Zobrazit celý deník

Kostarika 2010
2.5. přesun do Frankfurtu – odlet do San José přes Dominikánskou republiku
Tak už je to tu. Je 13:10 a my nasedáme do auta a vyrážíme do Frankfurtu hledat parkování
na 3 týdny a pokračovat na letiště. Před Frankfurtem zapínáme naši novou GPS se zadanými
parkovišti. Už při prvním je podezřelé, že nás žene mimo dálnici. Nevěříme a jedeme směr
letiště a teprve potom navigaci posloucháme. Jsme někde, kde stojí pár aut a nikde žádná
brána či parkomat. Vyrážíme tedy na druhé místo a naše outdoorová navigace nás žene
malými uličkami v příměstských částech Frankfurtu. Nakonec ale dorážíme opravdu na
odstavné parkoviště, kde platíme 83 EUR a odjíždíme shuttle busem na letiště. Máme skoro 4h
čas, letí nám to za 5 minut půlnoc, takže se zbavujeme batohů a couráme po nudném letišti.
Po povzbuzení ve Starbucks se jdeme odbavit. Zabavují nám opalovací krém SPF25 za
nemalý peníz, prý ho nemůžeme mít v příručním zavazadle, protože je větší než 100ml.
Vzhledem k tomu, že ostatním prochází 1,5l PET lahve plné tekutin, vzteky a s českými
nadávkami ho vyléváme do koše. U gate se potlouká další zarputilý Němec s váhou a
metrem na příruční zavazadla a pár lidem zadělává na problémy. Tím však naše neblahé
zkušenosti se sousedy nekončí, po nástupu do letadla zjišťujeme extra malý prostor na nohy,
absenci LCD TV na sedačkách a tedy i možnost sledování filmů či poslouchání hudby.
3.5. let do San José přes Dominikánskou republiku, přesun ze San José do La Fortuna
Naše nemilé překvapení ze všeho německého je doplňováno automaticky používanou
němčinou letušek, jako by každý musel tímto jazykem mluvit. A je završeno nabídkou
sluchátek, pití a v podstatě čehokoli za 3 EUR. Pardon, křivdili bychom, kdybychom nezmínili,
že jako welcome drink jsme si mohli zvolit nějaký alkohol. Poprvé a naposledy za celou cestu
(cca 13h). Dáváme si tedy cosi jako Cinzano a 10,5h let si krátíme posloucháním hudby
z vlastních sluchátek, studiem španělštiny a průvodce po Kostarice a sem tam zkoušíme i spát.
Přistáváme kolem 3h ranní v Dominikánské republice na tankování paliva. Na 2h nás vyženou
z letadla do prostoru, kde není nic kromě sedaček a 1 otevřeného obchodu s místním jídlem.
Leháme si na sedačky a pokoušíme se spát. Kolem 6h nasedáme opět do letadla a před 7h
místního času vystupujeme v San José na letišti. Nacházíme červený Tausa bus a za 3$
jedeme do centra SJ. Cestou zjišťujeme, že O2 ČR zde nemá smlouvu s žádným místním
operátorem a tak jdeme najít internetovou kavárnu, abychom o sobě dali vědět. To bude
bájo, 3 týdny bez mobilu, telefonátů, sms... :) Vyrážíme do info centra, kde mají až od 8, zjistit
něco o rezervaci ubytování na Chirripó, ale o tom nic nevědí, natož aby to rezervovali.
Míříme tedy do bankomatu vybrat nějaké colóny a vyrážíme na autobusák pro směr La
Fortuna. Cestou kupujeme nějaké místní cheesburgery a procházíme přes ne zrovna příjemné
a bezpečné čtvrti. Na busáku kupujeme lístek do La Fortuny a protože máme 2h čas,
dáváme si v místní jídelně casado. Konečně zjišťujeme, který bus tam jede a začínáme tvořit
frontu. Odjíždíme kupodivu načas. Ačkoli cesta zpočátku vypadá v pohodě, ve finále místo
4h jedeme 5h, protože bus má zastávku na každém rohu a troubí na kolemjdoucí, zda
náhodou nechtějí vzít taky. Do La Fortuny přijíždíme cca v 16:30 a hledáme ubytování.
Nakonec se ubytováváme v Cabines Alicia, kde jsme jediní. Máme pokoj s koupelnou a aircon a s výhledem a terasou na vulkán Arenal, který je mimochodem v mlze. Vyrážíme do
města vyměnit peníze a zarezervovat jeep-boat-jeep přesun do Santa Eleny na zítra. Pak si
dáváme večeři v restauraci – grilovanou rybu s rýží, fazolemi a zeleninou s místním pivem
Imperial. Z vulkánu není nic vidět a protože jsme 2 dny pořádně nespali, jdeme na ubytko.
4.5. přesun z La Fortuna jeep-boat-jeep do Santa Elena
Vstáváme ve 3 ráno kouknout na sopku, ale opět není vidět žádná láva. Pak se budíme
kolem páté a znovu nic. Je sice vidět celý kužel, ale láva ne. Jdeme tedy ještě na hoďku spát
a pak balíme věci a snídáme koupené sladké buchty. V 8:30 pro nás přijíždí minivan a poté,
co po městě a okolí posbírá „přesný“ počet lidí (každý máme ve vanu své 1 místo – to už se
nám během našeho cestování dlouho nestalo) a vyrážíme kolem vulkánu k jezeru Arenal.
Tam přestupujeme do motorové loďky a plujeme na druhý břeh cca 20 minut. Už na nás
čekají další minivany, kterými projíždíme nádhernou zvlněnou krajinou po rozbité šotolinové
cestě s jednou krátkou zastávkou na občerstvení ve vesničce. V Santa Eleně se
ubytováváme v Casa Tranquillo v pokoji bez koupelny i větráku (přeci jen se nacházíme
trochu v jiných podmínkách a v noci bývá zima) s okny, která nejdou zavřít, ale jinak je to tu
hrozně fajn. Platíme 20$. Dáváme si věci na pokoj a vyrážíme do „městečka“ o 3 ulicích :) Při
čekání na bus do Monteverde, kam chceme na kolibříky, si dáváme Tacos (800c/k) – malá
placka plněná masem, zeleninou s dresingem a sýrem a doplňujeme to zmrzlinou (705c/k).
Jedeme místním busem po šíleně rozbité cestě (600c pp) do rezervace Monteverde. Hned
jdeme fotit kolibříky, kteří jsou ale vážně hrozně rychlí. U vstupu do rezervace se ptáme na
nějaký kratší okruh, který bychom stihli ještě teď odpoledne obejít, ale chtějí po nás vstup 17$
pp, tak to vzdáváme. Zrovna nám ujel bus a další jede za 2h, tak se vydáváme zpět pěšky. Je
to kolem 7km, tak zkoušíme stopovat, ale moc toho nejezdí, je to jen cesta k rezervaci a zpět
a auta jezdí plná. Ale i tak, 3. auto nás bere na korbu a pomáhá nám cestu zkrátit asi o 5km,
super. Rovnou pak scházíme ze silnice k obřímu stromu, po kterém se dá vnitřkem vylézt jako
po žebříku až nahoru. Poradil nám to majitel našeho ubytka, takový mladý a pohodový
týpek. Kupodivu jsme to našli (není to nijak značeno) a je to super. Scházíme potom do města
a rezervujeme na ráno přesun do rezervace Santa Elena a kupujeme lístky na bus do San
José na odpoledne. Vyrážíme pak ještě do soukromé rezervace kousek od našeho ubytka,
ale asi po půl kilometru docházíme ke kanceláři. Mají otevřeno jen do 16h. Vzhledem k času
(16:15) se vydáváme zpět a potkáváme tropického modrého motýla Morfo. V centru pak
kupujeme něco na večeři a jdeme se najíst na ubytko. Majitel nám pak ukazuje lenochoda,
kterého objevili na silnici a šli jsme přihlížet na jeho přemístění na strom, aby ho nic nesrazilo.
