Listy ODS 6/2011

6 / 2011
Informační bulletin Občanské demokratické strany
P. Nečas: Vydírání odborů nelze ustupovat
Školství a sociální problémy
str. 6–8
strana 4
Těžké prosazování reforem v Senátu
str. 9–11
SERVIS
Milí čtenáři,
v první řadě Vám všem chceme popřát krásné léto a příjemnou dovolenou. Další číslo Listů vyjde až v září – budeme doufat, že se některým z Vás po nich zasteskne, ale snad chvíle relaxace a odpočinku naplníte v rámci možností dostatečně
pohodově. Přes léto se budeme snažit oživit Listy novými tématy a grafickými prvky. V tomto ohledu nás těší, že kromě rozhovorů s předsedy regionů, návštěv u starostů, podnikatelů
a prezentace názorů našich poslanců a senátorů jsme zahájili
speciální čtyřstranu – v podstatě mutaci věnovanou konkrétním
regionům. Prvním zájemcem byla Plzeň, tentokrát přibyl
Ústecký region. Samozřejmě jsme otevřeni i všem dalším, kteří
chtějí touto cestou informovat konkrétněji o událostech ve
svých oblastech, představovat místní osobnosti atd.
Povzbuzující také je, že se hlavně díky zvyšování zájmu o inzerci stávají Listy ODS postupně finančně soběstačné. Pro nás je
to velkým povzbuzením a doufáme, že s Vaší pomocí získáme
další inzerenty.
Zaznamenali jsme i problém, že občas chodí zbytečně
několik výtisků Listů ODS do jedné rodiny, zaznamenali
jsme naopak i žádosti lidí, kteří by o zasílání Listů nově
stáli. Proto v přilehlém rámečku na této straně uvádíme
informace, jak postupovat při objednávání, nebo odhlašování Listů. Každopádně tentokrát Vás čeká mimo jiné
například čtení o aktuální politické situaci v tuzemsku,
zejména co se týče sociálních věcí, školství a zdravotnictví,
zahraniční a historické reminiscence, na odlehčení jsme se
ptali některých představitelů ODS na jejich prázdninové
plány a hodnocení turistického ruchu…
Ještě jednou přejeme co nejpříjemnější letní měsíce.
Vaše redakce
Rušení a přiobjednání Listů ODS
Vážení kolegové,
často se na nás obracíte s dotazem, jak je
možné zrušit zasílání Listů ODS. Většinou je tomu tak z důvodu zasílání více výtisků Listů do
jedné domácnosti se snahou o finanční úsporu
ODS. Listy jsou zasílány automaticky všem
členům ODS. Databáze adres je aktualizována
pravidelně s každým novým číslem a správa
a aktualizace adres je jednou z pracovních povinností oblastních manažerů.
V souvislosti se vznikem intranetu Moje ODS (moje.ods.cz) má možnost
aktualizace své adresy každý člen ODS. Ve svém profilu na tomto intranetu, k němuž si můžete vyžádat přístup u svého oblastního manažera, máte možnost se rovněž odhlásit, či přihlásit k odběru Listů ODS. Pokud tedy
nemáte z jakéhokoliv důvodu zájem Listy odebírat, můžete si jejich odběr
odhlásit v intranetu. Druhou možností je pak obrátit se na svého oblastního manažera, který odběr Listů může odhlásit místo Vás. Ve chvíli, kdy k tomuto odhlášení dojde, Listy nebudou na Vaši adresu již dále zasílány.
6/2011 informační bulletin Občanské demokratické strany
Vydává ODS Publishing, s.r.o.
Adresa vydavatelství a redakce: Jánský vršek 13, 118 00 Praha 1
Tel.: 234 707 160, 161, 164
E-mail: [email protected], http: www.ods.cz
Hlavní editorka: Vlasta Lajčaková
Redaktorka: Ivana Vajnerová
Grafika a foto: Ingrid Valentinová, Luděk Krušinský
Foto v čísle: Luděk Krušinský, archiv ODS a archivy autorů
Registrace u MK ČR E 12908
Redakční uzávěrka: 17. 6. 2011
Inzerci přijímá: e-mail: [email protected], 731 696 693
Z obsahu
M. Němcová o nutnosti připomínat si
dramatické okamžiky historie.
strana 5
Názory poslanců na vývoj ve školství
a sociální problematice.
strana 6–8
Prosazování reformních zákonů je
nyní v Senátu obtížné.
strana 9–11
Pohledy a názory na aktuálně vyhrocenou politickou situaci v Súdánu.
strana 12–13
Co by mělo být základním kamenem
zdravotnické reformy.
strana 19
Komentář k dopadům odborářské
stávky a vyhlídkám komunikace vlády s odbory do budoucna.
strana 24
Nepříliš známé historické souvislosti
ohledně soužití Čechů a sudetských
Němců v období 2. světové války.
strana 25–27
Kultura – o poselství díla polského
spisovatele a nositele Nobelovy ceny
za literaturu Czeslava Milosze.
strana 28–29
3
SLOVO PŘEDSEDY
Vydírání odborů nelze ustupovat
které společně chtějí reformy zrušit
a změnit nastoupený kurz směrem, který opouští i těch několik zbývajících socialistických evropských vlád.
Naplňujeme svůj program
dbory se zapojily do politického boje. Jejich aktivity
směřující ke stávkám a blokádám měst nelze nazvat
jinak, protože jdou vstříc zájmům opozice. Odbory používají lživou propagandu o údajně asociálních reformách,
poškozujících široké vrstvy obyvatel,
především sociálně slabé.
Protože reformní kroky prosazujeme
postupně, nebyly a nebudou dopady na
naše občany tak dramatické jako v řadě
jiných evropských zemí. Vláda strávila
v diskusi nad reformami se sociálními
partnery desítky hodin a je připravena
s nimi jednat nad možnými parametrickými úpravami navrhovaných změn nadále. Nenecháme se však vydírat a tlačit
ke zdi. Nepřipustíme naprostou negaci
reforem, kvůli tomu jsme nebyli zvoleni.
Odborům nelze upřít právo na stávku, pokud je legálně vyhlášena. Nemají ale právo na naprostou anarchii.
Absolutně odmítám nezodpovědný přístup poškozující ostatní obyvatele naší
země, z nichž naprostá většina se nátlakových akcí neúčastní. Blokády měst
a silnic jsou už za hranou toho, co lze
tolerovat.
Zároveň nelze přehlédnout, kam vedou podobné akce a neochota přijímat
nepopulární změny. Řecko už stojí před
propastí státního bankrotu a především
nízkopříjmové skupiny se začínají obávat o svoje úspory. Celá řada dalších
zemí má mnohem větší problémy, než
zatím máme my. Mohli bychom se do
nich ale dostat v blízké době právě nezodpovědným počínáním odborů a levice,
O
4
Reformní kroky byly nastartovány před
čtyřmi lety první etapou reformy veřejných financí. Prosadili jsme celý balík
změn v sociální, důchodové a daňové
oblasti a legislativně připravili reformu
zdravotnictví. Zpřísnili jsme vyplácení sociálních dávek.Nezaměstnanost před propuknutím krize v roce 2008 rekordně
klesla a dnes je v České republice šestá
nejnižší v Evropské unii. Za vlád ČSSD
jsme se pohybovali kolem 17. místa a nezaměstnanost tehdy v dobách vysokého
hospodářského růstu dosahovala obdobné výše jako nedávno za nejhlubší krize.
Přestože je programové prohlášení
vlády koaličním kompromisem, a nikdy
tomu nebylo jinak, neodchylujeme se
od našich dlouhodobých programových
tezí. Naopak je postupně naplňujeme.
Tím musím odmítnout i nepodložené
teze některých komentátorů o údajné
vyprahlosti našeho programu. Skutečnost je taková, že se vůči programu
ODS od samého počátku i v současnosti kdekdo vymezuje, nebo jej více či méně úspěšně opisuje.
Daňový systém je jednodušší
Stačí si jen připomenout vývoj v daňové oblasti. V době, kdy jsme odcházeli z vlády v roce 1997, jsme měli pět
sazeb daně z příjmu fyzických osob od
15 do 40 % a daň z příjmu právnických osob ve výši 39 %. ODS prosadila
rovnou daň z příjmu fyzických osob,
směřujeme ke zjednodušení daňového
systému, snižujeme daňovou kvótu.
Daň z příjmu firem klesla na 19 %
a rovněž schválení jedné sazby DPH
ve výši 17,5 % je v souladu s naším
programem. Důraz na rozpočtovou
zodpovědnost vždy vycházel primárně
z ODS včetně snahy zakotvit ji zákonem
v podobě finanční ústavy.
V této souvislosti není bez zajímavosti, že podle OECD dnes v České republice platí rodiny s dětmi nejnižší daně
v Evropě. Při srovnání zaměstnanců
s průměrnou mzdou a dvěma dětmi je
ČR jediná země EU, kde tyto rodiny
v souhrnu získávají od státu na daňových úlevách a peněžních dávkách od
státu více peněz, než do systému dávají. To svědčí o našem velkém akcentu na
prorodinnou politiku, podtrženou nejvstřícnějším evropským modelem délky
mateřské a rodičovské.
Odbory mystifikují veřejnost
Není tedy pravdou, že reformy pravicových vlád poškozují rodiny s dětmi.
Mezi roky 2005 a 2009 činil nárůst
čistých příjmů rodin s dětmi více než
třetinu. I v roce globální finanční krize
v roce 2009 stouply průměrné čisté příjmy rodin o 6,7 %. Podle ČSÚ mělo
největší dopad na příjmy domácností
zavedení rovné daně a s tím související
úpravy – zvýšení slev na dani a zavedení stropu pro placení sociálního a zdravotního pojištění.
Ze zvýšení slev na dani měly největší
prospěch domácnosti s nízkými příjmy,
především rodiny s nezaopatřenými
dětmi. Jejich příjmy byly po odpočtu
všech daňových slev zatíženy nízkou až
nulovou daní. Bezmála čtvrtina rodin
s dětmi dosáhla na daňový bonus, takže jim byly vyplaceny různě vysoké
částky kvůli daňovému zvýhodnění na
děti. Tyto domácnosti tak v některých
případech měly vyšší čistý příjem než
hrubý. Výrazné zvýšení daňových slev
tak do jisté míry kompenzovalo dopady reformy v oblasti sociálních výdajů,
mj. zvýšení nižší sazby DPH.
Podíl rodin s dětmi s čistými příjmy pod životním minimem v letech
2005–2009 poklesl. Zároveň jsme zemí
s nejnižší mírou chudoby v celé Evropě.
Seniorům jsou jejich penze automaticky valorizovány.
Tyto údaje uvádím proto, abych vyvrátil účelové mýty odborů a opozice
o „zbídačování“ našich občanů, připomínající Zemanovu rétoriku „spálené
země“. Neřešení problémů veřejných
financí by přineslo dlouhodobou nekonkurenceschopnost naší země. Tomu
chceme zabránit.
Petr Nečas
předseda vlády ČR a předseda ODS
ZAMYŠLENÍ
Normální kluk, sir Nicolas Winton
Miroslava Němcová
Podle mého přesvědčení je třeba
neustále trénovat paměť a připomínat okamžiky z naší historie,
vzpomínat na ty, kteří se dokázali postavit i extrémnímu riziku.
V každé době je třeba – i v zájmu
odpovědnosti vůči aktuálnímu dění – nezapomínat na to, co se odehrálo v minulosti a může v různých
podobách být i hrozbou pro budoucnost. V této souvislosti mě
mimořádně zaujal osud Nicolase
Wintona. Proto usiluji o to, aby
film o jeho odvaze a obětavosti
mohlo vidět co nejvíce mladých lidí včetně žáků základních a středních škol.
Film slovenského režiséra Mateje
Mináče s názvem Nickyho rodina jsem
poprvé zhlédla začátkem tohoto roku.
Setkala jsem se také osobně se sirem
Nicolasem Wintonem, který z válečného Československa odvezl a zachránil 669 dětí. Dnes mu je 102 let a za
celý život nepovažoval za nutné
o svém činu mluvit. Ani před svou
manželkou, která důkazy o záchraně
životů stovek našich dětí našla náhodně při úklidu půdy v zastrčené krabici.
Tak se s tímto mimořádným činem seznámil celý svět a vypráví o něm také
zmíněný dokumentární film.
To, že příběh sira Nicolase Wintona
silně promlouvá i k dnešním generacím, dokládá petice 100 000 českých
dětí na podporu nominace sira Wintona na Nobelovu cenu míru. Prvními
iniciátory petice byli již před třemi lety
žáci základní školy v Kunžaku, která
dnes nese jméno sira Wintona. Tehdejší předseda Senátu Přemysl Sobotka oslovil norský parlament již dvakrát.
Také na mne se letos obrátili žáci s žádostí, abych tuto iniciativu podpořila.
V únoru jsem žádost Nobelovu výboru
podala. Osobně ji na mou žádost podpořili předseda britského parlamentu
a předseda izraelského Knessetu.
Spolu s režisérem Mináčem jsme se
rozhodli toto téma posunout z kin také
do škol. Hledáme všechny cesty, jak
tomu pomoci. Proto jsem také iniciovala promítání filmu Nickyho rodina
v pražské Lucerně, kam jsem pozvala
pedagogy a hosty z řad podnikatelů
a manažerů, abych je získala pro podporu této myšlenky. Zároveň jsem požádala ministra školství, aby dokument
Nickyho rodina byl zařazen do učebních
osnov. Podařilo se. Na příští školní rok
Ministerstvo školství doporučuje učitelům dějepisu tento celovečerní dokument s hranými rekonstrukcemi příběhů
zachráněných dětí zařadit do výuky.
Přesvědčila jsem se, že poselství filmu, jímž je motto sira Wintona: „Když
něco není absolutně nemožné, musí
existovat způsob, jak to uskutečnit“,
opravdu funguje.
Mnozí studenti po celém světě, kteří se v rámci vzdělávacích projektů seznámili s příběhem, se rozhodli jít po
Wintonových stopách a udělat něco
dobrého pro náš svět. Vymýšlejí různé
charitativní projekty, pomáhají napří-
klad zachraňovat podvyživené a nemocné děti v Kambodži a Africe.
Inspirace opravdovým dobrým činem jako součást vzdělávacího procesu je možná něco, co českému školství
opravdu chybí.
Pomozte, prosím, tomuto projektu
třeba tím, že na film vezmete své děti
či přátele. Nebo uspořádejte promítání ve vašem městě či obci. Několik takových promítání se již uskutečnilo
s obrovským pozitivním ohlasem i v menších městech. Jsem přesvědčena, že
síla pozitivní řetězové reakce vás překvapí, a ráda vám pomohu.
autorka je předsedkyně
Poslanecké sněmovny PČR
a 1. místopředsedkyně ODS
5
ŠKOLSTVÍ
Naděje a bolavé paty českého školství
Názory našich poslanců školského výboru
Školství patří k oblastem, v nichž
se málokterý ministr veřejnosti zavděčí. Mimochodem to neplatí jen
o českých poměrech – školství patří
tradičně k problémovým tématům
i v zemích, jako je Velká Británie,
Spojené státy, Německo, o dalších regionech Evropy i ostatních světadílů
nemluvě. Proto jsme oslovili poslance parlamentního Výboru pro vědu,
vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu, aby se vyjádřili: k otázce státních maturit, k tomu, co považují za
největší potíž českého školství, a jaké by měly být konkrétní priority Ministerstva školství.
Walter Bartoš
6
1. Průběh maturit mě nepřekvapil, očekával jsem, že nebudou zcela bez chyb.
Na hodnocení je příliš brzy, ale ukazuje
se, že zvolený model je evidentně příliš
komplikovaný.
2. V segmentu vysokých škol stále chybí mechanismy, jako jsou například
studentské půjčky, zajišťující podporu
talentovaných dětí a studentů z nízkopříjmových rodin, které by jim usnadnily přístup k vysokoškolskému vzdělání.
V oblasti základního a středního školství
stále nemáme vyřešenu oblast odbor-
ného školství, kde chybí provázanost
mezi školami a soukromou sférou. Absolventi učilišť jsou připravováni jednostranně a obtížně hledají uplatnění.
Velkým problémem je pochopitelně i financování. Vadí mi i způsob optimalizace počtu škol v krajích, které vedou sociální demokraté.
3. Ministerstvo by mělo bezodkladně začít plnit programové prohlášení vlády.
Ministerští úředníci by měli začít pracovat
na přípravě zákona o vzdělávání a zároveň připravit zákon o terciárním vzdělání.
Jaroslava Wenigerová
1. Hodnotit průběh maturit je v tuto chvíli předčasné. Podle všeho se ale potvrzuje,
že maturity v aktuální podobě jsou administrativně náročné. Osobně jsem pro přeskupení jejích částí, kdy by měly nejdříve
proběhnout písemné práce a na ty navázat testy a ústní zkoušky. Dlouhodobě
jsem navíc zastáncem toho, aby společná
část maturit probíhala formou testu a zbývající část zkoušky byla v kompetenci dané
školy. Zároveň se ukazuje, že bylo chybou nabídnout maturantům dvě úrovně
maturity. Gymnázia si vynutila vyšší úroveň
pro své maturanty, je ale s podivem, že si ji
zvolilo jen minimum studentů.
