AS 4-2007 - Novinky

4 | 2007 ročník 53.
dvouměsíčník pro otázky amatérského divadla a uměleckého přednesu
Karolinka v národním
Loutkářská Chrudim | Dětská scéna Trutnov
Wolkrův Prostějov | Krajské přehlídky
Paderborn 2007 | Stanovy o. s. | H. Kuhl: Harila
Obsah čísla
Kukátko do světa
Cesty amatérského divadla
Téma
3
Karolinka v Národním | Jan Císař
Osobnosti amatérského divadla
Jan Merta | Alena Exnarová a Blanka Šefrnová
4
K osmdesátinám Jiřího Valenty | František Černý
Neuvěřitelné jubileum Saši Rycheckého
Radka Svobodová
Nositelé Zlatého odznaku J.K. Tyla v roce 2007
Dušan Zakopal
Divadlo jako životní poslání | Jarka Mikešová
Vítězslava Šrámková
5
6
7
12
Divadelní přehlídky a dílny
Klíčové celostátní přehlídky
56. Loutkářská Chrudim aneb Málo nového
pod sluncem | František Kaska
Vzdělávací část Loutkářské Chrudimi aneb O čem
byly semináře | Jacques Joseph
Dětská scéna 2007 | Dominika Špalková
Neodmyslitelnou součástí trutnovské Dětské
scény jsou tvůrčí dílny... | Veronika Maxová, Lenka
Novotná, Zdeněk Grečnar a Klára Zachariášová
Skromné oslavy velkého významu
Za 50. ročníkem festivalu poezie Wolkrův Prostějov
Pohled první – na soubory hledící
Alena Zemančíková
Padesátý... | Pohled druhý – za recitátory-sólisty
mířící | Jan Andrle
Krajské postupové přehlídky
V Sadské zvítězily inscenace se zásadním
autorským přístupem | Kateřina Fixová
Úkaz v Trhových Svinech | Milan Strotzer
Ve Žluticích bez záře i bez propadu
Rudolf Felzmann
Potěšení z venkovského divadla | Josefův Důl
Rudolf Felzmann
Miletínské divadelní jaro 2007 | Alena Exnarová
Brněnec na sněhu | Alexandr Gregar
Boleradická sešlost poprvé a hned úspěšná
Dušan Zakopal
Ze šestnácti soutěžních inscenací dobrá polovina
dosáhla kvalitního výsledku | Hanácký divadelní máj
Jaroslav Kodeš
Štivadlo 2007 bojovalo o možnost nominace
Ladislav Vrchovský
13
18
21
29
2
4 | 2007
63
Paměť divadla III. | Jan Císař
68
Postgraduální sloupky
66
67
Servis a informace
Dramaturgický pozorník
Rady nerady pro divadelně nezasvěcené
(-náctileté) | Milan Uhde: Balada pro banditu
Jan Šotkovský
August Strindberg: Strašidelná sonáta
Milan Strotzer
Sony Labou Tansi: Antoine mi prodal svůj osud
Pavlína Schejbalová
Divadelní literatura
Jacques Copeau a jeho Starý holubník
Scénická žatva 1990–2006
Poradna
Občanská sdružení v amatérském divadle, IV. část
Stanovy občanského sdružení
Zprávičky
Kalendář | srpen – říjen 2007
Repertoárová příloha AS
70
RP16
RP19
71
72
72
74
75
32
Divadelní hry prověřené jevištěm | Milan Strotzer
Dramaturgický pendant ke hře Harila / Jan Císař
RP1
RP1
36
Harila
Helmut Kuhl
RP2
38
39
42
43
44
46
48
50
52
Z širší palety divadelních přehlídek a dílen
Šrámkova Sobotka aneb Léto s tělem aneb Šrámek
v souvislostech | Kateřina Veselovská
Tanambourreé aneb Fantazie barev | Jiří Lössl
FEMAD žije | Ladislav Langr
Co je s individuálními výstupy s loutkou?
Petr Slunečko
Kopřivnická bedna posedmé aneb Á la hračka
Pavel Rösner
Brnkání s Provázkem, Provázek s Brnkáním
Petra Rychecká
Jesenická divadelní žatva 2007 | Saša Rychecký
Inspirativní scénografická špionáž
Marek Zákostelecký
Divadelní plakát potřetí | Ladislav Langr
Paderborn 2007 – nic moc | Lenka Lázňovská
6. Mezinárodní divadelní festival Donzdorf 2007
Josef Tejkl
Postřehy z divadelního festivalu Jadran 2007
v Kastavu | Michal Hecht
54
55
57
AMATÉRSKÁ SCÉNA
Dvouměsíčník pro otázky amatérského divadla a uměleckého přednesu
Ročník 44. (Ochotnické divadlo 53.) / Číslo 4 / 2007
Vydává Národní informační a poradenské středisko pro kulturu
Blanická 4, 120 21 Praha 2
Vedoucí redaktor: PhDr. Milan Strotzer
Redakce: Simona Bezoušková, Mgr. Marie Poesová, Mgr. Pavlína
Schejbalová
Redakční rada: prof. PhDr. Jan Císař, CSc. (předseda), MgA. Kateřina
Baranowska, Mgr. Radmila Hrdinová, Mgr. Milan Schejbal, David Slížek,
MgA. Jan Šotkovský, PhDr. Vítězslava Šrámková, Zuzana Vojtíšková
a Ing. Jaroslav Vondruška
Grafika časopisu: Luboš Tobola
Grafická úprava čísla: Milan Strotzer / Sazba: Simona Bezoušková
Adresa redakce: NIPOS-ARTAMA, P. O. BOX 12 / Blanická 4, 120 21 Praha 2
Tel.: 221 507 956–7, fax: 221 507 955, e-mail: [email protected]
Tiskne: Kulturní agentura IKARUS firmy Josef Havelka JH&C Mělník
Rozšiřuje: A.L.L. Production, s. r. o., P. O. BOX 732, 111 21 Praha 1
e-mail: [email protected]
tel.: Callcentrum 234 092 851 / fax: 234 092 813
Objednávky přijímá redakce a distributor (http://www.predplatne.cz)
Cena ročního předplatného 240,- Kč
Nevyžádané rukopisy a obrazový materiál redakce nevrací
Redakční uzávěrka tohoto čísla byla 12. 7 .2007
Příští číslo vyjde 18. 10. 2007
© NIPOS PRAHA 2007
ISSN 0002 – 6786 / Registrační číslo: MK CR E 4608
58
58
59
61
62
62
Foto na titulní straně: Loutkářská Chrudim 2007 – „C“ Svitavy / Daniil Charms: Fialový vítr. Soubor byl doporučen k
účasti na Jiráskově Hronově. Foto: Ivo Mičkal.
Foto na zadní straně obálky: K vrcholům Loutkářské Chrudimi 2007 patřilo představení LS Věk Plzeň Fucking generation aneb Zbavme se svých patosů a hymen. Soubor byl
nominován na Jiráskův Hronov. Foto: Ivo Mičkal.
Téma
Karolinka v Národním
Jan Císař
Je-li v souvislosti s textem Doma vždycky řeč o zakotvenosti v konkrétním prostředí, píše-li v Lidových novinách Jana
Paterová (28. června 2007), že text „odráží i sociální atmosféru
dnešního Valašska“, že je v něm „vlastně shrnuto množství skutečných momentů, lidí, událostí“, je to jádro toho, co Daria Ullrichová
nazývá „nevykalkulovaným psaním“ a co jako pravdu střežili herci
z Karolinky. V souvislostech vývoje českého amatérského divadla
druhé poloviny 20. století je to v prvním desetiletí 21. století vrchol,
jenž v tradiční poetice realistického dramatu naplňuje program
autorského divadla. V této struktuře a v tomto systému by asi nikdo
nic takového nehledal, naopak. Tak jak to na 75. Jiráskově Hronově
v roce 2005 učinil Vladimír Hulec, jenž o Doma ve Zpravodaji napsal, že jde o odvozeninu ze všech minulých i současných textů,
o intelektuální slátaninu vzniklou na valašském dvorečku. Jenže
marná sláva: ten proud „naléhavosti, působivosti a pravdivosti“ (což
je jiná charakteristika Doma z téhož Zpravodaje) v rovině miméze
jako bezprostředního kontaktu s realitou a odkazu na sociální praxi
byl jednou pro vždy jako proud opřený o pradávnou tradici evropské činohře dán a v amatérském divadle zůstal a nadále zůstane
obsažen trvale. Neboť jeho tvůrci jsou v té životní realitě každodenní mimodivadelní zkušenosti vkořeněni primérně, především a
hlavně – prostě ji žijí a divadlo je pro ně v jistých podmínkách a za
jistých okolností prostředkem jak ji vyslovit, vyjádřit. A v tom okamžiku věnuje toto divadlo maximální pozornost konkrétním životním faktům a sociálně-historické dimenzi bytí společnosti i jednotlivců, z nichž logicky a přirozeně vyrůstají existencionální problémy
postav. Právě tato váha této bezprostřední, přímé, zažité a prožité
Je to jistě událost mimořádná a jedinečná. Poprvé se stalo, že dramatický text, jenž se zrodil a měl premiéru v amatérském
souboru, vstoupil přímo na jeviště Národního divadla. Stalo se to
premiérou činohry 21. června 2007, kdy hra Doma dorazila z Karolinky do Prahy. Geografické souvislosti mimořádnou jedinečnost
této události ještě zvyšují. Karolinka leží na samém východě našeho státu, pár kilometrů od slovenských hranic, samostatnou obcí
se stala v roce 1947 a městem v roce 1998. Tato „městská aglomerace“ vinoucí se údolím podél vsetínské Bečvy neztrácí ani kontakt
s přírodou, ani přes všechny proměny nezmizel její venkovský ráz.
Koneckonců: bezmála 3000 obyvatel Karolinky odpovídá i kritériím
stanoveným pro soutěž venkovských souborů. Divadelní soubor
Jana Honsy z Karolinky, v němž text Doma vznikl, se také od konce
70. let minulého století, kdy vstoupil mezi přední amatérské soubory, což potvrzoval i svou účastí na Jiráskově Hronově, této soutěže
účastnil a patřil na jejím vyvrcholení – Krakonošově divadelním
podzimu ve Vysokém nad Jizerou – svými inscenacemi ke špičce.
Z tohoto zakořenění v této půdě tedy Doma vzešlo a
zahájilo svou cestu na jeviště Národního divadla. O jeho pozoruhodné kvalitě se vědělo prakticky od počátku, definitivně se to
pak potvrdilo na Jiráskově Hronově 2006. Tehdy např. Radmila
Hrdinová psala o autentické nepředstíranosti, drsnosti i obraznosti,
zemitosti i křehkosti a konstatovala, že je to
velký zážitek uplynulé divadelní sezony, ne-li posledních let. Potvrdilo se to i v anketě
Divadelních novin o nejlepší inscenaci divadelní sezony 2006, kdy Doma počtem hlasů
obsadilo mezi profesionálními inscenacemi
6. místo. Svou kvalitu však dokládalo také
diváckým ohlasem; inscenace souboru Jana
Honsy byla natočena televizí a dosáhla do
okamžiku, kdy na počátku července 2007
vznikají tyto řádky, 46 představení. Tato
kvalita a z ní vyrůstající divácké zážitky jsou
organicky, neoddělitelně spojeny s inscenací karolinského souboru. Dramaturgyně
pražské „dvouinscenace“ – Jiráskův Otec a
Františákovo Doma – Daria Ullrichová píše
ovšem v programu k tomuto uvedení v činohře ND, že tuto, dnes už skoro legendární
inscenaci neviděla; i bez ní však vysoce
ocenila text, jejž si přečetla v Amatérské
scéně a „...zjistila jsem, že je to zřejmě to nejzajímavější, co jsem v české dramatice od
roku devadesát četla, že jde o autentické, Divadelní soubor Jana Honsy Karolinka / Martin Františák: Doma. Foto z Krakonošova divasilné, nevykalkulované psaní / ... / Skutečně delního podzimu ve Vysokém nad Jizerou 2005: Milan Strotzer.
dobré hry jsou přenositelné a vlastně jiný
důkaz jejich kvality, než další uvedení, neexistuje.“ Martin Františák každodenní skutečnosti jako výchozí i scelující vlastnosti je to, co
v této zveřejněné korespondenci s dramaturgyní zmíněné „dvojin- dodává textům vzešlým z půdy amatérského divadla na tradiční
scenace“ píše: „Karolinští herci jsou strážci pravdy této hry. Proto mimetické (realistické) bázi nenahraditelnou a neopakovatelnou
říkají, že nehrají, ale jsou... Nebýt herců z Karolinky, tak Doma nikdy podobu. Odtud pak nutně vzniká ona obava – leckdy oprávněná
– z nepřenositelnosti těchto textů na profesionální jeviště. Neboť
nevzniklo.“
se nedají hrát, ale musí se žít. V tomto kontextu je zřejmě možné
„Poprvé se stalo, že dramatický text, jenž se zro- uvedení Doma v ND považovat za potvrzení současné osobitosti
dil a měl premiéru v amatérském souboru, vstou- činoherního amatérského divadla typu, za hodnotu, která se může
zrodit jen v jeho lůně, ale zároveň může svou podobou „moderního
pil přímo na jeviště Národního divadla.“
realismu“ zobrazit přítomnost.
4 | 2007
3
Osobnosti amatérského divadla
Jan Merta
Alena Exnarová
a Blanka Šefrnová
Jan Merta byl celá desetiletí především Spiritus agens loutkářů z východních
Čech, ale v mnohém přesahoval hranice této
oblasti i hranice loutkového divadla. Opravdový služebník Thálie. Jeho divadelně-osvětová
práce celou tu dobu stmelovala loutkáře velké
východočeské oblasti. Dokázal jim předat jistou vizi; přiváděl je ke smyslu jejich amatérské
tvorby a měl vždy pochopení pro všechny. Vyzvedával vždy tvoření vycházející z upřímných
pohnutek a potřeb jako cennou součást života.
Tím se možná také přihodilo, že v kraji mohou
koexistovat divadelníci různě zaměření, s různou úrovní zkušenosti v úctě k sobě a své práci
navzájem. Jeho názory na divadlo, podložené
studiem a zkušeností, mají platnost a amatéři je
od něj stále chtějí slyšet. A on nezištně, otevřeně
a aktivně pomáhá amatérským divadelníkům
dobírat se uspokojivého divadelního tvaru.
Jan Merta (narozen 9. září 1927
v Nové Pace) prožil celý svůj dosavadní život
v Hradci Králové. Původní profesí je chemik
– po studiu Vyšší průmyslové školy chemicko-textilní v Brně (absolvoval v roce 1947)
pracoval až do roku 1989 jako chemik-analytik
v ČKD. Vedle této své profese se intenzivně
věnoval od roku 1956 loutkovému divadlu.
Neustále pracoval na svém vzdělávání v divadelních oborech – na Lidové konzervatoři
při KKS v Hradci Králové absolvoval loutkářskou třídu (1961–1962) a třídu pro vedoucí
dětských kolektivů (1981–1982), v Praze při
ÚDLUT kurz scénografie (1962–1963). Jeho
loutkářskou tvorbu ovlivnilo i královéhradecké
profesionální VČLD (později DRAK), které od
jeho založení v roce 1958 navštěvoval a navíc
s ním v letech 1964–1976 spolupracoval jako
divadelní fotograf.
Praktickou divadelní činnost začal
provozovat v LS TJ Sokol Hradec KrálovéMalšovice, na jehož založení se v roce 1956 podílel a pracoval jako jeho vedoucí, dramaturg,
režisér, scénograf a technolog. Brzy se odpoutal od fundu tradičních marionet a zastaralých
forem loutkářské práce a začal se pokoušet o
tvořivou interpretaci her pro děti i dospělé za
využití nejrůznějších druhů loutek (javajky,
maňásky…) navržených a vyrobených pro tu
kterou konkrétní inscenaci. Brzy se dostavil
úspěch a s ním i čtyřnásobná účast na národní
přehlídce amatérského loutkářství Loutkářská
Chrudim – prvně v roce 1961 s inscenací
Ukradený měsíc, která byla oceněna pohárem
MK, a poté ještě v roce 1962 (Chaloupka z marcipánu) a 1964 (Hrnku, vař! a Ztratil se nám
Alík). Soubor ukončil svoji činnost v roce 1965,
ale úspěšné období si Merta zopakoval ještě
v letech 1981–1985, kdy vedl soubor s názvem
Žížala a s inscenací Neposedný dům se v roce
Jan Merta po levici se svou chotí na Loutkářské Chrudimi 2007, krátce po převzetí ceny ministerstva kultury za celoživotní přínos k rozvoji amatérského divadla. Foto: Ivo Mičkal.
4
4 | 2007
1981 rovněž úspěšně zúčastnil Loutkářské
Chrudimi. Po řadě představení Neposedného
domu hraných v následujících letech často
přímo v mateřských školách a nižších třídách
základních škol byl s touto inscenací v roce
1985 soubor vyslán na festival do Porta v
Portugalsku, kde se rovněž setkal s příznivým
ohlasem. Cestou do Porta a zpět vystoupil rovněž úspěšně několikrát ve Francii.
Jan Merta pracoval nejen s dospělými, ale i s dětmi – v letech 1978–1983 vedl
dětský loutkářský soubor Paravánek při ZŠ
Štefcova v Hradci Králové-Malšovicích, s nímž
dvakrát postoupil na národní přehlídku Kaplické divadelní léto (1980 – Velká pohádka o řepě,
1981 – Šípková Růženka). Na tuto činnost pak
navázal v letech 1984–1989, kdy vedl Dětský
loutkářský soubor KDPM Hradec Králové.
V letech 1958–1965 pracoval Merta
v krajském poradním sboru pro loutky a v letech 1974–1989 byl pak jeho předsedou. V té
době se podílel na vydávání informačních
a metodických materiálů (Loutkářské listy,
Mladá scéna apod.). Řadu let byl také členem
odborné rady pro amatérské loutkářství při
pražské ARTAMA. Od konce 50. let minulého
století působil v četných porotách okresních,
krajských i národních přehlídek. Především
v těch krajských působí dodnes a zabývá se
nejen loutkovým, ale i činoherním divadlem.
A také činností metodickou a lektorskou, kdy
obětavě navštěvuje představení loutkářských i
činoherních souborů, hovoří o nich s aktéry a
reflektuje tato představení v odborném tisku,
stejně jako přehlídky, v jejichž porotách působí. V současné době publikuje především v Divadelní hromadě (vydává VSVD ve spolupráci
s IMPULSEM v Hradci Králové), v jejíž redakční
radě působí. Odborné časopisy a publikace
také využívaly a využívají jeho divadelních fotografií, neboť i v tomto oboru odvádí kvalitní
práci a přispívá tak k dokumentaci především
(ale nejen) amatérského divadelnictví. O své
znalosti a dovednosti se podělil při vedení
semináře divadelní fotografie v průběhu
Loutkářské Chrudimi v roce 1994.
Jan Merta je rovněž jedním ze zakládajících členů Volného sdružení východočeských divadelníků (VSVD, založeno 1992)
a v letech 1993–2000 byl jeho předsedou.
V současné době pracuje v revizní komisi tohoto sdružení.
Za svoje divadelní aktivity byl Jan
Merta v nedávné době ceněn Zlatým odznakem J.K. Tyla, který každoročně udělují
společně amatérské divadelní organizace
výrazným osobnostem amatérského divadelnictví. V letošním roce mu byla udělena Cena
ministerstva kultury v oboru divadelních a slovesných aktivit za celoživotní přínos k rozvoji
amatérského divadla.
Ač osmdesátník, zůstává Jan Merta
duchem stále mladý, stále vstřícný vůči novým
divadelním trendům, stále tolerantní a citlivý,
ale taky pochybující, protože odpovědný vůči
těm, kterým se snaží poradit, nenásilně je
vzdělávat a kultivovat. Je to muž nevšední a
skromný, jehož pracovitost, demokracii, vzdělanost a noblesu bychom v českém loutkářství
v současné době jen těžko hledali.
Osobnosti amatérského divadla
K osmdesátinám Jiřího Valenty
František Černý
Ke konci osmdesátých let, týden
před Velikonocemi, když se příroda pod
svítícím úplňkem začínala probouzet, zajel
jsem si víceméně potajmu do Dolních Stakor,
vesnice na Mladoboleslavsku, protože jsem
se dověděl, že tu ochotníci po léta – a právě
po léta už jen jednou, a to v tuto dobu – hrají
divadlo, které je pociťováno jako svátek celé
obce a snad i rodáků, kteří už žijí jinde. Byl
to nezapomenutelný večer. Hrálo se v místní
hospodě na improvizovaném jevišti postaveném na kozách, pod krásnou naivní oponou,
na níž statná Čechie na bělouši vedla pod
Řípem celý roj rolníků, žen i mužů v národních
krojích. Na herce na jevišti i na diváky v hledišti svítila jediná žárovka rozsvěcená otočením
vypínače. Krátce a dobře, ochotníci, známí
diváků, připravili pro ně i pro sebe něco krásného. Teprve po čase jsem se ale dověděl, že
jsem zde vlastně mohl nahlédnout do světa,
který natrvalo ovlivnil Jiřího Valentu, dnešního osmdesátníka. V režii svého otce, agilního
pana učitele, se svou maminkou nejednou
divadlo hrál zde i v sousedních Horních Stakorách. V Horních Stakorách poprvé Jiří také režíroval, a to Dykova Ondřeje a draka. Divadlu
už v mládí zkrátka a dobře zcela propadl. Po
gymnaziálních studiích odešel proto do Prahy
na Divadelní fakultu AMU, která se teprve
konstituovala, kde studoval dramaturgii. Tam
mi jako externímu přednášejícímu padl ihned
do oka a záhy jsme se spřátelili. (Učitel a žák,
taková to byla doba, byli stejně staří!) Po studiích se Jiří Valenta stal dramaturgem v královéhradeckém divadle. Už ale tehdy projevoval
značný zájem o ochotníky v oblasti a navazoval s nimi kontakty. Jeho vztah k nim byl tak
silný, že jej brzy přivedl do Prahy, kde vstoupil
do služeb Ústředního domu lidové umělecké
tvořivosti. V okruhu této činnosti působil v
podobných institucích různých názvů, až na
roky normalizace, do svého penzionování a
působí zde stále. Mnohaletou pauzu v jeho
práci zavinila bratrská okupace v roce 1968.
Byl prostě pro režim člověkem nežádoucím.
Zpočátku se pokoušel živit jako řidič tramvají. Po čase se ale stal kulisákem v Městských
divadlech pražských. Teprve v osmdesátých
letech mohl se zase jako divadelník alespoň
trochu projevit v Senohrabech, kde má se
svojí milou paní chatu, realizací dvou velkých
plenérových divadelních akcí. Hlavně to ale
byla celotýdenní Senohrabská strašidýlka v
roce 1984, rej krásných nápadů a divokých
masek, na něž přijely i podivné strašidelné
existence z mnoha koutů republiky. Při této
příležitosti byla z Valentovy iniciativy dokonce
založena recesistická Československá společnost pro výzkum strašidel, mající ve svých řadách též několik vysokoškolských osobností,
která se při svém vzniku v hotelu Hrušov sice
přílohou. Vrchol spisu tvoří pak díl třetí,
dvousvazkový Místopis českého amatérského divadla (2001 a 2002), vypracovaný
za redakce Jiřího Valenty a PhDr. Vítězslavy
Šrámkové velikým množstvím autorů. Svazek
podává základní zprávu o divadelním dění
v 6314 městech a vesnicích Čech, Moravy a
Slezska v heslech velkých, a někdy i velice
kratičkých, protože chyběly informace. Svou
cenu tu mělo i svědectví nějakého posledního pamětníka, například v pohraniční oblasti,
které by nebýt této publikace, nebylo vůbec
zaznamenáno. A navíc do třetího dílu Valenta
shromáždil 1671 vzácných obrazových dokumentů. Autory podkladů k heslům, většinou
dále redaktory zpracovávaných, byli spolkoví
kronikáři, lokální historikové, místní muzejníci a archiváři atd. A všichni pracovali bez
nároků na honorář. Valenta, který má vzácnou
schopnost komunikovat s lidmi a sbližovat je
k společné práci, dokázal tu velkou věc. Mohu
to dosvědčit. Viděl jsem tak trochu po léta do
výborně bavila, ale po rozchodu účastníků
ihned zanikla.
Až po roce 1989 mohl se Jiří Valenta
vrátit do svého světa. V první polovině devadesátých let velmi iniciativně snažil, jako první
ředitel Informačního a poradenského střediska pro místní kulturu, o obnovu dobrovolné
občanské spolkové činnosti, kterou padlý
režim velmi poškodil nebo dokonce rozbil. To
byla práce pro nástup nového života v zemi
nesmírně důležitá. Důležitější než mnohé
jiné aktivity. Tyto roky Valentova života, tak
pro nás významné, by neměly zapadnout při
vzpomínce na našeho jubilanta.
Finále svého plodného celoživotního působení připravil však Valenta do svých
penzijních let, do nichž vkročil pln radostné
energie v mimořádně
dobré kondici. Na
pracovišti
Artamy
připravil koncem devadesátých let spolu
s PhDr. Vítězslavou
Šrámkovou
impozantní historické dílo
o našem amatérském
divadle, které v národním životě tolik
po dvě stě let znamená, jaké, pokud mohu
soudit, nemají nikde
na světě. Na ně pak
navázali založením
databáze
českého
amatérského hnutí.
A Jiří Valenta také
dal podnět k vzniku Jiří Valenta. Foto: Lenka Novotná.
ochotnického muzea,
Expozici národního divadla českého Podkrvzniku těchto knih, obdivoval jsem znalosti,
konoší v Miletíně, kterou odborně v krátké
píli, energii, svědomitost, odpovědnost a
době i připravil, takže již loni v létě mohla
soustředění obou redaktorů, jejich radost z
být slavnostně otevřena. Na rozhraní 20. a
tohoto díla. Valentu vždy velmi těšilo, že při21. století láskyplně sevřel trojím způsobem
pravované svazky, tedy ještě před vydáním,
do náručí svět, který má rád a pro který po
leckde vzbudily zájem o studium místních
celý život pracoval. V ochotnickém hnutí neochotnických tradic a případně i zachránily
toužil vystoupit do popředí jako herec nebo
vzácné fotografie a archiválie.
režisér. Nebyl ani funkcionářem nějakého
Třísvazková výprava za minulostí
spolku nebo sdružení. Nevystupoval s progračeského ochotnického divadla prohloubila
movými prohlášeními, neprojevoval se jako
významně naše znalosti divadelních dějin.
kritik. Působil na toto hnutí jako neúnavný
Byla ale i velkým příspěvkem k poznání kuliniciátor, přítel, poradce, znalec divadelního
turního, duchovního života našich měst a
dění, obránce a k stáru pak jako historik uchovesnic, i poctou armádám ochotníků a ochotvávající pro příští časy informace o všech nám
nic, či chcete-li: amatérům, kteří, i když jistě
známých generacích ochotníků.
ne každou inscenací, dávali něco cenného
V prvním svazku Cesty českého
ze svého volného času svým spoluobčanům.
amatérského divadla (1998), který napsala
Kdo se více zadíval do stránek tohoto místořada odborníků, dostaly se do rukou čtenářů
pisu, bude jej jistě brát do rukou i jako nezazevrubně podané dějiny českého ochotnickémýšlený pomník českému učitelstvu, které
ho divadla. V druhém svazku, vydaném v roce
v ochotnickém hnutí sehrálo mimořádně
1999, zpracoval Valenta se spolupracovníky
významnou roli.
rozsáhlou bibliografii ochotnického divadla,
Jiří Valenta ani se svým bílým vouvčetně různých spolkových pamětnických
sem nepůsobí jako osmdesátník. Jistě nás
tisků, kterou doplnil poutavou obrazovou
ještě lecčíms překvapí. Všechno dobré!
4 | 2007
5
Osobnosti amatérského divadla
Neuvěřitelné jubileum
Saši Rycheckého
Saša Rychecký, jediný žijící zralý
muž-praktik, který se u nás v současnosti
věnuje dětskému a mládežnickému divadlu
a praxi dramatické výchovy (DV) na plný
úvazek, oslaví letos 3. září neuvěřitelné
šedesátiny.
Saša je neoddělitelně spjat pupeční šňůrou s ostravským divadelním dětským
a mládežnickým souborem Dividlo, který
má v současnosti (od roku 1992) svou domovskou scénu ve středisku volného času
Korunka v Ostravě-Mariánských horách.
Dividlo vzniklo ještě před revolucí, roku
1986. Tehdy se po letním táboře, přesně v
den Sašových 39. narozenin, pár nadšenců v
čele se Sašou rozhodlo, že budou ve společné divadelní práci pokračovat i během školního roku. První útočiště Dividlo našlo při
městském domě pionýrů a mládeže (MDPM)
v centru Ostravy. Za celou dobu činnosti jím
prošlo kolem 1500 členů. V současnosti tvoří
základnu Dividla kolem šedesáti Dividlanů,
kteří pracují v několika samostatných divadelních skupinách. Ti nejstarší již devět let.
Dividlo za dobu své existence hrálo po celé
ČR, na Slovensku, v Polsku, Německu, v Litvě a každým rokem se pravidelně účastní
aktuálního divadelního dění.
Po vzniku Dividla se Saša stal zakladatelem oddělení pro dětské divadlo a
dramatickou výchovu při MDPM. Poté se,
s vervou sobě vlastní, pustil do lekcí dramatické výchovy pro základní a později i
pro střední školy, a téměř již dvě desetiletí
pomáhá svou prací dostat dramatickou
výchovu do povědomí naší učitelské veřejnosti. Do střediska dramatické výchovy
přijíždějí nejen školní třídy z Ostravy a okolí,
ale například i ze vzdálenější Opavy. Mnoho
škol spolupracuje se střediskem systematicky a dlouhodobě. Spolupráce se během let
rozrostla i na učitele, pro které středisko dramatické výchovy (rozuměj Saša Rychecký)
organizuje vzdělávací semináře.
Po revoluci přišla nabídka, která
se většinou neodmítá, ale Saša odmítl. Jak
se můžeme dočíst na webových stránkách
Dividla: „Od vedení pedagogické fakulty v
Ostravě jsem dostal nabídku na zaměstnání
a realizaci DV do výuky budoucích učitelů s
možností najít si další spolupracovníky… Po
pečlivém rozvažování jsem se ale rozhodl
pro svobodu v práci, nevázanou osnovami
a programy vysoké školy. Na své – tehdy ve
výběrovém řízení již získané – místo, jsem
doporučil vedení školy paní Evu Polzerovou
a Hanku Cisovskou.“
Kvůli dramatické výchově a dětskému a mládežnickému divadlu pověsil
Saša na hřebík svou původní profesi výtvarníka. Ale výtvarno mu v žilách zůstalo.
6
Pár blízkých kamarádů má to štěstí, že čas
od času dostane výtvarné pohlazení z jeho
rukou. A on se také občas nechá jako lektor
přesvědčit k výtvarně-divadelním dílnám.
Přes neuvěřitelný rozsah práce,
kterou Středisko dramatické výchovy v
Ostravě dělá, má v současné době potíže s
krajským úřadem, který si usmyslel, že hodiny dramatické výchovy se nezapočítávají do
přímé výchovné práce, protože neprobíhají
odpoledne. Doufejme, že zřizovatel pochopí
obrovský význam dopoledních lekcí SDV co
nejdříve, aby se středisko zase mohlo věnovat tolik potřebné odborné práci, a nikoliv
dohadování s úřady.
Představit si bez Saši dětské a mládežnické divadelní dění v Ostravě, respektive na severní Moravě a ve Slezsku, snad ani
nelze. Divadelní festival Setkání divadel a
lidí, který je také Sašovo odborné „dítě“, měl
v listopadu svou 22. reprízu. A jak Saša říká,
první Setkání odstartovalo revoluci, neboť
začínalo dopoledne 17. 11. 1989. Jubilant
sám se netají tím, že tento festiválek vznikl
jako „trucakce“ proti soutěživosti na krajských a národních přehlídkách, na nichž
„nešlo o sdělení, výpověď, ale o to vyhrát,
být lepší než ti druzí.“
Setkání se nejdříve konalo dvakrát
ročně, ale pak táta Saša předal půl štafety
dceři Pecce (Mgr. Petra Rychecká) do Lužánek
v Brně, kde od té doby každoročně probíhá v
červnu festival Brnkání. V současné době je
Setkání jediným nesoutěžním festivalem
svého druhu u nás, kde se setkávají soubory
od nejmenších školních dětí až po dospělou
Co se týče odborných „dětí“ jubilanta, nelze opomenout mezinárodní divadelní Letní workshopy, které se konají již po
několik let a kde společně pracuje mládež z
několika zemí na daném tématu (např. vloni
Labyrint světa a ráj srdce, letošní téma je
zatím neveřejné, ale vzhledem k tomu, že
tento článek vyjde až po dílně tak: šušká
se, že to bude Don Quichote). Jsou to veliké
akce s rozpočtem daleko přes půl milionu
a s jedinečnými divadelními výstupy, které
jsou každým rokem vyvrcholením, k němuž
směřuje celých čtrnáct workshopových dní.
Výstup z posledního Letního workshopu,
upravený „k vnitřnímu použití“ (premiéra
byla venku na Slezskoostravském hradě)
byl jedním z nezapomenutelných zážitků
listopadového Setkání.
Stejně tak patří do Sašových odborných „dětiček“ každoročně pořádaná
přehlídka Krajská dětská scéna. Ta letošní
měla prima atmosféru, byla skvěle zorganizovaná, a všechno klapalo tak jak mělo,
navzdory tomu, že pár dní před jejím zahájením odřekla většina porotců účast kvůli pohřbu. A aby toho nebylo málo, statik zamkl
velký sál v Korunce, kde se měla hrát většina
představení, a zakázal do něj vstup, protože
tam hrozí propadnutí stropu. Součástí letošní Krajské dětské scény byl i zajímavý a
skvěle připravený doprovodný program, do
něhož patřila mimo jiné například prohlídka
hradu (pro účastníky přehlídky zdarma).
Mohlo by se zdát, že Sašovy
odborné „dětičky“ stačí na to, aby člověk
neměl čas na nic jiného. Ne tak Saša. Z
mládež. Letošní věkové rozpětí hrajících
účastníků vypadalo
odhadem na šest až
šestadvacet let.
Alexandr Rychecký. Foto: Petra Rychecká.
4 | 2007
rozvernosti se stal studentem bakalářského
studia dramatické výchovy na JAMU, kde by
ho člověk hledal spíš v řadách pedagogů. A
proč studuje? Protože ho to baví!
Přestože jubilant je velmi charismatický muž, žije šťastně již čtyřicet let se
svojí první ženou Hankou, se kterou sdílí
nejen zálibu v pedagogickém působení,
vlídnost a královský smysl pro humor, ale
především tři vlastní děti. Jediná dcera,
Pecka, která se totálně „potatila“, je již známou osobností ve světě dětského divadla
a dramatické výchovy a v současné době
ředitelkou Centra volného času Lužánky v
Brně. Když se jí ptám na její brášky a divadlo, potažmo dramatickou výchovu, říká:
„Bráchové si tím taky prošli, ale pak uznali,
že znají praktičtější cesty životem.“
A tak ti na závěr, milý Sašo, za
všechny, kdo tě mají rádi, přeju hodná vnoučata, hodně elánu, štěstí, zdraví, nápadů a
humoru do dalších let a ZLOM VAZ veškerému tvému činění.
Tvoje Radka Svobodová
Osobnosti amatérského divadla
Nositelé Zlatého odznaku
J.K. Tyla v roce 2007
Z podkladů navrhujících organizací zpracoval Dušan Zakopal
Fotografie byly získány ze soukromých či souborových zdrojů
Dne 19. 4. 2007 zasedala komise
pro udělování Zlatého odznaku J.K. Tyla, která
schválila čtrnáct návrhů předložených signatáři
statutu ZO JKT. Níže se tedy můžete seznámit
s čerstvými nositeli ZO JKT včetně uvedení
navrhující organizace, příslušnosti k souboru a
formulace ocenění.
Jana Albrechtová (*1938)
Volné sdružení východočeských divadelníků,
Častolovice.
Jana Albrechtová, Častolovice
Za zásluhy o rozvoj amatérského divadla,
zejména za práci s dětmi a mládeží.
Paní Jana Albrechtová je nezpochybnitelně výraznou osobností východočeského ochotnického divadelnictví,
herečkou, režisérkou, členkou poradních
sborů a porot a kromě jiného také spolu (i
samo) zakladatelka mnoha divadelních spolků, souborů, těles a jiných shluků nadšenců
amatérského divadla, obzvláště v řadách
mládeže a dětí. Její spontánní nadšení pro
divadlo počalo krystalizovat již v roce 1944
veřejným recitačním vystoupením a prvním
setkáním s loutkovým a následně i činoherním divadlem. Postupem času byla členkou
divadelních spolků v Kostelci nad Orlicí, v
Praze, ve Skuhrově nad Bělou, v Rychnově
nad Kněžnou, ve Vamberku, v Javornici, ve
Chlenech, v Rokytnici v Orlických horách a
Týništi nad Orlicí. V letech 1960–61 absolvovala svůj první režijní kurz při Okresním
kulturním středisku v Rychnově nad
Kněžnou. Poté v letech 1961–63 kurz amatérských režisérů v Hradci Králové (lektoři:
Josef Vavřička, doc. Jan Císař, Jana Janovská,
Richard Mihula, Stanislav Zindulka), zakončený absolutoriem spolurežie Kunderovy
hry Majitelé klíčů. Od roku 1963 se věnuje
dramaturgii a režii (např. Neočekávaný host,
Zkrocení zlé ženy, Výtečníci, Duel, Fidlovačka,
Nebožtík z Volšan, Podivné odpoledne Dr.
Zvonka Burkeho), ale i montážím ze světové dramatiky, poezie i prózy: Boccaccio,
Shakespeare, Heine, Čechov, Komenský
aj. Z rolí připomeňme alespoň Lidunku v
Nerudově Prodané lásce, Evu v Karvašově
Meteoru, Kateřinu ve Zkrocení zlé ženy. Jana
Albrechtová se intenzivně zabývala též přednesem poezie, prózy i monologů. Od roku
1965 se datuje počátek její práce v porotách
na divadelních přehlídkách, z čehož následně vyplývá i aktivní podíl na formování
ochotnického divadla v okrese Rychnov nad
Kněžnou. Od 1. září 1978 byla zaměstnankyní Okresního kulturního střediska Rychnov
n. K. jako metodička pro amatérské divadlo.
Je členkou SČDO a VSVD, kde dlouhodobě
působila jako aktivní členka rady za okres
Rychnov n. K. Zároveň je také dlouholetou
spolupracovnicí a přispěvatelkou divadelní
Hromady a nelze nevzpomenout ani její
přínos při tvorbě Místopisu amatérského
divadla.
Paní Janě Albrechtové se amatérské divadlo stalo součástí života, sama říká:
„Je jako sklíčko v mozaice osudů všech, kteří
se kdy v naší zemi nějak dotkli oboru zájmové umělecké činnosti, zejména pak amatérského divadla. Je to koníček nádherný a já
osobně ho přeju především dětem, neboť v
této činnosti, a věřte, že jde o nesmírně syntetickou disciplínu, v jejíž realizaci lze spojit
neuvěřitelné množství schopností, talentu a
tvůrčí práce, spatřuji nevysychající pramen
lidství.“
Josef Barták (*1943)
Svaz českých divadelních ochotníků, DS Karel
Čapek Děčín.
Za dlouholetou obětavou činnost v ochotnickém divadle.
Vztah Josefa Bartáka k divadlu se
začal formovat už v dětství v okrajové čtvrti
Děčína, kam se jeho rodina po válce přestěhovala z Českomoravské vysočiny. Vzorem
mu byla místní ochotnická obec a starší bratr, který v ní působil. Pravidelně se zúčastňovali inscenací uváděných souborem v restauraci Daliborka, později v dětském souboru v
kulturním domě Střelnice.V Plzni se vyučil
zámečníkem; i tam se účastnil ochotnického
dění a s učňovským souborem zajížděl do
okolních vesnic. Během služby v armádě měl
vlastní soubor a koketoval i s režií (O myších a
lidech, Tartuffe). Po návratu do Děčína založil
rodinu, pracoval jako strojvedoucí a divadlu
se věnoval dál. Nejprve v divadelním studiu
Mikrofor (C. K. státní ženich, Vinnetou), poz-
4 | 2007
Josef Barták, Děčín
ději v souboru Karel Čapek, kde zanechal
desetiletou (1969-1978) hereckou stopu například v inscenacích Inteligenti, O myších a
lidech, Nebe na zemi, Idiotka, Motýli, Liška a
hrozny, Zapomeňte na Hérostrata, Smrt přišla po snídani. Zdravotní důvody jej přiměly
změnit zaměstnání. Pracoval v kultuře, doplňoval si vzdělání a jen nemoc jej donutila na
nějaký čas se od divadla odpoutat. Později
začal hrát v souboru Josefa Doležala v Boleticích u Děčína. Soubor nastudoval v letech
1989–96 například inscenace V tomto domě
spal bůh, Švec a čert, Rajčatům se letos nedaří, Opalu má každý rád. Během té doby
hostoval v dalších děčínských souborech,
zejména Karel Čapek a Hoblik, v roce 1992
pak režisér Rudolf Felzmann nastudoval
příležitostné představení operety Mam´zelle Nitouche, kde Josef Barták hrál a zpíval.
V padesáti letech se z něho stal invalidní
důchodce, zdraví ubylo, ale zároveň přibylo
času na divadlo. V letech 1996–2002 si proto
mohl dovolit hostovat ve 100 km vzdáleném
Josefově Dole (V tomto domě spal bůh, Ryba
ve čtyřech), zároveň veleúspěšně spolupracoval s ústeckým souborem Mladá scéna
Pavla Trdly (Mauglí, Malá mořská víla, Pták
Ohnivák a liška Ryška, Cesta za bohem hor,
Zlatovláska), s nímž projel celou republiku i
několik zahraničních štací. Tato aktivita mu
vynesla mnohá ocenění za herecké výkony.
Hostoval také v souboru v Krupce (režisérka
Jana Urbanová). V roce 2001 v souboru Karel
Čapek hrál v inscenaci Nebožka panina matka , Nanebevstoupení Tonky Šibenice a Dům
se sedmi balkóny ( 2005). Od roku 1989 byl
Josef – založením kutil – u všech inscenací
také tvůrcem nebo spolutvůrcem scény.
Dosud odehrál na tisíc představení
v pětašedesáti inscenacích. Třikrát si zahrál na
národní přehlídce v Třebíči a třikrát na Jiráskově
Hronově. Od vzniku SČDO je jeho členem.
Roku 1978 byl oceněn Zlatým odznakem SČDO.
7
Osobnosti amatérského divadla
oper a operet (V Studni, Cikánský baron, Polská krev ), které mohli zhlédnout diváci nejen
východočeského regionu.
MUDr Miloš Blaha (*1921)
Skupina amatérských loutkářů SČDO, LS Zdravíčko Třebíč.
Za dlouhodobou špičkovou a příkladnou
činnost v oboru amatérského loutkářství
v ČR.
Eva Bechyňová, Přibyslav
Eva Bechyňová (*1928)
Volné sdružení východočeských divadelníků,
DS Furiant Přibyslav.
Za celoživotní věrnost ochotnickému
divadlu a dlouholetý osobní přínos jeho
budování na Havlíčkobrodsku.
Paní Eva Bechyňová se věnuje divadlu od dětství. Vytvořila nejednu zajímavou
roli nejen v ochotnickém divadelním souboru
v Přibyslavi, ale i v Humpolci, kde pracovala
jako učitelka. V Přibyslavi začala sama od
r.1958 režírovat. Pod jejím vedením nastudoval soubor nejednu zajímavou hru (Romeo,
Julie a tma, Princezna se zlatou hvězdou,
Chudák manžel, Dámy a husaři apod.). Ovšem
pro její politické postoje jí byla tato činnost
zakázána. V roce 1969 se nakrátko k divadlu
vrátila. Spolupracovala s dětským divadelním
souborem na inscenaci pohádky Sůl nad
zlato. Potom jí byla činnost v ochotnickém
divadle opět znemožněna. Počátkem 80. let
minulého století, kdy docházelo k nepatrnému uvolňování politické situace, byla požádána, aby se pokusila znovu obnovit činnost
ochotnického divadelního souboru ve městě,
protože v té době se nenašel nikdo ochotný,
kdo by soubor vedl a režíroval.
V roce 1984 proto Eva Bechyňová
vytvořila soubor z mladých herců (bývalých
členů dětského divadelního souboru Sluníčko), který navázal na zdejší dlouholetou
tradici ochotnického divadla. Pod jejím vedením soubor pracoval až do roku 1995, kdy
jí nemoc znemožnila plně se věnovat režijní
práci. Nastudovala se souborem například hry
Vojnarka, Poctiví společníci, Podskalák. Její
textové i hudební úpravy přispívaly k atraktivitě představení (Poctiví společníci, Všechno naruby). V současné době spolupracuje
s novým vedením souboru na hudbě a zpěvu
k jednotlivým inscenacím (Mít kapku štěstí,
Na tý louce zelený, 200 dukátů za Juana).
Jako učitelka zpěvu vychovala celou
řadu dobrých hudebníků a zpěváků, kteří se
úspěšně uplatňují na operní profesionální
scéně (Monika Brychtová, Jana Štefáčková a
další). Jako porotce působila na mnoha regionálních i celostátních přehlídkách – jak divadelních, tak pěveckých. Spolupracovala s režisérkou Lídou Honzovou z Havlíčkova Brodu a
s dirigentem a sbormistrem pěveckého sboru
Gaudeamus MUDr. Milanem Bohanesem ze
Světlé nad Sázavou. V roce 1997–2000 se
spolupodílela na provedení velmi zdařilých
8
nadšeně tančili v souboru lidových tanců.
Po návratu do Vysokého se začala věnovat
ochotnickému divadlu a šla z jedné role do
druhé. Přesto stačila vychovat dvě dcery a
později ráda pečovala o všechna vnoučata.
Největších úspěchů dosahovala v operetách,
kde se uplatnilo její pěvecké a pohybové nadání. Desítky a desítky rozličných rolí, které
vždy ztvárnila celým svým srdcem, ji dovedly
nejen na soutěže monologů, ale i na druhou stranu divadla k režisérskému pultíku.
Vždycky ráda zpívala, a tak svá vystoupení
s dechovými orchestry (i v zahraničí) musela
skloubit s divadlem. Měla moc ráda děti. Při
výročí 200 let divadla ve Vysokém založila
dětský soubor Vrabčáci a celých dvacet let
vede ty nejmladší k radosti z tance a mluveného projevu. Stála také u zrodu tanečního
souboru dospělých.
Za poslední roky doslova projezdila
republiku jako vypravěčka malým i velkým,
především krkonošských poudaček autorů
Buchara, Háska a Kubátové.
Připomenout je třeba i její velikou
lásku – dřevěné herce, vysocké marionety.
Svůj hlas po mnoho let propůjčovala postavičce dětmi milované – Kašpárkovi. Díky
své malé postavě se pak lehce převlékla za
živého „nafouknutého“ Kašpárka a s dětmi si
povídala i zpívala.
MUDr. Miloš Blaha, Třebíč
MUDr. Miloš Blaha z Třebíče je více
než padesát let významným amatérským
loutkářem, autorem mnoha loutkových her,
zakladatelem a režisérem známého LS Zdravíčko, působícího v Třebíči a celém regionu
západní Moravy. V roce 1967 založil krajskou
soutěžní přehlídku Třebíčské loutkářské jaro,
jejíž vítězové reprezentovali kraj na celostátní
Loutkářské Chrudimi. LS se sedmi svými inscenacemi, režírovanými Milošem Blahou, získal
různá ocenění. V roce 1972 získal Miloš Blaha
cenu za režii inscenace Januszewské Tygřík
Petřík. Toto představení natočila a vysílala ČT.
Pod vedením svého principála, který se v říjnu
2006 dožil 85 let, hrál soubor i českým dětem
ve Vídni. Třebíčští loutkáři hráli i v Jugoslávii,
Německu, Maďarsku i na Slovensku. Členem
Skupiny amatérských loutkářů SAL při Svazu
českých divadelních ochotníků je MUDr. Miloš Blaha od jejího založení.
Slávka Hubačíková (*1936)
Svaz českých divadelních ochotníků, DS Krakonoš Vysoké nad Jizerou.
