46-47 / 2011

Transkript

46-47 / 2011

weles
46-47
literární revue
Bátor • Berný • Fibich • Hrabal • Janota • Juráčková
Kotrlová • Klášterecký • Lotocki • Lundiaková
Ma Jian • Malý • Mazáč • Payne • Petlan • Stanislav
Svoboda • Rusín • Záhoř
weles
obsah
studie
poezie
Vít Janota
Tomáš Mazáč
Tomáš Záhoř
Tomáš Lotocki
Tomáš Klášterecký
David Bátor
Milan Hrabal
Jan Stanislav
Štěpán Rusín
Lenka Juráčková
Daleko od zalepených krabic s dřevěnými vláčky
Rozpouštět úzkost
V morušovém stínu
Jazykem okounů a plotic
Čas popeleční
Vjem
Včelám slaně chutná med
Pošahanej den
Za rok po smrti
Límec ti porovnat
…
…
…
…
…
…
…
…
…
…
6
14
22
32
38
48
50
58
68
70
Ocasy lišek polykají tmu
Základ k novým dramatům
Pod nohama posledních sáňkařů
…
…
…
74
80
84
Kurtis píše z domu
Do Španělska
…
…
90
100
Jsou ve mně pece a hlad tak bacha
Korálky (Bonus tracks)
…
…
114
142
Asi se někde zapomněl…
…
192
Ženské nebe
…
210
Černobílá bolest
…
232
pásmo
Radek Malý
Ivan Petlan
gramofon
Jarda Svoboda
moták
Ma Jian
krajinomalby
Ondřej Fibich
…
244
Z cest
…
252
Vlakovky
…
264
…
266
…
274
fotografie
Karel Cudlín
welesův výtvarník
Lucie Kozelská
překladatelská huť
Žalm 42 v novém překladu Petra Pazdery Payna
Vladimír Šrámek
Sedmý den odpočíval
recenze
Marvan – Volf; Hruška – Suk; Palla – Švanda; Erben – Harák; Hokeš – Novotný;
Bouška – Šedivý; Kadlec‑Filípek – Švanda; Popel – Šofar
…
próza
Hana Lundiaková
Lukáš Berný
„…a kdo jsme my?“ ptala se Viola Fischerová
šramoty
welesův debut
Natálie Paterová
Jan Grabec
Lukáš Horák
Jana Kotrlová
278
Daleko od zalepených krabic
s dřevěnými vláčky
poezi
Vít Janota
Vít Janota
Narozen na počátku roku 1970 v Praze, tam žije dodnes. Vystudoval fyziku, vystřídal různá
zaměstnání, nyní pracuje jako programátor. Je ženatý a má dvě děti. Svou poezii publikoval
časopisecky i v nejrůznějších antologiích a almanaších. Je autorem sbírek K ránu proti nebi
(Dauphin 2002), Fasování košťat (Dauphin 2004), Praha zničená deštěm (2006), Miniová
pole (Dauphin 2008) a Jen třídit odpad nestačí (Dauphin 2011).
Koupím si v trafice Le Figaro
i když francouzsky nerozumím nic
koupím si šustivou plachtu Frankfurter Allgemeine
Es ist höchstwahrscheinlich dass…
a koupím si knihu
s tváří mlčenlivé básnířky na obálce
Cožpak jsem nezápasil s démony na černých skalách
na úzkých perónech příměstské dráhy?
Nem értem
nem értem čím dál tím víc
ale něco se dělat musí
Cožpak jsem svůj smutek
nevyzvedl přímo ze žhavého nitra Země?
Cožpak jsem nervózně nepostával
pod vyrudlým plachtovím kiosků
s nabídkou perlivých limonád?
Řetěz unavených stop
táhne se osaměle přes kašírované papundeklové pláně
čas uvízl na obnaženém dně
bledá břicha ryb studeně svítí v čvachtavém blátě tmy
Slova stíhají básníka
básník zapírá sám sebe
porozumění se vyjevuje a ztrácí
ve špatně nastaveném soutisku barev
v periodických pohybech
záhadných mechanických strojů
Horizontem událostí je odraz vln
nezřetelný šepot co se k našim nohám vrací
a tíha která zaniká
v neklidu vlastních disipací
Jen rodiče odcházejí bolestně a dlouho
jako by se šroub pomalu utahoval
A dětství najednou končí
docela nečekaně
daleko od zalepených krabic
s dřevěnými vláčky
6
7
Vít Janota
V ostré zatáčce
pod zrušenou továrnou na letecké motory
naložené pětituny mučivě podřazují
Pod drobnohledem zážitků
pod stroboskopem nelítostných průhledů
jako by se hroutila původní topologie prostoru
Namáhaná preciznost v oleji naložených soukolí
nespojitost v jinak hladké ploše kontinua
znovu obnažuje cosi
co jsme jen letmo zahlédli
v onom okamžiku s voskově žlutou tváří
Konce a začátky se proplétají
jasně vyvstává uzavřený kruh
Byli jsme vyhoštěni
násilím vystrčeni do první řady
Diáře
telefonní seznamy
zažloutlé stránky sešitu
s nepochopitelným záznamem kroků klasických tanců
z tanečních hodin pro dospělé
Vytrhaná lana je třeba znovu ukotvit
v sypké půdě dohledat pevné místo
Nedojedený jogurt na nemocničním stolku
vázička splácaná dětmi v kroužku dovedných rukou
prokluzující převody bolesti
další slepá místa
vypálená do sítnic našeho vnímání
8
poezi
Vít Janota
S metodickou precizností
zahlazujeme poslední stopy
Informace se znovu a znovu vzpírají
přijmout svůj skutečný obsah
Tulipány
nadrásané humpoláckou tužkou normalizace
Maminko všechno nejlepší k MDŽ
9
Vít Janota
Podepírám otce
na cestě nočními Stodůlkami
K půlnoci se uklidnil vítr
zdánlivě se oteplilo
Na zarostlých parcelách
vyřezávají zplanělé zákrsky jabloní
hloubí jámy pro základy domů
Koneckonců
není to tak dávno
i my jsme přivandrovali
do těchto odlehlých čtvrtí
i my jsme odhodlaně překročili
zvlněný perimetr města
Sveřepá zachmuřelost
kožnaté zvíře
neklidně se převaluje pod tenkou slupkou přítomnosti
Bez mrknutí oka hledíme do dálkových světel
mnohé mrtvé jsme již vyprovodili
ale na tohle nás nikdo nepřipravil
10
poezi
Vít Janota
A ještě ta noc
kdy jsme čekali
v autě před fakultní nemocnicí
Byla zima
přitápěl jsem
Taxikáři
sanitky
spěchající noční chodci
O čem šla řeč nevím
čas se pohyboval pomalu
jako pod obrovskou gravitační čočkou
Přesto pravě v téhle chvíli
je třeba hledat klíč k pochopení toho
co následovalo
Pak až prázdná ranní kavárna
rozostřené tváře
bledý macarát jarního slunce
na dně nedopitých sklenic s kořalkou
11
Po celý rok
modlit se za své mrtvé
nastokrát rozmělňovat jejich podobu
v úlomcích pískovcových skal
poezi
Vít Janota
Ostré hřebeny vystupují z lesa
mezi stromy svítí
jak pohozená vybělená kost
Mořské dno se z rozmaru
postavilo do kolmé polohy
Borovici před domem
jsi sázela jako dítě
já ještě dosáhl k pletenci prvních větví
Teď trčí do výše
při vichřici ohýbá se až k prasknutí
Ale pamatuj
že osamělé stromy
mívají kořeny tak dlouhé jako jsou samy
Jenže jak dohledat
kam sahají ty naše
kolem čeho se v hlubinách obtáčejí?
Jak poznat vítr
který nás vyvrátí?
12
13
poezi
Tomáš Mazáč
Tomáš Mazáč
Narozen roku 1962 v Zábřehu na Moravě. Žije v Brně. Vydal sbírky Vzdálená setkání
(bibliofilsky vlastním nákladem, 1993), Básně (bibliofilsky vlastním nákladem, 1995) Bezmála
noc (Blok 1996) a Jak chutná sova (ŠUŘ Brno 2002).
DOLNÍ KOUNICE 2004
SNÍH V ŽILINĚ
Pořád kýmsi předjížděn
a kýmsi nabouráván
Naposledy náklaďákem
na korbě hromada slepých zrnek písku
a pod ní nalepeno mé jméno
TOMÁŠ
Vzpomínám jak je knihař Jindřich Svoboda zlatil
na hřbet mé první knížky…
Jsem doma kousek od jeho dílny
a okolo jeho obchodu chodívám nakoupit
a taky okolo hostince U Burýška
kde v kouři z žezel svátečních cigár hrával taroky
Ještě trochu převlečený za déšť
ještě ne úplně bílý
ještě přicházející v noci a tajně
když se spí v mlze
Na sídlišti není vidět na krok
Ani tobě do očí
Mlčíš
Podzimem zapomenuté
mrazem ztuhlé
lístečky břízy za oknem
Šťasten
Ve větru strom cinká
jak křišťálový lustr
Milostná cingrlátka!
14
15
poezi
Tomáš Mazáč
Tomáš Mazáč
BÍLE O MOBILECH
NÁVRAT ZE SLOVENSKA
I v autobuse co jím jezdím ráno
nechtěná slova šeptaná do krabiček
Ano, už jedu… za pár minut jsem v Brně…
Ne. Asi jste se dovolala špatně…
Jak jsi včera dojel?… Víš… já nemohu bez tebe být…
V autobuse a ve vlaku zásadně nevolám
Až doma navečer
z pistolky němého mobilu za pasem
ti naslepo střílím do nohou
ostrými slovy
Aby ses aspoň naposled ohlédla…
Nechodím už ani
odnikud nikam
jen v náručích unavených nohou
sem a tam přenáším svoje lenošné boty
jak dítě když nechce usnout
Nemyslím už na tebe
jinak než se vztekem
ale v jehelníčku vteřin stejně nemohu najít kupku sena
sena jen tak
na spaní
A konečně už tě nemám rád
Zdá se mi
Láska ze mne vytekla jak slaná voda z bílé vany
S tímtéž ponižujícím zvukem
Hřeb po hřebu
holými pěstmi do dveří zatloukám
Nikdo
Dnes
Nepřijde
16
17
poezi
Tomáš Mazáč
Tomáš Mazáč
NEDĚLE
SONG Z HOSPODY V Ž.
Den bílý od krve
z ranek snadných rozloučení
nanejvýš na týden
Den odjíždění
lidé v nádražním podchodu mají u nohou turistické mapy kufrů
bez názvů míst
sám vprostřed kupé chytám se plechovky s pivem
jak slepec své hole
Naprázdno míjí venku krajina
dnes se nic nepohne ani o nehet
Avšak pořád je co ztratit
Opít se do krvava
až na slzy
V tomto žadonění tě nenaleznu
a nechci už obnaženou rukou nakrojit
co pak nesmím sníst
Teprve až spočítám všechna stébla na strništích
kterými jsi tehdy bosky kvůli mně běžela
Má Rút
vrátím se
jako by nic
Před námi
Ba ani po nás
18
19
poezi
Tomáš Mazáč
Tomáš Mazáč
JOHNSON’S 5.5
MŮJ SEN O RŮŽI Z HLEDISKA VZPOMÍNKY
Nahý a nemrtvý
bohužel
roztírám po těle hustou bílou vodu
Od prsou k podbřišku
opatrně podél krku jako bych se věšel
stoje na židličce patra prvního
vysokým stromům napospas
Naprosto sám
Nemusím mít strach že někdo přijde
a uvidí mou bídu
Není sem vidět ani z ulice
Na mne – hrušku k sežrání
Za světla slepé sovy
poslední zůstalé řeholnice
v Růži nebeské
Jinak ticho
Jen v rajské zahradě stále stojí
Jindřich Svoboda
který celý život vázal knížky
a třesa se lednovým chladem
recituje zpaměti onu Skácelovu báseň
„Na celém světě není tolik ticha
jako když sněží v Dolních Kounicích…“
Je to ten poslední způsob jak si tě ještě přivolat
Mít tě na kůži
A tak s tebou být
Tělové mléko po koupání
Johnson’s 5.5
Mám přece od tebe
Co až mi dojde…?!
Co až mi na něj dojde pleť…?!
20
21
22
poezi
Tomáš Záhoř
Tomáš Záhoř
Narozen 1965. Do roku 1989 pracoval jako lesní dělník. V první polovině 90. let se živil jako
drobný podnikatel a příležitostný novinář. Od druhé poloviny 90. let žije převážně v cizině
(Německo, Srbsko, Itálie).
/ / /
/ / /
pod rozkvetlou
révou padám
únavou
vinné listy
chabě zaclání žár
června
z chrámu zvoní
požehnání odpoledne plane
strání
unavený klesám pod
nedělní květy
révy
kouří se z
kopřiv a vedro sžírá
stráň
v morušovém
stínu hltám loňskou
pálenku
zhnědlé ženy nad
vozy na pyramidách seschlé
trávy
smějí se a
hrkotají níž a níž mou
strání
23
Tomáš Záhoř
24
poezi
Tomáš Záhoř
/ / /
/ / /
déšť šumí
moruší odhalen nočním
bleskem
do slámy
stáje nořím umořené
prsty
každý hrom tiskne
do mne ozvěnu tvých
kroků
na dech
pohled dotek čekám letní
nocí
dál
mezi sklem a okenicí
bezradně se motá
sníh
nenažraná kamna
tráví led na kůře
habru
vlnobití strání
brání mysli v
usebrání
střepy dnů a snů se
mísí chřestí setmělou
síní
25
Tomáš Záhoř
26
poezi
Tomáš Záhoř
/ / /
/ / /
v strmých bílých
polích dýmí kopy
mrvy
zasviněné sáně
sunou koně za
obzor
skořicová vůně
strání v jarním
poprchání
pod deštníkem ruku
v ruce kráčí na mši
dívenky
zatímco se
chichotají ještě dětské
rty
do ženských
vlasů sedá skořicová vůně
strání
27
Tomáš Záhoř
28
poezi
Tomáš Záhoř
/ / /
/ / /
viz strmé
krvavce a dravce ve
výši
třezalka chřestí
krůček od
vzplanutí
skvrny krav
táhnou slunce za
obzor
kukuřice chřestí
a svítí rozoraná
zem
ztratit se
v poli jako v
lese
zdrtit své
vetché kosti do
dítěte
29
/ / / (epilog)
poezi
Tomáš Záhoř
jen dávné drny a
mršiny kdoulí vzdorují tání v mé
stráni
nicotný do naha
strhaný sen: siroba morek
dřeň
30
31
L.
(Romance k třicátým narozeninám)
Bylo tak snadné napsat první verš
jazykem okounů a plotic
inkoustem rozřezaných prstů
od rezavého žabikuchu
bambusovým perem hřbetních ploutví
v likérně U Prasklé kapří žluči
Bylo tak snadné najít první verš
Chtěl jsem být králem rybářů
a denně posílal úmrtní oznámení
do štičího ráje
Candátům jsem operoval šedý zákal
a kaprům přiškrcenou duši
poezi
Tomáš Lotocki
Tomáš Lotocki
Narozen v roce 1977 v Brně. Je redaktorem časopisu Český rybář a zaměstnancem Moravského
rybářského svazu. Poezii publikuje příležitostně časopisecky, například ve Welesu, Kulturních
novinách, Rozrazilu. V roce 2002 mu vyšla básnická prvotina Chuť vína (MSD, s. r. o.), v
roce 2004 spolu s Ivanem Petlanem uspořádal k vydání antologii Co si myslí andělíček – Dítě
v české poezii (Větrné mlýny – LFŠ v Uherském Hradišti).
Však úhoři ještě tráví červy v polích hrachu
Vzduch ještě voní rybím potem
a cejny je tak snadné škrábat špinavými nehty
A ty dvě borovice tam opravdu rostou
Pod nimi kolonie klouzků zrnitých…
Tu knihu jsem ještě nedopsal
a je to čím dál těžší
však tenkrát po tmě natáhl jsem vlasce
a snad se naučil i čekat
na záběr poslední
Bylo tak snadné hledat první verš
Šumavské moře – Rimbaud v laminátce
Opilý koráb nese dravčí mládě
stražící v mlze na okouny:
„Dlouho ti to nevydrží“ říkali mu
„Jednou pohřbíš svoje dětství v kupě pilin
jako tu staženou úhoří kůži!“
32
33
poezi
Tomáš Lotocki
Tomáš Lotocki
PODZIM I
DĚTI
Ptáš se ho: Kolikátý už?
A odpoví ti: Kolik ještě?
Jak straka schoval si tvůj nůž
do stříbrného hnízda deště
Kde padne hvězda
tam mlékem bohyně Héry
kojí se myši
a mládě ze třetího vrhu
jež vyrostlo jen o vínu
čerstvé větvičky modřínů
prodá ti na vánočním trhu
(tam u Božích muk
obrostlých ostřicí
kde jsme tenkrát kapkami krve
připíjeli slavnosti andělů
a přáli si pít tu kořeněnou chvíli celý život –
děti!)
Kde padne básník
tam z kopřiv slov
pálí zemi žáha
Ale jak pohřbít vlastní dětství
když uvnitř i vně toho hrobového ticha
pořád něco úzkostně piští
34
35
Tomáš Lotocki
36
poezi
Tomáš Lotocki
NOČNÍ MŮRA
PO ČASE
Možná že ještě na dně řeky žije
zlá ryba kterou nespatří kdo více
Možná tam dole chroustá oblázky a pije
krev račí přímo z pumpy krkavice
Po čase voní starý most
jen trusem holubů
A nemúzická lhostejnost
skrývá se za hudbou
Možná se o ní ještě někdy zdává
rybáři jehož budívala ze sna
když rána barví vody do krvava
a dětská noc je osudově přesná
Kdo by se vztekal Terezo?
Kdo by se koupal v stejné řece?
Rez dávno pokryl železo…
Mlčíme…
V míru…
Ale přece…
37
poezi
Narozen 1981, žije v Dlouhé Třebové. Dosud nepublikoval. Básně jsou z připravované básnické
prvotiny.
Čas popeleční
/ / /
///
Skutečná láska,
skutečná snaha,
skutečná bolest.
Zemře soused
a kluci zase schovávají
po kapsách cigarety,
jako by je včera huboval.
Hladil mráz,
řezal
a zase hladil,
na zastávce u léčebny
v Černovicích.
To jenom
než co by se ohlédl,
zastaví se člověk
blíž srdci,
i když mu často
Obyčejně až po roce
boty skutečně padnou…
za pár chvil
několik vět
i kroků
nedohledno…
38
39
poezi
Čas popeleční
Čas popeleční
///
///
Stalo se mi tady
DOMA.
Zatáhnu žaluzie,
až o rám třeskne!
A všechny škvíry
umlčím
páskou na koberce;
Bez myšlenek dlouho rovně,
zimou, létem;
pak doleva
pošlapat trávu
mezi psími výkaly,
odemknout,
vyjít tři patra…
to aby mohlo se
studeným potem křtít,
co za nehet se vejde
lásky.
Maminko moje!
Jinde pořád létají piliny
z mokrého, nepoddajného dřeva;
klapky na uších…
Až ti tak jednou povím,
neublíží už nikomu,
že jsi druhá;
a tanec
utichne až s ránem.
Zatáhnu žaluzie,
aby už na mě víc
neviděl dnešní den…
40
41
poezi
Čas popeleční
Čas popeleční
///
///
Potkáváme se bez ohlášení
na místech bolesti.
Podala jsi mi svoje šero.
Nebo spíš
sám jsem si ho vzal;
končilo leccos v té chvíli…
Je kousek krásy v té malé smrti
a podmalba naděje
na strnulém akvarelu včerejška.
Chytni mě pevně, sestřičko!
A přidej do kroku!
Šero v té chvíli
bližší
než psí oči;
oči nejbližšího.
Pojď rychleji,
přidej,
pojď,
Oči nejbližšího,
jediné
oči.
rychleji;
než tě napadne
rozhřešení.
Objal bych všechno to teplo,
co se chvěje,
v té chvíli.
Všechno to teplo,
co se chvěje,
po pláči bez pravidel.
Tady mě tenkrát opustil…
Čekat na dar
a ještě s tím se smířit,
že jde osud naproti.
Prodlévat
o samotách.
42
43
poezi
Čas popeleční
Čas popeleční
///
///
Jsou slunce delší s každým březnem
a taky vrásky,
kterým se nevěří,
když padnou šera.
Šera
před polednem…
Skřípání zubů
silnější
než nářek sněhu
pod kroky
za něčím.
Mihly se životem roky
rychleji než cesta z hospody…
Vyčistit zuby
oholit po týdnu
a sprcha
aspoň obden.
Slušelo jí léto…
A kdybys byl kurva co k čemu,
tak by ses aspoň
zbláznil.
Nebo tak něco…
44
Na cestě
poslední světlo ve tmě,
poslední
otevřené dveře;
osmičku bez hranolků,
kečup,
k pití nic;
u téhle křižovatky
už nic.
Bude se dál upíjet!
Bude se dál upíjet,
anebo
se bude
dál upíjet,
ale
třeba ještě
stihne
vykonat,
o čem zatím neví;
45
poezi
Čas popeleční
Čas popeleční
třeba ještě
dá dopustit
na jedno
odedneška;
třeba ještě
stihne
být někdy
někomu
jenom;
///
Jenom
poslední
světlo ve tmě;
poslední
otevřené dveře;
Po ranách z milosti
být šťastný
není umění,
na téhle křižovatce…
46
Sbohem a se sebou
v objetí
vteřinu smíření,
protože musela,
zanikla
a vstala sídla;
za branou vzkříšení
ježí se
andělům křídla.
47
Vjem
DEN
poezi
David Bátor
David Bátor
se narodil v roce 1974 v Opavě. Básník, textař a redaktor. Poezii publikoval v časopisech
Alternativa plus, Host, Weles, H_aluze, Psí víno a Protimluv. Doposud vydal tři básnické
sbírky: Kukly slov (Tilia 2004), Světlonoš (Jantar 2005) a V kraji dvou židlí (Perplex 2008).
Stál u zrodu literárního časopisu Nové břehy, který vycházel v letech 2007 – 2009. Za svou
básnickou prvotinu byl nominován na Cenu Jiřího Ortena. Trvale žije v Brance u Opavy.
NOC
Vítovi
Po smrti přijde Vladimír Holan.
Vydrásá z duše zazděný třpyt slova.
Vědomí praskne jako špinavý led.
Ze spár Ducha hrkne motor světla…
Střed.
Běloba mraků mezi hvězdami
smrtelnost přežije.
Upíjím z oněmlých vteřin tiše
mléko Panny Marie.
OKAMŽIK
Petru Hruškovi
ZA OKNEM DOMU
Tomáši Pělovi
Okno. Vjem.
Struna přes vesmír.
Běloučká nit pochyb
a věr tažená z letadla
jako zaschlý sen.
Nehybnost tmy puká
v kloubech ticha.
V temném mase lesa
mrká pouliční lampa.
Jako by zvala. Jako by
zvala duši jinak dýchat.
Oko. Vjem.
Program němých kin.
Na strunu drnká vítr své…
Ona se třepí a rozpadá
do ticha nočních stěn.
48
49
poezi
Milan Hrabal
Milan Hrabal
Narozen 1954 ve Varnsdorfu. Básník, překladatel, publicista. Vydal knižně jedenáct básnických
sbírek, sbírku lyrických povídek, knížku pro děti a překlady z lužické srbštiny. Dlouhá léta vedl
poetické studio Doteky. Významná je jeho spolupráce s Lužickými Srby – mj. spoluorganizátor
tradičního Svátku lužickosrbské poezie ve Varnsdorfu, autor výzvy Varnsdorfská solidarita na
záchranu lužickosrbské školy v Chrósčicích, autor antologie současné lužickosrbské poezie Jazyk,
jímž porozumíš větru. Edičně připravil více než tři desítky rozsáhlejších i drobných publikací.
Ukázky jeho literárních prací byly přeloženy do lužické srbštiny, polštiny, němčiny, lotyštiny
a bulharštiny.
KDYŽ JSEM LÍBAL
POJĎ UKÁŽU TI SVŮJ SVĚT
cukaly mi koutky úst
tobě se sbíhaly sliny
řekla Gábinka
do prsou prsy’s bodala
to se stalo v roce
kdy Malý vůz
zkusil předjet
Velkou medvědici
a vyklopil
náruč tvých hvězd
na jinou zahradu
Ale jsou tady trny
tak buď opatrný
jako lev
kterému se do klece
prokousaly bílé myši
jako slon
co padá do moře
a ne a ne
se probudit
to se stalo v roce
kdy mámě neprávem
přišili smrt
o týden později
50
51
poezi
Milan Hrabal
Milan Hrabal
KOLEM
JINÝ JINDE JINAK
kolem otáčivých
ne
točitých
ne
kolem zvlčilých
schodů
se dostaneš
mimo
ten příběh tam a tady
a ještě víc jinde
než kde
Četl jsem znovu svou knihu
a psali tam
úplně jako kdybych se měl
poznat
Ale já se nepoznal
Byl jsem úplně jiný
tam
v sobě
kterému bych nikdy nevěřil
kdyby to nezapsal
do slov
na papír té knihy
kterou jsem zapomněl
a zase našel
je vlhčeji
jinde
ale přece
52
53
poezi
Milan Hrabal
Milan Hrabal
DÍVAL JSEM SE
NAKONEC
na západ slunce
jako kdyby nic jiného
ten den nebylo
Vlastně je to jedno
Ať řeknu cokoli
neposlouchají
A proč by mělo
Na tu chvíli
co tu jsme
nemá cenu
aby něco
Ani ty
docela stačí
nic
I když mi odpovídáš
nebo se o to snažíš:
když naposledy pršelo
ani sis nevšimla
že mlčím
Nebo?
54
55
poezi
Milan Hrabal
ÚNAVA
motýl se netrefí na květ
včelám slaně chutná med
a ty mně?
jako jed
jako jed
BUDOU
Budou se tě ptát
co si přeješ k Vánocům
Ne aby ses prokec
že chceš být ještě živ
Varnsdorf
17. 4. 2011 – 30. 5. 2011
56
57
Pošahanej den
PROBLÉMY S HLAVOU
V knihovně jeden den
neznamená nic,
natožpak hodina,
jejíž délka se podobá
vmžiku prasklé mýdlové bublině.
poezi
Jan Stanislav
Jan Stanislav
Narozen 1987 v Pardubicích. V roce 2007 maturoval na Gymnáziu Dašická, Pardubice.
V současnosti studuje na PdF UHK. Publikoval v časopisech Psí víno a H_aluze, dále např. na
serveru totem.cz. Je milovníkem netradičních druhů piv a fotbalovým fajnšmekrem. Ve volném
čase se zabývá tvorbou beat generation, československým literárním a hudebním undergroundem,
dílem a životem Charlese Bukowského, francouzským existencialismem v beletristické tvorbě,
Skupinou 42 a také filozofií (zejména trojicí Schopenhauer – Nietzsche – Klíma).
studenti se připravují na další školní den.
Je půl sedmé
a já mám hlavu naducanou jako meloun.
Teprve jakmile za mnou zaklapnou dveře od bytu,
sednu si do kouta
a má hlava se konečně zploští
na tradiční velikost mandarinky.
Člověk tu často sedí,
poněvadž jedna knížka v sobě obsahuje víc moudrosti
než semestrové přednáškové cykly deseti profesorů.
A ty možnosti kolem!
Schopenhauerovy aforismy!
Jeffersovy básně!
Hrabalovy historky!
Ginsbergovy vize!
Stovky rezervací na Viewegha!
Vybrakované regály s milostnými romány!
Nevídaně široká pásma historických encyklopedií!
Naučné stezky vedoucí k nesmírným matematicko‑fyzikálním
dovednostem!
Tisíce odborných i odporných časopisů!
Moře a moře enormně nezávislých a nestranných tiskovin!
Pokaždé když vycházím po pětihodinovém šílenství v knihovně,
bývá v drtivé většině poslucháren již zhasnuto,
58
59
poezi
Jan Stanislav
Jan Stanislav
Pošahanej den
Pošahanej den
POŠAHANEJ DEN
Kolem pochodují skupinky lidí
sedím za oknem knihovny
je pozdní odpoledne
a hořící sluneční kotouč pomalu mizí za obzorem
jenže stále mě hřeje, potím se, děvčata si v tom vedru sundávají
drobné oděvy
další míří ven a zase dovnitř
dovnitř a zase ven
je to věčné, strojové, přitom tuze lidské
Hašek klábosí s průvodčím a nechce mu zaplatit pokutu
je to hovado
jako Kuděj
jako Standa
musím tu vydržet ještě půl hodiny
Svět je zasažen dalším pošahaným dnem
a lidstvo s tím
nic nenadělá
Auta se zběsile řítí čtyřproudovou silnicí
za skřípění zubů vezou prdele svých majitelů do bytů nebo
do práce
(KORUNKY! VZÁCNÉ, KRÁSNÉ KORUNKY!)
Klesají mi víčka
Hašek a Kuděj žádají o nocleh v jedné berounské hospodě
Hašek je hovado
Kuděj je hovado
Standa je hovado
pak se vzchopím, jakmile slečinky odcházejí
jsem tu sám s romským kolegou, co studuje matematiku
zamyšleně kouká do učebnic a je mu taky vedro
60
61
Jan Stanislav
Pošahanej den
Pošahanej den
TO SE STANE MÁLOKOMU
Četl jsem si
básně
(ne ty svoje, samozřejmě)
na lavičce
u nástupiště číslo dva, jižní část, kolej druhá
a svítila na mě
jediná lampa
Důchodci stojící
naproti
na nástupišti číslo tři, jižní část, kolej čtvrtá
si museli klepat na čelo
a ptát se: „Co to ten blb dělá?
Vždyť je osm večer!
Zkazí si očka, mládenec!“
62
poezi
Jan Stanislav
A pak to rozlouskl vlak
který přijel
na nástupiště číslo dva, jižní část, kolej třetí
čímž mne
oddělil od důchodců
zastínil dopady světla
z té jediné lampy
a já věděl
že tentokrát jsem už
opravdu v prdeli
ani ten ostříží zrak mi nepomůže
Zaklapl jsem knihu
a šel si poslušně stoupnout
k dalším důchodcům
63
Pošahanej den
OPATOVICKÁ POLE
Jsou vidět pokaždé
jakmile kolem nich projíždí vlak
a lidé znuděně koukají z oken
Na podzim i na jaře
když přicházejí deštivá období
vytvářejí se na jejich površích blyštivá jezera
obrovské ptačí Bajkaly, na nichž směle proplouvají
zdivočelé kachny, kterým podél křídel sviští chladný vítr
poezi
Jan Stanislav
Jan Stanislav
Pošahanej den
Kachna nemusí naplňovat pitomá konvenční očekávání druhých
Kachna nepociťuje ostudu, jakmile se vyspí pod lavičkou
Kachnu nikdo netepe za to, že se nenaučila píčoviny „enormně důležité“
pro jiné kachny
Kachna může neomezeně kočovat a okolí ji přitom nepovažuje za podivína
Kachna není „cáklá“ jenom proto, že ještě neviděla „tenhle zásadní filmek“
a nezná „klíčový letopočet“
Kachna se nejroztomileji tváří na talíři, s červeným zelím a směsí bramborových
a houskových knedlíků
Kachna je pozoruhodné stvoření
Kachna neplatí nájem a poplatky za energie
Kachna nevstává do práce
Kachna se nemusí převařovat a „chodit s holkou, kterou strašně moc miluje“
Kachna nezparchantěla a nepreferuje ve společenské hierarchii kariéru,
finanční ohodnocení, majetek, moc a dosažené vzdělání
Kachně je u prdele politika a bulvární šplechty
Kachně se nikdo neposmívá, když se pozvrací
Kachna nemusí poslouchat kydy o „nedostatku empatie“ a „necitelnosti ducha“
Kachna nemá tendenci žvanit o svých ohromných, nepřekonatelných
a nevyřešitelných problémech
Kachna není citlivka; zasouloží si i bez předchozího plkání o „lásce“
Kachna ví, že když se něco posere, život jde dál
64
65
Pošahanej den
PRVNÍ POMOC V PŘÍMÉM PŘENOSU
Sešlý baculatý bezdomovec
ležel na chodníku před nádražím
a nebylo mu zrovna nejlíp.
Mladík si nasadil bílé gumové rukavice
a přikázal svému kolegovi: „Otoč ho na bok.“
Nebylo jasné, zdali bezdomovec nezačne zvracet.
Lidé jen chodili kolem, podívali se,
ale vzápětí odvrátili zrak
a šli dál, za svými starostmi.
Pouze občané stojící na zastávce se nemohli vynadívat.
Bylo to emotivnější než televize.
Někteří z nich nastoupili do autobusu
a vyprávěli o tom ostatním.
poezi
Jan Stanislav
Ty naše „domácí konflikty“
jsou jenom prkotiny.
66
67
Za rok po smrti
///
///
Bílý sníh sesedlý
na černých větvích
vzduchem se tetelil
jehličím utich
Ještě více se choulím
tobě do dlaně
ještě více tím skryju
touhu po mámě
///
Ze všech luk světa
rosu olížu
zbavit se žízně
snažím se léta
touhy bezbřehé
žízně ostřížů
68
poezi
Štěpán Rusín
Štěpán Rusín
Narozen 1969, vystudoval Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, pracuje jako
anesteziolog v brněnském Masarykově onkologickém ústavu. Se svým bratrem Tomášem vydal
sbírku poezie Texty (Větrné mlýny, Brno 1999). Jeho verše zhudebnila skupina Pluto (Tři, Indies
Records, Brno 1998). Od mládí se aktivně věnuje divadlu, byl členem legendárního souboru
Ochotnický kroužek, dále působí v Loutkovém divadle Československo a v Pánském sdružení
extrémního folklóru KRÁSA, hrál i ve filmu Protektor (ČR, 2009).
Ještě více se zasním
smích už nesvedu
všechen smutek pak zasklím
v řece do ledu
///
Živou váhu budu mít
do nejdelší smrti
zplodím za rok po smrti
kopec šťastných dětí
69
Límec ti porovnat
K AUTOBUSU
V DOMĚ
Ráno si švihá nožem
v bříze
Do tašky skládáš babiččino býlí
Červenec ve střehu
psa kousla vosa, synovi v noci
modré z nebe –
aby nekašlal, aby ses uzdravila
aby se ryby neztratily
když je roztřesenou rukou
lámeš zpátky do řeky
voříšci řeší
časné chody
poctivé porce mrtvé vody
u lékárny
mi čtvrtí paty
70
poezi
Lenka Juráčková
Lenka Juráčková
Narozena 10. 11. 1974 v Novém Jičíně. Je absolventkou Filozofické fakulty Univerzity Palackého
v Olomouci. V roce 2008 vydalo mostecké nakladatelství Hněvín její sbírku Sukně s hnědavými
suky.
71
Lenka Juráčková
Límec ti porovnat
72
poezi
Lenka Juráčková
Límec ti porovnat
TÁTOVI
NA ZAHRADĚ
Proplesk tě den
ten další
tys to vzdal. Sám, ty sama
vajíčko bublá, zbytek od večeře
a voní i ta úzkost. To vejce, co je samo –
Crklo do ostružin
biješ se v trávě, s býkem sekačkou
babi si zaclonila oči proti větvím
ševelí víno, fialoví k nebi
hřbetem se smýkl žlutý
pavouk v libečku – –
tati tati, kde jsi, dlouho tě neslýchám
výtahem do čtverky
pak v dlaních chovat, kde tě bolí…
do sklepa jabka nepůjdou
vlhku se ztama pořád nechce ven;
límec ti porovnat
a drtit do klekání
syn hopká
v mátě zabydlen
73
Natálie Paterová
Natálie Paterová
Narozena 1991 v Hlučíně (okres Opava). Studuje gymnázium s humanitním
a esteticko‑výtvarným zaměřením v Ostravě. Úspěšně se účastnila několika básnických soutěží
(například Literární soutěže Františka Halase). Publikovala v Protimluvu a Tvaru.
ZNAMENÍ
RANNÍ
Ženy se na znamení smutku
o polednách vyhýbají kostelům.
To aby mrtví ještě v truhlách
nemuseli hubu
k hlíně obracet.
Den sevřel čelist
(tu ruka, tu noha
a vůně čerstvých ranních koblih)
pár přitakání ještě v pološeru
svítilny z hřbitovů odnaproti
a někdo na kopci
slunci vypichuje oči.
SVÍTÁNÍ
Ocasy lišek polykají tmu.
Oči v domě přivykají šeru.
Bůh kdesi nad kostelem
vykašlává krev.
74
PRO PŘÍPAD NOUZE
Pro případ nouze
si schovávám smrt
ve spodním šuplíku
nočního stolku.
75
Natálie Paterová
Natálie Paterová
PODSTATA
AŤ
Podstata smrti spočívá
v neodvratitelnosti ticha
když ráno vejde
otec.
Dohoň mě
až budu utíkat polem
***
Já vím
ty ani vlastně
nic jiného nečekáš.
A hrdlo rozetneš si
žiletkou, co nechal
otec ráno
na zrcadle.
smýkni mnou
o zem, co neoživí deště
ať po mně zůstane
alespoň rýha.
NA SKLONKU
Řev sekaček a husích krků
dávících se životem.
Ohryzek pod košilí
čeká, až stiskneš.
76
77
Natálie Paterová
///
Den měl metastáze v kostech
když slunko prokouslo si ret
a po páteři přecupitalo k jinému nocležníkovi.
Ještě chvíli mě tiskni v čelistech
lásko.
78
79
Jan Grabec
Narodil se v roce 1988 ve Velké nad Veličkou. Studuje hispanistiku na FF UK v Praze. Dosud
publikoval časopisecky v brněnském Hostu a pražském Tvaru.
Jan Grabec
80
MOST
ZIMNÍ ZPĚV
Starý most prohnívá a začíná se převažovat
ze strany na stranu
a my nacházíme své jediné
jistoty ve chladných sklepeních,
kde víno existuje
už jen ve vyprávění starších.
Holubi přistáli na zledovatělém parapetu,
aby naslouchali prvním výkřikům novorozence.
Prorok uzavřel svoje sklepení
a vydal se zpět na východ.
Soudci přemluvili skupinu
otrhaných básníků,
aby spálili své sonety
a následovali je na jejich cestě.
Ulice se téměř vyprázdnily
a ranní mlha dala městu noční nádech.
Brek novorozence byl den ode dne hlasitější.
81
Jan Grabec
DIVADELNÍ PORADA
Zástupy vyhublých dramatiků
se vtěsnávají do malého lesa,
aby se schovaly před surovostí
vyprahlého odpoledne.
Někteří zapalují doutníky,
jiní se ochlazují
v horském potoku.
Když první z nich umírá,
je jasno,
že základ k novým dramatům
je položen.
82
83
Lukáš Horák
Lukáš Horák
Narozen 1987 v Brně. Don Klingon, Viktor antihrdina a člen Štkaní, o. s. Žije v Brně, není
už studentem žurnalistiky. Dříve zaměstnán v Deníku Referendum, nyní se živí jako
funkcionalistický číšník. Publikoval ve Wagonu, A tempo revue, Psím víně a H_aluzi.
VILA
BEZEJEMNĚ PŘÍŠEŘÍM
vyzul si boty
za košili nastrkal bláto
ještě chvíli tu budeme
čekat
v hloubi postele
stěny tvé kóje lemovány
cáry sušeného
prádla
stačí jen fragmenty
tvého nahého těla v azylu
peřiny stačí tvé horní řezáky
pro rýmu
slepené
s důvěrně známým
spodním rtem
stačí pohled tvým směrem
a jak stál
pár metrů před horizontem
jeho přerod v jelena
završily vzdálené parohy
osvětleného konce déjedničky
a mezitím co
ve žluti oken na druhé straně louky
lidi v černém
po vzoru starověkých králů:
pohodlně usazeni
přitom připraveni zasáhnout
vidličkou
poslední zbytky studených mís
v marných pokusech oddálit pondělí
povolili kravaty
on na pozadí
rozšklebené tlamy tajícího
betléma
poslouchal jak dopadla
moč
vs. kalhoty
84
a začínám příšeřit
tak radši trhám
pohledem
k oknu v němž se chvěje
ulice: něco mezi lampou
a protějším domem
se tyčí dvě pestrobarevné
ženy
a jednotu
sněhového valu podél silnice
85
Lukáš Horák
Lukáš Horák
narušuje hranol
kamionu
který znesnadňuje
můj pohled na život
v baru od vedle
osamoceným staromužům
tehdy trvalo déle naplnit
kabáty
a vmotat se do šál
tu vakuum chvíle
protrhne surový zvuk
ale není to praskot
sněhu pod nohama
posledních sáňkařů
to se láme sanice
jak jedna z pestrobarevných
žen pomalu nakladla
odpor
dvacetieurovým návrhům
řidiče kamionu
86
TY DNY
– jako když
v polibcích naráží
zuby sklovina o sklovinu
cinkají
lžičky v hrncích
chladnoucího čaje –
nehybnou chvíli za výlohou
kde já s lžící ve vejci sedící
německý pár a stojící
vzduch
prostřelil možný holub
na výpravě hluboko do útrob
hotelu
– jako když
z rybníka bouřka
vydáví
ta nejstarší těla
těla ryb osamělá trojice
cizinců tam venku za sklem
nastavuje tváře posměškům
slunce –
87
Lukáš Horák
jen já vím
kdy sem chodívá
jaro
je to jen malá změna
když se písmena cedule
na stánku ovoce – zelenina
přes noc změní na
zmrzlina
88
89
próz
Hana Lundiaková
Kurtis píše
z domu
(Úryvky z románu)
Hana Lundiaková
Narozena roku 1978
v Broumově. V současnosti se
věnuje primárně volné tvorbě.
Píše román, povídky, erotickou
novelu. Připravuje demo
CD Stinka, na němž bude
autorská písňová tvorba na
akordeon, harmonium, klávesy,
smyčku a PC.
90
[…]
Kurtis má ústa stále jakoby od malin. Ule‑
vuje si v chůzi, ulevuje si v dialogu, ulevuje
si v bazénu vyhřívaného chlóru při pravidel‑
ném meditačním splývání. Nikdo si toho však
nevšimne, navenek působí Kurtis vyrovnaně,
sympaticky, čile, spokojeně, vždy usměvavý,
kultivovaný – až na ta zvláštně křiklavá mali‑
nová ústa. Rozhodně nepůsobí dojmem, že
by si musel tolik ulevovat.
Cestou do práce galantně přebíhá po
zebrách, naturální ostražitost v něm, zdá se,
proudí namísto krve. Ale co to: Kurtis náhle
narazí do sloupku dopravní značky. Rozhlíží se, kolik svědků ona událost měla,
udělá, že žádné, a jde dál, rychle do zaměstnání. Tam už na něho čeká tyrkyso‑
vý laptop, na jehož klávesnici designéři vytučnili push button G, aby bylo od
čeho se po ránu důvtipně odrazit, případně co dráždit, když hovor se zákazní‑
kem namrtvo usne. Z laptopu trčí zelinkavý stvol mikrofonu, jehož hlavička se
více než fazoli podobá slze. Slza se chystá už už skanout vzhůru proti gravitaci,
jako by se chtěla dotknout malinovky Kurtisových rtíků a skápnout do ní. Ale
nikdy nesklouzne. Pouze trpělivě sbírá z éteru jeho hlas.
Takto Kurtis každý den pracuje. Hladí stvol mikrofonu a PC zapisuje
záznamy telefonních hovorů, jež mladý muž provádí vždy stejně, driluje s pseudo‑
zápalem.
Monitoring v oblasti urodynamiky se navenek zdá být jeho jediným koníč‑
kem. Dnes bylo slovy šest lidí nepříjemných, všichni dle vlastního názoru bez‑
vadného zdraví, osmnáct lidí odpovídalo běžný standard, dva z dotázaných
jevili upřímné nadšení, nejsouce zdraví bezvadného. Zatočil se na židli a při‑
pravil si zelený čaj, zatočil se znovu, seděl, než signál z tyrkysového souost‑
roví ohlásí konec desetiminutové přestávky. Víc si Kurtis nedovolí, a tak jeho
píle nabývá věhlasu. Zajímá se o něho dokonce už i uklízečka. A čím více pílí,
tím je jeho profesionální úsměv strnulejší. Kdyby dokázal, alespoň co by se za
nehet vešlo, jen malounko negace vnést, kam vejde. To on ale ne. Je beze zbyt‑
ku sympatickým kolegou, nemá v sobě jedinou temnou strunku, jediné vlák‑
no lepkavé pavučiny. On se dokonce ani nepachtí, práce mu jde sama od ruky,
od pusy, nad průměr v klimatizované kukani. Necelých sto dvacet procent
za měsíc.
Jenže Kurtis povýšení nepřijal. Mohl se dostat „nad lidi“, mohl toho mít
opravdu ještě hodně před sebou, uspět, dokázat se… Bohužel, podle svých slov
nikdy nebude týmovým hráčem. Kurtis přece však nebyl nesmělý… Openspa‑
ce horních vedoucích telekójí pro něho náhle neměl pochopení. Vedoucí byly
91
zklamané, že mezi ně nechce. Že by byl příliš skromný nebo gay před comming
out?! Výrazněji neochladly, jen tři z nich ztratily na tři dny zájem dobrat se jeho
soukromí.
Když odpoledne dokončí hlazení stvolu na tyrkysovém souostroví, přikry‑
je laptop jemnou protiprachovou síťkou, vyleze ze své plexe, sebere čajové lístky
se stěn hrnku, zahodí je do koše, hrnek opláchne a nechá okapat. Pohybem paže
se rozloučí s telefonistkami uvězněnými v odhlučněných kukaních a na vrátnici
odevzdá čip.
Až velkoměsto utichne, prokliká se Kurtis u domácího PC k dlouhému videu
s nesmírně obřími kudlankami. Nasadí si vejčitá sluchátka, stáhne okno s pohyby
do pravé půlky domácího počítače a začne psát do bílého pole vlevo. Píše zleh‑
ka, píše dlouho, píše text o jedné vydařené kanadské fúzi jazzu s elektronikou.
