Untitled - Webnode

VĚDMA Z WEIRY
Himeru I.
ALEŠ HRUŠKA
STRÁNKY AUTORA: http://www.rawata.cz/
UPRAVENO 2. ŘÍJNA 2015
ČÁST PRVNÍ
Posel osudu
Motto:
V tahu ptáků po obloze je něco znepokojivého, jejich pozorovatel nikdy neví
jestli zůstat nebo je raději následovat.
Dhane Ghan, řečený Havran
Danieli,
nevím, jestli tyhle řádky dostaneš někdy do rukou. Starosta pošle s tímhle psaním běţce,
snad přejde přes linii vládních vojsk.
Moţná jednou poloţíš otázku, proč jsem byl zde a ne u tebe. Nemohl jsem doma dýchat.
Musel jsem pryč od předem nalinkovaného ţivota i od tvé matky, která po mně chtěla víc,
neţ jsem jí mohl dát. O tobě jsem se dozvěděl před dvěma měsíci, v průběhu téhle malé
místní války - tak tomu říkají. Jsi můj jediný syn a uţ to tak zůstane. Kinhe čeká dítě, ale
šance na to, ţe se narodí, je nevelká.
Tvoje matka mi píše, ţe pro tebe potřebuje peníze. V tomhle dopise posílám vše, co mi
zbylo, jsou to skoro tři tisíce dolarů. Nějaké peníze mám ještě na kontě ve Francii, ale k těm
se nedostanu.
Chtěl bych ti napsat nebo říct tolik věcí, ale odkládal jsem psaní příliš dlouho. V údolí dole
pod námi je slyšet střelba, uţ jsou blízko. Za chvíli budu muset jít zkontrolovat hlídky a
podívat se, jestli se nedá ještě něco udělat.
Očekávám je zítra ráno - vojáky legitimní, coţ tady znamená profrancouzské vlády. Za
tmy se na nás neodváţí, nechtějí další ztráty. Já s mladými muţi bych jim dokázal utéct, ale
máme tu staré a ţeny s dětmi, co přeţili tenhle pochod. Zbylo nám pět granátů, pár
ukořistěných vojenských zbraní a pak uţ jen co mají místní - staré lovecké pušky a oštěpy.
Proti samopalům a kulometům nemáme šanci, ale neprodáme ţivoty lacino. Kinhe si vzala
mou pistoli, bude bojovat po mém boku. Musel jsem jí slíbit, ţe ji zabiju, aby nepadla
vojákům do rukou ţivá. Bude to tak lepší.
Tohle asi nejsou věci, které bych měl psát svému dvouletému synovi, ale i ty budeš
jednou muţem a přeji ti, abys nemusel dělat rozhodnutí podobná mým. Jednou, aţ ti dá
matka mé psaní, chci, abys pochopil, proč jsem opustil jednotku a přešel na stranu
povstalců. Mí kamarádi z legie si nejspíš myslí, ţe jsem se zbláznil. Ţe jsem zblbnul kvůli
černý sukni, ale já jen najednou zjistil, ţe bojuju na špatný straně barikády.
Zabíjel jsem a nejsem na to vůbec pyšný, ale nikdy jsem nezabil ani ţenu, ani dítě a není
na světě rozkaz, který by mě k tomu donutil. Tohle se vůbec nestalo kvůli Kinhe, věř mi!
Zastřelil jsem to hovado Larusse a pak uţ nebyla cesta zpátky.
Nikdy jsem nebyl příliš zboţný, i kdyţ v srdci Boha nosím. Jen nevím, jestli je to ten, co o
něm káţí v kostele. Je tu s námi padre Frederico, vzal do ruky zbraň, kdyţ mu vládní
vyvraţdili misii. Říká, ţe Bůh je láska, a přestoţe není schopen zabránit tomu, co si lidé
vzájemně dělají, je tam někde nahoře připraven odpustit a pomoci nám nalézt cestu. Bůh je
láska, všichni touţíme po tom, aby nás někdo miloval, a já doufám, ţe tvoje matka ti dá dost
lásky za nás oba.
Moje poslední myšlenka bude patřit tobě a nic bych si nepřál víc neţ být ti dobrým otcem.
Robert Richter tvůj táta
Kolwezi 1978
1. Stará cesta
Opuštěná silnice s rezivějícím vrakem auta se zdála být jen vzpomínkou na civilizaci,
jeţ ji vytvořila a muţ se psem, kteří po ní kráčeli, mohli být těmi posledními, co zbyli.
Silnici vysekali do skal ve třicátých letech, kdyţ stavěli místní malou přehradu, ale poté
co údolí zaplavila voda, pozbyla významu. Blíţící se podzim zde rozházel první listí a
přidal k hromadám navátým z předchozích let. Tu a tam se nacházely stopy vysoké
zvěře, která si zde vyšlapala své chodníčky. Bývalé cvičiště wehrmachtu, později ruské
armády, do nejbliţší vesnice přes dvacet kilometrů. Nebylo vyloučeno, ţe se tu můţe
skrývat někdo před zákonem, ale kaţdý zoufalec by si útok, na procházející dvojici,
dvakrát rozmyslel.
Daniel Richter ve svých třiceti dvou letech nevypadal jako snadná kořist. Vysoký,
pevně stavěný, v zelených maskáčích a kanadách, se v chůzi opíral o dlouhou dubovou
hůl a přes váhu batohu na ramenou šel neúnavným vytrvalým krokem. Kolem něj
pobíhal dobrman, který si se svým pánem, co do tělesné stavby, nijak nezadal.
V téhle části kraje byl Daniel poprvé. Za cíl dnešního pochodu si určil hradní
zříceninu, ale mraky, hrozivě se shlukující na obloze, ho přiměly změnit plán.
„To nevypadá dobře, Astore,“ oslovil psa. „Raděj si najdem nějakej bejvák na noc uţ
teď. Ţe bychom to zkusili tady?“ Před nimi opouštěla silnici stezka mířící dolů k vodní
hladině.
Poté co překonali asi dvě stě metrů svahu, narazili na zbytky bývalé kupecké cesty,
která mohla nabídnout příhodné místo k táboření. Celá stráň byla porostlá vysokými
stříbrnými kmeny buků, z nichţ většinu by stěţí objali dva muţi. Daniel mezi nimi
procházel s pocity objevitele, vstupujícího na neznámé území.
Ušel jen pár desítek metrů a zůstal stát před nezvyklým skalním útvarem. Z obnaţené
stráně vystupovaly dva nepravidelné kamenné pilíře a prostor mezi nimi přehrazovala
plotna dvojnásobné výšky člověka. Daniela napadlo, ţe takhle nějak by mohla vypadat
brána trollů ze severských pohádek. Opravdu by byla nutná síla obra, aby pohnula
masivní kamennou stěnou. Nedalo mu to, přistoupil k ní a zabušil koncem hole na skálu,
jestli nebude znít dutě. Nezněla.
„Blbost,“ ušklíbl se svému nápadu. „Nezůstanem tady?“
Padlé stromy místo ohrazovaly v nepravidelném půlkruhu, jakoby je střeţily a
mlčenlivé skály vystupující ze svahů nevlídně shlíţely na nezvané hosty. Pes se mu
přimkl k noze.
„Něco se ti nezdá? Zkusíme to raděj dál.“ Pohladil jej a pokynul mu vpřed. Obešli
skalní ostroh, ale za ním zbývalo uţ jen patnáct metrů cesty končící v rozsáhlém
suťovisku.
Z oblohy spadly první těţké kapky a přesvědčily Daniela, ţe příliš času nemá.
„Tak jsme došli, Astore. Zůstaneme tady. Snad nebude vadit skalním skřítkům, kdyţ
se ubytujem vedle jejich tunelu.“
Shodil ze zad armádní batoh, z postranní kapsy vytáhl houpací síť a upevnil ji mezi
dva stromy. Nad visuté loţe napnul lano, přes ně nepromokavou plachtu a pod ní, teď
uţ ve větším klidu, si začal připravovat věci na noc.
„Tvoje večeře,“ nasypal před dobrmana na listí dvě hrsti granulí. Ten jich pár
skousnul, aby se neřeklo, ale víc jej zajímalo, co si pro sebe připraví jeho pán. Vytaţená
půlka bochníku chleba, jej nechala chladným, ale lesklá konzerva ho zvedla z místa.
„To není pro tebe. Hleď si svýho ţrádla nebo ti ho seberu.“
Daniel mezi dvěma kameny rozdělal malý ohýnek. Zatímco ohříval konzervu s
vepřovým masem, dobrman ji hypnotizoval očima a ţádostivě slintal.
„Ţe se nestydíš, ţebráku. Tady máš. Ale naposled!“ podělil se s ním o obsah
konzervy i krajíc chleba. Dobrman rychle zhltal maso, chleba uţ s menším nadšením, a
kdyţ zjistil, ţe jeho pohled nad, kterým by se kámen ustrnul, uţ víc nepůsobí, pustil se s
nechutí do granulí.
V průběhu společné večeře déšť ustal. Daniel to uvítal, představa koupele, byť nebylo
dvakrát teplo, byla lákavá.
Co se oděvu a vybavení týkalo, jako řada trampů z České kotliny si oblíbil různé
součásti vojenské výstroje, kde rozhodujícím kritériem byla účelnost. Na osamělých
cestách ho provázela jídelní miska wehrmachtu, batoh US Army, maskáče české
armády a oboustranně broušená dýka britských commandos - jedna z mála památek na
otce.
Vodní hladina se vlnila sto metrů pod jeho tábořištěm. Rozhlédl se pátravě po okolí.
Ţádná nevítaná návštěva, jak se zdálo, nehrozila a tak si jen ponechal opasek, na
kterém měl, kromě dýky a čutory, peněţenku s doklady.
Vrátil se ke „Skalní bráně“, nejsnadnější cesta dolů byla právě u ní. Odpočinutému a
nasycenému, uţ mu to místo nepřišlo tak pochmurné. Obloha se téměř vyčistila, a kdyţ
se dostal na břeh, bylo ještě celkem jasno. Poskládal si věci na kámen a nahý vklouzl do
vln. Voda byla tak studená, aţ pálila. Pes zůstal hned u kraje, plavání nepatřilo k jeho
zálibám.
Ve studené vodě vydrţel jen pár minut. Vrátil se na břeh, osušil se do šátku a oblékl.
Do šera, které se začalo zabydlovat pod korunami stromů, se mu nechtělo. Usedl mezi
dva keře a sledoval klidnou hladinu čeřenou večerním vánkem. Svahy strţí kolem se
rozsvěcovaly listy s barvami podzimu. Dobrman zalehl a opřel se o něj bokem. Sdíleli
tuhle chvíli jako dar za den strávený na pochodu.
„Kchááá! Kcháá!“ máchání desítek křídel přerušilo večerní ticho. Přilétala hejna
divokých kachen. Daniel se nepohnul a nedovolil to ani psovi. Prostor nad nimi se
naplnil stovkami ptáků, kteří za neustálého kejhání a štěbetání usedali na hladinu, aby si
odpočinuli na své cestě do teplejších krajů.
Snad hodinu vydrţel Daniel okouzleně sledovat tuhle scenérii, neţ ho ubývající světlo
zahnalo od vody. Pod stromy uţ byla tma a cesta do kopce nebyla snadná, přesto se
vydrápal ke svému bivaku. Nepromokavou plachtu odsunul stranou, aby viděl na
hvězdy, které se jedna po druhé rozsvěcovaly na noční obloze. S úlevou spočinul v síti a
nechal se ji mírně pohupovat. Astor se, párkrát zatočil v listí, pod ním, neţ si našel
nejvhodnější polohu a ztichnul. Uţ jen sem tam se ozývaly zvuky večerního lesa a zdola
kejhání kachen.
2. Léčka
Danielovi se před očima zjevila podoba zvláštního květu. Svým tvarem připomínal lilii,
ale vyrůstal na stromové větvičce a měl pouze čtyři okvětní lístky. Květ se před jeho
očima rozvíjel a středová část původně bílá, temněla v rudou. Znal jméno toho květu, a
zatím co se jej pokoušel vyslovit, v pozadí za ním se začala zjevovat dívčí tvář se
zelenýma očima. Cosi mu říkala.
„Vrrrr,“ temné vrčení psa se mu vloudilo do snu. Rukou podvědomě zašátral po dýce.
Měsíc v úplňku stříbřil les svým svitem a nad sebou, proti noční obloze, rozeznal obrys
dvou napůl rozepjatých křídel.
„Krrrááá! Krrááá!“ zaznělo mu, jen pár centimetrů od tváře.
„Táhni, potvoro!“ ohnal se po rušiteli spánku, ale nelibozvučné, překvapivě silné
krákání se přesunulo jen o kousek dál. Sáhl po baterce a kuţelem světla ozářil vrchol
ostrohu, na kterém se usadil nezvaný host. Na kameni, temnější neţ okolní stíny,
přešlapoval obrovský havran. Jeho oči ve světle baterky zeleně světélkovaly a hrozivý
zoban budil respekt.
„Ty seš pořádná mrcha!“ řekl Daniel polohlasem. „Drţ se od nás dál.“ Pro jistotu
natáhl ruku po holi opřené na dosah.
Havran - nebo co to k čertu bylo - jej však nemínil nechat na pokoji. Sklouzl z balvanu
a podoben malé stíhačce se na něj rozletěl. Daniel ještě pořád napůl ve spacím pytli po
něm máchl holí, ale té se opeřenec obratně vyhnul a uštědřil mu citelný úder křídlem do
tváře.
„Krrráá! Krrááá!“ Pták opsal smyčku kolem jejich stanoviště, opět se usadil na
stejném místě a jasně dával najevo, ţe se jen tak odehnat nedá.
„Kruci, Astore, vem si tu přerostlou vránu!“
Pes se zaštěkáním vyrazila a pokusil se vyskočit k opeřenci.
Havran na něj pařátem shodil úlomek kamene a jeho. „Krrááá! Krrrááá!“ získalo
posměšné zabarvení.
To přivedlo dobrmana k zuřivosti. Začal skákat do výšky a s kaţdým následujícím
skokem se dostával blíţ, k černému provokatérovi nepřestávajícímu krákat, co mu
zobák stačil.
„Laryšovy psy na vás! Vzbudíte celej les.“ Daniel ztratil trpělivost, vymotal se ze
spacího pytle a vklouzl do bot.
Pták nečekal, zamával křídly a nízkým letem zmizel i se psem za skálou.
„Astore, ke mně! Astore!“ Tak rychle, jak mu to nezavázané „kanady“ umoţňovaly,
Daniel s klením oběhl ostroh. „Asto…“ hlas mu selhal. Mezi kamennými pilíři, zel otvor
vedoucí do nitra kopce! Psův štěkot se tlumeně ozýval právě odtud, uţ ze značné
vzdálenosti.
„Aáástóóréé!“ zkusil to ještě, ale temnota pohltila jeho volání, bez jakékoli odezvy.
Plotna mezi pilíři, která ho upoutala po příchodu do těchto míst, se posunula se na tolik,
ţe se dalo dovnitř protáhnout. Zevnitř dýchala vlhkost. To vypadá to na ústí nějaké štoly,
ale proč tak zamaskovaný? Ţe by něco z války? Světelný kuţel baterky mizel v temnotě
chodby, aniţ dosvítil na její konec a pes se neobjevoval.
Uběhlo čtvrt hodiny. Volání uţ vzdal. Černý otvor zíral jako mlčenlivá výzva. Pustit se
do podzemí teď v noci a sám bylo to poslední, co by chtěl. Jestli tu Němci něco schovali.
Můţou tam být miny a kdoví, jaké další svinstvo? Napadlo ho hned několik moţností, co
by mohlo psa ve starém důlním díle potkat, i kdyţ pominul pasti, nastraţené člověkem.
Pokud pes potřeboval pomoc, uţ nemělo cenu čekat. Astor byl po léta jediným ţivým
tvorem, na kterém mu doopravdy záleţelo.
„Čert tě vem, Astore! Proč jsi tam sakra musel lízt?“
Rychle se vrátil ke svému bivaku, odvázal lano, nacpal je do batohu, kolem pasu
připnul opasek s výbavou. Na okraji vstupu ještě zaváhal. Neměl bych to nějak zajistit?
Nahoře a dole byly dráţky, po kterých se plotna posunula. Pokusil se do kamenného
bloku zatlačit, aby vstup zvětšil, ale ani se nehnul.
Neměl čas řešit tuhle záhadu. Protáhl se otvorem. Před ním byla poměrně prostorná
chodba bez výztuţe. Baterka dosvítila jen pár desítek metrů dopředu. Slyšel kapání
vody. Zaťukal holí na strop nad sebou. Vypadá celkem pevně. Snad ještě chvíli vydrţí?
Podzemí se nebál, strávil v něm téměř půl ţivota. Větší starost mu dělaly případné
nástrahy. O nášlapných minách a podobných legráckách věděl něco z vojny, ale jak to
dělal wehrmacht, je neučili.
S nepříliš dobrým pocitem se vydal do nitra skály. Šel stále dál a koncem hole
ohledával místa, která se mu nezdála bezpečná. Urazil víc neţ kilometr. Chodba se
několikrát větvila, vypadalo to, ţe v nitru kopce se skrývá hotový podzemní labyrint.
Uvaţoval o tom značit si cestu, ale o to se postaral uţ někdo před ním.
„Super! Ještě, ţe to tu maj tak přehledně značený,“ ironicky ocenil, kdyţ narazil uţ na
třetí, do skály vytesaný symbol, připomínající čínský znak.
Zvaţoval riziko kapsy s důlním plynem, ale cítil, ţe jde stále proti slabému proudění
vzduchu. Na dně chodby bylo jemné bahýnko, ve kterém spolehlivě rozeznával stopy
Astorových tlap, ale nejen je. Tu a tam nacházel uţ téměř setřelé lidské šlápoty, oblý
tvar podkov, a další otisky, u kterých si nebyl jist ani ţivočišným druhem jejich původců.
„Tak kde seš, ty mizernej čokle? Astoréé!“ Zkusil zase zavolat. „Aţ tě najdu, tak tě
přetrhnu jak hada.“
Znamením na stěnách přestal věnovat pozornost. Soudil, ţe uţ má za sebou další
kilometr. Chodby vypadaly pevně a stabilně, jen tu a tam se povaloval balvan
odloupnutý se stropu. Ve tmě před sebou spatřil rudé světlo. Vypnul baterku, aby lépe
viděl. Kouř necítil, spíš vůni, která mu připomněla skleník.
Podzemím zaznělo vzdálené zadunění ze směru, odkud přišel. Proudění vzduchu se
zastavilo. Zrychlil. Hlavně odsud vypadnout!
„Krrrrzzz!“ dolehl k němu skřípavý zvuk. Rudý kruh před ním začínal měnit tvar.
Zmenšoval se!
„Doprčic. Zavíraj krám!“ Odhodil batoh a vyrazil. Přišel o baterku, natloukl si koleno,
ale dorazil včas, aby se zbývající mezerou ještě dokázal protáhnout.
„Dhúúm!“ Kamenný blok za ním zapadl.
„To bylo o chlup!“ lapal po dechu se srdcem v hrdle.
Pocit úlevy rychle pominul. První na něj zaútočily neznámé vůně, mezi kterými
rozeznával tlející listí a těţkou vůni neznámých květů, které cítil uţ v podzemí. Za sebou
měl kamenný portál - součást ruiny skalního chrámu utopeného v moři bujné vegetace.
Na kůţi mu vyrazil pot a nebylo to jen z přestálého běhu o ţivot, bylo zde výrazně
tepleji. Patnáct kroků předníma trčelo vzhůru torzo nohou z bílého kamene a kolem se
povalovaly části obrovské kamenné sochy, částečně jiţ pohlcené spletí lián. Ta socha
by ho jindy zaujala, ale teď po ní sklouzl pohledem se smysly zahlcenými stovkami
cizích vjemů.
Se zatajeným dechem se rozhlíţel. Stromy, nepodobné těm co znal, stály na spletích
kořenů, jako by je ruka obra povytáhla z hlíny a obnaţila kořenový systém, urputně se
drţící podloţí. Převaţovali velikáni, s kůrou podobnou platanům, posetí velkými bílými
květy, vypínající se vzhůru k rudému objektu dominujícímu noční obloze.
Nebeské těleso, o trojnásobné velikosti pozemského měsíce, připomínalo kus ţhavé
strusky vyvrţený z tavicí pece obrů mezi hvězdy. Jeho svit dával všemu kolem
nepravděpodobné barvy rudého spektra. Ucítil vlhký dotek psího čenichu na ruce. Astor!
Pes se tiskl k jeho noze. Celý zjeţený, vzrušeně nasával cizí pachy.
„Dobrý tuláku, uţ jsme spolu,“ tišil ho, ale sám potřeboval ujištění, ţe se nezbláznil.
Aniţ spustil pohled z okolí, ohmatával kámen za zády a zkoušel s ní pohnout. Skála pod
rukama chladila, ale nic nenaznačovalo způsob, jak vchod znovu otevřít.
„Moţná je to jen sen. Určitě jen blbej sen.“
Zprava, zpoza trosek sochy, zazněl bolestný výkřik.
„Darthu sorrime arthach sorreh, Ghani!…“ dolehl sem muţský hlas s hlubokými
hrdelními tóny. Astor zavrčel.
Daniel chytil psa za obojek a pevněji sevřel hůl.
„Krááá!“ skřek ho upozornil na havrana. Na jednom z úlomků sochy neklidně
přešlapoval původce jejich problémů a zíral do míst, odkud zněly hlasy.
„Jdeme,“ šeptl Daniel, se psem u nohy opustil portál a zamířil k havranovi, zjistit co
sleduje. Pták si jich nevšímal, ani kdyţ se přikrčili za kamenným artefaktem na dosah od
něj.
Dvacet metrů pod nimi se lesem nebo spíš, podle bohatosti vegetace, dţunglí, vinula
dláţděná cesta a na ní byli lidé. Sedm ozbrojenců s napjatými luky, obkličovalo početně
menší skupinku. Vysokého muţe s šedivými vlasy a vousy v kimonu, v doprovodu tři
společníků v černých pláštích s kápěmi. Čtveřice stála zády k sobě v obranném
postavení. V rukou drţeli meče podobné japonským katanám. U cesty leţela jiţ tři
nehybná těla, ze kterých trčely šípy, jako špendlíky z panenek voodoo.
Trupy útočníků chránily od hrdla k pasu koţené kyrysy s našitými plátky kovu, hlavy
oblé přilby s širokými límci. Vyzbrojeni byli krátkými mongolskými luky, které uţ svou
účinnost stačily prokázat. Jejich kruh se nehýbal, evidentně neměli chuť dostat se do
blízkosti mečů obránců, ale ti ani tak neměli šanci.
Stranou, blíţ k Danielovu úkrytu, stál vysoký robustní muţ, s přilbou zdobenou
lyrovitě prohnutými rohy. Vedle něj leţela pohozená kuše a v pravé ruce drţel sekyru se
dvěma ostřími, na dlouhém okovaném toporu. Jeho zbroj vypadala zdobnější a pečlivěji
zpracovaná neţ těch druhých. Pevný kyrys chránící trup byl prodlouţen kovovými plátky
kryjícími ramena a stehna. Pod kyrysem měl muţ krouţkovou košili a na holeních
kovové chrániče. Nepochybně se jednalo o velitele.
„Othara xara muter!“ pronesl a obřadným pohybem si sňal přilbu. Daniel poznal
hrdelní hlas, co slyšel před chvílí. Válečník měl výraznou tvář s asijskými rysy, hustý
černý knír s konci protaţenými pod bradu, úplně vyholenou hlavu a nadvakrát proříznuté
ušní boltce.
Příkladu velitele následovali lučištníci. Jeden po druhém snímali přilby, aniţ uvolnili
ostraţité postoje. Kromě jediného i oni měli vyholené hlavy a rysy Mongolů.
Nyní, jak se zdálo, byla řada na obklíčených. Dva útlejší společníci muţe v kimonu, s
pohrdlivými gesty nechali sklouznout pláště do listí.
Štíhlá těla v krouţkových košilích končících pod úrovní boků nepatřila muţům. V
bojovém střehu zde stály dvě mladé ţeny jemně modelovaných tváří, s vysedlými lícními
kostmi a zešikmenýma očima. Rovné černé vlasy měly na temenech sepnuté kovovými
krouţky. Pasy jim obepínaly široké opasky s řemením přes záda.
Uţ jen poslední člen čtveřice skrýval tvář pod kápí a teprve na netrpělivý pokyn
šedovlasého muţe ji spustil z hlavy.
Byla to dívka, ale jiná neţ její společnice. Vyšší neţ ony, světlou pleť a pravidelné
rysy tváře, doplňovala hříva rozpuštěných vlasů, shodná svou barvou se září nebeského
tělesa, nad jejich hlavami. Kruh útočníků strnul, luky s připravenými šípy poklesly. I
Danielovi se při ohledu na ni na okamţik zastavilo srdce. To byla ona! Ta co viděl ve
snu!
„Darathu aghre!“ křikl hněvivě muţ se válečnou sekyrou a hroty šípů byly znovu
namířeny na čtveřici.
Tenhle sen, pokud jím byl, se Danielovi ani trochu nezamlouval. Postavy dole pod
ním výzbrojí i zjevem působily, jako kdyby vystoupily z nějakého čínského nebo
japonského historického filmu. Tohle by se Lan líbilo, napadlo jej, ale hned myšlenku
odehnal. No já sem v kaţdým případě nezapadám, pohlédl na hůl, která byla kromě
dýky na opasku, jeho jedinou zbraní. V batohu, který odhodil v podzemí, měl mačetu,
ale pochyboval, ţe by mu k něčemu byla.
Muţ se sekyrou ukázal na bliţší černovlásku a šípy proťaly vzduch. Dva z nich
neprošly přes krouţkovou košili, ale jeden našel stehno pod lemem a další zasáhl
odkryté hrdlo.
Dívka klesla na kolena. Upustila meč a snaţila se zbavit šípu nad límcem drátěné
košile. Mezi prsty jí pulzovala krev. Z úst jí vycházelo chrčení podobné pískotu
zabíjeného králíka. Konečně se ztišila, kdyţ krev zaplavila hlasivky, ale trhavé pohyby
těla neustávaly, jen se zpomalovaly. Vlasy se jí rozprostřely kolem tváře po
zakrváceném listí a opeřené konce šípů trčely nahoru k rudě zbarvené obloze. Závan
větru donesl k Danielovi povědomý pach. Tohle je krev! Opravdová krev!
Lukostřelci zatím se strojovou pravidelností sáhli za záda do toulců a jediným
plynulým pohybem znovu natáhli luky. Velitel ukázal na rudovlásku a hroty šípů se
otočily jejím směrem.
Dívka sklonila meč v gestu odevzdání a tiše začala zpívat: „Ashartéé marhů tharime.
Sardaíí marhů tharime. Temurléé orthé …“ Zbraně v rukou lučištníků podruhé poklesly,
ale jen na okamţik.
Daniel měl pocit, jako by mu ledové prsty stiskly srdce. Znovu k němu zavanul pach
krve od umírající černovlásky. Vzpomněl si na temnou uličku, chladnoucí tělo Lan na
klíně a krev na rukou, která byla tenkrát cítit úplně stejně.
„Nedovolím vám ji zabít!“ vystoupil ze svého úkrytu. „Tentokrát ne.“
„Otrheru dhani robe!“ štěkl drsný hlas muţe se sekyrou.
„Krrráá!“ zaznělo Danielovi nad hlavou a on se vzteklým zařváním vyrazil.
Vyburcován adrenalinem nashromáţděným v krvi, překonal vzdálenost dělící jej od
velitele útočníků několika skoky. Havran byl o zlomek sekundy rychlejší.
Válečník nalétávajícímu ptákovi uhnul, ale uţ nestačil zareagovat na Daniela.
Prasknutí lebky se slilo s dopadem těţké dubové hole v jediný krutý zvuk. Horní část
muţova temene se promáčkla do úrovně nosu a tvář zalila krví. Prýštila mu z nosu, uší a
dokonce i z očí. Sekyra mu vyklouzla z rukou a on s táhlým chroptěním padl tváří do
listí. Daniel strnul, vztek byl pryč a on zděšeně zíral na leţící tělo.
Překvapení lučištníci otočili své zbraně jeho směrem, jeden stačil vyslat šíp, který mu
proletěl mezi paţí a tělem, ale současně trojice zbylých obránců přešla do útoku.
Nejbliţší lučištníci klesli s hrdly probodnutými vrţenými dýkami a pak došlo na meče.
„Kharzůůů!“ - s tváří zkřivenou zuřivostí na Daniela útočil jeden z ozbrojenců. První
seky meče dokázal holí zachytit, ale jeho protivník byl příliš rychlý a zkušený. Muţ
naznačil úder shora a ve chvíli, kdy chtěl Daniel sek vykrýt, čepel meče proklouzla jako
blesk pod holí a vnikla mu do těla kousek pod klíční kostí, většinou své délky.
„Araghe zirgůů tekhar!“ zasyčel vítězný protivník a tlakem na ostří meče nutil Daniela
pokleknout a upustit hůl. „Orothe ruganu!“ pronesl příkaz nebo kletbu, ale ve stejné chvíli
se na něj zaútočil pes.
Astor se zakousl muţi do stehna nechráněného zbrojí a zuřivě s ním cloumal. Meč
měl ozbrojenec blokován v Danielově hrudníku, takţe mohl psa bít jen pěstí volné ruky,
ale to dobrman ignoroval.
Daniel cítil, jak se muţ snaţí vytáhnout čepel a zvětšuje ránu. Podvědomě zachytil
zápěstí ozbrojené ruky a sáhl po dýce na opasku.
„Chcípni, hajzle!“ Máchl rukou a v posledním vzepětí sil vrazil soupeři štíhlé ostří do
slabin, škvírou v koţeném kyrysu. Dýka zajela do těla téměř bez odporu, muţ se
zapotácel, ale současně Danielovi došly síly. Klesl na znak, hrot meče trčící mu ze zad
se zabořil do hlíny a on zůstal leţet na starém listí přišpendlený, jako podivný brouk.
Přes závoj mlhy, která mu zakalila zrak, viděl, jak Astor strhl muţe na zem a trhá mu
hrdlo. Před očima se mu zatmívalo.
„Zkurvenej sen. Zkurvenej sen…“ šeptal. Ještě zaregistroval blíţící se rudovlásku. Šla
k němu se zakrváceným mečem. Poslední, čeho si všiml, bylo stylizované tetování v
podobě květu na jejím čele. Květu, který viděl před svým probuzením na druhé straně
podzemního labyrintu. Květu, který ve stovkách variací viděl otevírat své kalichy k
rudému tělesu na obloze, na stromech kolem.
3. Sdílení
Dharma Hidashi-dha seděl na piedestalu sestávajícím ze dvou masivních
čtvercových stupňů z rudohnědého dřeva, ozdobených znaky květů ksertu ze stříbra.
Dřevo bylo ohlazené, jak na něm spočívaly a dotýkaly se jej generace urozených jeho
rodu. Vládce provincie dával energickým hlasem rozkazy vojenským velitelům. Měl
vztek, ale jen zarputilý pohled v modrých očích prozrazoval jeho náladu.
Zákeřný přepad se udál, pouhých šest etují od pevnosti. Nebýt nečekané pomoci, byli
by uţ on i dcera po smrti. Nepochyboval, ţe neznámý je Příchozím. Poté co odeslal
Ghiru-ki pro pomoc, měl dost času si ho prohlédnout. Pominul-li podivný zelený oděv,
bezpochyby byl lidskou bytostí, s rysy blízkými Zavrţeným. Neměl ţádné kastovní
znamení, ale voják to docela určitě nebyl a xara uţ vůbec ne. Bylo jasné, ţe mu chybí
výcvik.
Ještě nejsem tak starý! Hidashi s uspokojením pohlédl na svůj meč, kterým dva z
těch chlapů dostal. Jen jedinému z útočníků se podařilo uprchnout, ale ostatní zaplatili
za neúspěšný přepad ţivotem.
Zvíře Příchozího se zdálo být vzdáleně příbuzné stepním woorlům. Přes malý vzrůst,
byly jeho zuby v boji s Kharzany cennou pomocí. Po boji nechtělo nikomu dovolit, aby se
přiblíţili k tělu jejich nenadálého zachránce. Naštěstí se tvor nakonec podřídil Leea-mi.
Uklidnila ho a odvedla stranou, aby dharma mohl cizinci ovázat ránu. Půjdu se podívat,
zda je ještě na ţivu.
Vyšel z Malého sálu, kde dělal většinu svých vladařských rozhodnutí a přijímal
návštěvy. Jako dva stíny se k němu připojili Hira-ka a Tonawa-ka. Vnímal jejich bolest i
hořké prázdno po dvou jejich bratrech. Jako by s nimi zemřela i část jeho samého, ale
na truchlení nebyl čas. Ještě ne! Bude nutno pro ně i pro padlé Stráţkyně vystrojit obřad
a postarat se o jejich rodiny.
Znovu se v myšlenkách vrátil k pasti u Sardova chrámu a zatímco procházel
kamennými chodbami pevnosti, snaţil se ji bez emocí analyzovat. Plán nepřítele byl
téměř dokonalý. Ráno předchozího dne přišel posel, údajně od Starce z hory, ţe s ním
chce v polovině noci hovořit a předat mu důleţité sdělení. Věštec přijímal jen malé
druţiny a nesnášel ozbrojence, takţe bylo téměř jisté, ţe dharma a jeho dcera nebudou
mít početný, ani příliš ozbrojený doprovod. K provedení útoku tak blízko jeho sídla, na
místě, kterému se všichni vyhýbali, bylo potřeba nemálo odvahy, ale tou byl hatamoto
Uhura-ghu pověstný. Kdyţ si sňal přilbu, myslel si Hidashi, ţe jiţ pohlíţí do tváře své
smrti. Pro Kherim-dhaa bude těţká ztráta, ţe přišel o nejobávanějšího ze svých velitelů.
Sardova brána! Jeho předci rozbili sochu Rudého boha, která ji střeţila i přilehlý
chrám, ale svou práci nedokončili. Měli to místo zasypat a kaţdou zmínku o chrámu
nechat vymazat! Prokleté dědictví Krvavé znovu oţívalo v jeho dceři! Uţ před tím
nemohl zavírat oči. Otevření Brány, pokud to vejde ve známost, nijak rodu Ghana
neprospěje.
Dharma zaváhal na okraji dřevěného mostu spojujícího Hlavní a Štíhlou věţ v jejich
nejvyšších patrech. Pokud mohl, vyhýbal se tomu na něj vstoupit, šedesátisáhová
hloubka pod ním ho odrazovala. Uţ jako dítě nesnášel výšky a zůstalo mu to i v
pozdním věku. Rawat uţ vystoupila natolik vysoko, aby svými zlatými paprsky utlumila
rudou záři Sardu, visícího výhruţně na protilehlé straně oblohy. Bylo větrno, tak jako
vţdy ve dnech Zjevení, a dřevěná konstrukce mostu sténala pod nápory větru.
Hidashi si oddechl, kdyţ překonal hlubinu a mohl se ukrýt v závětří ochozu Štíhlé
věţe.
„Kdo si ţádá o vstup?“ zastoupily jim cestu Stráţkyně jeho dcery.
Hidashi vycítil, jak se muţi za jeho zády najeţili. Uklidnil je pohybem ruky. Pokládal
za správné, ţe postupují podle protokolu i v jeho případě.
„Dharma přichází navštívit dhami a jejího hosta.“ pronesl formálně. Byť byl pánem
nade vším ve Weiře i na Khaicuru, Stráţkyně slouţily pouze jeho dceři, a pokud by se
pokusil vstoupit na Štíhlou věţ proti její vůli, poloţily by ţivoty, aby mu v tom zabránily.
„Jste očekáván ve Svatyni předků,“ uvolnila mu s úklonou cestu starší Meru-ki, poté
co přijala prostřednictvím „přenosu“ svolení své paní.
„Pozvání platí pouze pro vás, dharu,“ nedovolila Stráţcům, aby jej následovali. Cítil,
jak v jeho muţích narůstá hněv. Obvykle kontrolovaná řevnivost, mohla snadno přejít v
ozbrojenou sráţku, zvlášť teď, kdyţ byly obě strany vyvedeny z rovnováhy smrtí svých
blízkých.
„Počkejte tady,“ nařídil a vyčkal, aţ muţi poklekli do sedu na patách.
Napjaté postoje Stráţkyň se uvolnily.
Podráţděn tímto intermezzem, vstoupil na terasu věţe. Bez obvyklého doprovodu si
připadal nesvůj.
Svatyně předků byla přeměněna na ošetřovnu. Na podlaze leţel do pasu obnaţený
cizinec, pokoţka se mu leskla potem. Pokrývka pod ním byla nasáklá krví. Vedle něj
klečely z jedné strany Leea-mi a z druhé stará Kchu-ti. Léčitelce se podařilo zastavit
krvácení, ale o mnoho víc, jak se zdálo, nedokázala. Hidashi zkušeným pohledem ocenil
muţovo urostlé svalnaté tělo. Vypadá dost silně na to, aby přeţil.
Schopnosti staré Kchu-ti byly vyhlášené, dokázala vyhojit téměř kaţdou ránu, pokud
nebyly váţně porušeny důleţité vnitřní orgány, ale zraněný ji musel přijmout, aby mu
pomohla vyburcovat obranný systém těla. Napadlo jej, ţe mysl Příchozího můţe být
natolik odlišná, ţe jí to nedovolí. Dcera mu to potvrdila.
„Otče, nechce se Kchu-ti otevřít! Nechápe, co se s ním děje! V očích jí stály slzy. Jak
je to dlouho, co jsem ji viděl plakat?
„Rozhodla jsem se ho „Sdílet, otče,“ přerušila jeho úvahy. „Jen tak jej dokáţeme
zachránit.“
Na okamţik na ni zůstal zírat, neţ našel slova: „Zešílela jsi?! Nic o něm nevíš! Můţeš
přijít o rozum!“
„Viděla jsem ho ve svých snech. Věděla jsem, ţe má přijít! V mých snech nesl znak
ksertu,“ namítla Leea-mi.
„Nesmysl! Já…“ dharma se zarazil. Uvědomil si, ţe nejsou sami. „Odejdi, Kchu-ti, a
počkej venku. Zavolám tě.“ Počkal, aţ za léčitelkou zapadly dveře.
„Uvědomila sis, ţe není z našeho světa?“
„Kdo by to měl vědět líp.“
„Znáš císařský edikt, který nám nařizuje zabít cokoli a ...“
„… kohokoliv kdo projde Branou,“ dokončila za něj. „No a co, odkdy Ghaniové
poslouchají Sungy na slovo? Jsou tu i jiné zákony. Nasadil svůj ţivot pro nás. Jako xara
musím dostát Závazku.“
„Nejsi jen xara. Jsi poslední našeho rodu. Nemáš právo zbytečně riskovat svůj ţivot.
Přísahala jsi Weiře.“
„Můj ţivot patří jenom mě a nyní moţná jemu,“ poloţila ruku na čelo neklidně
dýchajícímu cizinci. „Kdyby nás nezachránil, nebyla bych tu já ani ty.“ Upřeně zírala otci
do tváře svýma smaragdově zelenýma očima.
„Sardu to chtěl,“ zavrčel a uhnul pohledem. „Můj meč je jeho mečem, ale tohle je
něco jiného. Sdíleny byly vţdy jen děti, nikdy dospělí. I tak to tři ţeny, z našeho rodu,
stálo ţivot.“
„Znám kroniky. Byly slabé. Já ne,“ pronesla pevně. „Udělám to sama, pokud mi
nepomůţeš! Při památce mojí matky!“
„Jsi stejně šílená jako ona,“ rezignoval. „Jestli přeţije. Jestli přeţijete oba,“ opravil se.
„Jak vysvětlíš, odkud se objevil?“
„Tenhle most přejdeme, aţ k němu dorazíme,“ ocitovala mu jeho oblíbené přísloví.
Přešla ke stěně za posvátným stromem, stiskla jeden z kamenů v úrovni pasu. S
tichým cvaknutím se před ní otevřela skrytá dvířka. Sáhla do otvoru, vyňala svitek a
lahvičku z modrého skla, se zabroušenou zátkou. Lahvičku podala otci.
Při pohledu na monogram na uzávěru dharmovi vyschlo v hrdle. „Myslel jsem, ţe
všechny její věci byly zničeny.“
„Všechny ne,“ odpověděla měkce. „Dej, prosím pět kapek do kaţdé misky s olejem.
Já se připravím. Kdybych…,“ zaváhala, „…kdybych potom toho nebyla schopná, dej věci
zpět. Dvířka stačí zaklapnout. Neotevře je nikdo, kdo není naší krve.“ Se svitkem v ruce
usedla na paty vedle muţe a rozvinula mu jej na hrudi.
Dharma s výrazem nesouhlasu, odměřil pět kapek do první ze sedmi misek s vonným
olejem rozmístěných na větvích Posvátného stromu. Olej se sám vznítil, začal vydávat
těţký aromatický zápach. Jeho vůně v něm vyvolávala vzpomínky, které mu nepatřily.
Vzpomínky na obřad, kterého se osobně nikdy nezúčastnil. Jak daleko se moje dcera
vydala po zapovězených cestách? Kam aţ ji dovedla Paměť krve?
Leea-mi stočila svitek a svému otci pokynula, aby usedl proti ní tak, ţe cizinec leţel
mezi nimi. Se zavřenýma očima začala zvolna pravidelně dýchat, aby se soustředila. Po
chvilce se v jejích dlaních, spojených do tvaru misky, objevily první záblesky, které
postupně jasněly, aţ vytvořily kouli modrého pulzujícího světla. Na čele jí vyrazily
krůpěje potu a ruce se jí začaly třást, jako by drţela něco nesmírně těţkého. Hidashi jí
podepřel dlaně svými. I on intuitivně věděl, jak si má počínat.
„Opravdu to chceš udělat?“ pokusil se ještě naposled zviklat její rozhodnutí.
„Ano, otče.“
„Je to chyba, ale pomůţu ti. Jen kvůli tobě!“ Pomalu, přesunul jejich spojené dlaně
nad cizincovu hruď. Modrá koule teď svítila natolik intenzivně, ţe prozařovala muţovo
tělo, odhalovala kosti a vnitřní orgány. Ruce dharmy a jeho dcery vypadaly průsvitné
jako ze skla.
Z modré koule přeskakovaly světelné pulsy k tváři cizince a Leea-mině i jeho. Modrá
záře začala pulzovat a rotovat mezi nimi. Masité výplně tváří zůstaly jen jako průzračný
opar na skeletech kostí a lebky zíraly jedna na druhou. Bylo to děsivé. Hidashi-dhaovi
letěl před očima kaleidoskop výjevů z ţivota Příchozího, jeho vlastního i dceřina a těch
co byli před nimi. Po chvíli jej pronikavá bolest v hlavě donutila přerušit spojení, uţ
nemohl pokračovat. Vstal na nejistých nohou, přešel za dceru a vloţil jí ruce na ramena,
aby podpořil její ţivotní sílu.
„Nepřestávej dýchat, prosím. Dýchej!“ slyšela z dálky Lea-mi otcův hlas. Vysílením se
celá třásla, připadalo jí, ţe vzduch má hustotu vody. Šla ve vzpomínkách dál a dál dále
neţ se dostala při jakékoliv meditaci. Vydrţela do chvíle, kdy barevné výjevy vystřídal
temný černý záblesk, ve kterém se ztratila.
Dveře svatyně se rozletěly a dovnitř vtrhly Stráţkyně. Dhami leţela zhroucená na
podlaze a potácející se Hidashi, k tomu neměl daleko.
„Vemte ji na loţe a zůstaňte u ní po zbytek noci. Zavolejte Kchu - ti,“ nařídil ztěţka.
Sotva se vzdálily, skryl do tajné schránky svitek s lahvičkou a uzavřel ji.
„Dělej, co umíš,“ řekl léčitelce. „Pokud neuspěješ, nebude ti to vyčítáno. Ale jakákoliv
zmínka o něm,“ kývl hlavou k cizinci na podlaze, „mimo tyto zdi, bude stát hrdlo tebe i
tvou rodinu.“
„Jistě dharu, znám své povinnosti,“ uklonila se léčitelka.
Hidashi-dha důstojně opustil místnost, ale za dveřmi se vyčerpaně opřel o stěnu.
Pozvedl tvář k Rudému bohu na obloze. „Ať se naplní tvá vůle, Sardu. Ty jsi jej přivedl.“
4. Dívka a havran
Havran přelétal nad divokým údolím řeky Ogawy. Před soumrakem ještě kontroloval
teritorium. Nezdálo se, ţe by mu sem vlétl nějaký vetřelec, který by nechtěl respektovat
jeho autoritu. Tady na Vysočině a v niţších polohách řeky, byli samotářští příslušníci
jeho druhu nespornými pány nebe.
Na malé pasece poblíţ brodu našel jaguára trhajícího uloveného vodního buvola.
Opatrně se k němu snesl s úmyslem ukrást mu pár chutných soust, ale kočkovitá šelma
si kořist ostraţitě střeţila a nedala mu šanci.
Rráá poodletěl do koruny statného ksertu, aby počkal na zbytky z hostiny predátora.
Jaguár rychle hltal maso a drtil v zubech kosti.
V křovinách na okraji porostu zašelestily větvičky. Rráá shora viděl, jak se mezi
kořeny stromů tiše proplétají dvě dlouhá zelená těla s kůţí pokrytou černými a rudými
pruhy - párek zergunů na lovu. Asi šestimetroví ještěři podobní stavbou těla varanům
stanuli na okraji mýtiny se strnulou nehybností plazů. Po tichém zasyčení, vyrazili a vrhli
se na kočkovitou šelmu. Zubaté tlamy se zahryzly do koţešiny a drápy, jejich hlavní
zbraň, ji začaly drásat, aţ kolem létaly cáry kůţe a masa.
Jaguár se s obtíţemi uvolnil, několika skoky dosáhl nejbliţší stromu, obratně vyšplhal
do jeho větví a vydal se po jedné ze stezek stromových vačic. Zergun chrčivě zařval za
vzdalující se kočkou a spolu se samicí se vrátili ke kořisti. Chytili ji do zubatých tlam a
společnými silami vlekli do křovin, kde měli doupě.
Havran znechuceně vzlétl, po zergunech nikdo nedojídal, kořist vţdy spotřebovali do
nejmenší kostičky.
Uţ znovu ve výšce ucítil, ţe ho volá jeho přítelkyně. Co se ve věţi usídlil ten zakrslý
černohnědý woorl, přišla o velkou část jeho přízně. Vetřelec si jej dovolil uţ dvakrát
prohnat a vydával u toho ty svoje směšné štěkavé zvuky. Nezůstal mu samozřejmě nic
dluţen, ale přece jen bylo jistější, drţet se od jeho zubů stranou. Při představě soka
několikrát nespokojeně zakrákal, ale přece jen změnil směr letu, zpět proti proudu. Být
dnes úspěšnější v pátrání po kořisti, asi by ho tak snadno nepřivolala.
---
Dhami čekala havrana na svém oblíbeném místě, na zastřešené terase obklopující
korunu Štíhlé věţe. Seděla na římse, jen na dlaň od volného prostoru spadajícího do
hloubky údolí.
Řeka z této výšky připomínala spíš potok. Ne poprvé myslela na to, ţe by stačil jen
malý pohyb a mohla by letět, alespoň na chvíli volná, jako její přítel Rráá. Nad hlavou se
jí klenul kamenný oblouk tvořící obrovské půlkulaté okno, otevírající pohled na klikatící
se říční údolí a vesnice, rozhozené tu a tam po zvlněné pahorkatině. Kolem vesnic se
šířily plochy holých pastvin a polí, vyrvané z hlubokých lesů - zdroje dřeva, které bylo
spolu s vlnou a ţelezem hlavním bohatstvím Weiry.
S přibývajícím večerem postupně umlkala kladiva kovářů. Pevnost se připravovala ke
spánku, ale i tak sem z niţších pater kasáren a hospodářských budov doléhalo hučení
jako ze včelího úlu.
Vrchol Štíhlé věţe sdílela Leea-mi obvykle jen se Stráţkyněmi. Sluţebnictvo
odmítala, její ţivotní styl byl natolik skromný, ţe je nepotřebovala. Většina komnat na
podlaţí byla prázdná, aţ na Svatyni předků, kde Kchu-ti pečovala o zraněného cizince.
Stráţkyně ji provázely, ať se hnula kamkoli, od jejích čtrnácti let, poté co poprvé a
zatím naposled navštívila Sundhaicu a císařský dvůr. Nejdřív usilovně protestovala, ale
později byla ráda, ţe tímhle způsobem získala pět přítelkyň, se kterými si byla bliţší neţ
s kýmkoli předtím. O to bolestněji ji zasáhla ztráta dvou z nich. „Ghiro, přestaň brečet,“
napomenula přenosem nejmladší Stráţkyni, která hledala, ale nenacházela útěchu v
náručí starší Ogamy. Pořád dokola dhami posílala obrazy, ve kterých viděla své druţky
umírat.
„Odpusťte paní,“ omluvila se a uzavřela svou mysl.
„Tady je vše v pořádku. Nemyslím, ţe by se nás pokusili napadnout v pevnosti,“
hlásila Meru-ki od Spojovacího mostu.
Přes pouto se Stráţkyněmi se dnes dhami cítila sama, jako většinu svého ţivota.
Soustředila se a znovu vyslala prosbu Rrááovi, aby se vrátil. Dnes potřebovala
společnost. Uţ pátý den se na večerní obloze zjevovala tvář Sardy a zalévala vše rudým
svitem. Vojáci na Spojovacím mostě se přeţehnávali znameními majícím odehnat zlé
duchy. Věděli o dhami, i kdyţ se její štíhlá postava ztrácela v šeru terasy. Určitě
nesouhlasili s tím, ţe bez důvodu zůstává pod noční oblohou, ale jejich názor pro ni nic
neznamenal.
Bylo období vlády Rawat a vichry provázející zjevení Rudého boha jiţ částečně pominuly.
Kamenná pevnost nakumulovala přes den spoustu ţáru. Tady nahoře bylo chladněji, ale
kameny ještě hřály. Poloţila si na ně dlaně a snaţila se načerpat teplo do svého těla. Stále
se cítila vyčerpaná. Sdílení jí vzalo spoustu sil.
Ten, kdo ji neznal, mohl budoucí dědičku provincie pokládat za jednu z dalších ţen
slouţících v pevnosti ve zbrani. Před honosnými kimony dávala přednost jednoduchému
černém gibuši, sestávající z dlouhých kalhot a haleny, jejíţ cípy se překládaly přes sebe a
pohromadě je drţel v jejím případě sloţitě zdobený opasek obi. Od svých Stráţkyň se lišila
jen květem ksertu vytetovaným na čele a temně rudými vlasy, které na ţádost otce nosila
většinu času zahalené.
S přibývajícím soumrakem se na vrcholcích stupňovitých chrámů v okolí začaly
rozţínat ohně. K ránu budou Zasvěcení přecházet po ţhavém popelu a ve svých
modlitbách prosit Sardu, aby ušetřil jejich svět. Patrně jiţ byla prolita krev, jako obětina.
Mohla jen doufat, ţe tekla pouze krev zvířat. Šeptalo se, ţe Vrazi klanů Kruhu smrti se v
těchto dnech potulují s tvářemi zbarvenými rudou hlinkou a běda osamělému poutníkovi,
na kterého narazí. Ve Weiře ještě před pár desítkami let téměř neexistovali, ale teď, co
se jim dostávalo podpory ze Sundhaicu, se znovu rozlézali po říši jako mor.
Leea-mi se cítila být s hrozivou tváří Rudého boha spřízněna, byl tím prvním, co
spatřila po svém narození. Její matka, třetí den po jeho zjevení, utekla do lesů kolem
Ogawy, kde porodila. Otec ji vystopoval, nebo spíš to co z ní zbylo, aţ k ránu. Říkalo se,
ţe jej k ní dovedl řev jaguára, ale to nedávalo smysl. Od otce věděla, ţe matka
poslouţila za potravu smečce woorlů, která do lesů zavítala z hor. Po jeho příchodu
zmizeli v hloubi lesa a na velkém balvanu zanechali novorozenou holčičku s temně
rudými vlasy a bílou pletí.
Kdyţ se dharma sklonil nad klidně leţícím dítětem, setkal se se zkoumavým
pohledem zelených očí, které si ho zvědavě měřily. Tehdy poprvé někdo z jeho druţiny
zašeptal „vědma“. Leea-mi zůstaly v paměti jen zlomky vzpomínek: zubaté tlamy woorlů,
jak ji očichávají a olizují; rudá tvář Sardu zalévající svými paprsky okolní krajinu a
zachmuřená tvář otce, ve které nebyla ani stopa radosti nad tím, ţe nalezl své dítě.
Havran se dostavil tak tiše, ţe nezaregistrovala jeho přílet. Několikrát přešlápl po
kamenné římse, zatřásl křídly ve snaze upoutat její pozornost, a kdyţ to nestačilo,
nespokojeně zakrákal. Neměl rád, kdyţ vzpomínala na den svého zrození.
„Klid, Rraá!“ natáhla ruku a pohladila ho po černém kovově lesklém peří. Sáhla za
okraj haleny a vytáhla tělíčka dvou pískalek, o které připravila místního zirga. Rozbalila
hadřík, ve kterém je měla, a poloţila je před havrana na římsu. Uvědomila si, ţe je jejím
přítelem uţ sedm let.
Před sedmi lety tu seděla, stejně tak jako dnes, kdyţ tenhle Posel osudu, přiletěl
odkudsi ze tmy, usadil se na zdi vedle ní a oslovil ji svým dlouhým tázavým „Krrááá“
Leea byla poslední v rodové linii rodu Ghana. Kdysi početný rod byl stále více nucen
předávat správu nad městy a pevnostmi Weiry svým vazalům. Dharma doufal, ţe
spojením své dcery s potomkem některého z urozených rodů zajistí pokračování jejich
pokrevní linie. Od dosaţení její dospělosti aţ doteď se snaţil pro ni zajistit vhodného
manţela, ale uţ se zdálo být téměř jisté, ţe jeho naděje nebudou naplněny.
Leea-mi vnímala jiţ od dětství, mezi sebou a ostatními, bariéru odlišnosti. Většina
dětí z řad vyšší šlechty, se kterými se stýkala, se blíţila svým vzhledem ideálu Staré
rasy, ke kterému měla, byť urozená, dost daleko, a to i na členku rodu Ghana.
Někdy, kdyţ se Leea-mi setkala s pátravým Hidashi-dhaovým pohledem, podezírala
jej, jestli nelituje toho, ţe přišla na svět. Pokud by nebyla, mohl by se znovu oţenit a
zplodit „zdařilejšího“ potomka. Respektovaná tradice mu zakazovala uzavřít nový
sňatek, pokud zde byly děti z předchozího manţelství.
Dhami dlouho usilovala, aby svou odlišnost skryla. Při oficiálních příleţitostech si líčila
tvář na tmavší odstín a protahovala linii očí. Odnaučila se dokončovat za jiné jejich řeč,
kdyţ jejich myšlenkové pochody ve srovnání s jejími byly příliš pomalé, a snaţila se, aby
se v její přítomnosti nedělo nic „neobvyklého“.
Výběr Cesty xary byl jednou z prvních váţných rozepří mezi ní a otcem na prahu
dospělosti. Leea-mi chtěla být xarou, tak jako v minulosti kaţdý muţský potomek jejich
rodu. Byť to její zjev nepotvrzoval, v jejích ţilách kolovala neklidná krev Staré rasy,
pohrdající změkčilostí většiny současné šlechty. Dharma se však obával toho, ţe ţádný
urozený, který sám nenastoupil tuhle cestu, se ji neodváţí pojmout za manţelku. Jak se
ukazovalo, měl pravdu.
Z jejích dvou tehdejších ručitelů, ţil uţ pouze mistr meče Benjiro-ka. Otec mu nikdy
neodpustil, ţe ji připravil proti jeho vůli na Velký rituál, ale před naplněním Kodexu Weiry
se musel sklonit i on.
Moţná bylo jen logické, ţe Leea-mi to, co nenacházela u lidí, hledala jinde. Její
schopnosti sahaly daleko za obvyklý Dar urozených. Mohla komunikovat nejen se
zvířaty chovanými jako přátelé lidí, ale částečně i s těmi divokými. U zvířat hledala a
nacházela doteky lásky bez předsudků a postranních myšlenek.
Ne vţdy to bylo bezpečné, jak zjistila, kdyţ v osmi letech potkala medvědici s
medvíďaty a jen taktak se zachránila útěkem. Některá zvířata, stejně jako lidé, se prostě
nechtěla domluvit. Ta protivná stará dáma byla přesvědčena, ţe dobrý člověk je jen
mrtvý člověk a jejím medvíďatům přijde vhod.
Nejvíc dhami od dětství milovala koně, jejichţ chov patřil k výsadám šlechty Weiry.
Koně, Rráá a Stráţkyně byli ti jediní, v jejichţ přítomnosti mohla být sama sebou.
Příchod Sardu, který spatřila jiţ počtvrté ve svém ţivotě, téměř definitivně pohřbil
naděje jejího otce ji provdat za urozeného, který by se jí svým postavením mohl alespoň
částečně rovnat. Podle tradice dívky z nejvyšších rodů vstupovaly do manţelství mezi
čtrnáctým a jednadvacátým rokem. Věk do jednadvaceti let se pokládal za nejvhodnější,
aby mladá ţena mohla bez rizika porodit zdravého dědice. Ona sama se starou necítila,
její tělo bylo stále mladé a pevné, moţná jen v koutcích úst, kdyţ se ráno prohlíţela v
zrcadle, zpozorovala náznak dvou smutných vrásek.
Dnes ráno potkala otce ve stájích. Vůbec s ní nepromluvil. Od Kchu-ti věděla, ţe se
nechává informovat o stavu Příchozího, ale jí se na něj neptal. S kaţdým následujícím
dnem se zvyšovala pravděpodobnost, ţe mladý muţ zůstane jen tělesnou schránkou
bez rozumu. Uţ si nebyla jistá tím, jestli se rozhodla správně. Ode dne Sdílení neměla
jedinou vizi budoucího, zato měla spousty zlých a ošklivých snů, kterým nerozuměla.
Tolik touţila po uznání svého otce a tak málo se jí ho dostávalo! Měla pocit, ţe je v
pasti, ze které není úniku, ale nechtěla se vzdát, byla přece xara a dhami Weiry!
„Pomoz mi, Sardu!“ obrátila tvář k noční obloze. „Přísahám, ţe budu velkou, velkou a
slavnou dharu! Můţu mít ještě spoustu dětí! Naši nepřátelé budou před námi strachy
zalézat jako zirgové do svých děr. Uvidíš!“ šeptala k noční obloze, ale Rudý bůh jen dál,
lhostejně zaléval svou září pevnost a jí se nedostalo ţádného znamení, ţe její prosbu
přijal.
Přitáhla si havrana k sobě a ukryla tvář mezi jeho křídly.
5. Strážkyně
Daniel pochodoval v čele armády. Nad sevřenými šiky kopiníků a střelců vlály
rudočerné praporce. Cítil tíţi zbroje, pach potu vojáků, kteří kráčeli spolu s ním, a bolest
ze zranění na pravé paţi. Věděl, ţe tohle je rozhodující bitva, ve které mu zbývá buď
zvítězit, nebo padnout. Vyšli na návrší. Pod sebou uviděli nepřítele, jeho vojsko nebylo
silnější, ale vznášeli se nad ní dva obrovští draci a další čtyři se procházeli mezi šiky.
„Připravte samostříly a nechte pěšáky rozestavit po úbočí do pozice Sar. Necháme
Sungy, ať na nás zaútočí,“ nařídil důstojníkům. Prapory v rukou signalistů začaly svůj
sloţitý tanec a armáda se rozmísťovala podle jeho pokynů. Na křídla najíţděly obrovské
samostříly na kolech, kaţdý tlačený dvaceti vojáky. Do těchhle zbraní vkládal hodně
nadějí, pokud s nimi dokáţou draky zabít, mohou bitvu vyhrát.
Do snu mu proniklo krákání, které zahnalo vizi armád. Pootevřel oči. První, co spatřil,
byl obrovský havran na hřadě připomínajícím stylizovaný kmen stromu, se sedmi
větvemi, na jejichţ koncích byly misky ze ţlutého kovu. Strom ţivota - vyvstalo mu v
mysli pojmenování.
Pokusil se posadit, ale bolest mu projela ramenem jako ostrý nůţ a srazila ho zpět na
pokrývky. Pohlédl na svou hruď. Pod levou klíční kostí viděl zarudlou částečně
zacelenou jizvu.
Vše kolem bylo cizí, a přesto důvěrně známé. Nacházel se v kamenné místnosti s
kresbami bytostí i zvířat, jejichţ podoby mu byly vzdáleně povědomé. Na stěnách byla
spousta malých výklenků s různě tvarovanými nádobami, z nichţ některé vyhlíţely velmi
staře. Odněkud věděl, ţe jsou to urny s popelem mrtvých. Úzkým oknem zakončeným
lomeným obloukem vyplněným nekvalitním sklem se prodíraly sluneční paprsky. Leţel
na několika vrstvách rohoţí, nahý aţ na bederní roušku z černého měkkého plátna, a k
levému boku se mu tiskl Astor a jemně jej pošťuchoval čumákem. Pes náhle zpozorněl a
obrátil hlavu k těţkým kovaným dveřím uzavírajícím místnost.
Dveře se odsunuly, dovnitř vstoupila stařena v temně rudém kimonu, s bílými vlasy a
tváří protkanou desítkami vrásek. Poklekla na rohoţ vedle Daniela, mlčky ho vzala za
zápěstí a zkoumala puls. Astor se zvedl, zaujat druhou příchozí, mladou ţenou v bílém
hedvábném plášti s kapucí, která jí zakrývala vlasy a část tváře. Pohybovala se rychle a
s jistotou. Nejdřív šla ke kamenné skulptuře, na které seděl havran. Lehce se před ní
uklonila, cosi zašeptala a sejmula kapuci. Rozpuštěné vlasy se jí roztekly po bílém
hedvábí jako temnorudý vodopád. Pohladila po hlavě havrana a obrátila se ke stařeně:
„Kchu-ti?“
Jak promluvila, Daniel ji poznal. Vybavila se mu ve chvíli rezignace, tam v lese, kdyţ
sklonila meč v očekávání smrtících šípů, i slova její písně: „Asharto, loučím se s tebou a
vydávám se na cestu…“ Nyní působila stroze a chladně. Na první pohled v její tváři
upoutávaly pozornost plné rty, velké oči a tetování rozvitého květu na čele.
Pod rozevřeným pláštěm měla kalhoty s širokými nohavicemi. Kabátec kimonovitého
střihu obepínal štíhlé tělo s nepříliš velkými ňadry. Přes poměrně vysokou postavu
působila křehce. Splývavou linii pláště narušovala kontura meče zasunutého za sloţitě
vyšívaným opaskem. Z drţení těla i výrazu tváře vyzařovala netrpělivost s odtaţitostí,
sebevědomí rychle soudícího mládí, ochotného přisoudit chybu kaţdému, kromě sebe.
Její věk odhadoval tak na sedmnáct maximálně osmnáct let.
Trochu ţárlivě se díval na Astora, jak přešel k rudovlásce a s poţitkem se od ní
nechává hladit. Její výraz zněţněl a dobrman se k ní choval se zahanbující servilností.
Mladá ţena si ani na okamţik nepřipouštěla hrozivost jeho tesáků a fakt, ţe pes je pro ni
neznámý.
Pátravě pohlédla Danielovi do tváře. Při střetu s jejíma očima měl pocit, jako by se
mu na okamţik zastavilo srdce a současně měl vizi velké kočkovité šelmy. Otřásl se,
jako by po něm přešel mráz. Vize zmizela, zůstaly jen smaragdově zelené oči, skrývající
hlubiny, na jejichţ dno nedohlédl.
Pěkná pastička, pomyslel si. Od té se drţ, Dane, dál.
Přitaţlivé ţeny zatřiďoval do tří šuplíků. Krásné ţeny s osobností, které byly pro něj
potencionálně nebezpečné tím, ţe by si k nim mohl vytvořit hlubší vztah, to byly
„pastičky“. Jim se ze zásady vyhýbal a nepřipustil, aby jejich vztah překročil formální
hranice. Pak tu byly dívky „kámošky“. Jejich společnost vyhledával rád a často, a pokud
uţ měly svého „majitele“, tím lépe, alespoň nehrozilo nebezpečí, ţe by se mu chtěly
pověsit na krk, ale ani to nefungovalo vţdy na sto procent. Pak tu byly ještě „nouzovky“,
kdyţ uţ nebyla ţádná kámoška po ruce. Byl koneckonců jenom chlap.
Po Lan mu zůstala v srdci nezhojená bolestivá jizva, ale teď po letech uţ měl
pochybnosti, zda by jejich vztah fungoval. Na manţelství nevěřil a o lásce měl
pochybnosti. Byl přesvědčen, ţe je to fikce, do které muţ se ţenou upadá. Lásku
povaţoval ze strany muţe za pouhou projekci, kdy přitaţlivá ţena je promítacím
plátnem, samozřejmě čím hezčí tím zrádnějším, na které si muţ projektuje své sny a
touhy. Obdaří ji vlastnostmi a charakterem, který vůbec nemusí mít, coţ, pokud se
vezmou, vede ve finále ke společnému rozladění. Ve chvíli, kdy oba prohlédnou, se pro
ţenu i ten sebelepší muţ stane „jen manţelem“, který nikdy není schopen beze zbytku
plnit její očekávání. Muţ po čase zjistí, ţe se zamiloval pouze do snů a iluzí, se kterými
má ţena, jiţ si vzal, jen velmi málo společného. Kaţdodennost a disharmonie nakonec
zabije kaţdý vztah, a pokud ti dva spolu zůstanou, tak jen kvůli dětem, majetku nebo ze
setrvačnosti.
„Zlatý kámošky!“ říkával kamarádům, kdyţ si mu vylévali srdce nad svými problémy v
rodinách. „Manţelku? Děkuji, nechci! To uţ je lepší můj pes.“
„Dnes vypadá, jako by nás vnímal,“ pronesla melodicky rudovláska.
„Myslím, ţe je na dobré cestě, dhami,“ souhlasila stařena. Pustila jeho ruku a síť
vrásek v její tváři, se zformovala v překvapivě teplý úsměv.
Jmenuje se Dhami, pomyslel si Daniel, a v duchu se pokusil to jméno vyslovit. Dhami.
znělo to měkce, skoro mazlivě.
„Dobrá práce, Kchu-ti. Slibuji, ţe tvoje děti a vnoučata nepoznají hlad, co budou stát
sídla rodu Ghana.“
„Díky, paní.“
„Jak odhaduješ, ţe bude dlouho trvat, neţ bude v pořádku? Kdy promluví?“ mladá
ţena odstrčila psa a do tváře se jí vrátila netrpělivost. „Promluví vůbec?“
„Sardu mi pomáhá,“ šeptla léčitelka s pokorně sklopenou hlavou. „Uzdravuje se
rychleji neţ kdokoli, koho jsem dříve léčila. Myslím, ţe za pět úsvitů, pokud se nestane
něco nepředvídaného, vstane.“
To rád slyším, ale chovají se, jako bych tu nebyl, pomyslel si Daniel.
„Bude v pořádku i jeho mysl?“ chtěla vědět rusovláska.
„Těţko říct. Vy jste v pořádku, dhami?“ zeptala se stařena a poprvé pohlédla mladé
ţeně do tváře.
„Ovšem. Nestarej se.“
„Mohu vědět, odkud ten muţ pochází? Moţná by mi to usnadnilo léčení. Je to kovář?“
„Proč?“
„Vidíte? Tady,“ ukázala stařena na několik zhojených jizev na Danielově trupu s
namodralými okraji, kde v ranách zůstal uhelný prach. „Viděla jsem podobná zranění u
kovářů pracujících v dolech.“
„Moţná? Máš příliš otázek. Nemusím ti připomínat, ţe pokud se o něm někde zmíníš,
přijdeš o hlavu!“
Daniel měl pocit, jakoby v tónu rudovlásky zaslechl temné zavrčení. To nebyla planá
výhruţka. Na okamţik tu byla zpět vize velké kočkovité šelmy. Co seš zač? Vypadáš jak
anděl, ale budeš pěkná mrcha.
Dívka se po něm překvapeně ohlédla, jako kdyby zachytila něco z jeho negativních
emocí.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se pomalu a zřetelně.
„Da-niel,“ vypravil s obtíţemi.
„Dhaníl,“ vyzkoušela jeho jméno, „a tvůj přítel?“ kývla hlavou k dobrmanovi, který se
zase vetřel do její přízně a vynucoval si hlazení.
„A-astor,“ odpověděl na její otázku. Jaký by asi byl dotyk té jemné ruky? Pomyslel si.
„On mluví! A vypadá, ţe i rozumí!“ obrátila se dívka vzrušeně na stařenu a tvář jí oţila
přílivem emocí. Následovala palba slov určená střídavě jemu, stařeně a dokonce i
Astorovi, ke kterému sklonila tvář a radostně s ním třásla. Daniel nerozuměl vůbec
ničemu a aţ konečně zvolnila tempo řeči.
„Můj přítel se jmenuje Rráá,“ kývla hlavou k havranovi, jevícímu evidentní
nespokojenost nad pozorností, projevovanou psovi. „Jsem Leea-mi wer Hidashi-dha te
Ghana, náš rod je ti velmi zavázán. Chci, abys mi vysvětlil …“
„Promiňte, dhami,“ přerušila ji stařena uctivě, ale nekompromisně. „Neměl by ještě
mluvit. Kdyţ dovolíte, budu pokračovat v léčení.“ Poklekla vedle Daniela a zakryla mu k
jeho lítosti výhled na rudovlásku. Zvolna poloţila své spojené ruce na jeho ránu a začala
mumlat zaříkání. Na chvíli pocítil vlny tepla, jak mu procházejí tělem, soustřeďují se v
místě zranění a pak se mu vědomí zakalilo.
--Daniel nedokázal odhadnout, po jak dlouhé době se zase probral. Místnost zůstala
stejná, včetně havrana na kamenném stromě. Tentokrát seskočil ze svého podivného
hřadu a kolébavým krokem přešel k němu.
„Krrrááá. Krrrááá.“
Daniel měl na sobě černé kimono z látky připomínající bavlnu. Uţ mu bylo lépe,
dokonce se dokázal zdvihnout na lokty.
„Tak … co mi … chceš, Rráá … Ty … sta…rej šizuňku … Do jakýho … maléru jsi …
mě … dostal?“ Jazyk měl podivně neohebný a jen stěţí skládal slova. Přesto se havran
zatvářil, pokud to bylo moţné, ukřivděně a vyslal k němu vlnu nelibosti.
Blbnu. Zatřásl Daniel hlavou.
„Kde je … Astor?“ uvědomil si nepřítomnost psa.
Havran se k němu natočil jedním ze svých očí a jemu se zdálo, ţe vidí rudovlásku,
jak se honí s dobrmanem po trávníku v doprovodu dvou koní, kteří kolem ní pobíhali
jako kůzlata. Současně cítil i nelibost, jakou to v ptákovi vzbuzovalo.
„Kruci. Nejspíš mám halucinace.“
Hlavou mu proběhly stovky vzpomínek, o kterých nedokázal určit, zda jsou skutečné
nebo snem. Připomněl si, jak dívka se stařenou projevovaly starost o jeho duševní
zdraví. Mladá ţena v bílém mohla být lékařka? Nejspíš jsem někde v blázinci v pěkné
polstrované cele. Povídám si s imaginárním havranem a zdá se mi, ţe jsem v nějakým
filmu od Kurosawy. Koneckonců Marta mi slibovala, ţe skončím ve cvokárně, kdyţ se
brzo neoţením. Nikdy bych neřekl, ţe bude mít tak dobrej odhad. Neměl jsem se od ní
nechat zachránit? No, hezký nohy nejsou všechno, zašklebil se. Definitivně se rozhodl
přestat si dělat starosti se svým duševním zdravím. Koneckonců tyhle fantasmagorie
vypadaly docela zajímavě.
„Co … ti … říká … never more …, havrane?“
Zarazilo jej, jak snadno mu přešel přes rty úryvek staré básně, oproti čemukoli co se
pokoušel nahlas vyslovit před tím.
„Never more. Never more,“ zopakoval to. Šlo to snadno! „Hastala vista, bejby!“ zkusil
oblíbené úsloví z Terminátora a opět v tom nebyl problém. „No tak … to je … te…da fór
… jak se zdá … tak … mám … potíţe … jen s … mateřštinou.“ Klesl unaveně na
pokrývky.
Vstupní dveře cely se se zaskřípěním odsunuly a dovnitř vešly dvě ozbrojené mladé
ţeny.
„Stráţkyně“, vybavil se mu pojem, jehoţ obsah mu unikal. Přes vcelku půvabné tváře
jejich oděv vyvolával strohou účelností výhruţný dojem. Od hrdla do poloviny stehen a
po předloktí je chránily drátěné košile kopírující těla jako druhá kůţe. Obě měly na
levém rameni připevněn stříbrný štítek s rytinou květu, který byl jejich jedinou ozdobou.
Pasy jim obepínaly široké koţené opasky se zavěšenými brašničkami. Opasky neslo
řemení, na zádech se sbíhající v širokém „V“, s dvojicí sai - půlmetrových bodných
zbraní s krátkými postranními rameny. Rukojeti sai mírně vyčnívaly nad ramena tak, aby
je měly v dosahu a navíc měla kaţdá za opaskem dýku a meč v lakovaném pouzdře.
Daniel si připomněl, s jakou snadností mu podobná zbraň zajela do těla, a zamrazilo
ho. Pod řemením a kovovou zbrojí měly ţeny jednotný černý oděv sestávající z kalhot a
kabátce s mírně rozšířenými rukávy. Nohavice kalhot byly zasunuty v ručně šitých
koţených shrnovačkách, s měkkou podráţkou, díky které našlapovaly pruţně a
naprosto tiše. Tvář té vyšší, ve které se mísily rysy evropské a asijské, měla upjatý
výraz, který doplňoval krátký sestřih vlasů. Odhadoval, ţe je tak v jeho věku. Mladší,
mohla mít podle jeho názoru tak šestnáct, byla asi o půl hlavy menší neţ její společnice.
Na první pohled ho na ní upoutaly lehce vysedlé lícní kosti a orientálně šikmé oči, které
si jej zvědavě prohlíţely. Vlasy měla staţené do ohonu sepnutého na temeni hlavy
stříbrným krouţkem.
Tak tomu hle říkám solidní iluze, řekl si, uţ ujištěn, ţe se buď zbláznil, nebo má sen,
který začíná být docela zajímavý, a neviděl důvod, proč si jej trochu neuţít.
„Vítám … krásky. Co kdybyste … si odloţily to ţele…zářství … a šly … trochu potěšit
… unaveného … bojovníka,“ vypravil ze sebe.
Ta vyšší byla u Daniela okamţitě. Ozvalo se syknutí tasené zbraně a hrot meče
spočinul na jeho hrdle. Kruci, to uţ se ani nezmůţu na slušnej erotickej sen?
„Snad … snad … jsem … tak moc neřek …“ omlouval se, se snahou o smířlivý
úsměv. Pohled té menší se na okamţik rozostřil.
„Paní říká, ţe máme být trpělivé. Nejspíš se mu to v hlavě plete,“ obrátila se na vyšší
společnici, ale ta pouze přesunula hrot meče k jeho uchu.
„Vaţ slova, cizinče! Dhami nám nedovoluje tě zabít, ale …,“ přejela mu chladnou
čepelí po boltci. „Moţná by jí nevadilo, kdybychom ti upravily uši, tak jak to má tvé
zvíře.“
Ţenskejm by neměli dovolovat nosit nic ostrýho, pomyslel si. Zavřel křečovitě oči. Ať
jsem na Havaji! Palmy, moře, holky nahoře bez …
Otevřel oči. Byly tu stále a ta vyšší dosud neodklonila meč od jeho obličeje. Asi se
jich nezbavím. Co jsem, komu udělal? No nic, půjde to jinak. Znovu zavřel oči, sevřel
mezi prsty kůţi na noze a vší silou se štípl.
„Aůů,“ zaskučel tiše, ale nic se nezměnilo. „Do prčic, kde to jsem?“
Výbuch smíchu, na okamţik překonal sebeovládání menší dívky, Daniela aspoň
trochu uklidnil. Konečně lidská reakce ze strany těch dvou. Budu to muset zkusit ukecat.
„Odpu...sťte, dlouho jsem neviděl tak pů...vabné mla...dé dámy. Máte móc hez...ký
meč madam, ale na mě ho nepotřebujete.“
Teď uţ i vyšší ţeně zacukalo koutky úst a stáhla zbraň zpět.
„Pro tentokrát tě nepotrestám, ale ať se to neopakuje,“ neodpustila si výhruţku.
Ách jo, povzdechl si v duchu, zase jedna, co si musí za kaţdou cenu dokazovat
převahu nad chlapem. Asi bude lepší drţet hubu, neţ se dám dohromady.
„Tebe znám,“ kývl na menší s tváří japonské panenky. „Byla jsi tam v lese, ţe?“
„Ano, pane,“ uklonila se. „Jsem Ghira-ki wer Madru-ma. Hlásím se ke svému
Závazku. Můj meč je tvým mečem.“
„Stačí, kdyţ ho ode mě budeš drţet dál,“ ujistil ji. Úsměv a veselé jiskřičky v jejích
očích se mu zamlouvaly. Nepřehlédl pěkně vyvinuté poprsí, které ani zbroj zcela
nezakryla. Přesně moje krevní skupina, ocenil ji v duchu.
„Kam jsem se to dostal? Točíte tu film? To kolem jsou dekorace?“
„Jsi na Khaicuru, v sídle dharmy Weiry a máš tu čest se Stráţkyněmi rodu Ghana.
Jsem Ogama-ki wer Oracu-ka,“ pronesla starší ţena odměřeně. „Dhami nás poslala,
abychom se o tebe postaraly, cizinče. Odkud pocházíš?“
„Ze Šternberka. Proč?“
Stráţkyně se s nechápavým výrazem otočila ke své společnici a neúmyslně mu tak
předvedla dva hluboké zářezy s modrými okraji v boltci svého ucha.
„Kdo ti to udě...lal?“ vydechl zděšeně Daniel. „To měl na uších i ten chlap se
se...kyrou?“ připomněl si střet, do kterého se zapletl a současně se mu vybavil hnusný
zvuk, se kterým muţi praskla lebka. Snad jsem nikoho nezabil? Nejspíš jen jeden z těch
snů. Ale ta hezčí v něm byla?
„Jsem xara, mám ti to snad dokázat?!“ sáhla Ogama-ki opět po zbrani
„Jestli budeš pěnit … pokaţdé, kdyţ něco řeknu…, tak mě můţeš rovnou
zabít…Myslím, … ţe dorazit … mě … ti nedá … moc práce, Stráţkyně.“
„Nyní je pod mou úroveň s tebou zkříţit zbraň. Ale střes se, aţ budeš při síle,“
neodpustila si výhruţku.
Danielovi se zatočila hlava a klesl zpět do pokrývek. Tenhle sen, pokud jím byl, na
nějakou erotiku opravdu nevypadal. Spíš jako trest za jeho hříchy na ţenském pokolení.
„Promiňte, dámy …,“ zívl. „Dneska uţ vás, … ţe … jsem hrdina a váš tajný … idol,
asi nepřesvědčím … Jdu spát,“ zavřel unaveně oči. „Jo, uši … prosím … nechat tak jak
jsou,“ zamumlal ještě. Propadl se do konejšivé černé tmy a zanechal vznešené
Stráţkyně jejich osudu.
6. Pevnost Khaicuru
Poté co Kchu-ti usoudila, ţe Daniel jiţ nemusí zůstávat ve Svatyni předků, mu Leeami vyhradila jednu z cel ve Štíhlé věţi.
Rychle se zotavoval. Svůj čas vyplňoval cvičením a hovory se Stráţkyněmi, které mu
pomáhaly se postavit na nohy. Jeho hlasivky se přizpůsobovaly a řeč se pro něj stávala
den ode dne snadnější, ale znát řeč, ještě neznamenalo všemu rozumět a především u
té vyšší - Ogamy - si musel dávat pozor na jazyk.
Dhami uţ neviděl. Omezila se na jediný vzkaz doručený mu prostřednictvím té mladší
- Ghiry, ţe s nikým nesmí hovořit o tom, odkud přišel.
Stále ještě si nebyl jist tím, kde se nachází. Jeho úvahy kolísaly, od spekulací o
paralelních světech, po psychologický experiment. Koneckonců ze světa, který byl
kolem, neviděl nic kromě kamenných stěn. Skleněné tabulky na okně v jeho cele
propouštěly světlo, ale byly natolik nekvalitní, ţe neviděl, co je za nimi. Okno bylo
zajištěné a nedalo se otevřít. Vzpomněl si na román John Carter na Marsu, kde hrdina
prošel jakousi jeskyní a jeho astrální tělo se přemístilo na blízkou planetu. Určitá
paralela by tu byla, přinejmenším ta chodba v podzemí. Po pěti dnech od přestěhování,
přesvědčil navečer své hostitelky, aby jej vyvedly ven.
--Kdyţ procházeli kolem komnaty dhami, kývl na Stráţkyni Meru-ki střeţící vstup. Ţena
si jej pátravě přeměřila, ale na pozdrav neodpověděla. „Ty mě taky …“ popřál jí česky.
