Stáhnout ve formátu PDF

Úvodník
2
Úvodník................................................................................2
Zajímavost – Mana……………………...............................3
Hlavní téma – Megality v okolí Halle……………………..4
Novinky – 8-9/2009............................................................10
Reportáž – CONiáš 2009…………………………………11
Literatura – Epic, Fantastické záhady, Pán much………...12
Fantastika – Městské války...........................................…..13
Film – Beowulf……...........................................................14
Hra – Freehry – Část druhá.................................................15
Povídková část:
Anonym (Rastislav Kučírek)...........…...............................16
Napříč Skandinávií (Jakub Cepník)....................................17
Milí čtenáři!
Minul Samhain a nastala temná, studená
polovina roku. Chladné podzimní dny jsou
ideální na to, abychom zavzpomínali na zážitky
z doby, kdy bylo venku ještě teplo. V tomto
čísle si proto (velmi důkladně) připomeneme
nedávnou výpravu za německými megality,
kterou naše redakce uspořádala. Byla to
výprava skutečně průkopnická, protože tímto
tématem se na českém internetu zatím nikdo
(až na drobné výjimky) nezabýval a my jsme
první, kdo o něm podrobně napíše.
Dále bych vám chtěl s radostí oznámit, že
se řady redakce opět rozšířily o jednoho
člověka. Onen člověk se jmenuje Tomáš
Křivohlavý a bude pro nás psát o fantastice. Na
straně 26 si můžete přečíst jeho rozhovor se
spisovatelem Pavlem Renčínem.
Tím se dostávám k tomu, že se v tomto
čísle zabýváme Renčínovou trilogií Městské
války, jejíž druhý díl Runový meč by měl vyjít
skutečně každým okamžikem (dokonce si
dovolím odhadnout, že v té době, co tento
úvodník čtete, již vyšel). Viz článek Městské
války na straně 13.
Milovníky záhad bych pak chtěl ujistit, že
od příštího čísla se opět vrátíme k napínavým
záhadným příběhům a historkám, které jsme
poslední dobou zanedbávali na úkor jiných
(neméně pozoruhodných) témat.
Příjemné čtení a pohodové prožití chladné
poloviny roku vám přeje
Jakub „Beathan“ Cepník
Magic: the Gathering – Orzhov.............................….........19
Deskové hry – Nové hry v Essenu 2009………………….20
Záhada – Pevnost Zimbawe………………………………22
Historie – Keltové v Čechách………….............................23
Mytologie – Keltští bohové – Část třetí..............................24
Mytologie – Severská mytologie – Část třetí…..................25
Mytologie – Epos o Beowulfovi………………………….26
Rozhovor – Rozhovor s Pavlem Renčínem........................26
• V prosinci se budeme zabývat především údajným
koncem světa v roce 2012. Pokusíme se na toto téma podívat
z různých úhlů pohledu (např. z pohledu pradávných Mayů,
vědců, skeptiků, mystiků, hnutí Zeitgeist atd.). Zároveň
shromáždíme názory redaktorů, čtenářů i známých osobností a
zrecenzujeme katastrofický snímek 2012, který bude mít
premiéru v polovině listopadu.
• Keltské hradiště Obří hrad na Šumavě svědčí o tom, že
záhadná místa nejsou pouze v dalekých exotických zemích, ale že
je najdete i v našich luzích a hájích. Pokusíme se poodhalit
tajemství tohoto místa.
• Naše redakce se zúčastnila podzimního Festivalu
Fantazie Speciál, takže očekávejte podrobnou reportáž.
• Článkem Keltové v Čechách, který si můžete přečíst
v tomto čísle, jsme zahájili dlouhý seriál o historii naší vlasti.
Příště se můžete těšit na Germány a příchod Slovanů.
• Také chystáme článek o finské mytologii.
A to zdaleka není všechno!
Příští číslo vychází ve čtvrtek 17. prosince 2009.
Foto na obálce: Adam Cepník
Foto a zajímavost měsíce
3
Land´s End, nejzápadnější cíp Anglie
Mana
Jiří Šika
(Článek pochází ze stránek www.tajemstvi.mysteria.cz a je v Camelotu zveřejněn se svolením autora.)
Podle biblické knihy Exodus se Izraelité během svého čtyřicetiletého pochodu z Egypta do Svaté země živili zázračným "chlebem", který
jim obstaral Bůh a který padal v hojném množství z nebe.
Byl bílý, nazýval se mana, připomínal semena koriandru a chutnal jako medové oplatky. Co to však bylo? Dokonce ani dnes neznáme
odpověď na tuto otázku. Jedna teorie říká, že se jednalo o jedlý druh lišejníku Lecanoran esculenta, který roste na skále, ale vítr jej
snadno odloupne a odnese i na značné vzdálenosti. Jeden angolský vědec sesbíral vzorky z nedávného "pátrání many" a zaslal je
evropským kolegům, kteří potvrdili, že se jedná o lišejník.
Dnešní nejrozšířenější názor však praví, že mana je sladký sirupovitý výměšek dvou druhů coccidů, polokřídlých brouků. Tito brouci
jsou příbuzným druhem známého červce nopálového a zavrtávají se do kůry pouštních křovisek tamaryšku Tamarix mannifera, jehož listí
také požírají. Tuto teorii již dávno vyslovili řečtí mniši žijící na Sinaji a velmi se rozšířila mezi učenci všech dob. Výpotky hmyzu velmi
rychle usychají a vzniká z nich tuhá bělavá hmota, která padá u tamaryšku v podobě křišťálově jiskřivých granulí, jimiž se kočovní
beduíni živili na svých cestách. Nicméně těžko lze uvěřit, že se jich mohlo dennodenně po čtyřicet let nacházet takové množství, aby
nasytilo početnou skupinu lidí, a navíc nejsou natolik výživné, aby mohly představovat hlavní zdroj potravy.
Za zmínku však stojí další zdroj many – jasan zimnář Fraxinus ornus. Mana vylučovaná tímto stromem je zdrojem krystalického
sacharidu známého pod různými názvy, jako manový cukr nebo manit, a získává se pomocí alkoholu. Vzniká však i v mnoha jiných
rostlinách, včetně hnědé chaluhy a cibule.
Nejvýstřednější vysvětlení many předložili George Sasson a Rodney Dale v knize The Manna Machine, kde uvádějí, že se jednalo o druh
mořské řasy denně zpracovávané strojem na výrobu potravin vysoké technologické úrovně. Tímto strojem nebylo nic jiného než tajuplná
Archa úmluvy. Vezmeme-li však v úvahu, že tato kniha vycházela z aprílového článku napsaného týmiž autory pro New Scientist v roce
1976, těžko pochopíme, jak vážný ohlas ve vědeckém světě očekávali.
Hlavní téma
4
Megality v okolí Halle
Jakub Cepník
Turisté navštěvují megality po celém světě – ať už je to jihoanglické Stonehenge, kamenné řady
u Carnacu či monumentální chrámy na ostrově Malta. Těch lidí, co se za vztyčenými kameny
vypraví do blízkého Německa, je však daleko méně. A jsme mezi nimi i my.
V Německu je několik „menhirových“
oblastí. Jedna z nich se nachází v okolí
města Halle nad Sálou a v současné době v
ní můžete najít okolo třiceti menhirů. O
těchto lokalitách se na českém internetu až
na drobné výjimky prakticky vůbec nepíše.
Rozhodli jsme se tedy tento nedostatek
napravit a uspořádali jsme průkopnickou
expedici za německými menhiry. Stalo se
tak 12. září 2009.
Výpravy jsem se zúčastnil já, sourozenci
Adam s Honzou (oba jsou to redaktoři
Camelotu) a táta Standa (nepravidelný
přispěvatel ).
Pro začátek pár vět o samotném Halle
Halle je město ve východním Německu, ve
kterém žije necelých čtvrt milionu
obyvatel. Leží na řece Sále (levém přítoku
Labe). Má poměrně hezké historické
centrum (i když s Prahou se pochopitelně
nedá srovnávat), najdete zde například
Červenou věž (Roter Turm) se sochou
rytíře Rolanda, pomník slavného skladatele
Georga Friedricha Händela či univerzitu
Martina Luthera ze 17. století. Několik
památek (jako např. zřícenina hradu
Giebichenstein) se nachází i mimo
centrum.
Zbytek města pak tvoří z větší části
nepěkné paneláky, některé z nich jsou
vybydlené.
Ve městě jsme strávili pouze několik hodin
– prohlédli jsme si centrum, sehnali mapy
okolí a pak už jsme se vypravili k prvnímu
kameni.
Dobrodružství u kröllwitzské kliniky
Pravda, mé předchozí tvrzení nebylo úplně
přesné: v Halle jsme byli ještě o něco déle,
protože první menhir se nacházel přímo v
okrajové části města, v pěkné vilkové
čtvrti Kröllwitz.
Při jeho hledání jsme si docela užili.
Věděli jsme pouze, že se má nacházet na
pravěkém valu kdesi za místní klinikou. Z
rohu ulice Ernst Grube Straβe se má
odbočit nahoru po jakési asfaltce pro
zaměstnance kliniky a tam už se val z
menhirem nachází. To zní snadně,
nemyslíte?
Snadné to ovšem nebylo. Odbočku jsme
jaksi nemohli najít. „Zeptáme se vrátného
z té kliniky,“ navrhl kdosi. Šli jsme se tedy
zeptat vrátného. Ten o menhiru nic
nevěděl, ale poslal nás na
recepci. Recepční jen kroutila
hlavou, zeptala se však jedné
doktorky. Ta také nevěděla.
Musím říct, že byl úžasný
zážitek sledovat, jak si různí
lidé s nechápavým výrazem
prohlíží zmačkané papíry, na
nichž jsme měli černobíle
vytištěné fotky jednotlivých
menhirů.
Doktorka nás vedla kamsi
dovnitř, že prý nám tam jeden
pán poradí. Ukázala nám, ať
chvíli počkáme na rohu
nemocniční chodby, a na
chvíli zmizela. „Není tohle
psychiatrie?“ zajímal jsem se.
Netrvalo dlouho a přišel za
námi vysoký doktor v
dlouhém bílém plášti. Mluvil
anglicky, takže jsme se
celkem
bez
problémů
domluvili. O menhiru, který
jsme hledali, sice nevěděl,
zato nám popsal cestu k
jinému kameni. Chvíli jsme si
Kröllwitzský menhir
popovídali, dozvěděli jsme se
například, že má onen doktor
přátele na Slovensku. Pak jsme se spolehlivě přeložit do češtiny, ale jedná se
rozloučili, opustili jsme kliniku a vypravili o jakýsi druh křemence), což je zvláštní
se za kamenem, který nám doktor druh kamene vzniklý v třetihorách. Má
vlnitý a hrbolatý povrch (můžete to
popisoval.
posoudit
podle obrázků). Na dotek je
Šli jsme jen chvíli a hned se na nás usmálo
hladký.
Ze
stejného materiálu se skládá i
štěstí. Dostali jsme se na opačný konec
menhir
Jungfrau
von Dölau, o něm ale až
ulice Ernst Grube Straβe a přišli jsme na
později.
to, že ona astfaltka pro zaměstnance
kliniky, kterou jsme přetím nemohli najít,
je tam. Vedla podél kliniky nahoru do Souřadnice, které můžete zadat do Google
(www.maps.google.com):
mírného kopce, byla před ní závora a Maps
51.502556,
11.939338
značka se zákazem vstupu. To nás však
neodradilo a nadšeni jsme se po silnici
Pomník francouzského generála
vypravili.
Došli jsme nahoru nad kliniku. Tam bylo Další menhir, který jsme navštívili, stojí
parkoviště a především nízký kopeček několik set metrů od okraje Halle, na
zarostlý ze všech stran křovím. Že by hezky udržované polní stezce. Dostanete se
hledaný val?
I přes neskrývaný k němu jednoduše. V hallské čtvrti Trotha
pesimismus ostatních jsem se prodral je ulice Verlängerte-Mötzlicher Straβe,
křovím nahoru a... byl tam! Našli jsme která je slepá. Na svém konci se střetává s
druhou slepou ulicí (jmenuje se
první menhir! Hurá!
Kröllwitzký menhir je vysoký 120 Bergschenkenweg). Z tohoto bodu zároveň
centimetrů. Nachází se na uměle vybíhá cyklostezka, po které se musíte
navršeném valu (vysokém 3,5 m a vydat. Na menhir narazíte asi po kilometru.
dlouhém asi 30 m). Skládá se z Stojí po levé straně stezky, pod vysokým
tertiärquarzitu (nedokázal jsem toto slovo listnatým stromem. Je černý, měří asi ►
Hlavní téma
1,80 m. Je vedle něj umístěna informační
cedule.
Říká se mu Franzosenstein, po našem
francouzský kámen. Podle pověsti je u něj
pohřben jakýsi francouzský generál, který
tam padl v bitvě 2. května 1813 (objevil
jsem, že ten den se odehrála asi o 40 km
jižněji bitva u Lützenu, ve které Napoleon
porazil Němce).
Na spodní části menhiru je namalované
jakési žluté kolečko (jeho původ je
neznámý, ale spekuluje se například o
tom, že by to mohla být nějaká značka z
archeologického průzkumu). Menhir si
bohužel zvolili za svůj cíl sprejeři (mor na
ně!).
Velmi mě zaujala spojitost mezi
Franzosensteinem a českým menhirem u
Slavětína. Oba tyto kameny stojí pod
vysokým listnatým stromem, jsou
podobně vysoké a mají podobnou barvu.
Oba se nacházejí těsně vedle polní stezky,
několik set metrů od nejbližší osady
(města). A oba se staly obětí vandalismu
(v případě slavětínského menhiru se jedná
o kovový kříž, který do něj byl zasazen v
17. století a po druhé světové válce jej
kdosi násilně vylomil). Dělí je pouze rozdíl
mnoha desítek kilometrů.
Mimochodem, přišel jsem na to, že pokud
spojíte na mapě tyto dvě lokality,
pomyslná přímka
vede
přímo
z
jihovýchodu na severozápad. Zajímavé,
že?
Menhir u Hohenu
5
Franzosenstein
Opravdu nechápu, proč ji archeologové
Souřadnice do Google Maps: 51.525651, nezapíchli třeba o tři metry dál.
11.980244
Menhir je vysoký 1,8 m a byl vztyčen
zřejmě mezi lety 3600 a 2200 př. n. l.
(stejně jako téměř všechny kameny, které v
Pradávný kámen u Hohenu
Hohen je malá vesnička nacházející se tomto článku zmiňuji).
vedle o něco větší obce Brachstedt, několik
kilometrů severovýchodně od Halle.
Souřadnice do Google Maps: 51.612012,
Na jejím okraji stojí zřejmě 11.989559
uměle navršený kopeček
(mohyla) s menhirem na Mladá paní z Dölau
vrcholu. Tento menhir měří Dále byl na naší trase menhir Jungfrau von
1,63 cm a je světle šedé Dölau (tzv. mladá paní z Dölau), největší
barvy. Je u něj umístěn megalit v Sasku-Anhaltsku (a zároveň
informační panel (dole pod druhý největší v celém Německu). Stojí na
kopečkem).
okraji hallské čtvrti Dölau, na konci ulice
Místo nás okouzlilo svou Jungfrauenweg Straβe. Najít ho není
úžasnou atmosférou. Živě problém,
díky
jeho
výšce
ho
jsem si představoval, jak v nepřehlédnete.
nedalekém lesíku křepčí Měří totiž úctyhodných 5,5 m (jiné zdroje
druidové zahalení v bílých uvádějí 5,7 m). Původně byl dokonce ještě
kutnách a provádějí své podstatně vyšší (až o 3 m), ale někdy
magické obřady.
kolem roku 1890 do něj uhodil blesk a
menhir se rozlomil (v blízkosti kamene si
Souřadnice do Google můžete všimnout několika obrovských
Maps:
51.568135, „úlomků“).