Kurtis je smutný člověk. Nejmilejší koníček hypotéku neutáhne. Je telefonistou
v zelinkavém holosvětě laptopu, z něhož smysl nevyklíčí.
Jednou týdně Kurtis s falešným provinilým výrazem ve tváři opustí zaměst‑
nání a dopřeje si chvíli u kávy. Sjede výtahem, projde kolem šedovlasé vrátnice
a prosmýkne se skleněnými otočnými dveřmi. Ocitne se na betonu před pěti‑
patrovým boxem budovy, kde sídlí jeho firma, a zahledí se do dlouhé, široké
strasse s třinácti naprosto totožnými boxy symetricky umístěnými vpravo i vlevo.
Nadechne se několikrát čistého, klimatizací nepřefiltrovaného vzduchu, vzpo‑
mene si na starý film o koncentračních táborech, přitaká v duchu té neskutečné
podobě businessparku s architekturou lágru a projde sto metrů podél skleněné
zdi, do Coffee Heaven. Tam je, jako ostatně každý čtvrtek, dívka, pro niž má Kur‑
tis několik víceméně výstižných nicků.
Romantická svině se strnule usmívá a tančí za pultem. V první chvíli jako
vždy Kurtis nepoznává její jazyk, plný piercingu a zkomprimovaných výkřiků:
„Pěnou, mlékem, halfendhalf.“ „V Coffee Heaven pro vás máme i helfendhalf.“
„Lungo s v‑m-m,“ řekne vždycky Kurtis.
92
próz
Hana Lundiaková
Hana Lundiaková
„Cože?“ odpoví pokaždé sviňka a povyskočí přitom, zatáhne za spodní
madlo, na něž Kurtis nedohlédne, ani kdyby sem přišel na chůdách.
Servírka pošibuje cvokem v ústech, cinkne jím o zuby, zopakuje svoji mant‑
ru dalšímu zákazníkovi. Kurtisovi se jako pokaždé zdá, že na ni není vůbec napo‑
jen, a opět nemá jistotu, jestli se mu emoromantická sviňka snaží pomoci, nebo si
s ním chce pohrát, pohonit si ho v puse. Slečna rychle vysune obočí až do meza‑
ninu svého účesu, kde sídlí kořen začátečnického dreadlocku, a Kurtis vidí, že
ani ona není jasné mysli. Smění lungo za stravenku, opatří ho skořicovým práš‑
kem a poroučí se k vratkému stolku. Tam rozevře noviny na stránkách kulturní
rubriky a smutně si prohlíží recenze a sloupky o hudbě, výstavách a filmech. Na
vteřinu se nadchne jedním z textů, na vteřinu jedním z obrázků a pak se zamra‑
čí, když mu před očima vyskočí stejný titulek, který použil včera na svém nepříliš
navštěvovaném blogu.
„Tak to nevim,“ broukne polohlasně a jeho pohled se setká s očima právě
přicházející třicátnice. Věčně unavená Jane z pozice helpdesk si přisedá k němu
a odpovídá svou již klasickou nadávkou: „Fuck sex!“
A tak teď sedí naproti Kurtisovi Jane a věčně se chvějícíma americkýma ruka‑
ma si porovnává svůj globální džus a dnešní pátou globální kávu. Jane je jediný
člověk, se kterým se Kurtis na pracovišti rád baví, protože vykazuje nějaké emo‑
ce. V podstatě ze sebe na ostatní šíří běsy, ale pro Kustise je to pořád přijatelněj‑
ší než totální chlad či slova jako slepičince za běhu pracovním dnem rozmařile
troušená. Je to pološílená rozvedená Američanka, která kvůli jakési české prad‑
leně z Turnova přišla o manžela a o syna a od té doby zredukovala svůj život na
vydělávání peněz pro právníky v kauze, jež pro ni vyhlíží stále stejně špatně.
„Musím omezit pití kávy,“ prohodí Jane, když vidí, že ji Kurtis sleduje.
„Proč?“
„Piju deset kafí denně…“
„To není zas tak špatný, Jane.“
93
próz
Hana Lundiaková
Hana Lundiaková
„Máš pravdu, mám z toho ale hrozně nafouklý břicho, no podivej.“
„Šak, Jane, furt vypadáš jako v šestým měsíci.“
„Máš pravdu, fuck sex, musím to omezit.“
Když jednou pozvala Jane Kurtise k sobě domů (což samozřejmě v zaměst‑
nání ihned spustilo šuškandu), aby mu ukázala synkovy hračky a pustila svou
sbírku dost ujetých šlágrů z šedesátých a sedmdesátých let, ukázalo se, že v bytě
nemá žádné židle kromě té u PC. Kurtis se rozhlížel, kam by se posadil, ale nemě‑
la ani gauč, jen provizorní skříňky s ramínky, stolek s počítačem a malý botník,
z něhož trčela do prostoru plochá televize.
„Fuck sex, nemám tady žádný židle!“ pronesla významně. „Doprdele, po
třech letech mám konečně návštěvu, a nemám tady, kurva, žádný zasraný židle.
Hele. Co takhle, že bych tě poslala domů a sedla si zase zpátky k počítači?!“
„Nikam nejdu, koukej mi udělat zelenej čaj, něco pusť a ukaž mi ty hračky,
jaks řikala.“ Kurtis, když chtěl, uměl být neústupný. Přitom si však stále zachová‑
val ten sympaticky měkký výraz obličeje i tón hlasu.
„No jo, tak poď.“
Jane ho chytla za rukáv a táhla ho do vedlejší místnosti. Otevřela dveře
a Kurtis překvapením málem klopýtl. Dobře vybavený a útulný chlapecký poko‑
jíček by v tomto bytě možná čekat mohl, ale tato podívaná překračovala veškeré
jeho dřívější představy. Luxusní nový nábytek, čisté povlečení, voňavé záclony
a závěsy, i ten koberec snad voněl čistou útulností. Kurtis oněměl a díval se stří‑
davě na Jane, do pokoje, na Jane, do pokoje…, na Jane, která svojí ledabylostí až
ošuntělostí nedávala tušit, že by si pro syna pořídila něco takového. Kurtis veli‑
ce brzo pochopil, co pro ni dítě, s nímž nemůže žít, znamená. To, co na jedné
straně ubývalo a umíralo na ní a v ní samotné, bytnělo na druhé straně – v tom‑
to pokoji.
Jako by byl nakrmen čilým životem tíhnoucím k radosti, všemi poslední‑
mi výkřiky dětských trendů, posledními modely lega, gormitů, transformerů,
94
kreslicích potřeb, balonů, hokejových setů. V polici stály tři do ostrého úhlu
opřené knihy a ty spolu s nerealistickým pořádkem upozorňovaly na to, že je
něco špatně. Kromě toho, že se Jane nebyla schopna naučit česky, její syn k ní
mohl jen jednou měsíčně na tři dny víkendu, o Vánocích a na narozeniny.
Kurtis si klekl na koberec a pozoroval nehybnou, němou scénu, kterou dost
dobře nedovedl pochopit. Na zemi ležela velká publikace o dinosaurech, otevře‑
ná na vyobrazení kostry jakéhosi dlouhokrka. Seřazené okolo knihy stály vedle
sebe velké i maličké figury dinosaurů, pečlivě vyrovnané jedna vedle druhé, hla‑
vami směrem do knihy. Na patnáct druhů prehistorických dinosaurů z PVC, stu‑
dujících knihu o prehistorii dinosaurů. Děsivá scenérie.
[…]
Kurtis nabíral sílu, nadnášený tíhou vody. Pod ním chladná hloubka, nepro‑
niknutelná jako led vlastního svědomí, kolem něho slunce roztříštěné do odlesků
a břehy z písku jemného jako jodizovaná sůl. Plaval dopředu, do středu křišťálo‑
vého jezera, aby uviděl nejvyšší horu země, v níž se rozhodl setrvat. Z perličko‑
vě čisté koupele a splývání k této hoře by se lehce mohla stát závislost, jen krok,
a pomezí, za nímž oddychuje meditace, je rozťato. Chladná, těžká voda táhla
dolů, ale hloubka Kurtise vytlačovala opačným směrem, ke slunci šimrajícímu na
ramenou. Modročerná pustina pod hladinou ho nepřestávala děsit a vábit záro‑
veň, a i když se pohled pod horizontem hladiny podobal pohledu do zatlučené
rakve, v níž byl jedině sám, nedokázal nechat oči při ponoru pokaždé zavřené.
Pak přišla náhle změna a Kurtisovi se pod hladinou začalo rozsvěcet. Chvilkami
zahlídl sekvence z jakési svatby, pak obrazy nějakých křikem zkřivených dětských
tváří, v uších sem tam záblesk otravného smíchu tlusté telefonistky z přízemí,
šplouchání, teplo moči vypuštěné mezi stehna, a vedle toho žvanění souseda
s pejskem a nějaké recepty na vaření.
95
Tyto krátké ponory nemohl opakovat do nekonečna, už si taky začal předsta‑
vovat, jak by bylo dobré zaujmout polohu sošného vraku na dně jezera, a tak plaval
radši zpátky za známými. Prošel neohrabaně jemným šedým pískem až k továr‑
ně, která již dlouho nefungovala a mohla hrozit zřícením. Rozlámaný, vyfoukaný
a pískem vyšisovaný železobeton se mu za pomoci známých podařilo pro příleži‑
tost oslavy potáhnout slavnostním modrým flórem. Na několika židlích zabodnu‑
tých do písku tu sedělo jen pár lidí, zbylé tři desítky stály. Většině se nepodařilo
udržet úzké nohy židlí chvíli v klidu, propadaly se do extrémně tekutého písku až
po sedáky. A kdo si chtěl posedět, byl vzápětí středem posměchu méně líných stojí‑
cích hostů. Jen málo účastníků floristické slavnosti to vydrželo a dovedlo si vychut‑
nat vratké propadání a nakonec směšný a trochu tvrdý odpočinek v pololeže.
Celý pravý břeh krystalicky čistého jezera lemovala nepravidelná řada
zahradních grilů a barbiquestojanů, ze kterých zavánělo připravované skopo‑
vé, vepřové, kuřecí a něco málo zeleniny. Na dvou grilech se chystalo ovoce, na
pár nevelkých stolech se pod bílými plachtami vedrem vařily marinády, ve skle‑
něných mísách také zeleninová čatní. Kolem čtyř neobsazených židlí se utvoři‑
ly skupinky postávajících konzumentů a vytvořily si tak z nich improvizované
odkládací stolky. Všechny pokrmy bylo nutné zkonzumovat rychle a nezdálo se,
že by to měl být problém. Jenomže vítr, který si bez zábran pohrával s pískem,
předvedl rychlejší trik než všichni schopní jedlíci, a mezi zuby skřípalo ve výsled‑
ku i plachtou kryté čatní.
Pod patou dlouhého pásového dopravníku byla zaparkována černá čtyřkolka
s většími reprobednami, z nichž nepříliš hlasitě hrála hudba. Pro tuto příležitost
vybral Kurtis kolekci maličko snobské vážné hudby, remixy klasických skladeb
raného industrialu špikované těmi nejmírnějšími výboji japonské laptopové scé‑
ny. Jejich výběr přenechal jednomu z vousatých strýčků, zvanému Vojdo. Hla‑
sitost beden byla nastavena tak, aby hudba spíše jenom dotvářela božské ticho
na jezeře, než aby je ovládla. Lidi klábosili, někteří v plavkách, jiní v šortkách či
96
próz
Hana Lundiaková
Hana Lundiaková
šatech. Podávali si nápoje a vyměňovali si je ochutnávajíce navzájem – zvláště ti,
kteří si u Kurtise objednali koktejly, měli stále potřebu ochutnávat také z cizí‑
ho. Dnes Kurtis zapojil do míchání i svého staršího bratra, vyznavače estetiky
S/M a celkem zdatného paraglaidistu, který byl vyhlášený svými kejdami, jež vaří‑
val, když byl k tomu náhodou připuštěn při akcích menšího ranku, a také svými
oplzlými kecy a komentáři kvalit slabšího pohlaví, v poslední době především,
nutno konstatovat, hláškami adresovanými vlastní ženě.
Teď ale jeho bratr přibyl k plovajícím hlavám, které Kurtis periferním zra‑
kem stále sledoval a přepočítával, kontroloval, zda nemizí příliš daleko nebo
úplně. Znervózňovalo ho to, nebyl‑li sám ve vodě, bál se o kamarády. Z levého
břehu, neprodyšně krytého křovisky, náhle vklouzly na vodu dvě labutě. Nehyb‑
né a vzpřímené se plynule přibližovaly, dokud nedosáhly mělčiny, kde však
kupodivu nesbíraly drobky, ale pozorovaly jako Kurtis hlavy plavců, jež se opatr‑
ně nořily, mizely, nořily a s nádechem se zase objevovaly na hladině. Dvě hlavy se
zřejmě pokoušely závodit.
Některé grilovací stojany začaly dýmit a zápach oleje obtěžoval všechny
přítomné. Ale ještě ne všichni ochutnali maso, takoví mrmlali nejvíc, proto se
s grilováním nepřestalo. Náhle zesílila hudba, a to natolik, že traktor s vlečkou
blížící se od hájku přijížděl zdánlivě bez hluku a jen málokdo jeho překvapivý
příjezd zaznamenal. Hromada květin nejrůznějších odrůd a velikostí spočívající
na vlečce se zachvívala, jak traktor překonával pahorky. Povoz musel zastavit na
posledním travnatém podloží. Nejistě se otáčel a po malých kusech couval, aby
se vlečka nezabořila a aby se jí podařilo dostat co nejvíce nad hladinu malé lagu‑
ny, jež zasahovala blízko k železobetonovým torzům továrny.
Když se to konečně podařilo, uvolnil řidič automaticky zadní stěnu vlečky
a začal ji zvedat, takže se květiny sesouvaly dolů a padaly do vody. Všichni hosté sle‑
dovali, jak se hromada přemisťuje z povozu do vody a jak květy váznou na mělčině,
jako by se bály uvolnit a po větru plynout a putovat na otevřené jezero. Bylo nutné
97
jim pomoci. Od židlí zabořených do písku se poznenáhlu začaly oddělovat malé
skupinky nadšenců, kteří chtěli Kurtisovi s květinami pomoci. Jednotlivec nezvlá‑
dl větší množství, a tak se spojovaly dvojice, které proti sobě stiskly květinové trsy,
pevně a opatrně je držely, než je dostaly na hloubku, kde už je mohl, roztrhané na
jednotlivé kusy, dál posouvat slabý vítr. Jezero bylo obrovské, ale i tak se již s první‑
mi náručemi a hrstmi květin začalo proměňovat. Voda květy dobře nesla, kupodi‑
vu se většinou nepotopily, vybrané zřejmě adekvátně tomu účelu.
K nadšencům, kteří plavali s květinami, se přidávali další hosté. Na břehu
zůstala jen jedna matka s malým kojencem. Laguna se zakalila zvednutým pís‑
kem, ale to už valná část květinového koberce plula na zvlněném modročerném
zrcadle. Lidé ve vodě se smáli, pokřikovali na sebe a pošťuchovali se, jako kdyby
právě toto mělo být vrcholem floristické slavnosti. Nikdo netušil, že je připra‑
veno ještě něco jiného. Květy na vodě svým vzhledem euforizovaly, ti znavení
plaváním vystoupili z vody a usedali na břeh pozorovat barevné mapy či osamě‑
lé rostliny pozvolna klouzající po hladině jezera. Z břehů se ozýval šepot, jímž
někteří komentovali vznikající ostrůvky, jež se rozpadaly, aby se jejich části opět
spojily s jinými květy. Některé do sebe zapadly, zaklesly se a neoddělitelné setr‑
vávaly na jednom místě. Drobné fialové chryzantémy se oddělovaly a vystřelova‑
ly, osamoceně bloudíce nazdařbůh.
Rostliny nikdy nemohly pokrýt celou obří plochu, ale blízko břehům, kam
oko dohlédlo, působily tak, jako by ji skutečně zaplnily nadobro. Kurtis byl
nadšen a mohl být hrdý, kdyby ho tento pocit vzrušoval. Nepřeberné množství
barev, oproti vodě teplých a hřejivých, kontrastovalo nejen s jednolitostí šedo‑
žlutých břehů, šedozelenými křovisky na protější straně, ale i s bílými labutěmi,
jež chvíli zmateně okouněly a pak proplouvaly jezerem, jako by se nic zvláštní‑
ho nedělo, a jejich klid naprosto zapadal do atmosféry tohoto odpoledne. Kurtis
stál na břehu a povídal si se známým, nespouštěje oči z květin, jež pomalu táhly
jezerem jako nesoustředěné iluminace.
98
próz
Hana Lundiaková
Hana Lundiaková
99
próz
Lukáš Berný
Lukáš Berný
Narozen v Jilemnici v roce
1978, ale trvale žije v Praze.
Studoval dva roky na VOŠ
Josefa Škvoreckého a poté na
Pedagogické fakultě UK, ale studia
nedokončil. Pracuje jako moderátor
pražského Oldies radia (dříve
rádio Olympic), je členem dozorčí
rady divadla Semafor, jako editor
a grafik se podílel na vydání řady
CD a DVD, na několika pozicích
pracuje i pro Aukční agenturu
a Antikvariát Prošek. Příležitostně
publikuje např. v periodikách
Víkend, Texty, Divoké
víno, Vlasta, Jonáš, fanzin
Beatlemánie, v internetové verzi
Literárních novin aj.
100
Do Španělska
DO ŠPANĚLSKA
Vystoupil o několik zastávek autobusu dřív,
protože se chtěl projít, aby z něj po večeru
v hospodě trochu vyprchal alkohol a kouř
z oblečení, byla jasná měsíční noc a měl ná‑
ladu příjemně otupělou z alkoholu. Asi
padesát metrů před ním vyšli z hospody dva
lidé, hádali se, v nočním tichu byl slyšet jejich
stručný rozhovor i na takovou dálku.
„Tak táhni za nim, děvko, když je ti tak
dobrej, já s tebou končim.“
„Seš totálně nalitej, uklidni se.“
„Já se nebudu uklidňovat, ty svině, děv‑
ku doma nechci, víš ty co, jdi do hajzlu…“
vrazil holce facku, až upadla.
A sakra, řekl si muž, který se k dvojici blížil rychleji, než mu rázem bylo milé.
Uvažoval, jak se zachovat. Vychování mu jasně říkalo dívky se zastat, ačkoliv
nevěděl, o co jde. Zdravý rozum rychle poměřil jeho fyzické možnosti proti dru‑
hému muži, který sice vypadal o dost opilejší než on, ale silou měl jistě navrch,
bál se, že ho asi nezvládne. Nebyl hrdina, nikdy nebyl hrdina, a nikdy se s nikým
doopravdy nepopral, ale došel k rozhodnutí, že bude muset zasáhnout. Zatrace‑
ně, řekl si, měl bych raději jít po svých, a zamířil k dvojici. Než k hospodě došel,
jeho pozice se ovšem změnila, muž nechal holku jejímu osudu a vrátil se do hos‑
pody, ona teď s brekem šla naproti němu.
„V pořádku?“ zeptal se. „Promiňte, nešlo si nevšimnout…“
Utřela si slzy a překvapivě pevným hlasem odpověděla.
„Jo, v pořádku, je to hajzl. Já končím s nim, a ne von se mnou, mlátit mě
nebude.“
„Moje řeč, máte pravdu, takovej za nic nestojí.“
„To teda ne, idiot svinská.“
„To vám teda řeknu, dobře jste se rozhodla.“
„Ať táhne,“ dodala a otřela si oči. „Kam jdete, jestli se můžu zeptat?“
„Tady nahoru, bydlím tam na kopci u hlavní silnice…“
„Tam jezdí autobus, viďte? Můžu ten kousek s váma, nevadilo by to?“
„Jasně že ne, pojďte,“ byl naopak rád, rozhodně nechtěl čekat, až se opilý
muž rozmyslí a půjde se podívat, co holka dělá.
„Von normálně není takovej…“
„Nemusíte ho omlouvat, přede mnou rozhodně ne.“
„Já vim, že ne… on jen, když se napije, já vim, takovejch už jste slyšel, ale von
normálně není to…“
„Jak říkám, nic mi do toho není, ale měla byste ho nechat, myslim. Chlap, co
praští svoji holku, to není chlap.“
„Už jsem s ním rok a půl. Teda rok, tři měsíce a jednadvacet dní.“
101
Do Španělska
„To si pamatujete tak přesně?“ podivil se.
„No jo, nevim, proč si to pamatuju… Byli jsme tehdy na plese. Teda,“ usmá‑
la se, „ne že by Lexa tancoval na plese, má jen jedno sako a v tom by ho tam snad
ani nepustili, on tam čepoval pivo v jednom z barů. A nemyslete, já nejsem něja‑
ká hej tam počkej, já bych s nim nešla, ale líbil se mi a hrozně se mi dvořil. A fakt
nic nezkusil, přísahám, vůbec nic, jen mě doprovodil domu. A nic neudělal, to já
musela nakonec, fakt, přísahám,“ během řeči vytáhla mobil a vypnula ho. „Co vy?
Máte někoho, asi máte, viďte, a určitě ji nemlátíte, že jo? Teda on mě nemlátí, to
jen, že se napil a myslel si… no to je fuk, co si myslel. Máte holku?“
„No já přesně nevim…“ odpověděl vyhýbavě.
„Jak to? To se nedá nevědět, ne?“
„No a vidíte, jde to.“
„Je to mrcha?“
„Ne, to ne, to vůbec, ona je… skvělá, jen nevim, prostě nevim, nějak tomu
nevěřim,“ nechtělo se mu cizí dívce svěřovat. Minulo je policejní auto, nej‑
dřív myslel, že někdo zavolal policii a že je snad hledají. Ale auto jelo dál, ani
nepřibrzdilo.
„A milujete nějakou jinou?“ překvapila ho další otázkou.
„No… možná.“ V kapse si začal hrát s kaštany, které tam nosil od podzimu.
„Já Lexu milovala, víte, on když se napije, tak je pruďas a hajzl, ale jinak je
úplně jinej. On prostě nesmí pít, nebo aspoň ne rum, to je pak blbý. Ale kdybys‑
te ho znal, on na mě nedá dopustit, pořád mi něco nosí, kytky, čokolády, jednou
mi koupil zlatej řetízek s přívěškem, fakt, přísahám. On mě má rád, jen nesmí pít.
Ale to je jedno, seru na něj, mlátit mě nebude.“
„Máte recht, mlátit vás nesmí. Co s takovym…“
„Poslat ho rovnou do prdele, přesně, vykašlat se na něj. Víte, já jsem docela
hezká holka, kluci o mě stojej, není problém najít si jinýho.“
„To je mi jasný, jste moc hezká.“
102
próz
Lukáš Berný
Lukáš Berný
Do Španělska
„Děkuju. Fakt, jste hodnej.“
„To jen tak vypadá,“ zasmál se.
„Ne, to já poznám, opravdu, Lexa taky není zlej, já to poznám, fakt. Teda já
ho nechci hájit, hajzla jednoho, jen bych nechtěla, abyste si třeba myslel, že já
jsem nějaká kráva, co každýmu sedne na lep. To ne, to já nejsem, já lidi poznám
a vy jste hodnej, to je poznat.“
„I hodnej člověk je občas trochu hajzlik.“
„To jo, ale hodnej člověk to ví a pozná a je mu to třeba líto. Nebo nad tim
aspoň přemejšlí. To někdy taky neni málo. A každej občas kapku kličkuje, no.“
„Na tom možná něco je. Kličkujem… kličkujem jak ti vojáci u Little
Bighornu.“
„Jaký vojáci?“
„V tý bitvě u Little Bighornu.“
„To je nějaká hra?“
„Ne ne, opravdová bitva, v Americe, indiáni proti vojákům.“
„Aha, no dějepis a války, tomu já moc nerozumim…“
„Já taky ne, jen koukám rád na dokumenty, včera dávali právě o tomhle
v televizi, proto mě to asi napadlo. O poslední bitvě, kterou vyhráli indiáni nad
bílejma. Byl to takovej zvláštní dokument, vědci tam hledali nábojnice a podle
nich pak poznali, odkud který voják střílel a kam utíkal, kam se chtěl schovat
i kde vystřelil poslední kulku, než mu došly náboje nebo než ho indiáni zabili.
Šel z toho mráz po zádech, sice to pořád bylo hodně anonymní, ale víte, když
vám řeknou, že v nějaký bitvě padlo pár stovek lidí, tak vám to dneska už ani
nepřijde, už jsme moc zvyklý. Ale když najednou vidíte skutečný lidi, teda sku‑
tečnýho jednoho člověka, kterej kličkuje a utíká a doufá, že se zachrání, z toho
najednou jde na jednoho mráz. I když tam ani nebyl vidět, stejně si ho předsta‑
vujete. Ale nechci vás nudit, to vás asi vůbec nezajímá.“
„Ne, to ne, je to zajímavý, opravdu. Lidi furt tak kličkujou a utíkaj,“ řekla.
103
Do Španělska
„Ale občas utečou, ti vojáci už předem neměli šanci, ale v životě to občas
vyjde.“
„To ne, nikdy neutečete, to je jen naoko. Nedá se utýct.“
„Jen nemyslete, vy od toho opilce, co vás zbil, taky utečete a bude to šťastnej
konec, protože najdete lepšího.“
„No tak leda že bysme utekli spolu, co řikáte? Vezmem taxika a pojedeme na
Ruzyň, tam vezmem první letenku, co bude, a poletíme pryč.“
„Tak jo,“ odpověděl, „třeba do Španělska, já bych chtěl do Španělska, ute‑
čem do nějaký malý vesničky, někde u moře, vezmem pokoj v tom nejmenším
hotelu, co tam bude…“
„V tom jediném, co tam bude, bude to jen úplně malá vesnička s jediným
hotelem.“
„Máte pravdu, jedinej hotel a bude úplně prázdnej, protože tam nikdo
nejezdí, nebude špinavej, ale bude chudej, jen maličkej bar vedle recepce, kde
budem pít portský.“
„Já myslim, že bude mít malinkej balkónek, že bysme mohli pít portský tam,
budem tam líp cítit vůni moře a třeba bude na něj i trochu vidět, ne moc, jen tak
trochu mezi střechami.“
„Máte pravdu, určitě tam bude malej balkón, ale na něm budem sedět až
v podvečer, přes den tam bude moc vedro.“
„Pravda, to jsem si neuvědomila, jasně že bude vedro. Budeme se chodit
koupat?“ zeptala se.
„Občas jo, ale žádná pláž plná turistů, jsme v zapadlé vesničce, kde nic není,
ani žádný Tesco, ani Billa, potraviny jsou jen v jednom krámku, co otevírá ráno
a pak večer, přes den je zavřeno.“
„To já si ráno od majitele hotelu půjčím kolo a zajedu do vedlejší větší vesni‑
ce, kde jsou trhy, a přivezu čerstvé ovoce a zeleninu, taky pečivo a třeba i nějakou
rybu, kterou nám udělám k večeři.“
104
próz
Lukáš Berný
Lukáš Berný
Do Španělska
„A já vám povím, jak jste úžasná, protože to mě vůbec nenapadlo. K rybě si
dáme lehčí víno, spíš bílý.“
„A vodu,“ doplnila. „Nechceme se úplně zbourat, je horko.“
„A vodu,“ přikývl, „a pak už bude večer a půjdeme spát do pokoje…“
„A budeme se milovat, jednou, dvakrát, možná třikrát, protože ze začátku
je to vždycky nejvíc vzrušující. Usneme úplně vyčerpaní, ale krásně vyčerpaní.“
„Možná teda aspoň první ráno se vyspěte a nejezděte pro zeleninu.“
„Ale kdepak, to ne,“ zavrtěla hlavou, „to ne. Já budu šťastná a nebudu moct
vůbec spát, budu zpátky se vším dřív, než se probudíte, a už na vás budu čekat se
snídaní, s krásně voňavým kafem a čerstvým pečivem, který je výborný i bez něja‑
ký sladký náplně. A taky s hroznovým vínem a možná s pomeranči.“
„A tak to bude každý den, budeme jen v té vesničce, nebudeme skoro nic
dělat, občas pojedeme snad na výlet nebo k moři, ale nebudeme muset dělat
vůbec nic a bude nám krásně…“
„Ano, bude to nádhera. Jen budeme vědět, že pak jednoho rána na nás bude
v recepci čekat dopis od nich, od těch našich. A že se budem muset vrátit, niče‑
mu nejde utýct.“
„Asi máte pravdu, ničemu nejde utýct,“ řekl a hrál si v kapse zase s kaštany,
dívka se odmlčela a chvíli jen šli ulicí, zpod stojícího auta je ostražitě pozorovala
kočka, připravená vyrazit k díře v nejbližším plotě, kdyby ji spatřili.
„Ta vaše holka, proč s ní nechcete být?“
„Nejsem si vůbec jistej proč, ona je opravdu skvělá, já jen nejsem úplně
zamilovanej, víte, asi je to, jako kdybysme rovnou skočili do toho vztahu po pár
letech, kdy je to skvělý přátelství, ale už ne zamilovanost. Tak mi rozum říká, ať
s ní jsem, protože ta romantická láska stejně vždycky vyprchá. Ale zároveň mi
v tom asi nějak chybí.“
„Měla by tam být, určitě by tam měla být, aspoň chvíli. Bez ní by to bylo
smutný. Ale tak třeba se zamilujete ještě pozdějc.“
105
Lukáš Berný
Do Španělska
„Nějak vím, že ne, že už je pozdě.“
„To nikdy nemůžete vědět.“
„Možná už jsem na lásku prostě starej.“
„To je nesmysl, naprostej nesmysl. Kolik vám je? Takových třicet? A neříkal
jste předtím, že někoho možná milujete… někoho jiného?“
„No když ta… to jsou už spíš vzpomínky…“
„Milujete vzpomínky?“
„Vlastně jo,“ usmál se, „to je vlastně asi přesný. Miluju vzpomínky, už je to
pryč. Radši bych jel do té španělské vesničky.“
„To bych ráda jela s váma. Opravdu. Vzal byste mě?“
„Vzal bych vás hned.“
„To je krásný, děkuju.“
„Neděkujte, jste prima.“
„Jo, ale budu mít asi zítra opuchlou půlku hlavy, pořád to trochu bolí. Nená‑
vidím ho.“
„Asi ho taky pořád milujete, že jo?“
„Hm. Asi jo,“ odpověděla.
„Žádnej voják neuteče z Little Bighornu.“
„Kdepak, žádnej…“
Došli společně na hlavní silnici, ze zastávky právě odjížděl noční autobus.
„Tak tady já bydlím. Vzal bych vás nahoru, ale víte… nejde to.“
„Já vím. Já bych nemohla, ani kdyby to šlo, musím se vrátit, bude mě hledat.“
„Měla byste ho opustit. Chlap by neměl holku bít.“
„A holka by neměla milovat chlapa, co ji bije. Já vím. Budu myslet na tu špa‑
nělskou vesničku. Radši než na tu bitvu, o které jste povídal. Mějte se krásně.“
Odcházela stejnou ulicí zpátky k nedaleké hospodě, chvíli se za ní ještě
díval, vyndala znovu z kapsy mobil a zapnula ho. Pak už ale zmizela ve tmě a po
ulici přeběhla jen nějaká kočka.
106
próz
Lukáš Berný
Do Španělska
TAXI
Mladík měl ztuhlé ruce, červené uši, na zimu poměrně lehkou bundu
a ponožky sesunuté někam do nízkých bot, byla mu zima, ale i tak měl skvělou
náladu. Mávl na taxík, který jej právě míjel, a už ani nečekal, že zastaví, když po
několika metrech vůz ostře zabrzdil, rozsvítila se bílá světla a tmavě zelená octa‑
via s logem taxislužby zacouvala zpátky.
„Dobrý večer, vezmete mě do Morseovy ulice?“
„Jo,“ odpověděl stručně řidič, zatímco si už mladík sedal na místo
spolujezdce.
„Máte tu teploučko, venku je hrozná zima,“ usmíval se.
„To jo, zima.“
„Ale tady máte příjemně…“
„No jo, tady je hezky,“ odpověděl taxikář a koukl krátce po mladíkovi, který
si zapínal bezpečnostní pás. Octavia se pomalu rozjížděla Legerovou ulicí, řidič
nespěchal, pár metrů před nimi svítila červená světla semaforu.
„Morseova, to bude někde v Petrovicích, viďte, tam jsou tihle vědátoři…“
„Přesně tak, přesně tak,“ odpovídal kluk. „Kousek od petrovického zámečku.“
„Vidíte, to ani nevím, že tam je zámek.“ Na semaforu padla zelená, motor
zabral a octavia se rozjela směrem k Petrovicím.
„No je to už spíš jen ruina, ale musel být pěkný, dřív. Teda ale teplo tu máte,
já málem zmrznul venku.“
„To je fakt, venku je zima, ale to znamená, že budou vonět houby,“ roz‑
povídal se taxikář, „víte, jak začne být zima, tak já Janince, to je moje žena, tak
já jí vždycky povídám, ty Jani, začíná zima, je čas na houby. A ona mi je hne‑
dle udělá, víte, já jak cítím krásnou houbovou vůni, tak mám hned pocit, že
je ještě podzim a že zima ještě není. Hnedle mi je musí udělat a nikdo nedě‑
lá líp houby než moje Janinka. Ona je z Krkonoš, víte, sbírá je už od mala
107
Do Španělska
a vyzná se, umí je skvěle, kdepak Janinka a houby, to je prostě ono, úplná
pohádka.“
„To vám závidím,“ řekl mladík, já mám houby taky moc rád. Nám je dělá
máma, ale taky dobře.“
„No moje máma neuměla tak dobře jako Janinka, uměla toho moc, ale nera‑
da vařila a moc to neuměla, ale Jani, to je jiná, jak začne zima, povídám, že je čas,
a už voní bramboračka a maso na houbách a hubovec, znáte hubovec?“
„Hubovec?“ zeptal se mladík, „to nevím…“
„To je špecialita z těch Krkonoš, ona je tam odsud, víte, tam roste hub,“
vyprávěl už dál taxikář, ale zarazil se, když musel zostra přibrzdit, kvůli bílému
mercedesu, který vyjel z boční ulice. „No tak himl, koukej, kam jedeš, chlape!
Takže hubovec, to vám je dobrota, Janinka dělá úplně nejlepší, houby, houska,
uzený masíčko, takovej jako koláč to je, já bych ho snědl celý pekáč na poseze‑
ní! Jak začne zima, povídám, Jani, je zima, bude hubovec, a už se peče. To je vám
dobrota, a hned máte pocit, že je ještě teplý podzim a žádná zima.“
Mladíkovi zavrněl potichu mobil, zvonění měl vypnuté, neměl rád, když mu
zvonil na veřejnosti, tak měl zapnuté jen mechanické vrnění.
Kocourku muj nejmilejsi, miluju te jako nikdy nikoho driv a nikdy nikoho
nebudu jinak, dneska jsi mi udelal tak hroznou radost :-* :-*
Mladík se usmíval, už mu nebyla zima ve vyhřátém autě a měl pocit, že dneš‑
ní noc patří k nejlepším v jeho životě, přichystal své dívce narozeninové překva‑
pení, všechno klaplo, jak si přál, a byl na sebe hrdý. Hrou náhod se i jeho dívka
jmenovala Jana.
„Kdepak houby,“ pokračoval taxikář, „houby v zimě, to je nejlepší, zaženou
zimu, zaženou špatnou náladu, víte, když je vám zima, každý by měl mít někoho,
jako je moje Jani, hned je vám prostě dobře.“
„Moje holka se taky jmenuje Jana, taky je skvělá, i když vařit teda neumí.“
„Tak vidíte, no ona se naučí, ta moje vaří skvěle. A je krásná, bože ta je vám
108
próz
Lukáš Berný
Lukáš Berný
Do Španělska
nejkrásnější z celý Prahy, však jsem si ji taky vybojoval, tehdy ji chtěl Pepik Julišů,
toho nemůžete znát, ale taky jezdil, chudák to pak narval jednou pod tramvaj
a přišel o nohu, pech, to vám povim, ale tehdy chtěl taky Janinku, a tak jsme si
o tom dali chlapskou řeč, jen on a já, víte, žádný jako dneska, mladý si nevážej
toho, co maj, a zahybaj si a přebíraj si holky, bez urážky, vy máte svou Janu, to
je něco jinýho, ale mladý to dneska berou jinak. My jsme si s Pepikem jasně řek‑
li, ať ji vyhraje ten pravej, a dali jsme si prostě po chlapsku souboj. Víte, ne nějak
ve zlym, my se měli rádi, ale prostě muselo v tom bejt jasno. A říkám vám, Pepik,
než přišel vo tu nohu, to byl chlap jak hora, myslel jsem, že bude po mně, když
mi dal první ránu, já šel málem do limbu, ale ustál jsem to. A povídám vám, byl
to zatraceně tvrdej souboj. Ale vyhrál jsem, Pepik byl tehdy ještě kus chlapa, ale
já ho nakonec dostal na lopatky a on mi šel z cesty, štvalo ho to, myslel, že ji má
v kapse, ale byl fér a šel z cesty. Mladej pane, to je, ježišmarja, to je dvaatřicet let,
protože já jezdím šestatřicátej rok letos. A tehdy v osmasedmdesátým jsme se
s Janinkou dali do kupy, to bylo ještě za hlubokýho bolševika.“
Taky te miluju hvezdicko moje, nejvic, jako nikdy driv nikoho, odpovídal
zatím mladík na esemesku a vyprávění řidiče poslouchal spíš na půl ucha. Měl
skvělou náladu a myslel na svou Janu a na to, jak to dneska všechno pěkně vyšlo.
Zelená octavia míjela ulici za ulicí, projížděla Ruskou a už mířila ke strašnickému
nádraží. Rozbředlý sníh začínal rychle namrzat, i když ještě občas odletěl od kol,
ale řidič měl auto dokonale pod kontrolou, bylo znát, že svému řemeslu rozumí.
„Osmasedmdesátej, to je let, brali jsme se o rok později, no hromada let, už
jsme spolu jedenatřicet let, to je šňůra, viďte, dneska se mladý rozváděj po dvou
letech, protože honěj kariéru, ale to my ne, já už jezdil a Jani vařila, víte, no však
jsem vám říkal, jak ona uměla vařit, nejlíp ze všech, ona byla prostě nejlepší ze
všech. Jedenatřicet let, to je něco, a vyhrál jsem ji poctivě, porazil jsem Pepika
Julišů, a to byl nějakej chlap. Před tou bouračkou.“
A uz jsi doma? Ja jsem v pelisku a je mi teploucko, ale chybis mi tu.
109
Do Španělska
„Tak jsme spolu jedenatřicátej rok, a to vám povídám, my dva spolu budem
vždycky, až za hrob, my jsme si prostě souzený, jak začne zima, Janinka mi udělá
ty moje milovaný houby a já pak jedu na noc do práce, v noci jezdím radši, nejsou
fronty, pěkně to odsejpá a člověk má čas přemýšlet a z kaslíku mi tady voní hubo‑
vec, on je i studenej dobrej, víte?“
Mladík nic necítil, ale nevěnoval tomu pozornost.
Jeste jedu taxikem, mam hrozne upovidanyho taxikare, ale je fajn, pusinku :-*
„Pepik Julišů, to byl kus chlapa, lidi řikali, jako chlapi vod nás, že to prej pod
tu tramvaj narval schválně, že ho nechala holka a že chtěl skončit. Jako ne Janina,
to se mu stalo až dlouho potom, ta bouračka, ony na Pepika vždycky letěly žen‑
ský, dokud měl obě nohy, ale tehdy že mu prý nějaká zlomila srdce. Ale já nevim,
že by to narval pod tramvaj, on byl hora chlap, takovej by to dal kolmo do stěny
v plný, rozumíte, prostě naplno a rovnou do zdi, to je hotový.“
„A to neměl airbag?“ zeptal se mladík, který vnímal až poslední taxikářova
slova.
„Ale kdeže, tehdy airbag, to se nedělalo, a stejně by o tu nohu přišel, air‑
bag neairbag. Podle mě to byla prostě nehoda, i dyž Pepik jezdil jak Lauda, hod‑
ně rychle a hodně dobře. Nikdo jsme na něj neměl, ale Janinka si stejně vybrala
mě. Teda dali jsme ten souboj, ale stejně mě mohla poslat do háje, kdyby chtěla,
já bych se nevnucoval. Víte, já jsem obyčejnej kluk z Proseka, nic moc neumim,
snad jen to řízení, ale stejně si vybrala mě, a teď to máme jedenatřicet let.“
Chichi, tak ze mu posilam pusu (ale tobe vetsi :-*), protoze jsem tak stastna,
ze by vsichni meli byt taky :-*
„Tak vám Jani posílá pusu,“ zasmál se mladík, řidič nejprve nereagoval, ale
pak se na něj překvapeně otočil.
„Co jste povídal?“
„Posílá vám pusu, no, já taky koukal, ale píše mi, že vám ji posílá.“
„Janinka…? Mi posílá…“
110
próz
Lukáš Berný
Lukáš Berný
Do Španělska
„No jo. Teda jako ne ta vaše, ta moje Jana,“ smál se kluk.
„Jo takhle,“ řekl řidič. Minuli nádraží a auto potichu mířilo k Zahradnímu
Městu, na chodníku podle auta chvíli běžel nějaký oříšek a štěkal na ně, jeho
majitel za ním jen bezmocně křičel, ale nebylo slyšet jakým jménem.
„Jasně, že vaše Jana, jak jinak, vaše Jana, že teda moc děkuju, jí tam napište,“
dodal po chvíli řidič, ale už víc nic neříkal.
„Já už myslel,“ řekl po chvíli. „Myslel jsem, no to je divný. Jana a Jana, zajíma‑
vý, viďte, nikdy jsme se neviděli, a naše ženský se stejně jmenujou.“
„No to jo, to je vtipný,“ řekl mladík, ale myslel už zase na krásný večer se svo‑
jí láskou.
„Jak jste to řekl, úplně mi to přišlo takový divný, však víte, moje Janinka, že
by mi poslala pusu. No… a takhle, i když jeden neví, no. Ona je skvělá, víte, nej‑
krásnější ženská na světě a taky nejlepší, prostě nejlepší na celým světě.“
„Tak to asi všechny Jany, jak to tak vypadá,“ snažil se vtipkovat mladík.
„To ne, to neříkejte, žádnou nenahradíte, tu vaši, ani tu moji, to nejde, ta
moje dělá nejlepší hubovec a nejlepší bramboračku a vaše zase umí něco jinýho.“
Tak za ni dekuje, ale asi myslel, ze jsi jeho zena Jana a ze ho podvadime,
hehe.
„A to jedete zrovna od té slečny?“ zeptal se řidič.
„Jo jo,“ odpověděl mladík a na okamžik měl skutečně pocit, jestli taxikář
nemá ono podezření.
„Tak schválně, co umí nejlíp ta vaše Jana, copak?“ vyzvídal řidič.
„Ta moje…“ zamyslel se mladík, „no je úplně úžasná v tom… no… však víte.“
Řidič se zasmál. „Stejně jako moje Janinka! Přísahámbůh, to mi Pepik Julišů
taky záviděl, že on nemůže mít to, co mám já, protože o Janince se vědělo, že je
prostě nejlepší, to víte, to se neutají, a ono to ženskejm dělá dobře, když se to ví. To
zas ne, že ne. Musí to být na úrovni, rozumíte, čistá hra, jako vůbec nic o kurvách,
jak by o Janince někdo něco takovýho řek, věděla, že bysme ho hned srovnali tak,
111
Do Španělska
že by ho doma nepoznali. Ale to ona nebyla, abyste nemyslel, to já jen, že se vědělo,
jak je šikovná, nebyla nějak jako do větru, nemyslel jste si to, že ne?“
„Ne, to vůbec, to mě ani nenapadlo,“ řekl rychle chlapec, auto minulo zářící
hostivařské centrum s multikinem a uhánělo směrem k hostivařskému nádraží.
„To je dobře, taková ona nebyla, jen neměla štěstí na chlapy. Až na mě, a to
já nebyl žádnej McQueen, já byl vobyčejnej kluk, ale šel jsem se srdcem na dlani
a nakonec jsem ji získal. A to za ty modřiny vod Pepika stálo, to mi věřte, mladej
pane.“
„Já vám to věřím.“
„Kdepak, prostě nejlepší. Nejlepší ze všech. A vždycky bude. Žádná jiná…“
Řidič se odmlčel a mladík sice poslouchal, ale nevěděl, co říct, na vteřinku se
ho zmocnil tísnivý pocit, ale byl příliš ponořený do své lásky a své Jany.
„Poslala mi pusu, říkáte.“
„No jo, pusu vám poslala, ta moje, pusu.“
„Tak jo.“
Auto zpomalilo a z Měcholup zahnulo do Petrovic k Morseově ulici.
Chichi, nejakej taxikar by mi nesmel domu, leda bys zacal taxikarit ty, to pak
jo :-*
Uz mi padaj oci, dobrou noc, milacku :-* :-*
„Kde to tady máte,“ ptal se taxikář, když vjel do cílové ulice.
„Támhleten světlý dům, díky.“
„Ale neděláte dobře, že jezdíte od ní, měl byste být s ní.“
„To já ji v neděli zas uvidím.“
„V neděli může být všechno jinak, to mi věřte, v týhle zatracený zimě. Měl
byste být se svojí holkou. A měla by vám udělat tu bramboračku.“
„Tak já jí hned povím, aby se ji naučila, to máte pravdu. Co dlužím?“
Taxikář chvíli na mladíka koukal, pak jeho pohled sjel na taxametr.
