Camino Madrid – Edral 2016

Transkript

Milan Hroníček
Jak jsem nedošel do Santiaga de Compostela
Květen 2016
Milan Hroníček
Na úvod
Následující stránky shrnují zážitky z nedokončeného putování do španělského Santiaga
de Compostela, které jsem podnikl v květnu 2016.
Jádrem jsou zápisky, které jsem si dělal cestou do poznámkového bloku a po večerech
přepisoval do mobilu. Po návratu jsem je zkompiloval se zprávami, které jsem průběžně
posílal svým blízkým. Kvůli stylové jednotě jsem u „výkřiků“ z notesu, kde chyběla některá
slova, při přepisu použil přítomný čas. Z naškrábaného „břichatý, vousatý padesátník,
odhadne a vesele ukazuje – flecha za rohem,“ tak vzniklo: „Naštěstí jde kolem břichatý
vousatý padesátník, který nějak odhadne, co se děje, a vesele mi ukazuje, že ‚flecha‘ je za
rohem“. Při té příležitosti jsem opravil chyby, jichž jsem se původně dopustil. Několik dní
jsem např. považoval cisty (cistus ladanifer) za oleandry.
K deníku jsem ještě připojil informace, které se mohou hodit dalším dobrodružným duším:
(i) balící seznam s tipy, co bych příště udělal jinak, (ii) itinerář s výběrem míst, kde se dá na
mé trase nocovat, a (iii) seznam zdrojů, odkud jsem čerpal informace o caminu a místech,
kudy jsem šel.
Když uvádím vzdálenosti, jsou to údaje, jaké by člověk urazil, kdyby se přesně držel trasy.
Problouděné kilometry navíc jsem nezapočítával. Údaje o vzdálenostech mezi jednotlivými
místy na svatojakubské cestě se často liší zdroj od zdroje. Vždy jsem se snažil vybrat údaj,
který mi připadal nejvíce věrohodný.
Další fotografie z putování jsem umístil na youtube: https://youtu.be/_9viC9-TT9M.
Cílem je poskytnout inspiraci lidem, kteří by chtěli jít do Santiaga po méně
frekventovaných cestách. Ano, jde to. Nemusíte ani umět španělsky a není to drahé.
Připravte se nicméně na samotu.
Do Santiaga jsem se vydal, protože mám rád pěší turistiku, fascinují mě dálkové trasy a
před lety jsem viděl film Pouť. Ukázalo se, že pouť do Santiaga je asi jediný podnik tohoto
druhu, na který mě manželka pustí samotného. …S podmínkou, že nepůjdu přes Pyreneje.
I když jsem o caminu uvažoval a mluvil několik let, reálné přípravy a plánování začaly na
podzim 2015. Nejprve jsem se musel rozhodnout, kdy, odkud a kudy půjdu.
Do Santiaga dá chodit celoročně, ale v některých pohořích leží od listopadu do dubna
sníh a během léta je zase meseta pro Středoevropana mého typu nesnesitelně rozpálená.
Takže zbývají dvě okna s vhodnými klimatickými podmínkami: od května do června a od
druhé poloviny září do začátku listopadu. Zvolil jsem si jarní termín, protože to bývá vše
rozkvetlé.
Stejně jako většina lidí si nemůžu dovolit zmizet z práce a od rodiny na neomezenou
dobu. Maximum, co šlo vyjednat, bylo 17 dnů dovolené. Díky čtyřem víkendům mi tak vznikl
25denní prostor. Když odečtete den na cestu tam a den na cestu zpět, bylo jasné, že ať už
půjdu odkudkoli, musím se odtud nejdéle za 23 dní dostat do Santiaga.
Poslední dobou do Santiaga de Compostela ročně chodí zhruba čtvrt milionu lidí. Z toho
se dvě třetiny drží tzv. Camino Frances, tradiční trasy táhnoucí se 800 kilometrů ze SaintJean-Pied-de-Port na francouzské straně Pyrenejí. Každý osmý poutník chodí tuto trasu
celou.1 Kdybych chtěl jít tudy, budu narážet na stovky lidí. A to nebyla pouť, jakou jsem chtěl
podniknout.
Pak tu byla další věc. Těch 23 dní. Kdybych ušel každý den 35 kilometrů, od španělské
strany Pyrenejí (slib ženě se dodržet musí!) bych se mohl do Santiaga včas dostat. Jenže
denně ujít 35 kilometrů? Hledal jsem něco kratšího.
1
Vycházím ze statistik poutnické kanceláře v Santiagu: https://oficinadelperegrino.com/en/statistics/.
2
Pokud nemáte obrovské štěstí, opravdu levné letenky do Španělska se dají sehnat jen do
Madridu a Barcelony. Z Madridu je to do Santiaga podstatně blíž. Takže jsem si pořídil
letenky do Madridu, a pak objevil trasu přímo odtud. Myšlenka, že začnu své putování
prakticky od letadla, mě uchvátila. Navíc odtud vloni přišlo do Santiaga jen nějakých 560 lidí.
Na trase nebude skrumáž.
Camino de Madrid má ovšem úskalí: po 315 kilometrech se napojuje na Camino Frances.
Tady mi pomohla poutnická fóra na internetu. Ukázalo se, že nejsem první, kdo tento
problém řeší, a že se lze relativně snadno napojit na síť tras vedoucích z jihu Španělska,
které mě do Compostely dovedou jinudy než po Frances. Z Madridu to vycházelo na
přibližně 660 kilometrů. Méně než 30 na den.
A tak jsem 5. května 2016 nasedl na letadlo do Madridu.
Zdroj: maps.google.cz
3
Milan Hroníček
Den 0, čtvrtek 5. května
Praha – Madrid
V Madridu přistávám pozdě odpoledne. Je pod mrakem, ale při přistání jsem zahlédl bílé
čepičky na vrcholcích Sierra de Guadarrama. Sníh. Teď chytit metro na Sol, a od té chvíle
budu při troše štěstí příštích 23 dní jen chodit.
Když vylezu z metra, poprchává. Rafael, můj airbnb hostitel, bydlí jen pár bloků od Puerta
del Sol. Je v práci, ale klíč nalézám na smluveném místě. Není to však tak jednoduché. Žije
ve starém, spletitém domě. Dvě křídla, několik dvorků, dva výtahy. A tak se stalo, že když
jsem se dostal do druhého patra, napravo namísto dvou různě velkých dveří (ty Rafaelovy
měly být ty větší) jsem našel chodbičku vedoucí ke třem stejně velkým dveřím. Bylo potřeba
dvou lehce zmatených telefonátů, aby mě Rafael zdárně donavigoval k sobě domů. Byt je
starosvětský 1+1 s vysokými stropy a mrňavou koupelnou. Chvíli pátrám po svém pokoji.
Pak mi dojde, že budu spát v Rafaelově ložnici a on ve spacáku na karimatce v předsíni.
Ekonomika airbnb!
Vyrážím koupit credencial. Chtěl jsem ho koupit už v Praze, ale v Klubu českých turistů
mi vysvětlili, že se letos změnila pravidla a s českým credencialem bych nezískal
compostelanu. Nevím, zda ji chci. Přece jen jde o dokument pro katolické poutníky a pro mě
by to byl jen latinsky psaný suvenýr. Ale i tak jsem nechal pořízení credencialu až po
příjezdu do Madridu. Kancelář madridské pobočky Amigos de Camino de Santiago sídlí v
anonymní betonové kancelářské budově v uličce vedoucí ze Sol. Mají otevřeno od sedmi do
devíti večer. U vchodu rozpačitě hledím na záplavu destiček s názvy rozličných organizací,
které zde sídlí. Vrátný mě naštěstí rychle odhadl a odlifroval do výtahu do sedmého patra.
Na sedmém patře, nalevo od výtahu, jsou otevřené dveře a v nich hlouček diskutujících
starších Španělů. Asi tu sídlí nějaká charita pro důchodce. Teď ještě najít tu kancelář
amigos. Projdu celé patro. Všechny dveře zavřené. Na každých jiná cedulka. Nikde žádní
amigos. Zbývají jen ty otevřené dveře s důchodci. A skutečně je to to správné místo.
Vevnitř je plno dědoušků. Jestli jsou mezi amigos mladší lidé nebo nějaké ženy, pak to tu
není znát. Hned se mě na něco ptají. Španělsky. Nerozumím. Naštěstí přivedou plešatícího
dědu, který umí anglicky. A nejen to, když zjistí, odkud jsem, ukáže se, že ovládá i „dobrý
den“. Vyptává se. Kde a kdy začínám, jak jsem se o Camino de Madrid dozvěděl, zda
počítám s tím, že tu infrastruktura není tak dobrá jako na francouzské trase… Beru si za 3
eura credencial a pouzdro na něj, za stejnou cenu ulitu hřebenatky na batoh a rozloučím se
se sympatickými „dědoušky“. Na rozloučenou ještě vysvětluju, jak se Buen Camino řekne
česky. Hned mám z celého podniku lepší pocit.
Sedím v místňácké špeluňce přes ulici od amigos, mám objednanou paellu, před sebou
malé pivo a tapas. Ještě si dojdu koupit snídani, projdu si okolí a půjdu spát. Zítra to bude
náročné.
Den 1, pátek 6. května
Madrid – Colmenar Viejo, 34,7 km
Ráno byl hrozný slejvák. Naštěstí déšť ustal, než jsem dosnídal. Při snídani se konečně
seznamuji s Rafaelem, mým domácím. Večer přišel, když už jsem prakticky spal. Třicátník.
Grafik. Působí jako fajn člověk. V reálu má uhlazenější vizáž než na „che guevarovské“ fotce
z airbnb. Ptám se na ekonomickou krizi a nezaměstnanost. Prý si na nedostatek práce
4
nemůže stěžovat. Má
dvě zaměstnání. Myslím,
že se trochu vyděsil,
když
jsem
mu
vysvětloval své cestovní
plány.
Vycházím v půl osmé.
Sáhnul jsem si na dveře
kostela svatého Jakuba
na Plaza de Santiago, a
začal počítat kilometry.
Ceduli
označující
nedalekou stanici metra,
kterým bych se mohl
svézt na kraj města a ušetřit si 11 kilometrů chůze, přezíravě míjím. V duchu si říkám, že po
30 kilometrech bych se tak snadno nerozhodoval.
Na Plaza de España se na chvilku zastavuji u sochy Dona Quixota a Sancha Panzy. Proč
se ve svém aktuálním podniku cítím s nimi spjatý? Že by to bylo také bláznovství?
Přecházím Vía Grande. Velkolepé domy z počátku 20. století ve mne vyvolávají
vzpomínky na Valencii. Kdybych se dal doprava, za chvíli dojdu na místo, kde stával hotel
Florida, kde za občanské války Hemingway podváděl svou ženu s Marthou Gelhornovou a
dráždil žaludky ostatních válečných korespondentů, odkázaných na příděly, když si dával ke
snídani vejce se slaninou, k nimž se dostával díky svým kontaktům z Kominterny.
Místo toho pokračuji ke druhému kostelu svatého Jakuba v centru. Tento přiléhá k bývalé
madridské komandatuře řádu Santiaga. Řád svatého Jakuba byl jedním ze tří iberských
rytířských řádů. Zdejší verze johanitů nebo německých rytířů. Z těch tří místních řádů byl
nejbohatší. Na vrcholu moci v 15. století mu patřilo zhruba 60 měst. Oproti jiným řádům měl
výhodu. Nevyžadoval od svých členů celibát. Snad i proto existuje dodnes.
Kostel je zavřený. Opravuje se. Aspoň obhlédnu barokní průčelí. Vysoko nahoře je socha
svatého Jakuba Maurobijce (Matamoros). Tohle není ten přátelský svatý Jakub, patron
poutníků, s holí a mušličkou. Tady Jakub ve zbroji drtí Maura v turbanu pod kopyty svého
koně. Motiv dobře známý z římské imperiální ikonografie odkazuje na smyšlenou bitvu u
Clavijo. Podle padělané charty z 12. století se měl v této bitvě v roce 834 svatý Jakub zjevit
asturskému králi Ramirovi I. a vést jeho vojsko k vítězství nad Maury. Potíž je v tom, že o
takové bitvě neexistuje žádný dobový záznam a že Ramiro v tom roce ještě nebyl králem. To
nebránilo tomu, aby se Maurobijec
nestal
jedním
ze
symbolů
rekonkvisty a dodnes patronem
španělské armády. Ostatně svatý
Jakub nebyl jediný světec, který se
ve středověkém Španělsku dal na
vojenskou dráhu. Včera jsem byl u
katedrály
hlavní
madridské
patronky, Nuestra Señora de la
Almudena. V čele vojska Alfonsa
VI., když v roce 1083 dobýval
město, se prý objevila Panna
Marie. Před shůry vedenými vojáky
5
Milan Hroníček
se zřítila kus hradby a objevila se
ikona, ukrytá tam Vizigóty během
muslimského vpádu. Kastilské barvy
pochopitelně zvítězily, Madrid byl
dobyt a už nikdy nebyl ztracen.
Španělská historie je plná legend.
Kličkuju ulicemi na severovýchod,
až se dostanu na Paseo Castillana,
velkolepý bulvár tvořící páteř Madridu.
Po něm se dávám na sever. Kvetou tu
kaštany. Je po osmé, všude plno aut.
Pískající policajti. Když jsem míjel
jednoho z nich, na chvíli vyndal z pusy
píšťalku a ptal se, zda opravdu jdu do Santiaga. Sám už šel dvakrát Camino Frances a příští
rok chce jít madridskou trasu. Popřál mi šťastnou cestu a dodal, že mi závidí.
Plaza de Castilla lemují dva k sobě nakloněné mrakodrapy. Pro mě jsou jako startovní
pylony. Hned za nimi je první značka. Žlutá šipka na sloupku pouliční lampy. Z objevu jsem
hrozně nadšený. Při troše štěstí mě tyhle šipky dovedou až k moři.
Za značení jsou zodpovědní ti dědové, u kterých jsem včera kupoval credencial. Jejich
značení je nápadité. Kde by Klubu českých turistů stačila jedna šipka, oni raději namalují
jednu na kandelábr a dvě další na chodník nebo na zeď. Když nepozorný poutník zabloudí,
jako se to stalo mně u stadionu Santa Aña, není to rozhodně chyba značení. Leč i s tím
počítají, a tak na webovky dali blbuvzdorný popis cesty. Tudíž ztracený poutník (= já) ví, že
má dojít k fuencarralskému hřbitovu, a místo žlutých šipek se řídí silničním značením tak
dlouho, než zase na přechodu za dálničním nadjezdem žlutou šipku najde.
Ve městě jsem budil pozornost. Černoch
prodávající na ulici deštníky (sem tam přechází
lehká přeháňka) se mě ptal, jak je to daleko, a
vysvětloval, že hlavní je ten cíl. V duchu si
říkám, že mě baví hlavně ta cesta, ale to
zjistím až v Santiagu. Na cestě u Fuencarralu
jsem zase potkal mladou ženu se třemi dětmi
(všechna okolo tří let). Ptala se, jestli fakt jdu
do Santiaga. Když jsem přitakal, byla z toho
moc nadšená. Prý tu bydlí dlouho, ví o těch
značkách, ale já jsem první poutník, kterého
potkala. Musela si mě vyfotit.
Hřbitov je na kopečku na samém konci
města. Sleduji jeho zeď tak dlouho, až se
přede mnou otevře velká pláň luk, polí a
prašných cest. Sbohem, asfalte a dlažbo!
Louky jsou plné květů – vlčí máky,
heřmánky, něco žluté a něco fialové, co
neznám.
Stále jsem fascinován žlutými šipkami.
Každou chvíli nějakou fotím.
Ostatně se brzo dostávám do úseku, kde se
zabloudit nedá. Cesta vede po 100–200 metrů
6
širokém zeleném pruhu křovin a
trávy, na jedné straně lemované
dálnicí a z druhé strany
železniční tratí a za ní žulovou
zdí El Pardo, bývalé rezidence
Francisca Franca. Ta zeď mě
provází aspoň pět kilometrů a
připomíná mi, jaké mám štěstí,
že amigos de camino vytyčili
cestu na starém železničním
náspu. Jdu si pěkně po rovině,
zatímco Francova zeď se vlní
jako sinusoida v neustálé řadě
kopečků a dolíků. Je tu plno bíle
kvetoucích cistů.
U Tres Cantos zeď mizí a krajina se mění. Jdu mezi pastvinami. Jednou mi cestu kříží
stádo ovcí, které hvízdáním popohání farmář, skrytý pod obrovským červeným deštníkem,
zatímco statný ovčácký pes něco v poklidu očuchává daleko vzadu. A tak to jde dál. Krávy,
koně, krávy, a před dnešním cílem, Colmenarem Viejo, stádo hnědočerných prasátek. Prší
tolik, že prasátka nemůžu vyfotit. Za rok z nich budou šunky.
Pěkná pastorální krajina. Prašná cesta, keře, tráva, klikatící se potok, který se místy musí
překonávat po žulových kostkách zabetonovaných do dna na kraji brodu a kopečky. Když se
z některého ohlédnu, pořád jsou v dálce ty mrakodrapy u Plaza de Castilla.
V dešti přijdu do Colmenaru Viejo. Na turistických informacích sedí muž a žena ve
středním věku. Anglicky nemluví ani jeden z nich, ale s mužem se dokážu dorozumět
lámavou francouzštinou (i když jeho francouzština je plná španělských slovíček a ta má je
zase dost zaprášená). Dostávám první razítko do credencialu a ptám se na ubytování,
protože tu není poutnický albergue. Nakonec mi telefonicky domluví ubytování v hostelu
Andrea a vysvětlí, jak tam dojít. Když odcházím, paní z informací říká, že než dojdu do
Santiaga, určitě už budu umět španělsky.
Směju se.
Prokličkuju se uličkami až ke stanici
Guardia Civil a v protějším domě zazvoním na
babičku, která provozuje Hostal Andrea.
Ubytování je v řadovém domku za rohem. Je
tu pět postelí v místnosti a já sám. Totální
soukromí za dvacku. Babička umí jen
španělsky, já zase španělsky vůbec ne.
Domluva posunky, ukazováním na hodinky a
pomocí Google Překladače. Sprcha, praní v
ruce, menu ve vedlejším baru. Rychlá
procházka po městě. Zase prší. Kostel
navrhoval Juan Guas (žebroví pod kůrem je
radost) a špičku věže zase Juan Gil de
Hontañón. V samoobsluze kousek od kostela
si kupuju zásoby na snídani. A pak rychle spát.
A to jsem si myslel, že jako poutník budu mít
fůru času na čtení.
7
Milan Hroníček
Den 2, sobota 7. května
Colmenar Viejo – Cercedilla, 35,5 km
Ubytovna nemá kuchyňku, takže začínám den improvizovanou snídaní se sýrem,
sušenou šunkou, chlebem a litrem trvanlivého mléka. Vyrážím zase v půl osmé. Venku je
pod mrakem, místy vykukuje i modrá obloha. Nemusím hledat cestu. Pán na turistických
informacích mi včera předvídavě svou směsicí španělštiny a francouzštiny vysvětlil, jak se
dostat z města. A skutečně, po několika blocích narážím na staré kámoše, žluté šipky. Jedna
u země, druhá hezky ve výši očí. Na kraji města je hned zřejmé, že jsem pláně jižní mesety
nechal definitivně za zády. Přede mnou je zvlněné podhůří Sierra de Guadarramy. Slunce
osvětluje kus hor mezi mraky v dálce. Pane jo, to je výška. Pastviny, lemované kamennými
zídkami, plné skalisek a zatoulaných balvanů. Keře, fialové, žluté a bílé květy tomu celému
dávají charakter anglického vřesoviště. Mezi kravami je na louce i několik čápů. Bůhví na
čem hodují. Obecně tu potkávám spoustu čápů. Králík přede mnou urputně prchá do úkrytu.
Meteorologové na dnešek předpovídali mírný déšť. Jakmile je patrné, že jim to nevyjde,
věším na batoh včera vyprané věci, které nestihly přes noc uschnout. Projíždějící cyklisty,
kterých v sobotním ránu není málo, tak vítají vedle mušle i třepetající se ponožky a spodky.
Colmenar nechávám rychle za sebou, ale ještě dlouho, když se na některém vršku
ohlédnu, mě vyprovází špička colmenarského kostela vykukující zpoza hřebene.
Po několika kilometrech přicházím ke středověkému mostu. Není to žádný zázrak. Čistě
utilitární kamenná konstrukce s jedním obloukem, jaké se tu stavěly od Římanů až do 19.
století. Dole vesele bublá říčka Manzanares. Je to první takový most, který potkávám na
svém putování, takže shazuji batoh, vytahuji foťák a blejskám ho ze všemožných úhlů.
