větou rady. Vonět? Dá se říct o česneku, že voní? Jeho protějšek se usmál: „Nebude nic cítit. Není doma.“ Odmlčel se a vyčkával, jestli dostane otázku. Nakonec si odpověděl sám: „Není doma už rok. Odešla do jiného města.“ Zase čekal, a když se nedočkal otázky, dodal: „Snad to znáte: malá trhlinka ve skle, maličké prasknutí. V broušené sklenici to ani nepoznáte.“ Zvedl hrst, jako by v ní držel sklenku, a otáčel jí, pozorně si prohlížel vzduch nad sevřenými prsty: „Točíte s ní, koukáte, a vůbec nic nevidíte, je krásná, nepoškozená, říkáte si.“ Spustil pěst na stůl. „A ouha. Nebyla nepoškozená, jenom jste se nedokonale díval. Jednoho dne se vám sklenice rozpadne v prstech. Malá trhlinka zapracovala.“ Odmlčel se znovu, aby dal důraz vyhlašovanému zákonu: „Malé trhlinky, zkáza velkých věcí.“ Sledoval toho proroka na druhé straně stolu a začínalo mu být nevolno skoro jako ve výčepu. Ty jeho všední pravdy! Nedaly se vyvrátit právě proto, že byly všední. Ale způsob, jakým je přednášel, budil neklid a nejistotu. Zřejmě ty pravdy nepřednášel poprvé. Lepil je jako nálepky na lidi, které potkal, na lidi, kteří si žádné nálepky nepřáli, a přece s nimi pak odcházeli. Kdo dal tomu člověku právo, aby lepil svoje nálepky, na koho se mu zlíbí? „Kolik myslíte, že mi je?“ řekl cizí muž. Právě mu číšník donesl hovězí na česneku. Muž vtáhl do sebe zhluboka páru z teplého pokrmu a chabě se usmál. „Není mi čtyřicet,“ řekl, „a podívejte,“ hrábl si do šedivých vlasů. Chopil se nože a vidličky. „A víte, co je ta trhlinka? Ta neviditelná trhlinka? Cizí mužský, o kterém nevíte.“ Začal krájet maso. Než donesl první sousto k ústům, vydal další zákon: „Nejvíc nás ohrožuje to, o čem nevíme.“ Neměl chuť toho člověka dál poslouchat. Neviditelná trhlinka! Ať si to nechá pro někoho jiného. Zaplatím a odejdu. Zatímco mával peněženkou na číšníka, pocítil někde, a nemohl ani sám sobě popsat kde, poranění, nepochopitelné, jako když objevíme na noze šrám, a nedovedeme si vysvětlit, proč se tu ukázala krev. Někde v něm, nebo na něm?, se otevřela rána a její tupá bolest překryla i jeho osamění. Co s tím dál? Když zaplatil a odcházel, ohlédl se a zjistil, že se ten cizí muž za ním dívá. Copak mu ještě chtěl povědět, co měl v záloze, jaké nálepky a zákony? 42 Prodral se výčepem na chodník. Někde za domy zapadalo slunce a staniolová obloha zrcadlila jeho záři. Stíny na chodníku zmatněly. Došel k domu, kde bydlel. Nedočkavý milenecký pár zaujal před domem postoj, který mu naléhavě připomněl, že se v lásce utkávají dvě těla. Nebylo to právě to, co by si přál ve svém postavení vidět. Přešel raději vchod do činžáku a zamířil k parku, kde sobotní večer vypouštěl plaše, jako na zkoušku, z hloubky tmavnoucích houštin vlažný travnatý dech. Den klouzal ke svému konci se zataženou brzdou, zato poranění, které ho zasáhlo v hostinci, rostlo rychle. Procházel parkem, míjel lavičky s dvojicemi. Dvojice, samé dvojice. Svět začínal tam, kde byly dvojice, zanedbatelní jedinci se touhle dobou v parku nevyskytovali. Pronášel svou osamělost na písčité cestě jako hanbu. Vrátil se. Zamilovaný pár před domem už nestál. Ve výtahu, v těsném důvěrně známém prostoru s nápisy vyškrábanými dětskými nožíky, našel odvahu přiznat si to. Vždyť já žárlím! Takový nesmysl! Blížím se čtyřicítce a zmocnila se mě žárlivost. Odemkl. Byt pozbyl svoje vyčkávavé ticho a naplnil se drobnými zvuky. Přicházely ze všech stran, stoupaly do něj podlahou, klesaly do něj stropem a prolínaly stěnami. Prudce rozlitý smích, tep chladničky, dětské kvílení, zaskřípění, cinknutí . . . Prošel vesmírem rozsvěcovaných a pozhasínaných zvuků ke křeslu a spustil se do něho. Odtud měl na ni výhled. Na svoji manželku. Na Ludmilu. Usmívala se na něho z alpakového rámečku. Fotografie stará osmnáct let. Překvapila ho s ní. Ani se moc za ty roky nezměnila. V úsměvu ukazuje bílé zuby a u pravého koutku se jí dělá malá vráska. Usmívá se jako v rozpacích. Vystrašeně, nebo plaše? Měli tenkrát starosti. Tušila, že nechá studia. Rozhodla se k tomu po důkladné úvaze, ale někdy rozhodne za člověk rozum, a cit ho strhává na jinou stranu. Na fotografii byla Ludmila, jak ji znal, jenomže dneska by se tak plaše nedívala. Proměnila se. Manželství je vůbec pouť plná proměn. Když si vzpomene na jejich rozpočet v prvních letech! Na jejich výlety s dětmi, kdy hlídali každé vydání. Jak se vraceli večer z lesa prohřátí sluncem a jak Ludmilina pleť vydechovala teplo a jehličí i v noci, kdy ji vzal do náručí. I jejich milování se za ta léta proměnilo. Nepřekvapovalo velkými vynálezy, vycházelo z porozumění a souhry a jestliže došlo někdy k malému objevu, vracely se jim v něm všechny veliké objevy jejich objetí, jako se paprsky sbíhají v oku zvětšovacího skla v oslnivý bod schopný vyvolat požár. 43 Žárlivost. Nesmysl. Po tak dlouhém období porozumění, kdy jeden před druhým nic neskrývali. Ludmilina ústa na fotografii se na něho usmívala plaše a vytrvale. Jednou, v dobré náladě při láhvi vína se jí svěřil se svým prvním milostným dobrodružstvím. Jmenovala se Eva a bylo jí jedenáct let. Sázel se s ní o něco, a Eva mu slíbila pusu, když sázku s ním prohraje. Prohrála a musela splnit, co slíbila. Stála za drátěným plotem v sousední zahradě a našpulila rty do jednoho oka drátěné sítě. Přitiskl se bradou a nosem k drátu a při polibku čichal kov a rez. Polibek trval dlouho. Ale ne mou vinou – omlouval se. Snad jí příhodu neměl vyprávět. Ovšem, jeho příhoda byla jenom vklad. Bez něho by se nedověděl její první příběh. Bylo jí tenkrát asi šestnáct. Šla se spolužákem do biografu. Na rozdíl od manžela, nepamatoval si ani příčinu sázky u toho drátěného plotu, pamatovala si spoustu podrobností i film, který hráli. Z biografu se vraceli za tmy, byl podzim, mlha a zvláštní nálada, jaká bývá za tmy, byl podzim, mlha a zvláštní nálada, jaká bývá po filmu s dobrým koncem, kdy máš chuť dobrý konec ještě rozmnožit vlastním přičiněním. Spolužák ji doprovázel domů. U jejích dveří, v mlze a šeru, jí řekl: „Dala bys mi pusu?“ Děvčata z její třídy se líbala s kdekým a pořád, polibek jako pozdrav, jako poděkování. O ní všichni věděli, že se nelíbá. Ten film, podzim a mlha, milá nálada po dobrém konci filmu smíšená trochu se smutkem, že se dobrý konec netýká mne . . . Nastavila mu rty. „A jaké to bylo?“ zeptal se jí jako zpovědník. „Tak tohle si nepamatuju,“ řekla, „všechny podrobnosti si pamatuju, film, počasí, i šaty, co jsem měla na sobě, ale tu pusu si nepamatuju. A víš, co si ještě pamatuju? Jak stojím v koupelně a prohlížím se, jestli na mně ta pusa není k poznání. Hlouposti, ale já byla taková divná.“ Myslel si, že mu chce zatajit svoji radost z polibku, jeho chuť anebo objetí toho kluka. Vyzvídal, ale nedověděl se nic. Ztráta paměti, náhlá, přechodná. Je to možné? To políbení v mlze ho zneklidňovalo, než na ně zapomněl. A při pohledu na její rty, na malou vrásku v koutku úst, se mu neklid vrátil. Co znamenala ta vráska? Komu se posmívala? 44 Setmělo se. Než usnul – to ten nezvyk pít pivo – napadlo ho, proč se Ludmila před odchodem neobvykle dlouho česala. Spolužák, o kterém od té doby nemluvili, se pravděpodobně zúčastní abiturientského večírku také. Že ho to nenapadlo dřív! Už při Ludmilině večírku po patnácti letech. Býval si dřív manželkou tak jistý! Teprve před pěti lety začala stoupat a neměla dostudováno – a neměla stejný plat jako on . . . Poprvé se probudil v půl jedné. Nevěděl, kde je a co se děje. Křeslo, pohodlné na posezení, se na spaní neosvědčilo. Změnil polohu a řekl si: ještě půl hodiny. Ludmila chodila z abiturientských srazů v jednu hodinu. Jinak jí nejel autobus. Musela by pěšky, a to bylo pěkně daleko. A v noci! Nikdy nepřijela taxíkem. Šetřila. Je také možné, že dneska šetřit přestane. Vydělává, pročpak by si nemohla dopřát taxík? Podruhé se probudil ve dvě hodiny. Sotva rozeznal na zápěstí svítící číslice, vyskočil z křesla, jako by ho někdo zavolal. Neměl rád neobvyklé události a tohle bylo neobvyklé, až ho z toho rozbolela hlava. Nebo se hlásí krční obratle? Křeslo skutečně nebylo pohodlné. Kdyby se v něm pár hodin nepovaloval, ani by na to nepřišel. Podívejme, jak čas mění naše poznání. Do včerejška měl dojem, že je to nejpohodlnější křeslo. Vynořil se před ním protáhlý obličej stolovníka u večeře. Jeho zákony. Jako by řekl: Dlouhé trvání přináší nové poznání. Svlékl se do půl těla, našplíchal na sebe vodu a ulevilo se mu. Pohyby nebo studená voda způsobily, že ho přestala brnět hlava. Osušil se, znovu se oblékl a uvažoval, co podniknout. Má jít manželce naproti? Mohli by se minout. Třeba opravdu přijede taxíkem. Zmocnila se ho bezmocnost skoro tak silná, jako byl na počátku večera pocit osamělosti. Dům ztichl, drobné zvuky odumřely, ulice oněměla. Mezi druhou a čtvrtou celý svět oněměl. Ticho bez očekávání. Otřásl se. Šel pátrat do ledničky. Napil se mléka, mělo trpkou chuť. Váhal, jestli by si neměl zapálit cigaretu. Rok nekouřil a zapálit si znamenalo pro něho zběhnout. Na druhé straně mohlo kouření nabýt podobu trestu. Vidíš, nepřišla jsi včas, nemohl jsem si pomoci, musel jsem, zkrátka musel jsem zase začít s kouřením. Ovšem, nebylo příliš jisté, jestli by kouřením Ludmilu potrestal. Třeba se už o jeho život nebojí, třeba je jí jeho zdraví lhostejné. Pro ženu, která se nevrátí z abitu- 45 rientského večírku ani v půl třetí ráno, může hromada věcí, které jí ještě včera připadaly důležité, ztratit cenu. Nezapálil si a nastoupil pochod, svůj starý pochod od kuchyňského dřezu ke gauči v obývacím pokoji, pěkně přes chodbu, kolem koupelny raz dva, raz dva a zase čelem vzad. A co když se stalo neštěstí? Každou chvíli se srazí autobus. Nebo taxík. Anebo auto vjede do chodců na chodníku. Zveličoval případy černé kroniky, které přečetl za poslední léta. A všechna ta neštěstí se mu zdála méně pravděpodobná než nevěra. Pochodoval bytem a na druhém konci města pozoroval neuvěřitelné obrazy. Ludmila v neznámém hotelovém pokoji, a v posteli ležel cizí mužský. Musel se zastavit, jak ho představa zaskočila. Ludmila přecházela bosá v neznámém hotelovém pokoji, pružná a lákavá, a shledávala svoje punčochy, prádlo a šaty rozházené po ohmataných hotelových židlích, hluše si přitom popískávala, neuměla totiž pískat, jenom si labužnicky posykávala, byl to výraz její spokojenosti, byla si vědomá, že je na ni hezké pokoukání, jak tu běhá sem tam polonahá před unaveným, a přece obdivným pozorovatelem nataženým v posteli, kde se na pelesti lepí prsty na vrstvě smogu, který ulpěl po tolika shořelých, marných a lehkomyslných tajemstvích. Znovu se dal na pochod. Vydržet, musím vydržet, poroučel si. Záleželo na jeho pochodu? Na čem záleželo? Otevřel okno. Do pokoje vpadl vzduch ochlazený blížícím se ránem, pročesaný parkem, který měl v noci větší svobodu než ve dne a mával zelenými křídly přes jezy střech, utopený ve tmě a tím víc přítomný. Zhasl v obývacím pokoji světlo a pátral v ulici po nějakém znamení, že se Ludmila vrací. Náhle zhasla nad chodníky všechna světla. Konec hry. Nadcházející neděle se rodila ve tmě černé a husté a spojila domy s oblohou. Konec, opakoval si, konec. Nezažil už jednou něco takového? Samozřejmě. Děti byly ještě malé. Ludmila slíbila, že vypomůže místním ochotníkům ve hře, kterou chystali. Aspoň jednou za týden uniknout domácnosti a dětem. Schvaloval jí to. Uložil děti a čekával na Ludmilu u otevřeného okna. Ale nikdy nepřišla pozdě. Jakpak se jmenoval ten režisér? Alfréd. Zdálo se mu, že toho Alfréda Láblera obdivuje. Škádlil ji s ním. Tak 46 co Fredík? vítal ji ze zkoušky. Potom, když dětem koupil křečka, dal mu jméno Fredík. Neškodná pomsta. A neškodné prchavé záchvaty žárlivosti. Ne, nedá se to srovnat s dnešním zpožděním. Ve čtvrt na čtyři se vyhoupla na konci ulice dvě světla a rychle se přibližovala. Osobní auto zastavilo před domem. Vystoupila Ludmila. Poznal ji podle klapání podpatků, podle rytmu jejích nohou. Vzala si taxík. A odkud? Rozsvítil na chodbě i v obývacím pokoji. Posadil se do nepohodlného křesla. Přijalo ho, ztraceného syna, odpočaté a zase pohodlné, přesně na míru. Naslouchal, jak Ludmila opatrně odemyká. Nechce ho probudit, nechce, aby se dověděl, kdy přišla. Samé přitěžující okolnosti. Nejdřív skutek a potom zatajování. Šramot na chodbě hlásil, že se zouvá. „Mílo,“ zavolala na něho polohlasně. Vstoupila do pokoje v punčochách a stříbřitě šedých večerních šatech, které jí lnuly k tělu. Hadí kůže. Nevypadala ani unaveně, zastavila se na prahu růžová, svěží. Rozjásaná. No ne, to snad není možné. Vypadala vyspale. „Mílo, ty jsi ještě vzhůru?“ „Čekám,“ řekl a polkl druhou půlku věty: na vysvětlení. „To je príma, že jsi vzhůru. Víš co, otevřeme si láhev, co jsem dostala k narozeninám.“ „Teď?“ Užasla: „A kdy?“ „Víš, kolik je?“ zeptal se jí. „Čtvrt nebo už půl čtvrté.“ „Časné odpoledne,“ odpověděla, „jdu pro tu láhev. Budeme si povídat, ju?“ Upřeně ji sledoval. Opilá nebyla. Nepotácela se. Vznášela se. A zmizela v kuchyni. Nedovedl se přimět, aby šel za ní a láhev jí otevřel. Ale byla samostatná. Den ze dne samostatnější. Až ho to mrzelo. Vrátila se s lahví ryzlinku a dvěma sklenkami. Láhev v kuchyni odzátkovala a nyní v teplém pokoji se sklo orosilo a po hrdle zelené láhve stékaly dvě krůpěje. Jedna slza za mě a jedna za tebe, pomyslel si. Ludmila se sesula na gauč. Byla to únava nebo dovádivost? Vsedě 47 si vysoukala sukni nad kolena, rozepnula si vepředu knoflíčky na šatech a zatřepala látkou šatů na prsou, aby se ochladila. Zarazil se: dělá to opravdu dneska večer poprvé a jenom před ním? „Tak co kdybys nalil,“ nastavila mu sklenku. Nalil jí a nalil i sobě. Třeba mu to pomůže. „Už jsem chtěl začít kouřit,“ řekl a zase polkl druhou půlku věty: z rozčilení. „Klidně,“ řekla, „na zdraví,“ a napila se. „Tam jsem toho moc nevypila. Nevěděla jsem, jak to dopadne, a když člověk neví, jak to dopadne, nemá moc pít.“ „Co jak dopadne?“ zachytil se. „No ten večer. Víš,“ držela sklenku ve výšce jako socha svobody pochodeň, „je báječné dovědět se aspoň jednou za pět let, že jsem jednou byla mladá.“ „Fajn,“ řekl, „mladí jsme byli jednou všichni.“ Neudržel se a začal vyzvídat: „Kdo tam všechno byl z těch bývalých mladých?“ Znal její třídu z vyprávění a čekal, jestli vysloví jméno spolužáka, který ji kdysi poprvé políbil. Jménu mu vypadlo z paměti, ale byl přesvědčený, že to jméno pozná, jakmile je Ludmila vysloví. A jak je asi vysloví? Ludmila jeho otázku přeslechla. „Nejlepší to bylo nakonec. Šli jsme do bytu k Boženě. Rozumí se jenom ti, co vydrželi. A jenom tři kluci, ostatní holky.“ „Kteří kluci?“ Udiveně se na něho podívala. Nač ten zvýšený hlas? „Přece Švarc, Černý a Brůcha,“ řekla, jako by to měl vědět. Copak byl u Boženy s ní? Tahle jména mu nic neříkala. „Všecko jsme probrali. Spoustu klepů, neumíš si to ani představit, jaký kopec klepů. Budu povídat. Sleduj, Mílo, sleduješ?“ Vypadala přirozeně, nic na ní nenasvědčovalo tomu, že by mu lhala. Tedy žádný hotelový pokoj, nic, o čem by neměl vědět? Bavila se už předem, jak kolem něho bude vršit ty náramné zvěsti, ty propletené osudy, klubka příběhů, které se jich bezprostředně nedotýkají a které je naštěstí minuly. Bez trhlinek, které nosí zkázu velkým věcem. „Tak poslouchej,“ stáhla nohy pod sebe na gauč, zosobněná bohyně pohody a pohodlí. 48 „Počkej,“ bylo to silnější než jeho odhodlání nezeptat se přímo, „pověz mi, prosím tě, ten kluk . . . , spolužák, jak tě poprvé políbil . . . , ten tam byl taky?“ „Ten přece nebyl ani posledně,“ řekla, „přišel o život při havárii.“ Na chvíli dostala skleněné oči. Litovala toho chlapce anebo litovala manžela, že začíná zapomínat? „Promiň,“ řekl, „už poslouchám.“ „Jsi napnutý?“ zeptala se. „Strašně,“ řekl. Toho chlapce mu bylo líto. Jednou ji políbil. Bylo mu ho opravdu líto. Teď, když už nežil. 49 DAR, který nemůžeš unést, byl darován, abys poznala jeho tíhu, ne jeho sladkost. Dal nový směr tvým očím, musela jsi sklonit hlavu, jak ses hrbila pod břemenem. Razíš si cestu pozemským nebem, je blíž se všemi hvězdami oblázků, mléčnou dráhou z písku a tisícem sluncí v kalužích. Jak se daří tvému vesmíru dnes? Děkuji za optání. Tráva zmítaná větrem bolesti oznamuje, že se někde rodí nový svět. Čtvrtá manželka Knihovnaµ K dyž tu velikou polici na knihy uviděla, všechno se v ní zachvělo, u srdce se jí zvedl vítr a strhával ji proti její vůli nazpět tam, kde už jednou byla. Nemilosrdný vítr. Dnes jí bylo třicet, prožila dost času, aby mohla odhadnout, co znamená vracet se. Starožitnictví byl protáhlý sál, uprostřed postávaly staré židle, křesla a kanapátka, u zdí zasklené skřínky a na stěnách visely obrazy většinou mrtvých nebo trudnomyslných barev. Police na knihy měla úctyhodné rozměry a lišty obou krajních dílů zdobily řezbované vinné a lipové lístky. Poznala ji hned, jen ji zarazilo, jak nepřívětivě vypadá prázdná, bez knih. Chodívala do starožitnictví ráda, předměty, které putovaly kratšími nebo delšími dějinami až sem, odpočívaly po své pouti, vycházel z nich klid, židle jako by přestaly dychtit, aby na ně někdo usedl, stříbrné cukřenky a dózy žily konečně svým vlastním tichým životem, neobtěžované lidskými prsty, poháry a korbele neprahly po vínu a po pivě, předměty jako by se zřekly svého účelu a staly se dokladem něčeho, co minulo a současníky už nezraňovalo. Staly se klíčem ke snění o jiných lidech v jiných časech. Snění jí vyhovovalo. Před lety, kdy se opírala o tuhle polici plnou knih, byla ve věku, ve kterém jsou všechna tajemství zábavná a některá slova si doposud uchovávají nedotčenou ochmýřenost. Hledala, kdy vlastně celý příběh začal, a dostala se na chodbu starého bytu, kde bydlela s otcem a matkou. Od osmi let věděla, že je matka podruhé vdaná, ale myslela si, že její první muž umřel. A také neměla tolik času, aby se starala o starosti dospělých, pokud se ze starostí dospělých lidí nestaly zákazy nebo rozkazy. Mnoho věcí nepokládají děti za důležité, snad si od nich chtějí 51 odpočinout, než se stanou dospělí a budou se jimi muset zabývat. Jednou, v tom slastně neklidném období, kdy člověk není už dítě a není ještě přijatý mezi dospělé, se vrátila odpoledne ze školy dřív než jindy. Nestačila se ani přezout a matka vyšla z kuchyně. „Přišel jeden známý,“ řekla, „jestli chceš, můžeš jít do kina.“ Znělo to jako neodvolatelné rozhodnutí. Matka jí podávala deset korun. „Dobře,“ řekla a začala se znovu obouvat. Náhle dostala nápad, který pokládala za odvážný. Matčino tajemství ji dráždilo a bavilo. Sotva matka zmizela v kuchyni, zula se, otevřela a bouchla dveřmi bytu, aby si matka řekla, že dcera odešla. Potom se po špičkách odplížila do obýváku, střevíce v ruce. Kdopak asi byl ten známý? A proč se jí chtěla matka zbavit? Tetelila se vzrušením z možnosti proniknout do světa dospělých škvírou, o které nevědí. Celé dětství si přála být neviditelná. A dneska si mohla dovolit naprosto zvláštní druh neviditelnosti. Ukryla střevíce za skříň a pohybovala se po obýváku bez nejmenšího hluku jako svůj vlastní stín. Hovor z kuchyně prosakoval zdí, různě vysoké hukoty a bzučení. Ničemu nerozuměla. I když přiložila ucho na zeď. Opustila obývák a pokusila se odposlouchávat z chodby. Matným sklem kuchyňských dveří pronikaly hlasy. „Ano,“ slyšela matčin hlas, „vždycky jsi o mně věděl, když ti bylo zle.“ „Mělo by ti to lichotit,“ promluvil mužský hlas, zastřený a popraskaný. „Svoji svěžest jsi utrácel jinde a jinak,“ ozvala se matka. Nebyl to nelítostný soud. Jenom klidné zjištění. Nesledovalo zdánlivě žádný účel, stejně jako ty poháry a cukřenky ve starožitnictví. Zjištění jako doklad. „Ále . . . ,“ odmítl muž, „zažili jsme spolu hezké časy.“ „Jakmile jsme byli svoji, hezké časy moc rychle skončily,“ řekla matka. „Nevím, co ode mě chceš.“ Začínala být netrpělivá. Naďa postávala mezi starožitnostmi, lhostejnými a nezúčastněnými na jejím osudu, ztracená a opuštěná. Tenkrát na chodbě za kuchyňskými dveřmi také. Pochopila, že první muž její matky žije, sedí u kuchyňského stolu a pije kávu. Vůně kávy unikala z kuchyně nedoléhajícími dveřmi a mísila se s kouřem cigarety. Skříplo a zadrnčelo okno, matka zkoušela vyvětrat. 52 „Když má člověk před operací . . . “ Mužův hlas se zalykal sebelítostí. „Ano,“ řekla matka, „ano. Ale nevím, co sis ode mě sliboval.“ „Chtěl jsem tě vidět. Povědět ti to.“ „Proč se nesvěříš své ženě?“ „Té? Nemůžu jí povědět vůbec nic. Neumí naslouchat. Ty ano. Ty jsi to vždycky uměla.“ „Samozřejmě, já,“ matčin hlas stoupal, okřídlený novorozeným sebevědomím. „To jsi celý ty. Chceš mít, co nemáš, a co máš, to nechceš.“ „Počkat,“ ztratil muž pokoru, „nezapomeň, že jsi ode mě odešla ty!“ „Správně. A nelituju. Ale snad jsi nepřišel, abys mi vyčítal.“ „Vyčítal? Ne. Trochu citu . . . “ „Ale prosím tě.“ Kuchyni naplnilo ticho. Dole pod otevřeným oknem se rozjela motorka. V dálce zakokrhal kohout. Co ti dva v kuchyni? Dívají se na sebe nebo se dívají před sebe na ubrus? Vzpomněla si na svého otce. Vrátí se ze zaměstnání až v šest večer. Vrátí se k její matce, ke stolu, kde odpoledne seděl muž, který si dělá na její matku právo, ne snad podle zákona, ale podle skrytých vztahů a spřízněných zážitků, a to je silnější než tištěný zákoník. Poprvé objevila, že svět je prorostlý složitými vztahy. Dřív o nich nevěděla. Vztah otec – matka byl jednoznačný, daný jednou provždy. Ovšem, jenom pro ni. Pro otce i matku mohl jejich vztah nabýt už zítra jiný smysl. V kuchyni někdo odsunul židli od stolu. Odběhla do obýváku a schovala se za dveřmi. Za zdí se znovu rozlil hukot hovoru, a brzy ustal. Matka vyšla se svou návštěvou na chodbu. „Vzpomínej na mě v dobrém,“ loučil se muž a v jeho hlase bylo tolik sebelítosti, až působila neupřímně. „Hodně zdraví,“ řekla matka. Dcera se ještě chvíli schovávala v obýváku, a tak neměla příležitost poznat, jak první muž její matky vypadá. Později si častokrát vymýšlela jeho tvář, a vždycky jinak. Jedno měly ty tváře společné: knírky, jaké mívají ve veselohrách sňatkoví podvodníci. Vyběhla se střevíci na chodbu, odemkla a bouchla znovu dveřmi od bytu, vklouzla do papučí a vloudala se do kuchyně. 53 Matka myla šálky od kávy. „To byl nějaký krátký film,“ přivítala ji. No pane, úplně zapomněla na čas. Jak dlouho byla pryč? Hodinu? „Nebyla jsem v kině,“ přiznala se. „A co jsi dělala?“ „Tak. Courala po městě.“ „Tos nemusela,“ otočila se k ní matka. Měla červené oči. Proč plakala? „A o té odpolední návštěvě nemusíš tátovi nic říkat.“ Mívala s matkou malá tajemství, uklízely je před otcem, jenomže tohle tajemství bylo příliš veliké. Váhala. „Rozumíš?“ zeptala se matka s důrazem. „Když ti to udělá radost.“ Nebyla to odpověď, kterou matka čekala. Zahleděla se na dceru, jak si hraje na dospělou, a co se jí nedostává na dospělosti, doplňuje drzostí. Nebyla to správná odpověď pro matku, ale ten, kdo žádá úsluhu, musí něco vydržet. Domov je domovem především pro jistoty, bezpečí a klid, jaký poskytuje. V tom smyslu začala domov ztrácet. Matka, do toho dne úplná jako obraz v rámu, pozbyla svoji úplnost. Její tajnůstkaření odnášelo každý den kus podoby, na kterou byla u matky zvyklá od dětských let. Jistotu vystřídala nejistota. Kdykoliv se sešli všichni tři v kuchyni u večeře, seděl tu někdo navíc, jenom nevěděla, která židle to tenkrát byla. Nikdy by si na ni nesedla. Na otce nic nevěděla. Ale matka s otcem tvořila pevné sousoší, a jestli se něco přihodilo s polovinou pomníku, ohrozilo to i druhou polovinu. Vyhledávala záminky, aby se doma ukazovala co nejméně. Vyjednala si soukromé hodiny němčiny. Její učitelka němčiny byla malá, drobná a nikdy nevydržela dlouho sedět. Když její žákyně četla německý text, přecházela od stěny ke stěně a zvedala a spouštěla pravou paži podle rytmu, jaký znala jenom ona, textu se nikdy netýkal. Její muž, štíhlý, o dvě hlavy vyšší než ona, nosil krátce zastřiženou bradku. Pracoval jako chemik a jeho vášeň byli motýli. Občas nahlédl do pokoje, odkud se ozývalo německé časování, poněvadž chodil brzy odpoledne z práce a nesnášel samotu zadního pokoje, kam se uchyloval, když manželka učila. Pootevřel, vsunul hlavu dovnitř, nic víc než hlavu a dobromyslně kývl. 54 „Nevyrušuj,“ okřikovala ho drobná učitelka, „máme s Naďou hromadu práce.“ A sotva stáhl hlavu zpátky a dveře zapadly, rozesmála se. Na hodinách němčiny to bylo úplně jiné než doma. A tam ji také uviděla. Knihovnu s řezbami na lištách. Stála v pokoji učitelčina manžela, od podlahy ke stropu plná knih. Začala si knihy půjčovat. Hltala je, aby si mohla co nejdřív dojít pro jinou knihu. Několikrát týdně sedala do křesla před knihovnou a povídala si se svou učitelkou a jejím mužem. Říkával o své ženě: moje kapesní manželka. „Kapesní bývají hodinky,“ usmívala se učitelka, „a každé pořádné kapesní hodinky mají řetěz. Já mám taky řetěz, můj milý, a na konci řetězu jsi uvázaný ty.“ „Naďo, povězte mi, co s ní mám dělat?“ ptával se muž. Bylo to báječné, oba ji brali jako dospělou, ačkoliv jí do dospělosti chyběl rok. Matka poznala první, že se s Naďou něco děje. Otec býval málo doma a neměl tolik času srovnávat, co je, s tím, co bylo. Naďa sama na to přišla se zpožděním. Až když se nořila do duhových vln nedočkavého toužení. Zamilovala se. Do manžela své učitelky. Kolik jen úsilí musela vyvinout, aby to na ní předmět její lásky nepoznal, když sedali u knihovny a listovali atlasy motýlů. Na motýly byl odborník. Uměla je už rozeznávat skoro jako on. Všechny ty modrásky, ohniváčky, ostruháčky a bělopásky. Zakrývala svoji zamilovanost zájmem a nadšením. Podobalo se jeho zájmu a jeho nadšení. Tajila, že miluje, přála si milovat, ale bála se být milována. Dřív znala jen zábavná tajemství kromě tajemství její matky, které ji tížilo. Nyní poznala tajemství zneklidňující, někdy radostné a povznášející, ale vždycky doprovázené pocitem, že se dopouští zrady na své učitelce. Vymlouvala si zradu ujišťováním sama sebe, že je skromná, že nic nechce, jenom být nablízku, povídat si s tím vtipným, dobromyslným a klackovitým vousáčem, který by pomalu mohl být jejím otcem. Se svým novým tajemstvím se nesvěřila ani nejdůvěrnější přítelkyni. Jen jednou, když ležely spolu na břehu řeky, poztrácela kousek svého tajemství. Letěl kolem nich motýl, přilákala ho možná vůně opalovacího krému. Tu se zapomněla a jako by potkala někoho známého, upozornila svoji přítelkyni: 55 „Podívej, bělásek hrachorový.“ A přidala, jak se liší sameček od samičky. „Naďo, nejsi nemocná?“ zeptala se jí přítelkyně. Snad to byla nemoc. Nedovedla se přítomnosti toho muže zbavit. Vracela se pořád ke knihovně, ke dvěma křeslům před knihovnou, a jak tam sedí a povídají, a k vzrušující hranici, která dělí stav milovat od stavu být milována. Někdy s ním v duchu mluvila o docela jiných věcech, než spolu ve skutečnosti mluvili. Oslovovala ho v těch mlčenlivých rozhovorech Bedřichu. Aby se odlišila od jeho kapesní manželky, která mu říkala Bedra. Pokračovalo i matčino tajemství. Její bývalý manžel obnovil návštěvy. Naďa přicházela občas domů nečekaně dřív a v chodbě býval nezvyklý pach, jaký vydává cizí neznámá pokožka. Někdy se ta cizost smísila s cigaretovým kouřem, s nepatrnou, téměř dokonale vyvětranou stopou kouře, s útlým vláknem vychladlého popela, které se zachytilo v koberci. Hlas toho cizího muže už nikdy nezaslechla a nikdy nepoznala jeho podobu. Jednou spěchala domů a na schodišti potkala muže. Sestupoval dolů a teprve před dveřmi bytu si všimla cizího pachu, který po sobě zanechával. Obrátila se a běžela zpátky, aby se mu podívala do tváře. Nezastihla ho. Neviditelný vetřelec. Bývala často mimo domov a matka se pokusila její volný čas plánovat. Při první výčitce dala matce najevo, co ví. Že matčino tajemství má pokračování. Od té rozmluvy se matka vzdala úmyslu dceru vychovávat. Stalo se, že otec při večeři vtáhl nosem kuchyňský vzduch, a přesto že se v ovzduší potýkala podušená cibulka s uzeninou, povzdechl: „Mám asi něco s čichem. Představte si, že cítím cigaretový kouř. A to, prosím, není poprvé. Nezačala snad některá z vás kouřit?“ „To víš, že ne,“ řekla matka, vstala od stolu a šla si přidat brambory. Naďa ji sledovala očima. Pánev s opečenými brambory vypadla matce málem z ruky. Tak se jí třásla ruka. „Tati,“ sklonila Naďa hlavu hluboko nad talíř, „možná že jsem to udělala já.“ „Co jsi udělala?“ „Ten kouř. Někdy si zapálím.“ 56 „To bys nemusela,“ řekl otec. Byl nekuřák, ale nikomu nikdy nic nezakazoval. „A co jí povíš ty?“ obrátil se k matce. Stále ještě vyškrabovala brambory z pánve. „Co já?“ odpověděla matka neobyčejně smířlivě. „Asi toho kouření tolik nebude, když ho necítím.“ Poslouchalo se to skoro jako pochvala. „Promiňte, paní.“ Vedle ní se zastavil mladý prodavač. Vrátil ji z dávno minulých dnů do dneška. „Jestli uvažujete tady o té knihovně, mohu vám ji odpovědně doporučit. Není drahá a nebudete litovat. Tmavý dub, poněkud masivní, přitom má zase výhodu, že se vám nebude loupat furnýr, a navíc, celá police je na šrouby a dá se rozebrat na prkýnka. Nejcennější je řezba. Je k polici dodatečně přidaná z historického nábytku.“ Stál vedle ní, vnímala jeho mírně otylou postavu mladého Bakcha, jeho šťavnaté rty, které si pochutnávaly na každém slově, ale obsah toho, co vyprávěl, šel mimo ni. Konečně poodstoupil a přenechal ji zase jejím úvahám. V polovině června měl Bedřich narozeniny. Podařilo se jí koupit v antikvariátě krásnou knihu o motýlech, kterou ještě v knihovně neměl. Vydala se kvůli té knize z úspor. Dlouho zkoušela na kus papíru všelijaká věnování. Jedna věnování jí připadala příliš osobní, jiná zase příliš neosobní. Zkoušela věnování zveršovat. Něco o motýlech. Mořila se s tím celé odpoledne. Co práce jí dalo oslovení! A nakonec napsala na titulní list knihy jenom: K narozeninám Naďa. A připsala datum. Četla si věnování znovu a znovu a jeho stručnost dodávala, jak se domnívala, těm třem slovům zvláštní podtext. Bedřichovi muselo být jasné, že stručnost věnování zamlčuje ohromný příval slov. Ano, tady. Objevila na vyřezávané liště knihovny to místo. Uštípnutý kousek vinného listu. Přejela drobnou jizvu zlehka ukazováčkem. Mladý prodavač ji při svém potulování liduprázdným krámem nespouštěl z očí. Ihned přispěchal: „Tahle maličkost je jediný nedostatek na celé řezbě,“ ujišťoval. „Já vím,“ řekla. 57 Zachytila jeho udivený pohled. Byl zřejmě přesvědčený, že znát předměty, které prodává, může jen on. Samozřejmě, lidé, kteří přistoupí ke starým věcem až pak, mohou z nich leccos vyčíst, co se týká věcí, ale většinou nic z toho, co se týká lidí, kteří se těch věcí dotýkali. Tenkrát ji na Bedřichovy narozeniny pozvala. Jeho manželka. Na stole byly chlebíčky, dort a víno. Manželka obdarovala svého muže pouzdrem s perem a tužkou, pouzdro zůstalo na stole otevřené a pero a tužka zlatě zářily a před tím zlatým třpytem se zdál Nadě její dárek, kniha o motýlech, málo slavnostní, nicotný. „Děkuju moc,“ řekl Bedřich a políbil manželku. Stáli u sebe a Bedřich se k ní musel sklonit. Něco už vypili a manželka dostala chuť předvádět se. „Aspoň jednou bych ráda zažila, jaké to je, když se velká žena líbá s malým mužem. Co kdybych se postavila na židli a předklonila se k tobě?“ Stála tam na židli, předkloněna k Bedřichovi, málem na něm ležela a nespouštěla ho z náruče, a jak se líbali a jak ho málem povalila . . . , potřebovala Naďa zatnout nehty do něčeho a trhat. A protože byla u knihovny, zaťala nehty do ozdob a ve své bezmocnosti uštípla velkou třísku vinného listu z řezby. Odklidila ji špičkou střevíce za polici. Ani si toho nevšimli. Příliš zabráni do svého zápolení. A pak seděli, jedli, pili, a teprve když se Naďa vzpamatovala, odvážila se předat svůj dárek. Způsob, jakým Bedřich knihu přijal, jeho vlhké moudré oči, které dovedly brát svět do všechápajícího objetí, políbení, které vtiskl Nadě do vlasů, to všechno se podobalo vítězství, které dosáhla Naďa nad kapesní manželkou. Později Naďa vzpomínala, jak dlouho vlastně spolu ve třech seděli a nikdy nedovedla určit dobu ani předmět rozhovoru, jenom že mluvila, mluvila, a Bedřich mluvil, a manželka mluvila, a najednou byla Naďa s Bedřichem v pokoji sama. Ale příhodu nebo událost, ano, pro ni to byla událost, vnímala bystře a všemi smysly. Jak se dostala Bedřichovi na klín, nevěděla, jen si pamatovala, že v pokoji bylo chladno a sedět na teplé a pevné podušce jeho svalů bylo příjemné. Dodnes ji polechtávala v nose vůně mýdla, tabáku, kouřil dýmku, důvěrná trpkost jeho dechu. Líbal ji na ústa a jeho ruka jí rozepínala šaty. Prsty se zmocňovaly stále většího území pleti, a byly teplé, vnímala ho jako veliké dobré teplo. 58 Bezděčně se podívala přes jeho rameno a uviděla v zrcadle obraz. Na prahu pokoje za jejími zády stála Bedřichova manželka. Sledovala je dychtivýma očima. Naďa se nelekla, co jí bylo po manželce a po učitelce! Na několik nadšených okamžiků se považovala za vítěze. A pak, jako rána bičem, ji zasáhlo poznání: On o manželce ve dveřích ví! On ji přece má před očima, ne v zrcadle! Sjela mu z klína a vyběhla z pokoje kolem manželky, němé a ztuhlé, a ven, jenom ven, rychle, jen rychle. Pozapínala se na schodech. Nikdy se do toho domu nevrátila. Za rok odešla studovat do Prahy. „Tak jste se rozhodla?“ přiblížil se k ní opět prodavač. Zaváhala. Bylo docela hezké snít o tom, že knihovnu koupí a požádá souseda, aby ji rozštípal. Mohla by ji spálit kousek po kousku. Ale když tenhle kus nábytku koupí někdo cizí, nezmizí jí v čase a prostoru stejně, jako kdyby jej spálila? Věci putují, mizí z dohledu, někdy se vynoří a pak nenávratně utonou v některém víru, kolik jich proud, unášející nás i věci, má. „Prosím vás,“ neodolala nutkání vydat se po stopě, „tu knihovnu, kdo vám ji prodal?“ „Pozůstalost,“ odpověděl prodavač. Rozhlédla se kolem sebe. Pozůstalost po kom asi? Všechny předměty byly pozůstalosti po někom a čas je vyvrhl do této jeskyně oddělené sklem od živé ulice. Dvojice se scházely a rozcházely, někdy se bolestivá příhoda obalila lesklou skořápkou a proměnila se v perlu. Příhoda u knihovny se neobalila ničím. A ničím se neobalily ani matčiny schůzky s prvním mužem. Musí počkat, až se plynoucí čas rozhodne změnit i takové příhody v doklady, které nebudou zraňovat. A čas umí všechno, utěšovala se. „Ne, nekoupím tu knihovnu,“ řekla. Prodavač pokrčil rameny. 59 VYPRÁVĚL JSI MI o manželstvích, ale žádné nebylo šťastné, pokoje napěchované hádkami, a zase – ústa vymetená tichem, a zleva zprava hroty a ostří, nože a nože, zřetelné, neviditelné a ty, které nejsou, a přece způsobují rány, čas rozseknutý mezi dnes a zítra, ačkoliv nikdy nejsou dvě poloviny přesně stejné. Kupříkladu: v mé polovině bijí obě srdce. Pátá manželka Potleskµ P otlesk byl chabý a nejhorší bylo, co následovalo. Když se vedle ní objevila Anita Bergová, ta, která ve hře hrála její sestru, potlesk zesílil, ne zase tolik, aby na něj mohla být Anita domýšlivá, ale bylo to k poznání i pro méně citlivější uši, než jaké měla Máša. A ty tři opony po závěru hry byly vlastně vynucené. Mladík, který obsluhoval oponu, Mášu tajně miloval a nesnesl pomyšlení, že by měl závěrečný potlesk odumřít při první oponě. Co mohli diváci, někteří už na odchodu a zády k jevišti, dělat, než zatleskat, když se opona rozhrnula. Truchlivý potlesk. Jen mírně zvednutá pleskavá vlna, sotva se vedle Máši ukázala Anita. S pocitem viny začala v šatně svlékat secesní pruhovanou a okrajkovanou nádheru. Znala tenhle zvláštní pocit viny. „Hlouposti,“ říkala si nahlas a mohla si to dovolit, měla malou šatnu pro sebe. „Hlouposti, hlouposti.“ A zvláštní pocit viny trval jako tenkrát, když jí bylo sedm let a rozbila matčin zamilovaný porcelánový hrneček. Na hrnečku se červenaly tři namalované věnečky z růží. Máša měla zakázáno hrneček vytahovat ze skleníku. Ale jaké štěstí prožívala, jakmile přestoupila zákaz. Sotva matka odešla, lezla do matčiných věcí a skleník byl první v pořadí. Jednou jí matčin hrneček vypadl z ruky a ulomilo se mu ouško. Hrneček v polici natočila, aby nebylo nic k poznání. Odpoledne vzala matka obě dcery, Mášu a její starší sestru Věru, do cukrárny. „Za to, že jste byly dneska moc hodné a způsobné,“ řekla jim. Matka dodržovala svůj zákoník odměn a trestů. Máša seděla nad kusem ovocného dortu a neodvažovala se sáhnout po lžičce. Věděla, že si dort nezaslouží. Nakonec svoji sladkou porci snědla. Zvláštní pocit viny, když dostáváte něco, co si neza- 61 sloužíte. Nikdo neví, že si to nezasloužíte, a o to je to horší. Protože nejvíc ví na sebe člověk sám a nikdo nemůže vaši duši trápit víc než vy sami. „Počkat,“ oslovila se znovu nahlas. Zarazila se. Hloupost. Jaká vina? Hrála svoji roli, jak nejlíp uměla. Zasloužila si potlesk, svůj kus nehmotného dortu, svůj ovocný rosol a plesk plesk šlehačku navrch. Zahrála tu podvedenou manželku docela dobře. Navlékla punčochu na levou nohu. Hrůza, jak mám studené nohy, kde se na jevišti bere průvan? „No jo,“ promluvila do těsného prostoru, kde kolem ní vířilo narůžovělé světlo jako rozfouknutý pudr. Začala navlékat punčochu na pravou nohu. „No jo, co si namlouvám . . . “ Zbytek věty si pověděla v duchu, ze strachu, aby její přiznání někdo snad neslyšel. Otřesné přiznání. Já tu podvedenou manželku dobře nezahrála. Já už nehraju dobře. Vůbec a všechno hraju špatně, ztratila jsem talent, schopnost, cit a nevím co ještě. Rozum asi taky. Pomalu a zarmouceně přejela rukou chladné koleno. Otřásla se. Ne zimou, otřásla se nad svým přiznáním. Vstala a uhladila si šaty na bocích a na břiše. Shlížela se přitom v zrcadle. S postavou byla spokojená. S postavou ano. Člověk bývá spokojený s něčím, za co ani tolik nemůže, a za co může, mu moc spokojenosti nedodá. Kočičí škrábání na dveřích ohlašovalo, že se Anita dožaduje vstupu. Nikdy neklepala. Bavilo ji hrát si. „Jen pojď,“ vyzvala ji Máša. Anita vstoupila. Budu si taky muset opatřit kalhotový kostým, napadlo Mášu. Proto je Anita sebevědomá. Kalhoty, v tom to bude. „Kašli na to,“ řekla Anita a posadila se na stoličku, nohu přes nohu. Zapálila si. „Na co mám kašlat?“ „Ále na lidi.“ Anita mohla být velkorysá, když jí zatleskali víc než Máše. „Myslíš, že si z toho něco dělám?“ řekla Máša. Nevypadala věrohodně. Proto přidala: „Pchá!“ Zaváhala, jestli pohrdání tím pchá nepřehnala. „Jaký štěstí na malý scéně!“ zahořekovala Anita směšně. 62 Máša nic proti malé scéně neměla. Ve městě stálo velké divadlo, kde hrál Mášin manžel. Rudolf. „Velké divadlo,“ řekla Máša, „o tom se ti zdá, viď?“ „Děvenko, mně se zdají jiné věci,“ řekla Anita a zvedla cigaretu s vysokým sloupkem popele. „Tam ne,“ zavolala Máša a přisunula jí jiné plechové víčko od krému. Tamto, do kterého Anita málem odklepla, jí pro jistotu vzala. Bylo sice stejné jako to, které jí podala, jenomže víčko, které před Anitou zachránila, jí přineslo štěstí. Aspoň tomu věřila. Bylo to víčko od krému, který používala, když hrála ve Zkrocení zlé ženy. Báječný úspěch. Od Zkrocení držela víčko vždycky chvíli mezi dlaněmi, než opustila šatnu. Dneska víčko vyndala ze zásuvky, a pak na ně zapomněla. Odešla na scénu bez blahodárného obřadu. Kdoví jestli právě její zapomnětlivost nezpůsobila ten chabý potlesk. Ale ne, jen si nic nenamlouvej, opravoval ji důtklivě vnitřní hlas, jde to s tebou jako s herečkou z kopce a hledáš, na co se vymluvit. Anita popisovala svého nového ctitele, měla obdivuhodnou schopnost na každém člověku odkrýt něco směšného. Muži se jí zdáli všichni směšní. Jako druh, říkala, a nevdala se. Někdy Máša Anitu litovala. Jenom někdy. Většinou jí tu svobodu trochu záviděla, tu možnost najít u mužů směšnou stránku. Máše se její manžel moc směšný nezdál. Muži se mohou zdát směšní asi jenom svobodným ženským. S Rudolfem rozhodně velká legrace nebyla. Když byli nuceni trávit spolu volný den, oni dva a Petřík, kterému bylo sedm let, nedovedla se Máša nikdy zbavit dojmu, že Rudolfa zdržuje od něčeho důležitého. Tvářil se pořád ohromně zaměstnaně. I když podřimoval v křesle, rozevřenou knihu, hřbetem vzhůru, na kolenou. Rudolfův stav zaměstnanosti důležitými starostmi odsouval Mášu do podřízeného postavení. „Prokristáčka,“ rozohňovala se Anita, „ty jsi přece herečka jako on. Jaké teda pocity méněcennosti?“ „Nejde o méněcennost,“ bránila se Máša. Mohla Anitě vysvětlit pocit, že je někomu na obtíž? Poslední dobou ji to nepřestávalo doprovázet. Jsem na obtíž Rudovi, Petříkovi i divákům v hledišti. Nikdo mi nechce zatleskat. Málem by se nad sebou rozplakala. 63 „Jenom ne zhloupnout,“ radila Anita. „Zůstat hezky nad věcí. Uvědom si: jediný, kdo tě může potopit, jsi ty sama.“ Anitě se to hovořilo! Měla ctitele s autem a chatou a ještě si z něho střílela. Na Mášu se obdivně díval jenom mladý muž, co tahal oponu. Tedy takhle to viděla Máša. Bylo příjemné, že Anita vidí svět jinak, ale Máše to neposkytovalo útěchu. „Koukej,“ pokračovala Anita v kázání, „ať mi lidi řeknou, co chtějí, nebo ať dělají, co se jim zlíbí, já vím, že nemají pravdu, a z toho vycházím. Když potom třeba trochu pravdy mají, no prosím. Ale vycházet musíš z toho, že pravdu nemají. Chápeš?“ Máša opatrně přikývla. „Většina lidí má radost, když ubližuje,“ řekla Anita, „a z toho musíš vycházet.“ Máša s Anitou docela nesouhlasila, ale bylo jí příjemné, že se ji někdo pokouší v její slabé chvilce podepřít. Tušila, že Anita takovým vyznáním pomáhá i sobě, přesto jí byla vděčná už za to, že se o ni zajímá. Kdo se o mě stará? Nikdo. Brzy mi bude třiatřicet, a co? Za slůvkem „co“ se táhl celý zástup událostí a příběhů, kterými prošla a které se jí při nejmenším doteku rozsypávaly jako sloupky popela na Anitině cigaretě a dokazovaly svou bezvýznamnost a zanedbatelnost. Nikde nic velkého, nic podstatného, čeho by se mohla zachytit, když na ni padne psí nálada. „Koukej,“ řekla Anita, „bude na mě čekat s vozem. Svezeme tě domů, máme to na cestě.“ „Jsi hodná,“ smetla Máša ze stolku nějaké drobnosti do kabelky, „ale . . . třeba chce být s tebou sám?“ „Teda, tobě to pálí,“ změřila si ji Anita s ironickým obdivem, „jen se pořád ohlížej na ty druhý. Víš, co se stane tomu, kdo se moc ohlíží? Zakopne a upadne. Pojď, dej si laskavě prokázat úsluhu.“ Zamáčkla cigaretu a rozesmála se. „Proč se směješ?“ nedůvěřovala Máša jejímu smíchu. „Po smíchu sílí nervy,“ odpověděla Anita. A Máša by se sázela, že se Anita směje představě, jaký udělá její ctitel obličej, až se do auta pohrnou místo jedné dvě. Čekal v autě u zadního vchodu. Okénko u auta stažené a za ním tvář ve světle pouliční zářivky. Byl mladý, a to, co mu přidávalo věk, byl jenom knír, mezi horním rtem a nosem nejširší, ke koutkům úst 64 se zužoval a pak už jen visel a dodával tváři zachmuřený výraz. „Jiříku,“ řekla Anita, „svezeme Mášu domů, máme to na cestě. Zdržely jsme se v šatně, alespoň máš příležitost udělat dobrý skutek.“ Jiříkovi se pohnuly vousy. Máša nepoznala, jestli blahovolně nebo trpce. Rozhodně však natáhl ruku dozadu, odjistil zadní dveře a pootevřel je. „Dobrý večer,“ řekl nezúčastněně. Anita vklouzla k němu, Máša na zadní sedadlo. Ještě se nevzpamatovala ze způsobu, jakým Anita určovala, co má její ctitel udělat. Mladík u volantu byl jistě mladší než Anita. Jestlipak ji Anita nepozvala do auta proto, aby ukázala, jak má svého ctitele v hrsti? Na dobročinnost bez postranních úmyslů Máša v Anitině případě nevěřila. Vůz klouzal tiše ulicemi, z ulic unikal s přibývající nocí život, chodníky se vyprazdňovaly, vchod do kina oslepl a park zběžně pohlazený reflektory auta odhalil mezi listím s větvemi několik temných doupat, kde číhala nepojmenovaná úzkost. V ujíždějícím autě nehrozilo nebezpečí. Čeho se bojím? Anita hovořila polohlasně s řidičem a Máša se ohleduplně snažila nerozumět, o čem si povídají. Zápolila také s podivnou tísní. Nemohla se jí zbavit od okamžiku, kdy stála na otevřené scéně vydaná na pospas zarmucujícímu potlesku. Byla by s potěšením projela na svém zadním sedadle celou nocí až k ránu, až se chodníky zaplní a v denním světle, nabízejícím ruch a pohyb, se ztratí zážitek dnešního večera. Ještě dvě ústí ulic a byla doma. Řidič cítil, že se Máša bojí chvíle, až zůstane před domem sama s klíčem v ruce, a rozjel se, teprve když se v odemčených dveřích domu zastavila a zamávala. V předsíni zjistila, že je manžel doma. Jeho trepky nebyly na místě. To znamenalo, že poslal domů sousedku, která hlídala Petříkův spánek. Zula se a vklouzla do domácích střevíců. Přezutí jí obvykle odstřihovalo starosti spojené s divadlem. Tentokrát se to nepodařilo. Manžel seděl v křesle pod stojací lampou. Zvedl oči od knihy. Rádio hrálo tlumeně a ze dvou koutů pokoje se rozléhaly zvuky houslí jako proměnlivý zpěv nepolapitelných cikád. „Děje se něco?“ zvedl manžel oči od knihy. 65 „Ne. Myslím, že ne,“ odpověděla. „Chceš jíst?“ „A víš, že ano?“ Možná že mám jenom hlad, utěšovala se a šla do kuchyně. Do dřezu kapala voda. Připomnělo jí to potlesk. Otočila kohoutkem, do dřezu zabubnoval proud vody. Připomnělo jí to potlesk. Zatáhla kohoutek a pootevřela ledničku. Vtom si vzpomněla na syna. Zavřela ledničku a vrátila se do pokoje. „Co Petřík?“ zeptala se. „Vidíš, Petřík. Byl ještě vzhůru, když jsem přišel. Paní Bělová mu asi zase četla ty pohádky. Neměla by mu je číst. Má ohromnou fantazii a všechno moc prožívá.“ Měla na věc jiný názor, neodvážila se však svěřit se s ním. Vždycky, když se jí něco nepodařilo, když byla nešťastná, projevilo se to na Petříkovi neklidem. Syn byl s ní spojen tajným vedením. Zaváhala, jestli má manželovi povědět o tom potlesku. Jestli jsou v ledničce tři láhve piva, nic mu nepovím, jestli jsou tam dvě, osud rozhodl, abych se mu vyzpovídala. Pokusila se osud podvést. Věděla, že v ledničce byly tři láhve, když odcházela a předpokládala, že si manžel po příchodu z divadla jednu láhev otevřel. Zatoužila vyzpovídat se, ale nechtěla za zpověď převzít zodpovědnost. Vrátila se do kuchyně a otevřela ledničku dokořán. V ledničce stály tři láhve piva. Zklamaná sáhla po jedné a vytáhla balíček s párky. Tak ne. Osud nechce, abych se svěřovala. Při pozdní večeři hovořil muž. S chutí jedl a s chutí vykládal o úspěchu večerního představení. Co přestal chodit na její představení, přestala ona chodit na jeho, co přestal kouřit, nechala kouření taky. Pořád ho v něčem doháněla. Nemohla si pomoci, šel prostě před ní, prosekával vysokou trávu a ona šla za ním, pospíchala, aby ho neztratila z dohledu, a nemohla se zbavit trapné jistoty, že ho nikdy nepředejde, že nikdy nebude prosekávat cestu jemu. Hovořil o svém dnešním představení, jako by to bylo divadlo jednoho herce, totiž jeho, ačkoliv se na scéně vystřídalo nejmíň deset jiných. To byl jeho způsob. Líčil by náměstí svatého Petra plné věřících jako sebe, jak se rozhlíží po architektuře staveb, a člověk by řekl, že na náměstí nikdo nebyl, jenom on a jeho názory na architekturu. Měl svoje názory na všechno, a pěkně ostré. Samozřejmě že z dnešního představení vyšel zase jako jednička. Nezapomněl na 66 nic. V první řadě rozplakal nějaká děvčata. Když se na jevišti rozhodl obětovat pro velkou věc život, vykřikl někdo vzadu zoufalé: Ne. Jeho diváci ho milovali víc než velké myšlenky, za které se platí životem. Dojemné, co? A ona nemá dost sil, aby mu řekla něco přímo do očí. Neviděla tu hru a kritiky her, ve kterých hrál její muž, také už nečetla. Přesně od té doby, kdy ho v novinách tak vychválili, že si vedle něho připadala jako špatná ochotnice. Ten večer hrála bídně a nesoustředěně. Anita se jí zeptala: Co je s tebou? Stůně ti syn? Syn se viděl v otci. Tu a tam bral manžel Petříka na odpolední představení. Nikdy neměla dost odvahy brát Petříka do divadla, když hrála. Měl mužovy oči, obávala se kritických poznámek. Měl také svoje názory na všechno, a pěkně ostré. Už v sedmi letech. Jaký já jsem chudák, říkala si, když sklízela ze stolu. Ve dveřích se srazila s mužem. Chtěl také vyjít z pokoje. Nepamatovala se, že by se s někým ve dveřích srazila. Jen se svým mužem. Někdy i s Petříkem. Podivné, podezřelé srážky. Nedocházelo k nim naschvál. To, co ke srážkám vedlo, nezáleželo v úmyslu, vada byla ve vyladění na jinou vlnovou délku, než měla ona. Její vlnovou délku nevnímali, měli přijímače zapnuté na jinou stanici. Proto někdy hovořila a ti dva muži v její domácnosti ji nevnímali. Zanedbatelná. Po večeři, v dobré náladě, nasycený a na měkkém svahu příjemné únavy, spustil se muž ještě jednou do křesla, vzal Mášu za ruku a stáhl ji k sobě, svezla se mu přes postranní opěradlo na klín a sukně se jí shrnula skoro do pasu. Hladil jí nohy od kolen výš až tam, kde končila punčocha a chladná pleť se nestačila zahřát. Mužova ruka ji zahřívala. „Je ti zima?“ zeptal se jí. „Není,“ řekla. Nebyla jí zima zvenčí, v pokoji bylo teplo, mrazení se dralo na povrch zevnitř, zamrzala v něm slova, která bylo třeba vyslovit. Jak začít? Nemohla mu přece povědět: Víš, že mi dneska skoro netleskali? Dala by mu příležitost, aby vydatněji načepýřil svoje vzácné peří. „Miláčku,“ překvapil ji oslovením, které už týdny neslyšela, „co bys tomu řekla,“ hladil jí pod sukní nahý, chladný bok teplými krouživými pohyby, „ . . . co bys tomu řekla, kdybych po prázdninách šel do Prahy. Chtějí mě tam. Líbím se jim a tak dále.“ 67 Polkla. Co pro ni znamenal jeho další úspěch? Vždycky, když o stupeň vystoupil, sestoupila o stejný stupeň. Takže se mezi nimi vzdálenost zvětšovala. Nepotrvá dlouho a bude na něho volat do druhého patra ze sklepa. Polkla, nechala se hladit, polkla a řekla: „A to nás tu necháš s Petříkem?“ „Ale ne,“ zakroutil hlavou nad její nechápavostí a zároveň jí nechápavost velkoryse odpustil. Poznala jeho odpuštění v tónu hlasu. „Jenom pro první čas, jenom co se rozhlédnu a co zařídím . . . “ „To chci vidět,“ vzchopila se k odporu. „Uvidíš,“ řekl podrážděně. Nesnášel odpor. Jeho ruka ji přestala hladit. „Možná,“ ozvala se, a s nelibostí zjistila, že se jí chvěje hlas a že se jí bude chvět i dál, když už se začal chvět, jenže se nic nedalo dělat, musela mu to povědět, třeba s chvějícím hlasem: „Možná že jsem špatná herečka, ale špatná manželka jsem snad nebyla . . . “ Bála se, že se rozpláče, a začala si hryzat jazyk, aby se nerozplakala. Vždycky jí to pomáhalo. „Ach, nech toho,“ znechuceně si oddechl, „jistě hraješ, jak umíš, a manželka jsi docela prima a milenka taky –“ „A máma ne?“ „Máma taky. Jenomže o to teďka nejde. Jde o tu šanci. Proto o těch věcech mluvím, aby ses to dověděla dřív, než ti někdo napovídá nějaké nesmysly.“ Zostražitěla. „Jaké nesmysly?“ Vystupoval na schod nad ni neochvějně, ba ne, už na něm stál, neochvějný jako socha: „Dělám tenhle krok taky kvůli tobě a Petříkovi.“ „Hm. A jaké nesmysly by mi měl někdo napovídat!“ „O nesmyslech se nebavím,“ řekl. Jeho dlaň stále hřála její bok, ale nehýbala se. „Vždyť já vím, jaké nesmysly,“ řekla. „Nemůžeš nic vědět, protože nic není,“ řekl. „Proč jsem špatná herečka a dobrá manželka?“ postěžovala si do stropu. „Proč nejsem dobrá herečka a špatná manželka?“ „Přísahám ti, že vás tu nenechám. Copak můžu bez vás žít?“ Byla by mu ráda pověděla, ať si to divadlo nechá pro divadlo, kdyby jí nebránila v upřímnosti únava. Na upřímnost musela být 68 svěží, aby vydržela, co bude následovat. Spor. Hádka. Budou na sebe syčet. Má to cenu? Umdlévala pod teplou pátrající dlaní, která se zase rozkroužila. „Je pozdě,“ řekla, našla příznivý okamžik, vymanila se a vstala. „Půjdu spát.“ Viděla mu na očích, že její rozhodnutí vítá. Řekl, co jí povědět potřeboval, a – konec jednání. Opona. Šla do koupelny první. Když se osušovala, přišel za ní a políbil jí nahé rameno: „Jsi báječná,“ řekl. A to jí také dlouho nepověděl. „Jiná by se možná se mnou hádala, a ty ne.“ Potom přenechala koupelnu muži a šla se podívat na Petříka. Spal v dětském pokoji. Na zádech a zatínal pěstě. Mužský se chystá do boje, zašeptala nad ním. Obhlédla dětský pokojík a poprvé se jí dotklo loučení s tímhle pěkným bytem. Ve vlažné tmě ložnice, natažena na prostěradle, téměř podroušená únavou, se znovu, nejistě, vrátila k nesmyslům, které by se mohla dovědět. Byla ten nesmysl cizí žena? Vybavila se jí Anita. Jak rozhodovala. Bude také rozhodovat. Zítra. Jaká úleva, že bude moci rozhodovat až zítra. Je to veliká věc přemístit se jinam. Snad je tam jiné obecenstvo . . . Kdyby se jí tam povedlo hrát . . . Muž vešel do tmy. Máša spala. Byl na rozpacích, jestli ji má probudit a vzít ji do náruče. Upustil od toho. Ulehl a za zavřenýma očima se mu rozkmitaly obrázky jako na neseřízené obrazovce a na všech byl alespoň kousek Blanky, té mladé herečky, která také odchází do Prahy a která mu řekla, že touží hrát výtečně jako on. 69 ŘEKNI MI KONEČNĚ, až budeš hledat cestu lesem, kudy nevede nic, řekni mi konečně, až budeš hledat slunce na obloze plné mraků, čekám na to, řekni mi, až se zastavíš na strmém břehu, odkud nevede cesta zpátky . . . Kdy už mi řekneš? Jaká naděje vidět v zapadajícím slunci před sebou dvojí teplý stín. Šestá manželka Čas/ Č as neustává pracovat na minulosti, dává minulým příhodám nové a nové tvary, jeho neviditelné prsty hnětou znovu podobu událostí, až člověk někdy žasne. Zabýval se tím úkazem poslední dobou stále častěji. Ve svých osmasedmdesáti letech se tím zabývat mohl. Měl čas uvažovat o čase. I tady. „Pamatuješ, kdy jsme tady byli naposledy?“ opsal rukou pomalý oblouk, jako by chtěl ukázat a spočítat všechny stolky a všechna okna kavárny. Manželka nesledovala pohyb ruky. Oči jí putovaly za číšníkem, u kterého si objednali, a který se s jejich objednávkou bezstarostně zastavil u stolu s několika děvčaty a bavil se s nimi. „Má asi dovolenou,“ podotkla. Byla o patnáct let mladší než její muž. Kdysi, když jí bylo dvaadvacet a jemu sedmatřicet, bylo těch patnáct let rozdílu mnoho, ale s postupem doby z těch patnácti let hodně ubylo. Vlasy měly pořád barvu lesního medu, za to vděčila kadeřnici, a podařilo se jí s léty nepřibrat na váze, za to vděčila sobě. Jenže tuhle kavárnu proslavily cukrářské výrobky. A číšník se bavil a bavil. „Před dvaceti lety,“ řekl starý pán. „Co před dvaceti lety?“ „Jsme tu byli naposled.“ „Před patnácti,“ řekla. Číšníkovi se podařilo děvčata rozesmát. „Patnáct let,“ řekla. „Čas zase tak rychle neutíká.“ Konečně. Číšník pokračoval v cestě. „Před patnácti?“ „Vím to jistě. Jezdili jsme sem kvůli tvé žaludeční nervóze. Před patnácti lety naposled. Pak jsme začali jezdit jinam, protože tady se neléčí ledviny.“ 71 V duchu uznal, že má žena pravdu. „Lázně jako lázně,“ zabručel. „Nevím, co tím chceš povědět. Hovořili jsme o téhle kavárně, kde jsi byl se mnou před patnácti lety. Jestli chceš vědět, co jsme si tu dali – tedy tvarohový dort, pistáciovou zmrzlinu, irskou kávu a čokoládové kostky.“ Její paměť ho znechucovala. Ukládala všechny příhody do mrazničky a vytahovala je čerstvé a s vítězoslávou mu ukazovala, jak jsou ojíněné, ne, nikdo s nimi nepohnul, až ona. Mlčel. Častokrát teď mlčíval, díval se do sebe, na tu spoustu věcí, které se za jeho života přihodily, a díval se na ně ne jako na jednotlivé události, nýbrž jako na obrovskou skládku, hromadu pestrou a zmateně navršenou, se kterou si nevěděl rady. Mlčky před ní postával a mlčel. Číšník se vracel s vídeňskou kávou a se zákusky. U děvčat se nezastavil, jen se na ně zazubil a dvakrát zhoupl tác, který vzpíral na ploché dlani. „Dvakrát vídeňská,“ řekl, „Vídeň město valčíků.