univerzita palackého v olomouci bakalářská diplomová práce

Transkript

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI
Filozofická fakulta
Katedra asjiských studií
BAKALÁŘSKÁ DIPLOMOVÁ PRÁCE
Vznik a vývoj nových japonských náboženských hnutí
po druhé světové válce
Development of Japanese New Religious Movements
After World War II
OLOMOUC 2015
David Pastuszek
Vedoucí diplomové práce: Mgr. Dita Nymburská, Ph.D.
Univerzita Palackého v Olomouci
Studijní program: Filologie
Forma: Prezenční
Filozofická fakulta
Obor/komb.: Čínská filologie - Japonská filologie (ČI-JA)
Akademický rok: 2013/2014
Podklad pro zadání BAKALÁŘSKÉ práce studenta
PŘEDKLÁDÁ
ADRESA
OSOBNÍ ČÍSLO
PASTUSZEK David
Pionýrů 1159/12, Karviná - Ráj
F12997
TÉMA ČESKY:
Vznik a vývoj nových japonských náboženských hnutí po druhé světové válce
NÁZEV ANGLICKY:
Development of Japanese New Religious Movements After World War II
VEDOUCÍ PRÁCE:
Mgr. Dita Nymburská, Ph.D. – ASJ
ZÁSADY PRO VYPRACOVÁNÍ:
Ve své bakalářské práci se hodlám věnovat japonským náboženským hnutím, která vznikla po druhé
světové válce (tzv. šin-šinšúkjó). Po obecném úvodu do kontextu poválečných náboženských organizací
se budu podrobněji zabývat třemi významnými směry, konkrétně - Mahikari, Óm šinrikjó (Aleph) a
Happy Science. Zaměřím se především na osobnosti jejich zakladatelů a jejich věroučné zásady, důvody
vzniku těchto hnutí, dále pak na jejich historický vývoj a náboženské smýšlení a zásady jejich členů.
Zamyslet se hodlám také nad skutečností, proč si tyto náboženské směry v Japonsku vydobyly poměrně
velkou popularitu a do jaké míry jsou tato náboženská hnutí ovlivněna tradičními japonskými
náboženstvími (tj. šintoismem, buddhismem a šugendó). V závěrečné části zmapuji roli těchto
náboženství v současné japonské společnosti.
SEZNAM DOPORUČENÉ LITERATURY:
ANESAKI, Masaharu. History of Japanese Religion. North Clarendon: Charles E. Tuttle Company, 1963.
ISBN 9780804802482.
ASTLEY, Trevor. The Transformation of a Recent Japanese New Religion: Okawa Ryuho and Kofuku
no Kagaku. In: Japanese Journal of Religious Studies, 1995.
KASAHARA, Kazuo (ed.). A History of Japanese Religion. Tokyo: Kosei Publishing Co., 2001. ISBN
978-4333019175.
PFEIFFER, William S. Mahikari: New Religion and Japanese Popular Culture. In: Journal of Popular
Culture, Fall 2000, Vol. 34 Issue 2, 2000.
READER, Ian. Handbook of Contemporary Japanese Religious. In: Japanese Journal of Religious
Studies, Vol. 40 Issue 2, 2013.
READER, Ian. Religion in Contemporary Japan. Honolulu: University of Hawaii Press, 1991. ISBN 9780824813543.
REISCHAUER, Edwin O. et al. Dějiny Japonska. Vyd. 2., dopl. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové
noviny, 2006. ISBN 807106-843-8.
REPP, Martin. Religion and Violence in Japan: The Case of Aum Shinrikyo. In: Lewis, James R. Violence
and New Religious Movements. Oxford: Oxford University Press, 2011.
TANABE, George J. Jr. Religions of Japan in Practice. Princeton: Princeton University Press, 1999. ISBN
978-0691057897.
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl veškeré v ní
použité prameny a literaturu.
V Olomouci dne 7. 5. 2015
………………………………………….
David Pastuszek
Anotace
Vypracoval:
David Pastuszek
Katedra a fakulta:
Katedra asijských studií, Filozofická fakulta
Název práce:
Vznik a vývoj nových japonských náboženských
hnutí po druhé světové válce
Vedoucí práce:
Mgr. Dita Nymburská, Ph.D.
Počet stran:
67 stran
Počet titulů použité literatury:
86 titulů (včetně internetových zdrojů)
Počet znaků:
119 329 znaků
Klíčová slova:
náboženské hnutí, sekta, šin-šinšúkjó, Mahikari,
Kófuku no kagaku, Óm šinrikjó
Tato bakalářská práce se zabývá vznikem a vývojem japonských nových
náboženských hnutí se zaměřením na období po druhé světové válce. Úvodní kapitola se
věnuje shrnutí charakteristik jednotlivých etap vzniku těchto nových hnutí v Japonsku od
konce 18. století do současnosti. Následující tři kapitoly se v návaznosti na obecný úvod
věnují podrobněji třem z hnutí, konkrétně Mahikari, Ómu šinrikjó a Kófuku no kagaku.
Po věcném
uvedení
do kontextu
nejpodstatnějších informací
o jednotlivých
náboženských sektách následuje stručný životopis osobností zakladatelů spojený
s popisem jejich cesty k založení organizace. Shrnutím historie vývoje a věroučných
zásad v návaznosti na tradiční náboženství se kapitoly pojednávající o hnutích dostávají
k popisu organizační struktury a charakteristik členských základen. Závěr poté patří
vyhlídkám sekt do budoucna a pohledem Japonců na ně.
Chtěl
bych
tímto
poděkovat
vedoucí
mé
bakalářské
práce
Mgr. Ditě Nymburské, Ph.D. za cenné rady a připomínky. Dále bych chtěl vyjádřit své
díky všem, kteří mi během mého bakalářského studia a psaní této práce byli oporou či
mne jinak podporovali.
Obsah
Ediční poznámka............................................................................................................... 7
Úvod.................................................................................................................................. 8
1 Nová náboženská hnutí v Japonsku......................................................................... 10
1.1
Náboženství a sekta .......................................................................................... 10
1.2
Japonská nová náboženská hnutí před druhou světovou válkou ...................... 12
1.2.1
První vlna .................................................................................................. 12
1.2.2
Ómotokjó .................................................................................................. 13
1.2.3
Druhá vlna................................................................................................. 14
1.3
Japonská nová náboženská hnutí po druhé světové válce ................................ 16
1.3.1
Třetí vlna ................................................................................................... 16
1.3.2
Čtvrtá vlna................................................................................................. 17
2 Mahikari .................................................................................................................. 21
2.1
Jošikazu Okada................................................................................................. 21
2.2
Frakce sekty ..................................................................................................... 22
2.3
Učení sekty a rituály......................................................................................... 24
2.3.1
Boží světlo ................................................................................................ 24
2.3.2
Návštěva svatyně ...................................................................................... 26
2.4
Organizace a vedení ......................................................................................... 29
2.5
Negativní reakce............................................................................................... 30
3 Óm šinrikjó .............................................................................................................. 32
3.1
Šókó Asahara ................................................................................................... 32
3.2
Učení sekty a její propagace ............................................................................ 34
3.3
Organizační struktura a vedení......................................................................... 36
3.4
Expanze a získávání zdrojů .............................................................................. 37
3.5
Násilí a terorismus............................................................................................ 39
3.5.1
Incident v Macumotu ................................................................................ 40
3.5.2
Teroristický útok v tokijském metru ......................................................... 41
3.5.3
Soudní proces ............................................................................................ 42
3.6
Osud sekty ........................................................................................................ 43
4 Kófuku no kagaku ................................................................................................... 45
4.1
Rjúhó Ókawa .................................................................................................... 45
4.2
Vývoj učení hnutí ............................................................................................. 46
4.2.1
Duchovní rozhovory ................................................................................. 46
4.2.2
Institut pro výzkum lidského štěstí ........................................................... 48
4.2.3
El Cantare ................................................................................................. 49
4.2.4
Shrnutí učení ............................................................................................. 49
4.3
Struktura organizace a členské základny ......................................................... 51
4.4
Propagace a vznik dalších organizací .............................................................. 54
4.5
Expanze za hranice Japonska ........................................................................... 56
4.6
Mediální boj ..................................................................................................... 57
Závěr ............................................................................................................................... 58
Resumé............................................................................................................................ 60
Seznam použité literatury ............................................................................................... 61
6
Ediční poznámka
Při přepisu japonských jmen a slov v textu této bakalářské diplomové práce je
použito české standartní transkripce, výjimku tvoří bibliografické údaje, pro které je užito
původního znění. Při prvním výskytu japonského pojmu souvisejícího s tématikou práce
je v závorce uvedena jeho znaková podoba.
Pro přepis slov čínského jazyka je použito mezinárodně kodifikované transkripce
pinyin, pro znakovou podobu čínských výrazů je užito tradičních znaků.
Osobní jména jsou uváděna v pořadí typickém pro prostředí České republiky, tj.
jméno a poté příjmení. V případě japonských osobních jmen uvedených ve znacích je
pořadí jména a příjmení dle japonského úzu, tj. příjmení a poté jméno.
Není-li uvedeno jinak, jsou citace a parafráze, u nichž je uveden zahraniční či
cizojazyčný zdroj původu, přeloženy samostatně autorem práce.
V práci je použito citační normy ČSN ISO 690:2011. Kvůli přehlednosti se při
citování v poznámce pod čarou u knižních zdrojů uvádí zkrácená citace, zatímco při citaci
internetového zdroje jsou v poznámce pod čarou uvedeny bibliografické údaje v plném
znění. Kompletní bibliografické údaje všech knižních i internetových zdrojů jsou
k dispozici na konci bakalářské práce.
7
Úvod
Víra sice nepatří přímo mezi základní lidské potřeby, nicméně je důležitým prvkem
lidského bytí – ať už je řeč o víře v nadpřirozeno, Boha, božstvo, náboženství, osud,
či v sebe sama. K víře se často neobracíme, když jsme šťastní, ba spíše naopak, když
potřebujeme něco, co nás podrží nad vodou během složitých životních situací. Ať už věří
lidé v cokoli, či kohokoli, měla by jim přirozeně být dána šance tuto víru praktikovat.
S vírou v podobě náboženství se můžeme setkávat běžně, je všude, kam se
podíváme – ať už v podobě staletími prověřených náboženství, či nově se formujících
uskupení. S jistotou lze říci, že ať už je člověk věřící, či ateista, každý má nějaký názor
na náboženství a náboženské organizace. Někdo navštěvuje náboženské svatostánky jen
kvůli uspokojení svého svědomí, někdo tomuto konceptu zasvětí celý svůj život. Já věřím,
že tím podstatným v konceptu náboženství je vzájemná tolerance. Lidé, kteří tvrdí, že
jejich víra je lepší než nějaká jiná, nepřišli na podstatu náboženství. Co se duchovna týče,
vždy mě zajímalo, co vede lidi k víře v Boha.
V průběhu celého tohoto bádání je však dle mého názoru velmi důležité zůstat
objektivní. Při mém současném studiu japonštiny a čínštiny ve mně mnoho oblastí
zkoumání těchto dvou kultur vyvolalo zájem a údiv. Nejvíce mne však v přednáškách
zaujal výklad o japonském pojetí náboženství, především pak o japonských nových
náboženských hnutích. Nová náboženská hnutí v Japonsku, především ta, která vznikají
po druhé světové válce, jsou i proto tématem mé bakalářské práce.
Hlavním cílem této práce je zmapovat historii nových náboženských hnutí
v Japonsku od 19. století až do současnosti, kdy lze hovořit o další vývojové etapě tohoto
fenoménu, o tzv. nových nových náboženstvích šin-šinšúkjó. Následně bych rád porovnal
charakteristiky tří vybraných nových hnutí.
První kapitolou práce, zabývající se stručným shrnutím obecných a společných rysů
japonských nových náboženských hnutí, bude čtenář uveden do kontextu problematiky
týkající se tohoto tématu. Následující kapitoly se zabývají vznikem a vývojem již
konkrétních hnutí a životem jejich vůdců.
Pro svou práci jsem vybral tři zástupce z řad nových nových náboženství – jedná se
o učení Mahikari, hnutí Óm šinrikjó a Kófuku no kagaku (Happy Science). Tato konkrétní
hnutí jsem zvolil, jelikož každé z nich představuje rozdílný přístup k víře, jak bude zjevné
z bližšího popisu v jednotlivých kapitolách. Věřící nejstaršího hnutí Mahikari již vede
třetí generace náboženských vůdců. Óm šinrikjó ve své historii spojené s poněkud
8
radikálním vůdcem zaznamenalo v nedávné historii zvrat, při němž se hnutí rozdělilo na
dva samostatné směry, které vedou jeho bývalí členové. Kófuku no kagaku jako jediné
zůstává v současné době v moci svého původního zakladatele, který je zároveň tvůrcem
celé věrouky.
Spolu se zevrubným prozkoumáním vlivu japonských tradičních náboženství
na věrouku zakládaných hnutí pokládám za důležité podrobně probádat literaturu
soustředící se na jednotlivé osobnosti zakladatelů. Věřím, že bude zajímavé prozkoumat,
čím ve svém životě tito náboženští vůdci prošli a co je k založení vlastního náboženství
dovedlo. Následně shrnu historii každého hnutí v kontextu tehdejší situace v Japonsku.
Dalším aspektem mého zkoumání bude samotné učení jednotlivých hnutí – jejich
praktiky, rituály a slavnosti. Nepominu ani popis organizační struktury a složení členské
základny. Jelikož se daná hnutí potýkají se značnou mírou fluktuace členské základny,
budu se snažit do každé z kapitol o třech hnutích zahrnout charakteristiku bývalých členů
hnutí a důvody jejich kritiky těchto organizací, jíž základem je často prohlédnutí praktik
a skutečných cílů těchto skupin.
9
1 Nová náboženská hnutí v Japonsku
Hlavními náboženstvími v Japonsku jsou tradičně šintoismus a buddhismus.
Na rozdíl od Evropy a Ameriky, kde je pro věřící běžné vyznávat pouze jedno především
monoteistické
náboženství,
žije
většina
Japonců
v souladu
s šintoistickými
i buddhistickými praktikami. A to díky životním situacím, kterými Japonci procházejí
a které z nich vlastně učinily praktikující obou ze zmíněných náboženství. Pro Japonce je
běžné navštěvovat šintoistickou svatyni a zúčastňovat se očišťujících rituálů harae 1
(jap. 祓), zatímco s buddhismem se nejvíce Japonců setkává při pohřebních obřadech
a všeobecně při rituálech souvisejících se smrtí a posmrtným životem. Dle statistických
údajů z roku 2000 se 34,9 % Japonců považuje za buddhisty, zatímco 51,8 % tazatelů
udalo, že nejsou věřící. 2 Ač pouze zlomek japonské populace při anketě uvedl, že jsou
věřícími šintoismu, lze z tohoto vyvodit, že většina Japonců šintoismus nepovažuje za
své náboženství, avšak praktikuje jej.
Na základě učení buddhismu a šintoismu od 19. století vznikají určité frakce
čili sekty, pro které se po druhé světové válce začalo užívat označení nově vzniknuvší
náboženství (jap. šinkó šúkjó 新興宗教). Protože však s sebou slovo šinkó v Japonsku
nese jisté negativní konotace, byl později název upraven na nová náboženství
(jap. šinšúkjó 新宗教).3
1.1 Náboženství a sekta
Díky značnému vlivu křesťanství na obyvatele západního světa je význam slova
sekta pro mnohé poněkud pevně spjat s křesťanstvím a s jeho díky mediím nechvalně
proslulými odnožemi. Pojem samotný tak nabývá poněkud negativní konotace. Na
začátku práce se tedy pokusím zjistit existenci rozdílu mezi slovy (nové) náboženské hnutí
a sekta, na základě něhož by bylo možné určit, zda se z pohledu českého religionistického
názvosloví v případě japonských hnutí jedná o sekty.
Pojem harae označuje očišťující rituál, který je běžnou součástí šintoismu. Ač se označuje za rituál
očišťování, souvisí s exorcismem a zbavením se nečistot kegare (jap. 穢れ). Může být prováděn s cílem
očistit místo, předmět či člověka. Viz Harae. Encyclopedia of Shinto [online]. 2007-03-31 [cit. 2015-0413]. Dostupné z <http://eos.kokugakuin.ac.jp/modules/xwords/entry.php?entryID=1474>.
2
Sekai kakukuni no šúkjó. Šakai džicudžó déta zuroku [online]. 2014-09-03 [vid. 2015-04-04].
Dostupné z <http://www2.ttcn.ne.jp/honkawa/9460.html>.
3
MAKOTO, Hayashi. Religion in the Modern Period. In SWANSON, Paul L. a CHILSON, Clark (ed.).
Nanzan Guide to Japanese Religions, s. 212.
1
10
Český antropolog Jaroslava Maliny4 říká, že: „slovo sekta (z lat. secta ,směrnice,
směr, dráha; filozofický směr, filozofická škola; politická strana‘) v kontextu
religionistiky odpovídá skupině vydělené z určitého celku (na ideologickém, politickém,
náboženském a jiném základě); k hlavním znakům patří: přísná pravidla vynucovaná
sankcemi, absolutní autorita vůdce, mocenská struktura, podřízenost učení sekty,
uzavřenost vůči nezasvěceným, omezená komunikace mimo sektu.“ 5 Podle českého
religionisty Ivana Štampacha 6 je slovo sekta sice „ekvivalentem k pojmu ‚nové
náboženské hnutí‘, ovšem nese s sebou jisté negativní konotace.“7 Štampach ve svém díle
Přehled religionistiky cituje Sociologii náboženství 8 Maxe Webera 9 , který v kontrastu
k sektě jakožto uzavřené náboženské organizaci splňující charakteristiky, jež
korespondují s těmi popsanými výše v Malinově definici, označuje „univerzální
náboženskou organizaci“ slovem církev. Typickým zakladatelem náboženské sekty
je podle něj osobnost nadaná osobním šarmem, schopná ovlivňování a přesvědčování mas
o pravdě své interpretace knih a materiálů tradičních náboženství, související také
s literarismem.
10
Pojem
sekta
je
v povědomí
veřejnosti
také
úzce
spjat
s fundamentalismem či jeho krajní formou náboženským fanatismem.
Japonská náboženská hnutí, kterými se tato práce zabývá, nejsou většinově hnutí
křesťanská, nýbrž buddhistická a šintoistická. Není tedy adekvátní v souvislosti s nimi
používat vztahu církev – sekta, jelikož pojem církev souvisí především s křesťanským
prostředím. Slovo sekta se však při pohledu na náboženská hnutí v Japonsku zdá vhodné
– jedná se o skupiny vycházející částečně z věrouky původního náboženského celku,
některé vykazují charakteristiky z Malinovy definice. I když je na některá hnutí nahlížena
veřejností s nevolí, je důležité pohlížet na ně nezaujatě a objektivně. Proto si myslím, že
vhodným označením pro nová náboženství šinšúkjó není jen nové náboženské hnutí nebo
náboženství, ale také sekta či náboženská organizace.
Prof. PhDr. Jaroslav Malina, DrSc. (1945–) je český sociokulturní antropolog, spisovatel a profesor
antropologie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně.
5
MALINA, Jaroslav et al. Antropologický slovník, s. 3552.
6
Doc. ThDr. Ivan O. Štampach (1946–) je český teolog a religionista, římskokatolický kněz, člen
dominikánského řádu a docent působící na Katedře religionistiky Filozofické fakulty Univerzity
Pardubice.
7
ŠTAMPACH, Ivan. Přehled religionistiky, s. 181–183.
8
Viz WEBER, Max. Sociologie náboženství, s. 182–183.
9
Max Weber (1864–1920) byl německý sociolog a ekonom přelomu 19. a 20. století, jeden ze zakladatelů
moderní sociologie, který se věnoval také religionistice.
10
Pojem literarismus označuje doslovnou interpretaci náboženských textů a spisů typickou pro věroučné
zásady náboženského uskupení typu sekty.
4
11
Ve dvou následujících podkapitolách práce je zevrubně shrnuta pestrá historie
vzniku nových náboženských hnutí v Japonsku a u významnějších či vlivnějších z hnutí
budou také stručně představena jejich specifika.
1.2 Japonská nová náboženská hnutí před druhou světovou válkou
Mnoho Japonců si významu nových hnutí nebylo vědomo nebo jej
podceňovalo – to se však změnilo v roce 1959 po úspěchu Sóka Gakkai (jap. 創価学会,
viz podkapitolu 1.2.3 Druhá vlna) ve volbách do Horní komory japonského parlamentu11.
Fakt, že politická strana podporovaná náboženským hnutím měla takový úspěch ve
volbách, nebyl jen dočasný fenomén. Některé sekty si i v současné době kladou za cíl
mířit do parlamentu, kde by mohly využít své mandáty k ovlivňování mnohého
v současném Japonsku.12
1.2.1 První vlna
Nejstarší zmínky o nových náboženských hnutích v Japonsku pocházejí z první
poloviny 19. století, tedy z období Edo13. Na sklonku tohoto období se díky změnám
a modernizaci společnosti postupně objevovalo místo pro vznik nových odnoží tradičních
náboženství. Mezi tři nejvýznamnější z nich patří Kurozumikjó (jap. 黒住教), Tenrikjó
(jap. 天理教) a Konkókjó (jap. 金光教).
Mnoho nových náboženských hnutí přejímá názory a učení ze zahraničí, nicméně
o Kurozumikjó lze říci, že je to hnutí, jenž se zabývá pouze záležitostmi Japonska
a Japonců, obzvláště těmi z minulosti – sama sebe nazvalo tou „nejvěrnější japonskou
náboženskou vírou“14. Kurozumikjó je součástí Třinácti šintoistických sekt15 (jap. Šintó
džúsanpa 神道十三派 ), státního dekretu, který byl vydán 1882, aby odlišil státní
Japonský parlament (jap. Kokkai 国会) je dvoukomorový zákonodárný orgán Japonského císařství.
Dolní komora (jap. Šugiin 衆議院) má 475 členů volených na čtyři roky. Horní komora (jap. Sangiin 参
議院) má 242 členů volených na šest let. V současné době je v obou komorách největším počtem
poslanců zastoupena Liberálně demokratická strana (jap. Džijú minšutó 自由民主党). Více viz Japonsko:
Vnitropolitická charakteristika. BusinessInfo.cz [online]. 2015-01-06 [cit. 2015-04-14].