Večer na terase pijeme vínko, plánujeme přesun ze San José do San Isidra a San Gerardo de
Rivas na trek na Chirripó a k tomu nám hraje jeden z ubytovaných na kytaru. Venku řvou
cikády. Je 21:00 takže dopíjíme čaj u internetu, zabalíme věci a jdem spát, vstáváme v 5
ráno.
5.5. Rezervace Santa Elena, přesun do San José
V 6:30 čekáme před hostelem na bus do Santa Eleny. Přijíždí minivan, který v městečku
posbírá další lidi a vyrážíme do mlžného pralesa, kde je, jak jinak, mlžno. Platíme 14$ pp za
vstup a vyrážíme na nejdelší trek s názvem Caňo Negro. Kolem je úžasně zelený a zarostlý
mlžný les. Hodně fotíme, ale protože je mlha a tma a nechtělo se nám tahat se stativem,
takže těžko říci, jaké fotky z toho vyjdou. Potkáváme nějaké ptáky, ale jinak žádnou zvěř. Ke
konci potkáváme průvodce, který ukazuje skupince dalekohledem quetzala. Tak mu taky
koukáme do dalekohledu, je fakt pěkný. Je to samička, takže není tolik barevná a nemá tak
dlouhá ocasní pera. Sami bychom ji asi nenašli. Procházíme v parku skoro všechny cesty a
lezeme na vyhlídkovou věž. V 11:00 jedeme minivanem zpět a protože nám bus do SJ jede až
ve 14:30, jdeme se ještě podívat do ranaria (žabária :)) na pralesní jedovaté i jiné žabičky.
Jsou super. Bus jede poměrně na čas a cesta vede krásnou krajinou přes kopečky, takže je
na co koukat. A je na to i dost času, protože díky kamenité cestě jedeme téměř krokem.
Projíždění ostrých zatáček po úbočí je opravdu zážitkem. Do SJ přijíždíme v 19h a protože je
tma, bereme taxi do hotelu. Ale ouvej, jakýmsi naším nedopatřením se ocitáme v jiném
hotelu, umístěném na velmi rušné ulici s několika autobusáky v sousedství. Bereme tedy
batohy a jdeme nočním SJ cca 20 minut pěšky do původně vybraného hostelu J&C Friends.
Necháváme tam batohy a vyrážíme si dát něco k snědku. Bohužel, nacházíme jen samé
McDonald’s apod., takže jdeme stále dál a dál. Většina místních podniků je totiž již zavřená.
Nakonec ale nacházíme otevřenou Sodu, kde si dáváme něco jako kuřecí rizoto s fazolemi,
hranolky a zeleninou a 2 pomerančové džusy. Po příchodu na hostel si objednáváme taxi na
ráno na 7:45 na autobusák Musoc do San Isidra. S majitelem hostelu se bavíme o možnosti
pronájmu auta a on nám nabízí malé 4WD od nějakého jeho známého co má autopůjčovnu
za podobné peníze jako od Poás Rent a Car, které jsme chtěli někde najít. Že prý nám ho
přiveze ukázat zítra v 7h ráno.
6.5. přesun ze San José do San Gerardo de Rivas
Tak týpek ráno v 7 nedorazil, takže dáváme kafe a sušenky k snídani a v 7:45 jedeme taxikem
za 2.800c na busák Musoc. Čekáme asi půl hodiny a na cestu si kupujeme nachos. Jedeme
poměrně pěkným a pohodlným busem se zastávkou na polovině cesty, kde kupujeme
nějaké místní sladkosti. V San Isidru jsme cca v 11:30 a hned nás nahání taxikáři. My ale
potřebujeme najít Minae office pro rezervaci ubytování na Crestones Lodge na Chirripó a
zjistit, jak jezdí busy do a z Uvity. Zjišťujeme, že busák, kam jsme přijeli je jinde než se uvádí v LP,
takže se chvíli hledáme a pak už směr Minae Office. Zjišťujeme ale, že je zrušená, takže to
budeme muset nechat až do San Gerarda na ranger station. Tak jdeme zjistit ten bus do
Uvity, ale tam už mají zavřeno na polední přestávku. Takže akorát zjišťujeme, že do Uvity to
opravdu jede jen 2x denně a to v 9 a v 16h. Tak jdeme čekat na bus a cestou kupujeme jídlo
na výstup na Chirripó. Zjišťujeme stanoviště busu a když balíme nákup do batohů, přichází nás
přemlouvat taxikář, že nás tam hodí do San Gerarda za 28.000c (bus stojí 2.000c), což
odmítáme. Že pý nás i ubytuje v hotelu (který, jak posléze zjišťujeme je pěkně daleko od
vesničky) a pak ráno odveze na ranger station i na start treku a slevuje na 11.000c. I tak
odmítáme a čekáme na bus ve frontě, která se pomalu začíná tvořit. Bus je starý, ale hezký a
hrozně dlouhý. Sotva se vytočí v zatáčkách a křižovatkách. Už směr výjezdu z města je
podivný. Vypadá to, jako když jedeme jen do nějaké čtvrti. Po pár kilometrech končí asfaltka
a buse s škrábe naprosto neuvěřitelným stoupáním opět po kamenité cestě. Zase je na co
koukat! Čím výše šplháme, tím více se kazí počasí a před San Gerardo už slušně leje. Za deště
vystupujeme u ranger station a jdeme si rezervovat chatu na zítra. Ale ouvej, už tu dnes bylo
před námi 10 lidí, kteří si koupili povolení a ubytování na zítra, takže máme smůlu. Je možné si
totiž ubytování buď rezervovat cca 3-5 měsíců telefonicky předem (30 osob/den) nebo ráno
(den) předem přímo na místě, kde je k dispozici 10 míst. Takže ne až to ráno co chce člověk jít
nahoru, jak jsme si původně mylně mysleli. Takže máme smůlu. Řešíme co dál. Odjet busem
v 16h do San Isidra nemá význam, protože bus do Uvity už nestihneme. Naštvaní se
ubytováváme hned vedle RS v Cabinas Marin, abychom to ráno v 6:30 neměli do RS daleko
a získali 2 z 10 míst na Chirripó na 8.10. Vyrážíme tedy zrelaxovat se do termálů, kde se hodinu
rácháme v teplé vodě. Vracíme se už skoro za tmy, oblékáme se a vyrážíme někam na jídlo.
Bohužel není skoro nic otevřeno, resp. se nevaří. Chodí sem a tam a nacházíme jedinou
možnost večeře v nedaleké restauraci Descanso (je cca 150m vpravo za levotočivou
zatáčkou v kopci za mostem přes říčku, která teče od termálů), kde si dáváme rizoto a kuřecí
prsa na smetanové omáčce a k tomu 2 džusy – pomerančový a papájový. Po večeři už
vyrážíme na pokoj, kde řešíme jak překopat naše plány.
