Da Vinciho Toskánsko

Da Vinciho Toskánsko
24.května 2012
“Konečně, konečně!”, chce se mi křičet. Právě totiž vyjíždíme na naši letošní první delší vyjížďku.
Je něco kolem osmé, paměťová karta Nikonu zapisuje první fotku letošní dovolené, tlačítka starteru
oživí ospalé motory a vyjíždíme. Dnes v podvečer chceme zakotvit u jezera Lunz, kousek od Mariazell.
Míříme dálnicí na Olomouc, trošku jsme se totiž zdrželi a potřebujeme se ještě zastavit na Transfuzním
oddělení fakultní nemocnice. Mám na dnešek domluven odběr. Chvíli si povídám se sestřičkou Janou o
motorkaření a zhruba za hoďku, něco po jedenácté opět najíždíme na dálnici. Kousek za Brnem pak
odbočujeme směrem na Znojmo a na benzínce po tankování likvidujeme svačinku. Co by dup jsme v
Havraníkách a pak už míříme na městečko Retz u našich jižních sousedů.
Naším cílem je údolí Dunaje a tak máme před sebou nějakých 80 km. Cesta je příjemná snad jen v
tom, že zatím neprší. Je však dost horko a hlavně fučí ostrý boční vítr, takže ač je Jitka s motorkou
stále nakloněna v úhlu nějakých 10°, kupodivu stále jede pořád rovně! Ty poryvy větru jsou trochu únavné
a nebo máme letos málo natrénováno? Ať tak či onak, nějak se cítíme unaveni a tak zastavujeme na
malém odpočívadle, něco popijeme a chvíli se natáhneme. Začínám už i klimbat, když mi nějaký drzý
rakouský mravenec navštěvuje nosní dutinu, což mě přivádí opět do reálného světa.
Trochu už nám kručí v břiše a tak je plán jasný. Dojet k vodě a kolem pravého břehu veletoku
pokračovat k nejbližší hospůdce se zahrádkou a hlavně výhledem na lodní dopravu. Gästehaus Famillie
Pammer zdá se býti ideální. Mají zde jen studenou kuchyni a tak si objednáváme něco z
Wildspezalitäten. Při konzumaci koukáme na lodě a protější břeh, kde jsme před dvěma roky navštívili
opevněný kostel Sv. Michaela. Specialitky si skutečně vychutnáme a tak už jen malý tip pro naše milé
čtenáře (N 48.369342°, E15.446260°) až někdy pojedete okolo. Po hodince vyrážíme a kolem hradu
Aggstein silnicí 33 přijíždíme do Melku. Jsme na suchu a tak tankujeme na BP pod klášterem.
Zvažujeme možnosti, co a jak dnes ještě stihneme a Jitka povídá: “Kříž stojí, i když se svět kymácí“.
??????? Ááááha jde o heslo či motto kartuziánského řádu jak se vzápětí dozvídám a jelikož nám v cestě
stojí městečko Gaming, je o následných kilometrech rozhodnuto. Asi po 80-ti km zastavujeme u
kartouzy a jdeme okouknout něco z tisícileté historie tohoto mnišského řádu. Zdejší klášter má zhruba
sedmi-setletou historii, dnes už více poznamenanou komercí. V areálu je hotel, restaurace, vše je hezky
čisté, opravené, ovšem pak jako by tady zmizel odér historie. Tak snad alespoň kostel viď Jitko?!
Zvenčí gotická a nyní uvnitř barokní stavba byla
vysvěcena 1342. Zcela bílé, výzdoby prosté stěny
kostela dávají vyniknout křížové cestě. Naopak klenba
má bohatou a typicky barokní výzdobu s biblickými
výjevy.
Blíží se doba večerní a tak posledních 15 km už nikde
nezastavujeme a po 20 minutách parkujeme v Lunz am
See, kousek od jezera u penzionu Moniky Paumann.
Rychle se ubytováváme, abychom stihli vyfotit
poslední paprsky slunka v kopcích nad jezerem.
Příjemná procházka nám končí u restaurace Seeterrasse. A fotky? Více ve foto-prezentaci.
25.května 2O12
Moniku Paumann jsem si představoval jako atraktivní penzion-managera středního věku. Očekávání
však naprosto selhala a tak nás včera ubytovala - nu jak to nazvat? Čarodějnice z Lunzu? A jelikož nám
měla „frühstika” připravit její sestra, děsil jsem se už dopředu. Ovšem zase trefa vedle, sestra Moniky
je příjemná stará paní a její snídaňový servis, bílý porcelán jemně malovaný do modra je naprosto
bezkonkurenční. Dokonce se nám káva i čaj nahřívá nad dvojitým dnem porcelánového ohříváku. Paráda.
Skutečně si první dovolenkovou snídani vychutnáváme naplno! Tak a ještě zaplatit něco kolem 22 éček a
můžeme startovat!
Vyjíždíme západně po 25-ce a v Hieflau točíme vlevo směrem na Eisenerz. V městečku dotankujem
a lehce posvačíme vedle gotického kostela St. Oswald a mezi sousty povídám Jitce o Mekce extrémního
endura, jež se zde každoročně jezdí někdy v červnu v obrovském železo-rudném lomu nad našimi
hlavami. Pár let zpátky jsem se i já zde projel ve speciálním nákladním autě předělaném na jakýsi turistbus. Zvídavý čtenář jistě zagooglí a najde si odkaz na “Erzberg rodeo”. Pomalu po 115-ce vjíždíme do
Štýrska a po chvíli se před námi objevují obrysy hraničního pohoří Karawanken. Počasíčko je příznivé a
tak ignorujeme stejnojmenný tunel a přijíždíme pod Würzenpass. Trochu mě sice zarazí značka kousek
za vesnicí Hart, jež říká, že je průsmyk zavřený až do 31. května, ale ignorujeme to a šplháme do
průsmyku. Rakouská strana v pohodě, ale jen co dojedeme na vrchol je zde znovu značka zákaz vjezdu.
Chvilku čekáme a najednou, kolem nás prosviští dodávka se Slovinskou SPZ. Neleníme a přilepíme se na
něj. Když on tak my taky.
Ovšem ejhle po 500 stech metrech zahýbá ostře vlevo do lesa. Naštěstí si musí najet nadvakrát a tak
se ručně dorozumívám. “Ano” ukazuje, že se to dá nějak projet a tak na našich silničních motorkách
vjíždíme na lesní cestu.
Nu milý čtenáři, nebudu to natahovat. Zkratka, se kterou jsem počítal je nekonečná, minimálně 18 km
drncáme lesem na jedničku-dvojku po vrstevnici a začínáme toho mít plný knedlík. Jitce navíc dochází
benzín a tak jen co začneme prudce sjíždět dolů kopcem Honda škytne a nejede. Takže dolů svahem bez
motoru, po krátkých rovinkách kousek s motorem a takhle se to opakuje až vyjedeme z lesa. SLÁVA!!!
Copak to je pod námi? Benzinka!!!