„Vidíte, já ho zapomněl zapnout…“
112
próz
Lukáš Berný
Lukáš Berný
Do Španělska
A jeje, teď mě bude chtít natáhnout, řekl si v duchu kluk. „Tak to nějak
odhadněte, už máte naježděno, tak určitě víte.“
„Zvláštní. To se mi ještě nestalo, skutečně. Tak to vidíte, jezdím šestatřicátej
rok, a to je poprvé, co jsem zapomněl zapnout taxametr. Asi že už jsem vlastně
myslel, že nikoho nepovezu. Víte, já myslel, že už vlastně nikdy nikoho nepo‑
vezu, než jste mávnul, mladej pane, já vám myslel, že už je to tak nějak prostě
poslední… no víte…,“ mávl rukou. „Budu na něj prostě muset myslet. Ale každo‑
pádně, to by prostě nebylo profesionální, dneska to máte zadarmo.“
„Jé, opravdu?“
„Opravdu. A ať se naučí Janinka tu bramboračku, bude vám v zimě připomí‑
nat, že není ještě tak zle.“
„Tak moc dík, pane!“ řekl mladík a vystoupil. Do otevřených dveří ještě jed‑
nou poděkoval a pak je zabouchl. Taxikář ho chvíli pozoroval, jak po namrzlém
chodníku klouže k domu.
„Janinka mi poslala pusu,“ řekl si polohlasně pro sebe, zatímco motor v mra‑
zu tiše předl. Po tváři mu stekla slza. Bezmyšlenkovitě ji po chvilce setřel a popr‑
vé si uvědomil, jaký má hlad, nedokázal od toho okamžiku nic polknout, ale
neměl pocit hladu, teprve až teď jej pocítil. Zařadil a zamířil zpět do Hostivaře,
zkusí, jestli ještě funguje noční drive‑in.
113
pásm
pásm
Fotografie Christine Malá Pfau
Radek Malý
Jsou ve mně pece
a hlad tak bacha
Radek Malý se narodil v roce 1977. Na Univerzitě Palackého vystudo‑
val obor germanistika a bohemistika. Žije v Olomouci, kde působí jako
odborný asistent na katedře bohemistiky FF UP, překladatel z němčiny
a redaktor. Vydal básnické sbírky: Lunovis (BB art, Praha 2001) – nomi‑
nace na výroční knižní cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku;
Vraní zpěvy (Petrov, Brno 2002) – Cena Jiřího Ortena za rok 2002; Větrní
(zcestné verše) (Petrov, Brno 2005) – Cena Magnesia Litera v kategorii
114
Poezie, Malá tma (Host, Brno 2008) – Výroční cena Nadace Český literární fond.
Pro děti vydal knihy: Slabikář (Prodos, Olomouc 2004) s ilustracemi Matěje For‑
mana (spoluautor); Šmalcova abeceda (Baobab, Praha 2005), výtvarný koncept
Petr Šmalec (spoluautor); František z kaštanu, Anežka ze slunečnic (Meander, Praha
2006) s ilustracemi Galiny Miklínové – nominace na Zlatou stuhu v kategorii
Beletrie pro děti a mládež; Kam až smí smích (Meander, Praha 2009) s ilustracemi
Anny Neborové – Cena ministryně školství za přínos k rozvoji dětského čtenář‑
ství v anketě Suk 2009, Cena ředitele výstaviště Flora na Libri Olomouc 2009;
Listonoš vítr (Albatros, Praha 2011) s ilustracemi Pavla Čecha. Napsal také scénář
komiksu Desperáti (Na shledanou v zoo) realizovaného kreslířem Jozefem „Danglá‑
rem“ Gertlim (Zoo Olomouc 2011).
Básněmi je zastoupen v řadě antologií, z nejnovějších například Nejlepší čes‑
ké básně 2009 (Host, Brno 2009), Kdybych vstoupil do Kauflandu, byl bych v Brně.
Brno v české poezii (Větrné mlýny, Brno 2009) či Současní čeští spisovatelé knih pro děti
a mládež II (Ústav pro informace ve vzdělávání, Praha 2008).
Překládá poezii, prózu i odborné texty. Knižně vydal překlady poezie: Karl
Lubomirski: Pták nad hořícím lesem (BB art, Praha 2003), překladatel a editor; Georg
Trakl: Podzimní duše (BB art, Praha 2005), překladatel a editor; Erich Kästner: Tři‑
náct měsíců (Dokořán, Praha 2006), překladatel a editor; Držíce v drzých držkách
cigarety. Malá antologie poezie německého expresionismu (BB art, Praha 2007), překla‑
datel, editor a autor medailonů zastoupených autorů; Hugo Sonnenschein: Zaběhl
jsem se s toulavými psy (Dybbuk, Praha 2009), překladatel, editor a autor doslo‑
vu. Přeložil také prózu Einara Turkowského Měsíční květina (Albatros, Praha 2010).
Řada překladů básní a odborných textů byla publikována časopisecky.
Malý je autorem rozhlasové hry Pocit nočního vlaku (2006). Hra byla oceně‑
na čestným uznáním v soutěži Alfreda Radoka 2007 a Cenou českého rozhlasu.
Knižně vyšla v nakladatelství Větrné mlýny (Brno 2008), audiozáznam rozhla‑
sové hry pak ve vydavatelství Radioservis (2009). Dále je spoluautorem (spolu
s Ivanem Arsenjevem a Petrem Formanem) libreta rodinné opery Čarokraj podle
knihy Geralda Durrella Mluvící balík – hudba Marko Ivanovič, realizace Národní
divadlo v režii Petra Formana, premiéra v lednu 2012.
-red-
115
pásm
Radek Malý
Radek Malý
PODZIM IM BOTANISCHEN GARTEN
LOBEDA 25. 11. 2000
A listí svistí mezi mišpulema
A listí na vodě A v nás a všude
Jen ve sklenících podzim šanci nemá
A když ne podzim Tak co se mnou bude
Vy, bílé hvězdy nad kostelem
Vám věřit se snad ještě dá
když s chladným srdcem, s horkým čelem
koukám, jak má se Lobeda
Mlha se líbá s havraními hejny
Astry se třesou Kurvy zmalované
Jen ve sklenících všechno furt je stejný
A když ne podzim No tak co se stane
Snad ještě teda žijou city
v Německu – no kdo by to řek
když hvězdy nad půlnoční City
jsou pravý, a ne z žárovek
A když ne podzim No tak proč mám brečet
A proč mít trauma z botanických zahrad
Choď po hřbitovech když chceš někde klečet
Však ve sklenících musíš bolest zahrát
(Ze sbírky Vraní zpěvy)
(Ze sbírky Vraní zpěvy)
116
117
pásm
Radek Malý
Radek Malý
ŠEPOT ZNÍ BOSKOVICKÝM GHETTEM
Šalom šalom
Es kommen böse Zeiten
Fleischmann to povídal
A byly zlé
Na bílé lavičce pod jinanem
dnes večer krásná komtesa von Weissberg
do číše s bílým vínem
upustila prsten
Dupot zní boskovickým ghettem
čtyři sta bratrů odešlo k ránu
hledat si nevěstu ve světě zdejším
KAM SLOŽÍ HLAVU, KDO BEZHLAVĚ BLOUDÍ
po stezkách k hrobům slavných? Vážně, kam?
Cesta je kruh, den noc a láska klam
Kos v parku přízrak, noc den, život soudy
Nebudu plivat, vždyť jsem si to slíbil…
Teď je mi blbě Sliny polykám
A hořký jsou A lžu A kdy to vzdám?
Komu to řeknu? Mobil se mi vybil…
V televizi běží zas
Fantomas
František Halas otáčí se v hrobě
Do kunštátských jeřabin
padá stín
čtrnáct z nich vrátilo se zpět
(Boskovice 26. 7. 2002, ze sbírky Větrní)
Jeptiška – děvka
Proč miluju obě?
(Kunštát 26. 7. 2002, ze sbírky Větrní)
118
119
pásm
Radek Malý
Radek Malý
MLHA
VĚTRNO
Mlha jak potrhaná křídla šedých vran
třepetavým letem prostupuje mříže,
jež cosi chrání… Černí ptáci – smírčí kříže,
mrholivá mlha Tichý oceán.
Od jihu letí vánek
a vane, vane, vane
Ach Pane… Co se stane?
Co? Žraloci? Houf dětí, asi z místních jeslí.
Sbírají listí a kaštany a pak zas kdesi mizí.
Město – přízrak. Závod, kdo víc je tu cizí.
Ticho. Kroky. Vzdalují se. Déšť do kaluží kruhy kreslí.
(Wien, Prater 23. 10. 2002, ze sbírky
Větrní)
Od jihu letí vítr
a duje, duje, duje
Ach Otče… Nejsi dotčen?
Od jihu letí vichr
a trhá, trhá, trhá
Ach Bože… A Bůh zdrhá.
(Ze sbírky Lunovis)
120
121
pásm
Radek Malý
Radek Malý
NEBE JE ZASE SAMÝ UFO
Milénium končí No tak co má být
Dajaké cígo bysom zbufol
chci mít klid
Chci klít
Típnu Tě Típnu Vo co že jo
Típnu tě nebo netípnu
Mesiac ma strieká bielym sprayom
kurva tak chcípnu
nebo nechcípnu
ODRHOVAČKA
Vyhnal jsem svý Němce ze svých malých Sudet.
Pak jsem to chtěl zapít. Zavřeli mi krám.
Vyvěsil jsem vlajku. Teď už dobře bude.
Vyhnal jsem svý Němce. Hergot, to se mám!
Kopance a klacky, nadávky a facky.
Nebylo to snadný, ale jsou ti tam.
Konečně jsem čistej. Vyhnal jsem svý nácky!
Vyhnal jsem svý Němce. Zůstal jsem tu sám.
Nechcípnu
(Ze sbírky Malá tma)
(Ze sbírky Lunovis)
122
123
pásm
Radek Malý
Radek Malý
AUTOBUS – NEVÍM KDY – PROČ – JESTLI POJEDE
a hlavně, zda já s ním. Nebo on se mnou.
Vyrvali dlažbu a cesta už nevede
korýtkem kolejí. Jde kobkou temnou.
VŠUDE JSOU LOURDY JEN NĚKDE DACHAU
například ve mně Co má být
Polobůh Polák Položid
Opuštěn, ohrazen, v úkrytu prozrazen
partyzán marnosti směju se hořce.
Pod bagry bordelů ve městě ztvrdla zem.
Pod palbou v postelích rozkvetly hořce.
Všude jsou Lourdy Jen někde Dachau
a Marie v něm přežívá
za cenu toho že každej bachař
si uleví si užívá
Josef se dívá a mlčí a ty
ostříhaný a samá kost
Všude jsou Lourdy Jen ve mně dráty
Kašpárek Loutka pro radost
124
125
Radek Malý
Na gauči sedí pohovka
(Z nepublikovaných básní pro děti)
NA GAUČI SEDÍ POHOVKA
Na gauči sedí pohovka,
dívá se na fotbal.
Vtom klepe soused otoman
a ptá se: „Mohu dál?“
„Jste vítán,“ praví pohovka.
Gauč se však ošívá:
„Já neumím si představit,
že sedí na mně dva…“
„Jen posečkejte, sousede,
a zachovejte klid.
Já sednu si sám na sebe,
než začal byste klít.“
Tak každý z nich byl spokojen.
A jak to bylo dál?
Dál ticho vládlo pokojem,
jen televizor hrál.
126
pásm
Radek Malý
JEJDA, JEJDA, JEJDA,
přijede k nám strejda!
Vezme s sebou tetičku,
vyjedí nám ledničku!
Vezme s sebou bratrance,
sní nám všechny mazance!
Vezme s sebou sestřenku,
vypepří nám pepřenku!
Jejda, jejda, jejda,
už k nám přijel strejda!
Přivezl mi dárek –
lahůdkový párek!
Pro maminku květiny
ze zahrádky tetiny.
Pro tatínka sýry –
v některých jsou díry!
Pro babičku tresku –
zlevnili ji v Tesku!
Jejda, jejda, jejda,
to byl teda mejdan!
127
pásm
Radek Malý
Radek Malý
CO SE MI HONÍ HLAVOU
Hlavou se mi honí
čtyři modří sloni.
To je vám dupotu!
Chovají se lidsky –
naštěstí se vždycky
zastaví u plotu.
Kdyby zapomněli,
plotem proletěli
(znám jejich rozmary),
ptali by se lidé,
jak to takhle přijde,
mít v hlavě safari?
Někomu prý hlavou
zlaté rybky plavou,
a přesto hartusí.
ŠIŠLÁ-LI HAD,
nepoznáš pak,
je‑li to had,
anebo vlak!
Lítá‑li had,
nepoznáš pak,
je‑li to had,
anebo drak!
Kulhá‑li had,
není to znát,
běží‑li však,
to je pak chvat!
Ztuhne‑li had,
není pak znát,
je‑li to had,
anebo drát!
Mně se hlavou honí
čtyři modří sloni,
a nestěžuju si.
128
129
Radek Malý
ZAHRADNÍ MARŠ
RE-BAR-BO-RA
RE-BAR‑BO-RA
Reveň! Reveň!
(kedlubna se ulejvá)
Prácheň! Oliheň!
DO-RYB-NÍČ-KU-ŠTIČ-KU
Kuš!
taková ta cukrová
NAVOSYPAST
a prsť
vrstvi prsť
Reveň! Reveň!
Oliheň! Výheň!
čertovo kopýtko a kozlík zvaný baldrián
O-S-K-E-R-U-Š-E-E-E-U-M-O-O-O-R-U-Š-E
libo-li po libečku
do polívčičky?!?!?
Hrsti prsť! Prsti hrst!
v prsti prsty
čili
ruce od bláta
a
Reveň!
půl bulvy celeru a celé natě, celé!
VI
TA
130
pásm
Radek Malý
MINY
A-B-C
Celérové želé!
žejó?
žené!
Reveň
žene
fúj
špenát
fúj
salát
fúj
tabák a batát
krš krs
křoví
Šťavel!
Plevel!
Do mražáku s nima!
131
pásm
Radek Malý
Radek Malý
A KDYBY PROPRŠELO CELÝ DEN
že nechce se jít ani pro rohlíky
otevřu atlas motýlů
na stránce s přástevníky
pak po pokoji rozletí se
zaženou vlhkou šedou tíseň
pak usadí se na tapety
splynou s květy
a už se jenom rozvoní
Malování chroustem
(Z nepublikovaných překladů)
Joachim Ringelnatz
BUMERANG
Byl jeden bumerang, ten uměl divy,
jenže byl uprostřed nesprávně křivý.
Bumerang odletěl na třetí pokus
a už se nevrátil – to ani o kus.
Publikum ještě dnes tomu se diví,
čeká, kdy přiletí ten klacek divý.
132
133
Radek Malý
Joachim Ringelnatz
Joachim Ringelnatz
BÁSEŇ V ŘEČI BI
MALOVÁNÍ CHROUSTEM
Mobic rábid těbi mábim,
abi tabik sebi ptábim –
mábiš ibi tybi mnebi?
Tobi tebidybi nebi.
Hoď pár chroustů do inkoustu. (Jde to taky s mouchami.)
Lepší jsou barvy dvě, červená a černá.
Počkej, až je inkoust trochu omámí,
ale ať nepojdou – čeká je práce perná.
Není třeba předem trhat ani jednu krovku.
Všechny, jak jsou, rychle vysyp na pohovku
a tužkou je pak popoháněj sem a tam a znova,
až budou kreslit obrázky a psát směšná slova.
Mně takhle občas píšou celé básně.
––––
Až přijde máma volat k obědu,
zatvař se hloupě a řekni: „Mami, jasně
že já v tom nejedu!“
Abiť mábiš čibi nebi,
bubiď s tebiboubi bůbih.
Vždybi srdbicebi mébi
bubidebi tvůbij drubih.
134
pásm
Radek Malý
135
pásm
Radek Malý
Radek Malý
Joachim Ringelnatz
Ernst Jandl
VESELÉ TOČITÉ SCHODY
ERNST & PES
Bylo jedno schodiště, co točilo se pro radost,
přišla k němu vlečka, vážná, samá ctnost.
Začala šustit, nadouvat se a vlát
a pravila pak pyšně: „Já jsem majestát!“
Tu zasmálo se schodiště a řeklo jen: „Kyš kyš,“
a shodilo tu ctnostnou vlečku o osm schodů níž.
pes je nezbeden
ernst: jedeš pse
pes jde
ernst: jen běž
ernst jde ven
ernst nese džem
ernst je nevesel
ernst: pse pse
ernst se třese
pes klepe
ernst: sem sem
pes jde
pes sere
ernst: jéjé
136
137
pásm
Radek Malý
Radek Malý
Ernst Jandl
Ernst Jandl
ZELENÁ SKLENIČKA
KOČKA NAVEČER
v zelené skleničce
dá se krásně plavat
když se je dost malé
například komár
řekl bych že máš
v hlavě myši
a silného kocoura černého jak noc
kočko navečer
Ernst Jandl
co si však počneš až tvůj
silný kocour černý jak noc
myši před tvýma očima
sežere kočko navečer?
ŠKOLAČKA
prázdniny jsou pryč, už zase
škola pasti podobá se
já jsem myš, co hledá díru
pan učitel podobá se sýru
138
139
Ernst Jandl
KAPSY
pásm
Radek Malý
podívej na tu spoustu kapes.
v téhle mám pohlednice.
v téhle dvoje hodinky.
můj čas a tvůj čas.
v téhle kostku.
23 očí vidí víc než dvě.
asi si pomyslíš
co musím tahat brýlí.
140
141
Korálky
pásm
Ivan Petlan
(Bonus tracks)
POKUS
Stopa
na odrazišti
Písek
ještě je příští
Letíme ve vzduchu
jen s prsty větru na šíji
Kopeme
do břicha předtuchu
že pásmo už se odvíjí
142
143
pásm
Ivan Petlan
Ivan Petlan
Korálky
Korálky
Ne, pásmo se ještě neodvíjí. Není dobré se do všeho vrhat takhle skokem. Nej‑
prve nějaké pojednání. Představit básníka. Pozdržet čtenáře a poučit ho, co na
příštích stránkách spatří.
A proč.
Ivan Petlan (1963) je problematický básník. Nechme stranou nedochvilnost.
Jeho textová nadprodukce je známá a je o to markantnější, že téměř nic netisk‑
ne. Vydané sbírky bys spočítal na prstu jedné ruky. Jasně shrnuto mohlo by znít
resumé: Nic, a přece!
Dnešní širokopásmový výběr měl být pestrý a tematicky nezatížený (protože
ani toto číslo není tematické). Jenomže Ivan Petlan sám k tématům tíhne. Směs,
kterou máte před sebou, je ohlédnutím za poslední devítkou Welesů, tj. za čísly
a dvojčísly, která byla až na výjimku různým tématům věnována (což bývalo i dří‑
ve, ne ovšem takto explicitně).
Jsou to krácené, pročesané příspěvky, které se mohly v předešlých Welesech
hypoteticky objevit. Shromážděné bonusové stopy, jak by se možná dnes řeklo.
Následující pásmo začneme v mlze a skončíme v nekonečnu. Cestou se otře‑
me o několik slalomových branek, dojezd je rovný, poslední číslo bylo bez témat.
Na závěr byla tedy zařazena báseň, jež svou strukturou na pásmo upomíná.
Mezipřistání je v plánováno v Paříži. Aby si Eiffelovky z našeho sledu
a z Apollinairovy básně mohly potřást rukama. (K méně šťastnému setkání s Wol‑
kerovým pásmem došlo v ostravském lokále, kde se strhla nefalšovaná dělnická
bouře.)
144
Pro milovníky zákulisí ještě prozraďme, že svého uvedení ve Welesu se
konečně dočkal i velký alžbětinec a jeho nejslavnější znělka. Dlouho se počítalo
s tím, že bude otištěn jako patron čísla 39 (Sonet). Jenomže než se tak stalo, vyšlo
najevo, že už se šestašedesátý sonet v Petlanově překladu objevil v hamletovském
Rozrazilu, rovněž velmi případně. V tu ránu měl Shakespeare utrum. Další vývoj
znáte. To, že klasik ostrouhal, bylo nakonec k dobrému a ku prospěchu věci. Za
patrona byl vytipován Francesco Petrarca, se sonety pojený ještě silněji. (Využij‑
me možnosti a prostoru a dopovězme, že překlad tehdy vznikl za jazykové spo‑
lupráce Petry Pichlové, tato důležitá poznámka v čísle chybí.)
Ale pozor, co to píšu, už slyším foghorn, mlhový roh – je třeba vstát a odebrat
se k dokům, kde na nás čeká mátožná figura v nedovřeném kabátě a cosi si pro
sebe pomumlává. Vidno, že nespěchá, tak ještě odstavec…
Až jednou budete mít z tohoto výtisku salát, můžete vložit listy pásma do
příslušných Welesových čísel a tím je dokompletovat. Nabízí se však i jiná even‑
tualita: nechat si vytržené pásmo vyvázat a získat tím svéráznou Petlanovu sbír‑
ku. Kdoví, zda to taky nebude jediná možnost, jak se k nějaké jeho knize poezie
dostat.
Vilém Kratiknot, literární polemik, badatel a mimosoudní znalec
145
pásm
Ivan Petlan
Ivan Petlan
Korálky
Korálky
WELES 30–31 EXISTENCIONALITA
///
(Periferní vidění)
V mlžném a mlhavém
oparu nábřeží
Jdu světem bez tvarů
Neprší? Nesněží?
Poprvé polkl naprázdno
///
Klepu popel
do lodičky ze slámy
Měl bych ji asi dát pojistit
Než típnu cigaretu
o dno
Podruhé zhltl krysu –
kanál co možná nemá dno
Slunce je šedá světlice
Lafety rour se šklebí
a křídla racků jak tiché radlice
obracejí mou mysl
Nahým k nebi
146
147
pásm
Ivan Petlan
Ivan Petlan
Korálky
Korálky
///
(Markétě)
U Milosrdných bratří
kdo by to čekal
pracují sestry
(ale znáte to:
sousedy a příbuzné si nevybíráme)
Všechno je tak jiné…
Za rohem chodby
Smrtka
brousí si nože
na sekačce značky Mountfield
Sestry jsou v jednom kole
Každý si tu může
zkusit vytočit
nějakou tu slevu…
148
FINÍTO
Rezavé trávy
jak hřebíky
lezoucí ze starých trámů špičatým napřed
žádný – to všimni si – není rovný
je to jak u lidí
všichni jsme do zrzava
a jistě způsobilí prodrat se dřevem
až k tyfu a otravě krve:
Polibkem mě zrazuješ?
řečnická otázka
Rez
už se kříží
se snětí
Rezavé trávy
do podzimu přezrálé
Přeliv na stráni
kde už slunce
jako by řeklo své poslední slovo
149
pásm
Ivan Petlan
Ivan Petlan
Korálky
Korálky
W E L E S 3 2 – 3 3 D V A S E V E R Y –
SEVER ČECH A SEVER MORAVY A SLEZSKO
Jeden vzteklý děda z Kravař
řval: Hrnečku, teď mi navař!
Inu, s bábou po hádce
nežil už jak v pohádce,
ten nerudný macho z Kravař.
Jeden strejda z Fulneku
rád zalézal pod deku.
Tak skvěle se zdekovával,
až v ulicích vznikl nával
těch, co ho hledali po celém Fulneku.
Jeden chlápek z Jablonce
neměl v lásce Japonce.
(Japonky však podle rady
jedné chytré gender study,
ty měl v jiné kolonce!)
Jeden horal ze Šeráku
měl pod vestou osm šráků.
Nosil čtvery kalhoty?! –
Mlčí, dělá drahoty,
ten pašerák ze Šeráku.
/ / /
(Improvizace)
Poslední břitva vzplála
mou krví
Sicilští bratři
k tobě prý patří
od uhlí snědí
a hrubí
od Poruby
Dibráš se mokrým kapesníkem
v mé rance
Caramba! Hombré!
Ča-ča... Džajv... Passo doble...
– přemýšlím
proč nás v tanečních
maestro neučil
šavlové tance...
150
151
pásm
Ivan Petlan
Ivan Petlan
Korálky
Korálky
WELES 34 DIALOG, ŘEČ, AUTENTICITA,
PORTRÉT
///
TÁBORNÍCI
Se sousedkou u okna
bavíme se jako dva němí
Ona kývne já kývnu
když se tam dole něco zas nového
mihne či vynoří
Jak hluchý s němým:
Já neumím francouzsky
ona taky ne
Byl jich plný šalinový kloub. Flekaté maskáče a torny plné
kápézetek.
„Národ. To bude národ,“ mumlaly si nad papírem dvě holčiny.
„Mává. Tá tá ty ty.“
„Tá ty ty tá – Tá.“
„A jak je T?“ zeptala se jedna a ani druhá to nevěděla.
„Táborníci,“ přispěchal jim na pomoc kluk, co nastoupil po mně.
„Táborníci. No jasně.“
Pak znejistěla. Kluk ještě přikývl, ale moc to nepomohlo.
„Táborníci. Určitě, jo?“
„Nepochybně,“ stál si radista na svém.
„Ty, já se radši podívám…“
„Jé, to je krásný notýsek…“
„…“
Vystupoval jsem. Dost možná, že za mými zády právě začínala láska
jako trám.
6. září 2003, kol. 13.45
někde, Boeing 737‑40
152
153
pásm
Ivan Petlan
Ivan Petlan
Korálky
Korálky
///
(Uno duo tre…)
Paul Verlaine
SENTIMENTÁLNÍ ROZHOVOR
Knoflíkové šaty
na rozpočítávání
A všude kolem italština
bezzákluzový jazyk
V mrazivém parku bez příkras
dvě postavy šly; jejich hlas
byl tichý, v očích měly troud
a slova stěží zaslechnout.
ideální na manželské hádky
V promrzlém parku bez příkras
hledaly to, co vzal si čas.
– Vzpomínáš na to vzrušení?
– Proč připomínat, co není?
– Buší ti srdce při mém jméně?
Vídáš mě ještě v snách? – Už méně.
– Ach! Krásné dny, co měl jsem rád…
Líbali jsme se… – Možná, snad.
– Ten blankyt nebe – naděje!
– Dnes černé je jak dýměje…
Kráčeli dva skrz hluchý kout.
Jen noc je mohla zaslechnout.
154
155
pásm
Ivan Petlan
Ivan Petlan
Korálky
Korálky
VYKUK
UKOUSNUTÝ OCAS HADA
Promodralý bar
Seděl jsem v první linii
bradu na heveru lokte
Jeff seděl u stolku, srkal pivo a hloubal. Přesněji řečeno vymýšlel báseň, vypadal
při tom ovšem zahloubaně.
Nastával právě nejtěžší moment celého psaní. Báseň už byla vlastně skoro hotová,
cítil, že už mu byla seslána, už byla zde, málem zhmotnělá, prodírala se k němu,
cítil, jak se otírá o jednotlivé lidi v lokále, až nakonec přistála na Jeffově stole –
někde mezi sklenicí, blokem a popelníkem. Vypadala jako papírový ubrousek,
Jeff ji dobře viděl a jenom přemítal, za který cíp ji uchopit.
vylíval jsem si srdce
jako káď
po vyprodání kaprů
Chtěl jsem
Chtěl jsem jen aby mi přitakala
Chtěl jsem aby mi dala za pravdu…
Za pravdu?! celá se otřásla
Mládenče
to bys to chtěl nějak levně…!
Kdysi mi vadilo
že páchnu
Dnes je mi jedno
že smrdím
V básni se zračila stoická smířlivost a Jeff byl potěšen, že může vzkázat světu tako‑
vou příznivou zprávu. Usrkl piva a sáhl po propisce.
Dříve mi vadilo
že páchnu
Dnes už mi nevadí
že smrdím
Ech, neznělo to předtím nějak jinak?! Jeff pocítil záchvěv, jako by se za jeho zády
pohnulo křídlo motýla. Není to ten cíp.
Je mi už jedno
že jsem včera páchl
Dneska jsem ten zápach
přerazil smradem
156
157
pásm
Ivan Petlan
Ivan Petlan
Korálky
Korálky
Jeff slyšel, jak se básní jak dlouhou chodbou rozlehlo vítězství. Smrad skonco‑
val s pachem. Had se zakousl do svého ocasu, aby pozřel sám sebe. Jeff už dávno
chtěl svým čtenářům naservírovat lekci taoismu.
///
„Hej! Jeffe! Čekáš dlouho? Mám pro nás dva úžasnou novinu. Vlastně spíš pro
tebe – já už to vím. Ale je to úžasná zpráva pro nás pro oba. Máme zakázku, úžas‑
nou zakázku.“
Randy si objednal pivo a pokračoval:
„...úžasnou zakázku. Všeho teď nech. Potřebuju slogan na vodu po holení.“
a proto mlčí
Musí mlčet…
Jeff zaklonil hlavu a přimhouřil oči. Bílá věc vedle sklenice a popelníku zalapala
po dechu.
„Jo, myslím, že bych pro tebe něco měl...“
„Bůh je velký
…protože kdyby nemlčel
tak by s ním lidi
pořád a donekonečna diskutovali…“
Chodník se úží
řadíme se za sebe
a na malou chvíli
napodobujeme Boha
Lisabon, 11. září 2003
158
159
pásm
Ivan Petlan
Ivan Petlan
Korálky
Korálky
///
///
(Setkání)
Řadíme se za sebe
Paříž
přistáváme
„Tady mají chodník
pro jeden a půl člověka…
V Macau jsou chodníky
jenom pro jednoho – “
Optimalizováno pro manželské páry
z Arábie
Lisabon, 11. září 2003
Paul Verlaine když stavěli Eiffelovku
zakrýval si pohled
klobouk si narazil na oči
kdykoliv projížděl ve drožce kolem
Takové monstrum!
Přistáváme
s americkým boeingem –
teď už jsme nizoučko
asi tak ve výši
hlavy
drátěné věže
snad proto
mám dojem
že na mě tam dole
nikde kloboukem nemává
6. září 2003, kol. 15. hod.
Paříž, Boeing 737‑40
160
161
pásm
Ivan Petlan
Ivan Petlan
Korálky
Korálky
///
(Léto)
///
I přes všecky ty paprsky
slunce je plešaté
V zimě i v létě
Je celé plešaté jako ten chlápek
Ten chlápek co se přese mne
prodral až k oknu
na místo na slunci
U okna sedí
sedí a čte si
Motto k téhle básni
napíši až do ní
Francouzský maník vedle mě
si rozumí s Řekem u okna
(Řek mluví francouzsky)
Ovšem sýr máslo a cukr
nonšalantně
přesouvá ze svého tácu na můj
A usmívá se
Já taky
řecké noviny
Sobota 6. září 2003, kol. 16.45
Paříž, letiště Charles de Gaulle,
Boeing 737‑40
Říká se tomu tuším
potravinová pomoc nečlenským zemím
Unie
(Vzal to za správný konec:)
Kdo chceš napravovat svět
začínej u sebe!
Sobota 6. září 2003, 18.05
kdesi, Boeing 737‑40
(Ze sbírky Sbohem a ubrousek)
162
163
pásm
Ivan Petlan
Ivan Petlan
Korálky
Korálky
TRIO
TO KALNÉ RÁNO
Řek se jmenuje Ioannis
což znamená John
(jenom to nezní tak tvrdě)
a je z Tesaloniky
Jeli jsme třináctkou
Já a spousta lidí a ty předškolní děti
Rozverný Pařížan
na sedadle mezi námi
je z Paříže – no vážně
přímo z Paříže
Paříž – no znáte to – a už rukama modeluje
siluetu
věhlasné věže
(včetně levačkou hloubení rozkroku)
Řecký John co letí do Porta přednášet na kongres
o lidské migraci v Evropské unii
ho lehce opravuje:
Vzápětí oba rukama ve vzduchu
obtahují francouzské linie –
poznávám Brigittu Bardot
Zkouším to po nich
obouruč
jde mi to:
Paříž jak na dlani…
164
Míjeli jsme čerstvě odhalenou sochu TGM – Jéé
Jéé kdo to je?!
Stál tam nad zmoklou spouští
předvčerejších věnců a stuh
Kamenný Prkenný
Ruce za zády
A celou lékařskou fakultu za zády
Shodly se že je to pan domácí
165
pásm
Ivan Petlan
Ivan Petlan
Korálky
Korálky
WELES 35–36 SOUČASNÝ EXIL
///
Postarší dáma
šikmo proti mně
černé brýle a zlaté prsteny
hraje pasiáns
rovná do sloupců
karty a střídá
červené a černé
Zastupuje tu osud
///
Probíráme zprávy z domova
Ale všechno končí smrtí
Pavla Tigrida
Ano Pavel Tigrid…
Kdysi byl i tady
Někam jsem ho vezl
Divil se – ty máš tak malé auto
Probouzím se
s pohledem na ni
Buon giorno říká
///
(Deus ex machina)
Muž vedle ní
starší než ona
s vodnatýma očima
mlčí na celé kolo
Nečekaně však v jednu chvíli
vztáhne ukazovák
poklepe na jeden sloupec
Pak to nevydrží
a přehodí i kartu
166
A já byl přitom tak hrdý
na to že mám auto…
Lisabon
11. září 2003
167
pásm
Ivan Petlan
Ivan Petlan
Korálky
Korálky
Tak jsem pojal Vyhnance jako psance ze sexuelného ráje. Hle, strašlivá žízeň po bývalé
rajské „čistotě“. Pohlaví proměnilo mu již ústa v sliznatou ženskou genitálii, křečovitě roze‑
vřenou. Ach pane Przybyszewski, provedl jsem celou kresbu jedním dechem, zcela realisticky
kreslenou – ale pak otřásl mnou takový hnus a děs před mou vlastní prací – že muselo to
dolů. A stylizoval jsem vše, už jenom kvůli panu státnímu návladnímu…
(Karel Hlaváček, dopis Stanisławu Przybyszewskému)
VYHNANEC
(Nad stejnojmennou kresbou Karla Hlaváčka)
Mám skandalózní líc
však horší je to z rubu
Tam stěny mého srubu
jsou celé z vepřovic
A prázdnotě jen vstříc
chtíč mačká mne jak tubu
Potkáni, na palubu!
Topím se z polovic
To k poděšené volám kryse
v grimase, v křeči plic
zohaven, pysky slizem lysé
Moci je skrýt tak za pubické brvy!
Duše prý v tváři zrcadlí se
dusí se v menorejích krví
168
WELES 37 BRNĚNSKÁ LITERÁRNÍ SCÉNA
SMYSLNÁ
Vtírala se do mě
jak cukr do tvarohu
Ta s malýma rukama
a tenkým zápěstím
s účesem který umenšuje tváře
ta s nosem po Řekyních
a s očima po manželce
Seděla jak panna
(tak v koutku)
A tam jsem do ní hučel
Pak přišel
kolega Moučka
a hučeli jsme do ní ze dvou stran
Splnila svůj účel:
Báseň je na světě
a smysl
byl jí dán
169
pásm
Ivan Petlan
Ivan Petlan
Korálky
Korálky
///
(Autorské čtení)
ALE
(Martinu Černerovi)
Nejde jen o to, že s kůží na trh –
ale že tam budeš taky vyvolávat
a smlouvat…
Kdo je to básník
Pátráme spolu
semknuti v rojnici okolo stolu
Kdo že je básník
JARO
Ale
však ví
ten který pozná skleněné puzzle
v každé lahvi
Šupiny básní
v notesu
zadřeny
Je jaro – chce to čistku:
Sedíme
raší pupeny
nápojových lístků
(Zápis ze schůze občanského sdružení
Notes)
170
171
pásm
Ivan Petlan
Ivan Petlan
Korálky
Korálky
///
(Ortýlek milosti)
WELES 38–39 VÝCHODNÍ INSPIRACE. SONET
I
Dívám se na ni
zpoza skla sklenky
O‑ČI
(Zasvěcení)
Měřidla zanesená…
Oči jak tahy rychlého štětce
Drobounká holka haikovitá
II
Jeden by začal chápat
proč to psávali takhle…
Myslívám na lup
když pozvedám tu lupu
6. září 2003, 10.17
Praha‑Ruzyně, letiště
žárovky s vlákny lihu
Zrzavá holka
roznáší má kalup
…neshledávám na ní
žádnou pihu
///
Jsem jak to moře, které odliv škrtí
Co bylo, bylo, už jsem bez síly
Máchnutím jedním ještě před chvílí
spláchl bych kopec, ten z pískové drti
Couvám – co zbývá? (Mládí vrátíš stěží…)
Ze sebe něco nechat na pobřeží
172
173
pásm
Ivan Petlan
Ivan Petlan
Korálky
Korálky
174
///
///
Jak denní hvězdy zdobí husí hejna
oblohu, jež se nad hlavou mi klene
Ještěrka rychlá jako záblesk v řece
utíká na kmen – zem jí nestačí
Kam chtějí, táhnou, své a nezkrocené
zde zanechaly peří jen a lejna
Chce mi tím něco vzkázat, naznačit?
Ne, tohle po ní nelze dělat přece!
Dálka mě vábí, jak umí to jen žena
Však jsou jak lep má pole poděděná
Nebo snad ano? Zkoumám znovu kůru… –
Když se v strachu modlím, pnu se taky kamsi vzhůru!
///
///
Vysoko v horách květina prý roste
co svojí vůní těžce omámí
Už ani nevím, kolik spadlo vody
když čekali jsme, než se vyčasí
Není jak láska?! Mysl poutá mi
i když svůj věk jí připomínám posté…
Pod okny holka cizí mokla si
cákaná blátem jarní nepohody
Je jako láska – kvete podél strží
a ztrácí smysly, kdo ji v dlani drží
Kolik by poblíž tlouct muselo hromů
strach abych zlomil – a pozval ji domů?!
175
pásm
Ivan Petlan
Ivan Petlan
Korálky
Korálky
///
William Shakespeare
Les naklání se za poslední dům
Zahrada, plot a za ním jen psí vytí
SONET 66
Netečně měsíc dokulata svítí
Jak on se snažím porozumět psům
Liší se od nás nějak ti psi snad?
Snaží se svoji touhu vyzpívat
///
Na sněhu v kopci je pár šlápot jara
Přes bílý roubík pokřikuje hlína
Znaven tím vším chci Smrt, aby mě tnula
Už nevidět, jak žebrá poctivý
a nadouvá se každá dutá nula
a svatá víra jak se pokřiví
a neschopný se sápe po vavřínu
a stud jak leptá sprostá oplzlost
a bezúhonný z tváře stírá slinu
a rezignuje síla na svůj post
a za kumšt jak je podsouvána sračka
a blbost rozumu chce dělat učitele
a prostý duch je jenom za prosťáčka
a i to dobro se zlem jak si stele…
Znaven tím vším už chtěl bych smrt a klid –
však musel bych i lásku opustit
Už s námi jaro usrkává vína
A zima couvá a s ní noc tak stará
Prchají hvězdy a daleko vpředu
měsíc, můj přítel – jak já plný vředů
176
177
pásm
Ivan Petlan
Ivan Petlan
Korálky
Korálky
178
///
///
Na modrém tácu
Jednohubky plachetnic
S párátky stěžňů
Ve sklepě noci
hvězdy na haldě koksu:
Tu a tam pyrit
///
///
Javory kolem
už zase těžknou zlatem
Podzimní lichva
Měsíc se dívá
jak plíšek trochu ohlý
jak víčko z piva
///
///
Pod levým ňadrem
tětivu od foťáku
Jak Amazonka
Karty jsou samy
Už ne – Němky se vrací
Plné kelímků
179
pásm
Ivan Petlan
Ivan Petlan
Korálky
Korálky
ONO NO KOMAČI (9. století)
(Variace)
///
///
Vysoko na horském srázu
stihla mě noc. V tom mrazu!
Než budu se dál hrabat,
co říkáš, nepůjčíš mi
svůj z lišejníku kabát?
Snáší se noc, já tady jsem.
Stelu si pod skalním převisem.
Mrzne až praští!
Na chvíli nepůjčíš mi
ten z lišejníku pláštík?
///
///
Stelu si pod převis skály.
Cíl cesty zapadl v dáli.
Zima a mráz až k breku!
Na chvíli nepůjčíš mi
svou z lišejníků deku?
Útes, kde mám teď spát…
Stelu si, den se nachýlil…
Ta zima! Mráz a chlad!
Moci si půjčit na chvíli
tvůj z lišejníků šat!
///
Jen skály, mrak a kameny…
Tu lehnu, tulák znavený.
Noci jsou chladné…
Ten tvůj plášť z lišejníku –
půjčíš mi, jak mi padne?
180
181
pásm
Ivan Petlan
Ivan Petlan
Korálky
Korálky
W E L E S 4 0 – 4 1 J I N Á M É D I A .
OKRAJOVÉ ŽÁNRY. KOMIKS
SEANCE
Jak vrána k vráně
k nule nula
sedá oči si nevyklovou
PŘEKVAPENÍ
Vyřítila se ze zatáčky
Kraťasy jako Lara Croft
A brýle jako Lara Croft
A triko jako Lara Croft
a ohon jako Lara Croft
Jen místo kvérů
rychlé
kolečkové brusle
Láska co maně
pominula
jak mrtvá spiritistka vyvolává novou
(15. 8. 2001)
PŘEKVAPENÍ II
Vyřítila se na mě
Kraťasy jako Lara Croft
Vyřítila se ze zatáčky
A brýle jako Lara Croft
A rychlost jako Lara Croft
A triko a ohon jako Lara Croft
A figuru
jak mladší sestra
Lary Croft
(15. 8. 2001)
182
183
pásm
Ivan Petlan
Ivan Petlan
Korálky
Korálky
///
(Heroes)
Chuck Norris
usíná za světla
Ne že by se bál tmy
ale tma
se bojí Chucka Norrise…!
svěřoval klouček
v tramvaji
lhostejné matce
Chtěl jsem mu říct
že by Chuck Norris
dostal pěkně na budku
kdyby v noci potmě
támhle v Lužánkách
nakrkl Spidermana!
184
W E L E S 4 2 – 4 3 – S K U P I N A Č E S K Ý C H
A SLOVENSKÝCH SURREALISTŮ
SURROVEC
Ze světa sonetu
(Nová rubrika, sledujeme ovšem téma – to všimněte si – takže proč ne)
Otázka pro tuto stránku a pro dnešek zní, nakolik je sonetová forma básně slu‑
čitelná se surrealistickým stylem psaní. V čem je problém. Nejde zde o konflikt
klasiky s modernou, tento střet už sonet dávno a jednou provždy přežil (o tom
jindy či jinde), podstata je jiná.
V surrealismu platí nepřímá úměra. Autor má ambici stát se menším a ješ‑
tě menším, ne ovšem wolkerovsky pokorným, chce se proměnit v médium, skrz
nějž by jako hasičskou proudnicí tryskala báseň. Samovolně. Surrealista se chce
co nejméně stavět textu do cesty, co nejméně regulovat tok veršů a asociovaných
imaginací. Snaží se nezatahovat do tvorby svou volní stránku. Nehodlá si vymýš‑
let a sám sobě napovídat slova, chce nechat básni vzniknout. Toť vše. Nic míň
a hlavně nic víc. Rád propůjčí své sny a podvědomí, méně ochotně už svůj inte‑
lekt, řemeslo a um. (Minimálně takto to proklamuje a nechává tradovat.)
Naopak sonet je propracovaná věcička. Je předem odkrokován a nadto kolí‑
kován rýmy. Odhlédneme‑li tedy od kvazisonetů a nejrůznějších konstrukcí, kdy
nějaký automatický text prostě utneme po čtrnáctém řádku – v takovémto pří‑
padě je „všechno v pořádku“. To, co projde ve verši volném, poněkud narazí ve
vázaném. Tedy bezvládná spontánnost, právo jakéhokoli verše na své místo na
slunci a sázka na (ber kde ber) první nápad.
185
pásm
Ivan Petlan
Ivan Petlan
Korálky
Korálky
Ano, problém tkví v rýmu a v jeho nekontrolovaném hrnutí. Svět se kdysi
přel, zda umění pro umění je to pravé. Už nevíme, jak to dopadlo. Jistější si však
můžeme být tím, že rým pro rým je pro báseň zpravidla pohromou. Z hledis‑
ka funkce dělíme rýmy na obsahotvorné a ty ostatní, báseň oslabující. Použití
špatného rýmu je kontraproduktivní, degenerativní a rovná se gólu do vlast‑
ní branky. Jistě, dochází k němu, občas se to stane i nám (a kdo tvrdí, že nikdy
nepoužil žádný gramatický nebo banální rým, ten řečeno s Freudem si tak
rýmuje v koupelně dodnes), ovšem dojde‑li už k tomu, musí se básník něco sna‑
žit, aby gólové manko ve zbytku vyrovnal a něčím básni pomohl zase na nohy.
Je utrpením číst vázané verše plné toho prvního, co bylo po ruce. Ušetřím vás
příkladů.
Z nastíněného plyne, že máme před sebou problém oboustranný. Tedy sur‑
realismus má problém se sonetem, s jeho promyšlenou vázanou formou, s jeho
v tváři potu přepisováním a vypipláváním. Sonet pak má nemenší potíž se surre‑
alismem a plácáním devátého přes páté, zejména pak prvního přes jiné první.
Před otázku, jak si nejlépe sednout na obě židle, byl postaven už Vítěz‑
slav Nezval, náš surrealistický předák, otec zakladatel, zároveň však mistr formy
a básník rýmem posedlý (příhodu, jak se jednou Nezval na nádraží odšpunto‑
val a proměnil v gejzír rýmů, popisuje ve svých vzpomínkách Bedřich Fučík).
Jedním z důvodů, proč balady, sonety a jiné přesné útvary vydal pod škraboš‑
kou věčného studenta Roberta Davida, bylo právě to, aby si nezadal. V době,
kdy u Fr. Borového vycházely tři zmíněné knihy (1936 – 38), horoval Nezval pro
surrealismus a nehodilo se mu nechat se sonetem a spol. kompromitovat. Však
víte, jak se rozdurdění surrealisté neustále vylučovali z klubu, a to i pro menší
poklesky.
Ale zpět k našemu teoretickému tématu. Sonet a surrealismus. Otazník.
A výzva.
186
Po tomto rozhrábnutí nastává chvíle pro odpověď. Tu si každý může zkusit
najít sám, tu svoji (mezi čtenáři předpokládáme zvýšený výskyt básníků). Nebo
se spokojit s odpovědí naznačenou. Anebo s tou, kterou jsem z hloubi podvědo‑
mí svého psacího stolu (rozuměj šuplíku) vyštrachal pro redakční erár já.