Před polednem scházím do Manzanares el Real. Leží na kraji přehrady na řece
Manzanares, která pak protéká i centrem Madridu. Stojí tu fantastický pozdně gotický hrad
od Juana Guase. Rodina Mendozů tu už předtím jeden hrad měla. Evidentně nebyl dost
reprezentativní. Jeho ruiny leží vedle camina. Ze zbytků zdí sahajících do 1-2 metrů a
porostlých trávou se dá vyčíst sotva více než půdorys. Na druhé straně městečka stojí
Guasův hrad. Mendozové se ve válce o kastilské dědictví relativně brzy přidali na stranu
Isabelly Kastilské a Ferdinanda Aragonského – s pochopitelnými důsledky pro postavení a
vliv jejich rodu. Takže si u dvorního architekta objednali novou rezidenci. Už zdálky vás
8
zaujme mohutný barbakán, ale
vyplatí se podívat se zblízka na
zdobné detaily, které Guas uměl
tak dobře kombinovat. Věže
zdobené koulemi. Nosníky cimbuří
svou
strukturou
zdánlivě
připomínají maurskou architekturu,
ale pak se ukáže, že jsou
poskládané ze spousty drobných
gotických trojlístků. Vrcholem však
je bombastická gotická lodžie
vysoko na jižní stěně hradu,
přehlížející údolí a přehradu.
Z důvodů, které by dokázalo
vysvětlit snad jen mé podvědomí,
jsem poslední hodinu fixovaný na
představu, že pod hradem najdu
McDonald's, kde si naplním žaludek něčím hodně nezdravým. Junk-food, nejunk-food.
Manzanares je ale malé spořádané městečko, kde takové věci nevedou. Sednu tedy do
prvního bistra pod hradem a dám si půlku kuřete se salátem a bagetou. Aspoň že kolu tu
mají.
Na věži kostela jsou čtyři čapí hnízda. Jeden čáp sleduje dění z jeřábu, který stojí naproti.
Poprvé v životě slyším, jak čáp klape zobákem. Není to to poklidné klapy, klap, jaké jsem
předváděl dceři, když byla malá. Spíš nepopsatelné rychlé staccato.
Od Manzanares jdu dlouhé kilometry s hřebeny Sierra de Guadarrama po pravé ruce.
Vidím jen zubaté skalní štíty v popředí, vrcholy hor za nimi jsou v mracích.
Ve vesnici Mataelpino se cesta začíná citelně zvedat. Bolí mě nohy. Míjím lákavou
směrovku na zdejší úplně nový albergue. Ale jsou teprve tři odpoledne a do Cercedilly zbývá
jen 12 kilometrů. Mám tam zamluvené ubytování, a kdybych zůstal v Mataelpino, stejně bych
zítra nemohl jít dál než do Cercedilly, protože za ní následuje 31 kilometrů bez možnosti
noclehu. Pokračuju dál.
9
Milan Hroníček
Velká chyba. Spousta
stoupání. Nohy mám v
botách zpocené. Výměna
ponožek moc nepomůže.
Stélky uvnitř bot jsou taky
vlhké.
Na
otlačených
ploskách chodidel mi v
rychlém
sledu
naskáče
několik puchýřů. Dál si to
šinu
velmi
rozvážným
krokem s mnoha píchajícími
jehličkami
při
každém
došlápnutí. Když stoupám táhlým údolím k Navacerradě, jeden puchýř praskne. Jak tam
sykám, tiše nadávám a dávám si četné pauzy, poprvé si říkám, že je dobře, že se mnou
nikdo nejde. Tohle si musí každý odtrpět sám.
Krajina okolo je úchvatná. Balvany, skály, potůčky, rozkvetlé keře a žluté louky. Tůňka v
údolí pod Navacerradou je tak posetá vodním kvítím, že zdáli vypadá jako bílý palouk.
Na kraji Navacerrady začíná mrholit. Tak svatý Petr nenechal meteorology úplně ve
štychu.
Do Cercedilly přicházím až po sedmé večer. Zastavuji se v palačinkárně na večeři. V
televizi běží býčí zápasy. Mají tu speciální kanál na koridu. Toreador na koni uhýbá
půltunovému býku těsně před rohy a současně ho provokuje. Postupně mu do hřbetu zarazí
několik bodců. Teče krev. Když posadí toreador býkovi na hlavu svůj klobouk, diváci
nadšeně tleskají. Postupně vystřídá aspoň tři koně. Jejich jména se vždy ohlašují. Že by ve
světě koridy byli i koně celebritami? Když platím, toreador už sesedl a jde k býkovi po svých.
Tuším, jak to s býkem dopadne.
Bydlím v mládežnické ubytovně Villa Castora. Se dvěma postaršími dámami na recepci
se domlouvám rukama nohama. Dostávám čisťounký pokoj v klidném křídle za 18 eur.
Hádám, že tohle křídlo je vyhrazené pro poutníky. Jinak tu vládne děsný povyk. Všude
spousta adolescentů a hlasité hudby.
Snídaně začíná až v devět. Když jsem ale paním na recepci řekl, že to je pro mě pozdě,
hned mi ochotně zařídily balíček na cestu místo snídaně. Říkají tomu „piknik“.
Ptají se, zda počítám, že zítra bude pršet. Krčím rameny a anglicky odpovídám s nejistým
výrazem, že špatné počasí k pouti patří. Nevím, zda mi rozumí.
Pokoj je pohodlný. Horká sprcha. V koupelně je teplý žebříček, kam hned dávám sušit
boty. Peru špinavé prádlo. Pak nastupují nůžtičky, dezinfekce a likvidace puchýřů. Zprávy
domů – dcera si prý pochvaluje, jaký je tam beze mne klid – a spát.
Den 3, neděle 8. května
Cercedilla – Zamarramala, 34,2 km
Když si ráno na recepci vyzvedávám credencial, recepční mi pomáhá do ponča. Zmůžu
se na gracias a vděčný úsměv.
Venku vytrvale a hustě prší. Čeká mě osm kilometrů stoupání. Těsně pod ubytovnou jsem
včera viděl ceduli oznamující nadmořskou výšku 1200 metrů. Vrchol průsmyku je ve výšce
1796 metrů. Bude to výstup zhruba jako na Kleť.
Po chvíli mě míjí ranní jogger. Běžet v tomhle počasí chce odhodlání.
10
Zhruba v polovině stoupání se má trasa napojuje po starou vojenskou cestu z časů Filipa
V., z první poloviny 18. století. Kromě dvou pěkně udržovaných mostů z ní dnes zbývají jen
balvany a suť. V dnešním počasí mezi nimi protékají potůčky vody. Stejně jsem
bourbonským stavitelům vděčný za jejich výtvor – zvlášť při pohledu do strže na dně údolí,
kde se valí voda.
Filip V. nebyl první, kdo tu něco budoval. Místy se má cesta protíná se starou antoninskou
římskou komunikací. Historici ji ztotožňují s Via XXIV, která spojovala Méridu a Zaragozu.
Dnes z ní zbývá jen strmá pěšinka.
Stoupám krásným borovým lesem. Je to taková místní anomálie. Po poslední době
ledové na většině jihoevropských pohoří březovoborové hvozdy vystřídaly duby. Tady
borovice zůstaly.
Pořád prší. Soustřeďuji se na stezku před sebou a vyhýbání se hlubším kalužím. Když mi
poryv větru uvolní patentku na ponču, zjistím, že nedohlédnu dál než 30-40 metrů. Jsem v
mracích.
Před půl jedenáctou dřina končí. Jsem v Puente de Fuenfría, „Průsmyku studeného
pramene“. 1796 metrů. Výš už na caminu nepolezu. Na svazích nade i pode mnou leží
poslední zbytky sněhu. Z nějakého důvodu jsem si myslel, že tu najdu nějaký přístřešek, kde
se na chvíli zbavím batohu, vyměním ponožky a nasvačím se. Nic takového. Je tu několik
kamenných lavic, ale žádná střecha. Mokro, větrno a zima. Bude tu tak 4-5 stupňů. V závětří
za skupinou stromů stojí tři cyklisti, kteří sem dorazili těsně přede mnou. V cyklistických
kraťasech a tričkách vypadají obzvlášť promočení a prochladlí. Jsou z Madridu. Vyjeli odtud
včera ráno, odpoledne se ze Segovie vrací domů a zítra je čeká zase práce. Prý jsme se už
viděli včera v Mataelpinu. Nevzpomínám si. Prosím je, aby mi pomohli dostat láhev s vodou
z boční kapsy batohu. Pod pláštěnkou batohu a pončem se k ní sám nedostanu a pončo
sundávat nechci. Už bych se do něj v tomhle větru nemusel dostat.
Dolů vede pohodlná cesta pro auta. Tráva a štěrk. Déšť je na druhé straně hor o něco
slabší, ale zase tu duje silný a studený nárazový vítr. Jsem vděčný za všechny čtyři vrstvy,
co mám na sobě. Pozvolna ukrajuji kilometry. Do Segovie mi jich zbývá 23.
Někde tady, v údolí Fuenfría, se měl odehrávat román Komu zvoní hrana. Typický
Hemingway. Naloží postavám tlumoky plné dynamitu a nechá je škrábat se do takových
kopců.
Cestou dolů koukám po stopách občanské války. Musí tu někde být. Madridská fronta se
zde držela skoro tři roky. Ale nic nenacházím.
11
Milan Hroníček
Když konečně vykouknu z lesa,
mám před sebou v dálce Segovii a
pláně Staré Kastilie. Ještě 14
kilometrů. Vypadá to, že tam neprší.
Zato tady mi kapky hnané větrem
buší do zad. Mám hlad, ale není se
kde zastavit. Nadávám si, že jsem si
do kapsy nevzal aspoň jablko.
Nakonec jím v silničním podjezdu
čtyři kilometry před Segovií. Je tu
průvan, ale sucho. Přestává pršet.
Když se konečně dostanu do
města, ztratím žluté šipky (až na
cestě ven z města jsem si všiml, že
místo nich byly do dlažby v centru
zasazeny mosazné mušličky; patrně
jsem celou dobu po nich nevědomky šel), ale brzy přijdu na začátek akvaduktu a ten mě
dovede do centra.
V centru se na lavičce v závětří pod akvaduktem dávám dohromady. Chvílemi vysvitne i
sluníčko. Mám za sebou prvních 100 kilometrů!
Akvadukt fascinoval návštěvníky Segovie odjakživa. Římané sem přivedli vodu z přibližně
15 kilometrů vzdáleného zdroje na svazích Guadarramy. Jenže největší problém
představovala zhruba 900 metrů široká proláklina, kterou museli překonat, aby dostali vodu
na ostroh, kde stálo jejich město. Princip sifonu znali, ale neměli dostatečně pevné materiály,
aby ho dokázali vybudovat v takovém měřítku. Museli postavit akvadukt. A udělali to opravdu
důkladně. Z tun a tun nasucho poskládaných žulových kvádrů. Na svém konci je akvadukt
vysoký jako několikapatrový dům. Stavba z prvního století s určitými přestávkami a opravami
přiváděla vodu do starého města až do začátku 20. století.
Není jasné, proč se Římané do tak velkého projektu vůbec pouštěli. Římská Segovia
nebyla centrem provincie, nenarodil se tu žádný císař… Prostě nebyla dost důležitá, aby to
ospravedlnilo tak velkou investici.
V návštěvnickém centru získávám razítko, mapku města a informaci, že albergue v
Zamarramala, kde chci nocovat, je dnes otevřený. Kupuju pohledy, ale nemají známky. Jak
se pomalým krokem bolavých nohou pohybuju po městě, zkouším ještě několik obchůdků s
turistickým brakem, ale všude
mě posílají pryč. Zdá se, že
známky v neděli odpoledne
neseženu. Buď je fakt nemají,
nebo
nechtějí,
aby
jim
zablácený batůžkář odrazoval
jiné zákazníky. Smrdím. Zápach
linoucí se ze schnoucích bot na
nohách se mísí s odérem
zapařeného potu z termotrička.
Když to tu na ulici dokážu ucítit
já, pak lituji lidi okolo.
Ve městě – dole okolo
akvaduktu i nahoře na ostrohu –
12
je mnoho románských kostelů. Žádný není otevřený, ale aspoň si prohlížím místní zvláštnost
– vnější portiky přilepené na románské kostely. Hlavice jejich sloupů jsou překrásně
zdobené. Portiky kupodivu neměly žádnou sakrální funkci. Kupci a obchodníci v nich
dojednávali své transakce.
Centru horního města dominuje pozdně gotická katedrála. S její stavbou se začalo v roce
1525 – potom co byla její předchůdkyně zničena během povstání kastilských komun.
Vždycky mne fascinovalo, že tu stavěli v gotickém stylu ve stejné době, kdy v Římě
Bramante a Michelangelo pracovali na bazilice svatého Petra. Tehdy to tak nebrali.
Renesanční stavby byly „a lo romano“ – stavěné ve stylu starých Římanů. Velkolepé gotické
stavby naopak byly pro ně „moderna“.
Katedrála je mistrovské dílo Juana Gila de Hontañón a jeho syna Rodriga. Při pohledu
zvenčí je zajímavé, jak se dokázali zbavit většiny opěrného systému, jinde tak typického pro
gotickou architekturu. Tlaky klenby musí jít do vnitřních sloupů a stěn. Věž byla původně
zakončena mahagonovou špicí. Po požáru v 17. století ji nahradila kamenná barokní báň.
Vrcholem katedrály je žebrová klenba
uvnitř. Žebroví nad kněžištěm vypadá jako
zdobná síťka do vlasů. Nešlo jen o
okrasu. Čím hustší síť žeber byla, tím
snáze se prostor mezi nimi vyzdil a
investor ušetřil za lešení.
Na samém konci ostrohu se vypíná
segovijský hrad, alcazar. V druhé polovině
19. století prošel zásadní rekonstrukcí a
jeho dnešní podoba spíš vypovídá o tom,
jak si tehdy představovali středověk, než o
původním vzhledu hradu.
Od hradu koukám na ohromný komplex
dominikánského konventu za řekou dole.
Založil jej sám svatý Dominik ve 13.
století. Takticky to udělal za městem, aby
se v počátcích vyhnul střetům s biskupem
a městskými faráři, kteří by se jinak mohli
bát ztráty oveček, a tím i milodarů a
výnosných odkazů. Prý uvnitř mají
jeskyňku, kde Dominik umořoval své tělo.
A někde poblíž muselo dojít k zázraku s deštěm, kdy Dominik během kázání přivolal déšť a
ukončil dlouhé sucho. V 15. století konvent skoro 20 let vedl Tomás de Torquemada. Zde si
ho povšimla Isabela Kastilská. Brzy se stal oblíbeným zpovědníkem jejího manžela,
Ferdinanda Aragonského. Později ho královna postavila do čela španělské inkvizice. Tam
naplno využil svůj manažerský talent. Inkvizici zreorganizoval, zavedl závazné postupy…, a
získal si v běžném povědomí pověst srovnatelnou s Eichmannem. Bohužel na konvent
nemám čas. Někdy příště.
Za říčkou Eresmou se při stoupání do Zamarramaly zastavuji u dvanáctibokého kostela
Vera Cruz. Vybudovali ho ve 12. století rytíři svatého hrobu. Něco jako templáři. Je od něj
krásný výhled na Segovii a její alcazar. Vnitřní dispozice kostela je krajně neobvyklá. V jeho
středu je nevelká patrová stavbička, která jednak nese tíhu valené klenby, zakrývající vnější
prstenec svatyně, a jednak původně ukrývala hlavní důvod neobvyklého vzhledu kostela. V
13
Milan Hroníček
jejím patře byl uložen kousek
pravého kříže, který rytíři přinesli
z
Jeruzaléma.
Fascinující
stavba.
Vesnice Zamarramala, kde
chci
nocovat,
leží
na
vápencových terasách nějaké
dva kilometry na severozápad
od Segovie. Příjemná změna po
vší té guadarramské žule. Jak
stoupám, panorama za mými
zády překonává to od kostela La
Vera Cruz. Za městem se rýsuje
zasněžený hřeben Sierra de Guadarramy. Ve městě se do výšky hrdě vypíná katedrála
Juana Gila de Hontañón lemovaná věžičkami několika románských kostelů. Podvečerní
slunce prosvítající mezi mraky dělá celou scenérii ještě dramatičtější.
Už od doby, kdy jsem začal toto putování plánovat, jsem se těšil na Zamarramalu. V
průvodci jsem si přečetl, že klíče od albergu se musí vyzvedávat v místním baru. Šipky mě
tam spolehlivě vedou. Před barem kouří skupinka lidí tak v mém věku. Než stihnu otevřít
pusu, abych odříkal naučenou větu o tom, že hledám albergue, už se mě na to ptají. Když
přitakám, vypadají dost pobaveně. Rychle mi dochází, že jeden z nich je hostinský, který
kvůli mně bude mít práci navíc. Jeden ze skupinky – Santos, pokud jsem dobře rozuměl –
naštěstí umí dobře anglicky, takže překládá. Vozí turisty autobusem na poznávací zájezdy. V
baru si dávám poutnické menu. U vedlejších dvou stolů mastí karty místní staříci. Po večeři
mi hostinský představuje místní pálenky. Zdá se, že v Segovii vyrábějí vlastní whisky.
Zkouším zdejší anýzovku. Santos mi vypráví o tom, co mě čeká. Další hory budou až v
Galicii. Galicie se mi prý bude líbit. Je to nejkrásnější část Španělska.
Hostinský mi dává odznak ze žlutého moduritu. Poutnickou šipku. Dávám si ji na batoh.
Albergue je pár minut od baru. Představoval jsem si ho jinak. Ultramoderní prostorná
stavba. Dveře mají elektronický zámek na kód. Už žádný klíč. Podle Santose nový albergue
stál skoro čtvrt milionu eur z peněz EU. Dnes jsem tu sám. Předevčírem tu byli tři poutníci,
den předtím jeden. Za tři roky od otevření celkem 1 800 lidí.
Mě ale hlavně zajímá sprcha a postel. Loučím se se svými sympatickými průvodci.
Vycpávám vlhké boty starými novinami, které někdo prozíravě nechal v kuchyni.
14
Den 4, pondělí 9. května
Zamarramala – Santa María la Real de Nieva, 29,1 km
Koukám na dnešní předpověď počasí. Přeháňky, 13 stupňů. Nic moc. Aspoň si ve zdejší
parádní kuchyňce vařím čaj ke snídani. Po dvou dnech studených snídaní s mlékem a vodou
mi čaj připadá jako báječný luxus.
Když jsem se večer ptal hostinského, řekl mi, že ubytování je zdarma. Ptal jsem se, zda
můžu někde nechat nějakou částku jako dar. Leda prý v kostele, ale ten stejně bude v
pondělí ráno zavřený. Než odcházím, nechávám na stole 10 eur se vzkazem, ať si na mě
dají večer v baru panáka – a kdyby nechtěli, ať to za mě dají do kostela.
U kostela koukám po šipkách, které by mne vedly dál. Žádnou nevidím. Naštěstí jde
kolem břichatý vousatý padesátník, který nějak odhadne, co se děje, a vesele mi ukazuje, že
„flecha“ je za rohem. Kostel má dřevěnou verandu, kterou podpírají dva, na první pohled
odlišné toskánské sloupy. Asi spolia z nějaké římské vily.
Po včerejšku mám děsně ztuhlá lýtka. V kombinaci s bolavými chodidly to znamená, že
chodím velmi legračně a ve výsledku hodně pomalu. Dnes mě naštěstí nečekají žádné hory.
I počasí se umoudřilo. Pár lehkých přeháněk, chvílemi vysvitne slunce. Trénuji jak oblékat
a svlékat větrovku, aniž bych musel sundávat ze zad batoh.
Guadarrama za mnou je utopená v oblacích. Vypadá to, že nahoře prší.
Jdu liduprázdnou agrární krajinou. Každých 5-6 kilometrů vesnička, ale i tam maximálně
zahlédnu nějakého penzistu na procházce. Místa pradávných pousteven připomínají kapličky
a kostelíčky.
Od 8. do 11. století tohle byla
země nikoho. Řídce osídlené
území mezi córdobským kalifátem
na jihu a křesťanskými královstvími
na severu. Zdejší vyprahlá léta a
mrazivé
zimy
v
kombinaci
s raněstředověkými zemědělskými
postupy znamenaly, že se nikomu
dlouho nevyplácelo zemi zabírat.
Lepší bylo mít na hranicích pustou
nárazníkovou zónu, přes kterou
15
Milan Hroníček
musely armády toho druhého projít, než mohly začít pustošit a drancovat něco, na čem
záleželo. I když se o období po kastilském záboru v 11. století mluví jako o „repoblacion“,
znovuobydlování, archeologie naznačuje, že přinejmenším části mesety byly osídleny
kontinuálně. Jen o tomto osídlení nezůstaly žádné zprávy. Nikomu nestalo za to napsat
dějiny těchto lidí nebo – pokud je někdo napsal – nikomu nestálo za to ty dějiny uchovat.
Koneckonců většina textů z raného středověku přežila díky tomu, že je někdo potřeboval
jako doklad právního nároku na něco, na území, službu nebo rentu. A dobyvatelé se
nestarají o nároky těch před nimi.
