V. Karásková-Psychomotorika
Transkript
IKS-PSYCHOMOTORIKA Vážení studenti, těší mne, že jste se rozhodli rozšířit si své teoretické vědomosti z oblasti tak atraktivního pohybového programu jako je psychomotorika. Sami poznáte, že se vám pak bude lépe organizovat a řídit cvičební jednotka s psychomotorickým obsahem, ke spokojenosti vaší i vašich klientů. Text předmětu obsahuje šest kapitol a každá je zakončena tzv. dlouhým úkolem. Jsem ovšem přesvědčena, že po prostudování textu kapitoly, bude pro vás hračkou odeslat správně vypracovanou odpověď. 1 Trochu teorie úvodem Ikona1 V této kapitole se seznámíte s teoretickými východisky psychomotoriky a obohatíte se o další termíny z odborné terminologie dané oblasti. Teoretický prolog Ikona5 Podle celistvé koncepce by měl být vývoj dítěte chápán jako proces neustále rostoucí diferenciace, strukturalizace a organizace k vyšší funkční komplexnosti, a sice v těsném vzájemném vztahu s okolním světem. Toto, jak kvantitativní, tak i kvalitativní zvyšování kapacity dětského organizmu na jedné straně, závisí na kvalitě vlastních smyslových a pohybových orgánů. Na druhé straně je ale nutné, aby vnější svět s veškerým svým bohatstvím podnětů a svým informačním obsahem byl plně účinný. Člověka a okolní svět je podle toho třeba chápat jako protilehlé členy jednoho kruhového celku viz obrázek níže. Tento kruh lze využít jako názorný model mnohavrstevných působících souvislostí. Smysluplné pohybové reakce vyžadují spolupůsobení smyslů, stejně jako motorika tříbí smysly a zvyšuje jejich výkonnost. Vědomi si tohoto vzájemného účinku hovoříme o senzomotorice jako o funkční jednotě vnímání a pohybování se. Termín psychomotorika posouvá chápání této funkční jednoty ještě dále, když k ní přičleňuje i emociální rovinu. Člověk tedy vnímá, zaujímá citovou pozici a jedná. Je známou skutečností, že pohyb má vliv, ať již pozitivní nebo negativní na naši psychiku a následně naše stavy psychické mají přirozeně vliv na naši motoriku. Na základě tohoto faktu může odborník prostřednictvím psychomotoriky pozitivní působit na jedince, čili rozvíjet komplexně jeho procesy psychické, senzorické i motorické. Co je to psychomotorika Ikona10 Psychomotorika je ucelený pohybový program postavený na těsném spojení mezi percepcí, pohybem, prožitkem. V užším smyslu představuje psychomotorika souhrn pohybových aktivit člověka, které jsou projevem jeho psychických funkcí a jeho psychického stavu, je to tedy integrovaná součinnost psychiky a motoriky. Duševní a tělesná složka jsou v těsném vzájemném vztahu, takže je na ně třeba nahlížet jako na dvě stránky jednoho jediného jevu. Pohybové aktivity psychomotorického charakteru zlepšují tělesnou zdatnost. Duševní obsahy jako nálady, city a afekty pronikají při nich na povrch a projevují se držením těla a pohybem. Všechny pohyby jako např. úsměv, mávnutí ruky, ochablý postoj, mnutí rukou, vyjadřují duševní pochody, které se odehrávají v mysli člověka. Děti často spontánně hopsají a tancují, když se na něco těší, bezděčně prožívají radost z pohybu, ze hry a z tělesných cvičení. A naopak lze u nich rozladěnost, hněv a smutek pozitivně ovlivnit psychomotorickými cvičeními radosti. Psychomotorika ale nezdůrazňuje jen aspekty přítomnosti citu během pohybového zážitku. Jsou v ní obsaženy také kognitivní podíly v závislosti na tom, jak silnou výzvou je konkrétní pohybový úkol pro řešení problému v rámci pohybového chování dítěte. Směřuje tedy k vytvoření tzv. bio – psycho - sociální komfortu jedince. Výlet do historie První náznaky záměrného psychomotorického působení na klienty můžeme datovat do let 1780 – 1789 do Francie, a to v koncepci Abbe‘ de l’Eppee. Tato koncepce byla následně rozvinuta francouským lékařem Jeane Mare Itardem (1818 – 1880). Kořeny psychomotoriky coby zábavné výchovy pohybem spadají do období 20. let minulého století, kdy se ve Francii formulovala tělesná výchova pro mentálně postižené. Cílem léčebné tělesné výchovy nebyl výkon, ale právě prožitek z pohybu, na jehož základě se zlepšovaly některé psychické funkce nemocných i osob s postižením. Z tohoto postupně vznikla psychomotorika jako pohybový program nejen pro osoby nemocné, ale i zdravé a termín psychomotorika se ujal i u nás. Vycházelo se z přirozených tělesných cvičení, rytmické gymnastiky, pantomimy za podpory podnětů pedagogů, terapeutů, ale i psychologů a sociologů. V 50. letech se rozšířila v Německu, kde došlo k transformaci do dvou obdobných směrů: psychomotorika a motopedagogika. Motopedagogika Ikona3 Základní mottem motopedagogiky je výchova prostřednictvím pohybu. Jedná se o koncepci jednotné výchovy a vzdělávání osobnosti prostřednictvím motorických učebních procesů a změn chování. Snahou je rozvinout schopnosti dítěte tak, aby bylo schopno vyrovnávat se se sebou samým, okolním světem věcí a osob, a odpovídajícím způsobem jednat. Tyto učební procesy se odehrávají v motorické, kognitivní, afektivní a sociální oblasti. Pohyb je chápán jako jisté médium k dosahování výchovně vzdělávacích cílů. Přitom se disponibilní pohybové vzory stále uzpůsobují podle obměny nových požadavků. To se děje tím adekvátněji, čím komplexněji je příslušná pohybová situace vnímána mezisenzorickou vazbou vnímání. To znamená, že senzorický vstup, schopnost vnímat, spoluurčuje psychomotorické chování. Z toho vyplývá, že před výběrem cviků se primárně stanoví pedagogické aspekty cvičení, jako např. zdokonalování spolupráce ve skupině. Mototerapie používá stejné učební obsahy jako motopedagogika. Jenom jejich používání v kontextu terapie klientů s postižením je mnohem obtížnější než v oblasti zdravé populace. Proto je třeba v mototerapii uplatňovat diferencovanější didakticko-metodická opatření pro dosažení stejných motopedagogických cílů. Pro motopedii, obor zabývající se pohybem dětí, jsou základem poznatky z běžného vývoje a vývoje s poruchami s poruchami velmi důležitým a základním předpokladem toho, aby bylo možné nabídnout adekvátní pohybová působení. Termín motologie se nabízí analogicky k termínu psychologie. Zatímco obsahem termínu psychologie je zkoumání duševních procesů, je motologie naukou o lidském pohybu. Obě disciplíny se zabývají lidským chováním. Toto chování se odehrává neviditelně, duševně, v citové a duševní oblasti. Viditelné je teprve tehdy, projeví-li se formou pohybu. Jinými slovy: Člověk může být „pohnutý“ jak zevně, tak vnitřně. Vždyť slovo emoce doslova znamená „pohyb ven“. Ve skutečnosti pronikají vnitřní citová pohnutí ven, chtějí se vyjadřovat, motoricky realizovat. A to je podstata motologie. Cíle psychomotorických cvičení Ikona10 Psychomotorika je výchovný program a z toho plyne i hlavní cíl: harmonická osobnost z hlediska fyzického, psychického i společenského. Specifické cíle psychomotorického programu lze soustředit do tří základních kompetencí: kompetence interakce s prostředním, kompetence sociální interakce, osobní kompetence. Kompetence interakce s prostředním Snahou je, aby dítě získalo co nejvíce zkušeností vnímání pohybu z oblasti materiální, aby se adaptovalo na okolní svět věcí s jeho hmotnými předměty, přístroji a překážkami a tento svět aktivně uzpůsobovalo podle sebe. Dítě se přitom nejen učí zacházet s objekty, ale i chápat fyzikální zákony. Manipulace s věcmi a předměty, a to zejména s přírodními materiály, předměty denní potřeby, sportovním náčiním a nářadím, specifickými psychomotorickými pomůckami. Orientace v prostředí a v prostoru. Kompetence sociální interakce Další kompetencí je oblast společenská. Sociální kompetencí rozumíme učit se přizpůsobit se jiným osobám, přitom ale ve skutečné komunikaci prosazovat i vlastní potřeby. Navazování kontaktů. Rozvoj verbální a neverbální komunikace. Rozvoj kooperace ve dvojici, ve skupině. Vytváření připravenosti pomáhat; odpovědnost, schopnost iniciativního převzetí odpovědnosti. Respekt ke druhým. Sociální vnímání, empatie. Odstraňování bariér ostýchavosti mezi jedinci různého pohlaví a s další jinakostí. Osobní kompetence Osobní kompetence, tj. získávat informace o sobě a svém tělu, o schématu těla, jeho velikosti, o jednotlivých částech a afektivně je užívat. Vlastní síla, identita. Uvědomování vlastních citů a pocitů. Ovládání vlastního těla v čase a v prostoru. Regulace svalového napětí a uvolnění. Zlepšování hrubé a jemné motoriky. Zvyšování kreativity, originality, spontánnosti a flexibility. Podpora vjemových funkcí. Podpora řeči. Principy psychomotorických cvičení Takto pojatý pohybový program je cílený a odpovědný, ale i hravý, zábavný, podporující iniciativu, samostatnost, tvořivost a respektující individualitu každého jedince. Jaké jsou základní principy: Psychomotorické aktivity a hry tvoří témata a pohybové úkoly, které cvičenci řeší samostatně nebo ve spolupráci s ostatními cvičenci v malých i velkých skupinách. Cvičení charakterizují hravost a zábavnost, prožitek. Je respektována individualita každého dítěte, volnost. Cviky jsou spojeny s bezprostřední tělesnou interakci, kooperací a emocionální komunikací. Aktivity mají nesoutěživý charakter, cvičenci se ze hry zásadně nevylučují. Děti si vzájemně pomáhají, mají odpovědnost za druhého. Důraz je kladen na uvědomování si vlastních pocitů a citů. Je pracováno se zpětnou vazbou. Motivace probíhá prostřednictvím zajímavých cvičebních pomůcek. Významná je barevnost prostředí i pomůcek. Originalita a jednoduchost cvičení umožňuje rychlé osvojení si pohybů. Cvičenec má možnost seberealizace a realizace vlastních podnětů. Využití psychomotorických cvičení Pohybový program nachází uplatnění jako možnost podpory rozvoje dětí, ale i dospělých zejména: V zařízeních a institucích, v nichž jsou umístěné děti se speciálními vzdělávacími potřebami, tedy ve speciálních školách, v sociálně pedagogických zařízeních atd. U žáků méně pohybově nadaných. U klientů s postižením, nemocných, v rekonvalescenci apod. U klientů v seniorském věku. S profilaktickým záměrem a pro zpestření hodin tělesné výchovy na všech stupních škol. Ikona4 V této kapitole jsme si ukázali jednu věc: i když se vaši klienti těší na psychomotoriku, protože si tam budou hrát, vy víte, že jim dáváte mnohem více než jen zábavu. Vyberte si libovolnou publikaci s klíčovým slovem Psychomotorika a po jejím prostudování na ni napište půlstránkovou recenzi. Literatura Ikona7 Adamírová, J. (1995). Hravá a zábavná výchova pohybem. Praha: Unie zdravotnictví TV ČASPU. Adamirova, J. (2000). Základy psychomotoriky. Praha: ČASPV. Blahutková, M. (2006). Psychomotorika pre každého. Prešov: MP Centrum. Blahutková, M. (2007). Psychomotorika. Brno: MU. Ehrich, P., Heimann, K. (1995). Bewegungsspiele für Kinder. Dortmund: Verlag modernes lernen. Kol. (2010). Psychomotorika. Hradec Králové: UHK. Majewski, A., Majewska, J. (2011). Zarys Psychomotoryki. Gdańsk: Harmonia. Marktscheffel, M. (2007). Fitte Kids in Spiel & Sport: Kinderturnen. Aachen: Meyer & Meyer Verlag. Sekułowicz, M., Kruk-Lasocka, J., Kulmatycki, L. (2008). Psychomotoryka ruch pełen znaczeń. Wrocław: Wydawnictwo Naukowe Dolnośląskiej Szkoły Wyższej. 