Portál 1/2005

PORTÁL
B
R Á N A
K
V Y T ¤ Í B E N ¯ M
N Á Z O R Ò M
www.ePortal.cz
1
2005
Osobité periodikum nejen pro politiku a ekonomiku
Kde
pfií‰tû?
TÉMA: Islamisté si ochoãují Evropu...
Ma‰ínové: Pro zabité esenbáky omluvu nehledáme
ROZHOVORY: Bar‰a, Kuras, Záhorovsk˘
ú vo d n í k
„Křepelko, máš padáka!“
Třídit poštu, jež neustále proudí k nám do redakce, není záležitost pro přecitlivělého jedince. Na jedné straně chvála a povzbudivé dopisy, až oko vlhne, na
straně druhé zášť a nejrůznější
prostého
krkem“ po důã hrozby
a sod o
p „zakroucení
i s
myslnější „pomalou smrt při práci na lomu ve Fojtce“, vísce nedaleko Liberce.
Ta je prý každoročně „poctěna“ průměrně nejchladnějším počasím.
Zvláštní balíček s visačkou „Křepelka“ rovněž nezeje prázdnotou. „Proč v redakci držíte pravicového bolšouna Křepelku?“ nebo „Časopis je dobrý, pouze se
neztotožňuji s údernickými pokřiky Pavla Křepelky, dejte mu konečně padáka!“
Nálepka „vysoce kontroverzní autor“ sedne na Pavla Křepelku, našeho redaktora, jako vyšitá. Co článek, to vlna emotivně zabarvených reakcí.
Domnívám se, že jsou chvíle, kdy vyhraněně a ostře podaný názor může rozproudit obohacující debatu spíše, než konformně a politicky korektně formulovaný soud, na jehož gró však zapomente, jakmile přečtete předposlední řádek.
Proto ode mne Pavel Křepelka – i přes situace, kdy nepochybně „přestřelil“ –
zatím padáka nedostane, a to ani zlatého, ani děravého. Na zlaté padáky u nás
nehrajeme a ten děravý by zbytečně přeťal nadějně se rozbíhající kariéru kvalitního žurnalisty, jichž je vždy jako šafránu.
Že Pavel Křepelka jenom neblábolí, dokazuje i úryvek z dopisu, který mu napsal pan Karel Svoboda, vězeň číslo 138151 z koncentračního tábora Osvětim.
Pisatel v něm reaguje na Křepelkův článek z minulého Portálu „Kdo je Jan
Kraus“. Nutno přitom podotknout, že Svoboda snášel válečná muka ve společnosti Krausova otce, jehož si velmi váží. „S potěšením a především plným souhlasem s Vaším nesporně bystrým postřehem (...) Vám děkuji za otevřenou kritiku
Jana Krause, reprezentanta tolik škodlivého negativismu, snažícího se očernit vše,
co je v člověku dobré, a zabraňovat jeho snaze být stále lepším. (...) Upřímně přeji
hodně dalších podobných kritik na jiné negativisty,“ uzavírá pan Svoboda.
Pane Svobodo, děkuji i za Pavla Křepelku, a vám, čtenáři, přeji hezké čtení.
P O R TÁ L
šéfredaktor
Obsah
Dopisy a ohlasy / Pět dam do čepice .....................................3
Lukáš Kovanda: Václav Havel tápe v proměnách.................4
Jan Patočka: Organizace spojených marodů? .......................5
Lukáš Petřík: Bída multikulturalismu.......................................6
Rozhovor s Benjaminem Kurasem ...........................................8
Rozhovor s Josefem Mašínem ..............................................10
Martin Daneš: Na a vyber si ...................................................14
Josef Šíma: Sovětský svaz, Rusko a jednotná Evropa ......15
Jiří Koníček: Přichází den zúčtování s Německem ............15
Benjamin Kuras: Evropské šprýmy a špásy ........................16
Petr Mach: Mitbestimmung – export německého
korporativismu .....................................................................17
2
Lukáš Kovanda: Britové: Ještě že jsme nepřijali to euro......19
Rozhovor s Pavlem Baršou .....................................................20
Pavel Křepelka: Čeští muslimové: Američané si prý
„jedenácté září“ zorganizovali sami! ...............................22
Olga Ryantová: Islámský dům míru – není mír jako mír ........22
Richard Zatloukal: Stane se Korán Mein Kampfem
21. století? ...................................................................................24
Jiří Kolečkář: Pohled multikulturalisty.........................................26
Dušan Šrámek: Pravda může být ještě horší.......................27
Fernando Santiago: Mrazivá pravda o Chile za vlády
Salvadora Allende................................................................28
Martin Daneš: „V“ jako victory (2000) .................................30
Andrea Cerqueirová: Adventní koncert se vydařil...............33
Rozhovor s Juliánem Záhorovským ......................................34
d o p i s y
âASOPIS PORTÁL
a
o h l a s y
/
a n ke t a
Dopisy a ohlasy
březen 2005 • číslo 1 • ročník III
Šéfredaktor
Lukáš Kovanda
[email protected]
Zástupce šéfredaktora
Jan Patočka
[email protected]
Redakce
Martin Daneš, Dominika Krejčí,
Pavel Křepelka, Lukáš Petřík,
Olga Ryantová, Dušan Šrámek,
Jiří Zahrádka, Richard Zatloukal
[email protected]
Grafik
Jiří Kovanda
[email protected]
Nemám obavu ze vzrůstající moci komunistů, spíše mám obavu
z vlivu neustále zkreslovaných informací. Nejsem příznivec pravice, ale jsem politicky příznivcem radikální levice. Nechci evropský
superstát, ale rovnoprávnou spolupráci. Nemám germanofobii, ale
vadí mi, že minulé ani současné vlády nic nedělají proto, aby sdělovací prostředky nebyly pouze v rukou německých monopolů. Informační
slepota a jednostrannost je tady snad největší na světě. Nakonec nechci být
ani mladým konzervativcem, protože už jsem na to dost starý, abych se vnucoval k mladým.
Vojtěch Filip
Nebyli právě komunisté, ti z KSČ, nechvalně mistrnými „zkreslovateli“
informací? A nenavazuje Vaše „KSČ“, KSČM, na jejich linii hladčeji než
hladce? Nejsme možná ještě dost staří, ale máme obavu, že tu zase kdosi
cosi zkresluje...
Mám to ráda!
Linda Hradílová
A nezkresluješ, Lindo?
[email protected]
Portál OnLine
Jiří Vitek
[email protected]
Pět dam do čepice: Jste pro zákaz potratů?
Marketing, inzerce
Michaela Rothová
[email protected]
Tisk
Europrint, a. s.
Mezi Vodami 1952/9, 143 00 Praha 4
http://www.europrint.cz
Eportal, o. s.
Benediktská 8/689, 110 00 Praha 1
Tel.: +420 605 851 711
Email: [email protected]
http://www.eportal.cz
Kateřina Brožová, herečka: NE
Ženě by nemělo být bráněno svobodně si zvolit životní osud. Jsem
proti především v odůvodněných případech. Je to určitě i věc muže, ale
dítě vždy rodí žena, proto má právo o svém dalším životě rozhodnout.
Hana Fifková, sexuoložka: NE
Jsem proti zákazu potratů. Je to ale velmi komplikovaná věc a domnívám se, že ji nelze na třech řádcích dostatečně rozebrat.
Romana Vítová, rosnička TV Prima: SPÍŠE NE
Je to velmi složitá otázka. Doufám, že před takovým rozhodnutím
nikdy stát nebudu. Kvůli případům, kdy může být plod geneticky poškozen, nebo kdy je dítě počato znásilněním, jsem spíše proti zákazu.
Portál – Brána k vytříbeným názorům
vychází čtyřikrát ročně.
ePortal.cz a EU.ePortal.cz jsou pravidelně
aktualizované internetové podoby časopisu Portál.
reg. MK ČR E 15343
Jana Volfová, expolitička ČSSD: NE
V každém případě by měl zůstat současný stav. Relativní počet potratů neustále klesá, ženy si uvědomují, že je to velmi krajní situace
a tak k tomu také přistupují. Bohužel někdy nezbývá jiná cesta.
ISSN 1214–9462
© Veškerá práva vyhrazena.
Jakékoliv užití části nebo celku, zejména přetisk
včetně šíření jakýmkoliv způsobem bez výslovného
svolení vydavatele je zapovězeno.
Helena Zeťová, zpěvačka: NE
Zachovala bych stav, který je nyní. Ty nechtěné děti pak většinou
stejně končí v „děcácích“ a vyrůstají z nich zločinci. Není to pak asi to
„pravý ořechový“.
3
n á z o r y
/
d a n e š ů v
Únorový úmor i humor
tuzemského politického tyjátru
23. 2. 2005
Kdo se bojí, nesmí do Bruselu
Proč premiér, který ještě o víkendu s lítostí
vzkazoval prezidentovi, že jej nemůže vzít
s sebou na summit Evropské unie s Georgem
Bushem, náhle změnil názor a do Bruselu nechal včera jet Václava Klause samotného?
Protože dostal strach, že ho tam v předsálí
zastaví prezident Chirac a zeptá se: „Tak co,
Stanislave, kdy splatíte půjčku strýčku Vikovi?“ A jeho velký vzor Blair jej chytne v podpaždí a zaševelí mu do ouška: „Jsi si jist, že
tvůj pravicový spojenec tu směnku dobře spálil?“ Západní státníci tyhle historky také znají
a jako my se jimi dobře baví. Stanislave
Grossi, děkujeme, odejděte!
Podnikatelka v nesnázích
Šárka Grossová se rozhodla vzdát projektu
„luxusního bydlení“ na
pražském Proseku, který rozjela se svou kamarádkou bordelmamá Barkovou. „V téhle zemi se prostě nedá podnikat,“ postěžovala si.
Prosím vás, poraďte jí: nevíte o nějaké zemi,
kde se dají poctivě vyprat špinavé peníze?
Drží se své židle
Proč má ministr Cyril Svoboda tak rád premiéra Grosse a křičí, že jeho stranický šéf
Kalousek „nemá mandát“ k rozbití koalice?
Odpověď je nachlup stejná jako v případě ministra Němce: padne-li premiér Gross, padne
vláda a v žádné další nebude Svoboda ministrem zahraničí. Víc: v žádné další vládě už nebude vůbec.
Hovory Z Blblán
„Jakmile se někdo stane nejpopulárnějším
politikem, je třeba ho ,kopnouti do kotníku‘,“
zhodnotil Václav Havel v pondělí na Radiožurnálu aféry premiéra Grosse. „Co on provedl? Půjčil si na byt. Kdekdo si půjčil na byt. On
se akorát podivně kroutil a mlžil, když ho vyslýchali, od koho si půjčil. Jiní to dělají šikovněji.“ Analogii se sarajevským atentátem
z roku 1997 Havel odmítl: Klause opustili jeho
spojenci „zhnusení celou tou kauzou těch podivných peněz uvnitř vládnoucí strany…
Dílem tento rozpad vlády byl i projevem nesouhlasu se způsobem, jakým byla ta vláda
vedena. S arogancí premiérovou a s manipulací…, s ponižováním ministrů.“ Aha, takže
když premiér ponižuje ministry, je to horší,
než kdy lže a krade? Nějak v tom hodnotovém žebříčku naší morální autority číslo jedna
mám trošku guláš.
4
( o b ) d e n í č e k
Václav Havel tápe v proměnách
Bývalý prezident Václav Havel, světově nejproslulejší Čech současnosti, se nedávno, poprvé po
dvou letech, v televizním pořadu vyjádřil k palčivým problémům České republiky – státu, jemuž
před více než patnácti lety „přinesl“ svobodu.
Tentokráte to byl jiný Havel.
Zatímco v roce 1989 hřímal z balkónů za opravdovou vládu lidu, za občanskou společnost, v níž
o zásadních otázkách nebudou rozhodovat „rovnější mezi rovnými“, dnes tápe na půli cesty zpět.
Prý referendum k evropské ústavě nemá smysl,
lidé jí stejně nerozumí. V tom má pravdu, běžný občan ústavu nechápe,
ba se ji ani nesnaží pochopit. Ale... Havel tímto výrokem de facto povyšuje diskutabilní zasvěcenost politika nad – zdálo by se – samozřejmé
právo každého z nás. Právo mít možnost svobodně se rozhodnout ve
věci, jež zcela jistě, aniž si to třeba dnes plně uvědomujeme, ovlivní
budoucnost naší i dalších generací. Pokud volíme svobodu a svéprávnost
jednotlivce, je takovým právem i možnost k urně nejít či – dokonce –
vhodit lístek v závislosti na subjektivních dojmech a pocitech – to je „riziko“ přímé demokracie.
Václav Havel brojí a píská proti tomu, co před lety spolu s dalšími „vycinkal“ na náměstích, zač v éře komunismu neváhal trávit život ve věznicích. Neptá se, proč je ústava tak složitá a „technicistní“, raději by šmahem svěřil občany-ovečky do rukou moudrých politiků-náhončích. Nad
tím, zda by právě plebiscit nepřispěl k částečné popularizaci stěžejního
tématu a zda by „nesnesl“ otázku euroústavy z ministerských salónků do
domácností a kanceláří, se už raději vůbec nezamýšlí.
Havlovo tápání lze odhalit i v dalších sférách.
Ekonomice nikdy příliš nerozuměl, to ostatně
významnému literátovi, dramatikovi či mysliteli
nikdo nazazlíval. Dříve se k ní však také příliš
horlivě nevyjadřoval. Ne tak nyní. Ve zmíněném
televizním pořadu přirovnal stát, který láká – třeba formou nižších daní – velké nadnárodní společnosti k investicím na jeho výsostném území,
k prostitutce. K děvě, jež své lechtivé služby zištně nabízí kolemjedoucím ve skleněných vitrínách
podél výpadovky E55. Taková metafora je jistě
líbivá, v hostincích se o ní bude diskutovat ještě
možná za týden, avšak kulhá na všechny nohy. Zahraniční investoři nejenže v Česku platí daně, ale také zaměstnávají české občany, přinášejí
zahraniční know-how a inovace. A navíc, pokud na ně dohlíží efektivní
a obtížně korumpovatelné úřady, jsou tyto nadnárodní společnosti nuceny zavést například ekologicky co možná nejšetrnější výrobní procesy.
A o ekologii by měl „stále zelenější Havel“, jak sám sebe nazval, jevit primární zájem.
Bohatý zahraniční investor ve spojení s řádným úřednictvem zvýší blahobyt celé společnosti. Čím, kromě peněz, prospěje záletník lehké dívce?
Havel v minulosti, nejen ve svých dramatických dílech, jistě nalezl bezpočet trefnějších přirovnání.
n á z o r y
/
d a n e š ů v
Lidé se mění. Mění je životní osud, přátelé, peníze či pouhá funkce.
Názor Václava Havla bude Čechy vždy sledován, analyzován i kritizován.
Exprezident by měl více vážit to, co vypouští z úst. Už jen proto, aby ke
stáru lacinými slovy nepopřel či nezpochybnil to, zač před lety tvrdě
bojoval svými činy.
Lukáš Kovanda, šéfredaktor Portálu
Organizace spojených marodů?
Tak jako koroze prostupuje postupně železem, jsou i lidské instituce vystaveny postupnému úpadku. Zdá se,
že tu panuje přímá úměrnost: čím je
taková instituce mohutnější, vyžadující složitý byrokratický aparát, tím
je i její chátrání nabývá astronomických rozměrů. Na našem kontinentu
to můžeme názorně pozorovat na
kdysi slibné evropské integraci někdejšího Evropského hospodářského společenství postupně ústící do
dnešní superbyrokratické Evropské unie.
O něco málo letitější je i mamut Organizace spojených národů. Rezaví
zdatně zhruba od druhé poloviny padesátých let, kdy nově vznikající
státy z bývalých evropských kolonií zaujaly svá místa v mannhatanském
kolosu budovy OSN. S časovým odstupem je čím dál víc zřejmé, že značná část dekolonizovaných zemí snadno podlehla pokušení socialistických projektů podle sovětského mustru. Ostatně cesta tzv. osvobozeneckých hnutí byla lemována sovětskými poradci a zbraněmi. Zvláštní
školící střediska v SSSR a přidružených zemích vyráběla osvoboditele
jako na běžícím pásu (u nás Univerzita 17. Listopadu).
Zmiňme se ještě o „hnutí nezávislých zemí“ jako byla Indonézie,
Egypt, koketovala s ním Indie a ideologicky se zde snažil vévodit jugoslávský Tito. Všechny tyto projekty dostávaly znamenitou podporu na
půdě OSN. Končily – a končí ve velké většině v chaosu korupce, lokálních válek genocidního charakteru s všudypřítomným hladem a infekčními chorobami, tedy jevy nevídanými za doby koloniálního panství.
Vzájemná podpora těchto novodobých uzurpátorů na půdě OSN je
smutným faktem. Vzpomeňme na podporu palestinských teroristů, etiopských marxistů svrhnuvších nejstarší nezávislý státní útvar na světě,
trapnému přihlížení na intervenci Castrových vojáků v Angole atd, atd…
Zatímco Afrika se podobá vypleněnému spáleništi, byrokratický kolos
OSN jen kvete. A je jen příznačné, že pro samé organizační záležitosti
její generální tajemník zareaguje na tsunami jako jedna z posledních světových vůdčích osobností. Náš občan si může snadno udělat svůj úsudek
o aparátu, jemuž může předsedat někdo takový jako Kavan. Zkrátka: po
šedesáti létech existence této kdysi nadějné instituce vidíme neklamné
známky úpadku. Vážně ji už nebere nikdo, ať už z mocných, nebo z bezmocných zemí světa.
Jan Patočka, zástupce šéfredaktora Portálu
( o b ) d e n í č e k
Ideální parťák pro Bubílkovou
Když už hovoříme o našem Robinsonovi, vzpomeňme i jeho věrného sluhu Pátka. Politolog
Jiří Pehe článkem Špidlo, vrať se! oslavuje
v Literárních novinách předchůdce premiéra
Grosse takto: „…ten nešťastník byl opravdu
slušný! Zcela evidentně nekradl, pracoval
osmnáct hodin denně, a to, co říkal, myslel
většinou vážně!“ Jsou momenty jako tento,
kdy se sebevtipnější komentář nevyrovná
originálu.
21. 2 . 2 0 0 5
Nechte nás ještě žrát
Kdo v posledních dnech sleduje chování ministra a šéfa US Němce, musí se buď nahlas
smát, nebo propadat hluboké depresi. Unie
svobody, strana Pravdy, Lásky a Nového politického stylu, se de facto stala jedním z křídel
ČSSD, a to tím zdaleka nejloajálnějším k velkému strojvůdci. „Proboha, nedělejte vlny!“
čtete úpěnlivou prosbu v očích mladého dubajského novomanžela, „moc času nezbývá
a my chceme ještě vládnout!“
Limity prognostika Šarapatky
Zdeněk Šarapatka, bývalý šéfporadce premiéra Grosse, byl loni na hodinu propuštěn poté,
co vyzradil novinářům pendrekářskou minulost čerstvě jmenovaného šéfa úřadu vlády
Pavla Přibyla. Hodně toho na premiéra ví
a část z afér, které nyní otřásají jeho křeslem,
má pocházet právě z jeho informačních zdrojů. Nejnověji se Šarapatka dal na prognostiku:
v páteční Mladé frontě napsal, že se Gross na
březnovém sjezdu ČSSD chystá odstoupit
z funkce předsedy strany a ponechat si „pouze“ vládu. Odpovědnost za očekávaný volební
debakl by padla na někoho jiného a Gross by
se pak chutě vrátil na teplé místečko do sněmovny. Plán to není zlý, podmínkou jeho úspěchu ale je, že bude Gross ještě v březnu premiérem. Věřte, ani Šarapatka nemusí být vždy
neomylný.
Charitativní Šárka
Šárku Grossovou velmi mrzí, že má z rozhodnutí svého muže
načas opustit společný byznys se svou
přítelkyní bordelmamá Barkovou, „protože to podnikání bylo absolutně čisté“.
A co bude dělat teď?
„Chci se věnovat charitě,“ říká. Konkrétně půjde o projekt výstavby luxusních sociálních apartmánů se saunou, whirlpoolem a relaxačním a masážním
salónem.
5
n á z o r y
/
d a n e š ů v
18 . 2 . 2 0 0 5
Jak zchladit Kalouska
Lidovecký šéf Kalousek
na počátku týdne vyhlásil, že doba Grossových
vysvětlování skončila,
vyzval premiéra k „aktivním krokům“ a současně
inicioval jednání lídrů
parlamentních stran. Nad Grossem se stáhly
mraky. Pak premiér na dálku vzkázal, že si
po návratu z cest s každým z koaličních lídrů pohovoří separátně, načež Kalousek otočil a zveřejnil své „tvrdé“ požadavky vůči
premiérovi. Na jejich základě Gross naoko
splatí fiktivní milionový dluh strýčku Vikovi,
Šárka předá správu svých firem „renomované kanceláři“ bordelmamá Barkové a pojede
se dál, močálem černým podél bílých skal.
