Monografie projektu - Varadzin František
Transkript
MONOGRAFIE PROJEKTU MEZINÁRODNÍ EKONOMIE JAKO TEORIE SVĚTOVÉHO HOSPODÁŘSTVÍ Vytvořeno v rámci projektu Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost CZ.1.07/3.2.07/02.0009 Konkurenceschopnost ve světové ekonomice a české ekonomice v návaznosti na Moravskoslezský kraj František Varadzin 2012 Pojekt je spolufinancován z prostředků Evropského sociálního fondu a státního rozpočtu ČR INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Autor:Prof. PhDr. František Varadzin, CSc. Recenze: Doc. PhDr. Lenka Adamcová, CSc. PhDr. Pavel Hejtman, CSc. Tato práce vznikla jako součást řešení projektu CZ.1.07/3.2.07/02.0009 Konkurenceschopnost ve světové ekonomice a české ekonomice v návaznosti na Moravskoslezský kraj Tento výtisk je určen ke studijním účelům, neprošel jazykovými a oponentními korekturami. Vysoká škola sociálně správní, ICV Havířov o.p.s., 2012 Obsah PŘEDMLUVA .................................................................................................................................................... 1 I ÚVOD DO MEZINÁRODNÍ DIMENZE EXISTENCE SVĚTA ................................................................................... 4 1. VÝVOJ EKONOMICKÉ REALITY A JEJÍ ODRAZ V MYŠLENÍ ........................................................................................... 6 1.1 Vývoj světového hospodářství .............................................................................................................. 6 1.1.1 Metodologická východiska historického produkčního procesu .................................................................. 6 1.1.2 Počátky formování hospodářského života a epocha antiky ........................................................................ 8 1.1.3 Středověk tendence vývoje světového hospodářství ............................................................................... 11 1.1.4 Vznik světového ekonomického systému ........................................................................................................ 17 1.1.5 Průmyslová revoluce a světové hospodářství .................................................................................................. 22 1.1.6 Druhá průmyslová revoluce a změny ve světovém hospodářství .................................................................... 26 1.1.7 Charakter vývoje světové hospodářství .................................................................................................... 32 1.2 Vývoj ekonomického myšlení v oblasti světové ekonomiky ............................................................... 34 1.2.1 Etapa formování ekonomického myšlení do nástupu merkantilismu.............................................................. 34 1.2.2 Merkantilismus jako etapa vývoje názoru na mezinárodní ekonomické vztahy ....................................... 41 1.2.3 Názory na mezinárodní ekonomické problémy v období formování klasické ekonomické teorie............ 47 1.2.4 Marxismus a problémy mezinárodních ekonomických vztahů ........................................................................ 57 1.2.5 Neoklasický pohled na problematiku mezinárodních ekonomických vztahů ........................................... 64 1.2.6 Keynesiánství a teorie mezinárodních ekonomických vztahů ................................................................... 70 1.2.7 Institucionalisté a další neortodoxní směry ekonomického myšlení a jejich postoje k mezinárodním ekonomickým vztahům ............................................................................................................................................ 81 2 ZÁKLADNÍ EKONOMICKÁ VÝCHODISKA PRO FORMOVÁNÍ MEZINÁRODNÍ EKONOMIE........................................................... 85 2.1 Základní ekonomické kategorie a zákony .......................................................................................... 85 2.2 Základní kategorie mezinárodní ekonomie a světové ekonomiky ......................................................... 95 3 PROBLEMATIKA MEZINÁRODNÍ KOMPARACE ........................................................................................................... 102 3.1 Vývoj názorů na komparaci a ekonomickou klasifikaci ....................................................................... 104 3.2 Základní vymezení teorie komparace .................................................................................................. 112 3.3 Základní vztah mezi ekonomickou teorií a komparací ......................................................................... 119 3.3.1 Tradiční ontologicko-normativní pojetí ......................................................................................................... 120 3.3.2 Teorie redukování celku ................................................................................................................................ 120 3.3.3 Nomologicko-empirické pojetí ...................................................................................................................... 121 3.3.4 Kriticko-dialektické pojetí .............................................................................................................................. 121 3.4 Národohospodářské veličiny z hlediska komparace ............................................................................ 122 3.4.1 Základní kategorie zásob v mezinárodním porovnávání ......................................................................... 122 3.4.2 Základní kategorie toků v mezinárodním porovnávání.................................................................................. 127 3.5 Problémy komparace ekonomických systémů ................................................................................. 130 3.5.1 3.5.2 3.6 Obecné vymezení systému ..................................................................................................................... 131 Ekonomické systémy jako předměty srovnávání .................................................................................... 132 Problémy převodu národohospodářských veličin ............................................................................. 135 3.6.1 3.6.2 3.6.3 3.6.4 3.6.5 Pojetí peněz ............................................................................................................................................ 135 Historická dimense převodu ................................................................................................................... 136 Metoda přepočtu na základě oficiálních směnných kurzů ...................................................................... 138 Metoda parity kupní síly ......................................................................................................................... 138 Metoda fyzických ukazatelů ................................................................................................................... 139 II SOUDOBÉ SVĚTOVÉ HOSPODÁŘSTVÍ ......................................................................................................... 141 4 GLOBALIZAČNÍ PROCESY V SOUDOBÉM SVĚTĚ ......................................................................................................... 143 4.1 Fenomén globalizace ........................................................................................................................... 147 4.2 Pojem globalizace ................................................................................................................................ 149 4.3 Globální problémy ............................................................................................................................... 150 4.3.1 Sociálně politické globální problémy ............................................................................................................. 151 4.3.2 Ekologické globální problémy ................................................................................................................. 151 4.3.3 Surovinově energetické globální problémy ................................................................................................... 152 4.3.4 Ekonomické globální problémy ..................................................................................................................... 152 5 FIRMY NA SVĚTOVÝCH TRZÍCH. FORMY A STRATEGIE ................................................................................................. 154 5.1 Historický vývoj nadnárodních společností .......................................................................................... 154 5.2 Organizační struktura nadnárodních společností ................................................................................ 156 5.3 Formy mezinárodních činností společnosti .......................................................................................... 158 5.4 Mezinárodní činnost malých a středních podniků ............................................................................ 160 6. MEZINÁRODNÍ DĚLBA PRÁCE V SOUDOBÉM SVĚTOVÉM HOSPODÁŘSTVÍ - PROBLÉMY KLASIFIKACE............................... 162 6.1 Vyspělé ekonomiky .............................................................................................................................. 163 6.2 Rozvojové ekonomiky .......................................................................................................................... 165 6.3 Klasifikace států ve světové ekonomice ............................................................................................... 168 7. INTEGRAČNÍ PROCESY VE SVĚTOVÉM HOSPODÁŘSTVÍ ............................................................................................... 170 7. 1 Ekonomická integrace jako fenomén .................................................................................................. 170 7.2. Teorie mezinárodní ekonomické integrace ......................................................................................... 170 7.2.1 Vymezení integračních procesů ..................................................................................................................... 170 7.2.2 Efekty integračních procesů .......................................................................................................................... 173 7.3 Mezinárodní společnosti jako základ mikrointegracích procesů ...................................................... 174 7.4 Teritoriální integrační uskupení ........................................................................................................... 175 7.4.1 Integrační procesy v Evropě .......................................................................................................................... 176 7.4.2 Integrační procesy na Americkém kontinentě. .............................................................................................. 178 7.4.3 Integrační procesy v Asii a Pacifiku ................................................................................................................ 179 7.4.4 Integrační procesy v Africe ............................................................................................................................ 181 III PODSTATA, PŘÍČINA A FORMY MEZINÁRODNÍHO OBCHODU ................................................................... 182 8 VÝVOJ ZAHRANIČNÍHO OBCHODU ......................................................................................................................... 182 8.1 Zahraniční obchod do nástupu objevných plaveb ................................................................................ 182 8.1.1 Zahraniční obchod do konce antiky ............................................................................................................... 182 8.1.2 Zahraniční obchod ve středověku .................................................................................................................. 187 8.2 Vývoj zahraničního obchodu do konce 2. světové války ................................................................... 192 8.3 Vývoj zahraničního obchodu v letech po 2. světové válce ................................................................... 202 8.3.1 Teritoriální struktura světového obchodu ..................................................................................................... 203 8.3.2 Komoditní struktura světového obchodu ............................................................................................... 208 9 ZÁKLADY TEORIE ZAHRANIČNÍHO OBCHODU............................................................................................................ 212 9.1 Mezinárodní obchod a národní hospodářství ...................................................................................... 213 9.2 Nedostupnost jako příčina zahraničního obchodu ............................................................................... 215 9.3 Klasické teorie mezinárodního obchodu........................................................................................... 216 9.3.1 Merkantilní teorie .......................................................................................................................................... 216 9.3.2 Autoregulační princip D. Huma...................................................................................................................... 216 9.3.3 Teorie absolutních výhod ....................................................................................................................... 218 9.3.4 Teorie komparativních výhod ................................................................................................................. 219 9.3.5 Teorie faktorového vybavení ekonomiky ...................................................................................................... 226 9.4 Moderní teorie zahraničního obchodu ................................................................................................. 239 9.4.1 Teorie technologické mezery ......................................................................................................................... 239 9.4.2 Teorie životního cyklu .................................................................................................................................... 240 9.4.3 Teorie úspor z rozsahu................................................................................................................................... 241 9.4.4 Teorie preference produktu .......................................................................................................................... 242 10 OCHRANÁŘSKÉ TEORIE A MEZINÁRODNÍ OBCHODNÍ POLITIKA ................................................................................... 245 10.1 Neliberální myšlení v oblasti zahraničního obchodu .......................................................................... 245 10.2 Tarifní překážky zahraničního obchodu ............................................................................................. 250 10.2.1 Vliv cel na ekonomiku .................................................................................................................................. 250 10.2.2 Druhy cel ...................................................................................................................................................... 256 10.3 Netarifní překážky zahraničního obchodu ......................................................................................... 258 10.3.1 Administrativní překážky zahraničního obchodu ......................................................................................... 259 10.3.2 Formální překážky zahraničního obchodu ................................................................................................... 259 10.4 Proexportní politika jako moment narušení zahraničního obchodu .................................................. 260 10.4.1 Dumping ...................................................................................................................................................... 261 10.4.2 Měnové kurzy jako překážka mezinárodního obchodu ............................................................................... 261 10.5 Důsledky protekcionismu ................................................................................................................... 262 11 DRUHY A FORMY MEZINÁRODNÍHO OBCHODU ...................................................................................................... 264 11.1 Základní formy obchodu se zbožím a službami .................................................................................. 264 11.1.1 Vývoz a dovoz .............................................................................................................................................. 264 11.1.2 Reexport ...................................................................................................................................................... 266 11.1.3 Přímý a nepřímý zahraniční obchod ............................................................................................................ 266 11.2 Jiné formy zahraničního obchodu ...................................................................................................... 267 11.2.1 Zušlechťování (zhodnocení) ......................................................................................................................... 267 11.2.2 Kooperace.................................................................................................................................................... 267 11.2.3 Poskytování a získávání licencí a franchising ............................................................................................... 268 11.2.4 Barterová směna (kompenzace) .................................................................................................................. 268 11.2.5 „Switch“ obchody – třístranná kompenzace................................................................................................ 269 11.2.6 Leasing ......................................................................................................................................................... 269 11.2.7 Zbožové burzy .............................................................................................................................................. 269 11.2.8 Aukce ........................................................................................................................................................... 270 11.2.9 Veletrhy ....................................................................................................................................................... 270 11.3 Specifika obchodu se službami .......................................................................................................... 271 IV MEZINÁRODNÍ POHYBY VÝROBNÍCH ČINITELŮ ........................................................................................ 272 12 MEZINÁRODNÍ POHYB PRACOVNÍCH SIL ............................................................................................................... 274 12.1 Příčiny migrace .................................................................................................................................. 274 12.2 Základní formy migrace pracovních sil .............................................................................................. 275 12.3 Zaměstnanost ve světové ekonomice ................................................................................................ 276 12.4 Pohyby pracovní síly po 2. světové válce ........................................................................................... 278 13 POHYB KAPITÁLU ............................................................................................................................................ 281 13.1 Vývoj názorů na mezinárodní pohyb kapitálu.................................................................................... 282 13.2 Formy pohybu mezinárodního kapitálu ............................................................................................. 284 13. 3 Významné teoretické problémy mezinárodního pohybu kapitálu .................................................... 286 13.3.1 Pohyb kapitálu a mezinárodní rovnováha ................................................................................................... 286 13.3.2 Vyrovnávací mechanismus na mezinárodních kapitálových trzích .............................................................. 287 13.3.3 Vliv transferů na ekonomiku........................................................................................................................ 288 13.4. Soudobé pohyby kapitálu ................................................................................................................. 290 V MONETÁRNÍ SFÉRA SVĚTOVÉHO HOSPODÁŘSTVÍ ..................................................................................... 293 14 PLATEBNÍ BILANCE...................................................................................................................................... 294 14.1 Monetární teorie vnějších ekonomických vztahů............................................................................... 294 14.2 Vymezení platební bilance ................................................................................................................. 295 14.2.1 Principy sestavení platební bilance .............................................................................................................. 296 14.2.2 Struktura platební bilance ........................................................................................................................... 296 14.3 Vyrovnávací procesy na platební bilanci ............................................................................................ 300 14.3.1 Cenový mechanismus vyrovnávání platební bilance ................................................................................... 300 14.3.2 Důchodový mechanismus vyrovnání platební bilance ................................................................................. 304 14.3.3 Vyrovnávání platební bilance na základě směnných kurzů .......................................................................... 305 14.3.4. Analýza elasticity vyrovnávání platební bilance ........................................................................... 314 14.3.5 Platební bilance model a realita .................................................................................................................. 316 15 MEZINÁRODNÍ FINANČNÍ TRHY .......................................................................................................................... 318 15.1 Mezinárodní měnový systém ............................................................................................................. 318 15.1.1 Vývoj mezinárodního měnového systému................................................................................................... 318 15.1.2 Současný měnový systém a jeho problémy ................................................................................................. 323 15.2 Formy mezinárodních finančních trhů ............................................................................................... 324 15.2.1 Mezinárodní peněžní trh ............................................................................................................................. 324 15.2.2 Mezinárodní kapitálové a úvěrové trhy ....................................................................................................... 325 15.2.3 Devizový trh ................................................................................................................................................. 325 15.3 Teorie směnných kurzů ...................................................................................................................... 327 15.3.1. Vývoj názorů na teorii směnného kurzu ..................................................................................................... 327 15.3.2. Pohyby devizových kurzů ............................................................................................................................ 329 16 TEORIE OTEVŘENÉ EKONOMIKY ..................................................................................................................... 332 16.1 Teorie otevřené ekonomiky ............................................................................................................... 332 16.1.1 Základní vztahy makroekonomie otevřené ekonomiky ............................................................................... 333 16.1.2 Multiplikační efekty v otevřené ekonomice ................................................................................................ 334 16.1.3 Mezinárodní ekonomické toky v ekonomice ............................................................................................... 339 Předmluva Osudy knih bývají mnohdy stejně pestré jako osudy lidí. I tato předkládaná práce není výsledkem náhlého hnutí mysli, ale je svázána s určitými dlouhodobými aktivitami autora. Odráţí se to jak ve struktuře práce, tak i ve způsobu výkladu. Souběţné studium historie a politické ekonomie dalo vzniknout názoru, ţe ekonomická schémata, přes veškerou důleţitost pro formulování logických souvztaţností, nemohou být postaveny správně, pokud nejsou provázeny poznáním historických souvislostí. Ekonomické souvislosti jsou vţdy postaveny na určitých axiomech myšlenkového schématu a tyto axiomy mohou být vysvětleny pouze z určitého charakteru společnosti. Jestliţe máme např. barterovou výměnu statků, pak neexistuje rozdíl mezi nabídkou a poptávkou. Jestliţe začnu zvaţovat peníze a moţnost oddělení oběhu zboţí a peněz, docházím k tomu, ţe v daném čase a v daném teritoriu nemusí tato rovnováha nastat. Pak si také musím klást otázku, kdy vznikají peníze, jak se jejich formy odráţí ve směnném procesu atd. Modelování problému je tak důsledkem stavu společnosti. Proto je prvním výrazným rysem předkládané práce akcent na zachycení určitých etap formování řešených teoretických problémů. Tento výklad nechce být výkladem hospodářských dějin jako takových. Od toho existují specializované předměty i učebnice. Smyslem takto podávaného výkladu je snaha ukázat čtenáři potřebu pochopit realitu a jak tato realita přispěla k formování určitých postojů a názorů. Jinak řečeno ekonomie by neměla být rozvíjena pouze jako abstraktní disciplína bez reálného obsahu. Další silný akcent je poloţen na problém vlastního výkladu ekonomického myšlení, i kdyţ taktéţ se nejedná o vlastní dějiny ekonomického myšlení. Tento výklad je nemá v úmyslu nahradit. Avšak integrované části poznatků této vědní disciplíny povaţuje autor za nutné a prospěšné, neboť se tak čtenáři otvírá prostor pro přemýšlení nad konkrétní interpretací určitého modelu, nebo k filosoficko-metodologickému uvědomování si tvorby vlastních závěrů. Problém je v tom, ţe současné sledování světa vyvolává obrovské mnoţství otázek. Ty vyplývají z jevů, do nichţ se přetvářejí sloţité a rozporuplné hlubiny současných procesů. Odpověď na tyto otázky nelze nalézt pouze v konkrétní praxi, na základě získaných a proţitých zkušeností. Důvodem je protikladnost, která vede k rozdílným výsledkům určité praxe. V jedné chvíli, v určitém teritoriu se stane daný postup oprávněný, v druhém momentu nikoliv. Tak můţeme pozorovat ve světovém hospodářství neúčinnost univerzálních receptů, krachy „standardních“ řešení vedle dynamických vzestupů jiných teritorií. Porozumět při tom rozdílnosti interpretace stávajících jevů nelze alespoň bez základního si uvědomění 1 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ filosoficko-metodologických východisek jednotlivých ekonomických hodnotových struktur při posuzování forem bytí společnosti. škol a jejich V tomto ohledu se stačí podívat na vývoj monetární sféry světového hospodářství. Vývoj je natolik dynamický, ţe prakticky na něj v poslední době učebnice nemohou reagovat. Co bude s rezervní světovou měnou, je posilování zlatých rezerv racionální, přijme Čína rozhodující postavení v MMF, kdyţ ovládne mezinárodní transakce ve světovém obchodě? Jiný problém ej např. spjat s Eurem. V českém jazykovém prostředí mají největší vliv autoři, kteří přinejmenším Euru jako konceptu nedůvěřují. Nekladou si však elementární či komplikovanější otázky, vyplývající ze sloţitosti soudobé provázané světové struktury. Argument, který je v této souvislost slyšet nejčastěji, ţe suverenita státu je spjata s (vlastními) penězi, je nevede k odmítnutí NATO, i kdyţ to také omezuje naší suverenitu. Nebo je realita taková, ţe není moţné, aby se stát našeho rozměru a vyspělosti zabezpečil proti rizikům sám? A neplatí to i pro naši ekonomiku? Nikdo zároveň nehovoří o situaci, jak by vypadala Evropská ekonomika, pokud by zde existovalo 22 samostatných měn a jedna ekonomika za druhou by krachovala pod údery finančních spekulantů. Opravdu by exportně orientované ekonomiky, jako česká nebo slovenská, byly na tom lépe, neţ v případě stabilizované eurozóny, která omezila do značné míry burzovní rizika? Co by se dělo s pohledávkami nominovanými v lirách, francích, pesetách atd., co by to dělalo s devizovými rezervami? Vše by bylo nominováno v US dolarech a všichni by čekali na rozhodnutí Federálního rezervního systému při neustále klesajícím významu USA ve světovém hospodářství? Odpověď na tyto otázky, kromě ideových a politických preferencí, není moţná bez určitých myšlenkových postupů ekonomických škol, a proto se autor snaţil čtenáři naznačit způsoby, jakými tyto školy některé problémy interpretují. Samozřejmě se to netýká pouze monetární sféry. Narůstají problémy s neregulovanými pohyby kapitálu, s daňovými ráji a fiskální politikou, dochází k velkým problémům souvisejících s migrací obyvatel. Ukazuje se, ţe tyto problémy nejsou spjaty pouze s makroekonomickým uvaţováním, ale následné sociální, psychologické a kulturní důsledky, které se promítají do politiky, mají své ekonomické konsekvence. Je moţné akceptovat blahobyt daňových rájů, i kdyţ cenou je realita, ve které dochází k rozkladu fiskálního systému řady zemí neschopných zvládnout splátky dluhů. Na druhé straně bohatí občané této země převádí zdroje do daňových rájů. Kde je hranice mezi přirozeným právem azylu pro pronásledované a mezi podporou zemí, které odmítají řešit své nevyhovující sociálně ekonomické struktury a proto část svých problémů „exportují“ s vystěhovanstvím? 2 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Na řadu otázek následné kapitoly nedávají odpovědi, většinou pouze načrtávají dílčí pohled na moţné přístupy k řešení. Jsou východiskem pro další bádání a moţnou interpretaci. Odpovědi v mnoha případech nenalezneme v ekonomické analýze, ale v prioritách hodnot sociálně ekonomického systému. Z hlediska obsahu práce jde o rozvinutí myšlenek a přístupů autora obsaţených v předchozích pracích1, které jsou doplněny a aktualizovány. Odráţí se zde i mnoholetá praxe při vedení kurzů Světové ekonomiky, Mezinárodní ekonomie a Ekonomiky rozvojových zemí, kdy autor dospěl k přesvědčení, ţe nejdůleţitější pro pochopení ekonomické reality je jednota metodologie myšlení a znalostí, neboť ta zaručí schopnost dalšího samostatného zvládání tématu. Nakolik se toto zdařilo v předloţeném textu, nechť posoudí čtenář sám. Autor je si vědom řady nedostatků, které vznikly, jak z nedostatku talentu, času a schopností, které vedly mnohdy k neobratnosti při formulování některých myšlenek a nerovnoměrnosti při zpracování určitých témat. Chce vyjádřit naději, ţe to nebude na úkor vyznění celkové kvality studie. Zároveň je nutné vyjádřit poděkování Petře Kučerové, bez jejíţ technické a administrativní pomoci by tato práce těţko spatřila světlo světa. 1 Viz např. Varadzin, F.: Teorie světové ekonomiky. Ostrava, VŠB –TU 1998. Cihelková, E. – Frait, J. – Varadzin, F. – Mach, M. – Brůţek, A. – Ţamberský, P.: Mezinárodní ekonomie II. Praha, C.H. Beck 2010 Varadzin, F. a kol.: Sociální a ekonomická rizika soudobého vývoje. Praha, Professional Publishing 2011, Varadzin, F.: Některé aspekty fungování světové ekonomiky. Havířov, VSSS 2012 3 I Úvod do mezinárodní dimenze existence světa Svět počátkem 21. století totálně revolucionizuje podmínky bytí jednotlivců, sociálních skupin, národů a států. Nově vznikající skutečnosti vytvářejí jak potencionální moţnosti k seberealizaci individuální i sociální existence, tak i nebezpečí dalšího vývoje, která mohou jít aţ na samotné kořeny bytí. Skutečnost, ţe dochází k dynamickým procesům, není sama o sobě ničím novým. V historii lidstva je kaţdá etapa nepřetrţitým střídáním změn. Rozdíl je však v rozsahu a rychlosti, se kterou se tyto proměny realizují ve světě. Ze staletí se stávají desetiletí, ze států se stávají regionální bloky, přenosy informací rychlosti světla mění naše rozhodovací obzory a kaţdoroční pohyby milionů lidí ve světě překonávají veškeré rozměry stěhování národů. Jako kaţdá vědecká disciplína musí mít i ekonomická věda schopnost predikce, tj. musí umět popsat budoucí stav zkoumaného předmětu. Přitom by mělo být zřejmé, ţe sociálně ekonomický systém, jako součást společenského systému, je systémem „měkkým“, tj. neprodukuje tvrdá data jako např. mechanické fyzikální systémy. A uţ vůbec není myšlenkovým „mechanicistním“ strojem, který generuje přesně stanovené výstupy. Je to důsledkem skutečnosti, ţe v reálném ţivotě nelze vyčlenit jenom některé roviny existence či izolovat vlivy jiných faktorů. Tento fakt však neznamená, ţe neexistují při převládajících příčinách stejné důsledky. Na základě specifik se projevují různě, jejich formy mohou být odlišně, nemění se však základní směřování a fungování. Jinak řečeno mohou nabývat rozdílnou podobu, jejich podstata je stejná. V různorodém světě jsme proto svědky koexistence rozdílných procesů, jejichţ pochopení znamená, při respektování všech zvláštností jedinečného subjektu, vzít v úvahu podstatné momenty ekonomického pohybu. A zde nastává metodologický problém, který není měřitelný bez ohledu na filozofické předpoklady našeho způsobu myšlení. Co je pro nás podstatné, jaký je charakter světa, jaké typy souvztaţností existují atp. Odpovědi o charakteru ekonomické „černé skříňky“ mezi vstupy a výstupy nejsou jednotné, a proto existuje řada různých přístupů. Druhou příčinou jsou rozdíly v sociokulturních hodnotách, tj. ve způsobu vnímání skutečností. Je nutno si uvědomit, ţe neopozitivistické, objektivistické přístupy jsou výrazem ztotoţnění s určitými hodnotami a hodnotový relativizmus postmodernismu nic nemění na existenci strukturovaných hodnot sociálního bytí. 4 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Proto dle našeho přesvědčení není moţno chápat ekonomickou analýzu pouze v rovině logicko-deduktivního přístupu. Její nezbytnou součásti je i pochopení vlastního historického přístupu, jako součást predikčního procesu ekonomie. Není to absolutizace historické metody ve smyslu německé historické školy, ale uznání vztahu mezi logickými modelovými přístupy pochopení existující reality a historickými procesy, které vedou k vytvoření určitého rámce pro jejich působení. Kromě této determinace má ještě historický přístup rozměr hledání, tj. snahu o definování našeho individuálního, sociálního a národního bytí ve světě. Řečeno Masarykovými slovy: „To, co si z historie máme vybírat, to musíme vystihnout sami, a pak jít dál po té stezce, kterou nám minulost ukazuje. To znamená stálou kritiku naší minulosti. Nesmíme příliš upírat zrak na minulost, to je chyba přílišného lpění na historii, ţe se více díváme dozadu neţ dopředu. Všechno to, co bylo, je poučení pro to, co bude. Historie je pořád více umění předvídat, co se má dělat.“2 Období rychlých a mohutných přeměn světa znamená, pokud nechceme zůstat v dlouhodobě bolestivé izolaci, nové definování státu, suverenity, národní svébytnosti a individuální sounáleţitosti se sociálními celky. Znamená to také vytváření zdrojů pro tuto existenci za situace přeměn produkční základny. Proto to co „musíme vystihnout sami“, nemůţe záleţet na naší libovůli, ale má být důsledkem našich moţností a potřeb i jejich odrazem v našem vědomí. 2 Masaryk, T. G.: Problém malého národa. Praha, Čin 1947, s. 35. 5 1. Vývoj ekonomické reality a její odraz v myšlení 1.1 Vývoj světového hospodářství 1.1.1 Metodologická východiska historického produkčního procesu Výroba statků se realizuje v zásadě ve dvou rovinách, a to: a) technické b) sociální Technický aspekt produkce znamená zkoumání zákonitostí, na jejichţ základě jsou přeměňovány přírodní látky na uţitné hodnoty, které slouţí k uspokojování lidských potřeb. Také sem patří zkoumání pouţívaných nástrojů, pomocí nichţ jsou tyto statky – jak v materiální tak i nemateriální podobě – produkovány. Můţeme tak vymezit např. dobu kamennou, bronzovou, ţeleznou, zabývat se vývojem zpracování kovů, způsobem jejich obrábění, dějinami chemie, fyziky, sledovat vývoj dopravních systémů atd. Sociální aspekt tvorby statků znamená analýzu vývoje společenských vztahů, v nichţ tato výroba probíhá. Jde tedy o charakteristiku způsobu propojení jednotlivých produkčních jednotek, vzájemné vazby v procesu reprodukce, tj. výroby, rozdělování, směny a spotřeby. Jde tedy o vymezení vlastnických vztahů, způsobů regulace (trţní, netrţní, smíšené), forem závislosti mezi individui atp. Jednotlivé historické typy produkce proto podmiňují jednotlivé historické formy rozdělování, tj. principy, podle nichţ jsou přidělovány statky subjektům tvořícím společnost. Jde zde o prozkoumání souvislostí mezi různými hierarchickými uspořádáními společnosti a vytvářením dispozičních práv k vytvořeným statkům. Jedná se o historický vývoj rent, mezd, zisků a úroků, i o přerozdělovací vztahy mezi různými formami správy společnosti (daně a jiné formy přisvojování produktu). Pro elementární formální vazby musí platit: (1) Q = p, * q1 + p2* q2 + ….. pn *qn tj. celkový produkt (Q) je roven ve společnosti souhrnu veškerých vyrobených statků a jejich cen (p*)q, Vezmeme-li v úvahu Sayovo dogma, pak Q (nabídka) je rovna důchodu, tj. Y. Přitom platí, ţe (2) (3) Y = W + Z +R coţ znamená, ţe celkový důchod ve společnosti je roven součtu mezd (W), zisků a úroků (Z) a rent (R). Chceme-li pouţít tento přístup na netrţní systémy, musíme zde formálně 6 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ imputovat měřítko hodnoty, jinak nám z ekonomické analýzy vypadne značná část produktu. V řadě předkapitalistických formací by se dokonce jednalo o většinu statků. Z hlediska konečné produkce lze zapsat, ţe hrubý produkt (QB) se rovná čisté produkci (QN) a meziproduktu (QM). Proto lze zapsat (4) QB = QN + QM a pro produktivitu práce (pp) (5) pp = Q/N kde N je počet pracovních sil a délka pracovní doby v měřeném období. Pro rozdělování pak platí, ţe (6) Q = CN + S P kde CN je nutná spotřeba a Sp přebytek. Přitom pro vyuţití přebytku platí tyto moţnosti: a) akumulace kapitálu, tj. zdroje jsou pouţívány na přírůstek masy fyzického kapitálu b) luxusní spotřeba (např. módní zboţí, statky demonstrativní spotřeby) c) společenská spotřeba (např. výstavba sportovního zařízení, obnova národních kulturních památek) d) spotřeba vládnoucího aparátu (např. justice, armáda) Platí přitom zákonitost, ţe společnosti s nízkou produktivitou mají také niţší relativní přebytek. Pokud v méně rozvinuté společnosti z důvodů rozbujelosti např. armády či správního aparátu dojde ke stlačení nutné spotřeby, vede to z dlouhodobého hlediska ke zpomalení jejího vývoje (nedostatek zdrojů na vzdělání, pokles obnovy výrobních zdrojů atp.). V dějinách lidstva byla dosti často zaznamenána skutečnost přebujelosti církve, přílišné militarizace atp. s negativními dopady. 7 Zkoumání ekonomického vývoje znamená i rozbor systému směny, tj. objasnění vývoje forem obchodu a zároveň i role finančního sektoru ekonomiky. Bez pochopení těchto historických změn nelze často vůbec správně interpretovat fungování celého ekonomického systému, neboť s rozvojem zboţně peněţních vztahů se tyto staly předpokladem výroby. Na těchto procesech je závislá i spotřeba a to jak domácností, tak veřejného sektoru. Je zřejmé, ţe jiný typ nutné spotřeby má společnost zaloţená na jednoduchých technologiích a jiný společnost spočívající na konstrukcích pracovního materiálu a kosmických technologiích. Tyto nové potřeby vyvolávají nutnost změny výroby a stávají se tak její bezprostřední součástí. Výroba, rozdělování, směna a spotřeba nejsou tak samostatné procesy, jsou to pouze různé strany jednoho ekonomického procesu. Hospodářství je také systémem institucí prostupujících výrobní proces, trhy, mezinárodní obchod i celou sféru finančního sektoru, které ve své konkrétnosti vstupují do technických i sociálních procesů. Jde o právní systémy, způsoby správy veřejných věcí, neformální normy jednání atp. Instituce jsou proto nejenom důsledkem způsobu výroby, ale na základě konkrétní organizace a způsobu výkonu funkcí ovlivňují úroveň a dynamiku výroby. Jejich pozitivní či negativní dopad souvisí jak s historickými úkoly, před nimiţ společnost stojí, ta i s prostorem a motivačními podněty, které dávají ekonomickým subjektům (firmám, domácnostem či individuím). 1.1.2 Počátky formování hospodářského ţivota a epocha antiky3 Hominidé byli součástí přírodních procesů rozvíjejících se na naší planetě. Jejich ovládnutí kamenné industrie umoţnilo zdokonalit další pomůcky přírodního původu, které pouţívali pro obstarávání potravy. Zároveň, kromě pudového jednání, začalo vznikat vědomé jednání vzniklé v procesu učení, získávání a předávání zkušeností a poznatků. Předpokladem byl zde rozvoj komunikačních dovedností vedoucí ke vzniku jazyka. Tím samozřejmě vzrostla váha sociálních vazeb a začala se formovat lidská společenství nejenom na biologickém základě 3 Následný výklad historických procesů je zaloţen na řadě studií z hospodářských dějin, které nejsou bezprostředně citovány v textu. Slouţily jako základ pro formulování širšího pojetí. Mezi nejvýraznější lze uvést Cameron, R.: Stručné ekonomické dějiny světa. Od doby kamenné do současnosti. Praha, Victoria Publishing 1996. Ciepilewski, J. – Kostrowicka, I. – Landan, Z. – Tomaszewski, J.: Hospodárské dejiny světa. Bratislava, Pravda 1977, Istorija měnovoj ekonomiky. (Red. G. B. Poljak a A. N. Marková). Moskva, UNITY 2007. Pierenkemper, T.: Wirtschaftsgeschichte. München, Oldenbourg 2005. Podrobněji k autorové pojetí ekonomického vývoje viz Varadzin, F. a kol.: Ekonomický rozvoj a růst. Praha, Professional Publishing 2004. Zde je uvedená i další literatura, ze které vycházejí tvrzení v textu. 8 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ a začaly vznikat kulturní pospolitosti, kdy se jednotlivec ztotoţňoval se skupinou na základě určených forem bytí a jednání. Velmi významnou roli od neolitické revoluce začal sehrávat způsob obţivy, neboť tradiční lov a sběr determinoval lidská společenství na základě klimatických podmínek. Neolit tuto závislost nikterak nemění, ale domestikace zvířat, šlechtění kulturních rostlin měnilo význam přírodních faktorů pro existenci lidstva. Jeho mnoţství, schopnost přeţít, začala být, kromě přírodních podmínek, závislá na schopnostech souvisejících se sociálním bytím lidského kolektivu. Organizovaná společnost předávající svým členům poznání přírodních procesů a také vytvářející kooperační vztahy dokázala v příznivých přírodních podmínkách vytvořit dostatečný přírůstek zdrojů vedoucí ke vzniku civilizace. Neolitické kultury v Egyptě a Malé Asií a Mezopotámii se staly osedlé v údolí velkých řek a šířily se do ostatních oblastí. Úrodná půda vedla k nárůstu zemědělských přebytků, coţ umoţňovalo osvobodit určité mnoţství lidí od bezprostřední zemědělské výroby. Objevují se tak specializovaná řemesla a začíná se rozvíjet směna. Díky přebytků vznikají i specializované správní organizace (armáda) a kulturní instituce (církve). Se vznikem a vydělováním řemesel se rozvíjí i nástroje. V zemědělství jsou to nástroje pro orbu a sklizeň, vzniká hrnčířství, zpracování kůţí a vlny, zdokonaluje se kamenná industrie. Usedlý způsob ţivota vede ke vzniku vesnických osad, koncentrací řemeslné a zemědělské produkce vznikají a správní činnosti první městské osady (Jericho). S rozvojem civilizace se proměňuje způsob bydlení, oddělují se sakrální a laická funkce staveb a formují se základy prvních civilizací. Vznikají tak první monumentální stavby – chrámy a paláce, začínají se rozvíjet zavlaţovací kanály, coţ vede k dalšímu růstu celospolečenské produktivity práce.4 Pro výstavbu a údrţbu tohoto „veřejného sektoru“ je nasazována nucená práce v podobě renty v úkonech a vzniká otroctví 5 , coţ vede k rozmachu těchto civilizací. Lze pozorovat rozvoj tohoto modelu v oblastech Mezopotámie, Egypta, Sýrie i Turecka (Chetité). Obdobný model můţeme předpokládat v údolí řeky Indu (civilizace Mohendţo Daró, Harappa), obdobně se jeví i procesy při zrodu čínské civilizace v oblasti Ţluté řeky. 4 K problematice formování prvotních civilizací existuje řada prací. Z těch, které analyzují materiálně ekonomické souvislosti lze poukázat na Klíma, J.: Lidé Mezopotámie. Praha Orbis1976. Nikoforov, N. V.: Východ a světové dějiny. Praha Svoboda 1980. Shaw, I.: Dějiny starověkého Egypta. Brno, BB art 2003 5 Sociální charakter těchto civilizací je velmi diskutabilní a diskuse zasahuje metodologii historie velmi výrazně. Jde o tzv. diskusi o asijském výrobním způsobu. Naším cílem zde není jí rozvíjet. Pro základní orientaci viz Hubinger, V.: Asijský výrobní způsob a počátky formování raně třídní společnosti a raného státu v jihovýchodní Asii. Praha ČSAV 1988. Kol. autorů: Ranné formy civilizace. Praha, Svoboda 1967 9 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Velikost přebytku, a tím i vyspělost civilizace, nebyla primárně určena uţívanými technologiemi a nástroji, ale spíše vycházela z organizačního úsilí těchto civilizací. To integrovalo pracovní úsilí jedinců a skupin nejenom pomocí náboţenských systémů, ale pouţívalo ve velké míře i přímé fyzické přinucení. Rozvoj dělby práce, který vedl ke specializaci, zároveň vyţadoval také rozvoj kooperace a směny. Z pohledu formování světového hospodářství jiţ v tomto období vidíme existenci vzájemných mezistátních ekonomických vztahů mezi jednotlivými státy regionů, ale i mezi vzdálenějšími kulturami. Tak např. výsledky historického bádání dnes ukazují na kontakty této civilizace jak s jiţní Indií, tak i s oblasti Mezopotámie. Ve středomoří jsou znám kontakty mezi Krétou a Egyptem, Egyptem a Chetiti, Núbijci a dalšími africkými společenstvími. Značnou část těchto kontaktů zprostředkovávali kočovníci, tj. lidská společenství, která si zvolila specializaci na chov domestikovaných zvířat, a spolu s nimi kočovali v rámci jejich způsobu existence. Tím bylo dosaţeno zapojení do ekonomického ţivota usedlých civilizací i stepní a pouštní oblasti. V rámci tehdejší mezinárodní dělby práce se dokonce zformoval obchodní národ, Féničané, který ze svého úzkého pásu v Levantě obchodoval nejen ve Středomoří, ale dosáhl pravděpodobně aţ k Irsku a na pokyn faraonů obepluli jeho příslušníci Afriku. Docílil ve schopnostech myšlení vysokého stupně abstrakce a geniální vynález fonetického písma převzala řada národů, stal se základem masového šíření znalostí písma. Řekové, kteří na ně navázali a soupeřili s nimi, převzali od Lydů znalost mincí a to jim napomohlo k dalšímu rozvoji jak domácího tak zahraničního obchodu. Jejich rozmach zakládání kolonií od 8. a 7. st. před n. l. postupně propojil Středozemí a Černomořský svět do jednoho regionálního celku. Vzniklý region vedl k postupné teritoriální specializaci, kdy bylo vyuţíváno jednotlivých přírodních výhod oblastí, takţe docházelo k obchodu s vínem, obilím, kovy, luxusními výrobky atp. V centrech obchodu, např. Atény, Syrakusy, docházelo k vytváření manufaktur na výrobu amfor, zbraní, stát organizoval oběh peněz a prosazoval vědomou hospodářskou politiku. Na centralizační tendence vědomě navázala Římská říše a po třech těţkých válkách, kdy vyřadila svého největšího konkurenta, původně foinickou osadu Kartágo, sjednotila Středomořský svět do jednoho politického celku. Zároveň svými právními principy výrazně zasáhla do formování ekonomických subjektů v jejich rámci. Výstavba infrastruktury – cesty, mosty, přístavy – vedla k obrovskému ekonomickému rozmachu provázené nárůstem významu městské kultury. Dodnes zachované zbytky měst v Severní Africe, Asii či vykopávky v Porynní nás naplňují úţasem a to nejenom po stránce kulturní, ale i např. výstavbou vodního hospodářství. Důvody pádu římské civilizace dodnes vyvolávají řadu kontraverzí, ale z ekonomického hlediska se ukazuje, ţe vysoký podíl laciné otrocké práce nikterak nestimuloval dynamický 10 rozvoj technologií. Také postupné převládnutí panství latifundistů v Itálii nad svobodným rolnictvem podlomilo sociálně ekonomickou základnu říše. Příchozí vlny barbarů nebyly značnou částí obyvatel chápány vůbec jako nepřátelé. Velká hospodářství, která přešla na samozásobitelský způsob hospodaření, začala omezovat rozvoj trhu, který se soustředil pouze na luxusní předměty. Zároveň jejich majitelé se začali úspěšně vyhýbat placení daní, docházelo k postupné barbarizaci vojska a Západořímská říše se fakticky sama rozpustila. Proměny zasáhly v menší míře i klasický antický východ, kde původní kontakty mezi řeckou a perskou civilizaci Alexandr Makedonský změnil v jednotný svět propojených helenistických monarchií od Bosporu aţ po Indus. Velká hedvábná stezka ekonomicky přiblíţila tyto oblasti k čínské civilizaci. Ani rozpad říše Chan a další politické změny v oblasti Střední Asie nevedly k trvalému přerušení vzájemných ekonomických vazeb. Naopak. Boj o kontrolu a rozvoj této ekonomické tepny byl jednou z os, kolem níţ se točily osudy jak kočovných, tak usedlých kultur této oblasti. 6 Zároveň na hedvábí lze pozorovat státní ochranu výrobního tajemství i pokusy o „průmyslovou špionáţ“. 