Mezi Los Huertos a Añe přecházím po mostě přes Río Eresma. Na jeho konci mi amigos
zamotali hlavu. Šipka se větví, jedna ukazuje doprava po pěšince dolů ze strmého náspu,
druhá dál rovně po silnici. Až po chvíli mi dojde, že šipka po silnici je pro poutníky, kteří
nechtějí riskovat kotník na prudkém svahu. Dojdou o sto metrů dál do míst, kde se silnice
srovnává s okolním terénem, a pak se pohodlně vrátí po polní cestě dolů pod násep. Sbíhám
svah.
Po pár stech metrech míjím nevelký listnatý
háj. Na prvním stromě je nad žlutou šipkou
pamětní deska. Peter Catlow. Večer jsem si ten
příběh vygoogloval. Dlouholetý poutník do
Santiaga („caminoist“). Zemřel před třemi lety.
Mozkový nádor. Jeho přátelé sem dali desku na
jeho památku. Krásné, klidné místo. Zdálky sem
doléhá šumění řeky Eresma. Pod stromem
mezitím vyrostla mohylka z kamenů, které tu
nechávají poutníci. Trochu se vracím a hledám
vlastní kámen. Hromádka je zase o něco vyšší.
Procházím rozsáhlým borovým lesem. Část
stromů má odříznutý pás kůry. Pod ním je do
stromu zaražen úzký plíšek, který svádí pryskyřici
do malého plastového kbelíčku pověšeného pod
ním. Zvědavě nahlížím do jednoho z kyblíčků. Je
z poloviny plný. I borovice, na kterých
momentálně kbelíčky nejsou, nesou stopy po
opakovaných sběrech. Evidentně tu sběr
pryskyřice představuje velký byznys.
V Aña je poutnický albergue, ale do Santa
María la Real de Nieva mi zbývá jen deset kilometrů.
V Aña stojí několik domků ze sušených cihel. Se zájmem si je prohlížím.
Za Aña ukazuje šipka po silnici a pak dlouho nic. Trochu nejistě jdu po krajnici a
přemítám, zda a kde jsem mohl přehlédnout odbočku. Nic mě nenapadá, silnice vede
přibližně správným směrem, tak se jí držím. Až po kilometru narážím na další šipku.
Značení se za Segovií změnilo. U Madridu byly šipky všude, teď jsou jen na rozcestích,
kde se mění směr. Předpokládá se, že poutník se bude držet ukázané cesty, než narazí na
další značku. Znervózňuje mne možnost, že značku přehlédnu. Někdy stačí jen jít po špatné
straně cesty, jindy jsou značky tak zarostlé, že nejsou vidět. Člověk musí dávat ustavičně
pozor.
Když se zase ocitnu na polní cestě, čeká mě táhlý kopeček k vísce Pinilla Ambros. Po
třičtvrtěhodince jsem nahoře. V dálce za sebou vidím věž segovijské katedrály. Nějak vím, že
to je naposled. Od Guadarramy tu vane fakt studený vítr.
16
Poslední
hodina
před
Santa María la Real de Nieva
byla dost náročná. Přešel
jsem aspoň pět kopečků a to
zatracené
městečko
bylo
pořád stejně daleko.
Dost mě trápí levá pata.
Špatně jsem si ráno zalepil
puchýř na její zadní hraně.
Někdy během dne jsem si ho
strhnul a teď tam mám
krvavou
díru.
Začínám
přemýšlet o tom, že bych ráno
do Arévala jel autobusem.
Když se konečně doploužím do Santa María la Real de Nieva, vítají mě jen liduprázdné
ulice, kterými profukuje vítr. Spousta domů má před dveřmi neprůhledné korálkové závěsy.
V trafice na náměstí kupuju známky. Paní je trochu šokovaná, že chci jeden pohled a osm
známek. Konečně můžu poslat pohledy napsané v Segovii. Žlutá poštovní schránka na
náměstí nevypadá moc používaně, ale je na ní nápis, že ji vybírají každý pracovní den.
Láká mě kostel, ale nejdřív se chci zbavit batohu. Albergue je kousek od náměstí. Dveře
jsou zamčené, ale je tam telefonní číslo, na které se má volat. Muž, který hovor zvednul, se
myslím představil jako Javier. Anglicky nemluví, ale nějak pochopí, oč mi jde. Bude tu do pěti
minut. Před albergem je lavička. Sleduju z ní kočky na protějším chodníku a za chvíli tu je
hospitalero. V albergu jsou tři palandy. Budu zase sám, ale včera tu prý spali čtyři poutníci.
Javier se mě ptá, zda jsem nepotkal ještě někoho. Říkám, že ne. Není šance. V
Zamarramale jsem byl sám, a kdyby někdo šel ze Segovie, při mém tempu by mě dávno
dohnal.
Ptám se, zda se tu dá někde najíst. V albergu je kuchyňka, ale nemám na vaření ani sílu
ani suroviny. Je pondělí, takže mi Javier ukazuje, jak trefit do jediné restaurace, která má
dnes otevřeno.
Cestou se snažím dostat do kostela Nuestra Señora de la Soterraña. Masivní gotická
stavba. Uvnitř je soška Panny Marie, které vděčí celé toto městečko za svou existenci. Až do
14. století toto místo patřilo nedaleké vesnici Nieva. V roce 1392 našel pastýř z Nievy na
místě zdejšího kostela zakopanou sošku Panny Marie. Předpokládalo se, že ji tam křesťané
ukryli
během
muslimské
invaze v 8. století. Zázračná
soška
rychle
začala
přitahovat
poutníky
i
pozornost mocných. Kvůli
potenciálním
příjmům
z
milodarů se o ní přel nievský
farář
se
segovijským
biskupem. Nakonec všechny
přebila ambiciózní kastilská
královna
Kateřina
z
Lancasteru,
manželka
Jindřicha
III.
Nová
trastámaranská
dynastie
17
Milan Hroníček
nebyla u moci ani jednu
generaci a hodil se každý
prostředek,
jak
podpořit
oslabenou autoritu koruny. Od
papeže byla získána bula, aby
soška zůstala tam, kde byla
nalezena, a v roce 1397 zde
Kateřina založila dominikánský
klášter, okolo kterého vyrostlo
dnešní městečko. Nebylo by na
tom nic divného, kdyby se o sto
let dříve neodehrála obdobná
věc
s
Panenkou
Marii
Guadalupskou. Také soška
zakopaná před Maury, zázračná znamení, pastýř, politická krize a následná podpora kultu z
nejvyšších kruhů. Zázračné relikvie se tu objevovaly podezřele podobným způsobem.
Kostel s klášterem pochází z přelomu 14. a 15. století. Kostel je zavřený, ale aspoň do
ambitu se můžu podívat. Fantastická věc. Působí dost románsky na kostel z 15. století s
krásnými figurálními reliéfy na hlavicích sloupů.
Cestou do restaurace narážím na otevřenou samoobsluhu. Vedle chleba a jablek doplňuju
zásobu náplastí. Bezva.
V restauraci je jen číšník a kuchař v jedné osobě. Jsem tu sám. Španělé začnou myslet
na večeři až za hodinu nebo dvě. Ptá se, zda jsem Němec. Čech? Prý tu měl nějaké Čechy
minulý týden. Domlouvám se s ním na těstovinách a sklence červeného. Zmizí v kuchyni. Za
chvíli mám před sebou haldu kouřících špaget s boloňskou omáčkou. Na kraji stolu mi
prozíravě nechal načatou půlku červeného, kterou po jídle, jak přeťukávám své poznámky z
bločku do mobilu, velmi rychle likviduji. Když platím, žasnu. Jen sedm euro.
Do ubytovny se vracím v povznesené náladě. Je odemčeno a na zadní palandě někdo
sedí. Konečně potkávám dalšího poutníka? Rychle zjišťuju, že to tak není.
Denis je 18letý italský kluk z Emilie-Romagni. Na konci března utekl z domova, když se s
ním po sedmi měsících rozešla přítelkyně. Flirtoval prý s jinou. Teď chce za rok objet svět,
podniknout ta nejextrémnější dobrodružství, pak o tom napsat knihu, tu věnovat své „ex“ a
tím ji získat zpět. Zatím se stihl přihlásit do cizinecké legie a po dvou týdnech se s výmluvou
na zranění nohy dostat ven. Dali mu
jízdenku do Barcelony a 300 euro.
Odtud stopoval do Madridu. Vypráví,
jak někde u Zaragozy neúspěšně
chytal divoké králíky. V Madridu prý
nocoval
v
ilegální
pěstírně
marihuany. Co plánuje? Chce
přeplavat Gibraltar, přejít mexickou
poušť, oběhnout New York City a
vylézt na Mount Everest. Mluví o
Bearu Gryllsovi. Čert aby vzal reality
show, když jim děti věří. Ukazuje, co
má napsáno: 20-30 stran poznámek,
žádný souvislý text. Povídám si s ním
dál, když vaří. Co rodiče? Poslal jim
18
esemesku den potom, co odešel. Teď jim pravidelně volá. Je to to, co od něho přítelkyně
čeká? Neví. V 18 jsem rozhodně nestál o dobře míněné rady od kohokoli, takže mu zkouším
vyprávět zápletku ze Ztraceného světa od Arthura Conana Doyla. Novinář Ned Malone se
vydá na šílenou expedici za dinosaury do amazonského pralesa, protože jeho milá chce mít
za manžela hrdinu. Když se vrátí, je už vdaná za nudného úředníka a říká, že kdyby ji měl
opravdu rád, neodjel by tak daleko. Na pět sekund Denis vypadal zaraženě. Pak řekl, že si
musí pospíšit. Nadhazuji mu camino jako bezpečnější formu dobrodružství. Ne, pouť půjde
až s přítelkyní. Proč? Protože ve Folletových Pilířích země tam šli Jack s Alienou. Vida,
romantická duše. Pro jistotu před spaním uklízím peníze do nohou spacáku.
Když se konečně vyškrabu na palandu, musím se smát. Postel je o dobrých pět
centimetrů kratší, než bych potřeboval. Usínám za vůně spáleného česneku.
Den 5, úterý 10. května
Santa María la Real de Nieva – Arévalo, 29 km
Když se ráno probudím, cítím, že nohy jsou na tom o poznání líp než včera. Ital mě taky
neokradl. Naopak spokojeně spí, zatímco se snažím relativně potichu oblepit nohy a dát
dohromady své věci. Než se oholím, už je také vzhůru a následující půlhodinu tráví
telefonáty různým lidem a sdělováním posledních svých eskapád. Jestli mu účet za telefon
platí rodiče, lituju je. Asi jsem už moc starý.
Když skončí, ptá se ještě jednou na název té knížky, o níž jsem včera mluvil. Že bych
zasel semínko a nasměroval ho domů? Slibuje, že si ji přečte, aby ji dal do své knihy. Tak asi
ne… Snídám a trochu škodolibě se ho ptám, kdo mu do Maroka dopraví věci a pas, když
bude plavat přes Gibraltar. Neví, ale prý to není důležité. Nic není nemožné. Měníme si
maily. Dám mu vědět, až dojdu do Santiaga.
Loučíme se. Míří do Valladolidu, chce si tam něco
vydělat, aby mohl dál.
Zkouším, zda není kostel ráno otevřený.
Zázračnou sochu nevidíte každý den. Mám smůlu.
Kostel je zabedněný jako včera. Vydávám se na
cestu. Na variantu autobusu už nemyslím. Nohy
jdou ohýbat relativně normálně a bolest z puchýřů
po nějaké době chůze také odezní.
Je hezky. Studený vítr nefičí, mezi mraky je
vidět modrá obloha, a když chvilkami vysvitne
sluníčko, je celkem teplo. Že bych konečně využil
ten krém proti sluníčku?
Cestou z městečka se loučím se žlutými
šipkami. Na jednom rohu zahýbají doprava a já
jdu rovně. Zatímco ony povedou jiné poutníky
dalších 190 kilometrů na sever do Sahagúnu, kde
se Camino de Madrid napojuje na Camino
Frances, já se dnes dám po silnici do Arévala, kde
se odpoledne napojím na Camino de Levante.
Začátek levantské trasy jsem si před lety prohlížel
před katedrálou ve Valencii.
19
Milan Hroníček
Na kraji Santa María před domem zedník mixuje maltu v kbelíku. Když mě vidí, vypíná
vrtačku. Zdravíme se. Ptá se, zda jdu do Santiaga. Pořád jsem nezjistil, jak to poznají. Mušle
visí vzadu na batohu, takže jí vidět nemohou. Možnosti: A) Jinam než do Santiaga se ve
Španělsku pěšky nechodí. B) Nikam jinam ve Španělsku nechodí cizinci s kloboukem a
ruksakem. Dál to mám za posledních pár dní nacvičené. Když zazní otázka obsahující slovo
„Santiago“, odpověď je „sí“. Ať potom padne jakákoliv další otázka, říkám „no hablo español“.
Pravidelně následuje „de donde?“, což si překládám jako „odkud“. A já vesele říkám: „Praga,
República Checa“. Usmějeme se na sebe, obvykle mi popřejí šťastnou cestu (občas si
nejsem jist, co vlastně říkají, ale zní to pozitivně) a jde se dál.
Za Santa María se vpravo v dolíku trochu vyčítavě krčí Nieva. Ona tu byla první, pak
nahoře najdou sošku, založí klášter a okolo městečko a ona zůstane vesnicí.
Držím se silnice. Provoz není hustý, krajnice široká a občas po její straně vede prašná
cesta. Většinu dopoledne jdu borovým lesem. Stromy nalevo, stromy napravo. Silnice
uprostřed. Když můžu přeskočit na prašnou cestu, je na ní písek. Připomíná mi to tu
Máchovo jezero. Taky borovice a písek.
Když před polednem vylezu konečně z lesa, vidím čerstvě vysazený vinohrad. Okolo té
vesnice ještě uvidím několik dalších vinic. Pak už se vinice neobjeví.
Jsem přibližně v půlce dnešní cesty. Sedím na obrubníku opuštěné benzínky a baštím
oběd. Benzínka a její rozpadající se dutá střecha jsou plné ptáků. Hotový ptačí panelák.
Když jsem vylezl z lesa, zatáhlo se a zase fouká od hor stejně studený vítr jako včera.
Snaží se mi strhnout klobouk. Jsem rád, že jsem z něj neodstřihl šňůrku pod bradu. Teď se
hodí.
Postupně se blížím k Arévalu. Jdu mezi lány obilí a oraništi. Nudím se. Vítr je studený.
Puchýře zase bolí. Zbývá mi asi šest kilometrů.
A v tom se stane zázrak. Zastaví špinavý Peugeot, v okýnku se objeví dědeček a ptá se,
zda jdu do Arévala. Sice jsem se ve čtvrtek zařekl, že až do Santiaga jedině pěšky, ale
takové dary se neodmítají. S úlevou nasedám. Díky, svatý Jakube! Dědeček okamžitě
odhadl, že jdu do Santiaga. Možná zahlédl hřebenatku na batohu. Konverzace se odvíjí ve
výše popsaném duchu. Jen neskončí u zjištění místa mého původu. Dědeček vesele švitoří
dál, hulí jako fabrika, klade mi španělsky otázky, a nakonec ho napadne něco vtipného,
čemu se náramně směje a co si vyložím z jeho gest ve smyslu, že si budu v Santiagu mlátit
hlavu o kámen. Nevím, proč bych to dělal, ale jestli to říká zázračný dědeček, určitě to v
Santiagu pochopím. Zastavuje mi na kraji centra. Když mi vysvětluje, že na kruhovém
objezdu se mám dát doprava a že potom po dvou blocích na rohu najdu šipku, najednou mu
20
rozumím moc dobře. Loučím se
a jdu hledat šipku. Je tam, kde
říkal. A pak že se zázraky
nedějí.
Ve středověku věřili, že
Arévalo stejně jako Segovii
založil Heraklés. Dnes město
vypadá, jako by mělo své
nejlepší
dny
za
sebou.
Polorozpadlé domy, zatlučená
okna, hodně domů na prodej.
Možná k tomu dojmu přispívá i
to, že jsem se sem dostal době
siesty. Turistické informace mají
také siestu, takže si jdu zatím
prohlédnout památky. I ve starém centru je mnoho novostaveb. Vedle nich prázdné parcely
po zbouraných domech. Z některých domů a kostelů zbývá jen fasáda podepřená trámy,
okna jsou zazděná a za dveřmi je vidět nebe. Mezi nimi ale jsou perly mudéjarské
architektury. Nejdříve jdu k hradu. Jako snad jediná věc ve městě je hrad opravený (ne, ještě
tu jsou opravené oba mosty, dva mudéjarské kostely a vedle nich stojí ultramoderní
betonové muzeum).
Hrad má své místo ve španělských dějinách. Když na kastilský trůn nastoupil Jindřich IV.,
uchýlila se sem jeho nevlastní matka, královna vdova, s dcerou Isabelou. Královna vdova v
izolaci hradu postupně zešílela a malá Isabela Kastilská zde našla útěchu v rigidní katolické
víře. Hrad je celkem fádní. Mohutný donjon.
Sestupuji dolů k řece. Nad Arevalillem se klene fantastický 140metrový čtyřobloukový
mudéjarský most ze 14. století. Dodnes po něm jezdí auta prakticky bez omezení. O kus dál
je stejně funkční cihlový most z 12. století. Jeden oblouk.
Chodím dál po starém městě. Za každým rohem je něco zajímavého. Připomíná mi to
Famagustu na Kypru. Město s ohromnými památkami mimo standardní turistické trasy. Ještě
není objeveno – a přitom je jen 60 kilometrů od Segovie plné turistů.
Dá se do deště. Čekám, až otevřou v turistických informacích. Paní má špatné zprávy.
Jestli
chci
bydlet
v poutnické ubytovně
ve sportovním centru,
je to hodně spartánské
a hlavně se musím
vrátit
zhruba
dva
kilometry
na
kraj
města. Posílá mě
radši do hostelu na
severním okraji města.
Je hned u trasy, kudy
zítra půjdu.
Protože nepřestává
pršet, uklízím se do
nedalekého baru, kde
si objednávám místní
21
Milan Hroníček
specialitu. Pečené selátko. Pak se ještě jednou projdu starým městem, podívám se na
rozpadající se památky, přejdu mudéjarský Puente de Medina (camino po něm fakt vede) a
rozloučím se s tímto zajímavým místem. „Hostel“ je vlastně motel v průmyslové zóně u
dálnice. Za 29 eur mám vanu, teplé radiátory (vyprané prádlo na nich schne neuvěřitelně
rychle), dostatečně dlouhou postel a ráno snídani. Jaký luxus!
Den 6, středa 11. května
Arévalo – Medina del Campo, 33,8 km
Ráno jsem zamáčkl budík a spal o víc než hodinu déle. Zmatek při balení. Snad deset
minut jsem sháněl prací mýdlo. Leželo nakonec na podlaze vedle batohu. Barevně splývalo s
podlahou. K snídani rozpečená půlka bagety, máslo, zavařenina, čaj a džus. V duchu děkuju
paní z turistických informací, že mě včera přesvědčila, abych nenocoval v tělocvičně.
Vycházím až skoro v devět. Supermarket naproti byl stejně ještě zavřený. Skvělé počasí.
Polojasno. Mírný větřík. Když se slunce objeví, pálí. Už včera, během toho brutálního větru,
mi spálilo hřbety rukou – jedinou nezakrytou část těla. Poprvé během cesty vytahuji krém
proti sluníčku.
Asi jsem vyzrál na puchýře na malíčcích u nohou. Nesmím mít tak utažené boty. S
povolenými tkaničkami na špičkách se hned jde o poznání líp. I tak asi přijdu o oba nehty.
Puchýře jsou i pod nimi. Teď ještě vyřešit ty paty.
Rychle kráčím mírně zvlněnou rustikální krajinou. Lány zeleného obilí, sem tam zorané
pole, stádo ovcí, meze plné pestrobarevných květů. Vlčí máky, kvetoucí bodláky, heřmánek.
Sem tam nějaká zemědělská stavba. S botami ztěžklými od nalepeného bláta se ani nechce
věřit, jak vyprahlé to tu bude v létě. Ale početná zavlažovací technika na polích prozrazuje
pravdu. Jsem rád, že tu kolem mám tohle barevné býlí.
Když se zastavuju v první vesnici, přichází ke mně postarší dáma a ptá se, odkud jsem.
Když se to dozví, vypadá potěšeně. Myslím, že říká, že tu šli Angličané, Italové, Holanďané,
Američané a teď „República Checa“. Kam dnes jdu? Medina del Campo. Nasadí ustaraný
výraz a prsty ukazuje, že mě čeká dlouhá chůze. Obdobně reaguje drobný stařík, který za
vsí venčí psa. Asi bych nereagoval jinak, kdybych v Roseči potkal někoho, kdo by si to
rázoval pěšky do Třeboně.
Procházím přes ruiny menší osady / větší usedlosti celé ze sušených cihel. Zbývají jen
malé části opršených zdí.