“ Přímo přetékal dobrou náladou. Talířky se zákusky zacvakaly o skleněnou desku stolku. „Dobré chutnání,“ zajásal. Když odešel, řekla manželka: „Číšníci jsou dvojího druhu: veselí a lehkomyslní nebo dopálení a neslušní.“ Byl by jí rád odporoval, ale nevěděl jak a v čem. Zvedl lžičku a oddělil sousto šlehačkového dortu, dopravil je na jazyk a chvíli je tam nechal a vychutnával chladnou kyprost těsta a šlehačky. Manželka převalovala v ústech sousto ořechového dortu se zkoumavým zaujetím chemika, když určuje složení neznámé látky. „V tom je ještě něco,“ potřásala lžičkou, „myslím, kromě ořechů.“ „Šlehačka,“ řekl. „Ta je navrchu,“ změřila si ho útrpným pohledem. Raději se věnoval svému dortu. Namířila lžičkou do prostoru: „Rozinky v rumu,“ prohlásila, „a jablka. Nastrouhaná jablka. Ochutnej,“ přistrčila mu talířek. Ochutnal. „Hm, hm. Může být. Jablka.“ 72 „Může být. Chm. Jsou to jablka.“ Pokrčil rameny. „Já vím,“ řekla, „ty nemáš jablka rád. Protože jsi je u nás trhal.“ Stará historie, ta s jablky. Týden před svatbou ho manželčina matka donutila očesat jabloň. Vlastně nedonutila, požádala ho, ale dovedla vyvolat takovou náladu, že nemohl odřeknout. Vlastně ho k očesání jabloně donutila. Dávala mu, sedmatřicetiletému, svoji dvaadvacetiletou dceru. Domnívala se, že má právo vyžadovat od něho vděčnost. U tchýně měl vždycky pocit, že jí něco dluží. Nesplatitelný dluh. Očesání jabloně byla první splátka. Jabloň byla stará a koruna jabloně obrovitý koš větví. Zasunul do toho koše žebřík. Tchýně stála dole pod stromem a vykládala, jak jabloň česal její muž, dokud byl naživu. Měl napodobit jejího muže. Předepisovala mu zezdola, jak se má na stromě chovat. Zraňovala jeho mužskou hrdost zbytečnými pokyny, které byly samozřejmé. Jeho nastávající žena česala jablka z dolních větví a stála při tom na židli. Skladba pro dva hudebníky a dirigenta. Jablka se žlutě leskla a voněla, ale jemu se dokonale zprotivila. Měl o odpoledni jinou představu. Půjčil si od přítele člun a chtěl s Boženou vyjet na řeku. Místo toho stála Božena na židli a trhala jablka a on lezl nad ní po žebříku a po větvích a trhal úrodu. Úroda neměla konce. Nenašel v sobě dost síly vzepřít se. A Božena podléhala matce ve všem. Byl šťastný, když se od tchýně odstěhovali do jiného města. Navštěvoval ji co nejméně. Po smrti tchýně našla Božena svoje sebevědomí a rozhodnost. Snad jí je tchýně předala, než umřela. Nikdy by nevěřil, že se může člověk takhle změnit. Manželka se najednou ve všem vyznala a všechno věděla nejlíp. Dobývala v rodině jedno území za druhým. V očích Marcelky, jejich dcery, povýšila na stejné místo, jaké zastávala tchýně. Osud jel po podobných kolejích. Kdo ví, pochyboval, možná že těch životopisných kolejí ani tolik není. Jsi přesvědčený, že tohle je jenom tvá věc, a zatím jsi kolikátý v řadě lidí, které to také potkalo. „Pamatuju se,“ vzpomíná jeho žena, „že jsi pak hezky dlouho jablka nejedl. Když nám matka poslala bednu jablek, rozdávala jsem je sousedům.“ „Ach, nech té jablkové patálie,“ upil kávy. „Máš na špičce nosu šlehačku,“ řekla. 73 Otřel si špičku nosu pohybem neúměrným k tomu, že se jednalo jen o špičku nosu. Pobavilo ji to. Pobavilo ji, když se jí podařilo vylákat ho ven z hradeb. Budoval si je dlouhá léta a opatroval za nimi svůj klid a rovnováhu. „Marcelka má v sobotu narozeniny,“ oznámil, aby manželce pokazil zábavu. Kdykoliv se objeví v rozmluvě jméno dcery, přivolá starost. Marcelka se provdala za muže se dvěma dětmi. V manželství se jí narodilo další dítě, takže měla starosti se třemi dětmi. Bydlela s mužem a dětmi v domku po tchyni. Manželka se zasmušila a zahleděla se z okna: „Jsou to starosti.“ Jakmile hovořili o dceři, rozmnožilo se slovo s t a r o s t jako nepříjemný plevel. „Ale jablek budou mít letos dost,“ řekl. Tchýnina jabloň nepřestávala rodit. „Jak můžeš být tak cynický!“ „Já myslel . . . na štrúdl . . . a . . . “ couval do brány svých hradeb. Brána byla otevřená, připravená ho přijmout. „Dobře vím, jak jsi to myslel. Styď se.“ „Opravdu . . . já . . . “ „Aspoň mluv pravdu.“ Už stál před bránou, ale věděl, že se teď tak brzy za hradby nedostane. Tušil to nejhorší. A tušil správně. „Ty pravdu moc rád nemáš, to je to,“ vyhlásila mu válku, „jako tenkrát s tím klíčem.“ Kolikrát tu historii s klíčem už zopakovala, a přece se mu nedařilo přijímat ji lhostejně. Nezevšedněla. Bylo jedno období, kdy myslel, že manželka na příhodu zapomněla. Pak se ukázala příležitost a z nedostatku jiných zbraní se manželka chopila téhle. „Klíč,“ řekl, „co na tom dneska záleží.“ Ale záleželo. Jemu ano. Nebyli tenkrát spolu ani rok. Naštěstí se nastěhovali do vlastního bytu. V městském činžáku. Byt byl malý, pokoj a kuchyně, maličká koupelna a příslušenství. Do předsíňky se jim vešla jenom skříňka. Všechno se tu dalo vzít do jedné náruče, tak si byly věci, okna a dveře blízko, všechno bylo přehledné. A přece nebylo. Šťastné dny, tenkrát v tom malém bytě, kam slunce svítilo jenom dvě dopolední hodiny, jinak se museli dívat z okna, aby slunce za- 74 hlédli. Všude si v bytě byli blízko a k milování neměli nikdy daleko. Tchýně se k nim neodvažovala přijet. Končila válka, doprava vlakem vázla, každou chvíli rozstříleli hloubkaři nějakou lokomotivu. A jednoho dne povstalo i město, ve kterém bydleli. Na konci ulice začali stavět barikádu. Nešel do zaměstnání, zůstal doma. Hluk a zmatek dole vzrůstal. Rozhodl se, že půjde dolů a že bude pomáhat. Zmocnilo se ho zvláštní vzrušení. Táhlo ho ven a také mu svazovalo nohy. Podnes nezapomněl na ten rozpor, na to trhání na dvě poloviny. Jedna síla ho táhla tam – pocit odpovědnosti? cit pro povinnost? – a druhá síla ho vlekla opačným směrem – chladný rozum prostý citu? anebo prostě pud sebezáchovy? Někdo obíhal v domě všechna poschodí a bušil na dveře bytů. Málem vykřikl: Už jdu. Jeho mladá manželka mu přitiskla dlaň na ústa. Nesmíš, řekla. Zastavil se na prahu pokoje zoufalý ve své nerozhodnosti, zklamaný sám sebou. S odporem zjišťoval, že stojí a nehýbá se, a přesto se nehýbal a snášel i odpor k sobě i ošklivost, až se zpotil a stál na prahu pokoje s mokrými zády a mokrým čelem. „Nesmíš jít,“ rozkázala mu žena, ačkoliv tchýně tenkrát ještě nebyla mrtvá, převzala Božena velení, „nesmíš jít,“ šeptala s rozhodností, jaké u ní nepřivykl, „co bych byla bez tebe?“ Spojila se se silou, která ho strhávala zpátky do pokoje, nutila zavřít dveře do předsíně, okna byla zavřená dávno, zakrytá záclonami, opuštěný byt, nikdo doma. Couvl do pokoje, posadil se ke stolu a zatoužil po alkoholu nebo aspoň po cigaretě, ale v bytě nebyla ani kapka rumu a nebyla tu ani polámaná cigareta. Božena si k němu sedla a hladila mu ruce. Třásly se mu. Opatrně se přiblížil k oknu, dole se ulice hemžila lidmi. Skryl se do kouta pokoje. Odtud, v ostrém úhlu, viděl navršenou barikádu. Někdo na ní vztyčil vlajku. „Nedívej se tam. Ne, ne,“ vlekla ho manželka od okna. Před polednem trápení nevydržel. Zatím co se manželka snažila v kuchyni připravit nějaké jídlo, vyrazil do předsíně. Dveře byly zamčené a klíč nikde. Manželka měla svůj klíč, on také svůj. Vrhl se k věšáku a prohledával kapsy kabátu. Klíč nenašel. V truhličce na dopisy klíč také nebyl. Našel jenom klíčky od sklepa a prádelny. Zotvíral zásuvky v pokoji, klekl si a hledal pod gaučem, pod knihovničkou, nikde nic. 75 „Prosím tě,“ vběhl do kuchyně, „ty jsi vytáhla klíč ze zámku?“ „Myslíš od bytu?“ „Samozřejmě.“ „Dej mi ho. Musím ven.“ „Ale nemusíš.“ „Musím. Udusím se tady.“ „Ale neudusíš.“ Vzala ho kolem krku. Uvítal to. Jak ji objímal, pátral dlaněmi, jestli neobjeví někde v zástěře nebo v kapse jejích šatů kovový předmět, klíč. Její klid ho zneklidňoval. „Proboha tě prosím, dej mi ten klíč,“ dožadoval se. Místo odpovědi ho dotlačila ke gauči. Pod šaty na sobě neměla nic. Milovali se, ale spíš ho milovala ona, cílevědomě, vypočítavě. Bylo to nové, tak nové, že neměl sílu odmítnout ji. Pak leželi na gauči vedle sebe a zase jim někdo ze schodiště zabušil na dveře bytu. Zabušení mu znělo jako ozvěna něčeho dávného, co jednou zažil, ale co se ho netýkalo. Do skutečnosti se vracel pomalu a s neodbytným pocitem kocoviny, která se týkala těla i duše, v těle se mu rozrůstala prázdnota a do prázdného prostoru se začala tlačit trpkost zrady. Božena se pozvedla, opřela se loktem o polštář gauče, a pozorovala ho, spokojená, přemožitelka. „To se nemělo stát,“ řekl. Neodpověděla. Vítězové nemusí odpovídat na otázky poražených. Prohlížel si její spokojený úsměv, jako by za ním bylo ještě něco, co by mu mohlo pomoci překročit vlastní nemohoucnost, nejisté území, kde se propadal, překročit, dostat se na pevnou půdu. Prohlížel si její pleť, její poodhalenou nahotu, zdůrazněnou tím, co skrývala. Prohlížel si ji a nedospěl k žádnému poznání, k žádnému závěru. Vstal a postavil se zase do kouta k oknu a přes záclonu spatřil barikádu. Mezi kamením, kusy starého nábytku a trámů šplhali lidé s puškami. „Nech toho,“ řekla. Lehla si na záda a založila ruce za hlavou. Protahovala se. „Jdu se napít,“ řekl. Ne, nešel se napít. Kuchyně byla jediné místo, kde klíč ještě nehledal. Jestli má uklidnit svoje svědomí, musí hledat i v kuchyni. Pečlivě za sebou zavřel dveře. Zaráželo ho, že manželka 76 za ním nepřiběhla. Taková jistota! Byla si jista skrýší anebo si byla jistá jím? V kuchyni si počínal neplánovitě, sáhl sem, sáhl tam, a stejně neplánovitě vzal do ruky jednu z porcelánových nádob s víčkem. Nevěděl, proč právě sáhl po nádobě s nápisem KÁVA. Dlouho v ní nebyla káva, nepamatoval si vlastně, že by v ní někdy káva byla. Manželka do ní nasypala hrách, tvrdé nažloutlé kuličky. V některých hrášcích se objevily malé otvory, svědectví, že se na hrachu přiživuje někdo potřebnější. Zastrčil do tvrdých hrachů ukazováček a prostředník. Dodneška nezapomněl, jak se bořil kuličkami hrachu až k té chladné kovové věci. Ihned poznal, že se dotkl klíče, který před ním manželka schovala. Stiskl jej mezi dva natažené prsty jako do klíštěk na cukr a napadlo mu, že takhle vytahují kapsáři předměty z cizích kapes. Teď byl volný, mohl si odemknout dveře bytu, a odejít. A přece váhal. S klíčem v ruce. Kdyby byla přišla manželka, byl by se s ní asi přel, kdyby ho zadržovala, kdyby mu chtěla klíč zase vzít. Ale nepřicházela. Ležela vedle na gauči přesvědčená, že klíč nemůže najít. Nikdo ho nezdržoval. Otáčel klíčem v prstech a zkoumal, co mu radí jeho svědomí. Jeho svědomí přestalo vydávat pokyny. Zbyla jenom nepříjemná tíseň: co sousedé řeknou, až bude po všem. Žádný čin se nemůže vyhnout hodnocení. Samozřejmě, kdyby tvrdil, že nebyl právě doma . . . Nikdo ho neviděl. Naděje, uniknout hodnocení, byla pravděpodobná. Uklidnil se. Znovu se vrátil ke svému svědomí. Nic. Lhostejnost. Zastrčil klíč znovu do hrachu, nasadil víčko a vrátil se do pokoje. Manželka spala. Lehl si na gauč vedle ní. Teplo jeho těla ji probudilo, pohnula se a zašeptala něco, čemu nerozuměl. Uprostřed jejího šepotu usnul. Historii s klíčem mu vyčetla až po několika měsících, kdy už byl mír a kdy unikl hodnocení sousedů. Uvěřili, že nebyl doma. Vyčetla mu tu historii uprostřed sporu, který byl malicherný, jako všechny jejich spory. Nepamatoval si ani, o co tehdy šlo. Ale případ s klíčem se jí hodil. „Nemluvíš pravdu,“ pustila se do něho, „je to stejné jako s tím klíčem.“ „Co s klíčem?“ 77 „Nedělej, že o tom nevíš. Pořád jsi na mně chtěl klíč od bytu a stejně jsi věděl, kde je. Řeknu ti, co jsi: herec.“ „Dobře, tak jsem herec,“ odpověděl jí, uražený a povznesený. Postihlo ho tedy přece jen hodnocení. Nečekal je od své ženy. „Ještě řekni, že jsi o klíči v hrachu nevěděl.“ Neodpověděl jí. „No proto,“ řekla, „mám na to důkaz. Ty jsi klíč vytáhl, a když jsi ho vracel, zastrčil jsi ho do hrachu obráceným koncem.“ „Dobře, tak jsem věděl, kde je klíč,“ řekl, jako by konejšil její nezpůsobnost. „A to jsi celý ty,“ odhadla ho, „víš o klíči a mámíš ho ze mě jenom proto, abych převzala odpovědnost za tvoje skutky.“ To nesouhlasilo. Nejdřív na ní klíč chtěl, a pak, jakmile klíč objevil, už se o něj nestaral. Posloupnost byla jiná. „Nejsi dost statečný,“ shrnula svoje výčitky. „Ty jsi nechtěla, abych opustil byt. Ty jsi to nechtěla,“ řekl. „Nechtěla jsem to, ale ty jsi nebyl dost statečný.“ Něco tu nesouhlasilo, ale unavovalo ho přemýšlet o tom. Kdykoliv na klíč zavedla řeč, dostavovalo se u něho zvláštní ochromení, neschopnost se bránit. Bylo mu podivně, nedovedl to pojmenovat, a proto se toho nedovedl ani zbavit. A dneska tu seděl s manželkou v kavárně, kterou patnáct let nenavštívili, válečné události byly daleko za nimi, za nimi bylo i trápení s tchýní, a spousta událostí, spousta tváří kdysi důvěrně známých, strastí i slastí klesla ke dnu času, a proud nad nimi spěchal dál, jen moře, ve kterém se proud rozpustí, bylo blíž. Někdy se zalesklo na dosah ruky, jako se zjevuje poutníkům v přímořských horách nečekaně mezi stráněmi, jiskřivé, obrovské. Klid. „V pátek ti končí pobyt,“ řekla manželka, „v sobotu zajedeme za Marcelkou. Měli bychom koupit dárek, když má narozeniny. Ale ne bonboniéru, tu jí snědí děti.“ Mlčky se napil vychladlé vídeňské kávy. „Máš na špičce nosu šlehačku,“ upozornila ho. Tentokrát nezvedl hřbet ruky k nosu. Měl plno práce sám se sebou. Přehrával si starou událost. Jak do ulice, vjel tank a začal ostřelovat barikádu. Osm mrtvých. Mohl být mezi nimi. „Víš už, co Marcelce koupíme?“ zeptala se ho. 78 Zavrtěl hlavou. Osm mrtvých. Jako by mohl za jejich smrt. Nesmysl. Podivný trapný pocit ho neopouštěl. „A utři si konečně nos,“ poradila mu žena. Pomalu, a jak věřil, velice nenápadně, se dotkl hřbetem ruky špičky nosu, opatrně, aby nikoho na sebe neupozornil, na sebe a na to, co se kdysi stalo. 79 CHTĚL JSEM ti napsat dopis, ale jednou nebyly pomněnky, jednou ještě nerozkvetl šeřík a jindy, co jindy? Ležím v trávě s rukama za hlavou a čtu psaní na obloze, tolik dopisů. Co k nim dodat? Jestli otevřeš okno, tam, na oblaku s perleťovým okrajem, pluje k tobě zpráva, že jsem nezapomněl, a vítr, který bije do záclon, je má touha. Sedmá manželka Ta <první B ála se velkých prostorů a ty malé těsné neměla také ráda. Tady se cítila skvěle. Závodní chata stála v krajině, která ji nemohla polekat. Mírné lesnaté kopce kolem, podzimní louky s červenajícími šípky, křídová měkkost rozhledu z terasy u chaty, zkrátka svět se tu tvářil přívětivě, zatajoval ostrá světla a vypouštěl jenom matné stíny. Pokoj, ve kterém se na čtrnáct dní podzimní dovolené s Arnoštem zařídili, měl rozměry, jaké milovala. Ani velký ani malý. A útulný. Ty záclonky! Na stolek pod zrcadlem si dala pár svých kelímků, lahviček a důvěrně známých nezbytností, na noční stolek pár knížek a dostala k pokoji, provoněnému pryskyřicí a mýdlem, vztah jako k domovu, třeba dočasnému, ale jako k domovu. Vdávala se teprve před půl rokem a vdávat se v čtyřiatřiceti a poprvé je pro ženu něco jiného, než se vdávat ve čtyřiadvaceti. Po třicítce buď konečně přijde ten, koho očekávala, anebo nepřijde a žena sleví ze své představy. Pokud se chce vdát. Jenomže Arnošt byl ten, na koho čekala. O tom byla Helena přesvědčená. Byl o šest let starší než ona. I to byl přijatelný prostor mezi nimi, ani veliký ani malý. Také neměl žádné obrovské plány do budoucna. Nejraději trhal jablka na dosah ruky. Jako ona. Oba milovali smažené řízky s bramborovým salátem a karamelový puding, a Helena to považovala za šťastné znamení, protože řízky a karamelový puding milovali mnohem dřív nežli se poznali. Arnošt pracoval ve výzkumném ústavu v laboratoři. Na chatě v otevřených balkónových dveřích, opřený zády o veřej, s cigaretou v prstech, jí připadal skutečně jako vědec zamyšlený nad důležitým úkolem. Milovala jeho vážnou zamyšlenost, jeho způsob řeči. Nikdy nechvátal. 81 Měla pocit, že o sobě navzájem vědí všechno. Svěřila se mu se vším, co pokládala ve svém životě za důležité. Bylo v tom zvláštní kouzlo vyprávět příhody svého života právě Arnoštovi. Dostávaly nový smysl. Seděl proti ní, a spustil z ní oči, jen když oklepával popel z cigarety. Tolik zájmu si snad ani její vyprávění nezasluhovalo. Arnošt dovedl poslouchat. „Teta Irena si přála,“ vyprávěla, „abych se k ní přestěhovala. Myslela si, že se o ni budu starat a že mi odkáže svoji vilu. Víš, co mi jednou dokonce předpověděla? Že prý budu stejná jako ona. Že prý v každé generaci máme u nás v rodině ženu, která se neprovdá. A víš, že jsem jí to skoro věřila?“ Arnošt mlčel, pokuřoval, usmíval se. Schvaloval jí svým klidným způsobem její vítězství nad osudem předpověděným tetou Irenou. Nádherné bylo, že Arnošt přisvědčoval vždycky tomu, čemu si přála, aby přisvědčil. Pověděla mu o těch dvou mužích. Vstoupili do jejího života, samozřejmě, vstoupili do něj jenom na okraj, ale potulovali se na tom okraji dost dlouho, mizeli a vraceli se. Ani jeden z nich však nepřekročil magický křídový kruh, který kolem sebe opsala. Kdykoliv dojata návratem některého z těch dvou užuž málem sama vystoupila z kruhu, postavila se jí do cesty její představa o manželovi. Ani jeden z těch dvou se mu nepodobal. Děvčata v kadeřnictví, kde pracovala, sledovala s účastí klikatou cestu jejích známostí. „Jen si představ,“ svěřovala se Arnoštovi, „co mi řekla Naďa. Helo, povídala, co na tom záleží, jestli je takový mužský přesně tvůj typ. Dokud si ho nevyzkoušíš, nevíš, na čem jsi. Třeba se na něho díváš z jedný strany, kde tvůj typ není, a kdybys ho poznala z druhý strany, tak tvůj typ bude. – Takový nesmysl! Každou chvíli si někoho vyzkoušet! Nejsem zkušebna.“ „No právě,“ řekl Arnošt a oklepal popel. Arnošt toho také dost navyprávěl. Arnoštovi rodiče už nežili. A neměl ani příbuzné. Snášel to lehce. „Zvykl jsem si být sám,“ vykládal, „má to svoje výhody.“ „Ale teď nejsi sám,“ brala ho za ruku a propletla si svoje prsty s jeho. „Ne. Teď už ne.“ Vyprávěl jí o svém prvním a jediném manželství, do kterého nastoupil a při nejbližší příležitosti zase vystoupil jako z vlaku, který jel někam jinam, než si Arnošt přál jet. Vyptávala 82 se ho na jeho první manželku. Byla vyřazena ze hry, ale potají s ní soupeřila, a přála si každý den znovu nad ní vítězit. Jmenovala se Daniela. „To je divný jméno, ne?“ řekla. „A jaká byla?“ „Jaká byla?“ Zatáhl na cigaretě a pomalu vypustil kouř, jako by první manželku právě proměnil v dým a v sloupek popele na konci cigarety. „Zlááá . . . “ vyslovil jednoslabičné slovo dlouze a s tichým uspokojením, že našel vděčného posluchače, plného porozumění. „Jak zlá?“ chtěla všechno znát podrobně. „Soustavně se mi posmívala. Ať jsem dělal, co jsem dělal, každá věc byla špatně. Ponižovala mě . . . Prý jsem v ústavu jenom zřízenec. Nic neumím, jenom prý kouřit. A přitom kouřila taky . . . “ „A jak vařila?“ vyptávala se Helena. V kuchyni si byla jistá, tady očekávala neznámou první ženu naprostá porážka. Arnošt jenom zvedl ruku a nechal ji dopadnout na koleno. Výraz marnosti, bezútěšnosti. Co ti mám povídat. Helena se k vaření ráda vracela nenápadnými otázkami. Dychtivá nových a nových vítězství nad tou neznámou. Byla by se ráda zeptala i na něco jiného. Příležitost se našla. Po báječném pomilování se odhodlala: „A jaká byla . . . ta první . . . v tomhle?“ „Ale pořád říkala, že všecko kazím.“ „Ty?“ dala se do smíchu, „ty?“ Rozesmál se taky. Ačkoliv Arnošt zničil všechny svoje fotografie s první manželkou, a zničil i ty svatební, aby se nedostaly Heleně do ruky, přece jen na jednu zapomněl. Zaběhla se do nějaké knihy, snad tou fotografií založil čtenou stránku. Helena ji objevila. Byla to fotografie ženy v letních puntíkovaných šatech, tmavé puntíky na bílé látce, šaty bez rukávů, dost dobře – podle Helenina odborného názoru – učesaná, ale puntičkářsky – hned dodala, a v prvním okamžiku Helena ani nevěděla, kdo to na fotografii je, teprve když obrázek obrátila, přečetla si na zadní straně: Arnoštovi Daniela. Arnošt nebyl doma, měla na prohlížení fotografie klid. Propátrala ji kousíček po kousíčku. Daniela měla vysedlé lícní kosti a posazení očí v její tváři připomínalo orient. Dodávalo jí to zvláštní krásu. Vlasy měla zřejmě černé a pleť bílou jako exotická Sněhurka. Sevřené úzké 83 rty se neusmívaly, ztuhlo na nich něco z opovržení, jaké se zachycuje na rtech sebevědomých žen, anebo to byl spíše druh přísného zklamání, kterým se trestáme za pošetilé chyby? Tělo, to, co prozrazovaly z Danielina těla letní šaty, nenasvědčovalo, že by nad Helenou vítězila. Příliš široká ramena, od lokte nahoru příliš masité paže, nevyzývavá ňadra, a nohy, pokud je sukně odhalovala, byly sice tvarované, ale statné, rozhodně ne štíhlé. Stála na cestě v parku, levou nohu vykročenou a její postoj vyjadřoval: Tak si mě tedy vyfotografujte, ale žádné dlouhé zdržování, mně na té fotografii nezáleží. Helena byla ráda, že našla Danielinu fotografii. Dokud nevěděla, jak Daniela vypadá, byla vlastně její sokyně ve výhodě, představovala si ji hezčí a mladší, než ve skutečnosti byla. Nechápala, co na své první ženě Arnošt viděl, čím ho upoutala, že se rozhodl vzít si ji za ženu. Ale nezeptala se ho. Schovala si fotografii i otázku na pozdější dobu. Zastrčila fotografii do obálky, obálku zalepila a uložila mezi svoje papíry do zásuvky, kam Arnošt nechodil. Potom odešla do koupelny před veliké zrcadlo, prohlížela si tvář a dokonce si stáhla rolák a pečlivě zkoumala, jaká má ramena a paže. Vesele na sebe do zrcadla zamrkala, když zjistila svoje nepopíratelné vítězství. Dny dovolené na závodní chatě začínaly perleťovými rány, duhou v tajících mrazivých krůpějích rosy, a každý den nesl v sobě perlu. V poledních hodinách slunce zesílilo. Sedali na balkóně v plavkách a opalovali se. Podřimovali, četli a vyprávěli si. Den za dnem, perla za perlou. Koncem prvního týdne se spustil déšť, hustý a jemný, opatrný jako šetrné pohlazení. Kopce se rozpily, skvrny na mokrém výkrese vodovkami, a měkkost a vlídnost krajiny dostaly další rozměr. Helena a Arnošt navlékli pláště do deště. Toulali se rousnatými lesy, v kterých se voda proměňovala v pohádkové páry a oživlé potoky vynášely na mělčinu bílý písek. Helena vzpomínala, jak běhala v dešti, když byla malá holka, jak se jí mokré šaty krásně lepily na tělo a jak bylo krásné zmáčenou látku doma svléknout a obléknout si suché šaty. Ať se svět pohnul na tu nebo na jinou stranu, všechny polohy byly krásné a příjemné. Arnošt vzpomínal, jak za takových mokrých dnů sedával v dřevěném přístavku u domu. V přístavku byla lavice a skříň s krabicemi starých pohlednic a hromada starých časopisů a knih. Vlhko prosa- 84 kovalo dřevem a vdechovalo do přístavku trpkosladkou vůni tlení, kapky deště pleskaly do stříšky pokryté dehtovým papírem a Arnošt se probíral pohlednicemi v krabicích. Na starých obrázcích jezdily po ulicích Vídně ekvipáže a londýnská ulice byla plná cylindrů. Na jedné pohlednici letěl nad Vlašimí balón a jiná ukazovala dvojplošník, jak přistává u Pardubic. Podrobnosti z Arnoštova života, nevýznamné a pominutelné, nabývaly v deštivém šeru lesa podobu důležitého důvěrného sdělení, které ještě víc sbližuje ty, kdo si jsou blízcí. „Měli jsme štěstí,“ obrátil se k ní Arnošt. Právě přešli po kamenech široký záliv rozlitého potoka a mohli spolu zase mluvit. „Jak to, štěstí?“ Myslela, že hovoří o kamenech a o vodě. „Štěstí, že jsme se potkali.“ Mlčela, aby tu radost zažila. Ušli pěkný kus cesty, než pověděla: „To bylo veliké štěstí.“ Spěchali domů usušit se. Déšť nepospíchal. Snášel se k zemi stále šetrně a bez ustání. Další deštivý den byla sobota. Obloha dostala barvu zředěného mléka a jemné závěsy vody nepřestávaly zakrývat obzor. „Dneska bychom si mohli jít zatancovat,“ řekl Arnošt. Kouřil v otevřených balkónových dveřích. „Príma nápad,“ řekla. Svět se pohnul na jinou stranu, a zase byla náramná. Helena chodila ráda s Arnoštem tančit. Těšilo ji ukazovat se jako dvojice cizím lidem. A nejhezčí bylo vracet se spolu z té vřavy a šumu do ticha svého soukromí a vyprávět si, jaké bylo to, co právě spolu prožili. Každý společný zážitek spouštěl novou neviditelnou kotvu, o každý zážitek byl jejich společný přístav jistější a bezpečnější. Večer si Arnošt oblékal kalhoty a zanaříkal. „Copak, copak,“ zeptala se Helena zdušeným hlasem. Právě si přetahovala přes hlavu večerní šaty, tu směs dámské vznešenosti a disko třpytu. „Blahobytním,“ vydechl a dopnul kalhoty v pase, „to je následek spořádaného života, dobré kuchyně a milované kuchařky.“ „Nelituju,“ řekla a políbila ho. Vzali si deštníky a vyrazili do deštivého soumraku k hotelu Poustevna, kde se tančilo. Naštěstí se dalo jít až k hotelu po asfaltové cestě. 85 Helena by byla nejraději vběhla hned do hotelu, ale nechtěla Arnošta opustit, a tak se s ním zastavila u parkoviště aut před hotelem. Arnoštova vášeň. Auta. Auta a cigarety. Cigarety si mohl dopřát. Na auto ještě neměli. A vůbec už ne na takové, kolem kterého prováděl obdivný tanec prohlížení a nahlížení do vozu. „Volvo,“ řekl. A když na to nic neříkala, ukázal na vůz dlaní, a zopakoval jí: „Volvo, volvo, volvo.“ Rozesmála se. Rozesmál se také. Byli už zvyklí smát se oba. „Pro mě,“ řekla, „je to jenom príma auto.“ „To ti řeknu,“ povzdychl. Volvo potažené stříbřitou metalízou a krupičkami deště sršelo nepatrnými zelenými jiskrami, jak se o ně opíral rozsvícený neonový nápis hotelu. Taneční sál byl poloprázdný, hoteloví hosté večeřeli v jídelně, cinkaly příbory, voněla pečeně, ale Helena s Arnoštem večeřeli v závodní chatě. Vybrali si stolek dál od hudby a blízko tanečního parketu. Arnošt poručil víno. Přiťukli si. Uplynulo dost času od jejich příchodu a Arnošt pořád na to auto myslel. „To volvo,“ řekl a napil se, „chtěl jsem říct: na zdraví. To volvo,“ spustil zase, „mít ho takhle, hned bych tě naložil, a vyjeli bychom si. Na to můžeš vzít jed.“ „Ale jdi,“ řekla, „kde bychom courali v dešti s autem?“ „Tak koukej, tady je dvojka. Zavezl bych tě někam do jedničky, do extra baru.“ „Byl jsi někdy v extra baru?“ zeptala se ho. „Jednou,“ přiznal se, „a je to dávno.“ „S ní?“ „S ní. Pořád si vymýšlela něco zvláštního. A sotva něčeho zvláštního dosáhla, neměla z toho radost, poněvadž to pro ni bylo málo zvláštní. Myslím, že mít radost je taky druh umění.“ Začali hrát směs starých melodií z doby, kdy Helena chodila s matkou do tanečních. „Ale ne, to už jsi chodila při těchhle písničkách do tanečních?“ žasl Arnošt tak mile, že by ho byla políbila, nebýt těch protivných lidí u vedlejšího stolu. Nemohla si dát ujít příležitost zatančit si při hudbě, která jí připomínala celý poklad pozapomenutých tváří a probouzela v ní lehkou tesklivost, že se s Arnoštem nepoznala dřív, ačkoliv si nebyla jistá, jestli by tehdy jeho vlastnosti ocenila. 86 O půlnoci se rozhodli vrátit se do chaty. Bylo neuvěřitelné, jak jednomyslně se rozhodli. Zahřáti vínem a tancem putovali chodbou do prázdné hotelové dvorany, a tady vtiskl Arnošt Heleně na tvář polibek. Nečekala to a zčervenala. „Prosím tě,“ zašeptala, „vždyť za námi někdo jde.“ Ohlédl se v poslední chvíli. Právě se odhodlal přidat k prvnímu polibku další. Opravdu. Po plyšovém koberci proplula kolem nich potichu dvojice. On ve společenském obleku, holohlavý, s bílou šálou kolem krku, ona šaty samý flitr a popelavý kožešinový kép nedbale přehozený přes jedno rameno. Až u šatny, když si vyzvedli deštníky, řekl Arnošt: „Víš, kdo to byl, koho jsme potkali?“ Zavěsila se do něho a zachvěla se zimou. Zrychlila krok. „Jak bych to mohla vědět?“ „Daniela. Byla to moje první žena.“ Co mu má povědět? Ani si ji pořádně neprohlédla. Polibek, který setkání předcházel, ji zbavil zvědavosti. Venku, před hotelem, znovu ten pár uviděli. Chystali se oba nasednout do stříbřitého volva. Helena s Arnoštem mířili tmou a deštěm po asfaltové cestě vzhůru k závodní chatě, z parkoviště se rozlehlo startování vozu a pravidelný hukot motoru. Pneumatiky zašuměly v kalužích směrem k hlavní silnici. „Tak se podívej,“ řekl Arnošt, „podívej se, kdo to volvo má.“ Helena hned neodpovídala. Poprvé za dlouhé měsíce tušila, že Arnošt jde jiným směrem než ona. Bylo jí z toho zle. „Všiml sis, jak se na mě ten její kocour podíval?“ zeptala se. „To jsem si nevšiml. Úplně mě ohromilo, že jsou spolu v tomhle hotelu. A jak se podíval?“ „Mlsně. Pane, ten se na mě kouknul. Jako bych nebyla oblečená.“ „Vážně?“ Zaslechla v Arnoštově otázce radostné uspokojení. Byl jinde, ale teď byl zase u ní. „Málem mě spolknul očima,“ dodala. To snad ani není lež, říkala si, když to posiluje lásku. Marně vzpomínala, jestli se ten holohlavý muž vůbec na ni podíval. 87 TAKÉ BYCH SI PŘÁL, aby „svět se mnou nemluvil o mé ženě žádným ze způsobů, kterými to svět umí,“ jak napsal kdysi básník, také bych si přál najít jiné slovo za slovo láska, je příliš dlouho v oběhu jako starověká mince s císařem, až se podoba setřela, a lidé se ptají: jaká je to tvář? Osmá manželka Připoutávání B yli už čtrnáct dní manželé a pořád nepozoroval žádné změny, které mu prorokovali ženatí přátelé. Dával si na to pozor, nedůvěřivý ke všem radám, které přicházely zvenčí a které si neudílel on sám. Byly tu ovšem některé změny, ale ty neměli jeho ženatí přátelé na mysli, poněvadž šlo o změny k lepšímu, o změny, které vychutnával. Kupříkladu nádherné vědomí zákonnosti, to, že se jejich vztah stal uznávaným, že se nemusejí přetvařovat, dělat si starosti, kde se spolu sejdou, aby byli spolu sami. Rodiče jeho ženy jim ve svém bytě postoupili pokoj, byl jejich, stačilo otočit klíčem a zamkli celý svět tam venku. I slunce dopadající na koberec v jejich pokoji patřilo jen a jen jim. Soňa s dojemným zaujetím stále přerovnávala drobnosti, vystavené na nízké knihovničce, využívala svobody. Čtyři stěny jejich pokoje jim svobodu dopřávaly. Byli svoji a nikdo jim nesměl do jejich pořádku mluvit. Ta zákonnost a zvláštní druh svobody byly opravdu změny, ale změny s výhodami. Týden ochutnávali svůj nový stav. Došlo sice ke změnám, ale zase to nebyly takové změny, aby ho přinutily uvěřit přátelům. Někdy se nemohl ráno dostat k umyvadlu nebo pod sprchu a musel počkat, až Soňa v koupelně uvolní místo, ale měl možnost oholit se zatím v pokoji. Holicí strojek mu bzučel na tváři a poskytoval mu několik minut, aby o změnách zauvažoval. Změny? Jaké změny? Změny popisované v přátelských rozhovorech se rozhodně nedostavovaly. Jsou to omrzelí starci, odhadoval v duchu svoje přátele. Byli starší nejvýše o tři čtyři roky a někteří byli i o něco mladší než on. Ale cítil se ve svých šestadvaceti letech dost zkušený, aby jejich zakyslým řečem vykázal správné místo. Čas strávený v podniku nad kreslicím prknem byl pouze mezičas vsunutý do jeho hlavního zaměstnání: být spolu se Soňou. 89 „Pepe,“ říkala mu stejně, jako mu říkávala, dokud byla svobodná, „celý den jsem myslela na nás dva. Víš, jak se zařídíme, až dostaneme byt.“ Tyhle starosti si nedělal. Byl ochotný sdílet její sny o bytě a široké manželské posteli a o sadě takových a takových hrnečků, ale nebyly pro něho nutné. Ty dlouhodobé sny. Snil o tom, co bude dneska, až roztáhnou se Soňou rozkládací gauč. O tom, že za pár dní odjedou spolu k jeho staré tetě. Těšil se tolik, až to Soňa nedovedla pochopit. „Ty to tam neznáš,“ povídal a mhouřil oči, „ale já tam jezdil jako kluk. Víš, to je krajina . . . A teta . . . Je jí osmdesát, ale . . . “ Od své puberty snil o tom, jak do téhle krajiny, neodlučně spjaté s tetou, přivede jednoho dne děvče, s kterým si bude rozumět, se kterým se budou mít rádi, tak rádi, že jim to vydrží napořád. Hledal vlastně stále něco, co vydrží, co není třeba každou chvíli vyměňovat, pátral po malé věčnosti, která by vydržela aspoň jeden lidský život. A jestliže chodil před Soňou s nějakými dívkami, pak jenom proto, že hledal svoji malou věčnost, že zkoušel, jestli ji najde. Nestřídal děvčata, že by ho to bavilo. Naopak, každé nové zjištění, že se s malou věčností opět minul, ho znechucovalo a navozovalo v něm podezření, že stálost a malá věčnost jsou hodnoty smyšlené a nemožné, a podezření, které nahlodávalo samou podstatu jeho snu, ho rozlaďovalo ještě víc. A potom potkal Soňu. Přišla v pravou chvíli, jako chodí spása. Obnovila jeho víru v malou věčnost, zalila ji živou vláhou, zastavila ho, když už klouzal k propasti bezzásadovosti a nezodpovědnosti, a vyšla s ním po tom blátivém svahu nahoru, odkud jasně viděl, co by ztratil, kdyby Soňu nepotkal. Byl jí vděčný. A vděčnost byla pro něho nové koření lásky. Láska potřebuje hodně vzácných koření. Některá se ti nečekaně nabídnou sama a za jiným kořením musíš dlouho a namáhavě putovat. A za některým se dá putovat jen ve dvojici. Starou tetu nenavštívil po dva roky. Na svatbu teta nepřijela. Bylo to pro ni daleko. Ale slíbili jí, že ji po svatbě navštíví. Den odjezdu se blížil, a čím byl bližší, tím se snění stávalo dotěrnější. Často se zasnil i nad rýsovacím prknem. Dva roky krajinu u tety neprošel, a dva roky stačily, aby se z krajiny stal ráj. Večer ležel pod přikrývkou na rozkládacím gauči a čekal na svou mladou manželku. Chodila večer do koupelny až po něm a nemohla 90 se nabažit koupele a sprchy a zkrášlovací péče před zrcadlem. Každý večer, když s rukama za hlavou na Soňu čekal, tekl před ním lesní potok, průzračný a skvrnitý stíny stromů, a pod hladinou se chvěl dlouhý lesk na hřbetě tmavého pstruha. Čekal na Soňu a krátil si čas procházkou po lese, procházel se po lese se Soňou a ukazoval jí cestu přes vodu po kamenech v místě, kde se potok rozléval do šířky, cestu k malinovým houštinám, po drsných ohlodaných kamenech, na severní straně rozsvícených žlutým lišejníkem, a slunce tryskalo mezi neklidnými větvemi borovic. „Soňo, to bude nádhera,“ vítal manželku. Sedala k němu na okraj povrzávajícího gauče, zrůžovělá teplou koupelí, v měkkém koupacím plášti, a svěřovala se mu: „Jsem tak ráda, že tě mám. Víš, jak mi bývalo večer smutno? Rodiče pořád pryč, a já sama v čtyřpokojovém bytě jako myška v moc velikém sklepě.“ Shrnoval z ní tmavozelený koupací plášť, kus po kuse, záhyb po záhybu, pomalu, pomaličku. Vynořovala se před ním ze závěje hebkého mechu, nahá, hladká a zářící. Jejich milování mělo v těch dnech vůni, chuť i barvy lesa. Večer před odjezdem k tetě ho napadlo něco směšného. Čekal jako jindy natažený na rozkládacím gauči, než jeho žena projde vodou a úpravami a opravami, a z nějakého důvodu se místo pstružího potoka ocitl na druhém konci lesa, kde rostly borůvky. V toulavém slunci pod vysokými borovicemi jich bylo celé pole a táhlo se až k okraji lesa jako zelený záliv na rezavé pevnině. Vtom vběhl do jeho snění tetin pes, ten malý černý ratlík, čtyřnohý trpaslíček. Brával ho s sebou na svoje vycházky. Karpíšku – zavolal na něho, ale pes rozmarný a lidsky neposlušný, se po něm ani neotočil. Byl uprostřed své zamilované práce. Česal borůvky. Nakláněl hlavu na stranu, aby se dostal čenichem k modrým sladkým bobulím zespoda, a obratně lapal kuličku po kuličce. Šlo mu to rychle, a teprve když měl v sobě první dávku borůvek, zvedl hlavu k Pepemu a ukázal mu zuby, jako by se smál, spokojený svým úspěchem. Sotva Soňa vešla do pokoje, hlásil jí: „Poslyš, vzpomněl jsem si na něco směšného.“ „Ale,“ řekla Soňa bez nálady. Nebyla v náladě, v té pravé náladě, na jakou býval touhle dobou zvyklý. Zaujatý psem a borůvkami to ani nepoznal. 91 „Teta má psa, víš, ratlíka, takového černého trpaslíka . . . Co to děláš?“ Soňa svlékla koupací plášť, sama si ho svlékla, nepočkala, až z ní shrne mechovou oponu jako z obrazu, který smí zahlédnout jen zasvěcenci, svlékla si ho prostě a všedně, jako by svlékala baloňák, jako by její tělo nebyla slavnost, ale jenom dennodenní předmět určitých rozměrů a tvarů, který je třeba omývat a živit. Nezdržovala se ani předvedením své nahoty. S chvatem, neuměl si jej vysvětlit, natáhla pyžamové kalhoty. Jak přešlapovala z nohy na nohu, celá se rozhoupala, ale jinak než jindy, člověka při tom napadlo jenom, že přešlápla, ztratila rovnováhu a zakymácela se. Zachytila jeho pohled a obrátila se k němu zády. Navlékla si pyžamový kabátek a přistoupila ke gauči, teprve když ho měla pečlivě zapnutý. „Stalo se něco?“ zeptal se jí. Vklouzla pod přikrývku: „A co by . . . ?“ „Že jsi nepočkala, že sis nesedla ke mně, abych . . . “ „Jednou zase něco jiného, ne?“ „Aha.“ „Jaképak aha, jednou snad můžu rozhodovat já, co a jak.“ „Prosím,“ připustil mrzutě. „Tak povídej,“ vybídla ho. „O čem?“ „Přece o tom psu.“ Z příběhu se vytratila radost. Soňa ho vybídla, aby vyprávěl, ne, Soňa mu dovolila, aby vyprávěl. Radost byla pryč. A příhoda se psem se zdála ubohá. Co na tom? Ratlík okusuje borůvky. Co na tom? „Už nemáš chuť vyprávět?“ „Skoro ne.“ „Tak dobrou noc. Ráno brzy jedeme. Můžeš zhasnout?“ Vztyčil se na loktech a zadíval se Soně do tváře. Dívala se ke stropu. „Podívej se na mě,“ řekl. Podívala se. „Něco se stalo?“ zeptal se znovu. Její doširoka otevřené oči přetékaly leskem. „No tak,“ řekl, „no tak.“ 92 Vytáhla paže zpod přikrývky, vzala ho kolem krku a povídala: „Mám strach, že si zevšedníme. Když budeme pořád dělat to samý. Rozumíš mi? Pořád to bude to samý a zevšedníme si a nebudeme jeden druhého ani vnímat, jako . . . třeba strom v ulici. Budeme jeden kolem druhého chodit pořád stejně jako kolem toho stromu . . . ,“ zavzdychala. Zajel rukama pod přikrývku. Nebránila se, a pak se nečekaně prohnula a unikla mu. Začali spolu zápasit. Co nabízela dřív pokojně a odevzdaně, se stalo hájeným pokladem, dlaně mu klouzaly po její pleti, drobná vítězství jen potvrzovala velikost porážek, a když udýchaný a uražený, ale vzrušený, padl naznak na podušku, zhasla Soňa světlo. Ve tmě ucítil její dech na ústech a její rty mu lichotivě postupovaly od brady, přes ústa a nos až na čelo. Pak, když jejich objetí ochablo a leželi zase vedle sebe, nemohl usnout. Soňa dávno spala a on usnout nemohl. Pronásledovala ho myšlenka: zažil dneska začátek změny, o které hovořili jeho přátelé? Rozpomněl se na to, jak Soňa přišla do pokoje, jak se převlékla do pyžama s trapnou věcností a na doklad své vzpoury zapnula i poslední knoflík pyžamového kabátku. A pak zase, jak se potmě vlichocovala. Měla opravdu strach ze všednosti, nebo potřebovala důkaz, že jde vlastní cestou? Jít aspoň zdánlivě vlastní cestou. Nemáš tušení, jak jim jde o to, aby se nějak zdály, nějak, jaké vůbec nejsou – uvědomoval ho před svatbou přítel. A jaký je vlastně obsah slova láska? Není to snad jenom zdání? Přelud, který k nám nepřichází zvenku, ale který si umíme vypěstovat sami v sobě? Naštěstí netrvalo rozladění dlouho. A co když se jindy nesejdou, každý zakletý do svého zdání, do svého přeludu, a začne dlouhé období vzájemného míjení? Rozhodně, pevnina anebo co do dnešního dne za pevninu pokládal, se lehce otřáslo. Nic se nezhroutilo, nic se nerozbilo, ale něco přibylo navíc. Vzpomínka na několik okamžiků, které mu ukázaly, jak snadno se může jistota změnit v nejistotu. Těsně před usnutím ho ještě jednou obklopil borůvkový les. Ukazoval Soně psa snaživě se proplétajícího mezi borůvkovými keři. S úlevou poznával, že mu dělá radost Soně toho psa ukazovat. K tetě jeli autobusem. Mělo to výhodu, cesta autobusem netrvala tak dlouho jako vlakem. Ale v autobuse bylo dusno. Závany vzduchu 93 se snášely na hlavy cestujících z pootevřeného otvoru ve střeše, ale byly ohřáté bohatými proudy slunce. „Měli jsme raději jet vlakem,“ řekla Soňa. Chápal to jako výčitku. Autobus vybral on. Co Soně chybí? Sedí u okna, přála si sedět u okna, krajina za oknem má všechny červencové barvy, před nimi jsou volné dny. Co je proti tomu ta troška vedra! Jenomže, tohle je Soňa. Hýčkaná. Pečuje především o sebe. Jen ten čas strávený v koupelně! Zarazil se. Útok, který si v duchu proti Soně dopřál, ho od ní vzdaloval. Pospíšil si a všechno odvolal, aby se zase dostal do její blízkosti, kde mu bylo dobře. Jako by šla ve stopách jeho úvah. Také si řekla, že odvolá: „Ale budeme dřív na místě. Za tohle cesta autobusem stojí.“ Položil jí ruku na sukni a objal prsty její koleno. Byl rád, že postupovali zase spolu. „Víš, co je prima?“ řekla a hned si odpověděla: „Prima je, že se naši vrátí z Iráku až za tři měsíce.“ Přesně tohle si myslel, jenom se neodvažoval povědět to nahlas. Šlo přece o její rodiče. Báječné, že si tak rozumí. Stiskl jí koleno. A co jeho rodiče? Také naštěstí dost daleko. Na Moravě. V jistém věku by potomci měli mít k rodičům veliký kus cesty. Dálka udržuje dobré vztahy, ne, dálka dokonce vztahy mezi lidmi vylepšuje. A co pak, až se Sonini rodiče vrátí? Soňa si s tím nedělá starosti. Říkává: Až se vrátí, zase odjedou. „Včera večer jsi vypravoval o psovi,“ řekne Soňa. Byl jí za vybídnutí vděčný. Vytrhla ho z cestování v budoucnosti, které málokdy přináší klid. Pes pobíhal mezi borůvkami v minulosti, a minulost má spoustu výhod. Především: je za námi a vzpomínky na ni se dají volit a přistřihovat. „Tetin pes,“ řekl, „Karpíšek, s tím jsem si užil.“ Ne, nebyl to správný začátek. Teď za jízdy autobusem, ve světě nejskutečnější skutečnosti, kombajny na polích a vodojemy na obzoru a stavby kravínů táhnoucí se po stráních jako bílé vlaky, se mu jevila příhoda se psem a borůvkami nezábavná a naprosto ne směšná jako včera večer na gauči. Každá příhoda chce svou chvíli, kdy je nejlepší ji vyprávět. A ta chvíle byla pryč. Autobus doprovázel jeho přemítání hučením a náhle ztichl. Stáli 94 na okraji silnice. Po obou stranách zrající obilí a zátopa slunce. Nestavěl se jí do cesty jediný strom. „Je to zastávka?“ podivila se Soňa. „Kdepak. Tady?“ „Tohle se ve vlaku stát nemůže,“ řekla. Pochopil větu jako opakovanou výčitku. „Proč mlčíš?“ dorážela. „Jak to bylo s tetiným psem?“ Nevinná příhoda se psem a borůvkami ho dusila v hrdle. Začala mu být odporná. Pokusil se ji spolknout, ale pak ho zase tlačila v žaludku. Prožíval jeden ze stavů, kdy je tělo příliš malé pro ztrápenou duši. A probudila se v něm hladová touha být sám, sedět tu bez Soni. No, to jsi k tomu došel brzy – ozval se v něm přátelský hlas. Chvatně svoji touhu po samotě popřel, vylhal se z ní. Jen aby nemusel přátelskému hlasu dát za pravdu. Ale vždyť je všechno náramné – přemlouval sám sebe, a když chce Soňa slyšet o psovi, prosím. „Karpíšek . . . ,“ nadechl. Chystal se k nesnadnému výstupu, „takový černý ratlík . . . , jak se pořád třesou . . . Vodil jsem ho na procházku a . . . “ Autobus sebou škubl a ještě jednou a ještě. „Copak to je?“ předklonila se Soňa. „Vlak sebou takhle neškubá,“ předběhl její možnou výčitku. „Odpusť,“ řekla. „Nemám ti co odpouštět. Máš pravdu. Vlakem se jede dýl, ale klidně a nemusíš dýchat . . . Cítíš tu naftu?“ „Mně nafta nevadí,“ tvrdila Soňa. Vycházela mu vstříc a kupodivu se mu tím vzdalovala. Usmyslil si, že přistoupí na její stanovisko. Copak záleželo na vlaku nebo na autobusu? „Mně vadí,“ řekl a zase to nebyla pravda tak docela. Zachtělo se mu bránit její stanovisko, které už opouštěla. Autobus se rozjel, proud vzduchu vržený odklopeným otvorem ve střeše pohnul stojatým dusnem uvnitř. A pohnul i myšlenkami. Za oknem se střídaly v rychlém sledu, s dobrou vůlí dohnat zdržení, pole, louky, prchavé stíny skromných lesů. Hned vjížděli do města a hned byli z města venku. „Všiml sis té věže?“ Soňa si každou chvíli něčeho všimla a všem svým objevům připisovala důležitost, a kdykoliv si nestačil něčeho 95 všimnout jako ona, dávala najevo takovou lítost a soucit, že toho málem také litoval. Té věže si samozřejmě nevšiml. „Škoda,“ politovala ho, „chtěla bych na ni vylézt a rozhlížet se. Hrozně ráda se rozhlížím z výšky. Taky se rád rozhlížíš?“ Usmál se. „Je ti to k smíchu?“ „Jenom, že se ptáš jako malá holka.“ Pohodila hlavou a otočila se k oknu. Přestal jí vidět do tváře. Dovedl si představit, jak se tváří. Uměla se dívat na svět s tak přemrštěnou lhostejností, že se okamžitě poznalo, jak jí na všem záleží. Neudržel se a zasmál se znovu. Obrátila se k němu: „Mohl by ses trochu ovládat.“ „No dobře,“ řekl a přestal se usmívat. „Umíš se vůbec ovládat?“ povytáhla obočí, zkoumavě i povýšeně. „No dobře,“ řekl a raději se zahleděl do okna přes uličku, za kterým začaly dozadu ujíždět kopce, jeden za druhým, zelené, olistěné a povlovné jako želví krunýře. Krajina důvěrně známá, se s ním vítala a objímala ho dřív, než se ponořil do vlhkého šera buků a smrků a než vkročil mezi růžové a rezaté sloupoví borovic. „Za chvilku jsme tam,“ přikývl spokojeně. Soňa dělala, že se jí to netýká. Do rostoucího štěstí ze shledání s krajinou mu zněl přítelův hlas: Jednou to přijde, můžeš mi věřit, ty budeš jinde a ona bude jinde a mezi vámi prales, skrz stromy na sebe ani neuvidíte, a ty budeš tvrdit: ten prales nasázela ona, a ona bude tvrdit: ten prales nasázel on, a pralesu to bude fuk, bude stát a bránit vám, abyste na sebe viděli. Vzal Soňu za ruku, odhodlaný nic nevzdávat. Žádná změna mezi námi, žádná změna, přesvědčoval se v duchu, o změně nemůže být řeč. A ujištěn sám sebou, našel odvahu pohladit Soně ruku. Věděl, že jeho omluvu bude považovat za svoje vítězství, ale klidně jí vítězství dopřeje. Z autobusu vystoupili jako zamilovaná dvojice, živý důkaz manželského porozumění a shody. „Je to daleko?“ Soňa se kolébala na střevíčkách s vysokým podpatkem. 96 „Tamhleta střecha,“ ukázal před sebe. To, co se Soně mihlo v očích, by mohl označit jako nevoli. Stín nevole, jak se píše v knihách. Ovšem. Střecha tetina domku se potápěla do zeleně, dům i zahrada ležely v mělkém údolí, na dně travnaté mísy. Soňa neměla údolí ráda. Připadám si ztracená, říkávala. Nepřála si ztratit se, nepřála si řeči o smrti, jakékoliv mizení ji skličovalo, a vadil jí i náznak mizení. „Ale to není údolí,“ pospíšil jí na pomoc, jako by mohl slovy změnit krajinu. Porozuměla a opřela se mu dlaní o rameno. Potřebovala nějak vyjádřit svoji důvěru. Potřebovala ho. Dělalo mu to dobře. Odedávna mu dělalo dobře, když ho někdo potřeboval. Často nosil svou pomoc na trh s přáním, aby byla přijata. Bohužel, málokdo o ni stál. Snad to bylo tou nabídkou. Lidé většinou žadoní o pomoc u lidí, kterým ani ve snu nenapadne jim pomoci. „O čem mlčíš?“ Nesnímala dlaň z jeho ramene. „Ale,“ řekl, „lidi pořád něco chtějí, a většinou dostávají to, co nechtějí.“ „Vážně?“ Podezírala ho, že se výrok týká jí. Nechtěl ji snad? Zahradní branka byla pootevřená, škvírou se protáhl malý černý ratlík na tenoučkých nožkách, roztřesený, a ukrutně se rozštěkal. Obezřetně setrvával na místě, nehnul se od branky, aby se mohl, až bude zapotřebí, co nejrychleji zase stáhnout na zahradu. Stačilo, že se pár kroků přiblížili, a zmizel. „Teta je báječná,“ řekla za čtvrt hodiny po tom, co prošli brankou, Soňa Pepemu. Roztančila se v podkrovním pokojíku, kde na okně visely kvítkované záclony. Usmíval se. „Protože ti řekla, že máš nádherné kaštanové vlasy?“ „M-m,“ zavrtěla hlavou, „já se koupit nedám. Je báječná, protože je báječná. Vždycky jsem si přála mít babičku nebo tetu, a nikdy jsem babičku ani tetu neměla. A je jí opravdu osmdesát?“ „Osmdesát pryč.“ „Pokojíček jako pro panenku,“ roztáhla ruce. „Nebo pro panáčka,“ řekl, „spával jsem tu každé prázdniny.“ Bylo tu všechno jako kdysi. I postele tu byly dvě. Tenkrát ho druhá postel nezajímala. Dneska litoval, že nejsou vedle sebe. Stály u protilehlých zdí a mezi nimi oceán odloučení a na dně oceánu známý 97 kobereček sešívaný z pestrých hadříků, tetino dílo. Starý prádelníček a na něm sloupkové hodiny. Když se zatáhlo za šňůrku, přehrály písničku: Zasviť mi, ty slunko zlaté. Zatáhl za šňůrku. Soňa se k němu přitočila a políbila ho. Do smrti, říkal si, do smrti budu při téhle písničce cítit tenhle polibek. V porcelánovém umyvadle úctyhodných rozměrů stál porcelánový džbán. „Teta nemá v domku vodovod,“ vysvětlil Soně. „Skočím pro vodu,“ vzal džbán a vydal se po dřevěných schodech dolů na dvůr. V předsíni potkal tetu. Postávala pod schodištěm a ratlík u jejích nohou zaraženě štěkl. Když dorazili, postěžoval si Pepe tetě, že ho Karpíšek nepoznal, že na něho štěká. Pepínku, řekla teta, tohle je přece Karpíšek třetí. Karpíšek druhý už dávno spí pod černým bezem. V předsíni, ve voňavém šeru, co to tu jen voní?, se mu zdála teta menší než venku na zahradě. „Tak co?“ zastavila ho teta, „jak se jí u mě líbí?“ „Náramně, je jí dobře jako mně. U tebe mi vždycky bylo dobře.“ „I jdi.“ Teta se do něho zavěsila. „Můžeme jít pro vodu spolu.“ Bylo mu jako klukovi někdy před patnácti lety, když teta oporu nepotřebovala. Už tehdy poznala, že rád pomáhá. Říkávala: Nastav rámě, siláku, ulehčíš trochu staré tetce. Dopřála mu, aby vychutnal důležitost a váhu své pomoci. „A jak se ti líbí Soňa?“ zeptal se tety. „Vypadá upřímně.“ Při chůzi se o něho těžce opírala. Tentokrát jí opravdu ulehčoval chůzi, ale dělal, že je to jenom hra. „Upřímnost, Pepínku, je velká věc,“ vykládala, „dneska vzácná. Někteří mladí lidé si myslí, že jsou upřímní, a zatím jsou jenom neomalení. Proč by upřímný člověk nemohl být taky ohleduplný? No řekni.“ Dostávala se ke svému oblíbenému námětu. Mladí a staří. Čím byla starší, tím důkladněji ten vztah rozebírala. Pozorovala, jak do porcelánového džbánu hrká v průzračných dávkách roztřepený proud vody. „Hezká mladá paní,“ řekla. Stáhl koutky úst k úsměvu. Výraz mladá paní k němu dolehl ze 98 vzdálené doby, kdy se hodnotilo jinak. Teta pozvedla Soňu do váženého stavu. Myšlenka, že v podkrovním pokojíku čeká hezká mladá paní, působila na něho povzbudivě a posilovala nový rys manželského stavu, příznivou změnu. „A pěkné je, že máte před sebou tolik dní, abyste šli za svým společným snem. Jistě takový sen máte. My aspoň, já a tvůj strýc, jsme společný sen měli. Měnil se nám několikrát za život, ale snili jsme ho spolu.“ Podíval se na tetu. Byla pohnutá. Nikdy před ním nedávala najevo pohnutí. Až teď. Čekala asi, že ji vybídne, aby se mu z těch společných snů zpovídala. Přestal pumpovat. Džbán byl plný. Nastoupil zpáteční cestu. Teta mlčela. Ne a nepodařilo se mu sebrat odvahu a zeptat se jí na ty společné sny. Karpíšek běžel vedle nich a třásl se. Nahoře v domku, když naléval Soně vodu do umyvadla, neodpustil si otázku: „Máš, prosím tě, se mnou nějaký společný sen?“ „Sen?“ Postávala u umyvadla, připravena omýt se po cestě a navléknout na sebe džínovou sukni a tričko. „Sen,“ postavil džbán stranou, „společný sen, společný se mnou.“ „To je hádanka?“ zeptala se. „Ne.“ Soňa se dala do smíchu. Ponořila ruce do studené vody a otřásla se. Takové teplo a v umyvadle taková zima. Brr. Našplíchala si na krk a na ramena. Její smích se ho dotkl. Postavil se k oknu a upřel pohled do korun stromů. Každou chvíli se z nich vznesli ptáci jako vymrštěni a hned zase padali do těch zelených košů zpátky. „Teta se strýcem měli společný sen,“ ohlásil a slyšel jenom pleskání vody. „Říkala mi to.“ „Ach tak,“ ozvala se. Otočil se k ní až za chvíli. Měla už na sobě sukni a držela tričko v rukou. Natáhla si je a rozcuchala se. Na zdi viselo oválné zrcadlo. Nastavila mu účes a zabořila do vlasů hřeben. Čas přehodil přes lesklou plochu zrcadla krajku slepých teček. „Moc se zrovna nevidím,“ povídala. A to bylo všechno, co mu odpověděla na společný sen. U večeře byli veselí. Pepe donesl z tašky červené víno, vzal je s se- 99 bou, aby oslavili s tetou svatbu. Teta vyprávěla o své svatbě. Strýc byl strojvůdce, a když se ženil, kamarádi na lokomotivách mu zapískali. Pepe se chtěl zeptat, jestli Karpíšek ještě očesává borůvky, ale pak si vzpomněl, že tenhle pes je jiný Karpíšek, a nezeptal se, a litoval, že nebude moci Soně Karpíška předvést. Do podkroví se dostali pozdě. Otevřeli okno. Pozdravil je hluboký tmavý vítr, plný vlhké trávy a listí a nezřetelných pohybů, jako by ve tmě někdo hnětl nový svět. „Řekni, že nikdy nebudeme dělat pořád to samý,“ promluvila vedle něho Soňa, „vždycky budeme dělat něco nového, viď.“ „Budu ti chodit pískat na lokomotivu,“ řekl, „promiň, ty motorové už nepískají.“ „Myslím to vážně,“ řekla. „Myslím, že být starý znamená všechno už jenom opakovat. Nepřidat nic nového. Ale my budeme pořád dělat něco nového, samé prima věci, a výlety a budeme mít spoustu príma nápadů a všechny se je pokusíme . . . “ „Psst,“ ukázal na nebe. Zářící hvězda padala dlouhým obloukem. Oba měli dost času poslat za ní svoje přání. Měl dojem, že se chopili společného snu. A jestli dojde k nějaké změně, vážení přátelé, jestli dojde k nějaké změně, bude třeba ten sen roztrhnout. A roztrhnout sen se ještě nikomu nepodařilo. 100 = TAKÉ BYCH SI PŘÁLA, aby mi bez lásky bylo lehčeji, ale vím, že to, čemu se říká láska, je vzduch naší radosti, v které potkáváme sami sebe. Jednoho dne budeš chtít odejít, a jak tě mám zadržet? Položím se ti do cesty, abys mě musel překročit, a raněný blouděním navždycky míjel sám sebe. Devátá manželka Trhání souvislostí K olem srdce jí zase začala klopýtat úzkost. B u d e t o a s i v á ž n é . Musela se nadechnout, aby si upravila poskakující dech. Dokončila zápis do třídní knihy a nadechla se. Chlapci a děvčata v lavicích ji pozorovali. Všichni byli v obtížném věku, kdy se překotně dospívá a unaveně přemýšlí. Pozorovali ji tiše a zaujatě. Dověděli se snad, že její muž chodí s jinou ženou? Vstala a opustila ochrannou zeď psacího stolu. Ucítila na sobě pohledy, jako by vyběhla do deště a větru. A Ivana v první řadě měla na sobě koženou minisukni, kolena od sebe, předváděla svoje prádlo. Přitom pozorovala učitelku nevinnýma očima. Jak nenáviděla právě v těchto dnech ženskou nevinnost, která po způsobu kapesních zlodějů předstírá poctivost, a zatím vám loví z kapsy poslední, co máte. Všechno, co jí připomínalo, že jsou na světě muži a ženy, všechno, co připomínalo jejich rozdíly, ji popuzovalo. Ještě štěstí, že má dnes dát třídě test. Vyzvala je, aby si připravili papír, a nadiktovala jim otázky. Z pohnuté první poloviny patnáctého století. Otázky rozebíraly náklad dějin uspořádaný do přehledně roztříděných a zhodnocených příběhů. Pokládala za nespravedlivé, že ví o pohnutkách dávno nežijících lidí víc než o pohnutkách svého manžela dnes. Konečně píší, celá třída je zaměstnaná, tlumené šumění, kradmé pohledy pod lavici, šepoty. Otočila se k třídě zády. Na stěně visela mapa světa, skvrny pevnin v bledě modrém moři. Pluly v něm odděleně, řekla by dokonce nevraživě. Zlé bylo především trhání souvislostí. Její život, o kterém se domnívala, že je celistvý, se začal trhat a rozpadat. Když se za Otu vdala, přijala ho do celku svého života, jako řeka přijímá řeku, aby s ní putovala dál, jeden proud, a v něm obě řeky. 103 Před měsícem, den před třicátými narozeninami, se jí náhodou dostal do ruky nevítaný dárek, fotografie. Její manžel s cizí ženou. Oba v plavkách. A s ní se nechtěl chodit koupat! Plavovláska na fotografii měla dvoudílné plavky. Držela Otu kolem pasu a on ji držel kolem ramen. Dvoudílné plavky. Horní díl obnažuje. Nezakrývá. Vypadali jako sousoší s názvem: Než se začneme milovat. Zastrčila fotografii zpátky do kapsy jeho saka. S chabým zadostiučiněním, že ta žena z fotografie má velké boky a vulgární výraz. Jenomže kdo ví, co muže láká? Po sedmi letech manželství. Vzpomněla si na Pavlíka. Žije u babičky a o ničem neví. Když jí bylo šest, jako je dneska jejímu synovi, také moc věcí nevěděla. Nejlepší by bylo nevědět dál. Ráj je možná jenom stav nevědomosti. „Jak si to představuješ dál?