Uţ se mu dařilo přecházet z mateřštiny do místního jazyka, který sice se škobrtáním, ale
ze dne na den lépe zvládal. Vyšli na terasu.
Ještě se zcela nesetmělo, ale na nebi jiţ zářila dvě nebeská tělesa - jedno podobné
pozemskému Měsíci a druhé o trojnásobné velikosti. Dívat se na něj bylo jako nahlíţet
do tavicí pece. Stáli na vrcholu věţe, která byla součástí komplexu staveb, s
architekturou snad inspirovanou stavbami japonských středověkých pevností, soudě dle
pozvednutých okrajů na sebe vršených střech.
Teprve teď na něj dopadla drtivá odlišnost světa, ve kterém se nacházel. Hypotézu,
ţe je předmětem experimentu mohl zavrhnout. Tyhle kulisy by nikdo nezaplatil. Zatočila
se mu hlava a zakolísal.
„Jsi v pořádku?“ podepřela ho starostlivě Ghiru-ki.
„To bude dobrý,“ procedil mezi zaťatými zuby. Nejsem na Zemi. Proboha, já opravdu
nejsem na Zemi!
„Co je tam to červený?“ zeptal se.
„Tvář Sardu - tvůrce a ničitele,“ pokynula rukou k většímu z objektů s rozpačitým
úsměvem. „Opravdu jej, Dhane neznáš?“
Daniel němě zavrtěl hlavou. Stráţkyně uţ si zvykly na roli učitelek, ale jeho absence
znalostí tohoto světa je nepřestávala překvapovat. Dhami jim sdělila, ţe prošel
Sardovou branou, ale zakázala jim vyptávat se na to, odkud přišel.
„Sardu stvořil náš svět a nyní se vrátil, aby viděl, jak nakládáme s jeho darem,“
povaţovala Ghira za nutné doplnit svůj výklad, kdyţ stále zíral nechápavě. „Říkáme mu
také Rudý bůh. Sardu si bere naše ţivoty, jako výkupné za trvání tohoto světa. Kaţdý,
kdo zemře, se vydává na cestu k němu a on rozhodne o jeho dalším osudu. Někomu
dovolí zrodit se znovu a jiného, pokud překročil míru utrpení způsobené jiným, pošle
bohu zla Temurovi.“
Ogama při vyslovení zlověstného jména rychle spojila prsty ve znamení mající
odhánět zlé duchy.
„Sardu přichází vţdy v sedmém roce v ašrenu Sar, před první sklizní. Přináší změny
a otvírá brány do jiných světů. Jednou přijde a seţehne vše svými plameny, aby poloţil
nový začátek věcí.“
„A ten ţlutý Měsíc?“ zeptal se Daniel.
„Ţlutý co? M…? Mluv v hirzu a ne v té své hatmatilce,“ napomenula jej Ogama-ki.
„Bohyně Asharta,“ pomohla mu Ghira. „Tu můţeš vidět na noční obloze denně. Její
tvář se zmenšuje a zvětšuje čtyřicet dva dnů po období jednoho ašrenu. Asharta určuje
náš kalendář - šestnáct ašrenů je v říši Himeru povaţováno za období jednoho roku. A
ašren se skládá ze šesti ašů o sedmi dnech. Hurunové uctívají Ashartu jako hlavního
boha, ale my si myslíme, ţe je rovnocenná s Aegim. Je bohyní noci a přítelkyní ţen,
Aegi vládcem oceánů a větrů, je trochu zlomyslný a občas mate Sardovi předivo osudu.
Zářivá Rawat vládne dni a je i bohyní úrody.“
„Váš rok má šestnáct ašrenů po čtyřiceti dvou dnech?“ chtěl se ještě jednou ujistit
Daniel.
„Náš i tvůj rok,“ upřesnila Ghira. „Ale třeba Hurunové počítají časová období podle
příchodů Sardu.“
„Proč říkáte Ráovi Pták osudu?“
„Havrani jsou zasvěceni Sardovi. Věříme, ţe po dobu jeho nepřítomnosti střeţí náš
svět. Mají velkou moc a zabít je přináší neštěstí.“
„Mají i ostatní bohové svoje zvířata?“
„Asharta sovy, ty bdí nad poutníky za nocí. Aegi racky, provází námořníky po mořích.“
„A Temur má vrány, ty nosí smrt,“ drsně se vmísila Ogama. Vysvětlování kalendáře ji
nudilo, stejně tak úvahy o bozích. Raději odvedla Danielovu pozornost k rozsáhlé stavbě
a hemţení lidí dole pod nimi. „Co říkáš Khaicuru? Jen málo pevností v Himeru se jí
vyrovná. Je povaţována za nedobytnou. Všimni si vnějších hradeb …“
Khaicuru byla vystavěna před tisíci lety, ve stylu pevností Staré rasy s centrální
budovou čtvercového půdorysu o čtrnácti podlaţích, kde kaţdé vyšší mělo o něco menší
plochu. Vrchol věţe tvořil komplex místností ve tvaru obdélníku s vnitřním atriem,
obývaným dharmou a jeho nejbliţšími, střecha ve svých nároţích byla opatřena zlatými
hroty s funkcí hromosvodů. Jednotlivá patra pevnosti, byla oddělena lemy střech s
pozvednutými okraji, obloţenými taškami ze štípaného kamene. Centrální budova byla
nazývána Hlavní věţí, ale spíše neţ věţ připomínala svým tvarem kombinaci zikuratu a
japonské středověké pevnosti z období vlády šogunů. Ve výšce čtrnáctého patra byla
propojena dřevěným mostem s druhou stavbou - Štíhlou věţí - která se jí vyrovnala
výškou, ale ne objemem masy kamene a vnitřních prostor.
Štíhlá věţ měla čtvercový půdorys a byla vlastně velkou sýpkou a vodárnou pevnosti,
kde k obytným a obranným účelům slouţila aţ její koruna, přesahující půdorys
zastřešenou terasou, kde mohlo být stanoviště obránců.
Zajímavým obranným prvkem byl Spojovací most. V jeho střední části bylo stabilní,
proti nepřízni počasí částečně chráněné stanoviště hlídek. V případě, ţe by byla hlavní
budova pevnosti dobyta, mohli se obránci stáhnout do Štíhlé věţe, most strhnout a ve
věţi se bránit ještě poměrně dlouhou dobu, vybaveni dostatkem potravin a vodou z
rezervoáru pod střechou. „Štíhlá věţ“ byla na zdejší poměry mladá, Pouze nějakých pět
set let, jak Ogama neopomněla zdůraznit. O pevnosti vyprávěla obšírně a tak pyšně,
jako by ji sama stavěla.
Pevnost Khaicuru se vypínala nad tokem řeky Ogawy a střeţila blízké město
odvozující od ní svůj název - Khaicurao. Kdyţ mu Ogama ukazovala město leţící
vzdušnou čarou pouhé tři kilometry od pevnosti, uţ se v něm rozţínala první světla. Na
první pohled jej zaujaly siluety stupňovitých pyramid v blízkosti města, ale více jej
zajímalo místo, kde se nacházel.
„Kolik, ţe ţije lidí v pevnosti?“
„Nyní kolem dvou tisíc,“ odhadla Ogama. „Většinou vojáci, samozřejmě sluţebnictvo,
úředníci a hodnostáři. Odtud je spravována celá Weira.“
„A ve městě?“
„To by ses musel zeptat výběrčích daní. Odhaduji, ţe tak dvě stě padesát aţ tři sta
tisíc. Khaicurao je nejlidnatějším městem Weiry.“
Daniel v hlavě srovnával sdělené údaje a prohlíţel si sídlo, ve kterém se nacházel.
Bylo se na co dívat.
Pevnost měla trojité hradby se čtyřmi vnitřními nádvořími a řadou hospodářských a
obytných budov. Skalní ostroh, na kterém stála, ji činil nedobytnou ze tří stran. Na straně
k městu byl hluboký příkop, vyuţívající přirozené skalní rozsedliny, se dnem pokrytým
zašpičatělými kůly. Přes příkop jako přístup do pevnosti byla zbudována smělá
konstrukce zavěšeného mostu. Mohutná nosná lana byla na straně pevnosti protaţena
otvory v hradbě a ukotvena k obrovským ţelezným kruhům zapuštěným do skály na
prvním nádvoří za vstupní branou. Vedle kotvících kruhů byly připraveny velké
naostřené sekyry, určené k přetnutí lan, pokud by k pevnosti přitáhl nepřítel. Most byl
vytvořen z masivních trámů a jeho poslední, asi dvacetimetrový úsek, byl teď v podvečer
zdviţen. Na druhé straně příkopu byla vystavěna malá pevnůstka zvaná „Mostní brána“,
která slouţila k ukotvení druhého konce nosných lan a jako stanoviště hlídek,
kontrolujících návštěvníky pevnosti. Padací mříţ z masivních ţelezných prutů, kterou v
ní obsluhovali, na noc uzavírala přístup do pevnosti.
Pobyt venku Daniela rychle unavil a byl celkem rád, kdyţ Ogama-ki rozhodla, ţe musí
zpět.
--Havran přešlapoval po kamenné římse a pískalku, kterou mu dhami schovala,
nechával bez povšimnutí. Leea-mi se dotýkala hebké srsti psa a sdílela jeho radost a
temperament.
Příchozí představoval větší problém, neţ si byla zpočátku vědoma. Uţ teď vnesl
nesoulad mezi její dvě Stráţkyně, o ní samotné nemluvě. Nikdy nebyla příliš vyrovnaná
a vzpomínky z jeho světa, jí nepřidaly. Nechápala, jak lidé mohli přeţívat v tak děsivém
prostředí, ohroţováni tolika obrovskými mechanismy hrozícími je zabít jen při pouhém
přecházení cesty?
Nejhorší byly vize z podzemí. Nejčastěji přicházely v noci, kdyţ spala. Padala v
ţelezné kleci do hlubiny tak strašné, aţ jí zaléhalo v uších změnami tlaku. Jindy stála
přitisknutá k boku temné chodby a kolem ní se s lomozem řítil nekonečný ţelezný povoz
s vozy naloţenými uhlím, hrozící ji rozmačkat, pokud se jen o dlaň vychýlí ze své dráhy.
Proţívala hrůzu, kdyţ měla nad hlavou nezměrné hory kamení, které praskaly s
rachotem podobným hromům, hrozící svou vahou zahubit vše ţivé. Vedla muţe do
prostor plných dýmu a kouře, s podivnou maskou na obličeji, která jí umoţňovala
dýchat, a pracovala tam s nimi s hrozivým vědomím výbuchu, který můţe v okamţiku
přijít a zbavit je všechny ţivota.
Leea-mi chápala, ţe je to cena, kterou musí zaplatit. Věřila, ţe se s těmito přijatými
vzpomínkami časem dokáţe vyrovnat. Jenţe to nebylo vše.
Cítila cizincovu přítomnost zde ve věţi. Nejdřív slabě, tak ţe o tom pochybovala, ale
den za dnem to sílilo. Při kaţdém jeho silnějším emočním vzruchu vnímala jeho reakci,
byť je dělilo několik zdí. Její stráţkyně si ještě ničeho nevšimly, ale byla to jen otázka
času. Sdílením mu zachránit ţivot, ale dala víc, neţ měla. Musí zmizet dřív, neţ to otec
zjistí. Jiţ dvakrát ho, ţádala, aby cizinec opustil věţ i Khaicuru, ale nesouhlasil.
Připomenul jí, ţe on Sdílení neschvaloval. Drţel jí jeden z proslovů, které tak z duše
nenáviděla: řeči o odpovědnosti, domýšlení důsledků svých činů a závěrem bylo, ţe
dovolí, aby cizinec opustil její soukromé prostory, aţ se bude schopen zařadit mezi
ostatní. Současně ji informoval, ţe svým Stráţcům doporučil, aby případným zvědavcům
odpovídali, ţe cizinec ţil v lesích s uhlíři a při střetu s Kharzany utrpěl ztrátu paměti.
Lea-mi svůj vztek směřovala na zdroj obtíţí. Kdyby dnes dostala na výběr, jestli
cizinci zachránit ţivot prostřednictvím Sdílení, zřejmě by svou volbu nezopakovala.
Ghira a Ogama vstoupily do její komnaty. „Co si přejete, dhami?“
Mlčky ukázala na polštáře před sebou a vyčkala, aţ Stráţkyně usedly.
„Co gaidţin?“ zeptala se stroze.
„Kaţdým dnem je na tom lépe, uţ je dost silný,“ řekla obdivně Ghira, „ale vůbec nic
nezná, je tak hloupoučký!“
„Je hrozný, Huruni by mu mohli dávat lekce z chování,“ oponovala Ogama. „Řekl mi,
ţe muţi jsou obdařeni větší silou, a proto musí ţeny ochraňovat. Prý to tak chodí v jeho
domově.“
„Já bych se od něj klidně nechala chvíli ochraňovat,“ protáhla se smyslně Ghira.
Sklidila za to zlostný pohled své paní. „Nikdy nám nemůţe být dost vděčný za
moţnost ţít v civilizované společnosti. Je na čase, aby zapomněl na svůj barbarský
svět. Nebudeme ho moci skrývat navţdy. Musí si uvědomit, kde je jeho místo a jak se
má chovat!“
„Kde je jeho místo, paní?“ zeptala se tiše Ghira. „Nemá rod. Nemá kastu. Nesmí
mluvit o tom, odkud přišel. Zachránil nám oběma ţivot!“
„Proto taky ţije!
„Pár důstojníků uţ se na něj ptalo. Viděli, jak jsme ho nesli do věţe, a vědí, ţe zabil
hatamota Uhuru.“
„Odkud to mohou vědět?“
„Určitě mluvil některý z dharmových Stráţců. Chlapi nedokáţou udrţet tajemství,“
vmísila se Ogama-ki.
Dhami mávla odmítavě rukou. „To není vaše věc.“
„Chtěl by ven, ale nezná úplně základní věci. Mluví s přízvukem. Co kdyţ se prozradí,
ţe není z našeho světa?“
„O tom, kdy bude smět opustit věţ, rozhodnu já a pokud se vás na něj budou ptát,“
dhami se ironicky usmála, „řekněte, ţe ho odchovali ve woorlí smečce.“
„Můţeme takhle křivdit woorlům?“ ušklíbla se Ogama.
Daniel se zotavoval překvapivě rychle. Občas mimo svou komnatu zachytil vůni po
jasmínu, kterou si navykl spojovat s rudovláskou, ale nikdy ji nepotkal. Čas od času
přišla Ogama od ní, se svitkem popsaným drobnými znaky, podobnými čínským,
obsahující nějaký příkaz ohledně jeho chování nebo toho co se má naučit.
Ghira mu dala pár lekcí ze zdejší matematiky. Himeřané vycházeli z desítkové
soustavy, ale důraz byl kladen na sedmičku. Počet obsahující číslo sedm byl povaţován
za šťastný a správný. Na jeho základě byly organizovány vojenské jednotky, stavěny
domy i vybírány daně. Ze zdejších měr a vah měl v hlavě dost zmatek. Kratší délkové
míry, ty docela ušly - palce, lokty a sáhy nebylo obtíţné pochopit. Delší délkovou mírou
byl standardní dostřel šípu a sedm dostřelů tvořilo jednu etuji, jak spočítal ekvivalent
přibliţně dvou kilometrů. Ghira se ho pokusila naučit pouţívat zdejší hodiny, které tvořilo
zařízení podobné sextantu s dvěma čočkami soustřeďujícími sluneční paprsek na
měděnou destičku, pokrytou spoustou, pro něj nesrozumitelných symbolů, ale nakonec
to vzdala. Většina místních dělila den do úseků podle doby, kdy se střídaly městské
stráţe, coţ ohlašovaly gongy časoměřičů. Dokud Danielovi ještě fungovaly hodinky,
zjistil, ţe místní den má dvacet jedna hodin. S Astorem se uţ nevídal tak často, pes
hodně času trávil mimo, odváděn vţdy některou ze Stráţkyň.
Rráá za ním pravidelně přilétal a hlásil se klepáním zobáku na okno jeho komnaty. V
havranově přítomnosti cítil klid. Bral jej jako spojovací článek mezi tímto a svým světem,
ve kterém sice nebyly stromy tak zelené a vysoké, ale na druhou stranu jej nikdo
permanentně neohroţoval mečem. Havran byl pro něj ujištěním o tom, ţe cesta zpět je
moţná a uţ zítra se můţe probudit ve svém útulně zařízeném bytě a dát si teplou koupel
se spoustou pěny, coţ mu chybělo nejvíc.
Místnost, kterou obýval, měla cosi jako sprchový kout, kde otočením páky na zdi na
něj z perforovaného stropu padala studená voda a odtékala pryč, do systému
kanalizace, na který byla napojena i kóje vedle, slouţící jako toaleta.
S havranem trávil dlouhé hodiny. Vyprávěl mu o všem, co jej tíţilo, o své nejistotě,
obavách i světě, který dočasně ztratil. Ráá mu trpělivě naslouchal a díval se na něj, jako
by mu rozuměl. Občas, kdyţ uţ spolu dlouho seděli a Daniel ho hladil po lesklém peří,
probleskovaly mu hlavou vize nekonečných lesů a plání, nahlíţených z ptačí
perspektivy. Zpočátku to Daniela děsilo, ale pak si zvykl a stalo se mu to do určité míry
moţností, jak opustit stěny, které začínal čím dál víc vnímat jako vězení. Dvacátého dne
poté, co jej přestěhovali, jeho trpělivost přetekla.
„Ty blafy si můţeš strčit za klobouk. I s celou touhle posranou hromadou kamení.
Chci maso a vypadnout odsud!“ hodil misku s kaší Ogamě pod nohy. Stráţkyně si
nedbale otřela z boty cákanec, aniţ z něj spustila zrak a přiblíţila ruku k rukojeti meče.
„Seber to, gaidţine!“ nařídila mu.
„Tak co zabiješ mě?“ ukázal jí uráţlivé gesto, kterému nemohla rozumět, ale
pochopila je nejspíš stejně, jako on nelichotivost označení gaidţin. Chvíli se měřili
očima, pak se Stráţkyně otočila a opustila komnatu, aniţ za sebou zavřela, coţ zde bylo
povaţováno za projev neúcty. Daniel za ní vztekle přirazil dveře.
„Tady nebudu! Uţ mám té šaškárny dost! Nenechám si poroučet od ţenských!“
Rozházel veškeré skromné vybavení cely, strhal ze sebe zdejší oděv, oblékl se do
starých maskáčů a hned si připadal lépe. Právě si na opasek a věšel vše nezbytné, kdyţ
se dveře za jeho zády odsunuly a dovnitř napochodovaly Meru-ki s Ogamou. Pohledy
Stráţkyň nebyly nijak přátelské. Mimoděk zašátral po opasku, kde měl dýku, ale svoje
šance neviděl růţově. Za nimi vešla rudovláska v černém oděvu bez ozdob. Rozhlédla
se po nepořádku, který způsobil a obrátila se na starší Meru-ki. „Pošlete pro sluţebnou,
ať tu uklidí.“
Daniel vybuchnul:„Drţíte mě tu jako nějakýho mukla. Chci vypadnout! Chci pryč z
toho vašeho podělanýho světa!“
Dhami přešla k oknu a otevřela jej dokořán.
„Trochu lepší,“ nakrčila nos. Bez zájmu po něm přejela pohledem a obrátila se k
Ogamě. „Řekněte tomu gaidţinovi, ţe pokud ke mně chce mít nějakou prosbu, ať mě
poţádá o slyšení a oslovuje ctihodná dhami. Předtím se však musí obléknout jako
člověk.“
Danielovi vzala její arogance na chvíli dech a neţ našel vhodná slova, Leea-mi se
otočila a zamířila ven.
„Zrzavá palice, vypadá jak opice,“ pronesl k jejím zádům infantilní říkanku v češtině.
Leea-mi se na prahu zarazila, otočila se a poprvé mu pohlédla do očí. „Dej … si …
porzor. Ať nepřšideš … o jazyk,“ odpověděla mu v jeho mateřštině, ale pak se vrátila k
hirzu: „Neopustíš tuhle celu, dokud se nenaučíš slušnému chování. Venku by tě zabil
první xara, kterého bys potkal, jen za zlomek neúcty, kterou jsi mi projevil. Trpělivost
mých Stráţkyň není nekonečná a moje uţ vůbec ne. Jestli si ke mně ještě jednou něco
podobného dovolíš, tak tě to bude bolet. Hodně bolet! Nepoléhej se na můj Závazek,
povaţuji jej za vyrovnaný.“
„Ten závazek si můţeš…“ větu nedokončil, před očima se mu zatmělo.
--„Pane, vstávejte. Proberte se!“
Někdo s ním třásl. Nad ním se skláněla asi třicetiletá drobná ţena se znakem ruky na
levém spánku - symbolem sluţebnice. Její oděv byl modré barvy střihem někde na půl
cesty mezi gibuši vojáků a kimonem. Za skromně zdobeným obi měla zasunutou
dlouhou štíhlou dýku.
Daniel se zmateně rozhlédl po místnosti. Leţel na podlaze pouze v bederní roušce
kolem boků.
„Kde jsou moje věci?“
„Nevím, pane? Paní Ogama-ki, mi nařídila zde poklidit a pomoci vám se obléci.
Nechcete si otřít krev z tváře?“ Podala mu navlhčený hadřík.
Daniel vstal a pohlédl do zrcadla zavěšeného na stěně. Neposkytovalo dokonalý
obraz, ale to, ţe má horní ret a ústa zmazaná jiţ téměř zaschlou krví mu ukázalo.
„Co se mi stalo?“
„Prý jste urazil ctihodnou dhami,“ šeptla sluţebná se sklopenou hlavou.
„Ctihodného fracka,“ odtušil Daniel. Měl chuť vyrazit ze dveří a jít si to se „ctihodnou“
ještě jednou vyříkat, ale zastavilo jej, ţe byl prakticky nahý.
„Omlouvám se, váţená paní. Mohu znát vaše jméno?“ konečně si připomněl základy
etikety, které mu Ogama s Ghirou vtloukaly do hlavy.
Sluţebná se začervenala. „Já nejsem paní. Kumiko wer Tang k vašim sluţbám,
pane.“
„Dhane,“ představil se rovněţ.
Sluţebná nazdvihla tázavě obočí, ale hned sklonila tvář. „Mohu vám pomoci se
obléknout?“
--Kumiko se u něj stavovala vţdy dopoledne a Daniel ji rád viděl. Nabídla mu jiný úhel
pohledu na zdejší svět neţ hrdé Stráţkyně. Sluţebné bylo třicet dva let, měla dvě děti:
čtrnáctiletého chlapce a desetiletou holčičku. Její manţel Hirung pracoval pro jednoho z
vyšších důstojníků v pozici majordoma a dlel často mimo Khaicuru. Kumiko to rmoutilo,
ale na druhé straně nikdy neopomněla zdůraznit, jak nepostradatelný pro svého pána je.
Po návštěvě dhami mu odebrali všechny jeho věci. Kaţdý předmět, kterého se směl
dotýkat, pocházel odsud, jako by měl zapomenout na vše, co bylo dřív, ale to nechtěl.
Nakonec našel něco, co mu nemohli vzít - písně. A tak si zpíval, kdyţ byl sám, kdyţ
míra jeho roztrpčení přetekla nebo se nudil. Kumiko mu desátého dne donesla starý
sedmi strunný hudební nástroj připomínající loutnu zalomením krku i zvukem.
„To je lapola. Patřila mému otci, přijmete můj skromný dárek, pane? Naučil mě na ni
hrát, ale mé povinnosti mi nedovolují se hře věnovat, a ţádné z mých dětí nezdědilo pro
hru nadání.“
Daniel byl dárkem zaskočen. Odmítnout dar, znamenalo urazit dárce, ale on neměl
nic, co by sluţebné mohl dát na oplátku. Pokusil se jí to vysvětlit, ale jen s úsměvem
zavrtěla hlavou.
„Není chudý ten kdo, má přízeň dharmy a bohů. Vy máte obojí, pane.“
„Nemůţeš mi aspoň přestat říkat, pane? Víš, ţe si na to nepotrpím.“
„Neprokázáním úcty oslovenému, sniţujeme i hodnotu vlastní. Já nejsem paní, jsem
sluţebná, ale moje rodina sloţí dharmům Weiry čtrnáctou generaci a doufám, ţe i mým
dětem se dostane této cti. Nevím, jestli vy, jako Ghani tohle dokáţete pochopit, vaše
zodpovědnosti jsou o tolik rozsáhlejší a závisí na vás osudy tolika lidí.“
„Ale já přece nejsem Ghani, Kumiko,“ namítl Daniel.
„I kdyţ budeme dřevo nazývat kamenem, bude plavat po hladině,“ poznamenala
klidně. Vzala zkušeně do ruky lapolu, přejela prsty po strunách a dala zaznít prvnímu
akordu. „Můţeme zkusit hrát, pane?“
Kumiko se jako učitelka hudby osvědčila a Daniel dělal rychlé pokroky, aţ měl někdy
pocit, ţe se na hru spíš rozpomíná, neţ se jí učí. Přinesla mu i několik svitků se zápisy
místních písní. Písmu nerozuměl a tak si texty dopsal foneticky, ale notový zápis
pochopil velmi rychle. Počáteční blok, kdy nebyl schopen rozlišit jazyk místní a rodný
zmizel, ale čím lépe mluvil v hirzu, tím obtíţněji se mu vybavovala slovní spojení v
mateřštině. Začal pracovat na zpěvníku, kam si zapisoval texty písní, které mu utkvěly v
paměti a rovněţ se je pokoušel převést do fonetické podoby v hirzu.
Cvičil na lapole i své tělo a den za dnem byl silnější i přes to, ţe k jídlu dostával
pouze různé druhy kaší, pečiva a sýrů s ovocem nebo zeleninou. Cítil se ve formě, jen
mu chyběla moţnost běhat a potřeboval ţenskou! Kaţdé ráno vstávali dva.
Konečně bylo dovoleno Danielovi v doprovodu Meru-ki opustit Štíhlou věţ. Nevěděl,
čím si to zaslouţil, protoţe dhami se mu i nadále vyhýbala. Poprvé navštívil jednotlivá
patra Hlavní věţe. Prostory vyhrazené soudcům a vysokým úředníkům prošli velmi
rychle Meru-ki mu ani nedala moţnost, se hodnostářům, které míjeli uklonit. Zvolnila aţ
na nádvoří mezi první a druhou hradbou, kde měli své dílny řemeslníci pracující v
pevnosti. Viděl, ţe si jej místní zvědavě prohlíţí, ale výraz Stráţkyně odrazoval od
kontaktu. Na rozdíl od svých druţek k němu Meru-ki zachovávala korektně lhostejný
vztah, který jej občas iritoval víc neţ neskrývaná averze ze strany Ogamy.
Na nádvoří narazil na vůbec první vymoţenost technického rázu tohoto světa:
rozměrný parní stroj, čerpající vodu do rezervoáru ve Štíhlé věţi. Stráţkyně mu dost
neochotně sdělila, ţe podobné vodárny a stroje fungují i v Kaicurao a dalších městech
Weiry. Technické stránce věci nerozuměla a ani ji nezajímala. „To je věcí kovářů.
Kouřové válce jsou vynález kasty Ma. Musíš se zeptat jich, aţ ti bude dovoleno s nimi
hovořit.“
Na svých vycházkách několikrát narazili na metrové ještěry - zirgy, kteří se volně
potulovali celou pevností. Jednou byl svědkem toho, jak zirg honil po terase malé
chlupaté stvořeníčko podobné velké myši, skákající po zadních noţičkách jako klokan.
Zvířátko na svém útěku kvílivě pištělo a poté co skončilo v ještěrově zubaté tlamě,
zoufale naříkalo. Zirg trhal roztomilé stvoření, a kdyţ chtěl Daniel zasáhnout, Stráţkyně
jej zadrţela. Vysvětlila mu, ţe ještěři chrání zásoby potravin před krysami, hmyzem a
pískalkami, coţ bylo zřejmě vraţděné stvořeníčko. Na Khaicuru mělo údajně těchhle
malých ještěrů ţít několik set a kaţdá místnost v pevnosti měla u podlahy udělánu díru,
kudy se mohli protáhnout. Poté co viděl, jak zirg naloţil s pískalkou, našel ve své cele
jeho vstupní otvor a důkladně jej ucpal. Představa, ţe by k němu v noci tahle potvora
vlezla, ho značně znervózňovala a ujištění, ţe nikomu kromě velmi malých dětí nejsou
nebezpeční, jej uklidnilo jen málo.
Jak zjistil, pevnost kromě vojáků a lidí nutných pro její chod stabilně obývalo asi
padesát kovářů i s rodinami, kteří se věnovali výrobě zbraní.
Jak mu Ghira vysvětlila, kovářům - kastě Ma, byla na území Weiry udělena
mimořádná privilegia. Mezi ně patřilo i právo volit si ţivotní partnery mimo svou kastu.
Poměrně často docházelo ke spojení s kastou buši - vojáků, protoţe pokud měl kovář
vyrábět dobré zbraně, musel s nimi umět zacházet. Při téhle příleţitosti mu také
naznačila, ţe cesta bušiho, by pro něj mohla být vhodná, a ţe kdyby věnoval rok
výcviku, mohl by se o vstup do vojenské kasty ucházet.
Vycházky po pevnosti v doprovodu Stráţkyní Danielovi přestávaly stačit a jeho
nervozita opět narůstala. Všude kolem byl tajemný svět, který čekal na to, aţ jej objeví. I
to málo, co viděl z vrcholku věţe, ho naplňovalo úţasem. V říčním údolí pod pevností
ještě pořád kvetly obrovské stromy s těţko vyslovitelným jménem ksert, co do velikosti
srovnatelné se sekvojemi. Byly to listnáče s květy, jejichţ opojná vůně v některých
dnech stoupala aţ sem na horu. První vůně, kterou ucítil, kdyţ prošel Branou. Květy,
byly znakem rodu Ghana a jak dharma, tak i jeho dcera, nosili jejich symbol, vytetovaný
na čele. Jak se dozvěděl, kserty měly vegetační cyklus spojený s příchodem Sardu a
kvetly jen v době, kdy se objevoval na obloze. Kalichy květů měnily svou barvu z bílé na
rudou a zvolna uvadaly. Rudé těleso na obloze uţ přes den nebylo vidět a intenzita jeho
svitu byla i v noci menší.
Od Stráţkyň se dozvěděl mnohé, rovněţ co se týkalo dhami a jejího výsadního
postavení na zdejším provinčním dvoře. Ta namyšlená „princeznička“, jak ji v duchu
nazýval, mu šla pěkně na nervy a ještě víc to, ţe na ni tak často myslel.
7. Volba
Daniel zrovna na podlaze dokončoval sérii kliků, kdyţ se otevřely dveře a dovnitř
vběhl Astor.
„Pojď ke mně, tuláku,“ přivítal psa a s úsměvem se způsobně uklonil Stráţkyním,
které ho přivedly.
„Co je novýho u naší nejctihodnější, Ogamo?“
„Ogamo-ki,“ opravila jej automaticky. „Jde sem dharma. Chce tě vidět. Neudělej nic
hloupého. Mohlo by tě to stát hlavu.“
Hidashi-dha vešel bez doprovodu. Stráţkyně se mu do pasu uklonily, Daniel je bez
váhání napodobil, dokonce i Astor usedl a sledoval neobvyklého hosta. Z dharmy
oblečeného v rudočerném kimonu z čistého hedvábí, vyzařovala silná aura autority,
rodové znamení vytetované na čele, umocňovalo dojem výjimečnosti, ale byl by
nepřehlédnutelný i bez něj. Odlesk této autority vnímal Daniel i v chování dhami, ale u ní
to bral jako projev arogance. Poprvé měl moţnost vládce Weiry vidět tváří v tvář. Byl to
muţ téměř stejně vysoký jako on, prošedivělé, poměrně bohaté vlasy měl spletené do
copu končícího nad pasem a pěstěný plnovous zastřiţený do špičky. Kdyby to bylo na
Zemi, hádal by mu šedesát. Přísné tváři dominovaly mírně zešikmené, světle modré oči
s jasným pohledem pronikajícím pod povrch věcí a jevů.
Dharma předpokládal, ţe jejich host bude s hlavou skloněnou očekávat, aţ jej osloví,
ale ten si jej zvědavě měřil pohledem, jako rovný rovného. Gaidţin bez způsobů, není
divu, ţe vzbuzuje pozornost. Dceřiny Stráţkyně zřejmě zanedbaly jeho výchovu, co se
etikety týkalo. Měl bych ji na to upozornit. Po Khaicuru se šířily dohady o tom, kdo je
muţ pobývající v obytných prostorách jeho dcery. Host, rukojmí nebo dokonce
nejdivočejší z variant - nalezenec z woorlí smečky. Spekulacím bylo nutno učinit přítrţ,
ale na druhou stranu, vše bylo lepší neţ pravda.
„Proč jsi nám přišel u Sardova chrámu na pomoc?“ zeptal se dharma bez úvodních
zdvořilostních frází, aby dal cizinci najevo rozmrzelost nad jeho chováním.
Daniel usoudil, ţe si dharma na rozdíl od Stráţkyň nepotrpí na formality a tak mu bez
rozpaků odpověděl:
„Jak zabili tu Stráţkyni, uţ jsem se nedokázal jen dívat. Zemřeli byste, kdybych nic
neudělal.“
„Kaţdý musí jednou zemřít,“ odtušil dharma lhostejně.
„Byli jste jen čtyři a jich sedm.“
„O důvod víc se schovat a počkat, aţ udělají, svou práci.“
„Viděl jsem vaši dceru, ctihodnosti. Musel jsem jí pomoct. Nevím … Něco ve mně!…“
Daniel jen ztěţka hledal racionální důvody svého činu.
„Dobrá, jsi mladý a mladí často dříve konají, neţ přemýšlí. Jak ses dostal přes
Bránu? Pouţil jsi nějaká kouzla? …Vzývání Sardu?“
„Prošel jsem podzemním labyrintem a vyšel u vás, ale vaše noční nebe je jiné.“
„Opravdu? Nejspíš ano. Naši učenci říkají, ţe existuje nespočet světů. Moţná… Máš
jméno?“ nedokončil svou úvahu Hidashi-dha.
„Daniel Richter waru Robert Richter“ pokusil se Daniel specifikovat svou totoţnost,
doplněním jména otce.
„Těţké.“
„Říkáme mu Dhane, dharu,“ dovolila si do hovoru vstoupit Ghira-ki.
„Poslouchej mladý muţi. Tím, ţe tě nechám ţít, porušuji císařský zákon. Ale zachránil
jsi ţivot mě a mé dceři a proto jsi pod mou ochranou. Uznávám svůj Závazek vůči tobě i
tomu malému woorlovi, co přišel s tebou.“
Daniel se pokusil o zdvořilou poklonu, neţ promluvil. „Ctihodnosti, nechci vám dělat
potíţe. Moţná bude lepší, kdyţ mi pomůţete se vrátit. Nepatřím sem.“
„Tohle uţ je nyní i tvůj svět. Jen v něm musíš najít místo.“
„Rád bych se vrátil. Nechte mě odejít, dharu.“
„Ctihodný,“ opravila jej Ogama. „Ve svém postavení nemáš právo oslovovat…“
Dharma se obrátil ke Stráţkyni. „Děkuji za upozornění, paní. Nyní bych však rád
promluvil s hostem mé dcery v soukromí.“ Stráţkyně se strnule uklonila a následována
Ghirou, která sebou vzala i Astora, opustily místnost. Dharma se novu obrátil k
Danielovi.
„Musel sis všimnout, ţe Sardu jiţ opustil nebe.“
„Co to má společného se mnou?“
„Bránu lze otevřít jen v době, kdy je přítomen.“
„Tak proč jste mě sakra…“ vybuchl Daniel, ale pod přísným dharmovým pohledem se
ovládl. „…nenechali odejít dřív?“
Protoţe moje dcera byla po Sdílení zesláblá a jen bohové vědí, jestli dokáţe otevřít
Bránu podruhé, chtělo se dharmovi odpovědět, ale volil uváţlivější odpověď: „Není to
tak jednoduché. Jen Leah-dha dokázala projít tam a zpět.“
„Leah-dha? Ona byla něco zvláštního?“ snaţil se zorientovat Daniel
„Narodila se jako vědma. Ale to není důleţité. My musíme…“
„Co je to vědma? To jako, ţe předpovídá budoucnost?“
„Také…“ vzdychnul Hidashi. Hovor se vůbec nevyvíjel tak, jak si představoval.
„Posaď se,“ pokynul mladému muţi. Poklekl do sedu na patách na jeden z polštářů a
vyčkal, aţ zaujal místo proti němu.
„Otevřít bránu je těţké, prakticky nemoţné, ale Vědmy to dokáţí. Víš, uţ před Starými
zde v Himeru byly dívky a ţeny se schopnostmi, které jim umoţňovaly nahlédnout do
přediva času, vnímat a cítit více neţ jiní a měly Moc. První o nich říkali, ţe měly duši
jaguára. Ţeny rodu Ghana se občas s těmito schopnostmi rodí, ale není to vítáno.“
„Jsou to čarodějnice? Máte tu i draky?“ zeptal se Daniel posměšně. „Jako v pohádce
si tu zrovna nepřipadám.“
Dharma utišil své rozhořčení o to větší, ţe s hanlivým označením pro vědmu, by s
cizincem spousta lidí souhlasilo.
„Leah-dha nebyla čarodějnice! Byla vznešenou dharou našeho rodu, která…“ „To se
tě netýká. Víc nepotřebuješ vědět.“
„To slýchám často a uţ toho mám plné zuby! Co tady budu dělat? Ogama řekla, ţe
jsem to, čemu říkáte Příchozí a ţe sem nepatřím. Nechte si svoje čarodějnice,
princezny, draky a mě dovolte odejít!“
„Uţ jsem ti řekl, ţe to není moţné! A označení Příchozí uţ nepouţívej. Nikdy! Byl jsi
jím, kdyţ jsi prošel Sardovou branou, ale dnes uţ ne.“
„Nerozumím,“ zavrtěl hlavou Daniel.
„Moje dcera, kdyţ jsi leţel těţce zraněný, se rozhodla ti zachránit ţivot.“
„Díky jí. Uţ mi říkala, ţe si tím svůj Závazek ke mně splnila. Teď mě nemůţe ani cítit.“
Dharmovi zaškubaly koutky úst. Mladý muţ a jeho dcera měli víc společného, neţ by
čekal.
„Moje dcera ti zachránila ţivot,“ zopakoval, „prostřednictvím Sdílení. Díky tomu jsi
mohl být vyléčen. Nesouhlasil jsem s tím.“
„Promiňte, ţe ţiju,“ ujelo Danielovi.
„To se dá snadno napravit,“ zavrčel dharma. „Moje dcera nedomyslela všechny
důsledky. Sdílením ti dala víc neţ jen pokračování existence.“
„Můţete mi vysvětlit, co tím Sdílením myslíte? To jako, ţe se mnou…“
„Nemůţu a nechci,“ utnul dharma jeho úvahy. „Zapomeň na ten výraz.“
„Je toho ještě víc, dharu, na co bych měl zapomenout? Ten seznam se začíná
prodluţovat.“
Dharma zatnul pěsti a připomenul si svůj Závazek. Přinutil se nereagovat na
nepatřičnost cizincova chování. Studoval pohledem mladého muţe před sebou, jak moc
zapadá do legendy, pro kterou se rozhodl. Příchozí byl vysoký, pevně stavěný. Oči měl
jako jeho dcera, zelené se světlejším odstínem. Vlasy hnědé barvy rovněţ nemusely být
na závadu, čas od času se podobný odstín v jejich rodu vyskytoval.
„Díky bohům bys skutečně mohl být Ghani a to nejen díky Sdílení. Jsem připraven
potvrdit, ţe jsi wate - bastard naší krve.“
„Bastard?!“ Daniel zrudnul. Na tohle označení byl citlivý v jakékoli podobě.
Dharma jeho nevůli ignoroval.
„Měl jsem bratra Tekuchi-ghua. Jeho ţena pocházela z rodu Sung, byla neplodná a
pověstná svou ţárlivostí. Ţádné z dětí bratrových konkubín se nedoţilo dospělosti, ale
můţeme zkusit přepsat historii. Řekněme, ţe jedna z nich utajila porod a ukryla tě u
uhlířů v lese. To by rovněţ vysvětlilo tvé způsoby nebo spíš jejich nedostatek.“
„Fajn, takţe bastard děvky vašeho bratra. Díky vám ctihodnosti,“ uklonil se Daniel s
úsměškem. „V tak skvělé vylepšení rodokmenu jsem ani nedoufal.“
Rozhostilo se ticho.
„Je to čest, smět se hlásit k našemu rodu.“
„Nepochybně!“
„Moje dcera říká, ţe jsi připraven odejít z věţe. Tvoje hirzu uţ je velmi dobrá, máš jen
slabý přízvuk. Pokud to přijmeš, jsi Ghani. Mé slovo stačí. Jak s tímto údělem naloţíš, je
ve tvých rukách. Moţná tě potěší, ţe jako bastard máš k našemu rodu jen ty závazky,
které dobrovolně přijmeš a naopak. Takţe nadále, pokud budeš povaţovat za vhodné
se představit při setkání osobě tobě nadřízené, smíš pouţívat jméno Dhane wato
Tekuchi-ghua te Ghana.“
Daniel cítil, jak bouře pocitů vyvolaná muţem před ním nachází své řečiště a
uklidňuje se. Konec konců mít zde místo jako sice nelegitimní, ale přece jen příbuzný
vládce provincie, určitě nebylo bez významu. Vţdyť i Kumiko mu něco podobného
naznačila. Pochopil výtku obsaţenou v darmových slovech.
„Dovolte mi napravit své opomenutí, ctihodnosti. Dhane wato Tekuchi-ghua te Ghana
k vašim sluţbám,“ pronesl s úklonou.
Poprvé za jejich setkání se v dharmově tváři objevil náznak úsměvu.
„Pokud chceš opustit vlídné pohostinství mé dcery a něco se mi v tomto smyslu
doneslo, čeká tě ještě jedno důleţité rozhodnutí. Musíš si vybrat cestu, po které budeš
dále kráčet pod paprsky Rawat a září Asharty.“
„Na poezii mě nikdy neuţili, dharu. Nemůţete se vyjádřit konkrétněji?“
„Je před tebou volba kasty. Ve Weiře je podle tradice a jejího Kodexu tato volba
svobodná.“
„Ghiru-ki mi něco v tomhle směru naznačovala, ale nelíbí se mi to. Jsem ten, kdo
jsem.“
„U nás jsi pouze ten, kdo dokáţeš být, ale nejdřív musíš prokázat svůj talent,
dovednosti a znalosti. Ty ti dovolí vstoupit do kasty, které jsi hoden. Po přijetí máš
nadále práva a povinnosti s ní spojená,“ parafrázoval Hidashi text Kodexu Weiry.
Přetrvávající nesouhlas ve tváři mladého muţe se jej dotknul. Svobodná volba kasty
byla něčím, za co bojoval jeho rod po generace a po té co museli předat vládu nad říší
Sungům, zůstala Weira poslední provincií Himeru, kde byla tato výsada kodifikována.
„Pokud nechceš, nemusíš volit,“ promluvil chladně, „můţeš jít a nechat se najmout
jako ţoldnéř do kupeckých karavan. Ti na kastu nehledí. Ode mne dostaneš šavli,
hotovost a co budeš potřebovat. Jestli přeţiješ, tak se po sedmi letech vrať na Kaicuru a
já poţádám svou dceru, aby pro tebe otevřela Bránu.“
Ţoldnéř - muţ bojující a zabíjející pro peníze. Tak jako jeho otec. Jsi stejný jako on a
dopadneš, jako on. Přišel snad na tento svět, aby naplnil matčina nenávistná slova?
Dharma se s kamenným výrazem se zvedl ze svého místa. Otočil se ke dveřím, ale
mladík mu zastoupil cestu. Vládce sáhl po meči.
„Stop, stop, pane. Nechtěl jsem vás urazit, ale co by si vybral Ghani, skutečně z vaší
krve?“
Dharma odtáhl ruku z meče a dotkl se pravého ucha poznačeného zářezy s
namodralými okraji. „Samozřejmě Cestu xary.“
„Co přesně to znamená?“
Hidashi-dha přivřel oči a zacitoval z kodexu Banta Ró, tak jak jej to učili při výcviku a
na chvíli se v duchu vrátil do těch let: „Bojovník xara je ten, kdo nese břemeno, xara je
ten, kdo nese zbraň. Snáší bolest, rány a jde přímou cestou cti. Je oporou pro své
přátele a hrozbou svým nepřátelům. Nikdy se nesmíří s bezprávím způsobeným jeho
blízkým, ani těm, jimţ je povinován sluţbou. Jen takový smí volit cestu xary! Pokud se k
ní rozhodne, jiţ neodloţí zbraň, aniţ by naplnil svůj osud.“
Daniel se zamyslel nad svým dosavadním ţivotem i nad dharmovými slovy,
rezonovaly s něčím, co bylo uloţeno hluboko v něm. Uvědomil si, jaký pocit prázdna v
něm zanechalo, kdyţ z důvodu uzavření dolů uţ nemohl dál pokračovat v práci, která
sice obnášela riziko nasazení ţivota, ale nepostrádala smysl. Jak mu nevyhovovala
společnost, kde ti, kdo byli ochotni riskovat ţivot pro jiné, byli často povaţováni za
nějaký nepochopitelný relikt minulosti. V posledních třech letech se protloukal ţivotem s
pocitem nenaplněnosti ze směšných starostí lidí kolem sebe - o postup v kariéře, o pár
stovek vyššího platu. Nic z toho pro něj nemělo valný význam.
„Myslím, ţe jsem bojovník, dharu,“ pronesl Daniel váţně. „I kdyţ v poslední době bez
bojiště, které by za boj stálo. Chci být xara.“
Dharmu zamrazilo. Je opravdu paměť krve po Sdílení tak silná? V kronikách se o tom
psalo, ale on byl tomu ochoten uvěřit jen napůl.
„Xarou se můţeš stát, pokud podstoupíš zkoušku na rituálu Banta Ró. Nejbliţší bude
za osm ašrenů.“
Daniel si v duchu přepočítal délku časového období a znechuceně protáhnul obličej.
„Nešlo by to odbýt dřív?“
Nemůţu jej tu drţet a nechat trénovat řadu ašrenů, honilo se dharmovi hlavou.
Císařovi zvědové slídí kolem. Ta historka o uhlířích je chatrná. Pokud zjistí, ţe Lea
otevřela Bránu, bude to konec její i našeho rodu. Císař jen čeká na záminku. Válku s
Kharzu dokáţu zvládnout, ale vojska spojených provincií by nás zadupala do země. A
Příchozí? Je neukázněný, impulzivní, co kdyţ se prozradí? Zachránil nám ţivot, ale
zůstává hrozbou stejně, jako byly luky v rukou Uhurových vojáků.
„Hraješ v kostky s osudem Dhane. Pokud je to tvá vůle, na konci Tylkuru bych mohl
vyhlásit Mimořádný rituál. Jsi si vědom toho, ţe nemusíš uspět?“ zahleděl se mu
Hidashi-dha do očí s nečitelným výrazem.
„Všichni jsme v rukou Sardu,“ uplatnil Daniel jiţ naučenou frázi.
„A spravedliví k němu najdou cestu,“ doplnil dharma s pocitem, ţe mladý muţ dává
rozhřešení jeho svědomí. Sardu jej přivedl, Sardu jej pošle na další cestu. Smrt je jen
další začátek.
Daniel vycítil pochybnosti muţe před sebou. „Nemějte péči, ctihodnosti. To zvládnu.
Naučit se mávat s tímhle kusem ţeleza, nebude aţ tak velkej problém,“ kývnul k
dharmovu meči. Přejel si váhavě po ušních boltcích. „Doufám, ţe se to dělá při
umrtvení?“
„Ne, mrtví nejsou označeni.“
„Jo, tak nějak jsem si to představoval,“ zašklebil se Daniel vědom toho, ţe mu opět
unikla nějaká souvislost. „Dá se ta zkouška opakovat?“
„Jen v dalším ţivotě.“ Dharma pohlédl na okno. „Rawat uţ je vysoko. Musím jít. Dnes
po poledni se přestěhuješ do Hlavní věţe. Poţádám Mistra meče Benjira-ka te Kcao,
aby zahájil tvůj výcvik, dluţí mi to. Ať tě přízeň Sardu provází a Asharta naplní
moudrostí tvou mysl.“
„Asharte y Sardu, dharu,“ odpověděl Daniel zkrácenou verzí pozdravu, kterou se jiţ
naučil.“
--Stráţkyně se za ním přišly rozloučit a přinesly s sebou karafu lehké pálenky. Usadily
se společně u malého stolku. Ogama jim rozlila čirou tekutinu do tří misek. Daniel se
pochlubil s dharmovou nabídkou ucházet se o členství v kastě xara, ale to uţ věděly.
„Rozhodl ses správně, Dhane. Věřím, ţe máš šanci, pokud oţelíš neposkvrněnost
svých uší,“ zaţertovala Ogama-ki.“
„To muselo bolet, ne?“
„Bolest není důleţitá, Rituál Banta Ró staví kaţdého muţe i ţenu, ať je jejich původ
jakýkoli, na roveň toho nejurozenějšího ze šlechty. Xarů uţ není tolik co dřív. Xangové z
ostatních provincií se bojí posílat k nám své syny na Rituál. Kdo tě připraví?“
„Nějaký Benjiro…“
„Mistr meče Benjiro-ka te Kcao?“ upřesnila Ogama s výrazem úcty ve tváři. „Nemohl jsi
dostat ve Weiře lepšího učitele.“
„Poslouchej, Ogamo, nechtěl jsem se na to ptát dharmy. Tam, odkud jsem přišel,
existovala kasta podobná té vaší, říkali jim samurajové - ti, kteří slouţí. Nech mě
domluvit,“ pozvedl ruce v prosebném gestu, kdyţ viděl Ogamu, jak se nadechuje k
protestu nad tím, ţe pouţil výraz nepatřící do hirzu. „Byli to skvělí válečníci, oddaní
svým pánům aţ k smrti. Pokud udělali chybu a jejich pán je k tomu vyzval, spáchali
sebevraţdu. Totéţ činili na protest, pokud se k nim zachoval špatně. Je to tu podobné?“
Ogama zavrtěla hlavou: „To, co mi popisuješ, mi připadá zvrhlé. Sardu nám dal naše
ţivoty, a pokud, by si někdo sám sáhl na ţivot, nemohl by se vydat na Cestu k němu a
znovu se narodit. Xara je svým pánem, byť vstupuje do sluţby. Je vţdy zodpovědný
především Kodexu a svému svědomí. Nemůţe si sám sáhnout na ţivot, ale pro ztrátu cti
smí poţádat o čestnou smrt z ruky svého lenního pána nebo přítele. Pokud jeho pán
není hoden jeho sluţeb, odejde od něj.“
„Nejbliţší Velký rituál bude jiţ za osm ašrenů,“ přerušila Ghira výklad své druţky.
„Nechce snad Dharma, aby ses ho zúčastnil?“
„Ne,“ zasmál se Daniel. „Do tý doby bych se ukousal nudou. Slíbil mi, ţe si to odbydu
uţ koncem Tylkuru.“
„Tylkuru?“ Ogamě zmizel úsměv a Ghira zbledla.
Další hovor přerušil příchod dharmova Stráţce v doprovodu Meru-ki.
„Pane,“ uklonil se lehce Stráţce. „Máte jít se mnou.“
--Stráţkyně osaměly v nyní jiţ bývalé Dhaneho cele, před sebou nedopité číšky s
pálenkou. Němě zíraly na dveře, které zapadly, za jejich mladým společníkem.
Najednou tu bylo pusto a prázdno.
„Moţná mi bude chybět,“ pronesla Ogama s hranou lehkostí a vlila si obsah číšky do
hrdla.
„To je vraţda,“ řekla tiše Ghira.
„Dharma nepovede ruku, která ho zabije. Před tváří Sardu bude čistý.“
„Ale ne před mojí. Mezi mnou a Dhanem je Závazek.“
„Neblázni, Sardu dává a Sardu bere. Za dva ašreny se toho můţe hodně stát.“
„Já cvičila osm let. Nikdo se nemůţe připravit na Rituál za dva ašreny. Přísahala jsem
Leea-mi a ne dharmovi. Jestli Dhane zemře, splním svůj Závazek,“ řekla temně Ghira a
převrhla misku s pitím.
„Pak zemřeš její rukou.“
„Pak zemřu její rukou,“ potvrdila Ghira.
--Daniel cítil, ţe odchodem ze Štíhlé věţe něco v jeho ţivotě končí. Vnímal tuto stavbu
jako své vězení a teď kdyţ ji opouštěl, měl pocit ztráty. Stráţce před ním, šel rychlým
jistým krokem bez otáčení, jako by mu nezáleţelo na tom, zda mu on nebo Astor stačí.
Daniel z něj pociťoval stejný druh arogance jako z dhaminých Stráţkyň, neţ si na něj
zvykly. Hlídky na mostě i uvnitř Hlavní věţe je zdravily krátkým kývnutím, o kterém si
nebyl jistý, jestli patří oběma, ale i tak na ně odpovídal stejným způsobem.
Přešli Spojovací most, ale nezamířili do niţších pater, jak předpokládal. Zůstali v
nejvyšším podlaţí, které slouţilo k soukromým účelům dharmy.
„Vaše pokoje, pane,“ zastavil se jeho průvodce před bytelnými dveřmi z rudě
zabarveného dřeva. Odsunul je, aby uvedl Daniela, ale první dovnitř vběhl Astor a začal
slídit v rozích.
Místnost měla obdélníkový půdorys s dvěma menšími dveřmi po stranách. Prostoru
vévodilo velké okno, vyplněné sklem, přes které nebylo sice vidět, ale pouštělo do
místnosti dostatek světla. Za prvními dveřmi, byla toaleta a koupelna v jednom, s velkou
vanou ze ţlutého kovu a něčím, co Daniel nazýval sprchovým koutem - ten měl i ve
Štíhlé věţi. Naučil se sprchovat v proudu studené vody, ale rozhodně si to neoblíbil.
Příslib lázně s horkou vodou jej lákal víc, neţ cokoli jiného. „Mohl bych se vykoupat?
„Jistě pane, pošlu vám sem představenou Kumiko, zařídí vše potřebné. Dharma ji
uvolnil k vašim sluţbám.“
„Děkuji. Jmenuji se Dhane wato Tekuči-ghua te Ghana.“ vzpomněl si Daniel na
slušné způsoby. „Mohu znát vaše jméno?“
„Tonawa-ka weru Khazuma-ka te Sana k vašim sluţbám, pane.“ pronesl Stráţce s
úklonou. „Zde je uloţen váš majetek,“ upozornil na druhé dveře.
Daniel vzal za ozdobné mosazné madlo druhých dveří nepoměrně bytelnějších neţ
vstup do koupelny. Pokusil se dveře odsunout, ale nepovedlo se mu to.
„Dovolíte, pane, místnost je zajištěna. Jménem vašeho otce, pana Tekučiho,“
upozornil jej Stráţce na mosazný obdélník pod úrovní madla sloţený z čtverečků se
symboly místního písma.“
„Obávám se, ţe moje vzdělání, není na dostatečné úrovni,“ přiznal s rozpaky Daniel.
„Můţete mi ty dveře otevřít?“
Stráţce bez projevu údivu, levou rukou uchopil madlo a pravou postupně stisknul
symboly odpovídající jménu dharmova bratra. Madlo s cvaknutím povolilo a dveře mohly
být ve svých dráţkách zasunuty do stěny. Místnost za nimi byla poměrně prostorná s
vlastním oknem. Na policích našel svoje věci včetně posekané hole. Při pohledu na
starou trampskou výstroj se hned cítil lépe. Bylo tu také několik černých gibuši a spodní
oblečení. Vrčení psa na výklenek, zakrytý závěsem, upoutalo jeho pozornost.
„Vaše kořist, wato.“ Stráţce odhrnul závěs. Ve výklenku se skrývala malá zbrojnice
včetně dvou stojanů, s povědomou bojovou zbrojí, včetně rohaté přílby, kterou
naposledy viděl na hlavě muţe vedoucího útok na dharmu a méně zdobná zbroj vojáka,
kterého zdolali společně s Astorem.
„Věci poraţených patří vítězi,“ odpověděl Stráţce na jeho tázavý pohled.
„Hatamotovu výstroj bych vám doporučil si ponechat, je velmi cenná a po malých
úpravách by vám mohla být.“
„Co to bylo za lidi?“ Daniel se s mrazením díval na zbroj dvou muţů, kterým vzal
ţivot, aniţ o nich cokoliv věděl. Neuměl si představit, ţe by si něco z těch věcí vzal na
sebe.
„Hatamoto Uhura-ghu byl nejznámější vojevůdce Kharzu. Osobně zabil tolik nepřátel,
ţe by to vydalo za malou vesnici. Máte můj obdiv, pane.“
„Díky Tonawa-ko, ale nechtěl jsem jej zabít, byla to spíš nešťastná náhoda.“
„Velcí bojovníci neumírají náhodou,“ prohlásil s jistotou Stráţce. „Zachránil jste
dharmovi ţivot. Váš otec by na vás byl jistě hrdý.“
8. Mladý císař
Poslední císař rodu Sungů Khan Sun měl ve svých dvaceti letech úzkou snědou tvář
s rysy natolik pravidelnými, ţe by mohly patřit ţeně. Na poradu se svými nejbliţšími se
dostavil pečlivě nalíčen, lesklé černé vlasy, spletené do desítek tenkých copánků
odkrývaly siluetu letícího draka vytetovanou na levém spánku a tváři. Dlouhé nehty na
rukou, natřené zlatým lakem, připomínaly spáry dravce, kterým, navzdory svému
uhlazenému vzhledu, byl. Rudé kimono pošité zlatými motivy draků dávalo na vědomí,
ţe tuhle schůzku povaţuje za důleţitou, stejně jako jeho pozice na piedestalu v čele
místnosti.
Dharmu Kharzu přijal v Malém audienčním sále, obloţeného temně zeleným
leštěným mramorem, za účasti tří pilířů své moci: generála císařských vojsk Humuryghua, dharmy rodu Saavedra, a temusara pana Hiragy. Svá místa na polštářích zaujali v
jiţ zavedeném pořádku: generál pod piedestalem po císařově pravici, proti němu
temusar.
Generál Humura-ghu byl po osobě císaře tím nejimpozantnějším muţem v sále,
občas jej přirovnávali k obléhací věţi. Jeho tvář jako vytesaná z kamene, uţ začínala
věkem a nezřízenou konzumací alkoholu povolovat, ale síly měl pořád dost. Poslední
příchod Sardu byl jiţ jeho šestým a jako jediný v sále měl právo nosit v přítomnosti
císaře meč. Nepotrpěl si na okázalost, rudá uniforma důstojníků císařské gardy bylo to
jediné, co oblékal od svých dvaceti let, jen hodnostní označení se měnila. Zlatá destička,
na levé straně hrudi nesla znaky označující císařského generála a velitele armád.
Proti generálovi, po císařově levici, seděl na patách temusar Hiraga, jeho oficiální titul
zněl „Ochránce císaře“. Ve skutečnosti velel neviditelné armádě sloţené z příslušníků
klanů Kruhu smrti, slouţících jeho prostřednictvím císařskému rodu. Většina obyvatel
Himeru jim říkala Vrazi. Kruh smrti - původně náboţenská sekta Temurových kněţí vychovávala dokonalé špehy a zabijáky, nenáviděné a obávané všemi. Postavit se jim
mohli jen příslušníci kasty xara. Ti v minulosti pokládali za svou povinnost zabít kaţdého
Vraha, pokud některého dostali před ostří svého meče. Císařský palác byl jediným
místem v Himeru, kde se členové této sekty mohli ke své příslušnosti otevřeně hlásit a
pan Hiraga otevřeně pouţíval titul temusar, vyhrazený vůdcům klanů.
Xarové se Vrahů v paláci nesměli dotknout. Oficiálně. Pokud se střetli někde v
temném zákoutí beze svědků, pak často proud Ruawy, protékající Sundhaicu, přijal
další tělo. Pravdou bylo, ţe v císařském paláci slouţilo bojovníků xary stále méně,
zvlášť poté co císař ve vnitřních prostorách zakázal šlechtě a tedy i jim nosit meče.
Řada xarů stále zastávala významné pozice v armádě, ale uţ to nebyli oni, o které císař
opíral svou moc.
Humura-ghu a temusar Hiraga se nesnášeli jako oheň a voda. Jeden pohrdal druhým
a jen císařova osoba je drţela od sebe, jako dva vzteklé psy. Temusara nepotkal nikdo
jinak neţ v černém nočním oděvu Vrahů, který zde v paláci povýšil na uniformu svých
lidí. Měl nezdravě bílou tvář, které se jen tu a tam dotkly paprsky Rawat v okolí očí.
Pokud nebyl v císařově přítomnosti, tvář mu zakrývala kukla, nyní zastrčená za
opaskem z černé kůţe. Na prsou se mu leskl stříbrný řetěz s císařským drakem, ale i
ten nosil obvykle ukrytý. Jediným symbolem jeho postavení, který ho odlišoval od muţů
potulujících se palácem, jako černé zlověstné stíny, byl snadno přehlédnutelný symbol
zmije vyšitý na pravém rameni šedou nití. Výškou postavy se Humurovi nevyrovnal, ale
studený pohled jeho šedomodrých očí dokázal nahnat strach kdekomu.
Výsada usednout na první stupeň piedestalu, patřila donu Lope-dha te Saavedra,
dříve učiteli a nyní nejbliţšímu císařovu rádci. Dharma Lope-dha se svým zjevem
vymykal všem zvyklostem Himeru. Jeho oděv tvořila černá sametová kutna, staţená
kolem pasu stříbrným řetězem s kříţem, tak masivním a těţkým, ţe jej bylo moţno v
případě potřeby pouţít jako zbraň. Měl úzkou snědou tvář s černýma fanatickýma
očima, která se jen zřídka usmála a na čele vytetovaný znak kříţe.
Dharma Saavedrů a hlava církve Jediného boha, si potrpěl na šperky. Prsty mu
zdobily prsteny a na krku měl na řetězu z platiny zavěšen škapulíř ve tvaru dračí hlavy
se dvěma rubínovýma očima. Mezi lidmi se šuškaly legendy o tom, jak velký je stříbrný
poklad shromaţďovaný rodem Saavedrů generaci po generaci.
Saavedrové byli mladým rodem v rámci císařství, a jejich dharma nebyl vládcem
území srovnatelného s ostatními vládnoucími rody. Ţili ve východní části provincie Sun
na okraji Dračího pohoří, ve městě Radůza. Jejich enkláva tvořila uzavřený celek.
Málokterý z obyvatel Himeru se mohl pochlubit tím, ţe navštívil jejich území.
Saavedrové slouţili výhradně císaři, a byť jimi ostatní vznešené rody pohrdaly,
znepokojeně přihlíţely, jak rychle se rozrůstají. U ostatních urozených bylo neobvyklé,
pokud zplodili více neţ dva potomky, naproti tomu deset dětí bylo u Saavedrů
povaţováno za obvyklý průměr, nepočítaje v to bastardy vzešlé z mimomanţelských
spojení.
Čtvrtým muţe v tomto shromáţdění sedící čelem k císaři byl dharma Kherim-dha te
Mingara, vládce provincie Kharzu, muţ téměř Humurových rozměrů. Na první pohled
upoutávala pozornost holá hlava, úzký knír protaţený aţ pod úroveň čelisti a pronikavé
černé oči. Připomínal tatarského chána zrozeného pro boj a sedlo. Jeho robustnost sice
uţ pomalu začínala přecházet v otylost, ale jako soupeře v boji jej nesměl nikdo
podceňovat. Přes své rozměry byl velmi hbitý a rychlost umocněná hmotností, jej činila
strašlivým protivníkem. Jeho oblíbenou zbraní byla válečná sekyra, kterou dokázal muţe
beze zbroje přetnout. Čelo mu zdobil symbol medvědí hlavy. Pýcha, která patřila k jeho
výrazným povahovým rysům, se však dnes v jeho tváři nezrcadlila a v rozpacích klopil
oči.
„Zklamal jsi, dharu. Můj plán byl dokonalý, ale ty jsi ho nedokázal realizovat,“ syčel
vztekle mladý císař.
„Nebyla to moje vina, nejvyšší. Vybral jsem ty nejlepší muţe. Však víte.“
„Uhura byl dobrej chlap,“ poznamenal generál, ale císař jej umlčel pohledem a kývl na
Kherim-dhaa, aby dokončil svou řeč.
„Hatamoto byl zabit a spolu s ním všichni ostatní, aţ na vašeho člověka. Nechal jsem
ho přivést.“
Císař udeřil do malého gongu po své levici. „Chci tady Hashi-xaa! Hned!“
Vojáci téměř okamţitě předvedli mladého šlechtice v pestrém kimonu. Bylo vidět, ţe
si dal na svém zevnějšku záleţet, ale ani šminky nedokázaly skrýt, jak je bledý. Padl na
kolena před Khan Sunem a čelem udeřil o podlahu. „Odpusťte, odpusťte, Nejvyšší! Dělal
jsem, co jsem mohl!“
„Jak je moţné, ţe jste selhali?“ Císařův tón mrazil.
„Nevím, milosti. Náš člověk předal Hiroshimu vzkaz a on nám vlezl do pasti jako
hlupák. Číhali jsme v záloze v místech, kudy musel projít. Uhura-ghu vybral místo na tři
dostřely luku za starým Sardovým chrámem. Viděli jsme dharmu přicházet jen s malým
doprovodem, ale nedošli k nám. Zamířili k rozvalinám, kde nám zmizeli z očí. Slyšeli
jsme zpěv a pak se země zatřásla. Dharma a jeho lidé se pořád neobjevovali a tak se
hatamoto rozhodl vydat za nimi. Muţi nechtěli jít tak blízko k chrámu Rudého, zvlášť
kdyţ byl na obloze, ale ghuruma je donutil. Na dharmu s jeho lidmi jsme narazili kousek
od zbytků sochy Stráţce. Překvapili jsme je. Naše šípy vyletěly jako poslové smrti…“
šlechtic pohlédl s nadějí na císaře, zda neocení jeho básnický obrat, ale vladař na poezii
neměl náladu.
„Pokračuj!“
„Dharmův doprovod jej kryl, ale neměli štíty, jen lehkou zbroj. Obklíčili jsme je a
nedali jim šanci se k nám přiblíţit. Uhura měl vynikající lučištníky a sám zabil prvního
Stráţce střelou z kuše. Zdálo se, ţe je s nimi konec… Umírali statečně a ghuruma se
rozhodl, vzdát jim čest. Sundal si přilbu a my rovněţ.“
„Hlupáci,“ procedil císař a kývl, aby pokračoval.
„I oni odkryli své tváře a my zjistili, ţe je s dharmou Rudovlasá. Muţi z Kharzu
zaváhali a ona se rozesmála. Smála se tak strašně nejvyšší, ţe i stromy kolem se
třásly.“ Xang si teatrálně zakryl obličej, jakoby vše znovu proţíval. „Stříleli jsme, ale šípy
ji míjely a pak… pak vztáhla ruce k obloze a pronesla strašlivé zaklínadlo. Země se
otřásla, a z chrámu se vyřítil démon s obrovským ţelezným kyjem, provázený černým
woorlem s ohnivýma očima.
„Je to čarodějnice stejně, jako Krvavá.“ Don Lope-dha se přeţehnal znamením.
„Musí to být čarodějnice!“ chytil se jeho slova Hashi-xa.
„Pokračuj a soudy nech na mě!“ utrhl se císař.
„Uhura-ghu neměl šanci. Neţ se zmohl na obranu, démon mu kyjem rozdrtil hlavu
jako ořech.“ Xang zmlkl a nechal odšumět výraz údivu shromáţděných.
„Na mne se vrhl ten strašlivý woorl a srazil mě k zemi. V pádu jsem udeřil hlavou o
skálu. Kdyţ jsem se probral, bylo po všem. Hatamotovi lidé byli mrtví a já beze zbraně.
Dharma a jeho dcera se skláněli nad démonem, který dodělával. Někdo z Kharzu ho
nejspíš dostal. Nebylo nic, co bych mohl udělat. Byli jsme připraveni bojovat s lidmi, ale
ne s kouzly…“
„Utekl jsi a nesplnil svou povinnost!“ zasyčel císař.
„Neměl jsem zbraň.“
„Měl jsi zabít tu rudovlasou zrůdu. Měl jsi ji zadávit vlastními zuby nebo zemřít!“
„Milost, pane.“
Císař kývl na pana Hiragu: „Dopřej nám trochu zábavy.“
Velitel Vrahů se zdvihl ze sedu na patách, vytáhl z rukávu nůţ a přešel ke klečícímu
muţi, který ho sledoval paralyzován strachy.
Chytil nešťastného xanga za vlasy.
„Ach bohové! Nejvyšší! Prosííím!…“ křičel xang.
Temusar provedl několik rychlých řezů a škubl. V ruce mu zůstal xangův cop i s
kusem kůţe větším neţ dlaň. Skalpovaný xang si se skučením ohmatával lebku, aniţ se
odváţil dotknout rány.
Pach krve císaře vzrušil. Vstal. Uţ mu nestačilo jen přihlíţet. „Hirago podrţ tomu
zbabělci ruce.“
Představený Vrahů, zkroutil xangovi ruce za hlavou a přiměl ho se vypnout na
kolenou.
„Milost, Nejvyšší! Milost! Oheň a kříţ!“ ţadonil šlechtic.
„Oheň a kříţ? Nejsi jich hoden!“ Císař tasil meč, sotva postřehnutelným pohybem jím
kmitl před xangovým tělem a vrátil jej zpět do pochvy.
Muţ přestal křičet. Nevěřícně zíral na svoje kimono proťaté na tři dlaně dlouhým
řezem nad úrovní zdobeného opasku. Hedvábí se rozevřelo a zpod něj jako klubko
slizkých šedých hadů vyklouzla ven střeva, aţ po nich se objevila krev smíšená s jejich
obsahem.
„Aááááá!“ neartikulovaný řev naplnil sál.
Císař usedl zpět na piedestal a zvědavě přihlíţel, jak šlechtic, dříve patřící k jeho
oblíbencům, dokonává.
„Sekl jsem hluboko. Myslel jsem, ţe vydrţí déle,“ povzdechl si rozladěně, kdyţ se tělo
na podlaze přestalo zmítat. Stráţím u vchodu pokynul, aby mrtvolu odtáhli. Sledoval je
pohledem, dokud nezmizeli za dveřmi.
„Vlastně ani nevím, kam je hází. Někdy bych se měl podívat,“ poznamenal roztrţitě,
kdyţ zvedl pohled od krvavé cesty na podlaze. Znovu obrátil pozornost k účastníkům
porady.
Humura-ghu se tvářil lhostejně a ani v tváři dharmy Saavedrů se nedalo vyčíst více
neţ mírný zájem. Zato Kherim-dhaovi, na holé hlavě vystoupily krůpěje potu a viditelně
se třásl. Jeho Dar byl pro něj, ve chvíli kdy umíral mladý xang, prokletím.
„Nebuď tak přecitlivělý, dharu,“ usmál se Khan Sun s převahou. „Dostaneš ještě
jednu šanci. Ale poslední!“
9. Mistr meče Benjiro-ka te Kcao
Dnes výjimečně nebyla v pevnosti slyšet kladiva kovářů. Warun - sedmý den aše,
ekvivalent pozemské neděle, byl dnem volna pro většinu obyvatel Himeru. Ne však pro
Daniela! Jiţ desátý den probíhal jeho výcvik na Uzavřeném nádvoří. Byl vděčný, ţe tu
není ţádné publikum. Nejraději by se neviděl.
Do setkání s xarou mistrem meče Benjirem te Kcao, si myslel, ţe je v technikách
beze zbraně a s holí dobrý. Kdyţ se zeptal mistra na jeho věk, ten jen odtušil, ţe roky po
padesátce přestal počítat. Vlasy i vousy jiţ měl bílé, ale jeho nevysoká, pevně stavěná
postava měla ještě pořád dost síly, aby ho dokázal sloţit na zem, kdykoli se mu
zachtělo.
Výcvik začínal s východem Rawat a pak uţ se Daniel celý den modlil, aby ohnivá
koule zapadla. Ráno zahajovali dlouhým hodinovým během. Přesto, ţe měl mistr nohy o
třetinu kratší a let moţná trojnásobek, nedělalo mu problémy Danielovi stačit a
popohánět jej holí, kdyţ se mu zdálo, ţe neběţí dost usilovně. Poté následoval bojový
výcvik, zatím bez chladných zbraní.
Jako odpočinek před polednem po něm mistr házel malé hliněné koule, kterým měl
Daniel buď uhnout, nebo je odrazit, coţ se mu podařilo jen málokdy a zásahy mu
způsobovaly bolestivé zhmoţděniny.
Mistr s ním mluvil minimálně. Uţ na začátku mu vysvětlil, ţe tělo rozumí nejlépe řeči
bolesti. Za dobu prvního místního aše se Daniel nejlépe naučil jedno - nenávidět svého
učitele. Při sebemenší chybě přišla rána rukou, holí nebo i kopanec. To, ţe byla chyba
se mu chlubit svou zkušeností v bojových uměních, pochopil hned první den.
Dnes mu však Benjiro-ka nedával sebemenší šanci. Uţ popáté ho srazil k zemi.
„Vstaň, dţiu-dţitsu. Předveď mi konečně ten svůj černý pás,“ šklebil se zlomyslně.
Jen vztek pomohl Danielovi se zvednout. „Já tě zabiju, ty skřete!“ Zběsile se vrhl na
mistra, rozhodnut mu vymazat úšklebek z tváře, ale znovu skončil v trávě. Viděl, ţe se
jej muţík chystá nakopnout, ale uţ nenašel sílu ani k tomu, aby si chránil břicho.
„Končím,“ zachraptěl. Zavřel pevně oči rozhodnutý zůstat leţet.
„Poţehnání Asharty, mistře. Jak jste pokročili s výcvikem?“ zaslechl melodický hlas,
který by poznal mezi všemi. „Vychováváš bojovníka nebo zahradníka? Zdá se, ţe tvůj,
ţák oceňuje víc zdejší trávník neţ cviky se zbraní.“
Otevřel oči a tak rychle, jak byl schopen, se vyškrábal na nohy.
Dhami přišla v černém plášti s kápí, pod ním měla prostý oděv bez ozdob ve stejné
barvě: dlouhou sukni do poloviny lýtek, kterou v horkých dnech nosily místní vojandy s
rozparky do poloviny boků, aby je neomezovala v pohybu a lehkou košili šitagi, jejíţ cípy
se kladly přes sebe jako u kimona. Mohla být kteroukoli z ţen slouţících u místního
vojska, ale drţení těla a odtaţitý výraz, jako by ostatním sděloval: jste jen prach u mých
nohou. A byly to opravdu hezké nohy, jak Danielovi nemohlo ujít.
„Poţehnání tobě, dhami.“ uklonil se jí Benjiro-ka.
„Asharte y Sardu“ Leea-mi vrátila mistrovi úklonu.
Stráţkyně Meru-ki a Ogama-ki, kompletně ve zbroji, zůstávaly o dva kroky za ní, jako
dva výhruţné stíny. Ţádná z nich nedala Danielovi najevo, ţe ho vnímá.
Dhami si z hlavy sňala kápi. Odkryla tetování ksertu na čele a rozpuštěné vlasy, které
zářily, jako by chtěly konkurovat polední Rawat.
Nepochyboval, ţe kvůli ní musí místní chlapi lámat meče jako sirky, ale on neměl
zájem se zařadit, do bezpochyby dlouhé fronty nápadníků. Něco jej ponoukalo ji urazit.
Nabourat přesvědčení, o vlastní nadřazenosti, vymazat sebevědomý výraz z tváře.
Zakašlal, aby upoutal její pozornost.
„Máte dobrýho kadeřníka, dhami, ale neuvaţovala jste někdy o decentnějším
barevném tónu?“
Leea-mi jen mírně nadzdvihla obočí a konverzačním tónem prohodila: „Myslím, ţe uţ
jsem pochopila, proč mě Ogama-ki tak často ţádala o povolení tomu muţi uříznout uši a
občas i něco jiného.“ Usmála se na Benjira. „Dovolíte, mistře? Mám chuť si trochu
zacvičit.“
„Prosím, dhami,“ podal jí mistr svou hůl a ona ji vyměnila za meč, který od ní obřadně
převzal.
„Abyste se nepodělali, rákosníci,“ zavrčel Daniel česky. Uţ mu lezly na nervy
nesčetné úklony, jimiţ se tu lidé při kaţdé příleţitosti častovali.
„To snad ne, vaše veličenstvo. Uţ jen velikost té pocty mě poráţí,“ pitoreskně se
dhami poklonil. „Tohle je zbraň, slečinko!“ Zatočil holí a předvedl jí „mlýnek“.
„Co kdyţ si zlomíte nehtíček? Dharma by mě za to mohl nechat zavřít do hladomorny
… Teda jestli tu nějakou máte,“ dodal, kdyţ na něj oba nechápavě zírali.
„Aha, to měl být asi vtip?“ obrátila se Leea-mi na mistra.
Namyšlená mrcho! Daniel toho měl právě tak dost. Nevzpomínal si, ţe by ho v
minulosti nějaká ţenská tak okázale ignorovala. Uţ odmala nesnášel dětičky myslící si,
ţe jsou něco víc jen díky postavení svých rodičů. V první třídě hodil do příkopu s vodou
dcerušku ředitele dětského domova, která se na něj vytahovala a odpykal si zato první z
dlouhé řady trestů.
„Tak jste se pobavila, váţená. My tu máme práci. Co kdybyste se raděj šla podívat do
kuchyně, jestli vám nepřipalují rejţi na voběd,“ kývl hlavou ven z nádvoří.
Tentokrát se k němu Leea-mi přece jen otočila a v očích jí popuzeně zajiskřilo. „Chci
zkusit, co ses s holí naučil, gaidţine. Dost by mě překvapilo, kdyby to bylo lepší neţ tvé
způsoby.“
„U nás doma se s holkama neperem,“ s despektem si ji přeměřil. „Nerad bych vám
ublíţil.“
„Aha,“ kývla Leea-mi chápavě a bez dalšího zaútočila. Dřív, neţ stačil jakkoli
zareagovat, dostal dva údery do hlavy zleva i zprava - nepříliš silné, ale stačily na to,
aby mu zvonilo v hlavě. Třetí úder, který inkasoval do rozkroku, ho sloţil a přinutil se
zaúpěním chytit za pohmoţděné pohlaví.
„Ublíţit mi, to jsi myslel takhle, gaidţine?“ zeptala se dhami s nevinným výrazem.
„Myslím, ţe s ním ztrácíte čas, mistře,“ otočila se k Benjirovi. „Z něj xara nikdy nebude.“
„Obávám se, ţe máte pravdu, ale dharma mě celkem slušně platí. Jako starý muţ
mám sice uţ jen skromná potěšení, a nějaký teng navíc se hodí.“
„Moţná bych ho mohla poslat do kuchyně válčit s vařečkami a hrnci. Na to by mohl
stačit,“ zauvaţovala dhami nahlas.
Daniel se se zaťatými zuby zvedl, pomáhaje si holí.
„To bylo pěkně zákeřný! Zaútočila jste bez varování.“
„Ach, tak to se omlouvám. Příště ti to dám raději písemně. Ale promiň, vţdyť ty
vlastně neumíš číst.“
„Jen ty vaše čmáranice neumím!“
„Vy s ním trávíte víc času, mistře. Já mu špatně rozumím,“ obrátila dhami k Benjirovi.
„Říkal, ţe se tam u nich doma se holkama neperou. Tou holkou myslel mě?“
„S holkama se neperem, ale rozmazlený frackové občas dostanou na zadek,“ zasyčel
Daniel.
Lea-mi se k němu zvolna otočila s pobaveným výrazem a uchopila hůl do obou rukou.
Pohledy dvou párů zelených očí se střetly.
Rychle se postavil do střehu. Vlastně neměl ještě nikdy moţnost si ji prohlédnout na
slunci. Měla pravidelný oválný obličej s jemným popraškem pih na tvářích a pokoţkou
světlejší neţ kaţdý, koho tu dosud potkal. Plné rty s nádechem zranitelnosti teď byly
pevně sevřené do dvou růţových linek. Přes lehce zešikmené oči, se za „rákosníka,“
nedala povaţovat ani vzdáleně.
Útok přišel opět bez ohlášení, ale záblesk v jejích očích ho varoval. Hole se s
třesknutím srazily. Tentokrát ji dokázal odrazit a sám vyrazil do útoku. Vířící kola jejich
zbraní se střetala znovu a znovu, jeho sílu kompenzovala rychlostí a zkušeností a ani
jeden neměl převahu.
Benjiro-ka sledoval souboj těch dvou se zájmem. Pozval dnes dhami k jejich výcviku.
Pokud měl mít jeho ţák šanci obstát při Rituálu v tak krátké lhůtě, musely se v něm
probudit spící reflexy, předchozích generací bojovníků. Benjiro-ka odmítl nového ţáka
učit, dokud se s ním dharma nepodělil o tajemství Sdílení. Po celou dobu výcviku se
však starému muţi nedařilo tuhle spící část Dhaneho osobnosti probudit, ale jak se
zdálo, byla dhami na dobré cestě.
