Heitz-markus-ulldart-1-stiny-nad-ulldartem - E

Heitz-markus-ulldart-1-stiny-nad-ulldartem - E

MARKUS HEITZ
FANTOM Print
2009
3
Copyright © 2004 Piper Verlag GmbH, München
Translation © Zden k Sladovník
Cover © Jan Patrik Krásný
ISBN 978-80-7398-060-3
4
5
6
„Na, puta, puta, na, puta,“ lákal bratr Matuc slepice, které si vykra ovaly po
dvorku malého hospodá ského stavení jako královny a popelily se na smetišti,
jako by to bylo nejvznešen jší místo široko daleko. Dr bež v duchovním
okamžit poznala svého každodenního dobrodince, za ala vzrušen kdákat a
seb hla se k muži v tmav zelené rób .
„Na, tady máte,“ bru el Matuc, zatímco rovnom rnými, p lkruhovitými
pohyby pravé ruky sypal na udusanou zem zrní z pytlíku p ehozeného p es
rameno. „Po ádn se nacp te, abyste snášely velká vejce a abyste byly hezky
tlusté a tu né.“
Na dvo e jinak vládl klid. Nádeníci pracovali na polích, ádoví brat i dleli na
modlitbách nebo vy izovali nezbytné písemnosti. Jenom Matuc se v noval
tomuto mimo ádn odpov dnému úkolu postarat se o t lesné blaho ope eného
domácího zví ectva, což byla práce, která mu na rozdíl od jiných inností
p inášela pot šení.
Bratr tlumen rozmlouval se slepicemi, které neustále pobíhaly kolem n ho,
hlasit št betaly a máchaly k ídly. Vášniv mezi sebou bojovaly i o to nejmenší
zrní ko.
Navzdory tomu, že slunce svítilo, se po poledni již ochlazovalo, aspo jak se
Ulldraelovu mnichovi zdálo. Považoval to za neklamné znamení blížící se zimy.
Poslední klasy byly sklizeny již p ed n kolika týdny, strništ byla dávno
vypálená a pole p eoraná. Ve vzduchu se slab vznášela v n spálené
bramborové nat , ve slábnoucích paprscích sv tla lín bzu elo pár v el. Listy
velkého Ulldraelova dubu na dvo e kláštera, nejmohutn jšího stromu ze všech,
které v širokém okolí rostly, nabíraly podzimní barvy.
Matuc, muž st edního v ku, jehož erné vlasy prokvetly prvními st íbrnými
paprsky, d koval Ulldraelovi Moudrému za klid panující na statku, který mniši
vedli, a vysypal poslední zrnka z plát ného pytlíku na zem.
7
Z stal na chvíli bez hnutí stát, zamrkal do slunce a s lítostí pomyslel na
mrazivé teploty, které je zde na severu Tarpolu ekají.
„V t ch chladných dnech mi budete moc chyb t,“ vydechl mnich tiše k ob ma
zá ícím kotou m na obloze a pak se pomalu šoural k hlavní budov , stavení z
pálených cihel, které zde stejn jako ád p etrvávalo již n kolik staletí.
Když ze vstupní haly zaslechl tlumenou zm navzájem se p ekrývajících
hlas , p idal Matuc do kroku. Touto dobou by se p ece nikdo nem l pohybovat
jinde než v místech, která mu byla vykázaná, takže velký shon lidí mohl
znamenat jenom špatné zprávy.
Zprudka rozrazil t žké, jenom p iv ené dubové dve e a p ed sebou spat il záda
novic , up en zírajících na podlahu. N co tam leželo.
„Z cesty,“ obo il se na n mnich a prorazil si cestu davem mladík . „Pus te
m , a m žu projít, mládenci nanicovatí!“
S údivem zjistil, že na hlin ných dlaždicích leží bratr Caradc. O i m l široce
rozev ené, ústa pokrytá p nou, po tvá ích mu stékaly široké proužky ídkých slin.
Zt žka dýchal, hru se mu rychle, nerytmicky zvedala a klesala.
„Má zase n jakou vidinu?“ zeptal se Matuc a poklekl vedle muže. Bratr byl
napolo v bezv domí.
„To nevíme, brat e Matuci. Slyšeli jsme ho, jak tady v hale n kdo k i í, a
když jsme se sem p išli podívat, ležel Caradc na zemi,“ odpov d l jeden z
aspirant nejist . „Nev d li jsme, co si máme po ít.“
Mnich sto il plát ný pytlík do malého klubka a opatrn jím podložil
Caradcovu hlavu. „N co takového jsem u n ho ješt nikdy nezažil. Jeho o i
obvykle dostanou skelný, nep ítomný výraz, ale tady to mi p ipadá velice
zvláštní. P ive te sem p edstaveného. Možná nám chce Ulldrael poslat n jakou
d ležitou zprávu.“ Matuc set el bratrovi sliny z obli eje a chlácholiv ho pohladil
po hlav . „A posp šte si. ekn te, že to moc sp chá.“ Rozhn van pohlédl na
novice, kte í nadále postávali kolem obou bratr jako sme ka zv davých ps .
„Vy ostatní, pakujte se do studoven. A honem!“
Mladí muži se poslušn , i když váhav , vzdálili. Mnich z stal s vizioná em o
samot .
Hladké st ny haly p sobily jako ozv na. Odrážely hlasité zvuky, které Caradc
vydával, když se snažil dýchat. Každé namáhav vydobyté nadechnutí p ipadalo
Matucovi dvakrát hlasit jší, než jaké ve skute nosti bylo.
„Co se d je? Co máš?“ vyptával se ho.
Ležící muž ho uchopil za ruku, otev el ústa, ale z hrdla se mu vydralo jen
chraptivé zaskuhrání a zoufalé, nesrozumitelné zvuky.
Sliny najednou dostaly sv tle r žovou barvu, Caradca popadl záchvat
k e ovitého kašle, o i se mu rozší ily.
„Tadc… pozor… zabít,“ zakoktal nez eteln , každou slabiku ze sebe vyrážel
jen s obrovskou námahou.
„Klid, Caradcu.“ Matuc mu jemn ot el elo. „Co po nás Ulldrael chce?“
8
„Tadc… zabít… Doba temnoty,“ vysoukal ze sebe vizioná s námahou a
sev ení, jímž tiskl Matucovu ruku, rázem nabralo na síle a stalo se mnohem
bolestiv jším. Z bratrových uší a nosních dírek se vy inuly tenou ké pramínky
krve, Caradc vyk ikl a rozt ásl se. Celé t lo sebou za alo trhat a škubat, svíjelo se
na podlaze sem tam jako had v kleci.
Matuc m l co d lat, aby ležícího muže udržel na podlaze, nemohl mu nijak
pomoci, pouze bezmocn a zmaten p ihlížel, jak bratr trpí. Co to jen m že být
za poselství, které jim Ulldrael posílá, že p itom svého v rného služebníka tak
mu í?
Caradc za al zvracet krev, tmav rudá tekutina stékala po šatech na dlaždice a
zalila drobné spáry a nerovnosti povrchu.
„Tadc… n kdo… nebezpe í… zabít,“ zavyl vizioná a zkroutil se do
klubí ka. Popadl Matuce za krk a p itáhl si jeho ucho k úst m. „Doba temnoty…
se vrací,“ zašeptal.
Mužovu hlavu mezitím obklopila široká kaluž krve, z úst, uší, o í a nosu se
bez ustání inula další a další.
„P edstavený, pomoc!“ vyk ikl Matuc roz ílen . Jeho šaty vypadaly, jako by
se práv objímal s erstv poraženým prasetem. „Caradc umírá!“
as se vlekl, ale stále nikdo nep icházel.
Vizioná vyrazil hluboké, bolestné zasténání, které p erostlo v d sivý k ik.
Matuc dostal strach, že snad ohluchne, odn kud zaslechl in ení rozbitého
skla, potom Caradc v hlas odum el.
Domem se na n kolik okamžik rozlehla ozv na mnichova výk iku, kterou
vyst ídalo neblahé, zlov stné ticho.
Vizioná byl mrtvý.
Teprve te se k nim blížily rychlé kroky, dve e n kolika studoven se rozlétly
doko án. Po schodech sbíhal p edstavený, róba mu povlávala za zády, za ním
chvátali mniši a novicové, jimž se ve tvá ích zra ilo nesmírné zd šení.
Matuc up en zíral na své zkrvavené ruce. „Ulldrael ho zabil,“ pronesl
šeptem. „Moc našeho boha byla v tší, než co jeho hlava a t lo dokázaly snést.“
„Co se stalo?“ P edstavený Tradja, obtloustlý muž, blížící se k podzimu svého
života, se zhluboka nadechl a položil koženou tašku s obvazy na zem. „Co
íkal?“
Matuc se zvedl, z kutny mu odletovaly rudé kapky a stékaly na zem. Bylo
dokonce slyšet, jak pleskají p i dopadu do kaluže krve.
„Ulldrael nás cht l varovat p ed návratem Doby temnoty.“
„Odkud by se m la tato hrozba znovu objevit? Tady v Ulldartu jsme zlo již
dávno zažehnali.“ P edstavený si p ejel rukou po vousech a zamyšlen se zadíval
na mrtvého. „ ekl ješt n co dalšího?“
„Caradc íkal, že jestli tadc zem e, hrozí nám všem nebezpe í.“ Matuc sklonil
ruce, teplá krev se mu za ínala lepit na prsty. „Podle toho, jak jsem jeho varování
pochopil, si myslím, že se n kdo pokusí zabít následníka tr nu.“
9
Tradja tém nepost ehnuteln p ikývl. „To se nesmí nikdy stát. Musíme
okamžit ke kabcarovi, abychom ho varovali.“ Ukázal rukou na skupinku novic .
„Zap áhn te do ko áru, tohle musíme ud lat co nejrychleji.“
„Ale za pár hodin bude tma a cesta do paláce…“ namítl jeden z mladík ,
p edstavený však jen odmítav mávl rukou.
„I kdyby pršelo kamení, museli bychom vyjet a na nic ne ekat. Kdyby se
tadcovi n co stalo, byl by osud kontinentu na vážkách.“ Skupinka novic rychle
vyb hla ven a p ipravovala ko ár na cestu. „Vy ostatní odnesete Caradca do
modlitebny a uložíte ho do rakve. V le boží rozhodla, že se stane mu edníkem.
Caradc se ob toval v zájmu blaha všech obyvatel Ulldartu. Ulldrael je moudrý,
spravedlivý a mocný.“ P edstavený vyšel z haly ven a zamí il ke stájím.
Matuc, stále ješt zmatený ze všech t ch událostí, k nimž v posledních
minutách došlo, si p ipadal jako ve snu. Na ídil, aby mrtvého omyli a
nabalzamovali.
„Ta kaluž krve tady z stane,“ p ikázal, když se k n mu blížil jeden novic s
kbelíkem a hadrem. „Bude nám Caradca a jeho ob stále p ipomínat.“
Zamyšlen a smutn se zahled l na rudou, vlhce se lesknoucí skvrnu na
podlaze. Ulldart už nikdy nesmí upadnout pod knutu krutého panovníka. Jeho
p ítel je tímto varováním všechny zachránil.
10
„Sinured byl vojev dce proslulé barkidské armády, vybojoval pro íši celé
tucty vít zství a vyh íval se na výsluní slávy, nebo požíval nebývalé vážnosti u
prostého lidu, který ho velebil jako velkého hrdinu.
V hloubi duše však Sinured toužil po ješt v tší moci a potají usiloval o
získání královského tr nu, jenž mu ovšem dle práva nenáležel. Aby dosáhl svého
cíle, byl ochoten jakékoliv ob ti, a protože Ulldrael Spravedlivý na jeho vroucí
modlitby nikterak neodpovídal, poohlížel se po jiných spojencích.
A Sinured uzav el pakt s tím nejhrozn jším.
‚Jestliže mi pom žeš, mocný Tzulane, dobudu pro tebe obrovskou íši a krví
poražených nep átel napíšu tvé jméno na zdi jejich pevností,‘ p ísahal Barki an.
‚Nikdo se už nikdy neodváží postavit se mi do cesty. Na po est ti ob tuji své
nep átele a z jejich lebek a kostí si postavím tr n.‘
Tzulan v duch s radostí vyslyšel prosby mocného vojev dce. ‚Dáš zakázat
všechny staré bohy, zbouráš jejich chrámy a svatostánky a budeš velebit jenom
mne jako jediného boha. Za to ti prop j ím moc, jakou dosud nem l žádný
smrtelník.‘
A Tzulan v duch obda il svého služebníka adou nejpodivn jších a
nejodporn jších schopností, které m ly za následek, že nikdo nem l nad ji
porazit ho v poctivém boji…“
ULLDARTSKÝ HISTORICKÝ ALMANACH
SVAZEK XXI., STRANA 1045
11
12
Jako vždy vyšel p i východu slunce truba na dv r kasáren, p iložil trumpetu
ke rt m a zahlaholil na ni ranní budí ek.
Tóny fanfáry se hlasit a z eteln rozlehly místnostmi a probudily k životu
kasárna i všech p t set voják , kte í v nich byli ubytovaní.
Chvíli poté seržanti s hlu ným evem vyhán li poslední ospalé p íslušníky
posádky z tvrdých pry en.
Komíny v kuchyni vyplivovaly do nar žov lé oblohy hustá oblaka kou e, v
obrovských kotlích se už dobrou p lhodinu va ila neoblíbená kaše z ovsa,
sušeného ovoce, mléka a p emíry vody.
Rozb hl se obvyklý každodenní ruch a shon. Všude rachotily záv sníky, po
dvo e dupaly t žké holínky, žádný z voják necht l p ijít pozd na nástup.
Pouze v jediném pokoji v celých kasárnách nadále vládl naprostý klid.
Zpod hory polštá , p ikrývek a pé ových dek se ozývalo pravidelné chrápání,
tu a tam doprovázené zamlaskáním, když byl rámus na dvo e pod oknem až p íliš
hlasitý a spá nabyl dojmu, že ho ten randál ruší.
Jemné zaklepání na dve e ni eho nedosáhlo, a dokonce i když tiché ukání
p erostlo v bušení p ipomínající rachot bubn , hora polštá se tém nehnula.
P ed dve mi pánova pokoje stál Stojko, v jedné ruce držel tác bohat obtížený
chlebem, kolá ky, sýrem, salámem, medem a adou dalších pochutin, druhá ruka
ho mezitím už za ínala bolet, jak jí neustále bušil na dve e. Nakonec p estal
ekat na vyzvání a vešel do místnosti, p i emž si dal záležet na tom, aby za ním
dve e hlasit zaklaply.
T žké, tmavé záclony, které bez nejmenší námahy pohltily všechny slune ní
paprsky, jemn povlávaly sem a tam, hora polštá však dále pochrupovala.
Služebník, který byl zárove i d v rníkem a vychovatelem, opatrn položil
podnos na no ní stolek, rozhrnul záv sy a vpustil do místnosti sv tlo a chladný
ranní vzduch.
Neviditelný spá n co zabru el a zavrtal se hloub ji do pe in.
„Dobré jitro, pane,“ pronesl Stojko medov sladkým hlasem a nadzvedl cíp
pe iny. „Musíte vstávat.“
„Já jsem tadc, mn nikdo nebude nic na izovat,“ ozvalo se nez eteln z m kké
hory. „M žu spát, kdy a jak se mi zachce, a tak dlouho, dokud se mi bude chtít.“
„Zajisté, pane.“ Dlouholetý služebník a d v rník následníka tr nu si tiše
povzdechl, tyto ranní rituály znal až p íliš dob e. „Ale v deset se máte setkat s
13
vrchními výb r ími daní, potom musíte cvi it s t lesnou gardou. Po ob d máte
na programu výuku šermu a hodiny jízdy na koni.“
Pe iny se zachv ly, neviditelný spá se zasunul hloub ji k nohám postele. „Já
nechci. Jdi pry . ekni jim, že jsem nemocný nebo cokoliv, co t napadne.“
„To nejde, pane.“ Stojko se ušklíbl a nalil do st íbrného poháru horké mléko.
„Krom toho vás chce vid t váš otec. Doufám, že jste ješt nezapomn l, že je
kabcarem a že má ve zvyku reagovat velice podrážd n , když n kdo bezodkladn
nevyhoví jeho požadavk m?“
Služebník si shrnul z obli eje hn dé vlasy, sahající mu až na ramena. Pár
pramínk , které se cht ly vzpínat, zastr il za ucho. V o ích mu jako obvykle
pohrávalo šibalství. „Pane, kolá ky jsou ješt teplé, a když si do mléka p idáte
lžíci medu, bude vám dnes obzvlášt chutnat. Zjemnil jsem ho špetkou sko ice,
m am.“ Hlu n za ichal, p i emž se mu mohutný ra afák mírn rozechv l, a
napodobil hlasité srkání.
Hora polštá rázem jako by explodovala. Tarpolský tadc, mladík obda ený
zna nou nadváhou, s vybledlými, ídkými plavými vlasy a obli ejem širokým
jako pala inka, se vyno il z l žka jako velryba z mo e.
„Dej ty prsty pry od mojí snídan , Stojko!“ Nesympatický, pisklavý hlásek
následníka tr nu se služebníkovi bolestiv za ezával do uší. „Tys už ur it jedl.“
„P ed t emi hodinami, pane,“ pronesl muž s mohutným knírem pod nosem.
Zk ivil ústa, byl spokojený, že jeho lest zafungovala tak, jak m la.
„Jak jen m žeš tak brzo vstávat? Vždy tou dobou je sv t venku za okny ješt
pono ený do tmy.“ Chamtiv si str il do úst dva kolá ky najednou a zalil je hltem
mléka.
„Te vás nechám v klidu posnídat,“ Stojko se mírn uklonil. „Zazvo te, až
budete hotový a budete chtít, abych vás oblékl.“ Tadc mu milostiv pokynul a
zakousl se do n kolika kole ek trvanlivého salámu.
„N kdo by m l mladému princi po ádn napráskat na zadek,“ zamumlal si
d v rník pod vousy, když zase stál venku p ede dve mi.
Tadc, jenž n kdy lépe, jindy h e slyšel na jméno Lodrik, se narodil p ed
patnácti lety. Stojko m l následníka tr nu od narození na starost. M nil mu
plínky, nau il ho chodit a mluvit, ale nikdo po ádn nev d l, jak je možné, že se
mladík tak liší od svých p edch dc .
Jeho p edkové pocházeli z dlouhé hrdé ady voják a vojev dc , což ovšem
chlapce v bec nezajímalo a také to okázale dával najevo.
Na koni se vyjímal asi jako pes na led , šavle mu p ipadala p íliš t žká,
po ítání zvládal jen s nejv tší námahou.
Pro jistotu ho drželi co nejdále od r zných banket , ples a audiencí, a když
už byl z n jakého d vodu p ítomen, usadili ho pokaždé co nejdále dozadu, t eba i
na bidýlko, jen aby svému otci ned lal ostudu.
14
Tarpolský kabcar, stárnoucí bojovník, voják každým coulem, ned lal žádné
tajnosti s tím, že mu jeho jediný potomek p ináší samá zklamání. Prostí lidé
nazývali tlustého chlapce posm šn „tras tadc“ − kolá kový princ.
P ed nedávnem se Lodrik málem udusil svým oblíbeným perníkem, když z
nepozornosti spolkl mandli, aniž by ji rozkousal. Od té doby p estali kucha i
zdobit pokrmy o íšky, mandlemi a jinými ozd bkami, které by pro princ v krk
mohly znamenat nebezpe í.
Kabcar u inil poslední zoufalý pokus. Na ídil, aby syna ubytovali v kasárnách
v hlavním m st v nad ji, že se tam mladík p ece jen nadchne pro armádu a
vojsko, nebo že se aspo nau í disciplín . Stojko se obával, že ani tento pokus
nebude mít úsp ch.
O tvrt hodiny pozd ji za al zvonek v místnosti pro služebnictvo vyzván t na
poplach.
„Neslyšíš? Milostivý pán práv dojedl,“ vyhrkla Drunja ustaran , když se
Stojko ani nehnul a klidn dál sed l na míst . Služebná m la na starost jedinou
práci, p ipravovat pro následníka tr nu jídlo.
„Doufám, že si nespletl podnos s velkým kolá em a nevylámal si na n m
zuby,“ rýpl si eledín Kalinin a zakoulel o ima. „Jestli ztloustne ješt víc, budou
mu muset koupit pivovarskou kobylu, normálním koním by zlomil h bet.“
„Drž hubu, nebo t nechám osedlat místo kon . Uvidíme, co pak budeš íkat.“
Stojko se pomalu zvedl, nohy mu zt žkly jako olovo. „Myslím si, že by se z toho
mladíka ješt mohlo n co vyklubat, kdyby se o n ho všichni po ád neotírali.
Drunjo, ud lej mu dnes na ob d jeho oblíbené jídlo. Po sch zce s vrchními
výb r ími daní je vždycky celý podrážd ný, a to už moje nervy špatn snáší,
stejn jako u itelé šermu a jízdy.“ Kucha ka p ikývla a zkontrolovala regály se
zásobami.
„Jestli t zajímá, co si myslím, tak jediný, co mladýmu chybí, je po ádnej
výprask.“ Kalinin prudce ude il plochou dlaní do stolu, až pár odrobinek chleba
vylet lo vysoko do vzduchu. „Prásk, prásk, pár zprava, pár zleva, a hned by se
nau il poslouchat.“
Stojko odešel ke dve ím. „To jsem už taky navrhoval, ale kabcar mi to
zakázal. A te m politujte, protože mu musím jít pomoct do šat .“
„Ty už se stejn nedají dopnout,“ ušklíbl se eledín a napodobil kolébavý
krok následníka tr nu. „Došla látka, zavolejte krej ího!“
Drunja vyprskla smíchem, Stojko zmizel za dve mi a vrt l p itom hlavou.
Když vešel do tadcova pokoje, zjistil, že se Lodrik mezitím za al sám oblékat.
Na pravé noze chyb la pun ocha, košili m l zapnutou nak ivo a paruka mu na
hlav klouzala z místa na místo.
„Kdes byl? Nem žu najít druhou pun ochu!“ b doval tadc s neš astným
výrazem ve tvá i, bled modrá prase í o ka mrkala a dožadovala se trochy
soucitu.
15
„Ach, pane,“ sloužící vytáhl nacvi eným hmatem chyb jící ást od vu z
neurovnané hromady šatstva, „zatím si prost vezm te tady tu.“
Než se vojenský kabátec, košile, boty, svrchní háv a pláš správn usadily na
objemné mase Lodrikova t la, uplynula dlouhá ádka minut.
Vrchní výb r í daní p ivítali oba opozdilce s neskrývaným rozho ením, jako
by byli soudci a m li p ed sebou dva pobudy, které královští vojáci chytili a
poslali do v zení, když se podez ele potulovali krajem.
Jejich vysoké, napudrované paruky pronikav von ly parfémem a levandulí,
aby se do nich nedali moli.
Stojko ze sebe vychrlil záplavu slov, aby omluvil tadcovo zpožd ní, a rychle
se vypa il, zatímco se následník tr nu oddal svému matematickému osudu a
strávil následující hodiny pokusy o výpo ty daní a úrok .
Lodrik nejd íve dohnal oba ú edníky k zoufalství a poté zmátl pomocí
nejasných rozkaz a nemožných povel padesát muž své t lesné gardy natolik,
že klopýtali po cvi išti jako bezhlavá ku ata, protože se s naprostou vážností
snažili p esn plnit nesmyslné p íkazy.
Plukovník Stoltoj Mansk, velitel královské gardy a celé posádky, stál u okna
své pracovny a s nar stajícím zd šením sledoval trapné scény. Nemohl však
mladému muži jen tak zatrhnout p edstavení, takové ponížení mladého tadce by
mu p ineslo nanejvýš degradaci.
Jenže když se najednou srazili hned t i vojáci t lesné gardy a jednomu p itom
vypadla z ruky halapartna, o kterou tvrtý voják zakopl a spadl, musel jednat.
P estal se trápit možnými d sledky.
„Seržante, zatrubte na poplach. Cht l bych, aby jednotka provedla jedno
cvi ení, p i n mž si vyzkoušíme rychlost,“ k ikl na šklebícího se truba e,
postávajícího na dvo e.
Hudební povel, t ebaže zatroubený pon kud rozt esen , jak se truba marn
snažil potla it smích, p erušil divadlo na cvi išti, které za ínalo p ipomínat
cirkus. T lesná garda se rozb hla a dorazila na stanovišt . Vojáci dokázali, že
jsou nejrychlejší ze všech jednotek.
Lodrik se díval za muži, kte í se kolem n ho hnali na místa, sklopil šavli,
pokr il rameny a zašel do budovy.
„Je nejvyšší as, aby odsud následník tr nu zmizel.“ Plukovník si prohlížel
rozzá ené tvá e svých lidí, které blažilo v domí, že kone n vyklouzli mladíkovi
ze spár . „D íve než první gardisté za nou uvažovat o dezerci.“
* * *
„M j syn je naprosté budižkni emu.“ V ta se neblaze vznášela ve vzduchu v
kabcarov ajovém salónku. Von lo zde ko ení a silný tabák, v popelníku žhnula
regentova dýmka, ohe v ní však zvolna pohasínal.
16
Plukovník Mansk míchal lži kou nápoj. Než aby panovníkovi odpov d l,
rad ji se zadíval na dno zlatem zdobeného šálku.
„Nemám z n ho nejmenší užitek, je to oby ejný pa áca, který se v n
nacpává kolá ky a lidi v Tarpolu z n j mají legraci.“ Grengor Bardri¢, tarpolský
panovník, správce devíti provincií, muž, který rozdrtil nespo et selských bou í a
povstání a dokonale vycvi il n kolik bojových jednotek, sv sil ramena. „Ostatní
královské rody si zakrývají rukou ústa a bezostyšn se nám pošklebují, když se
n kdy n kde objeví na slavnostním banketu. Místo toho, aby se v noval
konverzaci, má celou dobu plnou pusu.“
„Nepochybn má i dobré stránky, Výsosti,“ prohodil plukovník nesm le, aniž
by pozvedl zrak.
„Podle toho, co o n m ze všech stran slýchám, je dokonale skrývá.“ Kabcar
zk ížil ruce za zády a pohlédl z okna.
Na obzoru se sbíhala temná deš ová mra na, škvírami v oknech pronikal
dovnit chladný vzduch a plamínky rozestavených svícn se zat epetaly. Zdálo
se, že zem ospale, tém letargicky eká na p íchod zimy.
„P ece z toho klacka n jak musím ud lat po ádného chlapa. U Ulldraela, jak
má vést íši, když jediné, co ho zajímá, je jídlo? Mansku, obávám se, že tarpolská
íše zem e spolu se mnou.“
D stojník si odkašlal. „To p ece ne, Výsosti. Jednotky jsou vycvi ené jako
nikdy d ív, v provinciích je pom rn klid, zdá se, že i obyvatelstvo je docela
spokojené.“ Plukovník odložil šálek a podíval se na panovníka. „Dop ejte mu
trochu asu…“
„Ale ne ve vašich kasárnách, co?!“ Grengor odtrhl pohled od mrak a oto il
se na podpatku. „Nikdo ho nesnese déle než m síc. Všude, kde je, vyvolává
jenom samé potíže, nejr zn jší stížnosti a všemožné povída ky se kupí jedna za
druhou. Abych pravdu ekl, nevím, co si s ním mám po ít.“
Kabcar si nalil další šálek aje a o ima sledoval vznášející se jemné oblá ky
páry. „A k tomu všemu se ho pár šílenc od doby, co p es zdi paláce pronikla ven
zpráva o vid ní toho mnicha, neustále snaží zabít. Vždy to není tak dlouho, co
stráže dopadly jednoho tzulánského fanatika, který se s dýkami v rukou snažil
proplížit dovnit . P ed t emi dny kdosi poslal Lodrikovi otrávený kolá , ten
pokus stál jednoho ochutnáva e život. To je prost k uzoufání.“
Mansk znovu p iložil šálek ke rt m a dal si doušek silného erného aje, do
n hož zamíchal lži ku t eš ové marmelády.
„Možná mu jenom chybí odpov dnost, Výsosti. Není na ni zvyklý. Copak
tady m že vykonat n co velkolepého? P i všem, co d lá, mu n kdo stojí za zády
a dohlíží na n ho, Stojko mu pomáhá dokonce i s oblékáním. Jak se tedy má n co
nau it? íká se, že muž roste s úkoly, které jsou na n ho kladeny.“
„T esky plesky. Jemu by rostlo nanejvýš tak b icho, protože by se kv li
starostem tím víc nacpával kolá ky, keksy a dorty.“ Grengor vzal z malé poli ky
nad krbem sklen nou karafu a nalil si do aje trochu pálenky. Po krátkém
17
zaváhání si dolil další, velkorysou dávku. Potom ze šálku opatrn usrkl. „Ale
možná by to nebylo špatné zkusit.“
Krom praskání ohn v krbu nebylo nic slyšet, husté tmavomodré koberce na
st nách tlumily všechny rušivé zvuky − což byl d vod, pro kabcar tuto místnost
tak miloval. Zde zapomínal na pár hodin na tíhu odpov dnosti, na lidi a na
skute nost, že je vládcem Tarpolu. Bez aje, vydatn vylepšeného silným
alkoholem, necht l a už ani neum l pracovat, natož pak init n jaká rozhodnutí.
Bylo nešt stí, že mu žena zem ela p i Lodrikov porodu, zvlášt ona m la
útulnou atmosféru této místnosti vždycky nesmírn ráda. Bylo ironií osudu, že to
trdlo, co bylo jeho synem, p išlo na sv t práv zde.
Ozvalo se tiché zaklepání na dve e. Jak Mansk, tak i Grengor považovali
ne ekaný zvuk za nehoráznou drzost.
„Co má být?!“ vyšt kl kabcar. Sluha v livreji opatrn str il hlavu do místnosti.
„Váš syn vás o ekává v audien ní místnosti, Výsosti.“
„ ekni mu, že hned p ijdu.“ Sloužící zmizel.
Grengor si upravil tmav šedou uniformu, smetl ze zlatých výšivek pár
smítek, uchopil šavli, kterou používal p i ch zi jako h lku, a zamí il ke dve ím.
„P jdete se mnou, plukovníku. Možná nastanou okolnosti, kdy budu pot ebovat
vaši pomoc.“
Mansk rázem dopil aj a vysko il ze židle. „Jak porou íte, Výsosti.“
Pospíchal ke dve ím a otev el je, aby kabcar mohl projít. „Co máte v úmyslu?
P išel jste na n co nového?“
„Nebu te tak zv davý, lov e.“ Grengor se najednou pousmál a položil
d stojníkovi ruku na rameno. „Ale tím, kdo m p ivedl na správnou myšlenku,
jste byl vy. Nic horšího než to, co tu te máme, už stejn nem že nastat.“
„Jedin kdyby se tadcovi n co stalo,“ nadhodil plukovník, dal tarpolskému
vládci p ednost a zav el za nimi dve e ajového salónku.
„Jsou dny, kdy by pro m byl návrat Doby temnoty vým nou za tohohle syna
snad i ur itým vykoupením. To mi m žete v it, Mansku.“
Grengor krá el lehkým krokem sm rem k audien ním komnatám, zatímco
ustaraný plukovník Mansk si marn lámal hlavu nad slovy ne ekan dob e
nalad ného kabcara.
* * *
Audien ní komnata, velký, sv tlý sál s mnoha zlatými ozdobnými prvky,
rozm rnými obrazy bývalých panovník a impozantními sloupy, byl jako vždy
p epln n kanclé i, ú edníky a písa i. P ede dve mi ekala dlouhá ada
prosebník .
18
A už to byli kupci, m š ané, žebráci nebo sedláci, každý den docházely do
paláce celé zástupy t ch, co cht li p edstoupit s n jakou žádostí. Nej ast ji
toužili po tom, aby ji mohli p ednést osobn samotnému kabcarovi.
Když Grengor s plukovníkem Manskem žadatele míjel, oslovilo panovníka
n kolik odvážlivc , kte í po n m požadovali snížení daní, st žovali si na svého
velkostatká e nebo prost „p išli s dobrými nápady, jak obohatit státní pokladnu“
− s návrhy pochybných loterií, zástavních úpis a ady dalších, podobných v cí.
Grengor Bardri¢ jim všem majestátn pokynul, hbit kolem nich prošel,
p i emž pohupoval šavlí v ruce, a rychle zmizel v audien ní komnat . Mansk s
n kolika sloužícími mezitím vyhnal pár nejdot rn jších k ikloun na erstvý
vzduch.
Za n kolik minut zavládl na chodb op t klid, d stojník si upravil uniformu a
vešel do audien ní komnaty.
Kabcar tr nil v obrovitém, vyvýšeném d ev ném k esle, zdobeném adou
rytin a vyloženém kožešinami a m kkými látkami. Kolem n ho se hemžili a
míhali dvo ané v honosných šatech a zástup písa .
Vyvoláva u dve í ude il ohlašovací holí t ikrát o zem. „Plukovník Mansk,
velitel prvního regimentu, velitel Královské t lesné stráže a…“
„Ano, ano. To vím, práv jsem s ním popíjel aj,“ utrousil Grengor nevrle a
pokynul d stojníkovi, aby p istoupil blíž. „Postavíte se za m , abych m l krytá
záda.“ Sloužící p inesl kabcarovi pohár, z n hož se linula podez elá v n grogu.
„A te sem pošlete tadce. Toužím po p ítomnosti svého syna.“ Panovníkovu
ironickou poznámku doprovázel tichý smích.
Když následník tr nu vstoupil do audien ní komnaty, kousl se d stojník do
rtu, aby se nedal do hlasitého smíchu. Porušit protokol p íliš okat nebylo nikdy
dobré, ale obrázek, který se p ítomným naskytl, byl prost p íšerný.
Na ele tlustého mladíka se skv la široká boule, pravou paži m l v pásce,
ruku p evázanou obvazem a o i zarudlé plá em.
N kte í z ú edník bleskurychle vytáhli z kapsy kapesníky, jiní se odvrátili
stranou a jen chv jící se ramena prozrazovala jejich reakci. Místností se rozlehl
pobavený šum, který zesílil, když tadc za pomoci v rného Stojka za al kulhat ke
svému otci.
„Výuka v jízd na koni?“ zeptal se Grengor a na první pohled vypadal vcelku
pobaven . Syn n m p ikývl, zatímco se ze všech sil snažit zachovat dekorum.
„M l jste ho vid t, jak s tím polodivokým h ebcem zato il, vznešený
kabcare.“ Stojko se uklonil a i tentokrát se pokusil zachránit situaci. „Všichni
jsme ho od toho zrazovali, ale tadc projevil zna nou odvahu a bez pomoci na
kon nasedl. Bestie se bránila a p tkrát ho set ásla ze sedla, ale nakonec ji tadc
p ece jen zkrotil.“
ada kanclé a ú edník zdvo ile zatleskala, písa i sklonili hlavy a škrábali
po papírech, aby pro budoucnost zaznamenali další dobrodružství následníka
tr nu.
19
Lodrik popotáhl a nejist se usmál. „Ano, p esn tak to bylo.“
„Mám radost, že se z mého syna p es noc stal state ný muž.“ Kabcar pozvedl
pohár a p ipil mu na zdraví. „Možná pro n ho p ece jen ješt existuje nad je. A
jednoho dne se naplní.“ Ukázal na obvázanou ruku. „Zlomená?“
Stojko jeho domn nku pop el. „Malé škrábnutí šavlí, když se pokoušel o
jeden obzvlášt krkolomný manévr a zachytil epel svého u itele holou rukou.
Tadc je skute n velmi obratný, vznešený kabcare.“
Ode dvora znovu zazn l potlesk, písa i op t namo ili brka do kalamá a
hbit márali po papí e.
„Dozrává den ode dne víc a víc, nemáte také takový dojem, plukovníku?“
Grengor se s úsm vem obrátil na d stojníka, jenž si rukavicemi zakrýval ústa a
schovával za nimi široký úšklebek.
„Ach ano, ur it , vznešený kabcare,“ Mansk si odkašlal. „Velení vojsk m
ovládá tém perfektn . Mí muži z n ho jsou… jak bych to ekl… úpln na
v tvi.“
Lodrik se rozzá il a trochu se vzp ímil, jen aby se s bolestným zaúp ním op t
rychle nahrbil.
Kabcar odložil pohár s grogem a zatleskal rukama. „Te nás nechte o samot .
M j syn a já si musíme probrat jistou rodinnou záležitost. Audience je pro dnešek
u konce.“
Grengor pokynul vyvoláva i, který tuto zprávu okamžit oznámil lidem
ekajícím v p edsálí. Dvorská spole nost se rychle stáhla a vyšla ze sálu.
Po chvilce z stali d stojník, Stojko, Lodrik a panovník o samot .
„A te pravdu, Stojko. Písa i a všichni zv davci jsou pry .“ V kabcarov tvá i
se objevil ledový výraz. Zvolna se zády op el o op radlo tr nu a usrkával z
poháru.
Manskovi se ud lalo zle, zato ila se mu hlava, protože dostal strach, že
kabcara co nevid t popadne záchvat vzteku. Jako na zavolanou ohlásilo vzdálené
zadun ní zven í po ádnou bou ku.
„A až budeš p íšt podávat hlášení, tak tolik nep ehán j. Každý ví, že lžeš, ale
musí to být až tak p ehnané?“
Tadc v d v rník protáhl koutky úst a uklonil se. „Promi te, Výsosti, ale
myslel jsem si, že by to vrhlo na následníka tr nu lepší sv tlo. Vždy se ta
hlášení p ece zapisují i kv li p íštím generacím. A až Lodrik vyroste a bude z
n ho udatný muž, který bude vaší íši skv le vládnout, jak by asi zn lo, kdyby
n kdo n kde objevil zápis: tadc spadl v patnácti letech z nejkrotšího kon v
královských stájích, protože nedokázal po ádn zasunout nohu do t menu?“
„Moc dob e asi ne,“ dal mu Grengor za pravdu, „ur it by to nezn lo dob e.
D kuji ti, že v duši chováš takovou d v ru, když se jedná o mého syna. A co se
stalo s jeho rukou? Opravdu to byl n jaký krkolomný manévr?“
„Cht l jsem…“ nadechl se Lodrik, ale kabcar mu rázem u al slovo.
„A laskav drží hubu. S ním si promluvím pozd ji. A ty, Stojko, hovo .“
20
„U itel šermu je celý bez sebe. Výsosti.“ Stojko se znovu uklonil, tadcovi
stékaly po tvá ích slzy. „Lodrik m l u init výpad a vést úder šavlí na u itelovu
hlavu. Jenže ztratil rovnováhu, když se pravou ostruhou bodl do prstu na levé
noze. Zd šením poté upustil šavli, a když ji cht l zvednout, omylem ji uchopil za
epel, Výsosti.“
„Pane ot e, to není u itelova chyba, prosím, a ho netrestají,“ pozvedl Lodrik
hlas.
Grengor na n ho chladn pohlédl. „Kdybych m l potrestat smrtí všechny,
kte í byli jeho u iteli, když se b hem výuky zranil, byl bych dnes posledním
žijícím lov kem v celém Tarpolu.“ Panovník v pr b hu e i neustále zvyšoval
hlas. „Nejspíš bychom tu pak nem li ani žádné kon , žádné psy, dravce nebo jiná
zví ata. On si nechá na botách ostruhy, když jde na hodinu šermu? Kulhá,
protože ho ostruha bodla do prstu na noze?“
Grengor se p edklonil, rukama pevn sev el op radla k esla. Regentovi
zb laly klouby na rukou, paže se zachv ly a na krku mu výrazn nab hly žíly.
Mansk pro jistotu ustoupil o krok dozadu.
„Jak tedy má m j syn jednoho dne vládnout íši? Jak, ptám se ho?“ Lodrik
up en zíral na otce, rozt ásla se mu brada a z koutk o í se inuly další a další
slzy. „Jenom a se na sebe n kdy podívá, s tím svým ksichtem jako m sí ek a
nafouknutým pand rem. Šikovný je, jako kdyby nem l na ruce jediný prst.
Neumí jezdit na koni, neumí bojovat ani velet.“ Grengor zabušil p stí do
op radla k esla. „A úpln nejhorší je, že na takovém holomkovi závisí
budoucnost Ulldartu. Dostávám strach, jenom když vyjde z místnosti!“ Vysoký
sál znásoboval hlasitost Grengorova evu, poslední v ta se odrážela od st ny ke
st n a vznášela se v sálu.
Tadc se rozplakal a pak už jen bezostyšn f ukal, což panovníka pouze
popíchlo k dalším tirádám.
D stojník post ehl, že se ve Stojkových o ích zra í soucit, a i on pocítil k
mladíkovi n co jako lítost a pochopení. P vodní škodolibá radost mu rychle
vymizela z duše.
„To je pro nás, pro Tarpol a možná i pro celý Ulldart nemožná blamáž. Co si
asi tak Ulldrael Moudrý myslel, když nám poslal ono proroctví?“ Kabcar se
postupn uklid oval, vyhledal si pohodlnou polohu a op t uchopil pohár s
grogem.
„Ale já za ídím, aby se nau il, jak se musí chovat budoucí regent. Plukovník
Mansk m p ivedl na skv lou myšlenku.“ D stojník vrhl na panovníka udivený
pohled. „Vy jste mi p ece íkal, že muž roste tím, že je nucen zvládat úkoly, které
jsou na n ho kladeny, nebo snad ne?“
Mansk pomalu p ikývl a v duchu hore n p emýšlel, jaký osud mladému
tadcovi svými slovy p isoudil. I Stojkovi se ve tvá i objevil tázavý výraz.
21
Lodrik si jen odfrkl a vytáhl z rukávu uniformy kapesník. Sálem se rozlehlo
hlasité zasmrkání. Celá plejáda p edk a vybledlých regent se na tlustého
mladíka zadívala ze svých podobizen mírn vy ítavým pohledem.
„Skute n jsem pro svého pana syna vymyslel úkol, který ho pat i n p ipraví
na dobu, kdy bude panovat a vládnout.“
„Já nechci,“ ozvalo se trucovit z tadcových úst. Mladík se ješt jednou
vysmrkal a hn viv na otce pohlédl.
„Ale ano. Bude chtít. Zpo átku jsem ho cht l pro blaho celého Tarpolu str it
do nejhlubšího sklepení paláce, ale pak jsem dostal lepší nápad.“ Grengor
povstal. „Nikdo by nem l n kdy v budoucnu íkat, že rodová linie Bardri¢ po
mn p ivedla na tr n neschopného kabcara.“ Sešel ze schod a postavil se p ed
svého obtloustlého potomka. „Zítra ráno odcestuje.“
Tadcovi se údivem rozší ily o i. „Ale kam? Já nechci pry . P ichází zima a
cestování je te strašn namáhavé.“
„A už p estane k ourat, nebo mu tady a te vrazím tímhle pohárem takovou
na budku, až mu z ní za nou lítat šindele, pane synu,“ zary el kabcar ne ekan a
ude il šavlí o mramorovou podlahu. Plukovník a Stojko se ani nehnuli, ale tadc
sebou trhnul, jako by t sn vedle n ho ude il blesk. „Zítra asn ráno odsud se
Stojkem, jedním rádcem a svou t lesnou gardou v naprosté tichosti zmizí.“
Mansk byl potichu jako myška, aby k sob nep itáhl panovníkovu pozornost.
Copak n kdy n co íkal o n jakém rádci?
„Odcestuje do provincie Granburg a vyst ídá tam guvernéra. Vasilij
Jukolenko je mi už dlouho trnem v pat .“
Manskovi spadly p i tomto p íkazu rukavice na zem, Stojko nev ícn
povytáhl obo í, Lodrikovi spadla brada a tup se na otce zadíval.
„No ano, ale jak… myslím…“ koktal tadc, ale Grengor panova n zvedl ruku
a mladík v mžiku zmlknul.
„Já jsem ješt neskon il s tím, co mu chci íct, m j synu. On tam nepojede
jako tadc, místo toho se bude vydávat za syna jednoho hara¢e, který si ten ú ad
koupil. Tak daleko na severu, stranou od centra veškerého d ní, mého pana syna
nikdo nezná, takže se nemusí bát p ípadných atentátník .“ Panovník položil
prázdný pohár na st l a up en se zahled l do mrkajících prase ích o ek
následníka tr nu. „Až mu na ídím, aby se vrátil, o ekávám, že z n ho bude muž,
který dokonale zvládne všechno, co musí um t budoucí kabcar. Stojko mi bude
ru it za to, že tomu tak bude.“
Grengor se op t posadil, Lodrik se pohledem zavrtával do nohou. Daleko od
lahodných kolá k , teplého mléka a teplou ké postele, to byly opravdu špatné
vyhlídky.
„Výsosti, s dovolením, tato myšlenka je vskutku znamenitá.“ Mladík v sluha
a rádce se op t pousmál. „Ale nemáte také pocit, že by to na za átek možná
znamenalo až p íliš mnoho odpov dnosti najednou?“
22
„Kdybych zítra zem el, usedl by na tr n. To by v mých o ích byla na za átek
p íliš velká odpov dnost,“ odsekl Grengor. „Když zvládne zkušební kolo v
Granburgu, bude také schopný d stojn vládnout Tarpolu. Jestli se mu to
nepovede, je ve sklep paláce po ád ješt dost místa a já na tr n dosadím n koho
jiného, i kdybych ho m l sebrat n kde na ulici. Pochopil to m j pan syn?“
Tadc hlasit polkl a rychle p ikývl.
„Koho mu dáme s sebou jako osobního t lesného strážce a u itele, který ho
bude cvi it v zacházení se zbran mi, plukovníku Mansku?“
D stojník podle regentova tónu poznal, že nyní je na ad i on. Sám však
nem l nejmenší chu na studené zimy na severozápad íše, p i nichž lov ku u
úst zamrzal dech. Rozhodl se, že se z této záležitosti obratn vykroutí, musel
však postupovat jemn a navýsost taktn .
„Výsosti, je pro mne neut šitelným zklamáním, že mne povinnosti nutí z stat
zde v hlavním m st .“ Kabcar p i jeho slovech udiven oto il hlavu sm rem k
plukovníkovi. „Vím však o n kom, kdo je pro tento úkol jako stvo ený,“ dodal
Mansk rychle. „V elitní jednotce máme jednoho zkušeného, state ného
bojovníka, který dosud shodil každého protivníka z kon nebo ho šavlí poslal na
onen sv t. To by byl ten pravý muž. Tento zodpov dný úkol je pro n ho jako
stvo ený.“
Stojko s neskrývanou nelibostí pohlédl na d stojníka, jenž se práv vyvlékal z
cesty na sever a pobytu ve vzdálené provincii, který se mohl protáhnout na
neur itou dobu.
Grengor krátce zap emýšlel. „Zaru ujete se za n ho?“
Mansk p ikývl. „Výsosti, nikdo by nemohl být vhodn jší osobou.“
„Dobrá, spolehnu se na váš úsudek.“ Kabcar se zvedl a zamí il ke dve ím.
„Nezapome te, že kdyby se mému panu synovi n co p ihodilo, pravd podobn
znovu nastane Doba temnoty. Ale bez ohledu na to, co se stane s Ulldartem, tak
za to v každém p ípad zaplatíte hlavou. Ve vašem zájmu doufám, že ten voják
za n co stojí.“ Stojko se na d stojníka široce ušklíbl a vesele na n ho zamrkal.
„Tak zatím. Tvá mého pana syna bych už zítra necht l ve m st zahlédnout.“
Panovník vyšel bez dalšího pozdravu z komnaty.
„Vy jste dítko št st ny,“ prohodil Stojko k plukovníkovi, jehož obli ej nabral
popelavou barvu. „Vy si tu budete sed t doma p kn v pohodlí, zatímco tadcovi
a mn budou v Granburgu omrzat zadky. Kdo ví, co všechno se tam naho e m že
p ihodit. lov k slýchá plno e í o divé zv i.“ D stojník ješt více pobledl a
mimod k si sáhl na krk.
„Je v Granburgu opravdu tak strašná zima?“ zeptal se Lodrik a sáhl si na
obvázanou ruku. „Tak to tam nechci jet. Krom toho, jestli tam pojedeme
ko árem, ur it m bude všecko bolet.“ Tadc se opatrn dotkl ramene a protáhl
obli ej. „Plukovníku, jak daleko je do Granburgu?“
„Odhaduju, že dobrých ty i sta verst.“ Mansk p emýšlel, jestli by rad ji p ece
jen nem l s tadcem jet on sám. Aspo by se mohl zabít rovnou na míst , kdyby
23
ten tlustý, neohrabaný mladík spadl z kon a zlomil si vaz. Na druhé stran ho
odrazovala vyhlídka na dalekou cestu a dlouhé zimní m síce. P ece jenom rad ji
pošle Valjakova.
„Co? Tak daleko? Tak to tam nechci.“ Lodrik uražen protáhl pusu a dodal
tak svému kulatému obli eji alespo z ásti na d razu. „Mohli bychom p ece
p edstírat, že jsme odjeli, a potom bychom se sem zase nenápadn vplížili.
Stojko, co ty na to?!“
D v rník pot ásl hlavou. „Nechci vašeho otce rozhn vat. On ur it vyšle
zv dy, aby zjistil, jestli jste opravdu dojel až do Granburgu. Je to velice opatrný
muž.“
„To je p kné svinstvo.“ Následník tr nu zalovil nezran nou rukou pod pásem,
kterým m l p evázané b icho, a vylovil odtamtud poma kaný keks, který si
rychlým pohybem vsunul do úst.
Stojko i plukovník si oba najednou zhluboka povzdechli, když sledovali, jak
se Lodrik kolébá ven.
„Už vidím, jak se moje hlava kutálí po zemi,“ zahu el d stojník, kterého se
zmocnilo neblahé tušení.
„Kdo to p išel s nápadem, že obtížné úkoly ud lají z lov ka po ádného
chlapa?“ namítl tadc v sluha.
„Ale vždy já to nemyslel tak, jak to kabcar pochopil.“ Mansk si navlékl
rukavice a p ál si, aby byl pouhým neznámým novicem v n kterém Ulldraelov
klášte e.
„Dívejte se na to tak, že vy z stáváte tady. Zatímco já tam umrznu. íká se,
že to prý není zvláš krásná smrt.“ Stojko zacvakal zubama a ot ásl se.
„Co to d láš? Tady uvnit není zima.“
„Já si to zatím jenom nacvi uju, plukovníku. Trénuju.“
24
„Tzulan v duch lstí vylákal Ulldraela na místo, kde nevládly zákony prostoru
ani asu, zahalil ho mocným kouzlem a donutil ho ke stoletému spánku, aby
nemohl zasahovat do d ní na svém kontinent .
A Sinured zabil moudrého krále Hultrase, vládce Barkidy. Vlastnoru n a
zezadu. Potom odvlekl jeho ženu a ty i malé d ti na nejvyšší v ž hradu a svrhl je
z cimbu í, aby po králi nez stal žádný legitimní potomek. Sinured obvinil z tohoto
d sivého inu jednoho z králových rádc , p edložil falešné d kazy a mu ením si
vynutil p iznání.
Když se lid doslechl, že je král mrtvý a nikdo z jeho d dic nez stal naživu,
požadoval, aby na tr n nastoupil Sinured. Vojev dce se lstivostí, která mu byla
vlastní, zpo átku odmítal, potom se však po zdánlivém dlouhém zdráhání rozhodl
korunu p ijmout.
A lidé provolávali slávu novému vládci Barkidy, od n hož si tolik slibovali…“
ULLDARTSKÝ HISTORICKÝ ALMANACH
SVAZEK XXI., STRANA 1046
25
Prvních t i sta verst urazila výprava po ece Repol na pronajatých obchodních
lodích až ne ekan rychle, potom však museli pokra ovat v cest po zemi.
Zima, v Ulsaru zatím jen hrozící náznak, již výše na severu mocn roztáhla
ledovou ruku, a ím dále postupovali ke Granburgu, tím bylo chladn ji. Lodrik
m l pocit, že do hlavního m sta provincie snad nikdy nedorazí.
Krom n kolika nevelkých planin byl jediným obrázkem, který se tadcovi z
okna ko áru skýtal, pohled na holé listnaté stromy.
Bezút šn a bez známky života se táhly široko daleko, na lidi výprava cestou
narazila jenom z ídkakdy. Pouze ojedin lé sloupce kou e, stoupajícího k šedé
obloze, prozrazovaly skrytou vesnici, statek nebo osam lého uhlí e. Aby
smutných v cí nebylo málo, všechno nasv d ovalo tomu, že brzy za ne sn žit.
Družina cestovala oblastí dokazující, že v kraji o tarpolském programu
rozvoje cest moc neslyšeli. Bu to sedláci a šlechtici kabcarovy p íkazy zcela
ignorovali, nebo sem rozkaz o nutnosti udržovat cesty v dobrém stavu zatím ješt
nepronikl. Posel z ejm ležel se zlomeným vazem n kde v p íkop , protože jeho
k p ehlédl hluboký výmol.
Tadc, zabalený do tlustých kožešin a p ikrytý n kolika dekami, sed l v
pohupujícím se ko á e, který p i každé nerovnosti hroziv zaúp l a zask ípal.
Mladík se snažil bojovat s nudou. Chlad se mu zažíral do šat , dech se prom nil
na oblá ky sn hobílé páry.
„Koukni se, Stojko, já jsem drak,“ prohlásil chlapec a dýchl na sloužícího.
Muž, rovn ž zabalený v nes etných vrstvách h ejivého šatstva, p edstíral, že
se polekal. „Ulldrael nám pomáhej! Té bestii smrdí z pusy. Já um u.“
„To není pravda.“ Tadc se urazil. „Mn nesmrdí z pusy.“
„Ale ano, smrdí, pane. My všichni smrdíme, a nepáchne nám jenom z úst. P ál
bych si, abych ležel ve velké van , obklopený mladými d v aty, která…“
Stojko si všimnul tázavého výrazu v obli eji následníka tr nu a zarazil se.
Zapomn l, že jeho schovanec zatím nejeví o ženské pohlaví nejmenší zájem.
Kdejaký venkovský kluk už v patnácti letech ur it strávil aspo jednu noc s
dívkou. Stojko si ob as kladl otázku, jestli tadc v bec n kdy najde zálibu i ve
v cech, které nijak nesouvisejí s jídlem.
„Zapome te na to, pane.“
26
„Co chceš d lat s mladými d v aty? Ty si p ece po ád vymýšlejí samé
hlouposti a d lají si z druhých legraci.“ Lodrik se na n ho nechápav zadíval.
„Myslím si, že malá lodi ka by byla mnohem hez í.“
„Ur it , pane,“ povzdechl si sloužící, p iv el o i a z stal v myšlenkách u kád
s horkou vodou a dívkami. Spoustou dívek.
„Stojko. Já mám hlad.“
Sluha vid l, jak od n ho práv po ínající sen zvolna odplouvá, d v ata
vysko ila a rozb hla se pry , ká s vodou zmizela a on sed l nahý ve sn hu.
„Pane, vezm te si tašku, ležící pod vaším sedadlem. Jsou v ní ješt n jaké
keksy,“ pronesl tiše a doufal, že se mu mladé ženy vrátí do snu.
„Ne, nejsou tam.“ Lodrik v hlas zn l strašn uf ukan . „Sn dl jsem je už
p edtím, ješt když jsi spal.“
„Pak už žádné nemáme.“ Stojko nem l chu poušt t se s tadcem do diskuse.
„Železná rezerva“ byla uložená na st eše u jiných zavazadel a Stojko kv li tomu
necht l nechat ko ár zastavit. „Musíte po kat.“
„Ale já mám hlad te , a ne až pozd ji. Podej mi kolá ky, Stojko, a hned!“
Následník tr nu se svým nejkrásn jším tenorem prodral Stojkovi do zvukovodu,
na ež sloužící otráven otev el o i.
„Od kabcara jsem dostal za úkol, abych z vás ud lal muže. Muži nejedí žádné
kolá ky. Rozhodn tedy ne po ád. A krom toho v jednom kuse nek ourají.“
Stojko si všimnul udiveného výrazu v mladíkových o ích. „Váš otec ekl, abych
s vámi zacházel pon kud ost eji, pane, a to také ud lám.“
„Já nechci…“ nadechl se Lodrik.
„A ne íkejte jenom samé: já nechci!“ Sloužící se zadíval do prase ích o ek
svého prot jšku. „Už toho bylo dost. Jestli máte obsadit místo guvernéra, m l
byste vypadat trochu d v ryhodn ji, jako syn hara¢e, a ten se rozhodn v n
nenacpává kolá ky. Vzmužte se p ece. Ulldrael Spravedlivý ví, že já jsem ten
poslední, kdo by vás cht l komandovat, ale vezm te si mou radu k srdci.“
Lodrik hlasit polkl, potla il slzy a podíval se z okna. „Pokusím se o to,
Stojko,“ zamumlal. „Jsem opravdu tak hrozný?“
„Ješt se toho musíte hodn nau it, pane, to je vše.“ Stojko se dostal do
smí liv jší nálady a povzbudiv poklepal tadcovi na rameno. „Však my už to
n jak zvládneme.“ Sloužící si v duchu kladl za vinu, že i on má zna ný podíl na
tom, že je následník tr nu tak zm k ilý. Možná ho po všechny ty roky p íliš
rozmazloval. Bude se snažit, aby se mladíkovo chování výrazn zlepšilo.
Ko í zary el n jakou nadávku, najednou ucítili prudký náraz, cestující
p epadli jeden p es druhého, potom se v z nahnul a p evrhl se na pravou stranu.
Látkové záv sy se nárazem zatáhly a uvnit vozu se setm lo. Lodrik napolo
ležel na Stojkovi, který zasténal a pokoušel se vymanit zpod váhy následníka
tr nu.
„Pane, byl byste tak laskav a vstal? Nem žu se nadechnout.“
27
Ko ár definitivn uvízl, ko í nadával jako špa ek a používal p itom výrazy,
které Lodrik v život neslyšel. Valjakov, urostlý, svalnatý t lesný strážce, ry el
na strážné hlasité povely.
„Já nic nevidím.“ Tadc se snažil narovnat, ale kv li tlustým kožešinám byl
ješt neohraban jší a nepohybliv jší než obvykle. „Nejde to, Stojko.“
Když Valjakov otev el dve e, ud lal Lodrik kotrmelec a zcela nevlada sky,
ned stojn vypadl z ko áru a zabo il se do bláta. M l na pam ti káravá slova
svého d v rníka a rychle se vyhrabal na nohy, p i emž se snažil vypadat
vznešen , i když mu na šatech ulp lo nažloutlé, hn dé bláto.
Stojko se rovn ž dost neobratn vysoukal z ko áru. „Co to m lo znamenat?
Ležela na cest n jaká kráva, nebo jsme snad p ejeli obra?“
T lesný strážce ukázal na zni ené pravé p ední kolo. „Ko í se nedokázal v as
vyhnout výmolu. Náraz kompletn zni il ráfek kola.“ Osm muž se práv snažilo
zvednout ko ár, aby ho mohli podložit kmenem stromu. Zbylí vojáci, kte í
nem li s opravou ko áru co do in ní, z stali v sedle a pozorn se rozhlíželi po
krajin . „M li jsme velké št stí, že se nám p i tom nerozbila osa.“
Lodrik si kradmo prohlížel muže, kterého plukovník Mansk ustanovil jeho
osobním ochráncem.
Valjakov, o hlavu vyšší než tadc v sluha, m l p es zimní šaty navle ený
prostý železný pancí p es prsa a chráni e rukou a nohou. Podšitá helma chránila
dohola vyholenou hlavu p ed mrazivými teplotami.
Tadc m l pocit, že v ledov šedých o ích svalnatého muže spat uje n co
hrozivého. Budily dojem, že se neustále mají na pozoru a rozhlížejí se, odkud by
mohlo hrozit n jaké nebezpe í. Od tohoto muže nemohli úto níci ekat nejmenší
slitování.
Na rozdíl od b žných zvyklostí, které v zemi vládly, nem l Valjakov
plnovous, ale podél spodní elisti a na brad mu povlávaly st íb it bílé chlupy.
Vyzna oval se jednou zvláštností, prakticky nehýbal levou rukou, kterou m l ve
výši opasku neustále p itisknutou k t lu, na dosah rukojeti šavle.
A ješt jedna v c vzbudila Lodrikovu pozornost. T lesný strážce chodil, jezdil
a pohyboval se se vší tou výzbrojí a v t žkém zimním od vu s takovou lehkostí,
jako by m l na sob jenom plát né kalhoty a hedvábnou košili. Stojko, který byl
rovn ž vcelku statný muž, vypadal vedle n ho jako malý chlapec.
„Jestli budou muži pracovat rychle, budeme za hodinku hotoví, pane. Našt stí
s sebou vezeme náhradní kolo,“ ekl Valjakov, uklonil se a p ešel dop edu, aby
pomocníkovi ko ího pomohl uklidnit kon .
Stojko uhodl, na co jeho schovanec myslí. „Vypráví se, že v soubojích porazil
více než padesát chlap a jménem vašeho otce vedl vojáky v n kolika tuctech
vít zných bitev.“
„Tak tomu ochotn a rád v ím.“ Lodrik se snažil set ást z medv dí kožešiny
špínu, ale vlhká hlína držela. „Ur it m dokáže nau it víc než m j starý u itel
šermu.“
28
Sluha pot ásl hlavou z jedné strany na druhou. „Prý to není lov k, s nímž by
se dalo snadno vyjít, a má sklon k výbuch m vzteku. M l byste to v d t, až vás
bude u it.“
„Protože ani se mnou není snadné vyjít, budeme si ur it brzy rozum t,“
prohlásil tadc s d v rou v hlase, popošel n kolik krok , ale hned se zase vrátil
zpátky.
Stojko tak zcela nesdílel názor následníka tr nu a v duchu se mu p ed o ima
objevovaly nejhorší možné rozbroje.
„Co má s rukou, že ji celou dobu drží u pasu a nepohne s ní?“ zeptal se
Lodrik. „Vypadá n jak zvláštn .“
„Údajn za to mohla jeho nepozornost. Pokud vím, p išel o ruku už v mládí,
n kdy b hem výcviku. V gard se vypráví, že nesta il uhnout hozené seke e a ta
mu ji usekla.“ Stojko zasunul vlastní ruku hloub ji do rukávu a napodobil pahýl.
„Jeho rodina p ivolala nejlepšího lé itele, který byl k sehnání, a ten mu ze
železné rukavice, jakou si vojáci navlékají do bitvy, zhotovil mechanickou ruku.
Valjakov údajn používá zbytky sval na p edloktí, aby jimi dokázal rozev ít a
sev ít prsty. Jeho sev ení je prý pevné jako ocel. A n kte í z jeho protivník
nep ežili, když je tou mechanickou rukou praštil do hlavy.“
„Trochu m to d sí.“ Tadc zahýbal prsty. „Jestli tak v té ruce cítí bolest?“
Sluha pokr il rameny a oto il se. „Rozhodn to nedává najevo.“
V z se zastavil na malém pahorku, z n hož by byl p ekrásný rozhled, kdyby
se zimní den choval k cestujícím o n co p ív tiv ji.
Hustá clona mrak jim znemož ovala rozhled a ídká mlha, povlávající v
korunách holých, strnule vypadajících strom , rovn ž nep ispívala k tomu, aby
krajina p sobila pohostinn jším dojmem.
„Myslím, že se mi Granburg nelíbí a nebudu ho mít rád.“ Lodrik p elétl
pohledem neút šný kus zem . „Pro m sem otec posílá práv te , když se blíží
zima? Pro m neposlal k mo i nebo n kam, kde se n co d je?“
Otázku následníka tr nu, který až moc dob e v d l, pro je práv tady, Stojko
rad ji p eslechl, a tak se i on jen rozhlédl kolem sebe. „Po kejte na jaro, pane.
Pak tady ur it bude krásn .“ A tadc v d v rný rádce se rozhodl použít ješt
jeden lákavý trik. „Podle toho, co jsem slyšel, zde mají vynikající kuchyni.“
„Opravdu?“ Mladík v obli ej se rozjasnil.
Stojko horliv p ikyvoval a jenom doufal, že to je aspo z ásti i pravda.
„Podívejte se, tam na kraji,“ p erušil jejich rozhovor Valjakov a ukázal k
okraji lesa, odkud se vypotácela n jaká postava, spadla a rychle se zase
vyškrábala na nohy.
Vojáci si okamžit nachystali samost íly ke st elb a pozornými pohledy
sledovali lov ka, chvátajícího vrávoravým krokem k jejich výprav . Lodrik
zaslechl nez etelné volání o pomoc.
„Co to má znamenat?“ zamumlal mladík.
29
Z lesního podrostu ne ekan vyrazili dva velcí erní psi a bez jediného hlásku
se pustili do pronásledování prchající postavy.
T lesný strážce p imhou il o i. „To jsou borasgotanští bojoví psi.
Nejdivo ejší bestie, jaké existují. Jednou jsem na vlastní o i vid l, jak dva z nich
roztrhali na kusy dosp lého býka.“ Jakoby mimochodem pozvedl pravou ruku,
vojáci p iložili zbran k líci. „Ješt nejsou na dost el, ale kdyby se k nám
p iblížili, bez váhání je odst elím.“
Prchající znovu upadl. Jen s námahou se zase vyhrabal na nohy a potácel se
dále. Za n kolik málo okamžik budou psi p ímo u n ho.
„Nem žeš n co ud lat, Valjakove?“ Lodrik sev el ruce v p st, nedokázal
odtrhnout pohled od nerovného, nespravedlivého souboje.
„Tihle bojoví psi jsou hodn drazí a nepochybn pat í n jakému šlechtici,
pane.“ T lesný strážce nespoušt l d ní na poli ani na vte inu z o í. „Možná to je
n jaký trest a vy zatím ješt nejste jako guvernér v ú adu. Nebylo by vhodné,
abyste se do toho míchal.“
Slabé volání o pomoc nyní doléhalo k muž m o n co z eteln ji. Osoba, která
tam dole prchala, aby si zachránila život, byla n jaká žena.
„To je mi jedno, Valjakove. Ud lej n co, na izuji ti to!“ Mladému tadcovi
nab hla na zarudlém ele hn vivá vráska. N co takového Stojko u následníka
tr nu ješt nikdy nevid l.
T lesný strážce vydal krátký povel a deset muž se tryskem rozjelo z výšiny
dol , aby m li zví ata na dost el.
Ovšem ješt p edtím, než padl první výst el, dob hli psi k cíli. Šelmy, které se
svou velikostí vyrovnaly telat m, strhly pronásledovanou ženu k zemi a zabo ily
do ní tesáky, ostré jako nože.
Lodrikovi se v uších pronikav rozezn l ot esný ev ob ti, zatímco psi zaryli
umáky do šat a vytrhávali z ženina t la velké kusy masa. Zmrzlou p du
pokryla rudá barva, žena on m la.
Když si psi všimli jezdc , na chvili ku se zarazili, ješt jednou ženu kousli a
rozb hli se zpátky k lesu. Šipky z kuší dopadly na zem daleko za nimi, pokusy
zast elit je nep inesly žádný výsledek.
Z roztrhaného, teplého t la stoupaly malé oblá ky páry a vznášely se ve
vzduchu.
To, co práv zažil a vid l, Lodrika vyd silo, zárove to však neokázal
po ádn pochopit. P ímo p ed o ima mu obrovská monstra roztrhala na kusy
lov ka, ženu.
Najednou m l pocit, že cítí krev, a v žaludku se mu zvedly kolá ky. Dusiv se
vyzvracel, a kdyby ho výrazn pobledlý Stojko nep idržel, asi by se skutálel z
výšiny.
I vojáci se dívali na pole s výrazem naprostého odporu. Deset muž , kte í byli
vyslaní na pomoc, dojelo k žen , jeden z nich sesedl a prozkoumal ji. Po chvilce
zase nasedl a celý oddíl se rozjel zpátky.
30
„Nedá se nic d lat, pane,“ zavolal muž, který si obhlédl ženino t lo. „Psi jí
utrhli p l hlavy a k tomu i krk, má rozervané b icho a vyhlodané vnit nosti.“
Tadc se ješt jednou hlasit vyzvracel.
Valjakov p ikývl, ost e ezaný obli ej z stal naprosto nevýrazný.
„Pane, bylo tam ješt n co.“ Voják podal t lesnému strážci malý st íbrný
prsten. „Ten m la na prstu. Za pár týdn by p išlo na sv t její dít .“
Lodrik v bezv domí spadl na zem, protože sluha nedokázal sám udržet
tadcovu váhu.
„Mohl byste mi laskav pomoci, Valjakove? Je zatracen t žký,“ zaúp l
Stojko.
T lesný strážce zvedl Lodrika, jako by zvedal pytel pe í, p ehodil si ho bez
viditelné námahy p es rameno a odnesl ho ke ko áru.
„M žete si nastoupit. Ko ár je opravený,“ pronesl bezvýrazn ke Stojkovi. Na
první pohled se zdálo, že na n ho scény, které se zde práv odehrály, neud laly
žádný dojem, ale sluha si dob e všimnul chladného, vzteklého lesku ve
vojákových o ích. „Ješt než nastane tma, sta íme dojet k nejbližšímu hostinci.
Možná se tam dovíme, co to bylo za ženu.“ Valjakov si levou rukou zasunul
prsten do kapsy.
„P ece ji nenecháte takhle ležet na poli?“ Stojkovi se úsp šn poda ilo potla it
nutkání ke zvracení, jenom se mu z obli eje zatím nevytratila bledost. I on
málem omdlel.
Obrovitý muž pot ásl hlavou. „Ne. Já to vy ídím a pak vás hned dojedu.
Nebude to trvat dlouho.“
Sluha p ihlížel, jak muž nasedl na kon a bez hnutí ekal na pahorku, než se
ko ár rozjel. Voják ve chvilce zmizel za vrcholkem výšiny.
Stojko sledoval obzor za sebou a brzy poté spat il, jak odtamtud stoupá tenký
proužek kou e. Zezadu se ke ko áru blížil dusot kopyt.
T lesný strážce srovnal kon na úrovni Stojkova okna a do ko áru najednou
zavanul slabý pach petroleje.
„Žádné zví e, ani liška, ani vlk, ji nebude moct sežrat.“ Valjakov pobídl kon
ostruhami do slabin a znovu popojel do ela družiny.
Sluha se na okamžik op el o polstrované sedadlo a zadíval se na bezv domého
tadce. Potom ve v cech vyhrabal malou lahvi ku s alkoholem. Po takovém
p ivítání, jakého se jim práv dostalo, nutn pot eboval po ádný doušek.
„Vzh ru do Granburgu! Vítej, Stojko, vítejte, guvernére!“
Než ujeli t i versty, byla láhev prázdná. Stojko usnul a i Lodrik se nadále
nacházel v íši sn .
31
„Sinured rozpoznal, že lidé touží po nových, slavných asech. V t le každého
Barki ana byla zako en ná touha bojovat a vál it, nebo to byl hrdý, bojovný
národ.
Takže nechal rozší it zprávu, že se Tarpol p ipravuje na válku. A již brzy se
muži za ali hrnout a dobrovoln se hlásili do armády, flotila bitevních lodí se
n kolikanásobn zv tšila, takže království m lo více voják než všechny ostatní
zem v okolí dohromady.
Jedné tmavé noci p emístil Sinured podél hranice s Tarpolem ty i hrani ní
kameny hloub ji do barkidského území a ekal na p íjezd patroly z Tarpolu. Když
se za alo rozednívat, objevila se skupina tarpolských ozbrojenc . Sinured na n
zaúto il se zbraní v ruce a tarpolští vojáci v domn ní, že se stále ješt nacházejí
na svém území, se bránili jako lvi. Jenže ani to jim nepomohlo.
Sinured op t p emístil kameny na p vodní místo a poslal do Tarpolu zprávu, v
níž vyhlásil králi válku. Tarpolské jednotky prý p ipravovaly vpád na území
Barkidy a byly p itom dopadeny. Jeho v rní odp ísáhli Sinuredova slova, stopy
hovo ily samy za sebe.
Barkidou se hlasit rozlehlo voláni po válce, muži ho eli touhou následovat
Sinureda…“
ULLDARTSKÝ HISTORICKÝ ALMANACH
SVAZEK XXI., STRANA 1047
32
„Plachta na obzoru!“ Ze strážního koše se ozvalo hlasité, nadšené volání a
všichni muži, kte í práv m li na palub n co na práci, za ali p i této nad jné
zpráv jásat. „Asi t i míle p ed náma. Vypadá to jako n jakej t žce naloženej
palestánskej kupec, trup má zabo enej zatracen hluboko do vody, hoši!“
Kapitán Torben Rudgass, velitel na palub Grácie, p iložil k pravému oku
dalekohled, a když si lo zblízka d kladn prohlédl, spokojen zabru el.
Muž ve strážním koši se nemýlil. P í lodi se jen zt žka a lín zvedala a
klesala ve vlnách, narážejících na žebroví trupu, jako by d ev ná kostra byla jen
pevnou a nehybnou sou ástí p ístavní hráze.
Obchodník s ko ením, hedvábnými látkami nebo obilím by jim p išel práv
vhod, protože mužstvo za ínalo být dost podrážd né. Už osm týdn se plavili
podél severozápadního pob eží Tarpolu a dosud jim nevplula do sít ani jedna
tu ná ryba.
„Co d lá náš pasažér?“ Torben, rozložitý, asi t icetiletý muž s krátce
ost íhanými sv tlými vlasy a do sebe zapleteným vousem, p emítal, zda si m že
dovolit odbo it a doplout k Palestánci.
Jako všichni Rogogar ané považoval sebe a své mužstvo za korzáry.
Ozna ení „pirát“ slýchali obyvatelé ostrovní íše jen velice neradi.
Podivný muž, který se s nimi plavil a v tšinu asu strávil v podpalubí, sice
zaplatil p knou kupu zla ák za to, aby ho vysadili v nejbližším rundopâlském
p ístavu, ale tyto peníze m ly ve srovnání s tu nou ko istí nesrovnateln menší
cenu. Kapitán spat il cestujícího jenom na za átku plavby, když p ed ty mi dny
p išel na palubu s dv ma t žkými námo nickými vaky a zaplatil za p evoz.
Potom už ho zahlédl jen jednou, uprost ed noci.
St edn velký, spíše útlejší pasažér tehdy postával v dlouhém plášti na palub
a ml ky se díval na hv zdy. Když si s ním cht l kapitán trošku popovídat a
uspokojit svou zv davost, chlapík na n ho jenom kývl a zmizel v kabin , kde
také pokaždé jedl. Mužstvo si už kv li jeho tajn stká ství d lalo starosti a n kte í
dostali strach, že se jim na palubu vloudil zlý duch.
„Spí,“ odpov d l bocman Krenzen, stojící vedle kapitána. „ íkal, že nechce,
abychom ho rušili.“
„Myslíš si, že by mu dobytí jedné obchodní lodi n jak zvláš vadilo?“ ušklíbl
se Torben a pokropil palubu hutnou sprškou slin.
33
„Ale ne, jestli se chlapci budou p i dobývání chovat slušn a nenad lají moc
velký ev, nic neuslyší.“
Toren se rozesmál, až se mu obrovské náušnice na boltcích rozt ásly a tiše
zazvonily. Pak zase pozvedl dalekohled.
„Co si o n m myslíš? Já bych ek, že to je n jakej šlechtic, kterej upadl v
nemilost, nebo plukovník, kterej p i n em ztratil est a te se potají snaží
vypa it ze zem .“
„T eba utíká proto, že n kde po sob nechal nemanželský d cko, kapitáne,“
Krenzen se poškrábal na zadku a sledoval piráty, kte í se se adili na palub a
ekali na rozkazy. „Ale ne, asi budeš mít pravdu. Jenže když mluvil, neslyšel
jsem u n ho žádnej p ízvuk. Zní docela ist , ta jeho ulldartština. Až moc ist .
Jako kdyby ji studoval. A co se týká jeho figury, tak v tom ohledu dost
pokulhává za v tšinou voják , který jsem kdy vid l. Takže spíš než vále ník to
bude n jakej šlechtic.“
„Mn je fuk, pro se s náma plaví. Zaplatil a v Rundopâlu vystoupí na
pevninu.“
„Ne íkal, že tam chce být co nejrychleji?“
„Však p ece všecko d láme co nejrychleji, nebo snad ne?“ Torben ukázal na
obchodní lo , v šedozelených o ích se mu spokojen zablesklo. „Co nejrychleji
k ní poplujem a co nejrychleji se jí zmocníme. A v Rundopâlu se co nejrychleji
zbavíme jak našeho tajemnýho p ítele, tak i zboží z týhle lodi.“ Oba muži se dali
do smíchu.
„U všech ert , co m že ten sud pep e p evážet za náklad?“ zamumlal kapitán
tiše, když si ješt jednou prohlédl hloubku ponoru p ípadné budoucí ko isti.
„Nem že to být n jaká lé ka, kapitáne?“ Bocman se poškrábal ve vousech, v
nichž si vši zase jednou uspo ádaly bujarý tanec. „Žádnej Palestánec není tak
pitomej, aby s lodí k ižoval takhle t sn u rogogardskýho pob eží, a ke všemu
ješt vzty il bohem prokletou palestánskou vlajku.“
„Máš pravdu, Krenzene. Možná mají podpalubí plný voják a jenom ekají,
až na n n kdo zaúto í.“ Torben zvedl hlavu a podíval se ke strážnímu koši.
„Vid li nás?“
„Ano, pane. Práv napínají všechny plachty, kapitáne,“ zahalekala na n shora
hlídka. „Ale ani tak nebudou o moc rychlejší.“
Velitel Grácie chvíli bojoval s nep íjemným, stísn ným pocitem v žaludku,
ale vyhlídka na bohatou ko ist nakonec zvít zila.
„Tak se teda pojedeme podívat, jestli si tu na nás opravdu po íhali, nebo jestli
jsou fakt tak pitomí.“ Kapitán na ídil zm nu kursu, která p ivedla rogogardskou
lo , velkou jen asi jako polovina palestánského plavidla, na soub žnou dráhu.
Po n kolika mílích se dostali na úrove prchající lodi, nesoucí jméno
Radostný pozdrav. Ob lodi pluly v bezpe né vzdálenosti vedle sebe.
34
Na kupecké lodi postávali námo níci u zábradlí a s vykulenýma o ima na n
nejist hled li, zatímco rogogardští piráti na n je eli nadávky a obhroublé,
oplzlé pok iky.
„Bu te trochu víc zticha, vy racci u vaní, nebo se náš pasažér ješt probudí.“
Torben si Palestánce op t prohlížel dalekohledem a snažil se objevit na palub
n jaké podez elé pohyby a innosti, které by nazna ovaly, že se podpalubí hemží
ozbrojenci.
„Zkuste je vyprovokovat,“ na ídil Krenzenovi. „P iplujte k nim kousek blíž a
st ílejte po nich zápalnými šípy. Uvidíme, jestli je to vyvede z klidu.“
Když Grácie zm nila kurs, snažil se Palestánec zachovat si od ní odstup, ale
lepší manévrovací schopnost a vyšší rychlost rogogardské lodi poskytly pirát m
pot ebnou výhodu. Brzy let l vzduchem tucet zápalných šíp , které se zabodly
do plachet, paluby i lanoví druhé lodi.
Na Grácii sice rovn ž dopadlo n kolik nep átelských st el, ty však
nenapáchaly žádné škody, které by stály za zmínku. Naproti tomu na palestánské
lodi za aly k nebi stoupat první oblá ky kou e.
„Bu mají dobrý nervy a v rukávu n jaký kouzlo, nebo nám práv jde p ímo
p ed o ima ke dnu ta nejtu n jší ko ist, jakou jsme kdy mohli získat,“ prohodil
bocman a nervózn si pohrával s úto ným nožem.
ty icet Rogogar an se shluklo na palub u zábradlí, p ipraveno vzít druhou
lo útokem. Muži si rozd lili háky, vytažené zbran se leskly na slunci.
Na druhé stran hekticky signalizoval jeden z palestánských námo ník
praporky a Krenzen jen s nejv tší námahou rozluštil rychle odvysílané semafory.
„Nabízejí nám, že nám dobrovoln nechají polovinu nákladu, jestli je potom
necháme plout dál. Kapitáne, to zní docela p ijateln , nemyslíš?!“
„Já nevím. Z n eho tu nemám dobrej pocit.“ Torben nespustil kupce ani na
vte inu z o í.
ást posádky Radostného pozdravu pobíhala po palub sem tam, aby uhasila
ohe . Hrozilo, že plameny pohltí veškeré lanoví. Druzí se starali o ran né, kte í
byli post eleni, když na lo dopadla záplava šíp .
„Kdybych jenom v d l, co mi tu nesedí.“ Torben pohledem pe liv zkoumal
každou pí paluby. Najednou si všiml n eho, co vypadalo jako tlustý železný
ep.
Rychle zaost il o ku a soust edil se na sv j objev.
Skute n se zdálo, že se dívá na masivní ep, tlustý jako prst, zaražený zevnit
do d ev ného prkna tak, že z ní vy níval n kolik centimetr nad úrovní paluby.
„Na co bys použil železnej ep?“ zeptal se bocmana, jenž se op t zamyšlen
poškrábal ve vousech.
„Abych k n mu n co p ipevnil?“ navrhl Krenzen, sáhl po pom cce, kterou
mu kapitán beze slova podal, a i on si ten podivný kousek železa pozorn
prohlédl dalekohledem.
35
Piráti se za ali neklidn ošívat. Jenom n kolik délek lana od nich plula
obchodní lo , podle toho, jak se kolébala na vlnách, ur it byla po ádn
obt žkaná nákladem, a oni museli jenom ne inn postávat na míst .
„Tak co bude? Budeme na to jejich zlato ekat celý v ky?“ vyk ikl jeden z
námo ník .
„Nakonec ješt Palestánci dostanou odvahu, zaúto í na nás a ud laj nám díru
do lodi,“ dodal druhý. Muži za ali nespokojen bru et.
„Držte huby,“ obo il se na n Torben. „Oni tam na nás chystají n jakou
špinavost, a dokud nebudu p esn v d t, o co jde, budeme vy kávat.“
„Kapitáne, tam je ješt jeden.“ Bocman ukázal na bod, ležící asi osm metr
nalevo od prvního epu. „Všimnul sis, že žádnej z námo ník nemá u sebe
zbra ?“
Torben si toho samoz ejm všimnul, ale jen na p l oka a zpo átku nep ikládal
této okolnosti žádný význam.
„Mn se ta v c n jak nezdá.“ Kapitán se obrátil ke kormidelníkovi.
„Odpoutáme se od nich. Napn te všechny plachty, mažeme odsud pry tak
rychle, jak to jen p jde.“
Žádný z muž se ani nepohnul. „Co že máme d lat? Kapitáne, to je…“
„Držte hubu a už a jste u plachet!“ zary el Torben a výhružn zvedl p st.
Kapitán v hlasitý rozkaz zaslechli i na palub Radostného pozdravu a
domn lá kupecká lo se rázem probudila k nebezpe nému, smrtonosnému
životu.
Postranní st na lodi se odklopila a najednou se v ní objevil osm metr dlouhý
a dva metry vysoký otvor. Zasko ení piráti spat ili hlavn nes etných vrha šíp
a ošt p a jejich nad ji na bohatou ko ist vyst ídalo holé zd šení. Muži nehybn
stáli na palub , zcela ochromení úžasem a hr zou.
„Pane jo, u všech velrybích sra ek,“ zašeptal Torben, potom ze sebe v
posledním okamžiku set ásl strnulost a vrhl se za zábradlím k zemi, aby se
chránil.
Chvíli poté nad ním n co zabzu elo a do zvuk t íštícího se d eva se vmísily
bolestné výk iky jeho muž .
Kapitán z stal ležet, hlavu p itiskl k palub a naslouchal, kdy smrtonosné
svišt ní kone n ustane. Vzduch se však znovu a znovu rozechvíval šumem
nep átelských šíp . Jedna salva st ídala druhou, mezi nimi byly jen krátké,
n kolikavte inové intervaly.
Hlasitý, pronikavý ev ran ných, který se zpo átku odevšad rozléhal, po tvrté
salv zmlkl.
Poslední ošt p prorazil s tupým zadun ním hrazení, za nímž Torben ležel,
pronikl d evem a vyno il se necelý prst od kapitánovy hlavy.
Potom zavládlo mrtvolné ticho, bylo slyšet pouze sk íp ní lodí, zvolna se
pohupujících na vlnách.
36
„Je tam n kdo na palub ?“ ozvalo se posm šn z Radostného pozdravu. „Rád
bych si promluvil s kapitánem téhle kocábky. Žije ješt ?“
Pirát chvíli p emýšlel, jestli by nem l p edstírat mrtvého, ale vyhlídka na to,
že by se m l sám vznášet ve vlnách, obklopený mrtvolami, dravými rybami a
mo skými nestv rami, rovn ž nebyla p íliš lákavá.
„Jo,“ vyk ikl Torben nakonec, zatímco se s mrazením v zádech díval na
bocmana. Krenzenovi prorazil ošt p hru a p išpendlil ho k hlavnímu st žni.
N které st ely z vrhacích za ízení, tlusté jako loket, probodly hned n kolik muž
najednou a pohled na n p ipomn l Rogogar anovi nevhodným zp sobem
ku ata, napíchnutá na špízu. „Co má bejt?“
„M žete vylézt, ušet íme váš život. Jste p ece koneckonc velitel. Ale jestli
vám to bude trvat moc dlouho, tak si to ješt rozmyslím.“
Torben se opatrn zvedl a vystr il hlavu nad hrazení.
epy, kterých si p edtím všimnul, držely na vnit ní stran hrazení tlusté
železné kruhy. Ke kruh m byly p ichyceny et zy, jimiž byla k trupu lodi zven í
p ipevn na v devadesátistup ovém úhlu sklopná konstrukce, využívající princip
zvedacího mostu. Pod palubou se t sn vedle sebe ježily vrha e šíp a ošt p .
Jakmile se pohyblivá ást postranní st ny sklopila dol , otev el se palestánským
zbraním dostate ný prostor ke st elb .
Na palub zaujala bojové pozice ty icítka ozbrojenc , a aby toho nebylo
málo, polovina z nich m la v ruce navíc i kuše.
Muž v palestánské d stojnické uniform , vyzna ující se kombinací nápadn
rudé a erné barvy a zdobené zlatými výšivkami, pozvedl klobouk a zdvo ile
pozdravil.
„Jsem commodore Erno DeRagni, velitel této krásné lodi. S kým mám to
pot šení hovo it?“
„Kapitán Torben Rudgass, rogogardská flotila,“ odv til pirát stru n a
ned v iv si obhlížel scénu, která se mu naskytla. V duchu po ítal s tím, že po
n m n kdo z voják okamžit st elí z kuše. „Co te se mnou bude?“
„Rogogardská flotila?“ DeRagniho p epadl záchvat smíchu. „Vy jste p kný
vtipálek, dokonce i v okamžiku porážky, co?“ posmíval se mu. „P ivedeme si vás
na palubu a dáme vás do želez. Potom poplujeme k nejbližšímu tarpolskému
p ístavu a za ídíme, aby tam jší soudce s vámi co nejrychleji zahájil proces. Jsme
p ece v tarpolských vodách, a tak chceme, aby vaše odsouzení prob hlo p esn
podle práva. Bohužel, takový proces je velké privilegium, a to nem žeme vašim
muž m poskytnout.“
D stojník dal pokyn svým muž m, kte í lodními háky p itáhli Grácii k lodi a
p ehodili p es zábradlí široká prkna tak, aby se dalo p ejít z jedné lodi na druhou.
Poté Palestánci vstoupili na krví zbrocenou palubu rogogardského plavidla.
Vojáci pracovali rychle. V d li, co a jak d lat, každý pirát, který byl jen
zran ný, dostal od Palestánc ránu z milosti. Mrtvoly lhostejn naházeli
pr vlakem do nákladního prostoru.
37
Torben neodvrátil pohled, díval se, jak zran ní muži jeden po druhém umírají.
Jejich smrt vnímal mnohem h e než pomyšlení na sv j vlastní konec. Když si
uv domil, jak hloup sedl Palestánc m na lep, popadl ho nezkrotný vztek a zlost
se mu zažírala do t la stále hloub ji a hloub ji.
„Mám na palub jednoho pasažéra,“ ekl Rogogar an rezignovan . Dva
vojáci mu mezitím svázali ruce za zády. „On s tou v cí nemá nic spole ného.
Nechte ho na pokoji.“
Commodore DeRagni, sotva starší než Torben, elegantn p esko il p es prkno
na Grácii a rozhlížel se po palub pirátské lodi. „Kdo je tak zoufalý, že
dobrovoln riskuje plavbu s takovými hrdlo ezy?“ Pravou nohou p evalil na záda
jednoho ležícího muže, který p i doteku tiše zasténal a pevn chytil d stojníka za
kotník.
DeRagni vytasil rychlým pohybem rapír z pochvy a probodl hru zran ného
piráta, mí il p ímo na srdce. Torben výhružn popošel o krok vp ed. Jeho strážci
ho okamžit strhli zpátky a drželi v železném sev ení.
„Ale, podívejme, no ne? Leží vám osud vašich muž na srdci, kapitáne?“
DeRagni si s hranou lhostejností o istil zbra o šaty mrtvého muže. „Tak to si ti
muži m li p edem rozmyslit, koho napadnou. Palestán si nenechá v n všechno
líbit.“
„Já na ten váš kramá skej stát zvysoka kašlu.“ Torben si odplivl. „Vždycky by
ze m znovu a znovu byl korzár a honil bysem ty vaše arogantní kup íky tak
dlouho, dokud by poslední z nich nezmizel z povrchu mo e.“
„To všechno m žete pozd ji povypráv t i soudci,“ podotkl commodore, „ale
já si toto vaše doznání s radostí zaznamenám. Jenže máte sm lu, rozhodn tím
nedosáhnete zmírn ní trestu.“ Palestánští vojáci se dali do smíchu.
Vojáci mezitím vynesli z nákladového prostoru Grácie sudy s pitnou vodou a
proviantem a dovlekli je na palubu Radostného pozdravu, rovn ž zbran , šípy a
šipky zm nily bez zbyte ného otálení majitele. Torben mezi ko istí rozpoznal i
oba t žké námo nické vaky cizího pasažéra.
Jeden z Palestánc se na okamžik odpoutal od inorodé hektické innosti a
p išel podat DeRagnimu hlášení. V obli eji p itom m l bezradný výraz.
„Nepoda ilo se nám najít žádného pasažéra, commodore. Ani v nákladovém
prostoru, ani v kuchyni, n které z kajut nebo jinde na palub .“
„Prozkoumali jste obsah sud , než jste je sem dovlekli?“
Voják chvili ku p emýšlel. „Ano, commodore. Ale ani v nich nebylo nic
jiného než slane ci, okurky, suchary a tuk.“
Torben se tomu podivil stejn jako voják, ve skute nosti p edpokládal, že
vojáci cizince brzy n kde objeví. „To je zvláštní,“ zabru el tiše. DeRagni se k
n mu oto il.
„Zdá se mi, že váš host je mistrem ve h e na schovávanou. Bohužel mu to
moc nepom že, protože vaše lo bude tady a te hned potopena.“
38
Commodore na ídil, aby se vojáci stáhli zp t, Rudgasse vojáci hrub dostrkali
po prkn na palubu Radostného pozdravu.
Z nákladového prostoru Grácie se ozvaly tupé rány sekerou. ada nadávek a
hlasité praskání d eva prozradily, že se voják m poda ilo prorazit dno lodi.
O pár okamžik pozd ji se na palub Grácie objevili poslední lenové
palestánského vojenského komanda. Byli mok í od hlavy až k pat a v rukou
drželi mohutné sekery. Tryskem p eb hli zpátky na p ebudovanou obchodní lo .
Radostný pozdrav odrazil od Grácie a napnul plachty. St elci zasypali palubu
rogogardské lodi sprškou zápalných šíp , aby na palub zni ili všechno, co by ji
mohlo udržet nad hladinou.
Torben Rudgass nehybn p ihlížel, jak se ho ící Grácie, na níž strávil p t rok
jako kapitán, postupn no í do vln.
Doutnající ráhno s rachotem dopadlo dol a rozdrtilo zna nou ást paluby na
kusy, ho ící cáry plachet se vznášely ve vzduchu, jako by tan ily, dopadaly do
vody a s hlasitým zasy ením pohasínaly.
Lo se položila na bok, a když se trup lodi se sténáním no il pod hladinu,
vypadlo z pr vlaku n kolik mrtvých pirát a s plesknutím dopadlo do vody.
„Není to zrovna p kný pohled, nemám pravdu?“ DeRagni se najednou ocitl
p ímo vedle Rogogar ana a se zájmem pozoroval smrtelný zápas umírající lodi.
„Já jsem v minulosti vid l v takovém stavu až p íliš mnoho palestánských lodí,
takže s n jakým námo ním pirátem nemám ani kapku soucitu. Kv li muž m,
jako jste vy, Rudgassi, p išel o život m j otec.“ D stojník na ídil, aby námo níci
napnuli všechny plachty, a odebral se do kapitánské kajuty.
Torben se nedokázal odtrhnout od pohledu na ohn m zalitou Grácii. Když byl
donucen na vlastní o i sledovat konec své lodi, m lo to v sob n co fascinujícího
a zárove i d sivého.
A navzdory všemu smutku a vzteku, který se ho zmocnil, si v duchu znovu a
znovu kladl otázku, co se asi tak stalo s oním tajemným pasažérem.