Proč Kalousek tak najednou stáhl ocas? Inu,
neměl moc velkou chuť si od Grosse mezi
čtyřma očima vyslechnout, co na něj Mlýn
zjistil.
Night-club U korytářů
Při včerejších interpelacích premiér Gross poslancům ODS řekl, že jej „mrzí“, že se za šestimilionový úvěr jeho ženě zaručila trestně stíhaná Libuše Barková. „Ale když podnikat
začínaly, tato situace ještě nebyla,“ vysvětlil.
Jenže bordelmamá byla Barková už dřív, a to
Grosse nemrzí? Vlastně co by ho mrzelo, když
už přes půl roku šéfuje sám mnohem většímu
bordelu ve Strakově akademii.
Novinky z naší ZOO
Ministr Zdeněk Škromach přirovnal aféru kolem financování bytu premiéra Grosse a podnikání jeho ženy k situaci, kdy komár štípe
slona. Rozdíl je prý v tom, když pak slon šlápne na komára. Je-li Gross slon a čeští žurnalisté komáři, pak se my komáři máme na co
těšit. Škromachova loajalita hraničící se servilitou napovídá, že se hroch už zřejmě rozloučil s nadějí, že by v březnu vyhodil slona ze
sedla.
Ministr v říši divů
Premiér Gross minulý týden umravňoval vládního maskota Martina Jahna. Zakázal mu říkat
nahlas, co si myslí o koncepci zdravotnické reformy z dílny ministryně Emmerové. „Já se
snažím do programu vlády dostat reálné ekonomické řešení problémů,“ postěžoval si pak
Jahn a prozradil, že „někteří sociální demokraté… zpochybňují i uznávané organizace,
jako je Světová banka.“ Pro pána Jahna, čemu
se diví? Na reálné ekonomické řešení problémů Gross nikoho nepotřebuje; jediné, co potřebuje, je nějak to ve funkci doklepat do jara
příštího roku.
6
( o b ) d e n í č e k
Bída multikulturalismu
V dnešní době převážně levicovými intelektuály tolik
protěžovaná teorie multikulturalismu zamořuje intelektuální ovzduší národních států. Multikulturalisté obhajují práva všech možných i nemožných menšin, avšak,
s trochou nadsázky, se dnes nejohroženější menšinou
stává zdravý, heterosexuální bílý muž vyznávající morální hodnoty západní civilizace. A nedej bože, když je
ke všemu ještě kapitalista. Způsobil totiž veškerá zla dějinného vývoje
a neustále způsobuje. Vykořisťuje své zaměstnance tím, že jim dává práci, sexisticky uráží emancipované ženy tím, že jim např. podrží dveře, domnívá se, že rodina je základ společnosti, a proto nepodporuje perverzní svazky, jelikož je považuje za něco, co je proti přírodě. Ke všemu by
chtěl, ten kulturní imperialista zachovat zvyky a tradice své kultury a svého národa, čímž diskriminuje, chudáky, všechny uprchlíky, kteří se valí
po vlnách do jeho země (asi z toho důvodu, že doma se jim žilo lépe).
Dnešní nezdravý posun v diskusi kritizuje J. O’Sullivan: „Aniž by si toho
někdo příliš všímal, dostala se diskuse kolem imigrace v poslední době do
úplně jiného myšlenkového kontextu. Důsledkem tohoto nového uvažování je to, že povinnost cosi změnit se přenáší z imigranta na hostitelskou
zemi. Imigrace není pociťována jako významná událost v imigrantově životě – ten se prostě přesunuje někam jinam. Měl by mít právo tak učinit –
ať už z hlediska morálního nebo z hlediska zákona –, jinak by ale měl mít
možnost ponechat si své staré já. Spíše než by se on změnil a přizpůsobil
se svému novému prostředí, měla by hostitelská země přizpůsobit své zvyky a instituce jemu… Můj závěr… (ale) zní, že imigranti by se měli přizpůsobit potřebám a hodnotám hostitelského národa spíše než naopak.“ 1
Multikulturalista Kymlicka naopak požaduje pro kulturní menšiny (včetně žen!) tato práva: programy afirmativní akce, garance jistého počtu
křesel v zastupitelských orgánech, revizi učebních programů ku většímu
prospěchu menšin, zpružnění pracovní a otevírací doby s ohledem na náboženské svátky imigrantů, zpružnění pravidel oblékání v různých veřejných institucích (např. problém turbanů u příslušníků policie, či při jízdě na motocyklu), antirasistické vzdělávací programy, jazykové kodexy
zakazující na pracovištích a školách používat rasisticky, sexisticky či
homofobicky zabarvených výrazů; výcvik v kulturní rozmanitosti pro
policisty, sociální pracovníky apod.; směrnice pro veřejnoprávní média
upozorňující na etnické a rasové stereotypy; státní finanční podporu
etnických festivalů a studijních programů atd., atd. 2
Tyto požadavky pozitivní diskriminace ale nejsou ničím jiným než rasismem naruby diskriminujícím příslušníky původního národa, navíc do
značné míry omezující tradiční demokracii. V jednom svém článku jsem
napsal: „…opravdový vlastenec si váží ostatních národů, pokud nechtějí
omezit svobodu, tradice a práva národa jeho.“ 3 V tomto případě však imigranté naši svobodu, práva a tradice ohrožují.
Velevážení imigranté (a pan Kymlicka) by si mohli uvědomit jednu věc:
oni vstupují k nám, a ne my k nim. My jsme zdědili svou zemi a svá
n á z o r y
/
d a n e š ů v
národní práva a máme právo o budoucnosti své země rozhodovat sami,
nikdo jiný. Oni mají svobodnou volbu přijmout nebo nepřijmout naši
kulturu a identitu. Jak totiž ukazuje dnešní situace – rozvoj islámského
terorismu, problémy s arabskými i jinými imigranty ve Francii i jinde
v Evropě a řada světových mezikulturních konfliktů (Indie, Palestina) –
přináší „mnohokulturnost“ střety kultur a civilizací, protože jejich morální hodnoty jsou v jedné společnosti neslučitelné.
Navíc je sporné, zda je imigrace pro Evropu potřebná, ač populace stárne
a lidí ubývá. Pokud se prosadí důchodová reforma, jež ponechá odpovědnost za své stáří na individuu nebo pomoci rodiny a při prodlužování střední délky života se prosadí delší odchod do důchodu, není úbytek
obyvatelstva žádnou hospodářskou katastrofou. Výsledné bohatství se
sice zmenší, ale bude se o něj dělit méně lidí. 4
Na závěr své politicky nekorektní úvahy musím naprosto souhlasit s touto tezí Romana Jocha: „Multikulturalismus čili přesvědčení o inherentní
rovnosti všech kultur a civilizací je vrcholem egalitářské vášně levice. Je
současně určitým vrcholem relativismu: právě tak, jako systematizací
relativismu ve filosofii dostaneme postmodernismus, tak systematizací
relativismu v politické filosofii vzniká multikulturalismus.“ 5
1) O’ SULLIVAN John: Kterak nepřistupovat k imigraci, Bulletin Občanského institutu
č. 143, červenec 2003
2) BARŠA Pavel: Politická teorie multikulturalismu, CDK Brno 2003, s. 47–48
3) PETŘÍK Lukáš: Vlastenectví – konzervativní postoj, in: Portál 2/2004, s. 19
4) LOUŽEK Marek: Nesmyslné nářky nad populačním vývojem, in: Newsletter (CEP),
únor 2004, s. 3–4
5) JOCH Roman: Pravice a levice, Bulletin Občanského institutu č. 56, duben 1996, s. 17
Lukáš Petř ík, redaktor Portálu
( o b ) d e n í č e k
16 . 2 . 2 0 0 5
Kabinet dle Grossova gusta
„Individuální problémy pana premiéra ohrožují
akceschopnost vlády České republiky,“ řekl
šéf KDU-ČSL Kalousek a svolal mimořádné
jednání koaličních lídrů. V ČSSD se rozklepali
strachy a Unie svobody ze svých ministerstev
začala svážet barokní nábytek: všichni vědí,
co takový signál od koaličních lidovců znamená. Jen premiér Gross zachovává klid. Z návštěvy v Paříži Kalouskovi vzkázal, že ho v koalici nedrží, a dodal: „Myslím, že si velice
dobře poradíme i bez KDU-ČSL.“ Má už vše
promyšlené: tři lidovecké ministry prostě odvolá a nahradí je Pavlem Přibylem, Františkem
Janečkem a Libuší Barkovou.
Po Roccovi Stanislav
Libuše Barková, „dávná rodinná známá“ Šárky
a Stanislava Grossových a „majitelka nemovitosti, v níž sídlí pražský nevěstinec Escade“,
v něm před vstupem do vysoké politiky působila jako regulérní bordelmamá. Ve svém bordelu realizovala natáčení „péčka“ s proslulým
italským hřebcem Roccem Siffredim a ve sklepě plánovala vybudovat „největší S/M jeskyni
v Evropě“. Ze sado-maso jeskyně sice sešlo,
ale to, co dnes rozjíždějí s premiérovou rodinkou, je ještě větší maso.
Kam to jenom dal
Jiří Vacek, lidovecký náměstek ministra vnitra
a lžiinženýr, složil funkci poté, co se mu nepodařilo najít maturitní diplom. Díval se všude: do
skříně, pod stůl, pod matraci, dokonce i pod
koberec… nikde nic. Proč nezavolal do německé školy, kde měl diplom získat, aby mu poslali
duplikát? Jednoduše proto, že v detoxikačních
centrech žádné diplomy nevystavují.
Více glos a postřehů objevíte v Danešově
(ob)deníčku na www.danes.cz.
VZKAZ
No nepůjčili byste jim?
7
r o z h ovo r :
i s l a m i s t é
s i
o c h o č u j í
ev r o p u
Benjamin Kuras:
Sebemrskačský Západ
se totalitárnímu vitalismu islámu
těžko ubrání
Přinášíme vám exkluzivní interview s novinářem, dramatikem
a spisovatelem Benjaminem Kurasem. Autor knížky „Tao v sexu“, vyhlášený gurmán i milovník života přebývá „napřeskáčku“ v Británii i v Čechách. Možná díky tomu si udržuje svěží
náhled na současný integrační proces v rámci Evropské unie
zrovna tak, jako na možnou hrozbu případné „islamizace
Evropy“. Právě kolem islamistů, jež si ochočují starý kontinent, se převážně točí i tento rozhovor.
Kromě toho, že jste znám jako velký kritik Evropské unie, tak se o vás
také ví, že jste odpůrcem islamizace Evropy a nekontrolovatelného přívalu
imigrantů. V jakém okamžiku života jste došel k takovému názoru na
islám a imigraci? Co bylo vaší hlavní motivací?
Toho dne, kdy byl starostou mé čtvrti zvolen soused
Ahmed Shahzad, který mě spolu s dalšími třemi, po islámsku
oděnými sousedy pár měsíců předtím veřejně vynadal do rasistů, když jsem ho na setkání radních s občany slušně požádal, zda by nemohl své povídání (po asi půlhodině blábolení)
zkrátit, neboť na slovo čekají desítky občanů. Ten jeho půlhodinový blábol byl o tom, že zatímco my všichni musíme platit
parkovací poplatky na nově zavedených zákazech volného
parkování, našim muslimským spoluobčanům musí být dovoleno parkovat zdarma v okolí místních mešit v dobách modliteb. Zda se to dá nazvat motivací, nedovedu posoudit.
Víte, že na internetovém serveru Muslimské listy je obrázek vlajky EU
a u ní nápis Evropská unie – náš domov?
Nevím, Muslimské listy neznám, ale nepřekvapuje mě to.
Můžete nám něco říci o tom, jak probíhaly irácké volby v Británii? V médiích se ukázalo, že Iráčané byli napadeni muslimy z jiných zemí…
8
Buď je to kachna, nebo si to už britská média nedovolila
napsat, aby nevyvolala hněv muslimů. Nějak mně ta napadení unikla. Všiml jsem si jen zpráv o radostných a hrdých iráckých voličích.
Souhlasil jste s válkou v Iráku? Totiž mezi konzervativci na to nebyl jednotný názor – proti byli např. paleokonzervativci v USA, u nás např. i prezident Václav Klaus…
Souhlasil jsem se svržením Saddámovy tyranie a s pokusem o zavedení demokracie v některém z islámských států.
Vycházel jsem při tom ze stejné teorie, jako George Bush, že
tyranie představují pro svět věští riziko, než demokracie či podobné humánní systémy. Platnost – či přinejmenším záhodnost – této teorie mně nevyvrátila ani poměrná nepřipravenost
spojenců na organizaci Iráku po invazi. Rozhodně pokládám
za kýžené v tomto pokusu o demokracii pokračovat, dokud
se mimo veškeré pochybnosti neprokáže, že demokracie je
s islámem skutečně neslučitelná. V tom bude Irák jakýmsi
lakmusovým papírkem. Přitom ale těžko chápu, proč se trvá
na tom, že musí zůstat pohromadě nepřirozeně udržovaný
celek tří nebo čtyř vzájemně nevraživých etnik, který splácali
dohromady Britové z rozpadlé Osmanské říše před necelým
stoletím. Proč například neumožnit svobodu a demokracii
Kurdům, kteří o ni stojí a mohli by být spolehlivými spojenci
(dokonce bohatými na ropu), a přitom ji vnucovat šiítům, kteří
by raději měli teokracii.
Lze podle vás vyvážet demokracii do společností, kde ještě funguje kmenová a rodová společnost? Není lepší spíše podporovat „rozumné“ sekularizované a umírněné vojenské diktatury, které brání v uchopení moci
fanatikům? Narážím tím např. na Atatürka v Turecku.
Nemám na to jasnější odpověď, než jsem dal v té předchozí otázce. Za pokus to stojí, dokud se neprokáže, že to za žádných okolností není možné. Totéž se říkávalo velmi nedávno
o zemích postkomunistických, předtím o Španělsku, Portugalsku a Řecku, předtím o Německu a Japonsku.
Myslíte si, že dojde, či už dochází ke Střetu civilizací nebo Smti Západu?
Jistě jste poznal, že tím narážím i na knihy Samuela Huntigtona a Pata
Buchanana.
Už probíhá, a nedovedu si představit, jak se neustále
o sobě pochybující morálně degenerovaný Západ, který ztrácí
r o z h ovo r :
sebevědomí, sebeúctu a pud sebezáchovy jako nezbytnou
motivaci k sebeobraně, může ubránit geometrickým tempem
sílící vlně vitality, sebejistoty a totální jediné pravdy islámu.
Kolik antisemitistických (míněno protižidovských) útoků v Evropě či Británii
provádějí muslimové a o čem to podle vás vypovídá?
Podle zjištění jedné velké studie EU je to okolo 90 procent,
alespoň ve Francii. Ta studie ale byla cenzurována, aby neurazila muslimy, a její shrnutí pro veřejnost místo toho uvádělo
pravicový extremismus jako hlavní motivaci, než si ji celou přečetlo pár investigativních novinářů. Pravicový extremismus ve
skutečnosti zůstal zhruba stejný, jako v předchozích letech.
O čem to vypovídá? Nejspíš o pravdivosti Izajášova proroctví,
že „v každé generaci bude někdo, kdo vás bude chtít zničit“.
Znamená to taky asi, že Evropa brzy opět přestane být pro
Židy bezpečný kontinent. Většině Evropanům to asi bude vyhovovat. Evropa dodnes nedokázala Židům odpustit holocaust.
Myslíte si, že islámský fanatismus je jen okrajovou záležitostí islámu nebo
je fenoménem široce rozšířeným a nakonec i logickým vyústěním muslimské věrouky rozlišující svět na „území míru“, kde vládne islám, a „území
války“, které musí být dobyto? Není islám extrémní ze své podstaty?
Že není záležitostí okrajovou, se ukázalo už na počtech
a společenském průřezu britských muslimů, kteří pálili v ulicích knihy Rushdieho a žádali jeho spravedlivé „potrestání“ za
urážku víry. My, naivní Zápaďáci si pořád myslíme, že urážky
se neřeší zabíjením a pálením, nýbrž diskusí a nanejvýš soudem. To bude možná zase brzy na dlouho věcí minulosti.
Co si myslíte o teorii tzv. multikulturalismu. Není to po 11. září a nedávných událostech v Holandsku jen prázdná utopie levicových snílků?
Mám okolo sebe rád směsici kultur, pokud gravitují ke společnému jmenovateli, jímž jsou kultura, tradice a zákony hostitelské země. Tak mohou příchozí kultury být přínosem, jak
se dá dokázat na staletích různých vln imigrace. Zároveň bych
ale pokládal za spravedlivější a logičtější, kdyby uprchlíci
prchající z tyranie bránili ten systém, který jim poskytl útulek,
místo aby se snažili jej nahradit systémem, před nímž uprchli.
Připadá mně to, jako kdybychom v osmašedesátém z komunismu všichni prchali na Západ nastolovat komunismus.
A rmoutí mě, že tuto podobnost dnes nikdo nevidí. Nechci zde
vyslovovat soud, zda západní demokracie je systém ve všem
a navždy nadřazený všem jiným, akorát se mně pod tímto režimem žije ze všech existujících nejradostněji a nerad bych jej
měnil za jiný – zvlášť je-li to takový, který by mě nenechal žít
vůbec, tím méně radostně.
Proč podle vás nacisté (např. Heinrich Himmler) podporovali islám a řada
muslimů byla obdivovateli Hitlera a sloužila i v SS (divize Handschar,
Skandenberg)? Existuje spojitost mezi nacismem a islámem?
Vzájemné sympatie mezi všemi totalitními myšlenkovými
systémy existují od té doby, co někdo přišel s nápadem tole-
i s l a m i s t é
s i
o c h o č u j í
ev r o p u
rantního, spravedlivého a liberálního uspořádání vztahů mezi
lidmi. Jako první s takovými nápady přišli židovští proroci, což
možná vysvětluje, proč jsou Židé vždycky jedním z prvních
terčů každé totality. Taky se podle toho totalismus pozná hned
v začátcích. Antisemitismus je vždy jakýsi barometr, který
ukazuje, že tlak totalismu stoupá.
Souhlasíte s tezí bývalého poradce Margareth Thatcherové Johna O’Sullivana, že imigranté by se měli přizpůsobit a přijmout identitu hostitelské
země, a ne naopak?
Samozřejmě.
Jak se vůbec k otázkám imigrace staví britští konzervativci? Je jejich postoj podobně vybledlý jako k Evropské unii po odchodu M. Thatcherové?
Jednak je, jak říkáte, vybledlý. Jednak je odsouzen k zániku už v zárodcích, jak se ukázalo, když Michael Howard chtěl
kontrolu imigrace dát do volebního programu. Levicová média
ho označila za rasistu a EU ho upozornila, že touto otázku se
už vůbec nemusí obtěžovat, protože jakoukoli kontrolou přistěhovalectví by porušil nový evropský zákon, podle něhož
pouze Brusel smí výlučně rozhodovat o migračních „tocích“,
jak to humánně nazývá evropská ústava.
Má islám se svým brutálním zacházením se ženami v západní společnosti místo?
Já mám ženy rád a chtěl bych, aby nám pro změnu vládly
ony, tak si nedovedu představit, jak to s tím islámem skloubit.
Co říkáte tomu, že EU posílá peníze palestinské samosprávě, která je pak
posílá muslimským teroristům?
Je to už v souladu s myšlením většiny Evropanů, kteří
z 60 % pokládají Izrael za největší hrozbu světového míru,
a dovedu si to vysvětlil opět jen tím, že Evropa stále není
schopna odpustit Židům za holocaust a docela se těší, jak jim
zas někdo napráská.
Ve svém článku Neomarxismus a vláda puberty píšete o tom, že příslušníci
nové levice bojují za feminismus a homosexuály, stejně tak jako za islám,
který předchozí dvě skupiny nenávidí. Jak si tento paradox vysvětlujete?
Schizofrenií.
Máme přijmout Turecko do EU? Řada euroskeptiků, jako např. David Hanák,
je pro, řada ale proti…
To záleží na tom, jak chcete zrychlit islamizaci Evropy a její
ekonomický kolaps. Přijetím Turecka se počet evropských muslimů zpětinásobí z 20 na 100 milionů. A všichni budou mít zaručené právo na sociální podporu ve všech členských státech.
Jak bránit Západ?
Jestliže nevíme proč, je to otázka nezodpověditelná.
ptal se Lukáš Petř ík
9
r o z h ovo r :
n ev y z n a m e n á n i ,
p ř e s t o
h r d i n ové
Josef Mašín:
Pro zabité esenbáky
omluvu nehledáme
Vážení čtenáři, přinášíme vám exkluzivní rozhovor s členem
legendární odbojové protikomunistické skupiny, panem
Josefem Mašínem. Rozhovor s člověkem, který jako jeden
z mála pochopil, že proti zrůdnosti komunismu lze bojovat
pouze se zbraní v ruce. Dokázal se svým bratrem a druhy
vzdorovat přesile několika desítek tisíc sovětských a východoněmeckých vojáků a policistů. Je člověkem, který by se
měl stát příkladem pro nás i naše děti, a ukázkou toho, že
dostatek odhodlání, odvahy a vlastenectví dokáže překonat
i nepřízeň osudu, přesilu nepřítele a ze zdánlivě beznadějných situací učinit ty vítězné.