2 Pedagogické aspekty psychomotorických cvičení Ikona1 Dobrý tělocvikář si uvědomuje, že neučí tělocvik, ale učí žáky. Pokud chcete, aby se žáci cítili ve vaší hodině dobře, měli byste si osvojit alespoň základní pedagogické aspekty. A to bude cílem této kapitoly. Teoretický prolog Ikona5 Významným rysem psychomotoriky je, že její nároky zvládne každý. Šikovný učitel umí jednotlivá cvičení přizpůsobit úrovni a požadavkům dané skupiny, se kterou pracuje. I jedinci, kteří při běžném sportu nebo tělesné výchově nebývají úspěšní, nacházejí v psychomotorice seberealizaci. Jsou zde chváleni, povzbuzováni, což je pro ně samotné i pro jejich další vztah k pohybu velmi důležité. Pro většinu žáků je daleko významnější proces okamžitého zážitku než dlouhodobé zlepšování pohybových výkonů. Důležitá je bezprostřední zkušenost, kterou při pohybových aktivitách získávají, zážitek a vědomí, že dosáhly určitého výsledku, který i ostatní zaregistrovaly. V psychomotorice se naskýtá prostor právě pro navození příjemných pocitů a ventilaci či odstranění těch negativních, které mohou brzdit následný rozvoj v různých oblastech. Psychomotorika je pohybový program různorodých a pestrých činností prováděných ve speciálně zaranžovaném scénáři cvičební hodiny. Tělocvična se tak stává přirozeným polem pro experimenty v oblasti potřeb žáka. O tom, zda se splní všechna uvedená očekávání – o tom rozhoduje především učitel. Role učitele Vedení hodiny tělesné výchovy s psychomotorickým obsahem vyžaduje od učitele nejen specifické oborové znalosti, ale i vyšší míru schopnosti vcítit se do problémů žáků. Pro učitele je velkým závazkem, být zodpovědný za způsob, jakým žáci prožívají a pociťují hodinu tělesné výchovy s psychomotorickým zaměřením. Samostatné jednání a vlastní aktivita žáků je závislá na pozitivním emocionálním vyučovacím prostředí a na učiteli, který se vyznačuje trpělivostí, porozuměním, akceptováním a respektováním žáka. Ikona10 Místo povelů a kritiky učitel radí, pomáhá tam, kde je potřeba pomoci, zainteresovaně se podílí na činnosti žáků. Jeho řízení se vztahuje hlavně na přípravu hodiny, témata navrhuje, přijímá nápady a návrhy žáků. Průběh hodiny řídí nedirektivně, přátelsky, se zájmem, s humorem a tolerancí. Navozuje příjemnou a sbližující atmosféru. Zajišťuje bezpečnost a ochranu zdraví žáků, vytváří vhodné skupiny. Poskytuje zpětnou vazbu, nejlépe po ukončení činnosti vyhodnotí její průběh, klady i nedostatky a nechá žáky vyjádřit vlastní pocity (libosti, nelibosti), prožitky a názory. A ještě 5 rad navíc: Ikona10 Před započetím hodiny nezapomeňte připravit všechny pomůcky. Před započetím vlastního cvičení seznamte žáky s používaným nářadím nebo náčiním. Cvičení dobře vysvětlete, nechte žáky dotazovat se a začněte s činností až tehdy, když ji všichni pochopí. Náměty pohybových aktivit musí být vysvětleny srozumitelnou formou, to znamená, že učitel musí umět použít žákům srozumitelnou formu řeči. Provedení by nemělo být svazováno přesnými pravidly. Nechte žákům nechat dostatek volného prostoru ke kreativitě. Tímto způsobem může být rozhodujícím způsobem ovlivněna motivace každého žáka zapojit se aktivně do činnosti. V neposlední řadě chci poukázat na to, že se ukázalo jako velmi důležité zapojení dospělého nebo dospělých do hry. Právě při hře má žák možnost manipulovat se svoji silou nejen při činnosti s vrstevníky, nýbrž získává zkušenosti v hraní si také s dospělými, kteří mu ulehčují nalezení jeho „já“. A v neposlední řadě je to i pro dospělé zážitek znovu obnovit zapomenuté prožitky z dětství. Organizační podněty Didakticky nejvhodněji je začít formou hry; pohybové aktivity nejprve cestou individuální motoriky, později ale stále více motoriky sociální. V průběhu hodiny není žádoucí spěch a překotná aktivita, protože narušují pohodu a nedovolují žákům „prožití“ cvičení. Při dělení žáků do skupin upřednostňujeme řady před zástupy. Pokud se chceme organizovat činnost jako soutěž, soupeřící skupiny vybíráme tak, aby měly rovnocennou šanci na úspěch. Při společném cvičení celé skupiny se doporučuje organizace v kruhu pro pocit skupinové sounáležitosti. Nepoužíváme příjmení, tvoří bariéry v komunikaci, naučme se oslovovat žáky křestními jmény. Používáme vhodný hudební doprovod se správným tempem. Psychomotorika se žáky se zdravotním postižením Ikona3 Před vlastní cvičební hodinou si připravíme cvičební náčiní v potřebném množství a kvalitě. Dbáme na to, aby se žáci převlékly do volného oblečení, přezuly do obuvi s pevnou patou, aby byly vymočené. Pokud žák nosí brýle, zkontrolujeme čistotu skel. V průběhu cvičební hodiny zařazujeme raději více různých druhů činností než jednu činnost ve více obměnách. Vybíráme zásadně taková cvičení, která jsou adekvátní tělesné, psychické a sociální úrovni žáka. Výběr cvičení do cvičební hodiny není ovlivňován ani tak věkem a pohlavím žáků, ale spíše jejich individuálními možnostmi. Zásadně vylučujeme cvičení, při kterých hrozí nebezpečí zranění. Každou novou činnost žákům srozumitelně vysvětlíme, názorně ukážeme, případně se kontrolní otázkou přesvědčíme o tom, zda nám žáci porozuměly. Pokud použijeme cvičební náčiní, necháme žáky, aby si pomůcku osahaly, vyzkoušely její vlastnosti. Pomáhají otázky typu „Kdo umí…?“ „Kdo dokáže…?“ Obvykle postupujeme od cvičení jednotlivce s náčiním, ke cvičení ve dvojicích a ve skupinách, kdy je nutná nejen dovednost ovládat náčiní, ale i komunikace a spolupráce. Pro žáky pohybově lépe disponované volíme cvičení složitější, fyzicky náročnější, smysluplná a emocionální. Příliš triviální činnosti ztrácí brzy na přitažlivosti a žáci se začnou nudit. Pro žáky pohybově méně disponované volíme nejprve cvičení bez náčiní, posléze se snadno ovladatelným náčiním. Volíme cvičení jednoduchá, při nichž výkon není pro výsledek rozhodující. Žákovi tak umožníme zažít pocit úspěchu, který přirozeně komentujeme. Před realizací konkrétních cvičení doporučujeme nejprve najít s žáky společnou řeč. Tím máme na mysli, že žáky nejprve připravíme tak, aby byly schopné správně reagovat na základní povely: otočíme se, stoupneme si proti sobě, vytvoříme řadu, kruh apod. Náplň cvičební hodiny můžeme obměňovat nejen různými pohybovými obsahy, ale i didaktickými formami. Například činnosti jednotlivce je možno provádět současně, ale i postupně (štafeta, vstřícná štafeta). Při společném cvičení celé (ne příliš početné) skupinky žáků doporučujeme prostorovou organizaci v kruhu, protože kruh formuje u žáků pocit skupinové sounáležitosti. Soutěže jednotlivců nedoporučujeme, protože vítěz je jen jeden. Při soutěžích vybíráme do soupeřících družstev žáky sami tak, aby družstva měla rovnocennou šanci na úspěch. Při štafetových soutěžích je vhodnější organizovat družstva žáků do řad nežli do zástupů. Pokud by hrozilo riziko, že neúspěšný žák může být terčem posměchu kamarádů, soutěžení raději vyloučíme. Ne vždy reagují žáci na cvičení tak, jak očekáváme. Nenecháme se zaskočit, berme žáky takové, jaké jsou. Pružně přizpůsobíme pohybový obsah, využijeme spontánně vzniklých pedagogických situací. Pokud se nám ovšem nepodaří odhadnout přiměřenost cvičení adekvátně k možnostem žáků, pak se cvičení žákům nedaří a ztrácejí o ně zájem. V takovém případě nemá smysl setrvávat u této činnosti příliš dlouho. V každé cvičební hodině maximálně usilujeme o příznivou atmosféru. Radost a veselí nutně patří do tělocvičen a do cvičebních místností. Vyjadřování pocitů je součástí citového života žáků. Proto navenek projevované prožitky nebudeme pokládat za projev nekázně. Nechejme žáky, aby se zasmály, aby si sdělily dojmy ze cvičení. Nechejme se sami vtáhnout do dění ve cvičební hodině. Když žáci vidí, že i my jsme činnostmi zaujati, samy se ochotněji zapojí. Nebojme se cvičit se žáky, nebojme se tělesného kontaktu s nimi. Atmosféru v hodině ovlivňuje i naše verbální chování. Vhodné je například oslovovat žáky křestními jmény, protože žákům se líbí, když jejich jméno vyslovuje někdo jiný. Také pojmy šťastný, smutný, veselý, rozhněvaný nejsou projevem naší slabosti, ale naopak patří do slovníku učitele, vychovatele. V přátelské a radostné atmosféře se žák cítí příjemně, bezpečně, akceptovaně. Získává odvahu překonávat eventuální ostych při společných cvičeních. Mají-li žáci sami nápady a podněty ke cvičení, využíváme jich. Každý