“ zeptala se Oty. Ani ho nepřekvapilo, že má v úmyslu plánovat. „Ach tak,“ povídal, „ty už víš.“ „Něco,“ řekla. „Teda já si nic nepředstavuju,“ odpověděl jí Ota. „Pro mě může všechno zůstat při starém.“ „Co znamená: zůstat při starém?“ Mluvil, jako by se nic nestalo. Právě ta jistota, že je nejlepší zůstat v nejistotě, ji rozčilovala, ta vůle neřešit, a mít se přitom dobře. „Mám si snad najít milence, abych se ti vyrovnala?“ „Jestli myslíš, že je to řešení . . . “ Nemyslela si, že by se tím způsobem dalo něco vyřešit. Souvislosti tak dost potrhané se trhaly jenom dál. „Nebylo by nejjednodušší, kdyby ses s ní rozešel?“ „To je jediná věc, co nemůžu.“ „A se mnou se rozejít můžeš?“ „Nechci se rozejít s tebou ani s Jitkou.“ Po dlouhých letech, kdy spolu hovořili téměř výhradně o provozu společného domova a v opakované samozřejmosti dnů v týdnu a v opakování ročních dob nacházeli jistoty souvislé a navazující, že je někdy přestávala vnímat, po dlouhých letech nevybočení z rytmu došlo k poruše, pro ni nepochopitelné a nevysvětlitelné. Nebylo v pořádku, že se setkávali k milování ve stejné dny? Nebylo v pořádku, že předpokládala, dokonce s jistou úlevou, že se budou opakovat určitá objetí a laskání? A najednou ten pravidelný a nezpožďující se vlak 104 s odměřeným a vyváženým nákladem vykolejí a převrátí se. Vlak se převrátil a ona zůstala pod ním. Zbylo jí jen tolik dechu, aby mohla vykřikovat: „Jak můžeš takhle mluvit! Proč mě trápíš? Prosím tě, nemluv!“ Otázky, výčitky, rozkazy, a nikdo se podle nich neřídí. Po takových výstupech nedocházelo k uklidnění, naopak, přibyl pocit trapnosti a ponížení. Od prvního výstupu spal Ota v obývacím pokoji. V ložnici zbyla sama a měla dost místa i samoty, aby si do ložnice naskládala všechna ponížení. Obzvlášť za noci se toho tam vešla spousta, tma dělá z konečného prostoru nekonečný. A zahrnuta tím, co pokládala za ponížení, začala sebou opovrhovat. Kdykoli si říkala: Bude to asi vážné, věděla, že se klame, poněvadž to s ní a s Otou bylo vážné doopravdy. Odvrátila se od velké vyrudlé mapy světa a spatřila vepředu Ivanu, jak naprosto klidně opisuje něco z učebnice, rozevřené na kolenou pod lavicí. „Ivano!“ zavolala. Překvapil ji její hlas, nepříjemně pronikavý. Opovrhovala i svým hlasem. Děvče v kožené minisukni smeklo knihu z kolenou do roztlemené džínové tašky se zmatkem učebnic a sešitů. Rozběhla se k ní. „Ukaž tu knihu,“ rozkázala. Ano, jen a jen rozkazy, výčitky, otázky. Poslední dobou nic jiného. Ale nedovedla se zastavit. Sypká půda jí ujížděla pod nohama. Ivana jí nabídla svoje zelené a nevinně prázdné oči. V koutku úst se jí něco chvělo. Dobře zahraná křivda nebo nezadržitelný posměch. Nedalo se to rozeznat. „Tu knihu,“ rozkázala jí. „Jakou?“ „Chci vidět tu knihu.“ Ivana se sehnula a dala si na tom sehnutí záležet. Pak podala učitelce učebnici matematiky. Její sousedka vyprskla. Teď ji tak uhodit, zavřela oči, teď ji tak uhodit. Pak oči otevřela. Změřila si Ivanu pohledem, o kterém věděla, že ji dělá starší, že jí při něm naskakují vrásky, a přece nemohla ten pohled potlačit. Ivana, hladkou tvář nakloněnou k pravému rameni, ji pozorovala s pohrdáním. Plynulo u té prosté duše z přesvědčení, že je mladší 105 než žena s vráskami u očí a u nosu, a proto nad ní musí zvítězit. „Ivano!“ zavolala ostře a bezmocně. Ivana vysunula koleno k desce lavice a pochlubila se rozparkem na své minisukni. Šplhal se jí po nahém stehně k okraji kalhotek. Učitelky se zmocnilo nutkání něco povědět o té učebnici, o rozparku na sukni, o blůze, o tom obalu, který nabízel, o lhaní a o drzosti a . . . Polkla. Každé slovo, které vysloví, byla předem prohraná bitva. Mladý svěží živočich před ní by slyšel jiná slova, směšná dospělá, stará slova, nepotřebná, hloupě vážná. A možná by zaslechl i sykot a bublání žárlivosti namířené proti každé ženské, předvádějící svoje ženství. Jaký triumf pro mladé děvče vytušit soupeřivou úzkost u zralé ženy! Ach, dokud bylo doma všechno v pořádku, nikdy nedocházelo k těmhle scénám. Jsou jako vlci. Vrhají se na nejslabšího z houfu. Vždyť k těm děvčatům patřila stejně jako děvčata patřila k ní. Co znamenalo pár roků! Budou-li žít rychle a směle, snadno doženou její věk. Pohladila ji škodolibá naděje. „Dělej, jak myslíš,“ řekla. Víc Ivaně nemohla podat než tuhle skrytou hrozbu. Protože udělit z úřední moci někomu svobodu myslet je hrozba vždycky. Ale Ivana si s takovými hrozbami věděla rady. Zakymácela se, aby vyjádřila svoji lhostejnost, a její zelené oči zaplachtily vysoko nad učitelkou v přímo oslnivém záchvatu nevinnosti. Nechala Ivanu Ivanou a stáhla se na stupínek za psací stůl. Venku plápolala v slunci a větru květnová zeleň stromů. Vyplul před ní jeden den loňského roku, větrný a slunný. Šli s Otou a Pavlíkem na výlet za město. Loni, a je to dávno. Cestou lesem ji Ota políbil. Pavlík to viděl, přiběhl k nim a táhl Otu od ní. Nebyl rád, když se líbali. Až vyroste, chtěl si ji vzít za ženu. Ota se smál a třel si bradu. Znala jeho pohyby, všechny výrazy jeho tváře, jeho zvyky, celý zapadal do jejího života přesně a beze zbytku. Odedávna tam na něho čekalo prázdné a předvídavě vymodelované místo. Ota v neporušené celistvosti společného osudu. Ale – připustila – mohl to být také jen odhad z jejího břehu. A dejme tomu, že ta cizí ženská byl Otův omyl. Určitě to musel být omyl. Svoje místo už našel v jejím a v Pavlíkově životě, místo, kde ho obklopoval známý 106 svět přesně a beze zbytku. Měla by ho před jeho omylem chránit, říkala si, když chodila mezi lavicemi a vybírala testy. Ivanin test vzala do prstů rychle, aby už měla Ivanu za zády, a list papíru jí vyklouzl na zem. Na okamžik se jí rozbušilo srdce. Nežli se Ivana sehnula a list jí podala. „Děkuju,“ řekla stroze a bylo jí trapně. Pozdě odpoledne se vrátila do prázdného bytu, polkla prášek proti bolení hlavy, svlékla školní šaty a v županu se natáhla na gauč. Ovšem, měla by ho chránit před jeho omylem. A co je to omyl? My sami, kdo se mýlíme. Měla bych ho chránit před ním samým. Nezvolila si kdysi učitelství náhodou, měla od dětství učitelské sklony, a nejen sklony, přímo ji to k učitelství táhlo. Ukazovat cestu, ty, kdo jdou špatným směrem, obracet čelem k správnému cíli. A žilo v ní i učitelské přesvědčení, že poznání, které si osvojila, je nejvhodnější a nejúčelnější. Byla tu možnost zasáhnout do manželova omylu, možnost troufalá a ne zvlášť příjemná. Promluvit si s manželem té ženské z fotografie. Znala její jméno, věděla, kde bydlí. Dát se do řeči s ní, s plavovláskou s vulgárním úsměvem, se bála. Ale s jejím manželem? Ze samých úvah pro a proti nakonec usnula. Zatímco spala, sílilo v ní rozhodnutí. Při probuzení věděla, co udělat. Omyla si v koupelně obličej studenou vodou, oblékla šaty, a jak se před zrcadlem česala a hřeben jí elektricky praskal v kaštanových vlasech, uniklo jí dokonce pochvalné mm. Nebylo to s ní nijak zlé, tady před zrcadlem, když se vyspala a oblékla ty zelené šaty. Cestou mezi domovem a domovem tamté ženy opatrně chránila svoji naději. Chránila dlaní se stisknutými prsty nepokojný plamen svíčky, který hrozí každou chvíli zhasnout. Ten malý plamen se jí podařilo přenést na druhý konec města. Jak asi vypadá muž tamté ženy? Přisoudila mu dvě podoby. Je statný a energický a udělá si v manželství pořádek. Není statný, ale je energický, všechno, co jeho žena provádí, popře, a žádný pořádek v manželství dělat nebude. Povzdechla si, když si vzpomněla, kolik podob by mohl manžel té ženy mít. Byla připravena jenom na ty dvě. A vůbec nebyla připravena na jeho ženu. Jestli bude doma. Jestli jí přijde otevřít? Tak co. Omluví se jí, řekne, že si spletla patro nebo tak nějak. 107 Měla štěstí, přišel otevřít muž. Manžel tamté ženy. Jakmile řekla svoje jméno, pozval ji dovnitř. Čekal snad na ni? Dům byl starý a tichý už zvenčí a jeho útroby byly ještě tišší a v šeru pokoje usedal znavený prach na vysoké police napěchované knihami. Muž vypadal statně. Její představa byla pravdivá, jenomže jeho statnost prozrazovala od prvního pohledu zvláštní bezmocnost, kterou jsou postiženi lidé, co hodně vědí. Ráznost, sílu i násilí, povely a moc obvykle přenechávají jiným, těm, co méně čtou a méně vědí. Muž odklidil z křesla hromádku papírů a knih, ukázal na křeslo a posadil se naproti. Složil svou vysokou postavu s nepatrným heknutím na prosezenou koženku a tričko mu sevřelo dobromyslně oblé břicho. „Přišla jsem kvůli —,“ začervenala se. Způsob, jakým se na ni díval, jí lichotil. Vlídnost, obdiv, účast. Napomohl jí: „Já vím.“ „Mělo by se něco stát.“ „Skoro vždycky se stane, co nechci.“ „Víte, co mi manžel pověděl? Nechce se rozejít s vaší ženou ani se mnou.“ „Nemyslím, že bych byl tenhle typ. Ne, rozhodně ne.“ „Já taky ne.“ „Myslím, že ani Jitka není ten typ. Když něco chce, chce to mít jen a jen pro sebe. Přirozeně.“ Byla by ráda pronikla do jeho myšlenek. Jeho hlas ji uklidňoval. Seděl naproti ní celkem spokojeně s těmi svými tlapami, s rukávy trička vysoukanými málem k lokti, s těmi tlapami, klidně odpočívajícími na opěradle křesla. Nevypadalo, že pokládá nevěru své ženy za osobní porážku. Bude to tím, že nemají děti, hledala důvod. Bez dětí odpovídá člověk jenom za sebe, a sám se sebou si to vyřídí. Ale moc přesvědčená o tom nebyla. „Mělo by se něco udělat,“ řekla. Předklonil se k ní: „Jitka zažádala o rozvod.“ Pozoroval ji pátravě. Dobrotivě, měkce. „To, to . . . ,“ zakoktala se, „Ota říkal, že se nechce se mnou rozejít . . . “ 108 „Chci. Nechci. Znám silnější slovo. Musím.“ „Myslíte, že ho přinutí?“ Přikývl, až se mu brada dotkla hrudi. Jak to, že cizí ženská může Otu donutit, aby svou manželku opustil, když ho jeho manželka neumí donutit, aby zůstal? Jaké síly jsou ve hře? Jaké tajemství zná ta druhá a proč k rozchodu a trápení došlo? Nemohla si vzpomenout, že by se před tím, než našla fotografii, něco doma změnilo, žádný skřípot, žádný nový zvuk. „Ta věc . . . už . . . táhne se dlouho?“ Nedívala se na něho při té otázce, jen koutkem oka zachytila nové přikývnutí. Má ji rád, odhadla, ale proč jí tedy nezabránil? Vytušil její výčitku. „Vy snad víte, co lidi spojuje do dvojic?“ zeptal se. „Z čeho vychází ta příchylnost, sympatie, citová vazba . . . ?“ Pročpak na ni tasí tuhle filozofii? Jen ať rovnou poví: jsem tlustý dobrák, bačkora a buchta, a moje žena hledala chlapa, jako je váš muž. Pěkně urostlý, s bradkou, samá legrace, plavec a lyžař, a ne regály plné knih. K čemu ti jsou knihy, ty dobráku? Neumíš si poradit s vlastní manželkou. A v tomhle člověku toužila najít spojence a vytrhnout s ním do boje! Jeho dobrota nebyla nic jiného než zrada jejího zápasu. Jeho učenost znamenala smířit se s ústupem. „Sama dobře víte, že neudržíte toho, kdo se nechce dát udržet,“ řekl pomalu, jako by diktoval. Ten učitel! Poznávala se v něm a zprotivil se jí. „Takže,“ zkusila najít cestu k nějakému závěru, „vy dáváte své ženě svobodu, ať si dělá, co chce.“ „Nemohu jí vnutit svoji vůli,“ řekl a hned dodal: „Nedala byste si trochu kávy?“ Co je to za člověka, pomyslela si, jak může teď myslet na kávu! „Děkuju, ne,“ odpověděla zlostně. Káva! Káva jí nepomůže k cíli. Její protějšek byl klidný: „Manželství odumírá,“ pokračoval, jako by vyučoval, „odumírá. Jako instituce, rozumí se. Jako instituce.“ Co jí bylo do jeho úvah! Přišla sem kvůli činům, a ne pro úvahy. „Takže vy jí dáváte svobodu,“ řekla. „Nemyslím, že se hned najde lepší instituce, než je manželství, ale nevyvrací to fakt, že manželství odumírá. A odumírání manželské 109 instituce mají na svědomí především ženy. Statisticky dokázáno. Jsou neústupnější, neochotné ke kompromisům, nedají se . . . “ „Můj případ to není,“ skočila mu do řeči. Houby je jí po statistikách. Statistiky jenom počítají osoby, ale nepočítají s nimi. Kdyby se jí podařilo strhnout toho dobráka na svoji stranu! „Pane,“ řekla mu, „můj osud se v téhle chvíli nevejde do žádné statistiky. Žádná není tak velká, aby se tam vešel.“ „To je osobní optika,“ řekl, „jestli se máme dobrat pravdy, musíme odložit osobní zájmy.“ Vyskočila a roztřásla se: „Já se nechci dobrat pravdy,“ vychrlila ze sebe, „chci zpátky svého muže, kterého si přivlastňuje vaše žena.“ „A jste si tak jistá, že to není naopak? Co když si váš muž přivlastňuje v tomhle případě moji ženu?“ „Ne, to jistě ne. Přitahuje si ho ona a on se mýlí, je to omyl, nešťastný omyl.“ Jenom ne pláč, neukázat slabost, a přece plakala, slzela dovnitř, řeka slz si v ní razila cestu a dusila ji. Jak to, že ten člověk proti ní nechápe, že se Ota mýlí? Nanosil si tolik knih do polic, a nic nechápe. „Myslela jsem, že mi pomůžete,“ řekla. Ano, ještě mu pořádně nezavyčítala. A přece ví, jak je marné vyčítat! Asi nemá svoji ženu rád. Asi pro něho moc neznamená. Žili asi jen vedle sebe, nespojili se v jednu řeku, v jeden proud. „Je mi líto,“ řekl a pomalu se zvedal, výška a šířka, zdvořile sehnutý ji doprovázel ke dveřím. To jsem si pomohla – pospíchala zpátky větrnými ulicemi – to jsem se toho dověděla – zatínala zuby. Doma našla Otu u televizoru. Sledoval závody v atletice a žvýkal. Kolikrát ho takhle vídala, pololežícího v ušáku, nohy natažené před sebou, hlavu zakloněnou, vystrkoval zastřižené vousy, jako by svou bradkou ukazoval na obrazovku. Pozdravili se jako obvykle, ale jindy se ptával Ota, co je nového, dneska mlčel. Stála bezradná v pokoji a sledovala skoky o tyči, byly jí naprosto lhostejné, pak se jí podařilo najít nějakou činnost, šla do koupelny, umyla si ruce, převlékla se, objevila, že převlékání blahodárně vyplňuje čas, znovu si umyla ruce a vydala se do kuchyně, doprovázena potleskem z televizoru. 110 Musí se najíst. Třeba se chvěje z hladu. Otevřela ledničku. Talířek, na kterém odpoledne ležel balíček se šunkou, byl prázdný. To byl Otův způsob. Sníst, co leželo na talíři, vyjíst kastrůlek, a špinavé nádobí nechat v ledničce. Šla za manželem do pokoje. Nezměnil za tu dobu polohu. „Oto, ty jsi snědl šunku z ledničky?“ „Jo.“ Mohl na ni s večeří počkat. Mohl se o večeři s ní rozdělit. Těšila se, že mu večeři připraví sama, že mu ji podá na stůl. „Nenapadlo tě, že je to večeře pro nás oba?“ „A vidíš. Nenapadlo.“ „Té druhé bys to neudělal.“ „Ale nezačínej.“ „Ty jsi začal, já ne.“ „Tak co, dovolíš mi, abych se koukal na ty závody, nebo nedovolíš.“ „Sám si dovoluješ, co chceš mít dovoleno.“ Vymrštil se z ušáku: „A já nebudu mít doma klid a nebudu!“ Šermoval rukama a přešlapoval, jako by ho pálila podlaha. „Doma?“ zeptala se a užasla, co se jí do jednoho slova vešlo ironie. „Jak chceš,“ rozkřikl se, „jak chceš!“ a hnal se z pokoje. Co to z něho ta ženská udělala, co to . . . Pomalu ho následovala, ale než se dostala na chodbu, práskl dveřmi a byl pryč. Zase na ni padla bezradnost. Teprve za chvíli jí došlo, že sedí v ušáku, kde před chvílí seděl Ota. Na obrazovce se otřásala vyčerpaná tvář běžce. Neměl bradku, ale připomínal jí Otu. Proč to dělá, říkala si, proč běží? Potřebuje si dokázat, že je v něm utajený vítěz? Ten běh je jenom jeho věc. Potřebuje sám sebe potvrdit a obětuje tomu všechny síly. Přetrhá pro to všechny souvislosti. Obrací svou lásku jen do sebe. Jeho vítězství, jeho láska k sobě. Vzpomněla si na talířek se šunkou. A na zvláštní pocit, když se s Otou milovala a přicházely okamžiky, kdy se jeho rozkoš osamostatňovala a začala žít bezohledně po svém a nebrala ženu na vědomí. Bylo by ji to ponižovalo, kdyby ho nemilovala. Teď si mohla dopřát přepych rozumné úvahy. Není příjemné uvažovat o takových věcech, když člověk miluje. Když ho s někým spojují zdánlivě nikdy nekončící svazky. Ale svazky se začaly trhat. A láska se začínala rozptylovat jako ranní mlha. Co asi uvidí, až se všecka ta mlha vytratí? 111 PROJÍŽDĚLI JSME POLEDNÍM LESEM a náhle na sluneční pasece mezi temnými plachtami smrků dva srnci se skloněnými hlavami. Zastavili jsme. Ti dva zápolili nemilosrdně. Vystřelovala je proti sobě napjatá tětiva lásky. Srna stála na kraji lesa s odvrácenou hlavou a čekala. Na vítěze? Jeden ze srnců krvácel, ještě okamžik bojového tance a poražený couval pomalu k lesu. Vítěz se zastavil, důstojně zvedl hlavu. Odvažoval váhu své výhry? Srna mizela v lese s poraženým. Jakou cenu má vítězství? zeptala ses. Tiše jsme se rozjeli dolů po svahu a ve zpětném zrcátku stál nepohnutě sám a sám vítěz. Desátá manželka Vzlyky6 U ž od klukovských let věděl, jak bude vypadat ta, se kterou se jednou ožení. Jedno děvče z jejich ulice se jeho snu velice blížilo. Mělo dlouhé vlasy, modré oči, nosilo krátké sukně, a byla jí vidět hladká stehna. Blížila se jeho snu jen jako obraz. Jinak byla samolibá a zlomyslná holka. Svou neúplností se tenhle ranný sen nelišil od dalších snů, které měl v životě potkat. Každému z těch děvčat a později žen chybělo něco, bez čeho jeho sen nebyl dokonalý. Jako by byly náčrty něčeho, co teprve čekalo na konečný tvar. Všechny měly dlouhé plavé vlasy, dlouhé nohy a měly zvláštní hebkost plavovlásek, která vyvolává klamné zdání, že jsou ochotné poddávat se a ustupovat daleko ochotněji než tmavovlásky. Ale všem chybělo něco, na co kladl důraz. Některé neměly rozhled, byly nevědomé a dokonce hloupé a neměly dost přizpůsobivosti a obratnosti, aby svoje nedostatky dovedly tajit. Jiné zase věděly víc než on nebo se aspoň tak tvářily, stále nakloněné podceňovat cokoliv, co nepatřilo k jejich oboru. Některé lhaly, jiné se dovedly nebezpečně přetvařovat a jiné se hnaly za prospěchem, některé před ním vyzkoušely houfy milenců a jejich objetí se podobala pasáži, kudy procházíme a kde se nezastavujeme. A pak tu byly i drobné chyby a nedostatky, z kterých jako ze semen mohla vyrůst zlá úroda. Zatímco se jeho spolužáci a přátelé ženili a rozváděli, jako chodíme do kina a po skončeném představení zase odcházíme, rozhodl se nerozmnožovat jejich pošetilosti, kterých se podle něho dopouštěli z netrpělivosti a unáhlenosti, a pokračoval ve výběru podle svých pravidel. Hledal ženu dlouho. Když ji našel, nemohl ani uvěřit, že mu skončil čas hledání. „Vypravuj, jak dlouho jsi mě hledal,“ říkávala Ivana, když se stala jeho ženou. 113 Vyprávěl ji o své pouti, jak bloudil pohádkovým lesem plným plavovlásek a jak se pod jeho pohledem měnily na všechno možné, jenom se neproměňovaly v to, po čem toužil. Poslouchala ho a jeho dlouhá pouť ji dodávala v jejích očích zvláštní cenu, rostla sama před sebou. Byla vítěz. Příjemný pocit. V pětadvaceti měla naději, že si příjemný pocit bude dlouho užívat. „Řekl mi, že jsem největší dar jeho života,“ svěřila se své sestře. Olina byla o šest let mladší a přijela před Štědrým dnem oslavit Vánoce se sestrou a jejím mužem. Matka, jediný člen rodiny, který děvčatům ještě zbýval, v říjnu zemřela. Ivana nesnesla pomyšlení, že by Olina trávila Vánoce o samotě. Pozvala ji a Olina pozvání ráda přijala. Studovala medicínu a koncem měsíce mívala potíže s penězi. Vánoce u sestry byly řešení. „Když vás tak vidím,“ řekl Rudolf své ženě první den návštěvy, jakmile spolu osaměli v ložnici, „když vás tak vidím vedle sebe, nemůžu uvěřit, že jste sestry.“ Ivana byla hebká plavovláska a Olina tmavovláska, útlá a spíš kostnatá. „Povídala jsem jí, co mi říkáš. Jak jsi mě hledal. A že jsem největší dar tvého života.“ Seděl na posteli s očima zamženýma láskou. Ivana se v mdlém světle noční lampičky svlékala. Přesto cítil nelad. Olina pronikla do jeho minulosti. Nemusela se Olině tolik svěřovat. Ivana k němu přistoupila, jak tu seděl na posteli v pyžamových kalhotách, přitiskla si vlastnickým pohybem jeho tvář k teplému boku a pohladila ho po vlasech. „Vždyť je to jenom sestra,“ konejšila ho. No dobrá, připustil v duchu, ale trapný pocit, že se mu jeho soukromé vlastnictví, jeho opatrované tajemství, vymklo z rukou a stalo se veřejnou věcí, ten trapný pocit ho opouštěl zvolna, a nikdy ho docela neopustil. Ivana vytušila, že udělala chybu, neměla mu prozradit, co Olině vyprávěla. Raději nepokračovala, ačkoliv právě o tom, co bylo dál, chtěla hovořit. Olina ji totiž na její důvěrné sdělení odpověděla: „A to myslí vážně?“ „Co?“ „Řeči o tom, jak tě hledal. A o tom největším daru.“ 114 „Vážně,“ přiznala se Ivana. „No ne,“ dala se Olina do smíchu, „kde to sebral?“ Znevážení výroků, kterých si cenila, se Ivany dotklo, neměla z nich už čistou radost jako dřív. Ty věty pro ni vzácné vzal někdo do špinavých prstů a ušpinil je. „Ale on mě opravdu hledal,“ hlesla nepřesvědčivě z povinnosti bránit se. „No jo,“ shovívavě přisvědčila Olina. Měla svoje zkušenosti s mužským hledáním, nacházením a ztrácením. Ivana se tou rozmluvou zabývala ještě potmě, když ležela vedle Rudolfa a z touhy opřít se ve svých nejistotách sáhla po Rudolfově ruce. Vrátil jí její stisk. Ráno se probudili a byl Štědrý den. Slunce prošívalo okenní skla dlouhými stříbrnými stehy, v ložnici dýchalo ústřední topení a Rudolf ani Ivana nemuseli jít do práce. Ivana si to v mateřské školce zařídila s přítelkyní a Rudolf si vzal den volna. Leželi vedle sebe a vychutnávali ráno. Ve všední den se celé ráno scvrkávalo na těsný čas před začátkem zaměstnání. Dnes jim nastavovalo všechny prosluněné kouty, kterých si v týdnu nemají čas všimnout. „Druhý Štědrý den spolu,“ řekl Rudolf. Byl to jejich druhý Štědrý den v manželství, ale ten první byli spolu sami dva. Dneska se vedle v obývacím pokoji protahovala na gauči Olina. Ivana se usmála tónu, jakým Rudolf tu větu o druhém Štědrém dnu vyslovil. Jak ji zarecitoval. „Ty básníku,“ řekla. Věděla, že se tomu oslovení bude bránit, a také, že mu oslovení zalichotí. Kdysi psával verše. „To bylo,“ řekl, a ta věta mu náhle otevřela cestu ke všemu, co bylo. Ke Štědrým dnům v dětství, které jako by celý rok čekaly na vánoční dobu, až je zase objeví. Probíral se těmi milými obrazy a slunce za okny postříbřené jinovatkou ho přesvědčovalo, že to, co žilo v minulosti, ožije i dnes. „A že jsi mě hledal,“ řekla Ivana stále ještě napůl v rozhovoru s Olinou. „Hledal,“ odpověděl zdálky, z jednoho z těch pokojů, kde vonělo jehličí a kde se kouřilo z prskavek. „A v pohádkovém lese. A dlouho,“ řekla. „To víš, že ano.“ 115 Posilněna jeho odpovědí sesmekla bosé nohy do domácích střevíčků ozdobených kožešinkou. Připravila si je k posteli, aby se Olině předvedla. Když se vytratila z ložnice, vstupoval Rudolf právě do pokoje svých pubertálních Vánoc. Tenkrát snil o jedné dívce s plavými vlasy. Chodila se svou matkou bruslit na kluziště. Nešťastnou náhodou tu malou plavovlásku na kluzišti porazil. Dnes se příhoda posunula do přívětivého světla vzpomínky, ale tenkrát to byla pohroma. Myslel, že horší ostudu už nezažije. Celý Štědrý den mu to zkazilo. Zatápal rukou vedle sebe. Ivana odešla. Venku se slunce potápělo do oblaků a zase vyplouvalo a zase se potápělo. Ve výzkumném ústavu, kde byl zaměstnán, se vyskytly problémy. Zakazoval si o nich přemýšlet. Teď má dovolenou. Ale nedávaly mu pokoj. Vyháněl je násilím ze svých úvah a bez ustání je vnímal. Asi jako když kape vodovod. A ještě něco mu vadilo. Co to bylo? Ano. To, že se Ivana vyzpovídala Olině. Raději vstal a šel do koupelny. Otevřel koupelnové dveře jako každé ráno a zarazil se. Přibouchl dveře až za okamžik. V koupelně stála na váze nahá Olina a vážila se. Perlily se na ní krůpěje vody, jak se před tím sprchovala. Ivana krájela v kuchyni vánočku. S pěstmi v kapsách županu, jako by pěsti byly zbraň proti nepříjemnostem, které na něho dnes čekají, se k Ivaně přiblížil, odhodlaný povědět jí o Olině. Ivana odložila nůž a nastavila mu rty. Musel ji políbit. Mluvit o sestře už nemělo cenu. U snídaně hovořily obě sestry o podivínském nájemníkovi, který kdysi, když byly malé, žil u nich v domě. Olina se pořád smála. Každé podrobnosti, nájemníkovým botám, každému knoflíku. „Ale tenkrát jsi z něho měla strach,“ řekla Ivana. „Tenkrát jo. Tenkrát,“ odpověděla jí Olina a zase se smála a nepřestávala se smát. Rudolfovi ten smích vadil. Vadila mu jeho výška, jeho zalykavost, podle něho nepřirozená a špatně zahraná, vadila mu i jeho roztržitost, smích propukal často na místě, kde nebylo nic k smíchu. A k tomu viděl pod Olininými těsnými šaty její nahé tělo postříkané sprchou, štíhlé, spíš kostnaté tělo, nahoře oblé a plné. Roz- 116 díl mezi plochým břichem a hojností v horní části těla byl pozoruhodný. Dopoledne vyráběly sestry štědrovečerní bramborový salát. Rudolf se namáhal osekat malou sekyrkou kmen stromku, aby se vešel do stojanu. Pracoval se sekyrkou na balkóně, a z výšky čtvrtého patra měl výhled na všechny protější balkóny, z kterých se už vánoční stromky vytratily. Byl poslední. To je tím, že všude naproti mají děti, vysvětloval si svoje zpoždění. On s Ivanou nepospíchal mít děti. Pokusil se přiblížit si některé z příštích Vánoc, až budou mít děti, a pobavilo ho, když si představil, jak děti budou rozbalovat dárky. Jako kluk nejraději ze všeho rozbaloval dárky. Rozbaloval je tak rád, že si s kamarádem hrávali i v červnu na Vánoce. Balili různé hlouposti, kladli je pod černý smrk na zahradě a vyhlašovali svoje letní Vánoce. Jen si nemohl vzpomenout, jestli také zpívali koledy, nebo poslední šlágry. Na závěr svého snění poznal, že konec vánočního stromku osekal víc než bylo třeba. A co, uklidňoval se, utěsním stromek ve stojanu klínkem. „Vidíš, pláču,“ postěžovala si sestře Ivana, krájela cibuli, čichala ke chlebu, a přesto slzela. „No, bože,“ zavlnila se Olina nad mísou, „asi toho jinak moc nenapláčeš.“ „To je pravda,“ řekla Ivana a zapátrala, jestli Olině nenajde v obličeji něco, co by se podobalo závisti. Nenašla nic. Olina krájela na kostičky okurky a krájela je nesmírně soustředěně. „Zato,“ řekla Olina, „pláčou asi tvoje dětičky ve školce. Že nejsi mezi nima.“ Ivana byla zas na rozpacích, jak to Olina myslí. „A baví tě to vůbec?“ zeptala se jí sestra, „mezi tolika dětmi a pořád? Musí to být vysilující.“ Ivana by neřekla, že ji práce s dětmi vysiluje. Bývala unavená, ale unavená bývala i po jiné práci. Proč vysílená? „Ten křik,“ pokračovala Olina, „a ty hlouposti, které děti dělají sobě navzájem a vůbec.“ Zvláštní bylo, že Ivana takhle nikdy neuvažovala, ale sotva Olina vyslovila svůj názor, lekala se, že se dotkla sestra něčeho, co drželo pohromadě soulad jejího života. Polekaná, aby na ni Olina nepře- 117 nesla svou nechuť a nenarušila, co bylo celistvé a hladké na povrchu, rychle řekla: „A ty? Co tvůj chlapec?“ „Který?“ „Přece ten, co bude napřesrok promovat.“ „Ach ten,“ řekla Olina. „Okurky jsem nakrájela, co teď?“ Štědrý den postupoval, překročil svůj krátký vrcholek a klesal do podvečerní mlhy a zanechával za sebou jiskřivou stopu staré i nové jinovatky. V obývacím pokoji stál ozdobený vánoční strom a v kuchyni prskal tuk pod posledními kousky kapra. Vůně rozpáleného tuku s vůní pryskyřice. Tak to má být, pochvaloval si Rudolf, ale něco nebylo v pořádku. Kdykoliv potkal Olinu, viděl, že něco nehraje, kdykoliv se přidal k oběma sestrám, něco nebylo v pořádku. Jenom když se v bytě potkal s Ivanou, připadalo mu, že se neděje nic, co by ohrožovalo pohodu večera. Ohrožení neurčité, a přece přítomné. Po celý den. Den postoupil k večeru a Ivana se šla do ložnice převléknout. Otevíral právě láhev s vínem. Postavil ji na příborník a rozběhl se za svou ženou. Olina byla v koupelně. Slyšel ji tam pohvizdovat. Ivana měla na sobě koktejlové šaty a česala se před zrcadlem. Šaty v něm probudily dobrou náladu. „Tak co, půjdeme si zatančit?“ řekl. Tyhle šaty nosila, když spolu chodívali za svobodna tancovat. Otázku pochopila jako výčitku: „Naschvál jsem si nebrala nové šaty,“ řekla, „budu chodit do kuchyně a člověk nikdy neví . . . “ „Jestlipak ti Olina dost pomáhala?“ zeptal se, ale nebylo to ono. Tahle otázka. „Pomáhala.“ Chvilku bylo ticho. „Prý ses na ni šel podívat, když byla nahá.“ „Nesmysl. Šel jsem do koupelny, jako každé ráno. Nemůžu za to, že tam stála na váze.“ Přestala se česat. Podívala se na něho. Ještě držel v ruce vývrtku, jak se chystal na láhev s vínem. V rozpacích ji otáčel mezi prsty. „Olina má asi problémy,“ řekla. „Kdo nemá problémy,“ prohlásil lehkovážně. Poděsilo ji to. 118 „Jdi,“ řekl, „tebe se tyhle problémy netýkají. Něco v ústavu. Až se ten propletenec rozmotá, povím ti, jak to dopadlo.“ Oddechla si. Jen když se to netýká ničeho jiného. Zajímalo ji jenom tohle. Jejich vzájemný vztah. „Olina je osamělá holka,“ řekla. „Moc osamělá.“ „Hm,“ zabručel a vrátil se do kuchyně ke své láhvi. Byl by si rád na podivný Štědrý večer Ivaně postěžoval, nevěděl, jak začít. Ještě pár hodin, utěšoval se. Zítra ráno Olina odjede a zbudou jim celé dva dny, aby žili po svém. Při večeři připomněla Olina, že u nich doma míval bramborový salát jemnější chuť. Pomáhala při přípravě salátu, a přece se Ivany zeptala: „Cos to do salátu dala? Taková chuť. Jako dezinfekce.“ „Nic necítím,“ pospíšil si Rudolf uklidnit Ivanu. „Chuť dezinfekce, kde by se vzala?“ „Asi jste si na ni už zvykli,“ mínila Olina, „jste zkrátka hygienická domácnost.“ Ivana jí promíjí každou nevkusnost. Dívá se na ni jako na sirotka, se zvláštní směsí soucitu a obav. Po večeři se rozdělují dárky. Olina si svůj dárek hned vyzkouší. Obrátí se k nim zády, svlékne blůzu a navlékne na nahé tělo tmavozelený hrubý rolák a ukazuje se v něm. Ukazuje se trochu příliš na Ivanin vkus. Ivana a Rudolf dostanou dárky. Ivana bižutérii, náhrdelník z velkých černých koulí a kovově zlatých střepů, módní náhrdelník, jaký Ivana nikdy nevezme na krk. Rudolf dostane exkluzivní dýmku v pouzdře. Nebude z ní kouřit, je zvyklý na cigarety. Oba se neobyčejně vlídně radují. „Teď by už nechybělo nic jiného, než abychom zpívali koledy,“ vyprskne smíchy Olina. Po Olinině výroku se Rudolf neodhodlá přehrávat na gramofonu koledy. Tři lidé sedí v osvětlené místnosti u plného stolu a vedle nich stojí smrček a je z nepochopitelných důvodů ozdobený malými pestrými a blýskavými předměty. „Ta žlutá látka . . . Dám si z ní ušít . . . ,“ řekne Ivana, jen aby protrhla ten obal z ticha. Olina natáhne ruku a tiskne v hrsti cíp žluté látky, dokud se jí nepodaří pomačkat ji. Pak zvedne oči k Ivaně. 119 Ivana se snaží nevidět její pohled. Rychle řekne: „Není snad čas vařit vánoční punč?“ U nich doma se vždycky o Štědrém večeru vařil punč. Přenesla rodinný zvyk do svého manželství. Loni vařil Rudolf punč, přesně takový, jako vařili doma. Je příjemné přenášet zvyky do nové domácnosti. Člověk pak žije celý život v důvěrně známém prostředí. Jako v jednom milém pokoji. „Že je jako doma?“ zaťukala Ivana na sklenici s punčem, když ho ochutnala. „No,“ kývala Olina hlavou, „až na tu pomerančovou kůru. Nějak málo voní.“ Přesto vypila svoji sklenici skoro naráz. Alkohol v ní začal brzy pracovat, starala se o zábavu. Vyprávěla hromadu historek ze svého života, ale víc ze života svých kolegyň a kolegů na fakultě. Čím déle vyprávěla, tím určitěji prozrazovaly všechny veselé příhody jediný klíč: někomu se něco nepovede. Jako by se celý svět skládal z trapných nedostatků, o které dřív nebo později zakopneme anebo na nich uklouzneme a zlomíme si nohu, nebo se aspoň zesměšníme. Ivana byla ráda, že se Olinina výmluvnost a vtip obracely k lidem, kteří byli cizí. Smála se, uklidněna, že se Olina zabývá vzdálenými, neznámými lidmi. Při druhé sklenici punče se Olina pustila do příběhu nešťastné lásky jednoho kolegy. Veseloherní příběh s komickým koncem. Z komedie, která se Ivany netýkala, přeskočila ihned k Ivaně. „Připomnělo mi to, víš, Ivano, tu tvoji příhodu s mladým profesorem.“ Ivana a Rudolf byli přinuceni poslouchat příběh zamilované studentky, o jejíž lásce profesor neví. Olina napodobila Ivanu, přeháněla její vzdechy, dělala, jako že čte v jejím deníku. Ivana zčervenala rozčilením. Takové hlouposti. Vyhýbala se pohledu na Rudolfa. Pořád jenom opakovala: „Vždyť mi tenkrát bylo patnáct.“ Ulevilo se jí, teprve když Rudolf vstal od stolu. Večer končil. Olině ustlala v obývacím pokoji vedle vánočního stromku. Později, to už Rudolf ležel v posteli, zastavila se v županu u něho a řekla: „Moc mě Olina před tebou zesměšnila?“ 120 „Ale jdi,“ zasmál se, „všichni jsme měli svoje první lásky.“ První lásky? Ale ta moje, jakápak to byla láska? Odešla do koupelny nespokojená a zneklidněná poznáním, že měl Rudolf nějaké první lásky. Umyla se a vyčistila si zuby. První lásky! Bylo to jenom vzdychání a holčičí toužení. Vyšla z koupelny a zarazila se. Z obývacího pokoje se ozývaly zvuky, jako by někdo vzlykal. Váhala, než pokročila ve směru těch přidušených plačtivých zvuků. Vstoupila do obývacího pokoje. Pouliční zářivky zažíhaly v temnotě jiskry na skleněných ozdobách stromku. Jehličí vonělo a vznášel se tu opar z punče i bramborového salátu. A vůně dívčího těla, které odvykla a připadala jí cizí. „Copak ti je?“ zašeptala. „Je – mi – špatně,“ vyrážela Olina mezi vzlyky. Ivana se pokusila ve tmě položit Olině ruku na hlavu, ale sestra s hlavou prudce uhnula, až narazila na pelest. „Olino,“ řekla Ivana, „nečekáš náhodou . . . “ „Gravidní nejsem,“ vyběhlo z tmavého kouta, kde se vlasy, slzy a poduška spojily v nerozeznatelný celek. „A z čeho je ti špatně, z čeho asi?“ neodvažovala se Ivana sáhnout na sestru. „Z vás,“ rozvzlykala se Olina, „z vás je mi špatně. Panebože, už aby bylo ráno. Už abych byla pryč.“ Ivana vycouvala z pokoje. „Něco se děje?“ přivítal ji Rudolf. „Zítra odjede . . . Možná že jsou přece jen dva druhy lidí.“ Vzpomněl si přitom na svoje potíže v ústavu. „Jedni touží zraňovat a druzí touží hojit.“ „Možná,“ zamyšleně se svlékala. Rudolf zhasl a posunul se k ní a objal ji. Ale ona ještě naslouchala, jestli k ní ze tmy nedorazí vzlykání. 121 NEPŘEDVÍDANÉ KONCE příběhů jsou prý nejpravděpodobnější. Na konci rozchodu se obrátí vítr a vrací toho, kdo odcházel. Uprostřed podzimu rozkvete keř, a měl kvést až zjara. Kdo objeví v sobě prázdnotu, netuší, jak se v něm život semkl v nepatrný drahokam a dutý prostor, který zbyl, je tu jen pro to, aby nepatrný kamínek našel dost místa pro svou záři. Jedenáctá manželka Proměny6 C ítil ji stále vedle sebe jako tlak vše řídících pokynů, jako by byl hudebník a musel mít na paměti kapelníka, který mává taktovkou. I když nebyla nablízku, doprovázelo ho její řídící úsilí. Jenomže ona bývala nablízku skoro stále, i teď postávala pravděpodobně za dveřmi pokoje v předsíni a ostražitě naslouchala. Ovšem, bylo zbytečné poslouchat za dveřmi, mohla vstoupit, posadit se do křesla, a věděla by, o čem je řeč. Ale předváděla svoji ohleduplnost. On to za ohleduplnost nepokládal, pro něho to byl projev její neutuchající podezřívavosti. Chtěla se neviděna dovědět víc, než by se dověděla, kdyby seděla v pokoji. Dříve taková nebývala. Všechno bylo volnější, přirozenější. Snad kdyby tu ještě žily děti. Kdyby nedospěly a neopustily domov. Oba synové odešli se svými ženami. Nejdřív se začal prostor zalidňovat, pak vylidňovat. Tak to znal z dějin, a znal z dějin i mnoho jiných věcí. Zabýval se dějinami celý život, byl to jeho obor. Dějiny lidstva měly mnoho společného s dějinami jediného lidského života, ale nedařilo se mu na soužití dvou lidí, muže a ženy, najít v dějinách lidstva podobenství, které by naznačovalo nějaké řešení. Trpělivost, říkal si, trpělivost, domlouval si, byla to hodnota, která podle něho přinášela i v dějinách určitou míru spravedlnosti. Toužil po spravedlnosti. Tlak manželčiných pokynů pokládal za nespravedlnost, to zdánlivě neviditelné, ohleduplné posunování k cíli, jaký si nevybral sám. Vybrala mu jej ona. Znal z dějin různé druhy násilí, páchané na celých národech, jenomže to ho v jeho dennodenním nepostřehnutelném zápolení neuklidňovalo. I teď stála manželka za dveřmi. Studentka seděla před ním na gauči a o té paní za dveřmi nic nevěděla. Chovala se podle toho. Nebyla tu na konzultaci poprvé. 123 Byla nejlepší žačkou ročníku a byla si toho vědoma. Seděli proti sobě, on v křesle, ona proti němu na gauči. Deska stolu jí přikrývala nohy. Byl by se sázel, že si zula střevíce. Měla ve zvyku zouvat si střevíce. Jakmile ho to napadlo, jako by slyšel za zády manželčin hodnotící hlas. Pokyny, které udávala, se netýkaly jenom jeho. Pokoušela se ovlivnit i jeho mínění o druhých. Uměl si představit manželčiny řeči o zouvání střevíců na návštěvě. A domohl se malé svobody, že své žačce v duchu zouvání schválil. „Co myslíte?“ zeptala se ho. Co vlastně myslel? A o čem si měl něco myslet? Naopak, nemyslel. Vypnul svoje myšlení, kdykoliv tlak řídících pokynů postupujících od jeho manželky k němu, dosáhl určité síly. Musel se zabývat tou silou. A ta studentka, devatenáctiletá žena, která si zouvá pod stolem střevíce, se domnívá, že on má stejnou míru svobody jako ona. Dokonce víc. Víc svobody v jednání, protože je starý a víc ví. Jako by vědění zaručovalo svobodu, a stáří? Už vůbec ne. Nikde nejsou žádné záruky. Všechno se rodí každý den znovu a v každém zrodu se zachová něco z minulého zrodu. Mezi minulostí a přítomností je hluboký a často dobře utajovaný svazek, minulost nemívá ve zvyku udělovat záruky. Naštěstí si na otázku: co myslíte? – odpovídala sama tím, co si myslí ona. Konečně – právě o to jí šlo. Vyvěšovat svoje názory. A žerď každého jejího názoru trčela z barikády, kterou si postavila na obranu předem, než začne útok. Byla mladá a byla přesvědčená, že musí mít pravdu. Místo odpovědi – nevěděl ji, protože přeslechl, čeho se odpověď měla týkat – položil dlaň jako v zamyšlení na seminární práci, kterou mu přinesla. „Já si myslím,“ řekla, „že je to nějaký druh rasismu nebo něco na ten způsob.“ V rozpacích začal hladit desky její seminární práce. Nesnášel prudké soudy, překotnou střelbu úsudků, které se tvářily jako zákony. „Vypadá to docela jako rasismus, tedy ten vztah mužů k ženám, takové to podceňování žen, myslím na rovnoprávnost, volební právo a třeba taky jen na mužskou segregaci po hospodách.“ Pozoroval její hladkou zaujatou tvář. Na lícních kostech jí pleť zrůžověla, vždycky zrůžověla, když se pouštěla do boje za to, o čem byla přesvědčena, že je správné, a jenom spousta drobných pih, setba jarního slunce, narušovala důstojnou vážnost jejího boje. 124 Odkašlal si, aby získal čas a účelně uspořádal svoje myšlenky. Mladá žena byla rychlejší než on. Vyrazila znovu na širá pole, kde duch vlaje, kam se mu zachce. „Objevuje se to i v těch procesech,“ pohnula hlavou k deskám se seminární prací. „Proč asi bylo tak málo procesů s čarodějníky a tolik procesů s čarodějnicemi? Je kniha Kladivo na čarodějnice, a není kniha Kladivo na čarodějníky. Z žen se dělaly zlé nečisté síly, a přitom, kdyby nebylo žen, lidstvo by dávno vymřelo.“ „Bez mužů by vymřelo taky,“ pokusil se přibrzdit její vzrušení. Nebrala ho na vědomí. „Podívejte se,“ řekla, „věšení se pokládalo za potupnou smrt. Ale věšeni byli jenom muži. Na mě to dělá dojem, že čest, kterou je možné potupit, měli muži, a ženy měly čest jenom ve vztahu k mužům. Mužská čest byla zkrátka něco jiného než ženská čest. Abych to upřesnila. Ženská čest se vlastně týkala jenom ženského pohlaví, poctivá byla panna. Poctivost u muže byla vždycky něco jiného než poctivost u ženy. Vidíte ten dvojí metr?“ „To je hrozně složité,“ řekl. K přídavnému jméno „složitý“ se utíkal, když byl bezradný, jak se do otázky pustit. Na jazyk se mu vnucovalo plno slov, dialektika, církev, ekonomické vztahy uvnitř společnosti a jiné a jiné pojmy, ale nevěděl, kterým slovem zahájit svůj výklad. Určitě tím byla vinna manželka. Naslouchala v předsíni a bedlivě sledovala, co se v pokoji vykládá. Bylo to podivné, ale přepadl ho ostych, bál se, aby v rozmluvě se studentkou nepropadl, až se pustí do vysvětlování souvislostí, aby nepropadl před studentkou a před publikem, které vyčkávalo za dveřmi. Kdykoliv se mu v posledních měsících něco nepodařilo, bylo to proto, že neposlechl manželčin pokyn. A to, i když žádný pokyn nevydala. Opřádala ho síť neviditelných pokynů. Zasahovaly do jeho života záludně, kdykoliv se něco nepovedlo. Začínal tomu věřit. „Víte co?“ řekl a posunkem všechno shrnul ze stolu do jednoho koše – i její seminární práci, „pozítří na semináři probereme všechny aspekty . . . Prozatím necháme otázku otevřenou.“ Pozítří, kdo ví, co bude pozítří? Snad do pozítří najde svoji starou jistotu. Mladá žena se předklonila a zašátrala pod stolkem. Vždyť to věděl, byla zutá, a teď se obouvala s přirozeností, která se ani nesnažila 125 o nenápadnost. Věcnost mladého pokolení, naprostý nedostatek sebemenší obřadnosti, ho stále překvapoval, ačkoliv si na něj mohl za léta strávená mezi mladými lidmi na fakultě zvyknout. Konečně seděla zase zpříma: „Muži a ženy se třeba dopouštěli stejného přečinu, ale ženy byly trestány tvrději. Nemám pravdu?“ „To se nedá jen tak . . . Záleží na historickém období,“ řekl. „Žena byla mužův majetek. On směl, ona nesměla,“ prohlásila. Představil si ji na pódiu jako bojovnici za ženská práva. Dobře by se tam vyjímala. Kde se to v ní bere? Její kolegyně z ročníku zajímají úplně jiné věci. Naprosto osobní. Disko, aerobik, mládenci, pilulky proti početí. Kde se v někom bere zájem o věci obecné, touha najít klíč k zamčeným dveřím? Se zájmy přesahujícími osobní záležitosti se setkával spíše u dívek, kterým osud nedopřál zářivý vzhled, ale tahle studentka byla nohatá kráska, krášlily ji dokonce pihy, i trochu zvednutá špička nosu. „Žena jako majetek z historického hlediska . . . dejme tomu jako vlastnictví . . . I tohle můžeme upřesnit na semináři. Z historického hlediska. Nesmíme zapomenout, že společností procházejí proměny . . . ,“ při poslední větě měl na mysli svoje manželství, ačkoliv to byla soukromá věc a neusiloval udělat z ní násilím historický příklad. Studentka se zvedla v celé své štíhlé výšce. Přepadly ho výčitky svědomí, že ji snad vyplašil svou roztržitostí a neochotou pouštět se hned nyní do debaty. Nechtěl ji vyhánět, bylo mu příjemné, že tu seděla, oddalovala chvíli, kdy bude pokračovat v hovoru s manželkou. V trapném rozhovoru o manželství jejich staršího syna. Manželčino řídící úsilí se soustředilo na to, aby manžela přiměla k rozmluvě se snachou. Počínala si nelítostně a posunovala ho k tomu úkolu osvědčenými prostředky, důvody a doklady, o kterých věděla, že ho zneklidní. „Tak já si to přečtu,“ řekl zbytečně, jen aby oddálil rozchod, a pohladil naposledy desky se seminární prací. Teprve potom pomalu vstal. Pohledem sjel ke střevícům té studentky. Jak se neměla zouvat! Tak vysoké jehlové podpatky. Tak úzké střevíce! Zvláštní, u téhle mladé ženy byla móda, kterou pokládal za malichernou, spojena se zaujetím pro závažné otázky. Kdyby si měl vymyslet ženu, kterou zajímá postavení ženy v dějinách, nikdy by jí nepřisoudil střevíčky 126 s jehlovým podpatkem, úzkou sukni s rozparkem a volnou módní blůzu, která prozrazovala, že se majitelka nezdržuje oblékáním podprsenky. Otevřel dveře do předsíně. Manželka už v předsíni nebyla. Asi slyšela, že návštěva končí. Studentka přecházela chodbu a dávala si na krocích záležet, odměřovala jejich lehkost a okázalost natolik, že trochu zapochyboval, jestli to myslí s vědou vážně, nebo zda ji zájem o některé problémy nemá udělat jenom zajímavější, jako neobvyklý střih účesu. Ale na prahu bytu se k němu obrátila a pochyby zmizely. Neztrácela výraz, že jí o něco jde. Pak byla najednou pryč a před ním se otevřel obzor jiné krajiny. Manželka vyšla z kuchyně a usmívala se. Všiml si, že se přečesala, přetřela rty rtěnkou a oblékla jiné šaty. Šedé. Měli na ně hezké vzpomínky. Byla to snad další past, do které ho lákala? „Copak se děje?“ zeptal se jí. „Říkala jsem si, že bychom tam mohli dneska zajít. Je krásné odpoledne, svítí slunce. A ty máš podzim rád.“ „Kam zajít?“ „K Ríšovi. Totiž k jeho ženě. Je úterý, to nebývá Ríša odpoledne doma. Ála bude sama a můžeš s ní promluvit v klidu.“ Představa, že by měl mluvit s Álou, s manželkou svého syna, v synově záležitosti, ho vyvedla z míry. Zvýšeným hlasem zdůraznil: „Ale já s ní nechci mluvit, a ty to víš!“ „Zůstanu venku, v parčíku, a budeš s ní docela sám a můžeš jí povědět svoje mínění bez svědků.“ „Nemám žádné mínění,“ řekl, „aspoň ne takové, které bych bezpodmínečně musel někomu sdělovat.“ „Já ti nerozumím,“ řekla a zvedla k němu svůj úsměv jako bojovník zvedá na obranu štít. „Na čtení seminární práce té studentky spotřebuješ daleko víc času než na rozmluvu se svou snachou. A přece se ti do rozmluvy nechce.“ „Číst seminární práci má cenu. Mluvit se snachou cenu nemá.“ „Jak to, jak to? Měl bys jí naznačit, že víme, jak se chová a . . . , a že nám není lhostejné, jak se chová za zády našeho syna. Víš přece. Ty její přesčasy.“ Zase ho zasypávala drobnými výčitkami a starostmi. Zachycovaly se na něm jako semena bodláku a věděl, že se jich tak rychle nezbaví. 127 Už se domníval, že vyčerpal všechnu sílu k odporu a že v příštím okamžiku přikývne, ano, zajdu za ní, jak si přeješ – a tu ho překvapila nabídkou: „Nechtěl by sis vypít kapku kávy?“ Přisvědčil. Přijal ten odklad jako poslední milost. Kávu měla uvařenou. Počítala s ní. S její vůní, s její chutí, počítala i s cigaretou, kterou si ke kávě zapálí a které ho obměkčí. Zapálil si a mlčky kouřil. Upil kávy. „Jaká je?“ zeptala se. „Výborná,“ řekl. Dovedl být nestranný. Musel uznat, že se mu s Klárou nežilo špatně. Až na ty poslední roky, kdy stupňovala svoji činorodost. Totiž, činorodý měl být on, ona ho k činům pouze naváděla, nasměrovávala ho svými pokyny. Tohle a tam. Občas jí řekl: A proč to neuděláš ty? Pokaždé měla v záloze důvod, proč je důležité, aby se toho chopil právě on. Hlavní důvod byl, že svým vystoupením dodá celé věci důležitosti, že spíš prorazí než ona, že spíš zvítězí. Používala ho jako těžké zbraně i tam, kde ho nebylo zapotřebí. Vespod jejího dirigování nebývá ani tak úsilí dospět k cíli jako touha sytit se radostí, že má nad ním moc, že ho ještě umí dostat tam, kde ho chce mít. Potvrzovala si sama sebe. Nechala ho mlčet, kouřit a pít kávu. Dřív tyhle chvíle u kávy, tehdy kouřila i manželka, byly chvílemi klidu a uvolnění, poslední dobou to byl jen čas, kdy manželka probírala úkoly a předkládala nové a nové pokyny. Očekával je i teď, a když se nedostavily, ulevilo se mu. Studentka, která odešla, seděla na stejném místě, kde naproti němu teď seděla jeho manželka. Představil si neklidnou gestikulaci té mladé ženy, jak prsty obou rukou trhala ze stromu poznání slova a názory. Jeho žena tu seděla klidná, a jestliže pohnula rukou, pak k předem zvolenému cíli, k cukřence, k talířku s drobným slaným pečivem. Postupuje pomalu, řekl si, ale stále, stále posouvá kupředu, co posunout chce. Překvapila ho proto, když řekla: „Ale jestli se ti za Álou nechce . . . “ Dávala mu volnost. Proč mu dávala volnost? Dokonce ho dojalo, že byla ochotná vzdát se svého plánu. „Půjdu,“ řekl. A vzápětí ho napadlo, že manželčina povolnost 128 mohla být součástí jejího plánu, jak ho dostat právě tam, kam si ho přála dostat. Žili spolu dost dlouho, aby poznala slabá místa v jeho obraně. Řekl, že půjde, a půjde. Vstal. „Když chceš, půjdem,“ řekla manželka. Tím na něho přenesla odpovědnost za výsledek celého počínání, ke kterému ho přinutila. Přijal její lest s rozvahou, byl by asi přijal cokoliv, jen aby měl rozmluvu se snachou za sebou. Stejně nevěděl, co jí poví. Manželčin pokyn v té věci byl velmi mlhavý. Měl se snachou jednat jako kazatel, karatel, soudce, strážník, obchodník, ano i obchodník, který do výlohy umisťuje cenovku na synovu čest. Javory před domem na ulici začínaly žloutnout a žluté listí sálo krůpěje slunce, pokud se jim podařilo proniknout ovzduší. Vzduch měl barvu vody, v které se pomalu rozpouští mýdlo. „Podzim,“ vydechla manželka, „já mám podzim tak ráda.“ Pro ni to byla vycházka, pro něho úkol. Proč by nemohla milovat podzim? „Když byly děti ještě malé . . . pamatuješ,“ rozpovídala se, „chodili jsme touhle dobou do lesa. Na kraji lesa rostly dva obrovské javory a pod nimi leželo plno žlutého listí. Sváděli jsme tam bitvy, házeli jsme s dětmi po sobě listí. Ríša se jednou do toho listí zahrabal, že mu byl vidět jenom nos.“ Ano, tenkrát bylo všechno na začátku a nikdo nevěděl, co bude za patnáct, za dvacet let. Nikdo nevěděl, že si Ríša vezme za ženu Álu a že jednoho podzimního dne si půjde jeho otec s Álou promluvit. Chtěla ho manželka vzpomínkou na bitvy s listím povzbudit, chtěla ho rozptýlit? A zase si připomněl studentku, její zaujetí a zájem o minulost, s jakým se hned tak nesetkal. Snad se za pár století objeví také někdo, koho bude zajímat naše současnost dávno propadlá do minulostí, a příštímu pozorovateli vystoupí z naší doby rysy, které my dnes nevnímáme, ale pro pozorovatele, poučenějšího a zkušenějšího o bohatou rozlohu času, nabudou ty rysy důležitost, s níž se bude muset vypořádat. A začal pátrat, jaké rysy by mohl příští pozorovatel v naší době objevit. Pochyboval, že by současnost něco podstatného skrývala. Když se na ni díval ze zkušenosti svého života. Ale kdysi se na svět také dívali ze zkušenosti svého života. A jaká to byla zkušenost, když věřili na čarodějnice? 129 Některé společenské vztahy se tváří jako neměnné, některé vztahy se proměňují pozvolna a zřetelně vystupují teprve tehdy, kdy je jejich proměna dokončena. Zkusil převést myšlenku na svoje manželství. Nepřipravovala se také v jeho manželství nenápadně proměna, ke které došlo v poslední době? To, co bývalo běžné, se stalo neběžným. Sám se stal pozorovatelem vlastního života před dvaceti lety. Před dvaceti lety, pokud se pamatoval, udílel pokyny on, a ne jeho žena. Zeslábl, nebo dobrovolně předal moc manželce? „Počkám na lavičce v parku,“ řekla manželka. Zastavila se v trojúhelníku porostlém trávou a stromy, sevřeném ze všech stran novými pětipatrovými domy. Podzimní vzduch jim obrušoval strohé hrany. Kdyby manželka nepromluvila, byl by šel dál a dál za svou myšlenkou a byl by minul dům, kde Ríša bydlel. Rozhlédl se. Nenacházel v podzimu nic povzbuzujícího. Stromy, větve i listí se mdle leskly, jak po nich přejel jazyk mlhy. „Lavičky jsou mokré,“ řekl. Byl to také pokyn, ale nepatrný, neškodný. Neodpověděla. Zamířil k domu a ještě na schodech neznal první větu, kterou po pozdravu snachu osloví. Objevil ji až v druhém patře. Šel jsem okolo . . . tím tedy začne. Klíčová věta. Nejen že šel okolo, bude v rozmluvě s Álou v cestě okolo pokračovat. Jen se nedotknout středu, ohniska. Obcházet a obcházet. Stiskl zvonek. Za dveřmi se neozval jediný zvuk. Stiskl zvonek znovu. A potřetí. Nikdo nebyl doma. Ála nebyla doma, ale úlevu to nepřinášelo. Nevyřízený úkol. Jenom odklad. Pokud se nevzbouří. Sestupoval dolů, a přestože nesouhlasil s manželčiným plánem, jak zachraňovat synovo manželství, cítil v sobě prázdné místo. Nebylo mu dopřáno zaplnit je setkáním s Álou. Na odpočívadle v prvním poschodí se zastavil. Zaměstnávala ho otázka: co by se stalo, kdyby zkrátka a dobře všechno hodil za hlavu. Svůj dosavadní život, synovo manželství, manželčiny pokyny, prostě všechno. Kdyby se odstěhoval a kdyby se oženil s takovou studentkou, jaká ho dnes odpoledne navštívila. Kolega to podstoupil. Oženil se, a mezi ním a ženou je rozdíl pětadvacet let. Co kdyby? Stál a zkoumal tu možnost. Jakmile ji prozkoumával, neobdaro- 130 vávala ho takovým pocitem svobody jako v prvním okamžiku, kdy ho napadla. K nevyřízeným účtům jenom přibyly další. Sestoupil do přízemí. Sklem dveří spatřil manželku, stála u lavičky a dívala se nahoru do větví stromu. Co tam viděla? Občas ji překvapil, jak se někam dívá, zamyšlená, jak se snaží proniknout pohledem na dno nějaké úvahy, na dno příliš hluboké, než aby k němu dohlédla. Obrátila se k němu dřív, než k ní došel. „Co je? Není doma?“ „Není.“ Nezdálo se, že jí to vadí. Zavěsila se do něho. „Mohli bychom jít aspoň kus cesty k lesu,“ řekla, „ne do lesa, na to je pozdě. Ale aspoň kus cesty k lesu, víš, tady za těmi domy.“ Zase pokyn. Neškodný, procházka mu nevadila, věděl, proč chce po té cestě k lesu jít. Nesnášel dobře její vzpomínkovou lyriku. Jenže proč ne? Jít úvozovou cestou k lesu, kde člověk něco hezkého zažil, je pořád lepší než přednášet Ále o slušnosti. Mlha okolo houstla, za jejich zády se ztratily domy a před nimi se vynořil na obzoru tmavý šál lesa. V té chvíli, snad potřebovala ke svému sdělení vysoký a široký prostor zmenšený mlhou, v té chvíli ho přinutila, aby se zastavil. „Prosím tě,“ řekla, „pověz mi, že nikdy nebudu sama. Mám hrozný strach, že jednou zůstanu sama.“ Překvapený a zmatený četl z jejích očí úzkost. Všechna její touha ovládat a řídit se zhroutila do té úzkosti. Bezradný hledal, čeho by se chytil. Konečně zakoktal: „To . . . to je ten . . . ten les . . . ,“ pohnul hlavou ve směru tmavého stínu. Oči se jí rozslzely. „Nezůstaneš sama,“ řekl. „Nikdy.“ 131 TI, KDO NEDOŽILI, se nepřestávají vracet, někdy v plátěném světle jarního odpoledne, někdy ulpí na vlhkých rtech noci nedomilované lásky, nedopovězené věty, nedokončený stisk ruky. Ležíš mi na srdci, vlna dávného moře dvojic, a čas, který se zastavil jim, kráčí v tobě a ve mně plaše a s pocitem viny dál. Dvanáctá manželka Jeho manželka P řijel do města vlastně proto, aby napsal článek o závodech motokár. Ale minulý týden se mu dostala do rukou, docela náhodou, adresa paní Swanské. Vyptal se na ni, a nemohlo jít o omyl. Byla to manželka Swanského, právě toho, který udal v čtyřiačtyřicátém roce jeho nejlepšího přítele. Otovi nebylo ani dvacet, když si pro něj přišli. A jenom proto, že projevil ve vlaku svůj názor. Swanský ho náhodou slyšel a udal ho. Udal hodně lidí a většina z nich se nevrátila. Opravdu věřil, že Říše vyhraje válku? A věřil do samého konce? Čím živil svoji víru? Ota se nevrátil. Umřít na sklonku války. Někdo padne poslední a po něm je těm zbylým už dovoleno žít. Swanský zmizel týden před koncem války se ženou i tříletým klukem. Říkalo se, že odjeli ve vojenském nákladním autě. A také se říkalo, že špatně skončil. Oběsil se prý někde v bavorském lese. A říkalo se také, že to nákladní auto rozstříleli cestou partyzáni. Říkalo se toho moc. Tenkrát. Než lidé na Swanského zapomněli. Tak brzo se zapomíná. Kolik může manželce Swanského být? zkoušel počítat, když stoupal po širokých pískovcových schodech starého domu. Jistě jí do sedmdesátky moc chybět nebude. Míval při své novinářské práci představu, že se lidé ztrácejí. Jedni se ztrácejí, protože vyschl pramen jejich slávy, jiní se ztrácejí, poněvadž se ztratili ti, kterých byli stínem, a jiní se ztrácejí nejobvyklejším způsobem: skončil jim život. Živí i mrtví se však neztráceli navždycky. Občas se některý z nich vynořil, z nejrůznějších příčin se vynořovali, ukázali se a zase se ponořili, znovu ztraceni na kdovíjak dlouho. Ale ani ve snu by ho nenapadlo, že se vynoří jméno Swanských a s ním i kus historie. Byl by se rád od paní Swanské dověděl co nejvíc, byl by se rád dověděl ještě něco o Otovi, věděl, že je to pošetilé přání, 133 co mohla Swanská o Otovi vyprávět, ale právě Swanská byla poslední článek, který se dotýkal Otova případu. Dotýkal? Ať tak nebo tak, bylo mu jasné, jakmile se mu dostala do rukou adresa paní Swanské, že s ní musí stůj co stůj mluvit. Dokud s ní nepromluví, nebude mít klid. Uložil si, že bude vlídný a přátelský a sestavil si i body rozmluvy. Měla se odvíjet nenápadně, neměla budit podezření. Dlouho váhal, jakým dárkem obměkčit její pravděpodobnou nemluvnost, jestli kytičkou fialek nebo bonboniérou. Vybral fialky. S fialkami za zády zazvonil u jejích dveří. Dveře se okamžitě otevřely, jako by za nimi číhala. Hned ji poznal. Po tolika letech! Zastavila se v pootevřených dveřích drobnější a křehčí než v dobách, kdy ji jako chlapec vídal v mlékárně a na trhu. Stáří, které jí ubralo na váze, jenom zdůraznilo její rysy a nebýt vrásek v obličeji . . . ne, podle postavy se nedalo soudit na její stáří. Tázavě si ho prohlížela, pravé oko na něm ulpívalo a levé vzrušeně pomrkávalo. „Promiňte, že vás vyrušuji,“ řekl, „ale rád bych si s vámi zavzpomínal.