Glosář - Stránky studentů oboru Mezinárodní vztahy a Evropská studia

Transkript

Vážení čtenáři,
dostává se vám do rukou druhé vydání Glosáře – slovníku základních pojmů souvisejících s procesem evropské integrace.
První vydání glosáře bylo doslovným překladem brožury Glossary – Institutions,
Policies and Enlargement of the European Union, vydané Evropskou komisí.
Při přípravě druhého vydání jsme vycházeli z aktualizovaného znění, které
Evropská komise publikovala na internetu v rámci databáze SCADPLUS
http://europa.eu.int/scadplus. Vzhledem k velmi dynamickému vývoji Unie
v posledních několika letech, zejména ukončení jednání o vstupu s deseti zeměmi
střední a východní Evropy, rozvoji v různých sférách politik Unie a především dvěma
mezivládním konferencím, jejichž úkolem bylo připravit Unii na rozšíření, jsme byli
v mnoha otázkách nuceni přizpůsobit text nejnovějšímu vývoji na základě dostupných zdrojů. Fakt, že druhá zmíněná mezivládní konference ještě neskončila a že
nebylo dosud dosaženo shody na návrhu ústavní smlouvy, do jisté míry zkomplikoval snahu o aktualizaci relevantních pojmů. Celý slovník byl aktualizován
s přihlédnutím ke Smlouvě z Nice, jejíž ustanovení platí od 1. února 2003.
Dále byla doplněna hesla o probíhající mezivládní konferenci, konventu a návrhu
ústavní smlouvy.
Zájemcům o hlubší poznání všech souvislostí evropské integrace doporučujeme
navštívit portál EUROPA na adrese http://europa.eu.int, kde mohou detailně
sledovat i nejnovější vývoj, který bude následovat po redakční uzávěrce Glosáře.
České vydání Glosáře je dostupné rovněž v elektronické podobě na
http://www.evropska-unie.cz/cz/glossary/.
Kolektiv pracovníků ICEU únor 2004
3
A
B
ARCHITEKTURA EVROPY
A
Architecture of Europe
Označuje různé organizace, instituce, smlouvy a tradiční vztahy, které vytvářejí
evropský prostor, v jehož rámci členské země spolupracují na řešení společných
problémů.
Zásadní součást této architektury byla vytvořena Smlouvou o Evropské unii, která
vytvořila tři pilíře: Evropské společenství (první pilíř), Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku (SZBP – druhý pilíř) a policejní a justiční spolupráci v trestních věcech
(třetí pilíř). Záležitosti spadající pod druhý a třetí pilíř jsou sice řešeny institucemi
Společenství (Evropská rada, Evropská komise, Rada ministrů, Evropský parlament
atd.), ale je o nich rozhodováno na mezivládní úrovni.
DÁLE VIZ:
JEDNOTNÝ INSTITUCIONÁLNÍ RÁMEC
JUSTICE A VNITŘNÍ VĚCI (JVV)
PILÍŘE EVROPSKÉ UNIE
SPOLEČNÁ ZAHRANIČNÍ A BEZPEČNOSTNÍ POLITIKA (SZBP)
ACQUIS SPOLEČENSTVÍ
Community acquis
Acquis Společenství neboli společné dědictví Společenství představuje společná
práva a závazky, které zavazují všechny členské státy v rámci Evropské unie. Acquis
se stále vyvíjí a sestává z:
• obsahu, principů a politických cílů smluv;
• legislativy přijaté při aplikaci smluv a judikatury Evropského soudního dvora;
• deklarací a rezolucí přijatých Unií;
• opatření vztahujících se k společné zahraniční a bezpečnostní politice;
• opatření vztahujících se k justici a ke spolupráci ve vnitřních věcech;
• mezinárodních smluv uzavřených Unií a smluv uzavřených navzájem mezi jejími
členskými státy v oblasti aktivit Unie.
Z tohoto důvodu acquis Společenství nezahrnuje jen striktně právo Společenství,
ale také všechny akty přijaté v rámci druhého a třetího pilíře Evropské unie, a především společné cíle stanovené ve smlouvách.
Kandidátské státy musí předtím, než vstoupí do Unie, acquis přijmout. Výjimky
a odlišnosti při přejímání acquis jsou dovoleny jen ve výjimečných případech a jejich
rozsah je omezen. Unie se zavázala, že bude acquis v jeho celistvosti udržovat
a že je bude dále rozvíjet. V žádném případě nepůjde Unie cestou opačnou.
Součástí přípravy kandidátských zemí na členství v Unii je podrobné zkoumání,
jak dalece je legislativa těchto zemí přizpůsobena acquis Společenství.
C
D
DÁLE VIZ:
KANDIDÁTSKÉ ZEMĚ
ROZŠÍŘENÍ
ZAČLEŇOVÁNÍ ACQUIS SPOLEČENSTVÍ
E
F
G
H
AGENDA 2000
CH
Agenda 2000
Agenda 2000 je akčním programem přijatým Evropskou komisí 15. července 1997.
Je oficiální odpovědí na požadavky vyslovené na zasedání Evropské rady v Madridu
v prosinci 1995, tj. představuje všeobecný dokument o rozšíření a o reformě společných politik a zprávu o budoucím finančním rámci Unie po 31. prosinci 1999.
Agenda 2000 se dotýká všech otázek, kterým Unie čelí na počátku 21. století.
Součástí dokumentu jsou posudky Evropské komise na země, které se v té době
ucházely o členství v Unii.
Agenda 2000 má tři části:
• První projednává otázku vnitřních mechanismů Unie, zejména reformu společné
zemědělské politiky a politiky sociální a hospodářské soudržnosti. Obsahuje také
doporučení, jak se nejlépe vyrovnat s nadcházejícím rozšířením a navrhuje vytvoření nové finanční perspektivy (tj. rozpočtu) na období 2000–2006.
• Druhá navrhuje zesílenou předvstupní strategii, zahrnující dva nové prvky: přístupové partnerství a rozšířenou účast kandidátských zemí v programech
Společenství a vytvoření mechanismu pro uplatňování acquis Společenství.
• Třetí část představuje studii o vlivu rozšíření na politiky Evropské unie.
Tyto priority byly podepřeny fakty ve dvaceti legislativních návrzích podaných
Evropskou komisí v roce 1998. Na zasedání Evropské rady v Berlíně roku 1999
bylo dosaženo všeobecné shody na tomto legislativním balíku a všechna opatření byla přijata v témže roce. Na období 2000 až 2006 pokrývají čtyři úzce
propojené oblasti:
• reformu společné zemědělské politiky;
• reformu strukturální politiky;
• předvstupní instrumenty;
• finanční perspektivu.
I
J
K
L
M
N
O
P
R
S
T
U
V
W
X
Y
5
Z
A
B
DÁLE VIZ:
CÍLE 1, 2 A 3
FINANČNÍ PERSPEKTIVA 2000–2006
PROHLUBOVÁNÍ
PŘEDVSTUPNÍ STRATEGIE
PŘÍSTUPOVÉ PARTNERSTVÍ
ROZŠÍŘENÍ
A
AGENTURY EVROPSKÉ UNIE
European Union agencies
Jsou to veřejné orgány vzniklé podle legislativy EU a disponující právní subjektivitou. Byly ustaveny aktem sekundárního práva Společenství a slouží k plnění
konkrétních technických, vědeckých nebo administrativních úkolů.
První agentury vzniky v sedmdesátých letech minulého století, ale většina z nich
začala fungovat v roce 1994 nebo 1995 poté, co Evropská rada na zasedání
v Bruselu (v říjnu 1993) rozhodla o umístění ústředí sedmi z těchto agentur.
Nejnovějšími agenturami EU jsou Evropský úřad pro bezpečnost potravin (od ledna
2002), Evropská agentura pro námořní bezpečnost (srpen 2002) a Evropská agentura pro leteckou bezpečnost (září 2002).
V současné době se definice agentury Společenství vztahuje na patnáct úřadů,
i když se v jejich názvech objevuje řada různých termínů (centrum, nadace, agentura, úřad a jiné).
Agentury Společenství jsou autonomní organizace tvořící různorodou skupinu,
avšak uspořádané podle jednotného organizačního modelu. Podle příslušných
mandátů a podle jejich partnerů a klientů je na základě jejich činnosti můžeme
rozdělit do čtyř podskupin:
Agentury napomáhající fungování vnitřního trhu:
• OHIM – Office for Harmonisation in the Internal Market (Úřad pro harmonizaci
vnitřního trhu - ochranné známky a průmyslové vzory), který má sídlo v Alicante
(Španělsko);
• CPVO – Community Plant Variety Office (Úřad Společenství na ochranu odrůd),
který má sídlo v Angers (Francie);
• EMEA – European Agency for the Evaluation of Medicinal Products (Evropská
agentura pro hodnocení léčivých přípravků), která má sídlo v Londýně (Británie);
• EFSA – European Food Safety Authority (Evropský úřad pro bezpečnost potravin),
Itálie;
• EMSA – European Maritime Safety Agency (Evropská agentura pro námořní
bezpečnost), Portugalsko;
• EASA – European Aviation Safety Agency (Evropská agentura pro leteckou
bezpečnost), Německo.
Monitorovací centra:
• EEA – European Environment Agency (Evropská agentura pro životní prostředí),
která má sídlo v Kodani (Dánsko);
• EMCDDA – European Monitoring Centre for Drugs and Drug Addiction (Evropské
monitorovací centrum pro drogy a drogovou závislost), které má sídlo v Lisabonu
(Portugalsko);
• EUMC – European Monitoring Centre on Racism and Xenophobia (Evropské monitorovací centrum rasismu a xenofobie) se sídlem ve Vídni (Rakousko).
Agentury na podporu sociálního dialogu na evropské úrovni:
• CEDEFOP – European Centre for the Development of Vocational Training
(Evropské středisko pro rozvoj odborného vzdělávání), které má sídlo v Soluni
(Řecko);
• European Foundation for the Improvement of Living and Working Conditions
(Evropská nadace pro zlepšování životních a pracovních podmínek), která má sídlo
v Dublinu (Irsko);
• European Agency for Safety and Health at Work (Evropská agentura pro bezpečnost a zdraví při práci, která má sídlo v Bilbao (Španělsko).
C
D
E
F
G
H
CH
I
J
K
L
M
N
Agentury, které v příslušných odborných oblastech realizují programy a úkoly
jménem Evropské unie:
• ETF – European Training Foundation (Evropská nadace odborného vzdělávání)
se sídlem v Turíně (Itálie);
• CdT – Translation Centre for Bodies in the European Union (Překladatelské
centrum pro orgány Evropské unie) se sídlem v Lucemburku (Lucembursko);
• ERA – European Agency for Reconstruction (Evropská agentura pro obnovu) se
sídlem v Soluni (Řecko).
O
Další agentury, o jejichž zřízení bylo rozhodnuto na zasedání Evropské rady v Bruselu
ve dnech 12. a 13. prosince 2003:
• Evropská agentura pro bezpečnost sítí a informací: Řecko
• Eurojust: Nizozemsko
• Evropská železniční agentura: Francie
• Evropské centrum pro prevenci a kontrolu nakažlivých chorob: Švédsko
• Agentura pro řízení rybolovu Společenství: Španělsko
U
P
R
S
T
V
W
X
Y
7
Z
A
B
• Chemická agentura: Finsko
• Policejní akademie: Finsko
• Lidská práva: Rakousko
A
VIZ TÉŽ:
BEZPEČNOST POTRAVIN
BOJ PROTI DROGÁM
BOJ PROTI RASISMU A XENOFOBII
VZDĚLÁVÁNÍ, ODBORNÁ PŘÍPRAVA A MLÁDEŽ
AMSTERODAMSKÁ SMLOUVA
Treaty of Amsterdam
Amsterodamská smlouva je výsledkem mezivládní konference zahájené zasedáním
Evropské rady v Turínu 29. března 1996. Byla přijata na zasedání Evropské rady
v Amsterodamu 16.–17. června 1997. Ministři zahraničních věcí patnácti členských
států ji pak podepsali 2. října 1997. Smlouva vstoupila v platnost 1. května 1999
poté, co byla ratifikována všemi členskými státy v souladu s jejich ústavními procedurami.
Z právnického úhlu pohledu Amsterodamská smlouva mění určitá ustanovení ve
Smlouvě o Evropské unii, ve smlouvách zakládajících Evropská společenství
a v souvisejících právních aktech. Amsterodamská smlouva ovšem tyto smlouvy
nenahrazuje, spíše stojí vedle nich.
AUDIOVIZUÁLNÍ POLITIKA
Audiovisual
Oblast audiovizuální politiky musí respektovat různé, někdy protichůdné zájmy
a priority, jako jsou pravidla hospodářské soutěže (hlavně s ohledem na státní
pomoc), pravidla ochrany duševního vlastnictví a princip veřejné služby. Evropský
audiovizuální trh se rovněž potýká s řadou problémů, včetně:
• jazykové bariéry zabraňující volnému pohybu programů;
• těžkopádného procesu rozhodování, který zpravidla vyžaduje jednomyslnost;
• potřeby značných investic do budoucího technologického vývoje vyžadující
uzavření mezinárodních spojenectví nebo fúzí.
Činnost Společenství v oblasti audiovizuálního průmyslu se rozvíjí ve dvou hlavních směrech:
• v oblasti audiovizuálního průmyslu byla v roce 1986 přijata směrnice s cílem
zajistit standardizaci systémů používaných v členských státech k satelitnímu a kabelovému vysílání. V roce 1989 byly definovány cíle k vývoji high-definition televize
a v roce 1991 byl určen jednotný standard pro vysílací služby a finanční podporu
pro program spolupráce mezi dotyčnými institucemi. Podpůrný program, který
propagoval formát 16:9, byl přijat v roce 1993;
• v právní rovině umožnila směrnice Televize bez hranic, přijatá v roce 1989 a novelizovaná v roce 1997, harmonizovat rámec pro vysílání televizních programů a pro
zjednodušení jejich volného pohybu. Poskytla základ pro podporu produkce a distribuce evropských audiovizuálních programů, zavedla společná pravidla pro reklamu,
sponzorství, ochranu menšin a právo na odpověď. Také zavedla povinnost televizních stanic vyhradit více než polovinu jejich vysílacího času evropským dílům.
Navíc od roku 1991 program MEDIA (opatření k podpoře audiovizuálního
průmyslu) podporuje evropský audiovizuální průmysl povzbuzováním tvorby a distribuce evropských děl. Financuje také programy zvyšující úroveň odborné přípravy
v tomto oboru.
Program MEDIA Plus (2000–2005), který je pokračováním programu MEDIA II
(1996–2000), má celkový rozpočet 4 miliony euro.
Amsterodamská smlouva připojila ke Smlouvě o založení Evropského společenství Protokol o systému veřejnoprávního vysílání v členských státech. Byla vyjasněna
role členských států, pokud jde o veřejné programy: mohou financovat veřejnoprávní vysílání, jestliže vysílací organizace splňuje cíl veřejného vysílání a jeho
financování nenarušuje obchod nebo konkurenci v tomto odvětví.
C
D
E
F
G
H
CH
I
J
K
L
M
N
DÁLE VIZ:
HOSPODÁŘSKÁ SOUTĚŽ
TELEVIZE BEZ HRANIC
O
P
R
Food safety
S
Evropská unie zařadila bezpečnost potravin mezi hlavní priority své agendy. Jde
o horizontální cíl, ke kterému je třeba přihlížet v několika oblastech působnosti
Společenství – ve společné zemědělské politice (s rozvojem venkova jako jedním
z jejích pilířů), v životním prostředí, v oblasti veřejného zdraví, v ochraně spotřebitelů a v oblasti vnitřního trhu.
Veřejná debata o Zelené knize o obecných principech bezpečnosti potravin vedla
v lednu 2000 k vydání Bílé knihy, která je významným krokem směrem k přijetí
nové potravinové legislativy. Evropská komise v Bílé knize oznámila vytvoření právního rámce pokrývajícího celý potravinový řetězec „z farmy až na vidličku“, a to
T
U
V
W
X
Y
9
Z
A
B
na základě integrovaného globálního přístupu. Podle logiky tohoto právního rámce
souvisí s bezpečností potravin kvalita krmiv a zdraví zvířat, ochrana a pohoda zvířat,
veterinární prohlídky, zpracování a hygiena potravin. V Bílé knize se také klade
důraz na průběžný dialog se spotřebiteli, které je třeba informovat a naslouchat jim.
V nařízení přijatém v únoru 2002, které tvoří základ legislativy pro bezpečnost
potravin, se stanoví pět základních obecných principů:
• potvrzení integrovaného charakteru potravinového řetězce;
• analýza rizik jako základní kámen politiky bezpečnosti potravin;
• odpovědnost provozovatelů příslušných zařízení v této oblasti;
• možnost vysledování původu výrobků v každé fázi potravinového řetězce;
• právo občanů na jasné a přesné informace.
Evropská unie založila Evropský úřad pro bezpečnost potravin (EFSA), který má
za úkol především zajišťovat nezávislé vědecké posudky k otázkám bezpečnosti
potravin, shromažďovat a analyzovat data o potenciálních nebo vznikajících rizicích a vést stálý dialog s veřejností.
B
DÁLE VIZ:
DOBRÉ ŽIVOTNÍ PODMÍNKY ZVÍŘAT
GENETICKY MODIFIKOVANÉ ORGANISMY (GMO)
OCHRANA SPOTŘEBITELE
PRINCIP PŘEDBĚŽNÉ OPATRNOSTI
ROZVOJ VENKOVA
SPOLEČNÁ ZEMĚDĚLSKÁ POLITIKA (SZP)
VEŘEJNÉ ZDRAVÍ
ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ
BÍLÁ KNIHA
White Paper
Bílé knihy Komise jsou dokumenty, které obsahují návrhy na činnost Společenství
v určité oblasti. V některých případech Bílá kniha následuje po vydání Zelené knihy,
jejímž cílem je zahájit proces konzultací o daném tématu na evropské úrovni.
Příkladem jsou Bílé knihy o završení jednotného trhu, o růstu, konkurenceschopnosti a zaměstnanosti, o sbližování práva v přidružených státech střední
a východní Evropy v oblastech týkajících se vnitřního trhu. Po schválení Radou se
z Bílé knihy může stát akční program Unie pro danou oblast.
DÁLE VIZ:
EVROPSKÁ KOMISE
RADA EVROPSKÉ UNIE
ZELENÁ KNIHA
C
D
E
BOJ PROTI DROGÁM
F
Fight against drugs
G
Boj proti drogám představuje široké spektrum aktivit, mezi nimiž vyniká boj proti
užívání a nezákonnému obchodu s drogami. Právní základ akcí Evropské unie v této
oblasti záleží na typu podniknutého opatření.
Drogová prevence spadá pod článek 152 Smlouvy o založení Evropského společenství (veřejné zdraví). Opatření přijatá Společenstvím na tomto základě zahrnují
i nový akční program na období 2003–08.
Odpovědnost za boj proti nezákonnému obchodování s drogami má protidrogová jednotka Europolu, která zřídila zvláštní oddělení s cílem zlepšit celní
a policejní spolupráci mezi členskými státy. K 1. říjnu 1998 se toto oddělení stalo
součástí Evropského policejního úřadu (Europol).
Amsterodamská smlouva jasně označuje boj proti nezákonnému obchodování
s drogami za jeden z cílů nové hlavy VI Smlouvy o Evropské unii (policejní a justiční
spolupráce v trestních věcech). V roce 1999 předložila Komise Sdělení o akčním
plánu Evropské unie na potírání drog (2000–2004). Tento plán činí z boje proti
drogám jednu z hlavních vnitřních a vnějších priorit Unie. V zájmu vybavení Unie
potřebnými prostředky doporučuje výměnu spolehlivých údajů a navázání mezinárodní spolupráce. V prosinci 1999 schválila Evropská rada v Helsinkách
Protidrogovou strategii EU (2000–2004) vycházející ze sdělení Komise. V červnu
2000 přijala Evropská rada na svém zasedání v Santa Maria de Feira akční plán
Unie o drogách na období 2000–2004, který transformuje strategii do zhruba 100
specifických opatření, která mají být přijata členskými státy, Komisí, Evropským
monitorovacím centrem pro drogy a drogovou závislost a Europolem.
H
CH
I
J
K
L
M
N
O
P
R
S
T
DÁLE VIZ:
EUROPOL (EVROPSKÝ POLICEJNÍ ÚŘAD)
POLICEJNÍ A SOUDNÍ SPOLUPRÁCE V TRESTNÍCH VĚCECH
PROSTOR SVOBODY, BEZPEČNOSTI A PRÁVA
U
V
W
X
Y
11
Z
A
B
BOJ PROTI MEZINÁRODNÍMU
ORGANIZOVANÉMU ZLOČINU
B
BOJ PROTI PODVODŮM
C
Fight against fraud
Fight against international organised crime
Původně byla za potírání mezinárodního zločinu odpovědná Protidrogová jednotka
Europolu, jejímž posláním je výměna informací mezi členskými státy v zájmu zlepšení policejní a soudní spolupráce. Od 1. října 1998 převzal úkoly dočasné
protidrogové jednotky, která fungovala od roku 1994 až do účinnosti Úmluvy
o Europolu, Evropský policejní úřad (Europol).
Boj proti mezinárodnímu zločinu byl jednou z oblastí zařazených do hlavy VI
Smlouvy o Evropské unii. Tato výslovná zmínka umožnila členským státům spolupracovat i nad rámec pouhé výměny informací.
Během zasedání Evropské rady v Amsterodamu v červnu 1997 byla politická vůle
členských států v oblasti boje proti organizovanému zločinu vyjádřena přijetím
akčního programu, který stanovil priority Evropské unie v této oblasti. Navíc byl
28. května 1998 podepsán s kandidátskými zeměmi předvstupní pakt o organizovaném zločinu.
Podle Amsterodamské smlouvy je jedním z cílů Unie zajišťovat občanům bezpečnost v prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Tohoto cíle má být dosaženo
prostřednictvím prevence kriminality a potíráním souvisejících jevů, jako je terorismus, obchodování s lidskými bytostmi, kriminální činy páchané na dětech,
nelegální obchod s drogami a zbraněmi, korupce a podvody.
Poté, co vstoupila Amsterodamská smlouva v platnost, byly hlavní cíle boje proti
kriminalitě definovány na zvláštním zasedání Evropské rady v Tampere v říjnu 1999.
Smlouva z Nice poskytla východisko pro akce a ustavení jednotky veřejných
žalobců, soudců nebo policejních důstojníků se stejnými pravomocemi (Eurojust).
Založením Evropského policejního úřadu (Europolu), který začal fungovat v červnu
1999, a Eurojustu (po rozhodnutí z 28. února 2002), ustavily členské státy spolupráci mezi svými orgány pro vyšetřování kriminality a soudy, aby mohly efektivně
potírat kriminalitu.
Unie se rovněž účastní zasedání řady mezinárodních organizací včetně G8,
Spojených národů, OECD, Mezinárodní pracovní skupiny pro finanční akce a Rady
Evropy.
DÁLE VIZ:
OPATŘENÍ NA BOJ PROTI PRANÍ PENĚZ
Boj proti podvodům a korupci vychází ze dvou nezávislých právních základů,
přičemž oba byly novelizovány Amsterodamskou smlouvou:
• Článek 29 Smlouvy o Evropské unii žádá „v této oblasti užší spolupráci policejních složek, celních a jiných příslušných orgánů v členských státech, jak přímo,
tak prostřednictvím Europolu“.
• Článek 280 Smlouvy o založení Evropského společenství se týká aktivit ovlivňujících finanční zájmy Společenství. V těchto případech mají Rada a Evropský
parlament pravomoc po konzultaci s Účetním dvorem přijmout v rámci procedury
spolurozhodování příslušná opatření.
Úmluva o ochraně finančních zájmů Společenství byla podepsána 26. července
1995, jako nástroj třetího pilíře vstoupila v platnost v říjnu 2002. Jejím hlavním
cílem je, aby trestní zákoníky všech členských států obsahovaly trestný čin podvodu
proti finančním zájmům Společenství. Od roku 1988 je tento typ podvodů stíhán
Speciální jednotkou Evropské komise pro prevenci podvodů (European
Comission’s fraud prevention task force – UCLAF), která byla 1. června 1999 nahrazena Evropským úřadem proti podvodům (the European Anti-fraud Office – OLAF).
Ve své všeobecné strategické metodě (červen 2000) definovala Komise několik
všeobecně politických cílů vztahujících se k ochraně finančních zájmů a potírání
podvodů v období 2001-05. V květnu 2001 přijala Komise akční plán na léta
2001–2003, jehož smyslem je konkrétní realizace těchto cílů.
Komise ve svém příspěvku k posílení akce Společenství při potírání podvodů na
mezivládní konferenci v Nice (v únoru 2000) navrhla doplnit Smlouvy o ustanovení, která by právně podkládala systém pravidel trestního práva při
mezinárodních podvodech a zavedení funkce evropského veřejného žalobce, jenž
by koordinoval vyšetřování a předcházel přestupkům, které poškozují finanční zájmy
Unie.
V prosinci 2001 následovala Zelená kniha o ochraně finančních zájmů
Společenství z hlediska trestního práva a zavedení funkce evropského veřejného
žalobce.
D
E
F
G
H
CH
I
J
K
L
M
N
O
P
R
S
T
U
DÁLE VIZ:
OLAF (EVROPSKÝ ÚŘAD PROTI PODVODŮM)
V
W
X
Y
13
Z
A
B
BOJ PROTI RASISMU A XENOFOBII
B
Fight against racism and xenophobia
Před vstupem Amsterodamské smlouvy v platnost byla v rámci sociální politiky
podniknuta řada opatření proti rasismu a xenofobii. Například rezoluce Rady EU
vyhlásila rok 1997 „Evropským rokem boje proti rasismu“. Komise předložila
v březnu 1998 akční plán proti rasismu s cílem upevnit vše, čeho bylo dosaženo
v průběhu roku 1997 a připravit půdu pro platnost Amsterodamské smlouvy.
Od doby platnosti Amsterodamské smlouvy poskytuje východisko pro potírání
všech forem diskriminace založených na pohlaví, rasovém nebo etnickém původu,
náboženství nebo víře, postižení, věku nebo sexuální orientaci. Na základě tohoto
článku přijala Rada v červnu 2000 důležitou směrnici zavádějící zásadu jednotného zacházení se všemi lidmi bez ohledu na jejich rasový nebo etnický původ.
Spolu se závazkem plnit ustanovení článku 13 usiluje Evropská unie o zahrnutí
boje proti rasismu a xenofobii do všech svých politik: zaměstnanosti, strukturálních fondů, školství, odborné přípravy a mládeže. Navíc článek 29 Smlouvy
o Evropské unii doplněný Amsterodamskou smlouvou poskytuje právní základ pro
boj proti rasismu a xenofobii v oblasti policejní a soudní spolupráce v trestních
věcech.
Důležitou roli hraje rovněž Evropské monitorovací centrum rasismu a xenofobie.
Bylo založeno v červnu 1997 ve Vídni a jeho posláním je zejména sledovat výskyt
rasismu a xenofobie v Unii a pokrok v této oblasti, analyzovat příčiny tohoto fenoménu a připravovat návrhy, které jsou předkládány institucím Společenství
a členských států. Toto monitorovací středisko je rovněž zodpovědné za zavedení
a koordinaci Evropské informační sítě o rasismu a xenofobii (RAXEN). Navíc byla
21. prosince 1998 uzavřena Smlouva o spolupráci mezi Centrem a Radou Evropy
s cílem prohloubit spolupráci mezi Centrem a Výborem Rady Evropy v oblasti boje
proti rasismu a xenofobii.
DÁLE VIZ:
LIDSKÁ PRÁVA
PRINCIP ROVNÝCH PŘÍLEŽITOSTÍ
ROVNÉ PŘÍLEŽITOSTI
BOJ PROTI TERORISMU
C
Fight against terrorism
Evropská unie si stanovila cíl zajistit svým občanům vysokou úroveň bezpečnosti
v prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Amsterodamská smlouva včlenila zvláštní
odkaz na terorismus jako závažnou kriminální činnost do článku 29 Smlouvy
o Evropské unii.
Po teroristických útocích z 11. září 2001 ve Spojených státech přijala Evropská
rada na mimořádném zasedání 21. září 2001 akční plán s cílem zintenzívnit policejní a soudní spolupráci v trestních věcech, zastavit financování terorismu, posílit
bezpečnost letecké dopravy a zajistit větší provázanost jednotlivých sfér politiky
EU. Na zasedání Evropské rady v Laekenu v prosinci 2001 bylo dosaženo politické
shody na dvou vzájemně souvisejících rámcových rozhodnutí, z nichž jedno se týkalo
boje proti terorismu a druhé evropského zatykače (obě rozhodnutí byla přijata
13. června 2002).
Na nepřiměřenost tradičních forem spolupráce policie a soudů sice jasně poukázaly až útoky z 11. září 2001, které se staly podnětem k celé řadě iniciativ, avšak
otázka teroristických činů byla v soudnictví nastolena už na zasedáních Evropské
rady v Tampere v roce 1999 a v Santa Maria de Feira v roce 2000. Mimoto Evropská
unie v předešlých letech – relativně dávno před teroristickými útoky z 11. září 2001
– podnikla celou řadu konkrétních kroků:
• Přijetí Úmluvy o Europolu, která pojednává o spolupráci v prevenci terorismu
a boji proti terorismu (listopad 1995);
• Společná akce Rady na vytvoření a udržování soupisu specializovaných protiteroristických kompetencí, znalostí a odborností (říjen 1996);
• Společná akce Rady na vytvoření Evropské soudní sítě s pravomocemi vůči aktům
terorismu (červen 1998);
• Společná akce Rady s cílem posuzovat v členských státech Evropské unie účast
ve zločinecké organizaci jako trestný čin (prosinec 1998);
• Rozhodnutí Rady, jímž se Europolu dává pokyn k řešení trestných činů, které
byly nebo mohly být spáchány při teroristické činnosti (prosinec 1998);
• Doporučení Rady pro spolupráci k boji proti financování teroristických skupin
(prosinec 1999);
• Rozhodnutí Rady ze dne 28. února 2002, kterým se zřizuje Eurojust (Evropská
jednotka pro soudní spolupráci), jejímž cílem je posílení boje proti závažné trestné
činnosti (včetně boje proti terorismu).
Kromě toho jsou všechny členské státy signatáři řady mezinárodních úmluv
a protokolů, které se týkají teroristických činů a které byly vypracovány pod záštitou
Organizace spojených národů a Rady Evropy – například Evropské úmluvy o potlačování terorismu (Rada Evropy, leden 1977).
D
E
F
G
H
CH
I
J
K
L
M
N
O
P
R
S
T
U
V
W
X
Y
15
Z
A
B
DÁLE VIZ:
EVROPSKÁ SOUDNÍ SÍŤ V TRESTNÍCH VĚCECH
EVROPSKÝ ZATYKAČ
C
CELNÍ UNIE
Customs Union
Celní unie je podstatným prvkem společného trhu. Její zavedení bylo prvotním
cílem po podpisu Římské smlouvy. Celní unie byla dobudována v roce 1968 a zahrnovala tato nejdůležitější opatření:
• zrušení všech celních poplatků a obchodních omezení mezi členskými státy;
• zavedení jednotného celního sazebníku pro celé Evropské společenství na zboží
dovážené z třetích zemí (část příjmů z těchto cel se stala součástí vlastních zdrojů
Evropských společenství);
• společná obchodní politika jako vnější dimenze celní unie (na mezinárodní úrovni
vystupuje Společenství jednotně).
Byly vypracovány společné postupy a pravidla a byl přijat Jednotný administrativní dokument (SAD), který nahradil řadu starších dokumentů. Od roku 1993
existuje jednotný trh a s jeho nástupem skončily veškeré rutinní prohlídky a celní
formality na hranicích mezi členskými státy. Celním správám jednotlivých členských států tím skončily povinnosti spojené s výběrem spotřebních daní
a shromažďováním statistických údajů.
Společenství uzavřelo zvláštní dohody na podporu obchodu – například
dohodu o Evropském hospodářském prostoru (EEA) a na podporu rozvoje zemí
třetího světa, kterým Společenství umožňuje přednostní přístup na evropské trhy
– příkladem je Úmluva z Lomé uzavřená se zeměmi africké, karibské a tichomořské
oblasti (země ACP).
K úkolům pro příští léta patří podpora užší spolupráce mezi příslušnými orgány
jednotlivých členských států při potírání hospodářské kriminality v rámci
programu Customs 2007. Rozšíření Unie v roce 2004 zároveň vyžaduje integrování celních správ nových členských států.
DÁLE VIZ:
SPOLEČNÁ OBCHODNÍ POLITIKA
VLASTNÍ ZDROJE
CÍLE 1, 2 A 3 (REGIONÁLNÍ POLITIKA)
C
Objectives 1, 2 and 3 (Regional policy)
Reforma strukturálních fondů obsažená v Agendě 2000 soustřeďuje pomoc
v rámci regionální politiky Společenství na zásadní problémy rozvoje. Podle současné
úpravy se proto počítá s třemi prioritními cíli na rozdíl od dřívějších šesti.
Jako Cíl 1 se označuje podpora urychleného rozvoje hospodářství v regionech,
které hospodářsky zaostávají. Tento cíl je „rajonizován“ v tom smyslu, že se uplatňuje ve statisticky vymezených regionech a nárok na jeho využití mají pouze oblasti,
kde HDP na 1 obyvatele je nižší než 75 % průměrného HDP Společenství. Kromě
sedmi „nevzdálenějších“ regionů patří k příjemcům této pomoci mimo jiné i řídce
obydlené oblasti Švédska a Finska a dále Severní Irsko. Cíl 1 se celkově realizuje
ve více než šedesáti regionech třinácti členských států. Kromě toho je na dobu
sedmi let k dispozici přechodná pomoc pro oblasti, které měly nárok na podporu
v letech 1994 až 1999, a navíc byla vytvořena „výkonnostní rezerva“ pro regiony,
které si v dohánění vyspělejších oblastí vedou nejlépe. Na Cíl 1 se vynakládá
70 % rozpočtu strukturálních fondů (tj. za sedmileté období 137 miliard eur).
Rozpočet se rozděluje mezi čtyři fondy: Evropský fond regionálního rozvoje (ERDF),
Evropský sociální fond (ESF), orientační sekci Evropského zemědělského orientačního a záručního fondu (EAGGF) a dále Finanční nástroj na podporu rybolovu
(FIFG). Čtyřmi hlavními prioritními oblastmi jsou: základní infrastruktura, rozvoj
lidských zdrojů, investice do výzkumu a inovací a informační společnost.
Cíl 2 se podílí na realizaci hospodářské a sociální přeměny regionů, které mají
strukturální potíže. I tento cíl je rajonizován, přičemž vymezení oblastí, které mají
nárok na jeho uplatnění, záleží na národních i unijních stropních hodnotách počtu
obyvatel (18 % počtu obyvatel Unie) a na specifických socioekonomických kritériích. Jsou stanoveny čtyři kategorie oblastí s nárokem na pomoc podle Cíle 2:
oblasti, kde probíhají ekonomické změny v sektoru průmyslu a služeb, upadající
venkovské oblasti, městské oblasti s hospodářskými problémy a dále regiony závislé
na rybolovu. Řecko, Irsko a Portugalsko se nezahrnují pod Cíl 2, protože celá jejich
území mají nárok na pomoc podle Cíle 1. Pro regiony, které měly nárok na podporu
podle dřívějších Cílů 2 a 5(b) v letech 1994 až 1999, je k dispozici přechodná
pomoc. Rozpočet na Cíl 2 dosahuje na sedmileté období výše 22,5 miliardy eur
(11,5 % celkového rozpočtu) a financuje se z fondů ERDF a ESF.
Podle Cíle 3 se podporuje přizpůsobování a modernizace politiky a systémů vzdělávání, odborné přípravy a zaměstnanosti. Slouží jako referenční rámec pro veškerá
opatření vycházející z ustanovení nové hlavy Amsterodamské smlouvy, kde se pojednává o zaměstnanosti, a dále pro příslušnou evropskou strategii. Cíl 3 není rajonizován
– spadají pod něj všechny regiony mimo Cíl 1. Má sedmiletý rozpočet ve výši 24,05
miliard eur (12,3 % celkového rozpočtu) a financuje se výhradně z fondu ESF.
D
E
F
G
H
CH
I
J
K
L
M
N
O
P
R
S
T
U
V
W
X
Y
17
Z
A
B
Další vývoj Cílů 1, 2 a 3 po roce 2006 bude záviset na příštích hodnoceních jejich
dopadu na hospodářskou a sociální soudržnost a na výsledcích debaty o budoucnosti regionální politiky po roce 2006 s ohledem na rozšíření EU o země střední
a východní Evropy.
C
DÁLE VIZ:
AGENDA 2000
EVROPSKÁ STRATEGIE ZAMĚSTNANOSTI
HOSPODÁŘSKÁ A SOCIÁLNÍ SOUDRŽNOST
ROZŠÍŘENÍ
STRUKTURÁLNÍ FONDY A FOND SOUDRŽNOSTI
COREPER
Coreper
Coreper (francouzský akronym pro označení Výboru stálých zástupců) je složen
ze stálých zástupců členských států (velvyslanců) a je v etapách, ve kterých je nutné
předběžné vyjednávání, odpovědný za asistování Radě Evropské unie při projednávání agendy (návrhů právních aktů předložených Komisí). Zaujímá klíčovou pozici
v rozhodovacím procesu Společenství, ve kterém je také současně fórem pro dialog
(mezi stálými zástupci navzájem a mezi nimi a národními vládami) a orgánem,
který vykonává politickou kontrolu (určuje směr a dohlíží na práci expertních
skupin). Aby mohl Coreper vykonávat všechny své funkce řádně, je rozdělen do
dvou skupin:
• Coreper I, tvořen zástupci stálých zástupců;
• Coreper II, tvořen stálými zástupci osobně.
Hladký průběh práce v Radě je závislý na práci Coreper.
DÁLE VIZ:
EVROPSKÁ KOMISE
RADA EVROPSKÉ UNIE
COREU (CORESPONDANCE EUROPÉENNE)
COREU (CORespondance EUropéenne)
DÁLE VIZ:
C
D
DANĚ
E
Taxation
F
Navzdory ustavení jednotného trhu a hospodářské a měnové unie stále neexistuje skutečná společná daňová politika Společenství. Určitá ustanovení obsahují
sice články 90 až 93 Smlouvy o založení Evropského společenství (dříve články 95
až 99), ale rozhodovací procedura v daňových otázkách vyžaduje stále jednomyslné schválení Radou. Tato schvalovací procedura tak dodnes působí jako brzda
při přijímání společných pravidel pro přímé i nepřímé daně.
Ve snaze vyhnout se těmto překážkám podporuje Komise užívání postupu tzv.
„užší spolupráce“, zavedeného Amsterodamskou smlouvou a rozvinutého
Smlouvou z Nice. Tento postup umožňuje, aby Komise navrhla, že skupina nejméně
osmi členských států může spolupracovat v dané oblasti poté, co obdržela souhlas
Rady založený na kvalifikované většině. Komise dále povzbuzuje členské státy, aby
přijímaly doporučení, jejichž cílem je zmírňování citelných daňových překážek, spíše
než závazné předlohy zákonů.
Hraniční kontroly DPH byly zrušeny zavedením jednotného trhu v roce 1993.
V současnosti se zboží zdaňuje v zemích nákupu, ale až Rada rozhodne o zavedení nového systému DPH, má být zboží zdaněno v zemi původu. Navíc se podařilo
sblížit sazby spotřebních daní a DPH v různých členských státech.
Zavedení jednotné měny zvyšuje tlak na stanovení společných sazeb DPH a společných pravidel pro zdanění podniků v Evropské unii. Etický kodex zdanění
právnických osob (tzv. „daňový balík“) přijala Rada v prosinci 1997. V současnosti
Rada zkoumá různé návrhy Komise, zejména zdanění sdružených podniků, zdanění
úspor v zahraničí a společný systém DPH.
G
H
CH
I
J
K
L
M
N
O
P
R
S
DÁLE VIZ:
CELNÍ UNIE
EVROPSKÁ KOMISE
HOSPODÁŘSKÁ A MĚNOVÁ UNIE
RADA EVROPSKÉ UNIE
UŽŠÍ SPOLUPRÁCE
T
U
V
W
COREU je komunikační síť Evropské unie mezi členskými státy a Komisí pro spolupráci v oblasti zahraniční politiky. V případě nouze umožňuje rychlejší přijetí
rozhodnutí.
X
Y
19
Z
A
B
DEBATA O BUDOUCNOSTI EVROPSKÉ UNIE
D
Debate on the future of the European Union
Mezivládní konference konaná v roce 2000 otevřela cestu k realizaci rozšíření
Unie a zároveň vyzvala k zahájení širší a hlubší debaty o tom, jak má budoucí Unie
vypadat. Deklarace z Nice, která byla připojena ke Smlouvě z Nice, proto obsahovala výzvu k otevření rozsáhlé debaty, které by se zúčastnily všechny
zainteresované strany – přestavitelé národních parlamentů i nositelé širokého
spektra názorů přestavujících veřejné mínění. Na debatě se měly podílet politické
i komerční organizace, vysoké školy a zástupci občanské společnosti z členských
států i z kandidátských zemí.
Debata bude pokračovat i během roku 2004 a má mít podobu diskusí na
Internetu. Jejím cílem je shromáždit co nejvíce názorů na hlavní otázky vztahující se k budoucnosti Evropy. Debatu podporuje Evropská komise, které záleží na
tom, aby debata probíhala jak na evropské úrovni, kde se jí svými příspěvky
a prostřednictvím diskusních fór účastní různé osobnosti Společenství, tak na úrovni
jednotlivých členských států, kde probíhají národní debaty o budoucnosti Unie
za účasti širokého spektra občanů.
DÁLE VIZ:
EVROPSKÝ KONVENT
LAEKENSKÁ DEKLARACE
MEZIVLÁDNÍ KONFERENCE (IGC)
SMLOUVA Z NICE
DEKLARACE (SZBP)
Declaration – CFSP
Deklarace je nástroj, který není zmíněn v hlavě V Smlouvy o Evropské unii, ale
který byl význačným prvkem Evropské politické spolupráce (EPS). Není závazným
nástrojem, ale v rámci SZBP je stále často používán.
DÁLE VIZ:
EVROPSKÁ POLITICKÁ SPOLUPRÁCE (EPS)
DELEGACE EVROPSKÉ KOMISE /
REPREZENTACE EVROPSKÉ KOMISE
C
Delegation of the European Commission /
Representation of the European Commission
D
E
Delegace Evropské komise v České republice zahájila svou činnost v roce 1992.
Delegace je stálým diplomatickým zastoupením se sídlem v Praze, které reprezentuje
Evropskou komisi – výkonný orgán Evropské unie – v rámci uplatňování politiky
vnějších vztahů Evropského společenství. Dnem vstupu ČR do EU se Delegace
přemění v tzv. reprezentaci Evropské komise, do značné míry zredukuje svoji funkci
a pozbyde diplomatického statutu.
Delegace plní tři hlavní úkoly:
• dohlíží nad uplatňováním a efektivním fungováním smluv uzavřených mezi ČR
a EU. Tato funkce tvoří rámec veškeré práce Delegace. Mezi EU a ČR byly uzavřeny
tři smlouvy, a to Dohoda o obchodu a spolupráci (1990), Prozatímní dohoda
o obchodu (1992) a Evropská dohoda (1995). V souvislosti s tímto úkolem slouží
Delegace také jako místo kontaktů mezi představiteli státní správy a rozhodovacích orgánů ČR a představiteli Evropské komise v Bruselu.
• uplatňuje dohled nad plněním programu Phare. Program Phare poskytuje grantové finanční prostředky, které mají pomoci kandidátským zemím ze střední
a východní Evropy v jejich úsilí o připojení k EU. Phare je decentralizovaný program
řízený na úrovni jednotlivých zemí – v ČR tedy vládou České republiky ve spolupráci s Evropskou komisí. Delegace koordinuje různé programy a k jejím
povinnostem patří hodnocení pracovních plánů a procedur, stejně jako schvalování jednotlivých smluv.