Lámu si hlavu, co s učebnicí španělštiny, kterou s sebou vleču. Než jsem vyrazil, zvládnul
22
jsem leda začátek první lekce. U
Rafaela, první večer jsem udělal další
půl stránky. A to je všechno. Po
večerech nemám sílu ještě číst. Co s ní?
Váží skoro půl kila. Vyhodit? Nakonec ji
nechávám, kde je. Nebral jsem si s
sebou žádný kámen, protože nepůjdu
přes Cruz de Ferra na Camino Frances.
Takže si místo toho na zádech ponesu
učebnici jako pokání za přehnané
ambice, co tu všechno stihnu.
Obědvám v polích sušenky a jablka.
Daň za to, že jsem byl včera večer lenivý
dojít si koupit chleba. O důvod víc
pospíšit si do Mediny.
San Vincente, poslední vesnice před Medinou, je snad jediná španělská víska, která
nemá na návsi fontánku s pitnou vodou. Je horko, voda mi dochází a nechci jít dalších 12
kilometrů bez vody. Naštěstí si mého rozhlížení všiml stařík jdoucí ulicí s hůlkou. Nejdřív
myslel, že jsem se ztratil a začal mi ukazovat kudy dál. Nereagoval ani na mé „agua potable,
per favor“. Nakonec jsem vytáhl prázdnou lahev a zamával s ní před ním. Dovedl mě k sobě
domů, natočil vodu a ještě jednou vysvětlil cestu.
Ironií osudu jsem se hned za kopcem ztratil. Cesta mě dovedla k dálničnímu nadjezdu.
Zde se dělila. Buď jít podél dálnice, nebo přejít nadjezd, ať už je na jeho druhé straně cokoli.
Šipka na svodidle vedoucím na nadjezd směřovala lehce nahoru, tak jsem ji následoval.
Shora jsem už v dálce viděl medinský hrad, což mě povzbudilo jít dál, i když nikde v dohledu
nebyla žádná žlutá šipka.
Samozřejmě, že to byla chyba. Měl jsem
zůstat na západní straně dálnice. Když mi to
definitivně došlo, už jsem se nechtěl vracet.
Principiálně to byla ještě horší rozhodnutí, ale
ve Španělsku s civilizací všude kolem tak moc
člověk zase neriskuje. Dálnice vedla do
Mediny. Paralelně s dálnicí vedla polní cesta
se stopami traktorů, po které jsem mohl jít.
Podle navigace v mobilu ta cesta vedla až
skoro do města. Traktory se sem musely
někudy dostat a po dálnici to být nemohlo. Jen
jsem se bál, abych se těsně před Medinou
neocitl na políčku vymáčknutém mezi dálnici a
železniční koridor, které jezdí ty traktory
obdělávat odsud a odkud se budu muset
vracet. Zkrátka jsem byl příští dvě a půl hodiny
dost nervózní, dokud jsem se nevynořil pod
medinským hradem. Obavy se nenaplnily.
Zatímco Arévalo až na mudéjarský most
bylo pro mě překvapením, na Medinu del
Campo jsem se těšil od doby, kdy jsem začal
své putování plánovat. V pozdním středověku
23
Milan Hroníček
to
bylo
hrdé
kosmopolitní centrum
na
březích
řeky
Zapardiel. Na erbu měli
v jednu chvíli moto: „Ni
el rey oficio ni el Papa
beneficio“, což by se
myslím dalo hodně
hrubě přeložit jako
„Nejsme závislí na
službách krále ani na
dobrodiní
papeže“,
Díky
poloze
na
křižovatce cest, kudy
honáci hnali stáda ovcí
mezi letními a zimními pastvišti, se z Mediny stalo v 15. a 16. století centrum obchodu s
kastilskou vlnou.
Učíme se o zámořských objevech, ale ještě několik generací po Kolumbovi stála kastilská
ekonomika na ovčí vlně. Kastilie produkovala výtečnou vlnu. Pochází odtud i plemeno
Merino. Nicméně ji nedokázala nikdy masově zpracovat. Tady se konaly dvakrát ročně trhy,
které patřily k největším v západní Evropě. Trvaly vždy padesát dnů. V Medině cizí kupci
nakupovali zdejší vlnu, která pak přes Burgos putovala do Anglie, Flander a Holandska na
výrobu látek, a naopak zde prodávali luxusní zboží. Díky objemu transakcí a související
likviditě se z Mediny del Campo stalo finanční centrum, něco jako kastilský Lyon. Na spoustě
směnek tehdy stálo: „Splatná v Medině del Campo“.
O Arévalu jsem včera poznamenal, že zjevně má své nejlepší dny za sebou. Medinu del
Campo bych popsal jako místo, kde se svým způsobem zastavil čas. Na hlavním náměstí
jsou na domech starosvětské neonové reklamy. Kluci si
uprostřed rynku čutají s míčem… Město mě uchvátilo.
Slečna v turistických informacích mluvila trochu
anglicky. Poradila mi, že můžu přenocovat v
karmelitánském klášteře. Stojí jen dva bloky od náměstí.
Vybavila mě mapkou, vysvětlila mi cestu a ještě za
mnou vyběhla, když jsem za dveřmi zamířil přesně na
opačnou stranu (tentokrát jsem nebloudil, hledal jsem
nejlepší úhel, odkud vyfotit náměstí).
Slečna na pokladně královského paláce, jehož úzká
fasáda je vmáčknutá do rohu hlavního náměstí a kam
jsem rychle nakouknul, mluvila anglicky perfektně. Jen
měli za chvíli zavírat a já se potřeboval ještě ubytovat.
Aspoň jsem si koupil pohlednici s medinským hradem
(po návratu jsem zjistil, že jako jediná dorazila do Prahy
dřív než já, ostatní pohledy přicházely ještě týden nebo
dva potom, co jsem byl zpět) a rozloučil se.
V každém větším španělském městě je královský
palác. Už jsem na něj narazil v Segovii, Arévalu a tady
znovu. Zdejší vyniká tím, že tu v roce 1504 zemřela
Isabela Kastilská. Vládnout středověkému státu nebylo
24
snadné. Od regionů se očekávalo, že budou centru – králi – odvádět daně, dodávat vojsko v
čase války a řídit se jeho politikou. Na oplátku ale centrum nemělo regionům moc co
nabídnout. Někdy bylo výhodnější pro region být v míru se sousedním státem, i když král s
ním válčil, a někdy zase naopak. Zejména okrajová území se pochopitelně snažila těchto
závazků zbavit. Dokud stát neměl fungující byrokratickou mašinérii – a tu ve Španělsku
neměl minimálně do 16. století –, jediný způsob, jak si monarcha mohl udržet kontrolu, bylo
být neustále na cestách. Soudit, dohlížet, být viděn. A tak Isabela stejně jako její předchůdci
věčně pendlovala mezi Valladolidem, Granadou, Burgosem, Sevillou, Tordesillasem,
Segovií, Toledem, Medinou del Campo atd. Časem si kastilští králové vybudovali síť paláců,
kde na svých cestách bydleli. Španělsko a předtím Kastilie neměly jasné hlavní město až do
roku 1561, kdy se Filip II. z nějakého vrtochu rozhodl usadit v do té doby nevýznamném
provinčním Madridu.
U vchodu k bosým karmelitánům zvoním na zvonek. Dlouho nic, pak se někdo ozve z
mluvítka. Už mám natrénovanou španělskou frázi, že jsem poutník, hledám ubytování a
nemluvím španělsky. Odpověď je dlouhá, ve španělštině a vůbec jí nerozumím. Mám vágní
pocit, že tam zaznělo něco o trpělivosti. Tak si sedám na schody a čekám. Sepisuju dnešní
zážitky. Po víc než pěti minutách pro mě přichází Francisco. Prošedivělý. Vypadá na
laického zaměstnance. Vede mě k bočnímu vchodu a odtud kolem kuchyně po tmavém
schodišti do patra. Dostávám klíč i instrukce, kde ho mám ráno nechat. Mám prostě, ale
účelně zařízený pokoj s jednou postelí. Hrozně se mi líbí prastará prkenná podlaha.
Dostávám povlečení na postel. Dnes spacák zůstane v batohu. Budu něco prát? Přitakám a
Francisco vytahuje zpoza skříně elektrická kamínka. Za deset euro to je splněný poutnický
sen. Vypadá to, že jsem tu zase
jediný poutník.
Je skoro půl sedmé. Vyrážím si
prohlédnout hrad. Castillo de la
Mota. Je na vršku na druhém břehu
Zapardielu.
No,
na
břehu…
Představoval jsem tu říčku asi jako
Nežárku. Betonové koryto, kudy by
Río Zapardiel mělo téct, je ale
úplně suché. Jediná stopa po tom,
že to tak nutně nemusí být pořád,
jsou fotky ze záplav vystavené u
kostela za mostem.
Původní městský hrad masivně
přestavěla Katolická Veličenstva na
konci 15. století. Přibyl tehdy celý
vnější pás opevnění s masivním
barbakánem a dělostřeleckými
baštami. Hrad obnovili za Franca,
stejně jako všechno další, co nějak
souviselo
s
Isabelou
a
Ferdinandem. Působivá stavba.
Mohutný donjon po léta fungoval
jako vězení pro prominentní osoby.
V roce 1506 z něj po laně (je to
skoro 40 metrů) utekl Cesare
25
Milan Hroníček
Borgia, syn papeže Alexandra IV. O dvě generace později tu za zradu Hernando Pizarro
strávil skoro dvacet let. Jediný z bratrů – dobyvatelů Peru, který umřel v posteli. Na zdejším
hradu se jako vězeň oženil (se svou nevlastní neteří) a zplodil další generaci Pizarrů.
Když se vracím do centra, řeším dilema. U karmelitánů visela pozvánka na bohoslužbu
pro poutníky od osmi večer. Asi bylo slušné, abych se tam objevil – byť jako ateista / křtěný
agnostik. Na druhou stranu mám strašlivý hlad a večeři do osmi nestihnu. Hlad vítězí a já
zapadám do první restaurace, kterou vidím otevřenou. Dávám si polévku se záhadným
názvem a hovězí. Přinesou mi obrovský talíř polévky s mořskými plody (slávky, srdcovky, pět
krevet, chapadla chobotnice) a hovězí oháňku s kopcem hranolků. Miluji Španělsko.
S plným žaludkem se ještě zastavuji v supermarketu pro nějaké zásoby na zítřek a potom
rychle do konventu na kutě. Poprchává. Tu a tam na mě v ulicích vykukují fasády paláců z
16. století, ale ty musí počkat na jinou návštěvu.
Medina del Campo – Siete Iglesias de Trabancos, 23,6 km
Dnešní etapa má komplikovanou genezi. V Medině se camino štěpí. Buď je možné
pokračovat na Camino de Levante přes Siete Iglesias de Trabancos, Castronuño a Toro do
Zamory, a tam se napojit na Vía de la Plata, nebo se vydat přes Tordesillas a Palencii po
Camino Sureste a dojít na Camino Frances. Během plánování jsem s jinou variantou než se
Siete Iglesias atd. nepočítal. Až zhruba týden před odjezdem mi došlo, že z Mediny do
Tordesillasu je to jen 24 kilometrů a že z Tordesillasu se můžu pohodlně na Levantu zase
napojit, když se budu držet údolí Doura. V celkovém plánu to znamenalo nějakých 20
kilometrů (= necelý den) navíc. V pohodlí domova to není nic, teď si už tak jist nejsem. Na
druhou stranu mě Tordesillas hodně láká. Stojí v něm konvent klarisek, původně královský
palác Petra I. Krutého, hodně podobný sevillskému alcazaru. V konventu byla více než
půlstoletí zavřená Juana Šílená, dcera Katolických Veličenstev a matka Karla V. a našeho
Ferdinanda I. A Tordesillas má hlavně na věky jisté místo v historickém povědomí díky
smlouvě, kterou tu v roce 1494 dojednali. Tordesillaskou smlouvou si Španělsko a
Portugalsko rozdělili svět. Výsledek je, že ještě včera večer jsem si nebyl jist, kam vlastně
půjdu.
Podle poutnických diskuzních fór je náročnější neminout odbočku na Siete Iglesias, než
pokračovat na Tordesillas. S touto myšlenkou fatalisticky nechávám rozhodnutí osudu. Na
jaké cestě se ráno najdu, tam půjdu. Tordesillas ale v mých preferencích vede.
Francisco se včera také ptal,
kam půjdu dál. Když jsem řekl
Tordesillas,
tvářil
se
trochu
zklamaně, ale také se mi snažil
nějak popsat trasu.
Rychle na pokoji snídám. Sýr,
sušená šunka, chleba, banán a
obligátní trvanlivé mléko. Když
odcházím, kdosi z kuchyně na mě
volá „Buen Camino“.
Venku slabě prší. Jdu po značce
a doufám, že si všimnu rozcestí.
26
Nevšimnu. Když se vymotám ven z města, je už jasné, že jsem na cestě do Siete Iglesias.
Vracet se nebudu. Ještě jednou se mi myšlenky na Tordesillas vrací, když na křižovatce
polních cest z navigace v mobilu zjistím, že bych se po nich asi dokázal napojit na camino do
Tordesillasu. Nakonec zůstávám na značené trase.
Déšť ustal, než jsem opustil Medinu. Vypadá to na příjemný den. Putuji mezi poli,
pastvinami a vinicemi. Pohybuju se po jižním okraji vinařské oblasti Rueda. Líbí se mi
mraveniště na cestách. Zdejší
mravenci si okolo vchodů budují
malé
bábovky.
Ve
výsledku
mraveniště vypadají jako miniaturní,
několik centimetrů vysoké sopky. A
když mraveniště má dva vchody,
výsledek zase připomíná prasečí
rypáček.
Značení od Mediny za moc
nestojí. Barva na šipkách vybledla
do světlerůžova. Jindy je šipka
zarostlá vegetací. Jedna usedlost
kousek za Dueñas de Medina má
čerstvě nabílenou zeď. Vsadil bych se, že předtím na ní šipka byla.
Před polednem jsem v Nava del Rey. Už mám plné zuby sušené šunky a sýra, a tak
mířím do baru. Je tu plno mužů v montérkách. Asi je čas svačiny. Rukama nohama se
domlouvám s barmankou. Jsem úspěšný. Za chvíli mám před sebou půlku bagety plnou
rozpečeného choriza a pivo. Celý bar sleduje v televizi kuchařský pořad. Vousatý kuchař tam
připravuje obrovský kotel paelly.
S bagetou v žaludku vyrážím dál. Přemítám o smyslu tohoto putování. Vlastně jdu,
protože jsem před čtyřmi lety viděl film Pouť (a od té doby mnohokrát znovu). Ne že bych o
caminu do té doby nevěděl. Když jsem byl před lety na stipendiu v německém Freiburgu,
potkal jsem tam několik poutníků do Santiaga. Byli snadno k poznání. Krosna, hůl, široký
klobouk a tmavý oděv. Pokud mne paměť neplete, měli i košile. Svatojakubskou cestu jsem
tehdy považoval za výhradně katolickou věc a své sny o dálkové pěší turistice soustřeďoval
na Skandinávii nebo Island. To se nezměnilo, ani když kamarád z bývalé práce šel 250
kilometrů po Camino del Norte. Teprve Pouť mi otevřela novou perspektivu. Dálková trasa ve
snadno dostupné zemi, s fungující sítí ubytoven, kterou chodí čtvrt miliónu lidí ročně. To
jsem chtěl zažít.
27
Milan Hroníček
Nejdřív jsem se pod vlivem filmu soustředil
na Camino Frances. Pak jsem zjistil, že existuje
víc tras a že pro klid mé duše bude lepší, když
se vyhnu sociálnímu životu zalidněných
trasách. A tak jsem tady.
Proč ale camino jdu? Moderní svatojakubská
pouť
má se středověkým
poutnictvím
společného jen málo. Ergonomický batoh na
zádech, na sobě funkční oblečení a goretexové
boty na nohou. Kreditka v peněžence. Máme
gelové náplasti. Díky průvodcům a mobilní
navigaci víme, kde budeme spát, a když něco
nevyjde, vygooglujeme náhradní řešení. Naší
cestu řídí žluté šipky a absurdní pravidla jak ze
skautské hry, které vymyslel před čtvrt stoletím
někdo z kanceláře na podporu turistického
ruchu: Sbíráme razítka do credencialu. Každý
den aspoň jedno, posledních sto kilometrů
minimálně dvě. Pro získání compostelany
musíme totiž ujít aspoň sto kilometrů. Všichni
dnes chodí dobrovolně a vědí, že v Santiagu
nebo na Finisterre jejich cesta skončí.
Nastoupíme do letadel, vlaků a autobusů, které nás odlifrují zase zpět do normálního života.
Středověký poutník musel počítat s tím, že za každý krok směrem k Santiagu bude muset
udělat další cestou domů. Ostatní poutníci představovali sociální záchrannou síť pro případ
nouze, a když toto nezafungovalo, poutník byl odkázaný na dobrodiní místních. Zda a jak si
cestu zkomplikuje (žíněná košile, bosé nohy, řetězy a důtky) či usnadní (po vodě, na povozu
nebo na koni) byla jen otázka osobního rozhodnutí a finančních možností. Nebyla žádná
závazná trasa. Nejznámější čeští středověcí poutníci do Compostely, výprava Lva
z Rožmitálu, putovali přes Segovii, Olmedo, Medinu del Campo, Salamanku a portugalskou
Bragu.
Středověký poutník byl vystaven všemožným útrapám a živlům. Není divu, že část
poutníků nešla dobrovolně. Pouť byla jedním ze středověkých alternativních trestů.
Porušuješ pravidla? Popravit tě nechceme? Marš na pouť do Jeruzaléma, Říma, Santiaga
nebo nějaké bližší destinace. Budeš pryč měsíce a roky a při troše štěstí se už nevrátíš.
Proč se nevykašlu na bolavé nohy a zbytek dovolené se raději někde neválím u moře? I
když pochybuju o tom, že by moderní pouť byla spirituální, život měnící zkušenost, jdu dál.
Má to víc důvodů. Můžu se tu volně vyřádit (= ve smyslu dát si do těla). Je něco
osvobozujícího na tom, že řeším jen bezprostřední starosti. Kde budu večer spát, kde se
najím, kde je další šipka. Fascinuje mne země a lidé kolem. Byl jsem ve Španělsku už
předtím dvakrát na dovolené, ale takové Španělsko jsem nepoznal.
A taky jsem kdysi v pražské tramvaji nechtě vyslechl debatu o pěší turistice, kde padla
tato moudrost: „Víc než dvacet kilometrů nechoď, to už není výšlap ale legie.“ Na tři týdny
jsem si dobrovolně zvolil legii. Legie mívala heslo „Pochoduj nebo zemři“, tak pochoduju.
Jak si tak vykračuju mesetou, uvažuju, zda si dnešní cestu neprotáhnout o devět
kilometrů do Castronuño. Tak dvacet minut před Siete Iglesias mě zastihne bouřka s
kroupami. Kroupy nejsou naštěstí velké, asi jako antiperle. Jsem ale na otevřené pláni a není
se kde schovat. Uháním k Siete Iglesias. Na kraji vesnice se schovávám do opuštěného
28
přístřešku. Kroupy už přestaly padat. Nicméně leje stále dost. Pončo mě uchránilo před
nejhorším, ale mám mokré boty a je mi zima.
Když bouřka přejde, jdu hledat albergue. Myšlenky na další pochod mě zcela přešly.
Ubytovna má být na radnici. Nepočítal jsem ale se siestou. Radnice je zabedněná. Na
klepání nikdo nereaguje. Nikde ani noha. Přešlapuju na náměstíčku a nevím co dál.
Z baru opodál se vynoří stařík. Jde mi na pomoc. Vysvětluju, že hledám albergue. Děda
nejdřív dveřmi radnice lomcuje, pak na ně zabuší. Nakonec se zamyslí a zatáhne mě do
uličky za rohem. Tam mi dlouze španělsky vysvětluje, že mám dole na konci ulice zazvonit u
domu, před kterým stojí bílé auto. Mám pocit, že jsem zaslechl slovo „alcade“, starosta. Fajn,
vytáhnu starostu ze siesty. Zvoním tam. Vychází sympatický čtyřicátník. Omlouvám se a těmi
několika španělskými slovy, které znám, se snažím vysvětlit, co potřebuju. Rozumí. Za chvíli
se vynoří z domu s bundou a klíči. Mluví francouzsky. Podstatně líp než já. Takže trochu
lámavě odpovídám na jeho otázky. Ubytovna je v kumbálku s několika palandami a
koupelnou v patře radnice. Moc uklizeno tu nemají. Je mi to jedno. Vděčně si beru klíč,
platím tři eura za noc a těším se na horkou sprchu. (Dodatečně jsem zjistil, že Siete Iglesias
má starostku, takže ten chudák, kterému jsem zkazil siestu, byl buď její manžel, nebo někdo
úplně jiný z radnice; prostě ztraceno v překladu).