12.066968
Ing. David Tramba na svém webu uvádí,
že zde původně stály menhiry tři, ale
Drehlitzský menhir
vesničané dva z nich porazili.
Drehlitzský menhir patří Místní pověst vypráví, že menhir je
mezi ty kameny, kterým zkamenělý kus chleba, který upadl do bláta
moderní doba znatelně dívce, co tudy kdysi procházela, případně,
ubrala na kráse. Stojí totiž že je to dívka samotná, protože byla
těsně vedle poměrně rušné potrestána zkameněním za to, že odhodila
silnice mezi obcemi Ostrau chleba.
a Drehlitz. Navíc je v jeho Když jsme k menhiru přišli, byly u něj
(velmi) těsné blízkosti zrovna dvě Němky, které bouchaly
umístěna informační tabule. paličkou do malého gongu, a snažily se ►
Hlavní téma
tak zřejmě vyléčit nemocného psa, jehož
držely v náručí. Dodalo to místu skutečně
tajemnou atmosféru.
Jungfrau von Dölau vypadá z každé strany
trochu jinak (což je pro menhiry typické).
Může
vám
například
připomínat
rozlomený kmen stromu, z jiného úhlu
zase vypadá jako Zkamenělý pastýř u
Klobuk.
Stejně jako kröllwitzký menhir i kámen
v Dölau je tvořen tertiärquarzitem,
zvláštním druhem křemence vzniklým
v třetihorách. Na jeho vrchol umístil
nějaký barbar horolezecké háčky.
Také si můžete všimnout starého hřebíku,
který je do kamene zaražený. V minulosti
se totiž vyskytovala pověra, podle níž se
novomanželům, kteří zarazili do nějakého
menhiru hřebík, mělo narodit dítě. Někdo
si též myslí, že zarážení hřebíků do
menhirů bylo snahou o zneškodnění
„ďábelské moci“ kamenů. Tato pověra
každopádně není ojedinělá, se zatlučenými
hřebíky jsme se setkali na našem výletě
vícekrát (kamenům, do nichž se hřebíky
zatloukaly, se říká „nailstones“).
U menhiru se nachází informační tabule.
6
kempu u nádherného jezera
Süβer See, asi dvacet kilometrů
západně od Halle. S ubytováním
nebyl problém, měli jsme
s sebou stany. Večer jsme chvíli
pozorovali ohňostroj na protější
straně jezera, a když světelná
podívaná skončila, šli jsme spát.
Jak jsme (náhodou) našli
menhir u Rollsdorfu
Ráno jsme příliš neotáleli, sbalili
jsme stany a opět se vydali na
cestu. Naším prvním cílem byl
malý menhir zvaný Hexenstein
(tzv. kámen čarodějnic) nebo
Butterstein
(tzv.
máslový
kámen). Měl se nacházet ve
vinicích mezi obcemi Höhnstedt
a Langenbogen. Popis, který
jsme měli, ovšem nebyl přesný a
na obrovské ploše vinic bylo
takřka nemožné tak malý kámen
najít. Nakonec jsme to tedy
vzdali, zato se nám povedlo
(náhodou) najít jiný menhir.
Jungfrau von Dölau
Stál na kraji vinic blízko vesnice
Rollsdorf, byl dva metry vysoký
se z hnědého křemence a jsou v něm prý
Souřadnice do Google Maps: 51.519364, a o něco méně široký.
zbytky po zaražených hřebících. Také si
11.879536
můžete všimnout dvou zelených graffiti,
Souřadnice do Google Maps: 51.486622,
kterými ho kdosi poničil.
První den výpravy je za námi
11.733253
Původně jsme ho nemohli najít, protože
Po návštěvě dölauského menhiru se již
jsme měli špatně přeložený popis, ale
začalo smrákat a my jsme se přesunuli do Německý „kamenný kruh“
jedna místní stařenka nám poradila.
Když se řekne „kamenný
Nakonec se ukázalo, že je to úplně
kruh“, zřejmě si představíte
jednoduché. Pokud přijíždíte směrem od
něco
poněkud
Boltzenhöhe, musíte hned u vjezdu do
impozantnějšího, než kruh u
obce zabočit po polní cestě doleva a asi po
Vierersteine. Tvoří ho totiž
půl kilometru menhir uvidíte.
pouhé čtyři kameny, které
jsou navíc z velké části pod
Souřadnice do Google Maps: 51.516131,
zemí. Před rokem 1840 jich
11.733438
prý bylo šest. Některé z nich
sloužily jako „nailstones“ (v
blízkosti kamenů jsme na Megalitické hroby u Bernburgu
Následně jsme se přesunuli asi o 30
zemi našli starý zrezivělý
kilometrů na sever, do oblasti kolem města
hřebík, velmi podobný tomu,
Bernburg. V ní se totiž nachází několik
který byl zaražen v dölauském
vcelku působivých megalitických hrobů,
menhiru). Vprostředku kruhu
což je druh megalitů, který řadíme mezi
roste mohutný strom a blízko
dolmeny. (Na tomto místě by se ovšem
je umístěn informační panel.
hodilo podotknout, že doopravdy nevíme,
Kruh se nachází na okraji
zdali tyto stavby sloužily jako hroby. To je
vesnice Boltzenhöhe. Pokud
pouze domněnka archeologů.)
přijíždíte
směrem
od
Tady už jde skutečně o megality, které
Höhnstedtu, uvidíte ho po
byste v Čechách nenašli.
pravé straně.
Drehlitzský menhir
Nejprve jsme se jeli podívat přímo do
Souřadnice do Google Maps:
Bernburgu, jestli by se tam nedala sehnat
51.517897, 11.747527
nějaká podrobnější mapa okolí. Byla
ovšem neděle a všude bylo zavřeno.
Menhir u Rätheru
Ve městě bylo doslova mrtvo. Za celou
Räther je malá víska nedaleko
dobu, co jsme tam strávili (což byla
Boltzenhöhe. Nedaleko od ní
minimálně hodina), jsme potkali jen
stojí vedle polní cesty 1,5
několik lidí. ►
metru vysoký menhir. Skládá
Hlavní téma
7
Nechtěně objevený menhir u Rollsdorfu
Nakonec jsme se tedy museli spokojit Souřadnice
do
Google
Maps:
s automapou Německa, která kupodivu 51.828502,11.817002
nebyla příliš podrobná a dokonce na ní
nebyly vyznačené některé menší obce!
Kamenný hrob ve Wulfenu
Nádherný kamenný hrob stojí ve vesnici
Wulfen. Najdete ho uprostřed obce na
Kamenný hrob na „Pivní hoře“
První (a asi nejpůsobivější) kamenný hrob, prostranství vedle ulice Hoher Berg.
který jsme navštívili, stojí u silnice mezi Je velmi velký a zachoval se ve výborném
obcemi Gerbitz a Latdorf a říká se mu stavu. Do hlavní komory vede menší
„Pivní hora“ (Bierberg). Nepřehlédnete ho, postranní „chodbička“.
je skutečně impozantní (alespoň na Je vidět, že se o něj obec poměrně dobře
středoevropské poměry). Skládá se z stará – je vedle něj lavička a informační
obrovských kamenných kvádrů, které jsou tabule.
z části pobořené. Kolem něj jsou patrné Dlouhou dobu byl dolmen zasypaný a
zbytky kruhu z malých kamenů (o tom nevědělo se o něm. Byl objeven až v roce
jsem se však dočetl až později na internetu, 1784. Vykopání proběhlo ještě mnohem
na místě jsem si toho nevšiml).
později – v roce 1912 – a zhostil se ho
Není problém dostat se dovnitř do Walter Götze z Köthenu.
„pohřební komory“.
Bylo zde učiněno několik archeologických
Silnice a nedaleké staveniště obřích nálezů.
rozměrů místu dost ubírá na kráse, stejně
Souřadnice
do
Google
Maps:
tak odpadky a nápisy, které do kamenů
51.818187,11.928501
kdosi vyryl.
Nedaleko se nachází ještě dvě podobné
V ďáblově sklepě
hrobky, ale ty se nám (díky dešti, malému
Další megalitický hrob se nachází u zahrad
množství času a špatně přeloženému
patřících k vedlejší vesnici Drosa. Říká se
popisu cesty) najít nepodařilo.
mu Teufelskeller čili ďáblův sklep.
Původně se zřejmě podobal hrobu ve
Wulfenu, ale dochovalo se z něj pouze šest
podpěrných kamenů a obrovská „střecha“,
takže vypadá jako klasický dolmen.
Našlo se u něj několik předmětů z pravěku
(zřejmě z období 2700 – 2300 př. n. l.) –
různé nádoby, pazourky, děrované zvířecí
zuby a další.
Není problém ho najít, stačí se řídit podle
ukazatelů.
Souřadnice
do
51.827328,11.908492
Google
Maps:
Köthenský dolmen
Poslední megalitický hrob, který jsme
navštívili, se nachází v městě Köthenu.
Stojí v nepříliš pěkném prostředí, přímo
vedle místního zámku.
Je spíše menší a nijak zvlášť nás nenadchl.
Později jsem přišel na to, že původně stál
jinde. Na svou nynější pozici byl přenesen
až v roce 2000, kdy také proběhla jeho
rekonstrukce.
Souřadnice
do
Google
51.754015,11.977403 ►
Maps:
Hlavní téma
8
Dojmy a poznatky z cesty
Na prvním místě je nutné říct, že se podle
mě výprava opravdu zdařila a líbila se mi
(nečekal jsem, že se nám podaří navštívit
tolik lokalit). Nejvíce mě asi nadchly
menhiry Jungfrau, Hohen a dolmen u
vesnice Drosa.
Samozřejmě, že jsme ani zdaleka
nenavštívili všechny megality, které se v
oblasti nalézají (k tomu by byl zapotřebí
alespoň týden času). Přesto jsme se na ta
nejhezčí a nejvýznamnější místa podívali
a to nám (alespoň prozatím) stačí.
Také jsme si užili plno zábavy, především
při čtení strojových překladů z německých
webů (menší ukázka: „Po asi 1 km od
Latdorf uvidíte v poli, stávkující skupina
stromů v nízké kopce, tady je kámen
hrob.“)
Je zajímavé srovnat naše české menhiry v
Lounsku-Žatecku a menhiry v okolí Halle.
Vlastně by se dalo říct, že jsou si docela
podobné (např. výškou). Našly by se ale i
rozdíly. Tak třeba v Německu je u mnoha
menhirů umístěná tabule s informacemi,
kterou vztyčili samotní archeologové. U
nás byste něco podobného hledali marně
(je zde pouze pár informačních tabulí
postavených nadšenci a amatéry).
Pokud umíte německy, doporučuji
načerpat další informace o některých
evropských megalitech na stránkách
http://tw.strahlen.org/praehistorie.html.
Pozoruhodný je také „megalitický
www.megalithic.co.uk
(v
rejstřík“
angličtině). ■
Foto: Adam Cepník, Jakub Cepník
Další články na podobné téma:
• České menhiry (2. číslo, str. 4)
• Po stopách megalitů (5. číslo, str.
4)
• Najdeme kamennou řadu? (9. číslo,
str. 4)
Kamenný kruh Vierersteine
Menhir u Rätheru
Velkolepý kamenný hrob u Gerbitzu
Hlavní téma
Megalitické hroby u Bernburgu a Köthenu.
Nahoře: Dolmen ve Wulfenu
Vpravo: Dolmen u Köthenu
Dole: Dolmen Teufelskeller u Drosy
9
Novinky
10
Novinky 10/2009
Jakub Cepník
10. října nás opustil Tomáš
Hibi
Matějíček,
jedna
z nejvýznamnějších
osobností českého komiksu.
Byl to komiksový teoretik,
propagátor,
recenzent,
scénárista,
publicista,
produkční,
pořadatel
KomiksFESTU,
skautský
vedoucí,
webdesigner,
grafik,
cestovatel,
člen
Člověka v tísni i dalších
neziskových organizací…
Zemřel ve věku jednatřiceti
let na nádor pokožky.
Čest jeho památce!
Autoři webu www.jfk-fans.ic.cz
připravili pro své čtenáře další
překvapení – nový komiks ze
světa agenta JFK nesoucí název
Vězeň č. 666.
Recenzentská soutěž Laser Books
se dostala do čtvrtého kola a stále
máte šanci také se do ní zapojit.
Pro více informací navštivte web
www.laser-books.cz/soutez.html
14. listopadu se v prostorách
žižkovského baru Bar-randov
konal již čtvrtý Labyrintcon,
setkání fanoušků spisovatele
Pavla Renčína.
Podle všech informací se zdařil,
dostavilo se mnoho známých
osobností,
vyhlašovaly
se
výsledky soutěže O Wůdyho
oko, promítaly se filmy,
podepisovaly se knihy…
Zdroj, foto: www.sarden.cz
Pětatřicetiletému Skotovi Davidu Boothovi se povedlo něco
doslova neuvěřitelného. Koupil si nový detektor kovů a hned při
prvním hledání našel pětici keltských torquesů (nákrčníků) z ryzího
zlata. Jejich stáří odhadují odborníci na 2300 let.
"Našel jsem je doslova pár kroků od auta. Říkal jsem si, že je to tam
rovné a ideální místo pro začátek, než se vydám do pole," řekl
k tomu Booth.
Zdroj: www.novinky.cz, Foto: www.dailymail.co.uk
Novinky jednou větou:
• 24. září podlehla Ljuba Štíplová, autorka
příběhů
Čtyřlístku,
následkům
autonehody z konce srpna.
• 26. října zemřel spisovatel a humorista
Miloslav Švandrlík.
• Server Blesk.cz informoval o tom, že bylo
natočeno UFO, které kopíruje manévry
jakési stíhačky.
V říjnu se nad Rumunskem objevil podivný
meteorologický úkaz – jakýsi prstenec z mraků.
Podařilo se ho natočit nad obcí Dragomiresti a pak
i v Bukurešti, asi o čtyři sta kilometrů jižněji.
Místní obyvatelé ho spojují s mimozemšťany nebo
ho považují za zlé znamení, odborníci však ujišťují,
že je to sice neobvyklý, ale vysvětlitelný jev.
Podobný prstenec se nedávno objevil i nad
Moskvou.
Zdroj: www.novinky.cz
V uplynulých týdnech se objevily hned dvě
významné zprávy z průzkumu Měsíce.
Nejdříve ta první:
Japonská sonda Kaguya objevila na
měsíčním povrchu nejméně 365 metrů
široký tunel. Potvrdila tak dřívější spekulace,
že je Měsíc protkaný mnoha obrovskými
tunely, které by mohly být v budoucnu
využity pro vybudování základny.
Druhá zpráva se týká pozoruhodného
projektu NASA, při kterém do Měsíce
vrazila sonda rychlostí 9000 km/h a
vymrštila tak do vzduchu část měsíčního
povrchu.
Další sonda pak tento materiál analyzovala a
data odeslala na Zemi.
Výsledky jsou skutečně fantastické – na
Měsíci je voda!
Zdroj: www.novinky.cz
Obrázek: www.wikipedia.cz
Reportáž
11
CONiáš 2009
Jakub Cepník
Musím přiznat, že na třetí ročník knihovnického conu CONiáše jsem se opravdu těšil.
Minulý rok se mi totiž CONiáš skutečně líbil, navíc ho mám spojen se začátky Camelotu, takže
je to pro mě tak trochu nostalgie. Jak se nakonec letošní ročník zdařil, si můžete přečíst v této
reportáži.
CONiáš se odehrával v prostorách
Ústřední
městské
knihovny
na
Mariánském náměstí. Nesl podtitul „Praha
pod Prahou“ a snažil se podívat se na naši
metropoli trochu jinak, než jsme zvyklí.