• na základě rozhodnutí Evropské rady přijatého v prosinci 1994 v Essenu se od
roku 1995 úkoly Delegace přizpůsobují především tzv. předvstupní strategii jednotlivých kandidátských zemí EU. Program Phare se stal významným nástrojem
evropské integrace. Oficiální žádost České republiky o členství v EU z ledna 1996
znamenala vlastně zahájení skutečných příprav na vstup do Unie. Rozhovory
s Evropskou unií o vstupu byly zahájeny v roce 1998, což vedlo k zintenzivnění
řady aktivit Delegace Evropské komise v ČR, jako je rozvoj komunikační strategie
pro šíření informací o Evropské unii, podpora procesu sbližování právních předpisů ČR a EU a podpora institucí jednotného trhu.
F
G
H
CH
I
J
K
L
M
N
O
P
R
S
T
U
V
DÁLE VIZ:
EVROPSKÁ KOMISE
PHARE
W
X
Y
21
Z
A
B
DEMOKRATICKÝ DEFICIT
D
Democratic deficit
C
Animal welfare
Demokratický deficit je pojem odvolávající se na názor, že Evropská unie je
v důsledku složitých metod rozhodování, které používá, vzdálena běžnému občanovi a postrádá tak nutnou demokratičnost. Mezi občany převládá názor, že
institucionálnímu schématu Společenství dominuje instituce, která kombinuje legislativní a exekutivní formy vlády (Rada), a instituce, která postrádá demokratickou
legitimitu (Komise – přestože jsou její členové jmenováni vládami členských států
a musí být ve funkci potvrzeni Evropským parlamentem a přestože je Komise kolektivně zodpovědná Parlamentu).
Pocit, že se Společenství vymyká demokratické kontrole, se odrazil i při přípravě
Amsterodamské smlouvy. Smlouva předpokládala rozšíření pravomocí Evropského
parlamentu a pravidelné podávání informací národním parlamentům členských
států. Smlouva také stanovila, že představuje „novou etapu v procesu vytváření
užší Unie mezi občany Evropy, ve které jsou rozhodnutí přijímána co nejblíže k občanovi“.
Během roku 2000 došlo k zahájení dvojí širší iniciativy, jejímž cílem bylo přiblížení Evropy jejím občanům. Za prvé, začala po zasedání Evropské rady v Nice
(7. – 10. prosince 2000) rozsáhlá veřejná debata o budoucnosti Unie, a za druhé
bylo Evropskou radou na jejím zasedání v Laekenu rozhodnuto svolat Evropský
konvent, který měl mimo jiné prozkoumat různé aspekty demokratické legitimity
Unie a jejích institucí.
Otázka ochrany zvířat byla poprvé otevřena v deklaraci, která byla připojena ke
Smlouvě zakládající Evropské společenství při příležitosti mezivládní konference
o politické unii (1991–1992).
Ve svém „Protokolu o ochraně a zajištění dobrých životních podmínek pro zvířata“
položila Amsterodamská smlouva základy pro činnost Evropské unie v této oblasti.
Uznává, že zvířata jsou vnímající bytosti a zavazuje evropské instituce, aby braly
na zřetel požadavky dobrých životních podmínek zvířat při formulování politik
Společenství.
Legislativa Společenství v oblasti dobrých životních podmínek zvířat má za cíl
ušetřit zvířata zbytečného utrpení ve třech hlavních oblastech: v zemědělském
chovu, při dopravě a porážce. Další politiky Společenství, které tvoří součást
komplexní strategie zdravé výživy (tedy zemědělství, doprava, vnitřní trh
a výzkum), jsou také zavázány, aby respektovaly tyto zásady.
Ve spolupráci s odpovědnými orgány členských států provádí Potravinářský a veterinární úřad (PVÚ) kontroly dodržování schválené legislativy Společenství.
DÁLE VIZ:
EVROPSKÝ KONVENT
EVROPSKÝ PARLAMENT
INSTITUCIONÁLNÍ ROVNOVÁHA A DEMOKRATICKÁ LEGITIMITA
NÁRODNÍ PARLAMENTY
POTVRZENÍ EVROPSKÉ KOMISE VE FUNKCI
PRŮHLEDNOST (PŘÍSTUP K DOKUMENTŮM)
SPRÁVA VĚCÍ VEŘEJNÝCH
SUBSIDIARITA
ZJEDNODUŠENÍ SMLUV
DUŠEVNÍ VLASTNICTVÍ
D
E
F
G
H
CH
I
J
K
L
DÁLE VIZ:
M
N
O
Intellectual property
P
Stejně jako k hmotným věcem může existovat vlastnický vztah k výsledkům
duševní činnosti, které se označují jako „duševní vlastnictví“. Duševní vlastnictví
se tradičně dělí do dvou oblastí:
• průmyslové vlastnictví, k němuž patří především patenty, průmyslové vzory
a modely, značky patřící výrobcům, ochranné známky služeb a chráněná označení původu;
• copyright a s ním související práva, která se vztahují k literárním a uměleckým
dílům.
Do této oblasti spadají kulturní, společenské a technologické otázky, které mají
velkou závažnost a které se musí brát v úvahu při tvorbě smysluplné politiky duševního vlastnictví. Proto byla pro oblast průmyslového vlastnictví ve Společenství přijata
nařízení zaměřená na harmonizaci podmínek registrace ochranných známek a na
poskytování ochrany vlastníkům příslušných práv s cílem řešit tuto problematiku
R
S
T
U
V
W
X
Y
23
Z
A
B
jednotným souborem předpisů. V prosinci 2001 bylo kromě toho přijato nařízení,
kterým se zavádí jednotný průmyslový vzor Společenství. Evropská unie hodlá dále
podpořit inovační snahy a proto nyní pracuje na vytvoření patentu Společenství.
K otázce copyrightu a souvisejících práv byla vypracována harmonizovaná legislativa Společenství. Ta upravuje problematiku autorských práv v oblastech, kde
dosud vládla právní nejistota, která držitele práv v některých regionech odrazovala od uplatňování těchto práv (počítačové programy a databáze, satelitní vysílání
a kabelové přenosy převzatých pořadů, nájemní a výpůjční práva a určitá další
návazná práva). Evropská legislativa byla upravena tak, aby brala v úvahu nové
problémy, které přicházejí s technickým pokrokem a s informační společností. Dále
byla na evropské úrovni přijata opatření proti napodobování a pirátství.
D
DÁLE VIZ:
INFORMAČNÍ SPOLEČNOST
DVOJITÁ VĚTŠINA
Na mezivládní konferenci v únoru 2000 bylo rozhodnuto o přijetí systému přerozdělení váhy hlasů v Radě v kombinaci s dvojitou nebo trojitou většinou, která se
bude vyžadovat k přijetí jednotlivých dokumentů v Radě. Přerozdělení váhy hlasů
je zásahem ve prospěch velkých členů, avšak kvalifikovaná většina musí zároveň
znamenat i většinu členských států. Proto se zároveň počítá se systémem nazvaným
„demografická bezpečnostní síť“, což znamená, že každý členský stát může žádat
ověření, zda kvalifikovaná většina reprezentuje alespoň 62 % obyvatel Unie – jestliže tato podmínka nebude splněna, rozhodnutí se nepřijme. Nová pravidla mají
platit od 1. listopadu 2004.
D
E
F
G
H
DÁLE VIZ:
KVALIFIKOVANÁ VĚTŠINA
POSÍLENÁ KVALIFIKOVANÁ VĚTŠINA
ROZŠÍŘENÍ
SLOŽENÍ EVROPSKÉ KOMISE
VÁŽENÍ HLASŮ V RADĚ
CH
I
J
Double majority
Kdyby se po rozšíření nadále uplatňoval stávající systém vážení hlasů v Radě, znamenalo by to, že by kvalifikovaná většina představovala pouze menší část obyvatelstva
Evropské unie. Členské státy s největším počtem obyvatel proto usilovaly o změnu
v systému vážení hlasů nebo o zavedení systému tzv. dvojité většiny, podle něhož by
většina v Radě znamenala nejen většinu členských států, ale také většinu obyvatel Unie.
O obou řešeních se podrobně jednalo na mezivládní konferenci v letech
1996–1997, která vedla k přijetí Amsterodamské smlouvy.
Navrhovaný systém dvojité většiny sice každému členskému státu přiděluje jeden
hlas, ale zároveň požaduje, aby při rozhodování byla přítomna většina států reprezentujících většinu obyvatelstva. Na mezivládní konferenci nebylo v této otázce
dosaženo shody. Proto byl k Amsterodamské smlouvě připojen Protokol o institucích, ve kterém se přihlíží k situaci po rozšíření.
V tomto protokolu se uvádí, že velké členské státy (Německo, Španělsko, Francie,
Itálie a Velká Británie) budou po rozšíření souhlasit se ztrátou „svého“ druhého
člena v Evropské komisi pod podmínkou, že v Radě budou hlasy přerozděleny
v jejich prospěch. Podle jejich názoru existuje těsná vazba mezi otázkou snížení
počtu komisařů a otázkou rozhodování v Radě.
V protokolu se také stanoví, že než počet členů EU přesáhne číslo 20, bude se
konat další mezivládní konference, na které se budou revidovat pravidla fungování unijních institucí a především bude přijato konečné rozhodnutí o způsobu
rozhodování v Radě.
C
K
L
eEUROPE
eEurope
M
Iniciativu eEurope vyhlásila Evropská komise v prosinci 1999 a Evropská rada ji
schválila na zasedání v Lisabonu v březnu 2000. Sdělení, které bylo následně přijato
pod názvem „eEurope – Informační společnost pro všechny“, tvoří součást tzv.
lisabonské strategie, která stanoví pro Evropskou unii cíl stát se do roku 2010
nejvíce konkurenceschopnou a nejdynamičtější ekonomikou světa, založenou na
znalostech. Iniciativa eEurope má tyto hlavní cíle:
• přivést každého občana, každou domácnost, školu, podnik a úřad do digitálního věku on-line;
• vytvořit Evropu s digitální gramotností a s podporou podnikatelské kultury otevřené pro moderní informační technologie;
• zajistit, aby informační společnost byla sociálně inkluzivní, tj. „pro všechny“.
K dosažení těchto cílů přijala Evropské komise v květnu 2000 akční plán eEurope
2002, který následně schválila Evropská rada na zasedání v Santa Maria de Feira v červnu
2000. Hlavní kroky obsažené v tomto plánu jsou zaměřeny na stimulování levnějších,
rychlejších a bezpečných internetových služeb, na podporu investic do této oblasti
a uplatnění potřebných lidských zdrojů, a celkově na stimulaci využívání Internetu.
Od června 2001 akční plán eEurope doplňuje akční plán eEurope+, který má
urychlit reformu a modernizaci hospodářství kandidátských zemí, posílit vytváření
N
O
P
R
S
T
U
V
W
X
Y
25
Z
A
B
institucionálních kapacit, zvýšit globální konkurenceschopnost a podpořit sociální
soudržnost.
V červnu 2002 přijala Evropská rada na svém zasedání v Seville akční plán eEurope
2005, který navazuje na eEurope 2002. Nový akční plán se v zásadě zaměřuje na
rozvinutí širokopásmového přístupu při cenách, které jsou optimální z hlediska
konkurenceschopnosti, dále na bezpečnost sítí a na lepší využívání informačních
technologií v orgánech veřejné správy („eGovernment“).
E
DÁLE VIZ:
TELEKOMUNIKACE
TRANSEVROPSKÉ SÍTĚ (TEN)
ENERGETIKA
Energy
Cílem energetické politiky Evropské unie je zaručit bezpečné dodávky energie
při nízkých nákladech a bez rizik pro zdraví občanů a pro životní prostředí.
Zpočátku nebyla ve Smlouvách zakládajících Evropská společenství obsažena
žádná ustanovení o energetické politice Společenství.
V počátcích procesu budování Evropy se vytvářely institucionální rámce pro oblast
uhelného průmyslu a pro jadernou energetiku.
• V roce 1951 bylo založeno Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO), jehož platnost vypršela 31. prosince 2002;
• V roce 1957 bylo založeno Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom).
Ve smlouvách, které následovaly, nebyla otázka právní báze energetické politiky Společenství dále řešena – její principy nadále spočívají na smlouvě EURATOM
a na množství ustanovení obsažených v kapitolách „vnitřní trh“ a „životní
prostředí“.
Za současné energetické situace stojí před Evropskou unií řada důležitých úkolů
a problémů: jde o rozvoj obnovitelných energetických zdrojů, otvírání trhů s plynem
a elektřinou, snižování energetické závislosti Evropské unie, jadernou bezpečnost
a příslušné bezpečnostní záruky.
V souvislosti s novým vývojem v energetice přijala Evropská unie opatření zaměřená především na zajištění bezpečnosti dodávek energií v podmínkách závislosti
na dovozu ropy z politicky nestabilních regionů, dále na přehodnocení priorit ve
vztahu k jaderné energetice s přihlédnutím k rizikům havárií a k problematice jaderného odpadu, a konečně na podporu udržitelného rozvoje.
Komise navrhla program opatření pod názvem Inteligentní energie pro Evropu,
který si klade za cíl zvýšit v Evropě podporu obnovitelných energetických zdrojů
(ALTENER) a energetické efektivnosti (SAVE) a přeorientovat mezinárodní snahy
na realizaci těchto dvou priorit (COOPENER).
DÁLE VIZ:
TRANSEVROPSKÉ SÍTĚ
TRVALE UDRŽITELNÝ ROZVOJ
C
D
E
F
G
EUROFOR/EUROMARFOR
H
EUROFOR/EUROMARFOR
CH
Lisabonská deklarace Západoevropské unie schválila 15. května 1995 rozhodnutí Španělska, Francie a Itálie zřídit pozemní a námořní síly (EUROFOR
a EUROMARFOR), které budou vytvářet část jednotek odpovědných ZEU (Forces
answerable to WEU - FAWEU) a které by měly posílit vlastní kapacitu Evropy pro
provádění operací v rámci Petersberské deklarace. Portugalsko, aniž by mělo jakékoli námitky vůči pozici kolektivní obrany členských států, souhlasilo se svojí účastí
v těchto dvou silách za podmínky, že budou nasazeny jen v kontextu ZEU (článek
V, ZEU a článek 5, NATO).
DÁLE VIZ:
KOLEKTIVNÍ OBRANA
NATO (ORGANIZACE SEVEROATLANTICKÉ SMLOUVY)
NOVÉ NATO
PETERSBERSKÉ ÚKOLY
EVROPSKÁ BEZPEČNOSTNÍ A OBRANNÁ POLITIKA (EBOP)
ZÁPADOEVROPSKÁ UNIE (ZEU)
I
J
K
L
M
N
O
P
R
S
T
Europol (European Police Office)
U
O Europolu se pojednává v článku 29 Amsterodamské smlouvy jako o prostředku
k zajištění vyšší míry bezpečí v rámci prostoru svobody, bezpečnosti a práva.
Myšlenka zřídit Evropský policejní úřad byla poprvé zmíněna na zasedání Evropské
rady v Lucemburku 28. a 29. června 1991. Plán předpokládal zřízení nového orgánu,
který by poskytl strukturu pro rozvíjení policejní spolupráce mezi členskými státy
V
W
X
Y
27
Z
A
B
v oblasti prevence a boje proti vážným formám mezinárodního organizovaného
zločinu, včetně terorismu a pašování drog.
Úmluva zakládající Europol byla podepsána v červenci 1995, v platnost vstoupila 1. října 1998, plně funkční však začala být až od 1. července 1999. Europol
převzal úkoly Protidrogové jednotky, např. boj proti obchodu s drogami, tajným
přistěhovaleckým sítím, pašování automobilů, praní špinavých peněz a obchodu
s lidskými bytostmi.
Amsterodamská smlouva uděluje Europolu různé další úkoly: koordinace a implementace určitých vyšetřování prováděných orgány členských států, vývoj
specializovaných expertíz, které by pomohly členským státům v jejich boji s organizovaným zločinem, a rozvoj kontaktů se státními zástupci a s vyšetřovateli, kteří
se specializují na boj proti organizovanému zločinu.
K posílení úlohy Europolu došlo v prosinci 2001, kdy byla jeho působnost rozšířena na všechny formy mezinárodního zločinu podle definice v dodatku k Úmluvě
o zřízení Evropského policejního úřadu. Kromě toho byly předloženy dva další
významné návrhy, které se týkaly jednak možností vybavit Europol skutečnými vyšetřovacími pravomocemi, jednak způsobů výkonu demokratické kontroly nad
Evropským policejním úřadem.
ohrožení. Současně stoupá vědomí potřeby politického uskupení, které je motivováno společným zájmem zvýšení evropské bezpečnosti.
Na základě těchto zjištění uznala Rada NATO na svém zasedání v lednu 1994
v Bruselu nutnost definovat specifickou evropskou identitu ve vztahu k bezpečnosti a obraně. První kroky tímto směrem byly podniknuty na zasedání Rady NATO
v Berlíně 3. června 1996, když byl vypracován koncept Combined Joint Task Forces
(CJTF) – Společných spojených sil zvláštního určení, který ministři zemí Aliance
schválili na summitu v lednu 1994 jako prostředek využití vojenské kapacity NATO
v operacích vedených Západoevropskou unii (ZEU) pod jejím politickým vedením
a strategickým řízením.
Od té doby ustavila Evropská unie své vlastní stálé politické a vojenské struktury, jejichž úkolem je politicky a strategicky řešit různé krize. V prosinci 2002
podepsaly EU a NATO v rámci trvalé spolupráce a konzultační procedury, známé
jako „Berlín Plus“, strategickou dohodu o partnerství při krizovém managementu.
Prostřednictvím této dohody bude mít EU okamžitý přístup k logistickým a plánovacím zdrojům NATO, včetně jeho informací. EU bude tudíž schopna užít tyto zdroje
k vedení svých vlastních mírových operací a k vytvoření sil rychlé reakce, který by
mohly mít celkem sílu až 60 000 mužů.
DÁLE VIZ:
BOJ PROTI DROGÁM
BOJ PROTI MEZINÁRODNÍMU ORGANIZOVANÉMU ZLOČINU
BOJ PROTI TERORISMU
HLAVA VI SMLOUVY O EU
OPATŘENÍ PROTI PRANÍ PENĚZ
DÁLE VIZ:
NOVÉ NATO
E
EVROPSKÁ BEZPEČNOSTNÍ A OBRANNÁ IDENTITA
European security and defence identity
Myšlenka vybudovat evropskou obrannou identitu byla podnícena dvěma faktory:
• Již několik let čelí Evropa stavu nouze v několika oblastech nestability ve
východní polovině kontinentu, jako jsou například Bosna a Hercegovina nebo
Kosovo.
• Relativní snížení obranné angažovanosti USA vytvořilo volný prostor, který se
nepodařilo Evropě zaplnit. Posledních několik let jasně ukázalo, jaká jsou omezení
aliance (NATO), která se považuje hlavně za obrannou alianci reagující na vnější
C
D
E
F
G
H
CH
I
J
K
L
M
N
O
EVROPSKÁ BEZPEČNOSTNÍ
A OBRANNÁ POLITIKA (EBOP)
P
European Security and Defence Policy (ESDP)
R
Bezpečnostní a obranná politika Evropské unie (EBOP) vytváří rámec pro společnou
obrannou politiku, ze které by případně mohla vzejít skutečná kolektivní obrana.
EBOP byla vyhlášena na zasedání Evropské rady v Kolíně nad Rýnem v roce 1999
a jejím cílem je umožnit rozvoj vojenských i civilních kapacit pro zvládání krizí
a prevenci konfliktů na mezinárodní úrovni a tím napomoci zachování míru a mezinárodní bezpečnosti v souladu s Chartou OSN. Vývoj EBOP, v níž se nepočítá
s budováním evropské armády, je kompatibilní s cíli NATO a je s NATO koordinován.
Poté, co vstoupila Amsterodamská smlouva v platnost, byly do Smlouvy o Evropské
unii (hlava V) zařazeny nové úkoly. Ty se týkají humanitárních a záchranných operací,
operací na udržení míru a použití bojových sil při zvládání krizí – včetně operací
na vynucování míru (tzv. Petersberské úkoly). Kromě těchto civilních i vojenských
S
T
U
V
W
X
Y
29
Z
A
B
operací na zvládání krizí zahrnuje EBOP také prvek předcházení konfliktům.
Za samostatnou a funkční obrannou politiku EU odpovídají stálé orgány, jimiž
jsou Politický a bezpečnostní výbor EU (PSC), Vojenský výbor EU (EUMC) a Vojenský
štáb EU (EUMS). Na zasedání Evropské rady v Helsinkách byl stanoven „globální
cíl“, podle něhož Unie (na celoevropské úrovni) musí být schopna do 60 dní a na
dobu nejméně jednoho roku nasadit do uvedených operací až 60 000 lidí.
E
DÁLE VIZ:
NOVÉ NATO
EVROPSKÁ CENTRÁLNÍ BANKA
European Central Bank (ECB)
Evropská centrální banka byla založena 30. června 1998. Počínaje 1. lednem 1999
převzala zodpovědnost za zavádění evropské měnové politiky tak, jak byla určena
Evropským systémem centrálních bank (ESCB). Co se praktických otázek týká,
rozhodující orgány ECB (Rada guvernérů a Výkonný výbor) spravují Evropský systém
centrálních bank, jehož úkolem je spravovat oběživo, provádět operace se zahraničními měnami, držet a spravovat oficiální devizové rezervy členských států
a podporovat hladké fungování platebních systémů. ECB převzala kompetence
od svého předchůdce Evropského měnového institutu (EMI).
Smlouva z Nice, přijatá v prosinci 2000, sice neznamenala změnu ve složení Řídící
rady ECB (tvoří ji členové Výkonného výboru a guvernéři národních bank), ale
přinesla možnost měnit pravidla rozhodování (rozhodnutí se všeobecně přijímají
prostou většinou členů, přičemž každý člen má jeden hlas). Ke každé takové změně
je zapotřebí jednomyslného rozhodnutí Evropské rady, které pak musí být v členských státech ratifikováno.
DÁLE VIZ:
KONVERGENČNÍ KRITÉRIA
EVROPSKÁ DOHODA
C
Europe agreement
Evropská dohoda je specifickým druhem asociační dohody uzavřené mezi
Evropskou unií a některými zeměmi střední a východní Evropy. Jejím cílem je
připravit přidruženou zemi na vstup do Evropské unie. Je založena na respektu
k dodržování lidských práv, demokracii, právnímu státu a tržnímu hospodářství.
K dnešnímu dni uzavřelo Evropské dohody s Unií těchto deset zemí: Bulharsko,
Česká republika, Estonsko, Maďarsko, Litva, Lotyšsko, Polsko, Rumunsko,
Slovensko a Slovinsko.
Evropská dohoda je uzavírána na dobu neurčitou a je tvořena následujícími prvky:
• politickým hlediskem, poskytujícím možnost bilaterálních nebo multilaterálních
konzultací ohledně jakýchkoli otázek společného zájmu;
• obchodním hlediskem, jehož cílem je vytvořit oblast volného obchodu;
• hospodářskou, kulturní a finanční spoluprací;
• sjednocením legislativy, především v oblasti duševního vlastnictví a pravidel
soutěže.
Co se týká institucionálního zabezpečení, odpovídá za dohled nad realizací
Evropské dohody Rada přidružení, která je tvořena zástupci Rady a Komise na straně
jedné a zástupci vlády přidružené země na straně druhé. Výbor přidružení, který
je tvořen členy Rady přidružení, sleduje práci Rady přidružení a připravuje její
jednání. Parlamentní výbor přidružení je tvořen poslanci Evropského parlamentu
a poslanci národního parlamentu a může podávat doporučení Radě přidružení.
D
E
F
G
H
CH
I
J
K
L
M
N
DÁLE VIZ:
O
EVROPSKÁ INVESTIČNÍ BANKA (EIB)
R
P
European Investment Bank (EIB)
S
Evropská investiční banka založená podle Římské smlouvy je finanční institucí Evropského společenství. Má za úkol podporovat hospodářskou integraci
a sociální soudržnost a tím přispívat k vyváženému rozvoji Společenství.
Akcionáři EIB jsou jednotlivé členské státy EU. Banku spravuje rada guvernérů,
která se skládá z patnácti ministrů financí. EIB má právní subjektivitu a je
finančně nezávislá. Zajišťuje dlouhodobé financování praktických projektů, které
mají zaručenou realizovatelnost z hlediska hospodářského, technického, ekologického i finančního. V zásadě poskytuje úvěry z prostředků, které si sama
půjčuje na finančních trzích. Mimo těchto prostředků ještě disponuje vlastním
T
U
V
W
X
Y
31
Z
A
B
kmenovým kapitálem. V letech 1994 až 1999 byly úvěry poskytovány především subjektům v odvětvích dopravy, telekomunikací, energetiky, vodárenství
a vzdělávání.
Závěry z Lisabonského zasedání Evropské rady z března 2000 vyzývají ke zvýšení
podpory pro malé a střední podniky. V této souvislosti byla vytvořena skupina
„EIB Group“, která sdružuje EIB a Evropský investiční fond (EIF), a vytkla si za
cíl přispět k posílení konkurenceschopnosti Evropy. EIB Group prostřednictvím
iniciativy Innovation 2000 podporuje podnikání, inovace a optimální využívání
lidských zdrojů, a to tím, že poskytuje střednědobé půjčky a bankovní záruky
a že financuje činnost rizikového kapitálu.
Mimo Evropskou unii EIB podporuje předvstupní strategie zemí střední
a východní Evropy a po finanční stránce zajišťuje správu dohod uzavřených
v rámci evropské politiky rozvojové pomoci a spolupráce.
DÁLE VIZ:
AGENDA 2000
EVROPSKÁ RADA
EVROPSKÝ PARLAMENT
MONITOROVÁNÍ APLIKACE PRÁVA SPOLEČENSTVÍ
PŘEDSEDA EVROPSKÉ KOMISE
DÁLE VIZ:
ROZŠÍŘENÍ
Evropská konference byla zřízena s cílem poskytnout rámec pro proces rozšiřování s výhledem na několik dalších let. V jejím rámci se setkávají zástupci členských
států Unie a evropské země, které se chtějí stát členy EU. Evropská konference
je multilaterálním fórem pro politické konzultace týkající se otázek všeobecného
zájmu, obzvláště:
• společné zahraniční a bezpečnostní politiky;
• justice a vnitřních věcí;
• hospodářských záležitostí a regionální spolupráce.
Evropská konference byla zřízena na zasedání Evropské rady v Lucemburku
v prosinci 1997, na základě francouzského návrhu z října 1997. Schází se jednou
do roka na úrovni šéfů států a vlád a předsedy Komise, a jednou do roka na úrovni
ministrů zahraničí. Konferenci předsedá země, která současně předsedá Radě
Evropské unie.
Evropská konference se poprvé sešla v Londýně 12. března 1998 a rozhodla
o vytvoření společné expertní skupiny pověřené podáváním zpráv o rostoucích
problémech, které představuje organizovaný zločin pro evropskou společnost,
obzvláště v oblasti východní Evropy. První setkání na ministerské úrovni proběhlo
6. října 1998 v Lucemburku.
E
EVROPSKÁ KOMISE
European Commission
Evropská komise je orgánem, který má právo iniciativy, zavádění, řízení a kontroly
legislativy. Komise vystupuje jako strážce smluv a ztělesňuje zájmy Společenství.
Je složena z dvaceti nezávislých členů (po dvou za Francii, Německo, Itálii, Španělsko
a Velkou Británii a po jednom za všechny ostatní země), včetně předsedy a dvou
místopředsedů. Je jmenována na dobu pěti let, na základě dohody mezi členskými
státy, a její jmenování musí hlasováním potvrdit Evropský parlament, kterému je
Komise odpovědná. Komisařům pomáhá administrativa složená z generálních ředitelství a specializovaných oddělení, jejichž personál je rozdělen převážně mezi Brusel
a Lucemburk.
Komise, která nastoupila do úřadu 23. ledna 2000 na dobu pěti let (do 22. ledna
2005), zahájila v této instituci rozsáhlé reformy s výhledem na modernizaci pracovních metod a procedur a k zajištění opravdu kolegiálního procesu rozhodování,
přičemž v některých oblastech se snaží více delegovat (např. regionální politika).
Důležitost návrhů týkajících se reformy Komise je zdůrazněna v Bílé knize přijaté
1. března 2000 (viz Závěry Mezivládní konference 2000).
C
D
E
F
G
H
EVROPSKÁ KONFERENCE
CH
European Conference
DÁLE VIZ:
BOJ PROTI MEZINÁRODNÍMU ORGANIZOVANÉMU ZLOČINU A PRANÍ ŠPINAVÝCH PENĚZ
PŘEDSEDNICTVÍ UNIE (ROTACE PŘEDSEDNICTVÍ)
ROZŠÍŘENÍ
I
J
K
L
M
N
O
P
R
S
T
U
V
W
X
Y
33
Z
A
B
EVROPSKÁ POLITICKÁ SPOLUPRÁCE (EPS)
E
European political cooperation (EPC)
Evropská politická spolupráce byla neformálně zavedena v roce 1970 (jako
odpověď na Davignonovu zprávu) a byla formálně vyhlášena Jednotným evropským aktem, který vstoupil v platnost v roce 1987. Předmětem této spolupráce
byly konzultace mezi členskými státy v oblasti zahraniční politiky. Členské státy
braly v potaz názory Evropského parlamentu a kdykoliv to bylo možné, přijímaly
v mezinárodních organizacích společná stanoviska. EPS byla nahrazena společnou
zahraniční a bezpečnostní politikou.
DÁLE VIZ:
EVROPSKÁ RADA
European Council
Pojem Evropská rada slouží k označení pravidelných setkání hlav států a vlád
členských států Evropské unie. Byla zřízena společným prohlášením vydaným
k závěru Pařížského summitu v prosinci 1974 a poprvé se sešla v roce 1975 (10.
a 11. března v Dublinu). Předtím, v letech 1961–1974, se konaly tzv. konference
evropského summitu. Existence Evropské rady byla právně uznána Jednotným
evropským aktem, přičemž oficiální status jí byl udělen až Smlouvou o Evropské
unii. Evropská rada se schází alespoň dvakrát do roka a předseda Evropské komise
se jí účastní jako plnoprávný člen. Jejím cílem je dávat Evropské unii podněty pro
další rozvoj a určovat její všeobecné směřování.
DÁLE VIZ:
EVROPSKÁ SOUDNÍ SÍŤ V TRESTNÍCH VĚCECH (ESS)
European Judicial Network in criminal matters (EJN)
Cílem Evropské soudní sítě v trestních věcech (ESS) je usnadnit vzájemnou právní
pomoc v boji proti mezinárodnímu zločinu. Je výsledkem společné akce přijaté
Radou 29. června 1998.
Soudní síť se skládá z množství kontaktních bodů, které mají za úkol umožnit
vzájemné kontakty soudních orgánů v různých členských státech. Tyto kontaktní
body také zajišťují právní a praktické informace, které příslušné orgány potřebují
k vypracování konkrétní žádosti o právní spolupráci.
Existuje také Evropská soudní síť ve věcech občanskoprávních a obchodních, která
byla založena z rozhodnutí Rady ze dne 28. května 2001. Tato síť vychází ze struktury Evropské soudní sítě v trestních věcech.
DÁLE VIZ:
SPOLEČNÁ AKCE – JUSTICE A VNITŘNÍ VĚCI
C
D
E
F
G
H
CH
I
European Employment Strategy (EES)
J
Amsterodamská smlouva zavádí pojem evropská strategie zaměstnanosti. Ta navazuje na integrovanou strategii zaměstnanosti vyhlášenou na zasedání Evropské
rady v Essenu v prosinci 1994.
Na essenském zasedání Evropská rada požádala členské státy, aby vypracovaly
víceleté programy zaměstnanosti (MAP) a aby Evropskou komisi informovaly o jejich
realizaci. V těchto zprávách se popisují hlavní opatření přijatá vládami jednotlivých členských států k realizaci víceletých programů zaměstnanosti vždy za
předcházejících dvanáct měsíců; dále se ve zprávách v některých případech uvádí
odhad dopadu přijatých opatření na zaměstnanost a oznamují se hlavní změny
a nové iniciativy na podporu zaměstnanosti.
Evropská strategie zaměstnanosti vychází z prioritních témat čtyř pilířů evropské
politiky zaměstnanosti, jimiž jsou zaměstnatelnost, soukromé podnikání, přizpůsobivost a rovné příležitosti. Členské státy každoročně sestavují národní akční plány
zaměstnanosti, ve kterých jsou tyto všeobecné pokyny konkrétně rozpracovány.
Evropská komise provádí rozbor národních plánů zaměstnanosti a výsledky rozboru,
zahrnuté do Společné zprávy o zaměstnanosti, pak slouží jako základ k přehodnocení priorit a k vypracování doporučení k politice zaměstnanosti v jednotlivých
členských státech.
Pět let po svém vyhlášení vstupuje evropská strategie zaměstnanosti do fáze
přehodnocení.
V lednu 2003 přijala Komise sdělení, ve kterém se pro strategii zaměstnanosti prezentuje nový přístup lépe adaptovaný na potřeby stárnoucí populace, na větší uplatnění
žen na pracovním trhu, na rozšíření a na rychlejší tempo hospodářských změn. Hlavními
prioritami nové strategie jsou plná zaměstnanost a lepší pracovní podmínky.
K
L
M
N
O
P
R
S
T
U
V
W
X
Y
35
Z
A
B
DÁLE VIZ:
CÍLE 1, 2 A 3
KONKURENCESCHOPNOST
ROVNÉ ZACHÁZENÍ S MUŽI A ŽENAMI
ZAMĚSTNANOST
E
EVROPSKÁ ÚMLUVA O LIDSKÝCH PRÁVECH
European Convention on Human Rights (ECHR)
Evropská úmluva o lidských právech byla podepsána v Římě pod záštitou Rady
Evropy dne 4. listopadu 1950. Vytvořila bezprecedentní systém mezinárodní
ochrany lidských práv tím, že občanům dala možnost obracet se na soudy.
Úmluva, která byla ratifikována všemi členskými státy Unie, zřídila několik dozorčích orgánů se sídlem ve Štrasburku. Jedná se o:
• Komisi odpovědnou za předběžné přezkoumání žádostí podaných státy nebo
jednotlivci;
• Evropský soud pro lidská práva, kterému byly případy přidělovány Komisí nebo
členským státem na základě stanoviska Komise;
• Výbor ministrů Rady Evropy, který vystupoval jako strážce Úmluvy a na který
bylo odkazováno v případě, kdy některý případ nebyl předveden před soud, aby
zajistil politické vypořádání sporu.
Rostoucí počet případů byl důvodem reformy dozorčích orgánů zřízených
Úmluvou (příloha Protokolu č. 11). Dozorčí orgány byly následně 1. listopadu
1998 nahrazeny jediným Evropským soudem pro lidská práva. Tato zjednodušená struktura zkrátila délku procedur a posílila právní charakter systému.
Často byla zmiňována myšlenka, že by Evropská unie přistoupila k Úmluvě. Ve
svém stanovisku z 28. března 1996 však Evropský soudní dvůr prohlásil, že
Evropská společenství nemohou přistupovat k Úmluvě, s odůvodněním, že
Smlouva o založení Evropského společenství neposkytuje žádné pravomoci
k určení pravidel nebo k uzavírání mezinárodních smluv v oblasti lidských práv.
Amsterodamská smlouva nicméně požaduje respektování základních práv garantovaných Úmluvou. S ohledem na vztahy mezi Evropským soudním dvorem
a Evropským soudem pro lidská práva praxe zavedená Soudním dvorem, týkající se včleňování principů Úmluvy do práva Unie, umožnila udržet soulad
v činnosti obou soudů a jejich nezávislost.
Návrh ústavní smlouvy navrhuje přistoupení EU (která by měla získat právní
subjektivitu) k Úmluvě. Zároveň by se Charta základních práv občanů EU měla
stát nedílnou součástí smluv (počítá se s ní jako s částí II. navrhované ústavní
smlouvy).
DÁLE VIZ:
CHARTA ZÁKLADNÍCH PRÁV OBČANŮ EU
EVROPSKÝ KONVENT
LIDSKÁ PRÁVA
RADA EVROPY
ÚSTAVNÍ SMLOUVA
C
D
E
F
EVROPSKÝ HOSPODÁŘSKÝ
A SOCIÁLNÍ VÝBOR (EHSV)
G
H
European Economic and Social Committee (EESC)
Evropský hospodářský a sociální výbor byl zřízen Smlouvou zakládající Evropské hospodářské společenství v roce 1957, aby zastupoval zájmy nejrůznějších hospodářských
a sociálních skupin. Má 222 členů rozdělených do tří kategorií: zaměstnavatelé, zaměstnanci a zástupci různých zájmových skupin (zemědělci, výrobci, spotřebitelé, vědci
a učitelé, družstva, rodiny, hnutí na ochranu životního prostředí). Členové jsou jmenováni na čtyři roky jednomyslným rozhodnutím Rady, přičemž mohou být zvoleni
opakovaně.
Výbor je konzultován před přijetím legislativních aktů týkajících se vnitřního trhu,
vzdělání, ochrany spotřebitele, životního prostředí, regionálního rozvoje a sociálních
záležitostí a může také z vlastní iniciativy vydávat vlastní stanoviska. Se vstupem
Amsterodamské smlouvy v platnost musí být výbor konzultován ve více oblastech (nová
politika zaměstnanosti, nová legislativa týkající se sociálních záležitostí, oblast veřejného zdraví, rovné příležitosti) a může být také konzultován Evropským parlamentem.
Smlouva z Nice, přijatá v prosinci 2000, nepřinesla změnu počtu a rozdělení křesel
v Hospodářském a sociálním výboru. Byly však vyjasněny požadavky na členy Výboru:
má se skládat ze „zástupců různých hospodářských a společenských složek organizované občanské společnosti“ (článek 257 Smlouvy o Evropském společenství).
CH
I
J
K
L
M
N
O
P
R
S
DÁLE VIZ:
SOCIÁLNÍ DIALOG
SOCIÁLNÍ PARTNEŘI
T
U
V
EVROPSKÝ KONVENT
European Convention
W
Na zasedání Evropské rady v Nice v prosinci 2000 byla přijata deklarace
k budoucnosti Unie, tzv. Deklarace z Nice. Cílem této deklarace bylo pokračovat
X
Y
37
Z
A
B
v institucionální reformě nad rámec výsledků Mezivládní konference 2000 (IGC
2000). Deklarace stanovila tři fáze reformy: zahájení debaty o budoucnosti Evropské
unie, konvent o institucionální reformě, jehož konání bylo dohodnuto na zasedání Evropské rady v prosinci 2001, a konečně svolání mezivládní konference do
roku 2004.
Podle Laekenské deklarace, na jejímž základě konvent jednal, bylo cílem konventu
projednat čtyři základní otázky budoucnosti Unie: rozdělení pravomocí, zjednodušení smluv, roli národních parlamentů a statut Charty základních práv.
Metoda konventu byla v rámci EU úspěšně použita již jednou a to při přípravě
Charty základních práv občanů EU. Při diskusích o nutné reformě institucionálního rámce Unie s ohledem na rozšíření byla metoda konventu vybrána jako nejlepší
fórum, které by předjednalo všechny zásadní otázky a navrhlo alternativní způsoby
jejich řešení. Nespornou výhodou konventu je jeho široký záběr nejrůznějších zájmů,
jsou v něm zastoupeny vlády a poslanci členských států, poslanci Evropského parlamentu a zástupci dalších unijních institucí. Důležité pro jeho legitimnost bylo i to,
že se jeho zasedání mohli účastnit i zástupci tehdy ještě kandidátských zemí.
Evropská rada navrhla na post předsedy konventu bývalého francouzského prezidenta Valéryho Giscard d’Estainga a Giuliana Amata a Jean-Luc Dehaena jako
místopředsedy.
Celkem 105 členů konventu mělo následující složení:
• 15 představitelů vlád členských zemí;
• 13 představitelů vlád kandidátských zemí;
• 30 zástupců národních parlamentů členských zemí;
• 26 zástupců národních parlamentů kandidátských zemí;
• 16 členů Evropského parlamentu;
• a 2 zástupce Evropské komise.
Ostatní instituce Unie byly zastoupeny na úrovni pozorovatelů.
Konvent se scházel v plénu jednou až dvakrát měsíčně v prostorách Evropského
parlamentu v Bruselu.
První schůze konventu se konala 28. února 2002, poslední 10. července 2003.
Výsledkem jednání konventu je návrh evropské ústavní smlouvy, jejíž definitivní
podobu v současné době projednává mezivládní konference. Předpokládá se, že
by k dohodě mohlo dojít během roku 2004.
E
DÁLE VIZ:
SMLOUVA Z NICE
ÚSTAVNÍ SMLOUVA
EVROPSKÝ PARLAMENT
C
European Parliament
Evropský parlament je shromážděním zástupců 370 milionů občanů Unie. Od
roku 1979 je volen v přímých všeobecných volbách a v současnosti má 626 křesel
rozdělených mezi členské státy s ohledem na velikost jejich populace. Hlavní funkce
Parlamentu jsou následující:
• Zabývá se návrhy Komise a prostřednictvím různých procedur (procedura spolurozhodování, procedura spolupráce, souhlasu, poradní stanovisko, atd.) se společně
s Radou účastní legislativního procesu, v některých případech jako jeho spolutvůrce.
• Potvrzuje Komisi ve funkci (s právem ji odvolat), což dává Parlamentu právo
kontroly nad aktivitami Unie, stejně jako pravomoc předkládat písemné nebo ústní
interpelace Komisi a Radě.
• Dělí se s Radou o pravomoc hlasovat o rozpočtu Unie. Podpis předsedy Parlamentu
je nezbytný, aby se rozpočet stal zákonem Unie, a Parlament také dohlíží na jeho
realizaci.
Evropský parlament také jmenuje evropského ombudsmana oprávněného přijímat
od občanů Unie stížnosti týkající se špatné administrativy v rámci aktivit institucí
nebo orgánů Společenství. Evropský parlament může zřizovat dočasné vyšetřovací výbory, jejichž pravomoc není omezena jen na vyšetřování aktivit institucí
Společenství, ale i na aktivity členských zemí v rámci zavádění politik Společenství.
Amsterodamská smlouva zjednodušila veškeré legislativní procedury tím, že
v podstatě odstranila proceduru spolupráce (stále se vztahuje na několik málo
případů spadajících pod hlavu o hospodářské a měnové unii) a naopak značně
rozšířila proceduru spolurozhodování.
Roli Parlamentu jako spolutvůrce legislativy dále posílila Smlouva z Nice, která
vstoupila v platnost 1. února 2003. Smlouva z Nice rozšířila proceduru spolurozhodování a udělila Parlamentu právo předkládat podání Soudnímu dvoru Evropské
unie za stejných podmínek jako další instituce.
V souvislosti s rozšířením Unie omezila Smlouva z Nice počet poslanců Evropského
parlamentu na 732, a to od příštích voleb v červnu 2004 (pro patnáctičlennou
Unii byl limit počtu poslanců Evropského parlamentu podle Amsterodamské
smlouvy stanoven na 700). Na základě Smlouvy z Nice došlo k přerozdělení křesel
v Parlamentu mezi dosavadní členské státy (které ztratily 91 křesel) a nové členské
státy. Přerozdělení bylo kompromisem mezi rovností členských států a skutečnou
demografickou situací při uplatnění zásady „odpovídajícího zastoupení lidu států
sdružených ve Společenství“.
D
E
F
G
H
CH
I
J
K
L
M
N
O
P
R
S
T
U
V
W
X
Y
39
Z
A
B
DÁLE VIZ:
JEDNOTNÁ VOLEBNÍ PROCEDURA EVROPSKÉHO PARLAMENTU
OMBUDSMAN
PROCEDURA KONZULTACÍ
PROCEDURA SOUHLASU
PROCEDURA SPOLUPRÁCE
PROCEDURA SPOLUROZHODOVÁNÍ
ROZŠÍŘENÍ
E
EVROPSKÝ SBOR
Eurocorps
Evropský sbor byl založen během 59. francouzsko-německého summitu, který zasedal
ve dnech 21. a 22. května 1992 v La Rochelle. Od té doby se k němu připojily další
tři země: Belgie 25. června 1993, Španělsko 10. prosince 1993 a Lucembursko 7.
května 1996. Evropský sbor je tvořen 50 000 vojáky a je akceschopný od 30. listopadu 1995, kdy proběhlo cvičení s názvem Pegasus-95.
