Toskánsko - Země Světa

Transkript

M
ù
S
V
ù
T A
1
1
/
2
0
0
6
O
S
K
Á
N
S
K
O
âR 49 Kã / SR 69 Sk
Listopad 2006
T
6:41
E
30.10.2006
Z
zs11_06_obalka4_1
Stránka 1
Toskánsko
6:25
Stránka 1
A L E S SA N D RO C ATA L A N O
E VA K R Á T K Á
B
Hlavní město renesance (Florencie) |8
O
S
Kulturní srdce Itálie |2
H
30.10.2006
A
zs11_06
E VA K R Á T K Á
Gotický sen (Siena) |18
O T O M A R DVO Ř Á K
Maremma – půvaby ďábelské země |24
E VA K R Á T K Á
Město sta kostelů (Lucca) |30
E VA K R Á T K Á
Za přírodou a uměním
ze San Gimignana do Pienzy |34
E VA K R Á T K Á
Pisa |38
E VA K R Á T K Á
Cesta do minulosti (Etruskové) |44
E VA K R Á T K Á
Arezzo a Piero della Francesca |47
E VA K R Á T K Á
Umění v toskánských
parcích a zahradách |50
I V E T A PA N Ý R K O VÁ
Třpytivý klenot
v Toskánském souostroví (Elba) |54
O T O M A R DVO Ř Á K
Podzim v zemi Etrusků |58
A L E S SA N D RO C ATA L A N O
Agroturistika a jídlo |62
JA N Č E C H
Motoráčkem na počátek
našich dějin |66
Děkujeme Antoniu Sferlazzovi za poskytnutí
fotografií do tohoto čísla, z nichž většina pochází
z jeho knížky IMPRESSIONI DI TOSCANA.
|Na 1. straně obálky: Večerní Pisa.
Foto Antonio Sferlazzo
|Vpravo: Toskánská krajina ohromuje
v každém ročním období jinými barvami.
V létě převládají zlaté tóny.
www.zemesveta.cz
zs11_06
30.10.2006
6:25
Stránka 2
Kulturní srdce Itálie
I v bohatém italském kulturním obzoru představuje Toskánsko zcela
výjimečný kraj, který už několik staletí láká k návštěvě turisty z celého světa.
Toskánsko je kolébkou evropského umění a také jedním z nejbohatších italských
krajů s nejvyšší životní úrovní. Záviděníhodně příhodné klima tu umožňuje
skoro celý rok, alespoň v menších městech, žít více „venku“ a jezdit na kole.
Možná, že i tyto aktivity jsou důvodem, proč zde vypadají lidé veseleji než jinde.
Koneckonců už Karlu Čapkovi při návštěvě popsané v Italských listech připadalo
všechno v Toskánsku „milé, utěšené, vděkuplné, půvabné, rozkošné, spanilé,
krásné a líbezné.“
30.10.2006
6:26
Stránka 3
T
O
S
K
Á
N
S
K
O
zs11_06
P
ro všechny Italy je však tento
kraj spojen hlavně se spisovným jazykem, který se vyvinul z místního dialektu. Ve všech
slovech se souhláska „k“ vyslovuje
jako „ch“ (například slovo casa –
dům zde zní „chaza“) a umožňuje
ještě dnes okamžitě identifikovat
Toskánce na celém Apeninském
poloostrově. Jak si povšiml při své
návštěvě Sieny počátkem 19. století voják a cestovatel Milota Zdirad
Polák, „rozhlášenou pověst o řeči
vlaské, která se zde v celé Itálii nejlépe mluví, zvlášť při zdejším přívětivém a krásném ženstvu jsem
v pravdě nalezl.“ Italština, která se
používá v Toskánsku, je považována za nejbližší literárnímu kánonu. Její časté zastaralé výrazy
a hovorová sousloví jen přidávají
na specifičnosti tomuto lokálnímu
půvabu. Možná proto je teď toskánský přízvuk považován za satirický jazyk par excellence – v posledních desetiletích se mnozí filmoví
komici proslavili právě díky tos-
kánskému způsobu mluvy. Mimo
Itálii je nejspíš známý pouze herec
a režisér Roberto Benigni, který získal v roce 1997 Oscara za nejlepší
zahraniční film (Život je krásný),
ale celá Itálie se už dlouho směje
vtipům mnohých dalších toskánských bavičů. V Livornu existuje
dokonce satirický měsíčník Vernacoliere psaný v místním dialektu,
který obsahuje skoro všechny tradiční prvky toskánské ironie: antiklerikalismus, sexuální metafory,
politické invektivy a surrealistické
komično. Nechybí samozřejmě ani
nenávist k nejbližšímu sousednímu
městu, která se v tomto případě
obrací proti Pise. Kdokoliv cestoval
po Toskánsku, pravděpodobně zaznamenal, jak často jsou dopravní
značky popsané nadávkami, ale
cizinec nemá příliš možností pochopit mnohdy až velmi krutá přísloví typu „lepší mrtvola doma než
Pisánec na prahu“.
Za touto extrémní formou novodobého campanilismu – historické
|K nejznámějším dílům vynikajícího
mistra toskánské renesance Sandra
Botticelliho patří obraz Primavera
vystavený ve florentské galerii Uffizi
(archiv)
soutěživosti ve stavění věží (campanila), jejichž výška vypovídala
o postavení majitele, projevující se
dnes přeneseně i v jiném druhu
konkurenčního boje (hlavně ve
fotbale) – se skrývají staletí bitev
mezi městy, cechy i rodinami, krvavě ukončené teprve usmířením,
o které se zasloužil rod Medicejských. Šlo o komplikovaný proces,
který začal ve 12. století a skončil
až v roce 1847 se začleněním města Lucca do toskánského velkovévodství. Silná rivalita a povahové
rozdíly místních obyvatel, prohloubené původním rázem krajiny,
která neustále mění svoji podobu
(od mramorových dolů u Carrary
až k rozlehlým prostorům v Maremmě), přetrvaly a dodnes pomáhají vysvětlit, proč je Toskánsko
tak různorodý kraj – v jazyku, ku- 3
zs11_06
30.10.2006
6:26
Stránka 4
chyni i každodenních tradicích.
Starobylé zvyky jsou neodlučitelně
spjaté s místní mentalitou, a jako
všude v Itálii jsou zároveň často
spojeny s různými slavnostmi, většinou náboženského charakteru,
a hlavně s nějakým originálním lokálním vínem a pokrmem. V tomto
smyslu zastupují určitý specifický
fenomén tzv. feste dell’Unità (slavnosti organizované italskými komunistickými novinami l’Unità),
které jsou oblíbené, hojně navštěvované a mohou možná pobuřovat
návštěvníky z bývalých socialistických zemí. Na tomto místě stojí
snad za zmínku i to, že právě v politicky angažovaném Livornu byla
v roce 1921 založena Italská komunistická strana.
Pevné historické sebevědomí
mnoha městeček ještě více posílili
4 jejich slavní rodáci: na prvním
místě stojí samozřejmě malebné
městečko Vinci, kde se narodil Leonardo, ale také Caprese Michelangelo, odkud pocházel autor florentského mramorového Davida, či
Cortona, rodiště slavného malíře
17. století Pietra da Cortony, ale
i San Sepolcro, kde se narodili Piero della Francesca a Petrarca. Zcela
ojedinělý je pak případ Collodi,
s kterým spojil svůj pseudonym
Carlo Lorenzini (1826–1890), autor
nezapomenutelného Pinocchia.
Toskánsko zkrátka není příliš
jednoduše pochopitelný kraj, pokud se člověk nezabývá alespoň
trochu jeho dějinami. Středisko
italské kultury se nacházelo v Toskánsku už v době Etrusků – devět
z 15 hlavních etruských center bylo právě zde. Po připojení oblasti
k antickému Římu vzniklo mnoho
nových spojovacích cest, napří-
klad silnice Aurelia, která sledovala prastarou trasu podél moře,
a byla založena nová města, mimo
jiné Florencie, Pisa a Lucca. Během středověku se topografie kraje velmi proměnila díky vzniku
a rychlému rozvoji nových hospodářských center. Tak se například
náhle ocitlo zcela mimo hlavní
obchodní spojnice městečko San
Gimignano. Když se z něj obchodníci a bankéři odstěhovali pryč,
město „zamrzlo“ ve své ryzí středověké podobě. Velkou rivalitu mezi
dvěma nejsilnějšími „státy“, Sienou a Florencií, nakonec ukončili
Florenťané se zbraní v ruce a téměř na dvě století Sienu obsadili.
V roce 1737 zemřel poslední medicejský velkovévoda Gian Gastone, který zamlada strávil několik
prostopášných let v Praze. Sjednocený stát přešel do rukou rodu
Stránka 5
K
S
O
T
Habsburg-Lothringen, který začal
s nutnou modernizací. Když bylo
v roce 1860 Toskánsko nakonec
připojeno k nově vznikající Itálii,
šlo už o jeden z nejvíce prosperujících krajů. V tomto kontextu se
odehrála také slavná etapa Florencie jako hlavního města Itálie
(1865–1870), na kterou se tu dodnes nostalgicky vzpomíná. Období království a doba fašistické Itálie
změnily toskánská města jen málo, neboť státní zájmy se již orientovaly jiným směrem. Výjimku
představuje snad jen Livorno, kde
řádil místní rodák Galeazzo Ciano,
Mussoliniho zeť a pravá ruka.
Toskánsko je do té míry srostlé
se svými kulturními dějinami, že
by bez nich ani nemohlo existovat.
Samostatnou a nejdůležitější kapitolu tvoří výtvarné umění. Jeho
místní rané projevy zahrnují sochařská díla, která zdobí románské kostely v Pise, Pistoii a Lukce.
V druhé polovině 12. století začala
skutečná zlatá doba toskánského
umění, kterou představují sochaři
Niccolò a Giovanni Pisanové či
malíři Cimabue, Giotto, Duccio di
Buoninsegna a Simone Martini. Jejich sláva se brzy rozšířila i mimo
Toskánsko, a tak se také začalo
rozšiřovat umění, které později
pomohlo zrodit renesanci. Tento
nový převratný umělecký směr,
který reagoval na změnu dobového myšlení a přehodnotil pozici
člověka ve světě, našel pak své
skutečné rodiště ve Florencii. Jen
několik dní pobytu v Toskánsku
stačí, aby si každý všiml, jak moc
změnila renesance zdejší města.
Dnes si lze už jen těžko představit, jak města vypadala před ní.
Koncentrace historických měst
je v Toskánsku ohromná. Na seznamu Světového dědictví UNESCO
jsou v současnosti zařazeny historické centrum Florencie (od roku
1982), Piazza del Duomo v Pise
(1987), historická centra měst San
Gimignano (1990), Siena (1995),
Pienza (1996) a od roku 2004 ta-
Á
N
|Toskánská kuchyně vychází hodně
z venkovské stravy, často používá
olivový olej, rajčata, fazole, šunku
i různé salámy
O
6:26
K
30.10.2006
S
zs11_06
5
30.10.2006
6:26
Stránka 6
|K typickým toskánským suvenýrům
patří nejrůznější předměty z pálené
hlíny. Foto Alessandro Catalano
|Dnešní sochaři používají stejný
materiál jako jejich renesanční předchůdci – slavný toskánský mramor
|Toskánsko je také krajem slavností
a karnevalů
|Historickému centru Sieny, které
je zařazeno na seznamu Světového
dědictví UNESCO, dominuje nádherná
katedrála. Foto Oldřich Karásek
6
ké údolí Val d’Orcia jako ukázka
renesančního přetváření krajiny.
Na Toskánsku je ovšem mimořádně zajímavé, že i hodně měst
mimo tento seznam si po staletí
zachovalo svou identitu a uchovává výjimečné umělecké poklady.
Pro turisty je nejpřitažlivější právě
různorodost jednotlivých okresů
a měst. Jakmile se člověk vzdálí
ze slavných, až příliš známých
náměstí a kostelů, objeví neuvěřitelný počet městeček a údolí, která
si zaslouží zastávku. Jsou to právě
cesty vedlejší, které však tolikrát
v minulosti byly hlavními, jež nabízejí jedinečné výhledy na nekonečně širokou škálu sytých barev.
Velmi přesně vystihl podobu zdejší
krajiny Karel Čapek: „Vzadu modré
a zlaté hory, před nimi kopce dělané jen proto, aby na každém byl
hrad, zámek či tvrzička, svahy posázené cypřišemi, hájky piniové,
hájky dubové, hájky akátové, girlandy révy, šťavnaté a modravé
pletence z dílny Robbiů, modré
a zelené říčky divé a lahodné.“
Návštěva je samozřejmě možná
v průběhu celého roku, ale nejhezčí bývá Toskánsko na jaře. Slunce
je ještě snesitelné, paleta barev
však již kompletní. Kraj můžete
procestovat četnými, ale vždy
zpožděnými vlaky, autem nebo na
kole, bydlet můžete luxusně v kamenných statcích nebo spartánsky
v kempech, ale vždy vás budou doprovázet přírodní krásy. Právě soulad uměleckých skvostů měst a malebné krajiny vytváří skutečný
genius loci Toskánska, který nám
připomíná na každém kroku, kde
se zrodilo jedno z největších evropských kulturních bohatství.
Text Alessandro Catalano
O
S
K
Á
N
S
K
O
T
zs11_06
zs11_06
30.10.2006
6:26
Stránka 7
zs11_06
30.10.2006
6:26
Stránka 8
|Snad nejslavnějším uměleckým
dílem spjatým s Florencií je
Michelangelova socha Davida.
Foto Oldřich Karásek
|Galerie Uffizi a Palazzo Vecchio.
Foto Martin Hurin
N
Hlavní mûsto
renesance
Jen málo evropských měst vyzařuje ducha doby
tolik jako Florencie, která se zapsala do kulturních dějin
jako srdce evropské renesance. V současnosti se však někomu může zdát, že se stala zajatcem svého vlastního
mýtu. Dodnes díky turistickému ruchu žije ze zásadního
kulturního impulsu, který začal v 15. století město měnit
8 a znamenal definitivní konec dlouhého středověku.
e náhodou píše první velký
historiograf Giorgio Vasari
v medailonu o Michelangelovi, že v době, kdy se umělci „marně
namáhali dosáhnout pokud možno
svrchovaného poznání,“ poslal
právě sem Nejvyšší tohoto umělce, neboť „viděl, že v podobných
činnostech, především však v tak
jedinečných uměních, jako jsou
malířství, sochařství a architektura, stáli nadaní toskánští duchové
vždy vysoko nad ostatními, poněvadž si hleděli víc než kdo jiný
v Itálii práce a studia všech oborů,
rozhodl se dát tomuto duchu za domov nejdůstojnější ze všech měst,
Florencii, aby tak přivedl veškeré
umění po zásluze právě v ní prostřednictvím jejího občana k vrcholné dokonalosti.“
Společenské a duchovní změny
v 15. století jsou výrazně spojeny
s uměleckým hnutím renesance.
Tento pojem se v první řadě vztahuje k výtvarnému umění, ale
uplatňuje se také jako výraz pro
celou kulturní epochu, pro období
znovuzrození antického umění, jež
má realistický charakter a je založeno na pečlivě propracovaných
vědeckých principech. Celý proces
začal v první třetině 15. století ve
Florencii, odkud se renesanční názory následně šířily do ostatních
měst Itálie a odtud do celé Evropy
doprovázené mottem, že „člověk
je kovářem svých dějin“. Žila zde
široká vrstva bohatých měšťanů
(především vlastníků manufaktur
na hedvábí a vlnu, bankéřů a právníků), kteří podporovali tento
„městský styl“, snažili se vyrovnávat vládnoucím aristokratickým
rodinám, a proto zadávali překvapivý počet reprezentativních zakázek všestranným uměleckým
osobnostem, jako byl Filippo Bru-
zs11_06
30.10.2006
6:26
Stránka 9
F
L
O
R
E
N
C
I
E
zs11_06
30.10.2006
6:27
Stránka 10
nelleschi nebo Donatello. Atmosféra doby radikálně změnila přístup k chápání reality, a umožnila
tím zrození univerzálních osobností, jako byl Leonardo da Vinci
(1452–1519). Zároveň zásadně vyzdvihla individualismus, který je
nejvýrazněji ztělesněn v sebevědomí umělce typu Michelangela
Buonarrotiho (1475–1564). A nakonec i díky důrazu, který renesance kladla na harmonii, mohla
dosáhnout svého vrcholu v díle
Raffaella (1483–1520).
Pokud by tedy návštěvník Florencie počítal s prohlídkou všech
místních pamětihodností, muzeí
a galerií, musel by na místě setrvat jistě několik týdnů. Když ale
tolik času není, nezbývá nic jiného
než spěchat a nebo se soustředit
jen na několik hlavních objektů.
Jen proslulá obrazárna Uffizi zabere (když započítáme i frontu před
vstupem, pokud si člověk prozřetelně nerezervoval vstupenku do-
předu) skoro celý den, ale zanechá
nezapomenutelný zážitek. Brzy
zde bude také opět viset i Rembrandtův teprve nedávno identifikovaný portrét J. A. Komenského
z roku 1665. Pro Florencii je typické, že se málem všechny historické paláce postupně staly muzeálními objekty. Typickým příkladem
může být Palazzo Vecchio. V tomto bývalém sídle a úřadě městské
rady stojí mimo jiné za povšimnutí
kromě bohatě dekorovaných sálů
také výzdoba vstupního atria, místy bohužel poněkud poškozená.
Na stěnách jsou znázorněna nejdůležitější města habsburské monarchie včetně Prahy. Vyobrazení
pocházejí z doby, kdy se konala
svatba Franceska de’ Medici a Johanny Habsburské (1565).
Před palácem jsou na nádherném náměstí Piazza della Signoria
na poměrně malém prostoru vedle
sebe umístěny nejslavnější symboly Florencie. Na pozadí neopakova-
zs11_06
30.10.2006
6:27
Stránka 11
|Neptunova fontána.
|Donatellovo sousoší
Judity a Holoferna.
Foto Alessandro Catalano
|Florencie se rozkládá na obou
březích Arna. Z mostů, které je
spojují, je nejznámější krytý Ponte
Vecchio. Foto Alessandro Catalano
telné siluety paláce, postaveného
kolem starší věže Ferraboschi, stojí
kopie dvou děl, jejichž tvůrci patří
k nejvýznamnějším sochařům
všech dob: starší a drobnější Donatellova Judita a Holofernes
(1455–1460), někdy interpretovaná jako alegorie vítězství dobrých
vlastností nad ďáblem, a kolosální
mramorový David (1501–1504) od
Michelangela. Vznik této čtyřmetrové sochy je spojen se zajímavým
příběhem zkaženého kamenného
bloku, který mladý umělec přetvořil v sebejistě nakročeného mladíka, jenž nakonec nejlépe personifikoval symbol svobody Florentské
republiky. Posměch celého města
si naopak vysloužil jiný „Běloun“
z náměstí: tak Florenťané nazývali
monumentální manýristickou Neptunovu fontánu od architekta
a sochaře Bartolomea Ammanna-
11
zs11_06
30.10.2006
6:27
Stránka 12
|Jedinečné panoráma s dómem
a radnicí rozechvívá srdce
každého návštěvníka Florencie.
tiho (1511–1592), při jejímž odhalení se dokonce rozšířila říkanka
„Ammannati, Ammannati, stálo ti
to vůbec za to, takhle zkazit krásný
mramor?“ Tato historická reakce je
12 ukázkovým příkladem sebevědo-
mí a vysoké úrovně uměleckého citu místní veřejnosti.
Na další straně uzavírá náměstí
arkáda plná mramorových soch,
Loggia dei Lanzi. Pojmenována je
podle landsknechtů, kteří zde byli
v 16. století za vlády Cosima I. zavražděni. Vedle lodžie se otevírá
do náměstí Signorie další prostranství, úzké a dlouhé, připomínající
spíše ulici, které je obestavěno
Ufficiemi – někdejšími správními
budovami Toskánského velkovévodství, jež navrhoval samotný
Vasari. V nich je umístěna světoznámá galerie. Kuriozitou je chodba,
která původně spojovala vládní
úřadovny v Palazzo Vecchio s hlavní soukromou rezidencí Medicejských, jíž byl od roku 1549 palác
zs11_06
30.10.2006
6:28
Stránka 13
Pitti na druhém břehu Arna. Chodba, kterou navrhoval též Vasari
a jejíž návštěvu si je dnes nutno
zarezervovat předem, procházela
Ufficiemi a krytým mostem Ponte
Vecchio. Tento most, jeden z nejfotografovanějších na světě, je plný
malých obchodů. Jak výstižně popsal český fejetonista Martin Valášek, z určitého úhlu most vypadá
jako kdyby „na Karlův most přilepili Zlatou uličku“.