“ Zostražitěla: „Na co?“ Natáhl k ní ruku s fialkami. „Pro vás,“ řekl. „Pro mě? A proč?“ „Protože máme jaro.“ V rozpacích přijala kytičku a ustoupila ze dveří: „Prosím.“ Nehlučně zavřela a neslyšně se pohybovala na plstěných podrážkách před ním do pokoje. Její pohyby si zachovaly hbitost z doby, kdy ji poznal. Jen poztrácely vláčnost, staly se trhané, křečovité. Ukázala na židli u stolu. Bezděčně začal v tom tichu šeptat: „Děkuji.“ Květináče na stojanu pod oknem přetékaly zelení. Vylovila ze zeleně žlutou konývku z umělé hmoty, nalila z ní vodu do malé porcelánové vázičky a zastrčila do ní fialky. Potom se posadila ke stolu a spustila ruce do klína. Vyčkávala. 134 „Abyste mi dobře rozuměla,“ řekl, a při tom si nepřál, aby mu dobře rozuměla. Přál si, aby jí dobře rozuměl on. „Bydleli jsme před čtyřiceti lety ve stejném městě . . . “ Podíval se na ni. Pořád vyčkávala. „Měla jste malého chlapce . . . “ „Přišel jste se zeptat na Tonyho?“ Přisvědčil. Samozřejmě, že ho ten malý kluk z dávno minulé doby nezajímal, ale mohl posloužit jako místo, kudy se vlámat k tajemství. „Tony má dva kluky,“ vykládala, a levé oko jí neklidně mrkalo. „Máte radost,“ prohlásil nezávazně. „Jeden je na vojně a druhý studuje,“ řekla, „chcete Tonyho adresu?“ „Ale jistě.“ Bál se paní Swanskou urazit, kdyby si adresu nevzal. Vytáhla zásuvku ve starém příborníku, napěchovanou dopisy, a utrhla ze zadní strany obálky trojúhelník se zpáteční adresou. „Žije v Liberci . . . Tak vy jste znal Tonyho,“ opakovala spokojeně. Znal? Takových mrňousů si z vysokého podstavce svých osmnácti let tehdy moc nevšímal. Zato paní Swanská měla v těch dobách něco do sebe. Říkalo se, že je Swanskému nevěrná. Swanskému to každý přál. Kupodivu, pronesla těmi čtyřiceti lety skoro dívčí tělo, křehké, štíhlé. Až na tu tvář popsanou vráskami. Někde se roky podepsat musí. „Znal jsem . . . “ postupoval opatrně v nebezpečném území, „taky jsem znal vašeho manžela . . . “ „Byl jste snad jeho přítel?“ Bože, řekl si, vypadám snad na to? Možná, že stará paní bez brýlí špatně vidí. Konečně, po padesátce bývá těžké určit věk. Po padesátce mívají k sobě lidé blízko, a pár let sem nebo tam moc neznamená. Využije jejího omylu, aby se dověděl víc. Přikývl. „Chudák,“ řekla, „umřel na rychlý zápal plic. Stonal jen tři dny.“ „Ani nevím kdy a kde,“ sklonil hlavu. Styděl se za svoji lest před tou křehkou starou ženou. „Je to tak dávno,“ řekla. Nemohla přece zapomenout, kde jí umřel muž a kdy jí umřel. Chytrá a opatrná. „To byl muž, viďte,“ zkusil ji přimět k nějakému doznání. „Zlatý. Pořád mi nosil dárky. Samé dárky. Říkávala jsem mu: už mi, prosím tě, nic nenos. A zas mi přinesl dárek.“ 135 Copak dodneška neví, za co jí dárky kupoval? Platili ho za udavačství a dobře ho platili. Dárky. A nebyl to právě Swanský, který pomáhal při zabavování židovského majetku? Znovu vstala, zalovila v zásuvce a vytáhla fotografii. „To je on,“ položila fotografii na stůl. „Takový byl za války. To byla jiná doba.“ Na fotografii stál na pěšince mezi růžovými keři Swanský. Poznal ho, obávaného dílovedoucího z továrny. Když procházel dílnami, umlkal hovor. Nikdo si nebyl jistý, co Swanský zaslechne, a jak to proti němu použije. Smutná doba nedůvěry a udavačství. Swanský, vysoký, hladce vyholený s rezavými vlasy, s malinovou pletí, i na černobílé fotografii jako by malinová barva prorážela, stál v košili s krátkými rukávy na zahradě, a u nohou mu kvetly z obou stran růže obrovské jako pěsti. „Růže byly jeho láska,“ zašeptala paní Swanská. „Takový veliký, silný člověk a miloval růže.“ Paní Swanská svého muže obdivovala. Copak opravdu netušila, co její muž dělal? Nebo tušila a nezáleželo jí na tom? Byla to jen a jen věc jejího muže a jí se to netýkalo? Ale prospěch z toho měla. Pochybný prospěch. A sebejistý Swanský vychutnával moc, která všechno dovoluje a zaručuje svobodu bez hranic. Jako by taková svoboda bez hranic, bezohledná svoboda nenesla v sobě vlastní konec a zkázu. Ale než dojde k trpkému konci, stane se příčinou konce jiných. Zkusil ji zaskočit: „Já vím, válka, ale . . . , nebyla to tak zlá léta.“ „Máte pravdu,“ ožila. Chytila se a hned si to uvědomila. Bystře se dala na ústup: „Byla jsem mladá, co mi chybělo?“ Byl také mladý a Ota byl mladý. Za války si vyjeli na kolech do Prachovských skal týden před tím, než Swanský Otu udal. Výlet do Prachovských skal byl poslední společný výlet. Báječně si ho užili. Celou cestu si povídali o děvčatech. A taky děvčata potkávali. Kdyby si tahle holka nevzala za muže Swanského, mohli ji také potkat a zamávat na ni. Žádnou z těch děvčat neoslovili. Ani ty dvě holky, které potkali na břehu Jizery. Oba mlčeli, v rozpacích, co povědět. Báli se, že budou trapní. A děvčata také nic nepověděla. Nebylo prostě zvykem, aby holky oslovovaly kluky. A na zpáteční cestě ty holky zase potkali. Pomáhali jim spravovat píchlou duši. Doprovodili je na okraj Prahy. 136 Ukázalo se, že si oba mysleli na stejné děvče z té dvojice. Vyřešili to nejasně. Prý se ukáže, až jim děvčata napíší. Neukázalo se nic. Děvčata nenapsala. Otu udal Swanský. Děvčata nenapsala a Ota napsat nemohl. Bez Oty děvčatům sám už nenapsal. Psát jim pokládal za zradu na Otovi. Vzdal to. Při vzpomínce na tuhle příhodu nesmyslnost Swanského udání vzrostla. Kolik mu asi za Otu zaplatili, jaké výhody získal? Koncem války rychle zmizel. I se ženou a synem. „Na konci války jste se odstěhovali,“ zaútočil. „Prosím vás,“ řekla paní Swanská, „museli jsme. Manžel se bál udání.“ „Udání?“ Žasl. „Lidé jsou zlí,“ řekla. „Musel se rozloučit s růžemi. Umíte si představit, jak mu bylo.“ „Moc lidí se muselo už za války rozloučit se vším, co měli rádi,“ opatrně se pokusil naznačit jí něco z jiného pohledu. Nepřijala to. Pro ni měl cenu jenom její osud a osud jejího muže a dítěte. Pro spoustu lidí má cenu jenom jejich osud. „Za pár měsíců pak umřel,“ řekla. „Na rychlý zápal plic. Ale to už víte. Takový veliký, silný člověk.“ Zápolil s pokušením, povědět jí, že někteří viníci umírají dřív než jejich vina. Polkl a řekl přesvědčeně: „Škoda, že tak brzy umřel.“ „Veliká, veliká škoda. Mají ho na svědomí.“ „Kdo?“ Neodpověděla. Proboha, kdo jiný ho mohl mít na svědomí než on sám sebe. Sebe a ty, kdo kolem něho žili a které udával. Současníky svého života. Vstal. Obával se, že na starou paní začne křičet, ale křikem ji nemohl o ničem přesvědčit. A nepřišel, aby ji přesvědčoval. A bylo zbytečné zmiňovat se o Otovi. A zbytečné bylo dovědět se o konci Swanského víc. Paní Swanská se zvedla. Hbitě a trochu křečovitě si plochou dlaní přejela zástěru, urovnala záhyby. Šli do předsíně. Swanská uvolnila na dveřích řetěz. Zamyká se. Hbitě otočí klíčem ve dveřích a rychle za ním zavře, aby otevřenými dveřmi neproklouzlo nic z jejího tajemství. Tohle jsou dějiny. Velké dějiny se skládají z malých a malé ještě z menších a na konci je stará paní se svým výkladem minulosti. Jiná doba. Tenkrát. Jiné svědomí? 137 A pak je tu její syn. Tony. Zajel rukou do kapsy, vytáhl trojúhelník papíru s adresou a četl: František Skorkovský, Krásná Lhota, čp. 15 Samý omyl. Dnešní návštěva i tahle adresa. Zmačkal papír a zastrčil jej do kapsy. Swanský. Může ho vymazat ze svého života. Jenomže Otu nikdy nevymaže. A když nevymaže Otu, bude ho doprovázet i Swanský. A nejen on. Mimoděk se ohlédl. Ulice byla prázdná. Ale život je zástup lidí. A ten, kdo byl, i ten, kdo je, zanechává stopu. A když se někdo ztratí, neztrácí se navždycky. 138 ^ TO JSEM JÁ? Nahlížela jsem do hluboké studny, kde se utápějí léta jako vržené oblázky: počítej, dokud nedopadnou. Pak se rozčeří dole hladina, střep oblohy se zborcenou tváří ženy nahnuté přes roubení, a když voda vyhladí vrásky, tam zdola mě pozoruje dívka a podobá se mi. Nevěsto, co mi nabídneš? – ptá se, a já, v žilách trpký alkohol poznání, jenom potěžkávám další oblázek, než mi vyklouzne do hloubky na tu neodbytně dychtivou tvář. Třináctá manželka Lži7 S oudní projednávání, ve kterém obhajovala Kaťa svého klienta, skončilo brzy. Kaťa zvyklá pospíchat na vlak, vyběhla ze soudní budovy a teprve před budovou, na náměstí zjistila, že není proč spěchat. Vlak domů jel až za dvě hodiny. Náměstí bylo liduprázdné. Ospalé říjnové odpoledne, teplé a suché. Koruny javorů sestřihané dokulata vadly a v bezvětří se z nich snášely osamělé listy. Zastavila se pod jedním stromem a v řídkém stínu, modrém a zasněném, se jí zmocnila radost z náhlé volnosti. Dvě hodiny, s kterými nepočítala. Které jí osud daroval. Úprk ze zaměstnání k domácnosti a z domácnosti do zaměstnání se na dvě hodiny zastavil. Namířila přímo přes náměstí, do uličky, kterou ještě nikdy nešla – nebylo proč, ale právě nyní nabylo všechno bezúčelné a zbytečné zvláštní cenu. Ulička ji zavedla mezi ploty a ohrady a tam, kde cesta vyrazila svobodně z města, prostřely se z obou stran louky. Tráva, cesta i šípkové keře klouzaly dolů po svahu k řece. „Kráása,“ vydechla a na okamžik byla v pokušení odhodit i aktovku s lejstry, v bleskové touze dosáhnout svobody absolutní, bez hranic a bez sebemenších povinností. Potom se rozběhla k řece. Trochu si vyčítala, že ve svých čtyřiceti letech vyvádí jako malá, ale jak se před ní zaleskla v křídovém oparu řeka s vrbami a olšemi, bylo po výčitkách. Pustila se i do zpěvu. Jenom lalala, a přece to mělo melodii, jenže nevěděla jakou. V zátoce řeky objevila malou písčinu se zčernalým pařezem. Posadila se na pařez, zula střevíce a punčochy a zkusila jako holčička brouzdat se na mělčině. Studená voda jí bodala do kotníků. Vrátila se, osušila si nohy do malého ručníku, který nosila vždycky s sebou a do kterého si utírala ruce, když je omyla od zaprášených spisů. Jak ukládala do aktovky ručník, objevila jablko, které si ráno vzala s sebou. Snažila se jeden den v týdnu jíst jenom ovoce. Dopoledne 141 snědla hrušku, v poledne pět švestek a teď na ni čekalo jablko. Neměla na ně chuť. Potěžkávala je v ruce, jako by potěžkávala vlastní stále mírně stoupající váhu, a vrátila je do aktovky. Vystoupila na vysoký břeh a s údivem si všimla, že na stráni, přímo nad řekou, stojí mezi břízami víkendová chata. Odtamtud ale musejí mít báječný rozhled, oceňovala, a dala se pěšinou vzhůru do stráně, aby si rozhled ověřila. Cestou se ohlížela. Na řeku se snášelo slunce a odráželo se od ní a olše a obrovské topoly vzadu na druhém břehu se chvěly ve víření světla. Stromy, řeka i nebe vyzařovaly lehkost a potvrzovaly její volnost. Nedaleko chaty stála před skupinou odkvétajících jiřin lavička. Posadila se na ni. Taková krása! A když si člověk představí, že ta krása tu byla i včera, předevčírem a tak dále, zatímco vysedávala v soudních síních a v advokátní poradně, že tu ta krása byla, aniž by se jí účastnila, dokonce aniž by o ní věděla! Měla by poděkovat tomu důležitému svědkovi, který se nedostavil a pro kterého se přelíčení odročilo. Kdyby byl dorazil, nebyla by se dověděla, že zatímco se přehrabuje v papírech, je jenom kousek od ní tenhle zázrak. Z dojetí ji vyrušil hlas za jejími zády: „Promiňte, ale tohle je soukromý pozemek.“ Kaťa se otočila. Za ní, jako by vyrostla ze záhonu jiřin, stála hubená žena v dlouhých modrých kalhotách a modré pracovní blůze. V jedné ruce držela zahradnické nůžky, na druhé ruce měla navlečenou rukavici a v hrsti stonky odstřižených zvadlých růží. „Kaťo,“ ožila hubená žena, „kde se tady bereš, jak ses dověděla, že tady jsem?“ „Ireno,“ vyskočila Kaťa z lavičky, „to je přece . . . Dostanu se sem docela a úplně náhodou a . . . “ „Prima náhoda,“ zářila Irena, „Pojď dovnitř, přece se tu nebudeme jen tak bavit, ty vzácná návštěvo!“ „Ale o posledním abiturientském sjezdu jsi neříkala, že tady máš chatu,“ následovala Kaťa Irenu. „Neměla jsem ji ještě. Dlouhá historie. Pojď, pojď. Budu ti povídat.“ Po širokých schodech se dostaly na terasu. Vedla sem řada štíhlých oken. K jednomu oknu Irena zamířila a ukázalo se, že to jsou dveře. 142 „Páni,“ řekla Kaťa, když vstoupila do rozlehlé místnosti. „To si dám líbit.“ Tu kožešinka, tu kobereček, tamhle křesílka, gauč, na stěně rytiny a samorosty a do toho pohodlí stavěného na odiv vystrkoval krb z červených cihel ještě teplý čenich. Růžovým popelem prokmitávaly jiskry. „Posaď se,“ ukázala Irena na křeslo u krbu, „touhle dobou bývá už zima,“ hodila stonky zvadlých růží na popel, vytáhla ze stojanu několik polen a položila je do krbu tam, kde se z popela zvedaly červenožluté jazýčky. Odložila na římsu krbu rukavici, spustila se do křesla proti Katě a zhluboka si vydechla: „Nádhera, že tu jsi. Vzala jsem si v redakci dovolenou, ale už mi to tu jde na nervy.“ „Tady?“ Tomu Kaťa nerozuměla. „Copak chata. Je pěkná. A víš, že jsem ani nevěděla, že ji má? Dověděla jsem se o ní z dopisu jedné ženské.“ „Počkej, rozjíždíš to na mě moc rychle. Komu ta chata patřila?“ „Jirkovi. Manželovi přece. No, už není manžel. Rozvedli jsme se. Tu chatu jsem si vymínila. Nebýt té . . . , tak jsem o ní nevěděla. Vodil si ji sem. Všecky ty ženské. Počkej ale – co si dáme? Kávu? Čaj?“ „Čaj.“ Irena odešla, a hned se vrátila: „Kuchyňku mám přes chodbu. Pozvala bych tě tam, kdybych v ní neměla binec. Nahoře,“ píchla ukazováčkem do vzduchu, „mám dvě ložnice. Tam se podívat můžeme. Jestli budeš chtít.“ Než se Irena vrátila, rozhlížela se Kaťa kolem sebe. Na římse krbu stál kovový rámeček s fotografií štíhlé dívky. Byla Ireně podobná, ale nebyla to Irena. Její dcera, řekla si Kaťa. Slunce se opíralo do řady oken a pod jeho paprsky skla zmléčněla. Kaťa si vzpomněla, jak už za studentských let Irena opovrhovala domácími pracemi. Za okny viděla z křesla jen světlou modř oblohy. Vstala, aby znovu spatřila barevný obraz, který ji dojal. Všechny barvy a světla na ni pod terasou čekaly, jenom byly trochu posunuté. Budu muset myslet na zpáteční cestu, uvědomila si. Irena se vrátila s čajem, slaným pečivem a velkou lahví rumu, která byla do tří čtvrtin plná. „Díváš se, díváš,“ řekla shovívavě, „to víš, příroda. Někdy jde člověku na nervy. Mokrá tráva, mravenci a housenky . . . ,“ postavila podnos na stolek. „Pojď, pojď, hody jsou skromné, ale rum je sotva načatý. Grog utišuje všecky bolesti.“ 143 Kaťa se posadila do křesla proti Ireně, a dala si nalít čaj. Irena dolila čaj rumem, ačkoliv se Kaťa bránila. „Aleale,“ namítla Irena, „že musíš zpátky do města na nádraží . . . Nic nespěchá. Pamatuj si: nic nemá naspěch. Klidně pij a já ti něco povím.“ Dolila do svého čaje dvojnásobnou dávku rumu, a jak se jí zachvěla ruka, došlo Katě, že její bývalá spolužačka asi rum v kuchyni okoušela. Kdoví jestli ho neokoušela už dřív, než se vydala stříhat růže. Postavila láhev s rumem vedle podnosu a prohlásila: „Pečivo nemusíš, nemá žádnou chuť. Tedy jestli si potrpíš na chuť. A teď ti něco povím. V týhle chatě všude,“ opsala rukou kolem sebe oblouk, „samá ženská. Samé ženské tu byly. Vozil si je sem. Jasně že ne najednou. Vždycky jednu, pak zase a zase. Celou sbírku ženských. Lovil je jako motýly. Umíš si to představit?“ „Umím,“ řekla Kaťa a ohlédla se, kde nechala aktovku. Měla v ní papíry týkající se dvou rozvodů. Svět byl plný rozchodů, jako by se lidé setkávali jenom proto, aby se mohli rozejít. „Hele,“ řekla Irena, „že sis dole u řeky zpívala. Lalala a tak.“ „Zpívala,“ přiznala se Kaťa, „je to naivní, ale –“ „Říkala jsem si,“ Irena se napila čaje s rumem, „říkala jsem si, kdo na to má, aby zpíval.“ „Já . . . vždycky nezpívám.“ „Já vůbec, chybí důvod. Devatenáct let jsem byla za něho vdaná, dceři bude jednadvacet. Víš, jak dlouho měl tuhle chatu?“ Kaťa zavrtěla hlavou. „Patnáct let,“ řekla Irena s důrazem. „Kolik to asi bylo ženských? Nedopočítáš se, holka. Jednoduše se nedopočítáš.“ Katě bylo Ireny líto, ale něco jí bránilo, aby vyjádřila svůj soucit, aby jí stranila, zkrátka, aby jí dělala spojence. Znala ženy z rozvodových záležitostí a bývalo to jako pohled na dům zezadu, kde chybí kusy fasády a zadní vchod na dvůr krášlí haraburdí, nahnilá prkna a hromada rozlámaných cihel. Zkušenost ji poučila, aby vyhledávala právě ten pohled z druhé strany. Kdysi se s Ireniným mužem setkala. „Ale vůbec na to nevypadal,“ řekla Ireně. „To máš pravdu,“ přisvědčila jí Irena. „Oni na to nevypadají, ale řeknu ti, všichni jsou stejní, ti, co na to vypadají, i ti, co na to nevypadají. Ty jsi doma nezjistila nic podezřelého?“ „Ne.“ 144 „Třeba se špatně díváš.“ „To snad ne,“ zasmála se Kaťa. Nedovedla si představit svého muže, jak si někam vodí slečny, jak před ní zatajuje chatu, neuměla si představit, že by mezi ní a jejím mužem . . . Nikdy na to, po tolika rozvodech, do kterých měla možnost nahlédnout, ani nepomyslela. „Určitě se špatně díváš,“ napila se Irena svého čaje. Doplnila šálek rumem a řekla: „Pod povrchem věcí se odehrává jiný život.“ Její výroky vypadaly nedůvěryhodně, jak tu seděla zčervenalá s pocuchanými vlasy. Nevyčesala z nich drobné lístky a smetí, které jí tam napadalo, když se prodírala divoce zarostlou částí zahrady. „Víš, co je tajemství života?“ zeptala se Kati. „Tajemství života není zrození ani smrt, ale to, co je mezi zrozením a smrtí. Tajemství . . . Proč jsem zrovna musela potkat Jiřího. To mi řekni. Pamatuješ si na Emila Výšinku? Chodil do gymplu o dva roky výš . . . “ „Pamatuju. Toho si budu pamatovat vždycky.“ „Vidíš. Emila jsem si měla vzít. Stál o mě. Dal si se mnou rande. Řekla jsem doma, že mám svazáckou schůzi. Děsně mě hlídali. Vůbec ti neřeknu, proč jsem s ním měla jenom dvakrát schůzku a proč jsem potřetí nepřišla. Kaťo, nemáš ponětí, jak si lámu hlavu, proč jsem na tu třetí schůzku nepřišla . . . “ „Neměla bys tolik pít.“ „Ne a ne si vzpomenout, proč jsem nepřišla. Vidíš, a v tom je tajemství života. Jdeš někam, a najednou bác ho, jsi úplně jinde a ptáš se a ptáš se . . . “ „Ne, už si nenalejvej . . . ,“ natáhla Kaťa ruku. Přitom se jí svezl rukáv a ukázaly se náramkové hodinky. Vyděsila se. Její vlak měl za čtvrt hodiny odjet. Ten už nestihne. „Ujede mi vlak,“ postěžovala si. „Kaťo, vzpomínáš, dávej pozor, vzpomínáš, jak jsme přijely z pionýráku a zbyly jsme na nádraží samy, poněvadž naši a vaši jeli v jednom autě a auto se jim zastavilo a ne a ne jet. Stály jsme spolu a s bágly, vzpomínáš, dávej pozor, stály jsme na nádraží, ne, venku před nádražím a děsně jsme čekaly, víš, co je děsně čekat? Já to vím. A pak naši a vaši přijeli. Vždycky někdo přijede, věř mi. Ale neví se kdo. Tajemství . . . “ Irena vyslovila slovo tajemství s obdivnou úctou. Kaťa k tajemství nechovala ani obdiv, ani úctu. Ze styku se svými klienty poznala, že 145 spíš než o velká tajemství šlo o utajování a zatajování. Na čekání před nádražím si pamatovala. Postavila se tehdy ke zdi s plakáty a dělala, že čte, aby jí nikdo neviděl do obličeje. Bylo jí do pláče, měla strach, co se s rodiči stalo. Tenkrát Irena nemluvila o tajemství, všecko jí bylo jasné. Zdrželi se, zdrželi. Nedělala si o rodiče starosti. „Víš,“ Irena se napila a zahloubaná do sebe olizovala špičkou jazyka okraj šálku, nežli pověděla: „Moc se lže, ti řeknu, moc. Lidi se nemůžou často dohodnout, protože si lžou.“ S tím Kaťa souhlasila. Poznámky v její aktovce se hemžily nesrovnalostmi, výmysly, nepravdivými údaji jejích klientů. Domáhali se lží toho, co pokládali za štěstí. A zase odběhla v duchu ke zdi s plakáty, jak tam tenkrát jako holka stála a jaký měla strach. „Budu muset už jít,“ řekla, „dělali by si o mě doma starost.“ „Starost,“ ťukala si Irena lžičkou na rty, „tos uhodla.“ Venku začaly rozsvícené barvy pohasínat. Jestli se do čtvrt hodiny nezvednu, zjistila Kaťa, ujede mi i další vlak. Vstala. „Ještě jsme si nepověděly moc důležitých věcí,“ prohlásila Irena, „prosím tě, neměla jsi taky někdy rande s Emilem Výšinkou?“ „Jednou,“ řekla Kaťa. „Jednou s ním měly schůzku snad všechny holky.“ „Fakt,“ rozesmála se Irena, „jednou. Jenomže já s ním měla dvě, slovy dvě . . . schůzky. A proč jsem nepřišla na třetí? Proč?“ „Ireno,“ přešlápla Kaťa z nohy na nohu, „já už opravdu musím jít.“ „Tak jdi,“ uraženě a stroze řekla Irena. „Ne, počkej, než půjdeš, okamžik, musím ti něco důležitého svěřit. Moment, hned jsem zpátky. Moment.“ Irena se zavlnila, zvedla se z křesla a opatrně, a přesto dost hbitě vyrazila z pokoje. Kaťa přešla k zaskleným dveřím. Nejvyšší čas, že odejde. Z řeky se kouřilo a mlha na druhém břehu pohltila keře a zavalila louky a pole. Jít na pozdější vlak by znamenalo bloudit v mlze. Ne, musí odjet hned teď. Co tam Irena jenom dělá? Kaťa se dívala na řeku a najednou se jí dotkl něčí pohled. Obrátila se. Na terase stála dívka z fotografie na krbu, držela v ruce malý kufřík a prohlížela si Kaťu. Pak se pomalu vydala ke dveřím a vstoupila. 146 Dívka byla hubená a představovala se, jako by jí dělalo potíže vzpomenout si na jméno. „Vaše maminka a já jsme byly spolužačky,“ vysvětlovala Kaťa. „To je dobře, že jste přišla,“ řekla dívka tiše. Všechno na ní budilo zdání měkkosti, skromnosti a tiché odevzdanosti zvyklé ustupovat. „Matka je tu celé dny sama a myslím, že jí to začíná vadit.“ „Každá dovolená má konec,“ řekla Kaťa a divila se, jaký nasadila hlaholivý bodrý tón. „Maminka se vrátí do redakce a všechno se vrátí do starých kolejí.“ „Matka se nikdy nevrátí do redakce,“ oznámila dívka svým tichým, měkkým způsobem. „A proč?“ „Už tam nepracuje.“ Měla bych se té dívce omluvit, blesklo Katě hlavou, ačkoliv nevěděla, za co by se jí měla omlouvat. Rostla v ní nepříjemná jistota, že se vtírá do spletitých rodinných vztahů a že by toho měla nechat. Zauzlených osudů poznala spoustu, patřily do jejího povolání, a pokládala za zbytečné přidávat si k nim další. „Neměla jsem tušení,“ řekla Kaťa. „Snad byste se za ní měla podívat. Chtěla mi něco ukázat, ne, svěřit, prý něco důležitého . . . , a nejde. Snad to nemůže najít . . . , jenomže musím už na vlak . . . “ „Rozhodně,“ řekla dívka a v jejich ústech dostalo to slovo nerozhodný význam. Katě nebylo jasné, proč to slovo vůbec použila. Dívka zmizela i s kufrem a zase bylo ticho. Kaťa netrpělivě pozorovala ručičku náramkových hodinek. Barvy za okny pohasínaly rychleji. Dívka prošla chodbou, odložila kufřík na stolek, nahlédla do kuchyně, do koupelny a do spíže. Matka nikde nebyla. Zbývaly ložnice v patře. Dívka vystoupila do patra. Dveře první ložnice byly otevřené. Zásuvky skříně v ložnici byly povytažené a na posteli ležela Irena a spala. Ležela naznak a pravidelně oddychovala. V prstech držela dopis, pomačkaný list papíru popsaný drobným písmem. Dívka se sklonila k tomu písmu a podařilo se jí přečíst jen konec dopisu: „ . . . nikdy víc. Emil“ Potřásla hlavou. Byl to starý dopis, papír na okrajích žloutnul a neurovnaná písmena se vyrovnávala se svým klopýtáním sebevědomými ozdobami. 147 Kaťu zastihla dívka už ve dveřích. „Nezlobte se,“ šeptala dívka, „matku hrozně bolí hlava. Přepadla ji migréna, trpí na ni . . . Mám ji u vás omluvit, prý si všechno dopovíte příště. Moc se omlouvá. Opravdu moc.“ Kaťa se podivila, jak rychle dívka umí mluvit. Děvče, uvažovala, ty určitě nemluvíš pravdu, proto tak pospícháš, abys to měla za sebou. „Pozdravujte ji. Ať se brzy uzdraví,“ řekla a stiskla děvčeti ruku. Pospíchala chladnoucí cestou mezi bezbarvými loukami a pod kovově šedým večerním nebem na nádraží. Co mi to asi chtěla Irena svěřit? Nějakou důležitou pravdu? Anebo důležitou lež? Na nádraží se dostala, právě když vlak vjížděl do stanice. A ve vlaku měla blíž k domovu než k Ireně. Zkusila vzpomenout si, kdo je dneska na řadě, aby po večeři umýval nádobí. Která dcera? Nebo je na řadě manžel? Zamhouřila oči. Chata tam ještě byla a řeka a stromy v hasnoucím podzimním slunci. A v chatě stál stůl a na něm dva šálky od čaje. Ty bude také někdo muset umýt. 148 + JSI SE MNOU, JAKO BYS ODEŠLA, když zavolám tvé jméno, vracíš se unavena dálkou od tebe ke mně a ve vlasech a na šatech lpí stříbřitý prach snu, z kterého jsi mi upřela půlku. Teď tu stojíme proti sobě, zabořeni po ústa do mlčení a čekáme, kdo začne mluvit druhý, bojíme se prvenství jako prohry, natahujeme k sobě ruce a dotknout se můžeme jenom, když se někdo z nás vzdá vítězství. Čtrnáctá manželka O —kočce∑ N epřijímali to jako trest ani jako dar, přestali si toho všímat, ale bylo to tak: večery u nich byly tiché. Neměli si co povědět. Když začínali mlčet a látka k hovoru se jim víc a víc ztrácela, trochu se tomu divil, ale ne příliš. Příliš se vlastně nedivil ničemu. Když se už něco objevilo, tak se to objevilo. Přijímal skutečnost celkem bezbolestně, ať byla, jaká byla. Za dvacet let si člověk poví s tím druhým tolik, říkal si, že není nač se ptát a co probírat. Manželé po dvacet let. Dvacet let, říkala si ona, po tak dlouhé době bychom si právě měli povídat, svěřovat se, a pro mě za mě i hádat se. A nic. Večer mlčíme, a když se mi podaří do toho mlčení protlačit větu, dovím se jenom a n o nebo ne. Po čase se ani nesnažili jeden druhého klamat společným sledováním televize, která se tváří, že je jenom jiným způsobem rozmluvy těch, kdo se na ni dívají. Sedali s knihou nebo s časopisem v ruce a mlčeli. Kdykoliv přišel dopis od jejich syna, který byl na vojně, přečetl si každý z nich dopis sám pro sebe, a jednu nebo dvě myšlenky, jak je v nich dopis probudil, hned zodpověděli a odklidili, a po úklidu pokračovalo mlčení dál. Jednoho večera začínajícího podzimu, kdy světlo přestalo vrhat stíny a rovnoměrně se rozdělilo na schnoucí trávu a žloutnoucí stromy, zahlédl muž v odlehlém koutě zahrady kočku. Jednu z tulaček. Přebíhaly ze zahrady na zahradu a nebylo na tom nic zvláštního. Kočka měla žemlovou barvu a bílé skvrny na hřbetě a na zadních nohách. Dlouhé chlupy prozrazovaly, že se jí v rodokmenu toulal angorský předek. Dlouhá srst ji dělala mohutnější, než byla. Jakmile zpozorovala, že se na ni dívá člověk, zastavila se a neohroženě si ho prohlížela také. „Čičí,“ řekl muž. 151 Kočka zaváhala a pak šla blíž a ještě blíž. „Čičí,“ opakoval téměř něžně, poněvadž si vzpomněl na své zážitky s kočkou, která ho provázela dětstvím. Kočka přišla blíž a otřela se mu o nohy. Natáhl ruku, aby ji pohladil. Kočka uskočila a v bezpečné vzdálenosti se položila na záda, válela se na suchém listí, všechny čtyři packy nahoru. Přitom pokukovala po muži, jestli si je vědom, jakou poctu mu prokazuje. Pokročil k ní, ale kočka vyskočila, vyhoupla se na zeď a seskočila do sousední zahrady. Při večeři muž promluvil. „Představ si,“ ozval se, a žena sebou trhla, odvykla řečem při jídle, „představ si, kočka.“ Polkl a pokračoval ve zprávě: „Sama přišla a třela se mi o nohy.“ A vyprávěl a vyprávěl a najednou bylo co povídat, o té kočce dneska a o té z dětství. Manželka si vzpomněla na kočku své babičky. Vyprávění jim vydrželo. Až se divili, jak dlouho dneska mluvili. Bylo to tak zvláštní, že na rozhovor vzpomínal ještě druhý den v práci. „Víš, čemu se divím?“ řekl kolegovi, který měl před rozvodem. „Divím se, že manželé, když jsou spolu, dejme tomu, dvacet let, nemají, co by si pověděli. Jenom snad, kdy jim přivezou uhlí, nebo jestli mají doma chleba a máslo.“ „Jo.“ Kolega si potrpěl na stručnost. Někdy. „No ne, to mi řekni, jak to dělali dřív?“ „Kdo?“ „Manželé. Jestli spolu mluvili.“ „Jasně. Museli. Ekonomický tlak a tyhle věci, jestli mi dobře rozumíš. Hodně dětí, hodně pracovních sil, základ rodinné ekonomie. U starých židů například . . . “ Kolegův koníček byla historie. Na práva se dostal, jak tvrdil, omylem. Naštěstí musel k soudu, a brzy skončil. Manžel se dověděl obecně platné úvahy. Ty ho nezajímaly. Byl by uvítal konkrétní témata k rozhovoru. O čem se manželé dřív bavili? Anebo se nebavili? Pán odkráčel do hospody a paninka . . . Co paninka? Ale ta kočka včera na zahradě, jakmile si na ni vzpomněl, usmíval se. A večer si s manželkou pověděli víc než dřív za týden. Šel ve stopách včerejší rozmluvy a našel několik míst, která se dala rozvést, doplnit, rozvinout. 152 Před večeří se vydal zase na zahradu s přáním potkat se s kočkou znovu. „Byla tam?“ řekla manželka, když se vrátil. „Seděla na zdi.“ Byl spokojený. „Seděla na zdi a seskočila, jakmile mě viděla, a zase se mi otřela o nohy. Neměl bych jí něco dát?“ „A co? Jedla by sýr?“ „Něco jí zítra koupím,“ rozhodl, „dneska se už stejně nevrátí. Čí asi je? A co na mně má?“ „A co jsem na tobě měla já,“ dala se manželka do smíchu. Při večeři se dostali na svoji společnou minulost. Upřesňovali neurčité vzpomínky, slepovali rozbité příběhy a dávali jim nový směr. Několikrát se podařilo vynést ze stínu podrobnosti. Pozměnily výklad celého příběhu. Bylo zábavné zjišťovat, že některé události mají odvrácenou tvář. „Tenkrát,“ vykládala manželka, „když jsme se tak hrozně pohádali, víš, tenkrát o Vánocích, jak jsi dostal ode mě holicí strojek, a ty sis nepřál strojek, ale čekal jsi něco jiného. Pořád jsi tvrdil, že moc účelné dárky vlastně nejsou dárky, a pak jsme se pohádali.“ Vůbec se na tu událost nepamatoval. Ale jak popisovala, kde všude se hádali, v pokoji, v kuchyni a nakonec i v koupelně, vystupovala trapná příhoda kus po kuse. Vzpomněl si, jak se mu tenkrát jevilo důležité povědět manželce věci, které jí pověděl. Dnes je pokládal za zbytečné. Co dává našim výrokům cenu? „Byla jsem tenkrát dole, to mi věř. Děsně jsem se litovala. Litovala jsem se a styděla se za to, že se lituju. Četla jsem totiž, že sebelítost je největší marnivost, jakou si člověk může dopřát. Styděla jsem se za tu sebelítost a marnivost . . . “ „Ale nikdy jsi mi o tom nepovídala.“ Příhody, city, dávné nálady ožívaly a jejich smysl za ta léta uzrál a chutnal jinak, než kdysi předpokládali. „Prosím tě,“ řekl den nato kolegovi v zaměstnání, „stalo se ti už někdy, že jsi něco zažil, a po letech ti připadá, že jsi zažil něco jiného, než sis myslel?“ „Jasně,“ odpověděl kolega, „mně budeš povídat. Všechno, co jsem s Hanou zažil před pěti lety, dostává teď v rozvodovém řízení jiný smysl. Jenomže, kamaráde, co s tím?“ Cestou z práce se muž zastavil v samoobsluze a koupil kočce kus rybího filé. 153 „Copak to neseš?“ zeptala se ho manželka. „Filé, kočce,“ řekl. Manželka se dala do smíchu: „Díváš se pěkně provinile.“ „Vážně?“ Opravdu, kočka začíná do jeho života zasahovat víc, než si přál. Měl by se tomu asi bránit. „Chceš jí ho dát teplé?“ zeptala se. Nerozhodně držel v ruce balíček. „Ukaž,“ řekla manželka. Když pak nesl kočce na misce kousek vařeného filé, nemohl ji najít. „Čičí, čičí,“ syčel v opuštěném koutě zahrady a suché listí mu sykalo pod nohama, jako by se posmívalo. Pojednou ucítil pod lýtkem měkký teplý tlak. Ohlédl se. Žemlová a bílá kočka si otírala dlouhé rozcuchané chlupy o jeho kalhoty. Položil misku na zem. Kočka čichla k bílému rybímu masu, šla se mu znovu otřít o nohy, a teprve po teplém měkkém projevu vděčnosti se sklonila nad miskou a žrala. Byla to zdvořilá kočka. Kočka se zabývala tím, co měla v misce, rozvážně, pomalu žvýkala, nehltala, její pohyby vyjadřovaly zvláštní rovnováhu a klid. Bylo příjemné pozorovat, jak se sytí. „Pochutnala si?“ „Určitě,“ odpověděl manželce po návratu ze zahrady. „Na tuhle kočku se ani nehodí slovo žere. Tahle kočka jí. A jí tak . . . decentně . . . “ „Nono,“ řekla manželka. „Můžeš se zítra přesvědčit.“ Druhého dne šli společně kočce předložit zbytek filé. Tentokrát kočka čekala. Nedůvěřivě si změřila manželku, než se k manželovi přiblížila. Otřela se mu o nohy a dala si od něho předložit misku. „Co jsem ti povídal?“ šeptal a ukázal dlaní ke kočce. S tímhle gestem by mohl předvádět nové auto, potřásala manželka pobaveně hlavou. Večer, po večeři, měli zase o čem hovořit. O kočičích způsobech a o lidských způsobech při jídle, přešli na jídla, připomněli si svatební hostinu, křtiny a dostali se i na pohřební hostiny a na lidi, co odešli. 154 „Považ, jak je Hana záludná,“ postěžoval si v zaměstnání kolega, „obviňuje mě, že jsem s ní nechtěl mluvit. A kdykoliv jsem se jí na něco optal, neodpovídala. Prostě neodpovídala. A teď to hází na mě.“ „Je to možné?“ řekl muž. Za tu řádku dní, kdy s manželkou každý večer hovořili, zapomněl na ticho u nich doma před nedávnem. A pak jeden den pršelo a kočka nepřišla. „Nechtělo se jí do nečasu,“ řekla manželka, když viděla muže, jak se vrací s plnou miskou. „Měli jsme si ji vzít k sobě,“ nesměle zauvažoval. „Adoptovat?“ Ten večer hovořili o dětech, o svém synovi na vojně, o dětech v rodině a okolí. Druhý den sněžilo. Navečer se manžel vypravil do kouta zahrady a brodil se mokrými závějemi. Kočka se neukázala. Zmizela. Ze zvyku chodil do zahrady celý měsíc, až do Vánoc. Někdy objevil v čerstvém sněhu kočičí stopy. Kdoví jaké kočce patřily. Jednou vyplašil černého kocoura, odpočíval pod hustými větvemi smrku. Kočka se neukazovala. I když se neukazovala, dalo se o ní hovořit. Vzpomínali na ni, kočka se stala v jejich hovorech předehrou a po ní následovaly důležitější a důležitější náměty. Za jarních plískanic opakovala manželka nahlas to, co si myslela: „Co asi dělá ta tvoje kočka?“ „Moje,“ přisvědčil, „ale ty jsi jí vařila.“ „Lidé, co jim patřila, se asi odstěhovali.“ Nějací lidé rozhodovali o tom, kde má kočka žít. Ne, to nebylo v pořádku. Měl na kočku nárok. Rozuměli si. Copak se mu neotírala o nohy? Neválela se před ním na hřbetě? Květen se toho roku dostavil už v dubnu, rozkvetlý, teplý květen. „Kvetou šeříky,“ řekla manželka, „mohl bys mi nějaký ustřihnout do vázy.“ „Před večeří nebo po večeři?“ „Třeba před večeří. Nebude tak hned.“ Vypravil se se zahradnickými nůžkami ven. Za šeříky musel na druhý konec zahrady. Bledě modrá večerní obloha nad ním rozkvétala malými růžovými obláčky. Rokoko. Jaro mu připomínalo rokoko. Byl to jeho nápad a už se mu podařilo několikrát jej uplatnit. Léto 155 srovnával s barokem a zimu s gotikou. A co podzim? To byla pro něho secese. Pocvakával si nůžkami, spokojený, že na každou roční dobu našel přirovnání. Vůbec jsem na kočku nevzpomněl, vyprávěl pak manželce. Vůbec ne. A najednou, koukám, kočka. Žemlová a bílá, dlouhé chlupy kolem hlavy jako svatozář. A za ní bílé kotě. A za bílým žemlové a za žemlovým strakaté. „Vrátila se,“ zasnila se manželka. „Přišla nám ukázat koťata. To přece mámy dělají, předvádějí svoje potomky.“ „Aha,“ řekla manželka. „Tátové svoje potomky tají, nemám pravdu?“ „Proč to bereš hned osobně.“ „A jak to mám brát?“ Mávl rukou. Řekl: „Něco jí zítra koupím. Na přivítanou. Co myslíš, mám jí koupit filé, nebo mlíko?“ „To je ale starostí,“ řekla manželka. Nežárlila snad na kočku? Nedalo mu, musel, zkrátka musel o kočičím návratu povědět kolegovi v zaměstnání. „A pak, že nemají zvířata paměť,“ řekl, „samozřejmě mě poznala. Šla ke mně a třela se mi zase o nohy. Některá zvířata a někteří lidé k sobě asi chovají sympatie, jinak si to nedovedu vysvětlit.“ „Možné to je,“ připustil kolega. Byl už rozvedený a nedařilo se mu najít novou partnerku. „Zvíře má rádo člověka, člověk zvíře. S lidmi to bývá horší. A nejhorší je, že když se s někým rozejdeš, tak to není konec. Zůstane v tobě něco jako sedlina po vypité kávě. Lógr lásky. A nemůžeš to vyškrábnout. Ne a ne.“ Dějiny přátelství s kočkou postupovaly měsíc po měsíci. Chodila do kouta zahrady s koťaty. Nejdřív se třemi, pak s dvěma a pak s jedním. Jednoho dne bez koťat. Když ji uviděl samotnou, ulevilo se mu. Nedovedl to popsat, ale koťata jeho vztah s kočkou narušovala. Nyní bylo zase všechno při starém. Nosil večer kočce plné misky a přijímal její hebké přitisknutí ke kotníkům jako díkůvzdání. „Bojím se,“ postěžoval si jednoho dne manželce, „že kočka hubne. Kdyby neměla ty nacuchané dlouhé chlupy, bylo by to vidět ještě víc.“ „Zítra se na ni podívám,“ slíbila manželka. 156 Toho dne kočka zase čekala. Ležela na boku v plném večerním slunci a zvedla hlavu, když je viděla přicházet. Provedla také obvyklý obřad díkůvzdání a muž cítil, jak mu po noze přejela její žebra. Plné misce se věnovala důstojně, jen pohyby hlavou nad miskou byly pomalejší. „Co jí říkáš?“ zeptal se manželky cestou k domu. „Dobře vypadá,“ uklidňovala ho. „Myslíš?“ „Je to pěkná míca,“ vemlouvala se do role utěšitelky. „Cítil jsem na noze její žebra,“ přiznal se. „Přes kalhoty?“ usmála se nedůvěřivě. „Nevím,“ znejistěl. V noci se mu o kočce zdálo. Obcházela v ložnici po koberci a byla úplně vyhublá. Opřela se předními packami o zrcadlo a zhlížela se v něm. Bylo to smutné divadlo. Dvě vyhublé kočky. Jedna před zrcadlem, druhá v zrcadle. „Nevíš náhodou,“ zeptal se příštího dne kolegy, „co to znamená, když kočka hubne?“ „Kočka? Hubne? Jaká kočka?“ „Vy jste nikdy neměli doma kočku?“ „Šílíš? Měli jsme psa, ten by ji roztrhal. A co je tobě do koček?“ „Zapomeň na to,“ řekl. Večer nesl kočce misku, a kočka zase tak hubená nevypadala. Všiml si, že má natržené ucho a obvinil z toho sousedova psa. Okamžitě zařadil psa na první místo v pořadí svých nepřátel. Ostatně měl nepřátele jenom dva, jak byl přesvědčený, a k tomu ještě příbuzné. Sousedův pes se dostal před ně. Kočka se mu třela o nohy, sehnul se k ní, byl by jí rád projevil svoje spojenectví. Natáhl ruku, aby ji pohladil. Uskočila a zamňoukala. „Té kočce určitě něco je,“ oznámil doma manželce. „Kdyby se dala chytit, odnesl bych ji k zvěrolékaři.“ „Snad by ses mohl dřív zastavit v lékárně než u zvěrolékaře a přinést mi něco proti bolení hlavy. Už mi to slibuješ dva dny.“ Žárlila, jeho žena určitě žárlila. A na koho? Na kočku. Podíval se na manželku jinak, než se na ni díval jindy, když sedali k večeři. Byla pěkná i po čtyřicítce. Žárlivost jí slušela. „Sluší ti to,“ ozval se. 157 „Co mi sluší?“ „Všecko, a vůbec.“ „Jak jste galantní, pane. Konečně jsem se toho dočkala,“ řekla manželka a její žárlení se rozplynulo v neškodném posměchu, který měl u ní rád. Svědčil o dobré náladě. Druhý den se kočka neukázala. Další den také ne. Nosil jí plné misky celý týden, ale kočky se nedočkal. „Bojí se sousedova psa,“ omlouval ji. „Říká se přece, že jsou kočky falešné,“ popichovala ho manželka. „Ženy bývají také falešné.“ „Ne všechny.“ „Správně. Proč by nemohla být tahle kočka výjimka?“ „Pleteš ženy a kočky dohromady.“ „Ovšem, je tu rozdíl. Tebe neprohánějí psi, proto si neumíš představit, jak asi takové kočce je, když ji honí pes.“ Neměl dobrou náladu a byl by se hádal celý večer. Naštěstí šli do kina. Vrátili se v noci. Muž vzal baterku a šel se podívat dozadu na zahradu. Kočku nespatřil. Přestal do toho kouta zahrady chodit. Jaro a jeho vláha se přehnaly rychle a léto horké a prašné postupovalo pomalu od ubohé trávy do odumírajících korun stromů. Léto ještě neskončilo a větve odhazovaly listy. Manžel shraboval suché listí na hromady dřív než jiné roky. „A je tu zas ten čas,“ řekl při večeři manželce. „Jaký čas?“ „Budu pálit listí.“ „Umyju nádobí a přijdu ti pomoct.“ Měla ráda záři ohně, když se šeřilo. Připomínala jí záři táboráků z let, kdy s mužem teprve chodila. Milovala posedávání na seříznutých kmenech v koutě zahrady, zatímco před nimi praskal a šuměl oheň z listí a suchých větví. Zapalovali oheň každý rok, na stejném místě. Ale bylo světlo, den teprve dohasínal, a za světla to nebylo to pravé. Vyšel na zahradu do povadlého světla. A tu ji uviděl. Kočku. Ležela mezi jalovci, natažená jako tehdy, když se slunila. Žemlová a bílá barva dlouhých chlupů zšedla a v teplém večeru se po nich procházela moucha. Došel pro lopatu, nabral kočku na ni a odnesl ji k hromadě listí. Kočka byla lehká, vyhublá. Vsunul ji pod hromadu listí, lehkou kočku 158 pod hromadu lehkého smutečního listí. Lopatu hned uklidil, aby se manželka neptala, nač ji potřeboval. Vytáhl z kapsy staré noviny a zápalky a hromadu podpálil. Plamen se chvíli schovával uvnitř, než vyrazil na několika místech zároveň. Přidal na listí suché větve. Hráběmi přihrnul další dávku listí. V jednu chvíli, kdy se oheň probořil k srdci hromady, ozval se jasný, krátký stříbrný zvuk. Přihrnul nové listí a nové větve. Zvuk se neopakoval. Udržoval oheň, aby vydržel, než dorazí manželka. „Už jsem tady,“ zašeptala za ním v houstnoucím šeru. U ohně v přírodě se dá jenom šeptat nebo zpívat. „Chceš, abych přidal větve?“ zeptal se jí. „Prosím, prosím,“ zašeptala. Oheň se znovu rozsvítil, ale stříbrný zvuk se neozval. Stromy ozářené plameny vrhaly nepokojné stíny. „Víš, že jsem si dneska zase vzpomněla na tu kočku?“ vzala ho manželka pod paží. „Kam se asi poděla?“ Neodpověděl. Nemohl. Musel dávat pozor, jestli se přece jenom ještě jednou neozve ten jasný stříbrný zvuk. 159 MILOVALA JSEM OD DĚTSTVÍ otevřená okna, výšku i hloubku za nimi, bála jsem se od dětství otevřených dveří. Kdo odešel přes práh? Co odnesl? A vrátí se? Pospíchala jsem k oknu, snad mi aspoň na odchodu zamává. Někdy se pod oknem pohnul keř, a někdy jedna z básní, které bloudí světem, usedla na okenní římsu a vyprávěla duhovým hlasem o lidech, kteří otvírají dveře, když se vracejí, o lidech, kteří zlehka stisknou kliku, aby neporanili. Patnáctá manželka Pokoje, které jsme opustili O d mládí rád dumal. Nebylo to přemýšlení, ale dumání. Přemýšlení vede k cíli a k závěrům. Věci, o kterých dumal, se hodily jenom k dumání, nedalo se v nich dojít k závěru. Dumal. Myšlenky klouzaly hned sem hned tam, lehce a nezávazně, dotýkaly se nejrozličnějších otázek a s údivem, že se takové otázky vůbec vyskytují i s pýchou, že takové otázky napadly právě jeho. Nevěřil, že by o nich dumal ještě někdo jiný. Rána volných sobot se obzvlášť dobře hodila k dumání. Probouzel se časně, jako by měl jet do zaměstnání. Jenomže nemusel vstávat. Ležel, mhouřil oči a dumal. Nevstával, aby neprobudil manželku. Ležela vedle něho na širokém rozestlaném gauči. A ležela na břiše. Za ty dva roky manželství poznal, že je to její oblíbená poloha. Spala na pravé tváři, nastavovala mu kaštanové hnízdo vlasů, splývajících a rozházených. Jejich suchá vůně se mísila s vůní zahřáté a vlhké pleti. Zadumal se nad polohami spáčů. Věděl, v jaké poloze usíná a věděl, v jaké se probouzí, a co asi bylo mezi tím? Auta na dálnici vydávala nepřetržitý bzučivý zvuk, vzdálený a tenký jako bzukot komára. Jedno za druhým, lidé se stěhovali z města. Poslední víkend pozdního léta. Odpoledne budou ulice prázdné. Živo bude jenom kolem kina a hostinců. Dumal o tom prázdném městě, procházel je, šlapal na chodnících po ostrých stínech léta, sledoval toulavé veselé psy, otáčel hlavu za vrabci, jak čechrali koruny mladých lip. Každou sobotu vyjížděl s manželkou autobusem ven z města. Nikdy nedojeli až tam, kam si lístek koupili. Předem si neurčovali, kde vystoupí. Vystupovali podle nálady, kde se jim zalíbilo a pokračovali v cestě pěšky. K řece, do lesa, do neznámého městečka. Stačilo, když jeden z nich řekl: teď. A příští stanici vystoupili. V týdnu byli spou- 161 táni plánem, programy práce, rozvrhy pracovních porad. Víkendy ponechávali náhodě. O náhodách dumal nejraději. Jeho spolupracovníka porazilo na přechodu auto. Stačilo zdržet se na chodníku o vteřinu déle a nic by se nestalo. Náhoda. A jak objevil krádeže na staveništi bloku A? Náhodou. Přijel tam zrovna, když nakládali. A pak tu byly náhody, kde se setkávali neznámí lidé. Neznámí lidé se náhodou seznámí. Ve frontě u pokladny v samoobsluze, v autobuse, ve vlaku. Ve vlaku se seznámil i on s manželkou. Je to tak, někde ve světě, pěkně daleko od sebe žijí dvě děti . . . malý kluk se učí chodit a mluvit, dostane spalničky, začne chodit do školy a tak dále . . . malá holka málem na druhém konci světa se učí chodit jen o dva roky později, jezdí na návštěvu k babičce a tak dále . . . chlapec neví o děvčeti, děvče o chlapci . . . a najednou se náhodou setkají ve vlaku, ona v černém, jede z babiččina pohřbu, a on sedí přímo proti ní. Jede z porady o výpočtové technice. Každá náhoda vyškrtává spoustu k d y b y . Kdyby Eliška neměla babičku, kdyby babička neměla pohřeb, kdyby nebyla v Praze porada . . . Pohrával si s myšlenkou, že jsou náhody propojené zákonitostmi, které doposud nikdo neurčil, a že by se mu podařilo určit je. Bylo hezké dumat a sledovat myšlenky, jak pomalu plují ve vlažných mělčinách rána, kdy se nemusí vstávat. Velice příjemně se také dalo dumat o pokojích, které jsme opustili, jak říkal místům, která za sebou zanechal, a příběhům, z kterých dávno vyšel. Třeba to děvče, chodil s ním, než se setkal ve vlaku s Eliškou. S tím děvčetem se rozešel, protože moc pospíchalo na vdavky. Nelíbilo se mu to. Něco jiného je, když pospíchá se svatbou muž a něco jiného, když s ní pospíchá žena. U Elišky pospíchal na svatbu sám. Bál se, aby mu neunikla, chtěl mít jistotu, ačkoliv svatba není bezpečný lék proti nejistotě. Sklo knihovničky proti gauči zajiskřilo. Osm hodin. V sobotu byly jeho hodiny denní světlo. Náramkové hodinky nechával o víkendu v koupelně. Dost se podle nich řídil v týdnu. Osm hodin je osm hodin a Eliška se neprobouzela. Jak může tak dlouho ležet na břiše? Steva opatrně poodhrnul přikrývku, spustil bosé nohy na koberec, nazul trepky a potichu vyklouzl z obývacího pokoje. 162 V kuchyni bublala výlevka. O patro výš, nad nimi, připravovali snídani. Tlumené nárazy kroků do podlahy pronikaly stropem a dalo se určit, kde se v kuchyni nad nimi soused právě pohybuje. Zvuky, hřmoty, hlasy. Shodovali se s Eliškou v tom, že si, jak jen to bude možné, koupí vlastní domek. Tam budou žít bez cizích zvuků, hřmotů a hlasů. Ale nepospíchali. Ponechávali změnu náhodě. A na náhodu se nesmí spěchat. Zapnul plotýnku elektrického sporáku, napustil do konvice vodu a postavil ji na sporák. Vytáhl z ledničky salám a sýr a začal připravovat snídani. Přitom dumal. Jak si s Eliškou báječně rozumějí. Jak se doplňují. Eliška měla ráda salám, on měl raději sýr. Elišce chutnaly kousky závinu, kde bylo nejvíc jablek, jemu chutnaly konce závinu, kde bylo víc těsta než jablek. Doplňovali se i v domácích pracech. On rád vařil, Eliška ráda uklízela. Časem si zvykli na rytmus společného života, ani ho nevnímali. Život ve dvou se jim stal samozřejmý. Neznali se odedávna? Voda na čaj začala v konvici šumět a na prahu kuchyně se objevila Eliška. V zeleném pyžamu. Zelená hnědovláskám sluší, pomyslel si, a řekl: „Vítáme vás. Dobrejtro.“ „Promiň,“ věnovala mu jeden ze svých provinilých pohledů, „proletím koupelnou, a hned jsem u snídaně.“ „Žádný spěch, zlato, musím taky ještě pod sprchu.“ Také v tom se doplňovali. Potřeboval se ráno rozchodit a rozkoukat, než dostal odvahu bratřit se s vodou. Eliška to dokázala. Rovnou z ležaté polohy pod sprchu. Vyhovovali si docela přirozeně. Nikdy se v koupelně netísnili. Zadumal se nad svou spokojeností. Jistota je základ spokojenosti, uvažoval. Jistota sobotního rána, které se chová mile, a nenutí ho ke změnám. Jistota ve vztahu k Elišce a ve vztahu Elišky k němu. Pak, nasnídaný, v autobuse, s Eliškou vedle sebe, dumal o dnešním výletu a říkal si, že v pozadí jejich výletů, i když to nezdůrazňovali, bude přece jen touha po nějakém domku. Vysvobodil by je z panelového činžáku a dopřál by jim větší soukromí. S jakým soustředěním sleduje Eliška domky obcí, kudy projíždějí! Autobus míjel řadu vil z první republiky, řadu blahobytných pa- 163 trových domů v zahradách se starými smrky a břízami. Na takový dům se nikdy nezmůžeme, dumal, a nelitoval. Jejich snem byl malý domek, kde by k sobě měli blízko jako v bytě, ve kterém dodneška prožili dva šťastné roky. A nebylo by dnes lepší ztratit se někde v lese? V lese nestály domy, o kterých by bylo zapotřebí uvažovat a rozhodovat. V lese si mohli povídat o něčem, co se jich přímo netýkalo. Takové hovory nenutí zařizovat, obstarávat, nevrší starosti a umožňují odpočívat. „Teď,“ zašeptala mu do ucha Eliška. Projížděli ulicemi malého města, kde ještě nikdy nevystoupili. „Ve městě?“ namítl. „Máš něco proti tomu?“ „Ne,“ řekl, „vlastně nic.“ Mohli městem projít a stejně dojdou někam do lesa. Vystoupili na náměstí. Dopoledne v sobotu na malém městě. Letní stíny na dlažbě a veselý toulavý pes. V korunách stromů křičeli vrabci. „Tak kam?“ zeptal se. Eliška ukázala. Nic proti tomu směru nenamítal. Přijal Eliščino rozhodnutí jako potvrzení svých jistot, jako důkaz, že jim to myslí stejně. Zatoužil vyprávět jí o pokojích, které opustil, o těch místech a místnostech z minulosti, o příbězích, z kterých vyšel. Ležely daleko za ním, tak daleko, až mu připadaly jako příběhy knih, které kdysi přečetl. „Nikdy jsem tu nebyl,“ řekl, „ale dovedu si život v tomhle městě představit.“ „Já tu taky nikdy nebyla,“ odpověděla, „ale dá se tu asi docela klidně žít. Autobusové spojení je slušné.“ Hned za náměstím se octli mezi zahradami. Vypnul si myšlení. Vnímal jenom sladkost neznámého druhu květin. Prostoupila vzduch. Mokrá sladkost. Připomněla mu polibky ženy, která mezi líbáním usrkává pomerančovou limonádu. „Co je to?“ zeptal se. „A co?“ „To, co je ve vzduchu.“ „Někde asi kropili růže.“ Byl by rád ty růže našel, ale uličku zavřely z obou stran zdi a tam, kde zdi končily, ho zaujalo něco jiného. Na růže zapomněl. 164 Tam, kde zdi končily, čekal na ně domek, o kterém snili. „To je ale náhoda, že jsme vystoupili tady na náměstí,“ řekla. Přikývl. Tahle náhoda byla Eliščina zásluha. Kdyby neřekla: teď, kdyby byli . . . Přejel si dlaní obličej a stáhl neviditelnou pavučinu. Bylo to ono. Ten domek. Přízemní, se čtyřmi okny, vchod asi z druhé strany, a kolem dokola zahrada. A zahrada se dokonce podobala některým místům, která kdysi minul. Na první pohled mu byla důvěrně známá. „Kdo zazvoní?“ řekl. „Já. Dneska jsem na řadě já. Já jsem chtěla v tomhle městě zastavit.“ „Dobře, poodejdu a budu dělat, že k tobě nepatřím. Kdyby vyšla žena, dej mi znamení. Jinak na tebe tamhle počkám,“ ukázal na roh ulice, kde stály před dřevěnou přízemní stavbou dva stoly. Vpadalo to jako kantýna. Kdyby vyšla z domku žena, kdyby vyšel muž. Byli si zajedno, že je lepší, když s mužem vyjednává žena a se ženou muž. Eliška zazvonila a z domku vyšla mladá žena. Malá a křehká, štíhlá až hubená. Snad proto nedala Eliška svému muži znamení. Nepokládala to za nutné. Od prvního okamžiku měla pocit převahy. „Promiňte, jenom informaci,“ řekla, „nechcete tenhle domek prodat?“ Mladá žena otevřela oči. Až dosud je přivírala před sluncem. Ukázalo se, že má dlouhé řasy a modré oči. Modř připomínala fialky. Oči a řasy jsou na ní asi to nejhezčí, odhadla Eliška. „Vás posílá Remeš?“ zeptala se žena. „Ne.“ „Nevadí, pojďte dál.“ Posadily se ke stolu v jídelně, kde stály kusy nábytku, trosky vyvržené mořem, každý kus z jiné lodi. „To je nouzové zařízení,“ ukázala žena, „jsme už napůl odstěhovaní. Vás tedy Remeš neposílá. Zajímavé. A jak jste se dověděla, že domek prodáváme?“ „Nevěděla jsem, že dům prodáváte. Líbil se mi. Líbil se mi tak, že bych ho ráda koupila. Zkrátka náhoda.“ „Náhoda?“ Eliška litovala, že nedala manželovi znamení. Mohli vyjednávat oba. Bylo jí trochu nevolno ze zkoumavého pohledu fialkových očí. 165 Ve stínu pokoje fialky ztemněly. Posunula se na kraj židle, připravena prchnout, kdyby bylo třeba. Nevěděla, proč by utíkala, ale posunula se na kraj židle. Pokoj, potopený do stínu, ležel na dně moře. Ztracená ponorka s dvěma poklopy, které vedly na zelenou hladinu rozzářené zahrady. Žena vstala a pootevřela do vedlejší místnosti, ale tak, aby Eliška nic z vedlejšího pokoje nezahlédla. „Oldo,“ řekla, „je tu někdo, kdo chce koupit dům.“ Musely počkat, než se Olda objevil. „Můj muž,“ vysvětlila žena. Bože, toho člověka znám, proletělo Elišce hlavou. Jenom nevěděla, kam ho zařadit. „Príma,“ řekl Olda. „Moc vám toho dneska asi z domu neukážeme. Všude je binec. To víte, stěhování. Ale jestli to myslíte vážně, můžeme se předběžně dohodnout.“ „Dům je to pěkný,“ řekla žena. „Má pravdu,“ ukázal Olda na svou ženu. „Líbil se mi,“ řekla Eliška. Pořád se nemohla vzpamatovat z toho, že je dům opravdu na prodej. Skoro jí bylo líto, že na prodej je. Ti dva seděli u stolu s ní a byli ochotni prodat. Útlá žena a statný . . . samec. Promiňte, rychle se mu v duchu omlouvala. Jakmile se na něho znovu podívala, napadlo ji to slovo zase. Styděla se za to slovo. Určitě se s tímhle mužem někde potkala. Asi před lety. Pátrala v jeho nynější podobě po té dřívější. Jestli je jí povědomý, musí mu být povědomá i ona, říkala si. Jenže nic nenasvědčovalo tomu, že by ji poznal. Seděl, zapálil si cigaretu a rozpovídal se o přednostech zahrady a domu, až začala být ostražitá. Proč se tedy stěhují? „Kdybychom nezdědili jiný dům, nikdy bychom se nestěhovali,“ uhodl muž její myšlenky. „Snad bychom mohli paní ukázat aspoň koupelnu a ty dva pokoje,“ nabídla žena. Zvedli se, aby podnikli pouť po domě. Tíseň, která se Elišky dotkla, když seděla v pokoji sama s cizí ženou mezi troskami nábytku, pominula. Zbyla jen zvědavost. Připomněla si Stevu. Pravděpodobně je netrpělivý. Měla mu dát znamení. Třeba by jí pověděl, kdo je ten muž. 166 Koupelna ji překvapila. Nikdy by neřekla, že tenhle nerovný pár bude mít tak hezkou koupelnu. Nevěděla, proč by ji nemohli mít, jen ji to překvapilo. Na každém koupelnovém kachlíku zářila žlutá slunečnice s temně hnědým středem. Slunečnice za slunečnicí. Přecházely od toho oči. Pokoj v přízemí byl prázdný jako hlava, z které vymetli všechny vzpomínky. A pak se šlo nahoru, pod střechu. „Myslela jsem, že je to přízemní domek,“ řekla Eliška. „V podkroví jsme si zařídili taky pokoj,“ řekla žena. „Z ulice není vidět, má okno ve střeše do zahrady.“ „Pokoj pro hosty,“ řekl muž. Pokoj byl malý. Pokoj pro panenky. Zato veliké okno s báječnou vyhlídkou na zahrady sousedů. V koruně jednoho stromu začínala žloutnout jablka. Čtvrtinu pokoje zabíraly bedny s knihami a časopisy. Na jedné bedně ležel dalekohled. „Krásná vyhlídka do zeleně, co?“ řekla žena. Eliška si spojila vyhlídku s dalekohledem a představila si toho atletického muže, pozoruje dalekohledem, co se děje v sousedních zahradách. Vypadal na to. A sotva si ho představila s dalekohledem, jak slídí, jestli neobjeví v zeleni krásku, která se sluní, sotva ho zařadila do spolku slídičů, sevřelo se jí srdce. Byl to on. Svědek její milostné hry s mužem, na kterého by nejraději zapomněla a na kterého se jí málem už podařilo zapomenout. Les, kde se to přihodilo i ten člověk, jak byli daleko, čas všecko odplavil. Svědek zůstal. Slídič. Stál u nádherného okna podkrovního pokojíku a ukazoval. Co ukazoval? Byla to ta tvář, určitě to byla ta tvář. Vynořila se z dubového mlází, zatím co oni dva leželi na polštářích trávy, les je prostřel mezi odrůstající duby právě pro ně. Nebyla to láska, aspoň jak si pamatovala, nebyla to tehdy žádná opojná láska, víc zvědavost, chuť poznávat, nedočkavost a tyhle nesmysly. Ale tvář nad dubovým mlázím viděla až příliš dobře, čím se zaměstnávali. Je možné, že ji poznal i dneska. Proto ji provádí s takovou pečlivostí, proto jí ukazuje kdeco. Ten starý slídič! Jestlipak by vykládal tolik a s takovým důrazem každé koupěchtivé návštěvě? A ona si už věšela do podkrovního pokojíku puntíkované záclony! Sestupovali po dřevěných schodech dolů, schody roztomile vrzaly, v každém schodu se probouzel cvrček. Vnímala zvuky a řeči jen zpola. Sestupovala s nejistými koleny. 