Evropský sbor tvoří část jednotek, které jsou odpovědné Západoevropské unii (Forces
answerable to WEU – FAWEU). Mohou operovat jako takové v rámci ZEU (článek V)
nebo NATO (článek 5) a mohou být mobilizovány pro humanitární mise, evakuační
mise příslušníků členských států a pro operace na znovuobnovení nebo udržení míru,
pod záštitou Spojených národů nebo OBSE. Závazky Evropského sboru pod politickou
kontrolou ZEU byly předmětem smlouvy z 24. září 1993, v rámci NATO byly kodifikovány smlouvou z 21. ledna 1993.
Od června 2001 se stal Evropský sbor silami rychlé reakce, které jsou k dispozici
jak EU, tak i NATO.
DÁLE VIZ:
EUROFOR/EUROMARFOR
KOLEKTIVNÍ OBRANA
NOVÉ NATO
EVROPSKÝ ÚČETNÍ DVŮR
C
European Court of Auditors (ECA)
Evropský účetní dvůr, který sídlí v Lucemburku, se skládá z 15 členů jmenovaných na dobu šesti let jednomyslným rozhodnutím Rady po konzultaci
s Evropským parlamentem. Přezkoumává příjmy a výdaje Unie tak, aby byla zajištěna jejich správnost a legálnost a zajišťuje správné finanční hospodaření.
Byl zřízen roku 1977 a statut instituce Unie mu byl přiznán Smlouvou o Evropské
unii.
Podle Amsterodamské smlouvy má Účetní dvůr právo hlásit veškeré zjištěné
nesrovnalosti Evropskému parlamentu a Radě a jeho zodpovědnost za audit byla
rozšířena na fondy spravované vnějšími agenturami a Evropskou investiční bankou
(EIB).
Smlouva z Nice (přijatá v prosinci 2000) podrobně stanoví složení Účetního dvora,
kde musí být zastoupen občan každého členského státu Unie. K přijetí určitých
kategorií zpráv nebo posudků může Účetní dvůr podle Smlouvy z Nice vytvářet
vnitřní specializované komory.
DÁLE VIZ:
ROZPOČET
D
E
F
G
H
CH
I
J
K
L
M
N
EVROPSKÝ VÝZKUMNÝ PROSTOR
O
European Research Area (ERA)
Evropský výzkumný prostor soustřeďuje zdroje Společenství s cílem zajistit dokonalejší koordinaci výzkumných a inovačních činností, a to na úrovni členských států
i na úrovni EU.
Tuto koncepci vyhlásila Evropská komise v roce 2000 se záměrem vytvořit skutečně
atraktivní příležitosti pro pracovníky ve výzkumu.
Výzkum na evropské úrovni do té doby trpěl řadou nedostatků – patřila k nim
roztříštěnost činností, izolovanost národních výzkumných systémů, disparita regulačních a administrativních rámců a nízké investice do rozvoje znalostí.
Při využití prostředků, které jsou nyní k dispozici, lze v rámci ERA zajistit sdílení
údajů, porovnávat výsledky, provádět multidisciplinární studie převádět a chránit
nové vědecké poznatky, získávat přístup ke zdrojům a službám „center dokonalosti“ i přístup k nevyspělejšímu technickému vybavení.
Evropský výzkumný prostor tak plní úkol, který má pro Unii zásadní význam
– v praxi rozvíjet skutečnou společnou výzkumnou politiku.
P
R
S
T
U
V
W
X
Y
41
Z
A
B
DÁLE VIZ:
VÝZKUM A VÝVOJ
E
EVROPSKÝ ZATYKAČ
European arrest warrant
Evropský zatykač je rozhodnutí přijaté soudními orgány členského státu EU s cílem
zajistit v jiném (než vlastním) členském státě zatčení a předání hledané osoby za
účelem trestního stíhání nebo uvalení vazby.
Jde o nástroj, který má posílit spolupráci mezi soudními orgány členských států,
aniž by bylo třeba uplatnit proceduru vydání. Je založen na principu vzájemného
uznávání rozhodnutí v trestních věcech.
Evropský zatykač se opírá o Rámcové rozhodnutí přijaté Radou dne 13. června
2002. Jeho povinné přijetí bylo stanoveno od 1. ledna 2004, ale řada členských
států se rozhodla začít je uplatňovat už v roce 2003.
VIZ TÉŽ:
ROZHODNUTÍ A RÁMCOVÉ ROZHODNUTÍ (HLAVA VI SMLOUVY O EU)
Financial perspective 2000–2006
Finanční perspektiva představuje základní rámec výdajů Evropské unie na období
několika let. Vzniká na základě složitého vyjednávání mezi Evropským parlamentem,
Radou a Komisí a představuje maximálně možný rozsah předpokládaných výdajů
Společenství. Je každoročně upravována Komisí s ohledem na aktuální vývoj cen
a HDP Společenství. Zde je nutno poznamenat, že finanční perspektiva není rozpočtem pro několikaleté období, protože každoroční procedura přípravy rozpočtu
zůstává základem jak pro určení aktuální výše výdajů, tak i pro podíl jednotlivých
rozpočtových kapitol v daném roce.
Prozatím byly uzavřeny tři interinstitucionální dohody tohoto typu. První z nich
v roce 1988, druhá v roce 1992 a třetí v roce 1999:
• Finanční perspektiva 1988–1992 (Delorsův balík I);
• Finanční perspektiva 1993–1999 (Delorsův balík II);
• Finanční perspektiva 2000–2006.
Finanční perspektiva 2000–2006 je součástí interinstitucionální dohody, která
je základem finanční části Agendy 2000. Dohoda, kterou schválil Berlínský summit
v březnu 1999, umožnila Evropské unii v pevně stanoveném finančním rámci
umožnit přijmout nové členy a zároveň posílit její jednotlivé politiky.
Finanční perspektiva určuje rámec působnosti na dalších sedm let (2000–2006).
Přestože nemohla ještě před rozšířením Unie zahrnout veškeré výdaje, které s ním
souvisejí, vyznačuje se třemi rysy, které jsou zajímavé z hlediska rozšíření:
Financování zemědělství je rozšířeno o politiku rozvoje venkova, veterinárních
opatření a předvstupních nástrojů pro oblast zemědělství (Sapard) a ponechává
určitou rezervu pro rozšíření;
Prostředky přerozdělované prostřednictvím strukturálních fondů, které byly vytvořeny pro 15 členských států, budou počínaje rokem 2002 postupně redukovány
koncentrací priorit na omezené množství regionů. Strukturální operace zahrnují
i nový předvstupní nástroj (ISPA);
Prostředky vyčleněné pro externí financování jsou navyšovány o 2 % ročně, aby
pokryly rostoucí předvstupní pomoc v rámci programu Phare. Navíc, prostředky
určené na předvstupní pomoc (Phare, Ispa a Sapard) zůstávají neměnné bez ohledu
na počet kandidátských zemí, které se stanou členy Evropské unie v období
2000–2006. Zdroje se tak mohou soustředit na země, které je nejvíce potřebují.
Závěrem nutno uvést, že rozpočtová disciplína umožní do roku 2006 udržet
současný strop výdajů na 1,27 % HNP Společenství.
C
D
E
F
G
H
CH
I
J
K
L
M
DÁLE VIZ:
AGENDA 2000
PHARE
ROZŠÍŘENÍ
N
FINANČNÍ ZDROJE EU
S
O
P
R
Own resources
T
Původně byl rozpočet Společenství podobně jako rozpočty jiných mezinárodních
organizací závislý na finančních příspěvcích členských států. Podle rozhodnutí přijatého 21. dubna 1970 však byly příspěvky nahrazeny vlastními zdroji. Vlastní zdroje
jsou převody, které platí členské státy do rozpočtu Společenství, určené k financování jejích výdajů. Celkový souhrn všech vlastních zdrojů nesmí překročit
1,27 % celkového HNP členských států.
Zavedením tohoto systému byla zavedena finanční nezávislost a počínaje
U
V
W
X
Y
43
Z
A
B
1. lednem 1978 je rozpočet Společenství plně financován z vlastních zdrojů. Ty
jsou v současné době tvořeny čtyřmi prvky:
• zemědělská cla a dávky z cukru a glukózy – ty jsou tvořeny převážně zemědělskými cly a dávkami z produkce a skladování v rámci společných organizací trhu;
• celní výnosy z uplatňování společného celního tarifu na dovoz zboží z třetích zemí;
• zdroj DPH – do společného rozpočtu plyne určitý podíl z daně z přidané hodnoty,
která se vybírá v členských státech. V roce 1999 činil tento podíl 1 % z vybrané
částky, avšak podle nového rozhodnutí o vlastních zdrojích ze září 2000 klesá
postupně na 0,75 % v roce 2002 a 2003 a 0,5 % počínaje rokem 2004. Vyměřovací
základ pro výpočet daně přitom nesmí překročit podíl 50 % z HNP daného členského státu;
• „čtvrtý zdroj“ zavedený v roce 1988 je tzv. doplňkový zdroj stanovený vždy podle
výnosů předchozích tří zdrojů příjmu. Vychází z HNP a poměru k celkovému HNP
všech členských států stanovenému rozpočtovou procedurou.
V roce 2002 byl celkový rozpočet ve výši 95,6 mld. eur složen ze 43 % ze zdrojů
HNP, 38,3 % z DPH, 14,8 % z celních výnosů a 1,8 % ze zemědělských dávek.
G
DÁLE VIZ:
CELNÍ UNIE
ROZPOČET
DÁLE VIZ:
C
D
E
F
GLOBALIZACE EKONOMIKY
G
Globalisation of the economy
H
Fenomén ekonomické globalizace byl na zasedání Evropské rady v Turíně označen
za jednu z hlavních výzev, kterým bude Evropská unie čelit na konci 20. století.
Tento termín se vztahuje především na rostoucí světovou ekonomickou integraci.
Jeho hlavní hnací síly jsou:
• liberalizace mezinárodního obchodu a pohybu kapitálu;
• stále rychlejší technický vývoj a nástup informační společnosti;
• deregulace.
Zmíněné tři faktory se vzájemně podporují: technický pokrok stimuluje mezinárodní obchod a globální obchodní síť zase umožňuje efektivní šíření
technického pokroku. Současně deregulace podporuje rozvoj nových technologií
a přispívá k odstraňování obchodních bariér. Někteří pozorovatelé však zároveň
technický pokrok obviňují z toho, že umožňuje snazší obcházení regulačních
mechanismů například v oblasti ochrany životního prostředí či výběru daní.
Genetically modified organisms (GMO)
GMO jsou organismy, jejichž genetický materiál (DNA) byl změněn nikoli reprodukcí a/nebo přírodní rekombinací, nýbrž zavedením upraveného genu nebo genu
z jiného druhu nebo odrůdy.
Společenství má problematiku GMO legislativně ošetřenu od počátku devadesátých let minulého století. Opatření EU v této oblasti jsou zaměřena na ochranu
zdraví obyvatel a na ochranu životního prostředí při dodržování pravidel jednotného trhu. Evropská unie přijala legislativní úpravu pro používání, šíření
a marketing GMO a pro vysledování jejich původu. Mimoto EU přijala realizační
opatření k ustanovením na kontrolu přeshraničního pohybu GMO, která byla dána
Cartagenským protokolem o biologické bezpečnosti.
Evropská komise zpochybňuje faktické moratorium na marketing GMO v Unii,
které přijaly členské státy EU v roce 1999. Komise zkoumá možnost opětovně uznat
GMO s uplatněním principu předběžné opatrnosti. Na moratorium doplácí evropský
průmysl, zemědělství i výzkum.
CH
I
J
K
L
M
N
O
HLAVA V SMLOUVY O EU
P
Title V of the EU Treaty
R
Hlava V Smlouvy o EU, známá též jako „druhý pilíř“, obsahuje ustanovení, která
vytvářejí společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Zahrnuje články 11 až 28.
S
T
DÁLE VIZ:
U
V
W
X
Y
45
Z
A
B
H
Title VI of the EU Treaty
Maastrichtská smlouva zavedla v hlavě VI („třetí pilíř“) spolupráci v oblasti justice
a vnitřních věcí.
Amsterodamská smlouva přesunula mnoho oblastí, které dříve spadaly pod hlavu
VI, do nové hlavy IV Smlouvy o založení Evropského společenství (vízová, azylová,
imigrační a jiné politiky vztahující se k volnému pohybu osob). Policejní a soudní
spolupráce v trestních věcech i nadále patří pod hlavu VI Smlouvy o Evropské unii,
která obsahuje čtrnáct článků (články 29 až 42).
Hlava IV Smlouvy o založení Evropského společenství a hlava VI Smlouvy
o Evropské unii nyní vytvářejí právní základ tzv. prostoru svobody, bezpečnosti
a práva.
V návrhu Ústavní smlouvy byly otázky týkající se prostoru svobody, bezpečnosti
a práva spolu s vízovou a azylovou politikou soustředěny do IV. kapitoly III. části.
DÁLE VIZ:
Economic and Monetary Union
Hospodářská a měnová unie (HMU) je proces harmonizace hospodářských
a měnových politik členských států Unie s výhledem na zavedení jednotné měny,
eura. Byla tématem jedné ze dvou mezivládních konferencí, které uzavřely svá
jednání v Maastrichtu v prosinci 1991.
Smlouva stanoví, že HMU bude realizována ve třech etapách:
• první etapa (1. červenec 1990 až 31. prosinec 1993): volný pohyb kapitálu mezi
členskými státy, užší spolupráce hospodářských politik a užší spolupráce mezi centrálními bankami;
• druhá etapa (1. leden 1994 až 31. prosinec 1998): konvergence hospodářských
a měnových politik členských států (k zajištění cenové stability a zdravých veřejných financí) a vytvoření Evropského měnového institutu (EMI) a Evropské centrální
banky v roce 1998;
• třetí etapa (od 1. ledna 1999): nevratné zafixování směnných kursů a zavedení
jednotné měny na zahraničních trzích a pro elektronické platby, následované zavedením bankovek a mincí eura 1. ledna 2002.
Třetí etapa HMU byla zahájena v jedenácti členských státech, k nimž se o dva
roky později připojilo Řecko. Tři členské státy jednotnou měnu nepřijaly: Velká
Británie a Dánsko proto, že se tak rozhodly v rámci protokolů přičleněných ke
Smlouvě o založení Evropského společenství, které jim tuto možnost poskytují,
a Švédsko, které nesplňovalo všechna kritéria nezávislosti své centrální banky.
1. ledna 2002 byly ve dvanácti členských státech eurozóny zavedeny eurobankovky a mince a postupně nahradily národní měny. 28. února 2002 skončilo období
souběžné platnosti eura a národních měn. Euro je nyní jedinou měnou pro více
než 300 milionů Evropanů. Dlouhodobá úspěšnost HMU závisí na pokračující rozpočtové konsolidaci a užší koordinaci hospodářských politik členských států.
C
D
E
F
G
H
DÁLE VIZ:
PAKT STABILITY A RŮSTU
CH
I
J
K
L
Economic and social cohesion
Původ hospodářské a sociální soudržnosti lze vystopovat v Římské smlouvě, kde
je v preambuli zmíněno, že budou snižovány rozdíly ve vývoji mezi regiony. Ale
trvalo až do sedmdesátých let, než Společenství podniklo něco ke koordinaci národních instrumentů a poskytnutí dodatečných finančních zdrojů. Následně se tato
opatření ukázala jako nedostačující ve Společenství, ve kterém ani založení jednotného vnitřního trhu nedokázalo vyřešit rozdíly mezi regiony.
Přijetím Jednotného evropského aktu v roce 1986 byla hospodářská a sociální
soudržnost přijata za cíl společně s jednotným vnitřním trhem.
Maastrichtská smlouva (1992) následně včlenila tuto politiku hospodářské a sociální soudržnosti do Smlouvy o založení Evropského společenství (články 158 až
162). Tato politika je výrazem solidarity mezi členskými státy a regiony Evropské
unie. Cílem je vyrovnaný a udržitelný rozvoj, který zmírňuje strukturální rozdíly
mezi regiony a zeměmi a podporuje stejné příležitosti pro všechny jedince. V praxi
je toho dosahováno různými druhy finančních operací, hlavně prostřednictvím
strukturálních fondů a Fondu soudržnosti.
Vedle reformy společné zemědělské politiky a rozšíření o země střední a východní
Evropy byla regionální politika jedním z hlavních témat projednávaných v Agendě
2000 (předložené 17. července 1997), a to hlavně z důvodu finančních dopadů.
Výdaje na tuto politiku představují druhou největší položku rozpočtu Společenství
M
N
O
P
R
S
T
U
V
W
X
Y
47
Z
A
B
v letech 1994–1999 (téměř 35 % rozpočtu). Její důležitost byla potvrzena i ve finanční
perspektivě 2000–2006. Každé tři roky předkládá Evropská komise zprávu
o pokroku při dosahování hospodářské a sociální soudržnosti a o tom, jak politiky
Společenství přispívají k tomuto cíli. Hlavními kritérii užívanými pro analýzu jsou hrubý
domácí produkt (HDP), zaměstnanost a faktory podporující udržitelný rozvoj.
Plánované rozšíření EU v květnu 2004 bude znamenat propad průměrného HDP na
hlavu o 13 % a rozšíření regionálních rozdílů, které neměly při předchozích rozšířeních obdoby. Protože 60 % regionů, jejichž rozvoj zaostává za průměrem, leží
v budoucích členských státech, přesune se politika hospodářské a sociální soudržnosti
nevyhnutelně směrem na východ. Po roce 2006 se bude muset soustředit na zásadní
rozvojové problémy a zároveň pokračovat v podpoře regionům, které nedokončily proces
konvergence (zejména Španělsko, Řecko a Portugalsko) a na zeměpisné oblasti, které
se potýkají se zvláštními strukturálními problémy (oblasti procházející restrukturalizací
průmyslu, městské oblasti, venkovské oblasti, oblasti závislé na rybolovu a oblasti znevýhodněné svými přírodními nebo demografickými podmínkami). Předmětem příští reformy
proto bude především zjednodušení a řízení mechanismů strukturálních fondů.
• mnohostranný dohled: členské státy prostřednictvím Rady sledují hospodářský
vývoj a uplatňování obecných směrů hospodářského vývoje; mohou vydávat doporučení určená vládě členského státu, který tyto směry nedodržuje;
• postup při nadměrném schodku: členské státy se musí vyvarovat nadměrnému
schodku veřejných financí a je na Komisi, aby zaručila, že je tento princip dodržován; článek 104 zakládá odpovídající postup podmínky, výjimky a důsledky, které
mohou mít i podobu pokut;
• finanční pomoc: má-li členský stát vážné problémy, může mu Rada za určitých
podmínek poskytnout finanční pomoc;
• zákaz přebírání závazků jiných členských států: Společenství nebo členský stát
nemohou převzít závazky jiných členských států;
• zákaz zvýhodněného přístupu: je zakázáno udělovat veřejným orgánům, úřadům
nebo podnikům zvýhodněný přístup k financím.
Hlava VII Smlouvy o založení ES také zakládá institucionální ustanovení, která
jsou aplikovatelná na Evropskou centrální banku (články 112 až 115) a přechodná
opatření pro zavádění jednotlivých etap HMU (články 116 až 124).
DÁLE VIZ:
AGENDA 2000
CÍLE 1, 2 A 3
ROZŠÍŘENÍ
DÁLE VIZ:
EVROPSKÁ KOMISE
EVROPSKÁ RADA
EVROPSKÝ PARLAMENT
JEDNOMYSLNOST
MĚNOVÁ POLITIKA
RADA EVROPSKÉ UNIE
ZAMĚSTNANOST
H
HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA
Economic policy
Hospodářská a měnová unie (HMU) v sobě zahrnuje úzkou koordinaci národních hospodářských politik, které se tak staly věcí obecného zájmu. V praxi to
znamená, že Rada, která jedná na základě kvalifikované většiny a podle doporučení, jež dostává od Komise, formuluje návrh směrů hospodářského vývoje, který
je zaslán Evropské radě. Na základě jejích závěrů přijme Rada kvalifikovanou
většinou doporučení zakládající hlavní směry hospodářského vývoje členských států
a Společenství a informuje o svém doporučení Evropský parlament (viz článek
99a Smlouvy o založení Evropského společenství). Tyto každoročně vydávané hlavní
směry jsou ústředním prvkem koordinace hospodářské politiky Unie.
Vedle hlavních směrů zakládá Smlouva o EU také další ekonomická ustanovení
v hlavě VII, články 98 až 104, které zahrnují:
C
D
E
F
G
H
CH
I
J
K
L
M
N
O
P
R
S
T
U
Competition
V
Pravidla hospodářské soutěže mají za cíl zajistit, aby Evropský hospodářský prostor
založený na tržních silách fungoval efektivně. Soutěžní politika Evropského společenství
(články 81 až 89 Smlouvy o Evropské unii) je založena na pěti základních principech:
• zákaz veškerých smluvených praktik, dohod a sdružování podniků, které by mohly
W
X
Y
49
Z
A
B
ovlivnit obchod mezi členskými státy a jejichž cílem nebo výsledkem je vyloučení,
omezení nebo narušení soutěže na společném trhu;
• zákaz zneužití dominantního postavení na společném trhu, pokud může ovlivnit
obchod mezi členskými státy;
• kontrola podpor poskytovaných v jakékoliv formě členskými státy nebo ze státních
prostředků, pokud narušují nebo hrozí narušit soutěž tím, že zvýhodňují určitá odvětví;
• preventivní dohled fúzí s evropským rozměrem, který se provádí formou schvalování či zamítnutí;
• liberalizace určitých odvětví, ve kterých se doposud veřejné nebo soukromé
subjekty chovaly monopolně, jako jsou telekomunikace, doprava nebo energetika.
Z prvních dvou principů lze udělovat výjimky, zejména tehdy, pokud smlouva mezi
podniky vylepší výrobu nebo distribuci produktů nebo podporuje technický pokrok.
V případě státních dotací jsou příkladem možných výjimek z přísného dodržování
pravidel hospodářské soutěže sociální podpory nebo podpora kultury nebo ochrany
kulturního dědictví.
Problém v prosazení efektivní politiky soutěže spočívá v tom, že Společenství musí
neustále vyvažovat cíle, které jsou někdy protichůdné, protože musí zajistit, aby:
• úsilí o bezvadnou soutěž na vnitřním trhu nemělo opačný výsledek, tj. aby se
evropské podniky nestaly méně konkurenceschopnými na světovém trhu;
• snahy o liberalizaci neohrozily poskytování veřejných služeb, které reagují na
základní potřeby občanů.
H
DÁLE VIZ:
KONCENTRACE
KONKURENCESCHOPNOST
STÁTNÍ POMOC
HUMANITÁRNÍ POMOC
Humanitarian aid
Evropská unie celkem (tj. Evropská unie jako taková a její členské státy) je v současné
době jedním z největších dárců humanitární pomoci na světě.
V rámci činností Evropského společenství ve vztahu k zahraničí patří humanitární
pomoci v posledních letech velmi důležité místo. V celém světě roste počet nejrůznějších krizí a Evropské společenství je odhodláno hrát v mezinárodních
humanitárních snahách vůdčí úlohu.
Proto byl v roce 1992 při Evropské komisi zřízen Úřad pro humanitární pomoc (ECHO).
Úřad ECHO je pověřen zajišťováním naléhavé pomoci v nouzových situacích (formou
dodávek zboží a služeb) pro oběti konfliktů a katastrof zaviněných přírodními živly
i člověkem v různých oblastech mimo Unii. Evropská unie tuto pomoc poskytuje podle
zásad nediskriminace, nestrannosti a humanity. O její rozdělování se starají subjekty,
které s ECHO spolupracují – nevládní organizace, humanitární agentury OSN a další
mezinárodní organizace.
C
D
E
DÁLE VIZ:
ROZVOJOVÁ POMOC
F
G
H
Charter of Fundamental Rights
V reakci na padesáté výročí Všeobecné deklarace lidských práv v prosinci roku
1998 rozhodlo zasedání Evropské rady v Kolíně nad Rýnem ve dnech 3. – 4. června
1999 o sepsání návrhu charty základních práv do konce roku 2000. Evropská
rada považovala za žádoucí, aby byla základní práva aplikovatelná na úrovni Unie
sjednocená v Chartě, aby se tak zvýšilo všeobecné povědomí o těchto právech.
Charta je založena na smlouvách Společenství, mezinárodních úmluvách, jako
je např. Evropská úmluva o lidských právech z roku 1950 nebo Evropská sociální charta z roku 1989, dále na ústavních tradicích členských států Unie a na
různých deklaracích Evropského parlamentu.
Práce na sepsání Charty byla svěřena zvláštnímu orgánu – dnes známému jako
konvent – složenému z 62 členů, včetně zástupců hlav států, šéfů vlád, předsedy
Evropské komise a členů Evropského parlamentu a národních parlamentů. Jako
pozorovatelé byli určeni čtyři zástupci Evropského soudního dvora, Rady Evropy
a Evropského soudu pro lidská práva. Složení, pracovní metody a ostatní praktické
záležitosti týkající se konventu byly přijaty na zasedání Evropské rady v Tampere
ve dnech 15. – 16. října 1999.
V průběhu příprav Charty, které byly zahájeny 17. prosince 1999, byla vyslechnuta stanoviska Hospodářského a sociálního výboru, Výboru regionů,
Ombudsmana a též jiných orgánů, sociálních skupin nebo expertů pozvaných, aby
vyjádřili svá stanoviska. Proběhla také diskuse mezi Konventem a kandidátskými
zeměmi.
Návrhový výbor, sestávající z předsedy a z místopředsedů konventu a ze zástupce
Komise, sepsal po konzultacích s ostatními členy předběžný návrh Charty. Na
základě tohoto textu navrhla Evropská rada během svého zasedání v prosinci 2000
Evropské komisi a Parlamentu, aby společně vyhlásily Chartu základních práv
Evropské unie. Přijetí Charty a otázka jejího včlenění do smluv je součástí debaty
o přijetí evropské ústavy. Charta byla vyhlášena 7. prosince 2000 během zasedání Evropské rady v Nice.
CH
I
J
K
L
M
N
O
P
R
S
T
U
V
W
X
Y
51
Z
A
B
Mezivládní konference, která byla uzavřena na zasedání Evropské rady v Nice,
nedosáhla shody ve věci včlenění Charty do smluv a zajištění její právní závaznosti. Soudní dvůr Evropské unie však prohlásil, že Chartu hodlá respektovat jako
vodítko při svém rozhodování. Mandát k posouzení otázky začlenění Charty do
stávajících smluv byl na zasedání Evropské rady v Laekenu svěřen Evropskému
konventu.
Tento konvent projednávající návrh budoucí ústavní smlouvy navrhl začlenění
Charty do smluvního rámce Unie. Charta se v návrhu ústavní smlouvy nalézá pod
označením část II.
I
DÁLE VIZ:
EVROPSKÝ KONVENT
LIDSKÁ PRÁVA
OBČANSTVÍ EU
SMLOUVA Z NICE
SOCIÁLNÍ CHARTA
Information society
Informační společnost je jiným výrazem pro pojem „nové informační a komunikační technologie“. Od počátku devadesátých let minulého století zažívají tyto
nové technologie dobu rozkvětu. Jeho projevem je univerzální využívání možností
elektronické výměny informací, konvergence k digitálním technologiím, exponenciální růst Internetu a otvírání telekomunikačních trhů.
Informační společnost přináší revoluční změny do každodenního života – především rozšiřuje možnosti školení a nabývání znalostí (učení na dálku, služby
elektronické výuky), skýtá nové příležitosti v oblasti organizace práce a mobilizace znalostí (práce řízená z domova, virtuální firmy), ovlivňuje praktický život
(například elektronické zdravotnictví) a přináší nové způsoby využití volného času.
Tento pozitivní vývoj však vyvolává nové obavy – masové používání Internetu
znamená, že je třeba činit opatření proti novým formám trestné činnosti, pirátství a možného zneužití osobních dat a duševního vlastnictví. Informační společnost
může navíc přispět ke zvýraznění sociální nerovnosti a k vytlačení některých skupin
obyvatel na okraj společnosti.
Vědoma si těchto potenciálních přínosů i hrozeb, postavila Evropská unie informační společnost do centra své strategie pro 21. století. Vyhlásila řadu
podpůrných a propagačních akcí (Akční plán iniciativy eEurope) a přijala opatření zaměřená na zvládání a omezování rizik spojených s rozvojem informační
společnosti – například akční plán na podporu bezpečného používání Internetu
a boj proti nezákonnému posílání nebezpečných sdělení a zpráv.
C
D
E
F
DÁLE VIZ:
DUŠEVNÍ VLASTNICTVÍ
eEUROPE
TELEKOMUNIKACE
G
H
CH
INSTITUCIONÁLNÍ ROVNOVÁHA
A DEMOKRATICKÁ LEGITIMITA
I
Institucional balance and democratic legitimacy
J
Zásada institucionální rovnováhy znamená, že každá instituce musí jednat
v souladu s pravomocemi, které jí byly svěřeny na základě Smluv. Samotná tato
zásada není ve smlouvách vyjádřena pouze slovy, ale je odvozena z rozhodnutí
Soudního dvora Evropské unie, kterým se zakazuje jakékoli zasahování jedné instituce do pravomocí svěřených jiné instituci. Soudní dvůr musí zajistit dodržování
tohoto principu.
Vztah mezi Komisí, Radou a Evropským parlamentem vychází z pojetí „institucionálního trojúhelníku“. V průběhu let došlo v jejich vztazích i v pravomocích
jim svěřeným k podstatným změnám. Týká se to především Evropského parlamentu,
jehož vliv byl značně posílen. Navzdory pokroku, který přinesla Smlouva
o Evropské unii a Amsterodamská smlouva, nadále přetrvává nerovnováha mezi
legislativní pravomocí Rady a Parlamentu – o reálnou legislativní pravomoc se totiž
obě tyto instituce dělí pouze v oblastech, na které se vztahuje spolurozhodování.
Konvent měl vypracovat návrh zásadních reforem Unie, které měly mezi institucemi Unie (především mezi Komisí a Radou) nastolit novou rovnováhu a pokud
možno rozšířit uplatnění procedury spolurozhodování. Cílem těchto opatření bylo
snížit demokratický deficit, kterým je dnes Unie postižena. Konvent své návrhy
ve formě návrhu ústavní smlouvy přeložil k jednání mezivládní konferenci, která
ve svých jednáních stále pokračuje.
K
L
M
N
O
P
R
S
T
U
V
W
DÁLE VIZ:
EVROPSKÁ KOMISE
X
Y
53
Z
A
B
EVROPSKÝ KONVENT
EVROPSKÝ PARLAMENT
RADA EVROPSKÉ UNIE
I
INTEGRAČNÍ JÁDRO
Hard core
Označení se vztahuje na malou skupinu zemí, které jsou schopné a ochotné maximálně prohloubit vzájemnou spolupráci. Tento koncept je snahou o maximální
flexibilitu institucionálního rámce Unie, která má za cíl zabránit tomu, aby se integrační snahy dostaly mimo tento rámec (jako tomu bylo v případě Schengenského
prostoru).
DÁLE VIZ:
SCHENGEN (SMLOUVA A ÚMLUVA)
UŽŠÍ SPOLUPRÁCE
IÓANNINSKÝ KOMPROMIS
Ióannina compromise
Ióanninský kompromis dostal jméno podle neformálního setkání ministrů zahraničí členských států EU, které se konalo 27. března 1994 v řeckém městě Ióannina.
Rada zde přijala mimo jiné rozhodnutí týkající se otázky většinového hlasování
v rozšířeném šestnáctičlenném Společenství. Přijaté rozhodnutí bylo později upřesněno s ohledem na rozhodnutí Norska, které do Unie nakonec nevstoupilo.
Výsledný kompromis stanovuje, že v případě, kdy členové Rady reprezentující 23
hlasů (stará blokační menšina) až 26 hlasů (nová blokační menšina) vyjádří svůj
nesouhlas s přijetím rozhodnutí kvalifikovanou většinou, Rada se v rámci svých
pravomocí a v rámci časových možností všemožně přičiní, aby bylo nalezeno řešení
přijatelné pro minimálně 65 hlasů z celkových 87.
Smlouva z Nice s přerozdělením váhy hlasů v Radě ministrů znamená zánik
Ióanninského kompromisu.
DÁLE VIZ:
RADA EVROPSKÉ UNIE
SMLOUVA Z NICE
C
D
ISPA
E
ISPA
F
Nástroj ISPA (Instrument for Structural Policies for Pre-Accession) je zaměřen na
podporu investičních projektů, které přispívají ke zlepšení infrastruktury životního
prostředí a dopravních trans-evropských sítí (TEN). Kandidátským zemím je poskytnuta pomoc pro splnění standardů legislativy Evropských společenství zejména
v oblastech znečištění vod a ovzduší a odpadového hospodářství. V případě
dopravní infrastruktury poskytuje nástroj ISPA investiční podporu při výstavbách,
rekonstrukcích a propojování transevropských sítí (TEN) s národními sítěmi. Více
lze nalézt v Nařízení Rady č. 1267/1999.
V období 2000–2006 je pro ČR každoročně alokováno kolem 70 mil. eur.
Priority nástroje ISPA jsou stanoveny v Národní strategii pro dopravu a Národní
strategii pro životní prostředí. Oba strategické dokumenty jsou předkládány
Evropské komisi.
Nástroj ISPA spolufinancuje velké investiční projekty v oblasti životního prostředí
a dopravy s cílem splnit normy EU. Nemá programový, ale projektový přístup, nástroj
je centrálně řízen a poskytuje investiční finanční prostředky, které nelze použít
na přípravu koncepcí strategie a obecné poradenství.
G
H
CH
I
J
K
L
M
N
O
JEDNÁNÍ O PŘISTOUPENÍ
P
Accession negotiations
Přihlášky deseti kandidátských zemí ze střední a východní Evropy byly kladně
přijaty na zasedání Evropské rady v Lucemburku v prosinci 1997. Oficiální
jednání o přistoupení pak probíhala ve dvou fázích. Dne 30. března 1998 byla
zahájena jednání se šesticí zemí z „první vlny“ (Kypr, Česká republika,
Estonsko, Maďarsko, Polsko a Slovinsko). S kandidáty z „druhé vlny“
(Bulharsko, Lotyšsko, Litva, Malta, Rumunsko a Slovensko) začala jednání
v únoru 2000, kdy EU došla k názoru, že reformy v těchto zemích probíhají
dostatečně rychle.
Před zahájením jednání bylo provedeno hodnocení legislativy jednotlivých kandidátských zemí s cílem sestavit pracovní program a stanovit vyjednávací pozice (tzv.
screening).
Cílem jednání o přistoupení je posoudit, do jaké míry budou kandidáti do termínu
R
S
T
U
V
W
X
Y
55
Z
A
B
svého přistoupení schopni plnit požadavky kladené na členské státy a aplikovat
soubor legislativy Společenství („acquis“). Jde především o opatření, která jsou
nutná pro rozšíření jednotného trhu a která se musí aplikovat okamžitě. Jednání
se také zaměřují na otázky předvstupní pomoci, kterou Evropská unie může kandidátské zemi poskytnout při začleňování acquis do národní legislativy. Jednání je
možné vést i tehdy, není-li acquis plně transponováno, protože po přistoupení
lze zavést přechodná opatření.
Samotná jednání probíhají formou dvoustranných mezivládních konferencí mezi
Evropskou unií a kandidátskou zemí, kde se ministři setkávají k jednáním každých
šest měsíců a velvyslanci každý měsíc. Pro každou kapitolu týkající se záležitostí
v kompetenci Společenství stanovila Komise společnou vyjednávací pozici, kterou
následně schválila Rada (jednomyslným rozhodnutím). Výsledky jednání o přistoupení jsou zařazeny do návrhu Smlouvy o přistoupení. Návrh smlouvy musí schválit
Unie a smlouvu musí ratifikovat členské státy i kandidátské země.
Na zasedání Evropské rady v Kodani (12. a 13. prosince 2002) Komise uzavřela
jednání s 10 kandidátskými zeměmi: s Kyprem, Českou republikou, Estonskem,
Maďarskem, Lotyšskem, Litvou, Maltou, Polskem, Slovenskem a Slovinskem. Ty
přistoupí k Unii 1. května 2004. Bulharsko a Rumunsko si vytkly za cíl dokončit
přístupová jednání tak, aby k Unii mohly přistoupit v roce 2007. Možnost zahájit
jednání s Tureckem bude zvážena v prosinci 2004.
J
DÁLE VIZ:
KANDIDÁTSKÉ ZEMĚ
PHARE
PŘEDVSTUPNÍ POMOC
ROZŠÍŘENÍ
SCREENING
TAIEX (KANCELÁŘ PRO TECHNICKOU POMOC A VÝMĚNU INFORMACÍ)
JEDNOMYSLNOST
Unanimity
Termín „jednomyslnost“ v praxi znamená, že členské státy před hlasováním v Radě
musí dospět ke vzájemné dohodě a návrh přijmout jednomyslně. Jednotný evropský
akt výrazně omezil užívání institutu jednomyslnosti. V rámci prvního pilíře nyní
platí rozhodování kvalifikovanou většinou. Druhý a třetí pilíř však nadále z větší
části fungují podle mezivládní metody s požadavkem jednomyslnosti.
K některým rozhodnutím se dnes nadále požaduje jednomyslnost – té se ale
v rozšířené Evropě bude dosahovat obtížněji. Proto Smlouva z Nice rozšiřuje prostor
pro rozhodování kvalifikovanou většinou na další oblasti a další ustanovení politiky Společenství a na řadu politik spadajících do druhého a třetího pilíře.
C
D
E
F
DÁLE VIZ:
DVOJITÁ VĚTŠINA
SMLOUVA Z NICE
VOLNÝ POHYB OSOB (VÍZOVÁ, AZYLOVÁ, IMIGRAČNÍ A JINÉ POLITIKY)
G
H
CH
I
J
K
L
JEDNOTNÁ VOLEBNÍ PROCEDURA
EVROPSKÉHO PARLAMENTU
M
Uniform electoral procedure for
the European Parliament
N
Článek 190 Smlouvy o založení Evropského společenství (dřívější článek 138) vyžaduje,
aby Evropský parlament připravil návrh volebního zákona pro volby na základě všeobecné a jednotné volební procedury ve všech členských státech. To by zajistilo, že různé
politické směry v Evropě budou v Evropském parlamentu věrněji zastoupeny. Bohužel,
všechny doposud vypracované návrhy ztroskotaly v důsledku silných národních volebních tradic.
Společný statut všech poslanců Evropského parlamentu, který má vyloučit rozdíly co
do síly zastoupení jednotlivých členských států a zajistit větší průhlednost – o níž se na
žádost Evropského parlamentu pojednává v Amsterodamské smlouvě – je dosud předmětem jednání mezi Evropským parlamentem a Radou. Podle Smlouvy z Nice se o statutu
(s výjimkou ustanovení o zdanění) bude v Radě rozhodovat kvalifikovanou většinou. Při
zatím posledním hlasování v lednu 2004 však Rada navrhovaný statut zamítla.
Smlouva z Nice doplnila článek 191 Smlouvy o Evropském společenství o ustanovení
skýtající právní základ, který umožňuje, aby byl procedurou spolurozhodování přijat statut
politických stran na celoevropské úrovni, jímž se budou především určovat kritéria pro
uznávání těchto stran a pravidla pro jejich financování.
O
P
R
S
T
U
V
W
X
Y
57
Z
A
B
DÁLE VIZ:
EVROPSKÝ PARLAMENT
SMLOUVA Z NICE
J
Single institutional framework
Jednotný institucionální rámec je praktické vyjádření principu, podle něhož
v Evropské unii existuje jen jedna „sada“ institucí. Předem se předpokládá, že
i členské státy, které si přejí hlubší spolupráci a integraci, tak učiní prostřednictvím společných institucí. Také je nezbytné, aby ostatní nepodílející se členské státy
souhlasily, že společné instituce mohou být použity i pro takové operace, kterých
se neúčastní všichni členové.
DÁLE VIZ:
PROTOKOL O SOCIÁLNÍ POLITICE
ÚMLUVA O SOCIÁLNÍ POLITICE
UŽŠÍ SPOLUPRÁCE
Justice and home affairs (JHA)
Spolupráce v oblasti justice a vnitřních věcí byla institucionalizována v hlavě VI
(známé jako „třetí pilíř“) Smlouvy o Evropské unii. Cílem této spolupráce bylo dát
principu volného pohybu osob praktický rozměr. Spolupráce pokrývá následující
oblasti:
• azylová politika;
• pravidla upravující překračování vnějších hranic členských států;
• přistěhovalecká politika;
• boj proti drogám;
• boj proti mezinárodním podvodům;
• soudní spolupráce v občanských a trestních věcech;
• celní spolupráce;
• policejní spolupráce.
Bylo vytvořeno několik nástrojů k provádění akcí v těchto oblastech: společná
akce, společný postoj a úmluva. Ačkoli bylo dosaženo významného pokroku,
celková spolupráce v této oblasti se stala terčem kritiky. Shoda panuje v nutnosti
posílení struktury spolupráce a v potřebě zavedení efektivnějších nařízení, jež by
posílila spolupráci aparátů a výše zmíněné oblasti začlenila do rámce Společenství.
Tyto oblasti jsou spojeny s kontrolou osob (azyl, přistěhovalectví a překračování
vnějších hranic).
Amsterodamská smlouva reorganizovala spolupráci v oblasti justice a vnitřních
věcí a jako hlavní cíl stanovila vytvoření prostoru svobody, bezpečnosti a práva.
Zatímco určité oblasti byly nově začleněny do rámce Společenství, objevily se nové
oblasti a metody.
„Schengenský prostor“, který byl vytvořen mimo právní rámec Evropské unie na
základě iniciativy některých členských států, jež si přály pokročit dále v oblasti
volného pohybu osob, bude definitivně začleněn do Smlouvy o Evropské unii a do
Smlouvy o založení Evropského společenství.
Smlouva z Nice rozšířila hlasování kvalifikovanou většinou na určité oblasti justice
a vnitřních věcí, které byly zařazeny do rámce Společenství, jako je volný pohyb
osob. Záležitosti spadající pod třetí pilíř však stále vyžadují jednomyslnost. Navíc
dodatky zavedené Smlouvou z Nice zmírnily restriktivnost postupu užší spolupráce
ve třetím pilíři. A konečně spolupráce v soudních věcech byla posílena v zájmu
akceschopnosti a vytvoření Eurojustu v rámci Smlouvy o EU.
V návrhu ústavní smlouvy byly otázky týkající se prostoru svobody, bezpečnosti
C
D
E
F
G
H
CH
I
J
K
L
M
DÁLE VIZ:
KOMUNITIZACE
KOORDINAČNÍ VÝBOR
SPOLEČNÁ AKCE – SZBP
SPOLEČNÝ POSTOJ – SZBP
SPOLEČNÝ POSTOJ (SMLOUVA O EU, HLAVA VI)
ÚMLUVA (HLAVA VI SMLOUVY O EVROPSKÉ UNII)
UŽŠÍ SPOLUPRÁCE
N
O
P
R
S
T
U
V
W
X
Y
59
Z
A
B
KANDIDÁTSKÉ ZEMĚ
K
Applicant countries
Hospodářská a politická stabilita Evropy je magnetem pro mnohé evropské země,
které mají právo ucházet se o členství v Evropské unii (článek 49 Smlouvy o Evropské
unii).
Zatím poslední vlny rozšíření se účastní tyto země:
Turecko – přihláška podána 14. dubna 1987;
Kypr – 3. července 1990;
Malta – 16. července 1990;
Maďarsko – 31. března 1994;
Polsko – 5. dubna 1994;
Rumunsko – 22. června 1995;
Slovensko – 27. června 1995;
Lotyšsko – 13. října 1995;
Estonsko – 24. listopadu 1995;
Litva – 8. prosince 1995;
Bulharsko – 14. prosince 1995;
Česká republika – 17. ledna 1996;
Slovinsko – 10. června 1996.