2. Za největší nedostatek českého školství
považuji špatnou přípravu budoucích pedagogů na vysokých školách, protože sice
vědí, co učit, chybí jim ale znalosti v didaktice. Problémem je také malá podpora
učitelů v průběhu koncepčních změn.
3. Ministerstvo by se mělo soustředit na
dokončení věcného záměru zákona
o vzdělávání, který zakotvuje i podmínky
pro práci pedagogických pracovníků. Stěžejní je také urychlení čerpání financí
z unijních operačních programů.
zbytečně náročný. Stojí obrovské peníze,
zaměstnává neúměrně pedagogické pracovníky, zasahuje i do života nematuritních ročníků. Byly zavedeny dvě kategorie,
většina studentů si ale vybrala úroveň nižší. Původní cíl objektivně porovnat kvalitu
jednotlivých škol se tak minul cílem.
2. Bolavou patou jsou finance, kvalifikovanost pedagogů, nedostatek žáků vstupujících do sekundárního vzdělávání a roz-
stojí potřeba podpořit vzdělávání žáků se
speciálními potřebami a transformaci vyšších odborných škol.
Jan Pajer
1. S principem jednotných státních maturit souhlasím. Přijde mi to spravedlivé
a maturitní zkouška tím opět bude mít jakousi vypovídající hodnotu. Na hodnocení
je ještě příliš brzy, protože proces maturit
Dana Filipi
1. Myšlenku sjednotit systém maturit považuji v principu za správnou, ale pedagogové si také právem stěžují na administrativní náročnost celého procesu.
2. Za velký problém považuji nízkou prestiž učitelů – společenskou i platovou. Zlepšení jejich postavení považuji za prioritu.
3. Krátkodobě by se mělo ministerstvo zaměřit především na čerpání prostředků
z evropských fondů. Řešit by se měl také
praktický problém v oblasti ohodnocení
nepedagogických pracovníků, s nímž se
potýkají ředitelé jednotlivých škol.
Zdeněk Boháč
1. Každopádně nás čeká debata o kvalitnějším nastavení maturit do příštích let.
2. Vadí mi, že učitelský stav má malou
prestiž, což souvisí i s nedostatkem financí. Jako bývalý středoškolský učitel považuji za problém i příliš vysoký počet víceletých gymnázií v České republice, na což
dlouhodobě doplácejí další střední školy.
3. Kroky ministerstva by měly směřovat
k tomu, aby se vzdělání začalo vyplácet,
protože na rozdíl například od skandinávských zemí často chybí u mladých lidí motivace k vlastnímu rozvoji a vzdělávání.
Pavel Bém
1. V oblasti sekundárního vzdělávání jsou
slabinou obrovské rozdíly v kvalitě škol
a jejich programů i neschopnost státu zavést objektivní měřítko. Z tohoto hlediska
jsou státní maturity krok správným směrem. Přesto jejich zavedení provázela řada chyb. Celý proces je administrativně
voj soukromého školství. Např. hlavní
město Praha i přes prohlášení vlády o podpoře školství a vzdělanosti obdrželo na rok
2011 o 154 805 korun méně ze státního
rozpočtu oproti loňsku. Došlo ke snížení
mzdových prostředků pro nepedagogické
pracovníky o 10 %.
3. Aktuálně je nutné vyhodnotit průběh
a výsledky státních maturit a přijmout
opatření ke snížení administrativní zátěže.
Kromě toho by ministerstvo mělo přehodnotit systém přidělování financí pro školská
zařízení – financování výhradně podle jednotky výkonu řadu škol zásadním způsobem znevýhodňuje. Vhodná by byla forma
financování podle počtu tříd, samozřejmě
s ohledem na přiměřenou naplněnost. Za
důležité považuji stanovit jasná kritéria
kvality pro zakládání nových soukromých
škol a těch stávajících vyhodnotit efektivnost přidělovaných finančních prostředků
ze státního rozpočtu. Co se týče systému
přijímacích řízení na střední školy – tři přihlášky a zároveň existence přenositelného
zápisového lístku nepřispívá k jistotě ani
uchazečů ani škol, navíc je opět administrativně náročný a drahý. Za zmínku také
ještě není ukončen a je nutné jej kriticky
analyzovat. Nesouhlasím ale s tím, aby tuto analýzu dělal sám Cermat. Už nyní je
nepochybné, že je na tomto projektu co
měnit: Například ústní zkoušky předcházející písemným, vyprecizování nejen formy, ale i obsahu testů či nesmyslnou distribuci testů nákladními automobily. Dále
je nutné, aby vykonání maturitní zkoušky
ve vyšší obtížnosti sloužilo jako splnění přijímací zkoušky na vysoké školy.
2. Problémem je dlouhodobé podfinancování jak v otázce mezd, tak co se týče investic. S tím pravděpodobně souvisí feminizace českého školství, hlavně základního.
A také to, že učitelé již – bohužel – nejsou
pro děti morální autority, které by jim
vštípily základní axiomy slušného chování.
V neposlední řadě mám pocit, že se
z dnešního, zejména základního školství
pod rouškou moderních metod výuky vytrácí výuka jako taková. Což se již odráží
v mezinárodních srovnáních znalostí žáků.
3. Za stěžejní úkol považuji kritickou analýzu státních maturitních zkoušek a řešení
financování českého sportu.
–red–
7
SOCIÁLNÍ PROBLEMATIKA
Sociální systém potřebuje transformaci
Lenka Kohoutová
Předchozí vlády se v sociální politice soustředily obvykle jen na dílčí problémy.
Systém si ale zaslouží celkovou změnu.
Dopad reformních kroků nesmí být měřen
jen financemi, protože podstatný je dopad na jedince. Funkční vyrovnání podmínek osobám se zdravotním postižením totiž znamená jejich lepší uplatnění, které se
společnosti v důsledku vyplatí.
Otázkou je, zda systém člověku umožní
být platnou součástí společnosti, vzdělávat
se, pracovat a vést svůj život k ekonomické
nezávislosti. To vše i s možnou pomocí státu v případě potřeby. Zákony mají být srozumitelné a pro občana jednoduše uchopitelné. Cílem není tvořit složité komplexy
dotazníků a posudků či systém mnoha razítek. Důležité je vytvořit systém, ve kterém
se dá jednoduše zorientovat a který umožní, aby se občan dostal bez zbytečné administrativy k důstojné pomoci.
Sociální systém musí být provázaný, musí tvořit variabilní stavebnici, která bude
ušita jednotlivci na míru. Pokud bude existovat přemíra plošných nárokových pří-
spěvků, vytvoříme jen sociální past. Veškerá poskytovaná pomoc pak musí mít souvislost se vzděláváním a zaměstnáním.
Role posudkového lékařství
Navrhovaná první fáze sociální reformy
jde správným směrem. Diskutovat je ale
třeba mimo jiné o systému posudkového
lékařství. Jeho fungování musí být moderní a efektivní a za jeho koncepci by mělo
konečně převzít odpovědnost příslušné
ministerstvo. Posudkoví lékaři by měli posuzovat nejen zdravotní postižení, ale
i zdravotní znevýhodnění (nyní osoby se
zdravotním znevýhodněním posuzuje úřad
práce). Nový systém musí vést také k vysoké profesionalizaci posudkových lékařů.
Sociální péče musí být s posudkovým lékařstvím provázána tak, abychom některé
úkony, návštěvy a šetření nenásobili. Ve
spolupráci se sociálními pracovníky je třeba
zavést funkční posuzování nejlépe v prostředí, kde posuzovaná osoba žije.
Dlouhodobě bychom měli podporovat
deinstitucionalizaci sociálních služeb, prů-
běžné vzdělávání a zvyšování kvalifikace
sociálních pracovníků a finanční ohodnocení s cílem odbourat jejich fluktuaci. Také
neumíme jednotně vyhodnocovat potřebnost zajištění sociálních služeb v krajích
a spravedlivě přerozdělovat finance.
Ponechme kompetence obcím
Otázky aktuálně panují u systému vyplácení dávek, které mají být přesunuty
na úřady práce. Úřady práce mají být pouze výplatním místem a pomoci v kontrolní
činnosti právě obcím. V tomto oboru pracuje cca 7000 zaměstnanců a stále není
jasné, kolik by v případě schválení předloženého návrhu přešlo na úřady práce zaměstnanců, kolik by si jich ponechala obec
a kolik by jich bylo propuštěno. Systém je
zapotřebí profesionalizovat. Posuzování
a rozhodování by mělo být ponecháno obcím. Odtržení rozhodování od obcí vyvolává odůvodněné obavy. Musím proto dát za
pravdu mnohým starostům, především pak
z ODS, kteří tuto změnu odmítají.
autorka je poslankyně PS PČR
Jedna Evropa, jeden důchodový systém?
Miroslav Jeník
Univerzální a spravedlivý důchodový
systém neexistuje. V Evropě nikdy neexistoval a zřejmě ani existovat nebude. Důchodový systém v každém evropském státě reaguje na místní specifika.
Všechny evropské země se potýkají
se stárnutím obyvatel, společenskými změnami a finančními turbulencemi. Země,
které již nějakou formu důchodové reformy provedly, spojuje i určitá míra odvahy
a schopnosti připravit se na budoucnost.
Více pilířů financování
8
Západoevropské a severské státy se na
změny připravují zodpovědně. Např. švédský model je ukázkou koexistence prvního
pilíře v podobě průběžného systému financování důchodů a státem kontrolovaných fondů ve druhém pilíři. Vícepilířová
struktura je typická i pro německý důchodový systém, jehož základem je první pilíř,
ale podporovány jsou i druhý a třetí pilíř.
Příjmy z druhého pilíře v Německu postupně rostou a v roce 2050 budou tvořit
již 12,8 % hodnoty důchodů. První pilíř
tvoří základ penzijního systému i v Belgii.
Využíván je i druhý pilíř, ale zejména pak
pilíř třetí, který používá 70 % obyvatel.
Jihoevropská nerozvážnost
Nerozvážnou a velmi kreativní fiskální
politikou v Evropě prosluly jihoevropské
státy. Španělský model financování důchodů je postaven na průběžném systému, což představuje velké riziko. Pilířová
struktura existuje i zde, ovšem nemá dostatečně dlouhou historii a není dostatečně silná. Její aktiva jsou na úrovni 15 %
HDP. Do budoucna tak lze očekávat kroky
k posílení pilířové struktury. Příkladem
dlouhodobě neudržitelného důchodového systému je Řecko, které se potýká
zejména s finančními problémy a značnou nepřehledností. Nastavená vícepilířová
struktura není v praxi využívána.
Středoevropské státy, které České republice mají nejblíže, provedly reformy
svých důchodových systémů v nedávné
době. V Polsku se vyplácená penze skládá
z příspěvku z průběžného systému financování z 60 % a ze 40 % z výnosů fondů.
Využívání fondů nebylo příliš rozšířené,
proto došlo k dílčím změnám zvýhodňujícím investice do soukromých fondů.
Reforma je nevyhnutelná
Změny důchodového systému, které
prosazuje ODS, nejsou ničím neobvyklým,
novým či nevyzkoušeným. Státy, které tyto
změny přijaly, stabilizovaly své důchodové
systémy.
Pilířová struktura se u států, které ji využívají delší dobu, ukazuje jako stabilizační
prvek veřejných rozpočtů. Je pravdou, že
řada zemí po zavedení systému do praxe
přešla k dílčím parametrickým úpravám.
V současnosti je však podstatné reformu
jako celek uvést do života. A v případě
potřeby přikročit k dílčím změnám. Prosazení změny systému jako celku bude zásadní pro úspěch důchodové reformy.
autor je poslanec PS PČR
VÝBORY SENÁTU PČR
Prosazování reformních zákonů je nyní
v Senátu obtížné
Doba očekávaných a obtížně prosazovaných reforem klade
zvýšené nároky i na senátory ODS, kteří se po posledních volbách ocitli v menšině. Jejich názory na aktuální politickou situaci přinášíme v pokračování seriálu o postojích občanských
demokratů ve Sněmovně a v Senátu.
Daniela Filipiová
předsedkyně Výboru
pro zdravotnictví a sociální politiku
Seniorům musíme zajistit
důstojné stáří
Vzhledem k tomu, že jsme ve Výboru pro zdravotnictví a sociální politiku
v menšině, je zcela nereálná snaha
prosadit novely zákonů nebo pozměňovací návrhy, a to zejména pokud by
se jednalo o nějaký vládní či „náš“ senátní návrh. Jediná možnost, jak vyvíjet nějakou smysluplnou práci, je soustředit se na konání různých seminářů,
které souvisejí se zdravotní a sociální
problematikou.
Momentálně chystáme například veřejné slyšení na téma transformace domovů pro seniory v malá zařízení rodinného typu, můžeme to nazvat
chráněným bydlením. Již dlouhé roky
se ví, a to nejen u nás, ale i v ostatních
zemích EU, že velká zařízení jsou drahá. Podle mě je ale podstatnější to, že
velká zařízení jsou neosobní a mnohdy
působí jako „čekárny“ či „odkladiště“
před koncem života. Je přece povinností každé společnosti se o seniory
postarat tak, aby zbytek života prožili
důstojně. Samozřejmě že je v prvé řadě nutné preferovat takovou péči, která umožní setrvání seniora co nejdéle
v jeho přirozeném prostředí, tedy doma. Totéž platí i pro osoby s tělesným
či mentálním postižením.
Více rozhoduje politika
Pokud jde o odborné znalosti členů
výborů, záleží na tom, jaký druh zákona projednáváme. Je logické, že projednáváme-li návrh, který je jednomu
z členů výboru profesně blízký, vkládá
do toho své zkušenosti. Ale nutno říci,
že ani odbornost a erudovanost nezaručuje profesionální přístup k problému. Leckdy, bohužel, více rozhoduje
politika než věcný přístup.
Chyby v legislativních návrzích nacházíme často. Musím však přiznat, že
většinou je to po upozornění legislativního odboru Senátu, který pracuje
na výbornou. V minulosti nás mnohokrát prosili: „Vraťte nám to s tou opravou, bude velký problém, když to projde v této podobě!“
Senát potřebujeme
Senát opravdu potřebný je. Projevilo
se to již mnohokrát. Dokládá to i fakt,
že procento zákonů vrácených do Poslanecké sněmovny a schválených v senátní verzi je každým rokem kolem
65 %. To je vypovídající číslo, ne?
I když za této situace, která v Senátu
nyní je, to určitě nebude pravda.
A ještě jeden příklad za všechny, kdy
Senát ospravedlnil svou existenci –
v minulosti se podařilo zabránit nesmyslnému nákupu stíhaček JAS-39
Gripen. Ušetřili jsme tím desítky miliard ve státním rozpočtu.
Byla bych velmi ráda, kdyby se chystané vládní reformy projednávaly předem i s koaličními senátními kluby. Toto je věc, o kterou usilujeme marně
už roky. Je to důležité zejména v této
době, kdy je nemožné, aby se přijaly
pozměňovací návrhy, které by eventuání chyby ve vládních návrzích opravily nebo návrhy doplnily. Navíc i senátoři mají mnohdy co k návrhům říci.
Není možné, abychom pak jen tupě
zvedali ruce pro návrh.
Lobbisté na mě netlačí
S tlakem lobbistů jsem se zatím nesetkala. Musím říci, že se mi to nestalo ani za mého působení na Ministerstvu zdravotnictví. Asi je o mně
známo, že nejsem typ člověka, který
by se třeba za „jistých okolností“ nechal přesvědčit.
Ze značení aut vozíčkářů se stalo
politikum. Bohužel.
Největším zklamáním, které vyplývalo z neznalosti, bylo to, že změnit třeba
jen slovo v textu zákona není tak jednoduché, jak by se zdálo. Povzbuzením pro mě je, když se mi podaří kolegy přesvědčit o svém návrhu či názoru.
Moje aktuální obavy vyplývají z apriorního postoje k vládním návrhům.
Opozice se tváří, jako by nebylo třeba
šetřit, že se nás krize a pokrizový stav
hospodářství nejen u nás, ale i v zemích EU vůbec netýká. Jakýkoliv náš
návrh je zamítán bez racionální argumentace. To i vadí. Bezmocnost také
opakovaně pociťuji, když se snažím
prosadit změnu přidělování znaků
„vozíčkáře“ pro vozidla. Myslím, že
jsem z celého Parlamentu ta nejkompetentnější k předložení změny. Ale
Národní rada osob se zdravotním postižením z toho udělala politikum, kterému podlehli nejen opoziční poslanci,
ale bohužel i naši.