* * *
Hn v a nenávist, které se Torbenovi Rudgassovi usadily hluboko v duši, ho po
osmi dnech strávených v podpalubí v nejvlh ím kout palestánské lodi nadobro
opustily.
Rogogar an se t epal zimou, studená mo ská voda mu neustále omývala
nohy, k ži m l úpln rozmoklou. Ostrohranné železné kruhy mu sdíraly k ži z
kloub , každý pohyb ho bolel a pirát cítil první známky toho, že se mu rány
mezitím zanítily hluboko do masa.
Krysy se dosud držely zpátky, a pouze když si nedával dost pozor, sežraly mu
suchary. Z ejm prozatím nenašly zálibu v lidském mase.
39
Temné zákoutí najednou zalilo sv tlo, v n m se objevili dva Palestánci a
uvolnili et zy, zakotvené v úchytech na bo nicích, aby se Torben mohl
zvednout.
„Commodore t chce vid t,“ ekl muž s lampou v ruce, zatímco jeho
spole ník pomáhal Rogogar anovi na nohy.
„Jak daleko ješt máte k tarpolskému pob eží?“ vyptával se Torben. „Nechce
se mi v n hnít v tý mokrý dí e. Rad ji m hned pov ste.“
„O tom rozhoduje commodore.“ Pirát ucítil ránu do zad, až zavrávoral
sm rem k úzkým d ev ným sch dk m a narazil si o n hlavu. „Máme namí eno
do Ludvosniku, jednoho z v tších p ístavních m st. Mají tam i vlastní královský
soudní dv r. Než se budeš houpat na lan , ješt to n jakou dobu potrvá.“
Torben se t žkopádn vyšplhal po sch dcích nahoru a po chvilce stál na
palub palestánské lodi. erstvý vzduch a jemná sprška mo ské vody ho
osv žily, muž se zhluboka nadechl a na pár chvil se t šil ze zdánlivé svobody,
kdy unikl temnému, vlhkému d ev nému v zení.
Na palub panoval ilý ruch, Radostný pozdrav plul pod všemi plachtami a na
to, jak byla tato p vodn obchodní lo široká a t žká, brázdila vlny
pozoruhodnou rychlostí.
Palestánští námo níci šplhali po plachtoví sem a tam, dotahovali lana a práv
za ínali na p ídi napínat další plachtu. Nebylo pochyb, Radostný pozdrav m l
proklat nasp ch.
Oba hlída i vlekli Rogogar ana za sebou na et ze p ímo ke kapitánské
kajut . Muži, které cestou míjeli, vrhali po pirátovi nenávistné pohledy.
Torben si domyslel, že by ho vojáci nejrad ji p ipravili o život hned tady a
te , cestou si p ipadal, jako by procházel uli kou hanby, kdy ti, kte í tu uli ku
tvo í, ežou lov ka z obou stran klacky po zádech.
Krátce poté stál v prostorné kapitánské kajut . Commodore zamyšlen sed l
za mohutným psacím stolem, na n mž ležely n jaké p edm ty, zabalené v
naolejovaném papí e, a ožvykoval kousek sladkého d eva.
Palestánští strážní smýkli Rogogar anem na židli p ed stolem a postavili se
ke dve ím.
DeRagni nic ne íkal. Zdálo se, že si Torbenovy p ítomností zpo átku v bec
nevšímal a jenom dále svými špi áky opracovával kousek d ívka. O i m l
hloubav up ené na pracovní desku stolu. Pirát vy kával.
Jako by se v myšlenkách zatoulal n kam daleko odsud a najednou se probral,
commodore kývl na piráta a p isunul p ed zajatce d ev ný pohár, který vytáhnul
ze zásuvky psacího stolu. Potom Palestánec vylovil z hlubin zásuvky karafu se
zlatožlutou tekutinou a nalil nejprve Torbenovi a pak i sám sob .
„Co víte o svém bývalém pasažérovi?“ Commodore vyzývav pozvedl
sklenici a usrkl z ní.
40
Torben k tekutin nejd íve opatrn p i ichl, ucítil v ni silného alkoholu. Když
si dal malý doušek, protekl mu nápoj hrdlem jako tekutý ohe a vyvolal mu v
žaludku vlnu nikoliv nep íjemného tepla, které se brzy rozlilo do celého t la.
„To je vynikající pálenka, commodore,“ prohlásil Rogogar an. „Nejspíš jste
ji otrávil a sám si p edem nalil protijed, nebo snad ne? Všichni Palestánci jsou
proradní. To ví každý rogogardský d cko.“
„K ivdíte mi, Rudgassi.“ DeRagni se pousmál, volnou rukou si z hlavy stáhl
paruku a nacvi eným pohybem ji hodil na v šák p esn na místo, kam cht l.
„Slíbil jsem vám, že se vám dostane ádného procesu, tak pro bych vás m l
zabíjet p edem? Krom toho jste mi neodpov d l na otázku.“
Torben vytušil, co ho eká, a jedním rázem vyprázdnil pohár. Commodore mu
okamžit znovu dolil.
„Nem žu vám o tom pasažérovi íct nic, než že to byl muž, o n co menší než
já a taky trochu štíhlejší. Vzali jsme ho na palubu v Gustrovu. Mysleli jsme si, že
to je n jakej šlechtic nebo d stojník, kterej se z n jakýho d vodu musel pakovat
z domu.“
DeRagni se p edklonil, jeho od p írody erné vlasy se mu p ilepily k lebce,
zorni ky se rozší ily a prozrazovaly, že Palestáncem cloumá zv davost a nap tí.
„Co vás k té domn nce vedlo? M l na sob n jakou uniformu?“
„Ne, to ne. Ale mluvil ulldartsky tak, jako když se n kdo nau í cizí e . Ani
stopa po n jakým ná e í, žádný zvláštnosti, žádnej p ízvuk. e jako z u ebnice
pro ú edníky.“ Rogogar an svraštil obo í. „Pro vás zajímá n jaká mrtvola?“
Commodore ukázal na zabalené p edm ty. „ ekl bych, že váš host byl n co
jiného než jenom oby ejný pasažér, soud podle toho, jak byl na cestu vybaven.“
Rozbalil jeden olejem napušt ný šátek a v zá i dopadajícího slunce se zaleskla
široká p ezka na opasek, vytvo ená z n kolika drobn jších sou ástek.
„Napadá vás n co?“ DeRagni posunul p ezku po stole sm rem k
Rogogar anovi. „Po ádn si ji prohlédn te. Vezm te ji do ruky.“
Torben odložil pohár a opatrn uchopil p edm t.
T žký kus kovu, zdobený jemnými rytinami, mu spo inul v dlani. Pirát jím
otá el, obracel ho ze strany na stranu, ale nikde neobjevil n co zvláštního nebo
pozoruhodného.
„Ten, kdo tenhle kousek vyrobil, a už to byl, kdo cht l, byl opravdovej mistr
svýho oboru.“ Položil sponu zpátky na st l. „Ale mn by se zdála trochu moc
t žká a velká.“
„Já si zpo átku myslel to samé, Rudgassi.“ Palestánec zvedl malou,
nenápadnou záklopku a spona se rozpadla na n kolik kus .
DeRagni pot eboval ur itou dobu a n kolik pokus , než jednotlivé díly nov
uspo ádal a složil, ale když práci dokon il, držel v prstech nebezpe n vypadající
n ž s epelí ostrou jako b itva.
„Zajímavé, nemám pravdu?“
41
Torben sledoval commodorovo po ínání se stále v tším zájmem a zmaten si
prohlížel výsledek, který z n ho vzešel. „Jak jste na to p išel?“
„ irou náhodou.“ DeRagni rozev el další šátek, v n mž byl zabalený n jaký
prsten. Na první pohled bylo z ejmé, že musí být velice drahocenný. „Když jsem
si cht l po ádn prohlédnout kámen tady v tom prstenu, všiml jsem si, že se dá
otá et objímkou, v níž je uchycený.“ Doložil Rogogar anovi svá slova
praktickou ukázkou, drahokam s objímkou se odklopil dozadu a odkryl p ed
udiveným pirátem malý dutý prostor, napln ný b lavým, tém bezbarvým
práškem.
„To nejspíš nebude žádnej lék.“ Torben se poškrábal na hlav , jak se pohnul,
zarachotily et zy, jimiž byl spoután, a kovové kroužky ho bolestiv zatahaly za
ruce. Rogogar an však byl p íliš soust ed ný na záhady, které palestánský
d stojník odhalil, a tak bolest ani po ádn nevnímal.
„No, ur it lov ka vylé í, když má problémy s usínáním.“ Commodore vrátil
prsten do p vodní podoby a odložil ho na st l. „Když jsem to zjistil, d kladn
jsem prozkoumal všechny p edm ty, které jsem v t ch dvou námo nických
vacích našel.“
DeRagni rozložil drahý šátek a Torben spat il další prsteny, tentokrát zdobené
drahocennými rubíny.
„Krásná kombinace, za tu by lov k dostal spoustu zla ák ,“ vyklouzlo
Rogogar anovi z úst. DeRagni se ušklíbl, navlékl si prsteny na ruku a držel je ve
sv tle.
„Pravd podobn jsou už tak k nezaplacení, ale tyhle šperky v sob skrývají
jedno tajemství.“ Palestánec sev el raku v p st, p itiskl ji prsteny dol k pracovní
desce stolu a p ejel po n m zprava doleva.
Bylo slyšet, jak prsteny škrábou o d evo. Rubíny v n m zanechaly hluboké
rýhy. „Kdybych tím n koho praštil do obli eje, nepoznal by ho ani vlastní otec.“
Commodore str il Torbenovi p st p ímo p ed nos. „Tyhle kameny jsou
vybroušené tak ost e, že kdybyste jimi n komu ušt d il po ádnou ránu na správné
místo, vykrvácel by b hem n kolika málo okamžik .“
Pirát couvl hlavou dozadu, aby unikl z dosahu drahocenných šperk .
„Máte pravdu, náš pasažér byl nebezpe nej chlap. N co takovýho žádnej
normální lov k u sebe nenosí, nehled na to, že by si je skoro nikdo nemohl
dovolit zaplatit. Podle t ch v cí se zdá, že to byl n jakej úplatnej vrah. Ne íká se
jim náhodou asasíni?“
DeRagni p ikývl. „Palestinská flotila z ejm tím, že poslala Grácii ke dnu,
zachránila život n jaké vysoce postavené osobnosti. Ale já jsem se svým malým
p edstavením ješt ani zdaleka neskon il, protože vedle všech t ch podivných
zbraní, jed a jiných v cí jsem narazil i na n co dalšího.“
Uchopil druhý námo nický pytel, položil ho na st l a vyložil jeho obsah na
desku: t i paruky, falešné vousy v nejr zn jším možném provedení, t i r zné
42
tarpolské kroje, pudr, barvu na vlasy, mince v n kolika r zných m nách a
obnošené tmavohn dé šaty, dopln né slušivou dlouhou šálou a vesti kou.
„To všechno je velice neobvyklé.“ DeRagni odšpuntoval zátku malého
flakónku a kabinou se okamžit rozlila v n t žkého, sladkého parfému. „Ten
asasín myslel opravdu na všechno. Jste si po ád ješt jistý, že jste m l na palub
muže, Rudgassi?“
Pirát bezradn pokr il rameny. „Nevím, já už ni emu nev ím.“
Commodore si ho znovu zm il napjatým, zvídavým pohledem. „Mám vám
n co prozradit? Myslím si, že jste velice dob e v d l, koho jste vzal k sob na
palubu.“ Muž si pohrával s vlasy tmavé paruky. „Agarsané si z ejm najali
n jakého vraha, aby s jeho pomocí odstranili bohaté kupce z nejvyhlášen jších
palestánských obchodních kancelá í na severu Rundopâlu, a ta vaše rogogardská
chamra jim p i tom pomáhá. Nebo že by si snad Rogogard nakonec toho vraha
najal a zaplatil sám?“
„Takovej nesmysl.“ Torben cht l vstát, ale strážci byli na míst a zatla ili ho
zpátky do židle. „My si žádný vrahy nenajímáme. Dobýváme lodi a pak vám
rad ji sami vlastnoru n pod ízneme krky.“
„M žete si íkat, co chcete. Pom žu vám trochu osv žit pam , aby jí to líp
myslelo, a kdybyste si p ece jenom na n co vzpomn l, dostanete p íležitost mi to
sd lit.“ DeRagni si nalil a kývl na námo níky. „Vytáhn te toho piráta na palubu a
vypla te mu dvacet ran devítiocasou ko kou. Možná se mu pak pam vrátí nebo
se aspo trochu zlepší. P eji vám p íjemný den, kapitáne.“
„Ty jeden svi skej palestánskej mo skej erve!“ Rogogar an se ze všech sil
vzpíral silným pažím, které ho zvedly do výšky a vlekly ke dve ím, jenže dny
strávené v podpalubí na n m zanechaly stopy.
Oba námo níci ho došoupali a dostrkali na vzduch, tam ho p ehodili p es
zábradlí kapitánského m stku a Torben dopadl na d ev nou palubu.
Pád nebyl nijak zvláš hluboký a za normálních okolností by se pirátovi nic
nestalo, et zy mu však znemožnily, aby rukama ztlumil dopad.
Rogogar an dopadl na palubu jak dlouhý, tak široký, železné kruhy znovu
rozdrásaly strupy na ranách pod pouty. Pirát zasténal a pokusil se zvednout,
pouta se však zapletla do sebe a Torben z stal ležet na prknech jako svázané tele.
Jeden z obou strážných ho odvlekl k hlavnímu stožáru, zatímco druhý sundal
d tky zav šené na skob a str il je do kbelíku napln ného solí.
Zbytek posádky Radostného pozdravu si všiml, k emu se na palub schyluje,
a postupn se shromáždil poblíž, aby si toho divadla rovn ž užil.
Torben vrhl pohled na kožené emínky, do jejichž konc byly zapletené
kousky skla, železné špony a h ebíky. Po dvaceti ranách touhle hr zou mu na
zádech moc k že nez stane. Pevn doufal, že po páté nebo šesté rán omdlí.
P ípravy byly u konce, Rogogar an stál p ipoutaný ke stožáru, b ichem
nato ený ke st žni a svázanýma rukama objímal hladké d evo. Námo níci a
43
vojáci povzbuzovali muže s d tkami, který si dal dva kroky rozb h a z oto ky vší
silou ude il.
Bolest se p edem neohlásila, pirátovi se bez nejmenšího varování rozlily po
zádech žhavé, bodavé vlny, ale Torben nevyk ikl. Muži nadšen jásali, zatímco
d tky znovu dopadly na záda, tentokrát ješt siln ji. Pirát m l pocit, jako by mu
n kdo p ejížd l po k ži rozžhaveným drátem.
Pak už mu na záda dopadal v rychlém sledu jeden úder za druhým, námo ník
do n ho bušil stále zu iv ji, aby Rogogar ana kone n donutil vát bolestí. Po
patnáctém úderu si dop ál krátkou p estávku, nat el kožené emeny erstvou solí
a p ed posledními p ti ranami si trochu prot epal ruku.
Torben cítil obrovskou, neustávající bolest, pohled se mu rozest el. Postupn
za ínal upadat do milosrdného bezv domí. Na zádech mu povlávaly kusy rud
zbarvené k že, krev mu stékala po kalhotách a odkapávala na palubu.
Poslední údery vnímal jen jako bodnutí špendlíkem, teprve když mu na záda
vychrstli celý džber soli, opustily ho síly a bez hlesu se zhroutil k zemi.
Námo níci ho odvázali, odnesli zpátky do podpalubí a et zy op t p ipoutali
ke st n .
Pirát se ani nehnul, když mu rozdrásaná záda zalila mo ská voda, prosakující
net snými místy až do mužova nyn jšího vlhkého p íbytku.
44
„Sinured jediným rázným úderem dobyl nep ipravený Tarpol, zabil krále i
celou jeho rodinu a dosadil tam jako vládce svého nejstaršího syna. Poté napadl
Rundopâl, který byl v rným spojencem Tarpolu, a i tam obsadil celou zemi. Na
rundopâlský tr n rovn ž usedl jeden z jeho syn .
Z Rundopâlu a Tarpolu bylo odvle eno zna né množství lidí do Barkidy.
Museli pracovat jako otroci a vybudovat despotickému panovníkovi nové hlavní
m sto.
Sinured ve ejn vyhlásil, že ho ve všech bojích podporoval Tzulan v duch,
jenž mu stál po celou dobu po boku. Ulldrael je prý p íliš slabý b h, než aby byl
ješt n eho schopný. Na d kaz svých slov mu mocný b h války slíbil, že ho do
budoucna bude v rn provázet na všech taženích a povede ho k vít zství.
Barkidské jednotky, opojené vít zstvími v mnohých p edchozích bitvách, nadšen
jásaly a toužily vyrazit do dalších boj .
A Sinured je postupn zavedl do Borasgotanu, Hustrabanu a Serusie, které se
pokusily spojit své síly do jedné velké spojenecké armády, ovšem Tzulanova moc
byla v tší než síla Ulldraela Spravedlivého. V bitvách padly tisíce muž , mnoho
dalších bylo odvle eno do Barkidy.
Ostatních národ Ulldartu se zmocnilo nesmírné zoufalství, protože te už
Sinuredovi nedokázal nikdo elit…“
ULLDARTSKÝ HISTORICKÝ ALMANACH
SVAZEK XXI., STRANA 1048
45
Krátce poté, co se setm lo, se z mlé n kalného p íše í vyno il hostinec. Z
oken se ven linul matný t pyt a lákal pocestné vyhlídkou na h ejivé, útulné, a
p edevším sv tlé místo, kde budou moci p espat.
Cáry mlhy se ke konci denní trasy snášely nad cestou ješt hust ji než b hem
dne, takže nakonec nikdo z družiny nev il, že brzy dorazí do cíle. Ke chladu se
p idružila jemná, tenká vrstvi ka vlhkosti, jež se usadila na kabátech voják i na
ko ských houních, kde se z ní zanedlouho vytvo ily kapky vody, odkapávající v
podob perel na zem.
Po nep íjemné epizod v blízkosti b ezového lesíka Stojko i Lodrik hluboce a
pevn usnuli, jeden kv li nezvykle velkému množství alkoholu, ten druhý proto,
že v danou chvíli nem l nejmenší chu na bližší seznámení s provincií Granburg.
Pokaždé, když se následník tr nu probudil, se jenom p evalil na bok a snažil
se co nejrychleji znovu usnout.
V d ímotách se mu ob as vybavila žena, zoufale prchající p ed psy, potom to
byl najednou on sám, koho šelmy honily, zatímco Lodrik v nep irozen velký
otec se smíchem povzbuzoval borasgotánské psy, aby ho ješt usilovn ji štvali.
P estože mu spánek nep inášel ani špetku odpo inku nebo úlevy, byl podle
následníkova názoru po ád ješt lepší než výhled z oken ko áru.
Stojko a Lodrik poslední p lhodinu ml ky sed li jeden proti druhému. Oba
byli zabraní do myšlenek, zatímco ko ár pomalu pokra oval v jízd po hrbolaté
cest .
U pravého okna se objevil Valjakov, p itáhl koni uzdu a str il hlavu dovnit .
„Hostinec je p ímo p ed námi, za n kolik málo minut už ur it budeme sed t
ve vyh átém vý epu a dostaneme n co teplého k jídlu.“
„To je první pot šitelná v c, kterou jsem v posledních dnech slyšel.“ Tadc se
hnízdil na sedadle sem a tam, p epadla ho netrp livost, když si p edstavil pe ené
ku átko se zeleninou a brambory, jako zákusek si pak t eba dá kousek dortu.
„Myslím, že vám bude vyhovovat, když do hostince p edem vyšlu jednoho z
našich lidí, aby nás pro jistotu ohlásil.“ T lesný strážce tázav pohlédl dovnit do
ko áru.
„Ano, ano. To je dobrý nápad,“ souhlasil tadc. „A mi p ipraví srn í pe eni. K
tomu polévku, chléb, sýr, brambory…“
46
„Vzkážu jim, aby nachystali na st l to nejlepší, co mají, pane,“ p erušil ho
Valjakov. „Ale obávám se, že v tomhle kraji nem žeme po ítat se žádnými hody,
protože jsem dosud nespat il jediný kus divoké zv e.“
„Taky není divu, když se krajinou prohán jí borasgotánští psi,“ zamumlal
Stojko. „Ty bestie nejspíš roztrhaly na kusy všechno, co se kde jen šustlo.
M žeme hovo it o št stí, jestli bude kucha v tom hostinci ješt naživu.“
Lodrik pokr il nos, zalovil v rukávu po kapesníku a mohutn se vysmrkal.
„Jako první tu zavedu da z bojových ps ,“ prohlásil. „Nebo ješt lépe, rovnou je
zakážu.“
„To, co práv íkáte, zní velice rozumn , pane,“ komentoval jeho slova
služebník a p edstíral p ekvapení. „Jak jste na to p išel?“
„Než jsme vyjeli, mluvil jsem s vrchními výb r ími daní a ti jsou toho názoru,
že se dan vždycky hodí. Jsou výbornou pom ckou, když je t eba vybrat n jaké
peníze, zabránit n kterým v cem nebo je aspo omezit.“
„Je tu však n kolik potíží. Pokud psi pat í n jakému šlechtici, bude t žké
stanovit takovou výšku dan , aby ji nemohli zaplatit, protože v tšina vrchnosti
má obvykle dost pen z,“ opatrn namítl Valjakov. „Zákaz by ale vyvolal zlou
krev a ur it by nep isp l k tomu, aby si nový guvernér hned od za átku získal
oblibu. Šlechtu by tím rozhodn nenadchnul. Krom toho je možné zavád t nové
dan jen s kabcarovým souhlasem.“
„Prozatím tedy vy káme.“ Tadc se odvážil znovu vyhlédnout z okna. „Vidím
sv tlo hostince. Jak se zdá, tak tam p ece jenom n kdo bydlí. Pošlete už kone n
toho vojáka, aby nás ohlásil, Valjakove. ekám, že až dojedu, bude na m ekat
prost ený st l.“
Svalnatý t lesný strážce nazna il úklonu, poodjel a zmizel Lodrikovi z
dohledu. Bylo slyšet, jak zvu ným hlasem udílí rozkazy. Rychlost, jakou ko ár
jel, se najednou znateln zvýšila, ko í z ejm kone n lépe vid l na cestu.
„Jak se vlastn jmenuje Valjakov k estním jménem?“ zeptal se znenadání
Lodrik. „Jsme s ním už n kolik týdn na cestách, ale nem žu si vzpomenout, že
bys ho ty nebo n který ze strážných oslovil celým jménem.“
„To je takový zvláštní p íb h, pane,“ odpov d l rádce. „Vstoupil do služeb
vašeho otce, zvládl p ijímací zkoušky a od té doby bojoval v elitní jednotce.
Prohlédl jsem si výplatní listiny, ale ani v nich není jediná zmínka o tom, jak se
jmenuje k estním jménem.“
„Možná je Valjakov k estní jméno?“ dohadoval se tadc. „P íležitostn se ho
na to zeptám. ekl bych, že to je dost nezvyklé jméno.“
„Já mám dojem, že se to k tomu zvláštnímu lov ku docela dob e hodí, pane.“
Stojko neskrýval, jak málo mu záleží na tom, jestli má Valjakov n jaké k estní
jméno, nebo ne. „Je loajální a ru í za vaše bezpe í. Nic víc nemusím v tuto chvíli
v d t. A kdo ví, když se naskytne vhodná p íležitost, možná vám to tajemství
jednou sám prozradí.“
47
„Opravdu by m to docela zajímalo.“ Lodrik neklidn poposedával na míst .
„Jak dlouho to bude ješt trvat? Vždy už skoro umírám hlady.“
Ko ár skute n zastavil za necelou tvrthodinku p ed v tším statkem, kde byl
nade dve mi do hlavního stavení h ebíkem p ibitý d ev ný výv sní štít, na n mž
byla namalovaná velká mísa. Obraz však poznamenal zub asu, byl zna n
vybledlý a zv tralý.
Lodrik a Stojko vystoupili z ko áru, hostinský vyb hl od šenku a pospíchal
p ivítat vzácné hosty.
„Taková vysoce urozená návšt va, a k tomu ješt v takovou hodinu je pro m
p ekvapením, ale je to pro m rovn ž velká est,“ rozplýval se vousatý, mírn
obtloustlý muž. Byl asi stejn vysoký jako následník tr nu a ší il kolem sebe
pronikavý zápach potu. „Vstupte dovnit a vychutnejte si speciality, které jsem
pro vás p ipravil.“
Malé procesí, skládající se z tadce, jeho rádce, Valjakova a p l tuctu voják
krá elo hostinskému v patách a následovalo ho dovnit do místnosti, osv tlené
kou ícími lojovými sví kami.
Vý ep byl plný nejr zn jších v ní a pach , takže nikdo z muž nedokázal
íct, co ho vlastn nejpronikav ji ude ilo do ichových orgán . Pot se mísil s
tabákem, ve vzduchu se vznášely pachy z kuchyn a prolínaly se s kou em z
velkého, nezakrytého krbu, který podle všeho špatn táhl a vhán l do místnosti
oblaka dýmu.
V místnosti stály ty i na první pohled zcela náhodn rozmíst né stoly. Dva z
nich byly obsazené.
U jednoho sed li t i d evorubci. Podle svalnatých paží a obrovských seker,
ležících na zemi vedle stolu, to nebylo t žké uhodnout. Druhý st l obsadila
skupina pocestných, vypadajících stejn promrzle jako nov p íchozí.
Všichni m li p ed sebou hluboké misky s tmavým, ídkým obsahem, jenž
budil v návšt vnících podez ení, že se jedná o sm sku zbytk z minulého týdne.
Lodrik vrhl po svém sluhovi výmluvný pohled. „Doufám, že to není to
nejlepší, co m že zdejší kuchyn nabídnout.“ Ukázal na vývar p ipomínající
hustou, rozva enou kaši. „Slíbil jsi mi, že jídlo, které se tu podává, bude n co
zvláštního.“
„Nepochybn to bude n co zvláštního,“ snažil se Stojko odhadnout, jak m že
ten pokrm chutnat. „Otázka spíš zní, jestli to p ežijeme?“
Hostinský se vrátil z kuchyn a doprovodil skupinku k volným stol m,
zatímco jeden pacholek a d ve ka p ivlekli obrovité džbány piva a náru
hlin ných pohár , postavili je na stoly a okamžit host m nalili.
„Výborná hustá polévka. Jenom pro vás jsem ji ješt více zahustil, p idal jsem
do ní další brambory a kusy salámu, vznešený hara¢i,“ oznámil tlus och pyšn .
„Za n kolik málo minut budete moci jíst. Zatím si pochutnejte na mém pivu, sám
ho va ím. Recept jsem zd dil po otci.“
48
Valjakov usrkl z tadcova poháru, protáhl obli ej a ot ásl se. „To je zatracen
ho ké pivo. Z eho ho va íš?“
„Je to sm ska bylinek, ko ínk a rozva ených hub, pane,“ vysv tloval
hostinský zklaman . „Nechutná vám?“
„P ines nám vodu. To by ti m lo jako odpov sta it,“ odv til Valjakov, na
n mž bylo z eteln vid t, že se mu nápoj p ímo hnusí. D evorubci se neskrývan
šklebili a jedním rázem vyprázdnili své džbánky.
Lodrikovi to zkazilo náladu. „Rád bych to ochutnal, Valjakove. Ur it nebylo
až tak špatné.“
T lesný strážce se ot ásl. „Na míst byste se pozvracel, v te mi, pane.
Nevím, jaké druhy bylinek a hub používal jeho otec, ale bu musel být úpln
senilní, nebo už jazykem nedokázal rozlišit žádnou chu .“ Valjakov si vložil do
úst kousek chleba, aby se zbavil pachuti, a pak ho hned vyplivl do ohn . „Jestli
bude ta polívka jen z poloviny tak mizerná, tak toho chlapa rovnou zabiju.“
„Jestli bude opravdu tak špatná, máš mé svolení,“ pronesl tadc vznešen a
nalil si do poháru vodu, kterou jim mezitím p inesli.
Ohe v krbu asem vyhnal z t l nov p íchozích chlad, takže postupn za ali
odkládat kabáty, rukavice i pokrývky hlavy.
Valjakov vypadal díky lesklé pleši ješt p sobiv ji než p edtím. Holá hlava
mu prop j ovala brutální vzez ení, které spolehliv odrazovalo každého
potenciálního úto níka.
Stojko p elétl místnost zkoumavým pohledem.
Skupinka pocestných u vedlejšího stolu se tiše bavila mezi sebou a panstvo,
které obsadilo polovinu míst v hostinci, nebrala v bec na v domí. D evorubci se
tu a tam dali do hlasitého smíchu, hlu n si p i ukávali poháry, až to in elo, a
lili do sebe jeden litr ho kého moku za druhým.
Po p lhodin postavil hostinský s eledínovou pomocí na tadc v st l velký
hrnec polévky, d ve ka jim porozdávala d ev né talí e a lžíce. Plachým
pohledem se podívala na Valjakova a p itom celá z ervenala.
„Tentokrát tu polévku ochutnáš ty,“ prohlásil Valjakov a povzbudiv kývl na
Stojka.
Sluha opatrn nabral velkou nab ra kou mali kou porci jídla, dal si ji na talí
a vložil do ní lžíci.
„D evu to nijak neublížilo, to je dobré znamení,“ pokusil se Stojko o vtip a
usrkl ze lžíce.
Rádcovo skeptické žvýkání doznalo rychle zm ny, obli ej se mu rozjasnil. „Je
to dobré, možná až p íliš selské, ale opravdu dobré. ekl bych, že se to dá jíst.“
Hostinský nadšen p ikyvoval. „Ten recept mám od svého ot…“ pohlédl
sm rem k Valjakovovi, „cht l jsem íct od matky.“
„Ulldrael jí žehnej,“ zabru el t lesný strážce a odsunul hostinského stranou.
Všichni u stolu si naplnili talí e a plnými lžícemi se krmili hustou horkou
polévkou, která jim kupodivu skute n nesmírn chutnala, dokonce i Lodrik byl
49
vd ný za to, že má v b iše kone n n co teplého. Jak jedli, p išel za nimi na
chvíli jeden z voják a ohlásil, že se jednotka ubytovala ve stáji a i ona se již dala
do jídla.
Valjakov vyšel s vojákem ven, aby se na vlastní o i p esv d il, jak jsou vojáci
ubytovaní a aby na noc rozd lil hlídky.
Lodrik se op el o op radlo židle a pohladil si b icho, které se bujn vypínalo
nad opaskem a následníka tr nu zna n tla ilo. Nebylo pochyb, zase se po ádn
p ejedl. I ostatní u stolu budili nanejvýš spokojený, nasycený dojem. Tadcovi se
za ínaly zavírat o i.
„Stojko, jsem neskute n unavený. Chci okamžit do postele a spát.“
Sluha p ikývl a mávnutím ruky p ivolal hostinského. „Je hara¢ v pokoj
p ipravený? Hara¢ je už ospalý a rád by si lehl. Doufám, že máš ve svém hostinci
isté pokoje, jinak bychom si na n museli st žovat nebo bychom si odsud
p inejlepším odnášeli špatné vzpomínky.“
„Nem jte obavy, pane.“ Tlus och se uklonil. „Zaru uju vám dokonalý no ní
klid, nikdo vás nebude ve spánku rušit, tedy pokud to bude v mých silách.“
Lodrik se Stojkem se zvedli, šest voják okamžit následovalo jejich p íkladu
a všichni spole n zamí ili ke dve ím vedoucím do horních místností. Najednou
se zprudka otev ely vstupní dve e.
Do vý epu vnikl závan chladného vzduchu, ohe v krbu vysoko zaplápolal,
jak ho povzbudil pr van vzniklý p i otev ení dve í.
Vojáci prokázali dokonale nacvi enou reakci. T i z nich se postavili p ed
Lodrika, aby bránili p ípadnému úto níkovi ve výhledu, a koliv tím clonili i
samotnému tadcovi. Zbylí kryli následníkovi tr nu záda a bleskurychle vytasili
me e, aby se mohli v mžiku dát do boje.
Skupinka host u vedlejšího stolu se na n jenom udiven dívala, byli z ejm
p íliš nechápaví nebo líní, než aby okamžit jednali. D evorubci polekan sáhli
po sekerách a vysko ili ze židlí, obli eje obrácené sm rem ke dve ím.
Do vý epu vstoupil mladík ve zcela promo ených šatech, o i prozrazovaly, že
jím zmítají obavy a strach. Mokré sv tlé vlasy se mu p ilepily k hlav , obli ej a
k že na rukou mu zrudly ledovým chladem, který venku panoval. Musel se v té
nepohod hodn dlouho toulat po lesích.
Když si všimnul muž se sekerami a vytasenými me i, zarazil se a cht l
honem vycouvat ven, ale Valjakovovy svalnaté paže ho zezadu pevn sev ely a
vytla ily mu vzduch z plic.
„Co si p eješ, chlap e?“ T lesný strážce si pohazoval znehybn ným mladíkem
jako mokrou krysou, nohy se mladíkovi houpaly n kolik prst nad podlahou.
„Pro ses sem v ítil jako n jaký démon?“
„M žete ho klidn pustit, pane.“ Hostinský vystr il hlavu z úkrytu za
d ev ným trámem, širokým jako dosp lý muž, vrhl po mladém muži nevrlý
pohled a uhladil si zást ru. „Jmenuje se Nurjef provazník a bydlí ve vesnici
Olnjak, kousí ek odsud. Je to horká hlava, ale jinak naprosto neškodný.“
50
Valjakov rušitele klidu nepustil, dále ho držel v železném sev ení jako ve
sv ráku, až mladému muži stékala deš ová voda z promá ených šat v drobných
pramíncích na zem.
Nurjef za al zápolit s dechem, tvá e mu pozvolna modraly. „Prosím, pus te
m . Nem žu se nadechnout,“ zasup l provazník.
T lesný strážce rozev el paže a muž spadl na kolena, zalapal po dechu a
rozkašlal se. Mezitím se ve vý epu objevili další strážní, obklopili ho, dva z nich
ho zvedli na nohy a posadili na židli.
„Nurjefe, co t to jenom napadlo v ítit se sem jako vítr?“ Majitel hostince se
nad provazníkem sklonil a spráskl ruce. „Chyb l jenom vlásek a panstvo by t na
míst zabilo.“
„Stejn je všechno marný,“ zamumlal Nurjef a up en se zahled l do ohn ,
dech se mu ješt nesta il zklidnit. Valjakov stál p ímo za ním a ned v iv
sledoval každý muž v pohyb.
Lodrik se protla il mezi vojáky a p istoupil k židli, na níž provazník sed l.
„Já jsem hara¢ Vasja a v brzké budoucnosti se stanu guvernérem této
provincie. Co t vedlo k tomu, žes do hostince vstoupil tak nezvyklým
zp sobem? Jde o n co naléhavého?“
Nurjef k n mu pomalu vzhlédl, pokr il nos a odplivl si. „Já na místodržící
moc nedám a je mi fuk, jestli jsou sta í nebo noví.“
T lesný strážce popošel o krok dop edu a ude il mechanickou rukou,
provazníkovi se z úst vyvalila krev a muž padl k zemi, jako by do n ho ude il
blesk.
D evorubci za ali bru et a pevn ji sev eli sekery, stráže jejich sm rem
výhružn pozvedly me e.
Stojko vid l, že se nad nimi za íná vznášet nebezpe í bitky s místními
obyvateli a konejšiv rozp áhl ruce.
„Ale, ale, p ece se do sebe nepustíme. Nechceme nikomu ublížit.“ Krátce
pohlédl na Nurjefa. „Alespo ne tak, aby si z toho n kdo odnesl vážné zran ní.“
Rádce podal provazníkovi ruku, aby mu pomohl vstát, muž se však zvedl sám a
Stojkovo gesto zcela ignoroval. V o ích se mu blýskalo vztekem a zlostí, z úst
mu prosakoval široký pramínek krve, spodní ret m l úpln rozbitý.
„Te víte, pro si o panstvu nemyslím nic dobrého.“ Rukávem si ot el krev.
„Hledám svou ženu. Cht la dnes jít do lesa sbírat houby a vyhrabat pár ko ínk .“
Lodrik nechutí protáhl obli ej, což provazník kvitoval opovržlivým úsm vem.
„My prostí lidé nemáme tady v Granburgu nic jiného na jídlo, pane guvernére.
Šlechtici, kte í se pod ochranou sou asného místodržícího starají jenom sami o
sebe, po nás vyžadují t icet díl úrody a zakázali nám lovit v lese.“
„Musíš omluvit Valjakovovo chování, ale on není zvyklý na tón, jakým tady v
Granburgu hovo íte s jeho pánem.“ Stojko se mile pousmál a podal provazníkovi
sv j pohár. „Kam m la tvoje žena namí eno?“
51
„Do lesa, asi tak t i hodiny ch ze odsud. D lám si kv li ní starosti, a když
jsem tu uvid l takovou spoustu lidí s vytasenými zbran mi, dostal jsem prost
strach.“ Výraz v Nurjefových o ích se zm nil, vrátily se do nich obavy zasazené
hluboko v duši. „Po lesích se už toulají vlci a t hotná žena by se pro n mohla
stát snadnou ko istí.“
„ íkal jsi t hotná žena?“ Valjakov si vym nil rychlý pohled s tadcovým
sluhou a pomalu vytáhl z kapsy prsten, který odebral mrtvé žen . „Z celého srdce
doufám, že prsten, který tu mám, není její.“
„Ale ano, to je její prsten. V noval jsem jí ho na ja e, když jsme m li svatbu.
Ona si ho nikdy nesundávala.“ Provazník s pobledlou tvá í uchopil rozt esenýma
rukama prostý šperk. „Co je s ní?“
Valjakov otev el ústa, jenže Stojko ho p edešel. „Provazníku, je nám to
hrozn líto. Tvoje žena i dít jsou mrtví.“
Nurjef sev el prsten v dlani a zhroutil se, z hrdla se mu draly srdceryvné
vzlyky. Lodrika se znovu zmocnil svíravý pocit.
Jeden z d evorubc výhružn popošel k t lesnému strážci. „Co jste s tou
ženou provedli? Zabili jste ji, nebo jak jste se vlastn dostali k tomu prstenu?“
„Copak bych tu ten prsten ukazoval, kdybychom ji zabili? Než n co ekneš,
tak p edtím p emýšlej,“ prohodil Valjakov opovržliv a chladn na muže pohlédl.
„Zabili ji bojoví psi. Nemohli jsme proti tomu nic d lat, byla od nás p íliš
daleko.“
Ve vý epu se rázem rozhostilo naprosté ticho. Ml enlivý p íkrov zahalil celou
místnost, bylo slyšet pouze praskání ohn v krbu.
Hostinský pomalu sklonil hlavu, ústa sto ená do tenou ké árky. D evorubci
sev eli sekery tak siln , až jim zb laly vystouplé klouby, a jeden z ko ích ve
skupin pocestných zamumlal polohlasem kletbu.
„Ví n kdo n co bližšího o t ch bojových psech?“ zeptal se Lodrik tiše a
popošel ke ko ímu. „Tys p ece n co íkal, ne?“
„Ty bestie pat í hara¢ovi Taroku Kolskému,“ prohlásil nejurostlejší
d evorubec a spustil sekeru. Jeho p átelé ho napodobili. „Spolu s guvernérem a
brojakem Vankem po ádá asto hony a chová se, jako by mu pat il celý kraj. Štve
zv až na smrt, a když je v lese náhodou n kdo z lidí bydlících poblíž ve vesnici
a p iplete se jim do cesty, neberou na to žádný ohled.“ Shrnul si rukáv na levé
paži, na níž se ukázaly etné, již zahojené stopy po pokousání. „Trvalo mi celý
m síc, než jsem mohl znovu kácet stromy. Pes m nechal naživu jenom proto, že
ho jeho pán odvolal. Jinak bych byl mrtvý stejn jako provazníkova žena.“
Nurjef zaje el, vysko il ze židle, rozrazil dve e stejn prudce, jako když
p icházel, a zmizel v mlžné tm .
„Vra se, ty blázne. Ješt n kde v mlze narazíš do stromu nebo spadneš do
bažin.“ Hostinský se díval za mladíkem, dokud Valjakov nezav el dve e.
„Doufám, že nevyvede n jakou hloupost.“ Majitel hospody se vrátil zpátky za
vý epní pult. „Hara¢ nerozumí legraci, jedin když si ji sám vymýšlí.“
52
„Jsou to tady krásné pom ry,“ poznamenal Lodrik a pot ásl hlavou. „Až budu
guvernérem, tak se tu leccos zm ní, to vám slibuju.“
Kývl na vojáky a ti ho a Stojka doprovodili po schodech nahoru.
T lesný strážce si u hostinského objednal horké ko en né víno a ml ky se
posadil ke krbu.
Skupina cestovatel se rovn ž stáhla do svých pokoj , stejn tak se i
d evorubci nenápadn vytratili z místnosti.
Hostinský p inesl Valjakovovi kou ící nápoj, chvilku nad ním nejist postával
a pak se posadil vedle n ho.
„Myslíte si, že mladý pán skute n m že n co zm nit? Odpus te, ale zdá se
mi, že je ješt p íliš mladý na to, aby na sezeních rady dokázal n co prosadit
proti velkostatká m a muž m, kte í už celá léta zastávají vysoké ú ady,“
prohodil tlouštík, jenž si pe liv dával pozor na to, co íká, aby si p íliš
nedovoloval a nevystavil tak svou hlavu nebezpe í.
„Chceš mi n co íct, hostinský?“ Valjakov, který celou dobu zíral do
pozvolna skomírajících plamen , se na n ho znud n podíval. „Takže ty nev íš,
že má mladý hara¢ dost síly, co?“
„Ne, to ne,“ muž konejšiv zamával ob ma rukama. „N co takového jsem
nikdy ne ekl. Jenom m napadlo, že jestli bude rozdávat takové sliby, budou do
n ho lidé vkládat až p íliš velké nad je. Granburg není jako ostatní tarpolské
provincie. Tady vítr fouká ješt drsn ji než na bou livém pob eží. Cht l jsem od
vás v d t, jestli na to má dost schopností.“
„Neznám ho dlouho, a jestli mám být up ímný,“ t lesný strážce se zvedl,
vyprázdnil pohár a vtiskl ho muži do ruky, „tak bych na tvém míst neplýtval
moc velkými nad jemi, mohl by ses p íšern zklamat.“ Valjakov se protáhl a
vyšel nahoru.
Hostinský si pohrával s prázdným pohárem, otá el ho v masitých prstech ze
strany na stranu. „Kdyby to byla pravda, bylo by to až p íliš krásné.“
53
„Sinured zakázal víru v Ulldraela, nechal zbo it všechny jeho chrámy, spálit
posvátn háje, zabít všechny kn ží a mnichy. Nic nem lo p ipomínat Ulldraela
Spravedlivého a Barki ané rychle zapomínali.
Obdobná opat ení na ídil i ve všech ostatních obsazených územích, a zatímco
plamen pravé víry víc a víc pohasínal, plály misky s ob mi na Tzulanovu po est
stále v tším jasem a proza ovaly tmu, jež zahalila celý Ulldart. Obloha
potemn la, pomalu nebylo snadné poznat, kdy se stmívá a kdy rozednívá, pouze
noc byla stejn tmavá jako vždycky. Mnozí dokonce tvrdili, že je temn jší, než
bývala d ív.
Sinured bi oval ochotn poslouchající jednotky ke stále v tšímu úsilí. Brzy mu
pat ily i Serusie, Palestán a Agarsie. Na bitevním poli ho nikdo nedokázal zranit,
šípy se od n ho bezúsp šn odrážely, me e a emdihy odvracel holýma rukama a
protivníky, kte í se mu srdnat postavili do cesty, rozsekal n kolika málo údery
na kusy.
Nejstate n jší bojovníci z ulldartských íší padli Barki anovi za ob , ady
rytí stva pro ídly, až se nikdo neodvážil ocitnout se v boji v jeho blízkosti.
A hr zy nebraly konce…“
ULLDARTSKÝ HISTORICKÝ ALMANACH
SVAZEK XXI., STRANA 1049
54
Radostný pozdrav se prudce kymácel zleva doprava, mohutné vlny si s
p estav nou obchodní lodí pohazovaly jako s hra kou a všechno, co nebylo
d kladn p ivázané nebo jinak upevn né, poskakovalo z místa na místo.
Torben Rudgass klouzal ve svém d ev ném kutlochu od st ny ke st n . Zcela
vysílený a nap l v bezv domí visel na železných et zech, které ho jistily, aby
neupadl hlavou do kaluže vody a náhodou se neudusil.
Po mu ení ho tu nechali ležet, rány se mu dále rozdíraly o d ev ná prkna a
krysy postupn za ínaly jevit ím dál v tší zájem o muže, který se jen sporadicky
snažil bránit.
Rogogar an se v duchu rozlou il se životem, p estal doufat, že by pobyt v
podpalubí mohl ješt p ežít. Už hodn dlouho nebyl úpln p i smyslech. Vždycky
se jen na chvili ku vyno il z hore natého bezv domí, neklidný spánek mu
nep inášel úlevu, navíc krysy pišt ly stále hlasit ji a pronikav ji. Jídlo, které mu
tam stráže p inesly, p išlo k duhu pouze hlodavc m. Ti sežrali suchary a polévku
d íve, než po nich muž dokázal natáhnout ruku.
Kolébavé pohyby lodi nabíraly na prudkosti. Mrštily Torbenem o bo ní st nu
lodi takovou silou, že se s bolestným výk ikem probral z polospánku.
Radostný pozdrav žalostn úp l a na íkal. Pirát si kladl otázku, pro kapitán
nezamí il do n jakého bezpe ného p ístavu místo toho, aby je všechny
vystavoval nebezpe í.
Navzdory bolestem se op el o st nu, s její pomocí se postavil na nohy a
pozorn poslouchal zvuky, které k n mu zven í doléhaly. Jenže nebylo nic slyšet,
dokonce i krysy p estaly pišt t.
„Krysy jsou najednou potichu,“ zabru el pirát p ekvapen a rozhlédl se kolem
sebe.
Teprve když se pozorn ji podíval, objevil hu até t lo, které se bez hnutí
vznášelo ve vod v kýlu lodi. V blízkosti jeho misky s polévkou rovn ž leželo
n kolik mrtvých krys.
Torben zvedl jedno ze zví at a d kladn si je prohlédl.
V tlam zví ete i kolem umáku brzy objevil chuchvalce p ny a slin. Z
nosních dírek zví eti odkapával ídký hlen.
„Zatracen , ten palestánskej pes m p ece jenom cht l otrávit.“ Torben
odhodil krysu do vody a nohou p evrátil misku s polévkou. „To sis to p kn
vymyslel, DeRagni.“
55
Radostný pozdrav do n eho narazil, bylo slyšet mohutnou ránu. Prkna
kumbálu, v n mž byl Torben uv zn n, popraskala a piráta i vnit ek místn stky
zalil mohutný p íval ledov studené mo ské vody.
Tlak vody mrštil Rogogar anem dozadu, úchyty et z se vyviklaly ze
zni eného d eva a v zn osvobodily. Ruce a nohy sice m l nadále sev ené
železnými pouty, ale aspo se mohl pohybovat.
Radost, kterou pirát poci oval, se rychle vytratila. Zchladila ji voda vnikající
dovnit , hladina bleskurychle stoupala výš a výš.
Stráže si našt stí nedaly moc práce s tím, aby ho ve v zení d kladn
zabarikádovaly, a tak se Torbenovi poda ilo dostat se z místn stky a s trochou
námahy se pak i vyšplhat po strmém žeb íku vedoucím nahoru na palubu.
Pr zorem nad hlavou spat il oblohu, na níž se honily bou kové mraky. Na
Radostný pozdrav dopadaly hotové p ívaly dešt a potrhané kusy plachet se
hlasit t epetaly, jak je neustále bi ovaly prudké poryvy v tru.
Když se pirát vyšplhal poklopem na palubu, lo se práv prudce nato ila k
pravoboku. Zesláblý muž ztratil rovnováhu a spadl na hromadu sto ených lan.
P vodn o ekával, že když námo níci a vojáci zjistí, že se zajatec snaží
uniknout na svobodu, rozlehne se po palub plno k iku, ale všude vládl naprostý
klid.
Po mužstvu, které by za takového po así m lo mít plné ruce práce s
podkasáváním plachet, nebylo nikde ani stopy. Kormidlo na m stku sk íp lo,
protože je nikdo neovládal, pozi ní sv tla byla zhasnutá a ani ve strážním koši se
nikdo nerozhlížel po obzoru. Z Radostného pozdravu se stala lo duch .
Torben se s pevn stisknutými rty vymotal z hromady lan a po všech ty ech
se plazil po vratkých prknech paluby sm rem ke kapitánské kajut , kde se
mihotalo neklidné sv týlko. Pirát cht l v d t, co se tu d je, a snažil se nemyslet
na potíže, které mu z toho mohly nastat.
Dve e do kajuty se v rytmu vln klátily sem a tam, a a koliv lo podle všeho
uvízla n kde na útesu nebo na n em podobném, trup se neustále zvedal a klesal,
sk íp ní a praskání d ev ných vzp r nabíralo na hlasitosti. Za n kolik málo minut
se celá levá strana lodi rozlomí, jako by ji n kdo rozpáral, a pak už bude záležet
jen na zrncích písku, na nichž lo spo ívala, kdy Radostný pozdrav definitivn
klesne ke dnu.
Torben se zvedl a vpotácel se do kajuty, et zy se za ním s in ením táhly po
zemi.
DeRagni ležel obli ejem nahoru na psacím stole, z hrudi mu tr el jeho vlastní
kord. N kdo mu ho prudce prohnal t lem a p išpendlil ho k desce psacího stolu
tak pevn , že ho ani kolébání lodi nesmetlo na zem.
Palestánec m l široce vyt ešt né o i, jako by ve chvíli, kdy umíral, necítil nic
jiného než nesmírný strach, v obli eji m l vepsanou panickou hr zu a d s. V ci
tajuplného pasažéra chyb ly, oba námo nické vaky zmizely z kajuty.
56
Pirátovi nic z toho, co zatím na palub post ehl, nedávalo smysl. Úvahy se mu
neur it stá ely k p edstavám, že se posádka vzbou ila, možná se námo ník m
zacht lo zmocnit se drahocenných šperk .
Když sebou lo znovu prudce škubla, uv domil si Rogogar an, že mu
nezbývá moc asu. Vyšel z kajuty, aby se poohlédl po n jaké možnosti, jak se
dostat z paluby téhle prokleté lodi.
P i návratu zpátky na palubu post ehl, že velký záchranný lun je stále
p ipoután k boku lodi.
„Takže to nebyla žádná vzpoura,“ ekl si Torben. Musel se p idržet voln
visícího lana, aby nep epadl p es zábradlí. „Ale kam se všichni ti chlapi najednou
pod li?“
Vyrazit na mo e v lunu by bylo v takových vlnách sebevraždou, krom toho
nebyl pirát ve svém stavu schopný obsluhovat kladku a spustit lun na vodu.
Pot eboval tedy najít n jaké jiné ešení.
Rozhodl se, že se v lodní kuchyni pokusí najít n jaký prázdný sud. V n m se
mu snad pošt stí zachránit se, až se lo potopí.
Cesta do kuchyn mu p ipadala nekone n dlouhá. P estože se bou e pon kud
utišila, mo e nadále zaplavovalo palubu jednou vlnou za druhou, poslední ho
málem smetla do vody.
V kuchyni na n ho ekalo další p ekvapení. Kucha ležel jak dlouhý, tak
široký na podlaze vedle sporáku, p ed ústy m l stejnou p nu, jako byla ta, kterou
Torben post ehl u mrtvé krysy. Muži z nosu prosakoval pramínek ídkých hlen .
„To máš z toho, žes ujídal z porce pro zajatce.“ Pirát p ekro il mrtvého,
dopotácel se nejprve k pracovnímu stolu, odtamtud k vyhaslému sporáku, až
nakonec dorazil k sud m se zásobami.
Nadále si nedokázal vysv tlit, co se na palub vlastn odehrálo, ale na to, aby
nad tím p íliš dlouho hloubal, mu nezbýval as.
Jeden ze sud se mu zdál jakž takž vhodný. Rychle vyklopil na podlahu
kysané zelí, ale trochu ho nechal uvnit , po chvilce hledání našel odpovídající
víko a p iklopil ho na sud. Za opasek si zastr il n kolik kuchy ských nož a s
mohutným sup ním a hekáním se vrátil i s nákladem zpátky na palubu.
Plíce ho pálily jako ohe , svaly na rukou i nohou se mu rozt ásly a jen s
nejv tší námahou se mu poda ilo nasoukat se dovnit .
Práv když nasazoval na sud víko, post ehl tmavou postavu, to ící kladkou na
spoušt ní záchranného lunu.
M la na sob od v palestánského námo níka, ale po boku jí visel krátký me ,
což nebylo u oby ejných len posádky práv obvyklé.
Bylo z ejmé, že si Palestánec nevšiml ani Torbena, ani sudu na zelí. Pirát byl
na opa né stran lodi, navíc ho z ásti zakrýval hlavní st že . Bylo však možné,
že muž byl p íliš d kladn zabraný do práce, a proto nev noval okolí žádnou
pozornost. Tak jako tak, námo ník se o prchajícího piráta nijak nestaral.
57
Rogogar an si všiml, že námo nické vaky neznámého pasažéra leží v
záchranném lunu, p itom si byl jistý, že tam ješt p ed n kolika málo minutami
nebyly.
Torbena se postupn zmoc ovalo divné podez ení. Co když jeho tajemný
pasažér neskon il spolu s Grácií na dn mo e? Co když se cizinec n jak záhadn
zachránil, dostal se na lo , otrávil celou palestánskou posádku a zabil kapitána?
Radostný pozdrav se zask íp ním zapadl o n co hloub ji do mo e, sud se
p evrátil a odkutálel se k zábradlí.
Pirát se na poslední chvíli zasunul dovnit do sudu a zakryl ho víkem tak, aby
m l držák uvnit snadno na dosah.
Sud se kutálel po palub , prudce se otá el ze strany na stanu, až se pirátovi z
toho ud lalo špatn . Využil krátkou p estávku, kdy byl sud pom rn v klidu, a
protáhl držákem železný et z, aby víko pevn ji drželo.
Potom se Radostný pozdrav naklonil na pravobok, sklouzl ze skalního útesu,
na který narazil, a za al se potáp t.
Sud se znovu rozto il, p epadl p es zábradlí a se žblu knutím dopadl do vody.
Torben se modlil ke všem boh m, na které si vzpomn l, aby ho ochránili.
Ukázalo se, že sud je našt stí tém vodot sný. Zatímco pirát absolvoval divokou
jízdu po vlnách, prosáklo víkem dovnit všeho všudy n kolik kapek vody.
Po zdánliv nekone n dlouhé dob opustily Torbena síly, ale v domí, že se i
bou e mezitím áste n uklidnila, mu dodávalo odvahy.
Pomocí nože a n kolika lánk et zu zaklínil víko sudu, potom únavou a
vy erpáním zav el o i a upadl do hluboké temnoty.
* * *
Torbena probudil štiplavý pach kysaného zelí v nose. Opatrn otev el o i.
Víko sudu bylo pry , takže pirát vid l t pytiv jasný, jemný písek, na n mž
sud p istál. Mo e mu tiše šplouchalo u nohou, drobné vlnky se plazily vzh ru po
pláži, na niž vlny naplavily mušle, chaluhy a drobné kousky d íví. Slunce se
schovávala n kde za mlžnou clonou, bylo cítit, že se zna n ochladilo.
Rogogar an si teprve te všimnul, že se t ese po celém t le a je mu hrozná
zima. Údy m l úpln ztuhlé chladem. S námahou se vysoukal ze sudu, pokrytý
od hlavy k pat zbytky kysaného zelí, které si p vodn nechal v sudu jako
proviant pro dny, které možná bude muset strávit na mo i.
Cítil pronikavý pach erstvých chaluh. Soud podle toho, jak vypadala ást
pláže, po níž se práv vlekl, musela p edtím zu it opravdu hrozná bou ka.
Po pár metrech se t žkopádn svalil na záda a zadíval se na ob slunce,
prosvítající mlžným oparem jako šedé, nep íliš z etelné koule.
„P ežít se ti poda ilo, te musíš koukat, aby ti to k n emu bylo,“ zamumlal
Torben, zuby mu cvakaly zimou. Nem l nejmenší tušení, kde se vlastn ocitl.
58
Pomalu se p evalil na levou stranu a p ímo p ed sebou, jenom pár centimetr
od nosu, spat il základy n jakého mola.
Cítil, že je se silami u konce, nohy mu vypov d ly jakoukoliv další službu.
Proto mu nezbylo než spolehnout se na hlasité volání v nad ji, že ho snad
zaslechne n jaký rybá nebo n kdo, kdo se šel jen tak projít.
Po chvíli skute n zaslechl kroky, sk íp jící v písku. Nebylo pochyb,
sm ovaly rovnou k n mu.
„Vidíš, hned jsem ti íkala, že to n kdo p ežil,“ pronesla starší žena, v jejímž
hlase zaznívala nepatrná stopa triumfu.
„Ta pravd podobnost ale byla hodn malá, to musíš sama uznat, Lajo,“
oponovala jí druhá žena. „Podle toho, jak ten vrak na útesu vypadá, musel být
jejich kormidelník slepý jako starý Dubjušek.“ Ob hovo ily ulldartštinou, ovšem
s velice in ivým „r“ a „ “, takže pirát si byl jistý, že se ocitl na tarpolském
pob eží.
„Tebe bych tak n kdy cht la vid t u kormidla takové lodi! Vždy ty
nedokážeš plout rovn ani s malou veslicí,“ zasmála se starší žena. Zvuk krok se
k Torbenovi neustále blížil. „Podívej. Má otev ené o i.“
„A má na sob et zy a je od hlavy až k pat pokrytý kysaným zelím,“ dodala
suše její spole nice, která se najednou objevila v Torbenov zorném poli a
sklán la se nad ním. „Rozumíš mi?“
Torben slab p ikývl. „Pomoc,“ zašeptal, hlasité volání mu sebralo zbytek sil
a skoro p išel o hlas. Mezitím se mu p ed o ima všechno rozmazalo, vid l tak
nejasn , že by si klidn spletl velrybu s lov kem.
Nyní se mu nad hlavou objevila i druhá žena. Opírala se o h l a p iv enýma
o ima si Rogogar ana pozorn prohlížela. Potom se jí obli ej pon kud vyjasnil a
zadívala se na n j pon kud p átelšt ji.
„Nem j strach, chlap e. Však my t zase postavíme na nohy.“ Poklepala
koncem hole na pouto, obepínající záp stí pirátovy pravé ruky, až sebou Torben
polekan trhnul. „Ty ti taky sundáme dol , hned jak t doneseme k nám dom .“
Po pláži se blížily další kroky, k ženám a pirátovi dolehl zvuk tlumeného
hovoru. N jací lidé se tam dohadovali o možném p vodu neznámého trose níka.
„Odkud pochází a co je vlastn za , tím si m žete lámat hlavy pozd ji. Te
pot ebuje p edevším po ádnou pé i. Poj te sem a odneste ho ke mn dom .“
Muž unaven zav el o i, konejšivé ruce ho uložily na nosítka a odnášely pry
z pob eží.
Torben m l pocit, že se mu všechno jenom zdá. Nejasn vnímal, jak ho nesou
vesnicí kolem žasnoucích d tí a dosp lých, vcházejí s nim do domu ženy, která
byla ochotná prokázat mu takové dobrodiní. Poslední, co si uv domoval, bylo, že
ho ukládají do m kké postele, v níž okamžit usnul.
* * *
59
Probudila ho pal ivá bolest v zádech. Dal se do k iku. Ležel na b iše, jeho
šaty zmizely a n co ho d siv pálilo na lopatce. Když se však pokusil zvednout,
n í ruce ho jemn , ale rozhodn p itla ily zpátky na l žko.
„Z staneš hezky v klidu, jinak ti ten písek z ran nikdy nevymyju,“ ekla starší
žena, kterou na b ehu oslovovali Laja. „Vypadá to škared , ale zatím ke mn
nikdy nikdo nep išel se zran ním, jaké bych nedokázala vylé it.“ Torben ucítil
další píchnutí, tentokrát však byl na bolest p ipraven a jen tiše zabru el. „Tak je
to lepší, chlap e. Za chvili ku to budeš mít za sebou, potom dostaneš výbornou
horkou polévku, která ti zase vrátí síly.“
„Já se jmenuju Torben Rudgass, ne chlapec.“ Pirát se snažil oto it hlavu, ale
ani tak na ženu nevid l. „Ješt jsem nesta il pod kovat za to, že jste mi sundali
pouta.“
„Náš ková je hrozn šikovný chlapík, umí výborn zacházet s kladivem.
P etnul et zy tak obratn , že nemáš na k ži jediné škrábnutí.“ Laja pohladila
Torbena po hlav . „Nem j strach, tady jsi v bezpe í. Pozd ji p ijde soudce a bude
se t na všechno vyptávat. Samoz ejm je zv davý a chce v d t, co to bylo za
lo a co jsi tam d lal.“
Torben hore n p emýšlel. „Cht li m prodat do otroctví, byli to palestánští
obchodníci, kte í…“
„Ne, ne. M to nezajímá,“ p erušila ho žena.
Pirát zaslechl, jak vstala, vzala n co ze stolu a p išla s tím k hlav postele.
Ucítil polévku d ív, než ji spat il. Rogogar an si uv domil, že má hrozný hlad.
Potom se Laja objevila p ímo p ed ním a podala mu hlubokou misku s
polévkou.
Žen bylo kolem padesátky, m la dlouhé erné vlasy prokvetlé st íbrnými
pramínky a p átelský, v trem ošlehaný obli ej. Hn dé o i vyza ovaly nádech
n hy a dobromyslnosti, zárove však prozrazovaly i energii a pevnou v li. M la
na sob obnošené tmavohn dé šaty zdobené zelenými a tmav žlutými
výšivkami, levou rukou se opírala o rukoje h lky.
„Sn z to.“ Laja podala Torbenovi misku s kou ící tekutinou. „Musíš se posílit,
než sem p ijde ten zv davý chlap. Kdybys m pot eboval, budu vedle v
kuchyni.“
„D kuju. Mám u tebe velkej dluh, jak za tvoji ochotu, tak i za pé i.“ Pirát se s
chutí pustil do polévky, zahušt né nezvykle velkým množstvím masa, a poté si
na chvíli znovu zd ímnul. Ale spal jen pár minut, protože do místnosti se s
hlukem a rámusem nahrnul soudce a bez ohledu na Torben v stav ho cht l hned
vyslechnout.
Pirát povypráv l muži historku, kterou si v polospánku narychlo vymyslel.
Namluvil mu, že je rybá , jehož cht li palestánští obchodníci prodat do otroctví.
Lo prý m la neobvyklou konstrukci, byla ur ená k lovu na otroky a obchodníci
s ní zastavovali a kontrolovali jiné lod . V bou i se mu poda ilo osvobodit se a v
sudu se dostal z paluby.
60
Soudce asto souhlasn p ikyvoval, napjat poslouchal a celé to z ejm
považoval spíše za pohádku na dobrou noc, která mu do jinak jednotvárného a
nudného vesnického života vnesla p íjemnou zm nu. Nakonec mu pop ál, a se
rychle uzdraví, a p islíbil mu veškerou pomoc, kterou by mohl od tarpolské vlády
pot ebovat, aby se mohl co nejd íve vrátit dom do své vesnice. Poté se rozlou il
a odešel.
Laja stála ve dve ích, ob ma rukama se opírala o h lku a v doucn se
usmívala.
„Torbene Rudgassi, umíš vypráv t skv lé historky. Ten starý blázen ti možná
uv il, ale já rozhodn ne.“
Pirát se neklidn zavrt l, m l obavy, že mu žena dokáže proniknout pohledem
až do nejtajn jších kout mysli a usv d it ho ze všech lží, které soudci
navypráv l.
„Já jsem ale opravdu byl rybá , kterej…“
„Byl jsi s lodí na mo i, to je pravda. Ale nemáš mozoly, jaké obvykle mívají
rybá i. Krom toho máš po t le jizvy, které lov ku nezp sobí sít , ale me e
nebo dýky. Já si myslím, že jsi pirát, kterého se Palestánc m poda ilo chytit a
zajmout.“ Laja popošla blíže k posteli, p i emž pravou nohu táhla mírn za
sebou. „Torbene, já taky nemám ráda Palestánce, a proto t tu u nás srde n
vítám.“
Rogogar an se rozpa it poškrábal na hlav . „A já si myslel, že ty báchorky,
co íkám, každýho p esv d í.“
„Starého jsi ur it p esv d il,“ mávla žena rukou a usmála se. „A protože
nemá zrovna tu nejbyst ejší hlavu, tak jsme ho taky zvolili za soudce. Ale každý
z vesnice, kdo má aspo kapku rozumu v hlav , si pravdu nebo p inejmenším
ást z ní snadno domyslí. Nem j strach, my všichni obchodujeme rad ji s
Rogogardem, než abychom kupovali drahé v ci od Palestánc . Proto jsem íkala,
že jsi tady v bezpe í.“
„Ale co když n kdo ekne soudci pravdu?“ Torben protáhl obli ej, když se
neopatrn pohnul a rány na zádech se mu op t bolestiv ohlásily.
„Nikdo z vesni an t soudci neudá, za to ru ím.“ Laja pohlédla pirátovi do
o í. „Bude ješt dlouho trvat, než se zase po ádn postavíš na nohy.“
„M že to klidn trvat celou v nost, protože stejn už nemám ani lo , ani
posádku.“ Rogogar an se podíval z okna a zahled l se na ob slunce, prosvítající
mezi v tvemi zasn žených strom . „A taky si myslím, že by bylo lepší, kdybych
zem el spolu se svýma lidma.“
Laja ne ekan zatla ila koncem h lky na obvaz. Torbena tím tak zasko ila, že
jenom vyjekl bolestí.
„Ty bolesti ti dokazují, žes p ežil. Bohové i mo e si p áli, abys dále krá el
stezkou života, jak ti bylo ur eno. Kdyby si bohové mysleli n co jiného, ležel bys
na dn mo e. Tak nek ourej a nebu nevd ný, ale za ni hezky od za átku.“
Pirát ml ky pohlédl na Laju a v o ích se mu nebezpe n zablesklo.
61
„Jenom jsem cht la, aby sis to pamatoval, Torbene.“ Žena vyšla z pokoje.
Muž z stal o samot a zamyslel se nad slovy, která mu ta dobrá duše ekla.
Po chvíli se žena vrátila zpátky a p inesla mu další misku s polévkou. Ta
tentokrát jak na pohled, tak i v ní p ipomínala rybí polévku. Když cht la vyjít z
místnosti, chytil ji Torben pevn za záp stí.
„V tom, cos p ed chvílí ekla, máš naprostou pravdu. Mrzí m , že jsem mluvil
jako malý d cko a litoval sám sebe.“
Laja se op t usmála. „Nejsi jenom tvrdý chlapík, navíc máš ješt i rozum. To
se mi u muž líbí.“
„Nikoho jinýho jste na pob eží nenašli? T eba i mrtvýho?“ vyptával se pirát,
zatímco se ládoval polévkou. Žena pot ásla hlavou.
„Vlastn to bylo hrozn zvláštní. Mo e nikoho nevyplivlo, jenom tebe, pár
v cí z lodi a trosky záchranného lunu.“
Torbenovi málem zasko ilo. „ íkalas trosky záchrannýho lunu? Neležely v
n m t eba dva velký námo nický vaky? Je to pro m moc d ležitý.“
Laja si ho zm ila pozorným pohledem. „To nevím. Chlapi a ženské z vesnice
pro esali pláž hned, jak bou e utichla, a všechno, co mohlo mít aspo n jakou
cenu, si odnesli dom . Já jsem taky cht la n co najít, ale našla jsem jenom tebe.“
Zachichotala se. „Pro se ptáš?“
Torben proklel svá zran ní a slabost, které mu zabránily, aby pob eží sám
prozkoumal. „Lajo, musím ti povypráv t jeden hodn zvláštní p íb h.“
„Doufám, že to nebude taková sn ška lží jako ta, kterou jsi v šel na nos
soudci,“ prohodila žena a žertem zvedla h l. Rázem však zvážn la, když si
všimla, jakou d ležitost Torben té v ci p ikládá. „Z ejm se jedná o tu lo ,
nemám pravdu? Sama jsem si lámala hlavu nad tím, jak je možné, že kapitán
nebo kormidelník nezamí ili v as do bezpe ného p ístavu místo toho, aby
k ižovali podél pob eží posetého skalisky.“ Posadila se na nízkou stoli ku.
Pirát p ikývl. „Celý nešt stí za alo v Gustrovu,“ prohlásil a popsal Laje
záhadného cizince, jeho podivnou výbavu a všechno, eho byl na palub
Radostného pozdravu oné bou livé noci sv dkem.
Když dovypráv l, bylo vid t, že Laju podivný p íb h velice zaujal. „Myslíš si,
že se n jak proplížil na palubu té palestánské lodi a otrávil její posádku?“ Žena si
zamyšlen pohrávala s rukojetí hole.
„To m samotnýho taky napadlo, práv proto, že DeRagni našel v prstenu ten
zvláštní prášek. Co kdyby ho cizinec m l ješt víc a potají ho nasypal v kuchyni
do hrnce?“ Torben byl roz ilením celý bez sebe.
„Možné by to bylo,“ souhlasila s ním Laja. „Takové prost edky existují, ale
musel by to být opravdu hodn silný jed, aby dokázal rychle zabít celou posádku.
Možná zabil lidi tak krátce p ed bou kou jenom proto, že se na mo i po ádn
nevyznal a neum l odhadnout po así. To také vysv tluje, pro lo narazila na
útesy. A DeRagniho nejspíš zabil proto, že velitel nem l stejné jídlo jako
62
posádka. íkal jsi, že sis v noci všimnul u kladky záchranného lunu n jaké
postavy s krátkým me em, že?“
Pirát p ikývl. „Každej, kdo se na mo i jenom trochu vyzná, ví, že takový
záchranný luny, jaký stav jí Palestánci, se v mo i potopí rychleji, než ke dnu
klesne kus olova. Ud lal by líp, kdyby si stejn jako já našel n jakej sud.“
„Což také mluví pro to, že se cizinec na mo i moc nevyznal, a to ho
koneckonc stálo život,“ dodala Laja se spokojeným výrazem v obli eji a ude ila
koncem h lky o zem. „Dostalo se mu spravedlivého trestu za to, že ty lidi
zavraždil, i když to byli jenom Palestánci.“
„Stejn by m zajímalo, jak to ten vrah ud lal, že se dostal na palubu
Radostnýho pozdravu a že ho za celou tu dobu nikdo neobjevil,“ zabru el
Torben, který cítil, že ho za íná zmáhat únava. Neda ilo se mu déle potla it
mocné zívnutí.
„Nemyslím si, že by ti to ten nájemný vrah prozradil, kdybys ho potkal.“ Laja
piráta opatrn p ikryla dekou. „Bude lepší, když se te prospíš. M žeme si o tom
promluvit i pozd ji. Dobrou noc, Torbene.“
Laja se zvedla ze židli ky a vyšla ven.
Rogogar an zanedlouho upadl do neklidného spánku plného sn . Všechny se
neustále to ily kolem tajuplného pasažéra, jenž p ipravil tolika lidem záke nou,
mu ivou smrt.
63
„A Sinured ob toval Tzulanovu duchu nes etné množství lidí. Mnozí íkají, že
jich bylo tolik, že by zaplnili tisíc velkých sýpek. Ne inil rozdíly, jestli se jedná o
muže nebo ženu, o dít nebo starce, na po est Spáleného boha byla tím
nejodporn jším zp sobem ob tována dokonce i novoroze ata.
A Tzulan v duch vyžadoval víc a víc. Sinured ho bohat obdarovával a staral
se, aby se Spálený b h cítil stále blažen ji. Sinuredovi vojáci po ádali na lidi
hony jako lovci na divokou zv a hnali je k oltá m a ob tním míst m jako
dobytek na porážku. Zem se potáhla rudou barvou a na leckterých místech se
vytvo ily bažiny, natolik byla p da prosycená krví.
Hlad Spáleného boha byl nakonec tak obrovský, že Sinured vypálil na po est
Tzulana celá m sta. Jejich brány byly zven í zabarikádovány kmeny mohutných
strom a kamením, hradby byly po celé délce obstoupeny lu ištníky, kte í
zast elili a hodili zpátky do m sta každého, kdo se je pokusil p ekonat a
uprchnout plamen m.“
ULLDARTSKÝ HISTORICKÝ ALMANACH
SVAZEK XXI., STRANA 1050
64
Po noclehu v hostinci pot ebovala skupina cestovatel , která tadce
doprovázela, ješt další t i dny, než dorazila na dohled Granburgu, hlavního
m sta stejnojmenné provincie. Krátce p edtím, než vyjeli z hostince, za alo
sn žit. Ve vzduchu nejd íve ví ily jen mali ké, n žné vlo ky, pozd ji nabíraly
krystalky stále v tší velikost a sníh padal tak hust , že nebylo vid t skoro ani na
krok. Což byla okolnost, kterou holohlavý t lesný strážce z duše proklínal.
Bílý, ledov chladný závoj pokryl krajinu, ztlumil všechny zvuky a vy aroval
v provincii nezvyklé, pon kud d sivé ticho. Lodrik si ho zvláš intenzivn
uv domoval pokaždé, když si výprava dop ála p estávku v cest .
Zdálo se, že Valjakov je stejn jako b hem celé cesty na všech místech
najednou, nedop ál svému vále nému o i ani minutku klidu. Nálada, která byla
po událostech v hostinci výrazn stísn ná, se postupn zase zlepšovala, pokud
lov k pominul Lodrikovo v né hudrání nad skromným a rozhodn ne moc
chutným jídlem.
Tadce neopoušt la touha zakro it proti neznámému šlechtici a jeho
vražedným bojovým ps m. Stojko si nechal ze zavazadel p inést všechny
zákoníky, zabývající se výkonem práva a vydáváním rozsudk .
„Vlastn byste si to m l pro íst vy, pane. Soudit lidi je váš úkol jakožto
budoucího guvernéra, a jestli nebudete znát zákony, bude to pro vás moc t žké.“
Sluha listoval stránkami tlustého svazku. „A podle toho, co jsem se prozatím
do etl, to s n jakým potrestáním vypadá více než špatn . Jedinou možností by
bylo donutit šlechtice, aby tomu provazníkovi vyplatil odškodné, ale jen za
p edpokladu, že žena nebyla brojakovou nevolnicí.“
„Já znám texty zákon našeho království, a ty platí ve všech provinciích
stejn , Stojko. Ješt jednou íst všechny ty stránky, to by m nudilo. Rad ji se
spolehnu na intuici. Nebo si myslíš n co jiného?“
Stojko sklapl tlustou knihu, až se z ní zaprášilo. „Pane, moc si to usnad ujete.
V Granburgu nejste tadc, kterého musí všichni poslouchat, ale jen syn n jakého
hara¢e, který musí každi ké ze svých rozhodnutí podložit odpovídajícími
pasážemi v zákoníku.“ Sluha podal knihu Lodrikovi, jenž si ji od n ho vzal s
viditelnou nechutí.
„Nemám rád, když mají druzí pravdu,“ zamumlal tadc a zahloubal se do
paragraf , ale jen proto, aby zjistil, že sluha hovo il pravdu. A koliv to mladíkovi
bylo nesmírn líto, nebylo v tomto p ípad možné šlechtice z ni eho obvinit.
65
Ko ár zastavil, výprava se p iblížila k m stské brán , u níž ty i strážní v
hrubých kabátech kontrolovali každého, kdo do m sta p ijížd l.
Když spat ili eskortu a sp ežení, postavili se pro jistotu do pozoru a jeden z
voják se rozb hl p ivolat velitele.
Valjakov sesedl a spolu s p ti svými vojáky zmizel ve strážní v ži, aby veliteli
p edložil královské cestovní doklady, vystavené osobn ministrem vodních a
pozemních cest, jež jim umož ovaly hladký, bezproblémový vstup do m sta.
Po n kolika minutách se t lesný strážce vrátil, nasedl do ko áru a podal
Stojkovi a tadcovi zprávu.
„Velitel stráží mi velice jasn nazna il, že tady nejsme nijak vítáni. Proslechlo
se, že starý guvernér musí odstoupit z ú adu, a jak se zdá, alespo u voják je
hodn oblíbený.“ Vytáhl z kapsy kus papíru. „To je plánek, podle kterého
dorazíme ke guvernérovu paláci. Nikdy by m nenapadlo, že je to m sto tak
velké.“
„Tak jedem. Chci velký, vyh átý pokoj, horké mléko a teplou koupel,“
prohlásil Lodrik netrp liv . „Byli jsme déle než m síc na cestách a já mám chu
na n jaké kolá ky.“
„Hned se rozjedeme, pane.“ Valjakov se uklonil a vysoukal se z ko áru do
zasn žené krajiny, krátce poté se výprava dala op t do pohybu.
Lodrik se zv dav rozhlížel z okna ko áru a snažil se ud lat si první dojem o
m st , v n mž bude v následující dob vládnout jako guvernér.
T ch pár lidí, které zahlédl na širokých hlavních cestách, bylo až po kone ky
vlas zachumláno do teplých šat . Za sebou táhli san s d ívím na topení nebo
vlekli pod paží otýpku chrastí. Nikomu nestál ko ár za jediný pohled, a když už,
tak si ho prohlédli jen zb žn a bez v tšího zájmu.
Velké hrázd né domy vypadaly šed a zpustle, zdálo se, že v tšina obyvatel
nemá dost pen z a nedokáže udržovat své p íbytky v dobrém stavu. ilý ruch
vládl jen v hospodách, kolem nichž projížd li.
Za pestrobarevnými, vlhkem orosenými okny Lodrik post ehl obrysy
urostlých postav, máchajících džbánky a poháry, tu a tam pronikly okenním
sklem na ulici úryvky hlasitého zp vu. Budoucímu guvernérovi p ipomínaly spíš
spontánní hulákání než slad né melodie.
Tadc se ot ásl, když pomyslel na pach piva z ko ínk , k ry a hub, který jim
servírovali v hostinci. P ipadalo mu zcela nepochopitelné, že je n kdo ochoten
n co takového dobrovoln popíjet.
Když míjeli Zlatou kouli, vyhodil práv hostinský na zasn ženou ulici
jednoho z opilých host . Tadcova t lesná stráž ho málem p ejela. Jezdci se mu
vyhnuli až v poslední chvíli, muž se zvedl a bezmocn se mezi statnými
ko skými t ly potácel zprava doleva.
Valjakov p itáhl svému o i uzdu a vytla il opilce na kraj cesty, kde ho
mohutným kopancem do zad zahnal do bo ní uli ky.
66
„Jak se zdá, snaží se lidé v Granburgu utopit své starosti v alkoholu,“ prohodil
Stojko, jenž se díval druhým okýnkem a pozorn sledoval, co se venku d je.
„Kdybyste se m ptal, jak se mi zde líbí, ekl bych, že a koliv to je hlavní m sto
celé provincie, nep ivolává mnoho obdivných pohled , pane.“
Lodrik objevil guvernér v palác, který se na rozdíl od jiných budov
vyzna oval nabub elou fasádou a ozdobami z lístkového zlata, ímž se vy lenil
ze záplavy ostatních, a nadšen zatleskal.
„Podívej se, tam budeme bydlet, Stojko. Není to nádhera?“
„Zdá se, že n kdo p ece jenom ví, jak se dá tady v té bíd dob e žít.“ Sluha si
natáhl rukavice. „Jsem moc zv davý, jak guvernér Vasilij Jukolenko vypadá.
Vládne v téhle provincii už déle než šest let, takže tu po sob ur it zanechal
n jaké stopy.“
Lodrik se poškrábal na brad , kde ho sv dilo n kolik chumá k rašících
vous . „Kabcar íkal, že ho má rád jako trn v pat . Pro vlastn , Stojko?“
„Pokud vím, guvernér kritizoval panovníka p ed granburskými šlechtici a
vytýkal mu chyby jak v zahrani ní, tak i ve vnit ní politice. Guvernér je
reakcioná , který by nejrad ji vrátil šlecht co nejv tší moc a rozd lil Tarpol na
samostatná hrabství,“ vysv tloval tadcovi Stojko. „Podn cuje mocné lidi v
provincii proti vašemu otci, samoz ejm ale jen ve skrytu a beze sv dk . Kabcar
se o jeho machinacích dov d l irou náhodou, ale nem l proti Jukolenkovi žádné
d kazy.“ Sluha vytáhl koženou ruli ku, v níž uchovával Lodrikovu jmenovací
listinu, aby ji nemohla poškodit voda, a pohrával si s ní na dlani. „Tyto papíry
p edstavují neoficiální potrestání guvernéra za jeho e i a nebezpe né hrátky, do
nichž se pustil už p ed n kolika lety. Šlechtici i Jukolenko si nepochybn velice
dob e uv domí, co tohle sesazení znamená.“
Ko ár vjel do dvora paláce, vydlážd ného žulovými kostkami, a zastavil.
T lesný strážce otev el dví ka a pomohl Lodrikovi vystoupit z ko áru.
Tadc v duchu potají po ítal s rudým kobercem nebo aspo s nastoupenou
estnou gardou, ale k jeho údivu se na dvo e nikdo neobjevil. Pouze u dve í do
paláce postávali dva sloužící v livrejích, kte í si nov p íchozí m ili zna n
udivenými pohledy, ale ani je nenapadlo hnout se z místa.
Do dvora se opíral ledový vítr a ví il sníh.
„Že bychom omylem zajeli na špatnou adresu, Valjakove?“ Lodrik se nejist
podíval na statného t lesného strážce. „Vidím sice palác, ale nikde žádného
guvernéra, který by m p ivítal. P itom se už ur it rozneslo, že jsem jeho
nástupce, nebo snad ne?“
Vedle Lodrika se vyno il Stojko, zakryl si obli ej šálem a zv dav si obhlížel
situaci. Velká budova vypadala jako po vym ení, nikde nesvítilo sv tlo. „Ani
zchátralá ruina by nemohla vypadat pohostinn ji, pane,“ podotkl sluha ušt pa n .
„A jestli tu budu muset stát tady v té zim delší dobu, mrazem mi upadne knír.“
Valjakov, jemuž nízké teploty podle všeho nijak zvláš nevadily, energicky
kývl rukou a p ivolal k sob jednoho z obou sloužících v livrejích.
67
„Kde je guvernér Jukolenko? M j pán, hara¢ a budoucí místodržící, s ním
chce okamžit mluvit.“ Valjakov si založil ruce v bok a výhružn se nad sluhou
vzty il. Bylo vid t, že sluha p i pohledu na voják v postoj zna n znejist l.
„Okamžit ,“ opakoval t lesný strážce ješt jednou a p iložil mechanickou ruku k
rukojeti šavle.
„Milostivý pán je v ope e, spolu se svou rodinou a celým dvorem. Po
p edstavení se koná každoro ní banket velkostatká a guvernér je na n m
estným hostem,“ vyhrkl sloužící rychle a pokusil se vyloudit úsm v. „Kdyby
však v d l, že sem dnes p ijedete, pak by…“
V šedých o ích holohlavého vojáka se nebezpe n zablesklo a p átelský výraz
ve sluhov obli eji rázem odum el. „Kde je ten banket?“ zeptal se Valjakov a
gestem nazna il strážím, aby sesedly z koní.
„Nedaleko odsud, pane, tady tou ulicí dále a potom zabo it do tvrté ulice po
pravé stran . Banket je v Granburském nejlepším, p ímo vedle opery. Panstvo už
touhle dobou musí sed t u jídla. Jestli si p ejete, pošlu tam za nimi poslí ka,
který guvernéra…“
„Ne,“ zahlaholil nad zasn ženou dlažbou Lodrik v písklavý hlas. „P jdu se
na ten banket sám podívat.“ Tadc se oto il na podpatku a nastoupil do ko áru.
„Tak jedem. Na co ekáš, Stojko?“ Mladík pohlédl z okna a kývl na Valjakova.
„Doprovodíš nás a vezmeš si s sebou deset svých nejlepších muž .“
T lesný strážce nazna il obvyklou strohou úklonu, vybral pro jistotu hned
tucet ozbrojenc a vyhoupl se do sedla. Zbylí vojáci zavedli kon do stájí.
Ko ár se s rachocením dal do pohybu a kolébal se ulicí sm rem k místu, kde
se konal zmi ovaný banket.
„To jste m l výborný nápad, pane. Velkostatká m budou p echázet o i, o
guvernérovi ani nemluv , když se tam ve chvíli, kdy bude zábava v nejlepším,
najednou objeví jeho nástupce, oficiáln se p edstaví a uprost ed hostiny plné
nejvybran jších jídel hodí na st l Jukolenkovo odvolání.“ Stojko si mnul ruce a
tvá il se nadmíru spokojen . „To je skute n skv lé, pane.“
Lodrik se zarazil. „Z téhle stránky jsem se na to ješt v bec nedíval. Chci íct,
tím bych toho muže asi po ádn urazil. Kdybych ho takhle p ede všemi
znemožnil, bylo by to vlastn vyhlášení války, nebo ne?“
„Vy jste to nem l v plánu?“ Te bylo na d v rném rádci, aby se zatvá il
zaražen .
„Ne. Mám hlad, nebo jsi už na to zapomn l? A než abych v tom opušt ném
paláci um el hlady, p jdu rad ji tam, kde je n co k jídlu.“ Lodrik se ušklíbl. „Ale
ten tv j nápad taky uskute níme, nem j strach. Jenom se p edtím po ádn
najíme.“
„Zajisté, pane.“ Sluha obrátil o i ke stropu a povzdechl si. „Nejd íve se
po ádn najíme. Dovolte, abych vám ješt rychle dal n kolik rad p edtím, než
vejdeme do jámy lvové.“
68
* * *
Vasilij Jukolenko odložil st íbrný pohár, ot el si úzký knírek a rozhlédl se po
rozja ené spole nosti, která se na jeho náklady sešla v Granburském nejlepším.
Osmnáct velkostatká ho poctilo návšt vou a p ijalo dnes ve er jeho
pozvání, sedm šlechtic si nacpávalo ústa kulinárními skvosty a delikatesami,
jako by hodovali na poslední ve e i p ed popravou.
ím víc pen z tihle lidé mají, tím jsou chamtiv jší, pomyslel si guvernér a
mírn se protáhl. Šedá uniforma se st íbrnými etízky a zelenými výšivkami
dokonale sed la na t le, které b hem let strávených v Granburgu do jisté míry
ztratilo p vodní tvar. Pro ídlé vlasy zakrývala obvyklá, vysoce na esaná st íbrná
paruka.
Zamyšlen se popotahoval za ídký knírek, zatímco druhou rukou uchopil
svou manželku Kaju za p edloktí a mírn se jí uklonil.
„P ipome mi, že pozd ji ješt musím prohodit pár slov s Ormovem. Ten
bude ur it v d t, pro Ijuša odmítl moje pozvání. Je na ase, abych tomu
chlapíkovi ud lil po ádnou lekci. To je už pot etí, kdy na sebe upozor uje svou
nep ítomností.“
Žena se znamínkem krásy na pravé tvá i se usmála na hosty a nenápadn
p ikývla.
„Jak chceš. Ale nepodce uj ho. Možná tu svoji nechápavost jenom p edstírá,
ale nedotáhl to na velkostatká e jen tak pro nic za nic.“
Guvernér op t vypnul hru , pohled bez ustání upíral na tabuli p ed sebou.
„Pro m za m . Ale je jediný ze všech brojak , kdo se odváží odvád t mi
menší dávky, než jaké po n m vyžaduji. A ohání se p itom nesmyslným
zd vodn ním, že by jeho pachtý m jinak nezbylo dost na živobytí.“ Jukolenko
usrkl vína. „Budu tam muset poslat pár chlap , aby na ty jeho sedláky p itla ili.
Musí pocítit pevnou ruku. Nenechám se od n ho v n vodit za nos.“ Ztlumil
hlas. „Jenom se podívej na tady ty ocásky, takový by m l být i Ijuša. Všechny je
ovládám. Když písknu, p ilezou jako psi, jenom aby se mi zalíbili.“
Jeden z velkostatká se podíval na guvernéra, zamával mu srn í kýtou a
rozesmál se, až mu z nacpaných úst vypadlo n kolik drobk .
Guvernér op toval muž v úsm v a pozvedl sklenici k p ípitku. „Jsou mi
hrozn vd ní,“ zašeptal Kaje a stiskl jí ruku. Potom se zvedl a hlasit si
odkašlal, aby k sob obrátil pozornost p ítomných host .
„Urození, chvili ku m poslouchejte, než budete mít uši ucpané zákusky.“
Muži u dlouhé tabule se dali do smíchu. „Stejn jako každým rokem jsem vás,
své p átele, pozval na ve e i, abychom si spole n a nenucen popovídali o
uplynulém roce a ekli si, jaké plány máme do budoucna.“
„Však si toho také nesmírn vážíme, guvernére,“ p erušil ho brojak Kašenko a
ukázal na prohýbající se st l. Ostatní se op t rozesmáli a s rozmachem pozvedli
džbánky.
69
Jukolenko se rovn ž p inutil k úsm vu, a koliv z duše nenávid l, když mu
n kdo sko il do e i.
„Mockrát d kuju, Kašenko. Všichni jsme toho spolu hodn zažili, mnohého
jsme dosáhli, zvýšil se blahobyt, naši ob ané jsou pokojní a mírumilovní jako
málokdy d ív. To všechno dokazuje, že tvrdá ruka vládne lépe, než by to
dokázaly n jaké ukvapené sliby reforem a nejr zn jších zm n.“ Šlechtici a
velkostatká i jednohlasn projevili souhlas s guvernérovými slovy tím, že ude ili
poháry o st l.
„Jak jste se pravd podobn všichni doslechli, je již m j nástupce na cest
sem, alespo se o tom všude vypráví. Rovn ž se íká, že by cht l zavád t novoty
a slibuje lidem zlepšení. Jestli bude ten ú ad zastávat delší dobu, mohl by zni it
všechno, co jsme zde v posledních letech vybudovali. Jestli prostí lidé na polích a
na ulicích p ijdou novému vedení na chu , mohlo by být obtížné znovu zavád t
staré po ádky.“ Jukolenko schváln vytahoval na sv tlo nej ern jší obavy svých
host . Pot eboval jejich podporu a strach, díky n muž by mohli být schopní
ud lat cokoliv, co po nich bude vyžadovat. „Myslím, že hovo ím v zájmu nás
všech, když íkám, že ten nový muž nesmí z stat v Granburgu moc dlouho.“
Brojaci a šlechtici rozpoutali svými poháry hotové dun ní, jež se neblaze
rozléhalo ulicemi a uli kami hlavního m sta provincie.
„Jestli pot ebujete naši pomoc, tak ekn te, kdy a kde máme být, guvernére,“
zahulákal Kašenko a hlu n dával najevo odvahu, obli ej mu zrudl alkoholem.
„My tu toho novýho taky nechceme!“
Te za ali hosté halasit jeden p es druhého, každý z nich nabízel pomoc a
cht l svou troufalostí trumfnout druhého.
Jukolenko dokázal jen st ží potla it široký, spokojený úsm v. Jeho plán
za ínal dokonale vycházet, p esn tak, jak si p edstavoval.
„Promi te, guvernére.“ Asi ty icetiletý muž s p átelskými rysy ve tvá i a
širokým knírem pod nosem se objevil tém nehlu n p ímo vedle n ho.
Cizincovo t lo obepínaly t žké, drahé kožešiny, v nichž n kolik tvrdošíjných
vlo ek sn hu nadále úporn bojovalo s teplem v místnosti. V mužových o ích se
zra ila vychytralost. „Jmenuji se Stojko Gijuška, jsem sluhou a d v rným
rádcem hara¢e Vasji. M j pán se ptá, jestli by bylo u této bohat prost ené tabule
ješt n jaké volné místo.“ Cizinec kývl k masivním d ev ným dve ím, v nichž
stál jakýsi tlustý chlapec spolu s obrovitým mužem. „P icestoval zdaleka a cestou
dostal po ádný hlad.“
Hluk v místnosti zvolna odum el, všichni se zadívali na nov p íchozí.
Guvernér se odtrhl od pohledu na respekt budící horu sval na dvou nohou,
zvedl se a pospíchal ke dve ím.
„Ale samoz ejm , m j milý hara¢i Vasjo. Nabídnu vám svou židli, protože
zde stejn budete brzy vládnout místo m . M žete samoz ejm po ítat s mou
spoluprací, než se sta íte zasv tit do všech zdejších záležitostí.“
70
Jukolenko se zastavil a hluboce se obrovitému muži uklonil. Zdálo se, že toho
to z n jakého d vodu náramn pobavilo, což guvernéra zna n znejistilo.
„D kuji vám za vaši p átelskou nabídku,“ pronesl chlapec vznešen vysokým
sopránovým hlasem a nachýlil hlavu. „Mimochodem, hovo íte s nesprávným
lov kem.“
Jukolenko sebou trhnul, zrudl a uklonil se ješt hloub ji.
„Odpus te mi, ale nepo ítal jsem s tím, že by byl m j nástupce tak mladý.“
Guvernér p ímo cítil napjaté ticho, které v místnosti zavládlo po jeho hrubé
protokolární chyb .