Evropská rada na svém zasedání v Lucemburku v prosinci 1997 rozhodla o zahájení jednání o vstupu do Evropské unie se šesti zeměmi: Českou republikou,
Estonskem, Kyprem, Maďarskem, Polskem a Slovinskem. Tyto země tvořily tzv. první
vlnu kandidátských zemí. V tzv. druhé vlně, s níž se začalo vyjednávat o rok později,
byly Bulharsko, Litva, Lotyšsko, Malta, Rumunsko a Slovensko.
Po dvou letech, kdy byla pozastavena (1996–98) kandidatura Malty, dala i ona najevo
svou ochotu vrátit se k vyjednávacímu stolu. Co se týče Turecka, došla Evropská rada na
svém zasedání v Lucemburku k závěru, že politická a hospodářská kritéria umožňující
zahájení vstupních jednání ještě nejsou uspokojující, a že evropská strategie, připravující Turecko na vstup do Unie, má pokračovat. Na zasedání Evropské rady v Helsinkách
v prosinci 1999 byl Turecku přiznán status země ucházející se o členství v EU.
Pro úplnost je nutno zmínit, že Švýcarsko, Lichtenštejnsko a Norsko se také svého
času ucházely o členství v Evropské unii. Norsko dvakrát v referendu členství zamítlo
(1972 a 1994). Přihlášky Švýcarska a Lichtenštejnska byly odloženy poté, co se
Švýcarsko v referendu v roce 1992 rozhodlo nevstoupit do Evropského hospodářského prostoru.
Na summitu Evropské rady v Kodani (12. – 13. prosince 2002) ukončila Komise
jednání o vstupu s deseti kandidátskými zeměmi – Kyprem, Českou republikou,
Estonskem, Litvou, Lotyšskem, Maďarskem, Maltou, Polskem, Slovenskem,
Slovinskem – a umožnila jim tak stát se 1. května 2004 členy Evropské unie. Co
se týče Bulharska a Rumunska – je cílem umožnit jim vstup v roce 2007. Turecku
byl přiznán status kandidátské země, a pokud splní Kodaňská kritéria, bude mu
umožněno zahájit jednání o vstupu do EU v prosinci 2004.
C
D
E
DÁLE VIZ:
KODAŇSKÁ KRITÉRIA
PHARE
PŘEDVSTUPNÍ POMOC
ROZŠÍŘENÍ
SCREENING
TAIEX (ÚŘAD PRO TECHNICKOU POMOC A VÝMĚNU INFORMACÍ)
F
G
H
CH
I
J
K
L
KJÓTSKÝ PROTOKOL
M
Kyoto Protocol
Kjótský protokol, přijatý v prosinci 1997 a připojený k Rámcové úmluvě OSN
o změnách klimatu, vyjadřuje nový přístup mezinárodního společenství k fenoménu klimatických změn. Tímto protokolem se průmyslové země zavázaly, že
v průběhu let 2008–2012 sníží emise šesti skleníkových plynů (oxidu uhličitého,
metanu, oxidu dusného, fluorovaných uhlovodíků, perfluorovaných uhlovodíků
a hexafluoridu síry) alespoň o 5 % v porovnání s hodnotami z roku 1990.
Členské státy EU se zavázaly, že v uvedeném období sníží tyto emise až o 8 %.
V roce 2000 byl celkový objem emisí šesti skleníkových plynů v zemích Unie
o 3,5 % menší než v roce 1990.
Evropská unie a její členské státy ratifikovaly Kjótský protokol ke dni 31. května
2002. Protokol však doposud není v platnosti.
N
O
P
R
S
T
U
V
DÁLE VIZ:
W
X
Y
61
Z
A
B
KLASIFIKOVÁNÍ VÝDAJŮ V ROZPOČTU
K
Classification of expenditure
Klasifikování výdajů v rozpočtu souvisí s rozdílem činěným mezi výdaji Unie, jejichž
základní princip a částky jsou právně stanoveny smlouvami, sekundárním právem,
úmluvami a mezinárodními smlouvami nebo soukromými dohodami („povinné“
výdaje), a výdaji, o jejichž výši je oprávněn rozhodnout rozpočtový orgán („nepovinné“ výdaje). Otázka, zda jsou výdaje povinné či nepovinné, vytváří napětí mezi
dvěma rozpočtovými orgány, Radou a Evropským parlamentem, protože Evropský
parlament má právo konečného slova v určení výdajové částky pouze v případě,
že se jedná o výdaje nepovinné. Vzhledem k tomu, že jsou výdaje na společnou
zemědělskou politiku považovány za povinné, je 45 % rozpočtu Společenství mimo
kontrolu Evropského parlamentu.
DÁLE VIZ:
EVROPSKÝ PARLAMENT
RADA EVROPSKÉ UNIE
ROZPOČET
KODAŇSKÁ KRITÉRIA
Accession criteria – Copenhagen criteria
V červnu 1993 uznala Evropská rada na svém zasedání v Kodani právo zemí střední
a východní Evropy vstoupit do Evropské unie po splnění tří kritérií:
• politického: stabilní instituce garantující demokracii, právní stát, ochrana lidských
práv a respektování menšin;
• hospodářského: fungující tržní hospodářství;
• zavádění acquis: věrnost politickým, hospodářským a měnovým cílům Unie.
Tato vstupní kritéria byla potvrzena v prosinci roku 1995 na zasedání Evropské
rady v Madridu, která zdůraznila důležitost přizpůsobení administrativních struktur
v jednotlivých kandidátských zemích tak, aby byly vytvořeny podmínky pro
postupnou, harmonickou integraci. Přesto si Unie vyhrazuje právo rozhodnout,
kdy bude připravena přijmout nové členy.
DÁLE VIZ:
KANDIDÁTSKÉ ZEMĚ
ROZŠÍŘENÍ
C
D
KOLEKTIVNÍ OBRANA
E
Collective defence
F
Kolektivní obrana je pojem užívaný k označení obranné účasti Evropy v rámci
Bruselské smlouvy (článek V) a Washingtonské smlouvy (článek 5), které stanoví,
že signatářské státy jsou povinny v případě agrese poskytnout pomoc k znovunastolení míru.
Od roku 1949 byla organizace založená Washingtonskou smlouvou (NATO)
hlavním garantem bezpečnosti v západní Evropě, zatímco Západoevropská unie
(ZEU) téměř třicet let pouze přežívala. Mělo by ovšem být zmíněno, že
Západoevropská unie je jedinou čistě evropskou organizací, která předpokládala
závazek k automatické kolektivní obraně. Rozvoj evropské bezpečnostní
a obranné identity v žádném případě neovlivňuje zásadu, podle níž NATO i nadále
představuje základ evropské kolektivní obrany.
G
H
CH
I
J
K
L
DÁLE VIZ:
EUROFOR/EUROMARFOR
EVROPSKÝ SBOR
NOVÉ NATO
M
N
O
P
R
KOMITOLOGIE
S
Comitology
T
Podle Smlouvy zakládající Evropské společenství, je úkolem Komise implementovat legislativu na úrovni Společenství (článek 202 Smlouvy o založení
Evropského společenství, bývalý článek 145). V praxi to znamená, že každý legislativní nástroj určuje míru implementačních pravomocí přiznaných Komisi
a způsob, jak je bude používat. Často také tento nástroj stanoví, že Komisi bude
pomáhat některý z výborů v souladu s procedurou zvanou „Komitologie“.
Výbory, které představují místo pro diskuse, jsou složené ze zástupců členských
států a předsedá jim Komise. Umožňují Komisi vést dialog s národními vládami
U
V
W
X
Y
63
Z
A
B
před tím, než dojde k přijetí implementačních opatření. Komise zaručuje, že výbory
odrážejí situaci v každé zemi, které se opatření týkají.
Postupy, které řídí vztahy mezi Komisí a výbory, jsou založeny na modelech stanovených v rozhodnutí Rady (Rozhodnutí o „komitologii“). Toto první Rozhodnutí
o „komitologii“ bylo přijato 13. července 1987. Ve snaze zohlednit změny ve
Smlouvě – a hlavně novou pozici Parlamentu v rámci procedury spolurozhodování – bylo rozhodnutí z roku 1987 nahrazeno 28. června 1999 novým rozhodnutím
Rady. Jeho cílem bylo také odpovědět na stále sílící kritiky, že je systém Společenství
příliš složitý a neprůhledný.
Nové rozhodnutí zajišťuje, že Parlament má možnost dohlížet na implementaci
legislativních nástrojů, přijatých v rámci procedury spolurozhodování. V případech,
na které se vztahuje tato procedura, může Parlament vyjádřit svůj nesouhlas s navrhovanými opatřeními Komise nebo v některých případech i Radou, která podle
názoru Parlamentu zacházejí za implementační pravomoci stanovené v legislativě.
Rozhodnutí vyjasňuje kritéria, která může výbor podle svého názoru použít, a zjednodušuje operační procedury. Výbory svá stanoviska zakládají na základě
navrhovaných implementačních opatření připravovaných Komisí. Výbory mohou
být rozděleny do následujících kategorií:
• Poradní výbory: dávají své stanovisko Komisi, která je musí maximálně zohlednit.
Tato přímá procedura je všeobecně používána tehdy, pokud nejsou projednávaná
témata politicky citlivá.
• Řídící výbory: tam, kde opatření přijatá Komisí nejsou shodná s názorem výboru
(přijatým na základě kvalifikované většiny), musí s nimi Komise seznámit Radu,
která může kvalifikovanou většinou přijmout jiné rozhodnutí. Tato procedura se
používá především při opatřeních týkajících se společné zemědělské politiky, rybolovu a hlavních programů Společenství.
• Řádné výbory: Komise může přijmout implementační opatření pouze tehdy,
obdrží-li souhlas kvalifikované většiny členských států v rámci výboru. V případě
absence této podpory je navrhované opatření odkázáno zpět na Radu, která rozhoduje kvalifikovanou většinou. Tato procedura se týká opatření vztahujících se
k ochraně zdraví a bezpečnosti občanů, zvířat a rostlin a opatření doplňujících
nepodstatná ustanovení základních legislativních nástrojů.
Komitologie také stanovuje kritéria, která, v závislosti na předmětu diskuse,
povedou orgán s legislativní pravomocí při výběru odpovídajícího výboru. To má
ulehčit přijímání legislativy v rámci procedury spolurozhodování.
Několik změn provedených na základě nového Rozhodnutí o „komitologii“
zvyšuje průhlednost systému výborů, ze které těží především Parlament
a široká veřejnost: dokumenty výborů jsou snadněji dostupné pro občany a jsou
zaregistrovány ve veřejném registru. Základním cílem je zveřejnit na internetu
plné texty netajných dokumentů předkládaných Parlamentu. Od roku 2000
K
Komise publikuje roční zprávy podávající souhrn aktivit výborů během uplynulého roku.
C
D
DÁLE VIZ:
EVROPSKÁ KOMISE
RADA EVROPSKÉ UNIE
VÝBORY A PRACOVNÍ SKUPINY
E
F
G
KOMUNITÁRNÍ PRÁVO
H
Community law
CH
V užším slova smyslu je komunitární právo představováno zakládacími
Smlouvami (primární právo) a ustanoveními nástrojů přijatými na jejich základě
institucemi Společenství (sekundární právo).
V širším smyslu slova komunitární právo zahrnuje všechny právní normy
Společenství, včetně obecných právních zásad, rozsudků Evropského soudního
dvora a legislativy vyplývající ze zahraničních vztahů Společenství, a doplňuje tak
právo obsažené v úmluvách a jim podobných smlouvách uzavřených mezi členskými státy Unie pro dosažení cílů stanovených ve smlouvách.
Všechny tyto zákony představují dohromady to, co je známo jako acquis
Společenství.
DÁLE VIZ:
I
J
K
L
M
N
O
P
R
KOMUNITÁRNÍ PROGRAMY
Community programmes
S
Některé unijní programy, které jsou přístupné občanům členských států, jsou otevřené také občanům v kandidátských zemích. Fungují jako grantové programy, ze
kterých se financují například školní nebo mládežnické výměnné akce mezi jednotlivými zeměmi Evropy. Ze zdrojů Phare se obvykle hradí příspěvek, kterým příslušná
kandidátská země spolufinancuje účast svých občanů.
Mezi tyto programy patří:
• Socrates – Výměny studentů a učitelů;
• Leonardo da Vinci – Odborná příprava pro studenty a zaměstnance;
• Mládež – Mezinárodní výměny mládeže;
T
U
V
W
X
Y
65
Z
A
B
• Erasmův svět – Mezinárodní program magisterských kursů, studijních grantů a stáží;
• Save 2 – Podpora energetické efektivnosti;
• Culture 2000 – Podpora kulturní spolupráce;
• Víceletý program pro podniky a podnikatele – Program pro malé a střední
podniky;
• Media plus – Vývoj, distribuce a podpora evropských audiovizuálních děl a školicích programů pro pracovníky audiovizuálního průmyslu;
• E-content – Elektronická výměna dat ve státní správě.
K
KOMUNITIZACE
Communitisation
Komunitizace znamená přenesení záležitosti, která je v institucionálním rámci
Unie řešena na mezivládní úrovni (druhý a třetí pilíř), do prvního pilíře, kde je řešena
metodou Společenství.
Metoda Společenství je založena na myšlence, že všeobecný zájem občanů Unie
je nejlépe hájen, když instituce Společenství hrají svoji plnou roli při rozhodovacím
procesu, s povinným ohledem na princip subsidiarity.
Po vstupu Amsterodamské smlouvy v platnost došlo ke komunitizaci otázek týkajících se volného pohybu osob, které dříve spadaly do sféry spolupráce v oblasti
justice a vnitřních věcí (třetí pilíř). Po pětiletém přechodném období se tyto otázky
budou řešit metodou Společenství.
DÁLE VIZ:
NADNÁRODNÍ A MEZIVLÁDNÍ METODA ROZHODOVÁNÍ
KONCENTRACE
Concentration
Koncentrace vzniká splynutím dvou nebo více původně samostatných podniků. Může
ale také být výsledkem převzetí jednoho podniku jiným podnikem, který jedná sám
(kontrola jediným vlastníkem), případně může být výsledkem převzetí jednoho podniku
více než jedním jiným podnikem (společná kontrola).
Koncentrace v dimenzích Společenství (tj. ty, které překračují prahové hodnoty stanovené Nařízením o kontrole fúzí a převzetí) podle evropské legislativy upravující
hospodářskou soutěž podléhají kontrolnímu postupu, který dává Evropské komisi
pravomoc hodnotit jejich slučitelnost se společným trhem a v případě potřeby plánovanou koncentraci zakázat. Podle uvedeného Nařízení se koncentrace
celoevropských rozměrů, která posiluje dominantní pozici, jež by vedla ke značnému
omezení efektivní hospodářské soutěže na společném trhu nebo v jeho podstatné
části, prohlašuje za neslučitelnou se společným trhem.
Slučitelnosti se společným trhem posuzuje Evropská komise případ od případu,
přičemž zvažuje řadu faktorů, například výklad pojmu „dimenze Společenství“, „dominantní pozice“, „efektivní hospodářská soutěž“ a „relevantní trh“.
C
D
E
F
G
H
DÁLE VIZ:
PODNIKATELSKÁ POLITIKA
CH
I
KONKURENCESCHOPNOST
J
Competitiveness
K
Bílá kniha Evropské komise o růstu, konkurenceschopnosti a zaměstnanosti z roku
1994 obsahuje vývojové směry politiky globální konkurenceschopnosti. Tato politika sleduje čtyři cíle, které dodnes neztratily svou aktuálnost:
• pomoc evropským firmám přizpůsobit se nové situaci globalizované a nezávislé
konkurence;
• využívání konkurenčních výhod souvisejících s postupným přechodem k ekonomice založené na znalostech;
• podpora udržitelného rozvoje průmyslu;
• snížení zpoždění mezi změnami nabídky a odpovídajícím vývojem poptávky.
Nová hlava o zaměstnanosti včleněná do Smlouvy o Evropské unii
Amsterodamskou smlouvou počítá s cíli vytyčenými Bílou knihou.
L
M
N
O
P
R
S
DÁLE VIZ:
ZAMĚSTNANOST
T
U
V
W
X
Y
67
Z
A
B
KONSTRUKTIVNÍ VETO
K
Abstention, constructive/positive
Konstruktivní veto umožňuje členskému státu Unie zdržet se při hlasování v Radě
v otázkách společné zahraniční a bezpečnostní politiky, aniž by mohl zablokovat
jednomyslné rozhodnutí Rady.
Tato možnost byla zavedena Amsterodamskou smlouvou (nový článek 23 Smlouvy
o Evropské unii). Pokud je konstruktivní veto doprovázeno formálním prohlášením,
členský stát, který se takto zdrží hlasování, není povinen aplikovat schválené
rozhodnutí, ale musí je respektovat. Tento členský stát se musí zdržet jakýchkoliv
aktivit, které by byly protichůdné rozhodnutí Unie.
DÁLE VIZ:
Convergence criteria
K zajištění udržitelné směnitelnosti nutné pro dosažení hospodářské měnové unie
(HMU) stanovuje smlouva pět konvergenčních kritérií, která musí být splněna
každým členským státem předtím, než může vstoupit do třetí fáze HMU. O tom,
zda jsou kritéria splněna, rozhodují ve svých zprávách Komise a Evropská centrální banka (ECB). Konvergenční kritéria jsou:
• poměr schodku veřejných financí a hrubého domácího produktu nesmí překročit 3 %;
• poměr veřejného dluhu a hrubého domácího produktu nesmí překročit 60 %;
• musí být zajištěn udržitelný stupeň cenové stability a průměrné míry inflace,
která po dobu jednoho roku před posuzováním nepřekročí míru inflace tří členských států s největší cenovou stabilitou o více než 1,5 %;
• dlouhodobé nominální úrokové míry nesmí o více než dva procentní body přesáhnout úrokové míry tří členských států s nejlepší cenovou stabilitou;
• po dobu posledních dvou let musí být bez vážného napětí dodržováno stanovené fluktuační pásmo dané měny v Evropském měnovém systému.
Konvergenční kritéria mají tudíž zajistit, aby hospodářský rozvoj v rámci hospodářské a měnové unie (HMU) byl vyvážený a nezpůsobil vznik jakéhokoli napětí
mezi členskými státy. První dvě kritéria vztahující se k rozpočtovému schodku
a veřejnému dluhu musí být dodržována i po vstupu do třetí fáze HMU (u zemí
současné eurozóny od 1. ledna 1999). Pakt stability s tímto cílem byl přijat na
zasedání Evropské rady v Amsterodamu v červnu 1997.
DÁLE VIZ:
C
D
E
Coordinating Committee
F
Koordinační výbor, složený z vysokých úředníků, byl zřízen článkem 36 (bývalý
článek K.4) Smlouvy o Evropské unii. Jeho úkolem je podávat Radě stanoviska
a připravovat její jednání v oblasti policejní a justiční spolupráce v trestních věcech.
V praxi výbor existuje již od zasedání Evropské rady na Rhodu v roce 1988.
DÁLE VIZ:
G
H
CH
I
J
KULTURA
K
Culture
L
Snaha o kulturní spolupráci na evropské úrovni byla zjevná od počátku 70. let, oficiální místo v evropské integraci však kultura našla teprve ve Smlouvě o Evropské unii
z roku 1991. Článek 151 Maastrichtské smlouvy prohlašuje, že „Společenství bude
přispívat na rozkvět kultury členských států při současném respektování jejich národní
regionální různorodosti a zároveň bude zdůrazňovat společné kulturní dědictví“.
K vytvoření skutečného evropského kulturního prostoru se žádá, aby Unie šířila
kulturní spolupráci mezi členskými státy a v případě nutnosti ji podporovala a doplňovala v těchto oblastech:
• šíření kultury a dějin evropských národů;
• uchovávání a ochrana kulturního dědictví evropského významu;
• nekomerční kulturní výměny;
• umělecká, literární a audiovizuální tvorba;
• spolupráce s třetími zeměmi a odpovídajícími mezinárodními organizacemi.
Po dobu deseti let Komise podporovala kulturní spolupráci prostřednictvím tří
experimentálních programů, které pokrývaly oblast reprodukčního a výtvarného
umění, kulturního dědictví a knih (Kaleidoskop, Ariane a Raphael). Evropské společenství také podporuje iniciativu členských států, která od roku 1985 uděluje
každoročně titul „Evropské město kultury“.
V roce 2000 schválila Komise rámcový program Culture 2000, který představuje
nový přístup ke kulturní oblasti. Cílem tohoto programu je vytvořit společný kulturní
M
N
O
P
R
S
T
U
V
W
X
Y
69
Z
A
B
prostor, v němž bude probíhat kulturní dialog, tvorba a šíření kulturních hodnot
a mobilita umělců a jejich děl, kulturní dědictví, nové formy kulturního vyjádření
a socio-ekonomické role kultury.
Kulturní spolupráce je rovněž podporována zvláštními aktivitami, které jsou financovány v rámci jiných programů než Culture 2000, zejména aktivit realizovaných
v kontextu hospodářské, regionální a sociální rozvojové politiky Společenství. Tato
spolupráce je pojata velmi široce, protože většina programů je otevřena pro všechny
státy Evropského hospodářského prostoru a kandidátským zemím, s možností účasti
i některých třetích zemí a mezinárodních organizací.
K
DÁLE VIZ:
SUBSIDIARITA
Qualified majority
Kvalifikovaná většina je počet hlasů, které se v Radě požadují k přijetí rozhodnutí v případech, kdy se o daných otázkách jedná na základě článku 205(2) Smlouvy
o Evropském společenství (dřívější článek 148(2)). Do 1. listopadu 2004, což je
datum, kdy vstoupí v platnost ustanovení Smlouvy z Nice o rozhodování v Radě,
platí pro kvalifikovanou většinu prahová hodnota 62 hlasů z 87 (tj. 71 %), a hlasy
členských států se váží podle počtu jejich obyvatel s úpravou ve prospěch méně
lidnatých států. Francie, Německo, Itálie a Velká Británie mají po deseti hlasech,
Španělsko má osm hlasů, Belgie, Řecko, Nizozemsko a Portugalsko mají po pěti,
Rakousko a Švédsko po čtyřech, Dánsko, Irsko a Finsko po třech a Lucembursko
má 2 hlasy.
Po mezivládní konferenci z roku 2000 a po přijetí Smlouvy z Nice dochází k přerozdělení váhy hlasů přidělených jednotlivým členským státům, a to především ve
prospěch lidnatějších členských států. Přerozdělení posiluje legitimitu rozhodnutí
Rady ve smyslu jejich vyšší demografické reprezentativnosti.
Podle Smlouvy z Nice se také upravuje systém rozhodování kvalifikovanou
většinou. Aby bylo dosaženo kvalifikované většiny, musí být splněny dvě podmínky:
za prvé, rozhodnutí musí získat předepsaný počet hlasů (ten se po přistoupení
nových členských států změní) a za druhé, rozhodnutí musí přijmout většina členských států Unie. Kromě toho členské státy mají právo požádat o ověření, zda
dosažená kvalifikovaná většina představuje nejméně 62 % celkového počtu
obyvatel Unie. Jestliže tomu tak není, rozhodnutí se nepřijme.
S tím, jak vstupují v platnost jednotlivé institucionální reformy, se hlasování kvalifikovanou většinou postupně zavádí tam, kde dosud platil princip jednomyslnosti
– ten je z hlediska tvorby funkční politiky Společenství méně efektivní (hrozba uplatnění veta).
Výsledky poslední mezivládní konference jsou s tímto vývojem v souladu. Od principu jednomyslnosti se ke kvalifikované většině zčásti nebo zcela přechází u 27
nových ustanovení. Jde především o oblast soudní spolupráce v občanských věcech,
oblast obchodních smluv týkajících se služeb nebo duševního vlastnictví, oblast politiky soudržnosti (od roku 2007) průmyslové politiky, opatření k usnadnění volného
pohybu občanů, dále o oblast hospodářské, finanční a technické spolupráce s třetími
zeměmi a o jmenování příslušníků určitých institucí. K přechodu na hlasování kvalifikovanou většinou nedošlo v oblasti sociální a daňové politiky. Mimoto o většině
legislativních opatření, která podle Smlouvy z Nice vyžadují kvalifikovanou většinou,
se bude rozhodovat procedurou spolurozhodování. Mezivládní konference však
proceduru spolurozhodování nerozšiřuje na legislativní opatření, která už dnes
spadají pod systém kvalifikované většiny (např. zemědělství nebo obchodní politika). Vazba mezi kvalifikovanou většinou a procedurou spolurozhodování tedy
nemusí nutně platit u všech legislativních rozhodnutí.
C
D
E
F
G
H
CH
I
J
K
L
DÁLE VIZ:
DVOJITÁ VĚTŠINA
JEDNOMYSLNOST
RADA EVROPSKÉ UNIE
SMLOUVA Z NICE
M
N
O
P
R
S
T
Laeken Declaration
U
Rok poté, co vstoupila v platnost Smlouva z Nice a Deklarace z Nice, která vyzývá
k pokračování v institucionálních reformách nad rámec výsledků mezivládní konference 2000 (IGC 2000), přijala Evropská rada na zasedání v Laekenu 15. prosince
2001 Deklaraci o budoucnosti Evropy, zvanou též Laekenská deklarace, podle níž
se Evropská unie zavazuje, že se stane demokratičtější, průhlednější a efektivnější.
Laekenská deklarace formuluje 60 cílových otázek k budoucnosti Evropské unie. V těchto
V
W
X
Y
71
Z
A
B
otázkách jsou podrobně rozvedena čtyři hlavní témata: rozdělení a stanovení pravomocí,
zjednodušení smluv, institucionální uspořádání a směřování k ústavě pro občany Evropy.
Laekenskou deklarací byl svolán konvent, na kterém se sešly hlavní zainteresované
subjekty, aby posoudily základní otázky budoucího vývoje Evropské unie a aby se v co
největší šíři a co nejprůhlednějším způsobem připravily na příští mezivládní konferenci.
L
DÁLE VIZ:
EVROPSKÝ KONVENT
SMLOUVA Z NICE
ÚSTAVNÍ SMLOUVA
LIDSKÁ PRÁVA
Human rights
Soudní dvůr Evropské unie uznává principy zakotvené v Úmluvě o lidských právech
přijaté Radou Evropy. Respekt k lidským právům byl členskými státy potvrzen v preambuli Jednotného evropského aktu přijatého v roce 1986, dále v článku 6 (dřívější článek
F) Smlouvy o Evropské unii a také společnými ústavními tradicemi členských států.
Záruka respektu k základním právům byla dále posílena v Amsterodamské
smlouvě, která dále rozšířila jurisdikci Soudního dvora o pokrytí práv odvozených
z článku 6 s ohledem na chod institucí Unie. Současně nová odkladná klauzule
stanoví, jaké akce budou podniknuty v případech, kdy členský stát poruší principy, na kterých je Unie založena.
DÁLE VIZ:
POZASTAVENÍ ČLENSKÝCH PRÁV
LISABONSKÁ STRATEGIE
Lisbon Strategy
Lisabonská strategie je závazkem dosáhnout hospodářské, sociální a ekologické
obnovy v zemích EU. Desetiletá strategie byla přijata v březnu 2000 během zasedání
Evropské rady v Lisabonu. Cílem této strategie bylo učinit z EU nejdynamičtější a nejvíce
konkurenceschopnou ekonomiku světa. Podle této strategie povede silnější hospo-
dářská výkonnost k vytvoření nových pracovních míst společně se sociálními a ekologickými politikami, které zajistí trvale udržitelný rozvoj a sociálního začlenění.
Lisabonská strategie se týká téměř všech hospodářských, sociálních a ekologických aktivit Unie.
Každý rok vydává Evropská komise tzv. Jarní zprávu, která detailně rozebírá
a hodnotí celou strategii. Jarní zpráva je jediným tématem jarního zasedání Evropské
rady (vždy v březnu), během kterého nejvyšší představitelé všech členských států
hodnotí dosažený pokrok a rozhodují o budoucích prioritách tak, aby se podařilo realizovat cíle lisabonské strategie.
C
D
E
F
G
H
DÁLE VIZ:
EVROPSKÁ RADA
SOCIÁLNÍ POLITIKA
CH
I
MĚNOVÁ POLITIKA
J
Monetary policy
K
Měnová politika je upravena články 105 až 111 Smlouvy o Evropském společenství.
Tato ustanovení jsou základem pro hospodářskou a měnovou unii – HMU. Rozhodovací
procedury se liší podle předmětu, o němž se rozhoduje:
• pro vydávání mincí členskými státy (článek 106(2)) se po konzultaci s Evropskou centrální bankou (ECB) užívá postup spolupráce;
• pro stanovení politiky směnných kursů (čl. 111(2)) přijímá Rada rozhodnutí kvalifikovanou většinou na základě doporučení Evropské centrální banky (ECB) nebo na
doporučení Komise po konzultaci s ECB;
• pro zavádění opatření vztahujících se ke Statutu Evropského systému centrálních bank
(ESCB) (čl. 107(6)) a k podmínkám, za nichž je Evropská centrální banka oprávněna
ukládat pokuty (čl. 109(3)) rozhoduje Rada kvalifikovanou většinou na základě doporučení Evropské centrální banky a po konzultaci s Evropským parlamentem a Komisí;
• pro přijímání technických úprav Statutu Evropského systému centrálních bank (čl.
107(5)) rozhoduje Rada kvalifikovanou většinou na doporučení Evropské centrální banky,
po konzultacích s Komisí a po obdržení souhlasu od Evropského parlamentu.
• pro stanovení směnného kursu eura vůči měnám mimo Společenství (článek 111(1))
přijímá Rada jednomyslné rozhodnutí na základě doporučení Evropské centrální banky
nebo Komise a po konzultacích s Evropským parlamentem.
Institucionální ustanovení (články 112–115) a přechodná ustanovení (články
116–124) hlavy VII Smlouvy o Evropském společenství (hospodářská a měnová politika – dřívější hlava VI) mají svůj vlastní režim pro přijímání rozhodnutí, který se liší od
výše uvedených mechanismů.
L
M
N
O
P
R
S
T
U
V
W
X
Y
73
Z
A
B
DÁLE VIZ:
EVROPSKÁ KOMISE
EVROPSKÝ PARLAMENT
JEDNOMYSLNOST
RADA EVROPSKÉ UNIE
M
Intergovernmental Conference (IGC)
Tento pojem se užívá pro označení procesu vyjednávání mezi vládami členských
států s cílem novelizovat smlouvy. Mezivládní konference má zásadní význam pro
evropskou integraci, protože změny jejího institucionálního či právního rámce
– nebo jednoduše obsahu smluv – byly vždy výsledkem mezivládních konferencí
(například Jednotný evropský akt a Smlouva o Evropské unii).
Tyto konference z popudu členského státu nebo Evropské komise svolává Rada
ministrů, která o svolání rozhodne prostou většinou (po poradě s Evropským parlamentem a případně také s Evropskou komisí).
Přípravné práce provádí skupina, kde je vláda každého členského státu zastoupena jedním členem a kde je podle tradice jedním členem zastoupena také Evropská
komise. Po celou dobu se na přípravách podílí Evropský parlament – jednak účastí
svých pozorovatelů, jednak jednáními s předsedou Parlamentu. Skupina, která připravuje mezivládní konference, podává pravidelné zprávy Radě pro všeobecné záležitosti.
Konečná rozhodnutí přijímají hlavy států a vlád na zasedání Evropské rady.
Nejvýznamnější mezivládní konference posledních 20 let vedly k přijetí těchto smluv:
• Jednotný evropský akt (1986, v platnost 1. července 1987): tímto aktem byly
zavedeny změny, jichž bylo zapotřebí k dovršení výstavby vnitřního trhu
k 1. lednu 1993.
• Maastrichtská smlouva (1992, v platnost 1. listopadu 1993): Jednání o Smlouvě
o Evropské unii probíhalo na dvou samostatných mezivládních konferencích. Jedna
z nich byla věnována Hospodářské a měnové unii (HMU) a druhá se zabývala politickou unií – konkrétně šlo o společnou zahraniční a bezpečnostní politiku
a o spolupráci v oblasti justice a vnitřních věcí.
• Amsterodamská smlouva (1997, v platnost 1. května 1999): tato smlouva je
výsledkem mezivládní konference, kterou odstartovala Evropská rada na zasedání
v Turíně v březnu 1996. Úkolem konference bylo revidovat ustanovení Maastrichtské
smlouvy, s jejichž realizací byly problémy, a připravit Unii na budoucí rozšíření.
Jelikož Amsterodamská smlouva nepřinesla všechny institucionální reformy nutné
k tomu, aby jednotlivé instituce efektivně pracovaly i po rozšíření, bylo na zasedání Evropské rady 3. – 4. června 1999 v Kolíně nad Rýnem rozhodnuto, že se
v roce 2000 bude konat další mezivládní konference, na níž se budou řešit otázky
nevyřešené v Amsterodamské smlouvě. Jednalo se zejména o tyto otázky:
• velikost a složení Komise;
• způsob vážení hlasů v Radě;
• možnost rozšířit v Radě prostor pro hlasování kvalifikovanou většinou.
• Smlouva z Nice (2000, v platnost 1. února 2003): tato smlouva připravila Unii
institucionálně na její očekávané rozšíření. Částečně vyřešila tzv. nedodělky
z Amsterodamu, nicméně průběh a závěr jejího jednání byly natolik složité, že se
řešení některých citlivých otázek odsunulo na další mezivládní konferenci.
Zatím poslední mezivládní konference byla zahájena 4. října 2003, během italského předsednictví a její skončení se očekává během roku 2004. Oproti jiným
mezivládním konferencím se na přípravě jejího jednání podílel tzv. konvent, instituce svolaná speciálně s cílem projednat a připravit možné alternativy dalšího vývoje
a směřování rozšířené Evropské unie. Konvent závěry svého osmnáctiměsíčního
jednání předložil na zasedání Evropské rady v Soluni v červnu 2003. Tento dokument připravený konventem je známý jako Návrh evropské ústavy. Finální slovo
o jeho konečném znění budou mít představitelé členských států. Většina ustanovení
Smlouvy z Nice platí až do roku 2009, budoucí nová evropská smlouva tedy bude
určovat dění v Unii až od listopadu 2009.
C
D
E
F
G
H
CH
I
J
K
L
M
N
O
P
DÁLE VIZ:
EVROPSKÁ KOMISE
EVROPSKÝ KONVENT
EVROPSKÝ PARLAMENT
RADA EVROPSKÉ UNIE
REVIZE SMLUV
SMLOUVA Z NICE
R
S
T
U
V
W
X
Y
75
Z
A
B
M
Monitoring the application of Community law
Monitorování aplikace práva Společenství je úkolem Evropské komise jakožto
„strážce smluv“. Evropská unie je založena na vládě zákona a jejím cílem je, aby
evropské právo bylo uplatňováno a dodržováno ve všech členských státech. Při
výkonu své monitorovací funkce dbá Komise na zachování role, která je v této
oblasti vymezena národním úřadům, zvláště pak soudům.
Monitorování aplikace práva může mít následující formy:
• sledování průběhu řízení následujících po podání žaloby;
• soudní postup proti ostatním institucím;
• prověřování, zda pomoc poskytovaná členskými státy je v souladu s právem;
• prověřování, zda jsou uplatňovány principy zakazující určité typy dohod, jednání
na základě souhlasu a zneužívání dominantního postavení.
Výroční zprávy Komise o aplikaci práva Společenství jsou výrazem úsilí o transparentnost při jednání jak s žalobci, tak s občany a poslanci.
DÁLE VIZ:
EVROPSKÁ KOMISE
OBČANSTVÍ EU
SOUDNÍ DVŮR EVROPSKÉ UNIE
NADNÁRODNÍ A MEZIVLÁDNÍ
METODA ROZHODOVÁNÍ
Community and intergovernmental methods
Metoda nadnárodní, neboli metoda komunitární, je pojmem používaným pro
označení institucionálního operačního postupu zřízeného v rámci prvního pilíře
Evropské unie. Vyplývá z integrační logiky s náležitým ohledem k principu subsidiarity a má následující znaky:
• monopol Komise na právo legislativní iniciativy;
• rozšířené používání způsobu hlasování kvalifikovanou většinou v Radě;
• aktivní role Evropského parlamentu;
• jednotný výklad komunitárního práva Evropským soudním dvorem.
Tento způsob kontrastuje s mezivládní metodou činnosti používanou ve druhém
a ve třetím pilíři, která vyplývá z mezivládní logiky spolupráce a která má následující znaky:
• právo iniciovat legislativu sdílí Komise s členskými státy nebo je omezena na
určité oblasti spolupráce;
• Rada všeobecně jedná jednomyslně;
• role Evropského parlamentu je pouze konzultativní;
• Evropský soudní dvůr hraje jen okrajovou úlohu.
DÁLE VIZ:
KOMUNITÁRNÍ PRÁVO
PRÁVO NA INICIATIVU
C
D
E
F
G
H
CH
I
J
National parliaments
K
Konference výborů pro evropské záležitosti (The Conference of European
Community Affairs Committees – COSAC) se od roku 1989 schází každých šest
měsíců. Jejími členy jsou zástupci příslušných výborů národních parlamentů
a členové Evropského parlamentu.
Po vstupu Maastrichtské smlouvy v platnost získala Evropská unie kompetence
i v oblastech, které byly tradičně národním hájemstvím, jako je justice a vnitro.
Z tohoto důvodu byl význam kontaktů mezi národními parlamenty a Evropským
parlamentem explicitně zdůrazněn v deklaraci o roli národních parlamentů
v Evropské unii. Národní vlády byly též požádány, aby zajistily, že národní zákonodárné sbory obdrží návrhy Komise s takovým předstihem, aby je mohly podrobit
zkoumání. Větší informovanost národních parlamentů jim umožní více se účastnit
fungování Společenství a také nad ním vykonávat těsnější demokratickou kontrolu.
Amsterodamská smlouva přidala ke Smlouvě o Evropské unii protokol o roli národních parlamentů. Protokol upřesňuje, které informace jim musí být poskytnuty (Bílé
knihy, Zelené knihy, sdělení a legislativní návrhy). Národní parlamenty pak mají
lhůtu šesti týdnů k prodiskutování příslušného legislativního návrhu. Lhůta začíná
běžet dnem, kdy Komise předá legislativní návrh Evropskému parlamentu, a končí
ve chvíli, kdy ho začíná projednávat Rada.
COSAC má také pravomoc obesílat instituce Unie svými návrhy, které považuje za důležité,
dále může podrobit zkoumání legislativní návrhy mající vztah k vytvoření prostoru svobody,
bezpečnosti a práva (které mohou mít dopad na práva a svobody jednotlivců).
L
M
N
O
P
R
S
T
U
V
W
X
Y
77
Z
A
B
Činnosti Konference výborů pro evropské záležitosti se v rámci své přípravy na vstup
do Unie účastní od 30. března 1998 i zástupci národních parlamentů přistupujících zemí.
Smlouvy včetně společných politik v nejvzdálenějších regionech. Tímto způsobem
Rada zajišťuje, že nebude narušena celistvost právního řádu Společenství.
DÁLE VIZ:
EVROPSKÝ PARLAMENT
DÁLE VIZ:
NEÚČASTNĚNÍ SE
N
NATO (North Atlantic Treaty Organisation)
Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO) byla založena v roce 1949 a má
své sídlo v Bruselu. Má 19 členů, jsou to: členské státy EU (s výjimkou Rakouska,
Finska, Irska a Švédska), Kanada, Spojené státy, Island, Norsko a Turecko a od
12. března 1999 také Polsko, Maďarsko a Česká republika.
Politika Unie respektuje závazky některých svých členů vyplývající z jejich členství v NATO a je kompatibilní se společnou bezpečnostní a obrannou politikou,
kterou přijalo NATO. Deklarace o Západoevropské unii (ZEU) připojená ke Smlouvě
o Evropské unii objasňuje budoucí vztah mezi NATO a ZEU. Západoevropská unie
bude sloužit jako obranné rameno Unie a jako nástroj na posílení evropského pilíře
Atlantické aliance.
DÁLE VIZ:
NOVÉ NATO
NEJVZDÁLENĚJŠÍ REGIONY
Outermost regions
Existuje sedm „nejvzdálenějších regionů“: Guadeloupe, Francouzská Guyana,
Martinique, Réunion (čtyři francouzské zámořské departementy zmíněné v článku
299(2) Smlouvy o Evropském společenství), Azorské ostrovy, Kanárské ostrovy
a Madeira. Těchto regionů se týká Deklarace, která je připojena ke Smlouvě.
Deklarace uznává, že zmíněné regiony trpí vážnou strukturální zaostalostí,
a konstatuje, že ačkoli se na ně automaticky vztahují ustanovení Smlouvy
o Evropském společenství a další sekundární legislativa, je nicméně možné přijmout
zvláštní opatření na podporu jejich hospodářského a sociálního vývoje, a to po
tu dobu, dokud zde bude existovat objektivní potřeba takových opatření.
Článek 299(2) byl Amsterodamskou smlouvou upraven, aby Rada mohla kvalifikovanou většinou přijímat zvláštní opatření stanovující podmínky pro uplatňování
C
D
E
F
Opting out
G
Neúčastnění se je institut, kterého se užívá v případě, že se členská země nehodlá
připojit k určité oblasti spolupráce Společenství. Je to způsob, jak zabránit případnému celkovému patu. Velká Británie například žádala, aby jí bylo umožněno nepodílet
se na třetí etapě hospodářské a měnové unie (HMU), a stejná doložka byla dohodnuta s Dánskem, pokud se týká HMU, společné obrany a evropského občanství.
H
CH
I
J
DÁLE VIZ:
EVROPSKÁ RADA
UŽŠÍ SPOLUPRÁCE
K
L
M
NOVÉ NATO
N
„New-look" NATO
O
Termín nové NATO se vztahuje k procesu předefinování role a činnosti
Severoatlantické aliance. Hlavními aspekty tohoto procesu je uznání evropské
obranné identity, posílení evropské složky transatlantického bezpečnostního
systému, nová role Západoevropské unie a perspektiva rozšíření NATO na východ
(zahájená přijetím Maďarska, Polska a České republiky), jak bylo dohodnuto na
zasedání Severoatlantické rady v Madridu v červenci 1997.
Výše nastíněné aspekty budou doprovázeny prohloubením vztahů NATO
s třetími zeměmi prostřednictvím Partnerství pro mír a Severoatlantické rady pro
spolupráci. Největší výzvou v této souvislosti je bezpochyby vybudování pevného,
stabilního a trvale udržitelného partnerství s Ruskem a Ukrajinou.
P
R
S
T
U
V
DÁLE VIZ:
KOLEKTIVNÍ OBRANA
W
X
Y
79
Z
A
B
OBČANSTVÍ EU
O
Citizenship of the European Union
Občanství Evropské unie je závislé na státní příslušnosti členského státu. Jinými
slovy, každý, kdo je občanem členského státu, je považován za občana Unie. Kromě
práv a povinností, které občanům Unie přiznala Smlouva o Evropském společenství, přináší občanství Unie čtyři zvláštní práva:
• svobodu pohybu a usazení se kdekoli v Unii;
• právo volit a být volen do obecní samosprávy a do Evropského parlamentu v místě
trvalého pobytu;
• diplomatickou a konzulární ochranu orgány jakéhokoli členského státu Unie,
v případě, že členský stát příslušníka Unie není v třetí zemi konzulárně nebo diplomaticky zastoupen;
• právo petiční a právo obracet se na Evropského ombudsmana.
Zavedení institutu občanství Unie samozřejmě nenahrazuje státní příslušnost, jen
ji doplňuje. To dává občanovi hlubší a hmatatelnější pocit příslušenství k Unii.
DÁLE VIZ:
OMBUDSMAN
PETICE
Consumer protection
Ochrana spotřebitele je ošetřena článkem 153 Smlouvy o Evropském společenství (bývalý článek 129a) a byla zřízena Maastrichtskou smlouvou. Jejím cílem je
podporovat zdraví, bezpečnost a hospodářské a právní zájmy obyvatel a jejich právo
na základní informace.