Po tomto tvém popisu začínám chápat rozdíl mezi pocity z cesty lesem motorkáře a motorkářky. Můj
popis cross cesty s plně naloženou motorkou vedoucí cestou necestou, přes nízké potoky a rozbahněné vyježděné koleje by vypadal zcela jinak. Cestou nám odskakovaly šišky pod koly, gumy zase po kamenech a
já čekala srnku před perníkovou chaloupkou už za příštím rohem :-) Nu což, co tě nezabije to tě posílí!!
Už dlouho se mi nestalo, že bych naši spásnou pumpu viděl tak rád. Bereme plnou na Petrol Rateče a
diskutujeme zda jsme na naší lesní cestě neprojeli i kousek Itálie, neb se nad touto vesnicí spojují
hranice všech tří zemí.
A malý GPS- tip pro milovníky endur (N 46.516523°,
E13.716250°). Rateče ovšem není jen pumpa, ale i
vesnička s pěknou “Gostlinou U Mojmira” a tak neleníme
a místní Radler s příchutí červeného pomeranče jen
zašumí v jícnu.
A jak se tady vaří? Povídej Jitko.
Vaří se tu výtečně! Taky jsme si ten chutný obídek
zasloužili. Talíř plný grilovaných mas pro Iva a snad půlkilový pstruh pro mě je nám zlatým hřebem dne :-) Proč
se vlastně štrácháme Slovinskem?
Julské Alpy jsou lákadlem na naší cestě a tu jsme dnes volili schválně tak, abychom si užili sedlo
Vršič a krásné počasí. Takže v Kranjské Goře uhneme doprava na 206-ku a pomalu šplháme do sedla.
Tahle ta severní strana má podobné zatáčky jako Stelvio, je v nich dlažba z kostek a tak se spíše
těším na jižní stranu a řeku Soča. Přehoupneme se s malou zastávkou přes 1611 metrů nadmořské
výšky a už si užíváme sjezdu dolů údolím.
Jsme o nějakých 350 výškových metrů níže a začíná nás doprovázet zelenomodrá průzračně čistá
voda, deroucí se dolů do údolí. Zastavujeme na pár fotek u visutého mostu. Zde jsme měli v plánu
malou zastávku, ale zlomyslný průjezd lesem nám udělal škrt v časovém plánu. Takže hupky do sedel
a míříme do Kobaridu. Zde kousek od města ve vesničce Staro Selo máme domluvený apartmán.
Ubytování je věc okamžiku a jen co vyhákneme kufry z nosiče, sedáme tentokrát nalehko jen na
Kawu a vracíme se do Kobaridu.
Trochu bloudíme, kdeže vlastně je ten památník padlých? Při třetí obrátce však nacházím na
náměstí tu správnou úzkou uličku a strmým výjezdem vyjíždíme nahoru na parkoviště. Náš výjezd
doprovází zajímavá křížová cesta vytesaná z kamene. Je něco kolem půl deváté když stoupáme po
schodech památníku (Italské kostnice) s ostatky 7014 Italských vojáků. Drtivá porážka Italských
vojsk, více než půl miliónu mrtvých, největší válečné nasazení českých vojáků v dějinách našeho
národa-to vše se zde, u tehdy italského Caporetta odehrálo na podzim, v památném roce 1917.
Stoupáme po schodech Osaria ve tvaru octagonu až ke kostelu Sv. Antonína. Je otevřeno a tak i
v podvečer můžeme vejít. Vítá nás jednolodní střídmý interiér s poněkud bohatější barokní výzdobou
presbytáře. Po stranách pak nápis ORA PRO NOBIS a několik výjevů z bitvy. Prohlídku ukončujeme
se západem slunce a tak muzeum vojenství dole ve městě musíme nechat na jindy.
26.května 2012
Apartmán Žonir nás trochu zklamal opravdu bídnou snídaní, s předchozí nabídkou u Moniky
Paumann se snad ani nemohl porovnat. Ne vždy je však posvícení i když platíme o dvě ojro více než
včera. Tak tuhle adresu nebudu do GPS-ky ukládat. Na hranici to máme kousek a po 15 minutách už
polykáme první kilometry italské SS54-ky. Dnes je to jen o přejezdu k místu naší základny.
Snažíme se vyhnout placené dálnici, kousek za Udine se stáčíme k jihu a nabíráme směr na
Benátky. Záměr je dojet do Caiana, kde máme pronajatý domek, kolem 18. hodiny a tak se snažíme
držet jistý slušný cestovní průměr a pokud by vybyl čas, máme v plánu navštívit Duomo v Padově
nebo ve Ferraře.
Provoz není nijak hustý, ale je dost horko a čím více jsme u moře tím je teplota vyšší. Nakonec
měníme itinerář a rozhodujeme se pro zastávku v Chioggii. Důvody jsou dva. Nechce se nám do
černého mraku plného vody někde vpravo od nás nad Padovou a máme hlad. Tohle nám klaplo na
jedničku, jedeme sice po mokré silnici, ale už neprší a “naše rybí” restaurace v Chiogii na samém
konci mola je po dvou letech, kdy zde tehdy byly nějaké opravy, opět na motocyklu plně dostupná.
My jsme se zde totiž museli zastavit viď Jitko. Ovšem proč, tak to si milý čtenáři necháme jen
pro sebe. Typická “Itálie” kolem nás. Svatba naproti v hotelu, troubení svatebčanů mezi kterými se
proplétají skůtry, příjezd popelářského vozu, považte s ženskou osádkou! Do toho všeho mumraje
turisté i když zatím sezóna není v plném proudu a restaurace zatím zívají prázdnotou. U výborné
kávičky po obědě nasáváme okolní atmosféru a nějak se nám ani nechce pokračovat. Nicméně
musíme, je kolem druhé odpoledne a máme ještě nějakých 250 km před sebou. Kousek za Ravennou
se začínáme odklánět od moře a nudná rovina začíná stoupat a po chvíli vidíme obrysy pohoří
Casentino. Náš motorkářský ráj je na dohled a v městečku Bagno di Romagna definitivně opouštíme
nudnou SS3-ku. Začíná malou kaňkou v podobě naší únavy, přece jen máme za sebou
něco přes pětset horkých kiláků a tak si průsmyk až tak
neužijeme.Sjedeme dolů do městečka Poppi a něco
kolem sedmé dorážíme poslední zatáčky do malé
vesničky Caiano. Sympatický Ital Paolo nám předává
klíče od domu...poté co jsme se na jeho dům rukamanohama zeptali půlky vesnice.....a my čekáme na příjezd
našich kamarádů. Po hodince přijíždí Standa s rodinou a
už za tmy Pavel, Milan a Honza. Paráda, jsme všichni!!
Naše Toskánsko 2012 začíná, hurá!!!