učitel i vychovatel má prakticky ověřené způsoby stimulace konkrétních žáků k činnosti. U žáků stavíme častěji na okamžité situaci než na dlouhodobé perspektivě. I dobře míněná stimulace ze strany učitele musí být adekvátní individualitě žáka. Překročí-li svoji hranici, stává se nátlakem, zejména v situacích, kdy se žákovi činnost nedaří. Někteří žáci se obtížně zbavují strachu, např. při cvičeních s překonáváním překážek nebo při pobytu v uzavřeném prostoru. Pomoci může vlídné slovo, zjednodušené podmínky, ukázka cvičení statečnějším kamarádem nebo souběžné provedení cvičení učitele se žákem. Vysoce stimulující a vysoce frekventované je užití pochvaly. Chvalme, ale nepřechvalme. Nebezpečí nadměrně frekventovaných pochval je především ve vzniku závislosti žáka na souhlasu dospělého a ve vzniku nereálného sebeobrazu žáka. Hudba je vítaným zpestřením zvukové kulisy ve cvičební hodině. Navozuje příjemnou atmosféru, nenásilně vede žáka při pohybových činnostech, pomáhá při relaxaci. Připomínáme, že hudbu vybíráme v předstihu podle charakteru pohybových činností. Mějme vždy na paměti, že radost a příjemné prožitky z prováděné činnosti jsou pro žáky podstatnou informací. Jsou-li pohybové aktivity spojovány s příjemnými emocemi, je to motiv pro vyhledávání pohybových aktivit i mimo školu či zařízení. Ikona4 V této kapitole jsme si zdůraznili hlavní aspekty pedagogické činnosti učitele při organizaci a řízení psychomotorických aktivit. Pokud spojíte tyto vědomosti s praktickými zkušenosti, pedagogický úspěch vás nemůže minout. Absolvovali jste již pedagogickou praxi a máte vlastní zkušenosti s řízením pohybových aktivit. Popište obtížnou pedagogickou situaci, se kterou jste se setkali i to, jak jste ji vyřešili! Literatura Ikona7 Blahutková, M., & Koubová, J. (1995). Psychomotorika aneb prožitek z pohybu. Brno: CDVU MU. Blahutková, M. a kol. (2007). Psychomotorické hry. Brno: MU. Ehrich, P., & Heimann, K. (1995). Bewegungsspiele für Kinder. Dortmund: Verlag modernes lernen. Karásková, V. (2009). Zábavná cvičení. Olomouc: UP. Kol. (2010). Psychomotorika. Hradec Králové: UHK. Zimmer, R., & Cicurs, H. (1993). Psychomotorik. Verlag Hofmann Schorndorf. 3 Cvičební pomůcky v psychomotorice Ikona1 Již víme, že v psychomotorice používáme množství rozmanitých cvičebních pomůcek. A právě tomuto tématu se budeme věnovat v následující kapitole. Seznámíme se s dělením cvičebních pomůcek a některé si názorně představíme. Teoretický prolog Ikona5 Přitažlivost psychomotorických cvičení spočívá mimo jiné i v používání pestrých cvičebních pomůcek. Motivující prostředí lze vytvořit z klasického tělovýchovné náčiní a nářadí, z atraktivních psychomotorických pomůcek, ale i z nenáročných pomůcek, známých z běžného života. Mnoho z toho, co můžeme ve výuce použít, se dá zhotovit. Například rollbrett nebo pytlík s pískem lze s trochou šikovnosti vyrobit ve školní dílně. A v neposlední řadě je pro děti zážitek, když pomáhají a vytváří sami cvičební pomůcky. Dospělí často vyhazují bezmyšlenkovitě věci, které mají pro děti vysoký herní potenciál: noviny, papírové role, kelímky od jogurtů, pivní tácky a šňůry na prádlo – všechny tyto věci jsou ve fantazii dětí hodnoceny zcela jinak, než si my dospělí vůbec můžeme představit. Jako sportovně-herní objekty se dají také použít i větší materiály denního užití, které dospělí již vyřadili, např. i věci ze staveniště (trámy, prkna, roury, drenážní roury, polystyrenové bloky, dřevěné špalky, provazy a plachty, duše, vědra, krabice). Všechny tyto materiály se společně s pomocí dospělých dají přetvořit v úžasné pohybové pomůcky. Tak mohou například vzniknout různé dráhy či cvičební zařízení, které se mohou mnohostranně kombinovat. Současně dostávají předměty v psychomotorické hře symbolický charakter: prostěradlo se stává strašidlem, pivní tácek kamenem, na který se může stoupnout, abychom překonali řeku. Předností je, jestliže jsou pomůcky všestranněji využitelné. Tak může například lano dobře sloužit k přetahování, na uzlování, k vytvoření figury na podlaze, stejně jako druh překážky. Obdobně lze použít i domácí potřeby (plastové talířky, šálky, mísy, kbelíky apod.) ke srovnávání zvuků, ale také při hře na role nebo jako materiál pro souboje. Rollbrett může představovat zároveň auto, loď i letadlo, vedle toho však může v kombinaci s jinými pomůckami plnit nějakou zcela jinou funkci. Cvičební náčiní lze tedy obecně podle jeho možností využívat i jako stavební materiál, hudební nástroj, dopravní prostředek, jako překážku, k házení, k přenášení, k balancování apod. Dělení pomůcek v psychomotorice Ikona10 Psychomotorické pomůcky, přesněji náčiní lze rámcově rozdělit do tří hlavních skupin: Typické pomůcky V psychomotorice se užívají pomůcky běžně známé z tělocvičného prostředí. Z náčiní jsou to především míče, švihadla, tyče atd. Z tělocvičného nářadí jsou to zejména žíněnky, lavičky, žebříky atd. Netypické pomůcky Do této skupiny pomůcek řadíme především předměty denní potřeby a předměty známé z běžného života, které si přenášíme do cvičební místnosti. Mohou to mít různé noviny, kelímky, krabičky, zipy, peříčka, trubičky, špagety atd. Specifické pomůcky Specifickými pomůckami rozumíme pomůcky, vyrobené speciálně pro účely psychomotoriky. Cenově jsou ovšem náročnější. V dnešní době je jich již celá řada a jejich počet a rafinovanost neustále roste. Příklady typických a netypických pomůcek Ikona5 Kolíčky Prádelní kolíčky jsou svým mnohostranným využitím oblíbeným a pro děti poutavý předmět. Doporučujeme pro jedno dítě 10 barevných, plastikových nebo obarvených dřevěných kolíčků. Používáme k činnostem s připínáním a odepínáním kolíčků, k plošným obrazcům, k přenášení předmětů, v kombinaci se švihadlem, novinami apod. Využíváme je i při upevňování znalosti barev. Manipulace s kolíčkem cíleně zvyšuje úroveň jemné motoriky dítěte. Přispívá k procvičení stisku ruky, zde zejména tzv. „pinzetového stisku“ (stisk palcem a ukazováčkem). Pozor, menším dětem se to ze začátku bez častého procvičování hned nepodaří. Malá deka Malá deka, ale i prachovka nebo utěrka (obdélníky z prostěradel, koberců) je nejvhodnější z barevného materiálu, protože kromě funkce cvičebního náčiní má i další výchovné využití. V nouzi dobře poslouží i zbytky záclonoviny. Při cvičeních využíváme klouzavosti deky na podlaze, v kombinaci s drátěnkou k házení apod. Obr. 2 Velká deka Jako velkou deku použijeme méně kvalitní nebo vyřazenou deku přikrývkové velikosti. Při cvičení dbáme ve zvýšené míře na bezpečnost dětí. Využíváme klouzavosti na podlaze, k přenášení, v kombinaci s míčem apod. V této souvislosti chci upozornit, že stejnou funkci může plnit i síť proti ptákům, kterou lze koupit v různých velikostech. Materiální vlastnosti této sítě z ní dělají ideální náčiní pro děti. Jsou lehké, elastické, dětské ruce je výborně udrží, jsou průhledné a dají se flexibilně upravit podle počtu dětí. Díky velmi nízké váze sítě se s ní dá lehce mávat a vznáší se. Kelímek Ke cvičení používáme kelímků od jogurtů, od rostlinného másla apod. Pro každé dítě počítáme nejméně se dvěma kelímky. Používáme k balancování, přenášení předmětů, jako hudební nástroj, využíváme klouzavosti po podlaze. Lze používat v kombinaci s míčkem. Vhodný je míček pro stolní tenis, pro některá cvičení je vhodnější dřevěná kulička. Noviny Noviny mají velké množství uplatnění podle toho, kterou z jejich vlastností využijeme. Máme na mysli např. tvar, velikost, hmotnost, variabilitu tvaru atd. Podle toho se noviny mohou stát překážkou, cvičebním náčiním, částí oděvu, dalekohledem, telefonem či hudebním nástrojem. Papírová plata Papírová plata jsou zbytkový materiál po přepravě vajec. Jedná se tedy o cvičební pomůcku finančně nenáročnou a přitom bezpečnou. Cvičení kombinujeme s míčky pro stolní tenis. Využíváme je především pro odbíjení, házení a chytání. Po barevné úpravě lze využít k výuce poznávání barev. Pro každé dítě připravíme dvě papírová plata. Papírové (pivní) tácky Papírovými tácky rozumíme kolečka z tvrdého papíru (tzv. pivní tácky). Používáme je zejména při zdokonalování taktilního vnímání a při cvičeních pro poznávání vlastního těla, k házení, k balancování, jako mety apod. Děti je ze všeho nejdříve používají jako disk a hází s nimi. Využíváme především tvar a velikost tácků, ale i barvu, povrch apod. U některých cvičení lze se stejným efektem nahradit tácky plechovými víčky od zavařenin. Na každé zúčastněné dítě musí být minimálně deset pivních tácků. Zvoneček Zvoneček si vyrobíme následujícím způsobem: do dna kelímku (od rostlinného másla) uděláme malý otvor, kterým provlékneme asi 1 m dlouhý provázek. Uvnitř kelímku konec provázku zajistíme, např. knoflíkem, uzlem. Zvoneček držíme za provázek tak, aby se kelímek lehce dotýkal podlahy a mohl vést míček položený na podlaze uvnitř kelímku. Lapátko Jednoduchým způsobem si lze z kelímku vyrobit lapátko. Do dna kelímku uděláme malý otvor, kterým provlékneme provázek. Uvnitř kelímku jej zajistíme přivázáním ke knoflíku. Na druhý konec provázku upevníme kuličku (s otvorem). Kývavý pohybem se dítě snaží umístit kuličku do kelímku. Hrkátko Do kelímku vložíme pingpongový míček, horní část kelímku potřeme kvalitním lepidlem a přiložíme horním dílem druhý kelímek, nejlépe stejného průměru. Lze použít v průpravné části hodiny, ke cvičení s vyloučenou zrakovou kontrolou apod. Hadice Hadice je z průhledné umělé hmoty o délce asi 4 m. Do hadice vložíme kuličky (korálky), konce hadice zasuneme do sebe (slepíme). Klubíčka Používáme klubíčka se zbytky barevné vlny. Používám k namotávání na části těla, k házení v kruhu, ke kutálení apod. Plovací kolo Plovací kolo (většího průměru) nebo duši z