Po sprše ještě dávám sušit zmoklé svršky a z bot odstraňuju bláto, a rychle do spacáku.
Jsem na dně a potřebuju se zahřát. Rychle usínám.
Budím se až před osmou. Jdu do baru vedle radnice na večeři. Menu peregrino: Flák
roštěnky přes celý talíř, dvě sázená vejce, hranolky a salát. K tomu pivo. V televizi zase
kanál Toro. Než dojím, na světě je o tři býky méně. Už jsem zvyklý. Aspoň to dnes nebylo tak
jednostranné. Býk číslo dvě přehodil toreadorova pomocníka přes rohy a roztrhl mu stehno.
Do dalšího vysílání z arény každou chvíli vstupuje reportér, který doprovází sanitku, s
aktuálními informacemi o stavu zraněného. Jediný další zákazník v baru přechází nervózně
u televize a komentuje dění pro barmana.
Před spaním si prohlížím návštěvní knihu. Sahá do roku 2012, kdy asi albergue na radnici
otevřeli. Předevčírem tu nocovali tři lidé, o dva dny dříve, v neděli, jeden. Od roku 2012 jsem
tu šestý Čech. V letech 2012, 2013 a 2014 tu vždy měli jednoho českého hosta, vloni dva.
Letos jsem tu první. Doufám, že někdo z Česka sem ještě letos dorazí a vylepší naši
statistiku.
29
Milan Hroníček
Siete Iglesias de Trabancos – Toro, 29,8 km
Dnes má být poprvé od začátku mého putování
přes dvacet stupňů. V noci pršelo, ale mezitím se
vyčasilo.
Vycházím ještě za šera. Slunce tu vychází na
květen nezvykle pozdě – až okolo sedmé. Může za to
jednak letní čas a jednak politické rozhodnutí
Španělska řídit se středoevropským časem. Většina
Španělska leží na západ od nultého poledníku. Čistě
z geografického hlediska by se tedy mělo řídit
greenwichským časem. Tak tomu také bylo od roku
1900, jenže v březnu 1940 se Francisco Franco
rozhodl sladit hodiny s jinými evropskými zeměmi a
přejít na středoevropský čas. „Jinými evropskými
zeměmi“ je třeba rozumět Německo a Itálii, protože
třeba Francie fungovala podle greenwichského času
až do srpna toho roku. Pak ji Hitler také „sladil“.
Francův čas už Španělsku zůstal, i když v kombinaci
s letním časem to znamená, že rozdíl mezi polohou
slunce na obloze a časem na hodinách je tu přes 120
minut. Tady v Siete Iglesias jsem zhruba na pátém poledníku západní délky, takže když
odbijí poledne, podle slunce je teprve 9:40 ráno. Chtěl bych slyšet, jaký povyk by naši
bojovníci proti letnímu času nadělali, kdyby museli žít ve Španělsku.
Věci, které jsem včera vypral, neuschly. Podle už osvědčeného postupu si je věším na
batoh. Do oběda budou určitě suché.
Cesta do Castronuña rychle ubíhá. Před ním se zlepšuje i značení. Dočasně. Jakmile
vejdu do vesnice, okamžitě ztrácím cestu. Už se z mého bloudění po vesnicích stává tradice.
Mířím ke kostelu, tam snad svou cestu najdu. Castronuño leží na strmém svahu. Kostel je
úplně nahoře. Kousek pod ním narážím na žlutou šipku. Hned za ní se ale ulice větví a zase
žádná značka. Asi je zřejmé, po čem pátrám, protože pán v projíždějícím autě na mě
gestikuluje, abych šel doleva. Stále bez šipek docházím na silnici vedoucí po levém břehu
Doura na Toro. Camino by mělo vést někde v kopcích nad cestou. Zkouším se na ně napojit
po polní cestě. Objevím pěknou vyhlídku nad ohybem řeky, ale po kilometru jsem zpátky na
30
silnici, aniž bych zahlédl
byť jen jedinou „flechu“.
Hned si ale na silnici
všímám značky GR14,
dálkové turistické trasy,
která sleduje tok Doura
od pramene až k ústí.
Vím, že její zdejší etapa
také končí v Toru. Kašlu
na camino. Budu se
držet GR14. Je výtečně
značená.
V další vesnici –
Villafranca del Douro – se ke GR14 připojují žluté šipky. Už jsem zase na správné cestě.
Jsem v údolí Doura. Tady mu říkají Duero. V Čechách se z nějakého důvodu ujala
portugalská verze názvu řeky. Nečekal jsem, že řeka bude tak široká. Vlastní břeh je
zalesněný, pak následuje široké údolí s intenzivně obdělávanou půdou, protkané
zavlažovacími kanály. Připravují se tu na horké léto. Na řadě polí montují z trubek
zavlažovaní. Sem tam míjím záhony s mohutnou cibulí, jindy vinohrad.
Toro se rozkládá vysoko nad ohybem řeky. Mohutná věž románského kostela na hraně
nad řekou je vidět zdaleka. Jenže než tam dojdu, ještě jednou zabloudím.
Nevím, zda termín „zabloudím“ vystihuje situaci, kdy někdo na dobře značeném, rovném
úseku zahne doleva, přejde silnici a vesele si to štráduje mezi poli na Zamoru, i když široko
daleko nevidí žádnou značku. Po nějakých 15-20 minutách mi došlo, že mi Toro mizí za
pravým ramenem. Vrátil jsem se, dal si svačinu, abych se srovnal, a vydal se dál.
Na most v Toro jsem se dlouho těšil. Iberský poloostrov nemá moc velkých řek. Zato těch
několik opravdu velkých představuje obrovskou překážku. O to důležitější byly mosty přes
ně. Ať už pro obchod v míru, nebo dvojnásobně ve válce. Ve válce o kastilské dědictví
ustupovalo portugalské vojsko od Zamory ke zdejšímu mostu (nikde jinde na den cesty
odsud by se přes řeku nedostalo), když je na pláni u Peleagonzala dostihl Ferdinand
Aragonský. Od zdejšího mostu v roce 1813 vytáhl Wellington na poslední kampaň
„poloostrovní války“, aby definitivně vyhnal Josefa Bonaparta a Francouze ze Španělska.
Most z konce 12. století má 22 oblouků a 250 metrů na délku. Je ze žlutavého pískovce a
31
Milan Hroníček
stojí kuriózně v ohybu řeky,
téměř ve směru přitékající
vody. Za dnešní pozici mostu
patrně můžou proměny koryta
v průběhu staletí.
Prvních pár metrů mi vůbec
nedochází, že už jsem na
mostě. Jdu po zarostlém,
rozbitém asfaltu. Až do třetiny
délky chybí kamenné zábradlí.
Supluje ho drátěný plot. I tak
most stojí za vidění. Je
autentický, stáří je tu znát.
Jsou na něm vidět všemožné
opravy a záplaty. Někde má
kámen jiný odstín nebo jinou
velikost, mezi kulatými oblouky
je i několik lomených. A nahoře nad ním trůní Toro. Druhý takový těžko najdete.
Do města mi zbývají skoro dva kilometry. Jak se belhám do nekonečného kopce, cítím v
nohách těch skoro 250 kilometrů, které jsem zdolal za poslední dny.
Konečně se dohrabu k městskému hradu. Stojí vysoko nad mostem, na kraji historického
centra. Toro se mi hned líbí. Je o chlup turističtější než Medina del Campo. Jeho podloubí,
uličky, zdobné fasády paláců, hrázděné domy a náměstíčka jsou úchvatné. Na jednom konci
hlavní ulice stojí věž s bránou, na druhém impozantní románský kolegiátní kostel s mohutnou
věží.
Zítra se tu bude běžet desetikilometrový závod. Na náměstí před radnicí registrují běžce.
Mít s sebou běžecké boty, asi se přidám. Puchýře nepuchýře.
V Toru není albergue, budu nocovat v penzionu Zamora, pár kroků od hlavního náměstí.
Je to rodinný podnik, který má evidentně na povel babička, která mě ubytovává. V přízemí
mají bar, v prvním patře bydlí majitelé a o patro výš hosté. Babička mluví jen španělsky.
Nějak se domlouváme.
Sprcha, a pak se vydávám do města. První cíl je jasný. Kolegiátní kostel Santa María la
Mayor z druhé poloviny
12. století je nejmladší z
unikátní trojice chrámů s
románskou kupolí nad
křížením lidí. Další dva
jsou katedrály v Zamoře
a Salamance. Kostel v
Toru na rozdíl od
ostatních
neprošel
zásadními
pozdějšími
přestavbami, a proto si
zachoval
jedinečnou
atmosféru. Dovnitř se
dnes
vchází
přes
západní kapli. Ukrývá
velkolepý
32
polychromovaný
gotický
portál se sochami světců.
Kupole je fantastická. Zevnitř
má paprsčitá žebra. Ve své
strohosti
je
majestátní,
nepodobná čemukoliv, co
jsem kdy v románském
kostele viděl. Zvenku vypadá
jako věž se dvěma řadami
oken, malými věžičkami v
rozích a spoustou zdobných
detailů. Pod ní je na severní
straně románský portál se
sochami apoštolů. Prý je
stylově podobný tomu na
katedrále v Santiagu.
V restauraci proti kostelu si chci dát večeři. Mám smůlu, vaří až za hodinu. Když obdobně
dopadám i vedle, sedám do baru a objednávám si kombinaci tapas. Jedna z věcí, které se
přede mnou objeví, připomíná řízek. Když ho rozříznu, má uvnitř tenkou chrupavku. Je dost
masný. Když se u mě objeví barman, který jediný v podniku umí trochu anglicky, ptám se, co
vlastně jím. Smažené prasečí ucho, zdejší specialitu.
Piju k tomu výtečné místní červené. Víno z Tora má dávnou tradici. Traduje se, že jedna z
Kolumbových lodí se jmenovala Pinta z toho důvodu, že měla podpalubí z poloviny plné
vínem z Tora. Je to půvabná historka, byť to může být marketingový trik místních vinařů –
američtí výrobci džínů v 50. letech v reklamách zase tvrdili, že Kolumbovy lodě měly plachty
z denimu.
Cestou do penzionu si procházím boční uličky, prohlížím staré domy. Toro je skutečně
pěkné město. A taky se zastavuju v obuvi a kupuju konečně žabky do sprchy. Puchýře
budou mít radost.
Den 9, sobota 14. května
Toro – Zamora, 33,7 km
Vyrážím v sedm. Dole na mě už čeká babička, která to tu vede, aby mi odemkla dveře.
Chudinka, určitě by jinak ještě hodinu dvě spala.
Zase mířím dolů k Douru, a pak na jeho levý břeh.
Mým dnešním cílem je Zamora, další starobylé město na Douru. Leží na Vía de la Plata,
Stříbrné cestě, prastaré obchodní komunikaci, která od římských časů spojovala sever a jih
poloostrova. Dnes po ní přicházejí poutníci ze Sevilly, Granady, Méridy a Salamanky. V
Zamoře se Camino de Levante, po kterém jdu, napojí na Vía de la Plata, a spolu s ním
pokračuje na Astorgu Camino Frances. Poutníci, kteří se chtějí vyhnout ruchu na Frances, se
mohou po 40 km za Zamorou odpojit a do Santiaga dojít po Camino Sanabres přes Ourense.
Ještě je tu třetí možnost, jak ze Zamory jít do Santiaga, ale tu moc poutníků nepoužívá.
Někdy včera jsem nepozorovaně opustil Kastilii a ocitl se na půdě starobylého království
Leon. Na konci 9. století Alfons III. Veliký využil vnitřních potíží córdobského chalífátu a
posunul hranice asturského království na střední Douro. Zamoru připojil v roce 893, Toro o
33
Milan Hroníček
sedm let později. Těžiště království se přesunulo na jih a zanedlouho ho následovalo i hlavní
město. Král se z Ovieda přesídlil do Leonu a najednou místo Asturie tu bylo království Leon.
Následující dvě generace se okolo Zamory odehrávaly intriky jako vystřižené ze Hry o
trůny. Alfons III. nebyl žádný třasořitka. Už dříve v reakci na pokus jednoho ze svých bratrů o
převrat nechal preventivně oslepit všechny čtyři své bratry. A když se mu postavil nejstarší
syn García, nechal ho dát do želez. To proti němu sjednotilo všechny syny. Společně
Alfonse svrhli a poslali ho do vyhnanství právě do Zamory. Odtud Alfons III. ještě jednou
vytáhl proti „Saracénům“ a 20. prosince 910 tam zemřel. O generaci později zde došlo k jiné
bizarní příhodě. Během přípravy na jiné tažení přivolal Alfonsův vnuk Alfons IV. svého bratra
Ramira do ležení v Zamoře. Zde se prý vzal koruny v Ramirův prospěch, slíbil mu věrnost a
odjel do kláštera. Cestou změnil názor. Pokusil se znovu uchopit moc. To už mu však
Ramiro II. nedovolil. Zajal ho a v souladu s rodinnou tradicí mu nechal vypíchnout oči –
stejně jako řadě svých bratranců. Historik Roger Collins si myslí, že tento podivný příběh je
jen zástěrkou za úspěšným Ramirovým státním převratem. Když v 11. století Zamoru ve
službách Sancha II. dobýval Rodrigo Díaz de Vívar, kterého hlavně známe jako „El Cida“, byl
zde křivě obviněn ze zrady a v hanbě musel opustit dvůr. Sancha II. vzápětí nechala zákeřně
zavraždit králova sestra Urraca, která podporovala královské ambice dalšího z bratrů atd.
Kolem toho města se zkrátka točí tolik osudů, jmen a intrik, že se to sem nevejde.
Cestou z Tora se camino několik kilometrů drží trasy GR14. V ranním slunci jdu mezi poli.
Okolo řeky žije mnoho různých ptáků, i když pojmenovat dokážu jen čápy. Po ránu je tu
ostatně hodně živo. Na cestě potkávám různé druhy šneků a prchá přede mnou několik
králíků.
Na široké pláni před vesnicí
Peleagonzalo, po níž teď jdu,
se 1. března 1476 odehrála
jedna z nejdůležitějších bitev
španělských dějin. Jindřichem
IV. vymřela kastilská větev
dynastie Trastámara po meči a
kastilskou korunu nárokovaly
dvě dědičky – Jindřichova
nezletilá dcera Joanna la
Beltraneja,
jejíž
zájmy
prosazoval její manžel (a strýc)
Alfons V. Portugalský, a
34
Jindřichova nevlastní sestra Isabela, provdaná za svého bratrance Ferdinanda Aragonského.
Vypukla válka o kastilské dědictví. Na začátku roku 1576 Ferdinand ovládl Zamoru a obléhal
portugalskou posádku zavřenou v zamorském městském hradu (ve španělštině prý existuje
přísloví „Zamoru za jeden den nedobudeš“). Alfons ve snaze pomoci posádce zase obléhal
Zamoru. 1. března ráno Alfons obléhání vzdal a začal se stahovat k mostu v Toru. Ferdinand
ho pronásledoval a tady, v polích u Peleagonzalo, se obě armády v pozdním odpoledni
střetly. Bitva skončila plichtou. Portugalské křídlo vedené princem Janem (později jako Jan II.
vyšle Bartolomea Diase k mysu Dobré naděje) porazilo Ferdinandovo pravé křídlo, ale na
druhém křídle zase kastilská lehká jízda vedená bojovným kardinálem Mendozou (bratrem
toho Mendozy, co si nechal postavit nový hrad v Manzanares el Real) rozdrtil Portugalce. Na
konci se Alfonsovo vojsko stáhlo k Toru a Ferdinand je nedokázal pronásledovat.
Veledůležitá ale byla dohra bitvy. Výborně ukazuje Isabelin a Ferdinandův politický talent. I
když bitva skončila patem, začali jednat, jako by dosáhli rozhodného vítězství, a povedlo se,
žádné další bitvy nebylo třeba. Alfons shledal své kastilské pozice neudržitelnými a stáhl se.
Katolická Veličenstva proměnila plichtu ze zdejších polí na vítězství ve válce. Následovalo
pro Kastilii a Španělsko neuvěřitelně úspěšné století, během něhož se transformovaly z
divokého západu Evropy na světovou velmoc. O 16 let později Isabela a Ferdinand
triumfálně vstoupí do Granady a definitivně ukončí období znovudobývání poloostrova od
Muslimů. Za několik měsíců potom se Kolumbus vydá na svou první plavbu. Během dalších
dvou generací dobrodruzi jako Cortéz, Magelhães, Elcano a Pizarro rozšíří španělskou
vlajku od Mexika po Filipíny. Kastilská pěchota se stane obávaným pojmem na evropských
bojištích. Celé to završí pravnuk Katolických Veličenstev Filip II., když v roce 1580 ovládne
Portugalsko. Poprvé od časů Vizigótů byl Iberský poloostrov sjednocený pod jedinou
korunou. A to vše se dá vystopovat k událostem jednoho březnového dne tady na břehu
Doura.
U Peleagonzala se odděluje GR14 od Camina. Camino se drží toku Doura, GR14 míří dál
od břehu.
Váhám, kudy se dát. Po včerejšku vím, že na značení GR14 se dá spolehnout. Tento
úsek camina je podle poutnických fór na internetu asi nejhůř značený z celé mé trasy. Četl
jsem zprávy lidí, kteří tu kvůli šipce mířící špatným směrem nachodili kilometry navíc podél
meandrů řeky. A tomu se s bolavýma nohama chci vyhnout stůj co stůj. Nakonec rozhoduje,
že po caminu je to do Zamory o dva tři kilometry blíž. Slibuju si, že budu dávat pozor a
nezabloudím.
Za Peleagonzalem mě stezka dovede na silnici. Po ní nějakou dobu pokračuju dál. Žluté
šipky
na
silnici
prakticky
chybí
a
nevím, co si počít s
oranžovými
šipkami,
sem tam nastříkanými
na svodidle nebo na
okraji silniční značky,
které se tu naopak
nově objevily. Patří ke
caminu nebo ne? Má
paranoia
ohledně
oranžových šipek se
potvrzuje, když na
odbočce směřují přes
35
Milan Hroníček
most na druhou stranu řeky. Držím se hlavní silnice a
jsem odměněn, když pár metrů za odbočkou konečně
zase uvidím žlutou.
Dlouho mi to nevydrží. Šipka velí odbočit ze silnice
na polní cestu, která mizí mezi křovisky. Další značku
už na té cestě nenajdu. Vede do písčité strže plné stop
vyježděných od horských kol. Těžko říct kudy dál.
Nakonec se octnu na polní cestě mezi poli. Ta cesta
podle navigace v mobilu neexistuje. Podle ní stojím v
bílé prázdnotě. Od další vesnice, kam by mě mělo
camino dovést, Villalazánu, mě dělí asi čtyři kilometry
a velký zarostlý kopec. Dělám asi největší pitomost,
která se dá za daných okolností udělat. Někde pod
sebou slyším auta na silnici, kudy jsem původně šel.
Vracet se ale nechci. Vylezu na kopec a odtud si na
druhé straně najdu nějakou cestu dolů do Villalazánu.
No zkrátka, zabloudil jsem. Západní a jižní svahy
kopce byly tak strmé, že bych riskoval minimálně
kotník, kdybych se tudy snažil dostat dolů. Ale trvalo
skoro dvě hodiny, než jsem uznal porážku. Na druhou
stranu to byly dvě hodiny možná nejfantastičtějšího
bloudění v mém životě. Z vršku byl výhled na 20-30
kilometrů okolo. Nahoře rostly mohutné trsy fialově
kvetoucích levandulí, louky modrých bylinek (že by
nějaký drobný len?), heřmánek, spousta bíle
kvetoucích cistů, staré zkroucené mandloně a
množství jiného různobarevného býlí. Níž jsem zahlédl
divoké orchideje. Snad se fotky povedou.
Nakonec jsem se musel vrátit k silnici, od níž jsem vyšel. Vedle ní jsem narazil na polní
cestu a na ní na žluté šipky. Ztratil jsem fůru času, ale stálo to za to.
Teď už nechci nic riskovat. Podle rozcestníku by camino mělo za Villalazánem odbočit ze
silnice na Madridanos, ale šipku nikde nenajdu, tak se držím silnice až do Villaralbo. Děsně
36
nudné dvě a půl hodiny chůze po asfaltu. Nohy zase otravně bolí.
Ve Villaralbo, šest kilometrů před Zamorou, potkávám starou známou GR14 a její
perfektní značení a vím, že bych tu byl podstatně dříve, kdybych ráno šel po ní. Za chvíli
natrefím i na žluté šipky. Bůhví kudy sem z Villalazánu vlastně vedly.
Na kraj Zamory dojdu po kraji zavlažovacího kanálu, ale ještě mě čekají skoro dva
kilometry, než se octnu na kraji středověkého mostu. Nohy bolí a spěchám do centra, takže
jen zdálky hledím na budovu za stromy kousek od starého mostu, v němž tuším starý klášter
dominikánek Las Dueñas. V druhé polovině 13. století se klášter stal dějištěm skandálu.