27.května 2012
Nedělní ráno nás vítá krásným počasím, v noci bylo trošku chladno, ale jsme taky 860 metrů vysoko a
tak se není co divit. Na trasách v okolí jsme s Jitkou makali za únorových mrazivých dní a máme
připraveno asi pět tras označených v GPS-ce jako A-E. Každá má délku kolem 250 km tak aby všem
vyhovovala. Pro dnešek vybírám D-čko. Přejezdem pohoří Pratomagna bychom se měli dostat do
provincie Arezzo a do stejnojmenného hlavního města. “Měli bychom”, protože trasa D má jeden otazník
a to mezi průjezdnými body D3 (N 43.690928°, E 11.621512°) - D4 (N43.668912°, E11.654432°). Tuto
cca 3km spojnici odmítá moje navigace akceptovat. Dost pečlivě jsem pátral v dostupných papírových
mapách i na Google Earthu a zdá se, že by to mohlo jít projet, že zde nějaká cesta vede...bože to zase
bude zkratka typu....je to tudy blíž, ale zato horší cesta. Ano, je pravda, že cesta zde skutečně “vede“.
Bohužel si na ní libovaly jen GS-a našich kamarádů. Kawa ZZR 1400 a Honda CBF 1000Fna to co jsme
projeli moc stavěná není. Takže zatímco si kluci libují v lehkém off-roadu na štěrkové silnici, my s
Jitkou sice jedeme, ale......no škoda, žes to nedopsal......by mě to dnes dost zajímalo :-) Navíc asfalt
skončil daleko dříve než bylo zakresleno v mapách a tak jsme si pojezdili štěrkem cca 10km. Dominanta
pohoří Croce di Pratomagno (1592m.n.m.) nám zůstala skryta a spíše
jsme bojovali se štěrkem.
Jen co vyjedeme na pevnější povrch, zdá se mi, že motorka nějak plave a nemůžu zatočit. Po zastavení
je vše jasné. Asi tří centimetrový ostrý kousek šutru se dostal skrz zadní 190-ku a tak řešíme co dál. Nu
zahrajeme si na opraváře. Nějakou sadu na opravu mám, tak hurá do toho. Bohužel nejde o průpich, ale
šutr šel trochu šikmo a tak je to taková bodno-řezná díra. Knoty se ukazují jako nedostatečné a nebýt
Pavla, možná bych lepil ještě dnes. Přece jen jsou kluci BMW-áčtí vybaveni na tyhle cesty trochu líp a
tak ještě leju přes ventil do pneu jakousi sračku zelenou a ve spojení s knotem se díra jeví jako ucpaná a
úniku vzduchu jest zabráněno. Pavel má i kompresor a tak za půlhoďku máme hotovo a pokračujeme.
Ovšem naše trasa vzala tímto za své a tak sjedeme z kopců do údolí a než toto nastane uzrává mi v hlavě
náhradní plán. Kousek se vrátíme zpět a vyjedeme v Poppi nahoru na hrad. Dáme kávičku a koukneme
trošku po okolí. S Jitkou už to zde známe a tak toto pěkné místo chceme kamarádům ukázat. Taky si
potřebuju trochu upravit trasu dle potřeby. Město Arezzo jakoby bylo pro nás zakleté. Dva roky zpátky
průtrž mračen, letos defekt. Ne, ne musíme tam dojet!! Zadávám do navigace přímou cestu a vyrážíme.
Před Arezzem GPS-ka trochu zlobí, jsou zde nové, jí neznámé silnice, ale přesto víceméně instinktem
dovádím naši skupinku až pod samotné Duomo San Donato.
Parkujeme přímo u dominanty města, ovšem nyní jest
siesta a otvírají až v 15 odpoledne. Nevadí, máme tip
na výbornou restauraci o pár metrů níže u kostela San
Francesco.
Buca di San Francesco, podnik hned vedle přes ulici
je vyhlášený svou toskánskou ribolitou (zelná polévka s
chlebem) a dušeným hovězím na víně Chianti. Pár
schůdků a jsme ve sklepení domu ze 14. století.
Obsluha je perfektní a kulinářský zážitek? Doporučuji
až jednou půjdete okolo!
Nechce se nám s plnými žaludky do toho vedra na ulici, ale to bychom nic neviděli a slavné fresky
vedle v chiese, stavbě z poloviny 13. století, to přece za trochu námahy stojí! Toskánská gotika
jednolodní stavby má zajímavou jednoduchou venkovní fasádu. Vystupující řady kamenů zde tvoří jakési
pásy.
Vcházíme vlevo postranním vchodem a uvnitř mě okamžitě zaujme trámový dřevěný strop a jistá
jednoduchost stavby.Ta určitá primitivnost v porovnání s francouzskou gotikou je moc zajímavá. Hlavní
loď má několik výklenků s kaplemi, ovšem to nejdůležitější se skrývá v apsidě. Je to cyklus renesančních
fresek na stěnách od Piera della Francesca, z let 1453-64. Okoukneme, vyfotíme a poté se přesunem
nahoru do kopce o 300 metrů výše k Duomu. San Donato je už trochu jiný šálek kávy, klasická trojlodní
bazilika s okny nad střechami bočních lodí, polygonální apsidou s typickými gotickými okny a mramorovým
oltářem-archou. Za zmínku jistě stojí i gotická hrobka papeže Řehoře X., který zde v Arezzu ukončil
svou životní pouť, či mramorový sarkofág ze čtvrtého století.
Nyní už odkleté město necháváme po čtvrté odpolední za zády a míříme SV směrem na Anghiari.
Trochu jsem podcenil tankování a tak se mi zdá,že poslední kopec před městem zdolávám jen na výpary.
První pumpa jest naší záchranou a tak krmíme bandasky místním Senza Piombem. Nu senza to moc není,
benzín okolo 50 korun za litr trochu provětrává naše peněženky. A když navíc přestane pistole vydávat,
řekne si dost a 30 ojro schlamstne mrcha stojan pro sebe, to stojí za pořádné naštvání. Tuto
nepříjemnou situaci řeší právě Milan. Naštěstí se jakž takž domluví s místním plechovkářem a prý na
základě dokladu, jenž jsme vydolovali z automatu, dostane ojra zpátky. Nu tohle budeme řešit až večer.
Nyní v pět odpoledne zamíříme na sever k vesnici Chiusi della Verna. Svatyně La Verna na skále nad
vesničkou je naší poslední zastávkou. Roucho Sv. Františka z Assisi, jeskyně kde poustevník přebýval a
jistou atmosféru tohoto místa chceme opět zažít a taky ji přiblížit kamarádům. Jakoby symbolicky nás
vítají zvony odbíjející 18-tou hodinu a nám s Jitkou znějí jako zvony, jež nás zde po třech létech opět
znovu vítají. Možná spadlo pár šutrů ze skály, ale jinak je zde vše stejně mystické jako minule.
Snad jen ten kámen Jitko, cos koupila dole na parkovišti, jsme minule vynechali? Někdo říká
lanýžům kámen, a někdo ví, že je to úžasná houba s chutí a vůní, kterou lze jen těžko popsat :-) Taky
jsme ji hned večer s klukama řádně ochutnali. Nastrouhali jsme si půlku na těstoviny...mňam a druhou
do lanýžového oleje. Tak ten teda měl grády. Chlebíček v něm namáčený stal se nám všem pro ten
večer manou nebeskou :-) Ano mana to byla a to aróma, ještě teď to cítím……..