SURROVEC
Železná panna s rezavými vlasy
co polibek – to objetí
co oběť – hrůza z početí
pás necudnosti připjala si
K milence staré staletí
sny poutají mne svými lasy
Na stáří ženy téhle rasy
měděnku mají na pleti
Tři zlaté pruty na karasy
co plní přání zakletí
zoufale hledám kde jsou asi
Do deště běžím zpod terasy
Budí mě dnes už potřetí
olejem zvlhlé stydké řasy
187
pásm
Ivan Petlan
Ivan Petlan
Korálky
Korálky
W E L E S 4 4 – 4 5 ( B E Z T É M A T U )
KORÁLKY
(Vsuvka)
Třeskuté ráno
Stehlík a syn
už kdesi dojí Poldovku
Tady se ještě noc
obrací v hrobě
Den řeže démantem
okenní skla
Dost světla pro všechny
tedy i pro ni –
A že tam byla Zase
Jedna z těch co je sama
trochu básní
Dva járy do maturity
šálu až po zem
v kabelce lentilky
A byla tam Tak nedaleko –
jen kousek
188
co dohodil bys dlaní
Jedna z těch co nikam neodchází
když se mají přeslíct
do nočního
a zase zpátky
Nějak se jmenuje
ale nechá si říkat jmény
jinejch holek
Nedělá problémy Žádná hra na pravdu
Neuhne ani před lahví
která k ní dokoluje
Půjčí ti papír na báseň
a nechce ho zpátky
Nemámí po tobě nižádný
veršíky potřísněný glejt
Nosí černou podprsenku
Nechce tě přesvědčit
že Vinnetou byl vegetarián
Nedělá problémy
a lichá
stele si mezi dva kluky
189
pásm
Ivan Petlan
Korálky
padni kam padni
rozděl a panuj
Ten instinkt! – –
Nám řekli
až v půli semestru
že
mezi každými dvěma racionálními čísly
leží alespoň jedno iracionální
a
mezi každými dvěma iracionálními čísly
leží alespoň jedno racionální
Takže kdybyste řekněme navlékali korálky
černé a bílé
nemohly by se ocitnout dvě stejné barvy vedle sebe
To lze zařídit řeklo by se Ale pozor:
Ten fór je v tom
že těch iracionálních perliček
je neskonale víc
Ano tady už mluvíme o nekonečnu
A není tudíž třeba
dále zveličovat
(Kladno, 12. března 2004)
190
191
Jarda Svoboda
Asi se někde
zapomněl…
Texty Jardy Svobody jsou dostatečně chytré, aby se zalíbily sečtělému či „inte‑
lektuálnímu“ posluchači, a na druhou stranu je jejich optika dostatečně zjed‑
nodušená, vykontrastovaná, aby písně byly písněmi, a ne traktáty, aby v nich
byly slogany, s kterými se může ztotožnit i ten, kdo k čtenářům poezie, esejů či
kázání nepatří. A ať je v nich víra či revolta, jsou prožité, jsou neokázale zásadní
a zásadové.
Svobodovy texty jsou formálně hladké, plynou jak řeč, nic netrčí, nikde se
nekulhá. Vypráví‑li Svoboda příběh, umí ho vystavět v působivé zkratce, ví, jak
ho vygradovat, pointovat. V textech jsou časté odkazy (nejen biblické), a přesto
působí velmi přirozeně, prostě, folklórně. Mohli bychom říci „rafinovaná přímo‑
čarost“, ale tak to asi nebude, je to spíše Svobodovým naturelem, senzitivností
a zkušeností, že jsou jeho texty takové…
Kde hledat Svobodovi příbuzné písničkáře? Nabízí se, a v recenzích je opa‑
kovaně zmiňována, příbuznost s Bobem Dylanem, důvodů lze najít hned něko‑
lik: návaznost na lidové balady, hovorový jazyk, písně vystavěné jako portréty,
často lidí na okraji… Mohli bychom však nalézt i další blížence: přímočarý Bruce
Springsteen či básnicky křičící Vlasta Třešňák nebo věřící, rebelující a naivity se
nebojící Sváťa Karásek.
-pč-
192
gramofo
V rubrice Gramofon vám chceme představovat
textaře, jejichž písňové texty podle našeho mínění
obstojí i bez hudby. A zároveň jim vždy položit tři
otázky. Čtete poezii? Oblíbený básník? Oblíbená
báseň?
Jarda Svoboda
se narodil v roce 1966 v Kolíně, dětství prožil v Zásmukách. Vystudoval výtvarnou výchovu
a český jazyk na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Po studiích učil na základní
škole, pracoval jako topič, barman, dramaturg hudebního klubu, pečovatel, editor teletextu
České televize či sociální pracovník. Muziku hraje od konce osmdesátých let, nejdříve v kapele
Otcovy děti (do roku 1993), pak v Naholou 25 (1994 – 1996) a od roku 1995 dosud v Trabandu;
paralelně s Trabandem hrál v letech 1998 – 2000 se Zuby nehty. Kromě hudby se věnuje také
výtvarným aktivitám, jeho kresby, malby a koláže doprovázejí CD, v letošním roce například
vystavoval své koláže používající nalezené staré prorezlé plechy v klubu Horká vana v Českých
Budějovicích, další výstava proběhne v pražské čítárně Unijazzu.
Vybraná diskografie Otcových dětí: Mezi nebem a zemí (1991, Rosa), Noc a den (2003,
Sisyfos). – Diskografie Trabandu: O čem mluví muži (1997, APAC), Kolotoč (2000, Black
Point), Road Movie (2002, Black Point), Hyjé! (2004, Indies Records), 10 let na cestě (2005,
Indies Records), Přítel člověka (2007, Indies Scope), Domasa (2010, Indies Scope) a Neslýchané
(2011, Indies Scope). Mimo tyto kapely vydal desku s Michalem Horáčkem (Tak to chodí, 2003,
B&M Music), s kapelou Traband se podílel na představeních Divadla bratří Formanů a Divadla
na voru, spolupracoval či zahrál si na deskách dalších kapel a muzikantů, je autorem hudby
k večerníčku Karlík, zlatá rybka režiséra Jana Baleje (premiéra 2010).
DUCHOVÉ ZEMŘELÝCH
Kdo ví, co se tu vlastně mohlo stát
s jednou malou baletkou?
V její koupelně se našel starej drát
se zkrvavenou žiletkou
Tady je to! volá zahradník
a ukazuje na nejbližší strom
Pak kdosi sebou třískne o chodník
a inspektor zařve: To je on!
Je zřejmé, že ten plachý mouřenín
je mocným pánem elektrických sil
Zná všechny vlivné lidi od novin
jejichž jména bych jen stěží vyslovil
Muž ve skafandru spílá nebesům:
Vypněte ten kravál prosímvás!
A hle, faraón opustil svůj trůn
a z hořícího keře zazní hlas:
193
gramofo
Jarda Svoboda
Jarda Svoboda
Madam, dovolte mi prosím jen pár vět:
Tohle je můj milovaný syn
Máří Magdaléna, doktor Kazisvět
hrabě Drakula i Jurij Gagarin
Jeho sladká slova ať vás unesou
kamkoli mimo tento svět
Zde je navštívenka s mojí adresou
– ale detaily je lepší nevědět
O půlnoci vlci začnou výt
a nábytek se do pohybu dá
Někdo volá: Pozor! To chce klid!
a jiný šeptá: To se ti jen zdá…
Na stropě se v šeru mihl stín
je slyšet pláč anebo smích
To jednoruký manekýn
vyvolává duchy zemřelých
Král ze Sáby – starý moudrý pán
se pohodlně v křesle rozloží
Nechá jedno oko dokořán
a druhý na zrcadlo položí
Pak do pokoje vklouzne komorná
a nabídne mu svůj nenasytný klín
Je jako vždycky víc než pozorná
a odněkud je cítit svítiplyn
Tak skončil další neskutečnej flám
s jednou malou baletkou
Já přemýšlím, co ti dám
Přemýšlím o nás dvou
Jak tvoje ručka zvedá telefón
a já do sluchátka zařvu ze všech sil:
Čím bych si vás získal, Manon?
Čím bych se vám zalíbil?
(O čem mluví muži, 1997)
194
195
gramofo
Jarda Svoboda
Jarda Svoboda
KOLEDA
Na lavičce v parku, přikrytej novinama
leží ňákej chlápek, špínu za nehtama
s prázdnou lahví meruňkovice
Vločky snášejí se na jeho mastný vlasy
na děravý boty od Armády spásy
tak tu zase máme bílý Vánoce
Mráz mu jeho tvář zkřivil do grimasy
Navždy bude spát, na věčný časy
s přimrzlým úsměvem šťastný a veselý
(Road movie, 2002)
Ježíšek zase nepřišel, jen zlatý prasata a bílý sloni
Asi se někde zapomněl jako předloni, jako loni
Na lavičce v parku, skrčený pod kabátem
Možná se mu zdá o řízku se salátem
o čistým prádle, o teplý posteli
Mráz mu jeho tvář zkřivil do grimasy
Navždy bude spát, na věčný časy
s přimrzlým úsměvem šťastný a veselý
Ježíšek zase nepřišel, jen zlatý prasata a bílý sloni
Asi se někde zapomněl jako předloni, jako loni
Na lavičce v parku leží pod kabátem
Možná se mu zdá o řízku se salátem
o čistým prádle, o teplý posteli
196
197
gramofo
Jarda Svoboda
Jarda Svoboda
ŽIŽKOVSKÁ ROMANCE
LANO, CO NÁS K NEBI POUTÁ
Mám v hlavě slovník cizích slov
a tetování na paži
vzpomínky těžký jak rezavej kov
půltunový závaží
Já sedával v přístavu, popíjel kořalu, s holkama laškoval
A bylo mi fuk, co je, hlavně když fajfka mi doutná
Co bylo, už není, všechno mý jmění jsem dávno rozfofroval
Jsme silný, jak silný je lano, co k nebi nás poutá
Mám doma štangli salámu
červený víno v krabici
a pod okny mi po ránu
zpívají opilci
Ale najednou zmatek, když vešel ten chlápek, na mou duši!
Objedná si drink a sedne si vedle do kouta
Pak se nakloní ke mně a povídá jemně: Matouši!
Mám tady kousek malej byt
v paklíku pár cigaret
O všechno se s tebou rozdělím, když budeš chtít
chvíli se se mnou pozdržet
Já povídám: Pane, odkud se známe? Esli se nemýlíte?
A co je vám do mě, starýho mrchožrouta?
On na to: Pojď, dej se na moji loď, má jméno Eternité
Tramvaj č. 26
směr nákladový nádraží
pod oblohou plnou hvězd
do noci nás odváží
Ty jeho slova se zařízly do mě, jako bys břitvou šmik
Jako když po ránu vzbudí tě křik kohouta
Tak povídám: Jdem! A ještě ten den stal se ze mě námořník
Pod žižkovskou věží pomalu běží čas
Andělé boží poctivě střeží nás
Tak zvedněme kotvy a napněme plachty, vítr začíná vát!
Černý myšlenky vymeťme někam do kouta
Hudba ať hraje o dobytí ráje, teď není čeho se bát
(Road movie, 2002)
(Hyjé, 2004)
198
199
gramofo
Jarda Svoboda
Jarda Svoboda
HAVRANI
ZASNĚŽENÁ
Pes běhá po poli a plaší havrany
Mý smysly jsou čerstvý jak pole zoraný
jako sůl do rány, v závěji navátý sníh
A je tu žena, co vedu ji pod paží
V dálce vlak míří na nádraží
Přiváží noc na křídlech havraních
Hladina zamrzla
Krajina zasněžená
Jsou věci, které teprv
hledají svá jména
Ta žena mi říká, že hovoří s anděly
Vidíš? Teď právě kolem nás letěli
Stromy se zachvěly, jako by cítily mráz
A náhle ticho, ani pes neštěká
Choulí se, choulí u nohou člověka
a věčnost jak řeka protéká kolem nás
Havrani krouží a vznáší se nad poli
Bůh na nás míří falešnou pistolí
Ty střely nebolí, ač vnikají do útrob
Až skončí tahle noc a vyjde nový den
budeme daleko, kam jenom dolítnem
a zbyde po nás jen ve sněhu několik stop
(Přítel člověka, 2010)
Je tu se mnou ta, co křičí
Nejsem tvá a nejsem ničí
Je tu se mnou ta, co mlčí
Někde v dálce, v zemi vlčí
Je ticho po pěšině
Celý les kolem ztich
Jen žraloci na mých botách křoupou sníh
jak zbytky vánočního cukroví
Nepřijde‑li láska k Mohamedovi
musí Mohamed za láskou
Za tou, co hory přenáší
Hladina zamrzla
Krajina zasněžená
Jsou věci, které teprv
hledají svá jména
(Domasa, 2010)
200
201
gramofo
Jarda Svoboda
Jarda Svoboda
PRINCEZNA LADA
Jo, za městem za domy v dřevěný boudě žije
tam, co dřív bejvala zahrádkářská kolonie
ze sklenice od hořčice víno z krabice pije
červený víno s nápisem Poezie
Ani hezká, ani milá
ani chytrá, ani mladá
a přece – představ si to
princezna Lada
Princ Kamil, princ Libor, princ Dušan jsou mužové činu
co nakupují za pět prstů v magacínu
teď princezně Ladě k nohám snesli své dary
v igelitu bagetu, pár lahváčů a paklík s cigáry
A princezna Lada ráda své rytíře po zásluze odmění
vždyť představ si to, že na světě není žádná kromě ní
Za město, za domy, na břehy Vltavy
veze je tramvaj, tam usednou do trávy
v slunci se zalesknou jejich k nebi vztyčená kopí
a děravé zuby a od molů prožrané klopy
Co všechno už v životě propásli, co všechno už zkazili
tak buďme šťastni aspoň na chvíli, aspoň na chvíli
co na tom, že štěstí je chvíle tak zoufale krátká
za městem, za domy, tam, co dřív bejvala jatka
Láska není láska, ale v tom to nevězí
aspoň jednou v životě se cítit jako vítězi
(Neslýchané, 2011)
Ani hezcí, ani milí
ani chytří, ani mladí
princové z Nemanic
z mokrý čtvrti kamarádi
202
203
gramofo
Jarda Svoboda
Jarda Svoboda
TŘI OTÁZKY
Čan
Čteš poezii? Oblíbený básník? Oblíbená báseň?
BALADA O TOM JAK TO VŠE BYLO
Oblíbený básník… Abych pravdu řekl, mě k psaní inspirují spíše filmy a próza než
poezie… Ano, před lety byl mým oblíbeným básníkem Miroslav „Korýš“ Koryčan,
ale tomu, co psal, jsem nerozuměl ani slovo. Druhým byl nedávno zesnulý foto‑
graf a šmírák Miroslav Tichý, ale ten zase asi v životě žádnou báseň nenapsal.
Přesto byli oba mými oblíbenými básníky. Oni totiž byli básníci celým svým živo‑
tem, až do krajnosti, do důsledků, do nepříjemné doslovnosti. Básníci, blázníci,
básnílci. Takových básníků si velice cením, ani nemusí psát poezii!
Ne, opravdu, co se týče psaného slova, nemám nikoho, ke komu bych se upí‑
nal jako ke vzoru nebo od koho bych vědomě opisoval. Spíš mě oslovují jednot‑
livé básně jednotlivých básníků: Jirous, Čan, Holub, Skácel, Reynek, Kolmačka,
Krumphanzl. A písňové texty mých starších kolegů Třešňáka, Kryla, Janoty, Mer‑
ty, Brabence… A lidové balady a kramářské písničky, abych nezapomněl! A nápisy
na veřejných záchodcích – to je poezie!
Pan Trojan měl nádherného lva
pan Škubal mladou lvici
pan Kidery skvrnitého pardála
pan Štych a pan Boháček po orlici
Pan Vrbík choval malé kůzlátko
pan Voneš černou zmiji
pan Ungár měl rozcuchané vlasy na krátko
a slečna S
ta měla krásnou šíji
Jedenáctka to všechno pojala
v tichém pořádku
v němž vesmír časem krouží
a tímto pádem tahle balada
ve skutečnosti počala
na stanici řečené V Louži
Tam nalodil se pan Raf s opičkou
jak starý námořník
s krásnou čepičkou
když na křižník
se z dovolenky vrací
204
205
Jarda Svoboda
Bez velkých okolků
ta opička zahryzla se do šíje
která zavoněla se do kůzlátka
a omámené kůzlátko
se pustilo do vlasů na krátko
jež zauzlily se do zmije
zmije pustila se do pardála
a pardál do lvice
vzduchem lítalo peří
z nejedné orlice
Jenom ten lev tam tiše seděl
odmítal podíl lví
na vřavě která trvala pár století
či neděl
Tichý pořádek
měl toho všeho náhle dost
obzvláště téhle stanice V Louži
tak vybudoval Nuselský most
pod kterým Tizian
navrhl hbitě Atlantický oceán
takže je zcela nasnadě
proč pan Vrbík s panem Vonešem
teď žijí v Kanadě
206
gramofo
Jarda Svoboda
a všechno to jen protože
pan Ungár měl vlasy příliš na krátko
nebo kdyby měl alespoň vlastní zvířátko
Pan Vrbík by nechal doma kůzlátko
pan Voneš černou zmiji
a slečna S zahalila by do šály
tu svou krásnou šíji
Pánové Štych a Boháček
zapomněli by na orlice
pan Kidery by prodal pardála
pan Škubal všechny lvice
Jenom pan Trojan nechal by si lva
lva jako z barevného otisku
ten by je všechny bránil
proti útisku
té opičky co pan Raf s sebou tahá
a kterou on má tolik rád
a která jeho má tak ráda
Tichý pořádek
by si tiše pískal pod fousy
měl by rád tu stanici jedenáctky V Louži
a nechal si narůst krásné licousy
207
gramofo
Nuselský most by zůstal v ráji
a Atlantický oceán
v hlavě Tiziana
my všichni bychom seděli v zeleném háji
s nahými děvčaty a láhvovou sedmičkou
již od časného rána
Ilustrace Jarda Svoboda
208
209
Ma Jian
Ženské nebe
Přeložila Kamila Hladíková
ÚSMĚV JEZERA DROMLA
Když pomaličku slézal s koně, uvědomil si, že je zase na tomtéž místě jako před
chvílí.
Dlouze se nadechl a jen zvolna vydechoval. Vzduch byl prosycen vůní stepní
trávy a vlhké hlíny rozpálené sluncem. Vítr se nezměnil, stále vál šikmo směrem
od Kailásu. Nevšímavě přeletěl pustou plání a mizel kdesi v dálce. Tím směrem
leželo jezero Dromla. Když se člověk z dálky díval na jeho hladinu zčeřenou
větrem, vypadalo to, jako by se voda vzdouvala dechem nějakého prehistoric‑
kého ještěra. Kolem dokola se vlnilo rákosí, jen v místech, kde byla voda měl‑
ká, vytvářely solné krystalky bělostné květy. Dromla je slané jezero, každý rok se
v bažinách kolem ztratí spousta jaků a koní. Věděl, že jeho rodina se rozhodně
nemohla přestěhovat právě sem.
Popošel pár kroků dopředu, ale znovu se otočil, aby koni přehodil uzdu
přes hřbet. Teprve pak se vydal směrem k nedalekému pahorku. Travnatý svah
byl zbrázděný podle tvaru vápencových skalisek skrytých pod vrstvou hlíny,
hluboké trhliny byly neustále zvětšovány přívaly dešťové vody a tajícího sněhu
a vytvářely spleť různými směry se rozlézajících příkopů a vyvýšenin. Na takových
místech koně často upadnou a poraní se a také skot, když zapadne do některé
210
motá
V nepravidelné rubrice Moták chceme
představovat tvorbu současných nebo již
zemřelých politických vězňů či disidentů.
Ma Jian (Ma Ťien)
se narodil roku 1953 ve městě Čching-tao ve východní Číně. V mládí se živil opravováním
hodinek, malováním politických transparentů a fotografováním pro státní časopis. Ve třiceti
letech se vydal na tříleté putování po Číně, jež později popsal ve vzpomínkové knize Rudý
prach. V roce 1987 vydal Ma Jian sbírku povídek Ukažte mi jazyk – „obrazy Tibetu,
kde se v živých a mrtvých mísí krása s úzkostí“ –, poté čínská vláda zakázala publikování
jeho dalších děl. Téhož roku odešel Ma Jian z Pekingu do Hong Kongu a stal se disidentem
– třebaže i nadále Čínu navštěvoval – a v roce 1989 vyjádřil podporu prodemokratickým
aktivistům na pekingském náměstí Tchien-an-men. V Hong Kongu napsal kousavou satiru
Mistr nudlí, která mu vynesla přídomek „čínský Kundera“. Po předání Hong Kongu Číně
přesídlil Ma Jian do Německa a později do Londýna, kde vydal román Pekingské kóma
– hluboce lidský pohled na masakr na tchien-an-menském náměstí. „Je-li bolestná pravda
nejvyšší formou lásky, pak je Pekingské kóma milostnou písní, která potvrzuje Ma Jianovo
místo mezi nejvýznamnějšími světovými spisovateli.“ V současnosti žije Ma Jian se svou
překladatelkou a partnerkou Florou Drewovou v západním Londýně.
z hlubokých proláklin, mnohdy zemře vysílením. Vydrápal se nahoru. Dole pod
ním se v nehybně mrtvé vodě jezera odrážela modř oblohy. Otočil se, aby se podí‑
val na koně, který se zatím ani nepohnul. Je s ním na cestě už skoro celý měsíc. Je
to silný kůň od strýčka Kalzang Sönama. Přesto se mu ale nejde dobře, snad je to
tím, že už je to příliš dlouho od doby, kdy jel na koni naposled, stehna i kostrč
má otlačené, je jako rozlámaný. V téhle oblasti vyrostl, jeden rok tady jeho rodi‑
na kočovala. Vzpomněl si, jak jeho malá sestřička Gaga zrovna v těchto místech
spadla z jaka do příkopu a zabila se. Bylo jí tehdy teprve jedenáct.
Už se na koně neohlížel a šel dál. Pláň se postupně narovnávala a rozšiřova‑
la. Tam v dálce se tráva bíle mihotala pod slunečními paprsky. Obloha byla jako
vymetená, nikde nebyl jediný stan, jediné stádo dobytka. V prsou cítil strašné
prázdno.
Travnatá, podmáčená pláň se rozkládala ve výšce více než pět tisíc metrů
nad mořem. V paprscích teplého srpnového slunce tu živořilo jen pár odolných
studenomilných rostlinek. Odkopl několik trsů seschlého lišejníku, posadil se
a znovu se ohlédl na koně. Kůň hrabal kopyty, ocasem odháněl mouchy a co
chvíli pocukával kůží na břiše. Vítr ustal, pomyslel si. Byl to divoký kočovnický
kůň, sedlo nesl poprvé, a protože se před pár dny ztratil jutový pytel sloužící jako
podložka pod sedlo, tlačilo mu teď dřevěné sedlo přímo na hřbet. Některá místa
už měl úplně vydřená, takže se občas plašil bolestí. Vzpomněl si na hnědáka, na
němž kdysi jezdil, sebehlubší příkop přeskočil jediným plavným skokem. A ten
211
Ženské nebe
bílý jak! Od té doby, co odešel studovat do Sagy, nejel ani na jakovi. Jak se prázd‑
niny blížily každým dnem ke konci, byl čím dál nervóznější. Před pár dny potkal
Tašiho rodinu. Ještě ho poznali. Starý Taši už skoro ani nemohl vstát. Ptal se ho,
jaká kouzla se v Saze naučil. Tašiho rodina měla víc než deset členů, všude kolem
byly roztroušené jurty, večer se všichni shromáždili a poslouchali jeho vyprávě‑
ní o světě tam venku. Starý Taši už byl úplně hluchý, a protože nic neslyšel, začal
vyprávět, jak šel sám zamlada do Sagy studovat černou magii. Jeho strýček byl
láma. Převtělenec jménem Tänpa Dordže Cchering mu vyloupl oči, rozřízl ústa
a usekal ruce a obětoval je bódhisattvovi Avalókitéšvarovi. Strýček pak po několi‑
ka dnech zemřel. Otec proto vyslal Tašiho studovat magii, aby se mohl pomstít.
Svolal tedy stádo jaků a vydal se na cestu. Jeho mistr se jmenoval Döndub Gjal‑
cchän, dovedl si podmanit přírodu a znal všechna mocná zaklínadla. Taši mu
dal všechny své jaky, stříbrnou tabulku s buddhistickými texty a měděnou kadi‑
delnici na pálení vonných tyčinek a zůstal u něj rok v učení. Mistr ho naučil,
jak se bránit kouzlům, a také několik základních zaklínadel. Když se Taši vrátil,
zaklel oči Tänpy Dordže Ccheringa, takže převtělenec oslepl, potom se Taši vrá‑
til domů a utekl i s rodinou sem, do této oblasti. Gönpo Taši mu řekl, že jeho
rodina se odsud minulý měsíc přesunula na jihovýchod, slyšeli, že je tam pod
horami úrodné údolíčko, ale že prý je to odsud přes deset dní cesty. Gönpo také
říkal, že jeho sestra Dawa Makji vyrostla do krásy, že je jako červeňoučká třešnič‑
ka, každému, kdo na ni pohlédne, se začnou sbíhat sliny. Když to slyšel, zalil ho
nepříjemný pocit a bezděky zaťal ruce v pěst. Gönpo také nechápal, proč jeho
rodina odešla kočovat jinam, slyšel jen, že je tam sice mírný podzim, ale v létě
tam nefouká vítr, a protože je údolí otočené na sever, útočí za bezvětří moskyti
a ovádi na zvířata tak krutě, že se často celé stádo splaší, rozběhne se směrem, kde
cítí vlhký vzduch, a vběhne přímo do jezera Dromla. Gönpo říkal, že jeho otec už
je na tom se zdravím špatně, nedokáže už ani hodit urdo, s nímž za mlada doho‑
dil ze všech mužů nejdál, a matka zase spadla z jaka a nemůže už pracovat. Tohle
212
motá
Ma Jian
Ma Jian
Ženské nebe
si Gönpo musel nějak poplést, pomyslel si, matka přece na jakovi nikdy nejezdi‑
la. Asi jen poněkud překroutil tu historku s Gagou.
Směrem od jezera Dromla přišel závan větru. Zavětřil. Vzduch byl mdlý
a měl trochu nahořklou příchuť. Natáhl nohy, zmrtvělé únavou, a nejistě se
postavil. Už dva dny nic nejedl, v žaludku ho nepříjemně pálilo.
Kůň zmizel. Nevěděl ani, kdy utekl. Uvědomil si, že ve chvíli, kdy se změnil
vítr, asi usnul. Měl jsem ho přivázat, tady není žádná tráva, aby se mohl napást,
a nejsou tu ani mouchy, přemýšlel cestou ze svahu. S námahou sledoval stopy
koňských kopyt vyšlapané v trávě. Když se setmělo, zastavil se. Otevřel ústa a hned
je zase zavřel. Na planině se prudce ochladilo. Ještě rozeznával, kterým směrem
leží jezero Dromla. Tam se nesmí přiblížit, slyšel, že voda v jezeře je moč démon‑
ky Žirin, tam na jednom z kopců u jezera je ještě vidět průrva, kudy moč tekla,
když démonka čurala. Ale přesto se zřetelně pohyboval přímo směrem k jezeru.
Posílal domů dopis, ve kterém psal, že na prázdniny přijede, ale když pak za čty‑
ři měsíce skutečně dorazil, sám ten dopis otevíral na úřadě v Magjümu. Ve vsi mu
říkali, že jeho rodina hned zjara vyrazila se stádem kočovat do stepi Jarä. Když pak
ve stepi Jarä narazil na několik kočovnických rodin, jejich tvrzení se rozcházela.
Nakonec se rozhodl hledat směrem, který mu poradil strýček Kalzang Sönam.
Hledal, kde se dalo, až konečně včera večer dorazil k onomu pahorku. Starý Taši
ho varoval, aby se nepřibližoval k jezeru Dromla, říkal, že démonka Žirin si tam
ještě často dává schůzku s horským démonem, a kdo je spatří, jak spolu obcují,
okamžitě oslepne. Včera večer svoji rodinu málem dohnal. Jurty tam na tom sva‑
hu byly strženy jen před pár hodinami, rozrytá půda byla ještě vlhká, přestože
pod kameny tvořícími ohniště byla suchá jako troud. Našel ještě kus hadru ze sta‑
ré sukně, co nejspíš sloužil jako podložka pod koňské sedlo, bylo na něm vyšívání,
určitě jej vyšila jeho matka. Vzpomněl si na živůtek, co nosí Dawa Makji. Zastesk‑
lo se mu po ní. V době, kdy odcházel na studia, byla už docela veliká, už se před
ním styděla svlékat, a když se chtěla vyčurat, odběhla vždycky pár kroků stranou.
213
Ženské nebe
Připomněl si vůni kyselého jačího mléka vycházející z těla Dawa Makji. V tu
chvíli se otočil k černému koni a říkal mu, podívej, jen se podívej, byli tady, její
kobereček ležel právě tady. Lehl si na zem, přivoněl si, zvedl odhozené ovčí
kopýtko, pak zvedl hlavu a říkal sám k sobě, hledám vás už skoro celý měsíc, a vy
si sedíte a pracujete a pobíháte, ty boty, co jsem ti koupil, jsou z Pekingu, řeknu
vám, Peking je príma, je tam spousta lidí, aaach, kdyby se všechen dobytek z celé‑
ho Magjümu sehnal dohromady, nebylo by ho tolik, ve škole máme velká okna
a jsou tam schody, po kterých se dá sejít dolů… Najednou se zarazil a rozhlédl se
na všechny strany. Tou dobou se ve stepi nepohnulo ani stéblo, do nosu se mu
dral pach jačího trusu a odhozené ovčí kosti smíšený s vlhkou vůní hlíny a vody.
Viděl pár hovniválů, jak se zavrtávají do koláče jačího lejna, a pozoroval, jak se
lejno pomalu rozpadá.
Teď stál v potemnělé stepi a tupě vzdoroval útokům kousajících komárů.
Znovu vyrazil vpřed, viděl nachově zbarvenou hladinu jezera, zčeřenou mono‑
tónními řadami drobných vlnek, právě tady čurala, ta démonka. Lehl si a díval se
do dálky, teprve navečer démonka opouští jezero a vrací se k horskému démono‑
vi, aby s ním strávila noc. Tohle je jen bělostný obláček snu na břehu jezera z její
moči, takhle, takhle čurala…
Usnul. Když se zase vzbudil, oslňující sluneční paprsky zbarvily jeho obličej
do ruda. Byl by rád zachytil ten unikající sen. Když se trochu probral, rychle se
posadil a snažil se zorientovat. Uvědomil si, že zůstal bez jídla a pití a teď už také
bez koně, a jestli šťastnou náhodou nepotká nějaké kočovníky, nepřežije. Vrá‑
voravě se pokusil postavit a omdlel. Ve spáncích mu prudce bušilo a srdce jako
by se chtělo rozskočit. Byl tak hladový, že už vůbec neměl sílu. Černý kůň včera
jistě doběhl sem, vede tu vyšlapaná cestička a hluboký příkop vlevo od ní určitě
nemohl přeskočit. Běžel‑li proti větru, mohl doběhnout jen sem, jedině tady se
mohl skrýt před kousáním bodavého hmyzu. Zadíval se na hladinu jezera, byla
214
motá
Ma Jian
Ma Jian
Ženské nebe
naprosto klidná, bílé krystalky soli lemující břeh připomínaly dlouhý vlnící se
khatag. Nedaleká tůňka bělostně se blyštící v záři slunce vypadala, jako by byla
pokrytá ledem. Okolní bažiny obrůstalo vysoké rákosí. Tady už nebyly ani mou‑
chy. S námahou zvedal nohy a pomaličku došel k jezeru, pak se vydal doprava
podél břehu, jako kdyby jedině u jezera mohl na někoho narazit. Zkusil se tro‑
chu napít jezerní vody, ale hned ji vyplivl, žaludek měl v jednom ohni. I moč by
chutnala líp, pomyslel si. Když zvedl hlavu, spatřil, jak se jezero usmívá, stejně
jako Dawa Makji.
Když se začalo šeřit, na chvíli se zastavil. Mraky zahalující vrcholky masívu
Kailásu odrážely paprsky zapadajícího slunce, postupně se trhaly a smršťovaly, až
opustily vrchol, aby spočinuly pod temnou klenbou oblohy. Setmělo se.
Pak ucítil závan větru. Našel svou rodinu. Jurty zahlédl po tom, co začal
vát vítr – živě plápolající a chvílemi zase uhasínající oheň, známý kotlík, jehož
víko je vyrobeno z kusu pocínovaného plechu. Matka právě stojí v oblacích kou‑
ře a vkládá do kotlíku kus jačího másla, ucítil vůni máslového čaje a smaženého
jačího tvarohu, uviděl sestřičku, ne, to ona ho uviděla, pronikavě vykřikla a roz‑
běhla se k němu, dotkla se svým čelem jeho, až to zadunělo, poklepala ho po
rameni, usmál se na ni a vkročil do jurty. Nic se tam nezměnilo, na zemi se pořád
rozprostíralo těch několik jačích koží a kobereček patřící Dawa Makji, otec seděl
jako vždycky u prostředního sloupu, měl to tam nejblíž k ohništi, na sloupu stále
visel vak na jačí máslo, věc, kterou matka používá celý život. Plastikový barel, kte‑
rý donesl, položil vedle otce a řekl jim, že s tímhle barelem na zádech může čer‑
ný kůň klidně i běžet. Dawa Makji přivedla za ruku Dawa Nangsu, holčička vůbec
nevyrostla, stále se tak hloupoučce usmívala, stejně jako tehdy, když jí namazal
obličej sazemi. Dawa Makji se skloněnou hlavou pozorovala oheň a pak rozlo‑
mila cihlu čaje a vhodila ho do kotlíku, vytáhl kus krystalické soli, kterou přine‑
sl, a podal jí ho. Stala se z ní žena. Když se předklonila, aby si od něj vzala sůl,
její ňadra se vzedmula a párkrát se otřásla. Vzpomněl si na hřiště u nich ve škole.
215
Ženské nebe
Po jídle tam chodíval hrát fotbal, vedle hřiště byl velký bazén, školní budova stála
hned u vody a její čistě bílá zeď se zrcadlila na hladině bazénu.
Otevřel ranec. Cožpak s ním černý kůň neutekl, pomyslel si? Otevřel ranec
a nejprve vytáhl do čtverečku pečlivě složený kousek prádla pro matku, obě sest‑
řičky vykřikly překvapením. Obklopily ho a začaly z rance vytahovat věci. Umyjte
si ruce, říkal jim. Také otec se podíval směrem k ranci, vypil už hodně alkoho‑
lu. Skutečně, jak říkal Gönpo, byl už velmi slabý, jako starý opotřebovaný měch,
v nejisté ruce držel šikmo nakloněnou dřevěnou misku a ječné pivo mu stékalo
po paži.
Od zad pocítil chlad a přisedl si blíž k ohni. I když bylo léto, v noci byla tako‑
vá zima, že měl nohy úplně zmrzlé. Slyšel, jak se venku kolem jurty mačkají ovce,
jak o sebe duní jejich rohy, když spolu zápasí. Uvnitř stanu se držel horký vzduch
nasycený těžkým pachem jačího trusu, vypil pár doušků slaného máslového čaje
s mlékem a pečlivě jej vychutnával. Mléko bylo velmi čerstvé, cihlový čaj se však
pořádně nepřevařil a měl trochu zatuchlou chuť. Chtěl ještě něco vyprávět, ptej‑
te se mě, pobízel je. Říkal, to jste neviděli ten dům, ve kterém jsem bydlel, má
spoustu poschodí a v každém z nich někdo bydlí. Vzpomněl si na kino a řekl,
tady my všichni bychom spolu mohli jít do kina. Viděl, že mu nerozumějí, a tak
vysvětloval, filmy se dělí na hrané a dokumentární a také jsou zahraniční filmy.
Viděl, že jeho slova na ně stále nezapůsobila, a pokračoval, tam venku, tam je
veliký svět, i když tam samozřejmě nejsou žádné vysoké hory. A stále tak mluvil,
až si vzpomněl na školu, vzpomněl si, že v očích svých spolužáků byl také nepo‑
chopitelnou bytostí, jež žije na náhorní planině v pěti tisících metrů. I když ho
školní život zcela pohltil, přece často myslel na stan prosycený vůní jačího tru‑
su a kyselého mléka, na pustou náhorní step, jež se táhne bez konce. Tady sta‑
čí, jen abys měl zbraň a střelivo, koně a psa, ulovíš si divokého osla nebo gazelu,
a žiješ si naprosto svobodně. Zmítal se v posledních letech mezi životem ve měs‑
tě a životem ve stepi, vábení civilizace bylo pro něj příliš silné, když se sem nyní
216
motá
Ma Jian
Ma Jian
Ženské nebe
vracel, jako by slyšel nářek svého rozervaného těla a neklidné duše. Teď se jedna
polovina jeho těla vrátila domů, teď sedí doma, hluboko ve stepi u jezera Dro‑
mla, poslouchá šustění větru, poslouchá, jak se jeho blízcí baví o každodenních
starostech s pěstováním ovcí a jaků, vítr s sebou přináší vůni, je to silná, naslád‑
lá vůně těla Dawa Makji. Vstal, s nahrbenými zády obešel vnitřek stanu, pohladil
zvrásněný povrch dřevěné truhly, zanechal na ní stopu svého nože, pohladil kus
zrcadla vsazený ve dveřích skříně, přiblížili hlavy k sobě a dívali se společně do
zrcadla, ona se dívala sama na sebe, on se díval na ni, její vlasy ho šimraly na krku,
to vše se nezměnilo.
Cožpak se ti nestýskalo po tvém Magjümu, cožpak ses sem nevrátil, cožpak
jsi sem nepřišel hledat jurtu své rodiny, co ta zlatá stuha a nylonové punčochy,
co jsi přinesl pro Dawa Makji, prádlo pro matku, instantní pomerančový džus,
co ho stačí jen zalít vodou a dá se pít, čínský svitkový obraz, to vše přece odnesl
černý kůň. Říkáš, že venku nosí dívky kožené boty, neběhají jen tak, vezmu vás
tam všechny s sebou, dá se tam pracovat, v knihách je všechno napsané, cesty tam
jsou z asfaltu, je tam stokrát víc obchodů než v celém Magjümu, už se sem nikdy
nevrátíte.
Dawa Makji přišla a dolila mu do misky nový čaj. Díval se na ni. Svlékni se,
jsi celý zpocený, říkala mu, venku je hodně děvčat, viď. Díval se jí do očí a na rty
a říkal, nenosí tibetské šaty, nosí džíny, vypadá to jako hladké nohy krav, když
jdou spát, svlékají se, nespí jako my v kožených kabátech. Už se na ni nedíval,
ona se na něj také nedívala. Dříve spolu spávali na jedné posteli, ale jednou natá‑
hl ruku, dotkl se jejího podpaží, dotkl se jejích malých špičatých ňader, dotkl se
jejího rozkroku, probudila se, přitiskla nohy k sobě a odstrčila jeho ruku, pak už
se před ním skrývala.
Od té doby kdykoli spatřil krásnou dívku, vzpomněl si na tuhle step, na
tohle dusné, vlhké ovzduší.
217
Ma Jian
Ženské nebe
Ženské nebe
Seděl se svěšenou hlavou, zdrcený, tvář otočenou směrem k jezeru Drom‑
la, k té velikánské, pomalu se probouzející bažině. První paprsky slunce ozařo‑
valy solné krystaly. Černý kůň už určitě donesl ranec do stanu, pomyslel si. Měl
by se vrátit zpátky. Přiběhl k němu pastevecký pes Phagmo a strkal mu hlavou do
stehna.
Spatřil, jak v dálce z modré oblohy vystupuje hora Gang rinpočhe, obklo‑
pená bělostnými oblaky. Vypadala jako démonka Žirin. Vydržel chvíli stát a pak
znovu upadl. Z kapsy košile se mu vykutálela propisovací tužka a zastavila se ve
vysoké stepní trávě.
(1987)
ŽENSKÉ NEBE
Autobus se s vypětím všech sil drápal do výšky přes pět tisíc metrů nad mořem, na
vrcholek průsmyku Gangpala. Dole pod námi s funěním stoupalo k vrcholu ještě
několik náklaďáků značky Osvobození. Na vrcholu se mraky protrhaly a cáry
mlhy se valily do údolí, odhalovaly tak porůznu roztroušené balvany a malé obó.
Dole v údolí se chvílemi vynořovalo jezero Jamdogccho. Jeho hladina odrážela
modř oblohy a sněhobílé štíty, vlhce se lesknoucí ve slunečních paprscích, vypa‑
daly, jako by se nořily do průzračné vody jezera. Pohled na ně vzbuzoval v člo‑
věku podvědomou touhu dotknout se jich. Tato prašná cesta, vinoucí se nad
příkrými srázy horských masívů, je hlavní silnicí spojující Zadní Tibet s Předním.
Měsíc jsem strávil ve Lhase, kde jsem prošel všechny starobylé paláce a kláš‑
tery, především hlavní lhaský chrám Džókhang. Je to posvátné místo tibetských
buddhistů. Poutníci z celého Tibetu se tu slévají v nekonečný proud obklopující
celý chrám. Vzduch je prosycen zvukem odříkávaných súter a modliteb za duše
218
motá
Ma Jian
hříšníků, seslané v podobě dalšího zrození zpět na zem, aby v příštím životě už
nemusely dál snášet utrpení. Někteří z poutníků odměřují cestu k chrámu vlast‑
ními těly, jako by prováděli nějaká cvičení, lehají si, vstávají a opět si lehají. Pro
turisty je to přesně takové divadlo, za jakým do Tibetu přijeli. Co ale přitahuje
cizince nejvíc, je obřad tibetského nebeského pohřbu. S fotoaparátem na rameni
jsem se šel několikrát podívat na ono proslulé nebeské pohřebiště. Kdykoli jsem
ale přišel před rozedněním, dřív, než obřad skončil, pokaždé mě už z dálky spat‑
řili a nedovolili mi přiblížit se na dohled. Někdy i házeli kameny a volali na mě,
ať rychle zmizím. Vracel jsem se proto vždy bez úspěchu. Slyšel jsem, že zemřelý
musí nejprve po tři dny zůstat doma, potom ho jeho příbuzní sami odnesou na
pohřebiště. Cestou se nesmějí ani jednou ohlédnout. Když dojdou na kraj vesni‑
ce nebo na křižovatku dvou cest, rozbijí tam červený hliněný džbán na znamení,
že duše mrtvého už se do svého těla nesmí vrátit. Nebeský obřadník zapálí kadi‑
dlo, a mají‑li pozůstalí trochu peněz, pozvou lámu, aby předčítal sútry a před‑
stavil tak před tváří Buddhy zásluhy zemřelého. Podle toho bude potom duše
seslána zpět na zem k dalšímu převtělení, nebo zůstane navždy v ráji, po boku
Buddhy a dalších svatých. Poté nebeský obřadník rozřeže maso zemřelého na
malé kousky a jeho kosti rozdrtí železným kladivem na prach. Jsou‑li to jemné
kosti mladého člověka, přidá k nim ještě hrst hrubě namleté mouky z horského
ječmene, směs promíchá a nechá supy, aby vše snědli. Pokud byl zemřelý buddhi‑
sta, nechají mu ještě na hrudníku vyřezat svastiku – znamení přinášející štěstí.
Nakonec je skalp zemřelého vrácen jeho rodině a nebeský pohřeb je považován
za skončený. Od té chvíle, kdykoli chtějí příbuzní navázat se zemřelým kontakt,
jdou do chrámu zapálit vonné tyčinky a poklonit se Buddhovi.
Rozhodnutí jet do tak zapadlé oblasti, jako je Zadní Tibet, jsem učinil jen
proto, abych zkusil štěstí, že se mi třeba přece jen podaří zhlédnout někde obřad
nebeského pohřbu. Ve chvíli, kdy autobus začal sjíždět dolů a uháněl podél bře‑
hů jezera Jamdogccho, pocítil jsem náhle závrať. Otevřel jsem okénko a vyhlédl
219
Ženské nebe
ven. Jezerní hladina byla hladká jako zrcadlo, foukal jemný větřík a vzduch byl
průzračný, bez jediného zrnka prachu. Ale autobus byl narvaný k prasknutí a sil‑
ný zápach ovčích kůží a trusu útočil na moje čichové buňky tak, že jsem se neod‑
važoval nadechnout. Nakonec už jsem to nemohl vydržet a vystoupil jsem.
Byl osmý měsíc. V tomhle období se celá náhorní plošina zbarví dozlato‑
va, nebe je modré, vzduch průzračný tak, že ho ani necítíte. Došel jsem na břeh
jezera, shodil ze zad batoh, vytáhl z něj ručník a s pocitem naprostého blaha si
opláchl obličej. Místo se jmenovalo Nakarce, byla to vesnička s necelým stem
domácností. Tibeťané si pod horami postavili shluk hliněných domků, na jejichž
střechách nyní povlávaly modlitební praporky. Nahoře ve svahu stál malý kláš‑
ter se zdmi natřenými červenobíle, jen pod střechou byl silný pruh modré barvy.
Opodál jsem našel rozvaliny několika budov bez střechy a čhörten, který se, prá‑
vě čerstvě natřený na šedobílo, třpytil ve světle slunečních paprsků.