Konzultuji bezbariérové projekty
Přiznám se, že po své původní profesi, architektuře, se mi stýská čím dál
tím víc. Ale není to dáno působením
v Senátu. Svou vysněnou profesi nedělám vzhledem k okolnostem – jsem
odkázána na vozík. Tak se jí věnuji alespoň jako konzultant bezbariérových
projektů a staveb. Ale zájem o konzultace je bohužel malý a situace ve městech a jeho stavbách tomu odpovídá.
Petr Pakosta
člen Výboru pro hospodářství,
zemědělství a dopravu
Duch Paroubka proráží na povrch
Situaci v Senátu bych rozdělil na
část pracovní a politickou. Po pracovní
stránce si nemohu stěžovat, Senát je
dělné těleso a nové rozložení sil na
tom nic nezměnilo. Problém nastává,
když projednávané téma má politický rozměr. Přestože většina kolegů
z ČSSD jsou lidé vzdělaní a moudří,
tak duch Paroubka a Sobotky proráží
9
VÝBORY SENÁTU PČR
10
na povrch a zatemňuje jejich mysl.
A extrémem je eurohujerství některých
kolegů, například místopředsedkyně
Senátu Alena Gajdůšková je vždy připravena hájit i ty největší bruselské pitomosti.
Mojí prioritou je doprava a daně
Hlavním úkolem našeho výboru
bude projednávání reformních zákonů. V čele je sociální demokrat Jan Hajda, se kterým se ve spoustě věcí neshodnu, ale je to člověk spravedlivý
a rovný.
Zároveň vykonávám funkci předsedy
Podvýboru pro dopravu a podílím se
na tvorbě dopravní politiky ČR. Začíná
to tlakem na státní orgány k urychlení
výstavby obchvatu města Náchoda,
kde je situace kritická, pokračuje to
třeba projednáváním dopravní strategie nebo jednáním se sousedními
státy o dopravním propojení. Samozřejmě nemohu zapomenout na standardní projednávání zákonů či mezinárodních smluv týkajících se dopravy.
Vedle toho mi končí na mém stole
všechny návrhy zákonů s daňovou
tematikou. Jsem také členem expertních skupin na Ministerstvu financí
pro rozpočtové určení daní a pro příjmové daně.
Jsem přesvědčen, že v našem výboru i v jeho dvou Podvýborech pro dopravu a pro energetiku jsou lidé opravdu erudovaní a pracovití, bez ohledu
na stranickou příslušnost.
Sněmovna nás ne vždy vyslyší
Chyby jsme odchytli mnohokrát.
Například v novele zákona o drahách,
kdy Sněmovnou schválená verze by
v praxi šla jen obtížně aplikovat, nebo
v novele zákona o provozu na pozemních komunikacích. Tam došlo k absurdní situaci, že by vůbec nebylo
možné dávat pokuty za alkohol za volantem. Trochu z jiného soudku je pak
například poslední novela zákona
o DPH, kdy úprava schválená Sněmovnou značně komplikuje život podnikatelům při uplatňování nároku na
odpočet. Podařilo se mi přesvědčit Senát, že je třeba novelu poslat zpět do
Sněmovny s pozměňovacím návrhem.
Bohužel Sněmovna nevyslyšela naše
argumenty a setrvala na své verzi. Praxe ukazuje, že senátoři měli pravdu.
Senát se zaplatil nejméně na sto let
Osobně jsem byl vždy přesvědčen,
že Senát má svůj význam. Kdybych
měl uvést jasný příklad jeho prospěšnosti, tak je to zamítnutí návrhu zákona o přijetí úvěru na financování nákupu 24 Gripenů. V roce 2002 toto
rozhodnutí ušetřilo ČR téměř šedesát
miliard na samotném úvěru a nejméně
dvacet miliard na úrocích. Tehdy se Senát zaplatil nejméně na sto let.
Chci věci ovlivňovat
Největším zklamáním je způsob, jakým se Poslanecká sněmovna chová
k senátním návrhům zákonů. Od prostého „zaparkování“ předlohy (například novela Ústavy umožňující „samorozpuštění“ Sněmovny, kterou pak
poslanci „objevili“ v minulém roce) až
po opakované odkládání projednání.
Když čekáte dva týdny, až váš bod přijde na pořad, a popáté někdo navrhne změnu pořadu schůze a senátní
bod se popáté posune nebo vyřadí,
tak vás to opravdu namíchne. A to
pozitivní – pokud se člověk opravdu
snaží, tak se mu daří věci ovlivňovat.
A já věřím, že se mi to daří pozitivním
směrem.
Kolegové z ČSSD budou jistě prosazovat zamítnutí reforem. Sice pak
v Poslanecké sněmovně má vládní
koalice dostatek hlasů, ale opozice
snadno získá v médiích prostor pro
svá poněkud demagogická prohlášení.
Občané získají dojem, že vlastně žádné reformy nejsou třeba a že ta zlá
pravice je chce jen odírat. Občas říkám svým kolegům z ČSSD, že místo
šetření bychom jako ODS měli pořádně šlápnout na plyn. Sice bychom
zkrachovali jako Řecko, ale užili bychom si několik příjemných let a příští
volby by ODS určitě vyhrála. Kolegové
to slyší neradi.
Na objemnější předlohy
nemáme dost času
Práce Senátu je podle mého názoru
limitována dvěma věcmi. Je to jednak
malá síla Senátu v rámci obou komor
Parlamentu ČR, jednak krátká lhůta,
kterou Senát na projednávání zákona
má. Ta malá síla Senátu se zdá být
momentální výhodou, ale připomenu,
jak řádila Poslanecká sněmovna v minulém období, kdy oficiálně vládla
pravicová a potom úřednická vláda,
ale ve Sněmovně procházely věci, nad
kterými zůstával rozum stát. A když
tehdy pravicový Senát zákon vrátil, tak
se často našla stojedničková hlasovací
koalice, která prostě Senát přehlasovala. Během těch třiceti dnů se stihnou
bez problému projednat běžné zákony. Ale objemnější předpisy, jako byl
třeba daňový řád, trestní zákon nebo
v budoucnu občanský zákoník, v této
lhůtě projednat nelze. Má-li být Senát
strážcem ústavnosti a legislativní čistoty, bylo by vhodné pravidla pro jednání Senátu upravit.
Lisabonská smlouva je špatná
Pocit bezmocnosti mám, když se
občas sehraje nějaká politická hra,
protože někdo chce něco prosadit a ví,
že normálně by neměl šanci. Mohu
třeba uvést ratifikační proces při přijímání Lisabonské smlouvy. V senátorském klubu ODS jsme byli dohodnutí,
že nepřipustíme její schválení, pokud
nebudou splněny naše další podmínky.
A pak eurofilové v našich řadách tuto
dohodu zbagatelizovali a rozmělnili
tak, že Lisabonská smlouva bez problému prošla. A to odhlížím od toho,
že ta smlouva je špatná – ostatně dnes
je to vidět v celé nahotě. A už vůbec
nehodnotím to, že máme usnesení
Kongresu ODS, který nám zakazuje
předávat do Bruselu další kompetence.
Zástupci zájmových skupin přicházejí
většinou s argumenty
Samozřejmě přicházejí zástupci různých zájmových skupin a snaží se
ovlivnit konečnou podobu projednávaných zákonů. V řadě případů jsou
jejich argumenty racionální a není důvod jim nenaslouchat.
Před výzvami neutíkám
Já se ke své profesi – tou je daňové
poradenství – jednou vrátím. Ale funkce senátora byla a je pro mě především výzvou,a já nemám ve zvyku před
výzvami utíkat.
Miloš Vystrčil
místopředseda senátního klubu
ODS, člen Výboru pro územní
rozvoj, veřejnou správu a životní
prostředí
Záleží na logice naší argumentace
Protože jsem v Senátu první volební
období, obtížně mohu porovnávat
změny oproti předchozím obdobím.
Co se ale týká vlastní práce senátora,
ta je nyní obtížná vzhledem k tomu,
že nás sociálně demokratičtí senátoři
mohou přehlasovat, kdykoliv se jim
zachce. Tím víc záleží na úrovni a připravenosti našich vystoupení a logice
argumentace. Přehnané iluze si ale nedělám. V případě potřeby si sociální
demokracie v Senátu odhlasuje, co
potřebuje, „ať to stojí, co to stojí“.
Nicméně fungování výboru – předsedou je sociální demokrat Ivo Bárek –
hodnotím zatím dobře. Jeho chování
považuji za korektní.
Hájím obce a kraje
V našem výboru považuji za důležité, abychom nedopustili plíživý rozklad
modelu výkonu veřejné správy.
Musíme nacházet maximální shodu
při vytváření vyjednávací pozice České
republiky vůči Evropské unii pro plánovací období od roku 2014 a dokázat minimálně uhájit významnou roli
obcí a krajů při plnění rozvojových cílů
České republiky.
Úprava sazeb DPH patří
k aktuálním tématům
Na půdě Senátu se momentálně zabývám také možnými dopady sbližování sazeb daně z přidané hodnoty na
příjmy obcí a krajů a přípravou priorit
České republiky pro plánovací období
od roku 2014.
K prioritám patří zlepšování
dopravní infrastruktury
Na úrovni svého senátního obvodu
se snažím pomoci zejména při vyjednávání zlepšování kvality dopravní infrastruktury a komunikace představitelů Vysočiny se zástupci centrálních
orgánů – konkrétně například v oblasti zemědělství, venkova, vodního hospodářství, životního prostředí apod.
Důležitější legislativou, kterou pak budeme na plénu projednávat, bude určitě reformní balík zákonů, který by
měl do Senátu snad dorazit začátkem
července. Vzhledem k většinové převaze sociálních demokratů a jejich dosavadním vyjádřením předpokládám,
že budou tyto reformní zákony Poslanecké sněmovně Senátem vráceny.
Diskuze u nás převažuje
na stranickými pokyny
Otevřeně říkám, že všechny předlohy není v lidských silách detailně prostudovat a je tedy někdy nutné spolehnout se na názor zpravodajů a snad
i určitou životní zkušenost. Stranické
pokyny hrají také svoji roli, ale v našem klubu je jednoznačně upřednostňována diskuze a snaha o nalezení třeba i kompromisního řešení.
Určitě velkou předností práce senátora je svoboda, nezávislost i poměrně
velmi slušná možnost se své práci plně
věnovat. Určitým zklamáním je naše
dle mého názoru nedostatečná schopnost se efektivně domlouvat s Poslaneckou sněmovnou.
Mou hlavní obavou je, aby nenastala situace, kdy stranická nesnášenlivost
začne zcela potlačovat rozumné uvažování a zdravý selský rozum.
V Senátu zasedají většinou
vyzrálé osobnosti
Senát vnímám jako horní komoru se
všemi přednostmi i zápory. Vzhledem
k většinovému systému volby do Senátu a věkovému limitu nad 40 let se
mi přece jen zdá, že v něm v naprosté
většině zasedají vyzrálé osobnosti, které již nemají potřebu si něco takzvaně
dokazovat. Poměrně korektní atmosféra při jednání Senátu tomu zatím
naštěstí odpovídá.
Nicméně bych uvítal efektivnější
možnosti přípravy na jednání a lepší celkovou senátní organizaci.
Zažil jsem několik změn, které jsme
jako senátoři udělali v předložené legislativě. Změny se týkaly úprav občanského zákoníku. Osobně jsem se
ještě účastnil jednání o změnách zákona o DPH a zákona o provozu na
pozemních komunikacích.
Pravdou ale je, že Senátem navrhované změny se ne pokaždé setkaly
v Poslanecké sněmovně s plným pochopením a respektem.
Připomínky odborných skupin
mohou pomoci
Pravidelně se v období před projednáváním některých zákonů objevují lidé, kteří vám chtějí sdělit svůj názor,
námitky, návrhy nebo představy, jak
by se měl zákon změnit nebo upravit.
S vyloženým tlakem, nebo dokonce
nátlakem jsem se zatím nesetkal. Ale
vítám jakoukoli oponenturu. Již několikrát mi však připomínky některých
odborných skupin či organizací pomohly se v problému lépe zorientovat.
Studenti a učení mi někdy chybějí
Nejsem zvyklý se často ohlížet nazpět. Ale je pravdou, že jako bývalému
pedagogovi se mi občas zasteskne po
studentech a pravidelném učení.
–red–
11
ZAHRANIČÍ
Súdánci rozhodovali v referendu
o rozdělení své země
Senátorka Veronika Vrecionová
a senátor Petr Bratský se ve dnech
23.–29. května zúčastnili fact-finding
návštěvy Súdánu organizované prezidentem Politické akademie Rakouské lidové strany a bývalým ministrem obrany Dr. Wernerem Fasslabendem. Cílem cesty bylo získání informací o aktuální situaci v zemi před
plánovaným oddělením Jižního Súdánu. Členové delegace, kterou tvořili zástupci ze střední Evropy, navštívili mimo jiné uprchlický tábor
v dárfúrském regionu. Společně se
zástupci ze Slovenska také debatovali s místními politiky o poznatcích
z rozdělení Československa. Z diskuze jasně vyplynulo, že rozhodujícím
faktorem bude, zda se podaří udržet
mírovou formu rozdělení.
12
Paní senátorko, vy jste se nedávno
vrátila ze Súdánu, což je pro mnohé
velmi exotická africká země. Neměla
jste před cestou obavy?
Já byla v první řadě velice zvědavá. Súdán leží v části světa, která je pro mě velmi zajímavá. Je to největší africká země,
kterou posledních 20 let zmítá občanská
válka. Česká média o zemi informují velmi sporadicky, a to ještě zejména v souvislostech s nějakým krveprolitím nebo situací v Dárfúru. Ale myslím, že povědomí
o této zemi máme celkově velmi malé.
Proto jsem nabídku na cestu a zvláště
v době po referendu na jihu a těsně před
rozdělením na Severní a Jižní Súdán velmi
uvítala a ráda jsem se tam jela podívat.
Obavy jsem ale neměla.
Bylo něco, co vám hned po příjezdu
padlo do očí? Zejména kulturní rozdíly, podnebí, situace ve městě atd.?
Súdán je velmi blízko rovníku, v současné době tedy těsně před obdobím
dešťů. Je tam strašné horko, místy až
45 stupňů ve stínu, takže jsem si dovezla hlavně angínu z neustálého střídání
venkovních a klimatizovaných prostor.
Zažila jsem tam i svou první, sice malou,
ale písečnou bouři. Když přistáváte,
Chartúm je typické africké velkoměsto,
velmi málo osvětlené, letiště malé, ne
příliš vábné, ale srovnatelné s ostatním
rozvojovým světem.
Měla jste možnost potkat se s místními obyvateli?
Velice omezenou. Měli jsme velmi nabitý program, pouze poslední den se
nám na hodinu podařilo vyrazit na africký trh. Ale z té hodiny jsme strávili 45 minut na policejní stanici, protože nám do
auta narazila rikša. Takže jsme se asi setkali s typickými místními policisty, polehávajícími a posedávajícími, a ten úkon
trval velice dlouho. Dále s taxikáři, kteří
jsou stejně jako lidé pracující v hotelu
a obecně v oblasti služeb velice milí. Pak
jsme měli možnost strávit nějakou dobu
v Dárfúru v jednom z největších uprchlických táborů. Jeho obyvatelé se k nám
chovali velice pěkně, ale i při volném
pohybu byla největším problémem jazyková bariéra.
Když zmiňujete Dárfúr a jeho
uprchlické tábory, máte pocit, že doba v nich strávená obyvatelům pomůže začít nový život, nebo je spíš
naučí využívat cizí pomoc namísto své
vlastní práce a úsilí?
Byla jsem na Dárfúr velice zvědavá.
Kdysi jsem navštívila v Bombaji několik
slumů, ale podmínky v tom uprchlickém
táboře byly daleko lepší. Na rozdíl od
slumu, kde se o člověka nikdo nezajímá,
tak tady dostanou najíst, napít, mají základní zdravotní péči, děti dostanou základní vzdělání. Samozřejmě ve srovnání
s naší situací jsou to podmínky hrozivé.
Já musím spíš říct, že ve mně to naopak
vzbuzovalo dost divné pocity, protože
jak jsme viděli při cestách autobusem,
lidé v uprchlických táborech mají daleko
lepší podmínky než lidé žijící třeba na
vesnicích.
Takže nemají motivaci svou situaci
změnit a začít se o sebe starat sami?
Obávám se, že se může stát, a také to
pracovníci OSN potvrzovali, že když některé uprchlíky vrací do původních vesnic,
kde je klid a mír, do 14 dní se jim vrátí,
protože život v uprchlickém táboře je pro
ně daleko lepší.
S pracovníky OSN jste měli možnost komunikovat?
Ano. Mluvili jsme se zástupci OSN, kdy
mě šokovali výší nákladů, které jsou
s provozováním těchto táborů spojené.
Myslím, že například Člověk v tísni či jiné
neziskové organizace umí být daleko
efektivnější, než co jsem viděla na vlastní
oči v Dárfúru.