28. Května 2012
Dnes je pondělí a vstáváme později až kolem osmé. Asi za to může dílem únava a hlavně nám dnes
do okna neleze sluníčko. Venku je zataženo, trochu prší a tak se z pelechu nikomu nechce. I snídaně je
dnes taková jakoby pomalejší. Standa s rodinou už autem vyrazil a zdá se, že tím správným směrem.
Na východě se totiž oblačnost začíná protrhávat a tak dnes volím jakousi “náhražkovou trasu” se
záměrem dojet někdy po obědě opět do Anghiary, dořešit zde včerejší tankování a když už zde
budeme, prohlídneme si bezesporu zajímavé město.
Zatím je však desátá dopoledne, mraky jsou
definitivně už někde nad Florencii a tak vyjíždíme.
Jitku mám dnes za zády, chce si odpočinout a taky
něco za jízdy nafotit takže, nahodím kufry, abychom
měli místo na těch pár drobností co vozíme běžně v
tankvaku a můžeme startovat. Pieve Romena je vesnice
vzdálená jen pár kilometrů a mají tady úžasný
románský
kostel
(N43.774405°,
E11.716482°)
zasvěcený Sv. Petru.
Před třemi léty jsme si jej mohli prohlídnou jen zvenčí, tehdy byl uzavřen. Letos máme štěstí.
Vidět takto dochovanou stavbu z poloviny 12. století se nepovede každý den. Prostá trojlodní
kamenná stavba s trámovou střechou byla postavena na zbytcích původního kostela jež zde stál, jak
je dochováno z původních pramenů, asi o 400 let dříve. Jednoduchými dveřmi vstupujeme do
interiéru. Na sloupech oddělujících boční lodě je dobře vidět následky zemětřesení, které stavbu
roku 1729 hodně poškodily. Hlavice jsou zdobeny dekorativními motivy postav, zvířat a rostlin. Na
některých pak lze spatřit latinské nápisy. Lahůdkou je absida s dvěma řadami oblouku nad sebou,
uzounkými okny dole a třemi většími v horní řadě.
Jsme namlsaní románskou architekturou, takže si jedeme opět užít trochu toho motorkaření.
Zatáčkami nahoru na Passo la Calla (1296 m.n.m.) by jistě žádný motorkář nepohrdnul, jen dnes
musíme dávat trochu víc pozor na mokré úseky v lese. Jitka mě dá občas herdu do zad, když se ji
zdá, že už je té rychlosti trochu moc, ale myslím si, že i tak si všichni krásně užíváme všechny možné i
nemožné poloměry. Chybí nám jen trochu civilizace, chtělo by to zastávku na kafčo. Zatím se nedaří
narazit na nějakou hospůdku, je to tady trochu divočina. Možná nahoře na přehradě Ridracoli?
Přijíždíme pod hráz tohoto umělého vodního díla, ovšem brána dole pod výjezdovou silnicí nám
nedovolí pokračovat. Zavřená bouda vedle brány nevěstí nic dobrého, zkoušíme ještě telefon u
závory, ale domluvte se s Italem aby nás pustil nahoru! S nepořízenou odjíždíme. Chtěli bychom se
najíst a nejbližší vhodné místo by bylo za kopcem v malém, nám už známém městečku, kousek za
Passem Mandrioli u odbočky na La Vernu.
Zkoušíme to projet hned za přehradou, ale poté co po třech kilometrech vjedeme na úzkou
štěrkovou cestu, otáčíme. Nechci znova opravovat děravou gumu a ve dvou bych si ani netroufal v tom
štěrku pokračovat. Takže musíme nazpět na SS 310 a teprve zde odbočujeme směrem na Badia
Prataglia. Asi okolo jedné hodiny dojíždíme do městečka, ovšem zde je to jako po vymření. Máme
trochu problém najít vhodnou hospůdku. Nakonec jsme asi nějak přerušili místní siestu a trochu se
vnutili do útrob jednoho hotýlku.
Pamatuješ si Jitko cože jsme to tam papali? Když byl v televizi Ital a vařil maso s artyčoky,
slíbila jsem si, že je v Itálii ochutnám. A to se podařilo právě v této ospalé restauraci. Artyčoky byly
výborné, což se nedá říct o tom citronovém likéru, který nám v láhvi na závěr jako dík donesl číšník.
Za jedno nám na to nedal sklenky, takže to vypadalo na pití přímo z flašky a za druhé...ta chuť.
Připomínalo mi to čistící přípravek na WC s citronovou vůní....ale s pořekadlem “Darovanému koňovi na
zuby nehleď” na jazyku vesele zdravím personál GRAZIE!
Základní lidské potřeby budiž ukojeny a tak zase po hodince vyjíždíme. Hle, jak městečko opět
ožívá!! Kavárničky se plní kafomili a najednou je všude plno. Holt jsme přijeli v naprosto nevhodnou
dobu. Do Anghiari máme asi šedesát kilometrů a tak šup kolem Lago di Montedoglio a za slabou
zatáčkovitou hodinku jsme dole na křižovatce pod městem. Impozantní staré město obehnané hradbami na strmém kopci, asi takto by se dal
popsat obraz před našima očima. Kluci odjeli
vyřídit věci s pumpařem a tak jedeme s Jitkou
pořídit pár snímečků. Nejvhodnější se jeví
strmá silnice jako přímka z údolí od města
Sansepolcro a pak dolů dále pod hradbami a
prudce do kopce. Jejích posledních čtyřista
metrů sice jedeme jedno-směrkou, ovšem v
protisměru. Nu v Itálii se to tak nebere, místní
po nás sice trochu pokřikují, ovšem pěkná
fotka je pěkná fotka.
S klukama pak zastavujeme na malém náměstíčku ve starém městě a jdeme zkouknout okolí.
Vyšplháme na vyhlídku na hradby a prohlídneme si jeden kostelík. Anghiari nebylo původně naším
primárním cílem, ale někdy tomu osud chce a tak jsme zde už podruhé. Jako by nás tato situace měla
upozornit na zítřek.
Jedna z největších osobností renesance Leonardo da Vinci a jeho ztracená malba “Bitva u Anghiari“
se dere do našeho podvědomí na zpáteční cestě k Caianu. Bude zítra ten den s velkým D? Nebo
velkým V????? :-)
29. květen
Dnes ráno nás žádný déšť nezdržuje, takže nastavuji trasu C a po snídani vyrážíme. V podstatě se
budeme pohybovat v kopcích okolo Florencie a první zastávku máme v opatství Vallombrosa (N43.
732783°, E11.556796°). Je poměrně skryto v hlubokých lesích, letos přijíždíme po silnici Via del
Paradisino, která je dost rozbitá, ale průjezd lesem stál určitě zato. Od roku 2009, kdy jsme zde
byli naposled, se tady nezměnilo skoro nic. Opět je cítit tajemná místní atmosféra a přímo
hmatatelný klid tohoto místa. Dřevěná kaple vysvěcená 1038, první kamenná stavba o dvacet let
později a roku 1230 stavba kostela je nejstarší historie opatství. Hlavní výstavba kláštera proběhla
koncem 15. st a další stavby jako refektář či stará kuchyně následovaly v dalším století. Bohužel
prohlídka by vyžadovala průvodce a toho my nemáme. Každý si tak nachází ,,to svoje“ a za půlhodinku
pokračujeme směrem na San Miniato.