Oba bojovali vpiti očima jeden do druhého, a zcela zapomněli na existenci okolního
světa. Zdálo se, jakoby se mladý muţ na dhami napojil. Jejich pohyby byly
synchronizovány, kaţdý z nich věděl naprosto přesně, co ten druhý v příštím okamţiku
udělá, a reagoval na to. Bojovali, jako by neměli nikdy přestat. Hole se třepily a mistrovi
neušlo, ţe Leea-mi začíná stěţí blokovat údery, které nabývaly na síle a rychlosti.
Stráţkyně znervózněly a poloţily ruce na meče. Uţ nesměl čekat! Jako blesk se vrhl z
boku na Leea-mi a strhl ji stranou. Konec hole, který ji hrozil zabít, jen neškodně
prosvištěl vzduchem.
Daniel rozpačitě zíral na hůl zabořenou v hlíně. Připadal si dezorientovaný, jako při
náhlém probuzení. Ohlédl se po dhami. Mistr jí právě pomáhal na nohy. Dotkla se ho
pohledem a on ucítil, jak mu srdce klopýtlo. Zlost byla pryč. Jejich pohledy se do sebe
začaly znovu vpíjet, ale Leea-mi potřásla prudce hlavou a zrušila kontakt.
„Děkuji, mistře,“ rozloučila se lehkou úklonou s Benjirem a odešla následována
Stráţkyněmi.
--Daniel vklouzl do připravené vany. Tento přepych si dopřával kaţdý večer od doby,
co se přestěhoval.
„Leea-mi,“ zašeptal a samo jméno mu znělo jako báseň. Tam dole na nádvoří se
mezi nimi něco stalo. Mistr mu nedal celý den vydechnout a zamyslet se nad soubojem.
Přivřel oči a znovu před sebou viděl rudé prameny vlasů vířících dhami kolem tváře.
Byla tak nádherná, tak nedostiţná, jako vrcholky alpských ledovců třpytících se ve
slunci. Vybavoval si její plné rty a představoval si jejich dotek na svých.
Probralo jej zavrčení psa a jemné zakašlání. Na prahu stála ţena v lehkém kimonu
zdobeném výšivkami barevných ptáků. V náruči drţela skořicově zbarvené zvíře, s
bohatou koţešinou a ocasem dvakrát tak dlouhým jako tělo, připomínajícím angorskou
kočku.
„Astore, ne!“ varoval psa předem. Ţen měla dokonale pravidelnou tvář připomínající
oţivlou porcelánovou panenku, sloţitý účes a nádherné šperky vykládané pestrými
drahokamy, karmínově rudé rty, oční víčka nalíčená lehce do fialova. Levou tvář jí
zdobila precizně provedená kresba kolibříka.
„Přízeň Ascharty vašemu domu,“ obřadně se uklonila kráska a bez pozvání vešla dál.
„Omlouvám se, pane, jestli jsem vás vyrušila,“ zastavila se naproti oknu a dovolila
zvířeti, které nesla, seskočit na podlahu. Protáhlo se s kočičí graciézností, psa
ignorovalo a otíralo se o nohy své majitelky, která si zřejmě neuvědomovala, ţe světelné
louče Rawat prosvěcují její kimono, pod kterým, uţ neměla vůbec nic. Její postava si
svou dokonalostí nezadávala s nádherou obličeje. Poměrně plná prsa, jejichţ tmavé
hroty rozeznával, trochu rušila éterický výraz její tváře, ale celkový dojem byl o to
dráţdivější.
Daniel na ni zíral s pootevřenými ústy a dokonale prázdnou hlavou. Pořád si ještě
nebyl zcela jistý, jestli před ním stojí ţena nebo neskutečný přelud. I půvabná dhami,
vedle návštěvnice, působila jen jako surový diamant, proti vzácnému šperku.
„Poţehnání bohů i vám. Co si přejete?“ zeptal se nervózně. Mimoděk sklouzl
pohledem po postavě návštěvnice níţ, kde se pod hedvábím dal tušit tmavý trojúhelník
klína. To neměl dělat! Jeho tělo zareagovalo a v průzračné vodě se to nedalo skrýt.
Ţena lehce zrudla, ale netvářila se pohoršené. „Dharma mě poţádal, abych vám
věnovala svůj čas, pane. Mám snad odejít?“ nespouštěla z něj odhadující pohled.
„Ano … ne. Počkejte vedle… Prosím,“ poţádal ji rozpačitě.
„Jak si přejete,“ usmála se a uklonila. Její zvíře ji následovalo a na prahu koupelny jí
hupslo zpět do náruče.
„Uff. Pěknej trapas,“ vzdychl sotva za návštěvnicí zapadly dveře. „Tohle mě nemůţeš
dělat,“ pokáral neposlušnou část svého těla. Problém řešil pod studenou sprchou a chvíli
trvalo, neţ se mohl obléci.
Dáma, protoţe tahle návštěvnice dámou bezesporu byla, čekala způsobně usazená
na jednom z polštářů. Pozdvihla k němu oči, ale nepřestala zvolna hladit hebkou srst
zvířete, na klíně.
„Já jsem Daniel.“ Natáhl k ní ruku k pozdravu, ale ona ji nepřijala. „Dhane wato
Tekuči-ghua te Ghani,“ doplnil své oficiální jméno.
Lehce se uklonila a s úsměvem pronesla: „Předpokládám, ţe to byl pokus se
představit. Vaše sluţebnice xangi Meiling-xi wer Ocura te Midori. Dharma mě poţádal,
abych vám dávala lekce v chování a vysvětlila pravidla dvorské etikety. Říkal, ţe jste
vyrůstal mezi, ehm… uhlíři. Mohli bychom začít tím, ţe mě seznámíte s vaším
přítelem?“ ukázala na psa.
Astor ostraţitě sledoval ji i jejího mazlíčka se zjeţenou srstí. Podobně jako jeho pán
nevěděl, jak na ně reagovat. Ryšavé stvoření mu stavbou těla připomínalo kočku, i kdyţ
páchlo jinak a ani jeden z návštěvníků v něm nevzbuzoval důvěru.
„Je to nádherný tvor, ale trochu rezervovaný. Zdá se, ţe si s Čitaroo nepadli příliš do
oka,“ zhodnotila situaci xangi, a kdyţ se ani tentokrát nedočkala odpovědi, povzdechla
si.
„Vidím, ţe mě můj přítel pověřil opravdu těţkým úkolem.“
10. Syn bouře
Lea-mi seděla na terase a společnost jí dělal pouze Rráá. Na podvečerní obloze jiţ
zářil slabounký srpek Asharty a to znamenalo, ţe začíná Tylkuru, na jehoţ konci měl
Příchozí podstoupit rituál Banta Ró a buď obstát, nebo zemřít. Nebyla si jistá, jaký osud
mu přeje, ale záleţelo na tom? Nakonec byli všichni v Sardových rukou. On, ona, Weira,
Himeru. Kdo mohl s jistotou říct, ţe po noci přivítá další den? Otec nic neříkal, ale ona i
bez jeho rozvětvené špionáţní sítě cítila, jak se nad jejich rodem stahují mraky.
Připomněla si svou první a zatím poslední návštěvu Sundhaicu.
Rok 1123 byl pro Leea-mi zvlášť významný. Dharma svolil k provedení „Přijetí
znamení“ trochu dříve, neţ bylo zvykem, aby ji mohl při návštěvě sídelního města
představit dvoru jako pokračovatelku rodu Ghana.
Důvodem k návštěvě dvora byl Obřad potvrzení. Tento obřad zavedl první císař
Sungů po převzetí vlády nad Himeru. Konal se v následujícím roce po zjevení Sardu.
Tak jako Sardu svým odchodem symbolizoval lidem, ţe jim nechává svět k dalšímu
sedmiletému uţívání, tak císaři dynastie Sung ke dni Vylodění potvrzovali vládu
urozených rodů nad devíti provinciemi Himeru.
Leea-mi se do hlavního města říše velmi těšila. Hidashi-dha vyrazil na cestu v
doprovodu druţiny Neústupných a tří set příslušníků weirské šlechty. Cesta na jih je
vedla nejdříve k pevnosti Khamauru. Zpráva cest nepatřila k dharmovým prioritám a
podle toho vypadaly, zvláště v tomto zimním období.
V severních částech Weiry, kde byla půda zmrzlá a pokrytá sněhem cesta ještě ušla,
ale dále na jihu, kdyţ sanice zaměnili za kola, vozy ve sněhové břečce a blátě často
uvízly a tahouni měli spoustu práce s jejich vyprošťováním. Na řekách pukaly ledy, na
polích a v lesích se ještě drţel sníh. Leea-mi trávila cestu v uzavřených nosítkách, jak
její postavení vyţadovalo, ale raději by šlapala v blátě s ostatními. V Khamauru si na
dva dny odpočinuli a dál pokračovali na lodích po proudu Ruawy.
Sídelní město císařů rodu Sung nebylo v tomto období právě vlídné. V ulicích se
proháněl studený vítr a plavbu po říčním toku, plném lehkých zdobených lodí xangů,
ohroţovaly ledové kry.
Hidashi-dha se ubytoval v rezidenci Ghaniů i se svou gardou, ale většina šlechty se
musela spokojit se stany na okraji města, protoţe Sundhaicu praskalo ve švech pod
náporem návštěvníků. Otuţilým Weiřanům to nevadilo, byli raději spolu na širé pláni,
kde si mohli v případě potřeby poskytnout ochranu, neţ ve špinavých uličkách, kde pro
ně nemuselo být bezpečno.
O dva dny později Leea-mi s otcem a vstoupili do sídelního paláce. Stráţe u vstupu
nedovolily průchod jejich ozbrojenému doprovodu a bránily rovněţ ve vstupu šlechticům
s příslušností ke kastě xara. Celá situace hrozila přerůst v konflikt, který vyřešil aţ
příchod vyššího důstojníka. Kompromis neuspokojil ţádnou ze stran, ale nakonec mohl
Hidashi-dha s dcerou a značně zmenšeným doprovodem pokračovat v cestě do nitra
paláce. Delegace Weiry i přes ztenčený doprovod upoutávala pozornost, kamkoli šli.
Dvořané si mezi sebou šeptali a často se dotýkali v hovoru uší. Jak si Lea-mi stačila
všimnout, nepotkali jediného xaru. Úţas dvořanů budil i jejich dar - Syn bouře nádherný kouřově zbarvený hřebec vychovaný v Khaicuru.
Císař Wang Sun koně přijal velmi laskavě, ocenil jeho krásu a dal pokyn svým
sluţebníkům, aby se ho ujali. Leea-mi zabolelo srdce, kdyţ jej odváděli, ale věděla, ţe
zde nemůţe dát své city najevo. Císař pronesl oficiální formuli potvrzující Hidashi-dhaa
pánem Weiry a pak uţ přišla řada na ni. Ona i otec měli rudá kimona s černými znaky
ksertů, otec byl prostovlasý a její vlasy kryla stříbrná síťka. Ceremoniář zabušil o
podlahu okovanou holí.
„Leea-mi te Ghana, dhami Weiry, dcera Hidashi-dhaa te Ghana, dvacátého třetího
dharmy Weiry a Kaory te Mingara. Je ke čtyřicátému druhému dni ašrenu Prad-wa roku
1123 po Vylodění, zapsána mezi urozené s nárokem na titul dhara, pokud v něm bude
potvrzena Shromáţděním kast Weiry a vládnoucím císařem,“ pronášel představený
kasty Li, před ztichlým sálem slova, která byla ryta do tenké zlaté desky, pro
genealogický archiv urozených.
„Klap. Klap. Klap.“ Klid v sále porušil příchod hubeného mladíka v sandálech, s na
dlaň vysokými dřevěnými podráţkami. Jeho kimono zářilo rudě a zlatě. Tvář měl
nalíčenou jako dámy od dvora, stejně jako pětice stejně mladých společníků, která jej
provázela. Lea-mi i bez představování věděla koho má před sebou, otec jí zdůrazňoval
jak důleţité je naklonit si příznivě následníka trůnu. Usmála se, pootevřela hradby
kontrolující její Dar a vyslala mu vstříc pozdrav, jak bylo mezi urozenými zvykem.
„Vypadá to, ţe na severu nerostou do výšky jen stromy,“ utrousil princ ke svému
doprovodu. Její pozdrav ignoroval a jeho doprovod se ani nesnaţil zakrýt pohrdlivé
úšklebky.
„Khan Sune, přivítej zástupce Weiry,“ nařídil císař.
Mladík jen lehce oplatil poklonu jejímu otci a přistoupil k ní. Střetli se očima, princ i
přes vysoké sandály byl menší neţ ona a o rok mladší. Pokusila se s ním znovu o
kontakt „přenosem“, ale nedostalo se jí ţádné odpovědi. Mít tak dokonale uzavřenou
mysl, bylo mezi urozenými povaţováno za projev nezdvořilosti.
„No!“ natáhl princ ruku a čekal, ţe se jí dotkne čelem v gestu podřízení. Cítila to jako
další z řady uráţek zjevných i skrytých, kterým byli od příjezdu do Sundhaicu vystaveni.
Pokud je byl její otec ochoten snášet, tak ona ne!
„Ještě nejsi císař, Khan Sune!“ zasyčela. Prudce ruku odstrčila a sklonila hlavu tak
málo, jako on před jejím otcem.
Mezi dvořany to zašumělo. Princ zrudl, zorničky se mu rozšířily a ruka sjela k meči za
pasem.
„Můj syn jen ţertuje! Zkouší dhami ze znalostí dvorské etikety,“ zasáhl císař.
„Běţ za přáteli, Khane!“ nařídil ostře synovi. „Je ještě hodně mladý,“ podotkl s
blahosklonným úsměvem. „Pro něj je Weira někde na konci světa.“
„Délka a obtíţnost cesty sem, by tomu napovídala.“ Hidashi-dha se nuceně usmál.
„Omluvte dhami, vyrůstala bez matky, jen mezi vojáky. Odpusťte jí, pokud se chová
příliš stroze.“
„Doufám, ţe pobyt na našem dvoře jí pomůţe obrousit provinční hrany. Dvorní dámy
se jí rády ujmou.“
„Jste velmi laskav, nejvyšší,“ uklonil se dharma císaři a naznačil dceři, ţe se má
rozloučit. Audience pro ně skončila.
Leea nebyla jediná, která byla v ten večer před císaře uvedena. Řada mladých lidí z
urozených rodů, stejně jako ona vstupovala poprvé na císařský dvůr.
Jedna z císařových konkubín se k nim připojila a otec nechal dhami v její péči. Na
odchodu šeptl dceři nenápadně do ucha: „Nechoď nikam mimo sál. Nejez a nepij nic, co
by ti někdo nabízel. Khan Sun má v oblibě jedy.“
Konkubína, jen o pár let starší neţ dhami, se s ní pokusila zavést řeč na dvorskou
poezii a díla známých básnířek, ale rychle zjistila, ţe konverzace s dívkou z provincie
nebude snadná. Ne, ţe by se jí děvče nevyptávalo.
Lea-mi chtělo vědět víc o architektuře paláce, zajímala ji kvalita zbraní palácových
stráţí. To jak Sundhaicu, šestkrát větší neţ Khaicurao, zajišťuje hygienu a čistotu vody
pro své obyvatele. Fascinovaly ji námořní lodě, které spatřila na Rauwě a chtěla se od
xangi dozvědět něco o organizaci městského přístavu. Místo toho jí dvorní dáma začala
vysvětlovat různé školy kaligrafie a přednosti pouţívaných štětců. Leea-mi to vzdala,
postarala se xangi o lehčí migrénu a konkubína se s omluvou stáhla.
Konečně byla ta nesnesitelná štěbetalka pryč. Z nedorozumění s princem měla
špatný pocit a otcovo varování nebrala na lehkou váhu. „Hledej hrozbu smrti i za
plátkem růţe,“ říkávala jí chůva, kdyţ ji v osmi letech učila o jedech, jejich přípravě a
podávání. Věřila však, ţe ve svých čtrnácti letech je jiţ schopna se o sebe postarat
sama i bez přítomnosti otce nebo někoho z jeho doprovodu. Vymanila se z hloučku
dvořanů, mezi kterými stála a šla si prohlédnout štíhlou a přesto pevnou konstrukci
nosných sloupů. Stavba audienčního sálu, nepochybně vznikla pod vedením stavitele z
rodu Saavedra. Strop zde netvořila obvyklá spleť trámových konstrukcí podepírající
střechu, ale zdobená vysoko se vypínající klenba podepíraná sloupy, se zlatými
hlavicemi.
Rudá a zlatá, barvy císařského rodu Sung, byly k vidění všude, kam pohlédla.
Výzdobu doplňovala všudypřítomná vyobrazení draků. Leea-mi se zastavila před jednou
z těchto prací a obdivovala dílo umělce, který jej tvořil. Kdyţ poloţila prsty na kámen,
cítila zápal a posvátnou bázeň tvůrce. Uvaţovala, na základě čeho zvíře zobrazil. O
dracích jiţ nebylo slyšet dobrých čtyři sta let a ona někdy pochybovala, zda skutečně
existovali.
Obklopila ji skupina mladíků. Většina z nich měla nalíčené tváře. Xangové od dvora.
„Koho to tady máme?“
„Myslíte, ţe tahle je opravdu urozená?“
„Nevypadá na to.“
Jeden z nich nesl na čele symbol kříţe a právě on ji oslovil:.
„Slyšel jsem, ţe to Ghaniové dělaj se Špinavcema. S kým se zapomněla tvá máma,
bledule?“ Uráţel ji, ač se rysy jeho tváře blíţily kánonům Staré rasy stejně málo, jako
její. Soudila, ţe je o pár let starší neţ ona. Nepochybně khami Saavedrů. Vybavovala si
informace, které o něm měla. Nic dobrého.
„Moje matka byla vznešená dhami rodu Mingara, kdeţto o tvé jsem slyšela, ţe byla
selka, kterou znásilnil Saavedra, jak je vaším zvykem. Prý mu nestála ani za to, aby si
zapamatoval její jméno.“
Khami zrudl, někdo z jeho společníků se uchechtl. Lea-mi ťala do ţivého.
„Naše rodokmeny si probereme v klidu někde stranou a můţeš se vsadit, ţe tvůj
parchant si bude moct pokládat za čest, jestli se k němu někdo z nás přihlásí. Čeká tě
dlouhá noc Weiřanko. Vemte ji!“
Náhle byla uvězněna mezi cizími těly a něčí ruka jí zacpala ústa. Pokusila se dostat
k dýce v pouzdře na levém předloktí, ale zkroutili jí ruce za zády a začali vléct ze sálu.
„Nechte mě!“ Leea-mi myslí proběhla vlna paniky. Urození, vládnoucí Darem, zamíchaní
mezi dvořany, se obrátili jejich směrem.
„Co se děje, khami Rodrige?“ mohutný muţ v modrobílém kimonu, rozhrnul mladé
xangy, tísnící se kolem Leea-mi. Většinu přítomných převyšoval o hlavu, vlasy měl ţluté
jako obilí před sklizní a na čele symbol racka. Jeho oči, barvy letní oblohy, se nedívaly
na mladé dvořany nijak přátelsky.
„Tahle venkovanka se s námi chce podívat do stájí. Princ slíbil, ţe jí ukáţe svá
oblíbená zákoutí.“
„Pusťte ji!“ nařídil muţ zvučným, hluboce posazeným hlasem.
„Hleď si svýho, starej piráte. Nebo přijdeš k úrazu.“ odsekl khami Saavedrů.
Plavovlasý dharma poloţil ruku na šavli, v závěsu na širokém koţeném opasku, ale
xangy tím nezastrašil, byli v přesile a kaţdý měl meč.
„Tak pojď, ty drzej dědku. My uţ tě naučíme drţet se slaný vody,“ khami Saavedrů
sáhl po zbrani a jeho společníci jej napodobili.
„Na to se rád podívám,“ ušklíbnul se plavovlasý obr. Vytáhl šavli a silně hvízdnul na
prsty.
O vteřinu později se stejný hvizd rozezněl z různých koutů audienčního sálu a Leeami viděla, jak se k nim, mezi nastrojenými dvořany, bezohledně prodírají mladší i starší
ramenatí muţi se světlými vlasy. Několik ţen vyděšeně zaječelo a do tváří nejblíţe
stojících dvořanů, do té doby ignorujících její potíţe, se vloudil strach.
„Stráţe! Stráţe rychle sem!“ začal křičet někdo z nich.
Kruh mladých xangů kolem Leea-mi začal mizet rychleji neţ vločky v ohni. Ruce
zabraňující jí v pohybu byly pryč. Tvář khamiho Saavedrů pobledla a arogantní výraz
zmizel. S omluvným gestem zasunul zpět napůl vytaţený meč.
„Mír vašemu domu, dharu. To byl ţert,“ vykouzlil na snědé tváři pokřivený úsměv.
„Jen jsme s ní trochu špásovali,“ uklonil se a rychle zmizel za svými přáteli. Leea-mi
zůstala uprostřed zklamaně se tvářících plavovlasých hromotluků. Měli sto chutí se
pustit za mizícími xangy, ale dharma je gestem zarazil.
„Nestalo se ti nic?“ prodrala se k ní dívka o něco menší neţ ona, patřící evidentně k
těmto lidem. Její šaty z bohatě řaseného modrého hedvábí v barvě jejích očí, halily
pevně stavěnou postavu, se svůdně plnými tvary.
„Jsem Watea-mi te Waora,“ představila se, kdyţ zmatená Leea-mi, stále ještě mlčela.
„Pojď pryč. Jdou sem stráţe. Ať nemusíme nic vysvětlovat. Znáš to, jak se někde
semele rvačka, tak za to můţou Waoři.“ Chytila Leeu za paţi a beze vší obřadnosti, ji
táhla hlouběji do sálu.
„Tady nemůţeš courat sama. Ti zirgové, co se motaj kolem Khan Suna, jsou zbabělí,
ale kdyţ je jich víc, je lepší mít pár šavlí po ruce. Zůstaň s náma. Kde jsou tví lidé?“
„Otcovu druţinu sem nepustili a ostatní… nevím.“ O rodu Waora měla jen mlhavé
povědomí a ani to nebylo příliš příznivé, ale byli přátelští a ona jim byla zavázána.
„Bude mi potěšením, sdílet vaši společnost, ctihodná Watea-mi,“ uklonila se
plavovlásce. „Jsem Leea-mi te Ghana,“
„Ghana. Výborně!“ zasmála se waorka. „Vy máte nejlepší kováře a my jsme nejlepší
mořeplavci. Musím tě představit naší rodině, většina je tamhle v koutě. A tu ctihodnou si
nech, říkej mi Wateo.“
Leea ucítila dotek otcovy mysli. Viděla, jak je zadýchaný; zřejmě přiběhl ze
vzdáleného konce sálu, kdyţ uslyšel její „volání“. Střetla se s jeho starostlivým
pohledem. Nepatrně zavrtěla hlavou. Jen kývl, ale nadále se uţ zdrţoval v její blízkosti.
Watea-mi ji představila svým blízkým. Měla čtyři bratry a sestru, která jí byla velmi
podobná. Muţ, který jí přispěchal na pomoc, byl Watoo-dha. Nebyl ani tak starý, jak si
zprvu myslela, povaţujíc jeho světlé vlasy za příznak stáří.
Waorové se nechovali tak formálně, jak bylo zvykem v rodech ostatních urozených,
ale většina z nich měla Dar a dotyky jejich myslí byly tak přátelské, ţe vrátili Leea-mině
tváři úsměv. Plavá barva jejich vlasů ji zprvu nepřestávala šokovat. Waorové pocházeli z
ostrova War na severozápad od pobřeţí Himeru. Před sto padesáti třemi lety, kdyţ uţ
ostrov War nestačil jejich populaci a pozemní útoky na říši Himeru byly odsouzeny k
nezdaru, rozhodli se, ţe je pro ně výhodnější se, začlenit do silného císařství, neţ s ním
soupeřit na moři. Tehdejší císař Sungů to přivítal. Dal jim nehostinná území na sever od
provincie Gwan a udělil volný průchod, za účelem obchodu, celým císařstvím. Byli
osvobozeni od většiny daní, kromě daně z hlavy, kterou hradili ve formě pěti námořních
korábů ročně. Současně zajišťovali ochranu námořní hranice Himeru před piráty.
Mnohé konzervativní rody se k nim stavěly rezervovaně a rod Ghana nebyl výjimkou,
ale toho večera Hidashi-dha uzavřel s Watoo-dhaem přátelství a od té doby dvakrát
ročně Khaicuru navštěvovala velká obchodní karavana Waorů přiváţející víno, hedvábí
a koření. Výměnou si odváţela výrobky Ghanských kovářů a další produkci Weiry.
Jednotliví Waorové, pokud je cesta zavála na území Weiry, zde byli vítáni v kaţdém
čase.
Večer se pomalu chýlil ke konci a Leea-mi seděla u dlouhé tabule zaplněné pokrmy, z
nichţ mnohé viděla poprvé. Spolu s ostatními popíjela temně modré víno, které
Waorové přivezli jako dar císaři z ostrovů za mořem. Cítila se uvolněně a oplácela
úsměvy Wateině bratrovi Jaroobovi sedícímu přes stůl proti ní. O to víc ji zaskočila náhlá
vlna bolesti.
„Otče, Syn bouře! Něco se mu stalo!“ vykřikla. Dřív neţ ji Hidashi stačil zadrţet,
rozběhla se za hřebcem.
Její instinkt ji vedl neomylně. Párkrát sice zahnula v labyrintu chodeb špatně, ale
bolest ji vedla. Našla stáje. Nic ji však nepřipravilo na to, co uviděla.
Syna bouře drţeli čtyři muţi za lana upoutaná kolem jeho kopyt a princ Khan Sun
tloukl koně holí po ušlechtilé hlavě, uţ krvácel z mnoha ran.
„Nechte toho!“ zakřičela Leea-mi na prahu.
„Á, Ghanská venkovanka,“ otočil se k ní princ se zlým úšklebkem. „Jestlipak máš
červené vlasy?“ Přitočil se k ní, nešetrně jí strhl z hlavy stříbrnou síťku a temně rudé
kadeře se jí rozlily po ramennou. „Nelhali mi. Máš skutečně vlasy jako krev!“ natáhl
zvědavě prsty, aby se dotkl jejích kadeří, ale Leea-mi mu ruku srazila.
„Nech mě!“
„Potřebuješ lekci, Weiřanko. Ukáţu ti, jak trestám ty, jeţ mi vzdorují.“ přistoupil k
bezmocnému koni, který s nadějí očekával záchranu od své velitelky a jediným přesným
pohybem mu vrazil konec hole do vyděšeného oka.
Exploze bolesti prošlehla Leea-miným mozkem a pak uţ šlo vše ráz na ráz. Skokem
byla u prince. Vytrhla mu hůl a jako soptící fúrie jej s ní začala bít a nepočítala údery.
Srazila ho na kolena a byla by jej utloukla, kdyby nezasáhli vojáci. Odzbrojili ji a chytili
za ruce. Snaţila se uvolnit, ale na jejich sílu nestačila.
Khan Sun se zvedl z podlahy. „Zabijte ji! Zabte tu čarodějnici!“ křičel hystericky. Z
koutku úst mu tekla krev a přes čelo se táhl rudý šrám.
Lea-mi viděla, jak důstojník v rudozlatém kimonu, dle označení kajto-ryu Císařské
gardy, vytáhl nůţ.
„Pomalu nebo rychle, princi?“ zeptal se chladně a prohlíţel si ji bez známky soucitu.
Princ pyšně vypjal úzkou hruď. Teď, kdyţ viděl, ţe je dívka bezmocná se mu odvaha
vrátila. „Uřeţ jí hlavu, Humuro, dám si ji na zeď ve svém pokoji. Ale pomalu ať umírá co
nejdýl,“
Vojáci zkroutili Leea-mi ruce a donutili ji, se předklonit. Do bolesti šlach z rotovaných
na maximum se jí promítala agónie koně. Paralyzovaná hrůzou jen napůl vnímala, co se
děje. Důstojník ji chytil za vlasy, zvrátil jí hlavu dozadu a přiloţil na hrdlo ostří noţe.
První řez vedl tak, ţe se vyhnul tepně a prořízl kůţi na pravé straně krku. Na dlaţbu
před ní začaly dopadat kapky krve.
„Dost. Pusťte mou dceru!“ zahřměl hlas Hidashi-dhaa. Stál ve dveřích stájí s
vytaţeným mečem, připravený jej pouţít.
„Vidím, ţe se dnes pobavím,“ zašklebil se beze strachu důstojník s noţem, vytasil
meč a postavil do střehu. Pokynem hlavy naznačil vojákovi po pravici, aby odřízl
dharmovi cestu ze stájí.
„Myslím, ţe dnes vyřeším problém s vaším rodem jednou pro vţdy,“ usmál se zle
Khan Sun. „Zabijte je oba!“
„Co se to tu děje! Okamţitě schovejte zbraně!“ do stájí vešel císař, následován
několika dharmy a dvořany.
Khanův dychtivý výraz, se rázem změnil v ukřivděný.
„Chci spravedlnost, otče. Byl jsem napaden tímhle Ghanim! Ještě teď drţí meč.
Ţádám jejich hlavy, otče!“
Drzé princovo obvinění vyznělo do prázdna, přerušené uţaslými výkřiky a reptáním
těch, co vešli s císařem.
Všimli si toho, co Leea-mi přehlédla. Tohle nebyly stáje, ale jatka. Stěny koňských
kójí byly postříkány zaschlou krví a kolem se povalovaly usekané koňské hlavy a kopyta.
Navíc zkrvavená hlava Syna bouře a rány na jeho těle vypovídaly jasně o tom, co se tu
dělo, a všichni, co měli „dar“, vnímali hřebcovu bolest a hrůzu. Zákaz ubliţování tvorům,
kteří patřili do skupiny přátel lidí, bylo jedno z nejpřísněji dodrţovaných pravidel, jehoţ
porušení bylo moţno potrestat i smrtí.
„Odejděte! Všichni okamţitě odejděte a zapomeňte, co jste viděli!“ nařídil císař svému
doprovodu. „Pokud kdokoli z vás poruší můj příkaz, jeho rod za to zaplatí.“ Obrátil se na
vojáky stále drţící Leea-mi, napůl v bezvědomí z hrůzy a ztráty krve. „Pusťte ji! Hidashi,
vem si dceru a opusťte palác.“
Dharma, dříve neţ mu v tom kdokoli stačil zabránit, třemi rychlými kroky přistoupil k
princi a pozvedl meč. Khan Sun se v hrůze přikrčil, ale ani náznakem se nepokusil o
obranu. Dharma jej odstrčil a jediným rychlým pohybem sťal zmučenému koni hlavu.
Proud krve z bezhlavého trupu postříkal prince od hlavy aţ k patám a císařův následník
se v panice rozkřičel.
Ze zbytku večera uţ si Leea-mi pamatovala jen útrţky, jak ji otec nese s kamennou
tváří mezi houfem dvořanů, kteří před nimi ustupovali, jako by byli nakaţeni morem. Pak
rychlé balení zavazadel a odchod ze Sundhaicu.
Uţ nikdy nevěnoval rod Ghana císaři dalšího koně. Památka na Obřad potvrzení,
jizva na pravé straně hrdla, zůstala dhami dodnes. Rozhodnutí stát se xarou určil tento
den. Uţ nikdy nechtěla být bezmocnou hračkou v rukou ozbrojených muţů. Myslela na
to, kdykoli při výcviku padala únavou. Ještě i po letech vzpomínka na Humuru s noţem v
ruce, patřila k jejím nočním můrám.
Mimoděk vytáhla meč z pochvy. Paprsky zapadající Rawat se zaleskly na jeho ostří a
červánky západu je zabarvily do ruda. Dostat se tak na dosah ke Khan Sunovi,
nezaváhala by ani na okamţik. Smrt Syna bouře nebyla ani zapomenuta, ani odpuštěna.
11. Kresba motýla
„Vstávej, ospalče!“ vzbudilo Daniela šťouchání do boku a povědomý hlas. Neţ otevřel
oči, jen se usmál, jakoby ještě ze spánku. „Nebuď mě, Kumiko. Uţ zas mám ten krásný
sen, jak učím v posteli vznešenou Ogama-ki horizontální lambádu.“ Známý sykot
vytahovaného meče jej přiměl pro jistotu otevřít oči.
„Jé, to jsi ty?“ uviděl nad sebou jmenovanou a vedle ní usmívající se Ghiru, ke které
se lísal Astor. „Nevím, jak to děláte děvčata, ale noc co noc se mi o vás zdá. To na mě
určitě hodně myslíte!“
Ogama-ki potemněla rozhořčením v obličeji, ale to uţ se Daniel rychle klidil z jejího
dosahu do koupelny, s pokrývkou omotanou kolem boků.
„Dejte mi minutku, hned jsem u vás.“
„Já ho snad doopravdy zabiju!“ syčela starší Stráţkyně s pohledem upřeným na
zavřené dveře.
„Ale no tak. Vţdyť jen ţertuje,“ uklidňovala ji Ghira. „Uţ bys ho mohla znát,“ hájila ho
a s potěšením hladila hebkou srst na dobrmanově hlavě. „To ti skutečně tolik vadí
představa, ţe se mu o tobě můţe zdát?“
„Na takový sny bych mu doporučila zapomenout! Dokud má ještě uši!“ zavrčela
Ogama. Ve stejném okamţiku se otevřely dveře od koupelny.
„Slyším paní Ogamo, ţe váš zájem o moje uši stále ještě trvá,“ zašklebil se Daniel,
teď uţ oblečený a dokonce i oholený. „Někdy mě musíte nechat pohrát s těmi vašimi.
Třeba se vám to bude líbit.“
„Dhami nás posílá, abychom pomohly s tvým výcvikem,“ pronesla Ogama-ki mrazivě.
„Máme tě naučit zacházet se sai a střílet z luku. Následuj nás!“ Rázně se otočila a
zamířila ke dveřím.
--Rawat uţ se chystala zapadnout za hradbu lesů, kdyţ si Daniel konečně mohl dopřát
koupel a večeři, kterou mu donesla Kumiko. Opět to byla rýţe smíchaná se sušeným
ovocem, ořechy a medem. Chybělo mu maso, ale kdyţ se pokoušel sluţebné vysvětlit,
co chce, tvářila se vyděšeně a nechápavě.
S lukem mu to příliš nešlo, ale boj se sai a jejich vrhání na terč zvládl rychle.
Odpoledne Ogama vyzkoušela jeho obratnost s mečem. Nebyla to ţádná sláva, coţ
neopomněla zdůraznit, ale přiznala, ţe jako ţoldák by se uţ uţivil.
Daniel dojedl skromnou večeři a poţádal Kumiko, aby se postarala o Astora. Její děti
jej rády venčily. Skočil ještě do koupelny, aby se připravil na očekávanou návštěvu xangi
Meiling. Jeho večery patřily jí. Přestoţe nikdy víc uţ nepřišla v tak průsvitném kimonu,
jako napoprvé, její přítomnost pro něj byla lehkým permanentním vzrušením.
Zaškrábání na dveře ohlásilo její příchod. Daniel zaklepal na desku stolu, coţ podle
dvorské etikety znamenalo pozvání ke vstupu. Meiling-xi vplula dovnitř v modrém
hedvábném kimonu, provázena jemným obláčkem vůně pomerančových květů. Tvář jí
dnes zdobila kresba - motýl s perleťovými křídly. Malé umělecké dílko, které pro něj
určitě tvořila nejméně hodinu. Po obřadné úkloně usedla na polštář ke stolku, kde
obvykle probíhala jejich výuka. Vedle sebe postavila malý pletený košík s víčkem.
„Kde máte dneska Čitaroo? Není nemocná?“ zeptal se Daniel zdvořile. Ne ţe by mu
namyšlená mook chyběla. Měl ji rád, asi tak stejně jako Astor, ale poptat se na zdraví
nebo náladu domácích mazlíčků, patřilo k dobrému vychování.
„Dnes jsem ji nechala odpočívat. Poprala se s jedním zirgem a její koţíšek nevypadá
nejlépe,“ pronesla xangi, trochu lhostejně na to, jak moc o svou mook obvykle pečovala.
Otevřela košík a vyndala z něj broušenou karafu.
„Co to je?“
„Dárek pro tebe, Dhane. Víno z Vadury.“ Z rukávu vyndala číšku z tenounkého
porcelánu připomínající nízký šálek na čaj. Opatrně do ní víno nalila. Podala je oběma
rukama Danielovi a mimoděk mu přitom dala nahlédnout za výstřih svého kimona. V
Danielovi zatrnulo.
„Díky Meiling-xi, jste velmi pozorná,“ uklonil se, ne zcela jist si svým tónem. Převzal
od ní číšku. Její pěstěné ruce na chvíli spočinuly v jeho dlaních a xangi příliš nespěchala
si je uvolnit.
Víno bylo sladké a velmi silné. Chtěl číšku vrátit, ale Meiling zavrtěla hlavou a znovu
mu ji naplnila.
„Moţná bych vám mohla ukázat, jak u dvora pijí víno přátelé,“ navrhla a rozpačitě
přivřela víčka s řasami tak dlouhými, aţ jí vrhaly stín na růţová líčka. „Jste můj přítel,
Dhane?“
„Rád bych byl, Meiling-xi.“
„Můţeš mi říkat Mei,“ xangi zvedla se ze svého místa a posadila se k Danielovi na
polštář po jeho pravé ruce.
„Blízcí přátelé v paláci přijímají víno z rukou toho druhého. Dáš mi napít, Dhani?“
změkčila jeho jméno.
Opatrně přinesl číšku k jejím rtům a s rozechvěním přihlíţel, jak zvolna upíjí. Kdyţ se
mu začala třást ruka, přidrţela ji za zápěstí, takţe cítil jak hebkou a horkou má dlaň. Její
rty měly barvu třešní a zorničky očí ve chvilkách, kdy na něj pohlédla, měla rozšířené.
Její vůně, takhle zblízka, mu zatemňovala mysl natolik, ţe ze sebe nevypravil ani slovo.
Klouzal pohledem, po její štíhlé šíji. Drobná ţilka pulzující rychle pod kůţí, svědčila o
tom, ţe její klid není tak stoprocentní, jak by se mohlo zdát. Sklouzl pohledem níţ k
výstřihu kimona. Její pokoţka měla odstín světlého medu a výstřih byl právě tak
hluboký, aby odkrýval úţlabinku mezi jejími ničím nespoutanými prsy zvedajícími se v
rytmu dechu.
„Vyprávěj mi o tom, odkud jsi přišel, Dhane,“ vybídla ho melodickým hlasem. „Byly
tam krásné ţeny?“
„Nepotkal jsem ţádnou tak nádhernou, jako jsi ty,“ zašeptal a myslel to upřímně.
„Lichotíš mi, Dhani,“ zasmála se Meiling a dodala: „Uţ jsem na suchu. Teď dám napít
já tobě.“ Vzala si od něj číšku, znovu ji naplnila vínem, přimkla se k němu lehce svým
tělem a přiloţila mu nádobku ke rtům.
Ještě dvakrát putoval ten kousek porcelánu mezi nimi. Daniel cítil, ţe se mu začíná
motat hlava a dělalo mu stále větší problémy zvládat svou touhu po xangi. Uţ bez
zastírání ji hltal očima. Meiling mu poloţila dlaň na koleno, jeho ruka se zachvěla a
zbytek vína jí potřísnil tvář a hrdlo.
„Promiň.“
„Jen pod podmínkou, ţe to víno ze mě zlíbáš.“
„Nic si nepřeji víc!“ Sklonil se k ní, dotkl se rty koutku jejích úst, slízl sladké kapky
vína, a potom pomalu sledoval vlhkou stezičku z její brady na hrdlo.
Rudá stopa vína ho po jejím těle vedla stále níţ, aţ se ústy zastavil na okraji výstřihu
kimona. Teď uţ se začala lehce chvět i ona. Nebyl si jist, jakou hru s ním hraje, ale v
kaţdém případě se mu to líbilo.
„Smím?“ zašeptal.
„Musíš!“
Daniel rozvázal třesoucími se prsty její pás a pomohl hebkému hedvábí sklouznout z
útlých ramen. Jak tušil, byla pod ním nahá.
Nedokázal odhadnout, kolik je jí let, její tělo se zdálo být nádhernou kombinací ţeny a
dívky. Pod křehkými dívčími rameny vystupovala dvojice vysoce posazených prsů s
tmavými hroty, teď vzrušením staţenými. Ještě níţ byl překvapivě pevně zformovaný
pas, jaký by hledal spíš u cvičitelky aerobiku neţ u jemné xangi.
„Jsi vţdycky tak zdrţenlivý?“ pohlédla mu dlouze do očí a sáhla mu do klína.
„Přesvědčím tě, ţe ne,“ ujistil ji a ţádostivě se zmocnil jejích prsů. Byla o tolik
drobnější neţ on, ale nezdálo se, ţe by jí naháněl strach. Vyklouzla z kimona a s rozkoší
mu nastavila tělo k laskání.
„Tohle jsem chtěla uţ dlouho,“ zasténala, zatímco bral do úst její bradavky a hladil jí
boky a stehna, kterými jej pevně obemkla kolem pasu.
Daniel se nemohl se nabaţit jejích prsů. Bral si je zuby, ústy i jazykem a burcován její
smyslností, kterou mu bez zábran dávala pocítit, stávalo se jeho laskání drsnějším, neţ
si dosud s kteroukoli ţenou dovolil. Nepostřehl, ve které chvíli mu pomohla se svléknout,
ale najednou byl nahý a jeho pohlaví si hledalo přístup mezi její stehna. Vzlykla, kdyţ jej
našel a zaťala mu bolestivě zuby do ramene.
„Ty malá bestie!“ zašeptal a tvrdě vyrazil proti jejímu klínu. Trestala jej svými zuby,
dokud do ní nevnikl celý.
„Áááno! Tak to chci!“ sténala a ve stále se zrychlujícím tempu vyráţela boky proti
němu, aţ dosáhli oba vyvrcholení.
Daniel se na chvíli ztratil ve svých pocitech a měl vizi zuřící kočkovité šelmy, která
však rychle zmizela a vrátil se zpět k zadýchané xangi a v uších mu zněly údery jeho
vlastního tepu, který jen zvolna nacházel pravidelný rytmus.
„To bylo nádherné, Mei!“ Zvedl se na lokti a obdivoval její nahé tělo. Připadalo mu
neskutečné, ţe ta nádherná bytost se s ním rozhodla milovat.
„Jsi dokonalý milenec Dhani, kde ses to naučil? Mezi uhlíři to určitě nebylo. Svěř se
svojí malé učitelce.“
„Učily mě lesní víly.“
„Ty ošklivý.“
Poloţil jí ruku na ploché břicho s mělkou prohlubní ve středu a chvilku je hladil,
sledován pohledem zpod přivřených víček. Její ňadra, se vţdy začala zdvihat trochu
rychleji, kdyţ ruka zamířila k niţším partiím pasu, ale ani on nezůstával chladným.
Neodolal a vklouzl prsty na pečlivě zastřiţený ostrůvek černých chloupků na jejím
podbřišku. Meiling vzdychla a mírně oddálila stehna, nabízejíc mu tak přístup mezi ně.
„Proč jsi měla dnes na tváři motýla?“
„Ty nevíš? Motýl je symbolem lásky. Ţena si jej maluje na tvář, kdyţ se chce dát
muţi.“
„Ty jsi věděla, ţe se pomilujeme? Co kdybych nechtěl?“
„Ty, Dhane?“ zacukalo jí koutky nad absurditou jeho dotazu. „Přece bys nebyl tak
nezdvořilý.“
„Ne. Nezdvořilý být rozhodně nechci,“ slíbil Daniel. Vklouzl prsty mezi její stehna a
neustal ve své snaze o „zdvořilost“, dokud se její tiché steny neslily v jediný a znovu jej
nepřijala.
--Leea-mi šílela. Balila si hlavu do pokrývek, ale Dhaneho pocity byly pro ni tak
intenzivní, ţe je nedokázala nevnímat, ani přes vzdálenost mezi oběma věţemi.
„Ty odporná sklepní kryso! Hnusný pojídači masa! Smrdutý zirgu! Uţ dost! Uţ dost!“
šeptala a nakonec i křičela proti kamenným stěnám komnaty. Astor, který byl u ní, začal
kňučet a štěkat.
„Co se děje, dhami!?“ přiběhly vyděšené Stráţkyně.
„Oblečení! Dělejte!“ procedila přes stisknuté zuby.
„Ale, dhami, je pozdě …“ pokusila se Ghira namítnout, ale běsi v Leea-miných očích jí
zavřeli ústa.
„Musím pryč! Pryč odsud!“ vrčela dhami, šelma v jejím nitru bušila na mříţe vůle a
hrozila převzít kontrolu. „Ten zirg! Odporný flekatý zirg. Já ho zabiju!“ proklínala původce
svých nesnází, zatímco se ve spěchu oblékala. Vyrazila z komnaty následována dvěma
Stráţkyněmi a rozběhla se dolů po dřevěném schodišti vedoucím k úpatí věţe.
Leea-mi prošla brankou, kterou jí otevřel neochotný velitel stráţí, a zamířila k málo
pouţívané stezce, po které nebylo ani ve dne snadné jít. Bez ohledu na riziko zranění se
spouštěla skalnatým úbočím dolů k řece, následována Stráţkyněmi a dobrmanem, který
jediný měl z nočního výletu opravdu radost.
„Viděla jsem jí v očích jaguára. Zbláznila se, jako její matka!“ šeptala Ghira Ogamě.
Přes veškerou snahu nebyly schopné své paní stačit.
Spíš jen zázrakem se dostala Leea s Astorem bez zranění na dno údolí a vyrazila
proti toku řeky. Týrala úmyslně svoje tělo i samu sebe, dokud se neztratily z jejího
vědomí poslední zbytky Danielových pocitů.
Konečně vyčerpaná a bez dechu se zastavila na okraji říčního meandru. Jen pes
stačil jejímu tempu a byl tu s ní. Shodila gibuši a nahá se vrhla do vln řeky. Voda byla
studená, ale to potřebovala, aby zchladila tělo rozpálené touhou a vztekem na gaidţina
za to, ţe jí připravil tak horké chvilky.
„Proč jsem to udělala? Měla jsem ho nechat chcípnout! Nic jiného si nezaslouţí!“
Jako uţ po tolikáté proklínala svůj nápad Sdílet se s cizincem, coţ mezi nimi vytvořilo
„pouto spojení“ pevnější neţ s jejími Stráţkyněmi. Neřekla o tom ani jim, ani otci, ale
dala by polovinu bohatství Weiry za to, kdyby se pouta mohla zbavit.
„Ta ţenská musí pryč!“ syčela. „Otec má dost konkubín a tuhle bude moci určitě
postrádat!“ Konečně ji roztřásla zima a přiměla ji vystoupit z chladných vln. Na břehu na
ni začal skákat dobrman, který jako obvykle nešel do vody hlouběji neţ po prsa.
„Co se děje, dhami? Co se stalo?“ dostihly ji konečně Stráţkyně.
„Rozdělejte oheň,“ nařídila jim stroze Leea-mi. „Zůstaneme tu do rána.“
12. Dar urozených
„Co je s tebou, Dhane?“ vrtěl nespokojeně hlavou mistr Benjiro-ka, kdyţ uţ ho potřetí
srazil k zemi. „Takhle špatně jsi dlouho nezápasil. Do Rituálu zbývá půl ašrenu. Nečekej,
ţe to bude snadné.“
Daniel se ztěţka zvedl z trávy. Meiling-xi odešla těsně před svítáním a on si zdříml
sotva hodinu. To ovšem starému mistrovi přiznat nechtěl.
Dnes ráno mu Benjiro-ka přinesl na míru ušité gibuši šedivé barvy s rudými lemy - dar
od dharmy. Rudé lemy na oděvech byly vyhrazeny pro ty, kteří přicházeli do osobního
kontaktu s dharmou a jeho dcerou: slouţící vyčlenění ke sluţbě pro členy vládnoucího
rodu, místodrţící a dharmou jmenovaní soudci, Stráţci, členové dharmovy osobní
druţiny.
Gibuši místní univerzální vojenský oděv sestával z volných kalhot s poměrně
vysokým pasem, které se stahovaly v pase čtyřmi a kolem kotníků dvěma provlečenými
šňůrkami. Pod kalhotami nosili místní jen tenkou bederní roušku, ze dvou pruhů látky.
Úzký pruh se uvazoval kolem pasu a širší se protahoval mezi stehny. Daniel si na tohle
„spodní prádlo“ uţ zvykl. Tělo od pasu nahoru obvykle chránila měkká halena, bez
zapínání, jejíţ cípy se pouze překládaly přes sebe a kolem pasu stahovaly šerpou nebo
opaskem.
Halena měla dvojité rukávy, vnitřní a vnější. Ty vnitřní se stahovaly šňůrkami kolem
zápěstí a vnější, rozšířené, mohly slouţit jako kapsy. Součástí haleny byla kapuce,
chránící nejen před nepohodou. Vojáci si své přilby nasazovali právě na ni, a pokud
oblékali zbroj, gibuši zůstával pod ní, aby sál pot a chránil je před zimou popřípadě
oděrkami.
Daniel si ponechal nylonový opasek US Army, na který zavěsil svou starou dýku
commandos. Tohle ráno mu Benjiro-ka k výcviku určil jeho dědictví a kořist - dvoubřitou
sekyru. Kdyţ šel s mistrem meče na Uzavřené nádvoří, pozdravy vojáků patřily
jednoznačně nejen mistrovi, ale i jemu. Válečná sekyra, kterou nesl, vzbuzovala respekt
a nemálo jich vědělo, ţe patřívala hatamotovi Kharzu.
Benjiro před vlastním výcvikem na ostří jeho sekyry připevnil chrániče z pevné kůţe a
svou zbraň zajistil stejným způsobem. Předvedl mu základní střehy a útoky a začali
cvičit. Daniel rychle zvládl těţkou zbraň. Měl pocit, jako by mu sekyra v rukou oţívala.
Zkusili první cvičný souboj. Den byl horký, přesto měli nasazeny kapuce, aby si Daniel
zvykl na omezení z toho plynoucí.
„Myslím, ţe sekyra bude tvou osobní zbraní,“ ocenil mistr jeho výkon a lapal přitom
po dechu. „Není sice tak ušlechtilá jako meč, ale v rukou cvičeného a silného bojovníka
je velmi nebezpečná. Tahle zbraň poslala na Cestu hodně válečníků.“
„Co to bylo za člověka, ten Uhura?“ vyuţil Daniel mistrovu ochotu si při odpočinku
povídat.
„Uhura-ghu, si zaslouţí naši úctu. Hodilo by se, abys na něj občas vzpomenul ve
svých modlitbách. Byl to velký válečník a hrozivý nepřítel, Dhane. Kdybys byl alespoň
trochu jako on, mohl bych být na svého ţáka hrdý.“
„To přepadení u chrámu nebyla zrovna férová záleţitost.“
„Plnil vůli svého dharmy a jeho muţi nesli znaky Kharzu. To bylo velmi odváţné.“
„Byli v přesile!“ namítl Daniel.
„Oni? Dharma má v pevnosti a blízkých posádkách na zavolání víc neţ šest tisíc
vojáků a hatamoto jich měl jen osm.“ Benjiro pozvedl zbraň.
„Pokračujeme! Etice bojovníků xary se můţeme věnovat jindy. Teď si vyzkoušíme
meč proti sekyře. Soustřeď se na obranu. Snaţ se zachytit meč mezi čepele a odzbrojit
mě, jak jsem ti to ukazoval. Tenhle trik byla oblíbená taktika mého děda.“
Znovu a znovu nastupoval Benjiro-ka do útoku mečem a byl spokojen, aţ kdyţ jej
Daniel dokázal při devíti útocích z deseti odzbrojit. Teprve pak přešli na další finesy.
Vzali si kulaté štíty a bojovali sekyrou proti sekyře. Nemilosrdné paprsky Rawat se
vpíjely do Danielova černého oděvu a po zádech mu stékaly pramínky potu. Zesílený
okraj kukly sice sál pot, takţe mu netekl do očí, ale stejně si připadal jako uvařený.
„Stačí,“ zarazil jej mistr, kdyţ viděl, ţe útoky mladého muţe ztrácejí na rychlosti.
„Jsi unavený?“ zeptal se a odloţil štít i sekyru do trávy.
Daniel s ulehčením mistra napodobil. „Myslím, ţe mám dost. Půjdeme se občerstvit?“
„Občerstvit?“ zeptal se mistr. „Tím myslíš vodu, Dhane?“
„Jistě. Napít se. Trochu opláchnout …“
„Odpusť starému muţi, ţe ti občas nerozumí,“ v očích Benjirovi zahořely potměšilé
plaménky. „Jsem rád, ţe uţ začínáš brát výcvik tak váţně, jak si zaslouţí. Takţe k řece.
Trochu se proběhnem, ať jsme tam dřív. Sekyru vem s sebou.“
Benjiro-ka seznámil Daniela se stezkou, kterou v noci pouţila dhami. Pravda vody si
jeho ţák uţil víc neţ dost. Slíbené „občerstvení“ se změnilo v náročný plavecký a
potápěčský výcvik. Daniel si musel na sobě nechat nejen oděv, ale i sekyru za pasem.
Málem se dvakrát utopil a nenávist ke starému mistrovi se ještě víc prohloubila.
Odpočatý Benjiro-ka, opět plný energie ho nechal šplhat do stráně k pevnosti a poháněl
jej prutem. Po téměř třech kilometrech běhu a vysilujícím výstupu Danielovi připadalo,
ţe válečná sekyra váţí tunu a nebude schopen uţ udělat ani krok.
Na Uzavřeném nádvoří je čekala Ghira-ki s další ţenou, obě měly reflexní luky svým
tvarem nejspíš odvozené od zbraní hunských nájezdníků jen o něco delší a na zádech
toulce se šípy. Kalhoty vojenského stejnokroje tentokrát obě zaměnily za sukně s
vysokými rozparky na bocích. Uţ jej nepřekvapovalo vidět ţeny ve zbrani, dobrá čtvrtina
vojáků pevnosti patřila ke „slabšímu pohlaví“.
Podle znaků na uších hned poznal, ţe neznámá je xarou. Vlasy na temeni měla
staţené staţené do ohonu - nejčastějšího účesu místních válečnic. Na levém rameni
nesla hodnostní označení seika, místní vyšší důstojnická hodnost, našité na zeleném
podkladě, místo na obvyklém rudém. S tím se ještě nesetkal, ale její distinkce byly to
poslední, co jej zajímalo. Další šikmooká kráska, a celkem vysoká. Ty sukně by tu mohly
nosit častějc, má noţky jak gazela, obdivoval štíhlé nohy neznámé.
Benjiro-ka ho nechal stát na místě a šel si vyměnit s bojovnicemi poklony. Daniel
neslyšel, o čem hovoří, a ani jej to nezajímalo; vděčný za šanci se vydýchat.
„Dnes uţ se rozloučíme,“ vrátil se mistr. „Musím ocenit tvůj pokrok. Myslím, ţe uţ jsi
vstoupil na cestu bojovníka.“ Poloţil mu ruku na rameno a Daniel ucítil příliv příchylnosti,
kterou k němu starý muţ choval, ale dosud nikdy nedal najevo. Bylo to poprvé, co ho
pochválil. Pro tuhle chvíli mu odpustil všechno jeho terorizování a neustálou kritiku.
Benjiro-ka se lehce uklonil a poté co jeho ţák poklonu v hlubší verzi zopakoval, se
vzdálil.
„Poţehnání Asharty, Dhane,“ přistoupila k němu Ghira se svou společnicí.
„I vám,“ lehce se uklonil a zvědavě si prohlíţel neznámou. Jiţ při předchozím
„průzkumu“ si ji zařadil do kategorie: „stála by za hřích“, ale kromě hezké tváře a ještě
hezčích nohou, jej zaujala zřejmě dost těţká drátěná košile sestávající z masivních
ţelezných ok chránící ji od hrdla do poloviny stehen. Košile byla původně pro větší
ochranu na prsou a na zádech zesílena plátky drahého teluru, ale ten uţ nyní mnohde
nahrazovaly hrubě připevněné čtverce ţelezného plechu. Nebylo zapotřebí dedukčních
schopností Sherlocka Holmese, aby došel k závěru, ţe drátěná košile pamatuje lepší
časy stejně jako její majitelka. Tomu odpovídal i šedozelený gibuši ošoupaný a snad
stokrát praný.
„Pane,“ zdvořile se uklonila neznámá, zatímco mu její šikmé černé oči pohled bez
rozpaků vracely.
„Moje starší sestra Wakira-ki,“ přestavila ji Ghira. „Poţádala jsem ji o pomoc s tvým
výcvikem.“
Daniel se usmál na stále váţně se tvářící mladou ţenu. V jejím obličeji, o něco uţším
neţ u Ghiřině, rozeznával společné rysy.
„Pomoc tak půvabné důstojnice určitě uvítám,“ uklonil se před ní. „Říkají mi Dhane
wato Tekuči-ghua te Ghana,“ představil se, „ale tvoje sestra mě občas nazývá hloupým
gaidţinem. Dávám přednost té první variantě.“
„Jsem seiko oddílu Stromových krys Wakira-ki wer Madru-ma. Omlouvám se za svou
mladší sestru, pane.“
„To nemusíte,“ Danielovu pozornost upoutal košík, který nesla Ghira.
„Tys mi vzala něco k jídlu. Prosím! Víš, ţe umírám hlady!“
„Nedám, nedám,“ Stráţkyně se smíchem před Danielem couvala. Chytil ji kolem
pasu, a kdyţ stále ještě nechtěla košík pustit, sklonil se a políbil ji na ústa. Ghira na
okamţik v jeho náručí ztuhla. Její ve smíchu pootevřené rty se rychle semkly, aby se v
dalším okamţiku rozevřely a přijaly polibek. Daniel za zády zaslechl sykot meče, jak
klouţe ven z pochvy, a odskočil od dívky s dlaněmi přitisknutými na uších.
Ghira zadrţela ruku své sestry s napůl jiţ vytaţeným mečem. „Klid, Wakiro! On jen
tak ţertuje.“
Ne zcela přesvědčená důstojnice si s výrazem nesouhlasu Daniela měřila. „Proč si
drţí hlavu?“ zeptala se sestry.
„Paní Ogama-ki mu uţ mnohokrát slíbila za jeho nepřístojné chování uřezat uši. Ale
on uţ lepší nebude. Myslí pořád jen na děvčata nebo na jídlo, ale dneska je opravdu
mimořádně drzý!“ zamračila se Ghira na provinilce.
Pohled na Daniela, který si pro jistotu stále ještě drţel ruce u hlavy, důstojnici poprvé
zaškubal koutky.
--Asi o hodinu později, byl výcvik v lukostřelbě v plném proudu.
„Uţ je to lepší, Dhane,“ pochválila ho hraničářka, kdyţ uţ jeho šípy zasahovaly cíl na
vzdálenost padesáti metrů do prostoru o velikosti talíře, „ale musíte si víc všímat šípu.
Kdyţ ho berete do ruky, musíte vyzkoušet váhu a vzít v úvahu kaţdou nerovnost, která
ovlivní jeho let.“
„Obávám se, seiko, ţe nikdy nebudu tak dobrý jako vy. Ale kdybych měl kladkovej luk
s kovovými šípy, o kterém jsem vám vyprávěl, tak by to bylo mnohem lepší. Vy byste s
takovým lukem dokázala zázraky.“
Střelba z luku s mířidly nebyla Danielovi cizí, ale intuitivní střelba, ve které byla
Wakira-ki skutečně mistr, byla o něčem jiném. Nejenţe šel kaţdý její šíp vţdy do středu
terče, ale předvedla mu, ţe je schopna zasáhnout cíl i se zavřenýma očima.
„Ráda bych vás wato představila našemu otci. Ten by moţná dokázal udělat luk, jaký
popisujete.“ Otočila ke Ghiře: „Myslíš, ţe by mohl jít s námi?“
„Nemá ţádný vhodný oděv, ve kterém by mohl do města.“
„Moţná bych pro něj něco našla,“ řekla hraničářka a trochu se začervenala. „Mám
šaty, které tu nechal jeden Waor.“
„Ale, ale sestřičko,“ zašklebila se Ghira-ki na sestru. „ Od kdy si potrpíš na
námořníky?“
„Nebudu ti nic vysvětlovat. Prostě ty šaty mám!“
„No dobře, tak se nerozčiluj. Myslíš, ţe Dhanemu budou?“
Na nádvoří vešel Hidashi-dha provázený dvěma Stráţci, kteří před ním otevřeli křídla
vstupních vrat.
Wakira-ki a její sestra rychle odloţily luky do trávy a na výraz úcty se uklonily vládci
provincie. Daniel je napodobil. Věděl uţ z lekcí Meiling-xi, ţe v přítomnosti dharmy, není
dovoleno, bez jeho výslovného svolení, nosit dalekonosnou zbraň. Po zkušenosti u
Sardova chrámu nepochyboval o dobrých důvodech těchto opatření.
Dharma měl nehonosné rudočerné kimono, jediným šperkem byl velký platinový
prsten s rodovým znakem na levé ruce a meč s rukojetí vykládanou stříbrem a platinou.
Přestoţe Dharma jiţ dosáhl šedesáti dvou let, nesl se hrdě a pevně. Jen náznak
lehkého sehnutí ramen svědčil o tom, ţe je za zenitem sil.
Hidashi-dha neměl v poslední době na mladého muţe čas. Vyslal posly do pevností
Weiry s varováním a příkazem přichystat zásoby jídla a zbraní. Obával se, ţe útok na
něj a jeho dceru předznamenává střet většího rozsahu. Vztahy mezi Weirou a Kharzu
nebyly nikdy dobré a ani to, ţe si vzal ţenu z rodu Mingara, nepomohlo k jejich zlepšení
tak, jak kdysi doufal.
Osobně vyslýchal špehy. Zprávy byly znepokojivé a mnohým nerozuměl. Kněţí rodu
Saavedrů, s tituly apoštolů, se potulovali po Himeru a kázali o svém Jediném bohu.
Mladí muţi na císařském dvoře i jinde začínali nosit znamení kříţe. Císař sám čím dál
víc vystupoval proti starým tradicím. Nejsilnější vojenská síla Himeru - Císařská armáda
- mu byla plně oddána. Rody urozených nebyly jednotné, ani ve svém vystupování, ani v
názorech Do data, kdy měl být uznán plnoprávným císařem, uţ zbývaly jen dva ašreny a
dharma byl přesvědčen, ţe je jen otázkou času, kdy se mladý drak utrhne ze řetězu a
ukáţe svou zlobu a sílu.
Hidashi-dha se na chvíli odpoutal od svých starostí a soustředil se na mladého muţe,
který pro něj byl stále ještě neznámou kartou, ve hře osudu.
„Buď pozdraven, Dhane. Přišel jsem se podívat na tvé pokroky,“ usmál se a pokynul
starší bojovnici. „Mohla byste mi, seiko, půjčit svůj luk?“ poţádal zdvořile.
„Wakira-ki wer Madru-ma k vašim sluţbám ctihodnosti,“ představila se s úklonou
důstojnice, zvedla zbraň z trávy a podala ji i s toulcem dharmovi.
Znalecky potěţkal zbraň. Luk byl lehčí neţ Danielův, ale na ţenu poměrně silný.
Zaujal střelecký postoj, plynule natáhl luk aţ se spodní prst, svírající šíp, dotkl koutku
jeho úst. Teď uţ se jen krátce soustředil na cíl a vystřelil. Šíp se zabodl asi tři palce od
středu.
„Dlouho jsem nestřílel. Kdyby bylo vše tak snadné, jako vyslat šíp k cíli,“ povzdechl si.
„To není špatný, na starýho pána!“ ocenil Daniel prostořece jeho výkon.
„Teď ty, mladíku,“ pokynul mu dharma. Ocenil, s jakou snadností Dhane natáhl luk,
který by jemu samému, jiţ dělal problémy. Sledoval vystřelený šíp, jak se zabodl na dlaň
od středu terče. „Ucházející.“
Půl hodiny trval jejich přátelský souboj, neţ dharma s úsměvem vrátil zbraň
hraničářce. „Je to dobrý luk, seiko, jeden z nejlepších. Slyšel jsem o vás, ţe jste výborná
lučištnice.“
„Říkají to,“ Wakira-ki se uklonila, ale nezdála se být příliš potěšena pozorností, kterou
jí dharma projevil.
„Pojď se mnou, Dhane,“ usmál se Hidashi-dha v evidentně lepší náladě, neţ s jakou
sem přišel. „Chci ti ukázat pýchu našeho rodu.“
Prošli pevností do jiţní části, na malé nádvoří se spoustou kójí, odkud Daniel zaslechl
povědomé rţání.
„Koně? Chcete mi ukázat koně?“
„Ty je znáš? Jsou to úţasná zvířata. Tak přátelská, svobodná a rychlá.“
„Máte jich hodně? Překvapovalo mě, ţe jsem tu dosud ţádné neviděl.“
„Leeah-dha jich přivedla Bránou dvakrát sedmdesát. To je snad to jediné dobré, co
po sobě zanechala,“ poznamenal Dharma a pokračoval. „Dnes uţ je v chovech naší
šlechty zapsáno kolem dvou tisíc koní a další ţijí volně. Tohle je Vítr,“ představil
nádherného černého hřebce, kterého vyvedl z kóje jeden ze Stráţců. Kůň k dharmovi
důvěrně přitiskl hlavu a vládce prohrábnul prsty jemně vyčesanou hřívou, která si
nezadala s ţenskými vlasy.
Daniel zatouţil vyrazit ven ze svírajícího krunýře hradeb. „Zvete mě na projíţďku,
dharu?“ zeptal se s nadějí. „Na koni nejezdím špatně“
„Na projíţďku? „Tys jezdil na koni?“
„Vy na nich nejezdíte?“
„Jezdit na koních? Nejsme barbaři, Dhane. Neponíţili bychom ušlechtilé zvíře tímto
způsobem. Jsou to naši přátelé, dávají nám svou lásku a my jim naši.“
„Trochu velcí mazlíčci,“ nezdálo se to Danielovi. „Kdo tu tahá povozy?“
„Ti, kteří porušili zákony. Ještěs je neviděl?“
„Párkrát, ale nevěděl jsem, ţe to mají za trest. Víte, dharu, v mém světě byli muţ a
kůň nerozlučnou dvojicí, která spolu po staletí ţila, vzájemně si poskytovala ochranu,
pokrm i přístřeší. Jeden z největších vojevůdců minulosti Čingischán říkával, ţe svět je
nejkrásnější, z koňského hřbetu. Jeho vojska v sedlech koní dobyla půl světa.“
„U vás na koních lidé opravdu jezdí?“ vrtěl Dharma hlavou. „Císařská garda pouţívá k
jízdě damary. Naučili se to od Hurunů, ti prý jezdí dokonce i na kumrech, ale jezdit na
koni? Myslíš, ţe to hrdé zvíře by to strpělo?“
Daniel mu vyprávěl o svých zkušenostech a také o tom, ţe pro koně to je radost a
zábava pokud si zvykne na svého jezdce.
„Ach, ano… chtěl jsem ti říct, ţe Meiling-xi musela nenadále opustit Kaicuru,“
vzpomněl si najednou dharma.
„Je to na dlouho?“ Daniel zrudl a snaţil se zachovat lhostejný výraz.
Hidashi-dhaa pocítil ozvěnu smršti pocitů, která proběhla jeho mladému společníkovi
hlavou.
„Ty ses s ní vyspal!“
„Promiňte, pane. Vím, ţe je to vaše favoritka, ale ona …Já uţ tak dlouho…“
„Mei je svobodná xangi a je jen na ní, komu věnuje svou přízeň,“ usmál se Hidashidha. „Vím, ţe dokáţe být neodolatelná. Sice jsem netušil, ţe bude chtít rozšířit tvé
vzdělání i v tomhle směru, ale to je jen věcí vás dvou.“
„Jak, jste to poznal, dharu?“ zeptal se Daniel zahanbeně.
Dharmovi zmizel úsměv z tváře tak náhle, jako by ho vymazal. Teď uţ mu začalo
svítat, proč za ním Leea-mi ráno přišla s téměř hystericky formulovanou ţádostí, aby
poslal Meiling-xi okamţitě pryč, a proč tak jasně a přirozeně vnímá pocity mladého
muţe.
On má Dar, došlo mu. Má paměť krve našeho rodu a k tomu ještě Dar. Tohle bylo
čím dál vzácnější i u pokrevních příbuzných urozených! Leea to určitě ví. Nemůţe to
nevědět. Proč mi to neřekla? Uţ jen osm rodin ve Weiře je nositelem krve Ghaniů a
kromě něj má Dar má jen Leea a teď tenhle mladík.
„Dharu, čeká vás vyslanec Gwanů. Hrozí, ţe odejde, pokud se nedostavíte,“ oslovil
jej z audienčního sálu „přenosem“ Stráţce Tonawa-ka. Jednalo se o dodávky rýţe na
příští rok a to byla váţná záleţitost. Gwanové se spoléhali na svůj monopol a poţadovali
stále vyšší ceny.
„Nabídni mu teaku z mých zásob. Hned jsem u vás“
„Čas je neúprosný, Dhane,“ Ukázal Hidashi-dha na jedny ze slunečních hodin
určených pro toto roční období na stěně Hlavní věţe. „O těch koních si to dopovíme
jindy. Musím teď řešit jiné věci.“ Pokynul Stráţcům. Jeden z nich se postaral o hřebce a
druhý je následoval na cestě zpět.
On má dar. Co s tím? Má dar. Dharma šel zamyšleně v patách Stráţce před sebou,
aniţ vnímal okolí. Na Uzavřeném nádvoří, na ně čekaly obě sestry.
„Pane, Oruji-xi, chce …“ znovu se ozval Tonawa-ka, ale dharma jej vypudil ze své
mysli. Vzpomněl si na mrtvého bratra. Tekuči máš syna, skutečného syna. Proč jen tu s
námi nejsi? Ty bys mi dokázal poradit. Vţdycky jsi byl z nás ten moudřejší. Jestli zemře
při Rituálu, bude to pro náš rod větší ztráta, neţ jsem tušil. Vysmívají se mi bohové nebo
mě zkouší? Odvolat Rituál? Byl jiţ vyhlášen. Při bozích, co mám dělat? Měl jsem mu dát
víc času! Víc učitelů.
Pohlédl na hraničářskou důstojnici. Musím mu dát víc učitelů. „Jsem rád, ţe jste zde.
Věnujte Dhanemu mimořádnou pozornost, seiko.“
„Já ho necvičím, dharu. Dnes, jsem se jen zastavila za sestrou,“ namítla Wakira-ki.
„Cvičíte a výsledky jsem viděl.“
„Můj oddíl má pozítří odejít na hranici s Kharzu. Víte, ţe …“
„Odejde bez vás!“ řekl Dharma ostře. „Vyřiďte svému veliteli, ţe jste do odvolání
uvolněna ze všech svých povinností.“
„Na jak dlouho?“
„Po dobu, kdy se bude kha Dhane připravovat na Rituál,“
„Kha?“ podivila se hraničářka a rovněţ Ghiru-ki strnula.
Dharma byl sám překvapen, jak mu z úst podvědomě vylétlo tohle označení a
předběhlo jeho úvahy. Khami? Moţná mi Sardu sám tohle označení napověděl. Nebudu
se protivit jeho vůli, kdyţ ho vezmu zpět? Nepřivolám neštěstí?
„Váš úkol má prvořadou důleţitost pro rod Ghana. Khami musí Rituál úspěšně
dokončit,“ znovu automaticky přiřadil mladému muţi titul, aniţ chtěl. „Dostanete zálohu
sto tengů a tisíc po Banta-ró, pokud váš ţák uspěje.“
„Udělám vše, co bude moţné, ctihodný,“ uklonila se Wakira-ki.
Dharma si ji chvíli zpytavě prohlíţel. „Moţná je vás pro hraničáře škoda. Pokud
Dhane obstojí, uvaţujte o návratu do pravidelné armády,“ poznamenal, ale uţ tu
myšlenku nerozváděl. „Drţím syna svého bratra stranou od dvora a politiky Weiry.
Nedostalo se mu ţádoucí výchovy a je nezbytné to napravit. Doufám, ţe je vám jasné,
ţe co se týká jeho osoby, poţaduji maximální diskrétnost.“
„Jistě ctihodnosti.“
„Dharu, Oruji-xi nechce čekat …“ zavolal ho opět Tonawa-ka. Pyšný vyslanec Gwanů
byl schopen odejít a oni rýţi potřebovali.
„Poţehnání bohů,“ popřál Hidashi-dha přítomným. Otočil se, aniţ počkal na jejich
odpověď a rychlým krokem zamířil k východu z nádvoří.
„Asharte y Sardu.“ Poklonily se jiţ jeho vzdalujícím se zádům.
„Starej je nějak náladovej,“ poznamenal Daniel, kdyţ za dharmou a jeho Stráţci
zapadla vrata. Nerozuměl zcela, tomu o co šlo, ale to nebyla aţ tak výjimečná situace,
takţe si s tím nedělal hlavu.
„Tak co, děvčata, pokračujeme?“ zeptal se. „Zřejmě bych měl víc trénovat.“
Ghira se sestrou se po sobě podívaly a současně se poklonily. „Ano, khami.“
„Dobrej fór,“ zašklebil se Daniel, „nebolí vás v pase z toho věčnýho klanění? Tak
jdem střílet?“
„Jistě, kha,“ přikývla váţně Wakira-ki a podala mu luk
„Nějakej místní vtip? Něco jako pitomče? Říkejte mi Dhane, jako všichni,“ uţ se
docela zlobil. Sloţitostem s oslovováním a tituly, na které si tato společnost tak potrpěla,
se odmítal učit. „Ghiro vzbuď se,“ šťouchl do Stráţkyně, která na něj pořád ještě
zmateně zírala s pootevřenými ústy.
--Wakira-ki seděla u špinavého stolu s cákanci vína a kreslila po něm prstem něco,
čemu rozuměla jen ona sama. Byla opilá, ale ještě ne tolik, jak měla dnes večer v plánu.
Záloha, která jí byla vyplacena, ji pálila v kapse. Sto tengů, kdy naposled viděla takovou
sumu? Vedle pravé ruky měla na stole poloţený meč, čímţ dávala najevo, ţe nestrpí u
stolu společnost nikoho, kdo jí není roven. Taverna byla špinavá díra plná opilců a hráčů
z různých kast, ale ji nikdo neobtěţoval. Teď uţ ne. Od protilehlého stolu, kde propíjela
svou mzdu pětice ţoldnéřů, k ní občas zalétla hrubá poznámka nebo kosý pohled, který
zavile vracela. Ţoldnéři tu byli cizí a dost hloupí na to, aby si troufli na xaru v otrhané
uniformě hraničářky. Na poprvé to jednoho z nich to stálo dva prsty. Trochu doufala, ţe
aţ udělají ještě pár dţbánů, tak to zkusí ještě jednou.
Dnešní setkání s dharmou ji rozhodilo. Pálila ji stará nespravedlnost. Příslušníků
kasty xara nebylo u hraničářů mnoho a ţádný tam nebyl za odměnu.
Wakira-ki tři roky slouţila v pravidelné armádě a účastnila se několika taţení proti
Urtům, kteří ohroţovali východní hranici Weiry. Osvědčila se a zdálo se, ţe má před
sebou slibnou budoucnost. Ve dvaceti letech ji jmenovali kajto-ryu a byla rozhodnuta
ještě před třicítkou dosáhnout hodnosti seika pravidelné armády. Její nadřízení měli
občas výhrady k jejímu chování, ale i tak jí bylo svěřeno samostatné velení nad
posádkou na jiţní hranici. K její smůle si pevnost, jeţ jí byla svěřena, vybral k
přenocování jeden z Gwanů. Bohatý xang dostal nešťastný nápad, ţe by mu hezká
důstojnice mohla zahřát loţe. Zlomila mu ruku a zabila jednoho z muţů doprovodu. Po
incidentu ji její tehdejší nadřízený, seiko-ryu Ishira-ka zbavil hodnosti. Snaţila se
dosáhnout slyšení u dharmy, na které měla jako xara nárok, ale nepřijal ji. Dodnes v ní
zůstal pocit hořkosti z toho, ţe nedostala šanci se obhájit.
Musela odejít z pravidelné armády, zůstal jí jen meč a zbroj. Svět se jí zhroutil. Půl
roku o ní její rodina neslyšela. Nechala se najímat jako ţoldák na doprovod kupeckých
karavan a svůj vztek topila ve vínu. Noci trávila s tím, kdo se namanul. Dostala se skoro
aţ na dno a moţná by se upila nebo nechala zabít, kdyby nepotkala starou
poddůstojnici, která ji přiměla vstoupit do hraničářského oddílu. Jako xara to mezi
hraničáři zpočátku neměla lehké, průprava z pravidelné armády ji na ţivot mezi nimi
nepřipravila. Přesto našla znovu samu sebe a ve svých dvaceti šesti letech dosáhla
hodnosti seika a jiţ rok vedla vlastní oddíl.
„Tady jsi,“ ucítila ruku na rameni. Sáhla po zbrani rychleji, neţ rozeznala známý
chraplavý hlas své zástupkyně.
„Stromový krysy se hlásí do sluţby.“
„Táhni do pekla, Kostro. Nejsem na vás zvědavá,“ setřásla ruku z ramene a zamračila
se na šlachovitou ţenu v hraničářské uniformě o generaci starší neţ ona. Poddůstojnice
ignorovala její špatnou náladu a kývla na tři hraničáře postávající u vchodu. „Říkala jsem
vám, ţe bude U děravýho korbele. A dokonce nám drţí místo.“
„Nechalas nás jako sirotky, seiko. Prej zůstáváš v tomhle všivým městě. Říká se, ţe
válka s Kharzu je na spadnutí, budem nahánět jejich špicly. Přece si tu srandu nenecháš
ujít! Co se děje?“
„Disciplína ti nic neříká, kajtory! Jako tvůj velitel ti nařizuji…“ vrčela Wakira-ki, kdyţ si
ostatní z jejího oddílu odtahovali ţidle u jejího stolu.
„Nasrat,“ odtušila Hantsu-wa. „Dluţíš nám pití. Chtěli nás poslat na čáru s tím
pošukem Okim. Řekla jsem, ţe bez tebe nikam nejdem… Hej Špíno, dones nám tu svoji
červenou břečku a dţbán ostré, na účet vznešené xary! Vypadá to, ţe je dnes při
penězích.“
Hostinský je přispěchal obslouţit a na stole přibyly dva dţbány rudého vína a hliněný
demiţónek s kořalkou.
Hantsu-wa vzala Wakiře z ruky její pohár, vylila jej na podlahu a naplnila z poloviny
kořalkou. „Kdyţ chlastat tak pořádně,“ obslouţila se stejným způsobem a podala
demiţónek vojákovi po pravici. Kdyţ měli všichni nalito, pozvedla jej k přípitku „Na
hraničáře!“
„Na hraničáře,“ odtušila Wakira-ki bez jiskry a obrátila do sebe obsah poháru.
„Tak co se děje,“ vzala kajtory velitelku kolem ramen a sklonila k ní hlavu. „Starej ani
nepíp, kdyţ jsem se postavila na zadní a chtěla vědět, proč nejdeš s náma. To mu není
podobný… Víme, ţes byla ráno na Khaicuru. Vod kdy pečeš s hlavounama?
„Šla jsem za Ghirou a potkala jsem dharmu.“
„To já jednou taky. Tenkrát u Uzimi, kdyţ jsme ji udrţeli proti těm čtyrrukejm
parchantům. Z dvou tisíc nás přeţilo tři sta. Vyprávěla jsem vám o tom?“
„Tisíckrát Kostro, nech mluvit seiko,“ nenechali hraničáři kajtory začít vzpomínat, na
starou bitku s Urty, která se odehrála dřív, neţ se většina z nich narodila.
Wakira-ki si zhluboka hltla pálenky a cítila, jak se jí v ţilách rozlévá tekutý oheň,
uspokojivě jí dláţdící cestičku k bezvědomí. „Dnes jsem mluvila s dharmou. Řek mi, ţe
je mě pro hraničáře škoda. Ať ho Rawat spálí!“
„Sama jeho ctihodnost? Co ten o nás ví?“
„Na hranice nejdu. Mám novýho khamiho Ghaniů připravit na Banta Ró.“
„Khamiho? Co to plácáš? Kde by ho vzali? Hao-ka nemá dar. To všichni vědí.
Ghaniům uţ dohořívá svíčka a bez nich je Weira v prdeli. Já myslím…“
„Dhane te Ghana,“ řekla Wakira-ki s pohledem upřeným do prázdna. „Kha Dhane
wato Tekuči-ghua te Ghana.“
„Já vo něm slyšel, Kostro,“ zarazil další protesty kajtory, ryu Mizume, který byl jejich
očima a ušima kamkoliv se hnuli, a své povinnosti zpravodajce oddílu, nezanedbával ani
tady, ve městě. „Na Khaicuru schovávaj nějakýho bastarda. Prej zachránil u v lesích u
Ogawy dharmu a se smečkou woorlů zabil Uhuru-ghua a čtyři vojáky Kharzanů. Prej je
teď nemocnej nebo co.“
Všechny zraky u stolu se upřely zvědavě na seiko, jestli potvrdí Mizumeho informace.
„Viděla jsem ho. Ten je zdravej aţ moc a pálí za Ghirou.“
Do hovoru se zapojili i ostatní hraničáři: „Jakej je?“
„Jak můţe být bastard khamim? Copak má Dar? Dharma ho chce jmenovat?“
„Myslel jsem, ţe Rudovlasá uţ je poslední.“
„Dejte mi pokoj. Neměla jsem o tom mluvit,“ zavrčela Wakira. „Všichni Ghaniové mi
můţou bejt ukradený.“
Nenápadně naslouchající hostinský se odsunul z doslechu a za chvíli uţ se mezi
stoly nesla od ucha k uchu novina o bastardovi Ghaniů.