Bylo to nádherné místo. Kolem jezera se neválely žádné odpadky a voda byla
tak čistá, že v ní bylo vidět každý kámen. Sluneční paprsky pronikaly průzračnou
hradbou vody až na samé dno. Pestře zbarvené modlitební praporky na stříškách
domů se vesele třepotaly ve větru na znamení věčné slávy Buddhovy říše. O něco
níže pod hliněnými domky, na břehu jezera, stála betonová stavba se střechou
z červených tašek, zřejmě veřejný záchodek. Vytáhl jsem svůj červeně orazítkova‑
ný doporučující dopis, a jakmile jsem přišel blíž, viděl jsem, že to není záchod,
ale obyčejný zděný domek. Vyšel odtamtud nějaký člověk ve vojenské uniformě,
podle přízvuku pocházel ze Sečchuanu. Pozdravil mě a pozval, abych se šel posa‑
dit dovnitř, tak jsem společně s ním vstoupil do domku. Byla to ve skutečnosti
vojenská telefonní stanice a jediný voják, který tu sloužil, měl na starost udržovat
v chodu místní úsek telefonního vedení. Linka byla většinou v pořádku, a tak trá‑
vil dny rybařením u jezera nebo čtením časopisů a dobrodružných příběhů. Měl
velikou radost, že tu chci pár dnů zůstat. Trčel tu už čtyři roky, naučil se dokonce
celkem slušně tibetsky a často chodil večer na skleničku ječného piva k místním
220
motá
Ma Jian
Ma Jian
Ženské nebe
vesničanům. Na zdi mu visel samopal a po místnosti byla poházena spousta vše‑
lijakých věcí, vypadalo to tam jako ve vojenském skladu.
Vyptával jsem se, jestli je tu někde poblíž nebeské pohřebiště, a on poví‑
dal, že je. Když jsem se zeptal, jestli se v nejbližší době náhodou nechystá něja‑
ký pohřeb, zarazil se na chvíli, a pak odpověděl, že před několika dny tu zemřela
jedna žena. Začal jsem se ho vzrušeně vyptávat na podrobnosti, ale on jen cosi
zamumlal, že musí jít koupit na večer něco k pití. Podstrkoval jsem mu nějaké
peníze, ale on mě skoro hrubě odstrčil a vyšel ven. V duchu jsem o překot pře‑
mýšlel: jestliže to nevyjde teď, taková příležitost se bude těžko někdy opakovat.
Sotva se zas přihodí, že jakmile někam dorazím, zrovna tam někdo zemře. Tuhle
příležitost rozhodně nesmím promeškat.
Večer jsme spolu popíjeli a rozebírali, co se děje ve světě. Abych si ho trochu
naklonil, začal jsem se velkohubě vychloubat. Byl, stejně jako já, vášnivým rybá‑
řem, tak jsem mu slíbil, že až se vrátím do Pekingu, pošlu mu nerez rybářský prut
z dovozu, a rovnou jsem mu napsal svou pekingskou adresu. I sám ředitel země‑
koule byl v tu chvíli můj nejbližší soused. Přirozeně, taková adresa v Pekingu ani
neexistovala. Pak jsme začali probírat ženské, to téma ho ohromě zajímalo, kouřil
rozrušením jednu cigaretu za druhou. V této oblasti jsem ovšem odborník, začal
jsem mu zevrubně vyprávět o otevřenosti dnešních žen vůči mužům, a dokonce
jsem mu v sečuanském dialektu spiklenecky přislíbil, že až někdy přijede do Pekin‑
gu, půjčím mu svou milenku. Ještě jsem ho ujišťoval, že se vůbec nemusí ostýchat
můj návrh přijmout. Chvíli poklepával na desku stolu, a pak najednou povídá, že
té ženě bylo teprve sedmnáct. Úplně jsem zkameněl. Tak mladá! Vykrvácela při
porodu, pokračoval, dítě má ještě v břiše. Pocítil jsem náhlou nevolnost a vytáhl
jsem cigaretu. Oba jsme chvíli mlčeli. Místnost byla velmi jednoduše zařízená,
u zdi stála vojenská dřevěná postel, žlutě lakovaná, na boku měla ještě viditelné
razítko s rudou hvězdou a číslem útvaru. Zeď byla celá polepená výstřižky z obráz‑
kových časopisů. Železná police, telefonní kabel, stočený pod stojanem s lavorem
221
Ženské nebe
na mytí. Spodní část okna byla zalepená novinovým papírem, skrz sklo v horní
polovině byla vidět obloha, jejíž tmavě modrá barva se zatím změnila na černou.
Ze silnice sem už hezkou chvíli nezaléhal zvuk projíždějících aut.
Voják vstal, natáhl se na postel a pronesl, to poznáš, nikdo z místních zřej‑
mě ještě nikdy neviděl fotoaparát, ani dva Ňimini manželé nebudou vědět, co to
vůbec je.
Kdože má dva manžely? ptám se. Ta mrtvá dívka. A jak může mít dva manže‑
ly? já na to. No vdala se za dva bratry. Jeho hlas byl velmi tichý. Chvíli jsem nevě‑
řícně zíral a pak jsem se znovu začal vyptávat. A jak to, že se musela vdát za dva
muže? Ani jsem to nedořekl, a už mi bylo jasné, že to je nemístná otázka, je už
mrtvá, a já se ještě ptám, proč měla dva muže. Ale on přesto odpověděl. Nebyla
místní, přistěhovala se sem z Nathuly. Bylo jich doma jedenáct dětí a Ňima byla
nejslabší z nich, jakmile jí bylo šest, prodali ji za šest ovčích kůží.
Dnes se ještě někde prodávají lidi? ptám se. Neodpověděl, místo toho pokra‑
čoval. Vyrůstala pak najednou úplně jinak než předtím doma, dokonce chodila
v Lungmace tři roky do školy. V té době ještě byla naživu její nevlastní matka.
Jak se její nevlastní matka jmenovala? Připadalo mi, že tohle bych si měl
zapsat, vytáhl jsem proto pero a deník.
Její nevlastní otec byl opilec, jak se napil, začal zpívat a dostal chuť na žen‑
ské. Někdy začal objímat Ňimu a po smrti ženy to bylo ještě mnohem horší. Jak
by se mohla desetiletá dívenka ubránit takovému mužskému? Podle hlasu bylo
znát, že ztrácí trpělivost. Věděl jsem, že za chvíli začne nadávat. Před chvílí, když
jsem se před ním tak nehorázně vychloubal, také bez ustání nadával.
Do prdele! Počkal jsem, až přestane klít jak starý válečný veterán a bude
vyprávět dál. Jeho rudý obličej teď zfialověl. Rozohnil se jako pravý Sečchuanec!
Nic jsem neříkal a čekal, až proud jeho nadávek trochu poleví.
Vyšel ven a díval se, odkud fouká vítr. Telefonní kabel se ani nehnul. Dopil
jsem zatím zbytek kořalky a několikrát jsem přešel po místnosti. Na náhorní
222
motá
Ma Jian
Ma Jian
Ženské nebe
plošině ani v létě nejsou komáři. Závan vlhkého, chladného vzduchu od jezera
pronikl do místnosti a umocňoval moje chmurné pocity.
Můžeš mě vzít s sebou, abych se podíval? zeptal jsem se.
Aniž zvedl hlavu, vzal ze stolu klíče a baterku: Jdeme!
Vstoupili jsme společně do vesnice, prošli jsme podél temných zdí hli‑
něných domků a začali jsme stoupat vzhůru úzkým průchodem mezi dvěma
zděnými plůtky. Po hrbolaté pěšině se šlo špatně, uschlý trus domácích zvířat
a roztroušené hromádky uschlé trávy se pod našimi kroky nehlučně stlačovaly.
Psí štěkání se slévalo do jediného táhlého zvuku. Odsunul rukou vrátka a vykro‑
čil směrem k jednomu domku, kde se svítilo. Než jsme vstoupili do místnosti,
houkl dovnitř tibetsky pár vět.
Několik mužů sedících okolo ohniště jako na povel otočilo hlavy a s ote‑
vřenou pusou na mě zírali. Jeden z nich, už ne nejmladší, vstal, voják mu ješ‑
tě něco říkal tibetsky, ostatní se stále dívali na mě. Vytáhl jsem zapalovač a škrtl
jím, pak jsem vzal cigarety a nabídl jim. V přítmí byly vidět jen jejich bíle svítící
zuby. Znovu jsem škrtl zapalovačem a nechal jsem plamínek mihotavě plápo‑
lat. Údivem jim poklesly brady. Podal jsem zapalovač tomu stojícímu, on si ho
vzal a posadil se. V tu chvíli se pozornost všech obrátila k zapalovači, vzájemně si
ho podávali a prohlíželi si ho, jen občas zvedl některý hlavu a zazubil se na mě.
Také jsem si sedl a jeden mladík vedle mě vytáhl z plátěné brašny kus sušeného
skopového masa, odřízl z něj pruh a podal mi ho. Jíst syrové usušené skopové
nebo hovězí maso už jsem si za dobu svého pobytu v Tibetu zvykl, tak jsem vy‑
táhl z opasku nůž, odkrojil si kousek a začal jíst. Měli z toho neskrývanou radost
a ještě mi k tomu přidali trochu ječného piva. Alkohol ještě pořádně nevykvasil
a zrníčka ječmene plavala na povrchu. Vzpomněl jsem si na tu dívku.
Místnost byla plná dusivého dýmu smíšeného s pachem jačího trusu, jímž se
v domku na otevřeném ohništi topilo, ani jsem se neodvažoval pořádně nadech‑
nout. Rozhlédl jsem se po místnosti, byla vybavena stejně jednoduše jako většina
223
Ženské nebe
jiných tibetských domácností. Na široké, necelého půl metru vysoké dřevěné
truhle u zdi byla rozložena deka na spaní, zdi místnosti byly jen nahrubo omít‑
nuty cementem. Napravo od dveří měli ještě jednu vnitřní místnost, nebyla ani
oddělena závěsem. Vevnitř byla černočerná tma. Snad to býval Ňimin pokoj,
nebo možná nějaká spižírna. Nad ohništěm visela na zdi police s nádobím, hned
vedle byl vylepen obrázek s buddhistickou tematikou: strašlivý strážce podsvětí
Jama drží v ruce kolo symbolizující sansáru a s otevřenou tlamou se blíží k vydě‑
šenému člověku. Obrázek byl velmi starý, dole pod ním bylo ještě nalepeno pár
úryvků z buddhistických súter v tibetštině, natištěných na červených a zelených
papírcích.
Zřejmě se zrovna začali bavit o tom, že se chci jít podívat na nebeský pohřeb,
protože několik Tibeťanů se na mě ohlédlo a přikyvovalo. Voják vstal a pobídl
mě, ať také vstanu. Vzal mě do vedlejší místnosti a baterkou posvítil na hrubý
pytel z konopí. Byl nahoře zavázaný a ležel na provizorním podstavci uplácaném
z hlíny.
To je ona, řekl voják.
Kužel světla z mojí baterky několikrát přejel po pytli. Nejspíš seděla, obliče‑
jem natočená směrem ke dveřím, s hlavou hluboce skloněnou. Možná ji stlačili,
když se snažili zavázat pytel.
Ležel jsem na posteli s očima široce rozevřenýma a vybavoval jsem si vzhled
té dívky. Určitě krásně zpívala, všechny Tibeťanky umějí zpívat. Často je slýchá‑
vám, v lese nebo na pěšině hluboko v horách, zastaví se a začnou zpívat. I když
nerozumíte slovům, přece při poslechu toho všeodhalujícího hlasu, vycházejí‑
cího z ženského hrdla, pocítíte nevýslovně hřejivý pocit. Rukávy napůl vysvle‑
čeného kožichu mají po tibetském způsobu zavázané kolem pasu, vlasy stočené
do drdolu, jejich pramínky jim při práci vyklouzávají zpoza uší. Představil jsem
si obličej dívky, kterou jsem zahlédl předtím v autobuse: kulatý obličej, sytě čer‑
vené tváře, malý nosík, černě orámované, upřeně mě pozorující oči. Kůži na krku
224
motá
Ma Jian
Ma Jian
Ženské nebe
a na prsou měla bílou a jemnou, hrudník úzce obepnutý přiléhavou blůzou. Ze
strany bylo možno zahlédnout tmavou prohlubeň mezi jejími ňadry, jež se otřá‑
sala spolu s drncáním autobusu.
Voják zkontroloval telefonní vedení a vracel se zpátky. Když rozsvítil, byl
jeho obličej bez jakéhokoli výrazu. Zapálil si cigaretu a natáhl se vedle mě. Ani
jeden z nás neměl pomyšlení na spánek.
Nakonec promluvil: Něco ti řeknu, ale jen proto, že nejsi zdejší, zdržíš se tu
dva tři dny a pojedeš dál. Kdybych ti to neřekl, leželo by to ve mně jako kámen.
Také jsem se posadil, podložil jsem si polštář pod záda a poslouchal jeho vyprá‑
vění. Vyprávěl:
Byl jsem s Ňimou moc zadobře. Asi proto, že jsem předtím takhle nikde
nesloužil. A tohle není místo, kde by člověk vydržel moc dlouho. Poprvé jsem
ji potkal v horách. Šel jsem vyměnit telefonní kabel a musel jsem přes dva kop‑
ce. Seděla tam a hlídala stádo ovcí roztroušených po svahu. Nesl jsem dolů starý
kabel, byl strašně těžký. Pozdravil jsem ji a sedl si nedaleko od ní. Její pes se na
mě jen po očku podíval a dál podřimoval. Ten den bylo docela horko. Ovce se
pásly na otevřených místech, kde profukoval mírný větřík. Zasmála se. Pořád se
na mě dívala, jako bych snad ani nebyl muž. Říkal jsem jí, že jsem zezdola, z tele‑
fonní stanice, ale nerozuměla mi. Ukazoval jsem na telefonní kabel a na domek
dole pod námi. Zase se zasmála. Otočila hlavu a dívala se na vrcholek Gangpaly,
v půlce kopce právě těžce supěl nějaký náklaďák, zvuk motoru sem však nedolé‑
hal. Ňima říkala, že už mě tu viděla, a také se ptala, proč tu zůstávám tak dlouho
a nevrátím se domů. Měla úplně jiný přízvuk než místní Tibeťané. Toho dne jsem
uřízl dlouhý kus kabelu a dal jí ho, aby na něm mohla sušit prádlo. Od té doby
jsem často chodil nahoru, abych ji viděl. I ona na mě často čekala, dávala mi ope‑
čené skopové a ječné pivo. Také uměla vyrábět kořalku z velkých datlí a divokých
hrušek. Často jsem s ní byl až do setmění. Byla mnohem čistotnější než ostatní
tibetské dívky. Měl jsem rád vůni ovčí vlny a mléka, která se linula z jejího těla.
225
Ženské nebe
Jednou jsem k ní natáhl ruku a začal jsem odvazovat plátěnou kapsu, již měla
pod šaty na prsou a ona mě neodstrčila. Začali jsme se objímat. Ona byla první
žena, kterou jsem měl. Později, kdykoli jsem se k ní přiblížil nebo kdykoli jsem se
jí dotkl, už to bylo. Připadalo mi, že jen čeká, kdy ji začnu hladit. Ale já jsem byl
v té době ještě příliš dětinský. Také mi říkala, že její táta se jí často dotýká dole.
Mnohokrát se stalo, že utekla a neodvažovala se vrátit domů. Všichni ve vsi vědě‑
li, že její otec s ní spí. Všichni mladí jí za to opovrhovali. Minulý rok, asi tak touh‑
le dobou, najednou vtrhla do mého domku a lehla si ke mně do postele. Nevím,
kde se ve mně vzala ta kuráž, začali jsme spolu dělat ty věci. Nepřestali jsme celou
noc. Ještě před rozedněním mě odstrčila a řekla, že musí zpátky. Pomohl jsem jí
obléct se a hned jsem usnul. Než Ňima odešla, sundala si náhrdelník z polodra‑
hokamů, který nosila odmalička na krku, a vložila mi ho pod polštář. Teprve dru‑
hý den jsem se dozvěděl, že se vdala za ty dva bratry.
Když domluvil, otočil hlavu, po očku se na mě podíval a dodal: Jestli se
tohle ve vsi roznese, špatně to se mnou skončí, oni by mě taky mohli udat. Vážně
jsem pokýval hlavou na znamení, že budu držet jazyk za zuby. A proto ho také
v tomhle vyprávění nazývám jen „voják“.
Voják vytáhl ze zásuvky náhrdelník. Zblízka jsem si na něj posvítil, abych si
ho mohl prohlédnout. Byl to achátový náhrdelník, vždy po několika achátech
byl umístěn mahagonový korálek a uprostřed se skvěl velký kus tyrkysu. Náhr‑
delník se temně leskl, ještě z něj byla cítit ta zvláštní mléčná vůně dívčina těla.
Před očima mi vytanul její obraz, jak ležela v plátěném pytli, na podstavci uplá‑
caném z hlíny.
Přišla pak za tebou ještě někdy? zeptal jsem se.
Ne, po tom, co se vdala, byla pořád zavřená doma a starala se o domácnost.
Slyšel jsem, že oba bratři si ji oblíbili. Jakmile se trochu napili, dlouho do noci
bylo slyšet, jak Ňima křičí. Dokonce prý ji mladší bratr jednou vzal do chrámku
poklonit se Buddhovi, a hned když se vrátili, dělal s ní ty věci. V té době už Ňima
226
motá
Ma Jian
Ma Jian
Ženské nebe
čekala dítě. Ti dva bratři byli dlouho staří mládenci, až si nakonec vzali takovou
manželku.
A proč už za tebou nikdy nepřišla? znovu jsem se zeptal.
Ona přišla. Hlesl voják. Nechci ti říkat všechno.
Když jsem se vyšplhal na nebeské pohřebiště, na východě už bylo vidět slun‑
ce, jak se vyhouplo nad obzor. Zdejší pohřebiště vůbec nevypadalo jako to ve
Lhase: obrovský, plochý kámen. Tohle bylo v půlce kopce, na strmé skále nalepe‑
né k příkrému svahu. Trčelo tam několik ocelových tyčí. Byly hluboko zatluče‑
né do země a spojené několika kusy provazu. Opodál se válelo několik rezavých
nožů, dvě velká kladiva a sekera s ulomeným topůrkem. Všude kolem ležely
nerozdrcené úlomky kostí, lidské vlasy, rozbité náramky, korálky a nehty vyvrže‑
né supy. Touhle dobou byl nahoře naprostý klid, supi ještě vyčkávali na vrcholu.
Jezero Jamdogccho se začalo pomalu vynořovat z mlhy, lehký mlžný opar se sra‑
zil do chuchvalce a hladina jezera opět zmizela. Mlha čím dál víc houstla, zve‑
dala se a klesala jako ženský dech, vznášela se stále výš, až zakryla krvavě rudý
kotouč vycházejícího slunce. Cáry mlhy nad hladinou jezera se převalovaly sem
a tam a pomalu se valily k úpatí hory. Z mlhy se postupně vynořily lidské posta‑
vy. Starší bratr nesl plátěný pytel. Zřejmě neměli peníze na zaplacení nebeského
obřadníka nebo ho v těchhle končinách vůbec neměli. Mladší bratr nesl pytel
s campou, láhev na vodu a kotlík s plochým dnem. Postava jdoucí za nimi byl
zřejmě láma. Pomalu jsem rozeznával, že je to jeden z mužů, kteří včera večer pili
s bratry v jejich domku. Mlha stoupala celému průvodu v patách.
Zazubili se na mě, otevřeli pytel a ona vypadla na zem. Ruce a nohy měla
pomocí provazu svázané před hrudí, vypadala jako právě narozené nemluvně.
Na zádech měla nožem vyrytou svastiku, rána už byla zaschlá a stažená. Když
povolili provaz, tělo se rozpláclo na zemi. Narovnali jí hlavu a údy. Ležela obli‑
čejem obrácená vzhůru, oči nehnutě upřené do nebe, na roztroušené cáry mlhy.
227
Ženské nebe
Mladší bratr už zapálil kadidlo a přidal do něj trochu campy, hustý dým se rych‑
le smísil s mlžným oparem. Na malé ohniště opodál položili kotlík a mladší bra‑
tr v něm rozpustil trochu jačího másla. Starší bratr přiložil na oheň pár koláčů
vyschlého jačího trusu, zvedl hlavu a pozoroval vrcholek hory. Láma se mezitím
usadil s překříženýma nohama na ovčí kožešinu, předčítal sútry a mezi prsty pře‑
bíral korálky růžence. Seděl těsně vedle ohniště.
Nejprve jsem je jen z dálky pozoroval, pak jsem šel pomalu blíž. Údy měla
roztažené do stran, jako by ještě chtěla před tváří nebes něco udělat. Její prsy byly
oproti zbytku těla nezvykle bílé, splaskle visely po stranách těla. Dole se klenul
vystouplý Venušin pahorek, nenarozené dítě bylo stále uvnitř. Možná je to vojá‑
kovo dítě, pomyslel jsem si.
Na fotoaparátu jsem nastavil clonu a přibližnou vzdálenost, zastavil jsem
se po jejím pravém boku a chtěl udělat snímek. Pozadí tvořily vzhůru stoupající
pramínky mlhy. V dálce slunce zalilo předtím bledé zasněžené vrcholy teplým
světlem. V hledáčku fotoaparátu vypadala jako malá holčička, představil jsem si
ji, jak sem jako malá poprvé přijela na koňském hřbetu. Tenkrát také byla, jak
ji pán bůh stvořil, jen obličej jí vykukoval z pytle z ovčí kůže, když pozorovala
zdejší majestátní vrcholy a hladinu jezera. I později na pastvě tiše hledívala na ty
zasněžené hory a vzpomínala na domov. V hledáčku fotoaparátu se zdálo, jako
by jen spala. Namířil jsem objektiv o něco níž: ochablé paže s dlaněmi obráce‑
nými vzhůru, pod prsy rudě zbarvené mateřské znaménko, roztažená stehna.
Představil jsem si náhle vrzající postel ve vojákově domku a dva právě na mol
opilé bratry. Zaostřil jsem na její nohy. Chodidla měla promodralá, prsty pevně
semknuté. Její malíček byl nezvykle malý, ještě na něm neměla vyrostlý nehet.
Znovu jsem obraz oddálil, připravil kompozici a zmáčkl spoušť. Závěrka se však
nepohnula. Letmo jsem zkontroloval nastavení, ale závěrka se stále ani nehnu‑
la. Byl jsem hrozně nervózní. Nastavil jsem rychle automatickou expozici a zno‑
vu zaměřil objektiv. Lehounce jsem zmáčkl spoušť, ale závěrka stále nic. Nohy
228
motá
Ma Jian
Ma Jian
Ženské nebe
se mi rozčilením třásly tak, že jsem si musel sednout. Vyjmul jsem a znovu vlo‑
žil film, vyměnil rezervní baterii, namířil na Ňimin obličej a zkusil stisknout
spoušť. Závěrka jako by zamrzla. V tu chvíli jsem zahlédl, jak se koutek jejích
úst zavlnil v mírné grimase, nebyl to úsměv, nebyl to ani výsměch, ale opravdu
se pohnul.
Pomalu jsem se napřímil, v hlavě mi zněl uši drásající křik, mísil se s kvílením
větru a pak ustal. Jeden z holohlavých supů se střemhlav snesl z vrcholu dolů,
opsal nad mrtvým tělem kruh a pak se usadil na nedaleký kámen a svěsil křídla.
Vrátil jsem se k těm třem. Mladší bratr vytáhl z pytle kus uschlého jačího
trusu a hodil ho do ohně, pak nabral hrst campy, odsypal z ní a porci mi podal.
Začal jsem hltavě jíst. Bylo v ní dokonce přimícháno pár hrozinek. Vytáhl ještě
sušené skopové a nalil pohárek ječného piva. Vypil jsem ho jedním douškem.
To skopové nejspíš připravovala ještě Ňima. Zvedl jsem hlavu a podíval se na
ni. Její přirození bylo zrovna natočeno směrem k nám, ze zkrvavených rodidel
koukal kus provazu, asi se s jeho pomocí pokoušeli vytáhnout dítě ven. Ukrojil
jsem kus skopového a nacpal si ho do krku. Oba bratři se na mě zasmáli. Nej‑
spíš jsem se taky zasmál, ale obličej jsem měl otočený směrem k zasněženým ští‑
tům. Byly od slunce zbarvené do růžova, i mlha se už – aniž bych si uvědomil
kdy – beze stopy rozplynula. Dole v dálce se leskla hladina jezera, stejně klid‑
ná jako včera, stejně průzračná a temná, jako kus tyrkysu na náhrdelníku, který
patříval Ňimě.
Starší bratr vstal, aby znovu přiložil do ohně jačí trus a aby dolil lámovi ječné
pivo. Láma se ani nenapil. Řekl, že už vyprovodil Ňiminu duši na nebesa. Mladší
bratr také vstal a vyjmul z pytle, jejž přinesl na zádech, nůž. Přidal jsem se k nim.
V tu chvíli se supi s křikem vznesli do vzduchu a začali se snášet dolů. Obloha
zčernala jejich křídly. Bratři Ňimu otočili a hrot nože se zařízl do masa na jejím
kulatém zadku. Řez byl veden podél stehna a lýtka až dolů k chodidlu. Mlad‑
ší bratr ten kus masa vzal a rozřezal ho na malé kousky. Z jedné její nohy teď už
229
Ženské nebe
zbyly jen kosti. Protože byla otočená břichem dolů, začala z jejích útrob vytékat
lepkavá tekutina. Namířil jsem objektiv, nastavil vzdálenost a závěrka se tento‑
krát s cvaknutím otevřela.
Supi byli v mžiku všude kolem nás. Několik desítek jich s hlasitým křikem
soupeřilo o kusy masa. Kolem, v uctivé vzdálenosti od supů, postávaly vrány,
zřejmě se samy považovaly za podřízený druh a ani jediná se neodvažovala při‑
blížit. Pouze vše z dálky pozorovaly, větřily a vyčkávaly.
Celé pohřebiště se náhle zalilo slunečním svitem. Mladší bratr nepřetržitě
odháněl stále blíž dotírající supy a dál je krmil kusy masa a vnitřností z Ňimina
těla. Vybral jsem si jeden z rezavých nožů, vzal její už odseknutou ruku a zařízl se
do mezery mezi prsty. Uřízl jsem palec a hodil ho supům. Mladší bratr se zasmál,
vzal ruku a položil ji na kámen. Čtyři zbývající prsty rozdrtil pomocí velkého kla‑
diva a hodil je mezi supy. Pochopil jsem: Takhle nezůstanou žádné kosti.
Ve chvíli, kdy starší z bratrů směrem od brady vzhůru rozřízl Ňimě obličej,
nedokázal jsem si už vybavit její podobu. Jen její oči pořád ještě nehybně hleděly
vzhůru k obloze, až do chvíle, kdy definitivně zmizela na nebeském pohřebišti.
Nakonec starší bratr uchopil její cop. Ještě v něm zbyly zapletené pramínky
červené vlny. Odehnal zcela ho obklopující hejno supů a vrávoravě odešel zpát‑
ky k ohništi. Vrány už se promíchaly se supy, obklopily pohřebiště vyznačené
železnými tyčemi a vyzobávaly kusy mozku a masa smíchané s moukou z horské‑
ho ječmene.
Podíval jsem se na hodinky. Od doby, kdy jsem přišel nahoru, už uplynuly
víc než dvě hodiny. Měl bych se vrátit dolů, voják tam na mě ještě čeká. Říkal, že
si vypůjčil loďku, a slíbil, že mě dnes vezme s sebou na ryby.
motá
Ma Jian
(1987)
230
231
Ondřej Fibich
Černobílá bolest
PRAMEN NEJSVĚTĚJŠÍHO SRDCE PÁNĚ
Schenkenberg
Ach uštkni mě slovem plným černi
vždyť rozpadání není nikdy dost
Jsou ještě tady moji věrní?
Nad hrobem ladí ódu na radost
Bolest je vždy černobílá, až do chvíle, než ji přijmeme. Branou k pří‑
běhu o studánce u hory Jilmová je socha svaté Anny při cestě z Vim‑
perka do Zdíkova: „Jednou tudy jel jeden pruďas. Při každé nesnázi se
rozčiloval a klel. Tak tomu bylo i tentokráte. Koně mu nešli, jak potře‑
boval, a tak užil biče. Povoz jel zrovna kolem sochy a vozka se obořil
i na světici a sešvihal ji. Do Zdíkova však nedojel. Propadl se i s fůrou
do pekel. Na tmavé soše však od té doby zůstaly bílé jizvy od biče. A je
tomu tak podnes.“
Zkusíme pokračovat touto cestou. Dvakrát zahneme doleva, a jsme
tam… Vítá nás kamenný sloupek, který chová na svém vrcholu dřevěnou
232
skříňku se scénou probodeného srdce Ježíšova. Rez s malbou vytvořily grafiku
podobnou otiskům Reynkovým.
Na počátku historie tohoto místa sem v bryčce vyjel podnikatel Johann
Steinbrenner v doprovodu vimperského faráře. Ten se zátiším tak nadchl, že
tu slavný majitel tiskárny postavil kapli Nejsvětějšího srdce Páně a k ní kap‑
lanku (1885). A protože poblíž prýštila bystrá voda, chodili sem lidé zdaleka
pro zdraví i naději. Nakonec zde tiskař postavil usedlost v alpském stylu. Jeho
duch, nadaný technickým talentem a snoubený se zbožností, se otiskl do celé
krajiny. V roce 1877 na tehdy holém vrchu nad městem nechal zřídit křížovou
cestu. V Hrabicích provozoval vzorové statky Annahof a Drosselhof, opatře‑
ný větrnou elektrárnou. Na Schenkenbergu vedl zázračnou vodu od pramene
dřevěným potrubím do nádvorní kašny. Dodnes se na ní rozhlíží terakoto‑
vá Madona užaslýma čtenářskýma očima. Vždyť rod Steinbrennerů tiskl kni‑
hy v mnoha jazycích. Když bych spočetl v této kapitole všechny české výrazy,
které mají svůj původ v němčině, byla by jich pěkná řádka. Z tiskařského pro‑
středí si půjčujeme: šmelc, rastr, kystna, švabach či sazba. I posvátné místo je
prostoupeno mužským espritem stejně jako černé řemeslo, které dávalo lidem
obživu a světu pečlivě vypravené a solidní knihy, v nichž je radost listovat i po
sto letech.
Již v roce 1484 se zde nakrátko usadil v souvislosti s povýšením Vimper‑
ka na město pasovský tiskař Johann Alakraw a vytiskl zde kalendářové minucí.
V něm bylo na den 16. 3. 1485 předpověděno zatmění Slunce: „A ten čas zastíní
měsíc všecko slunce tak, že mrkne vedle této způsoby.“ Svět planet neměl nikdy
daleko k astrologii a ta zase k věštění. Děd zakladatele vimperského podniku
233
krajinomalb
krajinomalb
Ondřej Fibich
Narozen roku 1954 v Praze‑Karlíně. Je synovcem Vítězslava Nezvala. Po gymnáziu vystřídal
různá manuální zaměstnání. V roce 1984 přijal křest, o dvanáct let později vstoupil do
maltézského řádu, a po dalších pěti letech z něj vystoupil. Je antikvářem na strakonickém
hradě. Vydal básnické sbírky Země Jana Křtitele (KDU 1990), Podoby soumraku
(Karmelitánské nakladatelství 1995), Pasovské elegie (Nakladatelství Franze Kafky
1998), Topografie (Petrov 2001), Pohanský les (BB art 2004). Dále vydal řadu knih
věnovaných legendám, bájím a lokální historii, například Čtyři rytíři (Setkání 1997), Rytíři
svatého Jana aneb Duše jihočeské krajiny… (Ondřej Fibich 2004), Prácheňský poklad
I – III (Ondřej Fibich 2006 – 2009), Nejúplnější místopisný slovník staré Šumavy.
Od Adámků po Šumperk (Hrad Strakonice 2009), Nebe studánek I (spolu s Ivanou
Řandovou, Hrad Strakonice 2010).
Černobílá bolest
si v Německu koupil v roce 1760 německý překlad českého Proroctví slepého
mládence. V něm Steinbrennerové po generace četli slova, jimž nerozuměli:
„Lidé se už nebudou vzájemně snášet. Když jeden řekne, aby se druhý posu‑
nul, a ten to neučiní, jest to jeho smrt.“ Po skonu otce zakladatele v roce 1909
se do vily u pramene nastěhovala jeho dcera Anna. Díky ní se toto místo stalo
centrem nejen zbožnosti, ale i umění a vzdělávání. Její sestra básnířka sem zva‑
la například kolegu Zettla s povětrným jménem Zephyrin, aby tu napsal někte‑
ré své opusy. Měl však psát truchlozpěvy, neboť se naplnila proroctví a slunce
životů se zatmělo. Po příchodu hitlerovské moci do Vimperka byl zabaven
kalendář na rok 1939 a vnuk tiskařův Josef Tiech narukoval do války. Po jejím
skončení byl celý majetek rodu zabaven a lidé německé národnosti vyhnáni.
U Schenkenbergu se usídlila nakrátko pražská Katolická charita. Okouzlení
klienti nazvali místo po česku Na radosti. Po roce 1948 se Radost dostala do
rukou armády.
Dnes se tu vše rozpadá, jen zmije si lebedí v opuštěném světě. Loučí se s námi
Boží muka s polozaniklým nápisem: „Sehet, ob ein Schmerz ist, wie der meine.“
Hleďte, zda vaše bolest je taková jako moje. Ale bolest neopouští černobílé dílo.
Nedávno byly zničeny staré stroje z tiskárny a definitivně nastal čas marketingu.
Když jsem kdysi dlel v podobné krajině bez paměti, v České Kamenici, pra‑
coval jsem zde v papírně. Jednou jsem se se svačinou vyšplhal na horu starého
papíru. Navrchu ležela pootevřená zkrabatělá kniha s názvem BOLEST. Ver‑
še Vladimíra Holana vytiskla Stráž Vimperk. O tomto mystickém zážitku jsem
autorovi napsal a pak se s ním i seznámil.
Ale co s knihou krajiny? Naše oči potřebují k omytí léčivou vodu ztišených
míst. Abychom chápali svět plasticky, potřebujeme oči dvě. Abychom zachyti‑
li význam jestvování, potřebujeme je též. Jedno, které čte v čase nám svěřeném,
a druhé, které se dokáže zahledět do podmíněné věčnosti.
234
Ondřej Fibich
Černobílá bolest
Schenkenberg. Fotografie Ivana Řandová
235
krajinomalb
Ondřej Fibich
Černobílá bolest
PRAMEN SVATÉ PANNY DOROTY
Ebenwies
Dnes paní Malá ať jsme všichni malí
Kéž bychom si to všechno nevybrali
Madonu Černou z Lužné zase nésti
a mít kam vrátit vypůjčené štěstí
Masiv Křemelné je spolu s paštěckým hřbetem obtáčen ze tří stran Křemelnou,
Otavou a Wunderbachem. Jejich stálý hukot je hradbou světa, který už není.
Hora po staletí nabízela svůj křemen a lidé si brali její panenské nitro a promě‑
ňovali ho ve sklo a ve zlato.
Stojíme nad ústím dolu Svaté panny Doroty, pocházejícího z doby Lucem‑
burků. Samo jméno světice patří mezi Čtrnáct svatých pomocníků a vedle svaté
Barbory také k nejdůležitějším patronům horníků. Ti tvořili výlučnou skupinu
lidí žijících v neustálém nebezpečí smrti. Měli svou vlastní kulturu, pořekadla,
písně i pověsti a též sakrální architekturu. U zlatého dolu si brzy postavili kap‑
li Svaté panny Doroty a vždy před sestupem do hlubiny se tam modlili za šťast‑
ný návrat. Jejich mytické spojení s duchy země, skřítky, napodobovali samotným
zjevem – oděním s kápí a malým vzrůstem, který umožňoval pohybovat se v těs‑
ných štolách. Byl to také výlučně mužský svět, a tak jim Bohdanka‑Dorothea pro‑
jasňovala život.
Postůjme na chvíli nad zatopenou hlubinou, do níž se v devadesátých letech
dvacátého století potopila parta archeologů. Ústí do horizontálního díla je
v hloubi padesáti metrů pod hladinou. Průkopy jdou po žíle směrem k Otavě.
Našel se zde mimo jiné kahánek, nůžky a kovová hornická známka. Zanechme
však technických popisů: „Krásná kdysi žila ctnostná dívka Dorota. Cesareu za
domov měla a v Krista věřila. Kvůli tomu byla předvedena k císařovu zástupci
236
Ondřej Fibich
Černobílá bolest
Saproniovi a tázána, proč neobětuje bohům pohanským. Ale nechtěla zapřít své‑
ho Pána, proto byla odsouzena k smrti stětím. Byl bouřný zimní den, ale ona
kráčela jako na svatbu. I řekla s úsměvem: ‚Hleďte, jak neutěšená a pustá je tato
země. Blaze mi, že jdu v krásnější kraje, kde vlahý vánek věje, vonné růže kve‑
tou a sladké ovoce zraje.‘ Tato její slova uslyšel úředník Theofil a posměšně pra‑
vil: ‚Tak mi tedy pošli z té rajské zahrady košík ovoce!‘ Když byla popravena a její
duše odešla do nebes, Theofil se šel večer bavit do společnosti. Tu vstoupil do
hodovní síně pacholík s košem plným růží a ovoce nevídané krásy i vůně a vzka‑
zoval: ‚Toto ti posílá Dorota ze zahrady snoubence svého.‘ Muž zvážněl a jeho
duch se otevřel nebeskému poznání. Padl na kolena a uvěřil. Brzy následoval
mučednickou cestu svaté Doroty.“
Na cestě směrem k zaniklé osadě Wunderbach (Bystrá), vroubené zkusmý‑
mi pinkami, dojdeme k vývěru podzemní vody. Její barva je podivuhodná, plná
vyloužených prvků, jež doprovázejí výskyt zlata. Této vodě se říká PANAQUA
a alchymisté se snažili najít recept na její výrobu. U pramene stojí kříž. To je vše,
co zbylo z hornických časů, které tak pěkně symbolizovaly paže držící v ruce hor‑
nický mlátek, jak je tomu na znaku blízkého Rejštejna. Na rozloučenou se mihne
v jedné jámě netopýr, neboť je podzim a blíží se doba zimního spánku.
Dole v mlýně u Wunderbachu zůstalo jen ozubené kolo, pár želez a modrý
plecháček. Dotýkáme se nevěřícně místa, kde před jednou generací ještě žili lidé.
Fortelně vytarasený proud hučí a vede nás vzhůru. Potkáváme ruiny pěti stavení.
Sem se někdo z rodáků vrátil, na lípu zavěsil obrázek a hledal tu ve sklípcích taj‑
ně ukryté zbytky mládí. Až kniha Marie Malé přinesla dodatečné vysvětlení. To
se sem po dvaašedesáti letech vrátila rodačka paní Mizi, aby našla svou porcelá‑
novou panenku.
Tam, kde se rozkládal statek Ebenwies (Lužná) v náhorních loukách, je hustý
les proložený fantomy budov. Když byl pan lesní František Vlček malý, proběhal
celé okolí Svojše do mrtě a teď nás tudy vodí. Pamatuje posledního německého
237
krajinomalb
Ondřej Fibich
Černobílá bolest
cestáře i hospodáře ze Zhůří. Stará Niedermaierka dokonce pocházela z Paští, ale
její domov spolkl prostor vojenských lesů.
S úžasem pozoruji zplanělé ovoce, a přece podobné tomu z Dorotina koší‑
ku. Je totiž ovocem ztraceného ráje. Mezi jabloněmi poznávám takzvané anen‑
ské jablíčko, jemuž zdejší říkali Prinzenapfel. Nemůžeme svatou Dorotu najít,
neboť její kaple zanikla a na jejím místě stojí ruiny kaple Panny Marie Pomocné.
Básník Zettl z blízkých Stodůlek to udělal tedy za nás, když nazval svou sbírku
„Da ewi brunn“ – Věčný pramen. Mládí, vzpomínek, naděje?
PRAMEN VLTAVY
Bučina
Vltava skrývá do moldánků
obrazy uplynulých let
Tu jitřní zvon tu uspávanku
jak mariánský flašinet
Vyrazili jsme z Kvildy 27. října 2010 hledat pramen Vltavy. Ve stinných zátoči‑
nách již ležel sníh a nikde ani živáčka. Nad hlavou táhl v modři krkavec a ohlašo‑
val zimu. Nevěřili jsme, že pramen této mytické řeky je tak okatě umístěn přímo
u silnice. A opravdu, Ivana zachytila hlavní pramen, který zásobuje jezírko,
nad cestou. Šplhali jsme mezi vývraty doslova po čtyřech svahem Černé hory
(1315 m). Počátek tohoto pramene jdoucího v zemi čerpá své zdroje z širokého
sedla, které slouží jako akumulační plocha pro sníh a déšť. Zde stojí oplocenka,
při jejímž okraji směrem k vrcholu počíná, nikoli vyvěrá, skutečný pramen Teplé
Vltavy – Černého potoka (1260 m). Takže délka řeky je vlastně o dvě stě metrů
větší. Černá hora je náručí Vltavy a její název dobře ladí s pověstí, která se váže ke
vzniku pramene, tak jak jej vnímali staří Šumavané. I název horního toku Černý
238
Ondřej Fibich
Černobílá bolest
potok napovídá, že se zrodil z Černé hory, a ne někde ve slatinách směrem k hra‑
nici: „Dávno tomu, co v šumavských lesích sám ďábel lovil lidi. Když viděl osa‑
mělého živáčka, hodil mu pod nohy kousek zlata. Kdo jej zvedl, propadl peklu.
V létě bylo hej, avšak když pokryly krajinu hluboké závěje, lidé seděli ve svých
chalupách, ani nos nevystrčili. A tak čert, který číhal mezi Bučinou a Kvildou,
byl z toho mrzutý. A navíc mu začalo být zima. I rozhodl se, že se na chvilku
zahřeje v pekle. Zaletěl ke vchodu, který býval v jedné díře mezi Roklanem a Luz‑
ným. Souká se do díry, jenže ocas mu venku zatím přimrzl k zemi. Ať dělal co
dělal, nemohl se hnout z místa. Seděl tam, sníh se nad ním vršil, sotva ho stačil
odhrabávat pazoury. Konečně přišlo jaro. Sněhu ubývalo a čert se konečně osvo‑
bodil. Jak škubl ocasem, na tom místě vyhrkl ze země pramen vody. Čert se tu
už neukázal, jen bystrá voda začala ubíhat z hor do údolí a stala se řekou Vlta‑
vou.“ Ona zmiňovaná díra je ve skutečnosti středověkým dolem poblíž pramene,
o němž panovaly více méně mytické představy. Pavel Stránský zapsal vyprávění:
„Vltava neboli Hltava, hned po Labi mezi řekami nejvýznamnější, vyvírá v již‑
ních končinách z lesa Luny, hraničícího s krajinou Pasovskou, nemnoho výše
nad tak řečenou Zlatou stezkou. Podél vesnic Šenavy a Želnavy chystá se na cestu
k východu…“ (1642). Na mapě z roku 1764 jsou uvedeny Prameny Vltavy v dnešní
lokalitě Černohorský močál. Ze staré doby také pochází alchymické zobrazení
Vltavy, kde je žena obklopená sedmi hvězdami, a přiznává se jí tím i mariánský
význam. Les Luna je symbol Měsíce a jeho prvku rtuti, která dokáže z hornin
vysrážet stříbro. Naproti tomu legendy o Luzném jako o zlaté hoře jsou slu‑
nečním obrazem a připomínkou sirníků, které dávají mnoha zdejším prame‑
nům léčivou moc. O našem prameni například panuje pověra, že kdo se z něj
napije, tomu se do roka narodí potomek. Sedm hvězd jako sedm vrchů, které
obklopují pramen na Černé hoře: Todtenkopf, Hochbretter, Siebenstein Köp‑
fel, Postberg, Teufelberg, Siebensteinkopf a Tauberstein. Další skutečností je
podvojnost naší národní řeky. Český pramen, proudící pod jménem Černého
239
krajinomalb
Ondřej Fibich
Ondřej Fibich
Černobílá bolest
Černobílá bolest
potoka, se mění v Teplou Vltavu. Německá část, které se říkalo Altwater neboli
Stará voda, se stává Vltavou Studenou. Teprve jejich soutokem vzniká legitimní
Vltava. V její struktuře je tak zakódována tradice česká i německá. Studená Vltava
pramení dle starých map mezi Leopoldsreuthem a horou Haid a k hranicím to
má jedenáct kilometrů. Tato podvojnost vychází z principů: voda živá a mrtvá,
voda černá a bílá, voda teplá a studená. Oba pramenné zdroje na konci své samo‑
statné pouti jdou Mrtvým luhem, než dají život oficiální Vltavě. V této řece se
tedy uskutečňuje proměna skrze smrt. Hned po svém zmohutnění zrodila podél
svého toku četné gotické madony: Z Dolní Vltavice, Vyšebrodskou, Zlatokorun‑
skou či Budějovickou. Odtud si vzala inspiraci staročeská Píseň o barvách. Černá
(voda z rašeliny) se postupně mění v modrou – symbol stálosti. Na Mariánském
náměstí v Praze lije alegorie Vltavy svůj proud prostoupený hvězdami. Její socha
ctí starobylé zpodobnění. Myslím, že bychom měli ctít i nejednoznačnou duši
Vltavinu. Neboť ze striktních pravd vždy pramenily jen potoky krve.
PAULININA STUDÁNKA ANEB SVATÁ TROJICE
Velký Bor
Ach hoří na mně šaty úzkosti
Jako pták se schoulím do zrcadla vody
Dlaní prostřelenou tebe uhostím
Natřikrát vstanu než zavalí mě hroudy
Na počátku nebylo slovo, ale smrt a život a smrt. Dva chlapci a maminka. Jeden
si vykopal u kvetoucí májové meze hrob, uléhá do hlíny, třeskne výstřel. Druhý
leží v potůčku a poblíž je slyšet modlitbu. Oba v té první i poslední chvíli zavo‑
lají: „Maminko!“ A maminka? Prodírá se s úzkostí skrze hořící taneční sál a hledá
své domněle ztracené děti. Nakonec hoří i ona, až uhoří.
