4 cislo - časopis Kamelot

almanach české fantasy.
08*4
KAMELOT
téma: keltové:KDO A KÝM BYLI, ODĚV KELTA
[ POVÍDKY:] [ JAK JE KRÁSNÉ BÝT ELFEM ][ SCHŮZKA SE SMRTÍ][ BARBAŘI ČÁST II. ][MEZ]
[ SIRGRIND][ VYKOUPENÍ KRVE ČÁST I.]
Vážení a milí čtenáři,
dovolte mi, abych Vás přivítal na Kamelotu. Je to již po čtvrté, co
se zde společně scházíme s dobrodruhy, kteří se po dobu dvou měsíců
potulovali drsným a magií oplývajícím krajem.
V dnešním čísle je pro Vás připraveno šest poutavých povídek včetně
dalšího dílu Lovců stínů, reportáž ze Slavnosti královny Elišky a
několik zajímavých článků zaměřených na Kelty.
Ano. Určitě jste si povšimli, že se náš časopis stále rozrůstá a
přibývá také, ač pomalu, množství oku lahodících obrázků. Některé
povídky přicházejí i s ilustrací. Pro toho kdo se o tom ještě z nějakého
důvodu nedoslechl, tak Kamelot nedávno získal i vlastní web
(www.kamelot.mysteria.cz), takže doufáme, že Vás naše práce těší a svou
přízeň nám zachováte i nadále. Na Vaše připomínky se budeme těšit jak na
známém e-mailu casopiscamelot.seznam.cz, tak i nově v návštěvní knize na
naších stránkách.
Timon Patin
Ve čtvrtém čísle Kamelotu je obsažena práce Ledy Elisabeth, Lady
Geishy, Lady Vallie, Lady Winnie, Sira Nikerima Fingorriona, Sira
Timona Patina, Sira W. Illowa a Sira Petra Škorpíka.
2 OBSAH KAMELOTU 08-4
TÉMA: keltové
Kde se objevili a kde žili?....................................................4
Keltové v čechách a namoravě........................................ 4
Oděvy a šperky keltů......................................................5
Slavnosti královny elišky...............................................6
POVÍDKY:
JAK JE KRÁSNÉ BÝT ELFEM [VALLIE].......................................8
SCHŮZKA SE SMRTÍ [TIMON PATIN].......................................10
Barbaři II. část [PETR ŠKORPÍK]....................................11
MEZ [WINNIE]...............................................................17
Lovci stínU Část - IV., Sirgrind [Nikerim Fingorrion]........20
Vykoupení krve 1. Část [Elisabeth].................................25
Seznam povídek,
které vyšly v Kamelotu v roce 2008
Seznam článků, …………………………………………………..35
které vyšly v Kamelotu v roce 2008……………………..36
3 téma
Keltové
Kdy se objevili? Kde žili?
Jedná se o skupinu národů středověké Evropy. První zmínky o nich se
objevují v řeckých spisech již v 6. století př. n. l. V těch dobách obývali území
od Atlantiku až po severozápadní okraj Alp. Po dalších 150 letech se jejich
území dále rozšířilo o severozápadní Španělsko a oblast u středního toku
Dunaje. Přibližně ve stejné době se jejich populace usazovala také na Rýnu, v
severním Falcku, východní Francii a Čechách. Od 4. stol. př. n. l. byli řazeni
k největším barbarským národům. I přes to, že byli nejmocnějším národem
v západní a střední Evropě, však nikdy nevytvořili jednotný státní útvar či
říši. Byli rozděleni na velké množství kmenů, které ale spojoval stejný
(podobný) jazyk. Nesoudružnost v pozdějších stoletích vedla k tomu, že je
ostatní národy překryly. Kolem roku 400 př.n.l. se díky přiostřujícím sporům s
ostatními evropskými vládci začaly keltské kmeny přesouvat až do Británie.
Některé se dokonce přesunuly přes tehdy takřka nepřekročitelné Alpy do pádské
nížiny v Itálii.
Keltové v Čechách a na Moravě.
Zmíniljsem se, že Keltové byli rozděleni do mnoha kmenů. A které že se
dostaly až k nám?
Jistě je nejznámější kmen Bójů, který dal i naší vlasti jméno – Bohemia.
Není známo, kdy k nám přišli, ale pravděpodobné je, že to bylo na sklonku
halštatské doby. Jednalo se o velmi silný a bojovný kmen, což dokazuje
například odražení nájezdů Kimbrů, germánského kmene, který se vydal osidlovat
nová území. Nicméně na počátku posledního století před naším letopočtem došlo
zřejmě k odchodu části kmene z Čech.
Oblast středních Čech obsadil kmen Volků-Tektoságů. Údajně to také byli
výborní a stateční válečníci. Nejvíce se ale usídlili na Moravě, kde prý žili
ještě do 4. stol. n. l.
Dále je s naší zemí spojován kmen Kotinů, u kterých badatelé tvrdí, že
sídlili v oblasti Novohradských hor.
Z vybraného materiálu upravil a shrnul Timon Patin
4 Oděvy a šperky Keltů Obecně platí, že oblečení Keltů bylo velmi jednoduchých střihů. Mužské
kalhoty byly vyráběny ze dvou kusů látek – buďto k sobě byly přišívány dvě
nohavice nebo přední a zadní díl. V pase a na konci nohavic měly stahovací
pásek. Košile byla sešitá ze dvou obdélníkových kusů látky a mohla být ještě
doplněna o rukávy. Dámské šaty měli v podstatě stejný střih. Pod nimi se nosily
dlouhé plátěné košile, takže šaty mohly být bez rukávů. Keltské ženy mohly
chodit také v sukni a halence. Sukně se sešívala s širokého pruhu látky, na
bocích se přidržovala páskem. Halenka byla lněná, jemná, s polodlouhými rukávy.
Jako doplněk oděvů používali jak muži, tak i ženy dlouhý plášť – obdélník
látky, přehozené přes ramena a sepnuté sponou na pravém rameni. Tyto pláště
vyráběly keltské ženy a ve společnosti vyjadřovaly postavení jedince. Byly
zdobeny dlouhými třásněmi, barevnými pruhy nebo kostičkami. Dalším doplňkem
keltského obyvatele byl kožený váček s nepostradatelnými věcmi.
Obuv Keltů byla vyrobena z jednoho kusu kůže a upevňovala se k noze
řemínky. Při některých příležitostech nosili vysoké boty až s čtyř
centimetrovou podrážkou, která byla vyrobena ze dřeva s kůží spojena železnými
cvočky.
Keltové byli známí tím, že nosili různé ozdůbky naprosto všude ve velkém
počtu. Nejznámějším šperkem toho národa byl bezpochyby nákrčník nazývaný
torques. Jeho velikost a zdobnost všem ukazovala postavení a bohatství nositele.
Torques by se dal popsat jako kroužek s vyříznutou spodní částí, který se různě
dozdoboval. Oblíbené byly ale také kovové náramky, nošené jak na rukou, tak na
nohou. Oblíbeným doplňkem oděvů byly různé spony, jenž měli kromě funkčního
významu i význam ozdobný. Vyráběly se spony maličké třeba jen 2 cm, ale i
obrovské, přes 10 cm. Z vybraného materiálu upravila a shrnula Vallie
5 Slavnosti královny
Elišky
Abych se dostala do Hradce Králové včas, musela jsem v sobotu vstávat na
své poměry velice časně, ale akce, jíž jsem nakonec byla svědkem, rozhodně stála
za to nemilosrdné probuzení do tmy.
Před devátou hodinou se jedna třetina Kamelotu sešla v Hradci na
autobusovém nádraží. Vyrazili jsme do centra, kde se měla odehrávat hlavní
událost dne, a to příjezd královny, Elišky Rejčky, do jednoho ze svých věnných
měst. Jelikož si ale královna dávala načas, věnovali jsme se prozatím oblézání
stánků se sladkými oříšky, pečenými uzeninami všeho druhu, rozmanitými
dárkovými a upomínkovými předměty, jejichž sortiment se zaměřil na významnou
událost 700letého výročí založení kaple svatého Ducha. Speciální originální
dárek středověkého založení byly ručně ražené mince z bronzu či stříbra.
Na jarmarku se také konala přehlídka dobových kostýmů. Účinkující se
v parném dni procházeli v několikavrstevných oděvech. Dámy se nesly v šatech
se šněrovačkami a páni obcházeli trh s kroužkovými košilemi a s rukama na
meči v případě, že by byla slavnost narušena nějakými nepřátelskými vojsky.
Program zpestřovaly tanečnice, jež neušetřily ani okolní diváky a divačky.
Zatáhly je do svého vystoupení a hýřily na veselou hudbu dál. Dokázaly si tak
nevědomky udělat velký prostor, protože se každý bál, aby se nestal středem
nevítané pozornosti. Zato rytíři a muži ve zbrojích ani nemuseli přihlížející
nijak vytahovat mezi sebe, aby nahnali strach. Z třískání kovu o kov, ran
sekerami, bušení štítů a kouře z loučí šel respekt. Stačilo pak, aby se udatný
bojovník zle podíval, a člověka by hned napadlo, že potkat muže v brnění někde
v temné uličce by nebylo příjemné.
Tyto chmury však byly po poledni zahnány. Na Velké náměstí přijela s
provoláváním
slávy královna, doprovázená svými dvorními dámami a
ochranitelským zástupem rytířů. Správci jí se vší úctou předali klíče od
věnných měst, pohostili ji a dopřáli odpočinku po namáhavé cestě sledováním
kejklířů, hadí ženy, žonglérů a kouzelníka. Když se královna dosyta vynadívala,
pokračoval z Velkého náměstí průvod na louku, kde se měly na její počest konat
rytířské turnaje. Celkově se jich zúčastnilo pět rytířů, z toho jedna rytířka –
princezna Adriana, která si i přes udatné mužské výkony doplněné nesportovním
chováním a uštěpačnými poznámkami, namířenými na všechny přítomné, vymohla
svým umem vítězství a oblibu všech přítomných diváků. Rytíři museli před
princeznou sklonit hlavu, potlačit svou pýchu a uznat její obratnost.
Tím se sobotní odpolední program uzavřel. Večer následoval ještě
ohňostroj, jehož svědky jsme bohužel nebyli kvůli dlouhé cestě nazpět. Avšak
6 setkání při oživení dávné historie se nám, tvůrcům fantasy časopisu, jež je
dějinami a zvyky lidí zčásti inspirován, nesporně hodilo a pomohlo navodit
atmosféru, kterou se už po několik měsíců snad úspěšně snažíme přenést do duše
i vám. Winnie 7 povídky
Jak je krásné být elfem
[VallIE]
Les tiše šuměl pod poryvy větru. Jemně klouzal a hladil zelené listy. Ptáci se zpěvem loučili se sluncem, které díky jejich ódám zčervenalo, jako děvče po prvním polibku. Většina lesní zvěře se už ukládala ke spánku. Do šera pozdních hodin kdosi vstoupil. Ničím nenarušil klid, který tu vládl. Zvěř na něj hleděla s klidným srdcem zaplněným přátelstvím a láskou. utrpení malého jelínka skončí. Doufal, že jeho smrtí uspokojení lidé potom zmizí. Ale stáli tam ještě dlouho. Koukali se po stromech. Možná cítili přítomnost pronásledovaného elfa. Odsoudili ho k smrti, jako všechny ostatní jeho druhu v okolí. Jak je krásné být elfem, pomyslel si, když se měsíc skryl do mraků, aby nepřátelům neumožnil poznání úkrytu dítěte přírody. Proto se lidé vydali zpět do svých proklatých domovů. Tělo mrtvého koloucha odnesli s sebou, aby se mohli chlubit vraždou nevinného nedospělého zvířete. Elf ve větvích si oddychl. Poděkoval stromu za to, že ho skryl. V srdci měl výčitky ze smrti malého koloucha, ale s tím už nemohl nic dělat. Sedl si na zem a pokoušel se usnout. Les naplnilo studené ticho, které svou těžkostí zabraňovalo plnohodnotnému odpočinku. Navíc si elf všiml, že se sem ještě nevrátila žádná zvěř. Nejspíš se všichni uložili ke spánku ve svém úkrytu. Najednou se do ticha ozvalo volání: „Stejně tě zabijem!!“ Jak je krásné být elfem, pomyslel si příchozí, když k jeho nohám přicupitalo srnče. Něžně se o něj opřelo a tím jej vítalo v domově. Elf mu poděkoval pohlazením po hlavě. V očích měl starosti, ale do tváře se mu teď vlila radost. Nedokázal odolat tomu nevinnému pohledu. Nedokázal odolat líbeznému zpěvu opeřených umělců ve větvích. Nedokázal odolat tomuto prostředí, ve kterém se narodil, žil a které mu teď chtějí vzít. Kolouch u jeho nohou náhle prudce otočil hlavou. Elf taky něco uslyšel. Lidé, kteří běží z města za ním, dělají velký hluk. Elf od sebe odehnal důvěřivé zvíře a vyšplhal na nejbližší strom. Elfovo srdce začalo prudce být. Lidé jsou daleko, slyšel je pouze díky výjimečnému elfímu sluchu, jak by o něm mohli vědět? Kolem se nic nedělo a tak se trochu zklidnil. Jak je krásné být elfem, pomyslel si, když strom stáhl své větve blíž, aby hledaného skryl. Pronásledovatelé se zastavili těsně pod ním. Rozhlíželi se kolem a hlasitě se bavili. Všichni ptáci se, znechuceni těmi zvuky, rozletěli do světových stran. Jeleni a laně se ze strachu běželi skrýt hloub do lesa. Ostatní zvěř se skrývala do svých úkrytů. Kus dál v trávě se něco hnulo. Houf lidí zpozorněl. Každý z mužů vzal do ruky svou zbraň. Několik šípů prosvištělo vzduchem. Už jen jejich zvuk zraňoval. Jak je krásné být elfem, uvědomil si, když spočinul v teplé náruči přírody, kterou otevírá pouze svým milujícím dětem. Zasnil se, ale po chvíli ho něco přinutilo otevřít oči. Celý les se topil v kouři, který dusil všechny tvory a rostliny v lese. Na východě místo slunce plály obrovské plameny, které dušené přeměňovaly v popel. Elfovi vhrkly slzy do očí a v potůčkách se draly dolů po tvářích. Jeho srdce při tom pohledu puklo v půli a dál se rozpadalo, až zbyl jen černý prach. Jako šílený se rozběhl směrem k plamenům. Tisíce pálivých jazýčků jej oblizovaly a chystaly se ho spolknout, ale on se nedal. Běžel dál, ačkoliv se maso na jeho nohách pozvolna opékalo a prosil přírodu o Jak je krásné být elfem, uvědomil si tvor sedící v koruně stromů, když viděl bezohledné chichtání lidí, sklánějících se k umírajícímu kolouchovi. Elf si setřel slzy, koulející se mu z očí jako rosa za svítání po trávě. Seděl dál na svém místě. Čekal, až 8 „Tak pojď, krasavče.“ K elfovi přistoupil muž a převlíkl mu přes hlavu oprátku. „Jsi šťastný, že se na tvou popravu přišlo podívat tolik lidí i když se koná tak pozdě v noci?“ zasmál se. odpuštění. Jeho běh zastavil až proud vody, který narazil do jeho hořícího těla a porazil jej na zem. „Nečekal jsem, že vod tama zdrhneš.“ zasmál se jeden z mužů, který v ruce držel prázdné mokré vědro. „Uhaste ten les.“ prosil elf. Odpovědí mu byl jen smích. Seděl teď na zemi, kolem krku lano, které dráždilo spálenou kůži. Ucítil tah nahoru. Postupně ho donutil stoupnout si. Ale táhli ho ještě víš. Pomalu, aby byla jeho smrt co nejdelší. Pomaličku ho odřízli od vzduchu. Lano se mu zařezávalo do krku, až začal krvácet. „Máte, co jste chtěli. Ještě můžete ten požár zastavit.“ soukal ze sebe z posledních sil elf. „Než se rozroste do středu lesa.“ „Tak to nevim.“ zasmál se zase muž. „Nejprve máme nachystaný překvápko pro tebe.“ otočil se a od muže vzadu si vzal tlusté lano. „Svolejte lidi, bude podívaná,“ zařval. Sám se rozešel kamsi do tmy. Dva další muži vzali elfa za ruce a snažili se ho zvednout na nohy. Když se jim to nepovedlo, táhli ho za sebou jako pytel. Zastavili se mezi domy, kde rostl starý velký dub. Byl naprosto suchý. Přes jednu z nižších větví bylo přehozené lano s oprátkou. Kolem přicházely davy lidí. Strkali do elfa a házeli po něm odpadky. Snažil se zůstat v klidu, aby z toho pozorující neměli takovou radost. Dusil se. Proklínal všechny okolo. Umíral. Jak je krásné být elfem, pomyslel si v poslední chvíli, když na své kůži ucítil kapky deště.