Program zahájila beseda „Knihy v Praze“,
na které měli známí spisovatelé diskutovat
se čtenáři o tvorbě a vydávání knih. Žádný
známý spisovatel se ovšem nedostavil,
takže se z toho nakonec vyvinula
„panelová
diskuze“
s Michaelem
Broncem, zakladatelem, majitelem, a
jediným zaměstnancem nakladatelství
Straky na vrbě. :-)
Michael pohotově odpovídal na záludné
dotazy diváků – mluvilo se například o
chystaných titulech Strak na vrbě, o
sborníku Drakobijci, o listopadovém
MiniConu a o tom, co vše se musí udělat,
aby se z původního rukopisu stala kniha.
svou přednášku i na CONiáši. Mluvil – jako
obvykle – o svých knihách, ale tentokrát to
pojal opravdu netradičním způsobem –
připravil zajímavou vědomostní soutěž a
hlavně byl magistrátem pověřen, aby diváky
informoval o tom, že se možná blíží
zhroucení civilizace a poučil je, jak se na to
připravit a co v takové situaci dělat.
Od dvou hodin pak začala beseda se
spisovatelkou
Petrou
Neomillnerovou,
autorkou knih o zaklínačce Lotě a upírce
Tině Salo. Přednáška byla věnována
především té druhé jmenované, hlavní
hrdince „upírsko-detektivně-erotické série“
(jak tomu říká sama autorka).
Petra Neomillnerová vyprávěla o tom, jak
knihy o Tině vznikají, promítala divákům
ukázky z nového „tinovského“ kalendáře a
samozřejmě nechala i prostor pro dotazy.
Následovala přednáška „chodící filmové
encyklopedie“ Michala Langra na téma
„Praha v SF a F filmech“. Langr divákům
ukazoval záběry z filmů, ve kterých se
objevilo naše hlavní město nebo něco
jiného úzce souvisejícího s Prahou.
Nakonec se ukázalo, že většina filmů, ve
kterých Praha figuruje, nedosahuje valné
kvality a filmaři k nám jezdí spíše proto,
aby ušetřili.
Je navíc neuvěřitelné, co si o nás Poté přišel „na scénu“ Jan Kantůrek,
zahraniční filmaři myslí a jak naivně na překladatel knih ze světa Zeměplochy (viz 3.
naši zemi pohlížejí.
číslo Camelotu, strana 4).
Povídal
o Praze a o její podobnosti s AnkhPo Langrovi nastoupili na pódium Vlado
Morkporkem
(Terry Pratchett se totiž při
Ríša, šéfredaktor Ikarie, a Jiří Walker
tvorbě Ankh-Morkporku Prahou inspiroval).
Procházka alias „buldozer české SF“.
část
přednášky
zabíralo
Ti z vás, kteří se alespoň trochu vyznají ve Podstatnou
fantastické scéně, zřejmě již tuší, o čem předčítání úryvků Pratchettových knih (jak
tito dva pánové povídali (ti, kdo by je u Jana Kantůrka zvykem).
náhodou netušili, můžou nahlédnout do Následující
přednáška
se
zabývala
letního dvojčísla Camelotu na stranu 11 – městským folklorem, což je bezpochyby
tam najdete nápovědu).
velmi zajímavé téma, které se osvědčilo již
Byla to velká legrace, kromě hlavního na LabyrintConu. Přednášejícím nebyl nikdo
tématu přednášky (já vám skutečně jiný než folklorista Petr Janeček, autor
neprozradím, co to bylo :-)) se například oblíbené série Černá sanitka.
JWP zmiňoval o svém nedávném zájezdu Bylo to opravdu VELMI zábavné, pan
do Číny a samozřejmě se mluvilo o Janeček vybíral především městské legendy
agentovi JFK a Praze (jejda, už mi to přímo z Prahy.
ujelo).
Důležitou částí programu pak byla panelová
O Pavlu Renčínovi a Městských válkách diskuze, které se zúčastnili téměř všichni
si toho můžete v tomto čísle přečíst přednášející, ke kterým se dokonce připojily
poměrně dost. A právě Pavel Renčín měl i další osobnosti (hlavní pořadatel CONiáše
a začínající autor Míla Linc, spisovatelé
Otomar Dvořák, Leonard Medek a Jakub
„Drak“ Kočí).
Diváci jim kladli zajímavé dotazy a oni se
na ně postupně všichni snažili odpovědět.
Bylo úžasné vidět tolik známých tváří
pohromadě.
Přednáška spisovatelky Ivany Kuglerové
se zabývala městskými LARPY a diváci si
vyslechli množství vtipných historek,
které se při jejich hraní udály. Musím
přiznat, že ono téma mi zůstávalo dosud
skryto a po vyslechnutí této přednášky
jsem se tak nadchl, že asi také nějaký
LARP uspořádám. :-)
Následoval křest dvou knih Petry
Neomillnerové a vyhlášení fotografické
soutěže „Praha pod Prahou“.
Program uzavřel koncert skupiny Fiannan
hrající irskou hudbu. Tato kapela je
zajímavá především tím, že všechny texty
překládá do češtiny a je jim tedy rozumět
(ani já – a to se o tento žánr hudby
zajímám – jsem netušil, jak sprosté irské
písně jsou :-)). Bylo to skvělé.
Celou akci hezky a vtipně moderoval
spisovatel Martin „Darion“ Antonín.
Kromě přednášek a besed jste si zde mohli
prohlédnout výstavu vítězných prací
z fotografické soutěže „Praha pod
Prahou“, zahrát si karetní hru Magic: the
Gathering nebo navštívit knižní pultík
Strak na vrbě s širokým výběrem české i
zahraniční fantastiky.
CONiáš se tedy opět zdařil na výbornou.
Strávil jsem v městské knihovně úžasný
den, na který budu rád vzpomínat. A už se
nemohu dočkat příštího ročníku. ■
Foto: Adam Cepník
Knižní recenze
12
Literatura
Epic
Conor Kostick
Erik je jedním z mnoha obyvatel Nové
Země. Ta na rozdíl od Staré Země trpí
nedostatkem jakýchkoliv zdrojů a
nadbytkem lidí. Veškerou moc drží v
rukou Ústředí, jakýsi spolek, jenž
rozhoduje o životech milionů lidí.
Pak je zde také Epic. Epic je hra. Jakási k
dokonalosti vypracovaná virtuální realita
z fantasy prostředí, kterou hrají všichni
lidé na Nové Zemi. Proč ji hrají místo
toho, aby pracovali na polích? Odpověď
je jednoduchá: Musí přežít. Každá rodina,
vesnice a kraj má k dispozici tolik zdrojů,
jak dobré má hráče. Chcete jídlo? Hrajte
Epic. Potřebujete solární panely, které
jsou jedním z mála zdrojů energie? Hrajte
Epic. Chcete nějaké vybavení pro svoji
farmu? Chcete se dostat na prestižní
univerzitu? Odpověď je pořád stejná –
hrajte Epic. Divíte se, proč lidé toto pořád
snášejí? Jsou nejednotní a sami proti
všemocnému Ústředí nemají šanci.
Mohou dostat více jídla, solární panely i
důležitá místa, ale musí porazit tým hráčů
z Ústředí. Lidé trpí a v podstatě nemají
šanci se vzepřít současnému Systému.
Ústředí je opravdu všemocné, protože jen
ono zná tajné kódy hry, s jakými může
ovládat nejmocnější postavy. A i kdyby je
neznalo, šance na vítězství jakéhokoliv
jiného týmu jsou méně než mizivé. Proti
nekromantce
Hleid,
Trorkellovi
zaříkávači,
Halfdanovi
Černému,
válečníkovi Ragnokovi a pár dalším
zkrátka není moc možností, jak vyhrát.
Ještě se ale naskýtá jedna otázka: Proč
lidé opustili Starou Zemi? Odpověď je
opět jednoduchá: Stará Země byla zničena
lidmi. Proto nejstrašnějším zločinem,
který může kdo provést, je násilí. Praštili
jste
někoho, ať už omylem nebo
naschvál? Nebo si to ten někdo dokonce
zasloužil? Tohle všechno
Ústředí
nezajímá. Jste zločinec a jako takový
budete deportován na Ostrov Vyhnanců.
Na Ostrově Vyhnanců nejsou žádná
pravidla. Lidé se tam perou o potravu jako
zvířata a přežívají tam ze dne na den. O
jídlo je tam nouze a není tam žádný Epic,
takže jsou lidé prakticky úplně odříznuti
od vnějšího světa.
Aby byl člověk propuštěn z Ostrova
Vyhnanců, musí buď podplatit převozníka
nebo, musí za jeho osvobození bojovat v
aréně tým, který porazí Ústředí.
A tady tedy žije Erik se svou matkou a
tajuplným otcem Haraldem, který nikdy
nehraje Epic a má i další tajemství.
Pomalu se blíží absolventský turnaj, ve
kterém se rozhodne, kdo půjde na
prestižní univerzitu. Erik se i se svými
čtyřmi kamarády hodlá zúčastnit. Pak se ale
stane katastrofa. Solární panel na Erikově
domě je rozbitý. Vesnice Osterfjord tedy
poskládá tým ze svých nejlepších hráčů a
ten vyzve Ústředí. Jsou mezi nimi rodiče
Erikových kamarádů a také Erikův otec.
Tímto soubojem se roztáčí vír událostí, který
nakonec Erikova otce za jeho minulost
odsoudí na Ostrov Vyhnanců. Ale Erik se
nehodlá jen vzdát a rozhodne se, že se svými
kamarády udělá věc, která se podařila dosud
jen jednou, a to týmu z Ústředí – porazí
Rudého draka.
Příběh je rozhodně unikátní a dokáže
zaujmout. Obsahuje pár zajímavých
dějových zvratů a překvapivých momentů. I
přesto ale kniha nejspíše hlouběji zaujme
pouze skupinu fanoušků sci-fi a RPGček.
Hodnocení: 70% (těžký nadprůměr)
Stručné info: Autor: Conor Kostick,
Překlad: K. Petříková, Obálka: J. P. Krásný,
Nakladatelství: Albatros, Rok vydání: 2009
Jan Holan
Fantastické záhady
Otomar Dvořák
Autor v úvodu říká, že jakýkoli prostor má
podobu zjevnou a skrytou. O té druhé se
můžeme přesvědčit až časem, ale třeba ji
vůbec nemusíme objevit, popř. nemusíme
věřit tomu, co o ní na základě svých
pozorování a hledání soudí druzí.
Kniha nám zajímavým způsobem předkládá
11 fantastických záhad z českého prostředí
(řada stejných či podobných existuje i v
jiných zemích) a pokouší se více či méně
uvěřitelně o jejich rozluštění. Uvádí i závěry
cizích kryptologů a záhadologů.
Téměř na každém hradě se setkáváme ve
vyprávění průvodců s Bílou paní. To už patří
k hradnímu folkloru, jehož prvky jsou si
hodně podobné. Rožnberská bílá paní však
projevuje v prostorách hradu Rožnberka
svou přítomnost. Psychotronici tam totiž
zjistili přítomnost jakési proměnlivé energie,
jejíž zdroj se jakoby pohybuje. V některých
hradech je pohyb jakéhosi bělavého přízraku
doprovázen žalostnými zvuky. Na hradě
Valdek mohou určití lidé v jistých dobách
zahlédnout kromě Bílé i Černou paní. Jde
prý o dualitu téhož přízraku.
V jiných vyprávěních se setkáváme s
lidožravými obry, jindy zase s podivným
světem trpaslíků, s pekelnými psy,
vlkodlaky, s A. Jiráskem jako záhadologem,
s neviditelným labyrintem pod hradem
Okoří a dalšími záhadami – i se zajímavými
pokusy o jejich vysvětlení.
Je jenom na nás, jak se s těmito záhadami
vypořádáme, to ale nemění nic na tom, že
jde o velice vzrušující a zajímavou četbu.
Knihu lze doporučit nejen milovníkův
záhad.
Hodnocení: 80% (velmi dobré)
Stručné info: Autor: Otomar Dvořák,
Nakladatelství: XYZ / Levné knihy, Rok
vydání: 2008
Stanislav Cepník st.
Pán much
William Golding
Tolikrát ohraný scénář. Občas se mi zdá,
že každá druhá knížka začíná takhle.
Často jsem zklamán, ale tentokrát ne. Píše
se asi rok 1940, válka již zuří ve své plné
síle a někde nad nějakým ostrůvkem je
sestřeleno letadlo. Pozor, zde si musíme
všimnout, že letadlo, které střílelo, bylo
německé vojenské a letadlo, které bylo
zasaženo, bylo anglické – a pozor –
nákladní. A nejenom to, bylo hlavně plné
dětí. Pilot nepřežil (kabina to schytala),
ale všechny děti ano – měly štěstí.
A teď přichází to hlavní: zkuste si udělat
takový pokus. Sežeňte asi tak třicet dětí
(chlapců) ve věku od 5 do 10 let, vysaďte
je na pustý ostrov s přístupem vody,
nějakou tou zvěří a ovocem a pak si na
chvíli (třeba tak na tři, čtyři měsíce)
odskočte. Až se vrátíte, budete velice
překvapeni, co všechno chlapci dokážou.
Najít pramen s pitnou vodou, vymyslet si
boha, lovit, zapálit signální oheň pomocí
brýlí svého mrtvého kamaráda a kdo ví,
kdo se ujme velení ve skupině, co bude
jejich znak moci a co se vlastně skrývá za
tvářemi nás, lidí. Inteligence? Počestnost?
Zvíře? Co jsme ochotni udělat pro to,
abychom se měli nejlépe ze všech? Lhát?
Zradit?
Rozbít
kamenem
hlavu
kamarádovi? A co ta zrůda, co chodí
kolem, co s ní? Pojďte, možná že když
narazíme hlavu našeho úlovku na kůl, že
nás nechá. Na konci tohoto díla jsem si
kladl otázku: ,,Jak vlastně funguje
civilizace?“.
Kniha je napsána takovým tím stylem, u
kterého si neříkáte, jak hrozně je super,
ale také se vůbec nepozastavujete nad
ničím, co tam nesedí. Zkrátka takový ten
naprosto přirozený, ale ne úplně lehký
styl. Čtivost, no, nezdálo se mi to jako
něco, od čeho byste se nemohli odtrhnout,
ale na druhou stranu jste se opravdu těšili,
až se znova začtete. Nějaké pasáže jsem si
musel číst dvakrát, abych je zcela
pochopil.
Hodnocení: 95% (téměř dokonalé) ■
Stručné info: Autor: William Golding,
Překlad: Heda Kovályová, Obálka: A. S.
Kostić a M. Naglmüller, Nakladatelství:
Maťa, Rok vydání: 2003
Metoděj Novotný
Fantastika
13
Městské války
Jakub Cepník
Vítejte ve světě betonových džunglí, kde jsou města živá, magie existuje a žije v něm plno
bytostí, o kterých nemají „normální“ lidé ani potuchy. Vítejte ve světě Městských válek.
románů a řady povídek) rozhodl, že začne
na svém webu publikovat román na
pokračování. Tak se také stalo. Každých
pár dní se na www.pavelrencin.cz objevila
krátká „kapitolka“ románu Labyrint, který
se odehrává v podzemí České republiky.
Román si brzy získal oblibu velkého
množství čtenářů, a to i z toho důvodu, že
jim autor umožnil, aby se sami na příběhu
podíleli (nechal je například zcela vytvořit
jednu z hlavních postav). Labyrint zaujal i
šéfredaktora Pevnosti Tomáše Němce,
takže začal zároveň vycházet v magazínu
Pevnost.