7.5. San Gerardo de Rivas
Vstáváme v 6 a v 6:15 vyrážíme před ranger station pro ubytování na Chirripó na 2 noci. Jsme
tu první. Pak balíme batohy a jdeme se podívat na Casa Mariposa – ubytování, kam jsme
původně chtěli a které je hned u začátku treku. Cesta je dlouhá asi 3km a vede pořádně do
kopce. Cestou procházíme vesnicí jak jinak než s fotbalovým hřištěm a kostelem. Je 8:30 a už
je pořádné vedro. Do Casa Mariposa dorážíme schváceni cestou i vedrem a to jdeme bez
velkých batohů! To to chci vidět zítra. Ubytování je docela fajn, takové jednoduché, ale
příjemné prostředí. Chtějí za něj 30$ a bohužel odvoz sem ani na bus nehrozí, protože
majitelka je s autem v Panamě. Ptáme se na spacáky, ale mají jen velké. Prý se máme zeptat
vedle v hotelu. Jdeme tedy tam a rezervujeme spacáky na zítra. Mají tu i nějaké jídlo, takže
se tu asi před začátkem treku stavíme. Nabízí nám i ubytování, ale je za 17.000c se snídaní a
to je hodně. Teď spíme za 10.000c bez snídaně a v ceně je odvoz ráno k treku. Scházíme dolů
a ve vesnici kupujeme v obchůdku kafe, omáčku, müsli a čaj na trek. Pak si v 10:30 dáváme
vedle v restauraci naproti fotbalovému hřišti snídani – gallo con huevo y jamón a kafe
s mlékem, které nám hodně chutná. Cestou na hostel se stavujeme v restauraci, kde jsme byli
včera na večeřia rezervujeme si půjčení vařiče (2x2.000c + bomba 3.700c). Po příchodu na
hostel si prodlužujeme ubytování a relaxujeme a studujeme navigaci. Pak bereme mapy,
průvodce a deník a vyrážíme opět do naší známé restaurace na jugos. Cestou se stavujeme
v infu u velké podrobné mapy a snažíme se odečíst souřadnice chaty a vrcholu Chirripó. Na
mapě ani není zakreslen trek. Je sice velká, se souřadnicemi a podrobná, ale treky v ní
zakresleny nejsou. V restauraci pijeme jugos, píšeme deník, nastavujeme GPS a řešíme itinerář
pro auto, abychom ho mohli přes inet dnes rezervovat. Kolem půl páté vyrážíme pro plavky a
ptáme se kluka v našem hostelu na ranní odvoz a trochu rýže. Potom hurá do termálů. Je
otevřený jen spodní – ošklivější bazén, horní se čistí. Co se dá dělat, když už jsme se sem
vyškrábali... Válíme se v termálech přes hodinu, přichází tam stejní dělníci jako včera, tak se
s nimi zdravíme. Pak 3 amíci a španělka a francouzský pár. Po termálech jdeme na večeři
opět do restaurace Descanco, kde si půjčujeme malý vařič a na internetu chceme
rezervovat auto u Poás Rent a Car za 297$ na 6 dní od 11.5. Večeříme rizoto a pomerančovo-
mrkvový džus. Od majitele dostáváme zdarma (asi protože jsme tu už potřetí nebo počtvrté)
dezert, sladkou rýžovou kaši. V 8:30 odcházíme balit věci na zítra a po deváté zaléháme.
8.5. trek na Chirripó - výstup
Vstáváme ve 4, o třičtvrtě hodinky později máme dohodnuté kafe u majitele, ale nikdo v
„recepci“ není. Dáváme tedy snídani na stojáka před hostelem a v 5h přijíždí majitel a dováží
nás na začátek treku. V hotelu Urán vyzvedáváme rezervované spacáky a kupujeme chleba,
müsli tyčinky a ionťáky. V 5:30 vyrážíme na trek s plnou polní. Cesta docela slušně stoupá už
od začátku. Je poměrně teplo už od rána, všude zpívají ptáci, rosou úžasné zelené a
mechem, broméliemi a kdo ví ještě čím porostlé stromy, nikde ani živáčka, prostě paráda.
Jsme unešení z krajiny, takže moc nekoukáme pod nohy a já málem šlápla na malého,
nevinně vyhlížejícího béžového hada (křovinář ostnitý, prudce jedovatý). Deštný prales řve o
106 – cikády, ptáci, prostě nádhera. Docházíme 2 holčiny, přičemž jedna z nich nevypadá, že
by to měla dát až nahoru. Na 7,5.km je zavřená chata s pitnou vodou, doplňujeme tedy
zásoby a svačíme párky s houskami. Potkáváme skupinku 6 lidí s malými batohy a za chvíli
přichází i člověk s naloženou mulou. Vyrážíme dál úžasnou zelenou krajinou s parádními
stromy. Vidíme spoust ptáků a otravují nás mouchy, ale užíváme si to. Někde u 9.km se
dostavuje únava, je to totiž pořádný stoupák a s těmi bágly na zádech to rozhodně není
procházka růžovou zahradou. U 11.km se mi začíná chtít spát a je mi zle. V sedle 3.200 m n.m.
mě netečnost a ospalost naštěstí opouští a pokračujeme dál neustále se měnící krajinou.
Stejně tak se střídá i počasí, naštěstí neprší. Krajina se nám změnila na spáleniště po požáru a
zmizela jílovitá půda. Přestaly lítat už i otravné mouchy, které nás níže neskutečně deptaly.
Finální kopec stojí za to, je to takové třešnička na dortu :) Zato si však užíváme pohledu na
horské papoušky, kteří se tu hašteří v křoví. Všude je taky spousta krásných ještěrek, které nám
přebíhají přes cestu. Po necelých 8km dorážíme k chatě na výšku 3.400 m n.m. Nastoupali
jsme na 15km 1880 m plus ještě něco navrch díky pár sestupům na trase. Na chatě
předkládáme potvrzení o zaplacení a jsme ubytováni na pokoji č. 6 s jednou holčinou ze San
Francisca, co jsme ji cestou potkali. Jsou tu 2 palandy, takže pohoda, žádná místnost pro 40
lidí. Vaříme kafe (jediný zapalovač, který nám v této výšce byl schopen zapálit vařič byl
reklamní firemní :)) a relaxujeme před chatou. Na chatě je ubytovaná i skupinka kanaďanů,
kteří si tu i vaří na erárních obřích vařičích, ty však my používat nemůžeme. Kolem páté
děláme večeři a jdeme spát už kolem sedmé. Máme toho za dnešek dost a zítra chceme být
na východ slunce na vrcholu Chirripó, beztak už je všude tma, proud zde samozřejmě není.
9.5. trek na Chirripó
Vůbec jsme nespali, takže v těch 2:30 kdy vstáváme jsme pěkně zničení. K snídani děláme
polévku s chlebem a čaj. Ve 3:20 vyrážíme i s holčinou z našeho pokoje na východ slunce na
Chirripó. Vydáváme se tam z chaty jediní. Jdeme za svitu čelovek a sem tam hledáme cestu,
je to super bojovka :) Je 5:05 a my jsme konečně na vrcholu Chirripó, 3.820 m n.m. Jsou ale
mraky, takže žádný úchvatný východ slunce nehrozí. Pár mraků je osvětlených po okraji do
červena a když se přes ně vyhoupne oslňující žluté slunce, jsou krásně osvětleny kopce za
námi. Fotíme, točíme a zapisujeme do vrcholové knihy slova Járy Cimrmana :) Je zima a honí
se mlha, ale zůstáváme (už je my dva) a kocháme se. V mlze na kopci několik set metrů před
námi jsou v mlze vidět naše postavy a vlajka za námi a kolem toho všeho duha, je to paráda.