Geisha
9 SCHŮZKA SE SMRTÍ
[Timon Patin]
jsem ztuhlé údy a vyrazil za ním. Doufám, že zákazník je zákazník a přišel sám. Noční tmou se snášel sníh. Bílé chuchvalce se honily okolo zvonice a tiše dopadaly na děravou střechu opuštěné farnosti. Uličky zely prázdnotou. Nikde nikdo, nikde nic. Muž s dlouhými vlasy něco zaslechl, strnul a otočil se. Zahleděl se přímo na mě. V jeho zraku jsem zahlédl podivný záblesk. Zahlédl nebo se mi to jen zdálo? Nedal jsem to na sobě vidět a pozoroval ho, jak kráčí na oko viditelným obloukem na místo schůzky. Pod věž. Sníh pod jeho kroky jen křupal. Sakra, co to zkouší, je to on nebo ne? No, teď už se radši o nic pokoušet nebudu a doženu ho, ať dlouho nečeká. Na okenní římse budovy stojícího proti faře se něco pohnulo. To byla má uklouznuvší noha na sněhovém polštáři. Přišel jsem dříve jako vždy, když šlo o něco důležitého. Jmenuji se Timone Pattin a jsem pátým nejnižším posluhovačem svého Pána a mám vyzvednout další zakázku pro Uspávače. V dnešní době, kdy do téhle díry proudí kde kdo a zbytečně za sebou přitahuje nemalé množství zákona v podobě královských špehů a sluhů snažících se nás zničit, je to dost nebezpečné. Nemůžeme si být jisti zda jednáme se zákazníky nebo s katy. Když teď dostali Stříbrnou bradu, jde nám o kejhák všem. No nic, pracovat se musí a bez práce, nejsou koláče. Došel jsem až k němu a pozdravil. On si rukou přejel přes knír, neodpověděl, jen tak stál a zíral na mě. Nebýt skřípotu věže ve větru, zavládlo by ticho. ,,Ehm, vidím, že jste dorazil. Jste sám?“ ,,Samozřejmě, přesně podle dohody, tak jak si to můj a tvůj pán domluvili. Dejte mi lejstro, zaplaťte a nebudeme to déle zdržovat.“ Už půl hodiny jsem se halil do tepla svého pláště a zkoumal okolí. Stará fara s věží kývající se ve větru, uzel dvou párů křižujících se uliček s prázdnými stavbami po obvodu. Ideální místo stvořené pro vraždu ze zálohy. Ten, kdo toto místo vybral, je buď šílenec nebo mozek. To nedopadne dobře. Muž nespouštivše ze mě oči zašátral rukou pod pláštěm a podal mi listinu. ,,Ještě zlaťáčky. To víte, z něčeho žít musíme.“ Svitek jsem skoval za halenu, zlato do pláště. ,,Těšilo mě,” řekl jsem a otočil se směrem k odchodu. Fuů. Fů, fuů, prohání se vítr po střechách a stíhá vločky. Letos zima přišla opravdu brzo. ,,Nejste zvědav na ména?“ ,,Ani ne, my pracujeme se spoustou jmen. Víte.“ Ulicí kráčí postava se svým stínem a od úst se jí v krátkých intervalech zvedá obláček tvořený zrychleným dechem. Občas vrhne pohled dozadu přes rameno a viditelně míří ke zvonici. To bude on. Už bylo na čase. Rozhýbal ,,Přesto ale trvám na tom, abyste se na ten pitomej papír podíval. Hned teď!“ vyštěkl a se zuřivostí tasil meč. Zdrženlivě jsem šátral pod 10 halenou a nenápadně si ho pod sklopenýma očima měřil. Vytáhnu list v němž stálo.
Musím bojovat! Přikrčil jsem se a nakročil si. Budu čekat na jeho chybu. ,,Chachachá, Levá ruka a Stříbrná brada to byla moje práce. Chachá .Teď došlo i na Uspávače. Řekni, kde máte skrýš a já ti zaručím rychlou smrt!“ S tím se na mě vrhl, ani nečekal na odpověď. Chtěl jsem uskočit, ale kámen mi to nedovolil. Natáhl jsem se o něj jak široký tak dlouhý a bezmocně civěl ne na něj, jak se napřahuje ke smrtelné ráně, ale za něj do vzduchu. Krrr, křach, všš. Zvonice neunesla své stáří, vítr ji nakonec přeci jen udolal a teď se řítí dolů na nás. Rychle jsem se odvalil stranou. Právě včas. Trámy a kameny pohřbily králova velitele stráží. Říkal jsem, že to nedopadne dobře. Jak nás mohli prokouknout? Na to není teď čas. Rychle jsem si z pláště setřepal mokrý sníh a vběhl do tmy. Největší přísností nakazuji, abyste okamžitě odevzdal
zbraně a vzdal se veliteli stráže.
velkovévoda města Kvelbského
Zrakem probíhám řádek jednou a ještě jednou, v hlavě se mi honí spousta myšlenek. Čas se pro mě zastavil. Z dálky slyším jenom skřípot věže a svist nočního větru. ,,Dělej ty parchante, nebo tě probodnu, ”řval na mě a zaujal pozici k boji. Zamžoural jsem na něj, upustil list a už v ruce držel dýku s otráveným ostřím. Vypadá to se mnou špatně. Prchnout nemůžu, má tam zálohu. Dnk. Do trámu se zaryla šipka.
Barbaři
II. část
[Petr Škorpík]
Několik týdnů trvalo, než se opět zcela uzdravil. Často rozmlouval se svým přítelem ze čtvrté kohorty, nebo rozprávěl s lékařem. Nakonec byl přičleněn k čtvrté kohortě a začal opět vykonávat své povinnosti. Jak plynuly dny, tak se i počasí umoudřilo a chlad vystřídalo příjemné teplé počasí. Prvního dne nového týdne si jej vyhledal centurio a promluvil k němu. ,,Tak příteli. Pokusil jsem se při poradě zapůsobit na velitele a ten si tě osobně žádá. Neptej se proč a rychle se ustroj. Hned tě k němu zavedu." Nevěděl co se děje, ale zvláštní úsměv na centurionově tváři říkal, že to nebude nic, čeho by se měl obávat. Co nejrychleji se tedy oblékl, opásal a spěchal před stan. Důstojník jej plácl přes rameno a už kráčeli k hlavnímu stanu na fóru. Stráž je pustila dovnitř a oni vstoupili do příjemně provoněného prostoru. Rychle přelétl pohledem všechny přítomné. Byli tam tribuni, důstojníci a ve vyřezávaném křesle seděl legát. Vešel mezi ně a pozdravil. Legát povstal a následně se rozhovořil. ,,Pánové. V boji jsme přišli o mnoho dobrých vojáků, ale také důstojníků." Pozvolna se otočil k Petroniovi. ,,Protože jsi se osvědčil jako statečný a věrný, jsem rád že mohu právě tebe jmenovat do 11 předem určeno. Hned nato četli důstojníci hodnosti centuriona první centurie druhé jeden po druhém čísla svých centurií, kohorty kohorty desáté legie. Odteď se od tebe a legie, aby pak ještě dodali číslo oddílu jim očekává nejvyšší spolehlivost a odpovědnost. nově přidělených. Stejně tak přečetl list i on a Budeš svým mužům velitelem a učitelem. odvedl své muže před tribunu zbudovanou jen Přísahej nyní znovu neochvějnou věrnost císaři pro tuto chvíli. Legát ještě chvíli poté co na ni a státu a mně jako plnomocnému zástupci vystoupil věnoval své pohledy okázalému jejich svrchované moci.“ představení jízdy, ale pak si gestem ruky ,,Přísahám na svou čest. Sláva císaři a lidu zjednal ticho a promluvil k vojsku. Řeč plynule římskému!" ,,Dobře jsi přešla z uvítacího tónu do předříkávání přísahal a nyní přijmi odznaky, které nosili tví obvyklé přísahy, kterou všichni novici předchůdci stejně jako všichni ve tvé hodnosti, jednohlasně opakovali. ať ti připomínají tvou přísahu.“ Převzal tedy odznaky a Pak už nic nebránilo rozdělit vojáky do vstoupil mezi ostatní důstojníky. Ti jej contuberií a přidělit jim stany. Když tak učinil pozdravili společným zvoláním a vyprovodili znovu je svolal k nástupu. Optia, trubače i jej před stan. V tom okamžiku se opět cítil nosiče odznaků převzala jeho centurie z páté, šťastný. Nikdy si nemyslel, že by mohl být víc která byla úplně zničena a dnes celá znova než jen řadový vojín. Brzy se ale přesvědčil o postavena včetně nových důstojníků. svém velitelském duchu, který v něm doposud Jen co se muži opět shromáždili a dřímal. trochu ztišili počastoval je i on svým krátkým Zabydlel se ve svém novém stanu a pozdravem. Ještě jim připomněl, že nyní jsou poslušni i jeho vůle a neopomněl jim znovu měl teď trochu více času na osvojení si všeho připomenout jejich povinnosti plynoucí umění velitele, protože dosud byl v armádě z přísahy a samotné služby v armádě. krátce a jeho postup byl nezvykle rychlý. Začal ,,Nemyslete si, že vás budu šetřit. Naopak vám také více číst různé knihy které mu doporučil dám trochu do těla. Nakonec mi jistě dáte za jeho přítel ze čtvrté centurie. Neměl s tím pravdu, když proděláte první bitvu, že lépe je velké problémy, neboť se to naučil jako malý se lopotit v táboře a na poli jen sklízet plody chlapec a teď vynakládal velkou píli aby se své píle. Abych vás příliš nepoděsil, nejsem vším popasoval co možná nejlépe. Stále však myslím tak nepřístupný či dokonce zlý a slibuji byl voják. Cvičil, šermoval a věnoval se vám na oplátku, že nezapomenu odměnit ostatním povinnostem. Čas mu plynul každého, kdo si odměnu zaslouží.“ Slova mu závratnou rychlostí a byl tu den, kdy měli plynula z úst a on si uvědomoval, že mluví nastoupit noví branci z provincií. Pro tu chvíli stejně jako když jemu coby nováčkovi vrýval se pěkně ustrojil a vycídil si zbroj. jejich důstojník základy chování dobrého Společně s ostatními důstojníky vojáka. Nakonec je ještě seznámil s jejich z oddílů, které též utrpěly ztráty, čekal na denním řádem. ,,Budíček ohlásí trubka. hlavní táborové ulici, aby až je k němu Večerku taktéž. Po signálu okamžitě přivedou, mohl dovést své muže k přísaze. Od nastoupíte k ranním cvičením. Bude bran zazněly trubky a ty se následně rozevřely následovat snídaně a dopolední zaměstnání. dokořán. Jeden za druhým vcházely nováčci do Pak budete jíst a opět zaměstnání, což tábora, doprovázeni oddílem ze čtvrté legie znamená dva výcviky ve vojenských věcech jako eskortou. Příchozí se seřadili jak jim bylo každý den. Za soumraku večeře a večerka. 12 výrazným hlasem. ,,Nástup do útvaru! Svižně chlapi. Vše v klusu a v řadách. Až se začnete řadit stavte se čelem ke mně, abych já byl ve středu formace a ani pak se nezastavujte, dokud vás nezastavím. Takto k nim promlouval zatímco se pokoušeli znovu plnit rozkaz. Přestože se snažili byla to ještě tvrdá dřina a on je musel chvílemi peskovat, kárat a radit jim, jaké odstupy mají mít řady mezi sebou a muži v nich. Hlídky budou rozděleny po contuberiích tak jak jdou za sebou. První hlídka si u mě vyzvedne hůl a ta bude předávána až do poslední hlídky, která mi ji předá. Kdo svoji povinnost zanedbá, bude trestán podle práva a věřte, že je opravdu přísné. Dnes už jsem toho napovídal až moc. Rozchod!“ Chlapi se ploužili ke stanům a mnozí se necítili ve své kůži. Vytrženi ze svého dosavadního života, v novém světě s pravidly která zatím plně nechápou a zdají se jim nemožná a nedodržitelná. První stan se okamžitě, co pojedli trochu kaše a sucharů, ohlásil u velitele a převzal hlídku. Neustal s nácvikem dokud opět nezazněla trubka. Pochválil jejich snahu a unavení vojáci se s chutí pustili do střídmého jídla. Celý zbytek dne jim už neukládal žádná náročná cvičení. Večer všichni zničeně ulehli nebo ti co nebyli ještě tak unaveni spravovali výstroj a porůznu se bavili dokud i je neposlala do postelí večerka. Noční hlídky se poctivě střídaly s čímž byl velice spokojen. Ranní signál vyhnal všechny na cvičiště. Opět je musel seřadit, neboť někteří se stále řadili zmatečně a pomalu zatímco někteří už jednali velmi zkušeně a bylo vidět, že mají přirozené vlohy pro vojenskou službu. Oddychli si při rozcvičce, vyběhli před tábor a zde se přeskupili do dvojstupu. Následoval běh kolem táborového příkopu. Jen co předal hůl počal si v hlavě rovnat myšlenky. Probouzel své vzpomínky a probíral se svými prvními dny coby vojáka a hledal v nich věci, které by mohl předat svým mužům, kterak nejlépe začít s výcvikem a jaké zkušenosti může uplatnit, aby konal svou věc svědomitě a co možná nejlépe. Hlava mu přitom pomalu klesla a on se oddal spánku. Tak mu čas příjemně plynul dokud neuslyšel známý vysoký hlas trubky. V mžiku byl ustrojen a rázně vyšel ze stanu. Optio už pilně burcoval vojáky a vyháněl je ze stanů do ranního šera. Muži zpočátku pobíhali trochu zmateně, ale nakonec se postavili do zástupů a čekali na rozkazy. ,,Dobré ráno .Nástup do útvaru!“ Všichni se snažili seč mohli, aby zaujali správné místo, ale on již předem věděl, že se jim to nepodaří. Vždyť to zažil sám. Vojáci utvořili jakýsi obrazec, který zrovna nepřipomínal kýžený tvar. ,,Pozor!