Trvalo to rok a deset dní, než vyšla
poslední část. Za tu dobu prý napsali
Možná jste si dosud naivně mysleli, že je fanoušci tolik komentářů, že přesáhly
náš svět nudný a šedivý. Přemýšleli jste ale rozsah samotného románu.
někdy o tom, co se děje ve městě, v
temných uličkách, když se nikdo nedívá? Ani po skočení Labyrintu však Renčín
Stalo se vám někdy, že jste v metru potkali nezahálel. Neuplynul ani měsíc a na
člověka v dlouhém černém kabátu, který pultech knihkupectví se objevila kniha
má na krku vytetováno 100V a za opaskem Zlatý kříž, první díl trilogie Městské války.
má zastrčený meč? Zažili jste někdy Odehrává se v Praze, ve stejném světě jako
podivnou událost, kterou jste si nedokázali Labyrint. Jejím hlavním hrdinou je Vašek
nijak vysvětlit a přesto jste si byli jisti, že Vran, sobecký a namyšlený floutek, který
se stala? Pak byste měli sáhnout po knize se ocitá ve světě, v jehož existenci by
Zlatý kříž od Pavla Renčína.
donedávna vůbec nevěřil. Zaplétá se do
hry daleko větších rozměrů, než by si přál.
Všechno to začalo tak, že se jednoho dne A válka je již na spadnutí.
Pavel Renčín (v té době již nadějný Zlatý kříž mě zaujal především svou
nováček na fantastické scéně, autor dvou „snovou“ atmosférou a tím, že mě donutil
podívat se na Prahu úplně z jiného úhlu
pohledu. Můžu ho všem pouze doporučit.
:-)
Renčín opět dal čtenářům možnost ovlivnit
nějak příběh. Vymyslel projekt Rada měst,
ve kterém může každý vytvořit vlastní
„živé město“ s jeho charakteristikou,
historií a postavami, které ho obklopují.
Některé z těchto měst pak Renčín využije
v druhém a třetím díle Městských válek
(druhý díl nese název Runový meč a měl by
vyjít někdy v první polovině listopadu).
Kromě toho je nutné zmínit, že kolem
Labyrintu a Městských
válek se
shromáždila skupina nejvěrnějších
fanoušků, tzv. Sekta Labyrint. Pořádá
vlastní cony, vytvářejí tzv. metalovou
operu a pracují i na dalších projektech. ■
Obrázky: www.pavelrencin.cz
Další články na toto téma:
• Recenze Zlatého kříže (3. číslo,
str. 8)
• LabyrintCon 2009 (7. číslo, str. 7)
• Rozhovor s Pavlem Renčínem (v
tomto čísle, str. 26)
Film
14
Beowulf
Jan Cepník
V této recenzi vám chci přiblížit dvě relativně nová filmová zpracování slavného eposu (z let
2005 a 2007).
Děj příběhu popisovat nebudu, můžete si
ho přečíst v článku Epos o Beowulfovi na
straně 26. (Jestli jste ho ještě nečetli,
doporučuji vám tak ze všeho nejdříve
učinit ;-).)
Začnu několika větami o eposu v jeho
původní literární podobě. Stejně jako u
své předchozí recenze jsem se totiž
rozhodl si nejprve přečíst „knížku“.
Původní text není nijak zvlášť obsáhlý
(3182 veršů se při velikosti písma 12
vejde na nějakých 70 stran A4).
Vzhledem k tomu, že se jedná o starý
veršovaný epos, si však myslím, že není
příliš čtivý (i když jsem ho vůbec neviděl
;-) ). Nicméně dostala se mi do rukou
česká verze zajímavého kritického
překladu E. Talbota Donaldsona z r.1966
(nakladatelství
Fragment,
2007).
Beowulfův příběh je zde převyprávěn,
takže se dá dobře číst a přitom neztrácí nic
ze svého obsahu. Styl vyprávění sice
působí archaicky, ale to dodává příběhu
vznešenost. Pro představu bych uvedl
pasáž, kdy Beowulf dorazí do Dánska.
Hróđgár Beowulfovi vzkazuje, že může jít
dál, výzbroj však má nechat venku...
„Král Dánů, můj vítězný vladař, mě
požádal, abych vám vzkázal, že zná tvůj
vznešený původ a že vy, stateční muži, jste
vítáni. Můžete vstoupit ve válečné zbroji a
setkat se s Hróđgárem. Vaše štíty a kopí ať
ale počkají na výsledek hovoru.“
Určitou slabinou díla pro mě byly místy
poměrně
komplikované
popisy
příbuzenských vztahů mezi různými
postavami. Tyto pasáže však neměli v
příběhu zásadní význam a nebylo nutné je
dokonale pochopit ;-).
A jak se s Beowulfem vyrovnali filmoví
tvůrci? V obou případech dodali příběhu
zásadní pointu. Původní dějová linka je totiž
velmi jednoduchá – Beowulf je neobyčejně
silný a navíc dobrý člověk, který snad v
celém eposu neudělá jedinou lidskou
chybu... Tvůrci obou filmů tedy tomuto
hrdinovi dodali i určitou lidskost.
O filmu Beowulf z roku 2007 režiséra
Roberta Zemeckise jste už asi slyšeli.
Objevují se v něm známé tváře, jako
Angelina Jolie, Anthony Hopkins či John
Malchovich.
Zajímavostí
je
použití
technologie Performance-capture. Herci jsou
navlečeni do speciálních přiléhavých
obleků. Jejich pohyby včetně mimiky jsou
snímány a převáděny do digitální podoby.
Podoba herců může být dále upravována
(například představitele hlavního hrdiny
Raye Winstonea byste vůbec nepoznali :-) ).
Tyto „digitální herce“ lze také dále
animovat,
takže
dokáží
neskutečné
akrobatické kousky. Nutno však dodat, že
zcela realisticky nevypadají – spíše se
podobají postavičkám ze Shreka. Film je
plný realistického násilí a ošklivostí, bez
čehož bych se obešel. Musím ale říct, že
tyto hnusy nejsou podle mě zcela
samoúčelné. Hlavní pro mě byla pointa
příběhu a tu bych naopak vyzdvihl. Také
bych vyzdvihl fakt, že je ve filmu
zachován vznešený ráz eposu, podpořený
zdařilou hudbou Alana Silvestriho.
Film Beowulf & Grendel (v českém
překladu Beowulf, král barbarů) režiséra
Sturly Gunnarssona vznikl v koprodukci
Kanady, Islandu a Velké Británie v roce
2005. Jak je patrné z původního názvu,
soustředí se hlavně na konflikt Beowulfa a
Grendela. Jsou zde nové vedlejší dějové
linie a také pointa, která je stejně zajímavá
jako u Zemeckisova zpracování. Snímek
není tolik brutální, ale u některých scén se
mi též zvedal žaludek... Musím říct, že
jsem u tohoto filmu trochu postrádal
vznešenost a velkolepost eposu, u
některých scén na mě Beowulf & Grendel
působil spíš jako fanouškovský film. To
však bylo do jisté míry jistě dáno mnohem
menším rozpočtem, než jakým disponoval
Zemeckis...
Na závěr bych opět doporučil začít
literární podobou díla. (Zmiňovaný
překlad má jen asi 85 stran nepříliš
hustého textu ;-).) Co se týče obou
filmových zpracování, slabším náturám
bych ani jedno z nich nedoporučoval.
Pokud jste otrlí a ošklivosti vám nevadí,
klidně se na oba filmy podívejte...
Hodnocení: 3 x 60% ■
Fotografie:
www.beowulmovie.com,
www.moviesonline.ca
Počítačové hry
15
Freehry – Část druhá
Jan Holan
The Blob
Blob je velmi přátelský mimozemšťan,
který nedopatřením havaroval na jedné
planetě hluboko ve vesmíru. Obyvatelé
této planety nemají ale pro přátelské
mimozemšťany pochopení, proto se na
Bloba hned sesype organizace I.N.K.T.,
která by ho nejradši zavřela někam do
výzkumného ústavu. Blob si to ale nechce
nechat líbit, a tak utíká před I.N.K.T. a
přitom – ať už nedopatřením či úmyslně –
barví město, do kterého spadl. A to právě
bude vaším úkolem: musíte nabarvit
důležité budovy města.
Nyní vyvstává první otázka: kde
seženeme barvy? Jednoduše tím, že Blob
rozplácne barevné obyvatele tohoto města
a tím převezme jejich barvu. Blob může
barvy různě kombinovat, ale vždy jich
může mít pouze omezené množství.
Obarvené může být opravdu všechno od
zábradlí přes bilboardy až po mrakodrapy.
Avšak důležité budovy města musíte
nabarvit
přesně
určenou
barvou.
Některým lidem by se asi zkrátka nelíbil
zelený kostel a podobné nesmysly. Někdy
tedy nastane situace, kdy se snažíte pobrat
třikrát stejnou barvu a kličkujete ulicemi,
abyste náhodou omylem nezajeli človíčka
se špatnou barvou.
Zdá se vám to lehké a myslíte si, že
několik významných budov obarvíte
během chvilky? Pak se ale ještě můžete
pokusit sesbírat mince, kterých je něco
přes pár desítek a jsou rozházeny na
nejméně přístupných místech tohoto
města. A aby to nebylo zas tak lehké, jsou
tu také již výše zmínění agenti I.N.K.T.,
kteří vás obarví na skoro nesmývatelnou
černou barvu, když se vás dotknou.
Jediný způsob, jak se této barvy zbavit, je
skočit do řeky, která protéká městem. Její
voda má blahodárné účinky, a tak navrátí
Blobovi jeho původní barvu. Bude však
muset sbírat všechny barvy odznovu.
Jednou věcí, která dělá hru zvláštní, je také
ovládání. Na klávesnici rovnou zapomeňte –
celého Bloba budete ovládat pouze myší. To
může na první pohled vypadat jako kámen
úrazu, avšak i v tom spočívá mnoho legrace.
Směr i rychlost Bloba ovládáte pohybem
myši. Levým tlačítkem skočíte a pravým
otevřete mapku města.
Přesto se dá Blobovi vytknout pár chyb. Po
několika dnech čí týdnech vás omrzí a
nebudete na něj mít chuť. Na druhou stranu,
když si ho zahrajete zase třeba za měsíc,
bude vás bavit stále tak, jako vás bavil při
první hře.
Další chybou je kratší herní doba, té se ale u
takto dobře zpracované nekomerční hry
nemůžeme divit.
Poslední chybou je množství
míst,
kde
se
můžete
zaseknout. kupříkladu na
parkovišti zapadnete mezi
dvě auta a nevíte, jak ven.
Pak dojde na zběsilé ježdění
myší ve víře, že Blob po tom
autu zkrátka vyjede zase
ven.
Hodnocení: 80%
Hru můžete stáhnout na
adrese
http://freehry.doupe.cz/recen
ze/the-blob-obarvete-mesto/
Gelatin Joe
Gelatin Joe je, jak už název napovídá,
kulička z želatiny. A ta kulička se
rozhodla, že půjde prozkoumat svět. Jenže
svět není takový, jak si Joe představoval.
Ve skutečnosti je plný pohyblivých
plošek, tlačítek a cedulí s radami. A tak
musí Joe tyto překážky překonat. K tomu
disponuje schopností absorbovat kuličky
tří barev – zelené, červené a modré.
Díky zelené může skákat do různých
výšek. Díky červené může střílet a díky
modré se může rychleji kutálet. Pomocí
toho překonává propasti. Nechává se
střílet katapulty a sbírá mince.
Úkol je v podstatě stejný: dostat se do cíle
mise a posbírat co nejvíce mincí. Ale aby
to nebylo zas tak jednoduché, tak
pokaždé, když Joe použije nějakou ze
svých schopností, přijde o několik kuliček
barvy té schopnosti – o čím víc zelených
kuliček přijde, tím víc vyskočí – o kolik
červených, tak velká je střela kterou
vystřelí atd. Takže v některých chvílích
budete mít kuliček nedostatek a budete se
vracet třeba půl úrovně pro ty, které jste
tam před deseti minutami zanechali. Na
druhou stranu ovládání je intuitivní, hra je
dostatečně propracovaná a hraje k tomu
všemu příjemná hudba – co víc chtít?
Hodnocení: 70%
Hru můžete stáhnout na adrese
http://freehry.doupe.cz/recenze/gelatinjoe-zelatinova-kulicka/ ■
Obrázky: www.freehry.doupe.cz
Román na pokračování
16
Anonym
Splnené sny – Část štvrtá
Rastislav Kučírek
Keď som sa rozlúčil s elfom, bolo
poludnie. Slnko bolo dosť ostré, tak som
sa usadil pod neďalekým stromom.
Nachádzal som sa na malej stepi, dobrý
kilometer od mesta a vôkol mňa bolo len
zopár porastov. Pahorok, obsypaný
zeleňou, na ktorý sme pristáli, bol
vzdialený za mojím chrbtom.
Oprel som sa o kmeň stromu a otočil na
tento kopec. Z vrecka som vybral šťavnaté
jablko, ktoré som dostal do daru na cestu.
Ako som sa ešte dozvedel, kým býval
tento rebel v hostinci, chodil za svojím
drakom
a vo
vakoch
uskladňoval
potraviny pre prípad núdze.
Zahryzol som do jablka a sledoval
okolitú krajinu. Slnko už bolo vysoko na
oblohe a nasunuli sa naňho mraky, takže
vytváralo jemné, až pomaly jesenné
svetlo. Zavial vánok a steblá tráv sa dali
do pohybu. Prezeral som si celý horizont,
počúval príjemné šušťanie stromov
a pustil sa do rozoberania sledu
posledných udalostí. Zase. A pritom som
vedel, že sa nikam nepohnem. Stále sa mi
vybavovali obrazy minulej noci.
Kým som bol ešte na našom svete,
pracoval som na sebe, veril si a naučil sa
pokladať smrť za súčasť života. A teraz
som si zrazu dokázal, akoby som stále
nedozrel. Smrť! Veď tí ľudia horeli! –
ozýval sa krik kdesi v mojej mysli.
Kľud, kľud, to sú len odozvy, návyky
spoločnosti, ty sa zachováš neutrálne,
nech sa deje čokoľvek. Si samostatná
jednotka. Tvoje členstvá a pridruženia
s tvojou osobnosťou nepohnú.
Ty si ty a si ty sám – nenahováram si.
Nie, práve naopak. Dosahujem sa!
Dojedol som jablko a začal postupne
kontrolovať všetky prvky mojej výbavy.
Luku a tulcu na šípy som sa chopil, už
keď sme pristávali, lenže moje vrecká
som už nemal čas skontrolovať. Pomaly
som ich po jednom otváral a prezeral ich
obsah – mapa, zvitky, dýka a... zelené
vrecúško s bylinkami.
Vytiahol som šalviu a pozeral na ňu.
Z jej vysušenej stonky vyrastali jemné
fialové kvietky a v pozadí sa mihal obraz
krásnej prírody pripomínajúcej babie leto.
Letný vánok mi prefúkol vlasy a slza mi
opäť zaliala rozum.
Prečo?
Nedalo sa to zahnať.
Prekliate city. Stále neviem, čo s nimi.
Vlasy, hnedé tou najkrajšou hnedou, jej
behali po tvári v tom vetríku. Behali,
vlnili sa po tom dokonalom obraze, vlnili
sa cez jeseň aj leto, hladkali ten dokonalý
útvar ako lúče ranného slnka kúdoly
mrakov. Ako keď list lipy váha pristať na
zemi, srnka, ktorá podvečer vykúka z lesa,
snežienka, čo sa bojí na jar vykľuť zo
zeme... To všetko...
Kýva mi v parku ponad odrazmi stromov
z kaluží, usmieva sa úsmevom najkrajším na
svete. Detským ešte, márnym dozvukom
a krásnou farbou... Je taká... slobodná? ...
jesenná? ...
●●●
Z čiernej sa otváral obraz pomaly a neisto.