13. Selský vůz
Wakira-ki se rozhodla vyuţít svého nového privilegia a nechat se vynést nahoru
výtahem ve středu Hlavní věţe. Tyto místa nenavštěvovala poprvé. Na jednotlivých
patrech byly, prostory kde bylo moţno se domoci slyšení u vysokých úředníků provincie,
soudců i vojenských velitelů. Někteří z nich zde měli své přechodné nebo stálé
ubytování. Jednotlivá patra spojovala čtyři schodiště, ale jen jedno vedlo do nejvyššího,
čtrnáctého podlaţí, obývaného dharmou.
Vstup do bytelné dřevěné klece střeţil nevrlý kayto-ryu se zjizvenou tváří z druţiny
Neústupných.
„Jdu navštívit dharmova hosta Dhaneho te Ghani. Jsem očekávána.“
Poddůstojník si pečlivě prohlédl rytinu na zlaté tabulce, opravňující ji ke vstupu do
nejvyššího patra a pokynul jí, aby vstoupila na plošinu. Dal signál strojníkovi parního
stroje a klec se dala pomalu do pohybu. Wakira ignorovala, ţe jí nevzdal čest jako
důstojníkovi. Nejspíš byla první hraničářkou, kterou provázel, a nijak se mu to
nezamlouvalo. Jízdu výtahem nezpříjemňoval ani pohled na napjaté luky stráţí na
jednotlivých podlaţích, připravené zasáhnout moţného nevítaného hosta. Rozhodla se,
ţe tohle nemoţné zařízení pouţila naposledy a příště dá přednost cestě po schodech.
Na patře se jí ujal jeden z dharmových Stráţců. Vyslechl, co ji přivádí, chtěl znát její
jméno a sluţební zařazení, ale sám nepovaţoval za nutné se představit. Poté, co si
ověřil, ţe je oprávněna Dhaneho navštívit, ji vyzval, aby jej následovala.
Byla celkem zvědavá, v jakých podmínkách ţije vládce provincie. Podle toho co
viděla, mohla říct, ţe leckteré sídlo zámoţného xanga bylo zařízeno honosněji. Za jediný
skutečný přepych, se dalo, povaţovat vnitřní atrium s nádhernou zahradou a umělým
potůčkem vinoucím se mezi kameny a trávníky. Sluhové a sluţky, plnící si své
povinnosti je tiše míjeli, ale neznámou návštěvnici si měřili stejně pozorně jako stráţní,
přes jejichţ kontrolu prošla. Nepodceňovala je, za širokými obi měli dýky - symbol jejich
oddanosti a závazku vůči rodu Ghana. Věděla, ţe pokud by sem pronikla nepozvána,
nasadili by bez váhání ţivoty, aby dharmu a jeho hosty ochránili.
„Zde přebývá Dhane te Ghana,“ Stráţce, odsunul vstupní dveře a pokynul jí dovnitř.
„Uvědomím jej o vašem příchodu.“
„Děkuji,“ uklonila se a on ji zanechal o samotě.
Strohé vybavení místnosti, ji znovu utvrdilo v tom, ţe rod Ghana si na přepych
nepotrpí. Hned za dveřmi stál květináč se vzrostlým pečlivě udrţovaným čichačem,
jehoţ bílá barva kalichu ujišťovala, ţe se v místnosti nenachází ţádný jed. Ve středu byl
umístěn nízký stolek s několika polštáři na sezení, v rohu na rohoţích skromné lůţko a
vedle něj samostatná menší rohoţ s plochou kameninovou nádobou, zřejmě pro
khamiho malého woorla. Dalším prvkem v místnosti, byla na stěně visící lapola a pod ní
okovaná truhlička z rudého dřeva. Pod oknem, kde na něj dopadaly paprsky Rawat,
našla oltáříček Asharty s kamennou sovou a stříbrnou miskou po okraj naplněnou
vodou. Smočila v ní prsty, pohladila sovu po hlavě, v místech, vyleštěných stovkami
doteků, a poprosila Paní noční oblohy o poţehnání. Ve starobylé misce pamatující
Vylodění, která mohla představovat její roční ţold, plavala orchidej plnící místnost
jemnou nevtíravou vůní. Wakira-ki měla chuť nahlédnout i do dalších prostor
skrývajících se za dveřmi, ale ovládla zvědavost a usedla na jeden z připravených
polštářů. Vůně orchideje jí připomněla hluboké lesy, kde byla nejraději.
Přede dvěma dny hraničářský oddíl, kterému velela, odešel a ona si připadala
podivně sama. Tam venku bylo vše jednodušší, zabij nebo budeš zabit. Hraničáři měli
jediný úkol - chránit Weiru před zemskými škůdci jakýmikoli prostředky. Tady ji tísnily
kamenné zdi, sloţitosti vztahů a ani doma nenacházela příliš klidu. Uţ odvykla
neustálému hluku kovárny a přítomnosti autoritativního otce.
Měla strach o sestru. Neušlo jí, jak se na Dhaneho dívá, jak sleduje kaţdý jeho pohyb
a směje se ţertíkům, které se nehodily k postavení jejímu ani jeho. Byla si jistá, ţe Ghira
dosud nepoznala muţe, přestoţe mravy bojovnic byly volnější neţ u ostatních kast.
Hidashi-dha ji vybral jako Stráţkyni pro svou dceru bezprostředně po Rituálu Banta Ró a
kromě ţivota v blízkosti dhami nepoznala nic jiného.
Wakira byla přesvědčena, ţe její sestra je předurčena k tomu, aby milovala jediného
muţe. Bastard rodu Ghana s Darem urozených, pro ni rozhodně nebyl ten nejvhodnější.
Věděla, jak to chodí, a nepochybovala, ţe pokud khami přeţije Rituál, tak se o něj mladé
xangi a nebo dokonce i dcerušky z vládnoucích rodů poperou a vůbec jim nebude vadit,
ţe je jen wato. Ghira mohla být desetkrát xara a Stráţkyně, ale neměla majetek, neměla
své panství. Toho všeho mohla dosáhnout jen léty sluţby nebo výhodným sňatkem.
Pokud by chtěl mladý khami uzavřít manţelství, měl do toho dharma co mluvit a věděla
s jistotou, ţe Hidashi-dha by nepřipustil sňatek, neprospívající zájmům rodu Ghana.
O chlapech si nedělala iluze. Dhaneho si jiţ stačila oblíbit a nepochybovala, ţe se mu
Ghira líbí, ale jeho srdce jí nepatřilo. Připomněla si, kdyţ jej učila mířit, jak se mu zrychlil
dech, kdyţ poloţila ruku na jeho a jejich tváře se dotkly. Byla dost zkušená, aby
poznala, kdy ji chlap chce, a u něj to bylo o to snadnější, ţe ho prozrazoval Dar. Dhane
te Ghana nebyl připraven se připoutat k jediné ţeně a ani o to nestál.
Na okamţik ji napadlo, jestli by nemohla svou sestru ochránit tím, ţe by se s khamim
vyspala sama. Při té představě jí příjemně zatrnulo ve slabinách a bradavky mimoděk
zareagovaly. To by mi Ghira neodpustila, zavrtěla nešťastně hlavou.
„Wakiro, slyšel jsem, ţe na mě čekáš? Ať Asharta prozáří tvůj den a pochválí krásu
tvých očí,“ pozdravil návštěvnici Daniel, kdyţ vešel.
Nezareagovala hned. Teprve po pár vteřinách se zdvořile usmála a lehce naznačila
úklonu.
„Zdá se, ţe tvé pokroky v poezii jsou významnější neţ v umění boje.“
„Kumiko mě vzala ke svým dětem. Její dcerka chce být básnířka. Recitovala mi svá
dílka a něco mi utkvělo v paměti. I balvan v proudu řeky můţe zkrásnět jarními květy.
Tohle bylo nejspíš určeno mě, ale malá Tanači je moc zdvořilá, neţ by mi to řekla na
plno. Co tě přivádí? Přišlas potěšit osamělého poustevníka?“
„Přece jsem slíbila, ţe tě představím otci.“
„To uţ je to mezi námi tak váţné? Otci mě představovali jen jednou a pak jsem si
dotyčnou málem musel vzít.“
„Ty máš ţenu, Dhane?“ zeptala se Wakira zvědavě.
„Ne, uţ ne,“ řekl úsečně a tvář se mu zachmuřila.
Vlna smutku, která k ní dorazila, jí zamkla ústa. Po chvilce si rozpačitě si odkašlala:
„Jestli chceš se mnou, tak si tohle obleč,“ přisunula k němu hromádku šatstva, které
přinesla s sebou. „Můj otec tě pozval do svého domu.“
Daniel zahnal vzpomínky a projasnil pohled. „To je waorskej kroj? Dej mi chvilku.“
Zmizel za dveřmi napravo.
Wakira se pohledem vrátila ke kamenné sově.
„Asharto, veď prosím mé kroky za temných nocí. Veď mě po cestách ţivota, ať se
vyhýbám smrti. Naplň mou mysl mírem a srdce nadějí, ať překonám všechny strázně, co
ţivot přináší. Aţ vyprší můj čas, posviť mi na mou poslední cestu. Tak se staň.“ Na chvíli
zavřela oči a dovolila modlitbě, aby jí pomohla vrátit duševní rovnováhu.
Waor, kterému šaty patřily, byl zřejmě o něco menší a rozloţitější neţ Daniel, ale i tak
se v jeho oděvu cítil pohodlně. Byly to široké kalhoty zúţené u kotníků, takţe se daly
nacpat do vysokých bot. Košile z čistého bílého hedvábí, doplněná modrou vestou a
širokou nejméně čtyřmetrovou šerpou stejné barvy. Kdyţ se podíval, do vyleštěné
plochy kovového zrcadla, připadal si, jako by se oblékl na maškarní ples, ale Wakira-ki
jej uzardělá ujistila, ţe mu to sluší.
--Daniel se těšil ze ţivota. Poprvé opouštěl pevnost, za jiným účelem neţ běţet dolů k
řece, pronásledován mistrem Benjirem. Místo něj měl po boku půvabnou, i kdyţ trochu
zamlklou, důstojnici.
Khaicurao bylo vzdáleno asi půl hodiny chůze od pevnosti. Byl čas první sklizně a
nad poli se nesla rytmická píseň muţů doplňovaná jasnými hlasy ţen, které melodii
rozvíjely. Sedláci měli slaměné pokrývky hlav připomínající kloboučky hub. Ţnuli obilí
jednoručními kosami a skládali snopy do panáků. Muţi i ţeny měli na levé tváři
vytetován symbol klasu. Kdyţ je míjeli, i přes těţkou práci na slunci jim mnozí věnovali
úsměv a lehkou úklonu.
Jejich kroj byl vzdálený obřadným kimonům úředníků nebo strohým gibuši vojáků,
které jediné v posledním čase vídal. Muţi nosili krátké nohavice pod kolena s
roztřepenými konci a haleny sepnuté provazem nebo opaskem, na kterém bylo pouzdro
s nezbytným brouskem. Jen málokterý měl na nůţ. Jejich oděv byl zhotoven z bílé
nebarvené látky, nošením většinou šedoţluté. Zápěstí a kotníky jim zdobily masivní
zlaté kruhy.
Ţeny a dívky měly sukně do poloviny lýtek, košile bez rukávů z jemnějšího plátna,
zdobené tu a tam barevnou výšivkou. I jim obtáčely zápěstí spirály ze zlatého plechu a
některé se pyšnily náhrdelníky se vzory a motivy připomínající kultury Nového světa.
Danielovi nemohlo ujít, ţe puritánský zvyk nosit podprsenky sem nedorazil a byl si
stoprocentně jistý, ţe je poslední, kdo by ho chtěl zavádět.
Část rolníků byli lidé snědých tváří s fyziognomií jihoamerických indiánů, ale těch
mohla být tak třetina, významný podíl mezi nimi měla i asijská, jak zde říkali „Stará
rasa“, ale potkával i takové, kteří se svou fyziognomií nelišili od Evropanů. Nejvíce však
bylo míšenců, u kterých nebylo snadné říct, čí geny převládají.
„Není zde příliš muţů. Je to obvyklé?“
„Touhle dobou dozrávají ořechy pali. Rostou ve velkých výškách a jejich česání je
muţská práce.“
Na kamenité cestě před nimi kodrcal vůz, vysoko naloţený obilnými snopy, taţený čtyřmi
dívkami. Daniel s Wakirou šli poměrně sviţně, a tak jej brzy dohonili. Seiko dívkám lopotícím
se s uzardělými tvářemi lehce kývla hlavou v odpověď na pozdrav a minula je.
„Nechcete pomoct? Dámy by neměly dělat tak těţkou práci,“ uslyšela za zády. Její
společník se vecpal mezi chichotající děvčata, vyhrnul si rukávy košile a chytil do kaţdé
ruky jednu ojnici.
„Dhane, pojď. To se nehodí,“ zasyčela na něj Wakira.
Jen se na ni uličnicky ušklíbl a zabral, aţ vůz poskočil.
„Musíme jít,“ chytila přední část oje rozhodnutá ho zastavit.
„Nehte ho,“ odstrčila jí ruku dívka s modrou stuhou kolem čela. Hraničářka by jindy
ztrestala její drzost, ale dnes nechtěla budit pozornost. Zatím dívky pohledného cizince
obklopily a předstíraly, ţe mu pomáhají v jeho úsilí.
Daniel se trochu zapotil, ale vůbec toho nelitoval. Líbila se mu bezprostřednost
selských děvčat, kterým vůbec nevadilo, kdyţ jim chvílemi obdivně nahlédl za výstřihy
tenkých košil. Se smíchem se ho vyptávaly na Waory, štěbetaly hrdě o letošní úrodě a
ptaly se, jestli přeplavil hodně moří. Daniel si vymýšlel, div se mu od úst neprášilo a
městské hradby se přiblíţily dřív, neţ čekal.
„Teď uţ musíme samy. Budou prohlíţet vůz,“ upozornila jej s lítostivým výrazem
Mariko, která měla mezi děvčaty hlavní slovo. Vysoký cizinec se jí líbil, i kdyţ se ta
protivná hraničářka tvářila dost hrozivě, coţ jí nezazlívala. Ona by si muţského hlídala
určitě líp. Selská děvčata byla zvyklá se o sebe v tomhle směru starat sama, dostat toho
správného chlapa nebylo snadné.
„Díky za pomoc. Večer budeme U červeného leguána. Ráda tě uvidím,“ nenápadně
mu do ruky vtiskla modrou stuhu. „U červenýho leguána,“ šeptla pro jistotu ještě jednou,
ale to uţ k nim nekompromisně přistoupila hraničářka a tvářila se tak vztekle, ţe jí šla
raději z cesty. Přesto s příslibem v očích pohladila Danielovi letmo předloktí.
S trochou škodolibosti viděla, jak vznešená xara stěţí udrţuje sebekontrolu. Odvedla
cizince stranou, ale ne dost daleko. „Dhane, takhle se khami nesmí chovat!“ syčela na
něj zlostně.
Mariko ojnice vozu vyklouzla z rukou. Khami! Srdce se jí téměř zastavilo. Cizinec s
důstojnicí uţ prošli městskou branou, zatímco za nimi stále ještě zírala s otevřenými
ústy.
Stráţní je konečně pustili do města. Stejně prohlídku vozu protahovali, jen aby si
mohli dopřát potěšení si s nimi zašpásovat.
Sotva se dívky vzdálily z dohledu vojáků, Mariko se zastavila. „Víte, kdo nám pomohl
s vozem?“
„Ţe by ti přestala slouţit paměť?“ nechápala Janda ani ostatní.
„Pojďte blíţ, ať nás nikdo neslyší!“ šeptla Mariko. Počkala, aţ k ní kamarádky sklonily
hlavy.
„Ta hraničářka, jestli to byla hraničářka, mu řekla khami!“ zašeptala. „Khami!
Rozumíte!?“
„Kdoví, cos slyšela. Byl to jen Waor,“ nechtěly věřit, blízké tomu se jí vysmát.
„To jste tak hloupé!? Ikki, ty chodíš se stráţným od Mostní brány. Jak říkal, ţe se
jmenuje ten nový Ghani? Ten co ţil v lesích s woorly,“ upřesnila Mariko.
„Nevím?“ váhala Ikki. „Takový těţký jméno? Nějak jako Dha… Ne Dhe… „
rozpomínala se s obtíţemi a pak náhle vytřeštila oči a v posvátné hrůze zašeptala:
„Dhane! A ten Waor říkal, ţe se jmenuje…“
14. Khaicurao
Khaicurao Daniela překvapilo. Podvědomě očekával středověké město plné bídy a
špíny, ale vše bylo jinak. Domy se samozřejmě lišily svou výstavností, ale město mělo
kanalizaci. Jak ho Wakira-ki ujistila, podobně jako v pevnosti, i zde byla v domácnostech
pravidlem tekoucí voda. Rozváděly ji tři vodárny. Kolem jedné prošli, měla podobu
vysoké štíhlé věţe a při její patě odfukovalo parní čerpadlo přečerpávající vodu z
několika studní. Město bylo uspořádáno do nepravidelného kruhu mírně protaţeného
podél mělkého přítoku Ogawy. Jak se v minulosti rozrůstalo, původní hradby zůstaly
zachovány a další domy byly vţdy obehnány novou hradbou, takţe výsledný půdorys
připomínal řez stromem, s pásmy hradeb, jako letokruhy.
Zatím mimo pásy hradeb se tyčily dle světových stran orientované čtyři stupňovité
pyramidy. Třístupňová s nejširší základnou na severním okraji města patřila Temurovi a
jiţní sedmistupňová Rudému bohu Sardu, východní a západní obě o šesti stupních
Ashartě a Aegimu.
Hlavní ulice a hradby město rozdělovaly do čtvrtí, které byly obývány příslušníky
jednotlivých kast. Podle hraničářky zde ţilo více neţ dvě stě tisíc obyvatel a město mělo
přes padesát chrámů, z nichţ největší byly zasvěceny Sardovi a Ashartě.
Potkávali poměrně dost pěších, ale také nosítka nesená různým počtem nosičů.
Jednotlivé příslušníky kast bylo moţné odlišit podle oděvu, tetování nebo jiných
znamení, ve kterých se Daniel ještě zcela neorientoval. Nejvýrazněji působili kněţí
Sardova kultu v ohnivě rudých kimonech a s tvářemi pomalovanými bílou hlinkou.
Potkali i několik příslušníků kasty xara, kteří si se seiko vyměnili krátké strohé poklony.
Domy byly většinou ze dřeva a kamení, se střechami s pozdviţenými okraji, pokrytými
černými taškami. Vchody zdobily ornamenty květin, zvířat nebo symboly prací, které
jejich obyvatelé vykonávali. Některé nesly i nápisy v písmu připomínajícím čínské znaky,
které byly většinou pro Daniela nerozluštitelné.
„Je na mě něco divného?“ Všiml, ţe si ho řada lidí zvědavě měří.
„Ani ne, ale osamělí Waorové tu nejsou častými hosty,“ usmála se Wakira-ki.
„Vypadají jako já?“ chtěl vědět Daniel.
„Ne tak docela, ale jsou jiní neţ naši lidé. Nemají nejlepší způsoby, ale jsou veselí a
velmi druţní.“
„To se ti líbí?“ pokusil se vzít Wakiru kolem pasu.
„Nesahej na mě! Nejsem ţádná selka!“ pleskla ho po ruce a dala mu tak na vědomí,
ţe nic není odpuštěno a jeho autorita dost utrpěla.
Daniel si nenechal kazit náladu. Hltal pohledem okolí, vůně, barvy i lidi, kterých
přibývalo směrem k náměstí. Vnitřní hradby nebyly nijak pečlivě střeţeny, i kdyţ u kaţdé
brány stála dvojice vojáků, nikdo se jich na nic neptal. Stačilo, ţe měl s sebou důstojnici
hraničářů.
Ulice byly dláţděné ohlazenými kameny a lidé po nich většinou chodili bosí. Dámy a
pánové v pestrých kimonech, hovící si v otevřených nosítkách, měli na nohou zdobené
pantofle a sandály.
Wakira mu vysvětlila, ţe se jedná většinou o xangy - místní šlechtu nebo příslušníky
kasty obchodníků, kteří měli ve městě nezanedbatelný význam. Obuv, podobná té co
měl sám - vysoké boty z měkké kůţe se zesílenou podráţkou - byla spíš výjimkou a měli
ji především ozbrojení muţi a ţeny, které potkávali. Ale ani to nebylo pravidlem.
Obyčejní městští stráţní, měli jen dřeváky, připevněné řemínky k lýtkům, tak jako
většina obyvatel. Klapot dřeváků po dlaţbě vytvářel kakofonii plnící uličky města,
doplňovanou tu a tam zpěvem nebo voláním prodavačů.
„Proč tu víc lidí nenosí boty?“ zajímal se Daniel.
„Nepotřebují je a kůţe je dost drahá,“ vysvětlila mu Wakira. „Ty tvoje by stály na trhu
asi pět tengů.“
Daniel si uvědomil, ţe ani tady není nic zadarmo, i kdyţ jako dharmův host nemusel
za nic platit. Sáhl k váčku u pasu, kde měl svou kořist - peníze po hatamotovi Uhurovi a
vojákovi, kterého zabil u Brány. Hrst menších zlatých mincí, několik stříbrných s otvorem
uprostřed a tři tabulky z šedého kovu, který mohl být platinou. Nejvíc bylo měděných s
jednostrannou raţbou v podobě sovy.
„Wakiro, kolik tengů tam vlastně mám? Můţeš mi vysvětlit, která mince má jakou
hodnotu?“ Podal jí svůj váček.
Poté co hraničářka nahlédla dovnitř, strnula. „Schovej to, Dhane. Za tohle bys koupil
dům na náměstí. Není bezpečné chodit s takovým bohatstvím. Moţná bys udělal lépe,
kdybys většinu uloţil u Singhů a nechal si vypsat zlatinku.“
„Zlatinku?“
Mávla rukou nad jeho nechápavým výrazem. Ulice jí nepřipadala jako vhodné místo k
vysvětlování finančních transakcí. Vytáhla malou zlatou minci a pár měděných.
„Tohle je teng,“ upozornila na zlatou. „Koupíš za něj pytel obilí, půl pytle rýţe nebo
dva tyky vína. Tohle jsou ašíny“ vzala do prstů minci s raţbou sovy. Dej si váček pod
šaty. Pár si jich nech po ruce, kdybys chtěl někde platit.“
Daniel ji poslechl, vybral tři zlaté a deset měděných mincí, zaloţil je do kapsičky u
vesty a s váčkem v ruce zaváhal. Uvědomil si, ţe je to vlastně jeho jediný majetek.
„Mohla bys mi to pohlídat?“
Wakira-ki od něj přijala s úklonou váček a schovala ho pod svůj gibuši.
Obvyklý ruch ulice přehlušilo rychle se přibliţující hvízdání a dusot. Zazněly zděšené
výkřiky. Nosiči pouštěli nosítka a lidé se začali vrhat do domovních vchodů.
Ulicí se řítilo devět obrovských ptáků-běţců, nesoucích na hrudích zlacené štíty se
symbolem draka. Jejich trupy s krátkými křídly pokrývala dlouhá černá kovově lesklá
pera a vysoké silné nohy měli bez opeření. Pod černošedou pokoţkou se na nich
rýsovaly mohutné svaly a pevné šlachy. Co barev příroda ušetřila na spodní části jejich
tělesné schránky, si vynahradila na tyrkysově modrých, jen lehce ochmýřených krcích, s
rudými znaky, které nesly těţké hlavy dravců s krutě zahnutými zobany, a rohovinovým
hřebenem, připomínajícím přílbu, naznačující příbuzenství s rodem kasuárů. Silné nohy
s ostrými drápy, určenými k trhání kořisti, byly tak dlouhé, ţe by mezi nimi mohl projít
člověk, pokud by se tak šíleného činu odváţil.
Ptáci byli osedláni, v sedlech zaklesnutých za zakrnělými křídly, seděli muţi v rudých
kimonech a zlacených kyrysech, vyzbrojení dlouhými štíhlými kopími. Varovně hvízdali
na píšťalky, aby si uvolnili cestu, ale spíš tím jen zvyšovali paniku. Ulice se přímo
otřásala pod dopady mohutných spárů, které drtily vše, co jim zůstalo v cestě - vozy,
nosítka, zboţí vezené na trh.
„Schovej se!“ smýkla Wakira šokovaným Danielem ke stěně domu. Byl ohromen
nejen zjevem děsivých ptáků, ale i z nich čišící arogancí, kterou zřetelně vnímal.
Prchající lidé pro ně neznamenali vůbec nic, jen potravu, pokud by jim bylo dovoleno se
krmit.
„Pomoc! Pomoc! Nenechávejte mě tady!“
Pár metrů od nich, uvízla v nosítkách mladá dívka s dítětem na rukou. Snad se
zachytila oděvem nebo jen byla paralyzovaná hrůzou, ale nedokázala následovat
nosiče, kteří od ní utekli. Při rychlosti přibliţujících se ptáků ji od smrti dělily jen vteřiny!
Podvědomě se schoulila připravena vlastním tělem chránit dítě, ale šanci neměli ani
jeden.
„Stůjte!“ zakřičel Daniel. Vrhl se do cesty přibíhajícím dravcům s napřaţenýma
rukama. „Stůůjtééé!“ mimoděk přivřel oči v očekávání nárazu, který mu rozláme kosti,
ale ten se nedostavil. Otevřel oči. Drápy opeřenců se se skřípěním zakously do dlaţby
ve snaze zastavit a skutečně se jim to podařilo, byť téměř na dosah před ním. Jezdci
měli co dělat, aby se udrţeli v sedlech.
Daniel na nic nečekal, kopancem přerazil prasklou tyč nosítek, která věznila dívčino
kimono, a odvlekl ji i s dítětem do nejbliţšího výklenku.
Strach nahradil vztek. Vykročil proti podivné jízdě, rozhodnut jim bez servítků říct, co
si myslí o jejich počínání. Znaky, které nesli na kyrysech, neznal, ale nepochyboval, ţe
se jedná o vojáky. Střetl se se zlostným pohledem důstojníka v jejich čele.
Muţ měl rudě namalované rty, namodřená oční víčka a nápadně krásnou tvář, jejíţ
pravidelné rysy však nezahrnovaly nic, co by se dalo povaţovat za projev slabosti.
„Omrzel tě ţivot, Waore!?“ zakřičel jezdec výhruţně a sklonil dlouhé kopí.
Daniel ignoroval napřaţenou zbraň a zatnul pěsti.
„Ne!“ sykla mu do ucha Wakira-ki a chytila ho za paţi.
Vztekle se vytrhl a vykročil proti jezdci. „Slez dolů, holčičko a vyříkáme si to jako
chlap s chlapem.“
Důstojník se rozhlédl po obecenstvu shromáţděném kolem a zle ušklíbl. Zvedl kopí
mířící na Danielovu hruď a poplácal po krku svého podivného oře: „Naţer se, Dreu!“
Dravec udělal dva kroky a sklonil těţkou hlavu k muţi stojícím jim v cestě. Vše
ztichlo, jezdci i lidé strnuli v očekávání krvavého divadla.
Daniel se střetl s pohledem oka velkého jako pořádné jablko. Něco v něm se pohnulo
a on pocítil přátelský intenzivní dotyk cizí nelidské mysli. Nenávist vůči jezdci byla rázem
zapomenuta, vlastně i jeho existence a on se utápěl se v neznámých pocitech.
„Chcípni!“ důstojník, ztratil trpělivost a zaútočil. Kopí mířilo na Danielovu hlavu, ale
pták sebou trhl, nastavil zbrani svou rohovinovou přílbu, takţe ostří se vychýlilo a
zasáhlo jen zlehka Danielovo rameno a zanechalo za sebou mělký šrám.
„Rrráúúú! Rrráúúú!“ rozkřičeli se opeření běţci a vojáci měli najednou plné ruce s
jejich zvládnutím.
„Ještě se potkáme, Waore! Poděkuj Sardovi, ţe tě zatím nechám ţít!“ zakřičel
důstojník.
„Jallááá!“ pobídl dravého ptáka a vyrazil ulicí následován ostatními jezdci. Cestou
rozdrtili na třísky opuštěná nosítka. Kdyţ zahýbali za roh, uţ měli ptáky opět pod
kontrolou, ale píšťalky zdaleka nezněly s takovou jistotou jako předtím.
„Co to bylo?“ otočil se Daniel k Wakiře bledé jako stěna.
„Zlatá garda!“
„Nemyslím ty jezdce. Ti ptáci?“
„Damaři.“
„Takový potvory uţ u nás naštěstí vyhynuly,“ poznamenal ještě pořád zmatený.
„Při Sardově ohni! Kde si myslíš, ţe jsi? Z jaký díry jsi to vylez?“ rozkřičela se Wakiraki hystericky. „Mohli tě zabít! Ať tě Temur pošle do nejhlubšího pekla! Ty blázne! Proč
jsem tě jen sebou brala!? Ať mě zergun seţere jestli…“
„No tak, Wakiro!“ Chytil ji za paţe, ţenské emoce v něm vţdy vyvolávaly pocit
bezradnosti.
„Dharma by mi to nikdy neodpustil! Ty hloupý, pitomý zirgu!“ bušila jej pěstí do hrudi.
Rozplakala se a on nevěděl, co s ní počít. Střetnutí s dravými ptáky, jakoby v něm něco
uvolnilo. Vnímal její pocity téměř jako vlastní. Přitáhl si ji na hruď. Štíhlé tělo důstojnice
se mu ve vzlycích otřásalo v náručí a on ji podvědomě hladil po zádech. Trochu ho
znepokojil rostoucí hlouček lidí.
„Wakiro! Wakiro-ki, oni na nás koukají,“ šeptal jí do ucha. „Asi ještě neviděli
hraničářku brečet. Nech toho, prosím. Vţdyť se nic nestalo.“
Wakira se od něj pomalu odtáhla. Zamračila se na kolem stojící lidi. Ti, kteří byli
přítomni incidentu, nově příchozím šeptem sdělovali, co se stalo. Pochopila, ţe bude
nejlepší zmizet, ale předběhla ji mladá ţena v pestrém kimonu, kvůli které ke všemu
došlo.
„Pane,“ přistoupila k Danielovi. Podala mu dítě. Bylo malinké, určitě nemělo víc neţ
pár dní. „Můţete mu, prosím, poloţit ruku na čelo a říct své jméno?“
Trochu zmatený, poloţil dítěti dlaň na slabě ochmýřenou hlavu, aniţ zaregistroval
Wakiřin odmítavý posunek. „Dhane. Jmenuji se Dhane.“
Dítě otevřelo oči. Daniel pocítil dotek dětské mysli, jak splývá s jeho. Oči mu na
okamţik oslepila modravá zář, kterou uţ jednou viděl a kaleidoskop představ ve sledu
tak rychlém, ţe nešel vnímat. Dost! musel nařídit sám sobě a sejmout ruku z horkého
čelíčka.
Mladá matka vzala Danielovu stále ještě napřaţenou ruku a poloţila si ji na vlastní
čelo.
„Jsem Waši-cu wer Teku-cua te Singha,“ pronesla váţně. „Pamatuj, pane, ţe máš v
našem rodě syna svého jména. Dhane-ra, bude se jmenovat Dhane-ra,“ vyhlásila hlasitě
a pohlédla na shromáţdění kolem.
„Dosvědčujeme!“ ozvali se ti nejblíţe stojící.
„Omluvte, prosím, mého přítele. Je tu cizí. Nezná naše zvyky,“ vzpamatovala se
Wakira-ki. „To osvojení nemůţe platit! Neplatí!“ Chytila Daniela za loket a táhla ho pryč.
„Dovolte! Prosím! Pusťte nás!“ Bezohledně si razila cestu zástupem.
Za dalšíma dvěma rohy, kdyţ uţ setřásli svědky incidentu, se zastavila a otočila si
Daniela k sobě. Chvíli se vydýchávala, neţ našla slova: „U všech bohů, Dhane! Uţ
prosím tě, nic nevyváděj! Nic neříkej! Dělej, ţe tu nejsi, nebo se z tebe zblázním!“
lamentovala.
„Co jsem zase tak strašného udělal?“
„Nic! Dhane! Ty jsi neudělal vůbec nic!“ drtila ho pohledem, před kterým její podřízení
zalézali, ale na něj očividně neplatil.
„Neber si to tak. Waši-cu je docela hezká. Ty barevný kimona jsou roztomilý, podle
toho se poznaj kupci? Kdo jsou ti Singhové?“ vyptával se zvědavě, pouštěje její výčitky
jedním uchem tam a druhým ven.
„To byla má druhá největší chyba v ţivotě, ţe jsem tě vzala s sebou!“ Wakira
rozzuřeně odmrštila ruku, kterou k ní smířlivě natahoval.
„A ta první?“
„Měla jsem tě zabít hned, jak jsem tě potkala.“
--„Hej, chlapče!“ Waši-cu zavolala na ušmudlaného hocha, zírajícího stejně jako ona za
vzdalující se dvojicí. „Chceš si vydělat dva tengy?“
„Jistě, paní,“ zaleskly se chlapci ţivě oči. Teng vydělával jeho otec za celý aš.
„Běţ za tím Waorem. Chci o něm vědět co nejvíc. Ke komu jde? Kdo je ta
hraničářka? Dokud bude tady ve městě, chci, abys mi o něm podával zprávy do domu
Singhů.“ Vloţila mu do ruky zlatou minci. „Tohle je záloha.“
„To sám nezvládnu, paní,“ zavrtěl chlapec hlavou poté, co mince zmizela v jeho
kapse. „Budu se muset domluvit s kamarády, aby vám dávali zprávy, zatímco ho budu
hlídat,“ natáhl ruku: „Čtyři tengy budou tak akorát.“
„Tři a ani o teng víc,“ zavřela chlapci nataţenou dlaň.
„Slovo Singhy?“
„Slovo Singhy,“ potvrdila s úsměvem a chlapec se uţ bez otálení rozběhl za
hraničářkou a Waorem.
15. Kovář Madru-ma
Ulice, kterou Wakira-ki Daniela vedla, končila v rušném středu města, cíli obchodních
karavan na Trţním náměstí. Přes změť stánků a povozů se nedalo přehlédnout z
jednoho konce na druhý. Výstavné domy, s pozvednutými, okraji střech, jak tu bylo
zvykem, měly prostorná podloubí, kde jejich majitelé nabízeli své zboţí a sluţby. Jak mu
Wakira neochotně vysvětlila, centrum města bylo určeno návštěvníkům a všem kastám
bez rozdílu. Nacházely se zde hospody, taverny a cestovní hostince, kde se ubytovávali
příchozí, nejčastěji obchodníci, ale také ţoldnéři procházející městem a hledající práci.
Zdůraznila, ţe zde nenajde trh s otroky.
„Co kdybychom se tam podívali?“ navrhl Daniel, zvědavý, co se na takovém trţišti
můţe nabízet.
„Ne, jdeme!“
„Jen se podívám. Budu jako myška.“
„Ne, čekají na nás,“ zůstávala důstojnice neoblomná a zamířila k bráně se symbolem
zkříţených kladiv, na severní straně náměstí. Nechali ruch trţiště za sebou. Za branou
pestrou směs všech kast vystřídali muţi a ţeny se širokými rameny, rudými šátky na
hlavách a ţeleznými šperky na vypracovaných paţích, kteří si je zvědavě měřili. K nebi
tu stoupal dým z mnoha komínů a z okolí se ozývaly zvuky desítek kladiv. Nacházeli se
ve čtvrti obývané kastou Ma.
„Tohle je dům mého otce,“ zastavila se hraničářka a hrdě ukázala na výstavný
jednopatrový dům, na jehoţ průčelí byly zavěšeny troje velké kovářské kleště. Zpoza
pevných širokých vrat pobitých ţelezem zněly, jak jinak, údery kladiva na kovadlinu.
Daniel nasál vůni, která ho rozechvěla. Vedle dětského domova, kde vyrůstal, byla
kovárna a starý muţ, kterému patřila, si od něj nechal říkat dědečku. Bylo mu čtrnáct,
kdyţ kovář umřel. Na jeho pohřbu, na rozdíl od pohřbu své matky, plakal.
Wakira-ki zabušila na dveře klepadlem, ve tvaru Danielovi neznámého zvířete. Otevřít
jim přišla důleţitě se tvářící sluţebná, v jednoduchém černém oděvu s koţeným
opaskem kolem boků a svazkem klíčů, zřejmě symbolizujícím její postavení v domě.
„Kde je otec, Keiko?“
Sluţebná ukázala k vnitřnímu dvoru, kde na kovadlině ve tvaru pařezu rozloţitý
padesátník kladivem a kleštěmi formoval tvar listu na konci čtyřmetrové, dva palce
tlusté, ţelezné tyče. Pomáhala mu mladá statná ţena. Ona i kovář byli oděni v černých
kalhotách a blůzách, s koţenými zástěrami do poloviny lýtek. Uzavřené dřeváky, jak z
Ladových obrázků, jim chránily nohy před okujemi.
Kovář k nim vzhlédl, kývl, ale neustal ve svém úsilí.
Daniel to povaţoval za pochopitelné, ale starost mu dělala mladá ţena svírající tyč.
Byla bledá a na čele jí vystupovaly krůpěje potu. Neušlo mu pod zástěrou vystupující
břicho, svědčící o vysokém stupni těhotenství. Přistoupil k ní.
„Ty budeš Jami-mo, ţe?“ Ghira-ki mu o ní vyprávěla, ţe její manţel zahynul v dole.
Unaveně se pokusila usmát, ale tváře se jí se jí chvěly při kaţdém dopadu otcova
kladiva.
„Dovolíš? Odpočiň si,“ vzal jí tyč, obalenou v kusu surové kůţe, z rukou a jemně ji
odstrčil.
Kovář překvapeně zdvihl obočí nad nečekaným pomocníkem, ale práci nezastavil, jen
zvýšil intenzitu úderů, jako by chtěl vyzkoušet, jestli to Daniel zvládne.
Ohlášená návštěva ho příliš netěšila, neviděl důvod, proč kvůli nějakému, bohové ví
odkud přivandrovalému bastardovi, přerušovat naplánovanou práci.
„Wakiro, to se přece nehodí, aby dělal práci jiné kasty!“ obrátila se zmateně Jami-mo
na sestru.
„Říkej mu to!“ pokrčila rezignovaně hraničářka rameny.
Kovář dokončil hrot list ke své spokojenosti. Odloţil kladivo a lehce se uklonil. „Vítám
vás ve svém domě, khami.“
„Ještě jím nebyl oficiálně vyhlášen,“ namítla Wakira-ki.
„Ale bude! Neuč orla lítat. Poznám pravého urozeného, kdyţ ho mám před sebou,“
odbyl ji kovář.
„Poţehnání bohů.“ Daniel poloţil kleště a opětoval poklonu. „Říkají mi Dhane wato
Tekuči-ghua te Ghana, mistře. S tím khamim mě jen zlobí tvé nezbedné dcery.
„Já sem Madru-ma waru Jori-ma.“ Na kovářově tváři se objevil široký úsměv. „Kde
ses naučil drţet kleště?“
„Jako chlapec jsem často pomáhal v kovárně,“ opětoval úsměv Daniel. „Mám rád vůni
ţeleza.“
„Tak to bychom mohli zkusit něco obtíţnějšího,“ kývl kovář hlavou k hromadě tyčí při
stěně. „Potřeboval bych stočit támhle ty kusy; s Jami-mo uţ to nezvládnu. Budeš na to
mít dost síly?“
„Můţem to zkusit.“ Daniel vzal kleště do rukou. „Na co to bude? Na bránu?“
„Cha, chá. Vidím, ţe se vyznáš!“ zasmál se rozjařeně Madru-ma. „Wakiro, kohos nám
to přivedla?!“
„To kdybych věděla,“ vzdychla dotázaná.
Daniel rozpustile zamrkal na mračící se hraničářku a ta se k němu ostentativně
otočila zády. Kovář si jejího rozladění nevšímal a vybíral nejvhodnější tyče pro svůj
záměr
„Otče, to se nehodí. Je to přece khami,“ zatahala jej za rukáv haleny Jami-mo.
„Já určuji, co se v mém domě hodí a co ne! Má rád vůni ţeleza! To můţe říct jen
našinec. Kovat není tak snadné jako se ohánět mečem. To bys ty, měla vědět nejlíp!“
odstrčil jí ruku a Jami-mo se raději poslušně stáhla.
„Chytej!“ hodil kovář Danielovi vybranou tyč, a kdyţ ji jeho nový pomocník zachytil v
letu, jen se oceňujícím způsobem ušklíbl a obrátil se na dcery:
„Nepostávejte tu. Běţte připravit jídlo a podívejte se, kde se poflakuje Ghira. Při
druhém zvonění šla na trh a ještě není zpátky. Chci, abyste mýho hosta pořádně uctili!“
--Ghiru-ki se vrátila z trhu se sluţebnou sotva vlekoucí dva koše plné nejrůznějšího
ovoce a dalších potravin. Sestry zastihla v jídelně v prvním patře domu a při pohledu na
ně se jí tvář protáhla zklamáním. „Tys ho nepřivedla?“
„Ale přivedla,“ povzdechla si Wakira a významně pohlédla na Jami-mo.
„Kde je? Odešel? Otec ho urazil? Slyším, jak dole buší do kovadliny. Zuří? Mluvte, při
všech bozích!“
„On, on je s otcem,“ pronesla chmurně Jami-mo.
„Co dělají? Proč není tady?“ nechápala stále Ghira.
„Oni spolu pracují,“ pronesla Wakira tónem, jako by oznamovala zločin.
„Jak pracují?“ nechápala Ghira. „Dhane přece nemůţe …“
„Uţ můţe,“ vzdychla Jami-mo.
„To musím vidět!“ chtěla Ghira vyrazit dolů.
„To bych ti neradila,“ zadrţela ji starší sestra za rukáv. „Otec výslovně nařídil, ţe
máme jeho hostovi připravit tabuli.“
„Jeho hostovi?! Mému hostovi! On přece o něm nechtěl ani slyšet! Musela jsem
doslova ţadonit, abych jej směla přivést!“
„No, jak to tak odhaduji, moc šancí se s ním pobavit mít nebudeš,“ soudila Jami-mo.
Na Staršího kovářské kasty a „jeho“ hosta čekala bohatě prostřená tabule s řadou
nezvyklých pokrmů. Ghira tentokrát nebyla ve zbroji, ale v růţovém kimonu s výšivkami.
Daniel však měl sotva moţnost ji krátce pochválit, jak to sluší jí i jejím sestrám, které se
rovněţ převlékly.
Kovář byl k nezastavení. Přecházel rychle z jedné problematiky na druhou a zkoumal
znalosti svého hosta. Náplň práce kovářů byla velmi široká. Jejich činnost zahrnovala
dobývání kovů a nerostů, výrobu zbraní, nástrojů, šperků, i stavbu parních strojů a
dalších zařízení. Jako nositelé technického umu této civilizace byli na své znalosti
patřičně hrdí, rovněţ i na své postavení ve Weiře.
Daniel stěţí stíhal na vše odpovídat a jen tu a tam se omluvně usmál na dívky, které
se marně snaţily zapojit do hovoru. Neopatrně se zmínil o tom, ţe pracoval v dolech a
Madru-ma se s ním pustil do problematiky větrání a odvodňování a dalších detailů
hornické činnosti.
„Vţdyť ty uţ jsi, Dhane, poloviční kovář!“ tloukl Madru-ma pěstí do stolu, aţ misky
poskakovaly. Tváře měl zrudlé a oči mu jiskřily částečně i díky lehké pálence, kterou jim
dolévala Ghira-ki v roli hostitelky.
„Nechceš si vzít některou z mých dcer? Mám tři a jedna hezčí neţ druhá,“ navrhl mu
se smíchem, ale strnulé tváře dívek u stolu zchladily jeho nadšení. Očividně ţádná z
nich na jeho návrhu nic humorného neshledávala.
„Promiň, starému muţi,“ omluvil se za svůj výlev. „Potřeboval bych chlapa, kterýmu
bych odkázal kladiva. Pořádnýho chlapa. Ale ty si budeš muset vzít nějakou urozenou.
Je tě škoda, chlapče.“
To byla pro Ghiru poslední kapka. Zrudla ve tváři, prudce se zvedla od stolu a utekla
pryč.
„Ach, Dhane, ţenské, ţenské,“ vzdychl si kovář. „Zrovna já musím mít tři! Jen něco
řekneš, hned maj slzy na krajíčku a nic není platné, ţe se umí ohánět mečem, líp neţ
leckterý chlap.“
16. U červeného leguána
Beseda u kováře se protáhla do setmění. Hodně času strávili nad nákresy a
principem kladkového luku, do čehoţ se ţivě zapojila i Wakira-ki. Kovář navrhoval
Danielovi, aby u něj přespal, ale hraničářka trvala na návratu do Khaicuru. O střetu s
gardou, ani o ničem dalším, co je potkalo cestou, neřekla sestrám ani otci. Spoléhala se
na to, ţe kdyţ se v klidu vrátí na noc do pevnosti, nikdo nebude Dhaneho spojovat s
podivným Waorem, který nadělal ve městě zmatky.
Danielovi bylo s kovářem dobře. Slíbil mu, ţe se opět zastaví, hned jak to bude
moţné.
„Ať tě provází přízeň bohů. Můj dům je tvým domem. Můţeš kdykoli přijít.“ Madru-ma
objal Daniela na rozloučenou. „Myslím, ţe Sardu se na Weiru opět usmál, kdyţ tě
přivedl.“
Procházeli náměstím, teď uţ setmělým. Trhovci byli pryč, jen tu a tam visely koše, ve
kterých hořelo dřevo a osvětlovalo okolí, spolu s ohni kupeckých karavan, které své
povozy srazily do kruhů, aby se jim snáze hlídaly před případnými nenechavci. Město
samo se ke spánku ještě nechystalo. Dnes byl šestý den aše arun, po kterém
následoval den volna, a lidé se chodili bavit.
Sestry vzaly Daniela mezi sebe, měl lehce v hlavě a návrat do chmurných zdí
pevnosti jej nelákal. Dívky uţ byly opět ve zbroji nepřístupné a zamračené sledovaly
pozorně okolí.
Právě procházeli kolem jednoho z osvětlených podloubí, odkud zazníval smích a hra
na strunné nástroje doplněná tamburínou. Danielovu pozornost upoutala povědomá
silueta, ještěra z bronzového plechu, visící nad vchodem.
„Jak se to tam jmenuje?“ zeptal se Daniel.
„U červeného leguána. Proč tě to zajímá?“ chtěla vědět Ghira.
„Někdo mi to tam doporučil. Můţeme na chvilku zajít?“ nasadil prosebný tón.
„Ne! V ţádném případě!“ odmítla okamţitě Wakira-ki.
„No tak, Ghiro. Jen na chvíli.“ útočil na slabší článek dvojice.
„Nedovol mu to. Ty nevíš, čeho je schopen!“ varovala Wakira sestru.
„Nechápu, proč jsi o mě získala tak špatné mínění?“
Další rozpravu přerušil příchod městské stráţe - důstojníka v doprovodu dvou vojáků
nesoucích pochodně a krátká kopí. Městská stráţ měla jednotné ocelové kyrysy a na
hlavách lehce zašpičatělé přilby s širokým děleným okrajem chránícím zátylek.
Důstojník měl na pravém rameni hodnostní označení se znakem ksertu a ozbrojen byl
krátkým mečem. Dal znamení svým vojákům, aby zastavili.
„Asharta provázej tvé kroky, xaro Wakiro,“ oslovil hraničářku „To uţ je celá doba, co
jsme se viděli. Proč se někdy nestavíš?“
„Jsem tu jen krátce, Liu. Dlouho jsem byla na jihu, měli tam problémy s bandity.“
„Jak tě znám, tak uţ nemají,“ zasmál se důstojník. Byl o něco mladší neţ ona a měl
sympatický, upřímný obličej. „Wakira-ki je jeden z nejlepších hraničářských velitelů. Uţ
začíná být legendou,“ pochválil ji. Tahle poznámka patřila Danielovi a především Ghiře,
kterou si zvědavě prohlíţel. „Můţeš mě představit svým přátelům?“
„Kayto-ryu Liu-wa, slouţili jsme spolu. Stráţkyně Ghira-ki, moje sestra, a tohle je …“
Wakira zaváhala, zda zalhat příteli, kterého znala tak dlouho.
„Dhane,“ představil se Daniel, kdyţ se pauza příliš prodluţovala. „Starý mořský vlk.
Pirát sedmi moří,“ ušklíbl se rozpustile.
„Pi-pirát?“ zarazil se důstojník a sáhl po meči a jeho vojáci pevněji sevřeli kopí.
„On jen tak ţertuje,“ zasáhla Wakira a nenápadně kopla Daniela do kotníku.
„Samozřejmě, ţe to není ţádný pirát, ale počestný námořník a obchodník,“
zachraňovala situaci. „Nesmíš ho brát váţně, je to strašný vtipálek, jako všichni
Waorové. Nyní je hostem na Khaicuru. Doprovázím ho na příkaz dharmy.“
Přece jen trochu zalhala a uţ se v duchu jen modlila, aby khamiho dovedla zpět bez
dalšího incidentu. Uvaţovala, jestli by jí prošlo, kdyby předstírala po další dny nějakou
lehčí formu černé zimnice. Kdyţ půjde vše dobře, tak ho při Rituálu zabijí. Dharma ji
moţná nechá degradovat, ale sluţbu hraničářky jí nikdo nevezme. Bude dál dělat svou
práci a po mladém Ghanim ani nevzdychne.
„Můţu vás pozvat na dţbánek palry, statečný námořníku?“ kývl důstojník hlavou k
taverně. „Měl jsem tu čest slouţit pod xarou Wakirou, kdyţ ještě byla v armádě.“
„Já jsem pořád v armádě!“ zareagovala hraničářka podráţděně.
„To je aspoň slovo!“ přerušil ji radostně Daniel, nadšený tím, ţe získal nového
kumpána a záminku se do taverny přece jen podívat.
„Děvčata mě nechtějí dopřát ţádnou zábavu. Dovol, důstojníku, abych pozval já tebe.
Mám v kapse nějaký tengy, který bych rád rozkutálel,“ navrhl a ignoroval Wakiřino
zamračené čelo.
„Rozkutálel?“ voják se zatvářil tázavě nad tím výrazem, ale pak se zasmál, jak mu to
došlo. „Rozkutálel! Tengy jsou vlastně kulatý. To se tak říká tam u vás? Výborně! Chci
slyšet o oceánu, ještě jsem se k němu nedostal.“ Propustil vojáky a ignoroval kyselý
výraz své bývalé velitelky.
Prošli podloubím a jejich dvěma společnicím nezbylo neţ je následovat. Taverna byla
velkou prostornou místností, kde strop tvořilo nepříliš vysoké klenutí. V jednom z rohů
byla usazena hudba. Tři muţi hráli na strunné nástroje a dívka s krásným jasným
hlasem zpívala tklivý nápěv a doprovázela se na bubínek. V místnosti byla řada nízkých
stolků na lehce vyvýšených dřevěných pódiích obklopených ošoupanými polštáři, na
kterých seděli hosté a upíjeli nápoje z různotvarých nádob. Pil se tu čaj, víno, saké, ale
také místní pálenka palra pálená z fíků, kterou měli v oblibě hlavně vojáci.
Majitel je zavedl k jednomu z pódií. Zvláštní pozornost věnoval Ghiře. Oslovoval ji
uctivě titulem Stráţkyně a zjevně ji povaţoval za nejváţenějšího ze svých hostů.
Danielovi neuniklo, ţe ačkoli tu byli zastoupeni představitelé různých kast, nikdy
neseděli u stolů společně. Jako by tohle bylo další tabu, které tato společnost
zachovávala. Zeptal se na to Wakiry.
„Jedna kasta se neplete do záleţitostí kasty druhé. Zapamatuj si to, Dhane.“
Důstojník stráţe se vyptával hraničářky na její poslední výpravu. Daniel poslouchal
jen na půl ucha, zvědavě se rozhlíţel a zhluboka upíjel z misky před sebou. Pálenka
nebyla tak dobrá jako ta, co pil u Madru-my, ale o to silnější. Přetrvával v něm radostný
pocit. Tohle město ţilo, lidé se smáli, pár jich bylo opilých, ale bavili se! Uvědomoval si,
jak moc mu to chybělo.
Vyhlíţel selskou dívku, která jej sem pozvala, aţ ji našel. Seděla na třetím pódiu od
nich, ve společnosti muţů v prostých hnědých oděvech, se znaky klasů na tvářích a
zlatými náramky. Vedle polštářů, na nichţ seděli, měli poloţené motyky s krátkými
násadami. Byli to muţi snědých tváří s vlasy spletenými do copů, které nosili omotané
kolem hlavy. Výjimkou byl mladý plavovlasý obr, jenţ mezi nimi působil jako kukačka v
hnízdě střízlíků.
Mariko, kdyţ zachytilo jeho pohled, mu s úsměvem kývla a Daniel jí odpověděl
stejným způsobem. Vypadala mnohem atraktivněji, neţ si ji pamatoval. Černé vlasy
měla pečlivě vyčesány nahoru, rty a tváře lehce nalíčené, vlasy jí drţel zářivě rudočerný
prouţek jako čelenka. Stejný pruh měli přes čelo i ostatní z jejich společnosti včetně
starého muţe, který jim předsedal. Kdyţ si všimli Danielova pohledu, otočili se k němu a
lehce se uklonili.
„No, nejsou ty selské hlavy blázni?“ všiml si Liu-wa jejich počínání.
„Proč?“ chtěl vědět Daniel.
„No přece ty stuhy.“
„Co je s nimi?“
„Promiňte, pane Dhane. Zapomínám, ţe neznáte naše zvyky. Červená a rudá, barvy
jsou Ghaniů.“ vysvětlil mu Liu-wa.
„Vůbec se tu teď děje spousta divnejch věcí. Říká se, ţe dharma je nemocnej, slabej,
a brzo umře.“ Pálenka rozvázala důstojníkovi jazyk a měl toho dost na srdci. „Co se
vypráví o dhami, raději nechtějte slyšet. Někdo prý dokonce vypsal cenu na její hlavu.“
„Co ta Zlatá garda? Dnes jsme je viděli. Kolik jich tu je?“ vzpomněl si Daniel na muţe
na podivných ptácích.
„Jedna ela. Jezdí ulicemi a šíří strach. Vede je hato Kurahashi, osobní přítel mladýho
císaře.“ Liu-wa se otřásl. „Je zlý jak zimní bouře a stejně tak smrtící. Uţ zabil ve městě
pět lidí a aspoň patnáct jich mají na svědomí ty jejich bestie.“
„Jedna ela,“ Daniel se ušklíbl. „To si městská stráţ nedokáţe poradit s deseti chlapy
na těch jejich slepicích?“
„Dharma přísně zakázal jakýkoli střet s nimi a je tu samozřejmě zákon sedmi set,“
vysvětloval Liu-wa a kdyţ se jeho protějšek stále tvářil nechápavě, doplnil: Copak nevíš,
ţe smrt jednoho císařova gardisty by byla potrestána popravou sedmi set lidí tohoto
města?“
„To snad ne!“ nechtěl věřit Daniel.
„Odkud přicházíš námořníku, ţe jsi neslyšel, jak Humura-ghu naloţil s Kimaru,
Bomuru a Helrao?“ podivil se důstojník. „Jeho jezdci tam pobili vše ţivé. Ty, kteří se
schovali v domech, upálili přímo v nich a pole nechali posypat solí, aby se nikdy
nezazelenala.“
„Pěknej hajzl!“ odtušil Daniel.
Do místnosti, jako přivoláno jejich hovorem, vešlo osm gardistů v rudozlatých
kimonech a zlacených kyrysech. Mladého důstojníka s krásnou a současně hrozivou
tváří nebylo moţné přehlédnout, byť své druhy výškou nepřevyšoval. Měl za pasem dva
meče, jeden dlouhý a druhý kratší a v pohybech ladnost tanečníka. Velitelsky ukázal na
stůl, u kterého sedělo několik pestře oděných obchodníků. Dřív neţ ho stačili opustit, byli
kopanci rozehnáni.
„Víno! Chci spoustu vína a ty nejlepší děvky!“ poručil hlasem poloţeným výš, neţ bylo
obvyklé. Dřív, neţ zasedl za stůl, se rozhlédl vyzývavě po místnosti.
„Tady je to víno, pánové,“ přiběhl hostinský se dvěma karafami. Důstojník gardy si
nechal nalít plnou misku a ochutnal.
„Takový patoky. Nemáš něco lepšího?“
„Ne, ctihodný hato, bohové to ví,“ třásl se strachy hostinský a překotně se ukláněl.
„A ty děvky. Kde máš děvky pro moje přátele?“
„Pane, Khaicurao je slušné město, zde nejsou nevěstince,“ kňoural hostinský.
„Ty máš tu drzost povaţovat tuhle hromadu hoven za lepší neţ Sundhaicu?“
„Ne, to jistě ne, ctihodnosti,“ zbledl majitel taverny.
„Běţte si vybrat!“ vybídl důstojník svůj doprovod. „Myslím, ţe coura je tu kaţdá
druhá.“
Gardisté vstali od stolu a první z nich chytil za ruku zpěvačku. Dívka se bez odporu
nechala dotáhnout ke stolu, kde poklekla. Muţ jí škubnutím rozevřel kimono, stáhl jí je z
ramen a obnaţil prsa. Zpěvačce vhrkly slzy do očí, ale ani se nepohnula na svou
obranu. Ještě další dvě dívky přibyly k ní a byly stejně poniţujícím způsobem obnaţeny.
V místnosti bylo ještě asi dvacet hostů a nikdo se ani nepohnul, aby se postavil té
zvůli. Danielovi bušil adrenalin v tepnách jen, jen vyskočit, ale Wakira-ki pevně svírala
jeho ruku a drţela ho na místě. „Dhane, nepleť se do toho, to je věcí jejich kast! Jejich
muţi mají hájit čest svých ţen,“ syčela mu do ucha.
Poslední z gardistů krouţil po taverně a vybíral si svou oběť. Zastavil se i u jejich
stolu, ale ruce na mečích obou bojovnic a přítomnost důstojníka městské stráţe ho
přiměly hledat si snadnější oběť. Tu našel u stolu hnědě oděných rolníků.
„Ty! Vstaň!“ ukázal na Mariko.
„Ne!“ vykřikla dívka.
„Co si o sobě myslíš, ty hlínoţroutská děvko!“ chytil ji neurvale za zápěstí a trhnutím
zdvihl na nohy. Plavovlasý sedlák se pokusil mu v tom zabránit, ale gardista ho srazil
úderem pěsti do obličeje zpět. Obrem to příliš neotřáslo, ale dřív neţ se stačil zvednout,
měl na hrdle gardistův meč.
„Ne, Kuchiro!“ sykl nejstarší muţ u stolu a plavovlasý silák zůstal poslušně sedět.
Gardista schoval meč a hrubě vytáhl dívku na nohy. Děvče vyslalo k Danielovi zoufalý
pohled.
„Seď a do ničeho se nepleť! Jsou to jen sedláci.“ brzdila jej Wakira-ki. „To je věc jejich
kasty.“
Mariko se pokusila surovci vytrhnout, ale muţ ji hřbetem ruky tvrdě udeřil přes tvář,
aţ jí vytryskla krev z proraţeného rtu.
Pohled na krev v dívčině tváři, byl pro Daniela poslední kapkou.
„Seru vám na kasty!“ vykřikl. Vyskočil na nohy, popadl ze stolku karafu s vínem,
dvěma skoky byl u gardisty a jediným úderem mu ji roztříštil o hlavu. Muţ se sesunul k
zemi a rudé víno mu teklo po tváři jako krev.
Daniel vzteky stále ještě nepříčetný, se střepem karafy v ruce, přešel ke strnule
sedícím gardistům. „Vypadněte, vy hajzlové, dokud jste celí!“ zařval na ně výhruţně.
Jenţe tohle neměla být rvačka, na kterou byl zvyklý z havířských hospod. Gardisté
byli okamţitě na nohou a tasili meče. Se dvěma, moţná i třemi by si v boji beze zbraně
poradil, ale meče vše stavěly do jiné roviny. Navíc je, na rozdíl od něj, chránily zlacené
kyrysy. Za jeho zády zasyčely další dva vytahované meče, obě xary se postavily za něj
s připravenými zbraněmi. Tři proti sedmi a on jen s kusem střepu v ruce. Zahodil jej.
Sáhl po dýce a vytáhl ji, ale i tak si připadal, s tak krátkým kouskem oceli, směšně.
Arogantní důstojník gardistů se aţ teď zvedl ze svého místa a namalované rty mu
zkřivil úsměv.
„Tebe jsem zrovna hledal, Waore. Něco ti dluţím,“ odkopl stranou zpěvačku. Pomalu
vytáhl dlouhý meč z pochvy a pokynem ruky dal znamení svým muţům, ţe mají zůstat v
klidu.
„Jsem hato Kurahashi-ming waru Kamura-xi. Moţná jsi o mě slyšel?“
Daniel četl v jeho pohledu rozsudek smrti a postupně si uvědomoval, do čeho dostal
sebe i obě sestry. Byli v tom sami, měli před sebou sedm zabijáků a z hostů se ţádný
nepohnul, aby jim šel na pomoc.
„Seš divnej, Waore. Nechápu, proč se bereš za holku „zeměhryzů“. Tady přece není
nikdo z tvýho rodu, ani kasty? Tohle je kupecká čubka, tahle nejspíš tkadlena,“ ukazoval
hrotem svého meče na ţeny, které se neodvaţovaly ani pohnout. „Co je ti do nich?“
zavrtěl hlavou. Snaţil se pochopit muţe před sebou, dřív neţ ho zabije.
„Seru na kasty!“ vyplivl Daniel vztekle. „Je to otázka sebeúcty. Dokud tady jsem, tak
ty, ani tví podělaní poskoci, nikomu neublíţíte.“
„Jenţe ty uţ tu dlouho nebudeš,“ ušklíbl se Kurahashi ironicky, vykročil vpřed a
ostatní gardisté se pohnuli s ním. „Můţeš mi říct jméno, neţ tě zabiju?“
„Daniel. Daniel Richter.“
„Dailichtl …? To se nedivím, ţe tě netěší chodit po světě,“ ušklíbl se pobaveně
důstojník. „Moţná tě jen ušetřím trápení?“
„Dhane! Meč!“ vtiskla mu Ghira do ruky svou zbraň.
„A hleďme, Stráţkyně, a v tak špatný společnosti! Ts, ts, ts,“ hatova temně rudá ústa
se stáhla do krutého úšklebku. „Vypadá to, ţe ta vaše prašivá čarodějnice, bude mít
zase o jednu míň.“
„Na to si počkáš, buzerante!“ zasyčel Daniel vztekle a pozvedl meč.
„Kaţdej šoustá podle svýho gusta, Waore. Ale neboj se, aţ budeš mít střeva na
podlaze, budeš mít příleţitost se dívat, jak si mí kamarádi pohrajou s tvým doprovodem.“
„Prosím, pane, odejděte!“ vstoupil mezi ně Liu-wa. „Zastupuji tu městskou stráţ.
Nedovolím, aby …“
Meč v Kurahashiho ruce se mihl v sotva postřehnutelném výpadu.
Důstojník zmlkl v polovině slova, chytil se za hrdlo a vzápětí mu mezi prsty začala
prosakovat krev. Ještě se cosi pokusil říct, ale jen zachroptěl a krev si našla cestu ven i
ústy. V příští chvíli upadl se zaduněním na podlahu, jako by mu někdo podsekl kolena.
Ještě pár okamţiků se zmítal, neţ ztichl a jeho tělo se uvolnilo.
„Ještě nějaký otrava?“ rozhlédl se Kurahashi s mírně pobaveným výrazem po
taverně. Ustoupil o krok stranou, aby se vyhnul rychle se zvětšující kaluţi krve na
podlaze. Nebylo to poprvé, co tímto způsobem skoncoval s chlapem, který mu šel na
nervy. Tohle byla jen menší rozcvička před soubojem, který si chtěl vychutnat. Ještě s
ţádným Waorem zbraň nezkříţil a byl zvědavý, co tenhle předvede.
„Aááá!“ zařval Daniel. Vyrazil a vší silou ťal shora dolů, ale tam, kde ještě před
okamţikem stál důstojník gardy, našel jen čepel meče, která drtivý úder odvedla stranou
a příštím pohybem mu plynule přejela po těle. Daniela zapálilo na hrudi, jako po šlehnutí
kopřivami a za zády zaslechl vyděšený vzlyk. Košili na prsou měl rozťatou a bílé
hedvábí se barvilo krví z mělké, ale bolestivé řezné rány. Nedbal na zranění a znovu
zaútočil.
Hato byl trochu zklamán, očekával víc. Pravda, waor byl dlouhán o hlavu vyšší neţ
on, ale přece jen nemusel máchat mečem jako kyjem. Do svých úderů vkládal veškerou
sílu, ale o tom přece boj s ušlechtilou zbraní nebyl. Nedalo mu téměř ţádnou práci útoky
odvracet. Kdyby Kurahashi chtěl, mohl vše skoncovat jediným sekem, ale to by přišel o
všechnu zábavu. Zatím si s ním jen hrál, zvědavý kdy jeho soupeři dojdou síly.
Demu - hlava kasty rolníků - přišel do Červené ještěrky, aby viděl muţe, kterého jeho
neteř potkala na polní cestě. Vládce provincie uţ byl starý, a co bude po jeho smrti,
dělalo starosti mnoha lidem ve Weiře, ale v posledním čase se ve městě šířily pověsti o
tom, ţe v pevnosti se objevil nějaký zapomenutý Ghani. To vyvolalo spekulace o tom, ţe
Ghaniové, na kterých všichni záviseli, mohou mít opět muţského následníka v rodové
linii. Pokud by byl ovšem nositelem Daru.
Zpočátku příliš Mariko nevěřil, ale kdyţ v průběhu dne proběhla městem zpráva, ţe
se nějaký Waor postavil do cesty damarům Zlaté gardy, začal brát její historku váţně.
Mohlo být tohle projevem Daru urozených? Zastavit damary nedokázala ani Krvavá, ale
Demu byl hlavou kasty, která ţila v souladu s přírodou, a ta si při změně podmínek, vţdy
hledala nové cesty k novému uspořádání. Moţná tomu tak bylo i nyní?
Nechal svou neteř znovu předvolat a jiţ pozorněji ji vyzpovídal. Kdyţ mu Mariko s
rozpaky přiznala, ţe je šance, ţe mladý Ghani, za kterého Waora povaţovala, zavítá k
Červenému leguánovi, nařídil svým čtyřem synům i jí slavnostně se obléci a vyrazit do
taverny.
Sedláci se nikdy nepletli do záleţitostí vysoké šlechty. Říkali, ţe dharmové přicházejí
a odcházejí, ale pole a ti, co na nich pracují, zůstávají. Dharma si bral sedminu z jejich
úrody a zbytek měli právo si ponechat nebo prodat. Sedmina to nebylo málo. Zvlášť,
kdyţ totéţ museli odvádět šlechtici, na jehoţ pozemcích hospodařili. V ostatních
provinciích, kde vládla vůle mladého císaře pevněji neţ tady, však byly podmínky
nesrovnatelně horší. Zhlédl se ve způsobech Saavedrů, pro které nebyli sedláci víc neţ
bezprávná mluvící zvířata. Demu věděl, ţe přicházející doba nechystá sedlákům nic
dobrého, pokud je nezaštítí rod Ghana, ctící staré tradice. Svět se měnil a moţná přišla
doba, kdy budou potřebovat jiného dharmu, neţ na jakého byli zvyklí. Proto chtěl vidět
nového khamiho, o kterém uţ se po městě šeptala spousta podivných historek.
Z muţe, který přišel do taverny v doprovodu dvou xar však nebyl moudrý. Vypadal
nezvykle i na Waora, kterých uţ pár viděl, a vůbec se nechoval, jak by od šlechtice
očekával. Za normálních okolností by Demu vše pečlivě a dlouho zvaţoval, ale nepočítal
s císařskými, a jak se vše zvrtne.
„Seru vám na kasty!“ zněl mu v hlavě výkřik muţe v šatu Waorů, kdyţ se vrhl na
pomoc jeho neteři. Demu ani jeho synové neměli šanci proti cvičeným gardistům, ale
mladík sám jí šel na pomoc proti přesile přesto, ţe ho hraničářka zadrţovala.
Kdyţ mu Stráţkyně dala vlastní meč a postavila se za něj, jen s dvěma saj, uţ
nepochyboval, ţe je před nimi skutečný Ghani. „Vládnout a chránit!“ - to bylo rodové
heslo Ghaniů a khami, který křičel „Seru na kasty!“ šel poloţit ţivot za jeho neteř a dcery
z jiných kast, zatímco všichni ostatní tu jen sedí a dívají se, jak ho ten zmalovaný zabiják
dostane. A ţe ho zabije, bylo jisté, protoţe Ghani docela určitě nevyhrával. Uţ krvácel
ze tří řezných ran a rychle mu ubývaly síly.
Kurahashi-ming triumfoval, soupeř mu leţel u nohou a v očích měl přiznání poráţky.
Miloval tyhle okamţiky, dokázaly ho vzrušit lépe neţ ten nejlepší sex s mladíky z domu
U zvonu. Nyní se připravoval na závěrečný sek, kterým poraţenému otevře břišní
dutinu. Muselo to být přesné. Dost hluboko, aby vyhřezla střeva, ale ne příliš, aby smrt
nepřišla rychle.
„Seru na kasty!“ vykřikl Demu a vyskočil ze svého místa.
Kurahashi znechuceně odvrátil zrak od své oběti, ale uţ jen stačil zahlédnout letící
motyku. S tupým křupnutím zasáhla jeho lícní kost a on bez hlesu padl k zemi. Všichni
na okamţik strnuli.
„Serem na kasty!“ zakřičel vítězně Demu. „Kuchiro! Kime! Ukaţte jim, zač jsou ve
Weiře placky!“
V taverně vypuklo peklo. Muţi i ţeny po vzoru Staršího rolnické kasty, začali na
gardisty vrhat, co měli po ruce. Současně proti gardě vyrazily obě bojovnice i s
Danielem, který se dokázal zvednout. Mohutný plavovlasý sedlák řádil se svou motykou
a tvrdě dotíral na zmatené gardisty. Mariko někde sebrala nůţ a jako divoká kočka se
vrhla na záda vojákovi ohroţujícímu Stráţkyni. Odhodil ji, ale i tak mu stačila způsobit
ošklivou řeznou ránu od úst k uchu a Ghira mu vrazila jednu ze sají do stehna aţ po
záštitu. Teď uţ se do boje proti gardě zapojili všichni. Gardisté bez vůdce ustupovali k
východu, aţ v panice vyběhli ze dveří.
Daniel zůstal stát, lapal po dechu na okraji podloubí a sledoval, jak gardisté prchají do
tmy mezi opuštěné stánky trhovců.
„Stůjte! Nechte je být!“ zarazil ty nejhorlivější, kteří se chtěli pustit za nimi. „Vyhráli
jsme.“
Vrátil se zpět následován muţi a ţenami rozohněnými bojem. Velitel gardistů a voják,
kterého Daniel srazil karafou, byli stále ještě uvnitř, ale lidé v taverně uţ je stačili zbavit
kyrysů a odzbrojit. Na Demuův pokyn je sedláci chytili za paţe a dovlekli před Daniela.
Na obou bylo patrné, ţe na nich dodatečně zapracovaly pěsti a dřeváky.
Hato Kurahashi-ming měl lícní kost na levé tváři obnaţenou a vypadalo to, ţe úder
motykou ho připravil i o část zubů. Přesto jej nenávist drţela na nohou a beze slova
propaloval Daniela pohledem, jako by si ho chtěl navţdy zapamatovat. Druhý gardista,
kterého Daniel sloţil hned na začátku, vypadal o něco líp, ale i on byl pořádně zmlácený
a drţel si bok.
„Co s nimi, pane?“ zeptal se s úklonou Demu, jehoţ synové teď gardisty víc podpírali,
neţ střeţili.
„Vyhoďte ty hajzly! Nesmíme je zabít,“ nařídil Daniel. Nezapomněl na varování, teď jiţ
mrtvého důstojníka. Plavovlasý sedlák, který si bitku docela uţil, si neodpustil, aby
gardistu, který si přišel pro Mariku, nevyprovodil kopancem.
„Tvoje kořist, Dhane.“ Wakira mu podala s úklonou meče gardistů. Daniel vzal dlouhý
Kurahasiho meč a vetkl si jej za pás. „Tenhle mu jednou vrazím do břicha, aţ ho potkám
mimo Weiru,“ slíbil. „Tyhle jsou pro vás,“ podal zbývající meč starému Demuovi a kratší
zbraň patřící Kurahashimu Mariko.
„Jejich kasta nemá právo nosit zbraň,“ namítla Wakira a i ve tvářích ostatních muţů a
ţen v taverně, včetně obdarovaných, viděl Daniel rozpaky.
„Kdyby jich nebylo, tak uţ jsem touhle dobou naporcovanej a vy byste nedopadly líp.
Ten kdo má odvahu se postavit násilí a bezpráví si zbraň zaslouţí. Zbabělci je k
ničemu,“ prohlásil nekompromisně.
Demu pevně sevřel pěst kolem pochvy darovaného meče a zablesklo se mu v očích.
„Poklekněte!“ nařídil synům a sám tak učinil první. Vzal překvapeného Daniela za
ruku a poloţil si ji na čelo. „Jako hlava kasty rolníků v Khaicurao vkládám osud svůj a
svých lidí do rukou, khamiho Dhaneho te Ghana.“
„Khami!?“ zašumělo tavernou.
„Stráţkyně, on je skutečně Ghani?“ zeptal se Ghiry jeden z přítomných kupců.
„Dhane wato Tekuči-ghua te Ghana. Khami te Ghani, ale ještě nebyl potvrzen.“
Kupec jen mávl netrpělivě rukou, prodral se mezi rolníky a poklekl před Danielem
rovněţ.
„Přijímám tě za khamiho. Prosím o tvé poţehnání, můj ţivot a ţivoty mé rodiny patří
tobě.“ Vzal jej za ruku a poloţil si ji na čelo.
Postupně i další ţeny a muţi klekali na kamennou podlahu. „Co po mě chtějí?“ otočil
se Daniel k Wakiře-ki stojící vedle něj.
„Běţ. Nemůţeš jim odepřít poţehnání,“ pobídla ho hraničářka.
Daniel šel jako ve snách od jednoho k druhému a dotýkal se jejich čel. Měl přitom
vţdy trochu zvláštní pocit, jako by jim dával kus sám sebe a oni pronášeli formuli:
„Přijímám tě za svého khamiho.“ Poslední před ním poklekly Ghira s Wakirou. Trochu s
rozpaky, se dotkl jejich čel a přijal slib, kterému v plné míře nerozuměl.
„Ještě já, pane,“ ozval se ode dveří chlapecký hlásek. Asi desetiletý chlapec
přispěchal pokleknout před ním a poté, co přijal od zmateného Daniela jeho
„poţehnání“, vyběhl ven.
„Musíme jít, Dhane,“ připomněla Wakira-ki.
„Ne, ještě škodu!“ nařídil. „Zaplať z mého váčku!“
Důstojnice sáhla do záňadří, vytáhla Danielův váček. Před zraky všech z něj vyndala
dvě mince o vyšší hodnotě a dala je hostinskému.
„Děkuji vám za pomoc. Sardovo poţehnání vám všem,“ uklonil se Daniel lidem a oni
mu úklonu vrátili.
„Ať vás, bohové, provází, Khami te Ghani. Asharte y Sardu.“ Vyprovázelo je přání z
mnoha úst na rozloučenou.
--Daniel byl zmatený, nevyznal se sám v sobě. Od chvíle, co opustili město, prohodil se
svými společnicemi jen pár slov. Khami te Ghani, co to znamenalo? Co od něj
očekávali? Konec konců sem nepatří a aţ se Brána otevře, vrátí se do svého světa.
Pocit bezstarostného opojení a volnosti, který zaţíval odpoledne na cestě do města,
byl ten tam. Poté co je vpustili vojáci u Mostní brány do pevnosti, poţádal obě sestry,
aby o tom, co se přihodilo, mlčely. Slíbily mu to, i kdyţ se stínem pochybnosti v očích.
17. Prsten Singhů
Leea-mi se nacházela v temné jeskyni plné řevu, třeskotu zbraní a chřípí měla plná
pachu krve. Na okamţik zahlédla Dhaneho ve změti těl a temných stínů, bojujícího proti
rudému draku s ocasem posetým šupinami ostrými jako noţe. Drak šlehl ocasem a
mladý muţ klesl s krvavým šrámem přes prsa. Šrám se změnil v rozvírající se ránu, ze
které vyletovali rudě zbarvení motýli.
Najednou byli jen oni dva. Odkudsi shora, štěrbinou ve skále, sem vstupoval pruh
paprsků Rawat a dopadal na jeho tělo. Se zoufalou snahou se snaţila pochytat motýly
letící nahoru za světlem a cpala je zpět do rozevřené rány. Věděla, ţe pokud se jí to
nepodaří, Dhane zemře.
„Pomoz mi! Pomoz!“ křičela na něj, ale on se jen smutně usmíval a díval se za
posledním z motýlů, který jí unikl a teď uţ se vznášel nahoře mimo její dosah.
Probudila se zbrocená potem. Za oknem bylo jasné ráno, vypadalo to na další teplý
den poţehnaný Rawat v plné síle. Přestoţe měla otevřené oči, stále ještě viděla temnou
jeskyni a unikajícího motýla s rudými křídly.
Komnata dhami Weiry byla zařízena prostě: Nízký stolek a pár sedacích polštářů,
polička pod oknem, obsahující čajovou soupravu a svitky, ze kterých studovala. Na
stojanu se zbraněmi hrozivě visela kompletní zbroj, krouţková košile a lehké brnění.
Koţešina tuvara byla jediným přepychem, který si dopřávala. Na ní obvykle spala a
spolu s pokrývkami, ji přes den ukládala do truhly pod oknem. Po pravé straně loţe měla
poloţený meč, podle zvyku bojovnic.
Nejdřív navázala kontakt se svými Stráţkyněmi. Všechny byly na svých místech. U
Ghiry měla pocit, jako by před ní něco tajila, ale moţná se jí to jen zdálo. Rozhodla se
vyhnat vize z hlavy. Svlékla lehkou halenu, vešla do koupelny a postavila se pod otvor,
kterým na ni prýštila chladná voda.
Trochu se třásla, ale příjemně ji to osvěţilo. Do vlhké pokoţky vetřela jasmínový olej
a zkoumavě si prohlíţela tělo, jestli nezačíná jevit známky ochablosti. Mohla být
spokojená, ale přesto si naplánovala, ţe se dneska proběhne kolem řeky a zašermuje si
s Ogamou, aby nevyšla ze cviku. V posledních dnech se hodně věnovala studiu a
hledání způsobů, jak víc rozvinout a posílit své duševní síly. To však nesmělo
znamenat, ţe bude zanedbávat tělo.
„Dhami, otec chce s vámi mluvit. Máte k němu okamţitě přijít,“ dostala vzkaz od
Meru-ki.
„Nejspíš nějaká hloupost,“ vzdychla. Otec po ní v posledním čase poţadoval, aby se
více zapojila do společenského dění v pevnosti a správy provincie. Docela úspěšně mu
vzdorovala, i kdyţ ne přímo.
Nikdo po ní přece nemohl ţádat, aby se bavila s těmi nudnými místodrţícími,
eventuálně s jejich ještě nudnějšími manţelkami. Poslouchat, co se urodilo a co ne.
Kolik se kde narodilo dětí a jaká by byla nejvhodnější rodová spojení z hlediska majetku
a potenciálních vloh potomků. Kecy. Kecy. Kecy!
Podle ní jí mohli být všichni potomci minulí i budoucí ukradení. Myslela, ţe tři oficiální
schůzky, kterých se účastnila v tomhle ašrenu, by mohly otci stačit. Na té poslední xangi
Liu te Wang dohnala k slzám zdánlivě nevinnou poznámkou o stromu pateja. Nějak v její
jednoduché mysli vysondovala, ţe by to mohlo být snadno zranitelné místo.
Sice ji trochu mrzelo, kdyţ ta husička mezi vzlyky ze sebe dostala, ţe se její mladší
bratr v dětství zabil při trhání oříšků, ale jak to mohla vědět?
Budu muset nasadit silnější páky, uvaţovala. Co takhle malý kontrolovaný poţár?
Kdyţ se trochu soustředím, určitě se mi podaří převrhnout na dálku nějaký ten svícen a
plamínkům se dá pomoct. Ani otec nezná rozsah mých schopností, i kdyţ leccos tuší.
--Rozčesala si rudé kadeře, stáhla je do ohonu na temeni a zamířila do šatny.
Automaticky sáhla po gibuši a řadu slavnostnějšího oblečení nechala bez povšimnutí.
Ve chvíli, kdy si utahovala tkanice kolem kotníků, ji napadlo, jestli otce nepotěšit a vzít si
něco slavnostnějšího, vzhledem k tomu, ţe vyhověl její ţádosti a poslal Meiling-xi z
pevnosti.
„Raděj ne, ještě by mě pak mohl nutit, abych tak chodila pořád,“ mávla rukou.