1.1.3 Středověk tendence vývoje světového hospodářství Rozpad antického světa pod náporem kočovníků z euroasijských stepí a germánských kmenů si nelze přestavit jako konec civilizace. „Barbarizace“ ţivota sice postihla městskou kulturu, rozrušila řadu trţních vztahů, války a ničení vedly ke sníţení počtu obyvatel, ale řada výdobytků předchozí civilizace zůstala zachována a rozšířila se do celé Evropy. V první řadě musíme hovořit o církevní organizaci, která v některých rovinách nahradila stát a stala se tak organizačně správní sloţkou ţivota tehdejší společnosti. Zároveň zachovala dědictví antiky, přinesla univerzální jazyk intelektuálů, latinu, do všech koutů Evropy. Církev naplňovala nejen sociální funkce, ale svým „ore et labore“ postavila práci do systému společenských hodnot. Práce přestala být něčím podřadným, určeným otrokům, ale byla integrální součástí ţivota křesťanské společnosti.7 Základem rozvoje produktivních sil se stalo vlastnictví půdy, kdy sice existovaly vazby osobní závislosti, ale způsob hospodaření byl určen nevolníkem, který odevzdával stanovenou rentu v naturáliích nebo úkonech. Pokud zvýšil vytvořený produkt, přírůstek mohl uţít pro sebe. 6 Blíţe k Hedvábné stezce a obchodním vztahům východu a Západu viz Mamleva, L. A.: Stanovlenije Velikogo šelkovogo puti v sisteme trancivilizacionnogo vzaimodejstva Narodov Evrazii. Vita Antiqua 1999, s. 53-61. Liščák, V.: Čína – dobrodružství Hedvábné cesty. Po stopách styků Východ – Západ. Praha, Set out 2000. 7 Skutečnost v antice byla sloţitější, viz např. Hesiodos, ale jde o překonání sociálně hierarchizovaného postoje jednotlivých skupin. V raném křesťanství, kde chudoba přestává být ostudou, je práce závazkem a povinností k bohu. Blíţe viz. Frambuch, H.: Arbeit im ökonomischen Denken. Zum Wandel des Arbeits. Verstädnisses von der Antike zur Gegenwart. Marburg, Metropolis Verlag 1999. 11 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Zároveň vlastník půdy vykonával správní činnosti, výkon spravedlnosti, měl i ekonomické funkce v podobě rozdělování půdy či produktu. Státní správa se tak zlevnila a sníţil se tlak na odebírání přebytku výrobcům, coţ v budoucnu vytvořilo prostor pro další růst. Velká část prostředků nebyla distribuována do centra, ale zůstala na místě tvorby. Rozbití „limes romanum“ došlo k difuzi poznatků antické civilizace do severní Evropy. Tím vznikla nová produkční centra, např. ve Skandinávii (ţelezo), nebo ve Východní Evropě (Kyjevská Rus). Rozvinuly se i pomocné energetické mechanismy. Od 6. a 7. st. se pravidelně opakují ve výsadních listinách vodní mlýny a např. v roce 1086 bylo v Anglii jen jiţně od řek Trent a Severn 5 624 vodních mlýnů.8 To nahrazovalo obrovské mnoţství pracovních sil. Jiţ v 8. a 9. století začíná obrat v Západní Evropě k vědomému osvojení znalostí antiky tzv. Karolínské renesance. Karel Veliký, po té co navrátil Benátky a Istrii Byzanci, navázal s ní obchodní vztahy, začal zvát na svůj dvůr umělce a řemeslníky a snaţil se napodobit velkolepost antického Říma. Významný pokrok byl zaznamenán v oblasti architektury, řemesel i znalosti latiny. To začalo stavět základy pro budoucí rozvoj Evropy od 10. století. Z hlediska světového hospodářství je toto období pod vlivem dominance Číny a Indie. Podle dnešního stavu bádání Čína s 59 miliony obyvatel a Indie se 74 miliony vysoce převyšovaly obyvatelstvo Západní Evropy s odhadovanými 25,4 miliony. 9 Také, alespoň v případě Číny, nelze pochybovat o její vyšší technické vyspělosti, neţ Evropy okolo roku 1000.10 Velmi výrazně do tehdejší podoby světa zasahoval Byzanc, která byla přímým dědicem Římské říše a byla jedním z největších a nejvyspělejších evropských států. Těţila nejenom z kulturního dědictví, ale sama navazovala intenzivní vztah k ostatním státům. Indické hospodářství, které bylo v té době podle A. Maddisona největší na světě, se spíše vyvíjelo na základě šíření samozásobitelských obcí. Bylo to do značné míry zaviněno silným vlivem náboţenských ideologií hinduismu a janiismu. Kastovní systém ovlivňoval způsob provádění ekonomických aktivit, zpočátku umoţňoval specializaci, dlouhodobě vytvářel bariery znemoţňující dynamiku vývoje. Avšak ve „zlatém věku“ Indie (říše Guptů) rozvoj řemesel vedl k tomu, ţe ve světě byly obdivovány výrobky kovotepců, ze slonoviny či textilu, vzácných dřev atd. Do Indie se z arabských zemí dováţeli např. koně, naopak putovaly výrobky uměleckých řemesel nebo cukr. 8 Lilley, S.: Stroje a lidé v dějinách. Praha, Orbis 1973, s. 71 Maddison, A.: The World Economy. A Millemal Perspective. Paris, OECD 2001, s. 241 10 Je nutné si uvědomit, ţe jiţ v 11. stol. pro odlesnění Čína vyráběla koks z černého uhlí pro výrobu ţeleza, znala kompas nebo střelný prach, vyváţela hedvábí a porcelán. Viz Wagner, D. B.: The Administration of the Iron industry in Eleventh-Century China. Journal of the Economic a Social History of the Orient. Vol. 44. 2001, s. 175-197. Bylo by moţné dále ukázat na znalost papíru, knihtisku atd. Zájemce o podrobné zpracování je moţno okázat na mnohosvazkovou práci J. Needhama Sience and Civilization in China, vycházející v Cambridgi. 9 12 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ V politické a kulturní rovině získala šířením křesťanství na východě Evropy, ekonomicky zprostředkovávala obchod s rodícími se italskými kupeckými republikami. Udrţovala významné obchodní partnerství i Indii a Čínou. 11 Také její vztahy s arabských chalifátem a nástupnickými státy nebyly pouze konfliktní, nýbrţ se projevovala síla regionálních vazeb vzniklých jiţ za prvních civilizací. Proto Konstantinopol aţ do svého dobytí křiţáky v roce 1204 byl největším ekonomickým centrem Evropy. Arabsko-muslimská expanze od 7. století nevytvořila pouze prostor pro šíření jednoho náboţenství, ale také prostor pro obrovský ekonomický rozkvět. Muslimové nejenţe převzali část dědictví po antice, ale propojili tehdejší svět od Atlantiku aţ po Indii a zapojili do světového hospodářství pobřeţí Východní Afriky aţ po Madagaskar. Jejich obchodní kontakty po moři dosáhli jiţní Čínu i ostrovní Indonésii. Díky široce rozvinuté síti kontaktů převzali muslimské civilizace znalosti řady technologií od Číny (papír, tisk, sloţitý tkalcovský stav atd.). Změny v postavení Evropy se začaly připravovat okolo přelomu 1. tisíciletí našeho letopočtu. Přírůstek obyvatel vyvolával tlak na změny v oblasti zemědělství. Došlo k masovému zavádění ţelezných částí pluhu, začal růst podíl silnějších koní na úkor oslů, dvoupolní systém se začal měnit na trojpolní. Majitelé půdy začali přecházet na rentu v penězích, neboť zároveň začala vznikat trţní centra, tj. docházelo k postupnému obnovování měst. Tento růst lze např. dokumentovat rozmachem Gentu. První předměstí bylo připojeno k jádru v roce 1163, další předměstí následovala v roce 1213, 1254, 1269, 1299.12 V celé Evropě došlo k růstu populace, který trval do poloviny 14. století, a pak došlo do poloviny 15. století k jejímu poklesu. Jestliţe v roce 500 měla Evropa asi 27,5 mil. obyvatel, do roku 650 poklesl stav obyvatel na 18 mil. V roce 1000 jiţ měla Evropa 38,5 mil., v roce 1340 73,5 mil. V roce 1450 je jiţ počet evropského obyvatelstva odhadován na 50 milionů.13 Přírůstek obyvatelstva se samozřejmě týkal venkova, kde došlo k přenesení ekonomické aktivity do doposud zalesněných oblastí. Můţeme tak pozorovat nárůst kolonizačního úsilí prakticky po celé Evropě, který se postupně přelívá od západu na východ a přináší sebou nové společenské uspořádání v podobě vrcholného středověku. S nástupem druhého tisíciletí našeho letopočtu je zaznamenán rozvoj italských městských republik. Jejich dynamika je dána postupným rozvojem ekonomických vztahů 11 K těmto vztahům viz Pagalevskaja, N.: Vizantija na putách v Indiju. Iz istorii torgovli Vizantii s Vostokom v IV – VI vv. Moskva, Izdat. Akademii Nauk SSSR. 12 Pirenne, H.: Sozial-und Wirtschaftsgeschichte Europas im Mittelalter. I. Tübingen und Basel, Francke Verlag 1994, s. 167 13 Russell, C. J.: Population in Europe. In Carlo M. Cipolla ed. The Fontana Economic History of Europe. Vol. I. The Middle Ages. Glasgow, Collins/Fontana 1972, s. 25-27 13 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ k Orientu. Jsou dováţeny hedvábí a porcelán z Číny, luxusní textil z Byzance a bavlna ze Sýrie. Naopak z nejvyspělejších oblastí Evropy – Flander a Brabantu jsou dováţeny textilie a kůţe. V severní Evropě se rozvíjí pobaltský region, kde rozhodující roli sehrává Hanza, jako spolek německých kupců, který sdruţuje řadu měst – Lübeck, Kolín, Bergen, Rigu, Gdaňsk atd. a má navázané další kontakty od Anglie aţ po Novgorod. Pro evropský rozvoj byla důleţitá osa Flandry – severní Itálie. Hlavním bodem na této spojnici byla Remeš ve Francii. Zde se začal vyvíjet způsob mezinárodního platebního styku. Vznikly zde první obchodí společnosti, které se zabývaly nákupem a prodejem cenných papírů a bankovními operacemi v různých měnách. S tím souvisely i zárodky podvojného účetnictví zavedené františkánským mnichem Lukou Paciolli. Evropa začala proţívat obrovský rozmach stavebnictví a s ním spjatých řemesel – kamenictví, výroba stavebních hmot a jejich doprava. Mění se i vlastní stavební technika. Rozvoj zasáhl i stavbu lodí, vznikají vodohospodářské stavby (kašny, vodovody), začínají se masově pouţívat větrné mlýny. V řemeslné výrobě lze pozorovat rozhodující vliv cechů, které ovlivňovaly mnoţství a cenu produkce, její kvalitu, mnoţství a vzdělávání pracovních sil v oboru a pomocí mistrovských zkoušek i mnoţství produkčních subjektů. Platil tak princip rovnosti a solidarity z hlediska srovnávání v jednotlivých hierarchických skupinách. Tato společnost zaţila obrovskou krizi v souvislosti s nástupem „Černé smrti“, tj. morové epidemie, která se z Asie rozšířila v polovině 14. století do Evropy. 14 Sníţení populace o třetinu aţ polovinu vedlo k řadě sociálně ekonomických procesů, které transformovaly Evropu do nové podoby. 1. Krize umoţnila odchod obyvatel z venkova do měst, coţ ve svém důsledku vedlo k odumírání vztahů osobní závislosti a majitelé půdy, pokud chtěli mít z ní prostředky, museli ji začít propachtovávat. Tento proces se začal šířit z Brabant a Flander do dalších částí Evropy a vedl tak k vytváření ekonomické a odbourávání neekonomické závislosti. 2. Změna klimatu ohroţovala produkci v zemědělství a od roku 1315 - 1317 se objevují hladomory. 3. Přehnané odlesňování vedlo k erozi půdy a tak k dalšímu sníţení výnosů. 4. Zvýšení dané vedlo ke vzniku řady rolnických povstání, nebo opouštění nerentabilních hospodářství. Někteří větší vlastníci půdy začali hospodařit sami ve své reţii a najímali si pracovníky. 14 Ke konkrétnímu průběhu viz Horská, P. - Kučera, M. - Maur, E. - Stloukal, M.: Dětství rodina a stáří v dějinách Evropy. Praha, Panorama 1990, kap. 7. Černá smrt a její reprízy. 14 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ 5. Díky nedostatku pracovní síly začaly růst reálné mzdy a tak začala vzrůstat i poptávka po produktech. To umoţnilo růst produktivity. 6. Velká města – sídla obchodu a řemesel – urychlovala tyto přeměny a vytvářela trţní hospodářství. 7. Začaly se rodit nové formy podnikání v podobě holdingových společností a společností s ručením omezeným, tj. v případě zániku jedné aktivity nebyly ohroţeny ostatní aktivity. Také se to odráţí ve vzniku nových obrovských bankovních domů (Medici). 8. Trhy v oblasti Champagne ztratily svůj význam a severojiţní obchod se soustředil do Gentu. 9. Nástup Osmanů ve Středomoří postupně omezil význam Janova u Benátek, ale vzrostl význam Amsterdamu a Antverp. Období mezi léty 1000 a 1500 bylo plné zásadních změn i v oblasti východních civilizací. Většina z nich je přisuzována vzniku Mongolské říše. Její význam pro formování a fungování světového hospodářství lze jen obtíţně přecenit. Musíme si uvědomit, ţe to byli Mongolové, kteří prvně sjednotili veškerá území od Tichého oceánu aţ po Černé moře. Vytvořili prostor, kde existoval „Pax Mongolica“, coţ vedlo k vytvoření pravidelného ekonomického propojení mezi Evropou a Čínou, které po 150 let díky relativní politické jednotě vytvářela dříve nezvyklé bezpečí pro karavany. Nemusíme pouze číst záznamy cestovatelů, 15 stopy slavné minulosti jsou zachovány i v krymských městech, kde část tohoto obchodu končila.16 Význam mongolské civilizace spočívá ve vytvoření předpokladu pro to aby, poraţená a rozbitá východoslovanská civilizace Kyjevské Rusi, po přesunutí civilizačního centra na sever, do sebe postupně integrovala nástupnické mongolské státy – Kazaňský, Astrachaňský, Sibiřský a Krymský chanát, i Nogajskou hordu v kazašských stepích a stala se tak dědicem tohoto impéria. Byli to Mongolové, kteří ukázali jako první na celosvětový význam propojení Evropy a Číny vnitřkem Euroasijského kontinentu. Mongolové také otevřeli světu Čínu. Její dynastie Jüan nepřinesla pouze ničení. O rozkvětu hospodářství svědčí vydávání papírových peněz, rozšíření největšího vodohospodářského díla Velkého kanálu, dovršili přeměnu Pekingu na hlavní město Číny a zabezpečili velký rozmach obchodu. Na druhé straně v souvislosti s velkými poţadavky na redistribuci zdrojů ve prospěch privilegovaných Mongolů byly institucionalizovány státní monopoly na sůl, ţelezo, cukr, porcelán, čaj, alkohol a jiné řemeslné výrobky a proti 15 Viz např. Tsersteven, A.: Předchůdcové Marka Pola. Praha, Lidová demokracie 1960. Marko Polo: Milion, Praha, SNKLHU 1962, Ibn Battut: Cesty, Praha, SNKLU 1961 16 Viz např. Baškrov, A. L.: Istoriko-archeologičeskij očerk Kryma. Simferopol 1914. In: http://www.moscovcrimea.ru/historii/htm. Kulakovskij, J.: Prošloje Tavridy. Kratkij istoričejkij očerk. Kyjev 1966. In: http://www.moscow-crimea.ru/history. 15 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ konfuciánskému pojetí rozumných daní se prosazovala jejich maximalizace. 17 Proto řada povstání od roku 1381 vedla k nastolení čínské dynastie Ming v roce 1368. První staletí vlády Ming je moţno označit jako „zlatý věk“ Číny, kdy zdanění se pohybovalo většinou okolo 3-4% hodnoty výrobků, tradiční státní aparát po odstranění mongolských privilegií se stal spíše veřejnou sluţbou. Koncem 14. a počátkem 15. století započal čínský pokus o ovládnutí moří. Rozvoj námořního loďstva začal poměrně pozdě, i kdyţ říční a příbřeţní loďstvo sehrávalo velkou úlohu po celou dobu formování čínské civilizace. Ale vznik pravidelného indicko-arabského obchodu vedl Číňany ke snaze zahájit i dálkové námořní plavby. Za dynastii Sung a Jüan si jiţ pokoušelo čínské loďstvo ovládnout obchod s kořením a to na základě dţunek, které byly stavěny od 4. století. Mongolská dynastie Jüan soustředila dokonce 3500 lodí pro taţení na Japonsko a navázala kontakty s Indonésií (Java, Sumatra) a Malajsii.18 Základní komplikací pro rozvoj čínského přístupu na světová moře se stal tzv. příkaz „zakázané moře“, který od roku 1371 nedovoloval nelicencovaný soukromý námořní obchod a byl vynucován další dvě století. Důvodem jeho existence byla na jedné straně rovina politických hrozeb. Prostředky se měly soustředit na boj s Mongoly a odstraněním neregulovaného námořního obchodu mělo zaniknout i pirátství provozované hlavně Japonci. Druhým důvodem se jeví konfuciánská doktrína čtyř tříd (povolání), která převládala v mandarínském systému. Obchod byl v konfuciánském systému chápán jako škodlivý, neboť nezvyšoval bohatství, ale koncentroval jej na úkor ostatních. Tím docházelo k narušení harmonie. Zahraniční obchod jako obzvláště ziskový se interpretoval chápán jako vysoce závadný. Avšak za císaře Jung-leho byl učiněn pokus o ovládnutí světových moří, kdy Čína se měla stát, z titulární, skutečnou říší středu. Do jeho čela byl postaven Čeng Che a v LungTiangu poblíţ Nankingu na březích Juan-c´ vzniklo 7 suchých doků na výstavbu lodí 19 a začala obrovská výstavba loďstva. Následně se v letech 1404 - 1435 uskutečnilo 7 plaveb po Tichém a Indickém oceánu od Japonska aţ do Východní Afriky, jichţ se účastnili stovky lodí a tisíce osob. V roce 1405 bylo objednáno 1 180 oceánských plavidel a prameny uvádějí počet osob na výpravě mezi 27 000 aţ 30 000.20 17 Blíţe viz Palát, A. – Průšek, J.: Středověká Čína. Společnost a zvyky v době dynastií Sung a Jüan. Praha, DharmaGaia 2001. 18 Pemsel, H.: Seeherrschaft. Eine maritime Weltgeschuchte von den Anfängen bis 1850. Koblenz, Bernard &Graefe Verlag 1995, s. 161 19 Menzies, G.: 1421: Rok, kdy Čína objevila svět. Praha, Mladá fronta 2004, s. 34 20 Wade, G.: Thé Zheng He Voyages: A Reassessment. Singapore, National University of Singapore. (2004), . Asia Research Institute. Working Papers Series No 31, s. 12 16 Konec plavbám učinily katastrofální události za císaře Jing-canga (1435 - 1449). Mladý sedmiletý císař se stal hříčkou v rukách dvorských klik, centrální vláda nebyla schopna čelit hospodářským problémům a tak byly omezeny prostředky na státní loďstvo. To mělo za důsledek úpadek pobřeţní zóny Číny, takţe při příchodu evropských lodí jiţ Čínské loďstvo nesehrávalo ţádnou velkou roli. Uchopení moci mandţuskou dynastií v 17. století ţádnou renesanci námořní síly jiţ nevyvolalo. Naopak mandţuští císaři dále spočívali v izolaci a snaţili se omezit kontakty se světem na minimum. 1.1.4 Vznik světového ekonomického systému Rostoucí spojení Evropy s velkými asijskými centry se dynamizovalo od křiţáckých výprav, kdy nadvládu nad obchodními cestami do Levanty vzaly do svých rukou dvě středomořské „velmoci“ Benátky a Janov. Benátky svým činem v roce 1204 zničily svého konkurenta Konstantinopol, otevřely si cestu do Černomoří a na další trhy. Jenomţe z hlediska dlouhodobých tendencí rozbili svět, který dokázal skoro půl tisíciletí zadrţovat tlak muslimů do Evropy na základě mobilizace svých vlastních zdrojů. Při pozdějším znovuobnovení Byzantské říše jiţ vznikl jeden z mnoha států v této oblasti, který později sám nebyl schopen zabezpečit dostatečné zdroje na svoji obranu. Kdyţ Osmanové, jeden z několika tureckých států, začal sjednocovat politicky a ekonomicky tento prostor, nebyla zde síla, která by její mohla zastavit. A tak dříve neţ došlo k pádu Konstantinopole do jejich rukou, ovládli značnou část Balkánu i dnešního Turecka. Janované, tak jako později Francouzi, kteří byli z počátku vytlačeni Benátčany, začali spolupracovat s touto novou silou ve východním Středomoří. Tím došlo k postupné eliminaci nadvlády Benátek a Osmanští vladaři začali těţit ekonomické výhody ze vzájemného soupeření kupeckých republik. Osmanská říše neničila obchod s Evropou, ale začala z něho těţit. Istanbul, který vznikl na dobytém Konstantinopolu, jej brzy předstihl objemem obchodu, lidnatostí a jako kulturním centrem islámského, ale i řecko-ortodoxního světa.21 Evropa poloviny 15. století se tak dostala do plné závislosti na muslimském světě, kdy severovýchodní obchodní cesty, kontrolovaly muslimizovaní mongolsko-tatarští kočovníci, středoasijská cesta byla pod kontrolou Osmanů a Tamerlánových dědiců a egyptský obchod přes Rudé moře s Indií a Východní Afrikou byl blokován mameluky. Za dovoz porcelánu, hedvábí a hlavně koření museli Evropané platit zlatem a stříbrem, coţ po něm vyvolávalo obrovský hlad. Jeho nedostatek vyvolával tlak na sníţení ceny, coţ zvyšovalo růst poptávky 21 Istanbul je dodnes sídlem řeckého patriarchy. Jiţ v roce 1477 zde bylo napočítáno 16 324 domácností (cca 80 tisíc lidí), z toho 9 512 muslimských, 3 151 řeckých, 3 059 armenských, cigánských a latinských a 1 647 ţidovských, Viz Kreiser, K.: Der Osmanische Staat 1300-1922. München, Oldenbourg 2008, s. 15. V 16. Stol. pak jeho populace přesáhla asi 600 tisíc obyvatel. Blíţe viz k populaci Historical Cities of the islamic World. Ed. C. E. Bosworth. Leiden, Komink-lijke Brill NV 2007, s. 180-217. 17 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ po evropském zboţí a stimulovalo ekonomický rozvoj. Evropa se dostala okolo poloviny 15. století do fáze zvýšení ekonomické dynamiky. Její příčinou bylo postupné osvojení produkčních technologií přijímaných jak ze zemí Blízkého Východu, tak i Dálného Východu. Nešlo však o slepé kopírování. Vzestup knihtisku v kombinaci s přechodem na národní jazyky vytvářel prostředí pro rozšíření vzdělání. Rozbití monopolu církve na univerzalistickou kontrolu jednání středověkého člověka a poţadavek odstranění její ekonomické síly, nejprve husitstvím a později dalšími protestantskými církvemi, uvolnil prostor pro samostatné vytvářenou cílevědomou aktivitu. Došlo také k propojení zkušeností ze stavby lodí na Středozemním moři a Baltu. Z lehkých středomořských typů a těţké severské kogy vznikl nový typ lodi – karavela, která umoţňovala při relativně malé posádce velkou nosnost i dálkové oceánské plavby. Tím se nastavila moţnost velkých zámořských objevů, které na dalších 500 let změnily tvárnost světového hospodářství. Jejich úspěchy nebyly však dány pouze nautickými vlastnostmi lodí, ale i vojenskou převahou. Evropa si osvojila střelný prach ve 14. století a během 15. století jej zavedla jako běţnou součást válečnictví. Pokroky v oblasti výroby ţeleza, slévárenství vedly postupně k narůstání vojenské převahy. Ta byla spjata jak se změnami taktických forem vlastního válčení, organizaci vojsk s materiálně technickým zabezpečením a s tím souvisejícími změnami v oblasti sociálně ekonomických mechanismu společnosti a států. Začala se formovat nová produkční základna na bázi rozvoje manufaktur. Šlo o vznik produkčních jednotek zaloţených na základě pozitivních účinků dělby práce. Manufaktury existovaly buď v podobě centralizované, nebo decentralizované. Koncentrovaná (centralizovaná) manufaktura byla produkční jednotka, kdy na jednom prostoru byly umístěny veškeré dílčí pracovní procesy, např. celý proces zhotovování kočárů. Rozptýlená (decentralizovaná) manufaktura byla produkční jednotka, kdy v některé vesnici faktor zadal zhotovení příze, v jiných tkaní a barvení látek. Sám celý proces financoval a měl zisk z prodeje. V prvním případě jiţ docházelo ke vzniku klasických firemních subjektů v rámci stávajících trţních vztahů, ve druhém případě netrţní aktivity na vesnici začaly přijímat peněţní formu a celé oblasti se zapojovaly do celostátních i světových hospodářských struktur. Tyto procesy lze pozorovat nejprve ve Flandrech a Brabantu, Itálii a v Anglii. Později se rozšiřují do Střední Evropy.22 Rostoucí masa výrobků nacházela svůj odbyt hlavně na zámořských trzích, které byly vytvořeny zámořskými objevy. U jejich počátku stála celosvětová expanze Portugalců, neboť 22 K obecným procesům viz např. Braudel, F.: Dinamika kapitalismu. Smolensk, Poligramma 1993, Braudel, F.: Materialnaja civilizacija, ekonomika kapitalismu. T – 1 – 3. Moskva, Progress 1986-1992. Wallerstein, I.: Das moderne Weltsystem I. Die Aufänge kapitalistischer Landwirtschaft und die europäische Weltökonomie in 16. Jahre. Wien, Promedia Druck – und Verlagsgeselschaft G.m.b.H. 2004 Ke střední Evropě viz Klima, A.: Manufakturní období v Čechách. Praha, ČSAV 1955, Špiesz, A.: Manufakturné obdobie na Slovensku. Bratislava, SAV 1961 18 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ zde došlo k integraci poznatků z mořeplavby jak ve Středomoří, tak ze Severního Atlantiku23 a během 15. století propojili Portugalci Evropa s Asií obeplutím Afriky. Španělské výpravy s objevením Ameriky vedly k prudkému rozvoji zámořského obchodu a sním spjatých aktivit. Z počátku lze pozorovat rychlou reakci na novu situaci v Nizozemí, které se napojuju na španělskou koloniální expanzi a během 16. století se stává zároveň protivníkem. Nově otevřené ekonomické moţnosti vytvářely zároveň nové rozpory, z nichţ většina pramenila ze snahy ovládnout nově vzniklé trhy. Největší roli v tomto soupeření sehrávaly jednotlivé obchodní společnosti vzniklé na základě získání státního monopolu. Systém zahraničního obchodu se vyvíjel výše od portugalské hegemonie (1434 Casa de Centa, 1443 Case de Guinea, od roku 1500 sloučeny do Casa da Indii a od roku 1628 Compantia de commercio da India) i španělského ovládnutí Ameriky (1503 zaloţena pro kontrolu kastilského monopolu na obchod s koloniemi Casa y Audiencia de Indias, podřízena Radě pro Indii od roku 1534 řídící celou koloniální soustavu a spolupracovala s kupeckou gildou Consulado de Mereadores sídlící v Seville). Podobný systém, v němţ kooperovaly souhrnné i státní subjekty, vybudovala i Anglie (1551 Mystery and Company of Merchant Adventures for the Discovery of Regions, Dominions, Islands and Places unknown, později Musovy company, která získala v roce 1567 státní monopol na obchod s Ruskem, Východoindickou společnosti atd.), Nizozemí, Dánsko a další státy. Vzájemné střety pak neprobíhaly pouze v podobě oficiálních válek, ale i v celé formě různých vazeb mezi těmito společnostmi (porušování monopolu pašováním, spolupráci s piráty, napadání lodí či obchodních faktorů, korumpování místních vládních činitelů atd.). Projevoval se zde také prvek přímé okupace objevených teritorií, tj. územního podřízení v rámci budování koloniální závislosti. Obchodní faktorie tak střídaly nové vznikající osady a přímé politické podřízení mateřské zemí. Docházelo k budování vlastních koloniálních říší – portugalské, španělské, nizozemské, britské a francouzské. Méně úspěšné pokusy lze pozorovat u Dánska či Švédska. Evropa neexpandovala pouze po moři. Východoevropský prostor rozdrobený na řadu menších států se začal konsolidovat kolem polsko-litevského soustátí a Moskvy. Zatímco na východě expansivní politika reprezentovaná rodem Stroganovových vedla k podmanění Sibiře a postupu aţ k Tichému oceánu, rusko-polské soupeření dlouho vypadalo, ţe vše dopadne ve prospěch Polska. Ovládnutí Moskvy a nastolení polského kralevice na moskevský trůn počátkem 17. století však byl pouhý mocenský výkyv a od druhé poloviny 17. století přebírá iniciativu Moskva, která za Petra Velikého vstoupí mezi politické a ekonomické velmoci. 23 Blíţe viz De Silva, J. G.: Morskie dzieje Portugalczykow. Gdansk, Wyd. Morskie 1987. 19 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Střední Evropa po vzestupu v 16. století, kdy státy na území dnešního Německa i v rámci Habsburské monarchie se snaţí zapojit do přeměn světového hospodářství (rozkvět důlní činnosti u barevných kovů, zemědělská produkce), prošla obrovskou krizí v rámci Třicetileté války. Tento konflikt i turecké války v 15. aţ 18. století vedly jak k devastaci celých oblastí, tak i k narušení podmínek pro další rozvoj. Nástup tzv. Druhého nevolnictví po Třicetileté válce vedl k sociální retardaci, která dále zbrzdila tempo změn. Obdobně devastující důsledky měly pro polsko-litevský prostor kozácké války od roku 1648 a tzv. Potopa v 50. letech 17. století. Zlomení politické moci měst, zrušení významu zboţně peněţních vztahů v rámci nástupu velkostatků mělo za důsledek zpomalení další sociálně ekonomické dynamiky. Mocenský vzestup Švédska v regionu severní a střední Evropy nevedl k výrazné dynamice. Závěr je jasný, samotná vojensko-organizační převaha nevyvolá dlouhodobou sociálně ekonomickou dynamiku. Navíc západní Evropa začala těţit přebytky na základě mimoekonomického nastolení neekvivalentních vztahů. Začalo se znova rozvíjet otrokářství, neboť zaručovalo za velmi nízkých nákladů pěstování řady plodin, které zaručovaly vysoké zisky (cukr, kakao, káva, vzácné dřeviny apod.). Obchod s otroky dosáhl velkých rozměrů. Jenom v rámci transatlantického obchodu s otroky bylo v letech 1501 – 1866, kdy došlo oficiálně k jeho zrušení, přepraveno do Ameriky 12,5 mil. otroků (5,8 mil. portugalsko-brazilský obchod, 3,6 mil. přepravila Velká Británie), přičemţ největší objem byl v letech 1776 – 1800 – 2 mil. otroků.24 Další rozsáhlé trhy byly na Blízkém východě a bez otroků se neobešly ani plantáţe v Jihovýchodní Asii. Získané dodatečné zdroje slouţily k doplnění prvotní akumulace kapitálu. Světová ekonomika zde sehrála obrovskou roli. Na jedné straně příliv prostředků v podobě zlata a stříbra vedl k růstu cenové hladiny, coţ mělo za důsledek zvyšování míry zisku a postupné odstraňování naturální směny. Díky tomu v Západní Evropě byly relativně snadno odstraněny feudální vztahy levné závislosti a převedeny na zboţně peněţní vztahy. Na druhé straně tyto prostředky umoţňovaly výstavbu nové materiálně technické základny – výstavba kanálů, přístavů, zvyšovaly poptávku po masově vyráběných produktech, coţ ve svém důsledku zvyšovalo poptávku po pracovních silách do manufaktur. Uvolňování lidí ze zemědělství bylo kompenzováno zvýšenou poptávkou po zemědělských produktech z východní Evropy, kde došlo k růstu velkostatků s nevolníky pracujících pro světové trhy. Koloniím byla přisouzena role dodavatele drahých kovů, produktů plantáţního zemědělství a odběratele drahých produktů mateřské ekonomiky. Navíc místní správa slouţila jako moţnost pro šlechtické rody získat pro své potomky dobře placené funkce. To je přímo svazovalo s ovládáním zámořských území. 24 The Transatlantic Slave Trade Databaze. In: www.slavevoyages.org/fast/assessment/estimates.faces 20 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Domácí obyvatelstvo se někdy pokoušelo postavit proti tomuto neekonomickému přinucení se zbraní v ruce, někdy vyhrálo dílčí střetnutí, ale nakonec vţdy podlehlo lépe organizovaným a vyzbrojeným jednotkám kolonizátorů. Problém, který se ukázal jako zhoubný pro tento způsob existence koloniální společnosti, byl v postupném rozšíření osídlení kolonií obyvatelstvem z mateřské země. Tito lidé, zpravidla na stejné kulturní úrovni jako obyvatelstvo mateřských zemí odmítali zákazy rozvoje místní produkce, placení vyšších daní, nemoţnost dosáhnout na lukrativní místa ve státní správě atp. První vítězný odboj vedoucí ke vzniku USA signalizoval nutnost změny politiky vzhledem ke koloniím a bylo to potvrzeno faktickým rozpadem španělské koloniální říše na prahu 19. století. Koloniální velmoci se v průběhu 16. aţ 18. století staly centrem světové ekonomiky. Během 16. a 17. století však ztratily své vůdčí postavení ekonomiky Portugalska a Španělska. Portugalsko doplatilo na to, ţe Lisabon díky své poloze začal ztrácet své postavení ve světovém obchodě a jeho roli začaly přejímat Antverpy, Londýn či Amsterdam a další severská střediska. 25 Celková slabost byla důsledkem jak ztráty politické samostatnosti (personální unie se Španělskem), tak neproduktivního promrhání zdrojů feudální skupinou vládnoucí v Lisabonu. Institucionální podmínky (vliv katolické církve, převládající feudální struktura) neumoţnily další dynamický rozvoj. Pro Španělsko příliv zlata a stříbra vedl k růstu domácí cenové hladiny, takţe se španělské zboţí stávalo nekonkurenceschopné. Zároveň velké útraty v rámci habsburské dynastické politiky na hrazení válek ve skutečnosti stimulovaly hospodářství „nepřátel“ (Nizozemí, Anglie a Francie), neboť zde Španělé utráceli své peníze za produkty. Obrovskou ranou pro španělský přechod k manufaktuře bylo i vyhnání Morisků a Ţidů, kteří tvořili jádro španělské ekonomiky ve 13. aţ 16. století. Ztráta „know-how“ i vlastních pracovních sil podlomilo ekonomiku. Díky tomu se Španělsko ocitlo v nevýhodném postavení a během 17. století se stalo mocností druhého řádu. K jeho úpadku přispěl i postupný úpadek Středomoří. Španělsko-osmanské soupeření v tomto prostoru ve svém důsledku umoţnilo rozvoj pirátství a postupné vylidňování pobřeţí. Války o Itálii mezi Francii a Španělskem zpustošily od 15. století severní Itálii a oslabily tak obchodní republiky Janov a Benátky. Např. obchod s kořením poklesl od poloviny 15. století do počátku 16. století mezi Benátkami, Sýrii a Egyptem z 1 600 tun na 500 tun a produkce cukru na Kypru z 800 tun v roce 1456 na 375 tun v roce 1500.26 25 V letech 1500 – 1599 vyplulo z Portugalska 705 lodí do Asie a v letech 1600 – 1700 to bylo 371 lodí. V porovnání s tím v letech 1500 – 1599 vyplulo do Asie 65 nizozemských lodí a v dalším století jiţ 1772. Viz Maddison, A.: The World Economy. c.d., s. 63 26 Madisson, A.: c.d., s. 58 21 Úpadek států Iberského poloostrova a Středomoří vytvořil příznivé podmínky pro vznik světového hospodářského centra rozloţeného mezi dolním tokem Rýna, severním pobřeţím dnešní Francie a Anglii, tj. oblastí, které se staly i základem průmyslové revoluce. 1.1.5 Průmyslová revoluce a světové hospodářství Postupné akumulování technického pokroku na základě vytváření moderních institucí (Akademii věd, Učených společností atp.)27 a šíření vědeckotechnických poznatků – viz např. 35dílná francouzská Encyklopedie z let 1751 – 1780 měnilo situaci v názorové orientaci společnosti. Pomocí vědeckých společností se šířily základy moderního poznání v celé řadě technických i přírodovědných oborů, coţ vedlo ke změně postoje některých skupin obyvatelstva. Objevilo se tak osvícenectví a osvícenský absolutismus, které začaly s přestavbou právního systému na základě snahy o racionální společenské uspořádání. Rozvoj technického pokroku ovšem vyţadoval i další podmínky. Musela existovat příslušná úroveň trţních vztahů, aby rozvinuté trhy mohly absorbovat zvýšenou produkci a s tím spjatou úroveň rozvoje finančních trhů, které při nízké úrokové sazbě byly schopny zabezpečit koncentraci zdrojů na provedení průmyslového převratu. S tím souvisel i tlak na odstranění feudálních vztahů závislosti, aby mohlo docházet k volnému pohybu pracovních sil, neboť to vyţadovala nově vznikající dělba práce. Také lze pozorovat tendence k vytváření národních trhů při vyuţití ochranářských politik (viz boj o Navigační akta mezi Nizozemím a Anglii ve druhé polovině 17. století a anglickou snahu od roku 1690 zavádět protekcionismus, která byla posílena v polovině 18. století). Vlastní průmyslová revoluce se začala připravovat počátkem 18. století, kdy předchozí pokusy o vyuţití energie páry byly úspěšně završeny T. Newcomenem, jehoţ parní stroj na čerpání vody z dolů byl prvně postaven v roce 1712 a rozšířil se do Habsburských zemí, Belgie, Francie a Švédska. Došlo také k pokroku v oblasti textilní výroby (létající člunek 1733, spřádací stroj 1768, Arkwrightův nepřetrţitý spřádací stroj s moţnosti motorového pohonu 1769). Zásluhou J. Watta bylo to, ţe odstranil nízkou účinnost Newcomenava parního stroje. Díky tomu bylo umoţněno jeho masové nasazení, neboť se stal dostatečně ekonomicky výhodný. Jeho první dva stroje byly vyrobeny roku 1776 (pohon důlního čerpadla a pohon měchci vysoké pece), v roce 1785 je první stroj pouţit k pohonu mlýna a v textilním 27 Rozvoj vědeckotechnických institucí byl velmi významným prvkem epochy Osvícenectví, kdy začala symbióza teoretických znalostí s praktickými zkušenostmi. Tento proces je pozorovatelný ve Velké Británii, Německu, Francii, Rusku i v Habsburské monarchii. Např. Académie Francaise byla zaloţena 1635, Královská společnost v Londýně v roce 1660, Académie des scientes de i´Institut de France v roce 1666, Královská Pruská akademie v roce 1700, Petrohradská akademie věd v roce 1724. V Habsburské monarchii vznikla první učená společnost v Olomouci v roce 1756 jako „Societas eroditorum incognitorum in teris Austriaris“ 22 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ průmyslu. V roce 1800 jiţ pracuje 84 strojů v prádelnách bavlny a dalších 28 jich pracuje ve slévárnách a kovárnách.28 Otázka ekonomiky při zavádění parního stroje sehrála značnou roli. Tak např. v roce 1800 z 2 200 parních strojů ve Velké Británii jich bylo 541 Wattova typu, z toho 63 postavených mimo jeho licenční systém. 29 Více jak 1000 jich bylo levnějších Newcomenova zdokonaleného typu. Přitom od roku 1780 Watt a jeho společník Boulton nemohli splnit objednávky od všech majitelů přádelen a udrţovali aţ do roku 1800, kdy jim končila patentová ochrana. Výše uvedené změny byly podmíněny změnami v oblasti zpracování kovů i jejich výroby. Zároveň nové poţadavky vyvolávaly nutnost řešit vzrůst poptávky po ţeleze a oceli a dochází proto ruku v ruce k technologickým změnám v oblasti hutnictví i hornictví, nové principy revolucionizují tisk, zvyšují spotřebu papíru, pozemní i námořní dopravy. Technologické změny vytvářejí jako hlavní produkční jednotku továrnu, tj. produkce statků vychází z toho, ţe lidé obsluhují stroje a ty na základě standardizace rozměrů vyrábějí masové, normalizované statky. Výrobek není originál, kterému řemeslník vdechuje ţivot sladěním chodu na základě jednoho principu. V sériové výrobě vše musí být normované, přesné, jednotlivé část musí být vyměnitelné. Rostou tak nároky na měřitelnost, udrţení standardních podmínek výroby, sledování fyzikálních a chemických procesů jiţ není otázkou zkušeností, ale systematického poznání. Tím se mění i nároky na vědu a vzdělání pracovních sil. Tato sociálně ekonomická komplexnost komplikuje zavádění jejich postupů v rámci jednotlivých teritorií světového hospodářství a vede k tomu, ţe mnohé „mechanické“ pokusy o modernizaci pouhým tlakem na převzetí technické základny, bez provedení sociální přestavby systémů, ztroskotává. Jako příklad lze uvést Egypt Muhameda Aliho nebo pokusy o reformy v Osmanském impériu počátkem 19. století. Stejný osud potkal císařskou Čínu ve druhé polovině 19. století, naopak japonské reformy Meidţi měly za následek urychlenou industrializaci koncem 19. století. Neslučitelnost průmyslové revoluce s feudálně patriarchálními vztahy potvrzuje i příklad habsburského mocnářství nebo úpadek ruské říše v první polovině 19. století. Budeme-li hodnotit jako jeden ze znaků vyspělosti ekonomiky výkon parních strojů, pak zjistíme následné rozdíly ve vybavení (ukazatel koňské síly na 1 000 obyvatel). Jestliţe v roce 1840 měla Velká Británie v ekonomice stroje s výkonem 18,1 HP/1 000 obyvatel, pak tohoto výkonu dosáhlo Německo o 28 let později, České země o 43 let, Francie o 47 let, Rakouské Předlitavsko o 52 let a Rusko o 76 let později. Samozřejmě ţe pro celkový výkon by sem musely být započteny i vodní zdroje a navíc tento ukazatel ještě nic nehovoří o celkovém 28 29 Lilley. S.: c.d., s. 147-148 Paulliny, A.: Průmyslová revoluce. O původu moderní techniky. Praha, ISV nakladatelství 2002, s. 178 - 183 23 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ efektu vyuţití těchto energetických zdrojů. Nic méně můţeme říci, ţe směrem na východ od Velké Británie byla niţší úroveň tovární výroby a relativně největší dynamikou vynikalo Německo a České země.30 V samostatné centrum průmyslové revoluce se změnily Spojené státy americké. I zde se potvrdila závislost průmyslové revoluce na sociálně ekonomických vztazích. Otrokářský Jih, který disponoval obrovskými zdroji laciných pracovních sil, se zapojil do mezinárodní dělby práce směno výrobků plantáţního hospodářství a nákupu průmyslových produktů. Jako dodavatel zemědělských produktů jak pro sever USA, tak hlavně pro Velkou Británii, neměl v zásadě potřebu industrializovat a nízká cena pracovní síly nenutila k nahrazení lidské práce stroji. Opačný proces se prosadil v neotrokářských severních státech, kde drahou cenu pracovní síly ještě prohluboval proces osídlování Západu, neboť značná část přistěhovalců dala přednost před ţivotem ve městech moţnosti získání vlastní půdy. Proud přistěhovalců také vedl k nárůstu poptávky, coţ vedlo k dynamické stimulaci produkce, neboť zde existovalo minimum institucionálních omezení bránících zavádění progresivních výrobních metod jak v průmyslu, tak i v zemědělství. Protichůdné ekonomické procesy měly za důsledek protichůdné sociálně politické zájmy. Tento rozpor vrcholil v Občanské válce 1861 – 1864 a skončil jasnou výhrou Severu. Jiná situace se odehrála v Jiţní Americe, která získala politickou samostatnost během prvních dvou desetiletí 19. století. V čele boje za samostatnost byly většinou pozemkoví vlastníci, či představitelé místní samosprávy, kteří očekávali ustavením politické samostatnosti posílení svého postavení. Většiny domorodého obyvatelstva se tyto spory bytostně netýkaly a v některých oblastech tvořila venkovská většina oporu španělské správy. Úpornými boji došlo nejenom ke zničení materiální infrastruktury, ale i ke zpřetrhání vazeb ke světovým trhům. Místo rychlé obnovy po získání samostatnosti došlo ke vzájemným konfliktům mezi novými státy a tím, aţ na výjimky, ke stagnaci a nízké dynamice. Pokud se podíváme na dnešní výsledky bádání, jeví se vývoj světa následně (viz tabulka č. 1.1). 30 K těmto procesům blíţe viz Purš, J.: Průmyslová revoluce. Vývoj pojmu a koncepce. Praha, Academia 1973, srov. 483 a násl. 24 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Tabulka č. 1.1 Vývoj světového hospodářství v letech 1700 – 1870 Roky 1700 1820 1870 1870 populace populace 1 2 HDP1 HDP/os2 HDP1 HDP/os2 HDP1 Záp. Evropa 21,9 998 23,0 1 204 33,0 1 960 13,5 14,7 Z toho Francie 5,3 910 5,1 1 135 6,5 1 876 3,6 3,0 3,7 910 3,9 1 077 6,5 1 839 2,5 3,1 teritoria Německo Nizozemí HDP/os2 1700 1,1 2 130 0,6 1 838 0,9 2 757 0,3 0,3 2,9 1 250 5,2 1 706 9,0 3 190 1,4 2,5 1 008 1,8 1 207 1,5 1,3 Velká Brit. Španělsko 2,0 853 1,8 Vých. Evropa 3,1 606 3,6 683 4,5 937 3,1 4,2 Bývalé SSSR 4,4 610 5,4 688 7,5 943 4,4 7,0 Sever. Amerika 0,2 z toho USA 0,1 Lat. Amerika 1,9 1 202 10,0 2 419 0,3 3,6 527 1,8 1 252 8,8 2 445 0,2 3,2 1,7 527 2,2 692 2,5 681 2,0 3,2 Japonsko 4,1 570 3,0 669 2,3 737 4,5 2,7 Ostat Asie 57,7 571 56,4 577 36,1 550 62,1 57,5 z toho Čína 22,3 600 32,9 600 17,1 530 22,9 28,1 24,4 550 16,0 533 12,1 533 27,3 19,9 6,9 421 4,5 420 4,1 500 10,1 7,1 100,0 615 100,0 667 100,0 875 Indie Afrika svět 1) 2) 3) 476 100,0 100,0 v% v mezinárod. Geary-Khamis dolarech Albánie, Bulharsko, Československo, Polsko, Rumunsko, Jugoslávie Pramen: Maddison, A.: The World Economy. Historical statistic. Paris, OECD 2003, s. 258263 25 Jak je z uvedených čísel patrné, odehrály se v těchto 170 letech obrovské změny, kdy Evropa a Severní Amerika nesmírným způsobem akcelerovaly svůj vývoj a jejich podíl na celkovém produktu světa vzrostl ze 29,6% na 55,1% při růstu podílu populace z 21,3% na 29,5%. Technické a sociální změny, které při pohledu z vnitřku systému přinášely tolik problémů, byly ve skutečnosti příčinou dalšího dynamického rozvoje. 1.1.6 Druhá průmyslová revoluce a změny ve světovém hospodářství Druhá průmyslová revoluce je často chápána mnohými autory jako další fáze průmyslové revoluce. Její počátek lze zaznamenat v 60. letech 19. století, kdy byla objevena nová technologie pro zpracování ţeleza na ocel, tzv. besemerování. Její význam spočíval v tom, ţe radikálně začala měnit pracovní předmět, neboť si musíme být vědomi skutečnosti, ţe aţ do poloviny 19. století se z kovů zpravidla vyráběly funkční části, zbytek produktu byl z bezprostředních přírodních materiálů. Brzy po besemerování se objevily siemens-martinské pece a začala etapa sniţování cen ţeleza a oceli. Tato skutečnost vedla ke sníţení cen parních strojů, ţeleznic, vytvořila předpoklady k výrobě turbín atd. Další proces, který měnil celou společnost, byl přechod výroby papíru od drahé bavlny k lacinému dřevu. Tyto experimenty vedly od 40. let 19. století k masovému zavedení této technologie od 80. let 19. století. V roce 1859 byl v USA spuštěn proces zpracovávající ropu na petrolej a dochází k zavádění petrolejových lamp. Tyto levné svítilny začínají měnit večerní ţivot ve městech i na venkově. V té době začíná i plynové osvětlení. Benzín, který byl původně vedlejším produktem při výrobě petroleje, nalezl uplatnění, tak jako další produkt po krakování ropy nafta, u spalovacích motorů, které se začaly rozvíjet od 60. let 19. století. Jejich zavádění na přelomu 19. a 20. století začalo revolucionizovat celou dopravu a způsob ţivota naší společnosti. Od počátku 20. století pak nastal i vývoj letecké dopravy, který od 20. let nabyl pravidelného charakteru. Tyto změny byly provázeny strukturálními změnami v průmyslu. Nové technologie se objevily v oblasti předávání informací. Je pravda, ţe telegraf se rozvíjel od 30. let 19. století, ale jako integrační prvek začal propojovat svět ve 40. aţ 60. letech. Na konci 19. století se objevily první přístroje na bezdrátový přenos a od počátku 20. století vstoupily, nejprve v loďstvu, do pravidelného uţití. Od 20. let pak začíná pravidelné rozhlasové vysílání. Zásadním vynálezem byl i Bellův telefon. V té době se začal realizovat dálkový přenos elektrické energie a výroba elektrické energie v různých typech elektráren. Elektrifikace země se stala jedním ze základních atributů jejího rozvoje. Vývoj elektromotorů, které byly konstruovány jako součást konkrétního stroje, 26 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ radikálně zvýšil efektivnost výroby. Bylo to důsledkem sníţení ztrát při převádění síly pomocí řemenových převodů od centrálního parního stroje. Obrovské změny proběhly i v chemickém průmyslu. Jestliţe v předchozích dobách byl zaměřen na uţití barviv, výrobu střelného prachu, mýdla a kyselin, pak ve druhé polovině 19. století se prudce rozvijí organická i anorganická chemie – umělá hnojiva, výbušniny, pohonné hmoty, a od roku 1909 umělé hmoty – bakelit. Ve druhé polovině 19. století se začala měnit role vědy pro rozvoj technické základny. Nakupení vědeckých poznatků vedlo k celé řadě zásadních systémových průlomů do koncepce vědy. Mendělejevova tabulka prvků, zásady termodynamiky atd. začaly ukazovat na nutnost systematického rozvíjení vědeckých poznatků. To vedlo k obrovským průlomům – viz např. syntetizace amoniaku ze vzdušného dusíku, rozvoj znalostí o podstatě látek – magnetismus, výroba elektrické energie, elektromotory apod. Nové principy byly často nejprve teoreticky formulovány – viz např. předpověď elektromagnetických vln Maxwellem, jejich důkaz byl podán Hertzem a teprve po té byly vytvořeny elektronkové lampy a na jejich základě vytvořeno rádio. Tento vývoj vedl k situaci, ţe stávající výrobní zařízení velmi rychle morálně zastarávalo, a proto se objevila moţnost překonat určité historické zpoţdění. Díky této zkušenosti USA obrovsky zrychlily svůj technologický vývoj. Jako příklad lze uvést Carnegieho ocelárny, které byly zaloţeny v letech 1868 – 1872 a v roce 1900 vyráběly více oceli neţ celá Velká Británie. Obdobně lze poukázat na další obrovské změny. Jestliţe v roce 1882 byla spuštěna v USA první elektrárna, pak v roce 1920 jich bylo jiţ okolo 4 tisíc, automobilů T z Fordovy továrny, který se začal vyrábět v roce 1908, bylo v roce 1916 vyrobeno jiţ 577 tisíc.31 Obrovské změny ve výrobních teologiích přinesly zásadní změny v organizačních jednotkách. Jako základní forma produkce byla zavedena pásová výroba, začaly vznikat vertikálně integrované firmy 32 , běţným způsobem trţní situace se staly kartely a trusty. Monopolizace dosáhla takového stupně, ţe musely být přijaty antitrustové zákony (Sherman 1890) a státní administrativa začala bojovat za udrţení trţního hospodářství, neboť monopoly svojí silou narušily podmínky existence efektivního trhu. K obrovským změnám došlo v zemědělství. Nástup traktorů a kombajnů, elektřiny, umělých hnojiv atd. vedl k růstu produktivity práce i k celkovému růstu produkce. V roce 1870 byly prvně uţity vázací stroje, v roce 1920 první kombajny, v roce 1930 nahradily traktory 7,5 mil. koní, v roce 1928 se sklízelo o 30% více obilí neţ v roce 1913. 31 K rozvoji amerického průmyslu vic Cowan, R. S.: A Social History of American Technology. New York, Oxford Univerzity Press 1997 32 Viz např. činnost J. Rockfellera a Strandard Oil Co. 27 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Důsledkem toho všeho byl relativní pokles zemědělského obyvatelstva. Jestliţe v roce 1841 bylo v amerických městech 8,5% obyvatelstva, v roce 1920 to bylo jiţ 51,4% obyvatel.33 A Spojené státy se staly městskou civilizací, kdy obyvatelstvo je soustředěno ve velkých urbanizovaných oblastech, které existovaly díky revoluci v oblasti dopravy. Zároveň se projevil podmíněný vztah mezi urbanizací a industrializací, kdy se oba procesy vzájemně prohlubovaly. Koncentrace obyvatel začala vyţadovat velké poţadavky na hygienu, vedla k nutnosti rozvoje zásobování vodou a její kanalizací, systém řešení odpadů atd., docházelo k rozvoji zdravotnických a dalších sluţeb. Potřeby rozvoje techniky vyţadovaly i nové přístupy ke vzdělávání, neboť obsluha produkčních systémů zvyšovala nároky na kvalitu pracovní síly. Jiţ v roce 1862 přijal Kongres speciální zákon, jímţ podpořil technická vysokoškolská vzdělávání. Byly vytvořeny půdní fondy, které zaručily příslušný pozemek pro stavbu a financování škol. Díky tomu vznikly v jednotlivých státech desítky univerzit, coţ umoţnilo masové vysokoškolské vzdělávání. Důsledky 2. průmyslové revoluce tak vedly k razantním sociálním změnám ve struktuře společnosti a vytvořily tak z USA předobraz budoucího světa. Sociálně-ekonomický vývoj však nebyl přímý. Rozpory tehdejšího systému vedly ke vzniku dvou světových válek s obrovskými důsledky do tehdejšího systému. Pochopit je znamená vzít v úvahu existenci koloniálního systému a jeho funkci. Po skončení Napoleonských válek byl jednoznačný vítěz Velká Británie, která se stala nezpochybnitelnou královnou moří, čímţ si zabezpečila rozhodující podíl na tehdejší koloniální soustavě. Britské firmy měly své odbytiště především v Indii, která byla „perlou Impéria“. Pomocí „Opiových válek“ si prosadili Britové moţnost platit do Číny opiem, coţ sice devastovalo Čínu, ale rekordně zvyšovalo zisky. Francie, která se vrátila k budování kolonií ve 30. letech 19. století, ovládla značné oblasti Afriky a Indočínu. V Asii si v podobě dnešní Indonésie zachovalo význačné kolonie i Nizozemí. Avšak Německo a Itálie se dostali k budování kolonií pozdě, coţ při jejich dynamice povaţovali za nespravedlivé. Rusko se v zápase o Čínu a Koreu střetlo s nově vznikající velmocí – Japonskem a prohrálo. Kolonie přebíraly roli odbytišť mateřských zemí. Díky většímu rozsahu trhu firmy si upevňovaly postavení nejenom na domácích trzích, ale také vůči zahraničním konkurentům. Takţe Velká Británie měla v mateřské zemi v roce 1914 46,5 mil. obyvatel, v koloniích 393,5 mil. obyvatel. Oproti tomu Německo při 64,9 mil. obyvatel. Mělo v koloniích pouze 12,3 mil. „zákazníků“ 34 Navíc šlo i o zdroje surovin. To mělo pro budoucnost obrovský význam, neboť boj o přerozdělení „Lebensraumu“ přinesl do té doby nevídaná jatka. 