Referát do ON: Hinduismus - Telskol

Referát na téma: Hinduismus
Obsah:
•
1. O hinduismu
•
2.Rozšíření
•
3. Historie
•
4 Základní náboženské představy
o 4.1 Svět
o 4.2 Člověk
o 4.3 Uspořádání společnosti
•
5. Jak hinduismus chápe sám sebe
o 5.1 Prameny spirituality
o 5.2 Kastovní systém
•
6. Bůh a bohové
o 6.1 Védská božstva
o 6.2 Světci
•
7. Bibliografické údaje
Hinduismus
Hinduismus je souborné označení pro velké množství náboženských a filozofických směrů,
zvyklostí a tradic. Obecně lze říci, že hinduismus je velmi různorodé, otevřené a tolerantní
náboženství s absencí jediného standardního dogmatu. Cílem hinduisty je konečné duchovní
vysvobození z koloběhu života a smrti (mókša). Mezi nejvýznamnější směry hinduismu patří
višnuismus a šivaismus. Hinduismus vyznává téměř jedna miliarda lidí, to jej činí třetím
největším náboženství na světě.
Rozšíření
Hinduismus je mimo Indii převládajícím náboženstvím v Nepálu a na Mauriciu, významné
menšiny najdeme v Bangladéši, na Srí Lance, v Surinamu, Guyaně, Malajsii, na Fidži,
Trinidadu a Tobago, v Indonésii (ostrov Bali) a v Jihoafrické republice. V Evropě žije cca.
půlmilionová hinduistická komunita ve Spojeném království. V Čechách se podle posledního
sčítání lidu hlásí k hinduismu 767 lidí.
Historie
Hlavní období jsou:
Védismus - asi v době mezi 12. – 9. stol. př. Kr.; tehdy vznikla sbírka textů zvaná védy,
dodnes základní texty hinduismu.
Bráhmanismus (11.-8. stol. př. Kr.) – je to doba, kdy příslušníci nejvyšší kasty, bráhmani,
sepsali na základě spekulace a kultovní praxe první významný výklad véd;
Období upanišad (od 8. století př. Kr.) v němž se mísí árijské a předárijské náboženské formy
(toto období se někdy nazývá starší hinduismus).
Hinduismus – (od 4. stol. př. Kr.), doba, kdy byly ukončeny upanišady, kdy vznikají velké
poklasické eposy Mahábhárata s epizodou Bhagavadgíta (zvanou též Gíta) a Rámájana a
dochází k vytvoření velkých filozofických systémů.
Když dobu mezi upanišadami a začátkem filozofických systémů nazveme starší hinduismus,
pak doba náboženské renesance po zániku indického buddhismu v důsledku islámských
vpádů je období mladšího hinduismu, zatímco moderní hinduismus je doba, kdy především od
19. století došlo k výměně myšlenek mezi Indií a Evropou.
Základní náboženské představy
Svět
Nejautoritativnější teorie vzniku světa pochází z Manuova zákoníku (Manusmrti), podle níž je
stvořitelem celého světa bůh (déva) Brahma. Svět netrvá na věky, ale je periodicky ničen a
znovu tvořen (čas je v hinduismu cyklický). Postupně prochází čtyřmi věky: Krta-juga,, která
trvá 4000 let, tretá-juga trvá 3000 let, poté následuje dvápara-juga trvající 2000 let a nakonec
Kali-juga v délce 1000 let (mezi každými dvěma věky je 400 let soumraku předchozího a poté
400 let svítání následujícího věku). Krta-jugam (též juga) představuje počáteční zlatý věk,
každý další věk je o něco horší - upadají mravy, snižuje se délka života i inteligence (nyní
žijeme v Kali-juze). Cyklus těchto čtyř věků se nazývá mahájuga a trvá 12 000 let. Až skončí,
nastane pralaja - rozplynutí. 1000 mahájug tvoří jednu kalpu. Po uplynutí každé kalpy
následuje mahápralaja - velké rozplynutí. Dvě kalpy také představují jeden Brahmův den
(jedna kalpa pro den a jedna pro noc). Brahma se dožije 100 „svých let“, poté umírá, ale
kosmický cyklus pak začne znovu. Existují i další podobné systémy, ale tento je
nejrozšířenější.