Dostupné z <http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/asie/japonsko/politika/vnitropoliticka_charakt
eristika.html>.
12
THOMSEN, Harry. The New Religions of Japan, s. 30.
13
Období Edo (jap. Edo džidai 江戸時代) bylo období vlády tokugawského šógunátu v letech 1603–
1867, během něhož se mocenské centrum císařství přesunulo z Kjóta do Eda (dnešního Tokia). Vláda
šógunátu skončila v roce 1867, kdy byla moc předána zpět do rukou císaře. Po skončení období Edo
následuje období Meidži (jap. Meidži džidai 明治時代), které s sebou přineslo množství reforem.
14
15
BREEN, John a TEEUWEN, Mark. Shinto in History: Ways of the Kami, s. 4.
11
12
náboženství šintó od sekt, které se od šintoismu liší tím, že vznikaly později a mají
specificky daného vůdce a soubor věroučných knih či materiálů. Těmto 13 sektám byla
odepřena finanční pomoc státu a bylo jim zakázáno používat pro své chrámy
a modlitebny označení džindža16(jap. 神社). Postupně se těchto 13 sekt štěpilo a když po
druhé světové válce byla možnost zakládat náboženské sekty legalizována ústavou, počet
původních sekt se v první vlně rozvoje zvedl na 75.17
Mezi prvními vzniklými náboženskými sektami v Japonsku bylo také Tenrikjó18,
které bylo založeno roku 1838. I když není nejstarší sektou, patří k největším z první vlny
nových hnutí. Znaky „Tenri 天理“ v názvu sekty znamenají nebeská moudrost. Mezi
zásady učení sekty patří radost ze života a nezištná pomoc bližním. Organizace si
vybudovala své sídlo v městě Tenri, jež se nachází nedaleko Nary a je obýváno asi 50
tisícovou komunitou, již z velké části tvoří praktikující hnutí Tenrikjó. Kromě Sóka
Gakkai nemá žádné hnutí obdobně velké náboženské centrum.19
Mezi 13 šintoistickými sektami je zařazeno také učení Konkókjó (jap. 金光教),
jedna z nejstabilnějších sekt co se týče počtu členů i ročního rozpočtu. Tuto sektu založil
roku 1859 farmář Bundžiró Kawate (1814–1883, jap. 川手文次郎), jenž bývá posmrtně
označován jako Konkó Daidžin (jap. 金光大臣). Sekta se na rozdíl od učení Tenrikjó
nikdy nezřekla svého statutu šintoistické sekty. 20
1.2.2 Ómotokjó
V roce 1892, tj. v mezidobí mezi první a druhou vlnou nových náboženských hnutí,
byla založena sekta Ómotokjó (jap. 大本教) „učení velkého počátku“, jež je významná
právě proto, že vytvořila věroučný základ, na němž se později zakládalo mnoho dalších
hnutí. Bylo založeno Nao Deguči (1837–1918, jap. 出口直 ) 21 , bývalá věřící hnutí
Konkókjó. Avšak až Onisaburó Deguči (1871–1948, jap. 出口王仁三郎), manžel její
Džindža je japonský název pro šintoistickou svatyni, která je místem uctívání božstva kami. Součástí
svatyně jsou torii (jap. 鳥居), brány, které lze najít před vchodem do svatyně, a také honden (jap. 本殿),
nejposvátnější místo ve svatyni, které je určeno pro přebývání kami a vybraných kněží, kteří se o kami
mají starat. Viz Honden. Encyclopedia of Shinto [online]. 2005-06-02 [cit. 2015-04-14].
Dostupné z <http://eos.kokugakuin.ac.jp/modules/xwords/entry.php?entryID=250>.
17
Kyōha Shintō. Encyclopædia Britannica Online [online]. [cit. 2014-10-26].
Dostupné z <http://www.britannica.com/EBchecked/topic/325986/Kyoha-Shinto>.
18
THOMSEN, Harry. The New Religions of Japan, s. 33–36.
19
Tamtéž, s. 34–37.
20
Tamtéž, s. 69.
21
Podle hnutí byla Deguči skromná žena z rolnického prostředí. V roce 1892 měla mít prozření a na
základě něj založit náboženské hnutí. Dnes je v hnutí označována jako zakladatelka (jap. kaiso 開祖).
16
13
dcery a jeden z nejúspěšnějších náboženských vůdců japonské historie v jedné osobě,
dovedl Ómoto k rozkvětu, upevnění doktrín a vytvoření řádné organizace sekty.22 Sekta
o sobě tvrdí, že je více než náboženství, protože je tou „pravdou“, která vrhá světlo na
politiku, ekonomii, kulturu, vzdělání, umění a vědu, stejně jako na další odvětví lidských
aktivit.23
V současné době má učení Ómoto pouze 200 tisíc stoupenců, nicméně v práci
jej zmiňuji, jelikož v první polovině 20. století z tohoto učení vzniklo několik nových
hnutí, které mají dohromady asi dva miliony členů – např. Sekai kjúsei kjó (jap. 世界救
世教), Seičó no ie (jap. 生長の家) apod. (viz podkapitolu 1.2.3 Druhá vlna).
1.2.3 Druhá vlna
Období mezi dvěma světovými válkami je v Japonsku typické narůstajícím napětím
ve společnosti, sklony k nacionalistickému uvažování a prvními pokusy socialistů o své
prosazení. Z religionistického hlediska je toto období typické vznikem náboženských
hnutí, jejichž věroučné základy byly z velké části ovlivněny učením Ómotokjó.
Největšími jsou v současnosti již výše uvedená Seičó no ie, Sekai kjúsei kjó a Sóka
gakkai.
Hnutí Seičó no Ie založil v roce 1930 Masaharu Taniguči (1893–1985, jap. 谷口雅
春), dřívější aktivní člen hnutí Ómotokjó. Seičó no ie vzniklo jako knižní vydavatelství
a postupně se vyvinulo do podoby náboženské organizace. Po druhé světové válce sice
nastal pokles počtu členů (způsobený pravděpodobně vznikem nových náboženských
hnutí a tedy odlivu věřících ke konkurenci), přesto má v současné době hnutí 1–1,5
milionu členů.24
Další sektou ovlivněnou učením Ómotokjó je Sekai kjúsei kjó, založená roku 1934
Mokičim Okadou (1882–1955, jap. 岡田茂吉 ). Jedná se o typicky synkretické
náboženské hnutí, které je založené na kombinaci prvků buddhismu, šintoismu
a křesťanství. Od založení změnilo hnutí několikrát svůj název – bylo založeno s názvem
Kannonkjó (jap. 観音教), v roce 1947 se přejmenovalo na Nippon kannon kjódan (jap. 日
本観音教団) a roku 1950 na Sekai mešija kjó (jap. 世界メシヤ教), název, pod kterým
je v současnosti známo nejvíce. Hnutí je vládou Japonska uznáno jako nové náboženství,
22
Tamtéž, s. 128.
24
Tamtéž, s. 153–154.
23
14
věřící však tvrdí, že hnutí je tou správnou kombinací vědy a náboženství a nazývají jej
supernáboženství (jap. čóšukjó 超宗教). Sekai kjúsei kjó také expandovalo za hranice
Japonska.25 První náboženská mise proběhla už roku 1953 na Havaj. Od té doby proběhly
mise nejen do asijských zemí, ale také do Brazílie a co se týče Evropy např. do
Portugalska či Nizozemska.26 Největšího úspěchu dosahovalo hnutí v posledních letech
života jeho zakladatele, tedy v 50. letech 20. století, přičemž po smrti zakladatele už
neslaví takový úspěch jako předtím.27
Sóka gakkai je hnutí založené na vlastní interpretaci učení středověkého učence
a mnicha Ničirena (1222–1282, jap. 日蓮 ). Ničirenovo učení říká, že stabilita státu
a kvalita života jeho obyvatel závisí na úspěšné propagaci Buddhova učení z Lotosové
sútry (jap. Hokkekjó 法華経). V současnosti má hnutí asi 12 milionů členů.28 Dodnes
však není jasné, co způsobilo vzestup Sóka gakkai na pozici několikamilionové sekty.
Její historie začíná v roce 1930, kdy vzdělanec Cunesaburó Makiguči (1871–1944, 牧口
常三郎), toho času ředitel základní školy v Tokiu, spolu s hrstkou učitelů zamířili do
Taisekidži (místa ležícího nedaleko hory Fudži, které sekta nyní nazývá centrem světa),
kde proběhlo první studování Ničirenova učení. V následujících sedmi letech se sekta
nerozrostla na více než 60 členů. Během druhé světové války byli Makiguči a další
příznivci učení Ničirena zatknuti a drženi ve vězení. Tam také Makiguči zemřel. Sóka
kjóiku gakkai (jap. 創価教育学会), jak se tehdy Sóka gakkai nazývala, však svou
existenci s jeho úmrtím neskončila.29 Dalšího rozvoje se dočkala pod vedením Džóseiho
Tody (1900–1958, jap. 戸田城聖). Hnutí se rozrostlo na milion věřících. 30 Po smrti
Makigučiho se naplnil také jeho plán volební kampaně, jejímž cílem bylo zapojení sekty
do politického dění v zemi – v 60. letech se šest kandidátů Sóka gakkai dostalo do Horní
komory japonského parlamentu.31 Na rozdíl od Sekai kjúsei kjó tedy Sóka gakkai zažívá
po smrti svých zakládajících členů přesně opačný scénář – velký rozvoj a možnost
25
CLARKE, Peter B. Japanese New Religions in Global Perspective, s. 18.
27
28
Viz MÉTRAUX, Daniel A. The Soka Gakkai and Human Security. In WELLMAN, James K. a
LOMBARDI, Clark B. (ed.). Religion and Human security: a Global Perspective [online] 2012 [cit.
2015-02-13].
Dostupné z <http://www.oxfordscholarship.com/view/10.1093/acprof:oso/9780199827732.001.0001/acpr
of-9780199827732-chapter-15>.
29
30
Josei Toda - Second President of the Soka Gakkai. Soka Gakkai International [online]. 2015 [cit. 201504-04]. Dostupné z <http://www.sgi.org/about-us/history-of-sgi/josei-toda-second-president-of-the-sokagakkai.html>.
31
26
15
ovlivňování běžného dění v Japonsku nejen prostřednictvím náboženství, ale také skrze
své zástupce v parlamentu.
1.3 Japonská nová náboženská hnutí po druhé světové válce
Po porážce Japonska ve druhé světové válce přišlo období změn spojených
s podobou politického režimu – osoba císaře už nebyla spojována s božským původem
a nastaly velké změny iniciované okupujícím spojeneckým vedením, jež se týkaly nejen
politické, ale i sociokulturní, hospodářské a náboženské sféry života. Právním základem
těchto změn byla nová japonská ústava z května 1947 (jap. Nihonkoku kenpó 日本国憲
法), ve které byl kladen důraz na změny týkající se společenského života.32
„Svoboda vyznání je zaručena všem. Žádná náboženská organizace
neobdrží privilegia od státu ani se nebude angažovat v politice.
Nikdo nesmí být nucen zúčastňovat se jakýchkoliv náboženských
aktivit, oslav, obřadů či praktik.“33
Oddělením náboženství od státu, resp. sesazením šintoismu z pozice státního
náboženství a praktickým znemožněním zasahování státu do věcí náboženských byla
legalizována možnost vytvoření nových náboženských uskupení. 34 „Mnohá ze stovek,
ba tisíců nových hnutí, která po válce vystoupila z ilegality, buďto zanikla, nebo zůstala
zcela bezvýznamná. Některým hnutím se podařilo získat jen tisíce, jiným statisíce, či
dokonce i miliony příznivců.“35 „Tradiční náboženství se těžce zotavují z šoku, nastává
prudký rozmach nových náboženství a zároveň prohloubení sekularismu a náboženské
indiferentnosti.“36
1.3.1 Třetí vlna
Po druhé světové válce hovoříme o dvou, resp. třech vlnách nových sekt 37 . Po
vydání ústavy se prudce zvýšil počet nově vznikajících hnutí. Zároveň probíhá rozvoj
32
THOMSEN, Harry. The New Religions of Japan, s. 19
The Constitution of Japan. Prime Minister of Japan and his Cabinet [online]. 2014 [cit. 2015-02-13].
Dostupné z <http://japan.kantei.go.jp/constitution_and_government_of_japan/constitution_e.html>.
34
Tamtéž.
35
EARHART, H. Byron. Náboženství Japonska: mnoho tradic na jedné svaté cestě, s. 69
36
Tamtéž, s. 174
37
Hovoří se o vydělení nové éry japonských nových náboženství po teroristickém sarinovém útoku v
tokijském metru v roce 1995, a to zejména díky následně přijaté legislativě související s útokem.
33
16
předválečných sekt, jejich transformace do právnických osob 38 a také vznik Asociace
organizací japonských nových náboženství (jap. Šin nihon šúkjó dantai rengókai 新日本
宗教団体連合会, resp. Šinšúren 新宗連). Třetí vlnu tvoří především sekty Perfect
Liberty kjódan (jap. Páfekuto ribatí kjódan パーフェクト・リバティー教団, resp. Ｐ
Ｌ教団) a Tenšó kótai džingúkjó (jap. 天照皇大神宮教).
Perfect Liberty kjódan neboli PL kjódan je revoluční tím, že do svého názvu jako
první japonská sekta zakomponovala anglická slova. Založil39 ji v roce 1956 Tokučika
Miki (1900–1983, jap. 御木徳近). Náboženství se soustředí na umění, ku podivu tedy
není jeho heslo „Život je umění“ (jap. Džinsei wa geidžucu dearu 人生は芸術である).
S více než 900 tisíci následovníků se jedná o jedno z větších japonských náboženských
hnutí současnosti.40
Tenšó kótai džingúkjó neboli „tančící náboženství“ Odoru šúkjó (jap. 踊る宗教),
jak je v Japonsku také známo, má jednu pozoruhodnou charakteristiku, a to svou
zakladatelku Sajo Kitamuru (1900–1967, jap. 北村サヨ), chudou ženu z prefektury
Jamaguči, jejíž charismatické promluvy k věřícím měly rytmickou formu tance a zpěvu.41
V roce 1945, těsně poté, co měla mít prozření a být posednutá šintoistickou bohyní Tenšó
kótaidžin (jap. 天照皇大神), začala kázat. Úspěchy slavila nejen v Japonsku, ale i na
Západě.42
1.3.2 Čtvrtá vlna
Na rozdíl od předchozích sekt, pro něž Japonci používají termín šinšúkjó nebo
šinkóšúkjó, se od 70. let 20. století začíná hovořit o tzv. nových nových náboženstvích
šin-šinšúkjó (jap. 新新宗教). Původní generace náboženských organizací, založených
před druhou světovou válkou v Japonsku, které neznalo moderní technologie, byly
značně zastaralé a mnohým Japoncům už nedávaly to, co dříve. Hospodářský zázrak
Japonska po okupaci zajistil místo novým organizacím, které se vyznačovaly jistými
novými charakteristikami – např. upozorňovaly na blížící se konec světa, nenasytnost lidí
Zákon o náboženských právnických osobách z roku 1951 (jap. Šúkjó hódžin hó 宗教法人法).
Hnutí PL kjódan vychází z organizace Hito no miči kjódan (jap. ひとのみち教団) založené otcem
zakladatele PL kjódan Tokuharou Mikim (1871–1938, jap. 御木徳一) v roce 1924, oficiálně byl ale PL
kjódan založen v roce 1956.
40
41
Tenshō Kōtai Jingū-kyō. Encyclopædia Britannica Online [online]. 2014 [cit. 2014-10-26].
Dostupné z <http://www.britannica.com/EBchecked/topic/587499/Tensho-Kotai-Jingu-kyo>.
42
38
39
17
a zvyšující se lpění na materiálních hodnotách, což bylo podle nich důsledkem přerodu
Japonska v industriální, moderní stát se zázračným ekonomickým růstem. Nové
organizace mají výhodu v tom, že mohou čerpat pozitiva z rozvoje vědy. Pro novou
generaci je typické využívání komerčních technologií, internetu, televize a dalších forem
masmédií.43 Jelikož se v pozdějších kapitolách této práce budu podrobně zabývat třemi
zástupci právě této generace nových hnutí – Óm šinrikjó (jap. オウム真理教), Mahikari
(jap. 真光) a Kófuku no kagaku (jap. 幸福の科学, angl. Happy Science), zmiňuji v této
podkapitole pouze dva zástupce šin-šinšúkjó, u nichž shrnu prvky typické pro jednotlivá
náboženství – Agonšú (jap. 阿含宗) a God Light Association neboli GLA (jap. ジー・
エル・エー ).
Historie Agonšú sahá sice až do 50. let 20. století, oficiálně ale bylo založeno až
v roce 1978. Samo sebe deklaruje jako buddhistickou organizaci zakládající své učení na
raně buddhistických sútrách Agama (jap. Agonkjó 阿含経), které považuje za „učení
původního buddhismu“. Z označení súter Agon pochází i název sekty. Zakladatelem
organizace je Seijú Kirijama (1921–, jap. 桐山靖雄), který se prohlásil za duchovního
vůdce a je svými stoupenci označován jako Kirijama kančó (jap. 管長, titul kančó
označuje vůdce sekty). Kirijama však nepůsobil jen v Agonšú – před jejím založením
vedl asi 30 let buddhistickou organizaci Kannon džikeikai (jap. 観音慈恵会), japonské
buddhistické hnutí čerpající z učení sútry Kannon (jap. 観音). Kirijama se tedy původně
setkal s učením mahájánského buddhismu a následně se přiklonil k buddhismu
hínajánskému.44
Agonšú je v Japonsku nejvíce proslavena svým výročním Festivalem hvězd
(jap. Hošimacuri 星まつり), který se koná vždy 11. února na předměstí Kjóta. Na
skvělou podívanou je upozorňováno médii v předstihu a každoročně se jí účastní asi
půlmilionové publikum, které obdivuje dvojici vysokých ohňů. Tyto ohně reprezentují
dvě velká témata japonských náboženství – první oheň je spojován s očištěním se a s
osvobozením bloudících duší mrtvých, zatímco druhý je zapálen, aby se prostřednictvím
něj lidé mohli modlit za splnění svých přání.45 Na místě festivalu se každoročně podílí
43
ASTLEY, Trevor. New Religions. In SWANSON, Paul L a CHILSON, Clark (ed.). Nanzan Guide to
Japanese Religions, s. 102–103.
44
What is Agon Shu? Agon Shu Honzan [online]. 2015 [cit. 2015-02-17].
Dostupné z <http://www.agon.org/en/about/>.
45
READER, Ian. The Rise of a Japanese “New New Religion” – Themes in the Development of
Agonshu. Japanese Journal of Religious Studies, Vol. 15, Issue 4, 1988, s. 240.
18
velké množství dobrovolníků, kteří jsou oblečeni do happi (jap. 法被)46 s nápisem おか
えりなさい 47 , který má v návštěvnících evokovat pocit, že se na místo festivalu
nevydávají, nýbrž vracejí. Agonšú, která samo sebe považuje za moderní reprezentaci
buddhismu, říká, že takto zprostředkovává návštěvníkům návrat ke kořenům víry.48
God Light Association (běžně GLA) je náboženská organizace, jejíž historie sahá
do roku 1969. Dle údajů GLA se v roce 2013 blížil počet věřících 40 tisícům. Organizaci
založil Šindži Takahaši (1927–1976, jap. 高橋信次), který tvrdil, že v mladí zažíval
astrální projekce49, přičemž později měl dosáhnout osvícení. Hnutí zakládá svou věrouku
na jeho knihách a záznamech jeho přednášek. Takahaši v nich tvrdí, že Buddha a Ježíš
jsou andělé světla vyslaní Bohem a že jedině Bůh dokáže zachránit lidskou duši. Věrouka
hnutí říká, že lidé se mnohokrát narodí a zemřou a že délka, po kterou tento proces
reinkarnací trvá, závisí pouze na tom, jak moc lidé žijí v souladu s láskou a harmonií.
Šindžimu Takahašimu se v roce 1956 narodila dcera Keiko (1956–, jap. 高橋佳子), která
je v současnosti také jeho následovnicí a spolutvůrkyní knižního fondu náboženského
hnutí.50
Jelikož většina šin-šinšúkjó vychází z kombinace prvků buddhismu, šintoismu,
křesťanství a dalších věr, je důležité chápat je jako synkretické spíše než původní víry.
Náboženství probíraná v dalších kapitolách jsou v tomto ohledu „dalším stupněm“ vývoje,
protože jsou kromě tradičních náboženství ovlivněny také některou z věr jedné z
předchozích vln japonských nových náboženských hnutí. Důležitá je u těchto organizací
kombinace faktorů zajišťující úspěch – silný vůdce, odvolávání se na vlastní interpretace
textů starých učenců, využívání masmédií a jiných forem komunikace, vize
Armageddonu či ujišťování věřících o zlepšení jejich života, popř. vytvoření jakéhosi –
v mnohých případech zdemagogizovaného – kultu, v němž jsou lidé nuceni přerušit
Japonský tradiční svrchní oděv podobný ponču, který je vyroben z modré nebo hnědé bavlny a typicky
je nošen během japonských festivalů. Viz Happi. Arigato! from Japan [online]. 2015 [cit. 2015-04-14].
Dostupné z <http://arigato-from-japan.com/mat_731r.htm>.
47
Okaerinasai je japonský pozdrav používaný k uvítání navrátivšího se člena domácnosti. Předchází mu
zvolání vracející se osoby „Tadaima ただいま“.
48
READER, Ian. The Rise of a Japanese “New New Religion” – Themes in the Development of
Agonshu. Japanese Journal of Religious Studies, Vol. 15, Issue 4, 1988, s. 239.
49
Astrální projekce je forma mimotělní zkušenosti (z angl. out-of-body experience), při níž se
projektované neboli astrální tělo odděluje od těla fyzického a může cestovat napříč časoprostorem. Tento
jev však odporuje fyzickým zákonům a není podložen. Viz Astral Projection. In MELTON, J. Gordon et
al. (ed.). Encyclopedia of Occultism & Parapsychology, Fifth Edition, Vol. 1, 2, s. 101–102.
50
Viz GLA. HINNELLS, John R. (ed.). A New Dictionary of Religions.