Za dlouholetou činnost v oblasti ochotnického divadla ve Vysokém nad Jizerou jako
herečka, režisérka, zpěvačka a vypravěčka
a zakladatelka dětského souboru Vrabčáci.
Paní Slávku Hubačíkovou k divadlu
přivedli její rodiče, nadšení ochotníci DS
Krakonoš, proto první krůčky na divadelních prknech zkusila už ve školních letech.
Pak ji čas odvál do Semil, kde s manželem
4 | 2007
Slávka Hubačíková, Vysoké nad Jizerou
Její osobnost je téměř čtyřicet let
spjata s národní přehlídkou Krakonošův
divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou.
Stovky ochotníků z celé republiky na ni vzpomínají jako na „svou hostesku Slávinku“, která
uměla tak báječně vyprávět a nikdy nezkazila
žádnou legraci.
Mgr. Alena Chalupová (*1935)
OREL Česká republika, DS Boleradice.
Za celoživotní práci v ochotnickém souboru v Boleradicích a reprezentaci ochotnického divadla.
Osobnosti amatérského divadla
Jiří Jireš (*1942)
Občanské sdružení divadelních ochotníků, DS
HÝBL při KC Česká Třebová.
Za padesátiletou hereckou i režisérskou
činnost a organizační práci pro amatérské
divadlo v České Třebové.
Pan Jiří Jireš začal dráhu ochotnického herce v roce 1957 v tehdejší Osvětové besedě ve Sloupu v Čechách, kde se
představil v roli zakletého prince Miroslava
v pohádce Boženy Němcové Růžové poupě.
V tomtéž roce začal účinkovat i ve studentském souboru Jedenáctileté střední školy
v Novém Boru, kde jeho první rolí byl pan
Jordán v Molièrově komedii Jeho Urozenost
pan měšťák. Následovaly role v inscenacích
obou souborů. Po absolvování jedenáctiletky
přišel Jiří Jireš do České Třebové na absolventské studium železniční průmyslovky a od
roku 1961 pokračoval v ochotnické činnosti
v souboru Hýbl, kde působí dodnes. Za padesátileté období si zahrál více jak třicet pět rolí
nejrůznějších žánrů. Namátkou jmenujeme
Mgr. Alena Chalupová, Boleradice
Po absolvování vysokoškolského
studia působila paní Alena Chalupová jako
učitelka českého jazyka a tělesné výchovy.
Začala režírovat dětské divadlo ve škole
v Boleradicích, později v Kloboukách u
Brna. Divadlo začala hrát už v dětství. Poprvé stála na jevišti v sedmi letech, potom následovala řada dětských rolí v pohádkových
hrách. V době studií působila v loutkovém
divadelním kroužku. Od roku 1950 si zahrála v pětatřiceti inscenacích v ochotnickém
divadelním souboru. K nejúspěšnějším
rolím patří Káča v Hrátkách s čertem, Runa
ve hře Radúz a Mahulena, Klára v Blázinci v prvním poschodí, Kostelnička v Její
pastorkyni, Klásková v Lucerně, Plajznerka
v Dalskabátech.
V roce 1979 začala režírovat dospělé ochotníky. Pod jejím vedením vzniklo
přes třicet inscenací. K nejúspěšnějším
patří ty, které postoupily na Národní přehlídku vesnických divadelních souborů
ve Vysokém nad Jizerou: Maryša, Naši furianti, Nejkrásnější válka, Lucerna, Šavle a
píseň, Noc na Karlštejně, Paní ministrová,
Zvonokosy. Největšího úspěchu dosáhly hry
nominované na Jiráskův Hronov – Lucerna,
Rok na vsi, My Fair Lady (ze Zelňáku). Za
svůj největší režijní úspěch považuje práci
na inscenaci Rok na vsi (1997 – Jiráskův
Hronov). S touto inscenací vystupoval soubor ve Švédsku a roku 2000 v New Yorku. Na
krajských a národních přehlídkách získala
mnoho ocenění – za herecký výkon, režii
a scénu.
V roce 2000 ocenil přednosta
Okresního úřadu Břeclav dlouholetou práci Aleny Chalupové v amatérském divadle
Pamětním listem a medailí za příkladnou
reprezentaci a propagaci břeclavského regionu doma i v zahraničí. V roce 2003 dostala
Zlatý odznak SČDO.
Jiří Jireš, Česká Třebová
Jupitera v komedii Nebe na Zemi, titulní roli
v Charleyově tetě, vodníka Volšovečka ve hře
Jak se stal Rumcajs loupežníkem, Trepifajksla
v Dalskabátech, vodníka Michala v Lucerně,
svatouška Tartuffe v Molièrově hře Tartuffe,
Jehana v Baladě z hadrů, dřevorubce Vratka v Radúzovi a Mahuleně, Kiliána v Paní
Marjánce, matce pluku, Malvolia ve Večeru
tříkrálovém. Od roku 1970 se Jiří Jireš věnoval
v souboru Hýbl i režijní práci. Je uveden jako
režisér pod šestnácti inscenacemi, např. Charleyova teta, Jeho Urozenost pan měšťák, Bílá
nemoc, Balada z hadrů, Jak se stal Rumcajs
loupežníkem, Tři v tom, Limonádový Joe,
Tři mušketýři (hráno na národní přehlídce v
Třebíči 2002), Noc na Karlštejně a v roce 2006
detektivka Osm žen. Mimo amatérské divadlo
spolupracuje Jiří Jireš s hudební skupinou
Medvědi, pro kterou napsal a režíroval třináct
celovečerních hudebně-zábavných pořadů.
4 | 2007
Působí řadu let také jako herec a režisér v
amatérském loutkářském souboru Čtyřlístek
při Kulturním centru v České Třebové.
Prof. Vladimír Leština (*1922)
Skupina amatérských loutkářů SČDO, LD
Pimprle Praha-Hostivice.
Za celoživotní práci v amatérském loutkářství v České republice.
Profesor Vladimír Leština se narodil v Úvalech u Prahy. Studoval na Fakultě
architektury ČVUT a Pedagogické Univerzity Karlovy. Na té od roku 1960 vyučoval.
Odborné prameny hovoří o jeho mnohostranném zaměření a hlavně zdůrazňují
specifikaci na didaktickou hračku v moderním pojetí.
Loutkářské zkušenosti získával
po válce jako výtvarník a činný člen Umělecké výchovy na Vinohradech. Výtvarně
spolupracoval s více amatérskými soubory.
Byl mnoho let spolupracovníkem redakce
časopisů Mladá scéna, Loutkář, v posledních čtyřech letech také redakce časopisu
Rolnička. Propagoval hlavně plošné loutky
a malé jevištní formy. Zúčastňoval se jako
porotce na různých krajských a celostátních
přehlídkách. Vydal mnoho malých her i odborné literatury. V meziválečných ročnících
Loutkáře měl svoji rubriku, kde vydával
návrhy na výrobu loutek. Byl také jedním
z prvních absolventů dvouletého dálkového studia pro pedagogy KLD DAMU.
Patří k těm, kteří jsou přesvědčeni,
že výchovně motivační potenciál loutek
obecně je podceněn a že je nutné proti
tomu něco dělat. Vyráběl marionety z tuhých papírových válců, které byly snadno
ovladatelné a hlavně výrobně levné.
Vladimír Leština přicházel i v důchodovém věku do kolektivu mladších generací, kde se ujal dětského kolektivu, a to
v souboru Pimprle v Praze. Tam začal opět
uplatňovat svoji práci a s dětmi oživil malé
pohádky pomocí papírových loutek a masek. Jeho představení byla velmi úspěšná.
Soubor jezdil hrát po mateřských školách,
dětských domovech, a také byl ve Vídni a
Profesor Vladimír Leština, Praha
9
Osobnosti amatérského divadla
Jaromíra Nohelová, Olomouc
na celostátní přehlídce Čechova Olomouc.
Mimo to vedl semináře na školách.
Za svou dobrovolnou a obětavou
práci Vladimír Leština již obdržel: Zlatý odznak Matěje Kopeckého, Čestné uznání M.
Kopeckého a Cenu PhDr. Jindřicha Veselého.
Jaromíra Nohelová (*1943)
Skupina amatérských loutkářů SČDO, LD
Kašpárkova říše Slovanský dům Olomouc.
Za zásluhy o rozvoj českého loutkářství.
Paní Jaromíra Nohelová se narodila v Olomouci. Roku 1960 maturovala na
střední všeobecně vzdělávací škole a později se vyučila typografkou (ruční sazečkou)
v Moravských tiskařských závodech v Olomouci. Při zaměstnání vystudovala střední
průmyslovou školu grafickou s maturitou.
Členkou LD Kašpárkova říše
v Olomouci je od roku 1959, nejprve jako
recitátorka, později jako loutkoherečka a
režisérka. Vytvořila např. Zlatovlásku, Slavěnu (Bajaja), Vlčici Rákšasí (Mauglí); režírovala např. Zubejdu Solimánskou, Zvířátka a
loupežníky, Líného Honzu. Spolupracovala i
na výpravách her. Je členkou dramaturgické
rady a zástupkyní vedoucího souboru.
Jako pracovnice tiskárny a později
Pedagogického centra i jako redaktorka
Olomouckých novin se podílela na propagaci Kašpárkovy říše. Od roku 1963 vede
její kroniku a archiv divadla. Pro potřeby
souboru upravuje a dramatizuje pohádky,
např. Tři zlaté vlasy děda Vševěda, Popelka,
Perníková chaloupka. Napsala i několik původních textů, třeba Pohádku o vodníkovi,
O Červené karkulce, O zvědavé panence.
V Dilii vyšly její Pyšná princezna, Oslíčku
otřes se, Carevič kozlíček.
Je členkou SAL SČDO, spolupracuje při vydávání zpravodaje Rolnička.
Za svou činnost obdržela Zlatý odznak Josefa Skupy a Čestné uznání Matěje
Kopeckého.
Jarmila Petrová (*1941)
Občanské sdružení divadelních ochotníků,
DS VICENA Ústí nad Orlicí.
Za celoživotní přínos ochotnickému di-
10
vadlu v Ústí nad Orlicí a regionu východních Čech.
Paní Jarmila Petrová se narodila
ve Strážovicích u Kyjova. Celý svůj divadelní osud spojila se souborem Vicena v Ústí
nad Orlicí. Pracovala zde jako nápověda,
ale později také jako herečka (Luisa Malpierová z Benedetiho Ty mne ještě neznáš,
Eva z Božské komedie dle J. Effela, Marie
z Horníčkovy Malé noční inventury apod.).
V roce 1981 absolvovala režii na Lidové
konzervatoři v Hradci Králové: Oldřich Daněk – Případ bez jednacího čísla.
Mezi její další úspěšné režie patří
Študáci a kantoři, Žena v trysku století, O
Vánocích, které nechtěly být, Zapeklitá komedie, Mami, mám tě ráda – dramatizace i
režie oceněna na krajské přehlídce v Červeném Kostelci.
Jako výrazná herečka se podílela
na úspěchu Vévodkyně valdštejnských
vojsk od Oldřicha Daňka (vítězná inscenace JH v roce 1987), jako paní Peachemová
v Havlově Žebrácké opeře, babička ve Stromech umírají vstoje (cena za herecký výkon
v Napajedlích a Červeném Kostelci).
Od roku 1981 pracuje s dětmi a
mládeží v literárně-dramatickém oboru
Karel Pleiner (*1960)
Česká obec sokolská, DS Tyrš TJ. Sokol Lány.
Za zásluhy o rozvoj sokolského divadla.
Pan Karel Pleiner se narodil v Kladně. S divadlem se poprvé aktivně setkal
v pětadvaceti letech, kdy vstoupil do pražského divadelního souboru Jan pod vedením
pozdějšího herce divadla Semafor Martina
Ondrucha. Později s celým souborem přešli
Karel Pleiner, Lány
Jarmila Petrová, Ústí nad Orlicí
LŠU. V roce 1996 a 2006 zpracovala scénář
a režírovala vzpomínkový večer ke stému
a stodesátému výročí založení souboru
Vicena.
Taktéž úspěšně se zúčastnila soutěže monologů POHÁREK SČDO v roce 2001
( I. Devátá: Večerní monolog).
Obdržela ocenění města Ústí nad
Orlicí – Cenu Ars Longa za kulturní počiny
v roce 2000.
Od roku 2001 spolupracuje s komisí důchodců při nemocnici a s mateřským
centrem Medvídek. S dalšími dobrovolníky
připravuje řadu vystoupení na jejich akcích.
4 | 2007
pod vznikající amatérskou scénu Rampa
v Braníku, kde byly koncem osmdesátých let
pod vedením Vlasty Schönpfluga pořádány
pravidelné každoměsíční přehlídky amatérských divadel. Během oněch dvou let, kdy
tento projekt trval, měl možnost seznámit se
s průřezem amatérské tvorby prakticky z celé
republiky, neboť základní pravidlo přehlídky
znělo: každý soubor s každou inscenací jen
jednou a dost. Součástí projektu byla také
vlastními silami provedená rekonstrukce
divadla Rampa, což, jak se mělo v budoucnu
ukázat, byla dobrá škola pro pozdější činnost
v Sokole.
Po revoluci v roce 1989, kdy projekt
Rampa padl jako spousta dalších, opustil
Karel Pleiner zaměstnání a živil se coby muzikant na volné noze. Stal se členem kapely
B. A. P., se kterou jezdil jeden čas jako s předkapelou známé skupiny Katapult a s níž také
vydal u Pantonu v roce 1993 první desku, na
které byl autorem všech písňových textů.
V TJ Sokol hrál Karel Pleiner již jako
žák hokej, fotbal a stolní tenis. V roce 2001
pak s Romanem Havelkou založil při TJ Sokol
Lány divadelní spolek Tyrš. Tento soubor má
dnes na svém kontě devět premiér, a také
úspěchy na postupových přehlídkách, jako
např. postup s Šedou eminencí na FEMAD
Poděbrady 2003 či s Babincem a Entrtajnery na Divadelní Třebíč 2005. V souboru
Tyrš působí pětadvacet dospělých členů.
Soubor také provádí průběžně rekonstrukci
jeviště lánské sokolovny a investoval do ní již
Osobnosti amatérského divadla
nemalé prostředky. V loňském roce pak byl
pod vedením Romana Havelky založen také
dětský divadelní soubor Tyršata, ve kterém je
dvacet dětí. Karel Pleiner působí u obou souborů jako manažer, a také jako občasný autor divadelních textů. Zatím Tyrš uvedl jeho
hry Strašidelný les (2003), Babinec (2003),
Entrtajneři (2003), aktovku Konkurz (2004)
a dětský soubor muzikál S úsměvem jde
všechno líp (2006), ke kterému napsal hudbu
další člen souboru Mirek Píša. Momentálně
je v přípravě pohádka Spravedlivý Bohumil,
kterou Karel Pleiner napsal na motivy Boženy Němcové.
Od roku 2001 Karel Pleiner také
pracuje ve výboru TJ Sokol Lány.
Vladimír Šauer (*1943)
Občanské sdružení divadelních ochotníků,
Miniaturní divadlo Litomyšl.
Za celoživotní autorskou, hereckou, režisérskou a pedagogickou činnost především v oblasti dětského a mládežnického
divadla.
Pan Vladimír Šauer se narodil
v Litomyšli a s ní spojil svůj divadelní osud.
V letech 1958–1959 se Školním divadlem
V roce 1965 založil Dětský divadelní
soubor Vitamín „S“, pro který psal texty divadelních her, dětských muzikálů a kabaretů,
skládal písničky, režíroval, účastnil se soutěží,
pořádal školení a letní soustředění. Roku 1968
dosáhl významných úspěchů na přehlídkách
Šrámkův Písek a Šrámkova Sobotka, pětkrát
se účastnil Hronovského dětského jara, přehlídky Erbenův Miletín, Mezinárodního festivalu v Karviné atd. Za třicet jedna let uvedl ve
Vitamínu „S“ třicet osm divadelních premiér,
s dětmi odehrál celkem pět set šedesát dvě
představení, které vidělo asi sto dvacet tisíc
diváků.
V dětském divadle odchoval i několik nynějších profesionálních herců a zpěváků:
Tomáš Lněnička (Klicperovo divadlo), Radek
Vávra (Drak), Petr Lněnička (Rokoko), zpěváci
Eva Piknová, Jaroslav Bílý a Jiří Bílý.
V roce 1996 přijal nabídku a stal
se členem (konferenciérem) Srandovního
divadla v Litomyšli, které každoročně uvádí
Mikulášskou nadílku humoru, legrace a srandy – celovečerní představení, blok scének a
blok písňových parodií. Ve dvou sezonách
(1998 a 2005) byla uvedena i jeho hra O dvanácti měsíčkách.
U příležitosti dvoustého výročí
otevření zámeckého divadélka v Litomyšli
spoluzaložil Vladimír Šauer Zámecký divadelní soubor Milislav a podílel se na uvedení hry,
kterou bylo divadélko v roce 1798 otevřeno:
Milenec a sok v jedné osobě.
V roce 2000 s MUDr. Vladimírem
Žákem obnovili v Litomyšli Miniaturní divadlo. S několika nadšenci uvedli legendární
představení Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra
Jonáš a tingl tangl, ve kterém hrál Vladimír
roli Jonáše. Ke stému výročí narození protagonistů Osvobozeného divadla (V+W+J)
nastudoval, hrál a zpíval v pásmu scének,
písniček a vyprávění nazvaném Tmavomodrý
svět Jaroslava Ježka. Od roku 2006 vyučuje
v literárně-dramatickém oddělení Základní
umělecké školy v Litomyšli.
Hana Šiková (*1957)
Svaz českých divadelních ochotníků, Plzeňská
neprofesionální scéna Plzeň.
Za dlouholetou iniciativní práci věnovanou rozvoji ochotnického divadla.
Paní Hana Šiková se věnuje divadelní amatérské činnosti od svého mládí. Od
roku 1977 je členkou významného plzeňského ochotnického souboru Dialog Plzeň, kde
získávala zkušenosti pod vedením vedoucí
souboru a režisérky Slávky Trčkové. Uplatnila
se nejen jako herečka, nápověda, inspicientka, návrhářka kostýmů, ale i jako režisérka. Je
autorkou dvou pohádek. Absolvovala dvouletý herecký seminář u režiséra Václava Beránka.
Byla zaměstnána v Městském kulturním středisku v Plzni a z tohoto titulu se podílela na
organizaci krajských ochotnických přehlídek
v Plzeňském kraji. Po zrušení MKS pracovala v
Plzeňském kulturním středisku Esprit a i nadále se věnovala ochotnickému divadlu a jeho
organizaci i jako produkční Divadla Dialog. V
roce 1997 se podílela na založení občanského sdružení Plzeňská neprofesionální scéna,
v současné době je místopředsedkyní této
organizace. Má veliký podíl na organizaci
západočeských oblastních přehlídek a plně
se věnuje získávání grantů na tyto akce.
Od roku 1994 je členkou SČDO,
v současné době vykonává již po několik
volebních období tajemnici západočeské
organizace SČDO a je členkou předsednictva
SČDO v Praze.
V roce 2002 jí byl udělen Zlatý odznak SČDO.
Jiří Valenta (*1927)
Volné sdružení východočeských divadelníků,
DS Erben Miletín.
Za dlouholetý přínos amatérskému divadlu, práci na Místopisu českého amatérského divadla a vytvoření scénáře expozice muzea v Miletíně.
Pan Jiří Valenta vyrostl v rodině
vesnických učitelů, nadšených ochotníků,
jako dítě vystupoval v dětských rolích, později se podílel na práci divadelních souborů
v Dolních a Horních Stakorách v okrese
Mladá Boleslav. Absolvoval DAMU, obor
dramaturgie u prof. Františka Götze a prof.
Jana Kopeckého. Byl organizačním vedoucím
Lidového souboru konzervatoře a AMU.
V 50. letech byl dramaturgem
Krajského oblastního divadla v Hradci Králové
a Trutnově, předsedou Krajského poradního
sboru pro divadlo v Hradci Králové, redaktorem rubriky Ať žije ochotnické divadlo a
později recenzentem divadelního dění v kraji.
Pořádal společná letní vystoupení profesionálních umělců se studenty a ochotníky pro
vesnice. Později byl vedoucím divadelního
oddělení ÚDLUT, organizoval výrazné změny
Vladimír Šauer, Litomyšl
jedenáctiletky Litomyšl uváděl různé scénky a písničky z repertoáru Osvobozeného
divadla i vlastní texty. V období 1961–1967
s Jaroslavem Nejedlým založil a řídil v Litomyšli Miniaturní divadlo, pro které napsal
řadu pásem, kabaretů, revuí i muzikály
Poslední majáles a Haló, holky. Kromě toho
režíroval a hrál. Působil také jako externista
Východočeského divadla Pardubice. Později
byl členem profesionálního pardubického
Stop divadla, ve kterém hrál Ferryho v
představení Krvavý Bill a viola (ŠvandrlíkHapka).
Hana Šiková, Plzeň
4 | 2007
11
Osobnosti amatérského divadla
v průběhu Jiráskových Hronovů, byl iniciátorem tvorby sítě poradních sborů, předsedou
redakční rady časopisu Ochotnické divadlo. V
Osvětovém ústavu řešil výzkumný úkol zabývající se kulturním životem vesnického obyvatelstva. V období tzv. Pražského jara 1968
organizoval spolu s Františkem Pavlíčkem práci aktivu komunistů – kulturně-výchovných
pracovníků. Za své postoje byl perzekvován
a v období 70. a 80. let tzv. normalizace směl
pracovat nejprve jako řidič tramvají, později
patnáct let jako kulisák v Městských divadlech
pražských. Zajišťoval tematická setkávání
amatérských souborů v Senohrabech.
V roce 1990 byl pověřen likvidací
Ústavu pro kulturně-výchovnou činnost.
V období 1991–1994 byl prvním ředitelem
Informačního a poradenského střediska pro
místní kulturu a spolu se spolupracovníky
(PhDr. Miroslav Šmolík, PhDr. Vítězslava
Šrámková, PhDr. Slavomír Plicka, Zdeněk Jírový)
koncipoval jeho strukturu a úkoly. V důchodu
přechodně pracoval v útvaru Regis a v redakci
Místní kultury, ale od roku 1998 všechny své
síly věnoval dějinám českého amatérského
divadla v útvaru NIPOS–ARTAMA. Zpracoval
Bibliografii českého amatérského divadla (za
spolupráce kolektivu ARTAMA). V letech 19982002 připravoval vydání Místopisu českého
amatérského divadla, organizoval práci stočtyřiceti spolupracovníků v regionech na sběru
materiálu, koncipoval a organizoval jeho zpracovávání, podílel se spolu s PhDr. Vítězslavou
Šrámkovou na jeho redakci. (I. díl vydal IPOS
2001, 520 stran, 678 obrázků, II. díl IPOS 2002,
784 stran, 993 obrázky).
Roku 2003 zpracoval projekt
Databáze českého amatérského divadla, do
roku 2005 organizoval jeho realizaci, posléze
spolupracoval na jeho naplňování zvláště v
bázích Bibliografie, Kalendárium, České amatérské divadlo v zahraničí a studiem fondů
archivů. V období 2004–2006 inspiroval založení muzea českého amatérského divadla v
Miletíně, realizoval sběr materiálů, stal se autorem scénáře expozice Národní divadlo českého
Podkrkonoší a spolupracoval na její realizaci.
Pan Jiří Valenta je čestným členem
VSVD a DS Erben Miletín.
Jiří Valenta, Praha
12
Divadlo jako
životní poslání
Vítězslava Šrámková
podstaty a podoby každé z postav, které
hrála. Celkový počet rolí charakterních
i komediálních patrně překročil sedmdesátku, přičemž Jarka šla do každého
představení se stejně velkým nasaze-
Jarka Mikešová byla jednou
z nejvýraznějších amatérských hereček
druhé poloviny 20. století. Zdá se mi
divné psát „byla“, natolik jsou její postavy v paměti živé. Ale její čas se naplnil
– zemřela 29. června tohoto roku. Pouhé
čtyři dny po svých 77. narozeninách.
I když hrála divadlo od dětství a
v duchu koketovala s myšlenkou stát se
herečkou, osud jí připravil jinou cestu.
Šťastně se zamilovala a vdala za Františka
J. Mikešová v postavě Zimy v pohádce Ivy
Peřinové Pohádka do dlaně na rakovnické
Popelce v r. 1997. Foto: soukromý archiv.
Jarka Mikešová byla častou účastnicí Cyranova kordu a Pohárku SČDO. Foto Ivo Mičkala je z jejího nastudování monologu Aldo
Nicolaje Sůl a tabák.
Mikeše, který v té době také hrál a brzy i
režíroval divadlo. V roce 1950 za ním přešla do souboru Malé scény Vyšehrad, kde
slavila první divadelní úspěchy v hrách,
které František uváděl na scénu. Nebyla
typ naivky, takže od počátku hrála věkově zralé charakterní postavy. O šest
let později svého muže následovala do
nově založeného vinohradského souboru Máj. Vedle rodiny, která se brzy rozšířila o dvě dcery, pro ni byl naplněním
života. Zažívala jeho největší umělecké
vrcholy v 60. letech a zůstala mu věrná.
Počáteční okouzlení divadlem postupně vystřídalo velmi odpovědné hledání
4 | 2007
ním a rozechvěním jako do premiéry.
Spolupracovala s mnoha režiséry (kromě
Františka Mikeše to byli např. Jiří Beneš,
Jaroslav Šindelář, Ferdinand Čulík, Josef
Traxler, Lubomír Novotný, Alois Nosek
a Magdalena Mikešová), hrála na řadě
divadelních přehlídek a festivalů, opakovaně i na přehlídkách národních a
celostátních, na zahraničních zájezdech,
kde získala i pěknou řádku hereckých
cen. Stala se nositelkou Zlatého Tyla a
výrazně přispěla k souborovému ocenění Cenou hlavního města Prahy.
Úspěchy ji těšily, ale přitom
snad nejraději hrála pro děti, i když věděla, že to jsou představení, v nichž je
nejméně možné získat uznání a obdiv
kritiky. S amatérským divadlem prožila
Jaroslava Mikešová téměř celý život a
povýšila je na své životní poslání.
Velké dámě na malých prknech s veškerou
úctou BAPE 85. Kresba: soukromý archiv.
Klíčové celostátní přehlídky
56. Loutkářská Chrudim
aneb
Málo nového pod sluncem
František Kaska
Program letošního všenárodního setkání loutkářů a lidí
jim blízkých byl co do počtu bohatý. Osmnáct souborů v hlavním
(někdo se nebojí říci i soutěžním) programu, šest (velmi dobře
zvolených, a skutečně inspirativních) a dalších pět doplňkových
představení v Okénku loutkářských tradic, které bylo letos věnováno maňáskům. Dlužno říci, že některá představení z „okénka“,
ač neprošla žádnou oficiální oblastní přehlídkou, si co do kvality
nezadala s některými představeními hlavního programu, kde se
obvyklá otázka: „Kdo to sem poslal?“ objevila hned několikrát.
Jako obvykle se objevily inscenace tradičních loutkářských souborů (tradičními rozumějme hrající pravidelně několik
desítek let marionetové a ve chvílích největší odvahy maňáskové divadlo), tentokrát reprezentované především Hloupou
Barkou souboru LD Jiskra Praha a inscenací TLD Zvoneček
Praha, Zdeněk Sloboda: Ferda mravenec a kamarádi. V obou
případech překvapivě vystoupili věkem velmi mladí lidé, nikoliv
však způsobem divadelního uvažování. Mladá maňásková odnož LD Jiskra si vylámala zuby při inscenování veselé pohádky
Jana Drdy Hloupá Barka především použitím nezdůvodněného
dvojího plánu – maňásci a živáci, kde ovšem zvládnutá nebyla
ani část činoherní ani loutková. Maňásci, či spíše jakési „chňapky“, na malém paravánu nedávali velké možnosti rozehrání a ani
ty nebyly využity. Čtyři mladí herci, včetně autora a režiséra Pavla
Voborníka, s velkou energií vstoupili na tak trochu neprobádané
území.1 A tak nejvýraznějším momentem představení se stalo
opakované rozbíjení vajec. Soubor Zvoneček se do žádných
experimentů nepouštěl. Pro svou inscenaci zvolili marionety na
nitích s rozdělenou interpretací, navíc se zvukovou „konzervou“.
Pro některé účastníky LCH bylo překvapením, že tento způsob
hraní je ještě v 21. století využíván. Výraznou sekorovskou stylizací loutek i scény i nahranými hlasy a zvuky a nepříliš invenčním
rozehráním (či spíše okomentováním) nejznámějších příhod
Ferdových soubor vytvořil spíš jakousi vzpomínku na dobu před
třiceti (čtyřiceti padesáti) lety. Snaha o inovaci použitím soudo-
Snímek z loutkářského štrúdlu, konaného na zahájení přehlídky na Resselově náměstí, a foto propagace 56. Loutkářské Chrudimi: Ivo Mičkal.
„ ...některá představení z „okénka“, ač neprošla
žádnou oficiální oblastní přehlídkou, si co do
kvality nezadala s některými představeními
hlavního programu, kde se obvyklá otázka: „Kdo
to sem poslal?“ objevila hned několikrát.“
Okénko loutkářských tradic. LS Kováček Praha / Jiří Jaroš a kol.: Tři
prasátka. Foto: Ivo Mičkal.
Okénko loutkářských tradic. Divadélko Frydolín Praha-Hostivař /
Jiří Středa: Jak voják Matěj mezi nebem a peklem putoval. Foto:
Ivo Mičkal.
4 | 2007
13
Klíčové celostátní přehlídky
„ ...doufejme, že nejde o všeobecný trend nástupu ledabylosti a polovičatosti, tedy spokojením
se s málem a nechutí investovat více úsilí, trpělivosti a času do učení se, jak s loutkou hrát.“
bých hlášek a filmové hudby nepřinesla ovoce. Problémem, který se ovšem netýkal jen tohoto souboru, ačkoliv zde byl nejvíce
zřetelný, bylo nezvládnuté vodění loutek, tedy ono řemeslo, kterého si na nejlepších tradičních souborech nejvíce vážíme a které
letos na LCH žádný z nich nepředvedl. Snad je to dáno mládím
a nezkušeností aktérů, doufejme, že nejde o všeobecný trend
nástupu ledabylosti a polovičatosti, tedy spokojením se s málem
a nechutí investovat více úsilí, trpělivosti a času do učení se, jak
s loutkou hrát.
Také LS Klubíčko Cvikov patří k souborům s mnohaletou tradicí. V inscenaci L. Moszcynskiho a J. Wilkowskiho Giňol
účinkují dva herci, kteří vytvářejí rámec pouličního putovního
divadla a zároveň zasahují do děje, spoluvytvářejí příběh. Ostatní
postavy jsou hrány spodovými loutkami, bohužel s minimálními
možnostmi loutkoherecké akce. Dvouplánový paraván představující pařížské střechy tvořil nepříliš funkční scénu, kytarový doprovod a písně spíše umocňovaly dojem bezobsažné a rozpačité
podívané, kde základní problém je už v nedramatickém a nelogicky vystavěném textu. Celkový dojem nezachraňuje ani pokus o
živou komunikaci s diváky, která přerůstá spíše v manipulaci.
Podobný rámec, i když zde šlo o divadlo jarmareční, zvolily Jana Paulová a Daniela Voberová, jinak Divadýlko Dančajáno
z Litomyšle, které zahrály Pohádku pohádkovou malými mario-
netami ve dvou rodinných loutkových divadélkách postavených
vedle sebe. Kamenem úrazu inscenace je opět text, tentokrát
autorský, seskládaný z různých pohádkových motivů, jehož nízké
dramaturgické kvality nevyvážila ani energie investovaná oběma protagonistkami. Mnohem lépe si s podobným principem
(srovnání se nabízelo, neboť obě divadla hrála na LCH proti sobě,
tedy ve stejné časy stejného dne) poradily dámy z LS Bublanina
Vsetín. V inscenaci Začarovaný les také pracovaly s motivy a
postavami různých známých pohádek, tentokrát však převážně
funkčně. Kateřina Dohnálková, která odehrála představení živě,
a to v obou významech tohoto slova, hraje turistku, jež zabloudila v lese a setkává se zde s postavičkami, představovanými
maňásky, hračkami či opět živou ježibabou Barbory Dohnálkové.
Jednoduchý paraván s průstřihy a oponkou zcela postačil ke
ztvárnění nenáročného příběhu adresovaného dětem mladšího
školního věku. Inscenace byla všeobecně dobře přijata a porotou
doporučena do širšího výběru na Jiráskův Hronov.
LS Bublanina Vsetín / Kateřina Davidová: Začarovaný les. Foto: Ivo
Mičkal.
Třetí představení ztvárněné dvěma herečkami byla
Černá a Bílá Fróna na motivy vlámských pohádek souboru LD
Maminy Jaroměř, které mělo všechny ambice a znaky rodinného loutkového divadla. Byly použity jednoduché malé marionety s odkrytým voděním, které aktérkám umožňuje rozehrát
druhý plán – komunikaci mezi nimi a spíše náznaková scéna
na několika stolcích. Určité dramaturgické nedostatky vyvažuje
emocionálně působivé a svébytné komediální herectví především Jany Dvořáčkové a její sekundující spoluhráčky Zuzany
Broukové. Diskutabilní je zapojení dětí. Představení nicméně
patřilo k tomu lepšímu v hlavním programu LCH.
Překvapivou novinkou byl LS Na Holou Hořovice,
který se zajímavě stylizovanými marionetami L. Řeřichy (jinak
autora, scénografa i režiséra) sehrál představení Zkáza adamitů.
Inscenace byla prezentována jako pokus o demýtizaci historických postav a událostí, v tomto případě rozprášení skupiny adamitů Janem Žižkou z Trocnova. Výsledný dojem však nepřekročil
kvalitu pokleslé televizní zábavy či tzv. hospodského humoru.
Ani využití středověké hudby inscenaci nepovýšilo.
Podobným problémem, tedy nadužitím drsného až
vulgárního humoru a absencí jasné dramaturgicko-režijní koncepce, trpěla i inscenace Š. D. B., kterou nastudoval LS Podivíni
Podivín. Podivíni pracovali, dle vlastních slov, na motivy známé
Divadýlko Dančajáno Litomyšl / Jana Paulová, Daniela Voberová:
Pohádka pohádková. Foto: Ivo Mičkal.
14
4 | 2007
Klíčové celostátní přehlídky
pohádky Dlouhý, Široký a Bystrozraký, přičemž popřeli a pokroutili vše podstatné,
co dělá tuto pohádku pohádkou. Kvalitu
představení pak nezachránila ani nápaditá
hra se zajímavými manekýny (v mnohem
méně výtvarně a funkčně povedené scéně), ani poměrně zdařilý scénický kytarový
doprovod.
Do dramaturgické linie festivalu
se promítla i reflexe televizní zábavy, ač
inzerovaná jako parodie, působila spíš
jako ozvuk, využití motivů známých žánrů
k inscenování loutkových vtípků, tu více,
tu méně podařených. V obou představeních Úplněk nad pampou souboru
LS Vlastislav Hradec Králové a Černá
kukla LS Tate lyumni z Prahy chyběl jasnější názor na ztvárňovaný (parodovaný)
žánr a nerozkrytý důvod inscenování. LS
LS Podivíni Podivín
Tomáš Gála: Š.D.B.
Foto: M. Strotzer
LS Moje pětka Jaroměř
G. Urbán: Bleděmodrý Petr
Foto: I. Mičkal
Vlastislav zvolil za východisko jihoamerickou telenovelu, kterou
odehrál na řadě malých loutkových divadélek, kde střídavě vytahované oponky nahrazovaly televizní střihy a příběh samotný
rozehrávaly jednoduché stylizované
„krabičkové“ marionety a komentovali
televizní hlasatelé v jednotlivých obrazovkách. LS Tate lyumni pro svou akční
krimi zvolili poměrně zdařilé maňásky a
jednoduchý paraván s oponkou a přes
diskutabilní vtipnost textu samotného se
s dramatickým rozehráním příběhu vyrovnali o poznání lépe.
Již tradičně obohatila program
představení hraná dětmi, i když v některých případech už spíše adolescenty, ale
i u nich jde o líheň ZUŠ, přinášející dramaturgické i inscenátorské kvality. Jestliže
v představení LS Moje pětka Jaroměř
Bleděmodrý Petr (hrály děti cca desetileté s plyšovými hračkami a dalšími rekvizitami) vnímáme především silné téma
jinakosti a přirozenou hravost a energii
dětí využitou pro sdělení tématu, pak
Terka Schlöglová – LS Terka Žamberk
pod vedením Olgy Strnadové už předvedla pevný divadelní tvar
se skutečným hereckým projevem. Jednoduché, ale výtvarně
čisté loutečky (maňásci a javajky) i scéna, téměř minimalistické
hraní, ukázněný, jemný, ale živý projev aktérky a vtipné řešení
jednotlivých scén řadilo představení 1 x 3 pohádky (O vlkovi
a kůzlátkách, O Smolíčkovi a O Červené karkulce – výběr z 2x 7
pohádek Františka Hrubína) k vrcholům přehlídky. Kultivované
soustředěné herectví předvedly i půvabné dívky ze ZUŠ Veselí
nad Moravou v představení Stínové divadlo pro krásnou Lin.
Jevištní adaptace „japonské“ pohádky Hany Doskočilové zaujala
svojí poetičností, atmosférou, kterou podpořilo využití svíček a
svícnů jako zástupných předmětů pro jednotlivé postavy a i samotné stínové divadlo, které však paradoxně patřilo inscenační
nenápaditostí k méně zdařilým částem představení.
Africký příběh LS Štokrle Semily, autorské představení Pavla Martince a Jakuba Kováře, už ukazuje chuť uchopit
divadlo více do vlastních rukou, i když oko režisérky a pedagožky
Hany Mockové nelze pominout. Příběh cesty afrického chlapce
na konec světa a zpět rozehrávají s jednoduchými plošnými
LD Maminy Jaroměř
J. Dvořáková podle
vlámské pohádky:
Černá a Bílá Fróna
Foto: M. Strotzer
4 | 2007
15
Klíčové celostátní přehlídky
LS Čmukaři Turnov / Pavel Traub: Zvyřátka za to nemůžou. Foto: Ivo
Mičkal.
LS Terka Žamberk / František Hrubín: 1x 3 pohádky. Foto: Ivo
Mičkal.
„ ... Čmukaři i Céčko, prokázaly svou zkušenost a
vyzrálost také v kvalitním loutkoherectví.“
pohádku přetvořil pod pedagogickým vedením Jarky Holasové
a inscenoval jako lehce absurdní hříčku s ponaučením. Loutky
z recyklovatelného odpadu souzní s rámcem vyprávění nádražního uklízeče, jeho nedotaženost ale patřila k problémům
inscenace. Oba soubory však přivezly na LCH sympatický živý
mladý způsob divadelního uvažování a za to jim patří dík.
Mezi stálice chrudimského nebe bezesporu patří
soubory LS Céčko Svitavy a LS Čmukaři Turnov se svou nezaměnitelnou poetikou a způsobem herectví. Náročnější úkol
si vytyčilo Céčko, které se snažilo najít adekvátní divadelní
obraz k textům Daniila Charmse. V představení Fialový vítr
jsme viděli jakési vnitřní znovuprožití Charmse. Velmi niterné
herectví s využitím jednoduchých loutek i předmětů, atmosféru smutku a vnímání „ruské duše“ dotvářely použité scénické
prostředky – hudba, hra se světlem, někdy snad na hranici klišé.
Soubor spíše rezignoval na výklad, přiblížení, rozklíčování textů
i vlastních postupů, takže ve spojení s poměrně jednotvárným
temporytmem k mnoha divákům představení nedoputovalo
přes rampu jeviště a zůstal jen stísněný pocit a patos. Ti vyvolení pak vnímali smutek z pomíjivosti věcí a z relativity našeho
konání.2 Představení patřilo na LCH k nejdiskutovanějším a pro
své nesporné kvality bylo doporučeno do širšího výběru na
Jiráskův Hronov.
LS Čmukaři z Turnova přivezli divácky vděčnější a
pohodovější představení, a to scénické ztvárnění bajek Pavla
loutkami na stejně jednoduché plošné scéně představující čtyři
písečné duny. Hlavní devizou je ovšem spíše živý způsob herectví, přirozená komunikace mezi protagonisty, chuť a fantazie,
se kterou si pohrávají s příběhem, kterému přece jen chybí
jasné téma. Stejně specifické herectví a nápadité zacházení
se situací přinesl ve svém taktéž autorském počinu O Honzoj
Jakub Maksymov z LS Někdo z Jaroměře. Původně japonskou
LS Někdo Jaroměř
J. Maksymov
a J. Holasová:
O Honzoj
Foto: I. Mičkal
DNO Hradec Králové
LAPOhádky tedy Ledové techno
Foto: Ivo Mičkal
16
4 | 2007
Klíčové celostátní přehlídky
LS „C“ Svitavy / Daniil Charms: Fialový vítr. Foto: Ivo Mičkal.
LS Věk Plzeň / Kolektiv souboru: Fucking generation aneb Zbavme
se svých patosů a hymen. Foto: Ivo Mičkal.
Trauba pod názvem Zvyřátka za to nemůžou. Ke hraní využívali plošné loutky, maňásky, hračky, předměty a také sami
sebe. Sled jednotlivých vtipných výstupů – bajek (některé
byly rozehrány zajímavěji, některé odzpívány) vyvolal v sále
příjemnou atmosféru. Diskutována byla literární kvalita textů,
ty ale dokázal soubor divadelně povýšit. Oba soubory, Čmukaři
i Céčko, prokázaly svou zkušenost a vyzrálost také v kvalitním
loutkoherectví. I turnovská inscenace byla doporučena do širšího výběru na Jiráskův Hronov.
Emocionálně působivá a vesměs kladně přijatá byla
inscenace Fucking Generation aneb Zbavme se svých patosů a hymen, kterou zahrál plzeńský L. S. Věk, soubor složený z členů několika mladých divadel známých z předchozích
ročníků LCH, namátkou DNO, Pachýř Pačejoff, Rámus. Mnozí
z aktérů jsou v současné době studenty KALD DAMU. Devět
mladých lidí a Petra Kosová sdělili z jeviště své osobní výpovědi, velmi upřímné a přitom divadelně povýšené. Za zmínku
stojí i kvalitní hudební a výtvarná složka inscenace. Loutky, ač
se většinou nedopouštěly jednání, byly účelně využity. Škoda,
že ve druhé části představení soubor na tuto složku spíše rezignoval a spokojil se se sledem výpovědí a písní. Představení
Fucking Generation však spolu s Fialovým větrem patřila na
letošní LCH k těm, která překročila rámec loutkového divadla.
L. S. Věk byl s inscenací Fucking Generation nominován na
Jiráskův Hronov.
Pomyslným vrcholem přehlídky se stalo představení
LAPOhádky tedy LEDOVÉ TECHNO divadla DNO, Hradec
Králové, tedy několika jeho členů, kteří studují DAMU. Inscenace
je vyvážená po stránce herecké, výtvarné i hudební, zajímavá je
spojením moderních technologií (projekce) s přírodním materiálem (loutky z klacíků)3. Pokud se někteří diváci z různých důvodů přestávali orientovat v příběhu vycházejícím z laponských
mýtů, mohli se nechat unést sugestivní atmosférou, vnímat především vizuální (kromě projekce a hraní loutkami je vynikajícím
způsobem používána stínohra) a zvukovou složku (hudbu, která
určovala rytmus a atmosféru celého představení a do které vplul
obraz,4 obstarali Honza a Bára Kratochvílovi). Představení bylo
hráno v „laponštině“, velmi zvukomalebném jazyce, se sporadickými českými titulky. Inscenace byla doporučena do širšího
výběru na Jiráskův Hronov.
Právě propojení mladého amatérského (nejen) loutkového divadla a DAMU, způsobené nástupem některých
„Představení Fucking Generation / ... / spolu s Fialovým větrem patřila na letošní LCH k těm, která překročila rámec loutkového divadla. L. S. Věk
byl s inscenací Fucking Generation nominován
na Jiráskův Hronov.“
ZUŠ Veselí nad Moravou
Jana Doskočilová:
Stínové divadlo pro krásnou Lin
Foto: Michal Drtina
progresivních mladých loutkářů na tuto školu, je zajímavým aspektem, který se na letošní LCH kladně projevil. Není náhodou,
že právě inscenace vytvořené těmito tvůrci patřily k největším
zážitkům přehlídky. Je to snad příslib do budoucna? Byl bych
tomu rád.
¹ Robert Smolík, Valderon 2, 2007, str. 9
² Karel Tománek, Valderon 5, 2007, str. 6
³ Karel Tománek Valderon 7, 2007, str. 7
4
Petr Vodička, Valderon 7, 2007, str. 7
4 | 2007
17
Klíčové celostátní přehlídky
Karel František Tománek
závěrem 56. LCH
O čem byly
chrudimské semináře
Já se neodvažuji provést hodnocení celé přehlídky, ale sám
za sebe bych chtěl říct, že mám pocit, že vzhledem k programové
skladbě nám přehlídka poskytla široký a detailní obraz o současném
amatérském loutkovém divadle. Pro mě nejzajímavější ve chvíli, kdy
se prolínaly postupy činoherního a loutkového divadla. A této přehlídce bych do budoucna chtěl popřát, aby se tu objevovaly impulzy,
které obohatí nejen divadlo loutkové, ale divadlo jako celek. Děkuji
vám za fantastickou atmosféru.
Karel František Tománek při zakončení 56. Loutkářské Chrudimi. V
pozadí další členové přehlídkové poroty Petr Vodička a Petr Vydra.
Foto: Ivo Mičkal.
Porota 56. Loutkářské Chrudimi ve složení Karel František
Tománek (předseda), Robert Smolík, Jakub Hulák, Petr Vydra a Petr
Vodička udělila tyto ceny:
•
•
•
•
•
•
•
•
•
souboru L. S. Věk z Plzně za inscenaci Fucking generation
aneb Zbavme se svých patosů a hymen,
souboru Dno z Hradce Králové za inscenaci LAPOhádky
tedy Ledové techno,
Romanu Kudláčkovi a Kamilu Bělohlávkovi za výtvarnou
složku inscenace LAPOhádky tedy Ledové techno,
Honzovi a Báře Kratochvílovým za hudbu k inscenaci
LAPOhádky tedy Ledové techno,
souboru Čmukaři z Turnova za herectví v inscenaci
Zvyřátka za to nemůžou,
souboru „C“ ze Svitav za osobitou interpretaci textů Daniila
Charmse v inscenaci Fialový vítr,
Janě Dvořáčkové za herectví v inscenaci Černá a bílá Fróna,
Olze Strnadové za pedagogické vedení při práci na
inscenaci 1×3 pohádky,
Vítězslavě Trávníčkové za pedagogické vedení při práci na
inscenaci Stínové divadlo pro krásnou Lin,
souboru Bublanina ze Vsetína za autorský přístup a herectví
v inscenaci Začarovaný les.
Porota nominovala na festival amatérského divadla
Jiráskův Hronov 2007 inscenaci Fucking generation, a doporučila
inscenace: LAPOhádky tedy Ledové techno, Zvyřátka za to nemůžou,
Fialový vítr a Začarovaný les.
18
Účastníci 56. Loutkářské Chrudimi si mohli vybrat
z celkem 14 seminářů. Vedle již tradičního K – klubu pro děti,
letos vedeného členkami Tlupyatlapy ze Svitav, a semináře
U – U nás, vedeného Magdou Johnovou ze ZUŠ Žerotín a
určeného pro – náctileté, pokrývala letošní nabídka širokou
paletu sahající od každoročně se navracejících seminárních
stálic D – Dramaturgie pod vedením dramaturgyně Divadla
Minor Petry Zámečníkové, H – Hlasovka opět pod taktovkou
pedagožky Jany Altmannové z DAMU nebo ještě A – Autorskodramatizátorský seminář Luďka Richtera přes semináře
méně tradiční N – Neverbální divadlo lektorované Michalem
Hechtem až po ryzí experimenty P – Pokus o minimalismus
Jiřího Adámka.
„Teoretici“ se uzavřeli do svých místností a celý týden
strávili diskutováním a prací nad texty. V případě autorů
a dramatizátorů (seminář A) studovali, kriticky rozebírali
a upravovali texty vlastní, v případě dramaturgů (seminář
D) pracovali s textem hry Drak od J. Švarce. Několikrát si
jej přečetli a poté rozebírali na situace, zkoumali možnosti,
jeho dramatizace, analyzovali postavy a nakonec porovnali
své snažení s tím, jak hru ztvárnilo hradecké Divadlo Drak
Z předváděčky
loutkářské dílny
K. Šefrny a J. Polehni:
Foto: Ivo Mičkal.