“ zavelel a optio opakoval jeho slova, aby jej slyšeli i vojáci v zadních řadách. I když jeho hlas byl až příliš dobře slyšitelný i pro méně vnímavé uši. ,,Tohle že jsem rozkázal? Tohle je spíše zmatek něž vzorný útvar.“ Strojená přísnost mu sice nebyla vlastní, ale v tuto chvíli ho celkem bavilo hrát si na přísného, a tak ještě přidal rozmrzelý výraz. ,,Rozchod ke stanům! Klusem! Zastavit!“ Opět zavelel svým Lehká snídaně jim dala sílu na další výcvik a on je popravdě příliš nešetřil. Donekonečna nástup, obrátky a vojenský krok. Neuplynul den kdy by byla tato cvičení vynechána. Běhy v plné zbroji, taktéž pochody, obracení, přeskupování a spousta dalších cviků ve válečnickém řemesle. Neustále k nim mluvil a snažil se, aby pochopili důležitost úkonů kterým se učí, veškeré návaznosti, přičemž si museli osvojit rozkazy jak verbální tak i ty dávané trubkou či rohem. Nevynechali ani plavání nebo obvyklou práci při sběru paliva nebo obstarání píce. Tím si zvykali na námahu a hlavně, není nic horšího než voják který nemá co na práci. 13 přilehlá území jako odplatu za neustálé narušování hranice a plenění provincií. Ještě jednu noc tedy strávili ve stávajícím táboře. Při ranním nástupu jim přikázal,aby se připravili na přesun. Zprvu projevovali vojáci určitou nespokojenost, neboť byli ještě stále uvyklí dřívějšímu životu, avšak postupem doby se z nich stávali otrlejší a hbitější muži. Přestože byl povýšen teprve nedávno a v hlavě neměl úplně jasno jak nejlépe postupovat, s přibývajícím časem si i on připadal jistější a sveřepější ve svém jednání. Pomalu začal nabývat větší důvěru ve své muže a naopak oni jej měli v patřičné úctě a silně ho respektovali coby velitele. Proto se jim v oddíle dařilo vše celkem hladce a pouto spolupráce se nadále utužovalo. Uložili tedy své věci do brašen, pevně je uvázali na bidla a to vše složili na prostranství před stany. Na první signál trubky pak zbourali jeho velitelský stan a zabalili jej do určeného zavazadla. Poté se pustili i do svých příbytků. Ještě než to vše skončili přivedli vybraní muži mezky, na které naložili a upevnili tábornický materiál. Bez přestávky nebo jiného zastavení činnosti se počali řadit k odchodu a to zároveň s druhým zadutím na trubku. Sám si mezitím uchystal výstroj, obešel tábořiště a zkontroloval, zda je vše naloženo a řádně uchystáno. S třetím hlasem trubky se dali do pohybu. Opustili bránu tábora a zde vyčkávali, dokud jim nebylo uděleno místo v útvaru. Věděl sice, kde by se měli zařadit, ale jelikož bylo celé vojsko doplňováno a proběhly v něm četné změny, vyčkal patřičného rozkazu. Zaujali místo na pravém boku a po levici měli další oddíl středu. Soumaři byli umístěni mezi boky a čelo prostředního šiku. Též zadní voj byl plně seřazen a zajišťoval týl. V předu před nimi pochodovala jedna plná legie a v předu jeli průzkumní jezdci. Zbylá jízda se zformovala úplně v zadu, nebo pojížděli kolem vojska. Takto seřazeni se dali na pochod a během chvilky se všichni uzpůsobili rytmu a rychlosti vojenské chůze. Ani pro nováčky to nebyl problém, neboť to všechno již podstoupili během pochodových cvičení a tak se chovali ukázněně a pochodovali pokud možno spořádaně. To že odvedl první díl své práce dobře a poctivě se přesvědčil, když se při přehlídce legie a cvičné bitevní vřavě chovali jeho vojáci nanejvýš vzorně a horlivě. Bylo nutné aby tak bylo, neboť se již opět přiblížily měsíce kdy se počíná s bojovou činností a oni budou moci své kvality prověřit skutečným bojem. Co se týče jejich tělesné zdatnosti byl velmi optimistický, avšak někteří ještě stále špatně počítali nebo psali, ale tomu se jistě brzy naučí, neb i to musí obsáhnout kvalitní voják. Bitvu nevyhrává pouze síla, ale i jistá dávka rozumu jak na straně velitele, tak na straně mužstva. Když se mu podařilo vyšetřit trochu času pro sebe, navštěvoval přítele Septima a spolu mnohokrát vzpomínali na minulá léta i staré přátele. Přece však nikdo z nich neupadal ve smutek, ale své hovory vedli ve veselém duchu. Zanedlouho poté co si opět odbyli pochody a dostali žold se v časném ránu přiřítili jezdci na silných koních již značně sešlých dlouhou cestou. Vešli do legátova stanu a předali mu císařské listy. Naplněn očekáváním i zvláštním pocitem podobným nejistotě vyčkával, až bude svolána rada. Jeho odhad byl dobrý. Půjdou do pole. Bylo rozkázáno táhnout vstříc bouřícím se kmenům severněji od Moguatica, spojit se s další legií u Kolonie Agripy, překročit Rýn a zpustošit Tak se naše vojsko čítající teď čtyři celé legie a jezdce z pomocných sborů v počtu jednoho tisíce, přemístilo bez překážek a nástrah až na hranice říše. 14 prohledávaly každý kout a všemožně se snažily nalézat nejschůdnější cesty. Rozhodnuti nenechat se zaskočit nepřítelem, jenž o přesunu zajisté věděl a sledoval každý pohyb, se armáda chovala co možná nejopatrněji. Dva dny pochodu od mostu se půda pozvolna měnila z pahorků v rovinu, přičemž tato brázda nebyla širší než dvacet mil a na okrajích byly patrné hřebeny horstva, vybíhající daleko kupředu. Díky příhodnosti místa bylo možno alespoň částečně roztáhnout šiky a zmenšit vzdálenosti mezi dosti rozptýlenými voji, které až dosud jely po cestách řazeny za sebou v dlouhého hada krytých vozů a hýkajících mul. Ráno se k jeho uchu donesla zpráva o noční potyčce, kdy barbaři napadli přední hlídku a málem ji celou rozprášili nebýt rychlého přispění Macrina a jeho jezdců, kteří pod svou ochranou opět zformovali šik a obrátili útočníky na útěk. Podařilo se jim je zahnat až k branám hradiska, jenž před nimi znenadání vyvstalo z noční tmy. Včas zanechali štvanice a stáhli se do tábora bez větších ztrát. To se dálo za třetí noční hlídky. Z této příčiny držely hlídky pohotovost a on se odebral k poradnímu stolu. Jednoznačně převládl názor, že je tvrz nutné obsadit, abychom mohli bezpečně pokračovat v tažení a odvrátili též hrozbu ztíženého zásobování. Zrovna tak mohla být ona osada využita coby opěrné stanoviště a bezpečná sýpka. Aby bylo další vyprávění jasnější je vhodné alespoň zevrubně poukázat na ráz toho místa. Jako většina barbarských pevností je i tato na říčním ostrohu obtékaném ze dvou stran mělkou bystřinou do které spadají prudké svahy z vysoko položené plošiny. Přístup zajišťuje úzká šíje po které se dostanete klikatou stezkou k jediné bráně celého sídliště. Drnový val, zeď z kamení zeminy a kmenů uzavírá okruh občiny. Celé místo tak vypadá dosti nepřístupně a pevně. Rýnská hranice je velmi neklidné místo a přestože je silně opevněna a střežena je často narušována a překračována germánskými kmeny žijícími na druhém břehu řeky. Jak vidno bylo nutné sroubit vory a loďky, pokrýt je prkny a vytvořit tak bezpečný přechod přes Rýn, který je v těchto krajích značně široký, když ne tak dravý jako když opouští Alpské vrcholy. Okolní země, tedy země za Rýnem, jsou poměrně úrodné, přestože leží dosti severně a střídají se tu čtyři roční období, přičemž zima je tu velmi tuhá. Veškeré jeho mužstvo bylo zapojeno do zajišťování dřeva pro stavbu mostu, a tak jen co vystavěli bezpečný tábor, počali mýtit blízký háj. Únavná práce skončila až s večerní tmou. Ráno druhého dne bylo jasné, vzduch čirý a nálada v mužstvu více než dobrá. Spojenými silami všech oddílů se stavba dařila a k poledni třetího dne se přes řeku linul pevný most. Veškeré vybavení se nakládalo na tažná zvířata a vojsko se přesouvalo na druhý břeh. Ten nechal císař, vzdálený odtud jediný den cesty a chystající se osobně zúčastnit, střežit kohortou jezdců přeplavivších se předchozí večer na lodicích o něco výše po proudu. Celé naše počínání pozorovali barbaři s nemalým údivem a okamžitě se stahovali hlouběji do lesnatých krajů, neboť teď po překročení řeky, kterému se pokusili zabránit tím, že napadli naše jezdce, ale byli pobiti a jen zlomek se jich spasil útěkem, se již neodvažovali k přímému boji. Trvalo celého půl dne, než se celé naše vojsko přepravilo na druhý břeh. Jen co bylo opět pohromadě, formovalo se v útvary a dalo se na pochod vstříc lesním cestám, které byly úzké a rozbahněné. K ochraně přechodu tu zůstala jedna kohorta a turma jezdců. Postup byl obtížný a voje se sunuly vpřed velmi pomalu a to díky kopcovitému rázu krajiny a vytrvalému dešti, který začal ráno a neustával po celý den. Naše výzvědné oddíly V naději, že pevnost padne silným žebříkovým útokem schystali téhož dne ráno 15 vše potřebné a pokusili štěstí v rychlé a prudkém útoku. naše oddíly z připravených pozic a začaly opírat své žebříky a stoupat vzhůru. Obránci nebyli hloupí ani zbabělí a s velkou srdnatostí Římany odrazili. Ustoupili tedy do tábora a uzavřeli okruh osady hlídkami, aby nikdo nemohl ven, či se snad nepokusil dostat dovnitř. Herold, který barbarům nabízel mírné podmínky kapitulace, byl ve svém poslání neúspěšný, vždyť také barbaři v oné době neviděli důvod opouštět tvrz, když se jim ji podařilo napoprvé uhájit a netrpěli zatím žádným nedostatkem. Nastalá situace nebyla pro tažení příliš příznivá, protože obléhání mohlo trvat ještě řadu dní a to by pohřbilo naději na bleskový průchod hraniční oblastí, který by mohli nepřátelé jen s nechutí pozorovat. Teď ale hrozilo, že nebude‐li pevnost v brzké době obsazena, shromáždí se barbaři ve větší síle a buď se pokusí prolomit obležení, zchystají léčky, nebo nás ohrozí čistě svou početní převahou. Snad náhoda nebo božské znamení napomohlo k odvážnému kroku. Pozorováním se dozvěděli, že nejsráznější část hradby je ledabyle střežena a hlídkují zde jen velmi málo. Snad protože se cítí být z této strany bezpečni, nebo možná měli jiný neznámý důvod. Proto se Římané pokusili o následující. Na Petroniův návrh se jeho oddíl v temné noční hodině přikradl k hradbě právě v onom nehlídaném místě a v naprosté tichosti překonal hradbu. Nikdo nesměl vydat ani hlásku. Nikdo neměl na sobě těžkou kovovou zbroj a všechny části výzbroje měli obalené hadry, aby je neprozradilo sebemenší zacinkání. S těmito muži šli ještě dva trubači a i ti měli své nástroje pečlivě zahaleny. Hned jakmile se Petronius a první vojíni ocitli na ochoze, přemohli stráž a obsadili hradbu. Byla bezhvězdná noc a od úst se ji draly obláčky páry. Počkal až budou všichni nahoře a ve spěchu se vydal k bráně. Své trubače nechal cestou troubit jako o život. Jakmile se vzduchem rozletěl ten vysoký tón, vyrazily Na chvíli nechal utichnout své trubky a s ještě větším spěchem se hnal k bráně. Obránci byli zaskočeni. Nepřítel uvnitř jim sebral veškerou odvahu. Nemohli zadržet nápor útočníků a když se jim v zádech znovu ozval bojovný kvil trub, to když naši trubači živili strach a zmatek jen co sami stačili popadnout dech, bezhlavě pádili ulicemi a Římané je pobíjeli, aniž se někdo zmohl k odporu. Když slunce vyšlo nad horskými štíty, bylo všemu pronásledování a zabíjení konec. Pevnost padla a vítězům spadlo do klína pět stovek přeživších obránců a bohatá kořist. Vše nepotřebné bylo ponecháno v tomto místě střeženo silnou posádkou. Také zde zřídili lazaret, aby se nemuseli během cesty starat o raněné a nemocné, což by je jen brzdilo. Než se vydali opět na pochod svolal své muže a velmi je chválil. Za dobrou službu vojsku jim byla vyplacena vysoká odměna a nejlepším z nich se dostalo povýšení a možnosti užívat výhod s tím spojených. Toho dne byl nadmíru spokojený a také hrdý na své družstvo, kterému začínal víc a víc důvěřovat. Stávali se z nich dobří bojovníci.