Vzhledem k mlze a silnému větru scházíme dolů. Dorážíme na chatu a jdeme se na necelé 2
hoďky natáhnout. Pak něco málo pojíme a vyrážíme na průzkum okolí. Ne že by se počasí
umoudřilo, ale aspoň se mlha střídá se sluníčkem. Šplháme se na Cerro Crestones a dle
navigace i cedule zjišťujeme, že se téměř dostáváme na výšku Chirripó. Cerro Crestones jsou
úžasné skalní útvary, na které se šplháme i mimo cestu. Je to paráda. Po hřebeni
pokračujeme na další vrchol obdobné výšky, takže naše pohodová procházka se opět
trochu zvrhává. Po sestupu na planinu vyrážíme ještě k Laguně Ditkevi, která je zahalena
mlhou. Chceme ještě vidět jezera u Chirripó, ale vzhledem ke zdravotním problémům a již
nachozeným 17 km a probdělé noci, to otáčíme směrem k chatě. Tam nám nakonec
navigace ukazuje 20 km. Na to, že jsme před zítřejším sestupem chtěli relaxovat, tak jsme
nastoupali 1.330 m :) Za to si před chatou vychutnáváme zasloužené kafíčko, píšeme deník a
opisujeme data z navigace. Ranní výstup na Chirripó – 5,1 km, 1:45 h, převýšení 630 m, cesta
zpět 5,1 km a 1:30 h. Následující túra – 10 km celkem, 4:15 h, převýšení 700 .m
10.5. trek na Chirripó - sestup
Vstáváme ve 4:45 abychom mohli v půl šesté vyrazit dolů. To se nám nedaří, takže po snídani
vyrážíme v 6:20. Od Chirripa se opět valí mlha, takže vyrážíme v bundách. Kvůli mým
problémům se zády jsou pro mě první 3 km, než zabere Brufen, utrpení. Pak nám cesta dolů
poměrně utíká a nacházíme dvě podkovy. Pod sedlem řežeme bambus místo hůlek, aby to
moje kolena vydržela, protože jediné obinadlo, které máme s sebou, je momentálně na
Pavlově koleni, které naprosto nečekaně začalo včera zlobit. Klasicky, stejně jako na
Kinabalu v Malajsii, nám sestup od 3. km od konce dává zabrat. Kolem 11:30, po 5:20 h, 15 km
a 1900 sestoupaných metrech docházíme k začátku treku. Vracíme spacáky a ptáme se na
možnost dopravy k ranger station. Nejdřív to vypadá, že to budeme muset dokulhat i s tím
bolavým Pavlovým kolenem (je to pár kilometrů ještě navíc), ale nakonec ukecáváme
nějakého místního, že nás tam za 3000 colonů hodí. V restauraci Descanso vracíme vařič a
koukáme na internet a pak už směr hostel Marin pro zbytek našich věcí. Dáváme ještě sprchu,
balíme uschované věci do batohů a obědváme casado s kuřetem (rýže, fazole, zelenina,
hranolky a smažené kuře), zapíjíme pivem. Čekáme hodinu a půl na bus a jedeme do San
Isidro. Tam se přesouváme na jiný autobusák a akorát chytáme bus do San José. Je v něm
docela zima, jede tři hodiny a vyhazuje nás na autobusáku, kde je pusto a prázdno, neradno
se potloukat pěšky kolem, je to někde na okraji města. Bereme tedy taxi a jedeme spát opět
do hostelu J&C Friend. Domlouváme si na ráno ukázku malého 4WD a jdeme spát.
11.5. Manuel Antonio
V 8 ráno přijíždí manažer Leo z Discount půjčovny s Daihatsu Terios. Za 7 dní chce 329 $
včetně plného pojištění. Je to levnější než na 5 dní to co jsme chtěli původně, takže to
bereme. Jedeme s ním sepsat papíry a vybrat z bankomatu a pak hurá do světa. Míříme po
„dálnici“ do NP Manuel Antonio. Dálnice má 2 pruhy v každém směru a povolenou max.
rychlost 80 km/h jako na ostatních silnicích. Navíc asi 4x platíme mýtné. V Orotině sjíždíme
z dálnice a po chvíli bloudění si dáváme snídani v Soda „restauraci“. Pak opět najíždíme na
dálnici a pokračujeme ještě chvíli, než skončí. Cestou potkáváme most na kterém je spousta
lidí a u mostu cedule s krokodýlem. Vzpomínám si, že jsem o tom četla a tak taky stavíme a
jdeme se podívat na krokodýli v řece pod mostem (Crocodile Bridge - Río Tárcoles Bridge). Je
šílené vedro a my pokračujeme dál se zapnutou klimatizací. Do Manuel Antonia dorážíme
kolem půl druhé, parkujeme za 3.000 colonů na údajně hlídaném parkovišti a vyrážíme do
parku na pláž. Cestou potkáváme 2 duhy opic, spider monkeys a malpy kapucínské. Díky
skupince s průvodcem objevujeme žabku spící na spodní ploše listu banánovníku. Za
zlověstného hřmění utíkáme do moře se zchladit, ale ouvej, je teplé jak kafe. Chvíli se
rácháme v moři a pak se přesouváme po pláži lemované zelenou džunglí o kousek dál.
Vyrážíme na krátký trail kolem malého poloostrůvku, kde potkáváme spousty červených
krabů, kteří se schovávají v dírách v zemi. Taky vidíme hodně aguati. Do toho prší a tak zpět
na pláži už není ani noha. Je zároveň 16 h a to se park zavírá. Opouštíme ho tedy též, cestou
brodíme přítok, přes který nás chtějí za peníze převézt loďkou. Přesouváme se autem na
sever, zítra chceme do NP Tenorío na Río Celeste. Přijíždíme do městečka Las Caňas a
nacházíme ubytování s parkovištěm, ale nelíbí se nám, tak hledáme dál. Nic kloudného
v tuto hodinu za rozumnou cenu nenacházíme a tak se sem vracíme, jenže už mají plno.
Pokračujeme tedy po cestě dál a nakonec se ubytováváme v půl desáté v noci v městečku
Bagaces v Cabinas de Greco. Majitel je Řek a mluví s námi anglicky (jako jeden z mála
v málo turistických oblastech). Stavujeme se ještě v posledním otevřeném rychlém
občerstvení, kde kupujeme kuře a kukuřičné nachos, které jíme na pokoji. Výhoda vlastního
auta je v tom, že nám umožní se dostat do turisticky moc nenavštěvovaných, zato
zajímavých míst, ale tím, že tam nejsou turisté, tak se zužují i možnosti ubytování a to někdy až
na číslo limitně se blížící nule.
12.5. Río Celste
Ráno v 8 h se vydáváme směr Río Celeste v NP Tenorío. Cestou se stavujeme v městečku na
kopci na snídani v úžasném obydlí s dvěma čupr babkama, které nám pořád něco vyprávějí
a vyptávají se, samozřejmě španělsky. Dáváme si gallo pinto s vajíčkem a místním sýrem, který
se tu všude v okolí vyrábí a prodává. Trávíme tu minimálně půl hodiny a za hrozného vichru
nasedáme do našeho Dina (jak jsme tu naši malou, zřavou čtyřkolku přejmenovali) a
vyrážíme k Río Celeste. Cestou se ještě jednou ptáme na cestu, protože průvodce LP o tom
mnoho nepíše. Cesta odbočuje z „hlavní“ asfaltové silnice a vede 11 km po šíleném gravelu.