V paláci Pitti, který sloužil v době, kdy byla Florencie hlavním
městem Itálie, jako královská rezidence, se dnes nalézá jedna z nejvýznamnějších italských obrazáren. Slavné jsou i jeho zahrady
Boboli. Na této straně řeky si jistě
ještě zaslouží procházku – a pří-
padnou ochutnávku vína v malých
tavernách a vinotékách – klidná
čtvrť Santo Spirito v okolí stejnojmenného elegantního renesančního kostela. Pokud se dojde až
k chrámu S. Maria del Carmine,
naskytne se možnost spatřit slavnou kapli Brancacciů s důležitým
freskovým cyklem rané renesance
od Masaccia (1401–1428/29) a Ma- 13
zs11_06
30.10.2006
6:28
Stránka 14
solina (1383–1440 nebo 1447).
Kromě dramatického Masacciova
Vyhnání Adama a Evy z ráje se
umělci soustředili na výjevy ze
života sv. Petra. Jednotlivé scény
vypravují samostatné příběhy, využívají k tomu individualizovaných postav, pozoruhodně zpracovaných detailů a prostředí jako
výseků skutečnosti, dohromady je
však spojuje jasný světelný kolorit
a jednotná kompoziční síť.
Cykly nástěnných maleb nejsou
v Itálii žádnou vzácností, ale v takové koncentraci a kráse, v jaké
se zachovaly ve Florencii, je nenajdeme opravdu nikde jinde. Jak se
vyjádřil Karel Čapek, „ve Florencii
vám nebudu mluvit o umění. Je ho
tu až příliš, jde z toho hlava kolem;
posléze se člověk omámí i na psí
patník v domnění, že je to freska“.
Pozornost si zaslouží až dokumentárně provedený a detaily
přeplněný Průvod tří králů od Benozza Gozzoliho (asi 1420–1497)
14 v Palazzo Medici-Riccardi a křížo-
vá chodba Chiostro Verde dominikánského kláštera S. Maria Novella, vyzdobená Paolem Uccellem
(1396–1475), který zde v perspektivní zkratce namaloval Potopu
světa. Celkový dojem z tohoto pozoruhodného kláštera a kostela
s fasádou od Albertiho poněkud
ruší jen blízkost chaotického nádraží.
Nikomu by však rozhodně neměl
ujít unikátně zachovaný cyklus
Fra Angelica (1387–1455). Tento
řeholník (známý též jako Beato
Angelico) vyzdobil sály i jednotlivé cely dominikánského kláštera
San Marco, kde žil a určitou dobu
vykonával funkci převora také
Girolamo Savonarola, kontroverzní kazatel, upálený v roce 1498.
Malby, v jádru spirituální, které
vyjadřují dominikánské cíle mravní čistoty a mystického rozjímání
(ve fresce Posmívání Kristu až
poněkud surrealisticky), počítají
s novým druhem osobní zbožnosti,
v které je hledána hlavní kvalita dí-
la tohoto umělce. Malíř Jan Zrzavý
při své návštěvě města považoval
Fra Angelicovy malby dokonce za
jeden ze svých nejsilnějších zážitků: „Toť přesahuje hranice lidského umění. Při pohledu z blízka
viděti, jak málo duše potřebovala,
aby se zjevila: nic než několik lehkých čar štětcem, sotva se dotekl.
Nejchudší prostředky, nejvyšší účinek. Největší prostota: nejvyšší
dokonalost.“
Hlavním symbolem renesance
ale přece jen zůstává architektura.
Jednou z prvních předzvěstí nového slohu se stal pestrobarevný
mramorový dóm S. Maria del Fiore
s kupolí, která znamenala nejdůležitější stavební počin v počátcích
renesance. Její architekt, Filippo
Brunelleschi (1377–1446), povolaný v roce 1418 do města jako vítěz
soutěže, zde měl vyřešit překlenutí velkého prostoru nad křížením
rozestavěného chrámu způsobem,
jenž měl zvýšit prestiž města, které se chtělo pyšnit pozoruhodností
30.10.2006
6:28
Stránka 15
F
L
O
R
E
N
C
I
E
zs11_06
doposud neexistující. Umělecky
propracované jsou i dříve postavené portály, mezi nimiž vyniká
Porta della Mandorla s Madonou
ve svatozáři mandlového tvaru. Vedle dómu stojí kampanila, na jejíž
stavbě se jako architekt podílel
i Giotto. Zajímavostí je v jednom
z vyšších pater Donatellova socha
plešatého proroka Habakuka, která byla oblíbena už v 15. století.
Vznik renesanční architektury se
však pojí především s první civilní
charitativní stavbou ve městě, nalezincem Ospedale degli innocenti,
který stavěl Brunelleschi od roku
1419. Řada sloupů s hladkými dříky a korintskými hlavicemi nese
sled půlkruhových oblouků a tvoří vyváženou otevřenou arkádu
v průčelí, nad níž probíhá po celé
délce antická římsa a pak zeď s pravidelně rozmístěnými okny s trojúhelníkovými frontony. Všechny
tyto prvky se podílely na ideálním
tvarosloví plochy a prostoru renesance, která obrátila svůj zájem
k životu pozemskému tím, že opustila výškově iracionální prostor
středověku tak, aby se změnila ve
více horizontální, a přizpůsobila
tak svoje rozměry lidem, kteří je
užívají.
Podobně jako v architektuře, nastal slohový obrat i v sochařství.
Soutěživost tehdejších umělců vyvrcholila při výzdobě dveří Baptisteria stojícího před dómem. S tou
je spojena první umělecká soutěž
všech dob, vyhodnocená přímo na
začátku přelomového století, v roce 1401. Přestože se jí účastnil tak
velký umělec, jakým byl Brunelleschi, vítězně nakonec vyšel jeho
starší konkurent, Lorenzo Ghiberti, jenž je autorem severních i východních dveří (jižní vytvořil
Andrea Pisano už v 1. pol. 14. st.).
Delší zastávku si zaslouží stavba s poněkud nezvyklým názvem,
Or San Michele. Na místě sýpky
zde byla v polovině 14. století vybudována oratoř florentských cechů. Nebylo jich málo: soukeníci,
|Množství světoznámých děl v galerii
Uffizi je téměř nekonečné. Patří k nim
i Raffaelův portrét La Velata (archiv)
|Vstup na most Ponte Vecchio.
Foto Martin Hurin
hedvábníci, vlnaři, kožešníci, bankéři, právníci s notáři, lékárníci,
k jejichž členům patřili tehdy i malíři, jelikož míchali pigmenty, a cechy mnohých dalších úspěšných
řemeslníků. Výzdoba nik po celém
obvodu vnějších fasád této stavby
je učebnicovou ukázkou vývoje
sochařství v první třetině 15. století. Tvary nové doby lze nejlépe
pozorovat u mramorové sochy sv.
Jiří (originál se dnes nachází v muzeu Bargello). U Donatella (asi
1386–1466) si ji objednal cech zbrojařů, a proto také umělec znázornil
světce ne jako mučedníka, ale jako
hrdinu. Iluzi skutečnosti, vyjádřenou pomocí dokonale zvládnuté
perspektivy i na reliéfu pod sochou, kde Jiří zápasí s drakem
o princeznu (jeden z prvních nízkých reliéfů rané renesance vů- 15
F
L
O
R
E
N
C
I
E
zs11_06
30.10.2006
6:28
Stránka 16
bec), narušuje jen komerční turistický ruch v okolních uličkách.
V těsné blízkosti historického
jádra města působí až překvapujícím dojmem klidná čtvrť Santa
Croce. Na rozlehlém obdélníkovém náměstí před největším františkánským kostelem na světě se
ještě dnes hrává historická kopaná
v kostýmech, která zde má svou
tradici již od počátku 15. století.
Samotný kostel, vybudovaný krátce po smrti sv. Františka z Assisi,
je ukázkovým příkladem toskánsko-florentského ideálu „v jednoduchých tvarech je krása“ a zároveň další pokladnicí italského
umění. V kostele Santa Croce jsou
náhrobky mnohých italských velikánů (Michelangelo Buonarroti,
Galileo Galilei, Niccolò Machiavelli, Gioacchino Rosini a další).
Chrám je ale známý hlavně svou
jedinečnou freskovou výzdobou.
Giotto (asi 1266–1337), zakladatel
nové malby, kterou „navrátil lesk
onomu umění, jež bylo po mnoho
věků pohřbeno“, jak o něm napsal
Boccaccio v Dekameronu, zde vytvořil jedna ze svých stěžejních
pozdních děl. V kaplích Peruzzi
a Bardi se nacházejí cykly s výjevy ze života sv. Jana Křtitele a sv.
Františka, na nichž Vasari ocenil
hlavně „Salome, jak velmi živě tančí a poskakuje, a několik sluhů,
jak pohotově a hbitě obsluhují u tabule.“ Při kostele se nachází také
jeden z nejšťastnějších stavebních
výtvorů rané renesance – kaple rodiny Pazzi. Jejím autorem je opět
Brunelleschi, který zde inovativně
využil motivu vítězného oblouku.
Podle plánů tohoto plodného architekta byl vybudován v jiné části
města také nejstarší renesanční
kostel, San Lorenzo. K prohlídce
této výjimečně harmonicky komponované stavby lákají zejména
tzv. stará a nová sakristie. První,
již vytvořil Brunelleschi za významné spolupráce Donatella,
představuje uskutečněný ideál
renesanční estetiky, založený na
kombinaci čtverce a kruhu, které
by měly nejlépe odpovídat měřítku
člověka. Druhou, o 100 let mladší
sakristii, sloužící jako pohřební
kaple rodiny Medicejských, navrhl
Michelangelo. Náhrobky Medicejů
patří nepopiratelně k jeho vrcholným dílům, hlavně pak alegorie
Dne, Noci, Úsvitu a Soumraku.
V těchto postavách, probouzejících
se a padajících únavou, je dokonale
ztělesněn běh času, ale také Michelangelova velká nenaplněná láska, básnířka Vittoria Colonna.
Právě s rodem Medici, jehož erb
se šesti koulemi je téměř všudypřítomný v celém Toskánsku, jsou
nerozlučně spjaty dějiny Florencie. Jméno Florentia je nejasného
původu – podle některých vykladačů pochází od slova fluere (téct),
podle jiných od flora (květ), možná také, že vzniklo ze spojení ludes florales, kterým se označují
hry konané každoročně na přelomu dubna a května. Teprve kolem
roku 1000 přesunula toskánská
hrabata do Florencie svou rezidenci z Lukky a až na začátku 13. století se město stalo nezávislým. Do
dějin již prosperujícího obchodního centra tvrdě zasáhla rivalita
mezi tzv. guelfy (stoupenci papeže) a ghibelliny (stoupenci římského císaře), a následně po porážce
ghibellinů mezi černými a bílými
guelfy (tyto barvy jsou důležitým
významovým detailem mnohých
uměleckých děl). Tyto konflikty
vedly například k nucenému vyhnanství florentského rodáka
a snad nejslavnějšího italského
spisovatele všech dob, Danta Alighieriho (1265–1321). I když vítězní
guelfové utrpěli později ještě několik výrazných porážek od ghibellinů z Pisy a Lukky, Florencii
se podařilo do konce 15. století
obsadit skoro všechna ostatní toskánská města.
Souběžně s těmito událostmi
proběhl závratný vzestup nového
rodu Medici. Díky svému postavení papežských bankéřů začali Medicejové v krátké době kontrolovat
veškeré politické pozice v zemi.
Především Cosimo I. (1389–1464)
a Lorenzo, řečený „il Magnifico“
neboli Nádherný, (1449–1492) podporovali finančně i ideově nový
životní styl, který ještě dnes tolik
obdivujeme. Ve Florencii nabyla
kultura neobvyklých možností
a vzkvétala jako nikde jinde.
Nejlepší rozloučení s městem
nabízí panoramatická vyhlídka,
která se otevírá z Piazzale Michelangelo nedaleko chrámu San Miniato al Monte, postaveného ve
stylu toskánské protorenesance.
Odměnou za namáhavý výstup je
dojatému návštěvníkovi neopakovatelná veduta Florencie s věží
kostela Santa Croce, kupolí a kampanilou dómu, siluetou Palazzo
della Signoria a mostem Ponte
Vecchio přes řeku Arno.
Eva Krátká
|Detail jednoho z deseti reliéfů
ze slavných východních dveří baptisteria od Lorenza Ghibertiho (archiv)
zs11_06
30.10.2006
6:28
Stránka 17
zs11_06
30.10.2006
6:29
Stránka 18
Gotick˘ sen
Navzdory bohatému uměleckému dědictví je Siena zapsána
do všeobecného povědomí spíše díky jedné z nejznámějších
historických slavností na světě. Tradiční krojovaný dostih
na neosedlaných koních Palio se odehrává již od 17. století
každý rok dvakrát, 2. července a 16. srpna, na hlavním
náměstí Piazza del Campo.
zs11_06
30.10.2006
6:29
Stránka 19
zs11_06
30.10.2006
T
6:29
Stránka 20
ato ryze světská slavnost kupodivu vznikla původně z náboženských rituálů zapalování svící, ale postupem času se
rozvinula v alegorii se silným politickým zabarvením, jejíž hlavní
myšlenka tkvěla v posílení a udržení samostatnosti a v podpoření
vlastní identity vůči florentské
nadvládě. Bohužel, tato atrakce
zůstává skoro pro všechny návštěvníky jen nesplněným životním
přáním, neboť dostat se na přeplněné a emocemi vroucí náměstí je
velmi obtížné a někdy i poněkud
riskantní. Určitou náhradu může
však pro zájemce představovat filmový dokument promítaný v různých časech a různých jazykových
mutacích v jednom malém kině
nedaleko hlavního náměstí.
Pro získání slavné trofeje pallium (ručně malovaný hedvábný
prapor protáhle obdélníkového
tvaru korunovaný stříbrným talířem) proti sobě původně bojovali
šlechtici a vojáci. V roce 1644 byla
z nejrůznějších her (mužské zápasy, lov býků, hry s míčem, oslí
závody apod.) ustanovena pravidla slavnosti tak, jak ji známe dnes.
Své síly, vtělené do jezdce na koni, v ní měří městské čtvrti (zde
nazývané contrade), které mají ve
znacích pozoruhodné symboly.
Kromě tradičních erbovních motivů, jakými jsou třeba orel, jednorožec či drak, se do znaků contrad
dostaly i motivy exotičtější, například žirafa, housenka, šnek, sova,
dikobraz nebo želva. V různých
provedeních usnadňují tyto symboly také orientaci v jednotlivých
částech města.
Dva týdny před paliem vrcholí
složitý proces jeho příprav losováním koní a contrad, které se budou
tohoto krojovaného boje účastnit
(vždy je to jen 10 z celkových 17
contrad). Vlastnímu závodu předcházejí slavnostní průvody pestrobarevných vlajkonošů a bubeníků.
Hlavní částí Palia je koňský dostih
(corsa del palio) po pískem vysypané trati, dlouhé asi 1000 metrů,
kolem nepravidelně se svažujícího náměstí. V této chvíli končí veškerá rok připravovaná taktika
a strategie. Během tří kol, která
absolvují, si jezdci mohou dovolit
cokoliv. Navzájem si brání v jízdě,
švihají se bičem, shazují ze sedla.
Díky základnímu a nepopiratelnému pravidlu, že podstatné je vyhrát, nikoliv zúčastnit se, může vítězství dosáhnout i kůň bez jezdce.
Návštěvníka, který přijede do
města ve dnech po závodě, jistě
v ulicích překvapí skupinky shodně barevně „ošátkovaných“ lidí
všeho věku, kterým na krku visí
dudlík – symbol právě zrozeného
úspěchu jedné z contrad. Oslavy
dobytého vítězství přetrvávají až
do tzv. večeře vítězství, která se
koná na podzim a při níž čelo hodovní tabule patří největšímu hrdinovi, triumfujícímu koni.
V den závodu jako by se město
vrátilo do svého nejslavnějšího období, do let 1280–1355, kdy zdejší
republika ovládaná procísařskou
ghibellinskou šlechtou několikrát
po sobě zvítězila nad Florencií
a ubránila svou nezávislost. Z té
doby také pochází jeden ze symbolů města, skvostný nástěnný jezdecký portrét Guidoriccia z Fogliana z roku 1328, jeden z prvních
malovaných pomníků v dějinách
umění. Jako zosobnění metafyzické jistoty je na fresce v Palazzo
Pubblico znázorněn tento pestře
oděný vojevůdce, jak se svým vojskem obléhá město Montemassi.
Autorem je významný tvůrce italského umění pozdního středověku
Simone Martini (asi 1284–1344).
Mezi milovníky umění je však známější jeho starší malba Maestà
(1312–1315), nejelegantnější pozůstatek sienského středověkého
malířství, která pokrývá celou
protější stěnu velkého sálu. Malba
reprezentuje hlavní téma tzv. sien-
|Piazza del Campo si dodnes
uchovalo svou původní středověkou
podobu. Foto Oldřich Karásek
|V roce 1997 vyhrála obě palia
contrada Giraffa.
Na předchozí dvoustraně:
|Pro historické centrum Sieny
je typická cihlově červená barva.
|K Paliu patří neodmyslitelně také
vlajkonoši. Foto Antonio Sferlazzo
N
ské školy, trůnící Madonu mezi
anděly a světci jako královnu nebes, která už není tak byzantsky
transcendentální jako ta, kterou
jen o několik let dříve vytvořil
Martiniho učitel Duccio di Buoninsegna (asi 1255–1319) a která se
dnes nachází v muzeu S. Maria
della Scala. Martini jako by svým
pojetím chtěl oslovit městskou radu zvoláním „Vy, kteří vládnete
na zemi, buďte spravedliví!“
Palazzo Pubblico dodnes slouží
jako radnice, ale jeho historické sály jsou přístupné veřejnosti jako
Museo Civico. Bohatá výzdoba
celého paláce je politickým manifestem nově nastoupivší vládnoucí
bankéřské elity, která povolala do
Sieny nejslavnější umělce své doby. Nebyla náhoda, že Florenťané
po získání města v polovině 16. století nelenili a výzdobu postupně
vyměnili. Jen díky moderním restaurátorským technikám můžeme
dnes znovu obdivovat její původní
podobu.
Nejpolitičtějším uměleckým dílem je původní výzdoba tzv. Sálu
míru od Ambrogia Lorenzettiho (asi
1295–1348). Tento umělec, který se
podle Vasariho „vyznačoval krásnou a velkou vynalézavostí, s níž
v obrazech uvážlivě komponoval
a rozmisťoval své figury,“ přinesl
do Sieny vliv Giotta, zakladatele
novodobé malby plné převratných novinek v koloritu, kompozici i námětu. Lorenzetti vytvořil
v Sieně v letech 1337–1339 cyklus
Buon governo (Dobrá vláda), nejrozměrnější středověkou nástěnnou malbu s profánním námětem.
Jeho části Důsledky dobré vlády ve
městě a na venkově a Důsledky
špatné vlády, zcela civilní, mnohými detaily ozdobené malby, před-
A
Stránka 21
E
6:29
I
30.10.2006
S
zs11_06
stavují nejrealističtější italské dílo
14. století.
Zvláště pozoruhodná je postava
Míru, alegorie jedné z občanských
ctností. Je znázorněna jako dívka
v bílé tunice s jemnými záhyby,
která se vznešeným a částečně
znuděným výrazem ve tváři spočívá na pohovce, v ruce drží olivovou ratolest a své bosé nohy opírá
o přilbu a štít, symboly války, jež
v době vlády dobrého panovníka
zůstávají nedotčeny. Skutečně podařené je i zobrazení důsledků takové vlády, vyjádřených radostnými detaily, na nichž dívky z města
vesele tančí, práce se daří a pole
jsou úrodná. V naprostém protikladu k těmto idylickým výjevům
jsou scény plné temnoty a hrůzy
na protější stěně Špatné vlády,
symbolizované strašlivým rohatým tyranem, jenž způsobuje jen
bídu, hlad, násilí a zánik.
Období 13. a 14. století bylo
vskutku dobou největšího duchov-
ního rozkvětu města. S Kateřinou
Benincasovou, pozdější svatou Kateřinou Sienskou, hlavní patronkou
Itálie, si korespondoval i Karel IV.