Vrátila byste se ještě někdy po získaných dojmech do Súdánu?
Asi to není země, kam by člověk jel na
dovolenou, protože chybí infrastruktura,
musíte vědět, kde se pohybovat. Také není možné kvůli občanské válce volně cestovat z provincie do provincie. Dokonce
se tam nesmí fotografovat, tak jak to bývá v některých zemích občas zvykem. Mě
by však zajímal následný vývoj po rozdělení země – jestli se podaří využít příležitost k mírovému řešení a následnému
rozvoji Jižního Súdánu. Nejdůležitější bude rozvoj fungujících institucí. Určitě bych
se tam za nějakou dobu ráda vrátila.
Jakub Kajzler
vedoucí zahraniční sekce ODS
K historii súdánského konfliktu
Petr Bratský
tnicko-náboženský konflikt v Súdánu má dlouhou historii. Hranice mezi zeměmi, obývanými na
jedné straně většinou Araby a na
druhé kmenovými společenstvími, dělí
Súdán na dvě části. Boj o to, jak má hranice vypadat, stál životy milionů lidí.
Prakticky hned po získání nezávislosti
v roce 1956 začaly spory mezi vládnoucím arabským severem a černým jihem,
které vedly k 17 let trvající občanské válce. Skončila dohodou, která jižním oblastem poskytovala větší míru autonomie.
Od tohoto roku se stala vláda v Chartúmu více orientovanou na západ a byla
schopna uskutečnit rozsáhlou reformu
zemědělství, což podpořil i MMF. Následně zahájily USA masivní dodávky zbraní
pro súdánskou armádu, která paradoxně
předtím prošla intenzivním výcvikem od
Sovětského svazu včetně dodávek zbraní.
Pro nedodržování smlouvy a násilné vyvlastňování půdy na jihu a po pokusu více ho islamizovat se ovšem boje rozhořely znovu v roce 1983. Následný exodus
uprchlíků byl obrovskou humanitární katastrofou. V roce 1989 se moci chopil generál Umar al-Bašír, který vládne dodnes.
Mírové rozhovory mezi jižními rebely
a vládou dospěly k pokroku až v roce
2004: Mírová dohoda, která měla zajistit
Jižnímu Súdánu úplnou autonomii po dobu šesti let a po této době bude uskuteč-
E
něno referendum o samostatnosti Jižního
Súdánu. Dále bylo dohodnuto, že výnosy
z těžby ropy budou rozděleny mezi Jižní
a Severní Súdán. Pak ale opět nastaly nepokoje. Až v roce 2008 byla situace stabilizována díky masivní humanitární pomoci a pomoci mezinárodních sil.
15. ledna letošního roku skončilo referendum o rozdělení Súdánu na severní
a jižní část. Podle předběžných výsledků
hlasovalo přes 80% registrovaných voličů,
z toho se 99% voličů vyslovilo pro odtržení jižního Súdánu. Výsledky referenda
budou znamenat vytvoření nového státu
na mapě Afriky a světa.
V pozadí je soupeření o ropu
Jak se může situace v Súdánu vyvíjet?
Jen v roce 2009 došlo k několika mezikmenovým střetům souvisejících s bojem
o dobytek a pastviny.
Ropa stojí v pozadí nejnovějšího konfliktu v Súdánu. Vojska ze severu Súdánu,
který se má 9. července rozdělit na dva
státy, totiž obsadila ropný region Abyei.
Tato oblast leží přesně na hranici obou
nových územních celků, přičemž větší
část ropných zásob má podle dohod připadnout Jihu. Ropy je v Súdánu víc než
dost, odhady hovoří o nejméně pěti miliardách barelů. Denně se vytěží 382 tisíc
barelů, což ze Súdánu dělá jednoho z největších producentů v subsaharské Africe.
„Většina obyvatel Abyei je na útěku směrem na jih,“ hlásí mluvčí OSN Chua
Ťiang. Ozbrojené gangy se pustily do plenění, do pohybu se daly tisíce a tisíce obyvatel ropného regionu.
Boje stály miliony životů
Válka v Súdánu si od roku 1983 vyžádala téměř čtyři miliony mrtvých a vedla
k silnému vylidnění jihu. Z celkové čtyřicetimilionové populace připadá dnes na
jižní část necelých osm milionů lidí. Pokud
nyní vypukne nový rozsáhlý konflikt, hrozí, že se rozšíří také do sousedních zemí.
Mimo jiné do Ugandy, kde operuje povstalecká Armáda božího odporu. Statisíce súdánských uprchlíků se zdržují v Demokratické republice Kongo a v Keni.
Súdán přitom ještě donedávna platil za
jednu z nejslibnějších afrických ekonomik,
ovšem za předpokladu, že rozdělení země bude dokončeno mírovou cestou.
Ropa v současnosti zajišťuje polovinu
příjmů do státního rozpočtu a 95 % súdánského vývozu. O surovinu se v Súdánu zajímají především čínští investoři, kteří dokončují ropovod do přístavu Bašhár
ležící na břehu Rudého moře. Další ropný
terminál vzniká poblíž keňské Mombasy.
Experti odhadují, že země by mohla
v blízké budoucnosti těžit až 600 tisíc barelů ropy denně.
autor je senátor
Konzervativci a reformisté v EU stupňují činnost
Po vyřízení všech nutných administrativních
úkonů a vytvoření potřebného zázemí se rozbíhá každodenní činnost této nadnárodní
aliance politických stran
(AECR). S rostoucí silou organizace dochází i k jejímu dalšímu růstu, kdy na
březnovém zasedání Rady AECR byla
mezi členy přijata také slovenská Občanská konzervativní strana.
K prohlubování vzájemných vazeb mezi jednotlivými stranami napomáhají také
pravidelná setkání jejich představitelů na
různých úrovních. Mimo zasedání Rady
AECR, kterou tvoří političtí představitelé,
dochází i k pravidelným schůzkám zahraničních tajemníků na pracovní úrovni.
Aliance využívá možnost částečné finanční podpory projektům, které cíle Aliance sledují. Jedním z podpořených projektů byla i panelová diskuze s tématem
„Evropská azylová a migrační politika ve
světle vlny revolucí v severní Africe“.
Aliance evropských konzervativců a reformistů je nadnárodní politická organizace sdružující podobně smýšlející strany. Byla založena v lednu 2010 společně
Občanskou demokratickou stranou,
britskou Konzervativní stranou, polskou
stranou Právo a spravedlnost a několika
dalšími evropskými stranami. V současné době se počet členů rozrostl na je-
denáct. V čele Aliance a jedním ze zakladatelů je europoslanec Jan Zahradil.
Aliance navazuje na vznik samostatné
frakce Evropských konzervativců a reformistů, která byla ustavena po posledních volbách do Evropského parlamentu, a která sdružuje europoslance
spolupracujících stran. Třetím souvisejícím subjektem je think-tank New Direction (Nový směr). Společným cílem této
skupiny nových konzervativních a reformních organizací je usilovat o reformu Evropské unie v souladu s tzv. Pražskou deklarací.
Více informací můžete nalézt na:
www.aecr.eu; www.ecrgroup.eu;
www.newdirectionfoundation.org.
13
ROZHOVOR
Ministerstvo zahraničních věcí někdy
tak trochu podřimuje
Po roce ve vedení sněmovního Zahraničního výboru považuje David
Vodrážka za svou prioritu ekonomickou diplomacii. Nejen o ní je následující rozhovor.
14
Když jste před rokem nastupoval
do čela Zahraničního výboru, mnozí
vám vyčítali, že nemáte s touto oblastí zkušenosti. Čím se snažíte přesvědčit své kritiky a získat je na svou
stranu?
Se zahraniční politikou jsem měl skutečně zkušenosti menší, byť jsem už jako
místopředseda ODS jednal s mnoha delegacemi. Ale názory na roli ČR v Evropě
a ve světě mám konzistentní a ty jsem
nezměnil.
Jsem přesvědčen, že politik má být
především nositelem programu a idejí.
A musí být manažerem, který dokáže
svůj program prosazovat. To platí i v parlamentní diplomacii.
S jakým hlavním cílem jste do vedení výboru nastupoval? A daří se
ho naplňovat?
Na počátku svého působení jsem byl –
a nebojím se to přiznat – poměrně zklamán téměř nulovou mírou kompetencí,
které Zahraniční výbor má. Rozhodl jsem
se tedy soustředit na praktické a konkrétní věci, které mohou této zemi pomoci. Mou prioritou se stala ekonomická diplomacie, kde můžeme pomáhat
otevírat dveře českým exportérům.
Přiznáváte zklamání nad malými
kompetencemi, ale jak může Zahraniční výbor fakticky ovlivňovat českou zahraniční politiku?
Zahraniční politiku ovlivňujeme nepřímo. V konkrétních otázkách můžeme
vyvíjet tlak na ministerstvo zahraničních
věcí, například ve věci udělování víz či
nakládání s majetkem Ministerstva. Některé naše připomínky byly zapracovány
do obou klíčových dokumentů, kterými
jsou Koncepce české zahraniční politiky
i Bezpečnostní strategie ČR.
Osobně si myslím, že přínosné mohou být i některé zahraniční cesty, byť
vinou několika konkrétních případů
v minulosti získal náš výbor pověst „cestovní kanceláře“. Přitom naše zatím jediná „velká“ cesta do Brazílie byla nejen
diplomaticky velmi intenzívní, ale soustředila se především na hledání příležitostí pro naše firmy.
Nedávno se výbor zabýval Koncepcí zahraniční politiky ČR, kterou
předložilo Ministerstvo zahraničních
věcí. Vidíte v ní nějaká problematická místa?
Koncepce byla hodnotově a zahraničně-politicky správná. Bohužel některá sporná místa dokument raději nepojmenoval a vyhnul se jim, což mě mrzí.
Například vůbec nehovoří o spolupráci
Ministerstva průmyslu a obchodu s Ministerstvem zahraničních věcí na obhajobě našich hospodářských zájmů. Pokud se o tom nic neříká zde, musíme
nutit oba resorty, aby si spornou věc vyříkaly co nejdříve.
Hodně se v poslední době mluví
o rušení některých našich zastoupení v zahraničí. Postupuje podle vás
ministerstvo uvážlivě?
V době úspor jsou některé změny
nutné čili s rušením jako takovým problém nemám. Ani ambasády totiž nemůžeme provozovat na dluh. Nicméně
jsme měli problém s některými kroky
ministerstva, které se nám zdály nepromyšlené. Argumenty, které úřad pana
Schwarzenberga ve Sněmovně předložil, byly slabé.
Opakovaně jste prezentoval svou
skepsi v souvislosti se situací v Libyi…
Skeptický opravdu jsem, ale uznávám, že musíme situaci vnímat reálně.
Pokud se Rada bezpečnosti OSN odhodlala posvětit vojenskou akci, pak je
třeba se připravovat na budoucí vývoj.
V tomto případě mám pocit, že naše
diplomacie podřimuje. Opakovaně jsem
se o stav věci zajímal, nicméně Zahraniční výbor nemá lepší nástroje, jak ministerstvo popohnat kupředu.
Do konce června by se mělo rozhodnout o ukončení přístupových
rozhovorů s Chorvatskem. Jak se díváte na rozšiřování EU?
Rozšiřování EU plně podporuji. Česká republika toho pro rozšíření udělala hodně a získala tím v kandidátských
zemích velmi dobrou pověst. Je tedy
třeba situace využít a dotáhnout celý
proces do konce. Mám radost z šance,
která se nyní otevřela i pro Srbsko. Mír
a stabilitu na západním Balkáně se
bez této země nemůže podařit udržet
a evropská perspektiva je pro Srbsko
dobrým stimulem.
Jak by měly být podle vašeho názoru koordinovány evropské otázky
na vládní úrovni? Potřebuje Česká
republika evropského zmocněnce
pro tuto oblast?
Toto téma jsme na Zahraničním výboru řešili nedávno. Jsem hluboce přesvědčen, že stávající rozdělení kompetencí je v pořádku, není však dotaženo
do konce. Na Úřadu vlády musí být politická osobnost, která může v pozici
státního tajemníka zastoupit premiéra
a plně koordinovat evropskou agendu.
Vím, že MZV a jeho šéf tuto změnu
chtějí blokovat, je však plným právem
premiéra učinit potřebné rozhodnutí.
Vedle práce poslance a předsedy
Zahraničního výboru stále vedete
radnici na Praze 13. Je nějaká styčná
plocha mezi zahraniční politikou
a prací komunálního politika?
Přímá styčná plocha bohužel není, tu
spíše nacházím jako člen Výboru pro veřejnou správu a regionální rozvoj. Inspiraci však mám především v tom, že jako
starosta jsem zvyklý vidět výsledky své
práce na vlastní oči. Diplomacie tolik
šancí nedává. Oproti tomu ekonomická
diplomacie mi umožňuje to, co mám
na politice rád – že mohu konkrétním
lidem pomoci.
Kateřina Jurigová
tisková tajemnice poslaneckého
a senátního klubu ODS
LETNÍ ANKETA
Prázdninové plány našich politiků
a jejich úvahy o turistickém ruchu
Většina z nás se v tomto čase zaobírá buď plánováním letní dovolené, nebo se už chystá na předem
rozhodnuté dny odpočinku, relaxace, poznávání nových míst…
Proto jsme se zcela nahodile ptali
představitelů ODS na to, jak hodlají strávit léto, jak se turistický
ruch rozvíjí v „jejich“ regionech,
jak se do zahraničních cest podle
nich promítá zjitřená situace v řadě přímořských destinací.
tám i sebe. Myslím, že celosvětová
hospodářská krize má jeden nečekaný
efekt právě v turismu v Alpách. Mnoho návštěvníků z Evropy omezilo svoje
pobyty, a tak se vítanými hosty stali
Češi. V řadě oblastí dokonce čeští lyžaři a horalé ekonomicky zachraňovali turistická centra či horské chaty. Příjemný obrat.
Václav Heřman
starosta Nové Role
Na letošní letní dovolenou se opravdu
moc těším, protože ji budu trávit v jednom krásném letovisku s písečnou pláží
na pobřeží Jihočínského moře.
Obecně současnou situaci ohledně
turistiky a lázeňství vidím pozitivně. Po
třech chudých letech, kdy se projevila
Přemysl Sobotka
1. místopředseda Senátu
Letošní dovolenou nebude mnoho
lidí trávit tak, jak původně plánovalo.
Severní Afrika, tak oblíbená destinace
mnoha turistů a milovníků moře, přijde o velkou část národních příjmů
z turistického ruchu. Národní revoluce
paradoxně mohou vést k prohlubování nepokojů a neklidu díky snižování
ekonomické úrovně.
Jiní lidé zase rádi tráví svou dovolenou v rakouských či italských horách.
Mezi pravidelné návštěvníky Alp počí-
15
LETNÍ ANKETA
hrozeb, či strachu ze zdražování v důsledku ekonomické krize… To všechno si
logicky svoji daň vybírá. Ale snažím se být
optimista. Myslím, že všechny „postižené
země“ se ve vlastním zájmu budou snažit udržet si standard, ceny, a tím pádem
i klientelu. Platí to i o Řecku, které mám
moc ráda a několikrát jsem ho navštívila.
I když v současnosti mě zaráží, že opakovaně neplní podmínky Evropské unie,
což jim komplikuje i příjmy z turistického
ruchu, které by logicky měly být jedním
z jejich eminentních zájmů.
Tomáš Grulich
ekonomická krize snížením turistiky
o 40 % se opět dostáváme pomalu do
normálu. Ale konkrétně lázeňství na
tom, bohužel, je a bude hůře, protože
se uvažuje o snížení dotací do této
oblasti o 1,5 miliardy korun. Což by
znamenalo v našem regionu snížení zaměstnanost zhrubai o třetinu. To samozřejmě není příznivá zpráva, ale snad se
s ní dokážeme vyrovnat.
Hynek Fajmon
poslanec Evropského parlamentu
Letos strávím letní dovolenou s rodinou v Itálii. Na ty dva týdny už se všichni
těšíme. Zbytek volna využijeme v Česku,
konkrétně v krásném kraji Kokořínska.
Alena Palečková
16
senátorka
Já už mám, bohužel, valnou část dovolené za sebou, protože jsme si s kamarádkou a stranickou kolegyní Irenou
Ondrovou jely zahřát své staré kosti
k moři. Užily jsme si. Léto je pro mě zatím nevyzpytatelné. Musím plnit roli babičky, což mě baví i s tím, že se musím
přizpůsobovat požadavkům svých potomků. Ale nepochybuji, že bych nedo-
statkem hlídání vnoučat strádala. Ale to
není postesk, naopak se na ně těším.
Komplikace je, že to budu muset kombinovat s povinnostmi v Senátu a zatím
nikdo neví, jak budeme zasedat a co
bude zapotřebí řešit vzhledem k tomu,
že politická situace je stále rozjitřená,
schvalování reforem spěchá… Zkrátka
musím být nachystaná na všechno.