Trochu se lekla, kdyţ na ni zpod zavěšených šatů zasyčel zirg. Nejraděj s úsvitem
vyhledával její šatnu, kde se vţdycky schoval mezi nejpestřejší oblečení. Miloval barvy,
šedivé místnosti a chladná účelnost Štíhlé věţe ho neuspokojovala. Teď leţel stočený
na jejím slavnostním kimonu a věrně napodoboval jeho barvu a strukturu. Po těle měl na
rudém podkladu rozsety červené květy ksertu a jeho dračí hlava s hřebenem táhnoucím
se po celé délce těla, na ni cenila malé ostré zuby. Neměla ho tu dlouho. Před ním se o
čistotu věţe starala samice a ta byla mnohem skromnější.
„Tak to ne, Dhane!“ Uchopila plaza nekompromisně za ocas a přes jeho syčivé
protesty ho donesla ke dveřím a vyhodila ven. Zirg zlostí změnil barvu na ostře ţlutou,
syčel na ni a pochodoval na svých čtyřech křivých noţičkách pryč. Litovala jen, ţe se
původního nositele jména nemůţe zbavit stejně snadno.
„Tak, co se děje, otče?“ zeptala se hned na prahu Malého sálu, poté co dharmovi
sloţila povinnou poklonu. Před piedestalem, byla poloţena malá, ţelezem obitá truhlice
a v ruce převracel krabičku ze vzácného červeného dřeva.
„Posaď se,“ ukázal Leea-mi na polštář po své pravé ruce. „Necítilas nic dnes v noci?“
„Proč? Dhane?… On zas … Meiling se vrátila?!“ při té představě se jí krev nahrnula
do hlavy. „Ty jsi slíbil …“
„Při všech bozích dost! Pro mě za mě ať to spolu dělají od rána do večera!“ zakřikl ji.
„Chci vědět, co se v noci dělo! Tohle přinesl při úsvitu posel Teku-cuy te Singha, jako
dar pro Dhaneho.“ Vztekle nohou převrátil truhlici před sebou. Z rozevřeného víka se
vyřinul proud mincí.
„Je to víc peněz, neţ jsem od toho zatraceného kupce vybral na daních za poslední
tři roky! Chci vědět, proč mu to posílá! Jak o něm vůbec ví? Pokud vím, tak měli všichni
příkaz mlčet!“
„Aspoň se ti vrátí náklady, co s tím gaidţinem máš,“ ušklíbla se Leea-mi.
„Však on tě přejde smích. Vysvětli tohle!“ hodil jí do klína krabičku, kterou do té doby
drţel v ruce.
Jednalo se vlastně o malou šperkovnici. Leea-mi si ji musela prohlédnout ze všech
stran, neţ přišla na systém otevírání. Stiskla skryté pero a víčko s klapnutím odskočilo.
Na černém hedvábí leţel velký prsten s rubínem, do kterého byl vyryt znak kupeckého
rodu Singha. U šperku byl přiloţen list.
Ctihodnému khamimu Dhane te Ghani.
Na výraz našich díků Vám zasílám tento prsten. Jako jeho nositel máte kdekoli na
území říše Himeru právo na a účasti a rozhodování v rodinných radách a přiměřeně
disponovat s majetkem rodiny. Vašemu synovi se daří dobře a bude nám ctí Vás
přijmout v našem domě.
S úctou
Teku-cua waru Uzuma-cua te Singha
„To je prsten představeného Singhů?!“ vypadla šperkovnička Leea-mi z ruky. „Oni jej
přijali do svého rodu! On tam má syna!? Jak je to moţné? Kdy to stihl?“ ţasla a tím jen
zvyšovala otcovo rozčilení.
„Kdy to stihl, to nevím, pokud se mu nenarodí syn za jedinou noc? Coţ by asi Meilingxi moc nepotěšilo,“ ušklíbl se Hidashi. „Zatím vím jediné. Včera odpoledne a část noci
byl pryč. Stráţe mi hlásily, ţe se vrátil aţ k ránu v doprovodu xary Wakiry a tvé
Stráţkyně. Špinavý, ve waorských šatech a nejspíš opilý.“
„Co je zač ta Wakira?“ zeptala se Leea-mi podezíravě.
„Seiko hraničářského oddílu.“
„Hraničářka?“ nakrčila Leea-mi s despektem rty. „Měla jsem pocit, otče, ţe k tomu
cizinci mají mít přístup jen spolehliví lidé.“
„Je to vyhlášená lučištnice. Vyţádal jsem si ji pro jeho výcvik.“
„Nikdy bych si nedovolila kritizovat tvá rozhodnutí, otče.“
„Tak to nezkoušej!“
„Uţ jsi s tou hraničářkou mluvil?“
„Cha!… Mluvil!“ zasmál se posupně.
„Mluvil a …?“ zopakovala po něm Leea-mi.
„Mluvil a nechal ji zavřít, protoţe odmítá cokoli říct. Ať ji Sardu spálí!“ zaklel zlostně.
„Neumím si představit, co mohli včera provádět, ţe se o tom bojí mluvit. Důstojník
hraničářů MNĚ! odmítá odpovědět na otázky týkající se nějakého nalezence!“ Praštil
pěstí do piedestalu.
„Jsem moc mírný! Lidé si myslí, ţe slábnu. Uţ dlouho nebyla ţádná veřejná poprava.
Ale to rychle napravím! Pošli pro tu Stráţkyni! Víš, která to byla?“
„Uţ jsem ji zavolala. Bude tu hned,“ ujistila ho.
Lea-mi se docela bavila. Vidět otce, jak ztrácí sebekontrolu, nebylo tak časté, i kdyţ
sama v tomhle směru jiţ dosáhla pár úspěchů.
„Vaše ctihodnosti,“ uklonila se Ghira před oběma, poté co vstoupila. Bylo na ní vidět,
ţe je nejistá. Vyhýbala se střetnutí pohledem jak s dharmou, tak se svou paní.
„Můţeš nám říct, kde byl v noci Dhane a co dělal,“ zeptal se dharma se špatně
předstíraným klidem.
Stráţkyně neodpověděla a jen stála se sklopenou hlavou.
„Čekám!“ štěkl Hidashi-dha.
„Ghiro, co se stalo?“ oslovila ji Leea-mi přenosem, ale narazila na bariéru. Tentokrát
hněvem zrudla i ona.
„U všech Temurových ďáblů!“ klel dharma. Jeho hlas duněl komnatou, aţ se třásla
skla v oknech. „U všech bohů podzemí! Kde jste byli a co jste dělali!? Mám ti nechat
rozvázat jazyk na mučidlech!?“
„Nesmím o tom mluvit, pane,“ zvedla Ghira-ki hlavu. „Khami Dhane mi nařídil o celé
záleţitosti mlčet.“
„Khami?!“ Leea-mi se šokovaně otočila na otce. „Ona se zbláznila!“
„Odkdy je tvým pánem tenhle nalezenec!“ rozčílil se Dharma.
„Od včerejška. Přísahala jsem mu věrnost,“ pozvedla tentokrát hlas i Ghira. „A sám jsi
ho nazval khamim!“ připomenula mu vzdorně a v rozrušení uchopila rukojeť meče.
„To je zrada,“ řekl dharma mrazivě. Jeho Stráţci vrazili dovnitř s vytasenými meči.
Ghira-ki si aţ teď uvědomila důsledky svého chování a její vzdor splaskl jako bublina.
Stáhla ruku z meče a sklonila hlavu.
„Odloţ zbraně!“ nařídila jí Leea-mi bezbarvým tónem.
„Odpusť, paní,“ zašeptala Ghira. Nebylo nic, co by mohla uvést na svou obranu.
Odloţila meč, odepjala si řemení s ostatní výzbrojí a poloţila je na podlahu před sebe.
Teď teprve Stráţci uvolnili svůj střeh, ale čepele zůstaly vytaseny.
„Prosím o čestnou smrt z vaší ruky, dharu. Provinila jsem se proti kodexu Stráţce.“
Ghira poklekla na kamennou podlahu a se skloněnou hlavou očekávala dharmův
verdikt.
„Dobře. Tohle právo ti neodepřu.“ Hidashi-dha vstal a přistoupil k ní. „Odhrň si vlasy!“
vyzval ji. Rozhodl se, ţe bude vhodnější, kdyţ bude popravena neveřejně, aby se nikdo
nedozvěděl o selhání, jaké Weira nepamatovala.
Ghira si rozvázala horní část gibuši, částečně odkryla ramena a štíhlý krk. Závoj
dlouhých černých vlasů si přehrnula přes tvář, aby měla čepel meče volnou cestu. Uţ
neviděla dharmu ani dhami. Před očima měla jen drsný kámen na podlaze, který se za
chvíli zalije její krví. Byla nevěstou smrti čekající na svou Cestu. Teď, ve chvíli loučení,
se ţivotem spadla bariéra z její mysli a dovolila Leea-mi k ní proniknout.
Dhami zamrazilo, kdyţ pocítila sílu jejích citů. Tohle, ţe byla ta lehkomyslná, stále
ţertující Ghira? Četla její zoufalství a zahlédla i útrţky z předchozího večera: cizinec
stojící proti gardistům s obnaţenými meči, další vize, jak leţí zraněný se zkrvavenou
hrudí. Ghiřiny pocity se jí propletly s jejím nočním snem. Šokovaně potřásla hlavou, aby
se vymanila z vírů dívčiny mysli i své vlastní.
„Zadrţ, otče!“ křikla na dharmu, který uţ zdvihal meč.
„Ghiro, je Dhane zraněný!?“ chtěla si potvrdit, co viděla.
„Ano, paní,“ zašeptalo děvče.
„Váţně?“
„Má několik ran mečem. Nedovolil nám, abychom se na ty rány podívaly.“
„Kdo mu to udělal?“
„O tom nesmím mluvit, paní,“ odepřela další informace.
„Uţ mám dost těch hádanek! Na kůl s tebou!“ zaklel Dharma. „Nesetnu tě. To bys to
měla moc snadné!“ Kývl na Stráţce: „Odveďte ji do vězení. Hned!“
„Tak dozvím se u všech bohů, co se tady děje!?“ obrátil se k dceři, sotva osaměli.
„Tys něco viděla.“
„Nevím,“ váhala Leea-mi. „Byly to jen záblesky v jejích vzpomínkách. Je hodně
rozrušená,“ váhala, jak moc otci prozradit, ale rychle na svou nejistotu zapomněla, kdyţ
si připomněla Ghiřina slova.
„Co to mělo znamenat, ţe jsi ho prohlásil za khamiho!? To si nevymyslela, otče!“
zaútočila na něj obviňujícím tónem.
„Tak to nám opravdu ještě scházelo,“ soptil dharma, nechávaje její otázku bez
odpovědi. Kopl do skříňky před sebou, jako by za něco mohla, a mince se teď uţ
definitivně rozkutálely po podlaze.
„Ale to je všechno tvoje vina!“ ukázal na Leea-mi. „Kdybys neţárlila na Meiling-xi a
dopřála mu trochu zábavy, tak seděl v pevnosti a nic z toho se nemuselo stát.“
„Já neţárlím na tu běhnu!“ zasyčela. Zvedla se ze svého místa. „Ta ţenská se mi
prostě nelíbí a nevěřím jí!“
„Cha! Tobě se nelíbí nikdo, kdo na sebe dbá, obléká se jako ţena a …“
„… a … a chceš říct, ţe kdybych byla jako ona, tak uţ jsem se provdala, ţe!“ Leea-mi
vhrkly slzy do očí, ale s nadlidským úsilím se ovládla.
„Já odcházím, otče!“ pronesla navenek s ledovým klidem a zamířila ke dveřím. Byla
uţ u nich, kdyţ se odsunuly a vešel mistr Benjiro-ka.
„Konečně. Teď se snad dozvíme, co se stalo,“ oddychl si Hidashi-dha. „Počkej, Lee,“
pokusil se ji udobřit jejím dětským oslovením.
Dhami skousla rty. Svým odchodem sice mohla demonstrovat, jak moc ji otec urazil,
ale současně by to znamenalo uţírat se zvědavostí, neţ mistra propustí a bude jej moci
vyzpovídat sama. Vrátila se na místo.
„Tak mluv!“ vyzval dharma netrpělivě starého muţe.
„Ty zprávy jsou poměrně obsáhlé a velmi závaţné. Můţeme se na to posadit? Pane,
paní,“ uklonil se Benjiro-ka a svým postojem dával najevo, ţe rozhodně nemíní ze sebe
sypat noviny v poklusu. Dharma jej znal příliš dobře, neţ aby se s ním přel.
„Promiň, Benjiro. Máš pravdu. Neměli bychom zapomínat na způsoby. Kdes byl tak
dlouho? Doneste nám čaj!“ zavolal na sluţebnou.
Benjiro-ka obřadně usednul před dharmu a jeho dceru. „Podle mého názoru je
problém v tom, ţe po mně chcete, abych toho muţe učil ohánět se mečem, ale vůbec
jste nepovaţovali za nutné, mu vysvětlit některé základní věci,“ pronesl Benjiro-ka
mentorským tónem.
Dharma zatnul pěsti, aby se ovládl.
„Rád bych věděl, co se stalo!“ pronesl hrozivě, ale starý mistr meče byl jediný, na
koho jeho hrozby nezabíraly. Sluţebné donesly stolek s čajovou soupravou. Starý mistr
nepromluvil dřív, dokud nebyl jeho šálek naplněn a neupil z něj.
„Běţte!“ odvolal dharma sluţebné.
„Myslím, ţe cizinec bude raněný,“ odtušil Benjiro-ka. „Měl by se na něj podívat
léčitel.“
„Pokud doteď neumřel, ještě chvíli vydrţí. Tak uţ mluv.“
„Podle mých informací se vydal včera odpoledne do města převlečený za Waora,
doprovázený paní Wakirou-ki,“ začal Benjiro-ka.
„Dál,“ pobízel jej dharma netrpělivě.
„Cestou do města zřejmě navazoval přátelství se selskými děvčaty,“ pokračoval mistr
zvolna.
„To je mu podobné,“ zasyčela Leea-mi.
„Tak dost! Detaily vynech!“ Dharma udeřil pěstí do stolku, aţ šálky s čajem poskočily.
„Jestli okamţitě nezačneš mluvit váţně, přísahám, ţe ti nechám vyříznout jazyk!“
„Jak si přejete, dharu! Klidně můţete zastrašovat svého starého sluţebníka,“ Benjiroka se nasupeně poklonil. „Podle všeho šel cizinec ke kováři Madru-movi, kde strávil
většinu odpoledne. Měl drobnější neshodu v taverně a k ránu byl zpět.“
„To je všechno?“ nechtěl věřit svým uším dharma.
„Myslíte, ţe bych měl přece jen zacházet do podrobností? Odpusťte starému muţi,
pokud neví, jak přesně vám vyhovět, nejctihodnější.“
Kdyby dharmovy oči mohly vrhat plameny, zbyl by uţ z Benjira popel.
„Pravda, na jednu drobnou příhodu jsem zapomněl,“ mistrovi zacukaly koutky a v
očích se mu potměšile zablesklo. „Cestou ke kováři měl menší nepříjemnost s jezdci
Zlaté gardy. Bavili se tím, ţe se projíţděli na damarech ulicemi v plné rychlosti, ale vy
jste zakázal proti nim zasahovat.“
„A taky vím proč,“ zavrčel dharma.
„No moţná jste měl Dhanemu říct, ţe nemáme nic proti tomu, kdyţ zabíjejí naše lidi.
Třeba by to respektoval … I kdyţ jak ho znám …,“ mistr sáhl po šálku čaje a beze
spěchu upil, spokojený, jak mu otec i dcera visí na rtech.
„Podle mých informací se jim do cesty tentokrát připletla dcera kupce Teku-cuy te
Singha s dítětem. Moţná víte, ţe nedávno ovdověla?“
„Dál.“
„No a tady se dostávám k tomu problému. Podle všeho se Dhane zachoval k Zlaté
gardě velmi nezdvořile. Je o něm známo, ţe nemá ţádné způsoby, ale já ho učím jenom
zacházet s mečem. Na mou hlavu to nepadá.“ Benjiro-ka pokrčil rameny, ale dokázal
navázat dřív, neţ stačil dharma znovu vybuchnout.
„Velmi nezdvořile!“ zopakoval se zřejmým potěšením. „Podle všeho hnali damary
tryskem a on jim vlezl do cesty a zařval na ty jejich drobečky, ať zůstanou stát. Znáte
damary, musel to být pro ně šok, ţe na ně nějaký nevychovaný gaidţin huláká.
Samozřejmě mu vyhověli a gardisti málem popadali ze sedel jako malí kluci.“
„Benjiro, ty jsi pil!“ obvinil dharma mistra meče. „Nikdo nemůţe zastavit damary,
kromě jejich jezdců.“
„Promiňte, dharu. To je zase další věc, kterou jste mu zapomněli říct,“ zavrtěl mistr
hlavou s vyčítavým výrazem. „Kde jsem to skončil?“ zamyslel se a znovu se napil čaje.
Dharma si v té chvíli ţivě připomenul, jaké druhy pomsty mu v duchu sliboval, kdyţ
ho stařík trénoval na rituál Banta Ró. Moţná přišel čas některou z tehdejších představ
naplnit!
„Ano, takţe zastavil ty damary,“ pokračoval konečně Benjiro-ka, kdyţ viděl, ţe
pozornost jeho posluchačů je napnuta na nejvyšší míru. „Mimochodem jsou tam v
dlaţbě pořádný rejhy po drápech, jak o překot brzdili, aby mu vyhověli. No, pokud vím,
tak odvedl to děvče stranou a gardisti z toho byli tak zmatení, ţe ho dokonce ani
nezapíchli. Garda uţ není, co bývala,“ uchichtl se.
„Pak Dhane adoptoval její dítě. Mimochodem na trhu jsem zaslechl, ţe prý děcko po
té včerejší příhodě proneslo první slovo. To je docela dobrý na pětidenního caparta. Co
říkáte, dhami?“ mistr se nepokrytě ušklíbl. „Nepřehnala jste to kapku s tím Sdílením?
Teku-cua si zřejmě dost povaţuje toho, ţe dostal do rodiny khamiho Ghaniů a jeho
prostřednictvím bude i vaším příbuzným.“
„Já chci vědět jak to, ţe o tom cizinci všichni mluví jako o KHAMIM!“ zaútočila na otce
Leea-mi.
„Jednou jsem ho tak omylem nazval,“ doznal s nechutí dharma.
„Kdo byl u toho?“
„Jen Ghira-ki a ta hraničářka. Byl jsem zaskočený, kdyţ jsem zjistil, ţe má Dar,“ vrčel
nevrle. „Přeřekl jsem se.“
„Tys nazval toho gaidţina khamim před dvěma xarami, otče?! To ledasco vysvětluje,
nemyslíš?“ osočila jej dhami zvýšeným hlasem.
„No co, stalo se. Konec konců má Dar a je to Ghani, ať se ti to líbí nebo ne. To nebyl
můj nápad, abys ho Sdílela! Navíc, pokud ty dvě nechám popravit, nebude mít ţádné
svědky.“
„Obávám se, dharu, ţe uţ je pozdě,“ přerušil ho Benjiro-ka. „Ve městě se nemluví o
ničem jiném, neţ ţe v rodě Ghana je nový khami. Zasedá městská rada a uţ mu
odhlasovala podporu“.
„Ona zasedá městská rada? Proč?“
„Sedláci poţadují vytvořit vlastní ozbrojené oddíly, protoţe Dhane jim udělil právo
nosit zbraň. Víte, jaký si dali bojový heslo? ‚Seru na kasty!‘ To jim prý taky vymyslel on.
Kam na ty výrazy chodí?“ Benjiro-ka na chvíli zmlkl, aby si vychutnal vyjevené výrazy
svých protějšků. Takhle dobře se nepobavil uţ aspoň deset let.
„Benjiro, moje trpělivost není bezbřehá,“ pohrozil dharma. „Je ještě něco, co bych měl
vědět? Jak přišel k těm zraněním?“
„Od kováře si to namířil do taverny U červeného leguána.“
„Proč u všech bohů tam?“
„Tak to se mi nepodařilo zjistit, ale hostinský říkal, ţe se tam ze zpočátku choval
velmi tiše a nenápadně.“
„První dobrá zpráva. Gaidţin se chová nenápadně,“ ušklíbl se Dharma, který uţ v
duchu rezignoval nad tím, co jeho svěřenec stačil napáchat. „Dál uţ mluvit nemusíš.
Tam se určitě opil, popral a nejspíš svedl hostinskému dceru. Samozřejmě se pak
pochlubil tím, ţe je khami, takţe si na nás teď budou všichni ukazovat prstem a nejspíš
bude na cestě další parchant. Pokud nestihl vyhlásit válku císaři, tak jsem úplně klidnej.“
„Nó, totiţ,“ zavrtěl se poprvé nejistě Benjiro-ka. „Ne tak úplně!“
„Ne tak úplně CO!“ zařval Dharma. „Neopil se!? Nesvedl hostinskýmu dceru!?
Nevyhlásil válku!?“
Tentokrát se zatvářil starý mistr nešťastně. „Ta hostinského dcera je hrozně šeredná,
viděl jsem ji. Určitě se jí nedotkl, pane …“
Dharmovi to pomalu docházelo a ve tváři mu tuhl výraz. „BENJIRO!“
„Ale za to mohli ti císařští!“ ujistil ho rychle mistr.
„Já to věděl!“ chytil se za hlavu dharma.
„Ale určitě to nebyla jeho vina. Vtrhli tam a chovali se prý hrozně. Všechny
zastrašovali a mezi místními ţenami si vybírali jako v nevěstinci.“
„A tak se gaidţin rozhodl zasáhnout, ţe?“ konstatoval sarkasticky dharma.
„Ne, ještě ne. Hostinský říkal, ţe ta hraničářka, co byla s ním, se ho snaţila
uklidňovat. Na vlastní uši prý slyšel, jak mu říkala, aby se nemíchal do záleţitostí
druhých kast.“
„Budiţ jí to připsáno k dobru.“
„No, to jo, jenţe pak si jeden gardista došel pro to selský děvče, co ji Dhane potkal
cestou do města.“
„A to neměl dělat,“ povzdechl si dharma.
„No, neměl,“ přikývl Benjiro-ka ztrápeně. „Pak uţ to prý šlo ráz na ráz. Mladík se
rozzuřil. Zakřičel: ‚Seru vám na kasty!‘ - Nikdo v té chvíli samozřejmě nevěděl, co tím
myslí.“
„Já taky ne,“ potvrdil dharma. „I kdyţ … nějak se mu náš kastovní systém nezdá …
Co bylo dál?“
„No a pak to šel tomu gardistovi rozmluvit.“
„Vzal si aspoň meč?“ zeptal se dharma spíš zvědavě, neţ rozzlobeně.
„Ne, prý jen karafu ze stolu a s ní ho vyřídil,“ přiznal zahanbeně Benjiro-ka.
„Ţe mě to nepřekvapuje …“ usmál se dharma napůl pobaveně a napůl nešťastně.
„Tak tohle jsi jej učil? Někdy mi to budeš muset ukázat. Myslím, ţe to nazveme:
„Benjirovou školou“. Na Rituálu s tím určitě uspěje. Pokud ho ovšem ještě předtím
nedám popravit. Pokračuj.“
„A pak šel na ty ostatní …“
„Myslíš Zlatou gardu,“ ujistil se Dharma. „Doufám, ţe mi ušetřili práci. Já pošlu jeho
hlavu na usmířenou do Sundhaicu a budem zase jedna velká šťastná rodina … Je ještě
pořád na ţivu?“ obrátil se k Leea-mi.
Dhami kývla, aniţ si uvědomila, ţe otci přiznává kontakt s cizincem.
„No, rozdal si to s Kurahashim. Stráţkyně mu sice půjčila meč, ale moc se nevytáhl,“
pokrčil rameny Benjiro-ka. „V poslední chvíli zasáhl, starej Demu. Vzal proti pravidlům
hata motykou a pak jim to spočítali. Stráţkyně a ta hraničářka prý bojovaly jako dračice.
Umíte si představit, ţe se jen samy dvě s Dhanem vrhly na sedm gardistů?!“ V očích se
mu rozhořel plamen starého bojovníka. „Gardě se uţ nikdo nepostavil tři sta let a ti
smradlaví zirgové si myslí, ţe můţou úplně všechno! Ale s tím je odteď konec! Sedláci si
vedli moc dobře, přidali se i ostatní a dali jim co proto. Garda měla namále, ale Dhane
nedovolil je zabít.“
„Díky bohům, ţe aspoň jednou prokázal trochu rozumu,“ kývl hlavou Hidashi. „Co
bylo dál?“
„Dhane dal jeden meč Demuovi a druhý té selce za odvahu, kterou projevili.“
„Takţe Demu!“ zavrtěl hlavou Dharma. „Můţeš mi říct, co dělá Starší selské kasty v
hospodě nevalné pověsti zrovna, kdyţ se tam „náhodou“ zastaví náš host na
procházce?“
„To nevím, pane. Ale na místě mu sloţil za sebe a za svou kastu přísahu věrnosti.
Dhane na něj vloţil ruku a na všechny ostatní, co tam byli. Nejspíš ani pořádně nevěděl,
co dělá. Myslím, ţe se u něj čím dál víc probouzí Paměť krve.“
„Dhane moţná nevěděl, co dělá, ale Demu má ve zvyku myslet tři úrody dopředu,“
poznamenal Hidashi-dha. „Co ty dvě?“
„Přísahaly mu také,“ připustil Benjiro-ka.
„To nechápu! Musely vědět, co riskují. Navíc Ghira-ki porušila kodex Stráţkyně.“
„Moţná, moţná bych měl pro ně omluvu i vysvětlení,“ pohlédl Benjiro dharmovi do
očí. „Víte jak Dhane dokáţe hned milovat a hned nenávidět. Určitě jste to cítil v jeho
blízkosti také.“
Dharma kývl.
„Myslím, ţe jeho Dar je ještě v původní syrové podobě, jaký měli první urození,“
pokračoval Benjiro-ka „Umíte si představit, jak to muselo působit na lidi v taverně, kdyţ
na ně nekontrolovaně přenášel své pocity?“
„Já uţ nechci nic slyšet!“ vzal dharma hlavu do dlaní. „To byl jen půl dne bez dozoru!
Proboha pošlete okamţitě pro Meiling! Potřebuje ţenskou, aby ho zaměstnala. Anebo
ještě jinak!“ otočil se na zamračenou dhami. „Meiling-xi tu nebude dřív neţ za čtyři dny.
Dávám ho na starost tobě osobně. Ať uţ nevytáhne paty z Khaicuru. Tys to spískala, tak
se o něj postaráš!“
„Ale otče!“ vykřikla Leea-mi pobouřeně.
„Nebudeme o tom diskutovat, dhami!“
Leea-mi vstala ze svého místa.
„Mně vyčítáš kaţdou hloupost a sám jsi udělal tu největší. Jestli si myslíš, ţe ho
uznám jako khamiho, tak se hrozně pleteš! Je to jen omezený hloupý gaidţin odnikud!
To, ţe dostal Dar, je omyl bohů!“
--Daniel v té době ještě spal a absolutně netušil, jaký rozruch způsobil. Věřil tomu, ţe
kdyţ mu Wakira s Ghirou slíbily o všem mlčet, zůstane jeho výlet utajen. Probudil ho aţ
příchod dhami následované starou Kchu-ti.
V noci se nesvlékl, spal stále ještě ve waorských šatech. Jeho první reakcí bylo
přitáhnout si pokrývku k bradě, ale zranění jej zradila, takţe bolestí sykl.
„No, tady to vypadá,“ nakrčila Leea-mi nos, kdyţ viděla nepořádek a rozházené věci
kolem.
„Co vás přivádí, dámy?“ snaţil se Daniel zakrýt bolest pokřiveným úsměvem. „Co
kdybyste se naučily klepat, neţ vejdete? Meiling-xi aspoň zaškrábe na dveře. Maličkost,
ale potěší to.“
„Kchu-ti, podívej se na něj!“ nařídila Leea-mi ostře staré léčitelce, aniţ mu
odpověděla.
„Nic mi není. Ať na mě nesahá!“
Leea-mi zvedla ze země zbraň v lakované pochvě. „Tohle patřilo Kurahashimu?“
vytáhla meč a obnaţila jeho čepel.
„Moţná bych tě měla zabít. Všem by to ušetřilo spoustu starostí.“ Vzala meč do obou
rukou a napřáhla zbraň, která uţ ochutnala jeho krev, proti němu.
„Ty si zřejmě vůbec neuvědomuješ, co jsi dnes v noci napáchal?“
„Nepřeháněj, trochu jsem se bavil.“
„Máte zvláštní způsoby zábavy, tam odkud přicházíš,“ pozdvihla obočí. „Khaicurao je
vzhůru nohama a císař bude ţádat satisfakci za uráţku gardy. Mám pokračovat ve
výčtu?“
„Zkus to,“ řekl Daniel chraplavě.
„Ta tvoje hraničářka je ve vězení. Ghira-ki bude zítra popravena za zradu,“ vypustila
Leea-mi těţší kalibr.
„Jak to!“ Daniel odhodil pokrývku. S bolestmi, ale přece jen se postavil na nohy. Leeami viděla, ţe má dlouhou řeznou ránu přes hruď, další přes pravé stehno. Levou ruku
drţel nepřirozeně a celý byl potřísněný zaschlou krví. Nelitovala ho, jen si jej pohrdlivě
měřila pohledem.
„Na tos měl myslet dřív, neţ ses zapletl do rvačky, kvůli nějaké selce,“ obvinila jej.
„Navíc jsi přiměl ke zradě mou Stráţkyni.“
„Ke zradě? Nesmysl!“
„Ghira-ki ti dala svůj meč, bojovala za tebe a přísahala ti věrnost!“
„Ona, ţe mi přísahala?“ nechtěl rozumět Daniel. „Trochu se to v tý hospodě zvrtlo, to
jo. Od ní to bylo jen takový gesto … A to, ţe mě nenechala ve štychu …?“
„Její ţivot patří mně! Neměla právo ho riskovat kvůli tobě!“
„Kaţdý má právo naloţit se svým ţivotem podle svého!“
„To nemá a především ne Stráţkyně!“
Leea-mi viděla zmatek v cizincových očích. Zjevně nevěděl, o čem je řeč. To ji trochu
zchladilo. „Vidíš, jak jsi hloupý, gaidţine. Vţdyť ty ani nevíš, co se kolem tebe děje.“
Zasunula opatrně meč do pochvy. „Nezabiju tě. Ještě ne. Nejspíš zemřeš při Rituálu,
nebo na nějakém tvém dalším hloupém výletě. Vţdyť co můţe být větší zábava neţ
vyzvat na souboj mistra meče, kdyţ sám zbraň umíš sotva drţet.“
Přešla k oknu a podívala se ven, aniţ vnímala, co je za ním.
„Ubliţuješ všem kolem sebe a ani to nevnímáš,“ řekla tiše, uţ ne tak útočně. „Aţ tě dá
Kchu-ti do pořádku, jdi za otcem. Podle všeho ti odpustí.“ Obrátila se a hodila mu zbraň
pod nohy. „To já ti neodpustím v ţádném případě! Tím si buď jist!“
„Myslíš, ţe o to stojím?!“ neovládl se Daniel. „Ghiře se nediv! Jenom proto, ţe ses
narodila jako dhami, si myslíš, ţe máš právo všem poroučet! Stejně tě do tý tvý věţe
zavíraj, jen abys nebyla nikomu na očích! Nikdo s tebou nevydrţí!“
Leea-mi sáhla po vlastní zbrani a povytáhla čepel z pochvy, ale pak ji vrátila zpět.
„Nejsi hoden mého meče!“ zasyčela. „Ghira bude trpce litovat, ţe mě zradila kvůli
takovému …!“ otočila se na patě.
„Já tě taky miluju,“ poslal za ní Daniel vztekle svůj vzkaz, dřív neţ stačila za sebou
zasunout dveře. Měl sto chutí vyběhnout za ní a říct jí to nejhorší. Ublíţit jí, aby jí smazal
ten arogantní, odsuzující výraz z tváře.
Tak jak ona, mu ţlučí uţ léta nikdo nepohnul. Jen pomalu vychládal. Nespouštěl
pohled ze zavřených dveří, v ústech mu zůstávala hořká pachuť provinění a v srdci
obava, ţe vše, co řekla, je pravda.
„Pane, ošetřím vás,“ přistoupila k němu Kchu-ti.
18. Khami te Ghana
Hidashi-dha hleděl do prázdna. Místnost uţ nenesla známky jeho hněvu. Opět byl
srovnán zpět i obsah truhlice s penězi a na ní leţela šperkovnička s prstenem.
V ţádném případě nechtěl odmítat svůj podíl viny na tom, co se stalo. Uţ od začátku
Příchozího podcenil po všech stránkách. Sice mu dal šanci přeţít, ale zdaleka nesplnil
svou povinnost vyplývající ze Závazku a uţ vůbec ne povinnosti, které měl vůči svému
rodu a více neţ třem milionům lidí pod svou správou. Jak on, tak jeho dcera, která
odešla plná hořkosti, místo aby mladého muţe zasvětili do všeho, co bylo nutné, přehráli
starost o něj na jiné. Mistr Benjiro-ka měl pravdu.
Nazval Dhaneho khamim potěšen zjištěním, ţe má „dar urozených“, sám o něm
hovořil jako o členu svého rodu, ale doopravdy ho nepřijal a věnoval se věcem, které
povaţoval za důleţitější.
Nejvíc ho mrzelo, ţe on, který si tak zakládal na své předvídavosti, neviděl to, co bylo
zřejmé. Jeho poddaní, kteří poznali Dhaneho jen krátce, vůbec nezapochybovali o tom,
jakou roli, by tenhle nečekaný přírůstek do jejich rodu měl hrát. Podle zpráv z jednání
městské rady, měl jiţ teď jednoznačnou podporu hned tří důleţitých kast: kupců, kovářů
a tkalců. O sedlácích nemluvě. Ale bude chtít přijmout úděl Khamiho te Ghani se vším,
co to obnáší a co dnes ani netuší? Vţdyť nejednou dal najevo, ţe se nevzdal úmyslu
vrátit se do světa za Branou, ze kterého přišel. Teď uţ má na vybranou.
Mohl bych mu mít za zlé, kdyby zvolil dráhu bohatého kupce? Jeho šance doţít se
příštího návratu Sardu by to podstatně zvýšilo. Pro Khaicuru byla pocta, kdyţ si ji před
osmi lety za své bydliště vybral Teku-cua, hlava kupeckého rodu Singhů. Jejich majetek
byl natolik velký, ţe se bohatstvím mohli srovnávat s císařským rodem. Dhane, kterého
občas nazýval gaidţinem, stejně jako jeho dcera, uţ víc nebyl tím muţem odnikud, bez
minulosti, bez budoucnosti a bez majetku. Stačila jediná noc!
Moţná ještě není pozdě. Nedá se mu upřít velmi silný smysl pro povinnost. Nikdy
neodmítl pomoc těm, kteří ji potřebovali. Důkazem je i včerejší noc, i kdyţ se mi to
nemusí zamlouvat. „Vládnout a chránit“ naše heslo. Jeho druhou polovinu naplňuje
bezezbytku, co vstoupil na půdu Weiry. Ale pustit se do Zlaté gardy, navíc kdyţ byli v
přesile? Nevsadil bych ani teng na to, ţe z toho vyjde ţivý. A tam u chrámu? Na
hatamota Uhuru s holí? Moţná s ním má Sardu své plány…? Dharma s povzdechem
zavrtěl hlavou. Stejně ho nemůţu drţet pořád zavřeného. Teď uţ o něm vědělo i město
a bylo jen otázkou času, neţ novina dospěje k císařovým uším.
Starší Demu, jak ten do toho zapadá? Kolik sedláků můţe ţít na mém území?
Dvakrát sedm set tisíc, třikrát …? Nikdo je nikdy nepočítal. Demu moţná hraje o víc, neţ
se zdá. Ví, co se děje jinde. Dhane mu dal do ruky zbraň a on ji přijal. Kdyţ sem přišla
Stará rasa, byli jsme válečníci všichni. Co kdyţ se tohle volání krve probudí? Kdybych
jim dal velitele a výcvik, jak velkou armádu bych s nimi dokázal postavit? Co by jim
chybělo na obratnosti, by byli schopni nahradit mnoţstvím. Ani tygr se nepostaví do
cesty běţícímu stádu. Ale xangům by se to nezamlouvalo, ozbrojený sedlák je pro
mnohé noční můra. Z úvah jej vyrušilo sdělení Stráţce před vchodem: „Je tu Příchozí,
máme ho pustit?“
„Ať jde dál.“
Dharma přísně pohlédl na značně zkroušeně vyhlíţejícího Dhaneho. Aniţ zareagoval
na jeho poklonu, ukázal na polštář před svým piedestalem.
Daniel usedl na paty před vládcem a čekal, ţe ho zdrtí svou spravedlivou zlobou, ale
dharma mlčel. To bylo zlé. Hodně zlé!
„Leea-mi mě řekla, ţe jsem udělal a způsobil strašné věci,“ porušil tíţivé ticho, ač mu
to nepříslušelo.
Tak o tom nepochybuji, ţe ti moje milovaná dala co proto, pomyslel si Hidashi-dha.
Tolerance nebyla nikdy její silnou stránkou a soucit uţ vůbec ne.
„Dharu, neprosím za milost pro sebe, ale pro Ghiru-ki a její sestru. Nemají vinu na
ničem, co se včera stalo.“
Dharma neodpověděl a jen se dál pozorně na mladého muţe díval a studoval jeho
reakce. Byl přesvědčen, ţe v takovýchto chvílích se nejlépe projeví povaha a on mu
chtěl porozumět.
Daniel vydrţel jeho mlčení jen dvě minuty, které se mu zdály být věčností. „Nemohl
jsem dovolit těm dívkám ublíţit a nikoho z těch křiváků jsme nezabili,“ bránil se
nevyřčeným obviněním. „Já vím, ţe jsem se včera choval jak slon v porcelánu, ale kdyţ
vy ţijete podle tak sloţitých pravidel! Já nechápu, proč bych neměl pomoct někomu v
nouzi, kdyţ je z jiné kasty a hajzl potřebuje dostat po tlamě, ať je odkudkoli.“
Dharma si v duchu poznamenal, ţe musí s Dhaneho slovníkem něco udělat, takhle
by se příslušník jejich rodu opravdu neměl vyjadřovat.
„Kdo jsi, Dhane, ţe si kladeš odpovědnost za ţivoty lidí kolem sebe a ţe tak hloupě a
zbrkle riskuješ vlastní?“ promluvil konečně a mračil se na něj. „Ţádáš o milost pro xary
Wakiru-ki a Ghiru-ki. Seiko je jen niţší důstojník, její provinění není tak velké, ale Ghiraki … Nevím o ţádném případu po staletí zpět, kdy by Stráţce rodu Ghana opustil svého
pána a sloţil přísahu někomu jinému, tak jak to udělala ona. Postavení Stráţce je jedno
z nejvyšších, jaké můţe xara ve Weiře dosáhnout. Šlechta z ostatních provincií si myslí,
ţe jsou jen obyčejnou osobní stráţí, jakou mají oni sami. Není tomu tak. Mezi Stráţcem
a jeho pánem je duševní spojení, které je svým charakterem naprosto výjimečné. Je to
celoţivotní pouto. Závazek, který končí aţ smrtí.“
„Budu za Ghiru prosit dhami. Udělám cokoli,“ sliboval Daniel. „Určitě je to jen
nedorozumění.“
„Leea-mi uţ ji nepřijme. Pro xaru Ghiru-ki je jen jediná cesta.“ Dharma se odmlčel,
aby Daniel pochopil váţnost toho, co řekne. „Ty ji musíš přijmout za svou Stráţkyni.“
„Já?“ nechápal Daniel. „Já přece nejsem …“
„Rozhodl jsem se, ţe tě uznám za svého syna se všemi právy a povinnostmi, které
jsou s tím spojeny. Rovněţ budeš veřejně prohlášen za khamiho rodu Ghana. Khami te
Ghani. Chtěl jsem počkat po rituálu Banta Ró, ale po včerejší noci uţ to není moţné.“
„Khami?“ zeptal se tázavě Daniel. „Pořád mi tak v posledních dnech říkají a já nevím
pořádně, co to vlastně znamená.“
„Khami a dhami jsou tituly potomků urozených, kterým bohové udělili právo vládnout.
Dostali Dar, kterým převyšují ostatní ve svých schopnostech.“
„Necítím se tak,“ namítl Daniel a sklidil za to hněvivé zamračení, ţe si dovoluje
dharmu přerušit.
„Je to vyznamenání i závazek. Urozený nositel Daru, aţ je na to připraven, přijme
Znamení.“ Dharma se dotkl tetování na čele. „Je to symbol závazku vůči rodu, jeho
vazalům i poddaným. Po smrti dharmy nebo po jeho odstoupení se schází koncil
sloţený z ghurumů, místodrţitelů a zástupců kast k volbě. Pokud přijmeš Znamení, bude
budoucí volba probíhat mezi tebou a Leea-mi.“
Daniel se usmál, celé mu to přišlo zcela absurdní. Navíc představa, ţe by se odtud
vrátil domů s potetovaným čelem, ho vůbec nelákala.
„Nestojím o to někomu vládnout. Rád podobnou čest přenechám vaší dceři.“
„Od Leea-mi se očekávalo, ţe se provdá a přivede nového dharmu. Ale k tomu dosud
nedošlo,“ zavrtěl Dharma hlavou.
„V tom jí nic nebrání, vţdyť je mladá a krásná,“ řekl Daniel s větším zaujetím, neţ
chtěl.
Dharma na něj se zájmem pohlédl. „Jsem si jist, ţe by ji tvá slova potěšila.“
„To určitě, máme se rádi jako pes a kočka. Vyškrábala by mi oči,“ ušklíbl se Daniel.
„Někdy mi tohle přirovnání vysvětlíš, Dhane, ale nepředpokládám, ţe by se moje
dcera vdala, a pokud by se chtěla po mé smrti ujmout vlády, měla by to těţké. Moţná si
to sama neuvědomuje, ale její výjimečnost budí mezi šlechtou i prostými lidmi nedůvěru.
Nezdědila po našich předcích jen Dar, ale i duši jaguára. Lidé, jí nerozumí a čemu
nerozumí, toho se bojí. Jaguár je ochránce, ale pokud jej neovládne i šílený zabiják.
Navíc ty nešťastné vlasy …“ Dharma se na chvíli odmlčel, a kdyţ Daniel nezareagoval,
zmatený jeho poslední poznámkou, pokračoval.
„Leea-mi bude respektovat moje rozhodnutí. A Ghira-ki …? Ta je ve tvých rukou.
Přijmeš ji? Chápal bych, kdybys ji odmítl. Uţ jednou zradila. Nemáš záruku, ţe se tak
jednou nezachová i vůči tobě.“
Daniel si znovu vybavil Ghiru, jak před ním pokleká na podlahu taverny a bere jeho
ruku do svých. Oči jí zářily jako dvě hvězdy ve tváři ještě rozpálené bojem. „Vkládám
svůj ţivot do tvých rukou,“ šeptala a on cítil, jak opravdově to myslí. Ne, uţ se nemůţe
rozmýšlet, pokud je tohle jediná cesta, jak jí zachránit ţivot. Bude muset ještě chvíli hrát
podle místních pravidel a aţ se otevře Brána, dá sbohem těmhle absurditám - lidem s
tetovanými tvářemi, prehistorickým ptákům prohánějícím se v ulicích a především
ţenám, které místo, aby si hleděly vařeček, braly do rukou meče. Lea-mi jako jaguár?
Škrábat dokáţe opravdu pořádně.
„Budu si povaţovat za čest, pokud mne uznáte za svého syna,“ pronesl Daniel nutě
se do obřadného tónu, „a přijmu Ghiru-ki za Stráţkyni.“
Dharma si tiše oddychnul, ale poctivost jej nutila ukázat Dhanemu všechny karty.
„Dřív neţ se definitivně rozhodneš, musíš posoudit i jinou cestu. Tohle je teď tvůj
majetek!“ ukázal na truhlici a pohybem ruky mu naznačil, aby ji otevřel.
Daniel zvědavě nahlédl dovnitř na poklad v ní ukrytý. „To je asi hodně peněz. Čím
jsem si je zaslouţil?“
„Důleţitější neţ to stříbro je tenhle prsten. Nasaď si ho,“ pokynul mu dharma.
„Nikdy jsem nic podobného nenosil. Je to pěkný, ale…“ Daniel váhal, uţ si vědom
toho, ţe v této společnosti pouhé gesto, nebo neuváţeně pronesená slova, mohou mít
dalekosáhlé důsledky. Pořád mu ještě zněly v uších Leea-miny výčitky.
„Nasaď si ho, Dhane!“ nařídil mu dharma netrpělivým tónem. „Tenhle dar se nedá
odmítnout.“
Daniel si navlékl prsten a zvědavě si prohlíţel rubín zasazený v platině s vyrytým
znakem připomínající motiv domu - dvě rovnoběţky překryté lomenou stříškou.
„Tohle je rodový prsten Singhů a současně tvoje druhá cesta Dhane. V přiloţeném
dopise je psáno, ţe tě přijímají do svého rodu se všemi právy řádného člena a ţe
chovají tvého syna.“
„To nemluvně?“ vzpomněl si Daniel na dívku, kterou zachránil před damary.
„Ale proč? Proč chtějí, abych k nim patřil? Byla to jen maličkost, ţe jsem tomu děvčeti
pomohl. To by udělal kaţdý.“
Dharma nepovaţoval za nutné vysvětlovat, ţe kaţdý jiný by byl rozdupán i s
kupcovou dcerou.
„Teku-cua ví, co dělá,“ odtušil. Znovu ukázal na pokladnici, za jejíţ obsah by leckterý
xang poloţil ţivot, ale cizince nechával chladným. „Rod Singha ti nabízí volnost a
bohatství. Já, zodpovědnost za rod Ghana a obyvatele Weiry v nelehkých časech.“
„Singhy neznám, ale vás ano, dharu. Od začátku mi říkáte, ţe jsem Ghani a já se
rozhodl tenhle úděl přijmout. Po dobu, kdy to bude nezbytné.“
„Souhlasím, Dhane,“ kývl dharma váţně hlavou, nedávaje najevo uspokojení. „Tvoje
místo bude nyní zde. Ukázal na niţší stupínek po své pravici, kde dosud sedala při
oficiálních příleţitostech Leea-mi.
„Je nutné vyřídit ještě jednu podstatnou záleţitost,“ počkal, aţ se Daniel přesunul na
vyhrazené místo. „Stráţci musí být nejméně dva a já uţ jsem výběr provedl za tebe.“
„Wakira-ki?“ zeptal se s nadějí v hlase Daniel. Představa dvou půvabných společnic
se mu docela zamlouvala.
„Minuls,“ ušklíbl se dharma potměšile. „Pojďte dál, mistře!“ zavolal hlasitě ke dveřím
sálu.
„Představuji ti, Dhane, tvého nového Stráţce. Budu rád, kdyţ na tebe dohlédne muţ
tak zkušený a předvídavý, jako je mistr Benjiro-ka te Kcao.“
„Proč Benjiro?“ šeptl zoufale Daniel.
„Snad sis nemyslel Dhane, ţe tvůj výlet projde bez trestu,“ pronesl polohlasem
dharma ke svému novému synovi.
ČÁST DRUHÁ
Vrány
… Současně znovu poţaduji, zařadit na jednání Rady Weiry návrh na zrušení
hraničářských oddílů a jejich nahrazení sítí malých posádek po celé délce naší hranice.
Jsem přesvědčen, ţe ani jejich do určité míry uspokojivé výsledky v potírání zemských
škůdců nemohou vyváţit demoralizující vliv na pravidelnou armádu, projevovaným
nedostatkem disciplíny a ignorováním kodexů vedení boje.
Z dopisu Ishiry-ghuy určeného pro dharmu Weiry
19. Dharmův soud
Obě sestry spolu sdílely temnou kobku vytesanou ve skále pod hradem, kde byli
zavíráni před popravou ti nejtěţší zločinci. Hodiny se vlekly jedna za druhou, aţ kdesi
tam nad nimi ztichly kladiva kovářů - jediný zvuk, který sem přes vrstvy skály doléhal.
Cel tu bylo víc, ale dharma Weiry neměl ve zvyku odsouzené věznit déle, neţ bylo
nutné, a výkon práva byl rychlý.
Wakiře se podařilo - přes kapání vody a občasný vzlyk mladší sestry - na nějakou
dobu usnout. Jako hraničářka se naučila spát kdykoli a kdekoli a teď jí ta schopnost
přišla vhod.
Zvuky kladiv nahoře ohlásily ráno. Jedna stěna kobky, byla tvořena masivní mříţí a jí
sem procházelo trochu světla z loučí hořících na chodbě, kudy chodily stráţe.
Wakira se probrala. Mezitím co spala, se Ghira dostala aţ na dno beznaděje. Seděla
na podlaze mezi krysami, které rejdily kolem. Paţemi si objímala kolena přitaţená k
bradě a bez ustání se houpala dopředu a dozadu jako loutka.
Wakira se ji nejdřív pokusila z tohoto stavu dostat, ale pak si řekla, ţe je to tak lepší.
Spokojila se s tím, ţe od sestry odháněla příliš drzé krysy a pískalky, které si rovněţ
našly cestu k novým návštěvnicím cely.
Rachocení odemykaných mříţí za rohem, kam Wakira-ki neviděla, pískalky
zelektrizovalo. Posadily se na zadní nohy a začaly vydávat nedočkavý kvílivý zvuk, pro
který dostaly jméno. Chytřejší krysy se běţely schovat a jejich očka vyhlíţela z děr jako
černé korálky.
Do sklepení přišel dharmův Stráţce Tonawa-ka se dvěma vojáky. Wakiru trochu
překvapila malá eskorta, ale zřejmě předpokládali, ţe s nimi nebudou potíţe.
„Pojďte se mnou!“ nařídil jim Tonawa-ka poté, co vojáci odemkli mříţe cely. Nic
nevysvětloval, jen hodil pohrdlivý pohled po Ghiře.
Wakira-ki musela svou sestru podpírat. Mladá stráţkyně se vlekla jako těţce
nemocná. Rawat stála vysoko na obloze, kdyţ vyšly na nádvoří. Její paprsky vrátily
Ghiře trochu barvy do tváří a projasnily pohled. Chytila sestru křečovitě za ruku.
„Wakiro, neţ umřu, chtěla bych mu to říct… Tebe moţná nepopraví, ale mě určitě …
Řekni mu to. Řekni mu, prosím, ţe jsem ho milovala … Chci, aby to věděl.“
Wakiře vhrkly slzy do očí, ţe téměř neviděla schody, po kterých za Stráţcem
klopýtaly do horních pater Hlavní věţe.
Velký sál, připravený pro nastávající proces, byl ze čtyř pětin zaplněné lavicemi
obsazenými do posledního místa. V jeho čele bylo sestaveno na sáh vysoké podium, na
kterém byl umístěn dvoustupňový piedestal dharmy, menší jednostupňové pro členy
rodu Ghana a barevně rozlišené polštáře pro významné místodrţící, zástupce armády a
soudců. Volný prostor před dharmou určený provinilým, zajišťovali vojáci dharmovy
druţiny Neústupných rozestavění i po stranách sálu.
Stráţce uvedl sestry do sálu. Přítomné nevnímaly, ani šum stovek hlasů, které jejich
příchod vyvolal, jen dharmu, sedícího na piedestalu.
„Poklekněte před svým pánem!“ zavelel ceremoniář a dvakrát udeřil okovaným
koncem hole se znakem ksertu o dlaţbu.
Sestry klesly na kamennou dlaţbu, neodvaţujíc se na vládce pohlédnout. Ceremoniář
podal Stráţci s obřadnou úklonou dva svitky. Tonawa-ka rozvinul první a začal číst
zvučným hlasem tak, aby jej bylo slyšet i v tom nejvzdálenějším rohu sálu:
„Xaro Wakiro-ki, dcero Madru-my staršího kasty kovářů, seiko oddílu Stromových
krys hraniční hlídky. Provinila ses zradou poslušnosti na vládnoucím dharmovi a
přísahou jinému urozenému! Jsi odsouzena k utnutí levé ruky, ztrátě meče a propuštění
ze sluţby v hanbě. Přijímáš rozsudek jako spravedlivý?“
„Ano!“ prohlásila tak pevně, jak byla schopna. Bude ţít. Zneuctěná, zmrzačená, ale
bude ţít. Ţivot mezi hraničáři ji naučil, ţe cti se člověk nenají, ani se s ní v noci
nepřikryje. Měla by Sardovi za ten verdikt poděkovat.
Zvedla hlavu a ke svému překvapení uviděla po pravici přísně se tvářícího Hidashidhaa sedět Dhaneho v rudočerném kimonu. Proč tu neklečí s námi? Viděla bolestný a
provinilý výraz mladého muţe, kterým sledoval třesoucí se Ghiru. Srdce jí začalo bušit
rychleji. Pocítila příliv naděje, kterou vzápětí vystřídala vlna hořkosti. Kdo dává právo
šlechtě stát nad zákony, kterými postihují jiné? Vzala sestru za ruku a stiskla. Ghira její
stisk slabě opětovala a jen sotva slyšitelně zopakovala: „Řekni mu …“
„Xaro Ghiro-ki,“ oslovil Tonawa-ka mladou Stráţkyni. „… dcero Madru-my kováře,
staršího kovářské kasty, Stráţkyně slouţící dhami rodu Ghana. Provinila ses zradou své
paní, zradou vládnoucího dharmy a přísahou jinému urozenému.“
V průběhu čtení se Ghiřina sehnutá ramena napřimovala, jako by ze svého obvinění
čerpala sílu a odhodlání se ctí přijmout vyměřený trest.
„Za úsvitu budeš sťata dharmovým mečem a tvoje jméno bude vymazáno ze
seznamu Stráţců. Přijímáš svůj trest jako spravedlivý?“ Stráţce svinul svitek s
rozsudkem a čekal na odpověď obviněné.
Ghira-ki pozvedla oči k pódiu, jako magnet přitáhl její pozornost mladý muţ na pravici
dharmy.
„Dhane?“ zašeptala v údivu, tak nějak dětsky.
„Přijímáš svůj trest jako spravedlivý!?“ zopakoval Tonawa-ka svůj dotaz, teď uţ
mnohem ostřeji.
„Ano, přijímám,“ pronesla Ghira-ki tiše, ale dost zřetelně na to, aby to slyšelo nejbliţší
okolí. Nemyslela na popravu, se vpila svůj pohled do Danielova a předávala mu své
vyznání.
Lea-mi sedící po levici dharmy zírala strnule před sebe, nechtěla Stráţkyni ani vidět,
ale nedokázala nevnímat skrze „pouto“ všechnu tu zoufalou náklonnost a lásku na prahu
smrti. Jak můţe něco takového cítit k tomu povrchnímu gaidţinovi? Hrudí jí
zarezonovalo temné zavrčení vycházející z hloubi její podstaty.
Velký sál byl určen k oficiálním příleţitostem, jeho strop podepírala sloţitá spleť
trámoví a celý prostor schopný pojmout pět set lidí, byl osvětlen několika velkými okny.
Největší z nich bylo obrovským kruhem, o průměru dvou muţských postav, se sklem
zhotoveným
z
pestrobarevných
polodrahokamů.
Tohle
okno
schopné
odolat
vystřelenému šípu nebo vrţenému kopí teď začalo shora praskat.
„Ovládej se!“ sykl dharma na dceru.
Leea-mi měla pocit, ţe bude zvracet. Šelma v ní chtěla uniknout. Ruka jí klouzala k
rukojeti meče. Tváře shromáţděných jí připadaly jedna, jako druhá, měla chuť se mezi
ně vrhnout a dát napít oceli jejich krve.
„Krrrááách!“ trhlina v okně se, zvětšovala a mířila do středu kruhu.
Wakira nic z toho nevnímala. V duchu křičela do tváře muţi po dharmově pravici.
„Dhane, ty zmršenej zirgu, přece to nedovolíš! Přestaň hrát ty zasraný hry urozenejch a
udělej něco! Nemůţeš se jen dívat, jak pro tebe Ghira umře!“
Daniel vstal ze svého místa. „Jako khami rodu Ghana ţádám pro tyto dvě provinilé,
které uznaly spravedlnost dharmova rozsudku, milost. Rovněţ ţádám, aby byly
převedeny do mých sluţeb a pod mou pravomoc.“
Wakira nevěřila svým uším. Ţe by mě slyšel? Copak se svět zbláznil!? Od kdy je ţivot
spravedlivý? V sále to zašumělo. Důstojnice si aţ teď uvědomila přítomnost dalších lidí,
pozorně sledující soudní proces. Byla tu natěsnána více neţ polovina vyšších velitelů a
šlechty pevnosti. Dokonce zahlédla i otce, zástupce jednotlivých kast a města.
Od počátku předpokládala, ţe Dhane bude potrestán spolu s nimi, ale dharma, který
promluvil vzápětí, potvrdil, ţe špatně neslyšela.
„Souhlasím, v případě xary Wakiry wer Madru-ma,“ pokynul Hidashi-dha důstojně
hlavou. „V případě Stráţkyně Ghiry-ki wer Madru-ma svůj souhlas podmiňuji
rozhodnutím její paní, dhami Leea-mi te Ghana.“
„Krrráááách!“ klikatá čára trhliny jiţ přešla středem okna a začínala se rozšiřovat,
pískovcová ţebra drţící okno pohromadě se začala drolit.
„Leea-mi, nech toho a řekni, co máš!“ zasyčel dharma na dceru. Na okamţik po něm
šlehla pohledem, ve kterém bylo málo lidského, ale pak se její oči projasnily.
Dhami s úsilím, jakoby překonávala tíhu tisknoucí jí k prknům piedestalu, konečně
vstala a přistoupila ke klečící Stráţkyni. Poloţila jí ruku na hlavu.
„Propouštím tě ze svých sluţeb a převádím pod pravomoc khamiho Dhane te
Ghana,“ pronesla bezbarvým hlasem. Otočila se k otci, shodila roušku z vlasů a vzdorně
jimi zatřásla. Vypadalo to, jako by se jí na hlavě rozhořely plameny.
V témţe okamţiku praskající okno explodovalo a tisíce barevných střepů a úlomků
kamene zasypaly přítomné.
„Vědma! Krvavá!…“ zazněly zděšené výkřiky. „Jaguár se probouzí.“
„Klid! Uklidněte se!“ křičel dharma a s pomocí Stráţců, kteří se rozběhli do davu, se
snaţil zaţehnat hrozící paniku.
Leea-mi zamířila k východu ze sálu. Šla s úsměškem na rtech a lidé jí ve strachu
ustupovali z cesty. Křídla dveří se před ní rozletěla a poté, co jimi prošla, prudce
zapadla.
„Dhúuum!“ doznívala ještě chvíli ozvěna oněmělým sálem.
„Obyvatelé Weiry, zástupci kast, mí vojenští velitelé!“ prolomil tíţivé ticho dharma
silným a zvučným hlasem.
„Rád bych poděkoval své dceři, ţe se nám postarala o to, aby se tu trochu vyvětralo.
Moţná to bylo třeba,“ pokynul k otvoru, kterým do sálu pronikly jiţ ničím neomezované
paprsky Rawat. Zasmál se a postupně se k jeho smíchu přidávali s úlevou i další.
Daniel cítil, jak z Hidashi-dhaa sálá aura autority, jak si podmaňuje a ovládá
shromáţděný dav. Najednou mu příhoda s oknem připadala docela legrační a dhamin
odchod, uţ ne tak dramatický.
„Vidíte, co je tu najednou světla. Já věřím, ţe tohle světlo nám přináší můj přijatý syn
khami Dhane te Ghana! Nové světlo a novou naději!“ Dharma se sehnul a zvedl barevný
úlomek achátu zpod svých nohou. „Chtěl bych, abyste si všichni odsud odnesli na
památku tyto střepy. Já si svůj nechám zasadit do stříbra.“
„Většina z vás ví, co se stalo předešlé noci. Zlatá garda překročila meze, které jsme
byli ochotni tolerovat, a můj syn gardistům po právu připomenul, jak se mají chovat
hosté. Ať ţije khami Dhane!“
„Ať ţije khami Dhane!“ zopakoval nadšeně zástup.
Dharma znovu sál uklidnil tím, ţe zvedl ruce nad hlavu.
„Nechovám hněv vůči těm, kteří mému synovi předčasně sloţili přísahu poslušnosti.
K tomu ovšem, aţ nadejde čas, bude mít co říci Rada Weiry.“
Daniel se nevyznal ve svých pocitech. Co mám společného s těmihle lidmi? Co ode
mne čekají? Není to vše jen absurdní omyl?
Hidashi-dha přešel ke klečícím sestrám.
„Vstaňte!“ nařídil jim.
Wakira-ki musela Ghiře pomoct na nohy. Sama stále ještě zcela nepochopila dosah
toho, co se zde stalo.
„Tyhle xary se provinily proti našim zákonům!“ znovu zazněl sálem dharmův hlas.
„Ale ať je proto nikdo neuráţí. Jejich přísahu, i přísahu těch ostatních, kteří se neváhali v
ohroţení postavit po bok khamimu, přijímám jako přísahu rodu Ghana. Od nynějška
jmenuji xaru Ghiru-ki wer Madru-ma khamiho Stráţkyní! Vzdala se pro něj své zbraně,
ať je nyní sama jeho zbraní i štítem!“
V sále to zašumělo. Tohle rozhodnutí nemělo v dějinách Weiry precedens.
„Seiko Wakiru-ki wer Madru-ma pověřuji zaloţením a zorganizováním khamiho
osobní druţiny. Časy jsou neklidné a obávám se, ţe jí bude třeba k obraně jeho i celé
Weiry.“
„Dále potvrzuji khamiho rozhodnutí. Povoluji kastě sedláků drţet zbraně a uţívat je v
zájmu ochrany provincie Weiry! Někdo tu připomněl jaguára, víte, ţe patříval vţdy k
ochráncům našeho lidu. Oddílům, které takto vzniknou, uděluji právo pouţívat jeho znak
na svých zástavách. Svobodné vesnice dostávají právo a povinnost organizovat své
oddíly. Mí leníci z kasty xara, se budou podílet na výcviku a organizaci rolníků, na
územích, která mají ve svém drţení. Šlechta, která nedisponuje vhodnými vojenskými
veliteli, poţádá o pomoc hatamota pana Ishira-ghuu.“ Dharma chvíli počkal, aţ pominou
projevy údivu, a znovu pozvedl ruce, aby shromáţdění ztichlo.
„A poslední, co jsem vám chtěl říct, je, ţe na Severním nádvoří je připraveno
pohoštění. Dnes jste všichni hosty mými a mého syna. Prosím, odeberte se tam a
hodujte. Za chvíli přijdeme za vámi.“
Sál se pomalu vyprázdnil a z barevných střípků nezbyl na podlaze ani jediný.
Dharma usedl unaveně na piedestal. Rozbitým oknem sem zdola začal doléhat zpěv
a smích.
„Radují se. To je dobře,“ poznamenal. „Uţ jsem na tohle starý, Dhane,“ postěţoval si.
Viditelně z něj vyprchala velká část jeho energie.
„Tohle je ten váš Dar?“ chtěl se ujistit Daniel.
„Ano, i tohle je Dar urozených, synu. Nemají ho však zdaleka všichni a i ty bys jej v
sobě mohl objevit. Můţeš s ním vést lidi a oni ti uvěří. Ale musíš věřit sám sobě, jinak to
vycítí a tvůj Dar tě zklame… Běţ za ní,“ propustil ho s povzdechem, vědom si toho, ţe
jeho dobré rady jsou opět oslyšeny. Jeho nový syn měl oči jen pro mladou Stráţkyni,
která se stále ještě třásla a visela na něm pohledem.
Daniel vstal, rychle se vládci poklonil a rozběhl k děvčeti. Vzal ji do náruče a objal.
Stráţkyně mu přitiskla tvář na rameno a nezadrţitelně se rozplakala.
„Odpusť, Ghiro. Nevěděl jsem,“ šeptal jí do ucha a hladil po vlasech.
„Důstojníku!“ kývl dharma na hraničářku a pohybem ruky ji k sobě přivolal.
Wakira-ki se starostlivě podívala na sestru křečovitě objímající khamiho, ale
nedovolila si dharmovu výzvu neposlechnout. Předstoupila před něj a uklonila se. Za
ním stáli kromě jeho Stráţců dva muţi.
„Správce Khaicuru pan Temuči-ka.“ Pokynul k bělovlasému muţi v honosném rouchu.
Wakira-ki se mu zdvořile uklonila a starý muţ jí s úsměvem poklonu vrátil.
„Hatamota pana Ishira-ghuu vám představovat nemusím. Myslím, ţe vy dva jste se jiţ
setkali.“
Wakira se mimoděk postavila do pozoru. Strohá tvář velitele pravidelné armády Weiry
na ni shlíţela s odmítavým výrazem. Vyměnili si formální poklony.
„Tohle je vaše nová zbraň,“ podal jí Hidashi-dha meč v černé lakované pochvě se
znakem ksertu na záštitě a rudé důstojnické insignie seika pravidelné armády.
„Váš meč i ţivot patří khamimu. Pan Temuči-ka zajistí vše potřebné a pan Ishira-ghua
je ochoten se s vámi podělit o své zkušenosti a pomoci při výběru členů druţiny.“
Wakira převzala meč, ale hodnostního označení se nedotkla. Přijmout je znamenalo
znovu podléhat přímému hatamotovu velení. „Téhle hodnosti jsem jiţ dosáhla u
hraničářů, dharu,“ řekla pevně. „Od hatamota ráda přijmu radu i pomoc, ale své lidi si
vyberu sama.“
„Budete mít velkou zodpovědnost!“ zdůraznil dharma.
„Nezklamu vás, ctihodnosti.“
Hidashi-dha se zahleděl mladé důstojnici do očí, jako by chtěl dohlédnout aţ na dno
její duše. Neušlo mu, ţe se Ishira-ghu nesouhlasně pohnul, ale ignoroval ho. Veřejně
vyhlásil její jmenování a teď je nemohl vzít zpět. Rozhodně ne tak rychle.
„Dobrá! Chci, abyste dnes na khamiho dohlédla. Nehněte se od něj,“ nařídil jí a tím
definitivně potvrdil své rozhodnutí, i kdyţ si nebyl jistý, ţe udělal dobře. Přece jen to byla
pouze hraničářka a skandál, kvůli kterému byla propuštěna z pravidelné armády, si
nechal od hatamota znovu připomenout.
„Ty také, Benjiro,“ obrátil se ke starému mistrovi. „Dhane je teď oficiálně uznaný
khami našeho rodu a víš, co hrozí kaţdému z naší krve. Nechci, aby si tam venku
nějaká dýka našla jeho záda.“
Pohybem ruky jim oběma naznačil, ţe jsou propuštěni. Zbývala mu k vyřízení
poslední věc. Provinilou Stráţkyni měl přečtenou, a o hloubce jejích citů vůči khamimu
neměl nejmenší pochybnosti, ale nebylo dobré nechat Dhaneho foukat její bolístky.
Ještě by se jí to mohlo zalíbit a pak by byla k ničemu. Dost uţ na tom, ţe byl nucen mu
jako Stráţkyni přidělit ţenskou.
„Ghiro-ki!“ zavolal. „Stráţkyně Ghiro-ki, mluvím s tebou!“ zvýšil hlas, aby ho dívka,
stále ještě objímající jeho nově přijatého syna, začala vnímat. „Okamţitě přestaň
khamimu brečet na kimono a chovat se nedůstojně, nebo tě přece jen dám popravit!“
Dharma si nevšímal Danielova zlostného pohledu vinícího jej z necitelnosti.
„Připomínám ti tvé povinnosti. Uţ naposledy!“
„Uţ …uţ jsem v pořádku, dharu,“ napřímila se Ghira do pozoru.
„To doufám!“ zavrčel. „Ode dneška nepůjde khami nikam bez tebe a bez mistra
Benjira. Zítra za úsvitu provedeme iniciaci ‚pouta‘. Nyní se běţ náleţitě převléct a
ozbrojit pro sluţbu.“
Dharma počkal, aţ odešla.
„Tak, khami, nasaď úsměv. Jdeme mezi naše vazaly a poddané. Dnes musí všichni
vidět, ţe alespoň větší část naší rodiny je v dobré náladě a má co slavit.“
--Leea-mi seděla ve své komnatě a snaţila se nevnímat hluk rozjařené zábavy,
doléhající sem zezdola. Gaidţin triumfoval. Proč jen kdy dostala nápad se Sdílením?
Měla ho nechat umřít! Pak by nikdo nezpochybňoval její právo převzít Weiru. Vţdyť co
ten cizinec věděl o jejích lidech a tradicích? „Seru na kasty!“ Tak na tohle se zmohl!
Uráţet to, čemu nerozuměl.
Bylo to tak nespravedlivé! Jen proto, ţe byl muţ, byli za ním všichni ochotni jít stejně
tupě jako jaci za vůdcem stáda. Kdyţ ještě seděla v sále, cítila, kolik lidí k němu vzhlíţí s
nadějí a pro ni měli jen nedůvěru. Tolik to bolelo! Oč byl lepší neţ ona, přivandrovalec z
končin, které si většina z nich ani neuměla představit? Co věděl o Weiře, o Himeru a
vůbec o jejich světě? Mnohé pětileté dítě znalo víc. Tak proč on?!
„Přeţil jsi, jen díky shodě šťastných náhod, gaidţine! Ale bohové ti nebudou
nakloněni věčně!“
22. U kupce Komi-cua
Císař rád navštěvoval kupce v jejich domácnostech, dalo se tam najít tolik zajímavých
věcí. A spíţe byly většinou plné. Tento večer si s Bratrstvem kříţe vyhlédli dům kupce Komicua. Zabušili na jeho dveře, a zatímco on se před císařem klaněl a blekotal svoje projevy
úcty, císařovi přátelé, za jeho zády jiţ vnikli do domu a vydali se na průzkum.
„Pane, jsem rád, ţe tvůj dům je mým domem, a můţeš si být jist, ţe s ním tak naloţím,“
přerušil císař kupce, kdyţ uţ mluvil příliš dlouho. „Jestli ti však můţu doporučit, odveď svou
manţelku a dceru. Mí přátelé jsou poněkud hluční a mohli by rušit jejich spánek.“
Za pár okamţiků byl kupec zpět s výše jmenovanými. „Děkuji vám, nejvyšší, ještě jednou
za vaši návštěvu. Doufám, ţe vám nebude nic chybět,“ klaněl se kupec. „Nebude vám vadit,
kdyţ manţelku a dceru odvedu k příbuzným? Ulice teď v noci nejsou bezpečné a nechci je
nechat jít samotné.“
„Nestalo se vaší dceři nic?“ zeptal se Khan Sun starostlivě. Dcera, docela pěkná
čtrnáctiletá dívka, měla na prsou roztrţené šaty a zcuchané vlasy.
„Ne nic. To jen jeden z pánů s ní špásoval.“
„Opravdu nic, co bych měl řešit?“
„Ne, nejvyšší, určitě ne,“ ujišťoval jej překotně kupec, potící se strachy. „Jestli dovolíte, rád
bych …“
„Ano, běţ,“ propustil je císař s neskrývaným úšklebkem a sledoval, jak se ti tři snaţí, aby
byli z jeho dohledu.
Strýček by měl ze mě radost, pomyslel si.
Poté co jeho veselí kumpáni znásilnili několik kupeckých dcer a manţelek, a tato stíţnost
byla předloţena Radě dharmů, jej Lope-dha přesvědčil, ţe nestojí za to hádat se s tou
bandou plesnivých dědků a popuzovat je vůči sobě.
„Zajistěte dům,“ nařídil císař veliteli své osobní gardy.
„Jako obvykle, pane? Nikdo dovnitř nikdo ven?“ chtěl vědět velící důstojník.
„To snad nemusím pokaţdé vysvětlovat!“ štěkl Khan Sun. Hloupost těch tupých vojáků ho
občas přiváděla k šílenství.
„Hlavy, pane?“ chtěl ještě vědět důstojník.
„Doufám, ţe se polepšíte. Posledně byly jen čtyři,“ vytkl mu.
„Spolehněte se, Nejvyšší!“ uklonil se důstojník ještě jednou a začal sypat příkazy na své
podřízené, kteří se rozběhli zajistit dům zepředu i zezadu.
Khan Sun byl zvědavý, kolik těch hlav ráno bude, občas na to uzavírali sázky. Gardisté
měli za úkol zabít kaţdého, kdo se přiblíţil v noci k domu, kde císař pobýval, ale takových
bláznů samozřejmě nebylo mnoho. Podezíral gardisty, ţe občas vytáhnou někoho z postele,
aby ho mohli ráno potěšit hlavou navíc, ale to bylo samozřejmě jen v pořádku.
Císař vešel do kupcova domu. Zevnitř byl prostornější a okázalejší neţ z venku. Ty
kupecké krysy tají své příjmy. Ještě, jsem jim málo pustil ţilou, ale to přijde, aţ vyhlásím
válku. Vešel do rozlehlé jídelny, která byla největší místností domu, dovedl jej tam povyk, jeţ
dělali jeho přátelé.
„Vivat, císař! Vivat. Vivat!“ povstali všichni, aţ na dona Rodriga, který byl právě v
nejlepším, s jednou ze sluţek.
„Vivat!… Vivat!… Vivat!“ zakřičel sólo aţ po nich, pokaţdé s přírazem do ţenina rozkroku.
„To je celý Rozsévač Rodrige,“ zasmál se císař. Sám mu dal tuto přezdívku, pro jeho
neukojitelnou ţádostivost po ţenách a touhu mít co nejvíc potomků. Jeho přátelé zatím pro
něj připravili improvizovaný piedestal na vyvýšeném místě ze spousty polštářů a jako malou
pozornost asi dvanáctiletého chlapce s rukama svázanýma za zády. Chlapci tekly po tvářích
slzy.
Khan Sun měl slzy rád, v chlapeckých slzách bylo pro něj něco výjimečného,
okouzlujícího. Nechal si nalít víno, zhluboka se napil a pozvedl klečícímu chlapci tvář, aby si
ji zblízka prohlédl. Mávl rukou na znamení klidu.
„Tiše! Poslouchejte verše Nejvyššího!“ zakřičel Rodrige, který přesto, ţe byl zaměstnán
na podlaze sluţebnou, nepřestával věnovat svou pozornost císaři.
Khan Sun si odkašlal. S potěšením registroval obdivné pohledy svých přátel, čekající na
jeho slova. Věděl, ţe je velký básník. Nechával své verše zapisovat na stříbrné destičky
příštím generacím.
„Dvojice slzí na tvé tváři,
loučí se s tvojí nevinností.
Však dar veliký tě čeká,
od Nejvyššího, jenţ tě poctí.“
„Výborně!“ zakřičel Rodrige a po něm i ostatní.
Khan Sun je v té chvíli miloval. Všechny. Byli tak nádherní. Dokázali snoubit eleganci s
krutostí, stejně jako on. Ti ubozí dharmové a jejich rodiny byli jen křupani z venkova, proti
jeho Bratrstvu kříţe. Jistě, potřeboval vojáky a zatím i xary, ale členové Bratrstva budou
napříště, po jeho boku, vládnout říši, která bude sahat od oceánu k oceánu. Krásní, dokonalí
a krutí, ovládnou tento svět. Společně z něj smetou všechnu změkčilost a ubohost, kterou
představovaly zásady dharmů a prvního císaře, který nebyl z krve Sungů. S nimi smete
Radu dharmů, která si ho dovoluje omezovat v rozletu.
Věděl, ţe tato noc skončí orgií, jako ty předešlé, většina sluţek i několik mladých sluhů jiţ
bylo svlečených, ale ještě se to rozhodl oddálit.
„Rodrige! Nech uţ tu holku!“ nařídil svému oblíbenci. „Pojď nám vyprávět o Cortézovi.“
Don Rodrige dokončil, co začal a dal sluţce čas si odpočinout, neţ se jí bude věnovat
někdo jiný. Nahá dívka plakala, ale neodvaţovala se vzdálit. Rodrige se upravil a poklekl k
císařovým nohám.
„Nejdřív mi dejte napít, na tý cuchtě mi docela vyschlo,“ poţádal přátele a pořádně si
zavdal z podaného dţbánu s vínem.
„Budu vám vyprávět příběh conquistadorů, kteří šli s kříţem, ohněm a mečem dobývat
Nový svět,“ začal a pozvedl pohár na počest císaři.
„Kříţ a oheň! Kříţ a oheň!“ provolali všichni své bojové heslo.
„Císař don Carlos Veliký se dozvěděl, o bohaté zemi za oceánem. Vybral, ze svého
loďstva, tři největší lodě a vyzval svého ghurumu, dona Cortéze, aby ze statečných xangů a
vojáků sestavil posádku. Na cestu jim s sebou dal nepřemoţitelné znamení kříţe. Znamení
Jediného boha,“ khami Rodrige se přeţehnal. „Odplouvající dostali jediný rozkaz: získejte
pro mě tu zemi a vraťte se s loděmi plnými stříbra a krásných otrokyň a otroků.
„Lodě vyrazily za úsvitu a na pobřeţí se s odjíţdějícími hrdiny loučily krásné dámy a
mladíci z těch nejlepších rodin …“
Císař slyšel ten příběh uţ mnohokrát a vţdycky ho dokázal znovu dojmout hlubokým
poselstvím, ţe odváţným a statečným je do vínku dáno ovládnout celý svět. Khami don
Rodrige byl výborný vypravěč, moţná i trochu básník jako on. Všichni mu viseli na rtech,
kdyţ popisoval příběh muţů, kteří se hrdinně prosekávali pralesy, jeden národ za druhým
sráţeli na kolena a brali si jejich stříbro a ţeny ke svému potěšení. Ty ţeny by sice rád oţelel
a řada šlechticů z jeho druţiny rovněţ, ale to byl jen detail. Konečně se dostali k epizodě,
kdy ghuruma Cortéz zajal císaře podrobeného národa a nařídil mu, ţe má naplnit audienční
sál stříbrem tak vysoko, jak dosáhne mečem.
„Kříţem a ohněm!“ zakřičel nadšeně a jeho druţina pokřik zopakovala.
Rodrige pokračoval, ale císaři utekly myšlenky k jeho plánům. Věděl, ţe šlechta z
provincií ho nechápe. Ve své malosti, svázáni tradicemi a zákony, nebyli sto pochopit jeho
velikost a velikost úkolů, které před něj osud postavil.
Od mala trpěl tím, co mu otec vysvětlil aţ později. Vyrůstal mezi dětmi urozených, které si
hrály s nejrůznějšími zvířaty. Zvířata sama vyhledávala jejich společnost, ale jeho jediného
ignorovala, jako by neexistoval. Nemohlo mu ujít, ţe se mu jeho vrstevníci proto pošklebují,
a to i přesto, ţe jim na radu otce hrdě sdělil, ţe Dar císařů je natolik veliký, ţe umoţňuje se
přátelit pouze s draky a obyčejná zvířata pomíjí.
Jednoho dne našel, nikým neviděn, v koutě zahrady mooka uvězněného za svůj hebký
koţíšek v trní. Nejdřív mu chtěl pomoci, ale kdyţ viděl, jak se od něj tenhle nejoblíbenější
mazlíček dětí, ve strachu odtahuje, sáhl po noţi. Od té chvíle uţ věděl, ţe jeho „dar“ je
skutečně odlišný - měl dar se těšit z bolesti. Zoufalý nářek týraného ţivočicha v něm dokázal
vyvolat extázi a v pozdějším věku zjistil, ţe potěšení z týrání člověka můţe být ještě daleko
příjemnější.
Jeho otec moţná vytušil, co dělá, ale nechtěl to vědět. Vše bylo v pořádku aţ do maléru s
tím pitomým koněm a weirskou čarodějnicí. Toho dne, co jejich hosté v hrůze opustili palác,
mu otec prozradil největší tajemství jejich rodu. Rod Sungů uţ před několika generacemi
ztratil Dar urozených nebo jeho významnou část, schopnost vnímat pocity druhých bytostí a
komunikovat s nimi.
V rodu Sungů, byť se tím na veřejnosti pyšnili, uţ nebyl nikdo, kdo by mohl hovořit s draky
a vést je do bitvy. Nejen to, na základě řádu, který dal říši první chán Tanaka Ghan a jímţ se
říše řídila po více neţ tisíc let, rod Sungů, pokud nemohl postavit do svého čela urozeného
vládnoucího Darem, neměl právo spravovat ani vlastní provincii, natoţ celou říši! „Ať nadále
jsou pověřováni vládou jen ti, jimţ bohové udělili svůj Dar, aby bylo zabráněno krutostem a
nespravedlnostem, k nimţ je lidská povaha, pokud není omezována, náklonná.“ Znělo jedno
ze základních pravidel Kodexu Himeru, na jehoţ základě byli vybíráni dharmové i císaři
předurčení k vládě.
Rod Sungů jiţ vládl Himeru více neţ šest set let! Coţpak měl někdo právo toto
zpochybňovat, na základě zákona sepsaného Ghanim, jehoţ kosti uţ vítr věků rozfoukal na
prach? Ne, to Sungové nesměli připustit!
Proklatí Ghaniové! Do kronik se nikdy nedostal důvod, pro který proti nim pozvedla
Leeah-dha Krvavá své vojsko. Proklatá vědma zjistila pravdu. Ghaniové se svou nečistou
krví se je odváţili soudit. Zcela právem přišli o vládu nad říší a on se doţije toho, ţe přijdou i
o Weiru!
Neměl ten proklatý Dar, který ostatní urozené stejně jen omezoval. K čemu bylo dobré
cítit bolest druhých? Číst jejich emoce? Uměl nahnat hrůzu a zastrašení lidé byli poslušní.