Cestou vidíme podivná dlouhá visící hnízda a u nich ptáky, kteří úžasně zpívají. Pokud se
nepleteme, měl by to být Montezuma Oropeda. V dálce slyšíme opice, nejspíš vřešťany.
Kupodivu nakonec opravdu přijíždíme k ranger station u vstupu do parku. Dokonce jsme
cestou jednou museli zapnout i 4WD pohon. Parkujeme a vyrážíme na pěší tůru směr
vodopád, horké prameny a termály vyvěrající v řece Celeste. Cesta vede úžasnou, zelenou
vegetací, všude samé obrostlé stromy, je to paráda. Ještě úchvatnější je však pohled na
vodopád a jezírko pod ním uprostřed džungle. Jsme nadšeni a trávíme tu nějakou dobu. Pak
pokračujeme dál k úžasně modré řece, do které vtéká voda normální, hnědé barvy.
Vrcholným okamžikem dnešního dne je však termální koupání, resp. ráchání se v řece v místě,
kde vyvěrají horké prameny. Lezeme do řeky a lebedíme si tu asi hodinu. Ležíme v teplé
vodě, když je nám horko, přesuneme se o kousek dál do studené, koukáme do zelené
džungle a kolem nás lítá velký modrý motýl Morpho, no prostě jak v Ráji! Vracíme se zpět a
po gravelu dojíždíme na silnici, ze které pak odbočujeme na zkratku do Fortuny. Naše zkratka
trvala asi hodinu a vedla po gravelu naprosto osamělou krajinou, kde jsme 3x brodili řeku a 1x
přejížděli dost chatrný dřevěný mostek. Za celou cestu jsme potkali jen jednu usedlost a pána
s dítětem, kterého jsme se ptali, zda jedeme dobře. Vypadal dost překvapeně, že nás potkal
:) Benzínu v nádrži už mnoho nemáme, tak jsme šťastní, že Fortuna není daleko. Chceme zde
přespat, ale zjišťujeme, že nejbližší benzínka je v Bagaces, u Interamericany, po které zítra
chceme jet, a tak jedeme opět přespat k Řekovi. V obchodě kupujeme nějakou snídani a
svačinu na zítra a v Sodě si dáváme místní hamburger s hranolkami.
13.5. Rincón de la Vieja
Vstáváme ve 4 ráno a v 5 h vyrážíme do Rincón de la Vieja. Vede tam 25 km gravel, tak
abychom to stihli na 7:00, kdy otvírají :) Přijíždíme v 6:30 a je hrozný vítr. V 7:00 už stojíme před
ranger station, kde se dozvídáme, že nahoru ke kráteru nemůžeme, protože je mlha a fouká
a je to nebezpečné. Ok, tak tedy tvrdíme, že si uděláme kolečko po fumarolech a mud pools
a túru k vodopádům, nicméně potom potají vyrážíme směr kráter, kam až to půjde,
abychom nepřidělali rangerům práci :) Nejprve jdeme klasickým vysokým a hustým mlžným
lesem, kde to v korunách hrozně hučí kvůli větru. Potkáváme našeho prvního tukana,
konečně! Později se dostáváme do dalšího pásma lesa, kde jsou stromy nižší, pokroucené a
tvoří spíše tunel pro projití než klasický průstup lesem. Pak končí les a objevují se křoviny. U
rozcestníku se vydáváme na delší, ale údajně lehčí trasu. Šplháme do šíleného krpálu a
dostáváme se nad křoviny na lávové pole. Neskutečně tu fouká, chvílemi se musíme přikrčit
k zemi, aby nás to nesfouklo z hřebenu dolů. Vzdáváme to a jdem zpět k rozcestí, kde volíme
druhou cestu, která vypadá, že je na závětrné straně. Nahoře se pořád honí mlha, ale my
statečně lezeme dál – za pomocí lan a pak už pouze vlastních rukou. 100 výškových metrů
pod vrcholem to však vzdáváme, protože je taková mlha a vítr, že tato kombinace by mohla
být osudová. Ke konci treku toho máme opravdu plné kecky, resp. trekovky, a to chceme
ještě na další túru! Naštěstí kousek před ranger station je odbočka na swimming hole, tak se
tam vydáváme a docházíme k ledové říčce, která u skály tvoří malou lagunu. Je to paráda,
jdeme se svlažit a dáváme sváču. Vzpruženi vyvrážíme na okruh po „soptíkách“, kde
potkáváme opice, leguány a nosála. Sem tam na nás syčí pára z nitra země, jinde zase bublá
bahno či voda. Je hrozné vedro a nemáme vodu, takže se těšíme zpět. Jdeme se ještě
jednou svlažit do vody a pak vyrážíme „zkratkou“ po gravel do městečka Upala. Cestou
potkáváme nádherně udělané termály, jde se k nim cestičkou v lese označenou loučemi a
vysypanou drtí. Bohužel, nemáme čas, takže se jen jdeme podívat a necháváme si od
majitele udělat krátkou exkurzi. Pokračujeme tedy dál, až se dostáváme na asfaltku. Po té
však jedeme jen několik málo kilometrů mezi vulkánem Miravalles a NP Tenorío. Jediná cesta
odtud vedoucí do Upaly je 26 km po šílené gravel. Jedeme stylem „co neubrzdím, to
přeletím“, protože jinak bychom to jeli ještě zítra. Do Upaly dojíždíme za tmy, ve městečku
ještě ke všemu vypadává proud. Spíme v cabinas, které byly i v průvodci. Jsou nic moc, ale
lepší než nic. Na večeři jdeme do jedné z posledních otevřených Sodas na náměstí a
dáváme si casados con pollo a pomerančový džus.
14.5. Caňo Negro
Dnes vstáváme opět brzo a před šestou vyrážíme na Caňo Negro. Cesta opět vede 25 km po
gravel, který je však docela v pohodě, alespoň jejích prvních pár kilometrů. Do Caňo Negro
přijíždíme něco málo po 7 h ranní s tím, že holt do 8 počkáme, abychom zaplatili vstup a
zjistili, jak a s kým se dostaneme na řeku. Jen co zaparkujeme, přichází k nám člóbrda, který
se jmenuje Lulo a nabízí, že nás vezme na loď, kde uvidíme zvířata a pak na farmu, kde
dostaneme kafe a to celkem za 50 USD. S nějakou takovou cenou jsme počítali, ale
potřebujeme ještě zaplatit vstup do parku. Lulo však říká, že to není třeba, protože jedeme
k němu domů, jeho lodí, takže v podstatě na návštěvu. Lezeme tedy do jeho malé loďky a
vyrážíme s ním a jeho 2 syny po řece směrem k jeho farmě. Cestou vidíme mraky krokodýlů,
želv, volavek a ledňáčků. Lulo s námi mluví jen španělsky, takže mám příležitost se trochu
procvičit :) Na farmě, kterou tvoří pěkný dům na břehu řeky, s venkovní kuchyní a „jídelnou“ a
dalších 15 hektarů pozemků kolem řeky, dostáváme snídani a kafe. Pak krmíme na prstě
papouška a sledujeme krmení 2 malých papouščích mláďat ze lžičky. Na farmě trávíme něco
přes půl hodiny, kdy nás Lulo provádí po zahradě a před odjezdem kupujeme vyřezávanou a
malovanou misku z nějakého plodu stromu. Na cestu dostáváme manga. Na farmu se dá
dostat pouze po vodě, v dálce slyšíme opice a ptáme se na lenochody a tapíry. Tapír se mu
prý před pár lety procházel po zahradě u snídaně a lenochodi jsou tu také. Dokonce i pumy.