Ve velmi složité době, kdy potřeboval zajistit přízeň Sieny římskoněmeckému císařství, udělil Karel IV.
místnímu učení hodnost a výsady
univerzity. Přibližně ve stejné době
se také zrodil vykonstruovaný
městský rodokmen, vycházející až
z počátků římských dějin. Jméno
města je údajně odvozeno od Senia, legendárního syna Rema, jenž
měl podobný osud jako slavnější
dvojice zakladatelů Říma – i on přežil jen díky vlčici. Proto se také její
vyobrazení tak často objevuje na
různých místech ve městě. Podle
kronikáře Girolama Gigliho se dokonce v 18. století jeden živý exemplář mohl svobodně prohánět po
Palazzo Pubblico.
Celé sebevědomí tehdejšího
města je vtěleno také do štíhlé
vysoké věže Torre del Mangia, vy- 21
zs11_06
30.10.2006
6:29
Stránka 22
stavěné podle řeckého, hebrejského a latinského nápisu na základním kameni tak, aby ji „nezbořil
hrom ani bouře“. Tyčí se nad radničním palácem do výšky přes
100 m a vrcholí bílým travertinovým cimbuřím. Až nahoru je
možné vystoupat po více než 400
schodech. Rozevírá se odtud nezapomenutelný panoramatický
pohled na město plné středověkých staveb i na okolí, který stojí
za vynaloženou námahu a čekání
u semaforu regulujícího vstup.
Právě z ptačí perspektivy dokazuje
Siena díky mnohým odstínům hnědé, do červena, cihlově či okrově
zabarveným tónům, proč se její
jméno dostalo do výtvarného umění také v další souvislosti – jako
název přírodního pigmentu, známého jako siena, siena pálená či
terra di siena.
Pod věží se jako na dlani rozprostírá „nejkrásnější náměstí v Itálii“,
Piazza del Campo, na něž se vchází jedenácti úzkými uličkami. Dochovalo se v autentické středověké
podobě, obklopené cihlovými paláci s řadami sdružených oken a fasádami zakončenými cimbuřím.
Jako zářící perla byla dodatečně
na náměstí umístěna nádrž na vodu, Fonte Gaia. Když se pramen ve
městě v polovině 14. století objevil, vzbudil prý všeobecné veselí.
O výzdobu krásné bělostné kašny
se zasloužil významný sochař Jacopo della Quercia (1374–1438), který
tak rodnému městu zanechal své
největší dílo, jež v sobě zachovává
poslední záchvěvy naturalisticky
pojaté gotiky. Na nádrži jsou dnes
kopie soch z 19. století, poničené
mramorové originály byly nedávno přeneseny do muzea S. Maria
della Scala.
Přechod k renesanci můžeme
v Sieně obdivovat na nádherné křtitelnici, umístěné ve středu Baptisteria sv. Jana, které je připojené k dómu a svým schodištěm uzavírá
malé, ale malebné náměstí. Na tomto schodišti podle legendy padla na
kolena v místě drobného, do schodu vytesaného křížku již zmíněná
svatá Kateřina. Na vzniku křtitelnice se podílel kromě Jacopa della
Quercia i největší sochař rané italské renesance, Donatello, který zde
vytvořil také nízký bronzový reliéf
Tanec Salome a hostina Herodova
(1425–1427). Tato komorní práce
v sobě obsahuje velký Donatellův
vynález, kterým přispěl k vývoji
umění – tzv. ztracený profil. Jde
o způsob, jakým je částečně zezadu
zobrazena postava služebníka přinášejícího hlavu Jana Křtitele.
Pokud od baptisteria vystoupáme po schodech nahoru, přijdeme
k druhému hlavnímu symbolu
Sieny, pozoruhodnému černobíle
pruhovanému dómu neboli Cattedrale dell’Assunta. Ve 14. století
existoval plán, podle nějž se měl
současný dóm stát pouze příčnou
lodí nového obrovského chrámu.
Vzhledem k chybám ve statických
výpočtech, obrovským nákladům
i morové ráně, která prošla Sienou
a celou Evropou v roce 1348, byl
nakonec tento poněkud utopický
plán opuštěn. O jeho velkoleposti
si můžeme udělat představu podle
tzv. facciatone, zdi s obrovskými,
nad sebou otevřenými a krásně
zdobenými oblouky, stojící v místech zamýšleného hlavního průčelí nového chrámu.
Když vstoupíme dovnitř, neohromí nás jen opakovaný černobílý
motiv sloupoví a modro-zlaté klenutí, ale především unikátní vykládaná podlaha, která v 56 mramorových scénách vypráví mytologické
a starozákonní příběhy. Kromě
mnoha jiných prvotřídních uměleckých děl (Niccolò Pisano, Donatello, Gian Lorenzo Bernini) se
v první kapli levé boční lodi nachází Knihovna Piccolomini, založená v roce 1495 synovcem slavného humanistického papeže Pia II.,
Enea Silvia Piccolominiho, dobře
známého i u nás díky historické
práci Historia bohemica. Oslavné
nástěnné malby znázorňující deset
hlavních scén z jeho života jsou
dílem malíře Pinturicchia.
Návštěvník může strávit mnoho
času i v dalších městských kostelech a několika muzeích, kde je
uchováno mnoho vynikajících ukázek místního umění, ale každý asi
dá za pravdu Karlu Čapkovi, když
píše, že „nejpěknější je toulat se po
ulicích, jež běhají nahoru a dolů jako nějaká rozdováděná skluzavka,
a koukat se na ten proužek modrého nebe mezi rudým cimbuřím starých domů a na zelené vlny toskánských kopečků kolem dokola.“
Jedinečný ráz města určují právě
četné paláce nesoucí jména známých rodů (například Chigi či Piccolomini). Ty vyrostly po celém
historickém centrum města jako
„samá dobrá, rozšafná cihlová gotika, jen s několika hrozinkami rané renesance; ale není to nasupená
válečná gotika… všecko je jaksi intimní, veselejší, sličnější než jinde.“
Čapek popsal sienskou atmosféru opravdu výstižně. Ze záplavy
paláců stojí za zmínku jedna budova, sídlo nejstaršího bankovního
domu na světě, Monte dei Paschi
di Siena, založeného již v roce
1472. Zbylé peníze se ale stejně
vyplatí „uložit“ poněkud jinak –
koupit si velkou zásobu místní
sladké delikatesy panforte, připomínající vzdáleně turecký med,
smíchaný z kandovaného ovoce,
mandlí sladkých a hořkých, skořice, hřebíčku a zázvoru.
Eva Krátká
N
|V mohutném gotickém kostele
S. Domenico je uložena tzv. svatá
hlava, nejposvátnější relikvie
sv. Kateřiny. Foto Petr Hoffman
|Detail fresky s postavou Míru od
Ambrogia Lorenzettiho (archiv)
A
Stránka 23
E
6:30
I
30.10.2006
S
zs11_06
zs11_06
30.10.2006
6:30
Stránka 24
Maremma
pÛvaby ìábelské zemû
zs11_06
30.10.2006
6:30
Stránka 25
|Maremma patří ke krajinově nejzajímavějším
částem Toskánska. Foto Oldřich Karásek
„Ať je prokleta Maremma
a každý, kdo ji má rád,“
zpívá se ve staré lidové písni.
Ten „bohem zapomenutý“
kraj na jihu Toskánska, ve směru
na Řím, býval divočinou plnou
neprůchodných, zrádných močálů,
zamořených zhoubnou malárií.
Dnes z Maremmy zůstaly jen
nepatrné zbytky, chráněné
jako přírodní rezervace.
Kdo sem vstoupí, má dojem,
že už není v Evropě, ale v jakési
exotické krajině Indie,
Afriky či Jižní Ameriky...
zs11_06
30.10.2006
T
6:30
Stránka 26
o není nadsázka – Maremma,
ležící při západním pobřeží
Itálie, zůstávala skutečně po
dlouhá staletí divočinou, kam se
odvažovali jen dobrodruzi a kde
nacházeli útočiště psanci a nekalé
živly. Teprve koncem 18. století,
za vlády rodu Lorena, započal boj
o ovládnutí tohoto území označovaný jako „velká meliorace“ a dokončený v podstatě až za Mussoliniho ve 30. letech 20. století.
Armáda stovek sezónních dělníků
se sjížděla do Maremmy, aby tu
našla východisko ze své chudoby.
Kopali kanály, vysušovali stojaté
vody, močály a bažiny, doslova
metr po metru dobývali na vodě
úrodnou půdu. Mnozí tu však našli i smrt. Malárie si vybírala krutou daň, kosila jejich řady po desítkách. Bylo to skutečné bojiště;
stále nové posily přicházely, aby
nahradily padlé. Z těch dob také
pochází řada teskných balad.
V jedné z nich se zpívá: „Ptáček,
který tam zabloudí, ztratí brka, já
tam ztratila milovaného člověka,
vždy se mi srdce chvěje, když tam
jdeš, mám strach, že už zpátky ne26 přijdeš..."
Toto gigantické, skoro dvě století trvající úsilí, proměnilo většinu
maremmské divočiny v poklidnou
zemědělskou krajinu, v úrodnou
pláň pod mírnými etruskými pahorky, hýřící pastelovými barvami
nad lány slunečnic.
Skutečná, původní Maremma
dnes zůstala v přírodní rezervaci,
ležící několik kilometrů jižně od
okresního města Grosseto. Je to
rozlehlá kopcovitá oblast, porostlá borovými háji a neprostupnými trnitými houštinami, známou
středomořskou nízkou džunglí
nazývanou macchia. Mezi pahorky se lesknou vodní tůně, ve větru
se vlní rozlehlé rákosiny plné křiku vodního ptactva. Překvapí vás
stádečka divokých koní, volně se
pasoucí na pahorcích, či vodou se
brodící maremmské krávy, podobající se svými obrovskými lyrovitými rohy africkým buvolům. Mezi stády se důstojně procházejí bílí
čápi, na mělčinách loví hejna volavek. Chrochtání a praskot v rákosí
prozradí, že tam hodují divoká
prasata, pozoruhodně se mezi keři
vyjímá lopatovité paroží daňka,
který na okamžik strne v pozorném
střehu a pak vyrazí mohutnými
skoky přes mělký záliv, obklopen
stříbrnou sprškou zvířené vody.
V květnu vydechuje Maremma
opojnou vůni kvetoucích houštin
levandule, tymiánu a pelyňku.
Kopce hýřící barvami se zrcadlí
v hladině široce rozlitých vod, neboť všechna níže položená místa
jsou zaplavena. V červnu a červenci voda ustoupí, krajina vyschne,
vyprahne a promění se v jakousi
obdobu africké savany. V oblacích
prachu táhnou po vyšlapaných
stezkách bučící stáda dlouhorohých krav, hnaná k posledním
zbytkům zelených pastvin osmahlými jezdci v širokých kloboucích,
kteří s neobyčejnou obratností
usměrňují tu živou lavinu dlouhými pruty. Jsou to bufferi, maremští
kovbojové, kteří skutečně vyvolávají dojem, že člověk vstoupil do scenérie westernového filmu. Krvavě
rudá sluneční koule klesá mezi
písčitými pahorky k moři a jako
by se nabodávala na vlnící se řady
býčích rohů. Bufferi usměrňují tu
živou řeku a drsnými hlasy zpívají
staré písně plné smutku, touhy
a nezdolné vášně...
|Nedaleko Pitigliana vyvěrají teplé sirné prameny
|Maremmská pláž. Foto Oldřich Karásek
M
chleba prohlodaný od myší. Skály
se otvírají spoustou otvorů a oken –
a stěny domů z temného lávového
kamene jako by naopak byly zcela
přirozeným pokračováním útesů.
Jeden z místních „hoteliérů“ nás
ochotně provedl katakombami
pod svým domem, kde staví (vlastně po hornicku kutá) pohodlné
apartmány pro turisty. Vyčistil
a navzájem propojil dutiny, vydlabané již kdysi Etrusky, a výklenky
ve zdech vyzdobil úlomky keramiky a kachlů, na které během
kopání narazil.
Pitigliano bylo také nazýváno
„Malý Jeruzalém“. Nejen pro určitou podobu s legendární Chrámovou horou, ale také proto, že tu bývala jedna z největších židovských
komunit v Itálii. Dnes tu najdeme
jenom tři židovské rodiny; většina
původních obyvatel nepřežila kruté válečné období holocaustu.
Přesto se v bizarně propletených
uličkách kolem synagogy udržují
M
skalách, hornině velice odolné, ale
přitom snadno opracovatelné. Lávové masivy pod městy jsou plné
dutin, jeskyň a chodeb; po tisíciletích lidského osídlení jsou doslova
proděravělé jako kusy ementálu.
Etruskové v podzemních labyrintech pohřbívali své mrtvé, jejich
současní potomci je naopak využívají jako kurníky, chlévy pro
dobytek nebo sklepy pro místní
skvělé víno. Ve středověku vyhloubili obyvatelé do skal také tajné
chodby, speciální východy, které
ústí do soutěsek vedoucích puklinami a nízkými štolami a místy
také uzoučkými kaňony pod převisy, zakrytými hustou vegetací.
Tyto „jeskynní stezky“, bezpečné
před nepřáteli, se klikatily skalnatou krajinou a navzájem propojovaly jednotlivá města. Některé
jsou ještě dnes částečně schůdné.
Nejpozoruhodnější ze „skalních
měst“ je Pitigliano. Z protějších
kopců připomíná bochník černého
E
Cesty stoupající na vrcholy kopců lemují zelené aleje cypřišů jako
duchové starých etruských válečníků rozestavených v šik, aby chránili před mračny komárů, šířících
obávanou malárii, města zbudovaná na návrších. Stopy etruského
osídlení se nacházejí po celé Maremmě; často tady rolníci při orání
polí narazí na střepy nádob, šperky, mince, základy budov a zbytky
zapomenutých pohřebišť. Rozlehlá
nekropole (město mrtvých) byla
archeology prozkoumána u bývalého etruského přístavu Populonia
v zálivu Baratti, který zbohatl
zpracováním železné rudy, dovážené na lodích z dolů na blízkém
ostrově Elba.
Ještě jižněji ve směru na Řím
přitahují pozornost návštěvníků
středověká města Pitigliano, Sovana nebo Sorano. Jsou to „orlí hnízda“, v nichž jako by se zastavil čas.
Vyrostla na místech původních
etruských sídlišť, na sopečných
A
Stránka 27
R
6:31
A
30.10.2006
M
zs11_06
30.10.2006
6:31
Stránka 28
|Jeden z maremmských bufferi
|Vacca maremmana neboli
maremmská kráva je masné
plemeno pocházející původně
z asijských stepí
|Kromě skotu se v Maremmě
chovají i koně
M
A
R
E
M
M
A
zs11_06
židovské tradice: každoročně se
tu koná festival židovských filmů,
zřizuje se muzeum, víno ze skalního sklepa a chléb z pekařství je
zaručeně „košer“ a jedné z hlavních ulic se stále říká „il gheto“.
Nedaleko Pitigliana, při úpatí hory, na které se tyčí další starobylé
etruské město Saturnia, se otvírají
„brány hlubin“. Ze sopečných skal
se valí pekelné páry páchnoucí
sírou a z puklin vyvěrá minerální
voda o stálé teplotě 37 °C. Vydatný
pramen jí vychrlí zhruba 600 litrů
za vteřinu. Už pojmenování místa
po nejstarším z italských bohů,
etruském „stvořiteli světa“ Saturnovi, svědčí o tom, že zde bývala
významná svatyně, kam obyvatelé
kraje přinášeli oběti, ale také hledali úlevu při různých chorobách.
Již od dob starého Říma zde vyrůstaly známé a význačnými osobnostmi vyhledávané lázně. Pramen
byl veden v kaskádách přes řadu
kamenných hrázek. Vznikla tak
unikátní soustava schodovitě nad
sebou řazených bazénů, které díky
minerálním usazeninám získaly
během tisíciletí již zcela přírodní
ráz. Ještě dnes se tu můžete koupat
pod širým nebem v tajemné páře,
pokud vám ovšem nevadí onen
silný „pekelný puch“. Je samozřejmě také možné využít moderního
termálního bazénu v hotelu, zbudovaném přímo při zřídle, což lázeňští hosté ocení zejména v zimě,
kdy se venkovní teplota pohybuje
kolem nuly.
Ovšem časné podzimní ráno, kdy
jste u pramenů sami a jenom paprsky slunce se prodírají nažloutlou párou nad klokotající temnou
hladinou saturnských jezírek, aby
vzápětí vytvořily jiskřivou magickou bránu, za níž jako by se otvíral průhled do hlubin času, patří
k nezapomenutelným zážitkům.
K Maremmě nedílně patří také
28 moře – překrásné pláže s oslnivě
zs11_06
30.10.2006
6:31
Stránka 29
bílým pískem, podél nichž rostou
vonné lesíky pinií, skalnaté ostrovy a ostrůvky v křišťálově průzračném moři, jejichž názvy zní
historií, jako například Elba, nebo
připomínají příběhy dobrodružných románů jako legendární
Montecristo. Na pobřeží leží malé
středověké přístavy Porto Ercole,
Telamone či Castiglione della Pescaia, nad nimiž se tyčí hrady a pevnosti, vybudované na ochranu
před vpády saracénských pirátů,
kteří až do konce 18. století bývali
obávanou metlou toskánského přímoří. Přes hlavně rezavých děl můžeme z pevnostních střílen sledovat azurový obzor moře. Ten však
zůstává tichý a idylický. Do přístavu dnes vplouvají jen rybářské čluny, jejichž posádky vykládají svůj
úlovek na molo, obklopeny davem
zvědavců.
I my, poté co jsme vystoupili
z lodi po romantické okružní plavbě kolem ostrovů, se usazujeme
v malé přístavní kavárničce a omámeni slanou vůní moře, ryb a barvami zapadajícího slunce, jiskřícími ve skleničce ohnivě rudého
vína, propadáme stále více okouzlení a zjišťujeme, že stará píseň,
proklínající „ďáblovu zemi Maremmu“ už dávno neříká pravdu.
Text Otomar Dvořák
Foto Antonio Sferlazzo 29
zs11_06
30.10.2006
6:31
Stránka 30
Mûsto
sta kostelÛ
V Itálii je více měst, jejichž mohutné cihlové opevnění
s neporušenými branami a baštami se dochovalo
v původní podobě. Jen málokde se však zachovalo tak,
že je možné objet ho na kole, které si lze vypůjčit
kdekoliv ve městě. Projížďka po hradebním náspu
v Lukce, o něco málo delší než čtyři kilometry, nabízí
mnoho krásných vyhlídek na historické jádro města.
30 Přesto naši turisté Lukku příliš nenavštěvují.
|Četné zvonice vyčnívající nad
mořem střech jasně dokumentují,
proč získala Lucca přízvisko „město
sta kostelů“. Foto Petr Hoffman
|Domy na náměstí Piazza Anfiteatro
kopírují tvar někdejšího římského
amfiteátru
to, že koupit zde dům nebo byt je
téměř nemožné.
Slavné dějiny města jsou různě
spojeny i s „největším Čechem“,
Karlem IV., který zde v letech
1331–1333 působil jako správce
italských držav svého otce s úkolem urovnat z pozice spoluvládce
spletité rozepře ve městě. Právě
v Lukce si tehdy poznamenal, že
„ďábel, který stále hledá, koho by
pohltil, a nabízí lidem sladkosti,
v nichž se žluč tají, když již dávno
před tím jsme byli pokoušeni od
něho, ale přece s pomocí boží nepřemoženi, sám nemoha ponukl
lidi a zkažené, kteří se stále drželi
otce našeho, aby nás svedli z cesty
pravé v osidla špatnosti a smilství,
a tak svedeni byvše od lidí zkažených upadli jsme do zkázy s lidmi
zkaženými.“ Do města se pak ještě
vrátil v 60. letech 14. století. Například v roce 1369 zde setrval asi
šest měsíců, a právě tehdy vrátil,
samozřejmě za poplatek 300 tisíc
florintů, Lukce svobodu. Následkem toho se město o tři roky později mohlo znovu ustanovit samostatnou republikou.