240
Velký Bor. Fotografie Ivana Řandová
241
krajinomalb
Ondřej Fibich
Černobílá bolest
Tři osudy, které dělí dvě stě let, a přece patří k jednomu místu, tam, kde je
pramínek u Svaté Trojice nad Velkým Borem poblíž Kratochvíle. Říkalo se tam
též Dobrá voda a původně ji pokřtili na Paulininu studánku. Tou Paulinou byla
manželka knížete Josefa ze Schwarzenberků. Přišla na knížecí panství z daleké
Belgie, a snad aby vyrovnala tragický osud svého otce, který byl dlouhá léta sle‑
pý, začala se s okouzlením dívat na českou krajinu. V době kolem roku 1800 bylo
výtvarné cítění samozřejmou složkou šlechtické integrity, jmenujme jenom rytí‑
ře Janovského, zběhlého v architektuře, či barona Malovce, který zaplňoval své
skicáře kresbami. Mladá kněžna rozvíjela svůj talent pod dohledem zručného
výtvarníka Ferdinanda Runka v letech 1803 – 1805. Paulina vyhledávala roman‑
tická zákoutí kolem Hluboké, Krumlova či Třeboně. A protože i zámeček Kra‑
tochvíle u Netolic mohl umělecké družině poskytnout zázemí, nacházíme mezi
jejími později do leptů provedenými vedutami i úval Hrádeček u Netolic či
samotnou Kratochvíli. Při hledání motivů se zastavila u pěkné studánky nad Vel‑
kým Borem, neboť zdejší lesy patřily ke knížecím Libějovicím a doprovázeli ji
zdejší hajní. Tato skutečnost neušla venkovanům, a od té chvíle měla studánka
své jméno. Již před tím měl pramen léčivou pověst a mladá paní se zde roztesk‑
nila nad osudem svého otce. Jako by chtěla vrátit čas i zrak, zhotovila pamětní
grafiku, na níž sedí před jeskyní otec se synem a dcera mu přináší od nedaleké
studánky džbán s hojivou vodou. Na pozadí město Brusel. Kéž by měla s sebou
vodu, když na napoleonském plese v Paříži vbíhala do plamenů (1810)!
V roce 1881 její vnuk postavil na křižovatce cest z Bavorova do Netolic a na
Čichtice typický knížecí statek z červených cihel. Na nový dvůr přišel šikovný
správce Dvořák, který nakonec statek od knížete v roce 1908 koupil za 100 zla‑
tých, včetně 100 hektarů polí, luk a lesů. Prostě knížecí dar. A tak tu hospodařili
Dvořákové a později Šimkové. Jednou malému Bohumilovi vyprávěl jeho děda,
který se dožil 99 let, o zázraku u studánky: „Jedna selka měla ochrnuté dítě, kte‑
ré neumělo chodit ani mluvit. Dle rady jedné báby jej na zádech odnesla k léčivé
242
Ondřej Fibich
Černobílá bolest
studánce a tam položila do vyvěrajícího potůčku. Poodešla, aby se pomodlila.
Když se vrátila, uviděla, že dítě se ráchá ve vodě a volá: ‚Mami, já už chodím, já
už jsem zdravej!‘ Zpráva o tom se roznesla po okolí a byla zde postavena kaplič‑
ka Svaté Trojice.“
Sám Bohumil se narodil na počátku protektorátu. Koncem války jsou dosa‑
zeni na Červený dvůr tři němečtí výrostci, aby se zde naučili hospodařit. Pan
Šimek se k nim chová odtažitě, ale slušně. Někdy v té době jede maminka s Bohu‑
milem na bryčce tažené dvěma kobylami ke Svaté Trojici, hledat posilu v těžké
době. V květnových dnech 1945 vylézají pozdní partyzáni a i místní si smočili.
Tři kluci jsou zatčeni, musí si vykopat hrob a jsou zastřeleni. Surová doba nekon‑
čí. V roce 1949 to všechno lidem ze dvora spočítali komunisté. Přijel vůz, směli
naložit dvě skříně, stůl a židle. Náklad vyvezli za katastr a vysypali na cestu, ať si
to kulaci odvezou, kam chtějí. To vše zažil Bohoušek, jak mu říkají ve vodňan‑
ském domě seniorů.
Už se tam nikdy nevrátil. Nad jeho postelí však visí fotografie. Je tam
s maminkou v louce plné pampelišek a v pozadí jeho ukradený domov. Jen
studánka stále zurčí a dobře ji zná i výtečný mladý komponista Mikoláš Troup
z blízké Kratochvíle. Chodíval sem při dlouhých procházkách osvěžovat vzní‑
cenou duchovnost. Měl bych pro něj jednu objednávku: symfonickou báseň na
tento příběh, aby všechny ty emoce, láska i bolest nebyly ztraceny.
243
krajinomalb
Ondřej Fibich
studi
studi
Jana Kotrlová
„…a kdo jsme my?“
ptala se Viola Fischerová
„Ta malá jednou se snad zasní / A básník shnilý se v hrobě obrátí / Ty dětské oči do
nebe mě zvednou / A na tu chvíli jest mi čekati“ Verše, jimiž František Halas
symbolicky posvětil v roce 1935 narození Violy Fischerové, dnes vyzní‑
vají, jako by je tenkrát napsal sám osud.
Viola Fischerová je autorkou deseti básnických sbírek – Zádušní básně za
Pavla Buksu (1993), Babí hodina (1995), Jak pápěří (1995), Odrostlá blízkost
244
(1996), Divoká dráha domovů (1998), Matečná samota (2002), Nyní (2004), Před‑
konec (2007), Písečné dítě (2007) a Domek na vinici (2010). Řadu pak v blízké době
doplní poslední – ještě autorkou dokončená – sbírka, která se chystá k vydání
pod názvem Hrana. Držitelka řady ocenění, z nichž vzpomeňme Výroční cenu
Nadace Českého literárního fondu (1995), Drážďanskou cenu lyriky (2006) nebo
cenu Magnesia Litera (2010) za poslední sbírku Domek na vinici, patří k české
špičce také jako autorka prozaických knih pro děti. Hned její první kniha –
Co vyprávěla dlouhá chvíle (Meander 2005) – zvítězila v soutěži Magnesia Litera
(2006) v kategorii Litera za knihu pro děti a mládež. Zanedlouho následovala
další úspěšná kniha pro děti, O Dorotce a psovi Ukšukovi (2006). Fischerová byla
rovněž významná překladatelka z polštiny a němčiny. Mezi jí překládané autory
patřili Miron Białoszewski, Stanisław Ignacy Witkiewicz nebo Hans Magnus
Enzensberger. Viola Fischerová zemřela 4. listopadu 2010. Přes mnohá ocenění
a především hodnotu básnické výpovědi se však stále její dílo – jakožto jedné
z nejvýznamnějších básnických osobností nové a současné doby – netěší v řadách
odborné a kulturně vzdělané společnosti dostatečné pozornosti.
Fischerová patřila k významné literární a kulturní generaci tzv. Šestatřicát‑
níků. Její příchod do skupiny podnítila především snaha Václava Havla, zakla‑
datele skupiny a jednoho z jejích ústředních členů. Fischerová se tak dostala do
okruhu mladých, ambiciózních a především pro umění zaujatých lidí, jako byli
Pavel Švanda, Jiří Paukert (známý pod pseudonymem Kuběna), Josef Topol, Věra
Linhartová a další. S těmito lidmi byl v kontaktu už Violin otec Josef Ludvík Fis‑
cher, filozof, všestranný humanitní myslitel a také poválečný budovatel Palac‑
kého univerzity v Olomouci. V okruhu Šestatřicátníků se Fischerová seznámila
i s oběma svými budoucími partnery, spisovatelem Pavlem Buksou (známějším
pod pseudonymem Karel Michal) a rovněž známým autorem Josefem Jedličkou.
Fischerová se pak brzy stala jedním z hlavních článků brněnské odnože Šesta‑
třicátníků, tzv. Brněnské šestky. V té době již studovala český a polský jazyk
245
a literaturu na Filozofické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Brně (dnes Masary‑
kova univerzita), odkud pak po čase přestoupila na pražskou Karlovu univerzitu
a tam absolvovala.
Ambici debutovat měla Viola Fischerová již v roce 1957, avšak sbírka, která
měla nést název Propadání, nemohla v Československém spisovateli vyjít a autor‑
ka svoji první knihu vydala až za celých třicet šest let. Svoje rané básně tehdy dala
přečíst literárnímu kritikovi a divadelníkovi Janu Grossmanovi, který v naklada‑
telství pracoval a povzbudil ji tenkrát k sebrání básní do sbírky. „Když mi knížku
vracel před prodejnou Čs. spisovatele, kde jsem na něho čekala, řekl: ‚Violo, mně se ta kníž‑
ka moc líbí, ale vydáme‑li ji, ukamenují tebe, mne a ještě rozbijou tuhle vitrínu,‘ “ popsala
Fischerová v korespondenci tehdejší situaci. Příčinou básnířčiny dlouhé odmlky
bylo pak také to, že téměř úplně přestala psát. „Kdesi jsem se dočetla, že jsem přesta‑
la psát, protože jsem nemohla publikovat, což je naprostý nesmysl. My jsme své texty nosili
Grossmanovi, Kolářovi, Holanovi, Vladislavovi a Zábranovi, to byly naše autority, které
samy nesměly publikovat, tak kam bychom se měli cpát my. To, proč jsem přestala psát,
bylo naprosté ochromení texty Věry Linhartové. Protože jsem neměla nic, co bych vedle nich
mohla postavit, tak bylo lepší nepsat vůbec. Tehdy mi Hrabal řekl: ‚Linhartka ti vypálila
mozek,‘ “ vysvětlila Fischerová.
Debut v podobě uhrančivé básnické knihy Zádušní básně za Pavla Buksu přišel
až v roce 1993. Jasné sdělení o tom, co se událo, a tedy i příčinu, proč se u Fische‑
rové opět projevila potřeba vyjádřit se poezií, obsahuje již samotný titul sbírky.
Právě osobní zkušenost s tragickou smrtí nejbližšího člověka znovu vyvolala ve
Viole Fischerové poezii, jež se stala nutností i záchranou v těžkém životním ob‑
dobí. Po tom, co společně se svým prvním manželem Pavlem Buksou emigro‑
vala v září 1968 do Švýcarska a usadila se v Basileji, začal jí ve svobodné zemi
nový život. Oba nejdříve prošli řadou příležitostných zaměstnání. Pavel Buk‑
sa začal vyučovat na jednom z basilejských gymnázií historii a klasickou filolo‑
gii. Viola Fischerová pracovala jako asistentka režie v divadle (Theater Basel),
246
studi
Jana Kotrlová
Jana Kotrlová
soukromá učitelka jazyků, ale i podomní prodavačka hrnců a garderobiérka.
V letech 1972 – 1977 studovala na zdejší univerzitě germanistiku a historii. Na
konci června 1984 Pavel Buksa ukončil svůj život. Zážitek tragické ztráty milova‑
né osoby pak vtiskl celé básnířčině tvorbě nezaměnitelné stigma.
Poezie se stala Fischerové instrumentáriem, jak se vyrovnat s nastalou tíži‑
vou skutečností, nekompromisně předurčující každý další den. Toto vyrovná‑
vání je pak – pro Fischerovou charakteristicky – aktivní povahy. Verše, působící
často a především v rané autorčině tvorbě svou razancí a dynamikou, jsou nástro‑
jem pro opětovné sblížení s milovanou osobou. Vyjadřují tak zoufalou potře‑
bu ještě jednou položit hlavu na klín, ještě jednou druhého políbit: „Zapomněla
jsem tě políbit / chci tě políbit / nikdo neví kam tě dali / telefonuju můžu si uběhat paty /
musím tě políbit / odpovídají mi automaty: / po neděli / Po neděli budeš jedovatý“ (Záduš‑
ní básně za Pavla Buksu, s. 37). Velmi silné básně, odrážející urputný psychický, ale
i fyzický zápas člověka, působí zneklidňujícím a rozrušujícím dojmem. Jde pře‑
devším o kontakt, který je realizován prostřednictvím slov a poezie: „JAK VÍC
NÁS CHCEŠ / smísit a zhníst / dva co dýchají z jedněch shořelých plic // Ach lásko / ještě
se můžem / vypít a sníst“ (Jak pápěří, s. 19). Poloha stejně zoufalé apatie ve verších
„Všechno je stejné jinak / Mám psa chodím do školy / spím jím hubnu“ (Zádušní básně za
Pavla Buksu, s. 39) pak s sebou přináší realitu života v tísnivém stereotypu bolesti.
Snad nejvlastnější charakteristikou poezie Fischerové je povaha osobní kon‑
fese její poezie. Právě vlastní zkušenost, z které básně Fischerové přímo vyrůsta‑
jí, podněcuje její texty fatálně a mnohem významněji než u jiných autorů. Violu
Fischerovou lze navíc charakterizovat jako básnířku ryze intuitivní, k níž básně
přicházely samy o sobě, vyvolané – z bolesti – náhlým pocitem či fragmentem
verše. Řada básní, které jsou – především v Zádušních básních za Pavla Buksu a ve
sbírce Jak pápěří – jakoby přímo konstruovány soukromým mezním zážitkem,
promlouvá ke čtenáři velmi důvěrně. „Pravda“, kterou s sebou nese verš obsa‑
hující zlomek jednoho skutečného života, vytváří napětí, které strhává. Jako
247
bychom nemohli opomíjet a nevšímat si skutečností, které za básněmi existu‑
jí. Jasné sdělení o tom, co proběhlo, nakonec paradoxně působí o to tajemněji:
„A nevěděli jsme a netušili: // Že Pavel se v depresi zastřelí“ (Nyní, s. 43). Takto vypja‑
tý prostor a vědomí mnoha zoufalých otázek bez odpovědí, a ještě více dalších,
nikdy v minulosti nevyřčených, navíc podporuje civilnost výrazu a strohost sdě‑
lení, které je nekompromisní: „Barbaře ukopou fízlové syna / a ona po půldruhém roce
/ umře na rakovinu jater“ (Nyní, s. 44).
Velmi originální byla rovněž druhá sbírka Fischerové, Babí hodina (1995),
v které přišla s tematikou starých žen. Právě v Babí hodině se plně projevilo – pro
její poezii tak charakteristické – specificky ženské vnímání světa. Staré ženy již
nezaznamená zrcadlo, mnohem věrnější je jejich obraz „nad černými mramorový‑
mi / stolky / s talířky hrníčky / a konvičkami“ (Babí hodina, s. 10). Etapě stáří není
u Fischerové vlastní rezignovaná atmosféra, ale naopak opětovné rozžínání živo‑
ta. Stařeny nám připomínají vědmy, které si umějí přičarovat alespoň na chví‑
li svoji dávnou touhu: „[…] jak se v samém středu vření / promění stařeny jakoby / v
krásné ženy / a kráčejí nadnášené pohledy // ty dívky jakoby // […] a touží / po chlapci
s líbajícími ústy / pod jejichž doteky zmizí / kvetoucí pupence i zašlé jizvy“ (Babí hodina,
s. 11). Jindy si zase vybaví tu malou dívku v sobě, která byla tak nevinná a zrani‑
telná: „Co však ty malé holky v nich? / Ty které sťala / ještě jim nebylo dvanáct /samotná
láska / samotná zrada // Ty plavé s lilií / co za noci lítaly / nad dlouhými temnými vlnami
/ s kolínky sevřenými“ (Babí hodina, s. 26). Verše Babí hodiny vypovídají především
o samotném ženství, které má v sobě žena, ať je dívkou, dospělou nebo stařenou.
Ve znamení návaznosti poetiky na ranou tvorbu jsou i básnické knihy Odrostlá
blízkost (1996), Divoká dráha domovů (1998), Matečná samota (2002) a Nyní (2004),
jejichž základní tvar byl pevně ukotven již v debutové sbírce. Stěžejní pojmy jako
láska, život a smrt, motiv ztráty milované osoby a vyrovnávání se s ní doplnily
nové texty především o reflexi dětství, vlastního života a emigrace. Verše jsou
svědectvím zralého a zkoušeného člověka, zachycují životy blízkých lidí, vztah
248
studi
Jana Kotrlová
Jana Kotrlová
k domovské krajině i ztrátu dávného, ale stále živého dětského snu: „[…] vytápím
dětství / […] za oknem nekonečna / v kterém se ztratil otec / zamkla matka / a dítě čeká /
hodiny roky“ (Odrostlá blízkost, s. 12). Ve svých textech vyjadřuje autorka svázanost
s krajinou dětství, s přírodou, lidmi a objekty roky vzdálených, přesto však srdci
navždy blízkých míst. Do domu, v kterém člověk strávil dětství, do zahrady, v níž
si hrával, do ulice, kterou chodíval do školy, a také na lavičku, na které sedával se
svojí první láskou…, tam všude je – v poezii Violy Fischerové – nutné se vrátit.
Člověka tak u Fischerové nalezneme především ve vztazích – k sobě, k blízkým
i jiným lidem – a v jejich hledání, nalézání, prožívání, úpadku i konečném smí‑
ření: „Avšak kdo ne‑li já / prohlédne jednou / tvýma očima // kdo tě pronese živou / mrt‑
vou vodou // a rozťatou dvojí / tě zhojí / v jedinou matku“ (Divoká dráha domovů, s. 34).
Pocit odcizení od domova vzniklý v období emigrace pak může otřást i těmi nej‑
niternějšími lidskými hodnotami: „Ostatní kteří zůstali / mají […] / […] po všechna
léta / jediná vrata do kostela“ (Odrostlá blízkost, s. 11).
Právě religiozita, třebaže vyjádřená jen řádkou básní, je jednou z význam‑
ných charakteristik poezie Violy Fischerové. Víra v Boha je prezentována v kon‑
trastu s neustálým vztahováním se k němu prostřednictvím otázek, ale i zoufalých
zvolání tolikrát zkoušeného člověka. Vždy je však nakonec přítomna modlitba,
která je prosbou zrozenou z nikdy neutuchající naděje: „Mrtvý muž na kříži /
se musí narodit // Pane / dej mi svůj úkryt ve mně “ (Matečná samota, s. 17). Vníma‑
vým svědkem, který rovněž neodchází a trpí s námi, je pak příroda. Ta se v poe‑
zii Fischerové přirozeně objevila již v debutu, s dalšími sbírkami – a především
v Matečné samotě a Nyní – se však její význam maximalizuje. Vytváří emotivní pro‑
stor, který na sebe přebírá značnou část bolesti a umožňuje na chvíli změnit sku‑
tečnost ve zlomek naděje: „ACH LÁSKO / na konci bezmoci / je ještě louka v slunci
hnijící / a chundelatý pes / jenž na niti / udrží draka než se zřítí “ (Jak pápěří, s. 50). Brzy
po smrti Pavla Buksy odešla Fischerová do Německa; tam od roku 1985 spolupra‑
covala s Rádiem Svobodná Evropa a přispívala do exilového časopisu Svědectví.
249
Později se přestěhovala do Augsburku; tam se sblížila se svým druhým životním
partnerem, prozaikem a esejistou Josefem Jedličkou, který v té době pracoval
také jako redaktor Rádia Svobodná Evropa a s nímž se znala už z doby počátků
Šestatřicátníků. S Josefem Jedličkou pak Fischerová prožila společných šest let,
než 5. prosince 1990 zemřel. V roce 1994 se vrátila do Prahy.
Novou emotivnost a minimalismus v tvarech básní přinesla jedinečná sbírka
Předkonec (2007), jejíž texty jsou ve znamení tvrdé osobní bilance. Setkáváme se
v nich s fragmenty osudů mnoha neznámých lidí. Zdánlivě prostý výčet – „Milo‑
val ji od šestnácti“ (s. 23), „Umřel v devětapadesáti“ (s. 31), „Ta třetí umírá / s otevře‑
nýma nohama / Sama“ (s. 20) a „Jiná stará / válčila s rakovinou hrdla / a s ouřadama“
(s. 22) – však působí svou přímostí velmi zneklidňujícím dojmem. Najednou se
chceme dozvědět mnohem více o lidech, jejichž život i smrt se jeví tak konkrét‑
ní. V Předkonci se významně projevila tendence k epičnosti, skrytá již v dřívějších
sbírkách. Desítky drobných příběhů, které Viola Fischerová celou svou tvorbou
sdělila a „převyprávěla“, nám jsou často prezentovány prostřednictvím velmi
strohých sdělení nebo i syrového detailu: „Muž nechtěl / děti / ty dvě jí vyškrabal /
jehlicemi“ (Předkonec, s. 20). Stručně vyjádřená informace působí jako tajemný zlo‑
mek něčeho mnohem většího a zásadnějšího především svou reálností a konkrét‑
ností. Úspornost veršů, kterou jsme poznali v Předkonci a Písečném dítěti (2007),
zachovává nakonec i autorčina poslední kniha – Domek na vinici (2010). Je však již
ve znamení rozvolněnosti a rezignace na absolutní tvar, a podléhá tak mnohem
výraznější prozaizaci než předešlé sbírky. Verše často působí jako útržky vět,
a kdybychom je postavili vedle sebe, dostali bychom text deníkového charakteru.
Předkonec v sobě zahrnuje především tušení smrti, která přijde, ale také
záznam období, v němž je člověk svědkem odchodu zbylých blízkých a přátel,
sám však zůstává a nemůže nevidět smrt kolem a především nevzpomínat, jaký
život předcházel. „Tak nepodobné / sobě ve dvaceti – / až nás ani dávná láska / nepozná
// Kdo byly ty hezké holky / a kdo jsme my“ (Předkonec, s. 61). V Předkonci je skryt onen
250
studi
Jana Kotrlová
Jana Kotrlová
okamžik, kdy si smrti přestaneme nevšímat, protože na nás vrhne svůj pohled:
„Když potom vykašleme / dvě vlákna čerstvé krve / nestačíme žasnout“ (Předkonec, s. 29).
Přišla chvíle, kdy sami začneme ve vlastním těle cítit smrt: „jak když se v hrudi /
kulatí zelí // […] Je tam / mezi plícemi a srdcem / hlávka / nebo co“ (Předkonec, s. 29).
Smrt u Violy Fischerové vždy odkazuje k životu a člověk na jeho konci chce stát
narovnán. Sbírka Předkonec, ale i poslední autorčina kniha Domek na vinici jsou
takovýmto účtováním se životem. Co jsme od něj nepřijali a jací jsme vůbec byli?
„Bráním se / Jde o bilanci / a účet // Je lepší vědět“ (Předkonec, s. 68), přiznává autorka.
S verši Violy Fischerové jako by šlo zadržet dech, zachvět se strachem, zno‑
vu obejmout milovaného člověka, projít se slunnou loukou z dětství, zhoupnout
se na otcově klíně i odpustit matce. Již řádky Zádušních básní za Pavla Buksu daly
vytušit zlomek velké osobní tragédie, a to aniž bychom museli cokoli znát ze sku‑
tečného života Violy Fischerové. Již zde poznáváme nezkrotnou vůli osudu, kte‑
rý jakoby už záhy po narození dokončuje román o jednom životě, v němž nelze
nic opravit. Ale je vůbec důvod něco opravovat? V tvorbě Fischerové tragédie,
která znovu vyvolala potřebu a nutnost vyjádřit se poezií, přestává být tragédií
a mění se v něco, co proběhlo, a nemá smysl přemýšlet, jestli se smrt nemuse‑
la stát nebo jestli snad člověk mohl něco změnit. „Komu patřil ten hlas / který mi
svěřil v polospánku / – s Josefem budete mít šest roků – // Jakým tajemstvím / jsme byli
já a ty // od počátku na věky // byl můj / zněl naléhavě / Stál však při tobě / i při mně “
(Odrostlá blízkost, s. 87). V tvorbě Violy Fischerové není důvod otáčet se za minu‑
lostí s úsudkem „správně“ či „špatně“. Smysl má pouze pátrat a ptát se otázkou
proč, za kterou lze nalézt smiřující odpověď a nakonec poznat o to víc sám sebe.
„Jednou / rozeznáme na schodech cizího domu / svůj osud“ (Matečná samota, s. 74), to je
přece smiřující závěr i pro samotnou Violu Fischerovou.
251
fotogaleri
Karel Cudlín
Narodil se 28. 6. 1960 v Praze. Vystudoval katedru umělecké fotografie
na FAMU (1987). Pracuje ve svobodném povolání, spolupracuje s vyda‑
vatelstvími a nakladatelstvími v ČR a v zahraničí, v současnosti fotogra‑
fuje převážně pro týdeník Respekt.
Externě působí jako pedagog na FAMU. V letech 1997 – 2002 byl
jedním z oficiálních fotografů prezidenta republiky Václava Havla. Jeho
hlavním zájmem je humanistická dokumentární fotografie. Pracuje
v cyklech.
Umělecká stipendia:
1990, 1992 Unie výtvarných umělců
1991 Nadace pro umění Dr. Anny Fárové
1994 Nadace Český literární fond
1996, 1997 Nadace České foto
1999 Grant primátora hlavního města Prahy
2005 Grant primátora hlavního města Prahy
Veřejné sbírky, v nichž jsou zařazena jeho díla:
UMPRUM Praha, Moravská galerie Brno, Ludwig Museum Kolín nad
Rýnem, Muzeum Zdi Berlín, Victoria a Albert Museum Londýn, Musée
d’Elysée Lausanne
252
Ukrajina 2001
253
Baku, Ázerbajdžán 1997
254
Gaza 2009
255
Izrael 1997
256
New York 2004
257
Slévárna Blansko 2004
258
Solotvina, Ukrajina 2010
259
Ukrajina 2009
Zahraniční dělníci, Praha 1999
260
261
Výstavy Karla Cudlína:
Samostatně vystavuje zejména v Praze (1983, 1987, 1988, 1991, 1993, 1997, 1999,
2000, 2001, 2003, 2004, 2006)
V posledních patnácti letech samostatně vystavoval např. ve Francii, Německu,
Rakousku, Bulharsku, Moldávii, Rumunsku, Chorvatsku, Ázerbájdžánu, Izraeli,
Holandsku, Slovinsku, Španělsku, Itálii a USA.
Účastnil se více než čtyřiceti společných výstav instalovaných v šedesáti městech
Evropy a USA.
Ve všech ročnících Czech Press Photo získal celkem sedmnáct ocenění (např. pět
prvních cen v jednotlivých kategoriích, Cenu firmy Kodak a dvakrát grant primá‑
tora hlavního města Prahy). V roce 2008 obdržel cenu Revolver Revue.
Ukrajina 2009
262
V roce 1994 vydalo nakladatelství Torst jeho monografii, roku 1998 nakladatel‑
ství Argo knihu Izrael 50 (společně s J. Marcem), v roce 2001 vydalo nakladatel‑
ství Torst druhou monografii. Roku 2005 vyšla kniha o Národním divadle, v roce
2008 kniha s texty Jáchyma Topola v nakladatelství Torst a roku 2010 kniha
o architektuře Prahy 3 s texty Zdeňka Lukeše.
263
welesův výtrarní
Lucie Kozelská
Narodila se 26. 12. 1979. Žije v Brušperku. V letech 1994 – 1998 vystudo‑
vala SUPŠ Uherské Hradiště, obor výtvarné zpracování keramiky. V stu‑
diích pokračovala v letech 1998 – 2000 na Pedagogické fakultě Ostravské
univerzity, obor výtvarná tvorba – sochařství (Marius Kotrba), v letech
2000 – 2003 a 2005 – 2009 pak na Fakultě výtvarných umění VUT Brno,
obor figurativní sochařství (Michal Gabriel). V letech 2006 – 2009 praco‑
vala jako pedagog odborných předmětů na SUŠ v Ostravě.
Výstavy:
2009– hotel Hilton Praha, VIN Conference
2009– Žalunecita – Galerie Chagall, Brušperk
2009– Kočky a obrazy, Café Sausalito, Brno
2009– výstava diplomových prací FaVU, Galerie Brno
2009– Šelmy, Múzický dvůr, Praha
2008– Brušperský salon, Galerie Chagall
2007– Figurama Brno
2007– Galerie Ars, Ateliér Socha 1
2006– Figurama Znojmo
2006– Galerie Doubner, Praha
2004– Mimiminimum, S‑klub, Uherské Hradiště
2002– Galerie Doubner, Praha
1997 – Galerie U Sovy, Uherské Hradiště
264
Lucie Kozelská je vzděláním sochařka a je to poznat i z jejích kreseb. Spolehlivý
smysl pro prostor, pro rozměry věcí, úsporná kresba bez šraf, stínování i oprav –
čistota tvarů, přesnost výrazů lidských tváří. Vše je patrné na většině autorčiných
kreseb, ale nápadné je to zejména na momentkách z vlaku – „vlakovkách“. Kde
jinde než ve vlaku lze dnes hledět na člověka, který se hýbe jen málo? Kde model
neprotestuje, že má sedět, že ztrácí čas pózováním autorovi? Kde stačí jen vytáh‑
nout blok, položit ho na kolena a začít kreslit, protože blízko jsou zajímaví lidé?
Snad ještě v parku, kde starší odpočívají a povídají si a děti si hrají, nebo v kavárně
při literárním večeru… Na „vlakovkách“ se překrývají spící tváře různých pozic
spáčů, prolínají se s tvářemi zamyšleně hledícími z okna, čtoucími knihy a časo‑
pisy. Mám slabost pro podobné kresby ze skicářů – právě pro jejich jednodu‑
chost, občasnou nedokončenost, pro jejich překryvy, opakování… Lze se z nich
hodně dozvědět o autorovi, o jeho jistotě v řemesle, o jeho schopnosti uvidět
námět, o jeho citu pro kompozici. Vše je tu v surovém stavu, ještě nepřekryto
případnou stylizací či manýrou pozdějších maleb či soch. Přirozené. Neokázale
a neplánovitě poetické.
Petr Čermáček
265
Kvůli přehledu a pro srovnání uvádím kromě svého ještě tři české pře‑
klady: kralický, ekumenický a překlad M. Horáka (časopis Protestant
7/2007). Přitom bych chtěl nepřímo i přímo vyslovit některé otázky sou‑
visející s metodou překladu.
Do jaké míry držet doslovnost překladu, která je vlastně iluzí a nedo‑
stižnou metou? Každý překlad je v podstatě výklad. To se ukazuje napří‑
klad ve verši 6., kde dva překladatelé chápou hebrejské sloveso „jdh“
ve významu „vyznávat“, další ve významu „vzdávat chválu“ a další jako
„vzdávat díky“.
Do jaké míry a v jak širokém kontextu držet konkordančnost výrazů?
Pokud je cílový jazyk pro určitý význam nadán více synonymy a v opako‑
vání stejných slov nelze spatřovat zvláštní záměr, nevidím důvodu syno‑
nym neužít („bez přestání volají“ – verš 4.; „celé dny opakují“ – verš 11.).
Naopak jsem pro to, pokud to jde, nepřekládat stejným slovem dva růz‑
né výrazy. Rozlišuji například „la‑ma“ („proč“, „nač“, doslovně „pro co“)
ve verši 10. od „ma“ („co“, „jak“, „jaký“) ve verších 6. a 12., jež ostatní pře‑
kládají vždy stejným „proč“.
Do jaké míry lpět na doslovnosti metafor? Zvláště v poetických textech.
Proč nepoužít poetickou, expresivní či běžnou metaforu místo doslovné?
Například ve verši 4. jsem použil obratu „polykat slzy“ namísto spojení slov
„slzy“ a „chléb“, respektive „pokrm“, pomocí sponového slovesa „být“ či „stá‑
vat se“. Nemělo by se vůbec překládat častěji významovým slovesem? Zvláš‑
tě tam, kde hebrejština užívá vět jmenných, což činí docela často. Tak také
chápu a překládám pomocí sloves několik spojení ve verši 9., začátek verše
11. anebo spojení na konci veršů 6. a 12., která takto pojímám jako celé věty.
266
Otázkou je též, jak překládat předložku „’al“ – „na“, „nad“, „přes“, „proti“;
slovník nezakládá opodstatnění pro význam „v“, „uvnitř“ („v sobě“, „ve mně“);
proto ve verších 5., 6., 7. a 12. překládám zájmenem v bezpředložkovém dativu
(„si“, „mi“).
Petr Pazdera Payne
267
překladatelská hu
překladatelská hu
Žalm 42
Petr Pazdera Payne
Žalm 42
Žalm 42
PETR PAYNE
EKUMENICKÝ PŘEKLAD
Ke zhudebnění. Vnuknutí. Synům Kóracha
Jako jelen po vodě ve stružkách, tak moje duše prahne po tobě, Bože.
Duše má žízní po Bohu. Kdy k němu, živoucímu, přistoupím a s Bohem osobně
se uvidím?
Ve dne v noci polykám slzy, jak na mě bez přestání volají: Kde je tvůj Bůh?
Na to se rozpomínám, a vylévám si duši, že vydat se mám s mnohými a kráčet
v procesí do domu Božího halasně a oddaně na slavnost.
Jak jsi zkormoucená, duše má, a že si mi tak naříkáš? Na Boha čekej, já opět jej
budu vyznávat, jeho přítomnost zachraňuje.
Bože můj, má duše se mi trápí, proto se na tebe rozpomínám od krajiny Jordánu
přes Hermon až po horu Micar.
Hlubina za hlubinou duní ozvěnou tvých peřejí, všechny tvé příboje a vlny mě
zavalily.
Až bude den, prokáže Hospodin svou milost, za noci dá mi zpívat, modlit se
k Bohu, jenž je mým žitím.
Rád bych se jej, své skály, zeptal: Proč jsi na mě zapomněl? Proč zůstávám v pří‑
šeří pod knutou nepřítele?
Trnou mi kosti, když plísní mě trapiči moji a celé dny opakují: Kde je tvůj Bůh?
Jak jsi zkormoucená, duše má? Cože si mi tak naříkáš? Na Boha čekej, já opět jej
budu vyznávat, mě osobně zachrání Bůh můj.
Pro předního zpěváka. Poučující, pro Kórachovce
Jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí duše má po tobě, Bože!
Po Bohu žízním, po živém Bohu. Kdy se smím ukázat před Boží tváří?
Slzy jsou chléb můj ve dne i v noci, když se mne každý den ptají: „Kde je tvůj
Bůh?“
Vzpomínám na to a duši vylévám v sobě, jak jsem se v čele zástupu brával
k Božímu domu, jak zvučně plesal a vzdával chválu hlučící dav, když slavil svátek.
Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš? Na Boha čekej,
opět mu budu vzdávat chválu, jen jemu, své spáse.
Můj Bože, duše se ve mně tak trpce rmoutí, proto mé vzpomínky za tebou spějí
z krajiny jordánské, z chermónských končin, od hory Miseáru.
Propastná tůně na tůni volá v hukotu peřejí tvých, všechny tvé příboje, tvá vlno‑
bití se přese mne valí.
Kéž ve dne přikáže Hospodin milosrdenství svému a v noci své písni být se mnou!
Modlím se k Bohu života mého.
Promlouvám k Bohu, své skále: „Proč na mě zapomínáš, proč musím chodit
zármutkem sklíčen v sevření nepřítele?“
Smrtelnou ranou mým kostem jsou protivníci, kteří mě tupí, když se mě každý
den ptají: „Kde je tvůj Bůh?“
Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš? Na Boha čekej,
opět mu budu vzdávat chválu, jemu, své spáse. On je můj Bůh.
268
269
překladatelská hu
Petr Pazdera Payne
Petr Pazdera Payne
Žalm 42
Žalm 42
BIBLE KRALICKÁ
M. HORÁK
Přednímu zpěváku z synů Chóre, žalm vyučující
Jakož jelen řve, dychtě po tekutých vodách, tak duše má řve k tobě, ó Bože.
Žízní duše má Boha, Boha živého, a říká: Skoro‑liž půjdu, a ukáži se před obli‑
čejem Božím?
Slzy mé jsou mi místo chleba dnem i nocí, když mi říkají každého dne: Kdež jest
Bůh tvůj?
Na to když se rozpomínám, téměř duši svou sám v sobě vylévám, že jsem chodí‑
val s mnohými, a ubírával jsem se s nimi do domu Božího s hlasitým zpíváním,
a díkčiněním v zástupu plésajících.
Proč jsi smutná, duše má, a proč se kormoutíš? Posečkej na Boha, neboť ještě
vyznávati jej budu, i hojné spasení tváři jeho.
Můj Bože, jak tesklí duše má! Protož se na tě rozpomínám v krajině Jordánské
a Hermonské, na hoře Mitsar.
Propast propasti se ozývá k hlučení trub tvých, všecka vlnobití tvá a rozvodnění
tvá na mne se svalila.
Věřím však, žeť mi udělí ve dne Hospodin milosrdenství svého, a v noci písnička
jeho se mnou, a modlitba má k Bohu života mého.
Dím k Bohu silnému, skále své: Pročež jsi zapomenul se nade mnou? Proč pro
soužení od nepřítele v smutku mám choditi?
Jako rána v kostech mých jest to, když mi utrhají nepřátelé moji, říkajíce mi kaž‑
dého dne: Kdež jest Bůh tvůj?
Proč jsi smutná, duše má, a proč se kormoutíš ve mně? Posečkej na Boha, neboť
ještě vyznávati jej budu; onť jest hojné spasení tváři mé a Bůh můj.
Přednímu zpěvákovi, poučující, synu Korachovu
Jako jelen prahne po řečištích vod, tak má duše prahne po tobě, Bože.
Žíznila má duše po Bohu, po Bohu živém: Kdy už vejdu a budu Bohu na očích?
Slzy se mi staly chlebem ve dne v noci, když mi každý den říkají: Kde je ten tvůj
Bůh?
To si budu připomínat a vylévat v sobě svou duši: jak předcházím v zástupu,
putuji s nimi do domu Božího se zvučným jásotem a díkuvzdáním, slavnostním
halasem.
Proč se hroutíš, má duše, a hlučíš ve mně? Čekej na Boha, ještě vzdám díky jemu
a jeho spáse.
Můj Bože, má duše se ve mně hroutí, proto si připomínám tebe ze země jordán‑
ské, pohoří chermónského, z hory Miseáru.
Propast propasti se ozývá za zvuku tvých peřejí, všechny tvé příboje, tvé vlny se
ve mně přehnaly.
Za dne přikáže Hospodin své milosrdenství a v noci bude se mnou jeho píseň,
modlitba k Bohu mého života.
Říkám Bohu, své skále: Proč jsi na mne zapomněl? Proč chodím zachmuřen
v útlaku nepřítele?
Jako bolest v kostech je pro mě hanění mých protivníků, když mi každý den
říkají: Kde je ten tvůj Bůh?
Proč se hroutíš, má duše, a hlučíš ve mně? Čekej na Boha, ještě vzdám díky jemu
a jeho spáse.
270
271
překladatelská hu
Petr Pazdera Payne
překladatelská hu
Petr Pazdera Payne
Žalm 42
`xr:qo)-ynEb.li lyKiîf.m; x:Ceªn:m.l; Psalm 42:1
`~yhi(l{a/ ^yl,äae groß[]t; yvi’p.n: !KEÜ ~yIm"+-yqeypi(a]-l[; groï[T] ; lY"a© K; .
ynEPå . ha,ªr"aew>÷ aAb+a' yt;îm' yx'î laeçl. é~yhil{ale Ÿyvi’p.n: ha'ìmc. '
`~yhi(l{a/
~AY©h;÷-lK' yl;îae rmoða/B, hl'y>l"+w" ~m'äAy ~x,l,â ytiä['m.dI yLiì-ht'y>h")
`^yh,(l{a/ hYEïa;
~DEªD:a, é%S'B; Ÿrbo’[/a,( yKiÛ yviªpn. : Ÿyl;’[' hk'ìPv. .a,w> Ÿhr"’K.z>a, hL,aeÛ
`ggE)Ax !Amïh' hd"ªAtw> hN"ïrI-lAqB. ~yhiîl{ña/ tyBeî-d[;
dA[ï-yKi ~yhil{aleâ( yliyxiäAh yl'î['ñ ymiçh/T,w: éyvip.n: Ÿyxi’x]ATìv.Ti-hm;
`wyn")P' tA[ïWvy> WNd<ªAa
!DE+r>y: #r<aäm, e ^r>K'z>a,â !Keª-l[; xx'îATñv.ti yviçp.n: éyl;[' yh;ªl{a/
`r[")cm. i rh:ïme ~ynI©Amr>x,w>÷
^yL,ªgw: ÷> ^yr<îBv' .mi-lK'( ^yr<_ANci lAqål. arEAqâ ~AhåT.-la,-~Ah)T.
`Wrb")[' yl;î['
yMi_[i ÎAråyviÐ ¿Hr"yviÀ hl'y>L;b;Wâ ADªs.x; Ÿhw"“hy> hW<íc;y> Ÿ~m'ÛAy
`yY")x; laeäl. hL'ªpTi .÷
%leªae rdEïq-o hM'l'( ynITx"ï .k;ñv. hm'çl' éy[il.s; laeîl. Ÿhr"Ûm.Aa
`byE)Aa #x;l;äB.
~AY©h;÷-lK' yl;îae ~r"îm.aB' . yr"_r>Ac ynIWpïr>xe yt;ªAmc.[;B.( Ÿxc;r<ÛB.
`^yh,(l{a/ hYEïa;
~yhil{aleâ¥ yliyxiäAh yl'î['ñ ymiçh/T,-hm;W* éyvip.n: Ÿyxi’x]ATìv.Ti-hm;
`yh'(l{awE) yn:©P'÷ t[oïWvy> WNd<_Aa dA[å-yKi
WTT
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
2
Psalm 42:1 lamnaccëªH maSKîl libnê-qöºraH Küáyyäl Ta`árög àl-´ápî|qê-mäºyim Kën
napšî ta`árög ´ëlÊºkä ´élöhîm 3 cäm´â napšî lë´löhîm lü´ël Häy mätay ´äbô´ wü´ërä´è
Pünê ´élöhîm 4 hä|ytâ-llî dim`ätî leHem yômäm wäläºylâ Be´émör ´ëlay Kol-hayyôm
áyyË ´élöhÊºkä 5 ´ëºllè ézKürâ wüéšPükâ `älay napšî Kî é|`ébör Bassäk éDDaDDëm
àd-Bêt ´élöhîm Büqôl-rinnâ wütôdâ hämôn Hôgëg 6 mà-TišTôºHáHî napšî waTTehémî
`äläy hôHîºlî lë|´löhîm Kî-`ôd ´ôdeºnnû yüšû`ôt Pänäyw 7 ´é|löhay `älay napšî tišTôHäH
àl-Kën ézKorkä mëéºrec yarDën wüHermônîm mëhar mic`är 8 Tühô|m-él-Tühôm qôrë´
lüqôl cinnôrÊºkä Kä|l-mišBärÊºkä wügallÊºkä `älay `äbäºrû 9 yômäm yücawwè
yhwh(´ädönäy) HasDô ûballaylâ (šîrâ) [šîrô] ìmmî Tüpillâ lü´ël Hayyäy 10 ´ômrâ
lü´ël sal`î lämâ šükaHTäºnî lä|mmâ-qödër ´ëlëk BülaºHac ´ôyëb 11 BüreºcaH Bü|àcmôtay
Hërpûºnî côrüräy Büómräm ´ëlay Kol-hayyôm áyyË ´élöhÊºkä 12 mà-TišTôºHáHî napšî
û|mà-Tehémî `äläy hôHîºlî lë|´löhîm Kî-`ôd ´ôdeºnnû yüšû`öt Pänay wë|´löhäy
BHT
272
273
Vladimír Šrámek
Už od páté ranní vyťukával ptačí zpěv
Karlovi do mozku morseovku probou‑
zení. V potrhaném spánku bylo na‑
jednou více prostoru pro sny a Karel
rychle rychle doháněl, co během mrt‑
volného půlnočního bezvědomí, způ‑
sobeného moravským vínem, nestihl.
A jak se pomalu vynořoval zpod hla‑
diny noci k prvnímu vědomému nadý‑
chnutí, přicházely k sobě i do té doby
bezvládné údy – v kyčlích to luplo,
krk se kolem osy začal otáčet a rame‑
na se jak plachta prohnula na stožáru
zad. Neděle! začalo ještě v polospán‑
ku Karlovi docházet a teplý pudink
274
slasti se mu rozlil celým tělem.
Neděle! Konečně mám den pro sebe!
To už si probuzený Karel uvědomo‑
val zcela při smyslech a pocítil nevý‑
slovnou radost. A úlevu. Protože…
protože… Karla ani tak nezmáhalo pět
všedních pracovních dní, stereotyp
práce si už dávno nepřipouštěl moc
k tělu, ale spíš ho v poslední době za‑
čal zmáhat stereotyp mimoškolních
činností. Proč to neříct rovnou: žen‑
ské. Karlovo celoživotní hobby…
Na svůj staromládenecký život si Ka‑
rel postupně pověsil šest pentlí v po‑
době šesti milenek – samozřejmě
šramot
šťastně vdaných –, které i jeho zařadily
do svých pravidelných týdenních akti‑
vit, vedle aerobiku, duchovního zpěvu
a opakovaně započatých kurzů angličti‑
ny pro věčné začátečníky. Michala, Eva,
Zdenka, Hanka, Edita – nevšední dámy
pro všední den – přicházely jednou týd‑
ně s pravidelností nekonečného televiz‑
ního seriálu. A v sobotu Klára, Osoba
blízká, jak ji Karel láskyplně pojmeno‑
val. V sobotu proto, že její žárlivý man‑
žel z ní celý týden oko sokolí nespustil,
ale v sobotu – znaven věčným hlídková‑
ním – se odebral na odpolední mariáš,
který se pravidelně protáhl až přes zaví‑
račku. Karel nechával toto ladné hlado‑
vé stádečko k sobě domů přicházet jak
ke krmítku, ve své náruči přichystané
voňavé seno humoru a nezávazných sli‑
bů, sůl fyzického kontaktu volně k dis‑
pozici. A fungovalo to. Laně se vracely,
jen… bylo třeba zachovat posloupnost
a řád. Proto žádné změny termínů, ná‑
hlá setkání, nebo snad proboha dokon‑
ce společný víkend! NE! Karel dbal, aby
neděle byla dnem odpočinku! Tak jest
přeci psáno…
Ptáci se v tu chvíli proklovali až
k samotnému centru Karlova spánku,
zaútočili na něj žlutými zobany a mo‑
zek naskočil do bdělého pracovního
režimu. Slastně se prohnul na široké
posteli a… polekaně ucukl, neboť ne‑
připravená dlaň přejela po hebké pleti
Klářina obličeje. Ježíš! Rudě začaly bli‑
kat poplašné kontrolky a Karel s ote‑
vřenou pusou civěl na Kláru jen zpola
přikrytou lehkou letní dekou a spoko‑
jeně se ve spánku usmívající. Tentokrát
vystřelil z lůžka jak srna a zastavil se až
v kuchyni. Au! vyjekl, jak se kopl o no‑
hu rozkročeného stolu, ale naštěstí se
mu podařilo výkřik udusit mezi rty. Jak
to?! stále nechápal Karel a automatic‑
ky sáhl dozadu do kredence, kde měl
vždy ukrytých pár cigaret pro svou sta‑
rou máť. Třesoucí se rukou zlomil pár
sirek, než se mu nakonec přece jen po‑
dařilo zapálit si. Hlasitě se rozkašlal,
protože v tom zmatku úplně zapo‑
mněl, že je nekuřák. Típl cigáro o ku‑
chyňskou linku a posadil se za stůl.