Ale otvorili sa. Otvorili sa! Potešil sa ten
podvedomý hlas, čo mi stále šepkal, že
nesmiem zatvoriť oči a zaspať. Teraz som sa
ich snažil otvoriť najviac, ako sa dalo.
Modrá obloha a mraky šinúce sa po nej ma
práve nezaujímali.
Prudko som sa posadil.
...a čakal, kým prejde zatmenie pred
očami a zvýšený tlak v hlave, ktorý sa urobí
vždy, keď znova a znova prudko vstanem.
Žeby som bol aj ja ešte len dieťa? Stále?
A kedy som potom najmúdrejší? ...
Pozrel som smerom na mesto.
Vznášal sa nad ním kúdol jemného prachu,
sivý ako jeho hradby. A tam, tam sa mám
stretnúť s rebelom, prvým človekom,
ktorého som stretol v tomto kraji, človekom,
ktorého myšlienky ešte poriadne ani
nepoznám a predsa som sa s ním zaviazal.
Zamračil som sa. Nerobím chybu?
Uvidíme. Minimálne získam skúsenosť a tie
mi teraz treba – posmelil som sa.
●●●
Brány mesta boli otvorené, kupci doň
stále vchádzali. Ja som sa schovával za
vozom plným sena, ktorý tu už
pravdepodobne stojí dobre dlho. Pohľad na
mesto bol úžasný. Pripomínal mi staroveký
Jeruzalem, čo sme preberali na dejepise. Tá
chladná sivá ako boli tehly hradieb, ľudia
putujúci z mesta a do neho, kupci pred
hradbami i stráž pospávajúca opretá o kópie.
Bol som užasnutý.
Príchod do mesta cez bránu by bol
možný celkom ľahko, teda ak chcem prejsť
nepozorovane, s kupcami by sa dalo rýchlo
dohodnúť, lenže to by bolo moc riskantné.
Hľadal som iné možné cesty. Kňazov
v neďalekej kaplnke by som prehovoril
takisto, ale prechod bránou mi stále
spôsoboval obavy. Medzi obyčajných ľudí
sa nemám ako zmiešať, lebo oblečenie sa tu
nikde nepredávalo a do vozu plného sena sa
žiadnym sedliakom radšej schovávať
nechcem, aby som ich náhodou nedostal
do problému. Rozmýšľal som, či nie som
moc opatrný, ale nakoniec som si povedal,
že opatrnosti nikdy nie je dosť.
Stále nepozorovane som sa dostal
za jeden zo stánkov a pozoroval bránu,
takže sa už dalo vidieť aj dovnútra mesta.
Vnútri boli ďalšie stánky a hliadkujúci
vojaci. V klenbe brány som si však čosi
všimol. Nebolo to dobre rozoznateľné, ale
bolo isté, že sú tam nejaké trámce. No
samozrejme, -domyslel som si po chvíli,
trámy spevňujúce bránu, pod jej váhou na
streche. Môžem preskákať po nich dnu
a tam už sa nejako poorientujem.
Znelo to ľahko ako facka.
Uvedomil som si, že mám sivý oblek,
takže pokojne môžem ísť ku bráne popri
hradbách a nebude ma tak moc vidno. Nič
viac som si už nevšímal, lákala ma
predstava spoznať mesto zvnútra...
Výbežok z hradieb, ktorý patril
bráne, vyčnieval asi dva metre. Z bočnej
strany
bolo
malinké
okienko,
pravdepodobne len na prívod vzduchu.
Ďalej by som sa mohol načiahnuť na
priečku pre vlajku mesta, zachytiť
hentoho vysunutého kameňa, do tej dierky
sa zaprieť nohou... Chvíľu som si
predstavoval cestu a o chvíľu už som
rukami visel na prvom úchyte. Vtom ma
napadlo
neignorovať
iných
ľudí
a uvažovať o tom, že by si ma mohol
niekto všimnúť a povedať strážam
opretým pri vstupe do brány. Hodil som
pohľad na ľudí vchádzajúcich do mesta.
Skoro každý niečo niesol, tovary či úrodu
na predaj. Prácou vyšľahané tváre
sedliakov a zničené pohľady mestských
žien som nepokladal za hrozbu. Prezeral
som si každý kúsok davu, obchodníkov,
kupcov a predsa som nenašiel žiadnu
zradu.
Smelo som sa odrazil a prešiel po múre
na prednú stenu brány. Driapal som sa
hore možno 7 metrov a trvalo to akoby
večnosť...
Konečne som bol na prvom trámci.
Držali veľmi pevne, určite tu boli osadené
len pár rokov dozadu. Skrčený pod
klenbou som pomaly postupoval ďalej
a civel na mesto, ktoré sa mi otváralo pred
očami. Každý dom som si prezeral zvlášť,
pretože som tomu stále nemohol uveriť,
že toto sa stáva skutočnosťou.
Bol som už pri konci trámu, keď som
zrazu začul odzadu krik: „Pozrite tam
hore!“ ►
Román na pokračování
Prudko som sa obzrel a zaregistroval už
len strhnutie strážnikov z polospánku.
Predo mnou bola len vstupná plocha
mesta a po bokoch som si stále nič
nevšimol. Svaly sa mi stiahli, ako si zrazu
začali uvedomovať vážnosť situácie, a tak
som bez rozmyslu, z čistej paniky pred
spozorovaním len-len stihol uskočiť cez
roh a zachytiť sa o okraj hradieb zvnútra
mesta.
Visel som natiahnutý a čakal. Svaly sa
pomaly povoľovali a ja som bol rád, že
jediné, čo strážnici mohli spozorovať,
bola moja noha v letku. Stále som bol
užasnutý sám nad sebou, že som dokázal
skočiť spoza rohu a ešte sa vo vzduchu
otočiť a zachytiť o hradby. Zaprel som sa
a vytiahol na ne. Po hradbách viedol
chodník pre vojakov okolo celého mesta.
17
Bolo mi jasné, že odtiaľto musím zmiznúť,
a to čo najrýchlejšie. Podbehol som a hľadal
najrýchlejšiu možnú cestu dole. Rebríky
akoby všetky zrazu zmizli a najbližšia veža,
ktorá aj tak neprichádzala v úvahu, bola
vzdialená ešte asi 100 metrov.
Do oka mi udrel dom, ktorý stál obďaleč
blízko hradieb. Jeho strechy s nízkym
sklonom by predstavovali celkom ideálny
zlez dolu. Mal akoby tri poschodia a to
horné bolo od výšky hradieb vzdialené na
skok. Ostatné už bolo treba zliezť. Dlho som
neuvažoval. Strach pri preskoku v takej
veľkej výške sa akosi vytratil. Rozbehol som
sa a preskočil necelý meter a pol vo výške
troch poschodí. Dopadol som na drevenú
strechu a v dome to zadunelo. Bolo vidno,
že je prázdny.
Zliezol som na zanedbanú terasu pri
druhom poschodí a opäť si vychutnával
pohľad na mesto. Usadil som sa na terase
a pustil jesť ďalšie jablko na znak mojej
radosti z úspechu, ktorý sa mi práve
podaril – bezproblémový vstup do mesta.
Spokojne som prežuval a sledoval
horizont.
Zrazu sa prežuvanie zastavilo. Stuhlo
rovnako ako aj dych a tep v tom krátkom
momente. Cítil som kohosi ruku na
ramene. Chvíľu som ostal napätý, keď sa
spoza môjho chrbta ozvalo: „Išiel si na to
dobre“.
Pomaly som sa otáčal a uvidel
pousmiatu tvár elfa...
Napříč Skandinávií
Osmá část povídky Wotanovo bratrstvo
Jakub Cepník
Oblohu protnul blesk a vzápětí se ozvalo
zadunění hromu. Kasowski něco řval, ale v
ohlušujícím burácení vln mu vůbec nebylo
rozumět. Loď se houpala na moři tak
prudce, až jsem měl strach, že se převrátí.
A pak se ozvala hrozná rána. „Narazili
jsme do nějaké kry. Snad to loď vydrží,“
zahulákal mi do ucha profesor. Za chvíli
jsem ovšem poznal, že loď nevydržela.
Zdálo se mi, že se noříme do vody hlouběji
než předtím a mé obavy se potvrdily, když
z podpalubí vyběhl Gregory. „Potápět se!
Muset rychle na záchraní čluns!“ volal.
Kasowski jen vytřeštil oči. Nebylo mu sice
rozumět, ale s naprostou jistotou jsem
poznal, že nadává.
Loď mezitím znatelně klesla. Vrhl jsem
se společně s profesorem a několika
námořníky z posádky kapitána Rusanova k
záchraným člunům. Začali jsme uvolňovat
lana, která je držela. Kasowski k nám
přiskočil. „Dejte ruce pryč!“ rozkázal a
přeťal lana loveckým nožem. V tu chvíli
vyběhla z podpalubí doktorka Tobiasová.
Držela v rukou několik batohů. „Dole je to
plné vody. Zachránila jsem, co se dalo.“
„Dobře. Hoďte to do tadytoho člunu,“
ukázal Kasowski na člun, který se nám
mezitím podařilo spustit na hladinu. „Dejte
pozor, ať neodplave. To by s námi byl
konec,“ upozornil profesor a obrátil se k
druhému záchrannému plavidlu. „Musíme
pryč! Utopíme se!“ křičela doktorka. „Na
jeden člun se nevejdeme,“ oponoval
profesor, „pojďte mi radši pomoct!“
Z kajuty se vyřítil Andrew. Měl na
zádech své zavazadlo a v náručí několik
přístrojů, mezi nimi i GPS navigaci. „Pryč!
Muset utéct!“ volal.
To už byly oba čluny na moři a my jsme
do nich na poslední chvíli naskákali – do
jednoho Kasowski, Gregory a čtyři ruští
námořníci, do druhého já, profesor,
doktorka Tobiasová, Andrew, Rusanov a
jeden jeho kolega.
Chvíli jsme pluli vedle sebe a kochali se
pohledem na loď, která mizela pod vodní
hladinou, pak se však mohutná vlna opřela
do našeho člunu a odtlačila ho kus na
západ. Druhou část posádky jsme v tu
chvíli ztratili z dohledu.
Vlny si s námi hrály, cloumaly se
člunem tam a zase zpátky. Nedokázali
jsme ani ovlivnit směr plavby.
Bouře ustala až po několika hodinách.
Když jsme se rozhlédli kolem, druhý člun
jsme neviděli. Buď se potopil, nebo ho
bouře zahnala mnoho kilometrů daleko –
to se klidně mohlo stát.
●●●
Již jsem se začal smiřovat s představou,
že můj život neslavně skončí kdesi
uprostřed nekonečných vod Severního
ledového oceánu. Plavili jsme se na malém
člunu bez jídla, ve strašlivém mrazu a
ponuré temnotě polární noci. Andrew měl
sice s sebou GPS navigaci, ale ta nějak
nefungovala.
„Vidím zemi,“ zajásal profesor, když se
po pěti dnech plavby – které bezpochyby
patřily mezi nejhorší v mém životě –
zadíval dalekohledem na obzor. Jako bych
se v tu chvíli znovu narodil. V něco
takového jsem snad už ani nedoufal.
„Je tam plno fjordů. Bude to nejspíš
Norsko,“ konstatoval Pittner. Ruští
námořníci nic neříkali.
Ještě nějakou dobu trvalo, než jsme
k pevnině dopluli, ale zoufalství z nás již
opadlo.
Když jsme přirazili ke skalnatému
pobřeží, vystoupili na pevninu a vynosili
ze člunu zavazadla, čekalo nás další
příjemné překvapení: Andrewova GPSka
začala zázračně fungovat.
„Jsme na západním pobřeží Norska, asi
kilometr od nejbližší vesnice,“ zadíval se
profesor na displej přístroje.
Stáli jsme se na jakési planině porostlé
všemožným křovím. Podél pobřeží vedl
několik metrů široký pruh, na kterém nic
nerostlo – musela to být sněhem zapadaná
silnice. Kolem nás se tyčily nádherné
vysoké hory jako z pohádky.
„Teď musíme doufat, že se zachránili i
ostatní,“ zamračila se doktorka Tobiasová.
„Takže, přátelé, náš plán vypadá asi
takto: Musíme získat jídlo a pití, zjistit, co
se vlastně děje, varovat místní před
Bratrstvem a zajistit pomoc pro naše
zmizelé druhy. Prvně bychom se tedy měli
vydat do nejbližší vesnice,“ ujal se
profesor velení a aniž by čekal na naši
reakci, zamířil podél pobřeží směrem k
jihu.
Popadl jsem dvě svá zavazadla a
následoval jsem ostatní, kteří již
pochodovali za profesorem. Člun jsme
nechali u pobřeží.
Asi po půlhodině chůze se profesor
zastavil, rozčileně se podíval na GPSku a
zamračil se, až se mu nad čelem spojila
obočí. Pak se chvíli o něčem vzrušeně ►
Povídka
bavil s Andrewem a nakonec prohlásil:
„Tady něco není v pořádku. GPS navigace
ukazuje, že stojíme přímo uprostřed
vesnice Mevik.“ Nastala chvíle hrobového
ticha, kterou rušil pouze Andrew, když
Rusanovovi a jeho kolegovi překládal, co
profesor právě řekl.
„Jak je to možné?“ zeptal jsem se. Nic
nenasvědčovalo tomu, že bychom se měli
nacházet ve vesnici. Vlastně jsem v okolí
neviděl jedinou stopu po lidské civilizaci.
„To opravdu nevím,“ přiznal profesor,
„ale ještě jsem nezažil, že by se tento
přístroj zmýlil.“ Poklepal prstem na
GPSku.
„Co tedy dělat?“ vyřkl Andrew otázku,
která nám všem hlodala v hlavách.
„Budeme muset jít dál podél pobřeží a
pokusíme se najít jinou vesnici,“ pokrčil
profesor rameny.
Vydali jsme se tedy dál. V hlubokém
sněhu se šlo špatně a pomalu. Navíc jsem
netušil, co může pod sněhovou pokrývkou
být, a obával jsem se, abych se nepropadl
do vody.
Prohlížel jsem si majestátné pohoří po
mé levé ruce. Cítil jsem před ním – stejně
jako před hlubokým a nevyzpytatelným
oceánem na opačné straně – nesmírnou
pokoru a zároveň strach.
Cestou jsme narazili na jakýsi pomník –
sochu mečouna na kamenném podstavci.
Byla na něm i jakási tabulka s textem, ale
norsky nikdo z nás neuměl. Chvíli jsme se
u sochy zdrželi a pak šli opět dál.
Obešli jsme špičatou horu a já si
vychutnával
nádherný
pohled
do
vnitrozemí. „Podívat se!“ vyhrkl náhle
Andrew. Na úpatí hory stál rodinný domek
s malou zahrádkou – nyní zcela zapadanou
sněhem. Bylo před ním zaparkované
terénní auto.
I přesto, že jsem byl velmi unavený,
náhle se ve mně objevila obrovská síla a já
se rozběhl závějemi směrem ke stavení.
Přiřítil jsem se k domovním dveřím a bez
přemýšlení stiskl zvonek – stálo na něm
„Karim“. Chvíli jsem vyčkával, avšak
nikdo neotevřel. Stiskl jsem tedy zvonek
ještě jednou – stále nic. To už mě dohnali i
ostatní. „Asi nejsou doma,“ poznamenal
jsem cynicky. „Haló!“ zakřičel Rusanov a
zabouchal na okno. Nic.
„Obávám se, že se budeme muset
vloupat dovnitř,“ oznámil profesor
s mrazivým klidem. „Jestli tak totiž
18
neučiníme, nejspíš brzy zemřeme hlady či
mrazem, pokud si nás ještě dřív nenajdou
přátelé z Wotanova bratrstva. Až bude po
všem, naše společnost majiteli tohoto
domu uhradí škody.“
„Souhlasím,“
přikývla
doktorka
Tobiasová. Profesor pokynul Andrewovi,
ten se rozmáchl a jediným úderem vysklil
okno. Pak se protáhl dovnitř a na chvíli
zmizel. Netrvalo dlouho a podařilo se mu
zevnitř odemknout domovní dveře.