Výsledková listina
56. Loutkářské Chrudimi
•
Jaques Joseph
4 | 2007
Klíčové celostátní přehlídky
„Účastníci 56. Loutkářské Chrudimi si mohli vybrat z celkem 14 seminářů.“
Ze semináře Zvuk, hlas, divadlo
Jana Matáska. Foto: Ivo Mičkal.
(Petra Zámečníková s sebou přivezla videozáznam jejich
inscenace).
Hlasovka Jany Altmanové se svým obsahem držela
již loni zavedené a osvědčené tradice. Seminaristé se nejprve
učili správně dýchat a pracovat s dechem a hlasem a vůbec si
osvojovali základy správné a znělé jevištní mluvy. Na těchto
základech pak mohli dále experimentovat a zkoumat, jak se
proměňuje vyznění věty v závislosti na změně intonace, dikce,
frázování nebo rozmístění akcentů ve větě. Zkrátka nepřišla
Z předváděčky semináře Pokus o minimalismus
Jiřího Adámka. Foto: Ivo Mičkal.
herců. Hlavně žádný děj, ten mohl nanejvýš samovolně vyvstat.
Pracovalo se i s textem, s nezávisle probíhajícími vnitřními
monology nebo jednoduchými dialogy a také se synchronizací
pohybů či zpomalováním nebo dokonce zastavováním času.
Všechny seminaristy práce velice zaujala a podle jejich slov se
jim nakonec doopravdy povedlo objevit skutečný minimalismus,
přestože se jim to možná nepodařilo tak dobře sdělit divákům
během závěrečného vystoupení. To se skládalo z několika scének
zaměřených vždy na jeden jediný atom výstavby dramatické
situace, přičemž některé z nich nemohl divák nezasvěcený do
bližších okolností práce v semináři plně ocenit.
Z předváděčky semináře Technologie loutky
Vítězslava Kuschmitze. Foto: Ivo Mičkal.
ani gesta a mimika, které zcela pochopitelně také významně
ovlivňují vyznění textu. Všechny tyto možnosti práce s hlasem
pak předvedli na závěrečné recitaci krátkých textíků.
Dalším již tradičním seminářem byl „hudební“ (Z),
již několik let vedený Janem Matáskem. V semináři se vedle
práce s rytmem (různé alternativní i klasické perkuse) celou
dobu především intenzivně zpívalo. Střídaly se improvizace,
některé z naprostého ticha a jiné na určitou basovou linku,
s nastudováním předem připravených vlastních písniček
našeho lektora. Honza byl velice vstřícný, upravoval program
podle přání svých seminaristů a několikrát jim zprostředkoval i
velice silné zážitky, například společný výlet do nedaleké vísky.
Svou předváděčku pak Zetkaři spojili se seminářem
P – Pokus o minimalismus Jirky Adámka. Tento vpravdě
experimentální seminář byl skutečným hledáním nikoli často
zprofanovaného využívání minimalismu na divadle, ale jeho
samotného a divácky ne vždy vděčného jádra. Základní inspirace
vycházela z minimalistické hudby (např. skladba pro 100
metronomů – z počáteční tikající kakofonie postupně odpadává
metronom po metronomu a skladba končí tichem) a na scéně
se pak vycházelo z nejjednodušších možných daností – jedno
místo, jeden vztah nebo jeden pocit. Pracovalo se i se zástupnými
předměty reprezentujícími alter- nebo antiega jednotlivých
„Nejojedinělejším seminářem letošní Chrudimi
byla bezesporu Loutkářská dílna (L). Přísně vzato nešlo ani o seminář jako spíš o pokus navázat
na tradici loutkářských konzervatoří pořádaných
Janem Dvořákem – ostatně oba lektoři Jiří Polehňa a Karel Šefrna se poznali právě na jedné
z nich.“
4 | 2007
19
Klíčové celostátní přehlídky
Tradiční součástí nabídky, tím, co na žádné Loutkářské
Chrudimi nemůže chybět, jsou semináře zaměřené na práci
s loutkou. Letos byly dva: Maňas a maňásek (lektorka Mirka
Vydrová) a Technologie loutky (lektor Vítězslav Kuschmitz).
Maňáskáři se pochopitelně soustředili na maňásky (přestože
při výrobě vlastní loutky někteří seminaristé nevědomky
vyrobili javajku), s čímž byla spojena řada cvičení pro pružnost
a ohebnost rukou a prstů. Seminaristé taktéž prováděli řadu
doplňujících cvičení, souvisejících zejména s vnímáním
svého těla a zkoumáním jeho pohybů a způsobů, jakými
vyjadřuje emoce, které poté zkoušeli přes ruce přenášet i
do loutek. Po úvodní výrobě loutky z předem připravených
předmětů (vařečka, balonek,…) si seminaristé vyzkoušeli i
výrobu klasického kašírovaného maňáska, ale nestačili ho
za jeden týden dokončit, a tak se jedinou náplní závěrečné
předváděčky staly etudky hrané pouze rukama v bílých
rukavicích. Seminaristé plně využili pohyblivost svých rukou
a spíše než lidské postavy originálně předváděli různá zvířata
(želvu, šneky…).
I v semináři Technologie loutky si mohli seminaristé
vyzkoušet výrobu loutky, tentokrát klasické špalíčkové
marionety, které si také zkusili i navázat. Se svým výtvorem
následně zkoušeli hrát, aby si uvědomili, jak významně
předurčuje způsob výroby a navázání loutky její výrazové a
pohybové možnosti. Seminář se ale neomezoval pouze na
marionety – podobným způsobem byl zkoumán vztah mezi
technologií a výrazovými možnostmi u mnoha dalších typů
loutek. Vedle marionet si účastníci vyzkoušeli také výrobu
papírových loutek určených pro stínohru a v plánu byla i výroba
javajky, na kterou ale již nezbyl čas.
Řadu technicky zaměřených seminářů ještě obohatil
seminář S – Scénografický seminář vedený scénografkou
Irenou Marečkovou a režisérem, hercem a muzikantem Jiřím
Vyšohlídem. Účastníci tohoto semináře se učili spojovat
téma inscenace s výpravou a pracovat s prostorem. V malých
skupinkách pak vypracovávali scénografické návrhy pro
zinscenování Sněhové královny. Nápady pokrývaly širokou
škálu možností a každý jasně vyjadřoval jedno z možných
témat, jak k textu přistupovat. Po dohodě s lektory byla
dvě základní možná témata: „cesta“ a „virtuální světy“. Mezi
návrhy pak bylo například minimalistické kukátko inspirované
prostředím Chrudimi nebo impozantní kruhová aréna s obřími
pohyblivými zrcadly. Zkrátka nepřišla ani práce se světlem (úzce
související s výpravou) – hotové makety byly různě nasvíceny
Ze semináře Neverbální divadlo
Michala Hechta. Foto: Ivo Mičkal.
20
4 | 2007
a vyfotografovány, aby bylo možné udělat si představu, jak by
mohla výprava v případě realizace vypadat.
Posledních několik let se objevují také semináře nějak
související s pouličním divadlem. Seminář pojmenovaný G
– Genius loci – Genius cosi, vedený autorem řady site-specific
projektů Tomášem Žižkou, se ale letos spíše než na pouliční
divadlo zaměřil přímo na atmosféru města. Seminaristé strávili
týden chozením po městě, seznamováním se s jeho historií a
nalézáním skrytých míst, která dávají nahlédnout genia loci
krásné Chrudimi. V souladu s tímto hledáním pak seminaristé
nedělali žádné happeningy či průvody, ale vytvářeli malé etudy,
na kameru zachycované „momentky z atmosféry Chrudimi“,
které pak měli ostatní účastníci LCH možnost zhlédnout.
Seminářem, který vzbudil velký zájem, přestože
nebyl příliš loutkově zaměřený, byl seminář N – Neverbální
divadlo, jehož lektorem byl mim Michal Hecht. Tento fyzicky
dosti náročný seminář (náročnost byla naštěstí kompenzována
častými závěrečnými masážemi) bylo možné rozdělit na
dvě části. V jedné se seminaristé seznamovali se základy
pantomimické techniky, učili se předvádět tažení, tlačení,
stoupání, klesání i klasickou pantomimickou chůzi a v druhé
se učili tvořit a srozumitelně předvádět neverbální příběhy.
Jako inspirace sloužily jak klasické pohádky, tak i hudba nebo
prostor.
Nejojedinělejším seminářem letošní Chrudimi byla
bezesporu Loutkářská dílna (L). Přísně vzato nešlo ani o seminář
jako spíš o pokus navázat na tradici loutkářských konzervatoří
pořádaných Janem Dvořákem – ostatně oba lektoři Jiří Polehňa a
Karel Šefrna se poznali právě na jedné z nich. Dílna tak fungovala
již od dubna a před LCH proběhla čtyři celovíkendová setkání.
To mělo umožnit vytvoření mnohem užšího, intenzivnějšího
kontaktu mezi účastníky. Vedle technického nácviku způsobu
práce s různými typy loutek (účastníci např. dostávali domácí
úkoly vytvořit nějakou etudu s danou loutkou) během těchto
setkání postupně vznikalo plnohodnotné loutkové představení,
od prvních krůčků, kterými bylo hledání cesty k textu a nalézání
tématu, o kterém by se mělo hrát (klasické diskuze nad
dramaturgií inscenace), přes dramatizaci (výchozím textem byla
pohádka Rudovous ze sbírky Kočičí král Pavla Šruta) a skládání
písní až k výrobě scény a loutek. Dílna tak komplexně pokrývala
všechny momenty přípravy inscenace. Celé úsilí vyvrcholilo
na Loutkářské Chrudimi. Týden intenzivního zkoušení bylo
završeno úspěšnou premiérou, s výhledem na další reprízování
i na další podobné dílny v následujících letech.
Ze semináře Genius loci
– Genius cosi Tomáše Žižky.
Foto: Ivo Mičkal.
Klíčové celostátní přehlídky
Dětská scéna 2007
Trutnov 15.–21. června 2007
Dominika Špalková, členka lektorského
sboru DS 2007 (s oporou a podporou Lenky
Novotné – NIPOS-ARTAMA)
Mé napětí a očekávání letošní Dětské scény, díky
níž se člověk vymaní ze svých každodenních povinností a na
necelý týden se ponoří jen do vod divadla hraného dětmi, ve
mně způsobil jistý přetlak, takže jsem do Trutnova dorazila
(k neskrývanému údivu organizátorů i mně samotné!) o den
dříve. Což byla nakonec šťastná náhoda, protože v tomto
„dnu navíc“ jsem mohla vychutnat atmosféru města Trutnov,
nastavit v parku nad městem tvář slunci, což se díky náročnému maratonu přehlídky už ani mně, ani nikomu dalšímu
z lektorského sboru nepodařilo.
Již 36. ročník celostátní přehlídky Dětská scéna (dále
jen DS) začal tradičně vystoupením sólových recitátorů. Další
den se již paralelně přidaly vystoupení souborů a začala práce seminaristů v tvůrčích dílnách. Porota či lektorský sbor (jak
kdo chce) se letos sešla ve složení: Jaroslav Provazník (předseda), Jaroslav Deyl, Václav Klemens, Peter Janků, Dominika
Špalková a členkou a zároveň moderátorkou veřejných diskusí byla Marie Poesová. Nejdůležitější zodpovědnou osobou,
která na vše dohlížela a řešila problémy se soubory, lektory,
místními pořadateli, redakcí deníku DS a ani netuším s kým
ještě, ale snad 25 hodin denně, byl skvělý Jakub Hulák z NIPOS Artama.
Dříve, než přijde výčet minirecenzí k představením
uvedeným na letošní DS, ráda bych přeci jen připomněla
specifika dětského divadla a jeho hodnocení. Pomyslně se
ZUŠ Veselí nad Moravou
Hana Doskočilová, Vítězslava Trávníčková:
Stínové divadlo pro krásnou Lin
Foto: Ivo Mičkal
LDO ZUŠ Hlučín / Pavel Šrut, Lenka Jaborská: O Gothamských. Foto:
Michal Drtina.
Divadlo Vydýcháno ZUŠ Liberec / Jules Jouy, Libuše Hájková: Lavičky na promenádě. Foto: Michal Drtina.
v tomto případě totiž ocitáme zároveň
na dvou pólech, na nichž proti sobě
stojí pedagog, a umělec či vedoucí souboru a režisér inscenace. K inscenacím
dětského divadla přistupujeme jednak
z pohledu divadelně-kritického, ale
zároveň nemůžeme opomenout okolnost, že se jedná o pedagogickou práci,
jejímž výsledkem je divadelní tvar. Tento
fakt by ale neměl být zneužit pro omlouvání nedostatků inscenace (což se často
stává), a zároveň by účastníkům veřejné
diskuze a zejména seminaristům, neměl
dávat pocit jasných a „jediných správných odpovědí“ stylem
co bylo v inscenaci špatně a jak by se to správně mělo dělat
(což se stává stejně často). Nebere se příliš v potaz, že divadlo,
i to dětské, je živým tvarem, které zhmotňuje tajemství života
teď a tady. Debata o dětském divadle by proto měla spíše než
hodnotit hledat, problematiku pojmenovat a klást otázky, nabídnout konfrontaci a provokovat zúčastněné k živé diskuzi a
polemice. Nejsem si jista, jestli v tomto duchu letošní diskuze
na DS fungovaly… Přínosem byly určitě individuální hodinové rozbory lektorů s jednotlivými vedoucími souborů, ve kterých byl prostor na bližší prozkoumání problematiky inscena-
4 | 2007
21
Klíčové celostátní přehlídky
LDO ZUŠ P. Kalety Český Těšín
Martina Zajacová, Sára Miczová, Josef Bičiště:
O hodné Sáře, líné Pepině a spravedlivé čarodějnici
Foto: M. Drtina
cí, upozornění na konkrétní nedodělky,
rezervy, nedomyšlenosti a hledání možných konkrétních cest, které by inscenaci
pomohly. Porota se také dozvěděla více
o okolnostech vzniku inscenace a tyto
informace následně tlumočila v plénu
veřejných diskuzí, kterých se již vedoucí
souborů nemuseli účastnit.
Letošní Dětská scéna mi přinesla především podnětné otázky: Jaký je
vývoj dětského divadla? Může se vůbec
dětské divadlo vzhledem ke své povaze
vyvíjet? Zda a jak sleduje a reflektuje dětské divadlo proměnu světa a vývoj současného divadla? Neopakují se v něm již
řadu let stále tytéž vyjadřovací prostředky? Jak se vyhnout
falešným jistotám a do jaké míry se může experimentovat?
Kde najít rovnováhu mezi pedagogem a umělcem? Pro rozkrytí alespoň částí z nich uvádím v závěru tohoto článku citaci
z rozhovoru s lektorem jednoho ze seminářů Dětské scény
– scénografem, performerem, pedagogem DAMU Tomášem
Žižkou a jeho pohledu na setkání se seminaristy a vztahu pedagogiky a divadla.
Stručné recenze programu celostátní
přehlídky Dětská scéna 2007
ZUŠ Hlučín – O Gothamských
Ve čtyřech příbězích o Gothamských se vedoucí
spolu se svým souborem pokusila využít principu ilustrace
„Nebere se příliš v potaz, že divadlo, i to dětské,
je živým tvarem, které zhmotňuje tajemství života teď a tady. Debata o dětském divadle by proto
měla spíše než hodnotit hledat, problematiku
pojmenovat a klást otázky, nabídnout konfrontaci a provokovat zúčastněné k živé diskuzi a
polemice.“
DDS KUK! ZUŠ Biskupská, Praha 1 / Ivana Sobková a soubor: Němý
film. Foto: Michal Drtina.
22
4 | 2007
„Letošní Dětská scéna mi přinesla především
podnětné otázky: Jaký je vývoj dětského divadla? Může se vůbec dětské divadlo vzhledem
ke své povaze vyvíjet? Zda a jak sleduje a reflektuje dětské divadlo proměnu světa a vývoj
současného divadla? Neopakují se v něm již
řadu let stále tytéž vyjadřovací prostředky? Jak
se vyhnout falešným jistotám a do jaké míry se
může experimentovat? Kde najít rovnováhu mezi
pedagogem a umělcem?“
Klíčové celostátní přehlídky
pohybem a gestem. První tři příběhy
ZUŠ Turnov / Kolektiv souboru:
byly vybrány ze Šrutova Kočičího kráCo ze mě bude. Foto: Michal Drtina.
le, čtvrtý – o volbách gothamského
starosty – je původním textem, který
jako zajímavou variaci na kocourkovské
příběhy napsal nejstarší člen souboru.
Princip vytváření gestických a pohybových paralel k vyprávění, kterým
se soubor vydal, ovšem nebyl využit
důsledně. Spíše naznačil cestu, kterou
by bylo možné jít dál, směrem k posílení a ozřejmění tématu celé inscenace. Mnohdy totiž tento princip pouze
vyprávění dubloval, ale neozvláštňoval
a nedodával k vyprávění „další rozměr“.
Otázky také vzbudila práce inscenátorů s prostorem a se scénografickými
prvky (dětské židličky a jejich využití,
vymezení scény praktikábly, se kterými
se ne vždy důsledně pracovalo apod.)
Navzdory tomu, že inscenace přinesla řadu otazníků, je třeba nesklouzla k podbízivosti, na druhou stranu „naplněnost“
ocenit kultivovanost a vybavenost dětí směrem k hereckému aktu svlékaní by možná byla skvělou paralelou k tématu inprojevu a citlivé a vědomé vedení souboru.
scenace. Libereckému souboru se také podařilo dotknout se
aktuálního obrazu dnešní politiky, potažmo chování politiků.
Soubor Divadla Vydýcháno, ZUŠ Liberec
Z dětí byla znát chuť a potřeba se k němu vyjádřit. Kdo viděl
– Lavičky na promenádě
Sympatická inscenace vedoucí souboru Libuše stejnou inscenaci na krajské přehlídce, vyzdvihl práci vedoucí
Hájkové přinesla energeticky nejsilnější vystoupení prvního a režisérky, která se nebála do tvaru znovu vstoupit a upravit
dne přehlídky. Představení fungovalo nejpřesněji v momen- jej směrem k posílení tématu a temporytmu inscenace. Obraz
tě, kdy se scházeli radní města. Zkratka a gradace používaná nehybné, a přesto tak výmluvné rady města s peripetií vstupu podlézavého radního zůstal z prvního dne DS nejsilnějším
divadelním zážitkem.
„Zajímavé je téma, které se pokouší ztvárnit „život po životě“ a hlavně zvolený rámec představení, ve kterém se události za hranicí reálného
světa jakoby odehrají v průběhu jedné sekundy
– během polibku sestry, která se stará o svého
bratra ležícího v kómatu v nemocnici.“
ZUŠ P. Kalety Český Těšín – O hodné Sáře, líné
Pepině a spravedlivé čarodějnici
Chybějící dramaturgická linie asi nejvíce a nejpalčivěji zradila tvůrce tohoto představení. Autorský text, pod
kterým jsou podepsány obě hlavní představitelky, si propůjčuje
základní prvky klasických pohádek – dobrou a zlou sestru, motiv
DDS Lannovka DDM České Budějovice
Kolektiv souboru: Město masek. Foto: Michal Drtina.
ve výstavbě této opakované situace ale
naopak chyběla v další refrénové části,
kdy si obyvatelé města uvědomili, že si
sedli na čerstvě natřenou lavičku. Tam
se zůstalo pouze v rovině ilustrace, což
situaci ani vztahy mezi postavami dále
neposouvalo. Pevnějšímu semknutí
inscenace by napomohla důslednější
žánrová přesnost a upřesnění jednotlivých typů postav, které v příběhu vystupují. To by zároveň přirozeně nabídlo
řešení vztahů a postojů v ostatních
situacích inscenace. Rozprava v porotě i seminářích se také dotkla nahoty,
respektive použití postupného svlékání postav na jevišti. Někdo ji vnímal
jako silný jevištní znak, se kterým ale
inscenátoři nepracovali důsledně, pro
jiného byla satirou v něžném provedení
pubescentů. Podstatné ale zůstává, že
4 | 2007
23
Klíčové celostátní přehlídky
zavádějící a rozpačité s ohledem na etické vyznění celku inscenace. Smělý pokus
směrem k autorskému divadlu s dětmi tak
v tomto případě přinesl mnoho rozporů a
klíčovým problémem se jevila celková
dramaturgie inscenace.
KUK!, ZUŠ Biskupská, Praha 1
– Němý film
Atributy němého filmu byly tím,
co předurčilo výběr prostředků a žánr
této inscenace. Téma – o čem se bude
hrát – naznačily první titulky s uvedením,
že hra bude o vztazích ve zkratce – od
prvotního zamilování, přes lásku, rodičovské trable a rozpad manželství až ke
vzniku dvou nových partnerských svazků.
Souboru se povětšinou velmi dobře dařilo udržet žánr grotesky a využít stylizovanou zkratku. Zde se musí také vyzdvihnout herecké a pohybové vedení dívek ze
souboru. Občas si vypomohly prostředky
pantomimy, škoda, že některé momenty sklouzly zbytečně k
„posunčině“ a ilustrativnosti – nejvíce ve hře s imaginární rekvizitou. Bylo znát, že autoři chtěli přes vybrané situace poukázat
(i když v nadsázce) na problematiku současných partnerských
vztahů. Inscenace ale jako celek chvílemi bojovala se svým
obsahem a zvolenou formou. Naopak stylově a citlivě působila
klavírní improvizace doprovázející celé představení. Nicméně
zejména odpolední představení mělo švih a energii a ve své
poměrně herecky náročné stylotvorné rovině přes všechny
uvedené výhrady dobře komunikovalo s hledištěm.
Moje pětka ZUŠ Jaroměř / Gyula Urbán: Bleděmodrý Petr
Foto: Michal Drtina
putování, potrestání zla atd. Následně ale ve změti scén a scének
s nimi nakládá velmi samoúčelně. Nejasné uchopení zvolených
prostředků a postoj představitelek k příběhu tak vyvolává rozpaky v zásadní otázce, zda se jedná o divadlo na divadle nebo o
iluzivní pohádku. Ani jedno totiž není důsledně dotaženo a použití výtvarných ilustrací (nejmarkantněji při znázornění cesty, kdy
jsou použity nakreslené kulisy domů, zvířat atd.) jen k rozpakům
přispívá. V závěru je sice opět zlo pohádkově potrestáno a v tomto případě navíc polepšeno, ale dobru je odebrána odměna… Z
hereckého projevu jinak šikovných a disponovaných dívek je ale
bohužel znát počátek manýry a oslovování diváků během představení, které prvoplánově naznačuje svou adresnost nejmenším
divákům, což také není nejšťastnější. Tady by se ze strany vedoucího měla trochu více pohlídat míra i rovina toho, kam představení s dětmi vést a kam už zkrátka ne…
DS Lannovka, DDM České Budějovice
Město masek
Provokativní otázka rozhraní života a smrti se stala
rámcem inscenace, která původně vycházela z literární předlohy Město masek. Vedoucí soboru se ale ve vytvoření příběhu,
který převedli na jeviště, vydali cestou autorskou. Zajímavé je
téma, které se pokouší ztvárnit „život po životě“ a hlavně zvolený rámec představení, ve kterém se události za hranicí reálného světa jakoby odehrají v průběhu jedné sekundy – během
polibku sestry, která se stará o svého bratra ležícího v kómatu
v nemocnici. Tento zajímavý inscenační koncept však naráží
na formální i obsahové naplnění. V inscenaci není důsledně řešen přechod z
reálného do nereálného světa a je spíše
mechanický bez vnitřního zdůvodnění.
Stejně tak použití masek, které by mělo
být prostředkem stylizace pohybu, gesta a odlišením postav z „města masek“,
zůstává jen vnějším výtvarným znakem,
se kterým se divadelně dále nepracuje.
Největším problémem jsou však nelogické vztahy a jednání postav v nereálném
světě, které mohou být ve výsledku až
24
4 | 2007
ZUŠ Turnov – Co ze mě bude?
Na vystoupení turnovského souboru dětí ze sedmých
až devátých tříd ocenil lektorský sbor volbu tématu a shodl se
na tom, že je pro tuto věkovou skupinu důležité a aktuální.
Inscenace má ale podobu spíše mozaiky etud a her než generační výpovědi. Scénky, které jsou tu více, tu méně vtipnými
situacemi – v letadle, na automobilových závodech, při natáčení filmu o Jamesi Bondovi, agentu 007 – sice exponují různé
profese, ale jsou to spíše nezávazné a někdy i banální hříčky
působící v podání starších dětí někdy až trochu naivně. Není
Klíčové celostátní přehlídky
zde hlavně vyjasněno, zda se jedná o
představy a skutečné touhy dětí, které
stojí před rozhodnutím výběru budoucího povolání, nebo náhodně zvolené
a předvedené profese podle představ
dospělých. Tomu by totiž odpovídala
jistá klišovitost, která se ve výběru a následném rozehrávání profesí v představení projevila. Tyto okolnosti „generační
výpověď“, kterou autoři avizují v titulu
inscenace, značně znejišťují…
Někdo ZUŠ Jaroměř / Jakub Maksymov: O Honzoj
Foto: Michal Drtina
Moje pětka, ZUŠ Jaroměř
– Bleděmodrý Petr
Problém neustále narůstající šikany mezi dětmi byl výchozím impulzem
při přípravě inscenace Bleděmodrého
Petra. Často uváděná hra Gyuly Urbána
obsahuje téma odmítnutí, jinakosti a
šikany a byla tak inspirativním výchozím
materiálem pro práci souboru. Vedoucí
Jarka Holasová text výrazně krátila a vybírala z něj pouze některé situace. Proto asi došlo k tomu, že některé postavy ze hry náhle zmizí a my se nedozvíme proč a co se
s nimi stalo. Byl například nějak potrestán kocour, který Petrovi
působil řadu problémů? Ve scénografii se mohlo důsledněji pracovat s významem paravánu a použití školní lavice. Na druhou
stranu se děti na jevišti pohybovaly přirozeně a stejně tak se
chovaly i k loutkám (i když nebylo vždy jasné, zda jsou v daný
moment za sebe či za loutku). Některé výstupy nebyly hereckou
intenzitou a zapojením dětí do rolí dostatečně naplněny, což
bylo znát zejména při odchodech za paraván, který děti často
plnily pouze jako technický úkol. Poetický obraz moře v závěru
inscenace trochu zamlžil vysvětlení konce příběhu, nicméně asi
nejvíce toto křehké představení naráželo na neintimnost prostoru trutnovského kinosálu. Přes všechny výhrady jsme viděli
milé představení, které zvláště v poslední třetí odpolední repríze
rezonovalo s hledištěm.
Dohráli jsme ZUŠ Uherské Hradiště
Josef Škvorecký,
Hana Nemravová a soubor:
Z Deníku Josefa K., žáka II. B
Foto: Michal Drtina
Někdo, ZUŠ Jaroměř – O Honzoj
Jakub Maksymov si zvolil za výchozí momenty svého
autorského představení některé motivy japonské pohádky Pán
rýžové hory, ve které obrovská stonožka unáší lidi z jezerního
království a je zahubena statečným bojovníkem Pánem rýžové
hory, který si až v posledním okamžiku málem prohraného boje
vzpomene, že ji může usmrtit pouze lidská slina. A Jakub toto
spojí s českým Honzou, který všem pomáhá, nic za to nedostane, a proto jde do světa, ztratí se a objeví se v japonské pohádce.
Vše zasadí do prostoru nádraží, kde se drážní metař, z rozčilení
nad poplivaným peronem, rozhodne pro poučení vyprávět lidem na peronu tuto svou lehce pomatenou pohádku. Odpadky
se mu stanou materiálem pro loutky, které postupně vytahuje
ze svého vozíku na smetí. I druhému představení z Jaroměře
nejvíce ublížil prostor, v němž se odehrávalo. Jakub totiž v průběhu hry atakuje diváky svými otázkami, neváhá je vtáhnout do
hry jako spoluhráče a improvizuje. A v tom mu chyběl vzhledem
k dispozicím prostoru kina těsný a bezprostřední kontakt s divákem. Jakubovo autorské představení je přesto sympatické ve
svém neokázalém nadšení, pokusech, omylech a především v
hledání své cesty.
Dohráli jsme, ZUŠ Uherské Hradiště – Z deníku
Josefa K., žáka II.B
Prozaickou předlohou inscenace se stala
Škvoreckého knížka Ze života lepší společnosti. A hned na
tomto místě vzniká otázka: Je optika dětského věku, kterou
Škvorecký použil pro zobrazení 30. let minulého století, příhodným důvodem k inscenování tohoto textu v dětském divadle?
Samotná inscenace pochybnosti nevyvrátila. Škvoreckého adre-
4 | 2007
25
Klíčové celostátní přehlídky
ZUŠ Veselí nad Moravou / Hana Doskočilová, Vítězslava Trávníčková: Stínové divadlo pro krásnou Lin. Foto: Michal Drtina.
„První tóny inscenace, která je položená do šera,
vytvářejí zvláštní, až rituální atmosféru. Skrze
jednoduché znaky (svíčky, svícny apod.) a slovní
jednání nám tři dívky převyprávěly příběh inspirovaný japonskou pohádkou.“
sát je dospělý čtenář a pohled dítěte je autorským prostředkem
vyprávění. Autorka inscenace Hana Nemravová zajímavě vymezila ústřední postavu vyprávění, která byla tvořena hned třemi
výrazně odlišenými představiteli. To, jak je Josef K. exponován,
ale není v dalším jevištním provedení tohoto nápadu dále rozvíjeno. Chuť a energie, se kterou se skvěle typově obsazení kluci
pohybují po jevišti, především pokulhává za chybějícím vyprávěcím klíčem. Jednotlivým, i když mnohdy vtipně realizovaným
akcím zkrátka chybí kompaktnost celku inscenace.
(svíčky, svícny apod.) a slovní jednání nám tři dívky převyprávěly příběh inspirovaný japonskou pohádkou. Vhodně zvolenými
prostředky vzhledem k výběru předlohy a vytvořením atmosféry dokázaly nahradit expresi či psychologické jednání, na které
jsme v kontextu evropského divadla zvyklí. Na příběhu dcery
kupce, která neumí chodit ani mluvit a kterou z tohoto zakletí
zachrání až cizinec prostřednictvím stínového divadla, se zároveň střetává svět materiálních a duchovních hodnot. Dívky byly
dobře vybaveny mluvně i pohybově a jednání mezi sebou i promluvy za postavy vedly čistě a srozumitelně. Stínohra, která se
v inscenaci třikrát objevila, byla pro někoho ze seminaristů (na
pozdějším rozboru) málo dynamická. Jiným naopak připadala
přesně v řádu věci – tedy ve smyslu přijmutí tohoto záměru
jako obrazu či kaligrafie, která nepotřebuje další rozehrávání.
Přeci jen by se ještě dalo uvažovat o míře stylizace služebných,
jejichž dynamika a razance, která z představení trochu čněla.
Naopak, by se mohla paradoxně v „utlumení“ sémanticky posílit postava cizince. Stínové divadlo pro krásnou Lin bylo ale
vskutku příjemným divadelním zážitkem.
Horní-Dolní, ZŠ Sloupnice – O kocouru, kohoutu a kose
Eva Sychrová a její soubor Horní-Dolní ze Sloupnice
nejsou na Dětské scéně žádným nováčkem. Práce, kterou má
tato vedoucí za sebou, je úctyhodná. Pochybnosti a otázky,
jež inscenace vyvolala, mají původ především v dramaturgii.
Tím základním problémem je konflikt mezi zvolenou látkou,
anekdotickou pohádkou Boženy Němcové, blízkou kocourkovským příběhům o bláznech a hlupácích, a tématy, která se
na tento příběh snažila vedoucí se souborem trochu neobratně „našroubovat“. Rámcová situace na trhu a závěrečné pou-
ZUŠ Veselí na Moravě
– Stínové divadlo pro krásnou Lin
První tóny inscenace, která je položená do šera, vytvářejí zvláštní, až rituální atmosféru. Skrze jednoduché znaky
DDS Bubliny Dramatické školičky Svitavy / E. Frynta, I. Štuka, P.
Šrut, J. Balík, L. Středa, J. Slíva, J. Mandlová: Havěť všelijaká. Foto:
Michal Drtina.
26
4 | 2007
čení (bez práce nejsou koláče.) totiž působí vzhledem k povaze předlohy nevěrohodně a až násilně. Zvolené prostředky
jsou různého řádu a různé kvality. Např. dobře funguje ukončení jednotlivých epizod a podtržení point zastavením akce,
nedůsledná je ale práce s prostorem, světlem a nahodile se
tu mísí rekvizity reálné, imaginární a zástupné. Přesto je třeba
ocenit vybavenost a kultivovanosti dětí v souboru především
v mluvním projevu a pěveckých partech.
BUBU, klub dětské kultury Vsetín – O slepičce kropenaté
Sympatické loutkářské představení vsetínského
souboru, které vycházelo z dramatizace předlohy Františka
Klíčové celostátní přehlídky
Nepila, mělo jedno úskalí: obsahová
složka příběhu chce v sobě nést – sice
oslabené, ale přece jenom – ponaučení.
Zároveň prostředky, kterými je příběh
vyprávěn, využívají absurditu a nonsens, což na sebe někdy dost naráželo.
Z výtvarného hlediska jsou dobře trefené loutky slepiček, loutky ostatních zvířátek už mají ale omezenější možnosti
animace, což trochu komplikuje i vztah
vodičů k postavám. Nejednotnost výtvarných prostředků se ovšem projevila
ve chvíli, kdy se ocitáme v prostředí
města. V představení se dobře pracuje
se stylizační zkratkou a nadsázkou, jen
některé postavy z „lidského světa“ trochu ulpívají na realistických detailech.
Na představení do kterého byla zapojena se zjevnou samozřejmostí dívka na vozíčku, byla znát také dobrá kolektivní
souhra souboru.
dddd, ZUŠ Děčín – Po(hádka)
Inscenace, která vznikla na motivy pohádky z knihy
Stanislava Filipa Jak cikán rozplakal princeznu, využívá a nabízí dva herní plány. Jedním je plán pohádky a druhým je konflikt
chlapců a děvčat v souboru. Tento inscenační princip tak na
jednu stranu nabízí skvělý hrací prostor pro zcizování a hru
se vztahy protagonistů ve skupině (nebo jejich generačního
modelu) na stranu druhou, ale vyvstává otázka, jestli je právě
zvolená pohádka pro takto razantní uchopení inscenace „naladěna“. Problémem se jeví hlavně propojování těchto plánů, které občas probíhají izolovaně a občas snaha o jejich propojení až
příliš urputná. Z inscenace je přitom znát potřeba a chuť uchopit věci divadelně. Herecké nasazení, se kterým se studenti do
všech akcí pouštějí je také výborně motivováno. Propast mezi
zvolenými hracími plány je ale nejvíce vidět na konci příběhu,
v motivu sblížení. Ten je obsažen v původní pohádce, ale v plánu druhém k němu nedojde, tímto momentem trochu uniká
hlavní pointa a ještě více vyniká propsat mezi oběma plány.
DDS Horní-Dolní ZŠ Sloupnice / Božena Němcová, Eva Sychrová:
O kocouru, kohoutu a kose. Foto: Michal Drtina.
vala nadsázka, jednotlivé básničky byly
šikovně propojeny a nepracovalo se s
nimi popisně. Navíc děti i skrze představení splnily úkoly, které si vytyčily
v úvodním textu (aby se naučily mluvit,
hýbat apod.), stejná básnička, která zazněla jak na úvod, tak i v závěru, naplnila
a uzavřela započatý oblouk…
ZUŠ Žerotín Olomouc
– Indiánské příběhy
Tvůrci inscenace Indiánské
příběhy (která zpracovala dvě povídky
z knihy Jáchyma Topola Trnová dívka) přinesli na scénu
spoustu zajímavých nápadů především ve výtvarné a hudební složce. Ne všechny zvolené jevištní prostředky byly ale
plně funkční a stejného řádu tak, aby mohly zprostředkovat
témata o závažných otázkách lidského života, a zejména o
překračování tabu. Najdeme tu významné akce, které by potřebovaly zvýraznit (např. odmítnutí mladého muže v prvním
příběhu) nebo zcela nefunkční ornamenty (např. stínohra v
úvodu). Záměr koncipovat inscenaci jako rituál odpovídá
Bubliny, Dramatická školička
Svitavy – Havěť všelijaká
DDS BUBU Klubu dětské kultury Vsetín
František Nepil, Ludmila Dohnálková:
O slepičce kropenaté
Foto: Michal Drtina
Příjemně hravě, radostně a
spontánně vběhly do komorního prostoru v ZUŠ Trutnov děti ze souboru
Bubliny, které pod vedením Jany Mandlové a Michala Kadlece na přehlídce
představily montáž z nonsensových
básniček (E. Frynty, I. Štuky, P. Šruta a
dalších). Nepopisný způsob rozehrávání a hraní si s texty přes rytmus a
originální, přitom jednoduché rekvizity,
zaujetí dětí a čirá radost ze hry diváky
okamžitě strhly. Nejednalo se ale o
okouzlení z roztomilosti osmi až devítiletých „cvrčků“, jako spíše toho, že je
možné s takto malými dětmi vytvořit
představení, které má svou výstavbu,
drží tvar a je inspirativní v použití prostředků. V uchopení veršů se projevo-
4 | 2007
27
Klíčové celostátní přehlídky
stupují. Tedy Romeo a Julie naruby. Naruby i v žánru, neboť
příběh Rosaliny a jejích přítelkyň míří k poloze komediální,
místy k frašce. Jestliže v příběhu Romea a Julie jde o velkou
lásku, pak trojice mladých dam v čele s Rosalinou prožívá své
vztahy spíše jen v představách a jako sérii stále nových a dalších vzplanutí. Autorský text uherskohradišťského souboru a
jeho vedoucí Hany Nemravové je trochu velkým soustem.
Zvolený princip totiž trochu oslabuje Shakespearův příběh
a opomíjí jeho významné dějové momenty. Dívky se tak na
jevišti snaží doslova „uhrát co se dá“ a jejich přepjatý herecký
projev válcuje a přehlušuje vjem z předváděného příběhu.
Přesto se především díky odvážné dramaturgii a hravosti, se
kterou soubor přistupuje ke známému Shakespearovu dramatu, jedná o inspirativní počin na poli dětského divadla.
Vrtule, 3. ZŠ Slaný – Wenuše
ZUŠ Žerotín, Olomouc / Jáchym Topol, Ivana Němečková: Indiánské
příběhy. Foto: Michal Drtina.
charakteru zvolených povídek. Inscenátoři však nedomysleli,
že při jejich dramatizaci poztráceli nebo zkreslili některé důležité motivy, což celek oslabuje (zejména fatální proměna
dívky a motiv opuštění dítěte). A navíc převažující způsob
sdělování – někdy až příliš důkladné vysvětlování – jde proti
zamýšlené obřadnosti a působí občas neobratně. Diskuzi vyvolalo použití některých scénografických prostředků a nepříliš
trefná kombinace živé a reprodukované hudby. K rozpačitému
vyznění představení přispěl v některých momentech také trochu vlažný projev dětí, o kterém shodně hovořili jak členové
lektorského sboru, tak seminaristé při podvečerní diskuzi.
Poslední zhlédnutá inscenace trefně doplnila letošní
Dětskou scénu využitím současné technologie – konkrétně
projekce – v divadle hraném dětmi, a také komplexním
přístupem ve smyslu hledání výtvarných prostředků (PET
lahve, potravinářské obaly apod.) směrem k volbě tématu inscenace. Tím byla šikana a nepřijetí jinakosti ve většinovém
kolektivu, které rezonují s věkem dětí i aktuální společenskou problematikou. Otevřela se zároveň obecnější otázka,
do jaké míry výrazné výtvarné gesto (tedy v tomto případě
právě použití projektoru) napomůže či naopak „nepomůže“ dění na jevišti. Zvolené výtvarné prostředky na mnoha
místech v představení fungovaly, ovšem důslednější práce
ZUŠ Uherské Hradiště – …aneb Romeo a Julie
Autorka inscenace velice originálně přistoupila k
odehrání tragického příběhu lásky Romea a Julie přes postavy, o kterých se u Shakespeara jenom mluví, a naopak
nechala pouze promlouvat o těch, které u Shakespeara vy-
„Autorka inscenace velice originálně přistoupila
k odehrání tragického příběhu lásky Romea a
Julie přes postavy, o kterých se u Shakespeara
jenom mluví, a naopak nechala pouze promlouvat o těch, které u Shakespeara vystupují. Tedy
Romeo a Julie naruby.“
Dohráli jsme ZUŠ Uherské Hradiště
H. Nemravová a soubor s použitím citací
W. Shakespeara: ...aneb Romeo a Julie
Foto: Michal Drtina
se světlem a tmou by téma a jeho emoční zásah posílila.
Touto nedůsledností se totiž oslabil klíčový okamžik, kdy
má po třinácti deštivých letech na planetě Venuši vysvitnout
Slunce. Také přesnější prostorové řešení situace ve škole by
napomohlo hereckému jednání a přesvědčivější motivaci
postav. Inscenace obsahovala také několik sporných, možná ještě nedořešených momentů: např. neujasněnost, kdo
je postavou, která v nahrávce otevírá úvod inscenace; zda
se připsáním postavy šikanované dívky Anny neoslabuje
postava hlavní hrdinky – dívky Margot; do jaké míry jsou
herecky přesvědčivé vzkazy rodičů, kteří vystupují ve filmo-
28
4 | 2007
Klíčové celostátní přehlídky
Tvůrčí dílny
Dětské scény
Neodmyslitelnou součástí trutnovské Dětské scény
jsou tvůrčí dílny. Dílny pro recitátory, dílny pro děti ze souborů, diskusní kluby a také semináře pro dospělé, na které jsme
se zaměřili prostřednictvím seminaristů:
Seminář A – nejen o pohybu: Cesta k divadlu aneb Rakouská inspirace s Bernhardem Paumannem
DDS Vrtule 3. ZŠ Slaný / Ray Bradbury, Kateřina Rezková: Wenuše.
Foto: Michal Drtina.
vých projekcích, a především závěr představení ve chvíli, kdy
dochází k „procitnutí dětí“ a jejich vymanění se z příslušnosti
ke skupině „šikanistů“. I přes tyto inscenačně nezodpovězené
otázky převažuje sympatická snaha a chuť režisérky hledat
a citlivě i inovátorsky začleňovat do divadla hraného dětmi
podobné výrazové a technologické prostředky, které jsou
používány v současném divadle.
Zpátky k úvodu…
Slibovaný úryvek rozhovoru s Tomášem Žižkou:
Jací jsou lidé ve vašem semináři?
Pro mě je nové to, že jsou to lidé s pedagogickým
viděním, s pedagogickou ambicí. Není to jenom o výchovné
dramatice nebo o dramatické pedagogice, ale cítím, že pedagogika je ústředním motivem dalších let.
Tyto lidi začala zajímat divadelní praxe jako syntéza
různých oborů – opravdu si zkusit vše – od výtvarných poloh
přes řečové nebo vlastně dramaturgické, režijní, herecké.
Pedagog v sobě tu syntézu obsahuje a může přinášet rozkvět
pro divadlo i pro určení divadla fakt, že jde o komunikaci.
Jsou typičtí tím, že hledají metodiku. V tom neznámu je metodou to pojmenování, vyhledávání a artikulace
něčeho – byť dočasná. Pro pedagoga je ústřední jak to
přenášet, jak to fixovat. Taky jsme pochopili, že živé umění
divadla nás přesvědčuje, že po deseti, po pěti nebo po jednom roce se určité kvality proměňují. Nejenom kvality, ale i
určité definice. Pro pedagoga to znamená být flexibilní, být
ve střehu, abychom náhodou nevytvářeli nějaký umělý skanzen, ale spíš živé konfrontační prostředí. Divadlo je místem,
kde se má o něčem komunikovat. ( Deník Dětské scény č. 5,
s. 91)
Poděkování
Organizátorům letošní DS se podařilo mimo jiné sestavit i skvělý doprovodný program, ve kterém zazářilo královéhradecké divadlo Drak s inscenací Tajný deník Adriana
Molea, přínosem bylo také setkání na přednášce s Christiane
Pageovou, pedagožkou dramatické hry Université d´Artois,
Arras, Francie, mile zapůsobila retromontáž souboru HOPHOP z Ostrova s Obrazy ze života Acylpyrinků a inspirací byly
ukázky z práce seminářů v předposlední den přehlídky.
V článku jsou použity citace a postřehy uvedené
v Deníku dětské scény a hodnocení představení čerpají také
Seminaristka Veronika Maxová
První informace, kterou jste se mohli dozvědět, když
jste vstoupili do semináře A, byla tato: Seminář nebude rakouskou inspirací, pouze se vás pokusím seznámit se svými metodami práce, které využívám a které jsem získal od různých lidí, takže o inspiraci není nouze. Ano, vycházelo to z úst usměvavého
Bernharda, tlumočeno neméně usměvavou Petrou.
Pravidelné rozcvičky nesměly chybět, podotýkám, že
jsme se dokonale zahřáli a nic na nás nezůstalo suchého, ale byly
podstatné pro naše další činnosti a často velice příjemné pro
naše tělo i duši. Naladění se na sebe sama i ve skupině navzájem,
rytmus skupiny i rytmus, impulzy hudby a impulzy vlastního
těla, důvěra ve fungování skupiny, a to vše za doprovodu různorodé hudby, jež se neustále linula tělocvičnou a po většinu
času nás vyprovokovávala předvádět takové pohybové věci,
které bychom normálně nepředvedli. Zkrátka rytmus je „prevít“.
Pracovalo se tu s velkou představivostí a ke konkrétním pohybovým situacím nám pomáhaly různorodé materiály, balonky,
velké elastické pytle a fólie, která se nakonec objevila i ve večerní
závěrečné prezentaci na Dětské scéně.
Všechna cvičení a různorodé techniky, které jsme
měli možnost s Bernhardem Paumannem za překladu Petry
Ze semináře A – nejen o pohybu: Cesta k divadlu aneb Rakouská
inspirace s Bernhardem Paumannem (vpravo). Foto: Michal Drtina.
4 | 2007
29
Klíčové celostátní přehlídky
ne drahých), ale neuvěřitelně působivých
scénografických prvků přichází z improvizace a ze hry, která je právě dětem vlastní.
Téma vychází ze společného zážitku skupiny v daném prostoru. Na vše se dá nahlížet
trochu z jiného úhlu – i na prostor – skrze
živly, písmo... Prožili jsme pár dní s Tomášem Žižkou a poučili o dynamice, energii,
svobodě, toleranci… k lidem a k prostoru.
Výstupní ukázka ze semináře se jmenovala
Pro Story.
Seminář C - Cesty a inspirace
pro učitele LDO ZUŠ
Seminarista Zdeněk Grečnar
Ze semináře B – nejen o scénografii: Prostor v nás a kolem nás s Tomášem Žižkou (vlevo).
Foto: Michal Drtina.
Kunčíkové si v Trutnově ozkoušet, směřovaly tematicky k takovému pohybu, který je na jevišti vidět, mnohdy je stylizovaný, a nebo
naopak jde do velkých detailů, souvisí také s velkou dynamikou a
je postaven na spolupráci ve skupině a na skupinovém cítění.
Byl to skvělý zážitek a myslím, že se Bernhardovi podařilo dát dohromady osmnáct různorodých členů semináře a
udělat z nich jednu velkou sehranou skupinu, která si navzájem
důvěřuje. A o tom to také bylo.
Seminář B – nejen o scénografii:
Prostor v nás a kolem nás s Tomášem Žižkou
Seminaristka Lenka Novotná
Podívat se na sebe sama jako na prostor a na prostor
nahlížet jako na živý organismus. Zamyslet se nad prostorem,
co vlastně připomíná, tedy nabízí jeho půdorys. Uvědomit si
prostor, seznámit se s ním a v něm se pěvně ukotvit. Udržet si jistotu v sobě a tím i v prostoru. Vycházet z prostoru – důkladně ho
změřit pomocí čehokoli, např. postačí obyčejné dřevěné palubky. Zmapovat vše a laťky využít také pro vymezení prostoru, hraničení a zamezení. Díky nim vznikají geometrické variace, různé
architektonické stavby, předměty a ikony. Tvořit z latí objekty,
budovy i pohyblivé obrazy. Využít palubky lze zároveň k zvukové složce – dojít ke společné skladbě, a to nejen bušením… Využít tlaku a tahu. Uvědomit si svůj prostor v kontextu s prostorem
ostatních a společným. Díky světlům změnit několikanásobně
jedno stejné místo na spoustu dalších prostředí. Uvědomit si a
vyzkoušet, že se nemusí začínat tvořit od zadaného tématu, ale
naopak, že téma může vzniknout právě tvořením.