Hinduismus má většinou více různých verzí jednotlivých mýtů, takže i variant stvoření
existuje veliké množství.
Při výkladu světa se uplatňuje také pět živlů a tři guny (kvality). Mezi pět živlů, které tvoří
tento svět, patří oheň, vzduch, voda, země a pátý je prostor (akáša). Těchto pět živlů je
doloženo už u Jádžňavalkji (640 – 610 pr. Kr., který často vystupuje v Upanišadách). Tři guny
jsou jakési kvality, ve kterých se může nacházet všechno existující. 1. sattva - čistota, 2.
radžas - neklid, 3. tamas - temnota. Tyto kvality jsou často definovány ve vztahu k člověku např. o mase se soudí, že je kvality radžas, protože člověka zneklidňuje, činí aktivním a
obrací ho ke světským věcem. Nejčastěji jsou zmiňovány v souvislosti se stavem mysli.
Věnuje se jim celý čtrnáctý zpěv Bhagavadgíty.
Člověk
Poměrně starou a důležitou myšlenkou je nauka o reinkarnaci (v plné šíři se objevuje už v
Upanišadách). Lidská duše se podle ní po smrti znovu narodí do jiného těla. Kde a v jakých
podmínkách se narodí určuje tzv. karmanový zákon (od karman = čin). Člověk si svými činy
vytváří buď dobrou nebo špatnou karmu, která se postupně hromadí a projevuje se v tomto a
příštích zrozeních. Tento zákon je zcela nezávislý na bozích - je to prostě příčina a následek a
člověk se dopadu své karmy nemůže vyhnout. Karmu vytváří i mluva. Negativní karma není
dána „neposlušností vůči Bohu“, ale porušením vesmírných zákonů dharmy. Příčinou toho je
nevědomost (avidja), která je postupně odstraněna a nahrazena poznáním - „Satjaméva
džajaté“ (Mundakópanišada), „Pravda vždy vítězí“.
Z tohoto koloběhu zrození (samsára), který je považován za velice strastný, je možno se
dostat jedině vysvobozením (mókša) - to je doména mnoha spirituálních směrů. Zásadní
předěl tedy pro hinduismus není smrt (jako ku příkladu v západních náboženstvích), ale
dosažení mókši.
Život muže (předně bráhmana) by měl být podle Manuova zákoníku rozdělen na 4 období
(ášramy):
1. brahmačárin - student, učí se védy a další písma pod vedením gurua
2. grhastha - hospodář, věnuje se rodinnému životu
3. vánaprastha - poustevník, odchází do lesů, aby hledal spirituální poznání
4. sannjásin - svatý muž, stav, který usnadňuje vysvobození
Uspořádání společnosti
Často zaměňované pojmy jsou varna a kasty. Obyvatelstvo se dělí na čtyři varny (někdy
nesprávně kasty) + nedotýkatelní (dříve nedotknutelní), kteří se nacházejí mimo varny. Kasty
(džáti, dosl. „zrození“) dělí obyvatelstvo podle povolání - kasta hrnčířů, kasta hudebníků, atd.
Původně byla varna definována vlastnostmi a činnostmi, ale později začala být příslušnost k
džáti i varně definována pouhým narozením (děděna po rodičích) a do konce života se
neměnila (bylo možné jen klesnout). Kasta je podrobnější rozdělení jednotlivých varen.
Varna doslova znamená barva - a předpokládalo se, že vyšší varny mají světlejší barvu pleti, i
když dnes už to fakticky neplatí. Podle starověkých Indů čtyři varny měly rovnocenné
postavení ve společnosti, byly rozděleny podle povinností vůči společnosti a společně
pracovaly ve prospěch všech. (Podle některých názorů jde jen o zpětně promítnutou představa
o zlatých časech do mytologických knih).