Dostupné z: <http://www.blackwellreference.com/public/tocnode?id=g9780631181392_chunk_g9780631
1813928_ss1-17>.
46
19
vztahy se svými pravými rodinnými příslušníky a místo toho se vyvinout v jakousi
pospolitou komunitu. Některé organizace byly původně nenáboženského charakteru
a později se zejména díky svým po moci prahnoucím vůdcům staly prostředky masové
manipulace, získávání peněz od členů formou nátlaku či dokonce iniciátory trestných
činů.
V následujících třech kapitolách podrobně popíši tři z hnutí šin-šinšúkjó – profil
jejich vůdců, věroučné základy, zdroje jejich mytologie a zásad, průběh běžného života
členů, současný stav hnutí, jejich osud a v neposlední řadě také vliv na běžný život
v Japonsku a díky globalizaci také jejich vliv na národy států za hranicemi Japonska a
Asie.
20
2 Mahikari
Učení Mahikari vychází z vizí Jošikazu Okady (1901–1974, jap. 岡田良一) z roku
1959. 51 Je typickým zástupcem synkretických nových náboženských hnutí, jelikož
obsahuje mnoho charakteristik typických pro různá světová náboženství – šintoismus
(důraz na čistotu, božský odkaz), buddhismus (víra v posmrtný život), hinduismus (karma,
reinkarnace) a další (apokalypsa, léčení, očištění od hříchu). Existují spekulace, že se
zakladatel Mahikari při sepisování věroučných knih inspiroval publikacemi Sekai kjúsei
kjó, organizace, jíž měl být členem před založením vlastního hnutí. Při porovnání učení
těchto dvou náboženství lze dokonce najít podobné formulace – ať už významové, nebo
faktické. Jošikazu Okada připustil, že učení Sekai kjúsei kjó studoval, ale odmítl, že by
kdy byl jejím členem.52
2.1 Jošikazu Okada
Jošikazu Okada se narodil 27. února 1901 v Tokiu jako jediný syn do bohaté rodiny
důstojníka císařské japonské armády. Spolu s dalšími potomky vlivných funkcionářů
studoval na Japonské císařské vojenské akademii (jap. Rikugun šikan gakkó 陸軍士官学
校). Roku 1922 školu úspěšně dokončil a získal hodnost poručíka. Roku 1941 dosáhl své
nejvyšší hodnosti podplukovníka, následně však utrpěl zranění zad a z řad armády byl
nucen odejít.53
V roce 1947 vstoupil Jošikazu Okada do řad Sekai kjúsei kjó, náboženského hnutí
založeného Mokičim Okadou54, jehož věroučné spisy Okadu pravděpodobně ovlivnily
k založení náboženského hnutí a sepsaní vlastních náboženských spisů. Jelikož zakladatel
Sekai kjúsei kjó byl před založením vlastního hnutí členem sekty Ómoto, lze z tohoto
vyvodit, že také Mahikari bylo nepřímo ovlivněno spisy Ómota.55
27. února 1959 dostal Jošikazu Okada vysokou horečku, která mu měla přivodit
silné halucinace. Při nich měl zažít tzv. kamigakari (jap. 神懸かり), tedy stav, při kterém
Infoméšon. Sukyo Mahikari [online]. 2015 [cit. 2015-03-09].
Dostupné z <http://sukyomahikari.or.jp/infofaci/index.html>.
52
DAY, Mike. Teachings of Sukyo Mahikari and Sekai Kyusei Kyo (Part 1) [online]. 1997-09-12 [cit.
2015-03-02]. Dostupné z <http://www.caic.org.au/eastern/mahikari/mahi101.htm>.
53
Súkjó mahikari ni cuite. Sukyo Mahikari [online]. 2015 [cit. 2015-03-09].
Dostupné z <http://sukyomahikari.or.jp/information/index.html>.
54
Zakladatel Sekai kjúsei kjó Mokiči Okada (viz podkapitolu 1.2.3 Druhá vlna.) a zakladatel Mahikari
Jošikazu Okada spolu neměli žádný příbuzenský vztah, stejné příjmení je pouze náhodou.
55
BRODER, Anna. Mahikari in Context. Japanese Journal of Religious Studies, Vol. 35, Issue 2, 2008,
s. 331–362.
51
21
jej posedl duch božstva. V tomto případě se mělo jednat o boha Su (jap. 主), kterého
Okada později zakomponoval do své věrouky (viz podkapitolu 2.3 Učení sekty a rituály).
Bůh Su mu měl zprostředkovat vizi, v níž se Okada měl dozvědět, že se sám stane tím,
kdo očistí Zemi od zla. Později měl Okadu probudit hlas, který ho vybízel, aby přijal
jméno Kótama (jap. 光玉)56 a vyhlásil počátek spirituální společnosti. Na podzim 1959
Okada založil náboženskou organizaci L. H jókóši tomo no kai (jap. Ｌ・Ｈ陽光子友乃
会 ) 57 , jež se vyvinula v jedno z nejrychleji rostoucích nových náboženských hnutí
v tehdejším Japonsku.58 Hnutí se zakládalo výhradně na učení Mahikari, které se opírá o
Okadovy vize z února toho roku.
Roku 1962 měl Okada další vizi – v té mu bylo sděleno, že se blíží první období
světového křestu ohněm (jap. hi no senrei 火の洗礼 ). V reakci na toto Okada
přejmenoval hnutí na Mahikari bunmei kjódan (jap. 真光文明教団, čes. Náboženské
hnutí civilizace pravého světla). Okada míval další prozření, která později sepsal do
sbírky kázání Svatá slova (jap. Goseigen 御聖言)59. V knize se píše o přeměně lidstva
z materialistické na spirituální společnost, což bude probíhat pod dohledem boha Su.
Jelikož je lidstvo pohlcováno sobeckými touhami, avšak není si vědomo toho, co přijde,
rozhodlo se božstvo, že svět prostřednictvím přírodních katastrof očistí. Bůh ovšem světu
a lidem ukáže spásu, které se dát dosáhnout duchovní očistou učení Mahikari
(jap. Mahikari no waza, 真光の業). Okada se měl stát svatým poslem, jenž praktikoval
tekazaši (jap. 手かざし), duchovní očistu lidstva prováděnou prostřednictvím zvednutí
ruky a přenášení pozitivní energie na příjemce. Z lidstva se měla postupně vydělit skupina
nazývaná civilizace pravého světla (jap. mahikari bunmei 真光文明), která má přežít
apokalypsu z Okadových vizí.60
2.2 Frakce sekty
Když v roce 1974 Kótama Okada zemřel, vznikl uvnitř náboženského hnutí konflikt
o následnictví vůdcovství organizace. O pozici vůdce bojovaly dvě frakce původní sekty.
Význam jména lze do češtiny volně přeložit jako “drahokam světla” či “světelný šperk”.
Infoméšon. Sukyo Mahikari [online]. 2015 [cit. 2015-03-09].
58
PFEIFFER, William S. Mahikari - New Religion and Japanese Popular Culture. The Journal of
Popular Culture, Vol. 34, Issue 2, 2000, s. 155–156.
59
OKADA, Kótama. Goseigen.
60
Sekai Mahikari Bunmei Kyōdan. Encyclopedia of Shinto [online]. 2006-05-24 [cit. 2015-03-09].
56
57
22
První byla skupina vedena věrným spolupracovníkem Jošikazu Okady Sakaem
Sekigučim (1909–1994, jap. 関口榮). Tento proud uvnitř hnutí se nazývá Sekai mahikari
bunmei kjódan (jap. 世界真光文明教団 , čes. Světové náboženské hnutí civilizace
pravého světla) – tato skupina si tedy ponechala původní název sekty, doplnila jej však
o slovo sekai (jap. 世界, čes. svět, světový), čímž chtěla skupina naznačit plánovanou
expanzi za hranice Japonska. Druhou frakcí bylo uskupení kolem Okadovy adoptované
dcery Keišu (1929–, jap. 岡田恵珠) – tato skupina později přijala název Súkjó61 mahikari
(jap. 崇教真光 ). 62 Až v roce 1977 bylo po dlouhotrvající soudní při rozhodnuto
o právoplatnosti Sekigučiho následovnictví, nicméně v současnosti je v Japonsku
i v zahraničí více úspěšná právě frakce Okadovy dcery, a proto se dále v práci budu
z těchto dvou proudů zabývat především Súkjó Mahikari. 63
Po soudním rozhodnutí se stal vůdcem Sekai Mahikari Bunmei kjódan Sakae
Sekiguči. Centrum organizace bylo roku 1987 přeneseno na planinu uprostřed
poloostrova Izu, dnes území města Izu v prefektuře Šizuoka. Roku 2006 měla frakce
původní organizace přibližně 98 tisíc členů.64
Keišu Okada na výsledek soudního řízení reagovala založením nezávislé
náboženské organizace Súkjó mahikari a zřídila nové centrum na území města Takajama
v prefektuře Gifu. Roku 1986 hnutí pořádalo první Mezinárodní konferenci civilizace
světla (jap. Jókó bunmei kokusai kaigi 陽光文明国際会議), které se zúčastnili členové
hnutí z více než 20 zemí světa. Hnutí pokládá za svého zakladatele Kótamu Okadu a má
s konkurenčním hnutím Sekai mahikari bunmei kjódan společné doktríny a rituály – až
na lokalitu náboženského centra a pohled na následovnictví původní organizace sdílí dvě
nově vzniklé organizace stejné věroučné základy.65
Súkjó (jap. 崇教) je slovo používané v názvu hnutí Súkjó mahikari, bylo vytvořeno Jošikazu Okadou,
který upravil znak 宗 ve slově šúkjó (čes. náboženství). Toto slovo podle něj označuje duchovní zákony a
doktríny různých náboženství a sekt, které byly založeny na základě hlavních světových náboženstvích.
Viz EPSTEIN, Amanda E. Living in the Light [online]. 2009-11-16 [cit. 2015-04-14].
Dostupné z <http://xpress.sfsu.edu/archives/magazine/013739.html>.
62
SMITH, Wendy A. New Religious Movements as Transnational Providers of Social Suppost - the Case
of Sukyo Mahikari. In CHAMBON, Adrienne S., SCHRÖER, Wolfgang a SCHWEPPE, Cornelia (ed.).
Transnational Social Support, Routledge Studies in Health and Social Welfare, 7, s. 67.
63
Sūkyō Mahikari. Encyclopedia of Shinto [online]. 2006-05-25 [cit. 2015-03-10].
64
Sekai Mahikari Bunmei Kyōdan. Encyclopedia of Shinto [online]. 2006-05-24 [cit. 2015-03-09].
65
61
23
2.3 Učení sekty a rituály
Podle Okady chtěl bůh Su neboli „Rodič, pán, Bůh pravého světla“ (jap. Mioja
motosu mahikari ómikami 御親元主真光大御神, resp. Su šin-sama 主神様) zpomalit
úpadek světa do záhuby, a tak stvořil všechna významná náboženství napříč historií.
Učení Mahikari tyto nazývá brzdná náboženství (jap. buréki šúkjó ブレーキ宗教).
Okada ve svých spisech zmiňuje, že všechna měla do nedávné doby mít vitalitu, díky
které mohla konec světa zpomalit. Nyní ovšem upadla na úroveň pouhých učení, která
nemají za cíl bojovat proti zlu. Vida do jaké míry se tato brzdná náboženství těší oblibě
po celé planetě, bůh Su pověřil Okadu záchranou světa a seznámil ho doktrínami súkjó,
které o záchraně pouze nemluví, ale činí, co je potřeba udělat.66
2.3.1 Boží světlo
I když je Súkjó mahikari otevřeno novým příznivcům, než se člověk stane členem
neboli kamikumite (jap. 神組手)67, musí na začátku své cesty projít vstupním tréninkem,
který trvá tři dny a má prokázat kvality jedince a jeho připravenost na cestu učení
Mahikari. Po dokončení tréninku následuje přijímací ceremoniál spojený s předáváním
omitamy (jap. お御玉68) – medailonu, který novému členovi umožňuje zaměřovat světlo
učení Mahikari na své rodinné příslušníky, další členy hnutí, zvířata, jídlo, či dokonce
místa. Okada se měl jako údajný bývalý člen Sekai kjúsei kjó u tohoto hnutí inspirovat
fenoménem džórei (jap. 浄霊) 69 a tuto ústřední praktiku hnutí měl přenést i do učení
Mahikari. 70 Svět má být podle učení zaplaven pozitivní energií, která však musí být
usměrňována, aby očišťovala.71
Kromě boha Su, jakožto originálního zdroje světla učení Mahikari, je toto světlo
vyzařováno prostřednictvím jeho trůnu na Zemi, svatyně Suza (jap. 主座). Ta má podle
dvou rivalů nárokujících si následovnictví po Jošikazu Okadovi být buďto v Takajamě
v prefektuře Gifu, nebo na poloostrově Izu v prefektuře Šizuoka. Dále je energie
YOUNG, Richard F. Magic and Morality in Modern Japanese Exorcistic Technologies – A Study of
Mahikari. Japanese Journal of Religious Studies, Vol. 17, Issue 1, 1990, s. 43.
67
Do češtiny lze volně přeložit jako „ten, kdo kráčí ruku v ruce s Bohem“.
68
Vyskytuje se taktéž v znakové podobě 御み霊.
69
Praktika, jež spočívá ve směřování božské energie do těla jiného člověka
70
SMITH, Wendy A. A Global NRM Based on Miracles: Sukyo Mahikari. IIAS Newsletter /
International Institute for Asian Studies, Issue 47, 2008, s. 12.
71
Mahikari. Japanese Journal of Religious Studies, Vol. 17, Issue 1, 1990, s. 35–36.
66
24
zprostředkovávána věřícím také v každé modlitebně učení Mahikari, které se nazývají
dódžó (jap. 道場). V dódžu visí nad oltářem svitek se znaky 真光, prostřednictvím nichž
proudí do dódža paprsky „světla“, kterým jsou účastníci modliteb očišťováni. Úspěšnost
duševní očisty však není na všech místech stejná – v náboženském centru je nejvyšší
koncentrace pozitivní energie, zatímco energie vyzařovaná omitamou má nejnižší
potenciál očištění.72
Omitama je podle učení nástrojem běžných lidí ke konání zázraků. Talisman má být
nošen na horní polovině těla věřícího, nesmí být nikdy namočen do vody nebo
se dotknout země. To je nejspíše důvod, proč se děti až do věku deseti let nemohou stát
kamikumite – právě to je podle hnutí správný věk, kdy jsou děti už považovány za
zodpovědné a schopné se o amulet postarat. Členové hnutí jsou schopni přenášet božské
světlo prostřednictvím přesně definovaného rituálu modlitby božskému stvořiteli. Rituál
zahrnuje poklonu čelem ke svatému svitku Gošintai (jap. 御神体)73, který se nachází
v každém dódžu. Poté se k svitku věřící obrátí zády a ve staré japonštině nahlas odrecituje
očišťující modlitbu Amacu norigoto (jap. 天津祝事)74. Následně je energie přenesena
skrze zvednutou ruku do čela druhé osoby. Celý rituál trvá asi 50 minut a lze se setkat
s jeho alternativními názvy: očišťování – okijome (jap. お清め), pozvednutí ruky –
tekazaši či praktikování Mahikari – mahikari no waza. 75 Přijímání a předávání světla
a docházení na skupinové pobožnosti, během nichž je energie přenášena od boha Su
k věřícím v modlitebných – to jsou dvě základní složky aktivit věřících učení. Mnoho lidí
se k hnutí přidává poté, co jim stávající členové nabídnou pomoc ve formě pozitivní
energie v tíživé životní situaci – problémy se zdravotním stavem, v osobním životě či
neuspokojivá ekonomická situace. 76 Hnutím jsou zdokumentovány případy, kdy měli
členové božím „světlem“ vyléčit nemoci, opravit domácí spotřebiče, vylepšit chuť jídla
Mahikari. Japanese Journal of Religious Studies, Vol. 17, Issue 1, 1990, s. 36.
73
(Go)šintai je šintoistický pojem označující předměty, v nichž sídlí kami. V modlitebnách hnutí
Mahikari má Gošintai podobu svitku. Viz Shintai. Encyclopedia of Shinto [online]. 2005-06-02 [cit.
2015-04-12]. Dostupné z <http://eos.kokugakuin.ac.jp/modules/xwords/entry.php?entryID=292>.
74
U modlitby Amacu Norigoto je patrný vliv šintoismu na průběh očišťujících rituálů Mahikari.
Vyskytuje se zde totiž podobnost nejen v názvu, ale také ve znění s šintoistickou modlitbou Amacu norito
(jap. 天津祝詞), která je však taktéž součástí učení hnutí Ómotokjó a Sekai kjúsei kjó. Viz Norito.
Encyclopedia of Shinto [online]. 2007-03-28 [cit. 2015-04-14].
75
76
Tamtéž, s. 12.
72
25
či vzkřísit mrtvé ryby – to vše zvednutím ruky a zaměřením energie na cíl či příjemce.77
Případy vyléčení rakoviny a dalších nemocí jsou podrobně popsány především v knihách
Andrise Karlise Tebecise (1943–), australského neurologa a ředitele regionálního centra
Súkjó mahikari pro Austrálii a Oceánii, který je členem Súkjó mahikari od roku 1977.78
Učení Mahikari říká, že všechno neštěstí, které se člověku stane, je zapříčiněno
zlými duchy, kteří se přisají na tělo oběti kvůli špatné karmě, jež vzniká buďto v důsledku
špatných skutků oběti samotné, nebo jejích předků. Proces očišťování prostřednictvím
rituálu Mahikari no waza napomáhá zlé duchy umírnit a vypudit je z těla nešťastníka. Zlé
skutky jedince (ať už v jeho současném, či minulém životě) a jeho předků jsou to, co
přitahuje duchy těch, kteří byli v minulém životě oběti zlých činů. Spíše než běžným
exorcismem, tj. vyhnáním zlých duchů z těla, se Mahikari no waza snaží tyto duchy
vyléčit z jejich trápení, aby později z těla oběti odešly dobrovolně.79
2.3.2 Návštěva svatyně80
Na množství rituálů je Mahikari poměrně bohaté. Ať už každotýdenní pobožnosti,
či různé ceremoniály – vše se týká božího světla. Jednou až dvakrát týdně se v místním
dódžu konají ranní modlitby, jejichž předmětem jsou prosby Boha o šíření učení. Těch se
účastní nejvěrnější stoupenci učení. Až později se dveře dódža otevírají všem věřícím,
kteří chtějí přivítat boha Su. Večer následují modlitby za očištění dódža, po nichž
v některých svatyních následují večerní setkání, během nichž se věřící loučí s Bohem.81
Pro návštěvu dódža není vypsán speciální dress code, hnutí ovem zdůrazňuje, že
má být zachováno dekórum nastavené japonskými standardy chování, úcty a respektu.
Při vchodu do dódža si členové sundávají boty, omývají si ruce, uklánějí se svitku
Gošintai. Co se týče centra hnutí, tj. Hlavní světové svatyně (jap. Súkjó mahikari
sóhonzan 崇教真光世界総本山), kde má svůj trůn bůh Su, v tom má panovat příjemná
77
78
79
Tamtéž, s. 12.
80
Tato podkapitola vychází především z díla Briana McVeigha a Wendy Smithové, kteří se ceremonií v
dódžech Mahikari účastnili a později o nich napsali články do odborných časopisů, viz níže.
81
MCVEIGH, Brian. The Authorization of Ritual and the Ritualization of Authority – The Practice of
Values in a Japanese New Religion. Journal of Ritual Studies, Vol. 6, Issue 2, 1992, s. 40.
26
atmosféra, při které si členové nemají uvědomovat svůj rozdílný původ a jazyk a žádné
sociokulturní rozdíly zde nemají hrát roli.82
Každý týden se v místním dódžu setkávají také různé spolky rodičů, zájmové
kroužky dětí, skupiny žen v domácnosti, mladých či různé studijní skupiny mládeže.
Každý měsíc se ve svatyni koná speciální ceremoniál, během něhož členové hnutí děkují
Bohu za přízeň během uplynulého měsíce. 27. února se v každém dódžu slaví výročí
narození zakladatele hnutí Jošikazu Okady – tento den se v rámci hnutí označuje jako
Den Súkjó mahikari (jap. Súkjó mahikari no hi 崇教真光の日). Okadovu smrt si hnutí
připomíná 23. června. 83 V tomto lze vidět paralelu se speciálně zaměřenými obřady
v křesťanských svatostáncích připomínajícími výročí narození Ježíše Krista – Vánoce
a jeho smrti – Velikonoce.
Větší náboženské události se většinou konají v Hlavní světové svatyni v Takajamě
v prefektuře Gifu. Mezi tyto patří obřad na začátku každého měsíce (jap. Geššisai 月始
祭), během něhož věřící děkují za ochranu v minulém měsíci a prosí o ochranu v měsíci
následujícím. 84 Nový rok podle lunárního kalendáře oslavují věřící Súkjó mahikari
velkou ceremonií začátku jara konanou 4. února (jap. Riššun taisai 立春大祭). Během
velkého podzimního festivalu (jap. Šúki taisai 秋季大祭) se bohu Su děkuje za to, že dal
lidstvu šanci na spásu tím, že zakladateli Kótamovi Okadovi zprostředkoval božské učení
a pravé světlo. Poslední z poměrně velkých slavností jsou očistné ceremonie, které se
vyznačují tím, že se jich účastní sám duchovní vůdce hnutí Velký učitel (jap. Ošienušisama 教え主様) – v současné době zastává tuto funkci již následovník Keišu Okady, její
adoptovaný syn Kóó Okada (1947–, jap. 岡田光央, viz podkapitolu 2.4 doleOrganizace
a vedení).85 Ceremoniály jsou pořádány pro masy lidí, mají velmi propracovaný a přesně
nastavený řád a trvají několik hodin. Skládají se obvykle z těchto částí: modlitby,
svědectví, učení a zábava. Velký učitel v těchto ceremoniálech platí za reprezentanta
věřících a celého lidstva při setkání s Bohem. Často se v průběhu bohoslužeb zpívají
82
SMITH, Wendy A. New Religious Movements as Transnational Providers of Social Suppost - the Case
of Sukyo Mahikari. In CHAMBON, Adrienne S., SCHRÖER, Wolfgang a SCHWEPPE, Cornelia (ed.).