Pane Mašíne, váš otec, generál Josef Mašín je legenda protihabsburského a především protinacistického odboje, člen známé odbojové skupiny Tři králové, hrdý muž, který neváhal odejít od rodiny a bojovat
proti nacistické diktatuře. Jaké jsou vaše vzpomínky na otce z dětství?
Vychovával vás určitým způsobem k lásce k vlasti, k odporu vůči nespravedlnosti a diktaturám?
Náš otec byl voják, jeho úkolem bylo sloužit vlasti. Pro nás
bylo samozřejmé, že budeme jeho příkladu následovat.
Jak jste s bratrem Ctiradem a sestrou Zdenou snášeli nepřítomnost otce
u rodiny během jeho odbojové činnosti?
Naše matka nás vedla ve víře, že Německo bude poraženo
a že se náš otec, který bojuje proti Němcům v zahraničí, po
skončené válce vrátí domů.
V roce 1946, když vám bylo čtrnáct let, jste byl spolu s bratrem v Poděbradech vyznamenán prezidentem Benešem „Za chrabrost“. Můžete našim čtenářům přiblížit okolnosti vaší protinacistické činnosti?
Během války jsme pomohli k útěku ruským zajatcům, sabotovali jsme vojenské transporty.
Jaký je váš osobní názor na prezidenta Edvarda Beneše? Narážím tím na
období kolem „Mnichova“ a jeho rozkazy, které znemožnily vojákům československé armády bránit Československo, a stejně tak na jeho poválečnou činnost, při které nezabránil komunistům v jejich únorovém puči?
Prezident Beneš byl slabý vůdce, selhal dvakrát. Čechoslováci naneštěstí, mimo Masaryka, v nedávné minulosti neměli
moc štěstí ve výběru svých vůdců.
Chtěli jste s bratrem Ctiradem jít ve šlépějích vašeho otce a začít kariéru v armádě. Vy jste se chtěl stát vojenským pilotem, bratr chtěl studovat
10
vojenskou akademii. Co způsobilo to, že jste své sny o vojenské kariéře
nemohl zrealizovat?
Násilné přejmutí moci v Československu komunisty v únoru 1948.
Kdy jste si poprvé uvědomil, že jediný účinný a adekvátní způsob boje
proti komunistické diktatuře je se zbraní v ruce? Jaká panovala v té
době atmosféra mezi vašimi známými v Poděbradech?
Po únoru 1948. Byl to vývoj, který dospěl začátkem padesátých let. Komunisté vyhlásili třídní boj většině našeho
národa. Zatýkání jinak smýšlejících bylo na denním pořádku.
Popravy vlastenců se množily. Mezi našimi známými panoval
strach. Lidé očekávali pomoc od západních spojenců, od
Ameriky. Politické řešení na národní úrovni bylo nemyslitelné.
My jsme toto vyhlášení války komunisty přijali.
V úvodu vaší odbojové činnosti jste plánovali útok na autobus StB
u Kolína. Proč jste nakonec tuto akci nezrealizovali?
Pro nedostatek času před odchodem do zahraničí.
Při vaší první akci jste zlikvidovali na policejní stanici v Chlumci nad
Cidlinou, 13. září 1951, příslušníka SNB Oldřicha Kašíka. Jak tato akce
probíhala a co bylo jejím cílem?
Cílem této akce bylo získání zbraní pro další akce a udělení morální rány ozbrojeným složkám komunistické diktatury.
Akce byla úspěšná, ale zbraně jsme při této akci nezískali.
Při druhé akci, 28. září 1951, jste přepadli policejní stanici v Čelákovicích, díky které se vaše skupina vyzbrojila samopaly a pistolemi z arzenálu této stanice. Přitom zahynul četař Jaroslav Honzátko, což je vám dodnes vytýkáno vašimi oponenty a komunisty. Jaký je váš úhel pohledu na
likvidaci tohoto policisty? Bylo skutečně hlavním motivem odstranění nebezpečného svědka?
Pan Honzátko se stal členem SNB dobrovolně. Složil přísahu věrnosti komunistické straně, která v Československu vyhlásila diktaturu proletariátu a třídní boj většině občanů národa. Slíbil bojovat a i položit život pro zájmy této strany. Pan
Honzátko v tomto boji padnul. Omluvu nehledáme.
Jak jste se vypořádali se strachem a obavami o životy své a zejména
svých blízkých po prvních dvou akcích? Komunisté se po vzoru nacistů mstili nejen svým oponentům, ale také jejich příbuzným a blízkým –
bylo obtížné plánovat další protikomunistickou činnost za těchto okolností?
r o z h ovo r :
n ev y z n a m e n á n i ,
p ř e s t o
Ctirad Mašín
Náš boj proti komunistické diktatuře jsme započali po zralé úvaze možných následků našich akcí. Ve válce se musí počítat se ztrátami na obou stranách. Naším cílem byla likvidace
komunismu v naší vlasti. Naším úkolem bylo být při plánování našich akcí co nejopatrnější.
V listopadu 1951 provedla ve vašem domě v Poděbradech StB prohlídku, během které byl zatčen a odvlečen váš bratr Ctirad, strýc Borek a nakonec i vy. Kdo přivedl StB na vaši stopu – byl to váš spolupracovník
Bezucha nebo nadměrná míra spolupráce Koutného, který měl s vámi odejít na Západ? Jaké byly vlastně okolnosti a motivy spolupráce vaší skupiny
s těmito dvěma pány?
Naše spolupráce s panem Koutným, jehož jméno jsem uslyšel až po svém zatčení, byla omezena na náš souhlas jej vzít
s sebou přes hranice. Jak k prozrazení přesně došlo nám není
známo dodnes.
Jak jste snášel následující výslechy a bití v Praze v Bartolomějské ? Věděl
jste v té chvíli, že si vás StB vůbec nespojila s útoky v Chlumci a Čelákovicích a jste zadržován pouze kvůli plánu na útěk na Západ?
Pobyt v Bartolomějské a výslechy jsem snášel poměrně
dobře. Hlavně pro to, že jsem si velice brzo uvědomil, ze StB
o naší skutečné činnosti nic neví. Bezucha a Koutný nic nevěděli, na Borka a na Radka jsem se mohl spolehnout, že nic
neprozradí.
V zimě 1952 jste byl propuštěn. Dle mých informací jste neměl žádné
zprávy o osudu bratra, strýce Borka ani ostatních, vám blízkým. I v tuto
chvíli jste byl pevně rozhodnut ve vašem boji pokračovat, nebo přece
jen ve vás hlodala pochybnost? Nebylo by snadnější zařadit se do šedivé masy socialistického průměru a jako zbytek národa „držet hubu
a krok“?
Po mém návratu z vazby byl Borek již doma. Zda v naší
činnosti pokračovat pro nás nebylo otázkou. Náš první úkol,
který jsme si uložili, bylo dostat Radka ven. Nevěděli jsme ze
h r d i n ové
Josef Mašín
začátku, kde se v té době nalézal. Uvědomili jsme si, že v budoucnosti při našich akcích musíme být ještě víc opatrnější.
Po osmi měsících vyšetřovací vazby, bití a psychického nátlaku byl Ctirad
odsouzen na dva a půl roku nucených prací v lágru v Jáchymově za odmítnutí spolupráce s StB. Měl jste v té době o něm informace? Věděl jste
o jeho odsouzení?
O Radkově odsouzení a jeho přesunutí do Jáchymova jsme
se dozvěděli až po několika týdnech po té, kdy už se do Jáchymova dostal.
Vaše skupina potřebovala na svou další činnost finance. Z tohoto důvodu
jste 2. srpna 1952 přepadli firemní automobil podniku Kovolis. Při této
akci zahynul pokladník Kovolisu Josef Rošický, jenž se vám iniciativně postavil na odpor se zbraní v ruce. Mohl byste podrobněji popsat, jak celá
akce probíhala?
Pan Rošický byl ozbrojený milicionář, který zapřel, že je
ozbrojen. Jako milicionář složil též přísahu straně, za kterou
byl ochoten položit život. Při vystupování z automobilu vytáhl
na mne svou nabitou pistoli. Nebyl jsem ozbrojen. Při následující potyčce byl zastřelen svou pistolí.
Jak jste peníze získané z Kovolisu použili?
K podpoře dalších akcí naší skupiny.
Po smrti Stalina přišla omezená amnestie, jež se naštěstí týkala i Ctirada.
Čtvrtého května 1953 byl propuštěn, zároveň je však vaše rodina vyhnána z Poděbrad do Činěvsi, do malého špinavého bytu bez topení a vody.
Jak snášela šikanu své rodiny vaše matka?
Naše matka věřila, že diktatura proletariátu skončí zrovna
tak, jako nadvláda nacistů. Během války byla vězněna na
Pankráci a v Terezíně. Naše matka plnila odkaz našeho otce.
Morálně naši činnost podporovala, zrovna tak, jako podporovala našeho otce. Nestěžovala si! Měla i v Činěvsi své piano,
na němž ráda hrála.
11
r o z h ovo r :
n ev y z n a m e n á n i ,
Po návratu Ctirada z lágru jste plánovali vyhodit do povětří poděbradský
sekretariát KSČ, kolínskou rafinérii, zvažovali jste atentát na tehdejšího
ministra obrany Alexeje Čepičku. Proč z těchto plánů nakonec sešlo a nezrealizovali jste je?
Tyto akce potřebovaly důkladnou přípravu a čas. Čas jsme
neměli. Naše plánované akce nebyly zrušeny, pouze přesunuty na později.
Vaše skupina je především díky komunistické propagandě známa nejvíce
akcemi ze září 1953, kdy jste na Moravě zapálili několik desítek stohů.
Co bylo motivem těchto „ohnivých“ akcí? Jaký byl jejich dopad na širokou veřejnost? Vím, že jste v té době byl opět ve vězení, ale určitě jste
tyto akce později s bratrem i ostatními probíral…
Cílem této akce bylo povzbuzení morálky nekomunistické
části obyvatelstva, hlavně selského stavu a způsobit hospodářskou škodu režimu. V této době komunisté tlačili na zemědělce, které nutili ke vstupu do JZD a zestátňovali zemědělskou půdu. Zemědělci, kterým byl ukraden majetek, byli
nuceni pracovat ve státních statkách a v JZD. Oba naše cíle
jsme dosáhli.
V říjnu 1953 jste se rozhodli vy a Ctirad spolu s Milanem Paumerem,
Švédou a Janatou opustit Československo. Proč jste se rozhodli k odchodu zrovna v této chvíli? Vím, že jste plánovali svůj návrat zpět do vlasti
a chtěli jste pokračovat v boji proti komunistům – jak konkrétně jste si
svůj návrat představovali?
V třiapadesátém roce byla komunistická hysterie na vrcholu. Tisk hlásil téměř denně, že Amerika se chystá k ozbrojenému útoku na mírový, komunistický tábor. Radia Free Europe
a Voice of America mluvila o blízkém osvobození utlačovaných národů východního bloku, což byla otázka jen krátkého
času. Naši přátelé z důstojnických kruhů, kteří ještě nebyli
zavřeni, nebo již neodešli na západ, byli též toho názoru, že
musíme počítat s ozbrojeným konfliktem v nejkratší době.
Z tohoto důvodu jsme se rozhodli odejít za hranice, na Západ,
co nejdříve, abychom mohli informovat Američany o možnostech aktivního povstání v Československu a po absolvování
vojenského výcviku mohli přispět ke koordinovaným vojenským akcím v týlu nepřítele.
Dne 4. října 1953 jste se vlakem a pěšky dostali do tehdejšího východního Německa. Proč jste volili cestu přes NDR a ne rovnou do Západního
Německa?
Bylo nás pět. Při pokusu o přechod přes Šumavu by pravděpodobně bývalo došlo k ozbrojenému konfliktu mezi pohraniční stráží a naší skupinou. Cesta přes NDR vypadala
snadnější.
Tušili jste, jakou hysterii svým odchodem rozpoutáte v Československu
a zejména v bezpečnostních orgánech Východního Německa?
Nebýt následujících událostí v NDR, myslím, že by ke zmíněné hysterii a návazujícímu soudnímu procesu s našimi přá12
p ř e s t o
h r d i n ové
teli asi nebylo došlo. To byla reakce na náš úspěch, že jsme
dosáhli Berlína i přes veškeré nasazené úsilí orgánů ČSR
a NDR nám v tom zabránit.
Během vašeho boje o cestu do Západního Berlína jste prožili na útěku
bezmála měsíc, v zimě, o hladu, v zádech s desítkami tisíc příslušníků
Volkspolizei a Sovětské armády. Můžete stručně popsat vaše putování
a boje, které jste za tu dobu zažili?
Část naší činnosti v ČSSR a naše cesta přes NDR byla
popsána v knihách: Ota Rambousek: „Jenom ne strach“, Jan
Němeček: „Mašínové“, Zdena Mašínová/Rudolf Martin: „Čtyři
české osudy“ nebo Jan Novák: „Zatím dobrý“. Další kniha,
která využívá oficiálních historických dokladů z Ameriky,
Stasi/VoPo (Volkspolizei – pozn. redakce) z Německa, Anglie
a z českých zdrojů, je v současnosti překládána do češtiny.
V této knize se objeví mnoho informací, které v minulosti nebyly zveřejněny nebo nebyly vůbec známy. Doporučuji též dokumentární filmy Martina Vaďase „Země bez hrdinů, země
bez zločinců“, který natočila Česká televize, nebo dokument
televize ARD „Luckauer Krieg“ autorské dvojice Gerald
Enders/Ute Bönnen.
V bojích jste zlikvidovali několik příslušníků Volkspolizei, zároveň jste
ztratili kamarády Švédu a Janatu. Jaký byl jejich další osud a jak jste se
s tím psychicky vyrovnávali?
Naši přátelé padli za cenné ideály, za svobodu a pro demokracii ve své vlasti. Ctím jejich památku!
Do Západního Berlína jste se nakonec dostal vy, bratr Ctirad a postřelený Milan Paumer. Velmi rychle jste se přihlásili do americké armády.
Podle vašich původních plánů jste se chtěli vrátit do Československa a pokračovat v boji s podporou Američanů. Kdy jste si uvědomili, že vám návrat nebude umožněn, že vás v boji proti komunistům v Československu
Američané nepodpoří? Jaká byla vaše bezprostřední reakce?
K závěru, že k brzkému osvobození Československa nedojde, jsme dospěli po skončení maďarského, neúspěšného povstání v roce 1956. V roce 1957 jsme se rozhodli sloužit v americké armádě jenom do konce našeho tehdejšího závazku.
Po vašem odchodu začali komunisté ve své hysterii s okamžitou akcí proti všem blízkým vaší skupině. Měli jste informace o osudu matky, Borka
i ostatních, kteří vaši skupinu podporovali?
První přesnější informace jsme dostali až někdy v roce
1956.
V březnu 1954 jste odjeli do Spojených států a okamžitě nastoupili k výcviku v americké armádě. Po úvodním výcviku ve Fort Dix v New Jersey
jste se přesunuli do Severní Karolíny k výcviku u proslulé 82. vzdušné
výsadkové divize. Nakonec jste byli převeleni k 77. speciální výsadkové
skupině, legendárním „zeleným baretům“, kde jste prošli výcvikem pro
boj v týlu nepřítele. Jak dlouho jste působili u „special forces“? Stále jste
toužili po návratu do Československa a obnovení boje proti komunistům?
r o z h ovo r :
n ev y z n a m e n á n i ,
U special forces jsme sloužili asi tři roky. Naději na brzký
návrat jsme pohřbili po Maďarsku.
Na konci roku 1959 jste s bratrem odešli od zelených baretů. Co bylo
hlavním důvodem k odchodu z armády?
V 1959 to vypadalo tak, ze k žádnému bezprostřednímu
střetnutí se Sovětským blokem asi nedojde. Náš cíl bojovat
proti komunismu se zdál být nedosažitelný.
Po odchodu z armády jste se opět dali dohromady s Milanem Paumerem
a začali jste podnikat. Výroba jamajských žaluzií však nedopadla dobře,
váš kostarický společník zpronevěřil společné peníze. Ctirad s Milanem
Paumerem zkoušeli štěstí s lovem nutrií, vy jste odjel do Německa, kde
jste začal podnikat v oblasti kovů a slitin. Postupně se váš zájem přesunul k letadlům a v roce 1963 jste v Kolíně nad Rýnem založil první
evropskou leteckou školu. Co vás táhlo zrovna k letadlům?
Letadla mne vždy zajímala, rád jsem létal a ještě létám.
Postupně jste se stal významným obchodníkem s letadly, úspěšným a bohatým mužem, který si prožil svůj „americký sen“. Sledoval jste během
času události v Československu? Jaká byla vaše reakce na invazi vojsk
Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968?
Invaze vojsk Varšavského paktu do Československa a nečinnost Západu potvrdila správnost našeho rozhodnutí neprodloužit náš vojenský závazek.
V roce 1969 jste se v Kodani setkal se sestrou Zdenou. Lze vůbec popsat
pocity, které jste tehdy zažíval? Přemlouval jste jí, aby se do komunistického Československa nevracela?
Rozuměl jsem a respektoval jsem její rozhodnutí vrátit se
domů. Při našem setkání mi poprvé podrobně popsala události po našem odchodu
A co rok 1989? Vzpomínáte si na své první myšlenky, když jste se dozvěděl o nepokojích v Československu? Věřil jste vůbec, že se dočkáte
pádu komunismu ve staré vlasti?
Ještě čekám!
p ř e s t o
h r d i n ové
Jsem zklamán. První garnitura politiků, kteří se dostali k moci
po roce 1989, se dopustila zločinů na českém lidu tím, že přijala koncept kontinuity soudního řádu, který byl vypěstován během 40 let komunistické diktatury. Zproštěni jsme nebyli z ničeho, neboť jsme nikdy nebyli oficiálně obžalováni. Naše „trestné“
činy byly prohlášeny za promlčené. Vašek Švéda, Zbyněk Janata a Ctibor Novák po vykonaném trestu smrti komunisty dostali
každý ještě patnáct let zbytkového trestu v rámci rehabilitace
a kontinuity z rukou dnešních českých demokratů.
V minulém roce vás, vašeho bratra a Milana Paumera navrhnul Senát
Parlamentu ČR na nejvyšší státní vyznamenání Řád bílého lva. I přes podporu mnohých významných českých osobností, včetně předsedy nejsilnější politické strany ODS, Mirka Topolánka, jste k lítosti zhruba třetiny českých občanů, kteří vás považují za hrdiny, vyznamenáni nebyli. Mnozí
tvrdí, že byste vyznamenání odmítli. Mohu znát váš názor?
Myslím, že ten návrh na udělení vyznamenání byl návrh na
udělení vyznamenání za „odvahu“, což není důležité, rovněž
nepokládáme za důležité, že pan prezident byl jiného mínění,
než Senát. Můj bratr Radek, Milan Paumer a já, si vážíme
úsudku těch a děkujeme těm, kteří nás na vyznamenání navrhli. Chtěl bych též poděkovat všem těm, kteří s námi souhlasí, že proti komunistům bylo nutné bojovat se zbraní v ruce.
Máte v úmyslu zavítat někdy v budoucnu do České republiky?
Naději na návrat neztrácím.
Mezi naše čtenáře patří především mladí lidé. Chtěl byste jim něco
vzkázat?
Dnešní mládež se musí učit z historie. Historie našeho národa měla mimo švejků též husity. Kdo nezná chyby z minulosti, bude je asi opakovat. Ti hodně mladí by nejlépe měli začít u Junáka, u Skautu. To je organizace, která věří v pevné
morální hodnoty. Musí pracovat pro demokratické zřízení našeho národa, demokratickými prostředky.
Děkuji za rozhovor.
Publikováno ve spolupráci www.vlast.cz.
Co si myslíte o současném vývoji v České republice ? Zproštěni svých
obvinění jste byli až v roce 1998, dlouhých devět let po revoluci…
ptal se Pavel Sibřina
Pravda o EU pouze na
EU.eportal.cz
13
p r a v d a
o
e u
Na a vyber si
Mráz přichází z Bruselu
aneb Co je OPRAVDU nového v EU
Podpora euroústavě ve Francii se snižuje
Dle deníku Le Monde průzkum veřejného mínění společnosti Ipsos vykázal v září podporu
euroústavě u 64 procent respondentů, zatímco jejích odpůrců bylo 36 procent. V prosinci
však stejná agentura zjistila podporu u 57 procent Francouzů, zatímco odpůrců bylo 43 procent. Podpora klesá zvláště u pravice, což je
jedna z mála logických zpráv z Evropské unie.
„Je třeba hlídat, aby se ústava
beztrestně nešpinila!“
Tak zdůvodnil Jo Leinen,
socialistický europoslanec,
vznik čtyřčlenné skupiny
nadšenců z Evropského
parlamentu na ochranu evropské ústavy. Zastoupení
Evropského parlamentu ve
členských státech mají této skupince posílat
informace o dezinterpretacích ohledně euroústavy. Nebýt úvodní věty, mohli bychom tuto
akci jen přivítat. Euronadšeneckých dezinterpretací či nepřesností by se jistě našlo dost
a čtyři europoslanci by na jejich opravy asi nestačili. Jenže oni chtějí evidentně „opravovat“
jen ty kritické hlasy.