Obecně si k trávení letošních dovolených asi každý soudný člověk uvědomuje, jak jsou mnohé destinace riskantní –
ať už z hlediska reálných bezpečnostních
senátor
Jistě se opět mnoho lidí chystá na dovolenou snů. Čím jsem starší, tím větším
snem je pro mě setrvat na českém letním venkově. Nepropadl jsem chalupářství během komunistické totality (prostě
jsem na to jako muzejník ani neměl),
malý statek na jihu Čech jsem si zakoupil až po letech podnikání v novém režimu. Jako městské dítě se dnes kouzla
venkova nemohu nabažit. Jednoduché
mezilidské vztahy, jednoduchý život,
jednoduchá strava, jakýsi protiklad
k nervózní politice ve městě. Navíc jsem
si na venkov odstěhoval z Prahy odbornou knihovnu a hodlám využít letního
volna k napsání knihy o komunistické
propagandě vůči českému exilu. Za teplem se chystám, až budou plískanice.
František Hubáček
starosta Luhačovic
Naše rodinné plány na čtrnáct dní nebo i tři neděle směřují do maďarských
termálních lázní. Jako starosta lázeňského města jsem, troufám si říci, do značné
míry v tomto ohledu znalcem, takže kromě tuzemské nabídky – a hlanvě i té naší, která má v Luhačovicích ohromnou
tradici – ocením i změnu v zahraničí.
Alternativou pro mě je, což ovšem záleží na manželce, pobyt v Chorvatsku,
které má pro mnoho Čechů tradici
a půvab díky úžasně krásnému moři
a pobřeží.
Zároveň doufám, že i naše lokalita se
stane prázdninovým rájem pro všechny
návštěvníky ze všech koutů Česka i ze
zahraničí. Nechci se příliš chlubit, ale nezastírám pýchu nad nově vybudovanou
městskou plovárnou. Velkým úspěchem
bylo také získání ceny za nejlepší stavbu
Zlínského kraje, konkrétně za hotel Alexandria, který je nejen architektonickým
skvostem, ale zároveň poskytuje služby
i pro ty nejnáročnější klienty.
Vladislav Malát
bývalý senátor
Na stará kolena si čím dále tím více
uvědomuji, že času mám již nemálo,
takže s ním musím hospodárně zacházet. Nevím od koho pochází výrok „Pracuj tak, jako kdybys měl žít věčně, žij
tak, jako kdybys měl zítra zemřít“, ale líbí se mi. Pro důsledky této zásady má
naštěstí pochopení i moje o mnoho let
poslanec
Také letošní léto, stejně jako i v předešlých letech, přesný program rodinné
dovolené příliš neplánujeme, protože ni-
mladší žena, která je, jak doufám, smířena s tím, že letošní léto strávíme opět
v tuzemsku střídavě v našich třech domovech, jimiž jsou Praha, Poděbrady
a jedno klidné a překrásné místo v Jizerských horách. Příležitosti k plnění
první poloviny výše citované rady snadno nacházíme v každém z nich. Úvahám o tom, jak žít, abychom o nic nepřišli ale nikomu přitom neublížili,
nejlépe svědčí ticho a proměny krajiny
kolem naší horské chalupy.
Že to je vize velmi skromná? Pro někoho ano a stejně bych se na to před
kdy není dopředu zcela jasné, zda a kdy
bude mimořádně zasedat Poslanecká
sněmovna. Ale nijak nám to nevadí, neboť stejně trávíme většinu letního volna
v Česku a rozhodujeme se velmi operativně a rychle. Tak tomu bude určitě i letos. Naše země je krásná, kvalita poskytovaných služeb se za poslední roky
velmi zlepšila, nehrozí zde žádné místní
nepokoje ani krach cestovní kanceláře
a čekání na odlet. V té souvislosti také
považuji za podstatné, že utratíme peníze za dovolenou v tuzemsku, a podpoříme tím místní podnikatele a domá-
pár desítkami let díval i já. Jenomže já
jsem za tu dobu viděl velký kus světa
a k té vizi jsem se následně dopracoval.
Jiří Papež
cí ekonomiku. Přestože jsem na Šumavě
doma, chystám se i letos prožít nějaký
čas právě tam. Vždy je co nového objevovat a na odpočinutí si od každodenních problémů je ten nádherně zvlněný
kraj s krásnou přírodou a čistým vzduchem ideální.
Je užitečné a zajímavé odskočit si na
krátké výlety k našim sousedům – do
Německa či Rakouska.
Kromě toho určitě vyrazíme v létě na
pár dní na jižní Moravu. Jízda na kole
mezi vinohrady a ochutnávání výborných moravských vín je pro mne takovou letní třešničkou na dortu již řadu let.
Nejezdím přitom na jedno místo, ale rád
poznávám nové lokality a objevuji zajímavá zákoutí. Zatím jsem se nezklamal
a vřele bych to všem doporučil. A ještě
jeden významný efekt má tuzemská dovolená: V posledních letech se objevila
celá řada místních regionálních potravinářských specialit a ty já rád ochutnávám právě při svých putování po Čechách a Moravě. Taková regionální
potravina je i ideální suvenýr, kterým
můžete udělat radost i svým blízkým.
–red–
17
ZEMĚDĚLSTVÍ
I zemědělská politika může být
pravicová a odpovědná
Ivan Fuksa
eřejnost si za dlouhé vlády socialistů zvykla, že pojem zemědělská politika se rovná přerozdělování prostředků od daňových
poplatníků k několikaprocentní menšině
zemědělců. Naším úkolem je nyní dokázat, že podporu zemědělství a venkova
lze realizovat efektivněji, s nižšími náklady
i menší byrokracií.
Mezi lidmi i v médiích se emotivně diskutují úsporná opatření vlády a zaznívají
názory, že se „škrtá“ ukvapeně, bezmyšlenkovitě a na nesprávných místech. S tím
nemohu souhlasit a na podporu tohoto
tvrzení uvedu konkrétní příklad ze svého
resortu. Podařilo se mi prosadit, že produktivní investice na rozvoj venkova se
v roce 2011 nejen nebudou snižovat, ale
dokonce se navýší. Výhodou Programu
rozvoje venkova je skutečnost, že na každou tisícovku z domácích zdrojů dostaneme průměrně asi 3500 Kč z evropských fondů. Neslouží k dotování
ztrátového provozu, neslouží k látání děr
v hospodaření nekonkurenceschopných
subjektů, ale naopak k financování potřebných a produktivních investic, které
zvyšují životní úroveň českého venkova.
V roce 2011 se Program rozvoje venkova posiluje o dvě a půl miliardy korun
z národních zdrojů oproti rozpočtu roku
2010, což nám umožní financovat projekty v hodnotě až 22 mld. Kč. Vidíme tedy, že se nešetří na nesprávných místech
V
18
a zcela patrná je má snaha zvýšit podíl investičních dotací na úkor těch provozních, kde naopak dochází k výrazným
úsporám.
Ze strany zemědělců i zástupců opozice se ozývají hlasy, že náš agrární sektor
trpí nevýhodnými podmínkami ve srovnání se starými členskými státy EU. Vždy
upozorňuji, že pláčou na nesprávném
hrobě. Podmínky vyjednávaly sociálnědemokratické vlády a nelze je v průběhu
sedmiletého rozpočtového období změnit. Naším úkolem bude nyní diskutovat
na půdě Evropské unie, mj. i se starými
členskými státy, a prosadit, aby se v příštím rozpočtovém období po roce 2014 méně pokřivovalo tržní prostředí a nediskriminovaly se nové členské státy.
Víme, že dotace nezmění
spotřebitelské zvyklosti
Má snaha v rámci Unie se například
zaměřuje na narovnání podmínek v oblasti podpory rybolovu a chovu ryb. V Unii
si stále více uvědomují, že členy nejsou
pouze přímořské státy, ale také vnitrozemské státy s dlouholetou tradicí rybníkářství. Inicioval jsem společný postup
těchto států, který by mohl přinést více
prostředků a rozšíření jejich použití
mj. na mimoprodukční funkce rybníků.
Na rozdíl od socialistů si uvědomujeme, že sebevětší dotace nepřemohou
spotřebitelské chování a zvyklosti. Vidíme
to na současné aféře s bakterií E. coli.
Snažím se přesvědčovat spotřebitele
o kvalitě tuzemských potravin a kolegy
v Evropské unii o nutnosti zlepšení systému značení země původu. Že popularita
domácích potravin roste, svědčí i zvyšující se obliba farmářských trhů a slavností.
Zde musíme dbát na jasná pravidla prodeje, aby několik občasných podvodníků
nesnížilo důvěru v přímý prodej produktů našich farmářů. Proto jsme nedávno
představili kodex, který přispěje k udržení vysoké kvality tuzemských produktů
na farmářských trzích a zlepší orientaci
spotřebitelů.
Stejně jako jiných oblastí veřejného sektoru se i Ministerstva zemědělství dotkla
nutnost úspor v provozních a mzdových
nákladech. Mým cílem je současně snižování byrokracie, administrativních nákladů
a papírování pro zemědělce i širokou veřejnost. Příkladem mohou být rybářské
lístky. Ty budou vydávat nejen městské
úřady s rozšířenou působností jako doposud, ale nově také obce s pověřeným
obecním úřadem. Počet výdejních míst se
tak takřka ztrojnásobí z 205 na 600
a mnoha lidem se tím ušetří čas a zbytečná cesta do velkého města.
Přínosné je podpořit export
Zmiňované rovné podmínky se týkají
i proexportních opatření. Musíme respektovat, že Česká republika je malá otevřená země, klíčovou úlohu pro naši výrobu
a zaměstnanost představuje vývoz. České
průmyslové podniky mohou využít propracované a fungující podpory exportu,
stejně tak by tomu mělo být v případě zemědělství. Na toto téma jsem již jednal
s řediteli státní České exportní banky
a pojišťovny EGAP a v letošním roce připravím detaily programu.
Na závěr ještě zmíním, že v současné
době téměř všechny zájmové skupiny demonstrují a hrozí stávkami či blokádami.
To se zřejmě nevyhne ani zemědělským
odborům. Snažím se naslouchat jejich argumentům a přesvědčovat je, že řešení se
musí hledat při věcném jednání u kulatého stolu, nikoli prostřednictvím nátlakových akcí.
autor je ministr zemědělství
ZDRAVOTNICTVÍ
B. Šťastný: Definice nároku je základní
kámen zdravotnické reformy
Za zásadní ustanovení novely zákona o veřejném
zdravotním pojištění považuje Boris
Šťastný, předseda
sněmovního zdravotního výboru, definici nároku pacienta. V rozhovoru pro Listy ODS také důrazně odmítá tvrzení opozice,
že spoluúčast pacientů povede k vytvoření zdravotnictví pro bohaté.
Sněmovnou prošla za ostré kritiky
opozice novela zákona o veřejném
zdravotním pojištění. Můžete shrnout její obsah?
Tato novela předně nepředstavuje
komplexní reformu, ale jde o první důležitý reformní krok vedoucí ke skutečným
systémovým změnám ve zdravotnictví.
Její hlavní součástí je definice tzv. nároku
pacienta. Vůbec poprvé v polistopadové
historii legislativně zakotvujeme rozsah
péče, na kterou má pacient nárok z veřejného zdravotního pojištění, a legalizujeme finanční spoluúčast pacienta na
péči, která do tohoto nároku nespadá.
Jedná se o klíčovou definici, s níž budou
moci pracovat další vlády a která může
v české legislativě platit další desetiletí.
Levice ale varuje, že to povede
k rozdělení zdravotní péče pro chudé a bohaté. Jak na takovou kritiku
reagujete?
Jde o strašení veřejnosti. I díky poslancům ODS se původní formulaci ve vládním návrhu podařilo přepsat tak, že za
základ bude považován stávající rozsah
péče. Ten bude pacientům i nadále garantován. Ministerstvo zdravotnictví bude moci pouze určit některé ekonomicky náročnější varianty, na jejichž úhradě
se budou pacienti – pokud se pro ně
dobrovolně rozhodnou – finančně podílet. Díky přílivu financí do zdravotnictví
se tak naopak přístup k nejmodernější
a logicky nejdražší péči usnadní. Opozice
by měla přiznat, že doposud nám sice legislativa garantovala veškerou péči zdarma, tato garance byla ale jen na papíře.
V praxi se zákon obcházel formou darů
zdravotnickým zařízením, bujela korupce, nebo lidé chodili za svým operatérem
s umělým kloubem v igelitové tašce. Takovým praktikám má nová právní úprava zamezit.
Zní také hlasy, že tato novela slouží jen k zalepení díry v rozpočtu rezortu zdravotnictví…
Potřebu úspor nikdo nezpochybňuje.
A komplexní systémové změny skutečně teprve přijdou. Schválená novela je
ale významně předznamenává. Navíc
přináší důležité změny i v oblasti léků,
zavádí například elektronické aukce.
Co považujete v zákoně za úspěch
Občanské demokratické strany?
Že se nám i v dobách rozjitřené atmosféry v koalici podařilo najít shodu na
zmíněné definici nároku. Osobně mám
radost, že se mi podařilo prosadit povinnost zdravotních pojišťoven poskytnout klientům on-line přístup k jejich
zdravotním účtům.
Opozice kritizuje, že přijímání zákona probíhalo narychlo. Můžete
vyloučit, že jsou změny neuvážené?
Pravdou je, že řadu pozměňovacích
návrhů dostali poslanci na stůl na
poslední chvíli. Bylo to dáno aktuální
politickou situací a průběžnou snahou
prodiskutovat některé parametry přijímaných změn takříkajíc za pochodu.
Jsem ale přesvědčen, že situaci jsme
zvládli. Osobně jsem svolal celkem pět
zasedání zdravotního výboru, na něž
byli pokaždé pozváni zástupci odborné
i laické veřejnosti.
Vláda na jednu stranu deklaruje
zvyšování spoluúčasti, zároveň byly
v systému veřejného zdravotního
pojištění ponechány plomby. Jak takový krok vysvětlíte veřejnosti?
Zmíněné opatření je výsledkem koaličního kompromisu, kdy musela ustoupit TOP 09. ODS nikdy netvrdila, že chce
vyřadit amalgámové plomby z veřejného zdravotního pojištění. Měli bychom
ale nastartovat debatu o vyjmutí celého
segmentu stomatologie ze systému
hrazené péče, jako je to obvyklé v zahraničí, snad jen s výjimkou operativy
a úrazové stomatologie. Takovému zásadnímu kroku musí předcházet změna
systému pojištění, abychom umožnili
pacientům zavedení výhodného doplňkového zdravotního pojištění.
Jaká další konkrétní opatření jsou
z pohledu ODS klíčová?
Klíčové jsou pro nás zákony, které
by měly přijít do vlády ještě v červnu.
Konkrétně zákony o zdravotních službách, specifických zdravotních službách
a zdravotnické záchranné službě, které
posílí práva pacientů i zdravotnického
personálu, stanoví práva i povinnosti všech zúčastněných ve zdravotním
systému a nahradí starou a zcela nevyhovující právní úpravu v zákoně o péči
o zdraví lidu z roku 1966.
Jak hodnotíte dosavadní proces
restrukturalizace lůžek, po níž ODS
dlouhodobě volá? Z nemocnic se
ozývají hlasy, že žádné úspory nepřinese.
Restrukturalizace lůžkového fondu od
akutních lůžek k lůžkům následné péče
skutečně nemůže bez dalších i legislativních změn přinést výrazný ekonomický efekt. Manažeři nemocnic dnes
nejsou motivováni, aby akutní a pojišťovnou dobře placená akutní lůžka rušili.
Musí se proto změnit systém úhrad, zvýšit motivace poskytovatelů zdravotní péče a pomohlo by i zrušení ministerské
vyhlášky o personálním a věcném vybavení zdravotnických zařízení.
Nedávno jste navrhl vyčlenit korunu ze spotřební daně odváděné
z cigaret na zdravotnictví. Přenesete
svůj návrh do legislativní předlohy?
Určitě ano. Až začne Sněmovna projednávat návrh zákona o rozpočtovém
určení daní z dílny Ministerstva financí,
předložím pozměňovací návrh, který
by vyčlenil část spotřební daně z tabáku ve prospěch veřejného zdravotního
pojištění. Získali bychom zhruba miliardu korun ročně, která by pomohla
kompenzovat zvýšené náklady na zdravotnictví vyvolané navýšením DPH. Tyto
prostředky by pak mohly být využity
například na léčbu nákladných onemocnění, konkrétně například na léčbu chronické obstrukční plicní nemoci,
která je dnes jedním z nejzákeřnějších
a ekonomicky nejnákladnějších onemocnění.