167 V předsíni slíbila, že se určitě vrátí. A potom, když se u zahradních vrátek rozloučila a zjistila, že se oba dívají, kam jde, dala se na druhou stranu, aby je neuvedla na stopu. Aby nepoznali, že u stolu před kantýnou na ni čeká muž. Ke Stevovi se vrátila, teprve až zmizeli v domě. „Nějak ti vynechal orientační smysl,“ přivítal ji Steva. „Tak co? Dáš si něco? Pivo mají příšerně teplé.“ Ze sklenice měl sotva upito. „Co by bylo,“ řekla a posadila se k němu. „Jako vždycky.“ „Že ses tam zdržela,“ řekl. „Zdržela?“ „Nemám s sebou hodinky, ale zdržela ses. Kdyby z toho aspoň něco bylo.“ „Nebude z toho nic.“ „Tak povídej.“ „Chtějí nesmyslně moc.“ „Kolik?“ Vyslovila nazdařbůh nějakou číslici. Číslice ho ohromila. Zkusila se postavit a šlo to. Kolena byla pevná. „Vem to od začátku,“ požádal ji. Dala se do vyprávění a opatrně, nepozorovaně překročila práh pokoje, který dávno opustila a který dnes opustila znovu. 168 = I V TÉHLE CHVÍLI váží má ruka tvoji, i v téhle chvíli měřím vzdálenost od mých úst k tvým, na světě se dá všechno zvážit a změřit, kromě toho, co je už za námi, čím víc se události vzdalují, ubývá jim váhy nebo váha roste, a vzdálenost se řídí podle síly stárnoucích očí. Ale co s mírami, když jde o lásku hodnou toho jména. Nekončí smrtí, Jenom se v hlubinách vesmíru narodí nové světlo. Šestnáctá manželka Nahoru až ke hvězdám N a spoustu příhod si po léta nevzpomněla. Až teď. Po manželově pohřbu. Ten týden od jeho autonehody do pohřbu snad nemyslela vůbec. Aspoň si nedovedla z toho období nic vybavit. Pohřeb zařídily obě provdané dcery, všecko, co bylo třeba, zařizovaly dcery, ona jen seděla nebo ležela a polykala prášky. A pak, po pohřbu, jako by se rozhrnula opona a začalo dlouho odkládané představení. „Ne, nemusíte mít strach,“ loučila se s dcerami, „už to překonám bez prášků.“ A najednou byla v bytě sama, nikoho nečekala, měla před sebou dlouhý kus odpoledne a celý večer a noc a ráno, než půjde do zaměstnání. Venku bylo léto, v pokoji dusno. Otevřela okno a město se přihlásilo jako vzdálené hřmění. Někde měli lidé naspěch. Shlédla ze svého okna v druhém patře dolů do pusté ulice. Rozpálený prach dřímal na chodnících a listech stromů. Jen prach a slunce. Tamhle na rohu na mě čekal, když jsem utíkala ze zaměstnání, abychom stihli odpolední představení v kinu. Tam u té zídky jsme jednou spolu našli kotě. Vzali jsme je domů,a druhý den ráno nám uteklo. Příhoda následovala příhodu. I věci v pokoji dostávaly smysl jen proto, že vstupovaly do příhod, ve kterých hrál roli její muž, věci prostě vděčily za to, že jsou, tomu, že se jich dotýkal on. Byla sama, ale on byl všude. Některá místa zachovala jeho hlas. Když si šel vařit kávu, slyšela na prahu kuchyně: „Dáš si taky?“ Zbytečná otázka. Samozřejmě, vždycky si s ním kávu dala. Ale co tu muž nebyl, dostávala každá jeho věta jinou cenu. Teprve ztráta odhalovala vzácnost toho, co dříve pokládala za všední a obvyklé. 171 V předsíni ji přepadla lítost při pohledu na věšák, kde doposud visela manželova čepice. Viděla ho, jak bere čepici z věšáku, a slyšela jeho hlas: „Já se hned vrátím.“ Nedůležitá věta, dokud byl muž naživu. Teď dostala nový význam. Věty ztrácely prostý účel a nabývaly nový smysl. Vynořoval se ze slov a posunoval je na jiná místa. Všechno trápení, říkala si, pochází z toho, že jsem měla příliš hezké manželství. Ti, kdo žijí ve špatném manželství, trápí se spolu, ti, kdo žijí v dobrém manželství, trápí se, když jeden druhého ztratí. Uvařila si kávu a zapálila cigaretu z balíčku, který tu po manželovi zůstal. Známá vůně cigaretového dýmu jí muže přibližovala. Upíjela kávu a kouřila neumělým holčičím způsobem. Nešlo o kouření, záleželo na vůni. A příhody jejího života k ní přistupovaly tiše a naléhavě a dožadovaly se, aby se jimi zabývala. Nejraději měla příhody spojené s nějakým předmětem. To pak otvírala skříně a zásuvky a brala do rukou deštník, pod kterým se kdysi schovávali za nočního deště, kapesník s vyšitou růží, utíral jí s ním slzy, když se dověděla, že jí umřela přítelkyně, anebo se šla podívat do komory na svoje staré boty s bruslemi. Za svobodna v nich předváděla krasobruslařské umění, aby upoutala mladého muže, který se měl stát jejím manželem. Věci, jeho zapalovač, jeho čepice, jeho tužka, jeho knihy, spousta věcí ji spojovala s mužem. Zmizel tak rychle, že si nestačili povědět poslední větu. Která věta vlastně byla jejich poslední? A jak putovala hustým lesem minulých příhod, dostala se k dávno zapomenuté příhodě. Objevila ji jenom proto, že k ní přicházela z jiné strany a že ji doprovázela záře, která proměňovala i prosté příhody v drahokamy. Ta sklenička tam přece ještě musela být. Viděla známý okraj lesa a šero s první rozsvícenou hvězdou. Zastavila se zase v dávné letní noci, v jejím stínu, teple a vůni. Nebylo zvláštní, že žila se svým budoucím mužem v jednom malém městě, a že se sotva znali od vidění? Chodila na devítiletku a on už jezdil do sousedního města na střední školu. Potom odešel na vysokou do Prahy a ve městě se objevoval jen tu a tam. Ale měl přece ve městě rodiče, a žil tu odmalička. Potkávali se. A nic. A pak, 172 přijde okamžik setkání, který dá budoucnosti nečekaný smysl. Kde se vzalo poznání, že z téhle křižovatky vede jen jedna cesta? Připadalo jí to jako zázrak. Všechna ta pozapomenutá společná putování po lukách a po lese za městem, pokusy o rozhovory, kterými chtěl jeden druhého ohromit, ať si povídali o nějaké knize, o filmu nebo o džezu. Dávný letní den se spojil s dnešním a donesl jí otevřeným oknem pryskyřičný závan, jaký padá zralý a těžký navečer z vrcholků borovic. Ano, tak to bylo – vyprávěla sama sobě starý příběh. Zastavili jsme se v šeru na kraji lesa. Hráli tenkrát spolu takovou hru. „Kolik mě máš ráda?“ „Třistapadesát.“ „A kolik je nejvíc?“ „Tři.“ Anebo: „Jak vysoko mě máš rád?“ „Hádej.“ „Až na vršek tamhleté borovice?“ „Výš.“ „Jako tamta kostelní věž?“ „Výš.“ „Ještě výš?“ „Ještě výš. O moc výš. Nahoru, až ke hvězdám.“ Tenkrát večer hráli obě hry, hrávali je, když už byli unaveni povídáním, které vzdáleně kroužilo kolem jejich touhy. Na rtech měli ještě chuť lesních malin a jejich kůže voněla řekou. Vykoupali se v místě, kde protékala lesem. Její budoucí muž vytáhl z chlebníku malou láhev. „Copak to máš?“ zeptala se ho. „Žádám tě slavnostně o ruku. Tady, pod hvězdami. U našeho lesa.“ Dala se do smíchu, víc z rozpaků, než proto, že by ji jeho obřadnost rozesmála. „Nevím, jak se to dělá, zásnuby a tuhle tohle,“ pokračoval. „Pro jistotu jsem donesl maličko vína. Napijeme se na všecko, co nás čeká.“ Víno bylo červené jako krev, kterou se podpisují v pohádkách úpisy. 173 Skleničku měli jen jednu. Od hořčice. Nejdřív se napila ona, pak on. Vína bylo málo, ale lásky bylo moc. Když vstávali z trávy, která na okraji lesa byla dlouhá a jemná, byla obloha plná hvězd. „Máš mě rád až k nim?“ zašeptala. „Až ke hvězdám,“ odpověděl jí. „Dej mi tu skleničku,“ požádala ho. Podal jí sklenku od hořčice, z které před chvílí střídavě pili. Zachytily se na ní otisky jejich rtů. Zahrabala ji do měkké kypré prsti na místě, kde slavili zasnoubení. Toho roku se před Vánocemi vdávala. Za pár měsíců po svatbě šel její muž na vojnu a léta, která následovala, jen potvrzovala, že zásnuby dopadly dobře. Teď se všechno proměnilo. Její muž nebyl naživu a každá věc z minulosti, které se společně dotýkali, ji spojovala s tím, kdo odešel. Zatoužila po té skleničce. Musela tam přece ještě být. Hned příští sobotu se rozjela do města svého mládí. Celý týden se na to těšila. Neměla, koho by ve městě vyhledala. Rodiče dávno nežili, sourozenci se odstěhovali na Moravu, a spolužáky a spolužačky nepoznávala už před pěti lety. A spolužačky a spolužáci nepoznávali ji. Jenom domy a ulice ji vítaly, poznávala nároží a průjezdy. Ale z žádných dveří nevyběhla holka, kterou znala a stará škola měla dokonce vchod z jiné strany a přístavby ji dokonale ukryly ve svém objetí. Už z vlaku viděla les, na který vzpomínala celý týden. Zdálky vypadal stejně jako tehdy. Polkla dojetí, sotva z vlaku vystoupila, vydala se starou cestou za město, k lesu. Několikrát musela obejít rozestavěné sídliště, základy staveb a ohrady a hromady panelů. Proto se dostala z města na pěšinu, kterou neznala. Byla pěšina nová? Nebo na ni zapomněla? Dalo jí dost práce najít z téhle strany místo, kde dlouhá léta nebyla. Les změnil výšku, tam, kde býval nízký, stály dneska vysoké stromy, tam, kde býval vysoký, byly mýtiny plné malých stromků. Les se ji pokoušel zmást. Rozhlížela se po lesních cestách, které málokdy mění směr. Obracela se čelem k městu, aby odhadla, odkud se na město dívala. Odkud vlastně viděla kostelní věž, nedokonalou míru lásky svého budoucího muže? 174 Několikrát to místo minula, než našla v sobě dost odvahy, aby určila jeho polohu. Tráva dlouhá a hebká tu byla i dnes, jen stromy tu rostly nižší, zato na konci městečka vyrostlo silo vyšší než kostelní věž. Při cestě objevila keře dřišťálu. Nepamatovala si, že by tu někdy byly keře. Sehnula se k měkké lesní prsti a začala střepem, který našla v příkopu, přehrabovat půdu. Nic. Oblázky a jehličí. Čím marnější se jevilo hledání, tím zoufalejší úsilí ji pohánělo skleničku najít. Prohrabávala prsť ve větších a větších kruzích, rychleji a rychleji. „Kolik mě máš ráda?“ znělo jí v uších, a také: „Jak vysoko mě máš rád,“ a slyšela tiché zalykání láhve, jak hrdlem protékalo červené víno do sklenky. Narovnala se a protáhla. Teď ji uviděla. Sklenka od hořčice se zachytila nad zemí ve větvích keře. Odpočívala tam pevně zaklíněna, jako by ležela v koši. Vytlačil ji rostoucí keř z měkké půdy? Pospíchala vzhůru, výš a výš až ke . . . ? Ve vlaku na zpáteční cestě ji napadla pochyba. J e j i c h sklenička. Třeba ji někdo do křoví odhodil. V oddělení vagónu, kde seděla, nikdo jiný nebyl. Otevřela kabelku a vybalila sklenku z čistého kapesníku. Otáčela sklenku v prstech a zvedla ji proti oknu. V tlustém zašlém skle se převalovalo mdlé světlo a na dně sklenky utkvěla černá stopa. Zaschlé víno? Musí to být ona, říkala si, jinak bych při pohledu na ni necítila, co cítím. Dlouho vychutnávala důvěrný dotyk minulosti. Všechno tam žilo a nic nepodléhalo zániku. 175 VE ČTRNÁCTI se mi zdály nejkrásnější sny o svatbě, bílý závoj a vlečka kolem mne vlály celý den. V těch snech jsem se vdávala navždycky. V osmnácti si mě odvedl muž, který mě naučil, že stálost je nemoc slabých. Kolik bys hádal té ženě v parku, čtyřicet, padesát? Sedím na lavičce, v rukách knihu, a čtu znovu a znovu jediné slovo, z kterého mě vyhnali muži: navždycky. Sedmnáctá manželka Rozvod a svatba V šechno jí bylo k smíchu. Její nejlepší přítelkyně Mauzi se vdávala, svatební hostina pokračovala teprve druhým chodem, a jí už bylo všechno k smíchu. Po aperitivu a po dvou sklenkách červeného vína. Bylo to příjemné, po tom, co zažila. Po měsících zápolení a přetahování v rozvodové při. Naštěstí neměli spolu děti, ale měli věci a byt a auto a psa. „Pořád něco dělíme, víš?“ vykládala své přítelkyni Mauzi, která ji v období, kdy se Irena rozcházela s manželem, trpělivě poslouchala. „Nevím, jestli si to umíš představit. Třeba obrázek. Nemůžeš ho přestřihnout v polovičce, tak se handluje. Ty obrázek, já hrníček. Nebo dva hrníčky? Trapas, no. Byli jsme spolu jenom čtyři roky. Nemáš pojem, co se za čtyři roky nasbírá věcí. A jak je chtivý. To ho ponouká Gita . . . “ „Chceš říct: Dita.“ „Ale, Mauzi. Když řeknu Gita, myslím Gita. To je zase nová ženská. Za ten rok, co se přetahujeme, vystřídal tři ženské. Hledá, no. A pořád by chtěl víc. Bojím se, že jednoho krásného dne ukáže na moji ruku a řekne: Dej mi ji, máš přece dvě.“ „Chudinko,“ vzala ji Mauzi za loket. „Na auto nám půjčili jeho rodiče i moje matka. Něco jsme ušetřili my . . . A teď to děl. Nikdy mě, děvče, nenapadlo, že se minulost převtěluje do věcí. Najednou vidím, jak jsme šli do obchodního domu pro lampu, jak jsme ji nesli v lijáku a já nad ní roztáhla deštník, protože by se papír rozmáčel, a tohle teda vidím, zrovna, když si Ivan lampu odnáší. A vůbec. Kolik příhod z minulosti! Když se to tak vezme, odnáší si ve věcech kus mé minulosti. Bral ti už někdo tvoji minulost?“ „To ne,“ přiznala se Mauzi. Bylo jí čtyřiadvacet a za měsíc se měla 177 vdávat. Ireně bylo také čtyřiadvacet, jenomže byla manželka a rozváděla se. A teď to měla za sebou, před několika dny je rozvedli a zůstala se svou pomyslnou půlkou majetku v bytě. Vyměnila jej za auto a odškodné. Mám to za sebou, říkala si, a dala si nalít třetí sklenku červeného vína a zasmála se na mladého muže, který seděl vedle ní, naléval jí a pomrkával očima za brýlemi. Pomrkával, jak se jí zdálo, legračně. Všechno jí bylo k smíchu. Všechno jí bylo pojednou důvěrně známé, nic a nikdo nebyl cizí. Jako by se rozdělila po kouscích do lidí, co tu seděli kolem stolu nad talíři, v každém poznávala kousek sebe, a to bylo milé. Ti lidé jí byli blízcí, ačkoliv se s některými viděla dneska poprvé. Usmívala se na ně přes okraj sklenky. Legrační, tihle hosté, stejně jako si byla k smíchu sama. „Ty taky,“ oslovila brýlatého mladíka, který jí před chvílí nalil víno. „Prosím?“ Á, slušně vychovaný. Slušňátko. Zasmála se. Asi se diví, že mu tykám. „Jsi mi taky k smíchu. Celý svět je mi k smíchu,“ zadívala se mu do tváře. „To je situace,“ řekl proti jejímu očekávání. Jaké má za brýlemi veliké oči – podivila se. Připomněly jí dětskou básničku. Jakpak to tenkrát . . . Už to má. A ty oči všecko zočí. Jasně. Zasmála se. Brýlatý se na ni podíval poněkud znepokojeně. Postraším ho, báječný nápad. „Huhuhú,“ zkusila ho postrašit, ale jenom polohlasně, neměla v úmyslu postrašit celý stůl, šlo jí pouze o toho brýlatého. Mladíkovi zacukalo v koutcích. Znepokojený výraz neodkládal. „Hádám,“ řekl, „že vám donedávna bylo všechno k pláči.“ Jeho jasnovidnost ji ohromila. A kdo že je? Mauzi ho představila jako svého bratrance. Mauzi, máš chytrého bratrance – chtělo se Ireně zavolat na druhý konec stolu, kde v čele seděla Mauzi se svým manželem. Mauzin manžel, lapený do proužkované kravaty jako do oka, něco zaujatě vykládal a skoro po každé větě si ukazováčkem a palcem kroutil pod nosem knír. Asi se potí, pomyslela si Irena a začala počítat, kolikrát si za minutu pohraje s knírem. Ireně se Mauzin manžel nelíbil. Mauzi byla očividně šťastná. Ostatně, otočila se Irena zase k brýlatému, všechno je vlastně samá legrace. 178 „Vy jste to vystih,“ přisvědčila. Byla tak překvapená, že mu zapomněla tykat. „Jak jste to udělal? Mauzi vám něco povídala?“ „Nepovídala. Lidská situace, jestli mi rozumíte, co tím myslím . . . “ Horlivě zakývala hlavou, aby předvedla svoji chápavost. „Lidská situace,“ pokračoval, „je vždycky vztah člověka k člověku . . . “ „A co když jsem sama . . . ,“ mimoděk se prozradila. „Osamělost je jenom jiné svědectví o vztahu člověka k člověku.“ „Ano. Svědectví,“ opakovala jako ve snu. Se svým bývalým manželem se nikdy takhle nebavila. Byly jiné starosti. S autem, se psem, nebo když jim někdo nabízel laciné video. Nikdy jí nepřišlo na mysl, že to, co se svým bývalým manželem prožívala, je vztah člověka k člověku. Znělo to rozhodně vznešeněji než Ivan a Irena. Člověk a člověk. Uvědomovala si někdy, že je člověk? Irena, co zmůže Irena? Ale člověk . . . „Člověk,“ řekl brýlatý mladík, „odchází do samoty, buď aby protestoval svým osaměním proti společnosti, nebo aby o samotě vykonal dílo prospěšné společnosti. Je známé, že umělci i vědci potřebují ke své práci a k soustředění samotu . . . “ Brýlatý zvedl důstojně paži, strnula mu jako v zamyšlení ve vzduchu, než se odhodlal posunout si prostředníkem brýle. „Dobrá,“ řekla, „na mě se to jaksi neto, nehodí . . . Jsem sama a není to protest a nechystám se k žádnému dílu . . . Aspoň nevím, že bych se chystala . . . “ „Vaše samota,“ sklouzl mladík očima na svoje nehty, „není patrně z vaší vůle, někdo vás k ní přinutil.“ „Báječně —,“ vydechla s obdivem. Jako by si dala vykládat karty. Přímo věštec. „A vaše obranná reakce je smích,“ řekl brýlatý. Tváře jí hořely, měla naléhavou potřebu omýt se studenou vodou. Zvedla se. „Moment,“ šeptla a vydala se na pochod ke dveřím a dlouhou hotelovou chodbou k toaletám. Omyla se, osušila si tvář papírovým ručníkem a zapátrala na sobě v zrcadle. Spatřila čtyřiadvacetiletou ženu, která svůj věk nepředbíhá, ani se v něm nezpožďuje, zkrátka nepředstírá. Usmála se na sebe. Moc se jí to nedařilo. Teď, když se dověděla, že její smích je obranná reakce. Pleť mám slušnou, pochválila se, vlasy jako kaštan, víc rudé, míň hnědé. Připomněla si 179 větu, říkávala si ji jako holka. Líbím se si. Upravila si rozmazanou rtěnku na dolním rtu a chtěla se vrátit ke stolu. Vedle ní se objevila Mauzi. „Taky je vám, dámo, horko?“ řekla Ireně, pustila si na dlaně studenou vodu a začala se v ní máchat. „Tos ke mně posadila proroka,“ odstoupila Irena od umyvadla. „Náhodou,“ řekla Mauzi, „příšerně chytrý kluk.“ „To jo,“ připustila Irena, „ale kdo to má vydržet. Skoro by mi pokazil legraci.“ „Co jsem to chtěla . . . ,“ zamyslela se Mauzi a přestala se máchat v umyvadle. „Jo. Ale docela upřímně, heleď, pouč mě ze zkušenosti, neříkej mi, že už jsi mi všecko pověděla. Rovnou k věci, ano? Proč se Ivan s tebou rozvedl? Ale ne důvody takový ty. Opravdu, víš? Ne báchory.“ „Proč se rozvedl? Protože chtěl. Přece víš. Já nechtěla. On chtěl.“ „Chtěl, chtěl. To není odpověď. Když chtěl, asi věděl proč. Nemluvím o důvodech, které se při rozvodu uvádějí. Ale o těch, které se neuvádějí. No tak. Pověz. Proč chtěl.“ „Jo, děvenko, to se musíš zeptat jeho. A proč se ptáš zrovna teď?“ „Protože to zrovna teď potřebuju vědět.“ „Něco se stalo? Děje se něco?“ „Ne, počkej, třeba, jak se říká, že vadila postel nebo tak něco?“ „Ježíši, Mauzi!“ „Třeba ne. Nebo chtěl mít děti?“ „Měl se o ně postarat. Já děti mít můžu. Já ano.“ „Když mi to pořád nejde do hlavy. Taková hezká šikovná ženská jako ty . . . a on ti řekne ahoj, a prchá.“ „O hezkou mu nejde. Ty dvě, s kterýma teď chodil, jsou dost děsivý. Já ti fakticky nevím.“ „Jsem teprve pár hodin manželka a řeknu ti, vyhlídka, že bych se měla rozvádět, mně zrovna radost nedělá.“ „Mně to taky radost nedělalo.“ „Víš, myslím, kdybych věděla co a jak, že bych se možná něčemu mohla vyhnout.“ „Myslíš.“ „Je to tak těžký něčemu se vyhnout?“ „Když víš, čemu se vyhnout, tak ne. Já to nevěděla.“ 180 Mauzi v rozpacích, jakou otázkou pokračovat, si začala nehtem seškrabovat ze sukně svých perlově šedých šatů malou zaschlou krupičku nečistoty. „Koukej, vůbec to není vidět. To jsem já. Vždycky se mi něco stane. Jednou na sukni, jednou zase na blůze . . . Moc . . . ,“ omyla si pod kohoutkem nehet, kterým seškrabovala, „moc jsi mi nepomohla.“ „S čím?“ „S tím, čemu se vyhnout.“ Mauzi se zatvářila nešťastně. „No jo,“ řekla Irena. Nesnášela, když Mauzi, její nejlepší přítelkyně, dělala obličeje. „No jo. Já se teda zamyslím a řeknu ti.“ „Tak dobře,“ řekla Mauzi, přestala dělat obličeje a šla a cestou rychle přehlédla, jak vypadá. Najednou měla naspěch. Irena se loudala za ní. To je nějakého spěchu, bručela, pospíchá k manžílkovi. Takový manžílek s fousky pod nosem. Legrační, ne? Smích se jí začínal vracet, ale nebylo to přesně ono. Zkrátka potřebovala se ještě napít. Sedla si na svoje místo a řekla brýlatému, aby byl tak hodný a nalil jí červené. Ukázala ukazováčkem na láhev a hned ukazováček chytila do hrsti druhé ruky. „Já vím,“ zašeptala mu do ucha, „ukazovat prstem se nemá.“ „Ona tu jiná láhev taky není,“ poznamenal věcně mladík a nalil jí. Napila se. „Ty nepiješ?“ vyzvídala na mladíkovi. „Proč?“ „Piju maličko,“ odpověděl jí. „Pije se buď proto, aby člověk zapomněl něco, co chce zapomenout, anebo se pije z dlouhé chvíle. Víte, já se nikdy nenudím, a zapomínat nemám zapotřebí.“ „Žúžo,“ řekla, „když se nenudíš, prozraď, jak to děláš. Jak to kupříkladu děláš teďka.“ „Pozoruju lidi.“ „Hm.“ Přejela očima protější řadu svatebních hostů. „Hm, hm. Některý lidi nejsou moc hezký.“ „O to přece nejde,“ prohlásil mladík. „Hm. A o co jde?“ „O jejich osud.“ „Jděte.“ „Na každém člověku zanechává stopy to, čím se zabývá.“ „A když . . . se nezabývá ničím.“ „I to zanechává stopy.“ 181 „Já mám na sobě taky stopy?“ „To víte, že máte.“ „To nevím, že mám. To víte vy.“ Chtěla ještě dodat: Vy to víte, pane Víte, ale pak si to rozmyslela. Dostávala se zase do své legrační nálady. Do té na sto procent. „Ano,“ přisvědčil. Byl také pro přesnost. Jenže jinak. Ne z té legrační stránky. „Tak o těch stopách,“ řekla. „Prosím?“ „O mých stopách bych ráda něco to. Věděla.“ „Máte nešťastnou povahu,“ řekl brýlatý mladík. „No ne.“ „Nechcete to, co můžete mít, a chcete to, co mít nemůžete.“ Opakovala větu polohlasně po něm, aby si byla jistá. „Když to říkáte vy, asi to tak bude,“ zasmála se. „Já to jenom čtu.“ „Kde?“ „Z vás.“ „A hele.“ Neměla bych na něho zahrozit? zauvažovala. „Člověk buď pozná svoje hranice, nebo nepozná. Když pozná hranice svých možností, může se mu v těch hranicích docela slušně žít. Když svoje hranice nepozná, pořád se snaží jít dál a dál. Samozřejmě se mu to nedaří, a takový člověk je pak nešťastný.“ „Takže já jsem nešťastná, poněvadž se pořád cpu za svoje hranice.“ „Štěstí,“ řekl brýlatý, „je soulad mezi naším přáním a skutečností.“ „Óó, áách,“ okolo stolu to zašumělo. Dva číšníci přinášeli tác se čtyřpatrovým svatebním dortem. Nahoře na dortu po sobě pošilhávaly dvě cukrové hrdličky. „Nalejte mi ještě trochu, prosím vás,“ požádala Irena brýlatého mládence. Potřebovala ty jeho moudrosti spláchnout. Uvízly jí někde mezi jazykem a srdcem. Jeden ze svatebních hostů, starý strýc, který býval cukrářem, si nenechal vzít čest svatební dort rozkrájet. Všichni se dívali, jak se mu krájení povede. Irena se nedívala. Zastavila se očima na prázdném talířku před sebou a předkládala si na něj svoji minulost. Kus po kuse. Co všechno v manželství zažila. Minulé události, minulý život. Ubíral se, kudy se život obyčejně ubírá. Přijímala jej nebo odmítala, 182 ale nikdy se nepokoušela o nějaký výklad. Co je štěstí. Soulad. Hranice možností. A tak dále. Vykládat si tyhle věci, pronásledovat je až do těžko proniknutelných houštin, kde se myšlenky proplétají, zaplétají, a některé z nich mají dokonce trny, pronásledovat je až tam, tedy tohle ji nikdy nenapadlo. Kolem stolu se rozlehl potlesk. První porce se ocitla na nevěstině talíři. „Bravo,“ zavolal novomanžel, tleskl několikrát třemi prsty pravé ruky do levé dlaně a hned si pospíšil přihladit si vousky. Číšníci obcházeli s plnými talířky stůl. Lžičky cvakaly o porcelán. Irena by byla ráda promluvila, ale ostýchala se. Nikdo nemluvil, všichni se zabývali svým kusem dortu, a kdyby promluvila, poslouchali by ji. To, co se chystala povědět, se jich netýkalo. Týkalo se to brýlatého mladíka. Uloupla kousek kakaového těsta ze své porce dortu. Zvedla lžičku se soustem k ústům, a sousto jí sklouzlo ze lžičky na ubrus. Poskočilo na ubruse a zmizelo pod stolem. Byla by se s chutí rozesmála, nebýt těch vážných žvýkajících lidí kolem stolu. Takhle jen v sobě dusila smích, až zrudla. Hovor u stolu se zase pomalu rozbíhal. Teď už nebudu nápadná, polkla kousek sladkého mazlavého krému, ani nevěděla, co polyká, a řekla: „Ty nejsi ženatý, viď?“ Brýlatý poctivě zdolával dort. Dělal všecko poctivě. Než jí odpověděl, odložil lžičku na talířek, jako by mu bránila v přemýšlení. „Nač manželství?“ řekl. „Manželství je buď záležitost společenská, to znamená, že rodina je nejmenší jednotka lidské společnosti. Vycházejí z ní děti, a ty budou zase tvořit takové jednotky . . . Anebo se na manželství můžeme dívat z čistě osobního hlediska, to znamená, že si muž chce natrvalo pojistit ženu, nebo žena muže, ačkoliv oba dobře vědí, že manželství není pojišťovna.“ „To tedy není.“ „Tak vidíte.“ Brýlatý se pustil opět do dortu. Ukrajoval lžičkou plánovitě a s jistotou, snad měl na své porci vyznačené čáry, kde lžičkou zakrojit. Ta jistota a přesnost, nesmlouvavé sebevědomí, které připouští přesně dávkované buď, anebo, hromada myšlenek, odkrajovaných 183 jako sousta dortu, se na Irenu zřítila v okamžiku, kdy brýlatý mládenec rozkrojil poslední sousto dortu přesně v polovině, nic víc, nic míň. Silně si přála, aby ten mladík řekl něco na první pohled hloupého, aby se shodil, a dal jí důvod vysmát se mu. Potřebovala se z hromady myšlenek, které se na ni zřítily, zase dostat na čerstvý vzduch. Pane, jak jí bylo veselo na začátku hostiny. Kde je víno? „Kde je víno?“ zeptala se. Dvě plné láhve stály na stole o tři židle dál. Brýlatý se zvedl a jednu láhev donesl. Nalil do její sklenky, do své nenalil. „To by bylo pěkný,“ řekla, „jen si nalejte taky. Ťukneme si.“ Přiťukli si. Ireně se znatelně ulevilo. Otočila se k čelu stolu, jestli Mauzi vidí, že si s tím brýlatým mladíkem přiťukává. Z nějakého ne zcela jasného důvodu tomu přikládala význam. Jenže Mauzi vedle manžela neseděla. Asi je zase v umývárně. Irena vstala. „Moment,“ omluvila se mladíkovi a vyšla na chodbu k toaletám. Mauzi si špláchala ruce v umyvadle. „Že jsem si to myslela,“ zahlaholila Irena mezi dveřmi. „Je mi pořád horko,“ postěžovala si Mauzi. „Pannám nevěstám bývá o svatební hostině horko,“ nastavila Irena tvář zrcadlu. „Prosím tebe,“ řekla Mauzi a potřásla hlavou. „Tys ho posadila vedle mě, protože je svobodný, co?“ „To tě ale napadají věci. Radši mi řekni tamto. Jak jsem tě požádala. Proč Ivan. Proč tě nechal?“ „Mauzku, já to teďkon vidím z jiný strany.“ „Z jaký?“ „Ten, jaks ho ke mně posadila, mi naonduloval myšlenky.“ „Ne.“ „Možná, že jsem opravdu chtěla něco, co jsem nemohla mít. Já snad opravdu chci něco nemožnýho.“ „Ne.“ „Už jo. Budu o tom přemýšlet. Nemožný je asi možný, jenom když to chtějí oba . . . “ „To je na mě moc. Dneska. Prostě moc.“ „Na mě taky. Ale nesu to.“ „A cos říkala dortu?“ „Hm. Dobrý.“ 184 „Vý-bor-ný.“ „To taky. Poslyš, myslíš si, že má děvče? Ten brejlatej?“ „Co já vím. Má na to léta.“ „Hrozně mi připomíná jednoho kluka z naší třídy. Pamatuješ?“ „Samo. Mincbauera.“ „No, toho.“ „Ten Mincbauer.“ „Byl to takový typ.“ „U toho totiž nikdy nevíš, co provede.“ „Ženský nikdy nevědí, na čem jsou.“ „Tohle mi neříkej,“ vytáhla Mauzi ruce z umyvadla a šla si je osušit. „Před nevěstou, která má zrovna po svatbě, tohle nikdy nevykládej.“ „Vždyť je to dobře.“ Mauzi se do ní zavěsila. Zkusily zavěšené projít ven na chodbu, ale rám dveří jim bránil. Daly se do smíchu. Takhle to zkoušely už jako holky. A taky jim to nešlo. Musely projít bokem, ale prošly zavěšené. Pustily se až před dveřmi místnosti se svatebními hosty. Irena se vrátila na svoji židli. Židle, kde seděl ještě před nedávnem brýlatý mladík, byla prázdná. „Kam šel?“ zeptala se Irena svého souseda po levici, ukázala palcem na prázdnou židli. „Na autobus,“ usmíval se na ni vlídný stařeček. „On mu potom totiž už žádný nejede.“ „A nic nevzkázal?“ Proč se tak marně ptá? Co by jí měl vzkazovat? „Nic,“ řekl dědeček, „nic, nic.“ Irena viděla všude kolem sebe tváře, ústa vyprávěla, oči zúčastněně něco sledovaly, Mauzi si povídala s manželem a oba se smáli, starý strýček cukrář s rukama nad hlavou se vzdával tělnaté ženě po jeho boku, žena se smála, až se jí uvolnil účes a vlasy jí napadaly do čela. Jak jsou ode mě daleko, povzdechla si Irena, tak daleko, a když se k někomu přiblížím, zmizí v okamžiku, kdy bych se do něj chtěla zavěsit. 185 VE ČTRNÁCTI jsem si ji vysnil, měla stejné názory jako já, pršely na nás stejná příkoří i slasti, ale ty živé, lehkonohé dívky běžely opačným směrem. Teprve jako muž jsem tě potkal, vysněnou, ale jak to, že jsem tě potkal dvakrát? Teď, když už nemohu ze svého života odvolat ani den, vím, že propadnout ženě se dá za život jenom jednou, jinak jsi odsouzen k putování bez hloubky a bez konce. Osmnáctá a devatenáctá manželka Dvě —svědkyněµ P romluví s oběma ženami. Výborný nápad, zamnul si ruce. Bylo třeba napsat článek, zavzpomínat na slavného malíře. Blížilo se páté výročí jeho úmrtí a sedmdesát let od jeho narození. Vyšly o něm knihy, brožury a hodně článků a bylo těžké přidat něco nového k tomu, na co se už léta snášel důstojný prach. Ale jeho první i druhá manželka ještě žily. V životopise Richarda C. byly nějaké zmínky o obou ženách, zmínky tak nepodstatné, že nebylo jasné, proč tam jsou. Promluví s oběma ženami. Byl přesvědčený, že vynese ze tmy zapomenutí pozoruhodné věci. Byl mladý a většinu svých myšlenek pokládal za objevy. Začátkem listopadu se vydal za první manželkou Richarda C. Vyjel za ní přímo, neohlašoval se, obával se, že by mu mohla uniknout. Anebo si předem vymýšlet neskutečné historky, o které nestál. Překvapit ji poskytovalo určité výhody. A co když nebude chtít mluvit? Dobrá, uvidíme. Máme své zkušenosti. Stárnoucí ženy slavných mužů bývají většinou hovorné. Rozhovory s nimi dmýchají do popela, který nikdy docela nevychládá a nad kterým si staré paní ohřívají studené konečky prstů. Za první ženou Richarda C. musel do Turnova. Zjistil si adresu, zastavil s autem v ulici před domem, kde bydlela, a s údivem zjistil, že se dostal do jednoho z obrazu Richarda C. Tichá, klidná ulice s patrovými domy z konce devatenáctého století, průjezdná jen jedním směrem, kde mezi dlažebními kostkami prorážela tráva. Odpolední listopadové slunce jako by nedopadalo na zdi a stromy, nýbrž jako by z nich vycházelo a uvádělo do souladu všechny protiklady. Vůle k harmonii – napsal o tom jeden kritik. Vunderlich si ulici vyfotografoval. V obou směrech. Možná že se dá obrázek použít k článku, možná ho použije až jednou. Všecko 187 se jednou hodí. Jen litoval, že nemá v aparátu barevný film. I barvy se v odpoledním osvětlení podobaly barvám z obrazů Richarda C., z jeho druhého období. Podzimní barvy, lehce zastřené, vystupovaly plaše, s obavou, aby neporušily soulad. Vunderlich byl spokojený s touhle předehrou. Vydal se za svědectvím první malířovy ženy, a svědectví vydávala už ulice, kde žena žila. Vstoupil do domu, prohlédl si jména na dveřích bytů v přízemí. Nezajímavá jména. Naproti vchodu byly dveře otevřené dokořán do zahrady. Zahrada plnila dům nahořklou vůní tlejícího listí a posledních jiřin. V patře našel dveře se jménem, které hledal. Otevřela mu vysoká, urostlá žena v šedivých manšestrových kalhotách a černém roláku. Zjistil, že je jí šedesát osm, ale vypadala mladší, a rysy ve tváři, které povolovaly a ochabovaly věkem, stále svědčily o tom, jak bývala krásná. Když pověděl, proč za ní přišel, neprojevila ani radost, ani rozladění, vpustila ho dovnitř s odevzdaným pohledem člověka, který se rozhodl nevyhýbat se osudu po tom, co se mu už tolikrát nepodařilo osudu vyhnout. Jak ho vedla do pokoje, všiml si, že napadá na levou nohu. „Tak vy jste přišel kvůli Richardovi,“ ukázala mu do křesla. Sama zůstala stát s rukama na opěradle ušáku, „ale my se rozešli. Už je to deset let. Nebyla jsem ani na jeho pohřbu. Ležela jsem zrovna s tím úrazem . . . Myslím, že si nepřál, abych šla na jeho pohřeb . . . třeba to tak zařídil . . . ,“ usmála se nedůvěřivě, zpochybňovala svoje tvrzení a vyčkávala, co tomu Vunderlich řekne. Neřekl nic. Znal to. Novinář, který umí včas mlčet, se doví mnohem víc. „Čaj? Kávu?“ zeptala se paní C. „Když . . . ,“ řekl, „kávu, prosím.“ „Já taky kávu,“ přiznala se. „Piju kávu i pětkrát za den. Nějakou neřest si pěstuje každý člověk. Nemám pravdu?“ A zase ten zpochybňující úsměv. S šálkem kávy před sebou a ve společnosti mlčící paní v ušáku tápal po jistotě. Nábytek v pokoji byl účelný, moderní a hranatý, ale bez osobitosti, nepromlouval, sloužil s bezvýraznou tváří a bez radosti. Nad strohým prádelníkem visel rozměrný obraz. Na první pohled dílo Richarda C. Ulička v měkkém světle. Bezpochyby druhé Mistrovo období. 188 „Smí se tu kouřit?“ zeptal se. Cigareta byla pro něho jistota v nejistotě. „Prosím. Jsem na cigaretový kouř zvyklá. Richard kouřil.“ „Ano. Píše se o tom. Až stovku denně, že ano?“ Vyfoukl kouř. „Vy jste vlastně svědkyně Mistrova prvního i druhého období.“ „Dá se říct, že i třetího. Až do rozchodu. Já tvrdím, že po rozchodu začalo pro Richarda čtvrté období. Kritika ale hovoří o třetím. Protahují třetí období až do Richardovy smrti.“ „Mohla byste mi něco povědět o té době, kdy jste se vdávala? Myslím, že zrovna vrcholilo Mistrovo kubistické období.“ „Byl opožděný kubista. Vdávala jsem se ve dvaceti, jemu bylo dvaadvacet. Prožila jsem s ním třicet osm let. To kubistické období u něho netrvalo dlouho. Myslím, že se tehdy jenom chtěl zařadit. Vždycky mu šlo o to, aby se zařadil.“ „Co myslíte tím zařazením?“ „Potřeboval houf, skupinu lidí, kteří byli podobného smýšlení. Nebyl rád sám. Když maloval, musela jsem s ním sedět v pokoji. A když maloval v přírodě, dělal to málokdy, většinou maloval doma, i krajiny . . . , v přírodě jsem taky musela být někde nablízku. Potřeboval průvodkyni, společnici . . . “ „Dá se tedy povědět, že silné citové pouto . . . “ „Silné citové pouto?“ zeptala se někoho třetího, kdo v pokoji nebyl. „Zajímalo by mě . . . Vyprávěl vám o svých obrazech . . . Myslím: výklad, nebo plány a podobné věci . . . “ „Víc mluvil, než maloval. Celé večery vykládal svoje teorie.“ „Jaké teorie?“ „Těžko povědět. Při druhé láhvi vína se skládá z teorií celý svět.“ „Ale něco bližšího snad . . . “ „Kubistické teorie můžeme opomenout. Dočtete se o nich v dějinách výtvarného umění víc. Druhé období. Periférie, uličky měst, opuštěná náměstí . . . “ „S prominutím – opuštěná náměstí . . . Jeden kritik napsal, že prázdná náměstí čekají na demonstranty . . . Jak vy si vysvětlujete tu prázdnotu ulic, náměstí . . . ?“ „Nikdy nemaloval panáčky.“ „Prosím?“ „Panáčky. Postavičky. Jeho obrazy z druhého období jsou města bez lidí. Maloval pak portréty, to ano, tváře ho zajímaly.“ 189 „Jeden kritik napsal, že na Mistrových obrazech jsou lidé, i když tam nejsou. Dejme tomu . . . dým z továrních komínů, traktor stojí na poli, jeřáb v dálce nad sídlištěm . . . “ „Máte pravdu, jeden čas tohle maloval . . . Zařadil se do skupiny malířů, kteří malovali v továrním prostředí. Víte, oni malovali zevnitř. Slévárnu, tovární halu se stroji a lidmi . . . Ale Richard se postavil pár set metrů od tovární zdi. Maloval zvenčí.“ „Máte pro to nějaké vysvětlení?“ „Řekla bych, že ho zajímaly obrysy, povrch. Co bylo uvnitř, to mu vadilo. Nikdy nejedl třešně nebo švestky, protože uvnitř byly pecky. Broskve a meruňky jedl, ale jen odpeckované.“ Vunderlich vytáhl blok, který se až do té chvíle ostýchal vzít do ruky. „Nebude vám vadit, když si udělám pár poznámek?“ „Napište si, co potřebujete. Poslední novinář byl u mě před pěti lety. Taky si psal. Ale nic neotiskl.“ To je dobře, řekl si Vunderlich, a zapsal si o švestkách, meruňkách a peckách. Zvláštní. Pět let u první ženy Richarda C. nebyl novinář. Pět let? To měl Richard C. pohřeb. Úplně zapomenutá. Novináři chodí asi za jeho druhou ženou. Jenomže ta s ním žila jenom pět let. „Pět let,“ řekla žena v ušáku. „Věříte na čísla?“ „Na čísla?“ „V Richardově životě hrála čísla určitou roli . . . Myslím pětka a nula. Narodil se 1915, umřel v šedesáti pěti, rozvedl se a znovu se oženil v šedesáti, nejvyšší cenu za obrazy dostal v pětapadesáti . . . a tak dále . . . “ „Zajímavé,“ řekl Vunderlich a zapsal si to. „Zůstal mi jediný obraz,“ postěžovala si, „to nejlepší zdědila ta druhá. I dva moje portréty a jeden akt. Na tom aktu mi není vidět do tváře, ale jsem to já. Akt s tyrkysovou záclonou. Vedle záclony kus okna, na obzoru je vidět kouřící komín továrny. I tenhle akt má jeho druhá žena.“ Vunderlich zapsal. „Mohla byste mi povědět ještě něco zajímavého o jeho obrazech? Něco z důvěrného poznání tvůrčího procesu . . . “ „Ale?“ poznal, že ji pobavil. „Co bych vám pověděla? Ty uličky, co maloval . . . Richard si dával se mnou v takových uličkách schůzky. Tenkrát ještě maloval kubisticky. Jeho první ulička byla kubistická. 190 Visí v Galerii. Jistě ji znáte. Myslela jsem si, že ty uličky maluje jako vzpomínky na naše randevú. Jenže ty uličky byly jeho trauma, nebo něco na ten způsob. Dověděla jsem se to mnohem později.“ „Kritika o Mistrovi psala, že se v té periférii, v těch ubohých uličkách, ukazuje jeho sociální cítění.“ „Proč ne? Mně rozhodně vyprávěl, že mu bylo právě dvanáct let, když ho v jedné takové uličce popadla nějaká sedmnáctiletá holka, přitiskla se k němu a políbila ho. A byla to právě ta holka, na kterou si myslel. Nikdy se to už neopakovalo.“ Vunderlich zapsal. „Jistě jste měla s Mistrem bohatý život.“ „Život plný průvodcovských služeb.“ Vunderlichovi začalo být v pokoji nevolno. „Ještě maličkost na závěr,“ řekl, aby vyčerpal, co si naplánoval, „mohla byste mi snad povědět, pro naše čtenáře, něco zábavného, nějakou historku, která se týká Mistra . . . “ „Povím vám něco. O slávě. Vždycky je někdo slavnější, než ten, kdo je slavný. Nevím, jestli mi rozumíte?“ Přisvědčil. Nebylo mu to jasné, ale dychtil po konci. V pětapadesátce měl Richard velkou výstavu. Tenkrát se už podobal Werichovi, vousy a vůbec. Spousta lidí na vernisáži. Takhle v rohu si povídají dvě staré paní: „Koukněte, musí to být slavný malíř, když mu přišel na zahájení i Werich.“ Večer jsem to vyprávěla Richardovi. Hrozně se rozčilil. Uklidňovala jsem ho: „Nic si z toho nedělej, určitě je někdo slavnější než Werich.“ Ten večer prohlásil, že se dá oholit. Ovšemže se oholit nedal. On často něco chtěl udělat, a pak couvl. Vunderlich zapsal. Poděkoval za rozhovor. Na prahu bytu se ještě dočkal rady: „Na schodech dejte pozor, aby se vám nestalo, co se stalo mně. Toho kulhání se už nezbavím.“ Setrvala nahoře u zábradlí, dokud nesestoupil do přízemí. Průvodkyně a pečovatelka. V autě ho napadlo, že se jí chtěl zeptat, jak se s Richardem C. seznámila. Ve dvaceti musela být krásná holka. Jak vypadal Richard C. 191 ve dvaadvaceti, když se ženil? Pokoušel se vybavit si jeho podobu a vzpomněl si na skupinovou fotografii malířů na výletě do Svatojánských proudů. Druhý zleva. Pěkný kluk. Tehdy. Ještě bez sklonu k tloustnutí. S rostoucí slávou se na něm usazoval tuk. Bylo pochopitelné, že zemřel na infarkt. Po pětiletém manželství se svou druhou ženou. V šedesáti si vzal osmadvacetiletou. Za druhou ženou Richarda C. se Vunderlich vydal ve stejném týdnu. Druhá manželka žila v Mariánských Lázních. Vunderlich využil toho, že má napsat reportáž o západočeských lázních a vyhledal na sídlišti dům, kde druhá manželka Richarda C. bydlela. Vunderlich nemiloval tyhle desetipodlažní věžovité stavby trčící z podhoubí třípatrových činžáků z padesátých let. Nedovedl se vyznat v poštovních schránkách se jmény, patra na nich byla přeházená, nakonec se zeptal nějakého dítěte, vyjel výtahem do šestého patra a ukázalo se, že měl vyjet do osmého. Ani u druhé manželky se neohlásil předem. Počítal i s tím, že nebude dopoledne doma. V osmatřiceti se ještě chodí do práce. Podle jména na dveřích se ani druhá žena Richarda C. neprovdala. Vunderlich, kromě toho, že byl v redakci nejmladší a svobodný, zkoušel psát o nedělích básně a občas propadl sentimentalitě. Sentimentální nálada ho přepadla i před dveřmi druhé manželky Richarda C. Podívejme, oslovil sám sebe v duchu, dvě důvěrné svědkyně malířova života žijí a mohou o něm vydat jakékoliv svědectví, a malíř je nemůže opravit. Co je člověk, ať sebeslavnější, když odejde ze světa? Jen pověst, proměnlivá vzpomínka nebo pomluva v ústech těch, kdo ho přežili. V sentimentálním rozpoložení zapomněl Vunderlich, že Richard C. po sobě zanechal i dalšího svědka – svoje obrazy. Chudák, povzdychl si a stiskl zvonek. Druhá manželka Richarda C. byla doma. Měla náhradní volno a zabývala se ve svém volnu zřejmě sebou. Objevila se s rozpuštěnými, rozčesanými vlasy, barvy lesního medu, vyslechla Vunderlicha a bez rozpaků ho pozvala dál. Vypadala, že je na takové návštěvy zvyklá. Potom se ukázalo, že ji naposledy navštívil před dvěma lety redaktor okresních novin. Pokoušel se ji vyzpovídat. Co obraz Richarda C., na kterém byla zachycena stará mariánskolázeňská kolonáda a který se dostal do galerie v Chebu. Nic o obrazu nevěděla, byl namalovaný v roce 1960, kdy se s Richardem C. ještě neznala. 192 „Vůbec nečekejte, že vám povím něco užitečného,“ řekla, sotva se s ním posadila k malému stolku v rohu obývacího pokoje. Sledovala jeho pohled: „Díváte se, jak to tu mám malé, ale mně to stačí, obrazům ne. Proto jsem je většinou prodala.“ „Máte tu skoro samé portréty. Všecko z třetího období, viďte.“ „Tak nějak,“ odpověděla. „Omlouvám se, že se tak rozhlížím, ale jde mi o Mistrovo dílo . . . a na těch portrétech jste vy.“ „Jo. Jsem to já. A tak velkou bradu nemám. Říkala jsem mu to stokrát. A zase jsem z toho vyšla s velkou bradou.“ „Jste na obrazech hezká . . . chci . . . totiž i ve skutečnosti.“ „Jen Ríšu nebraňte. Když ho někdo chválil, říkával: Co asi bude chtít?“ „Mohla byste mi snad něco povědět o tom, jak tvořil . . . jak maloval?“ „Víte, že nemohla? Když se dal do malování, tak se zavíral. Chtěl být naprosto sám. Obraz ukázal, až když byl hotový.“ „A když maloval vás?“ „Taky se zavřel a maloval zpaměti.“ „Nebude vám vadit, když si to zapíšu?“ „To se rozumí, že ne.“ Vunderlich zapsal. „A to neukázal rozdělaný obraz ani přátelům?“ „Prosím vás. Přátelům. Žádné neměl. Totiž, nikdo za ním nechodil. Říkával mi: Jani, až mě budou chtít zařazovat do nějaké skupiny, tak jim řekni, že je to nesmysl. Vždycky jsem šel sám proti větru. To jim řekni. Žil osaměle, než jsme se potkali. Aspoň to tvrdil.“ „Byl přece ženatý.“ „Tak nějak. Ale nic moc. No. Asi žil osaměle. Když to říkal.“ „Mohla byste mi povědět, jak vypadal jeho pracovní den, jak žil, nebo jak jste žili . . . “ „To víte, pět let už není mezi námi . . . dlouhá doba. Člověk leccos zapomene . . . Tedy – pracoval hlavně ráno, dopoledne, pokud jsme to v noci trochu nenatáhli. Spolu, rozumíte.“ Pohladila si dlaní rozpuštěné vlasy a o poznání rychleji zamrkala. Měla kulaté, veliké hnědé oči. Lesklé květy na dlouhých domácích šatech chytaly každou chvíli jinak světlo. Byly ty květy lekníny? V dlouhých zelených 193 šatech vypadala druhá manželka Richarda C. jako víla z pohádkového jezera. „No a pak . . . jsme šli většinou někam na oběd. Nebo jsme někam jeli . . . Tvrdil, že musí pořád vidět něco nového. Kvůli malování. Jako ulice, krajiny, lidi . . . , a to se teda podržte, když jsme přijeli domů, zase maloval mě. Jednou zleva, jednou zprava. Prostě tak nebo anfas, a střídal to. Říkával: malovat znamená milovat. Úplně to tak vypadalo. A pak . . . co pak? Taky jsme chodili do kina nebo do divadla . . . “ „Nebo na výstavy?“ „To ne. Málokdy. Víte, mě to moc nebavilo a jeho asi taky moc ne. Buďto malíři malovali jako on . . . a to ho rozčilovalo, nebo nemalovali jako on . . . a to ho rozčilovalo taky. Nejlepší náladu měl, když jsme si dali snídani do postele. No, nebylo to s Ríšou špatný.“ „Na nějakou zábavnou příhodu si náhodou nevzpomínáte . . . Myslím vaši společnou příhodu . . . zábavnou . . . “ „Řeknu vám, ono to všechno, celých pět let s ním byla jedna velká zábavná příhoda. Škoda, že tak krátká.“ Zazvonil telefon. Byl na dosah ruky. Zvedla sluchátko. „Aleale, to už jsi ty? Nono. Chystám se, to víš. Jasně, kdo tam bude dřív, počká. Ach, to tvoje holení! Tak pa.“ Zavěsila a přejela Vunderlicha usměvavým pohledem, který mu nepatřil. Když si uvědomila, koho má před sebou, zvážněla: „Pojďte, něco vám ukážu.“ Šel a lesklé květy se před ním houpaly v zelené látce jako lekníny na jezeře. Znal tyhle byty. Skládaly se ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství. Druhý, menší pokoj bývala obvykle ložnice. I druhá žena Richarda C. si zařídila druhý pokoj jako ložnici. Nad širokým gaučem visel obraz. Obraz úctyhodných rozměrů. Akt s tyrkysovou záclonou. Nahá ženská postava se opírala vleže o loket, tvář měla odvrácenou. Tyrkysová záclona byla poodhrnutá a odhalovala výhled z okna. Na obzoru kouřil tovární komín. Druhá žena Richarda C. natáhla k obrazu paži jako věštkyně: „To jsem taky já. Pořád a pořád já,“ řekla pyšně. „Krásný obraz,“ řekl Vunderlich a něco z jeho pochyb proniklo asi do jeho hlasu. „Nevěříte?“ řekla. 194 „Samozřejmě že ano. Vy to přece musíte vědět.“ „No prosím,“ řekla. Vunderlich pokračoval v cestě do Karlových Varů. Obloha byla tyrkysová, za průzračností podzimního vzduchu visela tyrkysová záclona a před ní ležela žena, která nikdy neotočí hlavu. A co jeho poznámky v bloku? Jak o nich uvažoval, nedalo se z nich nic použít. Dvě svědkyně. Nakonec všechno přelije veliká vlna života a vyvrhne na břeh několik obrazů, kterým dá smysl budoucnost, a ne minulost. Ale co článek? 195 BYL JSEM PLNÝ OTÁZEK, ztrácel jsem je cestou, zrní, o které nikdo nestál, ve dne, v noci, a ráno poškrábaný a s vytrhaným peřím, samý marný pokus vzlétnout. Nastěhoval jsem do sebe spoustu krajin a věcí a lidí, aby odpovídali, ale zaplavilo mě ticho. Nakonec jsem si vybral tebe jako odpověď a ty mi tvrdíš, že jsi otázka, kterou mám zodpovědět sám. Dvacátá manželka Zpráva pro matku V ypadali jako milenci. Silnice byla plná výmolů po letošní zimě a kdykoliv auto vjelo do některé vyhloubené mísy, nalehla žena na řidiče a málem mu položila hlavu na rameno. Dalo se to vykládat jako láska. Na stráni u silnice kvetly trnky, začínalo jaro. Jenže ti dva se právě pohádali a rozhodli se mlčet. První porušil mlčení muž. „Hrůza,“ řekl, když vjel do obzvlášť hlubokého výmolu a auto se zhouplo. Žena ve své zpola skutečné a zpola hrané ochablosti málem přepadla na muže. „Co jsi říkal ty, to je hrůza, ne to, co jsem se ti snažila vysvětlit já,“ prohlásila žena, sotva se vrátila do původní polohy. „Týkalo se to silnice a ne tebe.“ „I já vím, jaks to myslel.“ „Víš prostě všechno, to je tvoje chyba.“ „Závidíš?“ „A taky za vším, co povím, vidíš něco úplně jiného,“ řekl. „To už jsem slyšela mockrát.“ „Když ty taky nejsi jiná.“ „Už se dočkáš.“ „Jak to?“ „Určitě bude jiná,“ řekla s kamennou tváří, ale kámen byl popraskaný a v trhlinách se leskly slzy jaké vyvolává bezmocnost. Byli na cestě k mužově matce, aby jí oznámili, že se rozcházejí. Emil se obával, že by se matka mohla o rozchodu dovědět dřív od cizích lidí. „Když jí to vysvětlím, přijme to jinak.“ „A jak jí to vysvětlíš? Jak?“ vyptávala se ho. „Řeknu jí, že to mezi námi neklape.“ 197 „A proč to neklape?“ Rozhodla se dojít až na konec té odmotávané nitě. „Panebože, proč?“ „Jen jí pověz proč!“ rozkřikla se. Proč. Odpověď mu byla jasná, ale jakmile se ji pokusil zachytit slovy, ne, nebylo to snadné. Bylo mu osmadvacet, ženatý byl tři roky, dost času, aby si udělal zkušenosti. Ale něco jiného je udělat si zkušenosti a něco jiného přesně je popsat. Celá zkušenost tří let se nyní koncem třetího roku dala uložit do věty: není mi s tebou dobře. Nic to ovšem nevysvětlovalo. Kdysi, před svatbou, přivedl Evu ukázat matce. Matka s ním šla po svačině do sadu, za domek, kde bydlela, podívala se na něho vážně a důstojně, jak to uměla jen ona a řekla: „Rozmysli si to dobře, hochu, rozmysli si to dobře.“ „A co?“ tyhle narážky ho vždycky popouzely. „Je to ta pravá?“ Matka mu do ničeho nechtěla mluvit, ale mluvila. A poznala to už tehdy. Evina matka byla také jiná než jeho matka. Člověk se žení a všímá si jenom dcery, kterou si bere za ženu. Měl by si také všímat její matky. Někdy jde dcera ve stopách matky, jindy úplně na druhou stranu, ale u matky to začíná. Eva šla ve stopách své matky. Její matka, ta kyprá labužnická blondýna, mlsala po smrti svého muže z života šlehačku a neměla o sobě nejmenší pochyby, že je jednička. Všichni lidé kolem ní se zpožďovali na dostihové dráze od narození do konce života o mnoho koňských délek. Zpožďovali se z nejrůznějších důvodů, které ona rozhodně nebrala na vědomí. Pro ni bylo rozhodující, že se v jejích očích zpožďovali. Svoji dceru také tak vychovávala. „Hlavní věc,“ říkávala jí, „nezůstávat pozadu.“ Aby člověk nezůstával pozadu, potřeboval především hodně věcí. Věcí nových, na úrovni, říkávala. Úroveň – její oblíbené slovo. Na úrovni pro ni mohly být šaty, cesta do zahraničí, ale také jídlo v restauraci. Na úrovni byli i muži. Někteří. Emil se jí příliš na úrovni nezdál. Byl inženýr, ale jenom strojař, ne ekonom. Měl auto, ale jenom škodovku. A jeho matka měla domek na venkově, žádnou vilu, jen takový domek, a zahradu sice velkou, ale jenom selský sad bez pěšin, člověk se brouzdal trávou. 198 Auto konečně vyjelo z výmolů na slušnou silnici. Slibovala klidnou jízdu. Eva vytáhla z kabelky hřeben a natočila si zpětné zrcátko, aby se v něm mohla shlížet. „Nevidím dozadu,“ upozornil ji. „Drž se při pravé straně a nemusíš těch pár minut dozadu vidět,“ poradila mu. Česala si vlasy, plavé vlasy, dlouhé až na ramena. Vzpomněl si, jak ho to dřív vzrušovalo. Dlouhé zlaté vlasy jí stékaly po nahých zádech až na lopatky. Česávala se před velkým zrcadlem v koupelně. Česala se a jeho se zmocňovala něha. Teď se ho zmocňovala zlost. Když si opatrně rtěnkou a malíčkem začala vylepšovat tvar rtů, rozhlížel se, jestli se někde přece jen neobjeví na rovné silnici další výmol. S chutí by do něho vjel. Zasloužila by si čáru rtěnkou přes celý obličej. Přeškrtnutá červeně. Chyba jeho životního úkolu. Byl si jistý jako tehdy jeho matka, že každý z nás má v životě svůj úkol a má ho splnit. Eva byla chyba v plnění. „Ty se češeš a barvíš, a já pořád nevím, jak povědět matce, že se rozcházíme,“ řekl trpce. „Tvoje věc. Tvoje matka. Já to své matce povím sama. Ty jsi mě přinutil, abych tě doprovázela. Já se o doprovod prosit nebudu,“ vykládala v přestávkách mezi zušlechťováním vzhledu. Otřela si začerveněnou špičku malíčku do kapesníku a dodala: „Docela tě chápu. Matka se asi moc radovat nebude. Ale zase se bude třeba radovat, až přivedeš tu novou.“ „Žádná nová.“ Nedala si to vymluvit. Někde se přece musel schovávat neviditelný soupeř. Nějaká žena. Pravděpodobně se ta ženská podobá jeho sestře, která žije v domku s jeho matkou. Miládka. Emil a jeho matka ji pokládali za nejkrásnější děvče široko daleko. Miládka se snažila být milá. Když se Eva za Emila vdávala, bylo Miládce osmnáct. Už je jí jednadvacet. Jediná spravedlnost – čas. „Nějaká Miládka,“ řekla. „Bože,“ vzdychl si. Jeho sestra jí ležela v žaludku po tři roky jejich manželství. Nesměl o ní hovořit. Nikdy nepochopila, že když mu bylo čtrnáct, bylo sestře sedm, a že k ní měl jako starší bratr povinnosti. Bylo mu čtrnáct, když mu zemřel otec. V rodině byl teď jediný muž. Emil. Eva nepoznala nikdy, co je mít bratra nebo sestru. A nedala si to vysvětlit. Jedničky tu nejsou pro to, aby se jim vysvětlovalo, jedničky jsou tady, aby vysvětlovaly vám. 199 „Už jsi skončila s barvičkou?“ zeptal se. Věděla, že se jí posmívá, ale nedala na sobě nic znát. „Skončila,“ odpověděla shovívavě jako malému dítěti. „Vrátila bys laskavě zrcátko do původní polohy?“ „A víš, že ne? Nevím, co je původní poloha.“ „Dobře,“ řekl a myslel: špatně. Natočil si zpětné zrcátko, jak potřeboval. Když Eva chtěla, nevěděla nic. A když věděla, věděla opak toho, co on. Podle toho se chovala. Opačně než si přál. „Neboj, já ti ji přeju,“ řekla. „Koho?“ „Nějakou Miládku.“ „Kriste,“ povzdychl. „Doufám, že sis dobře rozmyslel, co děláš,“ řekla. „Nevím, co tím myslíš.“ „I dobře víš, co tím myslím.“ „Vidíš, to je taky to, co mi vadí. Nedostatek důvěry. Pořád mi vyčítáš, že ti něco předstírám.“ „Anó?“ Její pochybovačné anó, protáhnuté na konci a pozvednuté do výšky ho rozčilovalo. Byla si toho vědoma. „Ale tvoje největší chyba,“ řekl a stěží přemáhal zlost, „největší tvoje chyba je, že prosazuješ od rána do večera jen a jen sebe. Dokonce, když se ti podaří v krámě prodat kožich, není to tím, že je to pěkný kožich, ale tím, že jsi i v tomhle jednička. Dáš si v byfé kávu a je to přímo pro byfé pocta, že sis tam dala kafe.“ „Domluvil jsi? Anó? Já nic říkat nebudu. Jenom jedno: televize.“ Dala se do smíchu. Přeháněla smích, nutila se do smíchu. Zase ten případ s televizí. Přijeli natáčet do továrny a tak se dostal na obrazovku. Hovořil o novém stroji. Stroj byl v provozu teprve čtrnáct dní, hovořil o novinkách v tovární hale a o provozu, a natočili daleko víc, než co se dostalo na obrazovku. Večer, při televizních zprávách se při pohledu na sebe nemohl zbavit hanby, zdálo se mu, že se zakoktává, že neví, co s rukama, že nevhodně křiví ústa. Eva seděla vedle něho a po záběru z továrny si zapálila cigaretu, zvedla obočí a řekla: „No, předvádíš se, chlapečku, předvádíš.“ „Já že se předvádím?“ ozval se krotce, plný čerstvých trapností, vyčtených z obrazovky. 200 „Samozřejmě,“ odpověděla mu. „Velký šéf, že?“ Jen pár vět a zase se hádali. Některé večery prostě prohádali, a přestávali s hádkou jenom na chvíli, aby nabrali dech. Auto se blížilo k lesu. Za lesem rostou v údolí stromy, běhával pod nimi jako kluk. „Jako bys nevěděla,“ ozval se mrzutě, „jaký jsem měl trapný pocit, když jsem se viděl.“ „Já jenom, že se prosazuješ. Nic nebudu povídat, ale co Kristýna?“ Jestli to nečekal. Navyklé seriály: televize, pak Kristýna a tak dále. Nepřestane mu tu mladou ženskou předhazovat. Kristýna přijela na rekreaci v Krkonoších s manželem. Sedali u stejného stolu. Dva páry u snídaně, oběda i večeře. Příjemné posezení. Až do chvíle, kdy mu Eva vyčetla, že se před Kristýnou předvádí. Všechno se tím zkazilo. Začal se kontrolovat, jestli se předvádí, jestli není směšný, a jak se tak pozoroval, ztratil radost z posezení. Naopak, začala mu přítomnost Kristýny vadit. Jeho stísněnost se pak přenesla i na Kristýnu a jejího muže. Na toho muže zapomněl, na Kristýnu ne. Jak si dovedla ze všeho dělat legraci. Nic před ní neobstálo. A když se smála, zvrátila hlavu dozpátku a ukazovala dlouhý bílý krk. „Takhle se nikam nedostaneme,“ řekl, „Kristýna, Kristýna. A co kdybych já řekl: Čeněk, Jirka, Petr . . . a tak dále . . . “ Pustil se do vyjmenovávání mužských jmen. Hovořívala o nich jako o svých obdivovatelích. „Prosím tě,“ ohrnula ret, „ani s jedním jsem nespala.“ Tak to jí věřil. Moc dobře věděla, že kdyby si s některým z nich začala, ztratila by třpyt nedosažitelnosti. Málokterý mužský si nechá takový úspěch pro sebe. Projížděli lesem a slunce prostřihávané větvemi blikalo na kapotě a předním skle. Sjel ke straně. „Co se děje?“ zeptala se. „Za pět minut jsme na místě,“ odpověděl, „měl bych se přece jen s tebou dohodnout.“ „O čem?“ „Jak to matce povíme.“ „Povíš to ty.“ „Ano, jenomže ty budeš u toho.“ „Ale klidně.“ 201 „Řeknu jí zkrátka, že nám to neklape . . . “ „ . . . a řekni jí proč . . . “ „Zkrátka . . . zkrátka: nerozumíme si. Ty slyšíš pořád něco jiného, než co říkám, vidíš něco jiného, než co dělám . . . “ „Aha.