16 Mez
[Winnie]
Zanedlouho jsem ho srazil na zem, přitlačil mu ostří ke krku a silou vůle se přinutil, abych ho na místě nepodřízl jako prase. Se sebezapřením jsem zavřel oči a odtáhl meč. Vyděšený mladík se po čtyřech vyplazil z arény. Za dřevěným hrazením vstal, a opíraje se o meč, rozeběhl se vratkýma nohama pryč. Řval u toho jako pomatený. Všichni prchli. A já se ještě přetlaku nezbavil. Jen někoho potkat a zmlátit ho, Taimire, co bych za to dal! Nemohl jsem se sebou zůstat. Musel jsem něco dělat, nemyslet, zapomenout! Tak šílená chuť po násilí mě ještě nikdy nepronásledovala. Vždyť já bych ublížil klidně i sobě, kdyby to pomohlo! Z čistého zvyku jsem vyrazil do hospody. Většinou tam končil můj den. Chlast bylo to jediné, kromě boje, co mě ještě drželo naživu. Nepoznal jsem nic víc. Matku si nepamatuji, otce mi zavraždili, sestry znásilnili a následně upálili a mě si nechali. Dodnes nevím, komu za to z tohohle proklatého spolku vděčím. V plánu bylo vybít celý náš kmen. Snad prozřetelnost mě zachránila, i když těžko říct, jestli bych nebyl radši chcípnul. Trpěl bych jen do té doby, než by mi setli hlavu. Tohle mučení bylo daleko horší. Trestali mě totiž celou dobu, nepřetržitě. Marta mi se skrytým nesouhlasem v očích postavila na stůl první korbel piva. Pochopil jsem narážku. Minule, to když jsem tu rozflákal stůl a několik židlí, Zase. Už zase udělal to, co už několikrát předtím. Myslel jsem, že se neudržím a skočím po něm. Koneckonců, vyzvat velitele na souboj má právo kdokoli. Ostatní bojovníci kolem po mně házeli nenápadné pohledy. Už několikrát mě viděli sprostě klít, mlátit do všeho kolem, a to jen proto, že Daron zrušil dlouho plánovanou akci, na které jsem se měl podílet. Vždycky z toho sešlo. A mě to čekání právě přestalo bavit. Zadíval jsem se provokativně do těch jeho posměšných očí zcela bez náznaku omluvy. Po propuštění jsem se otočil a rychlým krokem se vytratil ven. Ještě chvíli ho sledovat a stala by se nějaká nehoda. Cestou k svému opuštěnému bydlišti jsem kopal do všeho, co mi přišlo pod nohu. Doma jsem se ani nemusel zdržovat, vzal jsem si zbraně a rovnou vyrazil na cvičiště. V žilách mi prudce pulsovala krev. V krku mě pálil oheň. Potřeboval jsem ten vztek ze sebe dostat, vymlátit ho, někomu ublížit, rozdat rány, potrestat za jeho chybu ostatní. Bylo mi jedno, komu co udělám, hlavně když uslyším úpění a naříkání. Vešel jsem rázně do arény, rozdělil cvičící dvojici nováčků a vybral si toho silnějšího z nich. Postavili jsme se k sobě čelem, souboj mohl začít. Zkřížili jsme meče, přetahovali se, otáčeli se, sekali. Třesk kovu o kov se za chvíli rozléhal po celé louce. Nešetřil jsem ho, i když už po několika úderech hekal únavou. 17 směrem se mám vlastně vydat. Že by to pro mě bylo tak nedůležité, že si nezachovám v paměti ani ty nejpodstatnější informace? Obrátil jsem se a vracel se stejnou cestou, jakou jsem se dostal do toho bludiště. Minul jsem strom, o který jsem se předtím opíral. Bliklo mi. Konečně jsem mířil správně. Těsně před svým chatrným obydlím ke mně dolehly nějaké zvuky. Nenabyl jsem ještě takového vědomí, abych určil, co to bylo zač. Zastavil jsem se a zase se rozešel, tak, aby mě pokud možno nikdo neslyšel. Když se vám ale hlava a nohy pletou, jde to těžce. Div jsem nenarazil do dvojice nalevo. Už, už jsem se chtěl omluvit a vycouvat zpět, jenomže to by jedním z těch dvou nemohl být Daron. Jak jsem ho uviděl, ještě k tomu s mladou holkou, objevil se znovu ten šílený pocit, s jakým jsem bojoval převážnou část dne. „Co to, ksakru, děláš?“ zařval na mě ledově ten parchant a jasně mi naznačoval, že jestli okamžitě nevycouvám, budu mít problémy. Já ale nemohl. Jediné, po čem jsem toužil, bylo zničit mu ty jeho úšklebky. A tak aniž bych si to jasně uvědomil, vrhnul jsem se na něj a konečně dostál svým tichým výhružkám. Nic mě nemohlo zadržet. Ani jeho tvrdé pěsti, ani naříkání a protesty jeho noční společnice. Má krev volala po jeho krvi. Nevím, kdy přesně vytáhl spod opasku nůž, ale tu bolest v boku si vybavuji dost jasně. Oplatil jsem mu to, až moc nešťastně. Sesunul se na zem. Nejevil známky života. Ve své zuřivosti jsem ho zabil. A od té doby prchám. Ten šok mě z posledních zbytků alkoholového oparu vyhodili mě do noci. Ráno jsem se probudil v příkopě. Do lokálu smím s podmínkou. Jakmile budu dělat problémy, už mě dovnitř nikdy nepustí. Držel jsem se. Pivo do mě teklo proudem. U osmého jsem přestal počítat. Nedopadlo to tak špatně jako minule, to je pravda. Taky jsem mohl skončit bradou ve škarpě. Já ale odešel po svých, ke dveřím jen lehce podpíraný rozčílenou Martou. Nic jsem nerozbil, pouze jsem se zdržel moc dlouho. Aspoň mají o zákazníka víc. No co. Chladný vzduch mě trochu probral. Přesto jsem se spíš kymácel, než abych šel. Nejasně jsem si uvědomoval, že je na noci něco divného. Vůbec nebyla tma, právě naopak. Že by už bylo ráno? Ne. Zavrhnul jsem to. Zapřel jsem se rukou o nejbližší strom a civěl do prázdna. Všechno se tak krásně točilo, země se mnou skoro lítala. Před očima se mi míhaly obrazy z posledních dnů. Měl jsem problém rozeznat, kdy se co stalo. Několik týdnů se noci odehrávaly stejným způsobem. Možná bych mohl trochu ubrat s tím pitím. Jenomže do arény se mnou už skoro nikdo nevleze a chlast je to jediné, co mě drží. I když jak v kterém smyslu. Teď jsem sotva stál. Když jsem se trochu uklidnil, pokračoval jsem dál. Začalo lehce poprchávat, ledové kapky mě probraly z točitého světa. Nebylo ráno, to jen kalně bílá mlha prosvětlovala večerní tmu. Přímo před sebou jsem tušil přibližný směr mého domova. Těšil jsem se, že se konečně vyspím na posteli a ne někde v blátě. Bohužel mi selhala paměť a já si v úzkém lesíku náhle nemohl vzpomenout, kterým 18 definitivně probral. Urychleně jsem si sbalil nejdůležitější věci a utekl z vesnice pryč. Nebude trvat dlouho a přijdou na to, že je velitel mrtvý. Buď už mě práskla ta holka, anebo ho ráno stejně najdou. Nebylo zbytí. Utíkal jsem lesem jako štvaná zvěř. Skoro jsem neodpočíval. Po pár dnech strávených o samotě se svými myšlenkami a děsivými představami mě přešla chuť na to, abych se vůbec zastavil. V těch vzácných chvílích, kdy jsem upadl do horečného spánku, se mi přehrávala ta vražda znovu a znovu dokola. Rozšklebený obličej velitele mě děsil už i za dne a já stále víc zrychloval. Za každým stromem jsem viděl oči svých pronásledovatelů, za každým zvukem jsem hledal příchozí smrt. Ta si pro mě však nepřicházela. A já ji pomalu vzýval, aby mě ušetřila toho utrpení. Už! Už si pro mě jdou! Slyším je, jsou mi v patách! Zrychlil jsem, div jsem se nepřerazil o kořeny. Naháněli mě. Viděl jsem jejich modře pomalované ruce, jak svírají ocelovým stiskem rukojeti mečů. Šeptali si mezi sebou, domlouvali se, chtěli mě obklíčit! Řítil jsem se lesem, nedíval se nalevo ani napravo, na poslední chvíli uhýbal větvím, jejichž rána a následné zdržení by mě mohlo stát život. Přeskakoval jsem spadané kmeny stromů, brodil se bažinami, přelézal kopce. V boku mě přímo řezalo, ale nemohl jsem zastavit. Už byli tak blízko! A mně docházely síly. Uslyšel jsem drnčení tětivy a jen taktak se sehnul před letícím šípem. Vypotácel jsem se na mýtinu. Ve spáncích mi zběsile tepala krev. Přes stružky potu jsem neviděl. Svaly mě pálily. Nemohl jsem dál. Nohy pode mnou podklesávaly, bojoval jsem z posledních sil o pár dalších kroků. Ještě kousek, tam, do toho křoví! Třeba se mi podaří schovat se. Zakopl jsem o pařez. Už jsem neměl sílu zvednout se. Tak jsem se plazil. Ležel jsem na kopci. Sám, bez věcí. Probrala mě vůně trávy smíchané s hlínou. Pršelo. Cítil jsem studené kapky na ochablých, poškrábaných rukách. Bolest pulsovala celým mým tělem. Vycházela od boku. Ani jsem si nevzpomínal, kdy naposledy jsem si převázal ránu. Teď už to bylo stejně jedno. Pomalu jsem zvedl hlavu a snažil se zaostřit na rozmazanou krajinu kolem. Vůbec jsem to tu nepoznával. Pokud jsem to dobře odhadoval, rozprostírala se na všechny strany zelená pastvina. Mizela a zase se objevovala, jak se jednotlivé hřbety země vlnily. Po lese nebylo ani stopy. Všude bujela zeleň a já ležel v ní, pohlcen. Stébla trávy se mi míhala před očima, splývala s ostatními, tvořila přízraky, které děsily. Slyšel jsem, jak ke mně promlouvá. Šeptaly, křičely, smály se. Zacpal jsem si uši, schoulil se do klubíčka. Už ne! Prosím, už ne! Snad posté jsem ho prosil. Byla to jeho vina. Jeho! Kdyby mi nedělal takové naschvály, neopovrhoval mnou! Viděl, co to se mnou dělá! Patřil jsem mezi nejlepší a on ze mě udělal trosku, ochlastu! Jeho vina…jen jeho. Drápal jsem se pryč, pryč od toho všeho. Bylo úplně jedno, kam se vydám. Zeleň jako by nikde nekončila. Zato on mě pronásledoval všude. Nutil mě zrychlovat, postupovat dál, i když jsem již neměl z čeho čerpat. 19 připravil on, zbraň jsem vytratil cestou, rozum zmizel s přízraky a na živu mě držela pouze ta polámaná, zohavená a zkrvavená skořápka. Nikdy jsem nepřišel na úděl člověka, příčinu žití, na svůj vlastní cíl. A už to nezjistím. Odcházím. Za pomoci rozedraných rukou jsem se postavil na nohy. Přede mnou se vznášela budoucnost. Přítomnost ani minulost neexistovaly. Jen ten ráj kdesi na druhém břehu. Vykročil jsem. Z oblohy se snesl červenožlutý lístek. Přikryl mě. A já už pochopil, co znamenaly ty barevné šmouhy tam někde v dáli.