A ještě o spoustě zajímavých věcí týkajících se nejen
prostoru jsme se dozvěděli a zkusili si je na vlastní kůži s Tomášem Žižkou na semináři v Trutnově v rámci Dětské scény,
nesmím také pominout náročné rozcvičky, při kterých žabáci
skákali, lekníny rozkvétaly a těla šla lesem . Seminář byl zaměřený na pedagogickou činnost a převážně patřil pedagogům,
kteří pracují na divadelním tvaru s dětmi. Ukázalo se, že není
potřeba velkých scenérií a že přehršel jednoduchých (a zároveň
30
4 | 2007
Seminář C byl především praktickým zkoumáním předmětu Dramatická
výchova. Z důvodu různorodosti složení
„Uvědomit si a vyzkoušet, že se nemusí začínat
tvořit od zadaného tématu, ale naopak, že téma
může vzniknout právě tvořením.“
seminaristů, polovinu tvořili učitelé ZUŠ a druhou studenti dramatické výchovy, bylo nutné hledat kompromis mezi probíranými tématy. Seminář byl původně určen pedagogům ZUŠ, kteří
jsou nyní ve fázi sestavování rámcových vzdělávacích programů
(RVP) ve svém oboru, ale my jsme toho stihli mnohem více. Kromě důkladného rozboru RVP jsme probírali charakteristiku dramatického oboru, rozebírali způsob práce a její jednotlivé fáze,
přístup k dětem všech věkových kategorií, hledali cesty výběru
témat pro dětskou tvorbu, seznámili se s dětským přednesem
a jeho hodnocením, prošli stavbu hodin a skrze etudy hledali
postup od obecného ke konkrétnímu tvaru. Především jsme se
ale setkali s přemírou inspirace, kterou nám nabídla lektorka Irena Konývková. Inspirace je zde myšlena v rovině neomezených
hranic dramatické výchovy a profesionálního přístupu ke všem
částem, ze kterých se tento obor skládá. Během dynamické výuky, která prakticky neobsahovala přestávky, se mnohým otevřely
nové pohledy na to, jak se také dá dramatická výchova koncepčně uchopit. Teď už jen najít tu svoji správnou cestu.
Seminář D – Bacha na Richtera!
O divadle (nejen) hraném dětmi neboli Co v divadle
hraje roli čili Seminář pro ty, co chtějí vědět víc
Seminaristka Klára Zachariášová
S výstrahou citovanou v názvu této stati, které se mi
dostalo od ostřílenějších kamarádů, jsem se vydala na seminář
vedený Luďkem Richterem. Od samého počátku jsem mezi
„vše za doprovodu různorodé hudby, jež se neustále linula tělocvičnou a po většinu času nás vyprovokovávala předvádět takové pohybové věci,
které bychom normálně nepředvedli.“
Klíčové celostátní přehlídky
desítkami neznámých lidí hledala toho démona dětských
přehlídek, který saje zbytky energie ze zoufalých vedoucích
souborů a jehož obětí bych se mohla také časem stát. Tváří
v tvář, respektive rty na rty, jsem se s ním setkala až v sobotu
ráno a věta, kterou pronesl po bleskurychlém objetí a políbení,
předznamenala průběh celého následujícího týdne: „Půjdeme
na to zprudka.“
A taky že ano. Každý den ráno jsme musely být nastoupeny v našem podstřešním ateliéru dříve než Luděk (tedy
alespoň pět minut před plánovaným začátkem), pokud jsme
nechtěly vyslechnout něco o ospalcích. Ranní diskuze na téma,
oběd nám obvykle mnoho času nezbylo, a tak jsme se hned
od stolů valily na odpolední představení, jejichž zhlédnutí nám
umožňovalo dívat se na inscenaci z více úhlů pohledu, sledovat její proměny v závislosti na reakcích publika, soustředit
se na nejasnosti, silné či slabé stránky, které v našich myslích
vyvstaly po prvním představení. Neocenitelné! A to zejména
pro nováčka, který potřebuje dostat teoretický základ a vidět
jeho fungování v praxi.
A opět rozbor a opět běh, tentokrát na závěrečnou
večerní diskuzi s lektory. Ne, mezi těmito dvěma aktivitami
nebyla omylem vynechána večeře. Heslem práce v našem semináři se totiž stal výrok seminaristky
Báry, která jednoho večera těsně před
úprkem do foyeru kina prohlásila: „Tak
večeři už nestihneme, ale když si ráno
trochu přivstaneme, možná se i nasnídáme.“
Před započetím Dětské scény
se asi leckomu zdálo, že náš seminář
bude oddechový. Nás sedm (až osm)
seminaristek děkuje Luďku Richterovi,
že takový nebyl. Sdílením svých úsudků a někdy i, Luděk mi odpustí, dojmů,
jejichž pojmenovávání a tematizování
mistrně dirigoval právě náš vedoucí,
jsme během šesti dnů výrazně pokročily ve vnímání, chápání a hodnocení
nejen dětské divadelní tvorby. Každá
z nás dostala prostor říci svůj názor, nic
nebylo a priori odsuzováno, a přestože
si Luděk Richter (díkybohu!) nenechal
vzít roli hlavního mluvčího, namluvily
jsme toho až hanba. Za hanebné možZe semináře C – Cesty a inspirace pro učitele ZUŠ vedeného Irenou Konývkovou (vpravo).
ná skutečně naše výstupy na večerních
Foto: Michal Drtina.
diskuzích považovali účastníci jiných seminářů, platili jsme totiž za
které si musel připravit někdo z nás
věčné rýpaly. Vězte však, že jednou
předchozího večera po celodenním
z nejdůležitějších lekcí, kterou jsme
nabitém programu, se počínala již
si ze semináře odnesly, byl fakt, že
nad varnou konvicí, jejíž instalaci,
téměř veškerá kritika, a zejména ta
spolu s kávou a čajem, pro nás
negativní, není míněna jako výtka,
zařídil náš osvícený a velkomyslný
ale jako rada souborům v jejich
vedoucí (budiž mu za to chvála!).
další práci. Během rozhovoru
Hovořili jsme například o
nad pásmem nonsensové poezie
nejasném rozdílu mezi divadlem
Havěť všelijaká jsme zjistily, že lze
poezie a přednesem nebo o velmi
o stejném představení mluvit, jako
citlivém problému „vhodnosti“ něby bylo naprostým fiaskem i jako
kterých textů pro děti toho či onoby bylo výjimečným úspěchem.
ho věku. To jsme nakonec nejvíce
Jde jen o to, zda se v analýze zamězužitkovali při hodnocení jednoho
říme na klady či zápory. My jsme
z posledních představení na přese, pravda, obvykle zabývaly spíše
hlídce, inscenace …aneb Romeo
nedostatky inscenací, ale to jen
a Julie. Dostaly jsme tak vzácnou
proto, že na nich je snazší se něco
příležitost vyslovit a s někým, kdo
o dětském divadle naučit.
tomu rozumí, probrat svá osobní
Za smysluplně strávených
témata, s nimiž zápolíme ve své Luděk Richter, lektor semináře O divadle (nejen) hrašest dní děkuji Luďku Richterovi a
ném dětmi neboli Co v divadle hraje roli čili Seminář pro
pedagogické praxi.
svým kolegyním ze semináře D.
Potom už se utíkalo na ty, co chtějí vědět víc. Foto ze semináře: Michal Drtina.
dopolední pásmo představení
dětských souborů, které jsme vzápětí rozebíraly na všech
možných i nemožných místech, jdouce, jedouce i pijíce. Na
„Tak večeři už nestihneme, ale když si ráno trochu přivstaneme, možná se i nasnídáme.“
4 | 2007
31
Klíčové celostátní přehlídky
Skromné oslavy velkého významu
Za 50. ročníkem festivalu poezie Wolkrův Prostějov
(Pohled první – na soubory hledící)
Alena Zemančíková
Padesátý Wolkrův Prostějov (19.–22. 6. 2007)
oslavili milovníci uměleckého přednesu a divadla poezie
skromně, bez řečnění a okázalosti, což bylo milé, i bez
pozvání hostů, kteří těch padesát ročníků ovlivnili, což
bylo možná škoda. NIPOS-ARTAMA vydal pokračování
ročenky Prostě Prostějov, v níž je zdokumentováno vše
až do roku 2006. Tedy – vše, co se dá vyčíst z archivní dokumentace. K tomu, aby se řeklo, že v letech normalizace
hlavní cenu nesměl z vůle obávaného OV KSČ v Prostějově
dostat nikdo, kdo neodpovídal standardnímu typu budovatele socialismu, a tedy že většina těch „zvláštních cen“
a čestných uznání byla vlastně cenami hlavními, protože
cenami za nejlepší umělecký výsledek, by bylo třeba výpovědi pamětníků. I ta ovšem našla své místo a čas v programu Wolkrova Prostějova. Miroslav Kovářík poslední
festivalové odpoledne přednesl beatnickou prózu Kamila
někdejšího prostějovského herce a básníka Miroslava
Kubese (tragicky zemřel roku 1975), v níž se atmosféra
podivných let normalizace objevila na pozadí touhy po
cizí lhostejné ženě. Během padesáti let konání festivalu Wolkrův Prostějov se změnilo snad všechno kromě
Kotěrova Národního domu (i když i ten prošel procesem
návratu k původnímu). Je důležité si uvědomit, že poezie
a její interpretace pozbyly zájmu oficiálních struktur (což
je dobře), a neztratily přitom na významu pro čtenáře a
publikum (což je tím lepší).
„Poezie není tím literárním žánrem, který by
v první řadě reagoval na společenskou situaci,
letošní WP však ukázal, že možná mimoděk a
nepřímo, nicméně prokazatelně se divadla vyslovovala k obecným tématům. Ženský živel i úděl a
ženy byly nejvýraznějším motivem festivalu na
jevišti i mimo ně.“
Poezie není tím literárním žánrem, který by v první
řadě reagoval na společenskou situaci, letošní WP však
ukázal, že možná mimoděk a nepřímo, nicméně prokazaKdyby bylo nebe
Foto: B. Pacholík
telně se divadla vyslovovala k obecným tématům. Ženský živel i úděl a
ženy byly nejvýraznějším motivem
festivalu na jevišti i mimo ně.
Studio Divadla Dagmar
z Karlových Varů získalo Cenu poroty s nominací na Jiráskův Hronov za
inscenaci Kdyby bylo nebe, která je
jevištní adaptací autobiografické knihy Fanji Fénélonové Dívčí orchestr.
Režisérka Hana Franková a její „dívčí
orchestr“ vyprávějí na scéně příběh
mimořádně nadané Francouzky Fanji,
německé Židovky, a fenomenální
houslistky Almy a dalších hudebnic
uvězněných v Osvětimi a pak transportovaných do dalších lágrů, aby
hrály vězňům i gestapákům a mezitím
se snažily přežít a zachovat si lidství i
Studio Divadla Dagmar a Pedagogické školy Karlovy Vary / Hana Franková na motivy Fanji zdravý rozum. Inscenace je impozantní
jak přesnou souhrou celého jevištního
Fénélonové: Kdyby bylo nebe. Foto: Bob Pacholík.
32
4 | 2007
Klíčové celostátní přehlídky
„Sborová recitace je strhujícím hybatelem ženoucím dílo
vpřed, hrají nejen hlasy, ale i
tváře a přízračná postava oběšence – dirigenta. Morgensternovské inscenaci se podařilo
z jediného bodu otevřít celý
okruh asociací a kulturních
souvislostí, aniž by ztratila humor a smysl pro hru.“
týmu, tvořeného dívkami ještě dětského věku i dospělými ženami, tak
zvolených hereckých prostředků oscilujících mezi činohrou, vyprávěním
a pohybovým divadlem. Apelativní
inscenace velké emocionální působivosti, vnitřní kázně a poetického
výrazu, rozklenutého nad otřesným
příběhem holokaustu. Pro nespor-
Voiceband.cz / Christian Morgenstern: Jsi proklat, majiteli. Foto: Bob Pacholík.
nou divadelní kvalitu, vnitřní přesvědčivost a schopnost na to, že rituály a tajemství pohlaví už sice nejsou tabu,
položit naléhavé otázky, dotýkající se i současnosti , insce- ale jsou tématem, které vybízí k opětovnému uměleckému zpracovávání. Jedině v otevřeném tvůrčím procesu se
nace získala i Cenu diváků.
Plzeňský soubor Evrybáby je ve svém městě už najdou společné kódy tvůrců s diváky. V případě inscenace
kulturním fenoménem (ostatně Studio Divadla Dagmar Osmá sedí u stolu, pojídá mou mrtvolu se publikum výrazv Karlových Varech na své scéně v budově střední peda- ně rozdělilo na mužskou a ženskou část, přičemž mužská
gogické školy také). Všechny inscenace studentek a ne- byla mnohem odmítavější. Čestné uznání s doporučením
dávných absolventek Západočeské univerzity vznikají na na Jiráskův Hronov.
Brněnský soubor Voiceband.cz je novým sbozákladě společné tvorby scénáře, od tématu, za přispění
všech aktérek. Režisér Roman Černík nevymýšlí koncepci rovým tělesem Zdeňka Šturmy, jehož inscenace předinscenace, ale zajišťuje „vnější oko“ obsahově, pohybově i stavují v divadle poezie svébytnou poetiku vycházející
výtvarně náročnému tvaru. Inscenace Osmá sedí u stolu, z práce s hlasem jako s nástrojem a jeho laděním ve sboru.
pojídá mou mrtvolu je tajným nahlédnutím do dívčího Prostřednictvím jedné básně, Christiana Morgensterna
světa a budoucího ženského údělu. Všechno směřuje ke (Das Hemmed) – Košilela, provedl jakýsi průzkum odkazu
svatbě jako aktu, jehož se obáváme, na nějž se připravujeme, kolem
kterého krouží dívčí dětství a jeho
hry a mýty. Svatbou inscenace končí, dívka, jež vystupuje z papírové
plastiky – panny jako nevěsta, si
svůj úděl na začátku vylosovala a
přijímá ho s vážnou obřadností,
v níž z dětské radosti a těšení není
už nic. Evrybáby pracují s prastarou
symbolikou – jablka, hrnečky, mouka
a hlína, šat bělostný a černý. Text je
koláží dětských říkadel, vzpomínek
i moderních básní, význačné místo
v ní zaujímá text katolického katechismu pro budoucí manžele, popis
ženské obřízky a závěrečná statistika
o současné české rodině. Inscenace,
která otázku soužití a vzájemného
poznání muže a ženy nestaví nijak
agresivně, byla jak nadšeně přijata,
tak i příkře odmítnuta. Upozornila
Soubor Evrybáby Plzeň / Evrybáby: Osmá sedí u stolu, pojídá mou mrtvolu. Foto: Bob Pacholík.
4 | 2007
33
Klíčové celostátní přehlídky
„Muži – hadroví panáčci – dostávají v inscenaci
co proto, jeden je dokonce úplně rozsápán – ale
kupodivu mužům v publiku to vadí méně než
tajemné vyprávění Evrybáb o menstruaci a touze
po pohlavním spojení i strachu z něj. Je to možná
proto, že dívky z představení Tragaču, tragaču se
publiku nabízejí, zatímco Evrybáby se odtahují...“
německé kultury od středověkých tanců smrti až po současné fotbalové třeštění. Inscenace sborové recitace mívají charakter koncertu, tato však je také obřadem, černou mší, spřeženectvím, smrťáckým rituálem, který celebruje oběšenec
(už jen za tímto popisem se jistě vynořují možné konotace).
Originální německá verze se přelévá do českých překladů,
někdy i dosti vzdálených ve zvuku i ve významu od originálu, a charakter překladu určuje zvukové řešení i aranžmá
dotyčné pasáže. Sborová recitace je strhujícím hybatelem
ženoucím dílo vpřed, hrají nejen hlasy, ale i tváře a přízračná
postava oběšence – dirigenta. Morgensternovské inscenaci
se podařilo z jediného bodu otevřít celý okruh asociací a
kulturních souvislostí, aniž by ztratila humor a smysl pro hru.
Čestné uznání s doporučením na Jiráskův Hronov.
Prostějovský soubor Tragaču, tragaču při místní
základní umělecké škole vystoupil s inscenací stejného
jména. Čtyři dívky maturitního věku na základě několika
textů lidové poezie hrají de facto o tomtéž jako plzeňské
Evrybáby – o dívčí touze po lásce i po milování, o snech,
v nichž hlavní roli hraje chlapec, budoucí muž, o vlastním
ženském dospívání. Jdou na to s razantním humorem
a postmoderními rekvizitami (mobil, jídlo z globálních
řetězců a jiné atributy nepoetické současnosti), s nimiž
hrají kolem starodávného dřevěného trakaře. Sebeironická
zkratka ovšem způsobí nečekaný efekt – nikterak neumenšuje poetičnost lidové poezie, naopak ji zasazuje jako
trvalou hodnotu do současnosti. Muži – hadroví panáčci
– dostávají v inscenaci co proto, jeden je dokonce úplně
rozsápán – ale kupodivu mužům v publiku to vadí méně
než tajemné vyprávění Evrybáb o menstruaci a touze po
pohlavním spojení i strachu z něj. Je to možná proto, že
dívky z představení Tragaču, tragaču se publiku nabízejí,
zatímco Evrybáby se odtahují, že prostějovské herečky
vtipně rozehrávají povrch sexuálního jiskření, zatímco plzeňské mladé ženy se vážně potápějí do hloubky vlastního
těla. Prostějovské představení má energii a sebevědomí,
které někdy zavede herečky až na hranici přehrávání, které
je pro poezii smrtelně nebezpečné – co zřejmě bez problémů unese představení pro spolužáky, jeví se před náročnějším publikem už přehnané: má-li základní umělecká škola
vychovávat i k dobrému vkusu, je to pro soubor zkušenost
k nezaplacení. Soubor byl nominován na Jiráskův Hronov
z Náchodské Prima sezóny, na Wolkrově Prostějově získal
Cenu za inscenaci.
ZUŠ Prosek, Praha / M. Huptych, Zoja Oubramová: Aby se nepřemnožily čtyřlístky. Foto: Bob Pacholík.
Recitační skupina Tragaču, Tragaču ZUŠ Prostějov / Ze sbírky Láska a smrt uspoř. F. Halasem a V. Holanem: Tragaču, Tragaču. Foto: Bob Pacholík.
34
4 | 2007
Závěrečný večer vítězů v sólovém přednesu bývá na Wolkrově
Prostějově svého druhu mimosoutěžním divadlem poezie. Bylo tomu
tak i na závěr 50. ročníku. Nebylo
nikterak náhodné, že úhrnným tématem oceněných sólových vystoupení
bylo téma ženského světa, různosti a
rovnosti muže a ženy, dospívání, mateřství, skryté i zjevné moci pohlaví,
a to prosím v textech nejrůznějšího
data, od osvícenské pohádky přes
Wolkrovu baladu až po současnou
prózu.
Poezie je v české kultuře
jedním z nejmocnějších úkazů, její
„značkou“ a „vývozním artiklem“.
Interpretace sólová i kolektivní její
pozici rozhodně upevňuje a padesát
ročníků Wolkrova Prostějova na tom
má nesporný podíl.
Klíčové celostátní přehlídky
Divadlo Jesličky, stálá scéna ZUŠ Na Střezině Hradec Králové, studio
Emy Zámečníkové / T.R. Field: ...a jiné zádrhele. Foto: Bob Pacholík.
VRZ ZUŠ Uherské Hradiště / M. Kundera, Radmila Mrázová: Falešný
autostop. Foto: Bob Pacholík.
Přeled o dalších souborech
a inscenacích
50. Wolkrova Prostějova
§
§
§
§
§
§
Divadlo Jesličky, stálá scéna ZUŠ Na Střezině Hradec
Králové,
studio Emy Zámečníkové
T.R. Field: ...a jiné zádrhele
ZUŠ Prosek, Praha
M. Huptych: Aby se nepřemnožily čtyřlístky
scénář: Zoja Oubramová
Mimo patro – divadlo poezie při ZUŠ Liberec
V. Kremlička: Lodní deník
scénář: Jaromír Typlt
VRZ ZUŠ Uherské Hradiště
M. Kundera: Falešný autostop
scénář: Radmila Mrázová
...po malinách Hradec Králové
W. Bauer / E. Turnovský: Géniové
scénář: Josef Tejkl
...po malinách Hradec Králové / W. Bauer, E. Turnovský, J. Tejkl: Géniové. Foto: Bob Pacholík.
Divadélko Múzika Sezimovo Ústí
K.H. Borovský: Král Lávra
scénář: Miloš Smetana
Divadélko Múzika Sezimovo Ústí / K.H. Borovský, Miloš Smetana:
Král Lávra. Foto: Bob Pacholík.
Mimo patro – divadlo poezie při ZUŠ Liberec / V. Kremlička, Jaromír
Typlt: Lodní deník. Foto: Bob Pacholík.
4 | 2007
35
Klíčové celostátní přehlídky
Marek Mikulášek, Louny. Čestné
uznání v I. kategorii.
Petra Řežábková, Praha. Čestné
uznání v I. kategorii.
Kryštof Bartoš, Drásov. Laureát
I. kategorie.
Padesátý…
„Nezapomenutelný pak byl výkon laureáta Kryštofa Bartoše. / ... / Kryštof dokáže být autentický
a naléhavý, a zároveň mít odstup a nadhled – pozoruhodná kombinace.“
Text Jan Anderle / Fotografie Bob Pacholík
Letošní Wolkrův Prostějov byl jubilejní, ale od ročníků
předešlých se vlastně v mnohém nelišil. Zvláštností byl snad jen
úvodní lampionový průvod, který ale v některých vyvolával nepříjemné vzpomínky na doby minulé. A na závěrečný večírek přišel sám Jiří Wolker (a to byl nápad k nezaplacení – Vojtěch Johaník
jako by básníkovi z oka vypadl). Ostatně Laureátský večer byl jako
vždy přirozeným vyvrcholením těch několika poetických dnů. Ale
pěkně popořádku.
Recitátoři I. kategorie jako obvykle především sbírali
zkušenosti. Hned čtyřikrát se objevil text Ireny Douskové Hrdý
Budžes a Oněgin byl Rusák a vůbec převažovaly texty hravé a
vtipné. Čestná uznání získali Marek Mikulášek za velmi povedenou interpretaci textu Gerharda Rühma Úterý, Petra Řežábková
za Chytrou Marjánu od Jana Wericha a Lenka Marhanová
za text Zdeňka Šmída Co je slyšet, když se leze na Salatin.
Nezapomenutelný pak byl výkon laureáta Kryštofa Bartoše.
Už úvodní konstatování, že ho svrbí levá noha, vyvolávalo salvy
smíchu – právě levá noha byla totiž důvodem, proč se Kryštof
za pomoci berlí celým festivalem probelhal. Soutěžil s Třicátým
čtvrtým případem detektiva Wlapra (Marian Pall) a Strašidlem kuchyňským (Ivan M. Jirous). Kryštof dokáže být autentický a naléhavý, a zároveň mít odstup a nadhled – pozoruhodná kombinace.
Druhá kategorie byla nejpočetnější, ale i tady se
zdálo, jako by recitátoři hlavně přijeli sbírat zkušenosti. Hana
Kofránková konstatovala, že se porota soustředila především
na bezprostřednost, „pravdivost“ interpretů, jejich schopnost
oslovit publikum a navázat kontakt. U kvalitních textů (Woolfová,
Charms, Hrabal, Leacock, Zahradníček, Wernisch) nebyli recitátoři
často schopni rozšifrovat složitější sdělení, u autorů okrajových
(Šimek-Grosman, Stružková, Jelínek, Sukowski) zase většinou nebylo co šifrovat. Zcela jasnou favoritkou se stala Lucie Páchová.
U Montáže z Technologie textů (Hiršal, Grögrová) dokázala být
hravá, a zároveň přinést závažné sdělení (Každý musí sám/ Kam?/
Lucie Páchová, Mladá Boleslav.
Laureátka II. kategorie.
Martin Barchánek, Břestek.
Čestné uznání v II. kategorii.
(Pohled druhý – za recitátory-sólisty mířící)
36
Lenka Marhanová, Chrudim.
Čestné uznání v I. kategorii.
Lucie Gabrovská, Praha. Čestné
uznání v II. kategorii.
4 | 2007
Kristýna Štroblová, Sobotka.
Čestné uznání v II. kategorii.
Klíčové celostátní přehlídky
Tereza Lexová, Opava. Čestné
uznání v III. kategorii.
Zdeňka Sokolíčková, Nové
Město na Moravě. Laureátka III.
kategorie.
Tam/ K věčným lampám/ Anebo tmám). Ve svém druhém vystoupení dokázala najít zajímavá (až absurdní) místa i v učebnici
Francouzštiny pro samouky (Miroslav a Marie Pravdovi). Pět čestných uznání bylo uděleno vždy za interpretaci pouze jednoho
textu. Lucie Gabrovská okouzlila dívčí naivitou v úryvku z Knížky
s červeným obalem Alexandry Berkové (Nazdar, Ančo!), Martin
Barchánek přesvědčil obyčejností, s jakou nabídl Bertrámův
příběh (Jaroslav Rudiš – Nebe pod Berlínem), Kristýna Štroblová
dokázala evokovat atmosféru Hrabalových příběhů (Postřižiny),
Marie Švestková ukázala, že je dobrá vypravěčka (Henri Pourrat
– O černochovi) a Martin Režný přítomné pobavil „pojišťovacím“
textem Ivana Vyskočila (Takové torzo, to by si teprv žilo).
Jednoznačně nejsilnější se ukázala být třetí kategorie. A
„Jednoznačně nejsilnější se ukázala být
třetí kategorie. A v jejím rámci dvě mladé
ženy – Jana Trojanová a
Zdeňka Sokolíčková.“
Jana Trojanová, Chrudim. Laureátka III. kategorie.
„Hana Kofránková konstatovala, že se porota
soustředila především na bezprostřednost,
„pravdivost“ interpretů, jejich schopnost oslovit
publikum a navázat kontakt. U kvalitních textů /
... / nebyli recitátoři často schopni rozšifrovat složitější sdělení, u autorů okrajových (Šimek-Grosman, Stružková, Jelínek, Sukowski) zase většinou
nebylo co šifrovat.“
Marie Švestková, Nové Město
na Moravě. Čestné uznání v II.
kategorii.
Martin Režný, Měrovice nad
Hanou. Čestné uznání v II. kategorii.
Radim Šíp, Brno. Čestné uznání
v III. kategorii.
v jejím rámci dvě mladé ženy
– Jana Trojanová a Zdeňka
Sokolíčková. Jana Trojanová
mnohé dojala v Hrubínových
Lešanských jesličkách, ale
především nás donutila k výbuchům smíchu v Padesátce Ludmila Müllerová, Praha. Čestprofesora Parkhilla (Leo Rosten né uznání v III. kategorii.
– Pan Kaplan má stále třídu
rád). Už jen fakt, že si dokázala zapamatovat všechny slovesné
tvary, které profesor Parkhill napsal na tabuli, je hoden obdivu.
Ještě víc je však třeba obdivovat schopnost pointovat a udržet
si nadhled. Zdeňka Sokolíčková nám nejdřív velmi přesvědčivě
a důkladně vysvětlila, proč bychom nadále neměli používat toaletní papír, a nabídla náhradou řadu pozoruhodných alternativ
(Nanao Sakaki – Dámy a pánové!), a potom nás potěšila pohádkou o Červené karkulce (Charles Perrault/František Hrubín). V téhle
pohádce mohl posluchač klidně držet palce třeba vlkovi, ale
závěrečné naučení nenechalo nikoho na pochybách. Za výkony
v obou kolech získal čestné uznání Lukáš Horáček – přesvědčil,
že je dobrým vypravěčem (Ota Pavel – Můžou tě i zabít) i citlivým
mladým mužem (Jaroslav Seifert – Housle). Zbylá tři čestná uznání získali recitátoři vždy jen za jeden z výkonů – Tereza Lexová
za Možný vývoj milostného vztahu (Wendy Cope), Radim Šíp za
interpretaci Wolkrovy Balady o nenarozeném dítěti a Ludmila
Müllerová za povídku Nedotažené vraždy (Ray Bradbury)
– její interpretace byla rozhodně jedním z vrcholů padesátého
Wolkrova Prostějova. Osobně si myslím, že si ocenění zasloužili i
Vojtěch Johaník (Iva Pekárková – Dům U Zmoklé hrdličky) a Olga
Rehnová (Karel Čapek – apokryf Svatá noc), ale chápu, že všechny
diplomem potěšit nelze.
Lze se ale těšit na další ročníky Wolkrova Prostějova
– sice nebudou tak „kulaté“, ale co na tom. Hodně štěstí do další
padesátky!
4 | 2007
37
Krajské postupové přehlídky
V Sadské zvítězily inscenace
se zásadním autorským přístupem
Kateřina Fixová
Ve dnech 20. až 22. dubna proběhl
v Sadské již devátý ročník soutěžní krajové
přehlídky venkovských divadelních souborů
Klicperovy divadelní dny. V příjemném
středočeském městečku jsme viděli celkem
sedm soutěžních představení.
Přiznávám se, že přehlídka, mně
jako nováčkovi (v Sadské jsem byla poprvé),
přinesla dvě zásadní překvapení. To první
bylo nemilé, bohužel. Velkým problémem
přehlídky byli totiž diváci. Již první
soutěžní představení DS Bystřice doplatilo
na „povinně přítomnou“ školní mládež
v hledišti; děti ze základní školy a z učiliště
byly pro soubor zkrátka neporazitelným
soupeřem. Na ostatních představeních bylo
diváků maximálně kolem dvou desítek.
Nakonec jen domácí soubor a soubory
hrající na samém konci přehlídky si mohly
diváků užít alespoň trochu. Škoda.
To druhé překvapení bylo naštěstí
příjemné. Celkově se dá totiž shrnout, že
v prostředí venkovských souborů na celé
čáře zvítězily inscenace, které se vyznačují
zásadním autorským přístupem. Čtyři
soubory předvedly víceméně klasickými
jevištními postupy ztvárněné klasické
texty konverzační či situační komedie
nebo frašky. Zmíněný DS Bystřice komedii
O. Wildea: Jak je důležité míti Filipa,
DS Klicpera Sadská frašku G. Feydeaua:
Dámský krejčí, DS Zornice – Maršovice
vlastní dramatizace textu O. Wildea
Strašidlo Cantervillské, OS TJ Sokol
Pyšely komedii M. Camolettiho: Na
správné adrese. Všechny tyto inscenace
však trpěly podobnými problémy – rytmus,
výstavba situací, herecká nejednotnost.
Myslím, že dostatečně vypovídající je fakt,
že ani v jedné z nich nebyl takový výrazný
herecký výkon, který bychom mohli
odměnit cenou.
Přehlídková ocenění tak převážily
na svoji stranu tři inscenace, každá naprosto
jiná, ale všechny tři z autorských dílen svých
souborů.
Divadlo Kocábka Chocerady
je soubor, který inscenuje výhradně
Divadlo Mrsťa Prsťa Kouřim
M. Drahovzal podle R. Dahla:
Skopci na porážku
Foto: Michal Němeček.
DS Klicpera Sadská / Georges Feydeau: Dámský krejčí.
Foto: Michal Němeček.
38
autorské texty svého leadra Jiřího Cinkejse.
Barevnej svět hrají dva herci a jedna
herečka. Forma připomíná všechny naše
slavné autorské dvojice, V+W počínaje,
ale k téměř kabaretním výstupům přidává
navíc malý lidský příběh, který nás oslovil
svou člověčinou a neokázalým patosem.
Inscenace velmi jednoduše pracuje
s výtvarnem tak, že nakonec jsme svědky
opravdu barevnýho světa těch tří a možná
i nás všech.
DS TJ Sokol Lázně Toušeň uvedl
v Sadské inscenaci nazvanou Loď. Autoři
přiznávají, že na jejím začátku bylo kratičké
pohybové představení, které bylo třeba
nastavit na dostatečnou délku. Zvolili pro
to velmi vtipně rámec přehrávaného DVD se
všemi nabízenými možnostmi tohoto média
– od titulků až po bonusy. Právě v této části
inscenace jsou ještě rezervy, nicméně mladý
sympatický soubor předvedl představení
4 | 2007
se svébytnou poetikou, humorem i velmi
kvalitním pohybovým provedením.
Jednoznačným vítězem s nominací
na přehlídku ve Vysokém nad Jizerou se stalo
Divadlo Mrsťa Prsťa Kouřim s inscenací
Skopci na porážku aneb Láskyplné rošády;
text napsal na motivy povídek R. Dahla
vedoucí souboru M. Drahovzal. Soubor,
jehož herci dosahují věkového průměru sotva
dvaceti let, hraje komedii o partnerských,
a především manželských vztazích. A tím
nejzajímavějším je, že nevzniká nějaká
očekávatelná parodie, oni hrají naprosto
přirozeně nás – své rodiče – a nevysmívají
se nám, oni nás „berou“. Inscenace pracuje
bezchybně s rytmem, s gagem, velmi zdařilá
je scénografie, jednoznačně však největší
poklona patří režisérovi a autorovi v jedné
osobě, neboť i na semináři k představení
nás jeho mladí herci přesvědčili, že jsou jeho
poučenými a nezmanipulovanými partnery.
Krajské postupové přehlídky
Úkaz v Trhových Svinech
Ženský divadelní spolek Homole
Vilém Neubauer: Sextánky
Foto: Milan Strotzer
Milan Strotzer
Krajská postupová přehlídka jihočeských venkovských divadelních souborů se
uskutečnila ve dnech 20.–22. dubna 2007 v Kulturním domě v Trhových Svinech. Péče o její
realizaci se ujalo již počtvrté městské kulturní
středisko v čele se svým ředitelem Františkem
Herbstem, který je také amatérským divadelníkem, režisérem místního souboru. Přehlídky
se zúčastnilo soutěžně pět souborů, z toho dva
s inscenacemi určenými dětskému publiku a
tři s celovečerními produkcemi pro dospělé.
Reflexi jednotlivých soutěžních představení
zprostředkovala při setkáních se soubory přehlídková porota ve složení Jiří Anderle, Jana
Frouzová, Marie Poesová a Milan Strotzer.
Setkání s porotou se dílem zúčastňovali i členové dalších divadelních souborů.
Začátek a závěr přehlídky byly vyhrazeny souborům hostujícím. Divadlo PIKI z Volyně zahájilo inscenací hry Ladislava Smočka
Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho. Závěr
patřil Divadelnímu souboru Čelakovský ze
Strakonic a jeho nastudování komedie Marca
Camolettiho Na správné adrese.
První soutěžní představení sehrála Divadelní společnost Podkova
Jihočeského folklorního souboru Kovářovan
z Kovářova. Manželé Milan a Pavla
Škochovi napsali pro svůj soubor hru pro
děti a nazvali ji Pohádka od rybníka. Jejich
autorský počin je v kontextu dramatiky pro
děti velice zdařilý (cena). Navzdory názvu
nejde ani tak o pohádku, byť v ní figuruje
postava vodníka Matěje, ale je zcela aktuálním příběhem o lidské hamižnosti a nečestném jednání na jedné straně a o láskyplném
vztahu a péči o rybniční hospodářství na
straně druhé. Vodník Matěj je tu spolu s rybářem Aloisem Karasem a jeho ženou Josefínou
součástí té strany, která nezištně pečuje o
svěřený rybník, jenž náleží kmotru tří sester
Čiperových Bohumilu Kozlíkovi, který se vydal na delší obchodní cestu. Protistranou jsou
ve hře dvě Josefíniny sestry Amálie a Rozálie
Čiperovy, mající hospodskou živnost a těžící
z výlovu rybníka, a také Paní Moudrá, soudní
asistentka. Paní Moudrá přináší zprávu o tom,
že majitel rybníka Bohumil Kozlík zemřel na
cestách v cizině a zůstavil závěť, podle které
rybník připadne tomu, kdo se o něj staral,
nebránil sousedům a jejich dětem přístupu
k rybníku a kdo byl zadobře se sousedem
Matějem. Sestry Amálie a Rozálie Čiperovy,
jakkoli jsou si vědomy, že jim rybník nenáleží,
osnují vše k jeho získání, a to prostřednictvím
podvodů a úplatků. Paní Moudrá se dává na
jejich stranu ve snaze dojít bezpracného zisku. Souboj o rybník, jehož prostředníkem je
soudce Emil Plužný, končí vítězstvím pravdy a
potrestáním hamižných sester. Text manželů
Škochových je věcný, neupovídaný, je dobrým základem k rozehrání zřetelně nastolených situací. Vadou na kráse, kterou by nebylo
tak těžké odstranit, je pouze několikanásobně
nastavovaný konec hry.
To, co se výtečně podařilo v autorské předloze, se bohužel nepodařilo ve
„Text manželů Škochových je
věcný, neupovídaný, je dobrým
základem k rozehrání zřetelně
nastolených situací.“
DS Podkova Kovářov / M. a P. Škochovi:
Pohádka od rybníka. Foto: M. Strotzer.
4 | 2007
39
Krajské postupové přehlídky
vlastní jevištní realizaci. Inscenace v režii
Milana Škocha trpí nedostatečným scénickým budováním situací a postav hry a mnohými dalšími problémy plynoucími z nevelké
divadelní zkušenosti.
Druhým představením pro děti se
představil Amatérský divadelní soubor
Hořice na Šumavě, a sice s úpravou hry
Pavla Gryma, kterou připravil a pod názvem
Princ a loupežnice se souborem nastudoval
zkušený režisér Vítězslav Kučera. Známý
příběh o Ance a Petrovských, poznamenaný Ladovou poetikou pohádek naruby, je
v inscenaci Hořických doveden ještě dál, do
dimenze, která je již zcela prosta jakéhokoliv
opravdového konfliktu. Anka, hyperaktivní
princezna, je zde nahrazena ufňukaným
princem. Klíčovým zvratem je fakt, že zatímco si loupežníci slibovali výkupné za prince,
musí dát výkupné sami, aby byl král ochotný
přijmout svého syna zpátky. Nikdo se v této
hře vpravdě o nic nezaslouží, pseudokonflikty jsou vyřešeny pseudozásluhami a vše přesto dojde ke zdárnému konci. Ačkoliv je textová předloha pro divadelní realizaci z těch
nejméně výhodných a nosných, podařilo
se režii postavit inscenaci, která nepozbývá
jistých divadelních kvalit. Děje se tak díky
rozehrávání „situací“ disponovanými, dobře
vedenými herci, a to v míře hodné ocenění
(cena za hereckou práci dámské části souboru). Kéž by aktiva režijních a hereckých
zkušeností byla zúročena ve hře, která má
„hlavu a patu“, která nabízí dětským divákům
vzorce chování, jež – byť nevědomě – tolik
očekávají v bezmezné důvěře v dospělé na
jevišti.
Přehlídková soutěžní představení
pro dospělé publikum byla ve znamení komedií, přesněji dvou situačních komedií a
jednoho úkazu, nesoucího se v komediální
nadsázce. Divadelní a osvětový spolek
Fikar z Nadějkova přivezl inscenaci hry
amerického autora Williama Wiga Masér
v dámské lázni v režii Jiřího Jiroutka.
Umně řemeslně napsaná hra staví na tom,
že se postavy hry dostanou do nepatřičné
situace, z níž se jim podaří uniknout, aby
padly do osidel ještě nepatřičnější situace
a tak stále dál až k závěrečnému rozuzlení.
Vtip je tedy v řetězení stále choulostivějších situací, do nichž se protagonisté hry
dostávají. Ruku v ruce s tím v komediální
nadsázce, výstavbě situací, uplatňování
situačních a slovních gagů etc. Soubor
jako by netušil, co zvolený žánr vyžaduje,
se svým nastudováním přiblížil spíše realistickému obrazu ze života. Váha zůstala
především na slovním sdělení, přičemž vše
jako by mělo stejnou důležitost. Chyběly
akcenty, herecký komentář atd. V takto
vedené inscenaci byl světlou výjimkou herecký výkon Jaroslava Součka v roli Notáře
Brandese (čestné uznání), kterému – abychom byli spravedliví – byl dobrým partnerem Pavel Dvořák, představitel Tullyho,
hlavní postavy hry.
Divadelní soubor Jirásek z Horní Pěny uvedl v současnosti hojně frekventovanou hru Raye Cooneyho 1 + 1 =
3 v režii Ludmily Kalvasové. Opět situační
komedii a navíc grazzy. O její inscenaci
platí téměř doslova to, co o té předchozí,
z čehož vyplývá, že na bláznivou komedii
nedošlo už vůbec. Přesto, podobně jako
Součkův Brandes v Masérovi v lázni, se
z tohoto konstatování vymkly dva herecké výkony, předně Jiřího Kalouse v roli
Stenleyho a také Petry Kolářové v postavě
Barbary Brownové (čestná uznání).
Amatérský divadelní spolek Hořice na Šumavě / Pavel Grym, Vítězslav Kučera:
Princ a loupežnice. Foto: Milan Strotzer.
40
4 | 2007
Nakonec to nejlepší, onen předznamenaný úkaz. Skupina dam, převážně
zralého věku, zaobírající se aktivitami nedivadelními, si jednoho dne řekla, že to zkusí
s divadlem. Získala ke spolupráci Stanislavu
Kočvarovou a Sylvu Malinkovou, dvě členky
z dámského triumvirátu nezávislé divadelní společnosti Studio dell´arte z Českých
Budějovic. Nalézt hru pro početnější, ryze
ženské uskupení, nadto s výjimkou dvou
jmenovaných profesionálek a Aleny Hálové
z někdejší vodňanské Šupiny divadelními
prkny téměř nedotčené, je úkol nad jiné
obtížný. Ale jak ŽAS – Ženský divadelní
spolek z Homole prokázal, ne neřešitelný.
K vykročení na půdu divadla si vybral zdroj
náležející ke svazkům tzv. červené knihovny,
román Sextánka Viléma Neubauera z roku
1927. ŽAS nazval svou jevištní adaptaci
Sextánky a v programovém letáku ji charakterizuje slovy: „Romantická komedie pro milovníky filmů pro pamětníky a čtenáře červené
knihovny... I když se děj odehrává v přísných
zdech lycea a hrají výhradně ženy zralého
věku, nechybí zde radostné mládí, krásní muži,
koketní dívčiny, tanec, zimní sport a také mnoho neočekávaného.“
Vypůjčil jsem si tuto citaci, neboť
bych lépe nemohl jevištní dění charakterizovat. Stanislava Kočvarová, která si zahrála
Čtenářku červené knihovny, provází diváky
dějem prostřednictvím vybraných úryvků
z románu a je také v potřebných momentech tím, kdo dění pomáhá organizovat,
včetně obsluhy zvukového zařízení, je především autorkou dramatizace románu a režisérkou inscenace. Nutno hned poznamenat,
že inscenace zdařilé, úsměvně a inteligentně
bavící diváky a navíc inscenace vypovídající o čemsi, co je znovu přítomné v naší
Divadelní a osvětový spolek Fikar Nadějkov / William
Wig: Masér v lázni. Foto: Milan Strotzer.
Krajské postupové přehlídky
DS Jirásek Horní Pěna
Ray Cooney: 1 + 1 = 3
Foto: M. Strotzer
současnosti. To cosi je skutečnost hledání
vlastní identity prostřednictvím vzorů v mediálně zvučných osobnostech. V představení
Sextánek jsou těmito osobnostmi herci Alec
Boldwin a Johnny Depp, přítomní na jevišti
v podobě loutek v životní velikosti (plošné
hlavy, oblečení na pojízdných stojanech),
animovaných Sylvou Malinkovou, která si
navíc zahrála ředitelku lycea Vokounovou.
Příběh hry je stejně prostý jako košatý. Do dívčího lycea nastoupí krásný mladý
učitel profesor Sychrava alias Alec Boldwin.
Premiantka třídy Bínová se do něj na první
pohled zamiluje a ačkoliv se to samé přihodí
Sychravovi, jejich vztah vypadá navenek
jako nepřátelský. Komplikací vztahu zamilovaných je mladý nápadník Bínové MUDr.
Mrázek alias Johny Depp a také učitelka dějepisu Zyková, která by ráda ulovila pohledného kolegu pro sebe. Když Zyková odhalí
vztah Bínové k Sychravovi, nechá ji propadnout z dějepisu. Sychrava je oceněn za svou
vědeckou práci, opouští lyceum a vyučuje
na pařížské Sorboně. Navíc se z něj vyklube
básník píšící pod pseudonymem. Bínová se
pod tíhou všech ran, které na ni dopadly, otráví atropinem a zápasí se životem za dozoru
MUDr. Mrázka, který byl jejím nápadníkem
do doby, než jej postoupila své spolužačce.
Mladé zdravé tělo Bínové se z otravy vykřeše
a vrací se do života ve chvíli, kdy se nad ní
sklání profesor Sychrava, který byl zpraven
o neštěstí MUDr. Mrázkem. Sychrava se s Bínovou ožení a šťastní manželé odjíždějí na
vědeckou výpravu do Orientu.
Režisérka S. Kočvarová inscenuje
tento příběh na kukátkovém jevišti, kde
je vybudován jakýsi mansion umožňující
operativní změny prostředí. Inscenačním
principem je divadlo demonstrace, těžící
ŽAS – Ženský divadelní spolek Homole / Vilém Neubauer: Sextánky. Foto. Milan Strotzer.
4 | 2007
Ženský divadelní spolek Homole
Vilém Neubauer: Sextánky
Foto: Milan Strotzer
41
Krajské postupové přehlídky
„...herci Alec Boldwin a Johnny Ve Žluticích
Depp, přítomní na jevišti v podobě loutek v životní velikos- bez záře
ti...“ / ... / „Celkově naivistický i bez propadu
duch inscenace je utvářen nejrůznějšími prostředky, v rozpětí Rudolf Felzmann
od naivního herectví až po výsostnou vynalézavost profesníVíkend od pátku 1. do neděle 3. června
ho ražení...“
z bezprostřednosti a insitního herectví „sextánek“, ale také z loutkářského potenciálu
spolupracujících profesionálně vybavených
loutkohereček, v případě týchž a Aleny
Hálové z herecké zkušenosti. Celkově naivistický duch inscenace je tedy utvářen
nejrůznějšími prostředky, v rozpětí od naivního herectví až po výsostnou vynalézavost
profesního ražení, a to tak, že vzniká fungující organická jednota těchto na hony sobě
vzdálených výrazových prostředků. Zdá se,
že je tomu tak především proto, že režie klade na divadelně nezkušené přiměřené nároky a nenutí je k tomu, co by bylo nad jejich
síly, a na druhé straně nechává v nastoleném řádu vyniknout spontaneitě a nápaditosti vybavených tvůrců. Vznikla tak vzácná
jednota – úkaz. Inscenaci zdobí nejeden
vpravdě divadelní nápad a jeho zpracování. Při přehlídkovém představení jsme měli
pocit, že tato pozitiva převažují v první části
hry, zatímco v druhé se nápaditost a překvapivost řešení poněkud vytrácejí, respektive
zvolené výrazové prostředky nemají kvalitu
předchozích a tím nedochází ke kýžené
gradaci v celku představení. Každopádně
jde o velice zajímavý divadelní počin hodný
další prezentace, ba co dím, také odborného
zkoumání. ŽAS si z Trhových Svinů odvezl
cenu za inscenaci a spolu s ní nominaci na
národní přehlídku venkovských divadelních
souborů ve Vysokém nad Jizerou 2007.
patřil západočeské oblastní přehlídce venkovských divadelních souborů Žlutické divadelní
léto 2007.
Rozmarný tón samotnému začátku
se pokusil dát DS Městského kulturního a
informačního střediska Poběžovice, když
nastudoval známou komedii Johna Patricka
Manžel pro Opalu. Z trilogie o dobračce Opale
má tento díl asi nejvíce úskalí v namáhavě konstruované zápletce. Síly sympatického souboru
nestačily k překonání záludností textu, a to
především ve schematickém rozvíjení intrik
dcery a jejího manžela usilujících vrátit otce do
starobince, aby se dostali k jeho životní pojistce. Představitel starého kapitána (Milan Lešek
– cena za herecký výkon) uměřenými hereckými prostředky dojímal i rozesmával a našel
solidní partnerky. S představitelkami dobračky
Opaly a její kamarádky Růženky, sice mladšími,
než předepisuje autor, se mu podařilo sdělit
autorovo poselství o síle dobra vítězícího bez
ohledu na majetek. Škoda, že zůstal nevyužit
DS MKIS Poběžovice / John Patrick: Manžel
pro Opalu. Foto: Archiv přehlídky.