Hlavu v dlaních, snažil se rozpome‑
nout na detaily včerejší noci. Podvečer
probíhal podle obvyklého scénáře –
čaj, neškodné plány do budoucna typu
275
Vladimír Šrámek
„co by, kdyby“, sklenka bílého a pak
Klářina módní přehlídka, při které
modelům postupně mizely jednotlivé
vrstvy. Kůže holá, komentovala Klára
poslední model a lehla vedle porot‑
ce, který si ji k sobě nedočkavě přitáhl.
„Konec soutěže, začíná sou…!“
„Proboha, nevyslovuj to!“ zhrozila se
Klára, že zas bude Karel až příliš do‑
slovný. A pojmenuje, co má zůstat
nepojmenováno. Naštěstí Karel nedo‑
řekl, a tak začali oba stoupat do nebes,
sice spolu, ale každý po svém žebříku,
jak se na zkušené a dospělé milence slu‑
ší. To bylo včera, na to si Karel vzpomí‑
nal, a taky na to, že pak leželi nezvykle
tiše vedle sebe, pili bílé, nejprve z jed‑
né a pak z druhé lahve. A jak jazyk těž‑
kl, i řeč ztěžkla a Klára se zeptala, zda
by nechtěl, aby u něho zůstala, a on,
aby nemusel hned odpovědět, ji opět
nesmlouvavě uzamkl ve své náruči.
Co odpověděl? Proboha, co nakonec
odpověděl? A odpověděl vůbec něco?
nemohl se teď Karel upamatovat, ale
ten mírumilovný ranní Klářin úsměv
nevěstil nic dobrého.
„Dobré ráno. Miláčku!“ vytrhla ho
276
šramot
Vladimír Šrámek
z nejistoty Klára, s rozpaženýma ruka‑
ma stála vzepřená mezi futry a ospale
se usmívala. Vzápětí udělala tři kroky
a posadila se Karlovi do klína: „Jsem
tak šťastná…“ prozradila záclonám, ale
hned se otočila a zadívala se Karlovi
zpříma do očí. „Miláčku,“ zopakovala
s takovou intenzitou, že Karel cítil, jak
mu naskakuje husí kůže.
„Já… já taky, taky jsem šťastnej,“ zpo‑
maleně reagoval Karel a uhnul po‑
hledem. „…Ty, ty Kláro, nebudeš mít
doma…“ Karel se zalknul, pak ale vy‑
schlým hrdlem pokračoval: „Nebudeš
mít doma průšvih?“
Klářin unylý pohled se během zlomku
vteřiny proměnil v laser. A Karel cítil,
jak mu do tváří vypaluje šest palčivých
písmen: „Zrádce!“ Ano, teď už to řekla
Klára i nahlas, jako pružina se vymrštila
z Karlova klína a zmizela v koupelně…
„Kláro. Kláro!“ zabušil Karel na dve‑
ře koupelny, když proud vody ani po
dvaceti minutách neutichal, ale musel
čekat další půlhodinu, než z koupel‑
ny vyšla, zcela oblečená a připravená
odejít.
„Počkej, Kláro, takhle…“ koktal Karel,
ale Klára ho sjela opovržlivým pohle‑
dem, který na jeho kůži vzbuzoval
bolest podobnou, jako by ho někdo
políval louhem.
„Jdu,“ procedila mezi zuby. „Nejhor‑
ší je se zahazovat se srabem, který ne‑
ví, co chce. A neumí držet slovo…“
vklouzla do botiček a sáhla na kliku.
Jak může držet slovo, když si nepama‑
tuje jaký, prolétlo Karlovi filozoficky
hlavou, ale další čas na úvahy mu nebyl
dán: „Klíče,“ rozkázala a omámený Ka‑
rel jí je podal. Odemkla, upustila klíče
na zem a vyšla středem…
Karel dovrávoral do rozestlané poste‑
le, položil se naznak a prázdnýma oči‑
ma pozoroval prázdný strop. Roztáhl
paže a… těm najednou vadilo, že mají
dostatek místa, že jim nikdo v rozletu
nepřekáží. Přetáhl si ještě teplou Kláři‑
nu deku přes obličej a vdechl její vůni.
A ta se mu jak glazura usadila v plicích
a on s každým nádechem teď vstřebával
Kláru dovnitř, do krve, a ta ji roznášela
i k poslední buňce jeho toužícího těla.
„Hergot, já mám absťák. Citovej
absťák,“ uvědomil si s hrůzou, protože
tohle ho už desítky let nepotkalo a my‑
slel si, že se dávno zbavil této strašlivé,
takřka neléčitelné závislosti – závislos‑
ti na milovaném člověku. A jak vůně
z deky vyprchala, polil Karla studený
pot. Automaticky sáhl na noční sto‑
lek, popadl mobil a vyťukal esemesku.
Velkými písmeny: VRAŤ SE! – a bez
vlády se zpátky rozplácl v posteli. Le‑
žel a najednou mu ten den odpočinku,
ten blažený sedmý den volna, připa‑
dal nesmyslný a zbytečný. Možná měl
smysl pro Něho, ale pro mě? Vždyť mě
nevyčerpávají velké činy, ale jen má
prostopášnost, kál se Karel… Vrať se,
opakoval si potichu do ticha a nemohl
to náhlé vzepjetí touhy s Klárou být
napořád ovládnout.
Vzápětí blikl telefon. „ZÍTRA V PĚT“
stálo tam velkými písmeny. A Karel cí‑
til, jak se jeho starý zákon, léta budova‑
ný systém a pořádek, obrací v prach…
277
recenz
recenze
„NE‑MARVAN“?
Lukáš Marvan:
Deník Avatára
DRUHÉ MĚSTO
Brno 2010
Řadu básníků si sta‑
čí přečíst jednou
provždy – pro zjev. Další „dodatky“
nebo „juvenilie“ už na tom nic nezmě‑
ní. Lukáš Marvan (1962), autor sedmi
vydaných titulů, patří k těm druhým,
kteří nás přitahují – i pro osud. V jeho
případě nejde o zkušenost s vězením,
exilem nebo nevyléčitelnou nemocí,
ale podobně jako u umělců Františka
Drtikola či Jana Kameníka o přetvá‑
řející vliv pravidelné meditace. Ta ho
v říjnu roku 2002 přivedla až na Srí
Lanku, kde byl půl roku Buddhovým
mnichem, ctihodným Mantakusa‑
lou, což v překladu znamená dovedný
v mantrách.
Jeho Deník Avatára, psaný poté, co
vyměnil čívaru za stejnokroj mluv‑
čího hasičů Ústeckého kraje, se dá,
obrazně řečeno, prolistovat na zahra‑
dě, pod přístřeškem, než se déšť pře‑
žene. Stéblem trávy si patrně pro sebe
založíme tři čtyři celé básně (Jsou
mrtví, Co dělají noční lidé, V prvním
patře je ticho…), z nichž zejména ver‑
še „jsou mrtví jako sníh nebo dech / jako
zářivý půlměsíc / a jejich těla se vzná‑
šejí nad krajinou / jsou mrtví / a nevě‑
dí o tom / jenom ten pohled dolů / jenom
ty stromy v lesním shromáždění / ve vět‑
ru hýbou korunami / jako nedočkaví lidé“,
278
rozhýbávané zvukomalbou inkarnace
samohlásky „i“ (ý, í), jako kdyby dik‑
cí upomínaly na Zpěv Vznešeného. Ale
jinak se nám značná část textů (přes‑
něji opět sekvencí, většinově bez
klasických názvů, bez interpunkce
a mezer, se vstupem do volného verše
přes počáteční majuskuli) – pozičně
ustálených po druhotině Stíny a pří‑
běhy (1998) – může zdát najednou
dosti dopovězená a z daného rytmic‑
kého nastavení jen málokdy asociativ‑
ně uvolňovaná. Takže „zážitkovější“
čtenář, pokud si ho sem tam nepři‑
táhne aspoň některý z kóanů („nikdo
z nás nejste vy“), s největší pravděpo‑
dobností pocítí takřka patovou si‑
tuaci a k jistým místům v knížce
i netečnost.
Petr Kabeš si přál, aby se jeho básně
studovaly. Lukáš Marvan nás nechá‑
vá nedělat zdánlivě nic, pouze: „Sedět
uprostřed dopoledne / hluboko v domě /
dívat se vzhůru / a nic nevidět…“ Jenže
kolik úsilí mysli, jež nám neustále ská‑
če po celém bytě i bytí, je u toho nut‑
no dennodenně napřít. Kolik strachů
vytěsněných do nejvnitřnějších vrs‑
tev duše, kolik dosud nevědomých
obsahů musíme postupně zpracovat.
A právě v tom smyslu i směru je auto‑
rův básnicko‑lidský osud věrohodný;
jeden druhého totiž nezneužívá ani
neobětovává, ale podněcuje. Nestalo
by se to zřejmé, kdyby se Marvanova
karma „přerušila“ hned po třetí sbírce
Je to napsáno v čarách světa (2000), kdy
začal meditovat. Verše‑věty z ní: „se
mnou přiletěla nějaká řeka / bylo úžasné
kam až se rozprostřela“ by se totiž daly prvo‑
plánově vyložit coby pouhý nápad před‑
stavivosti, popřípadě výjev z nočního snu
či lucidního snění, ostatně přiznaných
v jednom z časopiseckých rozhovorů: „kde
jako bych žil paralelní životy“. V duchovním
deníku ctihodného Mantakusaly Mnich
(2004) však v zápisu ze dne 24. 3. 2003
čteme: „Dnes dopoledne jsem dosáhl oblasti
nekonečnosti prostoru.“ A v poezii z té doby,
vyšlé pod názvem Klášter v džungli (2004),
nacházíme: „vydám se na cestu / pod stropem
oblohy / a ještě dál / tiše“. To nevypadá, že
jsme svědky dalšího stoupence surreali‑
smu nebo drogou osvíceného beatnika,
nýbrž daleko určitěji osudu (zde odlišme
příměr Bohumila Hrabala „umělý osud“)
probouzející se duše, jež vlastně, vždy
podvědomě a básnicky, již od slibné prvo‑
tiny z roku 1993 Levhart nebo leopard („Ve
tmě a dálce / Tiše žijí / Šedivá zvířata / V noci
na jedenáctého / Byly koruny stromů proplete‑
né hvězdami / Stromy černé a zauzlené / Za
profouknutými zdmi“, str. 7; „Letět vzhůru
prázdnými žilami…“, str. 22) reagovala tak,
jak jednou bude reagovat a zároveň exi‑
stovat vědomě, v plné „takovosti“ kdesi
v džungli.
Marvanově poezii tudíž záhodno důvě‑
řovat – hlubinně. To ovšem neznamená,
že bychom nemohli být literárně kritič‑
tí, třeba u příliš vyvanutého „hledání míru
/ na strastiplných cestách“. Ostatně tento
autor – v jehož genofondu krom Jiřího
Koláře nyní v „potlačování subjektivního“
zahlédneme i Miroslava Holuba – bývá
obyčejně šetřen a otevřeněji kritizován
spíše zpětně, například v doslovu k před‑
cházející sbírce Radimem Kopáčem:
„Postupně zpomalil až zcela ustálil prvotní,
zmatečný a roztěkaný, mnohasměrný a chao‑
tický pohyb slov na ploše textu…“ Nelze ale
souhlasit s obecnějším západním míně‑
ním, že zaměření na nirvánu rovná se poe‑
zie na úbytě, ba pro její uchopení přímo
„bezcestí“ (Jan Štolba). Ve „světle vyhas‑
nutí“ vznikly přece básně překládané
po staletí; a co takhle nabídnout před‑
stavám věčného odříkání doprovodné
zážitky extáze a štěstí z meditačních vno‑
rů, proti nimž je orgasmus „ubohá nuda“
(Mnich, str. 78)?
Vrátíme‑li se k Deníku Avatára, shledává‑
me: básníkovo prožívání je stále bohaté,
možná i bohatší. Osobně se již vyjádřil,
„užil se“ dostatečně, nalezl se, usebral
a prohlédl („…dozvěděl by ses všechno / pří‑
liš rychle / a dlouho zůstal stát / v úplné slepo‑
tě“). Ocitá se však před problémem, kterak
to dále sdělit, neboť kdo je „písní stvoře‑
ný“, nemůže (někdy), nesmí nezpívat.
A jestli to teď něčím v „poetické komu‑
nikaci“ mezi „aktivní tvůrčí intuicí básní‑
ka“ (kárjajitrí pratibhá) a „sousrdnictvím“
čtenáře – dle Abhinavaguptovy estetiky –
drhne, tak ze strany autora jedině v citli‑
vé práci s „ne‑já“ (anattá), protože ryzí
světec/básník (netoliko mág podvázaný
strachem) klidně může jíst i „maso urče‑
né modlám“, a o to horoucněji nabírat lid‑
skou slast/strast.
Z Marvanova sdělení na záložce vyplývá:
„Básně z téhle sbírky ke mně za tu dobu nějak
přišly samy, asi jako starý pes, který svého pána
neopustí.“ Akcentována je věrnost, avšak
co lidové „starého psa novým kouskům
nenaučíš“? Vždyť někdejší Marvan dove‑
dl své texty nápaditě kolážovat (Noční
279
recenze
cesta denní krajinou, 2003), přišpendlit při‑
rovnáním („tajná místa spojují místa zná‑
má“), zpochybnit pýchu personifikace,
křísnout vtipem napříč dílem („pinda“ ×
„pindapáta“). Opuštěny zůstaly i nehle‑
dané náběhy k rýmu („hovna“ × „do opičího
lejna“) z Kláštera v džungli (b. Třetího pro‑
since)… A proč dnešní „ne‑Marvan“ pořád
ulpívá v rozepsání textu do veršů, zatím‑
co se mu jejich „vyprazdňování“ přesouvá
do „ne‑formy“ prosté poznámky (b. Nemá
cenu filmovat nebo fotografovat) ane‑
bo básně v próze, „rozjeté“ v mnišském
deníku?
Z hlediska „imaginační intuice na straně
čtenáře“ (bhávajitrí pratibhá) však dluž‑
no básníkovi přiznat čím dál „neduálnější“
zacházení s logikou („…mluvíte jen prav‑
du / i když ji nikdo nevidí / máte ji“), trpělivé
zachycování nesdělitelného přes znejistění
(„…večer vždycky někdo někde / musí být / jinak
nic není“), vytváření příběhů skrze kóano‑
vé „brány bez dveří“ („nepodíval jsem se / ale
ten živý mohl ven“), jakož záhadné usmívání
„vodním čímkoli“.
„Poezie dává hlas tomu, co je bez hlasu,“ píše
Věra Linhartová v eseji o setkání japon‑
ského umění s evropským surrealismem.
A zatímco ten evropský zakládá svá „oče‑
kávání na moci snu, nevědomí, automatismu“,
japonskému surrealismu jde o zrcadlení
„čistoty“ (junsui), tedy panenského vědomí
bez příměsí fenomenálního světa, jemuž
největší překážkou je naše individuální
„já“. V tom světle je Marvanova „tvrdá práce
na své mysli“, kdy nahlížel „do tlamy šílenství“
(z glosy na záložce), příslibem – v závojích
máji – i dalšího slova.
Zdeněk Volf
280
ÚTLÉ POMLKY
NA MRAZU, KŘIKY
DONAHA
Petr Hruška:
Někde tady.
Český básník Karel
Šiktanc
HOST
Brno 2010
V klasickém archaickém či „mediteránním“
mýtu od Homéra, Vergilia, Danta (neboť
jeho Božskou komedii lze rovněž interpre‑
tovat v mytickém duchu) až k Poundovi,
Kazantzakisovi nebo k řeckému socha‑
ři a básníkovi Lekakisovi, jehož mytizující
kompozice Erós Psyché vyšla nedávno v čes‑
kém překladu, není prostor pro samotu.
Samotou končí veškeré dění. Jenomže mýtus
moderního člověka je v dobrém i zlém stig‑
matizován osamělostí. Mytický dialog jako
spiritus movens, pohybový akcent, je čím
dál víc nahrazován vnitřním dialogem, poz‑
ději vytlačován tísnivým a málokdy osvobo‑
divým monologem. Ten se však z pravého
mýtu vyčleňuje a stává se stavebním kame‑
nem ne‑mytičnosti moderní i postmoderní
existence.
Básnické dílo Karla Šiktance (narozeného
v roce 1928) přinejmenším od jeho první
výrazné sbírky, jíž jsou Heinovské noci, přes
knihy z šedesátých let, které mohou při‑
pomínat jakési mytické variace, mystéria
či invokace (Nebožka smrt, Artéská studna,
Zaříkávání živých) až k vrcholům Šiktanco‑
vy lyrické tvorby, jež představují „stvořené
mýty“ Adam a Eva a zejména Český orloj, na
mne vždy působilo jako svět sui generis, do
nějž se mytický živel valí všemi otvory, pro‑
lamuje se do něj, avšak je vždy zas autorem
vzpírán a téměř odmítán, vracen do onoho
prostoru, který duchovní psychologie cha‑
rakterizuje jako říši nezemskou, metafyzic‑
kou. Odehrává se v něm svár konkrétního
s abstraktním, jež sice vyznačuje každou
skutečnou poezii, avšak u Šiktance vítězí
jednoznačně až hmatatelná konkrétnost.
Teprve v jeho pozdních sbírkách z devade‑
sátých let a počátku třetího tisíciletí ustupu‑
je útočná konkrétnost opět do zvláštního
miasmatického zásvětí ztišených, pokor‑
ných, již nebojovných meditací o životě,
lásce a smrti. Tato triáda vyznívá zdánlivě
banálně. Avšak František Hrubín, básnický
demiurg českého venkova, do nějž se shů‑
ry snáší vesmír a kde Kantovo hvězdné nebe
doznívá v porostech kopřiv za lešanskou
zahradou, pokládal právě trojici života, lás‑
ky a smrti za nejzákladnější princip všeho
lidského tvoření.
Šiktancův verš se rodil z meziválečného
avantgardního ovzduší expresivně poetic‑
kého, v němž ještě fungoval dominantní
mélický princip, aby se postupem času od
hudebnosti stále víc odkláněl, a přitom ji
ustavičně hledal. Řeč je zde nejprve vnímá‑
na jako „horečka“ a slovo jako posvátnost,
hostie, ale vzápětí jsou tyto konstanty rela‑
tivizovány a zpochybňovány tu náporem
groteskního, neobarokně lidového živlu,
tu oním danse macabre, tancem smrti, kte‑
rý vytryskne jako náhlý obraz či freska nejen
ve stejnojmenné skladbě, ale rovněž v knize
Mariášky, a překvapivě už také v některých
číslech Šiktancovy sbírky z konce padesá‑
tých let Žízeň. Básník navzdory vertikálám,
horizontálám a především diagonálám, jež
mohou symbolizovat jeho tvorbu, zůstal
vždy na rozdíl od generačních druhů (Šoto‑
ly, Floriana, Červenky z kruhu básníků
kolem časopisu Květen, a dále Skácela, Miku‑
láška, Diviše, Wernische, Kabeše aj.) i na
rozdíl od svých enigmatických předchůd‑
ců Holana, Hrubína, Seiferta nebo Blatné‑
ho či Ortena lyrikem i hymnikem tichých
zámlk a podstatného zření, nehalícího se
do dogmatického či jinak ideově konstru‑
ovaného systému nebo hermeticky sklenu‑
tého světa. Nejistota vyvěrající z poznatku
a životního pocitu, že moderní člověk je
„kráčivcem“ v kruhu a chaotickým chod‑
cem v bludišti (což je zjevný protimluv,
neboť v bludišti se má najít cesta do stře‑
du bytí), obohacovala vždy Šiktancovo bás‑
nění o velmi dynamické furore, jaké nemá
v kontextu moderní české ani evropské lyri‑
ky očividnou paralelu. Tu je třeba hledat
spíš v moderní americké poezii. U Jefferse
nebo Kinnella. Hledačství, zběsile urput‑
né, tu zas jakoby prokládané torzy rozumu,
moudrosti či blazeované rezignace na sta‑
tus quo být marným hledačem absolutna,
vyjadřuje básníkovo dílo jako celek, jevící
se potom jako nekonečný boj, metaforický
i skutečný zápas člověka s andělem.
Snad i to je důvodem, proč Šiktancův
monografista Petr Hruška nazval svou
objevnou studii o básníkovi Někde tady.
Neboli v přibližnosti a neurčitosti, v roz‑
bíhavosti i zklidnění, nervozitě i stoickém
spočinutí na kře, jež nás nese životem.
V literární vědě a historii se traduje, že inter‑
pretovat dílo žijícího a stále tvořícího autora
je velmi nevděčné. Takový monografista se
zjevně neubrání konfrontaci s pojednáva‑
ným autorem. Často ho k němu váží obdiv,
281
recenze
vztah žáka k učiteli, přítele k příteli, jedné
autority k druhé. Z toho zdánlivě nemů‑
že vzniknout nic pozitivního. Kolik tako‑
vých „zaživotních“ adorací literární dějepis
zná a pohrdá jimi. Ovšem literární histo‑
rik a pedagog Hruška je dnes uznávaným
a výrazným básníkem. Neboli v tomto pří‑
padě básník píše o básníkovi, což dává tako‑
vému pojednání vzrušivou dimenzi skrytě
či zjevně konfrontační alespoň v rovině
základní básnické empirie. Hruška nepo‑
jal studii jako apoteózu, ze které se shovíva‑
vě vypouštějí a bagatelizují dílčí neúspěchy
a váhavosti pojednávaného autora. Jeho
pozornost se neupírá pouze k tomu, co
už někdo napsal a zhodnotil. Píše‑li bás‑
ník o básníkovi, potom poměřuje autorovu
cestu s vlastním vztahem k poezii a tvor‑
bě. Mimo jiné i v tomto ohledu je Hruš‑
kova studie mimořádná. V tom, jak autor
na Šiktancově případu a konkrétních tvůr‑
čích i životních peripetiích nachází obec‑
né rysy veškerého básnictví. Karel Šiktanc
přiznal v řadě rozhovorů a tvůrčích vyzná‑
ní, jak složitou cestou namáhavě a nikoli
bez šrámů a bolesti prošel. Hruška skromně
dovozuje, že básníkova osobnost může do‑
bře symbolizovat průběh celého dvacátého
století v české kotlině i v širších dějinných
a nadčasových souvislostech. „Silný lidský
příběh s těžkými omyly“ může zde sloužit
k demonstrování obecného lidského údě‑
lu v jedné z nejsložitějších dějinných peri‑
od, na jejímž počátku stály dvě světové války
a v Šiktancově případě osud středočeských
Lidic, který do básníkovy duše otiskl svůj
trýznivý cejch. Rodná obec Hřebeč u Klad‑
na, v blízkosti vesnice povražděné a vypále‑
né za heydrichiády, s básníkovými předky
282
a desítkami v jeho básních po mikuláškov‑
sku „vyvolávaných“ sousedů a obětí, se plně
rozezněla v první skutečně závažné knize
Heinovské noci, kterou Petr Hruška pokládá
za zlomovou.
Oněmi zmíněnými „omyly“ jsou Šiktan‑
covy knížky z budovatelských padesátých
let, charakterizované Hruškou oprávně‑
ně jako ne‑poezie, ne‑řeč, ovšem plynule
přecházející s nástupem „květňácké“ gene‑
race v pravý opak, v onu přesně charakteri‑
zovanou „horečku řeči“, v manický úchvat
být básníkem, jemuž je nasloucháno a kte‑
rý by měl správně nahrazovat někdejšího
mytického pěvce nebo biblického proroka.
Pojmenovává‑li Hruška výstižně ony „zdro‑
je nebásnivosti“, jež byly souzeny poválečné
a popřevratové literatuře a kultuře, nelze mu
nic vytknout. Snad je možné pouze dodat,
že vedle všech budovatelských frází, pokusů
o poezii širokého lidského kolektivu, ved‑
le „frézismu“ realistické doktríny či eufo‑
rie, jež propukla krátce po druhé světové
válce, byli tehdejší básníci, což samozřejmě
nemá vyznít jako omluva, nuceni psát lyriku
světlých zítřků také proto, že to byl jediný
možný způsob, jak vůbec básně publikovat
a být účastníkem tehdejšího literárního pro‑
vozu. Je třeba ocenit otevřenost, s jakou se
Hruška k tomuto problematickému údo‑
bí vyjadřuje, a jak se snaží Šiktancovu zku‑
šenost rovněž zobecnit. Mladý básník si
tenkrát uvědomoval stejně jako každý začí‑
nající tvůrce, že dílem, básní se komunikuje
a hledá se lidská blízkost. Avšak v nezralos‑
ti mládí je takové hledání vždy pozname‑
náno křečí, úpornou snahou autorovou,
aby jeho hlas byl slyšet co nejjasněji a měl
váhu. Bohatství řeči, možnosti slova se tu
přímo nabízejí jako prostředek k dosažení
vzdáleného, vlastně i zcela nedosažitelného
cíle. Okouzlení slovem, metaforou a jejich
rezonancí převažuje nad tichem a vlastním
sevřeným světem a bytím básně. Takovou
mladistvou nemocí prochází většina lyri‑
ků před tím, než na vlastní kůži poznají, že
„slovo není zadarmo“, jak píše Hruška.
Časopis Květen, jehož byl Šiktanc protago‑
nistou, i když nikoli v roli šéfredaktorské,
nastolil představu, že poezie musí vyvěrat
nikoli z velkých idejí a ideálů, ale vycházet
po wolkerovsku z nejprostších věcí a dějů.
Ani Šiktancovu wolkerovskou iniciaci, kte‑
rou Hruška důvodně zmiňuje, není dnes,
kdy se v poezii dávné i nedávné cenzuruje
a lustruje, jednoduché přiznat. Ovšem sku‑
tečná poezie, jak Šiktanc pocítil již na kon‑
ci padesátých let a zejména v hektickém
výtrysku devíti sbírek zrozených v průběhu
šedesátých let, nemůže být založena pouze
na reálu, konkrétnosti, evidenci světa, který
sám o sobě může asociovat chtěné i nechtě‑
né – a tím zázračnější – lyrické kontury.
Hruška konstatuje správně, že básníkova
osobní zkušenost z krachu poetiky „všední‑
ho dne“, jež vyznačovala tvůrčí úsilí lyriků
šedesátých let a která kulhavě pokračovala
i v šeru a tmě normalizačního údobí, ved‑
la Šiktance k značné opatrnosti a nedů‑
věře v přeceňování jevových fakt našeho
bytí. Nezapomínejme, co pro Šiktancovu
generaci znamenala Sartrova Slova, magic‑
ky přízračný text o nebezpečenstvích ply‑
noucích z automatického spojování reálu
se slovy. Šiktanc prošel vlnou existencia‑
lismu a nemohl se jí ubránit, protože v té
době byli zkrátka všichni pravými blížen‑
ci Camusovými a Sartrovými, případně
Heideggerovými. Až s velkým časovým
odstupem, kdy onen „stvořený mýtus“
začal žít (zejména ve skladbě Adam a Eva
a v cyklu dvanácti poém Český orloj, tedy
v kompozicích dostávajících se do blízkos‑
ti Holanových příběhů nebo Hrubínových
„romancí“), si básník zároveň uvědomuje
jeho nedosažitelnost, neboť cestu k mýtu
zatarasily samota, mlčení, zámlka vědomá
i vnucená. Proto v jednom rozhovoru pro‑
zradí něco ze svého tvůrčího trápení, když
říká: „Mám poezii silně opřenou o reál –
a ten si sám až nehorázně vymezuje svůj
prostor. I kdybych stokrát chtěl se od
něj odpoutat, třeba k jakési vnitřní úle‑
vě, k jakési toužené harmonii, k nějakému
svéhlavému souhrnu tušených zákonitostí
[…], zažene mě při vší náhlé svobodě zno‑
vu na řetěz… Lze asi – než vědomě bažit po
syntéze – spíš doufat, že i v našich básních
začne po kousíčkách svítat, že reál sám si
řekne o své světlo, o svůj kratičký souzvuk,
o svůj úzkostný třpyt.“
Syntéza, která tolik znamenala pro Bau‑
delaira a dekadenty všeho druhu, jež vzru‑
šovala Šaldu jako kritika i jako básníka
a dramatika, nemá tedy být oním Mount
Everestem umění a poezie, protože nad ní
stojí báseň jako živý a proměnlivý, života‑
schopný organismus, který se už nevrací
k tvůrci a jeho osudu, k době a jejím křižo‑
vatkám, ale „říká si o vlastní světlo“, jímž se
má propříště a snad i navěky prokazovat.
Hruška postihuje zdařile i další typicky
šiktancovský rys: stálost v proměnlivosti,
proměnlivost v jisté „nezkostnatělé“ statič‑
nosti. Na rozdíl od generačního druha Šoto‑
ly, od hymnického melancholika Seiferta,
který až v pozdním díle náležitě zcivilněl
283
recenze
a propracoval se k dřeni či krvi poezie – tedy
v odlišení od básníků eruptivních, zpěvných,
jejichž dílo se odvíjí v křivce a meandrech
podobných horskému potoku, pohybu‑
je se Šiktanc záměrně, někdy až tvrdohlavě
v magickém, téměř mystickém kruhu. Jako
derviš nebo nietzschovský Zarathustra krou‑
ží v opojení i v únavě, v šílenství i v náhlých
okamžicích prozření a procitnutí z extáze
básně. V monografii sice Nietzschovo jmé‑
no nezazní, ale začteme‑li se do některých
sekvencí Českého orloje, jako bychom nablíz‑
ku uslyšeli hlas právě tohoto filozofa a básní‑
ka, autora Dionýských dithyrambů.
Hruškovu studii o Karlu Šiktancovi Někde
tady lze vnímat jako práci průkopnickou,
v kontextu současné literární historie
u nás ojediněle neadorující ani nekritizují‑
cí. Text obsahuje obě polohy či vrstvy, ale
výsledkem je obraz mnohovrstevnatý, har‑
monický, ale také skřípavý a rozdíravý tam,
kde zkrátka nebylo možné spoléhat se na
razanci ani brilanci souzvuku. Těch virtu‑
ózně vybroušených časů se Šiktancovi ani
mnoha českým lyrikům dvacátého století
příliš nedostalo.
Jediná výhrada vůči Hruškově studii by
snad spočívala v její rozsáhlosti (či rozleh‑
losti), jež někdy jde proti sevřenosti výpo‑
vědi, jako by zde autor podlehl svodům
onoho kruhového, záměrně nezáměrného
bloudění v poezii, v básni, která je sice slo‑
žena ze slov a metafor, avšak nikoli samo‑
účelných neboli takových, jaké zatvrzelí
ignoranti poezii s oblibou vytýkají.
Kniha navíc dobře funguje i z hlediska čet‑
ných obrazových příloh a dokumentů, jež
jsou v ní situovány na potřebných místech
tak, aby si je člověk nemusel skládat jako
284
dokumentační mozaiku, ale aby je měl blíz‑
ko na očích. Totéž lze říci o umírněném
poznámkovém aparátu, který se v někte‑
rých jiných literárněhistorických studiích
stává předimenzovanou překážkou.
Vždyť Petr Hruška nenapsal vědeckou kni‑
hu, ale spíš filozofující rozpravu o člově‑
ku‑básníkovi a o dobách, ve kterých poezie
žila i přežívala. Tento rys je velmi sympa‑
tický. Měl by být následován také proto,
že exaktní přístupy se už vyčerpaly a stáva‑
jí se dysfunkčními rekvizitami v prázdnotě
industriální a konzumní civilizace.
Jan Suk
Gdrě myerst užýmrtau. Asr trém idrdeýj
podgdgt duč řhdtrsmý, mdvdzá kbgezsí,
a hsdriřmyá misdeš čídstre. Žrpotí k dhsz‑
švě adsre, djhutrá kut ždreím.
Domýt a rishtmdu remýk jut msešstý
rýpdurste mdr kdtru, ksrseščát ksu a ksd‑
sračmcážtry. Jbídrse i dtrasuá.
Michal Šanda
BYTÍ VĚCI JAKO
BYTÍ SLOVA
Roman Erben:
Úlety
PROTIS
KCMÁBD BCÝEZ
Marian Palla:
Njkpůúp kkléedc
DRUHÉ MĚSTO
Brno 2011
Mádrjdr dsváshz nsér.
Dkčýk vs dsěrs b jeh, hsnévscz. Škřda‑
hjt, sjsžkdiu, buncáde. Křdínu měcbd‑
dr, msžbáct ar dše, řimdurestk. Dsář mšer
k žírsidst. Mjsákeíadr djhnon, mínsdt
t dkiěurhs. Ml jsdse gcvs, adseu,kdhrkd.
Ndur, g, dasrsěniuán. Hurbžýká!
Rksturé dkcnalk msětsra, nuig kr ksěncu‑
žodtire, o dkatýs knishea kputn. Eržuh
ké řnmst Ktrázdš pějydkr á hsdrší drts‑
zám u šdtraý. Hrtsčáj dýrte a musekl, ráže‑
tur. Hrt bý kdšč mýdsrč métportu kžmcsa.
Marian je šprýmař.
Pětdvut, hsdr e žmnutě hrsýtrop mýtdrčs
am redr, u dmisř sáčtro podtrvým trd. Rhn‑
moýtr kl rotýčtzdnimudn mídtrast e mnýjp,
rsditurter. Porhýž řempoutr, cyrpztreum.
Praha 2011
Přemýšleje nad tím, čím surrealismus živě
přeznívá také do naší současné literatury,
užasle si uvědomuji šířku tohoto směru,
proudu, který v mnohém přesahuje vlast‑
ní (teoretiky i tvůrci stanovená) omezení
ideologická či umělecká, aby se v posled‑
ku stával především určitým typem výkladu
vztahu mezi slovem a předmětnou reali‑
tou (která může samozřejmě býti také fikcí
stvořenou slovem v esteticky modelovaném
textu). Nejsilnější a nejpůsobivější je tehdy
(také u svých předchůdců, třebas u našeho
Jakuba Demla), tvoří‑li své objekty v napětí
mezi mimetickou a eidetickou funkcí díla,
mezi rozumem a iracionalitou (aniž se plně
přikloní k některému z pólů).
Leckdo může namítnout, že prostor
nadreálný je místem pro výrony podvě‑
domí a nevědomí, fantazie nespoutané
a nekontrolované. Zůstaneme‑li u tvor‑
by literární, korektní gramatická struktu‑
ra surreálních textů jej vcelku usvědčuje
z omylu – ostatně stejně jako častá snaha
tvůrců o maximálně přesné pojmenování
věcí, jež zdánlivě nemají předobrazů v pro‑
storu tam, za okrajem papíru.
Bytí věci jako bytí slova, pravíš tedy. Ale
tento vztah platí také ve směru opačném:
vztah realizovaný nejen skrze lyrický sub‑
jekt (vlastně mluvčího textů), ale také skrze
jejich čtenáře (pro nějž jsou texty zadáním,
úkolem k intelektuální realizaci, potažmo
seberealizaci).
I když bych tu mohl vzpomenout návo‑
dů Ladislava Nováka, i když mi Stanislav
Dvorský (autor doslovu ke zkoumané kni‑
ze) napovídá jména jako Zbyněk Havlí‑
ček nebo Petr Král, kontruji: tedy Roman
Erben (ročník 1940). A jeho Úlety. Už
jenom ten název – signalizující cestu kou‑
sek nad předmětnou skutečnost a kousek
mimo ni, nikdy však za úplné ztráty kon‑
taktu. Úlety jako něco neobvyklého, pod‑
vratného, možná i parodujícího: „Odbočení
z navyklé cesty.“ I kdyby šibolet, nakonec
přece také let. Krátké (ačkoli rytmizované,
přesto většinou prozaické) texty obsahující
(podle S. Dvorského) „prostou obraznou defi‑
nici, axiom, maximu“.
Erben je vskutku intelektuální, obraz‑
ný a věcný zároveň (což se – mimo jiné –
ukazuje na jeho práci s jazykem). Často
touží vysmeknout se zřetelnému, tradicí
diktovanému způsobu vnímání převrstve‑
ním obrazu obrazem s předešlým zdánli‑
vě nesouvisejícím, tvrzení tvrzením jakoby
z jiné množiny – což pro nás znamená nut‑
nost hledat v pluralitě existencí jejich spo‑
lečný úběžník.
Autorovo intelektuální úsilí je patrné
v práci se zvukem a významem slov (ačkoli
285
recenze
nemůžeme říci, že bychom v knížečce nena‑
šli také slovní hříčky poněkud samoúčel‑
né: „Senior a senátor, Novák a novátor, prďoch
a predátor.“), v dehonestování makabrózní
monumentality domněle závazných tradic
(„Let Horymíra pod nuselským mostem: troubí
se do skoku, plive do vlastní kapsy.“), v němž
brát věci vážně značí nebát se ani humoru
notně ušpiněného, při subverzivní reali‑
zaci jazykových floskulí („Poslední pomazání
dveře otvírá.“), která je zde jistěže poněkud
jednosměrná, nicméně také bohatnoucí
svými možnostmi (rázu duchovního i jen
čistě fyzického), možnostmi, jež se vzájem‑
ně znejisťují, vystrkujíce na sebe jazyk.
Ne všechno se samozřejmě podařilo. Uvě‑
domuji si u Erbena nebezpečí takové obec‑
nosti, kdy se realizace textu stává stejně
snadnou jako nemožnou: snadnou proto,
že do obecného se vejde mnohé jedineč‑
né – nemožnou proto, že se s šíří pojmu
vytrácí jeho sémantický potenciál (čím více
obejme, tím méně znamená), že si za ním
zkrátka umíme cosi představit, představe‑
né že už však nesvedeme vyplnit smyslem:
„K dobru všech linií, úseček a kružnic, patří‑
cích k inventáři kraje, se počítají i koryta, jámy
a rýhy, vyryté mezi kopci a horami naším ohnu‑
tým, pomalu se vytrácejícím tělem.“
Důležité je, zdaří‑li se tyto poněkud
abstraktní představy odít tělem věcí. Tehdy
v Erbenových textech nalézám (řečeno slo‑
vy S. Dvorského) nejen „oscilaci mezi věcnou
tíží […] a […] čirou pojmovostí […], napětí mezi
tělesným prožitkem světa a umanutým zkouše‑
ním slovních posunů“, ale především „pohyb,
který neustále všechnu tu tělesnost a předmět‑
nost posouvá až na sám práh metafyzického“.
Ovšem ani jméno Ladislava Nováka nemělo
286
by zde být zapomenuto. S ním totiž Roma‑
na Erbena pojí také jistá návodnost tex‑
tů – návodnost jako výzva ke čtenářově
aktivitě (ke snad až fyzickému zakoušení
rozumového dobrodružství, totiž jakého‑
si domýšlení aktuálně dnes zaužívané frá‑
ze: „Být ekologicky online znamená poskytnout
budoucímu tlení i svou dobře uhlazenou kůži.“).
Neměli bychom totiž pominout, že tu (až
na malé výjimky) nejde o pohrávání se zvu‑
kem a významem slov, ale o výzvu k jejich
plnému a pravému pochopení, uchopení:
„Svět otočený, stočený, svět odlehlý i slehlý.“
Důležitou se pro mne stala třeba básníko‑
va vize Boha, jenž se mu jeví (v dané chvíli
a v daném textu) jako „ohledávač sousoší a mrt‑
vol“. Pokud mi Bůh jest biblickým Bohem
živých, nezbývá mi než vzít Erbenovu vizi za
výzvu a pokusit se (verbálně a snad také vizu‑
álně) realizovat tezi svoji, abych vůbec mohl
obě představy rozlišit a vést svůj spor (který
není než dialogem s textem a vlastně jeho
domýšlením směrem ke skutečnému dílu).
Takovýchto aktivizujících míst je ostat‑
ně v Úletech více. Počítám k nim například
enigmatické slovní hříčky, nikoli bez půva‑
bu a vtipu („Co bylo, ubylo, co zbylo, nabylo.“),
dále snahu o maximálně přesný, přiléhavý
výraz („Sotva omluvitelné mezery v řeči způ‑
sobené naší nepozorností vybízejí k hromadění
vsuvek a k běhání od slova k slovu.“), ale i –
jaksi mimoděčnou – chválu fantazie, ima‑
ginace, svobody (včetně svobodné paměti,
paměti slov): „Letadlo s křídly vycpanými
marcipánem a cukrovou vatou v ocasu nenahra‑
dí žádný turbodžet.“ Pokud už se náš autor
dopustí velkých a vznešených slov, vždycky
k nim přidá i nějakou tu moudrou (vědou‑
cí a vidoucí) potutelnost: „Tváří člověka je
zeď, duší jeho dům. Sečtěte podlaží.“ Pravdaže
potutelnost opět návodnou.
Nejistota (jež vybízí hledat, zjistit, zjišťo‑
vat) a napětí jsou tím, co mne láká na surre‑
álních textech. V Erbenově případě nejen
na textech. V nich totiž nalezneme odka‑
zy k výtvarnému pojímání a reflektování,
přepodstatnění předmětného světa – když
texty korespondují tu s Erbenovými kres‑
bami („Orel jako čtverec, labuť jako kruh, hory
vzhůru nohama.“), jež se také zrodily z živo‑
todárného napětí mezi předmětností a abs‑
trakcí, mezi definitivními (symbolickou
platností nadanými) tvary a jejich roztéká‑
ním, vzlínáním do okolí.
Což je ovšem zjištění, jehož platnost může‑
me rozestřít nejen na Erbenovy kresby.
Myslím, že by bylo lze je použít vůbec na
celý surrealismus, jeho přitažlivost a jeho
vyzařování.
Ivo Harák
ZTRÁCENÍ
PŘÍTOMNÉHO
ČASU
(MEZI
DESTINACEMI
A PRE
DESTINACEMI)
Tomáš Hokeš:
Destine, s. r. o.
SKLÁŘSKÝ ATELIÉR
Praha 2011
Není úplně jednoduché alespoň rámcově
analyzovat prózu, jejíž tvůrčí geneze není
přímočará a kdy je třeba mít v patrnosti
různé literární kontexty, které mohly tvar
autorského vyprávění více než zřetelně
ovlivňovat. Míněna je antiutopická nove‑
la – resp. malý román či rozsáhlá povídková
práce – dnes již třiačtyřicetiletého Tomáše
Hokeše s názvem Destine, s. r. o. Podle auto‑
rových slov bylo téma, které ho zaujalo,
ztvárněno nejprve v podobě krátké ruko‑
pisné povídky, a to již v roce 1995. Šest let
nato se prozaik k povídkovému textu vrátil
a během několikaměsíční intenzivní práce
ho podstatně rozšířil – a výslednou pro‑
zaickou podobu se poté pokoušel vydat,
leč neúspěšně. Uplynulo dalších deset
let a Hokešův příběh znovu vstal z mrt‑
vých, získal novou tvářnost, prozaik svůj
text prý nemilosrdně proškrtal – a nyní
jsme se dočkali jeho knižního vydání. Lze
to rekapitulovat: nejprve krátká povíd‑
ka (1995), poté její velké rozšíření (2001)
a nyní konečně i knižní vydání, uskutečně‑
né arciže po hojných autorských úpravách
(2011). To jsou ale bezmála tři životy jed‑
noho textu – přičemž můžeme posoudit
a zhodnotit teprve nejnovější, v pořadí již
třetí verzi. Především však musíme konsta‑
tovat, že také mladý spisovatel procházel
během psaní „Destine“ přirozenou tvůr‑
čí proměnou – a obzvláště v ní hledejme
i eventuální výkladový klíč k jeho pesimis‑
tické společenské moralitě.
Pověděli jsme již, že jde o antiutopii –
a první podoba této antiutopie tudíž
vznikla, když bylo Tomáši Hokešovi tepr‑
ve (nebo už?) dvacet sedm let, což bývá
věk, kdy zdánlivě bezedná mladická život‑
ní energie postupně vstupuje do fáze rané
dospělosti a tyto kroky nemálo pozname‑
návají stále konfliktnější podobu tohoto
287
recenze
zdánlivě nekonfliktního, ale zároveň již
pokročilého vstupování do tenat společ‑
nosti. Mládí je víceméně pryč, stáří je (ne)
víceméně ještě daleko – a filosofie života se
tváří v tvář tomuto poznání zjevně mění,
značně odlišným se zpravidla stává i vypra‑
věčův či aktérův pohled na společenské
nebo psychologické procesy v okolním
prostředí, zvláště když také všechny tyto
mentální postoje a vzorce chování podstu‑
pují nápadnou nebo i nenápadnou trans‑
formaci až transmutaci. Návrat k tomuto
textu se jinými slovy odehrával v příslo‑
večné chvíli, kdy život náš je v půli se svou
poutí, tj. v Hokešových třiatřiceti, v jeho
Kristových letech.