Upadal jsem do mdlob. Zase. Bránil jsem se té černotě, ale ona si pro mě přicházela, čím víc jsem se snažil. Až když se pode mnou utrhl kámen, pochopil jsem. Klečel jsem na útesu. Jen jeden krok a propadnul bych se do hlubin. Ani jsem se nesnažil dohlédnout dno, stejně bych ho nespatřil. To jen druhý břeh pro mě hrál všemi barvami. Ze změti hnědé a oranžové vystupovala červená, žlutá a zelená. Nerozuměl jsem tomu. Zrak ochaboval s tělem. Nezbývalo mi nic. Vlastně jsem nikdy nic neměl. Pouze sebe, svou zbraň, svou čest, svůj život. O všechno jsem postupně přišel. O čest mě Lovci stínů Část - IV., Sirgrind
[Nikerim Fingorrion]
teď měl sto chutí rozběhnout se od zdí pevnosti co nejdál a neohlížet se zpět. Zaškubání v jeho noze mu, však dalo na vědomí, že utíkat někam s jeho zraněním je pěkná pitomost. Zdálo se to Erikovi, nebo byl rytíř opravdu tak klidný. Jestli měl podobné pochybnosti jako on, nedal na sobě zdát ani špetku rozrušení. Trochu si vyčítal sám sobě, jaký je zbabělec, když viděl rytíře, jenž seděl za ním klidný s tváří beze strachu či jakýchkoli obav. Obdivoval ho. Erik sám byl bledý, jako stěna. Útroby se mu svíraly a cítil, že potřebuje vykonat potřebu, bylo mu fakt mizerně. „Snad se není čeho bát, když se nebojí ani Talhir,“ utěšoval se Erik. Při vzpomínce na nepřítelovy vrahy, by byl radši v bezpečí hradeb, jen nevěděl, jestli zrovna tyhle hradby jsou ty pravé. Co když se dostane z bláta do louže? Erik měl čím dál větší pocit, že rytíř zná Sirgrind více než se zdálo na první pohled. Co mohl dělat? Zhluboka se nadechl a doufal v Mohutné věže pevnosti se tyčily v nočním šeru jako zkamenělí obři. Zdi z tmavého kamene jen umocňovaly celkovou atmosféru jakéhosi temného místa. Rytíř s Erikem byli ve srovnání s ohromnou pevností jen titěrnými šváby a Erik si tak taky připadal. Kapitula v Rilondu byla sice taky velkou pevností, honosící se pevným opevněním a vysokými věžemi, ale Sirgrind za tmy vypadal, že je součástí celé hory. Poslovi ze západní Dálavy to tak alespoň připadalo. Erikovi přišlo, že pevnost ani nemůže být dílem lidské ruky. Přeběhl mu mráz po zádech, jak se mu zase draly do mysli zkazky o obyvatelích téhle pevnosti z černého kamene. Teď, když viděl Sirgrind na vlastní oči, byl klidně ochoten věřit vesnickým pověstem o tomhle místě. Plně chápal, proč se pevnosti lidé tolik báli a nechtěli se s ním o ní bavit. Působila na něj depresivním pocitem, jako by tu bylo něco ve vzduchu, něco zlověstného. Nejdříve byl rád, že si odpočine v bezpečí, ale 20 ve tmě. Za několik dalších chvil se však strážný na hradbách ukázal znovu. „Doufám, už jen pro vaše osobní zdraví, že mluvíte pravdu. Jinak se odtud, asi už nikdy nepodíváte,“ přidal pohrdavě dovětek strážný a Erik by v tu chvíli přísahal, že na jeho rtech viděl škodolibý úšklebek. „Otevřít bránu!“ zazněl rozkaz z vnitřku pevnosti. Hlas strážného posléze vystřídalo vrzání nějakého mechanizmu otevírajícího vstup do hradu. Nejdříve začal klesat železný mostek a poté se otvírat i samotná brána. Mostek se konečně překlenul přes vodní příkop. Vstup do hradu byl volný. Kůň se sebezapřením vykročil na mostek. Klapot kopyt se vracel ozvěnou od skalních stěn. Dvojice poslů vjela na nádvoří, kde je již čekalo několik mužů ve zbrojích s vysokými štíty, meči u pasu a kopími v rukou. Erik přejel pohledem rozlehlé nádvoří, které jen tvořilo jakési předměstí před další obrannou linií chránící samotné srdce pevnosti. Všiml si hospodářských budov, stájí a nejspíš kovárny. Všechno, všecičko z toho černého šutru, ze kterého měl Erik pořád ještě naježené vlasy. Potom ale jeho pozornost upoutali samotní obyvatelé hradu. Nemohl si nevšimnout, asi tuctu lučištníků rozestavených na ochozech. Lučištníci ve špičatých přilbách měli šípy založeny v tětivách a Erik by se v tu chvíli klidně vsadil, že by stačil jeden špatný pohled na to, aby mu jeden poslali na pozdrav. Stejně tak i vojáci, jež je obklopili s rukou na mečích či kopích. Ti byli tak též připraveni tasit při sebemenším náznaku nebezpečí. Rytíř však s jistotou seskočil z koně. Vykročil před něj nejspíš velitel oddílu v kroužkové zbroji, překrytou řádovým varkočem se stříbrnou hvězdou. Na hlavě měl posazenou černou přilbu s nánosníkem a lícnicemi. Velitel přistoupil k Talhirovi a tasil zpod pláště meč. Erik se, už obával nejhoršího. Velitel však rytíře pouze obřadně pozdravil a schoval meč zpět do pochvy. Talhir se mírně uklonil a potom se oba radostně zasmáli a počali se Talhirovu sebejistotu. Dorazili před železnou bránu hradu. Rytíř přitáhl koni uzdu a ten neklidně přešlápl na okraji hradního příkopu. Sirgrind byl ze tří stran obklopen strmými skalami. Vklíněn mezi nejvyšší hřeben místního kraje. Konečně viděli bližší detaily hradeb, jenž před tím zůstaly jejich očím utajeny pod rouškou tmy. Z hradeb a věží visely zástavy a prapory řádu. Měli tmavý podklad, nejspíš černý nebo modrý, to Erik ve tmě rozeznat nedokázal. Zato stříbrnou osmicípou hvězdu na tmavém podkladu zástavy viděl jasně, jako by vydávala tlumený svit. Snad to bylo odrazem měsíčního světla, nebo materiálem a možná taky něčím jiným, kdo ví? Erik čekal, co se bude dít dál. Netroufal si říct ani slovo. Dušička v něm byla pořád maličká a tak spoléhal na rytíře. Ten jen potichu hleděl na hradby a mlčel. Tak Erik čekal s ním. V noze mu opět zaškubalo, až se musel křečovitě chytit za stehno. Kůň zafrkal na klidnou vodní hladinu pod sebou a otřásl se chladem, který od ní šel. „Jaká závažná věc přivádí dva poutníky do Sirgrindu?“ ozval se nevrlý, hluboký hlas z hradeb. Erik vzhlédl a pátral po zdroji toho zvuku. Nemusel hledat dlouho, hned nad bránou se za cimbuřím tyčila postava strážného v tmavém tabardu se stříbrným znakem řádu na hrudi. „Já jsem rytíř Devíti hvězd Talhir a toto je Erik posel z Rilondu. Vezeme zprávu od velmistra řádu Eldebranských rytířů,“ odpověděl hrdě rytíř a chlácholil koně, jenž se trochu polekal cizího hlasu. „Tak to tady, už dlouho nebylo, aby nám Eldebranští něco poslali. Když nad tím tak přemýšlím vlastně nikdy….? ,,Heeheeeeheee….,“ ozval se drsný smích několika desítek hrdel zpoza hradební zdi. Erikovi hrál při tom zvuku mráz po zádech jako zběsilý. Rytíř mlčel a čekal dál. Chvíli se nic nedělo a nebylo slyšet ani hlásku, jako by ti co se před chvílí tak dobře pobavili, se rozplynuli 21 taktak stihl chytit, než spadl na kamennou dlažbu nádvoří. Erik ještě v mrákotách slyšel Talhira jak si nadává, že zapomněl na jeho ránu. Zaregistroval ještě bouchnutí dveří a pak se potopil do hluboké tmy. Z hlídkové věže v západní části Rilondského opevnění byl opravdu nádherný výhled. Erik s Leillou si vychutnávali další překrásný západ slunce, jaký nemůžete vidět nikde jinde než v Rilondu. Hradby, věže, střechy i zdi, to všechno se topilo v jantarové barvě zapadajícího slunce. Drželi se za ruku a šeptali si slova plná lásky. Byl to nádherný ba přímo hřejivý pocit objímat Leillu. Chtěl jí říct jak moc je šťastný, že jí má, když tu náhle oba zahalil obrovský stín. Erik vzhlédl a poslední co uviděl, byl dokořán rozevřený chřtán velikého ještěra. Do mozku se mu vryl, ještě zoufalý křik jeho milované Leilly. plácat po ramenech. Erikovi se viditelně ulevilo, když pochopil, že atmosféra není tak hustá, jak se na počátku zdálo. „Mohlo mě napadnout, že se ti nebude chtít spát Minrone!“ zasmál se rytíř. „Talhir rytíř Devíti hvězd. Co kruci děláš na Sirgrindu v tuhle noční dobu?“ vyzvídal velitel. „ Ach promiň, tohle je Erik z Rilondu veze poselství od Eldebranských rytířů,“ představil rytíř posla. „A já si myslel, když mi to řekli stráže, že si z nás dělá někdo dobrý den. Co ti nadutí pokrytci potřebují? Snad jim nějakou obchodní galéru nepotopil kraken?“ Stráže vybuchly smíchy. Erik se zamračil a sevřel pěsti. Chování těch vojáků se mu moc nelíbilo. Neměl rád samolibost rytířů z Rilondu, ale nechápal důvod jejich posměchu. „ Nejde o jejich obchody Minrone,“ zamračil se taktéž rytíř, když viděl, jak se to Erika dotklo. „ Dobře, dobře promiň! Jen sem vážně rozhozenej, že posílají něco zrovna nám.“ „Ehm, no spíš přeposílají …,“ zamračil se opět rytíř. Minron zvážněl. „ Tak, už mi to konečně vyklopíš, o co jde?“ nechápal velitel oddílu. Rytíř se zpříma podíval na Minrona. „ Skřeti …“ Minron vytřeštil oči. „ Co jako, že máme jít vystopovat nějaký průzkumný oddíl nebo co?“ nechápal velitel. „ Armáda, značná část táhne podél řeky na Rilond , “ vysvětloval Talhir „Jaká armáda???“ nechtěl uvěřit Minron. „Sakra Minrone probuď se!!! Nepřítel brzy zaútočí na Dálavy, bude válka, chápeš!“ rozčiloval se, už rytíř. „ No dopr…! A Eldebranští chtějí pomoc?“ tázal se pořád ještě zaskočený kapitán. „Tak nějak, konec konců, jejich posla máš tady,“ ukázal rytíř na Erika. Minron chtěl Erika hned zasypat otázkami, ale nestihl. Erik byl v obličeji celý bledý a kymácelo se v sedle jak opilý sedlák. „Eriku! Ty krvácíš!“ Rytíř ho jen Křik Leilly mu ještě dozníval v uších, když otvíral oči celý zpocený. Hrdlo měl připravené řvát bolestí a strachem. Začal se pomalu probírat z šoku, té hnusné noční můry. Díval se po neznámém pokoji osvětlovaném, už pomalu dohořívající svíčkou. Nikdo tu nebyl. Cestovní plášť a zbytek oblečení měl přehozené přes židli. Brašny a meč byly na stole. Odkryl ze sebe medvědí kožešiny, jimiž byl přikryt, že se natáhne pro oblečení. Pak si vzpomněl, na to co se stalo na nádvoří. Podíval se na stehno a uzřel na něm pečlivě stáhnutý obvaz. Ucítil štiplavou vůni masti, jež na několika místech prosakovala skrze obvazy. Sedl si na postel a chvíli zkoumal obvaz. Musel uznat, že si s tím někdo dal hodně práce. Koukl se po věcech a nakonec sáhl po své brašně. Zhrozil se. Přehrabal jí celou dvakrát, vysypal dokonce všechen obsah brašny na postel. Nic, zpráva tu nebyla. To nejcennější bylo pryč, pergamen od velmistra chyběl. „Kruci za to by mě mohli v Rilondu popravit,“ strachoval se Erik. Jako posel byl nucen zprávu chránit a nespustit jí z očí, až do předání. Začal 22 neviděl nic, a pak se zpoza rohu objevila veliká kočka. Byla obrovská, skoro jako lev, ale štíhlejší a celá černá. Erik ještě nikdy nic takového neviděl. Na sucho polkl a záda mu polil studený pot. Chtělo se mu volat o pomoc, ale nevydal ani hlásku. Chtělo se mu před tou velkou kočkou utéct, jenže nohy jako by mu zkameněly. Nemohl odtrhnout zrak od jejích uhrančivých očí. Šelma sklopila uši, zaprskala a vycenila bílé tesáky. Erik začal litovat, že si nevzal svůj meč. Kočka vztekle mrskla ocasem připravená skočit a zakousnout se do Erikova hrdla. „Chcípnu jako krmení pro kočku!“ spílal si v duchu Erik.