“ Motor auta tiše předl a drobné otřásání ho přesvědčovalo, že sedí v něčem, co je živé, co se v příštím okamžiku rozběhne k cíli, o který poslední rok s Evou zápolil. Ale, před cílovou páskou ho nečekalo uspokojení, jaké čekal. „V tom případě,“ ozvala se, „řeknu, že mi jdeš na nervy. Ty nejsi manžel, ale poučovatel. Pořád bys mě někam strkal, pořád bys mě střihal podle svého střihu – a víš, co je nejlepší? Že mi vyčítáš přesně to, co sám děláš.“ „Bože,“ povzdychl a rozjel vůz. Při jízdě se obracel mžikovými pohledy k Evě. Byl by rád odhadl, co míní vážně a co jen tak nahrává. V kmitajícím slunci a stínu se mu měnila. Hned smutně vážná a hned zas pobavená. Blížil se k domovu. Před třemi lety jej opustil. Blížil se mu v nejistotě a s obavami. I když mu matka ženitbu s Evou rozmlouvala, jakmile byli svoji, nepromluvila proti Evě ani slovo. Matka patřila k ženám, pro které je manželství dobrovolně přijatý zákon a ten je třeba dodržovat. Čas od času objevovala na Evě dobré vlastnosti. Evinu houževnatost, cílevědomost, inteligenci . . . Naslouchal matce přesvědčený, že dobré vlastnosti, které vyjmenovala, se dají použít také ke špatným záměrům. Nahlas se neozval, dialog vedl jen sám se sebou. Občas pochválila i Eva jeho matku. Její pracovitost, obětavost, ohleduplnost. Podle něho se tyhle vlastnosti zneužít nedaly. Měly vymezený ušlechtilý úkol. Evě vadila beze zbytku snad jen Milada. Nenacházela na ní nic dobrého. A největší Miladin hřích byl ten, o kterém nemluvila. Milada byla o čtyři roky mladší než Eva a Eva ji podezírala, že je i o čtyři roky hezčí. Domýšlivost, rozmazlenost, pohodlnost – všechno, co Miladě přisuzovala, by jí odpustila, ale to, o čem nehovořila, jí odpustit nemohla. Blížil se k bojišti a bojiště bylo nepřehledné. „Sobota,“ řekl a vjel do vesnických ulic městečka. Pro něho mělo slovo sobota mezi známými zdmi bohatý obsah. Byly v něm uloženy všechny soboty jeho dospívání, hodiny nekonečného bloudění 202 s kamarády od jednoho konce městečka ke druhému, v podivném lenivém neklidu. Nutil ho postávat na nárožích, vláčet se kolem okoukaných výkladů a zase se zastavovat a hodnotit stokrát ohodnocená kolemjdoucí děvčata. „Sobota tady u vás,“ řekla Eva, „pěkná nuda. Jak jsi to mohl vydržet?“ Ovšem, nemohla to pochopit, protože ji nedoprovázela vzpomínka na podivné rozechvění, jaké ho doprovázelo za těch procházek, čekání, že se něco přihodí, že někoho potká, že se dostaví velká změna. Ta změna měla jednou jméno dobrodružství a jednou láska, poněvadž byl tenkrát ve věku, kdy láska je něco jiného než dobrodružství. A dneska jede těmi ulicemi v autě a rychle míjí svá nároží a dlažbu ošoupanou svými podrážkami a jednou bude vzpomínat i na dnešní cestu, jak rychle minula. Ale ještě to nemá za sebou. Trapnou zpověď u matky. Nenapsal jí, že přijede. Aby nesháněla a nechystala. Nač jí přidávat povinnosti s pečením a vařením. Vyřídí si to a odjede. A co, když tuhle sobotu matka s Miladou někam odjely a nebudou doma? Mohl by aspoň počítat s odkladem. Čím víc se blížil k domovu, tím víc by uvítal odklad. Byly tu přece věci, které s Evou nedořešil. Zbývá mu pár minut času, aby se s ní dohovořil. A najednou neví o čem. Podívá se na ni. Kam se to Eva dívá, co nebo koho vyhlíží? Na co myslí? „Na co myslíš?“ zeptá se jí. „Proč s tebou vůbec jedu? Nevíš?“ „Asi proto, že jsme spolu začali a tak musíme spolu i končit.“ „Ach tak. Musíme.“ Nenáviděla to slovo. Emil a jeho matka je užívali bez ustání. Vjeli do ulice s břízami po obou stranách, a cíl cesty se ukázal před nimi. Drátěný plot a zdi domu v nezúčastněném jarním slunci liduprázdného sobotního dopoledne. Zastavil před domem a nevystupoval. Zapálil si cigaretu a nabídl Evě. „Prosím tě,“ řekla, „zapomněl jsi, že jsem přestala před měsícem kouřit?“ „Promiň,“ řekl, „myslel jsem . . . v téhle chvíli . . . abych ti řekl pravdu, je mi jaksepatří mizerně.“ 203 „V domě se nic nehýbá,“ pohnula hlavou k oknům. Jindy se už pohnula záclona. Milada byla zvědavá a číhala na sebemenší změnu v ospalé ulici. „Hm,“ kouřil stísněně a jen s nepatrnou nadějí, že by mu byl osud natolik příznivý, aby matku a sestru odeslal někam na výlet. Eva si ho prohlížela s výrazem, který měl rád. Obdarovávala ho soucitem, a dříve, dokud se tolik nehádali, končíval takový soucit pohlazením, přejela mu vlasy dlaní. Nebývalo to špatné s Evou. Věděla přesně, kdy potřebuje politovat. Všechno se ještě nepřetrhalo, když se jí podařilo takhle si ho prohlížet. „Děkuju,“ řekl. „Za co?“ Odvrátila se. Vystoupil z vozu s cigaretou mezi prsty. Opíral se o tu cigaretu. Ohmataný, odřený knoflík zvonku. Jindy si rýh na tlačítku, tenkých jako vrypy nehtem, nevšímal. Dneska si všímal každé podrobnosti a každá podrobnost mu dávala aspoň na okamžik možnost zastavit se a zadržet, odložit události, kterým se nemohl vyhnout. Hluboko v domě, v hloubce a dálce se rozezněl zvonek. Emil dlouho naslouchal, kdy se probudí uvnitř domu spěch, klapot střevíců, bouchnutí dveří, kdy se překotnost těch zvuků přelije za domovní dveře. Neodjišťuje někdo zámek? Nenarazil pojistný řetěz do výplně dveří? Nic. Ticho. Vítr se houpá na větvi jabloně, větev škrábe o domovní zeď a předstírá, že se kolem domu někdo šourá s příliš těžkýma nohama. Emila se dotkne důvěrně známý pach, ovocný a květinový pach zadního stinného pokoje. Neotevřel snad někdo okno? Budu počítat do deseti, a potom se vrátím do auta. Počítá, a počítá do dvaceti, ale dům je opuštěný a nikdo nepřichází. „Nejsou doma?“ zeptá se Eva. Zbytečná otázka, přesto je rád, že se zeptala. Může jí nahlas potvrdit, že se nedá nic dělat. „Chceš na ně čekat?“ zeptá se Eva. Ne, nechce na ně čekat. Otálí s rukama na volantu. A nastartuje. Matka se dneska nic nedoví. A kdy jí to řekne? Musí to rozvážit a pořádně se kolem sebe rozhlédnout. Člověk někdy sám pro sebe naroste tak, že si stíní v rozhledu. Ucítí dotek v zátylku. Eva má ruku na opěradle jeho sedadla. Byla to náhoda? Úmysl? 204 Vyjede z ulice a ve zpětném zrcátku se mihne místo u plotu, kde nedávno stál. Jak byl svět pěkně jednoduchý, a jak se v něm dalo rázně rozhodovat, dokud nestiskl zvonek. Dokud čekal něčí odpověď, které mohl odporovat. „Nezastavíme se někde na obědě?“ řekne Eva. Přikývne. Aspoň jeden jednoznačný úkol. Chystá se jej splnit. 205 PODAL JSEM TI KYTICI, a nechtěl jsem tím nic předstírat, neomlouval jsem se kytkami, neměly být lék, jenom kytky a ty, patřily jste k sobě tak přirozeně, mám rád, když se k sobě dostává, co k sobě patří. Ve světě, kde se tolik polibků každý den míjí, kde si i věci nasazují škrabošky a míjejí se, zatoužil jsem porušit kruh postupujícího míjení, nic víc, ty patříš růžím a růže tobě, a já jsem porušil kruh. Dvacátá první manželka Výstava6 S táli vedle kufrů před recepčním pultem laciného turistického hotelu v zastrčené ulici v Paříži a čekali. Čekali ve zvláštní sváteční náladě, s napětím a skoro rádi, že se na chvilku ještě odkládá začátek všeho, co je očekává. Jestliže se manželé rozjedou po desetiletém manželství poprvé do Paříže, připomíná takový výlet opožděnou svatební cestu. Recepční, zároveň číšnice v malém hotelovém baru a zároveň pokojská, přicupitala v tmavých minišatech s bílým límečkem a slabě voněla cibulovou polévkou. S klíčem v ruce vyjeli se zavazadly do druhého patra. Chodby byly vylepené temně rudými tapetami a vystupoval z nich bublinatý vzor. Máša tvrdila, že to jsou hrozny, Tomáš byl pro jikry. Obrovské hromady jiker. Pokoj měli vylepený tapetami temně zelenými, jedovatě sinalá zeleň skrápěla houfy stromečků. Šplhaly v pravidelných trsech po stěnách vzhůru ke stropu. V pokoji žili v lese. Kout pokoje zaplnila smaltovaná sprchová skříň s poodhrnutým igelitovým závěsem. Vedle sprchové skříně stál bidet, zaklíněný mezi sprchu a šatník. Bylo těžké dostat se k němu. Zrcadlo umístěné na dveřích šatníku mělo francouzské rozměry. „Tome,“ roztáhla Máša ruce, jako by chtěla obejmout nejen Toma, ale i tenhle pokoj a celé město, „Tome, jsme v Paříži!“ „A to velké zrcadlo přímo proti postelím,“ řekl Tom. Nejdřív nepochopila, a když pochopila, pleskla ho do zad. Okna vedla do úzkého dvora s vysokými stěnami. Dvůr jako prostornější světlík. Stěny byly proděravěné okny. V protějším otevřeném okně pil starý muž z láhve minerálku. Pohyboval se mu ohryzek. „Paříž,“ řekl Tom, „i ta kočka je pařížská.“ 207 Kočka seděla na okenním parapetu, patřila k muži, který pil minerálku. „Kočka,“ řekla Máša. „Už jsem si myslela, že vidíš nějakou ženskou.“ Zase, pomyslel si. Poslední roky nevynechala žádnou příležitost, která jí nabídla možnost podezírat. „Prosííím tě,“ protáhl posměšně í. „Recepční mohla na tobě nechat oči.“ „Proč ne?“ Postavil se před velké francouzské zrcadlo a uklonil se sám sobě. „Ach ty šašku,“ vrhla se k němu, objala ho a políbila. Byli v Paříži. Vybalili zavazadla a vydali se pěšky dolů. „Pěkně starý dům,“ zjišťoval. Na rudých kobercích se rýsovaly vypoukliny a nečekané mělké prohlubně. „Tu podlahu nechci vidět,“ prohlásil. Byl stavař a staré domy ho zneklidňovaly. Máša prožívala stav trvalého okouzlení. Studovala před lety dva semestry dějin umění, pak toho nechala a šla do kanceláře. Teď ji ty dva semestry dějin umění spojovaly s Paříží přímo příbuzenským svazkem. „Prohlédnu si každou výstavu obrazů, jak nějakou cestou potkáme,“ slibovala. „To je výhrůžka,“ řekl. Pobavilo ji to. I hrbolatá podlaha v hotelové chodbě se jí zdála zábavná, aspoň změna proti rovným podlahám, nenudila jednotvárností. A ty tapety! Na WC měla tapeta nafialovělý odstín barvy zvětralé šunky. „To víš,“ vysvětloval jí, „WC je jedno v mezipatře na celé poschodí. Tu tapetu tam dali proto, aby se nikdo na WC dlouho nezdržoval. Tahle barva každého vyžene.“ Recepční opět nezastihli za pultem. Tom trval na předání klíče od pokoje do rukou recepční, a tak museli počkat. „Jen klíč polož na pult,“ radila Máša. Neposlechl a čekal. V osvětleném opalizujícím akváriu vedle recepce se proháněly červené rybičky. Pročesávaly kužel stříbrných bublinek, které chrlila trubička na dně akvária. I akvárium, hra odlesků a stínů, Mášu okouzlovala. Klin, klunklun, klin, rozloučil se s nimi hotel zvonkovou hrou, když vyšli hlavními dveřmi do ulice. 208 „Nechala na mně recepční zase oči?“ zeptal se Máši. „Nevšímala jsem si jí,“ odpověděla, „nechci se dívat na její hubené nohy.“ Kráčeli ulicí k nádraží, na stanoviště autobusů, a nad nimi visela těžká šedivá obloha. Sem tam se snesla teplým vzduchem osamělá krůpěj. Koruny stromů vyrůstajících z chodníků pomalu řídly. Začínal podzim a vlahý vítr hnal oblaka. Podzimní vítr. Ale pařížský. Dali se vézt autobusem po bulvárech a ulicemi, kde se domy potápěly do nazlátlého šera, ačkoliv bylo dopoledne. A když projížděli křižovatku nedaleko náměstí Madeleine, vysypal se náhle celý náklad slunečních paprsků z potrhaných oblaků na střechu kostela, postaveného ve stylu starého řeckého chrámu. Máša se rozhlédla po autobusu, lidé posedávali zabraní do myšlenek a jejich myšlenky neměly asi nic společného s tím, co se kolem nich dělo. Záplava světla na stavbě, kterou znala z rytin a fotografií a kterou se mohla chvíli těšit, protože autobus zůstal trčet v dopravní zácpě, ta nenadálá záplava světla ji dojala. A nikdo v autobuse nebral na vědomí to, co viděla. Jak jen mohou nevidět, divila se. Ale Tomáš viděl. Řekl: „Nevěřila bys, kolikrát se měnila koncepce té stavby. Víš, co v té budově mělo všecko být? Zákonodárné shromáždění, burza, knihovna, soud i banka. V první polovině devatenáctého století se budova málem stala prvním pařížským nádražím.“ Tomáš viděl budovu, ale jinak. Viděl korintské sloupy jako ona a viděl i vlys, jenomže ona měla před sebou slávu světla a důstojnost dějin, vzpomínku na staré Řecko, na obrázky a fotografie a měla před sebou také svoje dva semestry dějin umění. A co viděl Tomáš? Dvaapadesát korintských sloupů, které ve výšce dvaceti metrů nesou vlys. Autobus se hnul a vjel do šera, oblaka se uzavřela a několik kapek deště stříklo na sklo autobusu. Na konečné nedaleko Vítězného oblouku vystoupili. „Víš, že moje teta měla na zdi obraz Vítězného oblouku? Byl vykládaný perletí. Když jsem naklonila hlavu na stranu . . . , jako holka jsem to dělala hrozně ráda . . . , ta perleť na mě mrkala. Totiž rozsvěcovala se a zhasínala.“ Tomáš zvedl oči k obloze. Potemněla, ale zadržovala déšť a posílala na Paříž jenom vlhký pach tlejícího listí. Sestupovali po Champs 209 Élysées dolů směrem k náměstí svornosti, postupovali se samými zastávkami, tu zadržela Mášu výkladní skříň, tu nároží se jménem příčné ulice. „Ulice La Boétie, podívej, tady žil kdysi Picasso,“ ukazovala do úzké ulice, „ale dům zbourali.“ „Co všechno nevíš —,“ žasl. Byla ráda, že ví něco, co neví on. Jeho přesné vědomosti v ní někdy probouzely tíseň. V ulici Matignon hledala číslo domu 3, kde zemřel Heinrich Heine. Našla dům, zastavila se před ním a zvrátila hlavu, aby dohlédla až do nejhořejšího patra. „Tam někde musel bydlet,“ řekla, „moc vysoko, protože viděl na koruny stromů v parku.“ „Stejně je to dneska jiný dům,“ nedůvěřivě odhadoval průčelí. Zasnila se: „Chodily sem za ním nejkrásnější ženy té doby.“ „Nepřestaly sem chodit,“ řekl, „vlastně nejkrásnější chodí odtud,“ opravil se. „V domě je luxusní salón krásy. Kadeřnictví.“ Mimoděk si sáhla na svoje vlasy. „Co myslíš,“ řekla, „kolik to tu asi může stát?“ Dalo se do deště. Roztáhli deštník a zaváhali, kam teď. Šli nějakým směrem nazdařbůh. Park se před nimi rozestoupil a nabídl jim písečný průliv mezi dvěma řadami stromů. „Já tomu nerozumím,“ řekla. „Je tu plno domů, kde někdo slavný maloval, psal, tesal sochy, chystal revoluci . . . , a spousta těch domů vlastně už není, na jejich místech stojí něco jiného, a přece . . . snad je to ve vzduchu, nebo . . . Cítíš to taky?“ Nevěděl přesně, co tím myslí, ale už cestou autobusem, kdy míjeli chodníky, na kterých se čeřil příboj suchého listí, jako by se dlažba pohybovala, a při pohledu na dlouhá okna se staženými záclonami, v neustálém zmatku pachů, který ho pronásledoval, v té směsici zeleniny, ovoce, ústřic a mořských korýšů a teplých sladkých francouzských rohlíků, v té směsici, zmatku a střídajících se obrazech, tušil, že se blíží nějaké rozluštění, odhalení dlouho ukrývaného tajemství, zkrátka, že stojí bezprostředně před nějakým důležitým a účelným závěrem. „Celý život jsem toužila podívat se do Paříže. A teď tu jsem ani ne den a je mi, jako bych tu byla odedávna..“ 210 Ne, tenhle pocit neměl. Jenom – jako by ho čekalo rozluštění. Mnohost dojmů se chystala slít se do podoby odpovědi. A na jakou otázku? Máša byla nabitá vědomostmi. V kterém domě prožil Anatole France svoje dětství, kde je pohřben Zola, kde odpočíval za staženými závěsy Marcel Proust, když ho navštěvoval Jean Cocteau. S takovým nákladem chodí po světě velké čtenářky, říkal si její muž, naslouchal, a déšť vytrvale bušil do deštníků a stříkal na boty. Na křižovatce parkových cest stál stojan s plakátem. V Grand Palais vystavovali mladí výtvarníci. „Pojďme tam,“ navrhla Máša. „Stejně jsem si slibovala, že budu chodit na všechny výstavy.“ Nic nenamítal. Byl na Mášu pyšný, vypadala v pětatřiceti mladší, než byla. A po dvou dětech. Jenomže děti žily většinou u babičky. Kde by jinak, při svém zaměstnání, Máša ušetřila tolik času na čtení? Byl na ni pyšný, ale tajně. Přiznat se k tomu pokládal za slabost. Ženy mají být pyšné na své muže, to uznával. A tím si zase u Máši nebyl jistý. Byla na něho aspoň trochu pyšná? „Fajn,“ řekl, „budeme pod střechou.“ Před Velkým palácem se zastavila, jako se zastavujeme, když potkáme známého. „Nemůže zapřít světovou výstavu z roku devatenáct set,“ prohlásila. „Velké výstavy jsou matky budov,“ řekl. Myslel na staré výstaviště v Praze a pražský Bruselský pavilón. „Matky budov?“ řekla. „Odkud to máš?“ Nebyla zvyklá slyšet od něho básnické obrazy. Působí na něho snad pařížský vzduch? Vstupné se jim zdálo drahé, ale byly to první francouzské peníze, které vydali. Kromě taxíku ovšem. „Můžeme to vstupné brát jako přípitek,“ řekla. „Víno by bylo lacinější,“ ozval se. A pak stáli ve vysokém a širokém prostoru, kde železná konstrukce podpírala skleněnou kupoli. Tomáš soustředěně prohlížel sádrovou sochu ženy v životní velikosti, celou bílou, jenom na hlavě měla šedomodrou gumovou čepici. Ruce si opřela do boků a zírala na dvě fotografie. Znázorňovaly, jak ji její tvůrce dělá. Stvoření člověka? 211 „Ale ano,“ řekla Máša, „je to předmětné.“ Tom se neodvážil zeptat se jí, co tím míní. Výstava mladých umělců byla plná takových překvapení. Ležící socha ženy bez rukou, uťaté ruce měla za hlavou. Na šatovém ramínku zavěšená tvář v obvazu jako tvář Medusy. Zborcený závěs z keramických čtverečků, vlnitá lepenka, ale napodobenina vyřezaná ze dřeva, kravaty svázané do kolovadel, součástky strojů poskládané v záchvatu hry, která nevede k účelu, k jakému byla ozubená kola a páky vyrobeny. Tom se mezi čísly a pracovními výkresy naučil ve všem hledat smysl. Tady ho nenacházel. Naučil se také používat kamene, kde bylo zapotřebí kamene, a používat dřeva, kde bylo třeba dřeva. Ohromovala ho řemeslná zručnost, to úsilí autorů, aby kusu dřeva dali vzhled papíru a keramickým čtverečkům podobu závěsu, ohromovala ho svévolnost vyrobit z čehokoliv cokoliv. A nač a proč? ptal se sám sebe. Ani nezkoušel ptát se na smysl Máši. Mlčel a kroužil kolem předmětů, kolem koulí ne nepodobných melounům, měly několik tváří, kroužil kolem rozměrné bílé hrušky skládající se na svém širším konci ze tří oblých zadnic, kolem žulových kostek provrtaných naskrz otvory, kterými protáhli provaz. Náhrdelník pro obryni? Byl zvyklý od dětství vysvětlovat si okolní svět, ale tady mu vysvětlení chybělo. V jednom koutě objevil něco, co ho zaujalo. Kus prolamované litiny, zvláštní, vznosné a vznešené. Konečně mě něco oslovilo, oddechl si. Později si všiml, že obdivoval součást železné konstrukce, která podpírala kupoli. Máša se ztratila mezi panely výstavy, a když se setkali, řekla: „Mají tu sedm barevných telefonů a jeden funguje. Dohromady to je takový objekt.“ „Typické,“ málem by se zasmál. Napodobuje snad tenhle objekt skutečnost? U nich na stavbě se stávalo také, že se dal použít jen jeden telefon. Ovšem je tohle umění? Hledal v tom nápadu něco navíc, nějaký uzel na uzlu a – nic. „Proč nic neříkáš?“ zeptala se Máša. Stáli zase venku před palácem. Obloha byla zatažená, ale pršet přestalo. „Proč nic neříkám? Asi mám hlad.“ „Tobě se výstava nelíbila,“ řekla. „Pojď se najíst,“ ukázal hlavou před sebe k aleji. Na jejím konci si někde snad koupí hamburgra v žemli. 212 Cestou Máša neměnila výraz tváře. Bylo vidět, že je nespokojená a že má také hlad. Na konci aleje bylo malé byfé, ale prodávali jen pišingry a čokoládu, samé sladké věci. Tom si nic sladkého nepřál. Rozladilo ho, že musí svůj hlad donést ještě kus cesty vzhůru ulicí a rozladění ho nutilo, aby se s něčím vypořádal. Neměl nic lepšího po ruce než výstavu. „Dřevo se tam tvářilo jako vlnitá lepenka,“ spustil, „keramické kostičky předstíraly, že jsou látka, šroubky a ozubená kolečka si hrála na stroj . . . a to se ti tedy líbí.“ „To jsem neříkala,“ bránila se Máša, „ale v zásadě nejde v umění o líbení, ale o uměleckou pravdu.“ „Báječné,“ řekl a nepřestával se rozhlížet po laciném byfé se zeleným a žlutým štítem, kolem kterého procházeli do parku. Nebo že by to byfé zahlédl z autobusu, jak sem jeli z hotelu? „Báječné, báječné,“ opakoval, „umělecká pravda. Jaká umělecká pravda je v tom, že se dřevem napodobuje vlnitá lepenka? Jaký to má smysl?“ „Že se kvůli tomu tak rozčiluješ?“ podivila se. Její předstíraný klid ho rozčilil ještě víc. Dřevo předstírá, že je lepenka, kousky kovu předstírají, že jsou stroj, a jeho manželka předstírá klid. Kdoví co jiného je schopná předstírat. A kola rozmrzelosti se zvětšovala a postupovala jako kruhy na vodě, až se dotkla několika míst, se kterými si podnes nevěděl rady. Třeba, jak navštívila před rokem přítelkyni v Praze a vrátila se až druhý den. Prý jí ujel autobus. Přijal to tehdy. Ale vždycky, když se zvýšila sopečná činnost, znovu se z toho místa kouřilo. Nebo jak šla Máša s jejich pětiletou Helenkou na procházku do parku, a náhodou je obě potkal na úplně jiném konci města. Anebo jednou šla večer na školení a celá se převlékla, i prádlo si vzala jiné. Kráčel kupředu, jako by útočil, a málem šlápl na nohu Arabce. Seděla na prostřených novinách na chodníku, kojila dítě a žebrala. Přál si po letech ty případy provětrat, jen kdyby věděl jak? Do byfé skoro vběhli. Tou dobou bylo poloprázdné. Usadili se se svými žemlemi s hamburgrem a s pivem v nádobkách z umělé hmoty do kouta, stranou od skupiny mladých lidí, kteří si půjčovali kytaru s nadějí, že někdo z nich snad přece umí hrát. Bylo to lepší, když se najedl. Rozhodně to bylo lepší. Dopíjel pivo po malých doušcích, vychutnával je. Bylo slabé a zanechávalo 213 na jazyku voňavou příchuť jako limonáda. I to pivo se tvářilo jako něco, čím nebylo. „Já vím, čím to je,“ řekla Máša, „ty těm lidem nedůvěřuješ.“ „Kterým lidem?“ „Těm, co dělali ty sochy a objekty a tyhle věci.“ „Ne jim. Těm věcem,“ přiznal se. „Lidem moc nedůvěřuješ,“ řekla. Pokládal za svou povinnost hájit se: „Já že nedůvěřuju lidem?“ „Někdy nedůvěřuješ ani mně.“ Neodpověděl. Neznal odpověď. Když se to vezme, za deset let tři bílá místa, která se mu asi nikdy nepodaří zmapovat. Tři bílá místa není mnoho. Nedůvěřoval jí snad víckrát? „Neber si to tak,“ řekl. Vypadalo to jako omluva. Vyšli z byfé a kolem nich byla zase Paříž, ale jiná. Připadalo mu, že je v nějaké jiné Paříži, než byl před tou výstavou. Jako by byl stroj a vzali z něho součástku a nahradili ji jinou. Stroj fungoval, jenže součástka byla jiná. Klin, klunklun, klin, přivítal je zvonek nad vchodem do hotelu. Červené rybičky nepřestávaly putovat v akváriu a stříbrné bublinky vzduchu neustávaly tryskat z trubičky. Recepční stála tentokrát za pultem a prohlížela si obrázkový časopis. Podala jim klíč a obdarovala je spokojeným úsměvem. „Z toho děvčete září spokojenost,“ řekla Máša. „To se jen tak dělá,“ odpověděl. „Předstírá spokojenost. Z nějakého důvodu.“ V pokoji bylo šero. Okno naproti ve dvoře bylo temné, muž, který pil minerálku, se ztratil a kočka také zmizela. Od dna hlubokého úzkého dvora stoupal vzhůru smutek. Tomáše přepadl bezmezný stesk, jaký vylučují jenom velkoměstské večery. Odvrátil se od okna a přetáhl přes ně květovanou látku. Látka ho oddělila od světa, byl sám se sebou. A s Mášou. Musí jí to povědět nahlas. Když jí to poví nahlas, možná že to přesvědčí i jeho. „Já ti důvěřuju,“ řekl. „Co říkáš?“ chtěla Máša vědět. Stála pod šumící a bubnující sprchou za igelitovým závěsem. Přistoupil ke sprchové skříni a opakoval: 214 „Že ti důvěřuju.“ Řekl to tak nahlas, že přehlušil sprchu. Tak nahlas, že se mu to zdálo samozřejmé. 215 NECHTĚLA JSEM UBLÍŽIT, a přece – bála jsem se něco rozbít, ale – Den má trhliny, kudy zrada umí prostrčit prsty a každodenně někdo uhoří na tom, co podpálil. Nemilosrdné svítání odhaluje uvnitř nás tenký led, po kterém musíme přejít, abychom se dostali na pravdivou stranu své lásky. Dvacátá druhá manželka Cestou k dokonalosti J eho manželka byla pronásledovaná dokonalostí, kterou si sama předepsala. A protože byla zvyklá léčit podle svých předpisů i jeho, dělala všechno, co bylo v jejích silách, aby ho k dokonalosti donutila. Moc dobře věděl, kde se to vzalo, kde to začalo. V pondělí, na pravidelném cvičení. V pondělí cvičily ženy, ve čtvrtek muži. Chodit do tělocvičny jednoduše odmítl. Jeho žena chodila každé pondělí. Časem se ukázalo, že nešlo jenom o cvičení, džezgymnastiku nebo aerobik. Pět žen, nebo jich bylo šest? se dalo zlákat řečmi jedné stárnoucí krásky, která tvrdila, že cvičit tělo je prospěšné, ale důležitá je kalokagathiá, antický souzvuk těla a duše, a že je proto zapotřebí cvičit i duši. Těch šest se scházelo každý týden po pondělním cvičení u jedné z nich a pracovaly na své ušlechtilosti. „Už dlouho jsem něco takového potřebovala,“ tvrdila jeho žena. „Kolik ti, Dano, je? Pětatřicet, viď . . . ?“ řekl. „Přidáváš mi půl roku,“ bránila se. „Půl roku sem, půl roku tam,“ řekl, „jestli ti dělá dobře scházet se a poklepat si . . . “ „Vůbec nejde o klepy. Jde o zdokonalování.“ „Já vím, píšeš jim recepty.“ Byl přesvědčený, že od jeho ženy kdekdo žádá recept, poněvadž je lékařka. „Nesmysl,“ řekla, „ale jak koukám, ty bys potřeboval nějakou takovou skupinovou terapii.“ „To víš, že ano,“ zkusil ironii, která nevyšla. „Kupříkladu: neumíš se ovládat, dvacet bodů ze sta dolů, v neděli se holíš až před polednem, v sobotu vlastně taky, to je neúcta k vlastní ženě, deset bodů dolů, nepomáháš s domácností, špinavé nádobí, prach a tak dále . . . “ 217 „Na nádobí máme naštěstí myčku,“ ozval se na obranu. „A kdy jsi naposledy naskládal nádobí do myčky? Kdy jsi naposledy použil vysavače? Kdy jsi naposledy třeba jenom zalil kytky?“ „Tedy,“ řekl, „jestli chceš dokazovat svoji dokonalost tím, že mě zasypeš výčitkami, tak pěkně děkuju. Hluboké a neskonalé díky.“ „To máme třicet a deset bodů, čtyřicet bodů dolů. Děláš sice s Markétkou a Honzíkem úkoly, to je plus pět bodů, odečteme tedy jenom pětatřicet.“ Počítala, odečítala, přičítala a zase odečítala, až jí zbylo ze sta bodů jenom pětatřicet. „Vidíš?“ vítězně si ho změřila. „Moc náramně jsi z toho, Zdeněčku, nevyšel. Uznáváš?“ „A co?“ „Že jsi pětatřicetiprocentní partner. Ale máme ve skupině dvě manželky a ty jsou na tom hůř.“ „Ale?“ „Jedna má manžela na dvacet procent a druhá dokonce na patnáct. Slabá útěcha, samozřejmě.“ „Nepotřebuju procenta, nepotřebuju útěchu, nic takového nepotřebuju.“ „Potřebuješ. Aby naše manželství bylo šťastné, musíme se v procentech přiblížit jeden druhému. Já už dosáhla osmdesáti procent.“ „Vidíš, a já bych dodneška tvrdil, že je naše manželství šťastné. A teď se dovídám . . . “ Nepoznával ji. Jak tu stála, mírně rozkročená, jako připravená k zápasu o svou i o jeho dokonalost. Sporem zrůžověla, byl na ni pěkný pohled, ale dotknout se jí v téhle chvíli by byla neodpustitelná chyba. Ve chvílích nadšení a zápalu pro věc nesnášela, když jí sebemenším způsobem připomněl tělo, vznášela se na vlnách sebeobětování, ušlechtilosti a všeobjímající lásky. Ten výstup mu nešel z hlavy. Nosil ho s sebou, k rýsovacímu prknu, do závodní kuchyně, do autobusu, a nepodařilo se mu ho odložit, ani když zkoušel Honzíka ze zeměpisu. Jednou to už zažil. Vlastně dvakrát. To nadšení a zaujatost pro věc. Poprvé se to týkalo nějaké hygienické záležitosti, nepamatoval si podrobnosti, pamatoval si jenom její odhodlání odstranit hygienickou závadu v obchodě s potravinami. Zvítězila, ale úsilí, které 218 spotřebovala, bylo, podle něho, neúměrné výsledku. Je zajímavé, co práce dá prosadit dobrý úmysl. Špatný úmysl se prosadí rychle, ani se nemusí moc prosazovat. Podruhé se pustila do boje o dětské hřiště. Také vyhrála a také to nebylo lehké. Oba zápasy se konaly mimo domov. Zápas o dokonalost se týkal přímo rodiny a mantinely byly stěny jejich bytu. Dana předepsala cestu k dokonalosti i dětem. Ale to se dělává. Říká se tomu výchova. U dospělého muže je to něco jiného, a po dvanáctiletém manželství teprve. Zprvu ustupoval. Miloval klid a ustoupit byla nejmenší daň splacená pokojnému ovzduší v rodině. Přestal kouřit. Holil se ráno i v sobotu a v neděli. Tu a tam naskládal nádobí do myčky, dvakrát dokonce pracoval s vysavačem a jednou zalil kytky. Ustupoval i jinak. A pak se v něm něco zaseklo jako v porouchaném stroji. Oprava byla jednoduchá: někomu si postěžovat. A komu? Představoval si je, jednoho po druhém, ty takzvané přátele. Každému z nich by způsobil radost svými potížemi. Byli ženatí, a déle než on, měli svoje trápení v rodině, a někteří z nich byli rozvedení. Přijali by jeho potíže jako náplast na svoje neduhy, místo aby mu sami náplast přiložili. Svoji porouchanost přisuzoval především změně zvyklostí, zanechal přece kouření a pivo pil jen občas. Zato předrážděný byl teď pořád. A pořád spěchal. Jeho spěch způsobovaly také prostoje. Dovedl stát u rýsovacího prkna, propadnout se do úvah, které nikam nevedly, a nepracovat. Pak doháněl a pospíchal. Zkracoval v tom spěchu i dobu oběda, dřív tak mile prodlužovaného cigaretou, vykouřenou cestou přes tovární dvůr. Kde byly ty idylické doby? Vyrážel k obědu jako závodník. Tak se stalo, že se srazil s Mirenkou z účtárny. Ten spěch, ten spěch. A k tomu šero v ohbí chodby. Venku pršelo. Mirenka upustila štos papírů, rozletěly se po chodbě i po schodišti. Pomáhal jí je sbírat a rovnat a zařazovat. Jak v podřepu sbíral papíry, předváděly se mu Mirenčiny nohy. Dokonalé dlouhé nohy mladé ženy v hrubě pletených punčocháčích, které ji obepínaly až do pasu a nahrazovaly kalhoty i sukni. Omlouval se těm nohám. „To nic, to nic,“ špitala Mirenka a tiskla si štos papírů k plochému břichu, nastavovala mu ten štos, aby na něj mohl poskládat další 219 a další listy. Musela při tom poklesnout v kolenou a vypnout stehna. Jako by se mi nabízela, pomyslel si. Druhého dne přišel pozdě k obědu, přes všechen spěch, a našel u stolu místo jenom naproti Mirence. Uznal za vhodné zmínit se o včerejšku. „Doufám, že jsem vám neublížil,“ řekl. „Vy mi nemůžete nikdy ublížit,“ odpověděla mnohovýznamně se zářivým úsměvem. V rozpacích lovil noky v polévce. Den na to se náhodou setkal s Mirenkou u vchodu ze závodní jídelny a vraceli se od oběda spolu. „Netrápí vás něco?“ zeptala se ho cestou Mirenka. „Pročpak?“ „Při obědě, celou tu dobu, jste měl smutný oči.“ Byl to pro něho objev. Mirenka ho při obědě sledovala, jinak by nevěděla, že měl smutné oči. Někdo se o mě přece ještě zajímá. „To víte, starosti,“ řekl. Nezávazně, jak si myslel. „Svěřené starosti, poloviční starosti,“ řekla Mirenka. „Máte pravdu,“ odpověděl, ale nesvěřil se jí. V noci se vzbudil a vzpomněl si na Mirenčinu nabídku. Nesmysl, káral se, Mirenka je o osmnáct let mladší, holce je devatenáct a ty jí budeš vylévat srdce. Co to pomůže jí a co tobě? Navíc trval kamarádský vztah k Daně. Zpověď, jakou by potřeboval, by znamenala podraz Daně. Nemohl přece manželku tak lehce odpisovat. Druhého dne měla manželka ve středisku prodlouženou službu. Využil toho, utřel prach a vyluxoval. Odčiňoval tím svoji vinu, která byla dost sporná. Dana přišla z práce pozdě a unavená. Ani si čistoty v bytě nevšimla. Musel ji na ni upozornit. Přijala jeho snahu jako samozřejmost, dala dětem dobrou noc, oznámila, že večeřela, a zmizela v koupelně. Dala si teplou sprchu, a když se objevila v pyžamu provoněná mýdlem a teplem, působila odpočatě a svěže. Pokusil se ji obejmout. „Ne, prosím tě, dneska ne,“ požádala ho a vyklouzla z objetí. V noci se mu zdálo o Mirence. Měl před sebou její nohy v tlustých punčocháčích, oblá kolena přitisknutá k sobě a napnutá stehna. Upřeně stehna ve snu pozoroval a pojednou zjistil, že se Mirenčiny ruce chopily okraje punčocháčů nahoře v pase a pomalu, pomaličku 220 je rolovaly dolů, tmavohnědý váleček pleteniny rostl, čím níž se kutálel a čím víc se objevovala bílá neposkvrněná pleť nohou. Pak se sen přetrhl. O víkendu měla Dana pohotovost. Všechno bylo znamenitě naplánované. Děti stráví víkend u babičky a dědy na vsi. Otec je tam odveze a vrátí se domů, kde ho čeká dávka odborné četby a psaní důležité zprávy. V pátek odvezl Honzíka a Markétku na vesnici a hned se vracel, aby byl za světla ve městě. Špatně snášel reflektory protijedoucích aut a potřeboval neunavené oči, když ho čekalo tolik čtení a psaní. Deset kilometrů před městem zastavil u motorestu, aby se navečeřel. Ušetří tím doma čas. Čas na práci. Ale zároveň vyplouval na širé moře svobody. Bez dětí a bez manželky. Byl to zvláštní pocit a potkával ho za rok jen málokdy. Dopřál si i přepych jen tak se rozhlížet kolem sebe, bez účelu, jak se rozhlížejí lidé, kteří se nudí. S chutí snědl srnčí ragú, byl podzim, čas honů. Uspokojovalo ho, že je venku ještě bílý den a že zbývajících deset kilometrů do města urazí za denního světla. Restauraci motorestu znal dobře, zastavoval se tu někdy s manželkou a dětmi, přesto tu dneska, sám na moři svobody, objevil nějaké podrobnosti, které mu jindy unikly. Byla tamhleta plastiková láhev s nápisem China Martini nová, nebo tu už bývala dřív? Láhev se vznášela v rohu nad barem, připoutaná ke stropu silonovými nitěmi. Oči mu sjely od láhve k barovému pultu a objevil Mirenku. Seděla na vysoké barové stoličce a pila ze sklenky něco tmavého. Měla na sobě zase hrubě pletené punčochové kalhoty neurčité hnědé barvy a křivka jejího lýtka byla jako vystřižená na pozadí světlého barového pultu. Zachytila jeho pohled, sjela z židle, dopila obsah sklenky a vydala se k němu, rozvlněná na dlouhých nohách a v tmavorudém roláku, který jí volně splýval přes boky. „To je náhoda,“ řekla a plaše se dotkla pohledem prázdné židle u jeho stolku pro dva. „Posaďte se, jestli máte chuť,“ navrhl jí. Opatrně se posadila, jako by si sedala na polámanou židli. Pohybovala se tak zdrženlivě i v podniku? Nevšiml si toho. „Jsem tady s kamarádkou,“ vysvětlovala, „jenom tak. Toho si nemusíte všímat.“ 221 Nevěděl, proč by si toho měl všímat. Zahleděla se mu do očí. Měla je šedé a lesklé jako tající sklovitý sníh. Bylo v nich něco dojemného, jako ve sněhu, který taje, a jako ve všem, co odchází. „Povídejte, co vás trápí?“ zeptala se ho. „Mě? Nic.“ „Vás něco trápí. Můžete se mi svěřit. Nikdo se nic nedoví, a vám se uleví.“ Zavrtěl hlavou. Ovšem, trápily ho ty změny doma, které měly vést k dokonalosti. Ty rozmluvy s manželkou. Nešlo už jen o sebeovládání, vlídnost, rozvahu, ohleduplnost a omezení určitých požitků, ale začala ji zaměstnávat představa, že na duševní život působí výběr stravy. Kdyby třeba některé dny jedli jen syrovou zeleninu a ovoce . . . Vykládala také něco o zrní. Při takových přednáškách si zvykl vypínat. Prostě neposlouchal. „Můžu vás na něco pozvat?“ zeptal se mladé ženy naproti sobě. „Už jsem měla jednu colu. Tak ještě jednu.“ Objednal a padly na něho rozpaky. Nevěděl, co povědět. To, že tohle mladé stvoření málem porazil v šeru chodby, neposkytovalo právě hodně látky k hovoru. Podle zvyku sáhl do kapsy saka. Cigarety tam nebyly. Vždyť přestal kouřit. Také stupeň k dokonalosti. Mirenka tomu pohybu rozuměla. Sáhla do jediné hluboké kapsy svého hrubého roláku . . . , proč jenom nosila samé hrubě pletené věci? Volila je jako protiklad své křehkosti a jemné pleti? Vytáhla z kapsy krabičku cigaret a miniaturní zapalovač. Nabídla mu: „Jestli kouříte i tohle?“ „Já . . . přestal . . . ,“ řekl a vzal si cigaretu při plném vědomí zrady na své dokonalosti. A kdo mu tu dokonalost předepsal? On sám? Zmocnila se ho vzdorovitá nálada. Posloužil si jejím zapalovačem. Zapálil jí i sobě. Kouřili. „Nemyslete si, že jsem zvědavá,“ rozehrála Mirenka všechny odstíny své plachosti. „Jen bych vám chtěla pomoct.“ V jejím hlase se objevilo přímo mateřské porozumění. „To se snad může, ne?“ „Mám starosti,“ přiznal se. Nevěděl, proč to dělá, a když to udělal, bylo mu líp. „Zkoušela jste někdy být dokonalá?“ 222 „Na to nemám,“ řekla se směšnou skromností. „Takže se nesnažíte ani o tělesnou, ani o duševní dietu.“ „A vy ano?“ Přikývl dlouze, vyjádřil tím výsměch sobě samému, že ustoupil a že se podvolil. V přítomnosti Mirenky dostávalo to, k čemu manželce přisvědčil, jiný vzhled i význam. „Ale vy s tím nesouhlasíte.“ Zavrtěl několikrát hlavou, dlouze a s výrazem trpitele. „Když s něčím nesouhlasím, tak to nedělám,“ oznámila Mirenka. „Víte,“ řekl, „čím je člověk mladší, tím je svět jednodušší. Každá hodnota má jistou cenu. Některé hodnoty cenu nemají, ale když něco pro někoho nemá cenu, je to vlastně taky cena, i když nulová. Teprve, když člověk přestává být mladý, začne inflace těch všelijakých cen. Něco prudce v ceně stoupá, někde cena klesne a něco cenu ztratí. Víte, co je to klid, pokoj?“ Mirenka pozorně naslouchala. „Klid chce mít občas každý člověk,“ odpověděla. „Já chtěl říct klid, pokoj v rodině.“ „Ach tak. Vaše paní.“ „Vaše paní,“ pokrčil nos, „to zní pěkně úředně.“ „Víte, že jsem ji nikdy neviděla?“ „Člověk si nevšimne spousty lidí. I v ulici, kde bydlí. Nebo v podniku, kde pracuje. Kdybych do vás nevrazil, tak byste tu asi se mnou neseděla.“ „Určitě ne.“ „Doufám, že vám nekazím zábavu s vaší kamarádkou.“ „Ta šla se svým přítelem na houby do lesa.“ „Houby rostou?“ „Asi ne. To ona jen tak říká,“ smekla oči na ubrus. „Dostanu se do města i bez ní.“ „Jestli vám na ní nezáleží, můžete jet se mnou,“ nabídl se. „Když vám to nevadí,“ odpověděla. Z restaurace šla několik kroků před ním. Dělala, že k němu nepatří. Měl před očima její pěkné nohy, její pás a šíji ukryté v roláku jako příjemné tajemství. Vymýšlel si, jak by popsal to, co na ní bylo zvláštní. Nějaká měkkost, hebkost, plynulost v pohybech. Snad sní. Pohybuje se kupředu 223 ve skutečném světě, zatímco se v ní pohybuje jiný svět docela jinam. Uvelebila se v autě vedle něho, napůl vsedě napůl vleže. Přitom se jí vyhrnul rolák a mezi okrajem punčocháčů a okrajem roláku se rozsvítil nahý proužek kůže. Nevěnovala tomu pozornost. Svět v ní se ubíral jiným směrem. „Představuju si,“ řekla, „že má vaše manželka světlé vlasy.“ „To jste uhodla.“ „Světlé vlasy se vám asi líbí.“ „Líbí. Hnědé se mi líbí taky.“ „Já mám hnědé vlasy,“ ohlásila. „Na vlasech tolik nezáleží,“ řekl. „A na čem záleží? Řekněte, co byste na mně měnil, kdybyste mohl. Nebo ne. Radši mi řekněte, co byste na mně neměnil.“ Pochopil to jako hru. Řekl: „Nohy bych neměnil, obličej taky ne a vlasy, víte, že vlasy taky ne?“ A tu mu došlo, že Mirence, sice podivným způsobem, ale přece jen vyznává lásku, tedy, že by si to klidně mohla vykládat jako vyznání. Zarazil se a raději se na ni nedíval. „Vaši nejsou doma,“ řekla prostě a přirozeně. Kdoví jestli si vůbec uvědomila, co jí pověděl. Jak ji uslyšel, byl si tím skoro jistý. „Nejsou. Jak to víte?“ „Sám jste mi to pověděl v motorestu.“ Opravdu? A co jí ještě pověděl, o čem sám neví? „Myslela jsem,“ řekla, „jestli si nechcete, když jste dneska opuštěný, poslechnout nějakou hezkou desku. Sbírám desky, je to moje vášeň.“ Pozvání ho zaskočilo. Ale představa osamělého večera vyplněného prací nebyla teď zdaleka tak lákavá, jako když u motorestu vystupoval z auta. Naopak. Doma si bude vařit čaj, číst, psát zprávu a v deset zavolá manželce. Obvyklý program. Všednovšední o takových víkendech. „Docela rád si něco hezkého poslechnu,“ řekl. „Ale nemůžu se moc zdržet. Čeká mě fůra práce. Musím ještě napsat zprávu pro pondělní schůzi.“ „Nebudu vás zdržovat,“ řekla. „Mám slušnou garsoniéru. Bydlela jsem se starší sestrou. Než se vdala a odstěhovala.“ 224 Ukazovala mu, kudy jet, nad chodníky se právě rozhořívaly zářivky. Jeho rozhodnutí z ní setřáslo plachost. „Samá voda, samá voda,“ ukazovala vpravo a zas vlevo: „Přihořívá, přihořívá.“ Při slově: „Hoří,“ zastavil. V tiché ulici svítily z pěti zářivek jen dvě. „Nebojíte se tu večer chodit?“ zeptal se. „Proč?“ podivila se. Opravdu se nebála? V domě nebyl výtah. Mlčky stoupal s Mirenkou do čtvrtého patra. Garsoniéra měla předsíňku, z které vedly dveře do koupelny a do maličké kuchyňky. „Kávu nebo čaj?“ zeptala se ho Mirenka v těsné předsíňce. „Čaj. Když to musí být.“ „Musí,“ řekla, „jste můj host a hosti se hostí.“ „Slíbila jste pohostit mě hudbou.“ „Všecko bude, ale popořadě.“ Zavedla ho do pokoje a šla postavit vodu na čaj. Bylo zvláštní, jak se v tom pokoji cítil dobře. Málem by řekl, že tu byl už víckrát. Něco důvěrně známého ho oslovilo z uspořádání nábytku, z obrázků, akvarelů kopcovité krajiny, jako by obrázky byly panoramatem jednoho širokého obzoru. A knihy ve třech policích knihovničky, samé tlusté knihy, romány a vydatné sbírky povídek. V devatenácti miloval také tlusté svazky, ve kterých mohl co nejdéle sledovat osudy hrdinů. Kolik měl tehdy času. Nemusel ho oddělovat ženě, dětem a své pouti za dokonalostí! U stěny proti oknu stál široký gauč. Zabíral třetinu pokoje a vedle gauče pěkně po ruce gramofon a pod ním a na stojanech kolem něho spousta desek, některé ležely na hromadách na zemi, některé ležely na gauči, roh pokoje přetékal deskami. Zastihla ho zamyšleného nad deskami. „Už jste si vybral?“ „Můžu?“ „Můžete všecko,“ zasmála se. Přebíral se v deskách a nebyl si jistý, jestli ta krátká rozmluva neměla jiný smysl. Zvedl z gauče desku s Mozartovým klavírním koncertem a podal Mirence. Nasadila ji na gramofon a pokoj prostoupily hedvábné zvuky, oblé a hebké jako podzimní noc, která se usadila za okny. 225 „Mám taky ráda Mozarta,“ řekla tiše a zase tušil za větou jiný význam, ale nevěděl si s tím rady. Lichotilo mu, že se s ním srovnává a ukazuje mu, že s ním má stejné záliby. Pili čaj, dolévali ho rumem a prohlíželi spolu desky a ještě pili čaj a ještě rum a jedli pišingry a noc za okny postupovala a byla rozhodně příjemnější než noc doma, noc odborných knih a sepisování zprávy. Zprvu se k té noci doma vracel, pak na ni zapomněl stejně jako zapomněl na auto, které stálo před domem. Nejdřív si říkal, že nebude pít alkohol, pak si sliboval, že nechá auto tady v ulici a dojde domů pěšky a pak se o auto přestal starat. Poslouchal hudbu a staral se stále o míň a míň věcí. Nakonec se zachytil jedné jediné. Když Mirenka odešla do kuchyně a nechala ho v pokoji samotného, nedoposlechl desku a vytratil se za ní. V kuchyni nebyla. Otevřel dveře do koupelny. Mirenka stála předkloněna u vany, jednou rukou se opírala o kraj vany a druhou si stahovala punčocháče. Pravá noha vězela ještě po koleno v tmavé punčoše. I to už někde viděl. Samozřejmě. Ve svém snu. Vzal Mirenku za ruku a odvedl ji do pokoje. Tak jak byla, zpola vysvlečená, jen ve volném dlouhém tmavorudém roláku. „Počkej,“ řekla, „stáhnu rolety.“ Ve tři čtvrti na deset si vzpomněl, že si v deset volávají s manželkou. Mladá žena, která vedle něho ležela a tiskla se k němu, měla ruku na jeho hrudi a pohrávala si s chloupky. Uchopil jemně tu ruku a položil ji na přikrývku. Vstal a nahý přešel k telefonu na knihovničce. Vytočil číslo. „To jsi ty?“ ozvalo se v telefonu, „už jsem ti volala. Kdes byl?“ „Asi jsem se sprchoval,“ řekl, „při sprchování si ucpávám uši, to přece víš. A jaká je služba?“ Potlačil zívnutí. „Ujde. A co ty? Odsypává ti to?“ „Moc ne,“ řekl. „Budeš ještě něco dělat?“ „Zkusím to,“ řekl. „Tak dobrou noc.“ „Dobrou.“ Zavěsil. Posadil se na gauč a třel si ucho, které slyšelo manželčin hlas. „Dej mi cigaretu,“ řekl ženě na gauči. Zapálil si a zapálil také jí. 226 Seděla tu s nohama zamotanýma do přikrývky a objímala si jednou rukou kolena. „Jak je ti?“ zeptala se ho a foukla mu cigaretový kouř na ucho. Třením mu zčervenalo. „Ale jo,“ odpověděl. Nedovedl posoudit, jak mu je. K dokonalosti měl tenhle stav rozhodně daleko. 227 RÁD BYCH TI POVĚDĚL, jak jsem v dětství čekal na dárky, schoulený do svého štěstí, abych nevyplašil tajemství krabice, dárky bývaly u mě dřív, než jsem je viděl, tepaly mi v hrudi stříbrnými kladívky, dostávat dárky byla těžko ukojitelná vášeň. Tehdy jsem ještě nevěděl, že nejhezčí dar není ten, který jsem dostal, ale ten, který jsem dal. Dvacátá třetí manželka Dar/ U ž tehdy, když napsal článek o kukuřici, nevěřila těm, kteří ho kritizovali. Tenkrát nebyli manželé, jen spolu chodili. Dávali si schůzky v jiné čtvrti, nepřál si, aby kolegové z redakce věděli, s kým chodí. Ptala se ho, proč ji zapírá. Říkával: „Ty je neznáš,“ a to bylo také všechno, co pověděl. V kavárně na druhém konci města ho tenkrát utěšovala. Kukuřice. Bylo jí ho líto. Takový nadaný, říkala si, tak hezký, jen ty jeho modré oči. Někdy v odlehlé ulici se v šeru líbali. Byl zvláštní, lišil se, nevykládal o autu a že si je koupí, až na ně bude mít, nebavil ji o brankářích, jak a kolik chytili gólů, a také nebyl posedlý vyděláváním peněz a získáváním hromady věcí. Byl pro ni až neskutečný. Takový nadaný, říkala si, a sedí v redakci okresních novin, místo aby seděl v Praze na docela jiné židli. Článek o kukuřici začínal jako fejeton a končil úvahami a radami. Ozvala se na ně dvě zemědělská družstva. A pak se ozval ještě houf čtenářů. Listárna se v novinách hemžila jménem O. Vild, kterým byl článek podepsán. Vždycky se vznášel nad tím, co psal, byl to jeho způsob, a někdy se vznesl příliš a zmizel v oblacích, kde se smí všecko, i vymýšlet si. „Kdybys věděla,“ svěřoval se, „jak mě nebaví psát tyhle články o kukuřici, pokojových květinách a pěstování žampiónů.“ „Věřím každému slovu, co napíšeš,“ usmála se na něho. Smutně si ji změřil: „Tady není nic k věření. Dal jsem do toho kus poezie. Myslel jsem, že by bylo dobré suchý článek pokropit poezií. Jenomže oni berou každou větu doslova. Co jsou zvyklí číst?“ „Nerozumějí tomu,“ utěšovala ho. Byla přesvědčená, že ona mu rozumí. Láska je přece schopná porozumět u milované osoby i tomu, co není srozumitelné. 229 „Tady nejde o rozumění, aspoň ne v běžném smyslu,“ bránil se. Zase se vznášel a díval se i na ni shora. „Ale já to myslela tak, jak to myslíš ty,“ skoro vykřikla v úzkosti, že se od ní odděluje, že jí začíná mizet v oblacích. Vznášel se, ale i při vznášení byl skleslý, bez nálady a budoucnost před ním ležela bez naděje. „Měl by ses pokusit sám napsat nějakou knihu,“ radila mu. Přiznal se, že o knize dávno uvažuje. Týdny čekala, až se rozpovídá o tom, co doposud tají, a teď konečně odemkl tajnou zásuvku, ochotný rozdělit se o svoje tajemství. „Jestli chceš, ukážu ti z toho něco,“ vybídl ji. Poznala, že si přeje, aby chtěla. Nebyla proti tomu. Jeho staromládenecké hospodaření ji okouzlilo. Nepořádkem v jeho garsoniéře se procházela jako zámeckým parkem. Bylo zábavné, když zvedl prostěradlo i se shrnutou přikrývkou a překlopil je na polštáře, aby uprázdnil kus gauče a měli na čem sedět. Všude, na malém psacím stolku, na židli, v křesle, i na podlaze se povalovaly časopisy a knihy, některé otevřené, jiné zaklapnuté a rozježené záložkami. Snad tu v záchvatu vědychtivosti pobíhal od knihy ke knize, od časopisu k časopisu, vypisoval a poznámkoval, aby se dobral vzácné pravdy. Několik prázdných lahví od coca-coly dělalo v nepořádku milníky neklidné pouti. „Ty to tu máš hezký,“ vydechla Marie s takovým obdivem, že se až hanbil. „No,“ řekl, „něco by to potřebovalo.“ Přijala to jako nabídku. Posadili se na gauč vedle sebe. Položil si na kolena desky s rukopisem. Rukopis se skládal většinou z básní. Prózy bylo v deskách maličko. „Přečtu ti něco,“ řekl, a předčítal a předčítal a chvílemi ji uchopil za ruku, která odpočívala ochable na polštáři gauče. Byla šťastná. Slova ji míjela, kolem ní šel průvod neznámých vět, netýkaly se jí, ale každý dotek jeho ruky se dotýkal jejího srdce, zmocňoval se ho a tiskl je. „Co tomu říkáš?“ obrátil se k ní. Oči se mu leskly, byl dojatý. „Krásné,“ zašeptala, a myslela to vážně, protože prožívala ještě jeho doteky. 230 Četl dál, potom vařil čaj a jedli z krabice sladké suchary, a také se vraceli k článku o kukuřici. Utěšovala ho, líbali se a nakonec neměla nic ani proti tomu, aby gauč znovu rozestlal a pomohl jí ze šatů. Je mi pětadvacet, napadlo ji, doufám, že se mi nenadělaly na kůži vrásky a je všechno tak v pořádku jako dneska ráno před zrcadlem. „Krásná,“ zašeptal, jako by se ho zeptala: Co tomu říkáš? – a čekala odpověď. „Krásná, krásná.“ Když od něho odcházela, neříkal jí Marie, ale Maruško, a ona mu neříkala Oskare, ale Osoušku. Po svatbě se k němu přistěhovala a pohnula nepořádkem, byl až doposud nehybný a pohybovaly se v něm jenom stránky knih, pokud Oskar něco v knihách hledal. „Nech mi aspoň jeden kout,“ naříkal nad jejím úklidem. Nechala mu kout vpravo od okna. Území nepořádku se zmenšilo na čtvrtinu. Na menším území se rozházené papíry dostaly k sobě, našly se navzájem a nešťastný manžel byl nakonec příjemně překvapený množstvím vlastních básní, na které zapomněl. „Myslím, že to vydá na knihu,“ svěřil se své ženě. „Určitě, Osoušku,“ odpověděla, přesvědčena jako vždycky o výjimečné hvězdě svého manžela. „Prosím tě, neříkej mi Osoušku,“ požádal ji. Ale s jejím souhlasem, že rukopisy vydají na knihu, byl spokojen. Večer při čaji rozebíral možnosti, co s takovou knihou počít. Jeho úvahy ji udivovaly. Příliš těm veršům nerozuměla, a možná právě proto je obdivovala. V básních byla pospojována krásná slova a líbilo se jí slyšet je z jeho úst. Nechápala, proč by něco tak hezkého nějaké nakladatelství nechtělo vydat. „Ty moje prostá duše,“ řekl jí. Neměla ráda oslovení prostá duše. Jako by ji litoval. Nebo litoval sebe, že si ji vzal za ženu? „Ale máš mě rád?“ ptávala se ihned. „To víš, že ano,“ opakoval jí. Jenže někdy to znělo unaveně a někdy to zaznělo jako přečtené z novin. Smiřovala se i s tím, hlavně že to řekl. Dopíjel čaj mlčky. Přemítal o své ženě. Je v mateřské školce pořád mezi dětmi. Nemá to snad vliv na její pohádkové představy o světě? 231 Po čaji se pokusil vyšetřit na psacím stolku kousek místa. Začal si v poznámkách chystat článek o chovu nutrií. A nemohl se soustředit. Pořád se vracel ke své knize básní a viděl se, jak ji někam nese – ale kam? Kundrát, jméno jeho spolužáka ho napadlo zčista jasna, nečekaně a zázračně. Jak jen mohl na Kundráta zapomenout? Nebyl sice jeho vrstevník, chodil do třídy o tři roky výš, ale znali se, oba chodili ve škole do literárního kroužku a jednou za půl roku vydávali sborníčky psané na stroji, do kterých sbírali básničky a články studentů gymnázia. Kundrát tehdy splňoval představu básníka minulých dob. Štíhlý, bledý a vlasatý, až míval pro své vlasy ve škole potíže s profesory. Připravovali spolu recitační soutěž. Na ni se bude určitě pamatovat. Slavný Kundrát. Vydal už tři knihy básní a za tu třetí dostal dokonce cenu. Slavný Kundrát. Jak jen mohl na něho zapomenout. Přestal psát článek o chovu nutrií, opřel se o opěradlo židle a zavřel oči. Snil, někam šel, ale tentokrát věděl kam, rozjede se do Prahy za Kundrátem. Konečně našel pevný bod. Nepřestával se k tomu pevnému bodu vracet, čím víc na Kundráta myslel, tím víc v něm narůstala naděje, že všechno dobře dopadne. Nakonec se z naděje stala jistota. Když stál pod sprchou, nebyla to voda, co na něho stříkala z drobných otvorů nad hlavou, to se na něho snášela touha a dychtivost něco dokázat. Na cestu do Prahy si vybral náhradní volno a Marie si vzala ve školce den dovolené. Umínila si, že ho bude doprovázet. „Když se ti chce,“ pokrčil rameny. Pro něho byla sbírka básní něco, s čím si musí poradit sám. „Ty mě s sebou nechceš?“ „Ale ano,“ odpověděl netrpělivě. Neměl v jejím hlase rád tu naléhavost, která předem určovala druh odpovědi. „Nemusíš mít strach,“ uklidňovala ho s přehnanou skromností, „já ti překážet nebudu.“ „Ke Kundrátovi musím sám.“ „Všechno, jak budeš chtít.“ Jeho rozhodnost ji polekala. „Tady ti dám trochu čtení,“ řekl a podal jí srovnaný rukopis. 232 Četla po oba večery, co jim zbývaly do odjezdu, a podařilo se jí přečíst polovinu. Stále se vracela k místům, kterým nerozuměla, zdržovalo ji to, a stejně málokterým místům porozuměla, i když se k nim vracela víckrát. Při četbě se jí dotýkalo něco krásného, a nevěděla co. Bylo to podobné jako při předčítání pohádek dětem ve školce. Ale v pohádkách bylo všechno jasné, příběh i spojování slov. V básních svého manžela se prodírala často mlhou, kde na ni čekaly sítě, chytaly ji, zadržovaly a nemohla se z nich vymotat. „Buď čteš ty básně moc důkladně,“ posuzoval ji manžel, „nebo nad nimi spíš.“ „Nejsem zvyklá číst básně,“ říkala, „počkej, až si zvyknu.“ Kvůli němu byla ochotná zvyknout si na cokoliv. Byla trpělivá, zatímco se on nemohl dočkat. Pospíchal na vyřízení své věci. V Praze mu Marie nestačila, opožďovala se za ním. A pak ji odložil do restaurace. Musel se nutit, aby ke Kundrátovi neběžel. Měl na lístku napsané číslo domu a věděl, že dnes má Kundrát den, kdy nepracuje v redakci, ale doma. Všechno si zjistil, aby ho nic nepřekvapilo. Rád se pojišťoval. Jen Kundrátovi nedal zprávu, že přijede. Z opatrnosti? Otevřel mu neznámý muž. Měl zastřižený vous. Táhl se mu od brady po tvářích ke skráním. Málem by se ho zeptal na Kundráta, ale oči vousáče a lehce podezíravý, vyčkávavý pohled mu prozradil, že má Kundráta před sebou. „Ty mě asi nepoznáváš,“ řekl. „Ale poznávám,“ nehýbal se Kundrát ze svého místa ve dveřích. Pořád se díval tak vyčkávavě. Bez nejmenší známky potěšení, že vidí někoho ze studentských let. „Mohl bych si s tebou promluvit?“ Teprve teď Kundrát ustoupil ze dveří, Oskar mohl projít do předsíně. Kundrát vyčkával chvíli i v předsíni, uvažoval, kam Oskara odvést, a nakonec skončili v kuchyni. Voněla tu slabě káva a její vůni potlačovaly složité pachy neumytého nádobí. Byl ho plný mycí dřez. Kundrát zaváhal, jestli má zaujmout k pachům nějaké stanovisko. „Žena s dcerou jely k babičce. Na pár dní,“ vysvětloval. Zelený rolák měl stažený přes kalhoty a vystupující břicho se zastavilo na 233 hranici řemenu, který nebylo pod rolákem vidět. Štíhlý, bledý, vlasatý Kundrát obrostl tukem, bledost zakryl vous a vlasy začaly ustupovat. „Dlouho jsme se neviděli,“ zkoušel Oskar nějakou předehru. Seděli u kuchyňského stolu a kuchyně s nepořádkem, který tu panoval, působila na Oskara jako nádražní čekárna, odkud bude zapotřebí v příští minutě vyběhnout, aby stihl vlak. „Povídej,“ řekl Kundrát a spustil obě ruce na stůl. Tlapy. I ruce mu ztloustly, zjišťoval Oskar. „Mezitím jsi se stal slavný,“ pokračoval v předehře. „Ach, nech si ty medy,“ stáhl Kundrát koutky úst a zahleděl se před sebe. Pozoroval sporák nebo hodiny s cibulovým vzorem? „Jistě si pamatuješ, jak jsme oba psali do školního časopisu,“ řekl Oskar. Kundrát opatrně přikývl. „Psaní mě nepustilo,“ řekl Oskar omluvně, „pracuju v novinách a píšu básně.“ „Aha,“ řekl Kundrát. „Přinesl jsem ti svoji sbírku básní . . . Vždycky jsem ti je nosil . . . jako staršímu . . . ,“ přemohl se a dodal, „zkušenějšímu . . . “ Rozepnul aktovku a pokoušel se náhle neobratnými prsty vylovit desky s básněmi. „Kde ti je vydali?“ zeptal se Kundrát s nečekaným zájmem. „Nejsou vydané . . . je to rukopis,“ vysvobodil Oskar rukopis z aktovky a podal jej Kundrátovi. Kundrát nechal ruce ležet na stole. Položil mu tedy rukopis ke špičkám prstů. „Mhm,“ řekl Kundrát. „A co dál?“ „Myslel jsem, že snad . . . když jsi v nakladatelství . . . jistě víš co a jak . . . samozřejmě, až si to přečteš . . . jestli by se to dalo vydat . . . “ „Přečíst? To můžu. Vydat? Víš, kolik toho čeká na vydání?“ „Je . . . je to . . . pokus,“ zakoktal se Oskar. Kundrát povzdechl a položil tlapu na rukopis. „Já . . . já bych počkal . . . ,“ vycházel Oskar poníženě vstříc velkému Kundrátovi. Copak budu pořád ten malý Oskárek – bouřilo se v něm svědomí – Oskárek ze školního časopisu? „Podívám se,“ řekl Kundrát. Trochu naděje nakonec. Obezřetná naděje, odsypaná zkušenou rukou. 234 Marii našel v restauraci úplně vzadu, ačkoliv tu bylo jen pár návštěvníků. Schovává se i tady, nechce překážet. Dojalo ho to. Jakmile uviděla manžela, vyšla mu nedočkavě vstříc. „Vzal to, viď,“ neudržela se. „Podívá se na to,“ řekl, jak uměl nejlhostejněji. Prohlédla ho. Všecko se v ní sevřelo. Jako by jeho neúspěch ohrožoval jeho lásku. „Nádhera,“ řekla a podařilo se jí to povědět jaksepatří vesele, „až si to přečte, bude určitě nadšený.