„Půjdou dál,“ zasmál se vítězoslavně.
Vstoupili jsme dovnitř. Bylo zde několik
místností, jejichž vybavení svědčilo o tom,
že zde musela bydlet poměrně bohatá
rodinka s několika dětmi. Nás však ze
všech místností zajímala jen jediná –
kuchyně. Najít ji nebyl problém. Otevřeli
jsme lednici a během krátké chvíle
spořádali většinu zásob, které jsme v ní
našli. Napustili jsme si z kohoutku do lahví
vodu a pobrali ještě nějaké zásoby do
batohů.
Profesor nechal na kuchyňském stole
omluvný dopis, ve kterém uvedl věci na
pravou míru a slíbil, že majitel domu
dostane zaplaceno náležité odškodné.
Rusanov a jeho druh obdivovali
mikrovlnku, myčku a další technické
vymoženosti.
Doktorce Tobiasové se mezitím podařilo
učinit husarský kousek – našla klíčky od
džípu stojícího před domem. Po krátkém
odpočinku jsme tedy nasedli do auta –
Andrew dostal za úkol řídit – a vyjeli pryč
po silnici, ze které nikdo již několik dní
neodhrabával sníh.
Džíp měl na kolech řetězy, přesto auto
velmi klouzalo a museli jsme jet takovou
rychlostí, že by chůze nebyla o moc
pomalejší. Ovšem čím dále do vnitrozemí
jsme se dostali, tím se sněhová pokrývka
ztenčovala a jelo se čím dál tím líp.
Po několika kilometrech profesor
sarkasticky
prohlásil:
„Právě
teď
projíždíme další vesnicí.“ Žádné domy
jsme však nikde kolem nás nespatřili.
„Zastav!“ chytil jsem Andrewa za
rameno a ukázal jsem na přibližně tři
metry vysoký kámen – zřejmě menhir –
který stál nedaleko silnice. Tančilo kolem
něj několik postav v huňatých kožešinách.
Byli to muži s hustými plnovousy a
obličeji pomalovanými pestrými barvami.
V rukou třímali dlouhé oštěpy.
„Što éto?“ úžasl Rusanov. „To opravdu
nevím,“ vydechl profesor.
„Zkusíme se s nimi domluvit,“ navrhla
doktorka. Její návrh jsme ovšem
jednohlasně zamítli, když se muži rozběhli
se strašným řevem proti autu a jeden z nich
na nás vrhl oštěp. Uslyšel jsem, že nejspíš
prasklo zadní sklo. V tu chvíli již Andrew
dupl na plyn a za chvíli jsme byli od
pomalovaných šílenců daleko.
„Tohle vůbec dobré!“ zatnul Andrew
zuby.
Jeli jsme dál a horlivě jsme rozmlouvali
o všem, co se v uplynulých dnech stalo.
Rusanov rozmlouval se svým kolegou.
Sice jsem jim nerozuměl, ale bylo mi
jasné, že námětů k hovoru mají dostatek.
„Co si myslíte o tom, co se děje?“ zeptal
jsem se profesora. „Nevím,“ zakroutil
hlavou. „Ale no tak,“ snažil jsem se z něj
vymáčknout jeho názor, „zabýváte se přece
záhadami a ve vašich knihách píšete o
mnoha
nepochopitelných
událostech.
Tohle je vlastně pro vás denní chleba.“
Profesor se neubránil úsměvu: „No
dobrá. Domnívám se, že naši přátelé
z Bratrstva narušili při vyvolání té potvory
rovnováhu světa a spustili tak proces, při
kterém se náhodně přesouvají předměty i
lidé mezi jednotlivými dimenzemi a
dobami.“
„Chcete tím říct, že se můžeme kdykoliv
objevit úplně v jiném světě?“ zeptala se
doktorka a trochu se jí při tom zatřásl hlas.
„Ano, doktorko. Přesně to jsem tím chtěl
říct,“ odvětil profesor.
Andrew najednou prudce zabrzdil a
ukázal do trávy kousek vedle silnice.
Převalovala se tam jakási průhledná
beztvará hmota. Jakmile si nás „všimla“,
začala se zvětšovat a nečekanou rychlostí
se sunout k našemu autu.
Andrew na nic nečekal a ujížděl pryč.
Hmota nás naštěstí nepronásledovala a
zůstala ležet uprostřed vozovky.
Vjeli jsme za zatáčku a uviděli jsme před
sebou vesnici. Srdce mi poskočilo radostí.
Konečně jsme v civilizaci!
Silnice byla přehrazená barikádou, za
kterou se krčili vesničané s obušky
v rukou. Jeden z nich se vztyčil a pokynul
nám, ať zastavíme. Andrew šlápl na brzdu.
■
Magic: the Gathering
19
Orzhov
Adam Cepník
V roce 2005 se na pultech obchodů
objevil blok edic Ravnica a udělal doslova
díru do světa. Dodnes je vrytý v pamětích
všech hráčů, stejně jako v té mé. Ravnica
se dělí na několik guild (guilda =
kombinace dvou barev). Každá má svou
strategii a svůj charakter. Třeba červenozelená guilda s názvem Gruul se
specializuje na silné bytosti a schopnost
bloodthirst.
Naopak
zeleno-modrá
kombinace Simic je zaměřená na mutace a
různé pokusy. Dnes se zaměřím na guildu
černo-bílou, na guildu Orzhov.
Orzhov se představuje
Guilda Orzhov je zaměřena na týrání
soupeře. Všemožnými kouzly nebo
enchantmenty převádíte soupeřovy životy
na své konto a blokujete nebo ničíte
veškeré oponentovy bytosti.
Už při pohledu na titulní postavu
Orzhovu, orzhovského guildmága, vám
bude běhat mráz po zádech. Tím chci
naznačit, že bytostmi z Orzhovu nebudou
oddaní vojáci nebo griffinové. Ve vaší
armádě budou jen přízraky, netopýři, lidští
kněží, kteří to s nikým nemyslí moc
dobře, a jiné velice sympatické existence.
mysli třeba 0/4 spirita se jménem Souls of
the Faultless).
Decklist
Nakonec vám předložím decklist, podle
kterého nebude problém vytvořit bylík
Orzhov.
To je pro úvod vše, myslím, že už máte o
Orzhovu dostatečnou představu.
10x Plains
10x Swamp
4x Orzhov Guildmage
4x Soul of the Faultless
4x Agent of Masks
4x Faith's Fetters
4x Pillory of the Sleepless
2x Last Gasp
1x Culling Sun
3x Castigate
2x Belfry Spirit
2x Blind Hunter
2x Ghost Council of Orzhova (Pro koho
je 30 Kč za jednu kartu moc, ať si místo
toho koupí další dva Blind Huntery)
4x Mourning Thrull
2x Shrieking Grotesque
2x Teysa, Orzhov Scion ■
Jak na to?
Když hrajete s Orzhovem, vůbec nemyslíte
na své bytosti. To je vedlejší. Soupeřovy
karty nebudete bránit, ale všechny spoutáte a
už si ani neškrtnou! Vy sami armádu
nebudete v podstatě potřebovat. Vyložte jen
několik creatur, které každý tah soupeřovi
uberou 1 život a přidají ho vám. Potom to
jde jako na drátkách. Přidáte si k tomu ještě
dva guildmágy a máte vyhráno. I tak v Obrázky: www.magiccards.info,
balíku neuškodí několik karet na obranu, www.freewebs.com
kdyby vám došla poutací kouzla (mám na
Zajímají vás počítačové hry? Potom navštivte stránky našeho spřáteleného
internetového magazínu Reload – www.reload.7u.cz. Tento nově vznikající
magazín dosahuje téměř profesionální úrovně a především je zcela zadarmo.
Nedávno vyšlo jeho třetí číslo.
Deskové hry
20
Nové hry v Essenu 2009
Jakub Dobal
(Tento článek pochází ze stránek Frodovy deskové hry – www.deskovehry.blogspot.com – a je v Camelotu zveřejněn se svolením
autora)
V říjnu proběhl veletrh her SPIEL v německém Essenu. Je to jednoznačně největší akce
věnovaná moderním společenským hrám pro veřejnost. Mnozí vydavatelé si schovávají své
novinky, aby je představili právě zde. Pokud jste také zvědaví, co zajímavého Essen přinesl, pak
je tento článek určen právě pro vás.
Vybral jsem několik nových her, které by
mohly stál za pozornost. Zatím to
nevypadá, že by mezi nimi byla nějaká
jednoznačná „pecka“, na kterou by
hráčská veřejnost netrpělivě čekala
(kromě Dungeon Lords samozřejmě). O to
větší prostor je pro milá překvapení.
Assyria
Autor: Emanuele Ornella
Vydavatel: Ystari Games, Rio Grande
Games
Počet hráčů: 2–4
Herní doba: cca 60 minut
Popis: Emanuele Ornella je autorem
například Oltre Mare, Il Principe. V jeho
nové hře hráči vedou svůj kmen přes
poušť. Jejich cílem je přežít, budovat
studny a stavět zikuraty. Hra slibuje řadu
různých strategií vedoucích k zisku bodů
a vítězství.
Automobile
Autor: Martin Wallace
Vydavatel: Warfrog (Treefrog), Phalanx
Games
Počet hráčů: 3–5
Herní doba: cca 120 minut
Popis: Hra vás zavede do počátků
automobilového průmyslu v USA.
Budujete továrny, ve kterých budete moci
vyrobit určitý model auta. Co vyrobíte,
budete chtít prodat, abyste netratili, takže
sledujete konkurenci. Trh v každém kole
"vstřebá" jen určitý počet vyrobených
automobilů. K lepšímu prodeji vám
pomůže vytvoření distribuční sítě.
Vyhraje ten, kdo bude na konci
nejbohatší, tedy hráč, který nejlépe
investoval a nejvíce inkasoval v průběhu
čtyř kol. Výborně vymyšlená hra, která
vám nedá nic zadarmo. Kdo má rád
ekonomické strategie, ten hru ocení.
Během příštího roku vyjde hra v novém
vydání, původní je již vyprodané.
Vydavatel:
Czech
Game
Heidelberger, Z-Man Games
Počet hráčů: 2–4
Herní doba: cca 90 minut
Edition, průmysl, kultura, finance, politika. Ty
vám také dává různé možnosti, podle
"stupně" rozvinutosti. Jednotlivé regiony
poskytují zdroje, o něž hráči usilují,
nejprve k nim ale musí doplout. V každém
Popis: Vláďa Chvátil se inspiroval
z osmi kol můžete postavit jednu budovu,
počítačovou hrou Dungeon Keeper. Hráči
která vám poskytne zdroje nebo akce. Na
jsou pány podzemních kobek, svolávají své
konci se započítají body, a to téměř za
služebníky, aby pro ně pracovali, ale také
vše, co jste ve hře udělali. Hra umožňuje
aby kobky bránili před vpádem dotěrných
řadu přístupů a strategií. Objevovat tak
hrdinů. Každý hráč má svou desku, která
budete ve více směrech. Jedná se také o
představuje jeho podzemní panství. Na ní
hru, která umožňuje střet mezi hráči,
buduje síť chodeb a místností, klade
vzájemné poškozování. Znáte to, mínus
nejrůznější pasti, doluje zlato. Odtud posílají
bod pro druhého, je plus pro mě.
své vyslance do vnějšího světa s různými
úkoly: pro jídlo, pro povolení kopat nové
Funkenschlag – Fabrikmanager
chodby, vylepšit "veřejné mínění", najímat
Autor: Friedemann Friese
pracovní sílu – impy, atd. Jejich úkolem je
Vydavatel: 2F-Spiele, Rio Grande Games,
prokázat odolnost a další nezbytné
Filosofia Editions, aj.
schopnosti pána podzemí. Po dvou letech
Počet hráčů: 2–5
přijde prověrka z vyšších-nižších míst. Jen v
Herní doba: cca 60 minut
případě kladných bodů dostanou licenci na
další provozování svého panství (tzn. že Popis: Jedná se o novou samostatnou hru
Friedemanna Frieseho. Zasadil ji do
vám ho hrdinové nevyrabovali).
obdobného industriálního prostředí jako
Funkenschlag. Hráči tentokrát řídí chod
továrny tak, aby vydělali co nejvíce
peněz. Získávají pracovní sílu, snaží se o
co nejefektivnější využívání energie. Hru
by mohli ocenit především ti, kdo mají
rádi náročnější ekonomické strategie.
Macao
Autor: Stefan Feld
Vydavatel: Alea
Počet hráčů: 2–4
Herní doba: cca 90 minut, 25 minut na
hráče
Popis: Macao je další z her, kterou
vydává Alea a jejímž autorem je Stefan
Feld (jako například V roce draka, Notre
Endeavor (německém vydání Magister Dame). Půjde o obchodní strategii, ve
které je možná překvapivě použita
Navis)
šestistěnná kostka pro získávání surovin.
Autor: Carl de Visser, Jarratt Gray
Hra vás zavede do přístavního města
Vydavatel: Z-Man Games, Lookout Games
Macao v 17. století. Hráči představují
Počet hráčů: 3–5
odvážné dobrodruhy, na něž čeká mnoho
Herní doba: cca 90 minut
Dungeon Lords (česky vyjde jako Vládci Popis: Hráči představují objevitele a úkolů a rolí: kapitán, guvernér, mistr,
učenec. ►
podzemí)
budovatele, kteří usilují o povznesení říše v
Autor: Vláďa Chvátil
řadě směrů lidského snažení, jako je
Deskové hry
21
pro 2–4 hráče, jde však o zápas dvou stran a
o dobývání pevnosti. Hra je rozdělena do
deseti kol, během nichž se útočník snaží
pevnost dobýt a obránce se mu v tom ze
všech sil snaží zabránit. Hráči najímají
jednotky, stavějí dobývací stroje, ale i čarují,
Popis: Je to válečná hra od Z-Man Games, aby posílili své pozice. Grafika vypadá
která se vám vejde do kapsy. Každý hráč velmi zdařile.
má svou armádu složenou z různých
jednotek, jeden keltskou, druhý římskou.
Autoři již připravují i další. Armády bojují
ve třech sektorech, bitevních polích.
Cílem je zničit alespoň polovinu síly
protivníka. O zásahu rozhodují kostky.
Pocket Battles: Celts vs. Romans
Autor: Francesco Sirocchi, Paolo Mori
Vydavatel: Z-Man Games
Počet hráčů: 2
Herní doba: cca 60 minut
Shipyard (česky vyjde jako Loděnice)
Autor: Vladimír Suchý
Vydavatel: Czech Games Edition, Rio
Grande Games
Savannah Tails
Počet hráčů: 2–4
Autor:
Fraser a Gordon Lamontovi
Herní doba: cca 90 minut
Vydavatel: Fragor Games
Popis: Hra míří do období 19. století, Počet hráčů: 2–5
která znamenalo rozkvět námořních lodí a Herní doba: cca 30 minut
lodní dopravy vůbec. Hráči představují
stavitele lodí, kteří se snaží vyhovět i těm
nejnáročnějším zákazníkům. Najímají
zaměstnance, nakupují vybavení. Hotovou
loď pak provedou kanálem a spustí na
vodu. Jen nejlepší stavitel získá slávu (a
možná i bohatství). Jedná se o
ekonomicko-budovací
strategii
pro
náročnější hráče.