Zdálo se však, že se chlapec nehodlá trapným nedopat ením dále zabývat,
místo toho zamí il nejkratší cestou k volnému místu v ele tabule. Hr zostrašn
vypadající obr se zabijáckou šavlí u pasu krá el t sn za ním, zatímco sluha si již
stoupl vedle prázdné židle. „Poj te sem. M žete mi d lat spole nost.“
Hara¢ sebou žuchnul na židli, na široké tvá i p ipomínající erstv usmažený
lívanec se mu rozlil blažený výraz. Mladík s naprostou samoz ejmostí smetl
zbytky z Jukolenkova talí e na zem a naložil si na n j maso, zeleninu a chléb,
dokud nebyl talí až po samotný okraj p ecpaný jídlem.
„Co vlastn slavíte? Má n kdo narozeniny, nebo je snad dnes n jaký
granburský svátek?“
Guvernér s mírn vyt ešt nýma o ima sledoval, jak hora jídla mizí mladíkovi
v ústech. „Ne, pane. Jenom se tu vžilo, že jednou za rok pozvu všechny své
p átele na banket. Je to takový milý zvyk, který se asem stal tradicí.“
„Dobrá. Já ten zvyk zachovám, p estože nevím, kdo z p ítomných je mým
p ítelem.“ Dob e nalad ný Lodrik zamrkal na ml ící muže, sedící kolem stolu, a
zalovil rukou na talí i. „P edtím jste se tu všichni veselili. Zdá se, že od chvíle,
kdy jsem vešel do místnosti, se vaše dobrá nálada úpln vypa ila. Pro ?“ Mladík
ohryzoval kus kosti a olízl si prsty.
„Brojak Kašenko nám zrovna vypráv l jeden vtip,“ snažil se Jukolenko p ijít s
p ijatelným vysv tlením. Nev d l, co si má o tom tlustém chlapci myslet. Na
první pohled nevypadal p íliš inteligentn , na druhé stran mohl své chování
pouze p edstírat, aby si guvernéra vyzkoušel. Otázky, které mu hara¢ kladl,
plynuly bu z nebety né nezkušenosti a naivity, nebo z vypo ítavosti. Dokud si
guvernér nemohl být jistý, z eho pramenily, cht l si rad ji dávat dobrý pozor.
„Já mám vtipy rád. Brojaku Kašenko, mohl byste ten vtip dát ješt jednou k
lepšímu?“ Lodrik zamával kostí sem a tam a nedo kav se rozhlížel po kruhu
sedících muž .
Kašenko sed l s otev enými ústy a skelným pohledem v o ích, dokud ho
soused nerýpl do žeber.
„Ach tak, ten vtip. Okamžik, pane, hned si ho znovu vybavím.“ Na ele mu
nasko ily vrásky, potom se muž ude il dlaní do hlavy. „Myslím, že jsem ho
mezitím zapomn l. Nejspíš za to m že alkohol, hara¢i.“
71
„To nevadí, však si na n ho zanedlouho ur it zase vzpomenete, brojaku
Kašenko.“ Tadc se zarazil, p estal žvýkat a obrátil se ke guvernérov manželce.
„A kdo jste vy, smím-li se zeptat? Pravd podobn manželka guvernéra
Jukolenka, že?“ Uchopil její ruku a umašt nými rty na ni vtiskl mlaskavý
polibek. „T ší m , že jsem se s vámi seznámil.“
Kaja nechala ruku ležet na stole, jako by se jí dotkl mor. Koutky úst krásné
ženy sebou zrádn zaškubaly, ve tvá i se jí z eteln zra il odpor.
Stojko se královsky bavil. Nejenže se Jukolenko úpln fantasticky blamoval,
ale jeho chrán nec svým chováním, z n hož míval kabcar na plesech takové
obavy, vystavoval nervy všech p ítomných nesmírn tvrdé zkoušce. Sluha vy etl
stávajícímu místodržícímu z tvá e, že muž neví, co si má o Lodrikovi myslet, což
bylo jen dob e.
Stojko dosp l k rozhodnutí, že se tadc v pobyt v Granburském nejlepším
nesmí p íliš protahovat, jinak by Jukolenko ješt mohl mladíkovu naivitu zav as
prohlédnout.
P iv el oko. To bylo znamení aby Lodrik za al s divadýlkem, které si v
ko áru narychlo nacvi ili.
„Brojaku Kašenko, mohl byste mi prosím chvili ku naslouchat?“ Lodrik
upustil kost na talí a ot el si ruce.
„Jsem vám zcela k dispozici, hara¢i.“ Podnapilý, až p íliš sebev domý
velkostatká se potáciv zvedl a nejist se uklonil.
„Jsem tady v Granburgu nový, a to je samoz ejm d vod, že se v místních
zvláštnostech zatím ješt po ádn nevyznám. Nedaleko odsud jsme projížd li
jednou vesnicí, jmenovala se Olnjak. Komu pat í?“
„Na tuto otázku možná dokážu lépe odpov d t já,“ nadhodil Jukolenko, který
se neustále popotahoval za knír. „Vesnice a její obyvatelé pat í brojakovi
Vankovi, ten sedí nedaleko od vás.“ Kašenko se posadil, místo n ho se zvedl
nafoukan se tvá ící, asi padesátiletý muž s tvá í zakrytou mohutným
plnovousem.
„Jestli vás n kdo z vesni an obt žoval nebo vám n co odep el, tak mi to
hned ekn te. Za ídím, aby byl doty ný okamžit potrestán.“ Velkostatká v
obli ej byl plný chmur.
Stojko se ušklíbl a i Valjakovovi se mihl ve tvá i spokojený výraz. Bojoví psi
tedy nem li v blízkosti Olnjaku co d lat, to byla první v c, kterou si cht li od
místních šlechtic nechat potvrdit. Jestli si te Lodrik vybaví i další v ci, které
mu Stojko v ko á e cestou do hostince vtloukal do hlavy, mohli by majitele t ch
zví at, který rovn ž s ur itostí sed l s nimi u stolu, vmanévrovat do pasti.
„Ne, ne, ti lidé byli velice milí. Ale kdybych, dejme tomu, jednoho z vašich
vesni an zranil nebo zabil, co by se pak stalo?“
„P edpokládal bych, že jste k tomu m l pat i né d vody,“ odpov d l Vanko.
„A kdyby k tomu došlo mou nepozorností?“ Lodrik se držel Stojkových
pokyn a chrlil ze sebe otázky p esn tak, jak se dohodli.
72
Brojakovi se mimod k zalesklo v o ích, vycítil p íležitost, jak snadno a rychle
p ijít k pen z m. „ ekl bych si, že projevíte laskavost a vyplatíte mi odškodné,
jak je tomu zde zvykem. A samoz ejm i rodin doty ného, pokud n jakou má.
Vždy se musí vyrovnat s velkou, bolestnou ztrátou.“
„Kolik by to asi tak inilo? Dejme tomu, že by se jednalo o t hotnou ženu,
kterou jsme p ejeli ko árem?“ Mladík vyloudil na tvá i velice neš astný výraz.
Vanko si s guvernérem rychle vym nil pohled. „Samoz ejm , to by bylo
opravdu zlé, hara¢i. Nešt stí, které by postihlo muže té ženy, by se dalo jen st ží
vy íslit v pen zích.“ Šlechtic krátce zap emýšlel. „Dv st vaslec pro m ,
protože jsem tím p išel o dv pracovní síly a desátky, a padesát vaslec pro muže
té ženy, samoz ejm myšleno obrazn .“
„Tak to mám opravdu velké št stí, že se mi nic takového nestalo,“ prohodil
Lodrik. Vanko se na n ho zklaman podíval. „Ale n kdo jiný nedával na sv j
majetek dost dobrý pozor. Je zde hara¢ Kolskoj? A vy, brojaku Vanko, z sta te
prosím stát.“
Když se vyvolaný šlechtic zvedl, p elétl po tvá i budoucího guvernéra
zmatený výraz, potom se Lodrik zaklonil ke Stojkovi.
„Zapomn l jsem, jak máme dál pokra ovat,“ zašeptal.
„S tím jsem ve skute nosti po ítal už mnohem d ív,“ zamumlal sluha a
narychlo osv žil mladíkovu pam . Ten se poté obrátil na Kolského.
Muž se díval na Lodrika pichlavýma, zelenýma o ima. Na rozdíl od ostatních,
dob e živených velkostatká vypadal velice štíhle, m l šlachovité ruce, pod k ží
se jasn rýsovala každi ká kost. Úzký skobovitý nos s malým knírkem
p ipomínal orlí zobák, po pravé tvá i se mu až k úst m táhla uzou ká jizva. Podél
krku mu voln splývaly erné vlasy.
Lodrik si odkašlal. „Vy jste majitelem borasgotanských bojových ps , nemám
pravdu?“
„Je to tak. Beru je s sebou na lov, aby vypátrali divokou.“
„Tentokrát se však vrhli na mladou t hotnou ženu z Olnjaku a roztrhali nám ji
p ímo p ed o ima.“ Mladík se snažil op tovat hara¢ v pohled, to se mu však
poda ilo jenom na chvíli, a tak se rad ji zadíval na z eteln nervózního Vanka.
„Dostanete od hara¢e Kolského dv st vaslec jako odškodné, zbylých padesát
vaslec p ipadne provazníkovi Nurjefovi, který byl manželem té ženy.“
„Ale Kolskoj je m j p ítel. Nem žu po n m požadovat, aby mi ty peníze
vyplatil,“ protestoval Vanko, p estože na n ho Jukolenko za mladíkovými zády
mával rukama, aby se uklidnil.
Stojko se op t p edklonil a p isp chal s další nápov dou. Te záleželo na
každém slov .
„Vy jste tedy cht l požadovat peníze po svém budoucím guvernérovi, ale po
hara¢i Kolském ne, a to jenom proto, že je vaším p ítelem? Máte tady v
Granburgu opravdu zvláštní zákony.“ Lodrik pozvedl hlas. „Ale ta žena je i se
73
svým nenarozeným dít tem mrtvá, a to, jestli je hara¢ Kolskoj váš p ítel, nebo
ne, na v ci nic nem ní, brojaku Vanko. Co na to íkáte vy, guvernére?“
„Myslím si, že to je v c, kterou si musí oba šlechtici vy ídit mezi sebou,
hara¢i,“ prohlásil Jukolenko, jenž v duchu proklínal Vankovu nenasytnou touhu
po pen zích. „Já se jim do toho nebudu míchat.“
Stojko op t Lodrikovi n co zašeptal, sluha pak vytáhl kožené pouzdro s
dokumenty a podal je mladíkovi. „Pokud je tomu tak, p ebírám s okamžitou
platností ú ad guvernéra.“ Lodrik zlomil pe e , vytáhl z pouzdra pergamen a
p e etl dekret, jímž ho kabcar dosadil do nové funkce. „Z moci ú adu, který mi
byl prop j en, trvám na nárocích na odškodné, které brojak Vanko p ed chvílí
p ednesl. Hara¢ Kolskoj zaplatí dv st vaslec brojakovi Vankovi a
provazníkovi Nurjefovi z Olnjaku zaplatí místo padesáti rad ji rovnou sto
vaslec . Vždy jak jste sám zd raznil, nezem el jeden lov k, ale hned dva, což
výši odškodného samoz ejm zdvojnásobuje.“
Mladík se rozhlédl po místnosti a ekal na reakci, ale ráznému rozhodnutí
nového guvernéra se nikdo nepostavil na odpor.
„Je skv lé, že jsme se tak shodli, vzácní pánové.“ Lodrik pozvedl pohár. „Na
Granburg a na nového místodržícího.“
Jukolenko byl první, kdo pozvedl pohár, ostatní šlechtici a velkostatká i
následovali jeho p íkladu. „Na Granburg a na nového, moudrého místodržícího,“
prohlásil Jukolenko a nenápadn si vym nil pohledy s Vankem a Kolským.
„Nech setrvá v ú adu co nejdéle.“ P ípitky ostatních p ítomných vyznívaly
nanejvýš zdráhav a zdrženliv .
„Tak, te jsem se nasytil,“ zazíval Lodrik a pon kud neohraban se zvedl ze
židle. „Pojedu do svého paláce a najdu si tam n jaký pokoj.“
„Dokud pro vás nebude všechno p ipraveno, ubytujte se v k ídle pro hosty,
Excelence,“ doporu oval Jukolenko a otev el mladíkovi dve e.
„Mnohokrát d kuji. Až se p est huju, budete moci p ebývat v k ídle pro
hosty, dokud se dostate n nesžiju s každodenními povinnostmi, hara¢i
Jukolenko. P eji vám p íjemný ve er, pánové.“ Lodrik se rozlou il s p ítomnými
kývnutím hlavy a zmizel za dve mi, hned za ním vyšli z místnosti i Valjakov a
Stojko.
Sesazený guvernér vztekle zabouchl dve e. Práskl jimi tak hlasit , až se
skleni ky na stole rozcinkaly.
Vanko se zaražen díval do zem , Kolskoj zu iv zabodával n ž do d eva,
ostatní hosté z stali sed t v naprostém tichu.
„Musíme se ho zbavit,“ usoudil Kolskoj po chvíli a mocným úderem zarazil
epel nože do stolu. „D lá si z nás blázny a to ješt m žeme být rádi, že se tohle
divadlo neodehrálo kdekomu na o ích. Už tady to bylo samo o sob dost zlé.“
Blýskl pohledem po Vankovi. „A vy jste naprostý idiot!“
„V tom se s vámi pln shoduji, hara¢i. V obou ohledech,“ souhlasil s ním
Jukolenko, jenž se op t posadil na své bývalé místo vedle manželky a sev el ruce
74
v p st. „Ale myslím si, že hlavním problémem bude guvernér v d v rný rádce a
ne ten tlustý nafoukanec, co si chce hrát na pána. Jeho sluha mu p edem všechno
natloukl do hlavy.“
„Pak bychom se m li postarat o to, aby se mu n co stalo,“ navrhnul Kolskoj.
„Co byste íkali na n jaký hon? Nebo na výlet do hor?“ Ostatní se tiše zasmáli.
Jukolenko se zaklonil a p iložil si špi ky prst pravé ruky k elu. „Zatím ješt
ne. M li bychom vy kat a o tom tlus ochovi a jeho prapodivném doprovodu toho
co nejvíce zjistit. Jestli to je oblíbenec n jakého kabcarova rádce nebo jiné
osobnosti ode dvora, mohla by taková nehoda mít mnohem nep íjemn jší
následky, než by nám všem bylo milé. To, že sem dosadili takového nezkušeného
kluka jako guvernéra, rozhodn nep išlo samo od sebe, na tom n co smrdí.“
Nakroutil si knírek. „Tak i tak, z doby, kterou u nás prožije, mu ud láme hotové
peklo, p átelé.“ Šlechtici a velkostatká i zabru eli na souhlas, vrátila se jim
d ív jší víra, že všechno bude nadále probíhat tak, jak si p ejí.
„Bez svého rádce dlouho nevydrží. A uvidíme, možná ten jeho sluha najednou
onemocní. To by bylo mnohem lepší než n jaký nevysv tlitelný pád ze skály.
Holt, ne všichni dokáží snést zdejší chladný vzduch a ledové zimy.“
Jukolenko se zasmál, manželka a p ítomní muži se k n mu ihned p idali.
* * *
„Ta scéna, kterou jste jim tam sehrál, byla opravdu výborná.“ Valjakov, který
podruhé od odjezdu z Ulsaru usedl do ko áru, nešet il p i návratu do paláce
chválou. „Jednu chvíli jsem si myslel, že se Kolskoj na n koho vrhne, bu na
vás, nebo na Vanka.“
Lodrik odmítav mávnul rukou. „Všechno to byly nápady mého geniálního
sluhy. M by nikdy nenapadlo, abych toho šlechtice takhle vylákal na tenký led,
ale zárove jsem se tím skv le bavil.“
„To nesmíte íkat, pane,“ tlumil Stojko tadcova slova. „Byl jste opravdu
velice p esv d ivý. Vanko samoz ejm Kolskému t ch dv st vaslec pozd ji
vrátí nebo mu je možná Kolskoj v bec nepošle, ale p inejmenším provazník takto
dostane peníze, s nimiž bude moci n co podniknout, a koliv odškodné mu ur it
nenahradí ztrátu manželky. Navíc jsme si ud lali dokonalou p edstavu o tom, jací
pánové v téhle provincii udávají tón. A musím íct, že první dojem nebyl zrovna
nejlepší.“
„Mám skoro strach, že jsme se do nich pustili, jak se íká, až p íliš s
bandurskou,“ dal Lodrik na uváženou. „Tím svým výstupem jsem si ur it
nad lal samé nep átele, a to práv te , kdy jsem cht l mít n jakou dobu klid.“
„V každém p ípad bude lepší, když vás Valjakov zítra zase za ne u it
šermovat, pane.“ Stojko si zamyšlen promnul bradu. „A já bych m l rovn ž
oprášit svoje staré znalosti. Nem žu se zbavit pocitu, že by se mi to mohlo
75
jednou hodit. Guvernér drží šlechtice a velkostatká e vícemén jako loutky na
provázku, a když je pot ebuje, sta í mu jenom zatáhnout. Aspo tak to dnes
vidím. A Kolskoj mezi nimi pat í k t m nebezpe n jším.“
„Rozešlu lidi, aby po hospodách vyzvídali, jak to ve m st i v celé provincii
vypadá s jejich oblibou, myslím Jukolenka, šlechtic i velkostatká ,“ navrhl
Valjakov. „A co se týká výuky, naplánuji n co, abyste se rychle dostal do formy,
pane, a zbavil se n kolika liber.“
Lodrik zamrkal. „Já mám zhubnout? Uprost ed zimy?“
„Valjakov má pravdu,“ podpo il Stojko návrh t lesného strážce. „M l byste
ubrat na váze, pak budete p i šermu mnohem rychlejší.“
„Pro m za m ,“ zabru el tadc a zk ížil ruce na vystouplém b iše. „Já v d l,
že z toho nápadu mého otce nem že vzejít nic dobrého. Vždy to ze m ud lá
úpln nového lov ka.“
„A to vám bude, s prominutím, jenom k dobru,“ podotkl sluha. „Pane, až
projdete školou, kterou vám s Valjakovem p ipravíme, budete si to jako panovník
moci rozdat se všemi králi Ulldartu.“
„Ale já si to nechci rozdávat se všemi králi kontinentu, Stojko, to p ináší
jenom zbyte né problémy,“ odporoval Lodrik. „Te bych si rád dal jeden
kolá ek, jako odm nu za sv j výstup v tom hostinci.“
„Vytlu te si ty kolá ky z hlavy,“ zabru el t lesný strážce polohlasn , a když
post ehl Stojk v a Lodrik v udivený pohled, rychle dodal „pane“. Ko ár našt stí
práv v tom okamžiku zastavil. Valjakov toho hbit využil a spíše z n ho
prchnul, než vystoupil.
„Je to opravdu dost zvláštní lov k,“ pronesl tadc po chvíli ml ení. „Ale
p ipadá mi naprosto spolehlivý.“
Stojko svraštil obo í. „Myslím si, že v tom muži v zí víc, než všichni tušíme.“
Následoval svého chrán nce, jenž se mezitím vykolébal z ko áru a mí il k paláci.
„Uvidíme.“
76
„A Sinured se zm nil. Kdysi to býval pohledný, statný muž s dlouhými ernými
vlasy.
Nyní však na n m zanechal Tzulan v duch výrazné stopy: Sinuredova k že se
zbarvila do erna a podobala se k ži Spáleného boha. Vlasy mu naproti tomu
zb laly jako sníh, zuby se mu prodloužily a nabraly podobu d sivých tesák , jimiž
dokázal protivník m p etrhat tepny. T lo, které m l už tak zna n obrovité a
svalnaté, ješt více povyrostlo, takže zanedlouho pot eboval nové brn ní.
Sinuredovy síly rostly den ode dne, až se sám vyrovnal deseti urostlým muž m.
Jeho chování postupem asu stále víc a víc p ipomínalo nezkrotnou bestii,
maso už jedl jenom syrové. N kte í lidé dokonce ob as tvrdili, že pije teplou krev
svých protivník . as pro n ho už dlouho nehrál žádnou roli, protože p estal
stárnout.
Na bojišti se ohán l místo kovové koule železem pobitou ojí z ko ského
potahu, me byl stejn dlouhý jako dva urostlí muži a t žký jako sud vína. Štít
svými rozm ry p ipomínal mlýnské kolo a také tolik asi vážil.
Ke jménu, jakým ho lidé p ek tili, se dopracoval ze dvou d vod , nebo za
prvé se dopoušt l neslýchaných krutostí, za druhé vypadal jako divoká bestie.
Prostý lid mu dal p ízvisko ‚Zví e‘ a o Sinuredových skutcích bylo možné napsat
celé knihy.
Vojáci ho v posledních letech poslouchali jenom proto, že z onoho tvora, jenž
kdysi býval Sinuredem, m li panickou hr zu. P esto dál úto ili a pustošili okolní
zem , nebo již dávno našli ve vražd ní a plen ní nesmírn zalíbení. Z bažin se
no ily bestie a jiné nepopsatelné stv ry, p ilákané pachem krve nes etných ob tí,
a p ipojovaly se k Sinuredov armád .“
ULLDARTSKÝ HISTORICKÝ ALMANACH
SVAZEK XXI., STRANA 1051
77
Torben sed l u stolu, lži kou si míchal silný aj v d ev né misce a p emáhal
se, aby si ustavi n neškrábal sv dící rány na zádech. Sv d ní považoval za
d kaz, že se mu zran ní rychle hojí, což by bylo bez Lajiny pomoci zcela
nemyslitelné.
Dny, které trávil v malé vesni ce, se sob podobaly jako vejce vejci. Zatímco
netrp liv ekal na l žku, až se uzdraví, vypráv la stará žena nedo kavému
nemocnému r zné historky ze svého života, z d ní ve vesnici i z celého Tarpolu.
Pirát se tímto zp sobem dov d l, že její muž vyplouval p ed lety na mo e jako
rybá . Palestánci ho neprávem obvinili ze spolupráce s piráty a z pašeráctví,
zmlátili ho a potopili mu lo . Prost jen tak, zcela bezd vodn . Rybá sice
doplaval až dom , jenže následkem vysílení a podchlazení zem el. To celé se
p ihodilo p ed více než t iceti lety, ale Lajina nenávist k palestánským
obchodník m a jejich lodím nepominula a nikdy nepomine.
Torbenovi sta il jediný pohled z okna, aby si p edstavil t eskutou zimu, která
tam nade vší pochyby vládne. Zimní období drželo pob eží v pevném sev ení,
ledové v try bi ovaly vlnami do provizorních p ístavních hrází. Vesnice však
m la št stí, hráze se ani pod nejprudšími nárazy neprolomily.
Místní rybá e ani nenapadlo vyplouvat na mo e. Rozbou ená voda by z lun
nad lala b hem n kolika málo okamžik hromadu t ísek.
Torben se dnes poprvé cítil p i silách a zvažoval, že vyrazí dom do
Rogogardu, aby krajan m povypráv l o svých zážitcích a varoval je, aby je
nepostihl stejný osud jako jeho. Dosp l totiž k názoru, že Palestánci mají podél
západotarpolského pob eží více takových lodí, p ebudovaných na lov na piráty. Z
kaperství se tak mohla stát mnohem nebezpe n jší záležitostí, než jakou už tak
dosud byla.
Jenže odsud z vesnice ho až do Rogogardu nedopraví žádná ze zdejších
sko ápek, musí se tedy vydat do nejbližšího v tšího m sta. Pirát již požádal
soudce o pomoc, ale nabídka, kterou mu soudce u inil, když se poprvé setkali, se
ukázala jako planý slib. Torben se sám musel poohlédnout po n jakém zp sobu,
jak se dostane do Ludvosniku.
Pár Lajiných p átel mu v novalo n kolik kousk hrubého zimního šatstva a
podšité boty, aby Rogogar an neumrzl, až se vydá na cestu. N kterým
vesni an m pomohl zánik Radostného pozdravu ke trošce blahobytu a jakýmsi
78
zp sobem dosp li k p esv d ení, že za tu kapku št stí vd í práv Torbenovi.
Tím se z n ho stal vítaný a milý host.
Všichni však pop eli, že by se n kdo z nich stal majitelem on ch dvou
námo nických vak . Našlo se prý všechno možné, s výjimkou kožených vak , na
n ž by se hodil pirát v popis.
Rogogar an si ekl, že pro všechny bude nejlepší, když jeho vyptávání skon í
u domn nky, že vrah lodní posádky skon il i se svou záhadnou výbavou na dn
mo e.
„Doufám, že t jednoho dne zase uvidím, Torbene.“ Laja vešla dovnit s
plnou náru í d íví a nastrkala polínka do širokých nízkých kamínek, stojících
uprost ed místnosti.
„Celej náklad první palestánský lodi, kterou dobudu, v nuju vaší vesnici,“
sliboval pirát. „To je to nejmenší, ím se vám m žu odvd it za to, jak jste mi
pomohli.“
„No, já bych m la lepší nápad,“ prohodila žena a nah ívala si ruce nad ohn m.
„Mohl bys zase zahnat n jakou palestánskou lo sem k nám na útesy, z toho by
m li naši lidé ješt v tší radost.“ Podala mu nacpaný ranec. „N jaké zásoby
budeš cestou ur it pot ebovat. Do Ludvosniku sice není daleko, ale v téhle ro ní
dob se cesta m že po ádn protáhnout.“
Torben si p ehodil p es sebe kabát a nasadil kožešinovou apku. „D kuju ti.
Vrátím se, na to se m žeš spolehnout.“ P ehodil si ranec p es rameno a uchopil
Laju do náru e. Sta i ká žena si set ela z koutku oka slzu.
„Budeš mi chyb t, ty jeden piráte,“ ekla a dlouze se na n ho zadívala. „Dávej
na sebe pozor, nevím totiž, jestli budeš mít pokaždé tolik št stí jako tehdy, když
t vlny vyplavily na pob eží u naší vesnice.“
„Však já na sebe dám pozor, slibuju.“ Torben zt žka polkl, pustil ženu, která
mu zachránila život, a zamí il ke dve ím.
Když je rozev el, spat il, že všichni vesni ané vytvo ili p ed Lajiným domem
dlouhý špalír, a zatímco se mezi nimi prodíral, poklepávali mu na rameno a p áli
všechno nejlepší.
Rogogar ana se zmocnilo dojetí. Vesni ané se k n mu zachovali s takovou
v elostí a srde ností, s jakou se ve svém život setkal jen velice z ídka. Velice si
jich za to vážil.
Na konci vesnice se ješt jednou oto il a mával, dokud ho neza ala bolet ruka.
Lidé mu dlouho kynuli šátky a epicemi na rozlou enou. Když je pirát ztratil z
dohledu, pustil se zasn ženou cestou v nad ji, že snad n kde narazí na n koho se
san mi, kdo ho vezme kousek s sebou.
Jak se však zdálo, nem l touto dobou skoro nikdo z Tarpolan chu vystavit
své t lo chladu, a Torbenovi nezbývalo než krá et dál a dál.
Propo ítal si, že mu cesta podél pob eží zabere asi t i dny, teprve pak by mohl
dojít do cíle. Noci cht l trávit pod st echou, kdyby cestou nikde nenarazil na
hostinec, p espí bu u n jakého rybá e, nebo v ontariánské obchodní stanici.
79
Rogogar an nenávid l ch zi, zejména když musel krá et po nehybné, pevné
zemi. Mnohem rad ji by pod nohama cítil kymácející se lodní palubu, než aby se
namáhav prodíral navátým sn hem. Tady nebyl ve svém živlu.
Po šesti hodinách ch ze musel konstatovat, že p ecenil své síly. Slunce
pozvolna zapadala za mo em, široko daleko nebylo vid t žádné stavení nebo
n jaké jiné stopy po lidech. Jestli do ve era nenajde n kde p íbytek, mohla by se
z toho stát poslední noc, kterou v Ulldartu stráví živý.
Nohy m l t žší a t žší, zdálo se mu, že s vytrvalostí na tom není zrovna
nejlépe, pod šaty se mu po t le inuly potoky potu.
Torben stiskl zuby a kladl nohu p ed nohu, p i emž si stále namlouval, že za
nejbližším ohybem úzké cesty na n ho eká vesnice.
Po další hodin ch ze, když už za ínal ztrácet nad ji, narazil na zv tralý
rozcestník. Nápis na n m sliboval, že když ujde ješt dv versty, dorazí ke stanici
na p ep ahání koní.
Rogogar an s nejv tším úsilím zvládl i poslední kroky. Objevil polorozpadlé
stavení, ale ani tam nenarazil na nejmenší známku života.
„Lepší než nic,“ zahu el pirát a vešel dovnit , aby si tam našel n jaké jakž
takž chrán né míste ko, kde p e ká noc.
Unavený Torben si rychle vybral místnost, která mu vyhovovala. Pomocí
n kolika tlustých špalk d eva rozd lal na kamenné podlaze velký ohe , aby
p ežil no ní chlad. Kou stoupal malým otvorem ve stropu ven a pirát se chystal
ke spánku. Byl namáhavým pochodem tak zbitý, že ani nesta il pojíst, ale
okamžit usnul hned vedle ohn , jakmile jen trochu sklonil hlavu.
* * *
Probudil ho zvuk p ipomínající p edení ko ky. Zpo átku nechal o i zav ené a
jen naslouchal. Ohe stále ješt plápolal, jak zjistil podle tepla, které se mu
rozlévalo po tvá ích, navíc mu pod ví ka pronikala slabá zá e.
Zvuk byl dost hlasitý a p icházel k n mu z opa ného sm ru, z místa odn kud
za ohništ m.
Pomalu otev el o i a ospale se pokusil proniknout zrakem skrz plameny a
poohlédnout se po ko ce, tedy aspo jak myslel. Z ejm hledala teplo, a proto
vklouzla za ním do místnosti.
Obrysy tvora, jenž naproti n mu d ep l, byly na drobného myšilova
jednozna n p íliš velké. Ohe nepravideln ho el, znesnad oval Torbenovi
výhled, ale ím víc se namáhal, tím z eteln ji poznával, že se u tohoto no ního
návšt vníka jedná o všechno možné, jenom ne o ko ku.
Tvor m l plochou, kostnatou hlavu, žluté o i s rud zá ícími zorni kami byly
zapadlé hluboko v lebce, místo drobné hubi ky m lo to stvo ení širokou tlamu, z
80
níž n ly dlouhé, špi até tesáky. Svalnaté t lo, velké jako dosp lý lov k, v zelo
v roztrhaných hadrech, pod potrhanými cáry látky pirát zahlédl husté chlupy.
Torben usoudil, že jediná rána mocných rukou, zakon ených dlouhými drápy,
by sta ila poslat dosp lého muže bez nejmenší námahy na onen sv t.
Tvor mezitím p estal vydávat hluboké, bru ivé tóny a nehybn Rogogar ana
pozoroval, panenky zá ily sytou rubínovou barvou.
Torben se pomalu sunul dozadu, až za zády ucítil ze . Myšlenky se mu v
hlav honily jedna p es druhou.
Když byl malý, vypráv la mu matka do omrzení o p íšerách, které žijí v
bažinách a požírají lidi, ale že zrovna te musel na jednu z nich narazit, to se mu
v bec nehodilo. Když už, tak m l v plánu zem ít na mo i, a ne skon it v žaludku
n jaké stv ry, co p išla na sv t ze shnilých ástí Tzulanova t la.
M l u sebe jedinou zbra , Lajin n ž na krájení chleba, zatímco bytost sedící
proti n mu m la u pasu ješt ke všemu i zreziv lý me .
Torben dostal nápad. Pomalu se sunul sm rem ke svému ranci a
rozechv lýma rukama z n ho vyndal potraviny. Stvo ení nespoušt lo piráta ani
na vte inu z o í, jeho ruka výhružn spo ívala na rukojeti me e.
Rogogar an vydoloval z ln ného batohu kus trvanlivého salámu a hodil ho
neznámému tvorovi.
Bestie p edm t opatrn o ichala, potom ho zvedla a s chutí se do n ho
zakousla. B hem n kolika málo okamžik bylo po salámu.
Torben se nadechl a ob toval stvo ení i bochník chleba a sušené ovoce, které
dostal na cestu. Doufal, že spolunocležníka t eba p ejde hlad. Zatímco se tvor
hltav nacpával jídlem, koutky oka muže neustále pozoroval.
„Jídlo dobrý?“ zeptal se Torben po chvíli a p átelsky se usmál. Dával si pozor,
aby neopatrným gestem nevyprovokoval tvora k útoku. „Chutnat? Dobrý?“
„Už jsem jedl i lepší,“ zabru el tvor hlubokým hlasem a íhl. „Kdo jsi?“
Pirát byl více než p ekvapený, když zaslechl slova pronesená zkomolenou
ulldartštinou. Nejrad ji by svému prot jšku hodil celý ranec s jídlem až pod nos.
„Ty mluvíš naším jazykem?“
„Tvojím i svojím, ale ne dob e. Zuby p ekážet.“ Na d kaz si tvor vydoloval z
mezery mezi zuby kus tvrdého salámu a olízl si prsty. „Pro ty mi dát jídlo, a ne
pokusit se m zabít?“
Rogogar an se op el o ze a zamrkal. „Nemám nic, ím bych t zabil.“
Host se chr iv zasmál a Torben nemohl ud lat nic jiného než se k n mu
p idat. „Ty estný, proto já nezabiju. A ty dal jídlo. Já Pashtak.“ O i mu rud
zazá ily. „Já tob taky dát jídlo.“
Podal Torbenovi siln páchnoucí balí ek, smrdící skoro stejn jako tvor
samotný. „Ty to rad ji dát do ohn p edtím než jíst, jo?“
„D kuju. Já jsem Torben Rudgass, kapitán…“ najednou se odml el. „Já jsem
Torben Rudgass.“
81
Pashtak p ikývl, p ihodil do ohn pár polínek a posunul se blíže k plamen m.
„P es noc dnes bude zima a sníh. Lepší velký ohe .“
„Jsou venku ješt další? Myslím takoví jako ty.“
„Ne. Já jediný. My všichni ne stejní. Já na cestách, hledám nejbližší bažinu,
abych dál žít. Ty víš, kde nejbližší bažina? Nebo kde jít do Tûris?“
Rogogar an pot ásl hlavou. „Je mi líto, já sám taky nejsem odsud.“
„Nevadí. Já najdu,“ odpov d l Pashtak s neot esitelnou d v rou a lehl si
vedle ohn . „Spi dob e.“
„Pokusím se.“ Torben z stal op ený zády o ze , p itáhl si p ikrývky t sn ji k
t lu a rozhodl se, že když tu má takového hosta, z stane rad ji vzh ru, p estože
Pashtak p sobil mírumilovným dojmem. Historky o bestiích z bažin se mu v
hlav vybavovaly až p íliš živ .
Žádná z hr zostrašných vidin však únavu nezastavila a pirát po n kolika
hodinách znovu usnul. Dlouhé putování sn hem si vyžádalo své.
* * *
Torben se probudil a s nesmírným údivem konstatoval, že stále ješt žije.
Po Pashtakovi chyb la jakákoliv stopa, ale nejspíš v noci znovu p iložil do
ohništ , protože v místnosti bylo teplo a sucho. Pirát se nemusel zdržovat a op t
namáhav rozd lávat ohe .
P ed oknem padaly na bílou zem jemné vlo ky sn hu. Torben se rozhodl, že
vyrazí co nejd ív.
Kus rozkládajícího se masa, které mu Pashtak daroval, nejd íve dlouho opékal
v plamenech, potom je hladov zhltnul a vydal se na cestu.
Krajina se poutníkovi p edstavila v jednotvárné šedé barv , ledový vítr se mu
opíral do nosu a jen z ídkakdy bylo možné zaslechnout hlas n jakého zví ete.
Torbena se tu a tam zmoc oval pocit, že ho n kdo pronásleduje, ale namlouval
si, že za to asi m že ono ne ekané setkání s Pashtakem.
Cestou dlouho hloubal nad podivnou bestií z bažin, s níž strávil noc pod
jednou st echou. Samoz ejm , v tšina bestií byla zlá a zabíjela lidi, ale
Pashtakovo chování ho donutilo k zamyšlení. V Rogogardu se vypráv lo, že
království Aldoreel s t mito bytostmi dokonce uzav elo n jakou smlouvu.
Pokusil se vzpomenout si na staré historky, které si lidé o t chto nestv rách
povídali.
Podle dávné legendy stvo il tyto bytosti sám Tzulan a rozmístil je na všech
kontinentech b hem boj Prvních boh s Druhými. A poté co Taralea roztrhala
Tzulana na kousky, které rozhodila na nejr zn jší místa, putovaly stv ry tam,
kde cáry Spáleného boha dopadly na zem a vytvo ily bažiny. Torbenovi p išlo
zat žko uv it, že by n kdo uzavíral s takovými stv rami smlouvu. Podle jeho
názoru vy ešili Turî ané tento problém mnohem lépe tím, že ve své íši vypsali
82
za hlavu každé bestie tu nou odm nu. Ale pro tedy mí ila nestv ra zrovna tam,
kde byl její život nejvíce v ohrožení?
Pirátovi zahloubanému v myšlenkách se dnes krá elo mnohem snadn ji.
P išel na to, jak se m že v sypkém sn hu pom rn rychle pohybovat vp ed, a k
ve eru dorazil do blízkosti malé rybá ské vesni ky.
Po noci strávené v kozím chlívku došel pirát následujícího dne do m sta
Ludvosnik, kde m l být podle DeRagniho p ání p vodn popraven.
Torbenova první cesta vedla dle starého zvyku do p ístavu, v n mž plula nebo
kotvila celá ada velkých i malých lodí a lodi ek.
U mola byly p ipoutané p edevším palestánské kupecké lod , mezi nimi však
objevil i dv odvážné lod z Agarsie, z nichž práv námo níci vykládali náklad, a
n kolik rybá ských lun . Na dlažebních kostkách podél hráze se kupily bedny
plné krab a rak , námo níci a nádeníci p ekládali úlovek na káry, odvážející
erstvé zboží na trh.
Rogogar an se zhluboka nadechl, m l radost, že znovu vidí ilý, d v rn
známý ruch. Sám cht l co nejd íve op t stát na palub lodi, cítit, jak se pod prkny
paluby kolébá mo e, ale ze všeho nejvíc toužil po jediné v ci: lovit palestánské
lod .
Nejlepší vyhlídky na p eplavbu do Rogogardu m l Torben u n kterého z
agarských kupc .
Jejich lod se lišily od palestánských zejména pon kud delším trupem a adou
vesel na každé stran . Když se do plachet na obou st žních neopíral dostate n
silný vítr nebo když kapitán cítil nad ji na tu nou ko ist, opírali se do vesel na
každé lavici nejmén jeden námo ník a jeden svobodný vesla nebo otrok. Ani
Agarsané nezavrhovali kaperství, tento nebezpe ný druh „obchodování“ však
rad ji p enechávali siln jším Rogogar an m, kte í se mnohem lépe vyznali v
zacházení s noži a háky, jimiž piráti p itahovali nep átelské lod .
Torbena udivilo, že hned dv agarské lodi pronikly tak hluboko na sever,
protože díky etným obchodním zastoupením zde m li mnohem siln jší pozici
Palestánci se svými t žkopádnými plachetnicemi, které state n odolávaly i tomu
nejhoršímu po así.
Kapitán agarské kupecké lodi Selina prohlásil, že je ochoten vzít piráta na
palubu a vysadit ho u prvního z rogogardských ostrov . Vyzkoušel si, jestli se
Torben dostate n vyzná v námo nickém emesle, a zam stnal ho jako druhého
kormidelníka.
Selina však m la vyplout až následujícího dne a velkorysý velitel lodi poskytl
Rogogar anovi zálohu dvaceti vaslec . Torben je hodlal utratit v n které z
p ístavních hosp dek. Po tom, co všechno v poslední dob zažil, si rozhodn
zaslouží trochu legrace.
Silný grog chutnal pirátovi onoho ve era mimo ádn dob e, hostinský v
Šalup našt stí neskrblil rumem, a tak se zna n opilý Torben potácel nad ránem
uli kami Ludvosniku.
83
Orienta ní smysl zmámený alkoholem mu však brzy vypov d l službu a poté,
co po tvrté došel k mezitím už zav ené Šalup , posadil se na chvíli do sn hu a
vyzvracel se. Potom se složil na záda, tlumen se pochechtával a zadíval se na
výjime n jasnou oblohu plnou hv zd.
„U všech ert mo ských hlubin, já jsem nalitej jak mo e,“ povzdechl si
Rogogar an blažen a hnízdil se ve sn hobílých krystalcích, aby si našel co
nejpohodln jší polohu na spaní.
Po n kolika minutách mu za ala být zima, mráz se vkradl pod kabát i hrubé
šaty, takže když se pirát zvedl na nohy, zuby mu cvakaly chladem. Díky sv žímu
vzduchu a chladu z n ho ú inky alkoholu postupn vyprchávaly.
S nadávkami na rtech vyprostil botu ze zvratk a popáté se pokusil nalézt ve
spleti uli ek cestu k p ístavu, aby na palub Seliny vy kal na ranní rozb esk.
Na zasn žených dlažebních kostkách za sebou zaslechl k upavé kroky, které
se k n mu rychle blížily.
Torben se s úlevou oto il a doufal, že nevypadá p íliš zni en , aby se
neznámý nevylekal a nezavolal na n ho stráže.
„Promi te, prosím, ale rád bych v d l, jak se dostanu do p ístavu,“ zahuh al
pirát nez eteln a p edvedl dokonalý alkoholický blažený úsm v. „Myslím, že
jsem totiž zabloudil.“
„Zavedu vás tam,“ odv til p átelsky muž, jehož Torben díky p edchozí
konzumaci rumu a vysokému kabátu, do n hož byl neznámý zahalen, vid l jen
velice nez eteln a rozmazan . „Taky tam mám namí eno.“ Chytil opilého piráta
pod paží a vedl ho ulicí.
„To je od vás moc milé,“ žvatlal Torben a škytl. „Taky jste námo ník, stejn
jako já?“
„Já jsem pasažér a cht l bych se dostat do Tûrisu. A vy?“ Muž ho cílev dom
vedl uli kami.
„No, já popluju do Rogogardu,“ odpov d l pirát, který m l pocit, že ho muž
vle e až p íliš rychle. „Jakou lodí teda poplujete, co?“
Muž na chvíli zaváhal. „Hv zdou.“
Torben svraštil elo a zastavil se. „Ale já žádnou Hv zdu neznám. A to jsem
dvakrát prošel tím zatraceným molem od jednoho konce ke druhýmu.“
„Potom jste ji asi p ehlédl,“ odsekl jeho spole ník netrp liv a vlekl
Rogogar ana za ruku dál. „Je to jeden z t ch malých rybá ských lun a dnes
ráno p iplul do p ístavu.“
Muž je skute n dovedl do p ístavu a mí il k mol m.
Torben zpomalil, neohrabaným pohybem se vytrhl ze sev ení svého pr vodce,
zapotácel se a znovu z stal stát.
„To taky nem že být pravda, protože luny se vrátily teprve dnes kolem
poledne.“ Str il muži ukazová ek pod nos a uražen p edklonil hlavu. „P ece ze
m nechcete d lat úplnýho hlupáka, že ne?“
84
Spole ník místo odpov di ze sebe shodil kabát, vytasil me a op el jeho špici
o Torbenovu hru .
„Sko ,“ na ídil a kývl hlavou sm rem k vodám p ístavu, rozkládajícím se
napravo od místa, kde pirát práv stál.
„Jestli jsem vás urazil, tak m to fakt mrzí.“ Torben se pokusil odsunout
špi ku me e palcem stranou. „Ale hodit m do ledov studený vody, to je p ece
jenom p ehnaný. Za pár chvil bysem byl mrtvej.“
„P esn tak.“ Muž prudce ude il Rogogar ana plochou stranou me e do paže,
až Torben zavrávoral a odcouval n kolik krok blíž k okraji p ístavní hráze.
V následujícím okamžiku bojoval na hran mola, aby neztratil rovnováhu, a
chyb l jen vlásek a poda ilo se mu to. V tom však utržil mocný kopanec do
zadku, který ho katapultoval vp ed.
Pirát padal dol jako kámen a s hlasitým plesknutím se vno il do temných vod
p ístavu.
Ledový chlad mu vyt snil vzduch z plic a Torbenovi se v jedné chvíli zdálo,
že mu snad srdce p estane bít. S mohutným prskáním se vyhrabal nad hladinu,
zatímco mu šaty nasákly vodou a neúprosn ho stahovaly na dno p ístavní
nádrže.
Na molu zahlédl postavu, která ho do této životu nebezpe né situace
b hvípro p ivedla. Muž ho sledoval lhostejným pohledem, a jak to tak vypadalo,
v klidu vy kával, kdy pirát kone n skon í pod hladinou.
Torbenovi rychle docházely síly, ledová voda ho oloupila o nezbytné teplo,
kožich a vln né prádlo zt žkly natolik, že se nedokázal udržet nad hladinou, ani
když plaval. Navíc v této ásti p ístavní hráze nikde nebyly ani schody, ani
sv šené lano.
Muž nad ním najednou zaklel, prudce se oto il a zmizel z okraje p ístavní
hráze.
Rogogar an zaslechl vzteklé zaprskání a in ení me , potom se potopil do
erných vod.
Silná paže ho vytáhla nahoru a zabránila, aby zmizel v hlubinách. Torben se
rozkašlal, a zatímco ho n kdo nebo n co vytahovalo z vody, n kolikrát se
pozvracel.
Na p ístavní hrázi ho zachránce jemn uložil na zem, p ed obli ejem se mu
zjevil pár rubínov zá ících o í.
„Rad ji dávej pozor,“ zabru el tvor Pashtakovým hlasem a ztratil se.
Lod kotvící nedaleko od místa, kde pirát ležel, se probouzely k životu,
ozvalo se hlasité volání a blížilo se n jaké sv tlo.
„Toho znám. Práv ho najali na Selinu,“ prohlásil jakýsi muž, potom Torbena
zvedlo n kolik rukou a odneslo ho na palubu agarské obchodní lodi.
Námo níci z n ho svlékli mokré šaty a zabalili ho do celé hory p ikrývek.
„Muži se vydali hledat tu bestii,“ sliboval mu kapitán, dohlížející na práce na
palub . „Vid li ji, jak se do tebe pustila. Moc nechyb lo a sežrala by t , v mi.
85
Ty bestie jsou drzý a hrozn moc si dovolujou. Zima je zahání dokonce i do
m sta.“
Torben zvedl ruku, byl však p íliš slabý a stále natolik opilý, že ze sebe
nedokázal vysoukat jediné slovo.
„Te si odpo ineš, abys mohl zítra nastoupit do služby,“ na ídil mu velitel
lodi a vyšel z kajuty.
„P inesu ti hlavu tý potvory,“ zamrkal na n ho bocman, poklepal na široký
úto ný n ž a následoval ostatní námo níky ven.
Rogogar an byl zoufalý, protože celý Ludvosnik bude honit nepravého.
„Doufám, že t nedostanou,“ zamumlal a pop ál v myšlenkách Pashtakovi
hodn št stí.
* * *
Následujícího dne ráno pro ezávala p í Seliny vodu, všechny plachty byly
napnuté. Torben stál na palub a st ídal se s prvním kormidelníkem, aby získal
pro novou lo ten správný cit. Agarská kupecká lo reagovala pon kud
t žkopádn ji než Grácie, jinak však, co se týkalo vlastností, se s ní mohla pln
srovnávat.
Pashtakovi se v noci poda ilo zdárn uniknout všem pronásledovatel m. Muži
se v asných ranních hodinách zklaman vrátili na palubu, ani m stské stráže
nehlásily úsp ch.
Když se Rogogar ana vyptávali, co se vlastn stalo, p edstíral, že si po pádu
do vody nic nepamatuje, aby celá záležitost nevypadala ješt záhadn ji. Holou
pravdu by mu nikdo z námo ník neuv il.
Vždy ani on sám nev d l, pro ho cht l ten muž, na n hož v era narazil,
vlastn zabít. Normální lupi by se prost pokusil ukradnout mu pen ženku.
„P ed náma je n jaká sko ápka,“ hlásil muž ve strážním koši. „Jakási veslice
mí í rovnou k nám.“
Kapitán vyšel na horní palubu a zadíval se na lo ku dalekohledem. „Tady by
n kdo cht l, abysme ho vzali na palubu. Skasejte plachty, možná se nám tu
rýsuje n jakej obchod.“
lun, v n mž sed li ty i vesla i a spolu s nimi i další, pátý muž, se rychle
blížil a doplul až k Selin .
Statný muž s knírkem pod nosem a kožešinovou epicí na hlav se zvedl a
popošel k p ídi, oble ení mírn p ipomínající klasický kroj prozrazovalo, že se
z ejm jedná o pom rn zámožného Rundopâlce.
„Cht l bych se dostat do Kurlanje. M žete m vzít s sebou? Dob e vám
zaplatím,“ zavolal na kapitána.
86
„My neplujeme do Kurlanje, ale m žu vás vysadit u Hublinky, tam natrefíte
na n jakou lo , s níž budete moct pokra ovat dále,“ navrhl kapitán. „Poj te na
palubu, zatím máme p íznivej vítr a paže mých vesla si dob e odpo inuly.“
„Kolik m to bude stát?“ zeptal se Rundopâlec zkoumav . „Nezaplatím vám
víc než padesát vaslec .“
„To je v po ádku, to na cestu sta í. A za dalších padesát vaslec dostanete i
n co k jídlu a kabinu,“ odpov d l kapitán s úšklebkem. Torben a námo níci na
palub se dali do smíchu. „Jedin kdybyste snad cht l spát na palub a m l s
sebou dost jídla a pití.“
„Vy jste po ádný lichvá , kapitáne, ale i tak si k vám nastoupím na palubu,“
souhlasil muž rozlad n s uzav eným obchodem, ale z výrazu jeho obli eje se
dalo vy íst, že i on je s cenou docela spokojený.
Muž se neobratn vyšplhal po provazovém žeb íku nahoru, zatímco námo níci
vytahovali na lanech na palubu jeho v ci.
Když Torben spat il Rundopâlcova zavazadla, málem ztratil dech. Byly mezi
nimi oba kožené námo nické vaky, které p ed asem vid l na palub Grácie a
Radostného pozdravu.
„Co se stalo? Uvid ls n jakýho ducha?“ První kormidelník si všimnul
vyd šeného výrazu na Rogogar anov tvá i.
„Ne, ne. Už je zase všechno v po ádku. Jenom se mi na chvili ku zato ila
hlava, asi za to m že ta spousta litr ledový polívky, co jsem spolykal v era v
p ístavu,“ odpov d l Torben, p i emž nespoušt l Rundopâlce ani na okamžik z
o í.
Samoz ejm , existovala celá ada možností, jak muž mohl k vak m p ijít, ale
nejhorší variantou byla p edstava, že neznámý p ežil zánik Radostného pozdravu
a te se k nim nalodil na Selinu.
Pirát se zoufale snažil vzpomenout si, jaké p evleky zahlédl v námo nických
vacích v DeRagniho kajut . Nebyl mezi nimi dokonce i podobný rundopâlský
kroj?
Torben se rozhodl, že si obsah obou vak p i nejbližší p íležitosti d kladn
prohlédne.
V tu chvíli došel Rundopâlec na horní palubu, aby kapitána pozdravil, a
Rogogar an se co nejnenápadn ji p ikr il za zády prvního kormidelníka.
„Je od vás velice milé, že jste m vzal s sebou.“ Muž nap áhl ruce a sev el
jimi kapitánovu pravici. „Srde n vám za to d kuji. Já jsem Jero Hajkov.“
„Vy máte vaslece, já vás vezmu s sebou, na tom není nic složitýho, a protože
nemám v podpalubí žádný zboží, který by se mohlo zkazit, tak nám krátká
zastávka nijak neublíží,“ prohodil kapitán a p ivolal k sob jednoho z námo ník ,
aby Rundopâlci ukázal kabinu, v níž bude ubytovaný.
„Nevím, co bych si bez vás po al. Poslední lo mi ujela t sn p ed nosem a
touto dobou je hrozn t žké najít rychle n jakou náhradu.“ Muž podal kapitánovi
vá ek s pen zi. „Cht l bych, aby m b hem plavby nikdo nerušil. Musím si
87
prostudovat pár d ležitých dokument a prov it ú ty. Za i te, prosím, aby mi
jídlo nosili do kabiny.“
Velitel lodi p ikývl. „P ál bych si, aby se všemi pasažéry bylo tak málo práce
jako s váma, pane obchodníku.“
„Jak jste p išel na to, že jsem obchodník?“ Jero zv dav povytáhl obo í.
Kapitán se pousmál. „Nejste oble enej jako rybá . Chcete si projít jakýsi
dokumenty a ú ty a hovo íte ryzí ulldartštinou jako n jakej u enec.“
„Má poklona, kapitáne, byl by z vás dobrý zv d.“ Rundopâlský obchodník
uznale protáhl ústa. „Cht l bych tedy do své kabiny. A ekn te kormidelníkovi,
že má lo ídit tak, aby plula co nejklidn ji. Ob as trpívám mo skou nemocí.“
„O svýho prvního kormidelníka si v tomhle ohledu ned lám nejmenší starosti
a pan Rudgass svýmu emeslu taky dokonale rozumí,“ uklid oval ho kapitán.
Jero, který již scházel po schodech na spodní palubu, se zastavil a oto il se.
„Rudgass? Není to rogogardské jméno?“
Torben se rozhodl, že se místo út ku postaví nebezpe í elem. „Ano, to je
pravda. Já jsem z Rogogardu. Pro se ptáte?“
Rundopâlský obchodník si piráta zm il kritickým pohledem. „Znal jsem
jednoho Rudgasse. Myslím, že jsem ho potkal na palub Grácie. Je to možné?“
Torben p edstíral, že uvažuje. „To musel být m j bratranec, je na lodi
kapitánem. Lidi íkají, že jsme jeden druhýmu hodn podobní.“
„To je pravda. Snad vás pot ší, když vám eknu, že se má docela dob e. P ed
nedávnem jsem s ním cestoval. Zdatný chlapík, nemám pravdu?“
„Jestli je jenom z poloviny tak šikovnej jako jeho bratranec, neztratí se na
žádným mo i,“ vychvaloval kapitán Rogogar anovy schopnosti.
„Tak to jsem naprosto klidný. Rogogar ané jsou vyhlášení svým
námo nickým um ním, výborn se vyznají v drsných mo ích kolem Ulldartu,“
souhlasil s ním Jero, sestoupil po schodech dol a zmizel v podpalubí.
Te už si byl Torben zcela jistý, že nový pasažér je oním strach nahán jícím
hostem, s nímž se poprvé setkal na Grácii, ale nedokázal íct, jestli ho ten muž
poznal, nebo ne. Pirátovi se se stále v tší naléhavostí usazovala v hlav
myšlenka, kterou hodlal co nejd ív prom nit ve skutek. Teprve potom seznámí se
svým hr zným objevem kapitána Seliny.
* * *
K velkému zklamání netrp livého Torbena se první p íležitost prohledat
obchodníkovu kabinu naskytla až den p edtím, než m l vybran od ný
Rundopâlec opustit lo .
Když pirát Jera odpoledne zahlédl, jak stojí na p ídi lodi, využil p íhodného
okamžiku a vplížil se do pasažérovy kajuty. Zámek ode dve í si otev el
rezervním klí em, který pod jakousi záminkou vymámil na kapitánovi.
88
Na malém psacím stole se vedle lojové sví ky kupila hromada papír s
nekone nými adami ísel, obchodní dokumenty a ontariánské sm nky, na
v šácích na st n bylo p ehledn zav šeno n kolik kus šatstva. Oba námo nické
vaky ležely pod houpací sítí. Torben je narychlo vydoloval ven a za al se v nich
p ehrabovat.
Hned u prvního p edm tu, který objevil, se Rogogar anovi rozt ásly ruce.
Držel v nich krátký me , který zahlédl oné bou livé noci po boku neznámého
námo níka na palub Radostného pozdravu.
„Já to v d l,“ zahu el a hledal dál.
Objevil paruky, šaty, lí idla, falešné knírky a adu drobn jších p edm t ,
zabalených do papíru napušt ného olejem. Nep idával si zbyte n práci a
p edm ty nevybalil, stejn v d l, co by tam uvid l.
Zkoumav p ejel rukou po podšívce druhého námo nického vaku, která
p ipadala jeho zkušenému oku p íliš hrubá. Skute n v n m objevil skrytou bo ní
kapsu, v níž bylo vm stnáno plno papír .
Torben vytáhl z koženého pouzdra uhlem nakreslený portrét buclatého
chlapce s kulatým, naducaným obli ejem. Pod ním bylo napsáno „hara¢ Vasja,
Granburg“.
Rychle zase všechno nacpal zpátky do pytl , pokusil se uvést po sob všechno
aspo z ásti do po ádku a úprkem opustil kajutu nájemného vraha.
Sotva vyšel do úzké, tmavé chodby, zmocnily se ho první pochybnosti.
To, co objevil, nebylo p íliš pr kazné a v rohodné, takže by mu sotvakdo
uv il, kdyby za al lí it své zážitky z Radostného pozdravu. Kapitán Seliny
neznal po ádn ani jeho, ani záhadného pasažéra. Když všechno d kladn uvážil,
dosp l k názoru, že nájemný vrah má dost zlata na to, aby získal kapitána na svou
stranu. Tak co má te ud lat?
Zmatený a roz ílený pirát došel na palubu, na níž sed li námo níci u plných
misek s jídlem, ve vzduchu se vznášela v n hutné polévky a p ipomn la
pirátovi, jaký má hlad.
Rozhodl se, že záležitost nájemného vraha odsune na pozd ji, možná ho nad
bramborami, vývarem a zeleninou napadne ta správná myšlenka.
Když se Torben vrhl do kuchyn , uvid l, že uvnit sedí i Rundopâlec, a
vyd šen ucouvl.
„Jdeš moc pozd ,“ p ivítal ho lodní kucha a míchal va echou ve skoro
prázdném kotli. „Snad tu ješt pro tebe vyškrábu n jaký zbytky.“
Obchodník se na Rogogar ana usmál. „Je to vynikající polévka, díval jsem
se, jak ji námo ník p ipravoval. Je hotový zázrak, co všechno n kdo dokáže
ud lat z n kolika málo p ísad a správného ko ení.“ Kývl na oba muže a vrátil se
na palubu.
„Jak dlouho byl tady v kuchyni?“ vyptával se Torben a pohlédl na zem, jestli
snad n kde nespat í stopy bílého prášku.
89
„P išel chvilku p edtím, než byla polévka hotová. Pro ?“ Kucha se na n ho
udiven zadíval a p itom mu podával misku. Byla plná až po okraj.
„Jenom tak. No, já si rad ji vezmu jenom pár suchar . Mám pocit, že m j
žaludek po ád ješt není úpln v po ádku,“ zalhal pirát.
Kucha pokr il rameny, zalovil ve velkém sudu a podal mu ty i suchary, k
nim p ihodil i naloženého slane ka. „Jak chceš. A te vypadni, musím uklidit.“
Kucha v hlas zn l pon kud uražen , možná proto, že Torben opovrhl chutným
jídlem.
Rogogar an vyšel z kuchyn a ned v iv se na suchary zadíval. Námo níci
mezitím dojedli ob d a znovu se pustili do práce. Torben p emítal, jestli už
všichni v sob nemají jed.
První kormidelník zamával rukou a p ivolal piráta k sob . „Tam naproti je
pob eží.“ Ukázal na šedou linii, zvedající se v dáli na obzoru nad hladinou mo e.
„Mi k n mu, dokud je nedokážeš rozeznat do nejmenších podrobností. Potom
naber paralelní kurs sm rem na Kalisstron a pluj tak dlouho, až uvidíš p ístav v
Hublince. Až tam dopluješ, nech m vzbudit.“ Poplácal Torbena po rameni a
sešel do podpalubí.
Rogogar an udržoval kurs, pevnina se neustále blížila a brzy se za ala
rýsovat mnohem z eteln ji.
Z vody se hroziv ty ily holé útesy, p íboj hlu n narážel na skaliska a do
vzduchu se vznášely metrové sloupy vodní t íšt . O n kolik verst dále se vzhled
pob eží m nil, plochá pláž plná oblázk umož ovala mo i, aby se vlny po ní
pouze jemn rozlévaly.
Jero vyšel na palubu, p istoupil k zábradlí a sledoval p edstavení, které jim
matka p íroda p ipravila.
Torben post ehl, že tentokrát mu visí u pasu krátký me . Muž držel v pravé
ruce p esýpací hodiny, v nichž ub hly zhruba dv t etiny asu.
Po n jaké dob se Rundopâlec oto il, zvedl p esýpací hodiny p ed o i a s
tichým smíchem pozoroval, jak poslední zrní ka písku dopadají se šelest ním
dol . Potom hodiny postavil na bo nici a ekal, ruce zk ížené na hrudi.
Jako prvního postihly ú inky jedu námo níka, který práv šplhal v lanoví.
T lem mu náhle projely prudké k e e, námo ník sebou za al škubat a k i et,
potom mu povolily prsty a muž se z ítil na palubu. Mrtvého rychle obklopilo
n kolik muž , další hlasitým k ikem p ivolávali kapitána.
Velitel lodi vyšel ze své kajuty práv ve chvíli, kdy se vedle mrtvého zhroutil
s k e emi a p nou u úst další muž. Rovn ž zespodu od vesla ských lavic dolehl
na palubu vyd šený k ik.
„K ertu, co se tady d je?“ Kapitán poklekl vedle jednoho z muž a za al si
ho d kladn prohlížet.
Torben se pevn chytil kormidla a up en zíral na palubu. Vrah otrávil
posádku další lodi a jenom Ulldrael v d l, kolik lidí už tímto zp sobem p ipravil
o život.
90
lenové posádky se jeden za druhým hroutili, spolu s nimi i kapitán, t la
otrávených námo ník se k e ovit zmítala na palub , bolestný ná ek nebral
konce.
Jero klidn postával u zábradlí a spokojen sledoval, jak námo níci umírají.
Rogogar an pochopil, že on m že tyto scény p ežít jenom tehdy, když i on
„um e“. Ulldrael ur it v d l, že on rozhodn není zbab lec, jenže na druhé
stran nem lo smysl poušt t se do otev eného a bezvýchodného boje, na to byl
protivník p íliš nebezpe ný.
Takže zary el, chytil se za b icho a zhroutil se mezi paprsky kormidelního
kola, aby zpod nap l otev ených ví ek mohl sledovat, co se na palub d je.
Nájemný vrah se dal zvolna do pohybu, prosmýkl se klubkem umírajících
námo ník , zašel do své kajuty a po chvilce se objevil s ob ma vaky v rukou.
Když ho n který z námo ník chytil za boty v nad ji, že mu muž n jak pom že,
tak ho bu kopl do obli eje, nebo prost p ekro il. Potom uchopil jednu z
velkých seker, stojících poblíž hlavního st žn , a op t zmizel pirátovi z dohledu.
Brzy se zdola od kýlu lodi ozvaly pravidelné, tupé rány.
Torben pochopil, že mu Ulldrael dává pokyn a že nastala pravá chvíle, aby
vyzkoušel své št stí. Byl si jistý, že je mu b h milostiv naklon n, proto neváhal,
zvedl se a co nejtišeji se plížil k malému záchrannému lunu.
Kladka se s rachotem a sk íp ním dala do pohybu, lun se kousí ek za
kousí kem blížil k hladin , až se vznášel pouze n kolik dlaní nad ní.
Rány sekerou v podpalubí najednou utichly.
Pirát p esekl lana kladkostroje a sko il do lunu. Op el se do vesel takovou
silou jako ješt nikdy v život a snažil se co nejrychleji dostat do bezpe né
vzdálenosti od Seliny.
Jero se z istajasna znovu objevil na palub , u ramene držel nabitou kuši,
kterou našel v lodní zbrojnici.
Torben sebou hodil na dno lunu a tak tak zalezl pod lavici pro vesla e, když
se šipka z kuše se zadrn ením zabo ila do d eva necelý palec od pirátova pravého
ucha. Kovový hrot se vlhce t pytil, kapalina odporn páchla.
No to je skv lý, už i šipky natírá jedem, zaúp l Rogogar an v duchu a tiše si
povzdechl.
Torben se jako blesk vysoukal z úkrytu a dal se op t do veslování, zatímco
vrah s kletbami na rtech znovu nabíjel kuši.
Pirát m l pocit, že mu popraskají všechny svaly v t le, ale dál držel vražedné
tempo.
Jero podruhé p iložil kuši k rameni a Torben znovu zmizel pod lavicí.
Tentokrát šipka p išpendlila rukáv pirátovy košile k trupu lunu. Torben bez
p emýšlení utrhl rukáv košile a ze všech sil se znovu op el do vesel.
Dlan ho už bolestiv pálily, po zádech mu stékaly potoky potu, zatím však
byl stále ješt v dosahu vrahovy zbran .
91
Vzduchem svišt la další šipka a rychle se k n mu blížila, Torben se až v
posledním okamžiku vrhl stranou a vyhnul se jí.
Rogogar an vzrušením uklouzl, pustil pravé veslo a p evrátil se na lavici na
záda, p itom hlavou tvrd narazil na dno lunu, až skoro ztratil v domí.
Omámen se narovnal a zadíval se na vraha, jenž práv znovu zmá kl spouš
kuše.
Torben vid l, jak se šipka zu ivou rychlostí blíží, m l dokonce pocit, že slyší
sykot, s nímž protíná vzduch. Všechno kolem sebe však vid l dvojit a nebyl
schopen v as zareagovat. Jero triumfáln zary el.
Šipka se najednou sto ila a dopadla do vody n kolik dlaní p ed záchranným
lunem.
Pirát zíral na kruhy, které se vytvo ily na hladin mo e v míst , kam dopadla.
V hlav se mu kone n zase vyjasnilo a pochopil, že se dostal z dost elu vrahovy
zbran .
„Ani tentokrát m nedostaneš, ty vrahu,“ za val Torben a vysko il. „Už
podruhý jsem ti uniknul!“ lun se nebezpe n rozhoupal.
„Pot etí,“ opravil ho vrah a nerušen znovu dobíjel zbra . „V Ludvosniku t z
p ístavu vylovila ta bestie, jinak bys byl mrtvý a já bych se už nemusel s tebou
otravovat.“ Zkoumav se zadíval na oblohu, navlh il si prst a zkoumal, jak vane
vítr.
„Však já všem prozradím, co seš za ,“ zary el Torben, op t rychle usedl k
vesl m a op el se do nich. „Za smrt mejch muž budeš ješt pykat!“
Jero pozvedl kuši, zamí il jí na pohled nazda b h do nebes a vypálil. „No tak
to jsem strachem celý bez sebe, kapitáne Rudgassi.“
Rogogar an hekticky pádloval doprava, za okamžik se i poslední šipka
zabodla do zádi lodi. Torben nep estával veslovat, aby vzdálenost mezi sebou a
vrahem zv tšil.
Vrah vztekle zahodil kuši do mo e. „Jestli t ješt jednou n kde uvidím, pak
už naše setkání nep ežiješ, na to ti dávám slovo! Tolik št stí p ece nem žeš mít.“
lun se vzdaloval od agarské obchodní lodi, Torben p iv el o i a soust edil se
na pravidelný rytmus veslování, aby se rychle dostal na b eh.
Když už nemohl zachránit své muže ani Selinu, mohl se alespo pokusit
zabránit vrahovu útoku na neznámého hara¢e.
Krom toho pirát nyní v d l, kam má nájemný vrah namí eno, a mohl se v
naprostém klidu p ipravit na p íští setkání se záke ným vrahem. Tuto záležitost
hodlal dotáhnout až do konce. Rogogard si bude muset na jeho návrat n jakou
dobu po kat.
92
„Mniši v zatím neobsazených oblastech se bez ustání modlili k Ulldraelovi, až
jejich naléhavá, zoufalá slova nakonec pronikla k sluchu omámeného boha a
probudila ho z kouzelného spánku, do n hož ho Tzulan uvrhl.
Když se Ulldrael probral a zjistil, co všechno se mezitím p ihodilo, zjevil se ve
snu všem král m Ulldartu a povolal je, aby se shromáždili na jednom míst . Tam
k nim promluvil: ‚Kdysi dávno bohové prohlásili, že se už nikdy nebudou
vm šovat do lidských záležitostí, jenže nyní je na ase, abych svému lidu pomohl.
Povolejte poslední zbytky svých vojsk a dorazte s nimi k m stu Taromeel.
Odtamtud pak s nimi vyrazíte do boje proti Sinuredovi a jeho odporné armád .
D v ujte mi, d ti, protože já vám pom žu.‘
A tak království Aldoreel a Illfaris spojila svá vojska, k jejich oddíl m se
b hem tažení k Taromeelu p ipojilo mnoho dobrovolník , kte í jim cht li v
poslední a rozhodující bitv p isp chat na pomoc.
Na pahorku u Taromeelu pyšn povlávaly praporce všech království. To místo
se dodnes nazývá Zázra ný pahorek. Na druhou stranu za m stem dorazila
uspo ádaným pochodem mnohonásobn po etn jší, strach nahán jící vojska
Sinuredovy armády.
Pom r mezi dobrovolníky, hájícími království, a nep átelským vojskem byl
jeden ku dvaceti. Dobrovolníky opoušt la odvaha, když tu najednou protnul
temnotu, vládnoucí v zemi déle než dvacet let, paprsek jasného sv tla.“
ULLDARTSKÝ HISTORICKÝ ALMANACH
SVAZEK XXI., STRANA 1052
93
Lodrik sed l v zatuchlé kancelá i a pošilhával po hromad spis , která se mu
nakupila na psacím stole.
„Tohle všechno jsou papíry, které lov k pot ebuje, když má vládnout v
provincii?“ Jeho pisklavý hlas zn l nejist , jako by pozbyl veškeré odvahy.
„Nikdy by m nenapadlo, že jich je tolik.“ Bez zájmu listoval stránkami.
„Jukolenko má každý den po ruce n jakou výmluvu, aby mi nemusel pomáhat, a
já stojím u v tšiny t chhle záznam p ed dokonalou záhadou. Výpo ty, ú ty,
ísla a poznámky o v cech, které místy nedokážu ani rozluštit.“ Mladý guvernér
se sto il v k esle do klubí ka.
Stojko stál na druhé stran stolu a vrhal na sm sici papír neš astný pohled.
„Pln vás chápu. To je takhle na za átku doby vašeho vládnutí vcelku velký
problém.“ D v rný rádce zalovil ve své aktovce a vytáhl z ní obsáhlý list papíru.
„Zjišt ní, k nimž dosp li Valjakovovi muži, jsou nanejvýš zajímavá a zárove i
krajn znepokojivá. Velkostatká i mají k bývalému guvernérovi velice blízko.
Bu si je drží na své stran pen zi, nebo je vydírá.“
Lodrik nahn van zkroutil ústa. „B ž a sbal naše v ci. Spravovat Granburg je
za daných okolností více než nemožné. A jídlo je tu tak mizerné, že jsem
dokonce zhubnul.“ Aby to dokázal, popotáhl se za vestu, která mu sed la na t le
mnohem voln ji než d ív.
„No, za to, že jste zhubnul, m žou v první ad Valjakovova cvi ení s me em.
A skute n jste te mnohem rychlejší, pane,“ chválil ho Stojko. „Pon kud
štíhlejší pas vám ve skute nosti moc sluší.“ Zamával papírem. „A situace není až
tak zcela bezvýchodná, protože jsem se doslechl o jmén , které lidé na rozdíl od
ostatních velkostatká
vyslovují docela rádi.“ Pohlédl na ru n psané
poznámky. „Jmenuje se Ijuša Miklanovo a sídlí asi ty icet verst odsud. Pozval
jsem ho sem k nám. Protože se omluvil a nep išel na Jukolenk v banket a ani v
sou asnosti není doma, bude asi chvíli trvat, než se moje zpráva k n mu
dostane.“ Stojko pohlédl na Lodrika. „Myslím, že bychom v n m mohli najít
výborného spojence, pane.“
„To by bylo p ekrásné.“ Lodrik vstal, povytáhl si kalhoty a p itáhl si opasek o
n co t sn ji. „Myslím, že nechám guvernérské záležitosti na chvíli odpo ívat a
ud lám si malý výlet. Dnes výjime n nesn ží a chci téhle p íležitosti využít a
trochu se porozhlédnout po okolí. Sám.“
94
D v rný rádce otev el ústa a chystal se protestovat. „Nikdo vás tu sice ješt
osobn nezná, ale i tak si myslím, že by to bylo p íliš nebezpe né. eknu
Valjakovovi, aby dal dohromady malou eskortu.“
„M žeš rovnou íct i v kuchyni, aby nám nabalili ranec se zásobami. P evle u
se, zajdu do stájí a tam po kám.“
Mladík vyšel z kancelá e, zatímco Stojko zasv coval Valjakova do
guvernérových plán .
Už deset dn žil tadc jako hara¢ Vasja v hlavním m st provincie. Jukolenko
se v i Lodrikovi choval vždy velice p átelsky, ale když p išlo na v c, nestaral se
o mladíka tak, jak by se ve skute nosti slušelo. Zvlášt když tím, komu m l
pomáhat, byl samotný guvernér. Hara¢ musel dokonce p ed t emi dny zrušit
obvyklou audienci, protože nem l nejmenší p ehled o žádostech, hromadících se
v šuplících. A to budou pozít í na programu soudní spory, které z moci ú ední
nemohl rozhodnout nikdo jiný než místodržící. Aby t ch nep íjemností nebylo
málo, kancelá e a všechny spisy se nacházely v Jukolenkov traktu, takže Lodrik
musel pokaždé pobíhat nekone n dlouhými chodbami a šplhat se po nes etných
schodech, než se dostal do vlastních ú edních prostor.
Nicmén n kolik spis si již sta il projít a se Stojkovou pomocí se pokusil
vnést alespo
áste n ád do zmatku, který p edchozí guvernér po sob
nepochybn schváln zanechal. Mladík p esto nem l daleko k rozhodnutí nechat
Granburg Granburgem a vrátit se do hlavního m sta íše.
Jediné, co ho odrazovalo od touhy okamžit vyrazit zp t, bylo pomyšlení na
neútulný p íbytek v n kterém z otcových odlehlých hrad , v n mž by nejspíš
musel tr et až do konce života.
Lodrik se šoural chodbou sm rem k ložnici, p i emž si musel každých pár
metr popotahovat kalhoty, a koliv m l opasek utažený o jednu dírku t sn ji, než
jak ho obvykle nosil.
Hara¢ si užíval každodenní hodiny šermu, p i nichž se zpotil do poslední
nitky. T lesný strážce ho sice prohán l jako ješt žádný u itel šermu p ed ním,
ale Lodrik cítil, že jeho pohyby ztrácejí na neobratnosti.
ady na sebe navazujících obranných a úto ných úder , které ho svalnatý
muž nau il, byly neobvyklé a zcela se vymykaly klasickým pou kám o správném
šermování šavlí, které mladík v minulých letech vy etl z knih. P esto najednou
poci oval pro šerm jisté, vcelku ne ekané nadšení.
Lodrik v myšlenkách probíral kroky p i výpadech a techniky úder . P itom se
p evlékl, aniž by ekal na Stojkovu pomoc − Valjakov ho kv li tomu b hem
cesty ne sice neustále, ale vcelku dost asto a pravideln popichoval a mladík m l
jeho poznámek až po krk. Od tvrtého dne si sám vybíral a oblékal od v, p itom
však pokaždé dbal na to, aby šaty nebyly p íliš komplikované a m ly co nejmén
knoflík .
Pro vyjíž ku si zvolil jednoduchý vln ný od v, ve zbrojnici si p ipnul lehký
kožený pancí a k boku šavli. Aby se d kladn ji chránil p ed ostrým v trem,
95
sundal z v šáku teplý kožich, sv tlé vlasy zmizely pod kožešinovou apkou s
hlubokou podšívkou. Rukavice z vyd lané k že, hrubé tém jako mladá
v tvi ka, chránily prsty p ed omrzlinami.
Podkoní mezitím nechal osedlat kon , vak s proviantem byl pevn p ivázán k
bo ní kapse Lodrikova kon .
Mladi ký guvernér dostal z istajasna chu na menší dobrodružství.
„ ekni Valjakovovi, že jsem jel nap ed.“ Nasedl. „Chci taky trochu sám
prozkoumat okolí, a když pojedu bez doprovodu, nebudu budit tolik pozornosti.“
„Excelence, to nejde!“ vyk ikl podkoní vyd šen . „Valjakov m zabije.
Na ídil mi, že vám nesmím za žádných okolností dovolit odjet ze stájí.“
„Nem j strach. Je to na moji odpov dnost.“ Lodrik pobídl kon patami do
slabin a cválal k brán . „Setkáme se na kope ku p ed m stem.“
„Vra te se, Excelence!“ Muž b žel pár metr za guvernérem, ale brzy mu
došel dech a z stal stát.
„Seže Valjakova a ekni mu, že guvernér bez mého dovolení sám odjel,“
na ídil jednomu eledínovi a sv sil ramena. „Pro mi d lá takové v ci?“
* * *
Lodrik zv dav klusal ulicemi Granburgu. Nikdo ze strážných ani z lidí, jež
cestou potkal, mu nev noval zvláštní pozornost.
N kte í ho pozdravili kývnutím hlavy, protože když uvid li kon a lepší šaty,
považovali ho za šlechtice nebo bohatého m š ana, nikdo ho však neoslovil jako
guvernéra.
Bez toho, že by ho n kdo obt žoval, s výjimkou hrstky dot rných žebrák ,
které uspokojil n kolika pohozenými vaslecy, vyjel z m sta a vedl kon na
smluvené místo na kope ku, aby m l lepší rozhled.
Rovina kolem Granburgu se pod ním rozkládala v celé své ší ce, obklopená
zasn ženými pahorky. Hrubé, šedé m stské hradby se výrazn rýsovaly na
pozadí bílého sn hu. Hradby m ly za úkol chránit domy, které se za nimi
rozkládaly, p ed lupi i a bahenními bestiemi.
Lodrik se zhluboka nadechl chladného, pr zra ného vzduchu a vychutnával si
chvilku radosti. Nikde žádný sluha, žádný zamra ený Valjakov a žádný
všudyp ítomný Stojko, který ho v n šikanoval nejr zn jšími poznámkami a
všechno v d l líp než on.
Mladík si sice rád užíval p íjemné stránky života v paláci, ale p íležitost vyjet
si na chvilku jen tak sám, zcela nerušen , byla prost p íliš lákavá. Krom toho
t lesný strážce stejn zanedlouho vyrazí s eskortou z m stské brány a p ipojí se k
n mu. Pravd podobnost, že by se mu mohlo n co p ihodit, byla velice malá.
Neplánovaný výlet áste n zaván l dobrodružstvím, ale s t žkou šavlí u
boku m l hara¢ pocit, že se dokáže vypo ádat s jakýmkoliv nebezpe ím.
96
Lodrik si spokojen urovnal šavli u pasu, nanešt stí však kovem obitá pochva
ne ekan a nešetrn narazila do m kké slabiny kon . Zví e se polekan vzty ilo
na zadních a tryskem se pustilo z kopce dol , p esn na opa nou stranu, než kde
se rozkládalo m sto.
Divoká jízda vedla cestou necestou, p es holá, bílá pole, kolem malých
vesni ek a nap í zasn ženými lesy. Lodrik se zoufale držel h ívy a nechal kon ,
a sám rozhodne, kam se mu práv chce s jezdcem na h bet zamí it.
Po ase se na zví eti postupn za ala projevovat únava, k zmírnil rychlost a
uprost ed jedné nep íliš používané lesní cesty se zastavil.
„No to je kone n dobrý nápad, zví e jedno pitomé.“ Guvernér opatrn
vyklouzl ze sedla, uchopil ot že a poklepal potem zmá eného kon po krku.
Bolel ho zadek, svaly na nohou a na pažích se mu rozt ásly námahou.
„Ud láme si p estávku. Ale nejd íve najdeme n jakou vesnici nebo hostinec,
kde t budeme moci zase osušit, jinak si v té zim uženeš smrt. A koliv bych ti to
v jedné chvíli možná i p ál, po tom divadle, které jsi p edvedl.“ Vyvedl
vy erpané zví e z lesa a rozhlédl se.
Široko daleko nebylo vid t nejmenší známku lidské civilizace. Jediné zvuky,
které post ehl, vyvolával vítr, notující si ve vrcholcích strom tichou, šumivou
píse .
„Tak vidíš, cos provedl. Tady to s námi nevypadá moc dob e,“ zamumlal
Lodrik a vydal se s kon m po cest .
Cesta k poslední vesnici, na niž si dokázal vzpomenout, jim potrvá nejmén
tvrthodinku, ne-li víc, a k nezbytn pot eboval suchou, vyh átou stáj a trochu
žrádla, pokud se na n m cht l vrátit dom . A to nemluv o horkém aji a kup
jídla, po níž toužil samotný Lodrik.
Slunce pozvolna zapadala, od zem stoupaly jemné závoje mlžného oparu.
Hara¢ za al mít vážné pochybnosti, jestli touha vydat se zcela sám na vyjíž ku
opravdu byla tím nejlepším nápadem.
Po tvrthodin ch ze Lodrik uvid l, že z blízkého lesíka stoupají tenké,
b lavé sloupce kou e. Nebyla to mlha, jak se mu zpo átku zdálo.
„Aha, tak p ece jenom máme št stí,“ oznámil koni, „i kdyby nás tam ekal
jenom milí , kde n jaký uhlí vyrábí d ev né uhlí.“
Namáhav si razili cestu navátým sn hem, až došli na okraj b ezového lesíka.
Guvernér zárove ucítil ohe , jenž n kde p ed nimi ho el a sliboval teplé
míste ko, kde si odpo inou.
K nervózn zafrkal a nadmul nozdry.
„Co zase máš? Vždy už tam budem.“ Zví e roz ílen zatahalo za oprat a
mocným škubnutím se osvobodilo z Lodrikova držení.
K se dal do b hu, ale sotva ud lal podél lesíka n kolik krok , sn žná
p ikrývka v blízkosti ty nožce najednou jako by explodovala.
97
Obrovité zví e, sm sice medv da a vlka s bílou, hu atou srstí, vyrazilo z
úkrytu, s evem se na kon vrhlo a srazilo ho k zemi. K ry n ržál a kopal
kolem sebe, ale marn . elisti vyzbrojené mohutnými zuby mu rozervaly hrdlo.
Mladi ký guvernér ne ekal, až si ho obrovská šelma najde. Rychle se oto il a
vyd šen prchal do lesa, zatímco za sebou slyšel praskání rozdrcených kostí
svého kon .
Lodrik fun l, lapal po dechu, odhodil šavli, strhl si kožešinovou apku z hlavy
a rozepnul spony t žkého kožichu v nad ji, že když na sob ponese menší zát ž,
dokáže b žet v tší rychlostí.
V tve a haluzky zanechávaly na jeho obli eji krvavé škrábance, trnité
šlahouny mu roztrhaly šaty a rozdíraly k ži, mladík se však nezastavil, p estože
mu srdce bušilo v hrudi jako zvon.
N kolikrát zapadl do studeného sn hu, ale strach z obrovitého tvora mu
prop j il netušené síly.
Husté k oví najednou pro ídlo. Lodrik stál p ed malou, palisádami ohrazenou
osadou, kterou p edstavovalo deset polorozpadlých chýší, a zoufale lapal po
dechu.
Z lesa k n mu doléhal praskot a rámus, jako by se n co velkého a t žkého
prodíralo porostem sm rem k n mu.
„Hej!“ zahulákal a rozb hl se k brán . „Pot ebuju vaši pomoc!“
Za palisádami se objevily t i zahalené postavy s ošt py v rukou, které Lodrika
pozorn sledovaly.
„Pronásleduje m jakási nestv ra. Prosím, pus te m dovnit !“
Jedna z postav n m pot ásla hlavou a nazna ila guvernérovi, aby šel pry ,
druzí dva pozvedli ošt py.
„Copak nerozumíte? Chci dovnit ! Já jsem guvernér!“ Lodrik stál p ímo p ed
d ev nou bránou. „Ta nestv ra je mi v patách. Prosím, mám hodn zlata!“
Muž op t pot ásl hlavou, jeho pr vodci výhružn zamávali ošt py a vyráželi
podivné, na íkavé zvuky.
Šramot v k oví byl stále hlasit jší, Lodrik sko il vp ed a zoufale zabušil p stí
o d evo.
Náhle se nad ním objevil tvrtý muž. Ten nem l obli ej zakrytý šálou, a když
ho Lodrik spat il, strnul úžasem.
V tšinu pravé poloviny mužova obli eje tvo ilo rozkládající se maso, oko
bylo nap l zapadlé a bylo z n ho vid t pouze erné n co, velké jako hrášek.
Rozkladný proces ho p ipravil o polovinu tvá e, mladík spat il bezbarvé kosti
elistí a pahýly zub .
Lodrik vyjekl a ucouvl. Pochopil, kde to vlastn stojí. Narazil na jednu z
takzvaných vesnic mrtvých, což byla místa, kam obyvatelé Tarpolu zavírali lidi
trpící nevylé itelnými nebo nakažlivými nemocemi. Stejn tak sem bývali
nahnáni vyvrženci, mrzáci nebo jinak znetvo ení lidé, aby zde v ústraní zem eli.
98
„Zmiz odsud, chlap e,“ utrousil muž nez eteln . „Bylo by lepší, kdyby t
sežral kullak, než abys skon il tady.“
Guvernér se ani nehnul a up en zíral na palisády. Hr za ho natolik
ochromila, že na nestv ru úpln zapomn l.
Do d eva t sn pod znetvo eným mužem se zabo ila šipka z kuše.
„Pry , ty tam,“ rozlehl se po mýtin Valjakov v hlas, „nebo p íští rána netrefí
d evo, ale tebe!“
Lodrik se oto il a uvid l, jak z lesa vyjíždí jeho t lesný strážce spolu se
skupinou ozbrojenc , muži bleskurychle zmizeli z palisády. Zevnit bylo slyšet
dun ní rohu.
Valjakov zastavil kon vedle rozt eseného Lodrika a natáhl ruku. „Nasedn te,
pane. Musíme odsud pry , než znovu posbírají odvahu.“
„Je mi to líto, já jsem necht l…“ vykoktal ze sebe chlapec, ale t lesný strážce
ho mocným trhnutím vytáhl za sebe na h bet kon .
„O tom si m žeme promluvit pozd ji, pane. Cht l bych se vrátit do Granburgu
d íve, než se setmí a lesem se za nou toulat vlci.“
Ml ky se lesem vraceli do hlavního m sta provincie.
Lodrik pozd ji zahlédl mrtvé t lo svého kon vedle kullakovy mrtvoly,
kousek dál leželi ve sn hu dva mrtví vojáci t lesné stráže.
Guvernér se p itiskl k Valjakovovi a zabo il mu obli ej hluboko do kožichu.
Tahle provincie ho úpln p estala zajímat, už necht l nic vid t ani slyšet.
* * *
„Copak jste zapomn l, že osud celého kontinentu závisí jenom na vás?“
Stojko pobíhal se zk íženýma rukama kolem guvernérovy postele, z níž se
mladík od svého návratu p ed dv ma dny ani nehnul. Chlad a námaha zanechaly
na Lodrikovi stopy, z nosu se mu neustále spoušt ly hleny, v jednom kuse kašlal
a plíce mu p i každém nadechnutí hlasit šelestily. „Co by se asi tak stalo, kdyby
vás kullak sežral?“
„Potom by mi mohl být Tarpol úpln ukradený,“ opá il guvernér slab .
D v rný rádce mu už dobrou hodinu p ednášel o morálce. Mladík si v
pr b hu kázání uv domil, že jeho neplánovaný výlet skute n p edstavoval
velice nebezpe ný podnik.
„To vám ale nesmí být, pane. Ani te , ani nikdy pozd ji. P ál bych si, abyste
n co takového už nikdy neud lal.“ Stojko poklekl vedle postele. „Slibte mi to.
Myslete na sv j život, na všechny ty lidi, co žijí v Ulldartu, a jejich osud.“
Lodrik si povzdechl. „Slibuji, Stojko. Ale prosím t , te už m nech spát.
Necítím se moc dob e.“
Muž se zvedl, nazna il úklonu a vyšel z místnosti, zatímco chlapec se oto il
na levou stranu a zav el o i.
99
Znovu a znovu se mu v pam ti vybavovaly scény z lesa. Op t v duchu spat il
kullaka, který mu sežral kon , znetvo eného muže a mrtvé vojáky, kte í kv li
n mu p išli o život. Mihotavé obrazy se neustále promíchávaly a vyvolávaly mu
v hlav zmatek, jenž mu bránil usnout.
Valjakov b hem zpáte ní jízdy ne ekl jediné slovo, družina se ml ky vrátila
do m sta a bez oklik vjela rovnou do paláce. Ovšem zklamaný pohled, jímž ho
t lesný strážce p i sesedání obda il, ekl víc než všechny proslovy, jimiž ho poté
Stojko hojn zasypal.
Práv když si Lodrik za ínal myslet, že se jeho život troši ku obrátil k
lepšímu, muselo p ijít takové hr zné odpoledne.
Ale i tak, tentokrát mu z koutk o í neukápla jediná slza, až do poslední
chvíle se dokázal mistrovsky ovládat.
Tiše se modlil k Ulldraelovi, prosil ho, aby s ním m l slitování a aby milostiv
p ijal padlé vojáky do Sín udatných.
Lodrik nakonec p ece jen upadl do neklidného polospánku. Mladíka v n m
pronásledovaly d sivé sny, zahán ly ho do bezvýchodného úprku p ed
monstrózním kullakem, jenž se najednou prom nil v muže s polorozpadlým
obli ejem z vesnice mrtvých. Guvernérovi se p ed o ima vyno il rozkládající se
spár, který mu úto il na o i. Žluté, ulámané nehty na prstech se neodvratn
blížily a pak se mu zabo ily do zorni ek.
Lodrika probudil vlastní hlasitý ev, pažemi si zakrýval o i.
Na okamžik poslouchal, jestli je v pokoji naprostý klid. Teprve potom se
odvážil opatrn pootev ít o i, našt stí však nespat il ani nestv ru, ani d siv
vypadajícího muže z vesnice mrtvých.
Místnost ležela v tém naprosté temnot . Pouze zbytek sví ky, ho ící na
no ním stolku, vydával trochu vytouženého nazlátlého svitu.
Lodrik op t pomalu složil hlavu do polštá a pokusil se zklidnit zrychlený
dech, zatímco pozoroval stíny, míhající se na st n .
Dve e se tiše otev ely a do místnosti zv dav str ila hlavu n jaká dívka,
kterou guvernér dosud nikdy nevid l.
„Nek i el jsi práv ?“ Opatrn vstoupila dovnit a posadila se na okraj
Lodrikovy postele. „Vypadáš, jako by t pronásledovaly zlé sny.“
Mladík byl p íliš zmatený, než aby dokázal n co odpov d t, a tak na ni jen
beze slova zíral.
Dívka m la na sob tmav ervené sametové šaty, bohat zdobené zlatými
výšivkami, které jí t sn p iléhaly k t lu a zd raz ovaly její ženské tvary. Dlouhé
erné vlasy lemovaly p vabný obli ej s hn dýma o ima, p ipomínajícíma
mandle. Malá jizva na pravém spánku jí dodávala mírný nádech bojovnosti. M la
výrazn útlejší postavu než Lodrik, zato ho nejmén o hlavu p evyšovala.
„Jsi n mý?“ zeptala se dívka a ustaran na n ho pohlédla. „Nebo mám rad ji
zavolat n koho ze služebnictva?“
100
„Ne, není t eba. Opravdu jsem špatn spal.“ Mladík sepnul ruce a podíval se
na ni. „Abych ekl pravdu, byl to dost d sivý sen. Cht l m sežrat jeden kullak.“
„Neznám nikoho, kdo by v takovém p ípad nek i el,“ p ipustila dívka a
jemn se usmála.
„Ale já ano, já znám lov ka, který takového kullaka porazil,“ oponoval
Lodrik a urovnal si polštá pod zády. „Sloužící mi prozradili, co si vojáci
vypráv jí o Valjakovovi. Práv on zasadil té stv e rozhodující ránu. Zaúto il na
ni bez ohledu na vlastní život, jen aby zachránil ten m j a životy svých voják .“
„To, co mi tu íkáš, nazna uje, že je to bu nesmírn odvážný, nebo velice
lehkomyslný muž,“ usoudila dívka a rozhlédla se po místnosti. „Takže ty jsi nový
guvernér.“
„Ano,“ odv til Lodrik váhav . „Pro ?“
„Koneckonc jsi nás sem pozval.“ Na místodržícím bylo vid t, že neví, jak si
má dív ina slova vyložit. „P esn ji e eno, ve skute nosti jsi pozval mého otce,
Ijušu Miklanovo. Už si vzpomínáš?“
Lodrikovi se vrátila pam . „Ach ano. Jediný velkostatká , který s
Jukolenkem moc dob e nevycházel. Nev d l jsem, že má dceru. M j sluha mi o
tom nic ne ekl.“
„A já jsem zase nev d la, že guvernér není dosp lý chlap,“ ušklíbla se dívka.