Odehrávaly se tu scény jak z Dekameronu. A když to na jeptišky prasklo, stálo to křeslo
generála dominikánů až v Římě.
Přes most pajdám do historického centra Zamory, kde má být i albergue. Most byl
původně opevněný, ale věže zbourali zhruba před sto lety. Je nízký a dlouhý, jak se na
zdejší mosty sluší. V pilířích jsou menší odlehčovací oblouky. Na rozdíl od Tora je most
perfektně opravený. Co jiného čekat ve městě na seznamu UNESCO?
V tak velkém albergue jsem dosud nebyl. Má tři patra, několik ložnic a poprvé potkávám
jiné poutníky. Hádám, že je tak z poloviny plný. Večer na společné akci napočítám 16
poutníků. Hospitalero vypadá přesně, jak si představuju konkvistadora – padesátník
Halíkovského typu včetně plnovousu. Snažím se z něj vytáhnout nějaké zprávy o
portugalské větvi Vía de la Plata, ale zdá se být překvapený informací, že něco takového
odsud vůbec vede. Ukazuji mu ji na mapě, kterou má v kanceláři. Ale mluví jen španělsky, a
tak je dost možná spousta věcí ztracena v překladu. Je přátelský, snaží se mi pomoci,
dostávám na uvítanou sušenky a pozvání na devátou do kuchyně na „překvapení pro
poutníky“. Jeho pomocník mě pak vede do ložnice se dvěma palandami.
Zabírám poslední volnou postel. Rychle se seznamuji se dvěma přítomnými
spolubydlícími. Mike je z Jižní Afriky a jméno Skota z Edinburghu jsem nepostřehl. Mike je
sympatický chlapík okolo šedesátky. Původně se vydal po Camino Frances, ale dnes ráno v
Burgosu sedl na vlak a přejel sem, aby unikl davům.
Skot je z jiného těsta. Vyráží na camino skoro deset let a teď si už jen vybírá úseky, kam
jezdí „odpočívat od starostí doma“. Dnes zakončil pochod z Caceres v Extramaduře a vrací
se domů. Vysvětluje mi, kde co v albergu najdu.
Následuje rutina. Sprcha, prádlo. Ve sprše oceňuju nové pantofle. Visí tam cedule, aby
lidé po sobě utřeli podlahu, ale i tak je dlažba hodně špinavá.
V kuchyni je keramická prací výlevka i s valchou a vedle malá bubnová ždímačka.
Protože ždímačku znám z dětství, pomáhám ji Skotovi uvést do chodu. Poprvé v životě peru
na valše. A poprvé na caminu si peru kalhoty – předtím jsem z nich jen kartáčkem smýval
bláto.
37
Milan Hroníček
Jsem rád, že mám vlastní
kolíky. Na dvorku se suší tolik
prádla, že bych to své neměl za
co pověsit.
Překvapuje, kolik poutníků se
různě povaluje po albergue. Okolo
je nádherné město. I když cestou
sem jsem váhal nad každým
krokem, teď trochu kulhavě, ale o
to víc odhodlaně vyrážím do ulic.
Mířím
ke
katedrále.
Má
podobný románský dóm jako jsem
viděl v Toru, ale stavba je z velké
části gotická a přilehlý ambit je
zase barokní. Pod katedrálou se
otevírá krásný výhled na most a
mlýny na řece.
Za katedrálou na kraji starého
centra leží městský hrad. Tenhle hrad vzdoroval Ferdinandu Aragonskému více než tři
měsíce. Dnes z něj zbývají jen zdi a jedna věž. Ostatní věže strhli v 17. století, když hrad
opožděně přizpůsobovali nástupu palných zbraní.
Město okolo je plné románských kostelů. Stihnu dva. Několik dalších si prohlížím aspoň
zvenku. Po dnešním bloudění nemám na víc ani čas ani sílu.
Na Plaza Mayor před kostelem svatého Jana sousoší kajícníků v kápích upozorňuje asi
na to, že zdejší procesí během velikonočního týdne (Semana Santa) patří k nejvelkolepějším
ve Španělsku. Postavy z El Merlú svolávají členy kajícného bratrstva na průvod.
Nedaleko odtud si k večeři dávám paellu s klobáskou a k tomu zase to báječné víno z
Tora.
Od devíti měla být společná akce pro
poutníky v albergu. Radši jsem se zdržel ve
městě a do ubytovny přišel až po půl desáté,
protože v deset měla být večerka. Stejně mě
klofli.
Seděli v kruhu v jídelně. Hospitalero hrál
na kytaru a povídal si s poutníky. Bylo to jak
u anonymních alkoholiků. Musel jsem
vyprávět, kdo jsem, odkud jdu, proč jdu, říct
něco česky atd. Naštěstí na mě nevyšla
řada se zpíváním. Holanďané, Francouzi a
Angličané takové štěstí neměli. Anglán byl
famózní. Velmi srdnatě a velmi falešně
zapěl Žlutou ponorku. Několik lidí si to celé
natáčelo na mobil. Aspoň jsem měl možnost
prohlédnout si ostatní poutníky. Jsem tu
zdaleka nejmladší. Skot, tak o pět deset let
starší, je mi věkově nejbližší. Jinak tu jsou
převážně lidi okolo šedesátky. Chlapík, který
pomáhal večer s překladem, má na prsou
38
pověšený
dřevěný
kříž.
Zaujímá tu takové autoritativní
postavení – to on mě donutil
se
představovat.
Je
to
definitivní zrnko na váhu mého
rozhodování, zda zítra vyrazit
po portugalské větvi Vía de la
Plata. Ne že by mi vadila
společnost – bylo fajn si
popovídat s Mikem nebo
Skotem, ale tohle je prostě
příliš.
Než usínám, slyším hihňání
španělských kolemjdoucích na
ulici pod naším otevřeným
oknem. Myslím, že se smějí našemu chrápání. Mí spolubydlící řežou dřevo opravdu s
fortelem.
Den 10, neděle 15. května
Zamora – Muelas del Pan, 34 km
Jak jsem už psal, ze Zamory vedou do Santiaga dvě cesty. Vía de la Plata míří na sever a
její portugalská větev na severozápad. Všichni moji spolubydlící půjdou na sever. Zítra
dojdou do Granja de Moruella a odtud většinou zamíří po Caminu Sanabres do Ourense a
Santiaga. Ta trasa je o 30-40 kilometrů delší než ta portugalská, ale má ubytovny každých
15-20 kilometrů. Portugalská trasa protíná severovýchodní cíp Portugalska a přes Bragançu
a Verín vás také dovede do Ourense, kde se setká se Sanabres. Pro mě je na ní hlavním
tahákem kostel San Pedro de la Nave z 9. století, který leží den cesty od Zamory, a
Bragança. Pochybuju, že bych se tam kdy dostal.
Camino Portugues de Vía de la Plata nemá na poutnických fórech dobrou pověst. I když v
posledních letech na něm přibylo několik albergů, stále jsou zde etapy, kde není žádná
možnost noclehu nebo stravování víc než třicet kilometrů. Je náročnější. Taky jsem při
plánování pochopil, že některé úseky nejsou průchodné, když je mokro. Poslední týden jsem
nervózně sledoval srážky okolo Bragançy – už čtyři dny tam nepršelo a pršet nemá ani v
příštích dnech (naopak má být horko, 24-26 stupňů). Taky jsem se během předchozích dnů
začal bát dlouhých úseků. Od Mediny jsem pro jistotu oprašoval záložní plány na Camino
Sanabres.
Včera ale všechny pochybnosti odpadly. Půjdu přes Bragançu, i kdybych měl potom do
Santiaga dojet autobusem. Další společný večer s poutníky nehodlám absolvovat.
Poutnická pospolitost měla smysl ve středověku. Ostatní poutníci byli jako náhradní
rodina, která vás podržela, když bylo třeba. Takže bylo strategické budovat a utužovat vazby.
Já dnes ale jdu, abych si užil Ibérie, a ochotně se přílišné pospolitosti vyhnu. Děkuji pěkně.
Hospitalero ráno s pomocníky připravoval snídani. Trochu je zaskočilo, když mě našli, jak
si už v jídelně pochutnávám na vlastní. Vůbec mě nepadlo, že by mohla být společná
snídaně. Pak tam s nimi postávám a čekám, než se probudí zbytek domu. Nechci vzbudit
spolunocležníky, až si půjdu pro věci.
39
Milan Hroníček
Dávám albergue i poutníkům sbohem. A
vyrážím zase sám na portugalskou větev Vía
de la Plata.
Přijdu na kraj Zamory a tam mi blokuje
vstup do železničního podchodu plot.
Staveniště. Vedle starých kolejí staví koridor
pro rychlodráhu, ale ještě se nedostali k
pokládce kolejí. Zkouším jít podél plotu. Už je
tu vyšlapaná pěšina. Plot mizí asi po
kilometru a právě v místech, kde stará trať
vede v úrovni s terénem (žádné drápání se
na násep) a kde je přehledná daleko na obě
strany. Na druhé straně vidím cestu, po které
bych podle mapy měl správně jít. Rychle
přecházím liduprázdné staveniště – je neděle
ráno. Ukazuje se, že nejsem první, kdo si
tudy krátí cestu. Někdo tu dokonce udělal ze
starých pražců lávku přes příkop. O padesát
metrů dál už si zase vykračuji po značce.
Po deváté přicházím do La Hiniesty, nevelké vesnice, které dominuje kostel Panny Marie
s velkolepým gotickým portálem z konce 15. století. Kostel je – jako obvykle na mé pouti –
zavřený, ale aspoň si sedám do stínu na středověkou kamennou lavici, která lemuje vchod.
Kostel stojí na místě, kde se ve 13. století během honu zjevila Panna Marie kastilskému králi
Sancho IV. Milý král tu asi mezi zdejšími křovinami dostal úžeh.
Značení je oproti zprávám výborné. Od La Hiniesty vedle žlutých šipek na rozcestích
poutníkům ukazují směr i kamenné milníky. Ty zdejší mají na zadní straně přání, ať nás na
pouti provází Panna z Hiniesty.
Asi hodinu za La Hiniestou svačím v lesíku. Využil jsem v Zamoře příležitost a uvařil si
vajíčka. Skvělá změna po jamónu a sýru. Jen celozrnný chléb nebyl tak dobrý nápad. Sice
vydrží a neztvrdne tak rychle jako jiné pečivo, co tu běžně jedí, ale chutná jak bláto. Zvedá
se mi z něj žaludek.
Na další cestě postupně stoupám zvlněnou krajinou. Zamora leží přibližně 650 metrů nad
mořem, během dne se dostanu až na 800. Sem tam vesnička s kostelíkem. Už tu nejsou
nivní lesy a zavlažovací kanály jako poslední dva dny
u Doura. Vystřídala je kamenitá pole a louky se
skalkami. Občas les. Před polednem byl můj
severozápadní horizont plný větrných elektráren.
Větrník vedle větrníku. Dopočítal jsem ke čtyřiceti,
další mizely v dálce. Je polojasno, a když slunce
vykoukne mezi mraky, celkem pálí.
Nemění se jen kraj okolo. Místo divokých králíků
teď plaším ještěrky. Na cestě potkávám podivné
černé brouky s dlouhým zadečkem s rudými proužky.
S pomocí internetu ho identifikuji jako berberomeloe
majalis z čeledi majkovitých. České jméno google
nesděluje. Třeba ho ten jedovatě vypadající brouk ani
nemá.
40
Uprostřed odpoledne se dostávám do vesnice Campillo. Na jejím konci je jeden z důvodů,
proč jdu právě tudy.
San Pedro de la Nave je na internetu inzerován jako možná nejlépe zachovalý z pětice
vizigótských kostelů, které ve Španělsku ještě stojí. Má to ale dva zádrhele. Kostel jednak
není tak úplně původní. Byl sem přenesen kámen po kameni na začátku 30. let, když se
začalo s napouštěním přehrady Ricobayo. A v rámci stěhování proběhla i důkladná
rekonstrukce. Když si porovnáte fotky kostela před a po stěhování, nevypadají jako stejná
stavba. Půdorys a nižší části zdí byly zachovány, ale zmizela zvonice nad štítem a naopak
se objevila věžička nad křížením lodí. Ti, co kostel stěhovali, jej zkrátka upravili tak, jak si
představovali, že stavby na konci sedmého století vypadaly. A tím se dostávám k druhému
zádrhelu. Kostel dost možná není ani vizigótský.
Nedávný stavebněhistorický průzkum ho na základě typových paralel zařadil do doby, kdy
tato oblast byla za Alfonse III. kolonizována asturským královstvím. Konec devátého století.
Vlastně to je jedno. Kostelík je roztomilý. Má drobná úzká okna, mohutná vrata, a je
zamčený. Siesta. Škoda, uvnitř jsou reliéfy, které bych rád viděl. Zvlášť ten s boží rukou,
která se vynořuje z mraku, aby Abrahamovi s nožem zabránila obětovat Izáka.
Za kostelem je bar. Taková ta moderní záležitost, kterou můžete čekat u významné
památky – je nenápadně umístěn do svahu terénní vlny. Na svět kouká jen stěna ze skla a
zkorodovaného železa. V kovu jsou vyřezané texty v majuskuli. Třeba v baru budou mít klíč.
Za hitech fasádou se skrývá normální španělský bar. Skupinka staříků sleduje finiš
Formule 1 v televizi a potom se vrací ke kartám u stolu. Barman klíč nemá. Mám ale zavolat
nějaké Amparo. Číslo je na vratech kostela. Zkouším to. Pokud Ampařině španělštině
rozumím, jestli se chci podívat do kostela, musím počkat na otevírací hodinu – do pěti.
Vracím se do baru a nad kolou uvažuju, zda čekat. Chtěl bych vnitřek San Pedra vidět. Na
druhou stranu k nejbližšímu ubytování to stále mám přes deset kilometrů a nevím, zda
nebudou mít plno. Pak bych musel ještě dál.
Nakonec čekání vzdávám a jdu dál. Dobře dělám. Posledních deset kilometrů bylo
náročných. Cesta se klikatila na svazích kolem zátočin přehrady Ricobayo a nahoru a dolů
po kopcích. Rozpálená vyprahlá pustina. Není tu moc míst, kde se dá skrýt před žhnoucím
sluncem. Svahy jsou hustě porostlé kvetoucími cisty. Jejich nasládlá vůně je všude. Na zemi
41
Milan Hroníček
rostou různé skalničky. Místy cesta připomíná fialový koberec. Je posetá něčím, co považuji
za tařici.
V jednom moc pěkném dolíku s podmáčenou loukou mezi balvanitými svahy a malou
tůňkou ve stínu několika stromů šipka jednoduše ukázala dolů do údolí na konci hluboké
zátočiny. Jenže dole byla jen mokřina, žádná cesta na druhou stranu nevedla. Mapa tady
byla na nic, protože ukazovala do míst, kde teď stála voda přehrady. Nakonec jsem se držel
kolejí vyjetých od auta. Místní musí vědět, kudy se tu dá projet. Po kamenité stráni se
vyškrabám nahoru na cestu na protější straně údolí. Je tu žlutá šipka a tváří se jako by nic.
Vršky nad Ricobayem jsou vyprahlá pustina plná neprostupných houštin cistů.
Subtropická makchie. Slunce pálí. Kolem lítá spousta otravného hmyzu. Chvíli se
schovávám ve stínu několika dubů cesmínovitých (i když jsem je hned nepoznal – jejich
kožnaté listy vypadají trochu jako bobkový list) a zkoumám mapu. Chci co nejdříve dojít do
Muelas del Pan a dát si večeři.
Když podejdu dálnici ze Zamory na Bragançu a dobelhám se do Muelas del Pan, začínám
hledat casa rural (něco jako penzion) El Vedal. Mobilní navigace totiž ulici, kde má být,
nezná.
Zkouším dědečka, kterého potkávám na kraji vsi. El Vedal zná, ukazuje mi směr a
doporučuje koukat po baru Tomasita. Nakonec musím projít celou vesnici, penzion je na
jejím
druhém
konci. Špatně jsem
si opsal jméno
ulice.
Pivo,
večeře,
sprcha, pár vzkazů
domů a spát. Na
prádlo nemám sílu.
Jsem
z
horka
úplně vyšťavený,
ale mám problém
usnout, jak mě bolí
chodidla. Nakonec
to vzdávám a beru
si ibuprofen. Pak
už
spím
jako
miminko.
42
Den 11, pondělí 16. května
Muelas del Pan – Ceadea, 30 km
Dnes mne čeká druhá polovina obcházení
přehrady Ricobayo. Z Muelas scházím ke hrázi
přehrady. Hluboké údolí řeky Esla je
přehrazeno od začátku 30. let. Musel to být
ambiciózní hydroelektrárenský projekt. Na dně
přehrady tehdy zůstal římský most. Pod hrází je
vidět mohutný kaňon, kterým se řeka valí ke
svému soutoku s Dourem.
Za vesnicí Ricobayo si dávám pauzu na
břehu přehrady a dojídám poslední vajíčka ze
Zamory. Croissant a hrnek čaje z penzionu mi
evidentně k snídani nestačí.
Kraj je hodně podobný tomu, co jsem
procházel včera navečer. Kamenité kopce
porostlé neprostupnými houštinami křovin,
občas duby. Dost stromů je teď bez listů, jen
porostlé lišejníky a mechy. Vypadají až přízračně. Kus cesty vede hájem korkových dubů.
Překvapuje mě to. Nečekal jsem je tak daleko na severu.
Vesničky okolo jsou plné krásných starých kamenných domů.
Za Cerezal de Aliste kilometry a kilometry keřů s kouzelným názvem cistus ladanifer
pokračují. Z mapy vím, že někde v téhle divočině mám uhnout doprava a přejít na paralelní
cestu, která vede o několik set metrů vedle. Jsem tak vystresovaný, abych odbočku neminul,
že když uvidím vybledlou šipku ukazující potřebným směrem, ochotně opustím pohodlnou
prašnou cestu, přeskočím strouhu a začnu šplhat vyklestěným pásem mezi cisty nahoru. Jdu
blbě. Camino prakticky nikdy nevede po ničem horším, než je polní cesta. Po deseti dnech
jsem to měl vědět. Když se vyškrábu nahoru, podezření se potvrzuje.
Jsou tam ale vyjeté koleje od traktorů vedoucí zhruba správným směrem, a tak po určitém
váhání jdu mezi pahýly cistů tudy. Tak po kilometru narazím na krásnou širokou polní cestu,
po které jsem měl správně přijít. Teď jsem ale paranoidní a kus cesty se po ní vracím, abych
43
Milan Hroníček
našel odbočku doprava s
pěknou
velkou
žlutou
šipkou.
U Bermillo de Alba se
povaha krajiny opět mění.
Teď
kráčím
zelenou
pastorální krajinou. Objevují
se tu potůčky s kamennými
lávkami. Vše je zelené nebo
porostlé lišejníkem. Spousta
kamenných zdí kolem cesty.
Někde před Bermillo de
Alba, cca v jednu, jsem
překonal vzdálenost 331
killometrů od Madridu. Půlku
mám za sebou!
Podle průvodce jsem měl procházet přes Fonfríu. Ve skutečnosti mě nové značení vede
rovně mimo ves. Je tu albergue, ale já pokračuju do Ceadei.
Za vsí mi přes cestu přechází stádo ovcí. Rychle lovím foťák. Zastavuje se u mě pastýř s
dobrosrdečným obličejem. Smeká klobouk. Moc vlasů už nemá. Snaží se se mnou domluvit.
Posunky a pár španělskými slovy projdeme základní body – Santiago, Praga, dnes z Muelas
do Ceadei, horko. Pak se konverzace zadrhne. Loučím se. Když odcházím, uvědomím si, že
jsem byl tak zaměstnaný focením, že jsem sám nesmekl. Snad se neurazil. Působil jako
hodný člověk.
Začínám válčit s vodou. Místy je cesta zcela zaplavena kalužemi a obklopena
podmáčenou loukou. Pak nezbývá než opatrně ohledávat cestu, přeskakovat z jednoho
pevného drnu na druhý, a příležitostně se vracet ze slepé uličky.
Na sušších místech se na cestě
objevují zvláštní mraveniště.
Mají
několikacentimetrové
komínky
ze
slepeného písku a jílu, přes které se leze
dovnitř. Možná je to specifický způsob
obrany. Několikrát jsem zahlédl majku
berberomeloe majalis, jak se na takový
komínek snaží vyškrábat.
Před Ceadeou mě čeká ještě několik
brutálních kaluží. Zvlášť poslední mě
potrápila. Přibližně dvacetimetrový úsek
cesty byl celý zaplavený. Na obou
stranách husté trnité ploty. Neprostupné
živé ploty taky dělily pozemky za nimi,
takže ani tudy se mi ten zapeklitý úsek
nepodařilo obejít. Nakonec jsem to nějak
zvládl po úzkých rozbahněných okrajích.
Šel jsem nakloněný nad kaluž, balanc
jsem držel pomocí hůlek a modlil se, ať
mi v kluzkém blátě nepodjedou nohy. I
tak jsem stál po kotníky v bahně.