kola osobního automobilu nafoukneme. Používáme k házení, k válení, k přenášení, v kombinaci s jiným náčiním apod. Slepenec Dvě větší plovací kola dobře nafoukneme, položíme na podlahu a horní strany potřeme lepidlem. Obě kola pak přitiskneme potřenými stranami k sobě, položíme na podlahu a zatížíme do zaschnutí. Využíváme jako metu, k házení, k válení, k válení s míčem apod. Pytlíčky Pytlíčky zhotovíme z pevné plátěné a barevné látky o rozměrech asi 15x15 cm. Naplníme korálky (kuličkami) a sešijeme. Používáme k přenášení, házení, házení na cíl, vedení tyčí po podlaze, využíváme i barevnost náčiní. Papírové pytle Pro každé dítě použijeme jeden velký papírový pytel, do kterého vystřihneme otvory pro paže a hlavu (podle velikosti dětí). Dítě vzpaží a přes hlavu mu pomůžeme papírový pytel obléct. Pytel sahá asi po kolena. Při pohybu (varianty chůze a běhu, poskoky, tanec, převaly apod.) dítěte vydává šustivý zvuk. Peříčka Přinést si peříčko (a) dostanou děti jako domácí úkol. Využíváme lehkosti peříčka při foukáním, chytání ve vzduchu, plácání na podlahu za peříčkem, šimrání apod. Vor Několik papírových trubek (5 - 10) položíme vedle sebe na podlahu, potřeme po stranách lepidlem, přitiskneme k sobě a necháme zaschnout. Používáme pro chůzi (bosky), k přenášení, jako překážky apod. Víčka od plastových lahví Barevná víčka od plastových lahví používáme k házení, přenášení, kutálení, ke cvičením s poznáváním barev, k sestavování plošných obrazců atd. PET láhve Bezpečným a finančně nenáročným náčiním jsou PET lahve. Na vyzvání nám je děti jistě rádi přinesou z domu. PET lahve můžeme použít jako mety, k přenášení, k házení a trefování nebo mohou florbalové hokejky. Výchovně můžeme využít barevnosti PET lahví, podle účelů je můžeme i plnit korálky nebo pískem. Za všechny činnosti s lahvemi uvedeme alespoň tuto soutěž: Na podlahu položíme množství PET lahví. Děti rozdělíme do dvou družstev. Úkolem jednoho družstva je lahve povalit na podlahu, úkolem druhého družstva je lahve postavit. Dlouhé (balanční) lano Dlouhým lanem rozumíme vlastně delší švihadlo v délce asi 3-5 m. Nedoporučujeme používat svázaná krátká švihadla ani lana pro šplh (zejména ne k přeskokům). Při cvičení s dlouhým lanem důsledně respektujeme bezpečnostní zásady a volíme jen takové činnosti, které jsou adekvátní fyzickým a psychickým možnostem dětí. Používáme k podbíhání, poskokům, přeskokům, k chůzi apod. Dlouhá guma Dlouhá guma jako cvičební náčiní je neprávem opomíjená. Předností jejího využití jsou nízké pořizovací náklady a vysoká efektivnost cvičení, zejména při rozvoji koordinace pohybů. Některé děti mohou mít problémy s prováděním poskoků či přeskoků přes gumu a s plynulostí při návaznosti. Ke cvičení používáme gumu o délce asi 5 m, konce jsou spojené (uzel, šev). Nafukovací míček Nafukovací míčky patří ke známým a oblíbeným cvičebním pomůckám. Můžeme je použít v průpravné i v hlavní části cvičební hodiny. Nafukovací míčky se líbí i proto, že jsou barevné. Tuto přednost využíváme při pohybových činnostech s rozlišováním barev. Protože pomalu létají, jsou snadno ovladatelné i pohybově méně disponovanými dětmi. Počítáme obvykle s jedním míčkem pro každé dítě, ale vždy máme několik míčků v rezervě. Nafukování míčků pokládáme za součást cvičení dětí. Nafukovací míček vyžaduje od dětí díky svému materiálu opatrné zacházení. Vlastní dynamika, pomalé a tiché pohyby míče působí často uklidňujícím způsobem na chování dětí. Děti mohou dobře sledovat let míče a mají tak relativně dlouhou dobu na přípravu k dalšímu pohybu. To přispívá ke zlepšení jejich orientačních a řídících schopností. Hra s nafukovacím míčem vyžaduje jen minimum instrukcí ze strany učitele, nehrozí zde žádné nebezpečí zranění a nemusí být dodržovány přesné organizační formy. Vedle malých míčků jsou vhodné i velké nafukovací míče s průměrem od cca 55 cm do 115 cm. Ty jsou ve svém pohybu ještě pomalejší a také díky odolnějšímu materiálu déle vydrží. Vajíčko Pro zatraktivnění hry s balónky se může do něj dát skákací kulička, případně u velkého balónku i dvě až tři kuličky. Tím se naprosto změní dráha letu i rychlost balónku. Vajíčko si vyrobíme tím způsobem, že do nenafouknutého míčku A vložíme malý míček B. Míček B je naplněn vodou a zavázán. Pak míček A nafoukneme a zavážeme. Vzniklo „vajíčko“, které má překvapivé letové vlastnosti. Používáme k házení ve dvojici, v kruhu. Kometka Kometku vyrobíme z barevné igelitové tašky, z níž vystřihneme obdélník asi 10x30 cm. Jednu z kratších stran nastříháme na úzké pásy do hloubky asi 20 - 25 cm. Druhou, kratší stranu omotáme kolem korkové zátky běžné velikosti a přilepíme. Používáme k házení na vodorovný nebo svislý cíl, na pohyblivý cíl, na dálku apod. Příklady specifických pomůcek Plachta Plachta je kruhová, o průměru 3 - 7 m, z dílů několika opakujících se barev se všitým provazem na okraji k lepšímu uchopení. Je ušitá z tenkého a pevného materiálu. Uprostřed plachty je otvor o velikosti tenisového míčku. Cvičení s plachtou je založeno na souhře, a proto někdy doplňujeme slovní dopomocí, např. nahoru, dolů atd. Abychom zajistili bezpečnost dětí při některých cvičeních, umístíme pod plachtu žíněnky. Využíváme k podbíhání, hledání se pod plachtou, v kombinaci s míčem apod. Místo plachty můžete vyzkoušet i použití jiného materiálu, který má podobně vlastnosti: krycí folie, rybářská síť, prostěradlo, vlněná pokrývka. Papírová trubka, válec Vděčným náčiním jsou papírové trubky. Lze je snadno získat v prodejnách bytových doplňků jako střed po odmotání balíku záclon nebo koberců. Délka trubky je asi 1,5 - 2 m, průměr asi 10 cm. Také vnitřní role toaletního papíru nebo papírové role z domácnosti slouží velmi dobře jako herní a pohybový předmět. Aby vyjádřili děti něco ze sebe, mohou si je přinést již nějak pomalované. Válec na cvičení lze zakoupit nebo vyrobit smotáním a slepením molitanového pásu. Nejvhodnější je délka 1 - 1,2 m, průměr asi 40 cm. Lze použít i válcového dílu z molitanové stavebnice. Trubky i válce využíváme jako cvičební náčiní, nářadí, k balancování, přenášení, k úpolovým cvičením, k házení apod. Papírovou rolí se může pohánět míč nebo se může použít jako kukadlo či megafon. Výhodou při jejich aplikaci je relativní bezpečnost. Balanční desky (Obr. 18) Balanční desky slouží k rozvoji odvahy, obratnosti a rovnovážných schopností dítěte. Podle konstrukce umožňuje deska balancování ve směru předozadním, pravolevém nebo ve všech směrech. Je možno ji zakoupit nebo vyrobit vlastními silami. Cvičení začínáme od nízkých poloh (leh, sed) k vyšším. V případě, že se dítě bojí, ale i z důvodu bezpečnosti, cvičíme nejprve ve dvojici s držením se za ruce, kdy jedno dítě stojí na podlaze. Rollbrett Rollbrett je pevná dřevěná deska (asi 40 x 60 cm) opatřená zdola kolečky, která umožňují pohyb rollbrettu všemi směry. Rollbrett je možno zakoupit, případně vlastnoručně zhotovit. Při cvičení více dětí je třeba dbát ve zvýšené míře na bezpečnost, protože vzájemné vyhýbání může být příčinou střetů a srážek (kolize dvou rollbrettů, prsty pod kolečky, náraz do stěny apod.). Na rollbrettu necvičíme nikdy bez obuvi. Při cvičení s rollbrettem jsou aktivizovány a procvičovány především koordinační schopnosti, obzvláště rovnováha, vizuální vnímání a orientace v prostoru. Děti získávají zkušenosti s regulací brzdících a zrychlovacích procesů, z prožitku rychlosti, z řízení pohybů. Rollbrett má velmi silný motivační náboj, protože jeho ovládnutí je otázkou několika vteřin. Nevyžaduje žádné velké pohybově-technické předpoklady a většina dětí ho velmi brzy ovládá tak, že je schopna sama najít různé variace použití. Vynikající je zejména při práci s hyperaktivními dětmi, se slabší koncentrací, ale i s dětmi motoricky zdrženlivými nebo děti bez přílišného nadšení. Začínáme jízdou od nejnižších poloh v lehu na břiše s odrážením se rukama od podlahy, přes jízdu vsedě, v kleku, až ve stoji. Rollbrett můžeme používat jako transportní prostředek pro náčiní, spolužáka, lze jej tlačit i táhnout. Cvičení lze organizovat individuálně, ve skupinách, štafetovým způsobem, jako soutěž atd. Kombinační možnosti rollbrettu s jiným nářadím a jeho použití ve velkoplošných pohybových situacích umožňují neustálé obměny. Pedalo Pedalo nepatří k nejlevnějšímu cvičebnímu nářadí, avšak jeho obliba neustále vzrůstá a jsme přesvědčeni, že za několik let nebude chybět v žádné tělocvičně. Tvoří jej tři dřevěná kolečka s gumovým ráfkem spojená naproti sobě dvěma pedály v opačné úrovni. Pedalo se pohybuje protichůdným šlápnutím na pedály okolo prostřední osy. V současné době se vedle klasického pedala vyrábí (Obr. 23) i tandemová pedala pro 2 a více dětí za sebou i paralelní pedala se třemi deskami pro dvě děti vedle sebe. Funguje na stejném principu, pouze stupátka jsou spojena 6 kolečky a tím se dosáhne větší stability. Zatímco jednoduché pedalo vyžaduje lepší koordinaci a smysl pro rovnováhu, má dvojité pedalo širší plochu mezi kolečky, takže je manipulace s ním značně ulehčena. Na rozdíl od rollbrettu, který umožňuje jízdu všemi směry, pedalo lze používat pouze k jízdě vpřed a vzad. Pedalo může být kombinováno s jinými pomůckami, což umožňuje další způsoby využívání. Igelitový pás Igelitový pás je vlastně nekonečný pás. Připravíme jej z igelitového pásu asi 1 m širokého a 7 m dlouhého, jehož konce sešijeme. Používám k chůzi, cvičení v kruhu, k převalům apod. Strachový tunel Tunel ušijeme z neprůhledného, ale prodyšného materiálu a délce asi 3 - 4 m, o průměru asi 1 m, nebo jej koupíme hotový. Tunel používáme k rozvoji odvahy dětí, tj. k prolézání samostatně, pozpátku, proti sobě, přes nerovnosti atd. Šlapátka V přírodě používáme chůdy, v tělocvičně