Co víc po nich chtít? Přesto někde v koutku své duše vnímal tento hendikep a obával se
vyzrazení pravého stavu věcí. O to dychtivěji naslouchal příběhům Saavedrů o vládcích
mocných říší, kteří vládli jen díky svému ušlechtilému zrození a přízni Jediného boha.
„Nejvyšší!“ předstoupil před něj důstojník jeho osobní gardy.
„Co chceš!“ osopil se na něj Khan Sun.
„Promiňte, ţe ruším, ale je tu hato Kurahashi-ming a chce s vámi hovořit,“ promluvil
důstojník tlumeně tak, aby jej slyšel jen císař.
„Ať jde dál! Rádi ho tu přivítáme.“
„No …“ důstojník se ošíval. „Rád by s vámi mluvil o samotě. Doporučuji to!“
Císař z jeho výrazu pochopil, ţe bude lepší ţádosti vyhovět.
„Přátelé, bavte se. Vašeho císaře volají povinnosti,“ omluvil se a vydal za důstojníkem.
Před domem, leţela mrtvola gardisty bez hlavy a vedle ní stála postava zahalená v černém
plášti od hlavy k patám.
„Co se stalo?“ chtěl vědět císař.
„Ten muţ zastoupil panu Kurahashimu cestu,“ vysvětlil důstojník.
„Příteli co tě přivádí?“ zavolal císař na svého oblíbence raději z dálky. Nechtěl se k němu
přiblíţit, kdyţ byl v takové náladě. Věděl, ţe dokáţe zabít jen tím, ţe tasí.
Hato si spustil kápi. Na císaře se upřely dvě horečnatě svítící oči. Dříve pravidelnou tvář,
hyzdila mokvající rána na líci, jejíţ okolí přecházelo od temně rudé do ţlutozelené.
Khan Sun vytrhl důstojníkovi z ruky pochodeň a pozdvihl ji, aby se ujistil, ţe před ním
opravdu stojí on.
„Nosítka! Hned!“ štěkl. „Co se stalo?“
„Tady ne. To nesmí nikdo slyšet,“ zašeptal Kurahashi a zimomřivě se zavinul do pláště a
kapuci si natáhl zpět na hlavu.
Císař rozladěně přemýšlel, co se mohlo stát. Po vyřešení problémů s rodem Ghana byl
rozhodnut dosadit Kurahashiho na jejich místo jako protektora. Weira se měla stát zbrojnicí
pro jeho armádu a on tam potřeboval muţe, který vezme provincii pevně do rukou. Za
takového Kurahashiho povaţoval. Aţ dosud!
21. Hato Kurahashi-ming
Císař s odporem hleděl na svého „bývalého“ nejlepšího zabijáka. Tvář měl
nenalíčenou, oděv špinavý a páchl. Povaţoval za drzost, ţe si dovolil před něj
předstoupit v takovém stavu. Během cesty do paláce spolu nehovořili, aţ zde v Malém
přijímacím sále. S netrpělivostí a vzrůstajícím vztekem naslouchal jeho vyprávění.
Kurahashi-ming, vycítil jeho rozpoloţení. „Khane,“ oslovil ho důvěrně a pokusil se ho
vzít za ruku.
„Víš, ţe neúspěch neodpouštím,“ odtáhl se od něj císař. „Tvým úkolem bylo
vyprovokovat dharmu, aby proti vám zasáhl, a ty mi tady vykládáš, ţe jste dostali
nakládačku v hospodské rvačce s nějakým Waorem a bandou „zeměhryzů“. Kdyby
aspoň některý z tvých vojáků zemřel, abych měl záminku poslat tam armádu!“ zuřil Khan
Sun. „Proč jsi tam nevletěl s damary a nesrovnal to se zemí?“
„Chtěl jsem, ale mí muţi odmítli. Nebyli si jisti, jestli je damarové poslechnou, ten
Waor …“
„Dost!“ Císař popadl paličku a udeřil do gongu. Dovnitř vběhli čtyři muţi v uniformách
Vrahů se zakrytými tvářemi.
„Chopte se ho!“
Překvapený Kurahashi uţ nestihl zareagovat. Nejbliţší z muţů ho kopl do hlavy a
druhý do břicha. Otřeseného a krvácejícího ze znovu otevřené rány na tváři jej zvedli na
nohy a zkroutili mu ruce. Okamţitě byl prohledán a odzbrojen.
Do místnosti vešel temusar Hiraga, na tváři měl kuklu stejně jako jeho muţi. Naznačil
úklonu císaři, ale víc neţ o něj, se zajímal o zadrţeného důstojníka Zlaté gardy.
„Dobře,“ pochválil své muţe, „ale jde to líp.“ Prudce švihl rukou a hřbetem pěsti
rozdrtil Kurahashimu nosní přepáţky.
„Teď je to myslím v pořádku,“ poklonil se císaři a zůstal stát vedle zajatce v
očekávání vládcových příkazů.
Císař přistoupil ke gardistovi. Oceňoval Hiragův styl. Nejnebezpečnější šermíř říše
byl, v době kratší, neţ by sfoukl svíčku, proměněn v bezmocnou sténající trosku. Krev z
rozdrceného nosu mu stékala na bradu a prsa, jako by se neměla nikdy zastavit, a v
očích měl jen bolest a strach. Khanovu pozornost upoutal stříbrný kříţ Bratrstva na jeho
prsou.
„Tenhle znak jsi zneuctil!“ Sevřel kříţ v ruce a škubnutím mu ho serval z hrdla. „Pros
bohy Kurahashi, abych tě ještě k něčemu potřeboval!“
Hiraga pokynul rukou a jeho muţi odvlekli gardistu císaři z očí.
„Ještě nějaké příkazy, Nejvyšší?“ Temusar sledoval Khan Suna svýma hadíma
očima. Jeho schopnosti naháněly někdy mladému císaři strach. Co kdyby se jednou
rozhodl odstranit i jeho?
Hiraga by však tím nic nezískal. Uţ tak měl téměř neomezenou moc, kterou jen
nevystavoval na odiv. Temusar klanu Šedivých zmijí mohl mít cokoli, o co by si císaři
řekl, ale jeho poţadavky byly skromné. Stačilo mu jen se plíţit chodbami paláce jako
zlověstný černý stín a nahánět strach kaţdému, koho potkal. Byl odpovědný za císařovu
ochranu a náplň tohoto úkolu si určoval sám. Lidé v paláci často mizeli a císař se po
jejich osudu neptal. O podzemních mučírnách Kruhu smrti se mluvilo jen šeptem, tlusté
zdi z podzemí ţádný nářek nepropustily.
„Ty, co se vrátili s ním, dej zabít,“ nařídil císař, „a chci tady Humuru.“
„Jak si přejete, Nejvyšší,“ uklonil se Hiraga a v příštím okamţiku zmizel, jako by tu
nikdy nebyl, aby vyřešil problém ely, která selhala. Pověst o neporazitelnosti Zlaté gardy
nesměla být narušena. Mladý císař měl uţ odmala Lope-dhaovu školu a ten jej učil, ţe
vladař nesmí podcenit ani ty nejmenší detaily, které by mohly narušit jeho moc nebo se
mohly vyloţit jako projev slabosti.
„Prokletý rod Ghana a prokletá Weira!“ pronesl kletbu, kterou tak často slýchal z úst
svého otce. Odváţili se vztáhnout ruku na jeho Zlatou gardu a musí za to zaplatit!
Nevěřil na náhody. Kurahashi bezpochyby vlezl do léčky, kterou díky své omezenosti
neprohlédl. Kdo za tím byl Hidashi-dha? Ne ten byl příliš mazaný, aby něco takového
podnikl na veřejnosti. To určitě ona, ta vzteklá rudovlasá zrůda! Na její tvář zrůzněnou
nenávistí nezapomněl ani teď po letech. Prokletá čarodějnice zaslouţí zemřít tisícerou
smrtí! Kolik uţ jí je dvacet, dvacet jedna? Pokud se objeví na slavnosti Potvrzení, ţivá z
paláce neodejde. Tu chybu uţ nezopakuje.
„Nejvyšší!?“ dovnitř vstoupil Humura-ghu. Formality omezil jen na minimum. „Co se
stalo, Khan Sune?“
Císař pátravě pohlédl na svého velitele armády. Hatamoto byl z jiného těsta neţ jeho
přátelé z Bratrstva kříţe. Nikdy o císařových rozkazech příliš nepřemýšlel, ale realizoval
je s děsivou účinností. Kde prošli jeho vojáci, tráva nerostla a mrtvé neměl kdo
oplakávat. Zlatá garda i armáda jej povaţovaly za nejvyšší vojenskou autoritu a vojáci jej
slepě poslouchali.
„Co se stalo?“ zopakoval Khan Sun ledově chladným tónem, za kterým se skrýval
vztek. „Jen to, ţe se ela Zlaté nechala v Khaicurao zmlátit a vyhodit z hospody jako
poslední ţebráci. Stáhli ocasy a zdrhli odtud, jak nejrychleji byli schopni, a navíc měli tu
drzost mi přijít na oči.“
„Pane, hned ráno je nechám zbičovat!“
„Aby všichni věděli, jak mizerně vedeš své muţe? Ne, to zařídí Hiraga,“ odmítl císař.
Nedbaje na hrozivé zamračení velitele armády, pokračoval: „Chci, abys dal Weiře lekci,
na kterou nezapomene!“
„Vytáhnu s armádou a nenechám tam kámen na kameni!“
„Já nechci válku s Weirou. V ţádném případě válku, kterou bych začal já. Ještě ne!
Pokud ti to nedošlo, tak se tam nic nestalo,“ odtušil císař.
„Ale vy jste říkal …“
„V Khaicurao se nic nestalo! Mám snad předstoupit před Radu dharmů se stíţností,
ţe moje garda dostala výprask od pár „zeměhryzů“?“
„Ale vy jste …“
„Chci po tobě,“ vyslovoval císař pomalu a zřetelně, „abys poslal do Weiry skvadru
gardy na trestnou výpravu. Tentokrát nechám výběr velitele na tobě, aby ses nemohl
vymlouvat. Oficiálně půjdou do Kharzu, očekávám tam nepokoje.“
„V Kharzu?“ nechápal Humura.
Císař protočil panenky. „Sedláci budou protestovat proti zvýšení daní. Za protesty
budou provokatéři z Weiry.“
„Aha,“ docvaklo to Humurovi.
„Tví lidé nepokoje potlačí a odskočí si z vlastní iniciativy přes hranici. Vůdci
vzbouřenců tam budou hledat úkryt.“
„Co kdyţ na ně Hidashi-dha pošle svou armádu?“
Tahle myšlenka se císaři zalíbila. „To by bylo trestuhodné porušení práva. Nasazení
armády v době míru proti Zlaté gardě, která jen pronásledovala uprchlé nevolníky …“
„Rozkaz, pane. Ještě dnes ráno vyrazí skvadra ze Sudhaicu a do dvaceti dnů bude
nebe nad Weirou krvavé,“ slíbil Humura-ghu.
Císař se nadechl a na chvíli zadrţel dech, aby nevybuchnul. „V Kharzu vypuknou
nepokoje. Ty jsi slyšel, ţe by se tam uţ nyní někdo bouřil?“
„Ne, já…“
„Připrav skvadru se schopným velitelem. Stáhni pár el z jiţního pohraničí a aţ
provedou, co mají, vrátíš je tam zpět. Příkazy jim předáš osobně, aţ ti řeknu.“
Generál sklonil hlavu na znamení, ţe rozumí.
„Jak vypadá situace v Galšaru?“ přešel císař k dalšímu tématu.
„Špatně, Huruni uţ pronikli na třetinu území provincie. Mám tam vyslat pomoc?“
„Co Haong-dha?“
„Bojuje s nimi, ale má málo vojáků a Hurunové mají damary. Myslím, ţe je nejvyšší
čas …“
„Myšlení nech mně, ty jen plň rozkazy a vše bude v pořádku.“
„Jak si přejete, Nejvyšší,“ uklonil se Humura-ghu.
Císař osaměl a povzdechl si nad tíhou vlády. Moţná by se měl ohlédnout po novém
veliteli vojsk? Jeho přátelé, které uţ stačil k armádě usadit, mu sdělovali, jak tupí jsou
jednotliví generálové a zkostnatělý systém velení. Moţná by měl přenechat velení jim?
23. Leea-mina noc
Leea-mi se snaţila soustředit na plamen svíčky. Nikdy by to nepřiznala a nejméně sama
sobě, ale uţírala se ţárlivostí a dosáhnout stavu pro meditaci se jí nedařilo. Tvář Asharty na
noční obloze uţ byla téměř plná a po noci měl přijít den, na který byl svolán Rituál Banta Ró.
Přestoţe byl zorganizován narychlo, dostavili se na Khaicuru téměř všichni místodrţitelé
měst a pevností. Khaicurao bylo plné šlechty a zdaleka ne jen bojovníků xary, xangů byl
nejméně čtyřnásobek.
Kdyţ podstoupila Rituál ona, přijela sotva třetina šlechty, ale teď si všichni pospíšili
podívat, jak obstojí nový khami. Na druhé straně, přítomnost tolika bojovníků mohla vše
ztíţit. Kterýkoli xara mohl být vylosován jako soupeř pro zkoušeného a většina místodrţících
byla mistry v zacházení se zbraněmi. Neušlo jí, ţe otce jejich přítomnost jak těší, tak i
naplňuje starostí.
Ne dost na tom, přijel i její bratranec Hao-ka a přivezl Meiling-xi. Leea-mi neměla tu ţenu
ráda. Drobná xangi jí připomínala pestře zbarvené vodní hady, kteří jak byli krásní, tak byli
smrtelně jedovatí. Dhami nechápala, ţe ţádný z muţů, včetně jejího otce, to nevidí.
Hao-ka dorazil dnešního rána. Byla právě dole na Hlavním nádvoří s Dhanem a
vysvětlovala mu princip slunečních hodin a odměřování času, coţ pořád nechápal. Stáli
spolu na protilehlém konci nádvoří, kdyţ připochodoval malý oddíl vojáků provázejících
nosítka s Hao-kovým znakem. První z nich vystoupila Meiling-xi. Dhane se ji hned, se svou
obvyklou neomaleností hrnul uvítat, ale po xangi vystoupil z nosítek Hao-ka a vzal ji
vlastnicky kolem ramen, coţ jej trochu zarazilo. Místodrţící byl pravý Ghani, vysoký a dobře
stavěný pro boj. Dhanemu se co do postavy a síly plně vyrovnal. Meiling-xi formálně
představila oba muţe, ale od prvního okamţiku bylo zřejmé, ţe nebudou přáteli.
Leea-mi se s bratrancem chladně přivítala. Neměli se rádi, ale vzhledem k tomu, ţe byl
jejím nejbliţším příbuzným, jí nezbývalo neţ se s ním čas od času společensky stýkat. O
čtyři roky starší Hao-ka byl odmalička přesvědčen o své převaze nad ní. Bylo pro něj trpkým
zklamáním, kdyţ ani po dosaţení čtrnáctého roku věku se u něj neprojevil, ani náznak Daru
a to mu znemoţnilo se ucházet o titul khamiho. Ve dvaceti letech mu otec předal velení a
správu nad Khamuaru, třetí nejmocnější pevností Weiry, ale ani to zcela neuspokojilo jeho
ambice.
Khamauru, leţící na řece Ruawě, měla klíčový význam. Kontrolovala lodě připlouvající od
moře s náklady zboţí a střeţila rovinaté území - nejčastější cestu, kterou se v minulosti cizí
armády snaţily proniknout na území Weiry.
Hao-ka poté, co se stal místodrţícím, při svých návštěvách na Khaicuru Leea-mi zcela
neomaleně přehlíţel. Moţná proto, ţe mu přede dvěma roky nevysvětlitelně shořela nosítka
s nevkusně velkým rodovým znakem.
Do mysli jí pronikl závan strachu. Ghira se souţila nejistotou o to, zda její nový pán přeţije
zítřejší den. Leea-mi jí uţ uţ chtěla vyslat konejšivý dotek, ale pak se zatvrdila. Koho si
vybrala, toho má!
Nebyla schopna jí odpustit a to, ţe s ní musela sdílet obytné patro věţe, činilo vše těţším.
Souţití s gaidţinem pod jednou střechou nakonec nebylo tak obtíţné, přesto ţe byla
pohoršena jeho zvykem se obden koupat v teplé vodě. To povaţovala za trestuhodnou
změkčilost. Samozřejmě mu to neopomněla vytknout, ale jeho zvyk tím nezměnila.
Dhane ji nepřestával udivovat, někdy měl otázky hloupější neţ dítě a jindy ji překvapil
hloubkou svých postřehů. Velmi ji pobavil tvrzením, ţe jejich svět je obrovskou koulí a
bohové zjevující se na denní a noční obloze jsou jen kusy skal letící nekonečným prostorem.
Přes všechny logické argumenty, co mu snesla, jej nebyla schopna toho bludu zbavit.
Zaslechla zaklepání na dveře. Tím se obvykle ohlašoval. Co můţe chtít?
„Ať Asharta svítí na tvou cestu, dhami,“ pozdravil ji a v Leea-mi zatrnulo. Tohle oslovení
působilo v jeho ústech nepřístojně důvěrně.
„I na tvoji. Co tě přivádí, gaidţine, krásná Meiling-xi je dnes zaměstnána jinde?“
„Mohla bys mi chvíli číst?“ nezareagoval na její naráţku. Dnes neměl chuť se hádat.
Leea-mi se mu pátravě zahleděla do očí. Zítra moţná zemře; nebýt jeho, uţ by mě ţrali
červi …
Pomalu přikývla. „Můţeš mi podat Modrou kroniku? Dnes jsem s tebou opravdu
nepočítala.“
Daniel přinesl knihu v koţené vazbě s ozdobami z azuritu, popisující posledních tři sta let
historie rodu Ghana. Poloţil ji před Leea-mi a usedl na polštář proti ní. „Bolelo to hodně?“
dotkl se ucha.
Leea-mi si odhrnula vlasy z levé skráně. V malém ušním boltci měla dva rovnoběţné
zářezy s modrými okraji.
„Nesmíš na bolest myslet, jinak zpomalí tvé reakce a můţeš zemřít. Já jsem tenkrát
přesvědčila samu sebe, ţe ty uši nejsou moje a je mi jedno, co mi s nimi dělají,“ úsměv jí
prozářil tvář.
„Můţeš číst?“ poţádal ji znovu. Zavřel oči a začal pomalu pravidelně dýchat, ve snaze se
maximálně soustředit na sdělovaný obsah zápisů v kronice. Díky nim uţ dnes věděl
mnohem víc o Himeru, jeho rodech a především o rodu Ghana. Mnohdy z těch řádků
vyslechl i další sdělení, které nebylo obsaţeno v písmu. Osobnost pisatele. Někdy dokonce
viděl popisované děje. Dvakrát jej to docela vyděsilo.
Nejvíc, kdyţ mu Leea-mi četla o smrti dcery jednoho z dharmů. Viděl dívku spící na loţi a
vraha blíţícího se k ní s dýkou. To vše do takových detailů, ţe by byl schopen toho muţe
poznat, kdyby jej potkal. Leea-mi mu později tvrdila, ţe to není moţné, ale on věděl své.
Tentokrát však nebyl schopen se na obsah textu soustředit. Vnímal Leea-min lehce
zastřený hlas, ale ne obsah. Otevřel oči a díval se na ni, jak mu předčítá. Světlo svíčky na
světlovalo zespodu její tvář, se sprškou pih kolem nosu a jemně vystouplých, lícních
kostech. Vlasy měla teď navečer rozpuštěné a obklopovaly jí obličej v neposlušných vlnách.
Jak můţeš být tak nádherná? pomyslel si.
Trochu se zavrtěla, ale pokračovala ve čtení, z něhoţ neslyšel ani slovo. Zíral jako
uhranutý na její poměrně široké rty, jak se mazlily se slovy, a touţil ochutnat jejich hebkost.
Dhami zrudla. „Ty mě neposloucháš, Dhane,“ vzhlédla k němu vyčítavě. Při střetu jejich
pohledů se mu na okamţik zastavilo srdce, jako uţ několikrát.
„Co tě trápí?“ natáhla ruku a dotkla se ho s nezvykle soucitným výrazem.
„Bojím se, ţe nedokončím nic z toho, co jsem tu začal. Dharma je přesvědčen, ţe císař to
mé hloupé střetnutí s gardou nenechá bez odplaty. Poteče krev!“ Sevřel její ruku ve svých
dlaních. „Nebojím se smrti. Snad stokrát jsem si přál umřít. Ale císařova pomsta padá na
moji hlavu. Kdybych je tenkrát v té taverně nechal na pokoji … a Ghira? Co s ní bude? Tys ji
mou vinou zavrhla.“
Leea-mi vnímala jeho bolest a obavy teď při kontaktu, ještě mnohem intenzivněji, ale
přesto dlaň z jeho sevření neuvolnila.
„Mělas' ve všem pravdu! Jsem jen sobeckej parchant, kterej zkazí, na co sáhne. S Lan to
bylo taky tak.“
„S Lan?“ zeptala se.
„Byl jsem ţenatý - dva měsíce,“ poznamenal trpce. „Asi jeden a půl ašrenu. Ale to by tě
určitě nezajímalo.“
Její pohled ho přiměl, aby pokračoval. Dhami, odloţila svou věčnou najeţenost vůči němu
a on měl pocit, ţe má vedle sebe přítelkyni, které můţe říct všechno na světě.
„Poznal jsem ji úplně náhodou, byla studentkou medicíny. Léčitelství, po vašem, z rodiny
bohatého vietnamského obchodníka, ale to jsem v té době ještě nevěděl. Měla nádherné
oči, tak jako …“ nedokončil, ale i tak pochopila, ţe ten kompliment byl určen jí.
„Nebyla z tvojí kasty?“ zeptala se, aby zakryla rozpaky a zorientovala v příběhu.
„To nebyla,“ přiznal Daniel. „Jen jsme na sebe pohlédli, tak jsme věděli, ţe k sobě
patříme. Scházeli jsme se tajně, aby o tom její rodina nevěděla. Byla jiţ zaslíbena jinému
muţi. Pro jejího otce jsem byl jen cizák, bez majetku. Neměl jsem jí co dát, kromě své lásky.
Ale udělal bych pro ni všechno na světě!“
„Já vím, Dhane,“ kývla Lea-mi a začala se ztrácet v pohledu jeho očí. Cítila, jak je pro něj
důleţité, ţe jí to vypráví. Moţná byla dokonce první, komu se svěřil. Uţ v začátku příběhu
cítila tragédii. Jak jinak mohl dopadnout příběh dvou lidí, kteří se pro citové vzplanutí rozhodli
porušit starobylý řád? Leea-mi před sebou viděla půvabnou usměvavou dívku staré rasy v
nezvyklých šatech, jak se s mladým cizincem něţně líbá. Dhaneho tvář se tou vzpomínkou
změnila, byla citlivější, ne s tím obvyklým cynickým úsměškem, zlehčujícím vše včetně sebe.
„Byl jsem strašně sobecký,“ pokračoval ve svém vyprávění, jako by to bylo něco, co musí
dostat ven. „Chtěl jsem ji jen pro sebe. Utekli jsme spolu a tajně se vzali. Byla tak šťastná a
já taky.“
„Věřím,“ zašeptala Leea-mi a chápala tu dívku, i kdyţ věděla, ţe se nezachovala správně.
„Nemohli jsme jeden bez druhého být, ale já musel pracovat, abych nás uţivil. Našel jsem
si práci v jednom z uranových dolů, daleko od místa, kde ţila její rodina. Po práci mi chodila
naproti. Měli jsme malý pronajatý byt a v něm zpočátku jen koberec.“
Leea-mi mu tiskla ruku. Cítila, jak je v téhle chvíli strašně daleko, co do místa i času. V
místě, kde část jeho uţ zůstala navěky uvězněna, ve světě, který částečně znala ze svých
snů. Záchvěv bolesti spojený se vzpomínkou jí prošlehl vědomím.
„Té poslední noci, po odpolední směně, mě čekala u šachty. Bylo krásně. Hvězdy zářily a
nám se nechtělo domů do našeho malého podnájmu.“ Zaujat vyprávěním nevědomky sevřel
Leea-mi ruku, aţ ji to zabolelo. „Vystopovali nás. Přijeli ve dvou černých autech. Poslal je
muţ, kterému byla zaslíbena. Bylo jich šest, měli noţe a ţelezné tyče.“
Leea-mi se zjevila před očima temná ulička a tváře útočníků, jak vyskakují z podivných
černých nosítek na kolech.
„Bránil jsem ji, dokud jsem byl schopen. Zranili mě a já zůstal leţet. Snaţili se ji odtáhnout
do auta, a kdyţ se vzpírala, jeden ji bodl. Pak ji nechali být. Umřela mi v náručí.“ Danielovi
vhrkly do očí slzy.
„Byla to moje vina. Měl jsem ji nechat … Jak jsi říkala, ničemu nerozumím a ubliţuji všem
kolem sebe.“
„Neměla jsem pravdu,“ zašeptala Leea-mi a její oči se naplnily slzami sdílenou bolestí.
Naklonila se k němu a políbila ho na ústa.
Dotek jejích rtů, slaných slzami, Daniela překvapil, i kdyţ po něm podvědomě touţil
dlouho. Jejich rty se váhavě setkaly, jako by se vzájemně jen ochutnávaly, ale pak došlo
mezi nimi k explozi citů, kdy se ztratili, jeden v druhém. Kdyţ byl Daniel schopen zase
alespoň částečně normálně vnímat, našel Leea-mi leţet na sobě.
„Miluji tě!“ zašeptal, kdyţ se jejich ústa na okamţik rozpojila.
„Nevěřím ti, gaidţine.“ Dýchala zrychleně, ale stále mu hladově vracela jeho polibky a
vloţila do toho i svoje zuby. Snad pět minut se jen líbali se stále se zvyšující intenzitou. Slzy
byly zapomenuty, i kdyţ jí ještě nestačily oschnout, ale jejich těla chtěla víc.
„Nekousej!“ odtáhl se od ní, ale ona se jen hrdelně zasmála a rychle mu rozvazovala
pásek kimona.
„Nedělej to. Nedokáţu se ovládnout,“ zrazoval ji, se zbytky soudnosti.
„Tak se neovládej!“ vyzvala jej. Zabořila tvář do chloupků na hrudi a znovu ho začala
kousat. Měla jen lehký hedvábný ţupan určený ke spaní, a kdyţ jí jej rozevřel, byla hned
přístupná jeho dotekům.
Neměla nijak velká ňadra, ale přesto jej pohled na jejich něţné růţové hroty vzrušil na
nejvyšší míru. Uvěznil bliţší z nich v ústech, sál jej jemně a podstatně jemněji neţ ona, jí
dával pocítit svoje zuby. Prohýbala se při těch dotecích jako luk a nehty mu drásala ramena
a záda. Zbavil ji kalhot. Jen na okamţik stačil spatřit rudý trojúhelník chloupků na jejím
podbřišku, neţ si sám stáhl kalhoty a přitiskl se pohlavím k jejímu klínu. Nebyla ještě úplně
připravená, ale nechtěla čekat. Jejich spojení je bolelo oba. Byla panna, jak si uvědomil,
kdyţ do ní vstoupil, ale to uţ bylo pozdě a ona mu stejně nedala šanci se stáhnout zpět.
Zabořil prsty do jejích vlasů, mimoděk se dotýkajíc jejích poznamenaných uší. Líbal jí
zlehka na rty a ona mu odpovídala stejně.
„Proč to chceš?“ ptal se jí mezi polibky.
„Proto!“ zašeptala vášnivě a vyrazila boky proti němu. Teď uţ byla připravena a jejich
spojení přešlo z bolestivých pocitů do absolutní rozkoše. Uţ po pěti minutách oba téměř
současně dospěli k vyvrcholení.
„Nechtěl jsem tak rychle,“ zalitoval Daniel.
„Ale já ano,“ zašeptala sobecky a znovu ho začala kousat do rtů.
Milování s ní připomínalo mazlení s divokou kočkou. Všechno chtěla hned a rychle,
nedávajíc mu čas si jejich spojení vychutnat. Měl pocit, jako by s ní byl ve vichřici. Poté co ji
podruhé naplnil, se od něj odkulila a sáhla po svém ţupanu.
„Ještě ne,“ zaprotestoval.
„Ale ano!“ poloţila mu prst na ústa, a i kdyţ si natáhla ţupan, nechala ho necudně
rozevřený, dopřávajíc si jeho obdivný pohled na něţná intimní místa.
„Teď půjdeš spát!“ řekla tónem nepřipouštějícím diskusi. Poloţila mu ruku na čelo, ale on
ji vzal do svých dlaní, stáhl níţ a líbal její dlaň. Vzájemné doteky byly pro oba mnohem
vzrušivější, protoţe současně s pocity svými, vnímali i pocity toho druhého. I přes rozkoš,
kterou jí působil, se mu vymkla a znovu poloţila dlaň na jeho čelo. „Teď půjdeš spát!“
zopakovala.
„Proč, to …“ nedomluvil a usnul. Jeho dech se zklidnil a začal pravidelně oddechovat.
„Musíš spát, Dhani, abys byl silný. Abys zítra přeţil,“ zašeptala. Něţně ho přikryla
pokrývkami a ulehla po jeho boku připravena střeţit jeho spánek.
Aţ teď si uvědomila, ţe během milování nijak nepomyslela na to, aby odstínila své pocity,
takţe její Stráţkyně část její extáze proţily s ní, a to včetně Ghiry. „Můţeš jít spát, já uţ ho
ohlídám,“ ujistila ji.
„Ať tě Sardu spálí! Táhni do třetího pekla!“ Odpověděla jí bývalá Stráţkyně.
„Ty první, zrádkyně!“ opověděla jí. „Je jen můj!“ přehodila si nohu přes Danielova bedra a
přimkla se k němu úţeji. Poprvé vychutnávala přítomnost muţe, kterého si přivlastnila. Bylo
to příjemné a dalo by se na to zvyknout.
24. Rituál Banta Ró
Uzavřené nádvoří bylo plné. Pro dharmu, místodrţící a hosty bylo vztyčeno menší
pódium. Ostatní xarové seděli přímo na zemi na rohoţích, které si přinesli. Mimořádného
stejně jako Velkého rituálu měl právo se zúčastnit kaţdý xara a z těch, co byli v pevnosti i ve
městě, své právo, jak se zdálo, vyuţil kaţdý.
Na čestném místě seděl kupec Teku-cua s Waši-cu, která chovala v náruči dítě, o kterém
uţ všichni věděli, ţe je khamiho přijatým synem.
Po levici dharmy zaujala místo Leea-mi oděná ve slavnostním kimonu s vlasy skrytými
pod stříbrnou síťkou. Zatím se marně snaţila uklidnit svůj srdeční tep a její otec, jak cítila, na
tom nebyl lépe.
Daniel byl připraven. Seděl na patách na rohoţi ve středu nádvoří v pozici „wu“,
pravidelně oddychoval a snaţil se soustředit pouze na jediné - nádech nosem a výdech ústy.
Před sebou měl vyrovnány zbraně, v jejichţ uţívání měl prokázat svou dovednost. Luk se
šípy, válečnou sekyru, dvě dýky sai a hůl. Pro rituál mu Benjiro předal jednoduchý oděv z
bílé bavlny připomínající, sportovní uniformy, které na Zemi pouţívali adepti bojových umění
karate nebo takewonda - široké kalhoty ke kotníkům a kabátec, jehoţ cípy se přehnuly přes
sebe a stáhly úzkým opaskem rovněţ bílé barvy. Navenek působil Daniel klidně a sebejistě,
coţ došlo uznání přítomných bojovníků, ale jeho klid nebyl tak dokonalý, jak se zdálo.
Leea-mi ve snaze Dhanemu pomoci se mu pokusila „přiblíţit“. Zvolila stejný rytmus dechu
jako on, aby k němu pronikla, ale nečekaně dosáhla víc - na chvíli vstoupila do jeho
představ, které mu táhly hlavou. Nemyslel na nadcházející zkoušku. Myslel na ni.
Viděla samu sebe v jeho vzpomínkách, jak se usmívá i jak se s ním miluje. V jeho
představách jí vlasy plály kolem tváře tisíci rudými plaménky, oči zářily, jako dvě zelené
hvězdy a její pleť i postava byly naprosto dokonalé. Leea-mi překvapeně vydechla a spojení
se přerušilo.
Na okraji jejího svědomí ji hlodala myšlenka, ţe to, co se včera stalo mezi ní a Dhanem,
bylo zneuţitím jeho slabosti, a i kdyţ toho zavile odmítala litovat, nebyla si jistá, jestli by
nestrávil noc raději s obratnější a jistě půvabnější Meiling-xi. Nebo dokonce s Ghirou, která
se mnohem víc přibliţovala ideálu krásy Staré rasy, svou ţenštější postavou, pravidelnými
rysy se šikmýma očima, nemluvě uţ o dokonale rovných a černých vlasech hrajících občas
do modra. Je moţné, aby mohla být v Dhaneho očích tak krásná?
Hidashi-dha se zvedl ze svého místa a dal pokyn mistru Benjirovi. Oba společně přešli k
Danielovi a postavili se za něj.
„Já, xara Hidashi-dha, dharma Weiry vám představuji zde přítomného adepta, svého syna
khamiho Dhane wato Tekuchi-ghua te Ghana. Ţádám vás o jeho připuštění k rituálu, který
rozhodne, zda je hoden titulu xary.“
„Přijímáme!“ zahřmělo z téměř pěti set hrdel k vycházející Rawat.
Hlavu kupeckého rodu Singhů Teku-cuu při tom zvolání zamrazilo, nikdy si neuměl
představit, ţe se zúčastní přijímacího rituálu bojovníků xary, o kterém kolovala spousta
pověstí. Vstup sem jim zajistil dharma osobně, on a jeho dcera - malého Dhane-raa
nevyjímaje - byli jedinými účastníky rituálu mezi přihlíţejícími, bez titulu xary.
Byl hrdý na svého nového člena rodiny. Poté co mu dcera sdělila, kdo jí zachránil ţivot a
dostaly se k němu informace o tom, jak mladý khami vyhnal z města Zlatou gardu,
zareagoval rychle a rozhodně. Vybral si stranu v budoucím konfliktu, protoţe ti, kteří
zůstanou mezi mlýnskými kameny, budou rozdrceni. Mladý ctiţádostivý Khan Sun se čím
dál víc projevoval jako šílenec, který hrozil zničit vše, co budovaly generace jeho předků.
Pokud ho mohl někdo zastavit, tak jedině rod Ghana a Weirská bojovná šlechta.
„Ať ti ţehnají bohové, Dhane, a stojí při tobě v dnešním těţkém dni!“ modlil se za otce
svého vnuka. Malý Dhane-ra dobře prospíval. Bylo to ţivé a vitální dítě a nepochyboval, ţe
se doţije dospělosti. Rovněţ byla šance, aby si po svém adoptivním otci mohl nárokovat titul
xanga, coţ mohlo mít pro jejich rod v budoucnu dalekosáhlé důsledky.
„Představuji vám khamiho Dhane wato Tekuchi-ghua te Ghana,“ promluvil zvučným
hlasem Benjiro-ka, „kterého jsem osobně připravil pro rituál Banta Ró. Je obeznámen s
kodexem xary, způsoby boje se zbraněmi i bez nich. Pokud bude při dnešní zkoušce zraněn
nebo zabit, jeho krev nepadá na ničí hlavu. Ať jej Sardu přijme.“
„Asharte y Sardu!“ zahřmělo mu v odpověď z ochozů.
„Ať předstoupí ti, které los vybral, aby s adeptem změřili síly,“ vyhlásil Benjiro-ka. Před
shromáţdění se postavili tři muţi, jedna ţena a sloţili poklonu směrem k dharmovi, který
opět zaujal místo na piedestalu. Kaţdý z nich nesl zbraň odpovídající jedné z těch, co před
Danielem leţely.
Z muţů si Daniel pamatoval pouze padesátníka, v bohatě zdobené zbroji nesoucího
sekyru, byl mu představen jako jeden z důleţitých místodrţících. Ţenu se sai poznal uţ z
dálky, byla to Stráţkyně Ogama-ki! Mimoděk ho zasvědily uši. Jejich vztah nikdy nestál za
moc, ale od doby, co Ghira „přešla“ k němu, jej nenáviděla.
Muţi a Stráţkyně poklekli do řady proti Danielovi a on se jim obřadně, stále ještě vsedě,
poklonil. „Děkuji, ţe mi věnujete svůj čas, a pokud zjistíte, ţe nejsem hoden stát se
bojovníkem, vezměte si můj ţivot.“
„Ať se naplní Sardova vůle!“ opětovali jeho poklonu.
„Staniţ se!“ potvrdili přítomní xarové.
„Zadrţte!“ z místa se zvedl Leea-min bratranec. „Já, xara Hao-ka, místodrţící pevnosti
Khamauru a řádný člen rodu Ghana, vyzývám tohoto přivandrovalce na boj s meči!
Zpochybňuji jeho právo nazývat se Ghanim a ve jménu Sardu to dokáţu!“ Hao-ka dokončil
své prohlášení a drze se obrátil na dharmu.
Hidashi-dha ho zlobně přejel pohledem: „Na tvém místě bych se Sardy nedovolával.
Zvlášť kdyţ ti na krku visí znamení kříţe!“
Hao-ka si podvědomě sáhl na hruď, kde pod oděvem skutečně skrýval znamení
Jediného, ale pak si uvědomil, ţe se nechal nachytat, a tvář mu zrudla vztekem.
„Chci souboj a jako xara mám právo adepta vyzvat!“ zakřičel chraplavě.
„Jak si přeješ. Výzva je přijata!“ vyhlásil dharma.
„Staniţ se!“ potvrdilo shromáţdění.
Hao-ka se vrátil na své místo na pódiu, kde usedl na polštář vedle Meiling-xi, která kývla
nepatrně hlavou.
Z bojovníků vybraných losem, zůstal ve středu kruhu pouze jediný muţ. Daniel i on vstali
a chopili se luků. Kaţdý měl tři šípy, xara s rudými pery a Daniel s bílými.
Kruh bojovníků se rozevřel a odkryl výhled na dva oválné terče stojící v polovině nádvoří
asi padesát metrů od místa, kde stáli. Terčovnice byly na dřevěném stojanu, upletené ze
slámy. Vlastní terč tvořil pruh látky se soustřednými kruţnicemi. Středem byl na dlaň široký
rudý kruh obklopený černým pruhem o průměru asi čtyřiceti centimetrů. Benjiro-ka jim ukázal
na linii označenou řadou kamenů, za kterou se oba postavili.
„Na tuhle vzdálenost střílí děti. Mám snad soupeřit s dítětem? Odneste ty terče na konec
nádvoří,“ nařídil xara s lukem.
Benjiro-ka pokynul dvěma pomocníkům a ti přenesli terče. Sám zůstal stát tři kroky od
terčů a dal znamení pozdviţenou paţí.
Xara vyslal své tři šípy rychle, téměř bez míření, na cíl. Poté velitelsky kývl na Daniela,
aby jej následoval, ke kontrole zásahů.
Jeden šíp byl v rudém středu, druhý těsně na jeho okraji a třetí dva palce od něj v
černém pruhu.
„Pokud bude tvůj šíp mimo černé pole, odevzdáš mi svůj ţivot!“ vyhlásil xara tak, aby jej
všichni slyšeli, evidentně pyšný na přesnost svých zásahů.
„Staniţ se!“ zahučeli bojovníci.
S tím papouškováním mi uţ lezou na nervy! pomyslel si Daniel a nepřátelsky si přeměřil
xaru s lukem. To se ti to vytahuje. Ty to cvičíš celej ţivot a já sotva dva měsíce.
Vrátili se do výchozí pozice. Daniel sáhl po prvním šípu. Xara se postavil za něj, odloţil
luk a vytasil meč.
„Nesnáším, kdyţ mi někdo dejchá na záda!“ zaprotestoval Daniel, ale bojovník se ani
nepohnul.
„Nerozptyluj se, Dhane, pravidelně dýchej a soustřeď se,“ napomenul ho přenosem
Benjiro-ka.
Rudý střed byl na tuto vzdálenost sotva rozeznatelnou tečkou. Daniel zamířil, jak nejlépe
dokázal a vypustil šíp.
Střela zasáhla terč, ale mimo střed a na tuto vzdálenost nebylo moţno určit, jestli je uvnitř
nebo vně černého. Xara za jeho zády pozdvihl meč a on se neubránil tomu, aby nestáhl
hlavu mezi ramena.
„Černé pole!“ zakřičel Benjiro-ka, stojící v blízkosti terče
Daniel si vydechl a snaţil se vzpomenout na vše, co ho učila Wakira-ki. Byl slabý vítr, ale
na tuhle vzdálenost se jiţ projevoval a jeho to málem stálo ţivot. Mířil na střed a to nebylo
dobře. Druhý šíp zamířil na levý okraj terče, počítal s tím, ţe ho vítr opět zanese stranou ke
středu, kam potřebuje. Vypustil jej a se zatajeným dechem sledoval jeho dráhu.
Tenhle zásah byl lepší, blízko rudého středu.
„Černé pole,“ potvrdil Benjiro-ka podruhé.
Daniel napnul luk potřetí, ale v tom přišel větrný poryv. Vítr změnil směr a zesílil. Cítil, jak
se jej zmocňuje panika. Kam teď mířit? Rozklepaly se mu ruce, a tak raději sklonil luk dolů.
Zopakoval to podruhé s výsledkem ještě horším. Ruce se mu třásly a pot mu stékal do očí.
Xara za jeho zády čekal trpělivě jako smrt. Mine a zasvištění čepele moţná ani neuslyší.
„Klid, Dhane, mysli jen na cíl. Ty to dokáţeš. Miluji tě,“ pocítil uklidňující dotek Leea-miny
mysli. Ohlédl se po ní. Její rudé vlasy zářily mezi ostatními jako maják. Sňala si z vlasů síťku
a tentokrát to nebyla provokace, jako ve Velkém sále, kdyţ roztříštila okno. Věděl, ţe to
udělala pro něj.
Zvedl luk, s větší jistotou a soustředil se jen na cestu šípu k cíli, a vypustil jej z luku.
Současně s jeho dopadem do rudého středu se k jeho tváři přiblíţila čepel meče a pravým
uchem mu projela bolest.
Xara uţ se zbraní zpět v pochvě jej obešel a s úsměvem ho pevně objal.
„Luk je tvou zbraní!“ vyhlásil hlasitě, aby jej všichni slyšeli. A uţ tišeji pro něj dodal: „Jsem
Kogure-ka te Mahe, drţitel tvrze Ghaz. Pokud půjdeš do boje, nalezneš mě po svém boku.“
Ucho Daniela pálilo a na bílé kimono mu odkapávala krev.
„Můj meč je tvým,“ uklonil se Daniel a podal muţi ruku na potvrzení spojenectví a
Závazku.
„Dobře, Dhane,“ chválil jej Benjiro-ka, zatímco mu do zraněného ucha vtíral modrou
hlinku, která navţdy viditelně označí ránu na boltci.
Následovala ukázka boje s holí a po něm se sekyrou, ve kterém se mu podařilo soupeře
odzbrojit. Xarové ocenili jeho výkon rytmickými údery pěsti do dlaně. Soupeřův meč mu
poznačil dosud neporušený boltec. Uţ krvácel z obou uší na bílý úbor, ve kterém bojoval.
Dharma proţíval kaţdý úspěch i zakolísání spolu se svým novým synem. Vše
neprobíhalo tak, jak by chtěl, ale tohle byl Rituál a Sardu, kterého se xarové dovolávali, sám
určoval, komu dovolí v rituálu uspět a kdo vykročí na Cestu k němu. Nemohlo mu ujít, jak
Leea-mi visí na Dhanem celou dobu očima. Z počátku si myslel, ţe se dostavila jen z
povinnosti, ale bylo za tím víc. Celá jako by se rozsvítila. Odloţila obvyklou rezervovanost a
nechával své pocity zrcadlit ve tváři. Dokonce jej tentokrát ani nepopouzelo, ţe odkryla
vlasy, a uvědomil si s překvapením, ţe Dhaneho názor, ţe je krásná, je pravdivý. Byla jiná
neţ ostatní, ale teď, kdyţ jí svítily oči a tváře hořely vzrušením, působila velice přitaţlivě a
zaregistroval, ţe i mnozí z místodrţících na ni pohlíţejí se zájmem a obdivem.
„To tvoje doporučení myslet si, ţe ty uši nejsou moje, moc nefunguje,“ postěţoval si
Daniel k Leea-mi přenosem. V průběhu zkoušky zjistil, ţe s ní můţe komunikovat stejně
snadno jako se svými Stráţci, přestoţe neprošli iniciací „pouta“.
„Nech těch hloupých řečí a soustřeď se na Ogamu. Nic ti nedaruje.“
Skutečně. Ogama-ki jiţ přicházela, v kaţdé ruce jednu ze svých sají. Dýky svými
záštitami protaţenými ve směru ostří, připomínaly trojzubce - dokázaly zachytit čepel meče a
méně kvalitní zbraň zlomit. Ostří dýky mělo délku kolem čtyřiceti centimetrů.
Tohle byla tradiční záloţní zbraň Stráţců, kteří většinou nenosili štíty a hrdě o sobě
prohlašovali, ţe jejich těla jsou štítem jejich pána. Daniel doufal, ţe je Ogama nezkusí pouţít
jako vrhací zbraň. Boj se sekyrou jej stál dost sil a ještě teď se po něm vydýchával.
Stráţkyně zaujala bojový postoj, se sai vystrčenými před sebou. Tentokrát neměla
tradiční zbroj a její tělo bylo nechráněné stejně jako jeho, ale to jen znamenalo, ţe bude
rychlejší. Pomalu začali proti sobě krouţit.
Ghiru bolelo srdce, kdyţ viděla ty dva bojovat. „Nenech se zabít, Dhane,“ vyslala k němu
svou prosbu.
Dýky v rukou Ogamy vytvářely smrtící trajektorie, ale jemu se je zatím dařilo odráţet. Měl
nečekanou výhodu, to ona jej učila se sai zacházet, takţe její styl boje mu byl důvěrně
známý. Věděl, ţe jen bránit se nestačí, ale neuměl si představit, ţe by ji skutečně bodnul.
„To s Ghirou mě mrzí,“ oslovil ji, kdyţ na okamţik polevila ve svých útocích a oba lapali po
dechu.
„Nemluv a bojuj, zloději! Ukradls' Ghiře srdce a teď to zkoušíš s mou paní … To ti
nedovolím!“ Zaútočila a on jen taktak uhnul ostří, které mu prosvištělo kolem hrdla.
„Mrcho!“
Ztratil trpělivost. Udělal klamavý výpad, a kdyţ se pokusila zasáhnout zdánlivě
nechráněný bok, nastavil svou zbraň proti její. Dýky o sebe třeskly a záštity se propletly.
Vyuţil své větší síly a vyrval jí zbraň z ruky.
Ogama zbledla a odskočila od něj.
„Tohle není konec. Já tě dostanu!“ syčela. Podle pravidel rituálu mohla a měla souboj
ukončit, ale neudělala to. Nahrbila se, začala krouţit kolem něj a přehazovala si zbývající sai
z ruky do ruky, aby mu ztíţila odhad, ze které strany zaútočí.
„Abys neřekla, ţe nebojuju fér …“ odhodil jednu ze svých zbraní. Mezi shromáţděnými to
vyvolalo zašumění údivu.
„Já se z tebe zblázním, Dhane!“ Hidashi-dha si vloţil hlavu do dlaní.
„Ty nafoukaný zirgu!“ zaječela Ogama, Danielovo gesto povaţovala za další uráţku.
Opravdový xara, by se nevzdal výhody, na to bylo přeţití, příliš váţnou záleţitostí. Jejich
zbraně se znovu zaklesly jako předtím. Tentokrát se Daniel nepokusil Stráţkyni odzbrojit, ale
volnou pěstí ji vší silou udeřil do boku. Bylo slyšet, jak jí prasklo ţebro. Ogama-ki se zlomila v
pase. Do očí jí vhrkly slzy. Přes všechen výcvik, bylo ţenské tělo křehčí neţ muţské a on
navíc váţil téměř dvakrát tolik co ona.
„Sorry, řekla sis o to,“ Daniel ustoupil, aby jí dal čas se vzpamatovat. „Uţ toho nech!“
Stráţkyně se nevzdávala. Ztratila část své rychlosti, ale nenávist ji drţela na nohou,
přestoţe se chvílemi chytala za bok.
Průběh souboje začínal mezi bojovníky xary vyvolávat nespokojenost. Stráţkyně měla
uznat, ţe adept zvládl zbraň a ne s ním bojovat na ţivot a na smrt.
„Ogamo, dost!“ nařídila jí Leea-mi, ale Stráţkyně uzavřela svou mysl. S posledními zbytky
sil se vrhla na Daniela a uţ bez toho, ţe by se kryla, jen slepě bodala před sebe. Zasáhla
jeho rameno, dlouhé ostří mu prošlo svalem. Vytrhla zbraň s odhodláním jej další ranou
dorazit, ale on stačil uhnout a podrazil jí nohy.
Upadla a on na ni skočil. Obkročmo ji zasedl, kolenem znehybnil ozbrojenou ruku a hrot
své sai jí přitiskl pod bradu.
„Nebojuj se mnou. Nechci ti ublíţit,“ ţádal ji.
Ogamu opustily síly a oči se jí zalily slzami. Téměř se nevzpírala, kdyţ jí vypáčil zbraň z
dlaně, odhodil sai stranou a ji samotnou nechal leţet. Vstal a čekal. Ztěţka se zvedla na
všechny čtyři. Bolest v boku ji bodala jako nůţ. Jediným jejím zadostiučiněním bylo, ţe rána,
kterou mu zasadila, silně krvácela. Ohlédla se po leţící sai.
„Dokonči obřad,“ zarazil ji příkaz její paní. „Pokud ho ještě jednou napadneš, zřeknu se
tě!“
Ogama-ki přešla k místu, kde nechala meč, vytáhla jej z pochvy a přistoupila k Danielovi.
V jeho očích si přečetla, ţe jí nevěří. Bylo tak snadné říznout, níţ do odkrytého hrdla.
Zastyděla se. Uvědomila si, ţe svým chováním poskvrňuje posvátnost Rituálu. Opatrně, ne
víc neţ musela, jej řízla do ucha.
Schovala meč a symbolicky jej objala. „Sai je tvou zbraní. V boji mě najdeš po svém
boku,“ slíbila a myslela to váţně, i kdyţ mu neodpustila.
„Říkalas', ţe ho trénovali jen dva ašreny?“ sykl vztekle Hao-ka k Meiling. „Moţná má
starej pravdu a ten chlap je skutečně Ghani.“
„Co na tom záleţí! Chceš tu vládnout, nebo poslouchat?“ šeptla tiše xangi a nenápadně
mu podsunula malou dýku v černém lakovaném pouzdře. „Stačí, kdyţ jej škrábneš hrotem.
Hlavně mu pak rychle utni hlavu, neţ mu zčerná jazyk.“
„To je proti kodexu!“
„Oheň a kříţ!“ připomněla mu.
„Oheň a kříţ,“ Hao-ka nenápadně převzal dýku a skryl ji v rukávu kimona.
„Teď je řada na mě!“ vstoupil na volnou plochu nádvoří. Nechtěl dát soupeři čas k
odpočinku, rozhodnutý vyuţít kaţdé moţné výhody.
„Bojovat s ţenskou by ti šlo, ale teď to můţeš vyzkoušet s chlapem, přivandrovalče!“
Dharma povstal ze svého místa. „Khami Dhane, jiţ prokázal, ţe je hoden Cesty xary. Náš
rod není tak velký, abychom mohli mezi sebou vést spory Hao-ko. Weira vás potřebuje oba.
Jako hlava rodu tě ţádám, abys vzal svou výzvu zpět.“
Místodrţící jej ignoroval, vytasil meč a obrátil se ke shromáţdění.
„Na smrt!“ vyhlásil sveřepě.
Většina přítomných xarů mlčela, jen tu a tam někdo potvrdil výzvu. Dharma se mlčky
posadil zpět.
„Na smrt!“ zopakoval Hao-ka vzdorně.
Benjiro-ka podal Danielovi Kurahashiho meč. „Nedej mu šanci uplatnit techniku a
neprotahuj to, je odpočatý.“
Dharma se mračil jako noc. Zranění na khamiho levém rameni vypadalo ošklivě,
potřebovalo ovázat, ale adeptu kromě ošetření řezů v ušních boltcích, nesměla být, aţ do
konce rituálu, poskytnuta pomoc. Hao-ka byl dobrý a nebezpečný šermíř, proti kterému by
měl Daniel málo šancí i za příznivějších okolností.
Od svých zvědů věděl, ţe jeho synovec začal nosit znamení kříţe. Dosud byl ochoten,
synovcovo napodobování floutků ze Sundhaicu, brát jako mladický výstřelek, ale tahle výzva
byla nejen snahou o likvidaci moţného nástupce, ale i přímým útokem na jeho autoritu.
Útokem o to horším, ţe pocházel od vlastní krve. Za tím mohlo být jediné - zrada. Pokud
Hao-ka Dhaneho zabije, bude jeho dalším krokem zpochybnění Hidashi-dhaovy soudnosti a
práva vládnout Weiře.
Pokynem ruky si přivolal správce pevnosti Temuči-ku a prohodil s ním pár vět. Hao-ka se
mýlil, pokud si myslel, ţe můţe vystoupit proti němu a odejít z Khaicuru ţivý. Bývalý Stráţce
jeho příkazy akceptoval bez toho, ţe by dal najevo překvapení.
Dharma zařídil, co mohl a nyní uţ vše bylo v rukou těch, kteří jediní mohli ovlivňovat
osudy smrtelníků. „Sardu, pomoz mu,“ prosil Rudého boha a nebyl sám. Teku-cua obracel v
ruce modlicí kameny a Leea-mi prováděla sloţité dechové cvičení pro hlubší koncentraci.
Dharma obrátil pozornost zpět ke khamimu. Hao-ka zaujal dokonalý šermířský střeh se
zbraní pozdviţenou nad hlavou a připravenou k úderu. Dhane šel k němu s mečem ledabyle
v ruce a pohvizdoval si - zlozvyk, který na něm Hidashimu dost vadil. Zastavil se čtyři kroky
od Hao-ky a pozdvihl meč do úrovně pasu.
„Tak pojď, dárečku,“ vyzval ho a ušklíbl se.
Hao-ka se nejdřív nepohnul. Hidashi-dha jej samozřejmě chápal. Synovec stál v dokonale
vyváţeném střehu připraven přijmout útok nebo naopak, zaútočit kterýmkoli směrem a byl by
hloupý, kdyby střeh bez důvodu opouštěl.
Kdyţ se jeho soupeř nehýbal, Daniel sklonil meč. „Já mám čas,“ začal si zase výsměšně
pohvizdovat.
Hao-ka zbrunátněl v obličeji. „Bojuj, zbabělče!“
„Tos mě jako chtěl urazit? Zrovna ty?“ ušklíbl se Daniel a ledabyle se opřel o meč, jako o
hůl.
Hidashi-dha viděl, jak Hao-ka ztratil nervy a ve snaze potrestat drzouna se na něj rozběhl.
Ve chvíli, kdy se měli střetnout, však Dhane vykryl úder mečem, uhnul stranou a z otočky
kopnul soupeře tak tvrdě do boku, ţe jen hekl. Pak uţ mu nedal šanci se vzpamatovat.
Zasypal místodrţícího údery meče, které ten jen stěţí vykrýval, a současně na něj vedl útoky
svýma nohama, kde zasahoval kopy jeho tělo i nohy a zvlášť mu útočil na kolena.
„Výborně, Dhane!“ zakřičel Hidashi-dha. Začal tlouct pěstí do otevřené dlaně a jeho
rytmus převzalo i shromáţdění.
„Zřejmě ti tady moc nefandí!“ vysmíval se Daniel soupeři, který čím dál víc ztrácel půdu
pod nohama.
„Nebojuješ čestně!“ zasupěl Hao-ka.
„O tom si můţeš po zápase promluvit s Benjirem. On mě ujišťoval, ţe správným
kopancem nic nepokazím.“ Dalším kopem podsekl soupeři nohy, srazil jej na záda a zápěstí
ozbrojené ruky mu přišlápl k zemi.
„Pusť zbraň!“ nařídil. Přiloţil hrot meče na Hao-kovo hrdlo. Hrůza v soupeřových očích jej
zaskočila. Snad si nemyslí, ţe ho chci doopravdy zabít? Odkopl zbraň, kterou Hao-ka
upustil.
„Meiling-xi si klidně nech. Já ti do zelí nepolezu,“ ujistil jej a stáhl se.
Leea-mi nevěřícně zírala, jak Dhane nechává bratrance leţet a obrací se k němu zády.
On snad vůbec nepochopil, ţe tenhle souboj musí skončit smrtí jednoho z nich?
Hao-ka se zvedl a v ruce se mu zaleskla dýka. „Dhane, za tebou!“ zakřičela Leea-mi a
promítla mu do mozku, obraz útočícího bratrance.
Daniel uţ stačil jen přetočit meč a bodnout jím za sebe. Ten pohyb byla reakce jeho
podvědomí, zakotvená z generací šermířů, přeţívajících v něm díky Sdílení. Dlouhá čepel
téměř bez odporu projela Hao-kovi hrudníkem, ale nezastavila jej. Jen vybičovala jeho
úpornou snahu dosáhnout na Daniela čepelí krátké dýky. Rozťal mu rukáv a rozmáchl se k
další ráně.
Daniel se obrátil tváří k němu a jeho ruce, surově účelným pohybem, otočily mečem v
ráně a škubly jím nahoru. Meč přeťal dvě nebo tři ţebra a zařízl se do srdce soupeře.
Místodrţící Khamauru xara Hao-ka te Ghani klesl na kolena a dýka mu vypadla z ruky. Prsty
podvědomě sevřel ostří meče vězící mu v hrudi. Pořezal si je aţ na kosti, ale bolest uţ
nevnímal.
Daniel pustil meč a nechal muţovo tělo klesnout na udusanou hlínu. Nenáviděl instinkty,
kterými jej obdarovali. Chtělo se mu zvracet. Tohle uţ nebyla hra! Právě zabil člověka!
Příbuzného Leea-mi, který mu měl za zlé jen tu pletku s Meiling-xi. Za tohle ţádná ţenská
nestojí! Já nechtěl! Ohlédl se po xangi, ale na svém místě uţ neseděla.
Kolem zněl jásot a bojovníci xary tloukli pochvalně pěstmi do dlaní, ale on se jako vítěz
necítil. Věděl, ţe pohled Hao-kových očí, kdy v něm nenávist vystřídal strach a poznání
blíţící se smrti, nezapomene do konce ţivota.
25. Prosté písmo
Rituál byl zakončen velkolepou oslavou, ze které si Daniel pamatoval jen určité
fragmenty. Příšerně se opil, ale jak se zdálo, nikomu to nevadilo a nijak neubralo na
zásadním faktu, ţe se z něj stal xara. Naštěstí si jako khami Weiry nemusel ke jménu připojit
koncovku „ka“, která by mu v kombinaci s první části jména zněla směšně. I kdyţ, asi jen
jemu.
Na souboj s místodrţícím Khamauru se snaţil zapomenout. Ve dne se mu to celkem
dařilo, horší byly noci, kdy ve svých snech proţíval vše znovu a znovu. S Meiling-xi uţ se
nesetkal. Opustila pevnost bez rozloučení a on byl rád, ţe nemusí čelit jejímu smutku nad
tím, ţe zabil muţe, na kterém jí záleţelo.
Tak trochu počítal s tím, ţe se jeho ţivot nyní výrazně změní. Byl přece šlechtic - xara a
khami - oficiálně syn vládce provincie. Očekával zábavy typu turnajů, hostin a lovů - takovou
nějakou měl představu o ţivotě na Evropských středověkých dvorech, s nimiţ zdejší svět,
díky jeho technické úrovni, srovnával. V tomhle směru ho však Weira zklamala. Jak mu bylo
řečeno, lovem zvířat se zde zabývali jen lovci Zavrţených stojících nejníţe na společenském
ţebříčku a s něčím jako turnaje neztráceli xarové čas. Příleţitostí vyzkoušet si dovednost v
uţívání zbraní bylo víc neţ dost. Weira byla na své východní hranici v permanentní válce s
bojovnými kmeny Urtů, obývajících pustiny za ní.
Přesto si Daniel na nudu stěţovat nemohl. Dharma mu dal pouze dva dny, aby si trochu
uţil rozmazlování ze strany Leea-mi. Třetího dne ráno ho nechal předvolat a od té doby mu
plánoval čas.
Kasta učenců Li nosila fialová kimona a klobouky se symbolem stylizovaného oka. Jejich
hlavním Starším v Khaicurao byl Meom-li waru Thana-li. Starší svým vzhledem odpovídal
běţným standardům své kasty: měl vyholenou hlavu a ušní lalůčky protaţené díky těţkým
náušnicím aţ k ramenům, jen byl hubenější neţ většina učenců.
Dharma pokynul svým hostům, aby usedli na polštáře proti jeho piedestalu.
„Pozval jsem vás, protoţe khami Dhane měl zajímavý sen. Bohové mu vnukli myšlenku,
jak jednoduchým způsobem psát a předávat zprávy. Jsem přesvědčen, ţe pokud tohle
vnuknutí správně vyuţijeme, můţe nám zásadním způsobem napomoci při správě provincie.
Synu, máš slovo.“
„Starší,“ Daniel se zdvořile oběma muţům uklonil a po nezbytných formalitách, přešel
rovnou k věci. „Kaţdé slovo lze znázornit několika málo znaky vyjadřujícími, jak se vyslovuje,
a totéţ lze vyjádřit zvukovými nebo světelnými signály,“ začal jim Daniel vysvětlovat principy
latinky a z ní vycházející morseovky.
Po dobu jeho výkladu měl Demu řadu dotazů, zatímco učený Meom-li se jen, s lehce
pobaveným výrazem převahy, usmíval.
„Chci po vás, váţený Starší,“ obrátil se dharma na představeného učenců, „aby vaše
kasta připravila písmo podle khamiho návrhu a soustavu světelných a zvukových signálů,
které by je mohly zastoupit. Kolik budete potřebovat času?“
„Dva dny, ctihodnosti, určitě budou stačit, abychom vše potřebné vyhledali v archivech.“
„V archivech?“ podivil se Daniel.
„Všechno uţ tu jednou bylo, khami. Lidské vědění se ubírá v kruhu,“ odtušil Meom-li
nevzrušeně a dotkl se jedné ze svých náušnic. „Sice jsem neměl moţnost se připravit, ale
podle mých vědomostí, byla tato primitivní forma - „Prosté písmo“ - pouţívána přibliţně v
letech 2850 aţ 3100 starého letopočtu, neţ ji kasta Li zavrhla jako nevhodnou. Světelné
předávání zpráv pomocí zrcadel a ohně pouţívali rovněţ navigátoři korábů Staré rasy v
době Vylodění, neţ bylo zapomenuto.“
Daniel na něj zíral tak zmateně, ţe si vyslouţil další výklad, od téhle chodící encyklopedie.
„Dovolte, khami, abych vám trochu připomněl historii,“ uklonil se Meom-li a mentorským
tónem začal přednášet: „Po Vylodění v následujících dvou stech letech většina navigátorů
padla v bojích nebo zahynula. Jejich učení o světelných signálech zemřelo spolu s nimi.
Spousta vědomostí byla zapomenuta. Jak dokládají záznamy a nákresy v našich archivech,
například dnešní lodě zdaleka nedosahují kvality těch, na kterých připlula Stará rasa,“
pokýval Meom-li spokojeně hlavou.
„Jak můţe být zapomenuto něco, o čem máte záznamy? Ty mi tu říkáš, ţe stavíte horší
lodě jen proto, ţe jste pár set let válčili a zřejmě vám spolu s navigátory vyhynuli i stavitelé
lodí? Co je to za nesmysl?!“ Daniel zvýšil hlas a nedbal výstraţného znamení ze strany
dharmy. „Jestli máte zapsány postupy, proč jste nezajistili, aby je stavitelé znovu získali? K
čemu jsou potom ty vaše slavné archivy?!“
Meom-li potemněl ve tváři a probodl ho pohledem.
„My jsme Stráţci vědění! Kaţdá kasta musí jít svou vlastní cestou! Bohové dávají i berou
a my se neprotivíme jejich vůli. Dost na tom, ţe naši učitelé vyučují znalosti Vznešeného
písma!“
„Jen šlechtu a důstojníky a za pěkný peníze, jak jsem slyšel,“ štěkl Daniel.
„Znalost písma není pro kaţdého! Ani přístup k moudrosti předků. Jak by to vypadalo,
kdyby v našich knihovnách mohl číst kaţdý sedlák? Naše poezie, literatura a filozofické statě
jsou určeny pouze těm, kteří je dokáţí ocenit. Coţ často nejsou ani muţi meče!“
„Dost!“ zasáhl Dharma a zarazil hádku, do které se chystal zapojit i Demu.
„Omluvte, Starší, mého syna. Jeho mládí mu občas není dobrým rádcem. Je trochu příliš
vznětlivý, ale doufám, ţe vy mu svým příkladem pomůţete najít správnou cestu.“ Hidashidha poloţil svoji ruku na Danielovu v uklidňujícím gestu; cítil, ţe mladý muţ je připraven
vybuchnout a jeho nálada ovlivňuje i přítomné. Sám ještě nebyl svědkem toho, ţe by opatrný
Meom-li, tak prudce zareagoval. „Starší,“ obrátil se tentokrát na něj: „nařizuji vám zajistit
vyučování, jak Prostého písma, tak signalizace v kastě rolníků. Tato vědomost byla znovu
objevena mým synem a bylo by zbytečné vytvářet nové znaky, pokud se staré dochovaly.“
Ignoroval učencův nespokojený výraz a obrátil se na Demuu.
„Vy vyberete tři sta svých lidí, kteří budou schopni se rychle naučit nové poznatky. Poté co
budou vyškoleni, se rozejdou po provincii a budou učit další. Je to jasné?“
„Právo vyučovat má pouze naše kasta!“ namítl Meom-li.
„Ne znalosti, které jsou tajnými učeními a kastovními dovednostmi,“ neakceptoval jeho
námitku dharma. „Prosté písmo a signalizace, k nim budou od dnešního dne patřit. Uděluji
selské kastě ve Weiře toto privilegium.“
„Udělám, co si přejete ctihodnosti. Vyberu ty nejlepší,“ přislíbil Demu.
„Na nic nečekej,“ propustil ho dharma.
„Starší,“ obrátil se dharma znovu na učence, který se zvedl se zachmuřenou tváří.
„Jak si přejete, ctihodnosti, dám příkazy,“ uklonil se Meom-li, ale místo k odchodu se
obrátil na Daniela. „Můţete mi, khami, říct z jakých podkladů jste ty vědomosti získal? Snad
ne mezi woorly?“ potměšile si ho změřil zpod víček šikmých očí.
„Divil byste se, co se dá pochytit po lesích. Teď mě tak napadá, co takhle knihtisk?“
odpověděl mu Daniel stejně jízlivým tónem. „Slyšel jsem, ţe ztrácíte spoustu času
přepisováním starých textů. Můţu vám poradit, jak za den vyrobit stovky totoţných svitků.
Stačí si jen odlít znaky, načernit je tuší a …“
„Myslím, ţe uţ jsme pracovali dost, Dhane,“ zvedl se ze svého místa dharma. „Jiţ vás
nechci zdrţovat, Starší.“
„To nebylo moudré, Dhane,“ pokáral ho Hidashi-dha, poté co se učenec vzdálil. „Dřív neţ
vejdeš do sporu se zástupci kasty, měl bys uváţit, zda předmět sporu za to stojí.
Nezapomínej na to, ţe kasta Li vysílá své učitele ke všem významných rodům. Mnohé znají
a mnohé dokáţí ovlivnit. Nepodceňuj je.“
Daniel na pokárání neopověděl. Dharma chvíli čekal na jeho reakci, a kdyţ se jí nedočkal,
povzdychl si. „Poţádal jsem pana Ishira-ghuu, aby vybral někoho ze svých zkušených
velitelů, aby tě učil vojenským dovednostem. Přes svou zaneprázdněnost se hatamoto
rozhodl, ţe se ti bude věnovat osobně. Doufám, ţe si té cti budeš váţit a budeš se chovat
uváţlivěji neţ dnes.“
Na základě nákresů dodaných kastou Li, byli kováři v pevnosti pověřeni výrobou
kovových zrcadel k předávání zpráv ve dne a zařízení, s jejichţ pomocí se po rozdělání
ohně daly předávat zprávy i v noci. Stráţní věţe v okolí Khaicuru se po uplynutí dvou ašů
rozzářily světelnými záblesky.
26. Zrození z nenávisti
Daniel si nebyl jistý svým vztahem k dharmovi. Pokud byli mezi čtyřma očima, opouštěl
Hidashi-dha svou oficiální pózu a choval se k němu, jako ke skutečnému synovi. Často jej
tak i oslovil, ale Daniel jej zřídka nazval otcem. Většinou dával přednost oslovení „dharu“,
zatímco v případě kupce Teku-cuy, který se stal oficiálně jeho dalším blízkým příbuzným,
uţíval formálního oslovení, otče, bez problémů.
Daniel vlastního otce nikdy nepoznal. Vyrostl v dětském domově, matka ho chodila
navštěvovat o jeho narozeninách a před Vánocemi. Od té doby tato dvě výročí nenáviděl.
Její návštěvy mu sice nepřinesly nic dobrého, ale zato znemoţnily adopci do normální
rodiny. Pokaţdé, kdyţ za ním přišla, táhl z ní levný alkohol s pachem cigaret. V prvních
letech jej s pláčem objímala a slibovala, ţe si ho uţ brzy vezme domů. S přibývajícím věkem
mu došlo, ţe od té ţeny nemůţe nic očekávat, a o desátých narozeninách jí řekl, ţe uţ
nechce, aby za ním chodila.
Byla z toho scéna, kdy mu nadávala do nevděčných parchantů. Dokonce ho i zfackovala,
ale dosáhla jen toho, ţe na ni křičel, aby šla pryč. Vychovatelka přiběhla ve chvíli, kdy na něj
vzala ţidli.
Přesto o Vánocích přišla znovu a o dalších narozeninách zas. Uţ s ní nemluvil, po celou
dobu návštěvy mlčel, ale to jí vůbec nevadilo vést své monology. Poprvé se něco dozvěděl o
otci, dokonce mu ukázala špinavou obálku s cizokrajnou známkou a pomačkanou,
slepovanou fotografii vysokého muţe ve výsadkářských maskáčích. V jedné ruce měl
samopal a druhou drţel kolem nahých ramen usmívající se hezkou černošku, s tělem
ovinutým pruhem pestré látky.
„Tohle mi poslal z Konga s pár posranejma dolarama. Dezertoval a tý černý děvce nejspíš
udělal parchanta. Radši umřel, neţ aby na tebe platil! Dobře si ho prohlídni, seš celej po
něm. Skončíš jako on! Chcípneš jako opuštěnej prašivej pes a nikdo pro tebe neuroní ani
slzu.“
Patnácté narozeniny Daniel ještě slavil v dětském domově. Bylo to v červnu. Po
prázdninách měl nastoupit do hornického učiliště. Byl připraven matce říct, ţe uţ má právo
rozhodovat sám o sobě a ţe ji do konce ţivota nechce vidět.
Neviděl. Den strávený v nervózním očekávání přešel do noci a ona poprvé nepřišla.
Za tři dny mu vychovatel přišel říct, ţe matčino tělo našli v řece. Pocit úlevy se nedostavil.
Od té doby ji cítil za svými zády, jak čeká, kdy se naplní její proroctví. Jejího ducha viděl
zrcadlit se ve tvářích spousty ţen, které prošly jeho ţivotem. ‚Pastičky‘ - jedinou ochranou
bylo nepouštět si je příliš blízko a nedovolit jim, aby mu ukradly duši.
Dharma přehodnotil svůj názor na vyuţití koní. Souhlasil s tím, aby začali cvičit koně pro
jízdu, a zaujala ho i myšlenka bojových vozů. O tom, ţe by koně tahali náklady, však nechtěl
ani slyšet.
Zákonodárství Weiry fungovalo jednoduše. Dle závaţnosti provinění byla uţívána jen
poměrně omezená škála trestů: ztráta majetku, vyhnanství, veřejné bičování, poprava a
výjimečně zmrzačení. Odsouzení k nevolnictví na určitou dobu, kde pro muţe práce tahače
byla jednou z mála forem dlouhodobých trestů jeho ekvivalentem pro ţeny byla sběračka.
Mimo Weiru však byli lidé odsuzování k nevolnictví i na neomezenou dobu. Od otroctví se
to lišilo jen tím, ţe potomci nevolníků byli svobodní a potomci otroků zůstávali zase otroky.
Provincie Weira a Kharzu byly v rámci říše Himeru jediné, které otroctví neuznávaly.
Kdyţ Daniel hovořil s dharmou o instituci vězení, nechápal Hidashi-dha, proč by měl
provinilcům zajišťovat bydlení, stravu a ještě pouţívat vojáky na to, aby je střeţili. Výkon
práva tu existoval v několika úrovních. Nejvyšším zákonodárcem i soudcem byl dharma
osobně a nápomocný mu byl Sbor soudců, které jmenoval, sídlící na Khaicurao a jehoţ
členové byli vysíláni do měst provincie, aby dohlíţeli na výkon práva a dodrţování zákonů.
Své pravomoci měli místodrţící měst a pevností. Pak tu byla šlechta, která vládla na svých
lénech. Jednotlivé kasty si určovaly vlastní tribunály, které mohly odsoudit k různým
sankcím, z nichţ nejhorší bylo vyloučení. Kaţdý příslušník kasty měl právo se dovolávat
ochrany nebo pomoci u Starších své kasty a ti mohli stíţnost přednést Sboru soudců. Jen
jeden článek společnosti této ochraně nepodléhal - Zavrţení.
Daniel byl překvapen, kdyţ se poprvé s těmito lidmi setkal. Procházeli městem v dlouhých
koţešinových oděvech a lidé je obcházeli, jako by byli prašiví. Zavrţení byli zbytkem
původního obyvatelstva, které se nesmísilo s dobyvateli. Nesměli vlastnit půdu a zákony
ochraňující jiné, se na ně nevztahovaly. Jejich hlavním zdrojem obţivy byla stáda jaků, která
pásli v končinách, na které si nikdo nedělal nárok a v menší míře pěstování plodin pro vlastní
potřebu. Lovci Zavrţených rovněţ prodávali koţešiny ulovených divokých zvířat, coţ byl ve
Weiře a nejen v ní poměrně vzácný artikl.
--S Leea-mi po večerech pokračovali ve čtení kronik. Od urozeného se očekávalo, ţe bude
znát historii svého rodu. Těch svazků bylo šest a Leea-mi pro něj udělala určitý výběr. První
kronika začínala v období před tisíci lety a popisovala příchod Staré rasy na tento svět. Byla
psána se značným časovým odstupem, takţe bylo těţké rozlišit mýty a skutečnost. Podle
nich se z vůle Sardy v západním moři za obrovské bouře objevila flotila tisíců lodí s
posádkami sloţenými z vojáků cizího světa. Původně invazní flotila a loďstvo obránců, které
ji mělo odrazit. Jejich velitelé, kdyţ zjistili, ţe se nachází pod cizím nebem, v blízkosti
neznámého kontinentu, uzavřeli spojenectví a invazní flotila naplnila své poslání jinak, neţ
se očekávalo. Začalo pověstné Vylodění, od kterého Himeru počítalo svůj letopočet.
Dobyvatelé se smísili s původním obyvatelstvem, které je vítalo ve víře, ţe je seslal Sardu na
pomoc proti Urtům. Příchozí skutečně Urty vytlačili na jejich současné hranice, ale aţ po té
co si místní podmanili. Zákonitě došlo i ke střetům mezi dobyvateli samými a z úspěšných
vojenských velitelů se stali zakladatelé dnešních vládnoucích rodů.
Spolu s kaţdodenní četbou se prohlubovaly Danielovy znalosti o Weiře a říši Himeru, jejíţ
historie byla s rodem Ghana úzce spjata. Kdyţ si četli o prvních chánech - název jejich rodu
byl vlastně odvozen od tohoto titulu, zajímalo Daniela, proč ztratili vládu nad říší. Ze strany
dhami se mu dostalo odpovědi, ţe to byla Sardova vůle, ale on o tom chtěl vědět víc.
Hidashi-dha přijal Daniela ve své soukromé zahradě na vrcholu hlavní věţe. Bylo to místo
určené ke klidnému rozjímání, jehoţ srdce tvořil vzdušný vyřezávaný altán s malým
oltáříčkem zasvěcený předkům. Stranou od něj byla ze stříbra odlitá socha jaguára, která v
tlapách drţela nádobu s popelem dhary, jejíţ jméno nemělo být vyslovováno.
„Nepřekvapuje mě, Leea-mi s tebou nechce hovořit o konci vlády Ghaniů nad Himeru.
Osobně se jí to dotýká,“ pohlédl váţně na Daniela Hidashi-dha. „Budiţ. Dřív nebo později se
to stejně dovíš nebo ti někdo předhodí, ţe krev Ghaniů není čistá.“
Hidashi-dha poslal sluţebnou pro konvici s tanxou, coţ vţdy znamenalo delší vyprávění.
Daniel si jiţ tento nápoj oblíbil. Chutí se nejvíc přibliţoval kakau, jen byl o něco pálivější.
Zatímco čaj pily všechny vrstvy Weiry, tanxa byla vyhrazena těm zámoţnějším, protoţe její
boby se dováţely ze zámoří a nebyly právě laciné.
„Moţná sis všiml, ţe já, o dhami nemluvě, se lišíme od Staré rasy, přestoţe jsme urození.
Za to můţe chán Hanoru Ghan. Nejsme na něj pyšní. Kdyţ sem přišli dobyvatelé, tak podle
kronik mezi nimi nebylo víc neţ tisíc ţen jejich rasy a tak brali si ţeny místních. Část
původního obyvatelstva - říkali si Čistí - se však se Starou rasou nikdy nesmísila. Jejich ţeny
volily raději smrt, neţ by donosily děti vetřelců. Vládu nad kmeny a rody Čistých měly
kněţky, kterým říkali Vědmy. Kněţky měly ‚dar‘ podobný Daru urozených, ale i další
schopnosti, jimiţ urození obdařeni nebyli, mezi jiným předvídat budoucnost.“ Dharma se na
chvíli odmlčel a zahleděl se na svůj piedestal, jako by na něm hledal stopy dávných dějů.
„Hanoru Ghan nebyl ani dobrý člověk, ani vládce. Pozice rodu Ghana za jeho vlády jiţ
nebyla tak pevná jako dřív a on dostal nápad, ţe pokud by se jeho krev smísila s krví vědmy,
jeho potomci by mohli získat výhodu proti ostatním urozeným. Vyslal své vojáky stíhat Čisté
po lesích. Dlouho byli neúspěšní, kněţky jim unikaly. Nechal mučit kaţdého Čistého, kterého
chytili, aţ někdo z mučených promluvil. Chán se dozvěděl, ţe v lesích řeky Ogawy je Sardův
chrám, který vystavěli První. Ty to znáš místo, Dhane. Tenkrát věděla Stará rasa málo o
těchhle věcech a ani dnes nevíme o moc víc. S příchodem Sardu se měl v chrámu konat
náboţenský obřad vedený vědmou nazývanou Kněţka Brány.
Chán nechal místo obklíčit vojáky, a kdyţ měl jistotu, ţe je kněţka mezi Čistými, dal povel
k útoku! Myslím, ţe se Hanoru Ghan musel zbláznit. Udělal něco, čeho se nedopustil nikdy
ţádný z urozených. Nechal pobít všechny Čisté, vědmu znásilnil a potom ještě několikrát,
dokud neotěhotněla.“ Dharma sáhl třesoucí se rukou po šálku tanxy. „Kněţka Brány se
chtěla zabít, ale chán to nedovolil. Nechal ji střeţit po dobu osmi ašrenů, dokud mu
neporodila chlapce. V den porodu proklela jej i jeho potomky a věštila, ţe s příchodem ţeny
s rudými vlasy rod Ghana vymře. Chán ji zabil,“ dokončil Hidashi-dha. „Nechal její tělo přes
noc vystavit na pohřební hranici, ale ráno na ní leţel mrtvý jaguár.“
„Nejspíš ho tam někdo podstrčil,“ navrhl Daniel. „Bojíte se, ţe Leea-mi je ta, se kterou má
vymřít rod Ghana?“
„Uţ nám k tomu moc nechybí.“
„Co bylo s chánem?“
„Doţil se slušného věku, ale pro něj to byl spíše trest. Do dvou let zemřeli všichni jeho
potomci, kromě dítěte, které zplodil s vědmou. Poté co se vzdal vlády, jeho syn nebyl Radou
dharmů potvrzen a říše Himeru se padesát let zmítala ve válkách mezi urozenými.“
„..a zvítězil rod Sungů se svými draky,“ doplnil Daniel. „To s těmi draky je pravda? Připadá
mi to jako pohádka.“
„Píšou to naše kroniky,“ kývl dharma, „ale nejspíš uţ vymřeli; dlouho je nikdo neviděl a
proti Krvavé nebojovali. Chci, aby sis uvědomil jedno,“ pohlédl naléhavě Danielovi do očí.