Na začátku 15. století silně zasáhl do struktury města Paolo Guinigi, který si tady nechal vystavět
honosný palác a velkolepou vilu,
ale zasloužil se také o vznik jedno-
C
U
rbanistická struktura Lukky
nijak neskrývá svůj římský
původ. Dvě navzájem kolmé
hlavní tepny, vedoucí od severu
k jihu a od východu k západu, dodnes určují pravidelné geometrické členění města. Během středověku se město zaplnilo křivolakými
uličkami, v nichž se postupně vyvinula architektura výškově koncipovaných domů-věží (casa-torre),
z nichž některé mohly dosahovat
až šesti pater. Už tehdy se díky
základnímu stavebnímu materiálu
stala převažující barvou města
cihlově červená, která dala dobře
vyniknout jasně bílému mramoru,
používanému na stavbu četných
sakrálních objektů. Ty daly následně městu přízvisko „město sta
kostelů“. Proto mohla v roce 1845
německá spisovatelka Fanny Lewaldová napsat, že navštívila „město,
kde se mi zdálo, že skoro každý
obyvatel měl svůj vlastní kostel,
tak málo bylo prvních a tolik druhých.“ Dodnes jsou prý místní
obyvatelé natolik hrdí na své měs-
A
Stránka 31
C
6:31
U
30.10.2006
L
zs11_06
zs11_06
30.10.2006
6:32
Stránka 32
|Detail nádherně zdobených sloupů
z průčelí kostela San Michele in Foro
|Dóm svatého Martina (vpravo)
ho z pozdějších symbolů Lukky.
Pro svou druhou, sotva desetiletou
manželku Ilarii del Carretto objednal mramorový sarkofág. Jeho
autor Jacopo della Quercia jej zpracoval podle vzoru náhrobních plastik francouzských králů takovým
způsobem, že se sarkofág stal jedním z vrcholných děl italského
středověkého sochařství.
Lucca se stala významným hospodářským centrem díky obchodu
s hedvábím a její moc ještě stoupla po ovládnutí Carrary na severu
Toskánska. Získala tak monopol
na obchodování s bělostným mramorem z tamních kamenolomů,
jejž pak začala výhodně využívat
jako nástroj zahraniční politiky.
Právě odtud pocházel například
cenný materiál na výzdobu chrámu
sv. Marka v Benátkách nebo dómu
S. Maria del Fiore ve Florencii.
Šikovnou obchodní politikou se
republice podařilo svobodně přežít až do napoleonských dob. Do
Toskánského velkovévodství byla
definitivně začleněna až v roce
1847, kdy skončila s výjimkou krátkých přestávek ve 14. st. málem
tisíciletá nezávislost tohoto malého státečku. Jak dokládají také
slova cestovatele Iana Fleminga
32 z poloviny 18. století, město bylo
dlouho proslavené tím, že to byl
stát „mírumilovný a nezávislý“,
kde jsou „daně nízké a potraviny
levné“. Dnes je to město velmi živé
a plné kaváren, restaurací a obchodů, kam zajíždějí především
angličtí turisté – zřejmě pokračují
v tradici velkého cestování po
uměleckých a historických místech Evropy, pro které 19. století
ustanovilo termín grand tour.
Návštěvníci z celé Evropy začínají prohlídku města nejčastěji
u dómu sv. Martina z 11. století.
Po následné dlouhé přestavbě byl
dokončen až v průběhu 14. století,
ale průčelí zůstalo původní. Bílozelený motiv fasády provází celou
stavbu a měl by evokovat vzory
místního hedvábí, zatímco sochařská výzdoba se soustřeďuje na
hlavicích, rámování, římsách a arkádové části fasády, které jsou přeplněné draky, sirénami, lvy a zápasy zvířat a lidí (velmi cenná je
socha sv. Martina – originál se dnes
nachází v interiéru kostela). Skutečnou novinku v tehdejším archi-
ních českých cestovatelů, Bedřich
z Donína, který zanechal ojedinělý ilustrovaný deník, si zde na začátku 17. století poznamenal, že
„v kostele svatého Fidriana jest
kapla a v ní obraz Panny Marie,
při kterémž se před léty tento div
stal: Jeden nevážný člověk hraje
v kostky všecko byl prohrál, i šaty
na sobě, z čehož velice hněviv jsa
velikou zlostí kamenem obraz blahoslavené Panny Marie, který tu
blízko byl, v rameno neb v prsy
uhodil, s kteréhož krev hned v hojnosti tekla, a ten bohaprázdný člověk se na tom místě do horoucího
pekla propadl; ten obraz ještě krvavý sem viděl, ano i tu díru, kterou se propadl, kteráž až posavad
zůstává a konce se jí neví.“
Jen o několik kroků dále se za
jedním ze čtyř nenápadných
vchodů skrývá malebné elipsovité
náměstí, Piazza Anfiteatro, které
kopíruje tvar někdejšího římského amfiteátru. Po staletích zkázy,
kdy se mramor z amfiteátru využíval na stavbu kostelů, vznikly na
místě antické stavby nepříliš honosné domy, v nichž jsou dnes
samé restaurace a kavárny. Avšak
nejkrásnější je náměstí v době
květinového trhu.
Alespoň malou procházku si zaslouží i další části města uzavřeného kruhem opevnění. Na každém
kroku totiž čeká schovaný mramorový kostel či zajímavý palác,
ne-li příjemná restaurace. Město
v celé své kráse se otevře návštěvníkovi při pohledu z vysoké cihlové
věže Torre Guinigi, odkud vynikne
kontrast červené a bílé barvy města
s jeho zeleným kopcovitým okolím.
Výlet za město je nejlépe začít
směrem na východ, kde bylo vystavěno několik pozoruhodných
pozdně renesančních vil. K nejkrásnějším patří Villa Mansi a Villa
Torrigiani. Trochu vzdálenější je
Villa Garzoni s nádherným manýristickým sochařským parkem, známým po celé Evropě již v 18. století svou do kopce inscenovanou
kompozicí. Je součástí nepříliš
známého středověkého městečka
Collodi, které šplhá do prudkého
svahu. Světově proslulý je však
zdejší dlouhonosý „rodák“ Pinocchio, který je tu takřka všudypřítomný nejen v prodejnách suvenýrů, ale i v názvech. Jmenuje se
po něm skoro všechno, včetně
dětského ráje Parku her a dokonce
i místního nákupního centra. Pinocchiův tvůrce Carlo Collodi,
vlastním jménem Lorenzini, si
svůj pseudonym zvolil proto, že
se v tomto městečku narodila jeho
matka.
Cesta okolím Lukky může pokračovat přes známé termální lázně
Montecatini Terme, které si však
už jen zčásti zachovávají svou původní secesní atmosféru. Z nich
lze lanovkou vyjet do starobylého
Montecatini Alto a odtud se kochat
doširoka rozevřeným panoramatem údolí Valdinièvole.
Cesta tímto údolím končí ještě
dnes pro mnohé stejným překvapením, které prožil na konci 19.
století básník Josef Svatopluk
Machar: „Jakže, tohle že Florencie? Neveliké město, hradební zdi,
dom s typickou kupolí, věž vedle –
a přece ne – vlak dojíždí, zastavuje
– Pistoja. Florencie v miniatuře.“
Navzdory masové turistice zůstává Pistoia kupodivu stále mimo
pozornost davů, ale její krásné
náměstí dokládá, jak významným
centrem byla až do 13. století. Rozlehlý nepravidelný prostor kolem
půvabného dómu S. Zeno a tradičně osmibokého bílo-zeleně pruhovaného baptisteria – „dvou zrcadel
a očí našeho města a cti naší společnosti“, jak zní slova místní
středověké kroniky – byl dlouho
hlavním obchodním uzlem města.
Procházka okolními ulicemi vede
i kolem paláce del Comune, kostelů
S. Francesco a S. Andrea a nemocnice del Ceppo s bohatě zdobeným
pestrobarevným keramickým vlysem na fasádě ze slavné a velmi
plodné florentské dílny della Robbia. Věřte či nevěřte, zdejší obyvatelé říkají, že místní náměstí je druhé nejkrásnější, hned po náměstí
Sv. Marka v Benátkách. Kdyby to
v Itálii netvrdili obyvatelé skoro
každého města, mohli bychom
tomu snadno uvěřit…
Text a foto Eva Krátká 33
C
tektonickém umění ale představovala sloupová předsíň se třemi arkádami, uvnitř zdobená cennými
reliéfy. Do jedné z podpěr tohoto
vstupního chrámového prostoru,
blízko věže, je vytesán pro někoho
symbolický, pro někoho tajemný
kruhový labyrint. Uvnitř kostela se
nacházejí nejen nejrůznější malby
a již zmíněný sarkofág Ilarie del
Carretto, ale hlavně slavný, poutníky přitahující dřevěný krucifix
nazývaný Volto Santo (Svatá tvář).
Podle legendy jej vyřezal Nikodém
s pomocí andělů z cedrového dřeva, později při cestě přes Středozemní moře se kříž jen zázrakem
nestal kořistí pirátů a od roku 782
se nachází v Lukce, kde se od 11.
století rozšířil jeho kult a dodnes
představuje důležitý cíl věřících.
Přímo uprostřed města na příjemném náměstí plném kaváren
a cukráren stojí kostel San Michele in Foro. Jeho téměř filigránsky
vyzdobená fasáda, vrcholící mohutnou sochou archanděla Michaela,
vznikala od roku 1070 až do 14. století. Tak dlouhá doba způsobila, že
se v průčelí uplatňují vedle sebe
prvky typické pro románský i gotický sloh. Množství a bravurní
provedení všech detailů na sloupech a sloupcích v horní části fasády podněcuje myšlenku, že se
ještě nacházíme ve středověkém
duchovním světě, a proto zůstává
výzdoba tak vzdálená možnostem
lidského vnímání. Nezbývá než
litovat, že s sebou nemáme dalekohled.
Hlavní korso, via Fillungo, je nejrušnější ulicí ve městě. Vedle sebe
tu stojí šlechtické paláce a starobylé věže, v nichž dnes sídlí většinou
luxusní obchody a kavárny. Patří
k nim i historická literární kavárna
Di Simo, kde denně sedával místní
nejslavnější rodák – skladatel Giacomo Puccini (1858–1924). Nedaleko se tyčí ojedinělé průčelí kostela
S. Frediano s rozměrnou barevnou
mozaikou Nanebevstoupení Ježíše Krista. V jeho interiéru stojí za
upozornění nádherná mramorová
křtitelnice z 12. století, která byla
teprve v roce 1952 znovu sestavena
do původní podoby. Jeden z prv-
A
Stránka 33
C
6:32
U
30.10.2006
L
zs11_06
zs11_06
P
30.10.2006
6:32
Stránka 34
rávě tak se tyčí nad krajem
i Volterra, město, které Dante
nazýval „větrné a skalnaté“.
Historické jádro, stavěné z našedlého místního kamene, se zachovalo dodnes skoro neporušené ve
34 své středověké kráse. Vyrostlo na
základech jednoho z 12 nejdůležitějších etruských měst (Velathri),
jež mělo 25 tisíc obyvatel a bylo
jedním z posledních, které se
vzdalo římské nadvládě. Dnes se
zde nachází jedno z nejdůležitějších etruských muzeí v kraji. Vol-
terra zažila svůj největší rozvoj ve
12. a 13. století, hlavně díky privilegované poloze na solné cestě do
Florencie a zpracování alabastru
těženého v okolí. Jak dokládají
početné obchůdky se suvenýry,
alabastr představuje ještě dnes dů-
zs11_06
30.10.2006
6:32
Stránka 35
Pro toskánskou krajinu je typická dokonalá symbióza mezi člověkem
a přírodou. Na vrcholcích zelených kopečků a v neopakovatelné panoramatické
kompozici se náhle před očima vynořují jednotlivé tvrze, hrady či věže.
Za pfiírodou a umûním
ze San Gimignana
do Pienzy
|San Gimignano proslavily
domy-věže. Foto Oldřich Karásek
ležitý zdroj příjmů. V alabastrové
podobě tu lze koupit jakýkoliv
předmět, včetně průsvitných hřibů,
které možná v lese tak snadno
k nalezení nejsou.
Náměstí dei Priori hostilo ve
středověku důležitý trh a dnes pů-
sobí nejen díky své nepravidelnosti a našedle hnědavé barvě
dojmem přísnosti. Jen částečně ji
zmírňuje barevnost erbů na fasádě Palazzo dei Priori, někdejšího
domus comunis neboli sídla vlády.
Mohlo by se zdát, že palác z roku
1239 vypadá jako zmenšenina florentského Palazzo Vecchio, ve skutečnosti však představuje jakýsi
jeho předobraz. K zadní části paláce přiléhají apsidy střízlivě vyzdobené katedrály, do níž se vchází
krásným mramorovým portálem, 35
A
zs11_06
30.10.2006
6:33
Stránka 36
T
O
S
K
Á
N
S
K
Á
K
R
A
J
I
N
vytvořeným ve 13. století Niccolou
Pisanem. Naproti stojí baptisterium, které má kuriózně jen jednu
stěnu zcela dokončenu a pokrytu
bílým a zeleným mramorem. Na
městě je zajímavá právě jeho křivolaká středověká struktura s paláci a věžemi. Jedna z nejstarších
se jmenuje del Porcellino, neboli
„Prasátková“, podle sošky, která
se na ní nachází. Ve velmi dobrém
stavu se zachovalo římské divadlo
z 1. st. př. n. l., jež je dnes součástí
archeologické zóny Vallebuona.
Pozoruhodný je důvod, který v pozdější době zabránil jeho rozebrání
na stavební materiál: po několik
století bylo totiž místo zavaleno
smetištěm.
Hned pod divadlem se otevírá
obzvlášť působivý pohled do krajiny, kde se střídá zlatá barva obilí se
sivou barvou suťových polí, stříbrnou olivovníků a zelenou vinic.
I když je celé okolí velmi malebné, jen málokde odstíny vyniknou
lépe, než podél klikaté silnice
směrem na San Gimignano. To je
dalším z měst na kopcích, která se
objeví náhle, jako kdyby se snažila dosáhnout ještě výš. Právě San
Gimignano je zkamenělým symbolem středověké rivality toskánských měst.
San Gimignano se rozkládá podél dvou navzájem kolmých os.
Na několika náměstích se koncentrují věže a domy-věže (case-torri)
aristokratických rodů, obchodníků
a bankéřů. Bývalé etruské sídlo
zažilo až neuvěřitelný rozkvět
v polovině 12. století, kdy se stalo
hlavní zastávkou na cestě ze Sieny do Pisy, centrem zemědělství
(především se zde pěstoval šafrán,
lisoval olivový olej a vysoce ceněné místní víno Vernaccia) a bankovního obchodu (několik rodin
tehdy zbohatlo lichvou). Od té doby obdivují cestovatelé stále znovu městské brány, hradby a výšku
věží. Ty umožňují pochopit extrémní sílu místního campanilismu.
Podle něj bylo důležité vlastnit
nejen věž vyšší než věže v blízkém městě, ale také vyšší, než má
nejbližší šlechtická rodina v sou36 sedství. V San Gimignanu platilo
v tomto smyslu jen jedno omezení: žádná z věží nesměla být vyšší
než ta obecní – mohutná Rognosa,
vysoká 50 metrů. Ve 14. století zde
stálo 72 věží. I když se jich dodnes
dochovalo jen 15, pořád je to množství, které nemá jinde obdobu.
Půvab San Gimignana spočívá
právě v tom, že se za kterýmkoliv
rohem může náhle objevit další
věž, jako například na mírně stoupající ulici San Giovanni, kterou
tvoří samé věže, domy-věže, kostely a paláce. Ulice ústí za obloukem Becciů na harmonické prostranství ve tvaru trojúhelníku,
v jehož středu se nachází městská
studna. Podle ní bylo náměstí nazváno Piazza della Cisterna. Spolu
s vedlejším náměstím u dómu
(Piazza del Duomo) tvoří nezvykle otevřený svažující se prostor,
lemovaný reprezentativními stavbami, který představuje urbanistický, duchovní i funkční střed města.
Na náměstí před dómem najdeme ještě pozoruhodný Palazzo
del Podestà s lodžií. Na západě
uzavírá náměstí dóm – románská
bazilika S. Maria Assunta, v jejímž
interiéru jsou cenné malby různých autorů a dřevěné sochy Jacopa della Quercia. Jednu z nejlépe
dochovaných částí města představuje ulice S. Matteo vycházející
z Piazza del Duomo, i když její atmosféru poněkud narušuje množství turistických obchodů i návštěvníků, kteří městečkem bez
ustání proudí.
Území mezi San Gimignanem
a Sienou se označuje jako „země
Chianti“. Díky slavnému místnímu červenému vínu je to jedna
z nejznámějších italských oblastí
vůbec. Tamější půda, charakteristická svým okrovým zabarvením,
je málo úrodná, a proto je celá
oblast jen řídce osídlená. Občas
se zdá, jako by se tady zastavil čas,
jako např. v působivém Monteriggioni. Toto městečko s dobře zachovalými kruhovými hradbami
umožňuje udělat si představu, jak
vypadalo opevněné středověké
město.
Na jih od Sieny se rozprostírá asi
nejsurrealističtější oblast celého
regionu, označovaná jako Crete
Senesi, doslova „sienské hlíny“.
V této oblasti proslavené výrobou
keramiky nenajdeme na rozdíl od
jiných krajů téměř žádné stromy,
kromě tolik typických řad cypřišů.
V průběhu roku zdejší krajina několikrát mění svou tvář. Její barvy
se radikálně střídají podle ročních
období, a proto také odsud pocházejí pohlednicové záběry nabízející
jeden motiv v nekonečném množství barevných variant. V této měsíční krajině, kde dominují barvy
okru a další odstíny hnědé, se nacházejí nejen vzácné a cenné lanýže (každý rok v listopadu se
v San Giovanni d’Asso koná jejich
specializovaný veletrh), ale také
některé z nejkrásnějších toskánských klášterů. Tak trochu skryté,
ale velkolepé benediktýnské opatství Monte Oliveto Maggiore hrálo
důležitou roli při osidlování celé
oblasti, nazývané předtím pouští.
Ve své křížové chodbě uchovává
nádherné nástěnné malby znázorňující příběhy ze života sv. Benedikta od Luky Signorelliho a Antonia Bazziho, spíše známého jako
Sodoma, z přelomu 15. a 16. století.
Ještě více na jihu, v údolí d’Orcia, charakterizuje krajinu dodnes
síť opevněných bodů, hradů a tvrzí,
kterou budovala Siena v 15. a 16.
století. Zastavení si zaslouží například hrad v městečku Montalcino,
který byl několikrát obléhán,
avšak nikdy dobyt, a proslavil se
nakonec především místním vínem Brunello. Asi 10 km odtud leží osamělé opatství S. Àntimo, které údajně založil sám Karel Veliký.
Z celého údolí je vidět impozantní sopečná homole hory Amiata
(1738 m), která vévodí celému jižnímu Toskánsku. Místní přírodní
park je cílem všech milovníků pěších horských túr. Na úbočí hory
stojí opatství S. Salvatore, které
bylo ve středověku mimořádně
bohaté, hlavně díky rumělkovým
dolům (ještě do 60. let minulého
století patřilo k největším světovým producentům rtuti, která se
z rumělky vyrábí).
Trochu západněji, v samém srdci
Toskánska, se nachází skutečný
zs11_06
30.10.2006
6:33
Stránka 37
klenot renesanční Itálie, kvůli kterému se rozhodně vyplatí odbočit
z hlavní cesty. V roce 1459, rok po
svém zvolení papežem, se Pius II.
po návštěvě své rodné obce Corsignano rozhodl, že ji změní ve
vzorové renesanční město, kde si
vybuduje také své letní sídlo, „aby
zanechal pomník na věčnou památku svého původu.“ Tak se zrodil
mýtus Pienzy, městečka, které u stolu plánoval florentský architekt
Bernardo Rossellino (1409–1464).
Pienza představuje ojedinělý případ „ideálního města“, záměrně
schematicky koncipovaného celku,
nejčastěji podle určitého geometrického vzorce. Dobudování města
však zabránila smutná shoda náhod – papež i jeho architekt zemřeli krátce po sobě v roce 1464.
Rossellino měl v plánu harmonicky vyřešit propojení starších
středověkých základů města s mo-
|Prakticky jedinými stromy, které rostou v oblasti
Crete Senesi, jsou cypřiše. Foto Antonio Sferlazzo
derními nároky na renesanční reprezentaci. Korso a náměstí Pia II.
s nezvyklým lichoběžníkovým půdorysem, krásnými paláci, elegantním průčelím kostela, arkádovou
lodžií a studnou přibližují dnes
alespoň částečně utopii o urbanisticky ideálně navrženém městě,
které bylo snem celé renesance,
ale nikdy nebylo zrealizováno v plné míře.