33 34 Zischka, A.: Chléb pro dvě miliardy lidí. Praha, nákladem a tiskem E. Baeuforta 1939, s. 64 Lenin, V.I.: Imperialismus jako nejvyšší stádium kapitalismu. Praha, Svoboda1972, s.111 28 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ První světová válka, která se odehrála od Evropy aţ po Tichý oceán, ukázala na skutečnost, ţe bez adekvátní materiálně technické základny není moţno obstát v moderním konfliktu. První zemí, která si tuto hořkou skutečnost uvědomila na vlastní kůţi, bylo Rusko. Prohraná Krymská válka ukázala na slabinu ruské armády – nedostatečná úroveň vzdělanosti a nedostatečná úroveň technického vybavení nemůţe být překonána ţádným hrdinstvím. To se projevilo i v katastrofální poráţce ruského loďstva japonským, které bylo vyzbrojeno a vycvičeno Brity. Tyto zkušenosti vedly reformám, ale Rusko bylo na 1. světovou válku zase nedostatečně připraveno. Jeho katastrofální poráţky v letech 1914 – 1916 z důvodů nedostatku munice a další výstroje, nemoţnost nasadit těţké letouny pro nedostatek motorů atp., vedly k totálnímu odmítnutí carského reţimu, který se zkompromitoval střelbou do dělníků v roce 1905 a mocí Rasputina, coţ jej zdiskreditovalo v očích osvícených činitelů. Následná revoluce a pokusy o kontrarevoluce skončily vítězstvím bolševiků. Z dnešního hlediska si musíme uvědomit, ţe v tehdejším ruském prostoru neexistovaly síly více oddané prosazení druhé průmyslové revoluce neţ oni. Stalinem byla odmítnuta teze o permanentní revoluci Trockého i představa o budování společnosti na rolnících. Industrializace, která zde proběhla, byla prosazena mnohdy drastickými metodami, mocensky došlo k neekvivalentní směně mezi městem a venkovem, řada konkrétních opatření z hlediska celkové efektivnosti byla problematická. Avšak v předvečer 2. světové války SSSR disponoval ekonomicky vyspělou produkční základnou. Ta měla sice řadu problémů s kvalitou produkce, byla zaloţena na řadě licencí získaných z Německa, USA a dalších států, ale zabezpečila ekonomicky vítězství nad Německem.35 Ekonomický vzestup SSSR měl za důsledek vzrůstající tlak na další existenci vztahů ve světovém hospodářství. Po Druhé světové válce vznikla hospodářská soustava RVHP (Rady vzájemné hospodářské pomoci) jako skupiny zemí soustředěných kolem Sovětského svazu. Toto společenství nebylo svoji podstatou integrační, z počátku se jednalo více méně o koordinaci jednotlivých národohospodářských plánů v rámci mezinárodních souvislostí a zabezpečovala se zde výstavba některých strategických projektů. Dalším důleţitým momentem předurčující budoucí vývoj byl fakt, ţe do RVHP nevstoupila Čína, která se po vítězství komunistů v roce 1949 dala na cestu budování socialismu. Ve srovnání s dalším kolosem světového hospodářství Indií, vidíme, přes veškeré výhrady oproti některým reformám hospodářské politiky v poválečném údobí Číny, relativně dynamický vzestup, kdy za 23 let dohnala Indii a její další vývoj z ní vytvořil dnešní 35 Ke sloţité problematice vývoje industrializace SSSR viz Kol. autorů: Istoria socialističeskoj ekonomiky SSSR v semi tomach. Moskva, Nauka 1976. Špotov, B. M.: „Nedano nam istoriej tiše idti“ (Těchničeskaja pomošč Zapada sovětskoj industrializacii.) Mir Istorii 2002, No. 3. Urban, B.: Zrod a konec velké diskuse. Praha, UK 1991 29 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ ekonomickou velmoc. Jinak řečeno poloţené základy industrializace zastavily pokles ekonomického významu Číny ve světě a nastartovaly její další vzestup. Základní přehled celkového vývoje nám dává tabulka č. 1.2. Tabulka č. 1.2 Vývoj světového hospodářství v letech 1880 – 1970 Roky 1913 1950 1973 1913 1973 teritoria HDP1 HDP/os2 HDP1 HDP/os2 HDP1 HDP/os2 Popul.1 Popul.1 Západní Evropa 33,0 3 458 22,2 4 579 25,6 11 416 14,6 9,2 z toho Francie 5,3 3 485 4,1 5 271 4,3 13 114 2,3 1,3 Německo 8,7 3 648 5,0 3 881 5,9 11 966 3,6 2,0 Nizozemí 0,9 4 049 1,1 5 996 1,1 13 082 0,3 0,3 Velká Británie 8,2 4 921 6,5 6 939 4,2 12 025 2,5 1,4 Španělsko 1,5 2 056 1,2 2 189 1,7 7 661 1,1 1,1 Východní Evropa 4,9 1 695 3,5 2 111 3,4 4 988 4,4 2,8 Bývalá SSSR 8,5 1 488 9,6 2 841 9,4 6 059 8,7 6,4 Severní Amerika 21,3 5 233 30,7 9 286 25,3 16 179 6,2 6,4 z toho USA 18,9 5 301 27,3 9 561 22,1 16 689 5,4 5,4 Latinská Amerika 4,4 1 481 7,8 2 506 8,7 4 505 4,5 7,9 Japonsko 2,6 1 387 3,0 1 921 7,8 11 434 2,9 2,8 Ost. Asie 22,3 658 15,4 634 16,4 1 226 51,7 54,6 z toho Čína 8,8 552 4,5 439 4,6 839 24,4 22,5 Indie 7,5 673 4,2 619 3,1 853 17,0 14,8 Afrika 2,9 637 3,8 894 3,4 1 410 7,0 10,0 svět 100 1 525 100 2 111 100 4 091 100 100 1) 2) v% v mezinárod. Geary-Khamis dolarech Pramen: Maddison, A.: The World Economy. Historical statistic. Paris, OECD 2003, s. 258263 30 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ V ní však nejsou zachyceny veškeré základní procesy, které ovlivnily fungování světa ve druhé fázi Průmyslové revoluce. Jako nejdůleţitější z nich je Velká hospodářská krize. Její vznik a důsledky jsou dodnes jedním z nejdiskutovanějších jevů vývoje ekonomiky. S jejím vývojem jsou spjaty nejenom teritoriální proměny ekonomické aktivity, kdy SSSR se stal druhou nejsilnější ekonomikou světa, ale do krize se dostal celý měnový systém tehdejšího světa, a jak ukazuje poslední „mírový rok“ před anšlusem Rakouska a rozbitím ČSR, v řadě zemí ještě nebyla dosaţena v roce 1937 předkrizová úroveň (Francie, USA, ČSR), viz tabulka č. 3. Nárůst sociálního napětí a vzájemných rozporů ukázal na nutnost rozpadu stávajícího systému. Kromě vzniku tzv. socialistických zemí došlo k postupné erozi koloniálního systému po 2. světové válce. Tabulka č. 1.3 Vývoj vybraných ekonomik za Velké hospodářské krize (HDP v mld. Geary-Khamis dolaru 1990) 1929 1930 1931 1932 1933 1934 1937 Francie 194,1 188,6 177,3 165,8 177,5 175,8 188,1 Německo 262,2 258,6 238,9 220,9 234,8 256,2 317,8 Velká Británie 251,3 249,6 236,7 238,5 245,5 261,7 294,0 Itálie 125,1 119,0 118,3 122,1 121,3 121,8 142,9 USA 843,3 768,3 709,3 615,7 602,7 649,3 832,4 ČSR 42,2 40,9 39,5 37,9 36,3 34,9 41,6 Japonsko 128,1 118,8 119,8 129,8 142,6 142,9 165,0 SSSR 238,3 252,3 257,2 254,4 264,9 290,9 398,0 Pramen: Magnuson, A.: The World Economy. Historical statistics.Paris, OECD 2003, s. 5057, 85, 98, 133, 172 Vznik tzv. skupiny rozvojových zemí na území bývalých koloniálních teritorií prokázal závislost industrializace na podmínkách ekonomiky. Tam, kde nedošlo k souladu institucionálních, sociálních a politických procesů, industrializace nenastala. Naopak. V řadě případů přerušení politických vztahů znamenalo přerušení i ekonomických vazeb ke světové ekonomice, nárůst tendencí k samozásobitelskému hospodaření. Proto v některých rozvojových ekonomikách se situace po získání samostatnosti zhoršila. Teprve aţ pozdější vývoj vedl k jejich opětovnému zapojení do světové ekonomiky. 31 1.1.7 Charakter vývoje světové hospodářství Pokud se zamyslíme nad výše uvedenými tvrzeními, lze dle našeho názoru zformulovat tyto závěry: 1. Světová hospodářství se vyvíjí ve vzájemné spjatosti jiţ několik tisíc let. Jedná se o vnitřně rozporný proces, který se odehrává za koexistence protikladných stránek. Vzájemné kontakty civilizace přinášejí jak obohacení způsobu existence jednotlivých společenství, na druhou stranu přinášejí zvýšená rizika. Čím je větší izolace, tím větší jsou rizika ve vzájemném kontaktu. 2. Neexistuje lineární vývoj, jednotlivé systémy fungují jako součást prostředí, které zpětně ovlivňuje jejich existenční formy. Dynamika systému působí na podmínky existence a změny podmínek vzývají na nositele dynamiky. Z toho vyplývají dvě charakteristiky: a) V konkrétních formách pohybu převaţují tendence 36 vývoje. Zákonitost je nutné hledat v tendencích. b) Ţádný subjekt světového hospodářství nemůţe kontrolovat podmínky své existence tak, aby bez vlastních proměn si zajistil dlouhodobé stabilní trajektorii svého vývoje. 3. Jestliţe dříve existovala úzká provázanost k přírodnímu prostředí, pak není dnes v ţádném případě narušena. Je však překryta daleko větší komplikovaností sociálních vztahů. Rozvoj techniky a technologií na jedné straně zvyšuje schopnost produkovat statky, na druhé straně rozsah a síla těchto technologií ohroţuje vlastní podmínky existence civilizace. 4. Kaţdá civilizace se vyvíjí na základě jak svých vnitřních podmínek, tak i pod vlivem vnějších faktorů. Dnes existují i hypotézy, které vysvětlují vývoj u řady civilizací povaţovaných donedávna za autonomní (kultura mayská, Inků apod.) jako součást šíření civilizační vlny a předpokládají významný podíl vnějších faktorů. 5. Vnější faktory působí často v momentu navázání kontaktu destruktivně na bezprostřední vývoj, avšak z dlouhodobého hlediska téměř vţdy, tj. pokud nedojde k totální destrukci vnějšími faktory zasaţené civilizace, přináší sebou řadu podnětů vedoucí v konečném důsledku k rozvoji civilizace. 6. Největší civilizační dynamika je zpravidla charakteristická pro oblasti vyvíjející se na hranicích mezi rozličnými kulturami (viz Portugalsko, Španělsko 15. - 16. století, Velká Británie 16. - 18. století, Japonsko 19. století, oproti tomu např. úpadek po uzavření Číny koncem 15. století apod.). Přitom s růstem role informací pro sociálně ekonomický vývoj roste i vliv role střetávání rozdílných kultur a společností. 7. Některé historické analýzy naznačují, ţe význam transferu poznatků pro rozvoj civilizací bude zapotřebí přehodnotit, neboť byl pravděpodobně podceňován. Archeologie sledující tok hmotných prostředků, nemusí totiţ vţdy v úplnosti zachytit vzájemné civilizační 36 Pod tendencí rozumíme různorodý pohyb s vysokou volatilitou, včetně moţnosti projevení se krátkodobého protikladného pohybu, která je výrazem projevení nerovnováhy. Blíţe viz Kostjug, V. W.: Teorija evolucii i socioekonomičeskije procesy. 2. Izdanie. Moskva, Jeditorial URSS 2004, subkapitola 1,6 Neravnovesige kak metodologičeskaja paradigma. 32 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ ovlivňování a budoucnost muţe ještě přinést zásadní revizi na problematiku vývoje (viz např. vliv latiny a univerzální středověké vzdělanosti na rozvoj evropských národů, problematiku masových transferů obyvatel dobyvateli apod.). Vliv vnějších faktorů na vytvoření a rozvoj státních sociálně ekonomických útvarů je tak jeden ze základních momentů, který by měl být v dalším bádání objasněn důkladněji, protoţe není pouze „čistou“ historickou záleţitosti. Na jeho objasnění čekají totiţ další vědy, který musí svůj rozvoj opřít o dokonalejší bázi podmiňujících věd a mezi nimi i světová ekonomka. Vţdyť vznik a vývoj univerzalistických států starověku a středověku má svojí analogii (i kdyţ samozřejmě na jiné ekonomické základně) v regionálních integračních pokusech. Přitom znalost skutečných historických procesů nám signalizuj určitou dávku opatrnosti vzhledem např. k představám o dalším vývoji postupně integrované Západní Evropy. Uváţíme-li např., ţe veškerá ekonomická pozitiva Římské říše či císařství Karla Velikého, včetně kulturního přínosu Karolinské renesance, nebyla schopna zabránit dezintegračnímu vývoji, pak pouhý optimismus či sledování jenom některých tendencí vývoje se nejeví jak správný. Jde o to, ţe v dějinách jsme se stali častokrát svědky, kdy jednoznačně pozitivní transfer poznatků vedoucí k rozvoji určitého teritoria měl za následek také jeho postupné osamostatňování a nikoliv uţší přičlenění k tomu, kdo poskytl tyto pozitivní transfery. Podívejme se z tohoto zorného úhlu na současný rozvoj japonské a jihokorejské ekonomiky. Po počátečním úzkém příklonu k severoamerickému trhu pozorujeme nyní u obou států snahu prosazovat svůj rozvoj s dalšími státy, diverzifikovat své vnější vztahy tak, aby se samy staly regionálními centry. A není to pouze dáno faktory „nevděčnosti“, nýbrţ musíme vzít v úvahu moţnost ekonomiky USA bez ohroţení své vlastní funkční schopnosti saturovat na svém trhu další a další masy zboţí z Japonska, respektive z Jiţní Koreje. Dezintegrační tendence nemusí být pouze záleţitosti mezi státy, ale můţe některé procesy pozorovat také uvnitř jednotlivých zemí, a není to pouze otázka dávné minulosti. Např. v rámci belgického státu, kde mají od roku 1830 jednotné zákonodárství, jednotný ekonomický prostor apod., nic zatím nenasvědčuje tomu, ţe by dezintegrační tendence mezi Valony a Vlámy slábly. Naopak s postupným delegováním pravomocí belgické vlády na Evropskou unii jako by sílily. A to jiţ nehovoříme o rozpadu Československa, Jugoslávie či SSSR. Avšak nelze dezintegrační tendence interpretovat jako absolutní zánik ve smyslu, ţe se něco změnilo v nic. Středomoří před Římem není Středomoří po Římu, totéţ platí i pro Západní Evropu před a po Karlu Velikém. Existence předchozího integrovaného celku ovlivnila následné ekonomické, sociální a kulturní toky. Zrovna tak můţeme vidět, ţe vztah k Velké Británii předurčil na 200 let vývoj USA apod. V tomto smyslu dezintegrace znamená 33 ve většině případů spíše přeměnu forem kontaktů, nikoliv jejich zrušení, a to v případě, pokud základem nebylo násilné vojenské spojení bez navázání stabilních a trvalých vztahů. Tato úvaha nechce naznačit, ţe autor je příznivec rozpadu EU. Naopak. EU stojí spíše před hledáním optimálních způsobů další integrace. V dalším postupu by se však nemělo dopouštět fatálně chybných kroků, kdy z integračních efektů budou těţit pouze někteří. Uvádění historických tendencí a peripetií vývoje musí být spojeno s důleţitým upozorněním. Musíme si být vědomi, ţe vývoj se odehrává v konkrétních podmínkách a není tak moţno mechanicky přenášet analogie z určitých podmínek do jiných. Takto pojatý schematismus by moţná umoţnil jednoduchá vysvětlení, je však otázkou, zda by tato vysvětlení byla adekvátní a mohla slouţit jako správná východiska pro doporučení směrem k praxi. 1.2 Vývoj ekonomického myšlení v oblasti světové ekonomiky 1.2.1 Etapa formování ekonomického myšlení do nástupu merkantilismu V oblasti ekonomického myšlení rozpoznáváme dvě základní fáze jeho vývoje. V první fázi ekonomické myšlenky vznikají jako součást rozsáhlejších myšlenkových koncepcí, které se snaţí zobrazit realitu. Je zřejmé, ţe nevyspělé realitě, kde nejsou jasné kontury dělby práce, odpovídají i méně vnitřně diferencované zobrazení sociální reality. Neexistuje tudíţ praktická potřeba k vytváření specializovaného povolání ekonoma, a tudíţ ve společnosti nejsou zapotřebí speciální nauky, které by zachycovaly vymezený předmět – hospodářkou aktivitu. To není charakteristika pouze ekonomie, ale i ostatních věd. Jestliţe chápeme vědu jako systém empirických a teoretických poznatků i praktických znalostí o předmětu poznávání, pak je tento systém podmíněn řadou historických a filozoficko-metodologických předpokladů. Nejedná se zde pouze o uspořádanou sumu informací vyjadřující prověřené poznatky, ale patří sem i proces jejich získávání a uţívání ve společnosti. Vědu nelze interpretovat nehistoricky a nezávisle na jejich sociokulturních specifikách. Velmi často bývá chápaná její etapa vývoje do počátku průmyslové revoluce jako „dětská“, tj. odlišná od dnešního systémového uspořádání. Nesmíme však být na své předky příliš přísní, ale musíme si uvědomit, ţe kaţdý systém poznatků je spjat s charakterem a moţnostmi konkrétní společnosti. Zároveň platí i fakt, ţe poznatky a zkušenosti se postupně akumulují a podmiňují, takţe bez pokroku v optice není moţný pokrok v biologii, bez znalostí o stavbě a struktuře hmoty není moţný posun v oblasti elektroniky atd. Na rozvoj vědy působí řada faktorů jako řeč, písmo, umění, filozoficko-světonázorová koncepce, schopnost kvantifikace apod. Lidé si tak sdělují a uchovávají poznatky ve specifických kulturních sděleních a způsobech. Porozumět minulosti znamená alespoň 34 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ základní orientaci v konkrétních determinantech dřívějších civilizací. Proto výpověď o světě prvotních civilizací je jiná neţ v antickém Řecku, proto křesťanská Evropa sdělovala sociálně ekonomické problémy jiným způsobem neţ Čína v dynastii Tang, proto alchymie byla naprosto jinou formou experimentálních pokusů atd. Hovoříme-li o ekonomickém myšlení ve starověku a středověku musíme chápat, ţe se jedná o myšlenky, které mají jinou formu, neţ je v současnosti běţné, byť se snaţí zobrazit podobné problémy. Jde tedy v první řadě o „dekódování“ do současného jazyka. Zároveň se jedná o postoje, které nejsou publikovány v učebnicích ekonomie, ale jsou přiřazeny k jiným tématům související např. s kosmologií, náboţenstvím, filozofii, stavebnictvím atp. Řadu myšlenek lze i dedukovat z konkrétních hospodářských aktivit historicky existujících společnosti. Je to pochopitelné za předpokladu, ţe vědomá činnost je doprovázena určitými modelovými představami. Otázkou však je vţdy to, zdali naše předpoklady pro vysvětlení jejich jednání jsou správné a nejsou-li příliš ovlivněny našimi hodnotami. Avšak to, ţe předchozí civilizace formulovaly odpovědi na řadu praktických otázek, které před nimi vyvstávali, je mimo jakoukoliv pochybnost. Pokud vyjdeme z dochovaných písemných záznamů v oblasti Mezopotámie, měla jiţ řada sumerských městských států své psané zákony, které upravovaly společenské i majetkové poměry. Setkáme se zde i s nařízeními regulujícími poplatky a odvody – viz např. lagašský panovník Uruinimgina z 24. stol. p. n. l. nebo nejznámější Chammurapiho zákoník z 16. stol. p. n. l. V něm můţeme vidět formování vlastnických vztahů, vymezení sociálních skupin obyvatelstva, regulování směny a úvěru, otázky poskytování nájmů apod. Z Egypta máme např. dochovány tzv. „Naučení“, tj. knihy moudrých rad37, neznačnou pozornost byla věnována řízení na různých stupních správy. Obdobně lze poukázat na staroindické a čínské texty, které se zabývají určitými „normativy“ pro činnost státních orgánů v oblasti ekonomiky.38 V tehdejším ekonomickém myšlení můţeme nalézt problémy spjaté s formováním a rozvojem směnných vztahů (platidla, ceny, mzdy) a fungováním státu (daně, cla, rozdělovací procesy atp.). Základy představ lze vydedukovat např. z faktu, ţe aramejští vládci v severní Sýrii vydávali předmincovní platidla (stříbrné ingoty). Na nich se označovali za původce a někdy i garanty ryzosti stříbra. A to byl jiţ krok k vyraţení mincí z elektronu (slitina stříbra a zlata) od 7. stol. p. n. l. v Lýdii. 37 Zachovalo se jich 7 úplných a z dalších známe zlomky, z nichţ asi nejvýznamnější je „Naučení správce města, prvního ministra Ptahhotepa za Jeho Veličenstva vládce Horního a Dolního Egypta (Dţedkare) Isesiho. Blíţe viz Strouhal, E.: Život starých Egypťanů. Praha, Panorama 1989, s. 38-40. 38 Blíţe viz Lobačeva, E. N.: Ekonomičeskaja teorija. 2. Izdanije. Moskava, Vysšeje obrazovanije 2009. Subkap. 22. 1. Ekonomičeskaja mysl Drevněgo Vostoka. 35 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Rozvoj obchodu samozřejmě znamenal i rozvoj mezinárodního obchodu. Nutnost řešit jeho praktické problémy lze dokumentovat i na rozpracování systému měr a vah. Snaha zjednodušit dálkový obchod nám ukazuje zavedení dilmutského systému měr a vah z období okolo roku 2000 p. n. l. Byl slučitelný jak s mezopotamským tak protoindickým systémem měr a vah. Výrazné ekonomické znalosti musíme předpokládat i u „finančníků“ starověkého světa. Jako příklad lze uvést rodinu Egibi, která fungovala v 7. a 6. stol. p. n. l. Vlastnila v době největší slávy kromě stříbra, 48 usedlostí a 300 otroků, přijímala vklady a vkladatelům vyplácela 7% úrok.39 To svědčí o předávání ekonomických znalostí v rámci rodiny. Velký rozsah ekonomických poznatků musíme předpokládat i u Féničanů (Kartaginců). Jinak by jen ztěţka vytvořili systém obchodních vztahů ve Středomoří a vybudovali a spravovali takovou říši, jako bylo Kartágo. Biblická svědectví o Sidonu a Tyru (proroctví Iziášovo, Jeremiášovo a Ezechielovo) hovoří o rozvinutém zahraničním obchodě a o peněţně úvěrových a fiskálních vztazích. Podle antických svědectví byli asi nejznámějšími autory publikující na ekonomická témata Hamilkar a Mago.40 Daleko ucelenější texty o hospodářském ţivotě máme doloţeny u antických Řeků. Vlastní název ekonomie pochází od Xenofonta (445-354 p. n. l.) (oikos – dům, homos – pravidlo, zákon), který se snaţil vymezit ekonomii jako vědu, „kterou lidé dovedou zvelebovati své domácnosti…. to co kaţdému jest uţitečno pro ţivot.“41 Xenofon sám o sobě byl přívrţenec naturálních vztahů, ale jiţ Marx si všiml u Xenofonta, ţe „vytváření pokladu státem mělo uţ ve starověku význam jako rezervní fond hlavně u mezinárodních platebních prostředků, jako pohotový ekvivalent….“42 Do ekonomického myšlení se v antice výrazně zapsal i Platon (427-347 p. n. l.) a to hlavně svým pojetím dělby práce, kterou chápe jako základ formování hospodářství. Jeho Ústava se systematicky zabývá strukturou státu, rozdělováním bohatství a snahou vytvořit ideální model sociálního uspořádání, kde peníze sehrávají spíše negativní roli. Byly chápany jako prostředek směny, jako symbol bohatství a peněţní kapitál, vystupovaly proti poměrům, které nahrávaly rodové aristokracii, zaloţené na vlastnictví půdy a otroctví. K ekonomické analýze směny výrazně přispěl Aritoteles (382-322 p. n. l.), který díky svým předpokladům na základě filozofického myšlení vytvořil první logicko-systémový 39 Kol. autorů: Encyklopedie Předního východu. Praha, Libri 1999. s. 87 Zlomky jejich prací jsou zachovány u mnoha latinských autorů. Blíţe viz Moscati, S.: Foiničané. Praha, Orbis 1975, s. 141-148. 41 Xenofontovy Drobné spisy. Praha, Nakladatelstvím České akademie věd císaře Františka Josefa a pro vědy, slovesnost a umění. 1904, s. 30. 42 Marx, K.: Rukpisy. Grundrisse III. Praha, Svoboda 1977, s. 179. Ke Xenofontově pojetí peněz viz Xenofon: O státních příjmech. In Xenofon: Řecké dějiny. Praha, Svoboda 1982, s. 313-327. 40 36 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ přístup k analýze kategorií zboţně peněţního hospodářství. Oddělil od sebe naturální a hodnotovou analýzu ekonomického systému (ekonomie-naturální, chrematistika-peněţní procesy). Ve svých pracích Etika Nikomachova a Politika řeší hospodářské a sociální problematiku své doby – od stanovení hodnoty aţ po otázky otrokářství, od charakteru práce aţ po funkce peněz. Rozkladný vliv peněz na původní sociální struktury se odrazil i v počátcích římského ekonomického myšlení, které v díle Marca Porcia Cata (234-139 p. n. l.) De agricultura obhajuje zemědělskou práci a k zahraničnímu obchodu zaujímá pozici, kterou později přijali merkantilisté, a to ţe dobrý hospodář má měně kupovat a více prodávat. Postupný rozklad tradičního Říma a s tím související změny lze dokumentovat na vystoupení bratří Gracchů – Tiberia (163-133 p. n. l.) a Gaia (154-122 p. n. l.), kteří se snaţili změnit rozdělovací systém otrokářské republiky tak, aby to lépe odpovídalo zájmům niţších sociálních vrstev Říma.43 Jejich tragický osud ukázal na jednoznačné upevnění moci velkých vlastníků půdy, jejichţ postavením neotřáslo ani povstání otroků na Sicílii ani Spartakovo povstání. Ale začínají se rodit nové myšlenkové přístupy u Marka Terentia Vara (116-27 p. n. l.), který zdůraznil výhody velkých hospodářství orientovaných na trh, do povědomí se dostávají prvky později v rozvinuté formě nazvané kolonátem. Lucius Moderatus Columella (4-70 n. l.), který v prvním století našeho letopočtu zformuloval moţnost pronajímat parcely kolonům (dědičným drţitelům), coţ povede k jejich zainteresovanosti na rozvoji produkce. I při zaplacení nájemného za předpokladů růstu produktu jim zůstane jeho větší část. Pro vývoj ekonomického myšlení Říma, obzvláště směrem k postojům při fungování mezinárodních ekonomických vztahů nejsou důleţité teoretické spisy, ale různé prameny římského práva a mezinárodní smlouvy, které Řím uzavíral s jinými státy. V nichţ jsou raţeny zásady volného obchodu pro římské kupce, jejich ochrana atd. Zrovna tak se vyvinul i systém aplikování státních regulačních norem (cla, embarga), uplatňování na základě fiskálních kritérií a zájmů říše. Zrod křesťanství na půdě antického světa je důsledkem vývoje náboţenských systémů v oblasti Levanty (monoteismus), filozofické tradice helenismu a judaismu a ostatních sociálních rozporů v tehdejší Římské říši. Vystoupení Jeţíše Krista je myšlenkovou revolucí v pojetí ţidovského náboţenství. Jeho sociální etika, poukazování na falešnost formálního 43 O Gaiu Gracchovi Plutarchos napsal „Ze zákonů, které navrhoval,……, jeden se týkal kolonií, jejichţ půdu, pokud patřila státu, přiděloval chudým, druhý se týkal vojska ….. Dále navrhl, aby lidé byli posíláni zakládat osady, aby se stavěly silnice a budovaly sýpky.“ Plutarchos: Životopisy slavných Řeků a Římanů. Praha, Odeon 1967, s. 822-823. 37 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ vyznávání víry u farizejských, vytyčení lásky a odpuštění jako hodnoty mezilidských vztahů a jeho odmítnutí spojení víry a peněz bylo normativně etickým základem, na kterém se začalo křesťanství šířit po Římské říši a přilehlých oblastech. Pro pochopení tohoto faktu je nutné oddělit církev jako konkrétní společenskou organizaci, historicky a sociálně determinovanou konkrétními procesy určité doby a víru v určité hodnoty jako součást vědomí struktury lidského myšlení. Třetí rovinou jsou pak konkrétní moţnosti jednotlivých sociálních skupin a jejich představitelů na základě jejich postavení v dělbě práce a nástrojích, které mají k dispozici. Problémem pochopení je i vlastní formulace, kdy řada přístupů je vyjadřována specifickými náboţenskými symboly, jejichţ reálnému významu v současnosti ne vţdy přesně rozumíme. Křesťanství se začalo šířit jako náboţenství niţších sociálních vrstev, a proto od samého počátku můţeme zaznamenat různé rovnostářské myšlenky, které se rychle šířily. Taktéţ u Aurelia Augustina (354-430) můţeme nalézt myšlenku o tom, ţe z hlediska boha a přírody není důvod pro sociální rozdíly a jejich existence je vysvětlitelná sociálními mechanismy. Zároveň Augustin vytváří představu nadřazenosti boţí obce nad světskou a vyzvedává důleţitost práce, kritizovaje lichvu a nejvíce si cení zemědělství. Otroctví se mu jeví jako protikladné k racionální podstatě lidství. Avšak praxe ještě dlouho fakticky tolerovala otroctví a postupně šíření křesťanství do skutečně existujících struktur společnosti vedlo k tomu, ţe reálně vznikající struktury církve na základě úvahy „co je boţího bohu a co je císařovo císaři“ byly schopny tuto schizofrenii postupně překonat. Proto raně křesťanské obce se staly integrální součástí vznikajícího feudalismu. Co je však důleţité z hlediska myšlenek zobrazujících fungování mezinárodní ekonomické mechanismy. Vznikl systém, který byl propojen jedním jazykem – latinou, takţe nebyly pro poznatky zásadní jazykové překáţky při jejich šíření. Nevýhodou bylo, ţe se omezovaly pouze na vybranou kastu. Církví prosazovaný univerzalistický model společnosti umoţňoval v rámci křesťanského světa snadný pohyb, neboť společné náboţenství stíralo do určité míry národní rozdíly. To napomáhalo rozvoji vzájemných ekonomických vztahů. Morálně etické principy křesťanství umoţnily v řadě případů nastolení regulačních pravidel, které vedly ke zvýšení stability středověké společnosti. To jí umoţňovalo lépe odolávat krizovým jevům vznikajícím na základě přírodních katastrof (povodně, klimatické výchylky) a sociálních poruch (války). 38 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Vznikl tak systém spravedlivé ceny44, odmítání lichvy a úroků, vytváření sdruţení výrobců (cechy) za účelem kontroly mnoţství a kvality produkce. Praktická potřeba financování ekonomických a politických aktivit byla řešena „šalamounsky“. Ţidé, jimţ bylo zakazováno vlastnictví půdy, mohli ţít jako uzavřená diaspora v křesťanském světě. A proto, kromě obchodních aktivit, bylo moţné tolerovat jejich peněţně-úvěrovou činnost. Díky tomu do dnešních dob řadu cyniků můţe napadat myšlenka, do jaké míry ţidovské pogromy byly vyvolávány představou utrpení Jeţíše Krista a do jaké nechuti splácet dohodnuté půjčky. Fakticky rozvoj obchodu, a ekonomický rozvoj po překonání „barbarizace“, vytvořil podmínky pro nové pojetí křesťanské věrouky. Myšlení, jeţ se opíralo pouze o bibli a ţivoty svatých, bylo postupně rozvíjeno dalšími křesťanskými představiteli, kteří se jiţ ve větší míře vraceli k antickým autorům. Vrcholem tohoto zvratu bylo dílo Tomáše Akvinského. Tomáš Akvinský (1225-1274) se ve své dominantní práci Summa theologiae pokusil zhodnotit v duchu křesťanství základní poznatky tehdejší vědy. Kromě filozofických úvah, přemýšlení o sociálně právním sytému se snaţil objasnit, hlavně v druhém díle Summy, některé ekonomické otázky. Hlavním východiskem vidí dělbu práce, která je základem struktury společnosti. Při argumentaci o její výstavbě na základě soukromého vlastnictví se hlavně opíral o Aristotela a cena je podobně jako u Duns Scotuse nákladem na práci a postavení obchodníka ve společnosti, který si musí opatřit prostředky odpovídající jeho postavení. Obchodní zisk je přípustný, jestliţe je zdrojem obţivy obchodníka nebo je věnován na veřejně prospěšné cíle. Zisk také můţe být odměnou za riziko. Úrok zdůvodnil tím, ţe ten, kdo zapůjčuje peníze, utrpí újmu, protoţe s nimi nedisponuje. Jedním z hlavních problémů teorie středověku byla diskuze o právu panovníka určovat hodnotu peněz. Legalisté (Acurtius, Bartolus a další) vycházeli z římského práva a dokazovali, ţe hodnota mince musí odpovídat hodnotě drahého kovu. Na rozdíl od metalistického pojetí nominalisté se domnívali, ţe stačí znak této hodnoty. Lze připomenout např. skupinu dvorních právníků francouzského Filipa Krásného, kteří znehodnocování mincí bránili právem panovníka určovat kupní sílu. 44 Idea zvládnout poruchy systémem normativů chování je daleko starší a středověcí myslitelé byli velmi dobře seznámeni se systémem Diocletianových reforem, pomocí nichţ stabilizoval Římskou říši. Jiţ zde byla např. uplatněna myšlenka laesto enormit (spravedlivého ohodnocení), která umoţňovala prodejci poţádat o navrácení věci či dodatečného doplatku, pokud cena, kterou dostal, byla nedostatečná. Podrobně k jednotlivým diskuzím viz Pribram, K.: Geschchite des ökonomischen Denken. Erster Band. Frankfurt am Mein, Surkamp 1998, 1. kap. Thomistische Wirtschaftslehre. 39 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Tomáš Akvinský zaujal i zde eklektickou pozici ve smyslu, ţe panovníci toto právo mají, ale mají ho vyuţívat v hranicích svého mincovního práva (De regimine principum). Uvědomoval si patrně, ţe znehodnocování mincí poškozuje zahraniční obchod a ţe dochází k jevu přirovnatelnému k falšování měr hmotnosti a délky. Velmi významné bylo vystoupení Mikuláše Oresmea (mezi 1320/1330-1382). Je znám také jako matematik a přírodovědec, zaujal však i své místo v dějinách ekonomického myšlení. Jeho práce Pojednání o původu, podstatě, právu a změnách mincí (Tractutus de origine, natura, iure et mutationibus monetarum) patří asi mezi první studii věnovanou konkrétnímu ekonomickému problému. Jeho cesta k ekonomickým znalostem vedla od W. von Ockhama (před 1300-cca 1350) 45 (Summa totius logicae), který byl učitelem J. Buridana (…..-1358) a ten zase odchoval M. Oresma. Pochopil, ţe zlato a stříbro mají specifické vlastnosti vhodné pro jejich roli jako peněz a určil jejich poměr. (tenkrát 20 ku 1) náklady na jejich získávání. Svým odsouzením kaţení mincí se přiblíţil pojetí Greshamova zákona. Diskuze o charakteru a funkci peněz byla pro rozvoj mezinárodní ekonomie důleţitá, neboť pomáhala pochopit a vysvětlit podstatu a formy mezinárodních transakcí probíhajících v tehdejším světě. Vytvářely se tak předpoklady pro formulování „Teorie fluktující masy peněz“, která měla velký význam pro monetární teorii mezinárodní ekonomie. Teorie snaţící se vysvětlit mezinárodní ekonomické vztahy ve středověku však nevznikaly pouze v evropském prostoru. Minimálně je nutné se zmínit o přínosu arabských myslitelů. Nejvýznamnější z nich je Ibn Chaldůn (1332-1406), který vytvořil ve 14. století fascinující historicko-ekonomickoetnografické dílo, které svou úrovni přesahovalo většinu prací vznikající tehdy v Evropě. On sám ve své předmluvě uvádí řadu svých předchůdců a její smysl definoval takto: „V knize jsem vysvětlil historické předpoklady kultury a civilizace a základní šifry lidské společnosti, přičemţ jsem chtěl čtenáři objasnit příčiny některých jevů a vysvětlit proč vlastně vznikly.“46 Ekonomické názory (hlavně v 5. Kapitole) ukazují na to, ţe Ibn Chaldún byl jedním z prvních, který uvaţoval v rámci pracovní teorie hodnoty a chápal civilizace jako důsledek vývoje společnosti v určitých klimaticko-geografických podmínkách. „Řemesla a vědy jsou 45 Ockhamův nominalismu, který jej stal čtyři roky vězení u papeţe v Avignonu, znamenal tvrzení, ţe obecné neexituje samo o sobě, nýbrţ pouze jednotlivé věci a naše obecné pojmy jsou pouze předky naší mysli. Jejich znaky (signa, termini) jsou vyjádřeny slovy (nomina). Proto nominalismus začal připravovat půdu pro rozvoj empirických věd. Tzv. Ockhamova břitva (Entia non sunt multiplicanda prueter necessitatew) znamená, ţe nelze přijímat více jsoucen, neţ je nutno, tj. jednoduché řešení je nejpravděpodobnější. Tím ukazuje na přírodovědecký postoj R. Bacona. Dochází tak k posunu od realismu tomáše Akvinského, kde se předpokládá, ţe obecné je obsaţeno ve věcech (in re), nebo v extrémním případě před věcmi (Aristoteles, Platon). 46 Ibn Chaldún: Al-Mukaddima. Úvod do dějin. Bratislava, Tatran 1984, s. 17. 40 výsledkem lidské schopnosti myslet, kterou se člověk odlišuje od zvířat……Schopnost řemesel zdokonalovat se, jakoţ i nároky na cíle, kterým mají slouţit vzhledem na poţadavky přepychu a bohatství, zodpovídají potom civilizaci dané země.“47 Je pozoruhodné, ţe se jiţ ve 14. století snaţí vysvětlit rozdíly v cenových hladinách jednotlivých zemí či problematiku rozdílného vyuţívání půd, vlivy mezinárodního přerozdělování důchodu aj. Ekonomické myšlení v Číně vycházelo z tradic konfuciánské filozofie a základem byly poţadavky etiky. Významné místo má pro formování názorů Čínské mandarínské vrstvy Chan Jü (768-824) a Ču Si (1130-1200). Neokonfuciánské učení spjaté s Ču Si se pak stalo oficiální ideologii i v Koreji a Japonsku. Proto se pojetí harmonie stává rozhodujícím momentem pro formování názorů a tímto prizmatem byla posuzována i jednotlivá doporučení. Velký rozvoj ekonomiky znamenal i značný zájem státu z fiskálních důvodů. Nešlo přitom pouze o zřízení státních podniků, ale byly rozpracovány otázky související s fungováním státních monopolů (sůl, čaj, alkohol) a byl akceptován papírový peněţní oběh. Myšlenka harmonické kontroly stála i u zavádění povinného členství řemeslníků v ceších, které byly zapojeny do systému státní kontroly. Čína také jako první zjistila ve 13. století, ţe nadměrné emise papírových peněz vedou k inflaci, coţ později vedlo k jejich zániku. Velký význam měl i zahraniční obchod a to jak pozemní tak i námořní. Byl taktéţ začleněn do celkové koncepce státní regulace ekonomiky. 1.2.2 Merkantilismus jako etapa vývoje názoru na mezinárodní ekonomické vztahy Termín merkantilismus48 začal pouţívat A. Smith, aby odlišil etapu formování nových postojů v ekonomii, která uvaţovala jiţ na základě jiné metodologie. Jde tudíţ o pojem, který zahrnuje ekonomické myšlení od středověku aţ do konce 18. století.49 47 Ibn Chaldún: Al-Mukaddima. Úvod do dějin. Bratislava, Tatran 1984, s. 243. Latinsky „mercari“ znamená obchodování a kořen „merx“ zboţí. Starořímský bůh obchodu se nazýval Mercur. Jako první je pouţil markýz de Mirabean (1763) a rozšířil A. Smith (1776) jiţ v našem slova smyslu. 49 Z velmi rozsáhlé literatury o merkantilismu viz např. Heckscher, E. F.: Der Merkantilismus. I, II Bd. Jena, Fischer 1932. Viner, J.: Mercantilist Thought. In International Encyklopedia of the Social Sciences. New York, Macmillan 1968. Stročevoj, M. A.: Merkantilism. In: http://gallery.economicus.ru/egi-ise/ gallery/frame_rightm.plztype=schoolelinks=/school/mercantilism/lectures/mercant_13txt&img=tectures_small.j pg&name=mercantilism. Z hlediska pouţitých prací z dějin ekonomických učení mimo jiţ dříve uvedené viz Blaug, M.: Ekonomičeskaja mysl v retrospektive. Moskva, Dělo Ltd 1994. Schumpeter, J. A.: Istorija ekonomičeskogo analyza. Moskva, Progres 1982. 48 41 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ V zásadě jde o to, ţe merkantilismus jako ekonomická doktrína se zformoval na základě poţadavků kupeckého stavu, který potřeboval vysvětlit a zdůvodnit praktické přístupy k ekonomice. Přitom rozhodujícím zorným pohledem zde byly poţadavky na zdůvodnění kupecké praxe. Při formování této doktríny se metodologicky uplatňovaly přístupy odvozené z nových filozofických postojů vzniklých jako součást renesance a humanismu. Proto se při formování některých úvah merkantilismu můţeme setkat s osobnostmi jako M. Kopernik, N. Machiavelli, J. Bodin a další, kteří formulují novou roli státu, moţnosti aktivit člověka, orientaci na materiální statky atp. V tomto smyslu je moţné souhlasit s J. Vinerem, ţe merkantilismus nelze regulovat pouze na nauku o peněţním bohatství, ale ţe se jedná o široký systém názorů na fungování ekonomického mechanismu. Avšak akcent na peněţní formu bohatství je patrný. Jednotlivé názory, které byly později zahrnuty do merkantilního systému ekonomie, se objevovaly jiţ poměrně brzy. Můţeme je nalézt jiţ v antice a to např. v souvislosti s Delským spolkem (Aténským námořním spolkem) a s tím spjatým vybíráním poplatků. I ve středověku se běţně objevovaly teze o kontrole a podpoře (zákazu) obchodu. To se týkalo i ochraně zlata a stříbra jako základu peněţního oběhu. V Anglii jiţ ve 14. století londýnští kupci odpověděli Richardu II. na otázku jako vyrovnat stav státních financí zásadou – méně nakupovat v zahraničí a více vyváţet. Výchozím momentem pro pochopení merkantilismu byla představa o ztotoţnění bohatství a peněz. Proto zvětšení masy peněz (zlata a stříbra) znamená zvýšení bohatství, které umoţní řešit všechny další problémy. Vzhledem k tomu, ţe kromě dolů je zdrojem peněz zahraniční obchod, musí být přijímána taková opatření, která zvýší peněţní prostředky v národním hospodářství. Z hlediska soudobé terminologie můţeme říci, ţe v raném merkantilismu byla prováděna politika aktivní peněţní bilance a v rozvinutém merkantilismu politika aktivní obchodní bilance. V prvním případě šlo o zákaz vývozu drahých kovů ze země a v druhém případě stát povoloval takové obchodní transakce se zahraničím, aby jejich výsledkem byla maximalizace přebytku obchodní bilance (nákup surovin a polotovarů určených ke zhodnocení a vývozu, dovoz technologii, nedostatkového materiálu). Merkantilní systém byl z hlediska fungování vnějších ekonomických vztahů doprovázen dalšími dvěma momenty 1. Vytváření zahraničních gildu faktorii, které obchodovali s různým zboţím a zisk převáţeli do mateřské ekonomiky. 2. Zákaz obchodování zahraničními kupci na domácím území. Ti byli nuceni přímo prodávat na hranicích země zboţí domácím kupcům. Tím část obchodní marţe zůstávala v domácí ekonomice. 42 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Raný merkantilismus se jako myšlenkový systém začal formovat s nástupem 16. století. J. Bodin a jeho další představitelé vycházeli z tzv. bullionismu (anglicky bullion – slitek drahého kovu). Příliv drahých kovů z Nového světa do pokladnice Habsburků vedl řadu představitelů merkantilismu (T. Gresham, J. Hales, T. Milles) k přesvědčení, ţe státní rezervy cenných kovů mají obrovský význam pro stanovení ekonomických a vojenských moţností země. Vzhledem k tomu, ţe v té době neexistovaly ţádné jiné ekonomické veličiny, se nelze tomuto postoji divit. Vzhledem k další skutečnosti, ţe řada států neměla na svém území zdroje zlata a stříbra, byl poţadavek na získávání jejich zásob zcela logický. Na základě těchto úvah se merkantilističtí autoři shodli na zákazu vývozu drahých kovů a opatřeních, která tomuto měla zabránit. Proto Anglie přistupuje roku 1600 k zákazu vývozu drahých kovů a peněz a v roce 1651 nařizuje pomoci Navigačního aktu povinnost, aby zboţí do Anglie bylo přiváţeno na anglických lodích. Tím mělo být dosaţeno úplné kontroly nad zahraničním obchodem. Bullionismus se rozšířil jako forma ekonomického myšlení i ve Španělsku. Zde se však jiţ od konce 15. století formovala tzv. Salamanská škola, jejíţ význam byl později zapomenut a byla znovuobjevena aţ ve 20. století.50 Vycházela ze scholastické myšlenkové tradice, ale řada autorů začala razit myšlenky volného toku zboţí, lidí i idejí, zdůvodňovat úrokové sazby, přestoţe Druhý Lateránský koncil úrok zakázal, potřebu podnikatelského ducha atp. Někteří autoři 51 vidí v Salamanské škole předchůdce rakouské školy, neboť základní problém stanovení cen odvozovali od vzácnosti a převzali od scholastiků filozoficko-metodologické východisko ze spotřebitelské poptávky (viz J. Buridian, R. Middelton). Merkantilismus se objevil i v Itálii a je reprezentován jménem G. Botero (1544-1617). Ten byl ţákem jezuitů, měl však pro své názory konflikty s oficiální církví. Ve svém spise Della ragione dis tato (1589) zdůvodňuje nutnost absolutistického státu na principech křesťanské morálky, klade však hospodářství a jeho potřebu rozvoje za nejdůleţitější ukazatele míry úspěchu státu. Kritizuje rigidní španělský přístup ke křesťanství na úkor rozvoje. Přináší i myšlenku, ţe civilizace je přechod od modlářství ke křesťanství, od pastevectví k zemědělství, průmyslu a obchodu. Pro úspěšný vývoj musí existovat stabilní instituce. Jiný autor B. Davanzati (1529-1606) ve své práci Lezione delle Monete (1588) vystupuje jako představitel kvantitativní teorie peněz a v praktické činnosti se ukázal jako úspěšný bankéř. Velmi významným představitelem, důleţitý i pro teorii mezinárodních ekonomických vztahů byl i A. Serra, u kterého neznáme přesně ani datum narození ani úmrtí 50 Blíţe viz Grice-Hutchinson, M.: The School of Salamanca. Reading in Spanish Monetary theory 1546-1605. Oxford, Oxford at he Claredons Press 1952. 51 Rothbart, M. N.: New Light on the Prehistory of the Austrian School. In: The Foundation of Modern Austrian ekonomics. Kansas City, Sheed and Ward 1976, s. 52-74. 43 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ (snad 1568-1620).52 Zemřel totiţ ve vězení za účast na spiknutí T. Campanelli. Ve svém spisu Breve trattato delle cause che Popono far abbondare li regni d´oro e d´argento dore non sono i miniere se jeví jako typický merkantilista, ale byl zároveň prvním, který objevil význam platební bilance pro ekonomiku. To vedlo ve svém důsledku k postupnému vzniku další fáze merkantilismu, kdy rozhodující roli sehrávali obchodní bilance. Francouzská varianta merkantilismu se také zrodila v 16. století. Její počátek je spjat s Jeanem Bodinem (1530-1596). Působil hlavně jako právník, ale jako první zformuloval problém zahraničního obchodu jako problém moci. Zároveň se účastnil na formulování kvantitativní teorie peněz a jako první v roce 1568 popsal příliv drahých kovů do Španělska a Portugalska a jejich důsledek – vzrůst cenové hladiny. Další vývoj merkantilismu za Jindřicha IV. je ovlivněn činností jeho ministra de Sully53, který navázal na praxi předchozích panovníků, kdy udělováním privilegií, získáváním pracovních sil, celní ochranou se snaţil dosáhnout rozvoje Francie. Sully byl atypický francouzský merkantilista, neboť na rozdíl od nich hlavní pozornost věnoval rozvoji zemědělství, nikoliv průmyslu. Mimo Antonia de Montchretiena (1575-1621), který je autorem dříve převaţujícího názvu pro ekonomickou teorii – politická ekonomie, je zapotřebí jmenovat kardinála Richelieana, který začal vytvářet ve Francii první koloniální společnosti, tj. monopolní organizace zahraničního obchodu na základě udělování administrativního monopolu. Vrcholem merkantilního systému ve Francii je colbertismus. Nazývá se tak systém vzniklý na základě činnosti Jeana-Baptista Colberta. Systém colbertismu se liší od obchodní varianty merkantilismu aplikované v Anglii důrazem komplexnosti opatřené v ekonomice a státní intervencí při zapojení do mezinárodních ekonomických vztahů. Colbertismus jak v oblasti finanční, organizační, podnikové, technologii i obchodu. Jde jak o protekcionismus, tak i vědomí budování vlastní výrobní základny, která plní funkci proexportní nebo antiimportní. Tento systém je doplněn o poskytování vývozních subvencí, veřejných zakázek pro domácí výrobu a z hlediska mezinárodních vztahů o budování centralizovaně řízených zahraničních kolonií. Tomu je podřízena i kontrola kvality produktů posílaných na trhy a snaha vytvořit s pomocí Versailles a celého dvora demonstrační efekt, který vytváří z francouzských – hlavně luxusních a vojenských produktů nepostradatelné zboţí. Šíření francouzského ţivotního stylu se tak stává součástí ekonomické strategie. 52 Byl objeven aţ italským ekonomem Ferdinandem Galianim (1728-1787) Maxmilian de Bethuane, baron de Rosny, vévoda de Sully (1560-1641) byl věrný straník a spolubojovník Jindřicha IV. Od roku 1599 byl ministrem financí, který vyrovnal hospodaření státu zničené občanskou válkou a navíc podle merkantilní teorie zanechal značný poklad. Po smrti Jindřicha IV. ţil většinou mimo dvůr, ale přesto ještě v roce 1634 byl jmenován maršálem Francie. 53 44 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ V habsburském soustátí a v německy mluvících zemích nabyl merkantilismus podoby kameralismu. Šlo o specificky přizpůsobený systém merkantilismu potřebám státní správy jednotlivých německých států a státečků, které se formovali v rámci rozkladu Svaté říše římské národa německého. Šlo spíše o rozpracování zásad správy, tj. o souhrn poznatků z oblasti práva, financí, statistiky, agronomie Jean-Baptist Colbert, markýz de atp. Nejvýznamnějšími představiteli jsou J. Becher (1625-1682), jeho švagr Philipp Wilhelm Hornig (1638-1712) a W. von Schröder (1640-1688). Jejich zásluhou se začala v habsburských zemích formulovat ekonomická doktrína, která kladla velký důraz na antiimportní opatření a podporu zahraničního obchodu. Vzniklo Komerční kolegium ve Vídni jako státní orgán pro podporu vzniku manufaktur a Orientální společnost pro obchod s Tureckem. Prací, která nejvíce ovlivnila národohospodářskou praxi, byl Hornigův spis Oesterreich uber alles, wann es nur will (1684), kde vytyčil 9 bodů, které shrnují celý merkantilistický program:54 Seigneldy (1619-1683) pocházel z rodu remešských obchodníků. Zaujal významnou pozici u kardinála Julia Mazarina, kterému spravoval jeho osobní jmění. Ten jej doporučil Ludvíku XIV. V roce 1661 byl jmenován vrchním intendantem státní správy pro finance, obchod, dopravu, loďstvo a kolonie. Od roku 1668 zaujímal funkci státního sekretáře pro královskou pokladnu a od roku 1669 byl i státním sekretářem loďstva. Založil v roce 1666 přírodovědeckou Královskou akademii věd a také v šedesátých letech založil Francouzskou Východoindickou i Západoindickou společnost. Reorganizoval Severní i Levantskou společnost i Společnost pro Senegal. V roce 1674 vytvořil Caisse des Empruts (depozitní banku) a řadu manufaktur. Centrem jeho politiky bylo docílit kladné obchodní bilance na základě zvýšení konkurenceschopnosti francouzského zboží vůči Nizozemí a Anglii. Kolonie sloužily jako zdroje surovin získávané i otrockou prací. 1. Maximální vyuţití půdo pro produkci 2. Zhodnocovat domácí suroviny, neboť hotové výrobky mají vyšší hodnotu 3. Podporu vzrůstu produktivního obyvatelstva 4. Zákaz vývozu drahých kovů 5. Znesnadňovat dovozy 6. Pokud je dovoz nutný, pak za něj platit vlastními výrobky 7. Zahraniční suroviny zpracovávat ve vlastních manufakturách 8. Neustále prodávat přebytky výroby cizincům 9. Nepovolit prodej dováţeného zboţí, pokud ho země produkuje sama, i kdyţ je draţší a horší kvality Teoreticky nejvyzrálejší koncepce merkantilismu jsou spjaty s Anglií. Jeho rané stádium nejlépe zachycuje esej Discource of the common Weal of this Realm of England, napsaná 54 Hornig, P. W.: Oesterreich uber alles wan es nur will. 1684, s. 43-50. 45 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ v roce 1549, ale publikovaná 1581. 55 Centrem pozornosti jsou zde vysoké ceny, nezaměstnanosti a klesající výnosy. To vše je přisuzováno důsledkům poruch monetárního systému a řešení je nacházeno v zahraničním obchodu jako zdroji bohatství. Později přijímá anglický svět závěry J. Bodina. Jeho popis mezinárodního trhu objasnil základy exportního mechanismu, kdy dovoz můţe vést ke sníţení cen a příliv cenných kovů můţe stimulovat rozvoj výroby. Ovšem v důsledku přijetí předpokladu, ţe zisk v zahraničním obchodě jednoho partnera je ztrátou druhého, byl logicky závěr, ţe získávání drahých kovů znamená posilování země. V té době bylo v Anglii zaváděno i účetnictví, takţe začala být srovnávána peněţní masa drahého kovu se zásobami ostatního zboţí a osobními důchody. Proto také se zisk ze zahraničního obchodu objevoval v podobě přírůstku peněţní masy. Kupci obchodující se zahraničním tak začali být chápáni jako zdroj růstu deviz. Thomas Mun (1571-1641) Z tohoto titulu G. Malynes (15861641) obhajoval zákaz vývozu peněz a bránil se chápat peníze jako zvláštní zboţí, které podléhá taktéţ nákupu a prodeji i kolísání ceny. Snaţil se zavést kontrolu devizového trhu a to prostřednictvím regulace úrokových sazeb. Chtěl zvýšit kurs libry, aby Anglie mohla nakupovat lacino a draho prodávat s tím, ţe po jejich výrobcích je poptávka na zahraničních trzích. Byl jeden z nejvýznamnějších merkantilistů. K teoretické činnosti se dostal jako obchodník, který byl zvolen do sboru 24 ředitelů Britské Východoindické společnosti. Vzhledem k tomu, že tato společnost musela žádat v určitých cyklech o znovuzvolení monopolu obchodu s Indií a dalšími zeměmi, sepsal svůj první spis A discourse of trade from England into East Indies (1621) na podporu práva vyvážet drahé kovy z Anglie, aby bylo možno obchodovat. Komplexní výklad obchodních zásad rozvinutého merkantilismu je pak obsahem spisu Englands treasure by forreign trade or the balance of our forreign trade is the rule of our treasure. 56 Tato práce byla napsána okolo roku 1630, ale publikována jeho synem J. Munem v roce 1664. Stala se pak biblí merkantilismu v Anglii na dalších 100 let. Protipólem Malynese byl E. Misselden (1608-1654). Chtěl realizovat obchodní přebytek sníţením kurzu libry, aby zahraniční dovozy byly drahé a vývozy laciné. Tím se přiblíţil dnešnímu pojetí. Vystupoval silně proti dovozu luxusních statků, obzvláště při obchodu s „nekřesťanskými zeměmi.“ Své myšlenky vyloţil v práci s vystihujícím názvem The Cirele of Commerce ort he Balance of Trade (1623). Autorem, který provedl radikální zvrat v anglickém merkantilismu, byl T. Mun. Jeho komplexní přístup k pojetí ekonomie znamenal oddělení staršího monetaristického pojetí od vlastního merkantilního systému. Jeho hlavní přínos pro rozvoj teorie je ten, ţe objasnil vztah 55 Anonymní spis, který báva přisuzován J. Halesovi. Obě tyto práce viz ruský překlad in: ekonomica.ru. Mun dochází k závěru, ţe není rozhodující drţba určitého mnoţství drahých kovů, nýbrţ podíl na obratu. Důleţité je, ţe formuluje myšlenky na bázi mechanické korality a srovnatelných hodnotových veličin. To vytváří základ pro jejich měření. 