„Nejd íve jsem si myslela, že jsi guvernér v syn.“ Zm ila si ho zv davým
pohledem. „Jsi p kn tlustý.“
Mladík na chvíli ztratil e . „A ty jsi zas p kn nestydatá. Já jsem guvernér,
tak mi nem žeš jen tak íkat takové v ci, i když je to pravda,“ protestoval. „A ty
vypadáš… jako… p erostlá ty ka.“
„Te jsi zase ty nestydatý.“ Dívka p edstírala, že ji guvernérova slova
pobou ila a uražen pohodila h ívou vlas , ale pak se rozesmála. „Ale ty máš
taky pravdu. Moje matka byla hodn velká. A moc krásná.“ V o ích se jí
zablýsklo a vyzývav na Lodrika pohlédla.
„To je možné. Já ji neznám,“ ekl mladík místo o ekávané poklony a dívka se
zvedla. Na tvá i se jí zra ila nelibost.
„Rad ji p jdu. Otec m už bude hledat.“
„Kam jsi vlastn m la namí eno?“
„Ješt nikdy jsem nevid la palác zevnit , a protože otec práv mluví s
n jakým mužem, co se jmenuje Stojko, tak jsem mezitím vyrazila na vlastní p st,
abych se tu porozhlédla.“
„Takové výpravy mohou mít špatný konec.“ Lodrik si p etáhl deku p es
hlavu. „V mi, vím, o em mluvím.“
Dve e tiše zapadly do záv s , d v e zmizelo.
„Ani nevím, jak se jmenuje,“ zamumlal mladík a zav el o i, „ale na m j vkus
má moc ostrý jazyk.“
101
* * *
Po dalších dvou dnech se Lodrik kone n zase cítil v po ádku. Mezitím se
zv dav vyptával na neohlášenou návšt vnici.
Velkostatká ova dcera se jmenovala Norina, aspo jak tvrdil Stojko, byla o
dva roky starší než guvernér a doprovázela svého otce na všech d ležitých
obchodních cestách, aby se od n j co nejvíce nau ila o hospoda ení, vedení
statku, obchodech a pom rech v provincii.
Podle toho, co Miklanovo íkal, m la dcera jako jediná ek jednoho dne zd dit
celý statek a všechny pozemky, které k n mu pat ily. To bylo v p íkrém rozporu
s obvyklými zvyky. Za normálních okolností si musela dcera v p ípad , že
velkostatká nem l mužského d dice, vzít za manžela jiného velkostatká e nebo
jeho syna, ale že by samotná dcera n kdy p ebrala ot že vedení statku do
vlastních rukou, to se ješt nikdy nestalo. Jak to tak vypadalo, byli jak otec, tak i
dcera v každém ohledu výjime nými osobnostmi.
Lodrik vstal a stoupl si p ed zrcadlo. S výjimkou bederní roušky byl úpln
nahý. Jeho t lo se nadále vyzna ovalo mohutným objemem, ale b icho a špeky
kolem bok postupn mizely. Dív ina slova definitivn probudila ctižádost, jež v
guvernérovi zatím jen d ímala.
„Však vy ješt budete kulit o i, všichni,“ sliboval svému obrazu, než si
navlékl h ejivé vln né šaty a zmá kl zvonek. Za okamžik stál Stojko v pokoji.
„Ulldraeli budiž vzdán dík, jste op t na nohou, pane,“ zajásal Stojko a rozzá il
se. „Už jsem cht l nechat p ivolat zdejšího cerêla.“
Lodrik odmítav mávl rukou. „Už je mi opravdu dob e. Myslím, že jsem v
posteli ležel dost dlouho. Jak to vypadá s našimi hosty?“
„Miklanovo a jeho dcera jsou po ád ješt ve m st . Ubytovali se v jednom z
místních hostinc , protože v k ídle pro hosty zatím bydlíme my,“ vysv tloval
Stojko a otev el dve e. „Zatímco budete snídat, nechám je oba zavolat.“
„Dobrý nápad, Stojko.“ Guvernér se vyšoural ven, pomalu krá el chodbami a
jako obvykle si každých pár metr popotahoval kalhoty. „Jsem na toho
velkostatká e opravdu moc zv davý. Co si o n m myslíš?“
„ ekl bych, že tak úpln neodpovídá vžité tarpolské tradici klasického
brojaka, rozhodn tedy ne do nejmenších podrobností. Ale je to velice
spole enský, p ív tivý a nesmírn vzd laný muž. Jeho názory jsou, jak bych
nem l opomenout íct, v mnoha ohledech pon kud revolu ní.“ Lodrik povytáhl
obo í. „Nem jte obavy, nepodn cuje lidi proti vašemu otci,“ uklid oval ho
okamžit d v rník. „Ale vždy zanedlouho sám uvidíte, co tím myslím.“
O hodinu pozd ji sed li Lodrik se Stojkem v kancelá i, Valjakov stál u dve í a
jako vždy m l ve tvá i zachmu ený výraz. Když se dov d l o Norinin návšt v
v guvernérových pokojích, ud lil podd stojníkovi strážního oddílu d kladnou
lekci ve v ci zajišt ní bezpe nosti paláce. Kdyby se místo brojakovy dcery dostal
do Lodrikova pokoje n jaký atentátník, mohlo dojít k nejhoršímu.
102
N kdo zaklepal na dve e a po krátké p estávce vstoupil do kancelá e
kula ou ký muž s mohutným plnovousem, t sn následovaný Norinou.
„T ší mne, že se mohu seznámit s novým guvernérem Granburgu,“ pozdravil
velkostatká Lodrika a uklonil se, dokonce i Norina nyní p edvedla malé pukrle.
„Vaše pozvání je pro m velkou ctí.“
Mladík se zvedl a p átelsky na n ho kývnul. „Pot šení je na mojí stran ,
brojaku Miklanovo. Už jsem se o vás leccos doslechl.“
„Já o vás rovn ž,“ prohodil muž a krátce pohlédl na dceru.
„Tak se p ece posa te.“ Lodrik ukázal na prázdné židle, stojící naproti
psacímu stolu. „Musím s vámi probrat pár v cí, týkajících se budoucnosti
provincie Granburg.“
„Když se jedná o takové záležitosti, nejsem pro vás ten pravý. Jukolenko by
se k tomu ur it hodil lépe než já,“ odv til Miklanovo a posadil se, Norina si
vybrala židli po jeho pravici.
„Došli jsme k záv ru, že Jukolenko pro nás nep edstavuje žádnou oporu,“
poznamenal Stojko a nalil každému šálek kou ícího aje. „Vypadá to, jako by pár
vlivných lidí necht lo, aby v Granburgu zavál erstvý vítr, jestli chápete, co tím
myslím.“
„A já si myslel, že byste mi mohl být k ruce, když se budu zapracovávat do
svého ú adu, a možná byste mi tu a tam i vysv tlil n které zvláštnosti místních
lidí a jejich zvyk ,“ dodal Lodrik. „Tak jako dosud to rozhodn nem že
pokra ovat.“
Velkostatká si vmíchal do aje cukr. „Lidé ješt p esn nev dí, co si o vás
mají myslet, ale to, jak jste rozhodl v neprosp ch Kolského, p im lo prosté lidi,
aby nastražili uši. Abych z stal u toho p irovnání s v trem, jsou hrozn zv daví,
jestli se ten vánek rozplyne, nebo jestli se z n ho stane po ádná bou e.“
Stojko pot ásl hlavou. „Bou e by spoustu v cí zni ila, i po ádný závan bude
sta it, aby se sm r v tru zm nil.“
„Co po vás chci v d t, je odpov , jestli mi chcete pomoct, nebo ne?“
p erušil je Lodrik netrp liv . Podivných e í o po así m l až po krk. „Pot ebuju
n koho, kdo se tu v kraji vyzná a kdo bude p ístupný novinkám, které bych cht l
zavést, pokud mi to postavení guvernéra dovolí. Nic víc nechci.“
„To, co po mn požadujete, není zrovna snadný úkol,“ odpov d l Miklanovo
zamyšlen . „V Granburgu samoz ejm eká spousta práce, ale stálo by m to
hrozn moc asu.“
„Ot e, to je p íležitost, na kterou jsi tak dlouho ekal,“ rozohnila se Norina a
uchopila velkostatká e za ruku. „M žeš tak pomoci, aby se zdejší pom ry
alespo áste n obrátily k lepšímu.“
„Sami dob e víme, že Jukolenko a Kolskoj spolu s ostatními šlechtici a
velkostatká i mají obrovskou moc, ale my máme na své stran kabcarovu v li a s
vaší pomocí si snad brzy získáme i v tšinu lidí v Granburgu. Takové síle ti druzí
nem žou v n vzdorovat,“ usoudil Stojko. „Bez vás máme jenom kabcara a ten,
103
s prominutím,“ krátce na Lodrika zamrkal, „takhle daleko od hlavního m sta íše
nemá velkou moc. Zbran guvernérových voják by samy o sob nesta ily.“
„Jak si p edstavujete moji pomoc?“ cht l v d t Miklanovo. Otázka byla pro
mladíka d kazem, že brojak jeví o nabídku zájem.
„Z stal byste v paláci jako guvernér v rádce a zasv til byste m do všech v cí
tady v Granburgu. Myslím si, že znáte dost lidí, kte í by nás mohli podpo it a
vašemu slovu by v ili víc než slovu nedosp lého muže,“ vysv tloval Lodrik sv j
nápad. „Vaše dcera by musela po tu dobu vést celé vaše hospodá ství, ale to ji
stejn bude pozd ji ekat, aspo jak jsem slyšel.“
„To lehce zvládnu, ot e,“ prohlásila Norina. „Krom toho máme dost správc ,
kte í ídí jednotlivé statky. Já bych musela d lat jenom ú etnictví, a to zvládám
už dost dlouho.“
Miklanovo pokýval hlavou z jedné strany na druhou. „Necítím se p itom
dvakrát dob e, ale te možná nastala vhodná p íležitost. Proto s vaším návrhem
souhlasím, guvernére.“
„Báje n ,“ zvolal Stojko a dolil aj, zatímco druhou rukou dal nenápadné
znamení Valjakovovi. T lesný strážce vyšel z místnosti.
„Smím se vás na n co zeptat?“ Velkostatká vyndal z kapsy dýmku a za al si
ji nacpávat tmavým tabákem.
„Jen do toho,“ odv til Lodrik a o ima hledal misku s cukrovými placi kami,
jenže Stojko odstranil z mladíkova dosahu všechny sladkosti.
„Jak jste p išel k ú adu místodržícího? To je otázka, kterou si klade celý
Granburg, protože vložit takovou d ležitou funkci do rukou, promi te mi ten
výraz, nezkušeného mladíka, to je v c, která se nestává moc asto.“ Miklanovo
zvolna p ešel ke krbu, aby si tam zapálil žhavou t ískou dýmku.
Lodrik hore n p emýšlel, ale Stojko ho našt stí rychle vysvobodil. M l po
ruce p íhodnou odpov , která se do zna né míry držela pravdy.
„On není až tak úpln nezkušený, má výhodu, že se vyzná ve všech d ležitých
procedurálních záležitostech v rámci státní správy. Samoz ejm mu ješt chybí
praxe, proto byl na p ání svého otce vyslán do Granburgu. Jeho otec je na
kabcarov dvo e nesmírn vlivnou osobností.“
„To jsem si hned myslel, jinak by n co takového nebylo v bec možné. Ale
otec vás asi p íliš nemiluje, jinak by vás neposlal do Granburgu,“ utrousil
Miklanovo a vypustil z úst hustý oblak dýmu. „Jukolenko a jeho p átelé si vás
také n jakým zp sobem prov í, než se odváží podniknout proti vám n co, co by
p esahovalo rámec pasivního odporu, který k vám v sou asnosti zaujali.“
Valjakov se vrátil a zašeptal n co Stojkovi do ucha, potom op t zaujal pozici
u dve í. Velkostatká vrhl na bojovníka uctivý pohled. „Ale jak vidím, ani vy jste
nezapomn l, že vás musí n kdo chránit.“
„Máte už n jaký nápad, co bychom mohli ud lat jako první?“ Lodrik si
nasypal do aje po ádnou porci cukru a nabral si na lži ku kopec t eš ové
marmelády.
104
„Mohl byste uspo ádat slavnost, p i níž byste oficiáln oznámil své jmenování
guvernérem a poskytl lidem trochu rozptýlení,“ navrhl velkostatká . „P itom se
jim všem p edstavíte. My si mezitím rozmyslíme n jaké menší v ci, které by se
daly rychle zm nit. Nejlepší bude, když si prostudujeme zdejší výnosy a dopl ky
zákon , které Jukolenko vydal. Jestli pár z nich dokážeme zrevidovat, pochopí
Granbur ané, že chcete nastoupit nový kurs.“
„To je velice dobrý návrh,“ souhlasil Stojko, který se sám zabýval podobnými
myšlenkami. „ ekn me, že by se ta slavnost mohla konat t eba za týden, ne?
Myslím, že to by m lo sta it na veškeré p ípravy.“
Miklanovo p ikývl.
„Tak já se hned vrátím dom .“ Norina vstala. „Necht la bych, aby ú etní
knihy na dlouho osi ely.“
Lodrik byl pon kud zklamaný. Urostlá dívka se mu zalíbila a rád by se s ní
bavil o n co déle, ale jak se zdálo, d v e o n ho nem lo zájem.
„A my se tady rovnou dáme do práce,“ ekl velkostatká a políbil dceru na
rozlou enou na elo. Mladík protáhl obli ej.
Valjakov si hlasit odkašlal. „Je mi líto, ale nejd íve je na ad guvernérova
hodina šermu.“
„Správn ,“ p itakal Lodrik s tém p ehnanou radostí. Byl š astný, že se
nebude muset hrbit nad zaprášenými knihami. „Musím ješt lépe zacházet se
šavlí, kdyby snad m l Jukolenko n co v plánu. Jeden úder zatím po ádn
nezvládám, krom toho, jak Valjakov íkal, si musím zlepšit kondici.“ T lesný
strážce kývnutím potvrdil správnost jeho slov. „Potom sem p ijdu a hned
za neme.“
„Jak chcete, guvernére.“ Miklanovo p elétl rychlým pohledem regály v
místnosti. „Já mezitím za nu d lat po ádek v tom zmatku, který tu vládne.“
Lodrik vyšel s Valjakovem ven a na chodb se musel vyhýbat celému zástupu
sluh . Vlekli plno kufr a beden, které skládali na dvo e.
„Jukolenko se st huje pry ?“ Místodržícího udivila spousta zavazadel, která
se nakupila na dlažb ve dvo e.
„Donutili jsme ho k tomu, pane,“ ušklíbl se t lesný strážce a vycenil zuby.
Kolem rt mu pohrával záludný úsm šek. „Podle Stojkova pokynu jsem na ídil
sloužícím, aby vyklidili všechny guvernérovy v ci. Až se Jukolenko se ženou
vrátí z divadla, budou se velice divit.“ Muž s mladíkem se smíchem vešli do
šermírny.
„Cht l bych zhubnout, Valjakove. A být siln jší,“ prohlásil Lodrik, zatímco si
oblékal ochranný od v. „M žeš mi s tím pomoct?“
T lesný strážce si zm il guvernéra tázavým pohledem.
„Nebude to snadné, ale ur it vám dokážu pomoct. Budete se však muset
držet mých pokyn a provád t všechna cvi ení, která vám uložím, jinak se vám
váš zám r nepoda í uskute nit. Jste p ipraven vycedit litry potu, chcete, aby vás
bolely svaly a m l jste hlad? Opravdu si to p ejete?“
105
Lodrik p ikývl. „Budu se snažit, jak to jen p jde.“
„To nic neznamená, pane. Bu to budete všechno d lat naplno, nebo toho
rovnou nechte. Samotná snaha je jenom polovi até ešení.“ Valjakov mu hodil
šavli. „Bu , anebo, ale žádné možná.“
„Já jsem se už rozhodl a chci zhubnout.“ Mladík zamával šavlí ve vzduchu.
„Tak rovnou za neme. Uchopte zbra do obou rukou a natáhn te ji p ed
sebe.“ Valjakov mu ukázal, co má ud lat.
„A co mi to p inese?“ Lodrik držel zbra v pravém úhlu p ímo p ed sebou.
„Po kejte chvíli a hned uvidíte,“ pronesl t lesný strážce tiše, „a d lejte p itom
d epy, dokud vám ne eknu dost.“
Po n kolika minutách se mladíkovi rozt ásly ruce a za aly ho bolet svaly.
106
„A sv telný paprsek oslepil nestv ry stojící na Sinuredov stran natolik, že
plny strachu uprchly do bažin a slepé hr zou ušlapaly n kolik oddíl Sinuredova
vojska k smrti.
Vojáci Sjednoceného vojska, jak mu lidé íkali, na erpali nové sily, když
vid li, že Ulldrael je na jejich stran . Vrhli se na jinak nezdolného vojev dce.
Prosekávali se nep átelskými adami jako žencova kosa obilným polem. V jejich
st edu bojovala zvláštní bytost, z níž vyza ovalo sv tlo. Na helm a na štít nesla
Ulldraelovy insignie.
Bitva trvala n kolik dn , ale bojovníci Sjednoceného vojska bez jediné
p estávky vytrvale bušili do Sinuredových oddíl , jejichž vojáci padali po tisících
mrtví k zemi.
Ovšem i Sjednocené vojsko m lo hr zné ztráty, nebo Ulldrael nemohl být na
všech místech bojišt najednou, aby všem pomáhal. Krev pobitých p em nila
bitevní pole na páchnoucí bažinu, v níž se zu iví, neúprosní bojovníci bo ili až po
kolena, avšak ani jedna strana nem la se druhou slitování.
Sinured pochopil, že Tzulan v duch v tomto okamžiku proti Ulldraelovi nic
nezm že a že bitva pro n ho tentokrát skon í špatn . Takže si vybral hrstku
nejlepších, nejv rn jších bojovník a pokusil se s nimi probít na pob eží a
uprchnout na lodích do Tzulandrie.
Jenže admirál Tûris, zkušený námo ník rogogardské flotily, sledoval bd lým
zrakem Sinuredovu lo a pronásledoval bestii až na širé mo e. Tam zaúto il na
nep átelskou lo katapulty a potopil ji.
Sinured Zví e klesl na dno mo e, provrtaný deseti ošt py a šípy, a spolu s ním
utonuli i jeho nejhorší druzi.“
ULLDARTSKÝ HISTORICKÝ ALMANACH
SVAZEK XXI., STRANA 1053
107
„Zatracen , zvedn te tu paži s me em výše, pane!“ Valjakov se rozmáchl a
ude il do cvi né šavle, jíž se následník tr nu a guvernér kryl, až tupý konec šavle
odlet l dozadu a bolestiv trefil mladíka do hlavy. „Tohleto se totiž stává, když
máte šavli p íliš blízko u t la.“
Lodrik krátce protáhl obli ej, p edstíral, že má v úmyslu zaúto it protivníkovi
na hlavu, jen aby v posledním okamžiku p eto il epel a zamí il jí zešikma na
soupe ovu hru .
Muž s jemným úšklebkem ránu odrazil a s hravou lehkostí odvrátil i kopnutí,
které by ho jinak zasáhlo do rozkroku. Pevn k sob p itiskl stehna a
guvernérovu nohu v nich uv znil. „Kdo vás u il takové záke né triky? To jsem
p ece nebyl já?“ Vrazil Lodrikovi ramenem do prsou.
Guvernér zalapal po dechu a na jedné noze usko il dozadu, protože druhou
mu Valjakov nadále pevn svíral. T lesný strážce mu pak podrazil i druhou nohu.
Mladý místodržící zt žka dopadl na záda, šavle zarachotila, jak dopadla na
d ev nou podlahu šermírny.
„Chceš m zabít?“ hekal a op el se lokty o zem.
„Cht l bych vás co nejlépe p ipravit na skute né souboje, kdyby k nim m lo
n kdy v budoucnu dojít,“ odpov d l t lesný strážce a podal svému chrán nci
ruku, aby mu pomohl vstát. „Když skon í opravdový, nep edstíraný souboj, bude
jeden ze soupe stát a ten druhý ležet mrtvý na zemi. Jak ten první vyhrál,
nehraje roli. Jediné, co se po ítá, je, abyste p ežil.“
„Vážná slova.“ Lodrik si demonstrativn oklepal prach z lehké kožené zbroje,
kterou nosil p i hodinách šermu. „Ale myslím, že máš pravdu.“
„Když lov k bojuje o holý život, není falešný stud na míst , na to musíte
vždycky myslet, pane,“ zd raz oval Valjakov, šedé o i na chvíli spo inuly na
Lodrikovi. „Ohledupln , estn a v souladu s pravidly souboje m žete bojovat,
když si budete chtít ukrátit dlouhou chvíli. Ale když se vám ve skute ném
souboji naskytne p íležitost soupe e porazit, neváhejte a okamžit se jí chopte.“
P ešli k nízkému servírovacímu stolku, na n mž stála karafa s vodou a druhá s
t žkým, syt rudým vínem. T lesný strážce nalil do pohár nejd ív dv t etiny
vody, zbytek doplnil alkoholem. „Na vaše budoucí úsp chy.“
„Na to si p ipiju velice rád. Nejmilejší by mi ale bylo, kdybych zbran v bec
nepot eboval,“ ekl Lodrik a svlažil si p ipraveným nápojem vysušené hrdlo. „Už
jsem zhubnul?“
108
Valjakov pohledem pozorn p elétl guvernérovu postavu. „Zase o trošku víc,
ekl bych, ale po ád ješt máme co d lat.“ P iložil hrot šavle ke kulatému b ichu,
které se pod koženou zbrojí nadále nadouvalo. „P edevším tohleto musí pry .
Brání vám v b hu a p edstavuje jenom zbyte nou zát ž.“
„Není to všechno tak jednoduché,“ na íkal Lodrik. „Potím se jako prase, p i
b hání málem vypustím duši a zvedám t žké v ci, když s tebou cvi ím, snažím
se, jak jen m žu, ale n jak to trvá až moc dlouho.“
„Nevzdávejte se, pane,“ povzbuzoval ho u itel šermu. „Trvalo vám déle než
šestnáct let, než jste tím v ným p ejídáním nabral tolik tuku. Takže nem žete
o ekávat, že zmizí b hem n kolika málo týdn . Ale za rok…“
„Cože?“ zaje el guvernér. „Do té doby um u hlady.“
„Jak se tak na vás dívám, máte po ád ješt dost zásob,“ opá il muž, „takže
nemusíte mít obavy.“
Ne ekan švihl šavlí a zaúto il Lodrikovi na hlavu. Mladík prokázal dobré
reflexy a duchap ítomnost, zvedl svou zbra a útok odrazil. Na guvernéra se
snesla sprška vody a vína.
„Musíte se snažit, aby t lo z stalo v klidu,“ komentoval jeho po ínání
Valjakov. „Když se budete klátit, ztratíte rovnováhu a doplatíte na to. Stejn jako
vaše šaty.“
„To je opravdu hrozná sranda.“ Lodrik si set el vodu s vínem z o í. „Mn to
pro dnešek sta í. Krom toho p išel as na audienci. Jsem zv davý, co m dneska
eká.“
„Tak dobrá. Uvidíme, jestli vás v bec n co eká.“ T lesný strážce nazna il
jednu ze svých pov stných úklon, které vždy budily dojem, jako by cht l p ed
lov kem vypnout hru a nahnat mu trochu strachu, místo aby doty nému
vzdával úctu.
Lodrik tuto jeho zvláštnost toleroval. Stejn jako p edtím po ádn nev d l, co
si má o svém ochránci a v ném stínu vlastn myslet.
Mnohdy z n ho vyza ovalo n co d sivého, zejména v p ípadech, kdy se
bojovník zni ehonic objevil ve dve ích nebo když se vyno il zpoza n jaké zdi.
Od doby, kdy Norina navštívila guvernéra p ímo v jeho ložnici, nabrala jeho
všudyp ítomnost dokonce ješt v tší intenzitu.
„Je p ipravená horká voda? Cht l bych se honem narychlo okoupat.“ Mladík
pov sil cvi nou zbra na v šák, kam pat ila, a zamí il k východu ze šermírny.
„Za ídil jsem, aby služebnictvo dostalo p íslušné pokyny. Koupelna musí být
p ipravená, pane.“
Oba vyšli do dvora, kde se práv uniformovaný posel v barvách baronie
Kostromo dohadoval s jedním ze strážných.
„Co to má znamenat?“ zabru el Valjakov a vydal se k nim. Lodrik ho zv dav
následoval.
„Posel p ináší zprávu od Její Jasnosti Aljašy Radky, vasrucy baronie
Kostromo, a cht l by ji p edat pouze samotnému guvernérovi.“
109
„Sem s tím,“ zavr el t lesný strážce na muže na koni a natáhl ruku.
Muž se podle všeho cítil v sedle naprosto bezpe n , protože Valjakovova
strohá výzva na n ho neud lala nejmenší dojem. „Je mi líto, ale mám své
pokyny.“
Mechanická ruka vyst elila bleskurychle vp ed a uchopila sponu podp nky,
ale Lodrik v p íkaz donutil t lesného strážce, aby se zdržel pokra ování.
„Dost, Valjakove. Pus ho.“ Mladý guvernér se mile usmál.
„D kuji, páže,“ pod koval posel. „A te m zave k místodržícímu.“
Strážný zoufalstvím obrátil o i v sloup. Do krku se mu dral smích a nev d l,
jak ho zamaskovat. Koutky úst sebou podez ele cukaly.
T lesný strážce naproti tomu hladil volnou rukou kon a ani nehnul brvou.
„Já nejsem páže. Já jsem guvernér,“ opravil posla Lodrik a mírn se vzp ímil.
„Hara¢ Vasja, ra te vzít na v domí. M j p edch dce byl odvolaný.“
„Ale, nepovídejte!“ Posel se p edklonil v sedle. „Potom já jsem Její Jasnost
Radka. A te už bylo té legrace dost. Mám n co vy ídit pravému guvernérovi.“
„Tak zcela jednoduše sesedn te a ekn te mi to.“ Poslova ignorance mladíka
po ádn nahn vala.
Když se muž nadále nem l k tomu, aby sesedl, kývl Lodrik na t lesného
strážce, který s hravou lehkostí roztrhl sponku podp nky a rázn str il do sedla.
Zasko ený posel se sice pokusil zachytit h ívy kon , ale marn . Tvrd dopadl
na dlažbu a sedlo s p ikrývkou poh bily muže pod sebou. Po krátké chvilce hr zy
se vyhrabal ven a vysko il na nohy, obli ej rudý vztekem.
„To ješt bude mít po ádnou dohru, páže.“ Oto il se k Valjakovovi. „A pro
tebe taky.“ Rozpálený zlostí zamí il k paláci, kde ho zadržel další strážný.
„Ten pád si mohl ušet it,“ utrousil Lodrik a pot ásl hlavou. „Nechej ho, a se
n jakou dobu smaží, však on ti pak tu zprávu vy ídí. Já nutn pot ebuji horkou
vodu, musím se uvolnit.“
Oba prošli kolem vztekajícího se posla, vyrážejícího nejpustší kletby a
hrozby. Na stráže u vchodu tím však nijak nezap sobil.
„Chceš mi snad vy ídit tu zprávu rad ji uvnit ?“ zkusil to Lodrik ješt jednou.
„Zavolej mi sem guvernéra, páže,“ vyšt kl muž.
„Jak to mluvíš s kabcarovým královským guvernérem?“ napomenul ho poté
ost e strážný.
„Copak to tu hrajete za hru? Hru, do které jsou zasv cení všichni krom
guvernéra, nebo jak si to všechno mám vyložit?“ vztekal se posel. Vojákovu
výtku nebral na v domí.
„Bu mi to ekneš te , nebo nikdy. Dob e si to rozmysli, jestli je ta zpráva
opravdu tak d ležitá. Za jistých okolností bys mohl p ijít o hlavu, kdyby se tvoje
zpráva ke mn nedostala,“ dal mu mladík na uváženou.
„Zmizni odsud a jdi škrábat brambory, b ichá i.“
110
Strážní tázav pohlédli nejd íve na Valjakova, potom na Lodrika. Protože
však nedostali žádný rozkaz, tak proti nestydatému muži nijak nezakro ili, pouze
se spokojili s tím, že mu se škodolibou radostí zabránili ve vstupu do paláce.
„Já jen doufám, že když naši poslové vyjedou na cesty, chovají se k
hostitel m mnohem p átelšt ji,“ zauvažoval guvernér po chvíli.
„Ur it , pane,“ uklid oval ho t lesný strážce a doprovodil mladíka až ke
dve ím koupelny. „Po kám tady na vás.“
Lodrik p imhou il o i, jako by ho práv n co napadlo. „Co víš o ženách?“
„Promi te, pane?“
„Myslím, jak se má lov k s nimi bavit? ekl bych, že když si nedá pozor,
ud lá snadno n jakou chybu. Je to tak?“
Valjakova tento dotaz dost podráždil, spíš hodn než jenom trochu. „Pane, já
nejsem ten pravý, abych vám radil v záležitostech týkajících se žen. Zeptejte se
Stojka.“ Otev el dve e a nenásilným zp sobem se obratn pokusil zabránit
dalšímu pokra ování tohoto pro n j krajn nep íjemného rozhovoru.
„Asi to ud lám,“ pronesl mladík zamyšlen a zmizel uvnit místnosti.
„Jak to, že te najednou myslí na ženské?“ divil se bojovník polohlasn .
Potom se náhle zeširoka ušklíbl. Že by p vabná Norina ud lala na jeho pána
takový dojem? Stojko se ur it bude moc divit, až mu o tom ve er povypráví p i
partii šachu.
„Ty nemáš rád ženy?“ Hlava mladého chrán nce se zni ehonic op t objevila v
rámu dve í.
„Ale ano.“ Valjakovovi rychle zmizel úšklebek z tvá e. „Jenom nemám as,
abych se o n moc zajímal.“
„Kv li mn ?“
„Mimo jiné,“ vyhnul se t lesný strážce p ímé odpov di a doufal, že tento
nep íjemný výslech bude brzy u konce. „Nemám rád, když musím po ád být ve
spole nosti ženských. Na m j vkus toho namluví až moc. Samé babské tlachy,
však víte, co tím myslím, pane.“
„Aha.“ Lodrikova hlava op t zmizela.
Guvernér v ochránce si však po ádn oddechl až ve chvíli, kdy zaslechl, jak
uvnit šplouchá voda. S úlevou si set el vlhkost z holé hlavy. S údivem si
uv domil, že takhle se dokáže zpotit nanejvýš v opravdovém boji. Stojko si
bezpodmíne n musí s následníkem tr nu co nejd ív promluvit.
* * *
O hodinu pozd ji vstoupil erstv vykoupaný a naparfémovaný Lodrik jako
hara¢ Vasja do audien ního sálu, aby se zabýval spory, prosebníky a vším
možným, na co si mu Granbur ané budou chtít st žovat.
111
Audience však probíhaly docela klidn , protože se dosud nikdo neodvážil jít
do paláce, aby si tam na n koho st žoval nebo si nechal n co vysv tlit.
V dobách, kdy zde ú adoval Jukolenko, sloužila malá místn stka jako
odkladišt , které Lodrik nejd íve musel nechat vyklidit a zbavit haraburdí. Už jen
z toho následník tr nu jasn poznal, jaký význam p ikládal jeho p edch dce
povinnostem královského ú edníka.
V ase ur eném pro audience guvernér zpravidla t ídil spisy, zabýval se
n kterými knihami správních p edpis a uvažoval, jaká opat ení by mohl zrušit,
aby si získal u obyvatel oblibu a neporušil p itom platné tarpolské právo.
Po hodin se unaven protáhl a lámal si hlavu otázkou, který krej í vymyslel
st ih ú edních uniforem.
Ruce nebylo možné zvednout výše než po ramena, šedá látka byla nesmírn
tuhá a horší než korzet. Nutila lov ka zaujímat postoj, který byl strašn
nepohodlný. Lodrik jen málokdy vydržel v uniform déle než dv hodiny, potom
se mu tuhý límec nep íjemn za ezával do krku. Od páchnoucí paruky, v níž se
zabydlela celá hejna mol , upustil hned od po átku. Rad ji nosil vlastní ídké
sv tlé vlasy svázané na zátylku do copu, než aby si nasadil na hlavu takové
semeništ blech.
Pozoroval nes etná zrnka prachu, tan ící v pokojných slune ních paprscích
sem a tam, a v myšlenkách se vrátil k prvnímu setkání s Norinou.
Nedalo se pop ít, že d v e skute n m lo ádn nabroušený jazyk, ale
mladíka p itahovalo p edevším její otev ené jednání. Rozhodn se nechovala tak
naivn jako on. Nádherné erné vlasy, tmavé, záhadné o i a nenápadná jizva na
spánku, to byly rysy, které mu nejvíce utkv ly v pam ti a hned za nimi i
vzpomínka na dív inu štíhlou postavu.
S povzdechem za al op t listovat stránkami tlustého svazku, na jehož název si
nebyl schopen ani po ádn vzpomenout.
Jak to jenom zaona it? Zajisté, on je p ece guvernér, ne, on je dokonce tadc,
ale je možné, aby na všechno sta il pouhý p íkaz nad ízené vrchnosti? Práv u
Noriny si byl jakýmsi nejasným zp sobem vcelku jistý, že by mu žádný rozkaz
nep inesl o ekávaný výsledek. A navíc ho trápila obava, že se tehdy p i jejich
prvním setkání dost ztrapnil.
Ze zamyšlení ho vytrhly hlasité, roz ílené hlasy. Pak se otev ely dve e a do
místnosti vešel Stojko.
„Jak vidíte, radostným p ekvapením jsem skoro celý bez sebe,“ dal se jeho
d v rník do e i a v o ích se mu pobaven zajisk ilo. „Nebudete tomu v it, ale
venku sedí naše první dva p ípady.“
„Opravdu?“ Lodrik se rozzá il nadšením. Rychle si upravil uniformu a posadil
se zp íma, potom ješt honem pohodil na vyvýšený e nický pult n kolik
zákoník . „Tak jdeme na to, sem s nimi.“
112
První z obou muž m l na sob drahý od v z nejlepších látek v kombinaci
hn dé a béžové barvy a s bílými výšivkami, vylešt né boty se zá iv leskly. Zralý
muž m l v obli eji nacvi ený, nic ne íkající úsm v. Pod paží nesl malý balí ek.
Vedle n ho krá el mladý muž ve zcela oby ejných, prostých šatech, pokožku
m l opálenou od slunce, šlachovité, svalnaté ruce byly poznamenané t žkou
prací, kterou musel den co den zvládat.
Lodrik usuzoval, že první muž je z ejm n jaký obchodník a ten druhý asi
pracuje na poli nebo to bude drobný pachtý .
„Excelence, jsem pot šen, že jste si našel as a jste ochoten rozhodnout.“
Dob e od ný muž p edstoupil a uklonil se. „Jmenuji se St nka Mešinskij a
povoláním jsem obchodník s prasaty. P inesl jsem vám dáre ek za námahu,
kterou vás bude stát vynesení rozsudku.“ Položil balí ek na pult a op t
poodstoupil dozadu. „Doufám, že vám bude po chuti.“
„Já se jmenuju Radomil a jsem prostý pachtý , Excelence. Moje p da leží
n kolik verst od m sta. A v ím, že rozhodnete po právu.“ Z mužova hlasu
nezaznívala špetka nad je, jako by si pachtý myslel, že je jeho v c už p edem
ztracená.
„Kdo mi ten p ípad vylí í?“ zeptal se Lodrik napjat a snažil se sed t rovn .
Stojko s Valjakovem se drželi v pozadí a sledovali, co se bude dít.
Mešinskij si odkašlal, jako by se to rozum lo samo sebou.
„Excelence, jak jsem již uvedl, jsem obchodník s prasaty a vyd lávám si tím
na živobytí. Veškerý m j majetek p edstavují zví ata, o která pe uji a st ežím je
jako oko v hlav .“ Mrštil po Radomilovi pohledem plným jedu. „Jeden z mých
nejlepších výb h pro prasata leží vedle prokletého pole tady toho lov ka a
jedenáct z mých nejlepších zví at se hloupou, neš astnou náhodou zab hlo na
jeho pole a sežralo mu v tšinu obilí.“
„Tv j pasák usnul,“ protestoval pachtý polohlasn . „Proto prasata zab hla do
pole a všecko zni ila.“
„Já tady lí ím okolnosti p ípadu, ne ty,“ napomenul ho obchodník ost e. „Tak
jako tak, ubohá zví ata po poz ení toho bídného, jedovatého obilí v hrozných
bolestech um ela. Jejich maso se bohužel taky nedalo použít, takže musím oželet
finan ní výd lek více než sto vaslec . Excelence, dokážete si to p edstavit? Jestli
mi tu škodu n kdo nenahradí, mohlo by m to zruinovat.“
Lodrik m l na chvíli pocit, že se nejspíš p eslechl, a pokr il elo. „A te
vypráv j ty.“ Ukázal na pachtý e.
„Jeho pitomý prasata mi vlezly na pole, protože ten jeho ješt pitom jší pasák
ležel kousek dál pod hrušní a vyspával opici, Excelence.“
„Ty se odvažuješ…“ vyp nil Mešinskij, ale guvernér mávnul rukou a donutil
ho, aby zmlkl.
„Dostal jsem se do t ch míst až pozd odpoledne. Nejd íve jsem slyšel, jak
tam ty svin kvi í, a pak jsem uvid l celou zkázu,“ vypráv l pachtý dále,
povzbuzený tím, že ho místodržící podpo il. Popošel o krok vp ed. „Sežraly mi
113
víc než polovinu obilí, nebudu moct zaplatit pacht a moje rodina nemá co jíst.“ Z
muže išelo zoufalství.
„Koho zajímá tvoje špinavá rodina? Já jsem p išel nejmén o… sto t icet
vaslec !“ Muž se s p edstíraným úp nlivým pohledem obrátil na místodržícího.
„Excelence, musíte mi pomoct! Žádám, aby mi ten tupec vyplatil odškodné.“
Lodrik mezitím nabyl jistoty, že p ece jen slyšel správn , a koliv tomu
nemohl po ádn uv it.
„Všimnul jsem si, že v Granburgu neprobíhá všechno tak, jak jsem byl
zvyklý, ale tady to nepochybn zachází p íliš daleko.“ Kývl na Mešinského, aby
p edstoupil p ed pult. „Tvoje prasata mu sežrala obilí, a protože nebylo zralé,
zem ela. A ty proto chceš po pachtý i odškodné? Spal tv j pasák, nebo ne? Ale
jestli budeš lhát, p ijde ti to draho.“
„Ne p ímo spal. Nanejvýš si trochu zd ímnul, Excelence, ale copak na tom
záleží?“ Obchodník hovo il s d sivou lhostejností.
Lodrik se zvedl, ve vodnatých modrých o ích se najednou energicky
zablesklo, jako již astokrát od chvíle, kdy p ijeli do Granburgu. „Já snad
po ádn neslyším! Ty se odvažuješ p ijít sem s takovým nestydatým
požadavkem! Zaplatíš tomu pachtý i odškodné za jeho obilí, obchodníku.“
Mešinskij rázem zbledl. Bylo na n m vid t, že v tu chvíli neví, co se s ním
vlastn d je. Podobn se vedlo i Radomilovi, p estože pro n ho se situace
vyvinula mnohem radostn ji.
„Kolik zrn je v jednom klasu?“ cht l v d t guvernér.
„Asi tak dvanáct, Excelence,“ odpov d l pachtý zaražen .
„Potom tedy stanovuji výši odškodného následovn . Ty, St nko Mešinskij,
zaplatíš jemu, Radomilovi, za každé zrnko, které tvoje prasata sežrala, p l
vaslecu, nebo mu jako náhradu v nuješ darem p t sud obilí. Tak zní soudní
rozsudek, který vydávám jménem kabcara.“ Lodrik se na obchodníka nep átelsky
zahled l. „Námitky?“
„Excelence, nechápu, pro jste rozhodl v jeho prosp ch.“ Mešinskij
nepost ehl, že se s nástupem nového guvernéra pom ry v Granburgu výrazn
zm nily, takže když vyslechl rozsudek, zhroutil se mu sv t. „Guvernér Jukolenko
v takových p ípadech vždycky bez jakýchkoliv formalit…“
„To byla hrozn hloupá námitka,“ zašeptal Stojko Valjakovovi škodolib .
„Ale já nejsem on,“ Lodrik poslední slovo málem vyk ikl. „Jukolenko! Já
jsem ú edník kabcara, tarpolského vládce, a nebudu rozhodovat ve prosp ch
privilegovaných jenom proto, že by se mi to lépe hodilo do krámu. Ješt slovo a
potrestám t za pokus o uplácení královského ú edníka. A te ven! Oba!“
Obchodník s prasaty se neochotn uklonil a opatrn sáhl po dárku, který
p edtím p inesl.
Ruka místodržícího zt žka dopadla na balí ek. „To z stane tady. Jako d kaz.“
Granbur ané pozpátku vycouvali z místnosti a málem vrazili do elegantn
oble ené ženy, která se zjevila ve dve ích.
114
Dva vojáci s erbem baronie Kostromo v poslední chvíli zabránili srážce,
potom návšt vnice vstoupila dovnit , aniž by se ohlížela na Stojkovy protesty.
Bylo jí kolem t iceti, m la dlouhé, syt rudé vlasy, krásný, avšak arogantní
obli ej a sv tle zelené o i, vyzna ující se pronikavým, povýšeným pohledem.
P iléhavé, tmav zelené šaty zd raz ovaly ženinu sv dnou postavu, k látce
byly pe liv zvoleny vhodné šperky a dopl ky, aby znásobily dojem, který jejich
nositelka vyvolá.
P es ramena m la p ehozený lehký bílý cestovní pláš , sepnutý na prsou
zlatými etízky. Drahocenné vložky z iurdumu se nenápadn t pytily. Samotný
iurdum, nejvzácn jší kov v celém Ulldartu, by oby ejné rodin vysta il nejmén
deset let na živobytí. Vysoké kožené boty zelené barvy dokreslovaly p sobivý
dojem ženy, která cílev dom mí ila p ímo k Lodrikovi.
Teprve když jí vysoký a rozložitý Valjakov zastoupil cestu, z stala žena stát.
„Já jsem Aljaša Radka, vasruca baronie Kostromo, a ráda bych hovo ila s
guvernérem,“ pronesla sametovým hlasem, v n mž se však nedal p eslechnout
panova ný tón.
„Guvernér má v tuto dobu audienci a není pro oficiální p ijetí k dispozici,
vasruco.“ Vedle t lesného strážce se vyno il Stojko. „Po kejte chvíli, než skon í
doba vyhrazená pro audience. Guvernér se kabcarovým jménem osobn a
ochotn stará o záležitosti ob an , kte í jsou sv eni do jeho pé e a pod jeho
ochranu.“ Kývnutím k sob p ivolal jednoho sluhu. „Zavede vás do ajového
salonu. Jeho Excelence se k vám zanedlouho p ipojí, Jasnosti.“
„Pod ídím se zvyk m granburského místodržícího,“ prohlásila žena a s
úsm vem sklonila hlavu, „p estože p iznávám, že jsem po ítala s p átelšt jším
p ijetím, když jsem sem p edem vyslala posla.“
„Váš posel, Jasnosti, se nechoval tak, jak by se od dobrého lokaje o ekávalo,“
odporoval jí Valjakov. „Tak se nesmíte divit, že svou zprávu nikomu nep edal.
Zvažte, jak svého lov ka p im en potrestáte.“
„Vezmu to do úvahy, p estože váš tón rovn ž neodpovídá tónu dobrého
lokaje. Doufám, že guvernér rovn ž zváží, jak vás potrestá.“ Vasruca zašelestila
šaty a vyšla z místnosti.
„P sobivý výstup,“ pronesl Stojko sám pro sebe a obrátil se k Lodrikovi. „A
jak te toho zlého, nehodného Valjakova potrestáte?“
„Mohl bych ho nechat se svou sest enicí hodinu o samot ,“ navrhl mladík.
„Ona je vaše sest enice?“ T lesného strážce Lodrikova odpov
zasko ila.
Ve tvá i se mu objevil zmatený výraz.
Lodrik se zvedl a p istoupil k ob ma svým blízkým rádc m. „Jestli si z hodin
d jepisu ješt n co správn pamatuju, vzniklo Kostromo v roce dv st dvanáct
po Sinuredovi, když jeden vasruc, jmenoval se myslím Sengac, vyvolal povstání
d evorubc a d lník v dolech a odtrhl se od našeho všeobecn váženého souseda
Hustrabanu. Sengacovi se sice da ilo vyhrávat jednu malou bitvu za druhou, ale
pro jistotu uzav el vojenské spojenectví s Tarpolem. Správn ?“ Stojko p ikývl na
115
souhlas. „A od té doby se naše vzájemné vztahy neustále rozši ují. Bardri¢ m se
obratnou s atkovou politikou svého asu n jak poda ilo str it jim nohu do dve í,
takže nyn jší vasruca je nete í mého otce. Kostromo v podstat není nic jiného
než tarpolská kolonie. Moje teta, ta byla vlastn pravá vasruca, je už déle než
deset let mrtvá. Ale v otcov paláci nikdy nebyla p íliš oblíbená.“
„Co tedy d lá vaše sest enice tady v Granburgu?“ Valjakov vypadal
zachmu en . „A jak to, že ani vás, ani Stojka nepoznala?“
„My jsme se našt stí ješt nikdy nepotkali. Jinak by nejpozd ji v téhle chvíli
byla celá ta naše granburská komedie u konce.“ Lodrik popošel ke dve ím a
podíval se ven. Úzký p edpokoj byl prázdný. „Myslím, že ukon ím audienci
d íve, než obvykle. Jsem opravdu hrozn zv davý, co tady chce.“
T lesný strážce a Stojko doprovodili mladíka chodbami k ajovému salónku,
v n mž vasruca ekala na p íchod královského místodržícího.
Když vid la Lodrika vstupovat, vstala z pohovky a hluboce se uklonila,
zárove
tím guvernérovi poskytla možnost d kladn
nahlédnout do
mnohoslibného výst ihu.
„Excelence.“ Zvedla hlavu a obda ila ho jisk ivým, lišáckým pohledem, jako
kdyby p esn v d la, na co mladík práv zíral.
„Jasnosti,“ zakoktal Lodrik a zrudnul. „Je pro m ctí, že mohu ve svém paláci
p ivítat vasrucu z Kostroma.“
Rychle usedl do k esla, samou neobratností se zamotal do p ehozu a musel
sed t zešikma.
Sluha mu nalil horký, kou ící aj.
V místnosti se rozhostilo pon kud trapné ticho, bylo slyšet pouze cinkání
lži ky, kterou si Lodrik míchal aj v šálku. Mladík cítil, jak se na n ho upírají
ženiny pátravé o i.
Nakonec posbíral veškerou odvahu. „ emu vd ím za takové pot šení?“ S
p ehnaným d razem vkládal do hlasu nezávazný tón.
„Už jsem si myslela, že se m Excelence na to nikdy nezeptá,“ odv tila
vasruca a jakoby mimochodem položila ruku na bratrancovo p edloktí. „Jenom
tudy projíždím na cest k mo i. Cht la jsem si užít pár týdn léta a v jednom ze
svých venkovských sídel se nadýchat vzduchu prosyceného slanou vodou.
Musíte v d t, že to pomáhá pleti,“ švito ila. „A protože moji kon jsou po dlouhé
cest z Kostroma až sem pon kud unavení, íkala jsem si, že by mi guvernér
mohl poskytnout na den nebo dva p íst eší, dokud se zví ata nezotaví.“ Stáhla
ruku a uchopila sv j šálek s ajem, zatímco se dívala na Lodrika a ekala, jak na
její prosbu zareaguje.
„Eh, to by nem l být problém,“ pospíšil si místodržící s odpov dí. V duchu
byl rád, že na nich není patrná podoba, která by nazna ovala, že jsou spolu
sp ízn ní, v opa ném p ípad by nepochybn p išla ada na n kolik
nep íjemných otázek. Obával se však, že tato záležitost ješt ani zdaleka není u
116
konce. Doufal, že mu v rozhodující chvíli pom žou Stojko s Valjakovem, kte í
stáli v pozadí jako mramorové sloupy.
„To je od vás velice milé. Jak jsem se cestou doslechla, nejste ješt moc
dlouho v ú ad , že ne?“ D stojn upila kapku aje. „Lidé o vás hovo í jenom v
dobrém, víte to? P inejmenším do vás vkládají hodn nad jí.“
„Ano. Doufám, že tomu tak bude i nadále.“ Mladík p iložil šálek k úst m a
samoz ejm si o horký porcelán popálil rty. Ovládl se však, neza al hlasit k i et
ani nadávat.
„Krom toho jste, pokud si mohu tuto poznámku dovolit, na místodržícího
ješt velice mladý, Excelence.“ Op t onen úsm v, pro který by se n kte í muži
jistojist vydali i na smrt. „M j strýc, tarpolský kabcar, musí mít o vás vysoké
mín ní, když vás pov il takovým odpov dným úkolem.“
„Jeho otec je na kabcarov dvo e vítaným hostem. Je to schopný ú edník,“
p ihlásil se ke slovu Stojko. Lodrik si p ipadal, jako by ztroskotal s lodí a n kdo
mu práv hodil záchranné prkno.
„Opravdu?“ V Aljaše Radce vzbudila tato odpov rázem zv davost. „Jak se
jmenuje onen muž, jenž má tak nadaného syna? Velice ráda bych ho navštívila a
pot šila ho zprávou, že Granbur ané hovo í o jeho synovi jen v dobrém. Kabcara
to ur it bude také zajímat.“
„Ach, vy chcete navštívit mého ot…“ Lodrik si uv domil hrozící katastrofu,
duchap ítomn p edstíral, že mu zasko ilo, vysko il a rozlil trochu aje.
Okamžit p ib hli sluhové, aby mu vy istili skvrny na uniform .
Jenže stejn rychle byla na míst i Aljaša, p itiskla mu parfémovaný
kapesní ek ke skvrn na hrudi a podívala se mladíkovi do o í.
„Nespálil jste se, Excelence?“ Lodrikovi stoupala do nosu ženina omamná
vo avka, místo na prsou, na n mž spo ívala její ruka, ho p íjemn h álo.
Obdobn se rozeh ívaly i jiné, hlubší ásti jeho t la. Cítil, jak mu tvá e znovu
zalila erve .
„Já… vám… d kuju, už je to v po ádku,“ odmítl další pomoc, ustoupil o krok
dozadu a šavlí málem srazil ze stolu konvici s ajem.
Rychle se op t posadil, tentokrát mu p ehoz nep ekážel. Sloužící se kolem
n ho shlukli jako hejno much a had íky istili šedou látku, dokud je místodržící
rázným pokynem ruky nezahnal pry .
„Vy tedy pojedete za kabcarem,“ pomáhal Stojko z pozadí navázat p etrženou
nit rozhovoru.
„Na to bych po této p íhod málem zapomn la,“ omlouvala se žena a
souhlasn kývla na tadcova d v rného rádce. „Ano, vládce Tarpolu chce, abych
ho navštívila v jisté naléhavé záležitosti. Jedná se o jednu svatbu.“
„Chcete se ujistit, že vám kabcar požehná, že,“ domýšlel se Lodrik a nechal si
op t dolít aj. „Bude mít radost, že na n ho jeho nete tak myslí.“
„Kéž by tomu tak bylo,“ povzdechla si Aljaša a prosebn na n ho zamrkala.
117
„Tomu nerozumím.“ Guvernér si nabral na lži ku hromadu cukru, ignoroval
káravý a vy ítavý pohled svého t lesného strážce a pono il malou horu do aje.
„Znáte d jiny mé baronie, Excelence?“ zeptala se vasruca a Lodrik
blahosklonn p ikývl. „Hustraban za al p ed nedávnem bohužel znovu tvrdit, že
má na Kostromo plné právo, nebo že požaduje p inejmenším p im ené
odškodné za ztrátu p íjm z iurda, vyt ženého v našich dolech.“
„To je všechno jenom p ihlouplé divadlo. Jak vysoké má být to odškodné?“
Žena na n ho pohlédla p es okraj šálku, ve tvá i se jí objevil neš astný výraz.
„Polovina výt žku.“
„To nebude kabcar nikdy akceptovat,“ vyklouzlo Stojkovi okamžit z úst.
„P esn tak,“ souhlasila Aljaša, pon kud zaražená rychlostí jeho námitky. „A
aby se upevnilo pouto p átelství a sounáležitosti Kostroma a Tarpolu, abychom
tak íkajíc dali Hustrabanu jasný signál, mám se v brzké dob zasnoubit s n kým
z vysoce postavených lidí na ulsarském dvo e.“ P edklonila se. „Je váš otec
svobodný? Kdo ví, možná budu zanedlouho vaší nevlastní matkou, Excelence.“
„Otec Jeho Excelence není svobodný a bohužel již zem el, Jasnosti,“ Stojko
ješt jednou guvernéra zachránil. „Tragická nehoda p i jízd na koni, jak jsme se
teprve p ed nedávnem dov d li.“
„To je mi velice líto, Excelence. Budu se o vás n kolik dn starat, abyste
snáze zapomenul na bolest.“ Její ruka se soucitn vrátila na místo na p edloktí,
kde ješt p ed chvilkou tak n žn spo ívala. Lodrikova mysl i t lo za aly
mezitím vnímat ženiny dotyky jako n co p íjemn vzrušujícího.
„Nechám pro vás p ipravit ubytování v k ídle pro hosty. Miklanovo, jeden z
mých nejlepších rádc , proti tomu ur it nebude mít námitky. On tam totiž
rovn ž bydlí.“ Mladík se na ženu plaše pousmál. „Navíc jste první vysoce
urozená návšt va, kterou jsem zde p ivítal. Doufám, že za m utrousíte u kabcara
vlídné sl vko, Jasnosti?“
„Copak by tomu mohlo být jinak, když se jedná o tak milého, šarmantního
mladého muže jako vy, Excelence?“ Položila druhou ruku na mladíkovu pravici a
srde n ji stiskla. „A nyní m omluvte. Jsem po cest opravdu velice unavená.“
„Následujte m , Jasnosti. Zavedu vás do vašeho pokoje.“ Stojko se obrátil ke
dve ím.
„Než na to zapomenu: jak vlastn chcete potrestat tady toho lokaje,“ ukázala
na Valjakova, „za ten nestydatý tón, kterým se mnou p edtím mluvil?“
T lesný strážce se na ni škared zadíval, lícní svaly se daly nebezpe n do
pohybu. Ženiny zelené o i vzdorovaly s neochv jnou zatvrzelostí ledov
chladnému, tém vražednému pohledu Valjakovových šedých o í.
„To ješt nevím,“ p iznal se Lodrik. „Možná na ídím, aby dostal pár úder
holí. Co myslíte?“
„Zkuste pár facek,“ doporu ila mu s chladným úsm vem. „Koneckonc m
urazil svými ústy. Myslím, že dvacet facek železnou rukavicí by byl p im ený
trest, Excelence.“ Vyšla za Stojkem na chodbu.
118
Lodrik na ídil, aby služebnictvo odešlo.
„Facky, pane?“ Valjakov popošel ke svému chrán nci. „Nechci proti vašemu
p íbuzenstvu nic íkat, lov k si je koneckonc nem že sám vybírat, ale tahle
žena je s obrovským náskokem to nej…“
„Já vím,“ mávl následník tr nu rukou. „Ale co jsem tedy m l d lat? Ty
samoz ejm žádný trest nedostaneš, a koliv by sis ho možná troši ku zasloužil.“
„Já snad špatn slyším, pane,“ vybuchl t lesný strážce. „Mým úkolem je…“
„No dobrá, dobrá. Beru všechno zp t.“ Lodrik pohlédl na skvrny od aje.
„Práv jsem si zni il celou uniformu. Je hrozn špinavá.“ Urovnal si šavli a
opasek. „Myslíš, že se jí aspo trochu líbím?“
„Komu?“
„No p ece Aljaši, své sest enici.“
Valjakov s povzdechem pot ásl hlavou. „Pane, tahle ženská m že být tak
krásná, až z ní t eba oslepne i zrcadlo, ale ona je p edevším hrozn rafinovaná.
Ta by si s vámi jenom pohrávala. Má v takových v cech mnohem více zkušeností
než vy!“ varoval ho vážn .
„Uvidíme.“ Guvernér zamí il ke dve ím. „A nyní si vezmu druhou uniformu.
Potom ud láme seznam, co se bude pozít í va it a které lidi pozveme.“
„Copak mi n co uteklo?“ T lesný strážce usilovn p emýšlel. „N jaký
svátek?“
„Ne. Spíše spontánní oslava na po est mojí sest enice. Když už se lov k tady
v zapadlém Granburgu setká s n kým z p íbuzenstva, musí se to oslavit.“
„Ale ona o tom p ece v bec neví,“ snažil se mu bojovník odporovat.
„A co má být?“ odsekl Lodrik a pokr il rameny. „Tak jako tak je to vasruca
Kostroma, v takových p ípadech je malá recepce naprosto b žnou a p im enou
v cí.“
„Jak si p ejete, pane,“ kapituloval Valjakov.
„P esn tak,“ ušklíbl se místodržící. „Jak si p eji.“
* * *
Bylo to skute n velice malé a skromné p ijetí. Hosty byli Stojko, Valjakov,
Miklanovo a Aljaša.
V ele tabule sed l Lodrik, jenž m l z tohoto shromážd ní o ividnou radost a
dob e se jím bavil.
O uhlazeném hovoru u stolu však nemohlo být ani e i. Miklanovo se šeptem
bavil se Stojkem, Aljaša, jejíž krása brala dech, se na guvernéra neustále
usmívala nebo hovo ila o svatb s neznámým ženichem a jak je na n ho zv davá,
zatímco Valjakov se ji pokoušel zabít pohledem. Pokud si povšimla ponurého
výrazu v obli eji t lesného strážce, p ešla tuto o ividnou urážku s mistrovskou
dokonalostí.
119
Jídlo, které se toho ve era skládalo z granburských specialit a vybraných
lah dek, bylo brzy u konce, na vytrávení se podával silný aj.
Spole nost se vydala do knihovny, aby tam obdivovala západ sluncí. V pozadí
ladilo n kolik hudebník harfy, housle a kytary a palácem se brzy za aly rozléhat
p íjemné, k odpo inku vyzývající tóny. Brilantn podmalovávaly bohatství barev
obou nebeských t les, sklán jících se za obzor.
Kostromská vasruca se chopila Lodrikova rám . „Jak jsem s údivem zjistila,
nemáte žádnou družku nebo spole nici,“ za ala žertem vyzvídat. „Jste tak
ctnostný, jdete svým poddaným p íkladem. Máte v bec n jaké h íchy, abych vás
mohla u kabcara n jak o ernit, Excelence?“ P itiskla se k mladíkovi, který si s
její rukou, tisknoucí se mu k hrudi, p ipadal jako moucha chycená do pavu iny.
„Moc jím,“ odpov d l Lodrik bez velkého p emýšlení. Zdálo se mu, že má
hlavu rudou jako p ezralé jablko.
„Ale prosím vás, Excelence! Vypadáte spíše statn než tlust .“ Potom si
p iložila Lodrikovu potem zvlhlou ruku nejd íve na dokonalé b icho a posléze ke
štíhlému boku. „Vidíte, to já musím zhubnout.“
„Ale ne. Ne, vy jste p ekrásná,“ vydechl Lodrik, jenž za ínal ztrácet p du pod
nohama. Najednou, stejn jako tolikrát v minulosti, p evážila v jeho chování
d ív jší neohrabanost, které se kabcar na plesech právem vždy nesmírn obával.
Žena se p edklonila a p itiskla ústa t sn k mladíkovu pravému uchu.
„Excelence by m n kdy musela vid t bez t ch rušivých šat .“ Její dech ho
p íjemn omámil jako závan vlahého vzduchu. „Kdybyste cht l, mohl byste m
dnes ve er navštívit v mém pokoji.“
Stiskla mu ruku, vymanila se mu z podpaží a zcela klidn popošla k oknu, za
nímž práv ob slunce zapadala na pozadí ohniv rudé oblohy.
„Malé popovídání si mezi p íbuznými, jak p edpokládám, že?“ Stojko podal
Lodrikovi kapesník. „Te ou vám sliny, pane.“
Guvernér si vylekan p ejel rukou po brad , potom si ohmatal látku na prsou,
ale d v rný rádce mezitím s úsm vem schoval kapesník v kapse. „To m l být
žert. Ale jak to tak vypadá, vaše sest enice se práv ze všech sil snaží pobláznit
vám hlavu. Je tomu tak?“
„Co d lá muž se ženou, když je s ní o samot ?“ zeptal se místodržící a
nespoušt l o i z Aljašininých zad.
„Mluví s ní, n co popíjí, p ednáší básn nebo ji ignoruje, p ijde na to.“ Rádce
pobaven sledoval výraz, který se Lodrikovi objevil v obli eji. „Nebo jste m l na
mysli n co jiného, pane?“
„Ty víš až moc dob e, co jsem m l na mysli,“ opá il Lodrik uražen . „Myslím
to, co d lá každý, možná s výjimkou Valjakova. Mám pocit, že se o takových
v cech v mé spole nosti dosud nikdy nemluvilo.“
„Jestli se máte zachovat estn a up ímn , musíte p iznat, že jste o to dosud
nikdy nejevil zájem,“ ušklíbl se Stojko. „Nevím, jestli je to zrovna dobrý nápad
odvážit se úpln prvního kroku na stezce milostných hrátek práv s touhle vaší
120
sest enicí. Myslím, že si s vámi bude jenom zahrávat. A koliv, na druhé stran ,
ona má ur it bohaté zkušenosti a m že vás dovést na tu nejúžasn jší cestu
spole ného milostného št stí.“ P ejel si rukou po knírku. „Jestli myslí svoji
nabídku vážn , mohla by se z toho vyvinout vcelku nezapomenutelná milostná
noc, kterou bych vám dokonce i já závid l. Myslím, že vás m že nau it všechno,
co musí muž v d t, když p ijde na ženy. Rozhodnutí je na vás, pane.“
„Budu vypadat jako nejv tší idiot,“ povzdechl si Lodrik.
D v rník v poslední chvíli potla il souhlasné p ikývnutí, místo toho se
uklonil a vrátil se zpátky k Miklanovovi, který se jako vždy držel pokud možno v
pozadí.
Brojak se od Stojka zanedlouho odlou il a vydal se za zamyšleným
místodržícím. „Rád bych vám p ednesl pár návrh , Excelence. M l byste o lidi v
Granburgu jevit v tší zájem, více se o n osobn starat.“
„V tuto chvíli ale opravdu nemám náladu poslouchat, jak mi n kdo dává lekce
ve vzd lání,“ p iznal se mladík. „Na to mám myšlenky až p íliš zam stnané
jinými, mnohem d ležit jšími v cmi.“
Miklanovo pozoroval, kam guvernér tak up en zírá. „Chápu. Na tento druh
myšlenek si z mládí velice dob e pamatuji. Mám pro to absolutní pochopení,
Excelence. Promluvíme si zítra.“ Stáhl se zpátky.
Hudba hrála pomalé tratto, když se Aljaša op t vrátila k Lodrikovi. „Cht l
byste si zatan it, Excelence? Tratto mám ze všeho nejrad ji.“
Lodrika se zmocnila taková hr za, až z ní dostal závra . Nic horšího se mu
skute n nemohlo stát. Jestliže už v um ní konverzace byl všechno možné, jen ne
obratný spole ník, tak v této nové zkoušce se smrtelnou jistotou úpln propadne.
Pokud existuje n kdo, kdo v život nerozpoznal jediný takt, ani nemluv o tom,
že by se jím dokázal ídit, byl to práv on. Neum l ani jeden z dvorních tanc .
Bylo však p íliš pozd .
Sest enice se vlnila v tónech hudby a p evzala vedení, guvernér za ní
nešikovn klopýtal a nejednou jí šlápl na nohu.
Kolem hlavy se mu míhaly knihy a regály. P i první oto ce se mu v zorném
poli objevil rozšklebený Stojko, p i dalších pak Valjakov, hledící jako vždy
zachmu en p ímo p ed sebe, nebo n který ze zpocených hudebník . P epadla ho
nová vlna nevolnosti, kroky ztratily poslední zbytky citu pro pravidelný rytmus.
Nakonec se mu poda ilo vyvést jejich pár natolik z rytmu, že je hudebníci ani
obratnými zm nami tempa nedokázali zachránit. V tu chvíli se vasruca zastavila
a rozzá ila se, jako by to byl nejkrásn jší tanec v celém jejím život .
„Nejsem moc dobrý tane ník,“ vykoktal Lodrik na omluvu a nejrad ji by se
propadl do zem . Mramor mu však tuto laskavost nenabídnul, místo toho se v
n m v plné parád zrcadlila mladíkova rudá hlava.
„Excelence v téhle pustin v Granburgu jenom trochu zreziv la, nic jiného v
tom není,“ zleh ovala Aljaša jeho p iznání, škádliv na n ho mrkla a obda ila ho
pohledem plným vášn . „Já se te vrátím na noc k sob do pokoje. Už je dost
121
pozd , Excelence.“ Uklonila se nejprve místodržícímu, potom ostatním
p ítomným a odšustila v tmavozelených šatech z místnosti.
„Já jsem taky unavený. Asi za to m že ten tanec, je namáhav jší, než by
lov k na první pohled soudil,“ prohlásil Lodrik po chvilce, p ehnan zeširoka
zívnul a odešel z knihovny. Když se Valjakov rovn ž pohnul, chytil ho Stojko za
rukáv.
„Ješt chvíli po kej, nebo za ním b ž tak, aby t nevid l.“
„Myslíš, že Lodrik opravdu chce…“
Stojko sklonil hlavu. „No jist , samoz ejm že chce. Je jenom otázkou, co ho
u sest enice o ekává.“
„Je to oby ejná prohnaná d vka!“ T lesný strážce ude il svým
nenapodobitelným, nediplomatickým zp sobem h ebík p ímo na hlavi ku.
„To zcela jist .“ Zdálo se, že Lodrikova d v rníka tato skute nost nijak zvláš
nezneklid uje. „Ale a už to dopadne tak nebo onak, Lodrikovi p inese dnešní
noc zkušenost, o jaké se mu zatím ani nesnilo. A vlastní zkušenosti jsou pro n ho
mimo ádn d ležité.“
„Budu potichu,“ slíbil Valjakov a vydal se za svým chrán ncem.
Velkostatká si uhladil bujný knír a p išel ke Stojkovi. „Víte n co o té svatb ,
o níž ta ženská b hem jídla v jednom kuse vypráv la, když zrovna nehltala
guvernéra pohledem?“
Stojko se zasmál. „Od chvíle, kdy jsem pobýval u kabcarova dvora, uplynula
dlouhá doba. Navíc jsem ode dne, kdy jsme sem p ijeli, nedostal žádné podrobné
zprávy o tom, co se v paláci práv d je. Nem žu vám na to nic íct.“
„Jak byste tedy na kabcarov míst navázal s Kostromem úzký vztah?“
„Dal bych ji za ženu nejvyššímu ú edníkovi,“ odpov d l rádce a pokynem
ruky hudb na ídil, aby p estala hrát. Muži poslušn odložili hudební nástroje a
odešli s nimi pry .
„Kdybych já byl kabcarem, dal bych jí za muže svého syna,“ pronesl
Miklanovo uvážliv . „Hustraban by nemohl dostat z eteln jší signál, než kdyby
se baronie p ímo spojila s korunou a ne jenom prost ednictvím vzdálených
p íbuzenských svazk . Chudák tadc. Ten by pak musel leccos vytrp t, mám-li
Její Jasnost posuzovat jenom podle dnešního ve era. Není stejn starý jako
guvernér?“ Velkostatká se na Stojka tázav zadíval.
Rádce vrhl na drobného muží ka p ed sebou pátravý pohled. Že by n co tušil?
Jenže v Granbur anových o ích nebyly vid t žádné skryté náznaky nepoctivosti.
„Ano, skute n . Zhruba to tak odpovídá,“ odpov d l po krátkém zaváhání.
„Ale nás tady se p ece kabcar v dv r nijak netýká.“ Miklanovo mu p ipil
šálkem aje. „My musíme podpo it našeho mladého guvernéra. A te dobrou
noc.“
„Dobrou noc,“ rozlou il se i hn dovlasý rádce a znovu se posadil. Rychlým
pohybem si urovnal knír, m l pocit, že se mu po brojakových slovech d kladn
naježil. O tom, co práv zaslechl, ješt bude muset d kladn p emýšlet. Nebylo
122
d ležité, že úvahy, které velkostatká vypustil z úst, zn ly zpo átku pon kud
nesmysln .
* * *
Lodrik váhav a s bušícím srdcem zaklepal na dve e pokoje své sest enice.
„Vstupte, Excelence,“ ozvalo se zevnit .
Guvernér se zhluboka nadechl a vešel do místnosti.
Pokoj osv tlovala jediná sví ka, stojící na vasru in toaletním stolku.
Žena sama sed la p ed zrcadlem a nacvi enými pohyby si vytahovala sponky
z vlas . Dlouhé vlasy jí spadaly jako rudý samet až na ramena a t pytily se v
komíhajícím se sv tle svíce.
„O ekávala jsem vás.“ Krátce na n ho pohlédla a oto ila se k n mu zády.
„Nevím, kde je moje komorná, a sama se z t ch šat nevysoukám možná ani za
sto let. Rozepnul byste mi prosím há ky?“
Lodrik zav el dve e a pomalu k ní popošel. Kone ky rozechv lých prst
kroutil poutky, cítil, jak mu pod uniformou stéká po zádech pot. N jakou dobu
mu to trvalo, ale nakonec všechna poutka rozepnul.
„Mockrát d kuji.“ Aljaša se zvedla a šaty jí sklouzly z ramenou. Pod nimi se
skrývala bílá, t sn p iléhající šn rova ka a tlustá vrstva spodního prádla. Lodrik
se cítil jako opilý, jakmile na ni jen pohlédl. Tak ješt nikdy nevid l žádnou
ženu.
Práv v tom okamžiku se Aljaša oto ila.
O i jí zá ily, vyzývav na n ho vystr ila bradu. Její plná adra, jen z ásti
zakrytá šn rova kou, se rychle zvedala a klesala. „Vy jste moje záchrana. Nevím,
jak bych se bez vás vysvlékla.“ Ukázala rukou k zemi. „Excelence, mohl byste
mi pomoci s botami?“
Mladík se jako v transu sehnul, nadechl se jejího parfému a stáhl jí nízké boty
z nohou. S jistou bezradností je položil stranou.
„A te spodni ky,“ zašeptala vasruca a pohladila ho po hlav . „Vy jste ješt
nikdy nebyl s ženou o samot , že ne?“ Místo odpov di se do kala chraplavého
zasíp ní, které zkušené šlechti n všechno prozradilo. Opatrn položila
Lodrikovu ruku na další poutko.
Guvernér d lal všechno tak, jak mu sest enice p ikazovala a radila, a postupn
z ní sundal všechny ásti od vu, až p ed ním žena z stala stát nahá.
Tvá í v tvá takové p emí e obnažené sv dnosti nebyl Lodrik schopen slova.
Ani po ádn nev d l, kam se má nejd íve dívat a na co sáhnout. V n ženiny
pleti mu vnikla do nosu. Cht l d kladn prozkoumat celé její t lo, prsa, rozkrok,
nejlépe všechno najednou. Hru se mu zmítala žárem, myšlenky se mu honily v
hlav jedna za druhou.
123
„Líbí se vám, co vidíte?“ Aljaša se rozesmála, sáhla za sebe a p ehodila p es
sebe no ní košili. „A až budu v Granburgu p íšt , Excelence, a vy budete
opravdový muž, ukážu vám toho možná ješt více.“ Ukázala ke dve ím. „A
neposkvr te si postel.“ Zaklonila hlavu a dala se do smíchu.
Lodrik polkl a potla il vzrušení. A už si dnes p edstavoval cokoliv, nedostalo
se mu z toho ani špetky.
Aby tomu dal korunu, ješt se dvorn uklonil, než se na strnulých nohou
dopotácel ke dve ím a prchnul z místnosti.
Na chodb postávali vasru ini strážní, jako by je n kdo p ivolal mávnutím
kouzelného proutku, a opovržliv se na n ho šklebili. Dve e se na okamžik
otev ely a Lodrik zadoufal, že si to snad sest enice p ece jenom rozmyslela.
„O ekávala bych od vás trochu víc, Excelence. Ve vašem v ku.“ Její slova se
hlasit rozlehla chodbou, potom d ev né dve e op t zapadly do rámu.
„Trochu víc eho?“ tázal se mladík zaražen .
Vojáci se škodolib rozchechtali, takže Lodrik nakonec pochopil, že se
nejednalo o poklonu, ale že jeho ponížení bylo dovršeno k naprosté dokonalosti.
„P esta te se smát!“ zary el.
Muži se zoufale snažili ovládnout. Guvernérovi se poda ilo s posledními
zbytky d stojnosti dojít až za nejbližší roh, tam se op el o st nu a bojoval se
slzami. Sest enice si s ním po celou dobu jenom sprost pohrávala, ponížila ho a
ješt se mu vysmála.
Do uší mu s drásavou hlasitostí dorážel dunivý smích strážných, postávajících
p ede dve mi jeho p íbuzné.
Na rameno mu dopadla t žká ruka. „Pane, jde se do postele. Zítra bude sv t
ur it vypadat lépe.“ Valjakov se objevil vedle n ho, jako by vyrostl ze zem . Na
vojákových tvrdých, hranatých rysech se odrážel soucit.
„Nech m na pokoji!“ Mladík set ásl ruku a rozb hl se chodbou ke svým
komnatám.
Jenom chvíli aby se ho všichni báli, aby jim všem vládnul a každý se p ed ním
musel sklán t, to by mu te ud lalo dob e. Sest enice mu za to rozhodn
vrchovat zaplatí, až bude zase doma v paláci a bude tadcem.
„Ješt jí budou o i p echázet,“ p ísahal si, když se svlékal. „Všem jim budou
p echázet o i.“
* * *
Po celou dobu pobytu Aljaši Radky, vasrucy z Kostroma, se už guvernér
nikdy neobjevil v její blízkosti, ale jak se zdálo, žen to nijak nevadilo.
Bezstarostn se bavila se všemi ostatními, jako by se oné noci nic mimo ádného
nestalo.
124
Palác se skute n dov d l o no ním dobrodružství a bylo z ejmé, že
nedopadlo k oboustranné spokojenosti. Palácem kolovaly nejr zn jší verze toho,
co se vlastn stalo.
Ti, kte í až do poslední chvíle o ni em nev d li, se o záležitosti dov d li z úst
samotné Jasnosti, která p irozen musela v Granburgu vy ídit ješt plno v cí.
Každému ze svých známých navíc p ece musela alespo v náznacích povypráv t,
jak místodržící selhal.
Lodrik strávil plno asu v šermírn a cvi il tak tvrd , jak Valjakov svého
chrán nce ješt nikdy nevid l.
„Pane, vztek je špatný u itel,“ podotkl po další chyb mladého guvernéra.
„A nenávist?“ Cvi ná epel vyrazila bez nejmenšího varování a mí ila
t lesnému strážci p ímo na srdce. Mechanická ruka tupou zbra zachytila a
vytrhla ji Lodrikovi z ruky.
„Ob vášn jsou navzájem sp ízn né, akorát že nenávist lov ka dlouho
neopustí.“ Bez dalších slov vrátil mladíkovi zbra .
Lodrik si povzdechl. „Já vím. Ale jednou jí to splatím.“
„P edpokládám, že máte na mysli svou sest enici.“ Muž pozvedl šavli a zaujal
úto nou pozici. „To, co jsem o vzteku práv íkal, je skute n pravda. Ale vztek
m že v boji p inést lov ku i výhodu. Momentáln je vám jenom na obtíž,
protože vám brání v koncentraci na jednotlivé údery. Jestli vám ale n kdy v
souboji za nou docházet síly, vzpome te si na v erejší ve er a usekn te
protivníkovi hlavu. Využívejte vztek v dom a cílen , ale nikdy nep ipus te, aby
vás úpln ovládl. Když bude p íliš mocný, jste vy ízený, protože vám zatemní
smysly. V te mi, dob e vím, o em mluvím.“
Lodrik mimod k pohlédl na Valjakovovu mechanickou ruku.
„P esn tak, pane. To jsem tím myslel, a p itom jsem ješt m l obrovské
št stí.“
„Jak se to stalo? Stojko mi íkal n co o n jaké seke e.“
„N eho se napijeme, pane, a já vám všechno povyprávím.“ Oba si vzali
pohár z ed ného vína a posadili se. „Došlo k tomu v boji. Tehdy jsem byl ješt
mladý a divoký. Moji rodi e byli obchodníci a zpo átku m s sebou brávali na
cesty po celém Tarpolu i do sousedních íší. Já jsem však tou dobou dávno v d l,
že by m takový život nebavil, a potají jsem se spolu s n kolika kamarády cvi il
v zacházení s me em. A stalo se to, co se muselo stát. Jednou p epadla náš v z
banda lupi . Pobili všechny naše stráže a najednou jsem stál sám proti osmi
lotr m. Plný nenávisti jsem se naprosto bezhlav vrhl vp ed, abych aspo
jednoho z lupi vzal s sebou do hrobu, ale ti se se mnou v bec nemazlili. Jejich
ná elník po mn mrštil prokletou sekerou a ud lal ze m mrzáka.“ Zhluboka se
napil z poháru. „Moji rodi e byli t žce ran ní a nem li sílu p ivolat pomoc. Tak
jsem si ten pahýl obvázal sám a dovlekl se po cest až do m sta. Tamní lidé nás
zachránili, otec mi nechal vyrobit mechanickou ruku a jeden cerêl, ovládající
mocnou magii, ten úkol dokonale splnil.“ Zahýbal kovovými prsty, jejichž pohyb
125
p ipomínal vln ní. „Potom se ze m stal bojovník a myslím, že jsem si nevedl
nijak špatn . Neortodoxní styl boje, který jsme si s kamarády sami vypracovali,
se ukázal jako velice úderný, a tak jsem se dostal nejd íve do služeb vašeho otce
a pak i do vašich.“
„To je nesmírn zajímavé,“ divil se Lodrik. „Poda ilo se n kdy ty lupi e
polapit?“
„Já jsem je dostal.“ T lesný strážce se zašklebil jako vlk. „Všechny najednou.
A p itom jsem zjistil, že si ty lupi e najali Ontariáni, aby se zbavili obchodních
konkurent . Samoz ejm jsem pak musel navštívit i hlavu Ontarián a jsem si
jistý, že z mojí návšt vy nem l velkou radost.“
„Co jsi s ním ud lal?“
Valjakov zamrkal. „Pane, opravdu se m na to chcete zeptat? Vážn ?“
„No dobrá. Nechci to slyšet. Už jenom jednu v c: jak se jmenuješ k estním
jménem?“
„To už je hrozn dávno, co jsem ho naposledy slyšel, proto rad ji z sta me u
Valjakova, pane,“ odpov d l muž a vstal. „A te se dáme do dalšího kola. Chci
vid t, jestli dokážete správn využít vzteku. A neberte si tu poslední noc moc k
srdci. Jste mladý, tak se n co takového ob as p ihodí.“
„Ale ono se nep ihodilo v bec nic!“ Lodrik se op el o šavli. „Ona se
vysvlékla a pak m vyhodila ven.“
„Já jsem slyšel n co jiného, jako mezitím asi celý Granburg.“
„To jsou všechno lži. Ale v ím, že n kdy budu mít p íležitost, abych jí
všechno oplatil. Nejpozd ji tehdy, až se vrátím do paláce.“ Místodržící pozvedl
zbra . „Vymyslím na ni takovou kulišárnu, aby se jí pak posmíval celý
kontinent.“
126
„Bitva byla mezitím dobojována, v tšina barkidských oddíl pobitá a mrtvá.
Jejich t la se vršila jedno p es druhé, hromady padlých byly vysoké jako d m.
Zran ní v tšinou nep ežili, bu to se udusili v bahn , nebo skonali pod haldami
mrtvol, pokud je n kdo zav asu nevytáhl zpod padlých spolubojovník a nep átel.
Ulldrael procházel bojišt m a plakal nad mrtvými, kte í zem eli s jeho
jménem na rtech. Takto prohovo il: ‚N co takového se již nikdy nesmí opakovat.
Již nikdy nikdo nesmí p inést mému kontinentu takovou zkázu. Pobijte všechny ty,
co následovali Sinureda a hlásali jeho falešn u ení. Pronásledujte jeho d ti, jež
poznáte podle bílých vlas , v nichž spat íte jeden krvav rudý pramen, a vsa te
je do et z nebo je zni te, jak sami uznáte za vhodné. Sém vále ného boha musí
být vymýceno do posledního ko ínku. Vneste mír do barkidské íše, nebo tamní
lidé snadno podlehnou falešnému u ení. P ejmenujte onu zemi podle muže, který
poslal bestii na dno mo e.‘
A rázem op t povstaly staré chrámy. Ulldrael je svou mocí postavil na
místech, kde jich bylo nejvíce zapot ebí, aby p inesly lidem út chu a víru do
budoucna.
Obyvatelé barkidského království museli odevzdat všechny zbran , Tzulanovy
a Sinuredovy sochy byly strženy, hlavní m sto bestie bylo srovnáno se zemí,
Sinuredova pevnost rozebraná do posledního kamene.
Z království Barkida se stalo království Tûris, bylo tak pojmenováno na po est
chrabrého rogogardského admirála, jenž zni il Sinureda na v né asy.
A Ulldraelovo u ení op t nabralo na síle a dostalo se mu nové cti.“
ULLDARTSKÝ HISTORICKÝ ALMANACH
SVAZEK XXI., STRANA 1055
127
N kolik málo letních m síc , kdy bylo v provincii Granburg skute n teplo,
bylo pln ve znamení zem d lství. Drobní sedláci a nádeníci d eli na polích, aby
sklidili skromnou úrodu obilí a nad lali si dostate né zásoby sena. Ve stodolách
se pracovalo od rána do ve era, eledíni se dlouho do noci ohán li cepy a
vytloukali zrnka obilí z klas .
Guvernér asto projížd l s Valjakovem krajem, díval se, jak lidé pracují, a
leckdy k nemalému údivu své t lesné stráže i sedlák sám p iložil ruku k dílu.
Cht l na vlastní k ži vyzkoušet, jak je jejich živobytí t žké, a držel se p itom
rady, kterou mu dal Miklanovo.
„Panovník by si m l na vlastním t le vyzkoušet, co jeho poddaní d lají, a
teprve pak si pochutnávat na chleb a pe ené zv in ,“ tvrdil brojak. „Na tuto
moudrost ostatní velkostatká i a šlechtici s velkou radostí zapomínají. Proto jim
také chybí pot ebný rozhled.“
I když guvernérovi nasko ily na prstech a dlaních mozoly a t žkou d inu
nem l zrovna dvakrát v lásce, p ece jen cítil, že se lidé díky tomu na n ho dívají
jinak než na Jukolenka, jemuž ke spokojenosti úpln sta ilo, když si v ú edních
hodinách zašel do stodoly spo ítat pytle s obilím.
Lodrik si nyní dával d kladn záležet na svém zevn jšku a pe liv se staral o
všechno, co bylo pro provincii pot ebné a d ležité, takže mu as let l jako voda.
Jak Valjakov, tak i p átelsky nalad ný velkostatká Miklanovo byli vynikajícími
u iteli, pod jejichž vedením mladík rychle dosahoval dalšího pokroku.
Stojko se nesta il divit každodenním úsp ch m svého chrán nce, jenž mu
p ed o ima dozrával v mladého muže a mimo jiné za al nosit sv tlý knírek. Do
jeho sk ípavého, pronikavého hlasu vnesla mutace hlubší tóny, z o í se vytratilo
vodnaté zakalení. Pobyt v Granburgu mladíkovi jenom prosp l, a už tam zažíval
cokoliv.
Lodrik shodil n co kolem dvaceti kilogram , místo tuku se mu na t le
objevovaly první výrazné náznaky mužných sval . T lesný strážce nutil
mládence b hat, skákat a potit se, absolvovat nejnáro n jší cvi ení a podrobit se
tuhé disciplín , ale Lodrik se p ece jen do kal a mohl na vlastním t le vid t a cítit
zm ny. Výsledky ho na oplátku ješt více pobídly, aby vydržel a pokra oval
dále.
128
S mimo ádnou námahou se v noval výcviku v zacházení se šavlí, a p estože
nebyl práv tím, koho by Valjakov ozna il za talent od p írody, vyvinul se z n ho
lstivý šermí , který um l velice dob e napodobit nezvyklý styl boje svého u itele.
T lesný strážce p im l guvernéra, aby bojoval s p íslušníky vlastní gardy, a v
poslední dob s nimi už jen málokdy prohrál.
Lodrik se postupem asu rovn ž skv le vyznal v papírech, které se v jeho
kancelá i p estaly kupit a vytvá et nep ehledné hory, ale spo ádan ležely v
regálech. K nesmírné radosti obyvatel Granburgu zrušil místodržící ty i
Jukolenkovy výnosy, jež nesloužily k ni emu jinému než zbyte nému šikanování
lidí.
Místní nyní mohli bezplatn sbírat d evo, které vítr polámal, a použít je na
topení, op t sm li vyhán t prasata do bukových les , aby se tam nažrala.
Dodate ná granburská da z hlavy, kterou Jukolenko zavedl, aby z ní kryl
„správní náklady“, byla zrušena stejn jako zvýšené odvody obilí, jež v minulosti
rovn ž p ipadaly guvernérovi.
Ú etní knihy prozradily, že starý místodržící rozhodn nepot eboval
obrovskou spoustu pytl s obilím pro vlastní pot ebu, ale že je prodával jiným.
Lodrik hodlal toto prokázané zneužívání ú adu p i vhodné p íležitosti využít v
p ípad , že by jeho p edch dce byl postaven p ed soud.
Jukolenko se s manželkou vrátil na své venkovské sídlo. Zu il a prakticky
neustále se tam scházel s jinými velkostatká i a šlechtici. Snažili se p ijít na co
nejrychlejší ešení problému, jenž po Lodrikov p íchodu nabíral stále v tší a
v tší rozm ry.
Valjakov za ídil, aby d m bývalého místodržícího byl pod neustálým
dozorem, a vybudoval si malou sí špion , kte í ho m li pr b žn informovat o
nejnov jších plánech a piklech, jež šlechtici a velkostatká i sp ádali.
Dosáhl však jen skromných úsp ch , protože když se muži radili, nem lo k
nim služebnictvo p ístup. A pokud služebnictvo nemohlo tyto zprávy potvrdit,
p edstavovaly získané informace pouhé domn nky, odvozené ze zaslechnutých
poznámek nebo z neopatrn vy ených slov v pr b hu na pohled nevinného
rozhovoru.
Dosud se však nikdo neodvážil otev en guvernérovi vzep ít. T lesný strážce
však byl p esv d en, že nebude trvat dlouho a hrozící bou ka, která se jim
hromadila nad hlavami, se kone n vybije. Na tuto situaci byl dob e p ipraven.
Miklanovo Lodrika hodn pou il o granburské mentalit . tení pov stí a
pohádek, které se v kraji tradovaly, pat ilo ke guvernérovým každodenním
povinnostem stejn jako rozhovory s lidmi, které mu velkostatká p edstavil.
Když se jednalo o soudní spory, p i nichž nebyla v cná podstata zcela jasná,
rozhodoval Lodrik zpravidla ve prosp ch slabšího, což mu u prostých lidí
výrazn dodalo na vážnosti, u bohatých kupc už tomu tak nebylo. Guvernérovi
však byly hlasy oby ejných ob an koneckonc milejší než náklonnost
Ontarián a jiných zámožných kramá . A jeho první soudní p ípad, onen spor
129
mezi obchodníkem s prasaty a chudým pachtý em, mu p inesl takovou proslulost,
jaké by se ada pisálk ráda t šila u svých knih.
P esto se lidé chovali ke guvernérovi na ulici dost zdrženliv a opatrn ,
audien ní hodiny bývaly navštívené spíše jen spo e. Slavnost, kterou uspo ádal
p i p íležitosti svého nástupu do ú adu, ob ané zaznamenali, ale o davech
ú astník a nespoutaném nadšení opravdu nemohlo být ani e i.
Miklanovo navzdory tomu zastával názor, že se Lodrik brzy obejde i bez jeho
pomoci, a p edem ohlásil, že se s p íchodem zimy hodlá odst hovat z paláce, aby
m l guvernér ve správních záležitostech ješt v tší samostatnost.
Lodrik zjistil, že v n m ženy vzbuzují nesmírný zájem, který asem stále
nar stal, p estože zkušenost se sest enicí na n ho zpo átku dlouho m la
odstrašující ú inky. Proto se piln cvi il v um ní dvorné, výmluvné konverzace s
ženským pohlavím.
Dosp l k názoru, že tyto lekce jsou nesmírn zajímavé, i když pon kud
komplikované. Jeho u itelem v tomto oboru se stal Stojko, který se, jak se zdálo,
v uvedené oblasti velice dob e vyznal. Rovn ž Valjakov p isp l svým dílem,
a koliv jak Lodrik brzy pochopil, t lesný strážce byl v t chto v cech mnohem
zdrženliv jší. Naproti tomu jeho rádce dával p ednost krátké, duchaplné
rozmluv a pak neomyln zamí il rovnou k v ci.
Mladý muž se rozhodl, že se v budoucnu pokusí o využití zdravé kombinace
obou postup , nebo si dob e uv domoval, že není zrovna tím nejvýmluvn jším
e níkem pod slunci. Sice se mezitím dokázal bavit s pat i nou dávkou
sebev domí se služebnými a prostými ženami nebo dívkami, ale pravou zkoušku
ohn m, kterou si sám pro sebe vyty il, bude p edstavovat p íští setkání s
Norinou.
Jeho okouzlení Miklanovovou dcerou nijak nevyprchalo, a koliv se od onoho
letmého setkání už znovu nevid li. Naopak, spíše dále rostlo. Jestliže Aljaša
vzbudila svým záke ným p edstavením spíše mladík v chtí , u Noriny byl
p esv d en, že ho s ní pojí n jaký lepší, vznešen jší cit. Ani tak se však
nedokázal zbavit nejistoty, navíc si pamatoval, že se Norina tehdy k n mu
nechovala p íliš p átelsky.
Zprávy z hlavního m sta Ulsaru p icházely jen z ídkakdy a nep inášely nic
nového. Jeho otci se vedlo dob e, postarší muž se podle obdržených informací
úsp šn vylé il z t žkého nachlazení. Tarpolští a s nimi asi i celý Ulldart si však
za ínali d lat starosti se zdánliv zmizelým „tras tadcem“, kabcar však nechal
rozší it zprávu, že následník tr nu byl z obav p ed pokusy o atentát dopraven na
tajné místo.
V provincii Worlac panovaly nepokoje, jako ostatn tém vždy, nebo
provincie nadále usilovala o získání nezávislosti na Tarpolu, emuž Grengor
Bardri¢ dokázal i tentokrát zabránit dlouhou adou slib v tší nezávislosti.
130
Lodrikovi se ú ad guvernéra zamlouval víc a víc. Šlechtici a brojaci
zachovávali klid, lidé ho za ínali respektovat a s kapkou št stí mu možná ješt
p ed koncem roku za nou i pln d v ovat.
Miklanovova pomoc mu nesmírn prosp la. Díky ní dosáhnul u Granbur an
v tší autority, p estože následníka tr nu tu a tam p epadaly obavy, že by sám na
ízení provincie zcela jist nesta il.
Pozvánky od venkovských šlechtic , které byly v minulosti b žné, do paláce
v bec nedocházely. Zato Granbur ané pevn v ili, že ho za n kolik týdn uvidí
u nejstarší sýpky ve m st , kde se bude konat každoro ní Svátek obilí.
Nejd íve se však musel vypo ádat s mnohem p íjemn jší v cí.
Miklanovo navrhl, aby si ud lali výlet na jeho statek, aby se guvernér mohl na
vlastní o i p esv d it, jak to u jeho místního rádce vypadá. Krom toho hodlal
brojak pozvat i n kolik dalších menších statká , kte í byli místodržícímu
p ízniv naklon ni a m li v úmyslu projevit mu jednozna n své sympatie na
spontánn po ádané oslav .
Valjakov jako vždy jen protáhl obli ej, ale tém bez odporu a delšího
odmlouvání zabezpe il pot ebné p ípravy. Tucet nejlepších jezdc doprovázelo
guvernér v ko ár, zdobený lístkovým zlatem, v n mž vedle Lodrika sed li i
Stojko a Miklanovo.
„Takovéhle vychloubání mi p ipadá hrozn trapné.“ Mladý muž vystr il ruku
okýnkem ven, vytrhl kousí ek ušlechtilého kovu, tenkého jako vlásek, a nechal
ho vznášet se ve vzduchu v ko áru. „Ani se mi tomu nechce v it, když
pomyslím na nes etné hromady drahocenných vaslec , které Jukolenko vyplýtval
na takovou zbyte nost.“
„Kabcar není o nic šetrn jší.“ Brojak se porozhlédl po polích, na nichž
sedláci, pachtý i a nádeníci zrovna sklízeli úrodu. „To je práv to nejv tší
utrpení, že šlechtici a bohatí lidé v naší zemi plýtvají prací svých poddaných.“
„To už zase zní jako vzpoura,“ pohrozil mu Lodrik žertem. „Jiný královský
ú edník by vás nechal okamžit zkrátit o hlavu, vážený Miklanovo. A co se tý e
kabcara, m žu vás ujistit, že je to skute n velice šetrný muž.“
Stojko si odkašlal. „Já bych ekl, že vy le uje ást p íjm z daní na jiné v ci
než váš zdejší p edch dce, ale šetrn jší p isámbohu není. Sta í, když si
vzpomenu na jeho sbírku dýmek, kterou jsem jednou mohl obdivovat. Jedno
jediné z t ch malých um leckých d l ur it stojí více než všechno lístkové zlato
na tomto ko á e, který je ke všemu ješt špatn odpružený. M li jsme rad ji jet
naším vlastním cestovním ko árem.“
„Nebo na koni,“ navrhnul místodržící a jednou rukou si urovnával polštá e za
zády, zatímco druhou sáhnul po m chu s pitnou vodou, houpajícím se u bo nice
ko áru.