Transnational Social Support, Routledge Studies in Health and Social Welfare, 7, s. 69.
83
84
Tamtéž, s. 40.
85
27
oslavné písně, recituje se, tančí se tradiční tance nebo jsou věřící svědky uměleckého
vystoupení.86
„Hudba, snižování a zvyšování intenzity světla, pomalé otevírání
scény, rituální pohyby typické pro šintoismus, jasné barvy a přesné
kroky vůdce hnutí během toho, co vchází a odchází ze scény – to vše
vytváří jakýsi dojem pompéznosti pro věřící. Spontánnost rozhodně do
obřadů nepatří, jelikož i ten nejmenší element nepředvídatelnosti by
zviklal kosmický pořádek ve svatyni.“87
Brian McVeigh (1959–)88 popisuje ve svém článku „Autorizace rituálu a ritualizace
autority – praxe hodnot v japonských nových náboženstvích“ vlastní zkušenost ze svého
pobytu v Japonsku, kdy navštívil mimo jiné obřady hnutí Mahikari také rozlučkové
setkání pořádané na počest odcházejícího kazatele 89 . V průběhu spíše neformální
společenské akce dochází ke společné večeři, projevům hlavního kazatele dódža a přání
štěstí. Následně dochází k zábavě, mj. formou karaoke. K večeru patří také konzumace
alkoholu a tančení – to vše v prostředí dódža. Obdobné akce jsou však jedinými momenty,
při kterých v dódžu dochází k neformálnímu spontánnímu jednání jedinců.90
Ve velkých dódžích jsou instalována audiovizuální záznamová zařízení, která mají
podle vedení hnutí zajistit, že návštěvníci nebudou zanedbáváni. Všichni návštěvníci jsou
povinni se po příchodu zapsat do prezenční knihy a během odchodu zaznamenat svůj
délku stráveného času ve svatostánku. Na toto je mnohými nahlíženo jako na striktní
organizovanost a útok na osobní svobody jedince. 91 Samozřejmě je záležitostí každé
organizace jak spravuje své nemovitosti, každopádně toto může být zahraničními
návštěvníky, kteří na toto nejsou z místních duchovních míst zvyklí, považováno za
zvláštnost či přeorganizovanost.
87
Tamtéž, s. 41.
88
Brian J. McVeigh, BA, MA, PhD., je americký teoretik kulturní psychologie. Několik let strávil
výzkumem fenoménu duchovního posednutí a jeho užíváním v rámci japonských náboženských hnutí.
89
Nový kazatel hnutí musí po vysvěcení vždy odejít na vykonání praxe buďto do jiné prefektury, nebo
země, aby nasbíral cenné zkušenosti.
90
91
86
28
2.4 Organizace a vedení
Co se týká počtu členů, tématu, které je mezi novými náboženskými hnutími díky
svému psychologickému efektu na potencionální věřící velmi citlivé, má podle svých
letošních (2015) údajů Súkjó mahikari celkově asi milion členů.92 Jiné zdroje uvádějí
celkově asi milion, z toho v Japonsku přes 300 tisíc stoupenců.93
Hlavní světová svatyně byla architektonicky projektována tak, aby pojala velké
množství lidí a vyzařovala z ní majestátnost. Nejokázalejšími prvky celé stavby je
kombinace červené a zlaté barvy střechy, dlouhý červený koberec položený v hlavní hale,
obrovské konferenční auditorium a prvky symbolismu, což dohromady vytváří zajímavý
pocit obrovského chrámu.94
Adoptovaná dcera zakladatele hnutí Mahikari Kótamy Okady, Keišu – vlastním
jménem Kóko Inoue (jap. 井上甲子) během doby svého působení na pozici Velké
učitelky adoptovala za syna svého nástupce Tairikua Tešimu (jap. 手島泰六), který se
v listopadu 2009 stal dalším vůdcem hnutí Súkjó mahikari a přijal jméno Kóó Okada
(jap. 岡田光央 ). 95 V současné době jsou v rámci organizace tito tři lidé nazýváni
následovně: Kótama Okada jako Velký spasitel (jap. Sukuinuši-sama 救い主様), Keišu
Okada jako Svatá vůdkyně (jap. Seišu-sama 聖主様) a Kóó Okada jako Velký učitel.96
Co se týče struktury hnutí, ta byla již na začátku velmi podrobně vypracována do
detailu. Z modelu tradiční japonské firmy byl použit systém organizační hierarchie –
hnutí má množství oddělení právě jako velká korporace – Oddělení plánování, Oddělení
ceremoniálů a festivalů, Mezinárodní oddělení, apod. Dódža jsou snad pro lepší přehled
dělena podle velikosti a důležitosti na velká, střední, malá a přidružená.97 Následují menší
a méně formální očistná místa (jap. okijomešo お清め所 ) a místa pro komunikaci
(jap. renrakušo 連絡所 ). Stupňovitý systém poboček hnutí je typický jak pro hnutí
92
About Sukyo Mahikari. Sukyo Mahikari. Centers for Spiritual Development [online]. 2015 [cit. 201504-05]. Dostupné z <http://www.sukyomahikari.org/about.html>.
93
94
95
96
Our Organization. Sukyo Mahikari Europe & Africa [online]. 2015 [cit. 2015-03-11].
Dostupné z <http://www.sukyomahikarieurope.org/en/organisation>.
97
V japonštině se toto rozdělení dódž projevuje připojením prefixu ke slovu dódžó, tj. daidódžó 大道場,
čúdódžó 中道場, šodódžó 小道場 a džundódžó 準道場.
29
v Japonsku, tak i pro jeho pobočky po celém světě. Kromě dódž bylo založeno v každé
japonské prefektuře a na několika světových kontinentech regionální centrum98.
V čele každého takového centra stojí vedoucí bučó (jap. 部長). Jeho mandát obnáší
navštěvování náboženských center po celém svém regionu, zaštiťování vstupních
tréninků, předávání amuletů omitama novým členům. Jeho pracovní náplň se však netýká
pouze reprezentace, má na starosti také administraci svého území, personální změny
a přeřazování a povyšování v rámci společenství. Každý vedoucí regionu je nadřízený
kazatelům a vůdcům dódž ve své oblasti. Zatímco kazatelé po třech letech výcviku
v rámci svého kariérního postupu mění své působiště, vůdcové dódž jsou nezřídka kdy
z oblasti dódža a personální přesuny se jich obvykle netýkají.99
2.5 Negativní reakce
Stejně jako u dalších nových náboženských hnutí lze i u Súkjó mahikari pozorovat
poměrně vysokou míru fluktuace členů, která je v období bezprostředně po absolvování
prvního třídenního vstupního tréninku asi 50 %. Důležitá je tak pro hnutí reklama, která
zajišťuje nové uchazeče o místo v hnutí.
Většina lidí se k hnutí přidá kvůli stavu svého zdraví – světlo, které je podstatou
hnutí, má mít léčivé schopnosti. 100 Podstatné pro rekrutování nových členů jsou
zkušenosti současných členů s hnutím – existuje množství svědectví z prostředí
organizace o pozitivním efektu členství a božího světla na zdraví.101 Je však diskutabilní,
zda se jedná o reálná podložená svědectví. Může jít o příběhy vytvořené hnutím právě za
účelem propagace a zvýšení zájmu o hnutí.
Bývalí členové, kteří z hnutí vystoupili z nejrůznějších důvodů, si z něj s sebou
nesou často negativní zkušenosti a zřizují na internetu blogy a zázemí pro diskuzi
Evropa a Afrika sdílí jedno regionální centrum v městě Ansembourg v Lucembursku. Další světová
regionální centra se nachází v Sev. Americe, Již. Americe, v Asii a poslední bylo zřízení pro území
Austrálie a Oceánie.
99
International Institute for Asian Studies, Issue 47, 2008, s. 12–13.
100
101
Viz HURBON, Laënnec. Mahikari in the Caribbean. Japanese Journal of Religious Studies, Vol. 18,
Issue 2-3, 1991, 247–255.
98
30
bývalých členů102 či samostatné webové stránky103, na nichž před tímto hnutím varují
potencionální uchazeče. Ovšem objektivita těchto jedinců opět není podložena tvrdými
fakty, a tak se může jednat o soukromou odplatu směřovanou na hnutí.
102
Viz Mahikari higaiša no kai [online]. 2015-04-04 [cit. 2015-04-08].
Dostupné z <http://jbbs.shitaraba.net/study/3760/> a After Mahikari…Mahikari wo hanarete [online].
2011-11-03 [cit. 2015-04-08]. Dostupné z <http://anne987.blogspot.cz/>.
103
Viz Mahikari Exposed [online]. Listopad 2011 [cit. 2015-04-08].
Dostupné z <http://www.mahikariexposed.com/index.htm>.
31
3 Óm šinrikjó
Jak již bylo zmíněno v první kapitole, v 80. letech 20. století vznikal velký počet
nových náboženských hnutí šin-šinšúkjó. Jedním z takto vzniklých bylo i náboženské
hnutí Óm šinrikjó104, které začínalo působit v roce 1984 jako meditační skupina 15 lidí,
nicméně v průběhu let počet jejích členů vzrostl na téměř 50 tisíc105 a z na první pohled
nevinné jogínské skupiny ji její zakladatel a vůdce Šókó Asahara (1955–, jap. 麻原彰晃)
během několika let proměnil na teroristickou organizaci zodpovědnou za vydírání, únosy,
vraždy a útoky na civilní obyvatelstvo s použitím chemických zbraní. Kvůli teroristickým
útokům z roku 1995 se sekta proslavila nejen v Japonsku, ale také v zahraničí.
3.1 Šókó Asahara
Óm šinrikjó, stejně jako její nástupnická organizace Aleph (viz podkapitolu 3.6
Osud sekty) je spojována především s osobou svého zakladatele, kterým je Šókó Asahara,
rozený Čizuo Macumoto (1955–, jap. 松本智津夫). Narodil se v roce 1955 na ostrově
Kjúšú do velmi chudé rodiny – jeho rodiče se živili výrobou rohoží tatami. Ve svém
dětství Asahara onemocněl glaukomem106 a oslepl na jedno oko. V pěti letech nastoupil
do školy pro slepé děti a po dokončení školní docházky se v roce 1977 přestěhoval do
Tokia, protože toužil po studiu na Tokijské univerzitě; nicméně nesplnil přijímací
zkoušky, a tak se uchýlil ke studiu akupunktury a tradiční čínské medicíny. Následujícího
roku se oženil a spolu s manželkou prodávali byliny a přírodní produkty, přičemž Asahara
dále praktikoval akupunkturu.107
Již po přestěhování do Tokia se Asahara začal zajímat o náboženství a později se
stal členem náboženského hnutí Agonšú, pro jehož věřící je už od dob Kannon džikeikai
(viz podkapitolu 1.3.2 Čtvrtá vlna) nejdůležitější osvobodit se od špatné karmy. Asaharu
v Agonšú zaujala technika senzagjó (jap. 千座行 ) 108 , jež je v hnutí ústředním
prostředkem odstranění zlé karmy. V roce 1972 vydal zakladatel Agonšú Seijú Kirijama
Výraz „óm“ v názvu organizace je v buddhismu magickou slabikou, jíž se užívá při meditacích,
„šinrikjó“ se pak překládá jako „učení pravdy“.
105
PARACHINI, John. Aum Shinrikyo. In JACKSON, Brian A. et al. Aptitude for Destruction Vol. 2:
Case Studies of Organizational Learnings in Five Terrorist Groups, s. 12–13.
106
Glaukom neboli zelený zákal je druh poškození očního nervu způsobený vystavení nervu vysokému
nitroočnímu tlaku. Nemoc se projevuje výpadky zorného pole, ztrátou periferního vidění.
107
FOWLER, Jackie. Aum Shinrikyo [online]. 2001-01-16 [cit. 2015-03-17].
Dostupné z <http://www.bibliotecapleyades.net/sociopolitica/esp_sociopol_AUM01.htm>.
108
Senzagjó je technika, pomocí níž se člověk má očisti od špatné karmy. Praktika samotná spočívá v
odříkávání modliteb po dobu 1000 dnů.
104
32
spis s názvem Ezoterický buddhismus: Tajemství psychické moci 109 , který stimuloval
Asaharovu touhu po moci. Asaharu však na Agonšú nejvíce zaujaly praktiky jógy, kterou
chápal jako prostředek k duchovnímu růstu.110
V roce 1984 Asahara opustil Agonšú, nicméně zkušenosti z členství v této
organizaci uplatnil brzy po svém odchodu z hnutí. Spolu s manželkou založil ve svém
jednopokojovém bytě v Tokiu společnost výuky jógy Óm spolek bohů a poustevníků
(jap. Óm šinsen no kai オウム神仙の会 ), díky čemuž získal první následovníky.
Společnost byla velmi neformální – lidé se mohli volně učit jógu a konzultovat s učitelem.
V roce 1986 se Asahara vydal do indických Himalájí na asketické putování spojené
s meditováním – po svém návratu o rok později pak změnil své původní jméno Čizuo
Macumoto na Šókó Asahara a název své organizace na Óm šinrikjó.111
Hnutí nabíralo nové členy, založilo své centrum ve vesnici Kamikuišiki (jap.
Kamikuišiki-mura 上九一色村) na úpatí hory Fudži a v roce 1989 mělo asi čtyři tisíce
členů. Tou dobou Asahara zažádal tokijské úřady o právní uznání svou skupinu
náboženskou organizací, nicméně tento proces neprobíhal tak plynule jak by si Asahara
býval přál. Učení Óm šinrikjó postupně začalo od svých nejvěrnějších členů vyžadovat
kompletní přerušení kontaktů s rodinou a známými a udržování styku pouze s dalšími
členy hnutí. Někteří takto opuštění členové rodin věřících se po konzultaci s právníkem
Cucumim Sakamotem (1956–1989, jap. 坂本堤 ) snažili o znemožnění uznání
Óm šinrikjó jako náboženské organizace. Toto se jim díky četným protestům,
demonstracím a soudním žalobám Óm šinrikjó nepodařilo, a tak byla organizace nakonec
uznána jako náboženská organizace se všemi výhodami, jež jí tento status zprostředkoval.
Sakamoto, který se problematikou sekty zabýval, se svou rodinou na podzim roku 1989
záhadně zmizel. Z tohoto byla samozřejmě členy rodin přívrženců Óm šinrikjó
podezřívána Asaharova organizace.112 Vyšetřování ovšem ztroskotalo na nevoli policie
vraždu právníka a jeho rodiny dostatečně prošetřit. Příčinou bylo, že právníkova kancelář
v minulosti u soudního sporu reprezentovala komunistického politika, jehož telefon
nelegálně odposlouchávalo stejné oddělení prefekturní policie jako to, které mělo vraždu
Viz KIRIJAMA, Seijú. Mikkjó: čónórjoku no himicu.
SHIMAZANO, Susumu. In the Wake of Aum: The Formation and Transformation of a Universe of
Belief. Japanese Journal of Religious Studies. Vol. 22, Issue 3-4, 1995, s. 384–387.
111
Dostupné z <http://www.bibliotecapleyades.net/sociopolitica/esp_sociopol_AUM01.htm>.
112
109
110
33
prošetřit. Mluvčí policie Takadži Kunimacu (1937–, jap. 國松孝次)113 dokonce později
prohlásil, že si je policie vědoma toho, že kdyby bývala vraždu prošetřila důkladněji
a došla během vyšetřování k viníkům – členům hnutí pod vedením Asahary, nemuselo by
v letech 1994 a 1995 dojít k sarinovým teroristickým útokům na civilní obyvatelstvo.
Jelikož měl Asahara velké cíle a cítil, že náboženská organizace samotná stačit
nebude, založil v roce 1990 politickou stranu Šinritó (jap. 真理党 ), která měla
prostřednictvím svých prvních 25 kandidátů začít lobbovat za organizaci v japonském
parlamentu. K tomuto kroku Asaharu inspirovalo nejspíše hnutí Sóka gakkai, které už
v 50. letech 20. století jako první japonská náboženská organizace navrhlo své kandidáty
do japonského parlamentu prostřednictvím politické strany. Nicméně, ve volbách v únoru
1990 byla Šinritó a všichni její kandidáti neúspěšní. Hnutí s neúspěchem vůbec
nepočítalo. Po tomto zklamání v politice a začátku častěji se objevující kritiky ze strany
masmédií se situace Óm šinrikjó podstatně změnila – hnutí se více izolovalo a místo
záchrany světa se snažilo ochránit samo sebe. V tomto období se Asahara ve svém učení
začíná odklánět od mahájánského buddhismu k ezoterickému čili tantrickému. Dle
Asaharových interpretací je v souladu s tantrickým buddhismem přehlédnutí některých
morálních zásad – toto následně použil, aby ospravedlnil vydírání, únosy a vraždění nejen
civilistů, ale také vlastních členů hnutí.114
3.2 Učení sekty a její propagace
Z publikací, které se zabývají hnutími šin-šinšúkjó, se jejich asi největší část zabývá
sektou Óm šinrikjó a osobností jejího vůdce Asahary, a to především díky teroristickým
útokům v tokijském metru v roce 1995. O věroučných zásadách a vlivech na formování
hnutí tedy bylo sepsáno velké množství knih, a tak tyto charakteristiky shrnu poněkud
stručněji a více se v této podkapitole budu zabývat propagací sekty a imagí, kterou si na
přelomu 90. let 20. století budovala.
Óm šinrikjó samo sebe považovalo za hnutí buddhistické, nicméně se jednalo
o hnutí synkretické, založené nejen na buddhismu, nýbrž kombinující další prvky
Takadži Kunimacu byl roku 1995 postřelen, z čehož je policií opět podezíráno hnutí Óm šinrikjó,
jelikož se útok odehrál deset dní po zahájení celostátního pátrání po členech Ómu šinrikjó zodpovědných
za teroristický útok z Tokijského metra. Viz Kunimatsu ambush remains a mystery. The Japan Times
[online]. 1998-03-30. Dostupné z <http://www.japantimes.co.jp/news/1998/03/30/national/kunimatsuambush-remains-a-mystery/#.VR5K6ByLuUk>.
114
REPP, Martin. Religion and Violence in Japan: The Case of Aum Shinrikyo. In LEWIS, James R.
Violence and New Religious Movements, s. 149–150.
113
34
hinduismu, taoismu a částečně i křesťanství. Asahara býval členem Agonšú, hnutí, jehož
věrouka spočívala především v raném buddhismu a praktikování jógy. Ještě před
vytvořením vlastního hnutí se Asahara věnoval astrologii a věštění, které ho však
zklamaly, jelikož mu nepomohly najít pravé štěstí; mohly vypovědět o budoucnosti, ale
ne ji změnit. Toho chtěl však dosáhnout, a tak se uchýlil k taoismu, o kterém si myslel,
že mu přinese vše, po čem toužil – věčné mládí, nesmrtelnost a nadpřirozené schopnosti.
K dosažení tohoto stavu považoval za nutné probudit v sobě energii kundaliní 115 ,
projevující se právě při aktivování tělních čaker prostřednictvím meditace. Jelikož věřil
Asahara v sílu jógy, snažil se k dosažení tohoto stavu probuzení vnitřní energie použít
právě ji. 116 Asahara se věnoval interpretaci buddhismu, hinduismu, ale také křesťanství.
Ve svých spisech pracoval s vizí Armageddonu 117 , tj. konce světa, po němž pouze
vyvolení budou schopni pokračovat ve svých životech.
Asahara také tvrdil, že dokáže levitovat a přenášet energii a nadpřirozené
schopnosti na další osoby. Byl dostatečně odhodlaný využít ke svému zviditelnění
a demonstraci svých schopností masmédií. V roce 1987 vystoupil v televizním vysílání118,
kde byl prezentován jako zkušený jogín. Vysvětlil podstatu svého umění levitace a bylo
mu zde umožněno prezentovat svou knihu Ezoterické metody k rozvoji nadlidských
schopností119. Asahara představil čakrový systém, v němž tělem proudí tři kanály energie
– Ida, Pingala a Sušumna. Pingala má za úkol tělo ohřívat a Ida zchlazovat; když však
dojde k obstrukci v těchto kanálech, začne se v těle jedince vytvářet živná půda pro
nemoci. Problémy vyvstávající z přerušení proudu energie v kanále Sušumna souvisejí
s vznikem apatie či problému s energií. Pokud jsou všechny tři kanály pročištěny, jedinec
se stává zdravým. V průběhu pořadu dále předvedl přenos energie a očištění karmy
praktikou zvanou šaktipat, tj. přiložil prst ruky na čelo druhé osoby, kde se má nacházet
pověstné třetí oko, a tím vysílal energii, pomocí níž měl dotčené osobě vyčistit čakry,
uzdravit její choroby a předat jí nadlidské schopnosti.
Kundaliní v jógínské terminologii představuje tělní energii, jež sídlí ve spodních částech páteře.
Probuzení této energie znamená otevření kanálů, kterými energie po celém těle až k čakrám uloženým
v hlavě proudí. Tento stav je spojován se spirituálním osvícením. Viz Kundaliní. Sahadža jóga meditace
[online]. 2010 [cit. 2015-04-14]. Dostupné z <http://www.nirmala.cz/prvni-krok/kundalini>.
116
REPP, Martin. Aum Shinrikyo and the Aum Incident – A Critical Introduction. In LEWIS, James R.
a PETERSEN, Jesper Aa. (ed.). Controversial New Religions, s. 201–203.
117
Armageddon odkazuje k místu zmíněnému v Novém zákoně, kde se shromáždí armády bojující během
božího soudu, více viz 16:16. In Zjevení [online]. 2015 [cit. 2015-05-06]. Dostupné z
<http://onlineb21.bible21.cz/bible.php?kniha=zjeveni>.
118
Shoko Asahara, Shaktipat (English subtitle). Youtube [online]. 2012-10-05 [vid. 2015-03-17].
Dostupné z <https://www.youtube.com/watch?v=TmQtPgOViYg>.
119
ASAHARA, Šókó. Za čónórjoku himicu no kaihacu: subete ga omoi no mama ni naru!
115
35
Během následujících let vystupoval v televizním vysílání Asahara poměrně často.