zmatkovat. „Co teď sakra, co teď? Třeba ji vzal Talhir, nebo někdo z vojáků, když mě ošetřovali,“ chlácholil se. Začal se rychle oblékat. Přemítal, jestli mu nemohla vypadnout na nádvoří, jak omdlel. To by byl průšvih! Musel si být jistý, potřeboval najít Talhira a přesvědčit se, jaká je skutečnost. V ráně na stehně mu opět zaškubalo, ale moc toho nedbal. Strach z toho, že ztratil zprávu, byl horší. Chvíli přemýšlel, jestli si má vzít sebou meč a brašny, ale na konec to zavrhnul. Zkusil kliku od dveří. Bylo odemčeno. Vykoukl na ztemnělou chodbu. Úzkými, klenutými okny sem pronikal svit modrého měsíce. Erik chvíli mžoural, než si přivykl na nedostatek světla. Zhluboka se nadechl, zavřel za sebou dveře a vyrazil do neznáma. Na chodbě viseli trofeje zvěře z okolních kopců. Bylo tam mnoho kousku srnčí zvěře, něco jelení a pár kousků horských ovcí. Co ho však zaujalo, byl veliký obraz mezi tím vším. Byla ještě moc velká tma, aby rozeznal všechny detaily na něm. Obraz ho jaksi přitahoval, tak se u něj zastavil. Byl na něm vyobrazen muž, klečící u dívky. Snažil se rozeznat víc detailů, ale jestli to co viděl na mužově tváři, byli slzy, určit nestihl. Pár sáhů od něj, náhle něco zavrčelo. Erik leknutím odskočil od obrazu a zahleděl se do tmy. Chvíli 23 Vykoupení krve
1. část
[Elisabeth]
Pouze se ležérně opřel o opěrku své nepohodlné židle a zvrátil hlavu dozadu. Zavřel oči. Procitl tak náhle, jako by ho někdo polil kbelíkem ledové vody. Podíval se na hodinky. Ještě deset minut. Zvlhlýma rukama si promnul unavené oči a rozhlédl se po třídě. S uspokojením sledoval, jak polovina jeho spolužáků usíná s otevřenýma očima nad nudným výkladem o druhé světové válce – necítil se potom provinile, když z celé hodiny pochytil jenom jméno Herman Göring. Alice, sedící za ním přes uličku, měla při nekonečném znudění ještě tak rozkošně pootevřená ústa, vyhlížela teď dokonale jako obrýlený čuník. „Chrisi?“ Otočil se. Joana se k němu nenápadně naklonila a podala mu do ruky psaní. Chtěl už přetočit trup do původní pozice, když ještě zašeptala. „Jak dlouho ještě?“ Tím měla na mysli trvání vyučovací hodiny. „Deset minut,“ hlesl téměř neslyšně a obrátil se zpět čelem k tabuli. „Sakra,“ zaslechl ji za sebou vzdychnout. „Vždyť mi před půlhodinou říkal, že zbývá dvacet minut,“ sdělovala zoufale své spolužačce, která měla vedle ní položenou hlavu na lavici. Christian nenápadně rozbalil psaní a rychle přelétl očima obsah. Toho dne se slunce nad Monderonem ukázalo jen výjimečně. Na obloze visela nepropustná krusta mračen, kterou nebyl schopen rozehnat ani prudký podzimní vítr, jež shazoval pestrobarevné listí ze stromů. Jeden ze žlutavých listů, schrabaných na úhledné hromadě po straně chodníku, se lehce vznesl ze země a v elegantních piruletách se proháněl vzduchem sem a tam. Několikrát se jeho lesklý povrch zablýskl v mdlých paprscích slunce, které se prodraly skrz mraky. Na kratičký okamžik zůstal viset ve vzduchu, podpírán jen proměnlivými proudy vzduchu. Z ničeho nic znovu prudce zafoukalo a lístek se připlácl na okno školy, která stála v bezprostřední blízkosti chodníku, kde lupen do nedávna odpočíval. Sklouzl po něm až na hranu, kde malou škvírkou propadl dovnitř a snesl se na jednu z lavic. „Co to sakra‐“ Christian přetočil v prtech listem, který mu přistál na otevřené učebnici na fotografi s podobiznou Adolfa Hitlera. Chvíli na něj zamyšleně hleděl, načež ho sevřel v dlani a rozdrolil na prášek, který foukl do vlasů spolužačce, která seděla před ním. „Co blbneš?“ zasyčela na něj tak, aby si toho vykládající profesorka nevšimla. Neodpověděl, pouze se usmál, což dívku ještě více dopálilo. Čekala omluvu, ale Christian považoval svůj kousek za prachobyčejný vtip, takže nehodlal užívat pro nic za nic tak silných slov jako promiň, nebo omlouvám se. Karin – tak se dívka se střapatou kšticí plnou drobečků lístku jmenovala – se trhavým pohybem otočila, přičemž nezapomněla pořádně máchnout hlavou, takže Christianovi přistály na sešitu a prostě všem, co měl na lavici, plody vlastního žertu. Vůbec ho to však nevzrušovalo, takže nehnul ani prstem, aby to nějak odstranil. Mohl bys u nás zítra spát? Sehnal jsem pár skvělých filmů, které by s hromadou popcornu stály za zhlédnutí. V pravém dolním rohu byla rozmáchle naškábána ještě jakási značka. Christian okamžitě věděl, o co jde. Byl to podpis jeho kamaráda Maxe, M posazené na W – Iniciály Maxmiliena Webera. 24 Bez rozmýšlení naškrábal kladnou odpověď, dopis zmuchlal, znovu mrkl na ciferník hodinek a otočil se. „Osm a půl minuty,“ zamumlal a vtiskl spolužačce psaní do dlaně. Maxova nabídka ho potěšila, pár takových nocování u svého přítele už zažil a vždycky to bylo prima. Odepsal naprosto jednoznačně, protože neměl sebemenší pochybnosti, že mu to otec dovolí. Skoro nikdy mu nic nezakázal. Pan Grenier působil dojmem pohodáře a flegmatika, ale měl samozřejmě i smysl pro zodpovědnost, i když ten se projevoval spíše méně než více. Christianova výchova se skládala pouze z toho, co mohl a toho, za co by byl od otce zbit. Alan Grenier svého syna obvykle nemlátil; fyzickou sílu na něj použil doposud pouze v jediném případě – poté co přistihl Christiana, jak se ho snaží sledovat, když odcházel do práce. Zní to absurdně, ale Alan svému synovi nikdy neřekl, kde a jak vykonává své povolání a veškeré debaty na toto téma končil odpovědí „dozvíš se to, až přijde čas“. Christian ucítil dloubnutí do zad. Natáhl pravou ruku za sebe a nechal si do ní vhodit odpověď od Maxe. V papírku stálo pouze „OK“. Profesorka Katchmanová rozmáchla rukama v konečném, uspokojeném gestu. „Takže pokud nemáte další otázky, tak‐“ Crrrr „‐bychom mohli skončit. Přeji vám příjemný zbytek dne,“ ucelila svůj monolog a začala si sbírat poznámky z katedry. Christian si bez ladu a skladu naházel pomůcky do batohu, zapnul jej a obloukem si ho hodil přes rameno. „Na shledanou, paní učitelko,“ pozdravil ledabyle, když procházel kolem roztržité ženy středního věku, která se ze všech sil snažila být pro své studenty alespoň trochu „stylová“. „Nashledanou,“ odpověděla automaticky. Ale pak si uvědomila, kdo to na ni vůbec mluví a ještě na Christiana zavolala: „Nezapomeň na ten referát, který jsem ti zadala na zítřejší hodinu zeměpisu.“ Zastavil se. „Jak bych mohl,“ řekl s koketním úsměvem a vyšel ze třídy. Na chodbě se připojil k početnému davu, který se jako velká voda hrnul otevřenými dveřmi ven na školní dvůr, jenž ústil přímo do hlavní ulice. Monderonské gymnázium stálo v samém srdci města, což umožňovalo v celku snadný přístup pro všechny nadané žáky, kteří měli zájem zde studovat. Ředitel školy o tomto ústavu s oblibou prohlašoval, že učí elitu, ale kdyby měl nos méně nahoru – alespoň do té míry, že by přes něj viděl – všiml by si hloučků svých studentů, kteří mu přímo pod jeho okny kouří a vykřikují neslušné výrazy, za něž by se nemusel stydět lecjaký pobuda nebo bezdomovec. Christiana vynesl shluk studentů doprostřed dvora. Mladík zvolnil krok a zaclonil si dlaní tvář, aby pohledem vyhledal Maxe. Weber stál u školní brány a zaujatě se vybavoval s jednou dívkou, která měla podle Chrise až příliš krátkou sukni na tak tlusté nohy. Zahnal znechucený výraz, který se mu usadil na tváři a vykročil směrem k dvojici. „Čau,“ pronesl Christian, jakmile se k nim připojil. „Už jsem myslel, že jsi mi zdrhnul,“ vyčetl mu Max místo pozdravu. „Seznam se s Anselmi,“ pokračoval, když si dívka Christiana důkladně přeměřila pohledem. „Tšeší mě,“ řekla krkolomně a podala mu ruku. „Je z Finska,“ dodal Max na vysvětlenou, zatímco dívka drtila Christianovi svou tučnou upocenou rukou všechny kosti v dlani. „Annsi, tak mi šíkají kamraládi,“ zatrilkovala, jakmile Chris vymanil svou ruku z jejího ohromujícího stisku. „Tak se zatím měj, Anssi, ahoj!“ odbyl ji Christian a rychle odtáhl Maxe několik desítek metrů z jejího dosahu. Ani si neuvědomil, že své „rozloučení“ téměř zakřičel. Nejspíš si při 25 z nejbohatších obyvatel Monderonu. Jednotlivé plaňky plotu nechal onen podnikatel přibýt dál od sebe, než u obvyklých plotů bývalo zvykem, aby se závist obyvatel, kteří půjdou náhodně kolem, ještě znásobila, protože každý se musel alespoň jednou podívat. Christian tudy však chodil každý den, takže neměl sebemenší nutkání si zase prohlížat tentýž vyhřívaný bazén a malý altán, který byl teprve ve výstavbě. Toho dne byl myšlenkami úplně mimo tento svět. Šel rychle a pořád se neklidně rozhlížel. Nevěděl proč, ale měl takový zvláštní pocit, že něco není v pořádku. Zahnul za roh a prudce vrazil do nějaké dívky. Zatímco Christian rovnováhu udržel, ona se rozplácla na zemi. „Sakra, promiň Jenn,“ vyhrkl a pomohl jí na nohy. „V pohodě,“ zadrmolila a smetla si prach z ulice z kalhot. „Měla jsem dávat pozor,“ řekla a odvážně mu pohlédla do očí „Stejně jako já,“ podotkl a usmál se. Krátkou chvíli tam tak nerozhodně stáli, pak se však Christian vzpamatoval. „Tak se měj.“ Už jenom kývla a každý se vydal svou cestou. Jennifer Greyová byla jeho sousedka, bydlela se svou babičkou v domě na konci ulice. Christian ji však příliš neznal. Typoval jí tak na patnáct let. Chodila s ním do školy, ale byla to holka a Christian pro přátelstní ženské pohlaví příliš nevyhledával. Občas spolu sice prohodili pár slov, protože je kdysi kdosi kdesi seznámil, ale to bylo všechno. Konečně stanul před jejich domem. Bílá fasáda vyhlížela dnes ještě smutněji, než obvykle a šedá střecha jakbysmet. Christian kopl do vstupní branky, aby ji donutil se otevřít a pár kroky překonal vzdálenost mezi chodníkem a domovními dveřmi. Zastavil se až těsně u nich. Pomalu přitiskl dlaň na zámek a snažil se soustředit veškerou svou pozornost na to, co se pokoušel provést. Zámek cvakl a dveře se pootevřely. Zase se mu to povedlo! Tuhle schopnost objevil asi před týdnem, když pohledu na tu ohromnou holku ve skrytu duše neuvědomil, že nemluví s obrem. „Hej!“ bránil se Maxmillien. „Co to sakra mělo znamenat?“ „Tobě není sympatická?“ Max vyhlížel překvapeně a Christian si nebyl jist, jestli šokovanost pouze předstírá a přitom mluví v ironii, nebo zdali to myslí vážně. „Ještě teď mi z té její oslizlé ruky jde mráz po zádech,“ otřásl se Chris a ohrnul si kudnaté vlasy z očí. „Ale, ty jsi teda citlivka,“ rýpnul si Max a vyndal si z kapsy svých vytahaných jeansů krabičku cigaret. Jednu vytáhl a rutinním gestem si ji strčil mezi rty. Zapálil si a s přivřenými víčky vdechl kouř do plic. „Závisláku, dostaneš rakovinu,“ řekl Christian provokativně. „Dej mi taky,“ a vytrhl Maxovi cigaretu z úst. „Ty máš co povídat,“ odsekl Weber pobaveně, ale nechal Christiana, dokud mu cigáro nevrátil sám od sebe. Koneckonců měl v kapse ještě zbytek krabičky. „Tak co dneska podnikneme? V telce dávají fotbal, nechceš zajít na chvíli k nám?