Eva Krátká
zs11_06
30.10.2006
6:33
Pisa
Stránka 38
zs11_06
30.10.2006
6:34
Stránka 39
Šikmá věž v Pise je už několik století jakýmsi symbolem Itálie a zároveň
velkým lákadlem pro turisty z celého světa. Někdo si možná i myslí, jako třeba
Jan Werich, že se její návštěva nevyplatí: „Podle mého názoru, do Pisy se má jet
jen za věcným účelem. Za dědictvím, za tetou, nebo tak. Jinak stačí koupit
si kdekoliv pohlednici se šikmou kampanilou. Nebo také nekoupit. Jediné, co stojí
trochu za podívanou, je fotografické běsnění, kterému při pohledu na nepovedenou věž
propadají turisté téměř bez výjimky.“ K rituálu většiny návštěvníků totiž patří,
že věž ve všech možných pozicích podpírají, a tak po deseti minutách pozorování
má člověk dojem, že ji všichni opravdu potřebují zachraňovat.
zs11_06
30.10.2006
6:34
Stránka 40
|V interiéru dómu poutá pozornost
nádherná kazatelna Giovanniho
Pisana (archiv)
|Šikmá kampanila je snad
nejfotografovanější památkou
v celé Itálii. Foto Oldřich Karásek
|Na předchozí dvojstraně – Campo
dei Miracoli. Foto Oldřich Karásek
K
upodivu méně je do povědomí zapsané samotné místo,
kde se věž nachází – překrásné Campo dei Miracoli (Pole
zázraků). Zde jsou velmi atypicky
rozloženy čtyři rozměrné stavby,
vzájemně oddělené zeleným trávníkem, které při umělém nočním
osvětlení působí až mimozemsky.
Celé prostranství bylo do současné podoby upraveno až v 19. století, kdy byly zbourány druhotné
stavby, aby ještě více vyniklo to,
co vyjadřovalo sebevědomí města
v době jeho největší slávy. Od 11.
do 13. století zde vznikly čtyři nejvýznamnější stavební počiny pisánského románského umění – dóm,
baptisterium, kampanila a hřbitov.
Přestože byly budovány po dvě
století, působí stejnorodě, hlavně
díky jednotnému stavebnímu materiálu, bílému carrarskému mramoru použitému na obklady, a také
díky bohaté a výrazně dekorativní
sochařské výzdobě. Řady slepých
arkád rozehrávají v průběhu dne
na fasádách nekonečnou hru světla
a stínů, jež v kombinaci se vzory
vytvořenými z barevných mramorů a svérázně zabudovanými antickými prvky zdůrazňuje umělec40 ký záměr architektů.
Monumentální baziliku, založenou jako první ze staveb v roce
1063, začal stavět Řek Busketus
(známý též v poitalštěné podobě
jako Boschetto) na křížovém půdorysu s oválnou kupolí. Tehdy neměla v Itálii obdoby a jak už napsal Vasari, „stavba dómu v Pise…
povzbudila v celé Itálii, a především v Toskánsku, mnoho lidí k významným podnikům.“ Nejen slavná věž, ale i fasáda dómu je šikmá
– naklonila se o 45 cm, podobně
jako další stavby v této části města,
které stály v záplavové zóně.
Nejproslulejší z takto ozvláštněných staveb ale navždy zůstane
nekonečně reprodukovaná kampanila. Ze skupiny staveb na Poli
zázraků byla zahájena jako poslední, v roce 1173. Věž, která svou
výzdobou kopíruje arkádové průčelí dómu, rostla s přestávkami až
do 15. století, neboť práce zdržovaly především problémy s její statikou. Kvůli nestabilnímu podloží,
jež se nepravidelně sesedalo, byly
mnohokrát zahájeny záchranné
práce. Architekti v minulosti vyrovnávali náklon tak, že přidali na
tlaku opačné straně. To se projevilo
například jednostranným rozšířením římsy, nebo různě vysokými
a tlustými sloupky arkádových
ochozů od čtvrté galerie výš. Ještě
mnohem dříve než davy nadšených turistů se z náklonu skutečně
radoval Galileo Galiei, který zde
prováděl svoje známé pokusy se
zemskou tíží. Po dlouhých restaurátorských pracích byla věž před
několika lety znovu zpřístupněna
sice za poměrně vysoké vstupné,
ale na světě je jen málo památek,
které si takovou vysokou sumu
skutečně zaslouží.
Před katedrálou, ve střední ose
lodi, pak samostatně stojí baptisterium, jež představuje skutečný
architektonický skvost. Oproti jiným stavbám tohoto druhu má podobně jako kampanila originální
kruhový půdorys. Jeho stavba trvala přes dvě století, a tak je na něm
dobře patrný vývoj od románského
umění (v přízemí) ke gotické výzdobě na tamburu a složitému způsobu zaklenutí. Celý prostor uzavírá kuželová kupole, převýšená
nejen kvůli vizuálnímu a duchovnímu zážitku, ale také kvůli krásné akustice, která se tu v každou
celou hodinu předvádí zpěvem. Ve
velkolepém interiéru stojí volně
v prostoru na sloupech nesených
lvy nádherná kazatelna, na šesti
poprsních vyzdobená velkými reliéfy, znázorňujícími scény ze života Ježíše Krista. Její autor Niccolò
Pisano (1205–1280), jenž slovy
Karla Čapka „křísil antické Múzy,“
ji vyzdobil tak, jak jej inspiroval
ideální vyvážený sochařský kontrapost řecko-římského sochařství.
Na díle spolupracoval se svým synem Giovannim (asi 1245–1315),
tvůrcem mistrovsky zpracované
okrouhlé kazatelny z protějšího
dómu, jejíž zaoblené reliéfy vyzařují málem až barokní dynamiku.
Svou jednoduchou až strohou
architekturou asi nejméně láká
k návštěvě Camposanto, historický hřbitov, jehož půdorys prý od-
zs11_06
30.10.2006
6:34
Stránka 41
zs11_06
30.10.2006
6:34
Stránka 42
povídá velikosti Noemovy archy.
Jak se ale často stává, zdání klame.
Na hřbitově, kam byla přivezena
zem z Golgoty, je umístěno snad
tisíc původně antických sarkofágů,
které se používaly i ve středověku
a až do 14. století byly rozestaveny kolem katedrály. Hřbitov byl
v průběhu 14. a 15. století vyzdoben po celém obvodu freskami,
o nichž Karel Čapek psal, že „jsou
pěkné a poučné. Na jedné z nich
vytahují andělé a ďáblové duše
z těl smrtelníků; duše jsou dobře
živené, skuteční cvalíci, a tož
musejí smrtelníci strašně otvírat
ústa, aby duše mohla projít ven.“
O autorství těchto obrovských nástěnných maleb se mezi historiky
umění vedly mnohé spory. Nakonec byl monumentální Triumf
smrti, stejně jako Poslední soud
a Peklo připsán malíři Bonamicu
Buffalmaccovi (činný v letech
1315–1336). Většina fresek však
byla značně poškozena při bombardování za druhé světové války.
Významným prvkem, který zá42 sadně ovlivnil dějiny a vývoj Pisy,
je řeka Arno. Její koryto bylo
dlouho splavné, lodě připlouvaly
proti proudu od moře a kotvily
uvnitř hradeb. V průběhu staletí
změnilo koryto několikrát polohu,
až bylo zregulováno do své současné podoby v 19. století. Šťastný
je ten, komu je dopřána návštěva
Pisy ve dnech, kdy se jednou za
čtyři roky koná slavná regata jako
přehlídka historické slávy přístavního města, které mělo styky s celým Středomořím.
Právě do doby námořní republiky spadá epocha největšího hospodářského i uměleckého rozkvětu
města, během níž bylo staré římské sídlo nesymetricky rozšířeno
směrem k moři. I kvůli tomu se
náboženské centrum nakonec nacházelo poněkud nezvykle na odlehlejším místě na severozápadě
města. V 15. století zažila Pisa
rychlou ztrátu moci a politickou
i demografickou krizi, takže se
stala jednoduchou kořistí Florenťanů. Právě Medicejové pak důsledně zlikvidovali všechny známky bývalé námořní slávy města,
které přeměnili v administrativní
a reprezentační centrum svého
dominia.
Pisa je jedním z mála toskánských měst, které nežije jen z celoroční turistiky. Dokládá to jak malý
počet hotelů a větší množství levných studentských hospůdek, tak
i fakt, že celou centrální ulici S. Maria vyplňují jednotlivé fakulty tamější prastaré univerzity. Studentská atmosféra zakořenila ve městě
natolik, že ovlivnila i některé jeho tradice. Krásným příkladem je
pověra o ďáblových drápech, po
nichž zůstala řada stop v levé vnější boční fasádě dómu. Je prý nemožné určit, kolik jich je, součet
vychází vždy různě. Pokud se však
studentovi podaří v předvečer
zkoušky dosáhnout správného výsledku, bude prý úspěšný i den
nato. Podobně může být splněno
i jedno vaše přání…
Nezávisle na turistech pokračuje
běžný rušný život dnešních Pisánců i v centrální ulici Borgo Stretto
nebo na náměstí delle Vettovaglie,
tradičním tržišti, zabírajícím do-
|Kostelík S. Maria della Spina je
malým drahokamem pisánské gotické
architektury. Foto Eva Krátká
|V paláci na náměstí dei Cavalieri
sídlí Scuola Normale Superiore.
Foto Eva Krátká
dnes kromě celého náměstí i okolní
ulice. Pisa skrývá také další pozoruhodná zákoutí, jako třeba krásné
náměstí dei Cavalieri, upravené
v 16. století na popud Cosima I.
Giorgiem Vasarim. Vévoda tady
hodlal usadit nový řád rytířů sv.
Štěpána, jenž založil v roce 1561,
aby chránili tyrhénské pobřeží
proti nájezdům Turků. Stejnojmenný palác s fasádou bohatě zdobenou sgrafitovým zvěrokruhem,
mnohými alegorickými figurami
a mramorovými bustami Medicejů
byl přebudován také Vasarim. Dnes
je to sídlo prestižní Scuola Normale
Superiore, elitní univerzity, kterou
zde v roce 1810 založil Napoleon
a kde studovaly politické a intelektuální špičky italské společnosti
(např. také Enrico Fermi, spoluvynálezce atomové bomby). Na stejném náměstí se odehrál také jeden
z nejstrašnějších příběhů italských
dějin. Do Palazzo della Gherardesca byla vestavěna bývalá „hladová“
věž, kde byl se svými syny vězněn
hrabě Ugolino, kterého proslavil
Dante ve svém Pekle, kde dramaticky vylíčil výčitky nešťastníka nuceného sníst své potomky.
Kromě pěkného mramorového
kostela S. Michele in Borgo na
hlavní třídě je pro Pisu zcela charakteristické, že všechny duchovní památky stojí mimo hlavní tepny
(S. Caterina, S. Zeno, S. Paolo all’
Orto). Zcela ojedinělý je bíle zářící kostelík S. Maria della Spina,
v němž byl od roku 1333 uložen
osten z Kristovy trnové koruny
(dnes v kostele S. Chiara). Tento
kostel byl koncem 19. století kvůli
častým záplavám přemístěn na
rušné nábřeží, a utrpěl přitom nemalé škody. Obdobně lze jen litovat, že během druhé světové války
byl při bombardování v roce 1944
zcela zničen i původní kamenný
most přes Arno.
Každý, kdo stráví v Pise několik
dní, nemůže si nevšimnout nenávisti vůči blízkému Livornu, které
se v novověku stalo hlavním přístavem Toskánského velkovévodství a i dnes patří k největším italským přístavům vůbec. Architekt
Bernardo Buontalenti projektoval
město jako symetrickou opevněnou pavučinu, kterou změnily zásahy v 18. století, v období fašismu
a válečné bombardování. V současné době město proslavila zejména silná levicová angažovanost
jeho obyvatel. Prokazovali ji i fanoušci místního fotbalového týmu,
kteří se v posledních letech opakovaně ukázali jako tvrdí odpůrci
nedávného italského premiéra
a majitele klubu AC Milán Silvia
Berlusconiho.
Livorno sice už ztratilo čisté
moře, ale hojně navštěvované stále zůstávají pláže kolem Viareggia
asi 40 km severněji. Několik kilometrů pobřeží tam lemují řady
barevných slunečníků a lehátek.
Zašlá sláva 60. let je sice dávno
pryč, ale svůj půvab si zachovává
slavný místní karneval, vlastně
průvod alegorických vozů, druhý
nejnavštěvovanější hned po tom
benátském. Další vyhlášené, ale
poněkud dekadentní přímořské
letovisko se nachází u městečka
Forte dei Marmi, které už svým
názvem připomíná blízkost stále
fungujících mramorových lomů
a dílen u Massy a Carrary. Těžba
tohoto drahocenného kamene hluboce změnila topografii tamních
údolí, jejichž krátery vzdáleně připomínají snad jen uhelné pánve
v severních Čechách. Carrarské kamenolomy je možné navštívit jen
po předchozí dohodě. Ale to se už
velmi vzdalujeme od duchovní
atmosféry zázračného pole v Pise,
přestože je to právě zdejší mramor, který umožnil, aby tato nádhera mohla vzniknout.
Eva Krátká
A
Stránka 43
S
6:34
I
30.10.2006
P
zs11_06
zs11_06
30.10.2006
6:34
Stránka 44
„V tom spočívá rozdíl mezi námi a Etrusky: my se domníváme, že blesky vznikají jako
následek srážky mraků, oni naopak, že se mraky srážejí proto, aby mohly vzniknout
blesky. Neboť protože všechno připisují božstvu, míní, že věci nemají smysl proto,
že existují, ale existují, aby dávaly smysl.“ Takto antický filozof Seneca charakterizuje
podstatu národa, s nímž je ještě dnes spojeno mnoho nejasností.
N
euspokojivě zodpovězeno
i nadále zůstává, kdo byli,
odkud pocházeli a kam zmizeli tito dávní mírumilovní obyvatelé dnešního Toskánska. Převládá
názor, že sem přišli v 9. st. př. n. l.
z Malé Asie nebo Blízkého východu. Součástí dědictví této tajemné
civilizace jsou i dvě rostliny, které
tuto teorii potvrzují. Dva stromy,
olivovník a cypřiš, bez nichž by
tolik typické toskánské panorama
ani nemohlo existovat, sem doputovaly společně s Etrusky. První,
jehož plody se staly důležitým
výzdobným motivem etruského
umění, ze Středního východu, druhý, nápadně vysoký, a proto sloužící jako orientační bod v krajině,
z Malé Asie.
Jádrem etruského území bylo
dnešní Toskánsko, severní Lazio
a západní Umbrie, ale v době
největšího rozkvětu na konci 7.
a v průběhu 6. st. př. n. l. zakládali sídla i více na jihu, v Kampánii,
a na severu (tehdy zasáhl etruský
import i Čechy). Etrurie nebyla
státem v dnešním slova smyslu,
ale etnicky jednotným územím
s velmi originální kulturou, pro
niž byla typická odvážná stylizace,
živá barevnost a sklon k dynamismu. Nejmocnější byli Etruskové
v 6. století, kdy jednotlivá města
ovládaly různé oligarchie a kdy
také dynastie Tarquiniů vládla
v Římě. Postupná emancipace nového silného soupeře však zbavovala Etrusky vlivu a na přelomu 3.
a 2. stol. př. n. l. je již Řím ovládl
natolik, že i hospodářsky úspěšná
města byla přinucena platit Římanům vysoké daně. Následná romanizace pak velmi rychle potlačila
etruskou kulturu a jazyk, který zanechal v latině už jenom nepatrné
stopy. Jazyk známý z mnoha nápisů byl dlouhou dobu považován
za tajemný, ale hlavní problém
spočíval spíš v krátkosti převážné
části dochovaných dokumentů,
které pocházejí hlavně z nekropolí
a často neobsahují víc, než základní informaci o zemřelém.
Známé archeologické zóny se zachovaly i v Laziu a Umbrii (Cerveteri, Perugia, Tarquinia, Vulci), ale
většina z nich se nachází v Toskánsku (Chiusi, Cortona, Arezzo,
Roselle, Vetulonia, Populonia, Pisa, Fiesole, Volterra), hlavně podél
„historické cesty“ Via Tirrenica,
spojující Řím s Bolognou. Například v jižní části Toskánska vás pak
silnice č. 71 zavede k řadě důležitých památek v údolí Valdichiana.
Jménem Curtun nazývali staří
Etruskové malebné město Cortonu,
které stálo na křižovatce obchodních cest mezi Arezzem a Perugií.
U nádraží se dochovala dvojitá
hrobka typu tumulo, která je postavena na kruhovém půdorysu
s pohřebními komorami a zvenčí
působí jako souměrný travnatý
kopeček s vchodem. Nejdůležitější
pozůstatky se ale nacházejí neda-
Cesta do minulosti
|Krajina v okolí Arezza.
Foto Alessandro Catalano
|Jednou z nejznámějších
etruských památek je
socha Chiméry z Arezza
(archiv)
|Sarkofág bohaté etruské
matrony Larthie Seianti
z 2. st. př. n. l. byl nalezen
v Chiusi (archiv)
V
O
doby, než nabyl dojmu, že přináší
smůlu (dnes je originál vystaven
v archeologickém muzeu ve Florencii).
O něco severněji leží městečko
Castel Focognano, kde byly v 60.
letech objeveny zbytky jedné etruské svatyně. Byla to stavba orientovaná na východ, zasvěcená Minervě (Menrva), asi 40 m dlouhá
a téměř 20 m široká, do níž se
vstupovalo po 12 stupních, před
kterými stál etruský oltář.
Mimo tento itinerář zůstává samozřejmě ještě mnohem více z etruského dědictví. Velmi zajímavá
je například Volterra, která podo-
K
a Arezzem, ve středověkém městečku Castiglion Fiorentino. V jeho
opevnění se dochovala mohutná
etruská brána (4. st. př. n. l.), ale
zdejší archeologické výzkumy zahájené na konci 80. let minulého
století postupně odkrývají kvetoucí etruské sídlo.
Další důležité centrum Arezzo,
existující již na konci 6. st. př. n. l.,
vynikalo jako středisko bronzové
plastiky. K nejvýznamnějším dílům
etruského sochařství patří například proslulá římská Vlčice, bronzový symbol Říma, ale neméně
slavná je i Chiméra z Arezza (kolem 500 př. n. l.), bájné zvíře se lví
hlavou a hadím ocasem, vyrobené
jako votivní dar pro svatyni. V polovině 16. století, kdy „spolu s touto
bně jako většina etruských měst
byla již ve 4. století obehnána kamennými hradbami, nebo velký
archeologický park Roselle u Grosseta, kde římské prvky (impozantní hradby, velké fórum s bazilikou
a mozaikovým domem) poněkud
překrývají původní rozsáhlou nekropoli.
Jisté ale je, že jakmile návštěvníci překročí práh kterékoliv z nekropolí, ocitnou se náhle ve zcela
jiném světě. Etruskové chápali
svět jako obrovský a pevný kosmický systém, v němž mají bohové,
démoni i lidé každý svoje vymezené místo (žena měla mimochodem
mnohem pevnější postavení než
v Římě) a předem určený osud.
Věřili, že lidé po smrti procházejí
složitými metamorfózami a střídají nekonečný počet forem bytí.
Možná proto se v jejich hrobkách
nacházejí samostatně či ve skupinách sarkofágy z pálené hlíny, na
nichž polosedí a pololeží usměvavé figury žen a mužů. Každopádně, jak naznačil Karel Čapek, je to
návštěva, která nás nemůže nechat
lhostejnými, „neboť ten etruský
národ mne jaksi znepokojuje. Byl
to lid zavalitý, tlustých krků a volských pohledů, dělal černé vázy
v trochu těžké formové řeči, a divné
náhrobky, na nichž odpočívají sochy nebožtíků v jakési slimáčí
poloze. Byli to asi velicí kliďasové
a dobráci.“
Eva Krátká
S
Chimérou bylo nalezeno množství
malých bronzových sošek znečištěných hlínou a rzí, kterým chyběla buď hlava, ruka, nebo noha,“
dostal za úkol je zrestaurovat zlatník a sochař Benvenuto Cellini
(1500–1571). Tento autor známých
pamětí vzpomíná dále, že Cosimo I.
„si je rád sám čistíval zlatnickými
rydly,“ a přál si mít Chiméru stále
u svého trůnu. Alespoň až do té
U
leko dnešního města v archeologickém parku Sodo, který je již
z větší části zpřístupněn a kde bylo objeveno několik hrobek. Právě
takovým památkám vděčí odborníci za většinu informací o životě
Etrusků.