Článek 153 se explicitně odvolává na jiný právní základ k dosažení těchto cílů,
zejména na článek 95 (bývalý článek 100a), který požaduje proceduru spolurozhodování pro všechna opatření směřující ke sbližování právních předpisů
členských států v zájmu dokončení vnitřního trhu, pokud se týkají ochrany spotřebitele. Současně článek 95 ale vyhrazuje, že určité aktivity podporující a doplňující
politiku členských států musí být přijímány procedurou spolurozhodování po konzultaci s Hospodářským a sociálním výborem.
Členský stát může přijmout přísnější opatření na ochranu spotřebitele, než jsou
ta, která vymezuje Společenství, jen pokud jsou slučitelná se Smlouvou a pokud
je o nich Komise informována.
DÁLE VIZ:
C
D
E
OLAF (EVROPSKÝ ÚŘAD PRO BOJ PROTI PODVODŮM)
OLAF (European Anti-fraud Office)
F
G
Od 1. června 1999 je Evropský úřad pro boj proti podvodům odpovědný za potírání podvodů, které ohrožují rozpočet Evropské unie.
Úřad byl vytvořen na základě rozhodnutí Evropské komise ze dne 28. dubna 1999
a nahrazuje Koordinační jednotku pro prevenci podvodů (Coordination of Fraud
Prevention Unit – UCLAF), která v rámci Komise existovala od roku 1998. Již
6. října 1998 Jacques Santer ve svém vystoupení před Evropským parlamentem
navrhl přeměnu tohoto oddělení Komise na samostatný úřad s rozšířenými pravomocemi.
Nově vytvořený Úřad je oprávněn prověřovat řízení a financování všech institucí
a orgánů Evropské unie. Těší se úplné nezávislosti, která je garantována následujícími opatřeními:
• Ředitel OLAF je jmenován na základě dohody mezi Parlamentem, Komisí a Radou.
Aby byla chráněna jeho nezávislost, je oprávněn předkládat podání k Soudnímu
dvoru. Navíc může zahájit vyšetřování nejen na základě žádosti instituce a orgánu
Evropské unie nebo jejího členského státu, ale i na základě vlastní iniciativy.
• Kontrolní výbor OLAF (OLAF’s Supervisory Committee) je pověřen dohledem nad
vyšetřováním. Je složen z pěti veřejně známých a nezávislých osobností, které jsou
jmenovány společně Parlamentem, Komisí a Radou.
Pravidla pro vnitřní šetření vedená OLAFem, jejichž cílem je boj proti podvodům,
korupci a jiným protizákonným aktivitám škodícím finančním zájmům
Společenství, jsou stanovena v Interinstitucionální dohodě Parlamentu, Rady
a Komise z 25. května 1999. Tato dohoda rozšiřuje pravomoci Úřadu o akce namířené proti závažným profesionálním prohřeškům úředníků a ostatních
zaměstnanců. Jejich výsledkem mohou být disciplinární opatření nebo trestní
stíhání.
H
CH
I
J
K
L
M
N
O
P
R
S
T
U
V
DÁLE VIZ:
BOJ PROTI PODVODŮM
EVROPSKÁ KOMISE
W
X
Y
81
Z
A
B
OMBUDSMAN
O
Ombudsman
Evropský ombudsman je jmenován Evropským parlamentem po každých
volbách, a to na dobu volebního období Parlamentu. Ombudsman je zmocněn
přijímat stížnosti od kteréhokoli občana Unie nebo od kterékoli fyzické či právnické osoby sídlící v členském státě. Stížnosti se mohou týkat špatného řízení
institucí či orgánů Společenství (s výjimkou činnosti Soudního dvora).
Při vyřizování stížnosti se ombudsman obrací přímo na dotčenou instituci, vede
vyšetřování, hledá řešení vedoucí k odstranění problému, v nezbytných případech
předkládá návrh doporučení, na který je daná instituce povinna odpovědět
podrobnou zprávou nejpozději do tří měsíců.
Ombudsman předkládá Evropskému parlamentu zprávu o své činnosti na konci
každého roku.
DÁLE VIZ:
EVROPSKÝ PARLAMENT
OBČANSTVÍ EU
OPATŘENÍ PRO BOJ PROTI PRANÍ PENĚZ
Measures to combat money laundering
Praní peněz znamená opatřování falešného zdůvodnění původu majetku nebo
příjmů pocházejících z činnosti porušující trestní zákony a napomáhání v této
činnosti.
Vzhledem k rozsahu celé problematiky je boj proti praní peněz nyní zařazen mezi
priority Evropské unie. V závěrech ze zasedání Evropské rady v Tampere (15. a 16.
října 1999) se uvádí, že hlavy států a vlád EU vyjádřily odhodlání „potírat praní
špinavých peněz všude, kde se vyskytne“.
V této souvislosti byla přijata celá řada dokumentů, z nichž dva mají klíčový
význam:
• Směrnice z 10. června 1991 o zamezení využití finančního systému k praní peněz,
která byla Evropským parlamentem a Radou novelizována 4. prosince 2001;
• Úmluva z 29. května 2000 o vzájemné pomoci ve věcech trestních a její protokol
přijatý Radou v říjnu 2001.
DÁLE VIZ:
BOJ PROTI MEZINÁRODNÍMU ORGANIZOVANÉMU ZLOČINU
C
D
E
F
Stability and Growth Pact
G
Pakt stability a růstu bezprostředně souvisí s třetí etapou hospodářské a měnové
unie, která byla zahájena 1. ledna 1999. Pakt má zajistit, aby členské státy dodržovaly rozpočtovou disciplínu i po zavedení jednotné měny.
V praxi se Pakt skládá z rezoluce Evropské rady přijaté 17. června 1997
v Amsterodamu a dvou nařízení Rady ze 7. července 1997, která stanoví základní
technická opatření (jedno o kontrole rozpočtové disciplíny a koordinaci hospodářských politik a druhé o zavádění postupu snižování nadměrného schodku).
Ve střednědobé perspektivě se členské státy zavázaly, že dosáhnou vyrovnaného
nebo téměř vyrovnaného rozpočtu a že Komisi a Radě do 1. března 1999 předloží program stability (který je každoročně aktualizován). Stejně tak státy, které
se neúčastní třetí etapy HMU, se musí podrobit konvergenčnímu programu.
Pakt stability a růstu umožňuje Radě potrestat ty zúčastněné státy, které nejsou
schopné přijmout odpovídající opatření pro snížení nadměrného schodku. Zpočátku
bude mít trest podobu bezúročného depozitu u institucí Společenství, ale pokud
nadměrný schodek nebude odstraněn během dvou let, změní se v pokutu.
H
CH
I
J
K
L
M
N
O
P
DÁLE VIZ:
R
S
PARLAMENTNÍ VÝBORY
T
Parliamentary committees
U
V rámci Evropského parlamentu vznikla celá řada různých parlamentních výborů.
Členové každého výboru jsou voleni na začátku a v polovině každého volebního
období podle svého politického zařazení a podle své odbornosti. Parlamentní řád
stanoví, že poslanci určí počet výborů a stanoví jejich pravomoci. V současné době
existuje sedmnáct specializovaných stálých výborů, kde se diskutuje o návrzích
Komise. Pokud Parlament uzná za vhodné, může také zřídit podvýbory, dočasné
V
W
X
Y
83
Z
A
B
výbory a vyšetřovací výbory. V minulosti byly zřízeny např. následující vyšetřovací
výbory: v záležitosti přepravní procedury Společenství v roce 1996 a pro problematiku
epidemie bovinní spongiformní encefalopatie (BSE) v roce 1997. Hlavním posláním
stálých výborů je diskutovat o nových legislativních návrzích, které předkládá Komise,
a zpracovávat vlastní zprávy. Na základě dohody mezi politickými skupinami, z kterých
se Parlament skládá, je ke každému legislativnímu návrhu jmenován zpravodaj.
O zprávě, kterou zpravodaj napíše, výbor diskutuje, upravuje ji a nakonec o ní hlasuje.
Poté je předložena plenárnímu zasedání Parlamentu, které se schází jednou měsíčně
ve Štrasburku. Tam na podkladě takových zpráv probíhají diskuse a posléze se hlasuje.
Evropský parlament také schvaluje nově ustavenou Evropskou komisi. Jako
přípravu na toto hlasování parlamentní výbory udělují slyšení navrhovaným členům
Komise, a to na základě své specializace.
P
DÁLE VIZ:
EVROPSKÁ KOMISE
EVROPSKÝ PARLAMENT
Petersberg tasks
Tyto úkoly byly schváleny na ministerské konferenci Západoevropské unie (ZEU),
která se konala v červnu 1992 v hotelu Petersberg nedaleko Bonnu. Při této příležitosti deklarovaly členské státy ZEU svou připravenost poskytnout vojenské
jednotky z celého spektra svých konvenčních ozbrojených sil pro vojenské úkoly,
které jsou prováděny pod vedením ZEU. Kromě příspěvku ke společné obraně
v souladu s článkem 5 Washingtonské smlouvy a s článkem V novelizované
Bruselské smlouvy mohou být vojenské jednotky členských států ZEU použity
k následujícím typům vojenských úkolů:
• humanitární a záchranné akce;
• akce k udržení míru;
• akce bojových jednotek v krizových situacích, včetně prosazování míru.
Tyto úkoly jsou v současné době výslovně stanoveny v článku 17 Smlouvy o Evropské
unii a tvoří nedílnou součást evropské bezpečnostní a obranné politiky.
DÁLE VIZ:
NOVÉ NATO
KOLEKTIVNÍ OBRANA
PETICE
C
Petitions
Petiční právo je právem, kterému se těší každý občan Evropské unie. Tohoto práva
může občan využít jako jednotlivec či ve spojení s ostatními občany k předkládání požadavků či stížností Evropskému parlamentu. Musí se ovšem jednat
o požadavky a stížnosti, které se přímo týkají aktivit Společenství (články 21 a 194
Smlouvy o Evropském společenství, dříve články 8d a 138d).
Petiční výbor Evropského parlamentu následně zvažuje, zda je požadavek oprávněný. V kladném případě může vznést dotaz k ombudsmanovi nebo požádat
Evropskou komisi o dokumenty a informace.
Amsterodamská smlouva přidala k článku 21 nový odstavec, který říká, že každý
občan Unie má právo písemně se obracet na jakoukoli instituci Unie včetně Výboru
regionů a Hospodářského a sociálního výboru v kterémkoli z oficiálních jazyků
(a v irštině) a obdržet odpověď v tomtéž jazyce.
D
E
F
G
H
CH
I
J
DÁLE VIZ:
OBČANSTVÍ EU
OMBUDSMAN
K
L
M
PHARE
Phare
N
Program Phare vznikl v roce 1989 po kolapsu komunistických režimů ve střední
a východní Evropě. Jeho cílem je napomoci postkomunistickým zemím při rekonstrukci jejich ekonomik. Původně se tento program týkal pouze Polska
a Maďarska, ale postupně byl otevřen i pro další země a dnes je do něho zapojeno celkem třináct středoevropských a východoevropských států (Albánie, Bosna
a Hercegovina, Bulharsko, Česká republika, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Maďarsko,
Makedonie, Polsko, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko).
Phare je zároveň hlavním finančním instrumentem předvstupní strategie pro deset středoevropských a východoevropských zemí, které požádaly o členství v Evropské unii. Po
roce 1994 byly cíle Phare upraveny na základě priorit a potřeb každé z dotčených zemí.
Pro období 2000–2006 byl připraven modifikovaný program Phare s rozpočtem
přes 10 mld. eur. Prioritou je zejména:
• budováni institucí;
• financování investic.
Prostřednictvím Phare jsou nyní poskytovány i nové typy předvstupní pomoci, které
Komise navrhla v Agendě 2000 v červenci 1997. Jedná se o:
• strukturální opatření k přiblížení úrovně ochrany životního prostředí a dopravní
85
O
P
R
S
T
U
V
W
X
Y
Z
A
B
infrastruktury v kandidátských zemích úrovni v Evropské unii (program ISPA);
• pomoc zemědělství (program SAPARD).
Rozpočet Phare na rok 2002 činil 1,664 mld. eur.
P
DÁLE VIZ:
AGENDA 2000
KANDIDÁTSKÉ ZEMĚ
PŘEDVSTUPNÍ POMOC
ROZŠÍŘENÍ
rozhoduje (jednomyslně) o opatřeních určených na podporu iniciativ vzešlých z členských států.
Podnikatelská politika se snaží zajistit přizpůsobování strukturálním změnám
a podpořit rozvoj a šíření především malých a středních podniků. Podnikatelská
politika se také zaměřuje na stimulaci spolupráce mezi podniky a napomáhá jim
k plnému využívání přínosů výzkumu, technologického rozvoje a inovací.
Na lisabonském zasedání Evropské rady 23. a 24. března 2000 prohlásili vrcholní
představitelé členských států, že cílem Evropské unie je stát se do roku 2010 nejvíce
konkurenceschopnou a nejdynamičtější ekonomikou světa, založenou na znalostech. Podnikatelská politika pomáhá tento cíl naplňovat. Podporuje podnikavost
a inovace, které se opírají o maximální využití výhod vnitřního trhu, koordinuje
politiku členských států zajišťováním standardizace nebo výměny znalostí
a postupů nejlepší praxe, a podporuje elektronický obchod.
Pillars of the European Union
V žargonu Společenství se často hovoří o třech pilířích Smlouvy o Evropské unii.
Jsou jimi:
• Dimenze Evropského společenství, zahrnující dohody zakotvené ve smlouvách
o Evropském společenství, Evropském společenství uhlí a oceli a o Evropském společenství pro atomovou energii. Mimo jiné je zde zakotveno občanství Unie, politiky
Společenství, hospodářská a měnová unie atd. (první pilíř).
• Společná zahraniční a bezpečnostní politika, která je zakotvena v hlavě V Smlouvy
o Evropské unii (druhý pilíř).
• Policejní a soudní spolupráce v trestních věcech, která je zakotvena v hlavě VI
Smlouvy o Evropské unii (třetí pilíř).
Amsterodamská smlouva přeřadila některé otázky dříve náležící pod třetí pilíř
do prvního pilíře (volný pohyb osob).
DÁLE VIZ:
KOMUNITIZACE
Enterprise policy
Cílem podnikatelské politiky je usnadnit zakládání a rozvoj podniků a průmyslové činnosti v Evropské unii.
Iniciativy, které v oblasti podnikání vyvíjejí členské státy, koordinuje Evropská
komise. Na její návrh Evropská rada po konzultacích s Evropským parlamentem
C
D
E
F
G
H
CH
I
DÁLE VIZ:
KONCENTRACE
KONKURENCESCHOPNOST
J
K
L
POLICEJNÍ A SOUDNÍ SPOLUPRÁCE
V TRESTNÍCH VĚCECH
M
Police and judicial cooperation in criminal matters
N
Amsterodamská smlouva kompletně změnila hlavu VI Smlouvy o Evropské unii
(neboli „třetí pilíř“) vytvořením prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Tato oblast
se původně označovala jako „Justice a vnitřní věci“ („Justice and home affairs“),
nyní se o ní hovoří jako o „policejní a soudní spolupráci v trestních věcech”. Cílem
spolupráce je prevence a potírání následujících problémů:
• rasismus a xenofobie;
• terorismus;
• obchodování s lidmi a kriminální činnost páchaná na dětech;
• obchodování s drogami;
• obchodování se zbraněmi;
• korupce a podvody.
Nová hlava VI zajišťuje užší spolupráci mezi policejními složkami, celní správou
a soudy, a to jednak přímo, dále prostřednictvím Evropského policejního úřadu
(Europol) a v nutných případech i přizpůsobením trestního práva v členských státech.
Rada bude v rámci třetího pilíře hrát i nadále klíčovou roli, ovšem některé z jejich
nástrojů se změnily. Společné stanovisko a úmluva zůstávají, ale společná akce
byla nahrazena dvěma nástroji: rozhodnutím a rámcovým rozhodnutím.
O
P
R
S
T
U
V
W
X
Y
87
Z
A
B
Některé členské státy rozvinuly navíc Schengenské acquis do mezivládního rámce,
který také zahrnuje policejní a soudní spolupráci. Tato struktura byla rovněž začleněna do právního rámce Evropské unie.
P
DÁLE VIZ:
ROZHODNUTÍ A RÁMCOVÉ ROZHODNUTÍ (HLAVA VI SMLOUVY O EVROPSKÉ UNII)
ÚMLUVA (SMLOUVA O EU, HLAVA VI)
POLITICKÝ A BEZPEČNOSTNÍ VÝBOR (PBV)
Evropské unii, povede to příliš často k patovým situacím. Jednomyslnost by proto
mohla být v určitých případech nahrazena právě posílenou kvalifikovanou
většinou, která by byla větší než 71% hlasů vyžadovaných pro většinové hlasování. Bylo předloženo již několik různých návrhů na to, kterých oblastí by se
nová úprava mohla týkat a jaké procento hlasů by posílená kvalifikovaná většina
vlastně vyžadovala.
Návrh, aby se posílená kvalifikovaná většina mohla uplatnit při přijímání ustanovení budoucí ústavní smlouvy EU, ve kterých by byly obsaženy základní principy,
padl v prosinci 2001 v Evropském konventu, svolaném podle Laekenské deklarace. Toto řešení by umožnilo nalézt přechodné uspořádání mezi jednomyslností
(která vede k patovým situacím) a kvalifikovanou většinou, která k přijetí základních textů nestačí, protože není demograficky dostatečně reprezentativní.
DÁLE VIZ:
DVOJITÁ VĚTŠINA
EVROPSKÝ KONVENT
JEDNOMYSLNOST
DÁLE VIZ:
Reinforced qualified majority
Myšlenka posílené kvalifikované většiny pramení z obavy některých členských
států a Komise, že pokud bude princip jednomyslnosti zachován i v rozšířené
D
E
F
G
H
CH
I
J
K
L
Political and Security Committee (PSC)
Politický a bezpečnostní výbor (PBV) nahrazuje bývalý Politický výbor. PBV sleduje
mezinárodní vývoj ve sféře společné zahraniční a bezpečností politiky (SZBP), podílí
se na stanovení politiky a sleduje její uplatňování. Je zaštítěn autoritou Evropské
rady a odpovídá za politickou kontrolu a strategické vedení operací na řešení krizí.
Skládá se především z představitelů jednotlivých států a působí v samotném středu
krizových operací. Na hladkém fungování PBV se podílí Politicko-vojenská skupina,
Výbor pro civilní aspekty řešení krizí, Vojenský výbor (EUMC) a Vojenský štáb
(EUMS).
C
M
N
Confirmation of the European Commission
O
Maastrichtská a poté Amsterodamská smlouva zcela změnily způsob jmenování
Komise tím, že zavedly institut potvrzení Komise ve funkci. Potvrzovací procedura
měla dvě fáze. Na začátku jednotlivé členské státy na základě společné kandidátky jmenovaly osoby, které byly navrhovány na funkci předsedy Komise.
Společného kandidáta pak schválil Evropský parlament. Poté členské státy po
poradě s kandidátem schváleným na post předsedy Komise jmenovaly ostatní osoby,
které by se podle nich měly stát členy Evropské komise. O schválení celé Komise
se po slyšeních v příslušných parlamentních výborech hlasovalo v Evropském parlamentu. O konečném jmenování pak rozhodli představitelé vlád členských států
na zasedání Rady.
Smlouva z Nice, která vstoupila v platnost 1. února 2003, zavedla do procedury
jmenování Komise další změny.
Procedura je nadále dvoufázová, přičemž v první fázi jde o jmenování předsedy
Evropské komise a ve druhé o Evropskou komisi jako celek. Byla však posílena
úloha Rady.
P
R
S
T
U
V
W
X
Y
89
Z
A
B
Odpovědnost za nominování předsedy Komise nyní nese Rada zasedající ve složení
hlav států nebo vlád, která kvalifikovanou většinou nominuje kandidáta na předsedu Komise. Poté, co nominaci schválil Parlament, Rada opět kvalifikovanou
většinou a po poradě se schváleným kandidátem na post předsedy přijme seznam
osob, které mají být nominovány do funkcí členů Komise. Seznam se pořizuje
v souladu s návrhy členských států, které byly konzultovány s nominovaným předsedou Komise.
Následuje schválení celé Komise v Parlamentu a konečné jmenování předsedy
a členů Evropské komise Radou, která hlasuje kvalifikovanou většinou.
Podle tohoto postupu bude jmenována příští Evropská komise, která se má ujmout
funkce 1. listopadu 2004.
P
DÁLE VIZ:
EVROPSKÁ KOMISE
SMLOUVA Z NICE
POZASTAVENÍ ČLENSKÝCH PRÁV
PRÁVNÍ INSTRUMENTY SPOLEČENSTVÍ
C
Community legal instruments
Pojem právní instrument Společenství se vztahuje k nástrojům umožňujícím institucím Společenství vykonávat jejich úkoly podle Smlouvy o Evropském společenství
s povinným ohledem k principu subsidiarity.
Jsou to:
• Nařízení: jsou závazná ve svém plném rozsahu a přímo aplikovatelná ve všech
členských státech.
• Směrnice: zavazují členské státy, jen co se týče zamýšlených dosažených výsledků.
Směrnice musejí být přejaty do národního právního rámce a z tohoto důvodu ponechávají na členských státech, jakou formou a jakými prostředky se rozhodnou
směrnici implementovat.
• Rozhodnutí: jsou zcela závazná pro toho, komu jsou určena.
• Doporučení a stanoviska: nezávazné nástroje, mající jen deklaratorní smysl.
DÁLE VIZ:
LIDSKÁ PRÁVA
E
F
G
H
CH
I
J
DÁLE VIZ:
K
L
Suspension clause
Článek o pozastavení členských práv připsala do Smlouvy o Evropské unii (článek 7) Amsterodamská smlouva. Článek říká, že některá z práv členských států
mohou být pozastavena (např. právo hlasovat v Radě), jestliže tento stát vážně
a trvale porušuje principy, na kterých je Unie založena (svoboda, demokracie,
respekt k lidským právům a základním svobodám a vláda zákona). I po pozastavení členských práv státu nicméně zůstávají v platnosti jeho povinnosti.
Smlouva z Nice k proceduře pozastavení připojila preventivní mechanismus. Na
návrh jedné třetiny členských států, Komise nebo Evropského parlamentu může
Rada po získání souhlasu Evropského parlamentu rozhodnout čtyřpětinovou
většinou svých členů, že ze strany členského státu existuje jasné riziko vážného
porušení základních principů Unie, a může k věci vydat příslušná doporučení.
D
M
PRÁVNÍ SUBJEKTIVITA UNIE
Legal personality of the Union
N
Otázka právního statusu Evropské unie vznikla v souvislosti s její schopností
uzavírat smlouvy a přistupovat k dohodám a úmluvám. Evropská unie totiž zahrnuje tři různá Společenství, která mají vlastní právní subjektivitu (Evropské
společenství, Evropské společenství uhlí a oceli a EURATOM) a dvě oblasti mezivládní spolupráce. Evropská unie nemá to, co se v mezinárodním právu nazývá
„treaty making powers“, tj. právo uzavírat smlouvy s třetími stranami.
Amsterodamská smlouva neobsahuje v této záležitosti žádné nové ustanovení,
protože členské státy na mezivládní konferenci nedospěly k všeobecně přijatelnému řešení. Na druhé straně někteří pozorovatelé soudí, že žádný takový problém
neexistuje a že Evropské unii nic nebrání uzavírat smlouvy a prosazovat svou pozici
na mezinárodní scéně.
Návrh ústavní smlouvy předložený konventem, který projednává mezivládní konference 2003–2004, přiznává Evropské unii právní subjektivitu.
O
P
R
S
T
U
V
W
X
Y
91
Z
A
B
DÁLE VIZ:
VYSOKÝ ZÁSTUPCE PRO SZBP (PAN/PANÍ SZBP)
P
Right of initiative
Aby Komise mohla plnit svou roli strážce smluv a ochránce obecného zájmu, je
obdařena tzv. právem na iniciativu. Toto právo ji zmocňuje předkládat návrhy v záležitostech upravených Smlouvou, a to v případech, kdy to Smlouva výslovně
předpokládá, i v případech, kdy to sama Komise považuje za nezbytné.
Pravomoc iniciativy je výhradní, pokud se jedná o záležitosti Společenství. Schéma
pro všechny iniciativy je takové, že Rada přijímá rozhodnutí pouze „na návrh
Komise“.
V rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky může Komise podávat návrhy
stejně jako členské státy. Takovou možnost nemá v některých specifických otázkách týkajících se justice a vnitra.
V případech, kdy to považují za nezbytné, mohou Rada a Evropský parlament
Komisi požádat o předložení návrhu nového legislativního opatření.
Právo na iniciativu se považuje za základní prvek v institucionální rovnováze
Společenství.
Amsterodamská smlouva rozšířila právo Komise o iniciativu v oblasti nově přijatých politik (zdraví a zaměstnanost), v záležitostech vztahujících se k volnému
pohybu osob a v oblasti třetího pilíře. V případě třetího pilíře sdílí Komise právo
iniciativy spolu s členskými státy.
DÁLE VIZ:
EVROPSKÁ KOMISE
PRAVOMOCI SPOLEČENSTVÍ
C
Community powers
Pravomoci Společenství jsou ty, které jsou uděleny (přeneseny na) Společenství
v určitých oblastech. Znamená to, že Evropská společenství jsou oprávněna jednat
jen v rámci uzavřených smluv. Existují tři druhy pravomocí, které závisejí na míře
účasti:
• Explicitní pravomoci – jsou jasně definovány ve smlouvách.
• Implicitní pravomoci – tam, kde Evropské společenství disponuje pravomocemi
v určité oblasti (např. doprava), má také pravomoci v totožné oblasti s ohledem
na zahraniční vztahy (např. vyjednávání o mezinárodních úmluvách).
• Subsidiární pravomoci: tam, kde Společenství chybí explicitní nebo implicitní
pravomoc k dosažení nějakého cíle smlouvy týkající se jednotného vnitřního trhu,
dovoluje článek 308 Radě, aby na základě jednomyslného rozhodnutí přijala taková
opatření, která považuje za nutná.
Přesnější rozdělení pravomocí mezi EU a jednotlivými členskými státy definuje
návrh Ústavní smlouvy.
DÁLE VIZ:
PRAVOMOCI SUBSIDIARITY
SUBSIDIARITA
D
E
F
G
H
CH
I
J
K
L
M
N
PRAVOMOCI SUBSIDIARITY
O
Subsidiary powers
Článek 308 Smlouvy o Evropském společenství (dřívější článek 235) odráží uvažování těch, kteří navrhovali Římskou smlouvu, totiž že výkonné pravomoci přidělené
Společenství se mohou ukázat jako nedostatečné pro dosažení cílů, jež jsou
výslovně stanoveny ve smlouvách (kompetence ratione materiae).
Článek 308 může být použit pro překlenutí zmíněného problému, neboť říká:
„Ukáže-li se, že Společenství musí něco učinit k dosažení některého z cílů
Společenství v rámci společného trhu a tato Smlouva mu k tomu neposkytuje
nezbytné pravomoci, učiní Rada na návrh Komise a po konzultaci s Evropským
parlamentem jednomyslně vhodná opatření.“
Toto ustanovení dává Evropskému parlamentu čistě konzultativní roli, která nebere
v potaz jeho současné legislativní pravomoci. Nevhodné užití článku 308 proto může
narušit rovnováhu institucí. Aby k tomu nedocházelo, je článek 308 aplikován vždy
společně s ostatními články, které dávají Parlamentu větší legislativní roli.
P
R
S
T
U
V
W
X
Y
93
Z
A
B
DÁLE VIZ:
RADA EVROPSKÉ UNIE
SUBSIDIARITA
P
Precautionary principle
Dne 2. února 2000 přijala Evropská komise sdělení o principu předběžné opatrnosti, ve kterém Komise tento pojem definuje a uvádí vysvětlení, jak tento princip
hodlá uplatňovat.
Text uvedeného sdělení doplňuje Bílou knihu o bezpečnosti potravin (z ledna
2000) a dohodu, která byla v únoru 2000 uzavřena v Montrealu a týká se
Cartagenského protokolu o biologické bezpečnosti.
Evropská komise v dokumentu stanoví konkrétní případy, kdy se používá princip
předběžné opatrnosti:
• tam, kde jsou vědecké údaje nedostatečné, neprůkazné nebo nejisté;
• tam, kde z předběžného vědeckého hodnocení vyplývá, že se lze důvodně obávat
potenciálně nebezpečných vlivů na zdraví lidí, zvířat a rostlin. (V obou případech nejsou
rizika souměřitelná s vysokou mírou ochrany požadovanou v EU.)
Ve sdělení se také stanoví tři pravidla, která je třeba při uplatnění principu předběžné opatrnosti:
• komplexní vědecké vyhodnocení provedené nezávislým autoritativním
subjektem s cílem stanovit stupeň vědecké nejistoty;
• hodnocení potenciálních rizik a následků hrozících v případě, že se problém
nebude řešit;
• účast všech zainteresovaných stran (za podmínek maximální průhlednosti) na
studiu možných opatření.
Nakonec Komise upozorňuje, že opatření přijatá v případě uplatnění principu
předběžné opatrnosti mohou mít formu rozhodnutí, zda provést zásah či nikoli,
a to v závislosti na míře rizika považovaného za „přijatelné“. Unie uplatnila princip
předběžné opatrnosti například v případě geneticky modifikovaných organismů
(GMO) – stalo se tak v roce 1999, kdy vstoupilo v platnost moratorium na GMO.
DÁLE VIZ:
VEŘEJNÉ ZDRAVÍ
C
D
PRINCIP ROVNÝCH PŘÍLEŽITOSTÍ
E
Non-discrimination principle
F
Cílem principu rovných příležitostí je zajistit rovné zacházení pro každého jednotlivce bez ohledu na jeho národnost, pohlaví, rasový či etnický původ,
náboženství či víru, postižení, věk nebo sexuální orientaci.
Článek 12 Smlouvy o Evropském společenství (dřívější článek 6) staví mimo zákon
jakoukoli diskriminaci na základě národnosti. Amsterodamskou smlouvou byla
Smlouva o Evropském společenství doplněna o nový článek 13 k posílení garance
nediskriminace v oblastech, které byly popsány výše.
DÁLE VIZ:
G
H
CH
I
J
K
L
M
Consultation procedure
N
Procedura konzultací umožňuje Evropskému parlamentu předložit vlastní
posudek návrhu Komise. V případech stanovených Smlouvou se Rada před hlasováním o návrhu Komise musí nejdříve poradit s Evropským parlamentem a vzít
v úvahu jeho názory. Stanovisko Parlamentu však pro ni není závazné – její povinností je pouze se s Parlamentem poradit. Jestliže se Rada od původního návrhu
příliš odchýlí, musí se opět poradit s Parlamentem. V této proceduře jsou pravomoci Parlamentu značně omezené – Parlament může pouze doufat, že až bude
Komise předkládat upravený návrh, vezme v úvahu změny, které Parlament navrhl.
Rada konzultuje s Parlamentem i jiné zásadní otázky mimo těch, které jsou stanoveny ve Smlouvách. Tyto konzultace jsou nepovinné. Kromě toho se procedura
konzultací uplatňuje při přijímání dokumentů, které nemají závazný charakter
– jde především o doporučení a stanoviska vydávaná Radou a Komisí.
O
DÁLE VIZ:
EVROPSKÁ KOMISE
EVROPSKÝ PARLAMENT
W
P
R
S
T
U
V
X
Y
95
Z
A
B
PROCEDURA SOUHLASU
RADA EVROPSKÉ UNIE
P
PROCEDURA SOUHLASU
(Cooperation procedure)
Procedura souhlasu byla zřízena Jednotným evropským aktem. Vyžaduje, aby si
Rada před přijetím určitých rozhodnutí vyžádala souhlas Parlamentu. Evropský parlament může návrh přijmout nebo odmítnout, ale nemůže jej upravovat. Jestliže
Evropský parlament nedá souhlas, nelze navrhovaný akt přijmout.
Procedura souhlasu se vztahuje především na přistoupení nových členských států
(článek 49 Smlouvy o Evropské unii), na asociační dohody a na jiné zásadní dohody
se třetími zeměmi (článek 300 Smlouvy o Evropském společenství), a dále na jmenování předsedy Evropské komise.
Procedura souhlasu se také vyžaduje při řešení otázek občanství, konkrétních
úkolů Evropské centrální banky (ECB), úprav statutu Evropského systému centrálních bank a ECB, strukturálních fondů a Fondu soudržnosti a dále jednotného
postupu při volbách do Evropského parlamentu.
Od doby, kdy vstoupila v platnost Amsterodamská smlouva, se souhlas Parlamentu
vyžaduje také k udílení sankcí členským státům za závažné porušení nebo systematické porušování základních práv podle nového článku 7 Smlouvy o EU. Podle
Smlouvy z Nice je souhlas Parlamentu povinný tam, kde se uplatňuje procedura
spolurozhodování, a to v případech, kdy se předpokládá užší spolupráce mezi některými členskými státy.
DÁLE VIZ:
EVROPSKÁ KOMISE
EVROPSKÝ PARLAMENT
RADA EVROPSKÉ UNIE
poskytuje větší vliv v legislativním procesu tím, že mu povoluje dvě čtení návrhu
Komise. Maastrichtská smlouva značně rozšířila prostor pro uplatnění této procedury, ale Amsterodamská smlouva tento trend zvrátila ve prospěch procedury
spolurozhodování (článek 251 Smlouvy o Evropském společenství). Procedura spolupráce se nyní vztahuje jen na určité aspekty hospodářské a měnové unie (články
99(5) a 106(2) Smlouvy o Evropském společenství).
Procedura spolupráce je vždy iniciována návrhem, který Komise předloží
Evropskému parlamentu. V prvním čtení Parlament vydá k návrhu Komise své stanovisko. Rada pak kvalifikovanou většinou vypracuje společný postoj a předá jej
Parlamentu spolu s veškerými potřebnými informacemi a se zdůvodněním jeho
přijetí.
Parlament společný postoj posoudí v druhém čtení a může společný postoj do
tří měsíců buď přijmout, nebo upravit, či odmítnout. Jestliže jej upraví nebo
odmítne, musí jít o rozhodnutí přijaté absolutní většinou. V případě odmítnutí se
k rozhodování v Radě po druhém čtení vyžaduje jednomyslnost.
Komise pak do měsíce posoudí návrh, ze kterého Rada vycházela při vypracování společného postoje, a předloží Radě svůj vlastní návrh, do kterého podle vlastní
vůle může, ale také nemusí zařadit změny, které navrhuje Parlament.
Rada pak může přezkoumaný návrh do tří měsíců přijmout kvalifikovanou
většinou, nebo jej může doplnit jednomyslným rozhodnutím, nebo – opět jednomyslným rozhodnutím – může přijmout úpravy, které Komise nebrala v úvahu.
V rámci procedury spolupráce má Rada nadále možnost uplatnit veto: může
odmítnout vyjádření vlastního názoru na úpravy navržené Evropským parlamentem,
nebo odmítnout upravený návrh Komise, a tím zablokovat legislativní proces.
C
D
E
F
G
H
CH
I
J
K
L
M
N
O
DÁLE VIZ:
EVROPSKÁ KOMISE
EVROPSKÝ PARLAMENT
HOSPODÁŘSKÁ A MĚNOVÁ UNIE (HMU)
PROCEDURA SOUHLASU
RADA EVROPSKÉ UNIE
P
R
S
T
U
Cooperation procedure
Procedura spolupráce (článek 252 Smlouvy o Evropském společenství, dřívější
článek 189c) byla zřízena Jednotným evropským aktem. Evropskému parlamentu
V
Codecision procedure
W
Procedura spolurozhodování (článek 251 Smlouvy o Evropském společenství,
dřívější článek 189d) byla zavedena Maastrichtskou smlouvou. Dává Evropskému
X
Y
97
Z
A
B
parlamentu pravomoc přijímat nástroje společně s Radou.
Procedura spolurozhodování zahrnuje jedno, dvě nebo tři čtení. V jejím důsledku
dochází k častějšímu kontaktu mezi Parlamentem, Radou a Evropskou komisí. V praxi
to znamená posílení legislativních pravomocí Parlamentu, a to v následujících oblastech: volný pohyb pracovních sil, právo podnikat a žít v jiném členském státě, služby,
vnitřní trh, školství a vzdělávání (pobídková opatření), spotřebitelská politika, transevropské sítě (pokyny), životní prostředí (všeobecný akční plán), kultura (pobídková
opatření) a výzkum (rámcový program).
Amsterodamská smlouva zjednodušila proceduru spolurozhodování tím, že ji
urychlila, zefektivnila a zprůhlednila. Rozšířila oblasti spolurozhodování o sociální vyloučení, veřejné zdraví a boj proti podvodům ovlivňujícím finanční zájmy
Evropského společenství.
Posílení demokratického charakteru činnosti Společenství vyžaduje účast
Evropského parlamentu na výkonu legislativní moci. Znamená to, že každý legislativní dokument, který se přijímá kvalifikovanou většinou, může spadat do sféry
procedury spolurozhodování. Proto spolurozhodování v Parlamentu jde ve většině
případů ruku v ruce s hlasováním kvalifikovanou většinou v Radě. Přesto však
u některých ustanovení Smlouvy nadále platí společná existence spolurozhodování a jednomyslnosti.
Smlouva z Nice tuto situaci zčásti ruší. Mezivládní konference zahájená v únoru
2000 požadovala, aby navíc k rozhodování kvalifikovanou většinou v Radě
– a souběžně s tímto rozhodováním – došlo k rozšíření prostoru pro spolurozhodování. Procedura spolurozhodování tak platí i pro sedm ustanovení, pro která
se na mezivládní konferenci počítalo s hlasováním kvalifikovanou většinou. Tato
ustanovení se týkají následujících oblastí: pobídky pro boj proti diskriminaci, soudní
spolupráce v občanskoprávních věcech, konkrétní opatření na podporu průmyslu,
akce na podporu sociální soudržnosti (mimo strukturální fondy), statut evropských
politických stran a opatření v oblasti vízové, azylové a přistěhovalecké politiky.
Na druhé straně mezivládní konference do procedury spolurozhodování nezařadila legislativní opatření, která už spadají pod systém kvalifikované většiny (např.
zemědělství nebo obchodní politika). Proto zatím neexistuje u všech legislativních
rozhodnutí definitivní vazba mezi hlasováním kvalifikovanou většinou a procedurou
spolurozhodování.
P
DÁLE VIZ:
EVROPSKÝ PARLAMENT
RADA EVROPSKÉ UNIE
SMÍRČÍ VÝBOR
SMLOUVA Z NICE
PROHLUBOVÁNÍ
C
Deepening
Prohlubování označuje integrační dynamiku od počátku evropské integrace. Skrze
celní unii, společný trh a poté eurozónu se Evropská společenství vyvíjela ve „stále
užší Unii“ mezi občany Evropy (článek I Smlouvy o Evropské unii). Prohlubování
je proces, který je paralelní s procesem rozšiřování a je považován za nutný krok
před jeho realizací.
V tomto duchu bylo rozhodnuto reformovat hlavní politiky Společenství
(společnou zemědělskou politiku a strukturální politiku) a způsob práce jeho institucí tak, aby bylo vytvořeno příznivé prostředí pro nové členské státy Unie.
D
E
F
G
H
CH
DÁLE VIZ:
ROZŠÍŘENÍ
I
J
K
Area of freedom, security and justice
Pokrok učiněný po roce 1993 jako důsledek spolupráce v justici a vnitřních věcech
vedl k mnohem ambicióznějšímu cíli, který byl vtělen do Amsterodamské smlouvy.
Bylo rozhodnuto o ustavení prostoru svobody, bezpečnosti a práva, s cílem zajistit opravdovou svobodu pohybu jednotlivců po celém území Evropské unie
a účinnější postup proti organizovanému zločinu a podvodům.
Záležitosti spadající pod oblast justice a vnitra byly podle hlavy VI Smlouvy
o Evropské unii (třetí pilíř) řešeny na mezivládní úrovni. Se vstupem Amsterodamské
smlouvy v platnost byly tyto oblasti rozděleny mezi první a třetí pilíř.
Pod první pilíř, který je spravován Společenstvím, byla přidána nová hlava IV ke
Smlouvě o Evropské unii („Vízová, azylová, imigrační a jiné politiky vztahující se
k volnému pohybu osob“). Nová hlava VI Smlouvy o Evropské unii nyní ošetřuje
méně oblastí, ale její cíle jsou vyjádřeny jasněji, totiž zavést užší policejní, celní
a soudní spolupráci.
Ustanovení třetího pilíře stále obsahují institut tzv. „přemostění“, který umožňuje členským státům přesunout oblasti kompetence z hlavy VI do hlavy IV. Toto
přesunutí je velmi složité a nebylo nikdy použito, nicméně jeho existence nasvědčuje tomu, že veškeré oblasti spadající pod justici a vnitřní věci mohou být přesunuty
do rámce Společenství.
Pokud si nějaké státy přejí pokročit rychleji v některých oblastech a chtějí uzavřít
užší spolupráci, mohou tak v rámci Unie učinit na základě článku 40 hlavy VI, aniž
L
M
N
O
P
R
S
T
U
V
W
X
Y
99
Z
A
B
by vytvořily oddělený právní systém tak jako Schengenské dohody.
P
DÁLE VIZ:
KOMUNITIZACE
UŽŠÍ SPOLUPRÁCE
Social Policy Protocol
Protokol o sociální politice byl Evropskou radou přijat v prosinci 1991
v Maastrichtu. Jeho začlenění do Smlouvy o Evropském společenství znamenalo
další pokrok při uskutečňování Evropské sociální charty. Protokol podepsalo jedenáct členských států (Velká Británie nesdílela cíle sociální politiky ostatních členských
států), které tak vyjádřily svoji touhu pokračovat ve spolupráci v této oblasti na
základě Úmluvy o sociální politice, která je přičleněna k Protokolu. Později se signatáři protokolu staly též Finsko, Rakousko a Švédsko.
Po zvolení nové vlády v květnu 1997 se i Velká Británie rozhodla podepsat Úmluvu
o sociální politice. Po začlenění Úmluvy do Smlouvy o Evropském společenství
prostřednictvím Amsterodamské smlouvy byl Protokol o sociální politice jakožto
nadbytečný zrušen.
DÁLE VIZ:
SOCIÁLNÍ DIALOG
SOCIÁLNÍ CHARTA
SOCIÁLNÍ POLITIKA
C
Transparency (access to documents)
Termín „průhlednost“ je často používán v jazyce evropských institucí a znamená
otevřenost při práci institucí Společenství. Souvisí s řadou požadavků na širší přístup
veřejnosti k informacím a dokumentům EU a na jejich větší srozumitelnost (zjednodušení smluv, kvalitnější legislativní návrhy).
Stížnosti na nedostatek průhlednosti odráží všeobecný pocit, že evropské instituce jsou vzdálené a uzavřené a že jejich rozhodovacímu procesu může průměrný
evropský občan jen těžko porozumět.
Rada a Komise se zvláštním zřetelem k přístupnosti dokumentů přijaly kodex etického jednání, který pro obě instituce stanoví společné zásady vyplývající
z rozhodnutí Rady ze dne 20. prosince 1993. Na základě tohoto kodexu obě instituce začlenily do svého jednacího řádu konkrétní ustanovení o přístupnosti svých
dokumentů.
Obecné zásady a omezení z důvodu veřejného nebo soukromého zájmu při výkonu
tohoto práva na přístup k dokumentům stanoví Rada do dvou let po vstupu
Amsterodamské smlouvy v platnost. Každá ze tří výše uvedených institucí stanoví
ve svém jednacím řádu zvláštní úpravu přístupu ke svým dokumentům.
Uplatnění článku o průhlednosti zajišťuje Nařízení ze dne 30. května 2001, jehož
ustanovení se příliš neliší od dřívějších textů – i v tomto Nařízení se stanoví dvě
výjimky, a to pro případy, kdy se přístup zamítá automaticky (z důvodů veřejné
bezpečnosti, obrany a mezinárodních vztahů) a případy, ve kterých se přístup zamítá
s výjimkou situací, kdy převládne veřejný zájem na zveřejnění (například ochrana
obchodních zájmů fyzické nebo právnické osoby).