56 46 mezi bilancí zahraničního obchodu a domácí výrobou a spotřebou. Byl i skeptický k positivům růstu cen a výrazně vystupoval proti znehodnocení mincí. Mezi představitele vrcholného merkantilismu je nutno zařadit i J. Childa (1630-1699), který vstoupil hlavně ve známost svým bojem proti vysokým (lichvářským) úrokovým sazbám. Jeho přesvědčení vycházelo z představy, ţe zapůjčený kapitál nemůţe sehrávat prim nad průmyslovým a obchodním kapitálem, pokud se má země rozvíjet. Jeho názory lze nalézt v Discource Concerning trade (1690) a A new Discource of Trade (1693). Třetím významným teoretikem byl Ch. Davenaut (1656-1714). Ten ve svých názorech (Essay on the probace metods of amking people gainers in the balance of trade – 1699) začíná jiţ zvaţovat problém mezinárodní dělby práce a pozitivum aktiva obchodní bilance vidí tehdy, kdyţ podpoří proces akumulace kapitálu. Posledním význačným anglickým merkantilistou byl J. D. Steuart (1712-1780). K. Marx jej charakterizoval následně „je racionálním představitelem monetárního a merkantilního systému.“57 Jeho práce A inquiry into principles of political economy (1767) završuje vývoj merkantilního myšlení. Také jiţ nedělí protikladně svět zboţí a svět peněz, ale vidí různé funkce peněz a jejich roli ve všeobecném koloběhu zboţí. Rozdělil i zvláštnosti peněz z hlediska domácího oběhu a oběhu v zahraničním obchodě. Zároveň je moţné konstatovat, ţe anglický merkantilismus byl specifický ve smyslu niţšího spoléhání se na stát, který měl hlavní náplň v kontrole monopolu zahraničního obchodu. Tento stát (podobně jako Španělsko) zakazoval, kromě surovin a některých produktů, výrobu v koloniích. To mělo negativní odezvu u osadníků, takţe můţeme konstatovat, ţe merkantilismus měl svůj podíl na rozpoutání boje amerických kolonií za nezávislost. Merkantilistické ideje, které pracovaly na bázi představ státních celků, našli svůj odraz i v dalších zemích. Formovaly se i v Rusku za Petra I (I. T. Posoškov), ve Skandinávii (Jacob Kettler Courland), můţeme je také nalézt i u pruského Fridricha Velikého atp. Jejich společným rysem bylo formování silné domácí ekonomiky na základě státních reforem a snaha budovat v první řadě takové manufaktury, které zaručí zisk ze zahraničního obchodu. Pro navrhované reformy byl rozhodující zájem státu.58 1.2.3 Názory na mezinárodní ekonomické problémy v období formování klasické ekonomické teorie Změna v teoretickém nazývání na ekonomické procesy a v našem případě i na problematiku vnějších ekonomických vztahů je spjata s nástupem klasického ekonomického 57 Marx, K.: Teorie o nadhodnotě I. Praha, SNPL 1958, s. 39. Merkantilismus byl i počátkem ekonomického myšlení v českých zemích. První návrh nahradit domácí manufakturní výrobu zboţím z dovozu podal Pavel Hynek Morgenthaler (brněnský měšťan) v roce 1653, druhý návrh podal Fabian Malivský z Maliv (1663), (brněnský zemský advokát). Další merkantilní spisy v Čechách vypracovali bratří Lotičtí (1693) pro zvýšení manufaktur na obchod s Francií a dalšími zeměmi. Blíţe viz Klíma, A.: Manufakturní období v Čechách. Praha, NČSAV 1955, s. 102-127. 58 47 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ myšlení. Zde můţeme sledovat dva kořeny zrodu ekonomie jako vědy. První se zrodila ve Francii a byla důsledkem relativně niţšího stupně vývoje hospodářství ve Francii. Jde o tzv. fyziokratismus. Druhý směr je pak důsledkem rozvinuté ekonomické reality v Anglii a hovoříme o anglické klasické ekonomii.59 Pro pochopení významu fyziokratů v ekonomickém myšlení nám můţe slouţit jejich charakteristika z pera francouzských autorů: „Fyziokraté měli první celkovou představu o vědě společenské, v plném významu tohoto slova, tj. tvrdili, ţe společenské děje jsou spojeny nutnými vztahy, a ţe jest na jednotlivcích, a ne na vládách, aby je poznali a dle nich zařídili své jednání…..vytvořili první národohospodářskou školu v plném smyslu.“60 Výchozím momentem jejich pojetí ekonomického systému je existence přirozeného řádu, tj. ţe lidské společenství je organizováno na základě týchţ Francois Quesnay (1694-1774) přírodních zákonů, které ovládají fyzický svět. 61 Díky myšlence Díky svému původu, narodil se v početné rodině existence zákonitosti vývoje pak zemědělského pracovníka, neuměl ještě v 11 letech číst a psát. Nakonec vystudoval lékařství a 22 let docházejí k závěru, ţe není třeba pracoval jako venkovský lékař. V roce 1737 přesídlil provádět regulační základy a do Paříže a pracoval jako učitel na lékařské akademii. formulují ono proslulé „Laissez faire V roce 1749 se stává osobním lékařem madam at laissez-passer“ Pompadur a později i Ludvíka XV. V době převaţujícího merkantilního postoje, v době absolutistických monarchií a centrálně řízených reforem to byl značný zvrat, neboť to předpokládalo volný prostor pro svobodnou aktivitu ekonomických subjektů, a ti pak naleznou přirozeně správnou cenu. Stát tak má odstraňovat překáţky. Ekonomii se začal zabývat ve svých 60 letech a v 62 letech mu vyšla první ekonomická práce (1756). Ekonomickou tabulku vydal v roce 1758 a v roce 1766 zobecnil své názory ve „Všeobecných zásadách hospodářského řízení v zemědělském království.“ Své myšlenky propagoval i pomocí přednášek, které zpracovávail a rozváděli jeho žáci. Vlastní jméno fyziokratismus vymyslel jeden z nich Dupont de Nemours. Velký přinos má fyziokratická 59 Tento název jí dal K. Marx a všeobecně se ujal. Gide, Ch. – Rist, Ch.: Dějiny nauk národohospodářských od doby fyziokratů až po naše dny. 2. vydání. I. díl. Praha, Jan Laichter 1928, s. 5. 61 Fyziokratické pojetí tak neodpovídá Rousseauově společenské smlouvě. Jde zde o to, „ţe příroda neomezila své fyzické zákony na obory, které byly aţ doposud studovány a dala-li mravencům, včelám a bobrům schopnost podrobiti se společenským souhlasem a ve vlastním zájmu dobrému, trvalém a jednotnému velení, neodmítne ani člověku moţnost dospěti k účasti na téţe výhodě.“ Dupout de Nemours: Introduction aux oervres de Quesnay I, s. 338. Citováno podle/- Guide, Ch. – Rist, Ch.: c.d., s. 13. 60 48 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ doktrína pro nové definování bohatství. Čistý produkt vzniká pouze v zemědělství (je chápan jako přebytek mezi vklady a výnosy), průmysl pouze přetváří suroviny, je tudíţ sterilní. Oni nadprodukt nevytváří, pouze jej vydělávají. Mimo to existuje neproduktivní třída vlastníků, kteří spotřebovávají jinde vyrobený produkt. Zrod fyziokratického systému byl dán jiţ pracemi Pierra de Boisguilleberta (Le Detail de la France sous Luis XIV. – 1699) a maršála Sebastiana de Vanban (Project d´une Dixime Royale – 1707), kde jsou jasně rozpoznatelné tendence k podpoře zemědělství jako základu hospodářství a snaha omezit sílu peněz. Obdobně vytváří půdu pro nástup fyziokratů i Richard Cantillon (1680-1734), coţ byl anglický bankéř a obchodník, který dlouhodobě působil ve Francii a výrazně ovlivnil zakladatele a největšího představitele fyziokratů Francoise Quesnaye. Jeho nejvýznamnější práce – Ekonomická tabulka – je první studií, která se snaţí zachytit celistvost a systémové uspořádání reprodukčního procesu. 62 Jeho velikost nespočívá pouze v tom, ţe se snaţil zachytit jednotlivé vztahy mezi subjekty reprodukčního procesu, ale i o zachycení role peněz a mezinárodního obchodu. Tyto sloţky však ve fyziokratické koncepci byly jinak interpretovány. Domnívali se, ţe „mnoţství peněz v národě můţe vzrůstat pouze tak, jak vzrůstá reprodukce“,63 a připustil roli úvěru a cenných papíru, které mohou nahradit nedostatek peněz. „U bohatých národů se všechny velké prodeje uskutečňují prostřednictvím…..cenných papírů, které nahrazují peníze a značně usnadňují obchod.“64 Roli zahraničního obchodu neviděl v oblasti tvorby bohatství, ale „peníze jsou jejich jměním ,…. Svou hotovost mohou zvětšovat pouze na útraty národů, se kterými obchodují.“65 Vidí jejich roli ve směně zboţí a v tocích peněz, které rovnoměrně podle „přirozeného řádu“ rozděluje mezi státy. Peníze jiţ nejsou pro něj bohatstvím. „Avšak zemědělské národy uplatňují jiné hledisko, které je širší a pro ně prospěšnější: musí se snaţit o co největší bohatství, které jedině slouţí k lidským poţitkům: peníze jsou pro ně pouze málo významným bohatstvím přechodného rázu, které by okamţitě zmizelo, kdyby nebylo reprodukce.“66 Jde tedy o zásadní zvrat – peníze mají význam pouze za předpokladu dynamiky a obchod, který nezná hranic je pouze udrţovatel přirozené rovnováhy, byť na úkor práce vynaloţené v zemědělství, která je jediným hodnototvorným faktorem. 62 Blíţe viz Quesnay, F.: Ekonomická tabulka a jiné ekonomické spisy. Praha, SNPL 1958. Tamtéţ, s. 34. 64 Tamtéţ, s. 34. 65 Tamtéţ, s. 34. 66 Tamtéţ, s. 35. Celkově je chápán jako nutné zlo, které je opodstatněno pouze tím, pokud stát nemůţe dané zboţí vyrobit a potřebuje jej. Blíţe viz Gide, Ch. – Rist, Ch.: c.d. s. 40-47. 63 49 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Kromě Quesnaye patřili mezi fyziokraty další francouzští myslitelé jako Mirabeau starší, Mercier de la Riviere, Dupont de Nemours a další. Nejvýznamnější z nich byl ministr financí Ane Robert Turgot (1727-1781). Ten se William Petty (1623-1687) pokusi reformovat královské finance pomocí sociálních změn, a proto byl Svým životem a dílem patřil mezi nejznámější své doby. Svým životem odvolán. Tím se připravila půda pro osobnosti Velkou francouzskou revoluci. a ekonomickým myšlením se účastnil Své zastánce nalezl v Německu na dějinných událostech, které ovlivňovali (J. A. Schlettwein, J. Mauvillon), život Anglie i Evropy ve druhé polovině 17. ve Švýcarsku (J. Herrenschwand). Století. Byl svědkem Velké anglické revoluce Výrazné zastánce fyziokratismu lze na straně parlamentu proti králi, aktivně pozorovat také v Itálii, kde bratr císaře bojoval proti Irům, kde se obohatil na základě Josefa II. Leopold I., který vládl pozemkových spekulací. Později se smířil ve velkovévodství Toskánském, spustil se Stuartovci. Za to získal šlechtický titul. celý systém reforem na základě Ve svém ekonomickém díle zanechal, doporučení italských fyziokratů. Vliv kromě řady myšlenek pocházejících fyziokratů můţeme pozorovat i na dalším od merkantilistů, názory, které ovlivnily jak „korunováním hlavy“ Kateřiny II. Veliké dílo A. Smitha tak i dílo K. Marxe mimo jiné v Rusku a Gustava III. Adolfa ve Švédsku. i M. Keynese. Kromě tohoto metodologického Vznik klasické anglické politické obsahu již ve své argumentaci užíval statistiku ekonomie taktéţ začíná v 17. století a je a propojoval teoretické postoje spjato se jménem Williama Pettyho. s problematikou daní a cel. William Petty (1623-1687) byl silně pod vlivem merkantilistů. Ţivil se jako profesor medicíny (studoval v Nizozemí i Francii, kde se seznámil s T. Hobbesem, coţ jej velmi ovlivnilo), zvládl i zeměměřičství (vypracoval mapy Irska, kde se účastnil potlačování jednoho z povstání), přednášel i hudební vědu. Ovlivněn Hobbesovým Leviathanem (1651) chápal absolutistický stát jako nástroj, který umoţňuje zmenšení chaosu ve společnosti, kde platí „hommo homminis lupus“. Navázal i na jeho pracovní teorii hodnoty67 i na pojetí, ţe zahraniční obchod je směňováním přebytků na základě podmínek jednotlivých států.68 67 „Mnoţství ţivotních potřeb…. Bůh buď lidem dává zadarmo, nebo prodává za práci.“ Hobbes, T.: Leviathan, neboli o podstatě, zřízení a moci státu církevního a občanského. Praha, Melantrich 1941, s. 269. 68 „Toto zboţí (zahraniční F. V.) není ovšem přebytečné, protoţe se jím nahrazují nedostatky nebo doma dovozem zboţí z ciziny a to buď výměnou, přímo válkou, nebo prací. Neboť i lidská práce je zboţí, které se dá s výhodou vyměnit jako cokoliv jiného. Dosud jsou státy nemající víc území, neţ kolik ho slouţí k bydlení a přece si nejenom zachovávají ţivot, nýbrţ ještě rozmnoţují své síly jednak obchodem, jednak prodejem výrobků, jejichţ materiál byl dovezen odjinud.“ 50 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Význam Pettyho v ekonomickém myšlení 69 není pouze v jeho statistických pracích, ale v jasném vymezení mezinárodního směnného procesu na základě pracovní teorie hodnoty. Všímá si důleţitosti dělby práce a také formuluje závěr, ţe je Adam Smith (1723-1790) nutno pozorovat lidskou aktivitu Narodil se v rodině právníka a úředníka, který zemřel 2 v procesu produkce statků měsíce po jeho narození. Proto byl velmi spřízněn se svou a z toho vyvozovat závěry. Jako matkou, která mu napomáhala v jeho vědeckých ambicích. jeden z prvních popsal úspory Ve 14 letech začal studovat morální filosofii u Francise Hutchesona na Univerzitě Glasgow a ve 20 letech přešel z rozsahu a škodlivost monopolů. To se projevilo i u jeho hodnocení tradičních regulačních zásahů mezinárodního oběhu. Povaţoval za důleţité, aby existovala svoboda obchodu, neboť obchodníci sami rozhodnou, které transakce se zahraničím jsou výhodné pro stát, a nevítal různé státní koncese jednotlivým společnostem. Uvědomuje si nutnost příjmů do státní pokladny a cla povaţuje za nástroj fiskální politiky, ale neabsolutizuje jí. Na vývozu olova jí definuje takto: Panovník „můţe zatíţit vývozním clem vývoz olova tak, aby z jedné strany byla zabezpečena existence výrobce a cena olova za hranicí byla niţší neţ ta, za kterou můţe být získána z jiné země…“Ale také píše, ţe „vysoká cla jsou příčinou na Oxford. Zde nebyl spokojen s kvalitou učitelského sboru, zakazovali mu dokonce číst D. Humea. Opustil Oxford před ukončením stipendia 1746 a od roku 1748 začal přednášet na Edinburgské univerzitě. V roce 1750 se setkal s D. Humem a jejich kontakty přispěly k jeho dalšímu vývoji. V roce 1751 získal profesuru a v roce 1759 publikoval svoji první významnou práci Teorii mravních citů. V roce 1763 se rozloučil s univerzitní půdou a přijal místo vychovatele Henryho Scotta za dvakrát větší příjem než učitel. Díky studijním cestám mladého vévody poznal B. Franklina, d´Alamberta, Helvetia, F. Wuesnaye a další a přijal ono „Laissez faire et propusthu, lem onde ra de Lui même (nech to být a projít, svět jde sám o sobě). V roce 1766 se vrátil do rodného města Kirkcaldy a dalších 10 let pracoval na proslulém „Pojednání o podstatě a původu bohatství národů“, které vyšlo v roce 1776. To mělo tak obrovský úspěch, že první vydání bylo vyprodáno za šest měsíců. V roce 1778 byl jmenován komisařem cel ve Skotsku a žil s matkou v Edinburgu, byl členem Filosofické společnosti a zakladatel Royal society of Edinburgh. V letech 1787 až 1789 zastával čestnou funkci lorda rektora Glasgowské univerzity. Umírá v roce 1790. Tak jako D. Hume, který byl podezříván z ateismu, i Smith patřil spíše mezi skeptiky věřící v přírodu a lidské svědomí vyvozoval ze sociálních vztahů. Hobbes, T.: Leviathan, neboli o podstatě, zřízení a moci státu církevního a občanského. Praha, Melantrich 1941, s. 270. 69 Jeho nejvýznamnější práce jsou Treatise of Taxes and Contributions (1662), Polithical Aritmetic (napsáno cca 1676, publikováno 1690), Verbum Sapienti (1664, publikováno 1691), Quantulumcunque concerning Money (1682, publikováno 1695). 51 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ toho, ţe lidé se pokoušejí nepouţívat takové zboţí, nebo se vyhýbají platbám za ně.“70 Dokázal ve svém pojetí předběhnout následné generace ekonomů, neboť začal zvaţovat náklady a výnosy a skutečné bohatství spatřoval v reálných statcích. Peníze chápe jako plnohodnotné znaky, u nichţ není moţno libovolně měnit kurzy, neboť základním problémem je produktivita práce. 71 Jsou mu zvláštním zboţím reprezentujícím v podobě všeobecného ekvivalentu práci. Největší výhodu vidí v tom, „jestliţe je přivezeno do země zlato a stříbro, protoţe jedině tyto věci jsou nepomíjivé a jsou za všech dob na všech místech ceněny jako bohatství, všechno ostatní je jen bohatství pro hic et nunc [pro určité místo a určitou dobu]“72 Chápe je jako uchovatele hodnot v proměnném světě a to je značný posun. Další vývoj klasického ekonomického myšlení je spjat se jménem D. Humea (1711-1776). Tento myslitel-filosof, historik, ekonom, knihovník a státní podsekretář patřil svými názory ke skeptikům, který udrţoval řadu kontaktů s osobnostmi jako byl J. J. Rousseau, d´Alambert či A. Smith. Ekonomickými problémy, především teoretickým výkladem peněz, se zabýval třemi spisky (1749-1751), které pak vyšli souhrnně v roce 1752 ve sbírce Political Discourses. Jako další osobnost se zabýval pracovní teorii hodnoty a zároveň rozvíjel kvantitativní teorii peněz. Ztotoţnil se s myšlenkou, ţe mnoţství peněz určuje výši cenové hladiny a jejich hlavní funkcí je měřítko cen. Z hlediska uzavřeného státu dospěl na základě studia monetární politiky za Jindřicha VII. k názoru, ţe jím staţené mnoţství peněz do státního pokladu (3/4 drahých kovů) mělo za důsledek sniţování cen a tím i přebytku obchodní bilance, neboť laciné anglické zboţí se prodávalo v zahraničí a to způsobilo příliv drahých kovů. Proto také zformuloval teorii fluktující masy peněz, která zásadním způsobem napadla celou merkantilní doktrínu. Její podstata spočívala v předpokladu, ţe nárůst masy peněz vede k růstu cenové hladiny a konkurence pak rozdělí tyto prostředky tak, aby vznikla rovnováha v mezinárodních peněţních a obchodních tocích.73 Člověkem, který zaloţil ekonomii jako samostatnou vědu, byl Adam Smith. Nejde o to, ţe navázal na řadu předchůdců a současníků, jde o to, ţe podal systémový výklad nové vědy a celá tato koncepce byla logicky uspořádána. Myslitelé do jeho vystoupení řešili ve větší či menší míře ty či ony myšlenky. Jeho velikost je podobná jako u Kryštofa Kolumba. Lodě pouţívali i jiní mořeplavci, náhodně i izolovaně se někteří dobrali Ameriky, ale byl to 70 Petty, W.: Traktat o nalogach i sborach , kap. VI O tamoţenych pošlinach i volnych gavanjach. Bod. 4., 6. In: http://ek-lit.agava.ru/pettsod.htm 71 Přímo říka:“ Chléb bude dvakrát draţší tak, kde je 200 hospodářství provádějících tutéţ práci, jakou by mohlo udělat 100 lidí.“ Viz Petty, c.d., kap. XIV O povyšenii i sniţenii dostoinstva monet i ob ich porče, bod. č. 17. 72 Petty, W.: Political arithmetic, s. 196. Citováno podle Marx, K.: Ke kritice politické ekonomie. Praha, SNPL 1953, s. 103. 73 Blíţe viz Zeman, F.: Kvantitativní teorie peněz, její dogmatický vývoj a kritika. Brno, nakl. Barvič&Novotný 1923, s. 37-43. 52 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Kolumbus, který svým systematicky připraveným pokusem otevřel novou etapu mořeplavby, byť do smrti nevěděl, co všechno otevřel k dalšímu poznání. Metodologicky A. Smith postavil výklad ekonomického systému na existenci samoregulačního mechanismu. Avšak nemůţeme v jeho případě hovořit o naivní harmonii, mnohokrát argumentuje o rozdílnosti zájmů. Sám říká: „Kaţdý návrh nového zákona nebo opatření týkající se obchodu, který vychází od tohoto stavu [podnikatelů F. V.], měl by se vţdy přijímat velmi opatrně, a nikdy by se neměl schvalovat bez dlouhého prozkoumání, a to nejenom prostě co nejúzkostlivějšího, ale i svrchovaně nedůvěřivého. Vţdyť pochází od stavu, jehoţ zájmy nejsou nikdy zcela stejné jako zájmy společnosti, od stavu, jemuţ jeho zájem velí společnost klamat a dokonce jí poškozovat, a který ji také jiţ nejednou oklamal a poškodil.“74 A.Smith svoji ekonomickou logiku zaloţil na dělbě práce 75 a tomu odpovídá také struktura díla. Po její analýze následuje problematika kapitálu, růstu blahobytu, mezinárodních vztahů a systémy veřejné správy. V oblasti vnějších ekonomických vztahů, při metodologickém respektování D. Humea, dochází A. Smith k vytyčení poţadavků „Free trade“, neboť „Země, která nemá vlastní zlaté a střbrné doly musí přirozeně dováţet zlato a stříbro z ciziny, právě tak jako země, která nemá vlastní vinice, musí z ciziny dováţet víno. Není však snad třeba, aby vláda věnovala jednomu více pozornosti neţ druhému. Země, která má prostředky na nakupování vína, vţdycky dostane víno, které potřebuje, a země, která má prostředky k nakupování zlata a stříbra, nebude mít nikdy o tyto prostředky nouzi...Jsme pevně přesvědčeni, ţe i kdyţ se vláda nebude o tyto věci starat při svobodě obchodu, si vţdycky budeme moci obstarat víno, které potřebujeme….“76 Pracovní teorie hodnoty umoţnila Smithovi vidět problematiku zahraničního obchodu jako moment dělby práce a moţnosti prostředků, které má stát k dispozici. Státní regulace mezinárodního pohybu zboţí je pak jenom zdrojem neefektivního vlivu různých monopolů, které zapříčiňují zbytečné náklady. Jeho teorie absolutních nákladů (viz kapitola 9) celý problém logicky uzavírá a jeho pojetí začíná být pro další pokračovatele rozhodujícím. Avšak teorie absolutních výhod nebyla sto vysvětlit problém obchodu zemí, které měly rozdílné produktivity v obou obchodovaných výrobcích, přičemţ jedna měla celkově niţší produktivitu. Tento problém vyřešil D. Ricardo. 74 Smith, A.: Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. I. Praha, SNPL 1958, s. 253. „Největší vzestup produktivní síly práce a větší díl dovednosti, zručnosti a důvtipu, s nimiţ je všude práce řízena a vykonávána, jsou zřejmě důsledky dělby práce.“ A. Smith: c.d. I, s. 29. 76 Smith, A.: c.d. II., s. 14. 75 53 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Role Davida Ricarda při formování ekonomické teorie je nezpochybnitelná. Liší se od předchůzců tím, ţe jako první formuloval a vyloţil ekonomii na základě logicko-deduktivních schémat. Výchozím principem jeho výkladu ekonomie je pracovní teorie hodnoty, tj. tvrzení, ţe relativní cena dvou zboţí je určována vzájemným poměrem prací nutných na jejich zhotovení. 77 Pro vymezení platnosti této zásady Ricardo definuje řadu David Ricardo (1772-1823) předpokladů jako je Narodil se v Londýně v židovské rodině reprodukovatelnost, problém změn původem z Portugalska. Jeho otec byl úspěšný technologií, rozdílného charakteru burzovní makléř a David Ricardo začal v jeho práce atd.78 firmě pracovat od 14. let. Byl však vyděděn, Významně zasáhl do formování neboť se oženil s quakerkou a přestoupil názorů na mezinárodní ekonomické ke křesťanství. Zcela bez prostředků si založil vztahy a to jak v oblasti podnikání na základě půjčky a již ve svých 26 mezinárodních peněz, tak v oblasti letech byl bohatý a nezávislý. mezinárodního obchodu. Díky V době dovolené v roce 1799 se mu dostalo logickému a důslednému uţití pracovní teorie do rukou Smithovo Bohatství národů a tak se věnovat ekonomii. Vstoupil hodnoty odmítl Smithovu ideu, ţe začal obilí má stálou hodnotu v kaţdé zemi do prominentního kruhu, kam patřil Janus Mill, a tato jeho přirozená cena určuje jeho J. Bentham a T. R. Maltus. trţní cenu a rozhoduje o účelnosti V roce 1819 si koupil místo v poslanecké vývozu do cizích zemí. Na základě sněmovně za irský obrod Portarlingtonu směnných poměrů v mezinárodních a v parlamentu se stal uznávaným odborníkem vztazích dochází k závěru, ţe změnou v měnových a finančních záležitostech. směnného poměru lze „disponovat větším mnoţstvím práce“, ale Dílo D. Ricarda bylo jedním z přímých skutečný směnný poměr se vytváří na zdrojů pro formování ekonomických názorů základě celkové nabídky. Zvýšení cen K. Marxe a další „renesanci“ jeho pojetí na světových trzích je dáno „tendencí provedl P. Sraffa, jehož práce Výroba zboží růstu poptávky“ nebo „tendencí pomocí zboží dala vznik neoricardianské škole sníţení hodnoty peněz.“79 ekonomického myšlení v druhé polovině Zároveň Ricardo vidí odlišnost 20. století. cenových hladin z důvodů rozdílů v produktivitě. „Hodnota zlata 77 „Zboţí, které je uţitečné, odvozuje svou směnnou hodnotu z dvojího pramene: ze své vzácnosti a z mnoţství práce potřebné k jeho výrobě.“ Ricardo, D.: Zásady politické ekonomie a zdanění. Prah, SNPL 1956, s. 25. 78 Viz Ricardo, D.: c. d., s. 25-53. 79 Ricardo, D.: Zásady politické ekonomie a zdanění. Praha, SNPL 1956, s. 270. 54 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ oceňovaná v obilí můţe být v obou zemích naprosto odlišná. Snaţil jsem se ukázat, ţe bude nízká v bohatých zemích a vysoká v chudých zemích.“80 Z toho lze odvodit, ţe ve vyspělých zemích jsou peníze relativně levnější a v rozvojových relativně John Stuart Mill (1806-1873) draţší. Svým logicko-deduktivním přístupem Ricardo taktéţ vyřešil problém, proč spolu obchodují dvě země, mezi nimiţ není absolutní výhoda. Vytvořil teorii komparativních výhod (viz kapitola 9) Za základ povaţoval volný obchod, kdy „obecný prospěch není ničím tak plně zajištěn jako nejproduktivnějším rozdělením celkového kapitálu, tj. jinak řečeno, svobodným obchodem na celém světě.“ 82 Jinak řečeno vhodnou alokací zdrojů v celosvětovém měřítku zabezpečíme celkový růst produkce. Narodil se jako nejstarší syn skotského ekonoma a politika Jamese Milla. Dostal od otce extrémně náročnou a pečlivou výchovu. Jeho otec, stoupence J. Benthama měl za cíl vytvořit geniální intelekt. Ve své autobiografii81 popisuje, jak se od 3 let učil řečtinu, v osmi letech četl Xenofonta a Herodota atd. V osmi letech začal s latinou, euklidovkou geometrii a matematikou. Ve volných chvílích četl práce z přírodních věd, ale také Dona Quijota. Ve dvanácti letech začal s Aristotelem, ve třinácti studoval A. Smitha a D. Ricarda a s otcem začal pracovat na klasickém pojetí výrobních faktorů. Ve čtrnácti strávil rok ve Francii s bartem Jeremyho Benthama Samuelem a v Montpellier chodil v zimě na kurzy chemie, zoologie a logiky. Seznámil se s J. B. Sayem i Henrym Saint-Simonem. Ale ve dvaceti se psychicky zhroutil. V mládí se také seznámil se zakladatelem sociologie A. Comtem. Pracoval jako otec v úřadu Východoindické společnosti a byl členem řady učených společností. V roce 1851 si vzal Hariet Taylorovou po 21 letech S ekonomickým myšlením známosti. Taylorová byla vdaná, když se poprvé setkali, ale klasiků v oblasti mezinárodní všeobecně se má za to, že až do smrti jejího manžela to byl ekonomie je spjato i jméno platonický vztah. Měla na jeho práci zásadní vliv, a proto také jednoho z nejkontroverznějších Mill byl významným představitelem boje za práva žen. představitelů – Thomasem Herietin vliv se obzvláště projevil v prácí On Liberty, vydané Robertem Maltusem krátce po její smrti. Zemřela po sedmiletém manželství. (1766-1834), který je proslulý Později v parlamentu pracoval na rozšíření volebního svou populační teorii. Jeho práva a zemřel v Avignonu, kde je pohřben vedle manželky. Úvaha o populaci (Essay on Population 1798) mu zaručila ihned celosvětovou proslulost a to jak přijímáním, tak odmítáním jeho názorů. 80 Tamtéţ, s. 271. Mill, J. S.: Vlastní životopis. Praha, Josef Pelel 1901. 82 Ricardo, D.: c. d., s. 247. K celkovému pojetí zahraničního obchodu viz kap. VII O zahraničním obchodu. 81 55 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Byl odlišný nejenom „temným viděním“ moţnosti zlepšit stav obyvatel, ale také odporoval volnému obchodu a ekonomii, místo deduktivní metody chtěl vystavět ekonomický systém na empirické analýze. V současnosti na něj navazuje neomaltuziánci, kteří vidí základ problémů fungování světa v přílišném populačním tlaku na zdroje. Tvrdí, ţe vzrůst blahobytu je nemoţný, neboť to znamená přírůstek obyvatel a lidstvo se vrátí k chudobě, nebo musí pomocí válek, nemocí atp. redukovat svůj počet. I boj proti svobodě obchodu vedl z důvodů, aby byly udrţeny vysoké ceny na potraviny,83 a tím i vysoké příjmy majitelů půdy. A protoţe budou na rozdíl od kapitalistů méně investovat a více utrácet, zaměstnají řadu lidí jako sluhy. Jako první tak ukázal na problém agregátní poptávky. Ekonom, který ukončil formování klasické politické ekonomie a byl jejím čelním představitelem ve druhé polovině 19. století, se jmenoval John Stuart Mill. Jeho osobnost patří k té skupině myslitelů, kteří měli důkladné filosoficko-metodologické předpoklady, jejich přínos se neredukoval pouze na ekonomii.84 Patřil mezi nejvlivnější filosofy anglicky mluvícího světa v 19. století a to nejen jako zastánce Benthamova utilitarizmu, ale pro svoji metodu indukčního myšlení. Jeho kniha System of Logic z roku 1843 byla jednou ze základních učebnic, která se uţívala na britských univerzitách ve druhé polovině 19. století. Jeho základní ekonomická práce Principles of Political Economy with some of their Applications in Social Philosophy (Zásady politické ekonomie a některá její uţití v sociální filozofii) vydaná ve dvou svazcích v roce 1848 systematicky shrnovala tehdejší poznání v klasické politické ekonomii. J. S. Mill se stal rázem nejvýznamnějším klasickým ekonomem, i kdyţ dnes jeho význam ustupuje ve srovnání s dalšími posuny v ekonomickém myšlení do pozadí. Je však nutné dodat, ještě před vydáním své hlavní práce napsal jiţ v 30. letech 19. století Essay on some Unsettlet Question of Political Economy, které však vyšly aţ v roce 1844. Zde jiţ mimo jiné definuje svoji metodologii zaloţenou na empirii a přináší nový pohled na problematiku mezinárodního obchodu. Přestoţe nebyl příliš originálním myslitelem, díky svému přístupu odhalil i některé slabiny v pojetí klasického ekonomického myšlení a domyslel je. V této souvislosti je naprosto neoddiskutovatelný jeho přínos do teorie zahraničního obchodu, kdy si všiml, ţe doposud autoři teorii přemýšleli nad otázkou co vyváţet, ale nikdo neřešil problém v jakém mnoţství. K řešení této problematiky přispěl svojí teorii reciproční poptávky (viz kapitola 9). 83 Boj o obilné zákony v tehdejší Velké Británii byl váţným střetem pozemkové aristokracie s průmyslovými kapitalisty. 84 Blíţe viz Ekonomie Johna Stuarta Milla. Edit. V. Jurečka. Ostrava, VŠB-TU 2007. 56 Ovšem jeho vliv na formování klasické teorie mezinárodních vztahů byl širší. Zaobíral se nejenom teoriemi zahraničního obchodu (kap. 17 a 18 výše jmenovaného díla), ale i problematikou světových peněz, měnových kurzů (kap. 19 aţ 22), ale také mezinárodní konkurenceschopnosti (kap. 25).85 Celou teorii důsledně buduje na předpokladech pracovní teorie hodnoty. Její logiku nám můţe osvětlit další citát z pojetí mezinárodní konkurenceschopnosti. „Výhoda [země F. V.] spočívá v tom, ţe je schopna zhotovovat produkty s lepší kvalitou, s menším mnoţstvím prací (ve srovnání s ostatními vstupy), pokud ne s menším mnoţstvím práce rychleji nebo s niţšími poţadavky na uţitý kapitál. Mohou to být také větší přírodní výhody (jako půda, klima, bohatství vod) na přirozenou nebo získanou převahu dělníků, lepší rozdělení práce, lepší vybavení nebo nástroje. Niţší mzdy jsou z této teorie vyloučeny… Běţně slýcháváme o nevýhodě, které je anglický producent vystaven na cizích i domácích trzích v důsledku práce, neboť zahraniční konkurence platí niţší mzdy. V důsledku niţších mezd prodávají nebo mohou – tak se uvaţuje – za niţší ceny a angličtí továrníci jsou vytlačeni z odbytišť, pokud nejsou chráněni…V Americe jsou mzdy vyšší neţ v Anglii, pokud pod mzdou rozumíme denní výdělek dělníka. Ale produktivní síla amerického dělníka je tak velká, jeho účinnost ve spojení s příznivými podmínkami, ve kterých působí, dělají jej pro jeho kupce tak cenným, ţe pracovní náklady v Americe jsou niţší neţ v Anglii, coţ je dokazatelné faktem vyšší míry zisku a úrokové sazby.“86 Z výše uvedeného je patrné, ţe J. S. Mill svými analýzami jednotlivých problémů dokázal vytvořit souvislý pohled na fungování ekonomických procesů. Proto byla je „Zásady“ na Oxfordské univerzitě standardní učebnici aţ do roku 1919, kdy jej nahradila Marshallova kniha. Jeho velkolepý pokus o logicky skloubený, vnitřně bezrozporný výklad systému ekonomie zároveň poukázal na řadu rozporů v celkovém pojetí klasiků. Proto se toto syntetizující dílo stalo zároveň počátkem rozkladu klasické ekonomie. Vznikl tak marxismus a neoklasická ekonomie a v USA se zrodil institucionalismus. 1.2.4 Marxismus a problémy mezinárodních ekonomických vztahů Vystoupení K. Marxe a B. Engelse mělo zásadní význam pro další rozvoj ekonomického myšlení. Dodnes řada ekonomů, kteří se věnují dějinám ekonomie, Marxovo dílo hodnotí 85 Mill, J. S.: Grundesätze der politischen Ökonomie mit einigen Ihrer Anwendangen auf die Socialphilosophie. Zweiter Band, III Buch, Jena, Verlag von Gustav Fischer 1921. 86 Mill, J. S.: c.d., s. 289-291. 57 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ vysoko. „Spolu s Adamem Smithem a Johnem Maynardem Keynesem musí být Marx povaţován za jednu ze tří největších postav v historii ekonomie.“87 Karel Marx (1818-1883) Narodil se ve středostavovské židovské rodině. Jako malého ho vzdělávali doma rodiče a baron von Westphalen, přítel a soused jeho otce. Po absolvování střední škole ve svém rodišti Trevivu odchází sudovat práva na univerzitu v Bonu. Pro zájem o filozofii přešel na Berlínskou univerzitu, kde se důkladně seznámil s dílem Hegela. Přijal jeho dialektickou logiku, ale pod Feuarbuchovým vlivem se z něho stal filozofický materialista. Marx „napsal téměř 10 000 stran věnovaných čisté a fundamentální ekonomické teorii. Ekonomie byla jedinou společenskou vědou, jejíţ aspekty si profesionálně osvojil. A není sebemenších pochyb o tom, ţe byl skutečným velkým ekonomem. V roce 1841 obhájil doktorát z filozofie, oženil se s dcerou barona Westphalena. Začal pracovat jako redaktor Rheinische Zeitung, které však byly pruskou cenzurou zakázány. Proto odchází do Paříže, kde se setkává s B. Engelsem, který již v té době byl uznávaným ekonomem a jeho dílo Postavení dělnické třídy v Anglii (1844) mělo dosti velký ohlas. Pod jeho vlivem začal studovat ekonomii. I pokud zavrhneme fundamentální marxistické schéma a většinu jeho závěrů (pokud ne všechny), je nutné přiznat, ţe tři díly kapitálu, a zvláště dva poslední, obsahují mnoţství vynikajících druhů analýz, ze kterých se soudobí ekonomové mohou učit.“88 Spolu sepsali Komunistický manifest (1848) a účastnili se následných revolučních bojů. Po porážce revoluce se Marx usadil v Londýně a díky podpoře Engelse se věnoval teoretické práci. Zpracoval obrovské množství materiálu, většina byla vydána až po jeho smrti. Tyto dva citáty z prací anglického a amerického autora ukazují, ţe síla marxistických myšlenek se dodnes v seriozních diskuzích nezmenšila, naopak ekonomická expanze Číny nebo Vietnamu a prohlubující se krize nutí ekonomy se zpátky vracet k Marxovi. Problém je také v tom, ţe se nenaplnila koncepce „konce dějin“ a z „války civilizací“ zase zbyla válka o ropu a další strategické komodity. Zajímavé je, že Marx od mládí nebyl skvělý hospodář a z problémů ho dostalo na čas dědictví po příteli Wilhelmu „Lupusu“ Wolfovi. Žil v Paříži podstatě středostavovský život až do Pařížské komuny (1871), kdy jako představitel Internacionály se stal předmětem „zájmu“ tisku a státních orgánů. V pozdějších letech sužován nemoci kromě vědecké práce napomáhal vzniku a rozvoji německé sociální demokracii. Marxovo myšlení se stalo základem nového přístupu k interpretaci ekonomické reality.89 Ten byl zaloţen na materialistické dialektice a logické historické metodě analýzy. Znamenalo to přijetí výkladu ekonomických zákonitostí jako odrazu lidského jednání v historicky proměňujících se podmínkách. Jinak řečeno podmínky 87 Pressman, S: Encyklopedie nejvýznamnějších ekonomů. Brno, Barrister&Principal, 2005, s. 67. Blaug, M.: 100 velikich ekonomistov do Keynsa. Sankt-Peterburg, Ekonomičeskaja škola 2008, s. 203. 89 Blíţe viz Marx, K.: Rukopisy „Grundrisse“ (Ekonomické rukopisy z let 1857-1859) I. Praha, Nakladatelství Svoboda 1971. Úvod. Dále k Marxově metodologii viz Varadzin, F. – Březinová, O.: Hledání ve světě ekonomie 88 58 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ formují člověka a člověkovými aktivitami tyto podmínky přetváří. Přetváření podmínek se děje v sociálních vazbách, neboť lidská bytost nemůţe bez ostatních existovat, které se proměňují v závislosti na stupni vyspělosti společnosti. Charakter struktur je proto determinován ekonomickými vazbami vyrůstajících ze způsobu přetváření materiálních podmínek existence. Nadstavbové – politické, sociální, kulturní – struktury mohou působit na vývoj pozitivně nebo negativně a mohou nabývat různých forem, nemohou však změnit podstatu procesů. Proto je důleţité nezůstávat pouze na povrchu jevů, ale je nutné zkoumat veškeré roviny procesů. Při tom je nutné si uvědomit, ţe „podstata jevů“ je chápána jako relativně proměnná, nejde zde o ony „ideální vlastnosti“ jevů a procesů. Ekonomie je proto chápána jako disciplína věnovaná mezilidským vztahům Bedřich Engels (1820-1895) Byl nejstarší z devíti děti zámožné podnikatelské rodiny. Studoval na gymnáziu v Elberfeldu, Zde se nadchl pro humanistické ideály a dostal se do rozporu s otcem. Proto ho otec před ukončením studia odvolal a musel pracovat jako jeho pomocník. Své vzdělání dokončil v Bremách, kde pracoval ve velkoobchodě. V roce 1841 nastoupil vojenskou službu u gardové dělostřelecké brigády v Berlíně a zájem o problematiku vojenství v něm zůstal po celý život. Vypracoval se na vojenského odborníka (v roce 1870 v jednom článku pro britské noviny dokonce předpověděl na základě studia, informací, obklíčení Francouzů u Sedanu. Tím předčil celý francouzský generální štáb. Zde také navštěvoval přednášky z filozofie a stal se z něho přesvědčený ateista a materialista. Po pobytu v Anglii (1842) se seznám s její … a vydal svoji první ekonomickou práci Nástin kritiky politické ekonomie. Po návratu z Anglie se dostává do kontaktu s Marxem, kdy oba vypracovávají základy nového světonázoru. Engels při tom vždy uznával vůdčí roli Marxe, ačkoliv to byl on, kdo jej zpočátku učil ekonomii a svým Postavením dělnické třídy v Anglii měl velký ohlas. Po porážce revoluce 1848 začal opětovně pracovat v Ermen&Engels v Manchesteru, kde přijal otcův podíl. Spolupracoval s Marxem na Kapitálu, pomáhal mu pochopit řadu konkrétních ekonomických problémů a sám pak z jeho poznámek sestavil druhý a třetí díl Kapitálu a řadu společných i vlastních prací. Byl nesmírně jazykově nadaný a ovládal 12 řečí. (věda, metodologie, ekonomie). Praha, Professional Publishing 2003. kap. 8. 2. Otázky metodologie marxistického myšlení. 59 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ a ekonomické kategorie, byť jsou často zpředmětněny, jsou výrazem těchto vztahů. Bez porozumění této skutečnosti je mnohdy velmi obtíţné porozumět a pochopit řadě závěrů, které jsou v rámci marxistického pojetí fungování hospodářského ţivota vyvozeny. Teorie mezinárodních ekonomických vztahů je vystavěna na Marxem rozvinuté pracovní teorii hodnoty, tj. na základě definování konkrétní a abstraktní práce, práce jednoduché a sloţité, na souvislosti mezi hodnototvornými a cenotvornými procesy. Navazuje tak na klasické ekonomy, ale přináší řadu modifikací do jejich analýzy. V oblasti zahraničního obchodu navazuje na Ricarda a J. S. Milla. Přímo říká „Zisku [v zahraničním obchodě F. V.] lze dosáhnout i šizením [tak], ţe jeden získává to, co druhý ztrácí. Ztráta a zisk se uvnitř jedné země vyrovnají. Není tomu tak mezi různými zeměmi. A dokonce i z hlediska Ricardovy teorie….mohou se tři pracovní dny jedné země směňovat za jeden den druhé země. Zákon hodnoty zde nabývá podstatné modifikace. Nebo jaký je poměr kvalifikované, komplikované práce k nekvalifikované, jednoduché uvnitř jedné země, takový můţe být i poměr pracovních dnů různých zemí. V tomto případě vykořisťuje bohatší země chudší, i kdyţ chudší země získává, jak ukázal také J. S. Mill ve svých „some Unsettled Questions etc.“90 Marx chápe, ţe na světovém trhu se projevují jiné vztahy, neţ na místním trhu, které umoţňují existenci dlouhodobé nerovnováhy, coţ odporuje běţným představám vytvoření ceny na vnitřním trhu. Zdroj těchto nerovnováh vidí v jiném rozdělování nadhodnoty mezi státy. „Z toho, ţe zisk můţe být niţší neţ nadhodnota, tedy ţe se kapitál můţe směňovat se ziskem, aniţ by se ve striktním slova smyslu zhodnocoval, vyplývá, ţe nejen individuální kapitalisté, nýbrţ i národy mohou mezi sebou neustále směňovat, ţe mohou také neustále opakovat směnu ve stále větší míře, aniţ by proto musely získávat rovnoměrně. Jeden národ si můţe neustále přisvojovat část nadpráce druhého národa, za niţ nedává při směně nic, jedině míra není v takovém případě stejná.“91 Na tyto myšlenky neekvivalentní směny v mezinárodním obchodě později navázala skupina ekonomů, z nichţ nejznámější je pravděpodobně Raul Prebisch (1901-1986), který vytvořil teorii terms of trade, nebo Hans Wolfgang Singer (1910-2006) tvůrce teorie závislosti. Vytvořili spolu Singer-Prebischovu hypotézu o zhoršování terms of trade mezi vývozními komoditami rozvojových a vyspělých zemí. Oba spíše patří mezi neortodoxní ekonomy neţ marxisty. 90 91 Marx, K.: Teorie o nadhodnotě III. Praha, Nakladatelství Svoboda 1968, s. 102. Marx, K.: Rukopisy „Grundrisse“ III, c. d., s. 148-149. 60 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Mezi marxisty, kteří dále tuto teorii rozpracovávají, patří Paul Baran (1909-1964), Andre Gunder Frank (1929-2005), Samir Amin (1931), John Roemer (1945) a další. Mezi nimi je pravděpodobně nejvýznamnější Imanuel Wallerstein (1930), který vytvořil teorii světového systému, kdy interpretuje „rozvojový svět“ jako integrální součást „vyspělého světa“. Zároveň rozvíjí Prebischovu ideu o centrech a periferiích a doplňuje je o poloperiferie.92 Dalším významným znakem marxistického myšlení v mezinárodních ekonomických vztazích je pojetí mezinárodních peněz jak plnohodnotného platidla. To vyplývá z pojetí, ţe peníze jsou univerzálním ekvivalentem a reprezentantem společensky nutné práce, 93 avšak nejsou bohatstvím samy o sobě.94 Na rozvinutých světových trzích vystupují „v plném rozsahu jako zboţí, jehoţ naturální forma je zároveň bezprostředně společenská forma uskutečnění lidské práce in abstracto…. funkce platidla, prostředku k vyrovnávání mezinárodních bilancí, převládá.“95 Domnívá se zároveň, ţe s rozvojem mezinárodních trhů dochází k omezování funkce pokladu pouze na velikost nezbytnou k jejich specifickým funkcím. Důvodem je problém, ţe nárůstem pokladu se „kapitál, který by měl procházet plodnými proměnami ve výrobě, stal neproduktivním a zahálejícím nákladem oběhu.“96 Také teorie směnného kurzu peněz je odvozována od pohybů platební bilance a pohybu úrokové sazby na peněţních trzích. V rámci pohybů neplatební bilanci jsou odlišovány, z důvodů rozdílných dopadů na pohyb kurzu peněţní a kapitálové pohyby a pohyby v rámci transferů. Změny devizového kurzu jsou pak dány:97 1. vlivem platební bilance v daném mementu, 2. vlivem znehodnocení peněz v některé zemi, 3. vlivem změn devizových rezerv, kdy můţe dojít k různému ocenění zlata a stříbra, tj. v dnešním pojetí se změní směnný poměr rezervních měn. 92 Viz Wallerstein, I.: Das moderne Weltsystem I – III. Wien, Promedia Druck – und Verlagsgeselschaft m. b. H. 2004. V české literatuře blíţe viz Holubec, S.: Sociologie světových systémů. Hegemonie, centra, periferie. Praha, slon 2009. 93 „Pro jejich funkci míry hodnot, v nichţ peníze slouţí jako početní peníze a zlato jen jako ideální, zlato má rozhodující význam jako přírodní materiál…ve funkci peněz jako oběţiva,…je materiál peněz lhostejný a vše závisí na jejich mnoţství.“ Marx, K.: Ke kritice politické ekonomie. Praha, SNPL 1953, s. 95. 94 „Zmnoţení peněz mohlo zdraţit otroky, ale nemohlo zproduktivnit práci…Kde peníze nepocházejí z oběhu, nýbrţ jsou nalezeny uţ hotové – jak tomu bylo ve Španělsku – tam ochuzují národ, zatímco národy, které musejí pracovat, aby je Španělům odňaly, rozvíjejí zdroje bohatství a obohacují se skutečně. 95 Marx, K.: Kapitál I. Praha, SNPL 1954, s. 160-161. 96 Marx, K.: Rukopisy „Grundrisse“. c. d., s. 75. 97 Marx, K.: Kapitál. III – 2. Praha, SNPL 1956, s. 138. 61 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Marxistické myšlení v mezinárodním monetárním světě uznává rozvoj různých forem. „Různé formy peněz mohou lépe odpovídat společenské výrobě na různých stupních, jedna forma můţe odstranit zlořády, na něţ jiná forma nestačí; avšak ţádná z nich, pokud zůstávají formami peněz a pokud zůstávají peníze podstatným výrobním vztahem,…,můţe je jen v té či oné formě reprezentovat.“98 Pohyby cenných papírů mezi zeměmi chápeme jako poukázky na část národního bohatství nebo produktu, a proto mají tyto papíry svoji hodnotu. Taktéţ teorie mezinárodního pohybu kapitálu je nastavena v souladu s pracovní teorií hodnoty. Protoţe kapitál je chápan jako vztah, kdy dochází k propojení výrobních činitelů v případě dosahování zisku. Z tohoto důvodu, „kdyţ se kapitál posílá do ciziny, neposílá se tam proto, ţe by se ho absolutně nemohlo pouţít doma. Děje se tak proto, ţe v cizině můţe být zaměstnán s vyšší mírou zisku“.99 S procesem koncentrace a centralizace kapitálu je spojován vznik nadnárodních společnosti a vývoz kapitálu. Z marxistického hlediska teorii vývozu kapitálu, v souvislosti se změnami na přelomu 19. a 20. století rozpracoval R. Hilferding (1877-1941).100 Zároveň však zde vznikl spor o moţnosti dalšího vývoje. Jednu názorovou stranu tvořila Rosa Luxemburgová (1871-1919), která ve své práci Akumulace kapitálu (1913) 101 vyvodila závěr, ţe kapitalismus musí zaniknout na základě vyšší akumulace kapitálu, neţ jsou spotřební moţnosti společnosti. V jejím konceptu je vývoz kapitálu jako prostředek jak realizovat další nadprodukt. Tím vzniká stádium imperialismu, které je charakteristické právě konflikty při vývozu kapitálu. Jakmile se však rozšíří kapitalismus na celý svět a nebude mít moţnost další realizace nadhodnoty, zanikne. Druhou stranu sporu reprezentovali osobnosti jako Otto Baur, R. Hilferding, V. I. Lenin, kteří kritizovali Luxemburkovou za absolutizaci agregátní poptávky a její zaostávání za nabídkou. Při tom povaţují za nesprávnou její představu, ţe je absurdní, aby vyráběl více spotřebních předmětů. Problém zániku kapitalismu neviděli v podspotřebě, ale v rozporech, které vyvolává. S rozvojem kapitalismu dochází i k rozvoji spotřeby, byť problémy v realizaci nikdo nepopírá. Není tím samozřejmě řečeno, ţe pod tlakem na růst zisku nedojde k poklesu mezd na HDP. Tomu nasvědčuje řada analýz.102 Jde však o to, ţe to není zákonitá tendence, ale ţe je to otázka relativního zbidáčování, nikoliv neustálé podspotřeby. 98 Marx, K.: Rukopisy „Gundrisse“ I, c. d., s. 78. Marx, K.: Kapitál III – 1. Praha, SNPL 1956, s. 273. 100 Viz Hilferding, R.: Finanční kapitál. Praha, NČSAV 1961, kap. 22. 101 Luxemburg, R.: Nakoplenije Kapitala I, II. Pjatoje Izdanie. Moskva, Gosudarstrennoe socialnoekonomičeskoe izdatelstvo 1934. 102 Viz např. Foster, J. B. – Magdoff, F.: Velká finanční krize. Příčiny a následky. Všeň, Grimmus 2009, s. 129130. Robinson, W. I.: Teorie globálního kapitalismu. Transnacionální ekonomika a společnost v krizi. Praha, Filosofia - ΦΙΛΟΣΟΦΙΑ 99 62 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Luxemburková tak vstoupila svými úvahami do poměrně rozšířené teorie podspotřeby, kde zakladatelem byl John Atkinson Hobson (1858-1940), a který se proslavil svou prací Imperialismus, kde vidí vývoz kapitálu jako jeden z procesů, který určuje charakter současnosti.103 V marxistické teorii „přeinvestování“ nebo „podspotřeba“ je spíše chápána jako dočasný jev, který vyplývá ze základního rozporu mezi zespolečenšťováním výroby a soukromovlastnickým přivlastňováním. Tyto výkyvy jsou řešeny krizemi, které tak jsou „regulátorem“ nastavování nutné proporcionality. Jiný způsob řešení můţe být válkou, ale to je jiţ mimo naše sledování. Zvláštní roli připisuje marxistická teorie fiktivnímu kapitálu, tj. obchodování s cennými papíry. Tyto obchody znamenají pohyby v pracovních titulech na získání důchodů. Jejich mnoţství není dáno velikostí skutečného kapitálu. Jejich hodnota nepřímosměrně kolísá k úrokové sazbě. Mimo cenné papíry sem jsou zahrnovány i úvěry, které nejsou jištěny ţádnými reálnými hodnotami pouze nároky na budoucí důchod. Také sem patří nekryté emise peněz. Proto je jejich kurz velmi volatelní, neboť na ně působí řada faktorů (různé typy rizik) a také jejich cena se vyvíjí v souvislosti s fází konjaktuválného cyklu. Problém je v tom, ţe představují právní nárok, a tudíţ v dobách poklesu reálných důchodů, klesá i jejich hodnota, pokud nejsou zlikvidovány celkově. Důsledkem tohoto trendu je pak nárůst významu burz. Engels do dodatku k III. dílu Kapitálu prorocky napsal „změna…burze přiřkla značně větší a rostoucí úlohu…burza se tak stává nejpřednější představitelkou kapitalistické výroby.“104 Marxistická teorie také povaţuje v mezinárodních vztazích tendenci k internacionalizaci a integraci jako přirozenou součást procesu rozvoje výrobních sil. Má-li docházet ke sniţování pokroku, není moţné klást překáţky v podobě ohraničení státními hranicemi. V ţádném případě to však neznamená, ţe končí diskuze o formách a načasování této integrace. Stačí se pouze podívat metodologicky na Engelsův dopis Danielsonovi, kde rozebírá problematiku ochranářské politiky.105 V tomto smyslu, jako kaţdý historický proces, musí být i integrace poměřována a hodnocena v konkrétních podmínkách a souvislostech. 103 Hobson, J. A.: Imperialismus. Praha, NČAV 1962, s. 81-113. Hobson nebyl marxista, je spíše řazen mezi ojedinělé britské institucionalisty 104 Marx, K.: Kapitál III – 2. c. d., s. 452-453. 105 Marx, K. – Engels, B: Dopisy o kapitálu. Praha, SNPL 1957, s. 340-350. 63 1.2.5 Neoklasický pohled na problematiku mezinárodních ekonomických vztahů Termín neoklasická ekonomie 106 se pouţívá jako souhrnný název pro některé ekonomické směry, které vycházejí z klasických analýz. Soustřeďují se na chování subjektů na straně nabídky a poptávky, přičemţ je hlavní důraz kladen na maximalizaci uţitku při omezených zdrojích (příjmech). Spolu s keynesiánstvím je neoklasicismus nejvlivnějším směrem soudobého myšlení v ekonomii a někdy se pouţívá i termín neoklasická syntéza pro pokusy spojit oba tyto směry. Termín neoklasicismus prvně pouţil Thorston Veblen v roce 1900, aby odlišil marginální pojetí A. Marshalla a rakouské školy. Dnes se pouţívá na označení všech myšlenkových směrů s výjimkou marxismu, institucionalismu, historické školy a jiných heterodoxních přístupů. Společným znakem je metodologický individualismus, který interpretuje člověka jako nezávislého tvora, který je nadán schopnostmi zaujímat samostatného postavení vůči ostatním. To se projevuje ve třech předpokladech: 1. 2. 