Zakáže EU reklamu na sladkosti?
Komisař pro zdraví a spotřebitelské věci Markos Kyprianou varoval, že pokud potravinářské
firmy neomezí reklamu na „rizikové potraviny“
(příliš sladké, slané či tučné pokrmy), zaměřenou na děti, vypracuje Brusel legislativní normu, která by takovou reklamu zregulovala. Že
jsou dnes lidé často obézní, a že to má dopad
na lékařské výdaje, je asi pravda. Zrovna tak je
ale pravda, že činnost bruselských úředníků má
i dle eurooptimistických analýz tíživý dopad na
unijní ekonomiku. A žádná reklama na Brusel
zakázána dosud nebyla. Proč?
Europoslanec Jean-Luc Dehaene není v Bruselu žádným pátým kolem u vozu.
Dlouholetý belgický premiér byl místopředsedou Konventu i loňským kandidátem
na šéfa Evropské komise. Na otázku redaktora Hospodářských novin, co by se
stalo, kdyby Česko odmítlo euroústavu, Dehaene odpověděl: „Takový vývoj nesmíme dopustit. Musíme udělat vše pro to, aby ústavu schválily všechny státy…
Ústava je natolik důležitý projekt, že si unie nemůže dovolit klopýtnout.“
„Krach ústavní smlouvy by byl velkou ranou pro Evropu i každou jednotlivou zemi,“
varoval na své lednové návštěvě v Česku rakouský kancléř Wolfgang Schüssel.
A francouzská ministryně pro evropské záležitosti Claudie Haigneréová o pár dní
později v Praze připustila, že „diskuse je nutná“, jedním dechem však dodala, že se
„odmítá smířit“ s myšlenkou, že by v evropských věcech „neměl existovat pokrok“.
Rétorika evropských politiků jak vidno dosti souzní s tím, co o scénáři nepřijetí
euroústavy v Česku řekli někteří čeští politici v čele s Václavem Havlem. V takovém
případě by nám prý hrozily „nedozírné“ důsledky. Pravidla EU přitom hovoří jasně:
smlouva vstoupí v platnost teprve po ratifikaci všemi členskými státy.
Kateřina Šafaříková, zpravodajka Lidových novin v Bruselu znalá tamních poměrů, nám ve svém listu objasnila, jak to funguje v praxi. Kdyby ústavu odmítla „například jen Francie,“ napsala, „evropští lídři by… stáli před otázkou, zda to znamená definitivní konec ústavy… Pokud by ústavu odmítly dva či tři menší státy nebo novější
členové…, důležitým vodítkem by bylo, jak velkým poměrem byla ústava zamítnuta
a z jakého důvodu, tedy jestli voliči nebo parlamentní opozice chtěli potrestat vládu
a hlasování o ústavě jim poskytlo dobrou příležitost. Pokud by to byl právě tento
případ, rebelující země by zřejmě byla vyzvána, aby hlasovala znovu, tentokrát opravdu o ústavě.“
Ptáte se, jak by se zjistilo, zda voliči či zastupitelé menšího státu hlasovali
opravdu o ústavě? Jednoduše: zvítězí-li ano, hlasovali o ústavě, zvítězí-li ne, chtěli jen potrestat vládu a hlasování o ústavě se musí zopakovat. Taková je demokracie po evropsku.
Martin Daneš, psáno pro časopis 51PRO
Buďte v obraze s časopisem
Největší britské společnosti odmítají euroústavu.
Dle průzkumu společnosti MORI je šedesát procent manažerů největších britských společností
proti euroústavě. „Pro“ novou unijní smlouvu bylo 32 % respondentů, „silně pro“ osm procent.
V přepočtu okolo čtvrt miliardy korun
jsou plánované náklady na kampaň Evropského parlamentu k přesvědčení občanů EU, aby
hlasovali pro euroústavu. Když se k tomu připočítají výdaje jednotlivých národních vlád,
14
společenský měsíčník o politice, ekonomice a o tom, jak si zlepšit svou životní úroveň
www.51pro.cz
p r a v d a
o
e u
Sovětský svaz, Rusko a jednotná Evropa
Sovětské či ruské politické myšlení si koncept jednotné Evropy nebo Společného
evropského domu velmi oblíbilo a vidělo v něm záchranu před, pro ně stále nepřátelskou, masovou kulturou přicházející z USA a „primitivním kultem násilí a pornografií, záplavou laciných citů a prázdných myšlenek“. (Michail Gorbačov)
Společná Evropa se tomuto způsobu myšlení zdála a pravděpodobně stále zdá
jakýmsi pokračováním tohoto procesu (což je myšlenka, kterou obzvláště francouzští političtí představitelé neustále znovu přinášejí). Tento pocit je tak intenzívní,
že i bývalý sovětský ministr zahraničí Eduard Ševardnaze v roce 1992 prohlásil:
„Perestrojka významně určila podobu hnutí směřující k vytvoření jednotné Evropy.“
Rusko se při svých imperiálních snahách často a rádo zaštiťuje ideou Evropy,
která vyústila ve vytvoření EU, a zdůrazňuje svou inspiraci EU při některých opatřeních své zahraniční politiky v „blízkém pohraničí“. „Během jediného dne dosáhly čtyři země takovou úroveň integrace, které dosáhly země Evropské unie až po mnoha
letech,“ řekl prezident Jelcin na setkání zástupců Ruska, Běloruska, Kazachstánu
a Kirgyzstánu a ruští komunisté hovoří neustále o sdružení bývalých států Sovětského
svazu po vzoru EU a používají stejný eurospeak, který lze slyšet od západoevropských
přívrženců integrace, když hovoří o odstranění hraničních kontrol nebo o vytvoření
některých společných politik tak, aby děti mohly volně „cestovat z Kyjeva do Moskvy“.
Josef Šíma, analytik Liberálního institutu
Přichází den zúčtování s Německem
Někteří čeští političtí diletanti se radují, že německý kancléř Gerhard Schröder (SPD)
nepodporuje nároky tzv. sudetských Němců na české majetky. Jde o hluboké neporozumění problému. Majetky sudeťáků byly vyvlastněny jako částečná splátka
válečných reparací. Odškodnit je měla – a také odškodnila, vláda Spolkové republiky
Německo, jako nástupnický stát hitlerovské Třetí říše.
V důsledku fašistického teroru a války utrpělo bývalé Československo (jehož
jedním z nástupnických států je Česká republika) obrovské lidské ztráty a škody.
Nenahraditelné jsou ztráty lidských životů – údaje o počtu obětí se v různých pramenech liší. V Prohlášení německo-české a německo-slovenské komise historiků
z 29. 4. 1995 je zmínka o zločinném usmrcení více než 300 000 čs. státních příslušníků, ale z kontextu není jasné, byly-li do tohoto údaje započteny i oběti válečných událostí. Materiální škody je možno rozdělit do několika kategorií. Nejviditelnější byly destrukce způsobené fašistickou taktikou spálené země při ústupu,
leteckým bombardováním a převážně na Slovensku, ve Slezsku a na jižní Moravě při
přechodu fronty. Druhou skupinu tvořily zjevné i legalizované krádeže majetku – výzbroje čs. armády, výrobního zařízení, zásob, hospodářských zvířat, dopravních prostředků, drahých kovů, valut, uměleckých předmětů, archiválií a dalších cenností.
Sem spadal i obrovský majetek odcizený při arizaci, dalších konfiskacích nebo při
vynucených kapitálových a ostatních transakcích.
Rozsahem největší škody utrpělo Československo militarizací hospodářství a jeho
mnohaletým vykořisťováním. Německo k tomu používalo I rafinované, nesnadno
průhledné metody, např. v oblasti měnových kurzů, clearingu, při vývozu inflace
z Německa, stanovením povinnosti protektorátu odvádět matrikulární příspěvek
nebo vynuceným přesunem obrovského pracovního potenciálu na území Německé
říše, který zmenšoval národní důchod vytvořený na území Československa. V oficiální čs. zprávě, předložené norimberskému tribunálu s hlavními válečnými zločinci
člověk nabyde dojmu, že europoslanci ani
euronadšenci v národních vládách nevědí, co
dělat s penězi daňových poplatníků...
Zrušení zbrojního embarga na Čínu
zhorší vztahy EU s USA
Zhruba tak lze interpretovat výroky expertů,
které se týkají chystaného zrušení embarga
na dodávky evropsko-unijních zbrojařů Číně.
USA jsou smluvně zavázány bránit Tchaj-wan
v případě čínského útoku. Čína považuje demokratický Tchaj-wan za součást svého území, což vyvolává logické napětí mezi vládou
v Pekingu a Tchaj-peji. Snahy evropsko-unijních zbrojních lobbystů kritizovala i organizace Human Rights Watch, která uvedla: „EU
upřednostňuje obchod před lidskými právy.“
Více k tématu viz „Unie může mít kvůli Číně
potíže s USA“ v Hospodářských novinách
z 21. 1. 2005.
Perestrojka lisabonské agendy
Návrh vnitřního dokumentu Evropské komise
předkládá k úvaze určité přeorientování a změny v Lisabonské agendě. Kromě zacílení na
přilákání více lidí do zaměstnání (jako by něco
takového nebylo přirozenou aktivitou nezaměstnaných, pakliže by nebyli domotivováni
přehnaně štědrými sociálními dávkami a přeregulovaností podnikání) si pohrává s myšlenkou, aby každý členský stát EU měl svého
„pana (nebo svou paní) Lisabon“. Tato osoba
by měla za úkol koordinovat activity k dosažení cílů Lisabonu. Zlehka se take přesouvá
záměr dosažení „nej…“ ekonomiky do roku
2010 na „vyjasnění a zjednodušení“ metod
v cyklu tří let, i když původní záměr zřejmě
nebude formálně zrušen. Cílů Lisabonu se
evidentně nedaří dosáhnout, ale pár úředníků
má aspoň co dělat při jeho úpravách. Kdyby to
nebylo za peníze nás, daňových poplatníků,
šlo by skoro o dobrou zprávu!
Fanatickému diktátorovi Castrovi Brusel ustupuje
Kubánská vláda oznámila,
že obnovuje vztahy s EU.
Již na začátku ledna obnovila vztahy s těmi zeměmi
EU, které uposlechly doporučení Bruselu a přestaly zvát na své ambasády
kubánské disidenty. Spolupráce se zrůdami
začíná být jednou z charakteristik unijní diplomacie... Více k tématu viz článek „Kuba obnovila vztahy s EU“ z 11. 1. 2005 v Hospodářských novinách.
15
p r a v d a
o
e u
pod názem Německé zločiny proti Československu, byly škody a ztráty spojené
s německou exploatací a válkou vyčísleny úhrnnou sumou 347,5 miliardy tehdejších korun, viz tabulka. Na Slovensku dosáhly válečné škody 114,5 miliardy korun.
„V současnosti není ekonomický důvod
pro přijetí eura,“
řekl pro BBC britský ministerský předseda Blair.
Ještě před tím upozornil,
že politický důvod pro zavedení společné evropské
měny v Británii existuje.
A nebyl by to Tony Blair,
aby neřekl pár líbivých
slov – tentokrát rozumně pravil, že jde o to, co
je dobré pro „britské úrokové míry, investice
a pracovní místa“. Snad obavy z odmítnutí euroústavy nutí i tohoto euro-stoupence, aby veřejnosti ukázal tvář rozvážného, racionálně jednajícího vůdce, pro něhož důležitější jsou fakta
než propagace všeho s předponou „euro-“.
Jeho výroky ale budí otázky. Například, jaké to
jsou ty „politické důvody“, které svědčí pro přijetí něčeho tak výsostně ekonomického, jako je
nová měna? A dále, nejsou politici financováni
svými daňovými poplatníky za to, aby vždy jednali podle toho, co je dobré pro jejich spoluobčany – tedy pro ony „úrokové míry, investice
a pracovní místa“, a to bez ohledu na širší „politické důvody“?
Finanční souboje v EU na obzoru
Opět se rozhořívá diskuse mezi členskými
státy EU o způsob financování rozpočtu Unie
v letech 2007–2013. Zatímco unijní instituce jsou schopny se dohodnout bez větších
tlaků voličů, zástupci jednotlivých členských
zemí budou mít asi více starostí. Proto bohaté státy chtějí šetřit, což by se projevilo
zejména v omezení finančních podpor chudým regionům. Naproti tomu zemědělské
platby ohroženy nejsou, protože byly již dopředu dohodnuty. To samozřejmě určitě není
tím, že právě na nich má velký význam
Francie a také Německo – EU je přeci společenstvím rovnoprávných států, kde velcí nediktují malým (tak nějak nám to alespoň
tvrdil Vladimír Dušín Špidla a jeho kolektiv).
Je třeba ovšem přiznat, že snížením plateb
pro chudší regiony by se asi žádná velká katastrofa nestala. Princip finančních podpor
chudým regionům u voličů sice „zabírá“, faktické výsledky jsou ale tristní. Podle dříve
zveřejněné analýzy společnosti Robert Huggins Associates se totiž navzdory přerozdělování rozdíly mezi chudšími a bohatými regiony nezmenšují, ale ještě zvyšují. Článek
o jednáních o rozpočtu uveřejnily Hospodářské noviny 3. 1. 2005 v článku „Brusel
čeká boj o budoucí peníze“.
16
DRUH ŠKODY
I. Hmotné škody a ztráty specifikované komisí Spojenců
II. Vojenské a jiné hmotné škody a ztráty
III. Ztráty a životech, zdraví a pracovní síle
IV. Náklady německé okupace (kromě II. a III.)
V. Všechny ostatní nároky vůči Německu
ÚHRN I.–V.
OCENĚNÍ V TIS. KČ
151 261 046
16 539 353
25 429 300
113 835 618
40 447 057
347 512 374
Tento účet je třeba po skončení studené války a vstupu ČR do EU Spolkové republice předložit. Jsme dobří evropští sousedé a dobré účty dělají i dobré přátele. Jako
první splátku lze uvažovat převod cca 30 procent akcií firmy Volkswagen v držení
spolkové země Sasko do rukou českého státu.
Jiř í Koníček, spolupracovník redakce
Evropské šprýmy a špásy
Nebojte se, nepřestal jsem je pro vás sbírat, třebaže jste v tom
už taky až po uši a nic s tím nenaděláte. Z bezmocnosti často
vzniká ten nejlepší humor.
Nejnovější výrobnu chemických zbraní hromadného ničení
v městečku Letchworth v hrabství Hertfordshiru ve firmě Autoglym, která už několik desetiletí dodává čisticí prostředky na automobily královské rodině, objevili inspektoři britského úřadu
pro implementaci evropských direktiv. V oficiálním dotazníku Ministerstva obchodu
a průmyslu sestaveném podle direktiv EU a obsahujícím seznam teroristy použitelných chemikálií musela Autoglym dvoutýdenním pečlivým odškrtáváním přiznat, že
mezi asi patnácti sty chemikálií, které vyrábí, se vyskytuje několik stovek, z nichž se
dají vyrábět teroristické zbraně. Včetně acetonu, který si dosud myslela, že vyrábí na
leštění nehtů. Zatím na firmu nikdo nepodal žalobu ze spolupráce s terorismem, ani
zákaz výroby teroristického zařízení.
Odškrtávání zabralo dva týdny placené práce několika vysoce kvalifikovaným
a dobře placeným chemickým odborníkům, bez nichž by si firma těžko poradila
s dotazníky, které na ministerstvu sestavovaly další desítky vysoce kvalifikovaných
odborníků, dobře placených tentokrát z kapes daňových poplatníků. Další vysoce
kvalifikovaní odborníci na témže ministerstvu, rovněž dobře placení z kapes daňových poplatníků, mezitím propočítali, že vyplňováním podobných dotazníků, implementací evropských direktiv a předěláváním výrobků podle evropských směrnic
ztrácí britský průmysl osm a půl miliardy liber ročně. Tato číslice nezahrnuje náklady na výdaje státních institucí, které se těmito šprýmy zabývají a které platí opět
daňový poplatník.
A pro ty z nás, kteří si říkáme, že když je tak těžké se v EU uživit poctivým podnikáním, budeme raději sedět na zadku a psát knížky, perlička spisovatelská.
Britský autor Philip Pullman obdržel před rokem z Bruselu dopis od vysokého
činitele Evropské komise jistého pana Drauze, který mu sděloval, že bruselská instituce zvaná „Merger Task Force“ – česky nejspíš „Jednotka rychlého nasazení pro
fůze podniků“, podřízená „direktorátu B pro obchodní konkurenci“, vyšetřuje fůzi
p r a v d a
dvou francouzských nakladatelství. Podle „regulace o fůzích EC číslo 4064/89“ mu
tímto nařizuje vyplnit a do tří týdnů odevzdat vyplněný pětistránkový dotazník s dvaceti otázkami, z nich několik syntakticky a gramaticky nesrozumitelných. Jestliže jej
do stanoveného data neodevzdá, bude mu vyměřena pokuta 50 000 eur a dalších
25 000 eur za každý den prodlení, hrozil pan Drauz.
Třebaže Pullman u žádného z fůzujících nakladatelů nikdy nic nevydal, dotazník
ho vyzýval, aby vysvětlil, proč dával jako autor přednost jednomu nakladateli před
druhým a poskytnout podrobnosti všech nakladatelských kontraktů podepsaných se
všemi francouzskými nakladateli v uplynulých pěti letech, a jména všech editorů,
kteří projevili zájem o jeho knihy.
Pullman panu Drauzovi stručně odepsal, že s uvedenými nakladateli nemá nic
společného, že obsah smluv je důvěrný, a že odpovědět na všechny otázky by mu
zabralo tolik času, že by jako profesionální spisovatel musel Komisi účtovat vysoký
honorář.
Odpověď už nedostal. Panu Drauzovi – jako všem těm ostatním tisícovkám inspektorů rozrůstající se chobotnice evropských inspektorátů – šlo určitě jen o to
vykazovat činnost a být nepostradatelní a dobře placení.
Lepší špás drahý než žádný.
Benjamin Kuras, novinář, dramatik a spisovatel
Mitbestimmung – export německého korporativismu
Německo uplatňuje v Evropě ojedinělý korporativistický model řízení akciových společností, zvaný Mitbestimmung (spolurozhodování), který znamená, že v představenstvu, které řídí firmu, zasedají s hlasovacím právem kromě zástupců akcionářů
i zástupci odborů.
Toto silné omezení vlastnických práv ve Spolkové republice Německo je nyní
označováno ekonomy za neefektivní anachronismus. Odbory v představenstvech
firem brání tlakům na růst produktivity práce a blokují propouštění nevýkonných
zaměstnanců. To samozřejmě Němcům v konečném důsledku nepomáhá, protože
konkurence právních systémů neúprosně ukazuje, který systém je efektivnější.
Německé firmy raději přesouvají výrobu z Německa pryč. Bylo by logické, kdyby
Německo systém liberalizovalo a přizpůsobilo se tak mezinárodní soutěži právních
systémů. Jak ale píše např. týdeník Economist: „Místo aby Německo opustilo roli
anachronického systému Mitbestimmung, nová evropská pravidla exportují německý
systém do ostatních zemí.“ 1
1. Mitbestimmung na začátku dobrovolný
Vizionáři jednotného celoevropského modelu korporativistického podnikání prosadili
zavedení nové právní formy podnikání, „evropskou společnost“. Nařízením Rady
č. 2157 z roku 2001 bylo nařízeno všem členským zemím začlenit „evropskou společnost“ do svých právních řádů vedle tradiční akciové společnosti či společnosti
s ručením omezeným. „Evropská společnost“ se nicméně stala dobrovolnou formou – a též proto, že obsahuje nesmyslný model zapojení nevlastníků do řízení firmy, neobjevil se – k lítosti zastánců unifikace – dosud nikdo, kdo by „evropskou společnost“ založil.
V listopadu letošního roku schválil „zákon o evropské společnosti“ velkou většinou
hlasů český parlament. Pro zákon hlasovali poslanci všech politických stran a k návrhu se ani nevedla žádná diskuse. Vlastně nikdo z poslanců a senátorů netušil, o co
o
e u
Evropský parlament
„schválil“ Smlouvu o Ústavě pro Evropu
A to drtivě: pěti sty hlasy
pro z celkově přítomných
677 poslanců. To není moc
překvapivé – europoslanci,
volení extrémně nízkým počtem voličů, jsou většinou
euronadšenci. Více překvapí hlasování jako takové. Evropský parlament
totiž do přijetí mezinárodní dohody, jíž evropská ústava je, nemá moc co mluvit – proto
hlasoval de jure jen o nezávazné, avšak o to
jásavější deklaraci. Nejde o trapnou frašku,
která měla sloužit jen navození správně euronadšenecky odhodlané nálady mezi občany
a poslanci národních parlamentů? Nepřekvapil ani výrok sociálního demokrata Libora
Roučka. Ten k faktu, že mezi poslanci za Českou republiku byl největší podíl těch, kdo hlasovali proti, řekl: „Je to ostuda.“ Jiný názor je
dle Roučka „ostuda“. Neměli bychom Roučkovi poslat děkovné maily za to, že nás za jiný
názor (zatím) neposílají do lágru? Až nás tam
totiž posílat začnou, k mailům se třeba nedostaneme...