Když se v roce 1989 dozvěděli věřící hnutí o záměru televize odvysílat předtočený
rozhovor s právníkem Cucumim Sakamotem, který reprezentoval rodinné příslušníky
obětí z řad Ómu šinrikjó, rychle zasáhli a nátlakem byli schopni do vysílání místo tohoto
očerňujícího interview prosadit rozhovor s Asaharou. Stejného roku Sakamoto s rodinou
záhadně zmizel.
V roce 1991 vystoupil Asahara také v talk-show populárního moderátora Takešiho
Kitana (1947–, jap. 北野武), kde mluví o očišťování duše, podstatě buddhismu a proč
tolik lidí touží po spirituálním vedení.120
Na počátku 90. let bylo hnutí velmi aktivní v oblasti propagace – natočilo velké
množství videí, která měla organizaci vytvářet pozitivní image a zároveň zapůsobit
na Japonce a přimět je ke členství. Mnoho videí se dochovalo – některá jsou velmi
emotivní, působí příjemným dojmem, jiná hraničí s nevkusem a jejich podstatou je pouze
bezmezné opěvování vůdce.
3.3 Organizační struktura a vedení121
Díky Asaharově touze po moci, která má kořeny pravděpodobně v různých
psychologických komplexech z dětství, fungovala v organizaci za jeho vedení forma
vůdcovského absolutismu. Věřící ho považovali za jedinečného spasitele a oslovovali jej
titulem guru (jap. sonši 尊師)122. Jeho vize budoucnosti a vůdcovská autorita, které se
mezi svými příznivci těšil, byly důležité pro vývoj celé organizace. Dokázal svou
rétorikou zapůsobit na lidskou psychiku a touhu po poznání vyšších vědomostí, které měl
on sám získat díky svým asketickým poutím a studiím starých spisů. Kvůli všem těmto
kvalitám si vydobyl pozici dominantního a kontrolou posednutého vůdce, který trpěl
paranoiou ze ztráty moci.
S rozvojem skupiny a strmým nárůstem počtu členů však nemohl celou agendu
vedení zvládat sám, a tak kolem sebe vytvořil kruh nejvěrnějších přívrženců, kterým
ovšem nikdy nedůvěřoval kompletně, a o nejdůležitějších záležitostech stále rozhodoval
Kitano Takeši x Asahara Šókó taidan eizó (Takeši no šiseikan, Asahara no bukkjókan). Youtube
[online]. 2014-05-30 [vid. 2015-04-05].
Dostupné z <https://www.youtube.com/watch?v=Aj7QXqJcwz4>.
121
Viz PARACHINI, John. Aum Shinrikyo. In JACKSON, Brian A. et al. Aptitude for Destruction Vol.
2: Case Studies of Organizational Learnings in Five Terrorist Groups, s. 16–18.
122
Creepy Dancing of Aum Shinrikyo: Japanese most notorious cult. Youtube [online]. 2013-06-24 [vid.
2015-03-21]. Dostupné z <https://www.youtube.com/watch?v=lHtCUMKerlI>.
120
36
sám. Tato podoba organizační struktury, podepřená centralizací moci a důrazem
kladeným na disciplínu, vedla jeho přívržence k akceptování pokynů a poslušnému
vykonání jakéhokoliv ať i protizákonného či sebedestruktivního příkazu vůdce.
Aby podpořil touhu věřících po přiblížení se vůdci, zavedl Asahara různé stupně
členství v hnutí a tyto stupně odlišil nošením různě barevných oděvů. Tímto také
probouzel přirozenou soutěživost mezi věřícími, kteří se chtěli v rámci vertikální
struktury posouvat výše. Lidé se mohli zaplacením poplatku a prokázáním své oddanosti
dostat na vyšší pozice. K přijetí do nejvyšších kruhů v rámci sekty členové museli jak
zaplatit vysoký poplatek (často museli odkázat celý svůj majetek hnutí), tak i přerušit
veškeré kontakty se známými a rodinou mimo sektu.123
Podle Johna Parachiniho 124 se v sektě vytvořily dvě velké skupiny – první byla
skupina nově příchozích členů plných ideálů o získání znalostí vesmíru, kteří se k hnutí
přidali z psychologických a náboženských důvodů, zatímco členové druhé skupiny
chápali Óm šinrikjó nejen jako náboženství, ale byli schopni mu obětovat celý svůj život.
Vůdce Asahara byl pro ně autoritou a především důvodem, proč se členy hnutí stali a proč
byli ochotni na jeho příkaz vykonat cokoliv.125
Během roku 1994 organizace vytvořila v rámci svých řad jakousi stínovou
japonskou vládu obsahující ministerstva, která byla řízena nejvěrnějšími členy hnutí.
Ministerstva byla mimo jiného pověřena vývojem zbraní a taktik později použitých při
teroristických útocích. Během období kritiky hnutí a jejího vůdce to byli právě „stínoví
ministři“, kteří v úzkém spojení s Asaharou hnutí vedli.
3.4 Expanze a získávání zdrojů
I když hnutí neuspělo v politice, bylo schopno upoutat tisíce mladých stoupenců.
Jejich důvodem ke vstupu do organizace byly často pocity, že jim ani společnost, ani
tradiční náboženství nejsou schopna ukázat, jak zaplnit vnitřní prázdnotu, jak pochopit
vyšší smysl života, jak vyléčit duševní rány a psychično obecně. Většina nových
123
2: Case Studies of Organizational Learnings in Five Terrorist Groups, s. 17–18.
124
John V. Parachini, M.B.A., M.A., B.A. je americký analytik, jenž se zabývá rozborem teroristických
skupin po celém světě. Je specialistou v oblasti analýzy teroristických útoků a využívání biologických,
chemických a jaderných zbraní. Je zaměstnancem organizace RAND (Research and Development), v
jejímž rámci vydává zprávy a analýzy pro americkou vládu a její úřady. Po útoku v tokijském metru v
roce 1995 zpracoval také informace o hnutí Óm šinrikjó a jeho organizační struktuře.
125
2: Case Studies of Organizational Learnings in Five Terrorist Groups, s. 18.
37
stoupenců byli také ti, kteří byli zklamáni z proměny společnosti na materialistickou
a hledali nový pohled na život.126 Další větší rozvoj hnutí po neúspěchu ve volbách do
parlamentu následoval už v dubnu 1990, kdy se na ostrově Išigaki127 uskutečnilo setkání
lidí, kteří věřili, že Austinova kometa, která se tou dobou k Zemi blížila, je předzvěstí
apokalypsy, o níž se Asahara ve svém učení zmiňuje. Mnozí ze zúčastněných nečlenů se
následně stoupenci hnutí stali, aby tak byli, jak věřili, ochráněni před nevyhnutelným
koncem. 128 V následujících dnech měl k Asaharovi promluvit hinduistický bůh Šiva
a pověřit ho přeměnou japonské společnosti z materialistické na spirituální. Asahara měl
v plánu vybudovat v Japonsku síť utopických vesnic, jež měly tvořit základ království
Šambhala (jap. Šanbara シャンバラ)129. První komunita měla být usídlena ve vesnici
Namino (jap. Namino-son 波野村 ) na Kjúšú. V květnu 1990 Óm šinrikjó získalo
potřebné pozemky a začalo s výstavbou Lotosové vesnice. Členové hnutí byli vedeni
k zamezení interakcí s vnějším prostředím, a tak si v oblasti nevytvořili dobré vztahy
s ostatními obyvateli, což se jim vymstilo, protože místní obyvatelé začali proti jejich
usazování se v oblasti protestovat. V říjnu 1990 proběhl první policejní zásah proti hnutí,
což organizace brala jako státní perzekuci. V následných soudních sporem bylo hnutí
určeno, aby oblast opustilo a spokojilo se se štědrou finanční kompenzací.130
Do počátku 90. let otevřelo hnutí 18 náboženských center po Japonsku a jedno
ve Spojených státech. Po pádu Sovětského svazu se v roce 1992 Ruská federace
i Japonsko snažili zasadit o rozvoj spolupráce, z níž by mohly obě strany profitovat. Óm
šinrikjó byl tehdy státem díky svým finančním možnostem přizván jako investor tzv.
Rusko-japonské univerzity v Moskvě (jap. Roniči daigaku 露日大学 ), v čemž
organizace viděla jedinečnou příležitost získat konexe a základnu věřících v Rusku. O rok
později ruská vláda udělila hnutí status náboženské organizace, což vyústilo v nábory
členů, kterých se k Óm šinrikjó začaly hlásit desetitisíce.131 K tomu došlo také proto, že
Sovětský svaz jakožto komunistická země silně pronásledoval jakékoli tendence
směřující k aktivnímu náboženskému životu, a tak se po pádu režimu v několika dalších
REPP, Martin. Aum Shinrikyo and the Aum Incident – A Critical Introduction. In LEWIS, James R. a
PETERSEN, Jesper Aa. (ed.). Controversial New Religions, s. 198–199.
127
Japonsky Išigakidžima 石垣島, ostrov nacházející se mezi Okinawou a Tchaj-wanem.
128
129
Viz SELENGUT, Charles. Sacred fury: understanding religious violence, s. 91.
130
Violence and New Religious Movements, s. 150.
131
Tamtéž, s. 150–152.
126
38
letech projevila tato více než sedmdesátiletá oprese jako živná půda pro vznik mnoha
nových náboženských hnutí.132
3.5 Násilí a terorismus
Na začátku své existence Óm šinrikjó působil na veřejnosti jako klidná organizace
stejná jako mnoho dalších hnutí vzniklých během boomu nových náboženských hnutí
v 80. letech. Nicméně, na prahu 90. let začaly na veřejnost prosakovat první incidenty,
které rozhodně nevinně nepůsobily. Začátek veřejností pociťovaného morálního úpadku
organizace se odehrál na podzim roku 1988. V říjnu zasvěcující členové hnutí během
přijímací ceremonie, které se účastnil i vůdce Šókó Asahara, zavraždili uchazeče o vstup
do sekty. Okolnosti této události jsou veřejnosti známy díky výpovědím přeživších
očitých svědků. Několik věřících tato zkušenost přesvědčila o nebezpečnosti této
organizace. Aby se úřady, které právě v tomto období rozhodovaly o uznání Óm šinrikjó
jako legitimního náboženského hnutí, nic nedozvěděly, pověřil Asahara několik věrných
stoupenců, aby se těla zbavili. 133 Tento incident byl předzvěstí násilných činů, které
následovaly.
Asahara studoval zásady ezoterického buddhismu a viděl v nich prostředek pro
legitimaci násilností. Mezi koncepty, jejichž podstatu během studování věroučných zásad
upravil podle svých potřeb, byl především poa (jap. ポア), výraz, jenž se v tibetském
buddhismu používá pro uvedení duše na vyšší dimenzi po fyzické smrti jejího hostitele.
Asahara koncept interpretoval tak, aby bylo možné ospravedlnit vraždu člověka, který by
nějakým „špatným“ činem negativně ovlivnil svou karmu. Díky předčasnému ukončení
fyzické existence má být člověk zachráněn od zatracení134 (tj. je tím předejito dalšímu
shromažďování špatné karmy). Asahara pro tento čin používal termín poa suru (jap. ポ
アする).
Hnutí se v 90. letech začalo zabývat obchodem. V roce 1993 založilo firmu
zabývající se mezinárodním obchodem s názvem Mahápóša (jap. マハーポーシャ),
prostřednictvím níž dováželo do Japonska levné počítačové komponenty z Tchaj-wanu a
díky levné pracovní síle vlastních členů hnutí a prodeji v japonských obchodech bylo
132
Case Studies of Organizational Learnings in Five Terrorist Groups, s. 29.
133
Tamtéž, s. 13.
134
Violence and New Religious Movements, s. 153–154.
39
schopno získávat velké množství finančních prostředků. Dalším krokem hnutí bylo
obchodování v odvětví chemického průmyslu – Óm šinrikjó založil korporaci Hasegawa
Chemicals (jap. Hasegawa kasei 長谷川化成 ), díky čemuž mělo hnutí k dispozici
množství chemických látek. Ze Spojených států si hnutí do Japonska přivezlo pokročilý
software, jenž byl zásadní pro jeho vědecký (hlavně chemický) výzkum. Stejného roku
Óm šinrikjó koupilo ovčí farmu v západní Austrálii za pravděpodobným účelem
vytvoření únikového místa a také těžby uranu.135
Óm šinrikjó se podle Parachiniho na farmě v Austrálie také pokoušelo o testování
bojových chemických látek na ovcích. K tomuto účelu získalo do svých řad několik
významných chemiků, kteří na výzkumu takových chemikálií pracovali již dříve. Hnutí
původně zamýšlelo získat uran z ruských zdrojů, což se ukázalo jako obtížné, načež se
podařilo Ómu šinrikjó najít zdroje této radioaktivní látky právě v okolí farmy v Austrálii.
Když se dobývání uranu touto cestou ukázalo také jako příliš náročně, byla zvolena
strategie výzkumu jiných chemických sloučenin a jejich testování v Austrálii.136
Spolu se zájmem o chemické látky a výzkum jejich využití se Óm šinrikjó zabývalo
také biologickými zbraněmi. Dodnes není kompletně prozkoumáno, kam až zašel výzkum
v této oblasti. Nicméně se spekuluje o tom, že hnutí plánovalo útok antraxem
a botulotoxinem a že si mělo v Africe při údajné humanitární misi opatřit vzorky viru
Ebola a tyto dovézt zpět do Japonska ke kultivaci.137
Svůj vliv využívalo hnutí také v Rusku, kde získalo konexe na vysoké vládní
úředníky, čímž získalo přístup k obchodu se zbraněmi. Óm šinrikjó v rámci tohoto
odvětví mělo v Rusku použít úplatky v hodnotě až 250 milionů korun, přičemž tím
získalo příležitosti utratit za zbraně a zbraňové systémy až miliardu korun.138
3.5.1 Incident v Macumotu139
Díky shromažďování chemikálií byli členové hnutí schopni vytvořit jedovatý plyn
sarin (jap. サリン ) 140 , který poprvé použili v roce 1994 v Macumotu v prefektuře
135
Violence and New Religious Movements, s. 150.
136
Case Studies of Organizational Learnings in Five Terrorist Groups, s. 23–24.
137
Tamtéž, s. 19–20.
138
Tamtéž, s. 29.
139
V japonštině je incident označován jako Macumoto sarin džiken (jap. 松本サリン事件).
140
Sarin je smrtící chemická látka, která byla objevena roku 1939 německou firmou IG Farben. Tato
firma mj. vynalezla cyklon B používaný během druhé světové války ve vyhlazovacích táborech Německé
říše.
40
Nagano. Incidentu předcházelo zklamání Asahary z rostoucí kritiky masmédií. Asahara
vyslovil přání vytvořit jed, který by zaručil vysoké ztráty na životech a mnoho
osvobozených duší od konání zla. Vyvinutý plyn sarin byl otestován právě v roce 1994
v Macumotu.
Plyn měl být použit především k zavraždění soudců v majetkoprávním soudním
sporu týkajícím se rozepře mezi hnutím a skupinou obyvatel o pozemky v Macumotu. Při
útoku zahynulo sedm lidí a asi 150 dalších spolu s výše zmíněnými soudci bylo zraněno.
Útok dostál svému účelu – soudní případ byl odložen – což dodalo hnutí sebevědomí
k tomu, aby podobnou násilnou metodou zaútočilo i na svůj další cíl.141
Hledáček policie se tehdy nezaměřil na Asaharovo hnutí, jelikož média nejdříve
zbrkle označila za strůjce útoku Jošijukiho Kóna (1950–, jap. 河野義行 ), prodejce
vysokozdvižných vozíků z Macumota, který o události jako první informoval policii. Až
později bylo prokázáno, že účel incidentu byl zabít soudce rozhodující v soudní rozepři,
v níž byla sekta zapojena. Nejen, že Kóno nebyl zapojen v samotném útoku, ale Kónoova
žena byla během Macumotském incidentu sarinem zasažena a až do roku 2008, kdy
na následky útoku zemřela, byla v kómatu.142
3.5.2 Teroristický útok v tokijském metru143
Pravděpodobně neznámějším činem Ómu šinrikjó je útok smrtícím plynem sarin na
přeplněné vagóny tokijského metra během dopravní špičky 20. března 1995. Sarinem
bylo zasaženo pět linek tokijského metra, všechny v blízkosti stanice Kasumigaseki
(jap. 霞が関), jež se nachází v oblasti sídel vládních a policejních orgánů. Plyn byl
umístěn do plastových tašek, z nichž byl vypuštěn po vytvoření díry hrotem deštníku. 12
lidí během teroristického útoku zemřelo, desítky byly těžce zraněny, asi čtyři tisíce lidí144
byly postiženy trvalými následky souvisejícími se zhoršením či ztrátou zraku,
poškozením mozku, problémy s dýcháním či depresemi.
Dva dny po útoku následovala policejní razie na 24 budov vlastněných Ómem
šinrikjó, k níž nebylo vydáno nařízení z důvodu útoku na metro, nýbrž v souvislosti
a PETERSEN, Jesper Aa. (ed.). Controversial New Religions, s. 218.
142
Sarin Gas Attack in Matsumoto Marks 20th Anniversary. The Wall Street Journal Japan [online].
2014-06-27 [vid. 2015-03-21]. Dostupné z <http://blogs.wsj.com/japanrealtime/2014/06/27/sarin-gasattack-in-matsumoto-marks-20th-anniversary/>.
143
V japonštině je incident označován jako Čikatecu sarin džiken (jap. 地下鉄サリン事件).
144
a PETERSEN, Jesper Aa. (ed.). Controversial New Religions, s. 219.
141
41
s únosem Kijošiho Kariji (1927–1995, jap. 仮谷清志), který měl být hnutím unesen,
protože před organizací skrýval svou sestru, která byla nucena darovat svůj majetek ve
prospěch sekty. Karija byl během vyšetřování nalezen mrtvý v budově sekty, načež pitva
ukázala na předávkování drogami. Únos byl sice oficiálním důvodem k razii, nicméně už
tehdy bylo jasné, že za útokem v metru stojí Óm šinrikjó, a tak nebylo překvapením, když
policie v sídlech hnutí objevila velké množství chemických látek, laboratoří na vývin jedů
a zbraní a dalších podezřelých předmětů. 145 Hnutí po sarinovém útoku tvrdilo, že je
nevinné, že o útoku neví a že jde o státem vykonstruovanou perzekuci náboženské
organizace. Postupně však bylo vyšetřujícími úřady získáno velké množství důkazů v její
neprospěch.146
3.5.3 Soudní proces
Během soudním zasedání se strůjci teroristického útoku se v médiích objevovaly
vlny článků opětovně shrnujících tyto události, vyzdvihujících tak téma Ómu šinrikjó
opět na vrchol veřejné diskuze. Toto období trvalo až do roku 2011, kdy odsouzením
člena Ómu šinrikjó částečně zodpovědného za sarinové útoky Seiičiho Endóa (1960–,
jap. 遠藤誠一) k trestu smrti mělo v Japonsku skončit období tiskem označené jako
Období po Ómu (jap. Posuto Ómu džidai ポストオウム時代).147
V soudním řízení bylo během těchto 16 let obviněno a odsouzeno celkem 189 členů
Ómu šinrikjó za trestné činy vraždy, únosu a výroby zbraní a nervového plynu.148 Čtyři
z pěti Asaharových stoupenců, kteří útok v metru přímo provedli, byli odsouzeni k trestu
smrti oběšením, celkem bylo k trestu smrti odsouzeno 13 osob. Šókó Asahara, jenž byl
usvědčen z naplánování sarinového útoku v tokijském metru v březnu 1995, byl v roce
2004 oficiálně odsouzen k trestu smrti, nyní čeká na výkon rozhodnutí ve vězení.149
REPP, Martin. Aum Shinrikyo and the Aum Incident – A Critical Introduction. In LEWIS, James R. a
PETERSEN, Jesper Aa. (ed.). Controversial New Religions, s. 219–220.
146
BAFFELLI, Erica. Hikari no Wa – A New Religion Recovering from Disaster. Japanese Journal of
Religious Studies, Vol. 39, Issue 1, 2012, s. 32–33.
147
Viz BAFFELLI, Erica a READER, Ian. Editor's Introduction - Impact and Ramifications: The
Aftermath of the Aum Affair in the Japanese Religious Context. Japanese Journal of Religious Studies,
Vol. 39, Issue 1, 2012, s. 3–4.
148
Japan rejects clemency appeal of last Aum Shinrikyo cult member. The Telegraph [online]. 2011-1121 [cit. 2015-04-08].
Dostupné z <http://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/asia/japan/8903602/Japan-rejects-clemencyappeal-of-last-Aum-Shinrikyo-cult-member.html>.
149
Death Penalty Confirmed for Sarin Gas Attack Chemist. The Wall Street Journal Japan [online]. 201102-15 [cit. 2015-03-21]. Dostupné z <http://blogs.wsj.com/japanrealtime/2011/02/15/death-penaltyconfirmed-for-sarin-gas-attack-chemist/>.
145
42
V roce 2015 zasedl tokijský Nejvyšší soud v procesu s Makotem Hiratou (1965–,
jap. 平田信), členem hnutí, který se sám po 16 letech na útěku v roce 2011 přihlásil na
policii a momentálně čelí obvinění z únosu a bombového útoku.150 Poslední z hledaných
v souvislosti s tokijským útokem na metro Kacuja Takahaši (1958–, 高橋克也) byl
policií zadržen v červnu 2012 po více než 17 letech skrývání. Je obžalován z přímé účasti
na sarinovém útoku, jelikož byl v březnu 1995 pověřen funkcí únikového řidiče během
útoku.151
3.6 Osud sekty
Kvůli vysoké vertikální struktuře sekty bylo po části členů sekty Óm šinrikjó
vyžadováno, aby opustili své sociální kruhy, odešli ze zaměstnání, často také, aby
darovali svůj majetek ve prospěch hnutí a žili v komunitě – takovým z členů se říkalo
šukkeša (jap. 出家者) – po teroristických útocích však řada z nich ucítila potřebu z hnutí
odejít. Pro mnohé, kteří se vzdali svého života před vstupem do hnutí, byl však tento
počin velmi náročný. Po vlnách odchodů členů zůstalo v sektě roku 1998 asi 1100 členů.