3. Lidé mají racionální preference. Jednotlivci maximalizují uţitečnost, firmy zisk. Pro své rozhodování mají subjekty dostatek úplných a odpovídajících informací. Ekonomie je pak vědou, jak při omezených zdrojích maximalizovat uţitek. Ekonomické vysvětlení chování je promítáno do konkrétních teorií. Maximalizace zisku je jádrem teorie firmy a maximalizace uţitku je smyslem teorie chování spotřebitele, přičemţ u řady autorů jsou pouţívány stejné metodologické přístupy. Národohospodářský koloběh vzniká propojením prostřednictvím trhu výrobních faktorů a v zásadě je přijímána představa všeobecné rovnováhy. Výchozím momentem neoklasických analýz je mikroekonomický pohled na ekonomické procesy. Vlastní vznik neoklasického pojetí je spjat s marginální revolucí v ekonomickém myšlení. Základem je zde vystoupení W. S. Jevonse (1835-1882), C. Mengera (1840-1921) a L. Walrase (1834-1910). Tito tři ekonomové v 70. letech 19. století publikovali své práce, ve kterých dochází k ústupu od pracovní teorie hodnoty. Jevonrs nebyl vzděláním ekonom, ale zabýval se matematikou, biologií, chemií a metalurgií. Tím, ţe vykonával praxi v mincovně v australském Syndey, se začal věnovat ekonomii. Díky své matematické schopnosti publikoval v roce 1871 The Theory of Political Economy, kde se snaţil uplatnit myšlenku 106 K podrobnému překladu neoklasické teorie viz Heretik, Š.: Teoretické základy sučasnej buržoasnej ekonomie. Bratislava, Pravda 1973. Sojka, M.: Dějiny ekonomických teorií. Praha, HBT 2010. 64 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ „všeobecné matematické teorie politické ekonomie.“ Zde definoval i principy mezní uţitečnosti. Carl Menger je povaţován za zakladatele tzv. rakouské školy. V roce 1871 vydává své dílo Grunzätze der Volkswirtschaftslehre. Metodologicky zde vychází z izolovaného jedince – Robinsona a dochází k odmítání všech „kolektivistických“ pojmů jako národní hospodářství, společenské bohatství atd. Za základ povaţuje psychologii spotřebitele a celou Alfred Marshall (1842-1924) metodu zakládal na empirickém pozorování jednotlivce. Tyto myšlenky dále Alfred Marshall byl příkladem dokonalé kariéry akademika. Při svých studiích na Cambridgské rozpracovali Fridrich von Wieser (1851- univerzitě v roce 1862 získal v soutěži 1926) a Eugen von Böhm-Baverk (1851- matematických znalostí druhé místo. Pak celý 1914). V jejich myšlení jednoznačně produktivní život strávil na britských univerzitách převládal postoj, ţe základem ekonomie je jako profesor. poptávková strana reprezentována Filosoficky navázal na D. Huma a I. Kanta, individuem zaměřeným na uspokojování což ho ovlivnilo v tom smyslu, že díky omezenosti potřeb. poznání není zapotřebí se důkladně zaobírat podstatou věcí, ale formami projevu. K ekonomiii se dostal po seznámení se sporem W. Hamiltona a J. S. Millem. Při svém pobytu v Německu (1868-1870) poznal i německou historickou školu. W. Roscher byl s ním v osobním kontaktu. V pozdější době je rakouská škola reprezentována řadou osobností, z nichţ nejvýznamnější je L. von Mieses, Alexander Mahr, F. von Hayek a M. Rothbart. V současné době je centrum rakouské školy v Aubarnu (Alabama), kde existuje Ludvig von Mieses Institut. Jejich vliv je také patrný u konzervativních kruhů USA. Na své práci Principles of Economic pracoval dvacet let a dalších třicet let jí zdokonaloval při dalších vydáních. Díky své znalosti Darwinovi teorie řešil ekonomický proces jako vývojový proces podobný biologickým organismům. To byl také jeho odklon od tradiční mechanistické koncepce ekonomie. Po formování marginalismu přinesl Leon Walras (1834-1910) myšlenku všeobecné rovnováhy spotřebitele a celkové Své poslední dílo Money, Trade and Comerce vydal jako osmdesátiletý (1923), ve kterém všeobecné rovnováhy. Stal se tak zakladatelem tzv. Lausannské školy. Jejím vysvětlil své postoje k penězům a obchodu. dalším významným představitelem byl Vilfrido Pareto (1848-1952), který sice vystoupil proti Walrasovu kardinalistickému přístupu, ţe uţitečnost je příčinou hodnoty, ale rozvinul a zevšeobecnil jeho teorii rovnováhy. Výrazně také přispěl k rozboru nabídky a poptávky. Za vlastního zakladatele soudobé neoklasické teorie je povaţován A. Marshall. Jeho učebnice Principls of Economy (1890) byla dominantní učebnici v Anglii do nástupu Keynese. Ovlivnil celý anglosaský svět, ale i vývoj v dalších zemích. 65 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Sníţil ostrost sporu mezi klasiky a neoklasiky svým přirovnáním nabídky a poptávky k nůţkám, s tím, ţe nelze nalézt odpověď, která část stříhá, zrovna tak nelze najít odpověď, zdali řešení hodnoty produktu je dáno nabídkou (výrobními náklady) a poptávkou (uţitečností). Jeho přístup k ekonomii, lze definovat v následujících bodech:107 Gottfried Haberler (1900-1995) Narodil se v Rakousku a po studiích se stal profesorem ekonomie ve Vídni. Byl členem proslulého Miesova kroužku, kde se řada ekonomů, sociologů a filozofů scházela na soukromých seminářích. Vliv rakouské školy se u něho projevoval po celý zbytek života, byť v některých ohledech odmítal její tvrzení o cyklu. 1. Pouţívá metodu dílčí V roce 1936 emigroval do USA a učil na Harvardu. Později v roce 1950 odvolal rovnováhy. 2. Zkoumá trhy na základě ceteris svoji podporu zlatému standardu a přikláněl se k monetaristickým ekonomům a začal parikus. 3. Matematika mu slouţí propagovat flexibilní směnné kurzy. V letech 1950-1953 byl také prezidentem k formulaci a zpřesnění myšlenek. 4. Syntetizuje přístupy klasiku International Economic Association, kde vystřídal J. A. Schumpetera. a marginalistů. 5. Ekonomie je věda popisující Do důchodu odešel v roce 1971 a působil hlavně rozhodování člověka. v American Enterprise Institut for Public 6. Hledá funkční analýzy Policy Research, což je republikánský „thing a konkrétní nástroje, vytvoření jednotné tank“ ve Washingtonu. myšlenkové koncepce je v pozadí. 7. Vyuţívá empirických poznatků. 8. Věří v ekonomický pokrok zaloţený na působení trhu. 9. Ztotoţňuje stacionární stav ekonomiky se stavem rovnováhy, ekonomickou dynamiku s nerovnováhou. 10. Makroekonomické chápání ustupuje do pozadí. Na základě svého působení na univerzitách odchoval řadu známých ekonomů – A. C. Pigon, D. H. Robertson, ale také J. M Keynese nebo J. Robinsnovou. Značný vliv na další vývoj neoklasického myšlení měli práce J. Robinsnové a E. H. Chamberlina o nedokonalé konkurenci. Ukázali na nutnost přiblíţit abstraktní nástroje 107 K jeho pojetí blíţe viz Varadzin, F. – Březinová, O.: c. d., kap. 9 Alfred Marshall a metoda neoklasické analýzy. 66 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ analýzy blíţeji realitě. 108 Dalším významným posunem byla práce J. R. Hickse Value and Capital, kde se uplatnili některé postoje Fridricha Hayeka. V USA je prosazení neoklasického přístupu spjato se jménem J. B. Clarka (1847-1938). Výrazně do tohoto myšlenkového prostředí zasáhl i F. Knight s pokusem integrovat neoklasickou teorii s institucionalismem. Hlavním představitelem neoklasické syntézy pak je P. Samuelson, který se snaţil sjednotit keynesiánskou a neoklasickou doktrínu. Tento zvrat v oblasti celkového ekonomického myšlení se přirozeně projevil na přístupech k řešení problémů mezinárodní ekonomie a to prakticky ve všech jejich sférách. Eli Heckscher (1879-1952) Byl synem židovského bankéře ve Stockholmu. Studoval hospodářské dějiny na Uppsalské univerzitě. Byl asistentem u Gustava Cassela, známého představitele tzv. švédské školy v ekonomii. Po založení Vysoké ekonomické školy ve Stockholmu byl přijat jako první profesor ekonomie. Značnou publikační činnost projevil hlavně na poli dějin hospodářství. Nejvíce ho proslavila jeho dvoudílná práce o merkantilistech. V oblasti ekonomické teorie publikoval o ekonomii rozsahu a o mezinárodním obchodě. Právě v ní roku 1919 uveřejnil svůj teorém. Bertil Ohlin (1899-1979) Byl Hechscherovým žákem a potom byl oblíbeným žákem G. Cassela, u kterého také vypracoval svoji disertační práci. Působil také na Harvardu a po té byl jmenován profesorem ekonomie ve Stockholmu. Díky své znalosti angličtiny uvedl V oblasti teorie zahraničního rozpracovanou Hechscherovu teorii do anglosaské literatury a tím i umožnil její obchodu to bylo hlavně vystoupení G. Haberlera, který v duchu nových rozšíření. analytických metod „převyprávěl“ celou Od roku 1934 se začal věnovat politické teorii. Jeho zásadní vystoupení je kariéře, a to jako přestavitel Liberální strany. obsaţeno ve studii Die Theorie der Dvakrát byl dokonce ministrem obchodu. V roce Komparativen Kosten und ihre 1977 spolu s Meadem obdržel Nobelovu cenu. Auswertung für die Begründung des Freihandels (1930) a dále v knize Der internationale Handel (1930). Jeho základem bylo zavedení směnných pměrů jako východisko pro interpretaci mezinárodní směny. Tím „vytěsnil“ náklady práce, kapitálu, transportu atd. a umoţnil převzetí komparativních poměrů bez určení hodnoty. Výrobní faktory zde přestávají sehrávat jakoukoliv roli. 108 Tyto práce měly později velký vliv na další vývoj názoru a to při formování modelů nedokonalé konkurence v oblasti zahraničního obchodu. 67 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Ovšem je nutné říci, ţe Haberlerova teorie se neobejde úplně bez produkčních faktorů, neboť není schopna vysvětlit hranici produkčních moţností a taktéţ má problémy, pokud chce vysvětlit mezinárodní dělbu práce a její efektivnost. Další „inovací“ bylo převedení Millovy teorie reciproční poptávky Marshallem do podoby směnných křivek a později byla celá teorie převedena do podoby zaloţená na teorému uţitečnosti A. Lernerem. Abba Lerner (1903-1982) pocházel z Bessarabie a jeho rodiče se přestěhovali do Londýna. Zde po studiu na London School of Economics svůj ekonomický ideál viděl v dokonalé konkurenci garantované státem. Je zajímavé, ţe pro své názory chtěl získat Trockého, který ţil v Mexickém exilu. K podobnému řešení jako A. Lerner také dospěli W. Leontuev a J. Viner. Tím, ţe zavedli uţitek do analýzy zahraničního obchodu, došlo k jeho propojení s teorií blahobytu. Znamenalo to řešit otázky rozdílu mezi uzavřenou a otevřenou ekonomikou. Paul Samuelson (1915-2009) Byl prvním americkým ekonomem, který získal Nobelovu cenu. Při jeho ocenění bylo řečeno, že udělal nejvíce ze současníků pro to, aby se zvýšila úroveň ekonomické analýzy. Na univerzitu v Chicagu vstoupil v 16. letech a tilu PhD v ekonomii obhájil na Harvardu. Jako asistent začal působit na Massachusettském technologickém institutu, profesorem se stal ve 32 letech. Akademickou karieru, kterou zde strávil, zúročil při výchově osobností jako Robert M. Solow, Paul Krugman, Franco Modigliani, Robert C. Meron a Joseph E. Stiglitz – všechno nositelé Nobelových cen. Mimo to pracoval jako poradce u prezidentů J. F. Kenedyho a L. B. Johnsona. Byl prezident Rady ekonomických poradců. Díky své proslulé učebnici ekonomie, které se prodal o přes 40 milionů, se stal jeden z nejbohatších ekonomů. Psal také sloupky do časopisu Newsweek, kde se střídal s Miltonem Friedmanem z Chicagské školy, který zastupoval monetaristický pohled. Nejvýrazněji se na řešení tohoto problému podílel P. Jako student byl nejvíce ovlivněn J. Chumpeterem, W. Samuelson. Jeho pojetí vychází Leontějevem a G. Haberlarem a americkým keynesiancem z modelu dvou zemí a dvou zboţí. Alvinem Hansenem. Kromě matematické analýzy Na základě vyjevených preferencí prosazoval nutnost aplikovat v ekonomii na bázi dojde v otevřených ekonomikách termodynamiky nelineární dynamiku. Jeho základní práce ke zvýšení spotřeby oproti stavu byla Foundation of Economic Analysis (1947) a nejznámější poznatky jsou spjaty s mezinárodní ekonomií. autarkie. Dnes se tyto závěry zdají být téměř triviální, ale ve 30. letech, kdy se řada zemí připravovala na válku a snaţila se zavést uzavření hospodářství, aby nebyla zranitelná, vůbec nebyly. Také byly velmi diskutovány otázky cel a dalších překáţek zahraničního obchodu. V roce 1950 publikoval svoji klasickou práci J. Viner Custom Union Issue věnovanou 68 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ problematice celní unie. Na něj navázal J. E. Meade prací Trade and Welfure (1955), kde prezentoval cla jako druhou nejlepší moţnost. Základní novu teorii zahraničního obchodu, která se rozšířila po nástupu neoklasické ekonomie, vytvořil Švéd Eli Heckscher a rozvinul ji jeho ţák Bertil Ohlin. Proto se také hovoří o Hechscher-Ohlinově teorii. Její podstatou je orientace na výrobní faktory, tj. preferuje stránku nabídky. Vychází z toho, ţe kaţdá země má určité vybavení produkčními faktory, a ţe produkty se vyrábějí pomocí těchto faktorů na základě technologií. Relativním zastoupením je určena cena produkčního faktoru, a na základě váhy v technologiích i komparativní výhoda (viz kapitola 9). V názorech na mezinárodní pohyb kapitálu nedošlo pod vlivem neoklasického pojetí k závaţnějším změnám a v podstatě zůstala teorie v Millově pojetí, kdy klesající tendence míry zisku vede vyspělé země k vývozu kapitálu. V padesátých a šedesátých letech začal být pohyb kapitálu začleňován do celkové ekonomické dynamiky a začal být chápán jako součást pohybu otevřené ekonomiky, tj. vzniku a řešení zadluţení. Příkladem mohou slouţit studie G. H. Bortse Theory of Long-Run International Capital Movements (1964) nebo S. Fischer – J. A. Frankel Investment, the TwoSector Model and Trade in Debt and Capital Goods (1972). V souvislosti s dalšími krizovými jevy se v posledních letech silně začalo diskutovat o procesech globalizace kapitálových pohybů a procesu krizí v oblasti financí. Tato diskuze o regulaci mezinárodních kapitálových trzích zatím probíhá bez jednoznačných výsledků jak v oblasti teorie, tak v oblasti hospodářské politiky. Ukazuje se, ţe řada zjednodušených představ, byť formálně a matematicky velmi propracovaných – např. o tendenci finančních trhů k nastolování rovnováhy v praxi zcela zklamala a nástroje, které byly vyvinuty, aby čelily rizikům, se staly nositeli „toxických aktiv“. Proto je moţno v této oblasti očekávat „bouřlivý“ vývoj. Významný posun přineslo neoklasické myšlení do problematiky směnných kurzů. Zde větev neoklasického myšlení – monetaristé – v souvislosti s kritikou keynesiánského přístupu – odmítlo myšlenku fixních kurzů. Její hlavní představitel Milton Friedman (1912-2006) povaţoval flexibilní kurzy za základ jak propojit nezávislou peněţní politiku s mnohostrannými vazbami v rámci mezinárodního obchodu. Dávají moţnost kaţdé zemi vytvořit peněţně politickou stabilitu, neboť nutí ekonomické subjekty, aby se vyhýbali chybám.109 109 Blíţe viz Friedman, M.: Essays in Positive Economics. Chicago, University of Chicago Press 1953. Zde také zformuloval J-křivku související s efektem přizpůsobení ekonomiky změnám devizového kurzu. 69 Jednou z prvních prací, která se zabývala obhajobou flexibilních kurzů, dříve neţ se rozpadl Brettonwoodský systém, byla studie Egona Shohmena Flexible Exchanges Rates: Theory and Contraversy (1961). Metodologicky navazovala na Friedmana. Jako hlavní argument byla pouţita problematika přizpůsobovacího procesu obzvláště v souvislosti s konjunkturálními výkyvy. Při charakterizaci poválečného období vývoje teorie mezinárodní ekonomie nelze zapomenout na „Samuelsna“ této ekonomické disciplíny Charlese P. Kindelbergera. Jeho International Economics110 vydávané od roku 1954 bylo standardní učebnicí do devadesátých let. Jeho obrovským přínosem byla syntetizace tehdy známých názorů na mezinárodní ekonomii. Mimo to byl učitelem řady ekonomů, kteří dále rozvíjeli teorii mezinárodní ekonomie jako Jagdisch W. Bhagwati, Robert A. Mandel, J. Vanek a další. 1.2.6 Keynesiánství a teorie mezinárodních ekonomických vztahů Mikroekonomický základ ekonomické teorie se zdál být metodologicky dostatečný k řešení ekonomických problémů světa v prvních desetiletích 20. století, s výjimkou Sovětského svazu. Tam se v souvislosti s problematikou plánování ekonomiky rozpracovávaly modely zaloţené na Marxových dvousektorových schématech (Feldman). Problém makroekonomického přístupu vyvstal před neoklasicky v momentu nástupu Velké hospodářské krize (1929-1933), kdy se ukázalo, ţe nejsou schopni doporučit nic jiného neţ jiné obrysy stejného systému, který ekonomika do této „Velké deprese“ dostal. Praxe v podobě Rooseveltova „New Dealu“ neodpovídala standardním doporučením ekonomické teorie, odvrátila však krach největší ekonomiky světa. Tím bylo vytvořeno pole pro vstup do dějin ekonomického myšlení nejvýznamnější osoby 20. století Johna M. Keynese, který dal vzniknout druhému nejrozšířenějšímu směru ekonomie. Základním zvratem keynesiánského dogmatu bylo přijetí předpokladu, ţe neexistuje dokonalý trţní mechanismus, neboť na rozdíl od neoklasického tvrzení, nepovaţuje ekonomické veličiny za ideálně elastické, které se ustálí po výkyvech v optimálně rovnováţném stavu. Příčinou této skutečnosti je rozdíl mezi sklonem k úsporám, který roste s důchodem, ale dynamičtěji a sklonem ke spotřebě, jejíţ tempo růstu je niţší neţ tempo růstu důchodu. To má za důsledek rozdíly v dynamice investic s jejich kapacitotvorným efektem a niţším růstem agregátní poptávky. 110 Český překlad Kindelberger, Ch. P.: Světová ekonomika. Praha, Academia 1978. V českém překladu je také jeho práce věnována souvislosti zahraničního obchodu a národního hospodářství. Viz. Kindelberger, Ch. P.: Zahraniční obchod a národní hospodářství. Praha, Svoboda 1968. 70 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ John Maynard Keynes (1883-1946) Ekonomika se nedostane Narodil se v rodině ekonoma. Jeho otec John Neville do rovnováhy, neboť část úspor Keynes byl profesorem ekonomie a logiky v Cambridgi. nevystoupí na straně poptávky, Byl zároveň přítel Alfreda Marshall. a tudíţ je nutno řešit tento rozdíl. Díky nedokonalé pruţnosti mezd To dalo J. M. Keynesovi předpoklady (mzdy stlačit dolů jde velmi těţce), pro vynikající vzdělání, které využil. Po jeho ukončení pak můţe i za krize existovat v Cambridgi nastoupil do Úřadu britské vlády pro Indii. dlouhodobá, nedobrovolná Toho využil a vydává svou první knihu o indickém nezaměstnanost, neboť pro vysoké měnovém a finančním systému (1913). mzdy nenalezne část námezdně Za 1. světové války působil na ministerstvu financí pracujících prací. a byl vyslán jako pověřenec na Versaillskou mírovou Proto musí nastoupit stát a pomocí nástrojů hospodářské politiky má odčerpat část přebytečných úspor, posílit agregátní poptávku a tím pomoci nastolit rovnováhu při plném vytíţení produktivních faktorů, které má země k dispozici. Přijatelnou cenou za optimální stav můţe být nízká hladina inflace, neboť ceny v krizi klesají či stagnují. Bylo to naprosté popření tradičních představ všeobecné rovnováhy i Sayova zákona. Při tom klasici i neoklasici se domnívali, ţe lidské potřeby jsou vzhledem k produkci nekonečné, a tudíţ k ţádnému problému realizace poptávky nedospívali. Výjimkou bylo časové přizpůsobení, které vnášelo „drobné“ rozpory, které se řešily oscidací cen na trhu a dočasně existujícím rozdílu v ziskovosti firem. konferenci. Postavil se proti výši reparací, odstoupil na znamení nesouhlasu a vydal svou knihu Ekonomické důsledky míru, díky níž se stal populární po celém světě. Samozřejmě hlavně v Německu. Projevil schopnost pochopit realitu a tak zde můžeme číst: Bankéři „mají proto sklon analogicky věřit, že srovnatelný systém uplatňovaný mezi vládami, třebaže v daleko větším a jednoznačně nátlakové působícím měřítku, který zároveň není reprezentován reálnými aktivy a není tak úzce propojen se systémem tvorby majetku, je přirozený, racionální a v souladu s lidskou přirozeností. O tom pohledu na svět mám své pochybnosti.“111 Ve 20. letech se věnoval monetárním otázkám (A Treatise on Money 1930) a pod vlivem Velké hospodářské krize napsal Obecnou teorii zaměstnanosti, úroku a peněz (1936), která se stala nejvlivnější ekonomickou studii 20. století. Kromě vědecké práce se zajímal i o umění a kulturu, stýkal se s řadou umělců. Vrcholem jeho veřejné činnosti bylo jeho vůdčí postavení, kdy spolu s představitelem Američanem Harry Dexterem Whitem koncipoval Brettonwoodský měnový systém. Krátce po skončení války umírá. Keynes viděl řešení ekonomické deprese v kombinaci: 111 Keynes, J. M.: Ekonomické důsledky míru. Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury 2004, s. 187. 71 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ 1. Měnové politiky (sníţení úrokových sazeb) 2. Fiskální politiky (vládní investice do infrastruktury). Zároveň do modelových představ hospodářského mechanismu včlenil multiplikační efekt vládních výdajů (investic), které nastartují další fázi růstu. Tato představa keynesiánců se stala předmětem kritiky tzv. nové klasické makroekonomie. Lucas a jiní tvrdili, ţe předpokládal hloupé lidi, a jeho teorie racionálních očekávání oproti tomu předpokládá schopnost racionálního výběru. Jenomţe, jak ukázal další průběh krize 2008-2009 a s tím spjaté otřesy, trhy „racionálně“ nefungovaly a zásahy musely přijít od nenáviděného státu, pokud se nemělo podstoupit riziko rozpadu celého systému. Za Velké deprese vzala za své i představa, ţe ceny budou padat rychleji neţ mzdy, takţe v určité fázi krize začnou růst reálné mzdy a tím se oţiví ekonomika. S tím souvisí i problém, ţe s poklesem důchodu začíná narůstat dluhové zatíţení a dochází tak, i při pádu cen, k přerozdělení. Jinak řečeno, kdo má k dispozici prostředky můţe snadno získat velké majetky. V krizi, pokud nepřijde pomoc v podobě laciných úvěrů, je na trh vrháno značné mnoţství majetku a ceny prudce klesají. Jenomţe hromadění úspor v krizi znamená prohlubovat pád ekonomiky. Dochází k přesunu majetku, nikoliv k růstu celkového produktu a tím agregátní poptávky. Úspory se pak projevují jako zvyšování stavu zásob, coţ nutí firmy ke sníţení výroby a dalšímu růstu nezaměstnanosti a poklesu agregátní poptávky. Za této situace, i při poklesu úrokových sazeb nastartuje ekonomika své investice. Znamená to, ţe akcelerátor působí opačně. Proto vidí nutnost, aby stát ovlivnil výši investice a to pomocí multiplikačního účinku.112 Je nutné říci, ţe keynesiánská revoluce není zásluhou pouze Keynese a on sám se své hlavní práci to potvrzuje. 113 K němu se připojila okamţitě řada ekonomů jako Richard R. Kahn (1905-1986), Joan V. Robinsnová (1903-1983), Nicholas Kaldor (1980-1986), Sidey Weintraub (1914-1983), Hyman Minsky (1919-1996) a další mladší jako N. Gregory Mankiv (1958), David Romer (1958) sdruţeni v tzv. Nové Keynesiánské ekonomii, která se snaţí být postavena na mikroekonomických základech neoklasika. Dnes asi nejvýznamnějším Keynesiáncem je Paul Krugman (1953). 112 Ten není keynesovým objevem, ale formuloval ho v roce 1931 R. F. Kahn. Viz Keynes, J. M.: Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz. Praha 1963, s. 65, kde se odvolává na Malthuse, Marxe a Silvio Gesella. 113 72 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ V oblasti mezinárodních ekonomických vztahů Keynes a keynesiánci svými předpoklady radikálně změnili celkový výklad jejich charakteru a v řadě otázek se vrátili aţ k merkantelistům. Pro základní přehled se podívejme na Keynesův vliv na jednotlivé oblasti mezinárodní ekonomie. Prakticky do 30. let dominovaly v oblasti teorie platební bilance Humovy teoretické názory. „U národů spojených obchodními styky mezinárodními vytváří se jakási přirozená potřeba peněz. Kdybychom náhle peníze rozmnoţili, vzrostly by v něm ceny statků a sousední státy zaplavily by je svým zboţím a peníze by opět odplynuly do ciziny. Peníze rozdělí se mezi národy úměrně k jejich zručnosti a činnosti aţ k jakési přirozené hladině, podobně jako voda ve spojitých nádobách.“ 114 Jinak řečeno, tzv. Humova „fluktující masa peněz“ měnila celkové zásoby zlata v zemi. Jednalo se tudíţ o problém platební bilance, kde existence aktiv či pasiv se přenášela do pohybu peněz a kapitálu. Celá diskuze se pak zúţila na otázku fungování mechanismu regulace zlaté zásoby. Při řešení platební bilance šlo tedy pouze o peněţní politiku v případě zlatého standardu. Symptomatické pro uvedené pojetí je relativně malá pozornost věnovaná pohybům uvnitř platební bilance a její vliv na ekonomiku. Platební bilance je chápána spíše jako celek jevící se důleţitý pouze ve smyslu určení devizového kurzu.115 Teprve aţ pod vlivem Keynesova vystoupení, kdy byl zdůrazněn význam cílů peněţní politiky vzhledem k vývoji domácí ekonomiky, otázky platební bilance vyvolaly větší pozornost. Úvahy o souvislostech zásob peněţních prostředků, úrokové míry a ekonomického rozvoje ukázaly, ţe je nelze chápat pouze jako stacionárně-statistický stav vnějších ekonomických vztahů. „V hospodářství ….., v němţ objem vnitřního oběţiva v zemi a výše vnitřní úrokové sazby závisí především na platební bilanci,…., veřejná moc nemá k dispozici jiný ortodoxní prostředek boji proti nezaměstnanosti kromě úsilí o rozšíření vývozu zboţí a dovozu drahého kovu na účet sousedních zemí. V dějinách ještě nikdy nebyl vynalezen účinnější systém neţ systém zlatého (nebo kdysi stříbrného standardu), který by stavěl zájmy jedné země do tak příkrého rozporu se zájmy zemí sousedních…kdyţ některé země ve slepém úsilí o únik z obtíţí odhodily závazky, které jim bránily stanovit autonomní úrokovou míru, prohlašovali tito ekonomové, ţe obnovení dřívějších pout je prvním nezbytným krokem ke všeobecnému oţivení. Ve skutečnosti je pravý opak pravdou. Politika nezávislé úrokové míry, nezatíţená mezinárodními vztahy a uskutečňováním národních investičních programů, zaměřených k dosaţení optimální vnitřní zaměstnanosti je dvojnásobně prospěšná v tom smyslu, ţe současně přispívá nám i našim sousedům. A je-li tato politika uskutečňována 114 The Philosophical Works of David Hume. Boston 1854, Vol. III, s. 312-313. Citováno podle Zeman, F.: Kvantitativní teorie peněz. Její dogmatický vývoj a kritika. Brno, Barvič a Novotný 1923, s. 40. 115 Viz např. Hesse, A.: Allgemeine Volkswirtschaftslehre I, II. Jena, G. Fischer 1927 12.Aufl. kde je toto pojetí výrazně zastoupeno a jednalo se o reprezentativní učebnici v meziválečném Německu. 73 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ všemi zeměmi společně, můţe to z hlediska mezinárodního obnovit hospodářské zdraví a sílu, nechť je měřítkem hladina vnitřní zaměstnanosti nebo objem zahraničního obchodu.“116 Tento poměrně rozsáhlý citát ukazuje, ţe Keynesovo pojetí výrazně preferuje vztah úrokové míry vzhledem k mezní efektivitě kapitálu, tj. masa peněz a stav na platební bilanci je pojímán jako určitý okamţik v celkovém vývoji ekonomiky. Vyrovnanost je pouze podruţným momentem, neboť zvyšování mnoţství peněz v domácí ekonomice se jeví jako nástroj k dynamizaci ekonomiky. V tomto ohledu Keynes vidí nutnost státní regulace úrokových sazeb117, a to v rámci dvou omezení. 1. Nesmí dojít k překročení hranic produkčních moţností a rozpoutání mzdově nákladové inflace. 2. Rozdíl mezi domácí a zahraniční úrokovou sazbou nesmí vést k takovému odlivu kapitálu, který by sníţil masu peněz v ekonomice. Je tedy moţno konstatovat, ţe Keynesovo pojetí obrací naruby, oproti klasickému ekonomickému myšlení, vztah mezi vyrovnaností platební bilance, zásobou peněz a úrokovou sazbou. „Ta byla do té doby chápána jako nutný předpoklad pro zdravé hospodaření země. „…. A lze téměř doufat, ţe….uţ nebude nikdy znovu pouţito metody regulování bankovní úrokové míry k ochraně zahraniční platební bilance v takových podmínkách, kdy to můţe vést k nezaměstnanosti uvnitř země.“118 Základním Keynesovým přínosem v této oblasti bylo spojení obchodní bilance s problematikou ekonomického růstu a zaměstnanosti. Tím zdánlivě učinil krok zpět k merkantilistům. Však přesto, ţe se na ně odvolává, sám si byl vědom nedozrálosti jejich pojetí. Celý problém řešil zřeknutím se klasických postulátů optimality vyrovnanosti obchodní bilance. „Neřídí-li se výše celkových investic jiným podnětem neţ ziskem, jsou příleţitosti k vnitřním investicím dlouhodobě určovány úrokovou mírou uvnitř země kdeţto objem zahraničních investic, je nutně určován, příznivým saldem obchodní bilance. Proto ve společnosti, ve které nepřicházejí v úvahu přímé investice pod záštitou státní moci, patří k ekonomickým problémům, jimiţ by se logicky měla vláda zabývat v oblasti hospodářské politiky vnitřní úroková míra a bilance zahraničního obchodu.“119 Jeho pojetí lze symbolicky stručně zachytit následovně: 116 Keynes, J. M.: Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz. Praha, NČSAV 1963, s. 327-328 (dále jen Keynes, Obecná teorie…). 117 Bylo by však prostoduché vyčítat Keynesově pojetí neschopnost vidět meze státu při regulaci úrokových sazeb na úkor rovnováhy. Sám při jiné příleţitosti napsal „diskont se hodí pro zachování rovnováhy, avšak cedulová banka má povinnost regulovati míru investování, coţ je moţno operacemi na volném trhu.“ Keynes, J. M.: A Treatise on Money. London 1930, s. 252. Citováno podle Král, A.: Peníze a úrok. Praha, Orbis 1936, s. 167. 118 Keynes, Obecná teorie…, s. 320. 119 Keynes, Obecná teorie…, s. 317. 74 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Y = C + S (IDom + Izah) + (Ex – Im) 1. Y = f (I) a I = f (i) Jestliţe dochází k růstu Y je zapotřebí, aby došlo k růstu investic (I). Předpokladem tohoto růstu jsou úspory (S). Avšak poţadavek růstu úspor znamená poţadavek růstu úrokové míry (i). Jestliţe ekonomika spotřebuje růst, není moţno zvyšovat úrokové sazby. Proto je zapotřebí zvýšit úspory jiným způsobem a to je moţno prostřednictvím aktiva obchodní bilance. Y – C = S + (Ex – Im) 2. (K uvedené úpravě vzorce viz120) Pak jsou moţné tři varianty: a) b) c) (Ex – Im) > 0, tj. dochází ke zvýšení moţnosti úspor bez tlaku na i (Ex – Im) = 1, tj. situace v ekonomice se nemění (Ex – Im) < 0, tj. musí docházek ke sníţení úspor Teoretická moţnost sníţení spotřeby (C), a tím nárůst úspor, je v Keynesově modelu nepřijatelná vzhledem k předpokladu nepruţnosti mezd směrem dolů a moţnosti ohroţení koupěschopné poptávky, coţ by mohlo situaci spíše zhoršit neţ zlepšit. Jeho pojetí však neinklinuje k merkantilistickému systému zákazu dovozu. Svou kritiku, jak sám říká, zaměřil „proti neprůkaznosti teoretických základů laissez – faire“, ve kterých byl vychován, „jakoţ i proti tvrzení, ţe se úroková míra a objem investic automaticky ustalují na optimální úrovni, takţe zabývat se obchodní bilancí je plýtvání času.“121 Makroekonomické pojetí ekonomických procesů u Keynese tak dospělo k názoru o nutnosti chápat otázku obchodní bilance jako moment národohospodářského investování. V ţádném případě nedoporučoval při nedosaţení hranice produkčních moţnosti růst úrokové sazby za účelem získání části úspor ze zahraničí. Pravděpodobně si byl vědom negativního dopadu do podnětů k reálným investicím. 120 Zde nebereme na zřetel roli sátu, ani moţnost získání úspor ze zahraničí. Je to z toho důvodu, ţe ani Keynes ve své verbální úvaze uvedené faktory nevyslovuje. 121 Keynes, Obecná teorie…, s. 320. 75 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Při zkoumání vlivu zahraničního obchodu osvětlil Keynes i otázku sníţení účinků multiplikačního efektu v otevřené ekonomice. „V otevřeném hospodářském systému se zahraničními obchodními styky budeme mít multiplikátor zvýšených investic částečně příznivý vliv na zaměstnanost nikoliv ve vlastní zemi, ale v cizině, neboť část zvýšené spotřeby zmenší příznivou zahraničně obchodní bilanci vlastní země.“122 Samotné sníţení multiplikačního efektu však nemusí být ještě konečným vyjádřením důsledků otevřené ekonomiky. Je nutno vzít v úvahu, ţe tato skutečnost můţe být východiskem pro další růst. Zvýší-li se totiţ efektivní poptávka v jiné zemi, dojde v ní k ekonomickému růstu. To v ní vyvolá zvýšené poţadavky na import a dojde k moţnostem dalšího růstu poptávky v domácí ekonomice. Význam pohybu kapitálu v „předkeynesiánském období“ byl hodnocen z hlediska přínosů či ztráty pro národní hospodářství. Převládající názor v ekonomické teorii vycházel z vyrušení výhod a nevýhod tohoto pohybu. Vysvětlení oboustranného uţitku, tj. jak pro dluţníka, tak i pro věřitele, bylo zaloţeno na předpokladu, ţe „neviditelná ruka trhu“ a soukromé zájmy vedou k rovnoměrnému rozdílení výnosu.123 Následná pozornost věnována v ekonomické teorii problematice vývozu kapitálu v období před 1. světovou válkou byla charakteristická chápáním významu vývozu kapitálu pro existenci ekonomiky v nových poměrech konce 19. a počátku 20. století. Jako příklad lze uvést myšlenku R. Hilferdinga. „Vývoz kapitálu urychluje získávání cizích zemí, rozvíjí nejvyšší měrou jejich výrobní síly. Současně stupňuje ve vnitrozemí výrobu, která musí dodávat zboţí vyváţené do zahraničí jako kapitál…rychlý vzestup výroby vyvolává také stoupání poptávky po pracovní síle…Rychlejší nebo pomalejší získávání…tato sféra je o to větší, čím bohatší je kolonie na tokové výrobky, jejichţ odbyt je na světovém trhu zajištěn. Následkem této výroby stoupá zas přebytek, který můţe kolonie vyváţet a tím je dána moţnost nových vkladů.“124 Základní Keynesův přínos v této oblasti nebyl ani tak v konkrétních analýzách jednotlivých druhů kapitálových pohybů, ale v důsledné interpretaci těchto pohybů jako 122 Keynes, Obecná teorie, s. 137. Pro historickou přesnost je nutno zaregistrovat dřívější pokud R. Harroda, který se pokusil rozpracovat uvedenou problematiku jiţ počátkem 30. let (International Economics, Cambridge, University Press 1933), a stal se tak spolutvůrcem multiplikátoru zahraničního obchodu. 123 Tak u A. Smitha můţeme nalézt následující postuláty. „Kaţdý jedinec se neustále snaţí vymyslet pro kapitál, s nímţ můţe volně nakládat, nejvýhodnější uplatnění….Tím, ţe raději podporuje výrobu doma neţ výrobu cizí, sleduje jen své vlastní zabezpečení, a tím, ţe tuto výrobu řídí tak, aby její produkt měl co největší hodnotu, sleduje jen svůj vlastní zisk, jako v mnoha jiných případech, vede ho tu jakási neviditelná ruka…“ Smith, A.: Pojednání o podstatě a původu bohatství národů II. Praha, SNPL 1958, s. 33-35. Obdobně J. S. Mill při analýze vývozu kapitálu hovoří, ţe jeho pohyb je podněcován „snahou najít vyšší zisky v koloniích a v cizině. Pouze vývozem…kapitálu ve vztahu k přírůstku obyvatel je zajištěno dostatečné zásobování lacinými potravinami a surovinami…bez sníţení kapitálového zisku. Tak je vývoz kapitálu silou s velkými důsledky pro vyuţití zbývajícího kapitálu…“ Mill, J. S.: Grundsätze der Politischen Okonomie. Jena, G. Fischer 1921, s. 377-379. 124 Hilferding, R.: Finanční kapitál. Praha NČSAV 1961, s. 390. 76 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ makroekonomických, tj. souvisejících s vývojem celé ekonomiky. Svým způsobem se tak vrací ke klasikům, kde je tento pohyb vykládán jako imanentní součást rovnováhy ekonomiky. U klasiků jsou však příčiny viděny v klesající míře zisku ve vyspělých ekonomikách a s následnou nutností pohybu kapitálu pro vyrovnání celosvětové míry zisku.125 Keynes vstoupil do diskuze o oboustranných výhodách pohybu kapitálu vědeckým sporem s F. Taussigem. V zásadě šlo o problém vlivu aktivní obchodní bilance a vlivů s ní spjatých kapitálových toků na ekonomiku. V práci A Treatise on Money vyšel z předpokladu, ţe uţitek exportu kapitálu závisí na přírůstku úrokového výnosu při zvýšení zahraničního jmění. Národohospodářské náklady jsou pro změnu dány ztrátami z titulu zhoršení směnných relací zboţí.126 V případě, ţe nedojde ke změně směnných relací, je podle Keynese vývoz kapitálu ziskem a dovoz kapitálu ztrátou. Problém je v jeho pojetí sloţitější, neboť dovoz kapitálu vytváří tlak na zhodnocení měny, jehoţ důsledkem je přírůstek dovozu a vytvoření tlaku na zaměstnanost. „Příznivá obchodní bilance – za předpokladu, ţe saldo není příliš velké – bude působit mimořádně podnětně, kdeţto bilance nepříznivá můţe vyvolat stav stálé deprese.“127 F. Taussig (International Trade, 1934) hájil stanovisko, ţe vývoz kapitálu znamená ztrátu na spotřebě, a tím i celkové sníţení uţitku. Dovoz kapitálu naopak znamená zvýšení spotřeby a uţitku. Střídaní fází vývozu a dovozu kapitálu pak podle Taussiga je výrazem tendence k vyrovnávání v rámci ekonomického mechanismu. Jak se nyní jeví v ekonomické teorii, nebyly úvahy obou ekonomů úplné. Keynes, na rozdíl od J. S. Milla a A. Marshalla, nebral v úvahu, ţe oproti vzrůstu zahraničního jmění se musí uvaţovat i vliv mzdových a důchodových procesů vyvolaných změnou stavu domácího kapitálu. Taussigovo pojetí naopak abstrahovalo od důsledků změn vývoz kapitálu v domácích investicích a dopadu zvýšení spotřeby na tyto investice při zahraničích desinvesticích. Přínos Keynese k teorii devizových trhů spočíval v objasnění podstaty a forem některých termínovaných devizových operací. Termínované devizové operace byly v praxi známy několik století, ale v literatuře neexistoval systematický pokus o jejich vysvětlení. V tomto 125 Např. Mill tvrdí „Odliv (kapitálu F. V.) dá silný podnět pro akumulaci kapitálu díky vzestupu zisků a úroků, takţe uprázdněný prostor bude brzy zaplněn.“ Mill, J. M.: c. d., s. 380. Obdobně řeší i otázku K. Marx „Při vyrovnávání zisku na všeobecnou míru zisku…dochází k vyrovnávání tím, ţe se rozšiřuje nebo omezuje výroba, tj. ţe se v důsledku přílivu nebo odlivu kapitálu…, zvětšují nebo zmenšují masy zboţí vrhané na trh.“ Marx, K.: Kapitál III – 1. Praha SNPL 1956, s. 387. 126 Celý problém v ekonomické teorii začíná u H. Thortona, který vyšel z následujícího příkladu: neúroda v zemi zvýšila exportní poptávku. Vzniklý deficit zahraničního obchodu je pokryt vývozem peněz (zlata), a proto dochází k poklesu domácích cen. Jinak řečeno, překonat tento deficit můţe pouze zhoršení směnných relací, aby se zdraţil dovoz a zlevnil vývoz. Podrobněji viz Kindlegerger, Ch. P.: Světová ekonomika. Praha, Academia 1978, kap. 18. 127 Keynes, Obecná teorie…, s. 319. 77 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ smyslu bylo jeho dílo A Tractat on Monetary Reform (London, Macmillan 1923) průkopnické a zakladatelské. Podle Keynese lze dosáhnout jistoty na devizových trzích vypůjčením si měny, u které nepředpokládá změna směnného kurzu (revalvace). Zapůjčení této měny nás úrokově zatíţí a dojde k napětí mezi domácí a zahraniční úrokovou sazbou. Rozdíl zapříčiňuje vysoké transakční náklady na uvedenou operaci. Banka, která působí pomocí svých devizových obchodníků mezi spekulanty na jedné straně a zákazníky na straně druhé, můţe díky svým niţším transakčním nákladům zásobovat zákazníky poţadovanými devizami v různém časovém období. Jestliţe odhlédneme od politických a dalších neekonomických rizik, z hlediska čisté ekonomické teorie bude diferenciace mezi termínovaným a promptním kurzem rovna úrokové diferenciaci. et – e0 / e0 = i – i* kde je et – termínovaný kurz cizí měny e0 – promptní kurz cizí měny i – domácí úroková sazba i* - zahraniční úroková sazba Avšak tento elementární vztah pro pouţití v praxi musí být rozšířen o další rizika. 128 Ovšem v Keynesově pojetí nejde pouze o problematiku privátních devizových operací, ale o pochopení devizových termínovaných operací jako důleţitého intervenčního nástroje centrální banky. Jestliţe např. v očekávání devalvace dochází ke sniţování devizových rezerv, je centrální banka nucena zvyšovat promptní kurzy. Aby sníţila odtok deviz, zvýší diskontní sazby. To se však nutně odrazí v ekonomické dynamice, coţ nemusí být vţdy přáním hospodářské politiky. Proto centrální banka můţe sáhnout k operacím na devizovém trhu, tj. začít skupovat termínované devizy a prodávat promptní devizy. Tím můţe dojít k ovlivnění situace na trhu, aniţ je zapotřebí ovlivňovat úrokovou sazbu. V tomto smyslu úvahy Keynese nepředjímají problematiku časové struktury devizových rezerv, coţ totiţ ovlivňuje účinnost uvedeného nástroje. Keynes zde pravděpodobně přecenil moţnosti centrální banky. Lze také uvaţovat o otázce příčin kolísání a do jaké míry je moţno se pomocí těchto nástrojů se s nimi vypořádat. Konference odehrávající se v hotelu horského stylu Mount Washington v Brettonwoodu v červenci 1944 dala jméno celému peněţnímu systému. Zde vrcholila 3 roky trvající jednání, která byla úzce spjata s teoretickými názory Keynese. Jeho stanoviska k upořádání měnového systému původně vycházela z pojetí bilateralitu mezi zeměmi při existenci omezeného devizového hospodářství a teoreticky akceptovala 128 K této problematice blíţe viz Ethier, J. W.: Moderne Außenwirtschaftstheorie. München, Wien, Oldenbourgh 1994, s. 674-683. 78 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ problém „detronizace“ zlata.129 To bylo zapříčiněno jeho osobními zkušenostmi z ukončení 1. světové války. Jiţ ve zmíněné diskuzi s Churchillem hájil názor, který předpokládal, ţe obnovením zlatého standardu dojde k deflačním tendencím, tím i ke sníţení mezní míry efektivnosti kapitálu, coţ znamená moţnost sníţení investování a nárůstu nezaměstnanosti.130 Vlastní zásady Brettonwoodského systému však respektovaly stanovisko J. D. Whitea, tj. multilateritu, zásadu nejvyšších výhod, konvertibility a zlatého standardu. Taktéţ i pravidla MMF nebyla nakloněna původnímu Keynesovu poţadavku, aby kaţdá země rozhodovala samo o problematice revalvace a devalvace měny. Přijatá zásady o moţnosti změny kurzu měny při fundamentální nerovnováze byla později předmětem diskuzí, co to vlastně znamená. Ovšem následný vývoj dal spíše za pravdu Keynesovým názorům, i kdyţ ne úplně.131 Jeho odváţné návrhy, např. prosazování nové měny „bancor“ jako spojnice mezi bilateralismem a mlutilateralismem nového systému, svědčily o značně neortodoxním myšlení i na samém sklonku jeho ţivotní éry. Nebylo by však správné vidět Brettonwoodský systém jako Keynesovu prohru či výhru, neboť výsledné návrhy byly vţdy praktickým kompromisem a výsledný systém pravděpodobně neměl aţ tolik vad, jak se dnes uvádí, neboť vcelku dobře fungoval 15 – 20 let a přispěl k poválečnému ekonomickému růstu. Bylo však obtíţné předpokládat v roce 1944 konkrétní ekonomické problémy 60. a 70. let. V tomto smyslu lze hodnotit Keynesův přínos k novému měnovému sytému jako jeden z vrcholů jeho činnosti. Obecný vliv Keynesových myšlenek byl obrovský a je samozřejmě hodnocen velmi rozdílně. Objevily se snahy i jeho dílo jako cele principiálně vyvrátit a to hlavně od ekonomů liberálního vyznání jako např. F. Hayek. Pravděpodobně nejucelenějším pokusem byla práce Američana A. Mahna The Economie of Illusion (1949). Zrovna tak vytvořil Keynes svými myšlenkami nadšenou školu obdivovatelů a pokračovatelů. 132 Také v české literatuře se objevila řada statí a významná monografie M. Rumlera.133 129 Keynesovo stanovisko k roli zlata ve světovém hospodářství procházelo sloţitým vývojem a formovalo se v diskuzích od počátku 30. let. První jeho teoretická práce na uvedené pojetí byla stať Budoucnost devizových trhů (Lloyds Bank Monthly, 1935, No. 10), kde zpochybnil teorii parity kupní síly a hovořil o směnných kurzech jako o momentu „upokojivé rovnováhy“ ekonomiky. Blíţe viz Cassel, G.: Pád zlaté měny, Praha, L. Mazáč 1936, s. 182-194. K celé diskuzi viz Niehans, J.: Geschichte der Außenwirtschaftstheorie im Überblick. Tübingen, Mohr 1995. 130 Centrální problém Keynesova myšlenkového svět, tj. nezaměstnanost se odrazil v tom, ţe je povaţován za jednoho z předních představitelů problematiky mezinárodní zaměstnanosti a nezaměstnanosti. Viz blíţe k této otázce Glisman, H. H. – Horn E. J. – Nehring, S. – Vaubel, R.: Weltwirtschaftslehre, II. Bd. 3. Aufl. Gotingen, Vandenhoek & Ruprecht 1994, 4. Kniha – Internationale Arbeitslosigkeit und Beschäftigunkspolitik. 131 Např. jiţ R. Triffin koncem 50. let (Gold and the Dollar Crissis – University Press 1959) rozpracovával problematiku deflačních tlaků a pozdější vývoj končící rozpadem brettonwoodského systému ukázal na problematičnost představ, ze kterých byl odvozen. 132 Podrobněji viz James, E.: Dějiny ekonomického myšlení 20. století. Praha, Academia 1968, s. 230-290. 133 Viz Rumler, M.: J. M. Keynes a soudobý kapitalismus, Praha, NPL 1965. 79 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Nám však nejde o problém Keynesova díla v celé ekonomické teorii, ale pouze o uţší část věnovanou mezinárodním ekonomickým vztahům. Lze konstatovat, ţe jeho myšlenky postoje musíme rozdělit do dvou rovin. První se týká řešení konkrétních historických problémů, kde se snaţil aplikovat své teoretické názory,134 druhá rovina se týká vývoje celé teorie. Přesto však je nutno podotknout, ţe řada dnešních soudů pod vlivem převládajícího neoliberalismu je svým způsobem nespravedlivá, neboť nebere v úvahu základní problémy: 1. Kritické výhrady ke správnosti teoretických řešení konkrétních problémů světové ekonomiky Keynesem vůbec neberou na zřetel fakt, ţe v konkrétní situaci 30. – 60. let nebyla schopna neoliberální teorie uvedené problémy prakticky řešit a dodnes je v řadě svých výchozích postulátů tak učebnicová aţ je nerealistická. 2. Většina Keynosových názorů i v oblasti světové ekonomiky je silně pod vlivem historické situace 20. a 30. let. Pokud nedojde k absolutizaci jeho výroků, ale (jak tomu koneckonců napovídá i podrobné studium autentických textů) podrobné studium spíše vede k závěru, ţe jde ve větší míře o vyjádření nové varianty řešení za situace, s níţ v té době „standardní ekonomie“ nevěděla rady. 3. Keynes se dle našeho názoru, i v oblasti fungování mezinárodních ekonomických vztahů snaţil systematicky prosadit novou filosofii přístupu, která, na rozdíl od liberálů, neakceptuje předpoklad, ţe jakákoliv regulace má vţdy horší důsledky neţ volná hra trţních sil. V momentu, jakmile se objevila Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz, vyvstal před jeho následovníky úkol zobecnit jeho úvahy v systematický model, i kdyţ některé situace, z nichţ vyvozoval své závěry, jiţ pominuly. Mezi první práce týkající se vnějších vztahů můţeme počítat monografii F. Machlupa International Trade and the National Income Multiplier (1943), která se snaţila ve smyslu nového makroekonomickéhopojetí vysvětlit teorii zahraničního obchodu. V téţe době se objevila i studie L. Metzlera (The Underemployment Equilibrium in International Trade. Econometrica, 1942) snaţící se matematicky znázornit v keynesiánském pojetí modelové vazby vnitřní a vnější ekonomiky.0000 Celkovým modelem na bázi keynesiánským představ je práce J. Meada135 The Balance of Payments (London, Oxford University Press 1950). Tím se Meade stal zakladatelem speciální ekonomické disciplíny – makroekonomiky otevřené ekonomiky. Tyto a další práce (J. Tinbergen aj.) pak rozvinuli M. Fleming a R. Mundell do uceleného keynesiánského systému a v této podobě včetně Dornbushova modelu (Expectacions and Exchange Rate Dynamics. Journal of Political Economy 1976) jsou jeho názory v „transformované“ době jiţ standardní součástí dnešního učebnicového pojetí vnějších ekonomických vztahů. 134 Kromě jiţ zmíněného podílu na vytvoření nového mezinárodního měnového systému to byla i diskuze o německých preparacích, i kdyţ zde jeho hájení ortodoxních teoretických pozic se jeví dnes jako problematické. Stanovisko B. Ohlina se zdá být více v souladu s dnešním pojetím. Blíţe viz Ethier, W. J.: c.d., s. 376-379. 135 Meadův vztah ke Keynesovi byl i úzce osobní. Původně studoval v Cambridgi klasickou filologii, ale pod vlivem Keynese přešel ke studiu ekonomie. 80 „Ústup ze slávy“ keynesiánského myšlení byl přerušen krizovými jevy, které narůstaly od konce druhého tisíciletí a na krizové jevy v letech 2008-2009 reagovalo keynesiánství dalším nárůstem svého vlivu. Ten byl připraven hlavně osobností P. Krugmana a jeho přínosem k mezinárodní ekonomii i úspěchem jeho International Economics, tj. učebnice, která v oblasti mezinárodní ekonomie zaujala vůdčí postavení. 1.2.7 Institucionalisté a další neortodoxní směry ekonomického myšlení a jejich postoje k mezinárodním ekonomickým vztahům Institucionalismus 136 se zrodil jako první ekonomický směr v USA a odsud byl „transportován“ do celého světa. Jeho nesporným zakladatelem byl Thorston Veblen. Zrodil se na základě nového přístupu, který odmítl principy ricardiánského pojetí, zaloţení na logických schématech, mechanistické konstrukci ekonomické struktury. Je postaven spíše na organistickém sepjetí sociální a ekonomické reality. Metodologicky se institucionalismus blíţí k německé historické škole svým deskriptivním popisem reality a vyvozováním závěru z historického vývoje empirických dat. Proto také oba směry přesně nedefinovaly způsoby vyvozování závěrů, ale ponechávají značně volné pole intuitivnímu pojetí jevů a aţ fenomenologickému výkladu kategorií. 136 K základnímu pojetí institucionalismu blíţe viz Mlčoch, K.: Institucionální ekonomie. Praha, Karolinum 1996. Peck, H. W.: Hospodářské myšlení a institucionální pozadí. Praha, Druţstvo práce 1937. Voigt, S.: Institucionální ekonomie. Praha, Alfa Nakladatelství a Liberální institut 2008. 