nám stejnou funkci splní šlapátka. Šlapátka lze vyrobit ze dřeva nebo z vhodných prázdných nádob, které obrátíme dnem vzhůru. Pod dno uděláme proti sobě dva otvory, kterými protáhneme provázek. Délka provázku závisí na výšce dětí. Lyže s dvojitým (trojitým) vázáním (Obr. 26) Potřebujeme dvě hladké úzké desky. Do třetiny každé desky napříč položíme řemínek s přezkou a na něj obdélník z umělé hmoty, který je jen o málo větší než chodidlo dítěte. Obdélník přilepíme k desce. Stejným způsobem upevníme i druhý (třetí) řemínek do dvou třetin desek. Samozřejmě, že lyže si můžeme zakoupit nebo si je nechat vyrobit. Používáme pro synchronní pohyby dvojice (trojice) dětí vpřed, do stran, vzad apod. Pokud nemáme lyže v dispozici, mohou nám podobnou službu udělat i papírové krabice od bot. Stopy chodidel Obr. 1 Stopy chodidel (i rukou) jsou z neklouzavého umělého materiálu. Po rozložení na podlahu přechází děti tak, že chodidla pokládají přesně na stopy na podlaze. Vhodná je obuv s odolnou protiskluzovou podrážkou. Rozvíjíme především vizuální a taktilní vnímání, vjemové aktivity, rovnováhu, sociální aktivity, koordinaci rukou a očí. Balanční válec Balanční válec je pomůcka, se kterou formou zábavy a různých her získávají děti větší pocit jistoty při držení rovnováhy. Zpočátku doporučujeme chůzi v uličce mezi dvěma lavičkami. Vhodné je chodit po válci naboso, neboť dochází k prokrvení a reflexní masáži chodidel. Pokud je válec dutý, lze dovnitř umístit předměty vydávající zvuk, cvičení bude ještě zábavnější. Pomůcky pro žonglování Pro počáteční výuku žonglování se obvykle používají šátky. Jsou z velmi jemňoučkého materiálu a díky jejich nízké váze se déle vznášejí ve vzduchu. Lze je zakoupit v základních barvách červené, modré, zelené a žluté a tím jsou i mnohostranně využitelné. K žonglování používáme i měkké míčky. Vyrobíme si je z nafukovacích balónků, které naplníme moukou a zavážeme. Můžeme použít nejen pro začínající žongléry, ale také dále k přenášení, k házení, k trefování apod. Pro šikovnější děti lze použít žonglovací kruhy. Princip žonglování s kruhy je totožný, jako s míčky, ale výsledek je daleko efektnější! Ikona4 Teď již víte, že v psychomotorice lze využít ke cvičení prakticky vše. I moment překvapení je v psychomotorice významným motivačním prvkem. Fantazii se meze nekladou. Sami jistě naleznete ve svém okolí nějaký předmět zužitkovatelný ke cvičení. Vymyslete s ním tři cvičení psychomotorického charakteru. Takže: mnoho zábavy při zkoušení a objevování! Literatura Ikona7 Blahutková, M. a kol. (2007). Psychomotorické hry. Brno: Masarykova univerzita. Gegier, B. (2007). Aber ich kann doch gar nicht Sport unterrichten! Iserlohn: Verlag an der Ruhr. Gerling, I. E. (2006). Kinder turnen. Aachen: Meyer & MeyerVerlag. Karásková, V. (2007). Zábavná cvičení ve škole i doma. Olomouc: Vydavatelství UP. Vopel, K. W. (2005). Gry i zabawy interakcyjne dla dzieci i mlodziezy. Kielce: Jedenosc. Zimmer, R., Cicurs, H. (1993). Psychomotorik. Schorndor: Verlag Hofmann. 4 Senzorické vnímání – příklady cvičení Ikona1 V této kapitole již konečně přejdeme k příkladům psychomotorických cvičení. Představíme si příklady cvičení, která významně přispívají ke zvýšení senzorické citlivosti, konkrétně kinestetického a auditivního vnímání. Teoretický prolog Ikona5 Žáci se učí celým svým tělem, všemi svými smysly a tyto informace jsou podstatným poznávacím zdrojem pro příjem a zpracování okolních vlivů, neboť představují pro děti přístup ke světu. Smyslové podněty jsou kořenem každé zkušenosti, pomocí které si mohou uspořádávat svět a více mu porozumět. Pro mladší žáky existuje pouze to, co mohou vnímat vlastními smysly. Neznámý předmět ohmatávají, čichají k němu. Ty nejmenší děti ho berou do pusy, aby ho lépe poznaly (ústa jsou první vjemový orgán). Všechny smyslové systémy ukazují pozoruhodnou plasticitu, čím víc jsou používány, tím jsou diferenciovanější v jejich funkčních schopnostech. To činí vnímání v určité míře trénovatelné. V průběhu času se žáci učí vybrat z množství smyslových stimulů, které na ně působí, pouze ty důležité a na ty nedůležité nehledět. Takto se jim například daří, přes silné „ruchy“ v bezprostředním prostředí koncentrovaně naslouchat hlasu učitelky, která něco vysvětluje. V realitě je vnímání zřídka omezeno na smyslovou modalitu. Vizuální, taktilní, auditivní a kinestetická vnímání jsou integrována do jednoho komplexního celku, aniž by tomu, kdo je přijme, byly známé jednotlivé prameny informace. Abychom při pohybových aktivitách snížili dominanci vizuálních informací nad ostatními a dali jim šanci se rozvíjet, je účelné zrak omezit nebo úplně na určitou dobu vyřadit. Kinestetické vnímání Ikona5 Ve všeobecném chápání je vnímání spojováno většinou s akustickými a vizuálními smyslovými podrážděními. Přitom představují právě taktilní a kinestetické smysly základ rozvoje vnímání. Tyto smysly nám dávají informace o vlastním těle a jeho vztahu k přitažlivosti Země. Kinestetické vnímání je schopnost registrovat a uvědomovat si pohyby vlastního těla nebo jejich částí a jejich vzájemné postavení. Je umožněno čidly ve svalech, šlachách a kloubech – proprioreceptory, které mozku předávají informace o napětí svalů a postavení kloubů. Rozvoj kinestetického vnímání se může uskutečňovat prostřednictvím psychomotorických aktivit, při kterých jsou proprioreceptory aktivovány silným tahem nebo tlakem na šlachy a klouby. Stejně tak mohou tuto schopnost zvyšovat i uvolňovací cvičení se změnami napětí. My se však nyní budeme věnovat tělu jako výrazovému prostředku. Prostřednictvím řeči těla můžeme imitovat např. pohyby určité věkové skupiny lidí a nebo skupiny lidí s jistým povoláním, zvířata, situace atd. A přitom nejen karikovat typické projevy, ale také poznávat své vlastní tělo a objevovat jeho komunikační a vyjadřovací schopnosti. V dalším textu uvádíme příklady cvičení bez náčiní, i když jsme si vědomi, že: Používání různých pomůcek v prvních fázích učení sice pohybovou vyjadřovací schopnost trochu snižuje, nicméně žáci tak snáze překonávají počáteční obtíže a překážky v neobvyklých pohybových situacích, pociťují totiž potřebu „něčeho se držet“, aby se pak později mohly na vlastní pohybový projev plně spolehnout. Příklady cvičení jednotlivce Jestliže se rozhodnete zařadit cvičení na rozvoj kinestetického vnímání, doporučuji vám zařadit nejdříve cvičení jednotlivce a teprve potom cvičení ve dvojici, v trojici, ve skupině. Ikona10 Chůze vpřed, vzad, pomalu, rychle, chůze po vnitřní části chodidel, po vnější části chodidel, chůze po špičkách, chůze po patách, to jsou činnosti, které většina učitelů běžně ve svých hodinách používá. Náročnější jsou různé formy chůze, při nichž se žáci pohybují po prostoru tělocvičny a podle našich pokynů provádí např. chůzi s dupáním, loudání se, pochodování, vrávorání, línou chůzi, spěch apod. Zajímavá jsou cvičení, kdy se žáci pohybují po prostoru tělocvičny a podle našich pokynů pohybově imitují chůzi různých lidí, které viděli v běžném životě nebo v televizi např. jdeme tak, jak chodí stará paní, námořník, opilec, máma s kočárkem, voják, potápěč apod. Žáci imitují další obměny chůze dle našich pokynů: stoupáme do vysokého kopce, sestupujeme s kopce, lezeme na skálu, vystupujeme po žebříku, přeskakujeme potok apod. Obdobně imitují žáci chůzi v různém prostředí: Přecházíme na druhou stranu tělocvičny jako: po kamenech, po úzké lávce, po krk ve vodě, v nízké jeskyni, v úzké jeskyni chůzi stranou, po ledu, v blátě, po kolena ve sněhu apod. Velkou představivost žáků vyžadují pokyny: jdeme jako bychom byli o půl metru menší, o půl metru vyšší, jako tlustější, jako chudší, jako bez sedacích svalů, jakoby tělo bylo ze skla, ze železa nebo z měkké gumy. A ještě větší představivost žáků vyžaduje znázornění protikladů pohybem: rovný - křivý, krátký - dlouhý, tlustý - tenký, malý - velký apod. Protiklady můžeme zadávat my nebo sdělíme jen jeden výraz a žáci sami naleznou protiklad. Vynikající činností je vyjadřování rčení nebo přísloví pohybem. Žáci se rádi vtělují do různých rolí nebo představují jiné osoby. Přitom nacházejí a osvojují si nové možnosti vyjadřování, učí se vcítit se do různých situací, musí zapojit představivost a fantazii. Zdokonalují se i kognitivní procesy spojené s pochopením podstaty a obsahu rčení. V neposlední míře se rozšiřuje i slovní zásoba žáka. Čeština je na rčení a přísloví bohatá: nosit někoho na rukou, vodit někoho za nos, běžet hlavou proti zdi, jít na vzduch, vzít nohy na ramena, chodit v bludném kruhu, vlézt někomu na záda, chodit s klapkami na očích, popadat se za břicho, lézt únavou po čtyřech apod. Dále v textu uvádíme jen příklady rčení s využitím označení části těla. Při této činnosti si pak žák upevňuje i názvy jednotlivých částí těla: Drží hlavu vzhůru; zatnul zuby; svěsil hlavu; má z toho těžkou hlavu; ohrnuje nad tím nos; zachoval kamennou tvář; zavírá před tím oči; spadla mu brada; sklopil oči; má svázané ruce; složil ruce v klín; má stažený zadek; má nohy jako z olova; strká do všeho nos; vodit někoho za nos; proklouzlo mu to mezi prsty; přivítal ho s otevřenou náručí; mávl nad tím rukou; dělá na něho ramena; má z toho zamotanou hlavu; postavil se k tomu čelem; pověsil se mu na krk; drží se toho zuby nehty; podlamují se mu kolena; stojí nohama pevně na zem; vlézt na záda; vzít nohy na ramena; popadat se za břicho; mít někoho v hrsti; ztrácet půdu pod nohama; srazit někoho na kolena; lézt někomu po zádech apod. Příklady cvičení ve dvojici Ikona5 Spoustu legrace si žáci užijí při cvičení ve dvojici s námětem - zrcadlo. Uvedeme si několik příkladů, ale jistě vás napadne řada dalších variant. Dva žáci stojí (sedí) čelem k sobě a dotýkají se lehce dlaněmi (jedním prstem). Jeden provádí pomalu kroužky, nejprve malé, pak větší až veliké, druhý zrcadlovitě napodobuje. Dva žáci stojí čelem k sobě. Jeden vykonává různé pohyby končetinami nebo trupem, druhý zrcadlovitě napodobuje. Dvojice stojí čelem k sobě, uchopí se za ruce. Jeden provádí různé druhy poskoků, např. dva poskoky na pravé a druhý žák totéž zrcadlovitě na levé; obdobně poskoky s unožováním apod. Zajímavou obměnou bude, když si žáci stoupnou za sebe. První provádí různé pohyby na místě a druhý žák „jako stín“ napodobuje. Jinou obdobou předchozího cvičení je změna výchozí polohy např. žáci zaujmou vzpor klečmo čelem k sobě. Jeden provádí úkroky stranou, vpřed, vzad – druhý žák zrcadlovitě opakuje. Zkusit můžete i následující zábavné cvičení: Dva žáci stojí čelem k sobě. Jeden dělá různé grimasy obličeje, druhý jako v zrcadle napodobuje. Zrcadlo může odrážet i ozvěnu. Dvojice žáků stojí čelem k sobě. Jeden říká různým hlasem libovolná slova, vykřikuje apod., druhý bezprostředně opakuje stejným způsobem. Pokud jsou žáci velmi šikovní, mohou vyzkoušet těžší variantu: Dva žáci stojí čelem k sobě, jeden z nich provádí různé pohyby pažemi, druhý opakuje, ale o jeden krok pozadu. Větší prostor potřebujeme k následujícím cvičením: Dva žáci jdou těsně za sebou (hlavička a ocásek hada), druhý drží prvního v pase. První žák střídá rytmus a směr chůze, druhý se přizpůsobuje. Šikovnější žáci to dokážou bez držení se. Dva žáci jdou (běží) těsně vedle sebe (šéf a strážce). První mění rytmus a směr běhu, druhý jej těsně sleduje. Dva žáci jdou těsně vedle sebe, jeden střídá dlouhé a krátké kroky, druhý se snaží napodobovat. Obměna: chůze po špičkách – po patách. Příklady cvičení ve skupině Žáci si v zástupu sednou roznožmo těsně jeden za druhým. První žák provádí (podle pokynů učitele nebo vymýšlí sám) různé klony a pohyby pažemi, ostatní postupně napodobují to, co cvičí žák sedící před nimi. Vznikne pěkná vlna. Pokud můžeme, provádíme toto cvičení před zrcadlem. Žáci si v zástupu sednou roznožmo těsně jeden za druhým, nohy napnuté. Každý žák drží v pase spolužáka, který sedí před ním. Zástup žáků nyní zkouší pohyb vpřed „po zadečku“, aniž by se žáci pustili. Žáci v zástupu jdou k metě a zpátky tak rychle, jak jen můžou. To by však bylo příliš jednoduché. My jim to ztížíme následujícím úkolem: musí se neustále dotýkat špičkami svých chodidel obou pat před sebou jdoucího spolužáka. Žáci stojí v zástupu ve stoji rozkročném. Každý provede předklon, jednu ruku natáhne dopředu, druhou ruku mezi kolena vzad a takto se za ruce uchopí navzájem celá řada. Nyní se řada pohybuje vpřed chůzí, volným poklusem, vpřed, do stran. Žáci utvoří kruh a posadí se na podlahu. Uchopí se za ruce a nyní se snaží všichni současně vstát, aniž by se pustili. Žáci stojí v kruhu. Na náš pokyn předpaží a každou rukou chytí jednu ruku libovolného spolucvičence. Vznikne uzel, který se snaží žáci rozmotat do kruhu, ovšem nikdo se nesmí pustit. Náročné cvičení, které se ne vždy podaří. Zadáme nebo žáci si sami vyberou libovolný dopravní prostředek nebo stroj (např. letadlo, traktor, parník apod.). Každý žák si sám vybere některou z jeho součástí (kolo, volant, výfuk, okno apod.). První žák začne pohybem představovat danou součást a ostatní se postupně přidávají, až všichni společně vytvoří zadaný stroj. Stroj se nyní pohybuje vpřed, žáci současně vydávají patřičný zvuk. Auditivní vnímání Ikona5 Sluchový analyzátor přijímá zvukové podněty, a tato kvalita je významným předpokladem jakékoliv pohybové činnosti žáka. Auditivní vnímání tvoří nedílnou součást vnímání pohybu zejména při tvorbě tzv. specifických pocitů. Určité zvuky a tóny jsou vnímány a rozlišovány z jistého akustického pozadí. Abychom dosáhli lepší koncentrace na auditivní vnímání, měli bychom mít vyloučenou zrakovou kontrolu. V následujících příkladech cvičení je tedy lepší mít oči zavázané (šátkem), aby se prodloužila fáze koncentrace. Příklady cvičení Ikona10 Všichni žáci mají zakryté oči. Předpaží a chodí volně po prostoru. Každý vydává nějaký zvuk (brm-brm, bzz-bzz apod.). Zvuky slouží k bezpečné orientaci v prostoru a vzájemnému vyhýbání se. Žáci leží na podlaze na zádech, mají vyloučenou zrakovou kontrolu. Všichni jsou zcela potichu. Po chvíli ticha vyzveme žáky, aby vyjmenovali všechny zvuky, které slyšeli. Žáci dělají co největší hluk (dupáním, křikem apod.). Na naše písknutí ztichnou. Učíme je vnímat rozdíl mezi tichem a hlukem. Žáci sedí v kruhu a mají vyloučenou zrakovou kontrolu. Stojíme mimo kruh a vydáváme různé zvuky (tleskáme, pískáme apod.), přitom měníme své místo. Žáci rukou ukazují místo, kde stojíme. Žáci sedí v kruhu a vytleskávají nebo vydupávají rytmus, který jsme jim předtím zadali. Obměna: Ztížením cvičení je, mají-li 2-3 skupinky žáků vyjadřovat rozdílný rytmus a udržet jej. Žáci sedí ve větším kruhu, dvojice žáků stojí uprostřed, oba mají zakryté oči. Jeden Romeo, druhý žák – Julie. Romeo volá: „Julie, kde jsi?“ Julie odpovídá a dvojice se snaží setkat. Všichni žáci se postupně vymění. Žáci stojí v kruhu, jeden žák s vyloučenou zrakovou kontrolou, stojí uprostřed. Jednomu ze žáků dáme budík a středový žák podle sluchu budík hledá. Žáci stojí v kruhu. Uprostřed stojí žák, který má vyloučenou zrakovou kontrolu. Předpaží a jde k libovolnému spolužákovi stojícímu v kruhu. Řekne: „Pepino pípni!“ Vybraný žák pípne a středový žák se snaží uhodnout podle hlasu, kdo to je. Ve dvojici žáků má jeden žák vyloučenou zrakovou kontrolu, druhý žák (vidící) stojí před ním a vydává určitý zvuk, např. syčí, píská, tleská apod., a pomocí tohoto zvuku vodí nevidícího žáka po prostoru tělocvičny. Žáci utvoří dvojice. Jeden žák má vyloučenou zrakovou kontrolu, druhý stojí za ním a slovně jej převádí na druhou stranu tělocvičny. Obměna: Lze ztížit překonáváním vodorovných a svislých překážek. Žáci vytvoří dvojice a domluví si společně jedno zvíře. Jeden žák z každé dvojice jde na druhou stranu tělocvičny a vydává zvuk domluveného zvířete. Druhý žák s vyloučenou zrakovou kontrolou jde přes plochu tělocvičny po zvuku směrem ke svému „bráškovi“. Dvě řady žáků sedí zády k sobě, 2-3m od sebe. Libovolný žák z první řady řekne: „Dobrý den.“ Žáci z druhé řady hádají, kdo to řekl. Pokud uhodnou, následuje výměna. Ikona4 Ukázali jsme si několik příkladů cvičení k rozvoji senzorického vnímání. Samozřejmě, že je v praxi nemusíte aplikovat přesně dle popisu. Spíše to chápejte jako inspiraci a náměty, které si v praxi přizpůsobíte dle možností vašich žáků. Popište 3- 4 cviky, které by rozvíjely vnímání žáka v oblasti: Dotek v odlišných kvalitách, jako nositel různých informací. Literatura Ikona7 Blahutková, M. (2006). Psychomotorika pre každého. Prešov: MP Centrum. Karásková, V. (2009). Zábavná cvičení ve škole i doma. Olomouc: UP. Karásková, V. (2010). Neučím tělocvik, učím žáky. Olomouc: UP. Marktscheffel, M. (2007). Fitte Kids in Spiel & Sport : Kinderturnen. Aachen: Meyer & Meyer Verlag. Zimmer, R., Cicurs, H. (1993). Psychomotorik. Verlag Hofmann Schorndorf. Zimmer, R. (2009). Kreative Bewegungsspiele : psychomotorische Förderung im Kindergarten. Freiburg im Breisgau : Herder. http://is.muni.cz/do/1499/el/estud/fsps/js07/psychom/index.html 5 Psychomotorické aktivity s didaktickými náměty Ikona1 Jak zaujmout žáky, jak motivovat žáky k učení, to je problém, se kterým se musí učitel neustále potýkat. Jedním z přístupu k výuce je využívání možností, které poskytují psychomotorické aktivity s didaktickými náměty. V této kapitole se dovíte jak na to. Teoretický prolog Ikona5 Spojení didaktických námětů s pohybovou aktivitou je výsledkem sympatické snahy o inovaci vyučovacích prostředků. Toto spojení evokuje emočně přitažlivé prostředí, inspirující k tvořivé, samostatné i kooperující činnosti; tedy ideální prostředí pro vzdělávání žáků. Současně akcent na integrační, interdisciplinární povahu, odpovídá moderním přístupům k vyučování ve škole. Umožňuje horizontální, mezipředmětovou propojenost osvojovaných poznatků vymezených kurikulárním rámcem příslušného vzdělávacího programu „napříč“ jednotlivými předměty. Hovoříme-li o psychomotorických aktivitách s didaktickými náměty, pak máme na mysli pohyb jako prostředek sebevyjádření, prostředek interakce s materiálním a sociálním prostředím, prostředek k poznání sebe sama. Výběr funkční pohybové aktivity závisí na věkových, psychických a motorických dispozicích žáků i na faktoru prostoru, který může být často faktorem limitujícím. Činnost učitele při psychomotorických aktivitách s didaktickými náměty lze charakterizovat takto: „vysvětlit, ukázat, povzbuzovat a pak postupně rezignovat z vedoucí úlohy". Ikona10 Jako příklady uvedeme náměty psychomotorických aktivit s didaktickými náměty z matematiky a jazyka českého. Příklady, které dále uvádíme, byly v různých souvislostech ověřovány v praxi základní školy. Můžeme je odpovědně doporučit především k procvičování a opakování učiva. Svůj didaktický smysl mohou mít ovšem také i při prvotním seznamování s novým učivem, využívajícím zkušeností dětí z reálného životního prostředí. Psychomotorické aktivity s didaktickými náměty z matematiky Ikona5 Psychomotorické aktivity s didaktickými náměty z matematiky jsou obvykle založeny na vlastním pohybu dítěte a aktivní manipulaci s předměty, doprovázené hlasitým „počítáním“ – spojují se tak např. předmětné představy počtu a operace s jeho pohybovými, hmatovými, sluchovými a citovými prožitky. Různé druhy pohybových aktivit umožňují žákovi rovněž rozeznávat a formulovat problémy a úlohy, porovnávat věci a jevy, určovat rozdíly, učit se rozumět vztahům a závislostem, odhadovat a určovat