“ Neodpověděl zkrušený setkáním. Začaly vystupovat vzpomínky na dobu, kdy s Kundrátem připravovali školní časopis, vzpomínky zapomenuté i potlačené. Při setkání s Kundrátem se vyrojily. Kundrát si vždycky hrál na mistra. Poučoval, přikazoval. Rozdíl tří let, o něž byl Kundrát starší, nikdy nikdo nevymaže. Jednou přinesl Oskar do školního časopisu svoji báseň a Kundrát ho za ni zesměšnil před sladce pihatou Nasťou z vedlejší třídy. Hrozné ponížení. Jak si na tu scénu vzpomněl nad šálkem černé kávy, nechápal, že se mohl odvážit Kundrátovi odnést svoji sbírku básní. Co se přihodilo s jeho hlavou, že si přestala pamatovat ty urážky, kde vzal naději, že mu Kundrát pomůže? Styděl se sám za sebe, za svoji návštěvu, za nedůstojné přijetí v kuchyni, za svoje dožadování, vnucování. Černá káva, kterou pil v restauraci na rohu ulice, kde Kundrát bydlel, byla nejčernější káva, které se kdy napil. Marie tušila za jeho přehnanou lhostejností hromobití výčitek. Spouštěl je na sebe mlčky a stále ještě nebylo dost silné, aby ho očistilo. Byla by mu ráda řekla: Co to vyvádíš s mým manželem. Nezaslouží si jediné výčitky. Byla by mu to ráda řekla, kdyby ze zkušenosti svého krátkého manželství nevěděla, že jsou chvíle, kdy si muž nepřeje, aby ho žena odhalila, a kdy je lepší přistoupit na způsob hry, který si určí on sám. Několikrát se ho snažila vyvést z trapných pocitů. Jeho sebelítost ho od ní oddělovala jako stěna, a nedařilo se jí dostat se za ni. Teprve v metru, kde se vzdalovali Kundrátovu bytu a nárožní restauraci, jako by pohyb kupředu probořil stěnu mezi nimi. Ucítila jeho ruku na zápěstí. Několikrát jí zápěstí stiskl. Porozuměla mu. „Uvidíš, že je to na něco dobré,“ řekla. „Jestli je opravdu chytrý, pozná, co umíš.“ 235 Za několik dní přišel rukopis Oskarovy sbírky zpátky. Oskar byl v redakci, balíček přijala Marie. K rukopisu byl přiložen stručný dopis: Vracíme Vám rukopis. Nemáme zájem na vydání. A nečitelný podpis. Marie uložila balíček na dno tašky, kterou dennodenně vláčela do školky a na nákupy, a Oskarovi nic neřekla. Po čtrnácti dnech prozradil Oskar při večeři, na co myslí: „Rád bych věděl, co s tím rukopisem Kundrát dělá.“ „Asi je to na dobré cestě,“ řekla Marie. „Kdyby to nebylo na dobré cestě, ozval by se.“ „Možná,“ odpověděl. Po měsíci to už nevydržel a zavolal z redakce do Prahy. Dověděl se, že mu rukopis vrátili. Nečekal nic jiného. Nešlo mu ani o to, kde se rukopis ztratil. Kolik rukopisů se ztratilo do roka u nich v redakci! Měl doma opis celé sbírky. Vždycky si mohl přečíst, co Kundrátovi poslal. A znovu se za ním táhl Kundrátův výsměch. Tentokrát nebyla svědkem pihatá Nasťa z vedlejší třídy, ale Marie, jeho manželka. Trapnost jeho neúspěchu ho tížila vlastně jenom před ní. „Volal jsem do Prahy, do nakladatelství,“ řekl při večeři ženě. „Představ si, že moje knížka možná vyjde. Ale nikdo neví kdy. Může to prý trvat léta.“ „Neříkala jsem ti to?“ vykřikla Marie. A s očima plnýma slz tiše opakovala: „Jsme my to dva blázni, jsme my to dva blázni . . . “ A slovo blázni vyslovovala zaníceně a s obdivem, jako by dostala dar, který si do té chvíle ani nedovedla představit. 236 ^ BÝT OPUŠTĚNÝ je horší než být sám, a sál, z kterého všichni odešli, je prázdnější než prázdný. Když odcházíš, zůstává po tobě v prostoru otvor, z kterého fičí temný prokřehlý vesmír, a vzdálené propasti jsou blíž a život jsou otisky v kameni z doby, kdy jsme bývali spolu. Dvacátá čtvrtá manželka Nepatrný případ V šude byla špína. Potýkala se s ní, jako by běžela vyčerpávající maratón. Nejhorší bylo, že ten maratón neměl nikde cílovou pásku. Dlouhý běh a bez konce. A pak se úprk za čistotou ještě zrychlil a nabyl větší naléhavosti. Od toho odpoledne, kdy se vrátila z práce dřív, protože jí autobus i tramvaj hned předjely a nemusela čekat a všechny křižovatky v jejím směru měly zelenou, jaké štěstí, nepamatovala se, že by ji někdy takové štěstí potkalo. Štěstí. Ukázalo se, že to zase tak veliké štěstí nebylo. Doma zastihla svého muže, mořil se s napěchovaným kufrem z pokoje do předsíně. V pokoji za sebou nechal otevřený šatník a vytažené zásuvky prádelníku. Postavil kufr v předsíni na dlaždice, zrudlý spěchem a námahou, bylo mu přece jen už čtyřiapadesát, stál tu před ní mlčky, s rukama od těla, jako někdo, kdo skončil špinavou práci, stál nekonečně dlouhou vteřinu, a když vteřina skončila, řekl: „Škoda. Myslel jsem, že ti zavolám.“ „Ty někam jedeš?“ Jak se mohla tak prostoduše ptát? Za tu otázku se hezky dlouho styděla. „Jo,“ povídal, „už tady s tebou nebudu žít. Budu žít jinde.“ Zase zkusil vteřinu mlčet, než dopověděl: „S jinou.“ Popadl kufr, kufr měl váhu, musel tíhu vyrovnat, šel úplně nakloněný na druhou stranu, s námahou si otevřel dveře, málem přiskočila, aby mu je otevřela, celý život mu sloužila, a ochotně, jenže teď ji ranil a stála zasažená a bez schopnosti odhadnout hloubku rány a neschopná zvolit si směr, kam se měla pohnout. Dveře zapadly a od toho okamžiku byla sama. Jenom dcera přijížděla dvakrát za měsíc na víkend. Manžel odešel kolem čtvrté a Žanda přijela rychlíkem v šest pět. Za ty dvě hodiny, než dorazila Žanda, umyla Anna v obývacím pokoji 239 obě okna, vyluxovala a omyla dveře, zvlášť si dala záležet na dveřích od pokoje a na dveřích z předsíně na schodiště, kterými manžel odcházel. Žanda ji zastihla s hadrem v ruce. „Ale mami,“ řekla a postavila tašku se špinavým prádlem pod věšák. „Velikonoce jsou až kdoví kdy.“ „To není gruntování,“ bránila se matka, „to je jenom úklid.“ „A je v tom rozdíl?“ Nedovedla jí ten rozdíl vysvětlit. Řekla jenom: „Všude je špína.“ O tom, že otec odešel, nepromluvila ani slovo. Rozchod byl nečekaný, nedovedla si ho vysvětlit, a když si ho nedovedla vysvětlit, mohla mu uvěřit? V čtyřiapadesáti odejít z domova! Byla o sedm let mladší než manžel, ale opustit byt, kde prožila čtvrt století, se jí jevilo jako nebezpečné dobrodružství. Žanda se zeptala: „Táta není doma?“ „Není. Odjel,“ řekla. Nebylo na tom nic divného. Jezdíval na dlouhé služební cesty. Čekala dalších čtrnáct dní, jestli se vrátí. Čekala a každý den, sotva přišla z práce, podstupovala zápas se špínou. Myla, drhla, otírala, cídila, prala, pastovala, leštila. Muž se nevracel. Totiž, vrátil se, za její nepřítomnosti se jednou vrátil a odvezl si svoje věci, střevíce, ponožky a pár knih a také psací stroj. Klíč jí ve schránce na dopisy nenechal. Měl svůj klíč a ten klíč ho stále spojoval s bytem, který opustil. Po čtrnácti dnech přijela Žanda znovu. Tentokrát jí to pověděla. „Milá Žanynko, táta se od nás odstěhoval.“ „A kam?“ „K nějaké ženské.“ „A proč?“ „To mi zapomněl povědět.“ Žanda se netvářila zdrceně, moc otce neužila. Byl to od jejich dětských let pán, který spěchal a nikdy neměl čas zastavit se, a jestliže se na okamžik zastavil, spěchal aspoň slovy. Představa, že tenhle spěchající čtyřiapadesátiletý a ne právě štíhlý pán při svém udýchaném poklusávání životem našel novou ženu, jí připadala, přestože matku litovala, trochu směšná. Byla víc zvědavá než smutná. 240 „Ty jsi mu něco udělala?“ „Já?“ Až se polekala matčiny nevinnosti. „Ne, počkej. To se táta prostě sebral, sbalil kufr, pozdravil a odešel?“ Slovo „pozdravil“ mělo svůj smysl, otec vždycky a všude zachovával pořádek. Za á, za bé, za cé. Neuměla si představit, že by nezachoval pořádek i při svém odchodu od manželky. „Vůbec nepozdravil,“ odpověděla matka. „Nejdřív jsem si myslela, že se pro něco vrátí, nebo že se vůbec vrátí, rozumíš mi? Ne. Nepozdravil a šel.“ Žanda kroutila hlavou. To je ale případ. „Takže sbalil, nepozdravil a pryč —,“ zopakovala si, co se stalo. „A nechal mě, abych za ním zavřela dveře.“ „Co budeš dělat? Zažádáš o rozvod?“ „Jsi na právech,“ řekla matka. „Rozvod?“ „Znáš tu . . . tu novou . . . ?“ „Nikdy jsem ji neviděla.“ „Nedalo by se zařídit, abys ji poznala?“ „Nevím ani, kde tvůj otec bydlí.“ „Ale mami. Ty nic nevíš.“ Matka se nikdy nestarala o to, co bylo za prahem jejího bytu. Stála tu s rukama volně spuštěnýma podle těla, se zamyšleně pochýlenou hlavou, plavé vlasy nad ušima splihlé, stála tu měkce a sklesle, pravý pomník bezbrannosti. „Když . . . A má to cenu?“ „Snad něco podnikneš, ne?“ Matčina bezbrannost a skleslost dodávala Žandě odvahu k útoku. „Podniknout?“ zeptala se matka nejistě. Uvykla si mít při rozhodování oporu v někom jiném. „To ti radím. Kdyby mi tohle udělal Tomáš, taky bych se bránila.“ „Jaký Tomáš?“ „Chodím s ním,“ vyhlásila, jako by vyhlašovala souboj. Matka neměla chuť přít se, neměla chuť ani vyzvídat, jenom si přitáhla židli a posadila se na ni. Překvapení ji donutilo mlčet. Žila s mužem a žila s dcerou, a co o nich věděla a co o nich ví? A co vědí o ní. O její touze po čistotě všude a ve všem. Když jí bylo třináct, přivedla si jednou domů kluka. Bylo mu čtrnáct a už kouřil a pil. Jeho 241 otec dost vydělával a na synovi nešetřil. Když kluk odešel, matka jí ho rozmluvila. Přestala s ním chodit. Kdoví s kým chodí Žanda. Je na ní vidět, že by za svého mládence bojovala. Ona si také tenkrát ve třinácti nejdřív myslela, že bude za toho kluka bojovat. Že ho předělá. „Přece . . . musela jsi na tátovi něco poznat.“ „Nepoznala jsem nic. Jenom . . . povídala jsem si: stárne, nemá už o mě takový zájem . . . “ „Mami, mami.“ „Já . . . netušila . . . “ „To se přece musí poznat.“ Když myslíš, vzdala se mlčky dceři. Neměla, s kým by o svém případu promluvila, jenom s dcerou. Nepochybovala, že až se to Vágnerová a Tonerka v práci dovědí, budou za ní chodit a ptát se a bavit se na její účet. Znala v zaměstnání osudy všech žen v oddělení. A teď tedy poznají zas její osud. Ale nebude předbíhat. „Všechno promyslím,“ řekla Žanda, „a příště to probereme najisto.“ Najisto. Jistota v některých věcech neznamená nic než nejistotu. Člověk hledá klid, a už to hledání je neklid, a co najde? Kde najde klid a jistotu? V sobě? V čem? Anna byla na rozpacích. Uklízela i v dalším týdnu. V sobotu jí došel saponát. Vypravila se do drogerie. Auta s mladými i starými dvojicemi ji míjela, v průzračném mrazivém ránu se rozpouštěly bledě modré obláčky výfukových plynů. Pach spáleného benzínu jí připomněl výlety s mužem. Byly, nebo nebyly? Jak rychle nabývají skutečné události podobu snu a jak nesnadno se proměňují sny v skutečnost. Ti lidé v autech vypadali spokojeně. Měli na střeše připoutané lyže nebo aspoň sáňky. Budou spolu. Ve velké samoobslužné drogerii bylo v sobotu dopoledne plno lidí. V uličkách mezi policemi se zbožím se musela stále uhýbat. U police se saponáty se jí zastavil dech. Netušila, že to na ni bude tak působit. Jak se shýbala pro láhev, spatřila v průhledu mezi zbožím, na druhé straně regálu, známou látku obleku, který patřil jejímu muži. Pomalu, skrytá, se narovnávala a hledala mezi plechovkami a láhvemi mezeru, aby zahlédla manželův obličej. Kdyby se narovnala úplně, byl by ji uviděl, a to si nepřála. Byl to on. Byly mu vidět 242 i ruce. Držel v jedné štětec a v druhé plechovku s lakem. Nakonec z něho bude domácí kutil. Doma nevzal štětec do ruky, jak byl rok dlouhý. I hřebíky pro obrazy přitloukala sama. Naučila se vyměňovat i vypínače. Nevidíš mě, ale já tě pozoruju, oslovovala ho v duchu. Pozoruju tě, jak se usmíváš, sebevědomý, sebejistý, že dokážeš, co si usmyslíš. Odhalila jsem tě. Z odhalení na ni padl strach. Nepřála si spor, přála si smíření. Je silný. Upřela oči na jeho bradu. Není brada rozhodnější, než bývala? Nepřibyl jí tvrdý, nesmlouvavý rys? A čemu se usmívá? Posunula oči k jiné mezeře mezi zbožím. Tak tohle byla ta nová. Pane, tahle to byla, černé dlouhé vlasy s modrým leskem, bílé tváře, bílé hrdlo, fialový pletený plášť. Tak tahle. „Snad abys vzal dvě plechovky,“ řekla bílá tvář a bílé hrdlo, „vezmi radši dvě,“ ozval se ten hlas za policí pobaveně. No, to máš zábavu, řekla si Anna. Havraní krásce nemohlo být ani čtyřicet. Mladší a mladší, viď, oslovovala Anna v duchu manžela, nakonec skončíš kde? „Bude ti stačit jeden štětec?“ „Musí.“ Ano, to byl on, šetrný, a rozkazoval i sobě. To, co muselo být, muselo být podle něho. Naslouchá těm dvěma v nedůstojném předklonu, nedůstojně ukrytá, poslouchá jako za dveřmi, hovor není určený pro ni, krčí se a naslouchá hihňání té černovlásky, obdivnému hihňání, v kterém se už chvěje slibné odevzdání a vypočítavá poddajnost. Hanbí se za tu ženskou, a protože do uličky, kde se krčí, vcházejí lidé, postoupí v předklonu kupředu a předstírá, že hledá . . . , co to vlastně hledá? Pěnu do koupele? Postoupila a ztratila dvojici z dohledu. Mezi hovory a šumem prodejny prokmitne hihňání černovlásky, rozdrobené, poztrácené, mizející. Přistihne se s koupelovou pěnou v hrsti. Bezmyšlenkovitě ji uloží do košíku a vztyčí se. Viděla ji, tu ženu. Jak ji Žandě popíše? A pro tuhle ženu bude on, stále její muž, on bude pro ni něco natírat. Anna se protahuje průsmyky mezi regály, obezřetně, opatrně, aby se s těmi dvěma nesetkala. A přece ještě jednou vypluje fialový plášť 243 a havraní vlasy u police s kosmetikou. Muž se vytratil. Anna si prohlédne ženu jedním dlouhým bystrým pohledem, nežli se obrátí k pokladně a k východu. Zjistí, že ta nová má u okraje fialového pláště velkou skvrnu. Plášť měla navlečený nedbale, k jedné straně. A černé vlasy jí splývaly v pramenech na ramena. Byly mastné. Pečlivá moc není. Kdoví jak to v nové domácnosti vypadá. Doma si Anna uvaří kávu, upíjí malými doušky a po každém doušku dolije mlékem, až černá káva zesvětlá a je světlá skoro jako Anniny vlasy. Opakuje si, co ji dneska v samoobsluze potkalo, aby to věrně vypověděla Žandě, až přijede. Co Žanda zamýšlí, odkud začne? Co poradí? Vypije kávu a jde uložit saponát. Prozatím ho nepotřebuje. Nemá špinavé nádobí. Nic nemá špinavé, všude je čisto, samý lesk a třpyt. A co se tak stmívá? Venku se snáší sníh. Možná už poslední sníh zimních měsíců. Tiché malé čistotné vločky. Víří k zemi i k nebi. Na chodnících se objevují malé černé vlhké skvrny a slévají se, až chodníky celé ztmavnou. Malé čistotné vločky jen se dotknou země a už se umažou a promění v špinavou vodu a v bláto. To je tím, že je všude tolik špíny. Okna slepnou pod náletem vloček. Sníh klouže po sklech dolů a zanechává slzavé stopy. Bude zase třeba umýt okna, rozvažuje Anna. V poryvu větru zalepí náhle sníh celé okno a zakryje výhled i na protější dům. Svět je pojednou bílý a čistý. Aspoň na chvíli. Než začne úklid. 244 + ZAŽIL TO, a bude to stále zažívat, že věci nebývají věci a lidé nebývají lidé ani zvířata nebývají zvířata, ale, co je okolo vidět, všechno se najednou potáhne blánou snu, za kterou se lidé a věci a zvířata rozplývají. Ani nepoznáš povrch. Je leštěný? Drsný? Chceš se zachytit a sklouzneš po srsti. Ostatně kožichy bývají dražší než maso zabitých zvířat. A útrapy se podstupují pro hebkou srst. Dvacátá pátá manželka Sny o mužích> O pravdu krásné týdny, ty první týdny manželství. Neobyčejné. A každé ráno se lišilo od předešlého a každý večer byl jiný než včerejší. Jako by se svět rozhodl být každý den nový, jako by se znovu a znovu rodil z jiné pěny a moře, které tu pěnu přinášelo, nemělo konec. Říkávala mu: „Jsi jediný, s kým bych mohla mít dítě.“ V jejím prohlášení bylo hodně statečnosti i vůle k oběti. Od dívčích let se bála mít děti. Bála se, že při narození dítěte umře. „Jsi jediná,“ říkával jí, „se kterou bych mohl žít, i kdybychom neměli děti.“ Také on byl ochoten obětovat. Přál si děti. A tak nabízela jejich láska vzájemné oběti a potvrzovala se těmi oběťmi a budovala na nich základy tak pevné, že jim ani nenapadlo o jejich neotřesitelnosti a spolehlivosti uvažovat. Kdykoliv se jeden z nich zdržel déle v zaměstnání, pokládal ten, kdo byl dříve doma, svou samotu jako příkoří. Dočasná osamělost byla vlastně jenom území plné nepokojné touhy po tom druhém. Nesnášel čekat sám doma. Chodil jí naproti k nemocnici. Člověče, říkali mu přátelé, měl jsi báječný nápad vzít si zdravotní sestru. Jejich ženy se nepodobaly ošetřovatelkám a neprojevovaly se pečovatelsky. Čekal na Anežku, přecházel sem tam ve stromořadí před nemocnicí a jako vyměnil její jméno Anežka, které mu bylo příliš vážné a tvrdé, za jméno Něža, snažil se vyměnit svoji všední náladu za sváteční, a zbavit se falešných tónů. Měl jich plné uši. Učil na hudební škole. Stávalo se mu, že při procházce stromořadím slyšel falešný tón houslí i v koruně stromu, na který hrál vítr. Něža nikdy nepřicházela, vždycky přibíhala, pospíchali si vstříc. Kdykoliv si vzpomněl na svou matku, musel se usmát. Byla proti 247 tomu, aby si Něžu vzal, byla proti ní se špatně utajovanou nechutí. Dělal, že ji nevidí. Přirozená nechuť matky. Její syn odchází s jinou ženou. Naštěstí se mohl odstěhovat k Něže, do její garsoniéry. Vyhnul se matčiným výčitkám. Štěstí může záviset i na tom, jestli se člověk včas něčemu vyhne, říkal si. Vyhýbal se návštěvám u matky, jak mohl. Raději jezdil s Něžou k jejím rodičům. Něža o jeho matce nemluvila. Podřekla se jenom jednou. „Prosím tě, jak je to vlastně,“ zeptala se ho. „Tvoje matka ovdověla nějak brzo?“ Slovu n ě j a k dala Něža zvláštní důraz. Obviňovala snad matku, že se stala vdovou? Poprvé se zamyslel nad svým otcem. Otec zemřel a nebylo mu padesát let. Byla jeho smrt následkem dlouholetého zápolení s manželkou? Něža měla zásluhu na tom, že se odvážil podívat se na manželství svých rodičů z jiného úhlu. Na svoje manželství se díval stále stejně. Jeho štěstí prostě mělo jenom jedno okno a za oknem se na něho usmívala bez ustání nejpříjemnější krajina. Něža, musel si sám přiznat, mu stačila za několik měsíců manželství otevřít oči právě tam, kde je míval zavřené z ohledu, aby nespatřil něco, co nebylo určeno jemu, a také z šetrnosti k sobě, aby si nepůsobil nelad tím, že by objevil něco, o co nestál. Něža měla jiná měřítka. Obdivoval její snahu říkat pravdu, její upřímnost. Někdy vyslovila to, co sám tušil, ale nikdy si nedovolil povědět nahlas. Třeba o Vávrovi, který učil na hudební škole na kytaru. „Dělá, že všecko ví,“ řekla o něm, „lidi, co málo vědí, dělají, že vědí moc.“ Ohromila ho přesnost Něžina poznání. Jaká náplast na Vávrův výrok. Něže se o výroku raději ani nezmínil. „Jasně,“ řekl mu Vávra, „jasně, že se chováš jako zamilovaný mladíček. Když se někdo žení po třicítce jako ty, žení se už jako starý mládenec a takový starý mládenec, když najde příležitost, začne hořet dost nezodpovědně.“ Nevěděl, co by Vávrovi odpověděl. Vávra byl jednou rozvedený a jeho nové manželství se proplétalo úskalími a záleželo jenom na čase, kdy ztroskotá. Vávrův výrok ho mrzel, i když Vávru nebral příliš vážně. Nebral ho vážně už pro nástroj, na který učil hrát. Ať se bránil, jak chtěl, pokládal kytaru za nástroj lehkomyslných milenců. Každý 248 hudební nástroj měl pro něho rys lidské povahy. Důstojnost, ctihodnost varhan v něm vyvolávala touhu vzbouřit se. A ta melancholie piána, a skoro nestoudná sebejistota trubky! Nesmím být zaujatý, říkal si, a přece pokládal Vávru, podle jeho nástroje, za lehkomyslného. V prvním manželském období nosil s sebou v náprsní tašce fotografii Něži. Sám ji vyfotografoval, tenkrát v týdnu po svatbě, když byli na návštěvě u jejích rodičů. Zachytil ji v šortkách a tričku, stála v trávě, s rukama volně spuštěnýma podle těla, v dychtivém očekávání. Po opálených nohách jí stoupal kropenatý stín. Při fotografování si nevšiml, že Něža stojí blízko angreštových keřů. Jenomže, co stín? Nevnímal podrobnosti, vnímal ji celou, prožíval a vychutnával šťastný úžas, že patří k sobě. Fotografie byla černobílá, ale on rozeznával pod různými stupni šedi barvy, růžovou, modrou, zelenou. A slyšel hudbu. Vzali si tenkrát do sadu tranzistorový přijímač. Při prohlížení fotografie slyšel vždycky znovu koncert D dur pro housle a orchestr. Čajkovskij. K rozčepýřené červencové trávě, k dychtivé mladé ženě v slunci, se koncert hodil. Občas vytáhl fotografii z náprsní kapsy i při hodině, za zády fidlajícího žáka, jen aby na okamžik zahlédl Něžinu postavu a vyposlechl pár taktů koncertu D dur. Nebyl ještě tak starý, aby ztratil naději, že potká mezi svými žáky genia, který ospravedlní, že byl jako učitel hry na housle přinucen vyslechnout tu spoustu falešných tónů a skřípotu. Byl jen přesvědčený, že žák, za jehož zády prohlíží fotografii, geniem určitě není. Se svými žáky zažil podivné zkušenosti. Ti nadaní mu obvykle z nejrůznějších důvodů odcházeli. Nenadaní zůstávali. Něža měla hudbu ráda, ale některé skladatele nesnášela. Jednou hráli v radiu Janáčka a Něža odešla z pokoje. Vrátila se, až když dohráli. Samozřejmě, mohl přijímač vypnout, nebo přeladit na jinou stanici. Ale měl Janáčka rád a neviděl nejmenší důvod, proč vypnout přijímač. Jen ať Něža poslouchá, ať si zvyká i na jinou hudbu. Něža se vrátila a objala ho: „Nezlob se, ale já takovou hudbu nejsem schopná poslouchat.“ Otřela mu v objetí vlasy o tvář. Poprvé ucítil, že jí vlasy slabě voní nemocnicí, nějakou dezinfekcí. 249 „Nevadí,“ řekl a skoro se jí svěřil s tím, co čichal ve vlasech, ale pak neřekl nic. A to bylo také poprvé, co jí něco zatajil. Ženil se koncem června. Červenec, srpen, září. V září se Něže rozstonala matka. Odjela za ní ve středu a smluvili se, že se v pátek u matky sejdou. Aby návštěvy spravedlivě rozdělil, navštívil ve čtvrtek svoji matku. Divil se, jak rychle odvykl domku na předměstí. Úzký pruh zahrady za domkem chřadl suchem a v horkém vzduchu se potuloval podzim. „Kdybych mohla nosit konve,“ přivítala ho matka širokým posunkem, do kterého zahrnula celou zahradu, „věř mi, vypadalo by to tu jinak.“ Přeslechl výčitku. Matka kulhala, staré trápení s nohou začalo letos o něco dřív. Postavila na kávu, dosedla do lenošky, a zhluboka vydechla. Přivítala ho podruhé: „Tak ses přece objevil. Dlouho jsi tu nebyl.“ Měla pravdu, ale pravda zněla vyčítavě. Také se poctivě snažil přeslechnout ji. Na Něžu se nezeptala. Dověděla se jenom, co jí sám napovídal. Přijala zprávu se skloněnou hlavou jako poslouchá vzdorovité dítě kázání, o které nestojí. Odcházel od matky, jako by se dopustil něčeho zlého, jako by se něčím provinil. Na zpáteční cestě jel v autobuse Vávra. S úlevou dopadl na volné sedadlo vedle něho. Byl všeho plný, návštěvy u matky i večera, který bude muset strávit o samotě a začal se mu svěřovat. „To víš,“ přihlazoval si Vávra černou kštici, „staří lidé si pořád myslí, že jsou okrádáni. Moc dobře jsem to poznal u svého strýce. Ale kdybych měl ještě rodiče, bylo by to stejné. Přitom je pro ně největší zloděj čas. Jenže vyčítej času! Někdo ho musí zastupovat, někdo, komu se vyčítat dá. A od toho jsme tu, kamaráde, my. Nám se vyčítat dá.“ Něža měla pravdu, Vávra všecko ví. Tentokrát se Vávrově vševědoucnosti neposmíval. Ochotně názor o starých lidech přijímal, a přisvědčoval. Vávra stál na jeho straně. Nic víc si ani nepřál. „A když jsi dneska večer sám,“ navrhl mu Vávra při loučení, „přijď ke mně. Popovídáme si. Vidím, že to moc potřebuješ.“ 250 „A co tvoje žena? Co by tomu řekla?“ „Nic. Utekla mi.“ Tak se dověděl, že Vávrovi utekla i druhá žena. Smolař, pomyslel si, ženy od něho utíkají, a vděčně vzpomněl na Něžu. Neutíkala od něho, ale k němu. Žena musela Vávrovi odejít nedávno. Sotva k němu přišel, přepadl ho vtíravý pocit, že v bytě něco chybí. Nebo si to namlouval? „Máš hlad?“ zeptal se ho Vávra. Ve vzduchu voněla horká káva a smažená cibulka. Dal si s Vávrou kávu, silnou a sladkou. „Copak vařit, to já umím,“ vykládal Vávra, „ale nerad meju nádobí, a vůbec nemluvím o praní prádla.“ Zvláštní. Žena, která utekla, mu chyběla jenom jako pracovní síla. Bez ustání se o ní zmiňoval, ale vždycky ve vztahu k nějaké práci, k nějakému úkonu. Jinak vypadal spokojeně. „Co se na mě tak díváš?“ řekl s úsměvem, „ty s tvojí Naděždou.“ „Anežkou,“ opravil ho. Za nic by před ním nevyslovil jméno Něža. „Máš to za jedny peníze,“ nepřestal se měkce a smířeně Vávra usmívat. „Možná tomu teď nevěříš, ale všechny Naděždy jsou stejný Anežky.“ Odešel do kuchyně a vrátil se s lahví vodky. Postavil na stolek dvě sklenky a nalil. „Největší omyl,“ řekl, „že si lidi pletou lásku s manželstvím. Láska je jeden pokoj, manželství druhý, a nejvýš se tu a tam mezi těma pokojema trochu otevřou dveře. Nejvýš. Tak na zdraví, kamaráde v nouzi.“ Byl by mu rád odpověděl, že není jeho spojenec, žádný kamarád v nouzi, ale neměl dost odvahy pustit se s ním do sporu. Po dvou manželstvích poznal Vávra možná něco, co on ještě nepoznal. „Počkej,“ řekl Vávra, „snáší tvoje manželka Bacha?“ „Bacha?“ Málem, a byl by se zmínil o nedorozumění s Janáčkem. „Eva nesnášela Bacha,“ nalil Vávra znovu do sklenek. „Povídám, nejde o Bacha, ale tak vůbec. Znal jsem jednoho opraváře psacích strojů. Musel, jak přišel z práce, pod sprchu a drhnout se a drhnout, celý, rozumíš. Jeho žena nesnášela ten pach, pásky, olej a tak dále. Zkrátka psací stroje. A co nesnáší ta tvoje?“ Pokrčil rameny. „Neboj, časem se to ukáže. Jestli si myslíš, že si žena bere muže, to se tedy hochu, zatraceně mýlíš. Žena si bere za muže sen o muži. 251 A za čas se ze sna probudí a je tu Bach, olej nebo chlupy na hřbetu ruky.“ Pokyvoval hlavou: „Ano, chlupy na hřbetu ruky.“ „Nestraš.“ Mimoděk se podíval, jestli má na hřbetu ruky chlupy. „Na zdraví. Heleď, nejde o strašení. Jsme chlapi, musíme něco vydržet. Ale. Musíme si uvědomit, co a jak. Jak to s námi vypadá. Rozumíš?“ „Jsem pro,“ odpověděl. Byl přesvědčený, že ví, jak to s ním a s Něžou vypadá, ale poznat cizí názor na věc nemůže nikdy škodit. „Kde jsem to zůstal,“ zadíval se Vávra na strop. „No, sen. A u žádné ženské přesně nevíš, jak její sen o tobě vypadá. Svůj sen nosí hluboko,“ zaťukal špičkou ukazováčku na hruď, až mu opadl z konce cigarety popel, „hluboko, a neukáže ti ho. A najednou je tu probuzení a máme to. Nejdřív nevíš, o co jde, poněvadž netušíš, že si nebrala tebe, ale nějaký sen o tobě, kdoví jaký. Začneš mluvit za sebe, jenomže ona chce slyšet mluvit svůj sen a ne tebe. Kama-ráde. Je konec. Šlus.“ „Jenomže,“ odkašlal si při vzpomínce na Něžu, „muži taky tak trochu . . . “ postupoval opatrně, „mají svůj sen o ženě.“ „Myslíš.“ „Taky si představují, že má vlastnosti a tak dále . . . “ „To si můžeš myslet ty, já ne. Jsem bez iluzí. Rozumíš. Bez i l u z í . Já rozhodně viděl v ženě ženu, jaká je, a žádné tohle, sny. Omyl byl v jejím pohledu, ona se mýlila, ne já.“ Vypadal tak přesvědčený o své pravdě, že nebylo ani na chvíli možné odporovat mu. „Pojď,“ řekl Vávra. Blížilo se k půlnoci. „Pojď, něco ti ukážu.“ Otevřel skříň a ukázal na police s krabicemi a prádlem. „Co je to?“ „Věci, co jsem jí dal. Dárky. Rozumíš? Nechala tady všecko, co jsem jí kdy dal. Když nejsem ten, kterého si vysnila, nic ode mě nechce.“ „Charakter.“ „Charakter?“ změřil si ho Vávra a promnul si obě oči ukazováčkem. Měl oči mokré, i když si je promnul. Šli si zase sednout, ale v láhvi nebyla žádná vodka. Vávra potřásl prázdnou lahví a řekl: „Všimnul sis už . . . když člověk něco nejvíc potřebuje, tak to nejvíc není.“ Potom mlčeli a jen sem tam padla nějaká věta, naléhavě se vy- 252 houpla nad ospalou hladinu přemítání. Věta o hudební škole, o poměrech na ní, věta o nějaké ženě, kterou oba znali. Odcházel od Vávry pozdě. Jak se v předsíni soukal do pláště, překvapil ho Vávra větou: „Možná, když je ta tvoje ošetřovatelka, snáší víc . . . “ Ta věta se mu znovu vybavila ve vlaku, na cestě za Něžou. Podařilo se mu vyjet až večer a mělo to výhodu, že vlak nebyl přeplněný. Jen aby dojel včas, bez zpoždění, aby mu neodjel od nádraží poslední autobus. Musel by za Něžou osm kilometrů pěšky. Po včerejším večeru s Vávrou se mu do pochodu moc nechtělo. Soumrak s oblaky ozářenými neviditelným sluncem plynul podél vlaku pomalu nazad. Vlak neodvratně mířil do noci. Jako student jezdil za soumraku do Prahy na koncerty. Podobná nálada venku i ve vlaku. Ale ne stejná. Roky se navršily mezi tamty jízdy a mezi dnešní a podobaly se zvětšovacímu sklu. Některé okolnosti dostávaly pod tím sklem konečně správné místo. Ovšem, jel na koncert, ale přemýšlel o děvčatech, která na koncertě uvidí, na ty neznámé, tajemné, nohaté a vlasaté. Zase nebude mít odvahu oslovit je a zase ho budou doprovázet vzdušné, nehmotné, až se bude nočním vlakem vracet domů. Dnes nejel za rojem neznámých děvčat, dnes jel za svou ženou. Neurčitá touha dostala určitou podobu. Byl Něže vděčný, že ho zbavila plachosti. Poprvé ji oslovil a hned se rozpovídala. Z oslovení se odvíjel rozhovor, d o v e d l a ho přimět, aby překonal nástrahy rozpačitého mlčení, ani si nevšiml, že je má za sebou. Asi skutečně dovedla víc snášet. Víc než ty druhé, které oslovil před ní. Co Vávra včera vykládal o tom snu? Má Něža ráda jeho nebo sen, který si o něm vysnila? A jaký je to sen? Rozchází se se skutečností, anebo se jí blíží? „Nevíš, jak jsem ráda, že jsi mi přišel naproti,“ tvrdívala. Splnil část jejího snu o sobě, jak tam čekal ve stromořadí před nemocnicí, až přiběhne s čerstvou rtěnkou na rtech? Za dusných letních večerů táhl s sebou k nemocnici tašku s osuškou a plavkami. Od stromořadí bylo k řece docela blízko. Těšil se na ten dlouhý letní soumrak, kdy se lidé od řeky stěhovali do města, až nakonec zůstali na písčině sami dva. Bylo krásné mít pro sebe celou písčinu, celou řeku, celý svět. 253 Vychutnávali spolu samotu ve dvou, leželi na teplém písku, dokud nevychladl a nezačal studit. Do města se vraceli přes luka, obloukem obcházeli nemocnici, vyhnuli se i ulici s hudební školou, všední starosti smyli ze sebe v řece, proud je odnesl, a ponechali si jen jedinou starost: jak prožít dnešní večer. Docházeli k činžáku, kde bydleli, pod oblohou plnou hvězd. Jestliže si ho Něža vysnila, odpovídal v těch letních dnech jejímu snu, o tom byl přesvědčen. Ale byly dny, kdy to jasné nebylo. Koncem srpna začalo pršet, Něža měla neshody v zaměstnání, pořád se k nim vracela, musel ji utěšovat, a nebyl právě nejlepší utěšitel. Nedovedl poznat, co by si přála slyšet, pokoušel se ji utěšovat, jenže z jiného konce, než čekala, snad mu chyběl cit pro správné slovo, kterým se odemyká cesta z vězení. Oddechl si, když měl období nepohody za sebou. Teď, cestou ve vlaku, na tu nepohodu myslel. Jednou za tři měsíce manželství. Co až budou spolu tři roky? Nebo třicet let? Jak dlouho, jestliže měl Vávra pravdu, jak dlouho může ženě vydržet sen o muži, než se potrhá o skutečnost? A čím se ty trhliny zašívají? A dají se sešít? Vlak se neopozdil. Nastoupil do poloprázdného nočního autobusu, utrmácený přemýšlením i předešlou nocí, kterou mu Vávra zkrátil. Na tu chvíli, než autobus zastaví na rozcestí, nestálo za to usnout. Z autobusu vystoupil sám a do úplné tmy. Napadlo ho, že se každou chvíli dostává do nějaké tmy, jako třeba v rozhovoru s Vávrou, a že se mu v některé tmě ani nedaří rozkoukat se. Padla na něho tíseň z noční osamělosti, ze zataženého nebe bez hvězd a z prostoru, kde pole splývala s oblohou a vzdálený psí štěkot jako by se odrážel od temného stropu nad hlavou. Dal se do běhu, jen aby byl co nejdřív mezi lidmi. Něža ho čekala. Objala ho, měla uplakané oči, a byla sama doma. Hned se o něho začala starat, jako by kdovíjak dlouho nejedl a nepil. Pozoroval ji, seděla proti němu, když jedl, světlo žárovky, směrované skleněným stínidlem ve tvaru rozverné sukýnky, nemilosrdně hloubilo na Něžiných tvářích mělké šedivé stíny a rozlehlá selská kuchyně za jejími zády se ztrácela v hlubších a hlubších stínech a v stínech plula pec a vysoko nastlaná postel. Všecko to znal z dřívějška a přece to bylo jiné a nepříjemně nové. Něco chybělo. 254 Všude zaznamenávám jenom ztráty, pomyslel si, včera u Vávry také. „Maminka je na tom zle,“ řekla Něža. Nespouštěl ze své ženy oči. Jak se za ty tři dny, co ji neviděl, změnila. Nemohl se soustředit na to, co říká. Co se s ní stalo? Zhubla? Ne. Snad naopak. Přistihl se, že se jí dívá na bradu. Nerýsovalo se jí pod bradou něco jako druhá brada? Ano, ano, s maminkou to je špatné. Přikyvoval a žasl nad svou necitlivostí. „Něžo,“ řekl naschvál cituplně. Podařilo se mu oklamat ji. „Já vím,“ řekla. Jak rádi lidé tuhle větu říkají, když nevědí nic. „Maminka se asi už z nemocnice nevrátí. A je tu ještě jedna věc. Táta má nějakou ženskou. Chci, abys to věděl.“ Něža se trápí, je to na ní vidět. „Je to smutné, ale je to život,“ Má dobrý úmysl, přesto není ta věta na správném místě. „Prosím tě,“ vybuchne Něža. „Že je to smutné, vím i bez tebe. Je to život, je to život,“ opakuje po něm, „všecko je život, dokud člověk žije, jenomže jde o to, jaký.“ Něža poposedne, šedivé skvrny na tvářích se jí ztratí, posunula se a světlo na ni dopadá v jiném úhlu, zdá se, že se jí vyrovnal i náznak podbradku. Je rozrušená. Má bílé čelo. V rozčilení nerudne, bělá. „Něžo,“ zkusí ji uklidnit. „Myslela jsem, že mi pomůžeš.“ Ta slova: myslela jsem . . . mu odkryjí kus jejího snu o něm. Odkryjí mu, čím není, patří muži, kterého si vysnila. „Já ti chci pomoct,“ řekne Něže. Něža mlčí se sklopenou hlavou. A když ji zvedne, pozná, že plakala pláčem bez slz: „Až maminka . . . budu mít jen tebe a jinak nikoho na světě.“ Vstane, obejde stůl, postaví se za opěradlo její židle, skloní se k Něže a políbí ji na čelo. Až jí matka zemře a otec se odstěhuje k té druhé, bude Něža sama. Nemá sourozence, nemá příbuzné. Bude Něžiným jediným příbuzným. Nese za její sen o sobě odpovědnost. Neznal jeho obrysy, ale za ten sen odpovídá. Ustlala mu v komoře vedle kuchyně. Sama si rozestlala ve velké kuchyni. „Nezlob se,“ políbila ho na dobrou noc, „ale musím si všechno srovnat v hlavě. Já vím, ty jsi rozumný a pochopíš mě.“ 255 Nikdy se nedovolávala jeho rozumu. Bylo to něco nového, co se zas nehodilo ke snu o ní, který si vysnil. Ulehl v komoře, spával tu několikrát za svobodna, na skříních voněla jablka a prosklenými dveřmi viděl, jak Něža přechází v kuchyni, jak si přetahuje šaty přes hlavu a dlouho postává uprostřed kuchyně. Její tělo, hladké a pružné, všechno, co se dalo spatřit, bylo radostně živé a očekávalo radost i rozkoš. Její tělo bylo ve sporu s její náladou, s tím, co vidět nebylo. Pak zhasla. Ve tmě se k němu hlásily staré příběhy. Jak před dvěma roky ležel po operaci žlučníku v nemocnici a jak se o něho starala neznámá zdravotní sestra, plavovlasá s šedomodrýma očima. Těch očí si všiml hned poprvé, když se v pokoji objevila. Musela se objevit mnohokrát, než se jí odvážil povědět: „Máte stříbrné oči.“ „Vážně?“ naklonila se přes umyvadlo k zrcadlu a podívala se. Jejich rozmluva pokračovala s každým doneseným teploměrem, s každou pilulkou. A pokračovala, i když opustil nemocnici, pokračovala na procházkách, v kavárně, v kině. Vylákal ji do Prahy na koncerty. Neptal se jí na minulost, vymyslel si její minulost sám, vždyť ji miloval také jako sen, dřív než mu o lásce ke snům pověděl Vávra. Člověk je schopný zabývat se něčím, aniž to pojmenuje. Probudila ho Něža. Vklouzla k němu pod přikrývku teplá a poddajná. Přitiskla se k němu a zašeptala: „Mám strach.“ Otevřel oči. Záclony na okně byly plné tmy. „Strach? Z čeho?“ Natáhl ruku a pohladil jí bok. „Mám strach, že budeš jiný.“ „Jaký?“ „Nevím.“ Jiný. Rozespale, tápavě shledával, co si má o tom myslet. Jiný. Strach ze změny. Nic nebylo stálé. Něžina matka odcházela. Něžin otec odcházel také. Objal ji a položil jí rty na šíji, zlehka a s útěchou, ani to nebyl polibek. Odevzdaně mu ležela v náručí. Byl by ji rád strhl na sebe, ale nevěděl, jestli by tím nenarušil její sen o něm. Vyčítal si: nevím ani dobře, jak si mě vysnila, a snažím se jednat podle její představy, kterou neznám. A protože byl špatný utěšitel, neřekl jí: Nikdy nebudu jiný. Místo toho prohlásil: 256 „Když nevíš, jaký jiný, nemusíš mít strach.“ „Tak já nebudu,“ poslušně slíbila, aby ho uklidnila. A přesto se jí nepodařilo uklidnit ani sebe ani jeho. Pořád musel myslet na obraz, který si o něm jeho žena udělala, který pravděpodobně nikdy přesně nepozná, ale který může něčím nepatrným nenapravitelně poškodit. 257 KROKY ROSY směřují k ránu, velcí ptáci stínů ještě spí, a ten, kdo se rozhodl k útěku, neustává utíkat, od sebe, k sobě, k sobě, od sebe, sny běžících spáčů hádají, kterým směrem, s kým se potkají, koho vyřídí, koho minou, a při úprku se rozhlížejí na koho vystavit účet. Dvacátá šestá manželka Osmnáct, sedmnáct N ebyl by se to dověděl ani po dvaceti letech, co byli manželi, kdyby se nepřihodila ta věc s jejich dcerou. Oluna jednoho krásného dne zmizela a zanechala po sobě na stole ve svém podkrovním pokoji dopis. Zmizela právě v týdnu po svých osmnáctých narozeninách. Vrátili se z města s dodatečným dárkem k její dospělosti. Přinesli jí magnetofon, ten, jaký si přála, a Oluna nebyla doma. Bydleli s Olunou v rodinném domku a ji doma nenašli. V dobu, kdy doma obyčejně bývala. A nahoře v podkroví našli její dopis. Dopis nepůsobil smutně, dokonce v něm uvedla i jméno mládence, se kterým se rozhodla žít. Nezmizela docela, jenom odešla z domu k někomu, koho rodiče neměli rádi. Zhroutil se na židli. Jeho dcera na ní ještě před nedávnem sedávala, když s ním počítala školní příklady. Nemohl se s Oluniným odchodem smířit. Napadla ho první souvislá věta: „Celý náš život s Olunou byl omyl.“ Olga, jeho manželka, se dívala na Olunin případ střízlivě. Byla ráda, že dcera v dopise uvádí, kam odchází. Některá děvčata napíší jenom: Potkala jsem svoje štěstí, nikdo mi nemůže bránit, jdu za hlasem své lásky – nebo něco podobně směšného a smutného a rodiče se nic nedoví. Pavel, ke kterému odešla, nebyl Olze sympatický, ale živil se sám, byl automontér, a pokud věděla, uměl vydělat peníze. „Celý život omyl. Omyl, omyl,“ opakoval manžel. Rozčiloval ji. Kdykoliv ho potkalo něco nepříjemného, hned byl ochotný uvěřit, že ztratilo smysl všechno, nikde neviděl naději, každá ztráta byla pro něho ztrátou všeho. „Jsi dospělý,“ zjišťovala věcně. „Pětačtyřicet. Dost starý, aby ses díval na svět rozumně.“ Nesnášel její poučování. Tón, jakým ho zařazovala mezi studenty 259 své třídy, způsob, jakým se nad ním vznášela, rozumná, moudrá a všemu čelící. „Ach ty učitelko,“ řekl. „Profesorko,“ opravila ho. „Copak nevidíš, co se stalo?“ „Vidím.“ „Asi máš radost.“ „A víš, že ne? Jenom nevyvádím.“ „Prosím tě,“ vykřikl, „dcera nám uteče k nějakému chlápkovi a nemá ani tolik slušnosti, aby nám to řekla do očí. Uteče tajně a píše nám dopisy.“ „Dopis,“ opravila ho. Mávl rukou: „To je jedno.“ „Není. Zveličuješ.“ „Áha,“ zasmál se zoufale. Olunin útěk ho ranil. Byl přesvědčený, že před sebou nemají tajemství. Oluna, Olga a on. Všichni tři, jak žili v tomhle domě. Byly sice nějaké nesrovnalosti, pokud se bavili o Pavlovi, ale podle něho si sporné názory objasňovali upřímně a otevřeně. „Taková . . . taková poťouchlost,“ řekl. „Asi neměla dost odvahy povědět nám to.“ „Tedy – já nikdy od rodičů neutíkal.“ Jeho ctnostná jistota ji popudila. Netušil, co svým ctnostným sebevědomím způsobí. Kdyby nebyla překvapená, rozrušená a zaskočená, nebyla by na sebe prozradila, co se jí podařilo dvacet let utajit. Ztratila ostražitost a řekla: „To já utekla už v sedmnácti.“ Její přiznání ho zvedlo z židle. „Nikdy jsi mi o tom nic nepovídala.“ Když zahlédla v jeho očích uražený úžas, poznala, že její přiznání byla větší chyba, než si v prvním okamžiku pomyslela. „Nó,“ odpověděl na její mlčení, „dovídám se věci. V sedmnácti jsi tedy měla milence. Chvályhodná přičinlivost. Roztomilá upřímnost. Jenže trochu opožděně, nemyslíš?“ „Nebylo to na dlouho,“ odpověděla, „byla jsem pryč jenom dva dny.“ Sotva to pověděla, uvědomila si, že zase postoupila o pár kroků do nejistého území, kde se pod nohama propadá půda. Ty dva dny ji nemohly omluvit. 260 „Hm,“ prohlížel si ženu, jako by právě přišla z říše divů, „lepší a lepší. Tak jenom dva dny. Hmhm. Asi jste měli příliš ouzkou postel.“ „Ach. Nebuď vulgární.“ „Já jsem vulgární.“ „Chováš se nehorázně.“ „Já se chovám nehorázně.“ „Bylo to jinak, než si myslíš.“ „Ano?“ Tvářil se jako manžel, který právě odhalil, že tělo jeho ženy je pokryté čerstvými doteky milencových dlaní. Zrudla. „Neutekla jsem s milencem nebo k milenci. Utekla jsem s Kamilou.“ „S tou černovláskou, jak byla na naší svatbě?“ „Panebože, máš paměť. Na naší svatbě. Od svatby jsme se přece už neviděly. Vzala si nějakého Angličana, odjela na Nový Zéland a nikdy nedala o sobě vědět.“ U některých ze svatebních hostů by mu dělalo potíž vybavit si jejich tvář. Na Kamilu nezapomněl. A nejen na tvář. Jak tam stály s Olgou vedle sebe, naklonily k sobě hlavy. Černé vlasy a světlehnědé kadeře. Potom ji marně hledal na svatebních fotografiích. Úmyslně unikala fotografovi, určitě úmyslně. A nikdy je ani v jejich prvním bytě nenavštívila. Nakonec na ni zapomněl. Tak Kamila. „V sedmnácti se neutíká jen tak,“ řekl. „Měly jsme důvod.“ „Áha.“ „Naši se tenkrát rozváděli.“ „Já vím. O tom rozvodu jsi mi vyprávěla.“ „Nemohla jsem doma vydržet. Ty křiky a hádky o každou hloupost. Nejvíc křičel otec. Křičel vždycky první. Matka až pak. A tak jsme se s Kamilou dohodly. Vzala doma klíč od jejich chaty na Seči.“ „A proč utíkala Kamila?“ „Rozešla se právě se svým milým. Tedy on se rozešel s ní. Nechal ji. Byl o dvanáct let starší než ona.“ „Devětadvacet a sedmnáct,“ řekl. „Tak vidíš,“ řekla. 261 Přešel několikrát podkrovní pokoj, než se zastavil. V podkroví setrvávala slábnoucí šamponová vůně Oluniných dlouhých vlasů. Měla ve zvyku zametat s nimi opěradlo lenošky. Za oknem se na bezlistých větvích pohupovala v nárazech větru červená jablka. Nemohl se k nim dostat, byla příliš vysoko. Tam nahoru se neodvažoval. Sklizeň, která mu unikala. Olga otevřela skříň. Chyběl kufr a chyběly některé šaty. Nevypadalo to na dva dny. Chyběly vlněné šaty a chyběl kožíšek, ale na místě nebyly ani letní šaty a z police ve skříni nezmizelo jenom prádlo, ztratily se i plavky. Máme říjen a do léta je daleko, pomyslela si Olga. Přistihl se, že si představuje černovlasou Kamilu v sedmnácti, jak se objímá s devětadvacetiletým, prostě s nějakým mužem s neurčitým obličejem, ale velmi určitým velkým atletickým tělem. Bylo schopné štíhlou černovlásku pohltit medvědím objetím a stejně bezstarostně ji z toho objetí vypudit. Pro tenhle výjev pozapomněl na vlastní dceru. Se zahanbením si uvědomil, jak snadno opustil svoje zoufalství. Otočil se zase do pokoje a uviděl ženu zabořenou oběma rukama do skříně. „Chudák Oluna,“ řekl, aby to odčinil. „Určitě to tak necítí,“ vycouvala manželka ze skříně. „Představ si, vzala si i svého modrého medvídka.“ Medvídek ji dojal, ale dovedla své dojetí potlačit. Bude muset svoje city přemáhat. Mrzelo ji, že se podřekla se svým útěkem v sedmnácti. Jestlipak bude po ní manžel chtít, aby se ze svého útěku ještě dál zpovídala? Kolikrát člověk v životě touží uprchnout. Kolikrát jen. A jednou se mu to podaří. Na dva dny. Jako na povel zaplavilo pokoj světlo. Slunce zapadalo a oba, muž i žena, si vzpomněli na stejnou věc. Jak tady večer sedávali s Olunou a plánovali společně její budoucnost. Ale bylo to tak vzdálené, ty rozmluvy a úvahy za večerního soumraku! Oluna plánovala směle a nikdy ve svých plánech nepočítala s překážkami. Co všechno toužila dokázat! S jakou náruživostí tenkrát vykládala o chemii! Předváděla se jim jako budoucí hvězda vědy a spasitelka lidstva. Spasení teď odsunula z cesty jako překážku. Rozlité světlo zachytil večerní mrak, začalo slábnout. Olga zavřela skříň. Pokoj se v rostoucím šeru tvářil, jako by se nic nestalo. 262 „Říkala jsi, že jste to na chatě vydržely s Kamilou dva dny?“ Pochopila, že ji žádá, aby mu poskytla naději. „Kamiliny rodiče objevili, že jim chybí klíč od chaty. Přijeli pro nás.“ „Myslíš, že bychom měli taky . . . “ „Ne. To rozhodně nemyslím. Oluna je dospělá. Nemůžeme ji nutit. Je to její volba.“ „Víš vůbec, co zvolila?“ „Neodvažuju se to vědět.“ „Zatelefonuju jí. Ten její má v bytě telefon.“ Neodpověděla. Naslouchala, jak dupe po schodech dolů. Sešla do přízemí za ním. Seděl na stoličce u telefonu s pěstmi mezi koleny: „Nevím, co jí povědět.“ Rozsvítila stojací lampu a šla do kuchyně uvařit kávu. Jestli si má člověk zachovat chladnou hlavu, je zapotřebí nevykolejit, říkala si a napouštěla do konvice vodu. Sáhla po stejných šálcích na kávu jako včera. Odšroubovala víčko sklenice s mletou kávou a nabrala po třech lžičkách kávy do každého šálku. Jako včera. Počkala, až se voda v konvici začne vařit. Přelila kávu, jak byla zvyklá. Jestli si přinesla z Olunina pokoje jen nepatrnou stopu vůně Oluniných vlasů, rozpustila se teď ve vůni horké kávy. Odnesla šálky s kávou do pokoje. Manžel stále seděl u telefonu s pěstmi mezi koleny. Socha zklamání a bezradnosti. V minulosti ji přinutil častokrát, aby rozhodovala. Dokud byla svobodná, přitahovala ji jeho bezmocnost, jeho výlevy zoufalství nad nepatrnými nehodami. Nad kravatou postříkanou omáčkou, nad rozbitým šálkem. Bavilo ji zachraňovat muže na okraji něčeho, co pokládal za kdovíjakou propast. Byla silnější, čím byl bezbrannější. S postupujícími lety ji tahle hra začala unavovat. Netoužila být stále silnější, radit a pofoukávat. Docela ráda by byla někdy slabší. Postavila před něho kávu. „Ničemu nerozumím,“ řekl, „jsem v zajetí samých tajemství. Oluna nic nepoví a vytratí se. A ty mi po dvacet let tajíš, že jsi v sedmnácti utekla z domova. Samá tajemství.“ Nedařilo se mu dostat se nad to, co pokládal za svoje ponížení a za křivdu na sobě. „Proč jsi mi to neřekla dřív? A proč vůbec musela Oluna z domova utíkat?“ 263 Mohla mu odpovědět: Tak se jí zeptej. Tak se jí konečně zeptej. Určuješ programy počítačům, urči konečně také program sobě. Ale neměla chuť na hádku. „Ničemu nerozumím,“ opakoval, „ani tobě už nerozumím. Proč jsi mi neřekla, že jsi utekla z domova?“ Kroužila lžičkou v kávě s nadějí, že manžel zapomene, na co se ptal. I dneska, po letech, nenašla odvahu vyzpovídat se mu. Jak tam na chatě zažily s Kamilou hned první noc hroznou bouřku. Jak se na gauči pod tenkou přikrývkou s úzkostí k sobě tiskly, jak je každý blesk vrhal do těsnějšího objetí, jak se hladily a utěšovaly. Jak se líbaly, i když se bouřka přehnala, jak byly na sebe ve svém dvojím neštěstí něžné, jak si rozuměly. Chata na dně deštivé noci byla plná souladu. Nikdo nekřičel, nerozváděl se, neopouštěl city, na které před nedávnem nedal dopustit. A jak jim nad hlavou šumělo ticho. Nikdy nezažila Olga něco tak krásného jako při svém útěku na chatu Kamiliných rodičů. Tolik něžného porozumění, tolik blaženosti, když byla nejosamocenější. Svou svatbou Kamilu zradila. Nemohla tomu dát jiné jméno než zrada. Snad ji zradila proto, že nemohla unést její lásku, tu spoustu drobných obětí, které jí Kamila přinášela. Kamila byla něžná a silná. Překonala to a odpustila jí, že se vdala. Dokonce jí přišla na svatbu. Ještě jednou měla silný pocit, že jí Kamila rozumí. „Já vím,“ řekl manžel, „nehodí se to zrovna, utekla nám dcera, to je smutné, ale musím ti něco povědět. Něco, co s tím nemá co dělat.“ Kroužila bez ustání lžičkou v šálku a něžné pohnutí ji sevřelo jako vždycky, když si na Kamilu vzpomněla. „Jsi krásná, Olgo. Jak tu teď sedíš a mícháš kávu, jsi dokonale krásná.“ Udiveně se na něho podívala. 264 = VE SVĚTĚ NEČITELNÝCH ZNAKŮ a památek na to, co nezažily, hrají děti hru nesrozumitelnou dospělým. Dějiny dospělých trvají dlouho, rozeznávají kouř, mlhu a páru. Dějiny dětí jsou krátké, toulají se v nich jen přátelská oblaka a nepřátelská mračna, jako v báji na počátku země, kdy se v krajině bez památek toulala v hřívě soumraku úzkost, s kterou si nikdo nevěděl rady. Dvacátá sedmá manželka Hořká 2chuť O djakživa žila v bytě s matkou a s babičkou. Proč by to nemělo být v pořádku? Teprve v mateřské škole jí začal otec chybět. Velcí dospělí muži odváděli děti domů, a pro ni přicházela jen a jen babička. Nikdy bychom si nevšimli, že nám něco chybí, kdyby to někdo jiný neměl. Ve věku, kdy začala Markétka srovnávat sebe s jinými, uvědomila si nedostatek, kterého si dřív nevšímala, a kdyby dovedla pochopit hloubku slova: ztráta, byla by je užila. A tak hloubku ztráty jenom prožívala, ztráty bez jména, ztráty poznamenané tajemstvím, protože se o ní nikdy nehovořilo. Matky ani babičky se na tohle tajemství raději neptala. Měla zkušenost, že to, o čem dospělí nechtějí hovořit, dovedou obejít obloukem, a stejně se nic nedovíš. Znala spoustu otázek a nikdy na ně nedostala odpověď. Ale byly tu děti ze školky, a některé, žasla, věděly skoro všechno. I odkud se berou štěňátka. „Nemáš tatínka?“ řekla jí Anička, se kterou se vodila na procházkách za ruku. „Každý má tatínka,“ prohlásila s takovou jistotou, že se Markétka dál neptala. Před Vánocemi chodívala matka s Markétkou na druhý konec města, kde žil Markétčin dědeček a druhá babička. S babičkami to bylo v pořádku. Byly dvě. Dědečka měla jednoho, ale otec chyběl. „Že se ti chce,“ řekla babička. Žila s Markétkou ve stejném bytě. „Že se ti chce,“ divila se Markétčině matce. „Je to jediné pouto,“ odpověděla matka. Markétce se vždycky líbilo, když její matka mluvila jako na jevišti. „Pouto,“ protáhla babička slovo, že připomnělo zahoukání. „Pouto, ano, pouto,“ nedala se matka. Upravila Markétce na hlavě čepici. Venku byla jinovatka a mráz by Markétce poštípal uši. 267 „Těšíš se?“ zeptala se babička Markétky, „těšíš se na návštěvu?“ „Jo,“ řekla Markétka už proto, že se v drobné válce mezi babičkou a matkou přidávala na matčinu stranu. Babička potřásla hlavou: „Podívej se na ni,“ ukázala na Markétku. „Ale je to ještě dítě,“ omlouvala ji. Na ojíněných chodnících mezi ojíněnými zahradami zanechávaly Markétčiny botky v bílém povlaku tmavošedé stopy. Ohlížela se po nich a zkoušela vytáčet nohy, aby stopy vypadaly jinak. Matka mlčela, přemýšlela a Markétku brala na vědomí, jen když se Markétka za ní opožďovala. „Pospěš, pospěš,“ vybízela ji. Vzala ji za prsty v pletené rukavičce a Markétka vytáhla z rukavičky ruku. Matka držela v ruce prázdnou rukavici. Markétka to považovala za báječnou legraci, vzpomněla si na pohádku, jak ukradli osla a jak do ohlávky strčil hlavu jeden pán a ten pán, co vedl dřív osla, vedl teďka pána, a vůbec o tom nevěděl. Jenomže matka držela prázdnou rukavičku a nepokládala to za legraci a na nějaké povídačce o pánovi, oslu a zloději neměla ani trochu zájem. Markétka si musela rukavičku znovu navléknout a dovolit matce, aby tiskla v ruce Markétčiny prsty. Blížily se k domku, kde dědeček s babičkou bydleli, a matka se stávala hovornější, pořád mluvila a mluvila, bála se mlčet. Když mlčela, byla se svými myšlenkami sama. Markétku změna překvapila. Byla zvyklá, že matka dlouho nemluvila a pak zase mluvila o to víc. Přijímala matčinu mlčenlivost i hovornost, jako jsou lidé nuceni přijímat střídání počasí. „Chceš, budu ti povídat, jaké to bylo u nás o Vánocích, když jsem byla malá holčička . . . ?“ zeptala se matka a nečekala na odpověď: „Touhle dobou jsem vždycky dávala pozor na tatínka, jestli nenese . . . “ Markétka přestala poslouchat. Zaujalo ji slovo: tatínek. Zvláštní, obdivuhodné a veliké slovo rostlo v prostříbřeném vzduchu, kterým se sesouvaly z drátů a z větví dlouhé potrhané šňůry jinovatek. Veliké tajemství se spojilo s Vánocemi. „Na Štědrý den přicházel tatínek domů až odpoledne . . . ,“ vyprávěla matka zabraná do dávného Štědrého dne, do modrých sněžných odstínů a dávných hlasů. Bývaly slyšet jen touhle dobou, kdy za- 268 šlá vlídnost a laskavost vylaďovala nesouzvuk přítomnosti. Sledovala holčičku, jakou bývala, a pozapomněla na Markétku. A Markétka zapomněla na matku, procházela se už předem u dědy a u babičky v neurčitém tušení, že by se tam snad mohla dovědět odpověď na záhadu, o které se u nich doma nemluví. Za nic na světě by se dědy nebo babičky nezeptala přímo. Oba vypadali smutně, i když jí dávali dárky. Dědeček s ní hrával Člověče, nezlob se, babička šla s matkou do kuchyně a povídaly si tam. Jak důležitá si Markétka při hře s dědečkem připadala! Uměla přece počítat do deseti. „No tohle, no tohle,“ kroutil dědeček hlavou a počítal do deseti a pletl se a musela ho opravovat. Jak směšně se ten veliký a silný děda pletl a zakoktával a omlouval. Ale stejně byl smutný, a Markétka nevěděla proč. Svět byl samé tajemství. „Au,“ řekla Markétka, „moc mi mačkáš ruku.“ Matka se na Markétčinu ruku zavěsila, zachytila se jí jako záchrany. Stály před domkem dědy a babičky. Dědeček byl dojatý. Bylo mu to poznat na očích a poznala to i Markétka. A pořád si hladil vlasy. Měl potřebu aspoň něco urovnat. Babička si utírala oči, ale pak byla veselá a všichni si sedli k čaji a vánočnímu cukroví a jedli a oříškové placičky moc chroupaly a děda se s Markétkou tomu chroupání smáli. Povídaly se všelijaké řeči. Markétka se zajímala nejvíc o řeči, které nebyly určené jí. Babička se sem tam naklonila k matce a zeptala se jí na něco, čemu Markétka nerozuměla. A kdykoliv se babička naklonila k matce, zeptal se dědeček na něco Markétky, aby nemohla poslouchat. „Copak to nemůžeš vydržet?“ okřikoval babičku, „povězte si to v kuchyni.“ Kolem Markétky poletovaly při návštěvě jenom otrhané kousky tajemství. Babička hovořila s matkou o penězích, o placení. Nikam to nevedlo. Marně dávala Markétka pozor, jestli se neozve slovo otec nebo tatínek. Ale dospělí nevyslovují před dětmi právě slova, která děti touží slyšet. Konečně nadešla chvíle, kdy matka říkala: „Pomůžu babičce s nádobím,“ a odešla s babičkou do kuchyně. Markétka nevěřila, že hlavní důvod, proč odešly do kuchyně, je mytí nádobí. Z kuchyně se ozývalo klepnutí talířkem nebo hrnečkem, ale hlavní důvod bylo jistě to tajemství. 269 Tentokrát dědeček nesáhl hned jako jindy do skříňky pro krabici s hrou Člověče, nezlob se. Dal se do přecházení po pokoji od dveří k oknu, od okna ke dveřím, a díval se přitom na koberec, úplně tak, jako by vymýšlel pro Markétku pohádku. „Už ji máš vymyšlenou?“ zeptala se Markétka. „Co? Cože?“ polekal se dědeček. „Pohádku,“ řekla Markétka. „Aha,“ řekl děda, „nó, všecko je to málem jako pohádka. Ale spustím z jiného konce.“ „Z jakého?“ „Z lepšího.“ „A nebudeme hrát Člověče, nezlob se?“ „Vidíš,“ ukázal dědeček na Markétku prstem, „skoro bych zapomněl,“ a vytáhl krabici ze skříňky a na víku červené krabice byl obrázek moc legračního pána, který se zlobil, až se mu nadělaly na čele vrásky, jako když se shrne koberec. „Rrračte, slečno,“ ukázal dědeček Markétce na křeslo. Markétka se vysoukala na křeslo, stáhla si sukni přes kolena a uhladila si ji rukama. Pak složila ruce na sukni, čekala, až dědeček rozestaví figurky, kývala se dopředu a dozadu a rozhlížela se. U dědečka a babičky byl i nábytek zábavnější než doma. Na židlích a příborníku byly všelijaké ozdobičky a krouceninky, někde něčeho míň, někde něčeho víc, jamky, koule, sloupky, pořád bylo na co se dívat. Už jenom květinový stolek vedle křesla stál za to. Samý květináč a v každém jiná kytka a některé měly jenom listy, veliké a skvrnité, a jiné přepadávaly z květináče a visely k zemi a jedna květina měla pícháky. „Uděláme si víc světla,“ oznámil dědeček a rozsvítil stojací lampu. „Jé, dědečku, co je tohle?“ natáhla Markétka ruku ke květinovému stolku. Mezi květinami stála sklenice, bylo v ní na tři prsty průzračné nazlátlé tekutiny, a z tekutiny šlehalo veliké jiskření, jak na sklenici padalo světlo stojací lampy. „To je celý on,“ řekl dědeček, „kam co odloží, tam to nechá a už se o to nestará.