V roce 1999 se po svém propuštění z vězení o restrukturalizaci sekty pokusil Fumihiro
Džójú (1962–, jap. 上祐史浩), bývalý mluvčí sekty. Jméno organizace se změnilo na
Aleph (první písmeno hebrejské abecedy), doktríny byly omezeny pouze na ty, které byly
považovány za bezpečné (tedy praktikování jógy a meditace) a bylo vyhlášeno, že
Asahara již nereprezentuje tuto organizaci navenek.152 Organizace se také od roku 2001
snaží být nápomocná obětem sarinového útoku – podle svých webových stránek věnovala
na léčbu obětí mezi roky 2001 a 2011 až 19,5 milionů japonských jenů.153 Aleph byl díky
nově přijaté legislativě v Japonsku, která jej označovala za potencionálně nebezpečnou
skupinu, zařazen do skupiny hnutí, které jsou pod dohledem Zpravodajské služby
veřejného bezpečí (jap. Kóan čósačó 公安調査庁). Uvnitř uskupení se vedly dlouhé
diskuze o tom, zda považovat Asaharu i nadále za duchovního vůdce. Skupina okolo
150
Former Aum member appeals nine-year prison term. The Japan Times News [online]. 2015-03-18 [cit.
2015-04-08]. Dostupné z <http://www.japantimes.co.jp/news/2015/03/18/national/crime-legal/formeraum-member-appeals-nine-year-prison-term/>.
151
Aum accused pleads not guilty to most charges on first day of trial. The Japan Times News [online].
2015-01-16 [cit. 2015-04-08]. Dostupné z <http://www.japantimes.co.jp/news/2015/01/16/national/crimelegal/aum-accused-pleads-not-guilty-to-most-charges-on-first-day-of-trial/>.
152
153
Džikenhigaiša he no taió. Arefu kóhóbu [online]. 2015-03-02 [cit. 2015-04-08].
Dostupné z <http://info.aleph.to/forvictims>.
43
nového vůdce Džójúa věřila, že aby uskupení bylo dále životaschopné, je třeba se Asahary
zřeknout a začít hnutí budovat od začátku. Kvůli vnitřní rozepři se Džójúova skupina asi
200 věřících od Alephu v roce 2007 oddělila a založila samostatnou náboženskou
organizaci Hikari no wa (jap. ひかりの輪). I když se nově vzniklé hnutí zřeklo Asahary
a všech jeho nezákonných praktik, také ono bude podle japonských úřadů ještě několik
let pod dohledem zpravodajských služeb.154
154
44
4 Kófuku no kagaku
Náboženská organizace Kófuku no kagaku, jejíž název lze do češtiny přeložit jako
„věda o štěstí“, byla založena v říjnu 1986 jako Institut pro výzkum lidského štěstí (jap.
Džinsei no daigakuin kófuku no kagaku 人生の大学院
幸福の科学, angl. Institute for
Research in Human Happiness). Jedná se o nové náboženské hnutí, které se svou
věroukou opírá o publikace a přednášky jejího zakladatele Rjúhóa Ókawy (1956–, jap. 大
川隆法 ). Podle něj je hlavním úkolem hnutí a jeho příznivců prozkoumávání
a obhajování principů štěstí (viz podkapitolu 4.2.4 Shrnutí učení). Pokud lidé budou mít
tyto principy stále před sebou, budou studovat boží pravdu, praktikovat sebereflexi
a zasazovat se o informování ostatních lidí o hnutí, půjdou po cestě ke štěstí a duchovní
osvětě.155
Hnutí během své téměř třicetileté historie zaznamenalo poměrně velký úspěch jak
na domácí půdě, tak v zahraničí, kde založilo své pobočky poměrně brzy po svém vzniku.
V následujících podkapitolách se podrobně věnuji různým aspektům vzniku této
organizace, jejího vývoje a vytvoření poměrně silné základny sympatizantů 156 . Pod
označením Kófuku no kagaku je hnutí známo především v Japonsku, zatímco pro
zahraniční pobočky je typické spíše označení Happy Science.
4.1 Rjúhó Ókawa
Zakladatel hnutí Rjúhó Okawa, vlastním jménem Takaši Nakagawa (jap. 中川隆),
se narodil 7. července 1956 v malém městě Kawašima, v prefektuře Tokušima. Díky
výchově svých rodičů se stal velmi ambiciózním, což ho přivedlo i ke studiu na Tokijské
univerzitě, kde se stal studentem právní vědy.157
Už v předškolním věku Ókawu a jeho sourozence seznámil jejich otec
se základními poznatky o Bibli, zenovém buddhismu a marxistických myšlenkách.
Později si Ókawa vytyčil cíl stát se diplomatem nebo vzdělancem, a tak pilně po nocích
již od mladí studoval. Na právnickou fakultu se dostal až napodruhé, přičemž svůj první
rok na univerzitě strávil studováním filozofie. Po neúspěšných pokusech zvládnout
ŌKAWA, Ryūhō. The Laws of Happiness: The Four Principles for a Successful Life, s. 130.
Zatímco hnutí uvádí 13 milionů aktivních členů, odhady hovoří o 100 až 500 tisících příznivců. Rozdíl
v těchto hodnotách je tedy více než padesátinásobný, což spíše ukazuje na pokusy hnutí o mystifikaci
veřejnosti, než na pochybení při přesnosti odhadů.
157
FUKUI, Masaki. Kofuku-no-kagaku. CLARKE Peter B. (ed.). Encyclopedia of New Religious
Movements, s. 330.
155
156
45
soudcovské zkoušky a kvůli tomu, že jeho studijní výsledky mu nedávaly příležitost
pokračovat v postgraduálním studiu, přijal nabídku obchodní firmy Tómen a stal se
po svém dostudování zaměstnancem zahraničního oddělení v tokijské centrále firmy.158
V roce 1981, těšně před dokončením univerzity, je Ókawa poprvé osloven duchy
zemřelých duchovních představitelů – Buddhou, Konfuciem, Mojžíšem, Ježíšem Kristem
a dalšími. Během rozmluv se svými duchovními „předchůdci“ a po objevení své vášně
v četbě věroučných spisů God Light Association (viz podkapitolu 1.3.2 Čtvrtá vlna)
si začal uvědomovat důležitost své identity. Uvěřil tomu, že je sám reinkarnací Buddhy.
Poté začal věřit také tomu, že Buddha i on sám jsou reinkarnací a součástí vědomí velkého
ducha El Cantare (viz podkapitolu 4.2.3 El Cantare).159
4.2 Vývoj učení hnutí
4.2.1 Duchovní rozhovory
Ókawa popisuje svou první zkušenost s nadpřirozenem z 23. března 1981 ve své
knize Zákony Slunce – Cesta El Cantare160 následovně:
„V odpoledním teple jarního svitu Slunce (…) jsem najednou pocítil přítomnost
něčeho neviditelného, co bylo se mnou v místnosti. Téměř ihned jsem intuitivně vycítil, že
to se mnou chce komunikovat. Utíkal jsem pro tužku a papír. Má ruka držící tužku se
začala pohybovat. Jako by byla živá. Na jeden list papíru za druhým psala ‚Dobrá zpráva‘,
‚Dobrá zpráva‘. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem právě prožil jakési náboženské
procitnutí.“161
Ókawa začal prostřednictvím automatického psaní 162 zaznamenávat poznatky,
které mu svěřovali duchové význačných náboženských osobností. Jako první to byl Nikkó
(1246–1333, jap. 日興), žák Ničirena, který s Ókawou začal takto komunikovat později.
ASTLEY, Trevor. The Transformation of a Recent Japanese New Religion: Ōkawa Ryūhō and
Kōfuku no Kagaku. Japanese Journal of Religious Studies, Vol. 22, Issue 3-4, 1995, s. 343–345.
159
FUKUI, Masaki. Kofuku-no-kagaku. CLARKE Peter B. (ed.). Encyclopedia of New Religious
Movements, s. 330–331.
160
ÓKAWA, Rjúhó. Taijó no hó: eru kantáre e no miči.
161
The History of Happy Science. Happy Science [online]. 2015 [cit. 2015-03-24].
Dostupné z <http://happy-science.org/en/about/history>.
162
Automatické psaní je duševní schopnost člověka působit jako médium a nevědomě zapisovat
myšlenky někoho jiného skrze svůj rukopis. Více viz MELTON, J. Gordon et al. (ed.). Encyclopedia of
Occultism & Parapsychology, Fifth Edition, Vol. 1, 2, s. 127–131.
158
46
Ničiren sám s ním sdílel vizi, která měla být základem pro Ókawovu misi
ke spasení lidstva: „Lidi milovat, lidi rozvíjet a lidem odpouštět!“163 Po tomto se Ókawa
se svými nově nabytými zkušenostmi svěřil blízkému příteli z dětství, který pod
pseudonymem Saburó Jošikawa (jap. 善川三郎). Jošikawa začal vydávat knihy série
reigen (jap. 霊言, čes. svatá slova), v nichž figuroval jako tazatel, zatímco Ókawa v nich
vystupoval jako výše zmíněné významné osobnosti náboženského světa minulosti.
V polovině 80. let vyšla celá série knih, každá popisovala rozhovor tazatele a ducha
osobnosti. Jedná se o knihy nazvané Svatá slova duchovního Ničirena (jap. Ničiren šónin
no reigen 日蓮上人の霊言), Svatá slova Kúkaie (jap. Kúkai no reigen 空海の霊言)
a Svatá slova Krista (jap. Kirisuto no reigen キリストの霊言) vydané v roce 1985, Svatá
slova bohyně Amaterasu (jap. Amaterasu Ómikami no reigen 天照大御神の霊言), Svatá
slova Sokratova (jap. Sokuratesu no reigen ソクラテスの霊言), Svatá slova Rjómy
Sakamota (jap. Sakamoto Rjóma no reigen 坂本龍馬の霊言) a Svatá slova Himiko (jap.
Himiko no reigen 卑弥呼の霊言) v roce 1986 a konečně Svatá slova Konfucia (jap. Kóši
no reigen 孔子の霊言) vydaná v roce 1987. Tyto tituly nesoucí v názvu vždy jméno
duchovního vůdce či významné osobnosti a označení reigen byla tedy psána v duchu
automatického psaní a jsou něčím, s čím se lze například setkat také v počátcích hnutí
New Age 164 . Konkrétně v Ókawových publikacích se jedná o rozhovory s Ničirenem,
zakladatelem buddhistické školy Šingon Kúkaiem, známým také pod posmrtným titulem
Kóbó Daiši (774–835, jap. 弘法大師), dále se jedná o Ježíše Krista, japonskou bohyni
Slunce Amaterasu, řeckého filozofa Sokrata, samuraje a politika pozdního tokugawského
šógunátu Rjómu Sakamota (1836–1867), královnu státu Jamato na přelomu 2. a 3. století
n. l. Himiko (170–248) a nakonec o Konfucia (551–479 př. n. l.). V knihách se všeobecně
píše o příchodu nové doby, která s sebou přinese zrod nové civilizace. Dále v nich lze
najít reference na další témata hnutí New Age – ztracený kontinent, starodávné tisícileté
Japonsky „ Hito wo aiši, hito wo ikaši, hito wo juruse 人を愛し、人を生かし、人を許せ“.
Hnutí New Age je soubor alternativních duchovních hnutí, která vznikala v 70. a 80. letech 20. století.
Ta oznamují příchod zlaté éry míru a lásky. Jde o hnutí, která svým učením a zásadami odporují či
kritizují dogmata křesťanství. Důraz je kladen na energii, kterou má být propojen všechen život na Zemi.
Mezi jednotlivými proudy hnutí jsou velké rozdíly v pohledech na různá témata – existence reinkarnace,
představa Boha či bohů, pohled na západní a východní náboženství, alternativní medicína apod. Viz
MELTON, J. Gordon et al. (ed.). Encyclopedia of Occultism & Parapsychology, Fifth Edition, Vol. 1, 2,
s. 1105–1108.
163
164
47
tradice, informace osvětlující podstatu některých dosud nevysvětlených historických
událostí.165
4.2.2 Institut pro výzkum lidského štěstí
V roce 1986 Ókawa opustil svou pozici ve firmě, aby se mohl plnohodnotně
věnovat rozvíjení svého učení a založit Institut pro výzkum lidského štěstí. Spolu
se založením organizace změnil také své jméno z Takaši Nakagawa na Rjúhó Ókawa.
Během následujících tří let předával Ókawa své učení pouze hrstce vyvolených
následovníků. Japonskou vládou byla schválena jeho žádost o uznání Institutu jako
náboženské organizace a Ókawa nechal zbudovat velkolepé sídlo organizace v centru
Tokia, čemuž následovalo zřizování dalších náboženských center po celém Japonsku,
v čele s chrámy v městě Ucunomii v prefektuře Točigi a Tokiu, kde se nachází chrámy
největší a nejreprezentativnější.166
Po založení hnutí pokračoval Ókawa ve vydávání publikací, ovšem začal v nich
vystupovat jako duchovní vůdce a učitel spíše než jako pouhé médium. V roce 1987 vydal
tři knihy série hó (jap. 法, čes. zákony) – konkrétně Zákony Slunce (jap. Taijó no hó 太
陽の法), Zlaté zákony (jap. Ógon no hó 黄金の法) a Zákony věčnosti (jap. Eien no hó
永遠の法). Tyto knihy mají obsahovat celé Buddhovo učení kosmologie, antropologie
a etiky, jak je měl sám sdělit Ókawovi 167 . Po shrnutí těchto učení Ókawa začal
prezentovat své myšlenky na veřejnosti, otevírat tréninkové kurzy určené ke studování
odkazů a poselství Buddhy a ostatních osobností v jeho knihách, především však trojice
knih o „zákonech“, které měly shrnovat základní myšlenky Kófuku no kagaku. Na konci
90. let probíhala proměna organizace z malé studijní skupiny na velkou náboženskou
organizaci náborem nových členů, čehož chtěl Ókawa dosáhnout snížením poplatků
za vstup do organizace či otevřením Školy andělů (jap. Tenši no gakkó 天使の学校),
instituce, v níž zkušení a důvěryhodní učitelé seznamovali členy do organizace vstupující
se základními poznatky o věrouce hnutí – toto probíhalo v obrovských sálech, do kterých
se vešly stovky, nebo dokonce tisíce lidí. Od roku 1991 byly také Ókawovy přednášky
165
POKORNY, Lukas a WINTER, Franz. 'Creating Utopia': The History of Kofuku no Kagaku in
Austria, 1989-2012, with an Introduction to Its General History and Doctrine. In HÖDL, Hans G. a
POKORNY, Lukas (ed.). Religion in Austria, s. 33–34.
166
FUKUI, Masaki. Kofuku-no-kagaku. CLARKE Peter B (ed.). Encyclopedia of New Religious
167
48
a semináře nahrávány na video, což umožnilo jejich lepší reprodukci a rozšíření mezi více
lidmi.168 Tímto se podstatně zvýšilo tempo růstu počtu členů, což podle Ókawy byl ten
správný moment posunout vývoj hnutí dále a prohlásit se reinkarnací Buddhy.
4.2.3 El Cantare
V červenci 1991 ve svém proslovu vůdce sekty deklaroval sám sebe jako
reinkarnaci Buddhy spíše než jako duchovního posla. Tvrdí, že tuto skutečnost již dříve
svěřil svým nejvěrnějším, ale až tehdy nastal ten správný čas seznámit s tímto ostatní
věřící a veřejnost. V podstatě svým následovníkům sdělil, že je součástí vědomí duchovní
bytosti zvané El Cantare, jejíž vědomí bylo v minulosti již mnohokrát reinkarnováno.169
Mimo to, že bezprostředně po tomto sdělení došlo k vydání několika nových knih,
jež popisovaly cestu Ókawy k El Cantare, začal Ókawa přepisovat své knihy, aby
dogmata v nich uvedená odpovídala změně v učení hnutí – tj. zapojení konceptu
El Cantare a tímto ovlivněný posun v doktrínách. Knihy byly koncipovány tak, aby
obhajovaly autoritu a podstatu funkce zakladatele a vůdce hnutí, což bylo nyní elegantně
zastřešeno osvětlením původu El Cantare a jeho reinkarnací. Poměrně důležité bylo, že
Ókawa prohlásil, že byl reinkarnován z jádra vědomí El Cantare, zatímco Buddha nebo
Hermés 170 byli reinkarnacemi pocházejícími původně z nižších vrstev vědomí. Tímto
argumentem obhajuje Ókawa své vyšší znalosti.171
4.2.4 Shrnutí učení
Hnutí Kófuku no kagaku tedy stejně jako předchozí dvě učení zakládá svou víru na
spisech svého zakladatele. I když Ókawa tvrdí, že slova v nich napsaná nejsou jeho, nýbrž
jeho předchůdců, nejde než se zamyslet nad logikou věci.
Dle Ókawových knih a přednášek právě on reprezentuje duchovní entitu El Cantare
na Zemi a je součástí složité hierarchie bytostí obývajících multidimenzionální prostor,
jehož součástí je i devátá dimenze čili Země. Díky publikacím, které zakladatel hnutí
Kōfuku no Kagaku. Japanese Journal of Religious Studies, Vol. 22, Issue 3-4, 1995, 358–360.
169
Austria, 1989-2012, with an Introduction to Its General History and Doctrine. In HÖDL, Hans G.
a POKORNY, Lukas (ed.). Religion in Austria, s. 37–38.
170
Hermés (řec. Ἑρμῆς) je v řecké mytologii posel všech bohů. Ókawa navíc doplňuje, že byl vtělením El
Cantare v antickém Řecku.
171
Kōfuku no Kagaku. Japanese Journal of Religious Studies, Vol. 22, Issue 3-4, 1995, 360.
168
49
sepsal, se těší oblibě a přirozené autoritě uvnitř hnutí a oplývá v rámci hnutí v podstatě
neomezenou mocí (co se týče organizačních, duchovních a dalších aspektů života členů).
Jádrem učení je doktrína čtyř principů štěstí (jap. Kófuku no genri 幸福の原理),
prezentovaná jako nejdůležitější prvek podstaty vesmíru a duchovního světa. Zde
se Ókawa nejspíše inspiroval u buddhistického konceptu čtyř ušlechtilých pravd 172
(jap. šišótai 四聖諦), který následně upravil a interpretoval do učení hnutí jako výše
zmíněné čtyři principy. Ókawovy principy se nazývají také čtyřnásobná cesta
(jap. jonšódó 四正道) a skládají se z učení lásky (jap. ai 愛), vědění (jap. či 知), reflexe
(jap. hansei 反省) a rozvíjení se (jap. hatten 発展). 173
Ókawovo dílo osvětluje dvě podoby lásky – lásku, kterou dáváme (jap. ubau ai 奪
う愛 ) a lásku, kterou dostáváme (jap. ataeru ai 与える愛). Přičemž první z těchto dvou
typů je pro hnutí ideálem a altruistickou podobou lásky napříč dimenzemi.174 Hnutí ve
svém základním kurzu tvrdí, že když lásku lidé dávají, uspokojí tento akt jejich vlastní
žízeň po lásce a štěstí.
Princip vědění podle hnutí spočívá v nastudování buddhistických náboženských
textů.175 Tímto je ovšem myšleno Buddhovo učení obsažené v knižní sérii hó, jak jej měl
Ókawa na popud Buddhy zaznamenat. V kurzu hnutí je toto označeno jako pochopení
všeobecných pravd.
Sebereflexe má věřícím pomoci prozkoumat chyby, kterých se dopustili, a po jejich
uvědomění si je nejen napravit, ale také se z nich poučit, a tím v sobě probudit vědění
pravdy176, která vyváží důsledky předešlých činů. Pravá sebereflexe má přinášet více než
lepší svědomí, a sice pocit podpory, povzbuzení a energie.
Buddhistická doktrína, součást základního učení théravádového buddhismu, kterou měl Buddha
přednášet v počátcích svého učení. Ta říká, že existuje utrpení, vznik utrpení, zánik utrpení a cesta
vedoucí k zániku utrpení, jíž je osmičlenná stezka, která se skládá z prvků moudrosti, síly a
soustředěnosti. Více viz Čtyři ušlechtilé pravdy. In SUMEDHO, Adžán. Osvobození mysli.
BARTOVSKÝ, Jakub (přel.).
173
174
Tamtéž, s. 42.
175
Ošie. Kófuku no kagaku - Happy Science [online]. 2015 [cit. 2015-04-15]. Dostupné z <http://happyscience.jp/ryuho-okawa/teaching/>.
176
Pravda je v díle Rjúhóa Ókawy definována jako stav prozření mysli, při kterém člověk nachází cestu
k pravému štěstí a znalosti. Vědění pravdy lze podle něj dosáhnout dodržováním čtyř principů štěstí, jež
popsal ve svých knihách.
172
50
Princip rozvíjení se záleží na správném postupu dodržování předchozích tří pravidel.
Tím, že člověk rozdává lásku, osvojuje si vědění a reflektuje své činy, se vydává na cestu
seberozvíjení, jejímž cílem je přinést štěstí nejen sobě, ale také celému lidstvu.177
Ókawa tvrdí, že sepsáním knih interpretoval všechny důležité aspekty
každodenního duchovního života a umožnil tak svým věřícím jistou cestu k poznání
pravdy a s ní souvisejícího pravého štěstí. Ve svém díle Věčný Buddha tvrdí, že: „ Pravda
je způsobem zachování si zdravé duše.“178
Z učení sekty vyplývá, že oproti jiným hnutím zdůrazňuje fakt, že lidé mají zůstávat
běžnými členy lidské společnosti, tedy nežít v askezi. Svět mají lidé chápat optimisticky
a život jako soubor lekcí, kterými se učí, jak zlepšit stav své duše. Ideálním cílem všech
věřících a jejich úsilí má být stav, který Ókawa označuje jako utopii (jap. jútopia ユート
ピア). V tomto světě jsou všichni šťastni díky učení Rjúhóa Ókawy a jeho organizace.179
4.3 Struktura organizace a členské základny
Jak již bylo zmíněno, mezi lety 1986 a 1991 prošlo seskupení okolo Ókawy svou
proměnou ze studijní skupiny na náboženskou organizaci. Během prvních tří let působení
organizace probíhala přijímací řízení do organizace formou pohovoru, který vedl přímo
Ókawa. Požadavkem na uchazeče bylo sepsání několika esejí na různá náboženská témata.