výsledek a kontrolou výsledku se přesvědčovat o reálnosti svého odhad. Budík Žáci ve stoji znázorňují pomocí horních končetin čas, jak jej ukazují hodinové ručičky. Např. tři hodiny, šest hodin, půl druhé apod. Hodiny Žáci utvoří řadu. Třetina žáků v řadě představuje malou ručičku, další žák je střed hodin, zbytek řady je velká ručička. Na pokyn učitele znázorňují žáci svým postavením zadaný čas. Umíme to? Skupina žáků vleže na podlaze vytváří svými těly tvary číslic zadaných učitelem. Číslíčka Rozdáme žákům startovní čísla (libovolná čísla v probíraném oboru numerace). Podle pokynů učitele pak žáci tvoří různé, resp. různě uspořádané soubory, např. od nejmenšího čísla po největší, od největšího po nejmenší, skupina sudých nebo lichých čísel, skupina násobků čísla 3, 4,… Kdo víc? Žáci jsou rozděleni do dvou soupeřících družstev. V určité vzdálenosti před žáky umístí učitel kartičky od 1 do 20. Kartičky jsou otočeny číslem dolů. Na pokyn učitele začnou z každého družstva žáci po jednom vybíhat, otočí jednu kartičku, číslo ukáží družstvu a vrací se s ním zpět. Jedno družstvo sbírá kartičky od 1 uspořádané vzestupně, druhé od 20 uspořádané sestupně. Každý žák přináší jen jednu kartičku ve správném pořadí. Vítězí družstvo, které získá více kartiček. Délka jména Žáci stojí v zástupu (na lavičce). Jejich úkolem je seřadit se podle počtu hlásek křestního jména, aniž by sestoupili s lavičky. To jsem já Žáci si v kruhu dřepnou, učitel jim přidělí čísla (od 1). Učitel pak jmenuje čísla a žák, jehož číslo je o 1 (o 2, o 3) nižší (vyšší) rychle provede výskok z dřepu. Spolu Učitel pustí hudbu, žáci ve dvojicích se volně pohybují po prostoru tělocvičny. Po zastavení hudby řekne učitel číslo, např. 8. Každá dvojice se musí dotýkat podlahy osmi body. Číselný koš Žáci sedí v kruhu, učitel žákům přidělí čísla od 1. Učitel vyvolává různá čísla a určení žáci si navzájem vyměňují svá místa, např. sudá čísla, lichá čísla, násobky 4, obsahující v zápisu číslo 1 apod. Obměna: uprostřed kruhu stojí žák, který se snaží zaujmout některé z uvolněných míst. Molekuly Učitel pustí hudbu, žáci se volně pohybují po prostoru tělocvičny. Po zastavení hudby zvolá učitel číslo (např. 5) a žáci rychle utvoří stejně početné skupinky (např. po 5 žácích). Světýlko Učitel znázorňuje laserovým ukazovátkem na strop číslice, symboly početních výkonů, geometrické tvary a žáci v lehu na zádech počítají, popisují, označují znázorněné tvary. Na čísla Žáci sedí ve dvou řadách čelem k sobě uprostřed místnosti. V každé řadě jsou žáci stejným způsobem „očíslovaní“, nejlépe vzestupně od 1. Učitel vysloví zadání matematického příkladu, např. 2+2, 3.2, a žáci, kteří mají přiděleno číslo rovnající se výsledku (součet 4, součin 6) vstanou, běží ke stěně a zpět. Kdo se posadí sedí dříve na své místo, získává pro družstvo bod. Více – méně Před učitelem stojí dvě skupiny žáků. Učitel řekne směrem ke každé skupině jedno číslo (může přitom vždy na skupinu ukázat). Všichni žáci ve skupině, jejíž číslo je menší, dřepnou, všichni žáci ve skupině, jejíž číslo je vyšší, vzpaží. Zlomky Žáci se podle pokynů učitele rozdělují počet žáků ve třídě na třetiny, čtvrtiny, šestiny, osminy (podle počtu žáků). Psychomotorické aktivity s didaktickými náměty z jazyka českého Ikona5 Moje písmenko Na pokyn učitele každý znázorní pomocí svého těla začáteční písmenko svého křestního jména nebo příjmení (ve stoji, v lehu). Na písmenka Na pokyn učitele každý znázorní pomocí svého těla písmenko, které učitel řekne. Obměna: Písmenko znázorní společně dvojice žáků. Udělej písmenko Žáci utvoří dvojice. Jeden žák z dvojice v lehu (ve stoji), druhý s ním manipuluje tak, aby vytvořil písmenko (libovolné nebo určené učitelem). Kolik slabik Žáci stojí v kruhu, ruce v bok (drží se za ruce). Učitel říká libovolná slova a žáci vždy udělají tolik dřepů, kolik slabik slovo má. YaI Žáci zaujmou turecký sed (sed na židli), prsty ze strany na ramena. Učitel říká různá slova, obsahující měkké i nebo tvrdé y, např. dítě, rýma, sýr atd. Je-li ve slově měkké i - žáci vzpaží, je-li ve slově tvrdé y - žáci upaží povýš. Na písmena Skupina žáků se uchopí za ruce a na pokyn učitele vytvoří svými těly určité písmeno. Lze organizovat jako soutěž dvou skupin žáků. Kdo dřív Žáci vytvoří dvě družstva. Na pokyn učitele soutěží družstva o nejrychlejší seřazení žáků podle abecedy prvního písmena křestního jména nebo příjmení. Lze ztížit stojem na lavičce, přičemž nikdo nesmí z lavičky sestoupit. Rodina hlásek Žáci utvoří čtyřčlenné řady. V každé řadě představuje jeden žák samohlásku, jeden tvrdou souhlásku, jeden měkkou souhlásku a poslední obojetnou souhlásku. Učitel vysloví libovolnou hlásku, např. C. Žáci, kteří představují měkké souhlásky rychle oběhnou svou rodinu hlásek a vrátí se zpět na své místo. Lze obměnit jiným pohybovým úkolem, např. výskok apod. Počítej slabiky Nejvíce šestičlenná družstva žáků vytvoří v rozestupu řady. V každém družstvu jsou žáci očíslovaní od 1 do např. 6. Učitel řekne slovo (př. osel) a podle počtu slabik (př. 2) vybíhá z každého družstva jeden žák (př. s číslem 2) a oběhne svou řadu. Kdo je dřív na svém místě, získává bod pro družstvo. Na slabiky Žáci ve dvojicích se drží za ruce a běhají po prostoru. Učitel řekne slabiku a žáci se zastaví a ztvární ji svými těly. Pohyb po prostoru lze doplnit hudbou. Abeceda Každému žákovi dáme kartičku s písmenem. Podle pokynů učitele pak tvoří žáci různé skupiny, např. souhlásky a samohlásky, měkké, tvrdé, obojetné a samohlásky, seřazení podle abecedy A-Z nebo Z-A apod. Na značky Na podlaze místnosti napíšeme křídou velká písmena. Žáci se pohybují volně po prostoru místnosti a podle pokynu učitele pak zaujímají místo na různých písmenech, např. na samohlásky, na tvrdé souhlásky, apod. Slovo Žáci utvoří dvě družstva. Učitel zadá určité slovo a žáci po jednom z každého družstva vybíhají štafetovým způsobem k metě, kde každý napíše křídou na podlahu jedno písmeno z určeného slova. Lze ztížit překonáváním překážek při běhu k metě. Ikona4 Ukázali jsme si, jak spojit pohyb s opakováním učiva z tzv. „naukových“ předmětů. Kdo z vás má v sobě aspoň kapku kantorské krve, tomu se cvičení musela zalíbit a ostatním se zalíbí, až si je se žáky vyzkouší v praxi. Zpracujte příklady minimálně tří psychomotorických aktivit s didaktickými náměty: abych vám úkol ulehčila, můžete si vybrat: z přírodopisu nebo zeměpisu. Literatura Ikona7 Karásková, V. (2007). Zábavná cvičení ve škole i doma. Olomouc: UP. Krejčová, E., Volfová, M. (1994). Inspiromat matematických her. Praha: Prometheus. Smith, Ch. (1994). Třída plná pohody. Praha: Portál. Tywoniuk-Malysz, A., Panczyk, W. (1996). Terenowe zabawy i gry dydakticzne o charaktere ruchowym. Zamosc: ODN. 6 „Adrenalinové“ aktivity Ikona1 V této kapitole se vám pokusím ukázat, že i v podmínkách školní tělesné výchovy lze realizovat cvičení nejen fyzicky náročná, ale i emočně přitažlivá a zábavná. Budeme se věnovat tzv. „adrenalinovým“ a úpolovým aktivitám s psychomotorickým nábojem. Teoretický prolog Ikona5 Každý pracovník, který se profesně orientuje na edukaci žáků v prostředí tělesné výchovy ví, že dnešní žáky již nebaví cvičení, která vykonávali v tělesné výchově jejich rodiče a prarodiče. Chtějí cvičení zajímavá a zábavná. Primární potřebou žáků dnešní doby je potřeba dobrodružství. Proto ve svém volném čase sedí u adrenalinových počítačových her a televizních thrillerů. Domovní dveře zůstávají kvůli zodpovědnosti rodičů zavřené, neboť před domem vede silnice, která představuje nebezpečí. Ještě horší verzí je, když rodiče nesledují obsah volnočasových aktivit svých dětí. Hrozí nebezpečí, že budou aktivně vyhledávat a vymýšlet rizikové činnosti, žel často spojené i s ohrožením života. Naskakují na jedoucí vlaky, „surfují“ na jejich střechách, vozí se mezi tramvajemi. Přirozeně, že by si děti neměly hrát na železničním náspu nebo poblíž vodního jezu, ale měli bychom jim pomoci uspokojit potřebu „nervového vzrušení“, kterou jim jejich běžný život upírá. Co je pro „adrenalinové“ pohybové aktivity charakteristické? „Adrenalinové“ pohybové aktivity úzce souvisí s formováním osobnostní a sociální stránky osobnosti žáka. Vedle nesporných benefitů v oblasti pohybové jsou tyto činnosti zaměřeny především na rozvoj odvahy a sebevědomí žáka, ale také na rozvoj zodpovědnosti. Jako takové vyžadují přirozeně od žáků vyšší nasazení, než na jaké jsou zvyklí. Pro uvedená cvičení je charakteristické: evokují činnost nadledvinek produkující adrenalin, navozují stav euforie, podněcují psychofyzické vzrušení, dodávají energii k akci, žák není divákem, ale přímý účastníkem činnosti, cvičení jsou spojena s napětím, kdy žák přesně neví, co se stane, žák sám se vystavuje přiměřenému riziku (strach, neúspěch, zesměšnění apod.). Co musí respektovat učitel? Ikona10 Aby se žák cítil při cvičení alespoň emočně bezpečně, potřebuje příznivé a přátelské klima v tělocvičně. Předpokladem jsou pečlivé verbální instrukce učitele, průběžná motivace a slovní dopomoc, jasná organizace a příprava pomůcek, znalost dopomoci a záchrany. Neméně významné je společné prožívání činnosti se žáky, prožívání jejich úspěchu a pochvala za každé individuální zlepšení či projevenou snahu. Tak je můžeme postupně získat pro cvičení a jak známo, chuť ke cvičení je nakažlivá. Přirozeně, že realizace „adrenalinových cvičení“ klade vyšší nároky na pedagoga. Upozorníme alespoň na některé aspekty: volit cvičení podle věku a individuálních dispozic žáků, zajistit dopomoc a záchranu, materiálně a prostorově zajistit bezpečnost pohybových aktivit, trvat na respektování pravidel a pokynů, předvídat obtíže při cvičení, povzbuzovat nesmělé žáky, nekárat