44
Když byla tato překážka zdárně za mnou, z navigace v mobilu jsem zjistil, že mě dělí od
penziónu La Cantina, dnešního cíle, jen 164 metrů.
Paní, která casa rural vede, umí trochu anglicky. Hned jsem toho zneužil a poprosil jí, zda
by mi vyprala zablácené věci a mikinu v pračce. Snad to přes noc uschne. Budu zase jak ze
žurnálu.
Patnáct metrů od mého balkonu mají hnízdo dva čápi, na louce za nimi se pase stádo
krav se zvonci. Venkovská idyla.
Jen kdyby mě tak nebolely nohy. Dneska jsem si pořídil novou sadu puchýřů. Dělají se mi
po okrajích těch starých, zčásti zhojených, a taky pod nimi. Běda!
Dcera se prý doma bojí, že se tatínek už nevrátí. Hrozně rád bych tu byl s nimi. Zdejší kraj
je nádherný.
Den 12, úterý 17. května
Ceadea – Quintanilha, 31,5 km
Mí hostitelé jsou vážně milí. Když jsem večer řekl, že potřebuju odejít hodně brzy,
připravili mi snídani do salónku. Dokonce do termosky
nachystali horkou vodu na čaj.
Krajina se topí v bledém ranním slunci. Na příštích
kilometrech si ještě užiju dost kaluží a mokrých luk –
a to tu minimálně od pátku nepršelo. Okolo mě se
rozprostírá kraj břidlicových plotů a dlouhých alejí
jedlých kaštanů.
Včera jsem poprvé vytáhl sluchátka a poslouchal
při chůzi hudbu. Dává mi to rytmus a trochu zvyšuje
tempo. Ale je to taky návykové. Ráno jsem už
nasazoval sluchátka současně s batohem. Kdybych
někomu vykládal, že jak Cambodia od Kim Wilde
pomůže člověku vyškrábat se do vyprahlých kopců,
měl by mě za blázna. Zažívám Camino de Santiago
v disco rytmu.
Před Alcañices jsem si naběhl. Zdejší trasa je
dobře značená. Naleznete ale na ní několik typů
45
Milan Hroníček
značení podle toho, z
jaké
doby
pochází.
Vybledlé žluté šipky,
kamenné
milníky
a
nejnovější
zelené
sloupky
nesoucí
jak
značky cyklostezky, tak
plastové destičky se
žlutou
svatojakubskou
šipkou se různě prolínají
a střídají. Trasy se mění,
takže se vyplatí sledovat
jen nejnovější vrstvu
značení a zbytku si
všímat jen ve chvíli, když
si nejste jisti, na kterou z více cest ta zbrusu nová šipka vlastně ukazuje. Jenže tady ty
novější ukazatele směřovaly na polní cestu pod náspem, na kterém vedla silnice. Stará
vybledlá šipka zase ukazovala nahoru na silnici. Pustil jsem se dolů. Za chvíli jsem už skákal
z jednoho viklajícího se kamene na druhý uprostřed potůčku, kterým vedl kus té cesty.
Potůček byl mělký, takže kolům asi nevadil. U pěšáků je to ale jinak. Nakonec jsem překážku
nějak překonal a po 200 metrech mě šipky dovedly na silnici na náspu, po níž bych už šel,
kdybych se býval předtím řídil tou vybledlou šipkou.
Od Zamory citelně přibylo psů, kteří na mě štěkají. Asi nejsou zvyklí na poutníky. Jsou
zavření za plotem, ale i tak bafání zdejších hafanů není nic příjemného.
Smlouva z Alcañices (1297) má pro Portugalce podobný význam jako pro nás třeba Zlatá
bula sicilská – garance celistvosti, vymezení hranic atd., zkrátka nacionální historici v ní
spatřovali kořeny portugalské státnosti. V reálu smlouva byla jedna z mnoha podobných
uzavřených mezi portugalskou a kastilskou korunou. Smlouvu uzavřela královna María de
Molina, vdova po zemřelém Sanchovi IV.
(po tom, který měl v La Hiniestě vidění) a
regentka za nezletilého Ferdinanda IV.
Dohoda
měla
zastavit
portugalské
vměšování do nestabilních kastilských
poměrů výměnou za uznání hranic.
Ambicióznímu portugalskému králi Dinisi I.
stejně v intrikaření nezabránila, ale
portugalské hranice se od té doby zásadně
nezměnily.
Text dohody je kuriózně datován rokem
1335, protože obě strany ještě na přelomu
13. a 14. století používaly jiný kalendář,
hispánskou éru, která se počítala od roku
38 před naším letopočtem.
Těšil jsem se, že Alcañices bude pěkné
historické městečko. Sice to je sympatické
místo, kde jsem pořídil novou sadu
náplastí, ale ze středověku jim zbývá jen
hodinová věž podivného tvaru.
46
Sejas de Aliste je
vesnice několika mlýnů.
Potok jim tu teče volně
přímo přes náves. Kdo
nechce přes můstek,
může vodu přeskákat
po kvádrech. Uprostřed
proudu na betonovém
soklu stojí kandelábr.
Místní se zjevně
necítí bezpečně. Tahle
vesnice má nejvyšší
podíl
zamřížovaných
oken ze všech míst,
které jsem zatím ve
Španělsku navštívil.
Zbývá mi deset kilometrů k portugalské hranici. Kdykoli se teď dostanu na nějaký
kopeček, mám před sebou panorama portugalských hor. Kolem roste spousta jedlých
kaštanů.
Moderní trasa se Trabazosu z nějakého důvodu vyhýbá, takže tentokrát dávám přednost
starší vrstvě značení, která mě spolehlivě vede do centra ke kostelu. Stojí před ním parádní
kamenný kříž.
Žluté šipky se na novou trasu nenapojí ani za vsí. Místo toho mě směřují údolím na
západ. Mám strach, abych se neztratil. Stejně
je to paradoxní. Dva nejhlubší dojmy z mého
putování jsou bolest nohou a obavy z bloudění.
Tohle Martin Sheen v Pouti neřešil. Naštěstí
staré značení je tu dobré a spolehlivě mě vede
dál.
Než jsem přišel do Zamory, obvykle jsem
potkával divoké králíky, sem tam zajíce. Po
Zamoře králíky nahradily ještěrky. No a teď
jsem kromě ještěrek a králíka ještě vylekal
malého srnce (nebo něco srnci podobného s
hnědočernou srstí – že by tu měli i snědší
zvěř?). Vynořím se ze zatáčky a on tak 15-20
metrů vepředu stojí na cestě. To byl trysk.
Divím se, že neutekl dřív. Nechodím právě tiše.
Poslední vesnička před portugalskou
hranicí, San Martín del Pedroso, je plná
starých kamenných domků. Některé se
rozpadají.
V údolí u pohraniční říčky doslova stojí
vzduch. Horko a dusno. Za chvíli jsem
obklopen hejnem neodbytného hmyzu. Jedna
muška mi s vervou provokativně bzučí těsně
před obličejem. Nezažene ji ani zuřivé mávání
kloboukem.
47
Milan Hroníček
Malý most a jsem v jiném
časovém pásmu. Portugalsko.
Jsou tu čtyři, o hodinu méně než
ve Španělsku. Ale s časem tu
zápolí podobně jako za hranicemi.
Velká
část
kontinentálního
Portugalska leží víc než třicet
minut západně od Greenwiche –
technicky vzato by tedy měli být
hodinu před anglickým časem, ale
když
vyjednána
mezinárodní
časová
pásma,
Portugalsko
následovalo Španělsko a přešlo
na greenwichský čas. Dávalo
smysl, aby na celém poloostrově
platil stejný čas. Jenže ve Španělsku potom zavedli středoevropský čas. Portugalsko se o to
také párkrát pokusilo (naposledy v 90. letech), ale vždy se nakonec vrátilo k tomu „svému“
anglickému. Pro lidi tady na hranici to musí být náročné. Třeba Španělé jednou dostanou
rozum a vrátí své hodiny do souladu se sluncem.
Od hranice se pomalu dostávám do svého dnešního cíle. Stoupání do Quintanilhy je
nekonečné. Vesnice je roztáhlá vysoko nad údolím na svahu kopce. Problém je, že nemám
přesnou adresu zdejší poutnické ubytovny. Nakonec mířím do baru a používám fráze
z Google Překladače. Nějak se domlouváme, barmanka někam volá a posílá mě do domku,
který stojí o kus výš v ulici. Místní radnice. Tam si mě u dveří vyzvedá slečna, která mě po
ulici vede dál až k patrovému budově kulturního centra. V horním podlaží budu nocovat.
S nadějí v hlase se hned na začátku ptá, zda mluvím španělsky. Musím jí zklamat.
Cestou míjíme vesnickou komunální prádelnu, lavadero. Je to vlastně kašna s několika
betonovými valchami. Nějaký stařík si tu právě pere kalhoty.
V ubytovně jsou tři pokoje, 12 paland a krásný výhled do údolí, kterým jsem přišel. Jinak
nikdo. Klíč mám ráno nechat na smluveném místě.
Drobná chyba v plánování. V baru, kde jsem chtěl večeřet, vaří jen v pátek a o víkendu, a
restaurace, kam mne odtud poslali, byla úplně zabedněná. Nedozvonil jsem se tam. Takže
lovím ze železných zásob májku. V kombinaci s chlebem a jablky mi k večeři musí stačit.
Před spaním polykám další ibuprofen.
Den 13, středa 18. května
Quintanilha – Bragança, 21,5 km
Když jsem se vyškrábal na vršek
nad Quintanilhou, na všech stranách
byly v mlhavém ranním přísvitu vidět
kopečky. Národní park Montesinho.
Příjemný vánek. Pohybuji se mezi
malými políčky, olivami, třešněmi,
jedlými kaštany a vinnou révou. Třešně
jsou bohužel ještě zelené.
48
Do další vesnice, Réfegy,
jdu chvíli po silnici, pak mě
vybledlá šipka posílá na
kilometrovou zacházku po polní
cestě, která patrně nemá jiný
význam, než se vyhnout
asfaltu. Táhlým obloučkem se
nakonec vrací na asfaltku, z níž
se předtím odpojila. Cesta se
moc neužívá. Je zarostlá
vysokou trávou, po ránu plnou
rosy. Než se vrátím na asfalt, v
obou botách mi čvachtá.
Réfega je opět vesnička
plná úchvatných kamenných domků. Zápraží a balkóny s prastarými křivými trámy. Prakticky
tu nepotkávám nikoho v produktivním věku. Před jedním domem sedí stařenka v
zaprášeném ušáku. Její pes vybíhá proti mně a zuřivě štěká. Už si na tyhle situace zvykám.
Babička se psa snaží s prostředním výsledkem zpacifikovat a já zase se snažím udržet
pobavený výraz.
Místní kašna je zdobená azulejos. Zabral jsem se do jejího focení natolik, abych
zapomenul, že podle průvodce jsem měl u ní odbočit. Šipku doprava jsem každopádně nikde
neviděl. Uvědomuju si to až na konci vsi. Vracet se nechci. Aktuální cesta má zhruba
správný směr, a tak pokračuji po ní.
Cesta měla správný směr, ale vedla dnem údolí, kterým se klikatil potok. Místy se z cesty
stávalo jeho koryto. S pěšími se na této cestě nepočítalo. Žádná lávka ani kameny, po
kterých by se dal potok snadno přeskákat. Dvakrát jsem to nějak vyřešil – i když s nohama
obalenýma blátem. Když jsem přišel k dalšímu takovému úseku, došla mi trpělivost a po
vyjetých stopách traktoru vyrazil do svahu nade mnou. Tam někde na hřebeni jsem tušil
cestu, kudy jsem měl správně jít. Ani na cestě, kam jsem se nakonec vydrápal, žluté značky
nebyly, ale dovedla mě spolehlivě do další vesnice na trase a byla suchá. Žádný další potok.
U etnografického muzea
u Palácios narážím znovu na
žlutou šipku a odtud jde
cesta jak po másle. V Babe
potkám stádo dobytka, jak
jde přes cestu. Pět šest
metrů ode mne se pohybuje
dlouhorohý
býk,
jak
vystřižený z koridy. V
takových
chvílích
jen
přemýšlíte, zda jsou býci
opravdu barvoslepí. Chodím
tu v zářivě oranžových
tričkách, abych byl dobře
vidět na silnici. Těžko říct,
jak by na to reagoval nebarvoslepý býk. Naštěstí
tenhle je fakt kliďas.
49
Milan Hroníček
Ještě jeden celkem
vysoký kopec a jsem
v
Gimonde.
Dva
staříci na moderním
mostě
přes
řeku
chytají ryby, já mířím
o
kus
níž
na
středověký kamenný
most. Vedle něj jsou v
řece kamenné nebo
betonové bloky, po
kterých ji lze taky
přejít.
Raději
to
nezkouším.
Rychlá bageta v baru za mostem. Do Bragançy zbývá asi pět kilometrů.
Nevím proč, ale v posledních dnech jsem středem pozornosti místních psů. Věčně na mě
štěkají. Z otevřené zahrady na kraji města na mě vybíhá čtveřice psů, jdou za mnou, štěkají
a vrčí. Pevně doufám, že to je maximum, čeho se odváží.
Do centra přicházím přes citadelu. Dominuje jí hrad s donjonem se zubatým cimbuřím
obklopeným věncem okrouhlých bašt. Pocházel odtud rod vévodů z Braganzy. Jeden z jeho
členů se v roce 1640 dostal do čela revolty proti habsburské koruně. I když původně šlo o
odpor proti centralizaci moci v rukou kastilské státní byrokracie a jejím požadavkům,
výsledkem nakonec bylo znovu nezávislé Portugalsko a na trůně dynastie z Braganzy.
V parčíku za hradem stojí pranýř – sloup na hřbetě kamenného čuníka. Čert ví, co tím
chtěli vyjádřit. Za kostelem kousek od hradu objevuji Domus Municipalis. Pětiboká románská
radnice z 12. století. Moc románských světských staveb na světě není. Nicméně je menší
než naše ložnice doma. Připadá mi to legrační.
Bragança je sympatické provinční město, tak nezasažené turisty, jak to jen jde. Nakouknu
do pár kostelů a zamířím do mládežnické ubytovny, kde chci dnes přespat. Je na kraji
centra, kousek od modernistické nové katedrály.
Za necelých 12 eur jsem poslán na pokoj, kde už jeden poutník má být. Není tam, ale
množství tašek s krámy okolo jeho palandy a zápach ve mně vyvolávají podezření, že budu
bydlet s bezdomovcem. Zabírám postel v opačném koutu místnosti, ať jsem co nejdál.
Následuje rutina: sprcha, odstraňování bláta z bot, prádlo v umyvadle. Když prádlo
ždímám, všimnu si
cedule s nápisem, že
je tu zakázáno prát.
Asi mají zkušenosti s
poutníky. Inu pozdě.
Upevňuji na balkon
šňůru na prádlo… a
přichází
můj
spolubydlící.
Nakonec je to fakt
poutník. Giani (nevím,
zda
jsem
jméno
rozuměl dobře) je
filmový
50
dokumentarista
ze
Sardinie. Má mohutný
bílý plnovous až na
prsa. Šel z Lisabonu
vnitrozemskou variantu
Camino Portugués a
cestou
ho
chytily
plotýnky. Komplikovaně
se dokodrcal sem, na
ortopedii, a tady mu
došlo, že camino letos
nedojde. Jde si koupit
jízdenku na ráno do
Coimbry.
Má
tam
kamaráda, co učí na univerzitě. Počká u něho na let domů. Je mi ho líto.
Ještě vyrážím na krátkou procházku po městě, dávám si večeři a nakupuji zásoby na
další cestu. Už žádný celozrnný chléb!
Doléhá na mě samota. Denní telefonáty manželce a chatování s mou sestrou přes Viber
mi přestávají stačit. Potřebuju podporu zvenku. Posílám SMS kamarádovi do Mikulova. Snad
odpoví. Ještě mi zbývá 263 kilometrů a devět dnů.
V posteli si studuji zítřejší trasu a ťukám zážitky do mobilu. V devět jdu spát… Za chvíli se
vrací Ital a začíná balit své krámy, protože odjíždí brzy ráno.
Bragança – Vinhais, 30 km
Ital skončil s balením až po půlnoci. Snažil jsem se usnout, ale s nevalným úspěchem. Ve
čtyři byl zase na nohou. Cca hodinu s čelovkou na hlavě různě přecházel kolem, cvakal
dveřmi, šustil věcmi. Když nakonec opravdu odešel, byl jsem zcela vzhůru.
Trvanlivé mléko, sýr a chleba k snídani a v šest už jsem byl na cestě. Aspoň, že je tu už v
tuhle hodinu vidět.
Na okraji města přicházím do vesničky Castro de Avelãs. Za potokem tam stojí kamenný
kostel s cihlovým kněžištěm v mudéjarském stylu. Zbytky benediktinského kláštera.
Pokračuju přes hory. Spousta kopců, louky, lesy, rozlehlé háje jedlých kaštanů. Některé
mají přes metr v průměru. Jak jsou asi staré? Na malých políčcích běží spousta aktivit.
Místní hodně používají malé traktůrky.
Jedno políčko za Lagomarem vláčí děda s
kravským potahem.
Kousek za Castrelos obědvám u
kamenného můstku přes Río Baceiro. Hned
za mostem stojí bílý domek s namalovanými
srnkami na fasádě. Vedle dveří je obrázek
hřebenatky a pod ní velká šipka ukazuje
doprava. V anglickém průvodci od Alison
Raju, který používám, je chyba – radí za
mostem zahnout doleva místo doprava.
51
Milan Hroníček
Předpokládám, že majitelé byli tak otráveni z turistů, kteří jim bloudili po zahradě, až jim
raději domalovali značení.
Kopce, údolí, bystřina s peřejemi, skály, kamenný most. Je tu nádherně. Nebýt pouti,
nikdy bych se do tohoto bohem zapomenutého koutu Portugalska nepodíval.
Než přijdu do Vila Verde, musím asi tři kilometry po silnici. Slunce pálí. Dnes má být asi
24 ve stínu. Potíž je ale v tom, že tu na moc stinných míst nenarazíte.
Hodně si lámu hlavu zítřejší trasou. 49 kilometrů z portugalského Vinhais do španělského
Verína je hlavní důvod, proč tudy mnoho poutníků nechodí. Spousta stoupání i klesání.
Prostřední část sleduje trasu staré pašerácké stezky. Až do Verína žádný albergue, žádná
restaurace ani žádný obchod. Jen několik odlehlých vesnic. Se všemi puchýři, svačinami,
focením se tímhle terénem pohybuju rychlostí tak 3-3,5 kilometru za hodinu. Mám hodně
malou šanci dojít zítra až do Verína. V Edralu (po 17 kilometrech) je bar, ale nevypadá to, že
tam vaří. Podle internetu se tam snad také dá přenocovat v něčem, co se jmenuje Centro del
Día, ale nic bližšího jsem nezjistil. Žádný
telefon ani adresa. Další možnost bydlení je
snad v kulturním domě ve Vilardévos na
španělské straně hranice (37 kilometrů od
Vinhais). Stejná situace. To je můj záložní
plán. Připravuju se ale i na možnost noclehu
v divočině. Uvidíme. Zítra má navíc být
nejteplejší den za celý měsíc, 26 stupňů ve
stínu. Ještě že tu nejsem v létě.
Ve Vila Verde si dávám ve stínu krátkou
siestu. I tady platí, že prakticky v každé
vesnici je u kostela nebo na návsi pitná
voda.
V úzké uličce za kostelem potkávám šest
krav. Jdou proti mně. Včera jsem měl obavy,
když byl býk pět metrů daleko. Teď si na ty
dlouhé rohy můžu prakticky sáhnout.
Naštěstí jsou to mírumilovná stvoření a s
touto zkušeností se vydávám na poslední
kus cesty do Vinhais.
Ještě jeden vysoký kopec. Ani tady
třešně zatím nedozrály.
52
Ve Vinhais na každém kroku narazíte na plakátky, které vás
vítají v „hlavním městě klobás“. Moderní centrum se táhne na
svahu podél ohybu silnice vedoucí na Chaves. Jako kulička v
dolíku k němu přiléhá středověké centrum. Z valné části je ještě
obklopené hradbami.
Nemám sílu na velké procházky. Potřebuji zásoby na zítřek,
sprchu a jídlo. Mířím na stanici dobrovolných hasičů, kde je útulek
pro poutníky. Nikdo nemluví anglicky, ale služba na stanici je
vstřícná. Hasič mě zavádí do křídla stanice vzadu za požárními
auty, kde jsou sprchy a šest sedm paland.
Praská mi kůže na patě. Konzultuji problém s mou sestrou
přes Viber (to poutníci ve středověku neměli) a vyrážím naproti do
lékárny pro vazelínu a pilník. Když už jsem tam, přidávám k
nákupu ještě další dávku náplastí. Mám děsivou spotřebu.