D
E
F
G
H
CH
I
J
K
L
M
N
O
P
DÁLE VIZ:
PRŮHLEDNOST JEDNÁNÍ RADY EU
SJEDNOCENÍ LEGISLATIVY – FORMÁLNÍ/OFICIÁLNÍ
SJEDNOCENÍ LEGISLATIVY – NEFORMÁLNÍ/DEKLARATORNÍ
ZJEDNODUŠENÍ LEGISLATIVY
R
S
T
U
V
W
X
Y
101
Z
A
B
PRŮHLEDNOST JEDNÁNÍ RADY
P
Transparency of Council proceedings
V debatě o průhlednosti jednání Rady se pozornost soustřeďuje na dva hlavní
body:
• veřejný přístup na jednání Rady;
• veřejný přístup k zápisům z jednání Rady včetně záznamů o hlasování.
Od změny svého jednacího řádu 6. prosince 1993 provádí Rada tuto politiku:
Obecně nadále platí, že její zasedání jsou neveřejná, pouze některé debaty jsou
veřejné (například o šestiměsíčním pracovním programu předsedy). V otázce veřejného přístupu k údajům o hlasování jednotlivých členských států přijala Rada v říjnu
1995 úpravu, která umožňuje veřejný přístup ke všem zápisům z jednání, na nichž
Rada vykonávala svou zákonodárnou úlohu. Praktickou úpravu veřejného
přístupu poté formuloval Výbor stálých zástupců (Coreper) na svém zasedání dne
8. listopadu 1995.
Podle Amsterodamské smlouvy byl do Smlouvy o Evropském společenství včleněn
nový článek o průhlednosti jednání (článek 255), kde se praví, že každý občan
Evropské unie a každá fyzická nebo právnická osoba s bydlištěm nebo sídlem v členském státě EU má právo na přístup k dokumentům Evropského parlamentu, Rady
nebo Komise.
Rada znovu novelizovala svůj jednací řád na základě článku 255, který byl do
Smlouvy zařazen Nařízením ze dne 30. května 2001. Veřejnost nyní může nahlížet
do materiálů s výsledky hlasování v Radě a jejich zdůvodněním a do všech prohlášení Rady o uplatnění nebo výkladu připravované legislativy.
jmenování Komise další změny. Odpovědnost za nominování předsedy Komise nyní
nese Rada zasedající ve složení hlav států nebo vlád, která kvalifikovanou většinou nominuje kandidáta na předsedu Komise. Poté, co nominaci schválil Parlament, Rada opět
kvalifikovanou většinou a po poradě se schváleným kandidátem na post předsedy přijme
seznam osob, které mají být nominovány do funkcí členů Komise. Seznam se pořizuje
v souladu s návrhy členských států, které byly konzultovány s nominovaným předsedou
Komise. Následuje schválení celé Komise v Parlamentu a konečné jmenování předsedy
a členů Evropské komise Radou, která hlasuje kvalifikovanou většinou.
Předseda stanovuje „politické mantinely“ pro práci Komise. Předseda také rozhoduje o rozdělení jednotlivých křesel v Komisi a o všech změnách a přesunech
v průběhu funkčního období Komise.
Nový článek 217 Smlouvy o Evropském společenství také rozšiřuje pravomoci
předsedy Evropské komise – toto rozšíření je nutné v zájmu zachování návaznosti
a efektivnosti rozšířeného sboru evropských komisařů. Znamená to, že předseda
bude rozhodovat o vnitřním uspořádání Komise, o přidělování resortů a o veškerých přesunech resortů v průběhu funkčního období Komise. Předseda také po
kolektivním schválení ze strany Komise jmenuje místopředsedy, z nichž řada není
ve Smlouvě specifikována. Může také – opět po schválení ze strany kolegia
– požádat člena Komise, aby se své funkce v Komisi vzdal.
DÁLE VIZ:
EVROPSKÁ KOMISE
C
D
E
F
G
H
CH
I
J
K
L
M
N
O
DÁLE VIZ:
COREPER
RADA EVROPSKÉ UNIE
President of the European Commission
Amsterodamská smlouva posílila roli a pozici předsedy Komise. Podle ní určovaly
nového předsedu vlády členských států na základě společné shody. Jejich volba pak
musela být ještě potvrzena Evropským parlamentem. Vlády potom po dohodě s novým
předsedou navrhovaly nové členy Komise.
Smlouva z Nice, která vstoupila v platnost 1. února 2003, zavedla do procedury
P
Presidency of the Union (rotation of the Presidency)
R
Předsednictví Unie je založeno na rotačním šestiměsíčním období, ve kterém se
střídají všechny členské státy. Výkon předsednictví je povinností a příspěvkem
každého členského státu k lepšímu fungování institucí Společenství. V současné
době každý členský stát vykonává předsednickou funkci jednou za sedm a půl roku.
Při řešení institucionálních otázek v rámci jednání o přistoupení bylo stanoveno,
že stávající systém rotace mezi 15 členskými státy bude platit do roku 2006, aby
nové členské státy měly k dispozici alespoň minimální lhůtu, během níž se budou
moci adaptovat, aby samy byly schopny vzít na sebe funkci předsednictví v Radě.
V souvislosti s rozšířením EU je zřejmé, že nynější systém rotace mezi 25 členskými státy je neudržitelný. Mezivládní konference 2003–2004 bude projednávat
změny navržené konventem v návrhu Ústavní smlouvy.
S
T
U
V
W
X
Y
103
Z
A
B
DÁLE VIZ:
COREPER
EVROPSKÁ RADA
RADA EVROPSKÉ UNIE
TROJKA
P
PŘEDVSTUPNÍ POMOC
Pre-accession aid
Kandidátské země se musí přizpůsobit standardům Evropské unie, aby se při svém
vstupu byly schopny podřídit legislativě Unie. Tento úkol však vyžaduje masivní investice zejména v oblasti průmyslu a životního prostředí. Předvstupní pomoc zemím
střední a východní Evropy plánovaná pro období 2000–2006 představuje klíčový
element strategie EU vůči kandidátům. Předvstupní pomoc zahrnuje dvě hlavní složky:
• Program Phare, který financuje projekty potřebné k adaptaci státní správy a právních systémů kandidátských zemí a projekty na modernizaci jejich infrastruktury
(10,5 mld. eur);
• Nově byly vytvořeny dva nové fondy pro poskytování dodatečné pomoci v oblasti
zemědělství (SAPARD – 3,5 mld. eur) a v oblasti infrastruktury, zvláště se zaměřením na životní prostředí a dopravu (ISPA – 7 mld. eur). Fond ISPA zaměřený na
rozvoj infrastruktury, tzv. předvstupní strukturální nástroj, má v kandidátských zemích
stejnou funkci, jako má Fond soudržnosti ve Španělsku, Portugalsku, Řecku a Irsku.
S každou z deseti kandidátských zemí střední a východní Evropy bylo v roce 1998
uzavřeno tzv. přístupové partnerství, které stanovuje hlavní priority předvstupní
strategie a slouží jako návod pro různé typy pomoci.
Kypr, Malta a Turecko dostávají od EU předvstupní pomoc odděleně. Nařízením
rady (ES) č. 555/2000 se na realizaci opatření rámcové předvstupní strategie pro
Kypr a Maltu určuje referenční částka 95 milionů EUR (57 mil. eur pro Kypr a 38
mil. eur pro Maltu). Z této částky lze čerpat do 31. prosince 2004. Nařízením
č. 2500/2001 o předvstupní finanční pomoci Turecku se na konkrétní podporu
vyčlení celková částka přes 2 miliony eur.
Všechny kandidátské země také mají možnost čerpat prostředky z předvstupních nástrojů Evropské investiční banky (EIB).
Na zasedání Evropské rady v Kodani (12. a 13. prosince 2002) byla schválena
dodatečná předvstupní pomoc pro Bulharsko a Rumunsko.
DÁLE VIZ:
KANDIDÁTSKÉ ZEMĚ
PHARE
ROZŠÍŘENÍ
SCREENING
C
D
E
F
G
H
CH
Pre-accession strategy
Na základě Evropských dohod (tj. asociačních dohod mezi Evropskou unií a kandidátskými zeměmi) Komise v roce 1993 navrhla zahájení „strukturovaného dialogu“
mezi přidruženými státy a institucemi Unie, a to ve formě konzultačních setkání.
Evropská rada na summitu v Essenu v prosinci 1994 přijala předvstupní strategii,
která je založena na:
• prohlubování vztahů mezi přidruženými státy a institucemi Unie (posílení strukturovaného dialogu na parlamentní a vládní úrovni);
• plnění Evropských dohod;
• přizpůsobení se pravidlům finanční pomoci, která je poskytována prostřednictvím
programu Phare.
Na zasedání Evropské rady v Lucemburku v prosinci 1997 byla pro deset kandidátských zemí ze střední a východní Evropy vyhlášena posílená předvstupní
strategie. Ta vychází:
• z Evropských dohod;
• z přístupových partnerství a z národních programů pro přijetí acquis;
• z účasti v určitých programech, agenturách a výborech Společenství.
Zvláštní předvstupní strategie byla téhož roku vyhlášena pro Kypr. V roce 1998
byla přijata strategie pro Maltu a nyní se zpracovává strategie pro Turecko.
Předvstupní strategie pro Maltu a Turecko vycházejí:
• z asociačních dohod;
• z přístupových partnerství a z národních programů pro přijetí acquis;
• z účasti v programech, agenturách a výborech Společenství;
• ze zvláštní předvstupní pomoci; a
• v případě Turecka ze zintenzívněného politického dialogu.
Na zasedání Evropské rady v Kodani 12. a 13. prosince 2002 byla podstatným
způsobem zvýšena předvstupní pomoc Bulharsku a Rumunsku.
I
J
K
L
M
N
O
P
R
S
T
U
V
W
X
Y
105
Z
A
B
DÁLE VIZ:
AGENDA 2000
EVROPSKÁ DOHODA
FINANČNÍ PERSPEKTIVA 2000-2006
KANDIDÁTSKÉ ZEMĚ
PHARE
PŘEDVSTUPNÍ POMOC
ROZŠÍŘENÍ
SCREENING
P
PŘIJETÍ NOVÝCH ČLENSKÝCH STÁTŮ
DO EVROPSKÉ UNIE
Accession of new Member States to the European Union
Článek 49 Smlouvy o Evropské unii (bývalý článek O) pojednává o vstupu nových
zemí do Evropské unie. Rada musí po konzultaci s Komisí a po obdržení souhlasu
Evropského parlamentu jednomyslně rozhodnout o zahájení vyjednávání.
Podmínky vstupu, přechodná období a přizpůsobení se smlouvám, kterými byla
založena Evropská unie, musí být předmětem smlouvy mezi kandidátskou a členskou zemí. Aby mohla smlouva vstoupit v platnost, musí být ratifikována všemi
smluvními stranami podle jejich ústavních předpisů.
DÁLE VIZ:
ROZŠÍŘENÍ
Accession partnership
Přístupové partnerství bylo vyjednáno Radou s každou kandidátskou zemí (kromě
Kypru, Malty a Turecka) v roce 1998. Přístupová partnerství koordinují pomoc
Evropského společenství zemím střední a východní Evropy a stanovují priority pro
každou oblast při adaptaci legislativy Společenství (acquis).
Na základě přístupového partnerství každá země vypracovala podrobný program
pro převzetí acquis Společenství, podle něhož následně organizovala realizaci
uvedených priorit. Program obsahoval závazné lhůty a určení potřebných lidských
a finančních zdrojů. Komise i příslušné země tyto programy i celá přístupová partnerství čas od času upravují.
Přístupová partnerství zajišťovala podporu při realizaci dalších předvstupních
nástrojů – uplatnila se při společném hodnocení střednědobých priorit hospodářské
politiky, paktu proti organizovanému zločinu, národních rozvojových plánů a jiných
odvětvových programů nutných k účasti ve strukturálních fondech po přistoupení
a k realizaci cílů ISPA (Nástroj předvstupní strukturální politiky) a SAPARD (Zvláštní
předvstupní program pro zemědělství a rozvoj venkova). Byly také východiskem
při vypracování akčních plánů na zvýšení administrativních a soudních kapacit
v kandidátských zemích.
C
D
E
F
G
H
CH
I
DÁLE VIZ:
KANDIDÁTSKÉ ZEMĚ
PHARE
PŘEDVSTUPNÍ POMOC
J
K
L
M
RADA EVROPSKÉ UNIE
N
Council of the European Union
O
Rada Evropské unie (Rada, někdy také označovaná jako Rada ministrů) je hlavním
rozhodovacím orgánem Evropské unie. Je tvořena ministry patnácti členských zemí,
kteří jsou zodpovědní za záležitosti vyplývající z agendy Rady: zahraniční záležitosti, zemědělství, průmysl, doprava atd. Přestože na základě projednávané agendy
existují tyto různé ministerské formace, představuje Rada jednu jedinou instituci.
Každý členský stát Unie předsedá podle určeného pořadí po dobu šesti měsíců Radě.
Rozhodnutí jsou připravována Výborem stálých zástupců členských států (Coreper),
kterému pomáhají pracovní skupiny složené z úředníků národních vlád. Radě asistuje Generální sekretariát. Na základě Amsterodamské smlouvy vystupuje generální
sekretář nadále jako Vysoký zástupce pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Napomáhá mu zastupující generální sekretář, který je ve funkci jednomyslně
schvalován Radou a který je zodpovědný za chod Generálního sekretariátu Rady.
Rozhodnutí Rady podle prvního pilíře se přijímají na návrh Komise.
Na základě Smlouvy z Nice – s ohledem na rozšíření EU – se prostor pro rozhodnutí přijímaná kvalifikovanou většinou rozšiřuje do dalších oblastí a do určitých
P
R
S
T
U
V
W
X
Y
107
Z
A
B
dalších aspektů jednotlivých politik Společenství, kde se rozhodování kvalifikovanou většinou zatím uplatňuje pouze zčásti.
REFERENDA O PŘISTOUPENÍ K EVROPSKÉ UNII
DÁLE VIZ:
COREPER
JEDNOMYSLNOST
TROJKA
V rámci ratifikačního procesu Smlouvy o přistoupení k EU proběhla ve většině
přistupujících zemí v souladu s ústavami těchto zemí referenda, která bez výjimky
potvrdila přání většiny občanů připojit se k Unii.
R
RADA EVROPY
Council of Europe
Rada Evropy bývá často mylně považována za jednu z institucí Evropské unie.
Nejčastěji se zaměňuje s Evropskou radou. Stojí však zcela mimo smluvní a institucionální rámec EU.
Rada Evropy je nejstarší politickou organizací evropského kontinentu. Byla založena v roce 1949. Seskupuje 45 zemí, včetně 21 zemí ze střední a východní Evropy.
Status pozorovatelské země byl udělen 5 zemím (Vatikán, USA, Kanada, Japonsko
a Mexiko).
Rada Evropy sídlí ve Štrasburku. Cílem této organizace je ochrana lidských práv,
parlamentní demokracie a vlády práva; rozvoj dohod (úmluv) jejichž cílem je standardizovat sociální a právní zvyky členských států; šířit povědomí o evropské identitě
založené na sdílených hodnotách a procházející napříč různými kulturami.
Od roku 1989 působí jako politická opora a „hlídací pes“ dodržování lidských
práv v nových demokraciích střední a východní Evropy. Pomáhá těmto zemím při
uskutečňování a konsolidaci politických, hospodářských, právních a ústavních
reforem.
DÁLE VIZ:
EVROPSKÝ KONVENT
C
European Union accesion referenda
D
E
F
Země
Datum
Česká republika 13. - 14. června 2003
Estonsko
14. září 2003
Maďarsko
12. dubna 2003
Lotyšsko
20. září 2003
Litva
10. - 11. května 2003
Malta
8. března 2003
Polsko
7. - 8. června 2003
Slovensko
16. - 17. května 2003
Slovinsko
23. března 2003
Předchozí referenda
Rok
Země
1972
Irsko
1972
Norsko
1972
Dánsko
1994
Rakousko
1994
Finsko
1994
Švédsko
1994
Norsko
Volební účast %
55,21
64,02
45,6
72,5
63,3
91
58,85
52,15
60,3
ANO %
77,33
66,84
83,76
67
89,82
53,6
77,45
92,46
89,6
NE %
22,67
33,16
16,24
33
8,85
46,4
22,55
6,2
10,4
Volební účast %
71
79
90
82
70
83
89
ANO % NE %
83
17
46
54
63
36
66
34
57
43
53
47
48
52
Ve Velké Británii se nekonalo referendum o vstupu, ale brzy po připojení nastoupila
nová vláda, která uspořádala referendum o tom, zda má Británie v EU setrvat. Při této
příležitosti hlasovaly (při účasti 64 %) více než dvě třetiny voličů pro setrvání.
G
H
CH
I
J
K
L
M
N
O
P
R
S
T
REVIZE SMLUV
U
Revision of the Treaties
Článek 48 (dříve článek N) Smlouvy o Evropské unii je právním základem, který
umožňuje svolat konferenci zástupců vlád členských států (mezivládní konferenci)
za účelem novelizace smluv. Návrhy konkrétních novel mohou Radě předkládat
členské státy nebo Komise. Pokud Rada po konzultaci s Parlamentem a Komisí
dospěje k názoru, že je vhodné svolat mezivládní konferenci, svolá ji předseda
Rady. Každá schválená novela vstupuje v platnost dva měsíce poté, co ji v souladu
se svým ústavním pořádkem ratifikovaly všechny členské státy.
109
V
W
X
Y
Z
A
B
DÁLE VIZ:
R
Equal opportunities
Dva klíčové prvky všeobecného principu rovných příležitostí jsou zákaz diskriminace na základě národnosti (článek 12 Smlouvy o Evropském společenství, bývalý
článek 6) a stejné odměňování mužů a žen (článek 141 Smlouvy o Evropském společenství, bývalý článek 119). Měly by být používány ve všech oblastech, zvláště
v ekonomické, sociální, kulturní a v rodinném životě.
Amsterodamská smlouva přičlenila ke Smlouvě nový článek 13, který má posílit
princip nediskriminace, úzce spjatý s rovnými příležitostmi. V rámci tohoto nového
článku má Rada právo přijímat odpovídající opatření k potírání diskriminace založené na příslušnosti k pohlaví, rasové nebo etnické skupině, náboženství nebo
víře, tělesném postižení, věku nebo sexuální orientaci.
Charta základních práv EU, přijatá v prosinci 2000, obsahuje kapitolu s názvem
„Rovnost“, která vysvětluje principy nediskriminace, rovnosti mezi ženami a muži,
a kulturní, náboženské a jazykové diverzity. Zahrnuje také práva dítěte, starších
osob a osob s postižením. V oblasti nediskriminace Charta stanoví, že: „Je zakázána jakákoliv diskriminace, zejména na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, etnického
či sociálního původu, geneticky daných vlastností, jazyka, náboženského vyznání
či přesvědčení, politického či jiného smýšlení, příslušnosti k národnostní menšině,
majetku, původu, postižení, věku či sexuální orientace.“
DÁLE VIZ:
Equal treatment for men and women
Již v roce 1957 zavedl článek 141 (bývalý článek 119) Smlouvy o Evropském společenství princip, na základě kterého musí být muži a ženy odměňováni stejně za stejnou
práci. Od roku 1975 rozšířila celá řada směrnic tento princip, aby byl zajištěn jak rovný
přístup k pracovním místům a k profesnímu růstu, tak pracovní podmínky, s cílem vymýtit
veškeré formy diskriminace na pracovišti. Rovné zacházení bylo později rozšířeno na
oblast sociálního zabezpečení, rovnost v zaměstnání atd. V 80. letech vedlo uznání
tohoto principu k podpoře rovných příležitostí prostřednictvím víceletých programů.
Amsterodamská smlouva se snažila článek 141 (který je co do rozsahu spíše
omezen, protože pokrývá jen rovné mzdy) doplnit včleněním podpory rovnosti mezi
muži a ženami jakožto jednoho z úkolů Společenství vytyčených v článku 2 Smlouvy
o Evropském společenství.
Charta základních práv občanů Evropské unie, přijatá v prosinci 2000, obsahuje
kapitolu nazvanou „Rovnost“, kde se stanoví zásady rovnosti mezi muži a ženami
a konstatuje se, že „Rovnost mužů a žen musí být zajištěna ve všech oblastech
včetně zaměstnání, práce a odměny za práci“.
V červnu 2000 přijala Komise také Sdělení pod názvem K rámcové strategii
Společenství pro genderovou rovnost (2001–2005). Cílem dokumentu je vytvořit
rámec pro postupy, při nichž veškeré činnosti Společenství budou přispívat k dosažení cíle, jímž je eliminace nerovností a podpora rovnosti mezi muži a ženami.
DÁLE VIZ:
C
D
E
F
G
H
CH
I
J
K
L
ROZHODNUTÍ A RÁMCOVÉ ROZHODNUTÍ
(HLAVA VI SMLOUVY O EVROPSKÉ UNII)
M
Decision and framework decision (EU Treaty, Title VI)
N
Vstupem Amsterodamské smlouvy v platnost nahradily tyto nové akty (rozhodnutí
a rámcové rozhodnutí) v rámci hlavy VI Smlouvy o Evropské unii (Policejní a justiční
spolupráce v trestních věcech) společnou akci (společná akce). Protože jsou více zavazující a více autoritativní, mají sloužit k zefektivnění akcí v rámci třetího pilíře.
Rámcová rozhodnutí jsou používána ke sblížení právních a správních předpisů
členských států. Návrhy jsou činěny na základě iniciativy Komise nebo členského
státu a musí být přijaty jednomyslně. Pro členské státy jsou rozhodnutí závazná
co do výsledku, kterého má být dosaženo, ale ponechávají formu a metodu na
orgánech jednotlivých členských států.
Rozhodnutí jsou užívána pro vše ostatní, co se netýká sbližování právních a správních předpisů členských států. Jsou závazná a veškerá opatření potřebná k jejich
implementaci na úrovni Unie jsou přijímána Radou na základě hlasování kvalifikovanou většinou.
O
P
R
S
T
U
V
W
DÁLE VIZ:
EVROPSKÝ ZATYKAČ
X
Y
111
Z
A
B
R
ROZPOČET
Budget
Veškeré příjmy a výdaje Společenství jsou vkládány do rozpočtu Společenství na
základě ročních výhledů. Provozní náklady na implementaci hlavy V a VI Smlouvy
o Evropské unii mohou ale vytvořit výjimku k tomuto pravidlu tím, že budou vyúčtovány členským státům. V roce 1998 rozpočet Společenství představoval 91 mld.
eur prostředků na pokrytí závazků.
Rozpočet Společenství je založen na několika principech, z nichž vyplývá, že je:
• jednotný (veškeré příjmy a výdaje jsou uvedeny v jednom dokumentu);
• jednoletý (operace rozpočtu se vztahují vždy k danému rozpočtovému roku);
• vyrovnaný (výdaje nesmí přesáhnout příjmy).
Komise je zodpovědná za předložení předběžného návrhu rozpočtu Radě, která
sdílí odpovědnost za rozpočet s Evropským parlamentem. Charakteristika výdajů
na povinné a nepovinné rozhoduje o tom, která z těchto dvou institucí bude mít
pro dané kapitoly konečné slovo. Celkové konečné slovo o rozpočtu má Parlament,
který ho může jako celek přijmout nebo zamítnout.
Od roku 1993 byl rozpočet s ohledem na rozpočtovou disciplínu a vylepšení schvalovací procedury předmětem meziinstitucionální dohody mezi Parlamentem, Radou
a Komisí. V roce 1998 představila Komise na základě pozitivních zkušeností s implementací rozpočtu plán na obnovu meziinstitucionální dohody z roku 1993 s cílem
sjednotit veškeré společné deklarace a meziinstitucionálni dohody týkající se
rozpočtu, které byly přijaty od roku 1982.
Jako součást reforem navržených Komisí v roce 1997 v dokumentu Agenda 2000
byla schválena nová finanční perspektiva, která stanoví růst rozpočtu na léta
2000–2006.
DÁLE VIZ:
EVROPSKÝ ÚČETNÍ DVŮR
KLASIFIKOVÁNÍ VÝDAJŮ V ROZPOČTU
ROZŠÍŘENÍ
C
Enlargement
Pojem rozšíření se původně používal k označení čtyř úspěšných vln přistoupení
nových členů Společenství. Zakládající šestku, tj. Belgii, Francii, Německo, Itálii,
Nizozemsko a Lucembursko postupně doplnilo dalších devět zemí:
• 1973 Dánsko, Irsko, Velká Británie;
• 1981 Řecko;
• 1986 Španělsko, Portugalsko;
• 1995 Švédsko, Rakousko, Finsko.
Nadcházející rozšíření Unie přináší jedinečnou příležitost zajistit mír, stabilitu a prosperitu celému evropskému kontinentu. Z hlediska počtu a diverzity nově přistupujících
zemí jde o rozšíření, jaké v dosavadním vývoji EU nemá obdoby. Do EU přistupuje –
nebo se na přistoupení chystá – 10 kandidátských zemí ze střední a východní Evropy
(Bulharsko, Česká republika, Estonsko, Maďarsko, Lotyšsko, Litva, Polsko, Rumunsko,
Slovensko a Slovinsko), dvě ostrovní země ze Středomoří (Malta a Kypr) a dále Turecko.
Na zasedání Evropské rady v Kodani (12. a 13. prosince 2002) Komise uzavřela
jednání s 10 z těchto kandidátských zemí – s Kyprem, Českou republikou,
Estonskem, Maďarskem, Lotyšskem, Litvou, Maltou, Polskem, Slovenskem
a Slovinskem. Ty přistoupí k Unii 1. května 2004. Bulharsko a Rumunsko si vytkly
za cíl dokončit přístupová jednání tak, aby k Unii mohly přistoupit v roce 2007.
Možnost zahájit jednání s Tureckem bude zvážena v prosinci 2004.
D
E
F
G
H
CH
I
J
K
L
M
N
DÁLE VIZ:
AGENDA 2000
KANDIDÁTSKÉ ZEMĚ
PROHLUBOVÁNÍ
PŘIJETÍ NOVÝCH ČLENSKÝCH STÁTŮ DO EVROPSKÉ UNIE
O
P
R
S
T
U
ROZVOJ VENKOVA
V
Rural development
Rozvoj venkova je úzce spojen se společnou zemědělskou politikou (SZP) a s opatřeními na podporu zaměstnanosti. Bohužel však opatření na rozvoj venkova
a dostupné právní nástroje trpěly nedostatkem vzájemné koordinace.
W
X
Y
113
Z
A
B
V zájmu sladění těchto snah uvedla Agenda 2000 do pohybu reformu SZP.
Reforma ustupuje od zvyšování produktivity a plně se zaměřuje na kvalitu a bezpečnost zemědělských produktů. Z toho pohledu opravila opatření týkající se
zemědělství a spojila je do jediného regulačního rámce. Díky tomu tvoří rozvoj
venkova v současné době druhý pilíř společné zemědělské politiky.
Finanční rámec Agendy 2000, který byl schválen v Berlíně v roce 1999, přidělil
tomuto druhému pilíři zhruba 45 mld. eur každoročních výdajů na opatření rozvoje
venkova v období 2000–2003, které spravuje EZOZF ve své záruční nebo orientační sekci v závislosti na regionální situaci.
Tento nástroj zavedl integrovanou politiku udržitelného rozvoje zemědělských oblastí,
která zaručuje těsnější spojení mezi rozvojem venkova a cenovou a tržní politikou
realizovanou v rámci SZP. Navíc umožňuje, aby v jednotlivých oblastech vznikaly přímo
na místě koordinované integrované strategie rozvoje daného regionu nebo místa.
Cíle, které sleduje rozvoj venkova, zahrnují:
• modernizaci farem;
• bezpečnost a kvalitu potravinářských produktů;
• přiměřené a stabilní příjmy farmářů;
• ekologická opatření;
• vytváření pracovních míst v doplňkových či alternativních aktivitách, aby se zastavil
odchod pracovních sil a posílila se hospodářská a sociální struktura venkovských
oblastí;
• zlepšení životních a pracovních podmínek a podpora rovných příležitostí.
Opatření na rozvoj venkova, která mají dosáhnout uvedených cílů, jsou rozdělena
do dvou kategorií:
• dosavadní opatření provedená v rámci reformy společné zemědělské politiky
v roce 1992 (dřívější odchod do důchodu, agro-ekologická opatření, zalesňování
a projekty pro znevýhodněné oblasti);
• opatření na modernizaci a diverzifikaci farem (investice do farem, projekty pro
mladé a začínající zemědělce, školení, podpora při investicích do zpracovatelských
závodů, doplňková pomoc pro lesnictví, propagaci a restrukturalizaci zemědělství).
R
DÁLE VIZ:
AGENDA 2000
CÍLE 1, 2 A 3
ROZVOJOVÁ POMOC
C
Development aid
Počátky rozvojové pomoci Evropského společenství se datují do doby, kdy byly
podepsány zakládací smlouvy v Římě (v roce 1957). Prvními příjemci pomoci byly
zámořské země a území patřící tehdy členským státům. Konkrétní právní podklad
však rozvojová pomoc získala až poté, co vstoupila v platnost Smlouva o Evropské
unii (články 177 až 181 Smlouvy o EU). S postupným rozšiřováním Unie přibývaly
k zemím podílejícím se na rozvojové pomoci další země – především země africké,
karibské a tichomořské oblasti (ACP), které mají zvláště blízké a dlouhodobé vztahy
s některými členskými státy Unie. Toto partnerství bylo dále posíleno dohodou,
která byla v červnu 2000 podepsána v Cotonou; tato dohoda do velké míry vychází
z úmluv z Lomé, z nichž první byla podepsána v roce 1975.
Kromě těchto původních dohod o rozvojové pomoci se rozvojová politika Společenství
zaměřuje i na pomoc dalším zemím, a to především v Latinské Americe a v Asii.
Hlavním cílem rozvojové politiky Evropského společenství je vymýcení chudoby.
Tato politika se realizuje nejen prostřednictvím bilaterálních a regionálních dohod,
ale také na základě specifických programů v různých oborech – především v oblasti
zdravotnictví s důrazem na vymýcení infekčních chorob, a v oblasti vzdělávání.
S rozvojovou politikou také souvisí spolupráce s mezinárodními institucemi a účast
Společenství a jeho členských států na iniciativách realizovaných na globální úrovni
– jde například o Iniciativu pro vysoce zadlužené chudé země.
Unie je pro rozvojové země v současné době hlavním partnerem. Evropské společenství a jeho členské státy společně zajišťují 55 % veškeré mezinárodní rozvojové
pomoci.
D
E
F
G
H
CH
I
J
K
L
M
N
O
P
DÁLE VIZ:
HUMANITÁRNÍ POMOC
R
S
SAPARD
SAPARD
T
Program SAPARD (Speciální předvstupní program pro rozvoj zemědělství
a venkova) je předvstupním programem pomoci pro kandidátské země střední
a východní Evropy při jejich přípravě na účast ve společné zemědělské politice EU
a na čerpání strukturálních fondů. Má dva základní cíle. Za prvé má kandidátské
země připravit na spravování prostředků, které obdrží jako členské státy EU a za
druhé má řešit specifické problémy v oblasti zemědělství a rozvoje venkova.
U
V
W
X
Y
115
Z
A
B
Pro Českou republiku je na léta 2000–2006 určen rozpočet SAPARD v objemu 157
mil. eur (5 mld. Kč).
Prostředky z programu SAPARD lze přidělit na investiční projekty s tímto určením:
zemědělská hospodářství, subjekty zemědělsko-průmyslového komplexu, zúrodňování půdy a pozemkové úpravy, rozvoj venkova na základě renovace vesnic
a venkovské infrastruktury, diverzifikace hospodářských činností a dále zemědělskoekologická opatření. Z programu SAPARD se financuje také odborná příprava
a technická pomoc.
S
SCREENING
Screening
Bílá kniha o přípravě zemí střední a východní Evropy na zapojení do jednotného
trhu Evropské unie načrtla v květnu 1995 jakýsi počáteční seznam legislativy
Společenství, který budou muset tyto země před vstupem do Evropské unie začlenit
do svého práva. 30. března 1998 začaly vstupní rozhovory s kandidátskými státy,
které určilo zasedání Evropské Rady v Lucemburku v prosinci 1997. (O zahájení
jednání s tzv. druhou vlnou kandidátských zemí bylo rozhodnuto na zasedání
Evropské rady v Helsinkách v prosinci 1999. Turecku byl přiznán status země ucházející se o členství v EU.) 3. dubna 1998 začalo porovnávání práva kandidátských
zemí s acquis Společenství.
První fáze spočívala ve vyhodnocování kompatibility práva každé kandidátské
země s pravidly Společenství. Tento tzv. proces screeningu prováděla společně
Komise s každou kandidátskou zemí. Byl porovnán obor po oboru, pro každou
kandidátskou zemi byla načrtnuta mapa indikující, které právní instrumenty musí
být přijaty nebo novelizovány, aby budoucí člen byl schopen se podřídit legislativě Společenství co nejdříve po vstupu. Kancelář pro technickou pomoc a výměnu
TAIEX je odpovědná za vypracování přehledu legislativy Společenství (acquis
Společenství) a za opatření kandidátských států pro zapracování těchto principů.
Proces screeningu je nezbytný, protože bude základem pro bilaterální vyjednávání mezi Evropskou unií a každou z kandidátských zemí.
DÁLE VIZ:
KANDIDÁTSKÉ ZEMĚ
ROZŠÍŘENÍ
TAIEX
C
Schengen (Agreement and Convention)
V Schengenské smlouvě, která byla podepsána 14. června 1985 v Schengenu,
se Belgie, Francie, Lucembursko, Německo a Nizozemsko zavázaly, že postupně
odstraní hraniční kontroly na společných hranicích a zavedou svobodu pohybu
pro všechny osoby, které jsou občany signatářských členských států, ostatních členských států nebo třetích zemí.
Schengenská úmluva byla podepsána pěti výše uvedenými státy 19. června 1990.
Úmluva stanovuje konkrétní podobu a garance pro realizaci svobody pohybu.
Smlouva a Úmluva, pravidla přijatá na tomto základu a související dohody dohromady tvoří „Schengenské acquis“. Včlenění schengenského acquis do smluv se
řídí protokolem k Amsterodamské smlouvě. Právní základ pro začlenění schengenského acquis je provázen rozdělením tohoto acquis mezi první pilíř Smlouvy
zakládající Evropská společenství (zařazené pod novou hlavu IV – vízová, azylová,
imigrační a jiné politiky vztahující se k volnému pohybu osob) a třetí pilíř Smlouvy
(zařazené pod hlavu VI – ustanovení o policejní a soudní spolupráci v trestních
věcech). V souvislosti s právním začleněním schengenského acquis došlo k integraci institucí. Pravomoci Schengenského výkonného výboru převzala Rada
a agendu Schengenského sekretariátu převzal generální sekretariát Rady.
V protokolu k Amsterodamské smlouvě se stanoví, že kandidátské země musí
schengenské acquis a pravidla přijatá příslušnými institucemi na základě tohoto
acquis přijmout jako celek.
Schengen se postupně rozšiřuje: Itálie se připojila v roce 1990, Španělsko
a Portugalsko v roce 1991, Řecko v roce 1992, Rakousko v roce 1995 a Dánsko, Finsko
a Švédsko v roce 1996. Účastníky Schengenské úmluvy jsou také Island a Norsko.
Irsko a Velká Británie nejsou účastníky dohod, ale podle protokolu
k Amsterodamské smlouvě se na některých nebo všech ustanoveních
Schengenského acquis mohou podílet, pokud pro to bude v Radě jednomyslně
hlasovat všech 13 členských států, které jsou účastníky dohod, spolu s představitelem dané země (tj. Irska nebo Velké Británie). V březnu 1999 Velká Británie
na tomto základě požádala o účast v některých oblastech Schengenské spolupráce
(policejní a soudní spolupráce v trestních věcech, boj proti drogám, a Schengenský
informační systém (SIS)). Rozhodnutí o přijetí žádosti přijala Rada v květnu 2000.
O účast na některých Schengenských aktivitách požádalo v červnu 2000 a v listopadu 2001 také Irsko – šlo o realizaci a fungování systému SIS. Rozhodnutí se
schválením irské žádosti přijala Rada v únoru 2002.
Dánsko je sice signatářem Schengenské úmluvy, ale ponechalo si v rámci Evropské
unie možnost volby, zda bude či nebude realizovat jakékoli nové rozhodnutí přijaté
na základě acquis.
D
E
F
G
H
CH
I
J
K
L
M
N
O
P
R
S
T
U
V
W
X
Y
117
Z
A
B
DÁLE VIZ:
S
Consolidation of legislation – formal/official
Formální nebo oficiální sjednocení legislativy znamená přijetí nového právního
nástroje, který je zveřejněn v Úředním věstníku EU (Official journal) řada L, který
obsahuje a ruší nástroje, jež jsou sjednocovány (základní nástroj a doplňující
nástroj), aniž by došlo k změně jejich podstaty. Může být:
• Vertikální: Nový nástroj včleňuje výchozí a doplňující nástroje do jednoho nástroje.
• Horizontální: Nový nástroj včleňuje několik paralelních základních nástrojů týkajících se stejného problému do jednoho nástroje.
DÁLE VIZ:
SJEDNOCENÍ LEGISLATIVY – NEFORMÁLNÍ
/DEKLARATORNÍ
Consolidation of legislation – informal/declaratory
Existuje zvláštní postup při neoficiálním sjednocování legislativy, které je jen čistě
deklaratorní a je jejím zjednodušením. Včlenění následujících doplňků do souboru
základního nástroje neznamená přijetí nového nástroje. Představuje jen zjednodušení legislativy, kterou se zabývá Komise. Výsledný text, který nemá žádný
formální právní vliv, může být, pokud je to vhodné, zveřejněn v Úředním věstníku
EU (řada C) bez odkazů nebo formálních náležitostí.
DÁLE VIZ:
C
Composition of the European Commission
Komise je v současné době složena alespoň z jednoho zástupce každého členského státu (dva zástupci reprezentují Francii, Velkou Británii, Německo,
Španělsko a Itálii).
Otázka složení Komise byla s ohledem na budoucí rozšíření předmětem mnoha
diskusí během mezivládní konference, která navrhla Amsterodamskou smlouvu,
k žádnému rozhodnutí však nedošlo. Základní otázkou bylo, jaký je optimální počet
komisařů, který by zaručil legitimitu, kolektivní zodpovědnost a výkonnost instituce,
jejímž úkolem je reprezentovat všeobecné zájmy a jejíž členové jsou zcela nezávislí.
Debata ohledně složení Komise je úzce spjata s otázkou kolektivní odpovědnosti,
termínem užívaným k označení určitého rysu struktury Komise; stanoviska přijímaná Komisí odrážejí její názor jakožto celku, nikoliv jako názor jejích
jednotlivých členů. S výhledem na další rozšíření Unie existují určité obavy, že vysoký
počet komisařů povede k nacionalizaci tohoto úřadu na úkor kolektivní odpovědnosti. A naopak, pokud by počet komisařů byl omezen, některé národy by
v Komisi nebyly zastoupeny vůbec.
Smlouva z Nice, která je výsledkem mezivládní konference z roku 2000, a jejíž
ustanovení budou v platnosti až do roku 2009, nabízí pro tuto otázku prozatímní
řešení. Stanoví:
• limit pro počet členů Komise ode dne, kdy se nová Komise ujme funkce
(1. listopad 2004) – limitem je 1 člen z každého členského státu;
• maximální počet členů Komise poté, co Unie dosáhne počtu 27 členských států.
V tomto okamžiku bude Rada muset jednomyslným rozhodnutím určit, kolik přesně
má Komise mít členů (vždy méně než 27). Jejich „země původu“ se pak bude
určovat spravedlivou rotací mezi členskými státy.
Na zasedání Evropské rady v Kodani (12. – 13. prosince 2002) bylo rozhodnuto,
že komisaři z nových členských států zasednou v současné Komisi ode dne přistoupení jejich zemí, tj. od 1. května 2004. Protože funkční období Prodiho komise končí
31. října 2004, nebude komisařům z nových členských států přiděleno žádné určité
portfolio, jejich funkce bude spíše pozorovatelská. Plnohodnotnými komisaři se stanou
až od 1. listopadu 2004, kdy bude jmenována nová komise na období 2004–2009.
Návrh ústavní smlouvy se zabývá počtem komisařů – jeho cílem je značná redukce
jejich počtu a zavedení dvojí kategorie komisařů, podle toho, zda mají či nemají
hlasovací právo. Závěrečné stanovisko ohledně této problematické otázky bude
přijato až mezivládní konferencí 2003–2004.
D
E
F
G
H
CH
I
J
K
L
M
N
O
P
R
S
T
U
V
W
X
Y
119
Z
A
B
DÁLE VIZ:
EVROPSKÁ KOMISE
ROZŠÍŘENÍ
S
SMÍRČÍ VÝBOR
Conciliation Committee
V rámci procedury spolurozhodování sdílené Parlamentem a Radou může být
na základě článku 251(4) (bývalý článek 189b(4)) Smlouvy o Evropské unii zřízen
smírčí výbor. Je tvořen členy Rady nebo jejich zástupci a stejným počtem zástupců
Evropského parlamentu. Veškeré neshody mezi těmito dvěma institucemi vztahující se k proceduře spolurozhodování jsou předávány smírčímu výboru s cílem
dosáhnout dohody na výsledném znění přijatelném pro obě strany.
Návrh společného textu musí být přijat během šesti týdnů kvalifikovanou většinou
v Radě a absolutní většinou členů Parlamentu. Pokud jedna z těchto institucí
odmítne tento návrh, nebude přijat.
DÁLE VIZ:
SMLOUVA Z NICE
Treaty of Nice
Smlouva z Nice byla přijata v prosinci 2000 na závěr zasedání Evropské rady. Podepsána
byla 26. ledna 2001. Touto smlouvou byla završena mezivládní konference, která začala
v únoru 2000 s cílem nastavit fungování evropských institucí tak, aby byly připraveny
na vstup nových členských států.
Smlouva z Nice otevřela cestu k institucionální reformě, která se stala nutností
vzhledem k nastávajícímu rozšíření EU o kandidátské země ze střední a východní Evropy.
Hlavní změny, které Smlouva z Nice přináší, se týkají především těchto otázek:
složení Evropské komise a omezení jejího rozsahu, rozšíření možností pro hlasování kvalifikovanou většinou, nové rozdělení vážení hlasů v Radě a zajištění větší
flexibility pro zpřesněná ujednání o spolupráci. Kromě těchto čtyř hlavních tématických okruhů se jednání v Nice týkalo i dalších institucionálních otázek
– zjednodušení smluv, definování pravomocí, začlenění Charty základních práv a role
národních parlamentů. V Deklaraci o budoucnosti Unie, která je ke Smlouvě připo-
jena, se stanoví další kroky k prohloubení institucionálních reforem; tyto další kroky
mají zajistit, aby Smlouva z Nice byla pouze jednou z fází pokračujícího procesu.
Smlouvu z Nice ratifikovaly všechny státy na základě svých vlastních ústavních
pravidel. Smlouva vstoupila v platnost k 1. únoru 2003.
C
D
E
DÁLE VIZ:
EVROPSKÝ KONVENT
F
G
H
CH
SOCIÁLNÍ DIALOG
Social dialogue
I
Sociální dialog je termín označující společný postup konzultací, kterého se účastní
sociální partneři na evropské úrovni (UNICE – Svaz průmyslu Evropského společenství, CEEP – Evropské centrum pro veřejné podnikaní, Evropská společnost).
Probíhají zde diskuse, společné akce a někdy i vyjednávání mezi evropskými sociálními partnery a diskuse mezi sociálními partnery a institucemi Unie.
Neformální dialog započala Komise v roce 1985 a Jednotný evropský akt formálně
kodifikoval povinnost Komise vést tento dialog (Článek 139, dříve Článek 118b).
Výsledkem dialogu bylo doposud patnáct společných stanovisek, mezi jinými stanovisko k ekonomickému růstu, k zavádění nových technologií, ke vzdělání
a k odbornému výcviku. Sociální dialog může také vést ke smluvním vztahům včetně
dohod. O jejich realizaci poté rozhoduje Rada na návrh Komise. Zatím byly uzavřeny
dvě dohody tohoto typu – o rodičovské dovolené a o práci na částečný úvazek.