81 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Je také nutné říci, ţe institucionalismus není jednotný myšlenkový směr, mimo klasického institucionalismu je vlivný tzv. neoinstitucionalismus, kdy dochází k převzetí metodologického individualismu neoklasické školy. Ten je reprezentován nositeli Nobelovy ceny jako R. H. Coase, G. S. Becker a P. C. North. Kromě Veblenovského sociálně psychologického institucionalismu zde vzniká i právní institucionalismus Johna R. Commonse (1862-1945), který také navázal na vzpouru proti klasickému myšlení pod vlivem rozvoje filosofie, psychologie a sociologie v USA koncem 19. století. Na rozdíl od Veblena preferoval u institucí jejich funkci kolektivních činností při interpretaci jednání. Následná generace institucionalistů W. C. Mitchell (1874-1948), G. C. Means (1896-1988), J. M. Clark (1884-1983), Adolf A. Berle (18951971), Clarence Ayres (1891-1972) rozvinula řadu tezí a přinesla do ekonomického myšlení nové poznatky – teorii managerské revoluce, pojetí transakčních nákladů atd. V Evropě se stal asi nejznámějším představitelem institucionalismu Švéd G. Myrdal (1898-1987), který za své názory získal Nobelovu cenu, a to právě v oblasti týkající se mezinárodní Thorston Veblen (1857-1926) Narodil se v rodině norského emigranta, který vlastnil farmu ve Wisconsinu. Jeho otec zvyklý na těžkou práci se neorientoval ve finančních operacích, které v té době ovlivňovaly zemědělský trh v USA. Proto se jeho rodina stěhuje do Minnesoty, kde kromě farmaření pracuje i jako řemeslník. Thorston nastupuje do školy v Carletonu (1874) a od roku 1881 studuje na Yale filosofii a sociologii. Po ukončení studia doktorátem (1884) odchází na šest let zpátky k otci a spolu s ním pracuje na farmě. Jeho akademická kariéra začíná v roce 1891, kdy nastupuje na Chicagskou univerzitu a zde se seznamuje s tehdy největším americkým ekonomem G. B. Clarkem. Dále působil na univerzitách ve Stanfordu, Missouri a po 1. světové válce působí v Úřadu pro výživu ve Washingtonu. V New Yorku později zakládá „The New Schollf or Social Research“ a následně se stahuje opětovně do Stanfordu, kde žije v domku v lesích. Zde pak umírá. Filozoficky byl nejvíce ovlivněn pragmatismem J. Deweye a W. Jamese a integroval i behaviorismus J. B. Watstona a jeho psychologii jednání. Zároveň ve svých pracích zobecňuje i těžkou zkušenost svého otce a byl také jeden z největších amerických znalců Marxe. Vycházel však z psychologických pohnutek jednání člověka a jeho práce jsou jedny z nejoriginálnějších, byť i kontroverzní, které vznikly na americké půdě. 82 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ ekonomie. Jeho analýzy pojetí vztahu politiky a ekonomiky mu umoţnila jiţ před Keynesem formulovat zásady anticyklické politiky a výrazně se podílel i na řešení problematiky rozvojových zemí.137 Významným představitelem byl také John Kennet Galbraith (1908-2006), americký ekonom ţijící později ve Švýcarsku. Pracoval mimo jiné aktivně v americké demokratické straně pro prezidenty F. D. Rosevelta, H. S. Trumana, J. F. Kennedyho, J. B. Johnsona. Americký prezident Truman mu za válečné úsilí udělil Medaili svobody a Francie jeho úsilí ocenila Řádem čestné legie. Byl natolik neortodoxní, ţe sám sebe jiţ nepovaţoval za institucionalistu. Ale svými prácemi jako Společnost hojnosti, Ekonomie a poločeské cíle a další výrazně zahákl do formování principu a postoje k ekonomické realitě. Kromě této jasně orientovanější skupině ekonomů se přimyká k institucionálnímu pojetí ještě velká skupina různě orientovaných – hlavně sociologicky – ekonomů, kteří taktéţ vycházejí z toho, ţe ekonomická aktivity je součástí obecné aktivity, a ţe je determinována sociálními skutečnostmi. Ve Francii vznikla např. tzv. „francouzská sociologická škola“, coţ bylo důsledkem určitého specifického vývoje myšlení determinovaného pracemi filozofů jako Michael Paul Foucalt (1926-1984) a Louis Althusser (1918-1990), v sociologii strukturalisty Clauda Léviho-Strausse (1908-2009). Výrazně do ekonomického myšlení zasáhl svým pojetím ekonomického, sociálního, symbolického kapitálu sociolog Pierre Felix Bourdieu (1930-2002). Vůdčím myslitelem tohoto francouzského směru byl Francois Perroux (1903-1987), který vystudoval ve Vídni u Schupetera. V jeho pojetí je ekonomie integrována s filozofií, etikou a sociologií. Na rozdíl od neoklasiků odmítá rovnost ekonomických subjektů a je autorem teorie dominance, kdy zvaţuje význam ekonomické síly subjektu. To se promítla i do jeho pojetí mezinárodních vztahů, kdy odrazila v teorii pólů rozvoje. Teorie dominance se odrazil na pojetí koncipované prostorové ekonomie.138 Jiným směrem šla evoluční ekonomie, která navázala na klasické práce Marxe a Darvina. Samotný název evoluční ekonomie pouţil T. Veblen, ale dnešní výklad je zaloţen na práci Richarda R. Nelsona a Sidneyho G. Wintera (An Evolutonary Theory of Economic Change), která metodologicky navázala na pokrok v oblasti biologie a genetiky. 137 Viz Myrdal, G.: Ekonomická teorie a nevyvinuté země. In: Ekonomický rozvoj a zaostalost v pojetí Gunnara Myrdala. Praha, VŠP 1969. Zaloţil mimo jiné významný stockholmský institut pro význam míru – SIPRI, který je dnes povaţován za třetí nejvýznamnější neamerický „thing thank“ na světě. 138 Blíţe viz Sojka, M.: Dějiny ekonomických teorií. Praha, BTH 2010, s. 354-362. 83 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Institucionální a další školy v oblasti ekonomického myšlení přinesly výrazný posun do pojetí mezinárodních ekonomických vztahů. Nebyl pouze v tom, ţe by poskytovaly nové, zásadně odlišné, modely mezinárodního pohybu zboţí a sluţeb, kapitálu, peněz a pracovních sil. Jejich hlavní význam spočíval v doplnění neoklasických přístupů o analýzu sociálních a kulturních vztahů, chápání hospodářského prostoru jako socio-kulturního prostoru. To mělo dopad na integrování transakčních nákladů do pojetí mezinárodních směnných vztahů, respektování prostorových vazeb jako organizačních forem specifických společností atd. Začalo se uvaţovat o sociálním a kulturním kapitálu jako o jednom z determinant mezinárodní dynamiky a konkurenceschopnosti, o rozdílech mezi uspořádáním jednotlivých modelů – viz např. severoamerický, evropský atd. model uspořádání. To vše se odrazilo i v některých konkrétních modelech Výrazně institucionalismu ovlivnil i teorii mezinárodních vztahů a to v podobě funkcionalismu, kdy se snaţí vysvětliv význam institucí pro koexistenci států. Výrazný přínos zde je zásluhou Davida Mitranyho (1888-1975), který svou literární orientaci ovlivnil postoje k mezinárodní integraci. Jeho přístup, byť je do značné míry neoliberální, vyvolává někdy kritiky pro svojí normativnost doporučení a závěrů. V oblasti mezinárodních institucí a organizací jsou známé teoretické práce Stephena D. Krasnera (1942), jednoho z představitelů tzv. mezinárodní politické ekonomie, označované také jako globální politickou ekonomii.139 Jde o směr, který se v rámci tzv. Nové politické ekonomie snaţí o reprezentaci těchto důleţitých problémů: 1. 2. 3. 4. Domácí, komparativní a globální politické ekonomie, pojetí prostoru, zdrojů a ţivotního prostředí, problematiku spravedlnosti, nerovnoměrnosti a rozvoje, otázky globalizace trhů, institucí a regulačních nástrojů. Projevují se zde postoje jak liberální, marxistické, konstruktivistické i tradičně nacionální. Jde tedy o pokus více integrovat teoretické názory na problematiku mezinárodních vztahů pokusit se tak částečně ujednotit jejich velkou pestrost, která je v této kapitole zachycena pouze částečně. 139 Blíţe viz Cohen, B:: International Political Economy. An Intelectual History. Princeton N. J., Princeton University Press 2008. Phillips, N.: Globalizing International Political Economy. Palgrave, Macmillan 2005. Jsou soustředěni kolem časopisu New Political Economy. 84 2 Základní ekonomická východiska pro formování mezinárodní ekonomie 2.1 Základní ekonomické kategorie a zákony Hovoříme-li o mezinárodní ekonomii nebo světové ekonomii, pak musíme vzít v úvahu, ţe se jedná o problémy mezinárodních trhů, případně globálního trhu, které popisujeme termíny z širší vědy – ekonomie. Jedná se tedy o problémy fungování ekonomických mechanismů na různé úrovni jejich projevu. Existují tudíţ jak obecné kategorie, tak i specifické, které jsou příslušné pouze k mezinárodním ekonomickým vztahům. Výklad v této subkapitole nechce být stručnou verzí ekonomické učebnice, jeho smyslem je připomenout některé obecné souvislosti, které se objevují i v úvahách o fungování světového hospodářství a mnohdy tvoří ona obecná, byť někdy nevyslovená, východiska pro specifické ekonomické kategorie v mezinárodní rovině fungování ekonomických vztahů. Pro popis hospodářské aktivity je pouţíván termín ekonomika, přičemţ se rozumí konkrétní stav a fungování subjektu, jimţ můţe být podnik, region, stát či skupina státu. Proto lze pouţívat např. světová ekonomika či světové hospodářství za synonyma. Někdy se ovšem pouţívá termín světová ekonomika jako název pro teoretickou disciplínu, která se zabývá analýzou světového hospodářství. Důvodem je skutečnost, ţe původní ekonomická terminologie se v českých zemích vyvíjela pod vlivem německé jazykové oblasti, kde se vyvinuly termíny – podnikové hospodářství (die Betriebswirtschaft a věda v něm die Betriebswirtschaftslehre), národní hospodářství (die Volkswirtschaft – die Volkswirtschaftslehre) a světové hospodářství (die Weltwirtschaft – die Weltwirtschaftlehre). V anglosaské jazykové oblasti byl termín politická ekonomie od dob Marschall zatlačen termínem Economics – ekonomie, který se začal od 90. let pouţívat i v České republice. Přirozeně byl také přijat termín Internationale Economic – mezinárodní ekonomie, který se však dodnes neustálil jako univerzální a to z důvodu předmětu zkoumání. Vytváří dojem jako by předmětem zkoumání byly jenom vztahy mezi státy, ale nikde se nezabývá světovým hospodářstvím. V německé jazykové oblasti proto vznikají termíny jako Internationale Wirtschaft (mezinárodní hospodářství), které se přibliţují našemu pojetí disciplíny světové ekonomiky. Pod ekonomii je tak chápána teoretická disciplína, která má dvě základní roviny – mikroekonomickou zabývající se rovinou chování dílčích subjektů ekonomického systému a makroekonomickou, která zkoumá chování uceleného ekonomického systému. Výchozím principem je zde člověk a jeho potřeby, které jsou uspokojovány (individuálně nebo kolektivně) pomocí statků a to hmotných či nehmotných. Jejich základní vlastností je, ţe 85 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ mají konkrétní uţitnou hodnotu, tj. uspokojují lidské potřeby. Jestliţe tyto statky vstupují do směny, jinak řečeno jde tu o jiný způsob jejich výměny, neţ tradiční přidělování podle potřeb či sociálně etických norem, nazýváme je zboţím a sluţbami. Ekonomické místo, kde probíhá tato směna je nazýváno trhem a tyto trhy podle rozsahu existují jako místní (lokální), národní, mezinárodní a světové (globální), nebo podle druhu - trhy jednotlivých komodit (ropy potravin, atd.) či trhy produkčních faktorů (práce, kapitálu, půdy) Na trhu subjekty vystupují na straně nabídky a poptávky. Pokud zde dochází ke směně zboţí za zboţí, jsou tyto obchody nazývané jako bartrové, kdy směnná hodnota jednoho zboţí je vyjádřena v mnoţství jiného zboţí. V rozvinuté směně je pak předpokladem realizace zboţí jeho prodej a nákup za peníze. Peníze 140 jsou tudíţ všeobecným ekvivalentem vyjadřujícím směnnou hodnotu zboţí v ceně. Proto peníze mohou vystupovat v různých formách na lokálních, národních, mezinárodních a světových trzích. Některé národní měny mohou mít mezinárodní roli v určitém měřítku, některé sehrávají roli světových peněz a jiné nevystoupí z národní ekonomiky. Směnná hodnota vyjádřená v penězích vytváří cenu, jejíţ velikost je ovlivněna kolísáním nabídky a poptávky. Důvodem mohou být technologické změny, změny preferencí, ţivelné katastrofy atd. Trh vzniká na základě procesu dělby práce, tj. vzniku specializovaných výrobců a sociálních změn, při nichţ se výrobci stávají samostatnými ekonomickými subjekty, a tudíţ při výměně statků musí existovat princip zákona zachování energie. Musí dojít ke svobodné výměně produktu činnosti, která umoţní všem účastníkům směny úhradu nákladů na výrobu a vlastní reprodukci. Pokud bychom ignorovali tento princip, pak ekonomický subjekt musí nutně zahynout. Na trhu by jeho zboţí chybělo, coţ by vedlo k neuspokojení poptávky a nárůstu ceny. Vznikl by nový subjekt, který by měl vyšší, tj. dostatečné úhrady. V makroekonomickém pojetí existuje stát, který je chápán jako subjekt integrující mikroekonomické subjekty a jejich vztahy do jednotného celku. Stát zároveň zabezpečuje uspokojení sociálních potřeb, u nichţ platí, ţe: 1. musí být zabezpečeny celkem (vnější obrana, vytváření stejného prostředí pro subjekty a další funkce právního systému, zabezpečení fungování základní infrastruktury atd.), 2. kde je racionálnější uspokojovat kolektivně (veřejné sluţby, tvorba centrálních rezerv atd.). 140 Není zde našim cílem popisovat důkladně jednotlivé kategorie, takţe autor si je vědom značného zjednodušení jejich podstaty, které zde uţívá. 86 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Stát zároveň reprezentuje domácí subjekty navenek formou uzavírání dohod a smluv s jinými subjekty. K tomu, aby mohla být prováděna aktivita produkce statků, musí existovat ekonomický subjekt kombinující produkční faktory (výrobní činitelé). Člověk má k dispozici tři základní produkční faktory: 1. Pracovní sílu, tj. schopnost vytvářet produkty, která je zabezpečena mírou znalostí, zkušeností a umu. Při své realizaci pracovní síla v čase vynakládá práci, která můţe být podle potřebného stupně znalostí, zkušeností a umu členěna na jednoduchou a sloţitou. 2. Kapitál, který je zde chápán jako fyzicky prostředek pouţívaný při výrobě zboţí a slouţí k přírůstku produkce. V obecném smyslu je kapitál v ekonomii chápán jako vše, co přináší důchod pro jeho vlastníka. Pak je kapitál určený svým přídavným jménem – lidský, peněţní, sociální atd. 3. Přírodními faktory (půda, klima apod.). V procesu výroby se projevují určité tendence, z nichţ jsou pro současnost nejvíce charakteristické: 1. Koncentrace a centralizace kapitálu, tj. dochází k tomu, ţe část vytvořeného produktu je přidávána navíc ke kapitálu (koncentrace) nebo menší kapitály se slučují ve větší celek (centralizace). 2. Pro obnovení produkce musí dojít k udrţování opotřebovávaného zařízení. Je to zabezpečené tzv. odpisy, kdy ekonomický subjekt odkládá část prostředků na udrţení produkčního potenciálu. 3. Pokud proces akumulace (hromadění) kapitálu zahrnuje prostředky navíc neţ obnovu stejného produkčního potenciálu, hovořím nikoliv o prosté, ale rozšířené reprodukci. 4. Pod pojmem investice rozumíme vynaloţení prostředků do procesu výroby. Hovoříme pak o investicích obnovovacích či rozšiřovacích. Jedná-li se o zabezpečení peněţního důchodu, pak hovoříme o finančních investicích, zpravidla do určitého typu cenných papíru, které tento důchod mají zajistit. Ekonomické subjekty na straně poptávky získávají důchody na základě vlastnictví produkčních faktorů. Jejich důchod (v různém stupni) je sloţen v různé proporci ze mzdy, zisku, úroku a renty. Ten je vynakládán podle jeho preferencí na různé statky. Rozhodujícími veličinami ovlivňující chování spotřebitele na trhu jsou nabízené mnoţství, důchod a cena.141 Spotřebitel pak mění své chování na základě změn těchto veličin 141 Zde abstrahujeme od kvality a psychologických faktorů. 87 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ a tato změna je vyjadřována elasticitou. Elasticita nepůsobí pouze na mikroekonomické subjekty, ale i na makroekonomické – např. elasticita zahraničního obchodu. Také zde působí i řada zahraničních momentů jako je např. demonstrativní spotřeba, vytváření alternativ při uspokojování potřeb, turistický ruch atd. Rozhodování spotřebitele na otevřeném trhu má zpravidla více variant a můţe tak lépe vynakládat svůj důchod na uspokojení potřeb neţ v případě uzavřené ekonomiky. Proto některé teorie říkají, ţe pouhým otevřením trhu dojde k vyššímu uspokojení potřeb při stejném důchodu neţ na uzavřeném trhu. V národním hospodářství nefunguje pouze sektor produkce reálných statků, ale v trţní ekonomice funguje finanční sektor, kde dochází k tvorbě a obratu peněz. Ty jsou v trţním hospodářství předpokladem průběhu ekonomických procesů. Z hlediska „obsluhy“ reprodukčního procesu vykonávají peníze funkce míry hodnot a měřítka cen, oběţiva, platebního prostředku a rezervního fondu (pokladu uchovávajícího hodnotu). Další funkcí je jejich „sluţba“ v oblasti mezinárodních vztahů. V souvislosti s fungováním peněz v ekonomice se hovoří o inflaci jako jednom z velmi důleţitých ekonomických jevů. Inflací (deflaci) se rozumí zvyšování (sniţování) tempa růstu cenové hladiny v hospodářství. U nákladové inflace jde o proces vyvolaný přírůstkem cen nákladů, coţ tlačí na růst cen a o poptávkové inflaci hovoříme tehdy, dojde-li ke zvýšení poptávky bez adekvátního růstu nabídky. Inflace je pak taţena poptávkou. Mezinárodní procesy mohou ovlivnit tento proces velmi výrazně – přílivem či odlivem kapitálu, změnou cen dováţeného zboţí, změnou směnného kurzu atd. Současný vývoj velmi zdůraznil význam informací, neboť se ukazuje, ţe rozhodování a vlastní aktivita subjektů je do značné míry informacemi determinována. Systémy získávání a zpracování informací se proto stávají jedním z důleţitých oblastí ţivota společnosti. Do teorie vstupují v podobě symetrických či asymetrických informací, coţ pak mění způsoby interpretace ekonomických mechanismů. Informace jako data o objekty, procesu či modelu je moţné změřit a zakódovat. Na jejich rozprostranění a moţnosti vyuţití samozřejmě působí mezinárodní sféra. Jejich dostatek, úplnost, pravdivost atp. je v oblasti mezinárodní obzvláště důleţitý problém a souvisí to se schopnostmi je získat a správně vyhodnotit, coţ můţe být politickým, socio-kulturním problémem, nejen ekonomickým (náklady na informace). Popisování mechaniky působení ekonomických procesů předpokládá znalost ekonomických zákonů. Je důleţité si uvědomit, ţe ekonomické zákony se odlišují od přírodních zákonů, neboť popisují chování společnosti. Mají stochastický charakter a jsou odvozovány na základě určitých tendencí. Jsou zároveň závislé na historických podmínkách, které umoţnily jejich vznik. Mnohé mají logiku pouze na základě předpokladů té či oné školy ekonomického myšlení a jsou odmítány jinými školami. Jejich formulace můţe záviset 88 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ na přijatých myšlenkových axiomech. Část z nich při tom reprezentuje zájem a chování historicky existujících subjektů, a tudíţ jsou časově velmi omezené. Přesto jsou ekonomické zákony svou podstatou vzájemným vztahem mezi jevy tak jak je lidstvo dokázala vypozorovat. Proto je potřebná jejich znalost, i kdyţ víme, ţe jsou to zákony velkých čísel a nejdou bez problémů aplikovat na kaţdý jeden případ. I jejich časová omezenost za určitých podmínek nemůţe být překáţkou. Při jejich aplikaci je nutno pouze rozváţlivě postupovat a respektovat jiné moţnosti. Dokonce i případy nesprávných úsudků o proběhu procesu mohou slouţit k našemu vzdělávání, neboť nám umoţňují poznat logiku rozvoje vědní disciplíny a pochopit i omezenost našeho historického poznání. A to se netýká pouze ekonomie, ale všech vědních disciplín. Dokonce i těch, které pracují s tak „tvrdými daty“ jako fyzika. Proto se nyní podívejme na několik zákonů, které jsou součástí soudobého ekonomického myšlení a mají také vliv na představu o mezinárodních ekonomických procesech. 1. Sayův zákon. 142 Je pojmenovaný po francouzském ekonomovi 19. století, který jej pregnantně zformuloval. Zákon říká, ţe nabídka je rovna poptávce. Představa vyplývá z elementárního bartrového směnného vztahu, kdy nabízející musí koupit výrobek od poptávajícího. Protoţe zde neexistuje problém peněz jako platidla, nedochází k oddělení času koupě a prodeje. Tím ani neexistují úspory a investice. Toto kritizoval jak Marx, tak i Keynes. V jiné podobě je Sayův zákon zachycen u Walrase jako součást úvah o rovnováze. Zde platí, ţe celková peněţní hodnota zboţí na straně nabídky je rovna celkové hodnotě zboţí na straně poptávky. Platí tedy: ΣPixSi = pixDi kde Pi jsou ceny zboţí a Si a Di je mnoţství nabízeného a poptávaného zboţí. 2. Greshamův zákon. Nenazván po anglickém merkantilistovi T. Greshamovi a v Polsku i po M. Koperníkovi,144 který taktéţ dospěl k názoru, ţe špatné peníze vytlačují 142 143 Jean Baptist Say (1767-1832) byl francouzský továrník a později profesor politické ekonomie. Své hlavní dílo Traite d´Economie Politique (Úvaha o politické ekonomii) vydal v roce 1803. Později vydal ještě 6 svazků kurzu politické ekonomie. 143 Thomas Gresham (cca 1519-1579) působil jako finanční agent britské vlády, především v Antwerpách v letech 1551-1574. Zapsal se do historie pamětním spisem For the Understanding of the Exchange. Byl dokonalým expertem na tehdejší směnné kurzy. Navázal při tom na některé myšlenky N. Oresma. 144 Mikuláš Koperník (1473-1543) se narodil v Toruni a kromě lékařství se věnoval i astronomii, kde je tvůrcem heliocentrické koncepce. Problematice peněz se věnoval z pověření biskupa Ermlanda a vystoupil proti zlehčování mincí. 89 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ dobré. Týkalo se to skutečnosti, ţe lidé si snaţili ponechat mince s větším mnoţstvím drahého kovu a „zlehčené“ mince vraceli do oběhu případně při placení daní. Obdobný proces, byť v některých fázích s opačným znaménkem je dodnes vidět např. tzv. procesu dolarizace ekonomiky, kdy platby státu se odvádějí ve znehodnocených penězích a obchodní kontakty hlavně se zahraničním se provádějí pomocí cizí měny (dolary, eura). Stát pak ztrácí kontrolunad penězi a v konečném důsledku i ekonomikou. 3. Gossenovy 145 zákony. První říká, ţe s rostoucím uspokojením potřeby intensita uspokojení klesá. Druhý zákon se týká rozdělování peněz na uspokojení potřeb a podle ní člověk maximalizuje svůj uţitek tak, aby stejné mnoţství uspokojení měl z kaţdého posledního peněţního vydání na kaţdé zboţí. 4. Zákon klesajících výnosů. Ten byl zformulován na základě Ricardových úvah o půdě. Ty rozvinul J. B. Clark 146 v podobě teorie mezní produktivity faktorů. Říká, ţe s růstem jednoho produkčního faktoru (při neměnnosti ostatních) dříve nebo později dojde nejprve k relativnímu a pak absolutnímu sníţení výnosů na produkční faktor. Doplňkem je formulace zákona rostoucích mezních nákladů, kdy se předpokládá, ţe dojde k růstu nákladů na kaţdou dodatečnou jednotku produkce. V zásadě jde o popis obecnější zákonitosti, která říká, ţe efektivnost kaţdé činnosti bývá zpočátku vysoká, tj. na kaţdý vklad mám vysoký výnos, ale později se efektivita vkladů sniţuje. Někteří to formulují v podobě 20:80,147 tj. prvních 20 % vkladů nám přináší 80% výnosů. Toto empirické tvrzení nám v podstatě říká, ţe největší výnosy jsou v období technologických změn, kdy přicházejí základní zvraty a nové přístupy umoţňují rychlý růst. 5. V této souvislosti je ještě zapotřebí jmenovat přínos Liebigova148 zákona, který nám říká, ţe organismy jsou ţivotně závislé na tom prvku, který je v ţivotním prostředí nejméně zastoupen. Tento zákon jak se ukazuje má širší platnost, nejenom na sféru rostlin. V podstatě to znamená, ţe jestliţe jev (proces) závisí na vícero faktorech, pak jeho velikost je dána výši nejméně zastoupeného, ale potřebného prvku. 145 Herman Heinrich Gossen (1810-1858) patřil mezi nejzapomenutější ekonomy své doby. Byl pruským úředníkem a své názory zformuloval v práci Entwicklung der Gesetze des menslichen Verkehrs und Kraus fliessenden Regeln für menschiechen Handels. Vydal je v roce 1854 vlastním nákladem, Upadli úplně do zapomnění. Teprve za 20 let je objevili Jevons i Walras a přiznali, ţe Gossen zformuloval jejich názory dříve. 146 John Bates Clark (1847-1938) kromě studií v USA navštěvoval i Heidelbergskou univerzitu, kde chodil na předměty W. Rosernera a K. Kniese. Pak pracoval na amerických univerzitách. Nejprve zastával stanoviska historické školy, ale později se stal jedním z významných neoklasiků. Blíţe viz Clark, J. B.: Základy národohospodářské teorie. Praha, Prometheus 1932. 147 „Otcem“ tohoto principu je Wilfredo Pareto (1848-1923) a často se pouţívá pod názvem Paretův princip (rozloţení). Např. 75% světového obchodu kontroluje 25% lidí, 20% zaměstnanců dosahuje 80% výnosů atd. 148 Justus von Lebig (1803-1873) byl německý chemik, který se zaslouţil o rozvoj agrochemie. Je zakladatelem odvětví vyrábějící hnojiva. 90 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ 6. Pro chování spotřebitele a makroekonomické soustavy je důleţitý Keynesův psychologický zákon, který říká, ţe s růstem důchodu roste relativně rychleji sklon k úsporám neţ ke spotřebě. S tím souvisí i Engelův zákon149, jehoţ tvrzení spočívá v tom, ţe s růstem důchodu ve spotřebě relativně klesá podíl potravin, výdaje na bydlení rostou pomaleji a nejrychleji rostou výdaje za sluţby. Tím objevil důchodovou elasticitu produktů. Pro mezinárodní ekonomii je důleţitá elasticita zahraničního obchodu, tj. reakce na změnu HDP a importu, či případně reakce na změnu ceny. 7. Paretovo optimum nám říká, ţe se jedná o stav, kdy není moţné zlepšení postavení jednoho subjektu, aniţ by došlo ke zhoršení stavu jiného subjektu. Pro ekonomiku to znamená, ţe existuje optimální uţití produkčních faktorů a to je moţné pouze za dodrţení směnného optima (mezní uţitečnost je stejná pro všechny subjekty, jsou si rovny mezní míry substituce) a mezní produktivita výrobních faktorů je stejná (musí být vyrobeno maximum moţného zboţí). To samozřejmě nebývá vţdy naplněno u modelů nedokonalé konkurence. Proto se také hovoří o druhém nejlepším řešení, tj. nejlepší moţné za daných podmínek. 8. Pro ekonomické uvaţování má význam i Okunův zákon.150 Ten nám říká, ţe existují závislosti mezi růstem ekonomiky a nezaměstnanosti, kdy pro sníţení nezaměstnanosti musí existovat relativně vyšší tempo růstu. Podle měřen dat v USA za roku 1961-2007 z toho vychází, ţe nezaměstnanost začne klesat při tempu růstu HDP 3,29 % a kaţdé dodatečné procento růstu redukuje nezaměstnanost o 0,36 %. Při 5 % růstu, klesá nezaměstnanost o 0,6 %. Je jasné, ţe tyto údaje se různí pro odlišné země. Někdy se také formuluje toto pravidlo tak,ţe vzrůstu hospodářství o 2 %, klesá zaměstnanost o 1 %.151 Při charakterizování ekonomických procesů se nejvíce pouţívají některé křivky a paradoxy, které mají pomoci při interpretaci zkoumaných jevů. Nejčastěji uţívaná jsou: 1. Lafferova křivka152 Její základní myšlenka spočívá v tom, ţe existuje závislost mezi výnosy z daní a daňovými sazbami. Lze jí interpretovat takto. Při zvyšování daňových sazeb zpočátku rostou výnosy aţ do určité výše. Převýší-li se tato daňová sazba, výnosy začnou klesat. 149 Ernst Engel (1821-1896) byl německý statistik, který se jako první věnoval zkoumání závislosti struktury spotřeby a velikosti důchodu. 150 Artur Mevil Okun (1928-1980) byl americkým ekonomem, který začal zkoumat závislosti mezi tempem růstu ekonomiky a nezaměstnaností. Je také povaţován za zakladatele indexu bídy. 151 AMECO, Makroökonomischen daten der Europäischen Komision (2007). 152 Artut Betz Laffer (1940) – americký ekonom, který se výrazně podílel na formování nabídkově orientované hospodářské politiky. Základní koncept byl jiţ zformulován Ibu Chaldunen. 91 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Obrázek č. 2.1 Daňové sazby výnosy 0 2. Phillipsova křivka153 Na základě studia anglické statistiky z let 1861-1957 došel Phillips k závěru, ţe sníţení nezaměstnanosti je doprovázeno inflací. Její forma je následující: Obrázek č. 2.2 Inflace (%) 0 Úroveň nezaměstnanosti (%) 153 Alban William Housego Phillips (1914-1975) byl novozélandsko-britský ekonom působící na London School of Economic. V roce 1958 objevil závislost mezi nezaměstnanosti a pohybem nominálních mezd ve Velké Británii. 92 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Lze jej interpretovat tak, ţe při sníţení nezaměstnanosti roste inflace a naopak, je pak dáno dalšími úvahami, zdali lze docílit růstem inflace sníţení nezaměstnanosti. Např. monetaristé tuto myšlenku odmítají a hovoří, ţe v dlouhodobém období neexistuje tato souvislost. Proto hovoří o tomto „tvaru“ Phillipsovy křivky.(viz obr č. 3) Obrázek č. 2.3 Inflace (%) Nezaměstnanost (%) Existují i další varianty, které např. uvaţují s přirozenou mírou nezaměstnanosti, nebo se mzdově inflační spirálou. 3. Lorenzova křivka154 Pomocí Lorenzovy křivky se zachycuje statistické rozdělení a měří se jeho nerovnost. 154 Max Otto Lorenz (1876-1959) byl americký statistik a ekonom, který v roce 1905 publikoval stať k rozdělování (Methods of measuring the concentration of wealth) a zde poprvé byla zveřejněna její idea. 93 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Obrázek č. 2.4 Důchody (v %) 100 20 10 10 20 30 40 50 60 70 80 90 100 Obyvatelstvo (v %) Interpretace vychází z toho, ţe úhlopříčka nám dělí vztah důchody a obyvatelstvo do stejných polovin. Pokud existuje odchylka křivky směrem do leva, znamená to např., ţe 10% nejchudšího obyvatelstva má 2% příjmu, atd. aţ nejbohatších 10% má 30% příjmu. Výchylka směrem do leva znamená zvýšení rozdílů mezi chudými a bohatými. Pokud se matematicky vyjádří vzájemný poměr těchto ploch, vznikne Giniho index.155 Při charakterizování ekonomických skutečností se mnohdy uţívají paradoxy: 1. Hodnoty – zde vysoce cenově oceňované věci mají malou uţitečnost a velmi uţitečné naopak. Viz rubín a voda. 2. Giffenův 156 paradox je efekt vztahu ceny a důchodu. Giffen si všiml, ţe rodinám, které ţijí blízko ţivotního minima, po zvýšení cen chleba nedojde ke sníţení, ale zvýšení jeho spotřeby. 3. Veblenův paradox je taktéţ efektem, kdy sníţení ceny vede ke sníţení spotřeby luxusního zboţí. Spotřebitelé předpokládají zmenšení jeho „kvality“. 155 Corrado Gini (1884-1965) byl italský statistik a demograf, který tento často pouţívaný index pro mezinárodní komparaci vymyslel. 156 Robert Giffen (1837-1910) britský statistik a ekonom 94 4. Paradox úspor. Dojde k němu tehdy, kdyţ se zvýší úspory bez zvýšení investic. Znamená to, ţe část úspor se nerealizuje. Uvedené křivky a paradoxy mnohdy vstupují do myšlení v oblasti mezinárodní ekonomie nepřímo, jako jsou teorie zahraničního obchodu nebo otázky rozvoje světového hospodářství, pohybu mezinárodního kapitálu a pracovních sil nebo při celkových charakteristikách rozvoje vyspělých a rozvojových ekonomik. 2.2 Základní kategorie mezinárodní ekonomie a světové ekonomiky Podíváme-li se na standardní učebnice ekonomie, zjistíme, ţe většina z nich v řadě různých forem zahrnuje i problémy, které se dotýkají mimo jiné i takových otázek ekonomického ţivota, které souvisejí s fungováním ekonomických procesů mimo rozměr domácí ekonomiky. Za této situace se pak snadno vysloví otázka, zdali je účelné vydělovat světovou ekonomiku či mezinárodní ekonomii jako zvláštní odvětví ekonomie. Odpověď není jednoduchá a asi nebude ani jednoznačná, neboť úzká souvislost mezi obecnou ekonomickou teorií a světovou ekonomikou je zřejmá. Přesto však lze hovořit o řadě příčin, ze kterých minimálně vyplývá praktická účelnost vydělení skupiny problémů zabývajících se světovým hospodářstvím. Nahlíţíme-li totiţ na ekonomické procesy kvalitativně stejným přístupem, tj. jako by se projevovaly v teritoriálně uzavřených i otevřených ekonomikách stejně, můţe se stát, ţe nepochopíme a správně nezinterpretujeme celou řadu jevů, které nás obklopují. Jde o to, ţe původ i mechanismus fungování řady jevů a procesů se nedá vysvětlit pouze z fungování národní ekonomiky. Jako příklad můţeme uvést změny devizových kurzů a tvorbu cen, vlivy platební bilance na ekonomiku země apod. Můţe jít i o zdánlivě nevysvětlitelné reakce ekonomických subjektů, pokud nebudeme zvaţovat reakce v okolí (ceny, mnoţství, kvalita produktů nemusí odpovídat situaci na domácím trhu apod.) Bez porozumění světovým tendencím vývoje lze obtíţně pochopit i nepřímé vlivy při vymezování i takových elementárních kategorií jako je např. mzda, cena atd. Jestliţe totiţ hovoříme o mzdě textilních dělníků v Čechách, nemůţeme abstrahovat od jejich souvislostí se mzdami v Thajsku či Číně, ceny válcovaného materiálu nelze stanovovat nezávisle na situaci v Jiţní Koreji, norské náklady na energii pro výrobu hliníku ovlivňují perspektivy našeho vývoje hutnictví barevných kovů apod. Kromě těchto praktických souvislostí domácího a světového vývoje nemůţeme opominout rozdílnosti nacházející odraz přímo ve formulaci teoretických problémů. Na první pohled by bylo moţné provést ekonomickou analýzu určitého jevu - např. obchod a pak poukázat na vlivy cla na tvorbu cen a celý problém by byl teoreticky vyřešen. Stát se podle 95 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ tohoto zjednodušeného pojetí dá vyloţit jako určitá neekonomická překáţka v pohybu zboţí. Jenomţe je situace skutečně tak jednoduchá? Podrobnější rozbor ukazuje, ţe trhy nejsou od sebe odděleny pouze administrativními hranicemi. Existuje i řada národně kulturních zvláštností, které nelze přehlédnout a jejichţ existence má pro průběh obchodu stejné, ne-li větší důsledky neţ celní překáţky obchodu. Na kaţdém regionálním trhu mohou existovat odlišnosti z hlediska poptávky po zboţí a sluţbách vyplývající z kulturních specifik, rozdílného sociálního rozloţení jednotlivých sociálních skupin a vrstev, můţe se jednat o historické podmínění potřeb apod. Zasahování státu do ekonomického ţivota nemusí vycházet pouze z logiky abstraktních ekonomických schémat, jak se někdy jeví v tzv. „čisté ekonomické teorii“, nýbrţ jeho regulační opatření mohou odráţet rozdílné priority v jednotlivých státech jako např. rozdílné kulturně hierarchické chápání problematiky vlastnických forem či tolerovaných a přípustných norem jednání. Povýšení národních regulačních principů na základě zkušenosti z některých vybraných států na univerzálně světové principy je metodologicky velice problematické, neboť vychází z předpokladu stejného fungování ekonomických mechanismů uvnitř hospodářství jednotlivých států tak i mezi státy. Zkušenosti však ukazují, ţe např. vliv úrokových sazeb na úspory je jiný v USA neţ v Indii a to pro rozdílné pojetí funkce úspor ve společnosti. Přitom je zřejmé, ţe mechanismy regulace, zdaleka nemusí mít stejný účinek ve světové ekonomice jako národní. Např. sníţení daní ze zisku korporací v uzavřeném systému národního hospodářství má za důsledek vzrůst investiční činnosti, ve světové ekonomice můţe dojít k transferu kapitálu do jiné země a investiční činnost se nezvýší. Fungování světového hospodářství kvalitativně mění i procesy mobility výrobních faktorů. Mobilita pracovní síly uvnitř státu je zcela jiná neţ v národním měřítku a totéţ se týká i mobility kapitálu. I mobilita půdy (pokud nemíníme pohyb, ale vyuţití) se liší v jednotlivých zemích. Internacionalizační procesy některé rozdíly mezi národní a světovou ekonomikou zeslabují, jiné naopak posilují. Vyrovnávání těchto rozdílů je často příčinou pohybu ve světové ekonomice (rozdílnost cen, mezd apod.), avšak tento pohyb můţe plodit nové rozdíly (důchodová diferenciace mezi rozvojovými a vyspělými státy). Vzhledem k postupné erozi ekonomického nacionalismu, zapojování dalších a dalších subjektů do světového hospodářského ţivota a internacionalizace důsledků, které vyplývají z hlubšího zapojování ekonomických subjektů pro ţivot těchto subjektů, narůstá i význam znalostí o světové ekonomice. Poznání světového hospodářství se stává důleţitým nástrojem k pochopení současného bytí a jednání v něm. Jestliţe dnes prakticky neexistuje větší ekonomický subjekt, jehoţ fungování v ekonomických vztazích by bylo myslitelné bez napojení na vztahy z jiného národního ekonomického systému, dospíváme k závěru, ţe 96 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ dochází k propojování těchto vztahů v mezinárodním ekonomickém systému. Vzniká tak komplex světového hospodářství nadaný svojí vlastní kvalitou. Uznáme-li existenci tohoto komplexu a vrátíme-li se k naší úvodní otázce, pak bez ohledu na veškeré diskuse o spjatosti světové ekonomiky a obecné ekonomické teorie, můţeme připustit oprávněnost existence samostatné světové ekonomiky. Předmětem je pak světové hospodářství, které můţeme definovat jako ekonomický systém vznikající v důsledku interakcí jednotlivých subjektů světového hospodářství. Nejde však pouze o abstraktní vztahovou záleţitost. Celistvost světového hospodářství je dána jak propojením materiálních prvků výroby, tak i propojením ekonomických vztahů s jednotnými zásadami ekonomického mechanismu. Mezinárodní ekonomie se snaţí teoreticky postihnout vzájemnou jednotu uvedeného systému, přičemţ důraz klade hlavně na mezinárodní ekonomické vztahy. Světová ekonomika pak zkoumá stavy národohospodářských komplexů na této planetě. Tak jako v případě jiných vědních disciplín liší se i názory na pojetí světové ekonomiky. Řada autorů se snaţí vyjít z předpokladu, ţe existuje v reálné skutečnosti skupina problémů neřešených v rámci jiných ekonomických disciplín a kladou si za cíl vymezit světovou ekonomiku jako disciplínu, která má „monopol“ na výklad určité skupiny ekonomických problémů. Nacházíme však i druhé pojetí, jehoţ podstatou je vymezení světové ekonomiky jako interdisciplinární vědy, tj. při jejím chápání můţeme vycházet z toho, ţe soustřeďuje jednotlivé poznatky ostatních vědních disciplín do konsistentního systému. Diskuse o těchto pojetích je však neřešitelná, pokud se bude hovořit pouze o vymezení světové ekonomiky. Je nutné si uvědomit, ţe kaţdá diskuse o členění ekonomie souvisí s vymezením všech ekonomických disciplín a je tudíţ řešitelná jenom na půdě ekonomie jako celku, na jejím komplexním chápání. Vzhledem k tomu, ţe naším cílem není řešit uvedené otázky, budeme povaţovat první pojetí (při jistém zjednodušení) za uţší a druhé pojetí za širší a to z těchto důvodů. První pojetí předpokládá existenci uzavřených ekonomických celků, z nichţ kaţdý je vázaný na určité území. Poloha tohoto území, jeho rozsah, určuje velikost přírodních a energetických zdrojů, je osídleno určitým počtem obyvatel hospodařících na základě nakumulovaných zdrojů a vědomostí. Území je povaţováno za autonomní, je reprezentováno nějakými orgány. Bez jejich svolení nemůţe ţádný jiný subjekt z okolí hospodařit s ekonomickými zdroji, které jsou povaţovány za vlastnictví definovaného celku. Rodí se tak pojem ekonomické samostatnosti, protoţe jednotlivé ekonomické jednotky vystupují proti sobě jako nezávislé a představitelé těchto jednotek - vlády - jsou vůči svým vlastním vnitřním prvkům „nadřazené“ subjekty. U uvedeného uspořádání existují nutně vztahy propojující samostatné jednotky, které vytváří novou sjednocenou kvalitu – mezinárodní ekonomii. V tomto uţším pojetí je světová ekonomika systém mezinárodních ekonomických vztahů vytvořených jednotlivými státními subjekty. Je vymezena metodologicky do jisté míry „negativně“ tj. předmětem světové ekonomiky je vše, co se nachází mimo rámec národního 97 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ hospodářství. Zkoumá tedy okruh problémů, který působí z vnějšku na ekonomiku. Mezinárodní ekonomie je proto vymezena jako „prodlouţená ruka“ makroekonomických procesů z uzavřené ekonomiky na úroveň celého světa. Snaţí se zformulovat teoretické závěry postihující procesy při propojování ekonomik. Druhé pojetí světové ekonomiky je daleko širší, neboť se snaţí definovat světovou ekonomiku jako vědu zabývající se světovým ekonomickým systémem. Neuvaţuje prioritu jednotlivých ekonomických subjektů (států, národních hospodářství) a nebere světovou ekonomiku jako nadstavbu. Vychází z hierarchického uspořádání světové a nadnárodních ekonomik, přičemţ části jsou zde podřízeny celku. Globální pohled pak musí vzít v úvahu výsledky ostatních disciplín (ekonomické geografie, ekonomické teorie apod.), přičemţ se snaţí objasnit průběh celosvětových ekonomických procesů v jejich celistvosti. Ve vztahu k národním ekonomikám jsou celosvětové ekonomické procesy prioritní, jednotlivý vývoj národních ekonomik nabývá pouze specifických forem na základě konkrétních podmínek. Uvedená představa vyplývá z pojetí světa jako uceleného ekonomického systému, jemuţ jsou hierarchicky podřízeny dílčí subsystémy. Světová ekonomika je proto více empirická, popisuje a analyzuje vývoj ve světovém hospodářství. Pro postiţení současného stavu, kdy dochází ke globalizaci mnoha ekonomických procesů, je nutné vidět, ţe se utváří nový poměr mezi vnitřními a vnějšími faktory ekonomiky. To vedlo autora k pokusu, aby i následující text se snaţil přistoupit k vysvětlování ekonomických procesů jako procesů celosvětových s jejich aplikací do konkrétních podmínek jednotlivých ekonomik. Zároveň je zřejmé, ţe uvedený přístup nemůţe za daného stavu poznání překonat řadu metodologických a metodických potíţí, jejichţ existence vyplývá z dosaţené úrovně ekonomické teorie tak i ostatních vědních disciplín, pokud musí se závěry těchto věd pracovat a na nich rozvíjet své vlastní poznání. Jako typický příklad problému si můţeme uvést otázku sledování průběhu celosvětové dynamiky ekonomického vývoje. Jestliţe v rámci národních statistik existuje relativně spolehlivá jednotná evidenční síť ke sledování průběhu ekonomického vývoje (opomineme-li otázku řady moţných metodologických chyb a odchylek) je situace z hlediska světa obtíţnější. Podíváme-li se na názory co srovnat, vidíme řadu přístupů. S. Kuznetz se snaţil dokázat, ţe nejvhodnějším mezinárodním ekonomickým kritériem je hrubý národní produkt (GNP). E. Denison hovoří o čistém národním produktu NNP, tj. GNP po odečtení spotřebovaného kapitálu. Oproti tomu L. Stoleru soudí, ţe základem komparací má být přidaná hodnota. Francouzská škola národních účtů (Comptabilité nationale) prosazuje tzv. hrubou domácí produkci tj. GNP očištěný od salda hospodářských operací se zahraničním. Nejednotnost názorů souvisí s celkovou filozofií přístupu k hodnocení kvality ekonomických procesů. Pokud celý problém rozšíříme o práce Římského klubu či amerického Worldwatch institutu, které hovoří o nutnosti promítnout do hodnocení parametry kvality jako např. ţivotní prostředí apod., dojdeme k závěru, ţe ani v této nezákladnější otázce neexistuje shoda 98 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ a samotná otázka co měřit v rámci diskuse o dynamice světových ekonomických procesů se začíná jevit ve světle soudobých znalostí zodpověditelná pouze podmíněně. Je tudíţ zřejmé, ţe další rozvoj teorie světové ekonomiky bude muset pravděpodobně reagovat na sociálně ekonomickou tématiku, aby vyřešila svůj vlastní rozvoj a moţnost aplikace v praxi. Kategorie mezinárodní ekonomie a světové ekonomiky jsou pojmy, kterými se snaţíme zachytit teoretickou podstatu procesů probíhajících ve světovém hospodářství. Jejich systém vychází z obecných ekonomických kategorií. Patří sem tudíţ mnoho kategorií běţně uţívaných v ekonomické teorii, s přívlastkem vyjadřujícím novou kvalitu jako světový trh, mezinárodní peníze aj. O řadě z nich budeme hovořit v souvislosti s podrobnějšími rozbory procesů, zde předmětem naší pozornosti budou pouze některé vstupní pojmy, aby později nemuselo docházet k odbočování při logice výkladu. Mezinárodní ekonomický vztah je nejobecnějším vyjádřením pro různé formy ekonomické závislosti a způsobu zprostředkování ekonomických kontaktů mezi jednotlivými subjekty světové ekonomiky. Mezinárodní ekonomické vztahy vznikají teprve aţ na základě zboţních vztahů. Nevznikají jako systém na bázi naturálních vztahů, neboť při jejich převládající existenci nejsou ještě konstituovány relativně výrobně otevřené a dělbou práce spjaté ekonomické celky. To však neznamená, ţe mezinárodní ekonomické vztahy nemohou nabývat určité naturální formy vzájemného styku např. bartrový obchod. Existence mezinárodních ekonomických vztahů je ovlivněna formami národních ekonomických vztahů, tj. pojem „mezinárodní“ aţ na výjimky nabývá konkrétní podoby v určitých ekonomických subsystémech. Členění těchto vztahů můţe být prováděno buď na základě historického či sociálního vývoje (podle jednotlivých etap vývoje lidské společnosti, respektive na základě sociálně ekonomické charakteristiky), podle prostorové struktury tj. bilaterální (mezi dvěma subjekty) a multilaterální (mezi mnoha subjekty) nebo na základě formálně logickém, tj. pak je lze rozčlenit: a) obecně ekonomické (obecné a specifické) např. trţní – lokální, národní, mezinárodní, světové (globální) b) jevové (peněţní, cenové, úvěrové apod.) c) hospodářsko-politické (vztahy vznikající na bázi typu hospodářské politiky, forem organizace a institucí apod.) Mezinárodní dělba práce je kategorie vzniklá přenesením procesů dělby práce mezi subjekty do světového hospodářství, tj. jedná se o subjekty, které náleţí do různých národních 99 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ (státních) celků, nebo jde o procesy vzniklé mezi těmito celky, případně mezi nimi a jinými subjekty světové ekonomiky. Mezinárodní dělba práce se rodí na základě materiální podmíněnosti rozvoje ekonomických subjektů světového hospodářství, jejich produkčních moţností, specializačních procesů a kooperačních vazeb. Tím mezinárodní dělba práce podmiňuje do značné míry světové směnné procesy, které řeší rozpor mezi specializovanou stránkou výroby a univerzální stránkou spotřeby v dimenzi světa. Stupeň rozvoje mezinárodní dělby práce je odvozen z úrovně všech ekonomik, které se tohoto procesu účastní. Je tudíţ závislá na podmínkách, v nichţ mezinárodní dělba práce probíhá. Můţe se jednat o proces mezi dvěma ekonomikami, skupinou či v rámci celé světové ekonomiky. Pod subjekty světové ekonomiky rozumíme takové prvky, které vstupují do ekonomických vztahů s hospodářskými činiteli určitého národohospodářského či mezinárodního komplexu, přičemţ nejsou jeho bezprostředním členem, tj. převáţná část jejich ekonomické činnosti se odehrává v jiném ekonomickém subsystému. Můţeme je členit na dvě skupiny - subjekty původní a odvozené. Pod původními subjekty rozumíme bezprostřední nositele vlastnických vztahů, kteří mají rozhodovací pravomoci. Odvozené subjekty naopak chápeme jako subjekty, které svojí subjektivitu získávají na základě rozhodnutí původních subjektů. Je pak zcela nasnadě, ţe odvozené subjekty světové ekonomiky byť často i přes svůj obrovský význam a roli nejsou z hlediska hierarchie ve stejném postavení jako původní subjekty (viz např. problém delegování některých funkcí státu mezinárodním ekonomickým subjektům). Jako subjekty světového hospodářství jsou vyčleňovány: 1. Mezinárodní organizace 2. Transnacionální korporace (TNK) 3. Transnacionální finanční ústavy (TNB) 4. Finančně průmyslové skupiny (vznikají sloučením TNK a TNB) 5. Státy a administrativní jednotky specifických teritorií 6. Integrační sdruţení 7. Sdruţení institucionálních na mezinárodní trhy investorů a organizace firem vstupujících 8. Národní ekonomické subjekty operující na mezinárodních trzích (města, firmy) S fungováním mezinárodních ekonomických vztahů mezi subjekty světového obchodu souvisí další kategorie, kategorie relativní ekonomické uzavřenosti (otevřenosti). Jde 100 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ o schopnost ekonomických subjektů propouštět (ven i dovnitř) pouze určité činnosti a produkty. Uzavřenost (otevřenost) je dána mírou této propustnosti. Její stupeň závisí na řadě podmínek - přírodních, ekonomických, historických a sociálně kulturních. Stupeň otevřenosti je určen souhrnem těchto faktorů. Naproti tomu kategorie ekonomické samostatnosti subjektu je výsledkem schopnosti vystupovat jako nezávislý subjekt, tj. jako oddělený vlastník od ostatních subjektů. Své funkce ekonomické samostatnosti realizuje v podobě např. celních tarifů, různých regulačních opatření, zásad hospodářské politiky apod. Důleţitým momentem ekonomické samostatnosti je však schopnost zastávat své zájmy. 101 3 Problematika mezinárodní komparace Dříve neţ člověk se začne zabývat hlouběji jakýmsi problémem, musí si odpovědět na otázku, zdali se nejedná o pseudoproblém, který nemá ţádný podstatný význam s výjimkou duševního cvičení. Jde o legitimní moment lidského myšlení, které se tak brání proti záplavě různých komplikovaných quasiteorií. Z tohoto důvodu se jeví jako nutné ukázat čtenáři, ţe věci ve světle vědy nejsou tak jednoduché jak by se mohli zdát v přímém odrazu a existuje řada filosoficko-metodologických úvah, které nám komplikují bezprostřední vnímání a jeho interpretaci. Proto metodologické práce existují jako určité samostatné roviny v procesu poznávání a jejich pochopení je součástí tohoto procesu. Srovnávat jevy a procesy, které člověka obklopují, je pro něho přirozenou potřebou, neboť jde o určitý způsob poznávání a osvojování reality. K tomu aby pochopil např., určitou dimenzi předmětů (velký, malý, těţký, lehký, studený, teplý apod.), běţně provádí určité komparativní úkony - např. poměřováním váhy. Avšak jiţ v tomto momentu musí ctít určitá pravidla. Zváţí-li určitý předmět v kg a jiný v librách můţe dojít ke klamným závěrům, obdobně lze poukázat na měření v palcích a metrech. Tyto samozřejmé příklady omylů nám signalizují, ţe komparace se nemůţe obejít bez určité teorie, která se snaţí zachytit systematicky přístup tak aby se člověk vyhnul těmto chybám. Je to z důvodu, ţe při srovnávání sloţitých věcí a procesů se chyby neprojevují tak jasně jako např. při měření tření. Zde kaţdý chápe rozdíly v charakteru povrchu, rozdíly při pouţití či nepouţití mazadla, rozdíly z toho zdali výsledky získáváme ve vzduchu či vodě. Pokud by podmínky nebyly stejné, pak dojde ke snadnému zamítnutí takto získaných výsledků a jejich interpretací. Lidé, kteří nectí tyto elementární momenty, nejsou povaţováni za seriozní. Na druhé straně při porovnávání komplikovaných sociálně-ekonomických jevů a procesů často dochází ke zjednodušení, které nápadně připomíná porušení pravidel u výše uvedených příkladů. Tak např. se lze setkat s poměřením ţivotní úrovně na bázi hamburgerů nebo poměřování nezaměstnanosti např. v Čadu a v Německu. Přitom hamburgery v různých společnostech mohou být různě preferovány, nebo ekonomika Čadu, s obrovským podílem netrţního sektoru a kmenovým uspořádáním, oproti Německu, chápe nezaměstnanost jako úplně něco jiného. Výhrady k takto prováděním komparacím jsou oprávněné a nelze je označit jinak neţ jako chybné, či sestavení se zřetelnou snahou manipulovat s příjemcem dat z těchto komparací. Proto lze povaţovat poznání metodologie komparace i za moment, který 102 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ umoţňuje člověku v moderní společnosti si zachovávat v návalu informací moţnost rozlišovat jejich kvalitu. Smyslem není tudíţ komplikovat zdánlivě jasné soudy, ale napomoci moţnosti správně chápat realitu. Přitom snaha pro vědeckosti srovnávání automaticky nezajišťuje pravdivý výsledek tohoto srovnávání, neboť sloţitost reality mnohdy předčí subtilnost myšlení a v řadě případů existují otevřené otázky, na které nezná věda ještě jednoznačné odpovědi. Tato kapitola nechce být výrazem „zpupnosti“ vědy před jinými formami poznání, jejím smyslem je poukázat na určité komplikovatelnosti vznikající v komparativním procesu. Druhá rovina jejího smyslu leţí v jejím předmětu, tj. ukázat na specifika mezinárodních komparací. Jde o fakt, ţe běţnému lidskému vnímání je blízké většinou správně pochopit význam jevů uvnitř jednoho systému. Tento systém je zpravidla poznatelný lidskou zkušeností a porovnání odráţí téměř shodné jevy. Tak např. nezaměstnanost v Ostravě a Brně zpravidla vyznačuje téměř shodnou sociální situaci. Avšak v oblasti světové ekonomiky se můţe jednat o naprosto odlišnou situaci. Do jaké míry lze označit ţenu kočovného pastevce v Nigeru za zaměstnanou či nezaměstnanou. Je měřítkem to, ţe není v námezdném pracovním poměru? Je role peněţ získávaných pro obţivu rodiny v Nigeru a v České republice stejná? Jaký je sociální systém zabezpečující přeţití např. v případě přeţití vdovy s malými dětmi v Nigeru. Potřebuje peněţní dávky nebo se automaticky ujímá starosti o jejich přeţití „širší rodina“ (rod, kmen) v jehoţ sociálním rámci tato vdova ţije? Bez znalostí těchto a jiných otázek je pak velmi sloţité přejímat v mezinárodní dimensi jednoduché komparace a řídit se jejich závěry. Aniţ chceme předbíhat následný výklad, doufáme, ţe čtenář pochopí, jak jsou mnohdy nesprávné diskuse o výši podpory v nezaměstnanosti vzhledem k výši mzdy v různých zemích, aniţ uvaţujeme rozdílnosti sociálních systémů. Neexistence stejnorodosti systémů ve světové ekonomice tak vyţaduje nutně respektování řady metodologických doporučení, coţ je jedním z cílů této práce. V případě mezinárodní komparace zemí je vhodné se zmínit o dalším aspektu a to je snaha postihnout specifickou roli regionů v mezinárodní komparaci. Jde zde o moment bezprostředního vstupu těchto regionů do vzájemných vztahů v rámci celku, kdy se komplikuje přístup k jejich porovnávání. V tradičním pojetí regionů existují primární, nadřazené vztahy k celku. Vnější vztahy jsou okrajové, maximálně se odráţejí v příhraničních vztazích. Ale tato skutečnost se začíná proměňovat. V souvislosti s globalizací a začleňováním do integračních uskupení se potencionálně rýsuje moţnost přeměny těchto vazeb regionů. Mohou vznikat bezprostřední vztahy regionu k okolí, které nemusí být pro celek stejné. 