Jiné pozůstatky této civilizace,
které jsou skutečným dokladem
městské architektury, se nacházejí
na poloviční cestě mezi Cortonou
É
Stránka 45
R
6:34
T
30.10.2006
E
zs11_06
45
zs11_06
30.10.2006
6:34
Stránka 46
zs11_06
30.10.2006
6:34
Stránka 47
A
R
E
Z
Z
O
|Ulička v Anghiari
|Císař Héraklios přináší
pravý kříž zpět do Jeruzaléma
– jedna z fresek cyklu Legenda
o svatém Kříži, který vytvořil
Piero della Francesca
(archiv)
A
rezzo, jež se nachází na
jednom z kopců postupně se
zdvihajících Apenin, prošlo
ukázkovým urbanistickým vývojem, typickým pro všechna důležitá středoitalská města. Na základech strategicky významného
římského vojenského sídla se rozvinulo kamenné středověké městečko, jež se posléze za vlády Medicejských proměnilo v důležité
kulturní centrum. Rod, který využíval i v tomto městě architekturu
jako politickou propagandu, podstatně změnil Arezzo „na počest
a pro pohodlí lidu“, jak se tehdy
říkalo, a proměnil ho v malý umělecký klenot.
Zdejší rodák, architekt, malíř
a především historiograf Giorgio
Vasari (1511–1574) navrhl pro nově vzniklé městské centrum protáhlou lodžii, a urbanisticky tak
dotvořil charakteristickou siluetu
rozsáhlého, v kopci se rozprostírajícího náměstí Piazza Grande, dobře známého z oscarového tragikomického filmu Život je krásný.
Každý rok v červnu a září se zde
již od 16. století odehrává turnaj
Giostra del Saracino. Osm jezdců
na koních se snaží co nejpřesněji
strefit kopím do štítu, který drží
figurína Saracéna.
Specifickou atmosféru města
dotváří několik kostelů, z nichž
architektonicky pozoruhodné jsou
především Pieve di S. Maria s vysokou věží, zvanou „kampanila sta
děr“ (12.–14. stol.), kostel sv. Dominika, v němž je zavěšen nádherný
krucifix ze 13. století od Cimabua,
a černo-bíle pruhovaný dóm s freskou sv. Maří Magdalény, jejímž
autorem je Piero della Francesca
(1415/20–1492). Právě na tomto
místě může návštěvník začít svoje
putování za jedním z přelomových
umělců italské renesance, které
Arezzo
a Piero della
Francesca
Je vlastně tak trochu záhadou, proč Arezzo ležící
na hlavní spojnici mezi Florencií a Římem většinou není
zařazováno do základního itineráře běžného návštěvníka
Toskánska. Údolí Valdichiana mezi Arezzem a Sienou
patří snad vůbec k nejkrásnějším místům v Itálii. Silnice
se zde vinou kopcovitou krajinou, mezi dubovými háji
a obilnými poli se v pravidelných intervalech objevují
malebná městečka, osamělé kláštery a etruské nekropole.
již v minulosti absolvovalo mnoho
básníků a milovníků umění.
Své vrcholné dílo zanechal Piero
della Francesca v kostele S. Francesco. V chóru se tam zachoval
rozsáhlý freskový cyklus z let
1453–1466. Detailně jej popsal
Vasari, jenž nedaleko obýval dům
s krásnou zahrádkou, dnes změněný v jeho muzeum: „Pierovy malby
představují historii svatého Kříže
od chvíle, kdy synové Adamovi vložili otci, když ho pohřbívali, pod
jazyk semeno stromu, z něho pak
byl zhotoven kříž, až po vyzdvižení
kříže císařem Hérakliem, který jej
nese na rameni a přichází bos do
Jeruzaléma. Fresky jsou plné krásných postřehů a postojů, jež zasluhují chválu, jako například oblečení žen v průvodu královny ze Sáby,
provedeném novým, jemným sty- 47
A
R
E
Z
Z
O
zs11_06
30.10.2006
6:34
Stránka 48
lem, nebo množství nesmírně živých podobizen různých dávných
osobností podle skutečnosti, nebo
řada božsky vyměřených korintských sloupů, nebo postava venkovana, který se rukama opírá o rýč,
zatímco jiní vykopávají tři kříže,
a naslouchá sv. Heleně s takovou
nenuceností, že by se už líp namalovat nedal. Neobyčejně dobře je vystižen i nebožtík, kterého vzkřísí
dotek kříže, podobně jako radost
sv. Heleny a úžas kolemjdoucích,
kteří poklekají k modlitbě.“
Nedávné zrestaurování odkrylo
tento magický prostor znovu v celé
kráse. Vyrovná se mu jen máloco
v Itálii. Jak ve svých Životech nejvýznamnějších malířů, sochařů
a architektů košatě pokračuje Vasari, „všechny tyto postřehy však
překonává výjev (Vasari zde mluví
o prvním nokturnu v dějinách umění), ve kterém je zobrazena noc
s andělem v perspektivní zkratce,
který přilétá střemhlav a přináší
Konstantinovi, jenž spí ve stanu,
střežen komorníkem a několika
ozbrojenci zahalenými noční tmou,
znamení vítězství a přitom zalévá
svým světlem s neobyčejným půvabem stan, ozbrojence i krajinu kolem. Na tomto nočním výjevu Piero
dokládá, jak je důležité podávat
věci tak, jak jsou, a snažit se je zachytit podle skutečnosti; a protože
to sám dělal tak výtečně, způsobil,
že se moderní umělci řídí jeho
vzorem a dosahují oné svrchované
úrovně, k níž se dnes dospělo.“
Cyklus představuje skutečný
vrchol Pierova umění: uplatnění
nové teorie o perspektivě, již sám
vědecky propracovával, barevnou
i světelnou vyváženost jednotlivých scén a zasazení historického
příběhu do reality umělcovy doby,
jak dokládá bitva na protější straně, „v níž působivě vyjádřil strach,
odvahu, obratnost, sílu i všechny
ostatní vlastnosti, které lze pozorovat u bojujících zároveň se všemi
obraty takřka nevýslovné řeže, plné raněných, klesajících a mrtvých.
Nejvyšší chválu zasluhuje Piero za
to, jak ve fresce zpodobil blýskající
se zbroj, a nemenší uznání mu náleží za to, jak na protější stěně s výjevem Maxentiova útěku a utonutí
zobrazil skupinu koní, jež provedl
v perspektivní zkratce tak podivuhodně, že jsou na svou dobu víc
než krásní a výteční. V tomto výjevu namaloval také jednoho jezdce
napůl nahého, napůl v saracénském kroji, jak sedí na vyzáblém
koni s neobyčejně dobře odpozorovanou anatomií, jež byla v té době
málo známá.“
Piero della Francesca v mnoha
svých dílech zároveň zachoval podobu Arezza i krajiny v jeho okolí,
kde se dá dodnes postupovat v jeho šlépějích. Malebné městečko
Anghiari je proslulé bitvou mezi
Florencií a Milánem, která se u něj
odehrála v roce 1440 a potvrdila
nadvládu Florencie nad Toskán-
zs11_06
30.10.2006
6:35
Stránka 49
|Z Anghiari se otevírají krásné pohledy do údolí Tibery
|Piazza Grande v Arezzu
skem. Bitva se stala námětem nedochované fresky Leonarda da
Vinci ve florentském Palazzo Vecchio. V pomyslné soutěži dvou
velikánů měl protilehlou stěnu
pokrýt svou freskou Michelangelo.
Ani jedno dílo se nedochovalo,
neboť stěny nakonec v 2. polovině
16. století přemaloval Giorgio Vasari se svými žáky.
Z Anghiari se otevírá neopakovatelný panoramatický rozhled
do údolí Tibery. Odtud můžeme
pokračovat přímo do Sansepolcra,
kde se Piero della Francesca narodil. Městečko se sice svým vzhledem nevyrovná předešlému zážitku, ale v městském muzeu se
zachovala čtyři díla zdejšího velkého rodáka, včetně nástěnné malby
Kristova zmrtvýchvstání, považované za jeho vůbec nejvýznamnější dílo. Postava Krista, spojovaná
někdy s umělcovým autoportrétem, je zde zachycena v majestátním postoji. Aby se ještě zdůraznil
význam zázraku zrození nejen du-
chovního, odehrává se výjev uprostřed zdejší krajiny na úsvitu dne
a v době jarního rozpuku stromů.
Na zpáteční cestě do Arezza se
jistě vyplatí zvolit okliku a zastavit
se v Monterchi, kde je od roku
1991 umístěna freska Piera della
Francesky Madonna del parto společně s expozicí, která seznamuje
s celým postupem restauračních
prací. Toto umělecké dílo je názorným příkladem změn, které přinesla renesance. Hrdý postoj těhotné Madony reprezentuje jeden
z hlavních rysů tohoto období, jehož středobodem je znovu sám
člověk.
Po silném uměleckém zážitku
z maleb a nádherných panoramat,
která přímo vybízejí k fotografování, se může člověk spokojeně
vrátit do Arezza, kde na něho čeká
intimní a velmi příjemná noční
atmosféra, jakoby stvořená pro
ochutnávku místních specialit.
Text Eva Krátká
Foto Alessandro Catalano 49
zs11_06
30.10.2006
6:35
Stránka 50
Umûní v toskánsk˘ch
parcích a zahradách
V Toskánsku zřejmě nikoho nepřekvapí, že i dnes se zde objevují místa, na jejichž
vzniku a podobě se podílejí prvotřídní soudobí umělci. Množství těchto projektů
potvrzuje, že Itálie je stále zemí živého umění. V Toskánsku lze navštívit několik
přírodních „muzeí“ vzniklých mimo hlavní centra v prostředí, které spojuje dílo přírody
a dílo člověka v jeden harmonický celek. Sice netradičně, ale zato velmi příjemně (hlavně
v parných letních dnech) je zde možné obdivovat práce světových umělců, jako jsou
například Robert Morris, Richard Serra, Niki de Saint Phalle či Daniel Spoerri.
P
ředstupněm pro vznik takto
koncipovaných muzeí, lépe
řečeno sochařských zahrad
a parků, bylo celkové oživení uměleckého ruchu v oblasti kolem Florencie v 60. letech minulého sto50 letí, které pak vyvrcholilo během
70. let. Tehdy vznikla z iniciativy
několika jednotlivců v poměrně
rozlehlých ateliérech v bývalých
továrních halách v Pratu u Florencie skutečná umělecká kolonie.
Díky podpoře továrníka Luigiho
Pecciho tam pracovalo více uměl-
ců, jejichž díla se stala základem
sbírky dnešního Muzea současného umění Luigi Pecci.
Další jasný signál pak představovalo zpřístupnění soukromé zahrady nebo spíše romantického
parku sběratele Giuliana Goriho
N
Ě
M
U
Í
N
v roce 1982. Majitel velké textilní
továrny, který aktivně sbírá umění
již od 50. let, zakoupil v Santomatu nedaleko města Pistoia Villu
Celle, kterou si nechal v 17. století
postavit kardinál Carlo Agostino
Fabroni. Pozemek patřící k objektu přeměnili následní majitelé, rodina Caselli, v anglický park, který
oplýval nejen četnými botanickými zajímavostmi včetně bambusových hájů, ale i různými menšími
romantickými stavbami. Od pseudogotické kapličky, která v sobě
ukrývá čajovnu, se jde přes mostík
k jezírku, odtud se dále prochází
kolem vodopádů až k tajuplnému
egyptskému monumentu, za nímž
se skrývá vchod do groty… Mezi
tím vším působí díla současných |Labyrint Roberta Morrise
umělců, které sem dnešní uměnímilovný majitel stále zve, velmi
poeticky.
Když Giuliano Gori přemístil do
vily v roce 1970 svou sbírku, mohl
konečně začít uskutečňovat myšlenku, která jej již nějakou dobu
zaměstnávala: Jak by asi umělci
reagovali na nový typ zakázky,
která by vyžadovala, aby se dílo
stalo integrální součástí prostředí,
v němž vzniká? Tehdy se již sami
umělci podobnou problematikou
intenzivně zabývali a svoje projekty realizovali na mnoha důležitých
uměleckých přehlídkách, k nimž
patřila také legendární výstava
Dokumenta v Kasselu 1977 nebo
benátské Biennale 1978. Jednalo
se především o instalace definované vztahem ke konkrétnímu prostoru a prostředí, pro něž se začal
používat termín environmenty.
Někteří umělci si zvolili pro své
dílo louku, jiní jezírko, olivový háj
nebo třeba vzdálený seník. V zahradě Celle, která se rozšířila do
okolních olivových hájů a má dnes
kolem 45 hektarů, je možné během několikahodinové procházky
obejít přes 60 prostorových instalací. Již před vstupem do parku
nás upoutá obrovská rudě zářící
ocelová konstrukce, která se do-
sedmi kamennými bloky a vyjadřující nejen tíhu samotných kvádrů,
ale hlavně objem prostoru, ke kterému se váže. Ze zcela jiné inspirace pak vychází dílo nerozlučné
umělecké dvojice, Anne a Patricka Poirierových (oba nar. 1942),
kteří zde vystupují jako fiktivní
archeologové pracující s „kulturní
pamětí“ a vracejí nás do starého
řeckého mytologického příběhu
o smrti Efialta, syna Poseidona
a Efimedey, který byl zabit blesky.
Dílo nás přesvědčí, že mnohé instalace jsou integrovány do prostředí
skutečně zcela neoddělitelně.
Platí to i pro práci Brita Iana
Hamiltona Finlaye (nar. 1925),
umělce, který využívá v projektu
nejrůznějších médií – od poezie,
přes historii, filozofii, krajinářství
až po zahradnictví, či společné
R
stala také do znaku sbírky, objekt
Itala Alberta Burriho (1915–1995).
Přímo v zahradě si pak jistě povšimneme Labyrintu (1982) Američana Roberta Morrise (nar. 1931).
Tato malá stavba na trojúhelníkovém půdorysu originálně interpretuje motiv černo-bílých pruhů
toskánských sakrálních staveb
a představuje instalaci s vnitřním
prostorem jako uzavřeným mikrokosmem. Podobně působí i poslední, teprve v loňském roce
vytvořené dílo francouzského konceptualisty Daniela Burena (nar.
1938), kombinující zrcadlové a barevné stěny.
V odlehlejší části parku na svažující se louce vznikla monumentální
tektonická instalace od post-minimalistického amerického umělce
Richarda Serry (nar. 1939) tvořená
E
|Daniel Buren vytvořil v zahradě
Celle dílo kombinující zrcadlové
a barevné stěny
Í
Stránka 51
D
6:35
O
30.10.2006
M
zs11_06
51
M
O
D
E
R
N
Í
U
M
Ě
N
Í
zs11_06
30.10.2006
6:35
Stránka 52
dílo Itala Claudia Parmiggianiho
(nar. 1943) a Roberta Morrise, kteří
uschovali v bambusovém lesíku
několik mramorových objektů.
Z celého souboru vybočuje snad
jen 33 totemových figur Magdaleny Abakanowiczové (nar. 1930),
které jen těžko v idylickém prostředí toskánských kopečků mohou ztratit tíživou osobní paměť
holocaustu, již v nich umělkyně
reflektuje. Další díla si je pak možné prohlédnout v zastřešených
prostorách u vily, kde mimo jiné
nalezneme kruhovou instalaci
Brita Richarda Longa (nar. 1945),
či divoce „roztočenou“ místnost
s objekty benátského malíře Emilia Vedovy (nar. 1919).
Park Giuliana Goriho je možné
navštívit jen po předchozí dohodě
(tel.:+39-0573-479486), podobně jako nedaleko ležící Centrum umění
La Loggia v San Casciano v údolí
Val di Pesa (tel.:+39-055-68244288).
Také v tomto případě byl iniciátorem soukromý sběratel – Giulio
Baruffaldi zde vystavuje díla umělců mezinárodního věhlasu, k nimž
patří Karel Appel, Arman, Arnaldo
Pomodoro či Daniel Spoerri.
Právě posledně jmenovaný umělec, Švýcar Daniel Spoerri (nar.
1930), si Toskánsko oblíbil natolik,
že se sem na konci 80. let přestěhoval. V roce 1992 pak začal na
úpatí Monte Amiata, nejvyšší hory Toskánska, v malém městečku
Seggiano realizovat zahradu o velikosti asi 15 hektarů, otevřenou
o šest let později pro veřejnost,
v níž vystavuje jak svoje díla, tak
|Mramorová koule je jedním z objektů, které rozmístili
Claudio Parmiggiani a Robert Morris v bambusovém hájku
|Totemové figury Magdaleny Abakanowiczové
zs11_06
30.10.2006
6:35
Stránka 53
díla umělců, kteří se ve své tvorbě
zabývají podobnými myšlenkami.
Spoerri, který se proslavil hlavně
tvorbou lepených asambláží z dennodenně používaných předmětů,
podnikl první cestu do Itálie v roce
1964. Tehdy se zajel podívat i do
proslulého manýristického parku
v Bomarzu, plného nečekaných
překvapení a skrytých léček na diváka. Silný zážitek, který si odsud
odnesl, se následně odrazil v jeho
díle, především v asamblážích zvaných Obraz-past. V zahradě Daniela Spoerriho nesoucí vícevýznamové latinské jméno „Hic terminus
haeret“, motto hojně používané
v 16. století, jsou zastoupeni umělci mezinárodního věhlasu, jako
Eva Aeppliová, Arman, Dani Karavan, Meret Oppenheim, Nam June
Paik, Jesus Raphael Soto, Jean Tinguely a samozřejmě sám zakladatel a sběratel Daniel Spoerri.
Nejslavnější a nejnavštěvovanější je však park v Garavicchiu
na jihu Toskánska, nedaleko výletního městečka Capalbio. Francouzka Niki de Saint Phalle
(1930–2002), inspirovaná Gaudího parkem Güel v Barceloně, zde
společně se svým mužem, švýcar-
ským umělcem Jeanem Tinguelym, a mnoha pomocníky oživila
22 figur tarokových karet, a vytvořila tak kouzelnou Tarokovou
zahradu. Centrálním objektem je
mohutná a barvami hýřící Sfinga,
v níž Niki v průběhu prací na zahradě několik let žila a podobně
jako dnešní návštěvníci vcházela
dovnitř velmi odvážně pojatým
vchodem umístěným mezi nohama
ležícího monstra. Všechny figury
vznikaly v přátelské atmosféře od
roku 1979, ale zpřístupněny pro
veřejnost byly až téměř po dvaceti
letech usilovné tvorby. Práce postupovala pomalu především kvůli
mohutným rozměrům, neboť některé plastiky dosahují výšky až
15 metrů a jsou obyvatelné. Budovány byly tak, aby v seismicky aktivní oblasti odolaly otřesům země
– na železnou konstrukci se nastříkal cement. Následně se tyto polotovary doplňovaly keramickými
detaily, které se tvarovaly přímo
na objektu, pak se sejmuly, vypálily a glazovaly, přesně podle receptu starých Egypťanů, který zde
autorka uplatnila. Některé objekty
jsou pokryté také zrcadélky a skleněnou mozaikou, na niž byl použit
materiál dovezený nejen z Murana
a Francie, ale také ze skláren
z Československa.
Orientálně působící zahradu
plnou fantaskních stavbiček a chodníčků, které propojují jednotlivé
příšery, obry, Kyklopy a jiná monstra, doplňuje několik kinetických
figur, pro něž vytvořil mechanismus Jean Tinguely (1925–1991).
Spolu s vodními fontánami takto
nepravidelně rozkymácená zahrada vyjadřuje náladu neomezené
svobody myšlení, tak úzce spojené
s životním názorem nekonvenční
umělkyně, jež zde vytvořila „zahradu radosti. Malý koutek ráje.
Místo setkání člověka a přírody“,
kam se od roku 1989 sjíždějí kromě milovníků umění také mnohé
rodiny s dětmi, aby se prošly kouzelným prostorem. Turisty si
podmaňuje i menší vícebarevná
fontána Nanà před bránou starého
centra městečka Capalbio. Stává se
vyhledávaným pozadím i ústředním
motivem vzpomínkových snímků,
které jen dokazují, že Niki svým
dílem daleko přesáhla hranice
umění určeného jen určitému
okruhu znalců.
Text a foto Eva Krátká 53
zs11_06
30.10.2006
6:35
Stránka 54
Tfipytiv˘ klenot
vToskánském souostroví
Věčně zelená Elba svým tvarem trochu připomíná rybu. Třetí největší italský
ostrov tvoří spolu s šesti dalšími ostrůvky národní park Toskánské souostroví.