“ „Kdo?“ „Tvůj táta přece.“ Tu se dědeček zarazil a zrudl. Byl v rozpacích a Markétce ho bylo líto. Dělala, že nic neslyšela. 270 „Pojď hrát, dědo,“ řekla. „Tak, tak,“ řekl dědeček, „to bude nejlepší,“ a podal Markétce hrací kostku. „Šest,“ vykřikla hodně nahlas Markétka a posunula figurku. Vykřikla nahlas číslo, ale mlčky si sama vyprávěla: byl tady, asi sem chodívá, z téhle sklenice pil a možná že seděl zrovna tady, kde sedím. „Zase šestka?“ divil se dědeček, „ty mě dneska obehraješ, děvče, děvče . . . “ Neznělo to bezstarostně jako jindy, něco v dědečkově hlasu chybělo, a co chybělo dědovi, chybělo i hře. „Počkej tu chvíli,“ řekl, „hned se vrátím.“ A odešel z pokoje a zavřel za sebou dveře. Markétka pozorovala sklenici. Vypadala tajemně. Byla tajemná a krásná s těmi zlatými třpyty na hladině uvnitř. Zmocnila se jí oběma rukama, přitiskla ji ke rtům a napila se. Bylo to odporně hořké. Tak tohle pil tatínek. Přimhouřila oči. Napila se ještě trochu a otřásla se. Opatrně postavila sklenici mezi květináče. Hořká chuť se jí přilepila na jazyk. Neodvažovala se pohnout jazykem, ani nepolykala, aby jí chuť hodně dlouho vydržela. Když se dědeček vrátil do pokoje, stále ještě nehýbala jazykem a tiskla k sobě rty, aby tu chuť neztratila. 271 POD ŠATY JSME NAZÍ, patříme jeden druhému, svlékneme majetek, byt, vázanku, a můžeme si navzájem vyměnit srdce. I pak někdo zatne pěst, v které uschoval tajně klenot a pěst se začne podobat útočné zbrani. Jsi nahý, ale majetek v pěsti pobízí k útoku. Jak ti mám podat srdce, když nenastavuješ prázdnou dlaň? Dvacátá osmá manželka Utajovaný důvod k rozvodu P rodávala kosmetické přípravky, voňavky a mýdla a připadala si v tom krámě jako v průhledné krabici, do které dávají v květinářství kytky. Krám byl malý, přední stěna se dveřmi, všechno skleněné, po stranách zasklené regály, i za zády měla sklo. Za horkých červnových dnů si říkala: jsem docela jako kytka v průhledné krabici. Zapomněli mě tam, a vadnu a vadnu. Zákaznice přicházely a odcházely. Jedny nesnášela a druhými pohrdala. Nesnášela ty, na kterých bylo vidět, že jim pleťová mléka a krémy a kouzelné lahvičky a kelímky pomáhají jenom utrácet čas. Jinak by si s ním ani nedovedly poradit. Nesnášela je za to, že se mohly věnovat sobě, zatímco ona se musela věnovat jim. Přetvářka, aby jim rovnou neřekla, co si o nich myslí, ji vysilovala víc než pobíhání za pultem. Na zákaznicích, kterými pohrdala, bylo vidět, že by potřebovaly vylepšit vzhled a jejich usilovná snaha objevovat nové a nové prostředky proti svým nedostatkům, z nichž nejnaléhavější nedostatek bylo stárnutí, v ní neprobouzela soucit, nýbrž odpor. Ach, koho si chceš omotat kolem prstu, koho chceš svádět, komu chceš namluvit, že jsi mladá – nemilosrdně se mlčky přela se zákaznicí, a nahlas jí vychvalovala krémy a líčidla. Neměla ráda vlastně žádnou zákaznici, všechny jí byly nepříjemné. Občas přišel někdo, kdo ji pobavil. Rozpačitý muž a nekupoval vodu po holení, ale intimsprej nebo voňavku pro nějakou ženu. Představovala si ženu, pro kterou kupuje, usmívala se na něho s tajným přáním, aby si na ni vzpomněl, až bude dárek předávat, přála si vstoupit mezi toho muže a obdarovanou. Podle ní žena určitě za dárek nestála. Nepamatovala se, že by jí někdy její muž koupil voňavku. 273 A jistě by si ji zasloužila. Také ji bavilo prodávat děvčatům, která toužila zelenými a modrými stíny urychlit svoje dospívání. Ale ať zákaznice nesnášela, pohrdala jimi, nebo se tu a tam pobavila, nepřestávala všem závidět, každé něco jiného, těm starým ženám peníze, že je mohly utrácet, mladším volný čas a děvčatům jejich dychtivou nezkušenost. Bylo jí osmatřicet a tušila, že za pár let přestoupí důležitý práh a že ho přejde mlčky, bez auta a bez chaty u řeky. Její muž nedávno oslavil čtyřicetiny. Oslavili je doma, ve čtyřech, s Frágnerem, s mužovým kolegou z pojišťovny, a s jeho ženou. Dost dobře se s nimi snášeli. Frágnerovi byl pár, který se jim podobal. Také byli bezdětní, také snili o autu a o chatě a jejich sny se také skrývaly za obzorem, kam putovali. „Svět je samý podvodník,“ tvrdil Frágner. Ochotně s ním souhlasili, i když s tichou závistí, jak dovedou být někteří podvodníci vychytralí. Zlata si vzpomněla na svoje zákaznice v krámě, na jejich umělé mládí a účastně zvedla oči ke stropu: „Já bych mohla povídat . . . “ Měla s oběma muži společné povolání: odstraňovat škody. Ona je měla odstraňovat na vzhledu, oni na majetku. „Ano,“ řekl její muž, „máme vylepšovat, co jiní pokazili.“ „Henďa má pravdu,“ souhlasil Frágner s jejím mužem. S Frágnerovými se dalo souhlasit, stejně jako Frágnerovi souhlasili s nimi. Tvořili spolu ostrov uprostřed záplavy lidí. Tihle lidé si nezasloužili nic jiného než nelítostný soud. Henďa přinesl novou láhev vína a Zlata mísu s čerstvými chlebíčky. Oslava narozenin se vydařila až na to, že čtyřicátníka bolela druhý den ráno hlava. Nebyl zvyklý pít víno, byl zvyklý šetřit. Ráno po oslavě Zlata spala, byla sobota, a Henďa se potichu odplížil do kuchyně pro zažívací sodu a acylpyrin. Polykal, zapíjel a mžoural do slunečného dne. Vrátil se do postele, usnul a měl sen, jak po zelených lukách se procházejí lidé v červnovém slunci, a začal jim závidět, až se tím probudil. Bolest hlavy zmizela a místo vedle něho bylo prázdné. Zlata už vstala. Neměl chuť polehávat jako jindy. Vyskočil a šel do koupelny. Ale koupelna byla zamčená. „Momentík,“ ohlásila se z koupelny Zlata. 274 „Nic, nic,“ omlouval se, „jenom ti chci říct, že bychom si mohli dopřát výlet. Na oslavu. Co říkáš?“ „Fajn. Týden oslav. Fajn.“ „Udělám snídani. Zatím.“ „Fajn.“ Šel do kuchyně, potřásl hlavou a zamručel: „Fajn.“ U snídaně měli nový námět k hovoru. Výlet. Nebyli na výlety zvyklí, trávili víkendy doma, odpočívali, dívali se na televizi, četli, spali a čekali, jestli jim někdo zatelefonuje. „Kam pojedeme?“ zeptala se žena. Tím jakoby určila, že pojedou a nepůjdou pěšky. První, co ho napadlo, byl vlak. Ihned jej zavrhl. Příliš všední dopravní prostředek pro slavnostní výlet. Podnikám přece výlet ve čtyřicítce a na její oslavu. Autobus? Není to podobné? A k tomu nepravidelnosti v sobotním jízdním řádu. Ne. A co parník? Výlet po řece, projížďka tam a zpět bez starosti se zpáteční cestou. Naposledy jel na parníku jako malý kluk s otcem. Byl to báječný výlet. Prostál celou vyjížďku u zábradlí a hlídal vodu, jestli se mu neukáže nějaká velká ryba. Věděl, že v řece nežijí mořské ryby, ale co kdyby se sem zatoulal žralok nebo delfín. Neodděloval zrovna přísně možné od nemožného, neurčoval žádné hranice. Čas neomezené svobody, kdy se člověku zdá, že je možné natrhat si do čepice i hvězdy z oblohy. „Co bys tomu řekla . . . vyjížďka parníkem.“ „No ne,“ řekla obdivně a zarazila se. „Neboj se, tolik to zas nebude stát.“ Šetřili pořád na auto, a ne na nějaké vozítko, řekli si, když už, tak už, a každá vydaná koruna oddalovala nákup. S úmyslem celý den se dneska jenom bavit vyrazili ke stanovišti parníků. Měli štěstí. Parník tu kotvil a měl za čtvrt hodiny odjet. Ta náhoda, že parník nezmeškali, vypadala jako dobrá předpověď pro celý den. Sotva se dostali na palubu, přestali se starat o pevninu, nechali na pevnině starosti a lehčí o ztracené břemeno si našli lavici, odkud mohli pozorovat ostatní výletníky. Většina byli jejich vrstevníci. Mladých tu bylo málo. Pár dětí vleklo rodiče k zábradlí. Odtamtud mohli vidět, jak lodník uvolňuje lano a chystá se odpoutat loď od nástupiště. 275 „Podívej, kam lezou,“ upozornila manžela na děti. „Koukej, koukej, že spadnou do vody.“ Rozeznal v jejím upozorňování ne obavu, ale tajné přání, aby do vody spadly. Dobře znal tu touhu, aby něco, co se nepodařilo vlastnit jemu, neměl ani ten druhý. Doba, kdy uvažoval o dětech, byla za ním. Ale nějaké prázdné místo z té doby v něm zůstalo, a tohle prázdné místo se vděčně plnilo jakoukoliv útěchou, i zlomyslnou a škodolibou. Tamhle toho člověka bych měl odněkud znát. Ukázal ho manželce. „Ten dlouhý s bílou rozhalenkou . . . “ „Ten, co má hlavu jako hrušku?“ zeptala se. „Jako hrušku,“ opakoval pobaveně. „Pěkný zloděj,“ rozpomněl se. „Založil si sám oheň v bytě.“ Probírali případ toho muže. Sám založil požár v bytě, aby oklamal pojišťovnu. Všechno, co mělo cenu a co bylo pojištěné, před požárem z bytu vystěhoval. Probírali jej a odsuzovali ne bez ctnostné závisti lidí, které něco takového nikdy nenapadne. Parník se odpoutal od přístaviště a zamířil na řeku. Kolem manželů přecházeli cestující. Manželé si z nich vybírali, koho po svém zpracovat, na kom se potěšit vtipem, koho odbýt krátkým odsudkem a kdo je měl pobavit důkladněji. „Tam na tu se podívej,“ pohnula žena hlavou k zábradlí. O zábradlí se zády opírala žena asi tak stará jako Zlata. Vítr jí tiskl lehkou látku pestrých šatů k tělu. Mužovi se líbila. Ale podle navyklých pravidel manželské hry nemohl nikoho pochválit. Řekl proto: „Ujde.“ Byla to chyba, i tenhle náznak shovívavosti byla chyba. „Vzpamatuj se, Henďo,“ napomenula ho Zlata. „Kdoví kde všude je operovaná.“ „Opravdu?“ „Přísahat na to nemůžu, ale nos má operovaný určitě. Měla ho jiný, pak si ho dala operovat a má ho zase jiný. Chodí ke mně nakupovat. Ta ženská snad vůbec nic nedělá. Co má času. Nesnáším ji.“ „Tak operace . . . Nos má kapánek —,“ zarazil se. Nic špatného na nose neviděl. Jenomže v zájmu manželského souladu musel na nose něco najít. 276 „Kapánek . . . ?“ opakovala Zlata po něm. „Úplně ho má zvednutý od toho, jak se nosí.“ Přisvědčil. Souhlas za souhlas. Až bude potřebovat zase on, přisvědčí mu manželka. Na stráních podle řeky se z mladé zeleně vynořovaly patrové vily jako útesy a po silnici na nábřeží ujížděla auta. Zlata obvinila vily z nevkusu a litovala, že takové stavby kazí stráně. Muž posuzoval auta. Žádné před ním neobstálo. Jedno bylo malé, druhé moc veliké a třetí staré. Přisvědčovala mu, jak očekával. „Počkej, až já si koupím vůz . . . ,“ sliboval. „Já?“ zeptala se, „snad my?“ „My,“ opravil se, „my.“ Šetřili spolu a spolu sázeli sazku. Nevyhrávali, ale každý týden sázeli s novou nadějí. Nejdřív udělal muž návrh podle schopností a šancí jednotlivých klubů. Konečný rozvrh vítězů, poražených a nerozhodných zápasů určovala Zlata. Upravovala sázenku podle své předtuchy. Svorně nesli odpovědnost za neúspěch sázení. A neměli si co vyčítat. I kdyby Zlata manželův návrh neupravovala, také by byl nevyšel. Rozuměli si. Spojoval je ne právě vlídný názor na lidi a spojovalo je přání domoci se majetku, jakého se už kupodivu dostalo lidem, podle jejich názoru nehodným takového daru. Nespojovala je vzájemná láska, ale přísný soud. Stavěli před něj svoje okolí, jednoho člověka po druhém, a obzvlášť ty, kterým osud nadělil něco, co sami neměli. Na výlet parníkem vzpomínali dlouho. Do okruhu známých lidí, vyprávěli si o nich obyčejně při večerní kávě, vstoupily nové tváře, jak je poznali na parníku, a s nimi nové možnosti srovnávat a hodnotit lidi, které už znali. „Víš, co je nádhera?“ říkávala Zlata a hned si odpovídala: „Že si tak pěkně rozumíme.“ Připomínala mu každý den, jak si rozumějí, zvykl si na to a bylo by mu chybělo, kdyby se to znovu nedovídal. Něco se vracelo každý den, něco každý týden. Návraty dávaly životu uklidňující rytmus. A pak se přihodilo něco neuvěřitelného. Muž přišel ze zaměstnání a přinesl s sebou zvláštní ovzduší, náladu, vůni. Nevěděla si s tím rady, znepokojilo ji to. 277 „Něco se stalo?“ „Stalo,“ řekl. „Špatná zpráva?“ Nesmyslná otázka, proč by se usmíval, kdyby jí chtěl povědět špatnou zprávu. „Dostal jsi snad prémie?“ „Uhodlas.“ „Kolik?“ „Dostal jsem něco lepšího než prémie.“ „Nenapínej.“ „Vyhráli jsme v sazce,“ zašeptal jí do ucha. „Ne,“ řekla. „Špatný vtip.“ „Žádný vtip.“ Podíval se na ni vážně. Uvažovala, jestli má uvěřit. A co jestli žertuje? Nevídáno, ať má radost. „Kolik?“ hlesla. „Hádej.“ Hádala deset, dvacet tisíc. Kdepak. Šplhala po schodišti čísel vzhůru. Kdepak, kdepak. Při stopadesáti tisících se musela posadit. Udělalo se jí nevolno a podklesávala jí kolena. Dvě stě tisíc. Kdepak. Nemá snad začít od začátku? Možná že nějakou číslicí přeslechl. Ba ne. Nepřeslechl, jen vesele vzhůru, dál a dál. Dvě stě padesát tisíc, vyslovila nevěřícně. Tři sta tisíc. Ano, to bylo to číslo, šplhala k němu ne po schodišti, ale po vratkém žebříku, který nenabízel žádnou jistotu, jenom závrať. „Vyhráli jsme tři sta tisíc,“ zopakoval jí číslici. „Pro každého sto padesát tisíc,“ spěchala částku rozdělit. Překvapeně si ji změřil. „Sto padesát a sto padesát je tři sta,“ řekla. S počty se dalo souhlasit. Ale jinak? Dotklo se ho rozladění. Kde zůstalo zdůrazňované „my“? Ale vzrušující představa peněz, částky, jakou nikdy neměli pohromadě, působila na něho i na ženu jako alkohol. Co proti ní bylo malé nedorozumění? Rozhodli se, že nikomu o výhře neřeknou, ani Frágnerovým. „To víš, jakmile máš peníze, hned přiběhnou přátelé, a půjč mi,“ řekl muž. 278 „Musíme si dobře rozmyslet, co a jak,“ vykládala manželka. Výhra přišla tak náhle. Léta si lámali hlavu, co by koupili, kdyby měli peníze, a teď, když peníze měli, nedovedli určit, co dřív a co potom. Jako by se nasytili dřív, než dostali skutečně najíst. Vyčkávali, nasyceni sny, jak a kdo rozhodne, čím naplnit prázdný talíř. Dny v krámě se už nepodobaly vadnutí v průhledné krabici. Zákaznice přicházely utrácet čas a peníze, ale přestaly Zlatu vzrušovat. Poznaly, že se s ní něco děje, začala s nimi jednat jako se sobě rovnými, zatímco dřív se křečovitě pokoušela dostat se nad ně, vyrovnat si s nimi účty, použít je k hojení svého pocitu méněcennosti. Než vyhrála, pokládala to, že slouží a není obsluhována, za trapné příkoří. Ale teď, po výhře, si přestala všímat, že slouží. Sloužila? Ne, jenom splňovala přání lidí před pultem. Dokud si nemohla koupit drahý kožich, dráždily ji všechny kožichy, ve kterých vstupovaly ženy do jejího krámku. A teď? Tebe bych si mohla koupit i s kožichem, usmívala se. Většina věcí, po jakých toužila, jako by se k ní už nastěhovala, všechny tu vlastně měla, poněvadž se jí naskytla možnost mít je. Frágner poznal změnu na jejím manželovi. „Člověče, Henďo,“ prohlížel si ho na toaletě, kde vykuřovali ranní cigaretu, „tebe muselo potkat něco báječného. Jenom záříš.“ Manžel se polekal. Je to na něm vidět? Svraštil obočí a prohlásil zarmouceně: „Každý máme nějaké trápení.“ „Ale jdi,“ plácl ho Frágner po zádech, „nic na mě nehraj. Je v tom nějaká ona?“ „Chraň bůh,“ řekl manžel, „jedna stačí.“ Jakmile pověděl, že jedna stačí, zmocnila se ho rozmrzelost. Před výhrou by nikdy nic takového nepověděl. Pokládal by za neslušné vyjadřovat se o své ženě, jediné spojenkyni, záludně žertovným způsobem. Zarazil se, že mu uklouzl vtip, s kterým by ještě nedávno nesouhlasil. Nebylo to v pořádku ani dneska, ale vtip mu přece jen uklouzl, a zbyla mu po něm nepříjemná nálada. Před výhrou a po výhře. Jejich manželství prožilo období před výhrou a prožívalo období po výhře. A byla jeho žena stále jeho spojenec? Jednou u večerní kávy, kdy manželé účtovali s uplynulým dnem, 279 prozradil muž, čím se už několik dní zabýval. Pročítal příručky o autech, časopisy, nenápadně se radil se známými v zaměstnání, především s těmi, kteří auty jezdili, sbíral klepy, pověsti, historky, a nakonec byl zase na začátku, kdy věděl jenom, jakou barvu si u auta přeje. „Myslím,“ nabral na lžičku kávovou sedlinu ze dna šálku, rozvážně ji drtil mezi zuby, „myslím, že bychom měli co nejdřív koupit auto. Jaro je za dveřmi a nemáme čím jezdit. Co říkáš? Koupíme si vůz.“ „Počkej,“ natáhla před sebe paži a nastavila mu dlaň s roztaženými prsty, aby ho zadržela, aby poodstrčila na území, které mu náleželo. „Jestli chceš koupit auto, klidně si ho kup. Máš dost peněz, aby sis ho mohl koupit.“ „Vážně?“ „Úplně vážně,“ řekla s důrazem. „Dobrá,“ stáhl se uraženě do sebe. Nepamatoval, že by se někdy před manželkou stáhl sám do sebe. Nedá se nic dělat. Bude se muset stáhnout do sebe asi častěji. Do ulity. Schovat se před ní se svými názory. Auto koupil v dubnu. Nikde nablízku nesehnal garáž. Musel jezdit čtyři stanice tramvají a jít pět minut pěšky, aby se dostal ke svému novému autu. Odpočívalo v garáži u známého. „Tak sis prý koupil auto,“ přivítal ho v pojišťovně Frágner. „Koupil,“ přiznal se. „Jsi kouzelník. Oba jste kouzelníci. Zlata i ty. Ušetřit na fiata. Snad jste nedědili?“ „Nedědili,“ usmíval se své zdatnosti, „lehké to nebylo, ale už to mám za sebou.“ Večer u kávy se na něho manželka vyčítavě a dlouze zahleděla: „Henďo, já, tvoje žena, se to musím dovědět od sousedky.“ „A copak?“ „Viděla tě v auťáku, řídil jsi. Bé – žo – vý vůz.“ „Může být.“ „Koupil sis auto.“ „Může být.“ „Nech si to může být, ano, prosím tě? Jestli sis ho koupil . . . , nevím, proč ty tajnosti. Měl jsi mě svézt, ne?“ „Je to moje auto,“ významně povytáhl obočí. 280 Druhý den si Zlata koupila kožich, ale bylo jaro, oteplilo se, a tak jej pověsila do skříně a jen se chodila na něj dívat a oprašovat jej. Manžel trávil stále víc času v garáži, seznamoval se s vozem, našel novou zábavu. V sobotu vůz naleštil a vyjel s ním za město. Zlatě ani neřekl, kam jede. Cestou vzal do vozu mladou stopařku. Bylo to naivní, hloupé stvoření. Ale byla hezká a měla rozepnutou blůzu. Vrátil se domů večer a našel v kuchyni lístek: Šla jsem k Frágnerům. Lehl si na gauč a udělal si pohodlí. Než usnul, nepřestávala se mu vtírat neodbytná myšlenka, že na světě jsou ještě jiné ženy než jeho manželka. 281 JDE O TO včas otevřít tomu, kdo buší v bouři na dveře, jde o to, včas najít stín tomu, kdo ztrácí na slunci dech, jde o to poznat, kde bloudím. Nebuším na dveře já? Sežehnutý sluncem, neležím ve stínu já? Putující stín putujícího dne se posouvá. Jak dlouho mě ještě ušetří plameny slunce? Dvacátá devátá manželka Modrý den a černá barva∂ B yl by ještě spal, ale malá Linda začala svoji hru, a tak se nedalo dělat nic jiného než neotvírat oči, neurychlovat úplné probuzení a chvilku se toulat na hranici spánku a bdění, pokud to ovšem vydrží. Zase to kohoutí pero. Když je babička Lindě věnovala, pestré kohoutí pero zahnuté jako srp, netušila, k čemu je Linda bude používat. Linda si mohla ve svých sedmi letech také najít jinou zábavu než jezdit roztřeseným konečkem pera spícímu otci po čele a po nose. „Ale Lindo –“ zabručel se zavřenýma očima a přejel si dlaní přes obličej. Hra neustávala. Otevřel oči. Linda měla obličej tak blízko u jeho očí, že z něj viděl jenom růžovou bradu a pootevřené rozesmáté rty. Zatápal, popadl ji a strhl k sobě. To zas byla jeho hra. Podušková válka, Linda třepetá nohama a rukama do vzduchu, směje se, až škytá. Hluk přiláká Tomáše. Byl už v kuchyni, ale tohle si nemůže dát ujít. Přiřítí se, aby se zmocnil svého podílu na hře. Velká dřevěná postel praská a vrže, koráb se dostal do bouře a co nejdřív se zřítí stěžeň. Tomu zabrání žena, přichází včas, v koupacím plášti (byla snad po ránu sama u řeky?), a volá: „Lindo, Mášku, do koupelny!“ Nějaké řeči o tom, že by Linda mohla mít rozum, když je o dva roky starší. Děti se vytratí z pokoje a žena za nimi zavře dveře. „Aleku,“ zakroutí hlavou. Muž se jmenuje Alexandr, ale od dětství mu říkají Alek. Zvykl si na to, jenže jeho žena dovede tomu jménu dát takový tón, a to její kroucení hlavou . . . Na výsluní jejího obdivného pokárání podstatně mládne. Sotva se žena přiblíží k posteli, strhne ji k sobě a hra pokračuje. „Aleku,“ zašeptá jeho žena, brání se šepotem, ale brání se spokojeně, očekávala útok, přijímá laskající ruce jako chválu všeho, čeho se dotýkají. Lichotí jí to. 283 Vyskočí, když se za dveřmi ozve šramot. Rychle si přepásá koupací plášť a upraví vlasy. „Ty už ses byla koupat?“ řekne Alek co nejlhostejněji, aby ten, kdo poslouchá za dveřmi, poznal, že se v pokoji neděje nic zvláštního. „Ne,“ řekne žena, „chtěla jsem jenom pod sprchu. Koupat se půjdu až s vámi.“ „To je dobře, Jano, to je moc dobře,“ pochválí ji. Byl by těžko snesl myšlenku, že se manželka osamostatňuje. Čím byl starší, tím hůř snášel pomyšlení, že by se Jana, třeba jen v náznaku, pokusila osamostatnit. Pomalu to bude osm let, co se s ní oženil. Nebylo jí ještě dvaadvacet a jemu bylo tenkrát osmatřicet. Musel si ji vybojovat, jak se říká ve starých povídkách. V prvních letech manželství si možnost jejího osamostatňování nepřipouštěl. Až teď. Zdála se mu mladší než tehdy, kdy si ji vzal za ženu, ačkoliv jí teď bude devětadvacet. Ale tím to nebylo. Minula ho pětačtyřicítka. Každým rokem jako by se od své mladé ženy trochu vzdaloval. Vyhoupl se z postele, udělal několik dřepů, prudce rozpřahoval paže, aby rozpumpoval plíce, a pustil se do klusu na místě. Začal před Janou ukazovat své mládí. Dveře se pootevřely a do pokoje vsunul hlavu Tomášek. Mračil se jako vždycky, když se zabýval něčím nesrozumitelným. Jeho úporný pohled, střízlivý a přísný, donutil Aleka přestat s cviky. Posadil se na postel a řekl: „Kdo půjde do koupelny první?“ „Hned budu hotová,“ vzala Jana Tomáše za ruku, „hned můžeš nastoupit.“ Osaměl. Místnost s velikou venkovskou postelí byla vybílená a tmavé dveře proti stěně se dvěma okny vypadaly jako obraz starého mistra, na kterém utonuly postavy i krajina v hlubokém stínu, jaký vrhá nezadržitelný čas. Světlé žíly tu a tam vystupující z temnoty dřeva předstíraly obrysy tváří, které tam nikdo nikdy nezachytil. Ale místnost dobře znal, spával tady pokaždé, když přijel s rodinou k tchyni. A v žilách dřeva na dveřích objevil kdysi dokonce její tvář. Dvě výrazné vrásky po stranách nosu se jí táhly až k bradě a dodávaly tváři trpitelský výraz. Brzy ovdověla a pokládala za utrpení spoustu věcí, které podle Aleka za utrpení vůbec pokládat nemusela. Zamračené pozorování 284 světa a náhlý nepochopitelný sklon odepřít si nějakou radost zdědil Tomáš asi po ní. Alek se nestačil divit, jak žijí v malých dětech dospělí lidé. Občas z dětí vystoupí, předvedou se a opět se do dětí schovají. I v Lindě je už dospělá žena, jenom neví, co si má se sebou počít. Holčička do první třídy, a podléhá té dospělé ženě v sobě. S jakou radostí obléká nové šaty, jak dovede mlsně vychutnávat všechno, co jí nabídne den, a jak žensky oddaně se umí kouknout, když ji uvězní pod polštářem, a s jakou stále něžnější vytrvalostí se dovede dožadovat, aby jí splnili zamítnuté přání. Vyhrávala podvědomě. Ale dospělá žena, ukrytá v ní, to už předvídavě rozpoznala. Alek se zvedne a jde ke dveřím. Tchyniny rysy utonou v hladině dřeva a objeví se strom s kresbou větví, ne nepodobný stromu, pod jakým u řeky prostírají deku, když je polední slunce zažene z písčiny do stínu. Dům je starý, prostorný, nikde se nešetří místem, ale obytné jsou jenom tři místnosti. Tchyně pracuje v zemědělském družstvu a hospodářství se někdy vnucuje i do těch tří obývaných místností. Alek vzpomíná na svoji první noc pod touhle střechou. V místnosti, kde spal, stály tři pytle s pšenicí. Bože, jak ten večer dávala tchyně najevo svoje utrpení. Neznal ji tehdy ještě a pokládal se za hlavního viníka jejího trápení. Muž o šestnáct let starší si bere její hezkou mladou dceru za ženu. Jistě byla přesvědčená, že je to jeden z obvyklých manželských omylů, kdy se vedoucí oddělení spustí s podřízenou úřednicí, aby se s ní co nejdřív zase rozešel. Ze sprchy stříká jenom studená voda. Elektrický bojler nestačí ohřát vodu pro tolik lidí. Alek je rozehřátý postelí a cviky, a v studeném přívalu zalapá po dechu. Tře se ručníkem dlouho, dokud se mu pod kůží nerozběhne vlna tepla. Zarudlý, v džínových kalhotách, rozhalence a sandálech naboso bujaře vpadne do kuchyně. Mládí, to je ono. V kuchyni sedí děti se ženou u stolu, chleba je nakrájený, máslo v misce, z hubičky konvice uniká proužek čajové páry. Tchyně odešla do drůbežárny, nastává důvěrná rodinná pohoda. „Tati, zapomněl ses učesat,“ oznamuje mu Linda. Tomášek ho zamračeně pozoruje. V kuchyni visí na zdi zrcátko v bílém dřevěném rámečku. Alek zjistí, že má rozcuchané vlasy. Pod zrcátkem trčí z igelitového pytlíku hřeben. Sáhne po něm a dá se do pořádku. 285 „To je babiččin hřeben,“ upozorní ho Tomášek. „Nechceš mi taky něco povědět?“ zeptá se Alek ženy. „Pokud se to týká vousů, prohlašuju slavnostně, že se oholím hned po snídani.“ „Můžeš si dát narůst plnovous,“ řekne žena. „Pro mě za mě.“ Dělá, že je jí to jedno. A není, Alek dobře ví, že jí není jedno, jestli má vousy nebo ne, protože by si přála muže s plnovousem. Vypadala by vedle něho mnohem mladší, a to si Alek ani trochu nepřeje. Snídají a Alek vidí otevřeným oknem přes květináče s pelargóniemi zářící modř letního dne. Snídá s očima upřenýma na tu modř a zmocní se ho sladké dojetí. Je v souladu s tímhle světem, s létem, s dětmi a ženou, s čajovou konvicí i se včelou, která právě zabloudila do kuchyně a vrávoravě poletuje nad sporákem. Štěstí má modrou barvu, napadne ho. „Byla taková básnička,“ obrátí se k ženě. „Ani mráčku na obzoru, ani mráčku v srdci mém . . . Slyšela jsi ji někdy?“ „Ne. Mášku, nekopej nohama.“ „A jak to bylo dál?“ zeptá se Linda. „Dál. Jak to bylo dál?“ ptá se Alek své paměti. „To není důležité,“ vykroutí se, „hlavní je ten začátek.“ „Začátek je vždycky hlavní věc,“ řekne žena. Jak to myslela, to s tím začátkem? Alek nasycený a oholený cpe ručníky do tašky k řece. Jak to asi myslela? Ale nezeptá se jí. Nedávno Jana řekla: Taková mladá holka neví o životě vůbec, ale vůbec nic. Byl na pochybách, jestli neobviňuje svůj osud, že se jako mladá, nevědomá vdala. Zamrzelo ho to, a také se jí nezeptal, jak to myslí. Člověk nemusí všecko vědět, vědění málokdy zaručuje štěstí, o tom se už přesvědčil. Cesta k řece vedla lukami a byla vyprahlá a rozpukaná. Tomáš pobíhal vepředu a strkal do puklin v jílovité půdě stébla v tajné naději, že vyšťourá nějakého brouka, který tam dole bydlí jako brouci v obrázkové knížce. Byl neúnavný. Tomášovu vytrvalost Alek obdivoval. Začátek je hlavní věc, prosím, uznával, ale vydržet je také hlavní věc. Tomášův tvrdošíjný průzkum děr se Alekovi jevil jako dobré znamení pro budoucnost jeho syna. Nedat se, tak je to správné. Utábořili se na písčině. Řeka plynula rozvážně, houstla teplem. Měla hnědou barvu pivních lahví, přelévala se přes cíp písčiny, sklovitě průhledná, rozkolébaná, přátelská. 286 Konečně, oddechl si Alek a ulehl na deku. Nad ním plul bělostný oblak a stejný oblak plul v řece proti proudu. Jinak byla obloha modrá a modř vířila ve vzduchu a usazovala se v pobořených rybníčcích na písčině, utkvívala i na listech plevele a na prutech vrbového proutí. „To je modrý den,“ řekl ženě se spokojeným obdivem. „Ano?“ Jana se přehrabuje v tašce. „Kampak jsi zase uložil opalovací krém?“ „Je v tašce, vpravo,“ řekne. To „zase“ se ho dotklo. Opravdu není tak starý, aby soustavně zapomínal. Nadzvedne se na lokty a pozoruje svoji ženu, jak loví v tašce tubu s krémem na opalování. Vylovila ji a Alek ví, že ho za chvíli požádá, aby jí natřel krémem záda. Těší se na teplo její pleti, pleť mu bude klouzat a unikat pod mastnými prsty. Důvěrnost těch dotyků vyhraje nad rozmrzelostí ze slůvka „zase“, pokouší se dát důvěrnosti co největší pole, zajíždí s krémem do podpaží, na ostrovy jemné bílé kůže, přejíždí konečky prstů po obratlích dolů, k druhému dílu dvoudílných plavek, natírá krémem nahé boky a při své důkladnosti odhrne při tom maštění látku plavek, až se objeví bílý pruh pleti, nezasažený sluncem. „To je modrý den,“ řekne ženě do zad s prsty prosycenými mastnou vůní. „Léto,“ odpoví žena, „v létě je vždycky hezky.“ Jsou věci, které se nedají lehko sdělit. Nevadí, Alekovi to nemůže zkazit dobrou náladu. Podívá se ženě přes rameno. Na písčině hloubí Linda s Tomášem nový rybníček. Mám hezké, zdravé děti, napadne Aleka, ale to přece ví dávno, jenže tady, o dovolené u řeky, v modrém dni, dostává poznání zvláštní důraz. A co bude dál? Skončil práci, zašrouboval tubu s krémem a opět se natáhl na deku. Oblaka plynou, slunce postupuje, příroda si nežádá žádný zásah, žádnou činnost. To Aleka uklidňuje. Žena leží vedle něho na břiše se zavřenýma očima. Žena a děti a modrý den. Život je dobrý, napadne Aleka, napadají ho jen a jen vlídné myšlenky. Probudí ho něco studeného. Otevře oči. Malý Tomáš stojí u něho a oklepává ze sebe vodu a mokrý písek jako pes. „Pojď se podívat,“ naléhá. Jenom nepodlehnout, jen žádné mrzutosti. Alek se přemůže a usměje se na Tomáše. 287 „Pojď už,“ naléhá Tomáš. Jdou spolu na okraj písčiny k Tomášovu písečnému hradu. Alek mu pochválí věž. „Věž se mi nepovedla,“ ocení Tomáš, co postavil. A zamračí se. Proč mi to ukazuje, když nechce slyšet chválu? Já chci přece tvoje štěstí, hochu, a ke štěstí patří pochvala. Alekovi vadí synův kritický duch. „Tady,“ ukazuje Tomáš na malý bochánek uprostřed hradeb. „Co je to?“ „Úl.“ Tomáš zná úly ze sousedovy zahrady. „Úl?“ „Aby měli v hradě med.“ „Ach tak.“ Tomáš je zřejmě na bochánek pyšný. Tak to bývá, říká si Alek, člověk bývá pyšný na něco, o čem si jiní lidé myslí, že to za nic nestojí. Ten dospělý člověk v jeho synovi v něm probouzí zmatek. Naštěstí nemá moc času rozebírat svůj duševní stav. Je tu Linda a láká ho ke svému rybníku. „Prima rybník.“ Alek je samá chvála. Modrý den a rozdávání pochval se k sobě náramně hodí. Aspoň si to myslí. „To je pláž,“ vysvětluje Linda. „Podívej, tady je parkoviště, tady se lidi koupou a tady je Eva.“ „Jaká Eva?“ „Jak se tam koupou vůbec . . . Bez šatů vůbec.“ Trochu se zarazí nad loňskou zkušeností z Jugoslávie, a hned svoje sdělení překotně přikryje žádostí: „Tati, kup mi zmrzlinu.“ Alek se vrátí k dece. „Co se děje?“ Jana otevře oči a převalí se na bok. „Kupuje se zmrzlina,“ oznámí Alek. „Tak kolik zmrzlin?“ Jana zvedne ukazováček. „Jedna pro tebe, jedna pro Lindu,“ sčítá Alek, „Mášku, a co ty?“ „Nechci,“ mračí se Tomáš, „je to moc studený.“ Ten chlapec dělá všecko obráceně, než bys čekal – zahledí se Alek zkoumavě na Tomáše. Ale sám také nemá na zmrzlinu chuť. „Tak dvakrát,“ řekne Alek a vytáhne z kalhot peněženku. Jdou s Lindou pro zmrzlinu. U mostu přes řeku stojí bouda z dřevotřískových desek. Bufet. 288 Dřív tu byly dvě hospody. Jedna před mostem a jedna za mostem. Obě jsou zrušené. Kdo se chce napít nebo si koupit párek, musí se postavit do fronty před boudu. Už zdálky je vidět řadu lidí. Alek nerad stojí ve frontě, ale rozhodl se, že ho dneska nic nerozladí. Modrý den. „To je dneska krásně, viď, Lindo.“ Potřebuje, aby mu někdo potvrdil, že má důvod radovat se. „Hm,“ broukne Linda. Zaujalo ji tyrkysové kánoe. Dva kluci v něm pádlují proti proudu, pěkně ostře, jako by řeka tekla ve směru jejich jízdy. „Takový modrý den,“ řekne Alek. Na to Linda nic nepoví. Není to otázka, nikdo se nedožaduje jejího souhlasu. Alek poznává, že je ve svém štěstí ode všech opuštěný. Touží rozdělit se o poznání, jaká nádhera je dnešní den, a nikdo o poznání nestojí. Nechá si tedy nadšení pro sebe. Je to pro něho zklamání, ale ne zas tak veliké, aby se přestal radovat. Za bufetem směrem k řece zatloukli do země neoloupané borové tyčky a přitloukli na ně prkna. Co je vyšší, jsou stoly, co je nižší, jsou lavice. U jednoho stolu sedí parta pivařů, jinak je tu touhle dobou volno. Každý si odnáší svoji limonádu nebo zmrzlinu na deku k řece. „Tati,“ žadoní Linda, „já sama,“ natahuje ruku pro peníze. Ráda nakupuje. Matčina vlastnost. Většina žen ráda nakupuje. Obzvlášť to, co se jim líbí a co jim chutná. Dá Lindě peníze a řekne: „Počkám na tebe tamhle na lavici.“ Linda se zařadí do fronty, Alek si jde sednout mezi borové kolíky s prkny. Posadí se zády k frontě. Když se jí nezúčastňuje, nemusí na ni ani koukat. Lavice se pod ním zaviklá, nohy lavice mají v lesním humusu vůli. Skloní hlavu, aby zjistil, co lavice vydrží, a když hlavu zvedne, uvidí na druhém konci stolu ženu. Seděla tam asi už dřív. Má před sebou papírový kelímek. V šikmých paprscích prosvítá kelímkem jedovatě žlutá limonáda. No tohle, lekne se Alek, vždyť je to Elena. Jeho první manželka. Neviděl ji sedm let, a teď s ní sedí u jednoho stolu. Žádný omyl, Elena s velkými tmavými skly, a přestože jí brýle proti slunci zakrývají oči, bezpečně ji poznává. Takhle, trochu nahrbená, snad tím potvrzovala svoji skromnost, přesně takhle s ním sedávala každý den u stolu po 289 osm let. Ano, a ty plavky! Vcelku, samozřejmě, žádné bikiny, nikdy se neodvažovala pořídit si šaty s větším výstřihem, a barva tmavomodrá, jakpak by ne, střízlivá temně inkoustová. Kdepak blankyt, obloha, to by mířila příliš vysoko. Prohlíží si ji ze strany. Její malý nos. Kaštanové vlasy jsou zastřižené, změnila účes. Inkoustová modř jí šplhá skoro k hrdlu, pak se plavky zaoblí pod tíhou poprsí, nikdy nebyla hubená, ale její plnost ji nepředurčovala k veselé náladě, naopak, byla naplněná city, které mívaly blízko k dojetí a proměňovaly se v slzy. Měl bych odejít, říká si Alek, nežli si mě všimne, než otočí hlavu. Jestli se sem podívá, mám ji pozdravit? Bylo by hloupé nepozdravit se s ní, když jsem s ní osm let žil. Konec našeho manželství byl všechno jiné jenom ne příjemný, ale přesto. Zvlášť dělení věcí a stěhování dopadlo trapně. Elena seděla uprostřed pokoje, nahrbená, socha pokory a odevzdání osudu, s červenýma očima, v jedné ruce kapesník a druhou kapesník popotahovala malými trhavými pohyby. Nemohl se na to dívat. Kapesník a ruce. Nic než beznaděje. A kolem ní odliv nábytku, krabic, mizení dohodnuté půlky a pak i nedohodnuté. Nezáleželo jí na ničem. Vystěhoval, co se dalo. Nejevila zájem. Dneska se za to styděl. Jenomže dneska byl modrý letní den, měl mladou ženu a děti, a tenkrát? Nenáviděl ji, protož ji ponížil. Musel uznat, Elena byla jeho oběť. Nevracela rány, nebránila se, dala se pokorně rozsápat a on toho využil, trhal z ní kusy společného majetku a kusy výhod. Nesnášel její povolnost, ale využíval ji. Osm let uplynulo. Nepamatoval, kdy si na Elenu naposledy vzpomněl. Nepříjemné vzpomínání na poslední půlrok manželství. Ale co, uklidňoval se, udělala si to sama. Ustupovala a ustupovala, pořád dojatá, rozlítostněná. Vystavovala na odiv svoji bezbrannost. Tak ty jsi bezbranná, rozčiloval se při dělení majetku, jsi bezbranná, tak buď. Bral, aby její bezbrannost potvrdil. Mstil se jí za její bezbrannost, za nahrbená záda, za skromnost a sklon k dojímání. Teď tu seděli, každý na jednom konci lavice. Jednou se setkali a setkání trvalo osm let. Jaký jsem člověk, divil se Alek. Řekněme: nebylo správné obrat ji skoro o všechno. Ale copak se to dalo vydržet? Její slzy a mlčení a pořád se krčila, jako bych ji bil. Nikdo nemůže na zdravém chlapovi žádat, aby tohle vydržel. Nemohl jsem si pomoct. Nešlo to. 290 S Janou bylo všecko jiné. Žádné hrbení. Byla mladá a málokdy se dojímala. Ber svět, jaký je. Bez té slzavé omáčky. Zkusil si představit při dělení majetku Janu. Zamrazilo ho. Dobrá, přisvědčil někomu, kdo se v něm přel, tak toho raději nechme. Nenápadně, tiše opouštěl lavici. Žena na druhém konci stolu k němu obrátila tvář. Určitě si ho všimla, když přicházel. Rozeznal to ve způsobu, jak mu nastavila tvář. Určitě si uvědomila, že ji poznal. Pozvedla bradu, vyzývá ho, aby něco pověděl? Vyzývavost nepatřila k Elenině povaze. Ale vyzývala ho. „Ahoj,“ zachraptěl, otočil se a pospíšil k bufetu. Trapné, trapné, opakoval si, směšné a trapné. Proč řekl právě ahoj? A jak mu selhal hlas? A co na jeho ahoj odpověděla? Vůbec nic neslyšel. Linda mu šla naproti, v každé ruce kornout se zmrzlinou. „Mají malinovou,“ olízla kácející se růžovou špičku nad kornoutem, „lízneš si?“ „Děkuju,“ zavrtěl hlavou. Byl by se rád ohlédl k těm lavicím, ale bál se, že se Elena za ním dívá a že by se s ní ještě jednou, třeba na dálku, setkal očima. Setkání za osm let. Bože. Jak tam skromně seděla. Jestlipak se znovu vdala? Vypadala zkrušeně. I dřív vypadala zkrušeně. Jestlipak to má nyní na svědomí zase on? Obral ji skoro o všechno. A pozdravil ji: Ahoj. A selhal mu hlas. „Heleď, mami,“ oznamovala Linda svoji obětavost, „cestou jsem jenom trošíčku ochutnala. Budeme lízat spolu.“ Jana se posadila: „Dík.“ Posadil se vedle ní. Den nepřestával být modrý, ale odněkud se do něho pletlo něco jiného. Mášek seděl v jednom rohu deky, zády k řece. V ruce držel matčin zápisník a maloval v něm tužkou. Je u řeky a maluje si! Alek povzdechl. „Je ti něco?“ Jana ukázala špičku jazyka, než s ní přejela ubývající růžovou čepičku. „Nic mi není. Mášku, co to maluješ?“ zamlouval svoji nejistotu, ve které se rozpustila jistota dnešního rána. Tomáš mu nastavil zápisník. Klubko čar, hustě propletených. Uprostřed se slévaly do černé skvrny. „Co je to?“ zeptal se ho Alek. „Dyndy,“ vysvětlil Tomáš. 291 „A co je dyndy?“ Tomáš zvedl ramena k uším a spustil je. Jana se zasmála. Začala okusovat kornout. Alek se nesmál. Dalo se tomu rozumět? 292 ^ ODBILA HODINA PŘEMISŤOVÁNÍ, píst dne klesá k vydechnutí, chodníky ještě pění, ale nastal odliv a mělčina odhaluje v klesající hladině světla spoustu pestrých a prázdných obalů, zmítajících se v marné touze po plnosti. Chodci neustávají přenášet svá břemena, a břemenům neubývá místem na váze, štěstí úlevy záleží v něčem jiném. Chodci se přemisťují a přemisťují a žasnou, že láska, ta vzdálená hvězda, se drží vesmíru všemi paprsky, stále na jednom místě a dá se utrhnout jenom za cenu celého života. Třicátá manželka MTR T rpký popel shořelé noci se zachytil na obloze, růžový, nerozfoukaný dnem, a zářivka pouličního osvětlení nepřestávala z popelavé oblohy zeleně jiskřit. Anina šla dlouhou nemocniční chodbou a pozorovala obraz svítání za obrovským sklem schodiště na konci chodby. „Jsi tady ještě nebo už?“ Anina sebou trhla. Nevšimla si, že za ní někdo šel. „Za chviličku končím,“ řekla Edita, „pojď, zvu tě na kafe.“ Následovala Editu otupělá a povolná. Celou noc nespala. Bylo to stejné: přecházet doma nebo před nemocnicí anebo na téhle chodbě. Její muž dostal před třemi dny infarkt. Dneska probděla třetí noc. První dvě noci trhaně spala. Dneska nešlo ani to. Nevěděla proč. Snědla nějaké prášky, a přesto nespala. Bála se o Marka. Nebylo mu ani čtyřicet a leží nedaleko od ní s infarktem. Nebyl ideální manžel, klidně si mohla říct, že nebyl, za patnáct let se leccos pozná, ale tak špatný manžel zase nebyl, a dostat před čtyřicítkou infarkt je brzo. Kdyby zemřel, udělá z ní mladou vdovu. Ne moc mladou a starou také ne. Představa, že by si teď jen tak lehkomyslně odešel ze světa, jako si odcházel z domova do hostince, ji vyděsila. Bývala sama doma celé večery, ale ráno ležel Marek vedle ní, na své půlce manželských postelí, zabořený v doupěti, které vytlačil těžkým tělem, s peřinou omotanou kolem boků. „Posaď se,“ vybídla ji Edita. Posadila se na otoman potažený bílou koženkou. Neseděla tu poprvé. V posledních dnech navázala Anina s Editou staré přátelství. Kdysi spolu chodily do školy, pak vzali Editu na medicínu a Anina zůstala ve vsi, v družstvu. Samozřejmě, potkala ji láska. Pohádka. Sedala nad účty a Marek jezdil s traktorem. 295 „Paní doktorko . . . ,“ do lékařského pokojíku vpadla mladá černovlasá sestřička. „Pohlídej, prosím tě, vodu,“ řekla Edita a odešla se sestrou. Když se vrátila, stály na stolku dvě horké kávy. „Zítra ti přinesu kafe,“ řekla Anina. „Že mluvíš.“ Edita si zapálila cigaretu. „Víš, co je hlavní věc? Nesmíš si to tak brát. S Markem to teď vypadá slušně, tak klid. Máš přece dceru a nemůžeš se takhle to. Oddělávat. Vidíš, vůbec jsme si o tvé dceři nepopovídaly. Je jí čtrnáct, viď?“ „Čtrnáct,“ řekla Anina bez zájmu. „Je u babičky a u dědy ve městě. Chodí ve městě do gymnázia.“ „Nemáš strach, že vám odvykne?“ Anina byla Editě vděčná za to „vám“. Ještě Marka neodepsala. „No,“ připustila, „někdy přijde s názorama. Říkám jí: Lucie, jak jsi na takovou věc přišla?“ „Osamostatňují se.“ Edita se napije kávy a řekne: „Poznávám to na naší Marcele. A je jí dvanáct. Říkám si: je to dobré, není to dobré. Znáš to: mateřská křídla.“ Káva dělá Anině dobře. Markovi se asi ulevilo, domlouvá si, proto se ulevilo i mně. „Já si vybrala cestu taky sama,“ řekne Anina, „a na mínění rodičů jsem ohledy moc nebrala. Nechtěli, abych se vdávala. Dneska bych je možná poslechla.“ „I neposlechla,“ vypustí Edita kouř a s ním svoje proroctví. „Vždycky něco udělám, a potom si teprve všímám nějakých starých zkušeností, v tom to vězí.“ „Svatá pravda,“ řekne Edita, „upřímně, mezi náma, kdyby ses nevdala, tenkrát myslím, kdybys byla dělala zkoušky na vysokou, mohlas tu se mnou sedět jako doktorka.“ „Nene, já bych to nesnesla. Víš, pořád na hranici mezi životem a . . . ,“ hledala slovo, bála se vyslovit „smrtí“, nakonec řekla, „ . . . a koncem.“ „I snesla,“ řekne Edita sebejistě, ačkoliv si sama dodneška nezvykla. „Ne. Já určitě ne.“ Nikdy nezapomene, jak Marka nesli na nosítkách do sanitky. Oči měl otevřené a nehýbal se. Tváře se mu nehýbaly, rty se mu nehýbaly a obličej vypadal uhnětený z pevného žlutobí- 296 lého těsta, neskutečný, mimo život a jeho barvy. Ne, stálé hlídkování na hranici mezi životem a tamtím, přesvědčovat se dennodenně, že lidé si tu hranici nesou v sobě, ne, nesnesla by to. „Ale láska, viď,“ zvedla Edita šálek k ústům, „láska dělá děvčatům čáru přes rozpočet mnohem víc než klukům. Láska i manželství dělají děvčatům vůbec největší čáru přes rozpočet. Jestli si holky nějaký rozpočet vůbec rozvrhly. Jestli si rozpočet rozvrhly, věř mi, kvůli lásce nebo kvůli manželství se jim ho nepodaří dodržet.“ „Ty sis svůj rozpočet dodržela,“ řekne Anina. Čára přes rozpočet. Jaký rozpočet jsem si jako děvče rozvrhla? vzpomíná Edita. Chtěla jsem jít na medicínu, to vyšlo. Chtěla jsem se vdát za někoho slavného. Celkem to vyšlo taky. Vědecký pracovník není sice nikdy tak slavný jako zpěvák, kterého kdekdo zná z obrazovky, ale jméno jejího muže má, jak se říká, zvuk. Přála si mít děti a má Marcelu. Marcela v sobě skrývá houf dětí, od rozmazlené Marcely po přísnou Marcelu, která sobě i jiným nic neodpouští. Chvíli melancholická, zděšená u zrcadla svým zjevem, pak zase veselá, přesvědčená o své kráse a vtipnosti. Dalo by se povědět, že rozpočet vyšel. Přesto je tu něco, s čím při svém dívčím plánování nepočítala. Jednotlivá přání se splnila, ale chybělo propojení, to, co dělá z jednotlivostí celek, co dává jednotlivostem podstatný smysl. „A ty sis nesplnila svoje plány? Vdala ses, vzala sis, koho sis přála za muže. Máš Lucii.“ „A teď tohle —,“ pohne hlavou ve směru, kde je pokoj intenzívní péče a kde Marek překonává infarkt. „Řekla jsem ti přece, že to vypadá slušně.“ Anina se neodváží zeptat se, co znamená to „slušně“. Má Marka před očima, jak ho nesli na nosítkách, jeho, který se pořád pohyboval, a nesli ho a nehýbal se. „Aninko,“ tiše zavolal, než nosítka zašoupli do odklopených dveří sanitky. Snad by jí byl něco pověděl, kdyby nepospíchali. Určitě jí zapomněl něco povědět. A teď ji k němu nepustí. Už teď je vdova. V šestatřiceti. A co změní? Bude chodit dál do družstva, vyřizovat účty, počítat, bude jezdit za Luckou k dědovi a babičce. A bude stárnout. „Je mi,“ řekla, „jako by mělo skončit představení.“ Edita zamáčkne cigaretu: „Jaké představení?“ 297 „To se těžko vysvětluje,“ dopije Anina kávu a vstane. „Jedeš domů a já tě zdržuju.“ „Svezu tě,“ řekne Edita, „je mi jedno, jestli pojedu tak nebo tak.“ Jedou spolu v Editině starém malém renaultu. Nemá čas auto mýt a leštit a nemá čas ani odjet s ním do umývárny v servisu. Spustí stěrače, postřikuje přední sklo a umývá je za jízdy, sem tam, sem tam, kyvadlovitý pohyb stěračů Aninu uklidňuje. Pak Edita stěrače vypne a kývání těch dlouhých prstů ustane. Škoda. Čas se zastaví a v zastaveném čase stojí i pole podél silnice, hnědá a zelenkavá s velkými jarními kalužemi. Editě je Aniny líto. Obětovala kvůli Markovi možnost vystudovat, odvedla svůj život do jiného řečiště, málem se rozešla s rodiči kvůli němu, a ten, pro koho se obětovala, leží postižený, porouchaný. Tak končí naše sny. S poraněným srdcem. Edita by se nikdy nedovedla lehkomyslně obětovat. Lituje Aninu, přesvědčená, že ji k oběti navedla dívčí lehkomyslnost. Pokračuje ve svých úvahách nahlas a bezděčně navazuje na to, o čem rozvažovala: „Byla jsi aspoň v manželství šťastná?“ Anině vadí v té větě minulý čas a vadí jí to „aspoň“. Byla šťastná? „Byla,“ řekne a odklízí z paměti večery, kdy seděla sama doma a Marek vysedával v hostinci, a odklízí tu holku, Margitku, jak s ní tancoval o dožínkách. Ty řeči okolo Margitky. A odklízí i ten šuplík, který zamykal. Mám tam doklady – tvrdil. Věděla, že zamyká svoje peníze. Svoji vkladní knížku a obálku s penězi. Neměla se o nich dovědět. Odklízí i to, že letos podruhé zapomněl na její narozeniny. Jenom všední dny. Jeden za druhým a bez svátků. Mohla si ten večer poplakat. Zase večer sama doma. Odklidit, odklidit. Odklízí. „Nemyslíš, že nás muži potřebují, a tomu, že nás potřebují, říkají láska?“ zeptá se Edita a hned se snaží vycouvat před Aniným bledým a náhle zatrpklým obličejem: „Ne snad vždycky, jenže dost často, stačí, abych se rozhlédla v nemocnici, sestry, pacientky a tak vůbec. Vypadá to někdy, že si ani nepřipouštějí stejnou úlohu pro sebe. Aby je totiž potřebovaly ženy. Napadá muže usilovat o to, aby se stal potřebným . . . , myslím nepostradatelným pro celý život? Ne snad jenom aby se chodil domů vyspat. Aby zapadl do manželství jako součástka do stroje. Manželka bývá součástkou ve stroji, ale muž?“ Teď se mi to 298 podařilo vyjádřit srozumitelně, pochvaluje si Edita, to je ono, jednotlivosti. Zapadají do celku, a celek pak dává jednotlivostem podstatný smysl. Už je vidět vodojem a první střechy vesnice, Anina je skoro doma, a není ráda, že se bude muset rozloučit se svým místem v autě, místo v autě je na neutrální půdě, až vystoupí, bude muset zase převzít odpovědnost, v autě se nedá dělat nic, jenom sedět. Editiny názory poslouchá napůl. Potřebnost, jistě, Marek ji potřeboval, starala se o domácnost, jestli je tohle pravá potřebnost. Edita asi myslí něco jiného. „Děkuju,“ řekne Anina, „jsem doma.“ „Jenom neztrácej hlavu. Zítra ti zavolám.“ Anina se pokusí usmát se na Editu za její slib. A nepodaří se jí to. Trochu zkřiví ústa. „Nono,“ řekne Edita. Snad se mi nerozpláče, myslí si. Zamává a přidá plyn. Anina jde do družstevní kanceláře. Všichni někam odešli, může v klidu, bez otázek pracovat. Sklání se nad čísly a místo čísel vidí Markovu postel v nemocnici, neukázali jí tu postel, ale představuje si ji. Marek na ní leží, těžce dýchá, leží a stoupá do příkré stráně a stráň se zvedá k hranici mezi životem a tamtím. A zase má před sebou Editu, stroj, a manžela a manželku jako součástky . . . Další den nečeká, až jí Edita zavolá. Ohlásí v kanceláři, že přijde později a nasedne do ranního autobusu. Editino auto před nemocnicí není. Anina se posadí do čekárny u ambulance. Edita musí jít okolo. Tady ji nemůže minout. Čekárna se plní. Ustarané oči. Přenášejí z místa na místo neviditelné rány, které čekají na objevení. Nežádoucí objevení, a přece žádoucí. A zase Marek. Leží před ní. Chodívali spolu před lety do lesa, lehal si do trávy a hlavu jí pokládal do klína. Seděla s jeho hlavou na klíně a hlava jí povídala a ona povídala hlavě a bylo to moc pěkné. Součástky stroje. Potřásla hlavou. Probírali všecko, co se za den přihodilo. Chvilku povídal on, chvilku ona. Příhodami, které vyprávěli, poznával jeden druhého. Vyprávěli a probírali vlastně sebe. Zařizovali se jeden v druhém. Bylo to pěkné a neví, kdy a proč tohle povídání přestalo. Nemlčeli spolu, to ne, ale oznamovali jeden druhému, jako oznamují noviny, z vyprávění se ztratila krásná nutnost být si blízko, jenom si tak vyměňovali zprávy. 299 Edita si Aniny v čekárně všimla dřív, než si jí všimla Anina. Nepřekvapilo ji, že se s ní setkává. „Hned to zjistím,“ řekla Anině a zmizela. A to je jenom jedna z čekáren, a co jich nemocnice má, povzdechla si Anina. Pro ni byla celá nemocnice čekárna na nějakou změnu. K lepšímu? K horšímu? Proč čekáme? Takhle se ptávala Lucka, když byla malá. Nerada čekala. Na autobus, na to, než uzrají jahody, o Štědrém dnu na dárky, na to, až bude smět večer do kina . . . Ať děláš co děláš, vždycky máš jedno zaměstnání navíc: čekat. Čekání se na ni sesypává a zasypává ji. Stěží dýchá, čeho se dočká? Vleče se snad do stejného svahu k hranici mezi životem a . . . ? Kdyby jí někdo pověděl: pojď, nemohla by vstát, a kdyby se jí podařilo zvednout se, zhroutila by se, nohy jí zeslábly. Co se to děje? Proč se Edita nevrací? Nad ní se ozve hlas: „Tak pojď.“ Vzhlédne, nad ní stojí Edita v bílém plášti a ukazuje na zasklené dveře: tudy. Anina se zvedá, pomalu, je křehká, ale zvedá se a nehroutí. Udělá krok, druhý, a nepadá, jde za Editou, jdou spolu do jejího pokojíku. Za obrovským sklem schodiště visí těžká jarní obloha plná vody. „Nemám moc času,“ oznámí jí Edita, sotva za ní zavře dveře, „jen tohle: vypadá to slušně, tak klid. Nesmíš si to tak brát.“ Pořád totéž a pořád dokola, vypadá to slušně, klid, nesmíš. Čekat a čekat. Má chuť křičet: Dost! Já si už nepřeju čekat! Dost, dost! „A tady máš lístek. Od Marka. Prosil mě, abych ti ho dala.“ Edita vtiskne Anině do dlaně lístek. „A dej na sebe pozor. Holka.“ Před nemocnicí si vzpomene Anina na takovou hloupost: nepřinesla jsem Editě kafe. A jiná hloupost, podezření. Proč Edita tak pospíchala? Kam? Ale má v ruce lístek od Marka. Jakmile dojde za roh nemocnice, aspoň malé soukromí, rozbalí lístek, je dvakrát přeložený, a čte: MTR. Z mraku nad nemocnicí se dává do deště. Anina stojí v jarním mžení, v páře probouzející se země a oblohy, a dívá se na tři písmena načrtnutá Markovou rukou. MTR, mám tě rád. Vzpomínka na dobu, kdy ještě nebyli svoji, na písmena črtaná prutem do prachu cesty, na písmena v dopisech, na lístcích a vzkazech. Tři písmena. Ponořila se do proudu času a dnes je velká voda vyplavila na břeh. Opatrně lístek zase složí a schová do dlaně. Opatrně, aby mu neublížila. MTR. 300 Ediční poznámka Soubor povídek Třicet manželek vychází nyní poprvé ve znění, které autor připravil do tisku, tedy bez oněch nakladatelských zásahů, jaké vedly při prvním vydání k vypuštění řady povídek. Jako se po roce 1989 mohla ke čtenářům poprvé dostat autorova prozaická tvorba z padesátých let, tedy spisovatelovy tituly vydané nakladatelstvími Votobia (Cesta do země Lidivoni), Labe (Věty o umění, životě a lásce), Odeon (Příběhy, na které svítilo slunce), první prózy, z autorova mládí, jejichž hotová sazba, opatřená korekturami, byla po roce 1948 rozmetána a jejichž titul byl později použit pro zpracování starých mezopotámských, egyptských a izraelských příběhů, Baset (Kamej, Atlantic), Chronos (Proměny Jakuba Vinanta, s redakčním podtitulem Příběh o převtělování duší), vychází nyní ve vydání zbaveném vynucených zásahů i tato kniha posledních povídek Eduarda Petišky. Text byl rekonstruován do původní podoby na základě autorových rukopisů a přináší plné znění komponované sbírky, která pro rozlišení od svého dřívějšího vydání byla v této edici opatřena doplněním titulu (podle vzoru rozšířeného šestého vydání sbírky povídek Svatební noci – v nakladatelství Adonai – z roku 2004) do nynější podoby Třicet manželek a jiné lásky . . . E. P. M. OBSAH První manželka: Cizinka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Druhá manželka: Lítost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Třetí manželka: Samota . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Čtvrtá manželka: Knihovna . . . . . . . . . . . . . . . . . Pátá manželka: Potlesk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Šestá manželka: Čas . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Sedmá manželka: Ta první . . . . . . . . . . . . . . . . . . Osmá manželka: Připoutávání . . . . . . . . . . . . . . . Devátá manželka: Trhání souvislostí . . . . . . . . . . . Desátá manželka: Vzlyky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jedenáctá manželka: Proměny . . . . . . . . . . . . . . . Dvanáctá manželka: Jeho manželka . . . . . . . . . . . . Třináctá manželka: Lži . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Čtrnáctá manželka: O kočce . . . . . . . . . . . . . . . . . Patnáctá manželka: Pokoje, které jsme opustili . . . . Šestnáctá manželka: Nahoru až ke hvězdám . . . . . . . Sedmnáctá manželka: Rozvod a svatba . . . . . . . . . . Osmnáctá a devatenáctá manželka: Dvě svědkyně . . . Dvacátá manželka: Zpráva pro matku . . . . . . . . . . . Dvacátá první manželka: Výstava . . . . . . . . . . . . . . Dvacátá druhá manželka: Cestou k dokonalosti . . . . Dvacátá třetí manželka: Dar . . . . . . . . . . . . . . . . . Dvacátá čtvrtá manželka: Nepatrný případ . . . . . . . . Dvacátá pátá manželka: Sny o mužích . . . . . . . . . . . Dvacátá šestá manželka: Osmnáct, sedmnáct . . . . . . Dvacátá sedmá manželka: Hořká chuť . . . . . . . . . . Dvacátá osmá manželka: Utajovaný důvod k rozvodu Dvacátá devátá manželka: Modrý den a černá barva . Třicátá manželka: MTR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ediční poznámka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 25 37 51 61 71 81 89 103 113 123 133 141 151 161 171 177 187 197 207 217 229 239 247 259 267 273 283 295 301 EDUARD PETIŠKA T ŘICET MANŽELEK a jiné lásky... 1. úplné vydání Grafická úprava a sazba: Zdeněk Wagner – IceBe arSoF V roce 2005 vydalo nakladatelství BASET Plovdivská 3400 143 00 Praha 4 Distribuce BASET Plovdivská 3400 143 00 Praha 4 www.baset.cz tel./fax. 244 402 707 Je mnoho knih, které vyprávějí o milostném a manželském životě, opakují stále stejné recepty na štěstí nebo se pokoušejí hledat nové... Přesto tou nejosvědčenější cestou zůstává stále poznávání různých podob citu, různých podob vztahů a jejich proměn – právě o tomto vzrušujícím poznání vypráví kniha Eduarda Petišky, autora, který pronikal k modernímu životu od poznání starověkých bájí a vytváří ve svém díle moudrá pojmenování onoho vzrušujícího dobrodružství, jaké představuje soužití muže a ženy. Třicet manželek přináší třicet pohledů na manželský život, třicet poutavých oslovení v příbězích z odkazu velkého vypravěče... ISBN 80-7340-074-X 9 788073 400743
Podobné dokumenty
Impresionismus
sebou: Poprava císaře Maxmiliána v Mexiku 1868, tehdejší politická aktualita,
namaloval popravu, kterou nemohl vidět, musel si to vymyslet, namaloval to tak,
jak poprava ve skutečnosti nevypadala, ...
neon 9 - Martin Reiner
Nepublikovatelný rozhovor s režisérem J. A. Pitínským,
který měl před dvěma roky vyjít v Salonu, příloze Práva, a z něhož se nedozvíte téměř nic. Ledaže byste se
něco pěkného dozvěděli...
Depeche Mode Friends
ABBA. Záleží na tvé náladě ? Jaké jsi mě dojmy z vystoupení v Moskvě ?
Písně, které zpívám v barovém hotelu jsou většinou ty, na které si právě vzpomenu, takže
některé z nich jsou mými oblíbenými a...
KV Beagle Clubu ČR se zadáváním titulu Klubový vítěz – Prostějov
40. Ch. Chardon Wizzard Of Oz
Datum narození: 10.5.1996
Otec: Chardon In The Hunt
Chovatel: Charles + Donna Kitchell
Výborný 1, Klubový vítěz veteránů
Noční můra
které je stará zatuchlá postel, kuchyně, koupelna. Bydlí zde
normální rodina. Manžel pracující ve firmě, syn Tomáš, kterému je
devět let a chodí do klubu ochránců přírody. Anna, je jí čtrnáct a
měl...