V následujících letech se procedura zjednodušila až do jediného požadavku – podepsání
formuláře.180 Roku 1991 také bylo Kófuku no kagaku uznáno náboženskou organizací se
všemi daňovými a jinými benefity, které z japonské legislativy plynou.
Co se týče organizační struktury, vykazuje hnutí podobně jako další nová
náboženská hnutí v Japonsku charakteristiky japonské firmy. Na nejvyšším místě je sám
zakladatel, Rjúhó Ókawa, který je označován jako šusai (jap. 主宰 ). Pod ním
se v hierarchii nachází představenstvo ridžikai (jap. 理事会) a množství kanceláří kjoku
(jap. 局). Tyto kanceláře jsou tvořeny zájmovými organizacemi bu (jap. 部) a skupinami
ka (jap. 課). Zájmové organizace jsou skupiny lidí se společnými zájmy uvnitř sekty,
The basics of Happy Science’s teachings. Happy Science [online]. 2015 [cit. 2015-03-26].
Dostupné z <http://happy-science.org/en/teachings/the-basics>.
178
ÓKAWA, Rjúhó. Eien no budda: Fumecu no hikari, ima koko ni, s. 82.
179
180
HALE, Jackson L. Tense Positioning: Labeling and Tension in Kofuku no Kagaku's Development
[online]. Květen 2014 [cit. 2015-03-24], s. 15.
Dostupné z <http://trace.tennessee.edu/utk_chanhonoproj/1754>.
177
51
přičemž se jedná o skupiny např. žen, mládeže, studentů apod. Skupiny jsou organizovány
na regionální úrovni a jsou reprezentací zájmových organizací, které je zaštiťují.181
V roce 1990 byla organizace pobídnuta, aby postavila své náboženské centrum, což
nařizuje legislativa jako jednu z podmínek uznání skupiny náboženskou organizací. Hnutí
koupilo pozemky a budovy v Tokiu a zřídilo zde své Dódžó na svaté půdě (jap. Seiči
kenšú dódžo 聖地研修道場 ), které se tak stalo největším náboženským centrem
organizace. Po dostavbě centra následovalo v roce 1991 zakládání oblastních kanceláří
(jap. čihó honbu 地方本部) a poboček hnutí (jap. šibu 支部). Počet poboček se zvětšoval
v přímé úměře s prudce se zvyšujícím počtem členů. Hnutí tvrdí, že centrum zbudovalo
ve velmi drahé oblasti Kioi-čó (jap. 紀尾井町) v Tokiu právě proto, aby ukázalo svou
ekonomickou stabilitu. Mnohé zdroje však tvrdí, že je to pouze důkazem toho, že
v případě Kófuku no kagaku nejde o náboženskou organizaci v pravém slova smyslu,
nýbrž o velmi dobře propracovaný koncept získávání peněz prostřednictvím firmy, jež
bohatne z výnosů z vydaných knih, kterých měl Okada napsat více než tisíc, dále
z poplatků za semináře, přednášky, vstupních a měsíčních poplatků a především darů.182
V druhé polovině 90. let se hnutí soustředilo na zakládání náboženských chrámů
neboli šódža (jap. 精舎 ), což je japonský překlad pojmu vihára, který má původ
v sanskrtu a označuje buddhistický chrám. Většina z těchto chrámu se označuje jako
chrám správné mysli (jap. šóšinkan 正心館), existují však i také, které se nazývají chrám
budoucnosti (jap. miraikan 未来館) a chrám víry (jap. šinkókan 信仰館).183
Velmi kontroverzní kapitolou v současnosti hnutí je množství přívrženců. Bylo
veřejně známo, že typickými členy Óm šinrikjó byli v době jeho rozkvětu především
mladí lidé toužící po jiné než materiální společnosti, zatímco údaje o členech Kófuku no
kagaku jsou pečlivě uchovávány v databázích hnutím, na veřejnost se podrobnosti
nedostanou a vedení hnutí pouze zmiňuje, že struktura členské základny reflektuje
současnou japonskou společnost a její sociokulturní charakteristiky.
Začátky prudkého vývoje členské základny lze nalézt v roce 1991, kdy Ókawa
prohlásil, že je součástí vědomí El Cantare. V 90. letech pojal zvyšování počtu členů jako
Kōfuku no Kagaku. Japanese Journal of Religious Studies, Vol. 22, Issue 3-4, 1995, s. 348.
182
Tamtéž, s. 348.
183
181
52
jistou výzvu a vydal Deklaraci vítězství (jap. Šóri sengen 勝利宣言), v níž byl představen
projekt růstu členské základny následovně: na konci roku 1991 mělo mít hnutí přes milion
členů, o rok později tři miliony, o další rok později až deset milionů. Ókawa v dalších
předpovědích spoléhal na až astronomický růst – ten počítal se všemi Japonci jakožto
členy hnutí na konce století a celou světovou populací do zatím nespecifikovaného data.
Podle hnutí se počty členů vyvíjely následovně: v roce 1986 šlo o čtyři členy Ókawovy
studijní skupiny, v letech 1990 – 1991 se mělo členství posunout na 17 tisíc členů
a v následujících několika letech měl podle Ókawových očekávání nastat očekávaný
velkoplošný růst – hnutí ve svých zpravodajích uvádí v roce 1991 překročení milionové
hranice a o rok později podle hnutí členská základna čítala 5,6 milionů členů. Důležitá je
však definice „členství v hnutí“ – veřejnost pojem většinou chápe jako příslušnost
k náboženství, jež zahrnuje účast na pobožnostech a dalších festivalech. Jelikož
milionové údaje nejsou podloženy důkazy, je velmi pravděpodobné, že byly organizací
upraveny. Organizace tak pravděpodobně postupovala, aby upoutala do svých řad další
členy, jejichž názory na vstup budou nejspíše pozitivně ovlivněny zjištěním, že jde
o perspektivní rostoucí organizaci. Bylo zjištěno, že číslo se skládalo nejen z plných členů
(jap. seikaiin 正会員), ale také z tzv. příznivců (jap. šitomo kaiin 誌友会員), přičemž
u druhé skupiny, jak se později dostalo na veřejnost, šlo pouze o předplatitele
měsíčníku.184
Současný přijímací proces do hnutí zahrnuje již výše zmíněnou přihlášku, do níž
musí uchazeči mimo jiné zapsat také své pocity z přečtení Ókawova díla Zákony Slunce
– Cesta El Cantare185. Následuje ceremónie v místní pobočce Kófuku no kagaku, při níž
noví členové skládají přísahu své oddanosti třem pokladům (jap. sanki seiganšiki 三帰誓
願式), což je vzdání holdu Buddhovi, Dharmě 186 a Sangze187. Po tomto procesu jsou
věřícím předány tři knihy modliteb, konkrétně Buddhovo učení: Dharma správné mysli
(jap. Bussecu šóšin hógo 仏説正心法語) a dva díly Knihy modliteb (jap. Kiganmon 祈
185
ÓKAWA, Rjúhó. Taijó no hó: eru kantáre e no miči.
186
Dharma je indické slovo z buddhismu, které označuje způsob bytí ve významu nauky a učení. Zde je
tímto pojmem označeno učení sekty Kófuku no kagaku, resp. knihy Rjúhóa Ókawy.
187
Sangha je indické slovo z buddhismu, které se do češtiny překládá jako společnost a označuje
komunitu mnichů, žáků Buddhy či bódhisattvů. Zde je tímto výrazem odkazováno na celé hnutí Kófuku
no kagaku.
184
53
願文). Po této ceremónii se noví členové už naplno mohou zapojit do běžného života
hnutí.188
4.4 Propagace a vznik dalších organizací
Pro účely vydávání propagačních materiálů a knih, kterých Ókawa napsal poměrně
velké množství, založilo hnutí v roce 1987 Vydavatelství Kófuku no kagaku (jap. Kófuku
no kagaku šuppan 幸福の科学出版 ), které mělo hnutí zajistit nejen distribuci
propagačních materiálů a knih, ale také finanční prostředky, jež díky svým rostoucím
útratám potřebovalo. Boom rozvoje členské základny hnutí, který byl naplánován na rok
1991 bezprostředně po Ókawově prohlášení o tom, že je inkarnací bytosti El Cantare,
bylo třeba podložit masivní propagační kampaní hnutí, která se zakládala na vydání dvou
knih – Alláhovo varování (jap. Ará no daikeikoku アラーの大警告) a Nostradamova
strašná proroctví (jap. Nosutoradamusu senricu no keidži ノストラダムス戦慄の啓示).
Tyto dvě publikace, které byly součástí propracované kampaně, upozorňovaly na blížící
se apokalypsu a na s tím související neblahý osud lidí v Japonsku. Reklama na nově
vydané knihy byla doplněna o články v novinách, reportáže v televizi, billboardy po
celém Japonsku. Všude se hovořilo o nové éře, o éře Kófuku no kagaku. Knihy se dostaly
na žebříčky prodejnosti a mnoho lidí se díky nim dostalo také k dalším publikacím, které
hovořily o Kófuku no kagaku a jejím vůdci. Spolu s knižními publikacemi se na pultech
mnohých obchodů objevily také zvukové záznamy Ókawových přednášek a lekcí, které
se rovněž staly velmi populárními. V následujících letech se Ókawovy publikace
(a především jeho zrevidované Nové zákony Slunce) opět dostaly na žebříčky prodejnosti
knihkupectví.189
Masmédia však nevydávala pouze pozitivní reakce na kampaň. Řada novin a
časopisů vydávala stále více znepokojivé kritiky hnutí. Největší koncentrace negativních
kritik nastala v roce 1991, kdy se odehrála tzv. Aféra Friday neboli Aféra Kódanša
(jap. Furaidé/Kódanša džiken フライデー/講談社事件). Několik časopisů v popředí
s víkendovým magazínem Friday (jap. フライデー), vydávaných Kódanšou, předním
japonským vydavatelstvím, uveřejnilo negativní články na adresu Ókawy a hnutí, a tím
vyvolalo celou aféru. Ta spočívala v masivních demonstracích členů hnutí, které pro
189
Tamtéž, s. 349–351.
188
54
vydavatelství požadovaly finanční postihy a vyústily v množství soudních žalob, jež
dospěly rozuzlení až v roce 2000.190
Vydavatelství hnutí kromě distribuce poměrně oblíbených děl vydává od března
1995 v tištěné podobě také měsíčník The Liberty (jap. ザ・リバティー). Další součástí
hnutí je od roku 2010 internetový portál The Liberty Web, který denně zveřejňuje zprávy
o dění ve hnutí a komentuje světové dění a jeho souvislosti s učením hnutí. Mottem
anglické verze portálu je věta „Správný pohled na světové události“ (v originále
angl. „True insight into world affairs“) 191 , nicméně jsou zde cítit silné tendence
k propagaci a favorizaci vydávajícího hnutí a jeho myšlenek na úkor objektivního
zpravodajství.
Jako příklad uvádím sérii článků o světovém trendu přijímání legislativy související
s tzv. Otázkou manželství osob stejného pohlaví (jap. Dóseikon mondai 同性婚問題)192,
přičemž portál nabízí exkluzivní rozhovor s Ókawou, jenž prostřednictvím své schopnosti
působit jako médium přináší odpovědi od Ježíše Krista a předních vůdců křesťanské
církve, díky nimž se lze v článku dozvědět názor reinkarnací El Cantare na celou
problematiku. Dalším z příkladů všeobecné angažovanosti portálu je článek, v němž
skrze médium Ókawu vystupuje islámský prorok Mohamed, který po událostech
v pařížském týdeníku Charlie Hebdo z ledna 2015 193 komentuje otázku všeobecné
svobody slova a tisku.194
Stejně jako Óm šinrikjó, také Kófuku no kagaku se rozhodlo jít cestou popularizace
prostřednictvím audiovizuálních záznamů. Asahara zůstal jen u záznamů interview
a propagačních videí, zatímco Ókawa tento druh prostředků propagace dovedl na novou
190
191
The Libery Web. The Liberty Web [online]. 2015 [cit. 2015-03-29]. Dostupné z <http://eng.theliberty.com/>.
192
(Dóseiai ha rindžinai no hitocu) iesu kurisuto ga, dóseikon ni kan’jóna šisei wo šimesu.
The Liberty Web [online]. 2013-08-25 [cit. 2015-03-30]. Dostupné z <http://theliberty.com/article.php?item_id=6555>.
193
Týdeník Charlie Hebdo je satirický časopis se sídlem v Paříži vycházející pravidelně od roku 1992.
Glosuje aktuální světové dění poněkud specifickým způsobem obsahujícím satirické fejetony, vtipy,
ilustrace a úvahy. Časopis prohlašuje, že satirizuje všechno a všechny – to se však setkalo s odporem
islámského světa, když periodikum uveřejnilo karikaturu proroka Mohameda v roce 2014 (Islám totiž
vyobrazení proroka Mohameda zásadně zakazuje). 7. ledna 2015 proběhl teroristický útok na redakci
deníku, při němž bylo islámskými radikály zastřeleno 12 zaměstnanců týdeníku. Tento incident vyvolal
mezinárodní diskuzi o svobodě slova a tisku a napříč Evropou vlnu solidarity s oběťmi útoku.
194
Spiritual Messages from Prophet Muhammed: Are there Limits to the Freedom of Speech?
The Liberty Web [online]. 2015-03-21 [cit. 2015-03-29]. Dostupné z <http://eng.theliberty.com/2015/5756/>.
55
úroveň – točení celovečerních filmů, jichž hnutí natočilo několik. Filmy jsou adaptací
knih, které Ókawa napsal, a aby získaly více diváků, nechalo je hnutí přeložit do několika
světových jazyků.
Ókawovy ambice však nekončily u rozšiřování jeho věrouky cestou publikací
a filmů, v květnu 2009 založil Ókawa Politickou stranu realizace štěstí (jap. Kófuku
džicugentó 幸福実現党), která v letech 2009, 2010 a 2012 neúspěšně nasadila kandidáty
do orgánů zákonodárné moci v Japonsku. 195 Strana je v Japonsku proslulá svým
nacionalistickým smýšlením. Několikrát její tiskové centrum vydalo zprávy, podle nichž
se strana a hnutí obávají, že Severní Korea a Čína plánují invazi na japonské ostrovy.
Strana také silně odmítá zařazení dokumentů z období Nankingského masakru (jap.
Nankin džiken 南京事件, číns. Nánjīng dà túshā 南京大屠殺)196 do programu Paměť
světa197 organizace UNESCO, o které zažádala Čínská lidová republika.198
4.5 Expanze za hranice Japonska
První náboženská mise hnutí Kófuku no kagaku proběhla v roce 1994 otevřením
pobočky v New Yorku. Další zámořské kanceláře byly bezprostředně založeny v Los
Angeles, Londýně a Sao Paulu.199
Této expanzi za hranice Japonska však předcházelo několik let plánování, dlouhých
zahraničních cest členů a zkoumání teritoria, v němž měly nové pobočky vzniknout.
V rámci projektu rozšiřování víry do zahraničí však počítalo hnutí nejdříve
s konvertováním celého Japonska ke svému hnutí. To se však stále setkává s neúspěchem,
195
History of the Happiness Realization Party. Happiness Realization Party [online]. 2015 [cit. 2015-0329]. Dostupné z <http://en.hr-party.jp/history>.
196
Během druhé čínsko-japonské války (1937–1945) se japonskému vojsku podařilo v prosinci 1937
dobýt tehdejší hlavní město Čínské republiky, Nanking (jap. Nankin 南京, číns. Nánjīng 南京), z kterého
se před dobytím stihla evakuovat nejen čínská vláda, ale podstatná část populace. Zbylí vojáci a civilisté
byli v následujících šesti týdnech podrobeni krutému teroru japonských dobyvatelů. Počet obětí se podle
zdroje pohybuje od 80 do 300 tisíc lidí a počet obětí znásilnění se vyšplhal až k 80 tisícům. Díky založení
Nankingské bezpečnostní zóny přítomnými cizinci se dochovala řada dokumentů, které svědčí o
masovém mučení a zabíjení.
197
Program organizace UNESCO založený roku 1992, jehož cílem je uchovávat světové kulturní dědictví
v podobě historických dokumentů, aby je tak program ochránil před zničením či krádežemi.
198
Čúgoku ni joru (nankin daigjakusacu) (džúgun ianfu) no junesuko kioku isan he no šinsei ni kógi ši
nihon seifu ni banzen no soči wo motomeru šómei(※ ukecukekigen wo saienčó itašimašita). Kófuku
džicugentó [online]. 2014-12-30 [cit. 2015-03-29]. Dostupné z <http://info.hr-party.jp/2014/3159/>.
199
Movements, s. 152.
56
a tak se hnutí snaží přivést ke své víře zahraniční věřící nezávisle na míře svého úspěchu
v rámci Japonska.200
4.6 Mediální boj
Kófuku no kagaku mělo v 90. letech 20. století velkého rivala – Óm šinrikjó. Boj
o příznivce a pozitivní pohled veřejnosti začal v roce 1991, kdy se oba náboženští guru
Ókawa a Asahara setkali v televizním debatním pořadu, kde se navzájem obvinili ze zlého
úmyslu svých organizací. Asahara v pořadu působil důvěryhodněji díky svému
důkladnému nastudování buddhistického učení. Kófuku no kagaku z této konfrontace
vyšlo jako poražená strana, navíc toho roku bylo zapleteno do aféry Friday, což způsobilo,
že na něj bylo v tomto období nahlíženo veřejností negativněji než na Asaharovo hnutí.
Ókawa označil Asaharovo učení a další nová náboženství v Japonsku za falešná
náboženství (jap. džakjó 邪教), načež Asahara označil Ókawu za podvodníka. Vzájemná
nevraživost se stupňovala, přinesla s sebou vydávání knih pošpiňujících nepřátelské hnutí
i veřejné osočování v médiích.201
Kófuku no kagaku pořádalo proti Ómu šinrikjó četné demonstrace, které mu
veřejně poškozovaly pověst a strhávaly na hnutí soustředěný pohled státních autorit. Když
byl na roku 1995 unesen Kijoši Karija, Ókawovo hnutí bylo první, které politiky
a masmédia navedlo na stopu identity pachatelů svou desetitisícovou demonstrací
v ulicích Tokia, během níž bylo veřejně označeno Asaharovo hnutí za pachatele únosu.
O dva dny později proběhl sarinový útok v metru, který měl prvoplánově od únosu
a demonstrací odlákat masmédia, ovšem právě díky němu nakonec proběhla plánovaná
razie na budovy Ómu šinrikjó, jež toto hnutí zkompromitovala a rozběhla jeho konec.202
Litý boj mezi dvěma hnutími tehdy skončil Pyrrhovým vítězstvím Kófuku no kagaku, na
něž bylo po tomto incidentu stejně jako na ostatní nová hnutí nahlíženo veřejností se
značnou skepsí více než kdy v minulosti.203
Kōfuku no Kagaku. Japanese Journal of Religious Studies, Vol. 22, Issue 3-4, 1995, s. 349.
201
Viz BAFFELLI, Erica a READER, Ian. Competing for the Apocalypse: Religious Rivalry and
Millennial Transformations in a Japanese New Religion. International Journal for the Study of New
Religions, Vol. 2, Issue 1, 2011, s. 5–28.
202
203
Viz BAFFELLI, Erica a READER, Ian. Competing for the Apocalypse: Religious Rivalry and
Millennial Transformations in a Japanese New Religion. International Journal for the Study of New
Religions, Vol. 2, Issue 1, 2011, s. 5–28.
200
57
Závěr
Japonská kultura je v některých ohledech diametrálně odlišná od západní. Jednou
z takových oblastí je také náboženství. Zatímco v západním světě je většina věřících
příslušníky některé z forem učení křesťanství, v Japonsku mají mezi lidmi tradičně
největší úspěch původně indické filosofické učení buddhismu a původní japonské
náboženství šintoismus.
Cílem této bakalářské práce bylo prozkoumat poměry v oblasti nových
náboženských hnutí v Japonsku a na příkladu tří hnutí popsat jejich typické
charakteristiky. Ač lze vznik nových náboženských hnutí vypozorovat již na sklonku 18.
století, největší rozmach vzniku těchto uskupení nastal až po druhé světové válce, což
bylo mimo jiné zapříčiněno všeobecnou legalizací jejich vzniku. Od 50. let 20. století lze
tedy vypozorovat vzrůstající konkurenci mezi hnutími, která se snaží potencionální věřící
přilákat svými interpretacemi nejen buddhistických súter, ale dalších náboženských knih.
Nezřídka kdy přichází zakladatel hnutí s konceptem nového náboženství, které se snaží
spasit celý svět.
V poválečném
období
je
pozorovatelný
přerod
japonské
společnosti
v industrializovanou a moderní kulturu. V tomto okamžiku začínají zakladatelé hnutí
pracovat s myšlenkou vytvoření organizací, jež by lidem pomohly k duchovním jistotám,
ve společnosti, která začíná být typická svým materialismem. Ač každá v jiné podobě –
Mahikari, Óm šinrikjó i Kófuku no kagaku – jimiž se tato práce zabývá, tento koncept
zapojily do své věrouky.
Mahikari své duchovno promítnulo do boha Su, který je zprostředkovatelem božího
světla, zázračné energie, která má díky svým blahým účinkům v hnutí ústřední funkci –
ať už očištění karmy, nebo léčení nemocných. Světlem mají být ochráněni všichni ti, kdo
nosí náboženský amulet. Hnutí vzniklo na základě vizí zprostředkovaných během
kamigakari, stavu posednutí božstvem. Během 60. let si díky sepsání poutavé sbírky
kázání Kótama Okada vydobyl pozici vůdce jedné z tehdy nejpopulárnějších hnutí. Stejně
jako další ze skupiny nových hnutí do své věrouky dokázal zakomponovat prvky několika
světových náboženství. Synkretismus je všeobecně další společnou charakteristikou
nových náboženských hnutí.
I když v podstatě ojediněle, avšak o to více prominentně, začala být po druhé
světové válce zakládána hnutí, jejichž vůdci pod rouškou duchovního rozvoje osobnosti
začínají s lidmi manipulovat za hranicemi běžného ovlivňování. V této bakalářské práci
58
je to vůdce sekty Óm Šinrikjó Šókó Asahara, který po seznámení se s učením Agonšú
zakládá vlastní hnutí s charakteristikami jogínské školy, jehož učení prošlo velkými
změnami. Óm Šinrikjó svým stoupencům nabízelo život v částečné askezi. Členové měli
opustit svou rodinu, práci a domov a věnovat se pouze náboženské stránce svého života.