Kateřina Jurigová
tisková tajemnice poslaneckého
a senátního klubu ODS
19
NAŠI POLITICI V CIVILU
Jana Fischerová – všestranné nadání
a paradoxy osudu
Působí jako křehká, citlivá bytost
s velkou tolerancí vůči ostatním. Její
blízcí potvrzují, že taková skutečně
je. Na druhé straně zvládala a zvládá
množství úkolů a rolí. Politicky i lidsky. Osud se s ní nemazlil, i když některé strastiplné okamžiky nehodlá
ventilovat. V politice odvádí prokazatelně obrovský kus práce. Výčet jejích funkcí a úkolů by byl dlouhý –
nejen v Poslanecké sněmovně, ale
i například v Radě Evropy, v komunální politice v rodném Havlíčkobrodsku, v oblasti spolupráce se zahraničím… Možná by z ní mohla být
mediální politická hvězda. Ale není
ten typ, který by si užíval před světly kamer. Nicméně, jak náš rozhovor
potvrdil, má mnoho co zajímavého
ze svého života vyprávět.
Osudy poslankyně Fischerové jsou provázeny složitými okolnostmi od samého
počátku. Týká se to poměrů ohledně rodinného zázemí v době komunismu, jejího profesního směřování, kombinací politiky a naplňování (někdy potlačování)
jiných možností profesního života, kdy
se rozhodla věnovat maximum sil politické práci. K úspěchu jí navzdory všem překážkám bezesporu přispěla obdivuhodná
všestrannost. Není mnoho žen, které
zvládají technické oblasti se stejnou suverenitou jako humanitní obory včetně
rozsáhlé znalosti řady cizích jazyků.
Od psychologie ke stavařině
20
Celý život Jany Fischerové je spjat s Vysočinou. Její předci byli statkáři, takže zejména 50. léta pro ně byla zničující. Tatínek pak neměl šanci dál spravovat statek
a dal se na stavařinu, posléze učil na stavební škole. „Maminka zase byla nadaná
na jazyky, které ovládala na špičkové
úrovni, ale nedostala šanci se uplatnit.
A mé budoucí směřování vlastně ovlivnila právě tahle kombinace. Tíhla jsem
k humanitním oborům – zajímala mě
psychologie a po vzoru maminky i studium cizích jazyků. Ale vzhledem ke kádrovému posudku jsem měla minimální
šanci. Navíc mi bylo řečeno, že v humanitní sféře je větší riziko, že bych musela
být nějakým způsobem poplatná režimu.
Takže jsem po tatínkově vzoru vystudovala taky stavařinu.“
O tatínkovo povzbuzení a příklad ale
přišla už ve svých sedmnácti letech, kdy
zemřel. Každopádně tuto profesi absolvovala s úspěchem a poté realizovala řadu projektů, což jí nedělá problémy ani
dnes. Nicméně nepatří k těm, kteří by se
vzdávali svých snů.
„I během studia na ČVUT jsem hledala jiné parkety a věnovala se hlavně cizím
jazykům, v rámci možností jsem se snažila co nejvíce cestovat. Nejen kvůli němčině jsem v té souvislosti také chtěla navštívit příbuzné ve Vídni, ale pochopitelně
jsem nedostala příslib. Nicméně jsem se
dál učila a využívala všech příležitostí, jak
se zdokonalovat – v němčině, angličtině,
francouzštině i ruštině, brigádně jsem
i později tlumočila a prováděla turisty. Po
studiu v Praze jsem se vrátila do Havlíčkova Brodu.“ Tehdy zde začala učit na
stavební průmyslovce, provdala se a na
svět přišli syn a dcera.
Jana Fischerová dál hledala v rámci rodinných podmínek možnosti seberealizace, které se s odrůstáním dětí rozšiřovaly. Ale to už naštěstí přišel rok 1989
a otevíraly se nové cesty.
„K tomu, abych využila jazykových
znalostí a dala se na podnikání v cestovním ruchu, mě začátkem 90. let přivedl
jeden kamarád. Začala jsem tlumočit
a provázet turisty, založila vlastní cestovku pojmenovanou po svých dětech – Andrea a David. K tomu období bych ráda
dodala, že asi to bylo všude obdobné, ale
začátky podnikání u nás na Vysočině jsou
pro mě nezapomenutelné. Byla jsem tehdy v kontaktu s řadou místních živnostníků, kteří se podobně jako já pokoušeli
uspět se snahou umět se postarat sám
o sebe. Právě oni mě pak v roce 1994
povzbudili ke kandidatuře do městského
zastupitelstva Havlíčkova Brodu,“ vzpomíná poslankyně.
O čtyři roky později se stala místostarostkou, poté starostkou, dosud je krajskou zastupitelkou.
Mimochodem, její kandidatura do
Sněmovny a jednou také neúspěšná do
Senátu byla, jak jsme se před časem náhodně dozvěděli, provázena kuriózní situací, kterou prošlo více oblíbených komunálních politiků: Mnoho lidí totiž
varovalo před tím, odevzdat jí hlas ze
strachu, že „uteče do Prahy“. Skutečnost je taková, že sice v hlavním městě
pobývá často, ale útěky jí nejsou vlastní
a hlavně vazby na rodnou Vysočinu jsou
natolik silné, že bez újmy odolávají případným lákadlům českého velkoměsta
i světových středisek.
Možnosti cestovního ruchu
jsou u nás dosud nedoceněné
V Poslanecké sněmovně se věnuje mimo jiné zahraniční problematice, zkušenosti z komunální politiky mohla uplatňovat jednak jako členka Rady Svazu
měst a obcí, jednak i v rámci orgánů Evropské unie, v nichž Českou republiku
dlouhodobě zastupuje. Mimo jiné je místopředsedkyní Kongresu regionů Rady
Evropy, vedoucí české delegace Kongresu místních a regionálních samospráv
Rady Evropy ve Štrasburku a delegace Rady evropských municipalit a regionů v Bruselu. Jazyková vybavenost
a schopnost orientovat se v sousedních
kulturách jí dává prostor k tomu, aby
v těchto i dalších institucích měl její hlas
svoji váhu. Nejvíce se ale rozpovídá, když
dojde na téma cestovní ruch, který neopustila, ani když se ve prospěch politiky
vzdala podnikání. Je ale plná nápadů,
idejí, poznatků z mezinárodních srovnání, ale i rozhořčení nad tím, jak se u nás
stále potenciál cestovního ruchu zanedbává, i když s sebou nese tolik potřebné finanční rezervy, nemluvě o zvyšování zaměstnanosti v jednotlivých
regionech. V tomto ohledu je bezesporu
přínosem i ve sněmovním Podvýboru
pro cestovní ruch.
„Před časem jsem se účastnila českorakouského setkání na téma turistického
ruchu. Jeden z rakouských kolegů mi
tehdy řekl: ‚Až to tady dáte do pořádku,
budete pro nás těžká konkurence.‘ Pro
mě to bylo velkým povzbuzením, ale
obávám se, že ještě i teď máme co dohánět. Na druhou stranu jsem ráda, že je
u nás cestovní ruch už na docela slušné
úrovni. Dřív jsem byla například šokovaná, jak spousta lidí má sice atraktivní projekty, ale neumí si udělat alespoň elementární ekonomickou rozvahu. Takže
jsem ráda, že mohu spolupracovat se
studenty, oponovat jejich práce a předávat jim své podněty.“
Vysočina pro mě znamená
pouto, památek máme víc
než jiné regiony
Další vášní a pevným poutem Jany Fischerové je Vysočina. Nejen kvůli blízkým
lidem, kteří zde žili a žijí, ale i kulturní
a přírodní nabídce, kterou se – jak jinak –
opět snaží podporovat ku prospěchu regionálního turistického ruchu. „Vysočina je pro mě pojem nejen jako pro místního patriota. Máme tu ze všech českých
regionů nejvíc památek zařazených do
seznamu UNESCO – Třebíč, Telč, Žďár
nad Sázavou,“ líčí poslankyně se zápalem, že je stydno přiznat, že některé tyto
skvosty vlastně neznáme.
Ostatně proto také organizovala tematické zájezdy po svém rodném kraji
pro zahraniční klienty, aby poznávali
nejen Prahu, ale i krásná místa na Vysočině.
Jak dodává, velkou inspirací obecně
byly vztahy s partnerskými městy. Havlíčkův Brod je samozřejmě partnerským
městem Brixenu, kde podle některých
historiků Karel Havlíček Borovský trpěl,
ale kdejaký našinec mu tento pobyt
v přenádherné alpské scenérii tak trochu závidí. Jana Fischerová mu nezávidí,
ale Brixen si zamilovala. „Jezdíme sem
s manželem každý rok alespoň na pár
dní a vždycky se nám tu líbí.“
Když se ptáme na její osobní letní dovolenou, odpovídá: „Asi se na pár dní
opět rozjedeme do Brixenu. Jinak mám
v životě za sebou tolik cestování, že zbytek léta ráda trávím doma, na Vysočině,
případně někde jinde v Česku, rádi také
jezdíme na místa spojená s osobností
Jaroslava Haška.“ A dodává: „Krásné léto
přeji všem, je to doba, kdy je třeba načerpat energii, ať už je to kdekoli.“
–red–
21
NÁVŠTĚVA
Jakub Nekolný „starostuje“ Českému
Brodu a podporuje rockové festivaly
eský Brod se pod vedením
ODS stal kvalitním zázemím
pro místní občany a má co
nabídnout i návštěvníkům.
Starosta ale upozorňuje i na méně příznivé okolnosti. Navzdory některým architektonickým skvostům v Brodě turistický ruch nijak zvlášť nekvete, stav
komunikací je žalostný, hejtmanství Davida Ratha vneslo do správy středočeských měst a vesnic neprůhledný chaos.
Přesto se vedení města, tvořené občanskými demokraty a nezávislými, snaží
vytvářet tu co nejlepší podmínky pro život. Což se zjevně daří.
Výhodou Českého Brodu je bezesporu
dobré dopravní spojení na Prahu, kam
podle starostova odhadu dojíždí za prací
více než polovina obyvatel. „Zároveň ale
přibližně stejný počet lidí dojíždí z okolních vesnic k nám. Takže naštěstí nezaměstnanost není náš prioritní problém,“
dodává Jakub Nekolný.
Obdobně to je s počtem obyvatel, kterých je v současnosti kolem sedmi tisíc.
„Populace sice stárne a více místních lidí
umírá, než se rodí, ale je to kompenzováno imigrací: Stěhují se sem lidé nejen
z bezprostředního okolí, ale i z Prahy, protože to je příjemná lokalita, pozemky i byty jsou tu relativně levné a opět hraje roli
dobré spojení hlavně na Prahu.“
Proto tu úspěšně probíhá výstavba
nových bytů. Kromě toho vedení města
prosadilo rozsáhlou privatizaci bytové-
Č
22
ho fondu. „Je to cesta, jak finančně
městu ulevit a nabídnout lidem vlastní
bydlení. I majitelé bytů se snaží zvelebit
své domovy.“
Privatizace je nejlepší cesta
Obdobný názor má na „městské“
a státní podniky. „Privatizaci považuji za
nejlepší cestu.“
„Nyní upravujeme čistírnu odpadních
vod, protože je třeba zvýšit její kapacitu
a efektivitu, zlepšit likvidaci škodlivin. Bude nás to stát 40 milionů. Naštěstí jsme
získali dotaci od Ministerstva zemědělství.“ Úspěšně žádat o dotace „Českobrodští“ v čele s Jakubem Nekolným umí
i v případě kulturních památek.
Naopak problémem je přístup vedení
Středočeského kraje. „Kraj určuje priority
a musí souhlasit s přidělením dotací. Dokud byl hejtmanem Petr Bendl, všechno
fungovalo. Například při opravě silnic platila jasná pravidla, co platí kraj a co my.
Teď ve všem panuje nejistota a zmatky.
Vedení kraje bojkotuje dokonce i to, co je
smluvně podloženo. Přitom kromě zmiňovaných komunikací je řada dalších problémů – musíme třeba pokračovat ve
zlepšování vodohospodářské struktury.
A co pro nás konkrétně byl další docela
velký problém, když jsme uspěli se žádostí o dotaci z evropských fondů a hejtman
to bojkotoval. Bohužel neexistuje nějaký
jednotný odpor proti těmto praktikám –
každý se bojí si kraj znepřátelit.“
Na druhé straně se zatím daří péče
o historické památky. Starosta si pochvaluje spolupráci s římskokatolickou farností ohledně správy unikátního pozdně
gotického chrámu sv. Gotharda. „Vlastníkem je církev, ale město velmi významně přispívá na zachování této památky.
Vždycky jsme se dokázali domluvit tak,
aby ta nádherná a cenná stavba byla udržována v co nejlepším stavu.“
Za zhlédnutí stojí i barokní sousoší Svaté rodiny, stará sokolovna, středověké
hradby nebo monumentální pomník Prokopa Velikého, novorenesanční budova
Podlipanského muzea...
„Jsme členy sdružení měst s husitskou
tradicí, i letos chystají organizátoři velký
společný ,Husův pochod‘‚ z hradu Krakovec až do Německa, samozřejmě v historických kostýmech.“ K tomu ovšem starosta dodává, že příslušenství Českého
Brodu k husitské tradici je poněkud kontroverzní. „Tehdejší hejtman totiž nechal
otevřít brány panské jednotě, čímž si pochopitelně získal přízeň krále Zikmunda
a naopak nenávist husitských vojsk.“
S povděkem jsme přijali nabídku, že
nám starosta Nekolný osobně ukáže původní radnici z počátku 15. století, která
údajně patří k prvním v Evropě a provede nás zpřístupněnou částí podzemních chodeb, které sloužily jako mož-
nost úniku před nepřítelem nebo v dobách požárů, které tu byly poměrně
časté. Návštěva této pamětihodnosti si
zaslouží doporučení – kdysi byly takové
systémy běžné, ale dnes jsou málokde
tak opečovávané jako v Českém Brodě.
Milovníci památek a kultury to jistě ocení. O to víc je Jakub Nekolný pohoršený všudypřítomnými projevy vandalství,
lhostejnosti…
naštěstí spíše pravicového zaměření,
takže mohu říci, že vedení města je pravicové, tudíž racionální a schopné komunikovat o tom, co je podstatné.“
Na co si stěžuje, je lhostejnost a vandalství, to, jak si mnozí lidé neváží práce...
Jak říká, obojí v politice i veřejném životě
působí zbytečné škody a ničí úsilí těch,
kteří se snaží přispět ke kultivaci, ať už obce, města, nebo politické kultury obecně.
Jak jsem se dostal k ODS
Starosta jako průkopník
rockového festivalu
Komunistický režim těžko mohl rodině
Nekolných přirůst k srdci. „Babičce a dědečkovi zabavili rodinné statky i veškeré
ostatní majetky, k nimž patřila i malá továrna, která samozřejmě byla soudruhům
rovněž trnem v oku.“
Ovšem oni soudruzi se o ukradený majetek nedokázali postarat. Takže – což
rovněž není výjimkou – vyvlastněný právoplatný majitel sice získal cejch nepřítele
státu, ale „směl“ se o původně svůj majetek postarat. V roli účetního.
„V Českém Brodě byla historicky velmi
silně zakotvená sociálně demokratická
tradice už od první republiky. Až v poslední době získala převahu pravice, i když
ODS volby vyhrávala, vždycky musela vytvářet koalice. Ale různí nezávislí jsou
Jakub Nekolný vystudoval demografii
a ekonomii, což je jistě dobrým předpokladem k vedení města. Ale hledal i jiné
aktivity a zábavy. Podobně jako mnoho
jeho vrstevníků propadl rockové hudbě
a tento koníček ho drží dodnes. Je jedním ze zakladatelů rockových festivalů
Rock for People, které dosud patří k nejvěhlasnějším. Uspořádat ho v Českém
Brodě byl docela husarský kousek. Byť
byl velmi úspěšný, tak, přiznejme si, Český Brod je v mnoha směrech typické maloměsto, kde jsou mnozí obyvatelé hlučnou přítomností rockerů pohoršeni, ale
převládaly příznivé reakce. „První ročník
byl zajímavý, věhlasnou rockovou akcí se
tento festival stal až během následují-
cích let. Pak bylo tolik zájemců, že už
jsme neměli dostatečné prostory. Takže
se festival přesunul do Hradce. Jsme rádi, že už v rámci celé republiky má tradici a pověst skvělé hudební akce, zúčastňují se interpreti a kapely, které jsou
špičkami v mezinárodním měřítku,“ pochvaluje si Jakub Nekolný, který lásku
k rockové muzice nikdy neopustil.
Jaké jsou mé rodinné plány
na dovolenou?
„Vyrůstal jsem v rodinném domku, ale
teď jsme s manželkou a dětmi odkázáni
na bytovku. Proto paralelně buduji rodinný domek, což mi určitě část léta zabere.
Těším se na tradiční výlet do Podkrkonoší,
což je něco jako z filmu ‚S tebou mě baví svět‘. Jedou jenom otcové s dětmi,
matky a manželky jsou zakázány. Pak to
ale manželce vynahradím, protože plánujeme rodinnou dovolenou v Itálii. Ještě
mě čeká cesta do Norska, ale ta bude sice příjemná, ale zároveň pracovní. Budeme tam jednat o ekologickém školství,
což je určitě i pro naše učitele velmi inspirativní. Rozhodně přeji každému, aby si
užil léta k relaxaci, inspiraci, rodinné pohodě…,“ zní přání českobrodského starosty pro všechny čtenáře.