Po pár km přichází čas na dopolední kávičku a tak v nejbližší vesnici zastavujeme na malém
náměstíčku. Srkáme chutné kapučíno a mezi doušky vypustím z plánované trasy několik POI. Má to
několik důvodů - jednak začíná dost připalovat, teplota šplhá ke třicítce, a abych se vyhnul zácpám
okolo Florencie jezdíme po okolních kopcích a silničky jsou tak úzké a klikaté, že málokdy překročíme
padesátku. Zajímavé San Miniato proto vypouštím z itineráře a jedeme přímo do Vinci, kde by se měl
nacházet i Standa. Přijíždíme od východu a parkujeme na severním konci Via del Castello. Najít
museum všestranně nadaného zástupce renesance musí i slepý a tak abychom byli styloví , navlíkneme
si trička s Vitruvianem, která jsme připravili pro naši skupinku ještě doma a vyrážíme do kopce na
hrad.
Muzejní exponáty jsou rozděleny na dvě místa, samotné muzeum s modely strojů a videoukázkami
jejich činnosti, jež Vinci vymyslel leží na Piazza del Guidi a vše co se zde už nevešlo ukrývají tří
podlaží Castello dei Conti Guidi. Leonardovo dílo to jsou malby, fresky, kresby, plány, stroje a
technologické vynálezy a s částí z nich strávíme nejbližší dvě hodiny. Některé stroje jsou skutečně
precizní a tak jen žasneme nad jejich propracovaností. Jitko, pamatuješ třeba ten na tepání zlata?
Mě zase fascinují modely letadla s lidským pohonem, modely stavebních jeřábů, vodních pump či
obrněného tanku. Je jich tu na šedesát těchto strojů a tak koukáme, koukáme a koukáme......Pěkně
nám už vyhládlo, blíží se čtrnáctá a tak zapadneme do první hospůdky jež je po ruce v tiché uličce.
Restaurace U věže (La Torreta) nabízí tradiční toskánské speciality a jelikož je zde poloprázdno,
než vypijeme skleničku vína, máme prostřeno. Moc mi chutnalo grilované masíčko na jehle se salátem
a tak ani nevím -cože jsi to měla Jitko? Měla jsem jen lehký salátek, ale jasně si ještě teď vybavuji
chuť Pavlova steaku z jehněčího. V přípravě toho druhu masa jsou Italové prostě nepřekonatelní :-)
Kluci si dávají něco z kančího masa a tak hodujeme, až Milan prohlásí:
„To je život pod psa, že ano, přátelé????!!!“ Vyrážíme teď východním
směrem po bezejmenných silničkách nahoru, dolů a zase do kopce pod
vesnici Artimino k románskému kostelu San Leonardo, kde krátce
zastavujeme na pár fotek exteriéru a poté ostře do kopce k samotné
opevněné vesnici. Ta je známá hlavně slavnou vilou měšťanského rodu
Medicejů. Villa di Artimino (také se jí říká vila sta komínů) zde stojí už od
konce 16. st. a reprezentuje bohatsví Medicejských ve spojení s jejich
dvorním architektem Buonalentim. Komíny nepočítáme, etruské muzeum
ukryté v interiéru taky nemíníme navštívit, ale pár fotek zvenčí si
nemůžeme odpustit. Dnes jsem už jednou naši trasu korigoval a nerad bych
se pouštěl do další korekce, přesto mi vrtá hlavou, jestli to nemám v tom
vedru udělat a vrátit se někam do kopců.
Koukám po ostatních, ale zdá se, že nejsou proti ještě jednou se protrápit předměstím Florencie a
dostat se na sever k městečku Fiesole. Takže sjedeme z kopce k západnímu okraji města a z téměř
nulové nadmořské výšky stoupáme opět prudce do kopce do výšky nějakých 300 m. n. m.
Zdá se to úsměvné, porovnávat tyhle ,,výšky“, ale je to tady v těch strmých uličkách opravdu
zábava. Dokonce Pavel upevňuje kameru na přilbu, protože uličky jimiž jedeme stojí opravdu za pár
Mb na kartě. Fiesole a jeho náměstí Piazza Mino jest naší poslední dnešní zastávkou. Tedy myslel jsem
si to, než došlo k fatální situaci o hodinu později, ale k tomu se dostanu až za chvíli. Zatím popíjíme
odpolední kafčo, koukáme na jezdeckou sochu Garibaldiho a pak jdeme okouknout místní skvost
románský Dóm San Romolo.
Stavba se datuje do roku 1028 a zvenčí je nápadná hlavně vysokou, samostatně stojící štíhlou
zvonicí vlevo vedle absidy. Velký trojlodní interiér je poměrně strohý svou výzdobou což k románské
stavbě dle mého jaksi patří. Zajímavé jsou hlavice sloupů nesoucí mezilodní klenbu neboť jsou velice
pěkně zdobeny. Pod presbytářem s absidou je polo-zapuštěná krypta, která ukrývá ostatky biskupů.
Balustráda odděluje prostor pro kněží a samotná koncha apsidy je zdobena freskami ze života Sv.
Romula.
Toliko budiž dnes napsáno k Fiesole. Zdá se to
býti trochu málo milý čtenáři? Inu i mě vrtá hlavou,
kdeže vlastně byl ten římský amfiteátr, který jsme
chtěli taky vidět, ale nějak jsme jej nemohli najít. Že
by to bylo ekvivalentní jako tehdy ve Volteře? ...že by
další bludný kruh okolo římského amfiteátru? Nu což,
ve Volteře jsme jej hledali už dvakrát, a nevzdáváme
to....tak proč to nerozšířit i na Fiesole?Tohle se mi
honí hlavou když předjíždíme pomalu jedoucí kolonu
vozidel před vesnicí Sieci. Najednou nevidím v zrcátku
kamarády, zato vidím Itala běhat kolem auta a tak
trochu ztuhnu obavou. Co se stalo vzadu? Kde jsou kamarádi? Nejedou a to je průser.Otáčím se,
Jitka je v pořádku uf oddechl jsem si, ale Pavel má něco s motorkou. Nevěřím vlastním očím!!! Praskl
mu nálitek na zadní vidlici jenž drží brzdový třmen a ten spadl dovnitř kola. Než vypadl opět ven,
stačil zničit asi tři dráty zadního kola jeho BMW a další ohnout. No to je nadělení!!!
Skoro nová motorka a taková závada! Vada materiálu či co? Nu zde na cestě nic nevyřešíme.