Vinhais – Edral, 17 km
Včera jsem byl tak zničený, že jsem usnul už po osmé večer.
Měl jsem co dohánět. Díky Italovi jsem se noc předtím moc nevyspal. Vycházím od hasičů v
půl šesté. Ještě je tma. Bude to dlouhý den.
Batoh mám dnes nezvykle těžký. Nesu pro jistotu o litr vody víc než normálně a zásoby
jídla na dva dny.
Když se vydrápu na první vrch za Vinhais, obzor končí silnicí mizící na vrcholu vysokého
táhlého kopce. Zhruba odhaduji směr a raduji se, že tudy nepůjdu. Chyba lávky. Za hodinu a
půl, o dva kopce a dvě vísky s velmi nevraživými hafany, se už šplhám do vrchu, který jsem
zdáli tak obdivoval. Aspoň je odsud vážně dobrý rozhled.
Kamenitá políčka, louky a vinohrady. U Candedo okopává vinnou révu šlachovitý děda.
Ptá se s úsměvem, jestli nepotřebuju companheira. Sí. Smějeme se na sebe.
Ještě jedno údolí a na protějším hřebeni dojdu do Edralu. Je čtvrt na jedenáct, tak v
53
Milan Hroníček
poledne tam budu. Údolí přede mnou je brutální. Cesta se na strmém svahu klikatí tak o 250
metrů dolů a na druhé straně vidím její protáhlé cikcaky, jak stoupá nazpátek. Fotím tu scénu
a dumám, s jakým komentářem fotku poslat domů. Je dobré mít budoucnost před očima?
Za chvilku to bylo asi to poslední, co bych řešil. Upadl jsem a podvrtnul jsem si pravý
kotník. Stále jsem byl odhodlaný pokračovat. Kotník jsem stáhl, koleno vyčistil, zalepil, pro
dobrou míru přidal ibuprofen a opravdu velmi pomalu
kulhal dál.
Údolí bylo pekelné. Dolů to s hůlkami jakž takž
šlo. Na dně stál kamenný most nad zpěněnou
horskou říčkou. Tam jsem posvačil a vydal se
nahoru. Kotník dost bolel, ale zůstat jsem tam
nemohl.
Alison Raju má v průvodci pro tento úsek
jednoduchý pokyn – za mostem doprava a pak KSO
(„keep straight on“ – jdi přímo rovně). Jak udržet
směr a neodbočovat na cestě, která se klikatí do
kopce a v každé zatáčce z ní odbočuje nějaká cesta
nebo pěšina? Poslední šipku jsem viděl za mostem,
a pak až nahoru nic. Nakonec jsem se držel
nejvyježděnější cesty. A slunce pálilo a pálilo…
Když jsem se dobelhal do Edralu, blížila se druhá.
Šest kilometrů z Candeda jsem šel skoro čtyři
hodiny. Mířil jsem do baru. Chtěl jsem si tam ve stínu
odpočinout a promyslet, co dál. Nedošel jsem tam.
Když jsem míjel uličku vedoucí do kostela, z domu
na jejím rohu vyšla žena a pozvala mě dovnitř. Uvnitř
obědvalo asi 12 penzistů. Farní vývařovna? Dostal
jsem talíř husté bramboračky a obrovskou porci
skopového se šťouchanými bramborami. Nic lepšího
jsem se nemohl přát. Mí spolustolovníci byli zvědaví.
54
Klasické otázky: Odkud jsem, odkud jdu, zda mám rodinu atd. I když si moc nerozumíme,
nakonec nějak chápeme, co se snažíme sdělit. Když jsem se postavil, bylo jasné, že dál jít
nedokážu. Mezitím přišla vedoucí jídelny. Mluvila anglicky, takže jsem jí mohl vysvětlit svůj
problém. Zavolala mi taxíka. Jsem jí vděčný.
Taxikářka mě dovezla na pohotovost ve Vinhais. Nemocnice leží hned vedle budovy
bombeiros, kde jsem dnes nocoval. Když jsem tam sundal botu, měl jsem na kotníku bouli
jako půlku velkého pomeranče a kolem narudlé skvrny začínajícího výronu. Sanitkou mě
odtud poslali na ortopedii do Bragançi. Bylo to přesně, jak jsem čekal. Podvrtnutý kotník, nic
zlomeného. Dostal jsem Voltaren, prášky proti bolesti a instrukci, abych kotník několik týdnů
nezatěžoval. Hasič z Vinhais, který řídil sanitku, mě vysadil u hotelu kousek od
autobusového nádraží. Prakticky nic jsem neplatil, evropský průkaz zdravotního pojištění
pokryl skoro vše.
A tím mé letošní putování skončilo po 446 kilometrech od Madridu. Do Santiaga mi
zbývala asi necelá třetina cesty.
Návrat, 20.–23. května
Bragança – Porto – Praha
V hotelu jsem si nechal vyprat oblečení a s manželkou probral možnosti, co dál. Chci se
vrátit co nejdříve domů. Žena mi našla let z Porta do Prahy na pondělí večer. V Portu jsem si
rezervoval na zbývající dva dny garsonku.
V hotelové restauraci jsem potkal 77letou dámu z Nového Zélandu. Šla camino z Porta a
teď si projížděla okolí. Její čipernost mi imponovala.
Druhý den jsem odjel do Porta. Má garsonka ležela hned u řeky. Měla kuchyňku s
ledničkou, takže jsem si mohl mrazit formičky s ledem ve tvaru malých rybiček na kotník.
Porto působí jako fajn město se spoustou památek, ale já se tam povaloval, koukal v televizi
na Harryho Pottera a užíval si drobných radostí typu topinek s máslem a medem k snídani.
V pondělí 23. května večer jsem už byl doma.
55
Milan Hroníček
Na závěr
Nestane-li se nic nepředvídaného, příští rok na jaře vyrazím do Španělska znovu. Ještě
nevím, zda vyjdu ze Sevilly, Granady, Almérie či Ovieda, ale určitě tentokrát bez ambicí, že
musím ujít celou trasu do Santiaga na jeden zátah.
To je jedna z lekcí camina z Madridu do Edralu. Nechte svému putování otevřený konec.
Nesnažte se držet nějakého přesného plánu, který jste si namalovali před startem. Pokuste
se spíše o flexibilní plánování – kde všude se na trase můžete najíst, nakoupit, přenocovat.
A nekupujte si předem zpáteční letenku. Jinak dopadnete jako já. Zpáteční letenka z Madridu
propadla, protože jsem skončil o týden dříve v koutě Portugalska, odkud se do Španělska
nedalo rozumně dostat prostředky veřejné dopravy. Lepší je spoléhat se, že až se přiblížíte
konci svého putování, nějaký spoj z Madridu, Porta či přímo ze Santiaga (přes Londýn) už
seženete.
Ten samý recept se týká počtů dnů dovolené. Pracně jsem vybalancovával své rodinné a
pracovní závazky, abych si našel 25denní okno na cestu, a nakonec jsem byl v práci
neplánovaně o týden dříve. Půjde-li to jen trochu, domluvte se v zaměstnání na pružném
konci dovolené: „Někdy v této době se vrátím. Teď to nejsem schopen říct konkrétně. Dám
vědět z cesty. Aspoň s sebou nepotáhnu mobil zbytečně.“
S tím souvisí druhý stres, s kterým jsem se potýkal na cestě z Madridu: Bloudění.
Když se nemusíte bát, že na konci propásnete letadlo domů, můžete si začít bloudění
užívat.
Co se může stát, když zabloudíte? Rizika v částech Španělska, kudy jsem šel, jsou malá:
Nejdete žádnou divočinou. Každou chvíli nějaká vesnice. Všude je mobilní signál. Maximálně
hrozí, že budete muset nocovat pod širým nebem. Na druhou stranu, když jsem ztratil,
opakovaně jsem se dostával na fantastická místa, která bych jinak minul.
Každopádně, několik postřehů z mého bloudění:
Trasa camina až na pár výjimek vede nejhůře po prašných cestách. Zdá-li se vám, že vás
žluté šipky posílají na nějakou kamzičí stezku nebo na nějakou téměř neviditelnou pěšinku,
je správný čas se zastavit a ověřit, zda jdete správně.
Ne všechny žluté šipky, které uvidíte, se vztahují k aktuální trase. Značení se dělá desítky
let a mezitím se trasa neustále drobně měnila kvůli stavbám dálnic, vysokorychlostních
železnic atd. Většinou se mi vyplatilo sledovat pouze tu nejnovější „vrstvu“ šipek.
Často jsem se ztrácel ve vesnicích. Šipky tam prostě mohou být přemalovány, přelepeny,
popelnice nebo cokoli jiného je může zakrývat nebo se prostě koukáte jinam. Každopádně
základní rada je mířit k hlavnímu kostelu. Trasa obvykle vede kolem.
Když už se ztratíte kdekoli, nesnažte se za každou cenu co nejrychleji najít správnou
trasu. Dejte si pauzu, nasvačte se nebo se aspoň napijte, a v klidu rozvažte, kde přesně jste,
kde jste asi udělali chybu a jak ji napravit. A až potom se dejte na další cestu. Jsem ješitný a
hrozně nerad se vracím po vlastních stopách, ale většinou je právě tohle nejrychlejší způsob,
jak se dostat na správnou cestu. Různé „zkratky“ jsou často podstatně delší a náročnější.
Nakonec chci poděkovat všem Španělům a Portugalcům, které jsem potkal, za jejich
vstřícnost a srdečnost. Bez nich bych si el camino tak neužil.
Buen Camino!
56
Příloha 1: Co si s sebou vzít na camino?
 doklady + cestovní pojištění
 peníze + platební karty
 turistické průvodce, vytištěné mapy
 turistické boty (nízké, lehké)
 batoh (43l)
 spacák (letní)
 karimatka / alumatka
 mobilní telefon + nabíječka
 fotoaparát + nabíječka + náhradní akumulátor + náhradní paměťová karta
 poznámkový blok + propiska + tužka + ořezávátko
 náhradní brýle + čistítko na brýle
 zavírací nůž
 klobouk s širokým okrajem proti slunci
 větrovka
 mikina
 šátek
 3x tričko s krátkým rukávem (z toho jedno na spaní)
 termo-tričko s dlouhými rukávy
 2x kalhoty (z toho jedny s odepínacími nohavicemi a jedny částečně nepromokavé)
 několik kapesníků
 4x spodky
 5x ponožky
 ručník
 kartáček a pastu na zuby
 mýdlo a šampon (malé cestovní balení)
 holení
 hřeben
 nůžky na nehty
 krém proti sluníčku
 toaletní papír
 běžné náplasti + gelové náplasti + leukoplast
 léky (Jox, Strepsils, Ibuprofen, Imodium, Betadin, Bepanten)
 elastické obinadlo
 několik spínacích špendlíků
 prací mýdlo
57
Milan Hroníček
 kus šňůry na prádlo + 8 kolíků
 jehla a nit
 čelovka
 turistické hůlky
 plastová láhev na vodu (na mé trase stačila litrovka, do Andalusie bych si vzal větší)
 plastová dóza na jídlo
 několik paštik, čokoláda, oříšky a několik sáčků čaje (železná zásoba pro případ
nouze)
 lehká taška přes rameno na procházky po městě a nákupy
Ve Španělsku jsem si ještě pořídil žabky do sprchy a kartáček na odstraňování bláta
z šatů při praní. Obojí se hodilo.
Ještě jsem táhl a zdatně zase domů dotáhl tlustou učebnici španělštiny pro samouky. Dál
než do první lekce jsem se nedostal a nemůžu doporučit, aby mě v tomto následoval.
Předsevzetí dojít do Santiaga je na celou cestu víc než dost. Na další ambice není prostor.
Se vším všudy se váha mého batohu nevešla do doporučovaných 10 % tělesné váhy, ale
stále vážil jen okolo 11 kilogramů a za celou dobu jsem se zády neměl žádné potíže.
58
Příloha 2: Itinerář
Tučně jsou zvýrazněna místa, kde jsem opravdu nocoval. Do části označené kurzívou jsem nedošel.
Den
1
2
3
4
5
Vzdálenost
8
Název
Adresa
0
Madrid
22,8
Tres Cantos
Albergue de Peregrinos
Plaza del Ayuntamiento 1
11,9 (34,7)
Colmenar
Viejo
Hostal Andrea
Avenida de la Libertad (vedle baru,
naproti budově Guardia Civil)
22,9
Mataelpino
Albergue Municipal
Plaza de Santa Águeda 1
12,6 (35,5)
Cercedilla
Albergue Juvenil Villa
Castora
Carretera de las Dehesas 29
31,1
Segovia
3,1 (34,2)
Zamarramala
Albergue Municipal
18,3
Añe
Albergue Municipal
10,8 (29,1)
Santa María la
Real de Nieva
29,0
Souřadnice (podle
Google Maps)
Kontakt
40.662162, -3.767082
(+34) 918 450 909
40.964521, -4.134592
villacastora@madrid.
org
více možností
Calle Fragua Vieja (ptát se v baru La
Alcadesa v centru obce)
41.070177, -4.408617
Albergue de peregrinos
Calle Fuen Santa 1
41.070177, -4.408617
Arévalo
Hostal Las Fuentes
Parc F-6 poligono Industrial
41.309032, -4.917366
22,5
San Vicente de
Palacio
Albergue Municipal
Ayuntamiento (ubytovna by měla být
v tělocvičně)
11,3 (33,8)
Medina del
Campo
Convento de las
Carmelitas Descalzos
Calle del Almirante 13
41.309032, -4.917366
23,6
Siete Iglesias
de Trabancos
Albergue Municipal
Ayuntamiento, Plaza Mayor 1 (v
prvním patře radnice)
41.352437, -5.185866
8,5
Castronuño
Albergue Municipal
Camino de las Piscinas
21,3 (29,8)
Toro
Pensión Zamora
Puerta del Mercado 5
6
7
Obec
41.521541, -5.393527
(+34) 921 594 667
www.barpensionzam
ora.com
Milan Hroníček
18,4
Villalazán
Albergue Municipal
15,3 (33,7)
Zamora
de Zamora
Cuesta de San Cipriano
41.523127, -5.976456
34,0
Muelas del
Pan
Casa Rural „El Vedal“
Calle Sillada 12 (v případě potřeby se
ptát na bar Tomasita)
41.523127, -5.976456
www.elvedal.com
19,0
Fonfría
11,0 (30,0)
Ceadea
Casa Rural „La Cantina“
Fontanina 33
41.684042, -6.251511
www.casarurallacanti
na.es
10,0
Alcañices
Camino de la Atalaya 2
41.696416, -6.344766
21,5 (31,5)
Quintanilha
Refúgio
(zeptat se v baru)
41,750767 – 6.571459
13
21,5
Bragança
Albergue Juvenil de
Bragança
Forte de São João de Deus 5300-263
41.804841, -6.766598
14
30,0
Vinhais
Bombeiros Voluntários
de Vinhais
Rua Frades 5 (domluvit se na vrátnici)
41.831751, -7.008327
17,0
Edral
Centro del Día
rohový dům u uličky vedoucí z hlavní
ulice ke kostelu (neověřoval jsem ale
možnost noclehu)
41.838899, -7.159663
20,0
Vilardévos
Casa de Cultura
(neověřeno)
10,0 (47,0)
Verín
Casa do Escudo – Barrio de San Lazáro
16
22,0
Viladerrei
17
34,0
Allariz
Albergue
Monasterio de Santa Clara
18
20,0
Ourense
Albergue Turistico
Rua Pena Trevinca
19
30,5
Oseira
Monasterio de Santa
María de Oseira
20
28,9
Laxe
Albergue de A Laxe
21
33,5
Outeiro
Albergue de peregrinos
de Outeiro y Santiaguiño
22
16,5
Santiango de
Compostela
9
10
11
12
15
braganca@movijove
m.pt
(+34) 988 282 004
60
Příloha 3: Zdroje, z nichž jsem čerpal informace o trase
http://www.csj.org.uk/
Úvod do příprav na pouť. Pomůže s výběrem trasy a vhodného ročního období. Část
průvodců, které nabízí jejich eshop, je zdarma (resp. za dobrovolný příspěvek) ke stažení.
V angličtině.
https://www.caminodesantiago.me/community/
Během svých příprav jsem sledoval hlavně toto fórum. Zde jsem našel tip, že se dá snadno
ze Santa María la Real de Nieva dojít do Arévala a napojit se na Camino Levante. Spousta
informací ohledně možností ubytování. V angličtině.
http://www.mundicamino.com/
Dobrý zdroj informací o jednotlivých etapách, trasách a ubytování. Zvlášť šikovné na
vymotání se z měst. Nepopisuje ale portugalskou větev Vía de la Plata. Ve španělštině (s
možností automatického překladu stránky do angličtiny nebo němčiny).
http://www.demadridalcamino.org/caminomadrid
Web „dědoušků“ z Madridu. Lehce obstarožní design, ale dost mi pomohl první den vymotat
se z města. Ve španělštině.
https://www.peterrobins.co.uk/
Peter Robins vytvořil neuvěřitelnou databázi map různých tras camina. S vytištěnými
turistickými padesátkami jsem zvládl portugalskou část putování bez větších bloudění. Resp.
bloudil jsem, když jsem se do jeho map nekoukal nebo je neměl. Nyní (srpen 2016) na jeho
stránkách visí informace, že mapy byly přesunuty na adresu https://pilgrimdb.github.io/.
V angličtině.
Hesla jednotlivých míst a věcí na Wikipedii.
BEEVOR, Anthony, The Battle for Spain: The Spanish Civil War, 1936–1939. Weidenfeld &
Nicolson, 2006
CABALLERO ZOREDA, Luis, „Observations on Historiography and Change From the Sixth
to Tenth Centuries in the North and West of the Iberian Peninsula“. In: DÍAZ-ANDREU,
Margarita – KEAY, Simon, The Archaeology of Iberia: The Dynamics of Change. Routledge,
2013
COLLINS, Roger, Caliphs and Kings: Spain 796-1031. Wiley-Blackwell, 2012
COLLINS, Roger, Spain: An Oxford Archaeological Guide. Oxford University Press, 1998
COLLINS, Roger, Visigothic Spain, 409-711. Wiley-Blackwell, 2008
CURCHIN, Leonard A., The Romanization of Central Spain: Complexity, Diversity and
Change in a Provincial Hinterland. Routledge, 2004
DOWNEY, Kirstin, Isabella: The Warrior Queen. Doubleday, 2014
GARCÍA CASAR, María Fuencisla, „Jewish Participation in Castilian Fairs: The Example of
Medina del Campo in the Fifteenth Century“. Mediterranean Historical Review, vol. 6, 1991/2
(URL: http://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/09518969108569611, staženo 28. 3.
2016)
Milan Hroníček
HERZOG, Tamar, Frontiers of Possession: Spain and Portugal in Europe and the Americas.
Harvard University Press, 2015
CHRISTIAN, William A., Apparitions in Late Medieval and Renaissance Spain. Princeton
University Press, 1989
LACORDAIRE, Henri, The Life of Saint Dominic. Burns and Oats, 1883 (URL:
http://dominicanidaho.org/books/lacordaire/vie_frontal.htm, navštíveno 28. 3. 2016)
LINEHAN, Peter, The Ladies of Zamora. Penn State University Press 1997
LONG, Max, Madrid to Sahagun. Confraternity of Saint James, 2013 (URL:
http://www.csj.org.uk/wp-content/uploads/2015/05/Camino-De-MadridVersion2014.pdf,
staženo 31. 12. 2015)
PALACIOS GONZALO, José Carlos, „Spanish ribbed vaults in the 15th and 16th centuries“.
In: Proceedings of the First International Congress on Construction History, Madrid, 20th24th January 2003 (URL:
http://www.sedhc.es/biblioteca/actas/CIHC1_146_Palacios%20J.pdf, staženo 28. 3. 2016)
RAJU, Alison, The Camino Mozárabe or Vía de la Plata, C: Zamora-Braganza-Santiago.
Confraternity of Saint James, 2005
STEWART, Jules, Madrid: The History. I. B. Tauris, 2012
STRAFFORD, Peter, Romanesque Churches of Spain: A Traveller's Guide. Giles de la Mare,
2010
The Silver Route: A Practical Guide for Pilgrims. Junta de Castilla y León, 2015 (URL:
http://www.turismocastillayleon.com/en/services/publications/guide-pilgrims-silverroute.files/112229-ENG.%20vi%C2%BFa%20de%20la%20plata.pdf, staženo 12. 2. 2016)
THOMAS, Hugh, Rivers of Gold: The Rise of the Spanish Empire, from Columbus to
Magellan. Random House, 2013
VALOR, Magdalena – GUTIÉRREZ, Avelino (Eds.), The Archaeology of Medieval Spain,
1100-1500. Equinox 2014
VIVES, Jaime Vicens, Economic History of Spain. Princeton University Press, 1969
62

Camino Madrid – Edral 2016

Transkript

Podobné dokumenty

Rýžová miska

ffiffi ffi__ffiw ffiffi h-ffitr