I když se léto sklán lo ke konci, dokázaly ješt paprsky obou sluncí zalít
Tarpol h ejivým teplem, což byla okolnost, které Lodrik ve svém kovovém
131
hrudním pancí i trpce litoval. Jenže pro zralá pole, suché žn , seno a slámu byl
pal ivý žár doslova Ulldraelovým požehnáním.
P ímo vedle okénka bylo slyšet dusot kopyt, potom se v n m objevil Valjakov
na svém oblíbeném koni, modro erném h ebci s bílými podkolenkami a takovou
souhrou sval , že by leckterý pivovarský k zbledl závistí. Robustní bitevní o
slyšel na jméno Treskor a nosil t lesného strážce déle než p t let, bu bezpe n
po cestách, nebo p ímo do bitevní v avy. N kolik jizev na stehnech, na slabinách
i na hrudi sv d ily o tom, že pyšné zví e oplývalo zkušenostmi z etných boj , a
dokonce i v bou ce z stávalo tak klidné, jako kdyby stálo ve vyh áté stáji.
To všechno se Lodrik od svého t lesného strážce postupn dozvídal b hem
hodin jízdy, když ob as prohodil o široce stav ném koni n jakou posm šnou
poznámku, jenže vále ník se nenechal vyvést z klidu a povypráv l mu, co
všechno už jeho zví e zažilo. Místodržící by velice rád spat il Valjakovova
vále ného o e v boji.
„Excelence, s touhle prokletou károu svítíme v noci jako maják,“ st žoval si
Valjakov. „Bude jenom otázkou asu, kdy se o tenhle ko ár, který tak nádhern
smrdí zlatem, za nou zajímat první lapkové.“
„Žádného lupi e by ani nenapadlo, aby za prvé zaúto il na guvernér v ko ár a
za druhé se pustil do k ížku s oddílem po zuby ozbrojených voják ,“ odv til
Lodrik klidn .
„Lupi e ani ne, ale možná zoufalé, chudé lidi,“ zašeptal Stojko ze strany.
„Nemaluj erta na ze ,“ vyplísnil ho guvernér.
„Co íkal?“ vyptával se t lesný strážce.
„Nic, nic. Je zase dop edu a ned lej si starosti. Nic se nestane,“ uklid oval
ho rychle Lodrik d íve, než Stojko sta il zopakovat, co práv íkal. Jenom by tím
zbyte n vzrostla Valjakovova ned v ra. „A ty,“ obrátil se na rádce a povytáhl
obo í, „si p íšt nech svoje domn nky pro sebe. Jestli p ivedeš Valjakova na
takové myšlenky, budeme se nejspíš muset obrátit a vrátit se zpátky do paláce.“
„Vždy já jsem to myslel v dobrém.“
Miklanovo se spokojen usmíval. „Nem jte obavy, Excelence. Tady jste v
bezpe í. Nikde jinde byste nemohl zažít tak klidnou jízdu.“
„Já jsem s delšími jízdami v ko á e získal jisté zkušenosti, Miklanovo.
Naposledy, to bylo tehdy, když jsem sem p ijížd l, jsem cestou vid l umírat
jednu nastávající matku, protože Kolskoj nechal své psy, a si d lají, co se jim
zlíbí.“ Lodrik si s mrazením v zádech vzpomn l na ženin k ik, nehlu n se
pohybující bestie a krvav rudý sníh.
Povoz se kodrcal cestou, slunce vyh ála vnit ek ko áru, takže cestující
zanedlouho upadli do neklidných d ímot.
V jedné malé vesni ce, tvo ilo ji p t statk a t icítka menších chaloupek, se
družina pozd odpoledne zastavila, aby se vy erpaní kon mohli napít a trochu si
odpo inout.
132
Ze zem tryskala chladivá pramenitá voda a vyzd ným korýtkem stékala do
velké jímky o pr m ru n kolik metr . Místní ji p vodn vybudovali jako
napajedlo pro krávy, jak dokazovala spousta prastarých, vyschlých hromádek
kravího trusu.
T i muži se vy erpan vysoukali z ko áru a posadili se ve stínu velkého
Ulldraelova dubu na hrazení napajedla.
Netrvalo dlouho, než se u skupinky cestujících objevily první d ti. S
otev enými ústy a vykulenýma o ima obdivovaly z bezpe né vzdálenosti kon i
ko ár, protože zbran , které vojáci nijak neskrývali, odradily umolousané d ti od
pokusu prohlédnout si ne ekané návšt vníky zblízka.
Naproti tomu po dosp lých nebylo ani vidu.
Lodrik si dop ál doušek vody z pramene, trochu si jí svlažil obli ej i vlasy,
potom pohledem p elétl okolní dome ky. V tšina z nich vypadala, jako by se
m la každou chvíli rozpadnout, n kde chyb l kus st echy, jinde se kameny nad
vchodem nebezpe n viklaly. Jediná budova, p sobící jakž takž udržovaným
dojmem, byl malý Ulldrael v kostelík.
„Okolí je tu velice neút šné,“ konstatoval guvernér.
Miklanovo p ikývl. „Znám tuhle vesnici. Mor tady pobil všechna zví ata. Pole
kolem vesnice nesou p íliš malou úrodu, než aby jim ješt n co zbylo na prodej.“
„Jak vám tedy platí dávky?“ Stojko pono il ruce do vody a post íkal si jí
obli ej. „Tady vám to asi moc nevynese, nemám pravdu?“
„Od lidí, co tu žijí, nevyžaduju žádné dan ani dávky, protože bych od nich
tak jako tak nic nedostal,“ vysv tloval brojak. „Zkuste ukradnout nahému n co z
kapsy, práv tak by to tu dopadlo. Lidé bojují o to, aby den ze dne p ežili, už to je
pro n dost t žké. Pomáhám jim, kde m žu, ale tady to je jako za arované.“
Rádce poznal, že se za Lodrikovým elem n co odehrává. „Máte n jaký
nápad, pane?“
Guvernér se rázem rozzá il a vstal. „Po kejte.“
Vyrazil, aniž by si toho Valjakov zpo átku všimnul, ke skupince d tí. Když se
k nim blížil, z staly d ti na míst .
Jakmile se však pohnul i obrovitý t lesný strážce, aby svého chrán nce
následoval, zmizeli chlapci i d v ata v domcích.
„Tak to teda ud láme jinak,“ zabru el místodržící. „Chci mluvit se sta ešinou
vesnice,“ vyk ikl co nejhlasit ji. „Jsem hara¢ Vasja, z kabcarova p íkazu
královský ú edník a guvernér provincie Granburg. Vyjd te ven.“
„Co máte v úmyslu?“ Valjakov se pozorn rozhlížel kolem sebe.
„P ed nedávnem sis st žoval, že ten náš ko ár hrozn moc zá í, nebo ne?“
zeptal se Lodrik. Bojovník zabru el na souhlas. „Tak s tím n co ud lám.“
Jedny z d ev ných dve í se váhav otev ely a starší muž, zahalený v hadrech,
vyšel na sv tlo. Kulhal k ob ma muž m a opíral se p itom o h lku. Pár krok
p ed nimi padl na kolena a zabo il opálený obli ej do prachu a špíny.
133
„M jte slitování, Excelence!“ zak oural. „Naše vesnice nezaplatila dávky, ale
p esto ušet ete naše životy. Náš dobytek pozabíjelo n jaké d sivé prokletí,
nemáme nic, co bychom mohli odvést.“
Lodrik kývl na t lesného strážce, který popadl sta íka jednou rukou za límec a
opatrn ho postavil na nohy, jako když matka zvedá dít , které zakoplo a upadlo.
„Prosím, Excelence, ušet ete trestu alespo naše nejmladší,“ b doval sta ec
dále.
Guvernér post ehl zoufalství, zra ící se ve vesni anových skoro slepých
o ích. Na první pohled bylo vid t, že se t ese o život i o životy všech obyvatel
vesnice.
„Tys m špatn pochopil,“ uklid oval ho guvernér. „Nikdo nebude
potrestaný.“
Starc v obli ej se rozší il údivem. „Ale ta spousta voják tady?“
„Ti tu jsou proto, aby m chránili, a ne aby n komu zk ivili vlas na hlav ,
jedin kdyby m n kdo cht l napadnout.“ Lodrik se pousmál. „Práv jsem se
dov d l o vašem krutém osudu, star e, a cht l bych vám pomoci.“ Ukázal na
ko ár a zvýšil hlas. „Tento v z byl na p íkaz vašeho bývalého guvernéra
Jukolenka s pomocí vašich daní osázený lístkovým zlatem. Já už tuhle okázalou
nádheru nechci. Poj te sem a utrhn te si z ní, kolik chcete. A z toho všichni
n co mají, aby tu kolem napajedla zase brzy postávaly krávy a abyste si kone n
mohli opravit domy.“
„To není zrovna ta nejb žn jší metoda, jak se zbavovat zlata,“ zašeptal
Valjakov, „ale je to od vás opravdu moc chytrý tah.“
„Excelence chce, abychom si vzali z jejího ko áru zlato?“ Starý muž se na
n ho ned v iv díval. „Všechno zlato?“
„Dejte se do toho,“ vyzval ho dob e nalad ný guvernér a poodstoupil mu z
cesty.
Sta ec pomalu kulhal k vozu, minul d kladn vyzbrojené stráže, po nichž
neustále opatrn pokukoval a ohlížel se, potom z stal stát a strhl z bo ní st ny
velký pruh zlata.
S trhnutím se oto il, vy kávav se rozhlédl kolem dokola, ale když se žádný z
voják na n ho nevrhl, buja e zamával zlat se t pytícím cárem ve vzduchu.
Na tento signál se otevíraly jedny dve e za druhými, vesni ané se odvážili
vyjít z dom .
„Jenom odvahu,“ vyk ikl Lodrik. „Je tu toho dost.“
První vesni ané došli až k mladému muži, padli na kolena a za ali mu líbat
boty, nohy, ruce i prsteny, aby si poté i oni utrhli z vozu kousek zlata.
„No dobrá, dobrá,“ bránil se guvernér a pomáhal kle ícím vstát. „Nechci,
abyste kv li mn padali do prachu. Úpln mi posta í, když eknete d kuju.“
Vrátil se ke Stojkovi a brojakovi, kte í celé divadlo pozorn sledovali, a když
k nim došel a z stal stát, oba se uklonili.
134
„Smekáme klobouky p ed takovou velkomyslností a nápaditostí,“ pochválil
ho za všechny d v rný rádce, aniž by se mu tentokrát šibalsky zajisk ilo v o ích.
„U il jste se rychleji, než jsme si mysleli.“
„Když chci, i já ob as dokážu být rafinovaný. Ale vždy jsem taky m l
vynikající u itele,“ vrátil mu Lodrik poklonu.
Beze slova sledovali, jak muži, ženy a d ti zá ili radostí, když o istili d ev né
st ny ko áru od posledního drobe ku zlata, p i emž se guvernérovi znovu a
znovu klan li.
„Uv domujete si, že to samé nyní eká i palác, že ano?“ nadhodil po chvíli
Stojko v žertu.
„A pro vlastn ne? V Granburgu je plno žebrák a celé zástupy lidí, kte í
pot ebují pomoc.“ Bouchl rádce po rameni. „Sice m to napadlo už d íve, ale tv j
návrh mi dodává mnohem v tší jistotu.“
„Za to vás budou prostí lidé milovat,“ prorokoval Stojko a masíroval si místo,
kde ho zasáhla mladíkova ruka. „Valjakov by u vás m l s tím tréninkem síly
trochu šet it, pane, jinak mi jednoho krásného dne zp elámete všechny kosti v
t le, aniž byste cht l.“
ty i muže v okamžiku obklopilo klubko d tí. Všechny držely v rukou n co k
jídlu a nabízely to guvernérovi.
Lodrik si uv domil, že by to mohly být poslední zbytky zásob, které
vesni ané posbírali, proto navzdory kru ícímu žaludku jejich nabídku odmítl.
„Musíme jet dál,“ nabádal je Valjakov. „Jinak dojedeme do cíle až po
setm ní.“
Místodržící se vyšvihl vzh ru a nastoupil do ko áru. Krátce p ed odjezdem
vysunul hlavu z okna.
„Za rok zase p ijedu a pak bych tu cht l vid t tu né krávy a jenom dob e
živené, š astné lidi.“ Vesni ané mu provolávali slávu a d ti ješt dlouho utíkaly
za vozem.
„Tak to byl první povedený kousek,“ citoval Stojko jedno staré úsloví. „A ten
druhý?“
„P ijde na adu, až zase budeme v Granburgu,“ zá il Lodrik. „Zdá se, že
kone n všechno b ží tak, jak jsem si p edstavoval.“
* * *
Na pozadí ve erní oblohy se jasn odrážela silueta prostého statku s
po etnými stájemi a vedlejšími budovami, pochodn osv tlovaly pr chod od
široké cesty až k brán .
Budovy byly uspo ádané tak, že tvo ily uzav ený obdélník, stabilní zdi tímto
zp sobem vytvá ely malou pevnost pro p ípad, že by banda lupi dostala zálusk
na dobytek nebo zásoby ve statku.
135
Když se skupinka blížila k brán , p isp chalo k ní pár muž , aby otev eli
vrata a vpustili svého pána i s návšt vníky dovnit .
Ko ár zajel do velkého vnit ního dvora a zastavil p ed panským sídlem.
Miklanovo vystoupil jako první a pomohl guvernérovi z vozu, tímto aktem ho
symbolicky pozdravil a p ivítal.
„Srde n vás vítám na svých pozemcích a p d , Excelence.“ Brojak se
uklonil. „M j d m i statek vám jsou pln k dispozici.“ D ve ky podaly nov
p íchozím s l, chléb a víno. Valjakov nepatrným kývnutím hlavy povolil
voják m, aby sesedli z koní, a potom sám sesko il z Treskorova h betu.
„D kuji vám za p átelské p ijetí, p estože to pro mne není žádné p ekvapení,
na to vás znám až p íliš dob e,“ odv til Lodrik a okusil z p edložených pokrm .
„Poj te. Rád bych vás trochu provedl statkem, potom bude hned p ipravena
ve e e.“ Brojak zamí il ke stájím po své levici. „Slavnost se bude konat až zítra.
Do té doby se ur it vrátí i moje Norina.“
„Ach? Ona tady není?“ Místodržící si p íliš pozd uv domil, že svým
dotazem prozradil, že o dívku jeví zájem. Nebylo mu to milé a rychle se pokusil
zahladit vy ená slova. „Cht l jsem íct, že je škoda, že tu není, protože je tak
milá spole nice.“
„Excelence, jste prvním lov kem, který o ní n co takového tvrdí,“ odpov d l
statká se smíchem. „V tšin lidí se zdá, že má d kladn nabroušený jazyk. Ale
ona ho prost nedokáže držet za zuby.“
„Já vím,“ zamumlal Lodrik a urovnal si brn ní na prsou. Pomalu bylo na ase,
aby se z téhle proklaté železné košile vysoukal a okoupal se. Cítil se špinavý a
ulepený, do nosu mu nep íjemn vnikal pach vlastního potu.
Miklanovo p esto nem l s guvernérem slitování, práv naopak. Pyšn ho
provázel všemi budovami, po ínaje stájemi, p es p íbytky eledín až po
prádelnu a sýpku na obilí. Po zdánliv nekone né záplav schodiš , sch dk ,
místností a chodeb toho m l dost i brojak a vstoupil se svým hostem do panského
sídla.
„Prosím, ušet ete mne další prohlídky,“ požádal ho Lodrik. „Za denního
sv tla si všechno rád prohlédnu. Kdybyste cht l, m žeme znovu projít úpln
celým statkem, ale te mám prost jen žíze a hrozný hlad. Kdyby mi ty d ti ky
z vesnice te nabízely n jaké jídlo, asi bych jim je opravdu vytrhl z ruky.“
„To je ovšem ode mne neomluvitelná nedbalost, Excelence.“ Lodrik v
granburský mentor ukázal na t žké d ev né dve e, jejichž škvírami k nim
pronikaly chutné, nesmírn lákavé v n .
„Ach, cítím šunku!“ Místodržící se v ítil dve mi do místnosti. Jakmile však
poprvé pohlédl na st l, z stal zaražen stát. „Jenom chléb, sýr a šunka? Myslel
jsem, že jste velkostatká , nebo snad ne?“ V mladíkov hlase zaznívalo obrovské
zklamání. „Necht l bych, abyste m špatn pochopil, nepochybn je všechno
hrozn dobré, ale po takové dlouhé jízd bych p ece jen rad ji p ivítal kus dobré
pe ínky, navíc když jsem si ji dnes skute n zasloužil.“
136
„Odpus te mi, Excelence, ale nejd íve musím nechat doplnit spižírnu.
Opravdu m to hrozn moc mrzí. Horká, hutná polévka utiší váš hlad.“ Brojak se
tvá il nesmírn zkormoucen . „Norina je práv na cestách a veze sem nové
zásoby.“
„A kdybychom ješt narychlo vyslali oddíl lovc , který by nám nalovil pár
chutných lah dek?“ nadhodil místodržící s nad jným výrazem ve tvá i, jenže
Valjakov jen pot ásl holou hlavou.
„Na to za íná být moc velká tma. Srnci by proti nám byli ve výhod a utekli
by d ív, než bychom je v bec spat ili.“
D ve ky p inesly do místnosti horkou, hustou a vydatnou polévku. Podávaly
ji v krásn vypracovaných porcelánových mísách.
„Mám pocit, že jsem n co podobného už jednou zažil,“ povzdechl si mladý
muž. „Za chvíli sem nejspíš vtrhne n jaký uštvaný provazník a bude hledat
manželku.“
Brojak se pon kud zmaten podíval na Stojka i na t lesného strážce, ale
Lodrik v rádce jenom mávnul rukou.
„Tak tedy ke stolu, Excelence. Ru ím vám za to, že vám bude chutnat. Moje
kucha ka je opravdu nejlepší.“ Miklanovo p isunul místodržícímu židli a pak se
sám sklí en posadil k tabuli a vno il lžíci do polévky.
Po jídle, které skute n bylo velice chutné, zamí il zívající Lodrik do pokoje,
do n hož ho brojak osobn uvád l. Valjakov rozd lil hlídky a Stojko si troši ku
zažertoval s jednou z dívek, sloužících v kuchyni.
„Ach ano, ješt než na to zapomenu, Excelence,“ pronesl pán domu cestou k
Lodrikovu pokoji. „Dnes v noci zav ete všechna okna a v žádném p ípad je
neotevírejte. Nestarejte se o zvuky, které k vám možná zven í dolehnou.“
Miklanovo se zastavil a rozev el dve e do prostorné místnosti, v níž
nechyb lo nic, co mohlo t eba jen v nejmenším zvýšit pohodlí osob, které se v ní
ubytují − p estože ve srovnání s palácem v Granburgu se jednalo pouze o prosté,
p íjemné drobn stky.
„Pro bych je nem l otevírat? Uvnit bude ur it po ádné vedro, no ní vzduch
aspo p inese trochu ochlazení.“ N kolika pohyby rukou uvolnil p ezky opasku a
krátce nato se ozval rámus, jak šavle a prsní pancí dopadly na podlahu.
„Jak bych to ekl? V noci se tu vznášejí jakási létající zví ata, která by za
jistých okolností mohla zabloudit do vašeho pokoje a zneklidnit vás.“ Brojak
postavil na st l svícen. Tenkou t ískou postupn zapaloval olejové lampy,
rozestav né v místnosti. „Jsou hrozn zv davá, ob as nep íjemná a dot rná, ale
ve skute nosti nejsou nebezpe ná.“
„Nemám strach z n kolika netopýr , co mi budou poletovat kolem hlavy.“
„Jsou stejn velcí jako lidé, Excelence,“ opravil ho Miklanovo nevzrušen a
fouknutím uhasil ho ící d ívko.
Lodrik se pomalu oto il. „Ví o tom Valjakov?“
137
„Hned mu o tom povím, aby vojáky na ta zví ata p ipravil. Ale jak jsem už
íkal, když je lov k nechá na pokoji, nic zlého se nestane. Nep ilétají sem
pokaždé, nanejvýš párkrát za rok nebo když se d je n co zvláštního. Jenže ti
tvorové si ur it všimli, že mám návšt vu, a proto se budou snažit, aby si vás
mohli prohlédnout.“
„Co jsou to za tvorové? N jaké nestv ry?“
„To p esn nevíme, protože s nimi ješt nikdo nemluvil,“ p iznal se brojak.
„Tu a tam se se svými obrovitými k ídly usadí na štítech nebo na h betech st ech,
bez hnutí tam tr í jako kamenné chrli e vody a pozorují, co se kolem nich d je.
Když se pak blíží rozb esk, zase zmizí. Neodvažují se vyjít do sv tla, to je
všechno, co o nich víme.“
„Nepokusili jste se jich n jak zbavit?“
„Nemáme tušení, kolik jich je, takže by bylo bláznovství, kdybychom se s
nimi dali do boje. Pokud se chovají mírumilovn , necháváme je na pokoji.“
Miklanovo mrkl na místodržícího. „Tady jsme na venkov , Excelence. Tady má
ada v cí jiný pr b h než ve m st . P eji vám klidnou noc a p íjemný
odpo inek.“ Tiše dov el dve e.
„Ulldraeli, pomáhej nám.“ Lodrik pot ásl hlavou a z cestovních truhel, které
mu sloužící donesli do pokoje, si vybalil úbor na spaní.
Po krátkém váhání op el šavli o st nu t sn vedle postele, vydoloval z další
truhly knihu o výkladu tarpolského práva v n kterých mimo ádných p ípadech a
za al ve sv tle no ní lampy íst. Cht l ješt zvládnout aspo n kolik stránek, než
usne.
* * *
Lodrik se vylekan probral z lehké d ímoty a sáhl po šavli. Nad suchým
obsahem roze teného díla se, aniž by cht l, nepozorovan p enesl do íše sn .
Venku mezitím zavládla naprostá tma, okno bylo stále ješt kousí ek
pootev ené, záv sy v pokoji se v mírném vánku nepatrn pohupovaly. N kolik
lamp v pr vanu zhaslo, jiné doho ívaly drobou kým plamenem, bylo z ejmé, že
v nich dochází olej.
Místodržící si sundal z prsou knihu, vstal, a když se pohledem ujistil, že je v
pokoji zcela sám, zav el okna i okenice. Sfoukl všechny olejové lampy krom
jediné, stojící p ímo u postele. Potom se vrátil do m kkého lože.
„Tuhle knihu bych si m l zapamatovat pro p ípad, že bych n kdy m l potíže s
usínáním a nemohl se do kat zaslouženého odpo inku,“ zabru el mladý muž a
oto il se na bok. Mocn foukl a i poslední lampa odum ela, jenom ke stropu
stoupal tenou ký pramínek kou e.
Spánek se však ne a ne dostavit.
138
Zpo átku m l pouze nep íjemný pocit, ale ten se postupn stával nezvratnou
jistotou. Lodrik ani nemusel otev ít o i, aby v d l, že ho n kdo up en pozoruje.
Pomali ku se posadil, bez nejmenšího hluku uchopil šavli do ruky a zadíval se
do tmy.
„Kdo je tu?“ zeptal se vyzývav . „A jak ses sem dovnit dostal?“
Místo odpov di se p ímo vedle n ho rozzá il pár purpurov žhnoucích o i.
Byly velké, tak velké, jako by vedle postele stál n jaký býk. Další pár se mu
zaleskl u nohou. Ze sk ín rovn ž zá ily dva body stejné barvy a poslední pár o í
nakonec post ehl na druhé stran postele.
Sev el zbra pevn ji v ruce. „Když mi nic neud láte, ani já vám nic neud lám,
souhlasíte? Zav el jsem vás tu nedopat ením, chápete? Je mi to moc líto.“ Slova
mu tryskala z úst jako vodopád. „Ale sta í, když uvolníte ty malé zástr ky, pak
se hned dostanete ven. To je úpln jednoduché. Nikdo se vás tu nebude snažit
zadržet, já neza nu k i et nebo volat o pomoc.“ Krátce se zarazil. „U samotného
Ulldraela, kdo vlastn jste?“
Páry purpurových o í se p esunuly blíže k posteli.
Lodrik zaslechl tiché, jemné apkání, podobné psím krok m, neslyšel však
žádné známky dýchání. M l pocit, že se n kde o sebe t e pergamen, potom
tvorové stáli tak t sn kolem n ho, že kdyby cht l, mohl se jich dotknout rukou.
Mladík si však v tu chvíli nic takového nep ál. Nejrad ji by se vy ítil z pokoje
ven, ale n co v koutku hlavy mu našeptávalo, že kdyby proti tomu m li jeho
nezvaní návšt vníci námitky, z ejm by se daleko nedostal. Vždy ani nem l
tušení, jak vet elci vypadají. Lodrik rozpoznával pouze d sivé páry o í,
vznášející se vysoko ve vzduchu, jako by pat ily nezvykle urostlým muž m.
„My jsme pozorovatelé, vznešený pane,“ zaslechl p ímo v hlav tichý šepot.
„Sledujeme lidi b hem jejich krátkého života a všímáme si v cí, které zajímají
našeho poru níka. Ale te , když jsi k nám p išel ty, vznešený pane, ti chceme
sloužit tak, jak jsme v minulosti sloužili jinému pánovi.“
„Takže vy jste pro Jukolenka špehovali lidi?“
Hlavou se mu rozlehl tichý, mnohohlasný smích. „Ó ne, vznešený pane.
Jukolenko ve srovnání s tebou nic neznamenal. Ty jsi ten pravý, kdo se p i iní o
návrat starých dobrých as .“
„Já se rozhodn ze všech sil snažím, aby se tu leccos zm nilo.“ Lodrik nadále
ned v iv pozoroval zá ící o i a doufal v pravdivost slov, jimiž ho Miklanovo
ujiš oval, že ti tvorové proti n mu nic nepodniknou, pokud je nechá na pokoji.
„To víme,“ slyšel šepot. „Všichni naši brat i a sestry ekají na den, kdy je
povoláš, abys uplatnil nárok na jejich schopnosti.“
Na p ikrývku na posteli dopadlo n co lehkého. Místodržící sebou trhnul,
zatajil dech a držel šavli p ipravenou k boji.
„Až nás budeš pot ebovat, vznešený pane, a až uzraje as, t ikrát oto
kamenem v úchytu a b hem n kolika dní budeme na míst .“
139
Dva páry o í se odvrátily, há ky na oknech a okenicích se uvolnily, jak si
mladý muž domyslel podle zvuk , jež k n mu dolehly.
„Vznešený pane, porou íme se. Bude nám radostí zv stovat, že lepší dny již
nejsou p íliš vzdálené.“
Vyschlé stíny s obrovitými šedými k ídly, vypadající jako netopý i, vyšplhaly
jeden po druhém na ímsu a odrazily se pry . Lodrik zahlédl ve slabém sv tle
m síce nahá lidská t la s vychrtlými hlavami, vypadajícími jako kost a k že, v
jejichž ob ích o ních jamkách se t pytila purpurová zá e. Ruce byly zakon eny
ostrými drápy, na nohou m li tvorové mohutné pa áty.
„Kolik vás je? Kdo jste?“ Guvernér spustil šavli k zemi.
Poslední tvor se na ímse zastavil, s hlasitým t epotáním, p i n mž se
mladíkovi mihla hlavou p edstava obrovských vlajek, rozprost el široká k ídla a
pohlédl mu p ímo do o í. V o ních jamkách tepala temná purpurová zá e.
„My jsme pozorovatelé, vznešený pane. A jsou nás stovky.“ Lodrik op t
uslyšel jeho šepot až v hlav , tvor v bec nerozev el úzká ústa s bledými rty.
Bytost zvolna sklonila hlavu. „Budeme ekat, až nás zavoláš, vznešený pane.“
Mocn se odrazil, t lo prudce vyst elilo vzh ru.
Lodrik vysko il a rozb hl se k oknu.
ty i lidské stíny s obrovitými kožnatými k ídly klouzaly vzduchem a rychle
se vzdalovaly od statku. Elegantní údery k ídel je odnášely do hlubin erno erné
tmy.
Místodržící sledoval jejich let, dokud mu stíny nesplynuly s temnotou.
Hluboce zamyšlen se vrátil do postele a hledal p edm t, který tam návšt vníci
po sob zanechali.
Mezi n kolika záhyby p ikrývky objevil amulet, velký jako dla . Byl zdobený
podivnými k ivkami a vlnovkami a zhotovený z jednoho kusu lesklého erného
kovu. Uprost ed amuletu byl zasazený matn se t pytící kámen v barv tmavé
r že. Materiál nebyl na dotyk studený, práv naopak, nápadn se blížil teplot
Lodrikovy dlan .
Mladík si cht l podivný šperk a všechny jeho zvláštnosti d kladn
prohlédnout za jasného denního sv tla, potají a bez zbyte né pozornosti nebo
vzrušení. Op t mu cit pravil, aby si novinku o dárku, který práv obdržel, a svých
nových, d sivých služebnících, nechal pro sebe.
Zbytek noci strávil p emýšlením nad on mi létajícími bytostmi. P estože
p e etl více pohádek, pov stí a legend než v tšina obyvatel Tarpolu, nedokázal si
p i nejlepší v li vzpomenout, že by n kde narazil t eba jen na pouhopouhý popis
svých návšt vník . Jakmile se vrátí do guvernérské rezidence, hodlal se zabo it
do knih a hledat tak dlouho, dokud n kde neobjeví odkaz, který by mu o nich
prozradil více.
* * *
140
Po vydatné snídani nechal velkostatká osedlat kon , aby si místodržící mohl
ud lat p ehled o pozemcích a lidech, kte í k jeho statku pat ili.
Lodrik zvolna krá el ke svému koni. Jakmile se místodržící cht l chopit ot ží,
k najednou p itiskl uši k hlav a odtan il stranou.
Stájník uklidnil zví e, které tak náhle a ne ekan znervózn lo, ale i druhý
pokus nasednout h ebci do sedla ztroskotal na tom, že se k za al vzpínat,
vyhazovat a kopat kolem sebe. Na poslední chvíli p ib hl druhý eledín a pomohl
zví e zkrotit, jinak by jeho železem pobitá kopyta zanechala na hlav
místodržícího výrazný otisk.
„Tomu nerozumím,“ zabru el guvernér. „Jako by ho vyplašila n jaká šelma.“
„Jenže nikde v blízkosti žádná šelma není.“ Valjakov sesedl a pomohl
Lodrikovo zví e uklidnit. „To rychle zvládneme.“
„Možná dnes prost jenom nemá náladu a nechce se mu hýbat,“ ušklíbl se
Stojko ze sedla svého kon .
T lesný strážce se musel hodn snažit, než dosáhl toho, aby b louš nechal
mladíka p ijít blíž a dovolil mu vyhoupnout se do sedla. K však m l uši stále
p itisknuté k hlav a nadále se choval velice podivn . Lodrik musel cestou celou
dobu využívat vší své t žce nabyté zru nosti, aby nasm roval ch zi kon
správným sm rem tam, kam cht l jet.
T ebaže se Miklanovo snažil ze všech sil, aby se b hem jízdy postaral o
trochu zábavy a rozptýlení, nedokázal vytrhnout Lodrika z jeho úvah. Jak Stojko,
tak i t lesný strážce si rovn ž dob e všimli mladíkovy ml enlivosti i skute nosti,
že je duchem n kde jinde.
„Nad ím po ád p emýšlíte, pane?“ pokusil se rádce vydolovat z mladého
muže odpov , která by jim vysv tlila jeho chování. „Chudák velkostatká se v
jednom kuse snaží dostat vás do dobré nálady a vy tup projíždíte krajem, jako
kdybyste hlavu zapomn l doma. Nad ím tak dumáte?“ Mrknul na n ho. „Je za
tím Norina?“
„Co íkáš?“ Lodrik se vylekan vzp ímil v sedle. „Ach, omlouvám se. Jsem
hrozn unavený, dnešní noc byla prost p íšerná. Poje me zp t. Pot ebuji se
trochu prospat.“
Stojko se na místodržícího pátrav zadíval, stroze p ikývl a oznámil ostatním,
že se plány zm nily.
Brojak se za al trápit, když zjistil, že jeho host nemá chu na projíž ku.
Stojko se mu marn snažil vysv tlit, že guvernér je jenom unavený a touží po
n kolika hodinách klidného odpo inku. P edstava, že se guvernér v jeho dom
nemohl po ádn vyspat, velkostatká e ani v nejmenším neuklidnila.
„Doufám, že se alespo Norina vrátí v as a p iveze zásoby, aby se naše malá
hostina mohla opravdu uskute nit,“ povzdechl si p ed Valjakovem. „Jinak bych
na Excelenci zap sobil špatným dojmem.“
141
Lodrik sed l na koni a nezvykle neobratn projížd l na jeho h bet houpavým
krokem krajinou, která si skute n zasloužila obdivné pohledy. Místodržící by to
nemohl pop ít, ale v tu chvíli byl myšlenkami úpln jinde.
Amulet, který nosil skrytý pod brn ním, ho h ál na prsou. Lodrik m l pocit, že
v n m tepe život. Onen záhadný šperk m l na n ho uklid ující ú inky, jejichž
podstatu si sám nedokázal nijak vysv tlit.
„Podívejte, Excelence. Tam p ed námi jede Norina.“ Stojko ukázal do nížiny,
rozkládající se p ed nimi. „Kdybychom si pospíšili, mohli bychom ji dohonit a
doprovodit po zbytek cesty až ke statku. Co si o takovém návrhu myslíte?“
„Výborn . Ud lejte to.“ Lodrikovy o i se upíraly na neznámý bod daleko od
nich. „Já tady zatím na vás po kám.“
„On v bec nevnímal, co jsem mu íkal,“ st žoval si d v rník t lesnému
strážci. „Že by to byl n jaký druh provin ní deprese? Zoufalství z toho, že musí
žít v ústraní tady na venkov ? Nebo mu snad stoupl do hlavy istý vzduch?“
Valjakov pokr il rameny. „Možná má až po krk tvého neustálého žvan ní a
rozhodl se, že si ho v budoucnu nebude všímat.“
Guvernér pomalu zvedl hlavu. „Ale samoz ejm . Byli to modrakové.“ Pohled
jeho o í se vyjasnil, zdálo se, že se vrátil do p ítomnosti. „Byli to modrakové!“
Teprve te si z ejm všimnul malé družiny jedoucí p ed nimi. „Není tam p ed
námi Norina? Pro se k ní nerozjedeme a nedoprovodíme ji ke statku?“ Pobídl
kon ostruhami do slabin a hbit vyrazil vp ed.
„Mohl bych p ísahat, že jsem p ed n kolika málo okamžiky íkal to samé,
nebo snad ne? Nikdo se p ece nem že vyspat tak špatn , aby byl druhý den ráno
úpln mimo.“ D v rník se bezradn op el rukama o sedlo a zamrkal do jasných
sluncí. „P itom tady slunce ani zdaleka tak moc nesvítí ani nepálí. Takže za to, že
je duchem úpln nep ítomný, nejspíš doopravdy m že nedostatek spánku. A u
Ulldraela, kdo nebo co jsou ti modrakové?“
„Za ním,“ na ídil t lesný strážce lakonicky strážím a rychle se rozjel z
mírného pahorku dol . Stojko s brojakem ho následovali s pon kud menší
rychlostí.
Norina uvid la, že se k malé kolon voz blíží oddíl jezdc , a na ídila
zastavit. Ozbrojení eledíni se rozestavili podél ko áru, zbran m li zpola
vytažené.
„Stát,“ zak i ela hlasit na místodržícího. „Kdo jste? Prozra te, co jste za ,
než se sem p iblížíte!“
Lodrik p itáhl koni ot že a vzty il se v sedle. „Nepoznáváš kabcar v erb a
znak guvernéra Granburgu? Já jsem hara¢ Vasja, královský ú edník a guvernér
této provincie. Krom toho jsme už oba m li to pot šení a setkali jsme se.“
„Guvernér v erb si m že namalovat na oble ení kdejaký obejda.“ Norin se
zajisk ilo v o ích. „A já hara¢e Vasju znám. Jenže ten nevypadá tak jako vy.“
Zpovzdálí se k nim jako oživlá bou e ítili strážní s Valjakovem na ele.
142
Lodrik se ušklíbl a zkoumavým pohledem si zm il mladou ženu, která
nedávala najevo sebemenší známky strachu.
Byla oble ená do lehkých, tmav rudých ln ných šat , šlachovitá ruka
výhružn spo ívala na rukojeti pozoruhodn dlouhé dýky, upevn né u pasu. Na
nohou m la vysoké holínky. Norina se od jejich posledního setkání ješt dále
vyvinula, zejména pokud se jednalo o ženské obliny, zachovala si však štíhlou
postavu. Dlouhé erné vlasy jí povlávaly na zádech, na pravém spánku se jí
mírn zaleskla drobná jizva.
Místodržící nazna il úklonu. „M žeš si být jistá, skute n jsem pravý
guvernér. A pokud mi nehodláš v novat d v ru, tak možná uv íš svému otci.“
Mladá žena až te post ehla, že k nim v naprostém klidu dojíždí Miklanovo
se Stojkem, zatímco Valjakov zaujal místo po boku svého chrán nce.
„Prosím o prominutí, Excelence.“ Když se Norina guvernérovi uklonila,
odrážel se jí v obli eji nesmírný údiv a p ekvapení. „Vy jste se tak zm nil, že je
skoro nemožné, aby vás lov k hned poznal.“
„Jak vidíš, Valjakove, ty tvoje hodiny, kdy jsme spolu cvi ili, nám p inesly
velkolepý úsp ch. Nikdo na dvo e mého…“ t lesný strážce varovn pot ásl
hlavou, „…lenního pána m nepozná, až se tam jednoho dne zase vrátím. Možná
m nepoznají ani strážní a budou m chtít zatknout.“
„Dít , tak tady jsi.“ Brojak sesedl z kon , rozp áhl ruce a zamí il k dce i, která
se k n mu láskypln p itiskla. „Dostala jsi všechno, co jsem ti uložil dovézt?“
Norina p ikývla. „Skladišt s našimi zásobami jsou po ád ješt dost plná a
pachtý i už p itom za ínají svážet novou úrodu.“ Ukázala na volky, p ivázané k
poslednímu vozu kolony. „A ke všemu tady máme i dobrou pe ínku.“
„Co všechno vlastn vezete na t ch vozech?“ vyptával se Lodrik a zamí il s
kon m blíže k vozu, aby mohl snáze nahlédnout pod plachtu, jíž byl náklad
zakryt.
„Excelence, to má být p ekvapení, copak jste na to zapomn l?“ Miklanovo
mu p ehradil cestu. „Když už se vám moc nelíbila tato vyjíž ka, tak aspo
nezkazte ani mn , ani sob radost z dnešního ve era. Ale jídlo bude lepší než
v erejší polévka, to vám slibuji.“
„Ješt lepší? Nuže dobrá. Beru vás za slovo, Miklanovo.“ Guvernér se na
Norinu usmál a obrátil kon jejím sm rem. „Te už bychom snad mohli jet dál,
nemyslíte?“
„Samoz ejm , Excelence.“ Dívka vyšplhala na kozlík, zapráskala bi em a v z
se rozjel. Místodržící jel na koni vedle ní.
„Necht l jsem ti p edtím nahnat strach,“ dal se po krátké odmlce op t do e i.
„Opravdu jsem si myslel, že m hned poznáš.“
„Vy jste mi nenahnal strach, Excelence. Mám s sebou výborné muže, kte í by
m dokázali ochránit. Krom toho musíte uznat, že v místnosti, v níž jsme se
poprvé potkali, byla dost velká tma a naše druhé setkání bylo velice krátké.“
143
Zkoumavým pohledem p elétla guvernérovu postavu. „Ten knír vám sluší. A už
zdaleka nejste tak tlustý, jak jste býval. Jak jste to dokázal?“
Lodrik kývl sm rem k Valjakovovi. „Honil m v šermí ské arén , nutil m
tahat t žké kameny a vymýšlel si plno dalších metod, jak m mu it, až jsem potil
krev.“
„U n ho to fungovalo a u vás, jak je vid t, taky.“ Jemným tahem pravé ruky
poopravila sm r, kudy ko ské sp ežení pokra ovalo v cest . „Jestli v tom hodláte
dál pokra ovat, budete mít za chvíli co d lat, abyste se ubránil ženám, které vás
za nou obletovat, Excelence.“
„Díky, toho mám v tuto chvíli dost.“
Zmaten na n ho pohlédla, obo í jí na znamení údivu vysko ilo nahoru.
„Myslím, že jste první muž, od n hož slyším taková slova, když pominu svého
otce.“
„Jak tomu mám rozum t?“
„Kdybych to m la íct pon kud mén diplomaticky, Excelence, tak asi takhle.
V tšina oby ejných šlechtic má vedle zvyšování daní obvykle už jen jednu
jedinou zálibu: ženy. Nejlépe každý den jinou, a když ženská nechce, kdo by se
kv li tomu vzrušoval?“ V hlase jí zaznívalo opovržení a nenávist. „Nevolníci
nemají žádná práva.“
„To, co mi íkáte, je velice zajímavé,“ poznamenal Lodrik a zavrt l se v sedle.
„A váš otec je jiný? Není divu, jeho chování v i pachtý m by se koneckonc
dalo ozna it jako p ímo revolu ní.“
„Chová se jen tak, jak by se m l chovat každý rozumný lov k,“ opá ila
Norina ost e. „Když se to tak vezme, šlechtic m te e v žilách taky jenom ervená
krev. Musí si jít ulevit stejn jako každý sedlák, musí jíst, spát a pít. Kdyby bylo
po mém, musela by se spousta v cí hodn zm nit.“
„Já si celou dobu myslel, že tv j otec má nebezpe né myšlenky,“ zasténal
místodržící. „Dávej si pozor, aby taková slova nikdy neslyšel n jaký jiný
královský ú edník, jinak bys byla ve v zení d íve, než by ti bylo libo. Copak
jsem si už nedal po ádnou práci, abych zm nil zákony tak, aby Granbur ané
nemuseli platit tolik dávek a odvod ? Copak to nic neznamená? A až se o tom
doví kabcar, dá mi za to nejspíš pár pohlavk .“
„Pár pohlavk ? Necht la bych, abyste m špatn pochopil.“ Norina na n ho
pohlédla, kolem úst jí pohrával slabý úsm v. „Vaše na ízení, Excelence, jsou
vynikající a u prostého lidu vám vynesla obrovskou oblibu. Ale to nemám na
mysli. Já tím myslím generální zm nu v celém Tarpolu, pry s kabcarem, který
nám vládne. Není správné, aby jeden jediný lov k m l nad druhými takovou
moc.“
„Ale váš otec se v roli velkostatká e cítí docela dob e,“ kontroval Lodrik.
„Pochlubil se vám, co ud lal s dávkami, co mu pachtý i odvedli?“ Hn viv na
n ho zablýskala o ima. „Rozd loval je mezi pachtý e, kte í m li mizernou úrodu
nebo kte í nedokázali odevzdat guvernérovi tolik, kolik m li.“
144
Místodržící pot ásl hlavou. „To jsem nev d l. Ale Tarpolu vždycky vládl
jenom jeden lov k, i ostatní íše mají krále, kte í…“
„A co Palestán nebo Agarsie?“ Mladá žena zvýšila rychlost vozu.
„To jsou obchodnické státy,“ usoudil Lodrik opovržliv .
„Které však mají v tší moc a víc pen z než celý Tarpol a Borasgotan
dohromady. Mají velkou radu, skládající se z muž a žen, kte í do ní byli zvolení,
a ti o všem spole n rozhodují,“ doplnila ho Norina. „A Rogogard má hejtmana,
který velí pirát m, když jsou ve válce, ale jinak nemá na lidi skoro žádný vliv.“
„Ale to jsou p ece výjimky, které…“
„V žádné jiné zemi se nevolnictví ne ídí tak p ísnými pravidly jako v naší íši,
s výjimkou jižního Tersionu,“ sko ila mu brojakova dcera neohrožen do e i,
zatímco práskala bi em a pohán la zví ata k v tší rychlosti. Guvernér v k
musel p ejít do mírného klusu, aby se udržel na úrovni kozlíku. Sudy a bedny,
uložené v nákladním prostoru, rachotily a nebezpe n poskakovaly. „Jenom se
podívejte na Aldoreel, Excelence, nebo na Ilfaris. Dokonce i stavovský systém v
Hustrabanu má uvoln n jší pravidla. Tam sedávají šlechtici u jednoho stolu se
sedláky a oby ejnými emeslníky bez toho, že by pod ízeného okamžit uvrhli do
v zení.“
„Existuje n jaký d vod, pro jedeme tak rychlým tempem?“ zeptal se
Valjakov, jenž se nenadále objevil na druhé stran vozu.
„Tarpol vždycky byl královstvím opírajícím se o stavovský systém a takovým
i z stane,“ prohlásil Lodrik rozhodn , „na tom se nic nezm ní, i kdyby ses
postavila na hlavu. Navíc nesmíš opomenout, že i kdyby kabcar cht l zavést
n jaké reformy, šlechtici by se okamžit vzbou ili a svrhli ho. Je to tak t žké
pochopit?“
„Co znamenají šlechtici ve srovnání se všemi obyvateli Tarpolu?“ Norina se
ušklíbla. Místodržící jí vlezl do pasti. „Vy te p ece máte úpln stejné t žkosti,
jaké p edpokládáte u kabcara, nemám pravdu? No a? Vždy se p ece všechno
vyvíjí ve váš prosp ch.“
„Na to ješt budeme muset po kat,“ tlumil guvernér její euforii. Rozzlobilo
ho, že ho mladá žena takhle dob hla. „P ešla m chu dále diskutovat.“
„Promi te, ale je opravdu nezbytn nutné, abychom se tak hnali?“ pokusil se
t lesný strážce podruhé upoutat jejich pozornost. „Cesta je hrozn hrbolatá a
nevím, jak dlouho to ješt osy vydrží.“
„Nechce se vám dále diskutovat, protože vám docházejí argumenty. To je ten
pravý d vod, Excelence.“
„Ne.“ Lodrik zoufale hledal n jakou výmluvu. „Já, eh, budu s tebou hrozn
rád dále diskutovat, ale ne takhle ze sedla. Jestli budeš chtít, klidn bychom
mohli dnes ve er pokra ovat.“
Norina p imhou ila o i a mírn p ibrzdila rychlost ko ského sp ežení. „Už se
na to t ším, Excelence.“
Poražený místodržící zpomalil a nechal se dojet Stojkem.
145
„Je to tvrdý o íšek, pane?“ Rádce vypadal dost pobaven .
„První kolo vyhrála ona,“ povzdechl si Lodrik a sv sil koutky úst až n kam ke
t men m. „To, co prohlašuje, jsou názory, které by pro Tarpol mohly být strašn
nebezpe né. Hotová hr za. Musel bys ji slyšet.“
Stojko se zasmál. „Já jsem zaslechl, o em jste mluvili, a musím íct, že jste té
mladé dám dokonale sedl na lep. Má mimo ádný talent na rétoriku.“ Ztlumil
hlas až na úrove spikleneckého šepotu. „Mezi námi: až se stanete kabcarem, m l
byste si ji vzít za ženu.“
„A nast hovat si revoluci rovnou do paláce, nebo jak si to vlastn
p edstavuješ?“ obo il se na n ho následník tr nu. „S pen zi, které má k dispozici,
by proti mn poštvala celý Tarpol.“
„Na druhé stran byste ji pak m l snáze pod kontrolou, pane. A po ád byste ji
m l blízko sebe. Máte p ece o ni zájem, ani p ede mnou, ani p ed ostatními to
nedokážete úsp šn zatajit, nebo se snad úpln mýlím?“
„P estože má ten nejnabroušen jší jazyk, jaký jsem kdy v život slyšel, má
jednu p ednost, kv li níž je mi nesmírn sympatická.“
„Ano, ten její obli ej má n co do sebe. P edevším ta malá jizvi ka na spánku,
díky ní vypadá hrozn kurážn , jako pravá bojovnice,“ rozplýval se Stojko
nadšením. „A když sáhla po dýce, p edtím, než vás poznala, ud lala na m
opravdu dojem.“
„Já jsem nemyslel její krásu,“ zavr el guvernér. „Je estná a otev en íká, co
si myslí. Toho si na ní cením.“
„Inu, k emu je nám krása, když je ženská falešná jako had,“ podotkl
d v rník. „A u vaší sest enice, s prominutím, by takové p irovnání bylo pro hada
urážkou.“
„Doufám, že dostane za manžela n jakého nevýznamného písa í ka,“ p ál si
Lodrik. „Mohl bych ješt otci rychle poslat zprávu, aby jí honem p ichystal
svatbu, která jí nebude dvakrát po chuti, a po ádn ji tak ponížil.“
„On by to ale asi neud lal,“ pochyboval Stojko. „Ta svatba by m la p ipoutat
baronii úžeji k Tarpolu a zajistit, aby vaše sest enice nem la do budoucna žádnou
záminku baronii od Tarpolu n kdy znovu odd lit. Nejspíš bude tím š astlivcem
plukovník Mansk.“
Místodržící vyprskl smíchem. „To by se mi taky líbilo. Za ten nápad poslat
m do Granburgu si nic jiného nezaslouží.“
„Nechcete tím snad nazna ovat, že se vám tu nelíbí, zvlášt s takovou krásnou
vyhlídkou?“ Rádce pohlédl na Norinu. „A taky jste se tady nau il více, než bych
vás já i ostatní soukromí u itelé dokázali nau it v Ulsaru. Nemluv o dlouhé ad
více i mén nebezpe ných dobrodružství.“
„To je ovšem pravda,“ zabru el Lodrik a p iložil ruku k brn ní v místech, kde
se pod ním skrýval amulet.
Na obzoru se objevily zdi statku, zví ata se sama od sebe pustila vp ed
rychlejším tempem, popohán la je blížící se stáj.
146
Guvernér ješt nechal Stojka, aby mu dal pro pokra ování v diskusi s
brojakovou dcerou n kolik rad, potom vjel celý pr vod do dvora.
Miklanovo okamžit po sesednutí zavedl mladého muže do spole enského
sálu a vynutil si od n ho slib, že v žádném p ípad nezajde do kuchyn , aby se
podíval, jaké jídlo se chystá na ve er a jak pokra ují p ípravy na oslavu.
Místodržící pon kud neochotn souhlasil a využil p íležitosti, aby se zdánliv
pohroužil do sbírky knih mimo ádn vst ícného a pohostinného velkostatká e. Ve
skute nosti za tlustým svazkem, rozloženým jako ochrana proti nenadálým
pohled m, pozoroval amulet, který dostal od no ních návšt vník .
Celý povrch šperku byl potažený tmav oranžovou až hn dou vrstvou, jen tu a
tam se ern zaleskl kov, když na amulet dopadl jemný paprsek sv tla. N kolik
málo istých, jemn vytepaných plošek se st íbrn t pytilo.
Ponurý kámen uprost ed klenotu, velký jako lidské oko, se m nil v rytmu
p sobícím uklid ujícím dojmem, chvíli byl sv tlejší, chvíli zase potemn l,
pulsoval jako pomalu bijící lidské srdce.
Lodrik zv dav obrátil šperk na druhou stranu, kde byla rovn ž vid t špínou
zanesená, jemn cizelovaná místa, která se však na rozdíl od p ední strany držela
svérázného vzoru. Pokud se u jemných rytin jednalo o nápis v n jaké e i,
nedokázal si s ní mladý muž nijak poradit. Možná to byl jazyk modrak .
Modrakové, jak si uv domil b hem projíž ky s Miklanovem, byli tvorové z
íše legend. S bestiemi z bažin nem li nic spole ného, ale pokud si správn
pamatoval to, co se kdysi do etl, byly to záhadné bytosti vyhledávající blízkost
lov ka, aniž by se s ním snažily navázat užší kontakt.
O modracích se zmi oval jen jeden písa , proto si na n vzpomn l tak pozd .
Autor knihy zastával názor, že se tyto nestv ry živily zápornými lidskými
emocemi a pocity. Zloba, hn v, vztek, strach, zoufalství, nenávist, malicherné
spory a souboje p edstavovaly pro tyto bytosti oblíbenou potravu, proto je dnes
nebylo možné spat it tak asto, jak tomu bývalo za Sinuredových dob.
Lodrik opatrn položil amulet na st l a zamyšlen se na n ho zahled l.
Pro ho dali modrakové práv jemu? Co si s ním má po ít? Myslí si snad, že
vyvolá v Granburgu tolik nenávisti, že se budou moci vrátit? To si p edstavují
pod on mi „lepšími asy“? A pro by m l pot ebovat jejich pomoc?
Jedna otázka za druhou a následník tr nu nem l na žádnou z nich po ruce
odpov .
Rozhodl se, že si bude dávat pozor na to, aby mezi lidmi nerozsíval
nep átelství a sváry a že se bude snažit ud lat svými reformami obyvatele této
provincie š astn jším. Protože tam, kde vládne spokojenost, tyto záhadné bytosti
se žhnoucíma o ima nenajdou dost potravy a nez stanou tam dlouho. Jenom
jednou v cí si nebyl dost jistý, jestli si má obdržený amulet ponechat, nebo ne.
„Potoky a eky v Granburgu“ p e etl Valjakov nahlas název svazku, za nímž
guvernér skrýval sv j nový šperk.
147
Lodrik sebou polekan trhnul a pokusil se vyloudit na tvá i výraz, že ho tato
kniha nesmírn upoutala.
„Je vskutku pozoruhodné, kolik vodních cest protíná provincii, a každá z nich
má svou vlastní historii. Každou z nich doprovází ada více i mén významných
historek,“ dal se mladý muž hbit do e i. „Copak se vždycky musíš plížit tak
nehlu n ?“
„Já jsem t ikrát klepal na dve e, pane. Ale nyní chápu, pro jste neodpovídal.
Nepochybn je velice t žké íst tak obsáhlé pojednání vzh ru nohama.“
Guvernér zamrkal. „Prosím?“
„Vaše kniha, pane,“ t lesný strážce položil mechanickou ruku na titulní stranu
tlustého svazku, „leží vzh ru nohama, pokud jste si toho ješt nevšiml.“
„Já si práv prohlížím jeden obrázek, který byl do knihy vložen naopak a tak
ji i svázali,“ odpov d l Lodrik chladnokrevn a popadl tlustopis, aby zakryl
Valjakovovi jiný úhel pohledu, p i n mž by amulet nepochybn objevil.
„Hledáte n co o modracích? Stojko p edtím n co takového zmínil, tvrdil, že
jste snad vyk ikl takové jméno.“
„Ano, ano. P esn tak, hledám n jaké informace o modracích,“ chytil se
Lodrik pomoci, která se ne ekan nabídla. „Posledn jsem v jedné vesnici
zaslechl, jak lidé hovo í o potoku, který se prý tak jmenoval, a cestou jsem si na
to znovu vzpomn l. Za dobu, co jsem tu strávil, už toho o provincii vím celkem
dost, ale zdejší eky a potoky zatím v bec neznám. Cht l bych, aby se to
zm nilo.“
„Zdá se, že vám tahle v c opravdu leží hodn na srdci,“ Lodrik nabyl dojmu,
že mu t lesný strážce sko il na lest, a v duchu si zhluboka vydechl. „Cht l jsem
se zeptat ješt na n co,“ pokra oval Valjakov. „Vyspal jste se v era dob e, pane?
Miklanovo mi ekl o t ch podivných bytostech, které se zde údajn tu a tam
objevují.“
„Mn se o nich také zmínil, ale já jsem žádnou z nich nevid l. Možná m ly až
p íliš velký respekt p ed tvými strážemi, stará vojno,“ pokusil se mladík
zažertovat. „Rád bych si je n kdy prohlédl zblízka.“
„Stejn jako toho kullaka, který vás onehdy málem zabil?“
„Valjakove, prosím t .“ Lodrik odmítav mávl rukou. „Od té doby zacházím
se šavlí mnohem lépe, to jsi sám uznal. Dnes už bych se dokázal ubránit.“
„Nechcete obrátit stránku? Ten obrázek už p ece musíte znát nazpam , nebo
ne?“
„Ješt chvilku si ho budu prohlížet. Krom toho nejrad ji tu ve chvílích,
když jsem v místnosti sám.“
„Pochopil jsem, pane. Jestli mi tu v c, kterou za tou knihou schováváte,
nechcete ukázat, tak prost odejdu pry .“ T lesný strážce se obrátil a zmizel ve
dve ích.
148
Místodržící si d kladn ov il, že svalnatý bojovník skute n vyšel ze
spole enského sálu ven, potom rychle zasunul amulet zpátky pod brn ní, zaklapl
knihu a položil ji zpátky do regálu.
„On si opravdu všimne úpln všeho,“ podivil se Lodrik mužov vnímavosti.
Ze st ev se mu ozvalo hluboké zakru ení. Lodrik doufal, že slavnost brzy
za ne, protože m l stále v tší hlad. „Te už bych si klidn znovu dal i tu jejich
hustou polévku,“ zahu el sám pro sebe.
* * *
Po tém jedné a p l hodin vyzvedl granburský hostitel guvernéra ve
spole enském sále a zavedl ho do jeho pokoje, aby se mohl p ed za átkem oslavy
ješt trochu opláchnout.
Zatímco se Lodrik pomocí vody a mýdla umýval a pak se soukal do oficiální
šedé uniformy královského ú edníka, napínal uši, aby zven í n co zaslechl.
Zdálo se mu, že se mezi n kolika lidmi rozproudil živý hovor, dolehl k n mu
n í smích, hudebníci ladili nástroje. M l dojem, že poznává housle a kytary, tu a
tam se do t chto zvuk vmísily tóny tahací harmoniky, harmoniká si z ejm
rozcvi oval prsty.
Do místnosti najednou vnikla v n pe eného masa a Lodrikovi se p ed o ima
vyno ila lákavá p edstava š avnatého grilovaného volka.
Zaví il místností, p ehodil p es sebe šerpu, nasadil si záv sník a urovnal
poslední záhyby na uniform .
P ede dve mi na n j ekali Valjakov se Stojkem, kte í se rovn ž vyš o ili do
nejlepších uniforem.
Jako vždy se nejvýše vypínala postava t lesného strážce, hora sval a šlach,
tlustých jako námo nická lana, v hranatém obli eji se rýsoval obvyklý, na první
pohled až nebezpe ný výraz. Jenom málo lidí tušilo, že se za hrubou sko ápkou
skrývá ne p ímo m kké, ale alespo nep íliš tvrdé jádro.
Stojko dob e v d l, že vedle výrazné postavy obrovitého muže vypadá jako
nedoch d e, proto se ani nesnažil p sobit výhružn , místo toho cílev dom
nasadil pobavený úsm v jakožto protipól k t lesnému strážci.
„Excelence ale dnes vypadá skv le,“ vysekl rádce Lodrikovi poklonu.
„Uniforma vám sice ješt sedí trochu t sn ji, ale jinak se to nedá srovnávat s
pohledem, který na vás byl ješt p ed n kolika málo týdny.“ Valjakov si urovnal
tuhý límec.
„Kdo chce tady mluvit o p íliš t sné uniform ?“ Stojko se oto il a dotknul se
prsty Valjakovových paží. Moc nechyb lo, aby se na nich uniforma roztrhla.
„M l by sis najít skrytý koutek a tam nehybn stát, aby ti nepopraskala látka, až
zvedneš ruku.“
149
„Hrozn nerad vás p erušuji,“ p ihlásil se Lodrik o slovo a prošel st edem
mezi nimi. „Ale já mám p íšerný hlad. Te p jdu tam, kde se pro druhého
nejmocn jšího muže v Tarpolu najde n co k jídlu.“
„Najde se tam i n co pro lidi, kte í nejsou tak d ležití?“ vyptával se jeho
d v rník s úšklebkem a následoval následníka tr nu, Valjakov se p ipojil za n .
Miklanovo p ivítal malou skupinku p ed hlavními dve mi. Zá il radostí. „Ach,
guvernér. Práv jsem pro vás cht l zajít.“
„To nebylo nutné. ídil jsem se jemnými, vábivými v n mi, které m j
žaludek p ivád jí pomalu, ale jist k šílenství.“
„Tím více mne t ší, že naše malá oslava na po est královského místodržícího
nyní kone n m že za ít.“ Brojak s rozmachem rozev el dve e. „Panstvo,
seznamte se s guvernérem Tarpolu, hara¢em Vasjou.“
Jakmile se mladý muž objevil s mírn nejistým úsm vem na rtech ve dve ích
místnosti, za ala hrát hudba.
Nebyl to žádný tarpolský vojenský pochod ani klasická skladba nebo lidová
píse , ale n co mnohem rychlejšího, temperamentn jšího a horkokrevn jšího než
cokoliv, co místodržící dosud kdy slyšel.
Smy ce jen tak létaly po strunách, prsty hbit kmitaly po klávesnici tahací
harmoniky a jedna žena s tamburínou udávala takt, který se neodolateln vléval
rovnou do nohou.
„Poj te, zavedu vás na místo, Excelence.“ Brojak uchopil Lodrika za loket a
vedl ho podél obrovské tabule. Všichni hosté se zvedli, a když je guvernér míjel,
p ivítali ho jeden po druhém hlubokou úklonou.
Lodrik musel zasednout p ímo v ele nejmén deset metr dlouhého stolu,
vlevo vedle n ho si sedl Stojko, t lesný strážce si stoupl za židli, na níž sed l
jeho chrán nec.
„Smím vám p edstavit své hosty, Excelence?“ Miklanovo stál po Lodrikov
pravici a postupn všechny p edstavil v po adí, jak sed li u stolu. Místodržící si
nebyl schopen zapamatovat všechna jména, p esto rychle post ehl, že mezi
p ítomnými je jen velice málo p íslušník nejvyšší šlechty. V tšina lidí u tabule
byli pachtý i, st edn velcí brojaci a n kolik málo nep íliš bohatých brojak .
Všichni jmenovaní pozvedli na guvernérovu po est pohár, a jakmile je
hostitel p edstavil, op t se posadili na židli.
Lodrik s nesmírnou pe livostí studoval jejich tvá e, nenalezl však v nich
žádné stopy nep átelství. U tohoto stolu s ním sed li pravd podobn ti nejlepší
potenciální spojenci, jaké bude pot ebovat, kdyby n kdy p ikro il k opat ením
namí eným proti zbytku nejvyšší vrstvy granburské spole nosti.
V myšlenkách se vrátil ke slovnímu sporu s Norinou, sedící vedle otce. Když
si p ipomn l, jaké zm ny dívka navrhovala, p ejel mu po zádech mráz. Ale co
když její myšlenky nebyly tak úpln scestné? Stále více dospíval k názoru, že
kdyby se pom ry mezi chudými a bohatými trochu více vyrovnaly, nemuselo by
to mít pro íši špatné d sledky.
150
Po zdánliv nekone ných minutách bylo p edstavování u konce. Jak mu
hostitel nazna il, nyní se o ekávalo, že guvernér pronese kratší proslov.
Lodrik na to nebyl zcela nep ipravený, už dávno se rozhodl, o em bude
hovo it a nachystal si pár slov. Zvedl se.
„Vážené panstvo, vidíte p ed sebou mladého muže, nacházejícího se ve
vskutku nezvyklé situaci, kdy v rozkv tu mládí musí vládnout celé provincii,
která se k n mu nezachovala vždy jen vlídn a laskav . V tšina lidí si
pravd podobn dodnes myslí, že jsem toto místo obdržel pouze z toho d vodu,
že m j drahý, nedávno zesnulý otec byl vysokým ú edníkem u kabcarova dvora.
Myslím si však, že jsem ud lal leccos pro to, abych lidi postupn p esv d il o
opaku. M j p edch dce strávil celé roky tím, že zneužíval ú ad, který mu kabcar
sv il, vyko is oval prosté lidi a po pachtý ích neoprávn n vyžadoval r zné
zvláštní dávky a odvody.“ Ud lal krátkou p estávku a pohledem sklouzl po
p ítomných hostech. Všichni mu zv dav viseli na rtech a napjat ekali na další
slova. „Od chvíle, kdy jsem nastoupil do tohoto ú adu, což bylo pro všechny
zdejší nesmírným p ekvapením, se snažím toto bezpráví napravit, bojuji však
proti obrovské houštin intrik, jež sp ádá v tšina šlechtic udržujících s
Jukolenkem p átelské styky. Já se však nevzdám, protože mám s sebou dobré
p átele,“ pohlédl na Stojka a Valjakova, „a zárove jsem našel nové dobré p átele
i zde v Granburgu.“ Ukázal na Miklanova. „Tento muž se zasadil o všechny
poctivé lidi v Granburgu a já doufám, že mi ješt poskytne mnoho cenných a
dobrých rad. S jeho pomocí si nedop eji odpo inku d íve, než v provincii
zavládne spravedlnost, na niž mají dle tarpolských zákon právo všichni
poddaní.“ Pozvedl pohár. „Na kabcara a království. A obojí ješt dlouho žije a
vzkvétá.“
Hosté se p ipojili k p ípitku, vyprázdnili poháry a jakožto výraz souhlasu a
potlesku jimi zabušili o d ev nou desku stolu.
„A te už sem kone n p ineste n co k sn dku,“ vyk ikl kdosi. Ostatní se dali
do smíchu, hudba za ala op t hrát a sloužící nosili na st l jídlo.
„Jste po ád lepší a lepší, pane,“ dal Stojko najevo, co si o jeho slovech myslí,
a sáhl po míse se zeleninou. Nabral si na talí a podal mísu místodržícímu.
„Zanedlouho budete moci hovo it i p ed opravdu velkým shromážd ním.“
„Roz ílením bych ze sebe nevypravil ani hlásku,“ namítal mladík a ob ma
rukama se chytil hrany stolu. „A co je nejhorší, p ešel m hlad.“
„Ale, ale, pane. Vždy p ece víte, že s jídlem roste chu .“ Rádce mu naložil
na talí kus pe ínky a p idal k ní další lah dky. Skute n netrvalo dlouho a v n
jídla uvedla místodržícího v pokušení.
Zanedlouho p ed ním nezbyl jediný drobek, nasycený Lodrik se op el o
op radlo židle a od íhl si.
„Kdybyste takhle zary el v lese, omylem by vás zast elili místo divo áka,“
okomentoval to Valjakov, stojící nehybn za ním. P ipomínal kamennou socha
bojovníka.
151
„Ur it bych taky všem moc chutnal,“ poznamenal mladík a spláchl poslední
zbytky ve e e v ústech prostým, ovšem dobrým místním vínem.
Sledoval hudebníky v neznámých krojích, jak s neuv itelnou rychlostí a ješt
v tší obratností p ejížd jí prsty po strunách, klávesách, klapkách a bubíncích.
„Miklanovo, odkud tito lidé vlastn pocházejí? Ani hudba, ani jejich kroje mi
nep ipadají pov domé.“
„Ach, to jsou dob í p átelé z Borasgotanu. Vždycky o žních sem k nám
p ijížd jí a pomáhají nám svážet úrodu. Jsou to nádeníci, kte í našt stí umí skv le
hrát na hudební nástroje. Doufám, že se vám ta hudba líbí?“
„Ano, dokonce moc.“ Místodržící pod stolem už delší dobu podupával
nohama do taktu. „Co se na ni vlastn tan í?“
„Norino, mohla bys, prosím t , p edvést Excelenci tane ní kroky?“
Lodrik z ervenal jako pivo ka. „Ale já jsem p ece necht l sám tan it. Vždy
to v bec neumím.“
S mírným úd sem zjistil, že se krásná mladá žena mezitím s úsm vem zvedla
ze židle a uklonila se p ed ním. „Smím prosit, Excelence?“
Hosté se rozesmáli a i oni si za ali hledat partnery k tanci.
„Toho budeš litovat,“ prorokoval místodržící tiše. „Celou dobu ti budu šlapat
na nohy. Tancování rozhodn není moje silná stránka.“
„Ty kroky jsou hrozn jednoduché, to zvládne skute n každý, Excelence.
Dokonce i vy. Dávejte pozor.“ Za ala se pohybovat v rytmu hudby, zatímco se jí
Lodrik díval na nohy a snažil se zapamatovat si po adí krok , což se mu našt stí
dost rychle poda ilo.
„A jak to te pokra uje dál?“
„Položíte mi ruce na boky, já si zap u ruce o vaše ramena a potom budeme
d lat tyto kroky oba najednou,“ vysv tlovala mu dívka.
Mladík ji váhav chytil tak, jak mu ekla, a d íve než se mohl ješt na n co
zeptat, dala se Norina do tance.
Lodrik zpo átku jen tak klopýtal vedle ní, potom se však lépe srovnával s
nakažlivým, divokým rytmem. To ili se stále rychleji a rychleji, poskakovali
podle tón , které nádeníci vyluzovali na svých nástrojích. P estože brojakova
dcera Lodrika zpo átku vedla, od t etí písn p evzal místodržící sám ot že do
rukou a p ekvapiv se ukázalo, že je na parketu docela použitelný.
„Nechcete si dop át krátkou p estávku, Excelence?“ zeptala se ho po ase
Norina, která zt žka lapala po dechu. Její o i, mírn p ipomínající mandle, se
t pytiv leskly ve svitu rozestav ných pochodní a ho ících oh . Na ele se jí
perlily kapi ky potu.
„Pro ? Mám v náru í nejkrásn jší ženu v celém Ulldartu, tak pro bych m l
najednou p estat tancovat?“ zvolal Lodrik nadnesen a nebezpe n se zato il.
„Excelence, nic takového rad ji ne íkejte, jinak bych si díky tomu mohla n co
namlouvat,“ zasmála se Norina. Dív iny erné vlasy zaví ily vzduchem a
místodržícího p íjemn polechtaly na tvá i.
152
Hudebníci se viditeln bavili úsilím tane ník a zvýšili tempo. Tamburína
bi ovala páry k pokra ování v tanci, Lodrik s Norinou se nadále state n drželi.
Jenže jeden tane ní pár se jim nedokázal v as vyhnout a srazil se s nimi.
Mladému guvernérovi se v posledním okamžiku poda ilo udržet rovnováhu,
brojakova dcera však vypadla z rytmu, zapotácela se a pevn se mladíka
zachytila, aby nespadla.
Skrz látku uniformy ucítil Lodrik dív ino rozeh áté t lo, zadíval se jí do
tmavých o í a v uších mu zazn l rozpustilý, veselý smích mladé ženy.
Aniž by to p vodn m l v úmyslu, p edklonil se a vtiskl jí na ústa dlouhý
polibek. Potom ji rychle pustil, jeho vlastní odvaha ho vylekala, a ekal na
mlaskavý pohlavek, který si za takovou drzost zasloužil.
Ten však nep išel.
Norina se na n ho jenom podívala, nadále jí na rtech pohrával úsm v. „Vy
jste se opravdu zm nil, Excelence. Najednou dokážete skládat poklony a odvážíte
se m políbit p ed všemi hosty. D láte to tak se všemi dámami, s nimiž tan íte?“
„Já… ne. Jenom s tebou. Ne, chci íct,“ zakoktal se Lodrik. erve se mu
nahrnula do tvá í, hluboce se uklonil a zamumlal omluvu. „Bude lepší, když t
zavedu zpátky na místo. Cht la sis p ece ud lat p estávku.“
„Mockrát d kuji, Excelence. A kdybyste m cht l ješt jednou políbit, tak
byste m m l v budoucnu p edem požádat o souhlas, a už jste královský
místodržící, nebo ne.“
Zdálo se, že si zbytek spole nosti ni eho nevšimnul. Tane níci se dále to ili v
kruhu, ostatní hosté tleskali do taktu nebo se kousek stranou bavili v malých
skupinkách o granburské politice a problémech každodenního života.
„Hezky jste si zatan ili?“ zeptal se Miklanovo, když se Lodrik a jeho dcera
op t objevili u stolu.
„Excelence má v tší talent, než si o sob zpo átku sám myslel, p estože se ke
konci dopustil jisté nepozornosti,“ odv tila dcera a vzala si pohár vína.
„Z tolika tanc máte úpln rozpálenou hlavu, pane,“ spokojen se ušklíbl
Stojko. „Muselo to pro vás být hrozn namáhavé.“
„To taky opravdu bylo, ale zárove jsem se p i tom krásn pobavil,“ vysv tlil
Lodrik stru n a hodil do sebe sklenici pálenky. Potom si naplnil pohár vodou.
„Ta nepozornost m opravdu mrzí, ale v té chvíli byla naprosto nevyhnutelná.“
Pozornost host na oslav najednou vzbudilo hlasité zaprskání, následované
obrovským ohnivým mrakem. Jeden z hudebník vym nil sv j nástroj za
pochode a m ch, z n hož si práv nabral plná ústa n jaké tekutiny.
„Polyka ohn ,“ zvolal guvernér udiven . „Netušil jsem, že jste pozval i
kejklí e.“
„Mí nádeníci jsou ohromn všestranní. Polyka i ohn , žonglé i, vyprav i bájí
a i takoví, kte í dokáží íst budoucnost, ti lidé mají opravdu celou adu
vynikajících schopností.“
153
Temnotu op t osv tlila sprška ohnivých paprsk . Vlna valícího se žáru
dosáhla až k Lodrikovi.
Muž si s naprostým klidem vložil ho ící pochode na jazyk a zav el ústa. Po
n kolika málo okamžicích se mu z nosu za aly hrnout tmavé oblá ky dýmu,
potom chlapík nevzrušen vytáhl vyhaslé d evo z úst a hluboce se fascinovaným
divák m uklonil.
„Nechcete v d t, jak vypadá vaše budoucnost?“ zeptal se guvernéra jeden z
host . „Vždy by vám p ece mohlo hrozn pomoct, kdybyste p edem v d l o
n jakém tom p ekvapení, které na vás eká.“
„Já takovým kumšt m nev ím,“ odmítl Lodrik. „Neexistuje nikdo, kdo by
n komu cizímu dokázal p edpov d t osud.“
„To se ale hluboce mýlíte, Excelence.“ Muž nasadil spiklenecký výraz.
„M žu vás ubezpe it, že mi Fatja prozradila n kolik v cí, které se pozd ji
skute n staly.“
„Dokonce možná sama za ídila, aby k nim došlo. Nejspíš vám p edpov d la,
že vám n kdo n co ukradne, nebo ne?“ vmísil se Valjakov do hovoru. „Já tyhle
šarlatány dob e znám. Vynikají p edevším v um ní d lat záhadné narážky a tahat
lidem z kapsy peníze. Jediní, kte í jsou skute n obda ení božským darem, jsou
cerêlové.“
„Te však mým nádeník m skute n k ivdíte,“ bránil Miklanovo své p átele.
„I já jsem se od nich dov d l leccos, co se pozd ji opravdu naplnilo.“
„Jak jsem íkal, zlod jina a ztráta pen z.“ T lesný strážce se nenechal zviklat.
„Dále ješt jsou oblíbené svatby a tragické nehody. V ci, které se kupodivu
stávají jenom málokdy.“
„P edpokládám, že ty nejspíš máš s vyklada i budoucnosti špatné zkušenosti,“
poznamenal Stojko.
„Já ne, ale ada lidí, které znám.“
„Tak to aspo tentokrát vyzkoušejte,“ doporu il jim brojak. „Nebude vás to
nic stát. Musíte prost jenom poslouchat, Excelence.“
„P iznávám, že i já pomalu za ínám být zv davý.“ Lodrik se zvedl. „Kde je ta
dáma?“
„Tudy, prosím. Myslím, že je naproti v k ídle pro služebnictvo.“ Granburský
hostitel vyšel jako první, guvernér, Stojko, Valjakov a Norina ho následovali.
Prošli spole enským sálem a zamí ili k velké spole né ložnici pro sluhy, kde
se brojak zastavil. „Podívám se, jestli má as. Okamžik, Excelence.“
Vklouzl dovnit a krátce poté se op t objevil. „Je p ipravená.“
Celá skupinka vešla do místnosti, kde objevila malou, nanejvýš dvanáctiletou
dívenku. Stála u okna a dívala se na vycházející m síce.
V jejich paprscích se dív iny vlasy st íbrn t pytily, obli ej vypadal vážn ji a
dosp leji, než by lov k v jejím v ku ekal. M la na sob prosté ln né šaty a
plát né boty, na pravém prost ední ku se leskl prsten.
154
Když k ní p istoupili blíž, nazna ilo d v e úklonu. „Je pro mne ctí, že se
mohu seznámit s guvernérem Granburgu.“
„Velice m t ší,“ odv til Lodrik. „Asi hledáme tvou matku, dít . M žeš nám
íct, kde je Fatja?“
„Já jsem Fatja,“ p edstavila se dívka. Miklanovo i Norina se vesele ušklíbli.
„Rád bych se n co dozv d l o své budoucnosti,“ dal se Lodrik do e i a
p edstíral p ehnaný údiv, t lesný strážce však ud lal jen opovržlivé gesto.
„No to je ím dál hez í. Te už s t mi podvodnými achry za ínají i d cka,“
konstatoval s hn vivým zabru ením. „Pane, nevím, jestli je dobrý nápad nechat
to d v e, aby vám etlo z ruky nebo b hvíodkud.“
„Já normáln ne tu z ruky, jenom se dívám lidem do o í.“ Dívka vzhlédla a
up en se na Valjakova zadívala. „Vaše jsou velice zajímavé. Skrýváte mnohá
tajemství.“
„Okamžit s tím p esta , jinak s tím n co ud lám.“ Mechanická ruka sklouzla
k rukojeti šavle. „Nikdo mi nebude íst myšlenky, pokud to sám nechci!“
„Pro se tak roz iluješ?“ zeptal se ho Stojko udiven . „Myslel jsem, že jak
tvrdíš, všechno je to jenom šarlatánství a humbuk, nebo ne?“
„Znervóz uje m ,“ zavr el bojovník místo omluvy.
„Zato já jsem hrozn zv davý, co mi vy te z o í.“ Guvernér se posadil p ímo
proti dívce.
„N co vám eknu, ale teprve až budeme sami, Excelence. Nikdo by nem l
jiným lidem p edem prozrazovat svou budoucnost.“ Fatja se vy kávav rozhlédla
kolem sebe. K údivu všech p ítomných se jako první pohnul ke dve ím Valjakov,
krátce po n m se vzdálili i ostatní.
„Kdyby ta arod jnice m la n co za lubem, hned m zavolejte, Excelence,“
zavolal t lesný strážce ode dve í a rychle zatáhl hlavu, když se dívka na n ho
podívala.
„Odkdy dokážeš p edpovídat osud jiných lidí?“ vyptával se Lodrik.
„Od chvíle, kdy jsem se nau ila mluvit, Excelence. Nevím, jak je to možné,
t eba je to schopnost, kterou m obda il sám Ulldrael.“
„Je v tom magie?“
D v e pot áslo hlavou. „Nikde v Ulldartu nenajdete žádnou magii, s výjimkou
schopností, jimiž jsou obda ení cerêlové, to p ece sám víte.“ Fatja mu pohlédla
do modrých o í. „A te prosím bu te potichu. Podívám se, co vám p inese
budoucnost.“
Lodrik se jí zadíval do nevyzpytatelných, hlubokých zorni ek a ucítil
mohutný proud, který jako by mu cht l z hlavy vysát všechny myšlenky. Po
chvíli nevnímal nic než er dív iných o í. Na nic nemyslel. V duši se mu
rozprost ela prázdnota, jíž se nehodlal bránit. Ocitl se ve stavu neoby ejné
lehkosti. Vznášel se a vznášel, až…
„Excelence? Excelence, slyšíte m ?“ Dívka mu jemn zat ásla ramenem.
155
Lodrik pot eboval n kolik vte in, než se všemi smysly op t vrátil do reálného
sv ta. Nejist se rozhlédl.
„Opravdu se ti b žn stává, že když zkoumáš n í osud, tak se doty ný cítí
velice zvláštn ? P ipadám si, jako bych do sebe nalil po ádnou dávku alkoholu.“
Zav el o i a zaklonil hlavu do týla. „Je to skute n podivuhodný pocit. A jak to
tedy vypadá s mou budoucností?“
Fatja si odkašlala. „Stanete se nástupcem nesmírn velkého, obávaného
panovníka a budete vládnout velkému množství poddaných. Budete mít hodn
d tí. Jedno se ženou, která vás miluje, t i se ženou, která vámi opovrhuje, a
jedno, o kterém ani nebudete v d t, že je vaše vlastní.“
„No to je ale zajímavé.“ Lodrik jí pohlédl do tvá e, nebylo možné
p ehlédnout, že se jí poda ilo vzbudit guvernér v zájem. „A co ješt ? Budu
dobrým panovníkem jako m j… jako kabcar? Kolika let se dožiju?“
„To nevím, Excelence,“ p iznala se vy erpaná v štkyn . „Nedokázala jsem z
vašich o í mnoho vy íst, n co ve vás narušuje moje jasnovidné schopnosti. Ale
nermu te se tím, setkala jsem se i s lidmi, u nichž jsem neum la vy íst v bec
nic.“
„Je to opravdu všechno, co víš? Musím íct, že jsem tak trošku zklamaný.“
„Budete velkým panovníkem, který se bude um t úsp šn bránit proti
soused m a odrazí je,“ dodala Fatja po chvíli. Zaváhala. „Dostane se vám
ne ekané pomoci, která vás podpo í ve vašich plánech. Vidím však i jakousi
nestálou hrozbu, jež vás obklopuje a usiluje vám o život, Excelence. Kdyby se jí
poda ilo vás zabít, tak je všechno to, co jsem vám íkala o d tech a budoucnosti,
neplatné.“ Chytila ho za paži. „Ješt jedna v c. Jeden lov k z vašeho nejbližšího
okolí není tím, za koho se vydává, to vám ješt prozradím, než odsud odejdete.“
„D kuji ti, Fatjo.“ Guvernér povstal. „Kde t zastihnu, kdybych ješt n kdy
pot eboval tvou moudrost?“
„Excelence, už se o to nepokoušejte. Jestliže mi budoucnost toho o vás
necht la víc prozradit, žádný další pokus na tom nic nezm ní, v te mi.“ Také
dívka vstala a ud lala pukrle. „Je mi líto, že vám prost nem žu íct nic jiného.“
Lodrik vyšel z místnosti a zamí il k p átel m.
„Tak co? Jste se svou budoucností spokojený?“ dorážel na n ho zv dav
Stojko.
„To ješt nevím,“ odpov d l místodržící zaduman a prošel kolem nich.
Valjakov i Miklanovo se sice snažili nedat na sob nic znát, ale každý z nich
ve skrytu duše doufal, že místodržící utrousí p inejmenším pár náznak o tom,
jaký osud ho eká − nebo aspo o tom, co mu malá Fatja ekla.
Jenže mladý muž tvrdošíjn ml el a místo vypráv ní se vrhl do víru oslav, aby
unikl zv davým dotaz m.
* * *
156
Fatja zachovala klid do doby, dokud guvernér Granburgu nevyšel z místnosti,
potom se zhroutila. Z posledních sil se složila na parapet p ed oknem, op ela se o
chladnou ze a držela se za hlavu.
Spat ila vidiny, které nemohly být hr zn jší a jež ji málem p ipravily o
rozum.
V t chto úd sných vizích vid la velké, staré a nap l rozpadlé bitevní lod
brázdící mo e, d sivé vále níky plné nenávisti, táhnoucí kdysi kvetoucími
nížinami. Vojáci ned lali nic jiného, než jen plenili, vraždili a pobíjeli všechno,
co se jim postavilo do cesty. Oddíl m vojsk velela p ekrásná žena s
nejkrut jšíma o ima, jaké si Fatja dokázala p edstavit, v kruhu t pytivé energie
stál pohledný mladík, jenž práv spálil purpurovým dechem jednu vesnici na
popel. Znetvo ený obrovitý mrzák v nádherné zbroji a s obrovským kyjem v ruce
se smíchem pobíjel matky a d ti a nad všemi t mito událostmi žhnuly Tzulanovy
obrovské o i. A už m l guvernér s touto budoucností cokoliv spole ného,
p inese celému kontinentu jen bídu, zkázu a utrpení.
Pomalu se zase vzpamatovávala, scény jí však z staly vryty hluboko do
pam ti.
„Copak jsi spat ila, malá ženo?“ zašeptalo jí n co v myšlenkách.
Vyd šen zvedla hlavu a uvid la vyschlou, tém lidskou bytost s bledou k ží
a pitvorným obli ejem, která nehlu n usedla na okenní ímsu kousek od ní. Na
zádech m la mohutný pár kožnatých k ídel, z o ních jamek se linula purpurová
zá e. Napjatý postoj prozrazoval, že ji tvor pozorn sleduje a je p ipraven
okamžit zareagovat na nejmenší pohyb.
„Copak jsi spat ila, malá ženo?“ opakovala stv ra íhav svou otázku.
„Co chceš?“ Fatji se zmocnil ledový d s. P ed ní sed l jeden z pozorovatel ,
jimž lidé v Borasgotanu p ipisovali d sivé schopnosti.
„Dozv d la ses osud našeho vznešeného pána, nebo ne?“ zašeptal jí tvor
výhružn do hlavy. „O tom, co ses dozv d la, nikomu nic ne ekneš, nebo si t
najdeme a zabijeme t . Ukradneme ti duši a sníme ji, zneuctíme tvoje t lo a
vyhladíme celou tvoji rodinu, jestli n komu ekneš jedno jediné sloví ko, malá
ženo.“
Pozorovatel vztáhl pa átovitou ruku k dív in obli eji, jemn jí p ejel po
spáncích p es tvá až ke krku. N kolik centimetr dlouhé nehty jí jemn sev ely
hrdlo. „Nikde p ed námi nebudeš v bezpe í, malá ženo, na to nikdy nezapome .“
Druhým spárem jí vytrhl chumá vlas . „S nimi t všude najdeme.“
Fatja rychle p ikývla. „Nebudu o tom s nikým mluvit, dávám vám na to
slovo.“
„Ješt dnes v noci zmizíš ze statku a vrátíš se do Borasgotanu nebo kamkoliv
se ti zachce,“ na ídil jí pozorovatel v myšlenkách a jeho odporný obli ej se jí
zblízka zahled l do o í.
O ní jamky mu ve tm z eteln tepaly a ochromily jakýkoliv odpor, jehož by
snad dívka byla schopná. Do nosu jí pronikl pach zahnívajícího masa, potom jí
157
stv ra p edvedla dv ady dlouhých zub , ostrých jako nože a nících z
páchnoucích úst jako smrtonosné, špinav erné hory.
„Posp š si, malá ženo.“ K ídla se rozprost ela a nehlu n odnesla tvora do
noci.
Fatja rychle sesko ila z parapetu, posbírala pár svých drobností a nacpala je
spolu se šatstvem do plát ného pytlíku. Vylezla oknem ven, aby nepotkala
žádného z host , který by m l zájem a chu se jí na n co ptát.
Cht la odsud co nejrychleji pry . Pry od t ch stv r, pry od guvernéra,
paktujícího se se silami, s nimiž nehodlala mít nic spole ného.
* * *
P íštího dne ráno ekal na hosty návrat do guvernérovy rezidence. Lodrik a
jeho pr vodci si asn zrána sbalili v ci, aby se co nejvíce vyhnuli úpornému
polednímu žáru.
Místodržící vzletnými slovy pod koval Miklanovi za slavnost a výlet z
hlavního m sta provincie, který mu p inesl trochu vytouženého odpo inku a únik
od každodenních záležitostí, plných nejr zn jších intrik.
S vymyšlenou omluvou ho pak mladý muž opustil, aby se mohl osobn
rozlou it s Norinou. Našel ji ve spole enské místnosti, zahloubanou do knihy.
Lodrik tiše zakašlal, aby na sebe upozornil.
Brojakova dcera vzhlédla vzh ru a pokr ila elo. Vadilo jí, že ji vyrušil p i
etb .
„ ím mohu Excelenci pomoci?“ Ženin hlas zn l nevrle a odmítav . Lodrik
ztrácel odvahu.
„Cht l jsem se s tebou rozlou it, Norino,“ pronesl a p istoupil k ní blíž.
„V erejší ve er se mi velice líbil. Zejména náš tanec.“
„Však se taky nedá íct, že byste tan il n jak nešikovn , Excelence,“ odv tila
pon kud p átelšt jším tónem. „A te se vra te do svého paláce a starejte se o
záležitosti zdejší provincie. Nezapome te na moje rady.“
„Já na n nezapomenu.“ Posbíral veškerou odvahu. „Ani na tebe
nezapomenu.“ Najednou dostal nápad. Rychle vytáhl zpod zbroje amulet. „Cht l
bych, aby sis ode m vzala tenhle dárek. A ti p ináší št stí a chrání t p ed
každým nebezpe ím.“
Te už se Norina na n ho zahled la s opravdovým údivem. „Ale to p ece není
nutné, Excelence.“ Vzala šperk do rukou a dlouho si ho prohlížela. „Mám z
vašeho dárku velkou radost, mockrát d kuji, Excelence. Ten amulet vypadá
velice neobvykle. Ur it to je velká vzácnost.“
„Taky jsem ho dostal za tajemných okolností.“ Lodrik necht l nic víc
prozradit, protože se bál, že by mu Norina mohla chtít dárek vrátit, kdyby se o
n m dov d la bližší podrobnosti. „A p ál bych si, abys mi po ád ne íkala
158
Excelence. Tehdy v ložnici jsi mi p ece tykala, pro by tomu te m lo být
jinak?“ zahled l se jí do tvá e a hn dých o í, p ipomínajících hluboké, temné
t n . „D kladn jsem p emýšlel o v cech, o nichž jsme hovo ili b hem jízdy sem
na statek, a myslím si, že máš pravdu.“
„Jak to myslíte…“ zarazila se a hned se opravila, „cht la jsem íct, jak to
myslíš?“
„Tarpol by opravdu pot eboval n jakou tu zm nu. Až se vrátím zpátky ke
dvoru, p edložím kabcarovi odpovídající návrhy. Možná pak na ídí, abys za ním
p ijela, aby si s tebou o t ch tvých návrzích popovídal.“
Mladá žena mu v novala osl ující úsm v a pov sila si amulet na krk. Rukou
si uhladila rudé šaty a podívala se na Lodrika. „Jak mi tv j dárek sluší,
Excelence?“
Okouzlující, fantastické, božské, to byly první výrazy, které místodržícímu
vytanuly na mysli, p esto po ádn nev d l, co by jí na to ekl.
„Žádné žen by ten šperk neslušel lépe než tob , Norino.“ P istoupil k ní o
krok blíž a zasunul jí etízek pod límec šat .
V tu chvíli mu dívka pohlédla do o í a Lodrik v duchu zajásal, protože m l
pocit, že v jejím obli eji vidí známky náklonnosti.
„Smím?“ zeptal se chraptiv .
„Co?“ zeptala se šeptem Norina. Výraz jejích o í se nijak nezm nil.
„Políbit t . ekla jsi mi p ece, že t mám p íšt požádat o svolení,“ p ipomn l
jí. Uniformou mu prolétlo žhavé horko, krev mu bušila v uších, ruce m l úpln
zpocené.
Zven í k nim doléhal hlas t lesného strážce, jenž hlasit hledal guvernéra a
ím dál víc se blížil ke spole enské místnosti.
Norin se zrychlil dech. „Smíš.“ Mírn p edklonila hlavu.
Lodrika však její souhlas tak zasko il, že nebyl schopen nic ud lat.
Valjakov zabušil na dve e místnosti. „Pane, musíme už vyrazit.“
Mladý muž stál p ed Norinou strnule jako solný sloup. Dívka ekala se
zav enýma o ima na guvernér v polibek, jenže mladík si p ipadal naprosto
bezmocn , jako zhypnotizovaný králík. Norina tedy vzala rozhodnutí do
vlastních rukou.
Ruce brojakovy dcery se zvedly vzh ru, uchopily ho za obli ej a p itáhly si
jeho ústa ke rt m, potom ho jemn odtla ila zp t.
„Tak už b ž, nebo nakonec odjedou bez tebe.“
Místodržící vrávoral jako opilý ke dve ím a otev el je práv ve chvíli, kdy
cht l t lesný strážce vejít dovnit .
Valjakov vrhl do místnosti ned v ivý pohled.
Norina op t sed la za stolem, na pohled zahloubaná do knihy, a ani nezvedla
o i, když Lodrik prošel s blaženým výrazem ve tvá i kolem Valjakova ven.
T lesný strážce pot ásl hlavou.
„Pane, to je tady b žným zvykem?“
159
„Co zase, m j milý Valjakove?“ Místodržící m l pocit, že se mu kolem hlavy
roztan ila hejna motýl a záplava hv zd a vybuchly celé oh ostroje radosti.
Rozt ásla se mu kolena, ale p ipadal si velkolep .
Bojovník se široce zašklebil. „ íst knihy vzh ru nohama. Mohl bych p ísahat,
že Norina taky držela tu svoji naopak.“
Guvernér se rad ji vyhnul odpov di, místo toho hbit prošel halou a bez
okolk nastoupil do ko áru, kde již na n ho ekal Stojko.