Jednotlivé varny jsou:
1. bráhmani, kněží (jako jediní mohou provádět tradiční védské rituály) - „Zklidnění,
sebevláda a pokání, čistota, snášenlivost a přímost, poznání, rozpoznávání a náboženské
přesvědčení tvoří činy bráhmanů a rodí se z jejich podstaty“
2. kšatrijové, válečníci, panovníci - „Chrabrost a životnost, vytrvalost a obratnost,
neochvějnost v boji, štědrost a svrchovanost patří k činům kšatrijů zrozeným z jejich
podstaty“
3. vaišjové, obchodníci, zemědělci a řemeslníci - „Obdělávání polí, chov dobytka a obchod
patří k činům vaišjů zrozeným z jejich podstaty“
4. šúdrové, služebníci ostatních varen - „A činností šúdry, zrozenou z jeho podstaty, je
služba.“
Každá varna má podrobně stanovené povinnosti, které rozebírá Manuův zákoník. Tyto
povinnosti se týkaly mužů, protože ženy se neúčastnily společenského života a jejich
povinností byla oddanost manželovi a mateřství.
Tzv. nedotýkatelní (Mahátma Gándhí razil termín haridžan, „boží lid“, nebo dalit,
„utlačovaný“) nepřísluší k žádné varně a jsou zcela naspodu sociální hierarchie. Mohou
vykonávat jen rituálně nečisté práce a platí pro ně mnohá přísná omezení (např. člověk s
varnou by se znečistil už tím, kdyby na něj padl stín nedotýkatelného).
Dalším atributem, který hinduisty společensky zařazuje, je gótra (dosl. „ohrada pro krávy“,
významově podobná slovu „rod“ či dynastie). Ta hraje roli především při svatbě - ženich a
nevěsta musejí mít stejnou kastu, ale odlišnou gótru (těch je poměrně velký počet, například v
Bengálsku je bráhmanských góter okolo čtyřiceti). Ohledně svatby platí mnoho dalších
nařízení (jsou i jemnější rozlišení než gótry, atd.).
Mnoho v Indii vzniklých duchovních směrů bylo proti úpadkovému kastovnímu systému
(zcela explicitně a jasně např. buddhismus). Ty ale většinou neměly za cíl reformovat celou
společnost (spíše se odtrhly od většinové společnosti). O reformu v pravém slova smyslu
začali usilovat až později vzniklé organizace. Už roku 1828 založil Rámmóhan Ráj v
Bengálsku společnost Brahmo samádž, která měla za svůj cíl zrušit diskriminaci na základě
varen i kast. Další, ještě populárnější hnutí, byl Árja samádž (Společenství Árjů, zal. 1875),
které se snažilo očistit hinduismus od domnělých pozdějších zvyků, hlásalo návrat k védám a
reformu sociálního systému hinduismu (žádná dědičná privilegia vyšších kast, apod.). Od
roku 1950 jsou dle ústavy Indické republiky všechny varny i další společenská rozdělení
rovnoprávné a diskriminace na základě varen je zakázaná. Toto se ale nepodařilo zcela
prosadit. Ve městech se už většinou na varnu či kastu nehledí, ale na vesnicích tento systém
často přetrvává. (Společná gótra jako překážka sňatku je ale zakotvena v zákoně z roku 1955,
který dosud platí).
Jak hinduismus chápe sám sebe
Jeho původ se ztrácí v době předhistorické. Nemá zakladatele. Původ náboženství a původ
indického národa, který vznikl přistěhováním árijských kmenů jsou zvláštním způsobem
spojeny.
Příslušníkem hinduismu se člověk stává narozením. Hinduismus se prezentuje jako
náboženství bez dogmat, které může tolerovat množství navzájem si odporujících interpretací.
Hinduistické vědomí je dáno uznáváním véd jakožto kanonické sbírky hinduistického zjevení
a uznáváním sociálního řádu, který je charakterizován kastovním systémem.