Chce EU ovládat Izrael?
Komisař pro průmysl
Günter Verheugen napsal, že si dovede představit Izrael široce zapojený do evropských
ekonomických struktur a podílející se na společném trhu. Dlouhodobě prý nevylučuje ani
měnovou unii. Velkorysé! EU na jednu stranu
dotuje palestinské fondy, z kterých se pravděpodobně financovali i palestinští teroristé, na
druhou stranu její velmi významný komisař
přemýšlí o uniích s Izraelem. Že by v Bruselu
přiváděli do praxe úsloví „If you can not beat
it, join it! (Nemůžeš-li to porazit, spoj se
s tím!)“? Zbývá jen doufat, že Izraelci vědí, že
jednotný trh dle Bruselu znamená první stupeň k ovládnutí připojeného území. Nelze se
vyhnout dojmu, že právě o to v nynějších
Verheugenových úvahách jde.
Španělská vláda odstartovala
pro-euroústavní kampaň.
V rámci ní budou k propagaci „použity“ hvězdy showbusinessu a sportu. A to přesto, že se
očekává výsledek jasně „pro“ evropskou ústavu. Až se budou euronadšenci provokativně
ptát, jak to, že euroskeptici a tzv. „eurorealisté“ v České republice jsou proti tomuto do-
17
p r a v d a
o
e u
kumentu, když třeba Španělé ji silně podporují, nabízíme jednu odpověď: 90 procent Španělů dle posledních výzkumů veřejného mínění ví o euroústavě velmi málo (rozumějte „jen
to, co slyšeli v televizi od fotbalových hvězd
a socialistických politiků“).
Chcete dotace?
Navrhujte programy
„aktivního evropského občanství“!
Evropská komise zahájila konzultace o prioritách budoucího akčního programu evropského společenství na podporu aktivního evropského občanství. Nynější program má
být vyčerpán 31. 12. 2006. V rámci tříletého
období má být jeho prostřednictvím rozděleno 72 milionů eur. Tyto peníze daňových poplatníků jsou rozdělovány organizacím, které
aktivně prosazují „evropské hodnoty“ a jejichž záměrem je zangažovat občany k diskusím o EU. Ponechme stranou morální
stránku takto financované, jinak zajisté zcela spontánní podpory EU ze strany uplacených euroobčanů. Nabízí se spíše technická
otázka: expertní tým pro Romana Prodiho
vypracoval analýzu, z které vyplynulo, že neexistuje pevný seznam „evropských hodnot“. Za co chce tedy Komise peníze vyplatit – a hlavně, komu? Abychom však byli
dostatečně evropsky aktivní, nabízíme k celému programu jeden zlepšovák – také centralistický, a praxí také vyzkoušený: Brusele,
zaveď ještě revoluční uliční výbory, které budou míru evropské angažovanosti občanů
kontrolovat, odměňovat, a ty málo aktivní
trestat!
Investice do výzkumu v EU klesají!
Analýza objemu investic v oblasti výzkumu
a vývoje, kterou představila Evropská komise,
odhalila několik zajímavých a znepokojivých
skutečností. Zatímco výdaje největších 500
společností mimo EU v letech 2002 a 2003
vzrostly o 3,9 procenta, v Evropské unii u největších firem poklesly o 2 procenta. Přes polovinu celkového objemu financí přitom vynaložilo 20 největších unijních podniků
a investice se soustředily jen na několik největších oborů (jako automobilový průmysl,
elektronika, farmacie; počet žádostí o schválení nových farmaceutik přitom taktéž významně poklesl). Sedmdesátčtyři procent
výdajů účtovaly přitom firmy, registrované ve
„Velké trojce“ – SRN, Francii a Velká Británii.
Více informací viz EurActiv.com a tiskové
zprávy Evropské komise.
18
jde – a ani to nebylo potřeba – zákon přeci pouze „implementoval směrnici EU“ a poslanci topící se v direktivách a návrzích zákonů jej chtěli mít rychle za sebou.
Většina z 29 stran zákona popisuje procedury zapojení zástupců zaměstnanců do
řízení firmy. Zákon např. stanoví, že 10 % zaměstnanců může iniciovat založení „vyjednávacího výboru“ složeného ze zástupců zaměstnanců, kterému firma musí hradit veškeré náklady a k němuž má přizvat „odborné poradce, zejména zástupce odborových organizací na úrovni Evropských společenství“ 2. Výbor pak dojednává
konkrétní formu zapojení zaměstnanců do řízení firmy. Zavádí se princip, že v případě evropské společnosti založené sloučením firem ze dvou členských zemí se použije pro účast zaměstnanců na řízení společnosti legislativa té země, kde je účast
zaměstnanců na řízení firmy rozsáhlejší.
2. Mitbestimmung povinný pro společné podniky
Zdálo by se, že zákon je absolutně neškodný, protože založení „evropské společnosti“ není povinné. Týden po té, co zákon prošel i Senátem, rozhodla EU na zasedání Rady ministrů 25. listopadu 2004 o směrnici, která stanoví, že pravidla daná
evropskou společností jsou nyní povinná v případě společností založených spojením
firem registrovaných v různých členských zemích.
Jak píše britský týdeník The Economist: „V praxi to znamená, že když se bude
chtít anglická nebo francouzská společnost sloučit s německou, bude muset do představenstva začlenit zástupce zaměstnanců.“ 3 Analogicky, v případě českých firem,
do nichž vstoupí německý investor, bude muset být zaveden model zapojení zaměstnanců do řízení firmy odpovídající německé legislativě.
3. Mitbestimmung povinný pro všechny
Regulací nadnárodních fúzí ale snahy o celoevropské prosazení systému Mitbestimmung nekončí. Jak se píše v návrhu Evropské ústavy: „Unie doplňuje činnost
členských států v oblasti zastupování a kolektivní obrany zájmů pracovníků a zaměstnavatelů včetně spolurozhodování (Mitbestimmung)“ (článek III-210, písm. f/
Evropské ústavy). V případě ratifikace euroústavy bude moci EU pomocí nových
směrnic systém Mitbestimmung diktovat všem firmám v Unii!
Konečným cílem má být všeobecné zavedení „sociální spravedlnosti“ a „rovnoprávného“ podílu zaměstnanců na řízení firem na celém kontinentu. Jak se píše na
163. straně Evropské ústavy: „Unie a členské státy soudí, že takový vývoj bude
výsledkem nejen fungování vnitřního trhu, který napomůže harmonizaci sociálních
systémů, ale také výsledkem postupů stanovených Ústavou a sbližování právních
a správních předpisů členských států.“
Mitbestimmung znemená nejen omezení vlastnických práv, ale také vytvoření
systému neefektivního a globálně nekonkurenceschopného. EU ho přitom prosazuje
s odvoláním na „lisabonský“ cíl stát se „nejdynamičtějším a nejkonkurenceschopnějším ekonomickým blokem do roku 2010“.
Evropská ústava, která je České republice předložena k ratifikaci, má ukončit rozmanitost a konkurenci právních řádů, přičemž legislativa právní formy podnikání je
jen maličkou součástí této chystané přelomové státoprávní změny.
1) The Economist, 4. 12. 2004, str. 11
2) Zákon o Evropské společnosti, str. 20
3) The Economist, 4. 12. 2004, str. 11–12
Petr Mach, poradce prezidenta Václava Klause
p r a v d a
o
e u
Britové: Ještě že jsme nepřijali to euro
„Britská ekonomika roste už delší dobu asi dvakrát rychleji než eurozóna. Míra nezaměstnanosti je na ostrovech ve srovnání se západoevropskou dvanáctkou zhruba poloviční a výrazně se liší i úrokové sazby.
Dvě ekonomiky se podle expertů nesbližují, spíše naopak. Prospěch
z toho má hlavně britská libra šterlinků.“ Tolik citace z článku, jenž vyšel v Hospodářských novinách na sklonku loňského roku.
Britové si mohou mnout ruce! Zachovali chladnou hlavu, nepodlehli falešnému
eurofilnímu vábení a nyní sklízejí sladké ovoce zdravě konzervativního postoje.
Německá ekonomika dýchavičně klopýtá, ta belgická je zase zadlužená až po uši,
avšak výkonnost britského hospodářství stoupá v doprovodu posilující měny a snižující se nezaměstnanosti.
Češi svým vstupem do EU v podstatě přijali i euro. Budeme tak součástí experimentu s nejasným koncem, ale s poměrně zřetelným a hmatatelným startem: prvních
pět let eura ukázalo, že společná měna není vstupenkou do ráje, ba naopak, je trnitou
stezkou k redukci hospodářského výkonu a expanzi v počtu lidí bez práce. Přesně
v rozporu s tím, co si konstruktéři jednotného evropského trhu a měny vysnili ve svých
fantasmagorických představách a čemu desítky miliónů Evropanů slepě uvěřily.
Věřit „hokuspokusům“ se nemusí vyplatit, vždyť i černobylská jaderná tragédie
začala „řízeným experimentem“. Parafrázujeme-li, úspěch „bezeuroidní“ britské ekonomiky je varovně blikající kontrolkou na panelu „euroidní“ jaderné elektrárny se sídlem v Bruselu. Prvním krokem k odvrácení smrtícího výbuchu může být zřetelné
„NE“ Evropské ústavě.
Lukáš Kovanda, šéfredaktor Portálu
SOUTĚŽ!
Gratulujeme vítězům CD skupiny MIG 21 POP POP POP!
Maximální rychlost stíhačky MIG 21 21MF je 2230 km/h.
•Ladislav Mrklas, Praha•
•Jiří Stejček, Vrchlabí•
•Rostislav Machala, Stříbro•
Eurosocialisté drží Komisi pod krkem.
Takový dojem lze získat z nedávných prohlášení socialistů v evropském parlamentu.
V evropských volbách
vyhráli sice eurolidovci, jenže to vypadá, že
ani toto lehoulince
pravicovější uskupení
nemá mnoho šancí
prosazovat nesocialistický program. Šéf evropských socialistů Rasmussen upozornil
předsedu Evropské komise Barrosa, že potřebuje jejich podporu, „chce-li obnovit autoritu svého vůdcovství“. Dle serveru EUobserver.com pohrozil zdroj ze socialistické strany
v Evropském parlamentu vyjádřením nedostatku důvěry komisařům, „jestliže budou stále přicházet s neo-liberální agendou bez vyvážení“... V praxi by to mohlo znamenat výměnu
daného komisaře jiným kandidátem. Takhle to
v EU vypadá, když oficiálně zvítězila konzervativní pravice... Což teprve, až se i formálně vlády opět chopí levice?
Noví členové EU na obzoru
Ministři zahraničí členských států EU potvrdili, že Rumunsko a Bulharsko by se v roce
2007 měly stát členskými zeměmi Unie.
S Chorvatskem by naproti tomu měly v březnu 2005 začít teprve přistupové rozhovory.
Pro Rumuny a Bulhary mají být k dispozici
klauzule, které v případě nepřipravenosti
obou zemí mohou odsunout plánovaný vstup
na pozdější dobu. Jednání s Chorvatskem je
podmíněno plnou spoluprací tohoto státu se
soudním tribunálem v Haagu. Otázkou je, nakolik budou na vstup do EU připraveni také
obyvatelé Balkánu. Zatím jejich působení
například na našem území není vždy bezproblémové...
Dánští socialisté jsou pro euroústavu
Téměř 64 procent členů Dánské socialistické
lidové strany hlasovalo ve vnitrostranickém
referendu pro euroústavu. Podpora tohoto
základního dokumentu EU socialistickými
stranami je logická. Jenže právě dánští socialisté dříve oponovali Maastrichtské
smlouvě i přijetí eura. Velmi zajímavá slova
k danému tématu napsal server EUobserver.com, podle kterého se strana v posledních letech posunula více k pro-evropskému
profilu a k pozici ve vládě. Že by příčinná
souvislost...?
19
r o z h ovo r :
i s l a m i s t é
s i
o c h o č u j í
ev r o p u
Pavel Barša:
I umírnění muslimové jsou
„pátou kolonou“ bin Ládina
Pavel Barša je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů v Praze a docentem politologie na Filozofické
fakultě Univerzity Karlovy.
Pavel Barša (vlevo) diskutuje s Romanem Jochem
Po jedenáctém září začal být islám považován v Evropě i u nás za velké
potenciální nebezpečí…
V západní Evropě se o nebezpečí islámu začalo mluvit už
v souvislosti s kauzou Salmana Rushdieho.
Jak ji vidí současní muslimové?
Mám pocit, že to odeznělo, ale to, co zůstává, je ten problém sám. Zásadní tehdy bylo, že britští muslimové se najednou – k hrůze svých spoluobčanů – postavili za rozsudek
smrti, a tím popřeli jeden z nejvlastnějších principů liberální
demokracie – svobodu vyjadřování a názorovou pluralitu.
Tento problém stále zůstává. Část muslimských věřících chápe islám natolik striktně, že se dostávají do konfliktu s principy liberální demokracie.
V nedávné době podala překladatelka Olga Ryantová návrh na odebrání
registrace české muslimské obci. Právě z toho důvodu, že má dojem, že
i u nás převažuje ta „zlá“, dogmatická podoba islámu…
Myslím, že to je problém analogický vztahu státu k různým
sektám. Ty se také často, tak či onak, ocitají v rozporu s liberálními principy. Stát musí prostě volit mezi jednou ze svých
základních svobod – což je svoboda náboženského vyznání –
20
a mezi povinností ochraňovat liberální hodnoty. Neznám detaily toho případu, nemohu říct nic přesnějšího.
Převedu to do celoevropského kontextu. Jak se díváte na možnost řešit
podobné problémy radikální cestou. Například zavedením kvót pro imigranty?
Zatím se ta řeč o kvótách vede ve Francii a Británii spíše
z hlediska kvalifikace těchto lidí a jejich potenciálu na integraci. Je však možné, že to disproporčně zasáhne právě muslimské imigranty.
Chtěl bych k tomu říct jednu věc. Tato politika se v současné době mění. Francie a Británie se v tom liší: Francie byla
striktnější v potírání netolerantního islámu, běžně jeho vyznavače deportovala. Například nedávno byl deportován jeden
imám z lyonského předměstí, neboť veřejně prohlásil, že muž
má právo bít svou ženu. Na rozdíl od toho, Británie byla – až
do loňského jara – velmi tolerantní. Příkladem může být imám
mešity ve Finsbury Park, což je čtvrť přezdívaná „Londonistán“. Ten bojoval v Afghanistánu proti Sovětům, byl ve
stejné „síti“ jako Imám Al-Zawahrí a Usáma bin Ládin. Až do
jara tohoto roku hlásal striktní podobu islámu, ačkoliv nevyzýval k bezprostřednímu násilí. Hlásal velmi netolerantní podobu islámu a Britové ho tam svobodně nechali prezentovat
své názory. To se právě nyní mění, dnes začínají převládat
bezpečnostní hlediska nad principem svobody náboženského
přesvědčení.
Ale to sebou nese velké riziko. Omezuje to občanské svobody.
Omezuje. Jeden problém je svoboda náboženského přesvědčení, druhý problém nastává na jiné úrovni – do jaké
míry je přípustné překračovat některé standardy justice
nebo liberální spravedlnosti. Například problém cíleného zabíjení teroristů, kdy třeba bezpečnostní složky mají pocit, že
došlo k bezprostřednímu ohrožení, nebo problém jejich práva na náležitý proces. Problémem je otázka práva a nějakého účelu. Minimálně v těchto případech se tato otázka znovu staví. Otazník visí nad tím, do jaké míry jsou tato práva
absolutní, do jaké míry je možno je v případě velkého nebezpečí porušit. Jedna úroveň je ta čistě kriminální, potom je
tu ale také stupeň, kdy dotčení nepáchají žádný konkrétní
trestný skutek, avšak jejich ideologie je ve flagrantním rozporu s liberálními principy naší, hostitelské společnosti.
Znova opakuji, vidím tam analogii se vztahem k sektám.
Jsou některé sekty, jejichž víra by v případě, kdy by se rozšířila na větší část společnosti, evidentně narušovala fun-
r o z h ovo r :
gování základních institucí. Potom je tu ještě třetí poloha. Ta
první, to je obecná spravedlnost, druhá analogie se sektami.
Na třetí polohu mohu poukázat v souvislosti s nedávnými
francouzskými demonstracemi.
Myslíte v souvislosti s oním zákonem, zakazujícím ve škole muslimkám
nosit šátky?
Ano. V tom nošení šátků ve vyšších třídách škol se právě
projevuje ještě jiný proud islamismu. Vedle toho násilného,
teroristického, a toho druhého, fundamentalistického, je to
proud, jenž sice není tak násilný, ale stejně jsou jeho názorové pilíře v rozporu s našimi principy. Tady vidím analogii
s komunismem. Ten proud totiž požaduje uznání muslimů za
součást veřejného života. Částečně vlastně přebírá určité
principy z toho fundamentálního islámu, například důraz na
nošení šátků, ale v mnoha těch politických věcech dává
deklaratorně najevo, že přijímá liberální principy. Tito muslimové demonstrovali v šátcích, jež měli barvu trikolóry, vykřikovali „Liberté, Egalité, Fraternité“, ale pokud si přečtete jejich
program do hloubky, zjistíte, že jejich spisy vychází z plánu
nastolení islámského státu. Oni to v současné době většinou
„neventilují“ a naopak se hlásí k demokratickým svobodám.
Jde podle mě o politické dilema. Máme tedy celkem tři dilemata: dilema liberálního státu, dilema náboženské svobody
a třetí, skutečně politické dilema.
Co s tím?
Co s tím? Když si vezmeme tu paralelu s komunistickým
režimem, tak při jeho postupném „nabývání na síle“ existovaly dvě možnosti. Liberální režimy se buď snažily o nějakou kooptaci a doufaly, že touto kooptací ty komunistické
strany postupně „vyměknou“ – tento přístup převládal v západní Evropě po druhé světové válce, ačkoliv existovalo
důležité omezení, dle něhož komunisté až do 80. let nesměli do vlády. Mitterrand to porušil. Až do 80. let jim byla
dávána politická svoboda, cestu do vlády však měli uzavřenou.
Ale tehdy panovala taková mezinárodní situace, že komunisté nemohli dělat až takovou „neplechu“.
Na druhé straně měli své „internacionální“ centrum v Moskvě. Komunisté v kapitalistických zemích, třeba komunistické
strany v Itálii, byli svým způsobem pátou kolonou Moskvy,
sovětského impéria. Pokud to paralelně vztáhneme na muslimy v současnosti, můžeme to pojmout podobně. A sice tak,
že tito muslimové jsou vlastně pátou kolonou islamistických
fundamentalistů, jako je Usáma bin Ládin, nebo těch, kteří se
schovávají někde v pákistánských horách, či těch, co operují
třeba kdesi v Egyptě. Pokud se zaměříme na bin Ládinovu
ideologii, jež hlásá „boj islámu se Západem“, tak nejen ti „poevropštělí“ muslimové jsou vlastně pátou kolonou silně militantního islámu.
i s l a m i s t é
s i
o c h o č u j í
ev r o p u
Vraťme se ještě k té druhé možnosti jak mírnit dopad
posilování komunismu. Ta spočívala v tom, že pravicoví
politici mohli proti komunistům bojovat daleko tvrdším způsobem. Domnívám se, že v současné době to třeba s poukazem na Francii a muslimskou paralelu není tak jednoduché. Pokud začneme potírat určitá, třeba muslimská
uskupení, musíme okamžitě přitáhnout šrouby i krajní pravici, či krajní levici, které se tak či onak též pohybují na
kraji politického spektra.
Ovšem islám je pro nás do budoucna větším nebezpečím. Nebo ne?
Z hlediska bezpečnosti lze říci, že je urgentnějším nebezpečím. Ale právě ten třetí proud, o němž jsem mluvil,
který vytváří to politické dilema, je alespoň na povrchu
kompromisní. Proti němu „tvrdou“ kartu použít nemůžeme,
protože oni skutečně nejsou bezpečnostním rizikem. Na rozdíl od teroristů a – do jisté míry – i na rozdíl od těch fundamentalistů. Právě proto, že tito muslimové jsou otevření,
že jednají ve veřejném prostoru, že hlásají své názory veřejně, hrají do jisté míry pluralitní, demokratickou hru. A není úplně evidentní, že pouze kvůli faktu, že prosazují společnost řízenou islámskými hodnotami, mají být zakázáni.
Jde o interpretaci islámských hodnot, ale je třeba připomenout, že zatím, statisticky, se drtivá většina muslimů v západní Evropě akomoduje dobře. V Nizozemí žije takřka milión muslimů a pouze nějakých pět, deset tisíc z nich má
fundamentalistické sklony. Právě tato „bojovná menšina“
narušuje chod celé společnosti. Používat a priori princip kolektivní viny se mi jeví jako velmi nemoudré. Za tu menšinu, jež představuje skutečné ohrožení, je nesmyslné penalizovat většinu, která je mírumilovná a dokonce ani žádnou
muslimskou ideologii veřejně nehlásá, prostě žije normálním životem.