Páskou připevníme ulomený třmen, otáčíme a jedeme do Florencie k zastoupení BMW. Jsou vcelku
ochotní kluci italští, bohužel jde však jen o autoservis. Přesto dostáváme kontakt na dílnu ve městě,
ale jelikož je 19 hodin, tak dnes už nic nestihneme. Nedá se nic dělat, vracíme se pomalejším tempem
na základnu a před devátou parkujeme v Caianu. Dnes ten hlt kořalky po dojezdu, jenž je už tradicí
po dobrém dojezdu, má své opodstatnění!!! Mrazí mě pomyšlení co by nastalo se zadním kolem třeba
ve sto kilometrové rychlosti!
30.Květen 2012
Cítíme, že si dnes musíme trochu odpočinout od ježdění a jelikož se přímo nabízí blízká Florencie
máme okolo osmé ráno jasno. Domlouváme podrobnosti, hlavně místo srazu na Piazzale Michelangelo.
Chceme se trochu vnutit ke Standovi do auta, tedy spíše si u něj nějaké věci uložit do kufru a chodit
po městě jen nalehko a taky všichni pohromadě. Kolem desáté jsme všichni na místě, jen musíme
počkat chvíli na Milana, nějak jsem moc nekoukal dozadu a tak jsem nepostřehnul, že na jednom
kruháči vyjel o něco dříve než bylo potřeba. Za pár minutek nás nachází a tak už převlečeni
vyrážíme přes Růžovou zahradu dolů do města. Jitko, ujmi se teď vyprávění, prosím. Florencie je
Tvoje parketa viď? Jestliže by měl existovat nějaký obrovský a úchvatný pomník renesance pak by
to jistě byla právě Florencie - město poznamenané jejím duchovním a kulturním rozvojem.
O návštěvě Florencie jsem psala asi před 3 lety a dnes chci vyzvednout jen ta místa, která jsme
tehdy nestihli navštívit. Převlečeni za turisty vyrážíme vstříc všem těm Michelangelům a Botticelliům
či Donatellům :-) Projít po Ponte Vecchio a vyfotit se na Piazza della Signoria, kdysi politického srdce
města je asi povinností každého návštěvníka ikdyby tu byl po sté.
Standa s rodinou i Pavel s partou tu ještě nebyli a
tak jim vlastním podrobným studiem soch
připomínajících významné události v dějinách
města dáváme prostor k poznání tohoto krásného
místa.
Nasáknutí historií pokračujeme na Piazza del
Duomo ke klenotu města - Duomu, který je
dominantou města a převážná část návštěvníků k
němu směřuje svoje kroky. Blízko se také nachází
Campanila a Baptisterium. Kupolí Duoma jsme před
lety zdolali nespočítaně schodů, aby jsme mohli
zrakem spočinout na město, roszprostírající se pod námi. A ani letos tomu není jinak. Tentokrát jsme,
ale vystoupali jen něco přes 400 schodů Campanile. No pohled je stejně okouzlující zato za daleko
menší námahu :-) Severní strana ochozu se pak na malou chvíli stala našim fotoateliérem, no kdo by
nechtěl mít fotku v 85 m nad zemí s hlavou v oblacích? Dolů už to šlo s vidinou oběda daleko rychleji.
Najíst se přímo venku obklopeni mramorem renesančních památek se může zdát nemožné, ale opak
je pravdou. Náměstí je osázeno zahrádkami restaurací, které nás včetně číšníků lákají usednout právě
k jejich stolu za cenu vcelku lidovou. Neodoláme jedné z nich a už usazeni okolo největšího stolu
nakukujeme do jídelních lístků. Mám jasno!!!!! Po tom co mi Milan přeloží “Cinghiale al pepe”jako
divočáka na pepři není o čem dále přemýšlet.
Ostatní se taky řídí svou chutí a jako návdavek si dáváme někdo skleničku vody, jiný zase tuplák piva.
Ne, že by se mužské osazenstvo skvělo pivaři, ale číšník špatně slyšel nebo jim prostě chtěl dopřát více
toho lahodného žlutého moku. Bezvadně občerstveni se vydáváme na Piazza Santa Croce. Míjíme a jen
fotíme Palazzo del Popolo, protože zbývající čas ve Florencii chceme věnovat gotické bazilice Santa
Croce neboli bazilice Svatého Kříže. Stojí na základech franiškánského kostela a je to prý největší
franiškánský chrám na světě. Jeho neo-gotické průčelí z mramoru zdobí Davidova hvězda, asi jako
památka na jejího architekta, který byl židovského vyznání. Po zakoupení vstupenek a pro mě opět
nezbytné zahalovací kazajky v modré barvě zapadneme do ticha interiéru. Stavba je trojlodní s
transeptem. Zajímavý je strop baziliky. Nemá klenbu jak bývá u gotických staveb zvykem, ale tvoří jej
trámy nesoucí konstrukci střechy. Podél stěn je mnoho skvostných náhrobků a kaplí věhlasných
Florenťanů, takže pomyslnou kytičku můžu položit k hrobu Michelangela, Danteho, Galilea, Giotta a
jiných. Uprostřed hlavní lodi je na pravé straně úchvatná kazatelna z 15. století a v čele kostela pak
velice zajímavý oltář ze dřeva ozdoben malbami ve zlaté barvě. Je tak trochu v rekonstrukci, ale i tak na
obdiv zbývá dost.
Každý si to tu užijeme po svém a po jednom se scházíme v zeleni atria,
které tu tvoří okolní stavby. Ještě fotka neo-gotické věže a můžu pro dnes
foťák uložit do brašny. Opouštíme tento chrám italské slávy, abychom se
zase mohli vrátit. Pomalým tempem se přesuneme na parkoviště. Z věcí
uložených na dně Standova kufru auta se zase staneme motorkáři a v pěkném
parnu, příšerném provozu, avšak naplněni duchovními zážitky se vracíme do
naší oázy klidu, kterou je pro tento týden Caiano a náš kamenný dům z 18.
století. Večer posedíme s Pavlem a jeho přáteli, abychom zhrnuli naše letošní
Toskánsko. No nebýt několika nepříjemných defektů, mohli si ještě užít
nových poznání. Takto nám nezbývá než se rozloučit. Pavel si musí dát do
pořádku motorku, protože ho čeká cesta do Albánie a to jak víme není žádná
Itálie :-))))
31.květen 2012
Loučíme se s klukama a něco po deváté vyjíždíme za Jitčiným snem. Je to její trasa A, kterou si
připravila už někdy v únoru a vede nás k východnímu pobřeží Apeninského poloostrova. Mě se,
přiznám se teď při psaní těchto stránek, příliš do San Marina nechtělo, ale chvála za tvrdohlavost
mé partnerky. Návštěva tohoto pidi-státu stála skutečně za to. Pojďme si však vše přiblížit hezky
od počátku. Vyjíždíme směrem na Poppi a pak přes Passo Mandriolli. Dnes si těch zatáček skutečně
užíváme, jsme čerství po ránu a zatím není ani horko. Jen co překonáme průsmyk najedeme na
čtyřproudovku SS-3 a po ní si svištíme necelých třicet km až k městečku Sarsina.