DS MKZ Horšovský Týn / Oscar Wilde: Ideální
manžel. Foto: Archiv přehlídky.
Ženský divadelní spolek Homole / Vilém Neubauer: Sextánky. Foto. Milan Strotzer.
42
motiv o lidských snech a jejich naplnění bez
ohledu na věk.
Hrstka dospělých a ještě méně dětí
přihlíželo dopolednímu vystoupení DS M+M
z Hranic. Známá dvojice otce a syna Mikanových se představila novým pokusem o zvládnutí
produkce, jíž stačí dva herci s trochou výpravy
a techniky, jež se vejde do jednoho auta. Pod
názvem Kdo si hraje, nezlobí se skrývaly variace na pohádku o Sněhurce, a to v dialozích i v
komentujícím vyprávění za pomoci zástupných
rekvizit, náznakové scény, rychlopřevleků či písniček. To vše ještě zpestřené o přímou aktivizaci
dětí (tentokrát zčásti i dospělých), jež byly na jevišti změněny v trpaslíky, aby vpustily Sněhurku
do domečku, ale pak už z publika jen přihlížely
zápletce a rozuzlení příběhu. Snad nestandardní
publikum, ale možná také nevelká výtvarná
nápaditost ve využití jevištních náznaků postav
či prostředí vzbuzovaly rozpaky, zda se jedná o
představení směřující k rozvíjení představivosti
malého diváka, anebo spíše o sled výstupů aktivizujících děti k spoluúčasti. Porota se s principálem souboru v této otázce neshodla.
„...herci dávali vtipným bonmotům nadměrně vážný podtext
s dramatickými prodlevami,
takže politickou prohnanost,
hraničící s trapností, předkládali s málem filozofickými akcenty.“
4 | 2007
Goldflamovu Dámskou šatnu můžeme považovat za ukázku současné dramatiky.
DS Štace z Kaznějova si byl vědom, že předloha napsaná víceméně na zakázku pro čtyři profesionální herečky v podstatě nemá výraznou
zápletku a spíše načrtává portréty čtyř dramatických umělkyň z oblastní scény. Nápaditá
scénografie naznačila „čtvrtou stěnu“ zrcadly
na stolcích pro líčení, což mohlo usnadnit řešení
řady vnitřních monologů. Jenže individuální
zpovědi nevyžadovaly zřetelnější reakci ostatních postav, jejich vztahy většinou zůstávaly
ve všeobecné rovině kolegiálního naslouchání
na samé hranici nedramatické jednotvárnosti.
Vše bylo sdělováno se stejnou vážností a důležitostí. Tento stereotyp mohly porušit vtipné
hudebně-pohybové mizanscény, jež režisérka
A. Svobodová přikomponovala, ale bohužel se
je neodvážila rozvinout a tak v inscenaci umocnit nadhled a snad i sebeironii. Nekonfliktnost
Krajské postupové přehlídky
„Přemýšlivý soubor i režisér
teď asi hledají příčiny, jež jejich
původní inscenační záměr tak
razantně posunuly.“
předlohy a nadbytečné psychologizování ublížilo poctivě nastudované inscenaci.
Přemíra psychologického ponoru
jako by zůstala na jevišti až do večera, kdy DS
Městského kulturního zařízení z Horšovského Týna uvedl slavnou Wildeovu salonní komedii Ideální manžel. Autorův sarkasmus líčící
pochybené morální postuláty aristokratických
politiků tehdejší Anglie může mít velice blízko
k dnešnímu pohledu na naše papalášské V. I. P.
Jenže na jevišti každá sebemenší intrika byla
sdělena s plnou vážností. Soubor sice zvládá
na solidní úrovni konverzační tón, avšak herci
dávali vtipným bonmotům nadměrně vážný
podtext s dramatickými prodlevami, takže
politickou prohnanost, hraničící s trapností,
předkládali s málem filozofickými akcenty. Druhé jednání se přiblížilo potřebnému nadhledu,
především v dialogu hraběte z Cavershamu
(Václav Kuneš – cena za herecký výkon) s lehkomyslným synem Arturem o nutném manželství.
Ovšem finále, přinášející nečekaná rozuzlení, se
vrátilo k závažnému a volnému tempu. Přemýšlivý soubor i režisér teď asi hledají příčiny, jež
jejich původní inscenační záměr tak razantně
posunuly.
Když se v neděli dopoledne před
zaplněným hledištěm rozhrnula opona, pohled
na jeviště potěšil. DS J.K. Tyla z Mýta nabídl
úhlednou scénu s přepěkně vypadajícími postavičkami (cena Marcele Kořánové za kostýmy). Věkové složení můžeme tomuto souboru
jen závidět, ale nedostatek zkušeností byl, žel,
vyvažován ledabylostí a přibližností. Saša Lichý
kdysi zdramatizoval Čtvrtkovo vyprávění Jak
se stal Rumcajs loupežníkem. I když se nejedná zrovna o dramaturgicky vzorové dílko, nabízí
inscenátorům rozmarné, přehledné a vkusně
rozvíjené pásmo drobných epizod s řadou
rázovitých figurek z pohádkového i lidského
světa. Rumcajsovy příhody jsou zaručeným
lákadlem pro dětské i dospělácké publikum, a
to asi nezkušený soubor z Mýta po řadě repríz
svedlo k povrchnosti; navíc si nevěděl rady s řadou hereckých záskoků: text byl sdělován jen
přibližně a chvílemi se přespříliš improvizovalo.
Hledání replik a zapomenutých slov i akcí pak
vyvolávalo pohybovou křeč a pro charakterizaci
postav mnohdy posloužila vnějškovitá gesta i
mimika. Leckteré nedostatky sice překryla nápaditá scénická hudba (cena pro Jiřího Lenka),
ale sama režisérka přiznala, že svou benevolenci k rozmarům herců bude muset nahradit větší
důsledností. Což by bylo dobře, rádi bychom se
s tímto mladým souborem znovu setkali.
Žádná inscenace ve Žluticích nezazářila a žádnou nelze označit za vyslovený propad.
Sice nejsou poražení, ale Žlutické divadelní léto
nemá ani vítěze. Porota nemohla žádnou z inscenací nominovat či doporučit k postupu na
nejvyšší přehlídku ve Vysokém nad Jizerou.
Potěšení
z venkovského divadla
Rudolf Felzmann
Sedmnáctý ročník Josefodolského
divadelního jara, krajské přehlídky venkovských divadelních souborů pro severní Čechy,
začal v pátek 4. května 2007 dopoledním
představením pro děti. DS J.J. Kolár při TJ
Sokol Poniklá uvedl pohádku Zkoušky čerta
Belínka. Nutno podotknout, že tento sporný
text Zdeňky Horynové s řadou epizod, jež se
neústrojně spojují do nepřehledného děje,
nedal možnost ani k nápadité režijní koncepci,
ani příliš nepomáhal hercům. A tak potěšila
alespoň nadějná proměna souboru, když své
první krůčky na jevišti ozkoušelo sympatické
herecké mládí.
Občanské sdružení TMA divadlo Terezín přivezlo známou frašku M.
Hennequina Prolhaná Ketty. Škoda, že se
inscenace spokojila s jednoduchým rozehráním komediálních situací, jimž ale chyběl temporytmus a především nutná dávka nadsázky.
Jestliže sama představitelka Ketty spíše v pasivním údivu přijímala výsledky svých lží, pak
suverénní komediální nadhled předvedl představitel manžela Martin Soudský, který má lví
podíl na dobrém ohlasu publika.
Veselohra Rudy Maříka Když služebnictvo stávkuje se nenadále vynořila
z archivu stařičkých hříček z první poloviny
minulého století. Připomenula půvab filmů
se sympatickým hrdinou z lepší společnosti,
který si musí vyřešit problém s rodiči, usilujícími vnutit mu nevěstu, aby ho nakonec malou
lstí získala emancipovaná děva. Jenže je tu zádrhel v podobě stávky sloužících a ten přináší
nečekaně aktuální humor. V sérii převleků a
nedorozumění hraje svou roli nejen absurdní
stávka, ale také společenská prestiž založená
na akademických titulech. Sympaticky omlazený DS při TJ Sokol Bozkov nabídl plejádu zajímavých hereckých výkonů, v nichž se osvědčil
smysl pro jemnou nadsázku a komickou
zkratku. Kdyby inscenátoři tolik nedůvěřovali
umluvenému textu a byli schopni představení
zkrátit, pak by se jednalo o sice nenáročné, ale
vkusné a svěží dílko, které možná amatérům
sluší víc než přebírání ohraných kasaštyků
zahraniční provenience. Tři ceny za herecké výkony, Stanislavu Hlavovi, Zuzaně Nesvadbové,
Kateřině Kurfiřtové, a další tři čestná uznání
navíc dosvědčují vyrovnanost ve výkonu jak
mladších, tak i zkušenějších herců.
DS Žalý při TJ Sokol Benecko si zvolil poněkud zaprášený text Miloše Gerstnera
Lupenec, město zakleté. Zpracování místní
pověsti o městě hříšníků, jež se propadlo pod
zem, má přemíru motivů a nejasnou pointu.
Soubor se to pokusil napravit za pomoci podkrkonošských písniček, jež rámují lidové veselí
svatojánské noci. Marná je snaha představitele
4 | 2007
DS Žalý při TJ Sokol Benecko
Miloš Gerstner:
Lupenec, město zakleté
Foto: archiv přehlídky
43
Krajské postupové přehlídky
DS při TJ Sokol Bozkov / Ruda Mařík: Když služebnictvo stávkuje
Foto: archiv přehlídky
Miletínské
divadelní
jaro 2007
Alena Exnarová
„Sympaticky omlazený DS při
TJ Sokol Bozkov nabídl plejádu
zajímavých hereckých výkonů,
v nichž se osvědčil smysl pro
jemnou nadsázku a komickou
zkratku.“
hlavního hrdiny Honzy (Tomáš Linhart), který
projde oním hříšným městem, aby konstatoval, že na zemi je lépe. Myšlenková roztříštěnost textové předlohy neumožní kompaktní
a stylově jednotné představení. Oceníme sice
kolektivní nasazení celého souboru, ale poselství dávné pověsti z Benecka zůstává utajeno.
Při dramaturgickém hledání bychom
si také měli vzpomenout na naše klasiky. To se
vyplatilo Kulturnímu a divadelnímu spolku
Jizeran z Rakous, když si zvolil Klicperovu
veselohru Divotvorný klobouk. Prostá
inscenace, v níž se vyplatila důvěra k textu.
Studentům, kteří obelstí bohatého kupce,
jsme s uspokojením fandili, abychom na konci
také uznali jistou velkodušnost ošizeného
muže. Za to byl oceněn Hynek Matzke, jehož
kupec Koliáš měl dobré partnery i v představitelích studentů.
Přehlídku v neděli 6. května zakončil
DS Havlíček Zákupy. Pokus inscenovat sérii
hříček laděných především do drastiky černého humoru nevyzněl jednoznačně. Hry ze
smetiště Huberta Krejčího byly pojaty jako
dílčí výstupy, teprve dodatečně pospojované
do jednoho celku. Inscenaci tak chyběla potřebná gradace, ale také proměnlivost v přístupu k jednotlivým oddílům, jež mnohdy
parafrázují témata známá v jiném literárním
kontextu. Nutno ale ocenit odvahu souboru
uvádět ve svém prostředí představení, jež vyžaduje vyhraněné publikum se smyslem pro
svéráznou formu.
Letošní Josefodolské divadelní jaro
sice nepřineslo výraznější inscenační počin,
ale nabídlo řadu dobrých hereckých výkonů
majících pečeť vědomé a poučené práce na
roli. Připočteme-li početnou účast souborů,
seminaristů i místního publika, byly to tři dny
potěšení z venkovského divadla.
Kulturní a divadelní spolek Jizeran Rakousy
V.K. Klicpera: Divotvorný klobouk
Foto: archiv přehlídky
44
4 | 2007
Východočeská přehlídka venkovských divadelních souborů nalezla díky
místnímu souboru Erben výborné zázemí
v Miletíně už popáté. Konala se 4.-6. května a viděli jsme celkem sedm představení,
z toho pět se ucházelo o postup na národní
přehlídku Krakonošův divadelní podzim ve
Vysokém nad Jizerou.
Při zahájení nejprve pokřtil
prof. Císař místním pivem knížku 180
let ochotnického divadla v Miletíně a
pak už jsme byli účastni představení DS
Erben Miletín, které nám připomnělo
vánoční atmosféru Ježíškovou košilkou
Jana Zahradníčka (režie Vlastimil Čaněk).
S inscenátory spolupracoval Ženský bělohradský sbor pod vedením Zdeňka
Prchala, průběžně zpíval vánoční koledy.
Inscenace se lomí do dvou částí: v první je
čistě, dalo by se říci až nábožně vyprávěn
příběh o narození Ježíška, v druhé pak krátké příběhy o vzniku některých živočichů či
věcí (jak vznikly vši, mateřidouška apod.).
Soubor, u něhož jsme si v předešlých inscenacích zvykli vídat především sólové
produkce jednotlivých herců, je v této
inscenaci nesmírně zkázněný, všichni jsou
soustředění a slouží především celku, takže se v kvalitě výsledků své práce posunuli
rozhodně o krok dál. Porota ocenila soubor
čestným uznáním za upřímné kolektivní
sdělení.
Úžasná svatba Robina Hawdona
v provedení DS J.K. Tyl Meziměstí nás potěšila a pobavila. Režisérka Irena Kozáková
tuší zákonitosti a mechanismus situační komedie a herci se je vesměs snaží naplňovat,
někteří dokonce velmi dobře, svědčí o tom i
tři udělené ceny: Pavlu Novákovi za postavu
Billa, Milanu Machovi za postavu Toma a
Nině Dlouhé za postavu July. Přesto má inscenace ještě rezervy ve vynalézavějším rozehrání simultánního scénického prostoru a
místy i v ještě důraznějším jednání postav
pod tlakem situace. Také další škrty v textu
by patrně snesla. Ale i přes tyto připomínky
jde rozhodně o inscenaci ucelenou a svou
kvalitou v daném žánru rozhodně netuctovou. Proto také za ni soubor obdržel cenu.
Venkovský amatérský divadelní soubor F.U.J. Dětenice, tedy děti
ve věku 13-15 let, vystoupil nesoutěžně
s inscenací na motivy K.J. Erbena Zlatý
kolovrat??? Na ty tři otazníky za názvem
jsme se hned vedoucí a režisérky Ivety
Vališkové ptali. Navozují totiž dojem, jako
Krajské postupové přehlídky
Geisslers Hofcomoedianten Kuks / Braccioli a Geisslers:
Serpillo a Melissa. Foto: Milan Strotzer.
kdyby mělo jít o parodii Erbenovy balady, ale tak tomu ve skutečnosti není. Jde
v podstatě o kultivované vyprávění v duchu Erbena, jen snad o něco méně hororové. Prostředkem je kromě slova vlastní tělo
a několik rekvizit. Jde o inscenaci pracující
s hezkou divadelní obrazností, vedoucí
děti k práci se slovem, smyslu pro rytmus,
představivosti… A je to rozhodně zatím to
nejlepší, co jsme od Ivety Vališkové viděli.
Proto byla režisérka oceněna čestným
uznáním za pedagogické vedení souboru
v této inscenaci.
Ďyvadlo Neklid Voletiny se pod
vedením autora a režiséra Petra Vanžury
systematicky pokouší o autorské divadlo.
Ulice bastardů má být, jak uvádí autor
v programu, hořkou komedií odehrávající
se v 50. letech minulého století kdesi ve
Spojených státech a má vypovídat o tom, že
ti největší mizerové vždy vyhrají. To je zhruba jasné i z inscenace. Ale jinak je v ní řada
nejasností, přeskakuje se z jednoho motivu
na druhý, a tak se jen obtížně orientujeme.
Navíc se především mluví a mluví, postavy
nejednají v situacích, protože ty nejsou
napsány, a všechno plyne stejným tempem
k závěru. Přitom zřetelně cítíme, že autorovi
o něco jde, šíře záběru je však spíš na román
či filmové zpracování než na divadelní hru.
Je v ní několik motivů, které by samy o sobě
stačily na samostatné dramatické texty.
Přitom herecký ansámbl je schopný a snaží
se, seč může. Možná by pomohlo, kdyby
Vanžuru autora nerežíroval režisér Vanžura,
ale někdo jiný. Přes všechny problémy jsme
soubor ocenili čestným uznáním za úsilí o
autorské divadlo.
DS J.K. Tyl Meziměstí / Robin Hawdon: Úžasná svatba. Foto: Václav Falta.
Geisslers Hofcomoedianten Kuks
Braccioli a Geisslers:
Serpillo a Melissa
Foto: Milan Strotzer
4 | 2007
45
Krajské postupové přehlídky
Geisslers
Hofcomoedianten
z Kuksu se programově věnují pěstování
divadla barokního nebo barokem inspirovaného. Tentokrát přivezli do Miletína
inscenaci nazvanou Serpillo a Melissa
aneb Tymián a Citroník rande show. Jako
autoři jsou uvedeni Braccioli (překlad G.B.
Hancke) a Geisslers. Sledujeme velkolepou
televizní reality show i s jejím zázemím, prezentovanou s velkým komediálním nasazením, energií a radostí ze hry. Ale klademe si
otázku, co tím vlastně aktéři sledují? Je to
parodie? Nebo nám nastavují zrcadlo, abychom si uvědomili, na co jsme ochotni se v
televizi dívat a čeho se účastnit? A co to má
společného s barokním divadlem? Vyslechli
jsme sice před začátkem představení vysvětlující přednášku, ale stejně si trochu
nevíme rady. Teprve když si přečteme program k inscenaci i s překladem původního
intermezza, začíná nám svítat: Geisslers
pouze vycházejí z formy původního textu-intermezza, které se pro ně stává tématem.
Na toto téma vytvářejí variace a využívají
jen nepatrný zlomek původního vázaného
textu. Takže vlastně ukazují, že „pokleslá zábava“ existovala v baroku, stejně jako existuje dnes. Inscenace Geisslers je rozhodně
zajímavá a nápaditá. Jen je trochu škoda,
že se jejího záměru musí divák dobírat tak
složitě. Přesto jsme inscenaci pro její kvality
ocenili jako celek a Petr Hašek obdržel cenu
za režii.
DS SNOOP Opatovice nad Labem
se s inscenací hry Samuela Königgratze
Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou
aneb Modrým andělům v režii Aleše
Dvořáka ucházel o postup na KDP na přehlídce v Brněnci, a tak v Miletíně vystoupil
mimosoutěžně. Text předlohy interpretují
Opatovičtí v autentické, civilní rovině, ale
hlubší rovinu životního běhu plnou absurdit a propletených vztahů už se tak docela
postihnout nepodařilo a všechno běží poněkud v jedné linii. Čestným uznáním jsme
ocenili Jiřího Macháčka za postavu přednosty a Ivo Kunsta za postavu výpravčího Petra
Dvořáka.
Závěrečným představením miletínské přehlídky byl Trumf Ivana Andrejeviče
Krylova v provedení DS Heřman z Heřmanova Městce (režie Michal Dziedzinskyj).
Soubor se k této veršované hře vrátil po
patnácti letech a pamětníci konstatují, že
s nesporně lepším výsledkem. Hra, která
byla v době svého vzniku odvážnou satirou,
je dnes v podstatě pouze jednoduchou
anekdotou. Heřmani ji inscenovali v prostoru vymezeném jednoduše čtyřmi visícími
kahany a trůnem, v přehledném aranžmá,
se smyslem pro komiku. Cenu za herecký výkon jsme udělili Josefu Řezáčovi za postavu
cara Vakuly a Radimu Vinduškovi za postavu
knížete Šantaly. Jen jsme si kladli otázku po
smyslu inscenování této hry v dnešní době
a zda je vůbec možné nějakým posunem
tento smysl najít.
46
Letošní
Miletínské
divadelní
jaro bylo přehlídkou z dramaturgického
hlediska velmi různorodou a pestrou a je
jistě potěšitelné, že každá ze zúčastněných inscenací byla něčím zajímavá, a tak
bylo v diskuzích o čem hovořit. S kolegy
z odborné poroty, prof. PhDr. Janem
Císařem CSc, prof. Františkem Laurinem a
Jaromírem Voseckým, jsme hodně diskutovali o tom, koho nominovat na KDP, protože
žhaví kandidáti byli dva. Nakonec jsme se
rozhodli pro inscenaci Úžasná svatba DS
z Meziměstí a dále jsme programové radě
doporučili k zařazení na přehlídku inscenaci Serpillo a Melissa souboru Geisslers
Hofcomoedianten Kuks.
Brněnec na sněhu
Alexandr Gregar
Ke vzpomínce na letošní zimu (jaro) se
ten titulek jaksi nehodí, slunce se nám smálo, až
brečelo, po bílé pokrývce ani památky a stromy
pomalu začínaly kvést. I v Brněnci, kde loni skutečně byly při minulém ročníku krajské přehlídky
venkovských divadelních souborů Pardubického
kraje málem závěje. Letos bylo ovšem taky sněhu
dost, toho bílkového, po němž se přehlídka jmenuje - Sněhový Brněnec! Název získala po výtečném
sněhovém pečivu, trubičkách, indiáncích černých
i bílých, ale prostě sněhových. Neodoláte, i kdyby
by vám cukrovkářský barometr ukazoval desítku.
I letos tedy bylo „zasněžování“ výtečné, porota
dokonce spala v penzionku, v jehož sklípku se ty
dobroty vyrábějí.
Leč k pravému důvodu Sněhového
Brněnce sjelo se tam letos (20.-24. dubna)
z Chvaletic, Opatovic nad Labem, z Městečka
Trnávky, z Klášterce nad Orlicí a Řetové po
souboru ochotnickém. Místní svou inscenací
absentovali, ale přidali na neděli své dětské
divadlo, žáky březovské a moravskochrastavské
základní školy; ani to nebyl marný čas. Děcka
hrála Něhulku a sedm trpaslíků i Mrazíka podle
sovětského filmu, a tak zdařile, že nejen rodičové a babičky si utírali oči od slziček smíchu, ale
i takoví borci jako Zakopal a já. Mají-li se objevovat nové ochotnické líhně, tak právě takhle,
dramatickou výchovou nedotčeny, ale s radostí
ze hry kultivované…
„Děcka hrála Něhulku a sedm
trpaslíků i Mrazíka podle sovětského filmu, a tak zdařile,
že nejen rodičové a babičky si
utírali oči od slziček smíchu, ale
i takoví borci jako Zakopal a já.“
Porota ve složení ing. Dušan Zakopal
(předseda), prof. Mgr. František Laurin, Mgr.
Alexandr Gregar a Hana Cihlová (tajemnice, za
Krajskou knihovnu Pardubice) viděla v pátek
Divadelní soubor Klášterec nad Orlicí a jeho
podle Karla Čapka sepsanou pohádku Magiáš
a doktoři, vlastní dramatizaci původní Velké pohádky doktorské. Klášterečtí respektovali autora
a jeho poetičnosti, ale nedaří se jim vlastní inscenování, především oddělit vypravěčskou rovinu od hraných scének a bohužel i dramatické
jednání zůstalo v rovině pouhého memorování
textu. Jako by scházel klíč, koncepční přístup
k předloze, z inscenace trčel nejednotný styl
v užití jevištních prostředků. Začátečnickou nezkušenost ale vyvážila chuť a radost z hraní.
Chvaletické divadlo Jen Tak
Chvaletice si připravilo od Ladislava Smočka
Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho.
Nesnadnou předlohu. Podstatou drsné komiky
v ní nejsou zjevované buchty a rostoucí počet
DS Prakota Řetová / Kolektiv souboru:
Čajovna posledního srpnového dne
Foto: Jiří Macek.
4 | 2007
Krajské postupové přehlídky
mrtvol ve skříni, tématem této „líčené komedie“,
jak ji nazval sám autor, je proměna nenápadného
a neškodného Dr. Burkeho, tomu inscenátoři zůstali dost dlužni. Dramaturgická úprava – vypuštění závěrečných pasáží hry a oživení domněle
mrtvých, je poněkud na pováženou, smyslu hry
škodí. Herecké a scénické prostředky více podtrhují fraškovitost situací než jejích grotesknost.
Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou fiktivního autora Samuela Königgratze
(René Levínský) jsme už viděli na profesionálních jevištích, u Nejhodnějších medvídků hru
režíroval Andrej Krob, byla už i zfilmována.
Soubor SNOOP Opatovice nad Labem tento
hrabalovsky pábitelský text s laskavým pohledem na lidský úděl zkusil, byť klade velké nároky
na výraznou charakterizaci a typologii postav a
musí být hrán ve svižném tempu. Opatovickým
se více daří v druhém případě, i když snaha o autenticitu vede až k nesrozumitelnému civilnímu
projevu. Divák ztrácí orientaci, hra napětí.
Divadelní soubor Prakota Řetová
uspěl s představením Čajovna posledního srpnového dne. Vlastní text (kolektiv souboru) pod
názvem Čajovna posledního srpnového dne byl
inspirací k vytvoření osobité inscenace. Soubor
akcentoval téma stereotypu velmocenského
myšlení, kladl otázky po smyslu a možnostech
vývozu demokracie bez ohledu na identitu a
kulturní odlišnost. A také obrácenou tvář ideálů,
za jejichž hlásáním se skrývá obchod a finanční
prosperita. Inscenátoři bohužel příliš nerespektovali žánr textu a vkládali do inscenace hlubší
psychologické postupy, citové zaujetí, romantizující prvky a někdy spíše pohádkovou charakteristiku. Soubor ale prokázal výraznou originalitu svého vidění, tvořivost a snahu překonat
meze zábavného divadla k vyjádření názoru na
některé problémy současného světa.
V Městečku Trnávka disponují herci
i herečkami se smyslem pro humor. Není proto
divu, že v době „zábavného“ divadla i oni sáhli
po starší Camolettiho konverzačce Na správné
adrese. Poskytuje dostatek příležitostí pro herecké kreace. Její text je zábavný, lehce erotický,
občas i lascivní, ale především je, v dobrém
Janečkově překladu, vtipný. Děvčata v první
části sice hrají na poněkud vážnější strunu, snaží
se své postavy psychologizovat a hledat nějaké
„problémové“ důvody k jednání. Po příchodu
mužských však jeviště poskytne důvod k bouřlivým reakcím publika. Chlapi své lehce načrtnuté
postavy, dobře typově obsazené, hrají s chutí.
Dámy jsou nové členky souboru, vesměs poprvé
na jevišti, takže za mužskými samozřejmě trochu pokulhávají, ale dostane-li např. Georgetta
(v podání Alice Moravcové) příležitost jednat,
probudí se i v ní smysl pro souhru a tolik potřebnou partneřinu – v tomto žánru nadmíru
důležitou, aby divák našel uspokojení a bránici
nic nebránilo svobodně se rozkmitat.
Porota se rozhodla na Národní
přehlídku venkovských divadelních souborů
ve Vysokém nad Jizerou na tzv. Krakonošův
divadelní podzim doporučit inscenaci Čajovna
posledního srpnového dne divadelního souboru Prakota Řetová a nominovat inscenaci Marca
Camolettiho Na správné adrese divadelního
souboru Městečko Trnávka. Poslední indiánci
snědeny, takové žluté, keramické, ale „jako živé“
si odvezly soubory coby suvenýry – se spoustou
cen od sponzorů, a porota taky nezůstala škodná. Soubory každému členu podepsaly diplom
„Za zásluhy“!
Chvaletické divadlo Jen Tak
Ladislav Smoček:
Podivuhodné odpoledne
dr. Zvonka Burkeho
Foto: Jiří Macek
SNOOP Opatovice nad Labem / Samuel Königgratz:
Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou. Foto: Jiří Macek.
4 | 2007
47
Krajské postupové přehlídky
Boleradická sešlost poprvé a hned úspěšná
Dušan Zakopal
Ve dnech 4. až 11. května 2007 se
v Boleradicích poprvé konala krajská přehlídka venkovských divadelních souborů, označená jako Divadelní sešlost, s postupem na
národní přehlídku Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou. Představilo se na
ní šest souborů činoherních a dvě inscenace
„dospělí dětem“. Většina souborů soutěžila na
takovéto přehlídce poprvé. Porota pracovala
ve složení Lenka Lázňovská z Prahy, Hana
Štolbová z Brna a autor článku z Ostravy,
který byl také předsedou poroty. Hodnocení se
soubory se uskutečnila vždy po představeních
ve večerních hodinách a někdy typicky boleradicky ve sklípku. Na přehlídce byl vydáván
denně zpravodaj FORBÍNA, který mimo jiné
přinášel recenze k jednotlivým inscenacím
od příslušného porotce, rozhovory s nimi i
dalšími osobnostmi ochotnického divadla.
Slavnostního zahájení přehlídky bylo využito
k předání Zlatého odznaku SČDO Bohuslavu
Chalupovi a Janu Korábovi představitelem
oblastního předsednictva z Brna.
Následující připodotknutí k jednotlivým inscenacím jsou uváděna v pořadí,
jak soubory vystupovaly.
Divadelní soubor Vlastimil z Jedovnice se představil pohádkou Vl. Nováka
a St. Oubrama Loupežnické koření.
Soubor při výběru opomněl fakt, že předloha je směsicí různých motivů a zdaleka
neodpovídá archetypu pohádek s jasným
určením dobra a zla, s hrdinou, s nímž se
děti mohou ztotožnit a jemuž drží palce při
překonávání překážek vedoucích k cíli atd.
Každá dobrá pohádka musí mít morálně-etické poslání, jimž uvádí děti do života,
který ještě neznají. Bohužel, způsob inscenování zdůrazňuje, že hlavní postavou je
prolhaná, lotrovsky mazaná kukačka, oproti
kamarádským a pomáhajícím si zvířátkům.
Zcela nevyšel závěr zdůvodňující odpuštění
loupežníkům. Je škoda, že energie, nadšení a schopnosti souboru byly věnovány
nepříliš kvalitní předloze. Pro další práci by
bylo dobře, kdyby věnoval větší péči jejímu
výběru, a tím i na svá bedra vzal větší odpovědnost vůči dětskému divákovi.
Domácí DS bří Mrštíků Boleradice
uvedl v režii hostujícího Jiřího Merlíčka patrně nejslavnější detektivní drama všech dob
Past na myši Agathy Christie. Ta ve svých
románech i divadelních hrách vypovídá o
tom, jak zločiny vyrůstají z každodenního
života a jak nás naše hříchy dostihnou.
Boleradičtí toto téma rozšiřují o ještě jeden
úhel pohledu. V každém z nás z různých
důvodů sídlí běsi, kteří z nás mohou udělat
šílence. Jiří Merlíček buduje pestré panoptikum postav a pracuje zejména s nadsázkou
a stylizací postavenou často na detailech.
Někde však stylizace vede až k podobě
roztržitého a trochu potrhlého muže, který
je příliš povrchní a utápí se ve verbálním
jednání. Vznikají sice komické situace, avšak
spíše jako odbočky hlavní linie. Boleradičtí
mají určitě nakročeno k dobrému divadlu.
Musejí však přesněji a důsledněji budovat
hlavní linii hry, tj. detektivky, a poměřovat všechny prostředky tímto žánrem.
V některých případech (např. použití hudby,
gagy s kladívkem apod.) by méně znamenalo více. Inscenace byla doporučena do
Vysokého nad Jizerou.
Divadelní spolek J.K.Tyla z Újezda u Brna si vybral komedii Ephraima
Kishona Oddací list. Zkušený režisér
Jaromír Jakubec zachoval dějová fakta,
avšak hru, opírající se o reálie židovského
státu Izrael, přenesl do českých poměrů.
Oslabil tím ale význam neexistence oddacího listu jako spouštěče komorního příběhu.
DS J.K. Tyla Újezd u Brna / Ephraim Kishon: Oddací list. Foto: archiv
přehlídky.
48
4 | 2007
Komedie se opírá o přesné typové obsazení
zejména dvou hlavních figur a vybudované situace, v nichž se projeví charaktery
postav. Instalatér Daniel Benda v podání
Bohuše Vojty je přirozený, na jevišti nehra-
„Převažujícím tématem, nutícím k zamyšlení, byla problematika soužití a vztahů mezi
manželi“
je, nýbrž existuje (cena za herecký výkon).
Jeho partnerka Hedva mu sekunduje jen
částečně. Dramatické situace nevytvářejí
dostatečný prostor pro jiskření mezi oběma.
Tím se oslabují i komické paradoxy vztahu
muže a ženy, kteří se znají, mají se rádi a ani
nechtějí opustit jeden druhého. Přesto se
slovně zraňují. Přes tyto problémy, spadající
na vrub režie, při pohledu na mladé představitele epizodních a vedlejších postav lze
věřit, že soubor má před sebou nadějnou
budoucnost.
Soubor Divadlo Prkno z Veverské Bítýšky přivezl na přehlídku u
nás neznámou hru britského autora Jima
Cartwrighta Dva. Předloha nabízí dvěma
hercům – jí a jemu – sehrát šest momentek,
krátkých uzavřených minipříběhů o různých
variantách lásky muže a ženy. Tematickým
svorníkem těchto epizod je však krutost a
smutek, byť základní žánrový půdorys je
tragikomedie mísící se s prostředky grotesky. Inscenátoři využili autorem nabízené
šance odehrát deset postav dvěma herci a
vyrovnali se s ní bezezbytku. Problémem inscenace je však otázka formy a míry užitých,
zvláště hereckých prostředků. Nejúčinnější
je inscenace tam, kde pracuje s realistickými postupy a vnitřní výpovědí postav.
Snaha po odlehčení vede však v některých
dialozích ke stylizované nadsázce, kdy míra
grotesknosti je přetažena až do karikatury.
Takto produkovaný humor však odtahuje
výklad od základního tématu, proč se to
hraje. Nutno vyzvednout partnerskou
Divadlo Prkno Veverská Bítýška / Jim Cartwright: Dva. Foto: archiv
přehlídky.
Krajské postupové přehlídky
DS Bratří Mrštíků Boleradice / Agatha Christie: Past na myši. Foto: archiv přehlídky.
souhru obou představitelů Saskie Mišové
a Jana Říhy (ceny za herecké výkony).
Inscenace ve svém celku a stylu silně emociálně oslovila diváka nejen tlumočenými
příběhy a současností tématu, ale zvláště
způsobem interpretace (cena za režii Pavlu
Vašíčkovi). Tím bylo základního poslání
divadla dosaženo. Představení jsme nominovali na národní přehlídku venkovských
divadelních souborů KDP ve Vysokém nad
Jizerou
Divadelní spolek Kadet ze Staroviček se představil hrou Maryša od bratří Mrštíků. Úspěšnost inscenace spočívala
v textové předloze, v autentickém způsobu
interpretace a ve vstřícnosti vnímavého
boleradického diváka.
Divadelnímu spolku ze Staroviček
bylo vysloveno uznání za jejich snahu i nasazení, s jakým se snažili předvést klasické
drama Maryši současnému divákovi.
Zábavné divadlo patří také na
ochotnické jeviště. Tím spíše, že se v případě komedie Cooneyho Raye 1+1=3
jedná o mimořádně dobře napsaný text.
Vstřícné boleradické publikum přijalo inscenaci této hry v podání Divadla Stodola
Jiříkovice s osvobozujícím smíchem. Hra
je žánrově situační komedií, oscilující
k frašce, kterou autor okořenil suchým
slovním humorem, jenž je sám o sobě zárukou diváckého úspěchu. Jiříkovičtí mají
více jak dostatek dveří, ale nevolí vhodné
scénografické řešení pro dvě samostatné
domácnosti bigamisty Johna Browna..
Jeho představitel na jevišti dobře vypadá,
ale herecké prostředky zatím nestačí na
vyjádření toho, co postava prožívá. Přítel
Stanley je sice o něco lepší herec, ale jeho
„V každém z nás z různých důvodů sídlí běsi, kteří z nás mohou udělat šílence.“
problémem je jevištní řeč. Přesněji řečeno,
neuvěřitelné mixování nářečí a spisovného
jazyka. Základním problémem režie jsou
však dramatické situace. Chybí jim přesné
tematizování, tj. pečlivější vedení dramatické linky od začátku k pointě. Věkově
mladý soubor naznačil v průběhu diskuze
s porotou, že o mnohých věcech už i sami
uvažovali. To jen svědčí o poctivém postoji,
který se snad zúročí někdy příště.
Pohádku Strach má velké oči
sehrál DS Ochoz u Brna. Každý soubor
hrající pro děti si musí uvědomit, jak velkou zodpovědnost na svá bedra přebírá, a
hlavně jak důležitý je správný výběr textu.
Předlohou pro tuto inscenaci je vlastně
televizní scénář, který převedený na jeviště
nevyšel právě šťastně. Měli snahu udělat
veselé představení, ale vzhledem k tomu,
že se „blbne“ za každou cenu a po celou
dobu, chybí dramatičnost, chvíle napětí,
momenty překvapení apod. Dětem je třeba
předkládat kvalitu a ctít v nich rovnocenného, citlivého a vnímavého partnera.
DS Podiva z Podivína si vybral inscenaci méně známého autora Guilharma
Figueireda Velice podivuhodný příběh
ctnostné ženy z Efezu. Brazilský autor napsal hru v 70. letech jako politickou satiru.
Úprava textu souborem je posunuta více
do lidské roviny. Hraje se o tom, že ctnost
nepatří ani lidem, ani bohům. Pozitivním
rysem inscenace je snaha hrát s nadhledem, s ironií. Je to o ctnostné ženě, ale hrdinkou přestává být Kynthia a stává se jím
4 | 2007
DS Kadet Starovičky
Bratří Mrštíkové: Maryša
Foto: archiv přehlídky
49
Krajské postupové přehlídky
Zeus – moralita se tak přesouvá na bohy,
kteří jsou od toho, aby napravovali hříchy
lidí. Problémem je stylová nejednotnost v
hereckých prostředcích a „volnost“ v užití
divadelního jazyka. Předloha směřuje
v závěru až k frašce, zatímco užité herecké
prostředky zůstávají na úrovni psychologicko-realistické.
Přehlídka byla po všech stránkách
úspěšná. Divadelně byla ve své skladbě
různorodá, jak ve výběru předloh, tak ve
způsobech inscenování. Byli prezentováni
věhlasní dramatici a inscenace byly žánrově pestré. Převažujícím tématem, nutícím
k zamyšlení, byla problematika soužití a
vztahů mezi manželi, které se stává zvláště
aktuální pro starší páry v dnešní přetechnizované a hektické době.
Nutno konstatovat, že celková
inscenační úroveň činoherních představení
byla kvalitní a překračovala běžný standard
venkovských divadelních souborů. Jedná se
především o divadelníky z Boleradic, Újezdu
u Brna, Veverské Bítýšky a Staroviček, kdy inscenátoři prokázali odpovědnost při výběru
předloh i způsobu jejich prezentování.
Úspěšnost přehlídky by nebyla
úplná, kdyby nebylo boleradických diváků.
Nejenže se téměř vždy hrálo před plným
sálem, ale diváci především prokázali
svou divadlomilovnost. Byli pozorní, vnímaví a mimořádně vstřícní. Vytvořili tak
pro vystupující jedinečnou atmosféru. Za
celkově zdařilou přehlídku i po stránce
provozně-organizační je třeba v prvé řadě
poděkovat jejímu pořadateli, Divadelnímu
spolku bratří Mrštíků Boleradice. A vyslovit
také úctu a uznání, s jakou ji připravovali,
ale hlavně uskutečnili.
Úspěšnost prvého ročníku krajské
přehlídky v Boleradicích nejen z hlediska
divadelní úrovně, ale hlavně a právě z hlediska provozně-organizačního dává naději,
že Boleradická sešlost bude pokračovat.
Díky Boleradickým se zaplnilo prázdné
místo na mapě přehlídek venkovských souborů, a to v regionu jižní Moravy. Otevřel se
tak prostor pro prezentaci dalším venkovským souborům, a tak se naplnilo základní
poslání a smysl celé soutěže.
50
Hanácký divadelní máj
V Němčicích ze šestnácti soutěžních inscenací
dobrá polovina dosáhla kvalitního výsledku
Jaroslav Kodeš
Letošní Hanácký divadelní máj
(HDM) se opravdu vydařil. Toto konstatování
hned v první větě opírám o fakt, že nejen krásný a slunečný byl týden strávený v Němčicích
na Hané, ale i divadelní program se povedl. Ze
šestnácti soutěžních inscenací dobrá polovina
dosáhla kvalitního výsledku, který za dobu,
co sem jezdím, nepamatuji. A to především
v kategorii směřující na národní přehlídku do
Vysokého nad Jizerou. Proto i rozhodování o
nominaci a doporučeních na KDP bylo pro nás
velmi obtížné a nakonec jsme jeden soubor
nominovali a tři další jsme doporučili do širšího výběru bez udání pořadí. Kategorie mířící
na národní přehlídku Popelka v Rakovníku
byla zastoupena co do kvality standardně. Stále tu totiž bojujeme s nedobrými scénáři. Tato
představení sledoval i seminář dětí (podobně
jako se tomu děje na Popelce) a jeho výstupy
velmi prospívaly při besedách se soubory.
Zahájil tradičně domácí DS Na Štaci. Tentokrát si vybral hru rakouského dramatika Felixe Mitterera Návštěvní doba v režii
Michala Sopucha, který se v Němčicích postupně zabydluje. Hra se původně skládá ze
čtyř samostatných příběhů, jejichž společným
jmenovatelem je určitá návštěvní hodina v určitém prostoru při určitém životním řešení.
Režisér vybral pro své herce pouze tři epizody
a propojil je postavou Osudu. A tady jsme
viděli drobný zádrhel. Samotné příběhy byly
DS KS Velká Bystřice
Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka
Foto: Tomáš Kraucher
4 | 2007
však svými protagonisty sehrány výborně.
V celkovém kontextu přehlídky se tak jednalo
o velice zajímavé představení, které nastolilo
hned v úvodu značně vysokou divadelní úroveň a nakonec získalo i nominaci.
DS Kulturního střediska Velká
Bystřice se už stal pravidelným účastníkem
HDM. I když občas sáhne po náročnějším díle,
jako tomu bylo vloni, komedie stále zůstávají
v jeho hlavním dramaturgickém plánu. Letos
přivezl na přehlídku hru od Kazimíra Lupince
a Sonyi Štemberové Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka. Soubor, to jest především
složka herecká pod vedením Tomáše Hradila,
dokázal vystihnout příslušnou rovinu herecké nadsázky a sdělit téma hry – absurditu
soutěže ve zdravotnictví. Viděli jsme dobře
odehrané představení, které má potřebný
spád a řadu výborně vypointovaných situací,
publikum se od prvních okamžiků až do konce dobře bavilo. Inscenace ovšem nastolila
otázku tvůrčí přenosnosti tohoto autorského
scénáře vzniklého v dílně V.A.D. Kladno (doporučení).
DS DŽO Velatice se objevil na
němčické přehlídce poprvé. Byl totiž založen
v roce 2005 a představení, které jsme viděli,
bylo zatím jeho druhým počinem. Scénář pochází z vlastní autorské dílny, napsal ho herec
a pravděpodobně částečné i režisér inscenace Jan Šenkyřík a nazval ho Střet. Literárně
Krajské postupové přehlídky
by se dal směle přiřadit žánrem i výpovědí
k dílům pánů Poláčka nebo Aškenazyho. Jen
by neměl být tak dlouhý. Ne všechny situace
vznikající mezi kluky a holkami jsou stejně
vtipné a vypointované. A co unese papír,
nemusí na sto procent fungovat na jevišti.
Ale herecky jsou Velatičtí velmi dobří a přesní.
Navíc je z nich cítit úžasná vnitřní síla a energie. A to pro začátek jejich divadelní cesty
není málo. Soubor kromě doporučení získal
i cenu diváka.
Malá scéna Zlín přivezla na přehlídku osvědčenou klasiku, a to Gogolovu
Ženitbu v režii Jany Pluhařové. Představení,
které má podobu jakéhosi groteskního balábile, se valí na diváka tempem nevídaným,
nápad střídá nápad, pohybová stránka jednotlivých herců je na dokonalé výši, stejně
jejich herectví. Přesto některé bravurní gagy
působí samoúčelně, jako by nevycházely
ze situace. Expresivní chrlení textu se pak
dostává na linku jisté monotónnosti. Ovšem
pokud se u představení navolí ten správný
temporytmus, opustíme pocit spokojeného
diváka a zaměníme jej za nadšený. Soubor si
ale vlastní vinou spletl přehlídku a vzhledem
k statutu městského souboru nemohl být na
KDP ani doporučen.
DS Brtnice nastudoval hru velmi
plodného izraelského spisovatele, dramatika
a především humoristy Ephraima Kishona
Byl to skřivan. Soubor nenalezl dramaturgicko–režijní klíč k této ne zrovna jednoduché komedii.
DS Velké Opatovice, tradiční
účastník němčické přehlídky, přivezl frašku
Dámský krejčí, kterou napsal zakladatel situační komedie a dovršitel vaudevillu Georges
Feydeau. Představení v podání Opatovických
dokázalo srdečně pobavit němčické diváky.
Resumé je prosté, soubor plnil ve svém projevu to, co autor k inscenování svých her poža-
duje. A tak výtka patří pouze prvnímu obrazu,
který se rozjížděl velmi nejistě. (doporučení)
DS Rájec – Jestřebí předvedl
úsměvnou hru Doba kamenná od Pavla
Němce. Soubor roste, ale jistých režijních začátečnických nedostatků se ještě nezbavil.
DS Brodek u Přerova nazkoušel
v režii Liběny Hasové šest dramatických miniatur z pera A.P. Čechova, které kdysi připravila režisérka Lída Engelová pro divadlo Viola
v Praze pod názvem Tisíc a jedna vášeň.
Celek inscenace nemá žádný propojovací článek, žádné čitelné vodítko. Má pouze téma a
tím je láska, láska v různých podobách, věku,
prostředí a čase. A to se podařilo Brodeckým
sdělit. V celkovém kontextu se jedná o slušně
vedené a kultivované představení. Leč chybí
mu větší špetka energie a aspoň jedna vášeň.
Nyní ještě přehled toho, co program
HDM připravil směrem k rakovnické Popelce.
Klasickou
pohádku
Boženy
Němcové Sůl nad zlato v dramatizaci Radovana Lošťáka odehrál DS OB
Troubky. Umluvenou předlohu soubor nepřekonal, jevištního jednání jsme se nedočkali.
Absolutní divadlo z Brna přivezlo
dvě autorská představení pro dětského diváka, tedy dvě pohádky. B. Němcová, Miloš
Břunda: O dvanácti měsíčkách a H.Ch.
Andersen, M. Břunda: Císařovy nové
šaty. Obě inscenace narážely na základní
problémy v dramaturgii i režii. Nicméně
se jedná o mladý divadelní kolektiv, který
Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka
Foto: Tomáš Kraucher
„...co unese papír, nemusí na
sto procent fungovat na jevišti.
Ale herecky jsou Velatičtí velmi
dobří a přesní. Navíc je z nich
cítit úžasná vnitřní síla a energie.“
DS DŽO Velatice
Jan Šenkyřík: Střet
Foto: Tomáš Kraucher
4 | 2007
51
Krajské postupové přehlídky
„Porota v Hodoníně (soubor
zde soutěžil v půli března)
toto představení doporučila
na národní přehlídku do Děčína a Třebíče, ale bohužel se
nechala napálit. Soubor totiž
učinil totální plagiát originální
inscenace z Příbrami, té s Bárou
Hrzánovou v hlavní roli.“
určitě brzy najde cestu k vyšší kvalitě svých
představení.
Divadelní soubor ŠOK Staré
Město zahrál na HDM vlastní jevištní adaptaci pohádky Jana Drdy Zapomenutý čert.
U této inscenace jsme narazili na zásadní
problém etický, t. j. dramaturgické vyřešení
postavy Plajznerky. A to jak z hlediska scénáře, tak i ve smyslu režie a herectví.