Od stavebnictví k prodeji keramiky, kytek, …
rantišek Fuchs od mládí pracoval
ve stavebnictví a protože hodlal po
roce 1989 využít příležitosti dělat
sám na sebe, začal v tomto oboru
podnikat. Po pěti letech ho zklamal „parťák“ – což je ostatně, jak známo, častý
problém nejen tehdejších, ale i současných živnostníků. Zkrátka, mnohá přátelství končí zklamáním, když dojde na „lámání chleba“. Naštěstí manželka byla
stejně odvážná. Jako zdravotní instrumentářka přišla o místo v Českém Brodě
a dojíždění do Prahy, kde měla možnost
pracovat, jí nevyhovovalo. Takže hledala
jiné možnosti. Pustila se do prodeje keramiky. Postupně rozšiřovala sortiment a vybudovala spolu s manželem v Českém
Brodě obchůdek, který není určitě zdrojem zbohatnutí, ale skýtá – za cenu tvrdé
práce – relativně slušnou obživu. „Pracujeme někdy i sedm dnů v týdnu, nanejvýš
si dovolíme volné neděle. Máme jednu
zaměstnankyni, víc lidí už by se nám nevyplatilo. Naštěstí můžeme obchůdek
s dárkovými předměty a keramikou i prodej květin provozovat ve vlastním domě.
F
Pokud bychom museli platit nájem, tak se
neuživíme,“ sděluje František Fuchs. Je sice pravda, že se tu dveře netrhnou, ale za
dobu, kdy jsme tu byli na návštěvě, se
žádné závratné koupě nekonaly.
Dlužno dodat, že kromě příjemného
prostředí a zajímavé nabídky, která se sice
nevyhýbá kýčovitým předmětům, tu najdete i spoustu věcí, které mohou každý
domov ozvláštnit dle individuálního –
a hlavně nepokleslého vkusu.
„Původně jsem myslel, že manželce na
čas vypomůžu a pak se vrátím ke stavařině. Ale nějak mě to chytlo, navíc jsme začali rozšiřovat sortiment, takže jsme měli
práce nad hlavu a nechat ji v tom samotnou by byl podraz. Výsledkem jsou tyto
dva obchůdky – jeden s keramikou a dárkovými předměty, jeden s květinami a keramikou.“ Nicméně přiznává, že občas
lituje, protože ví, že jako státní zaměstnanec by si užíval pohodlnějšího života.
Jak František Fuchs, jehož hlavní doménou je dnes prodej květin a sazenic,
přiznává, původně o tomto oboru nevěděl nic. „Dostal jsem se k tomu náhodou
a manželce se tahle idea zalíbila. Ale znalostí jsme měli absolutní minimum. Říkal
jsem si, že příroda si snad poradí, a skutečně nám květiny nijak zvlášť nehynuly.
Teď už sem lidé chodí s tím, že se mohou
spolehnout i na naši radu.“
Příklon k pravicové politice mu byl dán
„do vínku“ díky osudům jeho předků.
„Děda i táta soukromničili a v roce 1948
o všechno přišli. Ale já jsem ani po roce
1989 nechtěl mít s politikou nic společného, jen jako volič – je samozřejmé, že
živnostník nemůže být levičák. K tomu,
že jsem se stal členem ODS a vzápětí dokonce členem českobrodského zastupitelstva, mě přivedl odpor k populistické
a neseriózní politice ČSSD pod vedením
Jiřího Paroubka.“
Jak poněkud skepticky dodává, o politice si nedělá velké iluze. „Vinu na problémech hospodářství země nesou všichni
a pro obyčejného živnostníka je těžké rozklíčovat, kdo větší. Ale u ODS vidím pořád
největší šanci, jak celkové poměry zlepšovat,“ konstatuje František Fuchs.
–red–
23
KOMENTÁŘ
Jeden odborář – devatenáct rukojmí
Petr Sokol
chu zbytek populace České republiky.
Nastává tak situace, kdy si potenciálně
každý organizovaný odborář vzal devatenáct svých spoluobčanů jako rukojmí. A poměr by mohl být ještě výraznější, když si uvědomíme, že stávku
fakticky vykonávají jen členové dopravních odborů, i když za výrazné
podpory ostatních odborových svazů.
Jižní inspirace
ásadní reformy v sociální, ekonomické oblasti a dalších teprve míří do českého Parlamentu, ale čeští odboráři již
využívají svého „práva“ vstoupit do
stávky. Nejde při tom o stávku, která
by vycházela z tzv. sociálního partnerství, majícího za cíl chránit práva
zaměstnanců, ale o stávku ve formě
ryze politického protestu. Odbory jsou
v naší zemi výlučně spjaty s politickou
levicí a jsou personálně dlouhodobě
provázány s ČSSD. Není tedy mnoho
pochyb o tom, že odbory se místo svého původního poslání v oblasti pracovně-právních vztahů opět pustily na
stranický led a působí jako prodloužená ruka českých socialistů z ČSSD.
Není proto asi náhodou, že si odbory k masivní stávce vybraly chvíli, kdy
vládní koalice řeší své vnitřní problémy
vzniklé kolem vývoje ve straně Věci veřejné. Levice tedy vycítila, že je právě
teď třeba vládě „přitopit“, a protože
ve Sněmovně to na základě voličské
vůle moc nejde, přicházejí na scénu
„nestranické“ odbory.
Hlavním důvodem stávky proto nejsou podle mého názoru reformy, které teprve budou reálně řešit obě komory parlamentu, ale touha levice
zvrátit výsledek loňských voleb, které
daly nelevicové koalici historickou sílu
v Poslanecké sněmovně.
ČSSD v tomto scénáři očividně nevadí, že navozuje situaci, kdy odbory,
které mají aktuálně jen asi půl milionu
členů, drží stávkovou aktivitou v ša-
Z
24
A je tu samozřejmě ještě jeden faktor, který české odboráře nabudil ke
stávkové aktivitě. Jejich odborářská
srdce musí plesat, když vidí, jak se jih
Evropy dnes zmítá v protestech vyvolaných nezbytnými úspornými opatřeními v tamních krachujících ekonomikách. V mnohých jihoevropských
státech se dnes téměř všude protestuje, jsou plná náměstí demonstrantů
a je z „odborářského“ pohledu pochopitelné, že čeští odboroví bossové
se nechtějí nechat zahanbit.
K protestujícím Řekům ostatně chovají čeští odboráři neskrývané sympatie. Když se jich zeptáte na řecké spoluodboráře, budou chvíli mlžit, ale po
chvíli stejně přijde na řadu „starý“
slovník o zlých bankách a socialistické
solidaritě…
Hurá na golf!
Jako z jiného světa v této souvislosti zazněla během přípravy na stávku
informace, že bossové železničních
odborů se v době stávky budou prohánět se svými soudruhy z 15 dalších
států po poděbradském golfovém
hřišti, kde budou mít jakési mezinárodní mistrovství železničních odborů
v tomto sportu.
Tato zpráva dala vzpomenout na
představu o profesionálních odborových bossech, kteří toho již nemají
moc společného s řadovými odboráři,
které chtějí zastupovat. Na mysli mohly vytanout dokonce obrázky amerických odborových předáků, jak je známe z amerických filmů, které zobrazují
doby, kdy tamní odbory sešly z cesty
a věnovaly se řadě „neodborových“
záležitostí. Nechci tím v žádném případě přirovnávat naše odboráře k jejich americkým kolegům s mafiánským
pozadím, ale golfový turnaj v době
stávky je v lepším případě velká
neopatrnost při budování obrazu
o skromných odborářích, kterým leží
na paměti zájmy nás všech.
A nezachránil to ani odborový boss
Dušek, když vysvětloval, že původně
bylo vše „v pohodě“, protože stávka
měla být v pondělí a turnaj až od úterý. Škarohlíd by řekl, že už tedy víme,
proč bylo původně zvoleno pro celostátní stávku pondělí. I když je potřeba
zajít na golf možná pro odboráře
v souvislosti s volbou pondělního termínu polehčující okolností. V horším
případě je totiž k původnímu pondělku vedla úvaha, že v pondělí vyvolají
větší chaos, protože je nejvíce lidí na
cestách za prací či studiem...
Stávka daňových poplatníků?
Na závěr si neodpustím ještě jednu
trochu kacířskou poznámku. Odboráři
se zaklínají právem na stávku, které je
dokonce vymožeností ústavního rázu.
To lze zpochybnit jen velmi těžko, protože si zkrátka odbory a levice zákonnou, a dokonce ústavní ochranu práva
na stávku historicky vymohly.
Nabízí se ale dvě otázky. Zaprvé, zda
mají mít právo stávkovat i ti, jejichž
nenastoupení do práce znamená vyvolání veřejného chaosu, finanční ztráty a třeba i ohrožení zdraví a bezpečnosti občanů. To se ostatně děje nyní,
kdy stávkují dopravní odboráři. Právo
stávkovat je již dnes omezeno v některých oblastech, jako je třeba policie
nebo hasičský záchranný sbor. Není tedy doba na debatu o přesnějším vymezení stávky i v dalších oblastech?
A to zejména stávky, která nesouvisí
s podmínkami na pracovišti, ale je
pouze protestem politickým, snažícím
se ovlivnit politiku demokraticky zvolené vlády.
A ještě druhá úvaha. Pod vlivem aktuální stávky asi mnohé napadne, že
stávkovat se může, ale protestovat třeba formou neplacení daní (stávkou daňových poplatníků) je zakázáno a pochopitelně také trestáno. Jenže neplatí
náhodou, že obě formy protestu mají
v sobě něco podobného?
autor je politolog
HISTORIE MÍSTO KOMPASU
Poněkud jiné Habermannovy mlýny...
Jindřich Marek
do alespoň něco málo ví
o skutečné realitě českého pohraničí v letech 1938–1945,
nemůže k filmovému spektáklu sedmasedmdesátiletého režiséra Juraje Herze Habermannův mlýn, štědře
dotovaného z německých a rakouských
peněz, zaujmout blahosklonný postoj.
Jde totiž o to, že rafinované kombinaci
reálných i zcela fiktivních osob a událostí v bombasticky mediálně propagovaném filmu potom jako historické
pravdě skálopevně věří desetitisíce lidí,
avšak o skutečnou pravdu se již zajímá málokdo, což v případě bolestných
česko-německých vztahů v 30. a 40. letech minulého století vede jen k poněkud jinému úhlu falšování našich dějin,
než jsme byli zvyklí v letech komunistického režimu.
K
I v Ležákách kdysi stál stával mlýn…
Český starosta a cvičící
sokolíci?!
Na skutečnost, že zasazení filmového příběhu do konkrétní obce Bludov
s některými existujícími osobami, včetně zavražděného majitele mlýnu a pily
Huberta Habermanna (jehož skutečným vrahem byl jeho kumpán z karet),
vytváří hodně falešný obraz, bylo již
Také stín Lidic ovlivnil mnohé Čechy v touze
po odplatě…
opakovaně a také v podstatě bezvýsledně v tisku upozorňováno, protože
autoři se z toho tradičně „po filmařsku“ vylhali frázemi, že přece nedělali
dokument či literaturu faktu. Odměnou jim za to byla Bavorská filmová
cena za režii a hlavní mužskou roli.
Dnes již také nikoho nezajímá, že
autoři filmu i autor literární předlohy
svými falešnými konstrukcemi pošpinili i památku konkrétních lidí a trochu
bezděčně pomohli obhájit privatizaci
místních lázní do rukou lidí spjatých
s komunistickým režimem. Přehlédnout však již rozhodně nelze, že pro
větší efekt svých záměrů ve filmu použili i zcela neomluvitelné nesmysly, mezi kterými vyniká to, že si největší čeští
hajzlíci vesele za války cvičí v Sokole
(včetně komunisty a lidovce!), který ve
skutečnosti po Mnichovu v pohraničí
vůbec nesměl existovat a v protektorátu byl nacisty zakázán 10. října 1941.
Rovněž nemyslitelné bylo, aby starostou nějaké „sudetské“ obce byl za války Čech (ve filmu tradiční padouch
v podání Andreje Hryce). To jsou však
již patrně jen marginálie v době, kdy
nejhorlivější čeští obdivovatelé nacistů
po internetu šíří články o tom, že Reinhard Heydrich své známé projevy
o vyhlazení českého národa nemyslel
přece tak doslova…
České pohraničí, kterému dnes jako
celku dokonce i mnoho českých hlupáků říká stále Sudety, přestože jde
o označení ryze účelově zavedené nacisty, však nenabízí ve své historii jen
dnes tolik módní téma vyhnání sudetských Němců, ale i historické kapitoly
dnes pro změnu úmyslně přehlížené.
Patří mezi ně i skutečnost, že na rozdíl
od mnoha míst Německa si právě drtivá většina tzv. sudetských Němců zachovala svůj nacistický fanatismus až
do posledního okamžiku prohrané války, což lze nejlépe doložit například
na chování německého obyvatelstva
v českém pohraničí k pochodům
a transportům smrti, na které byly vyhnány desetitisíce politických vězňů
a válečných zajatců…
Zuřivý nacista a válečný zločinec K. H. Frank
měl obrovský podíl na nenávisti Čechů k sudetským Němcům. Ti je však dodnes nepochopitelně v mnoha směrech obhajují
➤
25
HISTORIE MÍSTO KOMPASU
O odsunu Němců z českého pohraničí bude ještě popsáno mnoho papíru a natočeno mnoho dokumentárních
filmů. Otázkou zůstává, kolik z nich bude historii jednostranně deformovat
Smrt (nejen) generálmajora
Gotscheho
V polovině dubna 1945 se v Krušných horách vlekly pod dozorem stráží SS od saských hranic směrem k Hoře Sv. Šebestiána stovky vyčerpaných
vězňů z koncentračních táborů. Útok
amerického stíhače využilo mnoho
z nich k útěku do lesa. Strážní s tím
však neměli velké problémy. I když v té
době někdo z obecní kroniky vytrhl
pro jistotu stránku se jménem toho,
kdo zavraždil 14. září 1938 českého
četníka Jana Heřmánka, zdejší sudetští
Němci od sedláků až po kloučky z Hitlerjugend uspořádali přeochotně na
vězně obratem velký lov a většinu
z nich pochytali, mnohé z nich však také zavraždili...
Dvaapadesátiletý generálmajor wehrmachtu Reinhold Gotsche si jasně
uvědomoval, že válka je prohraná.
Bylo mu líto malebného krušnohor-
Květen 1945 – propast odcizení a nenávisti
mezi Čechy a Němci se zdála nepřekonatelná. Dnešní vztahy jsou již řadu let na opravdu dobré sousedské úrovni, přesto se však
na obou stranách najdou zájmové skupiny,
které by rády zneužily složité minulosti ke
svým cílům…
26
ského městečka Přísečnice a litoval, že
by jej mohla fronta na samém konci
války zničit. Podobné názory spolu
s ním měl i jeho pobočník major a šest
vojáků z jeho jednotky. Pro takové ře-
či však neměli žádné pochopení místní
nepoučitelní sudetští Němci. Udali vojáky nejbližší expozituře gestapa ve
Vejprtech. Gestapáci s jagdkomandem
zasáhli obratem a 22. dubna 1945
zatčené za městem podle rozhodnutí
narychlo sestaveného stanného soudu
popravili…
Sedláci z nedalekého Výsluní si svůj
fanatismus zachovali ještě déle. V neděli 6. května se k jejich obci doplazilo několik zubožených vyhladovělých
Poláků, žebrajících o jídlo. Místní
„křesťané“ však Poláky odvlekli do
lesa, kde je brutálně povraždili a zahrabali do hrobů, které si nešťastníci
museli sami vykopat...
Tři příklady z jednoho malého úseku
Krušnohoří bychom mohli celkem
snadno nahradit desítkami podobných
a často ještě horších zločinů, kterých
se na jaře 1945 s neutuchajícím fana-
Dnešní uctívači slova Sudety sázejí především na romantiku málo známého
tismem dopouštěli v českém pohraničí
do poslední chvíle války sudetští Němci. Tato zmínka zde však není kvůli licitování, který národ kdy spáchal více
zločinů, ale spíše pro upozornění na
to, že domnívat se se zběsilou zaťatostí, že historie bezpráví začíná v srdci Evropy až 10. května 1945, je
opravdu směšné a scestné. Snadno
bychom se tak dostali na úroveň bývalé Jugoslávie, kde si krvavý propletenec střetů mezi Srby, Chorvaty, bosenskými muslimy a kosovskými Albánci
především západoevropská politika
(a česká publicistika) zjednodušila tak,
že Srbové jsou dodnes jedinými původci a strůjci všech tamních zločinů,
zatímco zbývající stejně krví potřísněná
etnika jsou takřka vzorem andělské
mírumilovnosti.