Tady trošku zakufrujeme na výjezdu. GPS-ka ukazuje jinam než ukazatele a tak se nejdříve
svěřujeme přístroji na řídítkách. Po šesti km nás neomylně dovede na slepou silnici a tak musíme
zase nazpátek...snad mi to vyjde...rafika paliva mi právě padla do červeného pole.....Už na tu krabici
nekoukám a nabírám směr na San Marino dle směrových tabulí. Cesta je to bezesporu zajímavá, je
zde najednou úplně jiná krajina než v okolí naší základny. Očekával bych trochu nůďo, ale opak jest
pravdou. Jsme pár km od pobřeží a přitom je zde nádherná krajina. Okolní kopce vypadají jako malé
štíty Alp, ale porostlé vegetací. Jsou takové ostře řezané, strmé a krásně zelené. Jsme nějakých
120 km od našeho domu v Caianu když přejíždíme hranici nejstarší evropské republiky San Marino
se stejno-jmenným hlavním městem. To, že jsme přejeli hranici si všimnu až tehdy, když jedeme po
přechodu pro chodce jenž je modré barvy. Přijíždíme pod úpatí hory Monte Titano a do města
vjíždíme od západní strany.....pokud se v mých propočtech nepletu, mám na poslední 3 km jízdy....
Parkujeme u brány S. Francesca (N43.935210°, E12.446763°) kde řídí provoz policista oblečený do
modrých kalhot, kanárkově žluté košile a stejno-barevných rukavic.
Slova „řídí provoz“ jsou trochu nadnesená, v podstatě hlídá přechod stejně jako měšťáci v Ostravě
když chodí děcka do školy. Ovšem zde je to trochu úsměvné v tom, že rychlost vozidel je asi 20km a
přechod je široký tak 3 metry. Ovšem má zde svou budku, vysílačku, pořádnou bouchačku u pasuneradno ho asi dráždit…… :-) Chvilku na něj s Jitkou koukáme, jestli nás nevykáže z našeho
parkovacího místa. To jsme si totiž jaksi sami vytvořili hezky pěkně u něj ovšem už jaksi mimo
nalajnované stání.
Zdá se však,že jsme mu ukradeni a tak neleníme a bereme útokem hradby. Nejsme ovšem tak
zdatní dobyvatelé neb se nám do cesty staví nepřekonatelná překážka, restaurace La Fratta. Ujímá
se nás číšník jenž hovoří chorvatsky a protože slovanský jazyk všude podobný jest, můžeme si
dokonale vybrat z jídelňáku a přihlédnouti i k jeho doporučení. Nemělo to chybu Jitko viď? Třeba to
jehněčí na rozmarýnu, to bychom si dali jistě i nyní. A tys měla? A já měla Papparrdele con asparagi, v
překladu domácí široké nudle s mladým nasekaným zeleným chřestem. Musím si to pochválit, protože
opět to byla trefa do černého :-) Jejda to se ale najednou jaksi těžko vstává s plným bříškem
dobrůtek, ovšem není zbytí. Je potřeba uspokojit i jiné touhy. Město se zdá býti jeden velký krámek
se suvenýry. Takže procházka nahoru ke Castelo della Guaita vypadá následovně, to co bychom jinak
zvládli za slabou půlhodinku trvá trojnásobek.
Co kdyby právě tady měli něco ,co jsme ještě nikde
neviděli??? V tomto shopo-turistickém pochodu
přicházíme až na nejzápadnější část města ke kostelu
Bazilica Di San Marino. Jde o moderní stavbu, tedy
alespoň z mého hlediska, vždyť je stará jen 200 let,
takže takový italský puberťák. Kostel je hezký, ale není
to můj šálek kávy. Takže se jen porozhlídneme a pomalu
se vracíme k motorkám. Ještě malé kapucínko a
startujem. Jen pár metrů ujedem dolů kopcem, když se
ozývá troubení. A je to tady!!!!! Mé propočty se nemýlily. Motorka škytla a odmlčela se už docela.
Mám vytřeštěné oči, jedu městem bez motoru, ukazuju rukou....no není nadto zažít si zase jedno
malé dobrodružství :-) Hmm tak to už tady jednou bylo, Hondě dochází papání. Tak to je něco!!!
Ještě že k pumpě je to jen půl km a nemusíme tlačit, holt z kopce to jde i bez koníků.
Dobereme palivo do plna a míříme k naší srdeční záležitosti, kterou je vesnice a pevnost San Leo.
Po třech létech se vracíme na uzounkou cestu pod skálou jež nás přivede na kamennou dlažbu
liduprázdného náměstí (N43.896619°, E12.343276°) Parkujeme motorky a už se nemůžu dočkat těch
dvou sakrálních skvostů, za kterými jsme sem opět zamířili. Jedním z nich je farní kostel Pieve z 9.
století a druhý Cattedrale di San Leone z 12 století. Nu jdeme si užít románského pokoukáníčka a
nadechnout se tisícileté historie. Vše popisovat by bylo nadlouho a tak se omezím na strohé: ,,Tohle
stálo za to!!!” V pozdním odpoledni chladne kamenná zeď katedrály a nás napadá ukrýt malý penízek
do výklenku ve zdi s malým přáníčkem. Asi uhodneš milý čtenáři, s jakým?
Cestu nazpátek máme zpestřenou pořádnou bouřkou, která nás sice plně nezasáhla, ale o to více
potěšila. Zatáčky Passa Mandriolli sice musíme projíždět pomaleji,ale voda řinoucí se ze skal dělá
úžasné vodopády a krásně se zrcadlí v zapadajícím slunci. Moc hezká byla dnešní trasa A. Díky Jitko,
jen je velká škoda , že jsme ji nemohli jet všichni.
1.červen 2012
Auu, Auu, Auu to je bolest!!! No to ten červen pěkně začíná. Stavím Jitčinu Hondu na stojan,
abych namazal řetěz a jak motorka poskočila na té nerovné kamenné terase, nějak se mi palec
připletl pod stojan. No jo sandálky to nezachránily a tak mám krásně modrý nehet a co hůř pěkně to
natéká.
Musím rychle do motorkových bot, jinak to napučí a nikam dnes nevyjedu. Ještě, že pravou nohu
mám jen na ozdobu, kdybych s ní musel řadit, nevím, nevím. Domlouváme se ze Standou, Evčou a
Verčou na srazu v Sieně ovšem my volíme trošku jinou trasu. V roce 2010 jsme vynechali jednu z
důležitých zastávek Monte Olivetto Maggiore (N43.175479°, E11.545484°) Takže za necelé dvě
hodinky odkládáme stroje na parkovišti vedle padacího mostu. Ten dnes má naštěstí už jen
dekorativní funkci. Červená pálená cihla je alfou i omegou celé stavby tohoto kláštera benediktýnů.