Soubor Rotunda Znojmo v režii
pana Václava Berana se představil rozvernou
pohádkou autorky B. Fixové Kterak se čert o
princeznu pokoušel. Byť scénář hry nepatří
mezi veledíla, podařilo se souboru povýšit své
představení nad předlohu. A to promyšleným
řešením scény, výborným herectvím se spoustou dobrých nápadů a použitím antiiluzivních
divadelních postupů. Ale i v této velmi pěkné
inscenaci občas došlo k prostoupení nedostatků scénáře na povrch. Nicméně přes všechna
pro i proti – kdy oněch PRO je jednoznačně
více – jsme byli svědky invenčního představení,
kterému moc fandíme a s jemuž podobnými
bychom se rádi setkávali častěji. (nominace)
DS TAK JO z Brna se předvedl s pohádkovým příběhem Jak to bylo
ve Strašidlákově v režii Jany Blažkové.
Vzhledem k tomu, že se nám scénář jevil
v celkovém kontextu představení jako nejslabší, většina připomínek směřovala právě
na hlavu autorky a režisérky zároveň.
Režisérka Hana Kotyzová s mladým kolektivem DS Hugo v Prostějově
nastudovala pohádkový muzikál Kocourek
Modroočko s hudbou Marka Ebena. Soubor
si vybral pro své záměry více než vhodný titul.
Viděli jsme vyrovnané herecké výkony v syntetickém spojení se zpěvem a tancem, jak to
vyžaduje muzikál, barevnou scénu, zvládnuté
kostýmy, propracované masky, a to vše za
doprovodu živé kapely. A tak jen více energie, nasazení a zvládnutí techniky (bohužel
ta byla často překážkou dobrému výkonu).
A pokusit se ještě lépe sdělit téma příběhu.
(doporučení)
Nezbednosti lišky Bystroušky, na
motivy známého příběhu R. Těsnohlídka,
přivezl Dramatický kroužek DPS Mládí
z města Litovel. Mládí patří spíše do kategorie děti dětem. Tak jako tak se soubor svého
úkolu zhostil se ctí.
To byl soutěžní program. Musím
se však dotknout ještě jedné inscenace,
která byla na HDM nesoutěžně. DS Stodola
Jiříkovice předvedl představení
Hrdý
Budžes od I. Douskové. Porota v Hodoníně (soubor zde soutěžil v půli března) toto
představení doporučila na národní přehlídku
do Děčína a Třebíče, ale bohužel se nechala
napálit. Soubor totiž učinil totální plagiát
originální inscenace z Příbrami, té s Bárou
Hrzánovou v hlavní roli. Co k tomu dodat?
Jsem rád, že kopie Jiříkovických naštěstí už
nikam dál nepostoupila a tudíž nezabrala
místo možná horší, ale za to vlastní hlavou
vymyšlené inscenaci.
Tolik stručná zpráva o jedné hodně
velké přehlídce. Odjíždíte z Němčic, hlavu
vymačkanou jak citron, na zadku otlačeniny,
ale už víte, že za rok tento divadelní maraton
musíte znovu absolvovat. Nemůžete nebýt
při tom, protože kdo by nechtěl zažít osobitou atmosféru festivalu, který je připraven
s pravou hanáckou bodrostí a nadšením.
Věřím, že každý.
Ladislav Vrchovský
Splnit požadavek uvedení nejméně pěti
soutěžních představení, aby vůbec někdo mohl
být nominován na národní přehlídku, to byl hlavní
problém letošního 6. ročníku oblastní přehlídky
venkovských divadel Štivadlo 2007.
V Moravskoslezském kraji přitom působí
na venkově ochotnických divadelních souborů
určitě více než pět. Byť některé účast přislíbily, slovo
nesplnily. Ke škodě vlastní, ke škodě diváků, ke škodě
kvality celé přehlídky. Nakonec sice bylo soutěžních
představení pět, povětšinou však nevalné úrovně.
Domácí soubor jako organizátor Štivadla dokonce
narychlo nastudoval krátkou operní inscenaci s tím,
že ji uvede, aby zachránil situaci. Štítinští ochotníci
pak patnáctiminutovou narychlo nacvičenou
Mládeneckou operu Eduarda Schiffauera předvedli
po vyhlášení výsledků. Ironií osudu patřila k tomu
lepšímu, co se na jevišti objevilo.
Ochotníci z Těškovic předvedli muzikál Rád to někdo horké na motivy slavného
filmu. Jejich inscenace nebyla ani muzikálem, ani
činohrou, kromě prvoplánového humoru nepřinesla nic než dobře ušité kostýmy. Jistě, vděčný
venkovský divák se bavil. Soubor však má určitě
na víc, zejména najde-li ve svých řadách skutečnou režijní osobnost.
Hradecké ochotnické divadlo Na
Podolí přivezlo Čortovu Pohádku o líných strašidlech. Text, který patří k tomu nejméně kvalit-
„ ...divadlo se na jevišti letošního Štivadla objevilo až po
vyhlášení výsledků v podobě
narychlo nacvičené opery.“
nímu, co se zejména v divadle pro děti objevuje,
byl navíc nastudován se začátečnickou zkušeností. Kromě možnosti projevu docela slušného
hereckého potenciálu sympatické dívčí čtveřice
nebyla inscenace vůbec zábavnou, úsměvnou a
poučnou podívanou, což je u tohoto žánru požadavek číslo jedna.
Zkušený ochotnický soubor Kotouč
Štramberk nastudoval hru Briana Friela Tanec na
konci léta. Poctivý přístup k naplnění autorských
práv žijícího dramatika v tomto případě zasluhuje
následování. Častěji než zaplacení oprávněných
nároků autorů býváme zejména u venkovských
divadel svědky přejmenovávání titulů, což není nic
jiného než krádež duševního vlastnictví.
Co se vlastního představení týká,
soubor prý pronásledovala smůla, selhala technika a vypadla hudba, která měla být podle
režisérky i herců jedním z hlavních stavebních
prvků inscenace. Dalším problémem, dle vyjádření Štramberských, byly malé rozměry jeviště.
Na domácí scéně ve Štramberku je místa daleko
více. K tomu lze říci jediné: když vypadne technika
DS Na štaci Němčice n. H.
Felix Mitterer:
Návštěvní doba
Foto: T. Kraucher
52
Štivadlo 2007
bojovalo o možnost
nominace
4 | 2007
Krajské postupové přehlídky
DS ŠAMU Štítina / Maurice Hennequin:
Prolhaná Ketty. Foto: archiv přehlídky.
u tak důležité hudby, je nutné závadu odstranit,
nebo nehrát. A když se inscenace nevejde na
malé jeviště, tak ji tam za každou cenu necpeme.
Souborům, které chtějí vystupovat ve Štítině lze
poradit jen to, aby své inscenace stavěly v rozměrech tamního jeviště. Výsledek, až na několik výrazných hereckých výkonů, v součtu toho všeho
nemohl být potěšující.
Amatérský
divadelní
soubor
Sokol Kyjovice vystoupil s komedií Emila
Braginského a Eldara Rjazanova Jednou na
Silvestra aneb Příjemnou koupel. Kvalitní
předloha umožnila vytvoření působivé atmosféry, komické scény byly režijně zkušeně
vystavěny a dialog mezi jevištěm a hledištěm
se dostavil, ba dokonce vedl k jistému souznění, aniž by byly použity principy pokleslejšího
humoru. Obraz světa, ve kterém pravda a individualita byly potlačovány ve prospěch uniformity a života ve lži, se vyvedl. Početný soubor
má navíc ve svých řadách talentované mladé i
zkušené starší herce, a jistě se od Kyjovických
ještě ledasčeho pěkného dočkáme.
Domáci soubor ŠAMU Štítina nastudoval Hennequinovu Prolhanou Ketty. Známý
titul, zaručující divácký úspěch u méně náročného publika, splnil to, co se očekávalo: přinesl
příležitost hercům a zábavu divákům. Potenciál
štítinských ochotníků je však daleko větší. Mají
ve svých řadách zkušené herce, kteří se tentokrát
na jevišti neobjevili, mají dětský soubor s řadou
talentů, všichni dohromady jsou dobrými hudebníky, zpěváky, tanečníky. Prolhaná Ketty, ať je
jakkoliv oblíbená a každým rokem ji uvede nějaký
ochotnický i profesionální soubor, neumožňuje
Štítinským ukázat, co skutečně umějí a na co mají.
Porota doporučila inscenaci k výběru na Národní
přehlídku venkovských souborů v roce 2007.
A tak uzavírám svoje letošní postštítinské rozjímání tím, čím jsem začínal: pravé divadlo
se na jevišti letošního Štivadla objevilo až po vyhlášení výsledků v podobě narychlo nacvičené opery.
A tudy jistě vede cesta nejen ve Štítině. Všude jsou
neopakovatelné osobnosti, ve městech i na venkově. Dejme jim prostor k projevu jejich schopností a
venkovské divadlo bude vzkvétat.
DS ŠAMU Štítina / Maurice Hennequin:
Prolhaná Ketty. Foto: archiv přehlídky.
Geisslers Hofcomoedianten Kuks
Braccioli a Geisslers:
Serpillo a Melissa
Foto: Milan Strotzer
4 | 2007
53
Z širší palety divadelních přehlídek a dílen
Šrámkova Sobotka
aneb Léto s tělem aneb Šrámek v souvislostech
Kateřina Veselovská
Letošní 51. ročník festivalu českého
jazyka, řeči a literatury, Šrámkova Sobotka, který probíhal od 30. června do 6. července, nesl
výše uvedený podtitul. Účastníci festivalu, tedy
zejména studenti a učitelé, měli opět možnost
pracovat v několika dílnách zaměřených na
umělecký přednes (lektoři Hana Kofránková,
Radim Šíp, Libor Vacek, Yvona Vašíčková, Aleš
Vrzák) a zpěv (Jiří Šlupka Svěrák). Po celou dobu
trvání festivalu se seminaristé věnovali práci na
textech dle vlastního výběru. Výsledky práce
vybraných frekventantů bylo možno zhlédnout
na závěrečném večeru dílen. Součástí letošní
Šrámkovy Sobotky byla již tradičně dětská dílna
vedená lektorkami Ladou Blažejovou a Mílou
Matějíčkovou. Ty připravily s dětmi úspěšnou
a úsměvnou inscenaci Slabikář pirátům nikdy
nechybí.
Bohatý festivalový program byl letos
bohužel poznamenán nepřízní počasí. Naštěstí
se Soboteckým podařilo nově zprovoznit
prostor bývalé solnice, kam se za deště přesouvaly produkce ze zahrady Šrámkova domu.
Organizátoři festivalu zahrnuli do programu
zejména pořady tematizující tělesnost s odkazem na Šrámkův román Tělo. V rámci dopoledních setkávání jsme tak mohli vyposlechnout
mimo jiné přednášku Mgr. Petra Christova,
Ph.D. nazvanou Dvě království aneb Láska a
tělesnost v Šrámkově dramatu, či přednášku
Mgr. Zuzany Štefkové věnovanou literárně-výtvarné souvislosti tělesnosti v kontextu české
moderny. Tělesnost hrála roli i při výběru divadelních produkcí – do programu byly zařazeny
například Monology vagíny Intimního divadla
Dáši Bláhové. Dramaturgie festivalu zvolila
osvědčený a poměrně vyvážený model – mohli
jsme vidět jak produkci místní (Na skok do středověku soboteckého Studia Šrámkova domu)
či regionální (Brooklynská idyla Irwina Shawa
„Organizátoři festivalu zahrnuli
do programu zejména pořady
tematizující tělesnost s odkazem na Šrámkův román Tělo. / ... /
Tělesnost hrála roli i při výběru
divadelních produkcí – do programu byly zařazeny například
Monology vagíny Intimního divadla Dáši Bláhové.“
„V rámci autorského čtení vystoupil performér Petr Nikl,
básník J.H. Krchovský a surrealista Petr Král.“
zhlédnout lehce mystifikační inscenaci Smutná
podívaná o tom, jak upálili mistra Jana Husa,
zorganizovanou členy Císařova nového divadla.
Jeho neúnavný režisér Josef Šlerka připravil
také sborovou recitaci na soboteckém náměstí
nazvanou Společnost mrtvých básníků 2007.
Pro hravější jedince bez rozdílu věku byla opět
připravena bojovka. Tentokrát se sice nekonala
v noci, extrémní podmínky ale obstarala náhle
přišedší bouřka.
V programu festivalu nechyběl ani
poslech několika rozhlasových her, včetně úryvků ze Stříbrného větru, natočeného Josefem
Melčem v roce 1977 v rámci četby na pokračování. Jeho interpret Alfred Strejček nejenže byl
poslechu přítomen, ale dokonce některé pasáže
po třiceti letech znovu (a stejně procítěně) před-
v podání Městského divadla v Mladé Boleslavi
nebo literární spolek při Knihovně V. Čtvrtka v
Jičíně), tak i „velké“ inscenace jako Hrdý Budžes
s Bárou Hrzánovou v hlavní roli nebo Pan
Theodor Mundstock v podání Jaroslava Achaba
Haidlera. Pestrost programu byla podpořena
zařazením Smutného domu pana Lorcy, tedy
inscenace ZUŠ Uherské Hradiště, nebo kabaretu Proměny divadla Jesličky Hradec Králové.
I příznivci happeningů si přišli na své. Mohli
Jan Rozbořil při svém vystoupení na večeru dílen Šrámkovy Sobotky. Foto: archiv ŠS.
54
4 | 2007
Kryštov Bartoš (vlevo) a Radek Rubáš (vpravo) na večeru dílen.
Foto: archiv ŠS.
Z širší palety divadelních přehlídek a dílen
Tanambourreé aneb Fantazie barev
Jiří Lössl
Devátý otevřený celostátní festival
scénického tance, který proběhl ve Varnsdorfu
ve dnech 24.–27. května 2007 pod záštitou
starosty města Ing. Josefa Poláčka, za finanční
podpory Ministerstva kultury a města Varnsdorfu, pořádali Základní umělecká škola
Varnsdorf, Sdružení občanů Etuda prima, spolupořádali město Varnsdorf a Městské divadlo
„Důraz je kladen na experimentální složku – hledání nových
forem a výrazových prostředků
scénického tance, jeho ztvárnění v prostředí netradičních exteriérů a interiérů.“
Ivana Utinková
čítal. Každoročně konané výstavy byly letos zastoupeny vernisážemi fotografií Zmizelé Sudety
a vernisáží výstavy grafik Aleny Antonové. V
prezentaci nakladatelství se představil například
Baobab, Meandr nebo Thovt. V rámci autorského čtení vystoupil performér Petr Nikl, básník
J.H. Krchovský a surrealista Petr Král.
Pokud jde o hudební součást festivalu,
konalo se kromě koncertu duchovní hudby v kostele Sv. Máří Magdalény několik dalších koncertů
napříč žánry. Návštěvníci festivalu mohli slyšet
jak francouzskou lidovou hudbu (Arrache-cœur),
tak ambient rock (Janota 1935) nebo ska-jazz
(Green Småtroll). Příjemným spojením koncertu
a divadla se stal přednáškový muzikál Mississippi
Blues Východočeského divadla Pardubice. Průběh
Šrámkovy Sobotky denně komentoval zavedený
festivalový zpravodaj Splav! tvořený studenty filozofických fakult. Ten také v rámci literární přílohy
otiskoval příspěvky došlé do literární soutěže, jejíž
výsledky byly vyhlášeny v odpoledním pořadu
nazvaném „Chci být i kýmsi čten...“
Celkově bylo letos o něco méně účastníků, než jsou pořadatelé zvyklí, o to delší byl ale
program, který výjimečně končil až v sobotu
projekcí filmu ...a bude hůř. Všichni účastníci
seminářů opět prokázali interpretační i recitační
zdatnost, i když výběr textů nebyl nijak zvlášť
objevný. I seminaristé z učitelské dílny si vybrali
známý text – Erbenův Zlatý kolovrat. Svým originálním přístupem k látce ale vytvořili půvabnou
miniinscenaci.
To podstatné ze Šrámkovy Sobotky,
tedy její příjemná komorní až téměř rodinná
atmosféra, zůstalo i letos zachováno. Nezbývá
než se těšit na další ročník.
Taxmen Krnov / Hupky nožky v trávě
Foto: archiv Tanambourreé
Varnsdorf. Odborná spolupráce NIPOS-ARTAMA Praha.
Město překrásných rododendronů, srostlice sedmi obcí na severu Čech ve
Šluknovském výběžku, obklopené ze tří
stran Německem, po roce, letos podeváté,
ožilo na několik slunných květnových dnů
tancem scénickým. Cílem festivalu je setkání. Nesoutěžní setkání dětí, mládeže a
pedagogů, kteří se zabývají tancem. Je určen
pro soubory ze základních uměleckých škol,
domů dětí, klubů i soukromých tanečních
škol. Důraz je kladen na experimentální
složku – hledání nových forem a výrazových
prostředků scénického tance, jeho ztvárnění
v prostředí netradičních exteriérů a interiérů.
4 | 2007
Od čtvrtečního rána to v útrobách
ZUŠ bzučelo jako v úle. Hlavní pozornost
těch, kdo přijeli ze všech koutů naší vlasti,
byla soustředěna do parku Mateřské školy
Na Kopečku, kde se pilně zkoušelo na páteční
vystoupení pro mateřské školy a první stupeň
škol základních.
Všechno to švitoření, vření a taneční
kvas utichly až chvíli před večerem. Zahajovací
představení v městském divadle bylo věnováno
pohádkám. Pohádkám v podání souboru HOP
HOP Ostrov, vedeného Irenou Konývkovou.
První v kytici večera zavoněla indiánská pohádka na motivy knihy Käte Reiches ve vlastní
dramatizaci a jazykovém překladu s názvem
Dar ohnivého ptáka. Něžné dílko, úsporné na
slovo, ale bohaté na sdělení sklidilo zaslouže-
55
Z širší palety divadelních přehlídek a dílen
Dopolední představení začínalo
v půl jedenácté. Přišli se podívat ti nejmenší
z mateřských škol. Jim věkově nejbližší byla i
zahajovací skladbička Příběh včelích medvídků TO ZUŠ Varnsdorf, kde se mohli potěšit
známými postavičkami a příběhy. Co přinesla
řemesla zdařilou formou říkadel a dětských
her ve stylové čistotě pohybu i kostýmu předali divákům ti nejmenší z Taxmenu Krnov.
Hned vzápětí romské děti z TD Krompach
tančily Romano Hip Hop. Se zápalem i ostychem předvedly autentický pohybový materiál, který je právě středem jejich zájmu. To už
ale nastupovali starší tanečníci z Krnova, aby
předvedli úsměvnou taneční fresku Naši milí
Slované. Kapky deště zatančily děti z TS Flash
Český Krumlov a Úlet aneb Pohoda, klídek a
motýlek zase tanečnice z TS Podruhé Tereza
Praha. Studio Magdaléna z Rychnova si do
druhého bloku přichystalo vyprávění slov a
TPS Magdaléna Rychnov u Jablonce n. N.
Přes vodu, přes louku.
Foto: archiv Tanambourreé.
ný potlesk. Druhým květem byla mozaika tří
drobných vyprávění dětí na motivy knihy Olgy
Hejné Miš Maš pohádek. V dramatizaci Ireny
a Jonáše Konývkových jsme měli před očima
barevnou skládanku příběhů ze světa dětí, kterou zvláště ti nejmenší přijali s nadšením. Do
třetice kytici uzavřely tři příběhy v dramatizaci
Ireny Konývkové na motivy knihy Karla Poláčka
Bylo nás pět. Ti mladší šli s vtipným příběhem,
starší si rádi zavzpomínali. Bouřlivý potlesk na
závěr byl lakmusovým papírkem kvality celého
představení. S úsměvem posledních příběhů
se potom dobře usínalo.
Páteční dopoledne patřilo zcela dětem. Dva bloky představení proběhly v zahradě
varnsdorfské mateřské školy. Ranní začínal
v devět hodin a zahájila jej přípravka LDO ZUŠ
Varnsdorf svými prvními nesmělými krůčky
ve vyprávění O prasátku. Přípravka tanečního
oddělení varnsdorfské ZUŠ se prezentovala
zdařilým číslem Povídám, povídám pohádku.
V obou případech bylo znát citlivé vedení pedagoga, které hledá jazyk dětského světa. Již velmi
kultivovanou řečí v slova i pohybu k nám promluvil Taxmen Krnov v tanci nazvaném Hupky
nožky v trávě. Starší část souboru pak zatančila
jiskřivou skladbu plnou temperamentu a vášní
na motivy romských písní Čiriklo. Mezi tím však
ještě dívky z Tanečního a pohybového studia
Magdaléna Rychnov u Jablonce nad Nisou
svým vnímavým tancem Přes vodu, přes louku
zaplnily prostor zahrady až po okraj. V rychlém
sledu následovaly Hledání v trávě ZUŠ
Varnsdorf, Motýlí čas TS Vodolenka z Odoleny Vody, Čí jste? TO ZUŠ Jilemnice. Tak, jak
přicházela jednotlivá taneční vystoupení, tak i
přibýval věk tanečnic a tanečníků. Nebylo tedy
překvapením, když ranní blok uzavíraly mladé
dívky z TS Podruhé Tereza Praha. Oslava byla
tancem blízkosti lidí, naslouchání si, přátelství,
který přirozeně uzavřel první taneční blok.
56
tvarů jehož společným tématem byla Řádka
v písance žáka Vavřince Meruňky. Dopolední
blok uzavřela Řeč květin TO ZUŠ Jilemnice.
Ukázka citlivé práce, křehké ve své jemnosti a
detailní v souhře hudby s pohybem, které zde
byly ve vzájemné symbióze, tak utvořila malebnou tečku za tancem v zahradě pro děti.
Devátý ročník festivalu přinesl zásadní dramaturgické změny v koncepci, a tak
jen skončil tanec v zahradě pro děti a jen co se
účastníci stihli posílit, otevřelo se hned osmero
dveří tanečních tvořivých dílen. Se skupinkami
těch nejmenších dětí (věk 7–10 let) pracovala
formou her, říkadel a motivačních cvičení
Kateřina Molčíková. Pro děti ve věku 10–14
let pak byly připraveny hned čtyři komplexní
tvořivé dílny, které v sobě spojovaly tanec
s dalšími uměleckými disciplínami. Tak se
děti z různých souborů a skupin společně
setkaly v dílně Ludmily Rellichové (pohyb) a
Blanky Kadlecové (výtvarno), v dílně Radany
4 | 2007
Kodetové (pohyb) a Jana Švece (výtvarno),
v dílně Michala Džuly (pohyb) a Karolíny
Kalinové (barva, slovo) a v dílně Veroniky
Šimkové (pohyb) a Pavola Paprčky (hudba),
aby se vydaly cestou vzájemného poznávání
se, cestou kreativní tvorby a uměleckého kvasu. Tanečníci od 14 do 17 let mohli přijmout
taneční umění Kristýny Slezákové, čerstvě
se navrátivší ze studijní stáže v Portugalsku.
Dospělé tanečníky pak vedla ve svém pohybovém ateliéru zkušená Michaela Doláková.
Dílna pedagogů vedená Šárkou Havlíčkovou
(ředitelkou pražského divadla Alfréd ve Dvoře)
se mohla zabývat problematikou specifiky
prostoru. Pracovalo se intenzivně, s nadšením,
s chutí a s výsledky tohoto snažení jsme se pak
mohli seznámit v sobotním podvečeru. Ale o
tom až později...
Páteční večer byl naplněn setkáním všech účastníků ve výtvarném ateliéru
v prostorném podkroví ZUŠ, kde nejprve děti
z LDO ZUŠ Varnsdorf vyprávěly svůj úsměvný
příběh O kouzelníkovi a vzápětí večer uzavřel
svým poetickým vyprávěním o Rae Michal
Džula v autorské dramatizaci knihy Richarda
Bacha Nikdo není daleko. Vytrvalci mohli dlouho do noci usrkávat čaj a rozprávět o prošlém
dni...
V sobotu pokračovaly dílny. Večer
byl pak plný očekávání: nad Varnsdorfem
uvízla hradba bouřkových mračen a všichni
účastníci na nich viseli očima s viditelnou
prosbou – ještě ne... Ale příroda je vrtkavá. A
tak se vzápětí, v okamžiku zahájení prezentace
jednotlivých dílen v exteriérech města, spustil
lijavec. Nepršelo. Padala voda z nebe! Bylo třeba pohotově reagovat. Zde si opět organizátoři i technici festivalu vysloužili jedničku s hvězdičkou. Vše klaplo okamžitě. A tak se mohlo
v koncertním sále začít dílnou Veroniky a Pal’a,
aby se pokračovalo v podkroví výtvarného
ateliéru. Byli jsme svědky nebývalého tvůrčího
procesu a mnohdy i sami pedagogové byli
překvapeni, čeho jsou jejich děti schopny.
Večer plný tvořivého elánu a tvůrčí
síly byl po krátké přestávce na vydechnutí a
vyvětrání zakončen společným vystoupením
jazzového tria Taina chut (Jáchym, Milan
a Ondřej) a tanečního kvintetu Batoooch
(Radana, Karolína, Jan, Michal a Jiří) Tanec na
půl metru. Tanec naplněný klidem, vzruchem,
nasloucháním, odpíráním, vzdorem i něhou
přivedl v závěru do varu všechny účastníky a
proměnil výtvarný ateliér ve velkou tančírnu.
To se potom krásně usínalo.
Nedělní dopoledne zaplnilo městské
divadlo. Zkoušelo se. Od dvou hodin odpoledne se zde totiž konalo představení toho všeho,
co se ve Varnsdorfu událo, široké veřejnosti.
Bylo plno, a tak se tančilo dobře. Nekončící potlesk a mnoho varnsdorfských diváků svědčili
o tom, že se ve městě ve vztahu k tanci přece
jen něco změnilo. Škoda že se také nezměnil
postoj krajského úřadu, který nevěnoval
ani korunu, ani pozornost tomuto dnes již
tradičnímu festivalu na severu Čech. Tanec
Varnsdorfu sluší! Na viděnou na jubilejním,
desátém ročníku.
Z širší palety divadelních přehlídek a dílen
FEMAD žije
Ladislav Langr
Nebudeme
zastírat
zklamání
Divadelního spolku Jiří, způsobené rozhodnutím, že národní přehlídka v roce 2006 byla
v Poděbradech naposledy. Marné byly naše
argumenty, že nezájem místního kulturního
centra je jen odrazem prohlubujícího se
nezájmu radnice a že po volbách může být
všechno jinak. A nakonec také bylo.
To vše se stalo vloni, v roce 35. výročí divadelního festivalu FEMAD. Připomeňme,
že jeho sudičkami byli Pavel Bošek, Jiří Beneš
a za domácí Jan Pavlíček. Postupně se z přehlídky stala inspirativní dílna, kde na tehdejší
dobu mohli lidé otevřeně diskutovat. Řada
dnešních respektovaných profesionálů
právě v Poděbradech získávala svoje první
divadelní ostruhy. Časem se Poděbradům
začalo v nadsázce říkat salon odmítnutých,
protože dramaturgie vrcholné ochotnické
přehlídky Jiráskův Hronov bývala pod silným
politickým tlakem. A tak mnohdy z důvodů
nedivadelních si mnohé kvalitní soubory
místo v hronovském Jiráskově divadle zahrály v Divadle na Kovárně v Poděbradech. A
právě tady jsme našli současnou inspiraci pro
letošní 36. ročník FEMADu. Takovou tradici si
nechat utéct mezi prsty by byla přece hříšná
škoda. Pro začátek se podařilo získat startovací finanční prostředky díky ministerstvu
kultury, Středočeskému kraji a samozřejmě i
díky novému vedení města.
Rozhodli jsem se pozvat soubory,
které zůstaly těsně před branami postupu
na celostátní přehlídku. Někdy jen z nedostatku postupových míst z krajské přehlídky,
jindy z důvodu subjektivního pohledu hod-
notitelů, kteří se nenaladili na stejnou vlnu
jako divadelní soubory. A protože umění je
objektivně nezměřitelné, chtěli jsme těmto
souborům nabídnout další možnost tvůrčí
konfrontace na obrozeném poděbradském
FEMADu. Čtenář detektivek, který má rád
vyřešení až na konci knihy, nechť laskavě promine, ale v tuto chvíli musí zaznít až nečekaně shodné konstatování všech zúčastněných
souborů, které nejlépe zhustili do jedné věty
zástupci Třebechovic: „Ještěže vám tu národní přehlídku sebrali….“
Ale rychle k faktům. V roce 2007 se
FEMADu v Poděbradech zúčastnilo 6 souborů, které splňovaly hlavní podmínku účasti,
že zůstaly pod čarou účasti na Divadelním
Děčíně / Divadelní Třebíči. A opět je třeba
udělat další malou odbočku a poděkovat
Simoně Bezouškové z NIPOS-ARTAMA za
ochotu a vstřícnost při operativním předávání informací, kdo ještě ano a kdo už ne.
Pak záleželo jen na časových možnostech a
konečné dramaturgii přehlídky. Připomeňme
pro historii, že program byl letos následující: Divadelní spolek Kroměříž – Miro
Gavran: Vše o ženách, Divadelní soubor
Jiřího Voskovce Sázava – Milan Uhde,
Miloš Štědroň: Balada pro banditu, DIVOJ
– Divadlo Vojtěcha Jarníka Praha – JeanPaul Sartre: Hius clos, Divadelní soubor
DS Jiřího Voskovce Sázava / M. Uhde, M. Štědroň:
Balada pro banditu. Foto: M. Strotzer.
„...nejlepší inscenací FEMADu
2007 byla vyhlášena komedie
Divadla Bez zábran z Prahy
Jako jedna rodina .“
DS Symposion Třebechovice pod Orebem / Eugène Labiche: Hurá do Paříže. Foto: Jana
Portyková.
4 | 2007
Symposion Třebechovice pod Orebem
– Eugène Labiche: Hurá do Paříže, Divadlo
Bez zábran Praha – Murray Schisgal: Jako
jedna rodina a Divadelní spolek J.K.Tyl
Lomnice nad Popelkou – Ivan Bukovčan:
Než kohout zazpívá. Není cílem tohoto
textu rozebírat jednotlivé inscenace, už se o
všech v AS psalo. Podstatnější je duch přehlídky, a tady je opět třeba udělat výmluvnou
odbočku. Z organizačních důvodů to nešlo
jinak, ale převážně lehkonohá dramaturgie
přehlídky ztěžkla posledním titulem – dramatem Ivana Bukovčana Než kohout zazpívá.
Jenže po představení se stal malý zázrak.
Místo rozpačitého přijetí vytleskali diváci
válečné drama s rodným listem v hlubokém
socialismu v dusné květnové neděli ve stoje.
Těžko si přát lepší závěr přehlídky! Ale zpět
k onomu zmiňovanému duchu. Na přehlídce
pracovala třináctičlenná divácká porota, pravidelně se scházel klub mladých divadelníků.
Obě tato uskupení, věkově i samotným založením zcela odlišná, na závěrečném večeru
přehlídky předala své ceny právě DS J.K.Tyl
z Lomnice nad Popelkou.
V Poděbradech neprobíhalo hodnocení, ale diskuze v kruhu. Trvaly vždy 60
minut a právo vystoupit měl každý. Záleželo
jen na moderátorovi, jak dokáže vyprovokovat účastníky k otevřené a konkrétní debatě.
57
Z širší palety divadelních přehlídek a dílen
58
„Místo rozpačitého přijetí vytleskali diváci válečné drama
s rodným listem v hlubokém
socialismu v dusné květnové
neděli ve stoje. Těžko si přát
lepší závěr přehlídky!“
Co je s individuálními
výstupy s loutkou?
Jediným výstupem byla shoda účastníků na
nominaci nejlepšího ženského a mužského
hereckého výkonu z každého představení.
O nich pak rozhodovali před očima diváků
závěrečného večera mluvčí jednotlivých
souborů. Jejich povinností bylo na náklady
pořadatelů zhlédnout všechna představení a
potom rozhodnout v sedmém improvizovaném představení (rovněž hojně navštíveném)
sami o sobě. Výsledkem je, že nejlepší inscenací FEMADu 2007 byla vyhlášena komedie
Divadla Bez zábran z Prahy Jako jedna rodina
. Za nejlepší mužský herecký výkon zástupci
zúčastněných soborů ocenili Jaroslava Vika
z Třebechovic v roli strýce Vézineta a cena za
nejlepší ženský herecký výkon patří Kateřině
Nakládalové z Kroměříže v rolích Stely, Anežky, Olgy, Mimi a Jasny.
Předposlední ohlednutí patří divákům, kteří tentokrát plnili Divadlo na Kovárně v počtu víc než hojném. I to byl v letech
předcházejících problém. A úplně poslední
poznámka patří Petru Kracikovi, uměleckému šéfovi a režisérovi pražského Divadla Pod
Palmovkou. Také on před mnoha lety právě
v Poděbradech sbíral divadelní zkušenosti.
Tentokrát se vrátil i s manželkou, herečkou
Terezou Kostkovou a oba byli vítanými a poučenými účastníky besed v kruhu. „Tak dlouho
v jednom kuse jsem v divadle nebyl, ani nepamatuji,“ říká režisér Petr Kracik. „Ale z přehlídky
mám výborný pocit. Po letech jsem se vrátil na
skok k amatérům a nelituji toho. Největší zážitek pro mě byla forma otevřené besedy v kruhu.
Pro herce není problém divadlo odehrát, ale
někdy je problém ustát právě onu diskuzi. To
bylo nejcennější a vítali to i všichni účastníci.
Příjemně mě to vrátilo do doby bouřlivých diskuzí v začátcích FEMADu a představte si, bavil
jsem se o divadle, bavil jsem rád a hodně, a to
jsem si myslel, že to vůbec nepotřebuji.“
Na svém únorovém zasedání Rada
SAL rozhodla o tom, že 8. ročník přehlídky
individuálních výstupů s loutkou (IVL) se
překládá na rok 2008. Proč k tomuto kroku,
který Rada udělala nikoliv snadno, došlo?
Hlavním důvodem je především
malý zájem loutkářů. Těch se totiž na
akci přihlásilo deset. To je pro přehlídku na národní úrovni rozhodně málo.
Přitom pro zabezpečení akce bylo vykonáno nemálo práce. Pravidla přehlídky
byla publikována v Loutkáři, Amatérské
scéně i Zpravodaji LCH. Souborům a jednotlivcům bylo rozesláno na 200 dopisů.
Také finanční prostředky, které se sešly
na IVL by bohatě k uspořádání akce
dostačovaly. Kde tedy hledat důvody
neúspěchu?
Není již mnoho pamětníků, kteří
by podali svědectví o tom, že finále přehlídky v Chrudimi bylo vždy mimořádnou
akcí. Vystoupení finalistů byly často to nejlepší, co se na chrudimském festivalu hrálo.
Hlavním cílem bylo především dokonalé
zvládnutí hry s loutkou a její prezentace
na malé ploše vymezené prostorem a časem. Tzv. individuálky dávaly loutkářům
možnost vystoupit prakticky kdykoliv a
kdekoliv. Nepřímo pak měly vliv na zdokonalování práce s loutkou i v inscenacích celovečerního typu. Strach z loutky je podle
mne hlavním důvodem tak malého počtu
přihlášených do připravené přehlídky.
Našli bychom ovšem i jiné důvody, které
v loutkářích samých nespočívají. Jedním
z nich bude i úbytek loutkářských souborů
a jiné, tzv. objektivní příčiny.
Nuže, nepodařilo se, proč to neříci. Před námi je ještě reparát, na němž se
mohou podílet i další loutkáři ve snaze přesvědčit o tom, že s loutkou stále dokáží hrát
a uspět. Pro inspiraci nebude jistě na škodu
uvést několik čísel o účasti loutkářů v minulých ročnících. Na první ročník přehlídky
v roce 1977 se přihlásilo 92 loutkářů se 109
výstupy, o dva roky později to již bylo 177
loutkářů se 120 výstupy. Stejně tomu tak
bylo až do roku 1996.
Uvedená čísla jsou dostatečně výmluvná, jde jen o to, aby vedla ke zdravému naštvání a nikoliv ke smíření se současným stavem. Vždyť nám všem by mělo jít o
povznesení práce s loutkou v amatérském
loutkovém divadle a obhájení její potřebnosti v dobách dnešních i budoucích. Nashledanou na 8. přehlídce individuálních
výstupů s loutkou v roce 2008.
Petr Slunečko
Kopřivnická bedna
posedmé
aneb Á la hračka
Pavel Rösner
4 | 2007
Ve dnech od čtvrtka 31. května
do neděle 3. června 2007 se v kopřivnickém DDM uskutečnil již VII. ročník nesoutěžní přehlídky dětského, studentského
a jinak mladého amatérského divadla,
KOPŘIVNICKÁ BEDNA 2007.
Letos nesla podnázev À la hračka. Po minulých zkušenostech chtěli opět
pořadatelé Pavel Rösner a Daniel Brchel
přehlídku tematicky zastřešit. Letošním záměrem bylo dát účinkujícím více prostoru
ke společným hrátkám, k lepšímu poznání
jiných souborů mimo divadelní prkna, více
času k poznání okolí a podle zájmu do programu zařadit i více či méně divadelních
dílen. I proto se Bedna à la hračka rozjela
už ve čtvrtek. Snad je to tím, že kopřivnická
přehlídka je rok od roku známější a oblíbenější, a proto se původní záměr organizátorům nepovedl. A to z jednoho prostého
důvodu – na přehlídku se přihlásilo příliš
mnoho souborů, a tak čas, od čtvrtka do
neděle, vyplnila opět pouze sama divadelní
představení. Jen sobotní ráno patřilo výletu
do nedalekého Štramberka. Na druhou
stranu měli diváci možnost zhlédnout
rekordních 25 představení!!! Bylo toho
opravdu mnoho a každý si určitě přišel na
své. Každé představení bylo uvedeno (jak
už je v Kopřivnici zvykem) jedním či více
z nabušených, nadšených, improvizacechtivých uvaděčů. Sobotní večer pak vyvrcholil
do detailu připraveným happeningem,
na který se mimo jiné dostavil nadšený
divadelní tvůrce pan ing. Jindřich Mlíčko
a vážený pan dr. Miroslav Patka z Ústavu
divadelních věd a pochybností. Vážení
pánové pomohli pořadatelům předat ceny
za divácké sympatie, kterých nejvíce získal sympatický Divadelní spolek Prkno
z Veverské Bítýšky za velice příjemnou a
vtipnou pohádku O Kulišákovi, dále kopřivnický Projekt KOHEN za experiment
s projekcí a pohybem, ale především pak
soubor z Karviné K. V. A. S. za /Ž/havírnu
na motivy scénáře S. Beaufoye, která rozproudila krev snad úplně každému a navnadila tak perfektní atmosféru právě pro
happening. Každý ze souborů pak dostal
nejenom památeční list, ale hlavně jednu z
vlastních hraček organizátorů. Úplný závěr
pak patřil loučení a velké projekci fotografií
z jednotlivých představení.
Příště nashledanou v Kopřivnici na
prosincové Vánočce 2007.
Z širší palety divadelních přehlídek a dílen
Brnkání s Provázkem, Provázek s Brnkáním
Brno 31. 5.–3. 6. 2007
SVČ Lužánky, DDS Brnkadla, Cirkus LeGrando a Divadlo Husa na provázku
Petra Rychecká
Člověk si má plnit sny… I když
vypadají bláznivě a nesmyslně, i když jim
nikdo jiný nevěří, i když to stojí spoustu
práce a úsilí. Loni v červnu jsem měla sen
o společné přehlídce dětských divadelních
souborů a divadla pro děti, pořádané už
čtrnáctým rokem Dětským divadelním
souborem Brnkadla, spolu s profesionálním
Divadlem Husa na provázku (DHNP). Chvíli
jsem se ostýchala, ale pak jsem zkusila vedení
Provázku oslovit a nabídnout jim propojení
jejich Festivalu pro děti s našim Brnkáním – a
oni na to přistoupili!
Začali jsme tedy promýšlet podobu
přehlídky a hledat téma, kterým se nakonec
stal slogan Mezi nebem a zemí. A napadlo
nás v dalším snu, že by přehlídka mohla
být zahájena velikým průvodem účastníků
přes město – z Lužánek do Husy. Přizvali
jsme proto ke spolupráci Cirkus LeGrando,
naučili děti z našeho souboru cirkusovým
dovednostem – a sen se naplnil v pátek 1. 6.
2007 odpoledne, kdy prošlo městem Brnem
okolo dvou set dětí a dospělých v cirkusově
pojatém průvodu s názvem Mezi nebem
a zemí… křídla motýlů. Barevné prapory,
děti na jednokolkách, chůdaři, žongléři
a klauni, a k nim své pokřiky vyvolávající
dětské soubory, tři zastavení s krátkými
etudami souborů na největších brněnských
náměstích, živý happening pod širým nebem
a na Alžbětínské scéně DHNP sen v barvách.
Někdy na podzim jsme s dalšími
členy souboru Brnkadla viděli představení
DHNP s názvem Jiří Kniha hledá partnera,
založené na improvizaci, a zdál se nám další
sen – vyzvat Husu na souboj v této oblasti
divadla. A i tenhle sen se splnil! Souboj,
který byl spíše souhrou, se odehrál v sobotu
2. 6. 2007 večer ve Středisku volného času
(SVČ) Lužánky a neměl poražených. Děti i
herci byli losováni z klobouku a statečně se
potýkali se dvěma minutami na přípravu,
„Byla to milá improvizační party, při které se bavili všichni.
Amatéři z Brnkadel si zahráli
s profesionály, profesionálové
zjišťovali, že musejí napnout
všechny síly, aby amatérům stačili, a vzájemně si všichni nabídli nápady, pomoc i inspiraci.“
se zapeklitými tématy i se vzájemnou
neznalostí rychlosti a schopností partnera.
Byla to milá improvizační party, při které se
bavili všichni. Amatéři z Brnkadel si zahráli
s profesionály, profesionálové zjišťovali, že
musejí napnout všechny síly, aby amatérům
stačili, a vzájemně si všichni nabídli nápady,
pomoc i inspiraci.
Brnkání s Provázkem bylo v mnoha
směrech rekordní. Zúčastnilo se ho patnáct
amatérských dětských souborů, čtyři soubory
profesionální (domovské DHNP se dvěma
inscenacemi, hradecké divadlo Drak taktéž
„Chvíli jsem se ostýchala, ale
pak jsem zkusila vedení Provázku oslovit a nabídnout jim propojení jejich Festivalu pro děti
s našim Brnkáním – a oni na to
přistoupili!“
se dvěma, brněnský Buranteatr a Ateliér
výchovné dramatiky neslyšících z DiFa JAMU
Brno), viděli jsme pětadvacet představení,
hrálo v nich okolo 220 dětí a další byly pouze
diváky, hrálo se v Lužánkách i v Divadle Husa
na provázku, obrovský průvod účastníků
procházel Brnem.
Atmosféra byla nabitá setkáváním
amatérů i profesionálů, dětí i dospělých,
začátečníků i zkušených divadelníků,
divadla i cirkusu. V dílnách, které probíhaly
v dopoledních hodinách, měly děti jednak
možnost vyzkoušet si např. bubnování či
cirkusové dovednosti, ale také se tvořivě
vyjadřovaly ke zhlédnutým představením
– barvou, slovem, pohybem i debatou.
Z dětských souborů se kromě
pořádajících Brnkadel letošního Brnkání
s Provázkem zúčastnily soubory, které jsou
tradičními hosty této přehlídky – ostravské
Dividlo s hororem Maska červené smrti (E.A.
Poe), DaLS Blučina s kramářskými, loutkově
pojatými písněmi pod názvem Bejvávalo,
soubor základní školy TGM z Moravských
Budějovic s vlastní parodií písní Karla Gotta
s názvem Moje pouť s Karlem Gottem,
Cirkusový průvod Brnem / Foto: Jiří Vondráček
4 | 2007
59
Z širší palety divadelních přehlídek a dílen
slovenský soubor Kamarát z Martina
s křehkým příběhem dětí v dětském domově
s názvem Sieť (C.R. Hydeová). Brnkadla
samotná – konkrétně teenagerský oddíl
Přepravka – měl v rámci Brnkání premiéru
své adaptace Wedekindova Procitnutí jara
– citlivě pojatého příběhu o tabu, pokoušení
a pokrytectví. Pražský soubor Ty-já-tr se
pochlubil Kainarovským pásmem Všech
devět kapes natrženo, v nichž zaujalo
především ztvárnění písní a šansonů. Druhý
host z Prahy – soubor MY ZUŠ Praha 5
– přivezl dramatizaci Vikinga Vika a pobavil
jí nejen milovníky této knihy R. Jonsona.
Novými hosty Brnkání byly soubory
Narovnátka z Ostravy s představením
Velká výhra (F. Kožík), Specifik z Lužce
nad Vltavou s pásmem stínoherně pojatých
Pohádek trochu jinak F. Ziky a s efektním
pokusem o černé divadlo v podání dětí,
Divadelní spolek studentů nižšího
gymnázia Jaroška s Goldoniho Sluhou
dvou pánů, anglicky hrané představení
The Witches (R. Dahl) souboru Domino
Theater Brno i vtipná, loutkami ozvláštněná
komedie R. Prokopa O Palečkovi aneb Na
velikosti přece nezáleží souboru LoutKINO
z Brna. Soubory ze ZUŠ zastupoval ještě
soubor z Havířova s vlastním pojetím
pohádky Hrnečku,vař! a ZUŠ Velká Bíteš
se Skutečným snem. Program přehlídky
doplnila i vernisáž výtvarných prací dětí
z kroužků SVČ Lužánky, jejíž vernisáž
byla zahájena představením ZUŠ Brno O
Kateřince a tlustém červeném svetru
podle předlohy M. Macourka.
Mezi nejzajímavější představení
letošního Brnkání s Provázkem patřil určitě
Tajný deník Adriana Molea (podle S.
Townsendové) královehradeckého Draku,
který svou nadsázkou a poetikou uhranul celé
spektrum diváků – od dětí přes teenegery až
po dospělé. Drak přivezl také inscenaci pro
nejmenší diváky Všechno lítá? Co peří má.
Velmi zajímavý, byť teprve na začátku cesty
stojící, je pokus Brnkadel o Procitnutí jara.
Diváky zaujal i vikingský příběh souboru
MY ZUŠ Praha 5, a to nadsázkou, použitými
prostředky i invencí a nadšením hrajících
dětí. Legendární inscenace DHNP Svolávám
všechny skřítky! Královna (E. Tálská)
má rysy velké táborové hry dospělých
s dětmi na fantazijní putování, okořeněné
divadelními efekty. Příběh sám je ale značně
složitý a děti se občas ztrácejí v tom, co se
děje právě teď, kam putují a proč. Druhou
inscenací domovské scény byl Rozum do
hrsti. Buranteatr nabídl také fantazijní
putování – tentokrát V Podpostelí J. Hájka,
a to jak starším dětem, tak i dospělým. VDN
JAMU vsadila na pantomimické provedení
známých pohádek pod názvem Malé
pohádky, kterým oslovuje hlavně nejmladší
publikum.
Mezi nebem a zemí
Sny se zdávají
Mezi nebem a zemí
Příběhy vznikají
Mezi nebem a zemí
Všichni se potkají…
Cirkusový průvod Brnem s Petrou Rycheckou ve středu
Foto: Jiří Vondráček
60
4 | 2007
Jeden sen skončil a je čas snít
další. Takže za rok, opět na přelomu května
a června, v Brně v Lužánkách, na Provázku či
kdekoliv jinde… ahoj!
Za podporu velmi děkujeme
Ministerstvu kultury ČR, Jihomoravskému
kraji a Statutárnímu městu Brnu! A také
domovskému Středisku volného času
Lužánky, Cirkusu LeGrando a zejména všem
dětem i dospělým ze souboru Brnkadla, kteří
celou přehlídku zorganizovali. Bez pomoci
vás všech by se žádný sen nesplnil…
Z širší palety divadelních přehlídek a dílen
Jesenická divadelní žatva 2007
(a tentokrát přišel i kouzelník)
7. dubna 2007
Saša Rychecký
V divadelních zkušebnách na Jesenicku se toho letos neurodilo příliš, nutno ale podotknout,
že to, co se uroditi stačilo, bohatě
stačilo! Rok od roku jde úroveň
této v ČR velmi ojedinělé přehlídky
výše. Pokud se i tak objeví zcela
nepoučený a začínající soubor, není
to na úkor celkové kvality, protože
členové bývají velmi vstřícní, chtějí
se učit, jít dál v tom svém divadelním řemesle, byť pro mnohé z nich
je skutečně jen relaxací, možností
setkávat se s lidmi, které mají rádi a
s nimiž je jim dobře. Což je vlastně
mottem celé Jesenické žatvy.