Prameny spirituality
Spisy závazné pro každého Hinda se skládají ze tří skupin textů, které se pokládají za šruti, tj.
zjevení, sdělená vidoucím.
Základem jsou tzv. čtyři sbírky (samhita) véd (véda = věda):
- Rgvéda, sbírka hymnů recitovaných při obětech, obsahující mytologické a světonázorové
výpovědi. Je to vůbec nejstarší známý indický text (vznikl mezi 16. a 12. stol. př. Kr.).
- Jadžurvéda, sbírka obětních výroků.
- Sámavéda, sbírka písní zpívaných při obětech.
- Atharvavéda, sbírka nazvaná podle mytického kněze, obsahuje magické výroky a hymny,
užívané především při soukromém kultu.
Druhou skupinu textů tvoří brahmany, komentáře a výklady napsané bráhmany ke každé ze
sbírek (samhita) první skupiny.
Třetí skupina textů jsou posléze áranjaky (lesní knihy) s upanišadami, výroky, které pronášeli
mudrci a učitelé ke svým žákům při společném sezení, tj. tajně (v lese). Také tyto texty jsou
většinou komentáře k původním védám, ale jejich autory nejsou (jako u brahman) bráhmani.
Jsou východiskem jak pro další spekulace, tak především pro meditativní praxi, rozvíjející se
silně vedle praxe kultovní. Závěr véd (védánta) se svou filozofickou školou připouští dodnes
okrajové nejasnosti, pokud jde o příslušnost určitých textů.
Všechno, co vzniká později – k tomu patří Bhagavadgíta, text významný i pro dnešní
spiritualitu hinduismu - , nepatří v přesném slova smyslu k védám, nýbrž do oblasti tradic
(smrti) sepsaných lidmi.
Kastovní systém
Vznik kast není dodnes jednoznačně vysvětlen. O čtyřech základních kastách je zmínka už v
Rgvédě 10,90. Tam jsou začleněny do hierarchického řádu kosmického světa. Čtyři
společenské třídy Hindů stojí v čele lidstva:
1. bráhmani – kasta kněží,
2. kšatrijové – kasta bojovníků,
3. vajšjové – kasta středního stavu – rolníci a měšťané,
4. šúdrové – kasta služebnictva.
Právo vykonávat náboženské rity mají jen bráhmani. Ale všechny tři vyšší kasty smějí
studovat védy a poslouchat slovo véd. Čtvrtá kasta je z toho vyloučena, ale přece jen má
výhodu v tom, že není odsouzena do stavu bez kasty. Během času se příslušnost ke kastě
spojila s naukou o karmanu a znovuzrození, takže má pro hinda velký význam, neboť souvisí
s vysvobozením ze sledu znovuzrození, a tak s konečným naplněním smyslu života.
Vazba na védy a na kasty tvoří základní pilíře hinduismu, ale v průběhu času se důraz
přesouval z jednoho na druhý. Tak na jedné straně v novějším hinduismu je třeba vyzdvihnout
velký význam už několikrát zmíněné Bhagavadgíty. Tato Píseň o Vznešeném – je jím míně
Krišna (Kršna), známé vtělení (avatára) Višny – se nachází v 6. knize eposu Mahábhárata
(srov. 1.1) a hrdina eposu Ardžuna je tu v hrubých rysech poučován o základních cestách
hinduistické spirituality.
Tato část eposu se dodnes čte a komentuje jako klasická formulace hinduistické cesty, třebaže
nepatří k védám. Na druhé straně se moderní hindové, mezi něž patří zvláště Mahátma
Gándhí celý život zasazovali o zlepšení situace lidí stojících mimo kasty. Gándhí sám jim
říkal haridžanové, Boží děti. Základní pilíře hinduismu však není možno odstranit už proto, že
oba slouží porozumění životu v hinduistickém pohledu.
Slovo samsára označuje pomíjivost všeho, co žije ve světě. Živé bytosti neprojdou cestu od
narození k smrti jen jednou provždy, ale to, co určuje existenci (duše) prochází různými
existencemi jako zvíře nebo jako člověk v různých kastách. Stupeň každé existence je přitom
určován podle karmanu (= skutky) předchozí existence. Vyvstává požadavek osvobození ze
samsáry.