Tato samotná myšlenka by se možná některých lidem dychtícím po absolutním duchovnu
zdála naplňující, ovšem v případě tohoto hnutí se samotná podstata fenoménu duchovna
vytratila, když se Asahara odkláněl od své původní věrouky.
Poslední kapitola popisuje hnutí Kófuku no kagaku, jehož podstatou je hledání
lidského štěstí. Opět se jedná o synkretické náboženství, jehož vůdce Rjúhó Ókawa staví
úspěch hnutí na učení buddhismu. Vše zaštiťuje existencí duchovní entity El Cantare,
z níž se měly inkarnovat významné duchovní osobnosti v průběhu celé historie lidstva a
nyní Ókawa sám.
Pro tato tři náboženství je typický vliv nejen tradičních náboženstvích, ale
také starších nových náboženských hnutí. Okada byl ovlivněn učením Sekai kjúsei kjó,
Asahra byl členem hnutí Agonšú a z Ókawova učení vyplývá vliv God Light Association.
Velmi zajímavým tématem je u hnutí i jejich členská základna a její proměny.
I když mluvčí hnutí tvrdí, že struktura jejich sympatizantů v podstatě koresponduje
s průměrem Japonska, často lze tuto charakteristiku vyvrátit. I když se členem hnutí má
člověk stát dobrovolně, lze se setkat i s případy nátlaku, ať už se jedná o nátlak hnutí
samotného, či např. o rodiče, kteří své děti ke členství nutí. Mimo jiné lze díky existenci
tohoto jevu v nových náboženských hnutích popsaných v této práci najít velkou míru
fluktuace věřících. Jedná se nejen o Mahikari, u nějž je jedním z důležitých motivací ke
vstupu zázračná léčebná schopnost božího světla, ale také o bývalé členy Ómu šinrikjó,
kteří se s proměnou hnutí stále méně ztotožňovali s jeho myšlenkami. V každém případě
lze v současných médiích nalézt četné zpovědi bývalých členů všech tří hnutí, kteří o
hnutí už nehovoří jako o své šanci na lepší duchovní život, nýbrž jako o podniku, který
slouží jen k vydělávání peněz a manipulaci s davy.
V této práci jsem prostřednictvím analýzy primární a sekundární literatury přiblížil
charakteristiky zástupců hnutí šin-šinšúkjó, skupiny hnutí, které mají v rámci společnosti
velký potenciál úspěchu. Práce však popisuje pouze zlomek zástupců z velké skupiny
rozličných organizací, které působí v japonském prostředí.
59
Resumé
This bachelor thesis concentrates on the topic of the development of new religious
movements (NRM) in the post-WW2 period in Japan. The first chapter includes thorough
information on the beginnings and development of the NRMs in Japan and their
connection to the traditional religions. The three following chapters deal with three actual
representatives of the phenomenon – the religious movements of Mahikari, Aum
Shinrikyo and finally Happy Science. Each of these three chapters contains a concise
biography of the NRM’s founder and leader. This is followed by the description of the
basic principles of the movement, its potential to attract new members, explanation of the
organizational structure, public relations, development in the teachings during its
existence and other features characterizing the movements.
60
Seznam použité literatury
ASAHARA, Šókó 麻原彰晃.Za čónórjoku himicu no kaihacu: subete ga omoi no
mama ni naru ザ・超能力秘密の開発法 : すべてが思いのままになる! Tokio:
Óm šinrikjó, 1995, 367 s. ISBN 9784871421041.
ASTLEY, Trevor. New Religions. In SWANSON, Paul L a CHILSON, Clark (ed.).
Nanzan Guide to Japanese Religions. Honolulu: University of Hawai'i Press, 2006.
ISBN 0824830024.
ASTLEY, Trevor. The Transformation of a Recent Japanese New Religion: Ōkawa
Ryūhō and Kōfuku no Kagaku. Japanese Journal of Religious Studies, Vol. 22, Issue 34, 1995. ISSN 0304-1042.
BAFFELLI, Erica a READER, Ian. Competing for the Apocalypse: Religious Rivalry
and Millennial Transformations in a Japanese New Religion. International Journal for
the Study of New Religions, Vol. 2, Issue 1, 2011. ISSN 2041-9511.
BAFFELLI, Erica a READER, Ian. Editor's Introduction - Impact and Ramifications:
The Aftermath of the Aum Affair in the Japanese Religious Context. Japanese Journal
of Religious Studies, Vol. 39, Issue 1, 2012. ISSN 0304-1042.
BAFFELLI, Erica. Hikari no Wa – A New Religion Recovering from Disaster.
Japanese Journal of Religious Studies, Vol. 39, Issue 1, 2012. ISSN 0304-1042.
BOWRING, Richard a KORNICKI, Peter. The Cambridge Encyclopedia of Japan.
New York: Cambridge University Press, 1993, 400 s. ISBN 9780521403528.
BREEN, John a TEEUWEN, Mark. Shinto in History: Ways of the Kami. Honolulu:
University of Hawaiʻi Press, 2000, xii, 368 s. ISBN 08-248-2363-X.
BRODER, Anna. Mahikari in Context. Japanese Journal of Religious Studies, Vol. 35,
Issue 2, 2008. ISSN 0304-1042.
CLARKE, Peter B (ed.). Japanese New Religions: In Global Perspective.
Richmond: Curzon, 2000, 321 s. ISBN 978-070-0711-857.
EARHART, H. Byron. Náboženství Japonska: mnoho tradic na jedné svaté cestě.
HEŘMAN, Robin (přel.), Vyd. 2. Praha: Prostor, 1999. ISBN 978-807-2600-007.
FUKUI, Masaki. Kofuku-no-kagaku. CLARKE Peter B. (ed.). Encyclopedia of New
Religious Movements. Palo Alto: Ebrary, 2007. ISBN 978-020-3484-333.
HALE, Jackson L. Tense Positioning: Labeling and Tension in Kofuku no Kagaku's
Development [online]. Květen 2014 [cit. 2015-03-24]. Knoxville: University of
Tennessee, 2014. Dostupné z <http://trace.tennessee.edu/utk_chanhonoproj/1754>.
61
HINNELLS, John R. (ed.). A New Dictionary of Religions. [online]. Oxford, UK;
Cambridge, USA: Blackwell, 1995, 760 s. [cit. 2015-02-17].
Dostupné z: <http://www.blackwellreference.com/public/tocnode?id=g9780631181392
_chunk_g97806311813928_ss1-17>. ISBN 9780631181392.
HURBON, Laënnec. Mahikari in the Caribbean. Japanese Journal of Religious Studies,
Vol. 18, Issue 2-3, 1991. ISSN 0304-1042.
KIRIJAMA, Seijú 桐山靖雄. Mikkjó: čónórjoku no himicu 密教 : 超能力の秘密.
Tokio: Hiraga Shuppansha, 1972, 372 s.
MAKOTO, Hayashi. Religion in the Modern Period. In SWANSON, Paul L. a
CHILSON, Clark (ed.). Nanzan Guide to Japanese Religions. Honolulu: University of
Hawai'i Press, 2006, 466 s. ISBN 978-0-8248-3002-1.
MALINA, Jaroslav et al. Antropologický slovník, aneb, Co by mohl o člověku vědět
každý člověk: (s přihlédnutím k dějinám literatury a umění). Brno: Akademické
nakladatelství CERM, 2009, 303 s. ISBN 978-80-7204-560-0.
MCVEIGH, Brian. The Authorization of Ritual and the Ritualization of Authority – The
Practice of Values in a Japanese New Religion. Journal of Ritual Studies, Vol. 6,
Issue 2, 1992. ISSN 0890-1112.
MELTON, J. Gordon et al. (ed.). Encyclopedia of Occultism & Parapsychology, Fifth
Edition, Vol. 1, 2. Farmington Hills: Gale Group, Inc, 2001, 1939 s. ISBN 0-8103-9488X.
MÉTRAUX, Daniel A. The Soka Gakkai and Human Security. In WELLMAN, James
K. a LOMBARDI, Clark B. (ed.). Religion and Human security: a Global Perspective
[online]. New York: Oxford University Press, 2012. [cit. 2015-02-13].
Dostupné z <http://www.oxfordscholarship.com/view/10.1093/acprof:oso/97801998277
32.001.0001/acprof-9780199827732-chapter-15>. ISBN 9780199827732.
OKADA, Kótama 岡田光玉. Goseigen 御聖言. Mahikari , 1980, 486 s. OCLC
673306681.
ÓKAWA, Rjúhó 大川隆法. Eien no budda: Fumecu no hikari, ima koko ni 永遠の仏
陀 : 不滅の光, いまここに. Tokio: Kófuku no kagaku šuppan, 1991, 201 s. ISBN
4876881227.
ÓKAWA, Rjúhó 大川隆法. Taijó no hó: eru kantáre e no miči 太陽の法 : エル・カン
ターレへの道. Tokio: Kófuku no kagaku šuppan, 1997, 373 s. ISBN 9784876883219.
ŌKAWA, Ryūhō. The Laws of Happiness: The Four Principles for a Successful Life.
New York: Lantern Books, 2004, 175 s. ISBN 9781590560730.
62
Ōmoto (Religious organization). The basic teachings of Oomoto. Kameoka: Oomoto
Headquarters, 1961, 35 s.
PARACHINI, John. Aum Shinrikyo. In JACKSON, Brian A. et al. Aptitude for
Destruction Vol. 2: Case Studies of Organizational Learnings in Five Terrorist Groups.
Santa Monica: RAND Corporation, 2005, 200 s. ISBN 9780833037671.
PFEIFFER, William S. Mahikari - New Religion and Japanese Popular Culture. The
Journal of Popular Culture, Vol. 34, Issue 2, 2000. ISSN 1540-5931.
POKORNY, Lukas a WINTER, Franz. 'Creating Utopia': The History of Kofuku no
Kagaku in Austria, 1989-2012, with an Introduction to Its General History and
Doctrine. In HÖDL, Hans G. a POKORNY, Lukas (ed.). Religion in Austria. Vienna:
Praesens Verlag, 2012, 194 s. ISBN 978-370-6907-637.
READER, Ian. The Rise of a Japanese “New New Religion” – Themes in the
Development of Agonshu. Japanese Journal of Religious Studies, Vol. 15, Issue 4,
1988. ISSN 0304-1042.
REPP, Martin. Aum Shinrikyo and the Aum Incident – A Critical Introduction. In
LEWIS, James R. a PETERSEN, Jesper Aa. (ed.). Controversial New Religions. New
York: Oxford University Press, 2005, 483 s. ISBN 978-0195156836.
REPP, Martin. Religion and Violence in Japan: The Case of Aum Shinrikyo. In LEWIS,
James R. Violence and New Religious Movements. Oxford; New York: Oxford
University Press, 2011, 443 s. ISBN 9780199735631.
SELENGUT, Charles. Sacred fury: understanding religious violence. 2. ed. Lanham:
Rowman, 2008, 237 s. ISBN 07-425-6084-8.
SHIMAZANO, Susumu. In the Wake of Aum: The Formation and Transformation of a
Universe of Belief. Japanese Journal of Religious Studies. Vol. 22, Issue 3-4, 1995.
ISSN 0304-1042.
SMITH, Wendy A. A Global NRM Based on Miracles: Sukyo Mahikari. IIAS
Newsletter / International Institute for Asian Studies, Issue 47, 2008. ISSN 0929-8738.
SMITH, Wendy A. New Religious Movements as Transnational Providers of Social
Suppost - the Case of Sukyo Mahikari. In CHAMBON, Adrienne S., SCHRÖER,
Wolfgang a SCHWEPPE, Cornelia (ed.). Transnational Social Support, Routledge
Studies in Health and Social Welfare, 7. New York: Routledge, 2012. ISBN
041588876x.
SUMEDHO, Adžán. Osvobození mysli. BARTOVSKÝ, Jakub (přel.). Praha: Stratos,
1995, 96 s. ISBN 978-808-5962-017.
63
ŠTAMPACH, Odilo Ivan. Přehled religionistiky. Praha: Portál, 2008, 237 s. ISBN 978807-3673-840.
THOMSEN, Harry. The New Religions of Japan. Rutland: C.E. Tuttle Co., 1963, 269 s.
YOUNG, Richard F. Magic and Morality in Modern Japanese Exorcistic Technologies
– A Study of Mahikari. Japanese Journal of Religious Studies, Vol. 17, Issue 1, 1990.
ISSN 0304-1042.
WEBER, Max. Sociologie náboženství. ŠKODA, Jan J. (přel.). Praha: Vyšehrad, 1998,
367 s. ISBN 978-807-0212-400.
Novinové články:
Aum accused pleads not guilty to most charges on first day of trial. The Japan Times
News [online]. 2015-01-16 [cit. 2015-04-08].
Dostupné z <http://www.japantimes.co.jp/news/2015/01/16/national/crime-legal/aumaccused-pleads-not-guilty-to-most-charges-on-first-day-of-trial/>.
Čúgoku ni joru (nankin daigjakusacu) (džúgun ianfu) no junesuko kioku isan he no
šinsei ni kógi ši nihon seifu ni banzen no soči wo motomeru šómei(※ ukecukekigen wo
saienčó itašimašita) 中国による「南京大虐殺」「従軍慰安婦」のユネスコ記憶
遺産への申請に抗議し日本政府に万全の措置を求める署名（※受付期間を再延
長いたしました）. Kófuku džicugentó 幸福実現党 [online]. 2014-12-30 [cit. 201503-29]. Dostupné z <http://info.hr-party.jp/2014/3159/>.
Death Penalty Confirmed for Sarin Gas Attack Chemist. The Wall Street Journal Japan
[online]. 2011-02-15 [cit. 2015-03-21].
Dostupné z <http://blogs.wsj.com/japanrealtime/2011/02/15/death-penalty-confirmedfor-sarin-gas-attack-chemist/>.
(Dóseiai ha rindžinai no hitocu) iesu kurisuto ga, dóseikon ni kan’jóna šisei wo šimesu
「同性愛は隣人愛のひとつ」イエス・キリストが、同性婚に寛容な姿勢を示
す.The Liberty Web [online]. 2013-08-25 [cit. 2015-03-30]. Dostupné z <http://theliberty.com/article.php?item_id=6555>.
Former Aum member appeals nine-year prison term. The Japan Times News [online].
2015-03-18 [cit. 2015-04-08].
Dostupné z <http://www.japantimes.co.jp/news/2015/03/18/national/crimelegal/former-aum-member-appeals-nine-year-prison-term/>.
Japan rejects clemency appeal of last Aum Shinrikyo cult member. The Telegraph
[online]. 2011-11-21 [cit. 2015-04-08].
Dostupné z <http://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/asia/japan/8903602/Japanrejects-clemency-appeal-of-last-Aum-Shinrikyo-cult-member.html>.
64
Kunimatsu ambush remains a mystery. The Japan Times [online]. 1998-03-30.
Dostupné z <http://www.japantimes.co.jp/news/1998/03/30/national/kunimatsuambush-remains-a-mystery/#.VR5K6ByLuUk>.
Sarin Gas Attack in Matsumoto Marks 20th Anniversary. The Wall Street Journal Japan
[online]. 2014-06-27 [vid. 2015-03-21].
Dostupné z <http://blogs.wsj.com/japanrealtime/2014/06/27/sarin-gas-attack-inmatsumoto-marks-20th-anniversary/>.
Spiritual Messages from Prophet Muhammed: Are there Limits to the Freedom of
Speech? The Liberty Web [online]. 2015-03-21 [cit. 2015-03-29].
Dostupné z <http://eng.the-liberty.com/2015/5756/>.
Internetové zdroje:
After Mahikari…Mahikari wo hanarete After Mahikari…真光を離れて [online]. 201111-03 [cit. 2015-04-08]. Dostupné z <http://anne987.blogspot.cz/>.
About Sukyo Mahikari. Sukyo Mahikari. Centers for Spiritual Development [online].
2015 [cit. 2015-04-05]. Dostupné z <http://www.sukyomahikari.org/about.html>.
Creepy Dancing of Aum Shinrikyo: Japanese most notorious cult. Youtube [online].
2013-06-24 [vid. 2015-03-21].
Dostupné z <https://www.youtube.com/watch?v=lHtCUMKerlI>.
DAY, Mike. Teachings of Sukyo Mahikari and Sekai Kyusei Kyo (Part 1) [online].
1997-09-12 [cit. 2015-03-02].
Dostupné z <http://www.caic.org.au/eastern/mahikari/mahi101.htm>.
Džikenhigaiša he no taió. Arefu kóhóbu 事件被害者への対応.ＡＬＥＰＨ広報部
[online]. 2015-03-02 [cit. 2015-04-08]. Dostupné z <http://info.aleph.to/forvictims>.
EPSTEIN, Amanda E. Living in the Light [online]. 2009-11-16 [cit. 2015-04-14].
Dostupné z <http://xpress.sfsu.edu/archives/magazine/013739.html>.
Dostupné z <http://www.bibliotecapleyades.net/sociopolitica/esp_sociopol_AUM01.ht
m>.
Happi. Arigato! from Japan [online]. 2015 [cit. 2015-04-14]. Dostupné z
<http://arigato-from-japan.com/mat_731r.htm>.
Harae. Encyclopedia of Shinto [online]. 2007-03-31 [cit. 2015-04-13].
History of the Happiness Realization Party. Happiness Realization Party [online]. 2015
[cit. 2015-03-29]. Dostupné z <http://en.hr-party.jp/history>.
65
Honden. Encyclopedia of Shinto [online]. 2005-06-02 [cit. 2015-04-14].
Infoméšon インフォメーション. Sukyo Mahikari [online]. 2015 [cit. 2015-03-09].
Japonsko: Vnitropolitická charakteristika. BusinessInfo.cz [online]. 2015-01-06 [cit.
2015-04-14].
Dostupné z <http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/asie/japonsko/politika/vnitr
opoliticka_charakteristika.html>.
Josei Toda - Second President of the Soka Gakkai. Soka Gakkai International [online].
2015 [cit. 2015-04-04]. Dostupné z <http://www.sgi.org/about-us/history-of-sgi/joseitoda-second-president-of-the-soka-gakkai.html>.
Kitano Takeši x Asahara Šókó taidan eizó (Takeši no šiseikan, Asahara no bukkjókan)
北野武×麻原彰晃対談映像「たけしの死生観、麻原の仏教観」. Youtube
[online]. 2014-05-30 [vid. 2015-04-05].
Dostupné z <https://www.youtube.com/watch?v=Aj7QXqJcwz4>.
Kundaliní. Sahadža jóga meditace [online]. 2010 [cit. 2015-04-14].
Dostupné z <http://www.nirmala.cz/prvni-krok/kundalini>.
Kyōha Shintō. Encyclopædia Britannica Online [online]. 2014 [cit. 2014-10-26].
Dostupné z <http://www.britannica.com/EBchecked/topic/325986/Kyoha-Shinto>.
Mahikari Exposed [online]. Listopad 2011 [cit. 2015-04-08].
Dostupné z <http://www.mahikariexposed.com/index.htm>.
Mahikari higaiša no kai 真光被害者の会 [online]. 2015-04-04 [cit. 2015-04-08].
Dostupné z <http://jbbs.shitaraba.net/study/3760/>.
Norito. Encyclopedia of Shinto [online]. 2007-03-28 [cit. 2015-04-14].
Ošie 教え. Kófuku no kagaku - Happy Science 幸福の科学 Happy Science[online].
2015 [cit. 2015-04-15]. Dostupné z <http://happy-science.jp/ryuho-okawa/teaching/>.
Our Organization. Sukyo Mahikari Europe & Africa [online]. 2015 [cit. 2015-03-11].
Dostupné z <http://www.sukyomahikarieurope.org/en/organisation>.
Our Practice. Sukyo Mahikari Europe & Africa [online]. 2015 [cit. 2015-03-10].
Dostupné z <http://www.sukyomahikarieurope.org/en/practice>.
66
Sekai kakukuni no šúkjó. Šakai džicudžó déta zuroku 世界各国の宗教. 社会実情デー
タ図録 [online]. 2014-09-03 [vid. 2015-04-04]. Dostupné z
<http://www2.ttcn.ne.jp/honkawa/9460.html>.
Sekai Mahikari Bunmei Kyōdan. Encyclopedia of Shinto [online]. 2006-05-24 [cit.
2015-03-09].
Shintai. Encyclopedia of Shinto [online]. 2005-06-02 [cit. 2015-04-12].
Shoko Asahara, Shaktipat (English subtitle). Youtube [online]. 2012-10-05 [vid. 201503-17]. Dostupné z <https://www.youtube.com/watch?v=TmQtPgOViYg>.
Súkjó mahikari ni cuite 崇教真光について. Sukyo Mahikari [online]. 2015 [cit. 201503-09]. Dostupné z <http://sukyomahikari.or.jp/information/index.html>.
Tenshō Kōtai Jingū-kyō. Encyclopædia Britannica Online [online]. 2014 [cit. 2014-1026]. Dostupné z <http://www.britannica.com/EBchecked/topic/587499/Tensho-KotaiJingu-kyo>.
The basics of Happy Science’s teachings. Happy Science. [online]. 2015 [cit. 2015-0326]. Dostupné z <http://happy-science.org/en/teachings/the-basics>.
The Constitution of Japan. Prime Minister of Japan and his Cabinet [online]. 2014 [cit.
2015-02-13].
Dostupné z <http://japan.kantei.go.jp/constitution_and_government_of_japan/constituti
on_e.html>.
The History of Happy Science. Happy Science [online]. 2015 [cit. 2015-03-24].
Dostupné z <http://happy-science.org/en/about/history>.
The Libery Web. The Liberty Web [online]. 2015 [cit. 2015-03-29].
Dostupné z <http://eng.the-liberty.com/>.
What is Agon Shu? Agon Shu Honzan [online]. 2015 [cit. 2015-02-17].
Dostupné z <http://www.agon.org/en/about/>.
Zjevení [online]. 2015 [cit. 2015-05-06]. Dostupné z
<http://onlineb21.bible21.cz/bible.php?kniha=zjeveni>.
67

univerzita palackého v olomouci bakalářská diplomová práce

Transkript

Podobné dokumenty

Chcete rozvíjet