Po léta už patří obrovský obdiv a uznání pořadatelům.
Lubě Macháčkové z MKZ Jeseník,
která je hlavní organizátorkou,
dramaturgyní přehlídky, ale i tou
tajnou osobou v pozadí, mající vše
pevně v rukou. Lídě Liberdové a
jejímu týmu pořadatelů, skřítkům.
Osvětlovačům a technice, paní u
pokladny, šatnářce, bufetu, uklízecí
četě. Řediteli MKZ Jeseník a jeho
ekonomovi. Nevím, jak to dělají, ale
rok co rok čekám na nějaký zádrhel
a – ještě jsem se nedočkal. Hluboká
poklona vám všem!
V tomto roce jsem viděl
sedm představení, od dětského
divadla přes divadlo studentské až
po představení dospělých dětem.
To vše v jednom dni! Pokusím se
o velmi stručné reflexe poučeného
diváka v chronologickém sledu.
DDS ZŠ Zlaté Hory přinesl na jeviště hned tři divadelní
drobničky: Čáp a volavka, Sedmá
hlava a Dva na jednom stromě.
Představení měla nápad, jasné a
čitelné téma, děti byly uvolněné,
prokazatelně je to bavilo, stejně
jako diváky v sále. Pro mnohé jiné
pokusy, především ty ambiciózní
z různých ZUŠ, by to mohla být
vysoká škola profesionální, poctivé
a kreativní práce! Vůbec nevadí
nevybavenost dětí, které spolu
pracují snad tři měsíce. Časem se
vše naučí, ale vědí co, proč a komu
jak sdělují! Když přidám velmi
invenční, jednoduchou, funkční
výtvarnou stránku představení,
pak jen jako hnidopich upozorním
na občasný stereotyp, načasování
akcí a mikrosituací.
Osvědčenou jistotou je
na žatvě DDS Průvan z Jeseníku.
Ani letos se nesnažili si svůj úkol
jakkoliv zjednodušit. Velmi dobrý
text, kterému děti rozumějí a který skýtá množství možností, byl
bezesporu oporou: Pohádka o
moudrém roku a čtyrech ročních
obdobích. Výborně vybraná hudba, velmi vkusná a funkční scénografie – to jsou devizy souboru už
po několik let. Sama inscenace je
ještě nevyhraná, občas zadrhává
v temporytmu, nese drobet nelogičností. Škoda, že chybějí kluci,
hrají-li jejich postavy děvčata, pak
dobře nefungují vztahy. Až se dodělá i tečka tak, aby bylo jasno, že
opravdu je konec, pak to bude hezké, poctivé, čisté a citlivé divadlo
s dětmi – veliký kus profesionální
pedagogické práce! Díky.
DS JCHP Javorník jsou
dospělí hrající dětem. To je jedna
z nejobtížnějších disciplin, děti nic
neodpustí, jakmile se nudí nebo
nerozumějí, ztrácejí pozornost.
Soubor si navíc vytkl další postupný cíl ve svém vývoji – v inscenaci
Zvířátka v pohádkách se pokusil
o práci s loutkou. Výtvarně jsou
loutky pěkné (jen bych je nasadil
na hlavy herců, ne je držel na ruce,
která následně schází). Výborný je
výběr hudby, drží jednotný tvar
celého představení. Soubor ještě
neumí pracovat s mizanscénou
(nelogičnost při akcích vlka a
kůzlátek, která předstírají, že vlka
nevidí…). Je nutno pracovat také
na znalosti textu, neimprovizovat.
A největší nebezpečí divadla pro
děti: jakmile je herec vtáhne do
hry otázkou, děti odpovídají a
herec pak na to musí reagovat!
Což zhusta tvar představení zcela
rozbije. Anebo, jako Javorničtí, se
herci tváří, že děti neslyší a melou
si to své dále. Což je na dětech
podvod… Jinak ale klobouk dolů,
kus obrovské práce na sobě udělal
každý jeden z nich a je to cesta dále
velmi otevřená!
Dalším
avizovaným
představením měl být Faust a
Markétka opět v podání souboru ZŠ ze Zlatých Hor. Bohužel,
nemoc jim zabránila vystoupit.
Místo nich se na jevišti divadla
objevil, coby překvapení pro děti,
kouzelník. Proč ne, i tak je možno
si přivydělávat…
DS ŠOK ze Starého
Města přivezl letos na žatvu
klasickou
Drdovu
pohádku
Zapomenutý čert. Opět dospělí
dětem, opět snaha o poctivé řemeslo, o sdělení. Děti byly zpočátku velmi zaujaté. Drdův text je dramaticky dobře vystavěný a soubor
se snaží poctivě všechno sdělit (už
méně zahrát), takže se z představení chvílemi stává trochu nudná
konverzačka. Nejvíc mě na hercích
zaujalo to, že se nejen navzájem
poslouchají a slyší, ale je na nich
vidět, jak jsou spolu rádi, jak hrají
„DDS ZŠ Zlaté Hory přinesl na jeviště hned tři
divadelní drobničky...
/ ... / Pro mnohé jiné
pokusy, především ty
ambiciózní z různých
ZUŠ, by to mohla být
vysoká škola profesionální, poctivé a kreativní práce!“
i pro sebe, ne jen pro diváky! Jen
škoda zbytečných přestaveb kulis,
které vlastně jsou pouze dekorací,
ale nemají žádný jiný význam.
Výborná hudba, soubor umí i zpívat. A má tři naprosto excelentní
čertice. Dokončí-li v inscenaci hereckou práci, sem tam bude škrtat,
zbaví se některých laciných vtípků
– bude to jedno z nejlepších představení, které dospělí přinášejí dětem všech věkových kategorií! Na
souboru je opravdu za ty roky vidět
velký kvalitativní posun!
Dospělí hrající pro děti
letos žatvu ovládali. A že to nemusí být vždycky „košér“, o tom se
mě celou dobu snažily přesvědčit
Ježibaby z Babína DS Kantoři
Mikulovice. Byla to změť výborně
postavených etud, které ale nebyly
nijak sešity do výsledného tvaru.
Jako by chyběla ruka režiséra,
jako by si ti velmi inteligentní lidé
na jevišti hráli každý svou melodii
sám pro sebe, každý v jiné tónině
a jiném žánru. Občas se vše propojilo – a zase roztříštilo, takže
jsem se sice chvílemi bavil jejich
individuální kreativitou, ale jindy si
navzájem na jevišti spíše překáželi!
Moc slov, skoro žádné jednání. Text
se sice tváří jako divadlo, ale spíše
je určený jen ke čtení. A závěrečná
moralizující písnička se zbytečnou
vulgaritou na úrovni estrád televize
4 | 2007
NOVA. Škoda, tohle se opravdu nepodařilo – kéž to souboru přinese
zkušenost a posun dále!
Po další kouzelnické
pauze, kdy děti odešly domů a
v hledišti je vystřídala o něco starší
generace studentů a dospělejších jedinců, otevřela živě hraná
(výborná) kytara představení Za
ohradou DS Gymnázia Jeseník.
Už vloni předvedli poctivou
generační výpověď a text, který
si letos vybrali, nepatří vskutku
k nejjednodušším. Ale tentokrát
se jim to na sto procent podařilo!
Jednoduchá a funkční scéna napovídala, expresivní a přitom čisté
a kultivované herectví, absolutní
porozumění textu, ztotožnění se
s ním. Téma navýsost současné
a hodně drsné – jejich. Obecné,
velké, nadčasové věci, které jsou
inscenovány přesně jejich očima,
jejich jazykem. Některé reminiscence na Romea a Julii, na West
Side Story. A konec? Absolutně
dokonalá tečka, s přesným načasováním. Je to opravdu cesta
k modernímu, generačnímu divadlu, které se netváří jako velké
umění, ale o to více jím je!
Po předchozím zážitku
se mi opravdu už nechtělo sledovat
další představení, byl jsem zasycen,
spokojen a měl jsem potřebu si
užívat. Jenže jsem na žatvu zván
proto, abych viděl všechno, takže
mi nezbylo, než všechny pocity ze
sebe smýt a naposled zasednout ke
svému stolečku v divadelním sále,
abych viděl Madlenku z kovárny
DS Vlčická opona. Už název avizoval něco jako červenou knihovnu,
a tak to i bylo. Velmi řídký, špatný
text nějaké lidové hry z dávna,
který si soubor nijak nevyložil, jen
pasivně reprodukoval a ilustroval
kulisami, kostýmy i obrázky. Bez
jednání, bez vztahů, bez akce, jen
slova, slova, slova… Chyběla koncepce, zkratka, nadsázka. Nakonec
tedy největším kladem představením pro mě byli v následné debatě
velmi skromní, otevření, vstřícní
lidé, kteří jsou rádi spolu a nehrají si
na Mistry. Debata byla pro mě moc
příjemná a pomohla mi otevřít
okna i do světa, který až tak moc ve
městě neznáme. Do světa vesnické
pospolitosti. Díky!
Na závěr nemohu opomenout výborné výkony obou
„Skřítků“ a celého týmu, který je
připravoval a tvořil jim zázemí. Elegantní a vtipná konference celou
přehlídku povýšila do velmi prestižní záležitosti. I oni zrají jako celá
žatva, takže se těším na další, o rok
starší úrodu dobrého divadelního
vína v příštím roce.
61
Z širší palety divadelních přehlídek a dílen
Divadelní plakát
potřetí
Inspirativní scénografická špionáž
Marek Zákostelecký
Byl jsem před pár dny požádán,
abych se zamyslel nad tím, jestli může návštěva Pražského quadriennale (dále jen PQ)
pomoci amatérským divadelníkům s přípravou výtvarné složky inscenace. Vypravil jsem
se tedy do Průmyslového paláce pražského
Výstaviště a prošel si letošní expozice se zcela
jinýma očima než ročníky předešlé. Asi by
bylo na úvod dobré vysvětlit, co vlastně PQ
je a o co se snaží.
Jedná se dozajista o velmi ojedinělou akci, a to o mezinárodní výstavu divadelní
scénografie, kostýmů a architektury. Dělí se
na několik sekcí – expozic jednotlivých zemí,
expozici divadelních škol a expozici divadelní
architektury. Mezinárodní porota uděluje
hlavní cenu PQ za nejlepší expozici, oceňuje i jednotlivé obory cenami za scénografii,
kostýmní kolekci a architekturu. Součástí PQ
je i řada doprovodných akcí, např. divadelní
představení a happeningy, semináře, projekce filmů a jiné. Jenom z tohoto prostého
výčtu je tedy jasné, že nemůže být neinspirativní.
Já osobně se musím přiznat, že na
PQ chodím „vykrádat“ rád. Scénografická
„špionáž“ je běžná i v normálním divadelním
životě, kdy vás může inspirovat jakýkoliv nápad vašeho kolegy při návštěvě divadelního
představení, ale bez vlastní invence akreativity, bez kouzla vlastní osobitosti, jímž případný koncept ozvláštníte, je vám k ničemu.
62
PQ je pro podobnou inspirativní
špionáž naprosto jedinečnou příležitostí. A to
hlavně část národních expozic, která obsahuje
to nejneobyčejnější, co se kde v jaké dané
zemi za poslední dobu urodilo. Samozřejmě,
naprostá většina prezentovaných inscenací vzniká na základě několikamilionových
rozpočtů, ale přesto je možné vidět i úplně
jednoduché koncepty, je možné uvědomit
si, jak důležitá je barevnost scény ve vztahu
ke kostýmům a naopak, jaké jsou nejnovější
trendy scénického výtvarnictví. To všechno je
možné na PQ vidět, to všechno je možné si na
PQ uvědomit. Zcela svědomitě musím říct, že
PQ má i svá úskalí. Jak jsem již předeslal, hlavní
cenou PQ je cena za národní expozici. U velké
většiny národních expozic mám občas dojem,
že forma přebila obsah. Druhé úskalí spočívá
v obrovském množství prezentovaného výtvarného materiálu. Osobně se cítím každý
ročník naprosto zahlcen už za půl hodiny velmi pozorné prohlídky. Ale přes obě tato úskalí
vás najednou zasáhne něco jedinečného, mě
letos mexické kostýmy. To pak zůstávám a
vracím se a naprosto soustředěně prohlížím
každý detail, a hned celek, a doufám, že to
podstatné ve mně zůstane a v pravou chvíli se
vzpomínka oživí, stane se inspirací a nechá mi
nalézt vlastní jedinečné výtvarné řešení.
Podobný moment na mě čekal
pokaždé, a věřím, že na většinu zainteresovaných návštěvníků ať už z divadel amatérských, nebo profesionálních. Je jisté, že na PQ
vás vždy něco osloví a inspiruje. Je však třeba
mít na návštěvu této jedinečné výstavy čas,
půl dne minimálně, protože určitě stojí za pozornost i díky všem doprovodným akcím.
Na závěr bych rád podotkl, že velká
řada konceptů scénografických i kostýmních
je přenosná na amatérská jeviště. Jedná se
o jednoduchá řešení, kdy nositelem výtvarného významu je třeba jenom barva, nebo
použití obyčejných prostých věcí, z kterých
dělá to neobyčejné netradiční propojení.
Vidět nejlepší ze světa divadelního výtvarnictví, navíc u nás v Praze, je skvělá příležitost
pro nás všechny, které divadlo jakýmkoliv
způsobem oslovuje. Máme v Praze každé
čtyři roky možnost vidět v jednom dnu tisíc
malých představení a v hlavní roli světlo, barvu, prostor a inspiraci.
4 | 2007
Řekněme si hned úvodem, že odebrání statutu národní divadelní přehlídky
Poděbradům asi nejvíc poškodilo třetí
ročník soutěže Ochotnický plakát. Výtvarníci a soubory zřejmě poněkud znejistěli, a
tak letos navzdory postupně vzrůstajícímu
zájmu z posledních let přihlásilo do soutěže
své plakáty a programy jen 8 souborů.
Letošní malý zájem také způsobil, že jsme omezili i počet členů poroty
jen na dva. Amatérský divadelní režisér
a profesionální výtvarník ing. arch. Jan
Pavlíček a profesionální divadelní výtvarník, scénograf a stálý člen národních
porot ochotnického divadla Mgr. Pavel
Purkrábek.
Navzdory omezenému množství
dodané materie byla porota schopná formulovat jisté trendy. Především se ukázal
zřetelný odklon od výpravných plakátů.
Těžko posoudit, zda jen z důvodů ekonomických. Ústup zaznamenala také osobitá výpověď výtvarníka, která by přinášela
jeho osobní otisk jakožto realizátora.
Málo se tvůrci plakátů snaží vtáhnout diváka do atmosféry představení už přímo
plakátem. Předností letošní kolekce však
bylo, že výtvarníci již nejsou tupou obětí
„počítačové kultury“ a objevuje se i zřetelná snaha řešit písmo jako svébytnou
grafickou složku schopnou samostatné
výpovědi bez ohledu na verbální obsah.
A nyní, jako již tradičně, heslovité postřehy poroty, které by mohly být přímou inspirací pro každého, kdo dostane za úkol
vytvořit plakát:
–
každý plakát by měl nabídnout kousek z atmosféry představení, na které
sám zve;
–
plakát by měl obsahovat autorský
názor, neměl by pouze ilustrovat obsah;
–
zapomeňte na prvoplánové fotografie herců;
–
písmo a kresba by měly být v jednotě, rozverné kresby by nemělo doprovázet suchopárné písmo;
–
je skvělé, když plakát přerůstá v obraz, když jeho výtvarné téma může
stát o samotě, nezávisle na inscenaci,
kterou propaguje;
–
plakát by měl donutit náhodného
chodce, aby se zastavil, provokace
je vždycky lepší než učesaná korektnost, nikoliv však provokace pro provokaci.
Ač tentokrát bylo plakátů poskrovnu, oba porotci se totálně neshodli
ve svých hodnoceních. Proto výsledkem
Kukátko do světa
jsou dvě zvláštní ceny, které tvoří nejpřijatelnější průsečík názorů porotců.
2. ročník národní soutěže Ochotnický plakát 2007 rozdělil rovným dílem
zvláštní cenu mezi Ivanu Křenkovou
z Hořovic za plakát ke hře Tanec na konci
léta za výtvarný nápad ozvláštněný originální prací s písmem a Jolanu Fraňkovou
z Poděbrad za plakát ke hře Podivná paní
Savageová za kolážovou reminiscenci na
plakáty konce 60. let.
A na závěr dobrá zpráva. Už dva
roky slibujeme, že v rámci Femadu v Poděbradech uskutečníme základní kurz,
který by všem zájemcům pomohl vyvarovat se nejbanálnějším dětským tvůrčím
nemocem a vytvořil by vědomí, že plakát
je svébytný útvar, jehož kvality především
ocení čas až ve chvíli, kdy inscenace je už
dávno zapomenutá, ale plakát přetrvává
jako výtvarné dílo.
Tímto závazně slibujeme, že
v roce 2008 otevřeme v Poděbradech
během 37. ročníku Femadu kurz pro
výtvarníky, kterým není lhostejné,
jaký plakát propaguje jejich divadlo.
Odbornou pomoc předběžně přislíbila
Fakulta multimediálních komunikací
Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně.
Za pořádající DS Jiří
Dr. Ladislav Langr
Paderborn 2007 – nic moc
Lenka Lázňovská
Divadelní dny evropských kultur
pro volné a neprofesionální skupiny se
konají jako bienále ve stotisícovém městě
Paderbornu ve spolkové republice Severní
Porýní-Vestfálsko od roku 1982. Není
podstatné, že současný 14. ročník byl po
tříleté pauze. Až letos jsem se dozvěděla,
že Paderborn má ve znaku města tři zajíce.
Jak řekl primátor města pan Paus, byli i ve
znaku paderbornského biskupství (jak dokládá obraz v katedrále) a symbolizují maso,
brambory a omáčku. Normální tři zajíci mají
dohromady šest uší, parderbonští mají pouze
tři. Pan primátor však prohlásil, že jde o optický klam, nikoliv o nějakou biologickou úchylku. Nevím jak vy, ale já tomu stejně nějak
nerozumím. Město dnes symbolizuje spíše
něco jiného. Jde o významné centrum vývoje
a výroby počítačového hardwaru i softwaru a
také zde prý pracuje největší německý kon-
4 | 2007
„Paderborn, který patří k nejprestižnějším evropským festivalům, nabízí vždy bohatou
hostinu. Tento ročník to však
potvrdil jen zčásti. / ... / festival
nabídl celkem 12 inscenací ve
13 představeních, z toho bylo
7 německých, 4 zahraniční a jeden vícenárodnostní projekt.“
cern na výrobu marmelády. Jak jsem koupila,
tak prodávám.
Festival se konal ve dnech 30. května až 3. června a jeho pořadateli byli Svaz
německých amatérských divadel (BDAT) a
jeho zemská organizace, místní divadelní
spolek Divadlo mladých (Vlastenecká scéna
63
Kukátko do světa
Paderborn). Finančně jej podpořily město
Paderborn, Volksbank, pobočka Paderborn,
Spolkový fond pro kulturu a média (státní
fond při spolkové vládě). Uměleckým a
organizačním gestorem byl viceprezident
BDAT, prezident zemského svazu a šéf divadelního spolku Franz Josef Witting, který
je každoročním hostem Jiráskova Hronova.
K dispozici jsou tři divadelní prostory (velký
a malý sál víceúčelového kulturního a sportovního zařízení města s názvem PaderHalle
a scéna kulturního zařízení jedné městské
čtvrti s názvem Kulturwerkstatt. Jde o velké a
malé kukátko a jeden spíše arénový prostor.
Velké kukátko má kapacitu asi 600 míst, malé
asi 150, aréna podle postavení. Organizačně
měli vše na povel dva mladí muži Stephan
Rumphorst a Dieter Bolte, které známe
z hronovské inscenace Max und Moritz.
Stephan mohl navíc využít své angličtiny,
neboť se vrátil z Hollywoodu, kde to zkoušel
po studiu na herecké škole také jako herec.
V osobním rozhovoru řekl, že se vrátit musel,
neboť čekatelů jsou stovky, a tak hrál pouze
pro tamní německé krajany: „A na to nemusím trčet v Hollywoodu.“ Nicméně pověsil
své původní učitelské povolání na hřebíček,
neboť získal angažmá v Berlíně. Musím říci,
že tým, doplněný třemi zaměstnanci BDAT
z centrály v Heidenheimu, byl neviditelný a
vše klapalo. Od techniků, redakce denních
divadelních novin až po ženy ze souboru,
starající se o stravování a improvizovaný bar.
Denní harmonogram festivalu nevybočuje
z běžného rytmu. Tři až čtyři představení
denně, dopoledne seminář s lektory (v lektorském týmu byl také krajan Vašek Spirit,
téměř devadesátiletá, nesmírně psychicky
mladá paní Emilia Sternel, která si pamatuje
z minulého století snad vše, a Hans Nadolny,
dramaturg Divadla Hanse Otta v Postupimi).
Festival obohatily dvě podvečerní diskuze
na téma dokumentární divadlo a vícegenerační divadlo. Němečtí pořadatelé rádi
zdůrazňovali, kolik různých mezinárodních
setkání se uskutečnilo v průběhu festivalu.
Zasedala zde např. stálá umělecká komise
mezinárodní nevládní organizace AITA/IATA,
předsednictvo Středoevropské sekce AITA/
IATA a předsednictvo mezinárodní nevládní
organizace pro dětské a mladé divadelní aktivity EDERED. Američan Roger Ellis, předseda
umělecké komise AITA/IATA, kladl zajímavé
otázky. Např. proč je v Evropě tolik divadelních festivalů. Když jsem mu řekla jejich
počet v ČR, hrubým odhadem, včetně aktuálního ročníku Jiráskova Hronova, byl v šoku.
Nahlédnutí do historie, a to jsem sdělila jen
několik dat (zdálo se mi, že nechci volat sanitku), si nechal zopakovat (doufal patrně,
že podruhé uslyší něco jiného). Amerika je
opravdu jiný svět s jinou tradicí.
Solí festivalu jsou jistě divadelní
inscenace. Paderborn, který patří k nejpresDivadlo A. Gondarčuka Omsk
F.G. Lorca: Ve své zahradě
miluje Don Perlimplin Belisu
Foto: Filip Lašut
německému publiku (standing ovation), nelíbil se neněmeckým hostům, kteří inscenaci
srovnávali s Formanovým filmem a buď jim
připadala jako kopie, nebo jim chyběla hlubší
charakteristika postav a vytýkali jí přílišnou
zábavnost. Vaškovi Spiritovi se líbila a pozval
ji na svůj festival v Lörrachu. Také jeden psí
účastník festivalu měl s Přeletem problém.
Normálně při představení spal, tady štěkal
jako pominutý. Holt není člověk ten, aby se
zalíbil… Mohu tak popsat pouze dvě zahraniční inscenace, obě podle mého názoru stojí
za to.
Divadelní skupina KROV Breda,
Nizozemí, vlastní produkce Oud Zweet
(Old Sweat, Alter Schweiss). Na prázdném
jevišti šest židlí a čtyři ženy a dva muži,
všichni spíše středního věku. Ženy oblečeny
v koktejlových šatech, muži v oblecích ve
stylu John Travolta. Jako by začínala hodina
tance. Záhy je jasné, že o tanec nepůjde.
Každý má svůj ohraničený duševní prostor,
Divadelné združenie Partizánske
Daniil Charms:
Spomienky budúceho starca
Foto: Milan Strotzer
64
tižnějším evropským festivalům, nabízí vždy
bohatou hostinu. Tento ročník to však potvrdil jen zčásti.
Jeden den ze čtyř hracích byl věnován dokumentárnímu divadlu, další den
z větší části zaplnily německé seniorské soubory a byla představena další inscenace společného německo-polsko-českého projektu
vedeného režisérem Michaelem Noconem.
Ze zahraničí přijely tedy pouze čtyři inscenace. Slovenskou (Vzpomínky budoucího
starce, DS Partizánské) nemusím popisovat,
neboť hostovala i na loňském JH. České divadlo reprezentoval soubor Dialog z Plzně
a jejich inscenace Přelet. Němečtí pořadatelé totiž trvali na požadavku, že chtějí pouze
nonverbální divadlo (vzali by i jihlavskou
Grotesku, avšak řekli to příliš pozdě). V lednu
letošního roku, kdy byla uzávěrka přihlášek,
nebylo prakticky z čeho brát. Přelet se líbil
4 | 2007
Kukátko do světa
Divadlo Alexandra Gondarčuka Omsk
F.G. Lorca: Ve své zahradě
miluje Don Perlimplin Belisu
Foto: Filip Lašut
každý je sólistou a přece všichni trochu
touží po kontaktu a trochu se ho bojí. Svou
nervozitu a faktickou ztrátu naděje získat
partnera zakrývají někdy únikem do sexu,
někdy křikem, někdy zoufalým pokusem
o kontakt. Téměř beze slov, pohybem,
tancem, stylizovanou chůzí, rytmizovaným
dýcháním, poposedáváním, vypovídají o
své touze změnit svůj život a o tom, jaký kdo
z nich je. Ale nikdo neví, jak věci změnit. Tak
se zmítají od ubohého „já“ k furiantskému
„všichni mně můžete…“. Jako věčné peklo. Je to jednoduché a přece rafinované.
Skupinu snad uvidíme na Jiráskově Hronově
v roce 2008.
Divadlo Alexandra Gončaruka
Omsk, Rusko, F.G. Lorca: Ve své zahradě
miluje Don Perlimplin Belisu. Hodinová
inscenace ztvárněná mladičkými protagonisty, žáky divadelní a taneční školy, ukázala
sílu ruského divadla. Lze ji právem nazvat
poetickou tanečně-pohybovou férií na
téma duše dona Perlimplina. On se ženit
nechce, má svůj svět a nemá důvod do něj
pouštět nějakou ženu, o něž ostatně nestojí.
Svatbu vymyslí jeho služka a matka Belisy.
Perlimplin se však náhle do Belisy zamiluje a
chce ji. Jedna jeho část ví, že je to nemožné,
je mladá a má mnoho milenců, druhá ji však
vášnivě miluje. Poté, co se pokusí zavraždit
nápadníka v červeném a zjistí, že je to on
sám, pochopí, že jedinou cestou k osvobození Belisy i sebe sama je sebevražda.
Studio Bühne Essen
Daniil Charms:
Cesta do Brazílie
Foto: Filip Lašut
Taneční rej milenců, balonky jako duše,
masky, různé barvy kostýmů jako charakter (bílá Belisa je pořád nevinná, neboť má
právo milovat, rudý a černý Perlimplin),
světla, mušelínové oponky, hra se světly, to jsou prostředky, s nimiž Alexander
Gončarov pracuje jako režisér, aby diváka
emocionálně oslovil a dal mu nahlédnout
do magie divadla. Může vám to samozřejmě
připadat málo dramatické, jako ochuzení
látky, jako čerstvé, nicméně klišé. Není to
trochu Moulin Rouge? Určitě máte právo na
takový názor. Mladí Rusové si vybrali jeden
styl a jsou důslední. Určitě by inscenace byla
obohacením např. JH. Uvidíme. Cesta daleká, Rusové jsou chudí studenti a nevím, zda
se jim podaří sehnat peníze. Na německou
velkorysost nám chybějí finanční zdroje.
Za zmínku stojí německo-polsko-český projekt. Po kafkovském hledání
vlastní identity i ve formě jeho deníků
v inscenaci Za dveřmi zvolil Michael Nocon,
polský režisér žijící trvale v Německu, adaptaci dramatu Gerharta Hauptmanna Tkalci,
nazvanou Bieda, Bída, Armut – stanice,
které nositel Nobelovy ceny za literaturu
věnoval povstání tkalců proti pánům, kteří
je utiskovali. Ve třech jazycích, s využitím
zajímavých výtvarně-scénických prostředků
(patrně nejzajímavější je obraz, v němž se
jednotliví tkalci spojují do jakési sítě nití vytvářejících složitou pavučinu), kreslí Nocon
obrazy lidské bídy a nouze, která může mít
4 | 2007
nejrůznější podoby. Nejde tedy jen o bídu
fyzickou. Zatímco Kafka byl postaven na individuálních výpovědích a částečné improvizaci, tady jde o pevný text, který ve formě
příběhu musí mít pevné kontury. Skupina
měla k dispozici tři víkendové zkoušky a
několikadenní soustředění těsně před festivalem. Maturity si vybraly daň ve formě
absencí některých představitelů. To všechno
se postavilo proti inscenaci. Soustředění na
text a jednání na scéně ubraly na osmdesát
procent z přesvědčivosti a emotivní působivosti. Navíc Nocon z nějakého důvodu,
který zná pouze on sám, začal vedle vizuálních prostředků plných fantazie používat
expresivní realismus. Vrcholem byla scéna,
v níž proti tkalcům zasáhne vojsko střílející
kapsle s nějakou červenou tekutinou, což se
několikrát opakovalo, až červená zaplavila
postupně celé jeviště. Dočkal se samozřej-
„Američan Roger Ellis, předseda umělecké komise AITA/IATA,
kladl zajímavé otázky. Např.
proč je v Evropě tolik divadelních festivalů. Když jsem mu
řekla jejich počet v ČR, hrubým
odhadem, včetně aktuálního
ročníku Jiráskova Hronova, byl
v šoku.“
65
Kukátko do světa
mě odměny ve formě smíchu diváků. Ti totiž
po první salvě omráčeně zírali a po třetí se
začali smát. Patrně si Nocon a mládež představovali jinou katarzi.
Uvedla jsem už, že osou festivalu
bylo divadlo jako dokument. Jde samozřejmě o formu divadelní aktivity, která využívá
prostředků divadla k upozornění na určitou
otázku, společenský problém ve formě apelu
na diváka. Nejde o divadlo v plném významu
tohoto termínu. Viděli jsme tři kusy, z nichž
patrně divadelně nejzajímavější bylo Divadlo
dokumentu Berlín a jejich Tanečnice za
ostnatým drátem. Jde o scénické obrazy
ze života ukrajinské baletky Ally Rakijanské,
která tancovala v německém koncentračním
táboře a posléze sovětském gulagu. Ve formě
epického divadla (tanečnice čte ze svého
deníku) ilustrovaného scénickými obrazy,
filmovými dotáčkami a promítanými fotografiemi chce skupina, složená z členů různých
národností, varovat před diktaturou. Na
opačné straně z hlediska divadla i tématu stojí pro mě projekt nazvaný Atomová politika
taneční skupiny Recklinghausen. Jednotlivá
čísla moderního tance byla prošpikována
filmovými dotáčkami o svržení amerických
atomových bomb a jeho následků a přednáškami na téma, jak zlí Američané uvrhli lidstvo
do zkázy. Představení plné frází, falešného
přesvědčení a planých výkřiků. Nejsem žádný
obdivovatel Ameriky, ale ono je to všechno
mnohem složitější. Navíc netuším, jak předvedená taneční čísla souvisela s tématem.
Že zmatených nás bylo víc, ukázala beseda
s diváky, která následovala ihned po představení.
Pro zpravodajský přehled uvedu,
že festival nabídl celkem 12 inscenací ve 13
představeních, z toho bylo 7 německých,
4 zahraniční a jeden vícenárodnostní projekt. Německá nechci všechna popisovat,
protože např. seniorské inscenace byly
cenné snad jen tím, že představují duševní a fyzickou aktivitu seniorů, což může
mít příznivý dopad na jejich život. Jedna
německá inscenace však zajímavá byla,
byť bohužel díky gejzíru slovních vtipů jen
pro německy mluvící publikum. Divadlo
Tempus Lörrach uvedlo vlastní adaptaci
dramatu Johna Godberga nazvaná Die
Türsteher (Bouncers). Jde o skupinu, v níž
působí Václav Spirit, i když inscenaci režírovala Karin Massen. Páteční večer, kdy začíná
volný víkend, se mladí lidé chtějí bavit. Mají
různé rituály, naivní přání, tajné plány, jak
někoho okouzlit. Chovají se komicky, zábavně, groteskně. Dívají se na sebe s nadhledem a ironií. Nejvtipnější je výměna
ženských a mužských rolí, kdy se ukazuje,
že všechno je vlastně jen klišé. A zábava? Ve
skutečnosti je to pouhé postávání u dveří.
Ve schopnosti postavit figury a situace, vybudovat situační i slovní humor, jde určitě o
inscenaci zajímavou.
Když to všechno sečtu, vyjde mi
Paderborn 2007 – nic moc.
66
6. Mezinárodní divadelní festival
Donzdorf 2007
Josef Tejkl
Nejprve připomeňme, že tento festival je trienále, že jej pořádá Landesverband
Amateurtheater německé spolkové země
Baden-Württemberg a že na předchozí ročník (5. v roce 2004) pořadatelé pozvali Černé
šviháky z Kostelce nad Orlicí s inscenací
Amatéři, kterou si osobně vyhlédli přímo na
Jiráskově Hronově.
Šestý ročník proběhl ve dnech 16.20. května 2007. Donzdorf, půvabné švábské
městečko, disponuje dvěma záviděníhodnými
hracími prostory, velkou Stadthalle (kapacita
„Festivalová nabídka inscenací
byla v drtivé míře opravdu lahůdková a pořadatelé se opravdu rozmáchli.“
Kvůli úspoře místa zmiňme se pouze
o inscenacích špičkových. Ty byly čtyři, což rozhodně není málo.
Dle očekávání zaujali přesným psychologickým herectvím Ukrajinci pod vedením režiséra Arkadije Slovesnika. Inscenovali
hru Nikolaje Klimontoviče Zde na střeše.
Oděský tým, označující sebe sama za Studio
divadla poezie a dramatu, opravdu sestupuje
do nejhlubšího nitra člověka, zde dokonce za
bránu jeho fyzické existence. Dialog Herce a
Vědce, kteří opustili již dávno svět a meditují o
svých prioritách, je umocňován zjevením Ženy
jako krásné, bolestné, nedosažitelné vize, jíž se
život pozemský podřizuje.
Švýcarský
Theaterchuchi
Schaffhausen, jehož duší jsou dva skvělí
improvizátoři Rudi Widtmann a Rudi Meyer,
přivezl vlastní rozvernou taškařici Romeo,
Divadlo Abtenau z rakouského Holzhausenu
Felix Mitterer: Můj netvor
Foto: Josef Tejkl
400 diváků) a komornějším Martinushausem
(150 diváků). Denně se hraje nejvýše třikrát,
je dostatek času na oficiální diskuze i přátelská
posezení.
Festivalová
nabídka
inscenací
byla v drtivé míře opravdu lahůdková a
pořadatelé se opravdu rozmáchli. Pozvány
byly soubory z Berlína, ukrajinské Oděsy,
švýcarského Schaffhausenu, Říma, francouzského Strassburgu, rakouského Abtenau/
Holzhausenu, Londýna. Z Čech se té cti dostalo opět Černým švihákům z Kostelce nad
Orlicí, jež zde považují za exoty a solitéry.
Velkým tajemstvím byl opředen soubor
z čínské Šanghaje, jenž přijel s nezbytným
ideologickým dozorem (chválabohu, že je to
za námi!). Posledním pozvaným byl soubor
z marocké El Jadidy, bohužel však neobdržel
víza (též chválabohu, že je to za námi, alespoň
leckde).
4 | 2007
ty jsi Julie! Oba protagonisté, kontrastní ve
stylu Dlouhý a Široký, si bravurně pohrávají se
Shakespearovým dramatem, vyměňují si úlohy
a v rychlém sledu se masochisticky obsazují do
všech rolí, co jich jen tato tragédie obsahuje. Je
nabíledni, že žánr tragédie bere totálně za své
a bránice se trhají nejen při balkonové scéně,
ale především v travičsko-bodném finále.
Pocit, že někdo zneuctil klasika, se však nedostaví; jsme svědky vynikající klauniády.
Centrum dramatického umění
Šanghaj se představilo pohybovým divadlem
Psí tvář. Dynamické, nápadité, v ostrých střizích, nonverbální, leč naprosto srozumitelné.
Nejprve se vše zdá být nezávaznou štvanicí
na zajíce ve stylu Kotěnočkinova Nu, pogodí.
Avšak záhy produkce přechází v drtivou nadsázku a virtuózně provedenou sadu pohybových kreací, jež jsou zcela jasně kritikou bezobsažné honby za produktivitou nesmyslné
Kukátko do světa
práce a vyjádřením nemožnosti důstojně v takovém systému, založeném na drilu, žít. Přesně
ve stylu našich někdejších produkcí – všichni
metafoře rozuměli, ale jelikož nikdo nic neřekl
doslova, ne vždy byla zakázána. Ba zdálo se, že
čínští politruci byli na ovace pro svůj ansámbl
hrdí a že dokonce věděli, která bije (?).
„Černí šviháci se neztratili. Jejich
humor, označovaný za „rabenschwarzer“, doslova černý jako
havran, ve Švábsku a v německy
mluvících zemích prostě funguje a má zde své příznivce.“
Principál Černých šviháků
Josef Tejkl v Donzdorfu 2007.
Asi nejkomplexnější a nejvyváženější
divadelní zážitek umožnili festivalovému publiku
Rakušané z Divadla Abtenau/Holzhausen.
Drsný text Felixe Mitterera Můj netvor v podání
dvojice Veronika Pernthaner a Matthias Hochradl
(ten je zároveň režisérem) směřuje k maximální
autenticitě už tím, že je hrán v hrubozrnném salcburském dialektu. Příběh ženy žijící na horské
samotě poté, co svého muže utloukla sekerou,
přerůstá v horror. Ubitý muž ji coby monstrum
navštěvuje, aby ji nadále terorizoval, znásilňoval… až do té doby, než se odebere na pravdu
Boží i ona. Syrovost herectví zjevuje tragický
příběh v celé jeho nahotě a výkonu rakouského
tandemu bylo po zásluze aplaudováno ve stoje.
Jak už zmíněno výše, Černí šviháci se
neztratili. Jejich humor, označovaný za „rabenschwarzer“, doslova černý jako havran, ve Švábsku
a v německy mluvících zemích prostě funguje
a má zde své příznivce. O tom svědčil nejen
nadšený aplaus diváků, ale též na místě stvrzené
další pozvání pro Černé šviháky na červen 2007
do Holzhausenu u Salcburku. Ten festival je prý
menší, ale také mezinárodní (pozvány jsou ještě
soubory z Lotyšska, Švýcarska a USA). Pro české
amatérské divadlo docela slušná vizitka.
Postřehy z divadelního festivalu
JADRAN 2007 v Kastavu,
Chorvatsko 25.–30. května 2007
Michal Hecht
Byl jsem vyslán na chorvatský divadelní festival Jadran 2007, který se konal
kupodivu v tomtéž roce, jak výše uvedeno, ve
městě Kastav, malém, malebném městečku
poblíž Rijeky.
Jel jsem tam jako pozorovatel a
z naší republiky vyrazili i další delegáti, a
to divadelní studio Dagmar z Karlových
Varů s představením Koně a vedoucí souboru Hrobeso, který vloni na tomto festivalu úspěšně reprezentoval s představením
Mnoho povyku pro nic, Luděk Horký se
svými dvěma asistenty Bielou Fukovou a
Radkem Šedivým. Tato trojice tam byla
přizvána, aby vedla režijní seminář na téma
jak se dělá divadlo. Jak se hlavně u nás dělá
divadlo, protože Chorvati Česko považují
za líheň dobrých amatérských souborů. A
mají pravdu. Po zhlédnutí jejich přehlídky
jim dávám za pravdu dvakrát. Prý z organizačních důvodů se na dílnu přihlásilo málo
lidí. Navíc různě fluktuovali, někdo někoho
přivedl a pak občas sám nepřišel, což dost
brzdilo systematičnost výuky. Přesto ale
čeští lektoři odvedli vynikající práci, která
se všem líbila.
Před odjezdem jsem byl instruován, že Kastav je něco jako u nás Hronov.
Jakožto pravidelný návštěvník Hronova
jsem měl určitá očekávání, a protože často
„Před odjezdem jsem byl instruován, že Kastav je něco jako u
nás Hronov. Jakožto pravidelný
návštěvník Hronova jsem měl
určitá očekávání... / ... / Po absolvování Kastavu ale smekám
před Hronovem jak po stránce
organizační, tak i umělecké.“
na somrovatele – kdo mě sveze. Toho jsem
se nejprve zalekl, ale převezli mě – vždy mě
převezli.
Představení, která jsem tam viděl,
byla z devadesáti procent typu ochotnického z dob Tyla, kdy v kostýmu „selky“ před barevnými kulisami deklamovaly texty v chorvatštině, kterým jsem rozuměl každé desáté
slovo. Ta desetina mě neuchvátila, zbylých
devět nemohu posoudit. Zbývajících deset
procent představení obsahovalo různorodou škálu. Příjemně zahráli studenti ze
záhřebského učeliště Zabranjena vrata
Zlatko Kriliče. O mladých v nemocnici, jak
se snaží děvčata proniknout na chlapecké
oddělení a naopak. Hráli za sebe.
Kontroverzní bylo studentské
představení z Dubrovníka Divan dan
(Davor Mojaš), kde pět protagonistů hrálo,
ale nikdo neví co, protože vše bylo ve tmě.
Občas problikly výjevy, které se nápadně podobaly představení Herbarij noći, které „excelovalo“ na loňském Jadranu. Podobnost
byla téměř stoprocentní, a tak jsem se smál
(jako jediný), neboť jsem si myslel, že je to
důmyslná parodie na to loňské (které se mně
nelíbilo). Bohužel jsem se pak dozvěděl, že
to mysleli vážně a že to bylo o něčem jiném
než loňské Noći. Dále jsem zjistil, že jde o
inscenaci stejného režiséra – Davora Mojaše,
který zřejmě jezdí po Chorvatsku a rozsévá
jedno představení pod různými názvy. Už se
těším na Jadran 2008.
Úspěch zaznamenala česká menšina z Doljani s představením Posvícení
v Hudlicích (Prokop Konopásek). Také
klasika, ale v češtině a od lidí, jejichž prapra
praprapra otcové z Česka odešli. Bylo velice
roztomilé slyšet nepřesnou mateřštinu z úst
mladých Chorvatů. Dojalo mě, jak jsou stále
hrdí na svůj původ.
slýchám kritiky na leccos hronovského,
neočekával jsem nic velkolepého. Po absolvování Kastavu ale smekám před Hronovem
jak po stránce organizační, tak i umělecké. A
smekám nejen před Hronovskými, ale před
všemi, kdo pořádají přehlídky na půdě naší
republiky.
Ubytování bylo v příjemném hotýlku s výbornou stravou na pobřeží Jadranu,
asi 20 km od Kastavu (moře je to jediné, co
Hronovu chybí, ale věřím, že zanedlouho...).
Doprava individuální. Většina souborů přijela svými autobusy, tak to nebyl problém,
akorát já, pozorovatel, jsem se změnil
4 | 2007
67
Postgraduální sloupky
Studio Divadla Dagmar
a Pedagogické školy Karlovy Vary
N. Tichonov, M. Šolochov, L.N. Tolstoj: Koně
Foto: Ivo Mičkal
Jakousi podsoučástí chorvatské národní přehlídky je i mezinárodní účast. Proto
vždy na Jadran zvou hosty z ciziny. Letos zavítalo slovinské studentské divadlo z Ljubljaně
s představením The Golden Bird. Slovinská
národní pohádka, jednoduché, ale plné vizuálních efektů, krásných kostýmů a loutek, kde
dvanáct mladých nadšenců ukázalo, co umí.
Paměť divadla III
Jan Císař
Byl to útok, který vyšel z nejvlastnějšího jádra praxe
tradičního činoherního českého amatérského divadla a přímo
na toto jádro také útočil. Divadlo je ovšem systém, a tak proměna jednoho komponentu znamenala proměnu celého systému.
Tím jádrem a zároveň tou „pátou kolonou“ byla dramaturgie.
Dnes víme hodně o působení toho proudu, jemuž se dostávalo
a ještě dostává různých jmen – od autorského divadla přes malé
jevištní formy po netradiční divadlo – jenž silně ovlivnil vývoj
amatérského divadla v 70. a 80. letech minulého století a přispěl
k jeho proměně, která mu přinesla výrazné úspěchy. Jenže: přes
ohromnou váhu tohoto proudu a jeho nemalé zásluhy zůstávala stále velká většina amatérských souborů na půdě klasické
tradiční činohry, v níž východiskem a smyslem celé činnosti
bylo najít nějaký pro soubor vhodný dramatický text a tento
text v nějaké podobě předvést divákům na jevišti. Říkám to záměrně takto neobratně, protože jedině tak snad alespoň trochu
postihnu tu šíři, v níž se tato podoba amatérského činoherního
divadla uskutečňovala. Prohlížel jsem několikrát – nezapřu,
že často až s jistým dojetím – zachovalé archivy venkovských
amatérských souborů. A vždycky jsem byl znovu a znovu za-
„...vazba na dramaturgii profesionálních divadel
a jejich repertoár byla po dlouhá léta v českém
amatérském divadle značně silná...“
68
4 | 2007
Pro mě však nejúspěšnější, a dle
ohlasů věřím, že i pro místní publikum,
bylo představení Koně divadelního studia
Dagmar z Karlových Varů, které svojí kvalitou jednoznačně čnělo nad šedí ostatních.
Přes všechny organizační problémy, když
nikdo z organizátorů nevěděl, kdy a kde
mají být, když slíbený minidisk neměli, ale
nakonec ho sehnali, když ne všechny divácké skupiny dorazily (jedna totiž nesehnala
autobus na převoz a další musela zrovna
v tu dobu na večeři, protože by se pan
vrchní zlobil), a proto bylo jen 25 diváků…
Zahráli nádherné představení.
Neviděl jsem všechno. Také jsem
musíval někdy na večeře místo kultury. Ona
totiž ta zvláštní organizace zařizovala večeře
pro účastníky po skupinkách bez ohledu na
představení. Takže každý musel nějaká prošvihnout, když nechtěl být hlady (a taky by se
ten pan vrchní zlobil). Ale tři špioni z Hrobesa
mě informovali, takže jsem o nic nepřišel.
Celkový dojem z chorvatského
divadelního festivalu Jadran 2007 v Kastavu
byl fajn, ale organizačně či umělecky se to
s „Hronovama“ nedá srovnat.
skočen tím, jak
podivuhodně triviální texty se – ve
velkém množství
– vydávaly a hrály.
Na tento repertoár byl podniknut ve jménu ideologie a socialistického realismu razantní útok v roce 1948 po 18. Jiráskovu
Hronovu, kde byla ustavena dramaturgická komise, jejímž cíle
bylo skoncovat s tzv. druhořadým repertoárem „jen pro ochotnické divadlo“. Byly ovšem amatérské soubory, které hledaly
repertoár jinak a jinde; na daleko vyšší úrovni. V mém rodném
městě byl významný režisér ochotnického spolku, jehož členové pocházeli ze společenské smetánky, jenž měl své známosti
v činohře Národního divadla a odtud čerpal své dramaturgické
podněty. Nejraději režíroval hry, jež už činohra ND hrála, protože odtud získával i představu o inscenaci toho nebo onoho
textu a vznikala možnost – hojně uplatňovaná – zvát hosty ze
souboru ND. Ostatně – tato vazba na dramaturgii profesionálních divadel a jejich repertoár byla po dlouhá léta v českém
amatérském divadle značně silná; samozřejmě diferencovaně.
Byly rozdíly – někdy velké – mezi silnými kulturními a divadelními centry, městy s divadelní tradicí a venkovem. Ale v zásadě
platilo to, co jsem tak neobratně pojmenoval: šlo o to najít text,
jejž soubor považoval pro sebe a pro své diváky za vhodný a
nějak jej předvést divákům z jeviště a na jevišti.
V šedesátých letech – zejména v jejich druhé polovině
– se objevují známky proměny; vliv malých jevištních forem je
už patrný. Objevují se soubory, pro něž je dramaturgie tvořivou
činností připravující osobitou inscenaci. Miroslav Etzler,
Postgraduální sloupky
„...celé evropské divadlo se tváří v tvář době měnilo a že ani tradiční české činoherní amatérské
divadlo nemohlo zůstat stranou tohoto procesu.
/ ... / Nastupovala a odehrávala se proměna dramaturgie, která začala stále větší důraz klást na
interpretaci. Jistá část amatérských souborů a
divadelníků tento princip začala pokládat za prvotní a základní cíl a smysl své divadelní aktivity
i svých inscenací.“
výborný amatérský herec, vykonával takovou dramaturgickou
činnost v souboru z Ostravy-Hrušova, Leoš Walletzký, rovněž
výborný herec, působil takto v brněnském Studiu J. Skřivana.