Bůh a bohové
Védská božstva
V době bráhmanismu panteon, který dosud převládal ustupuje a do popředí se dostávají
především Višnu a Šiva. Ti jsou uctíváni v rozsáhlých částech Indie dodnes buď společně –
pak většinou ještě s třetí postavou, Brahmou, jako Trimúrti (= trojice – avšak v Indii existují
vedle tří podob božského také čtyři nebo více podob!), nebo jednotlivě jako nejvyšší bytost.
Brahma, zosobnění neutrálního brahmanu, je tvůrce a pán vesmíru, potom však ustupuje v
jakémsi deistickém pojetí boha a tím ztrácí popularitu a úctu.
Višnu, zachovatel a ochránce vesmíru, zosobňuje svým způsobem brahman a stává se
všudypřítomným pomocníkem. Zvláštní způsob Višnuovy pomoci se spojuje s naukou o
avatára, tj. s přesvědčením, že Višnu se vtěluje do pomáhajících postav a v nich se projevuje.
Zvláštní úlohu mezi avatáry má Krišna a Ráma. Višna má manželku Šrí nebo Lakšmí.
Šiva, velký proměnitel věcí, v sobě spojuje protikladné prvky. Je bůh zkázy a plození,
přemožitel smrti a prostředník spásy, bůh tance a meditativního ponoření. Podobně je tomu s
jeho manželkou, která je uctívána jako Umá, Durgá, Párvatí nebo Kálí a ztělesňuje Šivovu
moc a sílu .
„Védské náboženství“ je popisováno ve Védách. Většina védských bohů je spojena s různých
přírodními silami (např. Váju - vítr, Agni - oheň atd.). Přední místo pantheonu náleží Indrovi,
který je atmosférickým bohem (tzn. vládne hlavně počasí) a bohem válečníků. Dalším
významným bohem je Varuna, strážce vesmírného řádu.
Aditi je androgynní bohyní, od níž pochází celý vesmír a vše živé. Je také matkou bohů, mezi
něž patří veškerá božstva védského pantheonu i většina hlavních bohů jako Višnu, Šiva, atd.
Diti a Danu jsou matky asurů, kteří jsou sice mocní téměř jako bohové, ale většinou se
pokoušejí ovládnou svět, ale bohové je přemohou nebo přelstí, někdy s pomocí Višnua či
Šivy. Otcem bohů i asurů je mudrc Kašjapa
Světci
Mezi bohy hinduismu je třeba počítat i různé světce či mudrce. Z hlediska hinduismu je totiž
pro člověka možné narodit se jako bůh a naopak. Konkrétní interpretace stavu světce záleží na
duchovním směru. Světci jsou považováni za inkarnace určitého boha nebo člověka, lidé kteří
dosáhli vysvobození.
Mezi nejznámější indické světce patří Vjása (podle tradice napsal Mahábháratu a provedl
konečnou redakci Véd), Šankaráčárja, Kannappa (významný oddaný Šivy), Míra Báí
(oblíbená oddaná Kršny, 1498-1547), atd. Existuje mnoho dalších legendárních i historicky
doložených světců a dodnes není v Indii málo těch, kteří jsou za světce považováni.
Bibliografické údaje
Použitá literatura:
•
•
Bhagavadgíta (př. J. Filipský & J. Vacek). Odeon, Praha 1976, 1. vydání.
Hinduismus a jeho cesty k dokonalosti (Zbavitel, D). DharmaGaia, Praha 1993,
1. vydání ISBN 80-901225-5-8.
Internetové stránky:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Hinduismus, http://www.hinduismus.cz/,
http://magazin.danjutsu.com/view.php?cisloclanku=2006060006, :
http://cs.wikipedia.org/wiki/Hinduismus,
http://www.vira.cz/knihovna/index3.php?sel_kap=712&sel_kniha=141