„My všichni jsme potomky Hanoruvými a Kněţky Brány, byli jsme zrozeni z nenávisti. Mysli
na to, kdyţ tě bude něco svádět ke zlému. Oba jsou teď v tobě, stejně jako ve mně.“
Chvíli oba mlčeli, neţ dharma opět promluvil. „Jen Sardu zná naše cesty. Moţná jsi přišel,
abys zlomil kletbu té, které bylo ublíţeno. Jsi Ghani, ale nejsi pokrevním potomkem našeho
posledního chána.“
„Bohové mají smysl pro ironii, dharu. Moţná i já byl zrozen z nenávisti,“ poznamenal
Daniel s myšlenkou na matku.
27. Rekruti
Daniel dostal od dhami vzácný dar - „nebeské zrcadlo.“ Jednalo se o nepravidelnou
plochu připomínající velký střep nazlátlé barvy. Byl zasazený do stříbrného rámu a
zprostředkoval dokonalý odraz. Himeřané byli mizerní skláři a vytvořit čirou, dokonale rovnou
plochu, bylo nad jejich síly. Běţně pouţívanými zrcadly byly vyleštěné plochy ze zlata nebo
stříbra podle majetnosti uţivatele. Tohle bylo něco jiného. Lesklá plocha nebyla sklem a
nešla rýpat noţem. Kdyţ se ptal na původ zrcadla, dhami mu řekla, ţe podobné střepy zlaté
barvy občas vyplavily mořské vlny a o jejich původu existovala řada legend spojujících je s
takzvanými „hadími“ lidmi.
Daniel měl po dlouhé době moţnost pohlédnout sám sobě do očí. Z lesklé plochy na něj
zíral cizinec aţ znepokojivě zapadající do zdejšího prostředí. Tvář měl hubenější a kolem očí
mu přibyly vrásky. Snědou tvář s vysedlými lícními kostmi doplňoval krátký udrţovaný
plnovous. Vlasy uţ mu odrostly k ramenům, na to, aby si je mohl začít splétat do zde
obvyklého copu, byly ještě krátké, ale uţ je musel nosit sepnuté čelenkou z prouţku kůţe.
Jizvy v ušních boltcích zdůrazněné modrou hlinkou se uţ slušně zahojily.
V době, kdy ho Benjiro-ka trénoval na Rituál, zhubl o více neţ patnáct kilo, teď se
postupně začal vracet ke své dřívější hmotnosti kolem stovky kilogramů. Jeho tělo se měnilo
v houţevnatý kompaktní celek a v boji se zbraněmi i bez nich byl stále rychlejší.
Uvědomil si, ţe je tu jiţ déle neţ čtyři ašreny zdejšího času. Vedra se začínala zmírňovat
a bylo příjemněji. Většina polí byla znovu osázena teplomilnými rostlinami, které měly v
následující fázi léta, vydat druhou úrodu.
Dharma se průběţně nechával od hatamota Ishiro-ghuy informovat o pokrocích, které
pod jeho vedením dělal jeho nový syn a nemusel mít Dar, aby ze strohých hlášení vycítil, ţe
si ti dva do oka nepadli.
Hatamoto byl přísný učitel trpící naprostou absencí smyslu pro humor. Pokud Daniel
udělal nějaký ţertík, nejenţe nevyvolal úsměv na jeho kamenné tváři, ale dosáhl jen toho, ţe
opakoval znovu a ještě podrobněji poslední probíranou látku, jako by měl před sebou
absolutního pitomce.
Ishira-ghua svou výuku začal od pevnosti Khaicuru. Daniel musel poznat a pochopit
kaţdý její obranný prvek a poté po něm velitel armády ţádal, aby nalezl způsob, jak ho
překonat. Po čtrnácti dnech uţ měl Daniel pocit, ţe v něm kaţdý detail opevnění vyvolává
totální odpor, ale kupodivu se zdálo, ţe jím navrhovaná řešení začínají velitele vojska
zajímat.
Následovalo období modelářství, kdy musel zhotovovat nejdřív nákresy a pak i funkční
modely katapultů, obléhacích věţí a dalších dobývacích zařízení. Aby toho neměl málo,
přidal mu Ishira na večery trénink v místní kartografii.
Znalosti nezbytné pro čtení a vytváření map, patřily k dovednostem vojenské kasty Wa.
Zatímco u prostých vojáků se očekávala schopnost mapy číst, vyšší důstojníci je museli být
schopni sami vytvářet. Daniel dostal za úkol zmapovat asi tříkilometrový úsek řeky Ogawy v
blízkosti pevnosti. Musel se naučit pracovat s přístroji určenými k mapování terénu. Za
vydatné Ghiřiny pomoci to nakonec zvládl. Nejjednodušší se ukázalo být určování výšky
pomocí barometru. Určení polohy, propočtem pozice Rawat na obloze a časového údaje, uţ
bylo obtíţnější. Výsledkem společného osmidenního úsilí byla mapa, kterou od něj Ishiroghua převzal, pečlivě prostudoval a s hodnocením „uspokojivé“ spálil. V pevnosti a ještě na
dvou utajených místech Weiry byly umístěny pečlivě střeţené mapové archivy, určené pro
potřeby armády a soudců řešících majetková práva. Drţení map v téhle společnosti nebylo
zdaleka formální záleţitostí a v případě návštěvníků Weiry, pokud by u nich byly nalezeny
mapy bez řádného označení a povolení k uţívání, bylo nejmírnějším trestem propadení
majetku a vypovězení z provincie.
Po kartografii přišel na řadu systém a vojenský řád Weirské pravidelné armády, činnosti
za pochodu, řešení zásobování a desítky dalších věcí, které Ishira-ghua povaţoval za
nezbytné. Ne vţdy se mu mohl věnovat osobně a v tom případě se Danielovy výuky ujímal
některý z jeho zástupců nebo niţších velitelů. Hatamoto přísně kontroloval úroveň nabytých
vědomostí a zadával mu úkoly navíc, pokud nebyl spokojen. Několikrát z jeho strany padla
otázka, jak si Wakira-ki vede při přípravě jeho druţiny a neodpustil si pár nelichotivých
poznámek k hraničářským oddílům a jejich důstojníkům.
Mladá důstojnice několikrát poţádala o setkání, aby Daniela seznámila s nejnutnějším,
ohledně náboru nováčků, náklady na jejich vybavení a ubytování. Seiko důvěřoval a volbu
její osoby vítal. Neuměl si představit, ţe by byl nucen komunikovat s některým z důstojníků,
kteří se zhusta tvářili, jako kdyby spolkli meč, a svoje podřízené honili jako psy. Na podobné
chování byl alergický z doby, kdy sám musel na vojně slouţit. Výcvik prodělal u
průzkumníků, kde se vojna zase tak moc „neţrala“, ale stejně jeho vztah k “oficírům“ byl
touto zkušeností poznamenán.
Daniel se o detaily náboru do své druţiny nezajímal, ale i tak se k němu dostala řada
stíţností od rodin odmítnutých kandidátů, které odmítal řešit a mnohdy jim i věřit.
Štíhlá hraničářka, jak se zdálo, osobně prováděla výběr kaţdého kandidáta. Pokud Daniel
očekával, ţe bude liberálním velitelem, těţko se mohl více mýlit. Rekruti museli plnit její
příkazy bez ohledu na rod, kastu nebo pohlaví. Z doslechu se dozvěděl, jak je po tři dny
nechala s minimem potravy a vody prohlubovat pevnostní příkop, osazovat ho zašpičatělými
kůly a ty, kteří jiţ nebyli schopni pracovat, nemilosrdně posílala pryč jako nevyhovující. Podle
posledních údajů, které mu předloţila, se za období jediného ašrenu z původního počtu více
neţ osmi set rekrutů, jejich počet zredukoval ke dvěma stům.
Benjiro-ka s Ghirou dbali na to, aby neustával ve výcviku se zbraněmi. Většinou si ho
jeden nebo druhý vzali po ránu do parády, sotva vstal, pokud je nevystřídala Leea-mi, která
svůj den zahajovala podobným způsobem.
Daniel se snaţil trávit s dhami kaţdou volnou chvíli, kterou mu ponechali. Poţádal ji o
pomoc s výcvikem koní a ona se do toho s nadšením pustila. Nebylo to snadné. Daniel
nechal podle svých návrhů zhotovit uzdy a sedla. Zjistil, ţe věci zdánlivě samozřejmé a
jasné si vyţadují spoustu důmyslu a přemýšlení. Naštěstí Madru-movi stačilo řadu věcí jen
naznačit a sám uţ nacházel řešení.
Během třech ašů měli potřebnou výstroj pro deset koní a mohli je začít zvykat na sedlo.
Leea-mi první nezdary nedokázaly odradit a díky jejímu „daru“ šlo vše snadněji. Daniel
obdivoval, jak se i ten nejvzpurnější hřebec po jejím boku choval jako beránek.
Nejvíc námitek proti tomuto způsobu přepravy měl Benjiro-ka, ale kdyţ párkrát zkoušel
běţet vedle koní, rezignoval a s hudráním snášel nepohodlí v sedle.
Na jedné z vyjíţděk potkali rekruty, jak se vracejí z výcviku v lesích. Jejich řady opět
prořídly. Khaicuru jich před deseti dny opouštělo kolem osmdesáti. Teď, jak viděl, se jich
vracela sotva polovina a on jen doufal, ţe seiko odpadlé nenechává zakopávat u cesty.
Rekruti měli na sobě vybavení částečně vlastní, částečně posbírané z přebytků
hraničářských oddílů. Správce pevnosti Tekuči-ka nepovaţoval za nutné v této fázi výběru
rekruty vybavovat novou výstrojí. Kaţdý měl temně zelený gibuši a pevné koţené boty. Svou
výbavu na pobyt v lesích si nesli na zádech v tornách, kterým říkali šuba. Běţnou „šubu“
tvořil tři lokty dlouhý a loket a půl široký pruh kůţe černého jaka nezbavený srsti, na kterém
byly připevněny popruhy k nesení na ramennou a k upevnění kolem pasu. Na noc si
hraničář rozkládal šubu pod sebe jako podloţku izolující ho od chladu a ve vlhkém terénu ji
bylo moţno zavěsit mezi dva stromy jako nepříliš pohodlné visuté lůţko.
Základní výbava hraničáře sestávala ze silné houně na spaní, celty chránící proti dešti,
měchu na vodu a nádoby na přípravu potravy. Určený „kuchař“, vţdy jeden z pětice zvané
„go“ - coţ byla nejmenší hraničářská jednotka - nesl kotlík. Po stranách sbalené „šuby“ byla
obvykle napravo připevněna pochva s mečem a vlevo toulec se šípy, tak aby obojí bylo
snadno dosaţitelné. Ke svrchní straně byl navíc připevněn kulatý štít chránící za pochodu
hraničářova záda před útokem ze zálohy.
V čele oddílu šla Wakira-ki udávající tempo, Daniel se s ní kývnutím pozdravil a
pokračoval v jízdě podél rekrutů. Málokterý měl sílu mu sloţit povinnou poklonu a řada
neměla daleko k tomu, aby padla vyčerpáním. Jejich tváře mu byly většinou neznámé, spíše
jen registroval kastovní označení. Nejpočetněji byla zastoupena kasta wa a xarové, ale našli
se i příslušníci šlechty, kovářů a rolníků. Nepřehlédnutelný byl plavovlasý Kuchira
natahujícího dlouhé nohy hned za seiko. O kus dál za vůdčí skupinou zaregistroval
samostatně jdoucí postavičku.
„Mariko?“ oslovil váhavě dívku v potrhaném gibuši a velkých botách, které jí evidentně
nepadly. Urputně šlapala asi na desátém místě od konce. Neměla na to, aby se dokázala
dotáhnout na skupinu vpředu, ale ani za nic se nechtěla propadnout mezi opozdilce na
chvostu poháněné starší kayto-ryu.
„To jsi ty, Mariko?“ zeptal se ještě jednou pro jistotu.
Zhubla, špinavá tvář svědčila o tom, ţe si ji několik dnů nemyla. V pouzdře připevněném k
batohu měla jeho dar - krátký Kurahashiho meč - a v pravačce nesla kladkový luk.
Pamatoval si ji v selských šatech i v slavnostním kroji, ale tohle děvče mu připadalo jako stín
selské krásky, za kterou se kdejaký muţ rád ohlédl.
„Jsem to já, khami,“ pokusila se o úsměv. „Nebude vám vadit, kdyţ se nezastavím?“
Sladil kroky koně a s jejím tempem. Uvaţoval, jestli jí nenabídnout svezení, ale to by
Leea-mi neocenila. Uměla být dost protivná, co se ţenských týkalo.
„Ty chceš být v mé druţině?“
„Ano, chci!“ prohlásila dívka s překvapivou energií a její nohy zavile tepaly prach cesty.
„Máš přece snoubence. Měla ses vdávat. Proč tohle honění nenecháš chlapům?“
„Proč?!…“ děvče na něj vytřeštilo oči. „Po tom všem? Khami, teď kdyţ střílím z luku líp,
neţ městská stráţ a v boji s dýkou jsem nejlepší z oddílu, se mám motat kolem muţskýho a
bandy harantů, který mi nadělá?“
„Rekrute, nezdrţuj se!“ křikla na ni Wakira-ki.
„Ať ji Sardu spálí na prach!“ zasyčela Mariko na adresu své velitelky, ale přesto zrychlila.
„Drţ se!“ popřál Daniel rozpačitě, uţ jen jejím zádům.
„Kostro!“ štěkla Wakira-ki na svou zástupkyni Haotsu-wa. „Naţeň tu bandu do řeky, ať se
vykoupou a dají do pořádku. Nechci, abychom přitáhli na Khaicuru jako smradlavá tlupa
ţebráků.“
Počkala, aţ rekruti zmizeli za křovinami u řeky a sama klesla do trávy vedle stromu
ksertu. Byla vyčerpaná. Dole po proudu řeky viděla vzdalující se jezdce. Do očí se jí draly
slzy lítosti. Chtěla vybudovat pro khamiho tu nejlepší druţinu, jakou kdy rod Ghana měl.
Prošla výcvikem v obou sloţkách Weirské armády a věřila, ţe je schopna si z nich vzít to
nejlepší. Chtěla zúročit léta zkušeností a nápadů, které nikdy neměla moţnost realizovat.
Dokázala překonat všechno: Ishirovu nedůvěru, to ţe si nadělala desítky nepřátel mezi
šlechtou, šetřílkovství správce Temuči-ky, se kterým bojovala o kaţdý kousek výstroje.
Dokázala den za dnem snášet vyčerpání a míra její vlastní fyzické i psychické odolnosti se
stala základním kritériem pro přijetí nebo odmítnutí rekrutů. Musela na khamiho „doporučení“
ztrácet čas a energii s více neţ šedesáti „zeměhryzy“ a kováři, většinou zcela nevhodnými
pro vojenskou sluţbu!
Tohle vše a ještě spoustu dalších překáţek dokázala překonat, ale nebyla připravená na
jediné - khamiho lhostejnost k tomu, co dělala. Vţdyť tohle měla být jeho druţina! Weiřané
schopní a ochotní pro něj kdykoli poloţit své ţivoty! Jak mohl projevovat jim i jí takovou
neúctu? Ani jednou mezi ně nepřišel. Teď, kdyţ uţ prosela zrno od plev, byl nejvyšší čas.
Ztěţka se zvedla. Měla pocit, ţe dnes jí tíţí ramena kaţdý z dlouhých roků sluţby. „Já to
dokáţu! Kdyby proti mně stál sám Temur, dokáţu!“ Narovnala se a rázně vykročila.
28. Družina
„Podle mých zpráv je jiţ tvá druţina připravena,“ poznamenal dharma nad šálkem tanxy.
„Myslím, ţe ano. Je to pár dnů, co pro ně Madru-ma dodal poslední luky,“ odtušil Daniel s
nepříliš velkým zaujetím.
„Myslíš?“ povytáhl dharma nespokojeně obočí. „Ty si myslíš?! U všech bohů, Dhane! Víš,
co by dala Leea-mi za právo vybudovat vlastní druţinu?!“
Dharma rozhořčeně vstal a začal přecházet po Malém sále, ve kterém jednali.
„Je vše v pořádku? Bratři jsou nějací neklidní?“ zeptal se Benjiro-ka drţící stráţ přede
dveřmi spolu s dharmovými stráţci.
„Bez obav. Starý pán se jen trochu zlobí.“
„Vyjmenuj mi své lidi a řekni mi, z kterých rodů pocházejí,“ vyzval dharma Daniela přísně.
Pohled, který na něj vrhl, mladému muţi připomenul, ţe má před sebou pána nad ţivotem a
smrtí několika milionů lidí. Občas na to zapomínal. Nechápal důvod jeho hněvu. Pokud
dharma chtěl, mohl mu přece přidělit uţ hotový vojenský oddíl a nebudovat nový, coţ nebylo
nijak levné. Vládce hradil jen polovinu výdajů a Daniel byl nucen pořádně hrábnout do své
pokladnice. Uměl si představit lepší vyuţití peněz darovaných rodem Singha. Váţně se
zabýval myšlenkou na zaloţení univerzity, za ty peníze, co utratil za zbraně pro druţinu, by
se dala postavit škola a vyplatit roční mzda několika učitelům.
„Je jich čtyřiceti. Osobně jich znám tak pět šest,“ pokrčil Daniel rameny.
Hidashi-dha spolkl kletbu, která se mu drala na rty. „Dám ti příleţitost se s druţinou lépe
seznámit,“ promluvil, kdyţ se trochu uklidnil. „V Dheirau jsou problémy. Chtěl jsem tam
poslat hraničáře a pár jednotek, ale takhle to bude lepší. Seiko svou práci zná,“ uvaţoval
nahlas. „Ano, tak to bude nejlepší. Ishiro-ghua mi říkal, ţe uţ je jen málo věcí, co by tě zde
mohl naučit. Potřebuješ získat zkušenosti. Při nejbliţším taţení proti Urtům tě pošlu s ním,
ale teď půjdeš do Dheiraa. Moţná ti tam některé věci dojdou, stejně bych tě tam v nejbliţší
době poslal.“
„Co je tak důleţitého v Dheirau?“ chtěl vědět Daniel.
„Co si myslíš o Khaicuru?“ zeptal se dharma.
„Neznám ţádnou podobnou obrannou stavbu, která by se s ní mohla srovnávat.“
„Jistě, je to mocná pevnost a dosud nebyla dobyta. Ale i ty nejsilnější zdi mohou být
povaleny. Víš, ţe my Ghaniové jen neradi ukazujeme svou skutečnou sílu. Khaicuru leţí ve
středu naší provincie. Pyšná pevnost a bohaté město vedle ní. Obojí bylo budováno tak, aby
bylo výzvou pro všechny dobyvatele, kteří by byli natolik silní, ţe bychom je nedokázali
zastavit na hranicích. Řeknu ti tajemství. Khaicuru můţe být zničeno Khaicurao dobyto, ale
dokud bude dál stát Dheirao a bude na ţivu jediný Ghani, náš rod přetrvá. To je na Dheirau
důleţité!“
„A můj úkol?“ chtěl vědět Daniel.
„Dheirao je zakázané město, cizinci tam nejsou vítáni. Podle mých zpráv, bylo přepadeno
několik transportů zbraní a kováři jsou zneklidněni. Vyslal jsem Madru-mu, aby zjistil, co se
děje, a dal věci do pořádku. Ty mu budeš se svou druţinou nápomocen.“
„Tohle nebude výlet, Dhane!“ zdůraznil dharma, kterému neunikl potěšený výraz
nevlastního syna. „Po svém návratu budeš skládat účty nejen mně, ale i Ishiro-ghuovi!“
„Jistě, pane. Kdy máme vyrazit?“ snaţil se Daniel věcným tónem maskovat, jak je rád, ţe
se dostane zpod kurately přísného hatamota.
„Za tři dny.“
„Rád bych si vzal koně,“ navrhl.
„Ne! Pokud chceš jezdit na koni, musíš k tomu vycvičit svou druţinu. V Rudých horách
jsou pastviny se stovkami koní. Večer budete mít připraveny listiny pro místodrţícího
Syntharu-ghua te Kawaru,“ lehce sklonil hlavu a dal tak Danielovi najevo, ţe hovor je u
konce. „Dřív neţ odejdeš, chci si promluvit s Benjirem.“
„Nechcete si ho tu nechat? Uţ je to přece jen starší pán,“ zeptal se Daniel s nadějí v
hlase. „No tak ne,“ dodal rychle, kdyţ viděl, jak se dharma zatvářil.
--Leea-mi se potichu uvolnila z Danielova objetí. Přehodila si přes sebe lehký ţupan a
zapálila svíčku. Do svítání zbývalo jen pár hodin.
„Přines to sem,“ nařídila Ogamě drţící noční hlídku.
„Prosím, paní,“ Stráţkyně vešla dovnitř s proutěným košíkem.
„Tiše, ať ho nevzbudíš,“ sykla dhami.
Ogama-ki se jen zaškaredila a nesouhlasným pohledem šlehla po Danielovi spícím na
Leea-mině místě.
„Můţeš jít,“ propustila ji dhami, aniţ si jí víc všímala. Poklekla na rohoţe vedle svíčky a
otevřela košík. Uţ před časem nechala z Danielovy komnaty odnést přilbu hatamota Uhury z
kořisti od Brány. Osobně s ní zašla za kovářem Madru-mou, dala mu nutné stříbro a
vysvětlila své přání.
Měl to být tak trochu ţert z její strany. Nechala přilbu překovat do podoby woorlí hlavy.
Morda s tesáky byla vyvedena velmi realisticky. K zátylku přílby se připínal kovový úplet z
tyluru skrytý, pod pravou woorlí koţešinou. Leea-mi vyndala přilbu z košíku a poloţila ji před
sebe. Na okamţik jí znovu probleskly hlavou vzpomínky na její zrození a hlavy skutečných
woorlů, jak se nad ní skláněly.
Sepjala ruce, soustředila se na svůj dech, aţ nezbylo nic neţ ona a přilba před ní. Z
konečků prstů jí začaly vyskakovat drobné modré výboje. Natáhla ruce a přilba se pomalu
souběţně s gestem jejích rukou nadzdvihla nad rohoţ. Leea-mi cítila, jak jí z dlaní vyzařuje
teplo a energie tryskající z prstů se soustřeďuje do kovu.
„Miluji tě, Dhane. Kdykoli si tuto přilbu nasadíš, tak si na mě vzpomeneš a pocítíš moji
lásku.“ Nechala přilbu klesnout zpět na rohoţ. Zavřela oči, vydýchávala se a zvolna probírala
ze svého soustředění. Kdyţ znovu otevřela oči, byla svíčka o palec kratší a obloha na
východě se začínala projasňovat.
Vzala přilbu do rukou a spolu s ní si na chvíli přilehla k Danielovi. Vcítila se do jeho snění.
Vnímal ve snu její přítomnost a byl šťastný dětsky nevinným způsobem. Věděla, ţe ji má
rád, ale pokud byl bdělý, nikdy se jí neodevzdal bez výhrad. V jejich vztahu vţdycky
zůstávala nějaká uzavřená komnata, kterou se jí nepodařilo otevřít, i kdyţ tušila, co je za
jejími dveřmi: nedůvěra, zklamání, strach se citově vázat. Podvědomá touha zbavit se
všeho, co mohl milovat dříve, neţ to ztratí.
„Dhane, uţ je čas,“ políbila ho na čelo.
--Jmenování mistra meče Benjiro-ky jeho Stráţcem, povaţoval Daniel ze strany dharmy za
značně zlomyslné. Měl tak nad sebou neustálý dozor a skrze „přenos“ si musel vyslechnout
nejednu jízlivou poznámku ke svému chování.
S nepříjemným pocitem se oblékal do zbroje po mrtvém Uhurovi. „Není to zbytečné?
Tohle nenosí ani vojáci na hradbách,“ bručel, kdyţ si přes gibuši přetahoval drátěnou košili.
Sahala mu do půle stehen a byla poměrně těţká.
„Nemohou si ji dovolit,“ řekl váţně mistr. „Tahle krouţková zbroj je práce kovářů z Rudých
hor. Jen bohové, ví, jak se dostala z Weiry. Moţná patřila některému ze Stráţců Krvavé?
Dají se koupit napodobeniny, ale tahle je pravá. Pokud ji budeš mít na sobě, neprojde jí meč
ani šíp a nikdy nezreziví.“
Daniel pohlédl s novou úctou na kovový úplet, který dokonale kopíroval jeho tělo a
vypadal, téměř jako nový.
„V tom případě tuhle plechárnu nepotřebuji,“ kopl do kyrysu u nohou.
„Prásk!“ Stačil jen zaregistrovat rychlý pohyb, ale ne ho vykrýt. Hlavice Benjirova meče
zasáhla jeho solar. S vyraţeným dechem šel k zemi.
„Ještě jsi, khami, přesvědčen, ţe do boje kyrys nepotřebuješ?“ poloţil mu Stráţce na krk
hrot meče.
„Nemáš mě náhodou chránit?“ stěţoval si Daniel, kdyţ se zvedal a drţel se za břicho.
„To dělám, jak nejlépe umím,“ uklonil se mistr a v očích mu plály potměšilé ohníčky. „Jistě
se mnou souhlasíš, ţe názorná ukázka je lepší neţ dlouhé vysvětlování. Bolest je nejlepší
učitel.“
Téhle logice - jako obvykle - Daniel neměl co vytknout. Uţ bez protestů si přes drátěnou
košili přetáhl kyrys z tyluru - kovu připomínající svou barvou a hmotností titan. Kyrys sestával
ze dvou částí, z nichţ jedna mu kryla hruď a druhá záda. Pláty kovu měly důmyslné spoje,
které umoţňovaly, aby pancíř nejen chránil, ale současně neomezoval v pohybu. Ochranu
trupu doplňovaly přední kryty stehen, kolen a holení.
„Tohle tu můţeš nechat,“ dovolil mu Benjiro-ka. „Musíme jít nalehko.“
Poslední doplňky výzbroje tvořily rukavice a přilba. Rukavice mu nechal Hidashi-dha
zhotovit na míru jako svůj dar. Dosahovaly aţ k loktům a byly kombinací kovového úpletu a
kůţe, obité na hřbetech rukou a předloktích stejným kovem, z jakého byl prsní pancíř.
„Jak jste na tom?“ Vešla Ghira, sama jiţ v plné zbroji. Oči pod přilbou jí vesele svítily. V
pravé ruce nesla naginatu - označoval se jako kopí, ale v podstatě to byla japonská katana
na násadě. Tohle „kopí“ bylo schopné slouţit současně jako zbraň sečná i bodná. „Wakira-ki
s tebou potřebuje mluvit. Čeká venku,“ informovala Benjira. Počkala, aţ za sebou Stráţce
zavřel dveře, a kriticky si Daniela prohlédla. „Takhle sekyru nosit nemůţeš.“ Nelíbilo se jí, ţe
si umístil svou oblíbenou zbraň za opasek. „Jdeme jako hraničáři a ti nosí osobní zbraň na
zádech, aby jim nebránila v běhu.“
„Běţet? V týhle plechárně? Ty ses zbláznila! To nemám v nejmenším úmyslu.“
„Ale no tak,“ napomenula ho rozverně, jako malého chlapce. „Dovolíš, Dhani?“ pomohla
mu připevnit na záda hraničářskou šubu a závěs na sekyru. „Vyzkoušej, jestli jde pohodlně
ven.“
Daniel sáhl za rameno a na topůrko pod oběma ostřími a rychlým pohybem vytasil zbraň
do bojové polohy.
„To by šlo.“ schválila jeho test. „Co je tohle …?“ natáhla ruce po přilbě leţící na stolku,
pokusila se ji zvednout, ale vyklouzla jí z rukou a upadla na podlahu.
„Au! To bolí!“ Z podlahy na ni posměšně zírala přílba zformovaná do podoby woorlí hlavy.
„Dárek od Leea-mi,“ rozpačitě se usmál Daniel. „vypadá to jako vlčí hlava, jen kousat. Prý
ji tak trochu začarovala.“
„Tak trochu, jo?“ ukázala mu Ghira dlaně, na kterých měla puchýře, jako kdyby se dotkla
ţhavého ţeleza. „Ta ţárlivá mrcha …“
„Ghiro!“ vrátil se právě včas Benjiro-ka. „Nezapomínej, ţe oba slouţíme rodu Ghana a
jsme povinováni úctou všem jeho členům.“ Sklonil se a zdvihl přilbu ze země.
„Běţ zkontrolovat zásoby jídla. Já khamimu pomůţu sám,“ zavrčel. „Ty ruce si namaţ
olejem.“
Stráţkyně s dotčeným výrazem odkráčela a dveře za sebou nechala provokativně
otevřené.
--Wakira-ki přivedla Daniela na Uzavřené nádvoří. Druţina čekala seřazena do dvou řad po
čtrnácti - všichni ve zbroji a s vybavením na cestu. Tři kroky před řadovými vojáky stáli dva
poddůstojníci. Mladý štíhlý xang a starší ţena neurčitého věku ve vybledlém snad stokrát
spravovaném gibuši. Měla pevné šlachovité tělo spíš jen s náznakem ţenskosti. Z tváře
poznamenané vráskami a řadou jizev si Daniela zpytavě měřila dvojice cynických očí.
„Pane, představuji vám svoji zástupkyni,“ poloţila jí ruku na rameno Wakira-ki.
Poddůstojnice se rázně uklonila: „Kayto-ryu Haotsu-wa wer Hiru-wa, k vašim sluţbám,
khami,“ řekla hlubokým melodickým hlasem.
„Haotsu-wa uţ dvacet let slouţí u hraničních hlídek,“ pokládala Wakira-ki za nutné, ţenu
představit podrobněji.
„Občas mi říkaj Stará kostra, někdy taky jen Kostra, pane. Slyším na obojí,“ ušklíbla se
ţena. „Pár tady těch zelenáčů, si uţ moje kosti mohlo vyzkoušet na vlastní kůţi a moc se jim
to nelíbilo,“ pozdvihla významně pěst se ztvrdlými mozoly na kloubech, se kterými
pravděpodobně mohla udeřit do skály, aniţ by si ublíţila.
„Tohle je kajto Harada-xa te Mahe,“ upozornila seiko na svého druhého poddůstojníka.
Představovaný měl do drsného vojáka, jakým byla starší kajtory, značně daleko. Rysy
jeho tváře byly aţ moc pravidelné a nezdálo se, ţe by se holil. Jeho gibuši byl z velmi
kvalitně zpracované látky, meč měl sloţitě zdobenou rukojeť a i na ostatních zbraních bylo
poznat, ţe je tvořily ruce umělce.
„Te Mahe?“ Daniel si připomněl místodrţícího, který zkoušel jeho zdatnost při Rituálu v
lukostřelbě.
„Ano můj otec vám dal první zářez.“ ujistil jej xang s úsměvem.
„Můţete jej pozdravovat, aţ jej uvidíte.“ Daniel zdvořile, ale chladně opětoval jeho poklonu
a vrhnul tázavý pohled na velitelku druţiny, zda jmenování mladého xanga nebylo ovlivněno
protekcí. Věděl, ţe se do jeho druţiny hlásilo několik xangů, ale předpokládal, ţe Wakira-ki
všechny vyhodila. Jako většina vojáků neměla k dědičné šlechtě nejlepší vztah.
Po poddůstojnících přišli na řadu řadoví členové druţiny. Představovali se nejen jmény,
ale i přezdívkou pokud ji měli. Víc neţ polovinu tvořili hraničáři a třetina z nich pocházela z
Wakiřina oddílu Stromových krys. Kromě jí a kajtory byly v druţině ještě čtyři ţeny, tři z nich
byly bojovnice xary a čtvrtá Mariko ze selské kasty. Mezi všemi čněli dva obři - světlovlasý
sedlák Kuchira a mladý kovář, u nějţ si Daniel zapamatoval jen přezdívku Hromotluk.
Výzbroj a výstroj druţiny byla jednotná do té míry, jak to bylo moţné a únosné vzhledem k
Danielovým moţnostem, popřípadě zámoţnosti členů druţiny. Všichni měli temně zelené
gibuši, ale jen necelá třetina, zámoţnější xarové, měli zbroj z drahého tyluru. Ostatní se
museli spokojit se stejně pevnou, ale těţší slitinou michi. Přesto kvalita jejich zbroje
převyšovala standardní výzbroj pravidelné armády, o hraničářích nemluvě. Zbroj chránící
trup a přední část stehen doplňoval kulatý štít z pevného dřeva pobitý plátky michi a reliéfem
ksertu na ploše. Jako připomínka příslušnosti k rodu Ghana, rovněţ slouţil nenápadný úzký
rudočerný prouţek lemující zahrocené přilby s kovovou síťkou chránící zátylek a tvář.
Významná část druţiny byla vyzbrojena kladkovými luky včetně kovových šípů, ale
Wakira-ki a řada hraničářů v jednotce novince nedůvěřovalí a zůstali u původních reflexních
luků - kompozitů slepených z různých druhů dřev a jačích rohů. Meče, noţe a dýky měli
členové druţiny vlastní, několik jich neslo rovněţ kopí a další zbraně, kterým dávali přednost.
Daniel oslovil druţinu: „Před námi je dlouhá cesta. Vyráţíme do Dheiraa. Mají tam
problémy, které jim pomůţeme vyřešit…“ Jeho řeč přerušil Rráá, který odkudsi přiletěl a
samozřejmě se mu usadil na rameni. Daniel se usmál a pohladil ptáka po peří. „Dharma si
přeje, abychom se na cestu vydali jako hraničářský oddíl. Proto nikdo z vás zatím neponese
označení mojí druţiny. Oddílu velí seiko a já půjdu s vámi jako řadový člen.“
„Jak vás máme, pane oslovovat před cizejma?“ zeptala se jej Haotsu-wa.
Daniel zamyšleně pohladil svého černého společníka po peří. a uvaţoval o přezdívce.
„Přítel Havrana?“ navrhnul.
„To je dlouhý. Co takhle jenom Havran?“
„Havran?“ Daniel se usmál. „Jak chceš, Kostro.“
„Dhani, tohle ne. To není dobré jméno. Je to jako bys vyzýval osud na souboj,“ pokusila
se Ghira-ki ještě změnit výběr přezdívky.
„Osudu nikdo neunikne, Ghiro,“ zavrtěl Daniel hlavou. „Wakiro, vyrazíme.“
„Seřadit do pochodového tvaru!“ zavelela seiko.
29. Jezírko
Benjiro-ka proklínal den, kdy mu dal dharma na starost mladého cizince. Proklínal Wakiruki a v téhle chvíli především tu zatracenou kaytory, která běţela v čele oddílu a neúnavně
udávala tempo. Dny prolenošené v pevnosti se mu vracely. Nemluvě o tom, ţe si mu ta
zatracená ţenská, ať ji Sardu seţehne, dovolila naznačit, ţe jí připadá na jejich výpravu
starý!
Jediné štěstí bylo, ţe s sebou měli dva obry - sedláka s kovářem. Kaţdý mohl váţit tak
kolem dvou kamenů a to nebyla správná váha na běhání. Jeden z nich vţdycky odpadl dřív,
neţ povolila Benjirova hrdost. Ani jeho ţák a chráněnec na tom nebyl nejlépe, párkrát uţ to
vypadalo, ţe padne vysílením, ale dostával se do kondice rychleji neţ jeho učitel.
„Kostro, dost!“ zakřičel i tentokrát Hromotluk a připojil šťavnatou kletbu.
Haotsu-wa mu odpověděla neméně květnatě, ale přece jen zpomalila.
Byli na cestě pátý den. Krajinu s poli z okolí Khaicuraa vystřídaly pruhy lesů a pastviny.
Tím, jak postupovali den za dnem na sever, se dostávali do řídce osídlených oblastí, na
které si nedělal nárok ţádný z šlechtických rodů, a osady svobodných sedláků se tu
vyskytovaly jen vzácně.
Tuhle skutečnost signalizovala i stále častější stádečka jaků se spirálovitě zakroucenými
rohy a dlouhým černým rounem. Tenhle druh patřil pastýřům Zavrţených
Daniel dosud viděl jen bílé plemeno vyšlechtěné v okolí Khaicuru, rozšířené na dvou
třetinách území Weiry. Mělo menší rohy a dávalo podstatně kvalitnější vlnu neţ černý druh,
ale bylo také choulostivější.
Zvířata byla plachá, stejně jako jejich majitelé. Spíš jen náhodně, zahlédla druţina vysoké
muţe v koţešinách, opírající se o dlouhé hole. Obdělaná půda zde dávala jen jednu úrodu
ročně a zimy tu byly drsné. Místní pralesy uţ neměly hustotu a bohatost jungle v okolí
Ogawy. Řada ţivočišných a rostlinných druhů byla podobná těm, co znal, ale o to byl pro něj
zdejší svět zrádnější, protoţe nebezpečí mohlo číhat na místech, se kterými nepočítal, jak se
přesvědčil hned třetí den pochodu. Na jedné z pasek narazili na zdechlinu zerguna. O maso
ještěra se dělilo hejno asi čtyřiceti vran. Ptáci nebyli o mnoho větší, neţ ti, co znal ze Země.
Wakira-ki vedla oddíl stranou, ale jemu to nedalo.
„Chci se na tu potvoru mrknout, Ghiro. Ještě jsem nic podobného neviděl.“ Oddělil se
od oddílu a namířil si to v doprovodu Stráţkyně ke zdechlině ještěra.
V půli cesty je zarazil varovný hvizd hraničáře, který šel jako zadní hlídka, ale uţ bylo
pozdě. Vraní hejno zaregistrovalo vetřelce a s divokým krákáním se zběsile vrhli proti
nim. Nejbliţší členové druţiny jim přispěchali na pomoc a i oni byli napadeni. Ubránili se
díky svým mečům a proto, ţe je chránila zbroj, ale šrámy po drápech a zobanech vran si
i tak odnesl kaţdý z druţiny.
„Takhle se chovají normálně?“ obracel Daniel špičkou boty mrtvá těla černých
bojovnic, které padly téměř do jedné.
„Vranám není dobré brát kořist, jak ses přesvědčil,“ potvrdila Wakira. „Teď se většinou
spokojí se zdechlinami, ale kdyţ napadne sníh, sdruţují se do hejn, před kterými prchá vše
ţivé.“
Haotsu-wa zvedla jedno černé tělíčko ze země a posměšně zakrákala. „Naše první bitva
Wakiro. Myslím, ţe budem Vrány!“
„To né,“ zatvářila se nešťastně seiko.
„Je to dobré jméno. Neodmítej ho nebo nám přineseš smůlu,“ vloţil se do debaty jeden ze
starších hraničářů.
Wakira se rozhlédla po tvářích kolem. Představovala si honosnější jméno pro khamiho
druţinu, ale bývalí hraničáři stáli jednoznačně na straně kaytory. Hraničářské oddíly často
volily jméno, podle prvního střetu, ve kterém byla prolita krev. A tento, jakkoli bizarní, tato
kritéria splňoval.
„Budiţ,“ kývla.
Haotsu-wa uspořádala krátký obřad. Ve kterém poţádala bohy, aby stáli na jejich straně,
obětovala jim víno a kaţdý z oddílu si na svou výstroj připevnil pár vraních per. Na další
cestu uţ vyráţeli jako druţina Vran.
--Rawat jim stála přímo nad hlavami, rozpalovala zbroj k nesnesení a slabý vánek z jihu
úlevu nepřinášel. Pro dnešek dorazili k cíli - malému jezírku ukrytému v prstenci stromů.
Seiko určila místo ke koupání, mělčinu na levém okraji, a upozornila nováčky, ţe nikdo
nesmí jít hlouběji neţ do pasu. Rozestavila hlídky a dovolila části členů druţiny se svléknout
a ponořit do chladivé vody. Sama po ní touţila stejně jako ostatní, ale rozhodla se vyčkat, aţ
ze sebe pot smyje Haotsu-wa. Kostra si dobírala starého mistra meče. Zatím si nezvykl na
společné koupání a bylo mu proti srsti.
Wakira-ki uvaţovala, ţe bude muset zpřísnit kázeň v oddíle. Byli příliš hluční a i ti z
hraničářů, které znala z dřívějška, dost polevili. Mladý khami se drţel překvapivě dobře,
podřizoval se jejím příkazům, i kdyţ samozřejmě mohl, kdykoli převzít velení. Wakira zjistila,
ţe pokud ho oslovuje přezdívkou, je vše snadnější a dovoluje jí to zapomínat na jejich
společenský rozdíl. Podívala se po něm.
Samozřejmě se koupal hned vedle Ghiry, která s ním nepokrytě flirtovala. Wakiru rozladil
sestřin vyzývavý smích. Nechtěla, aby si myslela, ţe je sleduje, a tak raděj poodešla stranou
zkontrolovat hlídky na kraji křovin.
Daniel se s rozkoší nořil do chladných vln a připadal si jako na báječné dovolené. Jeho
tělo si uţ začínalo zvykat na tvrdý způsob hraničářských přesunů. Střídání běhu s rychlou
chůzí, uţ pro něj nebylo takovým utrpením jako na začátku.
Nad jezírkem krouţil Rráá, kterého mu s sebou dala Leea-mi jako náhradu za příliš
nápadného Astora, ale teď si ho nevšímal. Jeho pozornost upoutávala mladá Stráţkyně.
Obdivoval křivky jejího těla, aţ se nechal svojí fantazií zavést na cestičky, které vedly k
nevyhnutelnému. Rychle se vrhnul do hlubší vody, neţ si jeho „problému“ všimnou ostatní, a
potopil se pod hladinu. Voda byla křišťálově čistá, Rawat ji prozařovala aţ ke dnu. Vţdycky
se rád potápěl, ale ještě nikde se mu nenaskytl podobný pohled. Dno bylo poseto
pestrobarevnými kameny a mezi nimi rostly vodní rostliny neznámých tvarů a podivných
barevných odstínů. Dál od mělčiny přibývalo ţivota. Viděl ryby a ještě kousek dál jako talíř
velké kraby, přesunující se po dně. Níţ, tam kde spadalo dno do větší hloubky, ho upoutaly
tři útvary pokryté rudo-modrou kresbou. Vyplaval, jen aby se nadechl a zamířil k nim. Na
svou malou indispozici uţ zapomněl, zmizela sama.
Většina stromů v lesích Weiry měla kořenový systém velmi bohatý a poměrně vysoko nad
zemí. To, co viděl pod hladinou, mu připomínalo pařezy se spletí kořenů. Zajímalo ho, jestli
vyrůstají ze dna nebo tam klesly v průběhu času, a proč jsou tak barevné. Vypustil z plic část
vzduchu, aby se snáz dostal do hloubky, a ignoroval tlak doléhající na ušní bubínky. Litoval,
ţe nemá brýle a nevidí dost zřetelně. Uţ byl téměř nadosah prvního z útvarů, kdyţ na něj ze
spleti kořenů pohlédly dvě kanárkově ţluté oči s černou štěrbinovitou zornicí. „Kořeny“ nebo
to, co za ně povaţoval, se začaly natahovat jeho směrem vybavené na vnitřní straně
desítkami větších i menších přísavek. Měl před sebou tvora podobného chobotnici, s
chapadly, jejichţ počtu se nebyl schopen dopočítat! Pryč! Varoval ho pud sebezáchovy.
Obrátil se a rychlými tempy se snaţil dostat k hladině.
Wakira-ki se dívala na zvlněný kraj před sebou a v duchu plánovala zítřejší trasu. Neušly
jí černé tečky vznášející se tu a tam nad krajinou. Byli to orli - neklamná známka přítomnosti
Zavrţených a jejich stádeček. Moţná by nebylo špatné od nich koupit nějaký sýr.
Nepohrdala těmito lidmi a podobně jako jiní hraničáři, s nimi občas provozovala výměnný
obchod.
„Krráá! Krráá!“ přerušilo její úvahy hlasité krákání. To nevěstilo nic dobrého. Rozběhla se
zpět. Havran létal v soustředných kruzích nad hladinou a burcoval všechny kolem. Bohové
ať to není to, co si myslím! Zaprosila v duchu.
Jako potvrzení jejích nejčernějších předpokladů se khami vynořil dobrých čtyřicet sáhů od
břehu. Divoce mával rukama a snaţil se dostat zpět na mělčinu. Překonal však sotva třetinu
vzdálenosti, kdyţ voda za ním začala vřít. Zpod hladiny vystřelilo jako bič, dlouhé rudočerné
chapadlo. Ovinulo se mu kolem hlavy a strhlo jej zpět pod hladinu.
„Ten blázen!“ zaklela Wakira, ale na rozčilování nebyl čas.
„Střílejte! Je tam zerw!“ zakřičela a sama první vystřelila šíp do vody bičované desítkou
chapadel. Rychle se vyšvihla na balvan. Shora viděla, ţe zerw není sám! Pod hladinou
klouzaly další dva pestře zbarvené měchy s vlečkou chapadel. Pozorně zamířila a vypustila
šíp na toho vlevo. Zasáhla ho a voda se zabarvila fialovou krví. Třetí, nezraněný se dal na
ústup a následoval poraněného druha do hlubiny. Hlavonoţec, který chytil Daniela, ho zatím
svíral ve spleti svých chapadel. Lučištníci na břehu byli bezmocní, nemohli střílet, jejich šípy
by mohly zasáhnout nejen obludu, ale i khamiho. Jediný Rráá statečně nalétával a útočil na
zerwa ve snaze pomoci.
Pro Daniela bylo nejhorší, ţe vůbec nic neviděl. Chapadlo, kterého se marně snaţil
zbavit, měl pevně omotané kolem hlavy a jeho přísavky lemované trny, se mu zakusovaly do
pokoţky. V první chvíli se vyděsil, ţe přijde o oči, neţ mu došlo, ţe bojuje o holý ţivot. To uţ
ho dostihla menší a kratší chapadla tvora, která jej začala ovíjet, a jejich doteky pálily, jako
by ho šlehaly kopřivami. Řval bolestí a lapal po vzduchu, kdykoliv se mu podařilo probojovat
na hladinu. Dezorientovaný a v panice uţ ani netušil, kde je spásná mělčina.
Kdyţ mu docházely síly, lapací chapadlo zakrývající oči uvolnilo své sevření a sklouzlo po
tváři k hrdlu, ve snaze s ním a skoncovat. V poslední chvíli se Danielovi podařilo nacpat
prsty pod smrtící smyčku, ale jediná ruka mu na plavání nestačila. Voda se Danielovi nad
hlavou zavřela a on pochopil, ţe to je konec.
Dno! Dotkl se dna! Jednou v ţivotě mohl děkovat za svoje dlouhé nohy. Nechal se
stáhnout ještě níţ a pak se vší silou odrazil. Na krátkou chvíli se dokázal dostat nad hladinu,
nadechnout a zorientovat. Naděje mu vlila nové síly, zopakoval svůj manévr a tentokrát
zamířil směrem k mělčině. Stačilo mu překonat tímto způsobem dva metry a uţ měl ústa nad
úrovní vody a mohl dýchat.
Obluda nebyla tak silná, aby ho dokázala zastavit, pokud měl pevnou půdou pod
nohama! Probíjel se na mělčinu, aţ byl do pasu z vody venku. Přísavky na kůţi pálily jako
oheň, a to co nesl, se mu zakusovalo do zad. Ale šel a nepolevoval!
Wakira-ki s nevírou zírala, jak khami vystupuje z vody. Vypadalo to, jako by mu ze zad
vyrůstal obrovský neforemný hrb. Ruce a nohy mu omotávaly tenká chapadla, a voda kolem
něj jich byla plná. Nesl si zerwa na sobě! Jak to, ţe ještě ţije?
„Pomozte mi, kurva! Co tam jen tak stojíte?“ sípal Daniel. Podařilo se mu udělat další tři
kroky ke břehu, neţ mu svět zčernal. Padl tváří do vody v hloubce sotva po kolena a
rudomodrá chapadla zerwa se rozprostřela kolem něj, jako neprostupná bariéra pro vše
ţivé. Hlavonoţec svůj souboj vyhrál, ale teď musel, dostat kořist zpět do hluboké vody.
„Rychle k němu!“ zakřičela Haotsu-wa, ale jen Wakira a Benjiro se odváţili spolu s ní do
vody.
Ţluté oči hlavonoţce na vzduchu neviděly nejlépe, ale nepochyboval, ţe trojice
dvounoţců jej chce připravit o kořist. Změnil barvu, ale tím je nezastrašil. Párkrát po nich
šlehl lapacími chapadly, ale utli mu je a ani menší ţahavá chapadla je nezahnala. Sekali po
nich a on začal děsivě rychle přicházet o své končetiny. Uvolnil čelisti zaryté do těla oběti,
aby se odpoutal, ale na útěk bylo pozdě.
Wakira-ki zasekla meč do barevného měchu zerwova těla, zasáhla jeho mozek a zbytky
chapadel se začaly nekontrolovaně třást. Nestačilo jí to, znovu se rozpřáhla mečem v touze
po odvetě.
„Nech toho, zraníš Dhaneho!“ strhl jí ruku Benjiro-ka.
Vytrhla se mu a zamířila zpět na břeh. „Jemu uţ nic nepomůţe!“
Pár členů druţiny se ještě odváţilo do vody, ale většina zůstala na břehu. Provinile jí
uhýbali z cesty bez toho, ţe by jí pohlédli do očí. Strach z těchhle tvorů patřil ke genetické
výbavě obyvatel Weiry. Matky jej svým dětem vštěpovaly odmala: „Nikdy nevstupuj do
stojaté vody nebo si pro tebe přijde Vodní smrt!“ Nevinila je ze zbabělosti. Za sebou nechala
rozsekaného zerwa i muţe, na kterém jí tolik záleţelo. Zklamala, ale jak ji mohlo napadnout,
ţe se khami pustí do hloubky?! Prošla nevšímavě kolem zhroucené sestry, měla by ji
obejmout a utěšit, ale neměla k tomu sílu.
Benjiro-ka stál bezradně nad bezvládným tělem svého chráněnce nadnášeným vodou. S
tupou nevírou sledoval pruhy popálenin táhnoucí se mu po celých zádech a trţné rány po
zerwových zubech. Zbytky chapadel hlavonoţce plavaly všude kolem a občas se mu otřely
o nohy. Pálilo to, ale spíš tu bolest vítal, neţ aby se jí děsil. Byl na konci své ţivotní pouti.
„U všech Temurových ďáblů! Ten chlap se dostal skoro sám z vody a ty ho necháš
utopit?! Na co čekáš?!“ zatřásla s ním Haotsu-wa. „Zvedni mu hlavu nad vodu! Pomoz mi!“
Energicky bez ohledu na vlastní bezpečnost, chytila bezvládného Daniela a s Benjirovou
pomocí, jej odvlekla blíţ ke břehu. Poloţili jej na mělčině na záda tak, aby měl tvář nad
hladinou.
„Nebreč si na kozy a pojď nám pomoct!“ houkla Kostra na Ghiru. „Umyjte ho! Ten jed
musí pryč nebo se mu srdce nerozběhne. Rychle! Nečumte!“ nedovolila ostatním jen
postávat. „Potřebuju nějakej hadr! Nedotýkejte se ho rukama! Do prdele, Stráţkyně, odřízni z
něj to chapadlo!“ komandovala vztekle své pomocníky. Nervózní kvůli bolesti, kterou jí
působil sliz z potřísněné khamiho kůţe. Přestoţe drhla jeho tělo čísi halenou, pálily ji ruce od
zerwova jedu. Ale neskončila, dokud jej nezbavila nejhoršího.
„Dobrý, na břeh s ním!“ kývla na dva bývalé hraničáře. „Začněte do něj dýchat…Co si
myslíš, ţe děláš Dědku!“ houkla na Benjira, kdyţ chtěl jít s nimi. „Jestli se okamţitě
neumeješ, tak ti garantuju, ţe do večera chcípneš! Tvůj pán tě ještě bude potřebovat,“ sama
si horečně smývala pískem sliz z nahého těla.
Benjiro-ka ji váhavě napodobil. Haotsu-wa neztrácela čas, otřela si tělo do sucha svým
gibuši. Kývla na Ghiru-ki, ukázala jí, jak má khamimu stlačovat hrudník, sklonila se nad ním
a začala mu dýchat do úst. Chvíli se zdálo, ţe je vše k ničemu, kdyţ najednou se Daniel
pohnul, rozkašlal a vyzvrátil vodu, ještě fialovou krví zerwa.
„Díky bohům!“ zašeptala Haotsu-wa. „Budem potřebovat mlíko! Hodně jačího mlíka,
Wakiro.“
„Všichni ryu, ke mně!“ zavelela seiko s novou nadějí. Rozčlenila vojáky do skupin a
vyslala na všechny strany. „Někde tu musí být pastýři. Najděte je!“
„Seiko, běţ do vody. Musíš smýt ten sliz!“ všimla si Haotsu-wa, ţe velitelka je rovněţ
postříkaná krví i sekretem zerwa. Bez ohledu na její protesty ji nahnala do jezírka, donutila
svléct a pomohla jí vyprat věci.
Netrvalo dlouho a z východního směru zazněl hvizd signálního šípu. Kayto Harada-xa
našel ve vzdálenosti necelé ely útočiště rodiny Zavrţených.
Samotu tvořilo jen pár obydlí. Trojice starších muţů, která se seiko jednala, se tvářila
značně nedůvěřivě, dokud jim nedala pár tengů a neslíbila, ţe nebudou narušovat jejich
domovy. Neochotně naplnili jačím mlékem dřevěné koryto slouţící jako napajedlo pro jejich
zvířata a zmizeli. Stráţci s pomocí vojáků druţiny uloţili khamiho do mléka tak, ţe mu
nechali venku jen ústa a nos.
„Smíšku, omývej mu tvář,“ podala Kostra Ghiře pruh látky. „Dej si tam ruce, Dědku. Máš
je dost popálený. Pomůţe to,“ šťouchla přátelsky do Benjiro-ky.
„Jestli přeţije, tak ti toho dědka odpustím, Kostro.“ slíbil mistr.
„Jestli vydrţí do rána, tak přeţije! Mléko vytáhne jed.“
„Jak to víš?“
„Slyšela jsem to. Uţ taky nejsem nejmladší.“ usmála se kajtory, optimističtěji, neţ se cítila.
Věděla o pár případech, kdy lidé tímto způsobem útok zerwa přeţili, ale bylo jich sakra málo.
„Nesmí prochladnout. Vy dva,“ kývla na Kuchiru a Hromotluka: „rozdělejte oheň a budete
ohřívat kameny.“
30. Zrádce
„Otče! Otče! Rráá se vrátil!“ vběhla Leea-mi do Malého sálu a vyrušila dharmu z
rozhovoru se správcem pevnosti.
„Sedni si!“ ukázal Hidashi-dha na polštář vedle sebe.
„Otče! Dhane …“
„Posaď se! Khami je se svými lidmi sedm dní pochodu od Khaicuru. Pokud se mu něco
stalo, není nic, co bychom pro něj mohli udělat.“
„On je … On je …“ vyráţela ze sebe Leea-mi neschopná se uklidnit. „Vypadal jako mrtvý!“
Dharma zatnul pěsti. Na okamţik se zdálo, jako by se trochu zhroutil do sebe, ale po
chvíli slabosti znovu strnule napřímil záda.
„Pokud si jej Sardu vzal, přijmeme to. Počkáme na podrobnější zprávy. Teď pro něj
nemůţeme nic udělat,“ zopakoval tónem neobsahujícím ani stín emocí.
„Ty to nechápeš! Já jsem ho viděla …“ chtěla se s ním podělit o vize, které jí přinesl
havran.
„Dost!“ utnul její řeč dharma. „To ty nechápeš, ţe se máš chovat jako dhami! Posaď se!“
nařídil tónem dávajícím na vědomí, ţe nestrpí odpor.
Leea-mi zaraţeně usedla na polštář vedle správce pevnosti.
„Mluv,“ obrátil se dharma na Temuči-ku. „Zopakuj to ještě jednou pro ni.“
Správce se Leea-mi lehce uklonil. Byl starší neţ její otec a přestoţe na levém rameni
nosil označení dharmova Stráţce, uţ dávno byla jeho role zcela jiná. „V Kharzu vypuklo
povstání. Sedláci odmítli platit daně v poţadované výši a přijmout císařův edikt, kterým se
jim zakazuje volný pohyb. Kherim-dha si vyţádal na pomoc Zlatou gardu.
„Jaké jsou jejich šance?“
„Proti gardě?“ Temuči-ka zavrtěl hlavou.
Leea-mi si představila sedláky, jak bojují proti opancéřovaným dravým ptákům s jejich
krutými jezdci, a rychle tu představu zahnala. Výsledek byl příliš jednoznačný. Nechtěla na to
myslet, koneckonců to nebyla Weira. Co je jim do sousední provincie? Před oči se jí znovu
vracel pohled na Dhaneho nahé zakrvácené tělo potřísněné čímsi černým.
„Uţ víme, kdo pomáhal Uhurovi nastraţit léčku u Brány,“ pokračoval tichým hlasem
správce. „Chytili jsme muţe, který donesl falešné pozvání od Starce z hory. Je to sluţebník
xangiho Izumy-xa te Takema.“
„Izuma-xa byl vţdycky přítelem naší rodiny,“ namítla Leea-mi. Často si v jeho domě
hrávala jako dítě a xangovu ţenu nazývala tetou.
„Víme s jistotou, ţe jej hato Kurahashi několikrát navštívil. A před naším napadením, mu
byla doručena značná suma peněz přímo z císařovy pokladny,“ potvrdil dharma.
„Jak to víš?“ podivila se Leea-mi.
„Zapomínáš, ţe jsme teď příbuzní se Singhy?“ ušklíbl se dharma cynicky.
Peněţní sluţby rodu Singha vyuţívalo mnoho příslušníků šlechty a jak právě Leea-mi
zjistila, jejich diskrétnost měla své meze.
„Uţ víme, ţe právě Izumovi sluţebníci po městě rozšiřují fámy, ţe jsem starý, nemohoucí
a ty šílená.“
„Co s tím uděláš?“ zeptala se tiše.
„Co s tím uděláš ty, dhami!?“ otočil dharma otázku proti ní. „Moje druţina je připravena
vyrazit. Říkáš, ţe khami je moţná mrtev. Pokud se cítíš být povolána po mé smrti nastoupit
na mé místo, dám ti příleţitost ochutnat z toho koláče.“
„Ne, otče. Rodinu Takemi ne,“ zaprosila Leea.
„Jsi xara, tak nenos meč na ozdobu. Neústupní tě budou čekat na Severním nádvoří. Je
třeba ukázat, ţe rod Ghana neztratil sílu a dokáţe tvrdě trestat zradu. Izumu přiveď ţivého,
ostatní …“
„Byli ke mně vţdy laskaví,“ pokusila se ještě naposled Leea-mi obměkčit otce.
„Je na tobě jak jim ulehčíš odchod ze ţivota.“ pokynem hlavy jí naznačil, ţe je propuštěna.
--Leea-mi přišla na nádvoří jiţ v kompletní zbroji, provázena oběma Stráţkyněmi.
Seiko-ryu Simao-ka, velitel otcovy druţiny, se jí stroze uklonil a dal povel svým šedesáti
vojákům k odchodu. Kdyţ přecházeli po provazovém mostě, Leea-mi neušlo, ţe práce na
opevnění stále pokračují a kameníci rozšiřují palicemi a sekáči šířku hradního příkopu v jeho
nejuţších místech. Otec se choval, jako by čekal válku. Opravdu bylo nebezpečí tak veliké?
Nohy vojáků druţiny dusaly svůj pochodový rytmus po cestě mezi poli. Šli v trojstupu,
muţi i ţeny chladných kamenných tváří, připravení nelítostně a bez zaváhání splnit svůj
úkol. Kaţdý člen otcovy druţiny byl pečlivě vybraný xara, kaţdý z nich měl svůj kus země,
na kterém vládla jeho rodina, a nikdo z nich se nebál smrti. Ta nejkvalitnější zbroj a výcvik z
nich dělaly děsivý stroj na zabíjení, schopný se úspěšně postavit i pětinásobné přesile
pravidelné armády.
Sídlo rodiny Takemi leţelo za druhou městskou hradbou a nebylo nijak silně opevněno.
Xang Izuma-xa zde pobýval většinou jen v době vlády Rawat, protoţe zde nepanovala tak
velká vedra jako na jeho hradě, leţícím den cesty od Khamauru. Obytná budova byla pouze
dvoupatrová s přístavbami pro sluţebnictvo. Nikde nebyla chráněná stanoviště pro
lučištníky. Lea-mi předpokládala, ţe bude mít tak třicet ozbrojenců. Zahradu kolem domu
obepínala zeď o výšce dvou muţů a přístup tvořila brána ze ţelezných prutů.
„Nikdo nesmí utéct,“ nařídil Simao-ka a členové druţiny se rozběhli zaujmout postavení
kolem obvodové zdi. Jejich příchod byl zpozorován, odkudsi zevnitř se rozezněl varovný
gong. Seikory vyčítavě pohlédl na dhami. Kdyby bylo po jeho, zaútočili by bez varování, ale
respektoval její příkaz a doprovodil ji před bránu střeţenou dvěma vojáky, kteří se stáhli za
ni.
„Co si přejete paní?“ zeptal se jí vyděšeně stráţný, starší muţ, kterého si z dětství
pamatovala. Vţdy ji s úsměvem pouštěl dovnitř, ale tentokrát měl strach a měl k tomu důvod.
Zatnula ruce v pěst, aby překonala třes, který ji začal ovládat.
„Ţádám xanga Izumu-xa te Takemi, aby opustil své sídlo!“ zakřičela odosobněným
hlasem tak, aby ji bylo slyšet aţ v domě za branou. „Vyzývám zrádce, aby se dharmovi
zodpovídal ze svých činů!“
Od domu vyletěl osamocený šíp, s cinknutím se otřel o mříţ brány a díky tomu ji minul.
Uskočila za zeď. Izuma-xa vystoupil ze stínu s lukem v ruce a znovu napnul tětivu.
„Ghanááááá!“ zakřičel Simao-ka.
Nad zeď se vznesly háky s lany. Odpor obránců byl urputný, ale krátký. Dhami se
Stráţkyněmi se do boje nezapojila. Kdyţ dozněly poslední zvuky střetu, Simao-xa otevřel
bránu a uvedl ji dovnitř.
Leea-mi se stala svědkem toho, jak ti, kteří kladli odpor se zbraní v ruce, byli dobíjeni.
Cítila kaţdou z těch smrtí. Sluţebnictvu bylo dovoleno odejít a na trávníku před domem
zůstala jen rodina xanga. Teta Mia-xi a její dvě dcery - dívky ve věku čtrnáct a sedmnáct let.
Obě byly vyděšené a šaty měly postříkané cizí krví. Vojáci právě vlekli z domu těla dvou
xangových synů. Aspoň, ţe zemřeli v boji, pomyslela si dhami. Dívky se při pohledu na
bratry hystericky rozplakaly. Mia-xi starší z nich utišila políčkem a mladší raději zmlkla.
„Proč strýčku?“ obrátila se Leea na xanga. Neodpověděl, jen si odplivl. Ruce měl
spoutané za zády, přes čelo krvavý šrám a krvácel z několika lehkých zranění. Přeţil jen
díky tomu, ţe vojáci měli příkaz jej zajmout ţivého.
K tetě a oběma dívkám přistoupili vojáci se škrtidly, přehodily jim je přes hlavu a utáhli
kolem hrdel, čekajíce na její příkaz.
„Ţádám vaše rozhodnutí, dhami,“ obrátil se na Leea-mi seikory. Ať se zde stalo nebo
stane cokoli, ona za to nesla zodpovědnost a případná krevní msta padala na její hlavu.
„Měla jsem tě ráda Leea-mi.“ zašeptala Mia-xi.
„I já tebe, tetičko,“ odpověděla Leea, dala znamení vojákům a pohlédla stranou.
„Dívej se! Dívej, ty prokletá!“ začal na ni řvát Izuma-xa. „Neodvracej se, zatracená
čarodějnice! Je to tvoje vina!“ Pokusil se na ni vrhnout, ale vojáci jej zadrţeli.
„Stáhneš Weiru do propasti. Všechno utopíš v krvi! Musíš být zastavena! Uţ ţádný
prokletý Ghani nesmí vládnout!“ křičel nepříčetně, aţ mu od úst stříkaly sliny.
„Dost! Dost!“ prosila Leea-mi. Jeho nenávist a agónie škrcených ţen, kterou vnímala, ji
připravovaly o rozum.
Chytila se za spánky. Ten nápor nenávisti, dosud tak pečlivě skrývané, nemohla snést.
Pořád na ni řval své nadávky a proklínal ji: „Vymřete! S tebou rod Ghana vymře. Odporná
zrůdo! Ţádný jaguár nesmí dostat šanci…“ Podvědomě sáhla po meči a ve snaze ho umlčet,
mu jej prohnala tělem.
„Nikdyýý …“ uţ jen šeptal a na rtech se mu objevila krev. Zachroptěl. Viděla mu v očích,
jak jej opouští ţivot. Upustila meč a Izuma-xa padl.
Leea-mi se neovladatelně roztřásla. V hrůze zacouvala od těla dokonávajícího na
trávníku, ale zakopla o uškrcenou Mia-xi a upadla mezi její dcery. Přímo před obličejem měla
fialovou tvář té mladší s vytřeštěnýma očima a vyplazeným jazykem. Omdlela.
Stráţkyně zdvihly svou paní a přivedly ji k vědomí.
Seikory Simao-ka přistoupil k mrtvému xangovi, opřel se o něj chodidlem a vytáhl z něj
Leea-min meč. Otřel ostří do kimona mrtvého a jiţ očištěný meč podal s úklonou třesoucí se
dhami.
„Tak čestnou smrt si nezaslouţil,“ konstatoval s nesouhlasným výrazem. „Dharmovi se to
nebude líbit! Chtěl ho vyslechnout.“
Leea-mi meč od něj nepřevzala a on s nesouhlasným výrazem, uţ beze všech ceremonií,
předal zbraň Ogamě.
„Odcházíme! Zapalte to tady!“ nařídil svým lidem.
--Leea-mi předstoupila před dharmu se rty úplně bezkrevnými.
„Zrádce byl potrestán, otče. Děkuji ti, ţes mě nechal ochutnat moc,“ prohlásila hořce a
bez poklony odešla. V téhle chvíli mu přála, aby skončil v Temurově pekle. K nebi nad
Khaicurao, jako hrozivá výstraha, stoupal černý dým poţáru spalujícího sídlo rodiny Takemi
a těla mrtvých bez nároku na čestnou pohřební hranici hořela v něm.
31. Zavržení
Daniela paprsky vycházející Rawat začaly šimrat na víčkách. Otevřel oči. Leţel ve
velkých neckách po okraj naplněných jačím mlékem. Na stoličce vedle něj spala, s hlavou
opřenou o dřevěnou bočnici, Ghira-ki. V nohách jeho podivného loţe stál vysoký hubený
muţ, jehoţ svrchním oděvem byla černá koţešina horského jaka, sahající mu ke kolenům.
Opíral se o dlouhou hůl a upřeně na něj hleděl. Danielovi připadaly jeho rysy podivně
známé. Široká slovanská tvář s bohatým zvlněným plnovousem kaštanové barvy, tu a tam
prokvetlým šedinami, velké šedé oči, mírně zahnutý nos. Na rameni mu seděl orel, který si
Daniela prohlíţel stejně zkoumavým pohledem.
„Ty jsi krásný pták,“ oslovil Daniel v duchu orla. Pták po něm zvědavě natočil velké oko.
„Nevíš, kde je můj přítel Rráá?“ pokusil se mu promítnut havranův obraz.
„Odletěl na jih včera ve …“ odpověděl hlubokým hlasem muţ, ale pak se překvapeně
zarazil a v půli věty zmlkl.
„Ty uţ jsi vzhůru?“ probrala se Ghira a s nelibostí si všimla dlouhána, jehoţ výraz byl
náhle naprosto tupý.
„Co tu chceš? Zmiz! Seţeň víc mlíka!“ odehnala jej jako obtíţný hmyz. Muţ si pohledem
zpod víček ještě přeměřil Daniela, pak se lhostejně otočil a zamířil pryč, aniţ Stráţkyni
odpověděl.
„Dhani, já jsem tak šťastná. Mysleli jsme, ţe jsme tě ztratili,“ dotkla se Ghira zlehka
Danielovy tváře a políbila jej na čelo.
--Daniel byl v osadě, pokud se toto místo tak dalo nazývat, Zavrţených poprvé. Obydlí byla
velmi prosté konstrukce. Nadzemní a současně vstupní část tvořily dva překříţené kůly,
mezi kterými byl vchod zakrytý kůţemi. Nahoře do vzniklé vidlice byl vloţen dlouhý rovný
kmen, který se stal horní hranou šikmé střechy zapuštěné do země. To celé bylo pokryto
drny, které se v tomto období zelenaly, jako běţný trávník. Pokud se člověk nacházel jen pár
set metrů od osady, musel mít velmi bystré oči, aby ji v krajině vůbec zaregistroval. Tyhle
„zelené domy“ jak jim Zavrţení říkali, byly spíš zemljankami, na nadzemní část navazovaly
vykopané prostory pod úrovní terénu a ve vzdálenosti asi šesti metrů od střechy vystupoval
ze země komín, sestávající ze dvou oddělení; jedno odvádělo kouř a druhé slouţilo k
větrání.
Osadu tvořilo šest obydlí rozestavěných do tvaru půlměsíce a malá, stranou umístěná
zemljanka, před jejímţ vchodem byla na kůlu naraţená medvědí lebka. Její obyvatel byl
jediný z místní komunity, kdo se s druţinou častěji stýkal. Jednalo se o asi čtyřicetiletého
muţe nevysoké postavy, s robustním hrudníkem a dlouhýma rukama. Jeho, zřejmě drápy
šelmy, znetvořená tvář se Danielovi ještě dlouho měla promítat do nočních můr. Muţ si ji
barvil rudou hlinkou a v neupravených vlasech a vousech měl vpletena ptačí pírka. Na krku
nosil náhrdelník ze zubů a drápů šelem a za opaskem velký pazourkový nůţ. Ghira byla v
jeho přítomnosti značně nervózní a oslovovala jej, Lovče s náznakem respektu, který vůči
pastýřům Zavrţených nikdy neprojevovala.
Záhadní vyděděnci vrtali Danielovi hlavou. Po celou dobu jejich návštěvy vlastně ani
nezjistil, kolik se jich v osadě nachází. Kromě Lovce se přes den objevil jen tu a tam nějaký
muţ, který šel zkontrolovat stádo pasoucí se pod dozorem orlů. Od doby, co uţ
nepotřeboval mléko ke koupeli, je místní nekontaktovali, jen dvakrát našli ráno v blízkosti
leţení pár koulí sýra. Daniel nechal před jeden z domů poloţit peníze. Zmizely aţ v noci. Jen
lehký dým, který vycházel sem tam z komínů, svědčil o tom, ţe je osada obývaná.
--Přišel čas se rozloučit, ale nebylo s kým. Zavrţení bezpochyby věděli, ţe je nevítaní
návštěvníci opouštějí, ale nikdo nevyšel ven. Daniel poţádal Wakiru, aby šla s oddílem
napřed, a jeho nechali v osadě. Nelíbilo se jí to, ale dala povel k odchodu.
„Běţte s nimi, Benjiro. Moţná, kdyţ odejdete, vyjdou ven.“
„Co chceš těm špinavcům? Copak jsi je neviděl? Jsou tupí a hloupí, jen o málo chytřejší
neţ jejich jaci. Nemají ani jména,“ protestovala Ghira-ki.
„Chci se s nimi rozloučit. Sám!“ zdůraznil Daniel.
„Počkáme na tebe tamhle,“ ukázal Benjiro-ka na dvojici stromů zarha, asi půl kilometru od
samoty. „Kdybys měl pocit, ţe je jen náznak problému, okamţitě nás přivolej.“
„Dobrá, uţ jděte,“ odehnal je netrpělivě Daniel. Konečně osaměl. Nikde se nic nepohnulo.
Vypadalo to, jako by tu byl jediný ţivý, jen vysoko ve vzduchu krouţila čtveřice orlů.
„Pane nebes, rád bych se rozloučil se zdejšími lidmi,“ oslovil Daniel orla s bílým hrdlem.
Ani teď se nic nepohnulo. Daniel usedl na udusanou hlínu mezi chatrčemi, sňal si přilbu a
postavil ji vedle sebe do trávy. Kdyţ zavadil rukou o woorlí koţešinu na ní, vybavila se mu
Leea-mi, tak jako pokaţdé. „Neodejdu dřív, dokud nevyjdou. Vyřiď to prosím, pane nebes.“
Z bliţší chatrče vyšel vysoký muţ, stejný, kterého Daniel viděl první den, kdyţ přišel k
vědomí.
„Co chceš, cizinče Farahovým lidem?“ otázal se nevrle.
Daniel neodpověděl a dál čekal. Závěsy jednotlivých obydlí se začaly postupně odhrnovat
a před ně vycházeli jejich obyvatelé. Trochu jej překvapil jejich počet. Ţilo zde víc neţ dvacet
dospělých a asi dvanáct dětí. Všichni mlčeli.
Daniel vstal, zvedl přilbu, ale nenasadil si ji. „Chci vám poděkovat za vaši pohostinnost.“
„Těţko se odmítá vojákům se zbraněmi. Vypadáš jako Čistý, ale chodíš s nimi a oblékáš
se jako oni. Jsi odpadlík? Chtěli jsme tě zabít, ale naši orlové to neschvalovali.“
„Rád bych pro vás něco udělal,“ nevzdával se Daniel. Střetl se s pohledem jedné z
mladých ţen. Určitě jí nebylo víc neţ čtrnáct a v náručí chovala ve špinavém hadru zabalené
dítě, které nevypadalo dobře.
„Já ch-chci …“ pronesla tiše, ale byla umlčena hněvivým pohledem mluvčího. Přesto za
okamţik znovu zvedla hlavu, nejistými kroky popošla k Danielovi a natáhla k němu ruce s
dítětem.
„Po-ch-chovej ho,“ poţádala.
Daniel nejistě přijal dítě v obavě, aby zase nezískal nového syna jako s Waši-cu. Dítě se
dotklo jeho mysli lehkým dotykem, jako to dělal Rráá. Cítil jeho bolest. Neuvaţoval nad tím,
co dělá, rozvinul hadr, a poloţil dlaň na kulaté bříško. Zavřel oči a soustředil se. Cítil teplo,
které mu vystupovalo z dlaně a proudilo do malého tělíčka. Trvalo to jen chvíli, ale dítěti se
vrátila zdravá barva do tváře a usmálo se.
„Dě-k-kuji,“ zašeptala mladá ţena a vzala si dítě zpět.
Daniel pocítil závan lítosti od malého, ţe jej tak rychle vrací.
„Orlové měli jako vţdy pravdu,“ řekl vůdce osady mrzutým tónem. „Běţ uţ, cizinče.
Někteří z nás si myslí, ţe jsi Předpovězený, ale i kdyby, teď nám nemůţeš dát víc. Farah ti
děkuje,“ mávl rukou a on i jeho lidé zmizeli ve svých chatrčích.
--„Uţ jsem si myslel, ţe sis šel zase zaplavat!“ vrčel mrzutě mistr Benjiro-ka, kdyţ k nim
Daniel dorazil.
„Aspoň jsi mohl odpovědět, kdyţ jsme tě volali.“ mračila se Ghira. „Vědět, ţe je jich tam
tolik, tak jsme tě samotného nenechali.“
„Já vás neslyšel,“ bránil se Daniel, aţ teď si uvědomil, ţe v přítomnosti Zavrţených ztratil
kontakt se svými Stráţci, který se mu stal samozřejmostí. Mávl nad tím rukou a pustil se za
druţinou tak rychle, jak mu to síly dovolovaly.
32. Řeka
Pátý den, co opustili osadu Zavrţených, se ráz krajiny výrazně změnil. Vstupovali do
předpolí Severního pohoří. Se zvyšující se nadmořskou výškou se měnil charakter
stromů. Bohatý kořenový systém zvedající je v niţších polohách nad úroveň terénu se
zmenšoval, aţ nebyl o mnoho výraznější neţ v lesích Danielovy domoviny. Procházeli
kopcovitým terénem, tu a tam ještě byly listnáče, ale převládaly jehličnany s rudě
zbarvenou kůrou, podobné borovicím. Kraj byl bohatý na zvěř a ta nebyla nijak plachá. K
polednímu potkali obrovského losa, který jim odmítl uhnout z cesty. Zastrašoval je
ryčením a hrabáním obrovskými kopyty. Rozpětí jeho paroţí odhadoval Daniel na víc
neţ dva metry a druţina se mu raději vyhnula. Narazili i na velkého medvěda s hnědou
srstí, ale ten se spokojil s varovným zařváním a ustoupil před jejich početní převahou.
Pro bývalé hraničáře tato setkání nepředstavovala nic nového, ale pro ostatní v druţině,
to bylo nahlédnutí do neznámého světa, stejně jako pro něj. Haotsu-wa šla jako první a
pečlivě zkoumala kaţdou stopu, na kterou narazila.
Danielovi na tváři a po těle zůstávaly modré stopy po přísavkách zerwa, ale kaţdým
dnem na tom byl lépe. Wakira-ki se po většinu času zdrţovala v jeho blízkosti a
polohlasem mu předávala své znalosti o ţivotě kolem. Ukazovala mu stopy dravců a
vyprávěla o nebezpečích a pozoruhodnostech podhorského pralesa, kterým procházeli.
Průchod krajem jim komplikovaly vodní toky, protoţe Daniel odmítal vstoupit do vody
hlubší neţ po kotníky. Kdyţ uţ šli půl dne proti proudu větší řeky v marné snaze najít
mělký brod, odvedla ho seiko stranou.
„Khami, nechtěla jsem to říkat před nováčky, ale nemůţeme se tu dlouho zdrţovat.
Jsme v lovišti tygrů! Kdyţ jsem tu byla naposledy, tak dostali dva naše chlapy. Musíme
přes tu prokletou řeku přebrodit a být od ní do večera co nejdál.“
„Však víš, ţe já …“
„Nemáš se čeho bát, Dhane, zerwové v řece neţijí. Pozor si musíš dát jen na vodní
hady a mathary,“ ujišťovala jej seiko.
„Tys říkala, ţe mathara můţe být pěkně velká?“
„Tady v horách mají málokdy víc neţ dva sáhy. Nesmíš ji nechat zakousnout. Pár ran
mečem a je po ní, na břiše má měkkou kůţi.“
„Tos mě uklidnila. Nemohla bys mi občas trochu zalhat?“ Zavřel oči a sevřel pěsti,
párkrát se zhluboka nadechl, aby zahnal třes, který v něm pohled na vodu vyvolával.
„Jděte napřed. Tentokrát to dokáţu.“
„Opravdu?“
„Spolehni se. Benjiro s Ghirou mi pomůţou.“
Wakira-ki jej s pochybností v očích opustila. Na její pokyn si Hromotluk jako
nejsilnější a nejvyšší člen druţiny uvázal kolem pasu lano a přes hruď si přehodil provaz
s kotvou na slézání hradeb. Vstoupil do vody, opatrně krok za krokem překonával vodní
proud. Řeka nebyla hluboká, ale vzdálenější polovina koryta měla vymleté dno a voda
tam dosahovala Hromotlukovi aţ po prsa. Proud jej dvakrát strhnul. Aţ na třetí pokus se
mu podařilo na protilehlém břehu, v křoví zachytit kotvu. Pak uţ hlubší vodu bez
problémů překonal a lano, které za sebou táhnul, upevnil na nejbliţším stromě. Vojáci
jeden po druhém přebrodili řeku, aţ na břehu zůstal jen Daniel se svými stráţci.
Chytil se mokrého lana, které drţel Benjiro-ka a vstoupil do vody. Řeka byla čistá a
většinou se dalo dohlédnout na dno, ale skrývala temné tůně, ve kterých se mohlo
skrývat cokoli.
„Pojď, Dhane. Ty to dokáţeš. Pomůţeme ti,“ přesvědčovala jej Ghira, kdyţ se zastavil
sotva čtyři metry od břehu. Stráţci jej vzali za ruce jako malé dítě. Třásl se a oči mu
vyděšeně létaly po vodní hladině. Najednou zahlédl zelený útvar, připlouvající z horní
části toku. Neomylně zamířil přímo k němu. Zerw! Uţ viděl zlověstně se svíjející zelená
chapadla a dvojici ţlutých zlomyslných očí. Kdyby mohl, řval by děsem, ale nebyl ze
sebe schopen vypravit ani hlásek, natoţ se pohnout. Zerw byl uţ u něj a jeho chapadla
mu začala ovíjet nohy!
„Dhane, je to keř! Dhane, keř. Vzpamatuj se! Jen keř!“ třásl hrůzou paralyzovaným
Danielem Benjiro-ka. Stráţci sami jen stěţí odolávali náporu děsu, který se na ně valil.
Děsivé vize proţívali s khamim a jen obtíţně si uchovávali vlastní zbytečky zdravého
rozumu.
„Já to nedokáţu, mistře,“ zašeptal Daniel se svěšenou hlavou, kdyţ jej přivedli zpět
do reality a Ghira mu ukazovala keř potaţený slizkými chaluhami. Uţ se chtěl vrátit zpět
na břeh, kdyţ mu nad hlavou zaznělo tleskání křídel a známé krákání jej upozornilo na
přílet jeho přítele havrana. Pták se mu usadil na rameni.
„Rráá ty tuláku! Kde se tady bereš?“ přitiskl si tvář na jeho křídlo. Měl pocit, jako by jej
zahřálo pohlazení od Leea-mi. Zastyděl se. Nepochyboval, ţe pokud nedokáţe překonat
svou fobii, ztratí úctu členů druţiny i svých Stráţců.