Pak už vyrážíme po řece zpět, jedeme pomalu a pozorujeme zvířata. Je to úžasné, plujeme
po řece a před námi křižují volavky a jiní ptáci, proste paráda. Cestou se bavíme o všem
možném. Po příjezdu do vesnice děkujeme a loučíme se a vyrážíme přes Nuevo Arenal do El
Castillo. Tam nacházíme super hostel Essence na kopci, kam bychom se bez Dinouše
nevyškrábali. Je tam krásný výhled na Arenal, na kterém je vidět tekoucí láva. Taky je tu
bazén, který využíváme. Sháníme se po jídle a kluk co vlastní hostel nám radí chlápka Johna,
co dělá nejlepší pizzu a zmrzlinu. Je to u jezera Arenal, tak to jedeme zkusit. John je ukecaný
chlápek z Los Angeles, který tu žije už 3,5 roku. Dáváme si pizzu a zombie café a kecáme
s ním. Ve finále se mu podepisujeme na jednu z popsaných zdí. U jezera pozorujeme
nádherný západ slunce. Na hostelu popíjíme pivko a sledujeme červenou tekoucí lávu ze
sopky Arenal, konečně! Jedeme se na ní podívat ještě blíž, před observatoř. Cestou zpátky
pronásleduji ve tmě za svitu světla aut s foťákem nosála, který mě zavedl do bažin, kam jsem
zapadla až po lýtka, takže na hostelu trávím přes půl hodiny ve sprše a snažím se to bahno
nějak dostat ze sebe dolů.
15.5. Volcán Poás
V 5 ráno odjíždíme na vulkán Poás. Cesta je v pohodě až na finální část. Poslední patnáctý až
pátý kilometr je totiž silnice poničena zemětřesením a jak psala cedule, cesta je uzavřena
kvůli nebezpečí „uklouznutí“ (ze strmého srázu). Vzhledem k tomu, že by to pro nás
znamenalo pořádnou objížďku, ptáme se chlápka projíždějícího s manipulátorem, kudy na
Poás. Tvrdí, že po této silnici, akorát se prý opravuje. Tak jedeme. Silnice místy chybí a jede se
v bahně, mnohdy tak metr od propasti. 2x dokonce zapínáme 4WD. Je to dost advanture,
prostě paráda! :) Ke konci projíždíme kolem vodopádu La Paz a poničených zahrad. Na
parkoviště přijíždíme v 9h (místo v 8h) notně zablácení a s melírem až po zrcátka, vypadáme
zkrátka akčně :) Platíme vstup a vyrážíme k sopce. Všude se honí mlha, takže kráter není
vůbec vidět. Vyrážíme tedy na krátký trek k laguně, která taky není vidět. Jdeme znovu ke
kráteru a pořád je mlha. Jíme tedy v autě housky s párkem a jdeme na kafe. Následuje třetí
pokus kráteru, kde je prozměnu pořád mlha. Vzdáváme to. Jedeme pryč, tentokrát jinou
cestou, směrem na Heredii a San José, do Orosí Valley. Už v Heredii se motáme a ztrácíme
čas v zácpě. V San José se kromě jedné špatné odbočky proplétáme v pohodě, ale pomalu.
Cartago je snad ještě horší. Konečně po nekonečných hodinách dojíždíme na vyhlídku nad
Orosí valley, odkud je vidět kouřící sopka Turialba, která se dle info pána na vyhlídce před 6-ti
měsíci probudila opět k životu. Popojíždíme ještě do městečka Orosí vyfotit si kostelík a pokusit
se vrátit 2l lahve od piva, což se nám zatím nikde nedaří. Přesouváme se blíže pod sopku Irazú
a snažíme se najít ubytování. To se nám ale nedaří, a tak se po zastávce v městečku Pacayas
a vyhlídce před Vara Blanca přemisťujeme zpět do Cartaga. Bohužel, ani tady se nám nedaří
najít nic pod 50 USD, tak jedeme směrem na Turialbu, kde jsme předtím viděli nějaké Cabinas.
16.5. Volcán Irazú
Opět vstáváme v 5 ráno a bez snídaně hned mizíme pryč směr Irazú (důvod je v ubytování).
K snídani si dáváme na vyhlídce koupené pečivo a mango. Ke vjezdu k Irazú dorážíme cca
v 7:15 a do 8:00 čekáme, až otevřou. Jsme tu, překvapivě :), první. Jinak je všude pro změnu
mlha. Když otevřou, už je tu pět aut. Ptáme se rangera, jestli se zlepší počasí a jestli to tedy
vůbec za ty peníze stojí. Tvrdí, že těžko říci, ale prý by se to mělo zlepšit. Platíme tedy dalších
10SD za osobu a doufáme, že když jsme ve výšce 3.400 m n.m., že se dostaneme nad mraky
a bude něco vidět. Jedeme tedy ještě dalších cca 200 výškových metrů na parkoviště a
vyrážíme ke kráteru. Opět není nic vidět. Jdeme tedy zpět k autu kouknout na suvenýry a na
mapku. Pak zpět ke kráteru, cestou potkáváme nosála. Počasí se vylepšuje a mlha pomalu
mizí. Konečně vidíme kráter v jeho plné kráse. Co mu chybí, je to krásné smaragdové jezírko
v kráteru, které je na všech pohledech a ve všech průvodcích. Po delším přemítání nad tím,
kam se tak mohlo podít, nás napadá, že by s tím mohla mít co do činění probuzená Turialba.
Později, po dotazu rangerů, je náš předpoklad potvrzen. Při našem odjezdu je parkoviště už
téměř plné a přijíždí i spousta autobusů. Mizíme do San José vrátit auto a cestou z Cartága,
resp. San Rafael nacházejícím se na okraji Cartága, voláme z telefonní budky Leovi na mobil,
že mu auto vrátíme ve 13:00 před Museo de los Ňiňos, protože kousek tamodtud je
autobusák, ze kterého nám ve 14:00 jede bus do Cahuity (vytištěné místní jízdní řády
autobusů z internetu nám docela usnadňují plánování). Cestou se stavujeme na gallo pinto a
už frčíme dle mapy přes San José, tentokrát bez problémů až k muzeu. Na Lea čekáme cca
20 minut, vracíme auto a jdeme na bus, který opravdu odjíždí ve 14:00. Cesta do Cahuity je
nechutně dlouhá a úmorná, je neskutečné vedro a bus nemá klimatizaci (jako ostatně žádný
v Kostarice). Dorážíme tam za tmy před sedmou večer (ano, stmívá se velmi brzo, kolem
šesté). Je to spíš vesnice, ale je neděle a žije to tu nejen turisty, ale i místními. Odchytává nás
podivné individuum, které se ptá co hledáme a pak nás odvádí k ubytku, které jsme si
vytipovali dle LP. Zjišťujeme, že to je Rakušanka, která je tu 6,5 měsíce a dle vzezření je sjetá a
bez peněz, o které nás za svou „službu“ žádá. Nakonec se ubytováváme jinde, hotel Sunshine
(nebo Sunrise či Sunset?) s málomluvým černochem na recepci. Stojí 25USD a je čistý a
pěkný, vypadá i bezpečně a klidně. Dáváme věci na pokoj a jdeme se podívat do „centra“
(na hlavní ulici – hliněnou) najít nějakou restauraci na večeři. Nakonec končíme v té nejbližší u
našeho hotelu a dáváme si fritovanou rýži s masem se zázvorovou omáčkou. Maso je
nasekané i s kostmi jako v Malajsii, takže po obrání 2/3 tvoří kosti.