„Miklanovo p ijede o n co pozd ji,“ vysv tloval rádce velkostatká ovu
nep ítomnost „Cht l by si ješt promluvit s n kterými pachtý i. Za týden prý zase
dorazí do Granburgu.“
„To je v po ádku.“ Lodrik se díval z okna v nad ji, že snad bude moci vrhnout
poslední pohled na Norinu. V z však vyjel ze statku, aniž by ji ješt jednou
spat il.
„Vypadáte trochu zklaman ,“ poznamenal Stojko. „Copak se vám n co
znelíbilo?“
„Ale, to není nijak d ležité,“ vytá el se mladík. „Poj , zahrajeme si partii
šachu.“
Po tomto Lodrikov návrhu se rádce definitivn utvrdil v p esv d ení, že n co
není v po ádku. Místodržící se normáln šach m vyhýbal, jak to jen šlo.
P edsevzal si, že se p i nejbližší p íležitosti zeptá Valjakova, jestli snad ten neví
n co bližšího.
„Samoz ejm , pane, jsem vždy p ipraven. Vsadím se o vaslec, že vyhraju.“
„Já taky,“ ekl Lodrik a za al rozestavovat figurky. „Práv m n co napadlo.
Co by se stalo, kdybychom p i zpáte ní cest projeli územím hara¢e Kolského?“
Stojko krátce zap emýšlel. „Nebyl to ten vychrtlý šlechtic s jizvou na tvá i,
kterému pat í ti p íšerní bojoví psi?“
„P esn tak. Malá p ekvapivá návšt va nem že být na škodu, nemyslíš?
Možná u n ho narazíme na další spiklence a m žeme si s nimi vypít šálek aje.“
„To je docela zábavná myšlenka,“ ušklíbl se rádce, vyklonil se z okna a
nahlásil ko ímu a Valjakovovi zm nu plán .
„Ko í si myslí, že se tím náš p íjezd do Granburgu zpozdí nejmén o týden,“
oznámil poté místodržícímu.
„To by se vcelku dalo snést, ekl bych. Obilné slavnosti za ínají za dva týdny,
takže až se vrátíme dom , budeme mít dost asu na p ípravy,“ konstatoval
guvernér. Táhl figurkou. „Te jsi na tahu ty.“ Mladík zamyšlen pozoroval
zdobenou šachovnici se stylizovanými armádami. „Ob as si p ipadám jako jeden
z nich. M j otec rozhoduje, jak bude co probíhat, a já musím, stejn jako všichni
ostatní vojáci v poli, jen poslouchat.“
„Tak se na to podívejte z jiného úhlu pohledu, pane. Ta šachovnice je te
Granburg a vy jste muž, který zde tahá za nitky a postrkuje figurkami sem a
tam.“ Stojko u inil tah a ukázal na erného krále. „To je Jukolenko. Toho musíte
porazit bez toho, že byste ztratil moc vlastních p šc , ekn me, že to jsou prostí
160
ob ané Granburgu. K tomu, abyste ho zahnal do úzkých a donutil ho vzdát se,
máte n kolik spojenc . Já jsem váš st elec, Valjakov by se dob e vyjímal jako
v ž, Miklanovo by mohl p edstavovat druhého st elce.“
„A Norina by byla moje dáma.“ Lodrik byl na tahu a vysunul vp ed st elce.
Stojko p edstíral, že guvernérovu poznámku nezaslechl, a zahájil první útok,
p i n mž ohrožoval st elce.
Hra ur itou dobu pokra ovala, aniž by n který z hrá pronesl jediné slovo.
„Jukolenko však má ve srovnání s vámi jednu výraznou výhodu. On klidn
ob tuje svoje figurky, aniž by na n musel brát ohledy, protože už má tak jako
tak zkaženou pov st. Zatímco ím více vašich p šc neboli sedlák zem e, tím
více si ostatní budou myslet, že jste úpln stejný jako ten erný král,“
poznamenal Stojko po chvíli, kdy ady jeho vojska nebezpe n pro ídly.
Lodrik st elcem sebral p edsunutého erného p šce, p i tom však p ehlédl, že
si ho Stojko mezitím sta il krýt.
Rádce s požitkem odstranil bílého st elce z šachovnice a umístil na jeho místo
ernou dámu, která nyní ohrožovala bílého krále. „Krom toho se Jukolenko
z ejm lépe vyzná v kladení lé ek. P išel jste o Miklanova, pane.“
„Práv k takovému ú elu p ece mám rádce,“ kontroval guvernér a sebral
kon m soupe ovu figurku. Radoval se, že Stojko ud lal chybu.
„Na to byste nem l neustále spoléhat, zvlášt když d v rné rádce není tak
snadné sehnat.“ Další erný p šec odstranil kon ze šachovnice, ímž se ernému
st elci otev el postup po diagonále, kterou Lodrik doposud trestuhodn
zanedbával. erný op t nebezpe n ohrozil guvernérova krále.
„Nenávidím tuhle hru.“
„Ale ona vás výborn p ipraví pro život, až budete vládnout. Nau í vás, že se
musíte mít po ád na pozoru a vždycky mít v záloze n jakou pojistku.“
Lodrik ud lal rošádu a p ešel v ží do útoku. „Asi tak?“
Stojko s klidem sebral erným p šcem bílého, kryl si ho p itom kon m a
ohrozil bílého krále. „Tak n jak, jenom trochu líp, pane.“ Lodrik v král byl
zaklín ný a nemohl se pohnout, „Çarije a jste mrtvý.“
„Doufejme, že je Jukolenko mizerný hrá ,“ povzdechl si guvernér a znovu
rozestavil svou armádu. „Tentokrát to se mnou nebudeš mít tak snadné.“
„Tak to si proti vám hned vsadím další vaslec,“ prohodil Stojko lakonicky.
* * *
Po desáté prohrané partii se guvernér opakovan utvrdil v p esv d ení, že se
jako vládce k ni emu nehodí. Ko ár našt stí kone n zastavil, družina se
p ipravovala na nadcházející noc. Od doby, kdy vyjeli, neprojížd li kolem
jediného hostince, cestou minuli pouze jednu opušt nou vesnici, jak jim prozradil
Valjakov.
161
Bylo vid t, že t lesnému strážci je vysloven nemilé, že musejí nocovat
uprost ed p írody, jenže pokra ovat ve tm v jízd po neznámé cest považoval
za ješt mnohem blázniv jší nápad, protože v této ásti provincie nebylo stejn
jako v ad jiných úsek ani stopy po pln ní na ízeného programu výstavby a
údržby cest. Lodrik si už v duchu p ipravoval kázání, které za to hodlal šlechtici
ud lit.
Noc ub hla bez zvláštních událostí, a tak skupina pokra ovala p íštího dne
asn zrána v jízd . Následující t i dny probíhaly podle prakticky naprosto
stejného scéná e: partie šachu, spánek a jídlo. tvrtého dne dorazili po poledni k
polím s bohatou úrodou obilí, na nichž nevolníci piln pracovali.
Jeden ze sedlák , který se kv li neustálým projev m úcty a pokory málem
nedokázal zvednout z prachu, jim vysv tlil cestu k sídlu Kolského, ležícímu ve
vzdálenosti zhruba t í verst.
„No to jsem opravdu hrozn zv davý, s jakými poctami nás ten šlechtic
p ivítá,“ p emítal Stojko. „Nejspíš na nás poštve psy. Ten trest, který jste mu
tehdy ud lil, pane, vám ur it nezapomn l.“
„Doufám, že se z toho pou il.“
Stojko sklidil šachy. „Pane, vy jste toho dvounohého kostlivce vid l stejn
zblízka jako já. Opravdu si myslíte, že se z rozsudku pou il?“
Lodrik vyhlédl z okna. „Obávám se, že máš pravdu. Jediné pou ení, které si z
toho vzal, bude asi to, že v blízkosti svých ps nesmí nechat naživu žádné
sv dky.“
„Z jeho pohledu to byla oby ejná sm la, že když jeho prokletí borasgotanští
bojoví psi zabili tu nebohou ženu, zrovna musel kolem projížd t budoucí
guvernér. A my jsme m li št stí, že k zabití nedošlo na jeho pozemcích, jinak
bychom nem li jediný d vod, pro bychom ho m li volat k zodpov dnosti.“
Mladý muž si hlu n odfrkl. „Co je to za zodpov dnost, když zlo inec se
smíchem zaplatí pár vaslec a nadále si po íná stejn jako d ív? ím víc toho
tady zažívám, tím víc za ínám sdílet Norininy názory ohledn pom r , jaké v
Tarpolu vládnou.“
„Zlo inec je až p íliš tvrdé ozna ení toho, co Kolskoj ud lal, respektive
neud lal. Když tu záležitost posuzujeme pouze podle samotné podstaty v ci, tak
jenom nedával na psy po ádn pozor,“ uvažoval rádce nahlas, Lodrika však svým
vyjád ením zasáhl p esn do bolavého místa.
„Jaké slovo bych asi tak m l použít pro lov ka, jemuž jsou životy ostatních
naprosto lhostejné? Samoz ejm , v Tarpolu máme nevolnictví, ale p esto jsou i ti
nejubožejší po ád ješt bytostmi z masa a kostí a s lidskou duší.“
„Nevym nili jste si náhodou s Norinou mozky?“ zeptal se Stojko opatrn .
„Ne, nem j strach.“ Lodrik se podíval muži vážn do o í. „Ale donutila m
více p emýšlet a dívat se kriti t ji na v ci, které ostatním p ipadají normální.
Myslím si, že se nespokojenost prostého lidu v uplynulých letech nijak
nezmenšila, nebo ano? Provincie Worlac bojuje celé roky o samostatnost a za
162
utrpením mnoha lidí nepochybn v zí takoví šlechtici, jako jsou Jukolenko nebo
Kolskoj. P ál bych si, abych toho mohl víc zm nit.“
„Nebude to jednoduché, pane, ale domnívám se, že až se stanete kabcarem,
potom bude ve vašich možnostech ada v cí, které doposud leží n kde v
nedohlednu,“ dodával mu rádce nad ji. „Krom toho nejsou ani zdaleka všichni
šlechtici a velkostatká i v íši stejní jako tady ti v Granburgu.“
Místodržící na n ho odhodlan pohlédl. „Co nevid t si sedneme ke stolu s
Miklanovem a Norinou a za neme vypracovávat návrhy reforem, které p edložím
otci hned, jak se vrátím. To by tak hrálo, kdybychom se nepustili do prvních
zm n ješt za života mého drahého papínka.“
„Zajisté, pane. A Valjakov je ten nejvtipn jší, nejveselejší a nejvyrovnan jší
lov k v celém Tarpolu,“ dal Stojko najevo pochybnosti. „Váš otec nedokáže s
prominutím myslet jinak než jako voják. Vezm te v úvahu jeho p vod a váš
p vod a jak vst ícn p istupovala a p istupuje vaše rodina k novinkám. Ve
srovnání s ní je dubový kmen pružný a ohebný.“
„P esto se do té v ci pustíme,“ rozhodl Lodrik. „Vždy p ece hned nemusíme
bourat celý palác.“
Stojko se rozesmál. „To bude mít kabcar opravdu nesmírnou radost. Poslal
svého syna pry , aby se nau il být vládcem, a zpátky se mu vrátí mladý muž,
který mu p evrátí íši naruby. Obávám se, že plukovník Mansk nakonec za sv j
nápad p ece jen zaplatí hlavou.“
Místodržící se k n mu p idal a i on se dal do smíchu. „Ano, z toho ur it bude
mít velkou radost.“
Krátký zbytek cesty oba cestující pod imovali. Tu a tam se probrali, když
ko ár najel do díry a povážliv se zakymácel, jinak se však oddávali polospánku.
Pozd odpoledne se v z dokodrcal do malého m ste ka se dv ma stovkami
dom , mali kých bará k a stodol. Družina nakonec zastavila p ed rozlehlým
statkem, rozkládajícím se na pahorku uprost ed m sta. Dorazili do cíle.
Rozespalý Lodrik se vypotácel z ko áru a protáhl se.
Dv d ve ky, které práv vycházely ze stodoly, se mu rychle uklonily, za aly
si n co šuškat a rychle se rozb hly do velkého hrázd ného domu.
Valjakov dovolil strážným sesednout, ty em muž m však na ídil, aby st ežili
ko ár, a zárove n co tiše na ídil i dalšímu muži. Zbytek voják doprovázel
guvernéra a Stojka do panského sídla.
Jeden ze ty vy len ných voják se rozb hl ke stájím a hned se vrátil zp t,
aby podal Valjakovovi zprávu.
„Ve stájích je více koní, než kolik se do nich normáln vleze,“ zasalutoval.
„T i z nich jsou ješt úpln zpocení a eledíni je práv otírají.“
T lesný strážce mu nazna il, aby se vrátil ke ko áru. „Pane, zdá se, že co se
týká Kolského a ostatních spiklenc , m l jste to v nose.“
„Ned lej záv ry tak rychle,“ varoval ho guvernér. „Možná je to jenom
oby ejná lovecká družina.“
163
Než sta ili dojít ke dve ím, vystoupil z nich sluha v livreji a uklonil se
návšt vník m.
„Okamžit nás zave ke Kolskému a jeho host m,“ na ídil mu Lodrik. „Já
jsem hara¢ Vasja, královský místodržící provincie Granburg. Sta í, když nám
ukážeš cestu, my se už pak ohlásíme sami.“
Z eteln nervózní sluha vedl t i muže a osm strážných halou vykládanou
mramorem, v níž stály drahocenné busty a jiná socha ská díla. Na st nách visely
portréty šlechticových p edk , drahocenné koberce a gobelíny.
Rychle prošli chodbou a ocitli se ve velké místnosti, zcela p epln né
nejr zn jšími loveckými trofejemi. V rozli ných pozicích a postojích tam byly
tém všechny nebezpe né šelmy, na n ž mohl lovec v provincii natrefit, od
sn žného rysa p es vlka až po statného kullaka, jenž vzbudil v mladíkovi
nep íjemné vzpomínky. Zví ata byla dokonale vypreparovaná a nebylo na nich
vid t nejmenší známky rozkladu. Podlaha byla pokrytá medv dími kožešinami,
na st nách visely parohy a hlavy oby ejné vysoké zv e.
Stojko ukázal na nehybnou postavu, zahalenou p ehozem, jež stála uprost ed
místnosti. „Není to náhodou n jaký vesni an, který se omylem p ipletl do rány?“
„To je d vod, pro se zde dnes sešli hosté, Excelence,“ vysv tloval sluha ode
dve í vedoucích ven z domu. „Hara¢ Kolskoj by jim pozd ji cht l p edstavit svou
nejnov jší ko ist. Spole nost se nyní shromáždila v zahrad , kde jim pán n co
p edvádí, Excelence.“ Sluha se op t stáhl.
„Tak se na to p jdeme taky podívat,“ zabru el Lodrik a vykro il ven, jeho
pr vodci ho následovali.
Ve dvo e upraveném do podoby p íjemné zahrady se shromáždila zhruba
dvacítka muž . Všichni stáli k nov p íchozím nato eni zády a guvernérova
p íchodu si žádný z nich nevšiml.
Jejich pozornost se pln soust edila na muže v tmavohn dé kožené zbroji,
pobité železnými plíšky. Práv p ikládal šíp k t tiv kost ného luku, dosahujícího
výšky dosp lého muže. Muž mí il na cíl nacházející se n kde v pozadí, kam
místodržící ze svého místa nevid l.
St elec se na moment soust edil, potom rychlým pohybem natáhl t tivu,
zamí il na cíl a vypustil šíp. Po n kolika vte inách bylo slyšet, že se šíp se
zask íp ním do n eho zabodl, jako kdyby n kdo prudce zarazil tlustý h ebík do
plechu.
Hosté vyráželi udivené „Och“ a „Ach“ a nadšen zatleskali.
Muž v podivné zbroji odložil zbra . Obrovské provazce sval na pažích a
p edloktích, které by si v ni em nezadaly s Valjakovovými, ohnuly rám luku a
muž z n ho sv sil t tivu, aby lovecký nástroj zbyte n nezat žoval.
Lodrik po kal, až dozní potlesk. Potom za al on sám nadšen plácat dlan mi.
„Bravo,“ zvolal hlasit . „To byla ur it mistrovská rána, i když jsem nevid l, co
zasáhl.“
Kolskoj sebou trhnul, jako by se mu p ímo za zády vzty ila n jaká nestv ra.
164
„Zatracen , to je… pro mne est, že vás zde mohu p ivítat, Excelence,“
pozdravil guvernéra šlechtic, ch ípí skobovitého nosu se nadmulo. „A navíc zcela
ne ekaná, jako blesk z istého nebe.“
„Vždy taky venku krásn svítí slunce,“ opá il mladý místodržící a sestoupil
po sch dcích dol . „Takže není divu, nemyslíte? Naproti tomu vy vypadáte, jako
byste spadli z oblak. Copak nemáte radost, že vidíte svého guvernéra?“
Hosté se uklonili, když pochopili, kdo p ed nimi stojí.
„Je pro mne ctí, že vás smím p ivítat,“ usmál se vyzáblý šlechtic, ale pichlavé
zelené o i ho prozradily. Zasypávaly Lodrika neskrývanou nenávistí. „Jste
samoz ejm více než vítán. Smím vám p edstavit své p átele?“ Hara¢ uvedl
jména celé ady brojak a velkopachtý . „A tady to je mistr Hetrál, m j nový
lov í. Vzal jsem ho k sob do služby, abych se od n j n emu p iu il.“
St elec se podíval na šlechtice s výrazem nesmírného údivu ve tvá i, ne ekl
však jediné slovo.
M l nicne íkající obli ej zkrášlený hustými vousy, lemujícími ústa a spodní
elist. Tmavohn dé vlasy byly rovn sest ihnuté, jako by mu krej í p edtím
narazil na hlavu hrnec, levé oko zakrývala klapka vyšívaná brokátem. Ušní
boltce mu zdobily obrovské zlaté náušnice, t pytící se v zá i zapadajícího slunce.
Pod koženou zbrojí m l oble enou prostou košili, kožené kalhoty a slušivé
holínky z m kké k že.
Muž si zm il Lodrika zkoumavým pohledem. Potom p edvedl velice
dvornou, ob adnou úklonu dokonale dopln nou vhodným pohybem ruky, která se
p íliš nehodila k jeho nenáro nému od vu.
„Excelence, nesmíte mému lov ímu zazlívat, že vás nepozdraví slovy, ale i
kdyby cht l, tak prost nem že. Je n mý,“ vysv tlil šlechtic muž v bezeslovný
pozdrav. „Zato ovšem umí íst a psát.“
„Kdyby panstvo laskav ustoupilo kousek stranou, abych se mohl podívat, na
co váš mistrovský st elec mí il,“ požádal místodržící muže, kte í mu poslušn , i
když váhav a pon kud neklidn ud lali místo.
Když Valjakov spat il místo, kam šíp dopadl, hlasit vydechl.
Ve vzdálenosti sto krok byl postavený slamník, navle ený do brn ní. Šíp se
do n j zabo il p esn ve výšce srdce tak hluboko, že ven vy níval jen krátký
konec zdobený péry.
Lodrik se nejd íve podíval na své rádce, potom na Kolského. „To je velice
neobvyklý ter .“ Dal se do pohybu. „Ten si musím prohlédnout zblízka.“
„Byla to jenom malá sázka, Excelence,“ vysv tloval šlechtic se zkamen lým
výrazem ve tvá i. „Jenom oby ejná sázka.“ Všichni p ítomní se k Lodrikovi
okamžit p ipojili a šli se rovn ž podívat.
Guvernérovi se zúžily o i, když zblízka spat il, co muž svým zásahem
dokázal. Ze své p edchozí pozice nemohl vid t, že za prvním brn ním byly
umíst né ješt další dv zbroje. Z poslední z nich vy níval hrot šípu, dlouhý jako
b íško prstu. To byl d kaz nesmírné prudkosti, jakou šíp zasáhl ter .
165
„U Ulldraela,“ vyklouzlo guvernérovi zd šen z úst. „Brojaku Kolskoj, ím to
ten váš lov í st ílí, a u všech dobrých duch , na jakou zv máte vlastn polí eno,
že pot ebujete po svém boku takového muže?“
P isp chalo k nim n kolik sloužících, kte í rozebrali brn ní, aby si spole nost
mohla ud lat o ú inku st ely bližší obrázek.
První pancí šíp kompletn prorazil, ve druhém se z d íku, k n muž byl
p vodn p ipevn n, uvolnil trojhranný, dokonale vybroušený železný hrot,
dlouhý tém jako loket, a vnikl do t etího brn ní, na druhé stran však již
nevy níval ven celou svou délkou.
„Co je to za zbra , která prorazí t i brn ní?“ vyptával se Lodrik, jenž se stále
ješt nemohl probrat z údivu. „A k jakému ú elu ji pot ebujete? Ptám se
naposledy, Kolskoj.“
„Mohla by se Excelence spolu se zbytkem host vydat za mnou? Ukáži vám
odpov .“ Šlechtic vykro il jako první.
Hetrál taktéž následoval nedo kavé p ítomné, povolený luk si voln p ehodil
p es rameno. Klapku na oko, kterou si z ejm nasadil jen proto, aby lépe zamí il,
si mezitím sundal.
Kolskoj vešel do místnosti s trofejemi, po kal, dokud nedorazí i poslední z
host , a jediným škubnutím strhnul p ehoz ze zahalené postavy.
„To je d vod, pro pot ebuji nového lov ího, Excelence!“
Ve zpola vzp ímené pozici p ed nimi stál tvor, vysoký zhruba jako lov k. Na
obou stranách t la m l dv chapadla, každé z nich se t emi ostrými drápy. T lo
pokrývaly hrubé šupiny. Masivní hlavu chránil neprostupný rohovinový pancí ,
o i m l hluboko zapadlé v lebce, krátké, ale mocné elisti se špi atými, k sob se
sbíhajícími zuby byly z ásti pootev ené.
Tvorovi visel z huby rozeklaný jazyk, jehož vidlicovité konce vypadaly
nebezpe n ost e. Místo nosu m la nestv ra drobou ké otvory, na krku, jenž byl
rovn ž chrán n šupinami, post ehl Lodrik škvíry tlusté jako prst, jimiž se bytost
z ejm nadechovala.
„Tahle v c spolu s dalšími dv ma soukmenovci vyhladila jednu moji vesnici,
všechny muže, ženy, d ti i zví ata,“ vysv tloval Kolskoj, zatímco hosté nadále
up en zírali na vycpaný exemplá a neskrývali odpor. Tvor vypadal tak živ ,
jako by se každou chvíli mohl do muž pustit ve snaze vyrvat jim z t la
vnit nosti.
Šlechtic ukázal na nes etné, r zn hluboké škvíry v šupinách. „To jsou stopy
toho, jak jsme s ním bojovali. Vidlemi, me i i oby ejnými šípy. Vidíte, že s
normálními prost edky se u téhle stv ry daleko nedostanete. Práv proto jsem
nechal povolat mistra Hetrála, který mi bude na lovu k ruce. Mistr Hetrál je
Turî an a v t chhle bahenních bestiích se dokonale vyzná.“
„Jak se vám poda ilo tady ten exemplá složit?“ zeptal se Valjakov, jemuž se
najednou objevily v obli eji známky nadšení.
166
„M li jsme št stí,“ p iznal vychrtlý šlechtic a p ejel rukou bestii po hlav .
„Zlomil si nohu a chytil se v síti. Když jeden z mých pacholk cht l tuhle na
první pohled mrtvou v c d kladn prozkoumat, stálo ho to život.“ Poklepal na
št rbinu na levé stran krku. „Pot ebovali jsme skoro p l hodiny, než jsme mu
kone n urazili tu jeho prokletou hlavu. Chapadla s ostruhami dosáhnou dále,
než jsme tušili, a snadno zabíjejí. A jazykem dokáže ta potvora pro íznout
ob tem hrdlo.“
„Pro jste o tom nedali v d t posádce? Ta by vám p i lovu ur it pomohla,“
divil se mladý muž a popošel dále, aby si bestii prohlédl zblízka.
Kolskoj pot ásl hlavou, o i se mu zúžily. „Jsem lovec, a proto je pro m v c
cti, abych tuhle záležitost osobn dotáhl až do konce. Je to pro m svým
zp sobem výzva, p edstavuje pravd podobn ten nejt žší úkol, s jakým jsem se
kdy st etl.“
„A kdy se chcete svému protivníkovi nabídnout jako p edkrm?“ Stojko se
podez ívav zadíval na spáry podivné stv ry. „Nep ece ujete trochu svoje
schopnosti?“
„Mistr Hetrál ví, jak si s nimi poradit a jak m žeme ob zbylé nestv ry
snadno vystopovat,“ ubezpe il ho Kolskoj s jistotou v hlase. Po tvá i mu p elétl
úsm v, skobovitý nos sebou škubnul, jako by n co zv t il. „Excelence, budeme
rádi, když nás na lovu doprovodíte. Váš t lesný strážce budí dojem, že dokáže
ocenit po ádný hon.“
„Budu o tom p emýšlet,“ pod koval Lodrik za pozvání. „A te bychom si
mohli dát n co k jídlu. A p ipravte mi a mému doprovodu na noc pokoje.
Prozatím se tu zdržím. Hrozn m zajímá, jak ta v c dopadne.“
„A hlavn , která stv ra vyjde z toho souboje vít zn ,“ dodal jeho rádce
polohlasem.
Guvernér se obrátil na n mého muže. „Vím, že vy, lidé z Tûrisu, musíte s
t mi bestiemi svád t t žké boje. Kolik jsi jich už zabil?“
Hetrál zvedl luk, potom vzty il nejd íve p t prst a pak ješt t i.
„To je slušný výkon, osm takových kousk ,“ zamumlal mladý místodržící,
lov í však s úšklebkem pot ásl hlavou a opakoval znamení ješt jednou.
„Pane, myslím, že chce nazna it t iapadesát,“ zašeptal Valjakov.
„T iapadesát?“ vyk ikl Lodrik. „To je opravdu strašn moc. Ukaž mi svoje
šípy.“
Hetrál vytáhl z toulce šíp a podal ho Lodrikovi.
Místodržící si zkoumav p idržel hrot p ed o ima a tvá il se, jako by n emu
z toho rozum l. „Výborná práce.“ Vrátil šíp zpátky. „Cht l bych, abys se mnou
odjel do Granburgu, až budou ty bestie mrtvé. Zam stnám t jako svého u itele,
protože já ur it pot ebuji trochu víc u ení a cviku než Kolskoj.“ Nato il se ke
šlechtici. „Nebo snad proti tomu n co máte?“
Muž mu neodpov d l, pouze pokr il rameny. Jeho o i toho zase jednou
prozrazovaly více než slova.
167
* * *
„Víte, že jste Kolskému odloudil muže, kterého brojak zam stnal jako
nájemného vraha?“ Stojko vešel do pokoje, v n mž byli Lodrik s Valjakovem
ubytovaní, a ve tvá i m l pobavený výraz. „Nebo jste té historce o bestii vážn
v il?“
„Ta záležitost se stv rami je možná pravdivá, ale Hetrál byl samoz ejm
najatý p edevším proto, aby ulovil m ,“ potvrdil guvernér podez ení svého
d v rníka. „Byl by to první lovec, který p i cvi ení používá místo ter e brn ní. A
kdyby cht l jenom dokázat, jakou má ten luk pr raznost, sta ilo by mu k tomu
cokoliv jiného. Já bych ho nechal st ílet na tu vycpanou stv ru, to by byl
opravdový d kaz tvrzení, že šíp pronikne i šupinami v pancí i bestie. Jinak jsem
spíš m l pocit, že Kolskoj cht l svým host m dodat d v ru, že mé dny ve funkci
guvernéra jsou se teny.“
„Doufejme, že ten muž ví, co znamená slovo loajalita, zejména po dobu, kdy
bude ve vašich službách, pane. Nechal jsem si od n ho ukázat celý arzenál šíp ,“
poznamenal Valjakov, zatímco si do mechanické ruky naléval pár kapek oleje.
„Skute n má pro každý druh zbroje p ipravené ty nejvhodn jší hroty. Dlouhé a
tenké proti kroužkovým košilím, trojhranné broušené hroty proti brn ní nebo
pancí m z tvrdých šupin. Kovové hroty svým zp sobem vycházejí ze zakon ení
t žkých ošt p , jsou to dlouhé hroty s dodate nou zát ží, aby se zvýšila jejich
pr raznost. Pane, jsem si jistý, že tento muž sest elí ze sedla jakéhokoliv
bojovníka z celého Ulldartu, bez ohledu na to, jakou má na sob zbroj.“
„Co je to vlastn za podivný luk, který nosí? Já si vždycky myslel, že
samost íl je lepší než sebedokonalejší luk.“ Místodržící ekal na uspokojivou
odpov z úst t lesného strážce.
„Normáln tomu tak bývá,“ p ikývl bojovník souhlasn , „ale tato zbra je
naprostá zvláštnost. Vypadá jako ohnutý kost ný luk, ale ve skute nosti je
složená z ady r zných komponent . Podle obrázku, který mi nakreslil, je
vyrobená z n kolika druh d ev, navzájem sklížených a proložených kusy kostí a
proužky k že. Samotná rohovina slouží pouze jako objímka, která ty materiály
drží pohromad . Luk má upravený p esn na svou postavu a musím íct, že
kdybych m l t tivu dlouho držet napnutou, m l bych s tím potíže.“ Postupn
zahýbal všemi prsty mechanické ruky a poslouchal, jestli v nich n kde nesk ípe.
„Normálním šípem, který není tak t žký jako ty speciální, dost elí do vzdálenosti
tém sedmi set délek šavle.“ Holohlavý t lesný strážce jim postupn pohlédl do
o í. „Podle mého názoru je Hetrál ten nejnebezpe n jší lukost elec, jakého jsem
kdy v život potkal. Kdybyste si ho nenajal, museli bychom ho pod n jakou
záminkou zatknout. Nebo ho rovnou zabít.“
N kdo zaklepal a olivrejovaný sluha jim oznámil, že hara¢ova lovecká
spole nost je p ipravená vyrazit.
„Te uprost ed noci?“ zapochyboval Lodrik.
168
„Mistr Hetrál vysv tlil, že bestie vyrážejí na lov jenom v noci a p es den si
vyhledávají n jakou tmavou skrýš, Excelence,“ up es oval sluha. „Hara¢
Kolskoj by se cht l s deseti dalšími muži za t mi nestv rami pustit a velice by je
pot šilo, kdyby je Excelence na honu doprovázela.“
„To si dokážu dokonale p edstavit. Já osobn bych p es den hledal úkryt, kde
se ta stv ra schovává, d kladn bych ho zalil olejem a tu bestii prost spálil,“ dal
Stojko k lepšímu svou radu. „Uspo ádat štvanici v úplné tm na n co, co je v
takové situaci ur it v obrovské výhod , to v žádném p ípad nepovažuji za
dobrý nápad.“
„A z tohoto d vodu tu taky z stanu.“ Guvernér se obrátil ke sluhovi v livreji.
„Vy i Kolskému, že jsem po cest p íliš unavený a na to, abych se ve tm honil
za n jakými stv rami, nejsem tak dobrý lovec jako on.“ Sluha se uklonil a zmizel
ze dve í.
„Vsadím se o deset vaslec , že ztratí nejmén ty i lidi,“ ušklíbl se d v rník.
„I když by samoz ejm bylo mnohem krásn jší, kdyby byl Hetrál jediný z lovc ,
který se sem vrátí živý.“
„Neoddávej se falešným nad jím. Až se ta bestie a Kolskoj navzájem o ichají,
tak se možná jeden s druhým spojí,“ usuzoval Lodrik pobaven . „Náš hostitel
možná slíbí té stv e vým nou za m j život hned ty i vesnice.“
„Možná by p ece jenom bylo lepší, kdybychom jeli s nimi,“ uvažoval
Valjakov. „Zkontroluji stráže.“
Ze dvora dolehl do pokoje dupot kopyt na dlažb , který se rychle vzdaloval.
Guvernér a zbytek lidí, kte í z stali na statku, usnuli a za p l hodiny spali
hlubokým a tvrdým spánkem.
* * *
První v c, kterou Stojko p i snídani vypátral, bylo zjišt ní, že sázku skute n
prohrál. Všichni muži, kte í v noci vyjeli na lov, se sice vrátili živí, ale stav
v tšiny z nich, s výjimkou Kolského a mistra Hetrála, vypadal víc než povážliv .
Sedm odvážlivc si z výpravy odneslo hluboké rány, jednomu museli
amputovat nohu, druhému levé p edloktí. Lovci si zachovali život jenom díky
rychlému, bezhlavému út ku. Navíc nebylo jisté, jestli t žká zran ní p ežijí.
Tomu odpovídala rovn ž mizerná nálada, kterou hostitel p i snídani nijak
neskrýval. Pravou paži mu zdobil tlustý obvaz.
„Lov neprobíhal tak, jak jste si p edstavoval?“ Lodrik si nedokázal tuto
poznámku odpustit. „Poda ilo se vám je alespo dostat?“
Kolskoj se sk íp ním zub pot ásl hlavou a zalovil lžící v polévce.
„P ekvapily nás práv ve chvíli, kdy jsme se cht li rozd lit.“
„Vy jste se proti takovým nestv rám cht li vydat každý sám, a navíc r znými
cestami?“ vyptával se t lesný strážce ned v iv . Mistr Hetrál odmítav zvedl
169
ruku na znamení toho, že on s tímto nesmyslným rozhodnutím nem l nic
spole ného.
„Pozd ji najdeme stopy t ch bestií, a až budou spát v úkrytu, polijeme je
olejem a spálíme je,“ prozradil jim šlechtic další plány. „Jednu trofej už tak jako
tak mám.“
„Odkud ten návrh jenom znám?“ prohodil Stojko a podíval se na sluhu, který
za nimi minulého ve era p išel, ten však nezú astn n hled l do st ny.
„Tak to m m že mistr Hetrál hned doprovodit do Granburgu,“ konstatoval
místodržící. „Na takový typ lovu ur it nebudete lov ího pot ebovat.“
„Musí ješt vypátrat stopy ostatních bestií, to m že n jakou dobu trvat,“
odporoval mu Kolskoj jemn . „Pošlu ho za vámi, Excelence, jakmile vy istím
svou p du a zbavím ji t ch nestv r.“
„Kabcarovu p du, m l jste na mysli. Ale protože stejn nemáte v plánu
porazit ty stv ry tak, že se s nimi pustíte do boje, mohl by je p ece vypátrat každý
oby ejný stopa ,“ nedal se guvernér. „Posádka má schopné muže, kte í takové
v ci skv le ovládají.“
„Shodn me se na tom, že mi mistr Hetrál bude ješt dnes k ruce a potom se
hned vydá za vámi. Jezdec na koni váš ko ár b hem dvou dn snadno dohoní,
souhlasíte, Excelence?“ Pichlavé o i se lstiv up ely na mladého muže.
Lodrikovi se na vytrvalosti, s níž se Kolskoj snažil zabránit okamžitému
odjezdu svého lov ího, n co nezamlouvalo.
„Ale co má být?“ mávl mladík nakonec rukou a op el se zády o op radlo
židle. „Na to, abych se procvi il v zacházení s lukem a šípem, budu mít ješt dost
asu. Problém s t mito bestiemi je naléhav jší a m l by být vy ešený co
nejrychleji.“ Obrátil se k Turî anovi. „Budeme se vracet hlavní cestou rovnou do
Granburgu, takže nás budeš moci snadno sledovat.“ Potom se obrátil na
Kolského. „A až sem p íšt p ijedu na návšt vu, hara¢i, o ekávám, že silnice
bude v bezvadném stavu. Vy jste ten stavební program trestuhodn zanedbával.“
„Okamžit u iním pot ebná opat ení, Excelence,“ slíbil šlechtic a usmál se,
jak se zvedal od stolu. „A nyní mne a mistra Hetrála omluvte. Musíme za ít
pátrat po t ch stv rách.“
„Ten chlapík opravdu p edstavuje tvrdý o íšek.“ Stojko míchal lži kou aj a
rukou si set el z vous pár drobk . „Taky máte takový nep íjemný pocit jako já,
pane?“
Lodrik p ikývl, i Valjakov dal najevo souhlas s rádcovými obavami. Plni
zlého tušení se za ali p ipravovat k odjezdu a o hodinu pozd ji nasedli do ko áru,
který se rozjel sm rem ke guvernérovu paláci.
* * *
170
Kolo se zlomilo uprost ed malého lesíka, v n mž vládl p íjemný chládek.
Podél cesty rostlo husté k oví a nepr hledné houští, do n hož by se mohl i
medv d nepozorovan uložit na íhanou.
Valjakov zaklel, na ídil polovin voják , aby sesedli a dali se do vým ny
kola. Stojko s Lodrikem postávali opodál a sledovali muže p i práci.
„V budoucnu už budu jezdit jenom na koni,“ p ísahal guvernér. „S t mi
ko áry je to pokaždé stejná písni ka.“
Valjakov si pozorn prohlížel zlomené kolo a okolní p du. Potom na ídil, aby
vým na kola prob hla co nejrychleji. Strážní, kte í z stali sed t v sedle, p ipravili
kuše ke st elb .
„Pane, kolo se m lo zlomit p esn na tomhle míst ,“ podal místodržícímu tiše
zprávu. „Ramena kola byla na ezána t sn u hlavy, v p d jsou vid t erstvé
stopy. N kdo ze všech sil pomáhal tomu, aby silnice byla v ješt horším stavu,
než v jakém už beztak byla. Možná bude lepší, když se vrátíte zpátky do ko áru.“
„Jak už jsem íkal, p íšt budu Granburgem cestovat jenom na koni,“
opakoval Lodrik a mnohozna n protáhl ústa.
Najednou z houští n co vyrazilo a vrhlo se na nejbližšího kon .
Když zví e padalo k zemi, poh bilo jezdce pod sebou. Z hlubokých ran na
b iše se mu na zem valily potoky krve.
T lesný strážce do mladíka prudce str il a ten po hlav vpadl do ko áru.
Guvernér koutkem oka zahlédl, že úto níkem je p esn ta samá bytost, jaká stála
v sále s trofejemi u Kolského na statku. Pouze mnohem živ jší a tisíckrát
smrtonosn jší.
T i vypálené šípy se bez ú inku odrazily od šupin a rohovité pokožky
nestv ry. Ta poté sko ila doprost ed mezi strážné, kte í bez ustání dále pracovali
na ko á e, a za ala mezi vojáky po ádat krvavý masakr. Muži sice doráželi na
bestii šavlemi, zasahovali však jen dob e chrán ná místa.
Kon , z nichž jezdci sesedli, byli mezitím dávno pry , vojáci v sedlech se
zoufale snažili udržet svá zví ata v klidu. I sp ežení táhnoucí ko ár se vzpínalo
do výšky ve snaze prchnout pry , brzdy však ko ár zatím udržely na míst .
T i vojáci již leželi mrtví na zemi, když se Valjakovovi poda il mocný úder do
jednoho z chapadel. Odd lená ást t la bestie se svíjela v p íkopu vedle cesty,
tvor zary el a vrhl se na t lesného strážce. Zbývající t i vojáci sp chali svému
veliteli na pomoc.
Vzduchem létaly úlomky šupin, z drobných ran na t le nestv ry prosakovala
fialová tekutina, ke všeobecnému zd šení se však rána, která zela na míst ,
odkud p edtím vyr stalo chapadlo, op t uzav ela.
„Všichni jí úto te na krk!“ za val Valjakov. „Na ty její bo ní pr duchy. Tam
ji m žeme nejlíp zranit!“
Stojko mezitím zatla il následníka tr nu hloub ji do ko áru a stoupl si p ed
postranici, aby ho chránil vlastním t lem.
171
Jazyk bestie vyst elil vp ed a rozpáral jednomu ze strážných hrdlo, ob bo ní
chapadla pronikla t lem dalšího vojáka a využívala t lo polomrtvého muže jako
štítu, kterým se chránila p ed údery šavlí. Máchala je ícím mužem sem a tam.
Když muž v k ik dozn l, pustili se vojáci znovu do útoku na nestv ru.
Nemohli si dovolit brát nemístné ohledy na poz statky mrtvého kamaráda. Jeho
t lo se ím dál víc podobalo roztrhanému jutovému pytli, do n hož n kdo nacpal
krev a vnit nosti, které te z n ho povlávaly na všechny strany.
Lodrik se v ko áru vzty il a sledoval zu ící boj, ten nejbestiáln jší, jaký kdy v
život vid l. Sám byl zcela ochromen strachem a skute nost, že se vojáci venku
tvoru s nelidskou odhodlaností bránili, místo aby se dali do k iku a utekli pry ,
mu p ipadala jako hotový zázrak.
Valjakov klel, zu il a ry el, údery jeho šavle dopadaly na úto níka jako
krupobití, ale nestv e se pokaždé v poslední chvíli poda ilo bu nastavit t lo
mrtvého vojáka jako štít, nebo se rán vyhnout.
Zpo átku nesmírn hbité pohyby d sivého protivníka za ínaly postupn
ochabovat, nestv ra nedokázala dále p emáhat únavu. Z p vodního tuctu voják
jich z stalo p t, ti pokra ovali v boji a nenápadn , ale vytrvale získávali p evahu.
Lodrik ucítil v zátylku závan teplého vzduchu, zárove zaslechl tiché š upání
a po n m šelest ní a praskot.
Vrhl se na podlahu, p itom se p eto il na záda a v natažené paži držel
vzty enou epel, aby jí odvrátil p ípadný útok.
Druhá bestie se odrazila, mohutným skokem prolétla oknem ko áru, dopadla
dovnit a vyrazila mladému muži šavli z ruky. Žádný z voják , svád jících venku
souboj s nestv rou, si ni eho nevšiml, dokonce ani Stojko.
Chapadla se zaklonila dozadu a rozmáchla se k úderu, který m l s
místodržícím skoncovat. Lodrik nemohl nic d lat, pouze na úto níka strnule
civ l. Uv domoval si, že se dívá smrti do o í.
Nes etné drobné otvory v p ední ásti hlavy bestie byly v neustálém pohybu.
Tvor se jakoby tázav sklonil nad guvernérem a z t sné blízkosti se mu zahled l
do o í. Lodrik znovu zaslechl jemné praskání a p emýšlel, jestli mu tím bestie
nechce n co íct. Zárove si uv domil, že necítí žádný pach. Jak mladík s údivem
zjistil, tvor ani zdaleka nepáchl tak odpudiv jako nap íklad modrakové.
Syt žluté zorni ky prozrazovaly p ekvapení a zv davost, potom tvor mírn
stáhl hlavu a spustil chapadla.
Lodrik jeho chování nechápal, ale i tak v n m vzklí ila nad je, že by snad
mohl vystoupit z ko áru živý.
Vtom se ozvalo další za vání druhé bestie, po n mž Valjakov triumfáln
zary el.
Bytost sklán jící se nad místodržícím se vzty ila do výše, svalnaté, šupinami
pokryté paže se napjaly a nato ily k Lodrikovi, potom se tvor p idal k volání
umírajícího druha.
172
Vojáci, Valjakov i Stojko se oto ili a teprve te objevili zabijáckého
návšt vníka, který se d siv ty il p ímo nad jejich chrán ncem. Bestie se dívala
na guvernéra s takovými vý itkami v o ích, jako by m la p ed sebou zrádce.
Než se však mohlo stát cokoliv jiného, vyh ezlo pravé oko bestie z o ní jamky
a za ní se inula nedefinovatelná rosolovitá hmota. Z rány vy níval štíhlý,
trojhranný železný hrot.
Stv ra vydala prapodivný žalostný zvuk, zatímco jí s tichým zašelest ním
vnikla zezadu do hlavy další st ela, prorazila si cestu vp ed a v úrovni nosu
podruhé prorazila lebe ní kost.
Tvor se zvolna hroutil k zemi.
Dve e ko áru se prudce rozrazily, silné paže popadly mladíka pod rameny a
vytáhly ho ven z vozu. Hned poté dopadla stv ra na d evo, dlouhé ostré trny
prorazily podlahu ko áru a zvolna se houpaly n kolik centimetr nad zemí.
adou voják zazn lo hlasité vydechnutí. Za jejich zády leželo bezduché t lo
první bestie, jíž Valjakov p edtím urazil hlavu, a n kolik zran ných nebo
mrtvých p íslušník jednotky.
„Myslím, že vím, komu mám od této chvíle vd it za život,“ usuzoval
guvernér. Když ho t lesný strážce postavil na zem, úpln se mu rozt ásla kolena.
„Znám jenom jediného muže, který používá takové šípy.“
Hetrál vyšel tém bez nejmenšího hluku z k oví a hluboce se Lodrikovi
uklonil.
„Kdybyste se opozdil o jedinou minutu, bylo by se mnou zle, mist e Hetrále.“
Guvernér mu pot ásl rukou. „Dlužím vám opravdu velkou laskavost.“ Valjakov a
Stojko poblahop áli st elci k p esnému zásahu a pak se za ali starat o zran né.
Hetrál dal pohybem ruky najevo, že se podle jeho názoru toho zase tak moc
nestalo, a dal se do vytahování šíp z hlavy bestie.
„Doprovodíte m do Granburgu?“ vyptával se mladík. St elec p ikývl na
souhlas.
„Výborn ! Nevid l jste náhodou Kolského?“ Hetrál krátkým zavrt ním hlavy
nazna il, že ne, a ukázal za sebe na cestu. „Takže ten asi z stal na statku. Já
myslel, že spolu p jdete lovit bestie, nebo ne? Dostal Kolskoj najednou strach?“
Muž, jenž mu zachránil život, pouze pokr il rameny, šklebil se však p itom od
ucha k uchu.
„Uložte zran né muže do ko áru a mrtvé naskládejte na st echu,“ na ídil
Lodrik. „P evezeme je do nejbližší posádky, kde ty první uzdraví lé itelé a ty
druhé poh bíme. Budeme pokra ovat v cest p ímo do Granburgu, aby n koho
mezitím nenapadlo prohlásit m za mrtvého.“
„To je skv lé rozhodnutí,“ souhlasil s ním Valjakov. „Normáln bych se tady
trochu porozhlédl, abych zjistil, kdo p išel na ten nápad s polámaným kolem.“
Pohlédl na své muže a jejich rány. „Ale tla í nás as.“
173
„Musíme to teprve zjiš ovat, nebo to už všichni dávno víme?“ zeptal se
Stojko, jenž se práv vyšvihl do sedla. Zdecimovaný oddíl se p ipravoval na další
cestu.
* * *
Po dvou dnech jízdy dorazili ve stísn né nálad do vojenské posádky, v níž
zavládlo nesmírné vzrušení, když se v tábo e zni ehonic objevil samotný
guvernér. Oddíl tam zanechal ran né a mrtvé, dop ál si chvili ku spánku a
pokra oval v cest do hlavního m sta.
„Jak to tak vidím, m žeme prost p edpokládat, že tím, kdo poškodil kolo i
cestu, byl Kolskoj. Ale jak se tomu šlechtici poda ilo proniknout nepozorovan
ke ko áru a zajistit, aby se kolo polámalo práv na míst , kde se usadily bahenní
bestie nebo kam aspo asto chodívaly?“ dumal Stojko cestou.
„Kdo m že s jistotou tvrdit, že se hara¢ovi té noci, kdy se vrátili tak
potlu ení, p ece jenom nepoda ilo ty stv ry dostat? T eba je pak nechal n kde
p ivázat nebo zav ít poblíž cesty?“ navrhl t lesný strážce další možnost.
„Ale potom by padlo podez ení i na Hetrála,“ nadhodil Lodrik.
T lesný strážce sev el ot že pevn ji v rukou a p imhou il o i. „Ale to by do
všeho, co se v posledních hodinách p ihodilo, dokonale zapadalo. Jako Turî an
p esn ví, jak s t mi potvorami zacházet, a v era ve er byl s celou výpravou na
lovu.“
„Ale pro se potom vyno il a zachránil mi život, když si Kolskoj dal s t mi
stv rami takovou práci?“ Místodržící tvrdošíjn obhajoval svého nového u itele
st elby z luku.
„Tomu tedy také nerozumím,“ souhlasil s ním Stojko. „Možná je to opravdu
jenom slušný chlap, který musel z n jakého d vodu vstoupit do služby práv u
Kolského a netušil, že hara¢ by klidn mohl být mladším brat í kem samotného
Tzulana.“
„A protože, jak se zdá, je skute n lovcem bestií, pot ebuje také ty zvláštní
šípy. Vy dva nesmíte zapomínat, že toto povolání požívá v Tûrisu nesmírnou
úctu,“ uzav el místodržící diskusi. „Myslím, že si lámeme hlavu s nesprávným
mužem. A te bychom m li zvýšit tempo. Cht l bych dorazit do m sta p esn
p ed Slavnostmi obilí, ale p edtím si ješt vlézt do vany. A zajít ke krej ímu.
Samým roz ilováním a vzrušením jsem zhubnul nejmí o deset kilo.“
174
„Mn se to nelíbí.“ Valjakov se díval na dv r paláce, kde se shromáždila
t lesná stráž. Padesát ozbrojených jezdc bylo ur eno jako eskorta p i dlouho
o ekávaných Slavnostech obilí, zbylí vojáci m li na ízeno držet pohotovost. „Na
cestách je moc lidí, ulice jsou p ecpané tak, že vás nem žeme ádn chránit p ed
p ípadným pokusem o atentát.“
Lodrik si oblékl šedou uniformu královských ú edník se st íbrnými a
zelenými výšivkami, u boku mu visela t žká šavle, na nohou m l dokonale
nalešt né jezdecké holínky.
Zkoumav si v zrcadle obhlížel, jak mu šaty sedí, a rychlým popotáhnutím si
upravil poslední záhyby na látce. „Pokud tvoji špehové nelhali, jsem u obyvatel
Granburgu vcelku oblíbený, nebo m aspo žádný z nich nechce zabít.“ P ehodil
si p es ramena kabátec uniformy a špi kou kapesníku ot el st íbrné knoflíky. „A
pokud jde o Jukolenka, nev ím, že by n co podnikl takhle na ve ejnosti. Budou
muset spolknout, že jim nevyšel pokus s tou bahenní bestií, a držet se ve skrytu.“
Valjakovova tvá se zachmu ila. „Na m j vkus jste se stal pon kud
bezstarostným, pane. Je to vaše první ve ejné vystoupení v tšího rozsahu. Stráže
u m stských bran napo ítaly více než tisíc host , a jestli se k nim p idá jenom
polovina obyvatel m sta, budou na nám stí skoro ty i tisíce lidí.“
Lodrik krátce zauvažoval. „Potom není padesátka strážných nic jiného než
kapka v sudu plném vody.“ T lesný strážce nespokojen p ikývl. „Tak je prost
necháme doma,“ Lodrik si nasadil klobouk se širokou krempou, „aby lidé vid li,
že k nim má guvernér d v ru. Doprovodíš m jenom ty a Stojko.“
„Copak jste se úpln …“ zaláte il Valjakov, našt stí se však ozvalo zaklepání
na dve e a do místnosti vstoupil Stojko, následovaný Miklanovem.
„Jste p ipravený, pane?“ Rádce nazna il úklonu. „Musíme brzy vyrazit.“
„Nechce vzít s sebou moje stráže,“ vyk ikl Valjakov rozrušen a zat epal
rukama ve vzduchu. Miklanovo se pobaven pousmál, když se znenadání stal
sv dkem ne ekaného výlevu cit svalnatého muže.
„To není špatný nápad,“ podpo il guvernéra vousatý brojak, za což si
vysloužil vzteklý pohled t lesného strážce. „Místodržící všem ukáže, že se lidí
nebojí a že se nestydí p ijít mezi n .“
„Taky si myslím, že se nic nestane,“ prohodil Stojko. „ ekl bych, že takové
gesto vzbudí u lidí d v ru, ale nejsem o tom úpln p esv d en. Mohli bychom
estnou stráž omezit, ale vzít s sebou takových deset jezdc na koních. Když se
to tak vezme, musíme p ece aspo trochu budit respekt.“
„Souhlasím.“ Mladý muž si natáhl rukavice a zamí il ke dve ím.
„ eknu svým muž m, na em jste se dohodli,“ zavr el Valjakov a vy ítil se z
místnosti.
175
„Vy jste se k n mu nezachoval zrovna diplomaticky, nemám pravdu, pane?“
Stojko smetl rukou poslední smítko z guvernérovy uniformy.
„A m l jsem mluvit diplomaticky?“ opá il Lodrik. „Vy všichni jste se snažili
dodat mi více sebed v ry, tak se te s tím pokuste n jak vyrovnat. Kde je mistr
Hetrál?“
„Mistr Hetrál práv dává dohromady nový typ šípu pro sv j luk. Nákresy,
které jsem vid l, mi p ipadají velice zajímavé. Plochý hrot a za ním ada
protihrot . Dokážu si p edstavit, že to bude strašn bolet.“ Rádce si uhladil rukou
vousy.
„Hetrál je nesmírn zdrženlivý lov k.“ Lodrik za ch ze uchopil pohár s
vínem a vhrkl ho do sebe. „Ale taky to nejspíš je nejlepší st elec z luku na celém
kontinentu. A pevn v ím, že je navíc zcela loajální. Koneckonc m dosud
žádný šíp nezasáhl.“
„Doufejme, že tomu tak bude i v budoucnu,“ p ál si Stojko.
O n co pozd ji vyjeli Lodrik, Valjakov a Stojko k m stské sýpce, p t voják
doprovázelo malý pr vod zep edu a p t zezadu. Miklanovo se vydal jinou cestou,
aby byl na nám stí ješt p ed pr vodem, tam na n po ká na tribun .
Ulice hlavního m sta byly slavnostn vyzdobené, všude na oknech
hrázd ných dom povlávaly pestré vlajky a korouhvi ky, na dve ích visely tlusté
svazky obilných klas a na modré obloze zá ila ob slunce, aby slavnostní den
korunovala svými paprsky.
Na všech menších nám stích zpívaly a tancovaly skupinky potulných p vc a
šuma , ko ovná divadla hrála nejr zn jší frašky a ve vzduchu se vznášela libá
v n , pocházejí z nes etných mís s erstv upe enými specialitami, které kucha i
vytahovali z celých tuct pecí všude ve m st .
Slavící lidé ud lali místo skupince jezdc , jakmile však rozeznali guvernérovu
šedou uniformu, drželi se od nich ve v tším odstupu.
„Už pouhý výraz na tvé tvá i sta í, aby každého úto níka okamžit odradil od
nekalých úmysl ,“ prohodil Lodrik sm rem k Valjakovovi a zasmál se. „Uvolni
se. Nic se nestane. V posledních dnech jsme míru nejr zn jšího vzrušení nejen
naplno vy erpali, ale dokonce i p e erpali.“
„To si povíme až pozd ji, pane,“ zabru el muž a podez ívavým okem se
rozhlížel po okolních ulicích a uli kách.
Jezdci dojeli na p epln né nám stí p ed sýpkou, na n mž byla vybudovaná
velká tribuna, ty ící se mezi masami lidí jako hora.
Naho e na ní již sed la cechovní rada a spolu s ní i Jukolenko, Kolskoj a další
šlechtici a velkostatká i. Dv židle uprost ed konstrukce byly ponechané
neobsazené.
Když se muži blížili k tribun , cechovní rada povstala a uklonila se.
Místodržící a jeho doprovod sesedli z koní a vyšli po sch dcích nahoru.
„Jsem nadšený,“ p ivítal Lodrika mistr cechovní rady, „že nám Excelence
prokazuje takovou est a zú astní se dnešních slavností.“
176
Mladý muž blahosklonn sklonil hlavu a posadil se na levou z volných židlí.
„Mám nesmírnou radost, že m cechovní rada pozvala. Jsem tím velice
poct n.“ Valjakov se rozhodl, že si nebude lámat hlavu možnostmi, jaké se na
nám stí nabízejí p ípadnému atentátníkovi, i kdyby byl jen z poloviny tak zdatný
jako Hetrál. Stoupl si tak, že z ásti zakrýval Lodrikovu židli, Stojko usedl vpravo
vedle Lodrika. „Kdy Slavnosti obilí zahájíme?“ otázal se místodržící.
„Pr vod zp vák a hudebník se teprve adí,“ muž ukázal na malou uli ku,
kde se p ipravoval celý zástup hudebník , „potom to za ne. Muzikanti
napochodují p ed tribunu a dají k lepšímu n kolik písní, potom vy slavnostn
zahájíte celou dnešní slavnost.“
Guvernér nazna il t lesnému strážci, aby ustoupil stranou. „Já po ádn
nevidím. Stoupni si až za m , Valjakove.“
Statný muž nespokojen protáhl obli ej, uposlechl však na ízení.
„Jak se vede vaší paži, hara¢i Kolskoj?“ Místodržící se p edklonil.
Šlechtic se skobovitým nosem se uklonil. „D kuji za optání, Excelence. Rána
se dob e zahojila. Ovšem jak jsem se doslechl, m li jste to pot šení a zabili jste
ob zbývající bestie, že ano?“
„Zabil je Valjakov s Hetrálem,“ opravil ho Lodrik. „Já jsem s jejich smrtí
nem l moc spole ného. Toho Turî ana mi musel poslat sám Ulldrael, bez n ho
bych tu jistojist nesed l. Za to, že ho m žete postrádat, vám pat í velký dík,
Kolskoji.“
Vychrtlý muž se p átelsky pousmál tak, aby to všichni vid li, pak se odvrátil.
Lodrik se zašklebil a zv dav se rozhlížel po davech lidí, kte í se mu tla ili u
nohou, obhlíželi si zboží u d ev ných stánk nebo si pochutnávali na nes etných
lah dkách, nabízených pouli ními prodava i.
Na velkém nám stí stála hned t i jevišt . O zábavu se na nich starala ada
herc , akrobat a kejklí .
Tu a tam lidé pohlédli na tribunu, vyhýbali se však p ímému o nímu kontaktu
s guvernérem, rad ji pokynuli hlavou na pozdrav len m cechovní rady.
„Nejrad ji bych byl dole mezi lidmi,“ prohodil místodržící tiše ke Stojkovi,
„ale tak, aby m nikdo nepoznal a já si mohl p ipadat jako jeden z nich.“
„P evleky jsou vždycky dvojse nou zbraní, pane,“ odpov d l rádce a vzal si
od sluhy nabídnutý st íbrný pohár, v n mž se t pytilo syt rudé víno. „Když se
lov k n kam vydá bez stráží a n kdo ho pozná, m že dojít k nehezkým
událostem. Zpravidla p itom narazíte zrovna na takové, kte í guvernérovi
nem žou p ijít na jméno.“ Usrkl z poháru a ušklíbl se. „Jednoho z vašich
p edch dc Bardri¢ p i takové p íležitosti p íšern zmlátili. Krom toho by
Valjakov s takovým dobrodružstvím nikdy nesouhlasil.“
T lesný strážce podal Lodrikovi pohár vína, který už jeden z poddaných pro
jistotu ochutnal. „V tom má pravdu, pane.“
„No dobrá.“ Lodrik si dop ál hluboký doušek nápoje. „Byl to jenom takový
nápad.“
177
Hlavní organizátor pr vodu muzikant signalizoval, že hudebníci jsou
p ipraveni, mistr cechovní rady zvedl ruku a zazn ly fanfáry. Pr vod hudebník
pochodoval nám stím, muzikanti se p ekonávali v rámusení a halasení a lidé jim
nadšen aplaudovali a tleskali.
Hudebníci t ikrát obešli nám stí a pak se zastavili p ed tribunou. Jako na
povel utnuli všechny písn a pop vky. Po krátké p estávce op t zahlaholily
fanfáry, tentokrát hrály Vojenský pochod Bardri¢ , guvernérovu oficiální zn lku.
Hudba zmlkla, na nám stí zavládlo ticho.
Lodrik n kolik okamžik pose kal, teprve potom se zvedl a p istoupil k okraji
tribuny. Cítil pohledy, které na n ho Granbur ané upírali, i nap tí, jež najednou
na nám stí zavládlo.
V myšlenkách vyslal letmou modlitbu k Ulldraelovi, odkašlal si a pozvedl
hlas.
„Granbur ané!“ Slova se hlasit rozléhala nad hlavami lidí. „Pod kujme
spole n boh m za bohatou úrodu, kterou jsme letos sklidili. Sýpky a stodoly
jsou plné, výjime n má provincie víc, než sama pot ebuje. Dnešní den se má stát
slavností na po est boh , našeho ochránce Ulldraela a všech t ch, kte í v
minulých týdnech tvrd pracovali na polích.“ Pozvedl pohár nad hlavu. „Zm ny,
s nimiž jsem po nástupu do ú adu za al, budou pokra ovat, to vám slibuji. Zvu
vás všechny, abyste si se mnou p ipili na slovo, které jsem vám práv dal. Víno
jde na m j osobní ú et. A žije Granburg, a žijí bojové. Nech dlouho žije
kabcar a všichni lidé v Tarpolu!“
Na moment bylo úplné ticho. Potom z tisíc hrdel zazn ly oslavné výk iky a
Lodrik s radostným p ekvapením zjistil, že lidé vyvolávají jeho jméno.
Žádný ze šlechtic a velkostatká neprojevoval p i p ípitku zvláštní nadšení,
Jukolenko a Kolskoj se svých pohár ani nedotkli.
Rozzá ený guvernér pozdravil davy a op t se posadil na místo.
„Výborn , pane.“ Stojko se usmíval. „Prolomil jste ledy.“
„Opravdu výborn ,“ opakoval po n m Valjakov a tvá il se p itom velice
kysele. „Te mají brojaci a šlechtici plnou náru d vod , pro vás sesadit.
Roztavil jste tolik ledu, že si budeme muset dávat po ádný pozor, abychom se v
té tající b e ce neutopili.“
„Ale co.“ Lodrik m l skv lou náladu, poci oval tém euforii. Znovu a znovu
k n mu doléhaly projevy radosti, lidé vyvolávali jeho jméno a oslavovali ho, jako
by se m l stát p íštím kabcarem. Což byla dokonce i pravda, i když to nikdo z
Granbur an nev d l. Tadc si uv domil, že nemá chu odjížd t z Granburgu,
p ál si, aby takový den, jaký práv prožívá, nikdy neskon il.
„Cht l bych dol , k lidem,“ rozhodl se guvernér a vstal.
„To nemyslíte vážn , pane.“ Valjakovovi nasko ila na ele hn vivá vráska.
„Myslím, že jsem vám jednozna n vysv tlil, pro to není možné.“
178
„Bude lepší, když z stanete tady naho e, pane,“ snažil se Stojko p esv d it
mladíka úp nlivým hlasem. „Nikdo neví, jak budou Granbur ané na vaši
p ítomnost reagovat.“
Lodrik jejich protesty ignoroval a sešel po sch dcích dol . T lesný strážce
zaklel a vydal se za ním.
Když lidé post ehli, že místodržící má v úmyslu p ipojit se k nim, nabralo
oslavné volání na hlasitosti, nadšení se stalo ješt mnohem bou liv jším.
Guvernér se vno il do davu, nes etné ruce mu poklepávaly po ramenou nebo
se mu pokoušely pot ást rukou. Lidé mu podávali poháry s vínem, provolávali
mu slávu a chválili ho za práv pronesenou e .
„To je od n ho velice odvážné,“ komentoval Jukolenko tiše guvernérovo
po ínání a pozvedl pohár. „Nebo nem l bych spíše íct bláhové a pošetilé?“
„On, jak bych to tak ekl, má blízko k lidem.“ Kolskoj se ot ásl. „Te už
jenom chybí, aby si vzal za manželku n jakou prostou ženskou z lidu, pak by to
bylo opravdu dokonalé.“
Lodrik si už nemohl sám vybírat, jakým sm rem p jde, Granbur ané ho
postrkávali dop edu, jako by si ho podávali jeden druhému. Dav mladíka
zanedlouho dotla il doprost ed nám stí, Valjakov uvízl n kde daleko vzadu a za
pomoci deseti strážných se zoufale snažil op t probojovat až ke guvernérovi, což
se v tak hustém, na sebe nama kaném davu jevilo jako tém nemožný úkol.
Lodrik si p ipadal jako v nádherném snu, opojný pocit ho neopoušt l, práv
naopak, s každým douškem vína, které okusil, byl stále intenzivn jší. Nejrad ji
by všechny obyvatele hlavního m sta i celé provincie objal a už je nikdy nepustil.
„Vra te se, pane,“ ry el t lesný strážce a odstrkoval Granbur any, kte í mu
stáli v cest , jako kuželky.
Valjakov najednou post ehl v tla enici n jaký pohyb. N kdo si cílev dom a
stejn bezohledn jako on razil cestu p ímo ke guvernérovi. Byl to jakýsi
neznámý, plavovlasý muž, který se s odhodlaným výrazem ve tvá i probíjel
rovnou k Lodrikovi.
T lesného strážce se zmocnilo d sivé podez ení a zdvojnásobil úsilí.
Nanešt stí se p ed druhým mužem otevíraly mezi Granbur any tu a tam malé
mezírky, muž jich obratn využíval, a tak postupoval vp ed rychleji než
Valjakov, jenž musel lidi odstrkovat silou, aby mu ud lali místo.
Stojko si z tribuny onoho muže rovn ž všiml. S rychlostí, jakou postupoval,
se musel k Lodrikovi dostat d íve než Valjakov.
„Zpátky, pane! Vra te se na tribunu!“ zak i el rádce, dav však d lal p íliš
velký hluk a ke guvernérovi nedolehlo jediné sl vko z rádcova zoufalého
varování.
Zato šlechtici a brojaci na tribun slyšeli Stojkovo volání tím hlasit ji.
„To tys sem poslal toho muže?“ zeptal se Jukolenko Kolského se zájmem a
trochu se na židli nap ímil, aby m l lepší p ehled o všem, co se bude dít. „To je
ten tv j náhradní plán, na který došlo, když bestie selhaly?“
179
„Ta v c s nestv rami musela prob hnout hrozn rychle, bez n jakého v tšího
plánování, proto taky celá akce nevyšla. A já nemám tušení, co se tam dole d je,“
p iznal hara¢ s bezradným výrazem ve tvá i. „Ale jestli budeme mít št stí, vy ídí
se naše potíže s místodržícím práv te a samy od sebe.“
T lesnému strážci chyb lo ke guvernérovi už jen n kolik metr , když se
neznámý probojoval až k Lodrikovi a popadl ho za klopy uniformy.
Guvernér ztratil rovnováhu a upadl. Druhý muž spadl s ním a oba zmizeli
Valjakovovi z dohledu. T lesný strážce mezitím vytasil šavli a plochou stranou
epele si razil cestu. Jeho muži se vrátili a nasedli na kon , na nichž si brázdili
cestu lidskými t ly.
Valjakov kone n pronikl na místo, kde Lodrik s neznámým mužem upadli k
zemi.
Rychlým pohybem popadl muže ležícího na guvernérovi za zátylek a se
zavr ením ho vytáhl vzh ru a postavil na nohy. Dvakrát ude il košem šavle
neznámého muže do obli eje a muž mu v náru í okamžit zvlá n l.
Stráže odtla ily s pomocí koní lidi, postávající poblíž, a vytvo ily kolem
ležícího guvernéra volné místo. Lodrik ležel na žulové dlažb a nejevil známky
života, ze zátylku mu prosakovala krev a zalévala dlažbu rudou barvou.
„Ne,“ zašeptal Stojko, „mocný Ulldraeli, nedopus , aby byl mrtvý.“
Jukolenko se chladn pousmál, pozvedl pohár a napil se vína, Kolskoj
nedokázal odtrhnout od d ní na nám stí o i.
Všude okamžit zavládlo neblahé ticho, Granbur ané pochopili vážnost
situace.
Valjakov lhostejn odhodil neznámého i jeho zbra stranou a poklekl vedle
Lodrika. Hru mladého muže se neznateln zvedala a klesala.
„On žije! Pot ebuju nosítka, honem!“ vyk ikl t lesný strážce. „Guvernér musí
okamžit zpátky do paláce. A p ivolejte sem n jakého cerêla.“
„Hrozná škoda,“ zašeptal Kolskoj Jukolenkovi. „Ten mladý chasník je
odoln jší, než jsem si myslel.“
Bývalý guvernér odložil pohár, v o ích se mu zle zablesklo. „Vy kejme.
Možná bude to zran ní nakonec smrtelné. Já toho cerêla a jeho rodinu,“ poslední
slovo nápadn zd raznil, „znám. Dokonce velice dob e.“
Na nám stí se bleskurychle našla nosítka, stráže odnášely bezv domého
místodržícího ulicemi. K pr vodu se p ipojil celý zástup lidí, kte í ho ml ky
doprovázeli až p ed budovu paláce, kde se zastavili na dvo e a ekali.
* * *
Valjakov, Stojko a Miklanovo ml ky postávali kolem Lodrikovy postele,
zatímco ho cerêl vyšet oval.
180
„M l více št stí než rozumu.“ Drobný mužík, velký jako osmileté dít , si
pozorn prohlížel tržnou ránu na guvernérov hlav . „Lebka není proražená, zdá
se, že se ani zátylku nic nestalo.“
„Kdy bude moci zase vstát?“ Stojko se ustaran díval na svého chrán nce.
„M žu mu trochu pomoct, aby se mu rychleji vrátilo v domí,“ usoudil cerêl,
když uvážil guvernér v stav. „Ta rána na hlav by se zahojila i bez mého
skromného um ní. Jenom ztratil v domí, když dopadl na dlažbu.“
„Ud lejte n co, aby se mohl lidem na chvíli ukázat. Necht l bych, aby
ustaraní Granbur ané vtrhli do paláce, jenom aby guvernéra vid li na vlastní
o i,“ prohlásil Valjakov a položil ruku na t žkou šavli. „Až s guvernérem
skon íte, podívejte se i na toho atentátníka. Ten bude taky pot ebovat vaši
pomoc.“
„Jak si p ejete.“ Lé itel p iložil b íška prst Lodrikovi ke spánk m a zav el
o i.
Kolem rány na Lodrikov hlav se rozší ila tmav zelená zá e a rána se hned
nato zav ela. Na jejím míst se vytvo il strup, který po n kolika málo okamžicích
odpadl a zanechal po sob malou bílou jizvu.
Zá e ješt chvíli kroužila kolem celé hlavy, potom lé itel povolil tlak prst a
zelené sv tlo zmizelo.
Valjakovi toto divadlo p ipadalo spíše d sivé, p estože lé itel p i n m konal
dobro. Cerêlové byli jediní živí tvorové na Ulldartu, kte í sm li používat magii v
souladu s v lí boh a ku prosp chu lidí i zví at. Cenou za toto privilegium bylo
znetvo ení. Žádný cerêl nesahal teleti ani po krk, t la asto mívala prapodivné
proporce, v tšina z nich m la p íliš velké hlavy.
Na Ulldartu bylo jen málo cerêl , v tšina z nich nehodlala snášet posm ch
ostatních lidí a odst hovala se n kam na samotu nebo vstoupila do služeb
šlechtic a panovník a nechávala si za svou práci bohat zaplatit. Lidé si
vypráv li, že n kte í zvláš mocní cerêlové dokáží dokonce oživit i mrtvé, což
ovšem t lesný strážce považoval za pohádky.
Lodrik rozev el o i. „Co se stalo?“
„Jeden atentátník vás cht l zabít, pane,“ vysv tlil mu Stojko. „Ale jak jste si
jist všimnul, našt stí se mu to nepoda ilo.“
„Byl to n jaký Granbur an?“ vyptával se guvernér a opatrn se posadil. V
hlav mu nadále nep etržit hu elo, kupodivu však necítil žádnou bolest. M l jen
pocit, jako by se mu v hlav pustil do práce celý roj v el. „Mám pocit, jako by
m praštil n jakým klackem.“
„Bohužel prozatím nic nevíme, pane. Valjakov se postaral, aby muž ztratil
v domí, a v tom zmatku na nám stí jsme nikde nemohli najít zbra ,“ informoval
Lodrika rádce.
„Zajdu s lé itelem do v zení a donutím v zn , aby mluvil,“ omluvil se t lesný
strážce a spolu s cerêlem vyšel z místnosti.
181
„Divil bych se, kdyby ten muž v bec dokázal n co íct,“ poznamenal
Miklanovo. „Mám dojem, že mu Valjakov zarazil obli ej hluboko do mozku. A
vy rychle vystupte na balkón a ukažte se Granbur an m, aby vid li, že jste
naživu.“
„Souhlasím.“ Lodrik vstal a ud lal n kolik nejistých krok k velkému
dvojitému oknu, ale ch ze mu šla snáze, než si p vodn myslel.
Když vešel na balkón a zamával, lidé nadšen zajásali.
„Jak vidíte, atentátník neusp l,“ vyk ikl guvernér a rozp áhl ruce. Výbuchy
radosti, jimiž ho lidé p ivítali, mu d laly dob e. „Nebojte se, Granbur ané,
z stanu vám všem zachován!“
„No to je skv lé,“ zabru el Jukolenko ke Kolskému. Muži postávali v p edsálí
paláce a zaslechli mladíkova slova. „Myslím, že si s tím proklatým cerêlem budu
muset po ádn promluvit.“
Lidé se postupn vytráceli ze dvora a vraceli se do m sta. Slavnosti obilí
mohly pokra ovat mnohem veseleji.
„Zítra se setkáme v mém venkovském sídle, ekni o tom ostatním,“ udílel
Jukolenko šlechtici pokyny. „Co nejrychleji se budeme muset vrátit k našemu
p vodnímu plánu. Tentokrát to nebude žádná nehoda. Žádné bestie, žádní
cerêlové. Za ídím, aby vojáci dorazili tak, aby je nikdo nevid l.“
Muži vyšli z budovy a zamí ili každý jiným sm rem.
* * *
Lodrik sestoupal po schodech do v zení, které bylo od doby, kdy nastoupil do
ú adu, mnohem prázdn jší než za Jukolenkových as . Valjakov ho nechal
zavolat, protože zajatec jim cht l prozradit zajímavé novinky.
Guvernér si opatrn osahal místo, z n hož ješt p ed p lhodinou tryskala krev.
Te ho jenom mírn sv dilo, rána už ani nebolela. Cerêlové byli skute n
obda eni božskou silou.
„Tudy, pane.“ T lesný strážce mu vyšel vst íc a zavedl ho do místnosti, v níž
sed l jak lé itel, tak i atentátník.
Soud podle toho, jak košile vousatého, plavovlasého muže na první pohled
vypadala, musel ztratit hodn krve. Cerêl m l sice výjime né schopnosti a
dokázal nejhorší rány v nateklém obli eji rychle zav ít, ale zdeformovaný nos a
vyražené zuby jednozna n dokazovaly, že Valjakov odvedl p i jeho uklid ování
d kladnou práci.
„Muž se jmenuje, jak alespo tvrdí, Torben Rudgass. Prý je kapitánem
rogogardské flotily a p ijíždí rovnou z Hublinky,“ dal se t lesný strážce do e i.
„Z Hublinky? A co vlastn d lá rogogardský pirát tak daleko od vlasti,
uprost ed Tarpolu?“ Lodrik se poškrábal ve vousech a nezastíral údiv. „To je na
mo i tak málo lodí?“
182
„Cht l vás varovat p ed atentátem, pane,“ pokra oval Valjakov. „Já tomu ve
skute nosti ale moc nev ím, protože historka, se kterou na nás vyrukoval, mi
p ipadá p inejmenším pochybná. Rozhodn je více než zvláštní.“
„Já jsem korzár, žádnej pirát. Krom toho jsem vás p ece na nám stí necht l
zabít. Vždy jsem u sebe taky nem l žádnou zbra ,“ procedil zajatec nez eteln ,
chyb jící zuby ud laly p i mluvení své. „Skute n , guvernére Vasjo, musíte mi
v it!“
„Povyprávíte mi sv j p íb h u šálku aje, hned jak cerêl skon í s lé ením.“
Lodrik vstal. „Potom se rozhodnu, jestli vám budu v it, nebo ne.“
„Umíš za ídit, aby mi dorostly zuby?“ zeptal se Torben lé itele s nad jí v
hlase, ten však pouze lítostiv pot ásl hlavou. Rogogar an si zoufale povzdechl.
„Takže odte budu muset až do konce svýho života jíst jenom polívku a ovesnou
kaši. Až m moji chlapi uvidí, puknou smíchy.“
* * *
O hodinu pozd ji sed l Lodrik se Stojkem, Valjakovem a Miklanovem v
kancelá i. Stráže p ivedly svázaného Torbena dovnit a posadily ho na židli. Pirát
m l obli ej po ád ješt z ásti nateklý, lé ivá moc magie však dokázala zav ít
rány a utišit bolesti.
Sluha nalil muž m aj, potom jim Rogogar an povypráv l všechno hezky od
za átku, od podivných zážitk na palub Radostného pozdravu a Setiny až po své
rozhodnutí varovat guvernéra a polapit úkladného vraha.
„Odpus te mi, že mluvím tak otev en , guvernére, ale podle mýho názoru
p edstavujete nejlepší návnadu, jaká jenom m že existovat.“ Torben usrkl trochu
aje. „Jsem si jistej, že se tu ten vrah d íve nebo pozd ji objeví, potom budu
p ipravenej. A když jsem vás uvid l dole na nám stí, cht l jsem vás jenom
varovat a odtáhnout kousek do bezpe í. Pro kdejakýho chlápka s kuší jste tam
p edstavoval dokonalej ter .“ Lodrik se vyhnul pohledu na triumfáln zá ící
obli ej t lesného strážce. „To, že chyb l vlásek, abych tu práci vykonal místo
toho vraha já sám, m hrozn mrzí, Excelence.“ Ukázal na šálek s ajem. „Mohl
bysem prosím rad ji dostat kapku rumu?“
„Zdá se, že ten úkladný vrah je více než nebezpe ný, a pokud je vaše
vypráv ní p esné, má k dispozici celý arzenál nejr zn jších možností, jak
guvernéra zabít.“ Stojko neklidn pobíhal sem a tam.
„Jedné v ci však na téhle historce po ád nerozumím, a to ve mn vyvolává
pochyby nad vším, co nám tu ten Rogogar an navypráv l,“ pronesl Miklanovo
skepticky. „Jediní, kte í by mohli mít zájem na tom, aby byl guvernér zabit, jsou
granburští šlechtici a brojaci. Jenže vrah putuje podél celého západního
tarpolského pob eží. Kdyby si jeho služby m li objednat Jukolenko s Kolským,
museli by si toho atentátníka, o n mž dokonce ani nevíme, odkud pochází,
183
objednat už p ed n kolika m síci, což z asových d vod není možné. Navíc
Jukolenko by p itom nepochybn rad ji využil svých kontakt tady v Granburgu.
Vaše historka je tedy nejen nepravd podobná, ale i vylhaná, pane Rudgassi!“
„Já nelžu!“ vyp nil pirát. „Ten cerêl mi p edtím ekl, že guvernér pochází z
Ulsaru a jeho otcem byl n jakej vysokej ú edník na kabcarov dvo e. Co když si
tam n jakej závistivec toho vraha najmul? To by p ece bylo možný, nebo ne?!“
Valjakov a Stojko si vym nili pohledy, Lodrik krátce p iv el o i a p ikývl.
„Zdá se, že m p ece jenom našli.“
„Už ani slovo, pane,“ zasy el Stojko a prudce se oto il, jenže guvernér se
podle všeho rozhodl prozradit celou pravdu.
„Oba na to mají právo,“ prohlásil Lodrik a obracel se p itom na Stojka.
„Miklanovo má tak jako tak mou plnou d v ru a kapitán Rudgass toho kv li mn
vytrp l víc než dost. Sundej tomu korzárovi pouta, Valjakove.“
T lesný strážce se zabru ením zbavil piráta pout a vyhnal ostatní stráže a
sluhy z místnosti.
„D kuju vám, Excelence,“ ekl Torben a promnul si zjizvená záp stí. „Ale
jakou pravdu se to máme dov d t?“ Také velkostatká se na místodržícího
zv dav zadíval.
„Ve skute nosti nejsem syn žádného hara¢e,“ za al Lodrik hovo it, „ale
nejd íve musíte oba odp ísáhnout, že si to tajemství necháte pro sebe.“ Oba muži
p ikývli.
„Tak dobrá.“ Položil velkostatká i ruku na rameno. „P ivedl jste budoucího
kabcara na správnou cestu, aby se z n ho mohl stát dobrý panovník, za to vám
d kuji.“ Pohlédl na Torbena. „A vy jste podnikl takovou dlouhou cestu a nasadil
vlastní život, abyste Tarpol, Rogogard a celý Ulldart zachránil p ed návratem
Doby temnoty. Takový skutek nevyváží ani všechny drahokamy na sv t . P esto
vám dá Stojko na cestu listinu, která vám zaru í bu dostatek pen z na novou
lo , nebo vám tarpolská vláda zdarma p enechá plavidlo, které si sám vyberete.“
Torben a Miklanovo chvíli stáli zcela bez hnutí, potom oba padli p ed tadcem
na kolena.
„Ne, ne, to není nutné. Tady v Granburgu jsem guvernér Vasja a u toho také
z stane. Zvedn te se.“ Muži se zvedli, ale dále na n ho nechápav zírali.
„Hetrálovi o tom prozatím ne eknete ani slovo. On o mém tajemství nic neví a
p eji si, aby se o tom v nejbližší dob nedov d l.“
„Zbývá nám vyluštit jednu nep íjemnou hádanku, a sice, kdo prozradil, kde
pobýváte, a kdo vám poštval toho vraha na krk,“ p ipomn l jim Valjakov.
„Dokud to nebudeme v d t, nebude guvernér v bezpe í.“
„Já si myslím, že zpráva o tom, že guvernér je ve skute nosti tadc, dosud na
ve ejnost nepronikla,“ zauvažoval Stojko. „Podle všeho si ani ten, kdo si zaplatil
služby nájemného vraha, ur it nep eje, aby se toto tajemství prozradilo.“
„Možná má strach, že by se tím mohl prozradit,“ dodal Miklanovo. „Kdo
všechno v d l o té vaší maškarád ?“
184
„M j otec a plukovník Mansk,“ ekl Lodrik.
„Kabcara nejspíš m žeme z našich úvah vylou it, ale jak se vám jeví
plukovník?“ obrátil se velkostatká na p ítomné.
„Plukovník je loajální d stojník s velkými zásluhami o tarpolskou íši,“ mínil
Valjakov, „ale trochu moc pije. Že by p i n které z jeho pov stných pitek m ly
st ny uši?“
„Vypátrat pravdu bude nesmírn t žké.“ Stojko se op t ujal slova a zm nil
téma. „Proto bychom se m li soust edit na to nejpodstatn jší.“
„A tím je?“ Guvernér vy kával.
„Vaše bezpe nost,“ objasnil Valjakov, „a samoz ejm bezpe nost celého
Ulldartu.“
„Ale tak, aby si ten vrah nemohl domyslet, že o jeho p íchodu víme a že na
n ho ekáme,“ dodal Torben. „Kdybyste nápadn posílili bezpe nostní opat ení,
najde si n jakou cestu, kterou p i t ch možnostech, co má k dispozici,
nedokážeme nikdy vypátrat. Jestli mu ale poskytneme pohodln jší možnosti,
který budeme mít celou dobu pod kontrolou, m žeme ho chytit a t eba z n ho i
vypá it, kdo si ho najal.“
„Výborn ,“ pochválil ho Stojko a vlastnoru n nalil pirátovi rum až po okraj
šálku. „Valjakove, tento úkol bude pro tebe opravdovou výzvou.“
„Myslím, že to bude po ádná výzva pro všechny, kte í se na tomto tyjátru
budou podílet,“ zavr el t lesný strážce. „Kdo nám vlastn ekne, jestli už dávno
není tady v Granburgu, a jestli se už dokonce v p estrojení nevloudil do paláce?“
„To vypátráš spolu s kapitánem Rudgassem a svými špehy,“ uložil mu
Lodrik. „Kapitán je jediný, kdo ví, jak nájemný vrah vypadá, a kdo ho dokáže
odhalit. A bu te p i tom pátrání mimo ádn opatrní.“ Odložil šálek. „Já te jdu
do postele. Ulldrael m dnes zachránil p ed smrtí, takže ur it nedopustí, aby m
ten vrah snadno a rychle odstranil. Dobrou noc.“ Guvernér vyšel ven, spole nost
se rozešla.
„Ukážu vám, kde budete bydlet,“ ekl Stojko Torbenovi. „Budete ubytovaný v
k ídle pro hosty spolu s brojakem Miklanovo. Zítra nechám ve ejn p e íst
prohlášení, v n mž se vysv tlí ono nedorozum ní se zdánlivým atentátem. M l
byste n co proti tomu, kdybychom z vás ud lali opilce?“
„Jestli je to tak,“ zachechtal se pirát a za ch ze sáhl po láhvi s rumem, „tak
bysem si cht l aspo dnes ve er zahrát tu roli se vším všudy.“
* * *
Špehové a Torben celý týden d kladn prohledávali palác, postávali u
m stských bran a vyptávali se ve všech hostincích v Granburgu, jenže práv p i
Slavnostech obilí bylo prakticky zhola nemožné prov it všechny cizince, kte í
tou dobou p ijeli do hlavního m sta provincie.
185
Torben si byl jistý pouze tím, že v guvernérov rezidenci nemohl vrah najít
úto išt , protože sluhové, stráže i eledíni se navzájem znali až p íliš dob e a
žádný vrah nemohl nepozorovan vklouznout dovnit .
D kladná prohlídka paláce rovn ž nic nep inesla. S Hetrálovou pomocí byla
vytipována všechna místa, z nichž by bylo možné ze zálohy vypálit dob e
mí enou ránu, a tato místa byla pe liv ji st ežena.
V paláci a mezi jeho obyvateli zavládlo sice neviditelné, zato však z etelné
nap tí, veškeré d ní v guvernérov sídle neustále sledovaly ned v ivé pohledy
stráží. P estože se Lodrik snažil ze všech sil skrýt nervozitu, dokázali Stojko,
Valjakov, Miklanovo i Torben podle r zných drobných gest a nepatrných
chybi ek snadno post ehnout, že klid jenom p edstírá.
Pirát nosil uniformu a zbroj t lesné stráže, sklopená helma m la p ed vrahem
alespo z ásti zakrýt Torben v obli ej. Nep etržit se pohyboval v guvernérov
blízkosti, aby mohl vraha identifikovat d íve, než se protivníkovi naskytne
p íležitost uskute nit jeho zám r. ekání však nahlodávalo nervy všech, kdo byli
do celé záležitosti zasv cení, p esn jak Valjakov p edpovídal. Jejich
podrážd nost stoupala každou hodinou.
Aby toho nebylo málo, p edešlého dne p ijel posel se zprávou, že na území
brojaka Kašenka vypuklo povstání.
Velkostatká prosil o rychlou pomoc, protože má k dispozici jen pár
ozbrojenc a ti nejsou schopní zvládnout situaci vlastními silami. Povstalci, je
jich zhruba tisícovka, prý nelítostn ni í všechno, co se jim postaví do cesty.
Brzy dorazí k hranicím jeho pozemk a i ostatní brojaci se musí obávat o život a
majetky. Ná elník povstalc prý je ochotný jednat jenom s guvernérem.
Valjakov si zpo átku stejn jako Lodrik a všichni ostatní v paláci myslel, že
se jedná o pr hlednou past, jenže špatné zprávy z postižené oblasti se množily a
obyvatelé Granburgu zneklidn li.
„Jsem si docela jistý, že tady v té h e má prsty Jukolenko.“ Stojko u aje
hlasit vyslovil názor, ke kterému dosp li všichni, co se v kancelá i shromáždili.
Malá místnost se stala místem, kde se scházeli nejrad ji, protože je v ní nemohl
nikdo vyslechnout.
„Já tomu také nerozumím.“ Valjakov ponu e zíral do ho ícího krbu. „P itom
ješt p ed n kolika dny byli lidé tak nadšení, když vás vid li, pane.“
„Tím jasn jší je, že za tím povstáním v zí n kdo jiný,“ souhlasil Miklanovo
se Stojkovými úvahami. „V celém m st panuje nejistota, lidé nev dí, co si mají
o událostech v Kašenkov kraji myslet. Kdyby m li d vod k povstání, ur it by k
n mu došlo už za Jukolenka.“
„Možná si lidi myslí, že novej guvernér je slabší než ten starej, a proto se
pokoušejí o št stí, co vy na to?“ navrhl Torben, jenž si do šálku na aj nechal
nalít rum.
„Ne, to by nedávalo smysl,“ trval vousatý brojak na svém. „Za tím v zí n co
jiného.“
186
„Doporu uji vám, abyste tam hned zítra vyslal oddíl voják , aby s tím
povstáním skoncovali,“ prohlásil Valjakov.
Lodrik p ikývl. „A já pojedu v ele té jednotky.“ Guvernér se protáhl.
„Jak to, že jsem v d l, že bude chtít jet s nimi,“ zabru el t lesný strážce,
vyprázdnil šálek a nadechl se k hlasitému protestu. „Vlastn už bych k tomu
nem l nic dodávat, pane, ale zdá se mi, že jste v tomto ohledu pln neuvážil, jak
byste m l postupovat. Nem žete tam jet, protože byste dal v sázku sv j život i
budoucnost Ulldartu.“
„A když tam nepojedu, p ijde n kolik set voják a sedlák o život. D v ra,
kterou jsem si práv vydobyl u v tšiny Granbur an , by byla ta tam a já bych
musel provincii ídit stejným zp sobem, jakým p ede mnou vládl Jukolenko. A
to, Valjakove, p i nejlepší v li nem žu dopustit!“ Lodrik se roz ílil a zvýšil hlas.
„V budoucnu, a to si všichni zapamatujte, se nikdo nebude poušt t do dlouhých
e í, když se pro n co rozhodnu. Já iním svoje vlastní rozhodnutí. Jsem p ece
guvernér, tadc a budoucí kabcar. Pochopili jste to všichni?“
Muži se uklonili. „Ano, pane, pochopili jsme vás,“ odpov d l Stojko za
všechny a nasadil p itom pon kud strnulý výraz. „Jenom jsme si o vás d lali
starosti. Ale, jak se zdá, je na ase, abyste nyní pln p ebral kormidlo. Od této
chvíle se vám nebudeme vm šovat do záležitostí spojených s vládnutím.“
„Zatracen ,“ zaklel Lodrik a mrštil šálkem o krb, aj se rozst íkl na všechny
strany, st epy zacinkaly a rozlet ly se po místnosti. „Necht l jsem vás urazit, ale
už nechci, abyste se mnou zacházeli jako s malým d ckem. Já vím, co je ve h e,
když zem u, ale nemám v úmyslu odebrat se v nejbližší dob na v nost. A
kdyby k tomu p ece jen došlo, stane se tak z Ulldraelovy v le.“ Mladý muž se
op t postupn uklid oval. „Jste mí nejlepší p átelé, a proto vás prosím, ode
dneška m pouze podporujte, ale nechovejte se jako mí poru níci. Musím se
nau it vládnout a k tomu pat í, že se lov k nem že po ád za n koho schovávat a
musí se postavit nebezpe í elem.“ Lodrik se odvrátil a zíral do plamen . „A te
m nechte o samot . Musím p emýšlet.“
Muži vyšli jeden po druhém z kancelá e, až v ní guvernér z stal sám.
„Mám dojem, že ím je starší, tím víc se za íná podobat svému otci,“ prohodil
Stojko na chodb k Valjakovovi, jenž p ikývl hlavou na souhlas. „Vztekloun jako
vyšitý. Doprovodíš m do knihovny? Dejme si parti ku šachu, vyzývám t .“
„To není špatný nápad. Z ejm budeme v nejbližší dob pot ebovat více
taktického myšlení,“ odpov d l t lesný strážce a zamí il za rádcem. Cestou
potkali Hetrála, který se práv vydal ke guvernérovi, a vzali ho s sebou.
„Mist e Hetrále,“ Stojko ukázal na židli, „posa te se. Hrajete šachy?“
N mý p ikývl a zakýval nataženou rukou.
„Tedy jakž takž, pokud vám správn rozumím. Tak to jste lepší než já,“
usoudil Valjakov. „Budu se na vás dívat a pokusím se n emu p iu it.“
Po dvaceti tazích byla pro Stojka partie u konce. T lesný strážce se ot ásal
smíchem a nadmíru spokojený Turî an se op el zády o polštá .
187
„Kdo vás to nau il?“ Rádce nechápav civ l na šachovnici.
Hetrál vstal, vzal do ruky atlas Ulldartu a nalistoval království Aldoreel.
Malí kem ukázal na hlavní m sto.
„Král Tarm vás nau il hrát šachy?“ Do Stojkova hlasu se vloudila ned v ra.
St elec však p ikývl.
„Odtud tedy máte pat i né dvorské zp soby,“ domyslel si Valjakov, ale n mý
muž tentokrát ukázal na Tersion. Oba zbylí muži z stali stát s údivem
otev enými ústy.
„A kde všude jste ješt byl?“ cht l v d t Stojko.
Hetrál místo odpov di zakryl rukou celý kontinent, ukazová kem p eškrtl
pouze Kensustrii a Palestán.
„A co jste tam d lal? Odkud jste m l tolik pen z, abyste mohl tak cestovat?“
T lesný strážce se bezradn poškrábal na holé hlav .
Turî an pantomimicky p edvedl výst el z luku, potom potlesk a po ítání
zla ák .