Kromě výše zmíněného typu dialogu zorganizovala Komise v březnu 1996 první
Evropské fórum o sociální politice, kde se setkali zástupci dobrovolnických organizací, nevládních organizací, odborů, zaměstnavatelských organizací, institucí
Evropské unie a členských států.
J
K
L
M
N
O
P
R
S
T
DÁLE VIZ:
EVROPSKÝ HOSPODÁŘSKÝ A SOCIÁLNÍ VÝBOR
SOCIÁLNÍ CHARTA
SOCIÁLNÍ POLITIKA
U
V
W
X
Y
121
Z
A
B
SOCIÁLNÍ CHARTA
S
Social Charter
V roce 1989 všechny členské státy kromě Velké Británie přijaly Chartu základních sociálních práv zaměstnanců, obecně známou jako Sociální charta. Charta
představuje politický nástroj, který obsahuje „morální závazky“. Jejím cílem je zajistit, aby určitá sociální práva byla v dotčených zemích respektována. To se zejména
týká pracovního trhu, odborného výcviku, rovných příležitostí a pracovního
prostředí. Charta také obsahuje výzvu Komisi, aby předložila návrh na zapracování Sociální charty do evropské legislativy. Sociální charta je také doprovázena
řadou sociálních akčních programů.
DÁLE VIZ:
SOCIÁLNÍ DIALOG
SOCIÁLNÍ POLITIKA
Social partners
Pokud se Komise chystá předložit nějaký návrh, musí ho konzultovat se sociálními partnery v dané oblasti. Sociální dialog se uskutečňuje prostřednictvím
tří hlavních organizací, které reprezentují sociální partnery na evropské úrovni:
• Konfederace evropských odborových svazů (the European Trade Union
Confederation – ETUC);
• Svaz průmyslu Evropského společenství (the Union of Industries of the
European Community – UNICE);
• Evropské centrum pro veřejné podnikání (the European Centre for Public
Enterprise (CEEP).
Úkol Komise spočívá v tom, že se snaží povzbudit a podpořit dialog se sociálními partnery, jehož předmětem jsou budoucí aktivity Společenství a návrhy
týkající se evropské sociální politiky, která se soustřeďuje především na trh
práce.
Římskou smlouvou bylo již v roce 1957 vytvořeno poradní shromáždění hospodářských a sociálních partnerů v Evropě – Hospodářský a sociální výbor. Jeho
rolí bylo zapojit různé zájmové skupiny do budování společného trhu. Členy
byli zástupci tří kategorií: zaměstnavatelé, zaměstnanci a svobodná povolání.
Jednotný evropský akt a Smlouva o Evropské unii rozšířily počet oblastí, kde
při přípravě a zavádění nové legislativy musí být konzultován Hospodářský
a sociální výbor.
DÁLE VIZ:
SOCIÁLNÍ DIALOG
C
D
E
F
G
SOCIÁLNÍ POLITIKA
H
Social policy
Amsterodamskou smlouvou byla Úmluva o sociální politice (Social Policy
Agreement) začleněna do Smlouvy o Evropském společenství. Skončila tak komplikovaná situace, kdy v období 1993–1999 existovaly dvě odlišné právní základny
sociální politiky: Smlouva o Evropském společenství a zvláštní úmluvy, na kterých
se nepodílela Velká Británie. Nyní jsou veškerá opatření v oblasti sociální politiky
přijímána na základě nové hlavy XI Smlouvy o Evropském společenství.
Cíle stanovené ve Smlouvě vycházejí z Evropské sociální charty (European Social
Charter) z roku 1961 a z Charty základních sociálních práv pracovníků
Společenství (Community Charter of the Fundamental Social Rights of Workers)
z roku 1989. Již dříve byly tyto cíle převzaty Úmluvou o sociální politice. Zahrnují
podporu zaměstnanosti, sociální ochranu, dialog mezi vedením a zaměstnanci,
rozvoj lidských zdrojů a boj proti propouštění (článek 136).
Podle projednávané záležitosti Rada rozhoduje:
• na základě procedury spolurozhodování po konzultaci s Hospodářským a sociálním výborem a s Výborem regionů; nebo
• jednomyslně na návrh Komise a po konzultaci s Evropským parlamentem,
s Hospodářským a sociálním výborem a s Výborem regionů.
CH
I
J
K
L
M
N
O
P
R
S
DÁLE VIZ:
JEDNOMYSLNOST
SOCIÁLNÍ DIALOG
SOCIÁLNÍ CHARTA
T
U
V
W
X
Y
123
Z
A
B
SOUD PRVNÍHO STUPNĚ EVROPSKÝCH
SPOLEČENSTVÍ (SPS)
S
Court of First Instance of the European
Communities (CFI)
Soud prvního stupně (SPS) byl ustaven v roce 1989 s cílem posílit ochranu zájmů
občanů zavedením druhého stupně soudní moci. Soud prvního stupně umožňuje
Evropskému soudnímu dvoru soustředit se na základní úkol, jímž je zajištění
jednotné interpretace a uplatnění práva Evropských společenství.
SPS se v současné době skládá z patnácti soudců, jmenovaných společnou
dohodou členských států na šest let. Soudci mohou být jmenováni i opakovaně.
Na žádost Evropského soudního dvora vyslovil Výbor stálých zástupců mimo rámec
mezivládní konference souhlas s tím, aby se počet soudců SPS zvýšil na jednadvacet. Dosud není rozhodnuto o systému rotace jmenovaných soudců.
Smlouva z Nice umožňuje větší flexibilitu z hlediska úprav statutu SPS, který Rada
může napříště na žádost Soudního dvora nebo Evropské komise měnit a doplňovat jednomyslně přijatým rozhodnutím. Jednací řád Soudního dvora a soudu
prvního stupně se v budoucnu má schvalovat kvalifikovanou většinou.
Smlouva z Nice řeší snížení pracovní zátěže Evropského soudního dvora tím, že
stanoví přesnější dělbu odpovědnosti mezi Soudní dvůr a SPS. SPS se stává řádným
soudem pro veškeré přímé spory a řízení (odvolání proti rozhodnutí, žaloby pro
nečinnost, odškodnění atd.) s výjimkou těch, které jsou předány soudnímu senátu
a těch, které jsou vyhrazeny pro Soudní dvůr. Smlouva také stanoví, že na základě
práva iniciativy sdíleného mezi Soudním dvorem a Evropskou komisí budou vytvořeny soudní senáty, které se budou v první instanci zabývat určitými druhy sporů
v některých konkrétních věcech, čímž se odčerpá část pracovní zátěže Soudního
dvora. Smlouva z Nice také zakládá možnost převést na Soud prvního stupně právo
vynášet předběžná rozhodnutí ve věcech spadajících do určitých oblastí.
DÁLE VIZ:
SOUDNÍ DVŮR EVROPSKÉ UNIE (SD)
Court of Justice of the European Union (CoJ)
Soudní dvůr Evropské unie má tolik členů, kolik má Unie členských států. V současné
době má patnáct soudců, kterým pomáhá osm generálních advokátů jmenovaných
dohodou mezi členskými státy na šest let. Může zasedat v senátech nebo – při posuzování obzvlášť důležitých nebo složitých případů a na žádost členských států – v plénu.
Má dvě základní funkce:
• kontroluje, zda jsou přijaté právní akty Společenství a národních vlád v souladu
se smlouvami;
• na základě žádosti národního soudu se vyjadřuje ke znění a platnosti ustanovení obsažených v komunitárním právu.
Soudu pomáhá Soud prvního stupně, založený v roce 1989, který má zvláštní
zodpovědnost za projednávání administrativních sporů mezi evropskými institucemi a sporů vznikajících v rámci pravidel soutěže Společenství.
Smlouva z Nice přinesla do soudního systému Unie významnou reformu. Pokud
jde o samotný Soudní dvůr, vyznačuje se reforma těmito hlavními změnami:
• větší flexibilitou při upravování statutu Soudního dvora. Úpravy lze nyní přijímat
jednomyslným rozhodnutím Evropské rady na žádost samotného Soudního dvora
nebo Evropské komise;
• jednací řád Soudního dvora se nyní v Radě schvaluje kvalifikovanou většinou;
• nový článek 229a Smlouvy o Evropském společenství dává soudu možnost získat
pravomoc k rozhodování sporů týkajících se práv vůči průmyslovému vlastnictví,
a to na základě jednomyslného rozhodnutí Rady, potvrzeného ratifikací v národních parlamentech;
• příznivěji je nyní řešena dělba pravomocí mezi Soud prvního stupně a Soudní
dvůr – Soudnímu dvoru ubyla část pracovní zátěže.
C
D
E
F
G
H
CH
I
J
K
L
M
DÁLE VIZ:
SOUD PRVNÍHO STUPNĚ EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ
N
O
SOUSTŘEDNÉ KRUHY
P
Concentric circles
Tento koncept představuje Evropu strukturovanou z podmnožiny států, které
dosáhly různého stupně integrace. Neomezuje se jen na integrační strukturu
Evropské unie; tato myšlenka byla rozvinuta dále mnohými známými osobnostmi.
Některé z nich hovoří o „kruhu sdíleného práva“ (členské země Unie), o „přilehlém
kruhu“ (země mimo Unii, které se ucházejí o členství) a „výběrovějších kruzích“
sloužících hlubší integraci (měnový kruh, obranný kruh atd.).
R
S
T
U
V
DÁLE VIZ:
UŽŠÍ SPOLUPRÁCE
W
X
Y
125
Z
A
B
SPOLEČNÁ AKCE - JUSTICE A VNITŘNÍ VĚCI
S
Joint action – Justice and home affairs
Společná akce byla právním nástrojem dřívější hlavy VI Smlouvy o Evropské unii,
užívaným mezi lety 1993 a 1999. Jednalo se o koordinovanou akci členských států
prováděnou jménem Unie nebo v jejím rámci v případech, kdy určitého cíle mohlo
být dosaženo společnou akcí efektivněji než individuálními aktivitami jednotlivých
členských států. Tento postup byl zrušen Amsterodamskou smlouvou a nahrazen strukturou „rozhodnutí“ (decisions) a „rámcových rozhodnutí“ (framework decisions).
DÁLE VIZ:
ROZHODNUTÍ A RÁMCOVÉ ROZHODNUTÍ (HLAVA VI SMLOUVY O EVROPSKÉ UNII)
Podle Amsterodamské smlouvy jsou rozhodnutí o společné dopravní politice
činěna na základě procedury spolurozhodování (článek 251 Smlouvy o Evropském
společenství), po konzultaci s Hospodářským a sociálním výborem a Výborem
regionů. Existují však stále výjimky:
• opatření, jejichž uplatnění by se mohlo vážně dotknout životní úrovně, zaměstnanosti a využití dopravních zařízení, jsou přijímána Radou jednomyslně, po
konzultacích s Evropským parlamentem a Hospodářským a sociálním výborem;
• v případě specifických opatření týkajících se námořní a letecké dopravy rozhoduje Rada kvalifikovanou většinou o tom, jaký postup bude použit v každém
jednotlivém případě.
DÁLE VIZ:
SPOLEČNÁ DOPRAVNÍ POLITIKA
Common transport policy
Cílem společné dopravní politiky je vytvořit společná pravidla pro mezinárodní
dopravu směřující na území nebo z území členských států anebo procházející přes
území jednoho nebo několika členských států (články 70 až 80 Smlouvy
o Evropském společenství). Stanoví také podmínky, za nichž budou k provozování dopravy uvnitř některého členského státu připouštěni dopravci, kteří na území
tohoto státu nesídlí, a nakonec opatření ke zlepšení bezpečnosti dopravy.
D
E
F
G
H
DÁLE VIZ:
JEDNOMYSLNOST
TRANSEVROPSKÉ SÍTĚ
CH
I
J
K
Joint action – CFSP
Tento termín, který se vztahuje k Hlavě V Smlouvy o Evropské unii, znamená koordinovanou akci členských států, při které jsou mobilizovány veškeré dosažitelné
prostředky (lidské zdroje, know-how, finanční zdroje, vybavení, atd.) k dosažení
cílů stanovených Radou na základě obecných pokynů Evropské rady.
C
L
M
Common commercial policy
Společenství má výhradní zodpovědnost za oblast společné obchodní politiky
(článek 133 Smlouvy o Evropském společenství, původně článek 113). V rámci
této politiky byla zavedena celní unie mezi členskými státy Společenství s jednotnými
principy určujícími změny celních sazeb, uzavírání celních a obchodních smluv
s nečlenskými státy, dovozní a vývozní politiku atd. Rada rozhoduje v oblasti
společné obchodní politiky kvalifikovanou většinou.
Amsterodamskou smlouvou rozšířený Článek 113 umožňuje Radě na základě
jednomyslného rozhodnutí rozšířit rozsah obchodní politiky na oblast mezinárodních jednání a smluv týkajících se služeb a duševního vlastnictví. Aby bylo
zajištěno, že přijetí nových členů nezablokuje používání tohoto ustanovení, navrhla
Komise Mezivládní konferenci 2000, aby se společná obchodní politika vztahovala i na dotyčné smlouvy.
N
O
P
R
S
T
U
V
DÁLE VIZ:
RADA EVROPSKÉ UNIE
VNĚJŠÍ PŮSOBNOST EVROPSKÉHO SPOLEČENSTVÍ
W
X
Y
127
Z
A
B
SPOLEČNÁ STRATEGIE
S
Common strategy
Společná strategie je novým nástrojem společné zahraniční a bezpečnostní politiky zřízeným Amsterodamskou smlouvou.
Podle nového článku 13 Smlouvy o Evropské unii určuje Rada principy a všeobecné vývojové linie společné zahraniční a bezpečnostní politiky a rozhoduje
o společných strategiích, které jsou Unií implementovány v oblastech, ve kterých
členské státy sdílejí společné zájmy.
Společná strategie specifikuje cíle, jejich trvání a zdroje, které budou potřebné
ze strany Unie a členských států. Společné strategie jsou implementovány Radou,
zejména přijímáním společných akcí a společných postojů. Rada může doporučit
společné strategie Evropské radě.
DÁLE VIZ:
SPOLEČNÁ ZAHRANIČNÍ
A BEZPEČNOSTNÍ POLITIKA (SZBP)
Common foreign and security policy (CFSP)
Společná zahraniční a bezpečnostní politika (SZBP) byla zřízena a je prováděna
podle hlavy V Smlouvy o Evropské unii. Nahrazuje Evropskou politickou spolupráci (EPS) a činí opatření pro možné vymezení Společné obranné politiky, která
může časem vést až ke společné obraně.
Cíle tohoto tzv. druhého pilíře Unie jsou stanoveny v článku 11 (bývalý článek
J.1) a k jejich dosažení jsou používány specifické právní akty (společná akce,
společný postoj), o jejichž použití musí jednomyslně rozhodnout Rada. Vstupem
Amsterodamské smlouvy v platnost přibyl nový nástroj společné zahraniční
a bezpečnostní politiky – společná strategie, o které se zmiňuje nový článek 12.
Amsterodamská smlouva rovněž stanovila hlasování kvalifikovanou většinou za
určitých podmínek a od jejího podpisu je SZBP předmětem prakticky každého zasedání Evropské rady.
Smlouva z Nice zavedla možnost, aby za určitých podmínek vznikla užší spolupráce na poli SZBP, jejímž cílem bude zavedení společných akcí a společných
postojů. Tato užší spolupráce nemůže být uplatňována v záležitostech, které mají
vojenské nebo obranné důsledky.
DÁLE VIZ:
COREU (CORESPODANCE EUROPEENNE)
DEKLARACE (SZBP)
KONSTRUKTIVNÍ VETO
SPOLEČNÁ STRATEGIE – SZBP
ÚTVAR PRO POLITICKÉ PLÁNOVÁNÍ A VČASNÉ VAROVÁNÍ
C
D
E
F
G
H
CH
I
J
Common agricultural policy (CAP)
K
Společná zemědělská politika je oblastí s výhradními pravomocemi Společenství.
Podle článku 33 Smlouvy o Evropském společenství (bývalý článek 39) je jejím cílem
zajištění snesitelných cen pro evropské spotřebitele a slušné příjmy pro zemědělce,
a to zejména založením společných zemědělských organizací a používáním principů jednotných cen, finanční solidarity a preferencí Společenství.
SZP je jednou z nejdůležitějších politik Unie (výdaje na ni představují téměř
45 % rozpočtu Společenství). Rada o těchto opatřeních rozhoduje kvalifikovanou
většinou po konzultacích s Evropským parlamentem.
Na počátku SZP umožnila Společenství, aby se stalo nezávislé během velmi krátké
doby. Ale postupem času se SZP stala velmi nákladnou záležitostí, protože ceny zemědělských produktů na evropském trhu byly velmi vysoké ve srovnání s cenami světovými.
Série reforem v roce 1992 napravila situaci snížením garantovaných cen (kompenzací jsou přímé platby zemědělcům) a zavedením celé série doprovodných opatření.
V roce 1999 byl s výhledem na rozšíření Unie přijat reformní balík na období
2000–2006. Podle přístupu navrženého Komisí v červnu 1997 v Agendě 2000 balík
podporuje změny z roku 1992 a klade důraz na bezpečnost potravin, životní prostředí
a udržitelný zemědělský vývoj. Podporuje také zvýšení konkurenceschopnosti zemědělských výrobků Společenství, zjednodušuje zemědělskou legislativu i její
implementaci, posiluje pozici Unie při jednáních Světové obchodní organizace (WTO)
a konečně se snaží stabilizovat výdaje na zemědělství.
V tomto duchu proběhly již změny při společné organizaci trhu vína, obilovin,
L
M
N
O
P
R
S
T
U
V
W
X
Y
129
Z
A
B
hovězího a telecího masa a mléka. Navrhované snížení intervenčních cen bylo nahrazeno zvýšením pomoci zemědělcům a bylo doprovázeno politikou integrovaného
rozvoje venkova.
S
DÁLE VIZ:
AGENDA 2000
ROZVOJ VENKOVA
SPOLEČNÉ ORGANIZACE ZEMĚDĚLSKÝCH TRHŮ
SPOLEČNÉ ORGANIZACE ZEMĚDĚLSKÝCH TRHŮ
Common organisations of the agricultural
markets (COM)
Ve společných organizacích zemědělských trhů (COM) jde o opatření stanovená
na úrovni Společenství, kterými se řídí výroba a obchod zemědělskými výrobky
v členských státech Evropské unie. Kde to bylo nutné, tam byly COM po zavedení společné zemědělské politiky (SZP) postupně nahrazeny tržními organizacemi
na národní úrovni. Společné organizace zemědělských trhů mají za cíl především
napomáhat k dosahování cílů SZP a stabilizovat trhy, zajišťovat zemědělcům přiměřenou životní úroveň a zvyšovat produktivitu zemědělské výroby.
DÁLE VIZ:
Common position – CFSP
Smyslem společného postoje v kontextu společné zahraniční a bezpečnostní politiky je učinit spolupráci více systematickou a vylepšit její koordinaci. Členské státy
se musí přizpůsobit a realizovat ty postoje, které byly přijaty jednomyslně na zasedáních Rady.
DÁLE VIZ:
C
Joint position (EU Treaty, Title VI)
Společný postoj zavedla Maastrichtská smlouva v části, která se týká spolupráce
policie a justice. Amsterodamská smlouva začlenila tento instrument do nové hlavy
VI Smlouvy o Evropské unii (ustanovení o policejní a justiční spolupráci v trestních věcech).
Společný postoj je právní nástroj, který Radě umožňuje definovat postoj Unie
k jednotlivým problémům. Členské státy jsou pak zavázány uskutečnit jednomyslně přijatá rozhodnutí Rady, a to jak na domácí půdě, tak i v zahraniční politice.
DÁLE VIZ:
D
E
F
G
H
CH
I
J
K
Governance
L
Debata o správě věcí veřejných, kterou iniciovala Evropská komise svou Bílou
knihou o správě věcí veřejných vydanou v červenci 2001, se týká veškerých předpisů, procedur a praktických postupů, které ovlivňují způsob výkonu správních
funkcí v Evropské unii. Cílem je přijmout nové formy správy, které Unii přiblíží evropským občanům, zajistí její větší efektivnost, posílí demokracii v Evropě a podpoří
legitimitu institucí. Unie se musí reformovat, aby byla schopna napravit demokratický deficit svých institucí. Správa má spočívat v rámcovém stanovení a realizaci
lepší a konzistentnější politiky, která bude pojítkem mezi organizacemi občanské
společnosti a evropskými institucemi. Jde také o zlepšení kvality evropské legislativy, která má být jednoznačnější a efektivnější. Evropská unie musí kromě toho
přispět k debatě o správě věcí veřejných ve světovém měřítku a musí hrát významnější roli při zlepšování činnosti mezinárodních institucí.
M
DÁLE VIZ:
EVROPSKÝ KONVENT
NADNÁRODNÍ A MEZIVLÁDNÍ METODA ROZHODOVÁNÍ
U
N
O
P
R
S
T
V
W
X
Y
131
Z
A
B
PRŮHLEDNOST JEDNÁNÍ RADY
SMLOUVA Z NICE
S
STÁTNÍ POMOC
State aid
V článku 87 (bývalý článek 92) Smlouvy o Evropských společenstvích se praví,
že „podpory poskytované v jakékoli formě státy nebo ze státních prostředků, které
narušují nebo hrozí narušit soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá
odvětví výroby, jsou, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy, neslučitelné
se společným trhem.“
Evropská komise a Evropský soudní dvůr nabízejí při výkladu pojmu „pomoc“ velmi
širokou interpretaci, pokud jde o orgány nebo subjekty, které ji poskytují – může
jít o stát jako takový, ale také o regionální nebo místní správní orgán; nebo může
jít o orgán, ve kterém stát přímo nebo nepřímo uplatňuje rozhodující vliv, ale také
o podnik ze soukromého sektoru nebo podnik ve veřejném vlastnictví atd.
Za státní pomoc se tedy považují veškeré výhody udílené státem, které:
• skýtají příjemci hospodářskou výhodu;
• jsou poskytovány výběrově určitým podnikům nebo na určité výrobky;
• mohou narušit hospodářskou soutěž;
• negativně ovlivňují obchod mezi členskými státy.
Zákaz se vztahuje na všechna podpůrná opatření – přímá (dotace) i nepřímá (opatření, která osvobozují podniky od finančních poplatků) – a to bez ohledu na jejich
základ a účel.
Absolutní zákaz státní pomoci je ale nemožný, takže článek 87(2) a (3) umožňuje řadu výjimek, kdy je státní pomoc se společným trhem slučitelná zcela a kdy
může být slučitelná za určitých podmínek.
Na základě článku 88 (bývalý článek 93) Smlouvy se v prováděcím Nařízení o státní
pomoci stanoví, že veškerá pomoc a veškeré plány na poskytování pomoci se musí
oznámit Komisi a jejich uplatnění musí Komise předem schválit. Požadavek týkající se předběžné oznamovací povinnosti je však zmírněn Nařízením o horizontální
státní pomoci, které Evropskou komisi opravňuje k tomu, aby formou nařízení
vyňala z této povinnosti určité kategorie pomoci, k nimž patří podpora školení
a odborného výcviku, podpora zaměstnanosti, podpora malých a středních podniků
a pomoc nevýznamného rozsahu.
Komise vypracovala návrhy nových pokynů a rámcových pravidel, kde se objas-
ňují podmínky, za kterých lze poskytovat další formy státní pomoci na podporu
horizontálních cílů – například pomoc pro regionální rozvoj, podpora ochrany životního prostředí a podpora výzkumu.
DÁLE VIZ:
C
D
E
F
G
Structural Funds and Cohesion Fund
H
Strukturální fondy a Fond soudržnosti představují část strukturální politiky
Společenství, která má za cíl omezit rozdíly v podmínkách pro rozvoj mezi různými
regiony a různými členskými státy a tím podpořit hospodářskou a sociální soudržnost.
V letech 2000–2006 vynaloží EU na strukturální pomoc 213 mld. eur, tj. zhruba
35 % z celkového rozpočtu EU. Z toho se 195 mld. vyčerpá prostřednictvím strukturálních fondů a 18 mld. spotřebuje Fond soudržnosti.
Evropská unie spravuje celkem čtyři strukturální fondy:
• Evropský fond regionálního rozvoje (European Regional Development Fund –
ERDF), založený v roce 1975, je největším fondem. Poskytuje podporu vytváření
infrastruktury, investic do tvorby pracovních míst a podporuje především podnikání a projekty místního rozvoje.
• Evropský sociální fond (European Social Fund – ESF), založený v roce 1958,
přispívá k integraci nezaměstnaných a sociálně znevýhodněných do pracovního
života především financováním školicích a vzdělávacích opatření.
• Evropský zemědělský orientační a záruční fond (European Guidance and Garantee
Fund – EAGGF), rovněž založený v roce 1958 jako nástroj financování společné
zemědělské politiky, má dvě sekce: „orientační“ sekce poskytuje podporu rozvoji
zemědělských oblastí a pomáhá farmářům, kteří hospodaří v zaostalých oblastech,
a „záruční“ sekce financuje organizace společného trhu a opatření na rozvoj zemědělství u ostatních částech Společenství.
• Finanční nástroj pro řízení rybolovu (Financial Instrument for Fisheries Guidance
– FIFG) byl vytvořen v roce 1993. Pokouší se zajistit a modernizovat vybavení a materiální zajištění v sektoru rybolovu a diverzifikovat hospodářství oblastí závislých
na rybolovu.
Pomoc prostřednictvím strukturálních fondů je poskytována na základě principů
koncentrace, partnerství, adicionality a plánování. V letech 1994–1999 byla pomoc
poskytována prostřednictvím sedmi cílů a třinácti iniciativ.
Z důvodu zvýšení efektivnosti Komise navrhla v Agendě 2000 reformu strukturální
CH
I
J
K
L
M
N
O
P
R
S
T
U
V
W
X
Y
133
Z
A
B
politiky v období 2000–2006. Její základy byly položeny na zasedání Evropské rady
v Berlíně v roce 1999. Reforma zvyšuje koncentraci pomoci a zjednodušuje její fungování snížením počtu cílů na tři:
• Cíl 1 přispívá k rozvoji a strukturálním změnám v regionech, jejichž rozvoj zaostává
a jejichž HDP na obyvatele je nižší než 75 % průměru v Evropské unii;
• Cíl 2 podporuje hospodářskou a sociální konverzi regionů se strukturálními
problémy, jako je hospodářská a sociální restrukturalizace, upadající venkovské
oblasti, oblasti závislé na rybolovu, problémové městské oblasti a geografické
oblasti s vážným přírodním nebo demografickým znevýhodněním;
• Cíl 3 podporuje zavádění a modernizaci vzdělávacích politik a systémů, odborné
školení a zaměstnanost v regionech, které nejsou příjemci podpory podle Cíle 1.
Současně probíhají rovněž čtyři iniciativy Společenství, které byly navrženy tak,
aby podporovaly vývoj navzdory specifickým obtížím. Na celkovém rozpočtu pro
strukturální fondy se podílejí 5,35 %:
• Interreg III, jehož cílem je podpora přeshraniční, mezinárodní a meziregionální
spolupráce;
• Leader +, jehož cílem je podpora společensko-ekonomického rozvoje venkova;
• Equal, který se zaměřuje na podporu projektů omezujících diskriminaci a nerovnost na trhu práce;
• Urban II, který povzbuzuje hospodářskou a sociální revitalizaci měst a předměstských oblastí.
Fond soudržnosti vznikl v roce 1993 a jeho cílem je další posílení strukturální
politiky. Je určen zemím, jejichž HDP na osobu je nižší než 90 % průměru EU.
Vztahuje se tedy na čtyři členské země: Irsko, Portugalsko, Řecko a Španělsko.
Kohezní fond poskytuje prostředky pro projekty v oblasti životního prostředí
a dopravní infrastruktury.
pravomoci), pokud je efektivnější učinit toto opatření na národní, regionální nebo
lokální úrovni. Princip subsidiarity je úzce svázán s principy proporcionality a nezbytnosti, které vyžadují, aby aktivity Unie nepřekročily rámec opatření nutných k realizaci
cílů Smlouvy.
Zasedání Evropské rady v Edinburghu v prosinci 1992 definovalo základní principy subsidiarity a přijalo směrnice k interpretaci článku 5 (dřívější článek 3b), který
zakotvuje princip subsidiarity do Smlouvy o Evropské unii. Závěry zasedání byly
shrnuty v deklaraci, která je dosud „základním kamenem“ principu subsidiarity.
Amsterodamská smlouva převzala hlavní body deklarace a prostřednictvím
Protokolu o použití principů subsidiarity a proporcionality (Protocol on the application of the principles of subsidiarity and proportionality) je přičlenila ke Smlouvě
o Evropském společenství. Protokol kromě jiného zavádí systematickou analýzu
dopadu legislativních návrhů na princip subsidiarity a tam, kde je to možné, doporučuje přijímat méně závazná opatření.
Výbor regionů se obrátil na mezivládní konferenci, která začala v únoru 2000,
s žádostí, aby princip subsidiarity byl doplněn o formální uznání role orgánů na
místní a regionální úrovni.
Evropská komise pro Evropskou radu a Evropský parlament každoročně sestavuje zprávu (Zlepšování zákonodárství – Better lawmaking), která sleduje pokrok
při aplikaci principu subsidiarity.
Konvent připravil v pracovní skupině pro subsidiaritu určité návrhy, které ve větší
míře přihlížejí k zásadě subsidiarity, aniž by tím oslabily snahu o zjednodušení legislativy. Navrhuje ustavit systém politického monitorování – jedná se o systém
s předběžným upozorňováním pro národní parlamenty (které tak budou mít možnost
předložit zdůvodněné stanovisko k návrhům Komise). Návrh ústavní smlouvy předložený konventem projednává v současné době mezivládní konference.
DÁLE VIZ:
AGENDA 2000
CÍLE 1, 2 A 3
DÁLE VIZ:
EVROPSKÁ RADA
VÝBOR REGIONŮ
VYMEZENÍ KOMPETENCÍ
S
C
D
E
F
G
H
CH
I
J
K
L
M
N
O
P
SUBSIDIARITA
Subsidiarity
R
S
T
U
ŠIRŠÍ EVROPA
V
Wider Europe
Princip subsidiarity má zajistit, aby všechna opatření byla přijímána co nejblíže
občanům, tedy na nejnižším stupni správy, který umožňuje jejich realizaci nebo výkon.
Jinými slovy, Unie nepřijme opatření (s výjimkou oblastí spadajících do její výlučné
W
Dne 11. března 2003 přijala Evropská komise zprávu pojednávající o novém rámci
pro vztahy s Ruskem, jižním Středomořím a západními státy Společenství nezávislých
X
Y
135
Z
A
B
států (SNS) v horizontu nadcházejících deseti let. Jedná se o země, které v současné
době nemají perspektivu členství v Unii, ale které se v blízké budoucnosti stanou
jejími sousedy.
Jak bylo potvrzeno na zasedání Evropské rady v Kodani, skýtá rozšíření Unie
možnost šířit stabilitu a prosperitu i mimo budoucí hranice rozšířené Evropy.
Zmíněná zpráva navrhuje, aby Unie v nadcházejícím desetiletí usilovala o partnerskou spolupráci, jejíž cílem by bylo vybudování oblasti prosperity a přátelských
sousedských vztahů – jakýsi „prstenec dobrých přátel“ – se kterými bude Unie
udržovat spolupráci a přátelské vztahy.
Navrhuje, aby oplátkou za hmatatelné pokroky dokazující sdílené hodnoty a efektivní zavádění politických, hospodářských a institucionálních reforem byla všem
sousedícím zemím nabídnuta vyhlídka na hmotné zájmy na vnitřním trhu Unie.
Tyto kroky by měly být doprovozeny další integrací a liberalizací, která by vedla
k podpoře volného pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu.
T
TAIEX
TAIEX
Kancelář pro technickou pomoc a výměnu (the Technical assistance exchange
office – TAIEX) byla vytvořena jako odpověď na výzvu Bílé knihy k přípravě kandidátských zemí na začlenění do vnitřního trhu Unie (květen 1995). Je řízena
Evropskou komisí a původně měla napomáhat při přejímání a implementaci legislativy jednotného trhu v zemích střední a východní Evropy. Rozhodnutím Evropské
rady v Lucemburku v prosinci 1997 se staly její cílovou skupinou všechny kandidátské státy.
TAIEX pracuje s veřejnou správou v kandidátských státech a v členských státech.
Poskytuje právní texty acquis Společenství, organizuje výukové semináře
a návštěvy expertů v zemích, které o to projeví zájem. TAIEX také hraje klíčovou
roli při hodnocení, zda legislativa kandidátských států je kompatibilní s legislativou Společenství (screening).
Ačkoli je TAIEX nezávislá na programu Phare, jejich aktivity jsou propojeny, protože
Phare se podílí na financování některých aktivit, které nabízí TAIEX.
DÁLE VIZ:
PHARE
ROZŠÍŘENÍ
SCREENING
TELEKOMUNIKACE
C
Telecommunications
Liberalizace telekomunikací se stala prioritou Evropského společenství v roce 1987
v souvislosti s blížícím se dokončením jednotného trhu (Zelená kniha o rozvoji jednotného trhu v telekomunikačních službách a vybavení). V roce 1988 byla vydána
směrnice, která otevřela trh telekomunikačních terminálů pro konkurenci.
Ve druhé fázi tohoto vývoje směrnice, přijatá v roce 1990, liberalizovala telekomunikační služby s výjimkou hlasových přenosových služeb. V roce 1994 byla
liberalizace rozšířena o satelitní šíření signálu a v roce 1996 o kabelové televizní
sítě a mobilní komunikace. Současně byla od roku 1990 spuštěna tzv. otevřená
síť telekomunikační infrastruktury a služeb (open telecommunications infrastructure
and services network – ONP). Přijetí jednotných pravidel umožnilo harmonizovat
podmínky pro vstup nových operátorů na trh. V roce 1993 rozhodla Rada ministrů
o úplné liberalizaci hlasových telefonních služeb do 1. ledna 1998.
V roce 1994 byla přijata koncepce „informační společnosti“, která slibovala
hospodářský růst a vytvoření nových pracovních míst. Aby byl umožněn rozvoj
multimédií, byla v té době prosazena všeobecná liberalizace telekomunikačních
struktur. Aby mohl vzniknout skutečný evropský telekomunikační trh, byla přijata
řada iniciativ k harmonizaci mobilních telefonů (jednotný evropský GSM standard),
standardů satelitní komunikace a digitální sítě ISDN.
V roce 1999 se Evropská komise odhodlala k náročnému úkolu přepracování regulačního rámce pro telekomunikace. Obecným cílem bylo zlepšit dostupnost
informační společnosti zlepšením rovnováhy mezi regulací v sektoru telekomunikací a evropskými pravidly hospodářské soutěže. Nový regulační rámec – známý
také pod označením „telekomunikační balík“ – je tvořen pěti navzájem sladěnými
směrnicemi: rámcovou směrnicí, směrnicí o přístupu a vzájemném spojení, směrnicí o autorizaci, směrnicí o univerzální službě a právech uživatelů a směrnicí
o ochraně soukromí. K tomu se ještě pojí rozhodnutí z roku 2002 o politice při
přidělování radiových frekvencí a nařízení, rovněž přijaté v roce 2002, o přístupu
k místnímu telefonnímu okruhu. Evropské společenství rovněž aktivně pomáhá
zavedení třetí generace (3G) mobilní komunikace.
D
E
F
G
H
CH
I
J
K
L
M
N
O
P
R
S
T
U
DÁLE VIZ:
eEUROPE
V
W
X
Y
137
Z
A
B
TELEVIZE BEZ HRANIC
T
Television without frontiers
Směrnice o televizi bez hranic (TWF) je základním kamenem audiovizuální politiky v Evropském společenství. Byla přijata v roce 1989 a novelizována v roce 1997.
Vychází ze dvou hlavních principů:
• volný pohyb evropských televizních programů v rámci vnitřního trhu;
• požadavek, aby televizní stanice vyhradily, kde to bude možné, více než polovinu vysílacího času evropským dílům („vysílací kvóty“).
Souběžně s těmito hlavními zásadami se směrnice TWF zaměřuje na zajištění určitých veřejných zájmů, které souvisejí například s kulturní diverzitou, ochranou dětí
a mládeže (opatření vůči programům násilné a pornografické povahy) a právem
na odpověď. Byla také zavedena detailní pravidla týkající se obsahu a frekvence
televizní reklamy.
Od června 2001 prošla směrnice TWF procesem revize. V této souvislosti má
Evropská komise zveřejnit pracovní plán, který stanoví témata k diskusi a příslušný
časový rozvrh.
vysokorychlostních vlaků. Do této kategorie dále spadají inteligentní systémy řízení
dopravy – například projekt satelitního navigačního systému Galileo.
• Energetické transevropské sítě (TEN-E) se uplatňují v oblasti dodávek elektřiny
a zemního plynu. Jejich cílem je vybudovat jednotný energetický trh a zajistit
bezpečnost energetických dodávek.
• Telekomunikační transevropské sítě (eTEN), které mají za cíl rozvinout elektronické služby založené na využití telekomunikačních sítí. Jsou silně zaměřeny na
veřejné služby a tvoří základ iniciativy „Informační společnost pro všechny“.
Význam transevropských sítí dále narůstá v souvislosti s rozšířením EU o země
střední a východní Evropy – prostor uplatnění TEN nyní pokrývá celý kontinent
a jejich další teritoriální šíření směrem na východ (Rusko a země Společenství nezávislých států) a na jih (oblast Středomoří) povede k posilování hospodářského růstu
a rovnováhy.
DÁLE VIZ:
KULTURA
DÁLE VIZ:
eEUROPE
EVROPSKÁ INVESTIČNÍ BANKA
SPOLEČNÁ DOPRAVNÍ POLITIKA
TELEKOMUNIKACE
TROJKA
Trans-European Networks (TEN)
Od přijetí Jednotného evropského aktu (1986) je hladké fungování jednotného
trhu nerozlučně spojeno s cílem hospodářské a sociální soudržnosti. Volný pohyb
osob, zboží a kapitálu však nezahladil rozdíly mezi státy a regiony v Evropské unii.
Proto bylo nezbytné zajistit propojení a společné fungování národních infrastrukturních sítí jako nezbytný předpoklad smysluplného a soudržného plánování
na území Společenství.
Právní základ pro transevropské sítě (TEN) dává hlava XV Amsterodamské smlouvy.
Na rozpočet TEN bylo pro léta 2000–2006 vyčleněno celkem 4,6 mld. eur; k tomu
je třeba připočíst příspěvky od Evropského fondu regionálního rozvoje (EFRD), od
Fondu soudržnosti, Evropské investiční banky (EIB) a Evropského investičního fondu
(EIF).
Transevropské sítě existují ve třech sférách činnosti:
• Dopravní transevropské sítě (TEN-T), kde se prioritní projekty zaměřují na silniční
a kombinovanou dopravu, na vodní cesty a námořní přístavy a na evropskou síť
C
D
E
F
G
H
CH
I
J
K
L
M
N
Troika
O
„Trojka“ se skládá z členského státu, který aktuálně předsedá Radě, z členského
státu, který Radě předsedal v uplynulém šestiměsíčním období, a z členského státu,
který bude tuto funkci zastávat v příštích šesti měsících. Ve spolupráci s Komisí
„trojka“ zastupuje Unii navenek v rámci Společné zahraniční a bezpečnostní politiky.
„Trojka“ ve své současné podobě byla změněna Amsterodamskou smlouvou
a nahrazena systémem, v němž předsednické zemi jsou nápomocni generální
sekretář Rady ve své funkci Vysokého zástupce pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a Evropská komise.
P
R
S
T
U
V
DÁLE VIZ:
W
X
Y
139
Z
A
B
T
Sustainable development
Koncept trvale udržitelného rozvoje se dovolává takového hospodářského růstu,
který uspokojuje potřeby společnosti z hlediska blahobytu, a to v krátkodobé, střednědobé a především v dlouhodobé perspektivě. Koncept je založen na předpokladu,
že rozvoj musí uspokojovat dnešní potřeby, aniž by ohrozil příští generace.
Princip integrace ohledu na životní prostředí do formulování a uplatňování jiných
politik, který je nezbytný pro dosažení udržitelného rozvoje, byl potvrzen
v Maastrichtské smlouvě.
V roce 1998 položilo zasedání Evropské rady v Cardiffu základy koordinovaného
postupu při integrování těchto myšlenek v rámci celého Společenství. Komise
následně předložila řadu sdělení o integraci ochrany životního prostředí do, mezi
jinými, energetiky, dopravy, zemědělství, vnitřního trhu, rozvojové pomoci,
průmyslu, rybolovu a hospodářské politiky. Rovněž některá uskupení Rady předložila strategie, jak integrovat péči o životní prostředí do svých politik.
Strategie udržitelného rozvoje Evropské unie byla přijata v květnu 2001 a dostalo
se jí vnějšího rozměru globálním partnerstvím pro udržitelný rozvoj, které přijala
Komise v roce 2002.
Na světovém summitu o udržitelném rozvoji, který se konal v Johannesburgu
v srpnu a září 2002, byly schváleny nové cíle, pracovní programy a časové plány
v oblastech ochrany vod, zásob ryb, ochrany moří, zneškodňování chemikálií, biodiversity, energetiky, udržitelné výroby a spotřeby a strategií udržitelného rozvoje.
Evropská unie se zavázala dosáhnout cílů, které jdou dokonce za rámec toho, co
bylo dohodnuto ostatními účastníky johannesburského summitu.
DÁLE VIZ:
ENERGETIKA
KONKURENCESCHOPNOST
KJÓTSKÝ PROTOKOL
ÚMLUVA (SMLOUVA O EU, HLAVA VI)
Convention (EU Treaty, Title VI)
Spolupráce v oblastech justice a vnitřních věcí (hlava VI Smlouvy o Evropské unii)
byla zřízena Maastrichtskou smlouvou v roce 1993. Vymezovala podmínky pro
různé specifické právní akty, včetně přijímání úmluv. Vstupem Amsterodamské
smlouvy v platnost je možné úmluvy používat jen v oblastech policejní a justiční
spolupráce v trestních věcech a podléhají nyní novým pravidlům.
Podle článku 34 Smlouvy o Evropské unii Rada přijímá úmluvu po konzultaci
s Evropským parlamentem jednomyslným rozhodnutím. Poté musí být ratifikována
členskými státy podle jejich ústavních pořádků. Je-li úmluva ratifikována alespoň
polovinou členských států, vstupuje v těchto státech v platnost.
Evropský soudní dvůr má nyní právo rozhodnout o předběžných opatřeních týkajících se interpretace úmluv a může rozhodnout o veškerých neshodách
vztahujících se k jejich aplikaci.
Role Soudního dvora je přesto předmětem souhlasu členských států, protože každý
z nich musí v deklaraci prohlásit, že přijímá jurisdikci soudu, a musí určit národním
soudům, aby veškeré dotazy odkazovaly na příslušné rozhodnutí.
C
D
E
F
G
H
CH
I
DÁLE VIZ:
J
K
L
M
Social Policy Agreement
Úmluva o sociální politice je připojena k Protokolu o sociální politice (Social Policy
Protocol), který je součástí Smlouvy o Evropské unii. Podepsalo ji čtrnáct členských
států (Velká Británie se nepřipojila). Úmluva stanovuje cíle sociální politiky, které
vytyčila již Sociální charta v roce 1989: podpora zaměstnanosti, zlepšování životních a pracovních podmínek, boj proti propouštění, rozvoj lidských zdrojů atd.
Úmluva též stanovuje proceduru pro přijímání nových opatření v oblasti sociální
politiky a zřetelně potvrzuje rozhodující roli, kterou v dialogu o sociální politice
hraje management i zaměstnanci.
Po zvolení nové vlády v květnu 1997 Velká Británie oznámila, že se připojí
k evropské sociální politice. Amsterodamská smlouva tak mohla začlenit Úmluvu
o sociální politice do Smlouvy o Evropském společenství. Byla vytvořena silná právní
opora pro zajištění rovných příležitostí a rovného zacházení v zaměstnání pro muže
i ženy a je zde i zmínka o boji proti sociální izolaci. A konečně smluvně zakotvený odkaz na základní práva přidal cílům sociální politiky novou dimenzi.