V Čechách máme zákaz radikální pravice. Nebylo by logické postavit
islám do stejné kolonky?
Radikální islám samozřejmě ano. Problém nastává s ohledem na jejich symboly. Ve Francii se rozproudila diskuse
o tom, co vlastně symbolizuje šátek muslimek. Republikáni
tvrdili, že šátek symbolizuje podřízení ženy muži, zatímco
někteří ideologové z řad umírněných islamistů prohlašovali,
že šátek symbolizuje podřízení ženy Bohu. A tomuto Bohu
je podřízena jak žena, tak muž. Z tohoto hlediska jsou si pohlaví rovna.
Pak se ovšem nabízí otázka, proč muži nenosí šátky také.
(smích) Protože jsou muži? Fundamentalisté se zase
často poznají podle toho, že nosí vous. Ovšem řada umírněných muslimů – a to je podle mě velmi zajímavé – vous
nenosí.
ptal se Richard Zatloukal
21
i s l a m i s t é
s i
o c h o č u j í
ev r o p u
Čeští muslimové:
Američané si prý „jedenácté září“
zorganizovali sami!
Pavel Křepelka
„Útok na New York si zorganizovali a provedli Američané
sami. Potřebovali záminku ke globálnímu tažení proti muslimům,“ s kamennou tváří konstatuje Mohamed Abbas, vydavatel internetového paskvilu Muslimské listy. Ne, nedělá si
legraci, vždyť tento jeho výrok uveřejnily i Hospodářské noviny ve svém magazínu.
Mohamed Abbas je jedním z mluvčích „českých“ muslimů
a jak je vidět, jde na to pěkně „zvostra“. Lež střídá lež! I on je
jedním z houfu nestoudných pokrytců, kteří žijí od studentských let v naší zemi, užívají si zdejší relativní svobody, ale
přitom fanaticky a demagogicky vzývají poměry v rodné domovině a do značné míry ospravedlňují zvěrstva svých krajanů – krvežíznivých teroristů –, kteří v Iráku řežou hlavy
nevinným obětem a v Egyptě vraždí turisty po desítkách.
Floutci typu Abbase se ozývají stále halasněji. Je to zlé
znamení, varovný signál. První vlna muslimů, jež Čechy zachvátila v osmdesátých a devadesátých letech, byla tvořena
„tichými, špionážními typy“, kteří o sobě příliš nedávali vědět.
Většinou studenti čekých eletrotechnik se v tuzemsku, v rámci dohod Arafat–Husák, připravovali na budoucí „povolání“
teroristy a masového vraha.
S rozvojem demokracie v Česku přichází druhá vlna muslimských věrozvěstů. Tito už tak tiší nejsou. Zneužívají naši
svobodu a řinčí za islámské „hodnoty“, přitom však třeba
vesele a svobodně podnikají. Proč pan Abbas podniká v zemi plné křižáků a bezvěrných psů, jež je navíc spojencem
„Satana Bushe a jeho žoldáků“? Proč se pan Abbas nevrátí do
vlasti, země zaslíbené? Je snad takovým farizejem? Nebo
agentem?
Dvě české přílivové vlny jsou však ničím proti desítkám
muslimských tsunami, které již zamořily Německo či Francii.
Muslimové nasávají naši svobodu plnými doušky, ale přitom
se odmítají jakkoliv přizpůsobovat evropským tradicím a kultuře. Většinou žijí z peněz daňových poplatníků, často křesťanů. Někteří podnikají, obvykle v rámci svého, stále mocnějšího, ghetta. S tím stoupá jejich společenská moc, derou se do
politiky, kde je s otevřenou náručí vítají jako vždy pomatení
evropanští humanisté. Ti netuší, a nechtějí tušit, že otvírají
dveře nevyzpytatelnému živlu, jenž se může v budoucnu stát
základem mašinérie zkázy a pohřbít nynější Evropu. A lidé
jako Abbas už mají nohu ve dveřích!
Bez Američanů by Česko bylo v područí buď nacistů,
anebo komunistů. To by si měl uvědomit nejen pan Abbas.
Bez Američanů by pan Abbas nemohl podnikat a šířit vlastní bludy a hysterické zkraty po webových stránkách. Bez
Američanů by pan Abbas velmi pravděpodobně chodil s šátkem na hlavě a desetkrát za den myl a líbal nohy imámům
a ajjatoláhům. Nebo by v područí mocných vraždil bezvěrné.
Rozhodně by nebyl svobodný. Tohle, Vy, pane Abbasi, a vy,
levicoví multikulturalisté, opravdu chcete?
[email protected]
Islámský dům míru –
není mír jako mír
O l g a R y a n to v á
Představte si dokonalou situaci! žijete v míru, máte šťastný život, skvělého partnera, spolehlivé přátele, kolem vás
se dějí zajímavé věci, všechny situace jsou naprosto otevřené, můžete se svobodně rozhodnout, kde pracovat i kde
strávit dovolenou, kam jít s přáteli. Pokud máte pocit, že
této situaci schází k úplné dokonalosti již jen málo, velmi
se mýlíte.
22
Žijete totiž v naprosto zvráceném světě, který se vymyká
přáním a vizi všemohoucího a spravedlivého Alláha, ve světě, kde nepanuje jeho! řád a mír. Ve světě, který je třeba změnit. Alláh má o vašem štěstí zcela jiné představy. A pokud
jste žena, buďte si jista, že naprosto odlišné představy.
Nyní si představte odlišnou situaci. žijete v neúrodné poušti, jste žena, není vám dovoleno bez shody manžela opustit
i s l a m i s t é
dům, cizí muž z vašeho těla nesmí vidět více než ruce a obličej. Existuje seznam doporučených a povolených činností,
které smíte vykonávat. Tím způsobem je chráněna vaše počestnost. Máte sedm dětí, které čeká stejná budoucnost. Pokud se vám zdá tato situace nepřitažlivá, ani nevíte jak se mýlíte. Následujete totiž božský řád a čeká vás po smrti dokonalá
odměna.
K tomu, abyste pochopili a poznali, kde je opravdové štěstí, není zapotřebí mnoho. Nejsou nutné žádné ekonomické
analýzy, hluboké studium filozofie, váš osobní názor nebo dokonce důkaz v podobě prosperující a Šťastné islámské společnosti. Stačí si jen přečíst Alláhovu svatou knihu, dokonalý
a nadčasový zdroj inspirace, pevný bod vesmíru a uvěřit
v jeho poselství. Není to těžké. Nevyžaduje to pronikavou inteligenci, životní zkušenosti ani dlouhé roky hledání. Ve chvíli se
z vás stane odborník na štěstí, neohrožený prorokův následovník, který ví, co je správné a co špatné a který má neotřesitelné právo měnit cizí životy. Již není zapotřebí něco kromě
s i
o c h o č u j í
ev r o p u
Koránu dále zkoumat, právě jste nastoupili džihád, cestu vnitřního probuzení a šíření pravdy.
Dnes je islám náboženstvím přibližně 1,3 miliardy lidí na zeměkouli. Lidí, kteří hustě obývají především oblasti Blízkého
východu a Maghrebu. Ve více než čtyřiceti státech světa žije
více či méně tolerantní muslimské obyvatelstvo masírované
propagandou strachu z nedodržování příkazů mstivého Alláha
a nenávistí vůči bohatému a zkaženému Západu a Americe,
zdroji jejich neštěstí a utrpení. Historie tohoto národa byla jako
perský koberec protkána neutuchajícími boji o životodárné
oázy a dobývání území ve jménu spravedlivého Alláha.
Díky prozíravosti našich politiků, možnému vstupu Turecka
do EU, evropské imigrační politice a přirozenému přírůstku
muslimského obyvatelstva, které přinejmenším nesdílí naše
hodnoty se možná za pár let naše děti nebo jejich děti budou
učit něco úplně jiného. Třeba Korán.
olga.r [email protected]
Seznam doporučené literatury
www.muslimskelisty.cz
Noviny českých muslimů
Povolené a zakázané v Islámu
Soupis islámského práva šária vydala jako jeden z prvních
přeložených textů do češtiny Islámská nadace v Praze v roce 2004 (v originále Al-Halál wal Harám fil Islám)
Korán
Především pak následující súry:
Súra 2:189 (str. 465): A bojujte proti nim, dokud nebude konec svádění od víry a dokud nebude všechno náboženství
patřit Bohu.
Súra 4: 59 (str. 528): Věru ty, kdož neuvěřili v Naše znamení,
My v ohni sežehneme, a kdykoliv vyschnou kůže jejich,
vyměníme je za jiné, aby tak trestu okusili. A Bůh zajisté je
mocný a moudrý.
Súra 5:37 (str. 605): A odměnou těch, kdož vedli válku proti
Bohu a Jeho poslu a šířili na zemi pohoršení bude věru to,
že budou zabiti nebo ukřižováni či budou jim useknuty jejich
pravé ruce a levé nohy a nebo budou ze země vyhnáni.
Súra 5:51 (str. 607): Vy, kteří věříte! Neberte si židy ani
křesťany jako přátele, neboť oni jsou si přáteli jedni druhým. Kdokoliv z vás se s nimi přátelí, ten stane se jedním
z nich...
Súra 47:4 (str. 492): A když se střetnete s nevěřícími, udeřte je do šíjí, a až jim způsobíte úplnou porážku, pevně je
spoutejte!
Súra 48:13 (str. 575): A kdo nevěří v Boha a posla jeho...
pro nevěřící jsme připravili plamen šlehající.
Súra 48:29 (str. 575): Muhamed je posel Boží a ti, kdož
jsou s ním strašní jsou proti nevěřícím, však laskaví mezi
sebou
Súra 9:39 (str. 589): Jestliže nevytáhnete do boje, Bůh vás
potrestá trestem bolestným.
Súra 9:74 (str. 593): Proroku, bojuj usilovně proti nevěřícím
a pokrytcům a buď přísný na ně. Útočištěm jejich bude peklo
a jak hnusný je to cíl konečný.
Súra 9:124 (str. 599): Vy, kteří věříte! Bojujte proti těm z nevěřících, kteří jsou poblíže! Nechť ve vás naleznou tvrdost
a vězte, že Bůh je na straně bohabojných!
Súra 25:54 (str. 250): Neposlouchej nevěřící, ale pusť se
proti nim do boje úporného.
Súra 8:57 (str. 489): Nejhoršími tvory před Bohem jsou ti,
kdo byli zatvrzele nevěřící a stále ještě nevěří.
Výroky různých představitelů islámu:
Muslimové musí konečně pochopit, že nemají jiné přátele než muslimy.
Každý muslim musí být v každém okamžiku připraven
k džihádu.
Dříve byli Evropané našimi otroky, dnes jsou jimi muslimové. To se musí změnit. Dnes jsme závislí na nezávislých.
Oni chtějí zakázat naše náboženství. My musíme nezávislé
zahnat do nejhlubších pekel.
Kazatelé hnutí Milli Görüs, 2002 (IGMG)
23
i s l a m i s t é
s i
o c h o č u j í
ev r o p u
Stane se Korán
M e i n K a m p f e m 21. s t o l e t í ?
Richard Zatloukal
Dnešní česká společnost má velmi zvláštně odstupňovaný postoj k různým extrémistickým ideologiím.
Jestliže chcete zprostředkovat čtenářům Mein Kampf
jako historický dokument, můžete být odsouzeni
k nepodmíněnému trestu. Vyznavačům Koránu nic
podobného nehrozí, naopak, na svou činnost mohou
dostat státní granty.
Bez ohledu na to, že se jejich poselství nikterak
neliší.
Hitler psal Mein Kampf s jednoduchým cílem.
Pevně zorganizovat árijskou rasu, vybavit ji bojovnou
ideologií, a tak ji umožnit vybudovat světovou říši.
Ten samý důvod sledoval Mohamed, když skládal
Korán. Polovinu jeho textu zabírají pokyny pro organizaci armády, nakládání s kořistí či rady, kdy
a které zajatce zabít. Další části mají jen dva motivy:
Buď organizují život věřících do nejmenšího detailu,
nebo dští oheň a síru na hlavy nevěřících, slibují jim
tresty pekelné a nabádají muslimy, aby nikdy nepřestali s bojem proti nim. Muslimové od těchto zásad
nikdy neustoupili. A ani ustoupit nemohou, Korán
a sunna jsou posvátné a není v nich možné změnit
ani písmenko. Mohou se je pouze a jen vykládat.
A výklad je vždy jednoznačný. Stačí si nalistovat.
Súra 9, verš 5: Až uplynou posvátné měsíce, pak zabíjejte modloslužebníky kdekoliv je najdete, zajímejte je,
obléhejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy!
Jestliže se však kajícně obrátí, budou-li dodržovat modlitbu a dávat almužnu, nechte je jít cestou jejich, vždyť
bůh je věru odpouštějící a slitovný.
Ano, obrátíme-li se, bude nám odpuštěno. To mají
zřejmě namysli různí hlasatelé tolerance a multikultury, kteří mluví o mírumilovnosti islámu. A zločinem těch tří tisíc lidí, kteří zůstali ve věžích WTC,
zřejmě bylo, že to nepochopili.
Muslimové se svými názory koneckonců nijak netají. Jejich cílem je ovládnutí Evropy i USA. Stačí si
projít jejich oficiální materiály nebo zpravodajství.
Například na www.islamweb.cz, což jsou společné
stránky českých mešit, můžeme nalézt následující zajímavé pasáže.
„Někteří lidé nepochopili, že islám je nejen náboženství mezi jednotlivcem a jeho Pánem, ale že je to také
sociální a politický systém založený na spravedlnosti,
24
rovnosti a svobodě myšlení a svědomí. Všechny systémy
před islámem se topily v tyranii, kastovnictví, zakládaly se na pýše, nespravedlnosti a útlaku. Žádný takový
systém by neumožnil rozvoj islámu, proto bylo nutné jim
vyhlásit válku.“
Nebo: „Je velmi doporučeno stěhovat se do zemí, kde
muslimové mohou praktikovat svou víru a šířit poselství
Islámu. Prorok, mír a požehnání s ním, poslal mnoho
jeho společníků (sahába) do různých oblastí rozšířit
a učit Islám. Po smrti Proroka, mír a požehnání s ním,
mnoho společníků (sahába) odešlo z Medíny do různých zemí, aby tam žili a učili lid té země. Jejich zásluhou se Islám tak rychle rozšířil do mnoha zemí. Toto je
také naší povinností a musíme maximálně usilovat
o rozšíření poselství Alláha pro celý svět.“
Jak by vypadala ona rovnost pro „nemuslimy“, můžeme poznat z následující fatwy:
„Nejdůležitějším právem jsou práva Boha, která jsou,
že má být rozeznán a uctíván… Ateista, který činí dobré
skutky v jeho očích a činí jakékoliv dobré skutky pro
jeho společnost, je jako člověk, který zabil jeho matku
a otce a dobře se stará o psy.“
A z této fatwy se dozvíme, co pro islám znamená
svoboda svědomí:
„Pokud tedy někdo dobrovolně odstoupí od náboženství – tedy opustí společenství, které ho chránilo – můžeme to srovnat se zradou na politické úrovni. Za zradu
i s l a m i s t é
země – velezradu – bývá trest smrti. Stejně tak je tomu
v případě velezrady v náboženství. Islám nikoho nenutí,
aby jej přijal. Ale když se dobrovolně a z přesvědčení rozhodneme, že se staneme muslimy, musíme svůj závazek
dodržet. Náboženství není hra a vstup do náboženství je
nutné vážně promyslet.“
Oficiální názor na islámské pojetí spravedlnosti si
můžeme najít na internetových stránkách Muslimské
unie. V článku „Deset věcí, jež zruší islám“ najdeme
zajímavý odstavec:
„Jestliže někdo věří, že jiné vedení než Proroka je lepší nebo celistvější, stává se nevěřícím. Do této kategorie
patří i ti, kdož upřednostňují lidské nebo jiné zákony
před svatým právem šaría.“
Toto je ovšem jen zkrácená varianta. Četl jsem
i obsáhlejší překlad, publikovaný na stránkách jedné
internetové diskusní skupiny českých muslimů. Podle
něho zhřeší například ten, kdo pochybuje o správnosti sekání rukou zlodějům, nebo zabíjení odpadlíků.
Jiný výklad je ostatně nesmyslný, šaría byla jednou
dána Prorokem a nemění se. A tato zvěrstva byla její
součástí od počátku.
V Dánsku muslimové učinili pokus zavést šaríju
jako oficiální součást tamějšího práva. Stejně tak
v Kanadě, kde už byly vytvořeny zvláštní tribunály
s i
o c h o č u j í
ev r o p u
imámů. Dovoluje to kanadský právní řád, který občanům umožňuje se v občanskoprávních sporech obracet na instituce svých menšin. Týká se to například
manželských sporů, a to přesto, že šaría ženu považuje v podstatě za věc a vymezuje i případy, kdy smí
být manželem bita. Kanadské soudy jsou těmto tribunálům stále teoreticky nadřazeny. Pochybuji
ovšem, že třeba týraná manželka se odváží odvolat
proti rozhodnutí podle „svatého práva“ a riskovat tak
zavržení a násilí od svého okolí.
Cílem muslimů není ale jenom zavést právo šaría pro své souvěrce v Evropě. Jejich snem je obrátit
na svou víru celý Západ a uplatňovat šaríju na nás
všechny.
Nacismus je pro všechny ztělesněním zla. Na jeho
potírání máme zvláštní zákony. Přesto, že jej vyznává
jen několik hlupáčků, co čas od času někde převrhnou popelnici, nebo vyprovokují pouliční rvačku. Nic
horšího už od nich nehrozí. Naproti tomu je islám nebezpečím aktuálním. Každým rokem se v Evropě
jeho vliv a moc rozšiřuje. Myslím, že je třeba s tím
něco začít dělat.
[email protected]
25
f ó r u m
p o r t á l u
Fórum Portálu
Milí čtenáři, časopis Portál není hlasatelem jedné pravdy. Rádi uveřejníme i Vaše vytříbené názory. Své příspěvky posílejte na adresu [email protected].
Pohled multikulturalisty:
Neodsuzujme „černé vdovy“
z Čečny
J i ř í Ko l e č k á ř
Nemohu nečinně přihlížet štvavé kampani Portálu proti integraci islámu, a potažmo i jiných menšin, do evropské společnosti.
Pánové Křepelka, Kovanda nebo Zatloukal svým uvažováním zaspali dobu. Neuvědomují si, že čas národů, ras nebo
nesnášenlivých náboženství již dávno skončil. Dnešní společnost je založena na pluralitě a mnohovrstevnosti, ať se to týká
politických názorů, náboženství, či životního stylu. Nechápou,
že někdo může toužit po odlišném stylu života, než vedou oni.
Chtěli by někomu vnutit své názory, bez ohledu na to, že vyrůstal v jiné společnosti, ve světě odlišných hodnot.
Anebo by z proudu přistěhovalců, kteří hledají práci a možnost důstojného života, chtěli udělat nějaký děsivý nájezd
barbarů na naši civilizaci. Přičemž islám vůbec není nějakou
agresivní ideologií, naopak, je mnohem tolerantnější a mírumilovnější než křesťanství nebo judaismus. Teroristické činy,
jež se mu připisují, jsou dílem konkrétních jedinců a nejsou vůbec v duchu islámu, jak se mnoho lidí snaží tvrdit. To je stejné, jako kdybychom činy organizací typu ETA nebo IRA připisovali katolické církvi.
Nesmíme také zapomenout na útlak, jemuž jsou dnes muslimové vystaveni. Nesmíme jen sledovat oběti teroristů. Musíme si také uvědomit, jak hrozná musí být moc, jež člověka
k tomuto činu přivede.
Čečenské černé vdovy jsou ženy, jež v občanské válce přišly o rodinu, o manžela a o děti. Takže je dost těžko můžeme
jen tak odsoudit, pokud se opásají dynamitem a odpálí samy
sebe v ruském autobusu.
Muslimové jsou od malička vychováváni, aby bojovali za
svou víru. V Evropě se setkávají jen s opovržením a útoky. Často musí skomírat na sociální podpoře. Nebo jsou dotlačeni ke kriminální činnosti a končí ve vězení. Film Thea van Gogha (komentář viz Portál 4/2004) byl prostě pro jednoho z nich poslední
kapkou. Nechci ospravedlňovat vraždu člověka. Ta je samozřejmě
nedovoleným činem. Chci se jen ptát, kdo je vlastně viník?
Musíme chápat pohled druhé strany. To se týká i případu
Theo van Gogha, což byl jen primitiv, který provokoval pornografickými díly. Boj proti islámu byl jen zástěrkou, šlo mu o popularitu a peníze.
26
Stejně tak nelze jen tak odmítnout hodnoty muslimské společnosti. Nám mohou připadat zvláštní, musíme si ale uvědomit,
že nejsou naší věcí. Nám připadá, že muslimská žena trpí, když
se musí zahalit šátkem, ona však spíše trpí, pokud vystaví své
vlasy. České ženě by se také nelíbilo chodit po ulici s obnaženými ňadry. Stejně tak je pro muslimky mnohdy přirozené, že
tráví svůj čas v uzavřené části domu. Byly tak od dětství vychovávány, nikterak jim to nepřipadá kruté. To jenom my, nositelé „vyšší kultury“, nejsme schopni pochopit někoho jiného.