„Rozumím,“ ekl Stojko. „Cestujete k ížem krážem po sv t , p edvádíte, co
všechno dokážete, a vyd láváte si u knížat peníze. P itom lov k nepochybn
leccos zažije.“
Hetrál se široce ušklíbl, nazna il jim, aby po kali, a na n kolik minut zmizel z
knihovny. Potom se vrátil s malou truhlou a ukázal ob ma muž m nejr zn jší
suvenýry, které na cestách sesbíral, po ínaje d kovnými dopisy n kterých hrabat
a ady dalších šlechtic za zlikvidování bahenních bestií a kon e jednoduchými
výtvory nejr zn jších kutil , vlaje kami a pramínkem sv tlých vlas .
„Umíte i n co jiného než zacházet s lukem?“ Valjakov si zv dav prohlížel
cizokrajný dokument z Tersionu.
Hetrál vtiskl t lesnému strážci do mechanické ruky jeden vaslec a nazna il
mu, aby p ešel na opa nou stranu knihovny a držel minci mezi prsty t sn u
st ny. Stojko na n ho povzbudiv zamrkal. N mý mezitím vytáhl n co z rukávu.
Když Valjakov zaujal požadovanou pozici, vrhl Turî an po zla áku v rychlém
sledu t sn za sebou n kolik krátkých, tenou kých p edm t . Vybroušené
kovové hroty provrtaly minci a vytvo ily krátkou svislou p ímku.
„Mimo ádn p sobivé.“ T lesný strážce pustil zla ák, pevn p ibitý k
d ev nému obložení knihovny. Hetrál se uklonil, ud lal pukrle a zase se posadil.
„Je skv lé, že jste te v Granburgu,“ podotkl Stojko. „P íležitostn byste m l
p edvést své um ní i guvernérovi.“
* * *
Torben zaujal pozici p ed kancelá í a tiše se bavil s druhým strážným,
Miklanovo se odebral do svých pokoj .
as zvolna plynul.
188
„Je tam uvnit už dobrý dv hodiny,“ p ipomn l Torben svému prot jšku.
„Doufám, že tam neusnul?“ Opatrn prostr il hlavu dve mi, jen aby ji zase rychle
stáhnul zpátky. „Dumá tam nad n jakýma knížkama.“
Druhý voják si široce zívnul.
„Je tu dost suchej vzduch, že jo? Z sta tady, já si odsko ím a p inesu nám
n co na pití,“ navrhnul Rogogar an. „Já m žu na rozdíl od tebe opustit
stanovišt .“
„To je vynikající nápad. Málem tady umírám žízní,“ odpov d l druhý vd n .
„Ale rad ji si posp š.“
Pirát jen mávnul rukou. „Touhle dobou už sem nep ijde žádnej z d stojník ,
nanejvýš Valjakov, a ten ví, že ten druhej, kdo má spolu s tebou hlídat u dve í,
jsem já. Takže se nemáš eho bát.“
„Ale stejn mi p itom není moc dob e,“ zamumlal voják, zatímco se Torben
vydal setm lou chodbou ke kuchyni a cestou si vesele pískal.
Práv když se vracel zpátky s pln naloženým tácem v ruce a zahýbal za roh,
zaslechl u vstupních dve í n kolik hlas . Nejvyšší rychlostí, jakou má jeho
náklad dovoloval, seb hl dol do haly, aby si všechno prohlédl hezky zblízka.
Oba sloužící se práv klan li p ed n jakou ženou, zahalenou do rudého plášt .
„Co se tu d je?“ Torben vtiskl jednomu ze sluh podnos do ruky a pokusil se
pohlédnout žen pod kapuci.
„To je Norina Miklanovo, dcera brojaka Miklanovo,“ odpov d l druhý sluha.
„Musí si promluvit s otcem.“
Norina kýchla, p iložila k obli eji kapesník a odkašlala si. „Promi te mi, že
p icházím v takovou pozdní dobu, ale je to hrozn d ležité. ást našich
nevolník se p ipojila k povstalc m a já nutn pot ebuji otcovu radu,“ pronesla
sk ípavým hlasem, zast eným rýmou. „Kde ho najdu? Každá minuta je drahá.“
„Následujte m ,“ vyzval ji Torben a op t uchopil tác. „To jsou ale hrozné
novinky. Tudy.“ Kývnul sm rem do chodby a Norina vykro ila.
„Jak se vede guvernérovi,“ vyptávala se žena. „Slyšela jsem, že ho n jaký
opilec t žce zranil, nemýlím se?“
Rogogar an se rozesmál. „To nebylo ani zdaleka tak divoký. Te už je zase
na nohou. Ale jak se zdá, vy jste se po ádn nachladila, a to te v lét ?“
„Nesnáším, když musím cestovat v ko á e,“ vysv tlovala mu Norina
chraplav mezi záchvaty kašle, „p i nejmenším pr vanu dostanu ch ipku. Ale v
tomhle p ípad jsem toto riziko musela vzít na sebe.“ Norina popotahovala a
p itiskla si kapesník k nosu, aby se po ádn vysmrkala. „ íká se, že se guvernér
hodn zm nil. M žu si pak s ním promluvit?“
„V tuhle chvíli je v kancelá i a nechce, aby ho n kdo rušil,“ prozradil jí
Torben. „Nedoporu oval bysem vám, abyste ho…“ Pirát se zarazil, když ho
zalila vlna Norinina nasládlého parfému. Ta v n mu p ipadala odn kud
pov domá, ale k že na vnit ní stran helmy v ni zkreslovala.
189
Žena si všimla, že najednou zaváhal. „Co je? Pro jsi p estal mluvit, vojáku?“
Pozorn na n ho pohlédla zpod kapesníku.
„To ten váš parfém, paní. P ipadá mi, že ho odn kud znám.“
„Otec možná nosí u sebe šál, který jsem mu dala pro št stí. Je celý provon ný
mým parfémem. Vždycky když nem žeme být spolu, dávám mu ho jako
talisman pro št stí,“ vysv tlovala Norina. „Tak p jdeš, nebo má kv li tvé
pomalosti padnout naše zem do rukou té povstalecké sedlácké pakáže?“
Torbena se za ínala zmoc ovat ned v ra. Sice zde ješt nebyl moc dlouho,
ale ve zp sobu, jak Miklanovo hovo il o svých pachtý ích, vycítil, že brojak
chová k t mto lidem jistý respekt, který jeho dcera o ividn nesdílela. Ale ne íkal
snad brojak vždycky, že jeho dcera smýšlí úpln stejn jako on?
Na chvíli se zastavil, opatrn si vyvážil na ruce naložený tác a druhou rukou
pozvedl hledí p ilby, aby p esn ji ucítil v ni vo avky.
Znovu nasál t žké, sladké aróma, potom jako by mu spadly šupiny z o í.
Práv v tu chvíli se Norina oto ila, podívala se mu do tvá e a okamžit
ustoupila dozadu.
„To seš ty, ty prokletej vrahu!“ zary el Torben. „Já tušil, že cítím ten parfém,
cos m l v tom svým námo nickým pytli!“
„Nebudeš mít p íležitost o tom n komu vypráv t, kapitáne Rudgassi,“
zavr ela domn lá Norina známým hlasem a bleskurychlým pohybem po n m
mrštila n jakým p edm tem. Mí ila pirátovi p ímo na krk.
Rogogar an duchap ítomn zvedl podnos, oba džbány, chléb a sýr spadly na
zem, pivo se se zašum ním rozlilo po podlaze.
Zazn l tupý zvuk, potom se hrot otráveného vrhacího nože zabodl na prst
hluboko do d eva a uvízl v n m.
„Nebudeš to se mnou mít tak snadný,“ zasmál se Torben a zahodil podnos,
aby mohl vytasit šavli, vrah však jako ko ka prolétl vzduchem a sko il pirátovi
na prsa, v pravé ruce držel druhou dýku.
Oba muži sup li námahou, jak se p evalovali na zemi, Rogogar an se zoufale
snažit odtla it dýku od obli eje, protivník však byl siln jší, než si p vodn s
ohledem na jeho drobnou postavu myslel. Nemohl po ádn popadnout dech,
takže ani nemohl p ivolat pomoc.
Vrah ho zni ehonic pustil. Torben se udiven zvedl a utržil bolestivý kopanec
mezi nohy. Sev el se mu žaludek a se zaúp ním se zhroutil k zemi.
P ed o ima se mu objevila velká podrážka a až na poslední chvíli se mu
poda ilo odvalit se stranou. Podpatek boty neškodn dopadl na kámen.
Silná ruka vytáhla piráta vzh ru a postavila ho na nohy. Zíral do šklebící se
tvá e vraha, který m l obli ej pomalovaný tlustou vrstvou lí idel, potom jím
úto ník prudce mrštil o ze . Torben do ní narazil hlavou, a p estože helma ránu
z ásti ztlumila, p edstavoval prudký náraz poslední kapku. Pirát se nap l v
bezv domí z ítil na podlahu.
190
„Dobrou noc, kapitáne Rudgassi.“ Vrah ho kopl do obli eje a n co prasklo.
„ lov k by nikdy nem l slibovat n co, co nem že splnit. Já si naproti tomu za
svým slovem stojím a to, co jsem vám na Selin slíbil, taky splním.“
Podpatek se znovu neodvratn blížil.
* * *
N kdo tiše zaklepal na dve e kancelá e, Lodrik však rušivý zvuk ignoroval.
P íští zaklepání bylo o n co naléhav jší, guvernér zaklel, zvedl se od knih a
mrzut krá el ke dve ím.
Prudkým trhnutím otev el dve e a podíval se na strážného. Vedle n ho stála
n jaká žena v rudém plášti, která práv smrkala do kapesníku.
„Co se d je?“ vyšt kl na vojáka. „A kde je Torben?“
„Excelence, Rudgass šel p inést n co k pití.“ Muž ukázal na zahalenou
ženskou postavu. „Norina Miklanovo by s vámi cht la hovo it.“
„Norina? To je ale radostné p ekvapení.“ Lodrik ustoupil dozadu a rukou žen
nazna il, aby vstoupila dovnit . Norina sklopila hlavu, vysmrkala se a vešla do
malé místnosti. Guvernér za ní okamžit zav el dve e.
„ emu vd ím za to, že jsi m poctila návšt vou? Nepo ítal jsem s ní.“ V
duchu by si Lodrik za tuto v tu nejrad ji nafackoval. Cht l ji p ijmout co
nejvznešen ji, ale v ta, která mu vyklouzla z úst, zn la, jako kdyby odhán l
nevítaného, dot rného prosebníka. M že se i tak odvážit políbit ji na uvítanou?
„Promi te, Excelence, že mám hlas jako rozvrzané kolo, ale obávám se, že
jsem se na cest sem nachladila,“ zask ehotala Norina a znovu kýchla. „Naši
nevolníci se áste n p idali na stranu povstalc a já jsem cht la požádat otce o
radu nebo ho p im t k návratu.“
„Vzpoura nám p ináší více t žkostí, než jsem p edpokládal.“ Lodrik nalil
Norin aj. „Kolik jich je?“ Opatrn se jí pokusil pohlédnout do tvá e, ale
pokaždé mu n co p ekáželo, bu kapuce, nebo kapesník. Zdálo se mu, že se mu
dívka ve vzpomínkách jevila vyšší než te . A pro s ním mluvila tak, jako by se
skoro neznali?
„Kolem stovky muž ,“ odpov d la Norina a nato ila se ke krbu, místodržící
si stoupl vedle ní. „Velice jste se zm nil, a kdybych p esn nev d la, že jste to
opravdu vy, málem bych vás nepoznala.“
„Valjakov si dal spoustu práce s tím, aby m nau il vytrvalosti.“ Lodrik usrkl
ze šálku s ajem. „Byla to tvrdá doba, ale obávám se, že asy, které m ekají,
budou ješt tvrdší.“ Už to déle nevydržel. „Norino, pro se chováš, jako
kdybychom se nikdy nepolíbili? Ud lal jsem n co špatného? A kde je ten amulet,
co jsem ti dal?“ Natáhl ruku, aby ji pohladil po tvá i.
Žena pohnula hlavou dozadu. „Ješt ho mám. Jenom mezitím uplynula tak
dlouhá doba, že jsem si myslela, že sis to možná rozmyslel,“ rozkašlala se,
191
st íbrná lži ka jí p itom sklouzla z podšálku a upadla na zem. „Jsem to ale
nešika.“
„To p ece nic není,“ uklid oval ji Lodrik a sp šn se sehnul, aby lži ku
zvednul.
Když pohlédl na nalešt nou st íbrnou plošku, uvid l, že mu na záda zu ivou
rychlostí dopadá stín. Instinktivn se vrhl stranou.
epel dýky se zabo ila mezi segmenty kovového brn ní, pronikla hluboko do
pravého ramene a zanechala za sebou krvavou stopu. Lodrikovi se v rán
okamžit za alo ší it nep íjemné pálení.
„Norino, copak ses zbláznila?“ zalapal Lodrik po dechu a chytil se za ránu.
Teprve nyní si uv domil, že ten, kdo proti n mu stojí s hroziv vypadající
zakrvácenou dýkou v ruce, není dcera jeho p ítele.
Kapuce se shrnula na záda a guvernér pohlížel do obli eje siln nalí eného
muže, jenž se práv p ipravoval k novému útoku.
„Stráže!“ za val Lodrik a hnal se ke stolu, kam si p edtím odložil šavli.
Dve e se rozrazily, voják se v ítil do místnosti a za al se rozhlížet.
N kolik málo vte in, které muž pot eboval, aby se zorientoval, poskytly
nesmírn rychlému vrahovi dost asu, aby strážnému zezadu pro ízl hrdlo. V
místnosti vyst íkl vysokým obloukem proud krve, muž zachr el a zhroutil se na
zem.
Lodrik vytasil šavli a vrhl se na vraha, který se jeho úder m obratn vyhnul.
Jednou rukou uchopil zbra mrtvého vojáka, ve druhé svíral další dýku.
Mezi ob ma muži vzplál prudký boj, p i n mž mladík rychle poznal, že v
tomto souboji nemá šanci zvít zit.
Zp sob, jakým mu protivník zasazoval rány, se nápadn podobal Valjakovov
technice, s níž se našt stí sta il seznámit, jinak by byl boj dávno u konce.
Lodrikovy síly ochabovaly, v pravé ruce se mu ší il divný pocit a rána v
rameni ho nep íjemn sv dila.
Odpoutal se od protivníka a za al po vrahovi házet všechno, co mu p išlo pod
ruku. Ú etní knihy a kalamá let ly vzduchem stejn jako svícen nebo konvice na
aj. Na chodb bylo slyšet vzdálené volání a první kroky.
„Uhn te, pane!“ houkl najednou ode dve í Valjakov. Lodrik padl k zemi a
hned nato zaslechl zasvišt ní šipky, vypálené z kuše.
Vrah za val, hned poté za al s nesmírnou prudkostí narážet kov na kov.
Guvernér se potáciv zvedl a sledoval, jak jeho t lesný strážce svádí
nelítostný souboj s vrahem, který m l v pravé paži zabodnutou šipku. Pohled na
oba soupe e mu bral dech.
Oba muži zaryt bojovali, údery dopadaly jeden za druhým, ale protivník m
se znovu a znovu da ilo odvracet soupe ovy útoky.
Vrahova dýka najednou vyst elila vp ed, Valjakov ji mechanickou rukou
odvrátil a popadl vraha za krk. T lesný strážce mocn zary el, zvedl muže
vzty enou paží do vzduchu a mrštil jím hlavou o zem.
192
Vypadalo to, že vrah ztratil v domí. Ležel na podlaze a z úst mu vytékal
pramínek krve.
Valjakov se oto il, aby se podíval, co je s Lodrikem, když vrah ne ekan
vysko il, zamí il t lesnému strážci epelí na zátylek a s nesrozumitelným
výk ikem na rtech bodl.
Valjakov útok vytušil a podb hl ho, se smíchem odpov d l n jakým
nesrozumitelným jazykem a z oto ky usekl vrahovi kus p edloktí.
Dýka a ruka let ly vzduchem, z pahýlu pod loktem st íkala fontána krve,
potom se vrah zhroutil, zatímco se mu z rány inuly potoky krve.
T lesný strážce byl celý zakrvácený. S tém démonickým úsm vem na rtech
se blížil k Lodrikovi, zárove ke zran nému guvernérovi sp chali i Stojko s
Hetrálem. Lodrik proto il panenky a dopadl na podlahu.
Matuc m l uprost ed vší té nádhery pocit, že zabloudil na nesprávné místo.
P estože se z n ho po Tradjov smrti stal p ed ty mi lety p edstavený malého
mnišského kláštera u erkasu, nevyvinul se u n j sklon k okázalosti a
pompéznosti. U nejvyšších p edstavitel ádu tomu z ejm bylo úpln naopak.
Jediný, kdo byl oble ený v prosté kápi, byl Matuc. Všichni ostatní, kte í
kolem n ho procházeli, napln ni pocitem d ležitosti a významu své práce, m li
na sob tak drahé úbory, že si p edstavený v duchu kladl otázku, jestli se omylem
neocitl v n jakém honosném šlechtickém sídle.
Ulldraelova Tajná rada mu na ídila, aby se dostavil do Tarpolu, aniž by mu
sd lila d vod cesty. Posel trval na tom, aby p edstavený odjel co nejrychleji, a
hovo il o naprosto neodkladné, naléhavé záležitosti, a to zrovna ve chvíli, kdy
Matuc krmil slepice. O tento úkol se ani jako p edstavený kláštera nenechal
p ipravit, krmení slepic pat ilo k jeho povinnostem ode dne, kdy vstoupil do
ádu.
Nyní Matuc postával v hale nejv tšího Ulldraelova chrámu v Tarpolu. Byl
ješt pokrytý prachem z cest a s netrp livostí, jež mu za normálních okolností
nebyla vlastní, vy kával, co se bude dít. Dlouhou adu maleb v zlatých rámech,
znázor ující r zné leny Tajné rady, mezitím znal skoro nazpam .
„Jestli je víra n kterých lidí tak silná, jak jsou mnozí z nich tlustí, nebude mít
Ulldrael Spravedlivý žádné starosti. M že si být jistý, že jeho v rní nikdy
neochabnou ve ví e,“ zamumlal, když se zadíval na jednoho mimo ádn
vypaseného mnicha, a nev ícn kroutil hlavou. „Že by zdejší prost edí zkalilo
lov ku smysl pro prosté, krásné v ci, které nás v život provázejí?“
193
Zkusmo škrábl rukou po tmav žlutém, lesknoucím se sloupu a pod nehtem
mu uvízl kousí ek zlatého papíru.
„Bratr Matuc?“ zaslechl za sebou n í hlas. P edstavený se zprudka oto il a
mimod k hbit schoval ruku s útržkem lístkového zlata za zády. P ed ním stál
n jaký mnich a kritickým pohledem si ho zkoumav m il. „Mám t dovést k
Tajné rad . Jsi p ipraven?“
Matuc p ikývl. „B ž první, budu t následovat, brat e.“
Oba muži vyšlapali dlouhou adu schod , prošli n kolika chodbami a
místnostmi. P edstavený si byl jistý, že ani vybavení honosných místností v
kabcarov paláci nemohlo být o moc dražší.
Dlouhá pou , p i níž jeho pr vodce celou dobu zatvrzele ml el, skon ila p ed
mohutnými dve mi.
„Jsme na míst , brat e. Tajná rada t o ekává.“ Mnich natáhl ruku. „Podej mi
to lístkové zlato. Nechám ho zase upevnit na p vodní místo.“
Matuc zrudl a položil drobe ek zlata druhému muži do dlan . „Já jsem si
myslel, že to je jenom barva. Nem l jsem nejmenší tušení, že jsme tak bohatý
ád.“
„My nejsme bohatí, my tou krásou velebíme Ulldraela.“ Matuc v pr vodce
otev el dve e a pokynem ruky ho vyzval, a vstoupí. „Jdi dál, brat e.“
P edstavený ud lal n kolik krok a ocitl se uvnit , dve e se za ním zav ely.
Hrubé brokátové záv sy spolykaly v tšinu denního sv tla, jen sporadicky
dopadajícího drobnými škvírami do zatemn né místnosti. Matuc ucítil intenzivní
v ni vyku ovadla, nad hlavou se mu p evalovaly husté oblá ky dýmu, vytvá ející
v paprscích sv tla bizarní, zamlžené vzory.
Uprost ed sálu stál velký, dlouhý st l, u n hož sed lo dev t letitých kmet v
tmav žlutých róbách. Ml ky pohlíželi na návšt vníka. P ed stolem stála nízká
seda ka.
Matuc pot eboval chvíli asu, aby si na p íše í zvykl. Kou ho štípal v nose,
ucítil mírnou závra .
„Ulldraeli Spravedlivému budiž vzdána est,“ pronesl muž sedící uprost ed
stolu.
„A úcta všech živých bytostí,“ dokon il p edstavený dle starého zvyku
ob adný pozdrav a vytvo il dlan mi kouli, symbol boží všemohoucnosti.
„Dlouho jsme se již nevid li, brat e Matuci.“ Mluv í povstal.
„Naposledy p ed ty mi lety, když jsem byl jmenovaný p edstaveným našeho
malého kláštera, velekn zi.“ Matuc lehce sklonil hlavu. „Tím v tší mám radost,
že mi bylo op t dop áno vkro it nohou do tohoto velechrámu. Pro v ícího, který
zná jen život v ústraní, je to pokaždé neskute ný zážitek. Ta spousta zlata
lov ka úpln oslepí, ale se zav enýma o ima se stejn lépe modlí.“
Velekn z se tiše zasmál. „Po ád ten samý nabroušený jazyk, brat e? My
pouze chceme Ulldraela Spravedlivého pat i n velebit a chválit, jak si takové
194
božstvo zaslouží.“ Ukázal rukou na sedadlo p ed stolem. „Posa se. Musíme ti
položit n kolik otázek.“
Matuc uposlechl výzvu.
„Jedná se o záležitost, k níž došlo p ed adou let,“ za al hovo it velekn z.
„P ihodila se ješt v dob , kdy byl p edstaveným kláštera bratr Tradja.
Domnívám se, že tušíš, o se jedná, nebo snad ne?“
„P edpokládám, že máš na mysli vizioná e Caradca, jenž nás seznámil s
varováním Ulldraela Spravedlivého,“ usuzoval p edstavený. „Tradja tehdy
okamžit varoval kabcara a informoval o celé v ci Tajnou radu.“
Velekn z p ikývl. „Informoval, to ano, ale ne o doslovném zn ní poselství.
Cht l nám ho zaslat, ale v následujících letech na to z ejm zapomn l. Náš
knihovník nám oznámil, že ho nemáme k dispozici.“ Muž se op t posadil.
„Tradja tehdy íkal, že ty jsi byl jediný, kdo vizioná ova slova slyšel. Je to tak?“
„Já jsem jediný, kdo zaslechl Ulldraelovo poselství,“ potvrdil Matuc.
„Zopakuj nám je,“ na ídil mnich na levé stran stolu panova n .
„Prosím?“ P edstavený se na n ho zmaten podíval. Pro by m l opakovat
poselství, které p ece bylo všeobecn známé?
„Zopakuj nám je, prosím,“ požádal ho velekn z jemn ji, op el se lokty o
desku stolu a p edklonil se.
„Ulldrael cht l, abychom varovali tadce p ed útoky…“ za al Matuc
vzpomínat, ale mnich na pravé stran stolu ho zarazil.
„Ne tu zprávu, jak jsi ji poskládal dohromady, ale p esn doslova to, co ti ten
vizioná íkal, brat e.“
„Od té doby už uplynulo hodn asu. Nevím, jestli dám jednotlivá slova
správn za sebe tak, jak je íkal, ale pokusím se o to,“ odpov d l p edstavený.
V duchu se vrátil k on m d sivým zážitk m a spat il Caradca ležícího v
kaluži krve, jak bojuje se smrtí, jen aby mohl p edat dál slova, jež mu vnukl sám
Ulldrael.
„Caradc ekl: tadc, pozor, zabít. Tadc, zabít. Doba temnoty. Tadc, nebezpe í,
n kdo, zabít. Doba temnoty se vrátí.“ Matucovi se zachv l hlas, p i vzpomínce na
krutou smrt dávného p ítele se mu po tvá ích inuly slzy. „To jsou p esn ta samá
slova, která ekl, Tajná rado. Z stalo mi všechno v pam ti živ ji, než jsem si sám
myslel.“
Grémium Ulldraelova ádu ml elo.
Záclony se jemn zachv ly, zaví il mezi nimi oblak kou e, dovnit pronikl
závan v tru a p inesl s sebou zvonivé tóny, tiše se rozléhající místností.
„Jak vidíte, brat i, když jsem vydával ony pokyny, rozhodn jsem nejednal
ukvapen ,“ promluvil po chvíli velekn z. „Je jen škoda, že podle všeho, co jsem
se dov d l, nebyly korunovány úsp chem. Nyní to bude mnohem obtížn jší.“
Muži ve zlatožlutých róbách p ikývli. „Brat e Matuci, co se stalo poté, co bylo
varování p edáno dál?“
195
„Do kláštera se brzy navrátil obvyklý klid,“ vypráv l p edstavený, jemuž
nedával velekn z v záhadný výrok nejmenší smysl.
„Jsi si naprosto jistý, že se nestalo nic neobvyklého?“
„No, ono to asi ani nestojí za e ,“ vysoukal ze sebe Matuc po chvíli
p emýšlení, „ale jeden z našich brat í utekl z kláštera jenom n kolik dn poté, co
Caradc zem el. Nebyl v ádu nijak dlouho a nikdo mu ten út k nemohl zazlívat.
Jeho víra z ejm nebyla tak pevná jako u nás ostatních. A taky um ela t i ku ata.“
lenové Tajné rady dali hlavy dohromady a n co si mezi sebou šuškali, jenže
Matuc z toho, co si mezi sebou íkali, nepochytil jediné slovo.
P epadl ho nový záchvat závrati, rychle se rukama chytil malé stoli ky, aby se
nep evrátil a nespadl na zem. Nez eteln vnímal hlasy p ítomných muž , které se
mu tup rozléhaly v hlav , o i ho za aly bolestiv pálit. Cítil se však lehký,
nejrad ji by celou dobu jenom vypráv l a vypráv l.
„Jak ku ata um ela?“ zeptal se ho velekn z. „Bylo na tom n co divného?“
Matuc se zadíval do kou e, vytvá ejícího veselé obrazce. „Neobvyklé bylo, že
když umírala, m la k e e a snášela vejce plná krve. Považovali jsme to za
Ulldraelovo znamení, že v n m Caradcova smrt vyvolala stejný zármutek jako v
nás.“
„Kde ta ku ata zem ela?“ dorážel velekn z dále.
„Nevím, pro vás ta zví ata tolik zajímají.“ P edstavenému za aly záchvaty
závrati p ipadat stále podivn jší a nemohl se zbavit podez ení, že za n n jakou
podivnou shodou okolností m že p edevším to vyku ovadlo. Bylo mu divné, že
kou celou dobu mí il jenom jeho sm rem. „Ku ata ležela mrtvá v komo e
aspiranta Benjavi e a bratra Caradca. Aspirant Benjavi byl ten, kdo zanedlouho
potají odešel z kláštera.“
„Oba dva bydleli ve stejné komo e?“
Matuc p ikývl. „Ó ano. Bratr Caradc m l za úkol zasv tit novice do zvyklostí,
které dodržujeme p i modlení, a m l ho u it.“ P edstavený se zvedl a vrávorav
se postavil na nohy. „Tajná rado, sm l bych, prosím, vyjít na chvilku na erstvý
vzduch? Ud lalo se mi pon kud nevolno.“
Velekn z mu blahosklonn pokynul. „Jen jdi. Stejn se tu musíme poradit.
Odpo i si po cest , prospi se a pomodli se v chrámu za Caradca. Potom si t
dáme znovu zavolat.“
Matuc sklonil hlavu, p i emž chyb l jen vlásek a málem by upadl. Nejist se
odpotácel ke dve ím.
Venku na n ho ekal mnich, který ho sem p ivedl.
„Brat e, zavedu t do tvé komory. Zdá se, že t ta cesta hodn vy erpala.“
„Asi to tak bude,“ zabru el Matuc a klopýtal za svým pr vodcem jako
nám sí ník.
Poslední, na co si pamatoval, byla útulná, m kká postel, do níž se spokojen
zabo il.
196
* * *
P íští den zahájil Matuc navzdory dlouholetým zvyklostem vydatnou snídaní,
kterou mu brat i z Ulldraelova ádu p inesli až do postele. Potom okamžit
zamí il do modlitebních prostor a strávil n kolik hodin tichým od íkáváním
litanií, aby znovu nalezl vnit ní klid.
Když skon il, toulal se rozlehlými parky, aniž by po ádn v d l, kam má
vlastn namí eno, jenže ani procházka, ani modlitby nedokázaly odvrátit jeho
myšlenky od p edchozí rozmluvy s leny Tajné rady.
Nevšímav procházel kolem nes etných, p íjemn vonících kv t , ruce
založené za zády, a uvažoval.
„Ach, tady jsi,“ volal na n ho mnich už z daleka. „Tajná rada by t cht la
okamžit vid t, brat e. Obávali se, jestli jsi snad mezitím neodjel.“
„Aniž bych v d l, o co se vlastn jedná?“ zabru el Matuc a hlasit dodal.
„Ne, ne. Ho ím netrp livostí, kdy se kone n znovu setkám s moudrými v dci
našeho ádu.“
„Tak poj se mnou. Je to naléhavé.“
„Zdá se mi, že vždycky je všechno hrozn naléhavé.“ P edstavený následoval
mnicha. Post ehl, že si na cestu do jednací místnosti vybral jinou cestu než bratr,
který ho doprovázel den p edtím.
Matuc byl p ekvapen, když zjistil, že v sále na n ho eká pouze velekn z.
Vyku ovadlo tentokrát neho elo, záv sy byly zatažené.
Muž ve zlatožluté rób povstal, když p edstavený vstoupil dovnit . „Už jsme
si mysleli, žes odcestoval.“
„Byl jsem v zahrad protáhnout si nohy. Ten par ík, co tu máte vedle chrámu,
je prost nádherný,“ vysv tloval Matuc.
„Také jsme na n ho velice pyšní. Semena kv tin k nám chodí z celého
Ulldartu, z Kalisskonu i z Angoru.“
„Další hrozn drahá záležitost. My u našeho kláštera p stujeme brambory.
Ulldrael, jak se nám zdá, je i s tím spokojen.“
„Ty si to prost nem žeš odpustit, nemám pravdu, brat e Matuci,“ zasmál se
velekn z. „Odpouštím ti, stejn jako ti odpouští Ulldrael Spravedlivý.“ Nazna il
p edstavenému, aby se posadil. „Ve skute nosti jsem s tebou necht l hovo it o
kv tinách.“
„To jsem si myslel, velekn zi,“ odpov d l Matuc a demonstrativn se
rozhlédl kolem sebe. „Kde jsou ostatní lenové Tajné rady?“
„My jsme již v era dosp li k rozhodnutí, a proto nebylo nutné, abychom tu
byli všichni, až dostaneš nový úkol. Ostatní lenové rady plní jiné, d ležité
povinnosti, které nesm jí zanedbávat.“
„Velekn zi, já také mám, se vším respektem a úctou, své povinnosti v
erkasu. Byl bych ti proto vd ný, kdybych se mohl co nejrychleji vrátit a
ujmout se jich,“ poznamenal p edstavený.
197
„Nuže, dobrá. Jak si dokážeš domyslet, jedná se o Caradcovu vizi. Už tehdy
jsem ji s Tradjou podrobn rozebíral, ale on si ji po ádn nepamatoval. Již d íve
mi však p ipadala dvojzna ná. Proto jsme ji v era ze všech stran d kladn
probírali a dosp li jsme k názoru, že si ji m žeme vyložit úpln jinak, než jak jsi
ji pochopil ty, brat e,“ prohlásil velekn z chladn . „Stejn dob e p ichází v úvahu
možnost, že si Ulldrael Spravedlivý nep ál, abychom tadce chránili p ed smrtí.
Ba práv naopak.“ Matuc nechápav otev el ústa. „Myslíš si, že Ulldrael chce,
abychom…“
Velekn z zvedl ruce. „Žádné takové slovo nesmí v tomto chrámu padnout, i
když hovo íme o v li boží. Tajná rada rozhodla, že se té v ci ujmeš ty.“
„Co myslí Tajná rada tím, že se jí mám ‚ujmout‘?“
„Víš velice dob e, co se od tebe o ekává,“ poznamenal velekn z chladn .
„Kdybys nám už d ív p edal Ulldraelovo poselství p esn slovo od slova, byl by
celý problém dávno smeten z povrchu zemského, a to bez zbyte ných cirát a
vzrušení. Z toho vyplývá, že ty jsi ten pravý, protože kv li tvé nedbalosti nyní
m že být p íliš pozd . Jen si p ipome : Ulldraelovo poselství k nám dorazilo
p ed p ti lety. Jestli tehdy nadešel ten pravý okamžik jednat, tak nám bu b h
milostiv. A nejen nám, ale všem národ m Ulldartu. Propašovat n jakého muže
do tadcovy blízkosti je dnes mnohem obtížn jší než kdykoliv d ív.“ Velekn z se
p edklonil. „Ale neškodnému mnichovi se to snad poda í.“ Na chvili ku se
odml el. „Brat e Matuci, chápu, že ti tento úkol d lá starosti, ale je to naše jediná
možnost, jak m žeme celý kontinent zachránit p ed nenapravitelnými škodami.
Mnoho lidí možná chápalo tu vizi stejn jako ty, ale bylo chybou, žes Tajnou
radu okamžit neinformoval o jejím doslovném zn ní. Uvidíme, jestli se dá toto
nedopat ení ješt napravit.“
„A ty jsi pevn p esv d ený, že to Ulldrael mínil práv tak, a ne jinak?“ zeptal
se Matuc váhav .
„Tajná rada je o tom nezvratn p esv d ená, brat e Matuci. Tvé místo v
erkasu zaujme bratr Kalinin, zatímco ty pojedeš navštívit tadce. Jakákoliv ob
je na míst , brat e, pokud ti umožní dosáhnout cíle, jenž bude ku prosp chu všem
obyvatel m Ulldartu.“
„Kam musím jít?“
„Jak m informovaly mé zdroje, žije tadc nyní v Granburgu a vystupuje tam
jako guvernér Vasja,“ pravil velekn z. „Dáme ti s sebou všechno, co budeš
cestou pot ebovat, v etn guvernérova obrázku tak, jak dnes vypadá. A te jdi.
ím d íve dosáhneš cíle a splníš úkol, který ti b h uložil, tím lépe pro Ulldart.
Zahrneme t do svých modliteb.“
„Vyslala už n kdy Tajná rada n koho, kdo se… tady té v ci… m l ujmout?“
vyptával se Matuc. „Mám pocit, že ses v era o n em takovém zmínil.“
„Máš dobrou pam , brat e.“ Velekn z zasunul ruce do širokých rukáv róby.
„Možná n koho poslala, možná ne. Pro se o to zajímáš? Tím, kdo celou
záležitost dovede až do konce, budeš ty. Ulldrael Spravedlivý si to p eje.“
198
„Než odejdu, m l bych ješt jednu otázku, velekn zi.“ P edstavený pohlédl na
muže, sedícího naproti n mu. „Co je Tajné rad známo o aspirantovi
Benjavi ovi?“
„Máme celou adu nejr zn jších zdroj , ale nepoda ilo se nám zjistit nic
p esn jšího. Domníváme se však, že sloužil jako špicl p íznivc Spáleného boha.
Jak jsme se dozv d li, tak od doby, kdy zmizel, jsou Tzulanovi p íznivci v
pohotovosti. Kdo ví, možná byl ten aspirant první, komu Caradc o své vizi
vypráv l. Vždy p ece spolu žili v jedné kom rce a Benjavi ho pak kv li
Ulldraelovu vnuknutí otrávil, aby zesnulý bratr nemohl varovat sv t p ed Dobou
temnoty. Ten špicl byl možná jediný, kdo znal p esné zn ní Ulldraelova
poselství.“
„Tak jak to nyní vykládáš, zní všechno zcela jasn a p esv d iv . Já jsem
nikdy nechápal, pro Ulldrael p ipravil jednoho ze svých služebník o život,
navíc práv v okamžiku, kdy p icházel s tak d ležitým poselstvím,“ doznal
Matuc. „Okamžit se vydám na cestu.“
„Musíš se ale b hem celé své mise chovat naprosto nenápadn ,“ p ipomínal
mu velekn z d razn . „Nikdo z celého Ulldartu se nesmí dov d t, co máme v
úmyslu, protože nemyslím, že by byl kabcar ochoten s námi v této záležitosti
spolupracovat. Tadc je jediný d dic, kterého regent zplodil, a ur it by ho necht l
ztratit, p estože nenapl uje kabcarovo o ekávání. Až sv j in dokonáš,
oznámíme všem pravdu a stvrdíme ji p ísahou.“
P edstavený sklonil hlavu a vyšel z místnosti.
Jakmile se za Matucem zav ely dve e, vylovil velekn z ze zásuvky stolu kus
pergamenu a za al psát oznámení adresované do kabcarova paláce:
„Nejct n jší kabcare,
s nejhlubší lítostí vám musím oznámit, že jeden z mých p edstavených usiluje
o život vašeho syna.
Domnívám se, že propadl zvláštnímu, tajemnému pomatení mysli a ve svém
šílenství je p esv d en, že plní Ulldraelovu v li. P itom ten, kdo mu tuto šílenou
myšlenku vložil do mysli, je nade vší pochybnost Tzulan.
Pozorn st ežte své dít , aby v Ulldartu znovu nezavládla Doba temnoty a aby
tarpolský tr n neosi el. Tajná rada již byla o této nehoráznosti informována a
podnikla pat i ná opat ení.
Bratr Matuc je pr m rn velký, má podlouhlé, sv tlejší vlasy a nosí
tmavozelenou róbu. Protože je duševn pomatený, nebude se snažit tajit své
jméno, když se ho na n n kdo zeptá. Tak pevná je jeho zvrácená víra.
Bu te bd lý, Výsosti.
Nech vás a všechny vaše blízké chrání Ulldrael Spravedlivý.“
199
Potom se pod dopisem podepsal, psaní zape etil a po krátkém váhání ho op t
uložil do zásuvky.
„Ulldraeli, víš, že to d láme jenom proto, abychom se chránili,“ pronesl tiše.
„Jakmile mi mé zdroje ohlásí, že je Matuc v Granburgu, nechám toto psaní
doru it do paláce, abych ád o istil a smyl z n ho veškeré podez ení. Musí se to
stát.“
V náhlém závanu pr vanu tiše zazvonila zvonkohra na st n .
„D kuji ti, Ulldraeli.“ Velekn z se zvedl a vyšel z místnosti.
200
„V chrámech se však dochovalo proroctví, že se Doba temnoty vrátí, pokud si
lidé na Ulldartu nedají pozor. ‚Kdykoli se v názvu letopo tu objeví t i stejné
íslice, bude nebezpe í, že se zlo na Ulldart op t vrátí, hrozit nejv tší silou‘,
zn lo dávné varování.
A mniši po ítali roky, a když se ona specifická léta blížila, tak se duchovní bez
ustání modlili, ocelové zvony a modlitební lavice se ve dne v noci nedo kaly
chvilky klidu.
Tak uplynul rok 111 p. S., rok 222 p. S. a pokaždé se poda ilo zabránit zlu v
návratu, aniž by se o tom prostí ob ané cokoliv dozv d li. Zatímco mniši nadále
pevn v ili v Ulldraela Spravedlivého a v rn se ídili jeho u ením, národy se
op t vrátily ke starým zvyklostem a za aly mezi sebou vyvolávat války. Království
vznikala a zase zanikala, císa ství se rodila a rozpadala v prach. P estože
kontinent mnohdy sužovalo násilí, zlo se nikdy nedo kalo p íležitosti, jakou
pot ebovalo.
Nakonec zavládlo velké a dlouhé údobí míru, p i n mž lidé postupn
ochabovali ve ví e v Ulldraela Spravedlivého. Modlili se už jen ze zvyku, ne z
vd nosti, a bez pat i ného vnit ního zápalu.
Ulldrael post ehl nevhodné chování svých d tí a vycítil, že se zlo op t chystá
vkro it do Ulldartu. A roku 436 p. S. zaslal jednomu vizioná i z erkasu
poselství. Jeden z Tzulanových stoupenc však vizioná e zavraždil a poselství
zkomolil…“
ULLDARTSKÝ HISTORICKÝ ALMANACH
SVAZEK XXI., STRANA 1056
201
Lodrik m l zase jednou št stí na své stran . Vypot eboval ho do poslední
kapky. Cerêlovi se jen s vyp tím všech sil poda ilo zneškodnit jed, jímž nájemný
vrah pot el svou zbra .
P esto musel guvernér týden ležet v posteli, což byla s ohledem na skute nost,
že povstalci postupovali dál a dál, nep íjemn dlouhá doba.
Bohové byli podle všeho milostiví i k Torbenovi Rudgassovi, jehož lebka
p ežila kopanec, který mu ušt d ila vrahova bota. Z stala v ní po n m pouze
malá prasklina. Rogogar an strávil stejn jako guvernér celý týden na l žku.
Vzbou ení sedláci si mezitím nakradli zbran z okolních menších vojenských
sklad a stávali se pro brojaky ím dál v tším nebezpe ím.
Valjakov na kolenou prosil místodržícího, aby proti povstalc m kone n
vyslal silný oddíl vojska, který by s tím semeništ m všech potíží definitivn
skoncoval, jenže Lodrik se odmítal pod takový rozkaz podepsat. Nadále cht l s
v dcem povstání osobn vyjednávat.
Jakmile byl mladík schopen udržet se jakž takž vzp ímen na ko ském h bet ,
vyrazil oddíl stovky voják spolu s ním, Valjakovem a Stojkem sm rem ke
Kašenkovým polnostem.
Guvernér nechal pro jistotu uvést vojska v provincii do stavu pohotovosti, aby
byl p ipraven na všechny možnosti, které mohly nastat, kdyby jednání nevedlo k
o ekávanému výsledku.
Torben se p ipravoval k odjezdu na pob eží a následnou p eplavbu do
Rogogardu. Hetrál obdržel pokyn z stat v Granburgu a mít otev ené o i.
První odpo inek byl vyhlášen v podve er, když se blížil soumrak. Lodrik až
ve stanu zjistil, že ve ery jsou skute n chladné, p estože se ob slunce p es den
ze všech sil snažila o p ísun tepla.
Zmocnil se ho podivný neklid, myšlenky mu kroužily kolem blížících se
jednání a p ípadných boj , pokud by se mu je nepoda ilo odvrátit. Nedokázal
dále snášet ekání, m l pocit, že ho bílé plát né st ny polního p íbytku stále více
svírají. Cht l si vyjít ven na erstvý vzduch.
Guvernér si ze samovaru nabral šálek aje, vyšel ze stanu a zvolna procházel
mezi táborovými ohni.
Hv zdy se v pr zra ném vzduchu t pytily jako diamanty, seskupily se do
souhv zdí a jejich svit m l za následek, že oblohu zalilo matné, st íb ité sv tlo.
202
ty i m síce se se adily jeden za druhým a vytvá ely mírný oblouk. Arkas a
Tulm, dv hv zdy, které podle legend p edstavovaly už od dob vzniku sv ta
nebezpe n žhnoucí Tzulanovy o i, se vznášely nad vrcholky lesíka, za nímž
vojáci rozbili tábor.
„Spálený b h nás žárliv pozoruje,“ pronesl t sn za ním známý hluboký hlas.
„Závidí nám naši existenci.“
Lodrik p ikývl. „Jeho duch eká jenom na to, kdy se zase bude moci vrátit na
Ulldart. Neexistuje n jaké proroctví, které n co takového p edpovídá,
Valjakove?“
T lesný strážce se nehlu n objevil p ímo vedle n ho. „Já se v proroctvích
nijak zvláš nevyznám, pane. Já jsem vále ník, žádný mnich. Jenom vím, že
Taralea v tvrdém boji porazila Spáleného boha a roztrhala ho na kousky. Na
znamení svého úsp chu a jako varování Tzulanovým stoupenc m zav sila jeho
o i na oblohu.“ Zaklonil hlavu do týla. „Já osobn bych je spálil. P íliš mnoho
fanatik z nich erpá nad ji, že se Spálený b h jednoho dne vrátí, což je pravým
opakem toho, co si bohyn od svého úmyslu slibovala.“
Oba tiše stáli na míst a poslouchali zvuky noci. Z houští bylo slyšet šelest ní,
kdesi zahoukal sý ek.
„Co si myslíš? Budou se mnou povstalci jednat a pokusí se dojít k dohod ?“
zeptal se Lodrik, aniž by odvrátil pohled od hv zd.
„Pro lidi v Granburgu jste ud lal mnoho dobrého, pane. Myslím si, že si vás
budou chtít vyslechnout,“ usuzoval Valjakov. „Pane, musím se vám omluvit.“
„Prosím t , za co?“ Z tónu guvernérových slov se dalo z eteln poznat, že ho
mužova slova velmi udivila. Lodrik se oto il k t lesnému strážci a zadíval se mu
do o í.
„Tehdy p i p íjezdu, když jsme spali v tom hostinci, se m hostinský ptal,
jestli jste schopný n co zm nit,“ vysv tloval mu muž.
„A p edpokládám, že tys mu odpov d l, že ne,“ dovtípil se Lodrik.
„Je to tak, pane,“ p iznal se t lesný strážce. „Mezitím jsem však poznal, že
vydržíte mnohem víc starostí a útrap a máte v tší odvahu, než jsem si zpo átku
myslel.“
Guvernér položil bojovníkovi ruku na rameno. „Myslím, že jsem p ekvapil
všechny, kte í m v minulosti znali, v etn sebe samotného. Zpo átku jsem
plukovníka Manska proklínal, ale te si myslím, že mu za radu, kterou tehdy
mému otci vnukl, dlužím velký dík. Takže si kv li tomu ned lej vý itky,
koneckonc i ty neseš kus odpov dnosti za to, že jsem od té doby dost vysp l.“
Usmál se. „A doufám, že hned tak brzy ješt nep estanu vyzrávat.“
Na Valjakovovi byla vid t úleva, p esto se Lodrikovi zdálo, že mu v o ích
nadále vidí stopy špatného sv domí. „Pane, ješt jsem vám nepoblahop ál za
zp sob, jakým jste se dokázal bránit tomu vrahovi. Vydržel jste déle než leckterý
zkušený voják.“
203
„Jenže já ho neporazil, Valjakove,“ p ipomn l mu mladík. „Tys ho porazil, ne
já.“ Op t se zadíval na hv zdy, t pytící se na obloze. „Ptal jsem se Stojka, jestli
rozum l n emu z toho, co vrah tehdy k i el. Stojko však jeho jazyk v bec
neznal. Na rozdíl od nás, ty jsi mu odpov d l. Víš, co mi tehdy Fatja prozradila?
Jeden lov k ve tvém nejbližším okolí není tím, za koho se vydává.“
„To že ekla? Takže nakonec možná opravdu nebyla šarlatánka.“ T lesný
strážce se posadil na p evrácený kmen stromu a p itáhl Lodrika k sob . „To, co
vám te ukážu, je obrovské tajemství. Ale vy se to musíte dov d t.“
„Že by dnešní ve er byl plný r zných doznání?“ snažil se guvernér žertovat a
s jistým údivem sledoval, jak Valjakov uvol uje n kolik ep na své mechanické
ruce. „No ne, na zran ní z bitev nejsem zrovna zv davý. Ani bych je necht l
vid t.“
V ruce n co párkrát cvaklo, potom vále ník rychlým trhnutím sundal protézu.
Místo o ekávaného pahýlu však Lodrik spat il zmrza enou ruku, která m la
siln jší svaly a šlachy než normální lidé. Všechny prsty byly stejn dlouhé,
jenom palec úpln chyb l.
„Co to má znamenat?“ mladý muž nechápav lapal po dechu. „Já myslel, žes
ji…“
Valjakov v obli ej rázem zvážn l. „Já jsem jedním z t ch, jimž Ulldar ané
íkají K’Tar Tur. Potomek Sinureda.“
„Ale jak…“
„Dovolte, abych vám to vysv tlil, pane,“ poprosil ho t lesný strážce. Lodrik,
který se nesta il divit, jenom p ikývl.
„Narodil jsem se p ed t ia ty iceti lety jako syn, který vzešel ze spojení bratra
a sestry. Oba mí rodi e pat ili k Temnému lidu, K’Tar Tur. Byl jsem vychováván
podle všech zásad Temného lidu, nau il jsem se jejich e a jejich zp sob boje.
Ale brzy jsem m l až po krk toho, že jsem se neustále musel n kde skrývat,
protože já jsem lidem nic zlého neud lal, a koliv m j p edek p inesl Ulldartu
tolik zla. Brzy jsem zjistil, že ostatní Ulldar ané nesmýšlejí stejn jako já. asto
jsem si musel zachránit život krkolomným skokem z okna nebo do vody, ale
z stal jsem tvrdošíjný. Nejd íve jsem si oholil vlasy na hlav , aby m kv li
krvavému pramínku vlas pokaždé hned nepoznali, potom jsem si nechal vyrobit
protézu. Pak jsem vstoupil u plukovníka Manska do služeb tarpolské armády a
zajistil si místo u bojové gardy vašeho otce. Po dlouhých letech šarvátek a boj
jsem dostal místo vašeho t lesného strážce. To je celý m j p íb h a nyní
rozhodn te, jak chcete, pane. Nikdy jsem nebyl synem n jakého obchodníka.“
Lodrik ml el. Tyto novinky p išly tak p ekvapiv , že nev d l, co na n íct.
Stejn tak Valjakov z stal nehybn sed t a díval se ke hv zdám.
„N kdo v mém bezprost edním okolí není tím, kým p edstírá,“ citoval po
chvilce Fatjina slova. „To d v e m lo pravdu, a já jsem na tu její v štbu úpln
zapomn l. Až do dneška. Nejednou jsi mi zachránil život, pro bych ti m l
najednou p estat v it jenom proto, že te vím, že jsi K’Tar Tur? Mn to
204
dokazuje, že všichni K’Tar Turové nemusí být špatní, že se to o nich jenom íká.
Domnívám se, že v tšina z vás nikdy nedostala p íležitost dokázat opak,
nemyslíš?“
„Pro mnohé z nás to platí,“ souhlasil Valjakov, jemuž odlehlo. „Ale jestli to
platí i pro toho vraha, to nevím, pane.“
„Tak proto jsi mu rozum l,“ pochopil Lodrik. „On mluvil jazykem K’Tar
Tur !“
T lesný strážce si op t p etáhl protézu p es zmrza enou ruku. „Já jsem si ho
pak ješt d kladn prohlédl. M l p ebarvené vlasy. Bohužel už nám nemohl nic
íct o tom, kdo si ho najal.“
„Jaké je tvé pravé jméno?“ Mladý muž p ivon l k aji. „Tvoji rodi e ti jen
t žko dali jméno Valjakov.“
„Ne, takhle m opravdu nepojmenovali,“ zazubil se Valjakov. „Vyslovit mé
jméno naším jazykem by pro vás bylo nesmírn t žké. V p ekladu to znamená
n co jako ‚Odvážný bojovník‘. V tšina lidí z našeho národa má obdobná jména.
Jméno Valjakov jsem si sám vymyslel, když jsem vstoupil do armády, protože na
k estní jméno se tam nikdo nikoho neptá.“
„Zajímavé.“ Lodrik se v myšlenkách vrátil k ve eru, kdy na n ho vrah
zaúto il. „Co to tehdy vlastn k i el? Myslím ten vrah?“
„Nic d ležitého, jenom pradávný bojový pok ik Temného lidu, aby si lov k
dodal odvahy, když narazí na opravdu tvrdého protivníka,“ vysv tloval bojovník.
„V jedné jeho kapse jsem navíc našel amulet, jaký nosívají lidé, kte í v í v
Tzulana.“
„A to mi íkáš teprve te ?“ vy ítav se zeptal guvernér. „Takhle te p ece
víme, pro to ud lal.“ Po krátké p estávce dodal s nakrabaceným elem: „Nebo
to p inejmenším m lo vypadat tak, jako že v tom atentátu m li prsty p ívrženci
Tzulana, co?!“
„Práv to je na celé v ci to nejd ležit jší. M lo to tak vypadat, ale ve
skute nosti tomu tak nebylo.“ Valjakov vyndal amulet z kapsy kabátu.
„Podívejte, pane. Mezi našimi lidmi je hodn takových, kte í se drží víry v
Tzulana. íkají si totiž, že když už mají um ít, tak a um ou kv li tomu, kv li
emu je ostatní stejn celý život pronásledují. A ti u sebe skute n nosívají
ochranné amulety. Tady ten je naproti tomu jen velice dobrá napodobenina.
Normální lov k z Tarpolu by mezi nimi nevid l žádný rozdíl, ale já si z
d ív jška p esn pamatuju, jak vypadají ty pravé.“
„Kdyby tedy ten vrah skute n byl Tzulanovým stoupencem, m l by u sebe
také pravý amulet,“ odvodil si Lodrik. „Podle toho, co íkáš, se zdá, že máme co
do in ní s velice dobrým vrahem, který pochází z národa K’Tar Tur a jehož si
n kdo m že za peníze snadno koupit. Dostal zakázku, aby m zabil, a nastražil to
tak, aby to vypadalo, že za vraždu m žou p ívrženci Tzulana. Jenže z jakého
d vodu?“
205
„N kdo asi má n jaký d vod, aby vás odstranil z cesty,“ zabru el Valjakov.
„Kdo by asi tak mohl mít zájem na tom, aby se vrátila Doba temnoty? Já nevím o
nikom, kdo by m l obdobné cíle, když neberu v úvahu ty, co z celého srdce
dodnes v í v Tzulana.“
„Takže mám dojem, že jsem ohrožený hned ze t í stran,“ shrnul guvernér
výsledek jejich rozhovoru s nádechem zoufalství v hlase, „nejprve zdejší šlechtici
z Granburgu, potom následují Tzulanovi stoupenci a na záv r ješt velký
neznámý, který se zdá být ze všech nejnebezpe n jší. A za t i dny se postavím
p ed malou armádu sedlák , kte í by m nejrad ji zapíchli vidlemi, p estože
nemám ani zdání pro . Ulldrael mi není práv tou nejv tší oporou. Nejjednodušší
by z ejm bylo, kdybych sám p estoupil na Tzulanovu víru a umožnil tím
p íchod Doby temnoty. Nebo si myslíte n co jiného?“
Najednou bylo odn kud slyšet táhlé, hluboké zavytí, které se ob ma muž m
zarylo až do morku kosti.
Guvernérovi se zježily vlasy v týle, po zádech mu p ejel mráz, Valjakovova
ruka sklouzla k rukojeti šavle.
Oba dva m li pocit, že hv zdy Arkas a Tulm, Tzulanovy o i, se najednou
jasn rozzá ily a zaplály rubínov rudým ohn m.
Po onom strach nahán jícím zvuku op t zavládlo mrtvolné ticho. Nikde se
nehnul ani líste ek, zdálo se, že dokonce i vítr p estal vát. Z tábora k nim dolehly
vzrušené výk iky.
„Pane,“ zašeptal t lesný strážce, „n co takového už nikdy ne íkejte. To bylo
poprvé po dlouhé dob , kdy jsem znovu pocítil strach, a to rozhodn není dobré
znamení.“
„Souhlasím,“ odpov d l Lodrik rychle, „a te rychle zpátky. Vychladl mi
aj.“
* * *
T etího dne ve druhém týdnu narazili na vojsko povstalc , které se utábo ilo v
jednom malém údolí a dopl ovalo si zásoby, alespo jak je informovali
Valjakovovi špehové.
Sedláci z ejm nem li ani tušení o p íchodu místodržícího, který z stal i se
svým doprovodem ve skrytu za nedalekým pahorkem a shora se seznamoval se
situací.
„Jsou to jenom prostí sedláci, pane.“ T lesný strážce se zvedl v Treskorov
sedle a pohledem p elétl údolí pod nimi. „Nejsou zb hlí v zacházení s me i a
ošt py. Kdybyste cht l, tak bych je se stovkou muž b hem n kolika okamžik
p ivedl k rozumu.“
206
„Jsou zoufalí, to je mnohem nebezpe n jší,“ p ipomn l jim Stojko, jehož k
stál nalevo od Valjakovova. „Není nic horšího než lov k, který nemá co ztratit,
Valjakove.“
Lodrik si je d kladn prohlížel. „Podle toho, jak vypadají, se už celé dny
po ádn nenajedli ani nevyspali.“
„Skoro jako já,“ zabru el Stojko a podrbal kon za ušima.
„Snadná ko ist, pane, opravdu,“ zd raznil vále ník ješt jednou, ale
místodržící odmítav mávnul rukou.
„Slíbil jsem, že s nimi budu vyjednávat, takže to také ud lám. Snad se tak
vyhneme zbyte ným ztrátám na obou stranách.“ Lehkým kopnutím do slabin
popohnal kon . „Zkusím, jestli budu mít št stí.“
„Vy po káte tady,“ na ídil Valjakov voják m a rozjel se za Lodrikem, Stojko
ho okamžit následoval.
* * *
Sedláci si po chvilce všimli t í jezdc , zvedli se a výhružn mávali zbran mi.
B hem n kolika okamžik byli muži obklí eni.
„Já jsem guvernér Vasja,“ vyk ikl Lodrik, „kde je váš v dce?“
V davu se vytvo ila uli ka a ud lala místo jednomu lépe oble enému
sedlákovi, jenž m l u pasu p ipoutaný me . „Já jsem jejich vojev dce.“ Valjakov
opovržliv našpulil ústa, když zaslechl titul, který si muž p isvojil. „Jmenuji se
Vulju. Následujte m , poradíme se tady vedle ve stodole.“
V d ev ném stavení již ekaly t i tucty povstalc , kte í v n m rozestavili stoly
a lavice, narychlo stlu ené z prken, sud a ty í.
„Nevypadá to tu jako ve tvých audien ních sálech, pane.“ Vulju se ušklíbl a
odplivl si, zatímco t i muži sesedali za sedel.
„Ty ho budeš oslovovat ‚Excelence‘ nebo ‚guvernére‘, chlape,“ zavr el
t lesný strážce, v ledov šedých o ích se výhružn zablýsklo.
„Nevšímejme si toho, Valjakove. P išel jsem sem vyjednávat, a ne vym ovat
si zdvo ilosti,“ uklid oval ho Lodrik a posadil se na lavici, kterou sedláci rychle
p inesli. „Na kudrlinky a zbyte né e i bude dost asu doma, až budeme hovo it
o nevýznamných v cech. Ale jak už Vulju ekl, tady nejsme v audien ním sále a
záležitost, kv li níž tu jsme, je opravdu naléhavá a d ležitá.“
V dce povstalc uznale kývnul hlavou. „Zdá se, že to opravdu myslíš vážn ,
a podle toho, co jsem o tob slyšel, budeš mít pro nás pochopení, guvernére.“
Náhlá zm na oslovení vypadala jako drobný kompliment.
„Jsem jedno ucho, ekám, co navrhneš,“ odv til místodržící, „ale nejd íve mi
ekni, co bylo p í inou vašeho povstání.“
„Ty se se vší vážností ptáš, co bylo p í inou?“ Vuljovi muži se hrub
rozchechtali. „Kdybys nezvýšil dan , byli bychom všichni spokojeni, ale
207
odevzdávat padesát díl úrody guvernérovi se nám všem zdálo p ehnané. Naše
rodiny s tím smutným zbytkem nedokáží p ežít, ani nemluv o tom, že nám pak
nic nez stane na osivo.“
Lodrik m l pocit, že se p eslechl. „Já že jsem zvýšil dan ? Padesát díl
sklizn ? Pro m ?“
„Nehraj si na nevi átko.“ Vulju vztekle ude il p stí do stolu. „Výb r í daní
p ijel i se svými chlapy a vyžadoval v celé oblasti tyhle nové dávky. A íkal, že
on za to nem že. Kdyby n kdo odmítl dan odvést, zem e. Kv li t m daním
popravili osmnáct sedlák , teprve potom jsme se vzbou ili!“
Stojko vrhl na guvernéra pohled, v n mž se zra il neskonalý údiv,
Valjakovova tvá se zachmu ila. Situace se p iost ila a ve t ech nem li proti
sedlák m žádnou nad ji.
„P ísahám p i Ulldraeli Spravedlivém, že jsem takový výnos nikdy nevydal,“
prohlásil Lodrik nakonec. „P ive te sem toho výb r ího daní, aby mi do o í
zopakoval lež, kterou mým jménem ší il. Potom ho nechám pov sit.“
„To íkáš jenom proto, aby sis zachránil k ži,“ vyk ikl jeden ze sedlák a
pozvedl ošt p. Valjakovova ruka sklouzla k rukojeti šavle.
„P esta te!“ na ídil Vulju. „Tady se d je n co podivného. Kde je ten výb r í
daní?“
„Bydlí na Kašenkov statku,“ odpov d l jeden ze vzbou enc . „Myslím, že i
te ho tam najdeme.“
„Já vám navrhuji, že tady spolu s vámi po kám, zatímco m j nejbližší rádce
Stojko pojede ke Kašenkovi a p ivede výb r ího daní sem k nám. Když bude
zapot ebí, t eba i násilím. Jaký význam by m lo, že jsem zrušil ty i druhy daní z
Jukolenkových dob, kdybych pak místo nich najednou zavedl novou, ješt
vyšší?“
Nyní bylo na Vuljovi, aby se zatvá il naprosto zmaten . „Tys zrušil n jaké
dan ? My jsme tady o ni em takovém v bec nev d li.“
„Pomalu tomu za ínám rozum t,“ zamumlal Lodrik. „Kašenko se spojil s
dalšími šlechtici a brojaky a vymyslel si tuhle záležitost. Vulju, musíš mi v it,
když tob i tvým muž m tvrdím, že jsem nem l nejmenší tušení o hrátkách, které
s vámi ten velkostatká hraje! Copak bych jinak sem tak klidn p ijel a sedl si s
vámi do stodoly?“
V dce vzbou enc se poškrábal na hlav . „Jak se zdá, v ci nejsou tak
jednoduché, jak zpo átku vypadaly.“
„P esn tak,“ souhlasil guvernér. „A proto budu…“
„Zrada!“ zary el n kdo venku, potom se vrata stodoly prudce rozev ela a
dovnit se v ítil jeden sedlák. „Úto í na nás! Dv stovky jezdc a ješt víc
ozbrojených p šák se hrnou do údolí!“
„To nejsou naši lidé,“ zašeptal Stojko.
208
„To je pravda, ale ty tady to nebude v bec zajímat,“ vztekal se Valjakov a
jednou rukou zatla il guvernéra za sebe, zatímco druhou rukou tasil šavli.
„Rychle, musíme nahoru na seník!“
„Já to v d l,“ zvolal sedlák s ošt pem v ruce a zaúto il na t lesného strážce,
ten srazil jeho zbra stranou a ude il ho plochou epelí do obli eje. Muž se oto il
kolem vlastní osy a padl k zemi jako pod atý strom.
V d ev ném stavení nastal nepopsatelný zmatek. Každý ze sedlák cht l
guvernéra zabít, t i muži se jim však state n postavili na odpor.
Vulju zu il a n co ry el, jeho lidé ho však již neposlouchali. Zven í bylo
slyšet svišt ní šíp , kolem stodoly zaznívaly první pronikavé výk iky oznamující
smrt. A nebylo jich málo.
Lodrik, Valjakov a Stojko se mezitím stáhli nahoru na seník a p itáhli k sob
žeb ík.
Sedláci, jimiž cloumala zu ivost a vztek, se všemi možnými prost edky snažili
proniknout za nimi nahoru. Stojko krvácel z malé ranky na paži.
„Jak dlouho se tu m žeme udržet?“ zeptal se guvernér a kopancem srazil
jednoho z povstalc . Muž za val a spadl dol na své kamarády.
„Musíme se bránit, dokud naši muži na pahorku neud lají výpad a neosvobodí
nás,“ odpov d l t lesný strážce a vrazil dalšímu úto níkovi, který se pomocí lana
vyšvihl nahoru na seník, šavli do podb išku. „Ale nebude to tak jednoduché,
pane. Ve skute nosti mi mnohem v tší starosti d lají ti druzí, pravd podobn to
jsou lidi, co jednají podle rozkaz zrádných brojak , bu Kašenka, nebo
Jukolenka. To jsou vojáci a budou mít mnohem více zkušeností z bitev než tihle
sedláci.“
„Nemyslím, že sem p ijeli proto, aby nám pomohli,“ p išel Stojko se svou
domn nkou a držel se za zran nou paži. „Doufám, že tu ež p ežijeme.“
„Jestli nám Ulldrael bude pomáhat tak, jak má ve zvyku, potom asi sotva,“
pronesl Lodrik tiše a srazil jednoho vzbou ence, šplhajícího k nim po trámu.
Vulju se kone n prosadil a na ídil muž m, aby vyb hli ven a zapojili se do
zu ícího boje. Dole pod seníkem m la z stat jenom hrstka sedlák a hlídat, aby
zabránila guvernérovi v út ku.
Valjakov vytrhl z vn jší st ny n kolik prken, aby vid l na bitvu, která se v
údolí rozpoutala.
„Se sedláky to nevypadá dob e.“ Kývl sm rem k poli. „Vzbou enci zaujímají
pozice, o jakých se jezdectvu zdá v t ch nejkrásn jších snech. P i útoku nabodne
každý z jezdc na kopí hned p t povstalc najednou. Jestli sedláci rychle
nezm ní taktiku, bude brzy po všem a pak p ijde ada na nás, pane.“
Lodrik rovn ž vyhlédl ven a naskytl se mu pohled na nepopsatelná jatka.
Vše probíhalo p esn tak, jak t lesný strážce p edpovídal. Jezdci v brn ní
sklopili kopí a brázdili ady vzbou enc jako pluh, až krev st íkala na všechny
strany.
209
Když se kopí pod p íliš velkou tíhou lámala, vytasili vojáci šavle a sekali jimi
po hlavách povstalc , pobíhajících v divokém houfu z místa na místo. Jenom
š astnou náhodou se jim ob as poda ilo srazit n kterého z jezdc ze sedla nebo
povalit n jakého kon .
Když se první vlna jezdc stáhla, za ali sedláci jásat a dali se do
pronásledování zdánliv prchajícího nep ítele.
„Co to d láte? Co to d láte?“ vyk ikl Valjakov. „Z sta te pohromad !“
„Ty nadržuješ povstalc m?“ zeptal se ho Stojko udiven .
„V téhle chvíli ano.“ T lesnému strážci postupn za ínala va it v žilách krev,
popadla ho chu zapojit se do boje. „Jestli vydrží o n co déle, možná pobijí více
t ch druhých.“
Práv v tom okamžiku se z lesíka vyhrnula druhá vlna jezdc a p eválcovala
pravé k ídlo povstalc . První oddíl jezdc se obrátil a pustil se do boje zblízka.
Nyní se s k ikem vyhrnuli i cizí p šáci a vrhli se do nerovného boje.
Houf vyd šených sedlák se za al rozpadávat. Muži, kte í nem li s vál ením
žádné zkušenosti, se snažili uniknout ranám me , ale cizí vále níci nedali
vzbou enc m nejmenší p íležitost k út ku. Sedláci umírali jeden za druhým.
„To jsou žoldáci.“ Valjakov se oto il a p ešel k okraji seníku. „Musíme odsud
pry . Jukolenko tuhle v c ur it p ipravoval dlouho dop edu. Tolik zkušených
bojovník nemohl sehnat na poslední chvíli.“ Sundal žeb ík dol , op el ho o kraj
seníku a p edklonil se. „Hej, vy tam dole. Vaši lidi zanedlouho prohrají bitvu, tak
d lejte a ztra te se odsud.“ Slezl po p í kách na podlahu, oba spole níci ho
následovali.
„Ale to p ece jsou vaši vojáci?“ Strážní ob ma rukama svírali ošt py.
„Prosím, pane, na i te, a to zabíjení skon í.“
„Jenže to nejsou naši vojáci, a práv proto te odjedeme, i kdybychom vás
dva kv li tomu museli zabít,“ vysv tloval Lodrik.
Sedláci zahodili zbran a utekli.
Zanedlouho sed li všichni t i muži v sedlech.
„Vyrazíme nejkratší cestou rovnou k pahorku, aby nás naši vid li a mohli nám
pomoct. Potom zajedeme do posádky pro posily a spolu s nimi postínáme všem
t m žoldák m hlavy. Vp ed!“ Valjakov hluboce zabo il Treskorovi ostruhy do
slabin a vy ítil se ze stodoly, aby guvernérovi prorazil cestu. Stojko a Lodrik mu
jeli v patách.
Když muži vyst elili z d ev né stodoly, uvid li, jak granburští vojáci tryskem
pádí z pahorku s nap aženými kopími, aby shora prorazili guvernérovi mezeru v
adách cizích jezdc .
Velkou ást žoldák jejich útok p ekvapil a srazil ze sedel, vedle nich však za
n j muselo zaplatit životem i n kolik sedlák .
Padesátka neznámých bojovník se p eskupila do nové formace a za ala
guvernéra pronásledovat, zatímco zbytek žoldák z stal v údolí ku a pokra oval
v krvavé žni mezi povstalci.
210
„Vyslal jsem do posádky rychlého posla,“ hlásil velitel oddílu, „ale vojáci
sem nem žou tak brzy dorazit.“
„Pojedete se t iceti muži, guvernérem a Stojkem do posádky. Já p evezmu
velení nad zbytkem našich voják a pokusím se ty žoldáky zdržet, dokud to jen
p jde,“ na ídil Valjakov. „A tentokrát bez odmlouvání, pane. Jenom pro
tentokrát. Situace je p íliš vážná.“
Lodrik p ikývl a zrychlil tempo, zatímco t lesný strážce zadržel kon a za al
vyk ikovat rozkazy.
„Doufám, že ho ješt uvidíme,“ pronesl Stojko. „Už jsem si na n ho n jak
zvykl. To jeho v né vaní by mi hodn chyb lo.“
„Jsem si jistý, že to zvládne,“ uklid oval ho místodržící. „Vždy je jich jenom
padesát. S t mi si musí hrav poradit.“
Když ujeli n kolik verst, byli si všichni tém jistí, že se jim díky Valjakovovi
poda ilo pronásledovatele set ást.
„K posádce už je to jen necelá hodinka, pane,“ oznámil mu d stojník. „Brzy
budete v bezpe í.“
Jeden z voják najednou zak i el, aby je varoval, ale i Lodrik si všiml, že se
na h ebenu pahork , vzdálených asi verstu na sever od nich, vyno il oddíl jezdc .
„Museli Valjakova n jak obejít.“ Stojkovi se v obli eji objevil neš astný
výraz. „Jinak si to nedovedu vysv tlit.“
„V tom asi máte pravdu, pane,“ souhlasil s ním d stojník. „Kdyby se s ním
pustili do boje, ješt by sem nemohli dorazit. Je jich ale jenom hrstka, nem jte
obavy.“
„Ale já mám obavy.“ Rádce si stál na svém, z tónu jeho hlasu nebylo t žké
vy íst, že ztrácí nervy. „Za celý sv j život jsem nezažil tolik boj jako te b hem
n kolika málo posledních hodin.“
„A jak to tak vypadá, dneska to po ád ješt není u konce,“ dodal Lodrik.
„Hejtmane, p ipravte se k útoku. Já ty žoldáky p edb hnu. Ve své provincii si od
nich nenechám všechno líbit.“
Guvernérova t lesná stráž se ve dvou vlnách rozjela na nep ítele, který se
stáhl do malého lesíka, aby oslabil prudkost jejich útoku.
Pod rozložitými Ulldraelovými duby se rozpoutal nelítostný boj. Dvacet po
zuby ozbrojených žoldák se postavilo t icítce voják z guvernérovy granburské
t lesné stráže.
Lodrik vytasil šavli a tryskem pádil vp ed, zbra nataženou p ed t lem, byl
p ipraven okamžit a bez váhání seknout. Vrhl se na prvního nep ítele, kterého se
mu poda ilo objevit.
Žoldák jeho útok odvrátil a z oto ky po n m tnul krátkým me em, který
guvernér zablokoval jen n kolik centimetr od obli eje. Lodrik p edstíral úder
vedený shora na hlavu, ale v posledním okamžiku zamí il protivníkovi na hru .
Žoldák mu na úskok nalet l a po zásahu guvernérovou šavlí spadl ze sedla.
Ost í Lodrikovy zbran se zbarvilo soupe ovou krví.
211
Mladý muž fascinovan zíral na tekutinu, stékající po epeli a odkapávající na
zem. Práv poprvé v život zabil lov ka a bylo to pro n ho snadn jší, než
o ekával. P epadla ho vlna hlubokého uspokojení, kolem rt mu pohrával
zlov stný úsm v.
„Pozor, pane!“ dolétlo k n mu varování odn kud z bitevní v avy. P išlo práv
v as, aby sta il p ikr it hlavu.
Úder, jímž na Lodrika zaúto il následující protivník, by mu jinak usekl hlavu,
takhle ale zásah zachytila a ztlumila helma. Síla a prudkost, jakou rána dopadla,
smetla guvernéra ze h betu kon .
Lodrik se ocitl na zemi, prudký dopad mu vyrazil všechen vzduch z plic a
p ed o ima mu poletovaly pestrobarevné kruhy. Až po n kolika okamžicích
spat il jednoho ze žoldák , jak se po n m rozmáchl nebezpe n vypadající
halapartnou.
Úder se mu sice poda ilo odvrátit, ale rozt ásla se mu paže, v níž držel zbra .
Guvernéra zalila rychlá sprška prudkých ran. Mladík nyní držel šavli ob ma
rukama, aby dokázal odolat soupe ovým zu ivým, zárove však díky
dlouholetému cviku obratným útok m.
„Ulldraeli, pomoz mi,“ zašeptal Lodrik, ale žoldák se jenom zasmál.
„Te už ti nikdo nepom že, guvernére. Dnes to byl tv j poslední den na
Ulldartu! A já za to dostanu od Jukolenka krásnou odm nu.“
Když nechce Ulldrael Spravedlivý, možná mi pom že Tzulan, pomyslel si
guvernér zoufale. „Tzulane!“ zary el zplna hrdla.
Z hlubin lesa zazn lo dlouhé, nelidské zavytí, jaké už Lodrik jednou zaslechl.
Boj na chvíli ustal. Všichni muži strnule naslouchali krutému tónu.
Tentokrát však mladý muž necítil hr zu a d s jako oné noci p ed deseti dny.
Tajemný zvuk mu mnohem víc p ipomínal n co d v rn známého.
Jeho protivník nehybn stál p ímo nad ním a Lodrik toho využil.
„D kuju, Tzulane,“ zašeptal, potom zarazil muži šavli hluboko do b icha a
rozpáral mu je až k hrudnímu koši. „Ten je pro tebe, Spálený bože.“ Op t
zazn lo divoké zavytí a guvernér se hlasit rozesmál.
Rychlým krokem se ocitl p ed dalším, hr zou ochromeným žoldákem a srazil
mu hlavu. Lodrika post íkala krev tryskající z rány. „A ten je taky ur en tob ,
Tzulane! Chceš, abych ti je v noval všechny?“
Tarpolané se jako první probrali ze strnulosti a pustili se znovu do boje, ale
zdálo se, že žoldáci ztratili v li i odhodlání. trnáct jich zem elo, zbytek se
vzdal.
Lodrik p sobil dojmem, že pln propadl krvavému opojení, protože úto il na
všechno, co se ocitlo v jeho blízkosti. Granburská t lesná stráž mohla d kovat
jenom Stojkovi, že guvernér nepozvedl šavli i proti ní.
„Pane, copak jste p išel o rozum? Vzpamatujte se, bitva je vyhraná,“ úp nliv
na n ho volal rádce.
212
„To už je po všem?“ lapal Lodrik po dechu. Pot se mu inul po rozpáleném
ele.
„Ano, pane. Bojoval jste state n . Valjakov na vás bude hrdý, až se o tom
doví,“ ujiš oval ho Stojko. „Zasu te šavli do pochvy a smyjte si krev z obli eje,
její pach ve vás z ejm probouzí p ehnané vzrušení.“
Lodrik zt žka dosedl na zem a zadíval se na zubaté, zakrvácené ost í šavle.
„Tak tohle tedy je pocit, který se t zmocní, když zabiješ lov ka, Stojko. Je moc
nebezpe ný. Vyvolává dojem, že máš nad druhými nezm rnou moc.“ Zav el o i.
„Nesmím si na to zvyknout. Není to nic dobrého.“
Vojáci z t lesné stráže o postarali o zran né spolubojovníky, zatímco se
hejtman opatrn blížil ke guvernérovi a Stojkovi. „Excelence, m li bychom
pokra ovat v jízd do posádky. Možná se tu takových žoldák toulá víc.“
„Jen a si p ijdou,“ vyk ikl Lodrik a zvedl se. V o ích mu plál nebezpe ný,
d sivý ohe . „Žádný protivník mi nenažene strach, koneckonc všichni musí
jednou um ít.“
„Stejn jako vy a já, pane,“ p ipomn l mu d v rný rádce jemn . „Proto bude
lepší, když pojedeme do posádky. Jste stejn jako vojáci ze stráže hodn
vy erpaný.“
„No, pro m za m .“ Guvernér zasunul šavli do pochvy a vyšvihl se na kon .
„Vezm te zajatce s sebou, budeme je pot ebovat p i výslechu.“
„A co zran ní protivníci?“ vyptával se hejtman.
„A je nechají ležet,“ na ídil Lodrik ledovým hlasem. „Co se m tý e, a tu
klidn všichni chcípnou.“
Oddíl se dal do pohybu a rozjel se k posádce, nad oddílem voják se však
vznášelo neblahé ml ení. Každý z nich dob e slyšel jméno, které guvernér b hem
bitvy vyk ikoval.
213
„A proroctví bylo po všech t ch dlouhých letech vyslyšeno a pochopeno,
kabcar v chlapec pe liv chrán n a st ežen, aby nedošel nijaké újmy a Ulldart
nepropadl Dob temnoty. Tarpolský panovník zosnoval lest, aby svého syna
odstranil z dosahu nebezpe í a zárove z n ho vychoval d stojného kabcara.
Osudem vyvolený mladík odešel pod falešným jménem do tarpolské provincie
Granburg, aby se tam jako guvernér vyu il um ní panovat. Vysp l a vyvinul se z
n ho moudrý, spravedlivý místodržící, který se prosadil navzdory p ekážkám ze
strany tamních šlechtic a brojak .
Zlé síly ho však vypátraly a vyslaly proti n mu nájemného vraha, aby
mladého muže zabil a tím kone n znovu nastala Doba temnoty. Pokus o atentát
se však nezda il.“
ULLDARTSKÝ HISTORICKÝ ALMANACH
SVAZEK XXI., STRANA 1057
214
Matuc se procházel podél zeleného b ehu eky Repol a nadával, jak ješt
nikdy b hem svého mnišského života neklel. Úkol, který mu sv ila Tajná rada,
ho postavil p ed celou adu problém . Nijak mu nepomohlo, že ho jím pov il
samotný Ulldrael. Jak má tadce odstranit? Matuc nebyl žádný bojovník, neum l
lhát a z hloubi duše nenávid l intriky.
Zabít jednoho lov ka, aby od celého kontinentu odvrátil nenapravitelné
škody, s tím by se jeho sv domí ješt dokázalo smí it, kdyby si byl tou v cí
naprosto jistý − jenže mnich nebyl o oprávn nosti svého úkolu ani zdaleka
p esv d en.
Existovaly dva r zné výklady oné vize a první verze byla pro n ho stejn
pravd podobná jako ta druhá. V duchu z celého srdce doufal, že mu Ulldrael dá
znamení, ale b h hospoda il se svými pokyny velice zdrženliv .
Na vle né lodi Wjierck, kterou si pro cestu zvolil, se neodvratn blížil k
prvním výb žk m provincie Granburg. Doposud ho však stále ješt nenapadl
žádný vhodný plán.
Matuc se zastavil ve stínu Ulldraelova dubu a zahled l se na lo , na níž práv
lodníci kon ili s vykládkou zboží.
K mnichov nezm rné lítosti zastavoval kapitán v kdejakém p ístavu, aby tam
nabral pasažéry nebo vyšel na b eh a poohlédl se po n jakém nákladu. Na
Wjierck lodníci nakládali všechno, co mohl sta i ký lun p epravit, d evo, obilí,
uhlí, rudu, dobytek i lidi.
A koliv kv li tomu nabrali zpožd ní, p edstavovala plavba po Repolu po ád
ješt nejrychlejší zp sob cestování. Mnich bude muset i tak až p íliš brzy
p esednout na osla, protože mohutný tok bohužel míjel Granburg.
K vle né lodi se blížil n jaký lov k, naložený objemným nákladem.
Okamžit vzbudil Matucovu pozornost.
Hn dá róba barvy hlíny, sahající neznámému až po kotníky, se st ihem
podobala mnichovu od vu, avšak vyšívaná ln ná štóla, pat ící k tradi nímu
kn žskému rouchu, kterou m l muž p ehozenou p es ramena, nebyla p ízna ná
ani pro vyznava e Ulldraela, ani Kalisstry. A si lámal hlavu, jak cht l,
nedokázal si vzpomenout na žádné božstvo, které by používalo tyto barvy a
symboly.
Se zájmem zamí il k neznámému, jehož obli ej z stával skrytý pod kapucí, a
zastavil se p ímo za jeho zády.
215
„Ulldrael s vámi,“ pozdravil a napjat ekal na odpov .
Postava se oto ila a Matuc pohlížel do pátravých, nazlátlých o í neznámé
ženy. K že se jí leskla nahn dlou pískovou barvou, pod kapucí byly vid t tmav
zelené zá ící vlasy, p ipomínající mnichovi sv ží trávu.
„Lakastra, b h jižních v tr a poznání, nech vede vaše cesty správným
sm rem,“ odv tila žena, když si ho zm ila zkoumavým pohledem.
Matuc fascinovan zíral na ženiny vlasy a k ži, pak se najednou zarazil.
Uv domil si, že si žena musela všimnout, jak na ni nestydat civí.
„Promi te služebníkovi Ulldraela jeho nezdvo ilost a nemluvnost,“ omlouval
se a z ervenal. „Jmenuji se bratr Matuc a pat ím k Ulldraelovu ádu.“
„Já vím, ke kterému ádu pat íte. Dá se to snadno poznat podle vašeho
oble ení.“ Usmála se a mnich post ehl v jejích ústech ostré špi áky. „Vy
Ulldar ané máte adu r zných boh , ale my v Kensustrii se v nich celkem dost
dob e vyznáme.“ Shrnula si kapuci, p iložila si pravou ruku na hru v úrovni
srdce a levou ruku podala zasko enému Matucovi. „Já se jmenuju Belkala, jsem
kn žka Lakastry, boha jižního v tru a poznání. Jsem z Kensustrie a p icházím k
vám v míru.“
Matuc, jenž postupn op t nabýval duchap ítomnosti, pot ásl podanou rukou.
„Tak proto takový zevn jšek, který je na tarpolské pom ry dost nezvyklý. Co
d láte tak daleko od domova?“
„Vydala jsem se na cesty, abych ší ila Lakostrovo u ení.“ Žena si odložila
v ci na cesti ku a p ipravovala se na dlouhý slovní souboj, k n muž mnicha
svými slovy vyzvala.
Výraz v mnichov obli eji se zm nil, místo zv davosti se v n m objevilo
utajované nep átelství. „Cože to chcete?“
„Cht la bych plout dále proti proudu Repolu a za ít se ší ením své víry,“
opakovala žena p átelsky. „Vy proti tomu n co máte?“
Samoz ejm že proti tomu n co m l, ale nehodlal se poušt t do náboženských
spor na cesti ce u eky. Rozhodn tedy ne, dokud nebude o jejím bohu v d t
n co víc.
„Ale ne. Práv naopak. Bezpodmíne n mi musíte o…“
„Lakastrovi,“ napov d la mu žena vst ícn .
„Lakastrovi povypráv t. Ješt nikdy jsem nevid l kn žku z dálné Kensustrie a
myslím si, že se mi taková p íležitost nenaskytne každý den.“
Kapitán vyšel z malé obchodní stanice u b ehu a mí il si to rovnou k nim.
„Jak vidím, mí pasažé i se mezitím navzájem seznámili, takže si m žu ušet it
námahu s p edstavováním. Ale bohužel vám musím sd lit, že se náš pobyt zde o
n co prodlouží. Jestli hned neopravíme trup, mohla by se s námi lo n kde na
p li cesty potopit.“ Vrhl na Belkalu zv davý pohled.
„Co to znamená?“ povzdechl si Matuc, který už už ekal, že kapitán zatahá
kn žku za vlasy, aby zjistil, jestli jsou pravé.
216
„Že musím n kde sehnat tér a pár nových prken,“ vysv tloval lodník a odplivl
si do vody. „Ale do ve era tu všecko bude a zítra brzy ráno budeme moct
vyplout.“ Ochotn si p ehodil kn ž iny v ci p es rameno a odnesl je na lo .
„Potom navrhuji, abychom se tady v té obchodní stanici spole n najedli, a já
vám p itom povyprávím o svém bohu,“ nabídla kn žka. Matuc ochotn souhlasil.
* * *
Mnich musel b hem prostého jídla uznat, že žena oplývá výmluvností a
dokáže nejen skv le lí it r zné události, ale i v cn a duchap ítomn
argumentovat. Matuc dosp l k poznání, že to je nebezpe ná kombinace.
V Kensustrii, zemi, kterou v tšina tarpolských sedlák dodnes považuje za
pouhou legendu, protože se k ní a k jejím obyvatel m váží nes etné pohádky,
byla spole nost uspo ádána podle kast. Po p evratu, k n muž došlo p ed n kolika
lety, se ocitli na samotném vrcholu tohoto systému bojovníci. Po nich následovali
u enci a emeslníci, dále pak sedláci a kn ží a úpln na konci stáli nevolníci.
Kasty se jedna od druhé lišily svými právy a vn jším vzhledem, takže asto už
jen samotná postava nazna ovala, do které kasty doty ný pat í.
Tohle všechno Matuc již v d l, protože mniši se o Kensustriánech v pr b hu
staletí leccos dov d li. P esto však byli obyvatelé této zem zahaleni adou
tajemství a obvykle p sobili pon kud zvláštním dojmem. Takže k ve eru p evedl
hovor na náboženské v ci.
„Ulldrael nám na ídil, abychom uchovávali jeho památku a pomáhali lidem,
nakolik to jen bude v naší moci,“ dal se do e i. Cítil, že mu z ervenaly tvá e a že
za to m že víno.
Belkala p ikývla. „Jak jsem slyšela, z ídili jste chudobince a pe ujete o slabé a
nemocné. Váš b h vám pomáhá v zem d lství, v otázkách poznání a p i
modlitbách a vy ho za to uctíváte, nemám pravdu?“
„Máte. A co d láte vy, abyste svého boha uspokojili?“ Matuc zamával
prázdným pohárem v nad ji, že si hostinský znamení všimne a p inese mu další
víno. Nejlépe dokázal diskutovat ve chvílích, když se trochu napil a nabral tím
odvahu, a p estože cítil, že už dosáhl té správné míry, cht l si pro jistotu nechat
ješt trochu dolít.
„Již tady jsme narazili na první chybu, které se dopouštíte,“ usmála se kn žka,
jež nepoz ela jedinou kapku alkoholu. „Nemáme jenom jednoho boha nebo sedm
jako vy, my jich máme opravdu hodn . V Kensustrii známe více než stovku
nejr zn jších božských bytostí, ale neuctíváme je všechny. Každý si vybere
takového boha, s nímž se cítí nejvíce sp ízn ný.“
„No dob e, ale potom musí být vaše kasta kn ží nesmírn po etná,“ divil se
mnich, jenž si už v myšlenkách p edstavoval, jak se do Tarpolu hrnou hordy
217
kensustriánských obrace na víru. Hostinský p inesl džbánek vína a zase se
vzdálil.
„Ale kdepak. N kte í bohové jsou velice oblíbení, jiní se naopak skoro nikde
nevyskytují. Lakastry si nap íklad nesmírn váží u enci a prostý lid, protože mu
p ináší pokrok, zejména v zem d lství. Kv li osvícení, jímž nás Lakastra obda il,
máme r zná za ízení, díky nimž vymlátíme obilí z klas mnohem rychleji a s
menší námahou než lidé v jiných zemích,“ vypráv la Belkala. „Když po et
v ících jistého boha dosáhne ur ité hranice, postaví se mu chrám a z ad jeho
stoupenc se vybere kn z.“
„Takže se klidn m že stát, že n který b h t eba nehraje n kolik desítek let
tém žádnou roli, ale najednou se znovu stane známým, protože se k n mu z
n jakého d vodu nahrne plno nových stoupenc ?“ vyptával se Matuc pon kud
zmaten a usrkl trochu vína. Možná si tohoto ušlechtilého moku dop ál o kapku
víc, než bylo radno.
„Je to tak.“ Belkala mu v novala další úsm v. „Ale všeobecn m žeme íct,
že Kensustria má zavedený okruh asi dvaceti božských bytostí. A více než p t
tisíc let k nim pat í i Lakastra.“ V hlase jí zaznívaly známky hrdosti a pýchy.
„Aha,“ pravil mnich a zadíval se jí na prsa. „Nep ipadá vám velice
nebezpe né, že sama samotinká cestujete cizí zemí a velebíte boha, kterého zde
nikdo nezná? Ulldrael Spravedlivý nech nic takového nedopustí, ale co kdyby
vás cht li rozhn vaní sedláci ob sit, protože jste z nerozvážnosti ekla n co
nevhodného o jejich patronovi? Co pak? Pom že vám Lakastra, nebo za svou
víru zem ete?“ P edklonil se. „Kdyby zdejší pros á ci vid li vaše zuby, mnozí z
nich by vás dokonce považovali nejspíš za upíra a na míst by vám usekli hlavu a
spálili t lo.“
„Já tarpolský sv t pohádek bohužel moc dob e neznám, proto vám d kuji za
varování, brat e Matuci.“ Belkala mírn naklonila hlavu, zlaté o i jí zá ily a
vytvá ely s tmavozelenými vlasy nádherný kontrast. „Krom toho, a o tom vás
m žu ujistit, se umím bránit.“
„Neodpov d la jste mi na otázku,“ p ipomn l jí Matuc. M l v úmyslu
vmanévrovat ji do pasti. Ženinu vyhýbavou odpov si v duchu vyhodnotil jako
první projev nejistoty.
„Ne, myslím, že by mi m j b h pomohl. Možná by ke mn sám p išel.
P ichází ke svým stoupenc m i Ulldrael?“
„P irozen ,“ ujiš oval ji mnich, p estože si tím v hloubi duše nebyl p íliš jistý.
„Vy lžete, brat e.“ Kn žka se škodolib usmála a natáhla ruku pro sklenici
vody. „Vy jste už Ulldraela n kdy vid l?“
Matuc zaváhal. Rozhovor se stá el sm rem, který mu nebyl po chuti.
„Ne, nevid l. V Tarpolu je velice málo lidí, jimž se dostalo takové cti.
V tšinou nám p edává poselství prost ednictvím vybraných muž z našeho ádu.
íkáme jim vizioná i.“ Mnich námahou potla il íhnutí, které si v n m s
bubláním razilo cestu vnit nostmi a hrozilo, že vyrazí ven.
218
„Vidíte, já jsem se už se svým bohem setkala, a proto je má víra pevná.
Dokonce bych tomu mohla íkat spíše v d ní než víra. Vy rovn ž? A odkud víte,
že ta poselství posílá Ulldrael? Nemohl by to být n který jiný b h? T eba
dokonce n který kensustriánský?“
Mnich m l pocit, jako by mu n kdo sebral p du pod nohama, hlava mu plála
vnit ním žárem. „Muži, kte í ty vize m li, ale íkali, že…“
„Ti muži n co vid li, ale nedá se dokázat co. Nemám pravdu?“ Neustálý
úsm v, který žen pohrával na rtech, mnich tentokrát vnímal jako známku
arogance. Zmoc ovalo se ho podez ení, že se ho žena snaží vyprovokovat.
„Vy se opovažujete zpochyb ovat Ulldraelova poselství?“ Matuc vysko il,
obli ej nabral kv li vzteku a ú ink m alkoholu temn rudou barvu. „To je
neuv itelné rouhání!“
Pár host , kte í se tou dobou ješt zdržovali v obchodní stanici, se udiven
ohlédlo a zadívalo se na rozhn vaného mnicha. Na takové chování nebyl u
p íslušník Ulldraelova ádu nikdo zvyklý.
„Uklidn te se, brat e,“ chlácholila ho Belkala. „Necht la jsem urazit ani vás,
ani vašeho boha. A pokud vás to uklidní, ani já nem žu z toho, co jsem íkala,
nic dokázat. Já jsem jenom cht la…“
„Ale ud lala jste to, kn žko! Urazila jste víru i boha. To je naprostá
neslýchanost!“ Roz ílený, podroušený mnich popadl džbán a hn viv se s ním po
Belkale rozmáchl.
Žena se zaklonila, uchopila Matuce za záp stí a srazila špatn mí enou ránu
stranou.
Prudkost vlastního úderu vyvedla ne zcela st ízlivého mnicha z rovnováhy.
Rozplácl se na stole, který se pod jeho váhou rozlomil.
Zmaten se p evalil na záda a nechápav se na ženu zahled l.
Belkala op t p iložila pravou ruku k srdci a podala Matucovi levou, aby mu
pomohla vstát.