Ostatně: jeden z nejpokročilejších duchů českého amatérského
divadla těchto let, do poloviny 60. let metodik východočeského
Krajského kulturního střediska, hronovský Josef Vavřička, mne
v první polovině těchto let z tohoto důvodu přitáhl znovu do
amatérského divadla. Pořádal v Hradci Králové a Pardubicích
dlouhodobější kurz pro režiséry a požádal mne, abych se jej
zúčastnil. A tak jsem s Jarmilou Černíkovou-Drobnou, tehdy
dramaturgyní divadla v Hradci Králové, jinak vedle Vavřičky
vůdčí ideovou a organizační osobnosti tohoto kurzu, působil na
ty už režírující nebo k režii se připravující východočeské amatéry
v tomto směru.
Jsem přesvědčen, že by se tato tendence prosazovala
a sílila touto cestou za normálních podmínek i nadále, protože
to byla jedna z odpovědí na celkovou proměnu evropské činohry od přelomu 50. a 60. let 20. století. Chci tím říci, že se celé
evropské divadlo tváří v tvář době měnilo a že ani tradiční české činoherní amatérské divadlo nemohlo zůstat stranou tohoto
procesu. Jenže: místo normálních podmínek nastala naprosto
„nenormální normalizace“. Ten proces v ní pokračoval, dokonce
se stával vůdčím trendem podporovaným nejen na soutěžích,
ale především částí amatérů, kteří pochopili, že v této tvořivé
dramaturgii spočívá jejich příležitost učinit divadlo alespoň nějak, v nějaké poloze a podobě smysluplnou činností, která najde komunikaci s divákem a bude spolu s ním jistým způsobem
reflektovat dobu. Nazval jsem období 1970–1989 v českém
amatérském divadle v Cestách českého amatérského divadla
časem paradoxů. Ve studii věnované v této publikaci alternativnímu a činohernímu divadlu tohoto časového úseku jsem ten
paradox hledal především v alternativním proudu odklánějícím
se od tradiční podoby činohry a vytvářejícím i alternativu k celkové společenské atmosféře jako půdu, „kde lze klást některé
základní otázky smyslu lidského života v ‚normalizovaných
podmínkách‘ lidského života“. Teď, v této „paměti divadla“ se
mně zdá nemenším paradoxem, svým způsobem obdivuhodnějším, protože šlo o proces, jenž se odehrával v nitru tradice
a podstupoval tak velmi složitou a trnitou cestu. Nastupovala
a odehrávala se proměna dramaturgie, která začala stále větší
důraz klást na interpretaci. Jistá část amatérských souborů a divadelníků tento princip začala pokládat za prvotní a základní cíl
a smysl své divadelní aktivity i svých inscenací.
„Malé divadlo s Felzmannem na JH znovu strhlo
inscenací Její pastorkyně, která pro mne zůstává
jedním z vrcholných interpretačních činů tehdejšího činoherního amatérského divadla.“
Tak se stala v jistém okamžiku interpretace klíčovým
pojmem pro vývoj v tradičním činoherním amatérském divadle
a odtud později vstoupila do kontextu celého českého divadla;
stala se základem rozlišení na interpretační a neinterpretační divadelní jazyk zahrnující celek českého divadla. Ale k tomu se asi
dostanu později, zatím jsem na začátku toho procesu, kdy jistá
proměna největší části českého amatérského činoherního divadla začala tím, že se dramaturgie stávala tvořivou interpretační
činností. Nebylo to jednoduché a snadné, ale systematický tlak
přinášel své výsledky. První složkou toho tlaku byla hodnocení
v soutěžích, neboť poměrně brzo především účast profesionálů
v porotách tento aspekt učinila vlastně rozhodujícím kritériem:
jak zacházel soubor se zvoleným textem, jak jej interpretoval.
Druhou složkou pak byla různá školení, kde byla dramaturgii
jako ineterpretaci věnována maximální a hlavní pozornost a
konečně tu byla složka třetí, nejdůležitější: úspěšná představení
především na Jiráskově Hronově, která vznikala na bázi této
dramaturgie. Opět tu sehráli svou roli profesionální režiséři,
kteří samozřejmě interpretaci textu pokládali za něco, co je znakem jejich profese. Za všechny bych tu vzpomněl Aloise Hajdy a
jeho spolupráce se souborem ZK PAL – Magneton z Kroměříže
a Pavla Rímského a jeho režií v brněnském Dělnickém divadle.
Tenhle soubor měl za spolupráce s ním svou velkou éru, jež vyvrcholila inscenací Příběhu koně, uvedené s velkým úspěchem
„Téma, to byl jeden z nejdůležitějších pojmů těch
let, pro mnohé dokonce pojem základní, jenž vyjevoval osobní postoje tvůrců.“
na 52. JH a stvrzující v tom roce 1982 schopnost amatérské
české činohry vyrovnávat se s velmi náročnými předlohami
k inscenacím. Nebyl to ovšem jediný důkaz. V této době má
svou éru na poli činoherního interpretačního divadla také amatérské Malé divadlo z Ústí nad Labem pod vedením Rudolfa
Felzmanna. Zazářil jako hvězda první velikosti Peer Gyntem.
Nadšené přijetí této inscenace na JH mne tenkrát, v tom roce
1978, rozčílilo; zdálo se mně, že jde o inscenaci, která spíše
uspokojuje a strhuje jako důkaz, že amatéři dovedou také dělat
„velké divadlo“, než aby imponovala svou interpretační novostí
a odvahou. Dnes vím, že to byl jeden z velmi důležitých kroků
k tomu, aby se rozvíjelo ono proměňování dramaturgie. Neboť
právě taková představení, tak vřele přijímaná, nejlépe a nejvíce
přesvědčovala řadu amatérů, že takto chápaná dramaturgie
nemusí znamenat rozchod s diváky, že mohou být oceňována a
přijímaná jak divadelní veřejností, tak širokými diváckými kruhy.
Ostatně: o dva roky později Malé divadlo s Felzmannem na JH
znovu strhlo inscenací Její pastorkyně, která pro mne zůstává
jedním z vrcholných interpretačních činů tehdejšího činoherního amatérského divadla.
Aktivity souborů tohoto typu a jejich přinejmenším
inspirativních inscenací přibývalo, vznikl jakýsi silný „střední
proud“. Opíral se v mnohém o tradiční postupy českého amatérského činoherního divadla, ale zejména o dramaturgii, která interpretovala text především otázkou, co znamená dnes, jaký má
smysl pro nás. Odtud pak nutila hledat prostředky, jimiž lze tento smysl realizovat, konkretizovat na jevišti, a tak zveřejnit, sdělit
divadlem. Objevovala témata. Téma, to byl jeden z nejdůležitějších pojmů těch let, pro mnohé dokonce pojem základní, jenž
vyjevoval osobní postoje tvůrců. A tím se toto tradiční činoherní
divadlo přibližovalo divadlu netradičnímu, alternativnímu.
4 | 2007
69
Servis a informace | Dramaturgický pozorník
RADY NERADY
pro divadelně nezasvěcené
(-náctileté)
Zde je třetí titul, který by mohl zaujmout žadatele
tohoto typu: „Založili jsme divadelní soubor. Jsme většinou z jedné třídy a je nám kolem sedmnácti. Vedoucím je jeden bezvadný
učitel, ale nikdy divadlo nedělal, stejně jako nikdo z nás. Poraďte
nám, co máme hrát. Nejlépe nějakou komedii s písničkami pro 8
až12 osob. Když bude potřeba, dovedeme sehnat i další lidi.“
Milan Uhde – Miloš Štědroň:
Balada pro banditu
Jan Šotkovský
Text, o kterém pojednává tento díl seriálu Rady nerady,
pravděpodobně vůbec představovat netřeba a vyprávět jeho
děj už vůbec ne. Zmiňme proto jen, že na počátku jeho vzniku
stála zakázka Divadla Husa na provázku pro tehdy nepovoleného
Milana Uhdeho, jež mu mimo jiné měla ulehčit svízelnou finanční
situaci zakázaného autora – zdramatizovat pod cizím jménem
Olbrachtův román Nikola Šuhaj loupežník. Uhde se ve své verzi
nakonec od Olbrachtovy levicově dogmatické předlohy dosti
vzdálil, vrátil se až k prvotní inspiraci autentických novinových
zpráv o Šuhajově případu a nakonec ve spolupráci se skladatelem Milošem Štědroněm, který Uhdeho texty (de facto upravené
lidové písně) zhudebnil inspirován jak folklorní melodikou, tak
countryovými postupy, a vznikl svébytný „eastern“. Jeho původní
inscenace v Divadle Husa na provázku (1975) je jedním z uznaných vrcholů českého divadla 70. let a samotný text se okamžitě
zařadil mezi nejsilnější, nejinspirovanější počiny, jakých se kdy
české hudební divadlo dopustilo. I nepříliš zdařilá filmová verze
režiséra Vladimíra Síse (1978), na kterou neměli autoři divadelní
podoby, bohužel, dostatečný vliv, její slávu jen posílila. (Největší
hodnota filmu je dnes, zdá se, dokumentární, v tom, jak přejímá
některé původní divadelní nápady režiséra Zdeňka Pospíšila.)
DRAMATURGICÉ POZORNÍKY
V ROČNÍKU AS 2007
§ RADY NERADY
pro divadelně nezasvěcené (-náctileté)
§ HRY VÝZNAMNÝCH DRAMATIKŮ
§ NOVINKY SVĚTOVÉ DRAMATIKY
70
4 | 2007
Pospíšil své režijní řešení ostatně o necelé dva roky později přenesl i na prkna amatérská, do souboru Lucerna MB Praha, jejichž
neobyčejně dlouho reprízovaná inscenace založila úspěšnost textu i mezi divadelními neprofesionály. Na profesionálních jevištích
však panovalo dlouhé váhání, zda se bez Pospíšilovy režijní imaginace a neopakovatelné konstelace původního „provázkovského“
hereckého obsazení, v čele s trojhvězdím Miroslav Donutil (Nikola
Šuhaj) – Iva Bittová (jeho milá Eržika) – Bolek Polívka (obchodník
Mageri) Balada „nevytratí do zdvořilého, zapomenutelného průměru“ (Jiří Černý). Nakonec prolomila váhání ostravská inscenace
Petera Gábora (1996), potvrdila nadčasové kvality Uhdeho textu
i Štědroňovy hudby a odstartovala od té doby neutuchající sérii
Balad na českých jevištích, z nichž hradecká verze Karla Brožka
(2000) už nakračuje k dvousté repríze a návrat hry po třiceti letech
do Divadla na provázku v režii Vladimíra Morávka (2005) se zdá
být rovněž velice úspěšným.
Lze tedy v případě Balady pro banditu mluvit o textu
kvalitním a jevištně ověřeném, jehož divadelní kvalita je nezpochybnitelná. Rovněž se zdá být nesporné, že splňuje podmínky,
které na divadelní hru klade typický dotaz, zmiňovaný v záhlaví
tohoto článku. Balada je sugestivním romantickým příběhem,
který v sobě chová všechny ingredience, s nimž pracují mágové
komerčních velkofilmů – lásku, vášeň, zločin, tragickou smrt. Je to
muzikál s rozměrným obsazením, takže si v něm své role najde i
rozsáhlý herecký kolektiv, zároveň však skutečná tíha leží pouze
na třech čtyřech hlavních figurách – jsou-li kvalitně obsazeny,
může se v jejich stínu ztratit leckterý herecký nedostatek ve vedlejších rolích. Nabízí prostor pro kolektiv: Nikolův příběh je komunitou – v původní verzi trampskou partou scházející se u táboráku
– kolektivně vyprávěn a kolektivně sdílen, tuto baladu zkrátka
zpívají všichni. Obsahuje v sobě rebelské téma, příběh vzpoury
proti establishmentu a statu quo, který je (či by měl být) mladým
divadelníkům přirozeně blízký. Balada pro banditu je nadto muzikál vybavený mnoha hitovými, zlidovělými písněmi (Zabili, zabili,
Tam u řeky na kraji, Řekněte mamce prokrista, Jatelinka drobná, Ani
tak nehoří aj.), které pronikly až do standardního táborákového
repertoáru, jejich pěvecká náročnost ovšem přitom není pro amatéry v nedosažitelné výši.
O čem že dnes Baladu pro banditu hrát, si samozřejmě
tvůrci musí zodpovědět sami. Dovolím si pouze připojit skromné
mínění, že redukovat téma hry na vzpouru jednotlivece proti „pánům“, která v publiku 70. let zřejmě silně rezonovala, se zdá dnes
být již poněkud málo. Uhde sice vypráví vznosnou baladu, ale jejím hrdinou je bandita, asociál, zločinec, terorista – jak komu libo.
Napsal zkrátka (dle jeho vlastních slov) drsnou mordýřskou historii,
ani bezproblémovou oslavu toho, jak je zbojníkům na horách
volně a svobodně, ani ideologickou oslavu zbojnictví (od toho
máme v české dramatice Mahenova Jánošíka). Právě nejistota,
do jaké míry je Nikolovo chování oprávněné a ospravedlnitelné,
co všechno lze ještě vydobýt násilím a co ne („Jestli mi Eržiku nedáte, vypálím vás!“) tvoří hlavní napětí hry. Na konci si tuto otázku
uvědomuje i sám Nikola, když na výkřik svého bratra „Tak nemluv,
Divadelní literatura
Nikolo. Není konec,“ odpovídá: „Co je to konec? Když tě dostanou,
nebo když ti zbyde jen jedna cesta? Já jsem to tak nechtěl. Pánbů ví,
kde se to zvrtlo.“ Svět Balady je zkrátka poválečný, destabilizovaný,
zběsilý revoluční svět, v němž staré hodnoty už neplatí a nové ještě nejsou a s nímž se všichni snaží vyrovnat posvém. Lze ostatně
těžko tvrdit, že Nikolův hlavní protihráč, velitel četníků, je figura
negativní – vidíme v něm spíše unaveného muže, snažícího se
pochopit svět, kterému nerozumí, kterým trochu i vnitřně pohrdá
a v němž se marně snaží udržet pořádek. I v Derbakovi a Dankovi
nemusíme hned vidět mordýřské zrádce, které vede touha po
prospěchu – Nikolu zabíjejí ve chvíli, kdy Koločavě už prokazatelně škodí, ve snaze vůbec nějak vyjít a domluvit se s novou mocí.
Všechny tyto postavy jsou v zásadě pochopitelné a jejich jednání
je srozumitelné podle hesla každý se drží nad vodou, jak umí. Má-li
Uhdeho hra negativního hrdinu, je to cynický prospěchář Mageri,
kluzký a nepostižitelný, typ přežívající bez úhony všechny režimy
a společenské systémy, veden prostou vírou v to, že páni přicházejí
a odcházejí, kdežto lidi zůstávají. Já žiju z lidí, pane veliteli.
V Uhdeho hře panuje zkrátka neustálé přelévající se
napětí mezi ironií a patosem, s nímž je zbojnický osud nahlížen.
Autor si původně představoval i ironickou pointu, v níž budou
Šuhajovi vrazi na závěr publiku coby turistům nabízet suvenýry
ze zbojníkova života a vyprávět, kterak se se zesnulým důvěrně
znali. Na přání Zdeňka Pospíšila ji však změnil a pointa konfrontuje Mageriho prospěchářství s jistou tragickou velikostí zbojníkova
osudu. Po Mageriho odchodu z Koločavy, kde je pro něj již příliš
horká půda („Stěhuju se do Mukačeva. / ... / Grandhotel Polonina.
Stylová jídla, krojovaná obsluha.“), přichází Eržika se sborem ještě
jednou zazpívat ústřední baladickou píseň Zabili, zabili.
Upozornění a varování? Pouze dvě, ovšem kardinální. Za
prvé – Uhdeho text odpovídá formou roztříštěnému, vzrušenému příběhu, který vypráví. Dialogy jsou hutné, očištěné na dřeň,
akční, maximálně konfliktní. V textu tohoto typu se velmi obtížně
škrtá a je třeba tak činit po zralé úvaze. Ještě důležitější je však si
uvědomit, že se vzpírá realistickému způsobu inscenování. Uhde
vystačí s minimem scénických poznámek v popisu prostředí (U
Šuhajovy chalupy, Mageriho hospoda, Na četnické stanici), vše potřebné pro akci je většinou řečeno v textu. Jeho dialogy začínají
už uprostřed akce, hned v první replice se většinou pojmenuje,
kdo ke komu mluví, jaký je jejich vztah a jaké bude téma výstupu
(„Strýčku Drači, víte, oč jde. Dejte mi Eržiku.“, „Nikolo, je mír. Vojáci jsou
doma. Pojď s náma.“ „Vítejte, Derbaku, a vy taky, Orebe. Konečně je
napadlo, že když chtějí Nikolu, musí pustit vás.“). Naprostá většina
dějově podstatných informací je sdělena v dialogu, postavy hry
jsou ostře načrtnuty dvěmi třemi tahy a nejsou zásadněji prohlubovány. Inscenátor zkrátka hře i sobě poslouží mnohem lépe,
když nalezne jednoduché, variabilní scénické řešení, které umožní
realizovat ostrý rytmus a spád dialogů bez dlouhých přestaveb a
scénických kouzel, než bude-li se snažit o detailní prokreslovaní
prostředí a postav.
Za druhé – písně. Mají ve hře v zásadě dvojí smysl. První
je „zrychlený“ dějový posun metaforickým opisem – třebas scéna
9 končí jen krátkou Derbakovou poznámkou, že Eržika je bledá a
Nikola bude potřebovat peníze a po krátké, Nikolou zpívané písni
„Nepovídej, milá, mamince,/ že jsem s tebou ležel v postýlce,/ ale pověz, pověz tátovi,/ ať ti kolébečku zhotoví“ se ve scéně 10 už rovnou
řeší fakt Eržičina těhotenství s Nikolou. Druhým je úmyslné zpomalení prudkého děje, příležitost k jeho reflexi a zamyšlení nad jeho
neúprosnou osudovostí – tuto funkci plní především opakující se
motivy Tmavá nocka, tmavá a Kterýpak jste, který, kamarádi moji?
Každopádně jsou všechny písně hluboce vintegrovány do děje a
jakékoliv jejich zdůrazňování coby velkomuzikálových čísel s patřičným úvodem a finále (v oblíbeném duchu českých muzikálů
– jakmile dojde na píseň, končí divadlo a začíná výpravný popový
koncert) je na škodu věci. Ne nadarmo jsou písně většinou krátké,
jedna dvě sloky a dost, větších „čísel“ je zde málo. Důslednou autorskou snahu, aby písně neretardovaly děj, by zkrátka bylo hezké
inscenačně nekazit.
(Rovněž jsem přesvědčen, že čím více syrovosti a „rockerského drajvu“ a méně obecné folklornosti v podání písní, tím lépe.
Aranžmá skupiny Greenhorns z filmu, které má téměř všechny
nectnosti špatné české country, bych bral přímo jako odstrašující
případ. A naopak bych řekl, že v éře world music by nebylo špatné
čerpat pro aranže inspiraci odtud.)
Poznámka poslední, leč obzvláště důležitá! Po divadlech
koluje několik různých verzí textu Balady, od původní „provázkovské“ k různým úpravám. Milan Uhde připravil po několika inscenačních zkušenostech upravenou, autorizovanou a definitivní
verzi hry – je k nalezení v knize jeho textů Balada pro banditu a
jiné hry na zapřenou, vydané brněnským nakladatelstvím Atlantis
v roce 2001. Toť vše a můžeme se vrhnout do vod příběhu. Bylo tu,
není tu, havrani na plotu...
Poznámka redakce: Další část dramaturgického pozorníku naleznete v repertoárové příloze tohoto čísla AS na str. 16–20.
Jacques Copeau
a jeho
Starý holubník
Slovenská teatrologická
společnost vydala jako druhý svazek své edice nazvané Rozhledy
titul, jež je pozoruhodným
příspěvkem v oblasti odborné
divadelní literatury. Je jím kniha
Jacques Copeau a jeho Starý holubník, monografie věnovaná největšímu inspirátorovi moderního
francouzského divadla, Jacquesu
Copeauovi (1879–1949). Kniha má
tři části. V první autor pojednává o
umělecké tvorbě tohoto divadelníka hlavně v období existence
Divadla Starý holubník, zaobírá
se jeho režijní prací, herectvím a
dramaturgií, ale i principy jeho
novátorské divadelní školy a duchovním poselstvím. Druhá část
obsahuje překlady nejvýznamnějších textů J. Copeaua. Třetí tvoří
přehledy o Copeauově životě a
díle a vysvětlující poznámky. Je
doplněna jmenným rejstříkem.
Jde o jedinečný, nový pohled na
francouzské divadlo, doplňující
4 | 2007
celkový obraz o jednu z nejvýznamnějších, u nás dosud ne zcela
dostatečně známých, osobností
20. století.
Autorem monografie
je Miloš Mistrík (narozený 1953),
mezinárodně uznávaný divadelní
historik a teoretik. Napsal knihy
o herecké tvorbě (Kapitoly o
hereckom umení, 1994 a 2005;
Herecké techniky 20. storočia,
2003) i o dramatické literatuře (Sto
slovenských hier, 1992; Slovenská
absurdná dráma, 2002; Aj dráma
je len človek..., 2003) Jako vedoucí
71
Poradna
autorského
kolektivu
vydal
zatím jediné kompletní dějiny
slovenského moderního divadla
(Slovenské divadlo v 20. storočí,
1999). Vedle domácí slovenské
problematiky se věnuje otázkám
francouzského divadla a kultury
(Ži v Paríži, 1994). Spolupracoval
na encyklopedických dílech
(Dictionnaire encyklopédique du
théâtre, 1995; La Scène moderne,
1997). Je ředitelem Kabinetu
divadla a filmu SAV, přednáší na
Sorboně v Paříži.
Kniha vyšla ve vydavatelství VEDA Slovenské akademie
věd, Bratislava 2006 (ISBN 80968514-3-8). Má 560 stran, první
část je doplněna bohatou obrazovou dokumentací. (MS)
Scénická žatva
1990–2006
Slovenské
Národní
osvětové centrum vydalo v roce
2006 v rámci projektu Svedkovia
minulosti almanach Scénická žatva 1990–2006. Vývin sloveského
amatérského divadla a umeleckého prednesu v dokumentoch..
Knížka – soubor dokumentů – ma-
puje vývoj slovenského amatérského divadla a uměleckého přednesu.
Její autorka Mgr. Alena Štefková
v decentně výtvarně řešené publikaci seřadila všechny programové
bulletiny
vrcholné
přehlídky.
Namísto komentářů jednotlivých
ročníků přiložila hodnocení z časopisu Javisko a doplnila soupisem
držitelů Ceny za tvořivý čin roku
v daném období. V doslovu komentuje autorka jednotlivé ročníky,
uvádí případné změny programu a
přikládá také soupis členů odborných porot, redaktorů festivalového
zpravodaje a dalších neopominutelných organizátorů. Úvodní stať
napsal prof. PhDr. Vladimír Štefko,
CSc., přední teatrolog a pedagog,
ale také porotce martinského festivalu. Zachycuje jednotlivé vývojové
tendence divadla a uvádí do širších
DRH, dramaturgie – režie – herectví,
PRAHA
STANOVY
I. Název, sídlo, působnost.
1.
souvislostí dosah společenských
proměn po roce 1990. Vznikl tak
cenný pramen, chcete-li rukověť,
ve které uživatel snadno najde kdo,
kdy a co zajímavého na daném poli
vytvořil.
Národné osvetové centrum, Bratislava 2006, 342 stran,
fotografie Filipa Lašuta (ISBN 807121-268-7).(PS)
2.
3.
1.
2.
3.
IV. část
Stanovy občanského sdružení
(vzor)
4.
4 | 2007
Název sdružení je DRH, dramaturgie – režie – herectví, dále
DRH
Sídlo DRH je v Praze, Verdunská 31, 160 00 Praha.
DRH působí na celém území České republiky.
II. Cíle činnosti.
Občanská sdružení
v amatérském divadle
V předchozích třech dílech tohoto seriálu-poradny
jsme se zabývali otázkami založení divadelního souboru, jeho
v současnosti nejoptimálnější formou existence jako občanského sdružení (AS 1/2007), dále pak návodem, jak postupovat
72
při založení občanského sdružení (AS 2/2007) a naposledy
jsme upozornili na nové zákonné ustanovení o podobě názvu
občanského sdružení a na to, co vše s tím souvisí (AS 3/2007).
Ve čtvrtém pokračování seriálu vám chceme podat
pomocnou ruku při zpracování stanov, jejichž předložení je jednou z podmínek registrace občanského sdružení.
Nevytvářeli jsme za tím účelem nějaký obecně platný model,
nýbrž požádali jedno z existujících sdružení, které se registrovalo v nedávné době, aby své stanovy poskytlo jako pomůcku
pro ty, kdo je budou teprve tvořit. Volili jsme zcela záměrně občanské sdružení DRH, dramaturgie-režie-herectví, Praha, neboť
je jednak divadelním souborem (byť svým způsobem), ale také
sdružením, které má za cíl aktivity vzdělávací, vydavatelské a
další, přesahující úzký rámec základní činnosti divadelního
kolektivu. Nebude totiž na škodu, ba naopak, když si soubor
při svém ustavení formou občanského sdružení zakotví ve
stanovách i činnosti přesahující vlastní divadelní produkci v
místě působení. Nejméně pro to, aby legalizoval náklady a
měl k tomu oporu ve stanovách, coby základním dokumentu
vymezujícím jeho poslání, činnost, působnost a obsahujícím
další nezbytná ustanovení pro jeho existenci, ale i zánik. (MS)
DRH je nezávislé, nepolitické sdružení občanů se
samostatnou právní subjektivitou, založené podle zákona
č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů.
Cílem sdružení je svojí neziskovou činností pěstovat a
rozvíjet divadelní umění, všestranně je propagovat a
přispívat jeho prostřednictvím ke zvýšení kulturní i mravní
úrovně občanské společnosti a zároveň přispívat k rozvoji
informovanosti široké veřejnosti o kultuře obecně a o
divadelní tvorbě zvláště.
Cíle své činnosti dosahuje sdružení zejména výukou svých
členů prostřednictvím studování a hraní divadelních
představení a dále i vydáváním neperiodických i
periodických publikací a tiskovin, pořádáním odborných
i kulturně-společenských akcí v oblasti definované cílem
sdružení.
Při naplňování svých cílů rozvíjí DRH spolupráci s jinými
především kulturně-společenskými a divadelními odbornými
institucemi, občanskými sdruženími, právnickými a fyzickými
osobami v České republice i zahraničí.
III. Orgány DRH
1.
Nejvyšším orgánem DRH je členská schůze, kterou tvoří
Poradna
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
všichni řádní členové DRH. Usnášeníschopná je při účasti
alespoň jedné třetiny řádných členů. Usnesení musí být
přijato nadpoloviční většinou přítomných členů. Z jednání
členské schůze je pořizován písemný zápis, který musí být
opatřen podpisem předsedy nebo jím pověřeným členem
sdružení a dále podpisem ověřovatele zápisu. Ověřovatele
zápisu zvolí členská schůze na návrh předsedy nebo jím
pověřeným členem sdružení před zahájením jednání.
Pravomocí členské schůze je zejména volba výkonného
výboru, schvalování roční závěrky, plánu činnosti sdružení,
přijímání nových členů, stanovování výše vstupních
poplatků a členských příspěvků, rozhodování sporů mezi
členy a výkonným výborem, projednání námitek členů a
jiné.
V čele DRH stojí výkonný výbor, který řídí a usměrňuje
činnost sdružení mezi jednotlivými členskými schůzemi.
Členskou schůzi svolává výkonný výbor nejméně jednou
ročně. Výkonný výbor se skládá z:
a) předsedy
b) jednatele
c) pokladníka
d) dvou členů
Kontrolu činnosti výkonného výboru a hospodaření
sdružení provádí revizní komisař.
Výkonný výbor a revizní komisař jsou voleni členskou
schůzí na dobu jednoho roku a jsou jí ze své činnosti
odpovědni. Pro nedostatek členů, nebo i v jiných
odůvodněných případech, je možno ve výkonném výboru
snížit počet členů a sdružovat funkce, a to v mimořádném
případě i do jedné osoby. Takové rozhodnutí však musí být
schváleno členskou schůzí.
Jménem DRH je oprávněn ve všech věcech jednat
předseda nebo jím pověřený člen sdružení (např. jednatel).
V písemném styku tak, že k uvedení názvu DRH připojí svůj
vlastnoruční podpis.
K řešení dílčích úkolů mohou v rámci DRH vznikat pracovní
skupiny, organizační složky nebo organizace, které mohou
být členěny tematicky i územně. Tyto subjekty mohou
být dle usnesení členské schůze samostatnými právními
subjekty.
Další podrobnosti upravuje organizační řád.
IV. Členství v DRH, práva a povinnosti členů.
1.
2.
3.
4.
5.
Řádným členem DRH se může stát každý občan České
republiky po dovršení věku 15 let. Příznivcem se může stát
každý občan a právnická osoba z České republiky i jiného
státu.
Osoba se stává řádným členem DRH po zaregistrování
předepsané přihlášky výkonným výborem, schválení
jejího vstupu členskou schůzí a po zaplacení vstupního
poplatku a členského příspěvku na příslušný rok.
Příznivcem se stává každý, jehož písemnou žádost přijme
výkonný výbor.
Členská schůze může udělit na návrh výkonného výboru
čestné členství, a to za výjimečné zásluhy o DRH či
mimořádný přínos při dosahování vytčeného cíle.
Členství zaniká:
a) vystoupením člena na základě písemného
oznámení,
b) vyloučením na základě rozhodnutí členské
schůze,
c) úmrtím člena nebo zánikem právnické osoby.
- 16.
7.
8.
9.
Členství opravňuje k účasti na všech aktivitách DRH. Řádný
člen má právo volit a být volen do výkonného výboru a na
post revizního komisaře, požadovat informace o činnosti a
hospodaření DRH.
Povinností člena je dodržovat stanovy a organizační řád
DRH a nepodnikat nic, co by bylo v rozporu se zájmy a
dobrým jménem DRH. Dále je povinen platit členské
příspěvky a informovat o výsledcích své činnosti ostatní
členy DRH.
Vstupní poplatek a členské příspěvky i způsob jejich
placení stanovuje organizační řád.
Další podrobnosti stanoví organizační řád.
V. Majetek a hospodaření DRH
1. Majetek DRH tvoří:
a) vlastní majetek,
b) příspěvky a dary,
c) příjmy z vlastní činnosti
2. DRH je samostatnou účetní jednotkou. Hospodaření se
řídí platnými ekonomickými a hospodářskými předpisy a
zákony České republiky a stanovami DRH.
3. Za hospodaření sdružení odpovídá předseda spolu
s pokladníkem. Zákonem předepsané účetnictví vede
pokladník nebo jiná právnická či fyzická osoba dle
rozhodnutí členské schůze. U nich jsou uloženy i účetní
knihy a další součásti účetní evidence. Účetnictví je možné
vést i v elektronické podobě.
4. O stavu hospodaření podává výkonný výbor zprávu členské
schůzi nejméně jednou ročně.
5. Pokud členská schůze nestanoví jinak, je s finančními
prostředky a dalším majetkem sdružení oprávněn nakládat
výkonný výbor.
6. Peněžní prostředky sdružení mohou být uloženy na
jednom či více bankovních účtech. Dispoziční právo
k bankovním účtům má pokladník nebo předseda nebo
jiný člen výkonného výbory či DRH, a to samostatně
nebo dohromady, vždy dle aktuálního rozhodnutí členské
schůze.
VI. Závěrečná ustanovení
1. Stanovy mohou být měněny jen se souhlasem
nadpoloviční většiny řádných členů. Svůj souhlas mohou
členi vyjádřit i písemně.
2. DRH zaniká dobrovolným rozpuštěním nebo sloučením
s jiným sdružením, usnesou-li se na tom nejméně dvě
třetiny řádných členů. Členská schůze pak rozhodne o
majetkovém vypořádání. DRH zaniká i úmrtím posledního
řádného člena, majetek DRH pak připadne státu.
Za přípravný výbor:
Jiří Anderle
4 | 2007
Ing. Kamil Dörfler
MgA. Vladimír Zajíc
73
Zprávičky
Vybráno
z databáze NIPOS
BECHYNĚ (5750 obyv., okres Tábor):
Kulturní středisko města Bechyně
připravilo na dny 27.–28. června
2007 již XV. ročník přehlídky Divadlo
v trávě. Mezi jinými pozvali organizátoři do bechyňské klášterní zahrady, kde se přehlídka tradičně koná,
českobudějovické Divadlo Kvelb
s představeními určenými dětskému publiku, soubor Alfa – Omega
z Prahy s inscenací Černý den na
Tolštejně, Divadelní soubor Tábor
s inscenací Polní žínka Evelínka, posluchače 4. ročníku katedry výchovné dramatiky DAMU Praha s blokem
klausurních prací, Divadlo V soukolí
z Havířova s představením Pohybuju se na svém horizontu, Klub přátel
Společnosti Zavrhlých Divadelních
Her s hrou Fucking human trasch
& light. Do programu byla zařazena
vystoupení hudebních jazzových
uskupení. Jako obvykle, nechybělo
povídání o viděném a slyšeném.
(MS)
BRANDÝS NAD LABEM-STARÁ
BOLESLAV (16 tis. obyv., okres
Praha-východ): V pořadí pátou
premiérou se 12. 6. v Brandýse nad
Labem představil ochotnický spolek
Klika, který v r. 2001 navázal na přerušenou – více než stoletou – tradici
amatérského divadelnictví ve městě. Soubor tentokrát uvádí komedii
P.A. Hrona Její Veličenstvo žena,
čímž pokračuje v tradici veseloher,
kterou zahájil v minulých sezonách,
kdy nastudoval díla J. Wericha, J.N.
Nestroye nebo V. Štecha. (Právo, 14.
6. 2007)
BRNO (368 tis. obyv.): V Brně se 18.
5. uskutečnila Noc kejklířů, která by
chtěla napodobit festival v jihofrancouzském Avignonu. Jak sliboval
umělecký šéf Husy na provázku Vl.
Morávek, „Zelný trh zaplní pouliční
divadla, žakéři, polykači ohně, cirkusáci a herci všech divadel, kteří
budou hrát pro Brňany před jejich
prahy“. S akcí byla spojena i prohlídka zákulisí všech deseti brněnských
divadelních domů. (Divadelní noviny, č. 12, 2007)
CHOMUTOV (50 tis. obyv.): Centrál-
74
ní náměstí, prostory divadla, kino
Praha a městský park v Chomutově
se ve dnech 7.–9. 6. již počtvrté
proměnily v pódia mezinárodního
divadelního a hudebního festivalu
Otevřeno. Přehlídka nabídla 19
divadelních představení amatérských i profesionálních souborů
a řadu koncertů kapel a zpěváků
různých žánrů. Letošní novinkou
bylo zařazení místních souborů.
Mezi účinkujícími byly Teatr Novogo
Fronta, Bílé divadlo Ostrava, Divadlo
v Pytli z Hrobu u Teplic, divadelní
společnost Ariadna z Bělehradu,
Jan Budař s doprovodnou skupinou
Eliščin band, skupiny Wohnout, Gaia
Meshiah, Jablkoň, Ty Syčáci aj. (Lidové noviny, 30. 5. 2007)
CHOMUTOV (50 tis. obyv.): Na jedné základní škole v Chomutově byl
počátkem školního roku zahájen
žákovský projekt Kouzelný svět loutek aneb Cesta do pohádky začíná
v loutkovém divadle. Organizátoři
projektu, který vyvrcholil začátkem
června, se původně domnívali, že
půjde o akci určenou pouze pro
žáky školy, kde začala. Ale když o
ní informovali na internetu, sešlo se
přes 90 přihlášek ze škol z celé ČR.
Jedná se o dětskou tvůrčí výtvarnou
soutěž, která má 5 kategorií (od dětí
z mateřských škol až po žáky 9. tříd
a odpovídajících ročníků víceletých
gymnázií, žáky speciálních škol a
kolektivy). Soutěžící posílají organizátorům loutky, které budou hodnoceny a poté vystaveny. Setkání
úspěšných tvůrců se uskutečnilo 9.
6. a bylo spojeno s vernisáží výstavy
Kouzelný svět loutek v prostorách
pořádající školy a předáním cen.
Výstava bude prezentována do konce školního roku a potom vybrané
exponáty přesídlí do mosteckého
Divadla
rozmanitostí.
Některé
loutky si možná na výstavu vypůjčí
i Muzeum loutkářských kultur v
Chrudimi. (Loutkář, č. 3, 2007)
ČESKÉ BUDĚJOVICE (95 tis. obyv.):
Ve dnech 11.–13. 5. se v Českých Budějovicích konal 2. ročník divadelního festivalu Na prahu, který pořádá
Loutkohra Jihočeského divadla.
Za pomyslný práh považují organizátoři hranici mezi amatérským
či studentským a profesionálním
divadlem. Představily se tři pražské
spolky - Cirkus Sacra, Studio Damúza a studenti VOŠ, dále Divadlo
Líšeň, královéhradecký DRAK, Kvelb
a hostitelská Loutkohra. Novinkou
letošního ročníku byla účast zahraničních studentů – např. loutkářů z
Rakouska a Slovenska. Přáním organizátorů bylo, aby se letošní festival
více otevřel směrem k hostitelskému městu a dětem. A tak se více
než polovina představení odehrála
na českobudějovických náměstích
a dvorech. Celkem se uskutečnilo
11 představení, která zhlédlo přes
4 | 2007
tisíc diváků. Součástí programu byly
také divadelní a výtvarné dílny, v
nichž děti vyrobily 180 papírových
masek. (Loutkář, č. 3, 2007)
HRADEC KRÁLOVÉ (95 tis. obyv.):
V Hradci Králové byl 21. 6. zahájen
13. ročník mezinárodního festivalu
Divadlo evropských regionů. Do
30. 6., kdy festival končil, se v jeho
programu představili divadelníci ze
14 zemí s více než 230 inscenacemi.
Kromě představení na hlavní scéně
divadla, v Divadle DRAK a také ve
stanu je součástí festivalu již poosmé tzv. Open Air program. Ten divákům nabídl možnost zdarma zhlédnout na 130 představení na různých
místech historického centra města.
(Lidové noviny, 22. 6. 2007)
LIBEREC (97 tis. obyv.): Ojedinělou
výstavu českých loutek uspořádal
v Oblastní galerii v Liberci festival
Mateřinka společně s brněnským
Moravským zemským muzeem.
Expozice nazvaná Okno do českého
loutkářství mapuje jeho vývoj od
kočovného divadla až po současnost. Výstava představila trendy
českého loutkového divadla, které
jsou v mezinárodním kontextu unikátní – např. divadlo kočovných marionetářů, rodinné loutkové divadlo,
spolkové loutkářství se svébytným
projevem umělců české moderny
a tvorbu současných loutkových
scén. Výstava začala 21. 6. a potrvá
do konce léta. Poté bude přestěhována na mezinárodní festival do
Španělska. Festival Mateřinka se
uskutečnil od 22. do 27. 6. a nabídl
divákům nejlepší domácí inscenace
pro předškolní děti. Vedle našich
se představili také umělci z Kanady
nebo Belgie. Mateřinka je soutěžní
festival profesionálních loutkových
divadel, který se jako jediný v ČR
i v Evropě zaměřuje výhradně na
tvorbu pro nejmenší diváky. (Lidové
noviny, 12. 6. 2007)
OSTRAVA (311 tis. obyv.): O. S.
Dividlo – divadelní studio a Středisko volného času Korunka, p. o.
se sídlem v Ostravě–Mariánských
Horách připravily 2. Mezinárodní
divadelní workshop, prázdninovou
nabídku divadelních dílen (hereckou, scénografickou, hudební, choreografickou, tvorby masek, loutek,
videa, fota a novinářskou). Dílny
se uskuteční ve dnech 4.-18. srpna
2007 v Dividle Ostrava a od 14. do
18. 8. na Slezskoostravském hradu.
Workshop vyvrcholí 18. srpna v 17 a
21 hodin představením hry Miguela
de Cervantese y Saavedry Důmyslný rytíř Don Quijote de La Mancha,
které bude společným výsledkem
práce jednotlivých dílen. Po celý
tento den budou probíhat další
doprovodné akce, včetně výstav
z prací dílen. (MS)
PRAHA 2: Budova bývalého kina
Illusion v Praze 2 slouží od začátku
května divadlu. Tyto prostory získala
Dětská opera, která zde založila scénu s názvem Divadlo Talent-Illusion.
Vize divadla Talent vznikla již před
lety s cílem poskytnout šanci nejen
dětem z Dětské opery Praha, jak
vysvětlila její ředitelka, pěvkyně J.
Marková-Krystlíková, ale i mladým
talentovaným lidem z různých
oborů. Příležitost by tu měli dostat
herci, zpěváci, loutkoherci či filmoví
režiséři. Divadlo chce vytvářet program, na který by chodili jak dospělí, tak rodiče s dětmi nebo senioři.
Mimo jiné uvažuje také o promítání
starých českých filmů. (MF Dnes, 29.
5. 2007)
PŘEROV (47 tis. obyv.): Ve dnech 18.
až 20. 5. se v Přerově konala Přehlídka sokolských loutkových divadel,
na kterou se sjelo 130 loutkářů z 9
souborů z celé ČR. Zahráli desítku
představení. Setkání se konalo
potřetí. Vystoupily domácí soubory Loutkové divadlo a Přerovský
Kašpárek, Pražský sokolíček a další.
(Přerovský deník, 18. 5. 2007)
PŘÍBRAM (35 tis. obyv.): V nezvyklém prostředí Hornického muzea v
Příbrami jsou do konce září vystaveny loutky tamního rodáka B. Koubka. Kašpárci, princezny či králové a
ježibaby jsou umístěni v expozici
dolu Vojtěch, čerti a draci přímo
ve strojovně dolu, kam se prochází
podzemní chodbou. Podle ředitele
muzea J. Velfla k sobě horníci a
loutky patří, protože loutkoherecká
činnost byla vždy spjatá s volným
časem horníků. Autor vystavovaných loutek B. Koubek spolupracuje
s Uměleckou scénou Říše loutek.
Výstava byla uspořádána k jeho 75.
narozeninám. Za svůj život udělal
zatím přes 400 postaviček různých
typů a z různých materiálů. Kromě
toho se věnoval i sochařství, hlavně
portrétům – mimo jiných mu modelem seděl i M. Švabinský. (Právo, 7.
6. 2007)
UHERSKÉ HRADIŠTĚ (26 tis. obyv.):
Občanské sdružení Remazury a
THeatr ludem pořádala v Uherském
Hradišti od 31. 5. do 3. 6. mezinárodní přehlídku loutkových a
alternativních divadel malých forem
Na stejnú nitečku 2007. Přehlídka
nabídla současné evropské, v nejširším slova smyslu vnímané loutkové
divadlo – s nejrůznějšími typy loutek, s předměty, materiálem, vizuálními efekty, pohybem, často s živým
hudebním doprovodem. Divadelní
produkce doplnily loutkové filmy,
pouliční divadlo, venkovní atrakce
pro děti, dílny, výstavy výtvarníků
a výrobců loutek a koncerty. Své
inscenace představily např. tyto
soubory – THeatr ludem, TD ZÓNA
Ostrava, Divadlo na peróne Košice,
Divadlo Tramtarie Olomouc, Pimprle teatro marionetto, Divadlo Alfred
ve dvoře Praha. (Loutkář, č. 3, 2007)
Kalendář
říjen
srpen–říjen 2007
3.–11. 8.
3.–11. 8.
9. – 11. 8.
17.–26. 8.
17.–26. 8.
20.–25. 8.
24.–27. 8.
29. 8.
29. –31. 8.
30. 8.–2. 9.
HRONOV – 77. JIRÁSKŮV HRONOV,
FESTIVAL AMATÉRSKÉHO DIVADLA
(celostátní mezidruhová přehlídka
se zahraniční účastí)
Hronov – Rozborový seminář SČDO
při 77. Jiráskově Hronově
Machov – 3. Lojzíkův Machov, přehlídkové
setkání divadel s vlastní nezaměnitelnou
poetikou
Šumperk – Setkání mladých amatérských
divadelníků, tematické semináře a dílny
Aleje u Stonařova – Aleje VI., mezinárodní
žonglérská a divadelní dílna
Letovice – Festival 3 + 1, VIII. ročník
přehlídky a dílny amatérských divadelních
souborů nestátních neziskových organizací
Kuks – Theatrum Kuks,
festival barokního divadla, opery a hudby
Uzávěrka přihlášek národní přehlídky
jednoaktových her Kaškova Zbraslav
Olomouc, ZUŠ Žerotín – Kurz Základní
principy divadelní práce s dětmi a mládeží
Dačice – VII. Dačické barokní dny,
přehlídka barokního divadla a hudby
31. 8.–1. 9. Zlín – HRAnDÉNÍ,
5. setkání divadla a hudby
září
Brno, amfiteátr a hotel Přehrada
– Festival na konci léta, jihomoravská
nesoutěžní přehlídka amatérského divadla
7.–8. 9.
Lipnice – Lipnický mantl,
malý hradní divadelní festival
11.–16. 9.
Jičín – Jičín město pohádky,
nesoutěžní festival pro dětské publikum
20.–26. 9.
Jičín – Dramatická výchova ve škole,
13. celostátní dílna dramatické výchovy
22. 9.
Třebechovice pod Orebem –Symposion
–17. 11.
2007, 36. ročník přehlídky amatérských
divadelních souborů
22.–24. 9.
Libice nad Cidlinou – Divadelní babí léto,
a 1. 12.
nesoutěžní přehlídka divadla
pro děti i dospělé
28.–30. 9.
Sokolov – 5. Sokolovská čurda,
nesoutěžní přehlídka amatérského divadla
28.–30. 9.
Bechyně – Faustování, nesoutěžní
přehlídka a dílna loutkového divadla
28. 9.–3. 11. Police nad Metují – 60. Polické divadelní
hry, nesoutěžní přehlídka amatérských
divadelních souborů
Jablonec nad Nisou – Podzimní fantazie
– Tanec Jablonec 2007,
VII. otevřený festival scénického tance
a pohybového divadla
České Budějovice
– Dramaturgicko-literární dílna, praktická
dílna pro vedoucí dětských souborů
a učitele
říjen
říjen
–prosinec
říjen
–prosinec
Praha – Herecká průprava,
kurz pro vedoucí souborů a učitele
Praha – Základy dětského divadla,
kurz pro vedoucí souborů a učitele
říjen
–prosinec
4.–7. 10.
Miletín – XII. Erbenův Miletín, přehlídka
amatérských divadelních souborů
Praha, Divadlo Disk – Dítě mezi výchovou
a uměním, celostátní přehlídka dětských
a středoškolských divadel a recitátorů
spojená s konferencí
o dramatické výchově
5.–7. 10.
Praha (CTD Praha 6) – Uvedení
do dramatické výchovy, základní
třísemestrální kurz pro učitele dramatické
výchovy
9.–18. 10.
Sokolov – Kurz praktické režie
NIPOS-ARTAMA
13.–20. 10.
Vysoké nad Jizerou – Krakonošův
divadelní podzim, národní přehlídka
venkovských divadelních souborů
13.–20. 10.
Vysoké nad Jizerou – Tematický seminář
SČDO při Krakonošově divadelním podzimu
18.–21. 10.
Bechyně – Nahlížení, 18. celostátní
přehlídka a dílna středoškolské dramatiky
a mladého divadla
Svitavy – Podzimní setkání divadel
ve Svitavách, nesoutěžní přehlídka
amatérského divadla
19.–21. 10.
19. 10.
20.–21.10.
25.–28. 10.
26.–28. 10.
29. 10.
–listopad
6.–17. 11.
soboty
Semily – Paroháč 2007, 9. přehlídka
divadelních, loutkářských a hudebních
souborů
Olomouc, ZUŠ Žerotín – Kurz Základní
principy divadelní práce s dětmi
a mládeží
Jablonec nad Nisou – Tanec, tanec..., 21.
celostátní přehlídka scénického tance
mládeže a dospělých
Polná – Hrabalova ostře sledovaná Polná,
nesoutěžní přehlídka amatérského divadla
Ústí nad Orlicí, Česká Třebová,Litomyšl,
Králíky aj.
– Mezinárodní festival české a slovenské
dramatické tvorby
Chlumec nad Cidlinou
– 60. Klicperův Chlumec, festival
veseloherního amatérského divadla
4 | 2007
75