DÁLE VIZ:
N
O
P
R
S
T
U
V
W
X
Y
141
Z
A
B
SOCIÁLNÍ DIALOG
SOCIÁLNÍ CHARTA
SOCIÁLNÍ POLITIKA
U
ÚSTAVNÍ SMLOUVA (NÁVRH SMLOUVY O ZALOŽENÍ
ÚSTAVY PRO EVROPU)
Constitutional Treaty (Draft Treaty Establishing
a Constitution for Europe)
Myšlenka sepsat ústavní smlouvu není nová. Dvakrát se o její realizaci pokusil
Evropský parlament, poprvé v roce 1984, kdy Altiero Spinelli předložil svůj návrh
„Smlouvy zakládající Evropskou unii“, která později posloužila jako základ pro
Smlouvu o založení Evropské unie, přijatou v roce 1992 v Maastrichtu, podruhé
v roce 1994, kdy poslanec Evropského parlamentu Fernand Herman předložil návrh
Ústavy Evropské unie.
Pro jednání o ústavní smlouvě byla svolána speciální instituce, tzv. konvent. Jeho
fungování se již jednou dobře osvědčilo při sestavování Charty základních práv
občanů EU, která byla vyhlášena v roce 2000. Konvent zasedal celkem 17 měsíců
(28. únor 2002 – 10. červenec 2003) a dokument, který předložil, se jmenuje Návrh
Smlouvy o založení Ústavy pro Evropu.
Úlohou konventu bylo, jak definuje Laekenská deklarace, projednat a připravit
návrh budoucího evropského vývoje a směřování evropské integrace. Otázek,
o kterých konvent diskutoval, bylo mnoho. Od institucionálních otázek (složení
Komise, hlasování kvalifikovanou většinou v Radě, atd.), přes otázky zjednodušení
celého smluvního rámce Unie (vytvoření jen jediné evropské smlouvy, včlenění všech
dosavadních platných smluv, redukce počtu legislativních nástrojů), až po přidělení právní subjektivity Unii a přistoupení k Evropské úmluvě o lidských právech.
Konvent svůj výsledný návrh předložil na zasedání Evropské rady v Soluni dne
19. června 2003.
O jeho přijetí či nepřijetí a možných modifikacích v současné době rozhoduje
mezivládní konference.
Podle návrhu by se nová smlouva měla jmenovat Smlouva o založení Ústavy pro
Evropu a měla by mít následující části:
• I. Ústavní část, která představuje 59 článků, ve kterých definuje Unii, její hodnoty
a cíle, rozdělení pravomocí mezi orgány Unie a členské státy, instituce, legislativní nástroje, finanční rámec (rozpočet) a členství v Unii;
• II. Charta základních práv občanů EU, která včleněním do právního rámce Unie
nabývá právní síly;
• III. Politiky a fungování Unie – tato oblast popisuje jednotlivé oblasti (politiky
Unie), ve kterých se členské státy rozhodly ve větší či menší míře spolupracovat.
Včleňuje do návrhu ústavy mnoho článků existujících smluv;
• IV. Obecná a závěrečná ustanovení - např. postup při ratifikaci a změně ústavy.
Veškeré konventem navrhované institucionální úpravy by měly vstoupit v platnost od 1. listopadu 2009, tedy poté, co bude během léta roku 2009 ustaven tehdy
nově zvolený Evropský parlament a poté, co bude jmenována nová Evropská komise.
C
D
E
F
G
ÚTVAR PRO POLITICKÉ PLÁNOVÁNÍ
A VČASNÉ VAROVÁNÍ
H
Planning and Early Warning Unit
CH
Myšlenka zřídit Útvar pro politické plánování a včasné varování v rámci společné
zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP) vychází z představy, že jestliže SZBP má
být efektivní, bude to vyžadovat včasnější a dalekosáhlejší analýzy vnějšího vývoje
v dlouhodobé, střednědobé a krátkodobé perspektivě. Rozhodnutí přijatá
v rámci SZBP musí být proto podpořena spolehlivějšími podklady, které jsou
dostupné pro všechny členské státy Unie.
V deklaraci k Závěrečnému aktu (Final Act) se účastníci mezivládní konference
dohodli na založení Útvaru pro politické plánování a včasné varování (Planning
and Early Warning Unit) v rámci generálního sekretariátu Rady pod pravomocí generálního sekretáře. Zaměstnanci nové Jednotky budou vybráni ze stávajících
zaměstnanců generálního sekretariátu, Komise, Západoevropské unie a z orgánů
členských států.
I
J
K
L
M
N
O
P
DÁLE VIZ:
R
S
UŽŠÍ SPOLUPRÁCE
T
Closer cooperation
U
K povzbuzení užší spolupráce mezi členskými státy Evropské unie, které si přejí
ve spolupráci jít dále, než jak je stanoveno ve smlouvách (např. v oblastech sociálních záležitostí, odstranění hraničních kontrol atd.), byly zavedeny různé nástroje
(např. Sociální charta nebo Schengenské dohody). Zavedením tohoto principu bylo
členským státům umožněno učinit pokrok různým tempem a v některých oblastech mimo institucionální rámec Evropské unie.
V
W
X
Y
143
Z
A
B
Poté, co Amsterodamská smlouva vstoupila v platnost, bylo používání těchto
nástrojů postaveno na více formálním základě zavedením konceptu tzv. „užší spolupráce“ do Smlouvy o Evropské unii (hlava VII) a do Smlouvy o Evropském
společenství (článek 11). Smyslem takovéto spolupráce je umožnit určitému množství členských států Unie, které jsou ochotny a schopny postoupit dále,
prohloubení evropské integrace v rámci jednotného institucionálního rámce Unie.
Užší spolupráce musí splňovat určité podmínky:
• musí pokrývat oblast, která nespadá do výlučné pravomoci Společenství;
• jejím cílem musí být prohlubování cílů Unie;
• musí respektovat principy smluv;
• musí být používána jen jako poslední možnost;
• musí umožnit spolupráci většině členských zemí.
Užší spolupráce je v rámci Smlouvy o Evropském společenství schvalována Radou,
která na základě návrhu Komise a po konzultaci s Evropským parlamentem rozhoduje kvalifikovanou většinou. Cílem užší spolupráce v rámci Smlouvy o Evropské
unii je pružnější rozvoj prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Na základě žádosti
členských států je užší spolupráce schvalována kvalifikovanou většinou v Radě poté,
co Rada obdržela stanovisko Komise, a poté, co byla žádost předána Evropskému
parlamentu.
Podle Amsterodamské smlouvy může členský stát odmítnout dát svůj souhlas
s užší spoluprací v určité oblasti, kterou považuje za oblast svých národních zájmů.
V tomto případě může Rada kvalifikovanou většinou předat záležitost k rozhodnutí Evropské radě, jež musí rozhodnout jednomyslně.
Smlouva z Nice usiluje především o zjednodušení používání této formy spolupráce a zavedla podstatné změny:
• minimální počet členských států požadovaný pro užší spolupráci byl snížen o polovinu na osm, bez ohledu na celkový počet členských států Unie;
• členské státy již nemohou zabránit užší spolupráci: záležitost může být sice
postoupena Evropské radě, ale konečné slovo má Rada ministrů, která rozhodne
většinově, jak je uvedeno ve Smlouvách;
• podle Smlouvy o založení ES je nutný souhlas Evropského parlamentu, pokud
se užší spolupráce týká oblasti, jež je předmětem procedury spolurozhodování;
• byla přidána další podmínka nutná k uskutečnění užší spolupráce a to, že nesmí
ohrožovat vnitřní trh nebo hospodářskou a sociální soudržnost.
Smlouva z Nice zavedla možnost užší spolupráce v oblasti společné zahraniční
a bezpečnostní politiky (SZBP) s výjimkou oblastí majících vojenské a obranné
důsledky. Co se týče procesu, jsou rozhodnutí po obdržení stanoviska Komise přijímána kvalifikovanou většinou v Radě, která rozhoduje na základě tzv. společné
strategie.
V
DÁLE VIZ:
SMLOUVA Z NICE
SOUSTŘEDNÉ KRUHY
C
D
E
F
Weighting of votes in the Council
G
V případech, kdy Rada rozhoduje kvalifikovanou většinou hlasů, je vážení hlasů
výsledkem kompromisu mezi členskými státy, které jsou si na jedné straně rovny před
zákonem, ale na druhé straně se liší v mnoha aspektech. Jedním faktorem, který
předurčuje počet hlasů pro daný členský stát, je velikost jeho populace. Neplatí zde
ovšem přímá úměra; systém relativně zvýhodňuje státy s menším počtem obyvatel.
Systém doposud funguje dobře, protože ho členské státy pociťují jako legitimní.
Při současném rozložení hlasů nemohou „velké“ země přehlasovat „malé“ státy
a naopak. To zaručuje, že rozhodnutí přijatá kvalifikovanou většinou mají maximální možnou podporu.
S ohledem na rozšíření EU byla na poslední mezivládní konferenci provedena
revize rozsahu vážení hlasů tak, aby hlasy „malých“ a „středních“ členských států
neměly neúměrnou váhu v poměru k počtu svých obyvatel. Proto byl zvýšen počet
hlasů nejlidnatějších členských států v poměru k ostatním. Revize má posílit legitimitu rozhodnutí Rady ve smyslu jejich demografické reprezentativnosti. Nový
systém vážení hlasů má platit od 1. listopadu 2004.
Na mezivládní konferenci bylo také rozhodnuto o počtu hlasů, které se mají po
přistoupení přidělit novým členským státům. Kromě úpravy počtu hlasů byl na
základě Smlouvy z Nice také zaveden systém „dvojité většiny“.
S ohledem na rozšíření Unie má otázka vážení hlasů v Radě úzkou spojitost
s otázkou počtu komisařů a jejich „země původu“ a dále s otázkou rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou. Čím větší je prostor pro uplatnění kvalifikované
většiny, tím příznivější bude efekt spravedlivého vážení hlasů na hlasování v Radě
– umožní totiž snížit hrozbu uplatnění veta. Pokud jde o počet a „zemi původu“
komisařů, rozhodly se větší členské státy, že každý z nich bude v Komisi mít jen
jednoho komisaře. Výměnou za tento ústupek si vyžádaly silnější pozice
v Evropské radě.
H
CH
I
J
K
L
M
N
O
P
R
S
T
U
V
W
DÁLE VIZ:
DVOJITÁ VĚTŠINA
JEDNOMYSLNOST
X
Y
145
Z
A
B
ROZŠÍŘENÍ
V
VEŘEJNÉ ZDRAVÍ
Public health
Veřejné zdraví je upraveno článkem 152 Smlouvy o Evropském společenství
(dřívější článek 129), který byl do smlouvy vložen Maastrichtskou smlouvou. Tento
článek říká, že Společenství se ve svých aktivitách zaměří především na prevenci
nemocí včetně drogové závislosti. Prioritou bude podpora výzkumu jejich příčin
a způsobů šíření, stejně jako veřejná osvěta a vzdělání. Amsterodamská smlouva
tyto cíle posiluje požadavkem, aby výklad i realizace všech politik a aktivit
Společenství zaručily vysokou úroveň ochrany zdraví občanů.
Akce podle článku 152 mohou zahrnout i opatření Společenství, která doplní
akce členských států. Hlavním cílem má být ovšem podpora spolupráce mezi členskými státy v souladu s principem subsidiarity.
Institucionální uspořádání vyžaduje, aby Rada přijímala podpůrná opatření na
základě procedury spolurozhodování, zatímco doporučení přijímá na návrh
Komise kvalifikovanou většinou. Amsterodamská smlouva rozšiřuje množství akcí
schvalovaných na základě procedury spolurozhodování. Tato procedura se týká
jednak opatření, která zavádějí vyšší standardy kvality a bezpečnosti pro lidské
orgány a látky lidského původu, a jednak se týká veterinárních a fytosanitárních opatření.
politika) a jako „smíšená“ tam, kde se na její realizaci podílejí i členské státy (např.
společná dopravní politika).
Rozdíl mezi nimi je definován rozhodnutím Soudního dvora a je založen na principu implicitní odpovědnosti, kdy se vnější odpovědnost odvozuje z existence vnitřní
odpovědnosti. Smlouva uděluje výslovnou odpovědnost pouze ve dvou případech:
obchodní politika (článek 133, bývalý článek 113) a asociační dohody (článek 310,
bývalý článek 238).
Je třeba uvést, že společná zahraniční a bezpečnostní politika spadá pod hlavičku
vnějších vztahů Evropské unie, které jsou spravovány na základě mezivládních
procedur (druhý pilíř) a nikoli do oblasti vnější odpovědnosti Evropského společenství.
Nárůst aktivit Společenství (např. dokončení jednotného trhu), vývoj světového
obchodu a nejasná judikatura Soudního dvora ztížily vykonávání vnějších pravomocí, ale zároveň způsobily, že je zcela nezbytné spolupracovat a koordinovat
aktivity ve jménu jednotné fronty na poli mezinárodního zastoupení.
Aby se Společenství mohlo přizpůsobit radikálním změnám ve strukturách světové
ekonomiky a zohlednit široké pravomoci delegované na Světovou obchodní organizaci, doplnila Amsterodamská smlouva článek 133 Smlouvy o Evropském
společenství tak, aby Radě umožnil na základě jednomyslného rozhodnutí rozšířit
rozsah společné obchodní politiky o oblast mezinárodního vyjednávání a dohod
o službách a o duševním vlastnictví.
DÁLE VIZ:
C
D
E
F
G
H
CH
I
J
K
L
M
N
O
P
DÁLE VIZ:
SUBSIDIARITA
VNĚJŠÍ PŮSOBNOST EVROPSKÉHO SPOLEČENSTVÍ
External responsibilities of the European Community
Vnější působnost Evropského společenství se dělí podle toho, zda tato odpovědnost
náleží Společenství jako takovému, nebo členským státům. Je definována jako
„výlučná“ tam, kde ji zajišťuje pouze Společenství (například společná zemědělská
R
VOLNÝ POHYB OSOB
(VÍZOVÁ, AZYLOVÁ, IMIGRAČNÍ A JINÉ POLITIKY)
S
Free movement of persons
(visas, asylum, immigration and other policies)
T
Amsterodamská smlouva přidala do Smlouvy o Evropském společenství novou
hlavu IV, která zahrnuje tyto oblasti:
• volný pohyb osob;
• kontrola na vnějších hranicích;
• azyl, přistěhovalectví a ochrana práv občanů třetích zemí;
• justiční spolupráce v občanskoprávních věcech.
Tyto oblasti dříve spadaly pod hlavu VI Smlouvy o Evropské unii (Justice a vnitřní
U
V
W
X
Y
147
Z
A
B
věci), ale Amsterodamská smlouva je „komunitizovala“ (přesunula je do právního
rámce prvního pilíře).
V pětiletém přechodného období následujícím poté, co vstoupila v platnost
Amsterodamská smlouva:
• Evropská komise sdílí právo iniciativy s členskými státy;
• Evropská rada postupuje jednomyslně (mimo určitá vízová pravidla) po poradě
s Evropským parlamentem;
• Evropský soudní dvůr disponuje jurisdikcí danou ustanoveními Smlouvy o ES (až
na výjimky uvedené v článku 62, bod 1).
Po uplynutí uvedeného období:
• Právo iniciativy bude mít pouze Evropská komise;
• Evropská rada bude mít možnost po poradě s Evropským parlamentem jednomyslně rozhodnout o uplatnění hlasování kvalifikovanou většinou a o použití
procedury spolurozhodování;
• Pokud však jde o vydávání víz a o ustanovení o jejich jednotné formě, dojde
k přechodu na hlasování kvalifikovanou většinou a na proceduru spolurozhodování automaticky.
Smlouvou z Nice se zvětšil prostor pro automatický přechod od jednomyslného
rozhodování k hlasování kvalifikovanou většinou. Za prvé: od doby, kdy tato
smlouva vstoupila v platnost, se hlasování kvalifikovanou většinou vztahuje na
otázky azylu a utečenců (pod podmínkou, že byla přijata legislativa Společenství)
a na soudní spolupráci v občanskoprávních věcech, které obsahují přeshraniční
dimenzi (s výjimkou aspektů zasahujících do rodinného práva). Za druhé: Hlasování
kvalifikovanou většinou bude od 1. května 2004 (v souladu s pětiletým
přechodným obdobím) platit pro opatření týkající se volného pohybu občanů
nečlenských zemí na území členských států po dobu maximálně tří měsíců, dále
pro ilegální přistěhovalectví a pro administrativní spolupráci v záležitostech volného
pohybu osob.
Velká Británie a Irsko na základě Amsterodamské smlouvy požádaly o výjimku
a nepřipojily se k opatřením hlavy IV. Dánsko se bude podílet pouze na opatřeních týkajících se víz.
V
DÁLE VIZ:
KOMUNITIZACE
NEÚČASTNĚNÍ SE
VÝBOR REGIONŮ
C
Committee of the regions (CoR)
Výbor regionů byl zřízen Maastrichtskou smlouvou. Výbor se skládá z 222 zástupců
místních a regionálních orgánů volených Radou na základě doporučení jednotlivých členských států na čtyřleté funkční období. Výbor regionů je poradním orgánem
Rady nebo Komise v oblastech týkajících se místních a regionálních zájmů, jako
jsou např. vzdělávání, mládež, kultura, zdraví a sociální a hospodářská soudržnost.
Podle Amsterodamské smlouvy musí být Výbor konzultován v mnohem více oblastech: životní prostředí, Evropský sociální fond, odborné vzdělávání, přeshraniční
spolupráce a doprava. Výbor regionů může z vlastní iniciativy vydávat stanoviska
a může být konzultován Evropským parlamentem.
Výbor může rovněž vydávat stanoviska z vlastní iniciativy.
Po vstupu Amsterodamské smlouvy v platnost (v květnu 1999) musí být Výbor
konzultován v ještě větším rozsahu oblastí – životní prostředí, Sociální fond,
odborné vzdělávání, přeshraniční spolupráce a doprava.
Smlouva z Nice (schválená v prosinci 2000) nezměnila ani počet ani způsob rozdělení křesel ve Výboru regionů. S ohledem na nastávající rozšíření Smlouva stanoví,
že v budoucnosti by neměl počet členů Výboru přesáhnout 350. Pokud jde
o podmínky členství, Smlouva explicitně určuje, že členové výboru musí být zvoleni
jako poslanci v regionálních nebo místních volbách nebo být politicky zodpovědní
volenému shromáždění.
D
E
F
G
H
CH
I
J
K
L
M
N
DÁLE VIZ:
SUBSIDIARITA
O
P
R
Committees and working parties
S
Výbory, jejichž úkolem je napomáhat institucím Společenství, se účastní všech
fází legislativního procesu. Předtím, než Komise sestaví návrhy nové legislativy,
pravidelně konzultuje s výbory expertů. Tyto výbory, které jsou složeny ze zástupců
odpovídajícího prostředí, soukromé sféry nebo z expertů národních vlád, zaručují, že Komise zůstane otevřena všem připomínkám těch, kterých se navrhovaná
legislativa bude týkat. Existuje téměř šedesát výborů pokrývajících všechny oblasti,
přičemž polovina z nich se zabývá zemědělskými otázkami.
Práci poslanců Evropského parlamentu také organizují nejrůznější stálé výbory.
Radě také při přípravě jejích rozhodnutí napomáhají výbory a pracovní skupiny.
T
U
V
W
X
Y
149
Z
A
B
Existence určitých výborů vychází ze smluv (např. článek 36 – Výbor pro justici
a vnitřní spolupráci), jiné představují ad hoc výbory, jako je například Výbor pro
kulturní záležitosti, který hodnotí návrhy kulturní spolupráce, připravuje jednání
Rady a sleduje realizaci rozhodnutí. Tyto výbory jsou složeny ze zástupců členských států a z jednoho zástupce Komise. Paralelně připravují různé pracovní
skupiny jednání COREPER. Některé z nich pracují jen dočasně na určitém
konkrétním úkolu, jiné, kterých je asi sto, se zabývají určenou oblastí a scházejí
se pravidelně.
Přijatý legislativní text stanoví všeobecné principy, které musí být dodržovány.
K používání těchto principů je nutné přijmout preciznější implementační opatření.
V tomto případě text stanoví, že musí být v rámci Komise zřízen výbor, který bude
přijímat odpovídající opatření. Tyto výbory jsou složeny z expertů nominovaných
členskými státy, kterým předsedá Komise a jsou řízeny pravidly určenými rozhodnutím Rady z roku 1987, jež je známé pod názvem „Rozhodnutí o komitologii“.
Existuje téměř 300 výborů v oblasti průmyslu, sociálních věcí, zemědělství, životního prostředí, vnitřního trhu, výzkumu a vývoje, ochrany spotřebitele
a bezpečnosti potravin.
V
DÁLE VIZ:
COREPER
KOMITOLOGIE
PARLAMENTNÍ VÝBORY
POLITICKÝ VÝBOR
DÁLE VIZ:
EVROPSKÝ KONVENT
SMLOUVA Z NICE
SUBSIDIARITA
VNĚJŠÍ KOMPETENCE EVROPSKÉHO SPOLEČENSTVÍ
C
D
E
F
G
H
High Representative for the CFSP (Mr/Ms CFSP)
CH
Nové postavení Vysokého zástupce pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku (SZBP) bylo vytvořeno Amsterodamskou smlouvou. Tuto funkci zastává
generální tajemník Rady, jehož úkolem je asistovat předsednictví Unie v záležitostech souvisejících se společnou zahraniční a bezpečnostní politikou. Tato funkce
bývá označována také jako „Pan/Paní SZBP“. Vysoký zástupce usiluje o to, aby
se Unie více zviditelňovala na mezinárodní scéně a promlouvala zde zřetelným
a koherentním způsobem.
Vysoký zástupce rovněž pomáhá při formulování, přípravě a zavádění politických
rozhodnutí Rady. Může vést politický dialog se třetími stranami, a to jménem Rady
a na žádost předsednictví.
Za vedení samotného sekretariátu Rady nyní odpovídá náměstek generálního tajemníka.
I
J
K
L
M
N
O
VYMEZENÍ KOMPETENCÍ
Delimitation of competences
Vymezení kompetencí mezi Evropskou unií a členskými státy je jedním z hlavních námětů uvedených v Deklaraci o budoucnosti Unie, která je připojena ke
Smlouvě z Nice, a také v Laekenské deklaraci. Cílem je zajistit jasné a přesné rozdělení kompetencí Unie. Měly by přitom být dodrženy principy subsidiarity
a proporcionality, a rozdělení kompetencí by se co nejvíce mělo přiblížit tomu,
co očekávají občané Evropy. Bude třeba posílit systém pro kontrolu dodržování
stanoveného vymezení. Vymezení by mělo přesněji stanovit, co spadá do kompetence Společenství a co se má řešit na regionální a místní úrovni.
Návrh Ústavní smlouvy pro Evropu zpracovaný Evropským konventem v červenci
2003 se zabývá působností Unie v hlavě III.
DÁLE VIZ:
RADA EVROPSKÉ UNIE
P
R
S
VÝZKUM A VÝVOJ
Research and development
T
Evropská politika v oblasti vědy a výzkumu vychází z ustanovení tří zakládajících smluv (Evropské společenství uhlí a oceli, Euratom a hlava XVIII Smlouvy
o Evropském společenství). Jednotný evropský akt zavedl do práva Společenství
pojem technologie a Smlouva o Evropské unii dále rozvinula společné cíle
Společenství v této oblasti. Prioritami Společenství jsou podpora konkurenceschopnosti evropského průmyslu a podpora evropskému výzkumu, aby byl schopen
reagovat na vývoj v oblasti vědy a techiky.
U
V
W
X
Y
151
Z
A
B
Koordinace iniciativ Společenství v oblasti výzkumu a vývoje spočívá na různých
nástrojích:
• Rámcový program pro výzkum a technologický vývoj (framework programme
for research and technological development). Tento víceletý program vytvořený
v roce 1984 má koordinovat řadu specializovaných programů, které jsou zaměřené na tak rozdílné oblasti, jako jsou informační a komunikační technologie, životní
prostředí, biologie, energie (včetně nukleární), doprava a mobilita vědců. Pátý
rámcový program (1998–2002) má k dispozici 14,9 mld. eur a mezi jeho cíle patří
podpora a propagace informační společnosti vstřícné k uživatelům a usnadnění
přístupu malých podniků k výzkumnému potenciálu.
• Společné centrum pro výzkum (Joint Research Centre–JRC) a Agentura pro zásobování EURATOMU (Euratom Supply Agency). JRC se skládá z osmi výzkumných
institucí v rámci Evropského společenství. Jejich cílem je plnit konkrétní úkoly
Komise. JRC má významnou pozici v oblasti výzkumu jaderné energie (zejména
její bezpečnosti).
• COST (European Cooperation on Scientific and Technical Research) byl založen
v roce 1971 a pokrývá 25 zemí: patnáct členských států Evropské unie, Českou
republiku, Chorvatsko, Island, Maďarsko, Norsko, Polsko, Slovensko, Slovinsko,
Švýcarsko a Turecko. Cílem tohoto Evropského programu spolupráce je koordinovat priority národního výzkumu v Evropě.
• Evropská agentura pro koordinaci výzkumu – Eureka (European Research
Coordination Agency) je mezivládní organizace 26 zemí zahrnující členské státy
Evropské unie, Rusko, Švýcarsko a Turecko. Eureka byla založena v roce 1985 s cílem
podpořit partnerství mezi podnikatelskými a výzkumnými institucemi, a to zejména
v oblasti vyspělých technologií.
Víceletý rámcový program byl přijat na základě procedury spolurozhodování. Od
vstupu Amsterodamské smlouvy v platnost již v Radě není vyžadována jednomyslnost. Konkrétní programy schvaluje kvalifikovanou většinou Rada, a to na návrh Komise
po konzultacích s Evropským parlamentem a s Hospodářským a sociálním výborem.
V
DÁLE VIZ:
EVROPSKÝ VÝZKUMNÝ PROSTOR
Education, vocational training and youth
Princip subsidiarity znamená, že každý členský stát přebírá plnou odpovědnost
za organizaci svého systému vzdělání a odborného školství a obsah výuky. V souladu
s články 149 a 150 Smlouvy o Evropském společenství je úkolem Společenství
přispívat k rozvoji kvality vzdělávání prostřednictvím povzbuzování spolupráce mezi
členskými státy a, je-li to nutné, podporou a doplňováním jejich aktivit, zejména
s ohledem na rozvoj evropské dimenze vzdělávání, povzbuzováním mobility
a podporou spolupráce mezi evropskými školami a univerzitami.
Vedle naznačených aktivit není cílem Unie zavádět nějakou společnou vzdělávací politiku. Disponuje však množstvím specifických nástrojů, které povzbuzují
spolupráci v oblasti:
• Akčního programu Společenství přijatého spolurozhodovacím postupem,
zejména:
• Socrates – podporuje mobilitu studentů a spolupráci mezi univerzitami (program
Erasmus), školami (program Comenius) a při výuce jazyků (program Lingua).
Socrates také napomáhá rozvoji vztahů, pokud jde o uznávání kvalifikací, poskytování informací v oblasti vzdělávání (Eurydice) a výměnu zkušeností mezi
odborníky v oblasti vzdělávání (Arion).;
• Leonardo da Vinci – podporuje odborné vzdělávání zlepšováním národních vzdělávacích systémů a podporováním zlepšování systémů celoživotního vzdělávání;
• Mládež – usnadňuje mobilitu méně privilegovaných mladých lidí mimo rámec
vzdělávacího cyklu s cílem umožnit jim přístup k místním projektům, které by
doplnily jejich občanské vzdělání.
• Právní akty Společenství povzbuzující politickou spolupráci mezi členskými státy
ve formě společných doporučení a sdělení (např. o celoživotním vzdělávání nebo
hodnocení úrovně školského a univerzitního vzdělání), pracovních dokumentů,
pilotních projektů atd.;
• Dvě instituce podporující aktivity Unie v oblasti odborného vzdělávání: Evropské
středisko pro rozvoj odborného vzdělávání (CEDEFOP), které vyvíjí akademické
a technické aktivity na podporu evropského odborného školství, a Evropská vzdělávací nadace (ETF), která podporuje a koordinuje reformu systémů odborné
přípravy v rámci Phare, TACIS a MEDA.
K dosažení cílů stanovených zasedáním Evropské rady v Lisabonu v březnu 2000
(stát se nejvíce konkurenceschopnou a dynamicky se rozvíjející, na znalostech založenou, ekonomikou na světě), Komise zahájila politiku spolupráce v oblasti
celoživotního vzdělávání ve snaze zlepšit kvalitu systémů vzdělání a odborné
přípravy, usnadnit univerzální přístup ke vzdělání a odborné přípravě a otevřít
systémy školství a odborného vzdělávání světu. Pomoc aktivní populaci s přizpůsobením se změnám technologií je jedním z hlavních nástrojů v boji proti
nezaměstnanosti a při vytváření skutečné Evropy znalostí.
C
D
E
F
G
H
CH
I
J
K
L
M
N
O
P
R
S
T
U
V
W
DÁLE VIZ:
eEUROPE
X
Y
153
Z
A
B
SUBSIDIARITA
ZAMĚSTNANOST
Z
Incorporation of the Community acquis
Zasedání Evropské rady v Essenu (prosinec 1994) vyzvalo Komisi k vypracování tzv. Bílé knihy o přípravě přidružených zemí střední a východní Evropy
na zapojení do vnitřního trhu Evropské unie. Bílá kniha byla prezentována na
následujícím zasedání Rady, které se konalo v Cannes v červnu 1995. Porovnává
legislativu kandidátských zemí s legislativou upravující fungování vnitřního trhu
EU a stanovuje seznam základních legislativních kroků, které musejí tyto země
vykonat, než budou přijaty za členy EU. Při tomto úsilí obdržely kandidátské
země pomoc prostřednictvím Kanceláře pro technickou pomoc a výměnu
(TAIEX), která se především specializuje na zprostředkování informací
o evropské legislativě.
Přijetí evropské legislativy a její uvedení do praxe byly dva hlavní úkoly pro
kandidátské státy. Jejich uskutečnění vyžaduje posílení administrativních a právních systémů v těchto zemích, dramatickou změnu místní infrastruktury, aby
vyhovovala standardům EU, a to zejména v otázkách životního prostředí.
Uchazeči o členství musely investovat do dopravy, energetiky a komunikačních
sítí. Pro ulehčení přípravy na členství poskytla Evropská unie kandidátským
státům tzv. předvstupní pomoc.
Vstupní rozhovory s 11 kandidátskými státy byly připraveny na zasedání Evropské
rady v Lucemburku (prosinec 1997) a začaly 30. března 1998. Prvním krokem bylo
porovnání legislativy každé kandidátské země s legislativou Unie (proces screeningu). Výsledky této komparace se staly podkladem pro druhou etapu, tedy pro
bilaterální jednání mezi Evropskou unií a každou kandidátskou zemí. Kandidátské
země mohly v průběhu jednání požádat o přechodné období mezi přijetím do EU
a okamžikem, kdy bude schopna plně převzít legislativu Unie. Samozřejmě každé
takové přechodné období musí být co nejkratší a musí být omezeno jen na určité
sektory.
DÁLE VIZ:
KANDIDÁTSKÉ ZEMĚ
PHARE
PŘEDVSTUPNÍ POMOC
ROZŠÍŘENÍ
SCREENING
TAIEX
C
D
E
F
ZAMĚSTNANOST
Employment
G
Zaměstnanost je jednou z klíčových oblastí zájmu členských států Unie, protože
průměrná míra nezaměstnanosti je v Unii stále relativně vysoká (v současné době
kolem 8 %). Navazujíc na Bílou knihu Komise „Růst, konkurenceschopnost
a zaměstnanost“ z roku 1993, identifikovala Evropská rada na svém zasedání
v Essenu (9. a 10. prosince 1994) přednostní oblasti pro své aktivity na podporu
zaměstnanosti:
• zlepšení možností pro zaměstnanost podporováním investic do odborného vzdělávání;
• posilování růstu založeného na intenzivní zaměstnanosti;
• snížení nemzdových nákladů na pracovní sílu;
• zvýšení efektivnosti opatření na trhu práce;
• vylepšení pomoci skupinám, které jsou zvláště těžce zasaženy nezaměstnaností.
Rada společně s Komisí představily na Dublinském zasedání Evropské rady
(13. a 14. prosince 1996) společnou zprávu o opatřeních přijatých v rámci těchto
pěti priorit.
Pakt důvěry pro zaměstnanost předložený Komisí v červnu 1996 usiluje o mobilizaci všech aktérů zúčastněných na strategii pro zaměstnanost tak, aby se otázka
zaměstnanosti stala společným zájmem na evropské úrovni a aby byl boj proti nezaměstnanosti včleněn do střednědobého a dlouhodobého plánu rozvoje
společnosti.
Vstupem Amsterodamské smlouvy v platnost se zaměstnanost stala jedním z cílů
Evropského společenství. Společenství byla přiznána nová zodpovědnost za vypracování koordinované strategie pro zaměstnanost společně s členskými státy. Do
Smlouvy o Evropském společenství byla vložena nová hlava o zaměstnanosti (hlava
VIII), která stanoví:
• Politika zaměstnanosti musí být zohledněna i ostatními politikami Společenství.
• Koordinační mechanismy vzniknou na úrovni Společenství (přijímání vývojových
směrů pro zaměstnanost Radou a dohled nad jejich prováděním členskými státy,
vznik poradního výboru pro zaměstnanost).
• Možnost, aby Rada přijímala na základě rozhodnutí kvalifikovanou většinou
H
CH
I
J
K
L
M
N
O
P
R
S
T
U
V
Z
X
Y
155
Z
A
B
stimulační opatření, včetně pilotních projektů (jako doplnění strukturálních fondů).
Mimořádné zasedání Evropské rady o otázkách zaměstnanosti proběhlo 21. listopadu 1997 v Lucemburku a schválilo, aby se evropská strategie zaměstnanosti
soustředila především na čtyři témata: zaměstnatelnost, podnikání, přizpůsobivost a rovné příležitosti. Členské státy se rozhodly, že do roku 1998 předloží návrh
opatření na koordinaci svých politik zaměstnanosti.
Na zasedání Evropské rady v Lisabonu v roce 2000 dosáhly hlavy států a vlád
dohody o novém strategickém cíli Unie pro následující desetiletí: stát se ve světovém
měřítku nejvíce konkurenceschopnou a dynamickou ekonomikou založenou na
znalostech, schopnou udržitelného hospodářského růstu s větším počtem a lepší
kvalitou pracovních míst a vyšší sociální soudržností.
K dosažení cíle plné zaměstnanosti do roku 2010 stanoveného lisabonským zasedáním Evropské rady navrhuje nové sdělení o budoucnosti evropské strategie
zaměstnanosti vydané v lednu 2003 několik priorit: snižovat míru nezaměstnanosti, povzbuzovat ženy k účasti na trhu práce, povzbuzovat lidi v důchodovém
věku, aby setrvávali v zaměstnání, podporovat celoživotní vzdělávání, podporovat
podnikání a potírat práci na černo.
Z
DÁLE VIZ:
Western European Union (WEU)
ZEU je organizace založená Bruselskou smlouvou v roce 1948 za účelem vzájemné
spolupráce členských států v oblasti obrany a bezpečnosti. Skládá se z 28 členských států, které mají čtyři různé typy statusu. Členské státy, přidružení členové,
pozorovatelé a přidružení partneři. Členské státy Evropské unie mají status člena
(s výjimkou Dánska, Finska, Irska, Rakouska a Švédska, které mají status pozorovatele). Šest přidružených členů jsou Česká republika, Maďarsko, Island, Norsko,
Polsko a Turecko a mezi sedm přidružených partnerů patří Bulharsko, Estonsko,
Lotyšsko, Litva, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko.
Amsterodamská smlouva učinila ze ZEU „nedílnou část vývoje Unie“ tím, že jí
svěřila schopnost operovat v oblasti obrany. ZEU hrála významnou roli při plnění
prvních Petersberských úkolů, jako bylo rozmístění policejních oddílů v Mostaru
nebo spolupráce s policií v Albánii. Zdá se však, že nyní bude muset tuto roli přenechat vlastním strukturám Unie v oblasti společné zahraniční s bezpečnostní politiky.
Svědčí o tom přesun operačních funkcí na Unii. Podpůrné instituce ZEU, jako je
Ústav bezpečnostních studií a Satelitní středisko, přešly pod Unii k 1. lednu 2002.
Smlouva z Nice rovněž vymazala ze Smlouvy o Evropské unii řadu ustanovení týkajících se vztahů mezi ZEU a Unií. Odpovědností ZEU nadále zůstává Článek V
– kolektivní obrana. Přesun této odpovědnosti pod Unii se zatím odkládá.
DÁLE VIZ:
EVROPSKÁ BEZPEČNOSTNÍ A OBRANNÁ IDENTITA
KOLEKTIVNÍ OBRANA
NOVÉ NATO
C
D
E
F
G
H
CH
I
J
ZELENÁ KNIHA
Green Paper
K
Komisí vydávané Zelené knihy jsou dokumenty, které mají podpořit debatu
a nastartovat proces konzultací na evropské úrovni k určitému tématu (jako je
sociální politika, jednotná měna, telekomunikace). Tyto konzultace mohou následně
vyústit v publikování Bílé knihy, která na základě výsledků debaty již předkládá
praktické návrhy pro uskutečnění konkrétní akce.
L
M
N
O
DÁLE VIZ:
BÍLÁ KNIHA
EVROPSKÁ KOMISE
P
R
S
Simplification of legislation
T
Zjednodušení legislativy znamená vytřídění nadbytečných norem nekompromisním rozhodnutím, zda se jedná o normy nezbytné a přiměřené. Tato činnost
zahrnuje i úpravu jednotlivých norem a celkové upevnění legislativy.
Tento proces nabyl na významu poté, kdy Evropská Rada v Edinburghu v roce 1992
přijala Bílou knihu o dokončení jednotného trhu (the White Paper on the Completion
of the Single Market). V průběhu uplynulé dekády se věnovalo velké úsilí vytvoření trhu garantujícího čtyři svobody, ale zároveň to přineslo i nepřehledné množství
U
V
Z
X
Y
157
Z
A
B
evropské legislativy. Zjednodušení této masy zákonů a norem se nyní stalo prioritou, aby se zajistilo, že činnost Společenství bude průhledná a efektivní. Pilotní
program na zjednodušení evropské legislativy (Simpler legislation for the Internal
market – SLIM) byl odstartován v květnu 1996. Zatím pokrývá čtyři specifické oblasti
a zvažuje se jeho rozšíření.
Součástí Závěrečného aktu mezivládní konference v roce 1997 se stala deklarace
o kvalitě navrhování legislativy Společenství. Deklarace připomíná, že Evropský parlament, Rada a Komise vypracovaly pokyny pro zlepšení podoby legislativních norem
a vyzývají všechny instituce, aby zvýšily své úsilí při konsolidaci legislativních textů.
Dne 5. června 2002 Komise zveřejnila akční plán „Zlepšování zákonodárství“
a zavázala se, že bude legislativní činnost vyvíjet „v menším rozsahu, ale v lepší
kvalitě“. Rada ministrů v současné době ustavuje pracovní skupinu, která má tento
plán realizovat. V rámci Evropského konventu o institucionální reformě, který byl
svolán podle Laekenské deklarace, zároveň působila pracovní skupina pro zjednodušení příslušných instrumentů a procedur. Členové této skupiny upozornili
konvent, že je třeba znásobit úsilí s cílem přetvořit a konsolidovat legislativu
Společenství a zdokonalit postupy, jimiž se tvoří návrhy zákonů tak, aby legislativní texty byly jednoznačné a lépe navazovaly na stávající legislativu. Výsledným
návrhem konventu bylo zredukování legislativních nástrojů Unie z dnešních patnácti
na pět.
Z
DÁLE VIZ:
SJEDNOCENÍ LEGISLATIVY – NEFORMÁLNÍ/DEKLARATORNÍ
SUBSIDIARITA
Clarity of the treaties (simplification of the treaties)
Evropská unie vznikala postupně a její struktura je výsledkem postupných úprav
jednotlivých smluv. Texty, na nichž Unie spočívá, tím ztratily mnoho ze své čitelnosti a jednoznačnosti. Mezi Unií a jejími občany se tak rozevřela propast.
Po Římské smlouvě následoval Jednotný akt a Smlouva o Evropské unii
(„Maastrichtská smlouva“). Tato smlouva vytvořila k Evropským společenstvím
novou strukturu – Evropskou unii, která spočívá na třech pilířích, jimiž jsou Evropská
společenství, společná zahraniční a bezpečnostní politika a dále spolupráce v oblasti
justice a vnitřních věcí. (Smlouvy z Nice a z Amsterodamu obsahují dodatky
k dřívějším smlouvám a nový systém číslování jednotlivých článků. K uvedeným
smlouvám bylo také připojeno několik protokolů a deklarací.)
Ve snaze přiblížit smlouvy evropské veřejnosti byl na základě Laekenské deklarace z prosince 2001 svolán Evropský konvent, který měl připravit reformu
evropských institucí a konsolidovat smlouvy. Jedním z úkolů konventu bylo
podrobně prozkoumat všechny stávající smlouvy, na nichž je Evropská unie postavena, a navrhnout jejich restrukturalizaci tak, aby byly přehlednější. Konvent navrhl
sloučení všech dosavadních smluv do jednoho jediného textu, tzv. ústavní smlouvy.
Mezi další zjednodušení lze počítat i navrhované zrušení pilířové struktury Unie,
zredukování počtu legislativních nástrojů, zavedení právní subjektivity Unie, přesně
stanoveným rozdělení pravomocí mezi členskými státy a institucemi Unie, atd.
O finální podobě Ústavní smlouvy navrhované konventem jedná mezivládní konference 2003–2004.
C
D
E
F
G
H
CH
I
DÁLE VIZ:
EVROPSKÝ KONVENT
J
K
L
M
N
O
Environment
P
Cílem politiky životního prostředí Evropské unie je uchování, ochrana a vylepšení
kvality životního prostředí a ochrana zdraví obyvatelstva. Za důležité také považuje prozíravé a racionální zacházení s přírodními zdroji. Snaží se podporovat
opatření na mezinárodní úrovni týkající se regionálních nebo celosvětových problémů
životního prostředí (článek 174, bývalý článek 130r Smlouvy o Evropském společenství).
Formulace politiky životního prostředí je předmětem různých rozhodovacích
procedur v závislosti na oblasti, které se týká. K dosažení cílů uvedených Rada:
• jedná jednomyslně po konzultacích s Evropským parlamentem, Hospodářským
a sociálním výborem a Výborem regionů, jedná-li o finančních záležitostech a ustanoveních, která souvisí s plánováním výstavby měst a zásahů do krajiny nebo využití
půdy (s výjimkou odpadového hospodářství a obecných opatření), nebo kde se
významně ovlivňuje rozhodnutí členského státu v energetické záležitosti.
R
S
T
U
V
Z
X
Y
159
Z
• jedná na základ spolurozhodovacího postupu po konzultaci s Evropským parlamentem
a Hospodářským a sociálním výborem a Výborem regionů, pokud se jedná o schvalování všeobecných akčních programů a stanovení jejich priorit.
Amsterodamská smlouva povýšila koncept „udržitelného růstu“ na jeden z cílů
Evropské unie. Požadavky na ochranu životního prostředí mají značnou váhu
i v ostatních politikách Společenství, hlavně v oblasti jednotného trhu (článek
6 Smlouvy o ES)
Podmínky, za jakých může členský stát aplikovat přísnější pravidla než pravidla
harmonizovaná, byly vyjasněny a zjednodušeny. Tato přísnější pravidla musí být
kompatibilní se Smlouvou a musí o nich být informována Komise.
Politika ochrany životního prostředí je založena na principu předběžné opatrnosti
a na principu, že preventivní opatření má být přijato, že škoda na životním prostředí
má být napravena u zdroje a že znečišťovatel platí.
Z
DÁLE VIZ:
JEDNOMYSLNOST
KJÓTSKÝ PROTOKOL

Glosář - Stránky studentů oboru Mezinárodní vztahy a Evropská studia

Transkript

Podobné dokumenty

121-24. CZ-EVROPSKÁ UNIE

digitální učební materiál - Základní a Mateřská škola Klecany

PDF EZ květen 2016