Smallworld
Autor: Philippe Keyaerts
Vydavatel: Days of Wonder
Počet hráčů: 2–5
Herní doba: cca 60 minut
Popis: Po Snow Tails připravili bratři
Lamontovi další závodní hru. Tentokrát
hráči ovládají pštrosy, které musí provést
spletitou tratí a vyhýbat se přitom
nebezpečným zvířatům, která je chtějí sežrat
– levhartům, krokodýlům, nebo mohou
potkat například slony, kteří jim budou
prostě překážet v cestě. K pohybu slouží
opět karty a variabilní plán poskytne různé
tratě.
Tobago
Autor: Bruce Allen
Vydavatel: Gigamic, Rio Grande Games,
Zoch Verlag
Počet
hráčů: 2–4
Popis: Smallworld je zdařilou fantasy
Herní
doba: cca 60 minut
předělávkou starší hry Vinci. Svět hry je
opravdu malý, takže je v něm málo místo Popis: Dobrodružná hra, ve které se hráči
pro nejrůznější národy: trpaslíky, elfy, snaží objevit poklad. Během hry získávají
obry, kouzelníky, skřety, hobity, troly, stále víc informací, které je dovedou k cíli.
kostlivce a samozřejmě lidi. Hráči jednají Hra má modulární herní plán a nádherné
za jednotlivé národy tak, aby ovládli co komponenty. Díky menší náročnosti a
největší část světa. V životě národů však podílu náhody spíše rodinná hra.
nastává chvíle úpadku, aby jeho místo
zaujal nový. Zvítězí hráč, který během hry Vor den Toren von Loyang
nasbírá nejvíce mincí za ovládaná území. Autor: Uwe Rosenberg
Každý národ má vlastnost, která mu Vydavatel: Hall Games
pomáhá, stejně tak i jedna zvláštní Počet hráčů: 1–4
jedinečná schopnost.
Herní doba: cca 100 minut
Popis: Po Agricole a Le Havru třetí hra z
řady od Uwe Rosenberga. Půjde o obchodní
Games hru, ve které hráči produkují zboží – pěstují
zeleninu, následně prodávají. K dispozici
mají opět řadu pomocníků. Ve hře je velký
počet karet. Uvidíme, zda se podařilo hru
připravit tak, aby přinesla něco nového a
Popis: Hra je zasazena do středověku, originálního, co ji odliší od předešlých her.
nechybí ale ani prvky fantasy. Určena je
Stronghold
Autor: Ignacy Trzewiczek
Vydavatel: Portal, Phalanx
Deutschland
Počet hráčů: 2–4
Herní doba: cca 120 minut
Další nové hry:
• BasketBoss
–
ekonomickosportovní hry pro 2–5 hráčů od Cwali.
Hráči sestavují nejlepší tým hráčů.
• Campaign Manager 2008 – hra
pro dva hráče od Z-Man Games. Simulace
prezidentských voleb v USA.
• Car(d)cassonne – karetní hra
pro 2–5 hráčů vycházející z hry
Carcassonne.
• Carson City – hra pro 2–5 hráčů
od Quined White Goblin Games (QWG).
Hráči budují městečko na divokém
západě.
• Colonia – autorem je Dirk Henn,
vydávají Queen Games. Hra pro 3–6
hráčů, kteří představují šlechtické rodiny,
jejichž cílem je vlastnit největší sbírku
relikvií. K tomu musí šikovně obchodovat,
prosazovat své členy do městské rady.
• Cyclades – autory hry pro 2–5
hráčů jsou Bruno Cathala, Ludovic
Maublanc. Hra zavede hráče do světa
antických bohů, jejichž přízeň si kupují,
aby rostli a jako první postavili dvě města
na řeckých ostrovech.
• Day & Night – hra pro 2 hráče,
ve které má každý vlastní balíček karet
kouzel.
• Gonzaga – hra pro 2–4 hráče,
vydává daVinci games. Hráči soupeří o
vliv v regionech Evropy.
• Rise of Empires – civilizační hra
pro 2–5 hráčů od Martina Wallace,
vydává Phalanx Games. U nás by měl
distribuovat Cofix.
• The Adventurers – hra pro 2–6
hráčů od Alderac Entertainment Group
(AEG).
• Thunderstone – karetní hra pro
2–5 hráčů od Alderac Entertainment
Group (AEG).
Nová vydání starších
předělávky her:
her
a
• Antike – vydavatelství PDVerlag připravilo nové vydání hry Mac
Gerdtse, ve které použil princip rondelu
pro výběr akcí. Hráči vedou svůj
starověký národ k vítězství nad ostatními
národy. Tato hra je z trojice Antike,
Imperial, Hamburgum nejkonfliktnější.
• Steel Driver – úspěšná loňská
novinka od Martina Wallace se dočká
nového
vydání.
Hráči
kontrolují
společnosti stavící železnice a přinesou
jim na konci hry různou hodnotu. Vydává
Pegasus Spiele.
• Imperial 2030 – upravená verze
hry Imperial, která je zasazena do
budoucnosti. Buď si pořídíte celou novou
hru, nebo set s novou mapou a
komponenty, které doplníte k původní
hře. ■
Záhada
22
Pevnost Zimbabwe
Jiří Šika
(Článek pochází ze stránek www.tajemstvi.mysteria.cz a je v Camelotu zveřejněn se svolením autora.)
Už celá staletí zůstává největší kamenná stavba Afriky na jih od Sahary záhadou pro historiky a
archeology. Různí lidé ji ve snaze objasnit její původ spojují s tak impozantními postavami, jako
byl král Šalomoun či královna ze Sáby. Zříceniny Velkého Zimbabwe si však své tajemství
podržely dodnes.
Dlouho předtím, než se v Africe usadili
arabští obchodníci, zde kvetla postupně
celá řada civilizací.
V oblasti mezi řekami Zambezi a
Limpopo bylo objeveno několik desítek
zřícenin
kamenných
staveb.
Nejpůsobivější mezi nimi zůstává Velké
Zimbabwe, od něhož své jméno odvozuje
novodobý africký stát (bývalá Jižní
Rhodesie).
Zimbabwe je poangličtělou podobou
domorodého
výrazu
označujícího
„kamenné domy“. Zdejší zříceniny jsou
skutečně zbytky kamenných staveb a
pozoruhodné na tom je, že z tohoto
materiálu se přitom v Africe běžně
nestaví.
Komplex Velkého Zimbabwe je rozeset
na více než 24 hektarech v nejvyšší části
jednoho údolí. Místu vévodí takzvaná
Velká ohrada, ohraničená oválnou vnější
zdí o obvodu 250 metrů. Tři úzké otvory v
ní umožňují přístup do vnitřního prostoru
rozděleného dalšími kamennými zdmi,
chodbami a síněmi.
Nejzajímavější prvek Velké ohrady
představuje kuželovitá věž poblíž vnější
zdi. Tento devět metrů vysoký válec s
obvodem základny 17 metrů je skvělou
ukázkou stavby na sucho (bez použití
malty). Svým tvarem připomíná sýpky,
jaké si stavějí zemědělci z místního
kmene Soňa, protože je však zcela
uzavřená, archeologové si marně lámou
hlavu, k čemu asi sloužila.
Necelý kilometr na sever od Velké ohrady
stojí na žulovém pahorku další komplex,
známý jako Hradiště nebo Akropolis. I ten
byl postaven na sucho. Úzká schodiště,
široká právě jen pro jednoho člověka,
vedou do vnitřního prostoru, tvořeného
radou malých ohrad a připomínajícího
bludiště. V jedné z těchto vnitřních
svatyní se našlo sedm mašíkových ptáků.
Existuje předpoklad, že měli jistý
náboženský význam; ptáka má dnes
Zimbabwe ve státním znaku.
První Evropané, kteří se o Velkém
Zimbabwe dozvěděli, byli portugalští
obchodníci, když do Afriky přišli v 16.
století hledat zlato. Roku 1552 vydal
portugalský historik Joao de
Barros knihu, v níž popisuje zdejší
bohatá zlatá pole a velké budovy,
jež prý místní obyvatelé zbudovali
bez použití malty a jimž říkají
simbaoe.
Asi padesát let po něm psal o
těchto
budovách
portugalský
misionář Jolo dos Samos. Někteří
Afričané prý věří, uvádí dos
Santos, že tyto stavby jsou zřícené
zlaté doly, které patřily královně ze
Sáby nebo snad králi Šalomounovi.
Dos Santos sám se domníval, že se
jednalo o zlaté doly Ofír, z nichž
podle Bible Šalomounovo zlato
pocházelo.
Žádný Portugalec tehdy Velké
Zimbabwe na vlastní oči nespatřil,
o jeho existenci věděli z vyprávění
afrických obchodníků. Ve shodě s
dos Santosem nicméně soudili, že
objevili biblickou zemi Ofír. Tato
myšlenka se rozšířila do Evropy a zůstala
zde zachována v národních literaturách.
Kamenné zříceniny Ofíru se později bez
úspěchu pokusili najít Holanďané, kteří se v
jižní Africe usadili v polovině 17. století.
Roku 1867 navštívil Velké Zimbabwe
německý geolog Karl Mauch, podrobně toto
místo popsal a prohlásil je za zříceniny
paláce královny ze Sáby.
Roku 1905 jeho názor ostře odmítl britský
archeolog David Randall-Mac-Iver a začal s
archeologickým výzkumem Velké ohrady a
Akropole. Vyslovil domněnku, že komplex
ani v nejmenším nepochází ze starověku, ale
že vznikl mezi 11. a 15. stoletím n. 1. Jeho
názor potvrdily následné archeologické
práce, které také prokázaly, že toto místo
bylo trvale osídleno od 3. století n. 1.Většina
odborníků se shoduje, že Velké Zimbabwe
je africké svým původem a rozvržením,
nedovedou však vysvětlit, proč je vystavěli z
kamene a ne z tradičních materiálů, jako je
dřevo a hlína. Blízké zasuté doly (odkud se
získávaly vzácné kovy) naznačují, že toto
místo bylo střediskem nějaké africké kultury
založené na těžbě kovů a ta v 15. století
zanikla.
Britský archeolog Ro-ger Summers, který
místní doly zkoumal v roce 1958, došel k
závěru, že se zde používalo týchž
těžebních metod jako v kólárské oblasti v
Indii, a vyslovil předpoklad, že tento
indický vliv ve Velkém Zimbabwe
působil.
Řemeslné výrobky pocházející z oblasti
Arábie a Persie, jež se tu našly, skutečně
dokazují, že Velké Zimbabwe udržovalo
styky s okolním světem a čile s ním
obchodovalo. Podle některých historiků
bylo Zimbabwe v 9. století centrem
obchodu s otroky: dopravovali se prý
odtud Afričané do arabských zemí.
Některé skutečnosti o Velkém Zimbabwe
lze považovat za prokázané, vcelku však
zůstávají jen jednotlivými díly skládačky,
která zdaleka není hotova.
Záhadou zůstává totožnost lidí, kteří tyto
velkolepé budovy postavili, a málo je
známo o tom, proč je kdysi opustili. Bez
písemných dokladů se skutečné důkazy
získávají těžko. A tak tu na návrší dál stojí
majestátní kamenné ruiny, poslední
svědectví o jedné civilizaci ztracené v
čase. ■
Historie
23
Keltové v Čechách
Anna C.
Z různých neurčitých zpráv řeckých
spisovatelů 5. a 4. století př. n. l. můžeme
usoudit, že podél horního Podunají, v
lesnaté a hornaté krajině, žili v té době
Keltové (Římany nazývaní Galové), tj.
skupina indoevropských kmenů.
U nás žili celkem čtyři století. Jejich sídla
ve střední Evropě ohraničovaly Alpy,
Rýn, Labe a Karpaty.
Keltská expanze mířila v Evropě do všech
světových stran kromě severu – na západě
do Francie, Británie, Skotska a Irska.
Prvním historicky ověřeným jménem naší
země je Boiohoemum. Toto jméno jí dal
keltský kmen Bójů, kteří u nás žili v době
halštatské (starší době železné) od 5.
století do přelomu letopočtu, kdy keltská
moc podlehla tlaku ze strany Germánů a
Římanů.
Keltové žili v patriarchální kmenové
společnosti, v níž kromě panovníka měli
nejvyšší moc druidové (velekněží). Další
významnou vrstvou byli bojovníci.
Hospodářský život byl založen na řemesle
a zemědělství.
Keltové byli popisováni jako tvrdí,
neohrožení, vyspělí. V hrobech bojovníků
se nacházejí železné meče, kopí, okované
štíty, v ženských hrobech šperky –
bronzové i železné, s korálkovými i
skleněnými ozdobami, často s drátěným
filigránem.
Keltové užívali řetězy, sekery, kladiva,
radlice, srpy, pily, rýče, motyky, nůžky,
panty u dveří, jednoduché žací stroje –
prostě jednoduché věci, které známe dnes.
Stavěli mosty a silnice, jejich keramika
svědčí o užívání hrnčířského kruhu. To
vše prozrazuje jejich vysokou technickou
úroveň.
Římané dosvědčovali, že Keltové byli
dobrými horníky, hutníky, kováři i skláři.
Podněty pro tyto řemeslné dovednosti jistě
čerpali z antického světa a vynikali jimi
nad původním domácím obyvatelstvem.
Keltský vliv v této oblasti se stal trvalým
přínosem pro evropskou civilizaci.
Keltové byli i zdatnými obchodníky.
Užívali peníze – zprvu importované,
později z vlastní ražby. Dnes známe přes
pět set typů keltských mincí nalezených
při vykopávkách.
Jejich náboženstvím bylo mnohobožství,
uctívali i posvátná zvířata a rostliny.
Počítačová rekonstrukce keltského oppida Závist u Zbraslavi ze stránek
www.graphics.cornell.edu
Keltové si budovali hradiště (oppida) –
zpravidla na strmých kopcích – chráněná
velkými příkopy, valy a hradbami.
Nejslavnější oppidum bylo ve Stradonicích
u Berouna (tam byla mincovna), největší na
Závisti nad Zbraslaví (rozloha 170ha). Další:
Staré hradisko u Prostějova, Třísov,
Nasavrky aj.
Oppida byla lidnatá (až mnohatisícová)
nejstarší města s dřevěnými obytnými domy,
s dílnami, sklady, svatyněmi i hospodami!
Byla důkladně chráněna proti nájezdům
nepřátel (z jihu hrozilo nebezpečí od
Římanů, z východu od Skythů).
Poslední rozkvět keltské kultury nastává ve
2.století př.n.l., pak přichází postupný
úpadek následkem náporu zvenčí – hlavně
od Germánů. Definitivní konec představuje
porážka od Dáků a Římanů. Keltové mizí,
ale jejich dědictví trvá dál.
irština, gaelština v nejsevernějším
Skotsku, vymřelá menština, walština,
bretonština a vymřelá kornština.
Keltské vlivy se projevovaly ve
středověké literatuře – např. pověsti o
Merlinovi, králi Artušovi, o sv. Graalu,
padělané Ossianovy zpěvy atd.
Keltská minulost u nás se jeví v některých
názvech – např. Ohře (Agara), Labe
(Alba), Jizera (Isara), Otava (Atau). . .
Keltská civilizace je důležitým pramenem
civilizace evropské. Jeví se to například
ve zvycích, tradicích, svátcích apod.
Keltská kultura do naší země patří –
pociťujeme v sobě „kapičku keltské krve“,
ale nejde jen o módu nebo o reakci na
změnu politické situace po r. 1989.