To už končí období učňovské i tovaryšské,
mety mistrovské jsou však i nadále v nedo‑
hlednu – jenže v roce 2001 byl Hokeš ještě
zcela neznámým literátem a neměl vyda‑
nou žádnou knihu. Nuže, nynější dru‑
hý a definitivní autorův návrat k „Destine“
se uskutečnil nejenom až po překročení
věku čtyřiceti let (T. H. je ročník 1968, stej‑
ně jako kupříkladu M. C. Putna), nýbrž ve
zcela odlišné situaci: neznámý pisatel se
stává známým spisovatelem, který v roce
2004 doslova zazářil svou kvazihistoric‑
kou prózou Malý bůh a předloni vydal dal‑
ší knihu Panáčci. Ostatně každou úplně
jinou. K autorské redakci „Destine“ se tudíž
navrátil už nikoli jako autor ohledávající
své umělecké možnosti, leč jako prozaický
vypravěč, který má za sebou nezanedba‑
telné literární zkušenosti a který by už
měl ponenáhlu vkročit nikoli již do věku
dospělosti, leč již také etapy zralosti. A pře‑
pracovaná próza Destine, s. r. o. to měla
potvrdit, přičemž platí, že žánr antiutopie
288
sice obvykle mívá velice modelový a v tom‑
to smyslu až konvenční charakter, zároveň
však vybízí tvůrce, aby v tomto modelovém
půdorysu prokázal své schopnosti osobi‑
tými vypravěčskými piruetami či nepirue‑
tami – pokud si s nimi ovšem bude vědět
rady.
Co je však v tomto antiutopickém příběhu
prvotní, co náleží k jeho prapůvodní podo‑
bě – a s čím přišel Hokeš po letech, even‑
tuelně co ve svém vyprávění rozšířil, nebo
naopak zredukoval na minimum? V někte‑
rých prozaických knihách to bývá málem
nabíledni, v této próze věru nikoli. Obecně
vzato bychom měli zdůraznit, že „Destine“
představuje laskavě řečeno žánrový amal‑
gám, nelaskavě řečeno žánrový proplete‑
nec, v němž se jednou ústrojně, podruhé
již méně ústrojně prolínají a prostupují
různé poetiky a v souvislosti s tím i různé
žánrové roviny. Možná už všechny v nějaké
míře figurovaly v autorově ur‑textu z roku
1995, nyní však jsou v příběhu prezento‑
vány „na vahách života a umění“ v poměrně
rozmanité intenzitě. Je otázkou, k čemu
se literát přiklonil před šestnácti lety a kdy
naopak v knížce promlouvá především
jako spisovatel třiačtyřicetiletý – jenom‑
že vysvětlení nenalezneme ani v Hokešově
mottu, podle nějž „podstatné jsou odpově‑
di na ty otázky, které jsme si nikdy nepo‑
ložili“. Ano, závažnější je však hledání
a nacházení odpovědí; ty samy již otázkami
přímo překypují.
První rovinou je tudíž žánrová sféra ryzí
antiutopie, opírající se o přesvědčení, že
naše životy i celá z nich sestávající civili‑
zace je manipulována, zručně zmanipu‑
lována, možná beznadějně nebo dokonce
bezútěšně – a z tohoto stavu věcí pohříchu
není žádné východisko, stáváme se pouze
svědky jakési nové a elementární prede‑
stinace: city jsou eliminovány a rozum je
přeformován, to vše jedině a pouze pro‑
to, aby bylo lidské společenství ovladatel‑
nější, zvláště když v jistém hédonickém
primitivismu sází na podobně pudové
hodnoty – moc a slávu, sex a peníze… To
jsou ovšem archetypální situace antiuto‑
pické literatury. Druhá rovina – s tou první
nikoli spojena, ale svázána a spoutána – na‑
opak reflektuje přítomný čas či spíše žije
přítomností, tzv. obyčejnými životy, byť
žitými v ustavičné honbě za jmenovanými
pudovými jistotami – a de facto ztělesňu‑
je evidentní slepou uličku takto vnějško‑
vě i vnitřně zmanipulovaných člověčích
postojů a hodnotových škál, jakož i všech
pozemských a přízemních „destinací“, zba‑
vených etického zázemí domova.
Jak už je asi zbytečné zdůrazňovat, obě
roviny nám ve svém úhrnu připomínají
v prvé řadě klasická díla antiutopické expre‑
sionistické literatury nebo kinematografie
a jejich hektickou atmosféru, mnohdy i vize
šílených vynálezců a chování z jejich vyná‑
lezů zešílevších jedinců, kdy také středo‑
bodem jistého druhu lidí se stává přání,
aby už nebyli lidmi, respektive byli lidmi
umělými, všemocnými, imunními, homu‑
nkuly bez citových a emocionálních příko‑
ří. A pak je tu ještě taková mezirovina třetí,
zdánlivě polovážná, nezdánlivě zmanipu‑
lovaná, v naší současné tradici vypravěč‑
ské rovina ajvazovská, která také u Hokeše
stojí na motivu tajemství, záhady, roman‑
tického předurčení, něčeho, co inspiruje
i uměleckou tvorbu nikoli jako prostředek
mimetického poznání, ale i jako „překo‑
nanou bolest“. Může to být rovina magic‑
ko‑realistická, rovina v našem slovesném
kontextu tolik blízká osudům čapkovské‑
ho povětroně, rovina natolik zamjatinov‑
sky (víc než orwellovsky) pesimistická, až
by se mohla znenadání proměnit v nějaký
zvláštní tematický paprsek naděje. U Tomá‑
še Hokeše však k ničemu takovému (proza‑
tím) nedochází, přítomný čas je tady svým
způsobem navždy zrušen, zůstává jedi‑
ně varianta jeho náhražkového prožívání
(prostřednictvím tolikera sebeklamů), ane‑
bo souměřitelná varianta jeho totálního
popření, nejednou pak ovšem vedoucího
až k sebepopření vlastního individua.
A jak se s touto žánrovou trojznačností své
třetí (ač vlastně první) knížky Tomáš Hokeš
poměřil? Paradoxně nejpřesvědčivěji v té
třetí v řadě, v náznakové, v poněkud zaka‑
muflované rovině možného předurčení
naší sudby, nezávislého na aktivitách civi‑
lizačních či anticivilizačních. A daného
vědomím, že nemusíme vědět nic, aby‑
chom přesto vše významově svrchované
pozvolna seznali. A pokročili tak ve vni‑
kání do přítomného času naší existence.
Nejkonvenčněji vyznívá zpodobení rovi‑
ny profánního života, dialogy nejsou auto‑
rovou silnou stránkou a rámcový vztah
mezi slavnou zpěvačkou a šéfem umělec‑
ké agentury pomrkává po autorské revizi.
Těžištěm celého vyprávění jsou však scény
reflektující možnosti a důsledky „odstra‑
ňování osobnostních rysů“ ze všeho, co
nám není cizí a co je nám lidské. Pravdu
říká v doslovu Radim Kopáč: je to vskut‑
ku Hokešova nejskeptičtější kniha. Jenže
i v ní se pokládají kardinální otázky, které
289
recenze
se navenek tváří, jako by nebyly položeny.
Ale byly a jsou pokládány dál: třeba zrovna
v autorově próze Destine, s. r. o., byť v pró‑
ze nenabízející snesitelnou civilizační ani
mentální alternativu. Žel ani jiné člověčí
predestinace.
Vladimír Novotný
ROZFOUKÁVAT
UHLÍKY
Kamil Bouška:
Oheň po slavnosti
FRA
Praha 2011
Přestože literární sku‑
pina Fantasía byla zalo‑
žena roku 2005, na naši scénu se prosadila
v roce 2009, kdy vydala stejnojmenný sbor‑
ník. Do širšího povědomí pomohl mladým
básníkům tehdy mladý halasný literární
kritik a vědec Karel Piorecký. Až překva‑
pivě rychle byli členové skupiny zařazeni
nejen mezi přísliby, zdálo se skoro, jako
by se stali předními českými básníky, což
je o to bizarnější, že žádný z nich neměl
publikovánu jedinou sbírku. Tím nechci
naznačit, že by se literární veřejnost mýli‑
la, jak se mýlit často i dovede. Časopisecké
i sborníkové příspěvky členů skupiny dáva‑
ly tušit, že se sešly skutečně tři potenciálně
silné tvůrčí osobnosti. Patří jen k parado‑
xům, že jako první z tria Borzič, Bouška,
Řehák publikuje svou prvotinu nejmladší
z nich, tedy Kamil Bouška. Je to paradox
maličký, neboť je to paradox doslova jen
o rok: Bouška je ročník 1979, zatímco jeho
souputníci 1978.
290
Bouškova sbírka Oheň po slavnosti přiná‑
ší poezii extrovertní, vnímavou, pozoro‑
vatelsky zaměřenou. Čerpá z tradičního
prostoru současné české poezie, z jejíhož
rámce nevybočuje ani o chlup, ba co víc,
hoví si v něm. V bytě, v ulicích a balko‑
nech města, ba i v podzemí, kde jsou nalé‑
zány náměty pro drobné pozorovatelské
průzkumy (Dáma s psíkem, Stará žena
v metru, Blázen). Sbírka je členěna na pět
oddílů: Nikde, Nikdo, Nikdy a podvoj‑
nou Pornografii. Jak to u prvotin bývá,
jde o trochu mechanicky utvořené oddíly
pro básně sestavené podle míst, lidí a vše‑
hochuti. Pornografie se mi zdá zbytečně
dělena na oddíly dva. Proč Bouška používá
záporného, tedy významově odmítavého
tvaru zájmen a proč poslední oddíl nazý‑
vá Pornografie, mi zůstalo záhadou. Vždyť
kompoziční způsob – přímé vidění nede‑
formujícího rázu – spíš přitakává realitě
a k pornu tu chybí apetit vůbec. S přímým
viděním souvisí i přímé pojmenování.
Metafora je v této šedesátistránkové knížce
tak řídká, že v textu zasvítí i jakýkoli bizar‑
ní epiteton, např. „gramotné semeno“, které
je současně jedním z mála, snad jediným
erotickým prvkem. A přesto básně vyjadřu‑
jí cosi smyslového, zvířeckého. Objevují se
názvy Šelma, Kořist, Pokojové zvíře nebo
se jinde dočítáme verše o tom, že „přidu‑
šené zvíře uvnitř otevřelo oči“. Ano, smysly
a především oči jsou pak pro Boušku čas‑
tým sémantickým prvkem. První oddíl je
pozorováním doslova přesycen. Pro ilu‑
straci: „Moře není vidět; Persefonin pohled;
bezbarvé kutálím oči po lesklé podlaze zpět do
důlku; vystupují před očima jako přízraky; ote‑
vřu oči v hlavě, vidím; shovívavým pohledem
shlíží; visí skelné oči; pro ty, kteří se ohlížejí“
atd. A z logiky věci se pak oči dostávají i do
tvůrčího přístupu, do samotného básnic‑
kého stylu. Bouškovy oči jsou nadopova‑
né realitou, hledí do ní hypnoticky. Kdyby
Bouška v následujících oddílech neprobu‑
dil ještě jiné smysly, staly by se jeho bás‑
ně fádními. Báseň se totiž za deskripce
spíš zobecňuje, odosobňuje, zvnějšňuje.
Přestože Bouška, jak bylo řečeno, nalézá
spíše smyslovou pestrost, ne úplně uni‑
ká záznamu, vnějšímu a marginálnímu.
Občas na sebe bere i riziko, že se čtenář
setká jen s koncízně upravenými poznám‑
kami z privátní situace, nemajícími val‑
ný estetický dosah. Tento současný proud
mladé poezie můžeme považovat snad za
jakési delirantní vyústění poezie všedního
dne, jak jej razili básníci Května v prolnutí
s realismem kolářovským a krédy Skupiny
42. Svou poetikou tu bezpochyby působí
i sám redaktor nakladatelství Fra a orga‑
nizátor Petr Borkovec. Zásadní je pro tuto
poezii městská či bytová momentka a roz‑
kouskovanost smyslových vjemů do zázna‑
mů položených vedle sebe. Místy tento
druh poezie nabývá až manýry, jak na to
poukázal například Piorecký v recenzi
Hájkovy Vlastivědy.
Koneckonců máme každý vnímání reali‑
ty nastavené skrze smysly primárně jako
rovné. Pokud v záznamu nastavuje bás‑
ník zrcadlo realitě rovně k situaci, pak je
s takovým záznamem čtenář již dopře‑
du obeznámen ze svého života a báseň
není pro něj zajímavá. Sama situace nebo
samotný zachycovaný objekt totiž není
primárně estetický. Na to by zřejmě řada
básníků kývla, jenže proč řada z nich je
realitou fascinována natolik, že ji neo‑
bohacuje výraznější tvůrčí úpravou? Poe‑
zie nemůže být vedena výlučně smysly
(tím méně zrakem jako smyslem převlá‑
dajícím), ale estetizujícím subjektem,
celou osobností autora. Teprve subjek‑
tivita a individualizovaný pohled realitu
ozvláštňuje a nutně i deformuje. Teprve
za takového pojetí získává text na obsahu
a opodstatnění. Přestože popisná poezie
má silnou oporu v angloamerické oblas‑
ti, považuji za neadekvátní, aby u nás nalé‑
zala živnou půdu. Popis je sám o sobě
čímsi imunním – popis v poezii jako stav
strachu, aby nebyla v textu vyčtena naivi‑
ta srdce nebo názorů. Básník se skrývá za
zdí. Popis jako z života vyoperovaná část
těla. Básník nemůže nastavovat rovné
zrcadlo svým profánním situacím, nemů‑
že postupovat jako pouhý pozorovatel, ba
nemůže postupovat ani objektivně, musí
deformovat, metaforizovat, měnit, přehá‑
nět, ironizovat, zjemňovat, být paradoxní,
být dětinský atd., musí upravovat reali‑
tu pro báseň samu, aby plod byl esteticky
účinný. I při deformaci je pak třeba dávat
přednost celkovému souboru smyslů, kte‑
rý se pestrobarevně proměňuje, před smy‑
slem jediným, který unavuje čtenáře i sebe
sama.
Bouška naštěstí nakonec ve své prvotině
uniká totálnímu realismu a realitu díky‑
bohu jenom neopakuje, nerozmělňu‑
je. Jeho básně míří odněkud někam, mají
svou vnitřní linii (poněkud se rozsýpají
právě u nejpopisnějšího prvního oddílu,
například Podlaha v patrovém bytě), a je to
také v tom, že autor emocionálně přichá‑
zí s tónem, za nímž tušíme nespokojenost;
291
recenze
snad ta je důvodem záporů Nikde, Nikdo,
Nikdy. Taková emocionální protichůdnost
vůči technice básnění jednou může skuteč‑
ně dovést k tomu, že se promění Bouškovo
vidění, čili pod tlakem se zdeformuje a ve
výsledku nastaví realitě jiné než objektivně
rovné zrcadlo. Přes tyto úvahy byly pro mě
příjemným překvapením finální, emocio‑
nálně zabarvené básně, které dýchají účastí
a probourávají se předivem zachycovaných
stavů a situací k člověku. Právě v nich Kamil
Bouška vystupuje sympaticky z anonymity
smyslového prostorového zaznamenávání
a dostává se do osobních rovin. Ty shrnuje
druhá část posledního oddílu Pornografie.
Oheň po slavnosti je pro toto všechno debu‑
tem zajímavým; s určitými poetickými rizi‑
ky do výhledu.
Milan Šedivý
NESOUHRA ČASŮ
Libor Kadlec‑Filípek:
Žádné dívky, nic
KNIHA ZLÍN
Zlín 2009
Šel jsem onehda Kaprovou ulicí do řeznic‑
tví, dopoledne tam mívají hovězí oháňku
na vývar. Učiněná lahůdka! Hned napro‑
ti řezníkovi je známé Fišerovo knihkupec‑
tví a z něj ve stejný okamžik vyšel Norbert
Holub. Dali jsme se do řeči a on povídá, že
by ho zajímalo, co já, člověk holdující spí‑
še masu nežli literatuře, co bych si myslel
o posmrtně vydaných spisech zlínského
básníka Libora Kadlece (1959 – 1982), pře‑
zdívaného Filípek, kdyby mi je poslal.
„Navíc jako nezaujatý Pražák,“ dodal Holub.
292
Šel jsem onehda do řeznictví pro kližku do
guláše. To už jsem měl knížku Žádné dívky,
nic skoro přečtenou. Z Fišerova knihkupec‑
tví vyšel Jan Antonín Pitínský. Jaká náho‑
da! Pitínský totiž psal jeden ze tří doslovů
v knize a Filípka znal osobně, dokonce ho
coby herce režíroval v představení Lyric‑
ké agrese. Zeptal jsem se, co on o Filípko‑
vi soudí, a dodal jsem, že knihu hodlám
recenzovat pro Weles. Pitínský mi odpově‑
děl: „Napište to, jak to cítíte.“
Jak to tedy cítím? Předně pociťuji jakou‑
si nesouhru časů. Libor Kadlec‑Filípek se
narodil 23. února 1959. Po absolvování
gymnázia se neúspěšně pokoušel dostat na
DAMU a posléze JAMU. Nakonec nastou‑
pil na Elektrotechnickou fakultu VUT
v Brně. Po dvou letech školu opustil a pra‑
coval jako brigádník: noční vrátný, knihov‑
ník nebo reprodukční fotograf v tiskárnách.
Umělecké zázemí našel mezi komunitou
kolem Divadla na provázku. 29. května 1982
tragicky zemřel, sražen tramvají v brněnské
ulici Na Hlinkách.
V roce 1982 bylo Filípkovi třiadvacet. V té
době bych na něj pravděpodobně koukal
s otevřenými ústy a hltal každé jeho napsa‑
né slovo. Oproti mně byl už ostříleným
literátem. Ústřední časová nesouhra tkví
v tom, že texty vzniklé v letech 1980 – 1982
vyšly až roku 2009. Dozvěděl jsem se
o nich v roce 2011, kdy mi je šestačtyřicet.
Jsem tedy o plných devětadvacet let starší,
než byl Filípek tehdy. Už na něj nehledím
s otevřenými ústy; mohl by být mým synem.
S otcovskou shovívavostí ovšem řeknu teď
to zásadní: Libor Kadlec‑Filípek byl talent
od pánaboha. To ostatní už je jenom roz‑
mělňování a recenzentské okecávání.
Psal horečnatě a usilovně. Zkusil si téměř
všechny polohy básnění. Apollinairov‑
ský experiment v básni Tehdy pršelo, kde
je úvodní strofa vysazena kolmo na ostat‑
ní text. Ohlas nonsensové poezie je patr‑
ný v hříčce: „Jede neprůhledný vlak. / Koleno
v podkolení. / Předložte jízdenku. Cvak. / Čer‑
ný pasažér je a není.“ Dojde i na banální kla‑
siku: „Je březen / Stromy pláčí pupeny / jsem
/ blázen slov / Náš rozhovor je studený / Pat‑
ří ti den / já / ztrácím svůj měsíc / – je nov.“
Báseň bez názvu začínající veršem „Sedím
na obrubníku“ je zase na stránce rozhá‑
zená po ferlinghettiovsku. Samozřejmě
nesmí chybět beatnici, respektive tehdejší
idol Václav Hrabě (Mít blues). Kolářovský
monolog z Vršovického Ezopa si Filípek
prubnul v básni Já jsem šťastná. Poctivě tré‑
noval a učil se řemeslu. Sbírka Žádné dívky,
nic je jakýmsi náčrtníkem a na jeho základě
by pravděpodobně Filípek dospěl k polo‑
ze, která by mu nejvíce konvenovala, a jeho
debut by byl docela jiný, než je ten stáva‑
jící. Jak by asi psal dnes? To by mu bylo
dvaapadesát…
Do druhé části knihy zařadil editor Pavel
Petr deník, respektive útržkovité Filípkovy
záznamy pocházející převážně z osudné‑
ho roku 1982. Mezi přehršlí jmen – David,
Maliňák, Sonny, Laco, Jícha, Krejčí, Rega,
Babka, Krečer, Ida, Zbyšek, Rosťa, Šelma,
Pralinka – sem tam dešifruji, třeba že Oso‑
láč je Petr Osolsobě. Ostatní přezdívky
mi neříkají nic. Což mi v tomto případě
vůbec nevadí, pro dotyčné to má nespor‑
ně půvab zakonzervovaných vzpomínek.
A venkoncem nemusí Pražák rozumět
hned všemu.
Michal Šanda
NEMUSÍTE SE
NIČEHO BÁT,
PŘÁTELÉ, ALE PRO
JISTOTU ODJEĎTE
CO NEJDŘÍVE
Richard Popel:
Gajstova smrt
FILIP TOMÁŠ – AKROPOLIS
Praha 2011
Golubčíci siví, současná česká literatura
mnoho tetralogií nemá, takhle se nepíše, to
je na moc dlouhé lokty. Ale Richardu Pope‑
lovi (1946), který jako mnoho jiných po
ruské okupaci emigroval (žije ve Velké Bri‑
tánii), je zcela určitě „tvůrčí podnebí“ u nás
celkem fuk. Když jsme u toho, vydávat jeho
texty je klasická nakladatelská sebevražda.
Byť by jeho texty byly sebelepší, pokud se
„pokorně“ nevrátí do původní otčiny, nebo
pokud aspoň není ochoten sem vyjíždět
a dělat ze sebe cvičenou opici, je to marnost.
Jediné, co by se dalo marketingově využít
v tom nešťastném českém „proprsování se“,
je jméno kapely jeho bratra Jiřího, výtečné‑
ho překladatele z angličtiny, který byl také
v emigraci, ale vrátil se. Kapela má název
Píča. Bez uvozovek, bez adjektiv. Přesto lás‑
ka a pravda zvítězily a poslední část tetra‑
logie, Gajstova smrt, nedávno vyšla. Kdo je
to vlastně ten Gajst, ptáte se jistě po právu,
protože to každého hned napadne. Nevím,
nejsem schopen o něm cokoli říci, protože
Gajst je jen figura, postava. Postavy zaplňu‑
jí romány. Jsou posunovány v textech, hná‑
ny na smrt nebo do marných lásek. Postavy
nejsou příliš důležité. Aspoň v Gajstově pří‑
padě. „Odmlčel se a po malé chvíli zarecitoval:
293
recenze
‚Bohemia nic není a klenba nebes rovněž ničím
není, svět sám se vším všudy pouhé nic…‘ Tak je
to nějak, pokud si vzpomínám. Víš, Shakespeare
měl pravdu, vždyť se jen rozhlédni kolem: Kar‑
dašistán malinké nic, Rusland velké nic, které je
dusí, a nad nimi se klenou nebesa, zcela lhostejná
vůči vší té nicotě: nic klenoucí se nad ničím.“
Golubčíci siví, první část, Gajstova láska,
vyšla u Mati v roce 1996, druhá část, Para‑
dýzo, v roce 2000 v Argu, třetí část, Paradýzo
ztracené a znovunalezené, v roce 2008 v nakla‑
datelství Akropolis, a Gajstova smrt v nakla‑
datelství Filip Tomáš – Akropolis. Než jsem
zjistil, jak moc autor zvládá všechny fine‑
sy postmoderního psaní, odložil jsem kdy‑
si Paradýzo po přečtení do krabice, nikoli do
knihovny, což znamená palec dolů (k prv‑
ní části tetralogie jsem se nikdy nedostal).
Pak jsem se po další době začetl do třetí čás‑
ti, ta mě obvinila z nepochopení druhé čás‑
ti, která bohudíky ještě v krabici stále byla.
A teď ta poslední cihla do zdi, nejpovede‑
nější, při které jsem hýkal radostí v tramva‑
ji jako pubertální debil. Jeden z mála, kdo
u nás o Popelovi psal, byl Jan Halas z České‑
ho rozhlasu, který v jeho tvorbě našel odka‑
zy samozřejmě klímovské, ale pak spoustu
dalších, od Weinera po Wilda. A přirov‑
nal autorovo psaní k Hundertwasserově
architektuře. To je opravdu případný znak,
využívat staré cihly k nové stavbě, to je pove‑
dené označení Popelova psaní. Já bych si
však dovolil Gajstovu smrt vymezit literár‑
ně‑topograficky nově, trochu jinak. Takže
si pište kóty: Swiftovy Gulliverovy cesty, Ber‑
kové Magorie, Sorokinova Vánice a Joyceova
Anna Livia Plurabella. Že jsem se musel při
vyměřování splést? Nemyslím si to. „Posluš‑
ným synem země byl Naum Naumovič, a věrným
294
dědicem Revoluce. Bajky pro děti psával, i biblic‑
ké příběhy pro ně do sekulárního jazyka překlá‑
dal, o Matce Volze písně skládal a příteli službu
neodmítl. Cožpak nepomohl tomu falešnému ko
záku Šolomchoffovi jeho zadonskou ságu třikrát
přepsat, aby gosudarstvo s ní spokojeno bylo? Do‑
bře platilo gosudarstvo, vděčný byl Šolomchoff,
život špatný nebyl. Byly časy dobré, ale i špatné.
Pozor člověk musel dávat hlavně na přehmaty.“
Golubčíci siví, i když o postavy nejde, stej‑
ně je nutné o ději knihy něco napsat. Vět‑
šina se ho odehrává v Ruslandu, v té zemi
na východě, v zemi milované, kde včerejš‑
ky byly zaměněny za zítřky. Poměrně inte‑
lektuálně zaměřená prostitutka Šeherezáda,
která může mít a má ještě mnohá další jmé‑
na (což je v tomto příběhu celkem obvyklé
téměř u všech), se dostane díky lásce do divo‑
kého Kardašistánu někde na Kavkaze (Karla
Maye vám vůbec nenapovídám), kde se Kar‑
dašové snaží osvobodit od Ruslandu (neboť
ten je „odjakživa mrdal do prdele“). Tam je
mohutně znásilněna, ne naposledy, setkává
se s Gajstem, díky plukovníkovi Smerscho‑
vi se jim podaří utéci do města Raganrog,
z Raganrogu se dostanou do městečka Litě‑
ratgorodok, kde žijí samí psavci, potom do
Šulgy, která však spíše byla Kulibugem. Zde
jsou zajati Mujgurskou osvobozeneckou
armádou (hovořící takovouto řečí: „Kölö
sögörökötör uidörödökös lögörökötöz rös
löndöpörök“) a „vysvobozeni“ ruslandskou
armádou. Pak se ztratí ve vánici a probu‑
dí se v iglú, kde žijí potomci španělských
vojáků, jež diktátor Franco poslal za dru‑
hé světové války pomáhat Němcům v boji.
Do toho se Šeherezáda propadá stále více
do snu, v němž je pacientkou pražského
bohnického blázince, či se objeví dokonce
v latinskoamerické Parahuaře (což jsou, jak
si bystří jedinci domyslí, dějiště předcháze‑
jících románů). V jednu chvíli je pak čtenář
přesvědčen, že pravý děj je právě ten v blá‑
zinci a to putování Ruslandem je fikce. Ještě
to stále stíháte…? „Rusland se po své vlastní ope‑
raci zmenšil a zároveň zvětšil, což bylo paradox‑
ní. Náhle se v tumánech nad nedozírným obzorem
narýsovaly jeho hranice, to, jak se různá předpo‑
lí vynořila z nekonečnosti, ukradlo Ruslandu kus
jeho nesmírnosti a on se v tom zmatku zahleděl
do sebe a zvláštním způsobem se přitom rozší‑
řil, poněkud jako žaludek při těhotenství, jež se
ale nakonec ukáže být falešné. Cosi se stalo s per‑
spektivou, inženýři, kteří donedávna přerovnáva‑
li toky řek, začali pracovat na méně ambiciózních
projektech, často pro cizí firmy, a přestali dumat,
zda se dvě rovnoběžky sejdou v nekonečnu, nebo
ne.“
Golubčíci siví, finále je nakonec v Praze, ve
dvou variantách příběhu, v kratší a v delší,
v labyrintu slov a změně identit, nebo spíš
v různých variantách jedné osoby. Bláznivi‑
na, to ano, zcela určitě. Ale ten příběh je jen
prádelní šňůrou, na které se suší jinačí prá‑
dlo. Popel využil a zneužil desítky motivů,
odkazuje a překrucuje, domýšlí si, roubuje
a splétá nové prameny. Do schnoucího prá‑
dla se opírá vítr z různých vědních oborů,
zajímavé jazykové, etnografické, geopoli‑
tické teze či vymyšlenosti.
Děj a postavy jsou „znásilněny“ k tomu,
aby si to autor užil, aby provedl obrovský
emancipační, osvobozující krok od diktá‑
tu ruských sedimentů (nikoli sentimen‑
tů) v nás. Těžko to vysvětlit těm, kdo jsou
zapadlí až po krk v dnešní globální kultu‑
ře. Aspoň jeden příklad. V textu je na mno‑
ha místech použita věta „Što dělať?“. To
není jen taková otázka v nerozhodné chví‑
li. V. I. Lenin tak nazval svůj text ze začátku
20. století, ve kterém volal po vzniku revo‑
luční strany (název si vypůjčil z románu
Černyševského). „Co dělat?“ se stalo nega‑
tivní mantrou, protože všichni vysokoško‑
láci to tehdy měli povinně číst, ale téměř
nikdo to nepřečetl, jen na zkoušce odpa‑
pouškoval pár frází z letitého konspek‑
tu. Ač zkarikovaná, přece to byla jakási psí
známka, o které všichni tušili, že je spojená
s Ruskem a s komunismem. Popel mistrně
pracuje s ruskými motivy, kdyby ještě exis‑
tovala studená válka, mohl by se živit v něja‑
kém kremlologickém ústavu na Západě.
Nebavilo by ho to, raději by pracoval jako
pošťák a cestoval po světě. Co ho však baví
zcela určitě, je vařit z mnoha ingrediencí,
kořenit pamětí a sčetlostí, a nestarat se pří‑
liš o to, kolik bude mít strávníků. Ale aby
z toho náhodou nevyšlo, že jde o nějakou
protiruskou knihu, to v žádném případě.
Mimo ruského medvěda dostává svůj podíl
i německá orlice, taková ta akurátní, ze kte‑
ré je už jen kousek k fašounství.
Kdo rád čte Jaroslava Rudiše nebo všechna
ta rychlá, nekomplikovaná tempa, odlož
a věnuj tomu, o kom si myslíš, že je tím
největším mimoněm. Co má rád křížov‑
ky, Morgensterna a po přečtení každé řád‑
ky mu do ní zpátky napadá hned deset
asociací. To je ten pravý čtenář Gajstů…
„Můžete mě natáhnout na skřipec, ale varuju
vás, že místo krve ze mě nakonec vytečou jen dal‑
ší a další příběhy, pravda korigovaná vyšší prav‑
dou a nakonec pravda pravdoucí, kterou lze ale
těžko dokázat. Mou zbraní je slovo, vaší olovo.
Dělejte si se mnou, co chcete…“
Jakub Šofar
295
beletrie
rozhovory
literární kritika
recenze
literární historie
literární publicistika
polemiky
někdo má tvar
a někdo nemá.
jak jste na tom vy?
V současnosti nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích,
letos již 18. ročník; 24 strany novinového formátu.
Lze objednat poštou, e-mailem, telefonicky, osobně.
Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1, tel.: 234 612 398, 234 612 399
e-mail: [email protected]
Cena pro předplatitele 22,– Kč
www.itvar.cz
297
.qxd
18.10.2010
mir.qxd
18:24
18.10.2010
vesmir.qxd
vesmir.qxd
vesmir.qxd
StrÆnka 1
18:24
18.10.2010
StrÆnka 1
18:24
StrÆnka 1
Na podzim 2010 vyšlo 61. číslo revue
V říjnu 2010 vychází 61. číslo revue
18.10.2010 18:24 StrÆnka 1
V říjnu
61.číslo
číslorevue
revue
V říjnu2010
2010vychází
vychází 61.
18.10.2010
StrÆnka
1
V říjnu
2010
vychází 61. číslo revue
18:24
věnované tématu
věnované
tématu
V říjnu 2010věnované
vycházítématu
61. číslo revue
Muž
v
ženě
—
Žena
v
muži
Muž
v
ženě
—
Žena
v
muži
Muž v ženě — Žena v muži
věnované tématu
Z obsahu:
ZZ obsahu:
obsahu:
D. Ž. Bor: Hermafrodit a androgyn v dějinách
lidstva; M.-D. Massoni: Surrealismus a ženství,
G. Jung: Žena a Země, M. Bregant: Adamvěnované
Kadmon, G.
Bachelard: Poetika snění, H. de Balzac: Serafita,
tématu
D.C.Ž.
Hermafrodit
a aandrogyn
vvdějinách
lidstva;
M.-D.Massoni:
Massoni:Surrealismus
Surrealismus
a ženství,
D. Bor:
Ž.
Bor:
Hermafrodit
androgyn
dějinách
lidstva;
a ženství,
Z obsahu:
J. Pechar:
Žena a pravda,
A. Le Brun:
Granátové
jablko,M.-D.
D. Ades: Surrealismus
mužský a ženský,
C. G.
Jung:
Žena
a
Země,
M.
Bregant:
Adam
Kadmon,
G.
Bachelard:
Poetika
snění,
H.
de
Balzac:
Serafita,
C. G. Jung:
Žena
a Země,
M.Goll,
Bregant:
Adam Kadmon,
Bachelard:
snění,
Balzac:
Serafita,
André
Breton
a Ivan
C.a Cahun:
děti,lidstva;
B.G.
Schmitt:
NěkolikPoetika
anagramů
těla,aS.H.
R.de
Suleiman:
D.
Ž. Bor:
Hermafrodit
androgynVzpurné
v dějinách
M.-D. Massoni:
Surrealismus
ženství,
J. Pechar:
Žena
a pravda,
A.
jablko,
D.Ades:
Ades:
Surrealismus
mužský
a ženský,
J. Pechar:
Žena
a apravda,
A.LeLeBrun:
Brun:
Granátové
jablko,
D.
Surrealismus
mužský
a ženský,
Surrealistický
černý
humor:
mužský/ženský,
G.Granátové
Prassinos:
Bellmer,
N.
Kaplan:
Paměti
prostěradel,
C. G. Jung:
Žena
Země,
M. Bregant: Adam
Kadmon, Hans
G. Bachelard:
Poetika
snění,
H. devěštkyně
Balzac: zSerafita,
H.Breton
F. Smith:
O
psychické
bisexualitě,
F.
Dryje:
V
síni
psychogeneze,
M.
Karapanu:
Rien
ne
va
plus,
F.
Ferraro:
André
Breton
a
Ivan
Goll,
C.
Cahun:
Vzpurné
děti,
Schmitt:
Několik
anagramů
těla,
S.
R.
Suleiman:
André
a
Ivan
Goll,
C.
Cahun:
Vzpurné
děti,
B.
Schmitt:
Několik
anagramů
těla,
S.
R.
J. Pechar: Žena a pravda, A. Le Brun: Granátové
jablko, D. Ades: Surrealismus mužský a ženský, Suleiman:
Zdeníček
obsahu:
Psychická
bisexualita
a
tvořivost,
Světlana:
Dívčí
důležitých
nicotností,
Z. Tomková:
Cyklická
liška,
Surrealistický
černý
humor:
mužský/ženský,
G.
Prassinos:
Hans
Bellmer,
N.anagramů
Paměti
věštkyně
z prostěradel,
Surrealistický černý
humor:
G. Vzpurné
Prassinos:
Bellmer,
N.Kaplan:
Kaplan:
Paměti
věštkyně
z prostěradel,
André
Bretonmužský/ženský,
a Ivan Goll, C. Cahun:
děti, B.Hans
Schmitt:
Několik
těla,
S. R. Suleiman:
J.
Janda:
O
pohlaví
strojů,
K.
Žáčková:
Heroický
erotikon
(Sadismus
a
masochismus
v
díle
Ladislava
Klímy),
D.
Ž.
Bor:
Hermafrodit
a
androgyn
v
dějinách
lidstva;
M.-D.
Massoni:
Surrealismus
a
ženství,
F. Smith:
O psychické
bisexualitě,
F.Dryje:
Dryje:
V síni
síni psychogeneze,
psychogeneze,
Karapanu:
Rien
nene
plus,
F. Ferraro:
Surrealistický
černýbisexualitě,
humor:
mužský/ženský,
G. Prassinos:
Hans Bellmer, N.M.
Kaplan:
Paměti věštkyně
zva
prostěradel,
H. F.H.Smith:
O
psychické
F.
V
M.
Karapanu:
Rien
va
plus,
F. Ferraro:
A.C.
Pizarnik:
Z. Justoň:
a žena:
od
mýtu
k realitě,
Roberts,
B. Solařík:
Nahoře
bez aneb
G.
Jung:Železná
Žena
aapanna,
Země,
M.
Bregant:
Adam
G. Bachelard:
Poetika
snění,
H.
deplus,
Balzac:
Serafita,
H.
F. bisexualita
Smith:
O psychické
bisexualitě,
F. Muž
Dryje:
VKadmon,
síni
psychogeneze,
M. A.
Karapanu:
Rien
ne
va
F. Ferraro:
Psychická
tvořivost,
Světlana:
Dívčí
deníček
důležitých
nicotností,
Z.
Tomková:
Cyklická
liška,
Psychická
bisexualita
a
tvořivost,
Světlana:
Dívčí
deníček
důležitých
nicotností,
Z.
Tomková:
Cyklická
liška,
J.mužský
Bello:
Hamlet,
v dole,
naDívčí
Rusi,deníček
M. Al-Kaddáfí:
Žena,
L. Buñuel,
J. Holky
Pechar:
ŽenaA.a aNowicki:
pravda,
A.Pořádek
Le Brun:
Granátové
jablko,
D. Ades:
Surrealismus
a ženský,
Psychická
bisexualita
tvořivost,
Světlana:
důležitých
nicotností,
Z. Tomková:
Cyklická
liška,
J.
Janda:
O
pohlaví
strojů,
K.
Žáčková:
Heroický
erotikon
(Sadismus
a
masochismus
v
díle
Ladislava
Klímy),
L.Vzpurné
Suková:
Kámen,
žena,
muž
J. Janda: OJ.André
pohlaví
K.
Žáčková:
Heroický
erotikon
(Sadismus
aanagramů
masochismus
díleKlímy),
Ladislava Klímy),
Breton
a Ivan
Goll,
Cahun:
děti,
B. Schmitt:
Několik
S.
R.v Suleiman:
Janda:
Ostrojů,
pohlaví
strojů,
K.C.
Žáčková:
(Sadismus
a masochismus
vtěla,
díleSolařík:
Ladislava
A. Pizarnik:
Železná
panna,
Z.Justoň:
Justoň:
MužHeroický
ažena:
žena:erotikon
od mýtu
mýtu
kBellmer,
realitě,
A.A.
Roberts,
B.
Nahoře
bezbez
aneb
Surrealistický
černý
humor:
mužský/ženský,
G.
Prassinos:
Hans
N.
Kaplan:
Paměti
věštkyně
z
prostěradel,
A. Pizarnik:
Železná
panna,
Z.
Muž
a
od
k
realitě,
Roberts,
B.
Solařík:
aneb
A. Pizarnik: Železná panna, Z. Justoň: Muž a žena: od mýtu k realitě, A. Roberts, B. Solařík: Nahoře bezNahoře
aneb
Vydává:
Sdružení
Analogonu,
Mezivrší 31, 147
00 Praha
4
J.
Bello:
Hamlet,
Holky
v
dole,
A.
Nowicki:
Pořádek
na
Rusi,
M.
Al-Kaddáfí:
Žena,
L.
Buñuel,
H.
F.
Smith:
O
psychické
bisexualitě,
F.
Dryje:
V
síni
psychogeneze,
M.
Karapanu:
Rien
ne
va
plus,
F.
Ferraro:
J. Bello: J.
Hamlet,
HolkyA.v dole,
A. Nowicki:
Pořádek
Rusi,
M.508
Al-Kaddáfí:
Žena,
L. Buñuel,
Bello: Hamlet,
Holky v dole,
Nowicki:
Pořádek
nanaRusi,
M.
Al-Kaddáfí:
Žena,
L. Buñuel,
Vydavatel
+L.
redakce:
tel. 725
577;žena,
[email protected]
Kámen,
muž
Psychická bisexualita a tvořivost, Světlana:
Dívčí deníček
důležitých
nicotností, Z. Tomková: Cyklická liška,
L.Suková:
Suková:
Kámen,
žena,
Distribuce: KOSMAS, s. r. o.,
34,Kámen,
120 00 Praha
2muž
(tel:muž
222 510 749; www.kosmas.cz);
L.Lublaňská
Suková:
žena,
J. Janda: O pohlaví
strojů,
K. Žáčková:
erotikon (Sadismus
masochismus
v díle Ladislava Klímy),
předplatné:
Radka
Prošková, Heroický
[email protected],
tel: 608 a274
417; www.analogon.cz
Vydává:
Sdružení
Mezivrší
00 Praha
A. Pizarnik: Železná panna,
Z.Vydává:
Justoň:
Muž Analogonu,
aAnalogonu,
žena: od mýtu
k realitě,
A.
Sdružení
Mezivrší
31,31,
147147
00 Roberts,
Praha
4 B.4 Solařík: Nahoře bez aneb
Sdružení
Analogonu,
Mezivrší
31,
147L.00Buñuel,
Praha J.
4 Bello: Hamlet,
Vydavatel
+ redakce:
tel. 725
725M.508
577;
Holky v dole, A.Vydává:
Nowicki:
na
Rusi,
Al-Kaddáfí:
Žena,
Vydavatel
+Pořádek
redakce:
tel.
508
577;[email protected]
[email protected]
Vydavatel
+
redakce:
tel.
725
508
577;
[email protected]
Distribuce:
KOSMAS,
s.
r.
o.,
Lublaňská
34,
120
00
Praha
2
(tel:
222
510
749;
www.kosmas.cz);
L.
Suková:
Kámen,
žena,
muž
Distribuce: KOSMAS, s. r. o., Lublaňská 34, 120 00 Praha 2 (tel: 222 510 749; www.kosmas.cz);
předplatné:
Radka
Prošková,
[email protected],
tel:tel:
608
274 274
417;
Distribuce:
KOSMAS,
s. Prošková,
r. o.,
Lublaňská
34, 120 00 Praha
2 (tel:
222 www.analogon.cz
510 www.analogon.cz
749; www.kosmas.cz);
předplatné:
Radka
[email protected],
608
417;
Vydává: Sdružení
Analogonu, Mezivrší 31,
00 Praha
4 www.analogon.cz
předplatné: Radka Prošková,
[email protected],
tel:147608
274 417;
Vydavatel + redakce: tel. 725 508 577; [email protected]
Distribuce: KOSMAS, s. r. o., Lublaňská 34, 120 00 Praha 2 (tel: 222 510 749; www.kosmas.cz);
předplatné: Radka Prošková, [email protected], tel: 608 274 417; www.analogon.cz
edice poezie
Srdeční výdej
přečerpává verše rychlostí
jedné až dvou básnických sbírek za rok
seznamme se na stránkách
www.srdecnivydej.cz
zve:
nakladatelství Masarykovy univerzity a Vladimír Šrámek
Výběr z knižní nabídky
vydavatelství Weles
Petr Čermáček
VRSTEVNICE
Vladimír Šrámek
SKOKEM PLAVMO
ISBN 978‑80‑904160‑9‑3
Ilustrace Petr Čermáček
Formát 17 × 12 cm, 68 stran, brožovaná vazba
Vydáno 2010
Cena 99 Kč
ISBN 978-80-87483-00-8
Ilustrace David David
Formát 15 × 18,5 cm, 149 stran, pevná vazba
Vydáno 2010
Cena 199 Kč
„Autorovo psaní, po léta pulzující v soustředných kruzích, se snaží uvidět, pojmenovat a tím i ochra‑
ňovat kusy světa, který se ještě dá – byť ne zcela neproblematicky – obývat. I v dnešních časech totiž
kupodivu potřebujeme „promýšlet“ něco tak zdánlivě samozřejmého jako podlaha a strop.“
Martin Stöhr
Rozeběhneš se, odrazíš a letíš... / i bez křídel smíš / při přeskoku švédské bedny/ zažít na zlomek
vteřiny ten / báječný pocit letu... a co na tom, / že přistání se blíží…
Robert Fajkus
PRAŠIVINA
Vít Slíva
KOLOBĚŽKA
ISBN 978-80-904160-6-2
Formát 21 × 15 cm, 84 stran, brožovaná vazba
Vydáno 2010
Cena 99 Kč
ISBN 978-80-904160-0-0
Ilustrace Miloslav Sonny Halas
Grafická úprava Veronika Klímová
Vydáno 2008
Cena 99 Kč
Báseň vydaná jako bibliofilské leporelo
Objednávky zasílejte poštou nebo e-mailem:
WELES, Ondřej Slabý, Polívkova 2, Brno 621 00, [email protected]
Ironie
Vím, dneska půjde zas, až pozdě, neospalý,
a chrti, kteří předběhnou ho v nízkém osení,
mé myšlenky, jež z večera již usínaly,
svým vytím probudí – dva chrti mdlí a zrosení…
Je jisto: půjde opět s kytkou u fleuretu
a ponese si pro vše v kapsách vonnou šarpii,
bez bázně, hany, úsměv kolem retu,
jak Bayard chodil v duel pro běloučkou Marii.
Ač na dnešek ho sami zase vyzývali,
vím, po mezích až domů půjde v mokrém osení,
dva chrti, již se cestou po celou noc rvali,
poběhnou před ním, schvácení a mdlí a zrosení.
patron čísl
Karel Hlaváček
Karel Hlaváček (1874–1898)
Český básník a výtvarník, významný představitel dekadence a symbolismu. Autor sbírek
Sokolské sonety (1895), Pozdě k ránu (1896), Mstivá kantiléna (1898) a Žalmy
(vydané až roku 1934, nedokončené).
w e l e s 46-47
Vydává Weles, o. s.
Šéfredaktor: Petr Čermáček
Redakce: Ondřej Slabý, Norbert Holub, Kateřina Tučková,
Martina Čichoňová, Jan Klement, Aleš Kučera, Zuzana Pospíšilová
Redakční spolupráce: Vít Slíva, Robert Fajkus, Vladimír Šrámek,
Radim Kopáč
Grafická úprava: Leoš Kotek
Sazba: Miroslav Švejda
Výtvarný doprovod: Lucie Kozelská
Fotografická příloha: Karel Cudlín
Tisk: Arch Brno
Vychází s laskavou podporou
Ministerstva kultury ČR, Statutárního města Brna
e-mail: [email protected]
web: www.welesrevue.cz
Registrace MK ČR E17348
ISSN 1214-2948

46-47 / 2011

Transkript

Podobné dokumenty

Rýžová miska

ffiffi ffi__ffiw ffiffi h-ffitr