Názory těchto pánů ovšem v důsledku vedou k tomu, že se
euroamerický svět snaží vnutit svou vizi společnosti ostatním
pomocí násilí. Nevidí, jak třeba v Kanadě multikulturní společnost krásně funguje. Ostatní lidé jsou slepí k nebezpečí, jaké nositelé podobných názorů představují. Kdyby někdo chtěl zavést
zákony, nebo alespoň veřejné komise, které by zabraňovaly hlásání takovýchto idejí, hned by došlo na obviňování z totalitních
tendencí, omezování svobody názorů a na podobné žvásty.
Výsledkem tohoto přístupu jsou jen tisíce obětí, v Iráku,
Palestině, Afghanistánu. Každý, jako zmiňovaní redaktoři Portálu, a každý Evropan nebo Američan, který koná stejně, je
vlastně spoluviníkem. A nechtěl bych být v jeho kůži, až utlačovaným dojde trpělivost.
autor studuje na ČZU v Praze
p o r t á l
p l u s
Pravda může být ještě horší
Dušan Šrámek
Na aféře s bytem premiéra Grosse je půvabné, kolik i po měsíci zevrubného pátrání ponechává námětů k nejrůznějším
spekulacím, hypotézám, teoriím. Klíčová je zde bezesporu
role Rostislava Roda, tedy toho, kdo údajně na premiérův
byt poskytl půjčku ve výši 900 000 korun. Slovíčko „údajně“ je přitom pro většinu komentujících synonymem pro slovo lež, neboť skutečný původ peněz hledají kdekoli jinde, jen
ne v kapse jihlavského hrdiny. Pokud ale jsou peníze opravdu jeho, může být tato pravda pro premiéra daleko horší, než
řada jiných variant. Zásadní je totiž původ těchto financí.
Rostislav Rod totiž ke štestí přišel díky privatizaci Mladé
fronty.
Bude-li kdy nějaký historik psát o dějinách tunelování
v Čechách, právě privatizace někdejšího deníku ÚV SSM
v nich zaujme místo nejčelnější. Přes moratorium z března
1990, kterým tehdejší Federální shromáždění zakázalo jakékoli nakládání s majetkem bývalého SSM, a přes následný zákon FS o navrácení majetku SSM do rukou lidu ČSFR
č. 497/1991 Sb., si Mladou frontu zprivatizovali její redaktoři,
aniž by z ní stát viděl jedinou korunu. Má-li skutečně Gross
peníze od pana Roda, má tak svůj byt částečně splacen z vytunelovaného podniku, ergo z výnosů z trestné činnosti. Lze si
při všech spekulacích představit horší variantu? A propos,
a byly ony peníze vůbec zdaněné? To, že je neměl Rod na kontě, ale údajně v trezoru, může o tomto problému leccos napovědět. Nezdaněné peníze vynaložené na jakýkoli účel jsou
ovšem rovněž nezákonným způsobem obohacení, a to i bez
ohledu na právní meritum privatizce MF.
Dlouhá léta se ovšem okolo divoké privatizace MF chodilo
po špičkách. Není divu – vždyť její šéfkomentátor je synem
bývalého místopředsedy federální vlády a s nejvlivnějším českým deníkem si to nechtěli rozházet ani jiní politici. Až Miloš
Zeman začal veřejně vyhrožovat, že se po svém vstupu do
Strakovky na polozapomenutou privatizaci podívá. Zemanovy
výhružky ovšem byly v této věci nejenom první, ale i to poslední, co se veřejnost dozvěděla. Pro pořádek budiž ještě řečeno, že se divokou privatizací MF údajně zabývala i Baštova
detektivní úderka Čisté ruce. Vyšetřování skončilo na tom, že
svazáci již deník prodali, a ČSSD nechtěla znejišťovat zahraničního investora. Budiž, a nám holt nezbývá než tomu věřit.
Zřejmě jenom nenapravitelného paranoika by mohlo napadnout, zda Rodova půjčka, pokud byl skutečně oním bankéřem, nebyl náhodou úplatek, aby se již tehdy všemocný
místopředseda Poslanecké sněmovny, který již nota bene
mířil na vnitro, postaral o to, aby se na celou privatizační lapálii zapomnělo. Byť možná zní tato spekulace šíleně, o pravém
účelu tzv. půjčky, z níž nejenom že nemá věřitel (nota bene
podnikatel) ani korunu úroků, ale dokonce na ní díky inflaci
prodělá, a je mu to vlastně jedno, si lze domýšlet cokoli.
A o Grossově úhořovité upřímnosti rovněž.
[email protected]
27
p o r t á l
p l u s
Mrazivá pravda o Chile
za vlády Salvadora Allende
Fernando Santiago
Chilský politik Augusto Pinochet je opakovaně stíhán za své chování během převratu a po něm; pojďme se tedy blíže podívat, co předcházelo vojenskému
puči a zamysleme se, kdo byl vlastně v právu – zda
demokraticky zvolený stalinista nebo antikomunistický generál.
V šedesátých letech, za vlády prezidenta Eduarda
Frei Montalva, se chilská společnost velmi zpolarizovala. Levice se začala chovat mnohem agresivněji, vytvářela komunistické bojůvky a i jinak podporovala extrémní násilí. Přitom něco takového do té
doby Chile nepamatovala, tato země byla tradičně
demokratická a stabilní. V roce 1970 ve volbách zvítězila s 36 procenty hlasů Lidová jednota socialisty
Salvadora Allende Gossense, tvořená Socialistickou
stranou, Komunistickou stranou, Radikální stranou,
Křesťanskou levicí a Lidovým hnutím akční jednoty
(MAPU).
Socialisté a komunisté se nás dnes snaží přesvědčit, že Lidová jednota zvítězila „absolutní většinou“,
což však 36 procent jistě není. Stejně tak nebyl
Gossens zvolen lidem přímo – podle tehdy platné ústavy prezidenta volil Kongres. Dnes také někteří komunisté a ignoranti tvrdí, že „byl jen sociálním demokratem“, který se snažil o pár přátelských reforem. Opak
je pravdou, nebyl to žádný milý místní poslanec, byl to
extremista, obdivoval Fidela Castra (nejenže ho dvakrát pozval, dokonce s ním tancoval!) a dokonce se
s levicovými bojůvkami i cvičil v používání samopalu.
Vypadá snad tenhle skutečný Allende jako prostý sociální demokrat? Myslíme že ne, spíše jako blázen.
Diktátor Allende: Luxus a přetvářka
Je zábavné poslouchat některé lidi, jak mluví o „demokratickém“ Allendovi; vždyť se choval jako diktátor. Postupem času byl více a více „ideologicky školen“ komunisty, dokonce začal paranoidně věřit
v připravovaný puč proti jeho marxistické vládě. Již
28
od začátku prohlašoval, že není rozporu mezi socialistickým procesem v Chile a na Kubě; v roce 1972
byl na návštěvě v SSSR a po návratu jej oslavoval jako
„staršího bratra Chile“.
Žil jako velmi bohatý člověk (jak by komunisté
řekli, jako „buržoa“), měl velké sídlo v ulici Tomase
Mora, jeden z nejlepších vinných sklepů v Chile
(dobře zásobený, zatímco zbytek obyvatelstva měl
vína nedostatek), velké množství jídla a delikates, které obyčejní lidé neměli vůbec, běžný občan měl nedostatek základních věcí jako cukru, oleje, drůbeže,
rýže, plynu a dalších kvůli špatně organizované vládní distribuci. Naopak Allende nakupoval přímo od
cizích států, oblékal se do drahých a elegantních obleků s hedvábnými kravatami (k nesehnání v normálních obchodech), které si sundával (nebo se rovnou
kompletně převlékal), když měl mít projev k chudým
spoluobčanům, během něhož je přesvědčoval, jak dobrým prezidentem je.
Za Allendeho vlády byla demokracie posunuta až
na hranici svých možností, zakázána byla volnost
šíření myšlenek a noviny kritizující vládu (noviny,
které, světe div se, byly založeny na svobodných demokratických myšlenkách). Lidová jednota často ignorovala a překračovala zákony. Podle práva konala jen
tehdy, kdy se jí to hodilo. Allende byl často ve sporu
s Kongresem, Senátem i Nejvyšším soudem, obviňoval je, že jsou proti němu zaujatí. Allende, stejně
jako většina ostatních stran v koalici, viděl demokracii jako „buržoazní“ věc a chtěli co nejdříve zavést
socialismus.
Znárodnění v doprovodu hyperinflace
Allende a jeho nohsledi nazývali všechny odpůrce
„fašisty“ a „reakčními buržoalisty“, násilné akce (jako
vraždy a únosy) prohlašovali za akci CIA a fašistů,
snažících se svrhnout jeho vládu, zatímco ve skutečnosti většinu těchto vražd spáchali levicoví teroristé
(a, jak jinak, obviňováni byli teroristi pravicoví).
Jak vidíte, jeho vláda se nikdy nesnažila „sjednotit“ Chilany, naopak se snažila posílit jejich vzájemnou nevraživost. Již od začátku tvrdil, že „není prezidentem všech Chilanů“. Znepřátelil chilský lid
umělým zvyšováním „třídní nenávisti“ a předkládá-
p o r t á l
ním falešných vizí lepší budoucnosti chudým. Ve skutečnosti Allende a Lidová jednota pomohli chudým
málo, pokud vůbec; Allendova vláda se o tyto lidi
nikdy nestarala, místo bydlení a práce jim dala jen
sliby, které samy nikdy nikomu nepomohou. Když
Lidová jednota hrdě prohlásila, že „vytvořila pracovní příležitosti“, jednalo se jen o nabobtnání neproduktivní byrokracie.
Vláda Lidové jednoty převzala (ukradla) téměř
80 procent místního a mezinárodního průmyslu bez
ohledu na jeho velikost či důležitost. Toto převzetí
bylo činěno v zájmu „pokroku“ a označeno jako „předání lidu“, aby lid měl z těchto továren větší užitek.
Vláda otevřeně žádala převzetí celého místního průmyslu po „svržení“ jeho šéfů. Dohled nad přebíráním
půdy a průmyslu měli extremističtí teroristé, v tom
sice nebyla vláda namočena přímo, je ale pravda, že
tyto násilné tlupy podporovala morálně.
Kde se „zapomněla“ Amnesty International?
Allendova politika ničila ekonomiku, fixní ceny podporovaly vznik černého trhu, inflace dosáhla historického maxima 1000 procent. Kousek po kousku
vláda přebírala vše a získávala tak absolutní moc,
udržitelnou navždy. Práva osobního vlastnictví
a osobních svobod nebyla respektována. Allende
amnestoval levicové partyzány (např. FPMR či
MAPU) a tisíce dalších, prohlašujíce je za „mladé
idealisty“. Jeho rozhodnutí byla samozřejmě jednostranná – když se jednalo o příslušníky pravice, používal výrazy jako „vražední fašisté“ či provokatéři. Je
až k smíchu, jak pozorovatelé z organizací „Human
Rights“ a „Amnesty International“ nevypozorovali
(ani nekritizovali) zneužívání moci ze strany vlády
Lidové jednoty.
Brzo, jak již bylo zmíněno, nebylo k dostání ani základní zboží, a pokud bylo, pak jen v malém množství a musely se naň vystát několikahodinové fronty.
Lidová jednota ovládala lid jeho hladem, aby si člověk vůbec mohl koupit jídlo, musel být členem JAP
(Juntas de Abastecimiento y Control de Precios –
Rada zásobování a kontrol cen); a i pak tak směl učinit jen v oblasti, kde byla členská karta JAP vydána.
Allende tak nutil občany, aby mu deklarovali podporu – jinak by se totiž nenajedli. JAP také nutila dodržovat obchodníky fixní, regulované ceny.
Tvrdí se, že největším Allendovým triumfem byla
agrární reforma, započatá v šedesátých letech křesťanskodemokratickým prezidentem Frei Montalvem.
Ve skutečnosti to byla katastrofa. Právě v této oblasti docházelo k nejhoršímu násilí. Vláda Lidového
sjednocení převzala půdu násilím, bez kompenzací.
p l u s
Často se tak dělo protizákonným způsobem, docházelo k únosům či dokonce k vraždám (podobně jako
dnes v Zimbabwe). Velcí i malí čestní, tvrdě pracující vlastníci půdy, byli nuceni dát svou půdu státu
(kdo si myslí že jsou, každý má právo dělat si na jejich půdě co chce!). Vláda pak rozkouskovanou
půdu dala ignorantským nájemcům, kteří nebyli
schopni nic vypěstovat, půdy, kterou dostali, bylo
příliš málo, chyběly jim peníze, mechanizace, „know-how“. Chile se tak stala závislou na kubánském
cukru a poprvé v historii Chile žebrala o jídlo
u „Východního bloku“.
Sovětská vláda, která v této situaci viděla možnost
prosadit v Chile svou ideologii, začala činit Chile závislou na SSSR v dodávkách většiny importovaného
zboží. Množství násilností den ode dne stoupalo a vytvářelo tak neúnosnou atmosféru, kdy nikdo neměl
v co věřit, chaos se stal pravidlem a demokracie a svoboda (a vše, co je reprezentovalo) se zdálo být pryč
či znemravněno.
Sebevražda? Samopalem od Castra!
Koncem roku 1973 většina Chilanů ze všech částí
společnosti (vyjma samozřejmě komunistů, socialistů
a levicových násilníků) požadovala odstoupení
Salvadora Allende z prezidentské funkce, aby se tak
obnovila stabilita, zákon, pořádek a ekonomická prosperita. Jenže Allende se stával čím dál více diktátorem a požadavky na odstoupení odmítal s tím, že
jeho prokomunistickou vládu mohou odstranit jen
kulky. Armáda mu dala ultimatum, aby buď odstoupil, nebo čelil následkům. Vojsko bylo připraveno poskytnout letadlo, aby mohl opustit zemi a uchýlit se
i se svou rodinou do zahraničního exilu; Allende odmítl a z prezidentského paláce, kde zůstal s několika věrnými přáteli, odpověděl střelbou ze samopalu.
Armáda odpověděla profesionálně: leteckým bombardováním prezidentského paláce „La Moneda“.
Sám, s pocitem viny a úzkosti, spáchal Allende sebevraždu samopalem, který mu věnoval darem jeho
přítel Fidel Castro (alespoň tak to popsal Allendův
osobní lékař). Pozemní vojsko, letectvo, námořnictvo
a karabiniéři (policie) se, unaveni morálním a ekonomickým úpadkem a chaosem ve své vlasti, vedeni jen
snahou o její blaho, rozhodli pro záchranu národa
a splnění své vlastenecké povinnosti.
(mezititulky redakce)
Publikováno ve spolupráci s časopisem Národní myšlenka.
autor je předsedou Chilské antikomunistické ligy
29
c h v í l e
p r o
p ov í d k u
„V" jako victory (2000)
Martin Daneš
Zírala do zad jeho saka a snažila se pochopit některé ze
slov, jež pronáší do kamery. Jazyk, jímž hovořil, se nepodobal žádnému z těch, co znala, a s nelibostí musela
konstatovat, že nerozumí ničemu. Svou pozornost pak
přenesla alespoň k mužovu vzrušenému tónu a prudce
gestikulující paži, jíž udával rytmus při vysekávání
svých vět.
Nenápadně se poohlédla na obě strany po lidech,
kteří stáli po její levici i pravici a jako ona hleděli na
reportérova záda. Kdo ví, zda mu tu vůbec někdo rozumí; hádala by, že nikdo. To jim však zjevně nevadilo,
naopak vypadali spokojeně. Konečně kdo by neuvítal
možnost dělat deset minut stafáž bratru za šest set franků? Šedesát franků na minutu nečinnosti byl i na zdejší
poměry vcelku slušný tarif.
Anne stojící vedle ní byla kadeřnice a nejenže jí vydělat tyhle peníze trvalo déle, ale měla se přitom ještě co
otáčet. Tady se nesměla ani pohnout: podle pokynů, jež
dostali před natáčením, měli vytvořit řadu a v uvolněném postoji hledět přímo před sebe. Přestože jí to mohlo
být jedno, Nicole stále vrtalo hlavou, jaký je smysl toho
aranžmá, při němž jeden člověk hovoří do kamery a za
zády má mlčící kompars. Šlo snad o simulaci představení avantgardního divadla, jaká v oněch končinách údajně
dodnes plní sály? To by se jim ten muž stěží představil
jako novinář natáčející šot k jakési tamní krizi.
Možná u nich zuří válka, pomyslela si Nicole. Pokud
v té zemi vypukla občanská válka, její obyvatelé určitě
nevýslovně trpí. Genocida už přestala být termínem vytaženým z hloubi druhé světové války, genocida byla
v Evropě bohužel opět realitou. Například Jugoslávie.
Zpočátku se ten složitý konflikt pokoušela sledovat a pochopit jeho příčiny, televizní záběry kulometné střelby
do bezbranných lidí pouhé stovky kilometrů od jejího
domova v ní však vyvolávaly takový pocit beznaděje, že
se zprávy z té oblasti jala raději ignorovat. Vinou toho
jí uniklo, jak to tam vlastně tenkrát dopadlo. Třeba
jde o nové kolo násilí opomíjené znuděným, blahobytným Západem, a oni tu teď naoko zastupují hrstku
Evropanů nadále solidarizující s trpícím národem, na
nějž všichni zapomněli. Solidarita za šest set franků?
Měla by se stydět.
Pak dostala ten nápad. Spíše než o nápad šlo o vnitřní puzení, jemuž se musela poddat a udělat to gesto,
které nebylo součástí její honorované role. Opatrně pozdvihla pravačku a ukazovákem a prostředníčkem vy30
kouzlila do kamery véčko, mezinárodní symbol vítězství. Cítila se trochu směšně, přesto jí něco říkalo, že její
gesto není nepatřičné. Ostatně kdyby bylo, určitě by ji
za ně po natáčení někdo pokáral, něco jí vytkl, a to se
nestalo.
Poté, co muž domluvil, kameraman vypnul přístroj
a štáb začal balit náčiní, dodala si Nicole odvahy a přistoupila k těm lidem. Reportéra znala od vidění, byl tu
nejspíš stálým televizním zpravodajem, ale poprvé s ním
mluvila až tehdy, když ji vedle dalších místních zaměstnanců oslovil kvůli natáčení. Měla nyní mimořádnou
příležitost pohovořit s ním o tom, co se u nich děje,
a v případě potřeby mu vyslovit svou účast a podporu,
třebaže jí bylo jasné, že by tak nevytáhla jeho zemi
z bryndy.
Smůla. Muž hovořil obstojně anglicky, leč se zvláštním tvrdým akcentem. Onomu přízvuku přisuzovala své
podezření, že slova, jak jim rozumí, neodpovídají jejich
pravým významům. Novinář jí vyprávěl o jakési veřejné
televizní stanici, kterou se pokoušejí ovládnout politické
strany.
„Jaké politické strany máte na mysli – parlamentní
strany?“ zeptala se Nicole.
„Ano, parlamentní,“ odpověděl reportér.
„A vy si svůj parlament nevolíte ve svobodných volbách,“ ujišťovala se.
„Parlament volíme," řekl ten muž a jedním dechem
se omluvil, že spěchá do střižny dokončit svou práci.
Z toho, co se dozvěděla, nebyla Nicole nijak moudrá.
Nezbývalo jí než se smířit s faktem, že se o konfliktu v té
vzdálené zemi alespoň v danou chvíli nic bližšího nedozví.
Skončil živý přenos večerních zpráv a David po půlhodinovém znehybnění plném symbolických významů
opustil své stanoviště uprostřed hlídky složené z elity
národa. Známý spisovatel, který stál po jeho pravici,
i populární herečka po jeho levici se jako on chystali
navrátit ke svému obvyklému programu. Ti dva a mnozí
další si přes značné pracovní vytížení vždy navečer udělali čas, přijeli až sem do televizního studia a postavili
se k jeho zadní stěně, za sedící moderátory. Většina patřila k blízkým spolupracovníkům televize a se svou opakovanou účastí bez váhání souhlasila. Asi pochopili, že
případný vnější zásah do zdejšího spolehlivě fungujícího
soustrojí by se mohl dotknout i jich. Osobnosti držící
stráž proti nebezpečným choutkám moci viděli diváci
na svých obrazovkách, nebo alespoň ti z diváků, k nimž
c h v í l e
došel televizní signál. Pro ně tu byli. Myšlenka přítomnosti umělců oblíbených publikem během přenosu hlavních zpráv vzešla z Davidovy hlavy. Mezi kolegy padla na
úrodnou půdu a den co den tu byla naživo realizována.
David překypoval energií. Za patnáct let, co pracoval
v televizi, v sobě nenašel nikdy tolik síly a odhodlání
jako dnes. Jeho kariérní růst probíhal beze zvratů: plynule stoupal na hierarchickém žebříčku a byl nyní šéfem
oddělení. Měl by snad bez boje ustoupit těm, kdo si zčistajasna umínili zbořit tuto úctyhodnou stavbu, a s klidným srdcem zahodit vše, co za léta vybudoval?