Dnes se najdou i čeští „publicisté“, kteří
tvrdí, že to prý Reinhard Heydrich s likvidací
českého národa nemyslel tak zcela vážně.
Ano, měl zájem především o české dělníky.
Tvrdil, že když se jim dá „nažrat“, budou
pro německou válečnou výrobu hodně
užiteční…
na Cieslara Krev zmizelého, ve kterém
české Revoluční gardy znásilní skupinu
sudetských Němek v poloprázdném
řečišti na obrovských kamenech (!?).
Znásilněné se až k ránu probouzejí na
těchto kamenech a potom kráčí v ranní mlze jako spartakiádní cvičenky
a zpívají tklivou náboženskou píseň...
Konkrétní zločiny české lůzy nelze
zakrývat či omlouvat, ale také nelze
ztrácet ze zřetele i to, že křesťanské
zaujetí drtivé většině sudetských Němek chybělo především předtím, než
krutost a nacismem vyvolaný rozvrat
společenských hodnot zasáhl tvrdě
i je. Dokladem toho je jejich chování
k obětem nacismu i v době, kdy bylo
soudnému člověku jasné, že s Hitlerovým režimem bude brzy konec.
Bez špetky soucitu a slitování
Obdobným způsobem jako Herzův
Habermannův mlýn zneužívá po svém
historii prostřednictvím sugestivních
uměleckých forem i film režiséra Mila-
Každý rok ve znamení stejných frází a polopravd. Po skončení studené války jsou však
podávány rafinovanější formou
Od května 1945 do června 1947 bylo v českých zemích nalezeno 130 hromadných hrobů se 4 630 oběťmi transportů smrti. Většina byla nalezena
v pohraničí, ale zůstává otázkou, kolik
mrtvých bylo pohřbeno jednotlivě
a kolik hrobů nebylo vůbec zjištěno.
Tato suchá čísla však především nevypovídají nic o hrůze, kterou tito lidé na
prahu vytoužené svobody museli prožívat. Jeden z přeživších – František
Macek z Hořic – o tom později vypověděl: „Lidé umírali hlady, jedlo se to,
co nám přišlo do ruky, vařili jsme si
odvar z kopřiv. Já jedl pupence ze stromů, což mne drželo při životě.“
Na železniční stanici Karlovy Vary –
Březová se na konci války válely mrtvé
vězenkyně, které měly okousány stehna
a prsa. Udělaly to z hladu jejich pološílené spoluvězenkyně. Široko daleko se
totiž nenašla jediná soucitná sudetská
duše, která by jim dala kousek chleba…
Ani kůrku chleba neposkytlo zuboženým vězňům rovněž německé
obyvatelstvo Března u Chomutova.
Naopak zdejší ženy s dětmi se chodily dívat na nádraží, kde nabádaly
přítomné esesáky, aby vězně více ubíjeli. Místní Němky s kočárky (!) se smály i vyhublým svlečeným mrtvolám
grafistky na nádraží pobaveně svolávaly kamarádky, že uvidí něco nevídaného – mrtvolu vězně přepůleného
v krytém voze, z jehož nohou zůstaly
jen pahýly, umlácené o štěrk…
O tom, jak bezcitně až zhovadile se
chovala masa sudetských Němců od
ledna do května 1945 k politickým
vězňům a válečným zajatcům na pochodech smrti, by se dala napsat hodně objemná kniha. Z příkladů několika
jedinců, potvrzujících výjimku z pravidla, kteří se dokázali zachovat k těmto
ubožákům s křesťanským milosrdenstvím, by se dal s bídou napsat jeden
větší článek. Tuto část historie však sudetoněmecký landsmanšaft nezná
V řadě vzpomínek vězňů a zajatců se objevují zmínky o tom, že okamžitě poznali, kdy
přešli z německy hovořící oblasti na území,
kde žili Češi
v Německu ani v Rakousku, stejně jako
se nikdy naopak po desítky let nehlásil
k ojedinělým odbojovým akcím německých antifašistů, což také o něčem
vypovídá a i dnes stojí za zmínku.
Opět se vytrhávají stránky
z historie...
V roce 1938 zamalovávali české nápisy,
v roce 1945 vytrhávali listy z obecních
kronik
a některé s posměchem ukazovaly na
velké přirození jednoho z mrtvých.
V Tachově na nádraží místní Sudeťáci na vězně plivali, házeli kamení a vyhrožovali zastřelením. V Chebu se při
pěším průchodu kolony koncentráčníků na vězně vrhla tlupa výrostků z Hitlerjugend ve věku 10–14 let, která
vězně tloukla, fackovala, kopala a poplivala, aniž by kdokoliv z netečně zevlujících dospělých své spratky okřiknul.
V Janovicích nad Úhlavou slečny tele-
Zbývá ještě odpovědět, jak se chovali ve stejné době k zuboženým koncentráčníkům a zajatcům ti, kteří jsou
dnes považováni českými kavárenskými intelektuály za vrchol zbabělosti,
kolaborace s nacismem, malosti, krutosti a bezcitnosti – Češi.
Zatímco u sudetských Němců dominovala škála „bezcitná lhostejnost –
výsměch – brutální agresivita“, pro
Čechy vše začínalo šokem, slzami dojetí a okamžitou snahou těmto chudákům nějak pomoci. Některé Čechy dokonce strážní z řad SS za podaný
kousek chleba zastřelili, jiní skončili
v koncentračních táborech. Přesto se
mnoho lidí nedalo odradit a zastrašit.
Existuje obrovské množství archivních
dokladů, že pohled na zubožené vězně a zajatce vyvolal řadu českých
zásobovacích akcí, kdy byly tajně a někdy i po dohodě s některými němec-
Dojaté sudetské Němky v říjnu 1938 vítají v Chebu
Adolfa Hitlera. Zajímavým faktem zůstává to, že na rozdíl od mnoha svých mužů mu v drtivé většině zůstaly
fanaticky věrné až do jeho neslavného konce…
kými správními orgány dokonce veřejně organizovány zásobovací akce, které zachránily tisíce lidských životů. Také v řadě vzpomínek vězňů a zajatců
se objevují zmínky o tom, že okamžitě
poznali, kdy přešli z německy hovořící
oblasti na území, kde žili Češi. I o tom
by se dala napsat obsáhlá kniha, která
by byla Čechům jen ke cti, i když je
otázkou, koho by dnes tato skutečnost ještě zajímala…
Tyto události z jara 1945 však bohužel také v mnohých Češích ještě více prohloubily nenávist k Němcům
a u mnohých potom vedly po válce
k vskutku ostudným projevům msty na
nich. Stará lidská pravda, že zlo se nemá oplácet zlem, zůstává pravdou s trvalou platností stejně i jako to, že zatajování některých historických faktů
vede druhou stranu konfliktu k zatajování jiných faktů, které nejsou pro
změnu příjemné pro ni. Největším nešvarem současnosti je však především
relativizace dějin podle soudobých norem kavárenských mírotvorců, kdy se
libovolně zaměňují příčiny za důsledky,
jedny křivdy za druhé a pravda za gejzír malých polopravd. Zůstává otázkou, zda jde jen o omyl, hloupost, či
snad dokonce o záměr?
autor je historik a publicista
Koncentrační tábory? O těch jsme přece
nevěděli. A pochody smrti? Už si nevzpomínáme…
27
KULTURA
Polsko slaví Rok Czeslava Milosze,
nositele Nobelovy ceny za literaturu
zeslav Milosz je v tuzemsku znám spíše jen literárním fajnšmekrům, i když mnohými literárními
kritiky je považován za největšího polského básníka 20. století. Letos v červnu uplynulo sto let od
jeho narození. Pro Poláky je toto výročí velká kulturní událost, o čemž svědčí i fakt, že rok 2011 byl Sejmem oficiálně
vyhlášen Rokem Czeslava Milosze.
Vztah k tomuto výjimečnému umělci umocnil fakt, že
získal Nobelovu cenu za literaturu v roce 1980, kdy vznikala Solidarita – v té době nejodvážnější a nejrazantnější odboj proti komunismu. Milosz sice už dlouho žil v americké
emigraci, ale pro většinu polského národa bylo jeho ocenění velkým národním zadostiučiněním a symbolem naděje.
Udělení Nobelovy ceny bylo vnímáno tak, že pokud bolševiky zavrhovaný tvůrce, jehož knihy byly zakázány, dospěl
k tak vysoké světové prestiži, může mít šanci na úspěch
i protest proti komunistickému zřízení.
Bylo to dáno i tím, že Czeslav Milosz ani ve svých dílech
psaných v exilu nezapomínal na rodné Polsko a ostatní země uzavřené za železnou oponou. Pochopitelně že se jeho
díla se oficiálně nesměla číst, ale zejména kniha Zotročený
duch i mnohé další se živelně šířily mezi intelektuály a staly
se povzbuzením ke vzdoru proti diktatuře.
C
Ani v exilu nezapomínal ve své tvorbě na
lidi v područí komunistického režimu
Ostatně ani v tehdejším Československu nebyl zcela neznámý. Čeští disidenti, kteří hlavně v 80. letech udržovali
s polskými kolegy živé přeshraniční vztahy, samozřejmě kromě řady jiných „výměnných samizdatů“ přišli do styku
i s Miloszovými texty a šířili je dál.
Znalci jeho tvorby vyzdvihují fakt, že kromě básnického
nadání uměl problémy pojmenovávat a jít do hloubky nejen
těch obecně lidských a společenských, ale i těch, které byly
specifické pro lidi, kteří mohli o skutečné demokracii jenom
snít. Ani padesátiletý pobyt v USA ho této vazby nezbavil.
Zasazoval se také o nastolení demokracie v pobaltských
státech – toto téma zaznělo i při jeho přebírání Nobelovy
ceny, což bylo v té době nevídané – celý svět bral sovětské
impérium jako danou věc, do níž není záhodno zasahovat.
Pro Poláky byl Milosz přínosem i v tom, že cíleně ve svých
textech připomínal velikány jejich kultury a hlavně tradici
nezávislého kritického myšlení. Připomeňme, že například
polská sociologie a kritické filosofické myšlení má světovou
tradici, která byla na vrcholu mezi světovými válkami. Tento básník se stal pokračovatelem tehdejšího proudu intelektuální nezávislosti a originality, na kterou jsou polští intelektuálové dodnes tak pyšní.
Nesl břemeno historie svého národa
28
Jak plyne z předchozích tezí, Czeslav Milosz nikdy neopustil své polské kořeny, což znamená, že se osobně
potýkal i s nezanedbatelnou zátěží historie a tradic. Jednou
rovinou byl příklon ke katolické církvi. Nepřestal se k ní
hlásit, ale rozhodně nebyl oddanou ovečkou, která akceptuje vše, co tato instituce konala či koná. V mnoha jeho textech se odráží pochybnosti a osobní hledání nejen ohledně
církve, ale i vztahu k Bohu jako takovému.
Nikdy se neodvrátil od Bible, kterou považoval za obrovskou inspiraci, jak obstát vůči nešvarům, zlovůli i lákadlům
moci. Proto také sám mnohé biblické texty překládal, včetně starozákonní Knihy žalmů.
Vlastenec i kritik polské společnosti
– opěvovaný i zatracovaný
Druhou rovinou, s níž se snažil vyrovnat, byly nechvalně
známé rysy části polské společnosti, která má či měla sklony k přemrštěnému nacionalismu, a co je horší, projevilo
se to i vlnou antisemitismu, která se tragicky podepsala na
událostech, které provázely holocaust. Proti tomu všemu
Czeslav Milosz brojil a snažil se nabízet alternativu, v níž
by tolerance, náboženské porozumění a pochopení historie ostatních zemí mohlo přispět k omezení novodobých
tragédií.
Zajímavé je, že někteří literární kritici srovnávají osud tohoto autora na příklad s kultovním Alexandrem Solženicynem. Ten se ale na rozdíl od Milosze těžko adaptoval na
emigraci a ještě obtížněji se vyrovnával s děním ve své
vlasti. Polský nositel Nobelovy ceny naopak uspěl i v zahraničí, dokázal se vrátit do postkomunistické Evropy
a vyjadřovat se bez trpkosti, ale s novými podněty i k novodobému vývoji států bývalého sovětského impéria.
Není těžké si domyslet, že pověstně zavilá konzervativně
nacionalistická část polské reprezentace a veřejnosti vidí
v Miloszovi „špatného vlastence“. Jak k tomu ovšem uvedl
pro média Grzegorz Gauden, rovněž polský „světoběžník“
a bývalý šéfredaktor deníku Rzeczpospolita: „Samozřejmě
že některými svými názory musel logicky nesmírně iritovat
nacionalistické, krajně konzervativní kruhy, neboť přesně
demaskoval mnohé naše komplexy a zlozvyky: domýšlivost,
zabedněnost či pohrdání okolními národy. Milosz to prostě
nesnášel, pranýřoval, kde se dalo… Ale šťastné národy, které mají mezi sebou takhle nemilosrdné mudrce.“
Krysařova flétna
(ukázka ze sbírky Poslední básně)
Ale možná není dobré, že se rozpadá
samotný pojem povinnosti vůči vlasti?
Že horliví služebníci a dobře placení kati
nejen že nejsou potrestáni, ale sedí
ve svých vilách a píší paměti
odvolávajíce se na úradek dějin?
Náhle se vynořila nepříliš velká země obývaná
malými lidmi, typická provincie
na dálku ovládaná impériem.
Možná měl nakonec pravdu Jean-Jacques Rousseau,
když doporučoval, že nevolníky je nejprve třeba
vzdělat a osvítit, než budou osvobozeni?
Aby se nezměnilo ve stádo tlamek
větřících žrádlo, k nimž se blíží
krysař se svou flétnou, který si je odvede
tam, kam se mu zlíbí.
Krysařova flétna vyhrává pěkné melodie,
především ty z repertoáru „Naší malé stabilizace“.
Písně slibují globální filmy a blažené večery
s lahví piva před televizní obrazovkou.
Přejde jedna, možná dvě generace a mladí
objeví jejich otcům neznámý pocit hanby.
INZERCE
Tehdy budou hledat vzory pro svou vzpouru
v dávno zapomenuté rebelii proti impériu.
REGIONY
Velký cyklistický den ve Žďáře nad Sázavou
diče (z nichž mnozí obíhali závodní dráhu se svými dětmi a výrazně je povzbuzovali), tak se nás sešlo jistě více než 300. Každé dítě, které se zúčastnilo, dostalo diplom, pastelky, sladkou
odměnu a vítězové zlaté, stříbrné a bronzové medaile.
Nejmladší účastnici, která si přinesla malou plastovou tříkolku, bylo sedmnáct měsíců. Nejstaršímu účastníkovi bylo téměř patnáct let (nakonec přišlo i tolik starších dvanácti let, že
jsme jim zřídili vlastní kategorii).
Akce se zúčastnili také členové dopravní policie ČR a hasiči. Myslím, že to byla výborná a vydařená akce!
Ivo Strejček
V neděli 5. června 2011 jsem ve spolupráci se žďárským
cyklistickým oddílem pořádal Velký cyklistický den pro děti ve
věku od dvou do dvanácti let.
Každý rok na tuto akci přispívám několika tisíci korun, letos
jsme se rozhodli to vzít pořádně do rukou a uspořádat skutečné velké cyklistické závody.
Přálo nám počasí a nedělní dopoledne na kole s námi přišlo
strávit rekordních 140 dětí. Pokud připočteme i rodiče a praro-
Připomenutí 20letého výročí ODS
Konferenci s názvem „Dvacet let pravice v Česku“ s podtitulem „Kam kráčí ODS“ v sobotu 21. května uspořádala MS ODS Horoměřice a MS ODS
Všenory“. Akce se konala v prostorách
30
Hlavní kanceláře ODS a pozvání organizátorů, Karoliny Stonjekové a Tomáše Vaňka, přijala celá řada vzácných
hostů: bývalá místopředsedkyně ODS
Libuše Benešová, bývalá ministryně
životního prostředí Rut Bízková, místopředseda ODS Alexandr Vondra,
europoslanci Hynek Fajmon a Ivo Strejček, tajemník prezidenta republiky
Ladislav Jakl, poslanec Michal Doktor
a politolog Ladislav Mrklas.
Cílem konference bylo, aby členové
Občanské demokratické strany mohli
se svými představiteli diskutovat o aktuální politické situaci uvnitř ODS
i o budoucím směřování strany, které,
jak se ukázalo, rozhodně není řadovým členům lhostejné. Kromě toho bylo na konferenci také otevřeno téma
současných problémů Evropské unie
a eurozóny a nemalému zájmu se těšila i témata související s přípravou krajských voleb v roce 2012.
Pořadatelé by touto cestou rádi ještě jednou poděkovali Hlavní kanceláři
ODS za to, že jim bylo poskytnuto zázemí pro tuto akci, a věří, že se v HK
budou moci znovu sejít na další podobné konferenci.
–red–