„Ješt jednou se omlouvám, brat e. Necht la jsem vás urazit.“
Muži ve vý epu se zvedli a výhružn se rozestavili kolem Kensustriánky.
„Chopte se jí,“ na ídil Matuc a pomali ku se zvedal vzh ru. „Rouhala se
Ulldraelovi.“
N kolikeré svalnaté ruce kn žku popadly, zkroutily jí paže za záda a pevn je
svázaly hrubým provazem.
„Co s ní máme ud lat, brat e?“ zeptal se hostinský, jehož o i se krvela n
zaleskly.
„Pov ste ji.“ Mnich se na ženu nep átelsky zahled l zarudlýma o ima. „Vaše
urážlivé e i se nesm jí v budoucnu dostávat do uší po estných Tarpolan .“
P edklonil se. „A te uvidíme, jestli vám ta vaše modla pom že se z téhle situace
dostat.“
„Vy jste opilý, Matuci,“ vyk ikla žena zoufale. „D láte obrovskou chybu!“
219
Muži se rozesmáli, dostrkali kn žku ven k Ulldraelovu dubu, p ehodili provaz
p es jednu zvláš hrubou v tev a uvázali zmítající se Belkale smy ku kolem
krku. Jednoho neopatrného pomocníka kousla žena do ruky tak siln , až mu z ní
vytryskla krev. Ostré špi áky p esekly dokonce i šlachu, muž zaje el bolestí a
nechal ženu být. Jiný ji ude il držákem pochodn do obli eje. „Mizernej upíre!“
Matuc se držel za rozbolav ná žebra, která si musel pochroumat p i dopadu na
st l. „Vytáhn te ji nahoru.“
Lano se napnulo, ženiny nohy ztratily kontakt se zemí.
Provaz pevn svíral ženino hrdlo, Belkala marn lapala po vzduchu, zatímco
se kolem ní rozlehly hlasité pok iky a veselý jásot.
Muži si vychutnávali Kensustrián in mu ivý zápas se smrtí. Byli jím tak
fascinováni, že si nesta ili všimnout, že k nim n kdo p išel, dokud na sebe
cizinec sám neupozornil.
„Tak dost!“ zak i el panova ný hlas.
Jezdec v t pytivém brn ní zavedl kon do sv tla pochodní.
Nalešt ný kov st íbrn odrážel sv tlo a vrhal je na vylekané tvá e
shromážd ných muž . Obli ej mu zakrývala nápadná helma s ohonem z erných
ko ských žíní, pokrytá po celé ší i nejr zn jšími rytinami. Štít, který m l
zav šený u boku, znázor oval dva zk ížené me e a pod nimi se skv l rytí v
osobní erb. U sedla t žce od ného kon visela úctyhodná sbírka nejr zn jších
zbraní. V ruce muž držel t žký dvouhlav ový samost íl.
„Co se tu d je?“
Muži nebyli úžasem a strachem schopni pohybu. Hled li na jezdce, ruce
pustily lano a kn žka dopadla na zem, kde se rozkašlala a z stala ležet.
Matuc rytí v erb okamžit poznal a v duchu zaklel. P ed ním stál p íslušník
Vysokých me , jednoho ze t í rytí ských ád , uctívajících boha Angora. Ten
jinak nem l v Tarpolu p íliš mnoho stoupenc .
Rychle se blížilo hlasité dun ní ko ských kopyt nazna ující, že p ijíždí
po etný oddíl jezdc , potom se objevil zástup ozbrojenc , kte í zastavili vedle
rytí e a p ipravili kuše ke st elb . Mnichovi pomocníci rychle couvali.
„Ptal jsem se, co se tu d je?“ hartusil rytí a namí il zbraní na hostinského.
„Pane, ó pane, to není moje vina,“ koktal šenký , z n hož bleskurychle
vyprchala chu cokoliv podnikat. „Ten mnich nám na ídil, abychom tu ženu
ob sili, protože se rouhá Ulldraelovi. Odpus nám, pane.“
Kuš nyní zamí ila na mnicha. „Ty ses odvážil na ídit na mých pozemcích
popravu? Jak zní tvoje jméno?“
„Jsem p edstavený Matuc z Ulldraelova ádu a bráním est svého boha,
stvo itele a ochránce kontinentu Ulldart,“ odpov d l tázaný, pozvedl p itom hlas
a snažil se soust edit, aby se p íliš nepotácel. „Kdo jste, že se opovažujete
ohrožovat mnicha?“
„Já jsem Nerestro z Kurašky z ádu Vysokých me , jehož p íslušníci žijí,
bojují a umírají výlu n na po est boha Angora. Mn pat í p da, na níž te
220
stojíš, mnichu, takže jenom já rozhoduji, kdo bude zabit, a kdo smí z stat
naživu.“
„Ale ona je z Kensustrie a uctívá falešnou modlu, jejíž u ení tu chce ší it,“
namítal Matuc.
„Já sloužím Angorovi, ne Ulldraelovi,“ p erušil ho rytí nesmlouvav . „Pro
m je stejn dobrá jako ty. Nestrpím tu žádné bezpráví, takové, jaké jsi práv
cht l ve své nerozvážnosti uskute nit. Krom toho ty sám nejsi odsud, protože v
okruhu ty iceti verst není žádný klášter, v n mž bys mohl být p edstaveným. Jsi
oby ejný host, mnichu.“ Kývl na jednoho ze svých pod ízených, ten sesedl z
kon , p ešel k Belkale a vysvobodil ji z pout. „A jak musím konstatovat, úpln
opilý host.“
„Vy chcete pustit tu bezbožnici na svobodu?“ vyk ikl Ulldrael v služebník
pobou en a vykro il vp ed, p i emž se s ním zem nebezpe n nahnula.
„Nerouhala se proti mému bohu, ale proti tvému, na to nezapome .“ Nerestro
se nato il k ostatním muž m. „A vy musíte být za sv j in potrestáni, protože jste
jednali s nemístnou lehkomyslností.“ St elil hostinskému šipku z kuše do stehna
p ímo nad koleno a muž se s evem zhroutil k zemi. „Ned kuj mi za mé
milosrdenství.“
Matuc vztekle vykro il ke kn žce, jeho úmysly byly více než z ejmé.
„Zapomínáš se, mnichu,“ varoval ho rytí . „Ud lej k té žen ješt jeden krok a
následující týdny strávíš v mém v zení.“
„Když ji nechcete potrestat vy, tak to prost musím ud lat sám.“ Posílený
odvahou, kterou mu dodalo víno, odhodlan pokra oval v ch zi. Jeden z
ozbrojenc mu zastoupil cestu.
„Zdá se mi, že ti po ád ješt není jasné, co znamená, když jsi n kde host, a jak
se podle toho chovat. Budu t to muset dou it.“
Nerestro ukázal na mnicha a muži, kte í ádového rytí e doprovázeli, ho
okamžit popadli a svázali.
„Zvu i vás, abyste m doprovodila do mého hradu. Nemyslím, že byste cht la
strávit dnešní noc ve spole nosti takové sb e. Za ídím, aby vám donesli
zavazadla až do hradu,“ oslovil rytí bledou Belkalu, která se pouze n m
uklonila. Kolem krku se jí táhl široký rudý pruh, který po sob zanechal provaz.
„Hostinský, kdybys mi ješt jednou padl do oka, zasáhne p íští šipka tvoje
levé oko,“ rozlou il se Nerestro a obrátil kon . „To platí pro vás pro všechny.“
Pr vod jezdc se dal do pohybu. Kn žka a mnich krá eli na konci, obklopeni
rytí ovým doprovodem.
„Vypadá to, že mi Lakastra pomohl. Co je s vámi? Upadl jste u Ulldraela v
nemilost?“ zask ehotala Belkala a set ela si z koutk úst krev.
Matuc si jenom odfrkl, ne ekl ani slovo. Ale v hloubi své opilé duše si kladl
naprosto stejnou otázku.
221
Matuce neprobudily sv telné paprsky ani hlasité zvuky, ale pocit, že mu snad
pukne hlava. Takovou kocovinu ješt nikdy v život nezažil a z pachuti v ústech
mu bylo p ímo na zvracení. S hlasitým zaúp ním se zvedl a držel se za hlavu.
Pachy, které kolem sebe cítil, nebyly o nic lepší než to, co mu stoupalo z krku,
a když se rozhlédl kolem sebe, zjistil, že se nachází na míst , kde vskutku není o
co stát.
Jak poznenáhlu zjiš oval, sed l na vlhké otýpce slámy v mali ké, strohé a
velice nehostinné cele, jejíž zdi byly porostlé mechem a neustále po nich stékaly
kapky vody. Chyb lo v ní jakékoli vybavení.
P ed ním stál džber s vodou, sv tlo skýtala jen tém doho elá sví ka. Vážn
hrozilo, že každou chvílí zhasne.
Zoufale se snažil vzpomenout si na události p edchozího ve era, ale poslední,
co si pamatoval, bylo, že dostal na Belkalu hrozný vztek. Snad ji v opilosti
nezabil a nesedí te kv li tomu ve v zení?
Velice opatrn a pomalu se postavil na nohy a p ešel k železem obitým
dve ím.
„Haló,“ zavolal slab . Vlastní hlas, odrážející se od kamenných zdí, mu
p sobil nesnesitelnou bolest hlavy. „Už jsem vzh ru. Slyší m n kdo? Kde to
jsem?“
Nikde se nic nehnulo. Potom se najednou ocitl v naprosté tm , sví ka
vypov d la službu.
Mnich se došátral zpátky k otepi slámy, posadil se na ni, op el si hlavu o
chladivý kámen a nechal si kapky vody stékat po ele. Nezbývalo mu nic jiného
než ekat, až se o n ho asem n kdo postará.
Kapky dopadaly na tvrdou zem. S každým plesknutím se Matucovi vracel
kousí ek pam ti, postupn si stále lépe a p esn ji vybavoval, co se p edešlého
dne událo. Pokusil se kn žku zbít a pak poštval lidi, aby ji šli ob sit.
Tiše zaúp l a za al od íkávat dlouhý cyklus modliteb. Obracel se k
Ulldraelovi s prosbou, aby mu b h jeho provin ní odpustil, protože to poslední,
co v téhle chvíli pot eboval, byl hn v jeho božského pána a vládce.
Kone n se v zámku oto il klí , n kdo odsunul t žkou závoru a do Matucova
v zení dopadla oslepující zá e pochodn .
„Už ses vyspal, mnichu?“ zeptal se ho pobavený hlas. Blížily se k n mu t žké
kroky vojenských bot, kovové kroužky a plátky se o sebe t ely a vytvá ely
neodbytný, vtíravý zvuk. Potom ho pod ramenem popadla silná ruka a zvedla ho.
„M j pán t chce vid t.“
N kolik muž v kroužkových košilích ho více i mén jemn postrkávalo
nekone n dlouhými schodišti z v zení ven. Prošli istým, upraveným dvorem
222
hradu, kde se vojáci cvi ili ve zbrani, pokra ovali dalším strmým schodišt m
vzh ru, poté nap í dv ma velkými sály, až nakonec zastavili p ed širokými
dubovými dve mi a po krátkém zaklepání vstoupili dovnit .
Matuc neomyln poznal, že se ocitl v hradní zbrojnici.
Na st nách viselo plno me , emdih , seker a dalšího ná adí, jaké bojovník
pot ebuje k zabití protivníka, mnohdy velice exotického. Mezi ním byly zav šeny
štíty s nejr zn jšími erby a rozli nou mírou opot ebení. N které se ješt leskly
novotou, jiné vypadaly pon kud pošramocen , zatímco dva nebo t i z nich drželo
pohromad už jen železné obití.
Co však mnichovi nejvíce bralo dech, byla bohatá sm sice vlajek, prapor a
standart, zav šená na balustrád . P estože se mohl pochlubit slušnou mírou
znalostí heraldiky, mezi t mito praporci byly nanejvýš ty i, které dokázal
poznat. A už pocházely odkudkoliv, rozhodn nebyly z Ulldartu.
Uprost ed místnosti stál tém erný st l s devíti židlemi.
V ele sed l muž v plátkové zbroji, celý ov šený zbran mi. Matuc odhadoval,
že mu m že být n co kolem p tat iceti let. Pravá ruka spo ívala na drahokamy
osázené rukojeti velice vzácné aldoreelské epele, levá ruka svírala st íbrný
pohár. Tmavohn dé vlasy na vrcholku hlavy nebyly delší než b íško prstu, jinak
byl muž dokonale vyholený. Tím nápadn ji se vyjímaly dlouhé, sv tle zbarvené
navoskované vousy, sahající rytí i až na hru .
Hned vedle statného muže se usadila Belkala, která ni ím nezakrývala tlustý
rudý pruh kolem krku. Oba byli podle všeho hluboce zabráni do hovoru, protože
se k p icházejícím muž m obrátili s neskrývanou mrzutostí.
Rytí natáhl hlavu. „Doufám, že jsi st ízlivý.“
„Jsem natolik st ízlivý, abych vás a Belkalu se vší pokorou požádal o
odpušt ní,“ odv til Matuc a sklopil pohled. „V era jsem to s vínem zna n
p ehnal, což ovšem mé chování nijak neomlouvá.“
„Zpo átku mi náš rozhovor p ipadal docela zajímavý,“ zask ehotala kn žka,
mluvení jí nadále inilo výrazné potíže. Kensustriánka si rychlým pohybem
uhladila tmavozelené vlasy, spadající jí na ramena. „Ale potom nabral velice
nehezký obrat.“
„Pokud jsi zapomn l mé jméno a myslím si, že nejspíš ano, tak zní Nerestro z
Kurašky, rytí ádu Vysokých me a v ící v boha Angora. Pat í mn lidé i p da
v okruhu ty iceti verst a jako právoplatná vrchnost ur uji, co je na mém panství
v souladu s právem a zákony.“ Povstal a ukázal na židli, stojící vedle n ho.
„Posa se k nám, abychom se poradili o p im eném trestu za tvé chování.“
Mnich pomalu krá el na místo, které mu rytí ur il, a p emýšlel, jak by se z
této situace nejsnáze dostal.
U naprosté v tšiny tarpolských šlechtic by Matuc mohl po ítat pouze s
mírným napomenutím, ale on si musel vyhodit z kopýtka a opít se skoro do
n moty zrovna na p d zarytého rytí e ádu, který na Ulldraela nijak nedal.
223
„Je ti kladeno za vinu, žes poštval lidi a pozvedl ruku proti této žen , aniž bys
k tomu m l pádný d vod.“ Hn dé o i pátrav ulp ly na mnichov tvá i. „Co k
tomu m žeš íct a co by bylo podle tvého názoru uspokojivým trestem?“
„Co se m tý e,“ p ihlásila se Belkala o slovo, „já bych byla spokojená s
up ímnou omluvou. Nev d l, co d lá. Na to byl v noci p íliš opilý.“
Matuc se vd n usmál. „Ulldrael je mi sv dkem, že se vám omlouvám co
nejvroucn ji a nej estn ji, jak jsem toho jako mnich schopen. Slavnostn vám
tímto slibuji, že se už nikdy nedotknu ani kapky vína, piva nebo pálenky.“
Kn žka p ikývla.
„No dobrá. Ten tv j Lakastra musí být velice velkorysý b h, když se nechá
tak snadno uspokojit.“ Nerestro ude il pochvou me e o podlahu. „Naproti tomu
Angor tak velkorysý není a tarpolské zákony rovn ž ne. S ohledem na
skute nost, že jsi mnich, pravd podobn dokonce i p edstavený n jakého
kláštera, nebudu t soudit s p ílišnou tvrdostí, navíc si stejn jako Belkala
myslím, že na tvém nevhodném chování nese nejv tší vinu víno.“ Rytí v
zocelený obli ej se nato il k Matucovi. „Proto strávíš ve v zení pouze rok,
nebudeš tam až do konce života. Ned kuj mi za mé milosrdenství.“
Belkala vypadala p inejmenším stejn p ekvapen jako mnich.
„Pane, nechci, abyste si myslel, že odmítám nést d sledky svého inu, ale m j
ád mi p id lil naléhavý, d ležitý úkol, který musím splnit,“ za al Matuc opatrn ,
p i emž si dával dobrý pozor na rytí ovu reakci.
„Na to jsi m l myslet d íve,“ odv til Nerestro a zamával pohárem. „Už jsem
kv li tob ohnul platné zákony víc, než si zasloužíš. Kdybych to se svou
vst ícností dále p ehán l, Angor by se na m nepochybn velice rozzlobil.“
„Jenže na druhé stran byste na sebe mohl p ivolat Ulldrael v hn v, pane,“
snažil se mnich za ít z jiné strany. V žádném p ípad nemohl sed t celý rok
zav ený mezi zdmi hradu. Musel co nejrychleji dále, aby v as sta il splnit své
poslání a zachránil království, než bude pozd . „M j úkol je velice d ležitý.“
„Dej si pozor, mnichu,“ zavr el muž, „v tomto okamžiku se pohybuješ na
velice tenkém led .“
„Copak nechápete, pane?“ zap ísahal ho Matuc. „Musíte mi dovolit, abych si
ten trest odsed l pozd ji. Dovolte mi, abych dokon il úkol, a já se pak k vám
dobrovoln vrátím do v zení, ale prosím, nev zn te m hned te . Prosím.“
„Kdo mi zaru í, že se vrátíš? Ulldrael?“ odfrkl si Nerestro. „Nemusíš mi
p ísahat p i svém bohu, takový slib pro m nemá cenu. A p ísahat p i Angorovi,
na to nemáš právo. V tomto p ípad rozhodn ne.“
Belkala zamyšlen pozorovala mnicha. Rozrušením byl úpln bez sebe.
Ženiny nazlátlé o i se t pytily ve sv tle zvolna zapadajících sluncí a zá ily jako
vybroušený jantar. Domyslela si, že za jeho vzpíráním se a asto zmi ovaným
úkolem v zí víc, než kolik je Matuc ochotný p iznat. Jaké tajemství si ten zoufalý
mnich uchovává pouze pro sebe?
224
N co podobného se muselo mihnout hlavou i ádovému rytí i. „Co je to za
neodkladný úkol, který musíš splnit? Možná t pak pochopím a umožním ti
odklad.“
Matuc pevn stiskl rty. „O tom nesmím hovo it, pane, promi te.“
„Tak se ješt jednou podívej, jak vypadají zapadající slunce.“ Nerestro ukázal
pohárem k úzkému okýnku, jímž do místnosti dopadaly slune ní paprsky.
„Dlouhou dobu si tohoto pohledu nebudeš moct užívat.“ Muž p ešel ke dve ím a
zavolal stráže. „P eji ti p íjemný pobyt ve v zení. Jenom abych t uklidnil, s
mými v zni se tu zachází velice slušn .“
Stráže vzaly sklí eného, zcela zni eného mnicha mezi sebe a vyšly s ním ze
zbrojnice.
„Co se vás týká, vy m žete být mým hostem tak dlouho, jak se vám zlíbí.“
Rytí se oto il k Belkale.
„Jste k neznámé žen nesmírn velkorysý,“ pod kovala mu kn žka.
„To je p ece samoz ejmé, koneckonc mám všeho víc než dost.“ Nerestro se
zamyšlen zadíval na vlajky. „Máte n jaké tušení, co si ten mnich tak zaryt
nechává pro sebe? Mám-li íct zcela otev en , co si myslím, v bec jeho chování
nechápu.“
Kensustriánka p emýšlela a rukou si mnula spodní ret. „Vy byste n komu
dobrovoln vypráv l o záležitostech svého ádu?“ Muž pot ásl hlavou. „Tak jste
si na tu otázku práv te sám odpov d l.“
„Promluvme si rad ji o n em jiném.“ Zdálo se, že Nerestra za íná celá
záležitost do zna né míry nudit. „Povypráv jte mi o své zemi. Já ji znám vlastn
jenom z legend.“
„Domnívám se, že vás více než kultura a poznání zajímají vojenské
záležitosti,“ usmála se p vabná žena. „V tom vám bohužel nem žu pomoct. Jak
víte, já jsem kn žka.“
„O vašich vále nících a jejich zbraních kolují neuv itelné historky, hotové
zázraky. M žete mi n co prozradit o vašich vále ných strojích? Když je Lakastra
bohem poznání, m la byste toho v d t víc než dost, a ne jenom p ijít s
výmluvou,“ snažil se z ní rytí vydolovat n jaké zajímavé informace.
„Nechcete ze m náhodou vymámit tajemství Neuhasitelného ohn ?“ zeptala
se kn žka s p edstíranou vychytralostí.
„Kdybyste to tajemství náhodou znala a byla ochotná mi o n m pov d t, nic
bych proti tomu nenamítal. Doslechl jsem se, že umí roztavit dokonce i kamení.“
„To je jen legenda,“ zasmála se Belkala, „kterou všude ochotn ší íme,
abychom našim nep átel m nahnali strach a hr zu. Ale kasta vále ník toto
tajemství co nejp ísn ji tají. Na ty svoje nes etné vále né stroje a za ízení mají
vlastní inženýry a ti mají s Lakastrou jen málo spole ného. Mé znalosti jsou jiné
povahy. Já m žu nap íklad vašim sedlák m vysv tlit, jak získat z polí v tší
úrodu.“
225
„To sice také má svou cenu, ale to není pro vojenskou knihovnu ádu
Vysokých me zrovna to nejd ležit jší,“ usoudil Nerestro zklaman .
Belkala si stoupla vedle n ho. „Co to jsou za vlajky a praporce? Myslím, že
vy máte jen jeden rodinný erb, nebo snad ne?“
„To jsou ásti ko isti, kterou mí p edkové dobyli b hem n kolikasetletého
úsilí.“ Mladý muž hrd ukázal na štíty. „Každý z nich p edstavuje protivníka,
kterého na turnajích porazili. Já jsem k nim dosud p idal devadesát sedm
dalších.“
„Jak asto vyhodili ze sedla vás?“
„Jenom osmkrát. Ale jenom dvakrát jsem si ze souboje odnesl t žké rány,
ostatní zran ní byla jen povrchového rázu nebo neškodné zlomeniny,“ vypráv l
Nerestro pyšn . „Angorovi stoupenci toho snesou hodn .“
„A kdybyste te zem el?“ Bylo vid t, že Belkalu jeho vypráv ní zaujalo.
„Potom by m Angor p ijal do svého vojska a já bych s ním svou smrt
pat i n oslavil.“
„Je pravda, že váš ád sahá po zbraních jenom v nejkrajn jším p ípad ? Když
se tak dívám na tu sbírku me , nem žu tomu uv it.“
„To souhlasí jenom z ásti.“ Nerestro si p isunul židli. „Posa te se, já vám to
v klidu vysv tlím. My, co uctíváme Angora, prokazujeme svému bohu úctu tím,
že mistrovsky ovládáme zbran . Bojujeme v turnajích na Angorovu po est, a
p itom je d ležité, jak jsou ú astníci turnaje zdatní. Je jedno, jestli se bojuje s
me em, emdihem, koulí, kopím nebo ošt pem. Takový souboj normáln kon í
ve chvíli, kdy se jeden z t ch dvou vzdá nebo když ztratí v domí. Pokud v
pr b hu souboje jeden z bojovník zem e, p ejde rovnou do bohova vojska, což
je nejvyšší est, jaké se m že ádovému rytí i dostat.“
„Ale co když vás n kdo vláká do pasti nebo když vás p epadnou lupi i?“
„Žijeme proto, abychom sloužili Angorovi, ne proto, abychom se mlátili s
oby ejnými pobudy. Na to máme své družiny. Nebo dalekonosné zbran . Teprve
v absolutn krajním p ípad bych sám sáhl po me i nebo seke e. Ale v takovém
p ípad bojuji jen proto, abych p ežil, nebo smrt p inese p íslušníkovi našeho
ádu est pouze v p ípad , když padne v ádném souboji.“ P edklonil se.
„Nechápejte m špatn . Když se n kde setkám s n ím, co m žu považovat za
výzvu, tak se jí také postavím, pokud se mi zdá dost zajímavá nebo d stojná. Ale
v takovém boji nehodlám zem ít.“
„Vaše zbroj je více než neobvyklá.“ Belkala p elétla pohledem kovové
sou ásti brn ní. „V tšina voják v Tarpolu se chrání oby ejným prsním
pancí em.“
„Jestliže máme p edstoupit p ed svého boha, chceme tak u init se vší parádou.
Ve ln ných hadrech nebo v pytlovin umí um ít každý žebrák,“ utrousil Nerestro
opovržliv a p ejel si rukou po navoskovaném kníru. „Je to otázka cti, nic
jiného.“
226
„Nic jiného? Nabývám dojmu, že máte s našimi bojovníky mnoho
spole ného,“ pravila kn žka.
„Co si vy osobn myslíte o soubojích?“
„ ekla bych, že naši kn ží mají k bojovník m asi stejn blízký vztah jako vy
k Ulldraelovu ádu,“ odpov d la žena diplomaticky. „Známe se, jakž takž k sob
chováme úctu, ale vyhýbáme se všem bližším kontakt m.“
„Co máte v plánu pro p íští dny?“ Rytí jí up en pohlédl do zlatých o í,
potom jeho pohled sklouzl níž a nestydat si ji prohlížel odshora dol .
„Strávím tuto noc ve vašem hradu, potom bych cht la co nejrychleji dále na
sever a ší it tam Lakastrovu víru a v domosti.“
„Takže budete ješt hodn dlouho na cestách. Sama.“ V rytí ov výrazném
obli eji se objevil sv dný úsm v. „Vy jste kn žka poznání. Chcete se ješt
n emu p iu it, zatímco budete pobývat v mém hrad ?“
Belkalu taková p ímost a otev enost více než zasko ila.
„Co vás vede k pomyšlení, že byste m mohl ješt n co p iu it?“ opá ila hbit
a vypnula hru . „Krom toho jsem kn žka.“
„Co to s tím má spole ného? Já jsem p íslušník ádu vále ník , ale p esto
dávám v posteli p ednost žen ,“ odpov d l rytí s úšklebkem.
„Budu o tom p emýšlet,“ slíbila Belkala, p estože by v duchu proti malému
dobrodružství nic nenamítala. Ale i tak se jí zdálo, že muž má o sob až p íliš
vysoké mín ní. Nejspíš to souviselo s tím jeho ádem, ve kterém jsou samí
vále níci. „Dobrou noc.“
„No, záleží jenom na vás,“ rozlou il se Nerestro s Kensustriánkou, když
odcházela ke dve ím a vycházela ze zbrojnice.
Belkala si p edtím, než si dop eje chvíli odpo inku, nezbytn musela ujasnit
jednu v c. Kroky ji vedly do hradního v zení.
* * *
Našla Matuce, jak d epí pohroužený v modlitbách. Dlan m l sepnuté, o i
zav ené a tiše si pro sebe mumlal n jaké verše. Teprve když žalá ník se
sk íp ním odsunul t žkou závoru, oto il mnich hlavu a podíval se ke dve ím.
„P icházíte oslavit sv j triumf?“ Sv sil hlavu. „Když m Ulldrael nechává
hnít tady ve v zení, mám pocit, že je to horší, než kdybych jenom upadl v
nemilost.“
„Považujte to za zkoušku.“ Kn žka si rovn ž pod epla. „Ale kdybyste mi ekl,
co to vaše poslání vlastn obnáší, možná bych vám mohla pomoci, abyste se z
téhle díry dostal ven.“
Mnich se ji jako o arovaný díval do jantarových o í. N co mu stále hloub ji a
hloub ji pronikalo do myšlenek, jemn a lichotiv mu klouzalo do hlavy a
pohladilo mu duši teplým p átelstvím. Byl to pocit, jaký zažíval, když byl malý
227
chlapec a matka mu láskypln p ejela rukou po vlasech, nebo když ho objala a
ut šovala. V srdci se mu rozhostil klid, najednou si byl jistý, že této žen m že
d v ovat.
„Mám zachránit kontinent p ed velkou hrozbou,“ pravil tiše.
„To je pro prostého lov ka nesmírn t žký úkol.“ Belkala hovo ila jemným,
vnímavým hlasem. „Sv se mi, Matuci. Co máš u init?“
„Mám zabít tadce, abych zabránil návratu Doby temnoty.“ Kone n si o tom
mohl s n kým promluvit. „Velekn z a Tajná rada se domnívají, že to je jediný
zp sob, jak si to proroctví m žeme správn vyložit.“ Mnich pocítil neskute nou
úlevu.
Belkala hlasit a prudce vydechla. „A jsi si svým úkolem opravdu zcela
jistý?“
Matuc váhal. „Jsem si skoro jistý.“
„My jsme o tom proroctví rovn ž slyšeli, ale dosud jsme ho interpretovali
zcela opa ným zp sobem. Jak je to možné?“
„Vypátrali jsme, že Tzulan m l v klášte e jednoho špiona, který z ejm onoho
vizioná e zabil. Takže byl jediný, kdo znal slovo od slova p esné zn ní proroctví.
Zárove se tím postaral o to, aby se nikdo nedov d l o skute ném osudu, který
nás po tadcov p íchodu eká,“ vysv tlil Matuc a za al Belkale vypráv t
všechno, co v d l a co se doposud p ihodilo.
Hovo il déle než hodinu.
Kensustriánka pozorn poslouchala, ani jednou ho nep erušila. Její obli ej byl
v tu od v ty vážn jší a zamyšlen jší.
Když mnich dosp l se svým výkladem ke konci, položila mu ruku na rameno
a snažila se ho uklidnit.
„Já ti pom žu, Matuci. Poprosím Lakastru o pomoc, abychom s jeho
podporou nalezli cestu odsud z v zení a abychom spole n zabránili návratu
Doby temnoty. Jestli je tv j p íb h pravdivý, tak, jak jsi mi ho vypráv l, ur it
nám b h neodmítne pomoc.“
„Ale pro mi nepomáhá Ulldrael?“ Matuc zoufale sklopil zrak, po tvá i se mu
koulela slza. „Pro ?“
Kensustriánka se zvedla. „Na tuhle otázku ti neumím odpov d t. Dále se
modli, t eba ti tv j b h sešle n jaké znamení.“ Vyšla ven z cely.
Matuc lhostejn sledoval, jak jeho slzy dopadají v podob drobných kapi ek
na podlahu a ztrácejí se ve spárách mezi kamennými bloky.
Za ínal ztrácet víru ve svého patrona, který, jak se zdálo, si s osudem
vlastního kontinentu ned lal p íliš mnoho starostí.
228
H ejivý vítr ví il oblohou nad hlavním nám stím a prohán l hustá erná
mra na, obt žkaná dešt m.
Mraky se chmurn ty ily nad hlavami, vplétaly se jeden do druhého a
zatem ovaly ob slunce, takže by si lov k myslel, že už je pozdní ve er, a ne
krátce po poledni. Ve vzduchu bylo cítit prudkou bou ku, ale ta se prozatím
nehodlala vybít.
Bledé, nažloutlé p íše í p sobilo d siv , na m sto se sneslo naprosté ticho a
klid. Dokonce ani zví ata ve stájích nevydala hlásku. Bylo slyšet pouze hvízdání
v tru, opírajícího se do výloh, roh dom a st ech.
Vasilij Jukolenko p elétl pohledem nám stí, na n mž se kv li n mu
shromáždilo nejmén tisíc lidí.
Obyvatelé m sta, sedláci z okolí, obchodníci a pár šlechtic , kte í se ješt
p ed nedávnem mezi sebou rvali o jeho p íze , mu postávali u nohou. Obda il je
pohrdlivým úsm vem.
Pouta, která mu svírala ruce za zády, se mu nep íjemn za ezávala do masa,
levá polovina obli eje ho pálila jako ohe poté, co utržil od stráží nejmén tucet
ran.
Zp sob, jakým se s ním jako se šlechticem a bývalým guvernérem zacházelo,
byl podle Jukolenkova názoru zcela ned stojný. Když ho p ed n kolika dny
zatkli, sebrali mu tém každi ký drahocenn jší kousek šatstva, který vlastnil.
Potom musel ve spodním prádle ležet v páchnoucí, vlhké dí e kdesi ve
sklepeních, až ho nakonec n kolik škodolibých, opilých voják zmlátilo a
naložilo na káru, kterou ho vezli na popravišt . Rozhrkaná kára s rachotem
projela nap í celým m stem, cestou míjela ml ící lidi, kte í ho sledovali
nenávistnými pohledy. Doba jeho vlády definitivn skon ila.
Nyní stál na malé plošin , t i metry nad hlavami divák , vedle n ho ekali
ty i strážní, až se dostaví i mladý guvernér.
Mezitím p ijížd ly další vozy p ivážející nejen maskované poprav í a jejich
pomocníky, ale i Kašenka a deset dalších šlechtic a velkostatká , u nichž bylo
jednozna n prokázáno, že se rovn ž podíleli na spiknutí proti guvernérovi.
Katovi pomocníci postupn dostrkali všechny v zn po úzkých sch dcích
nahoru na plošinu a se adili je vedle bývalého guvernéra.
Jukolenko nedával své pocity najevo, prost se pouze díval vzh ru do oblak.
V duchu doufal, že kat nebude p íliš opilý a že mu usekne hlavu hned první
ranou. Ze všeho nejvíc nesnášel bolest.
Na žulové dlažb zadun la kopyta, potom se na ele malého pr vodu
ozbrojených jezdc objevila Valjakovova svalnatá postava. Uprost ed oddílu
229
p ijížd l sám guvernér, držel se vzp ímen , jedna ruka voln spo ívala na pravé
noze.
Kdyby p ed necelým rokem Jukolenkovi n kdo ekl, že ho tento polovi ní
chlapec jednou pošle na smrt, nejspíš by se doty nému vysmál. To tlusté,
uk ourané d cko, které tehdy p ijelo, se v ni em nepodobalo mladému muži,
sebev dom sedícímu v sedle vraníka. Vasja se v posledních m sících prom nil v
protivníka, kterého lov k snadno neprávem podcenil. Kterého on sám také
podcenil.
Oddíl dojel až k plošin , vojáci na Valjakov v rozkaz sesedli a vytvo ili
uli ku vedoucí k popravišti.
Vasja pomalu stoupal po prknech nahoru, t sn za ním krá el mohutný
t lesný strážce. Když guvernér došel na plošinu, vytáhl z rukávu pergamen a
obrátil se k lidem.
„Šlechtici Kašenko, Mekuce, Paole, Dobri a Jukolenko, jakož i brojaci Kili ,
Dujorev, Lusckoje, Regoc, Cobradin, Vojec a Igu kin byli shledáni vinnými, že
se spikli proti mn , právoplatnému královskému guvernérovi Vasjovi, a tím i
proti kabcarovi. Jejich pozemky a veškerý majetek propadají kabcarovi.
Spiklenci samotní jsou odsouzeni k smrti pomalým uškrcením.“ Davem se
rozlehl tichý, udivený šum. Takový trest se normáln ud loval jenom oby ejným
vrah m. „Bývalému guvernérovi Jukolenkovi tímto ud luji privilegium zem ít
me em. Rozsudky budou vykonány vestoje.“
Guvernér kývnul na poprav ího, jenž ud lil svým pomocník m rozkazy, aby
za ali s popravou prvních jedenácti v z .
Muži se do kali smrti až po dlouhých minutách bolesti a utrpení. Katovi
pomocníci n kolikrát za sebou povolili kožené emeny a umožnili šlechtic m
zoufale se nadechnout, jen aby jim oprátky zanedlouho op t neúprosn sev ely
hrdla.
Po ase kat kone n hlasit zadupal nohou na d ev ná prkna. Což bylo
znamení, že má za ít poslední akt krutého divadla, jež Granbur ané ml ky
sledovali.
I tentokrát trvalo dlouho, než dozn lo poslední zoufalé zalapání po dechu.
Jedenáct muž bylo mrtvých.
Nad nám stím se rozlehlo dunivé rachocení, bou ka ohlásila, že práv
p ichází. Oblohu protnul blesk a n kolik lidí sebou vyd šen trhlo.
„Ob ané Granburgu!“ zahlaholil nad hlavami p ítomných guvernér v hlas.
„Tato nepochopitelná zrada a dlouholeté vyko is ování provincie na úkor
nevinných je dnes definitivn u konce. Smrt posledního spiklence upevní novou
éru spravedlnosti, kterou jsem za al zavád t hned od svého p íjezdu.“ Z mrak
dopadaly na zem první kapky dešt , pleskaly o dlažbu, vítr zesílil a cuchal sv tlé,
po ramena sahající vlasy mladého muže, v jehož o ích planul vášnivý žár.
Když kat s me em v ruce zamí il k Jukolenkovi, postavil se mu guvernér do
cesty a natáhl ruku.
230
„Na stvrzení toho, že takové neskrývané tyranství a bu i ství nebude už nikdy
trp no, ujmu se Jukolenkovy popravy já sám.“ Lodrik stále z eteln ji cítil, jak se
mu do zad upírají pohledy shromážd ného davu.
Kat mu váhav podal poprav í me .
Guvernér odhodlan uchopil ob ma rukama rukoje a obrátil se ke šlechtici,
na n mž bylo jasn vid t, že guvernérovo po ínání v bec nechápe.
„Doufám, že jste se v zacházením s me em vycvi il tak dob e, že mi useknete
hlavu hned první ranou,“ pronesl Jukolenko tiše.
„Kdo vám namluvil, že si to p eji?“ Mladík si vychutnával chvíli, kdy v
bývalém guvernérovi po ínal klí it strach. „Dokonce i kdybych pot eboval více
pokus , tak to berte tak, že si vaší popravy prost více užívám.“
Pozvedl epel do vodorovné polohy, krátce ji p idržel u zátylku stojícího
Jukolenka, aby m l jistotu, že se správn trefí. Potom se horní ástí t la zaklonil
daleko dozadu, aby byl švih dostate n prudký a dokázal jedním rázem p etnout
k ži, svaly i kosti. Lodrik nespustil o i z Jukolenkova zátylku, potom prudkým
pohybem rukou dodal oceli rychlost.
Úder byl naprosto p esný. Ost í projelo páte í jako máslem a vystoupilo ven
na druhé stran krku, t sn pod bradou. Následoval je mohutný proud krve.
Jukolenkova hlava prolétla vysokým obloukem vzduchem a se zadun ním
dopadla na dešt m prosáklé d ev né desky. Zbytek t la nejprve klesl na kolena,
na ež se p evalil na b icho. Z pahýlu na krku vyst elila fontána krve, která
pokryla Lodrikovu šedou uniformu temn rudou barvou. Mladík v obli ej
post íkaly tmavé šmouhy.
Po celou dobu se nikdo z davu neodvážil zak i et nebo jásat.
Guvernér beze slova pozvedl me k nebes m a druhou rukou ukázal na
šlechticovo t lo, které se ješt k e ovit svíjelo.
Z hustých mrak , erných jako sm la, sjel oranžov rudý blesk. S mohutným
prásknutím ude il do hrotu vzty ené zbran .
Lodrikovu paži zahalilo žhnoucí pletivo nar žov lého sv tla, ší ilo se z ní na
všechny strany a na n kolik vte in mladého muže zcela zahalilo. Jak se zdálo,
vniklo mu do úst, do nosu i do uší, guvernérovy o i se rázem rozzá ily jako
nejjasn jší hv zdy. Paprsky vypadaly jako živé, ale brzy za aly pohasínat.
Lodrik dopadl bez jediného slova na podlahu plošiny vedle mrtvého šlechtice
a nehýbal se. Déš , který bi oval jeho t lo, se hned se zasy ením vypa oval, ze
šat se mu mírn kou ilo.
Dokonce ani Valjakov, který zd šen sledoval, co se mu odehrává p ímo p ed
o ima, se ani nehnul. Všichni ob ané Granburgu z stali strnule stát a zírali na
guvernéra, sraženého bleskem k zemi.
Ješt nesta ilo doznít zah m ní, když se prsty svírající rukoje me e zachv ly
a znovu ji pevn sev ely. Lodrik se op el o zbra , pomalu se zvedl na kolena a
pak se nejist vzty il.
231
Jakmile se déš dotkl t la vrávorajícího guvernéra, zm nil se na horkou páru,
kterou silný vítr okamžit odnášel pry .
Lidé, kte í b hem popravy stáli v prvních adách, padli na kolena. Tiše
mumlali slova jako „zázrak“ a „Ulldrael v zásah“.
Lodrik nechal me dopadnout na prkna. Celý se t ásl vzrušením a roz ílením,
když se díval na ruku, na níž nebylo nejmenší stopy po popáleninách.
Opatrn si osahal t lo, necítil však p i tom žádnou bolest. Zaznamenal pouze
lehké šimrání v hlav a p ed o ima m l mírnou mlhu. Chvíli m l potíže s
vid ním.
Po n kolika vte inách se mu však zrak zcela vyjasnil. Post ehl, že všichni
kolem n ho kle í na kolenou.
Postupn si urovnal myšlenky v hlav a pochopil, že práv zažil
nepochopitelný zázrak.
„Tzulan, Spálený b h, m cht l sežehnout svými blesky,“ vyk ikl Lodrik
opojen . Cítil, že mu najednou proudí v žilách nezm rná moc. Krev se v n m
va ila, všechno na n m i uvnit v t le bylo jako v ohni, ale žár mu nijak neublížil.
„Jenže Ulldrael nade mnou držel ochrannou ruku.“ Zvedl ob ni ím nedot ené
ruce vysoko do vzduchu. „Jen se podívejte. Ani tak mocné zlo mi nedokázalo
ublížit. Ulldraelovi budiž vzdán dík!“
Granbur ané váhav vstávali. Potom se za al rozléhat jásot, lidé znovu a
znovu opakovali jeho jméno, stejn jako je vyvolávali b hem Slavností obilí.
Tentokrát však mladík nem l chu sejít k nim dol . Byl si jistý, že on sám
stojí výše než všichni ostatní. Ti pat ili dol , k jeho nohám. Byl to nádherný,
opojný pocit.
„Pane, m l byste si odpo inout, i když, jak se zdá, vám ten blesk nijak zvláš
neublížil,“ zašeptal mu Valjakov do ucha. „Pro jistotu za ídím, aby za vámi p išel
cerêl a vyšet il vás.“
Lodrik uchopil zakrvácený poprav í me a zvedl ruce.
Jásot zesílil, takže p ehlušil dokonce i h m ní. Zdálo se, že déš , blesky a
bou ka Granbur an m najednou v bec nevadí, tak velké bylo jejich nadšení, s
nímž provolávali slávu guvernérovi. P esv d ili se, že ho osobn chrání sám
Ulldrael.
„Všechno, co se dnes v hospodách na epuje, jde na m j ú et,“ vyk ikl Lodrik.
„Jukolenkova smrt se musí pat i n oslavit.“ Ješt jednou lidem zamával, potom
se oto il a spolu s t lesným strážcem sešel po sch dcích z popravišt dol .
Když sed l v sedle, vzdorn vzty il me vzh ru k erným mra n m a v
triumfálním pr vodu odjížd l z nám stí.
* * *
232
Bou ka se rozzu ila v plné síle ve chvíli, kdy Lodrik spolu se strážnými dojel
do paláce. Provazce dešt se valily na hlavní m sto provincie, splachovaly špínu
a nejr zn jší odpadky do struh a smývaly ze st ech prach.
Guvernér beze slova vysv tlení zamí il do audien ního sálu, prudce rozev el
vysoká okna a fascinovan se díval na blesky, bez ustání dopadající z oblohy na
zem. Sám a bez nejmenší újmy odolal mohutné síle, která dokázala rozpoltit
stromy, ud lat z dom spáleništ a rozdrtit skály.
Záclony a záv sy se ve v tru rozechv ly, mladého muže ale ani za mák
nezajímalo, co se d je kolem n ho. M l o i jenom pro rozžhavené paprsky
energie, které v krátkých, nepravidelných intervalech protínaly temnotu. P i
každém výboji ucítil p etrvávající šimrání v hlav o n co siln ji, jako by mezi
ním a blesky bylo n jaké spojení.
N co se v n m zm nilo. Pachy a v n vnímal mnohem výrazn ji než p edtím,
tiché zvuky slyšel tém stejn hlasit , jako kdyby stál p ímo vedle jejich zdroje.
„Pane,“ ozvalo se tázav ode dve í.
Valjakov a Stojko stáli u dve í, chvíli ekali a pak vstoupili dovnit a zamí ili
k následníkovi tarpolského tr nu.
„Pane, cerêl na vás eká v oblékárn , aby vás mohl d kladn ji vyšet it,“
oznámil mu rádce. „Cht li bychom si být naprosto jistí, že jste skute n zcela v
po ádku.“
„Mn je dob e,“ odv til Lodrik nep ítomn . „Dejte mu peníze za to, že p išel
až do paláce, a pošlete ho dom , až se bou e trochu uklidní.“
„Já ale trvám na tom, aby…“ nadechl se Stojko, když se guvernér prudce
oto il.
„Vydal jsem svého asu jeden rozkaz, pamatuješ si to? Nebudete
zpochyb ovat moje rozhodnutí a už mi nebudete nic na izovat!“ Popošel k
d v rnému rádci o krok blíž. „Tak už kone n zanech toho poru nictví, jinak se
jednoho dne zapomenu!“ V p íše í audien ního sálu oba muži vid li, jak o i
jejich chrán nce za ínají žhnout tmav modrou barvou a zá í p itom stále
pronikav ji.
Valjakov poprvé v život ucouvl. Mechanická ruka instinktivn sev ela
rukoje me e. Rovn ž Stojko se mimod k p ikr il a uklonil se.
„A te ven.“ Lodrik ukázal zakrvaveným poprav ím me em ke dve ím.
„Dejte poprav ímu n kolik vaslec za jeho zbra . Já si ji nechám, protože mi
dnes prokázala dobré služby.“ Muži rychle odešli.
Mladý místodržící se op t obrátil k blesk m a lámal si hlavu otázkou, odkud
se najednou vzalo podivné cukání v prstech. M l pocit, jako by z nich n co
cht lo vší silou vyrazit ven, vybít se a n co zni it. Jenom s vyp tím všech sil se
mu poda ilo udržet si kontrolu nad tímto podivným nutkáním. Asi ješt n jakou
dobu potrvá, než p ekoná všechny následky obrovské energie, která ho zasáhla.
Pomalu se uklidnil, za ínalo ho mrzet, že se na své p átele tak zhurta obo il.
233
„K ivdil jsem ti, Ulldraeli, když jsem o tob pochyboval a když jsem na své
p átele tak k i el. Oni si o m jenom d lají starosti,“ zašeptal. „Promi mi a
pomoz, aby se ze m stal dobrý vládce Tarpolu.“
Opatrn zav el okna, urovnal záv sy a záclony a vyšel z audien ního sálu
hledat Valjakova a Stojka, jimž se cht l up ímn a od srdce omluvit. Rovn ž si
musel vym nit uniformu, která byla celá post íkaná krví. Z jejího kovového
pachu se mu d lalo špatn .
Nerestro stál uprost ed ložnice a chystal se shodit ze sebe brn ní. Dokonale
promyšlený systém kožených š rek, o ek a há k umož oval, aby si rytí sám
dokázal otev ít sv j kovový pancí , skládající se z ady kovových sou ástí, a
kousek po kousku ho ze sebe svlékl − což byla velká výhoda, kdyby lov k
nap íklad v souboji spadl do eky.
Než se tato novinka kone n prosadila u ková , živících se výrobou brn ní, a
než ji za ali do nových zbrojí zavád t, trvalo n kolik let a stálo to ješt hezkou
ádku lidských život . Nové brn ní bylo ovšem drahé. Kdyby si je cht l po ídit
oby ejný Tarpolan, musel by na n pracovat celý život. Navíc bylo sporné, jestli
by na n v bec dostal povolení.
Po n kolika okamžicích dopadly t žké kovové sou ásti na podlahu.
Zvyšovaly rytí ovu živou váhu ze zhruba sto deseti kilogram o dalších t icet
kilo. Normální vojáci by nebyli schopní v takovém mundúru delší dobu jakž takž
obstojn bojovat, ani nemluv o tom, že by v n m vydrželi b hem dlouhé bitvy,
ale u p íslušník ádu Vysokých me pat ila taková zát ž ke každodennímu
cvi ení.
Nerestro zav sil ásti brn ní a kroužkovou košili na v šák, aby je m l hned po
ruce, zbran zasunul do stojanu. Oble ený pouze v m kké, dvojit podšité
halen , jejímž úkolem bylo zmírnit tlak kovu, zamí il ke sk íni, v níž uchovával
aldoreelskou epel.
Takovou zbra nem la dokonce ani v tšina král a ostatních vlada v
Ulldartu, proto ji chránil jako oko v hlav .
Tyto drahocenné me e byly op edeny nes etnými bájemi. Na celém
kontinentu byste jich nalezli pouze jedenadvacet, p i emž trnáct z nich nem l v
rukou nikdo jiný než Angorovi stoupenci. Na výrobu ost í bylo použito ryzí
iurdum, smíchané s jinými kovy, které jste v sou asnosti již nenašli v žádném
podzemním dole nebo štole. Me e hladce pro aly mramor, edi i to nejtvrdší
234
železo, aniž by se na nich ud lal jediný zub. Lidský krk nebo stehno rovn ž
nep edstavovaly vážnou p ekážku, ani když majitele chránilo brn ní.
Podle toho, co pravily dochované zápisy v kronikách ádu, se poslední dv
aldoreelské epele, vykované proti Sinuredovi Zví eti, skrývaly n kde na
Ulldartu. Ty byly nejmocn jší ze všech. Najít jednu z nich by bylo nejv tší
pozemské št stí, jaké si Nerestro dokázal p edstavit.
Uctiv vyjmul me , opatrn ho ob ma rukama držel za ost í a políbil drážku,
kterou by v boji odtékala krev. N kolik minut takto nehybn setrval a potom
zbra opatrn vložil zpátky do sk ín .
Oknem prolétl st íbrný paprsek, rozbil sklo a zcela zasko eného rytí e na
chvíli úpln oslepil. Nerestro si rychle zastínil o i rukou.
V místnosti se vznášela postava mocného, obrovitého bojovníka v kompletní
zbroji, vzduch byl prosycen hlu nou hudbou, ví ící bubny se mísily se zvuky
fanfár a hlasit zn jícími písn mi mnohohlasého sboru.
Oslniv zá ící vále ník, jenž se helmou tém dotýkal stropu, se postavil p ed
rytí e a zeširoka se rozkro il. Natáhl ruku a ukázal sm rem ke sk íni. Me se
zat pytil, vyklouzl z úchytu a zvolna se rozlet l k neznámému.
„Jsem Angor, b h války a boje, lovu, slušnosti a po estnosti,“ uslyšel
Nerestro dunivý hlas, jako když se mocná vlna rozbíjí za p ílivu o skalnaté útesy.
Rytí poté zvedl hlavu a jako u vytržení se zahled l na sv tlem zalitou postavu.
„Jsem zde, abych ti p id lil jeden úkol, Nerestro z Kurašky, a pokud všechno
splníš k mé naprosté spokojenosti, bude t na jeho konci ekat sláva, est a
nejmocn jší ze všech aldoreelských epelí.“
„Na izuj, vládce bojovník . Žiji, abych ti sloužil.“
„Mnich, jenž sedí ve tvém v zení, se vydal na cesty ve jménu blaha celého
kontinentu a musí splnit úkol, který mu Ulldrael uložil. Pot ebuje však silnou
ruku, která ho v té t žké zkoušce podpo í, proto ho budeš doprovázet a postaráš
se, aby nikde nedošel újmy.“
Me pokryla st íbrná zá e. „Požehnal jsem tvé zbrani, aby t božskou silou
chránila p ed každým nebezpe ím, jemuž budeš muset elit, až budeš mnichovi
pomáhat. Pokud všechno prob hne tak, abych byl spokojen, v nuji ti, Nerestro z
Kurašky, jako výraz dík a uznání nejmocn jší z aldoreelských epelí.“ Zbra se
op t vznesla a p istála v rytí ov ruce. „Vydej se na cestu tak rychle, jak to jen
p jde.“
Sv telný paprsek nabral na intenzit , takže ádový rytí byl nucen zav ít o i a
odvrátit se. Když je op t otev el, byl Angor pry .
„Ud lám vše pro to, abych t nezklamal, vládce bojovník ,“ zašeptal Nerestro
hlasem napln ným úctou. Nikdo jiný na hrad si bohova zjevení nepovšimnul,
což rytí p i ítal okolnosti, že jen on sám byl vyvolený a jen on mohl navázat s
bohem spojení.
Belkala nep išla ani na snídani, ani na ob d. Zd vod ovala to tím, že se cítí
nemocná, a požádala jednoho ze sluh , aby p edal rytí i její omluvu.
235
Místo ní sed l u stolu Matuc a hladov se ládoval jídlem. Nesmírn ho
p ekvapilo, když se v cele objevily stráže a zavedly ho do zbrojnice, aby pojedl
spolu s ádovým rytí em. Po dvou dnech o chlebu a vod mu tato zm na p išla
práv vhod, p estože p esn nev d l, pro si s ním pán hradu takto pohrává.
„P edpokládám, že ti tv j b h mezitím podal zprávu,“ prohlásil vále ník po
chvíli. „Vyrazíme asn ráno. Takovou dobu budu pot ebovat, než sestavím
družinu a než bude celý oddíl p ipraven na cestu.“
Matuc se zarazil. „O em mi m l Ulldrael podat zprávu?“
„Provází t požehnání tvého boha a ty o tom ani nevíš?“ podivil se Nerestro.
„Tak tomu opravdu íkám po ádná zkouška.“
Mnich ztuhl, ot el si ruce o róbu a p edklonil se. „O em to hovo íte? A co je
to za cestu, na kterou se hodláte vydat, pane?“
„Ne ‚vy, pane‘, ale my,“ opravil ho jeho prot jšek. „Dnes v noci se mi zjevil
Angor a uložil mi, abych ti p i tvé záhadné misi pomáhal. Protože zatím nevím
nic bližšího, m l bys mi p íležitostn íct, kam naše cesta vlastn povede.“
„Vám se zjevil Angor? Vy m máte chránit?“ Matuc se op el o op radlo židle.
„To bych ozna il jako vzorný p íklad božské spolupráce.“
„Z ejm to tak je, p estože kdybych m l íct pravdu, tak mi to zpo átku
p ipadalo pon kud zvláštní,“ doznal Nerestro. „Ale jestli je ve h e osud celého
kontinentu, nebudu váhat ani na vte inu.“
„Co víte o mém úkolu?“ vyptával se mnich dále.
„Nic,“ odv til muž a sev el rukoje svého me e. „Taky m to v bec nezajímá.
Já a m j pr vod se postaráme o to, abys ve zdraví dorazil do cíle a dovršil své
poslání. A už ten tv j cíl leží kdekoliv.“
„Vydáme se na sever do Granburgu, do hlavního m sta provincie. Všechno
ostatní se uvidí cestou,“ vydechl Matuc. Dosp l k názoru, že Angor chová z ejm
stejné pochybnosti jako on a že rytí i zám rn zaml el pravý d vod této cesty,
vraždu mladého tadce.
„S tím nebudou žádné problémy. Nechám p ipravit lo , abychom se rychleji
dostali dál. Umíš jezdit na koni?“
„Jsem schopný jet na koni, pokud se nebudeme snažit skákat tryskem p es
p ekážky nebo d lat podobné kousky,“ odpov d l mnich.
„Tomu íkám ‚udržet se v sedle‘, ale s opravdovou jízdou na koni to nemá
moc spole ného.“ Nerestro up en hled l duchovnímu do o í. „Ale jedna v c by
ti m la být jasná. O ten sv j trest stejn nep ijdeš. Až vy ídíš, co je tvým úkolem,
vrátíš se se mnou do hradu a trest si odsedíš, brat e.“
„S ni ím jiným jsem také nepo ítal,“ odsekl Matuc pon kud zklaman ,
protože v duchu doufal, že mu Angor poskytne milost. Tak jako tak, p estože mu
Ulldrael neseslal žádné znamení, nakonec mu oklikou poskytl pomoc v podob
tohoto rytí e.
I jemu sice p ipadala spolupráce boha v d ní a poznání a boha války pon kud
neobvyklá, spat oval však v ní potvrzení naléhavosti svého úkolu.
236
„Kolik muž nás bude doprovázet?“
„Vezmu s sebou dvacet svých nejlepších bojovník a zbrojnoš ,“ oznámil mu
Nerestro. „Je to dost malý oddíl na to, abychom mohli rychle postupovat vp ed, a
dost velký na to, abychom se vypo ádali se všemi lapky. Když se nám n kdo
postaví do cesty, p inese mu to málo radosti a ješt mén užitku.“
Matucovi se zna n zvedla nálada. Te ho hned tak n co nezastaví. „A jak
rychle se dostaneme do cíle?“
ádový rytí krátce zap emýšlel. „Všichni moji kon se vyzna ují velkou
vytrvalostí, takže nepo ítám s delší dobou než t i týdny, jestli nám po así neud lá
áru p es rozpo et. A samoz ejm pokud celou dobu vydržíš neustálé nat ásání v
sedle.“
„Musím. Jinak to nejde.“ Mnich se dal znovu do jídla.
„Ale jedno ti eknu hned te , abychom p edešli jakémukoliv nedorozum ní.“
Nerestro si naložil na talí maso a zeleninu. „Nebudu od tebe p ijímat žádné
rozkazy, nebudu ti p inášet jídlo, nejsem tv j sluha. Budu se starat o tvou
ochranu tak, jak budu považovat za správné, nic víc a nic mí .“
„Nic jiného jsem nem l v úmyslu požadovat,“ odtušil mnich uražen .
„To je pro tebe jenom dob e.“ ádový rytí ani v nejmenším neskrýval, že má
k mnichovi a p edstav spole né cesty zna nou nechu .
„Vím, co si myslíte,“ dal se mnich po chvíli op t do e i. „Myslíte si, že jsem
hloupý duchovní, který nejen v í v nesprávného boha, ale navíc se mu ješt
dostává Angorovy pomoci, p estože by po právu pat il do v zení.“
„P esný post eh.“ Nerestro mu p ipil pohárem vína. „Dokonce jsi mi i trochu
odporný, což m však neodradí od toho, abych t bránil vším, co budu mít k
dispozici.“
„To m hrozn uklid uje. Nemohli bychom uzav ít n co jako p ím í?“
„Já jsem už s tebou p ím í uzav el.“ ádový rytí si ot el tuk, který mu z
masa nakapal do vous . „Jinak bych se s tebou nevydal na spole nou cestu d íve,
než si odsedíš sv j právoplatný trest.“
Dve e se otev ely a dovnit vstoupila viditeln unavená Belkala. Béžovou ple
m la matnou, naprosto bez lesku, rozcuchané zelené vlasy jí zplihle dopadaly na
ramena. „Dobré ráno.“
„Už je hodn po poledni,“ opravil ji Matuc p átelsky. „M la jste neklidnou
noc?“
„Ne, že bych o tom v d l,“ zabru el vále ník. „Já u ní nebyl.“
„Opravdu jsem nemohla spát.“ Žena opatrn usedla na židli, jako by její t lo
bylo z nejjemn jšího porcelánu, a naložila si na talí p t tlustých plátk masa.
Zelenina jí nestála za jediný pohled.
„Kensustriáni pot ebují tolik masa?“ vyptával se mnich. Nerestro se na její
talí jenom užasle díval. Kn žka z mísy cílev dom vylovila takové kousky
masa, které byly uvnit tém syrové a krvavé.
237
„Ano, když mají hlad,“ odpov d la Belkala stroze a vložila si do úst velký
kus masa. Matucovi se na zlomek vte iny mihla p ed o ima vidina
Kensustriánky, jak se chtiv vrhá na syrové maso a trhá je špi atými zuby na
kousky.
P i tvrtém plátku masa se pohyby ženiných úst mírn zpomalily, p esto si
naložila na talí další t i kousky, na ty si však dop ála trochu víc asu.
„Vid la jsem, že na dvo e probíhají p ípravy na n jakou cestu,“ prohodila.
„P evážíte svého v zn n kam jinam, nebo tu bratr p ítel erveného vína sedí z
jiného d vodu?“
„Tenhleten titul si zapamatuju,“ rozesmál se Nerestro a uhladil si dlouhý,
sv tle zbarvený vous do špi ky, což mu s ohledem na množství tuku, které v n m
ulp lo, ne inilo velké potíže. „Bratr p ítel erveného vína a já jsme se z v le
boh stali spole níky na cestách. Doprovodím ho na cest do Granburgu.“
„Já jsem se snad p eslechla,“ rozhn vala se Belkala. „On se m pokusí zabít, a
vy mu ješt budete pomáhat, aby se mu nic nestalo?“ Rozkašlala se, což se jí v
tom okamžiku docela hodilo, a chytila se za krk, kde byly po ád ješt vid t stopy
po provaze. Zárove na Matuce spiklenecky zamrkala. Mnichovi chvilku trvalo,
než mu došlo, že p ed ádovým rytí em práv hraje malou komedii.
Vále ník okamžit zareagoval, o i se mu nebezpe n zúžily. „Tento úkol mi
osobn uložil sám Angor. Až mnich to své poslání dokon í, bude rok sed t v
mém v zení bez ohledu na to, jaké hrdinské iny mezitím vykoná.“
„Tak to pojedu s vámi,“ rozhodla se Kensustriánka. „Jak už jsem íkala, tak
jako tak musím jet stejným sm rem a aspo si budu jistá, že s ním nebudete
zacházet v rukavi kách.“
„P iznávám, že mne váš tvrdý postoj pon kud udivuje, protože jste po
mnichovi zpo átku nevyžadovala nic, než aby se vám omluvil.“ Nerestro se na ni
pátrav zadíval. „Co bylo d vodem, že jste zni ehonic tak zm nila sv j postoj?“
„Zvykla jsem si na myšlenku, že to je sice tvrdý, ale p im ený trest,“ bránila
se žena, jejíž pokožce se n jakým zvláštním, podivným zp sobem b hem krátké
doby vrátilo p vodní p ekrásné zbarvení. „Promi te mi, že jsem se tak
rozohnila.“
ádový rytí odmítav mávl rukou. „Není to tak zlé. Jenom m to dost
udivilo.“ Pohlédl na ženin prázdný talí . „Jste už sytá, nebo mám nechat p inést
další maso? Zdá se, že vám naše kráva zachutnala.“
„To je taková zvláštnost našeho národa,“ usmála se Belkala omluvn . „Když
se necítíme dob e, jíme spoustu masa, to nám vrací sílu.“
„V tomto ohledu se od ostatních národ v Ulldartu nijak zvláš nelišíte.“
Nerestro vstal. „Omluvte mne, prosím. Musím ješt u init n jaké p ípravy, aby
se m j hrad neprom nil ve zpustlou hromadu kamen hned, jak zmizím z
dohledu.“ Pružným krokem vyšel ze zbrojnice.
„Vy jste mu ale sehrála p kné divadlo,“ pronesl Matuc po chvíli a nazna il
potlesk.
238
„Bylo to tak okaté? Doufám, že ne.“ Kensustriánka se šklebila od ucha k
uchu. „Kdybych ani trochu neprotestovala, bylo by všechno ješt mnohem horší,
nemyslíte?“
„Nemluvila jste náhodou s Angorem i vy?“
„Já? Jak bych mohla? Na to opravdu vyznávám nesprávnou víru. Ale
požádala jsem o pomoc Lakastru a ten se podle všeho s Angorem i Ulldraelem
dob e zná, jinak by se za vás nemohl p imluvit. Pomalu nabývám p esv d ení, že
mezi nebesy, na nichž žijí naši bohové, existuje ada sty ných bod , nebo si
myslíte n co jiného?“
„Opravdu tomu leccos nasv d uje, pokud se v ci mají tak, jak íkáte,“
odpov d l mnich obez etn . „V každém p ípad jsem nyní vaším dlužníkem,
protože v tento okamžik musím vycházet z p edpokladu, že za svou záchranu a
do asný únik z v zení vd ím práv vaší p ímluv .“
„Ale prosím vás,“ bránila se kn žka. „Koneckonc je Kensustria stejn jako
Tarpol sou ástí Ulldartu. Spole n se nám poda í to zlo odvrátit.“
„O tom nyní v bec nepochybuju.“ Matuc se usmál.
„Myslím, že tohle dnes u vás vidím poprvé.“ Ukázala rukou na zdvižené
koutky úst. „Docela vám to sluší. M l byste se usmívat ast ji.“
„Bohužel jsem k tomu nem l mnoho p íležitostí, ale slibuji vám, že si to budu
procvi ovat,“ zasmál se mnich. „Ješt št stí, že vás ti chlapi tehdy neob sili.“
„M to taky t ší.“ Belkala si vzala z mísy poslední kousek masa a sn dla ho.
239
„Mezitím se množily náznaky, že Tzulan v duch soust edil všechny své síly,
aby se v roce 444 p. S. odvážil nového pokusu o získání moci. Znovu se ve dne v
noci rozeznívaly v Ulldraelových chrámech kostelní zvony a d ev né modlitební
sloupky, aby velebily Ulldraela Spravedlivého a vyžádaly si u n ho pomoc. Mniši
s velkou starostlivostí sledovali znamení, zatímco se stoupenci Spáleného boha
p ipravovali k úderu.
Ve vzduchu se vznášelo nešt stí, tento pocit se zmocnil lidí nejen v Tarpolu,
ale na celém Ulldartu.“
ULLDARTSKÝ HISTORICKÝ ALMANACH
SVAZEK XXI., STRANA 1058
240
„Vypadá to jako tarpolská vále ná koga.“ Janko, jeden ze zhruba dvacítky
rybá , kte í se shromáždili v p ístavu u mola, spustil ruku, kterou si stínil o i
proti slunci. Obrátil se na chlapce, jenž s vykulenýma o ima pozoroval lo ,
nezadržiteln se blížící k p ístavu. „Utíkej a p ive sem soudce. Na palub ur it
jsou vysocí d stojníci Jeho královské Výsosti.“
Muži ml ky postávali u p ístavní hráze a sledovali, jak se hbitá lo prodírá
vlnami. P í se jim minutu po minut zv tšovala p ed o ima, objemné plachty
dvojst žníku se nadouvaly ve sv žím v tru a p ivád ly lo stále blíž k rybá ské
vesnici.
Starý soudce zadýchan dob hl do p ístavu. Ob adn se p epásal šerpou,
ozna ující jeho funkci oficiálního vyklada e práva. Když si narychlo oblékal
šedý pláš , musel mu chlapec p isp chat na pomoc.
„Kolik muž bývá na palub takového škuneru?“ vyptával se hoch.
„Kolik voják ? N co mezi dvacítkou a padesátkou,“ odhadoval Janko a
odplivl si do vody.
„A co tady cht jí?“
„Pomáhal si n kdo z vás pašováním?“ p erušil chlapce soudce a nevlídn se
rozhlédl kolem sebe po tvá ích vyjad ujících naprostou nevinnost.
„Co bychom asi tak pašovali, soudce? Vždy tu nikde nic není,“ odpov d l
Janko s úšklebkem.
„Není, není. A co tu tedy chce tahle velká lo ?“
„Možná cht li doplout do Ludvosníku, ale kormidelník se nevyznal v map a
neum l lo správn navigovat,“ vtipkoval rybá . Muži se dali do smíchu.
„Však vás ten smích brzy p ejde, hned jak vojáci vejdou do vesnice a za nou
prohledávat domy,“ prorokoval soudce a urovnával si paruku, kterou vylovil z
kapsy kabátu a rychle si ji nasazoval na pro ídlé vlasy.
Škuner mezitím doplul do blízkosti pob eží, námo níci svinuli plachty, lo
vmanévrovala do provizorního p ístavu a spustila kotvu. K malému molu
zamí ily ty i luny, v každém z nich sed lo více než dvacet muž a všechny
byly naložené objemným nákladem. Zakrátko p irazily k molu a spustily na b eh
lodní m stek.
Všichni p íchozí m li na sob lehkou koženou zbroj a pod ní široké, h ejivé
vln né haleny v nejr zn jších barvách. Jejich velitel, sluncem opálený muž s
nakrátko zast iženými blon atými vlasy a do sebe spletenými vousy, vyb hl po
241
rozkolísaném m stku, t sn v patách se mu drželo p t ozbrojenc . P es brn ní
m l p ehozený dlouhý kabát palestánského d stojníka, vypadající zna n
ošunt le.
„Ti ale nevypadají jako královští d stojníci,“ zašeptal Janko do ucha soudci,
jenž p i pohledu na palestánskou uniformu znateln pobledl. Dodnes bylo z dálky
vid t na skalnatém útesu v pob ežních vodách zbytky palestánské obchodní lodi.
Jak to má tomu Palestánci a jeho muž m vysv tlit?
Rybá i se mu za zády stahovali do stále t sn jšího kroužku, každý z nich
hledal vhodný p edm t, jímž by se v p ípad nutnosti mohl proti nenávid ným
obchodník m bránit.
Velitel p íchozích se p ed soudcem zeširoka rozkro il, založil ruce v bok a
vy kávav se na n ho podíval. Potom pozvedl levou ruku a dal posádce na
vále né lodi n jaké znamení. Na hlavní st že bleskurychle vyst elila
rogogardská vlajka a pyšn se zat epetala v silném v tru. adami rybá prolétl
úlevný šepot.
„Já vás p ece odn kud znám, ne?“ za al soudce opatrn zkoumat situaci.
„Hledám Laju,“ odpov d l mu neznámý. „Cht l bych splnit slib, který jsem jí
dal skoro p ed rokem. Z celýho srdce doufám, že žije a má se dob e, ne?“
„Samoz ejm že ano.“ Soudce se poplácal po ele a posunul si paruku do týla,
kde se za ala houpat jako mrtvé zví e. „Vy jste ten rogogardský pirát, o kterého
se n jakou dobu starala.“
„Korzár,“ opravil ho Torben s úšklebkem a vycenil zbytky zub , které mu
z staly v ústech. „My Rogogar ané jsme korzá i.“ Zamával na muže hlídající
bedny, které opatrn složili na blízké návsi. Jeden z nich mu podal nevelký
balí ek.
„Vy jste se m tehdy ujali a postarali se o m . Nyní jsem se vrátil a všem jsem
vám n co p ivezl.“ Muži otev eli bedny. „Nejjemn jší palestánský zboží.
Hedvábný látky, vlnu, nádobí, olej, šperky a spoustu jinejch v cí, který už n kte í
Palestánci ur it nebudou pot ebovat. Te to všechno pat í vám.“
Zatímco se v adách rybá rozmáhal jásot a muži rychle p ivolávali své
rodiny, krá el Torben ulicí k Lajin domu, v n mž strávil pro n ho tehdy
zdánliv nekone nou dobu, než p ekonal následky zran ní a uzdravil se.
Než došel ke dve ím, svlékl si kabát uniformy a zabalil do n j balí ek, který
mu námo ník podal. Hned po prvním zaklepání se odsunula závora a dve e se
otev ely.
„Kdo jsi a co se vlastn d je? A co má znamenat ten povyk v p ístavu? Že by
chlapi ulovili velrybu?“ Žena svraštila obo í. „Ale já t p ece znám.“ Stará dáma
se najednou rozzá ila, spráskla ruce a s úsm vem p ivinula korzára k hrudi. „U
Ulldraela, ty ses opravdu vrátil, Torbene!“
Rogogar an Laju opatrn zvedl do výšky. „Ano, už jsem tu zas. A p inesl
jsem ti malej dárek.“ Jemn ji postavil na zem.
242
„To si rozbalím až uvnit . Nejd íve mi musíš všechno povypráv t.“ Vtáhla
muže za sebou do domu a postavila vodu na aj.
„Te už taky vím, co se v p ístavu d je,“ oznámila mu, zatímco spa ovala
ajové lístky. „Jak vidím, opravdu jsi na toho Palestánce nezapomn l.“ Poklepala
mu na potrhanou uniformu. „T ch jejich bratr je zase o jednoho mí .“
„Než se ten kabát stal mým, bylo jich ješt o n co víc,“ zašklebil se Torben a
ob ma rukama uchopil šálek s ajem. „Podívej se, co jsem ti p ivezl.“ Díval se na
p átelský, po asím ošlehaný obli ej, do n hož se znenadání vrátil mladistvý,
dív í lesk.
Laja vybalila balí ek a odemkla oba zámky, které ho chránily. Opatrn
vyndala obsah a p idržela ho proti sv tlu. Našla v n m ty samé šaty se zelenými a
tmav žlutými výšivkami, jaké nosila i p edtím, jediný rozdíl spo íval v tom, že
se vyzna ovaly nejlepší kvalitou a byly ušité z nejjemn jších látek. Na dn
balí ku objevila p ekrásné brože, prsteny a etízky.
Tiše se pousmála. „To je víc, než jsem si zasloužila, Torbene.“ Rukou
láskypln pohladila látku.
„Doufám, že ti budou sed t. Švadlenka je musela šít jenom podle toho, jak
jsem jí t popisoval.“ Nedovolil, aby mu Laja d kovala, pouze sed l a popíjel aj.
V duchu se radoval, jak se mu poda ilo dojmout ženu, která mu zachránila život.
„A te mi povypráv j všechno, co jsi prožil od doby, cos u nás strávil,“
požádala ho Laja a dolila mu do horkého nápoje tekutinu s výraznou p íchutí a
v ní alkoholu.
Odpoledne uplynulo p i lí ení historek a p íb h , o nichž mohl Rogogar an
Laji bez obav povypráv t. O guvernérov tajné identit však nic neprozradil.
Mezitím zárove poslal své muže zpátky na Grácii, jak se jeho nová lo
jmenovala, a dal jim den volna.
Laja bez dechu naslouchala korzárovu vypráv ní, hlavu si opírala o h lku, ale
ani jednou ho nep erušila. K ve eru se zvedla, aby zapálila sví ky, protože ím
více se blížila zima, tím byly dny ponu ejší a chladn jší.
„Opravdu jsi toho hodn zažil,“ usoudila nakonec. „Ale kdy jsi p išel o zuby?
Když vyprávíš, zní to, jako by žvatlala n jaká b hvíjak stará bába.“
„Za to d kuju guvernérovu t lesnýmu strážci.“ Torben zpo átku cht l tuto
malou nep íjemnost zaml et, ale protože si toho žena stejn už všimla, mohl jí
všechno klidn vysv tlit. Ukázal jí sedm zbylých ezák a špi ák . „ ek bysem,
že tohle mi ve sv t rogogardskejch dam dvakrát nep idá na p itažlivosti.“
Laja se rozesmála. „Když máš zav enou pusu, tak si toho lov k ani
nevšimne,“ poradila mu. „Te nám ješt ud lám dobrou ve e i. Kdy chceš zase
odjet a co máš vlastn v plánu, bezzubý korzáre?“
„Možná bezzubej, ale to neznamená, že nekoušu. Zatím ješt nevím,“ p iznal
se Torben. „Dále na jih je mo e plný Palestánc , jeden nebo druhej mi tam ur it
padne do ruky. V ci, co jsme uko istili, bysem cht l prodat až dále na severu v
Rundopâlu. Tam je palestánský zboží hrozn oblíbený a ješt rad ji ho maj, když
243
se s ním obchoduje za rogogardský ceny. Možná se spol ím s n kterejma
odvážnejma agarskejma obchodníkama, co se odvážili plout do t ch kon in.
Nabídnu jim tak e eno ochrannej doprovod.“
„A už se rozhodneš pro jedno nebo pro druhé, ve všem ti p eju hodn št stí,“
pop ála mu Laja od srdce a nabrala mu na talí plnou nab ra ku hov zího vývaru,
v n mž plavala spousta masa.
„Tu v ni moc dob e znám. Tím jsi m zase postavila na nohy, že jo?“ Torben
s požitkem nabral v ni do nosu, vložil lžíci do úst a s viditelným nadšením polkl.
„A lov k ani nemusí moc žvýkat, protože to maso je m kké jako máslí ko,“
dodala žena se lstivým úsm vem.
V potemn lé knihovn paláce vládl naprostý klid, pouze vítr neklidn šelestil
v krbu a p idušoval plameny.
„Chlapi si po ád ješt d lají starosti, Stojko.“ Valjakov táhl kon m a odstranil
soupe ovu v ž ze šachovnice. „Nezapomn li, co guvernér vyk ikoval, když jsme
bojovali s Jukolenkovými muži. A taky zaslechli to vytí.“
Tadc v d v rník p ikývl. „Ten zvuk se mi tehdy zaryl do každi ké k stky v
t le. Jediný lov k, na n hož nijak nezap sobil, byl Lodrik. V mi, i já mám
kv li tomu hlavu plnou starostí.“ Usrkl ko en ného vína. „Vzýval Tzulana, aby
mu pomohl, a ten mu opravdu p išel na pomoc. Dokonce p ímo uprost ed háje
Ulldraelových dub .“ Stojko táhnul dámou a sebral Valjakovova kon .
„Vysv tlil jsem mužstvu, že to, co slyšelo, byla n jaká bahenní bestie, která v
noci vyla, a to nejen b hem našeho boje s nep áteli,“ utrousil t lesný strážce
mrzut . „A rad ji bychom tomu m li sami v it. Koneckonc , pozd ji b hem
popravy p i n m stál sám Ulldrael.“ Podíval se na ernobílou kostkovanou
šachovnici. „M to už nebaví, ty pokaždé vyhraješ.“
„Ale ty ses po ádn zlepšil od doby, kdy ses za al dívat na Hetrála a sledovat,
jak hraje,“ pochválil ho rádce, op el se zády o op radlo a zahled l se do plamen
v krbu. „Jsi si jistý, že ten, kdo guvernéra zachránil p ed blesky, byl opravdu
Ulldrael?“
„Jak jsem už íkal, na nic jiného bychom nem li ani pomyslet. Jinak by p ece
to vizioná ovo dost neur ité poselství nedávalo žádný smysl.“
Oba se odml eli, rad ji se ani nedívali jeden druhému do o í ze strachu, že by
v nich mohli objevit n co jako pochybnosti.
„Já jsem si s Lodrikem samoz ejm promluvil a on se hodn stydí za to, co se
v tom lesíku p ihodilo. Neumí si vysv tlit, co ho tak zni ehonic popadlo.
244
Vypadalo to, jako by byl posedlý krví a zabíjením. Vytí prý taky neslyšel a na nic
z toho, co b hem boje vyk ikoval, si údajn nem že vzpomenout,“ poznamenal
Stojko po chvíli.
„To zní velice jednoduše.“ Valjakov si položil mechanickou ruku do klína a
druhou se zap el o op radlo. „Já vidím v tší nebezpe í v tom, že se mu najednou
zalíbilo zabíjení, p i té poprav to nebylo t žké poznat. Našel si novou zálibu a já
doufám, že ji dokáže zvládnout d ív, než ona pohltí jeho.“
„M l bys hodiny výcviku trochu pozm nit. Co t eba zam it je více na
vytrvalost než na boj?“ Rádce se na Valjakova tázav zadíval.
„Takže ty si myslíš, že za to m žou moje hodiny šermu?“ T lesný strážce
pot ásl hlavou. „Jestli je to pravda, m žu na tom n co zm nit. Ale pro se mu po
poprav , když se na nás tak navztekal, rozzá ily o i do modra?“
„ ekl bych, že to mohl být následek blesku, který ho p edtím zasáhl.“
„ ekl bys? Já z celého srdce doufám, že nad ním Ulldrael nadále bude držet
ochrannou ruku a že se do téhle prokleté provincie kone n vrátí klid a mír.“
„V Tarpolu máme mír už dost dlouho,“ odv til Stojko, který si povšiml
bojovníkova udiveného pohledu, a rychle pokra oval. „No dobrá. Možná ne
p ímo tady v Granburgu, ale v Tarpolu jako celku. Koneckonc , nikdo z našich
soused nezbrojí a nechystá se do války,“ dodal.
„No ale já jsem zaslechl úpln jiné e i,“ odporoval mu Valjakov. „Provincie
Worlac touží stejn jako d ív po nezávislosti a z Borasgotanu jim údajn dodávají
zbran . Borasgotan bude za svou pomoc n co vyžadovat a obávám se, že tamní
vlada by proti po ádné válce nic nenamítal. A krom toho se náš velect ný
soused Hustraban koutkem oka po ád ješt ohlíží po baronii Kostromo, pokud ti
m žu p ipomenout, co nám vasruca vypráv la p i své návšt v . Pro m to
rozhodn nezní jako záruka míru. Kdyby se ty dv íše spojily, vypadalo by to s
Tarpolem špatn . Doufejme, že Ulldrael Spravedlivý nebo n jaký jiný b h tomu
zabrání.“
„Takže opravdová válka,“ ekl Lodrik, jenž se nepozorovan zastavil ve
dve ích a vyslechl poslední ást rozmluvy svých p átel.
Muži si vym nili rychlé pohledy.
„Ano, pane, bohužel. Dosud to však jsou jenom povída ky a tarpolská
bezpe nostní policie o tom nepochybn bude v d t víc než já. Kdyby n která ze
sousedních íší n co plánovala, zcela jist nezastihne kabcara nep ipraveného,“
dodal t lesný strážce po krátkém zaváhání.
„Už celá desetiletí ešíme naše spory soubojem muže proti muži nebo
vysláním malé boj vky.“ Guvernér k nim p istoupil blíž. „Opravdová válka by
byla porušením Tisíciletého míru, který íše mezi sebou uzav ely.“
„Situace v Borasgotanu není zrovna nejlepší,“ p ipomn l mu Valjakov. „Mám
informace od prostých lidí z Granburgu, nádeník a obchodník , kte í asto
pobývají v blízkosti hranic. V tšina lidí se tam sice má dob e, ale podle toho, co
jsem slyšel, dochází tamnímu panovníkovi trp livost s baronií Jarcevo.
245
Borasgotanská náborová kancelá prý v sou asnosti hledá mladé, silné muže,
kte í by cht li sloužit v malém, zato elitním p epadovém oddílu. Ale jeden z
ontarijských obchodník prý na vlastní o i spat il ležení, v n mž bylo více než
tisíc dobrovolník . To má podle mého názoru s nevelkým oddílem málo
spole ného.“ Pohladil se po pleši. „Krom toho jezdí prakticky neustále ada
voz do rudných dol na severu zem . A jak je známo, z rudy se vyráb jí mimo
jiné i zbran .“
„Ale ostatní íše by nás p ece podpo ily, ne?“ Lodrik se posadil ke krbu.
„Jestli budou dohodu dodržovat, tak ano.“ Stojko foukal do ko en ného vína,
aby ho trochu ochladil. „Ale tém všechny diplomatické styky se v posledních
letech pon kud utlumily. Víte, váš otec si na takové v ci jen málokdy najde as.“
„Alespo tady v Granburgu te máme v ci pevn v rukou,“ zm nil Valjakov
téma. „Ten druhý oddíl, co na vás zaúto il v lesíku, byli ve skute nosti
Jukolenkovi vlastní lidí, ne žoldáci, jak jsme se p vodn domnívali. A oni pak
byli ochotní proti n mu vypovídat. ekl bych, že to byl velký triumf.“
„To má z toho, že ned v oval lancknecht m,“ zasmál se Lodrik. „Kdyby se
do m pustili žoldáci, byl bych zcela jist mrtvý. Št stí, že Ulldrael stál p i mn .“
„Ano. Ješt št stí, že Spravedlivý a Moudrý byl se svou ochrannou rukou
práv v as na míst ,“ podotkl rádce tiše.
„Zdálo se mi p ehnané, že by si najednou najal hned dva oddíly cizích
žoldák jenom proto, aby m odstranil z cesty,“ podivoval se místodržící.
„I když ten jeho plán byl skute n velice mazaný,“ rozvíjel t lesný strážce
p edchozí úvahy. „Údajným zvýšením daní proti vám popudil rolníky, až se
vzbou ili. Když jim to nasadil do hlavy, nebyli ochotní jednat s nikým jiným než
s vámi. B hem jednání na n zaúto ili žoldáci a Jukolenko doufal, že vás sedláci
ve vzteku na míst zabijí.“
Stojko usrkl vína. „Pokud si na to p esn vzpomínáte, chyb l pouhý vlásek a
opravdu by se to stalo. Jukolenko pak pro jistotu rozestavil v okolí svoje vlastní
lidi. Kdyby vás sedláci nezabili, ud lali by to místo nich oni. A Jukolenko by
díky tomu, že rozdrtil povstání, vypadal u tarpolského dvora jako hrdina. Je
jenom škoda, že kv li n mu muselo zem ít tolik nevinných lidí.“
„Poslat na m vlastní lidi byla prost obrovská chyba,“ usoudil Lodrik, „a
m žeme být rádi, že se jí dopustil. P edstavte si, že by mu poda ilo v as zni it
všechny d kazy, potom by tím hlupákem byl jenom Kašenko. Te jsme se
Jukolenka, Kašenka a deseti dalších šlechtic zbavili jednou provždy. Konspirace
proti královskému ú edníkovi se našt stí po ád ješt trestá smrtí.“ Muži se
rozesmáli.
„Vid li jste, jak Granbur ané jásali?“ Stojko se zašklebil. „Nikdy bych si
nemyslel, že lidé Jukolenka tak nenávid li.“
„Lidé podle m jásali p edevším na po est živého guvernéra. A než se ostatní
šlechtici a brojaci zotaví ze šoku a zd šení, bude to n jakou dobu trvat,“ usuzoval
Valjakov. „Kolskému jsme bohužel nemohli nic dokázat. Ta chodící kostra bude
246
nadále p edstavovat dost velké nebezpe í. Jukolenkova manželka si zachovala
d stojnost, i když jí odte ka nezbude než chodit o žebrácké holi. M la Norina z
nových pozemk radost?“
„Já nevím,“ odpov d l Lodrik. „Uvidím ji teprve za t i týdny, až si p ijede
odvézt otce dom .“
„Je to krásné d v e,“ pousmál se Stojko lstiv , „a mám dojem, že se jí
poda ilo dobýt vaše srdce.“
„Já p esn nevím,“ p iznal místodržící a zrudl. „Vid l jsem ji zatím jenom
párkrát, ale…“
„Snad vám to d v e po t ch n kolika krátkých setkáních hned nechybí? Nebo
že by tehdy v knihovn skute n došlo i na jiné v ci než jenom tení knih?“
vyptával se Valjakov guvernéra nev ícn .
Stojko vypadal velice udiven . „O tom nic nevím. Doufám, že jste se
nep ipojil k t m, co jen tak zb hdarma lámou dívkám srdce? Takže na vás p ece
jen ud lala dojem.“
„Myslím, že ano, i když tomu ob as sám nerozumím. Navíc když jsme se
setkali poprvé, ekla o mn , že jsem ‚tlustý‘.“
„P i emž nem že být sporu o tom, že tehdy ani v nejmenším nelhala,“ rádce
se škodolib ušklíbl.
Lodrik jeho poznámku p eslechl, v o ích se mu objevil nadšený lesk, zatímco
Norinu dále op voval. „Má erné vlasy, které krásn voní, a n jak zvláštn
klenuté, hluboké hn dé o i. Mohl bych se v nich ztratit.“
„Chcete íct, mohl bych se do nich zbláznit, pane,“ zak enil se t lesný strážce.
„Ona je p ece o po ádný kus vyšší než vy, nebo ne? To byste si musel p i polibku
stoupnout na stoli ku, jinak by z toho nic nebylo.“ Srde n se zasmál vlastnímu
vtipu.
„Ne, to jsem nemusel,“ vyklouzlo mladému muži z úst. Nechápavé pohledy
obou muž ho zah ály u srdce. „Co vlastn d lá Torben, náš rogogardský
korzár?“
„Dob e že jste mi to p ipomn l, pane. Dnes ráno od n ho p išla zpráva z
Tularky,“ odpov d l Stojko, který se nemohl vzpamatovat z údivu. Natáhl se
p es postel a podal mu obálku. „Vy jste ji opravdu políbil?“
Guvernér milostiv p eslechl poslední otázku, zlomil pe e a za etl se do
ádk . „Dává vás všechny p kn pozdravovat,“ shrnul n kolika slovy obsah
dopisu. „S novou lodí okamžit vyrazí na korzárskou výpravu proti
Palestánc m.“
„P eji mu hodn št stí. Bu jak bu , tomu pirátovi za mnohé vd íme,
p estože p ekro il více tarpolských zákon než Jukolenko a všichni jeho kumpáni
dohromady.“ Stojko vyprázdnil pohár s ko en ným vínem. „Tarpolané se tímhle
zp sobem aspo dostanou k levnému zboží.“
„Jak se mu asi tak kouše bez zub ?“ zeptal se Lodrik, podíval se na Valjakova
a ekal na odpov .
247
„Já jsem se mu omluvil,“ bránil se vále ník, jenž okamžit pochopil
guvernérovu narážku. „Dokonce hned n kolikrát. P ece jsem tehdy nemohl
v d t, že není žádný atentátník. V noval jsem mu kladivo, aby si mohl jídlo
roztlouct na kaši.“
Do knihovny vstoupil Hetrál a p edvedl dokonalou úklonu.
„Ach ano, náš mistrovský st elec z Tûrisu,“ pozdravil ho Stojko a pak se hned
p edklonil k Lodrikovi. „On dokáže p ímo neuv iteln zacházet s kdejakými
vrhacími zbran mi, v d l jste o tom, pane?“
„Ne. Co byste íkal na malou ukázku?“ požádal Hetrála místodržící.
Valjakov vypadal trochu vyd šen , když n mý muž vložil Lodrikovi do ruky
minci a nazna il mu, aby p ešel na opa nou stranu místnosti.
„Nevím, jestli je to zrovna dobrý nápad, pane,“ ekl opatrn .
„Já k n mu mám plnou d v ru,“ uklid oval ho Lodrik a zvedl zla ák do
výšky.
Hetrál však pot ásl hlavou a ukázal na ústa. Mladík poslušn sev el minci
vodorovn mezi rty.
T lesný strážce položil mechanickou ruku na rukoje šavle.
Dobrá nálada se z knihovny rázem vypa ila a ustoupila zvláštnímu, tém
hmatatelnému nap tí.
„A co když ho Kolskoj po ád ješt má na výplatní listin ?“ zašeptal Valjakov
Stojkovi, jenž s p imhou enýma o ima sledoval, co se bude dít.
Hetrál pomalu zvedl ruku a soust ed n se zam oval na cíl. I v guvernérovu
rádci se pomalu rodila ned v ra.
St elec tém neviditelným pohybem vyslal na cestu kousek dokonale
vybroušeného kovu. S tichým zasy ením prolétl místností, Lodrik vyk ikl a
prudce zaklonil hlavu.
T lesný strážce byl skokem u Turî ana a popadl ho za krk, šavle mu
bleskurychle vlétla do mechanické ruky.
„Pus ho, Valjakove,“ na ídil guvernér. „Nic se mi nestalo, jenom jsem se
lekl.“
Mince byla provrtaná skrz naskrz a v zela zapíchnutá v d ev ném obložení
místnosti.
Hetrálovi zrudnul obli ej, muž neustále klepal Valjakovovi rukou na
p edloktí, aby nazna il, že ho má obrovitý vále ník pustit. T lesný strážce n co
zavr el a postavil ho na zem. St elec si musel odkašlat.
„Je mi líto,“ omluvil se Valjakov nabru en . „Napadlo m , že se chcete dostat
guvernérovi na kobylku, vždy jste p edtím p ece pracoval pro Kolského. A když
pak místodržící zak i el, myslel jsem si…“
Hetrál mávl rukou na znamení, že se toho zase tolik nestalo, popošel ke stolu,
nalil si víno a hodil ho do sebe. Potom si významn poklepal na elo, p i emž se
díval na Valjakova, aby nedošlo k omylu, a zt žka dosedl do k esla.
248
„Mistrovský vrh, Hetrále,“ pochválil Lodrik Turî an v výkon a p erušil tak
ticho, které v místnosti najednou zavládlo. „M žeš m n co takového rovn ž
nau it?“
St elec si našel kus papíru, pono il pero do kalamá e a n co napsal. Potom s
úšklebkem podal papír Stojkovi.
„Když bude tu minci držet Valjakov, tak s radostí,“ p e etl rádce nahlas
odpov .
T lesný strážce se v mžiku duniv rozesmál. „Mám radost, že jste p ijal moji
omluvu.“
Kv li Valjakovovu hlasitému ehotu zpo átku nikdo neslyšel bou livé klepání
na dve e knihovny.
Bez ekání na vyzvání se otev ely dve e a do místnosti vstoupil uštvaný posel
v doprovodu dvou strážných. Muž se postavil vedle Stojka.
„Promi te, urození pánové a Excelence, ale p ináším Stojkovi Gijuškovi
nesmírn naléhavou zprávu.“ P edal d v rnému rádci zape et nou koženou
tašku, pokrytou nánosem špíny a prachu. „Dorazila z Ulsaru.“
Rádce dal poslovi pokyn, že se m že vzdálit, potom otev el tašku a pozorn si
pro ítal zprávu, kterou v ní našel.
Po chvíli papír pomali ku sklopil a díval se hned na Valjakova, hned na
Lodrika.
„Co se d je?“ cht l v d t guvernér. „Mám se vrátit ke dvoru?“
„Jinak než si myslíte, pane.“ Stojko padl na kolena a sklonil p ed mladým
mužem hlavu. „Kabcar je mrtev. A žije kabcar.“
249
Markus Heitz
Stíny nad Ulldartem
1. vydání
N mecký originál Schatten über Ulldart
vydaný Piper Verlag GmbH
P eklad Zden k Sladovník
Obálka Jan Patrik Krásný
Grafická úprava obálky Jan Patrik Krásný
Jazykový redaktor Ji í Popiolek
Odpov dný redaktor Libor Marchlík
Vydalo nakladatelství FANTOM Print
jako svou 160. publikaci
Ostrava 2009
Tisk Printo, s. r. o., Ostrava
Doporu ená cena v . DPH 249 K
250