Scházíme (já pajdám a skučím) po cihlovém stupňovitém chodníku asi tří sta metrů do komplexu
budov jimž dominuje románsko-gotická zvonice. A ta se nám taky ozývá žel Bohu pro nás ve špatnou
chvíli. Odbíjí totiž dvanáctou a jen co vejdeme do kostela, jsme bohužel vykázáni jedním z mnichu
ven. Mají právě polední modlitbu, veřejnosti nepřístupnou. Nu co naplat, tak si jdeme alespoň
prohlídnout vinné poklady dole v klášterním sklepení. ,,Jitko ochutnáme?“ Já coby sedíc na tandemu
bych si mohla dovolit i pořádnou ochutnávku, ale cena je tak vysoká, jako to nejdražší víno co jsem
kdy pila. Nu což nakoukneme aspoň do sklepení, skvící se sudy o velikosti kola od traktoru.....no
vína, že by se v něm i plavat dalo :-) Tak zase pajdám zpátky do kopce, je škoda, že jsme nemohli
vidět více. U motorek dáme malou svačinku a domlouváme se na zastávce v ,,Toskánské poušti“.
I tady okolo parkoviště je vidět zvláštní druh
půdy, která o patnáct km severně mění v docela
pustou krajinu zvanou Crete Senesi. Malé travnaté
kopečky porostlé trávou tvoří potravu pro zdejší
stáda ovcí a výsledkem snažení zdejších statkářů je
světoznámé aromatické Pecorino. Cypřišové aleje a
borovicové vlnolamy vysázení kolem silnic a statků
dotváří krásný obraz tohoto kousku Itálie. My jej s
malým focením projedeme a pak uhneme západně na
Sienu.
Parkujeme už zkušeně u kostela San Domenico. Pro mě to dnes už na velké chození není, lezu jen
s velkým sebezapřením. Volám Standovi kde jsou a pak se vydáme za kamarády k Duomu. Cestou se
stavíme na malý dlabanec, tentokrát chceme vyzkoušet jak si vedou v téhle gastronomické
konkurenci čínské restaurace. Jednu navštívíme a ukojíme hlad nějakými mořskými plody a plátky
kuřecích prsíček.
Jídlo průměrné, neurazilo a hlavně jsem odpočinul bolavé noze. Zdržíme se jen chvilku a po půl
hodince se dávám do pajdání směrem ke gotické dominantě na Piazza del Duomo. Standa ještě
pobíhá uvnitř, čemuž se vůbec nedivím. Asi bych činil totéž i když jsme tu už byli dvakrát v
posledních třech létech. No dnes není vhodný čas na pobíhání uvnitř a tak sedíme před průčelím,
koukáme na cvrkot okolo a plkáme s Evou a Verčou. Domlouváme se na dobré kapucínko na
světoznámém Piazza del Campo a tak jen co se Standa vynoří z útrob katedrály, míříme domluveným
směrem.
V západním koutu náměstí pak srkáme kávičku, holky odběhnou koupit nějaký suvenýr, Standa
jde okouknout věž Torre del Mangia, která je součástí krásné gotické radnice. Odpoledne se tak
přelívá k 16-té hodině a je potřeba hejbnout kostrou. Přátelé jdou s námi k motorkám, za což jsou
odměněni kostelem San Domenico. I my se znovu
jdeme kouknout a trošku rozjímat do jeho útrob.
Po slabé půlhodince pak vyrážíme směrem na
Radda in Chianti užít si ještě po zpáteční cestě
trochu těch vinic a olivovníkových hájů.
Příjezdem na základnu máme letošní Toskánské
poježdění u konce a tak nezbývá než přemýšlet
nad zpáteční trasou domů. Jejda, že to, ale zase
rychle uteklo!!!
2. červen 2012
“Ach Paulo, Paulo!“, přece jsme se domluvili mezi osmou a devátou na předání domu a ty nikde!!
No jo, to je ta Itálie. Hodinka sem, hodinka tam, čekáme a kdybychom nezavolali, možná bychom
tam seděli ještě dnes. Nešťastný palec nabyl poněkud větších rozměrů pod peřinou a tak nezbývá
než provést malou operaci, abych jej dostal do boty. V sandálech se mi skutečně jet nechce. Takže
jsme všichni sbaleni a čekáme na domovníka. Něco po desáté se objeví a za pár minut odjíždíme.
Tato pozdní doba odjezdu nás nutí použít dálnice, i když jsme to měli v plánu jen částečně.
Máme před sebou přes šest set kilometrů a tak kousek za Florencií končí poslední zatáčky,
projíždíme mýtnicí a míříme na Ravenu, Udine a Tarvisio. Jelikož Italové nerozlišují poplatek za
motorku a auto, platíme na poslední mýtnici za každou motorku 33 ojrovek což nás trochu nakrklo.
Standa volil stejnou cestu a jako bychom se nějak domluvili projíždí jeho bílá Oktávka zhruba 15
minut po nás. Všimli si nás a tak dáme pokec hlavně o té zácpě před Ravenou a jak se jim ji povedlo
projet. Poslední přání šťastné cesty a vyjíždíme. Oni přímo až domů, my máme ještě domluven
penzionek u paní Wallner, kde jsme loni na podzim poznávali chuť růžového vína a dýňového oleje.
Nějakých padesát km před cílem sjíždíme z dálnice, máme pořádný hlad, taky je dost chladno a
trochu mrholí. To vše v dobré obracíme v Gasthausu Herlwirt .
Nemít domluvenou rezervaci a nebýt těšení se na milou paní domácí, asi bychom zůstali tady. Už
se mi na motorku dnes nasedat vůbec nechce. I Jitka už toho má plný chrup a tak poslední
kilometry jsou už jen o dojetí. Milé přijetí blbou náladu zaplaší a sprcha definitivně odplaví. A ta
moje noha vytažená z boty? Lidi ta slast se nedá popsat!!!
3. červen 2012
Na snídani u Wallnerů potkáváme motorkářský pár z Prahy, ale jen se jaksi míjíme u stolu s malým
pozdravem. Nás však dnes čeká kolem šest-set kilometrů asfaltu, takže neleníme a ujíždíme po
dálnici směrem na Vídeň. Potřebujeme natankovat, ale na pumpě, kde zastavujeme asi po 100
kilometrech se nám nedaří nastartovat Hondici. Snažím se uklidnit rozzuřenou Jitku, ale ne příliš,
trochu její zuřivosti přece jenom potřebujeme k roztlačení motocyklu. Ano, vím milí čtenáři, vypadá
to divně, když muž sedí a žena tlačí, ale s mým zchromlým palcem se nejsem schopen rozběhnout.
Náš dnešní itinerář se tímto scvrkává pouze na tři otázky : Kde zastavit? Jak roztlačit? a Dojedeme?
Sláva Bohu, jen na dvě zastavení jsme dojeli až domů. Motorka nějak jela, a i když nedobíjela, jela a
to nám bylo záhadou, kterou rozluštil až technik v servise.
S poruchou regulátoru dobíjení a následně alternátoru Honda stále jela....jela....jela.... Snad to
nebude pro servismany takový oříšek, ale přece jen už měsíc čekám až mi ji uzdraví a my budeme
moci vyjet za naším dalším moto-poznáním.
Letošní Itálie nás jako každý rok nezklamala. Díky poruchám, defektům a modrému palci byla sice
trošičku náročnější, ale to k cestování prostě nějak patří. Co nás nezabije, to nás posílí :-)