“ „Ne,“ odmítl. „Budeme s tátou koukat spolu,“ vysvětlil a přehodil si batoh na druhé rameno. „Už musím jít, začíná to za půl hodiny, tak se měj,“ rozloučil se kvapně a ještě než stačil Max odpovědět, už přecházel ulici. Nebyl by ten rozhovor tak rychle ukončil, kdyby se nebál, že Max podle výrazu ve tváři prokoukne jeho lež. Neměl v plánu koukat na fotbal a už vůbec ne se svým otcem. Chtěl si vypracovat ten referát na zeměpis, ale bylo mu trapné to Maxovi říkat. Rád si zachovával svou masku naprostého pohodáře, který na všechno kašle. Alan Grenier by se beztak se svým synem na fotbal nedíval, považoval ho za absolutní pitomost stejně jako spoustu ostatních věcí, které se ostatním lidem zdály naprosto přirozené a normální. Christian si to dlouhými kroky rázoval po pravé straně ulice, kde mohl škvírami v plotě nakouknout do zahrady jednoho 26 tělo. Jeho pohled upoutala hluboká bodná rána, která jakoby se na něj přes tu spoustu krve ušklíbala. Christian ho vzal za ruku, stále ještě byla teplá. V tu chvíli poraněný muž pootočil hlavu ke svému synovi. „Christiane,“ zamumlal ztěžka. „Nemluv…“ zarazil ho Christian, kterému se vlila do žil nová naděje. „Nic neříkej, všechno bude dobré… zavolám sanitku a‐“ „Nikam nevolej, už je pozdě,“ zašeptal. „Ne, t‐to nemůžeš,“ vykoktal zoufale, přičemž mu tiskl dlaň. „Poslouchej mě!“ Alan se zmohl na poslední hlasitě vyřčená slova. „Nestačil jsem tě zasvětit do mého tajemství, protože jsem myslel, že je stále dost času‐“ jeho monolog přerušil dávivý nádech, který Christianovi zněl v uších jako pohřební hudba „‐ale trochu se to zvrtlo. V tom starém vydání Olivera Twista, které leží u dveří na nejvyšší polici je zasunut dopis, který‐“ opět si musel dát pauzu, aby uvolnil plicím, které se začínaly plnit krví „‐
jsem napsal dopředu, protože jsem předpokládal, že nemusím mít štěstí. Ten dopis odhaluje pravdu, kterou jsem před tebou celé ty roky tajil. Všechno, co je uvnitř psáno, je pravda. Udělej, co bude potřeba,“ dokončil a unaveně přivřel oči. „Ne, ne!“ vykřikl Christian a vytřeštil oči na svého umírajícího otce. Jeho stisk však stále měl svou sílu. Alan znovu otevřel oči. „Miloval jsem tě, jak nejlépe jsem svedl,“ pronesl tak tiše, že Christopher už téměř odezíral. „Udělej, co bude potřeba,“ špitl a od koutku pravého oka do vlasů mu sjela jediná hořká slza. Pak zavřel oči a stisk jeho ruky ochabl. „Ne!“ zablekotal Christian zoufale. „Ne, neopouštěj mě!“ Ale už bylo pozdě. Chris přiložil chladnoucí ruku ke svým ústům a s bolestným výrazem ve tváři ji políbil. I přesto, že se to snažil zadržet, propukl v nový záchvat pláče. Otřásal se neovladatelnými vzlyky a venku vesele zpívali ptáci, jako by chtěli povzbudit zoufalého syna nad otcovou mrtvolou. nenašel svoje klíče a pokoušel se silou donutit dveře, aby povolily. Přitom nevědomky položil ruku na zámek a podařilo se mu pouze silou vůle odemknout. Se svým tajemstvím se svěřil otci a ten ho, aniž by vyhlížel nějak překvapeně, vyzval, aby to už znova nedělal. Christian si však nemohl pomoci, musel to zase zkusit. Vešel dovnitř a pečlivě dveře zase zavřel a zamkl. Na to však už musel použít klíče, protože zamykání nebylo v jeho moci. Zul si boty a kopl je k botníku, kde už takto leželo několik párů tenisek a sandálů, protože je nikdo neuklízel. „Tati?“ zavolal do ztichlého domu. V tuhle hodinu vždycky četl nahoře v knihovně, leda, že by ho zavolali do práce. Bylo sice zamčeno, ale oni se vždycky zamykali, ať už se nacházeli v domě nebo ne. Bylo to takové preventivní opatření rodiny Grenierů a Christanovi už to vůbec nepřišlo divné. Jednou se otce zeptal, proč to dělají. Pan Grenier mu to vysvětlil jen jediným slovem: „Ochrana, Christiane, ochrana,“ řekl tehdy a zmizel ve ztemnělé zahradě. Christianovi bylo tehdy teprve devět a Alan Grenier právě odcházel do práce. Byly dvě ráno. Nabádal proto synka, aby se pořádně zamkl. Chris tu noc strachem vůbec nespal. „Tati?“ zavolal znovu, čímž přetnul tok svých chmurných myšlenek. V tu chvíli se ozval třeskot rozbíjejícího se okna. V Chrisovi hrklo. Hodil batoh na zem a rozeběhl se ke schodům, vedoucím do prvního patra. V mžiku se octnul na chodbě v poschodí, odkud se vrhl prvních dveří napravo – do knihovny. Na prahu zůstal strnule stát. Knihovna byla čtvercová místnost se všemi čtyřmi stěnami pokrytými policemi s knihami, s výjimkou dvěří a okna, které v tuhle chvíli bylo už jen díra do prázdna. Před masivním mahagonovým stolem ležel na zemi Alan Grenier v kaluži krve. Christianovi se zatmělo před očima. „O můj Bože,“ zešeptal a do očí mu vhrkly slzy. „Otče,“ oslovil ho a sklonil se nad nehybné 27 Drahý Christiane, až budeš tento dopis číst, nejspíš už budu po smrti. Nechci, abys klečel nad mou mrtvolou a něco si vyčítal, protože jsi v této věci nemohl udělat nic. O ničem jsi nevěděl, takže veškerá vina sedí na mé hlavě. Měl jsem ti to říct včas. Nicméně, alespoň takovýmto neosobním způsobem ti to musím vysvětlit, protože tímto okamžikem se ocitáš ve smrtelném nebezpečí. Nebyli jsme tak úplně normální rodina, to sis jistě všimnul už dávno. Nejde jen o to, že nemáš matku ani další jiné příbuzné, ale i náš způsob života nebyl tak docela obyčejný. Někdo holt nemá takové štěstí, aby mohl žít normálně. Nikdy jsem ti neřekl, jaké zaměstnání vůbec vykonávám, protože to vlastně ani zaměstnání v pravém slova smyslu nebylo. Už od mládí jsem byl členem přísně tajné skupiny, která disponuje určitou magickou mocí, která se dědí z generace na generaci. Takže pokud jsi něco takového u sebe objevil, věř mi, že to není náhoda. Christian Greier se úplně zhroutil. Je to jen sen! snažil se sám sobě vsugerovat. Nebyl, jakmile znovu otevřel oči, otec tam stále ležel. Jeho tvář začínala nabývat voskově žlutavé barvy a Christian musel odvrátit podhed, aby se mu nezvedl žaludek. Ztěžka vstal a volným krokem vyšel z místnosti. Jako v mdlobách odpochodoval do obývacího pokoje, kde z pohovky stáhl květovaný přehoz, kterým se při chladných nocích, kdy si s otcem ještě přes půlnoc povídali, přikrývali ztuhlé údy. V místech, kde se Christian opřel koleny o gauč, aby dosáhl na jeho okraj, kde byla deka přichycena, zůstaly dva rudé fleky jako oční důlky bez očních bulv. Christian si toho ani nevšiml a kdyby ano, bylo by mu to jedno. Deku pečlivě složil a odnesl ji do knihovny. Rudá skvrna, rozprostřená po Alanem Grenierem jako sváteční ubrus, začínala na okrajích pomalu zasychat. Chris trhavým pohybem roztáhl přikrývku a s něhou, příslušící matce, která uspává dítě, přikryl svého otce od nohou až po krk. Vyhlížel teď, jakoby usnul, i když jeho zažloutlá kůže napovídala, že o nic takového se nejedná. Christian zůstal několik okamžiků pohledem viset na těle, ale pak zatřásl hlavou, nedbale si setřel slzy z očí a otočil se k tělu zády, aby si mohl prohlédnout police s knihami, vedle dveří. Olivera Twista našel okamžitě, ta červená vazba nešla přehlédnout. Bylo to však příliš vysoko, než aby tam dosáhl. Chvíli ji hypnotzizoval pohledem, když si však už chtěl dojít pro židli, že ji sundá, tak se knížka z nevysvětlitelných důvodů vysunula a spadla na zem, kde se rozevřela přesně na místě, kde na jednom z litsů ležela podlouhlá obálka. Ani se nad tím nepozastavil a zvedl knihu z podlahy. Vyšel z místnosti, protože zápach, který se v ní usadil, mu znovu jitřil city. Posadil se na schody a rozthl obálku. Rozložil dopis a znovu propukl v pláč. Otcovův rukopis mu znovu připomněl, že zůstal na světě sám. Špinavým rukávem si utřel obličej a začal číst. Christian si uvědomil, že otec ten dopis musel napsat dlouho dopředu, než se tohle všechno semlelo, protože by jistě zmínil Christianovu první schopnost, i když se teď zdála být tak zanedbatelná. Monderon není tak docela mírumilovné město. Vládne tu zmatek a strach, i když to obyčejný člověk těžko postřehne. Stojí tu proti sobě dvě síly – dvě společenství, snažící se prosadit své zájmy – Especurentes, do něhož jsem patřil i já a ke zlu přikloněná strana s názvem Farcifias (označení pro obě strany nejsou zcela náhodná, ale mně nebylo nikdy 28 prozrazena jejich historie). Myslím, že dostatečným vysvětlením bude, že ten kdo mě zabil, byl pravděpodobně někdo od nich. Nemohu ti o našem společenství povědět téměř nic, protože mě váže slib mlčenlivosti, jehož porušení se trestá smtí. Musíš si k němu cestu najít sám. Doufám, že půjdeš v těch dobrých stopách... byl jsem pouhý pěšák, ale ty můžeš dosáhnout daleko dál. Buď však neustále na pozoru, protože mou smrtí byla z domu sejmuta všechna ochrana, která bránila přístupu nebezpečí. Opusť dům, co nejdříve a vyhledej Jacka Rowensona. Nemohu ti říct, kde ho najdeš, protože kdyby se dopis dostal do nepravých rukou, byl by vážně ohrožen na životě. Teď ale je na mně, abych ti sdělil tu nejtěžší zprávu. Omlouvám se, že jsem ti to nikdy neřekl, ale byla to nutnost. Ty i Jennifer jste mimořádně důležití pro Especurentes Už když jste byli oba docela malí, tak se společenstvo pojmenované Especurentes rozhodlo udělat razantní ochranný krok, kterým by zabránil útoku na vás dva, kteří oba zdědíte mou moc. Nemohl jsem vás vychovávat společně, protože druhá strana se díky jednomu zrádci dozvěděla, že Especurentes přibyli dva další potenciální členové a jelikož existuje velice málo lidí, kteří jsou potomky dvou, mocí obdařených, rodičů, představovali a stále představujete pro Fercifias obrovské nebezpečí. Jestliže budou takoví lidé pracovat pro Especurentes, představuje to pro existenci Farcifias závažný problém. Proto se vás budou pokoušet buď zabít, nebo přetáhnou na svou stranu brarikády. Těžko se mi tohle všechno píše, když vím, že budeš teď na všechno sám, ale nebezpečí utužuje charakter, jak říkal už tvůj pradědeček, kterého jsem neměl ani já to štěstí poznat, protože ho zabili dřív, než jsem se narodil. Věřím ti a doufám… S láskou Tvůj otec Alan Gerenier Christianovi se zatmělo před očima. Co může být horří, než tohle všechno? Christiane, celý svůj dosavadní život jsi žil s představou, že máš jen mě, což však není pravda. Máš sestru. Zní to jako z nějakého hloupého filmu, ale je to pravda. Myslím si, že ji i docela dobře znáš. Jmenuje se Jennifer Grenierová, i když vystupuje pod falešným příjmením Greyová. Bydlí v naší ulici u své babičky, která je ve skutečnosti jedna z bývalých členek Especurentes. Je jí čtrnáct. Nic netuší, ale ty jí musíš okamžitě vyhledat a sdělit jí celou pravdu, bez ohledu na to, že ji to nejspíš raní. Ještě dnes musíte oba zmizet a co nejdříve najít Jacka, jak jsem psal už předtím. Jedině on vám může pomoci! Christian si ten dopis musel přečíst třikrát, než si uvědomil, že tohle asi vážně nebude vtip. Přesto se tomu zdráhal uvěřit, to přece nebylo možné! Jak… Jenže všechno to do sebe tak zapadalo! Otcovy noční odchody, jejich neustálá ochranná optaření, všechny ty nevysvětlitelné události – počínaje otcovými zraněnými kamarády, kteří se do domu po nocích vkrádali a všemi podivními předměty, které se všude doma povalovaly, konče. 