Keltové nás z hlubin historie stále
oslovují,
dochází
k
jejich
znovuobjevování (např. v hudbě, dnes
velmi oblíbené). ■
Potomci pravěkých Keltů: dnes je jich asi
deset milionů – hlavně na britských
ostrovech – Irové, Walesané, Bretonci, Obrázek: www.graphics.cornell.edu
Galové ve Skotsku. Keltskými jazyky jsou:
Knihy:
• Čsl. Vlastivěda díl II. - Dějiny svazek I., Orbis Praha 1963
• Příručný slovník naučný II.(G-L), Nakl. ČSAV Praha 1963
• Toulky českou minulostí I. díl, Práce 1985, autor: P.Hora
Mytologie
24
Keltští bohové – Část třetí
Jan Holan
Sucell (někdy také Sucellos či Sucellus)
Byl bohem, s nímž se jednou setkal každý
Gal. Jeho jméno znamená něco jako „Ten,
který silně tluče“. Byl bohem smrti, avšak
také bohem vzkříšení.
Původně býval jedním z nejvyšších bohů,
ale potom jeho význam mírně upadl.
Bývá zobrazován s dlouhou palicí, která je
jeho prvním atributem. Úder jednou
stranou palice přinášel neodvolatelnou
smrt a zkázu, zatímco úder druhou stranou
přinášel znovuoživení.
Také bývá zobrazován se sudem vína a ve
společnosti psa, což bylo jeho posvátné
zvíře. Podle jiných bývá zase vyobrazen
jako vousatý muž asi středního věku,
který drží v jedné ruce svou palici a v
druhé kotlík nebo misku.
Vedle jeho boku někdy sedí nejspíše
Nantosuelta (jeho maželka) či trojhlavý
pes a havran.
Sucellos nejspíše vznikl původně jako bůh
podsvětí, ale později zastával také funkci
boha zemědělství a plodnosti, neboť
plodnost jde ruku v ruce se smrtí. Později
Sucellos
mu taky patřil dohled nad lesy a
alkoholickými nápoji.
kterému také dala jméno. Bývá zobrazována
Obvykle bývá ztotožňován s římským
v tunice na hřbetě zdivočelého kance, držíce
bohem Silvanem.
nůž. Jejím nejbližším ekvivalentem je
římská bohyně Diana.
Nantosuelta (Nantosuetta)
Bohyně přírody, země, ohně, úrodnosti a
Ogmios
plodnosti. Původní překlad jejího jména
Bývá zobrazován jako vetchý stařec s
znamenal „klikatá řeka“, nově se ale také
chomáčem vlasů. Avšak je oblečený do lví
překládá jako „sluncem zahřáté údolí“.
kůže, na zádech má plný toulec a drží v
Někdy bývá považována za bohyni
pravé ruce kyj, v levé luk.
mrtvých kvůli společníkovi, který ji
Býval následován skupinou lidí, jejichž uši
doprovází – černému havranovi. Mimo
byly spojeny zlatým řetězem, který je
jiné byla také bohyní medoviny, z čehož
spojoval s ogmiovým propíchnutým
vyplývá její další atribut – Roh hojnosti.
jazykem.
Mimo jiné bývá někdy zobrazována s
Podle některých byl také zobrazován jako
domkem na ruce – z toho vyplývá, že
bůh dvou tváří – jednou polovinou obličeje
měla také funkci ochránkyně rodiny.
se usmíval, na druhé měl hrozivý výraz.
Byla družkou boha Sucella. Byla oficiálně
Ogmios byl vládce slov. Zaklínač. Patron
doložena nápisy a sochami.
učenců. Živoucí důkaz toho, že slova mají
někdy větší moc než meč.
Arduinna
Jeho myšlenky byly rychlé, duchaplné a
Bohyně lovu, měsíce a lesů. Její ochranná
přitom ostré – stejně jako šípy v jeho toulci.
ruka spočívala nad pohořím Ardeny,
Jeho stáří dokazovalo moudrost, jakou
Web:
•
•
•
•
http://volny.cz/salim/celts/bohove.html
http://fext.cz/bestiar/index.htm#c
http://www.pantheon.org/areas/mythology/europe/celtic/articles.html
http://www.keltove.wbs.cz/Keltsti_bohove.html
vládne. Byl důkazem, že moc toho, kdo
vládne slovům, je veliká. Také byl
vynálezcem runového jazyka druidů.
Jeho nejbližším protějškem je irský
Ogma. Věřilo se, že muži jako on dokáží
během lítého boje vstoupit na bojiště a
pouhým
slovem
ukončit
staleté
nepřátelství. Také býval průvodcem
mrtvých na druhé straně světa.
Vosegus
Byl bohem lovu a lesů, podobně jako
Arduinna.
Bývá zobrazován s lukem, štítem a svým
věrným psím společníkem. Tento bůh je
doložený pěti nápisy. Tři pochází z
Francie a dva z Německa. Jeho jméno se
dá přeložit jako „Ten, kdo seje“. ■
Obrázek: www.wikimediafoundation.org
Mytologie
25
Severská mytologie – Část třetí
Stanislav Cepník st.
královi lidé. Zahanbený Thor pak vyzve
kohokoliv z králových lidí k zápasu. Král
mu vybere za soupeře svou někdejší
chůvu, ale i ta si s Thorem snadno poradí.
Poté mu král prozradí, že si na něho,
kterého obři považují z hrozbu pro sebe,
připravil pomocí kouzel řadu úskoků.
Nakonec se s ním rozloučil s varováním,
že při opětovné návštěvě dopadne stejně.
Thor popadne kladivo a chce obra zabít,
ale Utgarda-Loki i se svým hradem zmizí
a Thor se se svou družinou vrátí domů.
Několik severských mýtů obsažených
v Eddách:
Na světě stvořeném z Ymira byly dvě
rodiny bohů – Vanirové a Aesirové. Ti
spolu v dávné historii bojovali, později
však žili v souladu v oblasti Asgardu.
Po rané válce mezi Aesiry a Vany je
uzavřeno příměří, při němž obě strany
plivnou do jedné kádě. Ze společných slin
stvoří bozi muže Kvasira, který je schopen
zodpovědět každou otázku od kohokoli.
Kdo chce poradit, vzkáže pro něho a on
přijde. Při jedné takové cestě potká dva
skřítky. Ti ho pozvou k jídlu do své
jeskyně. Tam ho zavraždí a jeho krev
zachytí do dvou hrnců a jednoho kotlíku.
Smíchají ji s medem. Vznikne medovina,
která promění každého, kdo se jí napije, v
básníka.
Potom oba skřítkové pozvou do své
jeskyně obra a jeho manželku. Vezmou ho
na vyjížďku do člunu. Ten ztroskotá a obr
se utopí. Skřítkové se vrátí, oznámí jeho
manželce, že její muž utonul, vyzvou ji,
aby se šla podívat na moře, kde se to stalo,
a zabijí i ji. Jejich syn Suttung chce své
rodiče pomstít, ale skřítkové prosí o milost
a nabídnou mu za smrt rodičů vzácnou
medovinu. Suttung souhlasí, vezme
medovinu, ukryje ji v hoře a svou dceru
pověří, aby ji hlídala.
Nejvyšší bůh Odin chce medovinu zíslat
pro sebe. Za svým cílem se vydá v
přestrojení a po řadě složitých a
nebezpečných příhod dokáže lstí medovinu
získat. Potom se promění v orla a letí s
medovinou k Asgardu. Suttung ho také v
podobě orla pronásleduje.
Když Aesirové vidí přilétat Odina, postaví
na dvůr Asgardu nádoby, jak měli
přikázáno. Odin do nich vyvrhne
medovinu, ale protože je mu Suttung v
patách, vypustí Odin část medoviny v
podobě trusu. Ten pak může mít kdokoliv.
Suttung zahyne.
Medovinu dal Odin bohům. Kdo se jí
napil, stal se dobrý básníkem, kdo však
okusil trus, skládal jenom říkanky.
●●●
●●●
Thor
Většina severských mýtů vypráví o
Thorovi,
bohu hromu
a
blesku,
nejpilnějímu z lidí i bohů. Vystupuje jako
jejich ochránce.
Thor měl kladivo sloužící k ochraně a
obraně před zlem, to informuje o úmyslech
protivníka, poráží nepřátele, odvrací
nebezpečí a podporuje sílu a energii v boji
s vlastními slabostmi.
Kromě kladiva měl Thor ještě opasek síly
a železné rukavice. To vše mu pomáhalo v
jeho střetnutích s obry a netvory.
Jednou z nejsmutnějších historek je
Baldrova
smrt.
Baldra,
nejspravedlivějšího z bohů, Odinova syna
pronásledují sny, které mu předpovídají
smrt. Bohové ho chtějí ochránit, proto
vymohou od všech a všeho slib, že mu
neublíží, zapomenou však na jmelí. Potom
se baví tím, že se do něho na svých
shromážděních strefují vším, protože vědí,
že mu nemohou ublížit.
Závistivý Loki však zjistí, co jedině může
Baldrovi ublížit, vloží slepému Baldrovu
bratru Hodovi do ruky jmelí, ten hodí a
bratra zabije.
Bohové jsou zarmouceni, nejvíc Baldrův
otec Odin. Jeho matka hledá, kdo je
ochoten jít do Helu (říše mrtvých) a
nabídnout za Balrovo propuštění výkupné.
Na cestu se vydá další Baldrův bratr
Hemond.
Mezitím proběhne Baldrův složitý pohřeb.
Když Hermond dojede do říše mrtvých,
poprosí bohyni Hel o propuštění svého
bratra. Ta souhlasí s podmínkou, že všichni
a všechno bude plakat. Překazí to opět
Loki. Baldr musí zůstat v Helu, Loki je
pak chycen a spoután řetězy, aby tak zůstal
až do Ragnaröku (konečného soudu bohů).
(Loki je Odinův bratr, rozporuplný,
svárlivý, vždy něco zaviní svou
škodolibostí, pak to musí odčinit a bývá i
potrestán. Při Ragnaröku se uvolní ze
svých pout a povede síly zla.) ■
Jeden z mýtů o Thorovi je určen zřejmě k
pobavení.
Jednou dorazí Thor se svými společníky k
Utgardu, velikému hradu. Thorova síla
nestačí na otevření brány, a tak se musí
dovnitř protáhnout otvory v padací mříži.
Vejde se svými draky do veliké síně s
množstvím obrovských lidí posedajících na
lavicích. Jejich král Utgarda-Loki ví, kdo
je Thor, jen se diví, jak je malý. Pak se ho
ptá, co jeho lidé dovedou. Každý totiž
Obrázek: www.wikimediafoundation.org
musí předvést nějaký kousek.
Thorovi lidé postupně soutěží v jídle, v
běhu, Thor sám pak v pití, ale vždy zvítězí
Knihy:
• Mytologie (Mýty, pověsti & legendy), Fortuna
Print Praha 2006, kolektiv autorů
• Edda, SNKLU Praha 1962, překlad: L. Heger
• Edda (větší část Básnické Eddy), ELK Praha
1942, překlad: E. Walter
Web:
•
•
www.wikipedia.cz (článek Severská mytologie)
www.eldar.cz/kangaroo/germani/
Mytologie
26
Epos o Beowulfovi
Stanislav Cepník st.
Dodatek ke
(neseverské):
germánské
mytologii známé dílo anglické literatury.
Beowulfovy příběhy a dobrodružství
zaznamenali neznámí písaři v 10. století.
Mnoho z mytologie germánských kmenů
Tento rukopis už je ale jedinou kopií
se v průběhu jejich šíření po Evropě a
starších rukopisů.
míšení s jinými národy ztratilo, některé
aspekty jejich kultury a dědictví však Příběh pochází asi ze 7. - 8. století a mohl
zůstaly zachovány. Postupně vznikly nové prý být vytvořen proto, aby zachoval historii
kultury a z nich se vyvinuly národní státy a kulturu Anglosasů, kteří vtrhli do Anglie v
(Anglie, Francie, Německo). Některé z 5. století našeho letopočtu.
raných příběhů přežily mimo svou
Beowulf je legendární hrdina, ale někteří
původní vlast nebo byly rozvinuty.
kmenoví králové uvádění v příběhu skutečně
Epos o Beowulfovi, jeden z nejranějších existovali, stejně jako starobylé sídlo
příběhů germánského původu, nenajdeme dánských králů Heorot, uváděné v příběhu.
v severské mytologie, ale v mytologii
Beowulf, synovec krále Geathů, připluje se
staroanglické. Je to zároveň nejstarší
svými bojovníky ze Švédska, aby zbavil
Hrothgara, krále Dánů, nestvůry Grendel,
která přepadává hodovní síň v Heorotu.
Beowulf sice k velké radosti všech
netvora smrtelně zraní, ale netvorova
matka
přepadne
hrad
a
usmrtí
nejmilovanějšího králova druha. Beowulf,
aby ji zabil, musí za ní doplavat do její
jeskyně na dně jezera a musí ji zdolat
holýma rukama. Po těžkém boji, v němž
málem zahyne, nestvůru zabije a přinese
její hlavu králi Hrothgarovi.
Později se Beowulf stane králem Geathů.
Ve své poslední bitvě zabije zakletého
draka, ale sám také zahyne. ■
Rozhovor s Pavlem Renčínem
Tomáš Křivohlavý
Pavel Renčín se narodil 8.6. 1977. Na českou literární scénu vstoupil jako rušivá vlna v
hlavním proudu. Jeho tvorba zahrnuje především městskou fantasy a magický realismus. Jeho
první román byla Nepohádka, následovalo Jméno korábu a Městské války.
Jak daleko už jste s Runovým mečem?
Runový meč je těsně před vydáním. Sám
se už těším, až budu mít knížku v ruce.
Vyjde v první polovině listopadu.
takže se vstupní situací trilogie jsem byl
dobře obeznámen.
Dozvěděli jsme se při CONiáši, že
chystáte vydat Labyrint. Už jste s ním
nějak pokročili?
Labyrint se začne připravovat teprve po
vydání Runového meče. Měl by vyjít u
nakladatelství Argo zhruba v polovině
příštího roku. Plánuji pro něj připravit i
nějaké nové materiály, tak věřím, že to
bude stát za to. Labyrint začlením do
Městských válek jako určitou předehru.
Jaká je vaše nejoblíbenější postava z
Městských válek?
To je docela těžká otázka. Já je totiž
nehodnotím jako čtenář, ale jako autor,
který alespoň částečně zná i jejich
budoucnost. Určitě Václav a Itivan. Také
ale Zdenal, který se objevil v Labyrintu a
objeví se i v Runovém meči. Mám rád i
Patrika Dodnara, který je takový kamarád Jakým způsobem píšete? Utvoříte si
do nepohody, co svého parťáka neváhá kostru nebo píšete rovnou?
vytáhnout z bryndy.
Tu nejhrubější kostru mám většinou v
hlavě. Pak ji hlouběji promýšlím, většina
Dá se říci o Městských válkách, že jsou
věcí ale vykrystalizuje až během psaní.
autobiografické?
To asi moc ne. Při vytváření postavy Máte nějaké oblíbené knihy, kterými se
Václava jsem ale čerpal inspiraci z inspirujete?
Ano, spoustu. Vlastně všechny knihy, které
některých svých známých.
jsem za život přečetl, ve mě něco
Ovlivnily vás při psaní Vaše zájmy a
zanechaly. Největší favoriti by asi byly
koníčky?
Malý princ, Duna a Enderova hra.
Určitě. Hodně cestuju, jezdím na koni,
kdysi jsem šermoval. Kromě toho bydlím v Na jaké nejbližší akci bychom vás mohli
Praze a znám situaci na finančních trzích, vidět?
Nejblíže se objevím na Festivalu Fantazie
Speciál v Chotěboři (z 30.-31.10), po té
chystám pražský LabyrintCon (14.11.) a
velký křest Runového meče proběhne v
Neoluxoru na Václavském náměstí 25.
listopadu, všichni jste zváni!
Děkujeme! ■
Camelot – listopad 2009 vychází 23. 11. 2009, Tento magazín lze ZDARMA stáhnout na jeho oficiálních stránkách –
www.camelot.czweb.org, je však zakázáno rozšiřovat jakýkoliv materiál z tohoto magazínu bez svolení redakce!