Leží pouhých 11 km od pobřeží a má mimořádné příznivé klima, takže
koupání a slunění v dubnu či listopadu zde není ničím výjimečným.
Ostrov proslulý v minulosti především nuceným pobytem Napoleona
Bonaparta tak získal v posledních desetiletích nový věhlas.
|Elba nabízí turistům pěkné pláže, čisté moře s možností výborného
potápění, zajímavé vnitrozemí i památky. Foto Václav Kříž
zs11_06
30.10.2006
6:36
Stránka 55
zs11_06
30.10.2006
6:36
Stránka 56
|Kopcovité vnitrozemí Elby zůstává
i ve vrcholném létě příjemně zelené.
Foto Lucie Panýrková
|Na nábřeží v Portoferraiu.
Foto Lucie Panýrková
|Jednou z nejvyhledávanějších potápěčských lokalit u Elby je potopená
socha Madony. Foto Václav Kříž
I
když Elba měří jen něco málo
přes 220 km2, je to třetí největší
ostrov Itálie. Díky své výhodné
strategické poloze a obrovskému
nerostnému bohatství ji po staletí
plundrovaly nájezdy nejrůznějších
dobyvatelů. První zmínky o osídlení Elby se objevují už v antice, ale
přesnou dobu nelze určit, neboť
historické a mytologické prameny
se ve vyprávění antických autorů
navzájem proplétají.
První známý název ostrova Aithalia pochází od Řeků, kteří zde
těžili železnou rudu (aithalos znamená řecky „jiskra“). Římané pojmenovali ostrov Ilva a zahájili tu
těžbu mramoru a žuly. Dnešní podoba jména Elba se poprvé objevila v 6. století. V průběhu staletí
patřil ostrov střídavě Pise, Janovu,
Appianiům z Piombina, Toskánskému velkovévodství, Španělsku,
zájem o něj měly i další mocnosti.
Mírovou smlouvou z Amiensu
připadla Elba v roce 1802 Francii.
Po skončení napoleonských válek
ji Vídeňský kongres vrátil Toskánskému velkovévodství a v roce 1860
byla připojena k Italskému království.
S historií Elby, zvláště z dob Etrusků a Římanů, se lze seznámit
v archeologických muzeích v Marcianě a Portoferraiu. Informace
o historii hornictví je však možné
načerpat i dobrodružnějším způsobem – během patnáctiminutové
jízdy malým vláčkem 250 metrů
dlouhou zmenšenou replikou důlní štoly (Piccola Miniera). V přidruženém muzeu minerálů ve
vesničce Pianetto u Porta Azzura
si pak můžete nějaký ten polodrahokam také zakoupit. Geologové
a fanoušci nerostů by rovněž neměli vynechat návštěvu radnice
v městečku Rio Marina, kde mohou
obdivovat na 700 pečlivě vybraných exponátů různých minerálů.
Elba je z geologického hlediska
naprosto jedinečná, neboť na jejím
malém území nalezneme jak horniny vzniklé dlouhodobým působením přírodních vlivů, tak vulkanickou činností a sedimentací.
Specifické geologické složení
ostrova ovlivňuje i mořskou flóru
a faunu. Skalnaté pobřeží pokračuje na většině míst Elby dále do
moře. Zajímavá skalní architektura
je tvořena množstvím děr, úzkých
průrev, puklin a prasklin. Neměnnost a pevnost skalnatého dna
umožňuje uchycení různých přisedle žijících živočichů, jako jsou
houbovci, sasanky, rohovitky a další korálnatci, mechovky či sumky.
V místech, kam dopadá dostatek
slunečních paprsků, hýří kameny
všemi barvami. Voda je křišťálově
čistá, což ocení hlavně potápěči
a šnorchlisté, kteří sem přijíždějí
jak za bohatým pestrým světem
bezobratlých, tak i za velkými rybami, jako jsou tuňáci, kanicové,
zubatci, mečouni nebo murény.
Výjimkou nebývají ani setkání
s delfíny. Ne nadarmo se říká, že
kolem Elby se nacházejí jedny
z nejhezčích potápěčských míst
v celém Středomoří.
Vnitrozemí Elby je zelené a převážně kopcovité. Nejvyšší horou
je Monte Capanne (1018 m). Na
vrchol jezdí lanovka, pokud se tak
dá nazvat malý koš pro dvě osoby,
do kterého se musí za jízdy naskočit z přesně vymezené značky.
Nádherný panoramatický výhled
ale tuto drobnou nepříjemnost
vynahradí. Nejzelenější je sever
ostrova porostlý kaštany, duby
a vinicemi. Kopce na západě patří
k nejdivočejší části ostrova a pokrývá je z větší části macchie. Na
východě se majestátně tyčí nad
věčně zelenými piniemi a cypřiši
skalnaté štíty, členité pobřeží střídá hluboké zálivy s písečnými
a oblázkovými plážemi, zřetelná
jsou i malebná městečka. Nejblíže
je Marciana Marina a za ní se rýsují mohutné hradby Portoferraia,
hlavního města Elby. Opevnění
nechal vybudovat toskánský velkovévoda Cosimo I. de’ Medici v roce
1548, jeho architektem byl Gio-
vanni Battista Bellucci. Kromě toho je vidět i modernější část města
s přístavem, odkud vyjíždějí lodě
na italskou pevninu do Piombina
a Livorna i k dalším toskánským
ostrovům. Některé z nich leží na
dohled od Elby, jako např. Capraia,
Pianosa i slavný ostrov Montecristo. V dálce se pak z mlžného
oparu vynořují skaliska Korsiky.
Spolu s Pianosou a ostrůvkem
Palmaiolou byla Elba uznána v letech 1814–1815 „malým královstvím“ Napoleona Bonaparta a od
té doby je s jeho jménem pevně
spjata. Když byl Napoleon donucen k abdikaci, vládl zde asi deset
měsíců a za tu dobu se velmi pozitivně podepsal na rozvoji ostrova.
Byl iniciátorem mnoha veřejných
prací, výstavby budov, rozvoje dolů
a žulových lomů, nechal vybudovat
nové cesty. Kult Napoleona nacházíme na Elbě téměř všude. Jsou
podle něho pojmenována skaliska,
kraluje na suvenýrech. V Portoferraiu se každoročně 5. května koná
na jeho počest vzpomínková mše.
V Napoleonově muzeu, které je
hned vedle kostela, si můžeme
prohlédnout kopii jeho posmrtné
masky a bronzový odlitek jeho ruky. Je zde také vlajka Elby, kterou
Napoleon sám navrhl – bílá s červeným příčným pruhem, na kterém
sedí tři zlaté včely. Vedle mnoha
obrazů s náboženskými výjevy ze
17. a 18. století můžeme v muzeu
zhlédnout třeba i Napoleonovu
skládací polní postel, kterou si také navrhl sám. Jako muzea slouží
i jeho rezidence „Palazzina dei
Mulini“ u Portoferraia, v níž pobývala krátký čas i Napoleonova
matka Letizia a sestra Paolina,
a letní sídlo Villa San Martino, kde
je umístěn Napoleonův majetek
společně s cennou sbírkou uměleckých děl nazývanou Pinacoteca
Foresiana. Městu Portoferraio ji daroval historik a vědec Mario Foresi.
K zařízení obou rezidencí povolal
Napoleon architekty, malíře a truhláře až z Francie.
Na rozdíl od Napoleona, který
sem byl násilně vyhnán, nechávají
se na Elbě každoročně dobrovolně vysazovat desítky tisíc turistů,
kteří několikanásobně převyšují
počet stálých obyvatel, jichž je
kolem třiceti tisíc. Většina turistů
přijíždí po moři a vyloďuje se
v Portoferraiu nebo v Rio Marině,
zbytek přilétá malými letadly
a přistává na krátké dráze mezi
městečky Marina di Campo a Procchio. Turisty na Elbu netáhnou jen
přírodní krásy, hory, křišťálově
čisté moře, minerály, Napoleon
a malebná městečka se stopami
pradávné historie. Lákají je i dale-
A
Stránka 57
B
6:36
L
30.10.2006
E
zs11_06
ko přízemnější věci, totiž jídlo
a pití, a to i přesto, že Elba využívá svého dominantního postavení
v turistickém ruchu a ceny jsou
zde mnohem vyšší než na pevnině. V chutné elbské kuchyni převládají rybí a zvěřinové pokrmy.
Typickou specialitou je rybí polévka cacciucco nebo sladké řezy
s jádry pinií, ořechy a rozinkami.
Vyhlášený je též místní med. Už
od starověku produkuje Elba vynikající červená i bílá vína. Vysoce
ceněné je Rosso dell’Elba nebo
Moscato dell’Elba, dezertní víno
s vysokým obsahem alkoholu.
A tak se vlastně trochu divím
Napoleonovi, že jeho pobyt na
Elbě trval pouhých deset měsíců.
Iveta Panýrková 57
zs11_06
30.10.2006
6:36
Stránka 58
Podzim
v zemi EtruskÛ
Krajina připomíná zvlněné moře, na hřbetech oblých pahorků
se tyčí k nebi staré cypřiše jako temně zelené vykřičníky
a mezi nimi probělávají kamenné zdi statků, které připomínají hrady,
kralující ze svých kopců údolím ponořeným do modravé mlhy.
Po viničních stráních jako by stékala rudá krev a listí oliv se chvěje
58 mihotavým stříbrem. Je to země z pohádek a snů...
zs11_06
30.10.2006
O
6:36
Stránka 59
sobitá tvář Toskánska je výsledkem tvrdé a houževnaté
práce bezpočtu generací zdejších obyvatel. Museli těžce zápasit
s půdou, vysekávat trnité křoviny
a houští zakrslých dubů, vynášet
z polí kamení a stavět z něj terasy,
schopné udržet úrodnou prsť
a vláhu na strmých svazích, osadit
je révou a olivovníky. Jenom kamene tu bylo vždycky dost; vesničky, které jsou z něj stavěny, se
držely vrcholů kopců, aby se zabezpečily před vpády nepřátel
a vyhnuly se močálovitým nížinám, kde hejna komárů roznášela
nebezpečnou malárii.
Vinobraní v kraji Chianti mívá
neodolatelné kouzlo. Kdysi k němu
neoddělitelně patřily zvláštním
způsobem erotické a smyslné obrazy „tanců ve víně“. Nevíte, co to je?
Představte si dívky s vykasanými
sukněmi, jak rozšlapávaly bosýma
nohama v kádích vinné hrozny,
rytmicky a stejnoměrně, po dlouhé
hodiny, až se opojeny jednotvárným pohybem a výpary zkvašených šťáv dostávaly do zvláštního
transu. Ne nadarmo už Etruskové
nazývali Toskánsko „Enotria“ („Země vína“). Starý bůh Bakchus se
prý dodnes s lišáckým úsměvem
prochází po kopcích zalitých zlatavou září podzimního slunce a opírá se o hůl z vinného kmene...
Nožní šlapání hroznů sice nahradily lisovací stroje, ale v kamenných zdech vinařských zámečků
a v příjemném chládku klenutých
sklepů dosud tkví dávná opojná
tajemství. Můžete putovat od
jednoho statku k druhému, po
cestách mezi vinicemi a alejemi
vznosných cypřišů. Všude vám
dají ochutnat své víno a k němu
nabídnou ovčí sýr, domácí uzeniny a další toskánské speciality.
Staří vinaři jsou znechuceni tím,
jak byla značka Chianti zneužita,
takže je dnes takřka synonymem
podřadných krabicových vín ze
supermarketů. Ale přesto se tu dál
vyrábí slavné Brunello, Sassicaia,
Tignanello, Solaia a řada dalších,
považovaných znalci za nejlepší
světová vína. Většinou jsou to červená vína, voňavá, s jemně hrozin-
kovou příchutí. Když je ochutnáte,
cítíte na jazyku onu nádhernou
rovnováhu mezi drsností a sladkostí, která je typická pro tuto zemi.
V listopadu, poté co skončí vinobraní, se sklízejí olivy. To je další velkolepá podívaná. V olivových
hájích se hemží lidé a sčesávají
stromy větev po větvi. Zralé plody
padají do oranžových sítí, rozprostřených na zemi kolem paty uzlovitých kmenů. Za studena lisovaný,
takzvaný „panenský“ olivový olej
považovali již staří Řekové za hlavní zdroj své životní energie a zázračný všelék. Vědeckými rozbory
bylo skutečně prokázáno, že je
zdrojem četných vitamínů a minerálních látek a při pravidelném
užívání výrazně snižuje hladinu
cholesterolu v krvi. Proto středomořské národy nikdy netrpěly
sklerózou.
Toskánsko představuje severní
geografickou hranici výskytu olivovníku; poněvadž se jedná o stálezelený neopadavý strom, zůstává vegetačně aktivní po celý rok,
a jakmile teplota klesne pod nulu,
je velmi náchylný na namrznutí.
To se přihodilo v lednu roku 1985,
kdy bylo Toskánsko vystaveno výjimečně silnému mrazivému proudění ze severu, takže teploty na
celé dva týdny klesly až na –20 °C!
Byla to katastrofa; kmeny olivovníků popraskaly mrazem. Naštěstí
dnes již z většiny pařezů ořezaných olivovníků vyrazily nové výhony a začínají znovu plodit.
Připomíná mi to proces obrody
zdejší krajiny. Na přelomu 18. a 19.
století pod vládou osvícených panovníků z rodu Lorenů došlo
v Toskánsku k velkému rozmachu
zemědělství a kolonizaci dosud
neobdělávaných oblastí. Po zrušení nevolnictví a zavedení pachtovního pronájmu půdy opouštěli
rolníci svá obydlí v blízkosti hradů, měst a farností a stavěli si „samoty“, kamenné statky volně roztroušené v kopcích mezi olivovými
háji a vinicemi.
Po 2. světové válce však přestávalo být zdejší pracné a potem vykoupené hospodaření efektivní.
Vůči konkurenci z úrodných nížin
zs11_06
30.10.2006
Foto Martin Hurin
6:36
Stránka 60
V
I
L
O
A
malého kousku Toskánska“. Noví
majitelé tak zachránili jeho jedinečné architektonické bohatství
před úplným zničením; přivedli
nový život do selských statků, venkovských zámečků, středověkých
hradů a celého odvětví zemědělství, jež je s nimi neodmyslitelně
spojeno. Dnes už zde téměř žádné volné domy nejsou – a pokud
ano, požadují za ně prodejci závratné sumy. Většina starých kamenných statků však byla uvnitř
vybavena tak, aby mohla sloužit
k ubytování turistů. To dává mnoha
lidem možnost ponořit se alespoň
na pár dní v roce do okouzlující
atmosféry těchto něžně zvlněných
pahorků, kde každý kámen dýchá
ozvěnou dávných dějů a kde skrytá
pěšinka možná vede až ke svatyním tajemných Etrusků...
Text Otomar Dvořák
O
nemělo šanci na trhu obstát. Zemědělci opouštěli své pozemky,
stěhovali se do měst, kde v 60. letech docházelo k obrovskému
průmyslovému rozmachu, a nastupovali jako dělníci v továrnách.
V průběhu několika let se venkov
vylidnil. Vypleněné starobylé statky chátraly a pomalu se měnily ve
zříceniny, terasy vinic a olivových
hájů zarůstaly trním...
Naštěstí někteří z těch, kdo
zbohatli na průmyslovém rozvoji,
začali hledat klidná, poetická útočiště, opředená nostalgií starých
časů. Mnozí jiní zvětřili stopy nových podnikatelských možností.
V 60. a 70. letech minulého století
se strhla bitva o získání „alespoň
Y
Stránka 61
N
6:36
Í
30.10.2006
V
zs11_06
zs11_06
30.10.2006
6:36
Stránka 62
A
Agroturistika
a jídlo
Máloco změnilo v Itálii od poloviny 60. let,
a hlavně během posledních 15 roků, zažité turistické
zvyklosti tak, jako rozvoj agroturistiky. V současnosti
velmi módní a rozšířený způsob trávení dovolené
tu spočívá především v možnosti odpočinku
v nádherných kamenných usedlostech v klidném
prostředí a je hlavně spojený s konzumací bioproduktů.
Nabídka tohoto typu ubytování se v posledních letech
rychle rozšiřuje. Doba, kdy Němci a Angličané kupovali
v Toskánsku levné usedlosti, je dávno pryč,
dnes už se zde žádné domy za přijatelnou
cenu nenajdou. Některé oblasti, jako třeba
okolí maremmské vesnice Alberese, se proměnily
62 v síť luxusně vybavených usedlostí.
groturistika má dnes přesná
pravidla a počítá jen se zemědělci, kteří na svém pozemku nabízejí hostům ubytování
a stravu z vlastních zdrojů. Důvodem ke změně využívání půdy
tímto způsobem byla především
poválečná zemědělská krize, která
přinutila zemědělce, aby hledali
nové možnosti výdělku. Důraz na
bioprodukty byl zase vyvolán systémem státních a později i evropských dotací, které vyžadovaly,
aby se půda nadále využívala.
V roce 2001 existovalo v Itálii už
10 tisíc agroturistických zařízení,
z toho přes dva tisíce právě v Toskánsku, kde se v následujících
letech jejich počet ještě zvýšil.
A tak se typický toskánský statek,
casale, nakonec stal skoro symbolem pro několikadenní pobyt rodin
v přírodě. V souvislosti s rostoucí
poptávkou se samozřejmě rozšířila
i kvalita nabídky. Dnešní agroturistika může často zahrnovat až přepychové venkovské ubytování, se
starožitným nábytkem a bazény.
Móda bioproduktů se v Itálii propojila s bohatou škálou regionálních
specialit. Každý kraj a někdy i poměrně blízká městečka se navzájem
odlišují svou kuchyní a kulinářskou
tradicí. Italové si na svůj jídelníček
velmi potrpí a pro dobré jídlo rádi
obětují i mnoho kilometrů.
Mnozí milovníci vína na celém
světě si při slově Toskánsko vybaví okamžitě slavné Chianti, suché
červené víno rubínové barvy a výrazného charakteru, které se pěstuje v poměrně rozsáhlé oblasti
mezi Sienou a Florencií. Tato nejstarší chráněná značka vína na
světě, oficiálně uznaná v roce 1716,
se v této části Itálie pěstuje již od
dob Etrusků. Legenda vypráví, že
tři toskánská města Castellina,
Radda a Gaiole založila pod znakem černého kohouta, který je
dodnes univerzálním symbolem
tohoto vína, ligu del Chianti, aby
se ubránila ustavičným územním
tahanicím mezi hlavními městy
Florencií a Sienou. Tak začaly dějiny jedné z nejslavnějších značek
vína, které se vyrábí ve dvou základních směsích: Chianti a Chianti
|Typický toskánský statek (casale)
|Toskánsko je proslavené obrovským
množstvím regionálních lahůdek
K
I
T
S
I
R
U
kvalita všech pokrmů velice vysoká a rozdíly mezi jednotlivými
oblastmi – např. od livornské polévky z darů moře cacciucco přes
fagioli all’uccelletto, fazolovou
„kaši“ vhodnější pro zimní čas, až
po florentskou chlebovou polévku
ribollita – jsou výrazné. Mezi produkty, jejichž původ je mezinárodně chráněn označením registrovaným EU, patří např. výborné
kaštany z okolí hory Amiata,
zvláštní kaštanová mouka, jež se
používá hlavně do cukrářských
výrobků, a kroupy z Garfagnany,
zažívající velký návrat nejen v makrobiotické výživě. Zcela odlišným
způsobem potěší jazyk proslulé
sádlo z městečka Colonnata, v jehož chuti se odráží prastarý recept.
Sádlo se krátce po zabijačce naloží
do mramorové nádoby, která se
T
krajiny mají velký podíl „vinice,
olivy, broskve, mandlovníky a vavříny, bílé vily, osady, městečka
vpravo i vlevo, a za námi ohromné
údolí s mírnými pahrbky – a sytě
modré nebe nade vším rozklenuto.“
Vedle vinic jsou skutečnou konstantou krajiny olivové háje. Místní olivy a olej lisovaný z nich za
studena se vyznačují vysokou
kvalitou, výbornou chutí a – hlavně v porovnání s tmavším olejem
z italského jihu – lehkostí. Čerstvě
lisovaný olej je možné ochutnat
a zakoupit od malých producentů
podél olivových cest, které jsou,
podobně jako cesty vína, vyznačeny nejen pro opravdové labužníky,
ale i pro zájemce o poznání způsobu a historie tradiční výroby oleje.