29 Nic se mu však nezdálo tak neuvěřitelné jako to, že má sourozence! „Bože!“ vzdychl a složil hlavu do dlaní. Vzápětí se však vzpamatoval. Nemůže tu takhle okounět! Tahle situace byla vážná, i když by nejradši věřil tomu, že je to jen dobře promyšlení žert. Jenže jeho otec byl mrtvý. Vstal, dopis složil a zastrčil si ho hluboko do kapsy. Olivera Twista nechal ležet na schodech. Ještě jednou se musel jít na otce podívat. V knihovně to nesnesitelně zapáchalo, ale Christian se překonal a přistoupil až těsně k tělu. Všechno, co je „Jennifer, nelži mi.“ „Když někoho bolí břicho, tak se mu nechce lhát,“ řekla uraženě a otočila se na druhý bok, aby mohla skrýt pobavený úšklebek, který se jí dral na tvář. „Fajn, tak dneska nechoď do školy, uvařím ti čaj a zůstaneš v posteli. Kdyby se to zhoršilo, tak mi zavolej do práce,“ zavelela rozhodně a odkráčela z pokoje, mumlajíce si přitom: „Ti mladí dneska nic nevydrží.“ Nehodlala s ní ztrácet čas, spěchala do zaměstnání, pokud se to zaměstnáním dalo nazvat. Za několik minut se vrátila s velkým hrnkem horkého čaje a postavila ho Jennifer na noční stolek. Ozvalo se bouchnutí dveří a Jennifer začala počítat. Pečlivě odříkala čísla až do stovky a pak vyskočila. Vrhla se k oknu a vyhlédla ven. Záclonu pro jistotu neodrhrnula. Její babička však pokojně odcházela od domu a ani se neohlédla. Jenn se rozesmála. Zase to uhrála! Abyste rozuměli, Jennifer nebyla simulant, ale dneska měl vyjít třetí díl z její neoblíbenější knižní trilogie a ona si ho chtěl jít koupit a hned přečíst. V kuchyni zhltla připravenou snídani a pak se rychle oblékla a vystřelila z domu rovnou do knihkupectví, které sídlilo o dva bloky dál. Na dotaz knihkupce jak to, že není ve škole, odpověděla jen zamáváním nové knihy jemu před nosem. Zpátky běžela snad ještě rychleji než tam, protože když už měla onu knihu v ruce, přímo cítila, jak ji silný příběh pálí na kůži. V předsíni jejich malého domku si ve spěchu vyzula boty a pádila do svého pokoje, kde skočila v oblečení do stále ještě zahřáté postele. Přetáhla přes sebe deku, rozsvítila nástěnnou lampičku a nechala se pohltit změtí slov. V půl jedné byla konečně sto odtrhnout pálící oči od stránek. V břiše jí neovladatelně zakručelo. Celá ztuhlá vstala z postele a začala se přehrabovat ve skříni, kam si za oblečení schovávala čokoládu a jiné cukrovinky, které jí babička povolila jíst jenom při výjimečných událostech. Úhledně srovnanou hromádku uvnitř, je pravda. Udělej, co bude potřeba, vybavilo se mu. „Věřím ti, tati. Slibuju, že tě nezklamu,“ zamumlal a s těžkým srdcem zamířil do svého pokoje, kde se v zběsilém spěchu převlékl ze zakrváceného oblečení do čístého. Ze skříně vylovil svůj cestovní batoh a nacpal ho vším, co si myslel, že bude potřebovat. Jediným máchnutím rozbil pocelánového soba o zeď a posbíral všechny peníze, které se rozlétly po celé místnosti. S naprostým zmatkem v duši vyběhl z domu a sprintem pádil na konec ulice, kde v příšerném růžovém domě žila jeho sestra Jenn a ta senilní baba. *** „Jennifer, prober se.“ Jennifer otevřela jedno oko. Před ní stála ve vodorovné poloze její poručnice. Jenn se zavrtěla pod dekou a celá se zkroutila. „Babi, mně je nějak blbě,“ zamumlala zastřeným hlasem. „Jak to?“ „Když je někomu blbě, tak většinou neví JAK TO?!“ odsekla Jenn. „Nebuď hubatá a pověz mi, co ti je,“ vyzvala dívku netrpělivě. Byla přes hodinu na nohou, stihla vyprat a pověsit prádlo a ještě připravit své dospívající svěřenkyni snídani. „Bolí mě břicho,“ zakňučela. 30 divokým dojmem. Vlasy, vyčesané do pevného ohonu, mu protkávalo stříbro a na levém spánku si člověk nemohl nevšimnout překrásného tetování. motiv nešel rozpoznat, vyhlíželo to prostě jako jakýsi neurčitý ornament. Jedna z mnoha zamotaných kliček zasahovala až těsně k oku. Jenn však nezaráželo jeho prazvláštní vzezření, ale ten pohled. Oči měl černé jako noční oblohu a jakmile se setkaly s jejím pohledem, Jennifer si znenadání připadala, jako kdyby byla nahá. Několik vteřin před ním stála jako omámená a nebyla sto ani mrknout, natož oční kontakt přerušit. Nakonec uhnul hlavou sám muž, jakoby si uvědomil, že přece jen už uběhla dlouhá doba. „O‐omlouvám s‐se,“ vykoktala Jennifer, aniž by se mu podívala třeba jen na špičku kožených bot. Rychle se prosmýkla kolem nakupujících a jako v tranzu pospíchala zpátky do jejich ulice. Na konci bloku se prudce ohlédla a stihla ještě zpozorovat cíp černého pláště, který vzápětí zmizel za svým majitelem v křoví, asi sto metrů od místa, kde stála. Přidala do kroku a snažila se nevnímat křeč, která jí začínala sužovat pravou ruku, ve které držela tašku se sladkostmi. Domovní dveře odemykala třesoucí se rukou, ale jakmile se jí to podařilo, tak vběhla dovnitř a prudce za sebou zabouchla. Několik okamžiků stála v předsíni a s bušícím srdcem a poslouchla. Žádný podezřelý zvuk se však neozval. Teprve pak se uklidnila. Zavřela se v pokoji a pustila se do čokolády, kterou vybalila jako první z igelitky. Znova si vlezla do postele a otevřel knížku. Prásk Kdosi zabouchl domovní dveře takovou silou, že se málem vylomily z pantů. Jennifer se vyděsila. Babička je doma! Rychle zastrčila nedojedenou čokoládu a tašku s ostatním, co nakoupila, pod postel. Zaklapla knihu a zavrtala se pod deku až po krk, aby nebylo vidět, že se válí v posteli v oblečení na ven. Ještě si stačila rozcuchat vlasy, aby to triček úplně rozházela jenom, aby se zklamaně ujistila, že veškeré její zásoby zplaskly na minimum. Nehodlala však obědvat chleba, ani nic podobného, co doma měli. Popadla peněženku a vydala se na nákup. Šla cestou naprosto automaticky, aniž by se na ni musela soustředit, takže si v hlavě mezitím mohla dělat seznam věcí, co koupí. Toho dne by se jí však trochu více pozornosti věnované své obvyklé trase hodilo, protož by si všimla toho druhého chodce a stihla byse mu vyhnout. Jenže to se nestalo, vrazila přímo do něj a než stačila vyrovnat rovnováhu, přistála na zemi. „Sakra, promiň Jenn.“ Vzhlédla. Před ní stál nervózně se tvářící Christopher Grenier, její soused. Vykouzlil na tváři omluvnáý výraz a vztáhl k ní ruku. Nechala si pomoci na nohy „V pohodě,“ zadrmolila a očistila si kalhoty. „Měla jsem dávat pozor.“ Podívala se mu zpříma do očí. „Stejně jako já,“ řekl a přívětivě se usmál. Jediný trapný okamžik zůstali mlčet a ani jeden z nich se nepohnul. „Tak se měj,“ vyhrkl a ona ho pozdravila už jen pohozením hlavy a zvláštním pohledem. Obešli se a každý zamířil tam, kam měl předtím namířeno. Jennifer opět nasadila své předchozí tempo, aby byla co nejrychleji doma, protože nechtěla mít průšvih, kdyby se babička vrátila o něco dříve z práce. V supermarketu nerozhodně přecházela mezi regály, ale nakonec si dokázala vybrat tak, aby to její omezený rozpočet unesl. Zaplatila, a když vycházela z obchodu, chtěla si ještě přepočítat vrácené drobné, takže si už podruhé za ten den nevšimla jiného člověka. Skleněnými dveřmi, které si otevírala nohou, vrazila rovnou do nějakého muže v dlouhém černém kabátu. „Promiňte, nevšimla jsem ‐“ chtěla kvapně omluvit svou nepozornost, ale konec věty jí uvázl v krku, když dotyčnému muži pohlédla do tváře. Docela se lišil od ostatních lidí, které bylo možné potkat běžně na ulici. Tvář měl ostře řezanou a celý jeho obličej působil 31 vypadalo, že celý den ležela v posteli, když se ve dveřích objevil onen muž. Jennifer se chtělo křičet, ale z hrdla se jí nevydrala jediná hláska. „Přestaň se snažit na nás upoutat pozornost,“ vyzval ji ocelovým hlasem. Jenn se roztřásla po celém těle. „N‐nechte mě!“ zachroptěla a odsunula se do rohu postele ke zdi. „Musíme zmizet, na nic se neptej. Vysvětlení se ti dostane, až budeme v bezpečí,“ pokračoval bezvýrazně, jako by ji byl neslyšel. „Já nikam nepůjdu,“ zajíkla se a dál třeštila oči na tu ohromnou postavu, která u ní v pokoji vyhlížela ještě daleko monutněji, než na ulici. „Hrozí ti smrtelné nebezpečí,“ řekl důrazně. Jediných prudkým pohybem si rozepnul vršek dlouhého kabátu a odhalil tak svalnatou hruď, pokrytou dalším tetováním. „Pomoc,“ zaškemrala Jennifer a po tvářích jí začaly stékat slzy. V tu chvíli se znovu ozvalo prásknutí dveří. „Jennifer?“ rozlehlo se domem naléhavě, ale hlas její babičky to nebyl. „Pomoc!“ zavřeštěla. Vyskočila z postele a chtěla se vrhnout ke dveřím, ale muž ji chytl za zápěstí a přitáhl si ji až k tělu. Druhou ruku si přitiskl na hrudník do místa vytetovaného znaku a v tu ránu zmizeli. Z místa, kde oba ještě před okamžikem stáli, se do stran rozlila tlaková vlna, která ohromnou silou narazila do zdí a odmrštila Christiana, jenž se v tu chvíli ocitl na prahu, zpět do chodby. Chris okamžitě znovu vyskočil na nohy a vrhnl se zpět do pokoje. „Jennifer!“ zakřičel do prázdného pokoje. Zbyl po nich jen našedlý kouř a polorozbořený pokoj. Přišel pozdě! „Sakra, sakra, sakra!“ zaklel a bezmocně se svezl na zem. Po tvářích se mu znovu začaly kutálet slzy. Byla to už druhá blízká osoba, o kterou v ten strašný den přišel. Jennifer sice zatím nebyla mrtvá, ale Christianovi bylo jasné, že to je jen otázka času. 32 Timon patin
33 Seznam povídek, které vyšly v Kamelotu v roce 2008
povídka
autor
v čísle
Barbaři, část 1. (Petronius žije)
Petr Škorpík
3
Barbaři, část 2.
Petr Škorpík
4
Hon na démona
Vallie
3
Jak je krásné být elfem
Vallie
4
Jeden den za mlhovinou
Winnie
3
Kam? Domů! Na Avalon!
W. Illow
1
Leony Sickleová
W. Illow
3
Lovci stínů, část 1.
Nikerim Fingorrion
1
Lovci stínů, část 2.
Nikerim Fingorrion
2
Lovci stínů, část 3.
Nikerim Fingorrion
3
Lovci stínů, část 4. (Sirgrind)
Nikerim Fingorrion
4
Mez
Winnie
4
Obrat k lepšímu
Winnie
1
Port van Pire
W. Illow
2
Timon Patin
3
aneb jak Roden obry přemohl
Timon Patin
2
Schůzka se smrtí
Timon Patin
4
Tíha krve
Vallie
1
Vrdra
Timon Patin
3
Vykoupení krve, část 1.
Elisabeth
4
Zvěř
Winnie
2
Ženy, peníze a čest
Vallie
2
Petr Škorpík
3
Poslední boj aneb Jánoš Brukva
hrdinou a o tom,
jak strach nakonec zvítězil
Povídka ze Smradlavých hor,
poezie
Pohádkový rytíř
Seznam článků, které vyšly v Kamelotu v roce 2008
článek
autor
v čísle
Artuš jako evropský mýtus a
ideál statečného rytíře.
Timon Patin
1
keltských obyvatel Británie.
Timon Patin
1
Hon na čarodějnice
Timon Patin
3
vyráželi rytíři za svými výpravami?
Timon Patin
1
Keltové v Čechách a na Moravě
Timon Patin
4
Keltové. Kdy se objevili? Kdy žili?
Timon Patin
4
Kladivo na čarodějnice
Timon Patin
3
Magie ve zkratce
Winnie
3
Mordred
Vallie
1
Oděv Keltů
Vallie
4
Procesy a jejich oběti
Timon Patin
3
Petra Poustevníka
Timon Patin
2
Richard I. Lví srdce
Vallie
2
Řád templářských rytířů
Nikerim Fingorrion
2
Winnie
3
Winnie
4
Artušovská legenda pochází od
Kde stával hrad Kamelot, odkud
První křížová výprava – putování
recenze
Prokletí Chalionu
reportáž
Slavnosti královny Elišky
35