103 Modelově si lze představit, ţe určitý region závislý na turistickém ruchu získává při revalvaci měny, ačkoliv zbytek státu postihne zmaření ekonomické aktivity. Opačný proces si můţeme představit v případě devalvace. V „klasickém industriálním“ státě při malém rozsahu sektoru turistického ruchu se mohlo jednat o zanedbatelný marginální rys, neboť přírůstek vnitřní koupěschopnosti obyvatel snadno tento výpadek vyrovnal, při „milionových objemech“ turistů však můţe jít o závaţné problémy celé regionální strategie. Proto by v budoucnu měli být rozvíjeny diskuze a jejich cílem by mělo být objasnění problémů, které ještě donedávna nebyly v mezinárodní komparaci příliš diskutovány. Avšak v souvislosti s obtíţnou proměnou regionů se jedná o moment, který by měl dle našeho názoru najít svůj odraz v literatuře. 3.1 Vývoj názorů na komparaci a ekonomickou klasifikaci Samotný problém komparace a tím i ekonomické typologizace zemí vstoupil do ekonomické teorie ve značné míře jiţ jako výsledek daleko starších diskusí odehrávajících se na půdě historie a filosofie. Vyrůstá totiţ z názorů o systemizaci celkových představ o lidské společnosti a moţných způsobech jejího uspořádání. Základní teoretická otázka problému komparace vychází z moţného zpochybnění existence jednotlivých obecných momentů existence v rozličných formách konkrétních kultur a civilizací. Jde tedy o otázku zda-li je moţno srovnávat rozdílné lidské civilizace. Není sporu o tom, ţe kaţdý rod, kmen, národ, stát mají v sobě něco specifického, určité jedinečné způsoby existence, které z nich dělají svébytnou jednotku. Diskuse začíná zpravidla v momentu, chceme-li se dopátrat jestli existuje něco obecného souměřitelného pro určité skupiny národů a světů, jak vymezit toto obecné a do jaké míry je toto obecné určující pro ţivot sociálních organizací. Vyslovením názoru o prioritě obecného vyvstává ovšem řada dalších otázek - jaký je vztah k zvláštnímu, jak vymezit podíl specifických a obecných faktorů na vývoji apod. Není zde účelem rozebírat filosofické diskuse o obecném a zvláštním, problematiku celku a části a jiné filosofické otázky, jejichţ zpracování ve formě úvodu by znamenalo v nedostatečné podobě suplovat jinou odbornou literaturu. Je však nutné si předem uvědomit, ţe některé řešení jsou závislá na metodologických východiscích myšlenkových přístupů a pro hlubší pochopení následující problematiky je jim nutno věnovat zvýšenou pozornost v podobě jejich důsledného prostudování. Hodnocení způsobů ekonomického bytí společnosti má hluboké myšlenkové kořeny a je to širší problém neţ „čistá ekonomie“ běţně připouští a nelze najít řešení bez interdisciplinárního přístupu. Proto ekonomické vědě v otázce typologizace 104 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ nezbývalo nic jiného neţ navázat na výsledky starších úvah souvisejícími s teoriemi společnosti a pojetím jejího vývoje. Zárodky formování pojetí společnosti můţeme sledovat od antiky (viz. Hesiodos, Thukydydes, Platón, Aristoteles). První pokusy o klasifikaci nebyly spojovány s pojetím vývoje na základě posloupnosti, i kdyţ u Hesioda můţeme vidět první náznaky.157 V antice, ale i ve středověku jsou zpravidla charakterizovány jednotlivé společnosti podle forem obstarávání si ţivotních prostředků. Národy jsou členěny na pastevecké, rolnické, řemeslnické a obchodní. V počátcích novodobého myšlení autorů jako je J. Bodin, G. Vico, Ch. Montesquie, A. de Condorcet, R. A. Turgot naráţíme na obdobná členění, přičemţ je charakteristická výrazná preference geografických podmínek jako jednotícího prvku pro určení charakteru společností. Pojetí geografických determinant jako rozhodujících pro teoretické vysvětlení lidské existence mělo své opodstatnění vzhledem k úzkému sepětí ţivota tehdejší společnosti s přírodou. Obdobný přístup můţeme nalézt u řady neevropských autorů (Ibn Battu, Ibn Chaldun apod.). Svým významem pro formování postojů k systémové komparaci jsou významné hlavně práce G. Vica a práce Ch. Montesquiea. V prvním případě jsou Vicovy úvahy zaloţeny na nutnosti hodnotit lidské artefakty na základě dějinné souvislost a tudíţ vysvětlení lidského světa na základě příčiny lidské aktivity, neboť lidský svět byl vytvořen lidmi.158 Ch. Montesquie (1689-1755) viděl, při stanovování rozdílů mezi státy problém nejen v geograficko klimatických faktorech, ale i ve způsobu státní správy a formách ekonomické činnosti159 V počátcích formování klasické politické ekonomie nalézáme systematické shrnutí tehdy známých postřehů (viz hlavně knihu III. a VII. kapitolu IV knihy Smithova Pojednání o původu bohatství národů), na které později navázal F. List a celá německá historická škola. Vyplývalo to přímo z jejího cíle, totiţ ze snahy určit charakteristické rysy obecně platných epoch a hlavní zásady panující v lidské společnosti na základě konkrétního historického vývoje. Německá historická škola se na základě poznání zákonů ekonomického vývoje snaţila teoreticky vymezit výchozí body poznání rozdílů mezi systémy a tím umoţnit srovnávání rozdílných systémů. Vznikla tak myšlenka sociálně ekonomických formací, které na sebe 157 Hesiodovo pojetí v 7. století p. n. l. vytváří posloupnost pěti pokolení – zlatého, stříbrného, bronzového, hérojsko-poloboţského a ţelezného. Viz Hesiodos: Práce a dni. Brno, Rovnost 1950, s. 44-50 158 Giambapttista Vico (1668-1734) byl italský historiograf, který postuloval názor, ţe jednotlivé je nutno vysvětlovat jako součást celku a tudíţ lidské činnosti ze sociálních poměrů. Viz Vico, G.: Základy nové vědy o společné přirozenosti národů. Praha, Academia 1991 159 Blíţe viz Montesquie, Ch.: Duch zákonou Bratislava, Tatran 1989 105 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ navazují ve vývojové posloupnosti, i kdyţ v konkrétním historickém čase existují vedle sebe. Přitom kaţdá tato formace má své zvláštní zákony a musí být interpretovaná sama ze sebe. Příkladem mohou být nejstarší členění F. Lista (1. Sběr a lov, 2. Zemědělství, 3. Zemědělství a manufaktura, 4. Zemědělství, manufaktura a obchod), nebo pozdější členění G. Schmolera (1. Zemědělské hospodářství, 2. Hospodářství a) oblastí, b) národních států, c)světových států). Významnou roli při formování představ o struktuře a funkci ekonomického systému sehrál K. Marx. Syntetizoval filosofická východiska G. W. F. Hegela na bázi materialistické dialektiky s výsledky ekonomického bádání A. Smitha a D. Ricarda. Z hlediska svého pojetí řešil vztah ekonomické struktury a ostatních částí společenského systému. Rozhodující je zde základna produkčního systému tj. lidé vzájemně spjati ve vazbách, které vznikají uţitím určitého způsobu produkce, tj. na bázi technologií. Na základě těchto vztahů je postupně vystavěna „nadstavba“ různých společenských subsystémů. Tyto subsystémy mají mezi sebou vzájemné vztahy a zpětně ovlivňují i základnu. Přitom tato základna je v permanentní změně, neboť rozvojem poznání a praxe dochází ke zdokonalování produktivních sil a tím i ke změně organizace výroby. Pro rozvoj celého komplexu je pohyb technickoekonomických struktur určující v poslední instanci. Ať jiţ reakce na Marxe byly různé (rozvíjející, deformující, odmítající) je několik zásadních momentů, které dodnes ovlivňují pojetí ekonomických struktur: 1) Akcent na problémy vlastnictví. 2) Problém vztahu mezi částmi a celkem v sociálně ekonomickém systému. 3) Pojetí funkcí ekonomického systému. 4) Dynamika a statika systému. Výrazně do představ o ekonomickém systému zasáhli také dva představitelé „nejmladší historické školy - Werner Sombart a Arthur Spiethoff. Přínos prvního z nich spočíval ve snaze odhalit důvody existence určitých strukturálních kombinací systému na základě zájmů. Základním momentem se mu tady nejeví otázky, zdali plán nebo trh, ale proč a jak dochází k určitému zastoupení jednotlivých prvků systému. Celý systém je určen třemi základními determinantami: 1) Určitým řádem, tj. způsobem uspořádání pravidel. 2) Organizací. 106 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ 3) Stavem produkční techniky. Řád a organizace se dotýkají a ovlivňují následující momenty ekonomického systému: 1) Právní vztahy jednotlivců 2) Vztahy v podniku 3) Nositelé ekonomické iniciativy 4) Způsobů rozhodování 5) Stupňů dělby práce 6) Organizace pracovního procesu 7) Podílů účastníků na výnosu z ekonomické činnosti 8) Organizace alokace rozdělovaného zboţí 9) Formy podnikání Tyto myšlenky nalezly později odezvu u tzv. ordoliberálů. Spiethffův přínos spočíval v objasnění subjektivních komponentů při nazírání na ekonomickou realitu. Proslulá jsou jeho slova, ţe vědec je více malířem reality neţ fotografem. V Německu na bází tzv. Freiburgské školy ordoliberálů (W. Eucken, F. Böhm, K. P. Hensel) se zrodila tendence, jejímţ hlavním směrem byla analýza trţního a plánovaného ekonomického systému jako dvou základních protikladů. Vycházela z předpokladu, ţe rozhodující (krajní) varianty jsou trh (nepřímá horizontální koordinace) a řízení (bezprostřední hierarchická koordinace). Ty jsou spojeny s určitým typem vztahů – konkurenčními a kooperačními vztahy mezi subjekty. Tyto zásadní charakteristiky se podle ordoliberálů odehrávají v určitém řádu, tj. v normách a institucích, v jejichţ rámci probíhá ekonomická aktivita. Z tohoto obecného prostředí pak vyrůstá ekonomický právní systém, tj. zákony a nařízení. Samozřejmě, ţe z analýzy nevypadlo ani vlastnictví vyskytující se ve dvou formách jako společenské a soukromé. Nejvýznamnější teoretický přínos je spjat s Waltherem Euckenem (1891-1950), který kladl důraz na principy řízení společnosti. Její hlavní struktura je podle něj zaloţena na „řádu“ (ordo)čímţ je chápán „ jako řád odpovídající podstatě člověka a věcí, tj. řád, v němţ existuje uměřenost a rovnováha“ 160 160 Eucken, W.: Zásady hospodářského řádu. Praha, Liberální institut 2004 107 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Tyto představy rozvinul A. Müller-Armack do podoby „sociálně trţního hospodářství“ a prakticky je realizoval L. Erhard. Za počátek komparace rozdílných ekonomických systémů v USA lze povaţovat známého představitele institucionalismu J. R. Commonse, který po První světové válce zaváděl na Wisconsinské univerzitě semináře o kapitalismu a socialismu. Tradice historického myšlení s ekonomickými přístupy k hodnocení společnosti je pak systemizována v marxistické teorii společenského vývoje. Její vliv je obrovský a navazuje či reaguje na tuto megateorii sociálně ekonomického vývoje řada jiných autorů a to včetně představ, které vznikly ve 20. století (W. Rostow, Z. Brzezinski) a stávají se dalším metodologickým základem pro nové pokusy o klasifikaci ekonomického systému. V oblasti kvantitativních ukazatelů celý vývoj teorie začal pravděpodobně z daňových důvodů. Ukazatele velikosti (výkonnosti) ekonomiky byly shromaţďovány pro potřeby výběru daní. Tak vznikaly první ukazatele (počty komínů, domů, dobytku aj.), které měly charakterizovat moţnost platby daní. Tato forma naturálních ukazatelů převaţující ve starověku a středověku byla postupně nahrazována peněţními ukazateli. První pokus sestavit souhrnnou představu o peněţních tocích provedl v roce 1623 E. Misseldon (The Circle of Commerce of the Balance Trade). Zde převaţoval pohled z hlediska zahraničního obchodu. V roce 1664 sestavil W. Petty výpočet zdrojů Irska, a v roce 1688 provedl G. King srovnání zdrojů Anglie s jejich protivníky v tehdy probíhající válce (odhad národního důchodu, tj. součet důchodu v té době byl odhadnut na 45 mil. liber161. V 18. století nastal rozvoj těchto prací nejen ve Velké Británii, ale také ve Francii (Vauban, Boisquillebert). Významně také přispěl Quesnay, jehoţ Tableau Economique stojí u základů makroekonomického pojetí procesu162. Významně do formování těchto ukazatelů zasáhl i francouzský chemik doby revoluce Lavoasier, který vypracoval pro Národní shromáţdění spis o územním bohatství království Francie (1791). Lze jí povaţovat za první ucelený pokus o první národní účet v historii. Snaţil se zachytit veličiny jako národní důchod, výrobu a spotřebu, čistý důchod. Rozlišil naturální produkt vznikající na určitém teritoriu a jeho peněţní vyjádření, výši daňového zatíţení apod. 161 Blíţe k historickým kvantitativním odhadům viz Mulhall, M.G.: The Dictionary of Statistics.Fourtheen Edition. London, George Routledge and Sons. 1899, Republished by Gale Research Company Book Tower Detroid 1969, s. 322, kde tímto známým britským statistikem 19. století byly shromaţděny historické statistické údaje. 162 Blíţe viz Quesnay,F.: Ekonomická tabulka a jiné ekonomické spisy. Praha, SNPL 1958. 108 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Ukázal na význam těchto peněţních bilancí národního hospodářství a navrhoval vytvoření speciálních orgánů, které by se těmito problémy zabývali. Vystoupení A. Smitha vedlo k vytvoření pojetí materiální produkce, kterou později převzal a rozvinul K. Marx. Toto pojetí se pak stalo základem pro systém ukazatelů uţívaných v RVHP. Nutnost ujednocení systému ukazatelů a vytvoření mezinárodně platné klasifikace ekonomické činnosti se výrazně začala projevovat vznikem společnosti národů po 1. světové válce. Tak ve 30. letech se postupně zavádí praxe výpočtu národních důchodů státními orgány. Ovšem tato praxe je ovlivněna řadou osobitých národních přístupů, takţe výsledky nebyly jednoznačně porovnatelné. Celý novodobý systém začal vznikat před 2. světovou válkou163. První úplný systém byl sestaven pro Palestinu L. Gruenbaumem, pak pro Nizozemí (E. van Kliff). Významně se účastnil i budoucí nositel Nobelovy ceny Tinbergen. Vznikem mezinárodních organizací po 2. světové válce byly tyto práce ujednocovány a v roce 1951 byl zveřejněn první standardizovaný systém národních účtu OECD. Rozvoj pojetí W. Leontějeva vedl k zavádění meziodvětvových přístupů a ke zdokonalování celého systému vzájemné souvislosti ukazatelů. V roce 1953 usnesením Statistické komise OSN byl zaveden standardizovaný systém národních účtů ve formě doporučení. Na konci šedesátých a počátkem sedmdesátých let pak začaly se rozvíjet různé modifikace jiţ v zásadě ujednoceného systému v OECD, Evropském hospodářském společenství i v OSN. Zásadní revize přišla pro systém OSN v roce 1993 a v EU v roce 1995, které jiţ zaručují mezinárodní srovnatelnost164. S rozvojem těchto kvantitativních ukazatelů se začal v novém světle jevit problém klasifikace zemí165. Po zformování prvních představ o společenské skutečnosti a základu ekonomického bytí e staly východiskem pro pokusy o klasifikaci společensko-ekonomického systému. Jejich konkrétní podoba však není pouze důsledkem představ o charakteru společnosti, ale bere do úvahy i klasifikační prvky jako je prostor, tj. geometrické a výkonnostní struktury, vybavenost zdrojů, charakter vnějších ekonomických vztahů apod. Vznikají tak nejrůznější klasifikační schémata mající prakticko-poznávací funkci. Nejsou však pojímány jako 163 Blíţe k tomuto procesu viz Shoup, C. S.: Vývoj a použití údajů o národním důchodu. In: Přehled soudobých buržoasních teorií. Praha, Academia 1980, s. 358-384. 164 K pojetí viz Vyskupová,H.: Systém národních účtů a jeho aplikace. Doktorská disertační práce. Ostrava, Ekf VŠB-TU 1997. 165 Základní momenty souvislostí kvantitativních ukazatelů a klasifikace viz Tipologija nesocialističeskich stran. Moskva, Nauka 1976. 109 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ universální. Jako příklad starších klasifikací bychom A. S. von Waltershausena, který rozeznával tyto typy: mohli uvést klasifikaci 1. Průmyslové a zemědělské země 2. Země dováţející a vyváţející potraviny 3. Země dováţející a vyváţející suroviny 4. Vystěhovalecké a přistěhovalecké země 5. Obchod provozující a neprovozující země 6. Věřitelské a dluţnické země 7. Důchodové a produktivní země. Novou etapu prací na téma komparace znamenaly 30. léta. Byly to studie J. Commonse na universitě ve Wisconsinu (USA) a mnohokrát vydaná práce Loucks., W. Hoot., J. W.: Comparative Economics System, jejíţ 1. vydání je z roku 1938. První moderní klasifikace zemí vznikají pro OSN F. Hilgardt v práci The Industrialisation and Forein Trade (Lague of Nation 1948) na základě kritéria průmyslového rozvoje vyčlenil následující skupiny: 1. Typicky průmyslové země 2. Ostatní průmyslové země 3. Málo průmyslové země 4. Země otálející s průmyslovým rozvojem V následujícím období byla rozpracována řada klasifikací (W. Wojtynski, J. Chardonnet, R. Hoselitz aj.) přičemţ byly významně ovlivněni statisticko-ekonomickými pracemi (L. Kuznetz, L. A. Friedman aj.). Jednou z nejvýznamnějších prací poválečného období, která ovlivnila metodologicky problematiku porovnávání ekonomických subjektů ve světě, byla studie Comparison of Economics Systems. Theoretical and Methodological Approaches. Ed. by A. Eckstein. Berkeley, University of California Press 1971. Mimo to se objevuje řada specializovaných prací např. Comparisons of the United States and Soviet Economies. Congres of U. S. Joint Economic Committee I-III. New York 1968 aj. V padesátých a šedesátých letech vznikají také specializované ústavy věnované otázce komparace. Jedná se např. o Vídeňský institut srovnávacího studia, a také specializovaná 110 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ centra při Michiganské, Pensylvánské, Yaleské a Harvardské universitě apod. Jejich cílem je vypracovat srovnávání rozdílných ekonomických systémů současného světa. Do konce osmdesátých let nejčastěji uţívané schéma vzniklo na základě určitého ideového kompromisu poválečného světa. Byl všeobecně pouţíván v různých podobách, které měnily názvy, ale ponechávaly obsah. Jeho výhodou byla skutečnost, ţe nevyloučil konkretizaci klasifikace zařazováním jiných kritérií. Základem pro srovnávání se stala hlediska vyspělosti. Státy světového hospodářství se tak člení na vyspělé a rozvojové země. Druhým kritériem bylo pak členění na země s trţní ekonomikou a s centrálním řízením, nebo také na kapitalistické a socialistické země. Přitom v přísně vědeckém smyslu nejsou synonyma kapitalistická a trţní ekonomika, socialistická a direktivní ekonomika byť se pro zjednodušení toto členění pouţívalo. Také celek rozvojových zemí pod vlivem diferenciačních procesů přestal být monolitním blokem a objevil se termín nově industrializované země, státy exportující ropu a nejméně vyspělé země.166 Devadesátá léta jak nepřinesla do této klasifikace ţádné závaţné změny, takţe zatím se jeví jako přípustné zjednodušení ji nadále pouţívat. Avšak pokračující proces diferenciace a nástup Číny a Indie a to nejenom ve sféře dynamiky kvantitativních ukazatelů, ale také jejich prohlubující se pokrok v oblasti moderních technologií (kosmické programy, jaderné technologie atd.) si vyţaduje v prvních desetiletích našeho tisíciletí nové přístupy. V současnosti je hlavní pozornost věnována procesům komparace Hrubého domácího produktu. První experimentální srovnávání se uskutečnilo v roce 1950 a účastnilo se ho 9 evropských zemí a USA. Kromě celkového HDP se posuzovaly i sloţky podle výdajové metody. Od 70. Let začala další etapa mezinárodního porovnávání ICP (International Comparidon Programme) v rámci statistické divize OSN. Ve spolupráci s Pennsylvanskou univerzitou. První IPC se účastnilo 16 zemí a vztahovalo se k roku 1960. Publikování výsledků přišlo aţ po šesti letech. Dalším rozvojem došlo k tomu, ţe programu za rok 2005 se jiţ zapojilo 155 zemí.167 166 Blíţe ke všem systémům viz: Handbook of the International comparison programme. New York, United Nation 1992. Evaluation of progres in the implementation of Standard Industrial classification of All Economic Activites, Revision 3 and the Central Produkt Clasification, Version 1.0. Report of the Secretary – General. Economic and Social Council 6. January 1999. ISOB 98. International Sectoral Data Basc. User´s Guide. Paris, OECD 1999. 167 Blíţe viz Úvod. (K mezinárodní komparaci) Český statistický úřad. http://www.czso.cz/edicniplan.usf/otisk/ 5012-05za-roky-1999-2003-úvod. Ke konkrétnímu porovnávání ČR viz Česká republika v mezinárodním srovnání. http://www.czso.cz/csu/2011edicniplan.nsf/p/1607-11 111 3.2 Základní vymezení teorie komparace Ve smyslu filosofického pojetí můţeme chápat komparaci jako součást induktivních procesů, tj. jde o takovou formu poznávání skutečností, kdy na základě pozorování docházíme k teoretickým závěrům. Pozorujeme-li tak dva jevy A a B pak můţeme dojít k odhalení jak společných znaků, tak i odlišností. Musíme nejprve uvedené jevy vymezit v rámci jejich společných vztahů. Přitom by mělo platit, ţe jak celek, tak i části tohoto celku na základě stejné kvality postavíme vůči sobě navzájem. Tím dochází ke konstituování vzájemných veličin (kvalit i kvantit). Vymezení různých znaků umoţňuje pak syntézu a tím pochopení srovnávaných jevů. Dochází tak ke vzájemnému střídání procesů analýzy i syntézy. Znamená to, ţe komparace na jedné straně vyţaduje rozčlenění celku na jednotlivé části tak i jejich opětovné skládání. Přitom dekompozice obou celků musí chtít společnou klasifikaci a typologii. Klasifikace musí chtít přinejmenším dvě zásady: 1. Úplnosti, tj. snahy aby celý jev byl v ní obsaţen. Nemělo by dojít k tomu, aby část pozorovaných dílčích momentů v rámci pozorovaného jevu zůstala mimo vymezenou klasifikaci. 2. Disjunktnosti, tj. sjednotíme-li podtřídy, nesmí existovat prvek, který patří do více podtříd Jinak řečeno, zvolíme-li určitý systém klasifikace, měli bychom poţadovat, aby při její aplikaci veškeré dílčí jevy byly jednoznačně zařaditelné. Tento teoreticky pochopitelný poţadavek je v praxi mnohdy obtíţně splnitelný, neboť můţe existovat řada okrajových jevů, jejichţ přesné určení v rámci zvolené klasifikace je problematické. Tato klasifikace vzniká na základě určitých znaků, přičemţ se respektují zvolené principy systémového uspořádání. Způsob nazírání na klasifikaci je dán určitým zorným úhlem a znamená to, ţe jeden určitý moment můţe vystupovat v odlišných klasifikacích. Jejich mnoţství je určeno zvolením určité typologie, kdy na základě volby určitých ideálních struktur sestavujeme všeobecnou uspořádanost. Např. při pohledu na populaci můţeme vycházet z časové dimenze, z ekonomické aktivity, z kvalifikace, apod. Vyčleňujeme tedy určité charakteristické (typické) znaky podle určitého zvoleného modelu. Na nejvyšší úrovni abstrakce jde tedy o homologizaci (vytvoření strukturní identity systémů). Respektování přístupu strukturálně analytické identity vytváří modely uţitečné při aplikaci zvoleného typu a klasifikačního systému. 112 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ V zásadě se jedná o určení: 1. Podobné polohy uvnitř systému. 2. Podobné kvality struktury. 3. Kritérium kontinuity, tj. spojení přechodných meziforem vznikajících v jevu. Tím se však homologické přístupy nevyčerpávají. Musí se uvaţovat jak způsob vzniku znaků, jejich sloţitost i početnost. Neopomenutelný je i moment shody zvláštních znaků. Můţeme také pozorovat určité podobnosti, které však nemusí mít stejnou podstatu v rámci homomorfie (tj. částečné shody, nikoliv totoţnosti). Na počátku jakéhokoliv porovnávání stojí 4 základní fáze, které vystupují jako metodologické problémy: 1. Pozorování 2. Popsání 3. Typologie a klasifikace 4. Tvorba hypotéz Pozorování jako výchozí moment komparace je v podstatě závislé na dvou faktorech. První vychází z charakteru předmětu. Odlišné postupy musíme volit zda-li se jedná o jev fyzikální, chemický, biologický či sociálně ekonomický. Při tom zde nejde pouze o vlastní metody tj. např. dalekohled, mikroskop, přístroje zjišťující chemické sloţení, hmotnost, výkon, apod., ale také způsoby výběru charakteristických znaků, pravděpodobnost nestálých jevů atd. Druhá rovina pozorování souvisí s kvalitou lidského faktoru, schopnosti jeho smyslů, konkrétní dovednosti, schopnosti abstraktního myšlení aj. Důleţité je neztrácet ze zřetele fakt, ţe kaţdý pozorovatel je jakýmsi způsobem omezen. Tato determinace není absolutní, můţe se měnit v čase (tříbení smyslů, získávání vědomostí a dovedností). Pozorování je také ovlivněno kvalitou technických prostředků, které se mohou vyvíjet. Druhá fáze komparace - popsání vzniká na základě interakce pozorovatele s pozorovaným jevem. Charakter popisu vyplývá z jazykové vybavenosti a z pouţívaných termínů, pomocí nichţ se pozorovatel snaţí zachytit jevy. Volba těchto termínů musí být adekvátní, tj. tyto termíny musí být obecněji srozumitelné. V zásadě se jedná o: 1. všeobecně akceptované abstraktní výrazy (čísla, barvy, veličiny, rozměry a váhy) 2. přijaté odborné termíny dané vědní disciplíny 113 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ 3. určité přijaté a srozumitelné výrazy (např. Jan = muţské jméno, Honzík = zdrobnělina uţívaná pro dítě) Problémem zde zůstává do určité míry hodnotové zabarvení jednotlivých slov, které nemusí mít pro všechny stejný výraz. Např. trh v ekonomii můţe být spojován s chaosem, nespravedlností, disproporcemi pro jiného mohou převaţovat stránky jako efektivita, racionalita či neutralita. Metodologické problémy typologizace a klasifikace vyplývají z procesu redukce komplexních jevů. Pozorované jevy vidíme ve všech jejich souvislostech, avšak chceme-li dát našemu pozorování smysl, pak od tohoto poznávacího cíle musíme odvodit určitý systém, pomocí něhoţ chceme pozorovanou realitu znázornit jako určitý systém. Proto uţíváme určité kategorie, které máme předem dané, v momentu stanovení cíle předem předjímáme určité souvislosti, v jejichţ rámci pozorované jevy interpretujeme. Budeme-li v našem případě hovořit o hospodářských systémech, pak uţívané kategorie musí být v rámci jednotlivých systémů přenositelné, tj. musí mít stejný obsah. Otázkou je, zda a do jaké míry se jedná o shodu ve smyslu totoţnosti. Vezmeme-li si např. termín - pracovník v zemědělství. Pokud budeme porovnávat skutečnost USA a Středoafrické republiky, můţeme narazit na řadu svízelných problémů. Jiným případem můţe být kategorie vysokoškolské vzdělání, kdy v jedné zemi se můţe jednat o ty, kteří mají absolvovány kurzy v rámci třetího stupně vzdělání, v jiné zemi o absolventy univerzit v plném rozsahu. Pokud tedy nedochází k adekvátnímu zachycení pozorovaných jevů, pak se zpravidla dochází k nesprávným závěrům. A pokud se těchto závěrů chopí praktická hospodářská politika, pak můţe dojít k fatálním omylům s nedozírnými následky. Dochází pak ke „znásilnění reality“ ve jménu „cílů“, které jsou v dané realitě nesmyslné. Ve čtvrté fázi při tvorbě hypotéz v komparaci dochází k odlišování společného a zvláštního. Zároveň dochází ke snaze vysvětlit důvody uvedeného stavu. Tím dochází k zapojování teorií, neboť jde o modelování představ o vývoji systémů, vzájemných vztahů mezi elementy a celkem. Tvorba soudů o určitých systémech vychází z teoretických předpokladů, určitých analogií a přijímá určité kauzální souvislosti. V praxi nejde o vzájemně oddělené a časově postupné fáze, nýbrţ dochází k jejich působení současně. Jde tedy o proces, v němţ se tyto sloţky ovlivňují. Graficky jej lze znázornit následovně: 114 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Pozorování Popsání Tvorba hypotéz Typologie a klasifikace Pozorováním zjistím určité jevy, které popisuji, zařadím do určitého typu a klasifikuji je. Vytvořením hypotéz docházím k závěrům. Avšak existují zde i zpětné vazby. Vytvoření závěrů ovlivní pozorování, ale také zpřísním, zaměním apod. klasifikaci, coţ mi ovlivní popsání pozorovaných jevů. Detailnějším popisem pozoruji jevy a tak mi vstupují do hlavy nové hypotézy. Tímto způsobem zpravidla dochází ke zdokonalování komparací. Někdy však můţe dojít ke zlomu pouţitím jiných technik, tj. zavedení kvalitativně nových postupů pozorování, aplikací nových teorií či změnou systému klasifikace. Vědecké zkoumání v oblasti komparací vyţaduje systematičnost, korigování výsledků a prohlubování jednotlivých kroků. Aniţ se zde budeme hlouběji zaobírat problémem pravdivosti teorií, musí komparace proto, aby byla pravdivá (ve smyslu adekvátního odrazu skutečnosti a moţnosti pouţití v hospodářské politice, aniţ by došlo k degenerativním důsledkům v případných zásazích z nich vycházejících) respektovat čtyři momenty, které vystupují jako její nedílný moment. 1. Kdo porovnává 2. Co je porovnáváno 3. Jaký je důvod porovnání 4. Jak je porovnáváno 115 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Teprve pokud odpovíme na tyto otázky, můţeme dostat určitý adekvátní obraz, který nám ukazuje moţné subjektivní i objektivní faktory, které ovlivňují určitá tvrzení vzniklé v procesu komparace. Obsahově lze stručně charakterizovat uvedené body takto: 1. V prvním okruhu problémů jde o rozsáhlý soubor otázek souvisejíc s konkrétním individuem vytvářejícím komparaci. Projevují se zde rozličné faktory. V prvním momentu je to osobní schopnost individua, tj. jeho konkrétní jazykové a myšlenkové schopnosti, jeho odborná průprava a hodnotové preference. Objevují se zde i faktory jako stupeň poznání v dané vědecké disciplíně, otázka jemu dostupné databáze apod. Svoji roli sehrává i určitý historický stav společnosti jako jsou momentálně silně pociťované problémy, konkrétní úkoly, které určitá historická etapa řeší. 2. Smyslem této otázky je snaha určit charakter pozorovaných jevů, objasnit základní souvislosti a problémy pozorovaných jevů. Budeme-li dále hovořit o mezinárodních ekonomických komparacích, pak jde o prostudování obecní charakteristiky ekonomických subjektů v rámci světové ekonomické soustavy. Musíme stanovit jak obecné problémy této soustavy, tak i jednotlivých subjektů, včetně ekonomické politiky. V zásadě můţeme hovořit o nutnosti pochopit podstatu systému a tvorby, v nichţ systém existuje. Protoţe vţdy komparujeme určité vybrané momenty mezi sebou, musíme si zároveň uvědomit vazby mezi těmito momenty a celkem. Bez toho hrozí nebezpeční, ţe nemusí později výsledky těchto komparací, pro rozdílnou determinovanost ostatními vazbami, být pravdivé. 3. Tato otázka má dvě rozdílné roviny. První souvisí s problematikou vědomých cílů vzhledem k potřebě nalézt odpovědi na předem dané otázky. Druhá rovina je výslednicí subjektivní manipulace vzhledem k postojům subjektu, který komparaci provádí. První rovina vychází z pochopení člověka, jako vědomého tvora, jehoţ jednání sleduje předem daný cíl. Rozhodne-li se porovnávat dva určité subjekty, pak má k tomu důvod. Např. porovnáváním ekonomické úrovně České republiky, Rakouska a Malajsie chceme dojít k jistému závěru z hlediska jejich postavení ve světové ekonomice. Můţe to být také uţší cíl, říci proč Česká republika patří do EU a proč členství pro Malajsii nepřichází do úvahy. Tím si předem určujeme dílčí otázky a jejich formulaci, coţ předem determinuje i odpovědi. Druhá rovina vychází ze snahy manipulativně ovlivnit jiného, který bude tuto komparaci číst, případně s ní dále pracovat. Např. mám snahu potvrdit určitou teorii, proto zmírňuji fakta, která jsou s ní v nesouladu, a naopak ve zpracování zdůrazňuji fakta, která ji potvrzují. Jiný moment manipulovatelnosti vyplývá z toho, ţe jako subjekt sleduji určitý cíl, proto zdůrazňuji ty momenty, které mohou vést k naplnění cíle, naopak jisté momenty odsouvám do pozadí. 116 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Při důvodu porovnávání není tudíţ moţno abstrahovat od zájmů, které můţeme rozčlenit do tří skupin. 1. „Technické“ poznávací zájmy, které vyplývají ze způsobu myšlení typu účel prostředky. Důvodem je snaha o racionalizaci na základě přístupů z empiricko-analytických věd (získat představu o velikosti, výkonu apod.) 2. „Praktické“ poznávací zájmy jsou důsledkem historických procesů. V této formě se posuzuje tendence k pochopení smyslu a vzájemnému dialogu. Komparace pak má tendenci objasňovat společné i rozdílné. 3. „Emancipační“ poznávací zájmy si kladou za cíl zabývat se významem různých veličin pro subjekt jako individuum. Komparace je pak vytvářena za účelem zdůraznit význam norem, přijmout je či odmítnout. Např. můţe existovat odpor vůči jaderné energii jako nebezpečné a to podmíní výpovědi při komparování energetiky. 4. Podstata této otázky je záleţitostí stanovení obecných filosoficko-metodologických přístupů a výběru metod. Jde o posouzení, zda-li zvolený přístup a forma srovnávání, odpovídá důvodu porovnání a charakteru porovnávaných jevů. Protoţe zde nechceme se zabývat rozsáhlou problematikou metodologie věd, omezíme se pouze na stručnou charakteristiku některých přístupů. - Narativní technika Tento způsob je zpravidla zvolen při historických komparacích, kde je rozhodující chronologický průběh jevů. Pouţívá se při analýze vývoje systému jako historického procesu. Převaţuje zde moment popisu, způsobu výstavby systému na základě časových souvislostí. - Deskriptivní narativní technika Volí se ve snaze přesně znázornit roli dílčích prvků v rámci systému, jejich vzájemné souvislosti a to nejen v čase. Tím dochází ke zdůraznění detailů, podrobnému popisu datových souborů, k jejich určení ve smyslu přesného členění (klasifikace). Je velmi plastická se sklonem k encyklopedismu. - Statisticko-deskriptivní technika Základem těchto komparací je sběr, zpracování a vyhodnocování kvantitativních dat o určitých pozorovaných jevech. Metodologicky, jde o problém jak zajistit homogenitu těchto dat z různorodých jevů. Ve formě zpracování je nutno velmi obezřetně přistupovat k interpretaci takto získaných závěrů. - Modelovací technika 117 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ V této formě komparací Je povaţovaný za ideální stav a stavu. Jinak řečeno, je dáno jak pozorovaných procesů v určitém ke kritice daného stavu168. stojí předem definovaný model chování reality. srovnávání veličin je prováděno na bázi tohoto ideálního má určitý jev vypadat a tím jsou poměřovány odchylky jevu. Konfrontace ideálního modelu s realitou slouţí pak Bez ohledu na zvolenou formu má kaţdá komparace určitý algoritmus. Z počátku jde o stanovení cíle a formy komparace. Po té musí následovat shromáţdění a uvedení dat. Po jejich analýze se dochází k jejich interpretaci a k vyvození závěrů. Způsob porovnávání se musí vyrovnat se základními problémy komparovatelnosti. 1. Technicko-statistické problémy porovnatelnosti, kdy je nutno poměřovat veličiny odpovídající stejné kvalitě. S tím souvisí otázky měření, stanovení indikátorů atd. 2. Výběr odpovídajících kritérií, faktorů a indikátorů. Musí se jednat o společně sdílená kritéria, která vyplývají z určitých charakteristik a jsou zachytitelná určitým systémem indikátorů. Nelze opominout ani otázku působení řady další faktorů. Kvalita komparování vychází z toho jakým způsobem (zda vůbec) jsou hledány odpovědi na výše zmíněné otázky. V rámci konkrétního zpracování nemusí všechny vystoupit na povrch a být před čtenářem řešeny v plném rozsahu. Avšak dotýkají-li se významně uváděných závěrů, je zapotřebí, aby čtenáři o nich byla udělena alespoň zmínka, případně aby byl odkázán na literaturu, kde najde řešení, z níţ autor přebírá pro svoji další práci. Na konci této subkapitoly bychom se chtěli stručně zmínit o problematice hodnotových soudů v komparacích. V zásadě je po vědě poţadována objektivita vědeckých výpovědí. Aniţ bychom propadli radikálně konstruktivistickému pojetí skutečnosti169, je nutno přiznat, ţe hodnotové úsudky sehrávají roli jakého si „zbarvení teorie“ a je velmi obtíţné se jim vyhnout. Objektivnost teorií je minimálně ukryta za jejich formou a způsobem vyjádření. Nejedná se tedy o přímé a bezprostřední vyjevení „pravdivosti“ a podstaty jevů. Individuální člověk nemůţe v celém rozsahu z důvodů různých příčin (historických, kulturních, sociálních a psychologických) zformulovat své poznání, aniţ by došlo k jejich „přibarvení“. Z toho vyplývá: 168 V ekonomii často na bázi tohoto principu dochází k chybám. Např. se vezme model socialismu a dokáţe se, ţe má řadu předností před realitou kapitalismu. A naopak, model kapitalismu ukáţe své přednosti před realitou socialismu. Obdobné chyby se lze dopustit např. aplikováním standardů dokonalé konkurence na monopolní výrobu kosmických raket a pod. Proto je zde nutným předpokladem porovnávat modely s modely a realitu s realitou, nebo model reality s adekvátní realitou. Jinak bychom mohli dojít k závěru, ţe je nutno ve Spojených státech vytvořit několik desítek výrobců kosmických raket bez ohledu na objem poptávky a moţnosti výrobců. 169 Viz např. pojetí K. Poppera in Logika vědeckého zkoumání. Praha, OIKOMENH 1997 118 1. Protoţe on sám jako individuum je těmito momenty determinován, je jeho poznání a formy jeho vyjádření historicky určené. Musíme si uvědomit, ţe jiţ samotná řeč, pomocí níţ komunikujeme, je historický výtvor. Díky tomu je nutný kritický přístup k výsledkům vědy. 2. Protoţe nejsme schopni zaručit, ţe ta či ona metoda je jedině správná, je nutná ve vědě pluralita metod, z nichţ, kaţdá má své silné i slabé stránky. Pochopení jiných pozicí neznamená zatracování, ale diskusi o omezení platnosti takto získaných závěrů. 3. Vědecko-kritický dialog o hodnotových východiscích určitých tvrzení je nezbytnou částí vědecko-výzkumné práce. Avšak k tomu, aby měla takováto diskuse smysl, musí se jednat: a) o diskusi mezi sobě rovnými, tj. nemohou být uplatňovány mimovědecké argumenty, politické styky apod. b) uplatňování argumentů nemůţe vycházet z jejich částečného výběru nebo z opomíjení protiargumentů c) hodnotové soudy musí být chápány jako součást společenských forem bytí a procesu, nemohou se odvolávat pouze k jedinému individuu, tj. jedná se o zobecnění většiny. 3.3 Základní vztah mezi ekonomickou teorií a komparací Teorie mezinárodní ekonomické komparace je v obecném pojetí nauka jak provádět mezinárodní srovnávání, které problémy je při tom nutno řešit, jak chápat kvalitu výpovědí této komparace. Problém tohoto pojetí spočívá ve faktu, ţe vlastní systémové porovnávání nemůţe vytvořit paradigma, tj. vzor jakým způsobem má probíhat. Proto je mezinárodní komparace bezprostředně spjata s teorií ekonomických systémů i s obecnou ekonomickou teorií a je od ní neodmyslitelná. Ekonomie jako vědní disciplína se zabývá určitými aspektem lidského jednání, její pohled tak zasahuje z určitého zorného úhlu veškeré lidské aktivity. Ekonomický aspekt můţe mír tvorba literárního díla, zrovna tak jako produkce potravin. Obdobně můţeme poukázat na ekonomický aspekt léčení i trávení volného času. Ekonomické analýze lze podrobit i jednání osob v politickém systému či vědeckovýzkumnou činnost. Proto součást ekonomické teorie musí být i problém rozpracovávání systému měření a ukazatelů těchto rozmanitých aktivit. Protoţe se jedná o rozsáhlé pole působnosti, není moţné ponechat tuto oblast nesystémovému přístupu. S tímto problémem se potýká téměř kaţdá rozsáhlejší vědní disciplína, neboť musí řešit rozpor mezi „odbornými idioty“ (specialisty) a „univerzálními diletanty“ tj. polygloty. 119 Samozřejmě existují v kaţdé vědě diskuse o potřebnosti či nepotřebnosti vydělení úzké činnosti jako relativně samostatného oboru lidské činnosti a lze nalézt řadu argumentů pro určitou „neúčelnost“ existence dílče pojatých oborů. Na druhé straně nelze popřít i výhodnost ujednocení těchto přístupů pro praktické účely a potřeby, aniţ by došlo, dle našeho názoru, ke zcela zbytečným diskusím o vztahu mezinárodních komparací k ostatním ekonomickým i neekonomickým disciplínám (matematice, statistice, účetnictví, apod.). V teorii mezinárodních komparací jde tedy o účelné propojení poznatků z oblasti teorie ekonomických systémů s problematikou ekonomických ukazatelů a metodami jejich získávání. Svou povahou se jedná o interdisciplinární přístup, neboť zde nelze abstrahovat od historických, kulturních, politických a jiných faktorů. Tím, ţe výchozím momentem je zde ekonomická teorie v celé rozmanitosti, má za důsledek existenci i různých teoretických přístupů pro sestavování mezinárodních ekonomických komparací. 3.3.1 Tradiční ontologicko-normativní pojetí Jde zde o srovnávání, které je zaměřeno k poznání norem určujících způsob ţivota společnosti. Odhalení příčin existence (ontologie) určitých jevů a indikátorů, které jsou jejich nezbytným doprovodem, umoţňuje pak srovnávání ve smyslu výkonnosti, úspornosti, apod. Můţe se jednat např. o porovnávání efektivnosti daňové soustavy, národohospodářského plánování (různých forem) apod. Nejde však o kritiku jednotlivých norem, ale i o pochopení souvislostí systému, jak která část systému funguje, jaké má zastoupení atd. Tím vznikají problémy co je normální, jaké má být standardní uspořádání systému a proč. Problémem u této koncepce komparace se jeví zdokonalení nějaké ekonomické teorie vlivem závěrů srovnání odlišných systémů. Zde je totiţ moţno buď přijímat, nebo odmítat. Přitom je velmi obtíţné rozhodnout z hlediska správnosti či nesprávnosti. 3.3.2 Teorie redukování celku Jedná se v podstatě o vytipování rozhodujících charakteristik pro srovnávaný celek. Vytváří se zjednodušený obraz skutečností. Jde zde o jistý typ „umění“ postihnout základní rysy skutečnosti, které mají pro interpretaci jevů zásadní význam. Uvedený přístup vyplývá z tradice ekonomického modelování, pouţívá se v případě, chceme-li znázornit komplikovaný jev. V takovém případě je většinou teoretické vysvětlení 120 na vysokém stupni abstrakce a v rámci srovnání musíme taktéţ zpracovat do tohoto stupně abstrakce podmínky a údaje, v jejichţ rámci model funguje. Nemůţe být zvolen čistý empirický přístup, nýbrţ musí dojít k řadě předběţných myšlenkových operací, které teprve umoţní komparování. Jako příklad můţeme uvést srovnávání alokaci produkčních kapacit. V praxi sem vstupují historické, psychologické (osobnostní), přírodní, ekologické faktory, dopravní i daňové, informační a komunikační systémy, politickosprávní členění aj. Přesto kdyţ hodnotíme daný stav, drţíme se např. pouze dopravního a informačního systému. 3.3.3 Nomologicko-empirické pojetí Rozvoj statistiky umoţňuje hledat zákonitosti velkých čísel. Nomologické pojetí vychází ze snahy objevit kauzalitu mezi jevy, která umoţní vyvození teoretického závěru. Cílem tohoto pojetí je vytvořit na základě komparace určitých jevů, které se vyskytují v různých ekonomických systémech teoretické závěry. Např. je pozorováno, ţe s růstem HDP klesá míra porodnosti v řadě zemí, coţ by umoţňovalo zformulovat zákon postihující tento jev. Protoţe existuje nebezpečí přehlédnutí jiných důleţitých faktorů je zapotřebí pracovat s nimi velmi opatrně. Komplikuje se zde i otázka verifikace uvedených tvrzení, neboť fakta zpravidla připouštějí více výkladů. Statistická interpretace ex post není přijímána bez výhrad, neboť opomíjí klasický myšlenkový postup „jestliţe.....pak......“. I kdyţ v ekonomii je tento přístup často prezentován, neznamená to, ţe se lze dlouhodobě obejít bez vysvětlující teoretické koncepce, neboť kritický racionální duch se nemůţe uspokojit s pouhým konstatováním souvislostí, aniţ by je interpretoval v myšlenkovém systému. Druhý problém spočívá v momentech jako je stav datové základny, vzájemné souvislosti jevů. Tak např. v těchto zemích se sniţuje počet čápů a roste počet krys. Přesto je tento přístup často pouţíván, neboť při předběţném ontologickém vysvětlení a respektování určitých omezení můţe přinést řadu cenných poznatků. 3.3.4 Kriticko-dialektické pojetí Tento postoj se zformoval jako důsledek jak přehnaného empirismu tak „diktátu“ teoretického vymezení jevu. Jedná se o pokus o překonání rozporu mezi dogmatismem a determinismem, kdy rozhodující je chápání souvislostí mezi podstatou a formou jako relativně nezávislých (závislých) momentů jevu. 121 Dialektické pojetí vyţaduje neustálou konfrontaci teoretického vyjádření a reálného stavu věci jako vývoje. Zkušenost je historicky podmíněná a naše znalosti o předmětu jsou neustále v pohybu ne jenom díky vývoji myšlení, ale vývoji vlastního jevu, který obsahuje vnitřně rozporné stránky. Ty se musí odráţet i v teorii. Proces komparování je chápán jako jednota teoretické a empirické stránky, která je dána kontextem podmínek, v nichţ obě stránky existují, a jedna bez druhé nemá smysl. Srovnávání je nemyslitelné bez přemýšlení o vzniku, souvislostech a formách projevu, kdy jevy mají význam v souvislostech. Modelování je jednou z moţností, která musí být doplněna i jinými náklady. Nejedná se o vyloučení jiných metod, ale o oslabení jejich absolutizace, ale o určení moţností, přístupů a relativity závěrů. 3.4 Národohospodářské veličiny z hlediska komparace Chceme-li komparovat národohospodářské veličiny, musíme od samého počátku dbát na jejich charakter z hlediska jejich podstaty. Jde o veličiny zásob a toku. Veličiny zásob jsou takové, které vyjadřují určitý potencionál ekonomiky. Jde o vyjádření stavu určitých produkčních faktorů, jako např. obyvatelstvo, mnoţství pracovních sil, mnoţství kapitálu, velikost surovinových loţisek, národní bohatství, rozloha půdy, ale také mnoţství úspor, celkové zadluţení apod. Veličiny zásob nám charakterizují určitý stav v daném časovém okamţiku. Jejich smyslem je zachytit dimensi hospodářství v určeném časovém okamţiku. Druhou skupinou ukazatelů jsou veličiny toku, které popisují průběh určitého jevu v daném časovém rozpětí, zpravidla u národohospodářských veličin kvartál, půlrok a rok. Jde tedy o zachycení rozměru určité změny. Jde tedy o veličiny jako mnoţství zaměstnaných pracovních sil násobených fondem pracovní doby v určitém období, mnoţství spotřebovaného kapitálu (amortizace), spotřebované suroviny, HDP, HNP, změna velikosti zadluţení, investice atd. Kombinací těchto veličin dostáváme různé poměrové ukazatele jako např. celospolečenskou produktivitu, míru zaměstnanosti, výši zemědělské produkce na hektar zemědělsky vyuţívané půdy apod. 3.4.1 Základní kategorie zásob v mezinárodním porovnávání Základní ekonomickou kategorií je zde národní bohatství. Jde o souhrn statků, které má k dispozici určitý národ v daném okamţiku. Národní bohatství je důsledkem historického vývoje příslušného k určitému státnímu celku. V uţším slova smyslu je národní bohatství 122 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ omezeno pouze na vytvořené statky a není sem započítáváno přírodní bohatství. Je sem započítáváno: 1. Souhrn veškerého produkčního zařízení jako stroje, výrobní budovy, dopravní infrastruktura aj. 2. Společenská infrastruktura jako zdravotnická zařízení i s vybavením, správní budovy, bytový fond a jiné nemovitosti. 3. Zásoby surovin, polotovarů, pohonných hmot apod. 4. Zásoby spotřebních statků a to jak ve vlastnictví osob tak i společností. 5. Zásoby nehmotných prvků výroby jako licence, patenty, ochranné známky tj. finančně oceněné nehmotné faktory tvorby statků. V širším slova smyslu sem lze započíst i přírodní bohatství, tj. takových přírodních podmínek, které se podílí na tvorbě statků. Patří sem půda, přírodní zdroje (obnovitelné i neobnovitelné) - lesy, vody, energie větru, přílivových vln atd. První problém, na který je nutno upozornit spočívá ve vzájemném vztahu jednotlivých částí národního bohatství. V širším pojetí se tak dostáváme ke vztahu přírodního bohatství k ostatním komponentům národního bohatství. Jde o to, ţe na jedné straně mohou existovat státy s obrovským přírodním bohatstvím (např. Kongo, Angola) a s malým národním bohatstvím. Můţe existovat i opačný vztah, viz např. Švýcarsko. Druhý moment spočívá ve skutečnosti, ţe přírodní bohatství je historicky determinováno. Do doby neţ člověk zvládl výrobu elektrické energie a jejího dálkového převodu, bylo Norsko chudým státem. Členitý povrch, krátké, prudké řeky se s výjimkou vodních pil nejevili jako zdroj bohatství. V momentu získání těchto znalostí a zvládnutí výstavby přehradních nádrţí se tento přírodní jev stal zdrojem národního bohatství. Obdobně lze spekulovat např. o budoucím vyuţití Sahary, pokud dojde ke zvládnutí přímé přeměny sluneční energie v elektrickou energii a státy jako Niger nebo Mauretánie se mohou stát energetickými velmocemi. Jinou variantou odhadu přírodního bohatství můţe být stupeň jeho poškození ekonomickou aktivitou. Jinak řečeno je zde otázka zda se mají odečítat potencionální náklady na jeho uvedení do stavu umoţňujícího optimální koexistenci člověka s jinými přírodními systémy. Z hlediska mezinárodní komparace těchto veličin vyvolává základní problém ocenění národního bohatství. Pokud chceme porovnávat tyto veličiny, musíme je převést na určitého společného jmenovatele. Pokud se jedná o jejich vyčíslení v pořizovacích cenách, můţeme se dostat do sloţitých metodologických problémů. Např. v nějaké zemi budou produkovat velmi drahé výrobní zařízení, které je ve srovnání s jinou zemí zastaralé. Je otázkou jak zohlednit tento moment v mezinárodní komparaci. 123 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Na druhé straně pouţijeme-li metodu srovnatelných standardů v jedné či druhé zemi, pak sice získáme u reprodukovatelných statků vcelku dobré výsledky, ale narazíme na problém jedinečnosti. Např. jak srovnat Praţský hrad s moskevským Kremlem. Přitom nejde o okrajový problém, neboť pokud zváţíme význam kulturních památek pro cestovní ruch a podíváme se, ţe v řadě zemí jsou tyto památky významným zdrojem prostředků (Řím, Florencie, Versailles), pak v praxi nelze od tohoto problému abstrahovat, pokud chceme získat adekvátní obraz určitých potencí. Sledování národního bohatství a odvozených kategorií z hlediska mezinárodních komparací není příliš rozšířeno. Jsou však vydávány specializované studie. Např. v roce 2006 Světová banka publikovala studii nazvanou „Where is the Wealth of Nations? Measuring Capital for the 21st Century“ („V čem spočívá bohatství zemí? Měření kapitálu pro 21. století“), ve které odhadla bohatství pro více neţ 120 zemí a analyzovala jednotlivé komponenty přispívající k jejich celkovému bohatství. Světová banka se snaţí přistoupit nově k odhadu národního a světového bohatství. Studie staví výpočet celkového bohatství na výsledcích práce Hamiltona a Hartwicka 170 a vztahuje celkové bohatství k budoucí spotřebě. Při praktickém výpočtu bohatství se nejdříve vypočte úhrn bohatství jako současná hodnota diskontované budoucí spotřeby. Rozhodující tedy není pouze současná spotřeba, ale i ta budoucí – jedná se o mezičasový dynamický koncept. Celkové bohatství je vyjádřeno peněţně v USD a odráţí situaci roku 2000. Bohatství země reprezentuje celkové mnoţství zdrojů, které jsou k dispozici nynějším ekonomickým subjektům. Podstatou bohatství kaţdé země je stavová veličina celkového kapitálu („capital stock“), kterým disponuje a schopnost země tento kapitál navyšovat. Celkové bohatství země tvoří tři formy kapitálu:171 1. Produkční kapitál je definovaný jako souhrn aktiv - budov, strojového vybavení a hodnoty pozemků -vázaných k předchozím hodnotám. Ve studii je hodnota produkčního kapitálu odhadovaná z investic a míry jejich opotřebení v průběhu času (tzv. PIM – perpetual inventory method). 