Když jej předseda vlády při jednom parlamentním
projevu, aniž ho jmenoval, označil za maoistu, považoval
to David za vyznamenání a dále vystupňoval své aktivity
v čele stávkového výboru. Bojovali tu přece proti snaze
politiků ovládnout televizi a stav, kdy první z politiků
jejím vzbouřeným zaměstnancům posílá rozčilené vzkazy
a nezasáhne, měl opojnou příchuť vítězství. Znamenalo
to, že se moc proti nim bojí vystoupit, neboť cítí, že občané stojí na jejich straně. Zástupy, které se vždy před
vysíláním hlavních zpráv shromažďovaly k manifestacím před televizní budovu a jednou zaplnily i samotné
hlavní pražské náměstí, naháněly politikům strach. Kdyby se jim pokoušeli postavit do cesty, mohly by je smést.
David spěchal na prostranství před studio, kam si po
přímém přenosu večerních zpráv chodil dobíjet energii
z lidí, kteří sem přicházeli podpořit revoltující redaktory.
Hlavou se mu tak jako jiné dny honily nejzajímavější
okamžiky ze zpráv, jež sledoval na monitoru umístěném
za kamerami. Zaujala i povzbudila ho reportáž bruselského zpravodaje o pobouření představitelů Evropy nad
ohrožením svobody slova v zemi. Za reportérem v tamním improvizovaném studiu stála také živá hradba, byť
méně početná než ta domácí. Muži, ženy, staří i mladí.
Nikoho z těch lidí neznal, ale ve tvářích rozpoznal srovnatelný zápal. Nejpřesvědčivěji působila jedna mladší
žena, v jejíchž očích se zračilo hluboké pohnutí. Ke konci
záznamu na pár vteřin nesměle pozvedla ruku a dvěma
roztaženými prsty udělala „viktorku“.
Obraz té ženy a jejího neokázalého gesta se mu vynořoval i poté, co se venku postavil čelem k početnému
davu, jenž tu vzdoroval mrazu a studenému vichru. Ti
lidé sem přišli, protože věděli, že se zde bojuje i za jejich
svobodu, co ale k solidárnímu gestu přimělo ženu, která
žije svůj život stovky kilometrů daleko a s touto zemí nejspíš nemá pranic společného? David si dokázal odpovědět jediným způsobem: Ta žena nebyla lhostejná k cizím lidem, a to ani k obyvatelům země, jejichž osudy se
nijak neprolínají s tím jejím. Ona byla živým svědkem
toho, že s nimi nejsou jen Pražané, kteří vážili cestu až
sem, před televizní sídlo, a diváci doma u obrazovek, ale
podporují je i lidé v zahraničí. Davidovi zvlhly oči; nebyl
p r o
p ov í d k u
si jist, zda je to mrazivým větrem šlehajícím ho do tváří,
nebo dojetím.
Na malém pódiu právě řečnila známá herečka. Děkovala lidem, že sem přišli, a nakonec se jim několikrát
zhluboka poklonila s dovětkem, že je na ně pyšná, jako
už dlouho na nikoho nebyla. Za své vystoupení sklidila
velký aplaus.
Kdosi Davida vyzval, aby lidem také něco řekl. Vyhoupl se jako ve snách na pódium před mikrofon a spustil. Nebyl kdovíjaký rétor, ani se nesnažil své myšlenky
nějak zvlášť poskládat či učesat. Hovořil o tom, že se
bojující televizní pracovníci drží jen díky podpoře lidí,
těch, co sem přišli, i těch, co sem z různých důvodů přijít nemohli. Pokaždé, když se odmlčel, aby nabral dech,
ozvaly se z předních řad povzbudivé výkřiky.
Najednou se dav zavlnil a jeho řadami se tichou poštou nesla zpráva, že se sem pokouší protlačit zástupkyně
nového vedení televizní stanice. Jeho nástup byl výstřelem z kanónu, jímž všechno začalo, a pak už to šlo ráz
na ráz: zaměstnanci odmítli vedení uznat a podřídit se
jeho autoritě. Proslýchalo se, že noví bossové, z nichž
část v televizi nikdy nepracovala, chystají dalekosáhlé
změny, které by se nejspíš negativně dotkly Davida
i mnoha jeho spolupracovníků. Odbojní redaktoři se zabarikádovali ve zpravodajském štábu, nervovém centru
televize, a žádného z nových šéfů do něj nevpustili. Aby
po jejich odchodu nemohli uzurpátoři ovládnout terén,
nechali si do budovy dopravit spací pytle a na místě
i přespávali. Lidé jim sem nosili jídlo, pití a jedna paní
dokonce upekla bábovku. Svým nekompromisním postojem odstavili zaměstnanci oficiální vedení na vedlejší
kolej a prokázali schopnost řídit se v mimořádné situaci
sami. Aby zvenčí dosazení šéfové vykázali nějakou činnost, nezbývalo jim než s pár přisluhovači ze studií konkurenční stanice provozovat paralelní televizní vysílání,
které bylo svou nevalnou úrovní všem k posměchu.
David se upřímně podivoval opovážlivosti té ženy, která si jen tak razila cestu do samého nitra nepřátelského
tábora.
„Nechte ji projít!“ vyzval publikum. „Ignorujte ji tak,
jako ji ignorujeme my. Dokud jste tady s námi, nemohou naší televizi škodit!“ zvolal a dav propukl v jásot mísící se s rozhořčeným pískotem.
Lidé vetřelci neochotně uvolňovali cestu a při průchodu jej zahrnovali nadávkami a uplivovali si. Podle
vlnění jinak sevřených řad David ze své vyvýšené pozice
lehce vystopoval jeho dráhu. Blížil se k němu.
Snad tu přede všemi nechce vystoupit, napadlo
Davida, přece by nebyla tak naivní!
Jeho obavy se potvrdily. Na vzdálenost nějakých patnácti metrů už poznával tvář ženy, jíž před dvěma týdny
za sebe i své kolegy do očí řekl, že ji nepovažuje za svou
31
c h v í l e
p r o
p ov í d k u
/
s o u t ě ž
nadřízenou, a nebude se proto řídit jejími pokyny. Ona
mu za to ještě týž den donesla písemnou výpověď. Spolu
s ostatními ji odmítl převzít.
Nyní stála přímo pod pódiem.
„Co tu děláte?“ oslovil ji z výšky.
Vzduchem se nesla konfrontace, v jejímž očekávání
dav zvolna utichal.
„Přišla jsem sem, abych vyslovila svůj názor,“ odvětila. „Doufám, že mě tu necháte vyjádřit se.“
Pískot z prvních řad, které zaslechly její žádost, svědčil o nesouhlasu publika.
David tu ženu za její kuráž svým způsobem obdivoval.
Chybou bylo, že stála na nesprávné straně barikády.
„Slyšíte, lidi váš názor nezajímá,“ řekl do mikrofonu
a jeho slova se rozlehla prostranstvím.
Zástup se zavlnil hněvem.
„Vypal vocaď, ty svině!“ zařičel mladý muž kousek
pod pódiem.
„Oni vás tu nechtějí, tak proč sem chodíte?“ zeptal se
jí David přes mikrofon.
Z mnohohlavého davu vylétlo několik zaťatých pěstí.
Žena nedbala houstnoucí atmosféry a sama se vyškrábala na pódium.
David neváhal a když sahala po jeho mikrofonu,
zlehka do ní strčil. Zavrávorala, ale hned zase nabyla
rovnováhy a učinila další pokus zmocnit se mikrofonu.
Lidé, kteří měli celou scénu před očima, bouřili a hvízdali na prsty.
David si vybavil mladou cizinku z televizní reportáže,
která mu éterem zaslala symbolické vítězné poselství,
a to mu dodalo síly. V následujícím okamžiku sletěl
vetřelec z pódia. Dopadl rovnýma nohama na zem
a smířen s porážkou, spěšně se davem provázejícím jej
hanlivými výkřiky a bučením prodíral ven.
Davidovi zvolna docházelo, co udělal. Ano, udeřil ji.
Bylo to asi vůbec poprvé v životě, kdy vztáhl ruku proti
ženě, a přece se za svůj čin nestyděl. Šlo totiž o výjimečnou situaci, která dovoluje i užití krajních prostředků.
MARTIN DANEŠ
V roce 1991–92 byl diplomatickým poradcem
v Kanceláři prezidenta republiky. Pracoval
jako redaktor v Lidových novinách, Metropolitanu, Českém deníku, šéfredaktor Denního
Telegrafu (1993–94) a měsíčníku Mezinárodní
politika (2002). V letech 2001–2003 působil též ve funkci
šéfredaktora pornomagazínu Hustler. V současné době je
zástupcem šéfredaktora měsíčníku 51PRO. Ukázka je
z jeho chystaného „povídkorománu“ Převlékači kůže.
Vyhrajte s Portálem!
Soutěž o CD Čáry lásky
Soutěžní otázka:
Ve kterém roce natočil Pavel Roth se skupinou Projektil písničku Zahrada ticha?
Odpovídejte, prosím, do 17. 4. 2005 na emailové adrese [email protected].
Pavel Roth po zkušenostech z rockových skupin působil jako sólista orchestru
Václava Zahradníka. V roce 1985 založil vlastní doprovodnou skupinu Rotor, se
kterou prožil úspěšné dvouleté období zakončené vydáním LP Zahrada ticha.
V této době, kdy stoupal na žebříčcích popularity, svou uměleckou kariéru
ukončil.
Vrací se tedy po téměř osmnácti letech diskem Čáry lásky, inspirován kontinuální oblibou některých skladeb svého tehdejšího repertoáru. Skladby jako
Zahrada ticha, Krásnější než růže, Stále zasněná a další jsou dodnes v playlistech většiny rádií vysílajících českou hudbu. CD obsahuje šestnáct skladeb, které byly citlivě přetočeny s důrazem na zachování atmosféry 80. let. Stylově široce pojaté album zahrnuje jak folkové, tak popové a rockové prvky, které
představují zpěváka ve všech výrazových polohách.
CD Čáry lásky můžete objednat na internetové adrese roth.remake.cz.
32
v i p o r t á l
Adventní koncert se vydařil
Jiří Zbořil pomáhá zvláštní škole v Říčanech
Do Říčan zavítali Mikuláš s Ježíškem už 2. prosince.
Tamní zvláštní škole pro handicapované děti nadělili to,
co tolik potřebuje – finance. Výtěžkem z adventního koncertu v říčanském kulturním domě Labuť byla částka
85 000 korun. S projektem, jehož mediálním partnerem
byl mimo jiné časopis Portál, měl plno práce muzikálový zpěvák a tanečník Jiří Zbořil. „Stálo to za to. Když
člověk vidí rozzářené oči dětí, veškerá únava jej okamžitě přejde,“ říká.
S vedením zvláštní školy pro děti s různými obtížemi
a různým stupněm mentálního postižení pilně pracoval
na scénáři. Sháněl sponzory i účinkující. A podařilo se.
Bez nároku na honorář vystoupili Marcela Březinová,
soubor Bardáček, Marek Černoch, Josef Fousek, Jana
Chládková, Dalibor Janda, Heidi Janků, Richard Pachman, Viktor Sodoma. Publikum bylo nadšeno, některé
umělce svým potleskem „donutilo“ i k přídavkům…
Jiřímu Zbořilovi jsme položili několik otázek.
Na co konkrétně budou použity vybrané peníze?
Na vybavení školy. Osmdesát pět tisíc velmi pomůže.
Jak jste s koncertem spokojen?
Moc. Vydařil se, radost měli jak děti, tak také účinkující a sponzoři, kterým znovu děkuji za lidský přístup a nezištnou pomoc. Šťastný dětský úsměv je tím
nejkrásnějším. Viděl jsem, že všechny, kteří se na koncertu jakkoli podíleli, zahřál u srdíčka.
Koncert se loni nekonal poprvé…
Ano, už se konal loni a upřímně mohu říci, že i ten
se povedl. Bez nároku na honorář tehdy vystoupili
třeba Marcela Holanová, Miluška Voborníková, Václav Neckář, Petr Vondráček či Kateřina Hrachovcová.
I těm patří můj velký dík.
Proč se věnujete charitě?
Když člověk může, měl by pomáhat jiným. Nikdo
z nás neví, kdy bude sám pomoc potřebovat a bude
rád, že mu někdo pomocnou ruku podá. Slovo charita moc rád nemám – dnes je už trochu zprofanované.
Ať už to však kdokoli jakkoli nazývá, jde především
o výsledek.
Vystupujete v několika představeních, v říčanské zvláštní škole vyučujete, k tomu charita… Jak vše stíháte?
Je to poměrně náročné, ale nestěžuji si. Baví mě
neustálá změna a mnohotvárnost. Kdybych celý
den seděl v kanceláři a dělal stále to samé, usoužil
bych se. Potřebuji kolem sebe neustále živo a plno
lidí.
Co jinak je vaší ambicí?
Nevím, zda zrovna ambicí, spíš přáním. Přál bych
si, aby byli všichni kolem mě zdraví. Všechno ostatní
už přijde samo. Někdy je potřeba radovat se z maličkostí a věřit, že to, co kolem sebe rozléváme, se nám
vrací.
ptala se Andrea Cerqueirová
Jiř í Zboř il (30)
účinkoval v muzikálech Starci na chmelu,
Romeo a Julie, v rockové opeře Juno a Avos,
hostoval v Divadle na Vinohradech v představení Ze života hmyzu. Vystupoval také na
scéně Státní opery Praha v představeních
Pražského komorního baletu Pavla Šmoka
Don Juan, Golem (nominace na cenu Thalie)
či v pohádce O statečné Aničce a zakletém
princi. V současnosti účinkuje v muzikálu
Janka Ledeckého Galileo (divadlo Kalich)
a v muzikálu Zasněžená romance (divadlo
Skelet Pavla Trávníčka). Na fotce zcela vlevo.
33
v i p o r t á l
Julian Záhorovský:
Poslanci musí každého
normálního občana urazit
Zpěvák Julian Záhorovský, který při loňském hledání
české SuperStar skončil na šestém místě, vydal debutové
album. Obsahuje i jeho vlastní hudební tvorbu. Texty jsou
výhradně v češtině, které ve zpěvu dává jednoznačnou
přednost před angličtinou. O politiku se příliš nezajímá,
názory na „témata mladých“ má však srovnané.
skuteční profíci. Sám ve svém věku a se svými zkušenostmi zatím nedovedu některé myšlenky formulovat
tak dobře, jako lidé, kteří se tím živí.
Působil jste při vzniku textů coby poradce?
Témata jsem dopředu nezadával, nechal jsem je
čistě na textařích. Každý text jsem si ale samozřejmě
následně pořádně přečetl a případně trochu upravil,
aby se mi dobře zpíval.
Rockeři často zpívají i o problémech ve společnosti.
Chtěl byste se v budoucnu zaměřit i na takovou tvorbu?
Není to vyloučeno. Nepovažuji se však za typického
rockera ve smyslu, že bych chodil jen v kožené bundě
a kožených kalhotách, pil pivo a zpíval o problémech
celého světa. Jde mi spíš o to, aby si moje písničky
mohli posluchači zazpívat a zabrnkat na kytaru.
Koncem ledna vyšlo vaše debutové album. Na co se mohou posluchači při vaší „premiéře“ těšit?
Na albu se zčásti podílím i autorsky – jak hudbou,
tak texty. S některými písničkami mi pomáhal kamarád, jiné jsou z dílny producenta alba, bývalého
klávesisty úspěšné slovenské skupiny Team Bohuše
Kantora. Deska je takový „andělský“ rock.
V průběhu soutěže Česko hledá SuperStar jste si hodně vybíral české skladby. Troufnu si dokonce říci, že
jste, spolu se Šárkou Vaňkovou, udělal kus práce pro
popularizaci zpívané češtiny, protože mnozí ostatní
dávali přednost angličtině. Najdeme výhradně české
texty i na vašem albu?
Ano. Jsme v Česku, proto zpívám víc a raději česky,
než anglicky. Chci, aby moji posluchači textům rozuměli. Kolikrát si někdo pobrukuje hit v angličtině
a ani netuší, o čem vlastně zpívá.
O čem jsou texty, které jste sám napsal?
Především o lásce a zábavě. Jsou uvolněné a určené hlavně k tomu, aby v lidech vyvolaly dobrý pocit
a fajn náladu. Většinu textů mi však na album napsali
34
Jak se vám od dob hledání SuperStar změnil život?
Úplně se mi otočil. Nebudu přehánět, když řeknu,
že o celých sto osmdesát stupňů. V autě trávím často
tři hodiny naráz, do toho natáčení, vystoupení, občas
rozhovory, pracovní obědy, schůzky… Do toho škola,
kterou se snažím zvládat.
Baví vás takový kolotoč?
Určitě. Jinak bych se na to dávno vykašlal a vrátil se
do poklidného života. Ten mě však už neláká. Hudba
je mým koníčkem od útlého dětství. Asi od šesti let
jsem hrál na piáno, od jedenácti hraji na kytaru. Od té
doby si říkám, že to musím do maturity někam dotáhnout. Jsem rád, že se mé předsevzetí naplňuje a budu
dělat vše pro to, aby se mi dařilo i nadále.
Se Šárkou Vaňkovou máte vystoupení, se kterým občas
jezdíte po republice. Jaký je ohlas publika?
Se Šárkou se hodně snažíme, aby byli lidé spokojeni
a dle reakcí vnímáme, že se nám daří udržet je v dobré
náladě. Ještě dvě hodiny po představení se jim podepisujeme… Jsme až překvapeni, jak skvěle nás lidi berou.
V rámci těchto představení nevystupujete s vlastním repertoárem. Chystáte koncertní šňůru spojenou přímo
s vydáním alba?
Zdroj fotografií: Julián Záhorovský – archiv firmy 6P
v i p o r t á l
Velmi bych si ji přál. Zatím však nevím nic konkrétního. Rozhodně na ni budu, tak jako vždycky, zpívat živě a s kytarou. Playback není mým šálkem čaje.
Když si lidé zaplatí vstupenku, mají slyšet živý zpěv.
To si jinak mohou pustit cédéčko na přehrávači a dívat se na plakát konkrétního zpěváka.
Loni proběhly volby do krajských zastupitelstev. Byl
jste volit?
Nebyl, politika jde nějak mimo mě.
Je vám jedno, kdo vás zastupuje?
To zase ne. Nějaký přehled mám, ale prioritou je
pro mě muzika. Když se do ní zakousnu, neumím se
soustředit na nic jiného.
Jednoznačně. Jsou stejnými lidmi jako všichni ostatní, mají stejné povinnosti, tak mají mít i stejná práva.
Nechápu, proč by jim měl stát bránit v jejich štěstí.
Co si myslíte o českých poslancích?
Občas zahlédnu přenos z parlamentu, kde jich
sedí tak polovina. Myslím si, že to musí každého normálního občana urazit. Jistě jsou mezi nimi čestní
lidé, nevím proč jako celek působí tak nevěrohodně...
V poslední době se vynořilo poměrně dost případů, kdy
mladí lidé (včetně dětí) brutálně zabíjeli. Setkáváte se
s cynismem mladých ve svém okolí?
To ne, ale tyto děsivé zprávy samozřejmě s hrůzou
registruji. Snad by pomohly přísnější tresty. Nevím.
Nechápu chování agresivních lidí.
Názory na „témata mladých“ však jistě máte. Legalizoval byste kupříkladu tzv. lehké drogy, se kterými má
mnoho mladých lidí zkušenost?
Nikdy jsem nezkusil kouřit ani klasickou cigaretu, natož marihuanu. Takže mě zákaz užívání lehkých drog nijak netíží. Nevím ani, zda je lepší vykouřit dvacet cigaret za den, nebo si dát jednou za
čas jointa. Někteří lidé (včetně odborníků) říkají, že
tráva je milosrdnější… Mně by však dokonce nevadil ani zákaz kouření klasických cigaret. Vím ale, že
by to nebylo řešením. Tak bych alespoň cigarety
zdražil.
Co je podle vás příčinou takové brutality?
Výborná otázka. Ale když to nevědí odborníci – lékaři, psychologové a hlavně zákonodárci, pak já už
netuším vůbec. Jen mě občas napadne, co si asi říkají školáci, když jdou hrát na plácek fotbal, o věcech
kolem úplatků pro fotbalové rozhodčí a tak. Tam je
možná jeden z kořenů. Když vás bude od malička
každý den přesvědčovat okolí „hlavně nikomu nevěř“,
kam to může dojít… Nechci soudit, ale opravdu si neumím představit, co jde klukovi hlavou chvíli před
tím než probodne spolužáka...
A co registrované partnerství gayů a lesbiček. Jste pro?
ptala se Andrea Cerqueirová
35
První tiskárna v České republice
vybavená
OSMIBARVOVÝM tiskovým strojem ve formátu 72 x 102 cm
Heidelberg Speedmaster SM 102 - 8 - P - S
EUROPRINT MODŘANY, a. s.
Mezi vodami 1952/9
143 00 Praha 4-Modřany
tel. 225 276 122
www.europrint.cz
fax 225 276 133