17.5. NP Cahuita
Ráno vyrážíme k bankomatu, ale ten hlásí, že je dočasně mimo provoz. Je 7h ráno a
v Cahuitě je nečekaný klid. Odchytává nás kluk na kole, jestli nechceme šnorchlovací výlet
za 25USD. Dohadujeme se s ním na 10:00 a jdeme zjišťovat možnost přesunu lodí do
Tortuguero na zítra. Vcházíme do společnosti Willie’s Tour, kde je pohodový chlápek
původem ze Španělska. Domlouváme si tedy přesun včetně auta do Moínu, odkud loď
odjíždí za 55USD na osobu s tím, že zaplatíme, až půjde bankomat (prý ho teď ládují penězi a
od 9h bude fungovat). Tak jdeme zatím kouknout na Cabinas Safari, že bychom se tam
přestěhovali, protože to tam vypadá pohodově a živě a je to blíž autobusáku, jenže mají
plno. Dáváme si tedy v Café del Parquecito snídani, vybíráme peníze z již funkčního
bankomatu, platíme zítřejší dopravu a ptáme se i na možnost šnorchlovacího výletu. Dělají je
také, ale moře je rozbouřené, takže to dnes nedoporučují, protože nebude nic vidět. Rušíme
tedy dohodnuté šnorchlování s klukem na kole a vyrážíme na trek po NP Cahuita, který vede
džunglí podél mořského pobřeží. Vidíme prvního lenochoda! Pak taky asi 7 leguánů vysoko
na stromě. Brodíme přítok do moře. Cestou vidíme dalšího lenochoda schovaného v koruně
stromu. Pod nohama nám přebíhají ještěrky a krabi, je to jak chůze po obživlé pěšině.
Sluníčko nesvítí, tak nás ani moc nenapadá se mazat opalovacím krémem nad čímž večer
lamentujeme. Vedro je však slušné. Potkáváme několik motýlů Morpho a průvodce s turistou,
který nás upozorňuje na žlutého hada, opět křovináře ostnitého, tedy velmi jedovatého.
Jdeme ho hledat a nacházíme ho cca 5 m od cesty na stromě ve výšce 1,5 m. Docházíme
k pláži, nikde nikdo, paráda. Shazujeme batoh, že vybalíme plavky a vtom se přižene opice
(drzá malpa kapucínská) a chce nám batoh sebrat. Chvíli se s ní přetahujeme, cení zuby, ale
pak batoh pustí a poodběhne. Takže koupání probíhá tak, že jeden z nás vždy hlídá batoh.
Pak přecházíme dál po pláži a potkáváme dva lidi. Dáváme si k nim ohlídat věci a jdeme se
vykoupat. Kde se vzala, tu se vzala, přiběhla opice pronásledovatelka a chňapla nám po
foťáku, ze kterého naštěstí sebrala jen papírové kapesníky z boku brašny. Pak už hlídáme
bedlivěji, ale opice už mizí natrvalo. Povídáme si s těmi dvěma, je to mladý pár z Floridy a jsou
tu na svatební cestě. Chvíli si vykládáme zážitky a oni pak odcházejí a my se přesouváme po
pláži dál, kde se válíme a koupeme. Ve 3h se zvedáme a po setkání se dvěma mývaly se
vydáváme na cestu zpět. Po návratu na „hotel“ dáváme sprchu a jdeme shánět mačetu.
Mají bohužel jen malou, suvenýr, tak to necháváme až na San José. Jdeme na jídlo do stejné
restaurace jako včera a dáváme si rizoto. Večer vyrážíme do Café del Parquecito na koktejl,
mezi 6-8h odpoledne mají happy hour 2 koktejly za cenu jednoho. Tak si dáváme nejdřív
Mango Cooler a pak Margaritu. Máme toho dneska plné kecky a jsme pěkně spálení z cesty
na pláž (i když zrovna tou dobou nesvítilo), takže jdeme spát. Noc je příšerná, je nám hrozné
vedro, špatně, vůbec nespíme. Nejspíš jasný úžeh.
18.5. přesun do Tortuguero
Po téměř probdělé noci ráno ztěžka balíme batohy a vyrážíme na snídani do Café del
Parquecito (mimochodem máváme na nějaké domorodce cestou, tady se prostě všichni a
všude zdraví). Po snídani - palačinkách přecházíme na 8:15 do Willie’s Tour, odkud nás veze
černoch rozhrkaným autem asi hodinu za střídavého deště do Moínu na přístaviště. Tam
čekáme, než se sejdeme i s ostatními zájemci o přesun do NP Tortuguero, 70km lodí po říčním
kanálu, který se nachází jen pár desítek metrů od mořského pobřeží. Čekáme skoro hodinu,
než se všichni sejdou a nalodíme se na bárku s motorem. Když něco málo po desáté hodině
konečně odrazíme od břehu, přiřítí se ještě další tři zájemci. Cestou zastavujeme při
pozorování krokodýlů, kajmanů, želv, volavek, bazilišků, opic a dokonce i lenochodů.
Dáváme jednu zastávku u občerstvení u vody (něco jako restaurace na břehu řeky
(samozřejmě otevřená, tedy žádná budova, jen střecha a pod ní stoly a barový pult), a
protože nám je pořád ještě zle ze včerejšího úžehu, dáváme si akorát colu. Po 5,5 hodinách
jízdy konečně dorážíme do vesničky Tortuguero, která leží mezi rozlehlým systémem říčních
kanálů a mořem. Necháváme se vysadit u mola chlápka Benny (nebo Bonny?) Scott, který
tady jako jeden z mnoha pořádá různé aktivity pro turisty a ve Willie’s nám ho doporučili.
Domlouváme se s ním na zítřejší ranní 3h výlet na lodi po kanálech a kupujeme lístek na loď
do Pavony, odkud již jezdí autobus do San José s přestupem v Cariari. Chtěli jsme se ubytovat
v hotelu La Casona, ale je plný a Bonny nám doporučuje jiný, Princessa, ten jsme měli
v zásobě jako náhradní. Vede nás tam a protože se nám líbí, zůstáváme. Je to velký
dvoupatrový dům s cca 10 pokoji. Vybíráme si druhé patro, protože z pavlače před pokojem
je vidět na pláž a moře, které jsou hned za hotelem. Na poměrně velkém pozemku patřícímu
k hotelu je umístěna ještě restaurace (jak jinak než otevřená – tedy žádá budova se zdmi,
těch jsme v Kostarice moc nepotkali, proč taky v těchto podmínkách, že?). A navíc tu mají
bazén, který rovnou využíváme, abychom se zchladili, protože je tu nechutné vedro a
našemu úžehu to nepřidává. Jdeme zkusit něco sníst do jedné restaurace, která je zrovna
jako na potvoru uvnitř domu, takže je tam ještě hůř než venku. Bohužel je touto dobou jediná
otevřená. Protože příprava trvá hrozně dlouho a nám je poměrně zle, ani nedojídáme a
bereme si zbytek s sebou. Po jídle se jdeme projít po vesnici a prohlédnout si suvenýry, kterých
se tu prodává poměrně dost. Převlékáme se do plavek a jdeme řádit do vln. Je tu černá
pláž, na které se líhnou malé želvičky. Bohužel jsme tu brzy, takže tu žádné nejsou.