Totéž, co u vína a oleje, platí samozřejmě i u jídla. V Toskánsku je
O
classico. Základní odrůda pro výrobu první z nich je Sangiovese,
doplněná o Canaiolo (5 až 10 %),
do Chianti classico se pak smí přidávat navíc až 5 % bílých hroznů.
Právě na toto víno nostalgicky
vzpomíná italský lékař Pietro Domenico Bartoloni z Empoli, který
byl nucený strávit na začátku 18.
století několik desetiletí v Čechách:
„A když se někdy napiju Chianti,
lok stačí, jak když se po něm stůně
od pupku k hrdlu. Lahodí chřípi
ta fialová vůně, ale čím víc se pije,
tím víc se po něm žízní, šmak po
něm je drsný a řízný. To lahodnější a vonnější je jeho bratr Montepulciano. Je ušlechtilé, majestátní
to ano, ne už laskavé tolik. A to mi
nedovolí příliš mu důvěřovat; vyžaduje spíš ohled a úctu jak se patří.
Vábí, a odmítne tě, kdyby ses s ním
chtěl bratřit. Člověk po něm dostává zlost, zpitomí a hlavu ztrácí. Já
umím láhvi říci dost a nepiju co
hrdlo ráčí. Takovým vínem nalít se,
ranila by mě mrtvice.“
K méně známým, ale stejně kvalitním vínům se značkou D.O.C.G.
(zkratka označující v Itálii nejlepší
kvalitu) patří další čtyři toskánská
vína: právě poeticky zmíněné Vino
Nobile di Montepulciano, dále Vernaccia di San Gimignano, Carmignano a obzvlášť ceněné Brunello di
Montalcino, které zraje několik let
v sudech vyrobených z dubového
či kaštanového dřeva. Značkou
D.O.C. je označen větší počet kvalitních vín (v Toskánsku je jich 13),
mezi nimiž vyniká výborné Morellino di Scansano. Jeho název je prý
odvozen od prastarého pojmenování nejlepšího koně stáda – černého vraníka morello či morellino.
Tito koně převážející náklad s vínem jsou typičtí pro zdejší oblast.
Velmi zajímavé je také zlatavé sladké Vin Santo, které se podává jako
aperitiv či digestiv spolu s místními
mandlovými cantucci.
Jak napsal básník Josef Svatopluk Machar, když se vracel z Říma
a projížděl Toskánskem, na barvě
A
Stránka 63
R
6:36
G
30.10.2006
A
zs11_06
63
zs11_06
30.10.2006
6:36
Stránka 64
I čeští turisté mohou objevovat kouzlo
agroturistiky v Toskánsku především
díky agentuře Renaty Kostelníkové:
www.italie-toskansko-cestovani.cz,
www.promozione-toscana-repubblicaceca.com
K
I
T
S
I
R
U
T
O
předtím vytřela směsí koření, česnekem a rozmarýnem. Pak se nádoba uzavře mramorovou deskou
a v tomto „sarkofágu“ zůstane sádlo půl roku. Po uzrání se krájí na
tenké plátky a pojídá jako předkrm
nebo velmi výrazná obloha.
Pro cestovatele existuje samozřejmě obrovská škála dalších
gurmánských suvenýrů, které je
možné ochutnat: od lanýžů přes
šafrán ze San Gimignana po sienskou specialitu panforte. Opravdovým gastronomickým zážitkem,
dlouho zakázaným kvůli nemoci
„šílených krav“, může být dnes
opět biftek alla fiorentina, tedy
přibližně kilový kus hovězího, které je jen rychle a zprudka opečené
na ohni. Toskánsko se zároveň
vyznačuje mnohými typy uzenin
(nejslavnější je zdejší slané prosciutto a kančí salámky z Maremmy)
a sýrů. Už ve středověku se do Říma exportovalo toskánské pecorino, pikantní sýr, jehož nejrůznější
varianty je nejlépe možné ochutnat v Pienze. Mezi ostatními lahůdkami vyniká především pecorino
obalené v popelu nebo v listech
ořešáku. Jeho specifická chuť se
pak stane jak příjemnou vzpomínkou, tak také lákadlem pro opakovanou návštěvu.
Jednoduše řečeno, v každé osterii
(hospodě) i v sebemenším městečku je možné ochutnat nějakou neznámou místní lahůdku, na kterou
se jinde nenarazí. Asi je zbytečné
upozorňovat na hlavní riziko takto
pojaté italské dovolené. Každý,
kdo se bude takovéto turistice věnovat, musí už dopředu počítat
s tím, že kromě neopakovatelného oblouznění chuťových buněk
si domů přiveze i pár kilo navíc,
proti kterým bude muset dlouho
bojovat zdravější turistikou v Čechách.
Text Alessandro Catalano
A
Stránka 65
R
6:37
G
30.10.2006
A
zs11_06
65
zs11_06
30.10.2006
6:37
Stránka 66
Motoráãkem
na poãátek na‰ich dûjin
K
ladensko je jednou z českých
oblastí, kde se v 19. století
v nebývalém rozsahu rozvíjel průmysl. Těžba uhlí, výroba železa a oceli, strojírenská výroba či
cukrovarnictví se postupně staly
pro tato místa charakteristickými.
Ruku v ruce s těmito činnostmi
pronikaly do okolí Kladna rychle
i ocelové pásy kolejnic, a prakticky
každým údolím se rozléhal s ničím
nezaměnitelný zvuk jedoucích vlaků. Z Kralup nad Vltavou do Kladna jezdí vlaky již od roku 1855, ze
Středokluk do Podlešína od roku
1873 a kupříkladu ze Zvoleněvsi
do Vinařic se první vlaky rozjely
o dalších třináct let později. Devatenácté století si lze na Kladensku
připomenout téměř na každém
kroku – průmyslová městečka,
66 staré doly a továrničky, vlečky, za-
městnanecké kolonie, něco z toho
sice již opuštěné a zarostlé náletovými dřevinami, nicméně stará
průmyslová architektura tu je stále
prakticky všudypřítomná.
Pro mnohé bude ale jistě překvapením, že právě zde se můžeme
setkat i s historií velmi dávnou,
navíc zasazenou do pěkných přírodních scenérií. Mlhavé dny na
přelomu podzimu a zimy dodávají
této krajině nezaměnitelnou atmosféru opuštěnosti a přímo vybízejí k tomu, abychom ponechali
své auto v garáži a místo začínajícího předvánočního shonu nastoupili do vlaku a navštívili místa
spojená s počátky přemyslovského státu.
Pro cestu použijeme trať z Kralup nad Vltavou do Kladna, označenou v jízdním řádu Českých
drah číslem 093. I ve volných
dnech zde jezdí osobní vlaky po
celý den. Cílem naší cesty je železniční zastávka Zákolany, ležící ve
stejnojmenné obci v Otvovickém
údolí. Odtud vede červeně značená cesta, která nás nejprve dovede
na nezalesněné návrší nad Zákolany, známé pod jménem Budeč.
Budečský románský kostelík je
nejstarší dochovanou zděnou stavbu na našem území. Jeho vznik se
datuje do doby panování knížete
Spytihněva, na přelom 9. a 10. století. Kostelík je tedy pamětníkem
knížete Václava, který ostatně podle legend na Budči také pobýval.
Je postaven na místě rozsáhlého
slovanského hradiště z 8. či 9.
století, jehož pozůstatky valů
jsou podél cesty ze Zákolan dobře
znatelné dodnes.
M
A
H
A
R
D
I
M
Ý
K
S
E
Č
S
E
M
E
J
U
Z budečského návrší se pak značená cesta vrací znovu do údolí
a pokračuje proti proudu Zákolanského potoka romantickou, téměř
neosídlenou krajinou. Chvílemi vede cesta podél kolejí. Je to trať spojující Prahu s Mostem a Chomutovem, která dnes slouží jen nákladní
dopravě, neboť osobní vlaky zde
nejsou již druhým rokem krajskou
samosprávou objednány. Cestou
uvidíme nejhezčí stavební objekt
tohoto úseku trati – kamenný viadukt u Nového Mlýna. Stojí zde od
počátku existence dráhy, tedy od
roku 1873, a nebyl podle všeho nikdy následně přestavován. V loňském roce prošel velmi citlivě pro-
vedenou celkovou opravou a dnes
je skutečnou stavební ozdobou
celého údolí. Celá cesta pak končí
na Okoři, známé zříceninou hradu
ze 14. století. Odtud pak jezdí do
Prahy autobusová linka Pražské
integrované dopravy.
Dříve se pro cesty do oblasti
Okoře z Prahy i ze Slánska používala běžně železniční doprava.
Vlaky bývaly hojně obsazeny výletníky, kteří vystupovali zejména
ve stanici Noutonice. Po přerušení
provozu mezi Hostivicemi a Středokluky ztratila dráha pro osobní dopravu význam. Teprve v příštím
roce má být zmíněný traťový úsek
rekonstruován. Lze jen doufat, že
poté zde bude osobní doprava
znovu objednána a železniční stanice a zastávky opět ožijí ruchem lidí směřujících z milionového
města za klidem jednoho krásného údolí.
Text a foto Jan Čech
T
|Motorový vlak je ve stanici Středokluky bohužel již několik let minulostí
|Již déle než tisíc let stojí na návrší
nad Zákolany románský kostelík
sv. Petra a Pavla
|Cestou ze Zákolan na Okoř potkáte
kamenný viadukt pamatující ještě časy
privátní Pražsko-duchcovské dráhy
I
Stránka 67
S
6:37
E
30.10.2006
C
zs11_06
67
30.10.2006
6:37
Stránka 68
I
N
Z
E
R
C
E
zs11_06
Toskánsko – kouzelná dovolená s Interhome
68
Vím, kdy je Toskánsko nejhezčí. Od jara do podzimu. My jsme se rozhodli jej navštívit koncem léta, kdy u nás začíná
škola, v Itálii ubývá turistů a toskánská příroda dostává snivý nádech.
Vybrali jsme si jeho jižní část – Maremmu Volterru, a tam zemědělskou usedlost nedaleko městečka Manciano, uprostřed
nádherné krajiny, daleko od civilizace. Strach jsme mít nemuseli, chránil nás Orsi, pes, jenž byl fascinován každým zaštěkáním, které se dlouze neslo rozevřeným údolím a zarazilo se až daleko na zvlněném horizontu o temné cypřiše.
Výběr ubytování nebyl jednoduchý. Cestovní agentura Interhome, která se specializuje na rekreaci pro individuální turisty
v 19 zemích a kterou vždy volíme pro naši dovolenou, nabízí v tomto italském regionu více než tisíc zajímavých objektů.
Volba to byla jedinečná. Tři někdejší hospodářské objekty byly rekonstruovány podle požadavků dnešního zákazníka
v italském duchu. Život se soustředil u venkovního bazénu, který pro milovníky pohybu nabízel vodní plochu 60 m2 a skákací prkno, pro umělecky zaměřené hosty kouzelné výhledy s jedinečnou inspirací a pro gurmány venkovní posezení
s grilem a udírnou.
Výlety jsme plánovali podle nálady a počasí. Vinná stezka, termální lázně, historická města a městečka, moře…
Přeji vám krásnou dovolenou v Toskánsku!
Alice Jančová
U b y t o v á n í s I n t e r h o m e n a j d e t e n a w w w. i n t e r h o m e . c z , t e l e f o n : 5 4 2 2 1 8 4 2 1
zs11_06
30.10.2006
6:37
Stránka 69
Zajistěte si včas předplatné časopisu Země světa na rok 2007
Velké slosování předplatitelů
Do slosování budou zahrnuti všichni předplatitelé,
kteří do 20. 12. 2006 uhradí předplatné na rok 2007.
Jména šťastných výherců uveřejníme v č. 2/07.
A co čeká na výherce?
1. cena – zájezd s CK Periscope pro jednu osobu do Pobaltí a Petrohradu
2. cena – dvě noci pro dvě osoby v pětihvězdičkovém hotelu Esplanade
v Mariánských Lázních
3. cena – autokarový zájezd pro jednu osobu dle vlastního výběru pořádaný
CK Mayer-Crocus v ceně do 10 000 Kč
4. cena – poznávací zájezd do Francie pro jednu osobu s cestovní kanceláří
Alinea v ceně do 8000 Kč
5. cena – turistický zájezd do Švýcarska s CK Trip
6. cena – víkendový pobyt s koňmi v Českém ráji na rodinné farmě Borčice
7. cena – víkendový pobyt pro čtyři osoby v rodinném pensionu v Praze
8. cena – víkendový pobyt pro dvě osoby v rodinném pensionu v Praze
9. cena – vlastivědná encyklopedie Novohradské hory – příroda, historie,
život z edice Naše pohoří od nakladatelství Baset
10. cena – předplatné časopisu Země světa na dva roky (2008-2009)
11. cena – roční dárkové předplatné časopisu Země světa
12. cena – průvodce přírodou od nakladatelství Baset
13. cena – průvodce Nelles Guide od GeoClubu
14. cena – cestopis Neznámá Indonésie
15. cena – turistická mapa
30.10.2006
6:38
Stránka 70
I
N
Z
E
R
C
E
zs11_06
Nevíte co vûnovat
Va‰im blízk˘m ãi pfiátelÛm
k VánocÛm, Ïivotnímu jubileu
nebo jen tak pro radost?
Darujte pfiedplatné
ãasopisu Zemû svûta
Dárkov˘ list Vám ode‰leme, jakmile
obdrÏíme patfiiãnou ãástku na pfiedplatné.
Pfii pfievodu z úãtu je tfieba do redakce
zaslat jednak Va‰i adresu, abyste mohli
dostat Dárkov˘ list, jednak adresu
obdarovaného, abychom vûdûli,
kam máme ãasopis zasílat.
ZpÛsoby platby na stratnû 72.
Brtnická 3, 101 00 Praha 10
tel.: 00420-271 725 002
[email protected]
Cestovatelská promítání
Martin Loew
spolupracovník ãasopisu Zemû svûta
N E KO N E â N ¯ SV ùT
voln˘ cyklus pfiedná‰ek a promítání
redaktora ãasopisu Zemû svûta
d r. J a r o s l a v a H o f m a n n a
Vůně Provence
PRAHA
Kulturní centrum Domova Sue Ryder
Michelská 1/7, Praha 4
30. 11. 2006 v 17 hod.
Střípky z pěti kontinentů
aneb Fotky, které mám rád, a historky,
na které se jinde nedostalo
PRAHA – KC Domova Sue Ryder
13. 12. 2006 v 17 hod.
70
9.11. 2006 ât – JIHLAVA
Divadlo Na Kopeãku - Patagonie - 19:00
13.11. 2006 Po – ÚSTÍ NAD LABEM,
Aula PF UJEP - Patagonie - 19:30
15.11. 2006 St – TEPLICE
DÛm kultury - Turecko - 19:00
20.11. 2006 Po – LIBEREC
Experimentální studio - Sibifi - 19:30
22.11. 2006 St – âESKÉ BUDùJOVICE
Kino Kotva - Patagonie - 17:00 a 20:00
23.11. 2006 ât – TÁBOR
Divadlo Oskara Nedbala - ·v˘carsko - 19:00
25.11. 2006 So – ·UMPERK
Festival Horování 2006 - Ekvádor I - upfiesníme
28.11. 2006 Út – PARDUBICE
KD Hronovická - Patagonie - 18:00
30.11. 2006 ât – PRAHA
KC Novodvorská - Patagonie - 19:00
6.12. 2006 St – SEMILY
KC Golf - Patagonie - 19:00
7.12. 2006 ât – MLADÁ BOLESLAV
·koda Auto Muzeum - Patagonie - 19:00
14.12. 2006 ât – TEPLICE
DÛm kultury - Patagonie - 19:00
www.promitani.cz
zs11_06
30.10.2006
6:38
Stránka 71
6:38
Stránka 72
M O N O T E M A T I C K É
Š PA N Ě L S KO 2
Č Í S L O
P
Ř
Í
Š
T
Í
M
Ě
S
C
30.10.2006
Í
zs11_06
72
P Ř E D P L A T N É
Celoroční předplatné činí 520 Kč, půlroční 270 Kč, čtvrtletní 140 Kč. Zaplatit jej lze hotově přímo v redakci nebo
složenkou typu C na adresu redakce (Brtnická 3, 101 00
Praha 10). Do sdělení pro příjemce je třeba uvést, od kterého měsíce chcete časopis odebírat. Při platbě převodem
na náš účet u Komerční banky (č.ú. 51-3707410277/0100,
variabilní symbol – vaše rodné číslo nebo IČO firmy)
nezapomeňte zaslat do redakce kopii příkazu včetně
adresy, na kterou chcete časopis zasílat. V objednávce
předplatného na fakturu uveďte IČO a DIČ vaší firmy.
Stejným způsobem, a to i společně s předplatným,
lze zaplatit i starší čísla 5/02 Příroda Austrálie, 6/02
Západní Francie, 8/02 Třeboňsko, 4/03 Český ráj,
5/03 Země Evropské unie, 8/03 JAR, 9/03 Thajsko,
10/03 Paříž, 11/03 Ministáty Evropy, 12/03 České
středohoří, 1/04 Čína, 2/04 Severovýchodní Francie,
4/04 Jižní Morava, 5/04 Itálie, 6/04 Slovensko, 8/04 České Švýcarsko, 10/04 Vídeň, 12/04 Egypt, 1/05 Maroko,
2/05 Norsko, 3/05 Jihozápad USA, 4/05 Šumava, 6/05
Řecko, 7/05 Lázeňský trojúhelník, 8/05 Anglie, 9/05 Indie, 11/05 Zámky na Loiře, 12/05 Řím, 1/06 Estonsko, Lotyšsko, Litva, 2/06 Krušné hory, 3/06 Kanada, 4/06 Vysočina, 5/06 Portugalsko, 6/06 Jižní Francie, 7/06
Východní Čechy, 8/06 Irsko, 9/06 Karibik, 10/06 Petrohrad a také naše pestrá čísla 9/02, 12/02, 3/03, 7/03, 3/04,
7/04, 11/04 a 5/05. Pokud se tak rozhodnete, připočítejte
k ceně za předplatné ještě cenu samostatně objednávaných
čísel (do č. 8/06 – 40 Kč/ks, od č. 9/06 – 49 Kč/ks) a částku
za poštovné a balné (1–5 ks 20 Kč, 6–10 ks 30 Kč, nad 10 ks
40 Kč). Obdobně lze objednat i samostatné publikace českých regionů v cizích jazycích (cena 99 Kč/ks).
Chcete-li někomu z vašich blízkých udělat radost
předplatným našeho časopisu, máme pro vás připraven
Dárkový list Země světa.
T I R Á Ž
Šéfredaktorka: Miluše Žáková
Odpovědný redaktor: RNDr. Jaroslav Hofmann
Grafická úprava: Zdeněk Hašler
Adresa redakce: Brtnická 3, 101 00 Praha 10
tel.: 00420-271 721 207, e-mail: [email protected]
Obchodní oddělení: tel.: 00420-271 722 003
tel./fax: 00420-271 725 002, e-mail: [email protected]
[email protected]
Vydavatel: GeoBohemia, s.r.o., Brtnická 3, 101 00 Praha 10
Společnost zapsána v obchodním rejstříku, vedeném
Městským soudem v Praze, oddíl C, vložka 81493
Sazba, reprodukce, tisk: Východočeská tiskárna, spol. s r.o.
Husovo nám. 54, 533 04 Sezemice
V ČR rozšiřují jednotlivé společnosti holdingu PNS, a.s.
Vývoz do SR: PRESSMEDIA, s.r.o.
Předplatné zajišťuje obchodní oddělení redakce: tel./fax:
00420-271 725 002, e-mail: [email protected]
Předplatné na Slovensku: Mediaprint – Kapa Pressegrosso
a.s., oddelenie inej formy predaja. P.O. Box 183, 830 00
Bratislava, tel.: 02/44 45 88 21, 44 44 27 73, 44 45 88 16
Cena jednoho výtisku: 49 Kč. Roční předplatné 520 Kč
Nevyžádané rukopisy a obrazové předlohy se nevracejí
Rukopis odevzdán do tisku 29. 9. 2006. Číslo vyšlo 1. 11. 2006.
© GeoBohemia, s.r.o., Praha 2006
Evidenční číslo MK ČR E 13606. ISSN 1213-8193
zs11_06
30.10.2006
6:38
Stránka 73
73

Toskánsko - Země Světa

Transkript

Podobné dokumenty