a neironizovat žáky za nedostatek odvahy, vést žáky k odpovědnosti za sebe i za své spolužáky, respektovat nápady žáků k obměnám pohybových aktivit. Pozor ovšem na hranici, která je u jednotlivců individuální. I když motorická úroveň není u těchto druhů pohybových aktivit rozhodující, co pro jednoho je ještě dobrodružstvím a příjemnou výzvou, může evokovat u jiného pocit ohrožení a nebezpečí. Z toho vyplývá nutnost diferencovat v nárocích, aby každý žák musel vyvinout odvahu a podstoupit riziko jemu přiměřené. Velká důslednost je nutná při zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví žáků, neboť někdy někteří žáci mohou reagovat naprosto nepředvídatelně. Pedagog stojí vždy v nejkritičtějším místě cvičení, pokud poskytuje záchranu žák, musí být pedagogem jednoznačně instruován. Vyžadujte kázeň, nikoliv však klid a ticho, nechte žáky sdělit si své pocity ze cvičení, zasmát se. Co je charakteristické pro úpolové pohybové aktivity? Nedílnou součástí „adrenalinových“ pohybových aktivit jsou cvičení úpolového charakteru. Souboje a rvačky mají motivující charakter od předškolního věku až po dospělost. Spojování dovedností na jedné straně a sociální výchova na straně druhé vyžaduje zásadně nějaké konání, které se zaměřuje na zodpovědnost za sebe samého a možnost řádně se zapojit do výuky. Otevřené pohybové úkoly motivují žáka přijít samostatně na nějaké kreativní řešení. Takže méně rozhodující je výsledek nebo produkt, spíše jde o procesně orientovaný průběh, při kterém neexistuje žádné „špatně” či „správně”. Pouhé předvádění a napodobování technické dovednosti nebo zadaného pohybového cvičení by nespělo k žádnému užitku. Výhodou je, že neexistuje nutnost dodržovat nějaké požadované limity standardních sportovních disciplín jako je např. judo nebo zápas, a v tomto vidím velký plus. Možné přínosy hodin tělesné výchovy s úpolovými pohybovými aktivitami, tj. s tématy boje a souboje jsou: Zlepšení schopnosti vnímání. Rozšiřování pohybových zkušeností, vyjadřování se tělem. Riskování něčeho a následné zodpovídání. Zažití nějakého výkonu a reflektování na něj. Společné jednání, soutěžení a dorozumívání se. Oční kontakt umožňuje získání naprosto nových zkušeností a přes základní optický smysl také akustické, kinestetické a emocionální vnímání. Ikona3 U chlapců lze již od raného dětství pozorovat všeobecné přidělení rolí, které se díky okolí a výchově pevně zakořenily v chování. Zatímco pro dívky jsou rvačky a bitky společensky nepřijatelné, chlapci často stojí před tlakem být těmi silnějšími, ačkoliv zevnějškem ne vždy tomuto obrazu odpovídají. Právě hry, které jsou zaměřeny na tělo a pohyb, nabízejí chlapcům získat cit pro rozvíjení jejich těla. Mohou si zakusit atributy připisované chlapcům, jako síla, moc, odvaha, riziko a poměr již zmiňované blízkosti a vzdálenosti a eventuálně je nově definovat. Jde v podstatě o speciální pohybové výzvy zaměřené na procvičení síly, odvahy a snášení rizika. To jsou právě ty pohybové zkušenosti, jimž se dívky mnohdy sami vyhýbají, nebo jsou jim společensky zakázány. Mají však přímý vliv na sebezáchovu a zdravé sebevědomí, proto bychom je i v jejich výchově neměli ignorovat. Rozdíly mezi souboji chlapců a dívek Při porážkách se dívky navzájem utěšují. Ve skupině vyhledávají kontakt s jinými dívkám, aby si s nimi vyměnili nabyté zážitky. Chlapci se spíše izolují a porážku se snaží před ostatními spolužáky utajit. Souboje mezi chlapci jsou zpravidla kratší než mezi děvčaty. Protože jim jde především o co nejrychlejší rozhodnost. Dívky při skupinových hrách raději hledají spojence a postupují více takticky. Dívky jdou do soubojů obezřetněji. Aby vůbec došlo k soubojům, zdá se být u dívek obzvlášť důležitá svobodná volba partnera. Co musí respektovat učitel? Ikona10 Formy organizace vyučování musí odpovídat věku a stupni samostatnosti žáků. To znamená, že začínáme s cvičeními v menších skupinách nebo pouze s jedním partnerem. Osvědčená pravidla a rituály Nejvyšší pravidlo zní: „Nikomu nesmí být ublíženo!“ V detailu to znamená nekopat, nedávat údery, neškrábat, neštípat, netahat za vlasy, netahat za oblečení apod. Omluvit se při každém porušení předem daných pravidel. Nelechtat. O volbě partnera rozhodují žáci. Volba partnera by měla zásadně být svobodná. Se vzrůstající důvěrou začínají žáci akceptovat svého soupeře více než náhodný princip. Aspekty motorické a sociální Na začátku i na konci každého souboje pozdravit partnera, a tak mu vyjádřit respekt. Každý má právo souboj předčasně ukončit několikerým plácnutím na žíněnku, či partnerovo tělo resp. hlasitým zvoláním „stop“. Doba trvání souboje by se měla obměňovat podle stáří a obtížnosti úkolu. Učitel může souboj kdykoliv ukončit, zdají-li se mu bojující příliš zarputilí a agresivní. Osvědčila se otázka, zda-li je žák ke cvičení připraven. Po souboji by si měli oba soupeři vyměnit své pocity a postřehy. Aspekty sociálně-emocionální Z velkých skupin přes malé, k souboji v páru. Od svobodně vybraného partnera k náhodnému. Od volných k přísnějším pravidlům a přesným pohybovým úkolům. Z malé odpovědnosti k důsledné zodpovědnosti (přesun částečné učitelské pravomoci na žáky). Z malého resp. nepřímého kontaktu k většímu resp. přímému. Vyrovnaná bilance vítězství a porážek, vedoucí ke zvýšení tolerance k frustraci. Ikona3 Existuje mnoho úpolových her a cvičení, která se dají střídat a obměňovat. Např. užití handicapu dává soubojů zcela nový směr i u zhruba stejně silných partnerů (např. s jednou rukou za zády, pohybovat se pouze na jedné noze apod.). U nerovnocenných partnerů mohou proti sobě nastoupit i dva proti jednomu, potom se postupuje tak, že výhra toho silnějšího se počítá dvojnásobně. Je-li v souboji dívka proti chlapci, dostává zpravidla bodový náskok. Ikona10 Příklady „adrenalinových“ pohybových aktivit Žáci v zástupu zaujmou sed roznožný, těsně k sobě a vzpaží. Jeden žák si lehne (s dopomocí) na paže sedících a vzpaží. Sedící spolužáci si jej podávají nad hlavou vzad (Obr. 1). Obr 1 Žáci drží lavičku na obou koncích a zvednou ji do výše pasu. Jeden žák si lehne na břicho do středu lavičky a pevně se jí drží rukama i nohama; pod něj umístíme žíněnku. Stojící žáci opatrně obrací lavičku kolem podélné osy – „grilování“ (Obr. 2). Obr. 2 Dvě gymnastické žíněnky postaví žáci na hranu naproti sobě. Jeden žák se snaží prolézt soutěskou na druhou stranu, ostatní mu úkol ztěžují tím, že tlačí z obou stran na žíněnky (Obr. 3). Obr. 3 Jeden žák si stoupne na žíněnku, ostatní žáci si dřepnou kolem žíněnky, uchopí každý jednu úchytku a posunují žíněnku po podlaze různými směry. Stojící žák se snaží udržet se na žíněnce (jako na rodeu) (Obr. 4). Obr. 4 4 – 6 žáků zaujme vzpor klečmo na žíněnce (jeden vedle druhého). Na jejich záda položíme žíněnku (vznikne tzv. „hamburger“). Všichni ostatní žáci vymýšlejí co nejvíce způsobů překonání žíněnek. Možné varianty nápadů jsou přelezení, přeběhnutí, také valivým pohybem podélně a příčně (žádná salta), kotouly apod. (Obr. 5). Další možností je, že si na horní žíněnku lehne další spolužák. Klečící žáci se pohybují do stran, vpřed a vzad a ležící se pohybuje jako na vlnách. Ležícímu poskytujeme záchranu. Obr. 5 Příklady úpolových pohybových aktivit Jeden žák leží na břiše na podlaze (na žíněnce), druhý si na něj kolmo lehne na břicho. Spodní žák se snaží vyprostit (Obr. 6). Obr. 6 Jeden žák si lehne na podlahu, pokrčí upažmo a dlaněmi se „přilepí“ k podlaze. Druhý žák jej uchopí za kotníky a snaží se jej posunout, tedy „odlepit“ jeho dlaně od podlahy (Obr. 7). Obr. 7 Různé způsoby přetlačování, přetahování ve dvojici (Obr. 8 a 9), ve skupině (Obr. 10 a 11). Obr. 8 Obr. 9 Obr. 10 Obr. 11 Jeden ze dvojice žáků upaží. Druhý se snaží jeho horní končetiny připažit (Obr. 12). Obr. 12 Jeden žák skrčí horní končetinu v lokti, druhý se mu ji snaží natáhnout (Obr. 13). Obdobně můžeme cvičit s dolními končetinami. Obr. 13 Čtyři žáci stojí v rozích pomyslného čtverce. Dva proti sobě stojící po diagonále drží každý jeden konec švihadla. Švihadla v místě křížení dvakrát překřížíme přes sebe. Na pokyn se začnou všichni žáci přetahovat (Obr. 14). Obr. 14 Ikona4 Věřím, že vás tato kapitola zaujala. Pokud chcete získat další informace z této oblasti, podívejte se do doporučené literatury. Uveďte tři cvičení „adrenalinového“ charakteru s využitím plných míčů. Literatura Ikona7 Karásková, V. (2010). Pohybem k odvaze a zodpovědnosti. Olomouc: UP. Karásková, V. (2012). Adrenalin v tělocvičně. Olomouc: UP. Müller, C. (2003). Bewegte Grundschule. Aspekte einer Didaktik der Bewegungserziehung als umfassende Aufgabe der Grundschule. Sankt Augustin: Academia. Vetter, M. a kol. (2008). RisKids. Basel: SolArgent Media AG.
Podobné dokumenty
učení mistrů moudrosti
duchovní pokrok celého lidstva. Tento veliký počet dokonalých bytostí již od pradávna bděl nad
rozvojem života a vede Lidstvo z dětského vývojového stupně ke zralosti. Všechny tyto velké
bytosti re...
Kapitoly z teorie psychomotorické terapie - Lirias
Od roku 1990 se oddělení psychologie Fakulty tělesné výchovy a sportu Karlovy University ve
spolupráci s primariáty psychiatrické léčebny v Praze 8, Bohnicích, a následně katedra psychologie
pedago...
KA – metodika vzdělávání DVPP
Kinematická analýza popisuje pohyb tak, jak jej vidíme. Kinematická analýza
se zabývá kinematickou stránkou pohybu, tj. zjištěním geometrie trajektorií, rychlostí
a zrychlením charakteristických bo...
J. Wittmannová-Úvod do pohybové aktivity seniorů
kategorii seniorů. Stárnutí organizmu je proces nevyhnutelný, ale v rychlosti jeho průběhu a
v míře tělesného a psychického opotřebení lze pozorovat individuální rozdíly. Jednou
z nejdůležitějších ...