„Půjdu sám,“ uvolnil si ruce. „Pomoz mi, Rráá,“ zašeptal a pomalu se vydal napříč
říčním proudem zdolávaje metr za metrem. Uţ byl ve středu řeky, voda mu dosahovala
dvě dlaně nad pas. Cítil kameny valící se po říčním dně, jak se mu otírají o nohy, a pak
to přišlo znovu! Do ruda zbarvená příšera, valící se na něj, z horního toku řeky.
Vyděšeně se rozhlédl. K oběma břehům bylo příliš daleko.
Do ucha mu vřískl zděšený havran a probral jej. Tentokrát byl ve skutečném
nebezpečí! Říční proud na něj i Stráţce, ochromené jeho děsivými vizemi, nesl
odlomenou korunu stromu a její polámané větve je hrozily nabodnout!
Lano nataţené přes řeku strom zpomalilo jen na vteřinu, neţ prasklo, ale i tak jim
dalo šanci.
„Ghiro, pryč!“ zakřičel. Strhl ji stranou, ale Benjiro-ka byl zasaţen jednou z větví.
Ostrý pahýl se mu dostal mezi tělo a šubu na zádech a vzal ho sebou. Daniel se bez
rozmýšlení vrhl za ním následován Ghiru-ki.
Na okamţik se mu znovu vrátila vize boje se zerwem, ale rychle ji odehnal. Odráţel
se ode dna, a spíš běţel, neţ plaval, ve stopách stromu valícího se korytem.
Mistr byl jednou na hladině a pak zase pod ní, ale ještě se hýbal. Bylo jen otázkou
času, kdy se udeří do hlavy o kámen nebo jej těţce zraní, některý z ostrých konců větví.
Kousek níţ vystupovaly v proudu dva velké balvany, mezi kterými koruna stromu s
praskotem uvízla. Několik větví se zlomilo, Benjiro-ka naštěstí zůstal nad vodou, ale jiţ
neschopen si sám pomoci. Danielovi bylo jasné, ţe moc času nemají, voda se do
vzniklé překáţky opírala a snaţila se ji přimět k další cestě. Skočil k nejbliţší větvi,
sevřel ji rukama a vzepřel se proti balvanu.
„Dělej, Ghiro! Dlouho to neudrţím!“
Stráţkyni se podařilo dostat téměř aţ k Benjirovi, ale sama se zapletla do větví a
strom se začal přetáčet. Danielovi docházely síly. Kdyţ uţ hrozilo, ţe si řeka vezme oba
Stráţce, zasvištěly vzduchem smyčky provazů vrţené hraničáři. Dvě z nich se zachytily
na pahýlech větví a vojáci je rychle připevnili ke stromům na břehu. Pohyb koruny se
zpomalil, ale přes zoufalou snahu všech se nezastavil. Řeka byla silnější a strom se
začal pomalu přetáčet.
Ghira uvolnila sebe a zoufale škubala Benjirovou šubou.
Danielovi nabíhaly na krku ţíly jako provazy, jak zápasil se silou řeky. „Odřízni ho!
Odřízni,“ Sípal.
Ghira noţem přeťala popruhy a bezvládný Benjiro-ka sklouzl pod hladinu. Zachytila
ho v posledním okamţiku.
„Pryč! Rychle pryč!“ řval na ni Daniel. Pustil větev a spěchal jí na pomoc. Koruna
stromu se sesmekla z balvanů a lana, která ji poutala, drnčela napjatá na hranici
únosnosti. Oba chytili mistra pod rameny a probíjeli se s ním do mělčí vody.
První lano prasklo a jeho konec jim přesvištěl nad hlavami. Podvědomě s sebou plácli
do vln a jen to je uchránilo před švihnutím druhým lanem. Vyvlekli Benjira na břeh a
vyčerpaně se svalili vedle něho.
Benjiro-ka zvracel vodu a odháněl kajtory, která mu spěchala dát umělé dýchání.
„Běţ ode mě, Kostro! To rači umřu. Ještě si někdo z vás, vy cucáci, myslí, ţe dělat
Stráţce khamimu, je nějakej med?“ šklebil se do ustaraných tváří kolem.
Večer je zastihl u ohně v závětří velké skály, na místě chráněném před větrem i před
slídivými zraky kohokoli, kdo by mohl vidět oheň. K Dheirau byly, podle seiko, uţ jen tři
dny cesty, a proto nařídila zachovávat veškerá bezpečnostní opatření. Uţ jim došly
zásoby, které si s sebou nesli, a nad ohněm se opékalo maso jelena, kterého ulovil
mladý Harada-xa. Mladý xang byl, zřejmě po svém otci, vynikající lučištník.
Pobledlá Ghira-ki si vyţádala hlídku na vrcholku skály, aby, jak se vyjádřila, byla co
nejdál od „smradu z pálící se mrtvoly“, rozhodnutá hladovět. Obvykle hovorný Benjiro-ka
také nějak ztratil řeč a bručel cosi o šílených hraničářkách.
Wakira-ki se usmívala. Věděla, ţe dnes v noci bude mít řada nováčků problém udrţet
maso v ţaludku, ale musela je to naučit. Daniel vedle ní si opékal svůj kus kýty, jako
starý mazák a nijak se neošklíbal. Záchrana starého mistra spolu s návratem havrana,
mu vrátily sebevědomí a dobrou náladu.
--„Jak se daří dharmovi, khami?“ zeptal se místodrţící Dheiraa, poté co dočetl jejich
průvodní dopisy.
„Oslovujte mě, Havrane, prosím. To je moje hraničářská přezdívka,“ poţádal jej
Daniel. „I stěny můţou mít uši.“
„Zajímavé přirovnání,“ usmál se Synthara-ghua, štíhlý, asi padesátiletý muţ ostrých,
energických rysů. Ghuruma byl zvyklý velet a rychle se rozhodovat, coţ bylo zřetelné z
kaţdého jeho pohybu. Pozorně si měřil své návštěvníky. Dali se na tuhle oficiální
návštěvu jakţ takţ do pořádku, ale po dnech a nocích strávených na cestě sem příliš
nezapadali. O obou uţ dost slyšel, ale chtěl si udělat názor sám. Khami měl ve tváři a na
krku stopy po zerwových chapadlech, ale jinak vypadal v pořádku. Seiko byla mladší,
neţ čekal, a reference, které na ni dostal od Ishiry-ghua, nebyly nejlepší. Uvidíme,
myslel si, zatímco jim nabízel tanxu.
Daniel litoval, ţe musel nechat své Stráţce za dveřmi, ale místodrţící je přijal ve
soukromé komnatě a přítomnost dalších ozbrojenců, by mohla být chápána, jako projev
nedůvěry. Bez Stráţců se Daniel musel spolehnout jen na svůj společenský takt, o
kterém věděl, ţe za moc nestojí. Po úvodních zdvořilostech, kdyţ měl pocit, ţe
formalitám bylo učiněno zadost, přešel rovnou k věci.
„Budu potřebovat veškeré moţné informace o přepadeních. Vyslechnout lidi, kteří je
přeţili. Vědět, jak jsou transporty zbraní organizovány. Chci průvodce, který nás dovede
na poslední místo přepadu,“ vypočítával.
Místodrţící ho přerušil: „To nebude problém, ale v listě našeho pána Hidashi-dhaa se
píše, ţe vám mám zajistit koně. K čemu je potřebujete?“
„Dovolte, aby to zatím zůstalo naším tajemstvím, ctihodnosti,“ poţádal jej Daniel s
úklonou. „Slyšel jsem, ţe by tu měl být starší Madru-ma.“
„Ano dorazil před pár dny.“
„Výborně,“ usmál se Daniel. „Zastavím se u něj. Bude nám muset připravit nějakou
výbavu. Byl bych rád, kdybyste mu vyšel vstříc.“
„S potěšením, kha… Havrane,“ usmál se místodrţící pobaveně a obrátil se na seiko.
„Prý jste se starším příbuzní?“
„Ano, ctihodnosti. Je to můj otec.“ Lehce se uklonila Wakira.
„Stačí, kdyţ mě budete oslovovat hodností. Doneslo se mi, ţe jste dřív byla taky
voják, neţ jste přešla k hraničářům,“ usmál se Synthara-ghua.
Wakira-ki potemněla ve tváři a neodpověděla.
„Mimochodem, kdyţ uţ si hrajete na hraničáře, jaký je název vašeho oddílu? Doufám,
ţe to bude něco poetického,“ nepřestával ji místodrţící provokovat.
„Vrány, ghu,“ zavrčela.
„Vrány?“ místodrţící se ušklíbl. „Uţ jsem slyšel horší: Rozbitá hlava, Zlomenej hnát.
Proč zůstávat u něčeho tak triviálního, jako je číslo jednotky a barevného označení, ţe
důstojníku? No, ne všem, armádní kodex vyhovuje.“
„Děkuji vám za přijetí, ctihodnosti. Je před námi hodně práce a rovněţ nechceme
ztrácet váš čas,“ vmísil se do hovoru Daniel. Viděl, ţe se Wakira-ki chystá vybuchnout a
tohohle pána, si rozhodně nemohli znepřátelit.
„Bylo mi potěšením, Havrane,“ vrátil mu poklonu místodrţící. Zvedl se ze svého místa
a doprovodil je ke dveřím. „Předpokládám, ţe uvítáte nějaké zásoby jídla. Nechám vám
je poslat. Je pravda, ţe hraničáři ţerou mrtvá zvířata, seiko?“
Wakira-ki, se chystala otevřít dveře. Dosud se ovládala z respektu, před ghurumovou
hodností a postavením, ale tohle byla poslední kapka jedu, kterou byla schopna snést.
Prudce se k němu otočila: „Já …“
Daniel jí poloţil ruku na rameno, současně sáhl po madlu na dveřích a odsunul je.
Seiko si rychle uvědomila svůj prohřešek a pokusila se proklouznout před Daniela,
ale bylo pozdě.
Ghurumovi vylétlo obočí pohoršeně nahoru a úsměv zmizel z tváře. „Nejsem si jist,
khami,“ oslovil Daniela tentokrát titulem a po Wakiře přejel mrazivým pohledem, „zda
přítomná seiko stačí na své úkoly. Aţ zde skončíte své poslání, rád bych vám představil
několik starších zkušených velitelů, kteří by si váţili cti, velet vaší druţině a jistě by se
zodpovědněji starali o vaše bezpečí.“
„Děkuji, myslím, ţe to nebude nutné.“ Daniel se zmateně poklonil a vyšel ven
následován Wakirou, které poníţením hořely tváře.
„Co to mělo znamenat?“ zeptal se kdyţ byli z doslechu.
„Promiňte mi, pane, Wakira se provinile uklonila. „Dopustila jsem se porušení etikety
a ohrozila vaši bezpečnost. Těmi dveřmi jsem měla vyjít první.“
„Na tom nezáleţí,“ usmál se.
„Ne, pane, na tom záleţí,“ nesouhlasila s ním. „na druhé straně dveří, můţe čekat
meč nebo dýka a já přísahala vás chránit. Pan Synthara-ghu mě oprávněně pokáral.
Pokud vás provázím, je mojí povinností vstoupit do kaţdých dveří první. Pokud budete
ţádat mou rezignaci, pochopím to. Vím, ţe to není mé první selhání.“
„Blbost. Dej uţ pokoj s těma kecama,“ odbyl ji Daniel. „Půjdeš se mnou k otci?“
„Ne, pane, jestli dovolíte. Vrátím se k druţině.“
„To můţe počkat,“ namítl Daniel. „Dlouho jste se neviděli.“
„Děkuji, pane, ale moje povinnosti mají přednost. Vyřiďte mu, prosím můj pozdrav,“
uklonila se formálně.
--Seiko vyrazila do hostince, kde nechala ubytovat druţinu. Dheirao dobře znala,
nebyla tu poprvé. Poprvé se jí však dostalo cti být představena místodrţícímu, který byl
co do významu druhým nejvyšším hodnostářem Weiry, a takhle to zvrtala.
„Ten nafoukaný zirg!“ klela tiše. Nejhorší bylo, ţe sama mnohdy pochybovala o tom,
jestli si na sebe nevzala příliš velký úkol. Vţdyť byli sotva pár dní na cestě a khami jen
zázrakem nepřišel o ţivot! Neměla by sama rezignovat na funkci, na kterou evidentně
nestačí?
Vzpomněla si na reakci seikoryho Simao-xaa, kdyţ mu byla představena, jako velitel
khamiho druţiny. O něm nikdo nepochyboval, kdyţ po dvaceti odslouţených letech a
účasti v několika velkých bitvách, převzal velení nad dharmovou druţinou. Muţi a ţeny
pod ním slouţící povaţovali za čest nazývat jej svým velitelem. Věděla, ţe mnozí xarové
v druţině mají k jejímu velení výhrady. Pocházeli z významných rodů a leccos z toho, co
poţadovala, jim nešlo pod nos. Mohla spoléhat jen na khamiho podporu a hraničáře v
oddíle. Khami jí věřil, moţná trochu naivně a ona jej nechtěla zklamat.
Blíţila se k hostinci. Uţ z dálky slyšela daleko se rozléhající halas, po kterém se
kolemjdoucí otáčeli. Plnily se její nejhorší předpoklady. Vtrhla dovnitř; druţina, ještě
promísená s místními povaleči, seděla kolem stolů, které si srazili k sobě. Na
prostředním se usadila kajtory a udávala dţbánem vína takt opileckým popěvkům.
„Vstaňte! Okamţitě!“ rozkřičela se hned od vchodu Wakira-ki a srazila prvního
místního, který se jí postavil do cesty. Muţ se s klením zvedal z podlahy a sahal po noţi.
Kopla jej do hlavy, aby ji neobtěţoval.
„Jste banda oţralů, které nemůţu nechat chvíli bez dozoru!“ řvala seiko.
„Co do tebe vjelo, Wakiro? …“ nechápala Kostra. Hraničáři většinou svůj návrat z
pustin do civilizace slavili řádnou pitkou a ona neviděla důvod, proč tuhle tradici měnit.
„Kajtory!“ zařvala na starou harcovnici Wakira-ki a bylo jí úplně jedno, ţe se otvírají
okna okolních domů. „Seberte se a vypadněte. Chtěli jste pít, tak vám dám moţnost.“
Vyhledala pohledem Haradu-xaa, který se krčil za zády obrovitého Kuchira. „Kajto,
očekávám, ţe mí poddůstojníci půjdou příkladem a budou udrţovat kázeň v mojí
nepřítomnosti!“ Mladý muţ se chtěl bránit, ale nedovolila mu to. Neváhala vyprovodit
kopancem ty, kteří otáleli s odchodem.
Shromáţdila druţinu na ulici a zavelela: „Vpřed! Ostrým během k řece! Všichni! Kdo
se bude flákat, bude nosit kameny!“ Sama se rozběhla v jejich čele, rozhodnuta jim
připravit opravdu dlouhé odpoledne.
33. Dheirao
Dheirao Daniela okouzlilo a naplnilo posvátnou úctou před lidským důmyslem. Bylo
těţké ho někam zařadit. Bylo to město, pevnost, důl, obrovský výrobní komplex? Od
kaţdého něco.
Město se zakusovalo do svahu hory a hora sama se stala jeho součástí, kdy některé
z jeho ulic ústily do portálů štol obrovského rudného dolu. Vytěţená hornina, ještě
mnohde protkaná ţilkami ţelezné rudy, byla pouţita na stavbu domů, takţe dlaţba,
stěny domů i trojitý pás hradeb měly rezavě rudou barvu. Hora sama se tyčila do výše
asi dvou set metrů a její čelní stěna, provrtaná nesčetnými chodbami byla rozdělena
terasami, na kterých byla stanoviště vybavená obrovskými katapulty a samostříly. Po
lekcích Ishiro-ghuy jiţ dokázal posoudit obranný potenciál tohoto místa.
V Dheirau slouţila vojenská posádka v počtu asi šesti tisíc vojáků a nejpočetnější
kovářská kasta, zde čítala kolem padesáti tisíc duší. Z nich byly dobré dvě třetiny
schopné se v případě potřeby chopit zbraní. Madru-ma mu s hrdostí ukazoval město,
jako by on sám zde byl místodrţícím. Upozorňoval jej na desítky vysokých pecí, ve
kterých byla ţelezná ruda, těţená z útrob hory, zpracovávána do ingotů k dalšímu
pouţití. Ve stovkách kovářských dílen, neumlkaly zvuky kladiv a bucharů po dobu
slunečního svitu.
Daniel si vzpomněl na Vernovo Ocelové město. Tohle byla jeho primitivnější forma.
Pochopil, co dharma myslel tím, ţe Dheirao je základem síly rodu Ghana. Tohle město
bylo schopné vyzbrojit ne jednu, ale několik armád a bylo téměř nedobytné.“
Kolem města se v okruhu dvaceti kilometrů táhly pole a pastviny, vyrvané z náruče
lesů, jimiţ se sem probíjeli. Z vyvýšeného místa, na kterém stáli, Daniel viděl vesnice
sedláků pravidelně rozloţené po krajině. Na okraji obdělávané zóny byl kruh hlídkových
věţí, které kontrolovaly kaţdého návštěvníka.
Dheirao leţelo v srdci Rudých hor, kterým dala název hojně se zde vyskytující
ţelezná ruda. Tyto hory byly předhůřím Severního pohoří, jehoţ výběţky tvořily hranici
Weiry a Kharzu. Jeho pásma se táhla aţ k pobřeţí, kde zasahovala území Waorů.
Severní pohoří samo si nikdo nenárokoval, ani v něm nezabíral půdu. Všechny podobné
pokusy v minulosti skončily tragicky a našlo se jen málo těch, co se vrátili, aby o tom
mohli vyprávět. Divoká zvířata a ještě krutější zimy, spolehlivě odrazovaly od osidlování,
kdyţ jinde byl dostatek půdy, mnohem vhodnější k ţivotu a obţivě. Do roklin Severního
pohoří se jen tu a tam odvaţovali Zavrţení ve společnosti svých orlů. Zde nemuseli mít
obavy, ţe přijde nějaký xang nebo xara a bude si na zdejší končiny činit nárok.
Mariko sledovala cestu a její okolí. Leţela v bahnité louţi a na záda jí kapala voda
prosakující hliněným stropem. Říct, ţe uţ má všeho po krk, by bylo příliš mírné. To měla
před třemi dny a teď to mohlo být jen horší. Pátý den byla uvězněná se čtyřmi chlapy v
malé smrduté zemljance, kterou si vybudovali ve svahu kopce nad cestou, kde uţ
podvakrát došlo k přepadu.
Kdyţ jim Wakira-ki nařídila zbudovat tyhle úkryty, tak jí to připadalo šílené, ale
skutečnost daleko předčila očekávání. Po dvě noci kopali a budovali pod vedením
bývalého hraničáře ryu Maty-waa tenhle úkryt, aby se v něm poté, co jej zamaskovali,
uzavřeli. To, ţe seiko nechala po krajině zbudovat ještě další čtyři podobná stanoviště,
Mariko jako morální podpora rozhodně nepostačovalo.
Uţ si zvykla, ţe představa soukromí je z hlediska hraničářů poněkud zvláštní, ale
vykonávat svou potřebu na dosah čtyř chlapů, do díry v uzavřeném prostoru, bylo
otřesné. Přestoţe obsah této fekální jámy po sobě kaţdý zaházel vrstvičkou hlíny,
smrad odtud se linoucí, byl den ode dne větší a ona byla vděčná, ţe má u průzoru
moţnost dýchat čerstvý vzduch.
Ty chlapy, co tu byli s ní, těţce nesnášela. O kaţdém z nich by byla schopna dát
dohromady obsáhlý seznam jeho zlozvyků a odporných nectností. Uţ se se všemi
stačila pohádat. Nejhorší bylo, ţe se musela hádat šeptem a ona by si tak s chutí
zaječela.
Od čtvrtého dne v zemljance panovalo po většinu času nevraţivé mlčení. Teď chlapi
spali. Záviděla jim; schopnost prospat klidně noc i den, ona nemohla a o to víc se ţrala.
Navíc cítila, ţe se jí blíţí perioda o něco dřív. Vody měli málo a uměla si představit
uštěpačné poznámky, aţ bude chtít pouţít její zbytek na svou očistu. Uţ i tak jí dali
najevo, ţe mít tu s sebou ţenskou, pokud jim nechce zkrátit čas tím, ţe by poskytla
svoje tělo, je vůbec netěší.
Tohle jí naznačili druhého dne, co se zde dobrovolně pohřbili. Teď uţ by o ni v
civilizované společnosti nezavadil ani poslední oţrala. Byla zpocená špinavá a smrděla.
Vlasy pod přilbou se změnily v nechutný chumel, o kterém netušila, zda jej bude
schopna rozčesat. Uvaţovala, jestli se nemá ostříhat na krátko jako hraničářky nebo si
vlasy splést po muţském způsobu do copu. Ani jedna z variant se jí příliš nezamlouvala,
byla hrdá na bohatství svých vlasů, které svobodné selské dívky nosily volně
rozpuštěné.
Hatame-ka po její pravé straně, začal chrápat. „Ticho!“ sykla a nevybíravě jej
kolenem nabrala do boku.
Odpověděl jí tlumenou nadávkou, ale přetočil se na druhý bok a ztišil svůj dech.
Nikdy dřív by si neuměla představit, ţe by se takhle mohla zachovat ke xarovi, který
to u pravidelného vojska dosáhl do hodnosti kajtoryho a byl o víc neţ patnáct let starší
neţ ona. S lítostí si vzpomněla na prosluněné lány v okolí Khaicurao. Ty dny se zdály
být tak neskutečně daleko. Měla pocit, ţe v téhle díře trčí uţ celé ašreny. Navíc v
polovině noci začalo pršet a do úkrytu jim zatékalo špatně udělanou střechou. Uţ ani
neměla sílu klít.
Koutkem oka zaregistrovala pohyb v křovinách, poblíţ vozové cesty pod nimi. Nebyla
si stoprocentně jistá, ale přesto zatřásla velitelem hlídky.
„Maty-wo, něco jsem viděla.“
Ryu beze slova přiblíţil tvář k průzoru a společně zírali ven. Déšť nebyl příliš vydatný,
ale přesto jeho šumění stíralo zvuky zvenčí. Za okamţik, teď uţ společně, zahlédli u
cesty stín, jak se plíţí mezi křovinami.
Jednalo se o muţe štíhlé, středně vysoké postavy, v zeleném kabátci s kápí a úzkými
obtaţenými kalhotami. Na nohou měl vysokou černou obuv nezvyklého tvaru. Kaţdý
jeho pohyb svědčil o tom, ţe je v lese doma. Z viditelných zbraní měl pouze dlouhý
tesák, zavěšený na zdobeném opasku, stahující mu kabátec v pase a na zádech měl luk
s toulcem plným šípů.
„Vzbuď ostatní, ale tiše,“ nařídil ryu, zatímco nepřestával sledovat neznámého.
Muţ v zeleném neponechával nic náhodě. Mariko zahlédla na krátký okamţik jeho
tvář - úzký snědý obličej s černým zastřiţeným plnovousem a zahnutým nosem.
Systematicky zkoumal protilehlý svah a pak začal prohledávat stráň, na které měli svůj
úkryt. Naštěstí je přešel, moţná i díky dešti, který zahladil stopy. Zmizel, tak jak se
objevil.
„Co budem dělat, Maty-wo?“ třásla se Mariko vzrušením, připravená vyrazit.
„Čekat!“
„To jsme dělali do teďka!“ zasyčela, ale ryu ji rázným posunkem umlčel.
Půl hodiny se nic nedělo, ale pak se začali do úvozu trousit neznámí muţi. Někteří
měli potrhané gibuši, jiní nohavice a šedozelené kabátce kimonovitého střihu, vyzbrojení
byli šavlemi nebo sekyrami se širokým ostřím. Ţádný z nich neměl zbroj, ale na zádech
nesli lehké kulaté štíty spletené z proutí a většina měla luky. Podle oděvu a výzbroje by
mohli být povaţováni za tlupu ţoldnéřů. Jak usoudili z jejich pozorování, vůdcem tlupy
byl muţ s plnovousem, kterého viděli jako prvního, a zástupcem mladší muţ ustrojený
podobně jako on. Tlupa se rozdělila na dvě poloviny, které obsadily obě stráně úvozu.
„Šest, sedm, osm … dvanáct,“ počítal ryu, zatímco ti v zeleném zaujímali pozice.
Poté co znehybněli, nebyli mezi křovinami téměř vůbec vidět.
Mariko sotva dýchala. Muţ s plnovousem se ukryl za keřem sotva deset sáhů od
nich. To jim nedovoloval nepozorovaně opustit úkryt.
„Jdem, jdem, dál kaţdým dnem. Jdem, jdem, dál kaţdým …“ dolehl k nim popěvek
tahačů, který sílil, aţ se dal rozeznat pravidelný rytmus jejich kroků. Transport!
Po cestě se přibliţovala trojice velkých čtyřkolových vozů určených na přepravu
těţkých nákladů. Kola dosahovala výšky člověka a korby byly sestaveny ze silných
fošen. První pár kol, kterým se vůz řídil, byl upevněn na pohyblivé ose s dvojicí ojí, které
táhlo na řemenech zavěšených přes prsa po osmi tahačích na kaţdé straně.
Tahači byli mohutní chlapi a jejich na kámen ztvrdlá chodila, v pravidelném rytmu
dusala po blátivé cestě. Povozy provázelo dvanáct vojáků - po čtyřech na kaţdý vůz. V
čele šel důstojník.
„Musíme ven!“ sykl Maty-wa. Viděl, jak bandité v houštinách napínají tětivy.
„Uslyší nás. Ten chlap vousáč je příliš blízko“ namítl Hatame-ka. K opuštění úkrytu
slouţil malý otvor, kterým se dalo po břiše vyplazit, ale to by zabralo příliš času.
„Zvedněte střechu! Co nejvíc řvěte! Chlap se lekne, a neţ se vzpamatuje, tak ho
dostanu.“ Ryu si připravil luk a do tětivy zaloţil šíp. „Připravte se! Teď!“ zavelel.
Mariko se třemi muţi se vší silou vzepřeli proti střeše, ale drny nasáklé vodou byly
těţší, neţ čekali. Podařilo se jim sice střechu zvednout, ale o momentu překvapení se
nedalo hovořit. Dostali se ven, ale vůdce tlupy zasáhl Maty-waa šípem dřív, neţ stačil
zamířit. Mariko se na něj s mečem v rukou rozběhla, ale syknutí šípu, který se jí otřel o
tvář, ji přesvědčilo o nesmyslnosti jejího počínání. Ten muţ byl s lukem rychlý, hodně
rychlý. Skočila za nejbliţší pařez. Hořce litovala, ţe nechala luk v úkrytu.
Tahači se rozběhli pryč a zanechali náklad i s doprovodem svému osudu. Čtyři vojáci
provázející transport měli luky, ale nepřátelští střelci se zaměřili na ně. Dva z nich byli
zabiti prakticky vzápětí a zbývající nemohli vystrčit hlavy. Vojáci se snaţili krýt za koly a
pod vozy, ale šípy útočníků, pršely z obou stran. Rychle přibývalo zraněných. Útočit
mečem byla za téhle situace sebevraţda.
„Zaměstnejte toho chlapa, ať můţu projít,“ křikla Mariko na své spolubojovníky,
skrývající se kousek od ní. Poslechli ji, začali řvát a házet kameny na vůdce tlupy, který
byl pro ně nejnebezpečnější. Vyčíhala si vhodný okamţik a třemi skoky se vrátila zpět
do zemljanky.
Maty-wa ještě nebyl mrtvý, leţel na boku s otevřenýma očima a na rtech se mu dělaly
krvavé bubliny. V krku mu vězel šíp, jeho hrot vyšel na druhé straně ven, těsně vedle
páteře. Snaţil se šípu zbavit, ale chyběla mu k tomu síla. „T-to se … ne-povedlo. N-nic
n-necítím …,“ zašeptal. Slabě vydechl a pootočil tvář k šedivé obloze. Kapky deště mu
teď padaly přímo do rozevřených očí a stékaly mu po tváři.
„Ať tě Sardu přijme milostivě. Pomstíme tě,“ stiskla mu ruku. Hodila svým druhům
jejich luky i s toulci. Pozorně zaloţila šíp a zamířila na stanoviště vůdce tlupy, který se
spoléhal na ochranu keře, ale nepočítal se silou kladkového luku. Šíp jen sykl a dráhu
jeho letu označily potrhané listy.
„Dío!“ bolestivý výkřik Mariko ujistil, ţe zasáhla.
„Jak se ti líbí tahle medicína, šmejde?!“ zakřičela posměšně a poslala za prvním
šípem další.
„Ahí! A esta parte!“ zakřičel vůdce. Rychle klouzal dolů do úvozu a kryl se za
terénními nerovnostmi a stromy.
Hra se obrátila, tři Vrány vyzbrojené kladkovými luky, to byla silná karta a útočníkům
začalo být horko. Bandité se začali stahovat ke svým vůdcům. Ustupovali neuspořádaně
směrem k západnímu konci úvozu, kde za malou loučkou začínal les.
„Krrááá! Krrááá! Do útoku Vrány! Nenechte je utéct!“ Mariko odhodila luk a s krátkým
Kurahashiho mečem vyrazila po svahu dolů. Dostihla nejbliţšího muţe v zeleném a
zaťala mu vší silou čepel do zad. Postavili se jí tři chlapi, ten bliţší po ní hodil sekyru.
Uhnula a vrhla se na něj. Jen s noţem neměl proti ní šanci a zemřel dřív, neţ jej stačil
vytáhnout. Dva další mu přispěchali na pomoc. Sekala kolem sebe jako vzteklá fúrie;
několikrát ji zasáhli, ale zbroj jejich čepele spolehlivě zastavila a byla to ona, kdo prolila
jejich krev.
Někteří z banditů, kdyţ viděli, ţe jsou pronásledováni jen třemi ozbrojenci, se začali
vracet, aby se jim postavili. Mariko prvního ze svých soupeřů zabila a druhého těţce
zranila. Po bok se jí postavil Hatame-ka a spolu se vrhli vstříc vracející se skupince
vedené mladším z vůdců tlupy.
„Irse a la mierda!“ vykřikl a zaútočil svým tesákem. Byl dobrý šermíř a jen zbroj
pomáhala Marice vyrovnávat jeho zručnost v zacházení se zbraní, která byla stejně
dlouhá jako její. Zasáhla mu rameno a on jí poranil předloktí, ale Mariko bolest
nevnímala a ve chvíli, kdy jeho pozornost na zlomek vteřiny odvedlo zahvízdání od lesa,
jej sekla do krku.
„Dío!“ Muţ se jí se zachroptěním sloţil k nohám. Ve stejné chvíli k nim dorazili vojáci
z doprovodu vozů. Zbytek banditů se dal na útěk a vojáci se za nimi rozběhli.
„Ne, děvče. To stačí. Proto tu nejsme!“ zarazil ji Hatame-ka, kdyţ se chtěla k pronásledování připojit. „Musíme dát signál ostatním.“
„Kde je Saru-wa?“ uvědomila si, ţe zůstali sami dva.
„Byl rychlejší neţ já,“ poznamenal xara lítostivě. „Mělas' ho za zády, kdyţ jsi je
dohnala.“ Vojáka našli pod keřem o kus zpátky. Leţel naznak. z jeho tváře toho příliš
nezbývalo, vězela v ní sekyra vrţená po ní.
Mariko se obrátil ţaludek a pozvracela se. Bojová euforie byla pryč. Roztřásla se.
Uvědomila si, ţe tu mohla leţet ona. Hatema-ka se sklonil, šetrně uvolnil zbraň z rány a
poloţil ji vedle mrtvého do trávy.
„Tak to chodí. Měl dobrou smrt.“ Vzal ji kolem ramen a objal ji. „Vzpamatuj se, bylas
výborná.“
Dívka přes jeho chválu nebyla schopna zastavit křečovité vzlyky.
„Pojď, máme tu práci,“ ignoroval její slzy a odtáhl ji nahoru do stráně, kde měli
zamaskovanou hranici dřeva. Vloţil do ní suchý troud a několika křísnutími ocílky o
křesadlo ji podpálil. Kuţel dýmu se zvedl k obloze.
Bandité zmizeli v lese jako duchové a pronásledující vojáky odradily šípy, které proti
nim vylétly z krytu stromů. Velící důstojník odvolal své muţe a nařídil jim pomoci
zraněným.
„Jdou sem vojáci,“ upozornil Hatema-ka. Mariko si rychle otřela oči rukávem gibuši.
Přicházel k nim důstojník s hodností kajtoryho, který velel doprovodu vozů. Byla to
nezvykle vysoká hodnost pro doprovod obyčejného transportu.
Důstojník se před Mariko uklonil. „Děkujeme vám. Bez vaší pomoci bychom …“ začal
svou řeč, kdyţ mu padl pohled na znak klasu na její tváři. Ţena nebo spíš děvče ve
zbroji před ním byla selka! Obyčejná selka!
„… Co jste, u Sardy, zač?“ uklouzlo mu.
„Hraničáři, kaytory! Oddíl Vran. Myslím, ţe jsme vám zachránili krky,“ odtušil Hametaka. Chladně a tvrdě si velitele vojáků přeměřil.
„Promiňte, xaro, ale ona je …“ stále ještě zmatený důstojník se dotkl tváře.
„Jsem hraničářka, kaytory. Co o mně potřebuješ vědět víc?“ zeptala se Mariko
arogantně. „Chceš mi něco?“
„Jen to, ţe bych si povaţoval za čest mít vás ve svém oddíle,“ uklonil se jí váţně.
Ze strany města se přibliţoval dusot kopyt. Přijíţděl patnáctičlenný oddíl Vran v čele s
Danielem a Wakirou-ki.
„Co se tu stalo?“ Daniel seskočil z koně, úklonou vzdal čest přítomnému důstojníkovi,
ale jeho otázka patřila zbývajícím členům druţiny. Hatema-ka postrčil Mariko, aby
podala hlášení.
„Pane, byla tu připravena léčka. Dvanáct banditů zaútočilo na transport. Dva naši jsou
mrtví. Pár jsme jich dostali, ale zbytek utekl do lesa.“
„Napadli jste je!“ vybuchla Wakira-ki. „Měli jste rozkaz pouze dát signál.“
„Seiko, jestli dovolíte,“ vmísil se do hovoru důstojník doprovodu. „Kdyby vaši lidé
nezasáhli, pobili by nás.“
„Jsem rád, ţe jsme vám mohli pomoci,“ uklonil se Daniel důstojníkovi. „Proto jsme
tady.“
„Budu ghurumovi referovat o odvaze vašich lidí a především její,“ kývl důstojník na
Mariko.
„Dělali jen svou práci, a to ještě ne tak, jak by měli,“ odsekla Wakira-ki nezdvořile.
„Věci těch, které zabili naši lidé, povaţujeme za svou kořist.“
Kaytory se podíval na svého poddůstojníka, poté co je hraničáři nechali stát a začali
obírat mrtvé. „Chápeš to? Jejich lidé tu bojují jako draci a oni jim div neudělí výprask.“
„Hraničáři,“ pokrčil rameny ryu.
Kaytory pozorně sledoval odcházející Wakiru s Danielem. „Hraničáři chodí jak
vandráci a jsou rádi, kdyţ mají slušnej meč. Viděls zbraň, co měla ta mladá selka ?
Roční ţold by ti na ni nestačil. Jestli jsou tohle hraničáři, tak jsem novej bůh noční
oblohy.“
„Kdo jinej by to mohl bejt?“
Důstojník se naklonil ke svému podřízenému, aby je neslyšeli vojáci, kteří si k němu
šli pro rozkazy. „V rodu Ghana je nový khami. Myslíš si, ţe Hidashi-dha bude sedět
klidně na zadku, kdyţ se v Dheirau přepadávaj transporty? Čekal bych, ţe sem přijede
osobně nebo pošle někoho hodně důleţitýho.“
„Vy myslíte?“
„Já jen vím, ţe Sardu se vrátí kaţdejch sedm let, a ţe jsem ještě neviděl pět xarů v
jednom hraničářským oddíle.“
--„Na tohle jsem čekala,“ obrátila se Wakira-ki Danielovi. „Pošlu za nimi Kostru.“
„Chci s ní!“ vmísila se do hovoru Mariko.
„Pískle se ozvalo,“ ušklíbla se Wakira-ki. „Kostro, vezmeš ji s sebou?“
Haotsu-wa nakrčila nos: „Jen pokud se bude drţet po větru.“
„Dobře,“ souhlasil Daniel. „Nenápadně se ztraťte. Budeme čekat na vaše zprávy.“
--Na nádvoří před palácem místodrţitele hořely pohřební hranice - jedna pro vojáky,
kteří zahynuli při přepadu transportu, a druhá, na které spočívala těla dvou Vran. První
mrtví v khamiho druţině.
Za Danielem přišel Synthara-ghua s doprovodem tělesné stráţe. „Chci vám
poděkovat, Havrane, nebýt vašich lidí, přišli jsme o další náklad. Slyšel jsem, ţe jedna z
vašich bojovnic se při přepadu velmi vyznamenala, můţete mi ji představit?“
„Bohuţel ne, pane, není tu,“ pokrčil Daniel omluvně rameny.
„A kde …,“ místodrţící přeletěl pohledem po druţině a viděl, ţe tu nejsou zdaleka
všichni. Záblesk poznání mu přeletěl po tváři. „Ještě to neskončilo …“
„Čas na truchlení bude, aţ pomstíme naše lidi a dostaneme vrahy,“ kývl Daniel.
Synthara-ghua mu poloţil ruku uznale na rameno a s lehkou úklonou, se rozloučil.
--Haotsu-wa s Mariko splnily svůj úkol dokonale. Bandě neměl být dán čas, aby si
vylízala svoje rány, a zaútočila znovu.
Kajtory našla jejich tábor. Mariko na vybraném místě, asi dvě etuje od polohy banditů
vyslala kouřový signál. Druţina Vran dorazila k označenému místu v podvečer. Wakiraki neponechala nic náhodě a vše zorganizovala v hraničářském stylu. Tábor byl obklíčen
a vlastní přepad proběhl po půlnoci, kdyţ bandité tvrdě spali. Šípy zlikvidovaly hlídky,
zbytek dokončily noţe a dýky. Většina banditů se vydala na cestu k Sardovi bez toho, ţe
by stačila procitnout ze sna. Úspěch se zdál být dokonalý, ale mezi mrtvými nenašli
vůdce. Teď v noci uţ s tím nemohli nic dělat. Postavili hlídky a čekali na ráno.
--„Budiţ proklet, zlořečený ptáku! Ať Jediný bůh uvrhne do pekla tebe i všechny, co
jsou s tebou!“ proklel García havrana, kterého viděl se vznášet na obloze, jen dvě etuje
za sebou, poblíţ říčky, jejímţ proudem se brodil dnes ráno. Prchal jiţ čtvrtý den. Zranění
v pravé paţi jej stálo spoustu sil a hlad se mu zadíral do útrob jako pařáty orla.
Ať dělal, co dělal, jeho náskok se pořád zmenšoval. Věděl, kdo jej sleduje. Špeh z
města mu uţ před časem dal informaci o hraničářském oddílu Vran, který je chce dostat.
„Vrány“, kdyţ to slyšel poprvé, smál se. Teď uţ mu do smíchu nebylo, ale byl montero lovčí rodu Saavedra. Monterové byli pyšní na to, ţe dokáţou víc neţ obyčejní lidé.
Podvědomě prchal stále výš na sever, do hor. V horách proţil většinu svého ţivota.
Tyhle byly vyšší, ale přece mu otvíraly svou náruč a on doufal v jejich ochranu. Jednou
se ti za ním musí zastavit! Jednou uţ konečně musí ztratit stopu. Tou řekou dole se
trmácel půl noci. Na břeh se dostal po větvi stromu, sklánějící ho se nad hladinou a ještě
i potom přelézal ze stromu na strom. Neţ sestoupil na pevnou zem, ani psi by jej
nevyčenichali.
„Udělej zázrak, Dío. Pomoz,“ prosil. „Celý ţivot jsem se vůči tobě neprohřešil. Zabíjel
jsem jen ve tvém jménu, ke tvé větší slávě.“
Slabý skřek, upoutal jeho pozornost. Vpravo nad hřebeny zahlédl orla. Povšiml si
nenápadné stezky vinoucí se nahoru k sotva znatelnému průsmyku. Kde byl orel, museli
být i Zavrţení, jídlo a teplo.
„Díky, Dío,“ poděkoval, neţ se znovu potácivě rozběhl. Dostal se na stezku. Byla
pouţívána jen zřídka, ale někdo po ní občas chodil. Tu a tam nacházel otisky kopýtek
jaků, někdo se je snaţil setřít, ale neodvedl dobrou práci.
Dostat se přes průsmyk jej stálo většinu jeho sil. Padl na zem, opřel se zády o balvan
a vydýchával se. Nalil si do úst posledních pár kapek vody, co mu zbývaly. Neţ sem
vyšplhal, Rawat urazila sedm dílů po obloze a uţ pouze jediný jí zbýval k tomu, neţ
zmizí za obzorem. Tyhle hory byly nekonečné, za průsmykem se zdvihal další vrchol,
ale pod starou ledovcovou morénou byla plošina sporadicky zarostlá trávou, postačující
pro stádečko osmi jaků, kteří se na ní pásli. Uvaţoval, jestli by dokázal některého chytit.
Otevřel by mu tepnu a napil se krve, ale byl příliš zesláblý na to, aby se pustil do
souboje se silným zvířetem. Ze suti morény vystupoval slabý prouţek dýmu. Tam najde,
co potřebuje. Přesvědčil svoje tělo, aby se zvedlo, a potácivě vyrazil k plošině.
Ostraţitá zvířata na jeho příchod reagovala a popoběhla dále z jeho dosahu.
Nevšímal si jich, sledoval očima prouţek dýmu, aţ našel v moréně z kamenů sestavený
úkryt s vchodem zakrytým černou jačí koţešinou.
García se tam škrábal bez obvyklé obratnosti, pod nohama mu povolovala suť a
rachocení kamení bylo slyšet daleko, ale hlad uţ otupil instinkty nutící jej k opatrnosti.
Před primitivním obydlím byla malá plošinka, na které se zastavil, aby nabral dech.
Černá koţešina se pohnula a ven vyklouzla ţena, jejímţ jediným oděvem byl kus hadru
kolem boků a dlouhé zcuchané vlasy sahající jí k pasu. Zastoupila mu cestu!
„Ustup!“ nařídil jí, ale ona se nepohnula. Všiml si velkých nalitých prsů. Páchla
mlékem a kouřem. Zřejmě měla uvnitř dítě. Kašlal na to. Vytáhl svůj tesák.
„Zmiz!“ zasyčel znovu, a kdyţ se nepohnula, bodl ji do břicha. Jednou za to, ţe mu
stála v cestě, a pak ještě několikrát za své pronásledovatele a štvanici, kterou na něj
uspořádali. Jenom ať ji najdou a poučí se, co znamená lézt do cesty monterovi!
Ţena klesla na kameny, ještě slabě sténala, ale uţ byla vlastně mrtvá. Otřel si tesák
do jejích vlasů a skopl tělo se svahu. Strhl vchodovou kůţi, aby měl víc světla. Tohle
obydlí nebylo o moc víc, neţ jen přistavěná díra ve skále. Zvenku sem doléhal zděšený
křik orla, který mu šel na nervy, ale spoléhal se na to, ţe pronásledovatelé jsou daleko a
nemůţou jej slyšet.
Hned vedle vstupu bylo dítě moţná ašren staré, leţící na koţešině. Vyděšeně si jej
prohlíţelo, ale bylo zticha a tak je nechal být. Aţ úplně vzadu našel, co hledal. Zrní,
kořínky uloţené v primitivních hliněných nádobách, velké bílé koule sýra a pár kusů
uzeného jačího masa. Popadl kýtu a začal se jí hltavě cpát.
Vchod zaclonil velký stín. Pastýř! Šel na něj jen s naostřeným jačím rohem v ruce.
Mlčky! Tahle zvířata bojovala i umírala mlčky.
Montero vyrazil proti němu se svým tesákem. „Tu máš!“
Pastýř se pokusil uhnout dlouhému ostří, ale stejně mu zbraň prošla bokem. Kdyţ uţ
chtěl García zbraň stáhnout, muţ mu sevřel volnou rukou zápěstí a jačím rohem jej bodl
do prsou.
Montero bolestí zařval a upustil zbraň. Odstrčil muţe a vrhl se ke vchodu. Bolestivý
úder do zad, jej popohnal.
Musel pryč! Pryč z té hnusné díry, z dosahu Zavrţeného, který se jej snaţil zabít.
Přestoţe se mu nedostávalo dechu a v ústech cítil krev, rozběhl se suťoviskem nahoru.
Jenom nahoru, výš, k Bohu! Tam nahoře se ukryje ve skalách a dá se do pořádku.
„Montero se nikdy nevzdává!“ Znělo mu v uších to, co do něj vtloukal jeho otec.
Dospěl k hraně hřebenu. Rawat uţ zapadala a před ním se táhly pásy hor se
zasněţenými vrcholky a zelenými údolími. Pohlédl ještě dál na sever a uviděl důvěrně
známé siluety krouţící nad vrcholy. Nikdy jich neviděl tolik pohromadě!
„To není moţné, vţdyť jsme vás uţ vybili!“ zašeptal v úţasu a sevřel medailon na své
hrudi.
--Daniel by nedokázal vysvětlit, proč ještě ten hon na člověka neukončil; dokonce i
Wakira-ki navrhovala, ať se vrátí, ale on trval na svém. Šli stále hlouběji do neznámých
hor. Haotsu-wa se drţela uprchlíkovy stopy jako lovecký pes a nedala se setřást.
Nakonec prohlédli kaţdý trik a léčku, ale nebylo to zadarmo, pasti je stály dva koně.
Daniela samotného srazil valící se balvan a jen kyrysu mohl děkovat, ţe mu nezpřeráţel
ţebra. Uprchlíkovi uţ docházely síly, jak bylo vidět podle volby terénu, kterým se ubíral.
K polednímu, narazili na jeho stopy na horské stezce. Tuhle chybu udělal poprvé a
Daniel byl rozhodnut jí vyuţít. Haotsu-wa šla pěšky, vedla svého koně za uzdu a
pozorně sledovala, zda stopa ze stezky neuhne.
Daniel se rozhodl vše vsadit na jedinou kartu.
„Jestli jej nedostaneme do noci, zase nám zmizí. Ten tu stezku neopustí, to se vsaď!“
Vyskočil na koně a popohnal jej vpřed. Zbytek druţiny se vlekl daleko za nimi. Benjiro-ka
měl problémy s dechem a Wakira na něj dohlíţela. Nebyl sám, nikdo z druţiny ještě
nebyl tak vysoko a řídký vzduch jim dělal potíţe. Rawat uţ se blíţila k západu.
„Blázen jeden,“ mávla za ním vyčerpaně Haotsu-wa rukou. V kamenitém terénu byla
jediná, kdo byl ještě schopen sledovat stopu. Pokud by se rozjela za khamim a uprchlík
by ze stezky na příhodném místě sešel, uţ by jej nikdy nenašli. To nechtěla riskovat.
Zrychlila krok, ale nespustila pohled ze stezky.
--Zpěněnému koni pod průsmykem, ke kterému stezka směřovala, došly síly. Daniel jej
uvázal k nízkému stromu, aby si odpočinul, a vyrazil po svých. Stezka teď byla
zřetelnější a jemu něco říkalo, ţe má uprchlíka na dosah. Překonal skalní bradlo a
dostal se na travnatou plošinu se stádečkem jaků.
Danielovu mysl zasáhla vlna bolesti a zoufalství. Výš, ve středu suti seděl na kameni
muţ v jačí koţešině a na kolenou choval tělo ţeny. Houpal s ním dopředu a dozadu,
jako by choval dítě, a vedle nich nešťastně přešlapoval orel.
Daniel došel k Zavrţenému. Změřili se očima. Muţ krvácel a ţena byla evidentně
mrtvá. Vedle nich leţel na kamení zkrvavený lovecký tesák.
„Co se tu stalo?“ zeptal se, i kdyţ znal odpověď.
Pastýř jen ukázal mlčky nad sebe na vršek kopce. Orel vzlétl a promítl Danielovi do
mysli siluetu muţe šplhajícího mezi kameny.
Daniel strhl ze zad sekyru a rozběhl se po svahu nahoru. Byly chvíle, kdy
pronásledovaného obdivoval za jeho houţevnatost a odvahu, ale teď byl rozhodnut ho
zabít. Bez slitování!
Adrenalin proudící mu v krvi jej vyhnal aţ na vrcholek a tam muţe našel. Vůdce
lupičů došel na konec své cesty. Poslední sluneční paprsky ozařovaly tělo v zeleném
oděvu s tváří zarostlou černým vousem. Z muţových zad trčel spirálovitě stočený jačí
roh. Okolí rány mokvalo krví a sedaly na ni mouchy.
Daniel zklamaně zasunul sekyru zpět do závěsu a převrátil muţe na bok. Mrtvý svíral
v prstech stříbrný přívěsek a ve tváři měl udivený výraz.
„Měls moc snadnou smrt ty, parchante!“ Daniel kopl mrtvého do boku a vytrhl mu
stříbrný ovál z prstů. Ujistil se, ţe je bandita opravdu mrtvý. Chtěl ho vyzpovídat, ale
přišel pozdě.
„Doufám, ţe si najdeš nejkratší cestu do pekla,“ popřál mrtvému. Odvlekl jej k okraji
skály a svrhl do hluboké strţe. Díval se za padajícím tělem, jak naráţí na skály, aţ se
jako beztvarý balík uloţilo v černé puklině.
Cítil prázdno, poslední bandita byl mrtvý, a oni se nedozvěděli, kdo je poslal a proč.
Sardu dal, Sardu vzal, pomyslel si. Narovnal se a zahleděl se na vrcholy Severního
pohoří před sebou. Dostali se alespoň padesát etují do nitra hor, ale ty se táhly stále dál.
Na obzoru viděl štíty, na kterých se i teď ve vrcholícím létě bělaly sněhové čepice. Jeho
dech se pozvolna uklidňoval. Byl uchvácen nádhernou scenérií horských štítů, nad nimiţ
létaly siluety nějakých obrovských letců. Neznal je, ale na tom nebylo nic překvapujícího,
ještě pořád věděl tak málo o této zemi a jejích obyvatelích.
Rawat uţ se schovala za vrcholky hor, byl nejvyšší čas se vydat zpět ke svým. Slyšel,
jak na něj přenosem dotírají jeho Stráţci. Uklidnil je, ţe je v pořádku. Zpět k horské
pastvině dorazil současně se zbytkem druţiny.
„Je po něm,“ předběhl Wakiřin dotaz. „Dostal ho ten Zavrţený.“
„Jaký?“ nerozuměla mu seiko.
Daniel se rozhlédl po planince. Muţ i jeho zvířata zmizeli a v místech, kde se před tím
nacházel jejich příbytek, byla jen hromada kamení.
--Nemohli mít jistotu, jestli banda, kterou zničili, byla jediná, a tak jízdní hlídky Vran
střeţily okolí Dheiraa i nadále. Daniel se ujal na ţádost Synthara-ghuy výcviku jeho
vlastní jízdy. Místodrţící vyčlenil sedmdesát muţů pod vedením kajtoryho Tonady-waa,
který velel transportu, jenţ Vrány zachránily.
Chvíle volna druţina trávila v místních tavernách. Haotsu-wa koupila od kejklířů
otlučenou lapolu a učila Daniela hraničářským popěvkům. Těm smutným i těm veselým,
tak jako byl ţivot těchhle zvláštních vojáků, ţijících nejen na hranicích provincie, ale i na
hranici společnosti, ze které se svým způsobem ţivota vyčleňovali.
Wakira-ki vyuţila čas, k výcviku svých lidí. Druţina pod jejím velením začala pracovat
jako dokonale namazaný stroj. Vrány, ať teď přišly kamkoli, byly zdraveny se všemi
poctami, a to jak obyvateli Dheiraa, tak i příslušníky jeho vojenských jednotek.
Z Kaicuraa přišel oddíl sedláků provázený několika vojáky. Přišli učit místní své kasty
řečí světel. Učitelé selské kasty přišli ozbrojeni sekyrami s širokým ostřím, většina z nich
měla kulaté štíty z pevného dřeva a někteří dokonce kuše. Daniel viděl, ţe ozbrojování
selského stavu není přijímáno jednoznačně kladně, a to především ze strany šlechty a
vojska, které v tom vidělo ohroţení svých privilegií.
Daniela trochu znervózňovala přítomnost Zavrţených ve městě, která tu vůbec
nebyla obvyklá. Ţádný z nich jej nevyhledal, ale často se střetal s upřenými pohledy
muţů v koţešinách, jak stojí nevšímaví k uráţkám, kterými je častovali kolemjdoucí.
Jízdní oddíl pod vedením Tonady-waa nabýval přesnějších kontur, byl sloţený
především z důstojníků a poddůstojníků, kteří dělali rychlé pokroky. Daniel musel z
hlubin paměti vyštrachat vše, co věděl o jízdním způsobu boje, a přizpůsobit tomu
výcvik. Nechal zhotovit panáky z proutí, na které jezdci útočili pomocí kopí i šavlí.
Weiřané byli rození vojáci a rychle pochopili výhody a specifika boje v sedle a zakrátko
uţ důstojníci v oddíle nacházeli vlastní metody výcviku.
Uběhl celý ašren od posledního přepadu transportu a místodrţící stále ještě nechtěl
Daniela a jeho lidi z Dheiraa propustit. Na polích vyráţela další úroda a obilí uţ
dosahovalo ke kolenům. Ve vesnicích sedláků byly vztyčeny komunikační věţe a další
byly budovány po trase ke Khaicuru. Světla na nich blikala dnem i nocí a přinášela
zprávy z celé Weiry. Některé z nich byly určeny místodrţícímu, ale zdaleka ne všechny.
Singhové vyslali své lidi do Dheiraa, zaloţili zde svůj dům a rychle se dohodli s místními
Staršími sedláků na předávání zpráv ve svém vlastním kódu.
--„Ctihodnosti,“ uklonil se Daniel před místodrţícím.
„Vítej, Havrane,“ usmál se Synthara-ghua. Seděl na jednostupňovém piedestalu se
znaky města a ukázal Danielovi na polštář před sebou, ţe se na něj můţe posadit.
„Wakira-ki wer Madru-ma tě dnes neprovází?“
„Je zaneprázdněna. Bere své povinnosti velmi váţně,“ zaujal Daniel obrannou pozici.
„O tom nepochybuji,“ poznamenal místodrţící. „Moţná bych měl výhrady k jejímu
společenskému vystupování, ale jako voják je vynikající. Bohuţel nebo bohudík ne
všechny bitvy se vybojují na bojištích, a pokud chce důstojník v době míru dosáhnout
vyšší hodnosti, potřebuje i určité diplomatické schopnosti.“
„Nepozval jste mě k vůli tomu, abyste mi tohle řekl …“
„Dhane zpomal,“ napomenul jej Benjiro-ka sedící při vstupu do komnaty na patách.
Ghira drţela stráţ přede dveřmi.
„Jste tu jiţ třetí ašren a ještě ani jednou jste nenavštívil ţádnou ze slavností, které
jsem pořádal,“ vytkl mu místodrţící.
„Jsme jen hraničáři, co bychom hledali v lepší společnosti.“
„Moţná jste v zápalu své hry přehlédl, ţe obyvatelé našeho města si vás velmi váţí a
pokud pominu vaše postavení khamiho, tak jako xara jste vítán kdekoliv. Mimochodem
moje dcera by se s vámi ráda seznámila.“
Daniel protočil panenky. I ty Brute? Uţ se mu dostalo pozvání od několika místních
šlechtičen, které zatím všechny odmítl. Nucený celibát mu sice nevyhovoval, ale v hlavě
měl jedinou, po které touţil. Mimoděk pohladil přilbu, kterou si poloţil vedle sebe, a na
okamţik se mu zjevila usmívající se tvář rudovlasé dhami. „Bude mi potěšením,“ zalhal
nepřesvědčivě.
Místodrţící zazvonil na zvonek. Dveře do vedlejší komnaty se pomalu otevřely a
dovnitř vešla v pestrobarevném kimonu asi šestiletá holčička. V rozpacích klopila oči a
pomalu se přišourala k místodrţícímu.
„No tak, Učiro, představ se našemu hostovi.
„Učira wer Synthara-ghua te Kawaru,“ uklonila se dívenka způsobně a zvědavě
upřela na Daniela oči. „Hodně jsem o vás slyšela, khami.“
„Dhane wato Tekuchi-ghua te Ghani,“ napodobil její obřadnost. „Budu raději, kdyţ mi
budeš říkat, Havrane jako všichni,“ poţádal ji. Trochu si oddechl, ţe v případě dcery
místodrţícího se nejedná o útok na jeho svobodu. Učira připomínala hezkou panenku,
ale ve velkých černých očích jí zářila inteligence a zvídavost. Na pokyn svého otce se
způsobně usadila na volný polštář. Pokukovala po Danielovi a hrozivé přilbě, kterou měl
vedle sebe.
„Smím … smím se na něco zeptat?“ pohlédla nejistě na svého otce, a kdyţ kývl,
obrátila se na Daniela: „Jaké je to být woorl? Nekoušou vás blechy? Je pravda, ţe před
vámi nikdo neuteče, protoţe jej vyčenicháte?“
Místodrţící se rozesmál. „Drahoušku, obávám se, ţe přivádíš našeho hosta do
rozpaků.“
Daniel si nasadil na hlavu přilbu a temně zavrčel. Děvčátko na okamţik strnulo a
vytřeštilo oči a chytilo se otce za rukáv. „Jů, já to věděla a tys říkal …“ vyskočila na nohy
a upalovala zpět ke dveřím, ze kterých přišla, otevřela je a zůstala v nich stát.
Daniel se podrbal rukou na koţešině splývající mu na záda a chraplavým hlasem si
postěţoval: „Ty blechy jsou fakt dost hrozný.“
„To se povííí …“ zapištěla holčička s očima navrch hlavy a zabouchla za sebou dveře.
Daniel si sňal přilbu. „Nepřehnal jsem to?“ zeptal se s obavou ghurumy, ale tomu jen
cukaly koutky.
„Učiro strašení zboţňuje. Škoda, ţe nebudete mít čas se seznámit blíţ. Dharma vás
chce zpátky, poslal mi zprávu. Na zítřejší večer jsem pro vás a vaše lidi připravil hostinu
na rozloučenou.“
--Po půlnoci uţ díky vínu a Haotsu-wě, která vzala do rukou lapolu, začala zábava
nabírat divočejší obrátky. Haotsu-wa měla hluboký, mírně chraplavý hlas, ale v písních
zněl pěkně. Většina vyšších důstojníků povaţovala za vhodné se jiţ rozloučit a
místodrţící pozval Wakiru-ki do své soukromé zahrady.
Seiko trochu váhala nad, jeho úmysly. Věděla, ţe ghuruma má několik konkubín,
které nejsou starší neţ ona, a nerada by se dostala do problémů, ale pozvání se nedalo
odmítnout. Zahrada stála za zhlédnutí a ve svitu Asharty měla zvláštní půvab.
Místodrţící jí vysvětloval kompozice stromů a kamenů, jako by to byl jediný důvod, proč
ji sem pozval. Zahradní architektura nepařila k Wakiřiným zálibám, ale přesto se snaţila
projevovat zdvořilý zájem.
Hostina se konala v soukromém křídle ghurumova sídla, jehoţ okna ústila sem do
zahrady a k procházející se dvojici doléhal hluk bavící se druţiny a části vojenské
posádky. Někdo zanotoval kovářskou píseň: „Zvoňte moje kladiva …“
„Netušil jsem, ţe Tonada-wa má tak pěkný hlas,“ poznamenal místodrţící, který
poznal zpěváka. „Velmi oceňuje vaši pomoc při výcviku jízdy. Rád bych tu měl útvar o
čtyřech stech jezdcích. On mu bude velet. Myslím si, ţe kdyţ sem Krvavá přivedla koně,
nebylo to proto, aby byli našimi mazlíčky.“
Wakira-ki se přeţehnala znamením proti zlým duchům. Připomínka zlořečené dhary,
jí nebyla milá. Chtěla místodrţícímu odpovědět, ale ten ji pokynem ruky zarazil.
Uvnitř začal zpívat Daniel svou oblíbenou pijáckou píseň o vínu a krásných ţenách s
vlasy barvy havraních křídel, kterou uţ se naučila většina druţiny a k chytlavému refrénu
o tom jak ţivot utíká se jiţ připojovali všichni.
Místodrţící naslouchal písni, a kdyţ dozněla, poznamenal: „Tohle se dost podobalo
popěvkům conquistadorů. Zvláštní muţ. Znáte khamiho dlouho?“
„Ne příliš,“ opověděla opatrně Wakira-ki.
„Moţná by vás zajímalo,“ poznamenal Syntara-ghua s ironickým úsměvem, „ţe
spousta lidí věří, ţe tu zvláštní přilbu nosí proto, aby se mohl proměňovat ve woorla. Prý
běhá po nocích po lesích a střeţí tak Dheirao před lupiči.“
„Mohu vás ujistit, ţe Havran v noci vyspává jako kaţdý druhý.“
„Jste si tím jistá? Sdílíte s ním loţe?“
„To ne. Já …“ zrudla rozpaky. Tenhle hovor se jí líbil čím dál tím méně.
„Po tom mi nic není,“ Synthara-ghua mávl rukou. „Nikdo uţ nedoufal, ţe rod Ghana
bude mít pokračovatele.“
„Je tu ještě Leea-mi te Ghana,“ podotkla Wakira-ki.
„Ano, Leea-mi …“ a nechal místodrţící větu vyznít do ztracena. „Jaký je khamiho
původ, seiko?“
„Předpokládám, ţe tyhle věci dharma svým místodrţícím sdělil.“ Wakira-ki se
zamračila. „Je bastardem jeho bratra.“
„Dost, důstojníku!“ zarazil ji místodrţící. „Znal jsem Tekuchi-ghua a vím s jistotou, ţe
ţádného bastarda nezplodil.“
„Chcete zpochybňovat, ţe Dhane je Ghani!?“ zareagovala uţ útočným tónem Wakiraki.
„V ţádném případě. Ať při mně bohové stojí,“ ujistil ji Syntara-ghua. „Měl jsem tu čest
za svého ţivota poznat čtyři členy tohoto rodu. Jeho gesta i chování, byť trochu
nekultivované, nepochybně vypovídají o tom kým je.“
„Proč tedy …?“
„Je pravda, ţe dharma khamiho našel v lesích Ogawy?“ zeptal se a pohlédl jí do očí,
aby stihl její reakci.
„Ano je!“ přiznala se zaváháním, „ale, jsem vázána mlčenlivostí sdělit cokoli bliţšího.“
„I mně?“
„I vám ctihodnosti,“ uklonila se Wakira-ki. „Jistě budete mít moţnost se na věci, které
vás zajímají, vyptat přímo dharmy.“
„Děkuji za upřímnost, seiko. I tak to mnohé naznačuje. Mezi kováři se totiţ šeptá, ţe
Dhane není bastard Tekuchi-ghua, ale přímo dharmův syn.“
„Syn? Nejsou si příliš podobní,“ namítla Wakira-ki.
„No řekněme, ţe ani Leea-mi se po otci příliš nevyvedla,“ vyvrátil její argument.
„Jak by mohl být jeho syn?“ nechápala Wakira-ki.
„Je pro to jednoduché vysvětlení,“ ujistil ji. „Všichni vědí, ţe dharmova ţena porodila v
lesích Ogawy. Kováři tvrdí, ţe se narodily děti dvě - dívka a chlapec, ale woorlové, kteří
byli porodu přítomni vydali dharmovi jen slabší z dětí a to silnější si ponechali.“
Místodrţící chvíli čekal na odpověď, a kdyţ se jí nedočkal, tvář mu zkřivil ironický
úšklebek.
„Samozřejmě, ţe podobným nesmyslům nevěřím,“ ujistil ji. „Umím si však představit,
ţe dharma, vědom si ohroţení, ve kterém je kaţdý z jeho krve, mohl dát chlapce na
vychování tajně mimo své drţavy. No, nebudu na vás naléhat. Respektuji vaši
diskrétnost.“ Propustil ji.
S úklonou se s ním rozloučila a zamířila k východu ze zahrad, které byly v měsíčním
světle opravdu krásné, ale ona je nevnímala. Nešla jí z hlavy slova místodrţícího.
Její sestra byla přesvědčena, ţe Daniel prošel Sardovou branou, ale přiznávala, ţe
na vlastní oči to nikdo neviděl. Čím déle khamiho znala, tím víc se v jeho chování
projevovala rodová linie Ghana. Některé pohyby, to jak se přirozeně ujímal vedení lidí, i
určité prvky krutosti a pragmatismu v chování, byly den ze dne zřetelnější. Hidashi-dha
patřil k vládcům, kteří své záměry tají často i před nejbliţšími. Co kdyţ měl Syntharaghua pravdu?
Druţina Vran projíţděla v sevřeném útvaru městem a kopyta jejich čerstvě okovaných
koní zvonila o dlaţbu. Obyvatelé domů zvědavě otvírali okna, aby se mohli podívat na
malou kavalkádu, která jim ještě nestačila zevšednět.
Nad hlavami jezdců na štíhlých čtyřmetrových kopích s dlouhým ocelovým hrotem se
ve větru třepotaly praporce v barvách rodu Ghana. Na praporcích klínovitého tvaru byla
černá silueta ptáka na rudém poli. Kopí i znaky na praporcích byly darem místodrţícího
khamiho druţině. Poté co zastavili před jeho sídlem, snesl se Danielovi na rameno Rráá.
„Leť za Leea-mi,“ poţádal havrana. Pohladil jej po kovově lesklém peří a promítl do
mysli mu obraz mladé dhami. Pták na něj tázavě pohlédl, dvakrát přešlápl a pak se
vznesl.
Syntara-ghua vyšel z paláce v doprovodu svých stráţí a dvou vyšších důstojníků.
„Přijeli jsme se rozloučit a poděkovat za vaše pohostinství, pane,“ uklonil se mu
Daniel jako první.
„Rád vás opět uvidím,“ opětoval místodrţící poklonu a obrátil se na svého pobočníka.
„Rád bych vám dal něco na památku na Dheirao.“ Podal Danielovi pouzdro z leštěného
dřeva.
Daniel z jeho tvaru vytušil obsah. Otevřel pouzdro, leţela v něm lapola, s nádherně
vykládaným tělem. Neodolal a přejel po strunách. Nástroj měl krásně čistý hluboký zvuk.
Tohle mu udělalo větší radost neţ cokoli jiného.
„Děkuji, ctihodnosti. Bude mi připomínat nejen Dheirao, ale i vaši moudrost a
laskavost. Pozdravujte ode mne Učiru. Aź budete mít cestu na Khaicuru, rád bych ji
seznámil s jednou svou malou přítelkyní," vzpoměl si na Tanaki
Syntharo opětoval jeho poklonu a obrátil se k Wakiře-ki stojící Danielovi po boku. I
kdyţ se snaţila tvářit lhostejně, četl jí ve tváři, ţe mu neodpustila ten první den, ale to se
mu na ní líbilo. Zauvaţoval o tom, jaká by byla milenka. Měl chuť ji ještě trochu
popíchnout, ale ovládl se.
„Přeji vám poţehnání bohů, xaro. Nyní uţ jsem si jist, ţe měl khami šťastnou ruku,
kdyţ vás zvolil za velitele své druţiny.“ Podal jí koţený zapečetěný tubus. „Tohle je pro
vás. Otevřete to prosím aţ navečer s příchodem Asharty.“
„Přeji vám všem poţehnání bohů.“
„Asharte y Sardu.“
--Wakiru stálo hodně sebeovládání, aby tubus se Sytharovou pečetí neotevřela dříve
neţ navečer. Nepochybovala, ţe je to jedna z jeho zlomyslností. Počkala, aţ se druţina
rozloţila k noclehu, rozdělila hlídky a teprve pak šla k malému ohni, na němţ se ohřívalo
jídlo, a otevřela tubus. Obsahoval krátký dopis a listinu opatřenou znakem Dheiraa s
ghurumovou pečetí.
Váţená Wakiro-ki wer Madru-ma,
přijměte moji omluvu a malý dar, který, jak doufám, vás častěji přiměje navštívit mé
město. Po dobu vaší nepřítomnosti určím správce, který se zde bude starat o vaše
záleţitosti. Opravdu jíte maso?
Synthara-ghua waru Hakura-ka te Kawaru.
Wakira měla chuť list hodit do plamenů. To byl celý on - v jedné větě se omlouval a v
následující si ji dobíral. Rozbalila listinu se znakem města. Poprvé v ţivotě drţela
Vlastnický list a zněl na její jméno. Četla v něm, ţe se stala majitelkou a paní vesnice
Toma na jihozápadě Dheiraa, čítající dvě stě sedláků, k ní přiléhajících polnosti a plochy
lesa tak velké, jak dokáţou její lidé obhospodařovat.
Wakiře se roztřásly ruce; uţ nebyla chudou xarou, jejímţ jediným majetkem byla zbroj
a meč. Měla vlastní půdu a poloha vesnice leţící v blízkosti lesa byla nesmírně výhodná,
bylo jen na ní, jak velké území nakonec bude vlastnit.
„Je ti něco?“ všimla si jejího rozpoloţení Haotsu-wa.
„Ne, nic,“ zavrtěla hlavou Wakira. „Jen takový ţertík místodrţícího.“ Pečlivě sloţila
listiny zpět do tubusu a ukryla jej. „Xara Wakira-ki wer Madru-ma te Toma,“ zašeptala,
aby slyšela, jak to zní. Ne, nikomu to teď nepoví, ani sestře, otec bude první. Pohlédla
do tváře Asharty nad svou hlavou a zašeptala: „Díky.“
34. Doma
S příletem Rráa se Leea-mi rozjasnil svět. Uţ předtím k nim dospěly zprávy o tom, ţe
Dhane i jeho druţina jsou v pořádku, ale havran byl ţivým důkazem, ţe na ni nezapomněl.
Věděla, ţe není správné, ţe na cizinci tak visí, ale nedokázala si pomoci. Čas bez něj se
vlekl a dny jí připadaly nekonečné. Nemohla se dočkat a rovněţ otci se rovněţ zlepšila
nálada, kdyţ dorazila zpráva, ţe druţina je na cestě zpět.
Leea-mi sledovala z koruny Štíhlé věţe tok Ogawy, odkud očekávala návrat druţiny. Rráá
ji opět opustil a to znamenalo, ţe Dhane s druţinou nemohou být daleko. Přesto Rawat dílek
za dílkem překonávala svou trasu na denní obloze a u řeky se nikdo neobjevoval.
V Khaicurao se rozezněly gongy.
„Důůům! Důůůům! Důůům!…“ Nejdřív jen několik, ale pak se přidávaly další a další.
Dhami rychle přeběhla na druhou stranu věţe směrem k městu.
V reakci na zvuk gongů v pevnosti začaly hvízdat výstraţné píšťaly. Vojáci se v rychlosti
ozbrojovali a běţeli zaujmout místa na hradbách. Padací most byl zvednut a ke kotevním
lanům provazového mostu se postavili určení muţi se sekyrami, připraveni na povel
důstojníků a svrhnout celou konstrukci do příkopu.
Leea-mi pozorně hleděla do dálky, ale nad obzorem se nezvedal prach věštící příchod
armády a ani nezaznamenala dým poţáru nad městem. Zato stále sílil křik z tisíců hrdel
doprovázejících neutuchající dunění větších i menších gongů. Na signálních věţích v
osadách zemědělců a úbočích kopců se rozblikaly v rychlém sledu desítky zrcadel.
„Co se děje Leeo?“ přiběhl k ní otec v doprovodu Stráţců.
„Nevím,“ zavrtěla hlavou, ale v mysli jí začalo klíčit podezření. Rychle se snaţila
zkoncentrovat. „Dhane kde jsi?“ Měla pocit, ţe jej cítí, ale neozýval se.
„Myslím … myslím …“ chtěla sdělit otci své podezření, ale to uţ se otevřela hlavní
městská brána a z ní vyrazila řada jezdců na koních ve zbroji. Nad hlavami se jim třepotaly
rudočerné praporce a nad nimi se, jako černá tečka, vznášel Rráá.“
„Dhane! Dhane se vrací!“
Dharma se naklonil přes předprseň ochozu. Za jezdci běţely desítky malých postaviček a
jako proud se řinuly z města k pevnosti.
„Zatracený gaidţin!“ zaklel dharma a ohlédl se po Leea-mi, ale ta uţ vedle něj nestála.
„Odvolejte poplach!“ nařídil Stráţcům. Poplach byl odpískán, ale vojáci přesto zůstali na
hradbách a k nim se rychle přidávali všichni, kdo byli v pevnosti.
„Khami se vrací! Mají koně! Jedou na koních!“ letělo od úst ústům. To uţ dharma viděl
malou bílou postavičku s vlajícími rudými vlasy, jak vybíhá z Mostní brány vstříc jezdcům.
Muţ v čele oddílu ji chytil za ruku a vytáhl k sobě do sedla. Jejich tváře se přiblíţily a
povzbuzování a smích zástupu i vojáků z hradeb nenechal dharmu na pochybách, ţe jeho
dcera se s cizincem beze studu líbá.
„Leeo, Leeo … a po tobě jsem chtěl, abys mu zlepšila mravy!“ pokýval dharma hlavou,
ale i přes společenský prohřešek své dcery se usmíval a pospíšil si dolů. Stihl se dostat na
nádvoří ve chvíli, kdy jezdci vjíţděli na provazový most, a kopyta koní duněla po masivních
prknech. V čele jezdců jel Dhane. Svou přilbu nasadil na hlavu Leea-mi, padala jí do čela,
ale přesto zářila, a dharma si uvědomil, ţe je zas po dlouhé době v pestrých hedvábných
šatech, jak se na urozenou dhami slušelo. Pocítil hrdost na svou dceru, i kdyţ byl připraven,
jí za její chování v soukromí vyčinit, tuhle chvíli nechtěl kazit. Na starosti bylo dost času. Lidé
potřebovali naději, aby je posílila ve zlých časech. Rychle přeletěl pohledem ty, co provázeli
khamiho druţinu z Khaicurao, bylo jich kolem dvou aţ tří set, zahlédl mezi nimi i Demuu se
syny a několik Singhů včetně Waši-cu se synem na rukou.
„Otevřete bránu dokořán, ať můţeme přivítat khamiho a jeho hosty!“
Daniel spustil Leeu-mi ze sedla, sám z něj sklouzl hned po ní a uklonil se před dharmou:
„Trochu se mi ten příjezd vymkl z rukou,“ přiznal rozpačitě.
„Uţ si začínám zvykat, synu,“ usmál se Hidashi-dha a objal jej kolem ramen.
„Vivat dharma! Vivat khami!“ zakřičel někdo ze zástupu valícího se do pevnosti. Dharma
podezíral Demuu, ale k pokřiku se hned připojili měšťané i vojáci na hradbách.
„Byl bych rád, Leeo, kdyby ses dnes představila jako hostitelka,“ poţádal dceru. Sundal jí
s úsměvem z hlavy přilbu a vrátil ji Danielovi. Vsunul se mezi ně a vzal jednoho i druhého
kolem pasu. „Kdo můţe říct, ţe je bohatší neţ já, kdyţ mám tak vynikající děti!“
--Na Severním nádvoří planuly ohně, víno teklo proudem a stoly byly plné pochoutek, které
Temuči-ka nechal uvolnit z pevnostní zásobárny. Pozvaní muzikanti vyhrávali v koutech
nádvoří a pestrá směsice lidí všech stavů, vytvářela hlučnou a veselou atmosféru, nezvyklou
pro tyto zdi.
Dharma se ještě před půlnocí stáhl do svých komnat a odpovědnost za průběh
improvizované oslavy nechal na dceři. Povaţovala to od něj za projev zlomyslnosti. Ona,
která konvencemi pohrdala, se najednou musela snaţit, uhlídat rozjařeného Dhaneho, aby
někoho důleţitého neurazil. Byl teď daleko sebevědomější, neţ si jej pamatovala; snadno
nacházel společnou řeč s přítomnými vojáky i důstojníky, ale obřadné a kultivované chování,
které od něj očekávali starší příslušníci šlechty, mu chybělo. Docházelo víno a Temuči-ka ji
poţádal, aby vybrala, které sudy má nechat ze sklepení vyvalit.
„Dhane, lásko, buď hodný,“ pohladila jej po tváři. „Hned jsem zpátky.“
„Spolehni se,“ slíbil jejím zádům, ale jen co zmizela, kývl na své Stráţce, ţe jej mají
následovat. Šel do středu nádvoří, kde Wakira-ki decentně upíjela z poháru, na rozdíl od něj
úplně střízlivá.
„Wakiro, uvolni se, jsme doma mezi svýma! Co je s tebou?“ chytil kolem pasu štíhlou
velitelku. Přinutil ji dopít pohár a vtiskl jí polibek na tvář.
„Pojď, teď jim ukáţeme, jak se dokáţeme bavit.“
„Dhane, ne. Raděj ne.“
„Krrrááá! Krrrááá!“ zakrákal z plna hrdla. „Vrány, ke mně!“
Počkal, aţ se kolem něj seběhla celá druţina.
„Kostro, hraničářskou!“ vyzval kajtory s lapolou a sám začal zpívat a vydupávat rytmus
popěvku:
Kdo za pár tengů číhá v houští,
kdo vytí woorlů naslouchá,
pro koho je smrt rodná sestra
a ďáblům se vysmívá.
Hraničář, wááárrůů, hraničář.
„Krráá, krráá, Wáárrůů!“ Připojili se k Danielovi svými skřeky členové druţiny i další
hraničáři, přilákaní známým popěvkem. Daniel se toho v Dheirau spoustu přiučil. Haotsu-wa,
která mu dala školu, by zcela určitě nebyla ozdobou šlechtických salonů, ale jim oběma to
dnes bylo jedno.
„Dhane, to se nehodí!“ pokusila se jej Wakira zastavit, ale na to, aby se jí to podařilo, uţ
vypil příliš vína.
Haotsu-wa spustila další sloku a víc neţ šedesát hrdel se k nim připojilo. Druţina ještě s
dalšími hraničáři vytvořila kruh. Daniel chytil seiko za ruku, odtáhl ji do jeho středu a začal
tančit divoký tanec kombinovaný s dřepy a výskoky.
Kolem se shromáţdili vojáci z pevnosti, vytvořili další kruh, začali mu tleskat do rytmu a
připojili vojenské bubny a další nástroje.
Wakira-ki odhodila svou snahu o distingované vystupování a přijala khamiho výzvu.
Kolem viděla tváře velitelů hraničářských oddílů, které dobře znala, tenhle tanec měl být
zadostiučiněním i pro ně. Poprvé tu stáli po boku pravidelné armády, jako rovní s rovnými.
Vytáhla svůj meč.
„Wáárrůů!“ zavyla vyzývavě k tváři Asharty.
Daniel jí odpověděl stejně a ostří jeho meče se zalesklo ve svitu pochodní. Meče se
sráţely v rytmu písně, zvonily do taktu a tempo tance se stále zvyšovalo. Do kruhu skočila
Haotsu-wa a táhla za sebou vzpírajícího se Benjira. Nevzdoroval dlouho a i v jeho rukou se
objevil meč a střetl se s její šavlí.
… pro koho je smrt rodná sestra
a ďáblům se vysmívá …
K Danielovi zalétl závan nesouhlasu. Na okraji kruhu stála Leea-mi a mračila se. Daniel
kývl na Haradu, aby jej nahradil a pospíšil si k ní.
„Bavíš se dobře?“ zeptala se a hlas jí zaskřípal ţárlivostí.
„Výborně!“ chytil ji do náruče. Přes její odpor ji začal líbat na ústa, dokud mu nezvláčněla
v náruči. Vyuţil její slabosti, vtáhl ji do kruhu tanečníků a začal učit hraničářský tanec. To uţ
je sledovala víc neţ polovina pevnosti.
„Ghiro, meč!“ křikl na svou Stráţkyni a ta jej se zaváháním hodila Leea-mi.
Meče poprvé zazvonily o sebe a oni začali tanec vpiti do sebe očima, stejně jako poprvé,
kdyţ se střetli v souboji holemi. Ţádná z dvojic nebyla schopna tak dokonalého souladu jako
oni dva, a tak po chvíli zůstal kruh volný jen pro ně. Prováděli v nenapodobitelné souhře své
skoky, vířili kolem sebe v rytmu tance, jejich meče se sráţely v dokonalých křivkách. Okolí
jim aplaudovalo.
„Dost!“ zastavil Daniel Lea-mi, „půjdeme spát.“
Zvedl ji do náruče a zamířil s ní ke schodišti vedoucímu nahoru do Hlavní věţe.
Vojáci z pevnosti i lidé z města jim s úsměvem uvolňovali cestu. Stráţci je následovali
zpovzdálí jako stíny, ale ti dva nikoho nevnímali. Viděli jen jeden druhého.
Doufám, ţe se Vám můj příběh líbil. Jeho pokračování najdete ve Zlaté gardě. Císař
nezapomněl na svou pomstu a Weira má zaplatit krví.
Ocením Vaši návštěvu na svých webových stránkách rawata.cz, kde naleznete
doplňující texty i bankovní spojení k drobné úhradě za jiţ přečtený text. Můţete se zde
rovněţ zaregistrovat, jako zájemci o tištěnou knihu.
Podporujte naše autory i malé finanční ocenění potěší a je motivací pro další tvorbu.