Zakončujeme to bazénem. Na terase našeho ubytka si dáváme zbytek jídla z restaurace.
Koukáme u toho na moře a kdyby nám nebylo tak zle, tak to mohla být ještě větší paráda :)
19.5. NP Tortuguero
Noc byla nechutně teplá. V 5 ráno vstáváme a jdeme se podívat na východ slunce nad
mořem. Nic moc, zato ale nacházíme obřího brouka „nosorožce“ s tělem velkým asi 6cm plus
roh tak 3-4cm. Poklidně si spí na palmovém listu. V 6:00 vyplouváme s Bennym a vyrážíme na
kanoi na kanál. Pádluje sám, i když se nabízíme, že si pádla vezmeme taky. Jede pomalu a
hledá na břehu zvířata. Hned zpočátku nám ukazuje ptáka Montezumu, kterého už známe
z Río Celeste a který si staví ta dlouhá hnízda a úžasně zpívá. Pak dva druhy tukanů a krásně
maskovaného baziliška. Jedeme pomalu a tiše kolem břehu, takže neplašíme zvířata. Díky
Bennymu, který ví, kde je má hledat a na rozdíl od nás je zkušeným okem schopen je najít,
jich vidíme opravdu hodně. Spoustu volavek, krokodýly, leguány, bazilišky, želvy, hada,
nejrůznější ptáky a opice. Je to paráda. Později nás začínají míjet hlučné motorové čluny
s hlučnými posádkami, které toho nemají šanci mnoho vidět, ani zaplout do zapomenutých
zátočin. Je to paráda. Benny mluví velmi dobře anglicky, takže jsme si během cesty hodně
popovídali. Po návratu z tříhodinové projížďky si jdeme dát něco k snědku, osvěžit se do
bazénu, zabalit batohy a přemisťujeme se k molu čekat na loď, která nás přepraví k nejbližší
pozemní dopravě, tedy k autobusu do Pavony. Lodí vyrážíme v 11:00 nejprve sami dva
s kormidelníkem kubánského původu a „výběrčím“ lístků. Hned po prvních pár set metrech,
ještě na širokém kanálu, nás staví říční policie a skoro půl hodiny řeší nějaké papíry. Mají tu
problémy s pašováním drog, proto všechny ty kontroly. Nicméně jeden z policejní posádky je
ozbrojen a velmi ledabyle tím samopalem míří skoro po celý čas na nás. Není to zrovna
příjemný pocit. Konečně vyplouváme dál a cestou sbíráme místní pasažéry a jednou
tankujeme. Jedeme proti proudu řeky a je to hezká cesta, užíváme si jí (už nám není tak
hrozně zle). Cesta trvá cca 45 min. Při příjezdu do Pavony čekáme dalších 45 min. na bus do
Cariari. V restauraci, což je jediné obydlené místo v této krajině, si dáváme něco k pití a
koukáme do průvodce. Přijíždí bus, ale čekáme ještě na další loď. Busem se nejprve
kodrcáme cestou hodnou tak čtyřkolky. Projíždíme osadami, kolem banánových polí, kde
místní sklízejí banány mačetou, je to opět zážitek. Po opět cca 45 minutách dorážíme do
Cariari, kde se přesouváme na jiný autobusák (Bus Terminal za čerpací stanicí), abychom se
dostali do San José. Poté, co sem dorazíme, přijíždí ten bus, kterým jsme do Cariari přijeli, holt
trochu nedorozumění mezi námi a řidičem. Na bus čekáme cca hodinu, jede v 15:00. Jíme
nějaké pečivo koupené v městečku. Tímto busem už jedeme po normální asfaltce až do San
José, cesta trvá 2 hodiny. Z autobusáku jdeme pěšky do centra do suvenýr shopu La Casona,
kde konečně kupujeme velkou mačetu a nějaké další suvenýry včetně kafe. Pak bereme taxi
a přesouváme se opět do našeho známého hostelu J&C Friends. Taxikář nás obírá o 500c, že
prý nemá nazpátek. Ubytováváme se (double za 30USD), zahazujeme batohy a jdeme do
nedaleké „bageťárny“ pro něco málo k večeři. A protože cesta byla poměrně náročná a
nás ještě úplně veškeré potíže z úžehu neopustili, ani nedojídáme a jdeme balit na cestu zpět
do uspěchaného světa střední Evropy. Píšeme ještě posledního kostarického výpravného
mailíka a jdeme spát. Dobrou noc, Kostariko!
20.5. odlet ze San José
Vstáváme v 5:30 a v 6:00 se přesouváme na nejbližší zastávku autobusů, hned za rohem
hostelu, a snažíme se vytipovat ten, který jede na letiště. Má být červeno-černo-bílý, ale
přijdou nám takové všechny, takže nevíme, na který máme mávat (jinak totiž sami od sebe
nestaví). Po pár neúspěšných pokusech nám zastavuje úplně jiný bus, prázdný a že prý jede
na letiště do Alajuely taky. Nasedáme a frčíme, cesta trvá půl hodiny. Na letišti platíme
odletovou taxu 26USD za osobu. Pak odbavujeme velké batohy a jdeme čekat na odlet,
protože tam jsou aspoň nějaké obchody. Při kontrole po nás chtějí sundat i boty, nicméně
600ml lahev s vodou nám nechávají. Holt, tady se kouká po drogách, v Německu po
pravidlech. Čas si krátíme snídaní s kafem za poslední colóny, procházením po letišti a
hledáním skládačky Wildlife in Costa Rica Rainforest, ale bohužel ji nikde nemají. To vše za
mého průběžného odbíhání na toalety, vážně mi ještě není dobře, snídaně mi zrovna
neprospěla a Ercefuryl už nezabírá :( V letadle sedíme nad křídlem, řada až 27, holt jsme
nepřišli mezi prvními. I tak jsme však ještě v místě, kde je relativně dýchatelno. K snídani
dostáváme parodii na sendvič. Po 2,5h přistáváme v Santo Domingo, kde nás tentokrát ani
nepustí z letadla do tranzitu a ještě nás nutí kvůli tankování celou dobu sedět. A to nás čeká
ještě 9,5h letu! Let domů byl stejně dlouhý a nudný, se zastávkou v Dominikánské republice
na tankování, stejně jako let sem. Letadlo je opět malé, služby společnosti Condor mizivé a
všechno zpoplatněné. Za celou cestu běžely tři filmy v celém letadle, žádné malé monitory
na sedačkách pro každého, žádná hudba na výběr nebo hry. Zabavili jsme se tedy
dopisováním deníku a vlastním iPodem. Na oplátku zato však let proběhl bez nejmenších
problémů a dokonce se ani jednou nerozsvítil signál pro zapnutí bezpečnostních pásů, takže
pohoda. Na letišti ve Frankfurtu přistáváme v 6:45 a je 10 stupňů. Při výstupu z letištního
prostoru nás očuchává vlčák, jestli nemáme nějaké drogy (holt letadlo z Kostariky a
Dominikánské republiky). Vyzvedáváme batohy a jdeme k zastávce busu, který provozuje
společnost co má dlouhodobé parkoviště, na kterém máme (aspoň doufáme) již 3 týdny
auto. Na bus čeká ještě pár lidí, ale ty vyzvedává jiný (jiné parkoviště). Nakonec přijíždí i ten
náš a odváží nás k autu. Vše je ok, sedáme do auta a v 8:00h vyrážíme směr ČR.