2. Přírodní kapitál zahrnuje neobnovitelné zdroje (ropa, přírodní plyn, uhlí, minerální zdroje), ornou půdu, pastviny, lesy a chráněné oblasti. Odhad hodnoty přírodního kapitálu vyţaduje nejdříve stanovit čistý roční příjem uţitím mezinárodních cen a místních nákladů, který je následně promítnut do budoucího příjmu. Nehmotný kapitál je tvořen lidským a společenským kapitálem a kapitálem, který nebyl zahrnut jinde. Hodnota nehmotného kapitálu se nestanovuje přímo, ale jako reziduum, tzn. rozdíl mezi hodnotami celkového 170 Viz Hamilton, K., Hartwick, J. M.: Investing Exhaustible Resource Rents and the Path of Consumption. Canadian Journal of Economics 38 (2): 615–21. 2005 171 Viz Dubská D.: Komponenty bohatství zemí. Praha, Český statistický úřad 2009. In: mparaci. Český statistický úřad. p/1150-08 . Z uvedeného pramene jsou dále převzaty i následně uváděné tabulky 124 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ bohatství a produkčního a přírodního kapitálu. Představují jej na straně lidského kapitálu znalosti a dovednosti pracovní síly, na straně sociálního kapitálu pak kvalita institucí, efektivita vlády či fungování občanské společnosti. 3. Nehmotný kapitál je tvořen lidským a společenským kapitálem a kapitálem, který nebyl zahrnut jinde. Hodnota nehmotného kapitálu se nestanovuje přímo, ale jako reziduum, tzn. rozdíl mezi hodnotami celkového bohatství a produkčního a přírodního kapitálu. Představují jej na straně lidského kapitálu znalosti a dovednosti pracovní síly, na straně sociálního kapitálu pak kvalita institucí, efektivita vlády či fungování občanské společnosti. Tabulka č. 3.1 Celkové bohatství světa v roce 2000 (v USD/hlavu; podíly v %) Příjmové skupiny Přírodní kapitál Produkční kapitál Nehmotný kapitál Země s nízkými příjmy Země se střed. příjmy 1 925 3 496 1 174 5 347 4 434 18 773 Země s vysokými příjmy 9 531 76 193 353 339 4 011 16 850 74 998 Svět Celkové bohatství 7 532 27 616 439 063 95 860 Podíl Podíl přírodního produkčního kapitálu kapitálu 26 16 13 19 Podíl nehmot. kapitálu 59 68 2 17 80 4 18 78 Pramen: World Bank: Where is the weath of nations? Measuring capital for 21st century. Washington, 2006. Pokud budeme interpretovat údaje, dojdeme k následným závěrům: 1. Země se příliš neliší podílem produkčního kapitálu z celkového bohatství země. 2. Absolutní hodnota přírodního kapitálu roste u bohatých zemí, ale podíl přírodního kapitálu z celkového bohatství se sniţuje 3. Podíl nehmotného kapitálu z celkového bohatství země a jeho hodnota v USD na hlavu je přímosměrná výši bohatství Přírodní zdroje u vyspělých zemí nesehrávají pro stanovení jejich bohatství rozhodující roli. Hospodářský růst je určován růstem v sektoru průmyslu a sluţeb. U přírodního kapitálu je velice významné řízení jeho spotřeby, a jak jsou renty plynoucí z jeho spotřeby vyuţity zda jsou neproduktivně spotřebovány nebo racionálně investovány. A to především pokud se jedná o vyčerpatelné přírodní zdroje. V analýze bohatství zemí podle kapitálového přístupu není bezprostředně zahrnuto znečištění ţivotního prostředí, ale implicitně se projevuje ve zdraví obyvatelstva či produktivitě pracovní síly, a tedy ve sníţení celkového bohatství země. 125 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Z hlediska souhrnných čísel tvoří přírodní kapitál 4 %, produkční kapitál 18 % a nehmotný kapitál 78 % z celkového bohatství. Tato struktura signalizuje, ţe bohatství národů tkví v nehmotném kapitálu - v práci, lidském kapitálu, vzdělání, důvěře populace v právní systém, majetkovém právu a systému efektivní vlády. Nehmotný kapitál tvořící residuum po odečtení podílu materiálních prvků, dává příleţitost formulovat roli jiných faktorů podílejících se na tvorbě bohatství neţ tradiční produkční a přírodní kapitál. „V celkové hodnotě nehmotného kapitálu je obsaţeno vše, co nebylo zahrnuto v odhadech produkčního a přírodního kapitálu, například příjem z majetku, uloţeného ve finančním kapitálu jiných zemí, příjmy z rybolovu, které nejsou specificky zařazeny, ale figurují v agregátu celkového bohatství. Avšak hlavními komponentami jsou lidský a společenský kapitál, zahrnující schopnost, dovednost a vzdělání dané populace, instituce, které k tomu napomáhají, ale také faktory jako důvěra v právní systém a majetkové právo země a efektivní systém vlády.“172 Roli nehmotného bohatství nám ukazuje i Tabulka 2.2 ilustrující situaci ve vyspělých zemích. Tabulka č. 3.2 Země Švýcarsko Dánsko Švédsko USA Německo Japonsko Rakousko Norsko Francie Belgie-Lucembursko Celkové bohatství: 10 nejbohatších zemí v roce 2000 Bohatství na hlavu (v USD) 648 241 575 138 513 424 512 612 496 447 493 241 493 080 473 708 468 027 451 714 Přírodní kapitál (v %) Produkční kapitál (v %) 1 2 2 3 1 0 1 12 1 1 Nehmotný kapitál (v %) 15 14 11 16 14 30 15 25 12 13 84 84 87 82 85 69 84 63 86 86 Pramen: Word Bank: Where is the weath of nations? Measuring capital for 21st century. Washington, 2006 Oproti tomu je situace velmi sloţitá v rozvojových zemích, zde extrémně ilustrovaná na příkladě 10 nejchudších zemí. Některé z nich vykazují dokonce negativní hodnotu podílu nehmotného kapitálu z celkového národního bohatství. Týká se to Nigérie a Konga, které „rabují“ přírodní zdroje, zvyšují své zadluţení, tj. mají negativní úspory z výnosů, neproduktivní investice a dokonce dochází k poklesu spotřeby. Jelikoţ studie odhaduje celkové bohatství jako současnou hodnotu budoucí spotřeby a nehmotný kapitál jako reziduální hodnotu po odečtení přírodního a produkčního kapitálu z celkového bohatství, hodnota nehmotného kapitálu můţe být negativní. 172 Tamtéţ. 126 Tabulka č. 3.3 Celkové bohatství: 10 nejchudších zemí v roce 2000 Bohatství na hlavu (v USD) 5 020 4 458 4 232 3 974 3 802 3 695 3 516 2 859 2 748 1 965 Země Madagaskar Čad Mozambik Guinea-Bissau Nepál Niger Kongo Burundi Nigérie Etiopie Přírodní kapitál (v %) Produkční kapitál (v %) 33 42 25 47 32 53 265 42 147 41 Nehmotný kapitál (v %) 8 6 11 14 16 8 180 7 24 9 59 52 64 39 52 39 -346 50 -71 50 Pramen: World Bank: Where is the weath of nations? Measuring capital for 21st century. Washington, 2006 3.4.2 Základní kategorie toků v mezinárodním porovnávání Výchozím momentem pro určování tokových kategorií je systém národních účtů. Vznikal postupně a od roku 1968 platil jako východisko pro jednotlivé státy. Byl upraven v roce 1993, kdy byly zavedeny tzv. satelitní účty, poskytující údaje o zdravotnictví, školství, vědě a výzkumu a o ţivotním prostředí. Výchozím momentem pro náš výklad zvolíme tabulku integrovaných ekonomických účtů, která je doporučována OSN jako pomůcka ukazující komplexní pohled na ekonomické toky a s nimi spojenými agregát Tabulka č. 3.4 Integrované ekonomické účty Výroba Spotřeba Akumulace Vnější svět Výroba - C I X Spotřeba P - D(-) Z Akumulace - S - K Vnější svět M G B - Vysvětlivky: P – hodnota přidaná zpracováním K – kapitálové transfery ze zahraničí Z – čisté důchody výrobních činitelů I – hmotné investice ze zahraniční (od nerezidentů) M – dovoz 127 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ X – vývoz S – úspory G – čisté běţné transfery D – spotřeba fixního materiálu B – kapitálové transfery do zahraničí C – spotřeba V rámci systému platí, ţe výroba poskytuje důchody a prostory na akumulaci. Z těchto důvodů jsou hrazeny výdaje na spotřebu a čisté transfery do zahraničí. Z akumulace jsou kryty hrubé investice a čisté kapitálové transfery do zahraničí. Celý proces je uzavřen dovozem a vývozem. Tato matice vyplývá ze základních vazeb v systému národního hospodářství. Jinak řečeno, základní systémové uspořádání národních účtů si lze představit z tohoto schématu173: Obrázek č. 3.1 Národohospodářské toky Základním účtem je účet produkce (výroby). Zde se vychází z hrubého domácího produktu, neboť tento ukazatel je standardně chápán jako východisko pro měření ekonomické aktivity. Ve zjednodušené podobě jej lze znázornit takto: 173 Podle Spěváček, V.: Makroekonomická analýza a mezinárodní komparace. Praha VŠE 1994, s. 128 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Obrázek č. 3.2 HDP a jeho uţití Dalším je účet spotřeby, kde se zachycuje velikost disponibilního důchodu pouţitého na spotřebu a úspory. Základní logika jeho členění je tato: Obrázek č. 3.3 Účet spotřeby Účet akumulace zobrazuje národohospodářské veličiny související s hrubými investicemi a zdroji jejich financování. Základním pojmem jsou zde úspory, odpisy a kapitálové transfery. Ve zjednodušené tabulce lze jej popsat takto: Obrázek č. 3.4 Účet akumulace Účet akumulace 129 Pro účel vnější analýzy je nejdůleţitější účet vnějšího světa. Zachycuje jak běţné tak, i kapitálové transakce mezi domácí ekonomikou a okolím. Jedná se vlastně o problematiku platební bilance, která je rozebíraná v jiné části textu. 3.5 Problémy komparace ekonomických systémů Ekonomické systémy a jejich reformy jsou v centru pozornosti nejenom odbornou, ale i laickou veřejností. Souvisí to s transformačními procesy, které nastaly v posledních desetiletích za účelem přizpůsobení soudobým poţadavkům globalizace. Internacionalizace trhů, dopady vlivů mezinárodních procesů vyostřují konflikty mezi formami uspořádání domácí ekonomiky a globalizačními procesy. Vyostření konkurence na světových trzích nástupem celé řady produkčních kapacit v rozvojových zemích a zapojování kapacit z bývalých zemí RVHP, zdůraznilo význam funkcí ekonomického systému. Klasické přístupy hospodářské politiky se začínají dostávat do rozporu s novými poţadavky. Nástup krize od roku 2008 ve vyspělých zemích opět oţivil problém vymezení ekonomického systému. Jednou z metod hledání odpovědí na nové konstituované otázky je mezinárodní komparace ekonomických systémů. V tomto ohledu lze vymezit její funkce následovně: 1. Odhalit faktory, které jsou určující pro fungování systému. Jde o stanovení těch skutečností, jejichţ charakter je rozhodující jak pro jednu ekonomiku, tak i pro všechny ekonomiky. 2. Vyvození praktických doporučení pro případné pouţití poznatků v praxi. Smyslem je ukázat na shodnost i odlišnost podmínek a procesů v konkrétních ekonomikách. Vzniká tak základ pro úvahy o moţnosti dosaţení, při aplikaci stejných (různých) postupů, stejných (různých) výsledků. 3. Zkoumání poměrů ekonomických sil a moţností vývoje národního hospodářství států ve vzájemném poměru. Absolutní a relativní porovnání umoţňuje stanovit úkoly pro hospodářskou politiku vzhledem k moţnosti získání představy tendencí dalšího vývoje. 4. Výsledky komparací systémů vytváření základnu pro posouzení vývoje reality, čímţ dávají moţnost pro prověření různých modelů ekonomik i jejich praktického uspořádání. 130 3.5.1 Obecné vymezení systému Pokud chceme vymezit obecně systém, pak jím zpravidla rozumíme určitým způsobem uspořádaný soubor materiálních jevů nebo myšlenkových objektů. 174 Toto, původně řecké slovo znamenalo něco sloţené, spojené do celku a můţeme se s raným pojetím systému seznámit jiţ v antické filosofii. Původní pojetí organismu jako systému se rozšiřovalo na přírodní a fyzikální jevy. To vedlo k dalšímu prosazení myšlenky systémovosti do všech vědních odvětví a to včetně logicko-myšlenkových kategorií, které popisují určitou oblast vědního poznání. Systémové uspořádání se samozřejmě prosadilo i do chápání společenských a ekonomických jevů a procesů. Sloţení systému je jak z určitých elementů, tak z vazeb, které tyto elementy spojují. Přitom samostatnou částí systému mohou být i relativně nezávisle uspořádané elementy spjaté relativně specifickými způsoby vazeb. Pak hovoříme o subsystémech. Přitom se předpokládá, ţe změna prvku (vazby) vede k reakci celého systému, někdy do té míry, ţe systém se transformuje do jiného uspořádání. Teoretický pohled na systémy můţe být různý, odlišení lze provést např. podle přístupu k charakteru systému. Pak rozlišujeme: a) b) c) d) Systémové komponentní – prioritní charakter komponentů Systémově strukturní – prioritní charakter vazeb a uspořádání Systémově funkcionální – priorita z hlediska funkcí Systémově integrativní – priorita na charakter a vývoj celku Z hlediska způsobu výstavby rozeznáváme systémy mechanistické a organistické. Mechanistické modely vycházejí z přenosu představ newtonovské mechaniky na znázorňování uspořádání jednotlivých elementů systémů. Jejich výhodou je důraz na kvantitativní momenty zobrazování reality. Nevýhodou nemetodologický problém redukce sloţitých souvislostí na jednodušší. Obtíţe zde působí zachycení kvalitativních změn. Organický model byl vydedukován na bázi pozorování přírodních jevů. Z rozsáhlé plejády autorů je moţno ukázat práce A. Comtea, H. Spencera a na autora moderní podoby tzv. obecné teorie systému L. von Bertalanffyho. Formálně logický aparát přitom rozpracoval A. Rapport a matematický aparát M. D. Mesarovič. Základem dnešního teoretického pojetí systému je matematicko-mnoţinový přístup, který chápe pod systémem objektů neprázdnou mnoţinu, třídu nebo obor mezi kterými jsou určité 174 K problematice systémů blíţe viz Fridrich, D.: Systemtheorir und ökonomische Modelle. Einführung in systemtheoretische Grundlagen, Konzeptionene und Methoden der Wirtschaftstheorie und Ökonometrie. Freibarg im Breisgan, Rudolf Haufe Verlag 1984. Minc, B.: Zarys systemu ekonomii politicznej. Warszawa. Panstvova Wydavnictwo. 131 vztahy. Je přípustné vyjít i z více mnoţin. O objektech se nevyslovují předběţné předpoklady ani o jejich vztazích. Tyto vztahy lze určit z hlediska libovolného řádu i stupně. Tím dochází k izomorfii systému. Aplikace těchto systémů na konkrétní reálné procesy (fyzikální, přírodní, sociální, ekonomické atd.) závisí především na teoretické tvorbě pojmů a výroků vzhledem k znázorňovaným vlastnostem. Přitom aplikace matematických systémů umoţňuje zpravidla postihnout různorodé statické a dynamické momenty systému i jejich souvislostí. Znamená to však přesné určení na bázi sémiotiky, tj. přesné určení volby znaků, kterými systém popisujeme. Jde o tři roviny problémů. 1. Syntaktická rovina, která zkoumá vnitřní strukturu znakových systémů, bez ohledu na to, jakou funkci zastávají. 2. Sémantická rovina, která se zabývá smyslem znaku, tj. vyjádřením obsahu. 3. Pragmatická rovina, která zkoumá vztah znaků k těm, kteří ji pouţívají. Nezanedbatelným problémem při aplikaci je také účelnost určitého druhu volby v procesu abstrahování, kde musí být provedeny určité metodologické úvahy. 175 Pro základní charakteristiku reálných systémů je moţno pouţít uvedený postup: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. Charakteristika elementů systému. Charakteristika vzájemných vazeb v systému. Struktura systému. Vazby systému k jiným a systémy vyššího řádu. Způsob činnosti systému, tj. jeho vnitřní zákonitosti. Vývoj systému a moţnosti reakce systému. Stabilita a rovnováha systému. Samoregulace a transformace systému. 3.5.2 Ekonomické systémy jako předměty srovnávání Předmětem ekonomického systému je produkce statků uspokojujících lidské potřeby. Prvky tohoto systému mohou být vymezeny jak z makroekonomického, tak i mikroekonomického hlediska. Tím jsou určeny i vazby, které v daném pojetí charakterizujeme. 175 Jako příklad rozdílnosti přístupů v rozpracování různého metodologického postupu je pozorování přístupu První zprávy Římského klubu a Druhé zprávy Římského klubu. První zpráva The Limits to Growth. New York 1972 (A. H. Meadows, D. L. Meadows, J. Randers, W. W. Behrens) vycházela z jednotného pojetí světa a systému oproti tomu Práce M. Mesaroviče a E. Pestela (Madkind at the Turning Point 1974) vyšla z existence různorodých systémů v rámci světa. Porovnání viz Mesarovič, M. – Pestel, E.: Ludzkość w punkcie zwrotnym. Warsawa 1977, Panstwowe Wyd. Ekonomiczne, 1977, s. 81. 132 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Přitom systém můţe mít statistický nebo dynamický charakter. Pod statistickým rozumíme jeho zachycení v logických vazbách určitého daného uspořádání. Pod dynamickým systémem rozumíme zachycení v časovém průběhu změn.176 Systém lze určit také naturálně nebo hodnotově. V rámci ekonomického systému je nutno také charakterizovat determinované prvky a vazby (jednoznačně určené) a stochastické (pravděpodobné). Popis ekonomického systému pak musí obsahovat charakteristiku vlastnických vztahů a regulačních momentů systému (autoregulace, regulace z hlediska vnějšku, tj. jiných momentů jako politických a sociálních). Z konkrétní charakteristiky ekonomického systému nelze vyloučit problém vnější otevřenosti systému a schopnosti reagovat na vnější podněty. To podmiňuje jeho schopnost adaptace na změnu podmínek, v jejichţ rámci ekonomický systém existuje. V obecnosti mohou být cíle definovány jako krátkodobé či dlouhodobé, subjektivní či objektivní. Význam má i definování reálných a nereálných cílů, tj. cílů chtěných a cílů, na které mám prostředky. Realizace cílů se pak v ekonomickém systému děje rozličným způsobem, tj. jde také o cesty k dosaţení určitého cíle. Tyto cesty nemusí být ve dvou systémech stejné. Často bývají zdůrazňovány momenty časové posloupnosti, tj. dosahování blízkých, středních a konečných cílů. Zpravidla se jedná o systémovou podmíněnost, kdy dosaţení konečného cíle je podmíněno realizací určitých mezistupňů. Velmi častým cílem je kritérium optimálnosti. Jde zde o cíl, který se zpravidla vztahuje ke způsobu dosaţení jiných cílů. V obecnosti se tím chápe dosaţení nejvyššího stupně efektu, při určitých vynaloţených prostředcích, respektive nejniţší náklady při předem definovaném efektu. Ekonomická optimalizace však vyţaduje neporučení rovnováhy systému. Jinak řečeno nesmí být porušena schopnost systému další existence v optimálním stavu. V ekonomické literatuře nalezneme jednotné či alespoň převládající pojetí ekonomického systému. Příčiny tohoto stavu spočívají ve dvou rovinách. První je důsledkem rozdílnosti výchozích teorémů jednotlivých škol obecné ekonomické teorie. Druhá rovina vychází z vymezení systémů poznávacích potřeb, pro které je systém konstruován. Např. Sombartovo vymezení systému zahrnuje 12 výchozích prvků, Euckenovi stačí dva ideální typy hospodářství. 176 K základnímu vymezení viz práce J. B. Clarka: Základy národohospodářské teorie. Praha, Prometheus 1932, který je povaţován za „otce“ dynamického pojetí. 133 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Proto převáţná většina autorů připouští moţnost určitého pluralismu východisek, definicí a uspořádání. Situace je o to komplikovanější, ţe autoři vycházej v rámci jednoho systému díky zvolení různých předpokladů i rozdílná subsystémová uspořádání. Např. podniky lze uspořádat podle odvětví (zemědělství, průmysl atd.), podle ziskovosti (ziskové a neziskové společnosti), podle exportu (vyrábějící pro domácí trh, pro export) atd. Proto je nutno čtenáře upozornit, ţe zde hovoříme spíše o skupinách, v jejichţ rámci se konkrétně vymezené systémy nacházejí neţ o nich samotných. Obecně lze vymezit následná pojetí: 1. Pojetí z hlediska struktury řízení. V takovýchto ekonomických systémech lze nalézt preferenci řídících prvků systému. Jeho základem je dříve zmíněné Euckenovo pojetí. Někdy se pouţívá jako výchozí moment uspořádání vlastnických vztahů, a to ve smyslu dvou krajních forem soukromého a celospolečenského s řadou mezistupňů (municipální vlastnictví, smíšené formy, druţstevní vlastnictví). Z hlediska teoretické přesnosti nelze sloučit soukromo-vlastnické s centralizovanými. V některých teoretických uspořádáních (Hilferdingova teorie supermonopolu) lze udělat opačný závěr. I praxe tento moment potvrzuje, kdy např. antimonopolní zákonodárství někdy zakazuje sjednocení odvětví do jednoho monopolu. Na druhé straně lze uvést teoretické představy tzv. demokratického socialismu, kde je spojena decentralizace s jednotnou koncepcí řízení. 2. Pojetí z hlediska teleologie (motivace, účelnosti). V teleologickém uspořádání systémů je kladen důraz na dosahování cíle (účelu). Modely bývají uspořádány na bázi definování jak celkového, tak i dílčích cílů. Jde o snahu spořádat představu ekonomického systému, tak aby bylo jasné, jak dochází k naplňování poţadavků na ekonomický systém. Diskuse jde převáţně o smyslu jednotlivých subsystémů (finančního, daňového, cenového atd.). Jinak řečeno rozhodujícím kritériem je drole jednotlivých prvků v rámci fungování ekonomických systémů vztaţená k podmínkám, v jejichţ rámci funguje. 3. Pojetí z institucionálního hlediska. Představitelé institucionalismu (obdobně jako zastánci sociologického směru F. Perrouxe) zdůrazňují vliv společenských institucí na ekonomický systém. Základem je vymezení sociálního systému a institucí (tj. pravidel a norem chování ve společnosti), které determinují chování. Systém zde bývá často historicky podmíněn, tj. jedná se o vývojové pojetí systému. Velkou roli zde sehrává porovnávání různých norem a zvyků, které podmiňují reálné formy chování. Součástí ekonomického systému se tak stávají prvky náboţenství (viz např. Islámské banky, problematika ramadánu, fatalismus hinduistů atd.), rodinné vztahy jsou součást systému sociálního zabezpečení atd. 4. Pojetí marxistické. Základem pojetí je existence dialektických vazeb v systému, zrelativnění podstat vymezovaných jevů a ekonomika jako sociální systém s prioritou základny. Prvky systému jsou pak chápány nejen jako pasivní, ale také jako aktivní subjekty, coţ vyvolává neustálou tendenci k rozvoji a postupné přeměněn systému. 134 Roli prvotního hybatele zde sehrává vztah člověka k materiálním prvkům systému a jejich vzájemná dialektika. Přitom „stejná ekonomická základna“ umoţňuje existenci různých druhů uspořádání nadstavby. Její forma je ovlivněna historickými a subjektivními vlivy. 3.6 Problémy převodu národohospodářských veličin Jak bylo výše řečeno, musí existovat jednotná metodika pro získání národohospodářských veličin. Avšak tím zdaleka problém nekončí, neboť tyto veličiny jsou vyjádřené v domácích penězích a nejsou tudíţ spolu bezprostředně porovnatelné. Je to obdobný problém, jako kdyţ vytvoříme jednotnou metodiku pro vzetí míry na šaty, ale jedny míry získáme v palcích, druhé v loktech, další v centimetrech, stopách apod. Tím však analogie končí, neboť problém převodu peněz je neskonale sloţitější neţ u délkových a jiných fyzických ukazatelů. Existují zde přinejmenším tři roviny problémů: 1. 2. 3. Pojetí peněz. Historická dimense převodu. Metodika převodu. Podívejme se nyní na tyto problémy podrobněji. 3.6.1 Pojetí peněz Kaţdému člověku, který je důkladněji seznámen s ekonomickou teorií, je známo, ţe v ekonomii neexistuje jedno pojetí peněz. Jestliţe tedy nějakou veličinu vyjádříme v penězích pak samozřejmě to, co získáme a jak toto získané interpretujeme, je také výsledkem, jak tyto peníze interpretujeme. Aniţ se zde budeme podrobněji zaobírat teorií peněz, pokusíme se ukázat na rozdíly v interpretaci, která sebou některé teorie přináší. Nejstarší představa vychází z Aristotelovsko-scholastické tradice existence vnitřní hodnoty. Peníze představují směnný prostředek, který reprezentuje míru hodnot, jsou tak objektivním vyjádřením hodnoty. Tato myšlenková tradice se v teorii komparace snaţí určit univerzální a neměnnou jednotku hodnoty, pomocí které lze vyjádřit určité veličiny v kterémkoliv systému. 135 Tato tradice je v zásadě zpochybněna od existence Salamanské školy. 177 Došlo tak k vytvoření teorie, která chápe peníze jako určité kvantitativní znaky. První varianta začínající u W. Pettyho, přes klasiky, K. Marxe a P. Sraffu chápe vnitřní hodnotu jako proměnlivou odvozenou do produktivity práce. Z toho vyplývá, ţe hodnota je vztah, který musí být interpretován na základě podmínek, ve kterých vzniká. Konkrétní peníze jsou tak relativně samostatnou formou avšak podléhající změnám hodnototvorného procesu. Při uţití v mezinárodních komparacích tak platí nutnost prozkoumání těchto hodnototvorných procesů. Čistá kvantitativní teorie peněz je chápána pouze jako kvantitativní znaky vyjadřující relaci vztahu mezi potřebou a vzácností. Hodnota je proměnný vztah, který řeší problém mezi vlastněním jedné nebo druhé věci. Jde o vztah mezi rovinou potřeby a vzácností. Peníze mají roli „vyrovnávajícího faktoru“, který oceňuje poptávku po omezeném zboţí. V této myšlenkové tradici se klade důraz na strukturu uspokojení potřeb, vyjádření národohospodářských veličin má podruţnou roli.178 Obě tyto teorie spojuje přesvědčení, ţe peníze jsou proměnlivý jev a nelze bez určitých korekcí je pouţívat v komparaci absolutisticky. 3.6.2 Historická dimense převodu Základní moment, který tvoří jádro problému, je neustálá změna výroby v čase. Chcemeli porovnávat ekonomiky v časové posloupnosti, musíme si uvědomit, ţe porovnáváme odlišné ekonomiky. Pro názornost se podívejme na konstatovanou skutečnost ve vyostřené podobě několika desítiletí nebo staletí. Pokud se ptáme po velikosti produkce v rozmezí několika desetiletí či staletí, musíme si uvědomit, ţe značná část rozsahu sluţeb byla mimo trţní sektor, např. sluţby pro domácnost (praní, čištění apod.) byly vykonávány téměř výhradně mimo trh, tj. byly vykonávány, ale nebyly započítávány. Obdobně výdaje na léčiva – zpravidla sběr bylin, uţívání medu atd. probíhalo mimo trh. Jiný problémem byla i kvalita produkce. Věci se zhotovovaly, aby co nejdéle vydrţely (oděvy), v současné době v rámci spotřebitelského způsobu ţivota jsou konstrukčně často upravovány s cílem co nejkratší náhrady. Jako typ si můţeme uvést montování, na bázi dřeva, 177 Od zaloţení Franciscem di Vitoria v přednáškách, které vedl v letech 1534-35 v souvislosti s hospodářskou etikou, se ukazovala sloţitá problematika. Zkušenost Španělům ukázala, ţe jedna měna – marodi, nabývá v různých částech španělského impéria rozličných hodnot. Proud zlata a stříbra měnil cenové hladiny avšak nikoliv rovnoměrně. Existovaly rozdíly cen ve Flandrech, Itálii, Španělsku i koloniích a těţko je šlo pouţít jako jednotného měřítka. To nabourávalo klasickou aristotelovskou tradici myšlení. 178 Tato pojetí v uţití při komparacích se od sebe většinou neliší, avšak lze nalézt např. určité korekce pouţívané zastánci druhé teorie. Např. často se vyskytovala u hodnocení ekonomického výkonu země Sovětského bloku, kde oproti vypočteným hodnotám byly korigovány údaje směrem dolů vzhledem k neuspokojené poptávce. Na druhou stranu ne vţdy v praxi těchto zemí byla uplatňována teze, ţe společenskou hodnotu má zboţí teprve v momentu jeho realizace na trhu a nikoliv nelze sčítat jednotlivé individuální hodnoty. 136 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ jednogenerační domy v USA, a snaha po co nejdelším uţívání domů z kamene, cihel apod. Jak srovnávat tyto dva druhy výstavby. Je lepší stavět domy na 30-40 let, nebo na několik set let. A jak je moţné, ţe zbourání, likvidace a postavení nového domu vyjádřené v penězích je výhodnější neţ jeho rekonstrukce, kdyţ energeticky a ekologicky je to nesmysl. Tyto a řada dalších otázek spjatých s rozličným ţivotním stylem nám ukazují problematičnost srovnávání. Pro zastánce pracovní teorie peněz je zde určité východisko v měření vynaloţené práce a její produktivity. Metodologicky je zde myslitelný postup měření celkového mnoţství pracovní energie a její fyzické produktivity. Určitým problémem zde je podíl kvalifikované a nekvalifikované práce v hodnototvorných procesech. Poměřování ekonomického výkonu je pak poměřování souhrnu fyzického výstupu. Cenotvorné procesy jsou pak dvojí povahy. Jedny vycházejí ze vzájemných změn v produktivitách prací, (podle pracovní teorie hodnoty, kterákoliv změna v produktivitě práce různých produktů musí vyvolat změnu směnných poměrů) doplněných o korekci na základě vztahu k potřebám. Poměřovat lze pouze ty práce, které zhotovily zboţí, tj. předměty uplatněné v konečné potřebě. Ke korekci mezi individuálně vynakládanou prací a trhem uznanou prací dochází v podobě různých cenových kolísání, která mají za důsledek změny v alokaci práce. Pro metodologii komparace to znamená, ţe musíme zvaţovat význam nezboţního sektoru, změny v poměru produktivit prací a změny v rozdělení společenské práce. Na tomto metodologickém základě pak lze uskutečnit poměření z hlediska časové posloupnosti. Historické sledování na bázi čisté kvantitativní teorie peněz přináší filosofickometodologické obtíţe, které nejsou snadno řešitelné. Pokud jsou peníze pouhými znaky kvantitativních poměrů, pak musíme sčítat tyto kvantity. To, co není vyjádřeno v penězích, prakticky pro sčítání neexistuje, nebo naopak všemu dám stejnou peněţní kvantitativní formu. Prakticky to znamená, ţe statkům přisuzujeme hodnotu na bázi individuálního (společenského) ocenění. Toto ocenění hodnot umoţňuje zahrnout do tvorby i statky jedinečné, tj. uměleckou tvorbu. Z hlediska nákladové teorie statky mají jinou hodnotu neţ ekonomické, neboť nejsou reprodukovatelné. Z hlediska představy peněz jako stabilní hodnoty jsou přepočty značně jednodušší. Zpravidla se zvolí současná cena zlata a podle ní se ocení předchozí národohospodářské veličiny. Vzhledem k tomu, ţe v historických pramenech jsou známé ceny i váhové poměry mincí, je tento způsob pouţíván pro vyjádření mezinárodní produkce hlavně v období zlatého standardu. V řadě historických prací je pouţíván i pro středověké a antické komparace. Metodika převodu V zásadě se pouţívají v současnosti tři základní metody převodu z národní měny na srovnatelný základ. 137 3.6.3 Metoda přepočtu na základě oficiálních směnných kurzů Vyjdeme-li z předpokladu, ţe země statisticky zaznamenávají ekonomickou aktivity podle stejné metody a získávají tak HDP v národních měnách, pak celý problém převodu se soustředí na otázku převodu národních měna na srovnatelný základ. Z pravidla se jedná o převod na US dolary. Při znalosti směnných kurzů je celá operace jednoduchou matematickou záleţitosti. Ovšem jednoduchost uvedené metody v sobě ukrývá velké problémy. Podstata problému přepočtu spočívá v ekonomické funkci směnných kurzů. Směnné kurzy vytvářené na devizových trzích nám ukazují okamţité postavení národní měny na světových trzích, které je výslednicí platebních povinností, spekulativních tlaků a vědomých zásahů státu. Směnný kurz nám funkčně nevyjadřuje sílu hospodářství, jeho vyspělost, ale relativní postavení domácí měny vůči zahraničním měnám. Proto jeho uţití na poměřování výkonnosti a vyspělosti ekonomiky je více neţ problematické. Jeho zdůvodnitelnost je moţná pouze v případě, pohybuje-li se směnný kurz v nepatrných odchylkách od parity kupní síly. Význam publikování údajů v nominálním přepočtu lze omezit pouze na finanční vztahy, neboť finanční sféra nepočítá s reálnou úrovní, ale s nominální. 3.6.4 Metoda parity kupní síly Tato metoda vyjadřuje daleko reálněji skutečnou úroveň ekonomické aktivity jednotlivých komparovaných ekonomik. Její podstatou je snaha vyjádřit objem statků a sluţeb, které si lze na daném trhu za určitou měnovou jednotku koupit. Je-li např. parita kupní síly rovna poměru 1:1, znamená to, ţe na 1 jednotku domácí měny lze zakoupit stejné mnoţství zboţí a sluţeb jako za 10 jednotek zahraniční měny. Výpočty parity kupní síly vyţadují spolupráci národních statistických úřadů, neboť musí dojít k rozkladu HDP do jednotlivých komponentů a jejich převedení na společného jmenovatele (zpravidla je to určitá zvolená měnová jednotka – nejčastěji je uţíván dolar v různém vyjádření určitých let). Tyto projekty jsou prováděny především v rámci zemí OECD nebo pod patronací OSN. Problémem této metody je otázka volby reprezentantů, dostatkovosti a kvality srovnávaného zboţí. Její metodu můţeme stručně popsat takto: 1. HDP se rozdělí na řadu homogenních zboţových skupin. 2. Vypočtou se průměrné ceny těchto skupin a zjistí se koeficienty vyjadřující relace cen v různých zemích. 3. Pomocí těchto koeficientů se národní ceny převedou na mezinárodně srovnatelný základ. 138 4. Reálný HDP vzniká součtem jednotlivých zboţových skupin, na které byl desagregován. Empirický zjistitelný vztah mezi směnnými kurzy a paritou kupní síly lze vyjádřit následným tvrzením. Čím méně rozvinutá ekonomika, tím je větší moţnost odchylky směnného kurzu oproti směnnému kurzu směrem dolů. Je to vysvětlitelné tím, ţe (abstrahujeme-li od vědomých státních zásahů v rámci hospodářské politiky) vnější vztahy ekonomicky méně vyspělé země jsou v porovnání s vyspělejším státem labilnější a směnné kurzy na tuto skutečnost reagují. 3.6.5 Metoda fyzických ukazatelů Je zaloţena na hypotéze, ţe úroveň důchodu a produktu je v úzké korelaci k výrobě a spotřebě statků. Vyjádříme-li v naturálních jednotkách celkovou produkci, pak rozdíly v produkci vyjadřují i rozdíly v důchodech. Z počátku se uţívalo indexů různých fyzických ukazatelů a ten se srovnával s vybranou zemí. Zde ovšem vystupoval do popředí problém výběru ukazatelů a otázka volby vah, tj. oprávněnost pouţívání relativního významu jednotlivých indexů. Tato metoda byla značně zdokonalena v pracích Evropské hospodářské komise OSN a WIIW (Institut pro mezinárodní srovnávání ve Vídni). Výběr ukazatelů je orientován tak, aby neexistovala korelace mezi jejich úrovní a výší HDP na osobu a mezi nimi navzájem. Přitom se snaţí obsáhnout celou škálu ekonomických aktivit. Při přepočtu na hodnotové ukazatele se pak vychází z měny a cen bazické země. Porovnávání metod fyzických ukazatelů a parity kupní síly nevyjadřuje nikterak větší odchylky, ty jsou zpravidla výslednicí pouţitých metod. Obdobné rozptyly se projevují i v dalších pramenech179, takţe je nutno přistupovat velmi opatrně k interpretaci těchto výsledků a bez základního metodologického vysvětlení nemohou tyto komparace slouţit k praktickému uţití. V tomto smyslu je nutné přivítat aktivity OSN, které teprve v 90. letech začínají přinášet uspokojivé výsledky. Výsledky propočtu těchto veličin jsou velmi rozdílné, a to nejen pouţitou metodou, ale také různým statistickým způsobem zpracování. Podle Handbook of International Comparison programe se pouţívají metody Geary-Khamis, Binary-Fisher aj. Proto musíme určité kvantitativní parametry ekonomického vývoje posuzovat velmi opatrně. Řada zjednodušených představ pracujících s kvantitativními veličinami podobně jako by se jednalo o výsledky fyzikálního měření, můţe vést ke zcela scestným závěrům. 179 Viz např. Lanzieri, N.: Dollar GNP Estimates for Central and Eastern Europe 1970-1990: a Survey and comparison with Western Countries. World Development. 1993. Vol. 21. No. 1. 139 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Toto tvrzení není namířeno proti samotným veličinám, je však nutné si uvědomit jejich vypovídací schopnost. Zároveň se nemůţe dosavadní stav ekonomické vědy v oblasti měření hospodářské aktivity povaţovat za uspokojivý a je potřebné zde rozvinout jak základní, tak i aplikovaný výzkum. 140 II Soudobé světové hospodářství Soudobý svět a jeho ekonomika je daleko komplikovanější a sloţitější pro člověka, který se pohybuje na průsečíku jeho civilizačních forem. Jsou ještě moţná místa, kde běh ţivota plyne jako součást koloběhu přírody a kde neodcizené mezilidské vztahy představují lidské společenství jako vztah člověka k člověku. Pravděpodobně se nejedná o idylická společenství, ale srozumitelná v tom smyslu, ţe jsou obalena lehce odhalitelnou mytologií, která určuje rituály sounáleţitosti se skupinou. Naše moderní civilizace toto vše ztrácí, zprostředkovává mezilidské kontakty prostřednictvím věcí a symbolů, z nichţ kaţdý se tváří jako něco co vzniká a existuje mimo nás, je nám důsledkem něčeho co se nachází mimo společnost. Denně slýcháváme o „vůli trhů“ „o potřebách ekonomiky“ „o nutnosti reforem“ atd. Přitom vše je stavěno do souvislostí, se kterými člověk ani společnost nemůţe nic dělat. To samo o sobě ještě nemusí být předmětem kritiky, pokud by bylo jasné Proč. Proč je vůle finančních trhů nadřazena vůli národa? Proč je „smyslem“ ekonomiky ničit sociálno? Proč reforma (změna povrchu, výrazu, tvaru) mění podstatu ekonomických procesů? Předkládaná zdůvodnění, pokud se objeví, většinou nejsou schopny odpovědět na běţně kladené otázky, o metodologickém kriticismu vědy nemluvě. Komplikovanost soudobého světa je jiţ taková, ţe mnohdy dochází k problému laikům tyto odpovědi sdělit. V řadě případů se jedná o záměr. Proto vítězí snaha v ekonomii vše zaobalit do matematických vzorců, které jsou srozumitelné zpravidla jiţ jenom autorům a úzkému okruhu jejich známých. Zpravidla je jejích smyslem zformalizovat popis světa do podoby vzorečků, které o něm nic podstatného neřeknou. Z hlediska poznání však není nutné být skeptický. Pokud si odmyslíme nutné ovlivnění našeho myšlení různými ideovými postoji, začneme chápat historickou hranici našeho poznání a ponoříme se do dějin v širokém smyslu, tak i do dějin ekonomického myšlení, můţeme nalézt vodítko k pochopení moderního světa. Nechceme li si při jeho pozorování nasadit růţové brýle, vidíme, jak jeho vývoj je poznamenáván řadou rozporů, které nejsou o nic menší neţ před sto či tisíci lety. Pro člověka skeptického, věřícího na logická schémata a hledajícího harmonii vyvstává před očima permanentní chaos, v němţ krátkodobá klidná stádia jsou pouze etapy, kdy aktéři politických, sociálních, kulturních a ekonomických dějin střádají sílu k dalšímu chaosu. 141 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Spolu S. J. Gouldem se autor domnívá, ţe „nestrannost je pro lidské bytosti s jejich neodmyslitelným zázemím, zkušenostmi, potřebnými názory a přáními nedosaţitelná. Pro vědu je dokonce nebezpečná. Při iluzi nestrannosti by mohl zapomenout na své osobní směřování a preference, a stát se tak opravdovou obětí diktátu předsudku.“180 Proto je poctivé čtenáři sdělit výchozí metodologický předpoklad autora těchto řádků. Existenci světa nevidí v odstranění rozporů a nastolení harmonického řádu, ale v neustálém překonávání rozporů v procesu přeměny podmínek bytí člověka a lidstva. Vývoj je ukryt ve změně objektivní reality, sociální, kulturní a politické vztahy mají vliv na formy či intenzitu jejich projevu. Proto povaţuje za nutné věnovat pozornost výkladu současného světa na základě vzájemného vztahu společnosti k ekonomickým podmínkám. Nejde o ignoraci ekologických, přírodních či klimatických podmínek existence lidstva, naopak jsou determinací pro jeho biologické bytí, ale jako ekonom si autor uvědomuje omezenosti znalostí v této problematice a přenechává toto pole aţ na výjimky povolanějším. V rámci přírodních determinant si však společnost vytváří své varianty existence a v nichţ jsou rozhodující ekonomické a sociální procesy vznikající historickým vývojem. Ten má různé formy i ve stejných podmínkách, ale postata je zde stejná. V uvedeném pojetí nejsou definitivní řešení, jsou pouze řešení, která odpovídají určité době a určité situaci. Z toho důvodu modelová, ideální, řešení vystupují pouze jako jeden nástroj prohlubující poznání, ale nejsou univerzální, neřešící.181 Následný pokus o zachycení stavu světového hospodářství je proto pouze výsekem ze sloţitě strukturovaných vazeb. Snaţí se poukázat na základní ekonomické procesy a jejich formy, které jsou „opěrnými pilíři“ soudobého světa. Autor je si také vědom, ţe nezachytil veškeré „základní spojovací zdi“ 180 Gould, S. J.: Jak neměřil člověka. Praha, Lidové noviny 1992, s.27 K metodologickým problémům viz Varadzin, F.-Březinová, O.: Hledání ve světě ekonomie.(věda, metodologie, ekonomie). Praha, Professional Publishing 2003 181 142 4 Globalizační procesy v soudobém světě Světová civilizace proţívá v posledních 30 aţ 50 letech závaţné období svých změn. Klasická průmyslová civilizace vzniká na bázi první průmyslové revoluce v poslední třetině 18. století a dotvořená 2. průmyslovou revolucí na přelomu 19. a 20. století se postupně začala narušovat rozvojem vědeckotechnické revoluce (VTR)182 od konce 2. světové války. Druhá etapa VTR od počátku 70. let postupem času více a více narušuje klasické sociálně třídní uspořádání světa. Globální charakter a hloubka změn dávají VTR komplexnost, měnící nejen ekonomické rozměry současného světa, ale celý sociálně kulturní způsob bytí člověka. Změny jsou natolik závaţné, ţe dochází k hodnotícím kritériím, která vystupovala ve společnosti zformované na bázi kapitalistické industrializace jako nezvratné kánony. Jak snadno se např. chápe v průmyslové společnosti kategorie práce, jestliţe je výroba zaloţena v převáţné míře na obsluze strojů: kde je však v současné době hranice u tvůrčí práce, lze nalézt mezník mezi ní a bytostnou aktivitou člověka jemu vlastní? Jaká je hranice mezi tvořivě stráveným volným časem a prací? Obdobně bychom si mohly klást další otázky: co je to růst, jak chápat bohatství a podobně. Převratné změny doléhající na člověka vedly k nové hodnotové orientaci. Permanentní a dynamický sociálně ekonomický a technický rozvoj se musel stát kriteriem, pomocí něhoţ společnost hodnotí vývoj skutečnosti, v níţ proţívá své bytí. Dochází k přeměně chápání existence společnosti. Nyní je materiální podmíněnost ţivota běţně přijímána většinou ekonomických učení, takţe přešla do společenského vědomí. Názorově se postupy liší z hlediska důleţitosti, podstatnosti a charakterem převodových mechanismů: její pojetí je závislé na souhlasnosti či nesouhlasnosti s probíhajícími tendencemi vývoje, ale spojitost jiţ není odmítána. Vědeckotechnická revoluce ve své první etapě vedla ke vzniku nových oborů lidské činnosti při zachování klasických výrobních odvětví, respektive k jejich nepatrným změnám. V druhé etapě, od sedmdesátých let, však začala měnit téměř vše, co doposud tvořilo materiální základnu bytí. Prosazení mikroelektroniky, biologizace, nových materiálů vytvořilo pro člověka nové perspektivy, které v současné době nelze ani domyslet. Na druhé straně uvolnila VTR prostor pro vznik váţných hrozeb jeho dalšího vývoje. Nejde jen o zničení lidstva v termonukleárním konfliktu, o nebezpečí vyplývající z narušení ţivotního prostředí, ale také o moţnost negativně člověka ovlivňovat pomocí genetického inţenýrství, o nakupení civilizačních chorob, nebezpečí konfliktu člověka s iracionalitou techniky. 182 Autor se ztotoţňuje s pojetím vědecko technické revoluce tak jak byla zformulovaná Radovanem Richtou. Viz Richta, R. a kol.: Civilizace na rozcestí : společenské a lidské souvislosti vědeckotechnické revoluce. Praha, Svoboda 1966 143 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Rozpory, které s sebou VTR přináší, jsou přímo obsaţeny v jejím charakteru. Tradiční společnosti, a to ne jenom ve smyslu předkapitalistických civilizací, ale i společenské formy vzniklé na bázi druhé průmyslové revoluce, proţívají problémy nástupem řady "neorganických" jevů ve způsobu bytí jednotlivce i fungování společenských struktur. Koncentrace změn v oblasti vědy a techniky a s nimi související změny sociálně kulturních, politických a technických momentů společnosti, vyvolává potřebu přebudovat společenské systémy a jejich chování tak, aby bylo moţné začlenit nové jevy a procesy do jejich ţivota. Cizorodost, která znamená narušení funkcí společenských systémů, je výsledkem internacionalizace soudobé světové ekonomiky. Přenosy nových technologií a s nimi spjaté změny v kvalifikaci pracovní síly, charakteru práce, postavení ve společenské dělbě práce jednotlivých profesních skupin, nutnost transformace rozdělovacích mechanismů aj. komplikující způsob ţivota "tradičních " společenských organizací. Sociální mechanismy jsou neustále, vystaveny tlakům z vnějšího prostředí, které „transplantují“ neorganické jevy a procesy do vnitřního prostředí společnosti. A ještě dříve, neţ je organismus plně akceptuje a nabude rovnováhy, přicházejí další. Tragická ve smyslu stability je skutečnost, ţe pokud se sociální jednotka brání novým prvkům isolací, po jejím prolomení, jeţ nastává dříve nebo později a je neodvratné, chce-li nadále zůstat součástí vyššího celku, dojde k hlubšímu narušení funkcí. A tak jsme svědky celosvětového jevu kdy „klasické" struktury ve vyspělých kapitalistických zemích i v rozvojovém světě proţívají krizi ve smyslu celistvosti a konzistentnosti. Ve vyspělých zemích dochází v letech 1973-1983 ke změně systému státně monopolistického kapitalismu. Jeho cílem se stává nikoliv klasická regulace vnitřního chodu ekonomiky anticyklickou politikou, ale přizpůsobení se podnětům světové ekonomiky plným prosazením strukturální a vědeckotechnické politiky. V rozvojovém světě a konec konců v bývalých i ještě existujících zemích je vliv vědeckotechnické revoluce zvlášť citelný a rozporuplný. Platí pro něj plně Marxova charakteristika Německa první poloviny 19. století. "Vedle moderních běd nás trápí mnoţství zděděných běd, vyvěrajících z toho, ţe u nás nadále ţivoří starobylé, přeţilé způsoby výroba se svým doprovodem zastaralých, společenských a politických poměrů!“183 Obecně lze říci, ţe čím je společenská struktura tradičnější, tím jsou přizpůsobovací procesy těţší. Komplikace nepřinášejí pouze vnější transfery jevů a procesů do cizího prostředí, nýbrţ vlastní vývoj vědeckotechnické revoluce narušuje systémy, které ji plodí. Změny v materiálně technické základně vedou k úsporám času, zvýšení zisku, tj. úspora nákladů práce pomalu vytváří podmínky pro naplnění Marxova pojetí, ţe budoucím bohatstvím společnosti se stane volný čas. Jenţe uvedená skutečnost podlamuje základy klasicky organizované průmyslové společnosti. Celý její dosavadní systém je totiţ zaloţen na námezdní práci, ať reálně či formálně, ale je moţno jiţ tušit jeho budoucí krizi. Neustálé 183 Marx, K.: Kapitál I.,Praha, SNPL 1954, s.16 144 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ zvyšování zisku vede k tomu, ţe růst volného času je provázen zvyšováním nezaměstnanosti. Na jedné straně se začínají prosazovat názory o nutnosti zkrácení pracovní doby při zachování stejné výše mezd, coţ nastoluje otázku-na čí účet bude realizována. Boj za zkrácení pracovní doby můţe vést k rychlé radikalizaci sociálních vrstev. Na druhé straně případné zkrácení pracovní doby, a tím i další změny ve způsobu ţivota ve vyspělých zemích dále prohloubí rozpory mezi nimi a společnostmi s niţší produktivitou práce. „Demonstrační efekt " dalších změn sociální organizace a způsobu jejího chování nebude pro méně vyspělé společnosti přijatelný pro naprosto odlišné podmínky. Dynamika přeměn předurčuje naší společnosti další otřesy. Úspěšnost rozvoje na poli vědy a techniky tak navozuje otázku způsobu její existence v 21. století. Procesy přeměn v bývalých socialistických státech, které byly nutnou reakcí na nezvládnutou vědeckotechnickou revoluci, mají jiný smysl. Socialismus netrpěl "přebytkem" vědeckotechnické revoluce, ale jejím nedostatkem. Tím, ţe byly v teorii akceptovány postuláty vysokého stupně rozvoje vědeckotechnického pokroku při jeho zpomalení či dokonce stagnaci, nutně došlo k rozporu mezi teorií a praxí, přičemţ konkrétní stávající mechanismus jej nebyl sto vyřešit. Naopak mnohdy přispíval k jeho prohlubování. Je zřejmé, ţe některé úvahy došly na základě zkušeností aţ k formulaci, zdali je vůbec socialismus schopen soupeřit s vyspělými kapitalistickými zeměmi. Nutnost urychleného rozvoje pochopilo čínské vedení za Teng Siao Pinga. Jiţ koncem 70. let nastolilo kurz na reformu systému, jejímţ základem byla celková modernizace společnosti. Pro její provedení zvolilo čínské vedení metodu evolučního přizpůsobování se čínské ekonomiky potřebám vyplývajícím z VTR. Změny v oblasti zemědělství, průmyslu, zahraničního obchodu, bankovnictví i na trhu kapitálu byly dělány pod heslem „Je jedno jakou má kočka barvu, jen kdyţ chytá myši.“ Jejich aplikace byla prováděna tak, aby byla moţnost, pokud negativa převýší pozitiva, existovala moţnost jejích zastavení. Tím se začal rodit systém, který je „teoretický hybrid“ coţ neuspokojuje plejádu „čistě myslících“ ekonomů a politiků, ale udrţuje obrovskou dynamiku jiţ třetí desetiletí a přivedl ji z hlediska velikosti ekonomické aktivity na druhé místo na světě. Čína se propojila se všemi s větovými centry a je adeptem na globální velmoc 21. století. Ukázala, ţe rozvoj musí začít od kritiky sebe samého, nalezení a odstranění brzdících mechanismů. A jestliţe přijme za správnou tezi o určujícím významu aktivity člověka, musíme dojít k závěru, ţe prvotním problémem současnosti je rozšíření prostoru, v němţ člověk realizuje svou aktivitu. Spolu s tím jde o vytváření podmínek vyţadujících tuto seberealizaci. 145 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Existuje však otázka co to jsou podmínky. S jakými typy vlastnictví je můţeme ztotoţnit? Čína se stala určitým moţným předobrazem vývoje jiných rozvojových zemí, které mohou „namíchat“ nestandardní, ale funkční „koktejl“, různých forem od nadnárodních společností, přes státní kapitalismus, municipální, soukromé a druţstevní subjekty do specifické podoby společenského vývoje. V současné době nesmírně vystupuje do popředí celistvost soudobého světa. Internacionalizace vztahů mezi státy a národy vzrůstá na základě zdokonalení komunikačních systémů, dopravy, stálé specializace a kooperace zvyšují závislost jedněch na druhých, vedou k postupnému odbourávání autarkních představ a tímto způsobem se ve vědomí (jak společenském, tak individuálním) postupně prosazuje myšlenka celistvosti. Nutně pak dochází k procesu zmezinárodňování nadstavbových prvků a ve formách jejich fungování. Rozpornost soudobého světa vyplývá z existence různých sociálně ekonomických systémů, z přeţívání řady předkapitalistických společensko-ekonomických formací, z rozdílných historicko-kulturních podmínek těch jednotlivých vrstev, tříd, národů a států, coţ vše dohromady tvoří pestrou mozaiku soudobého světa. Důleţitá je však skutečnost, ţe společenské prostředí se stalo podmiňujícím momentem existence rozdílných jednotek. „Společné", tj. vzájemné, vztahy se stávají jmenovatelem určujícím způsob existence těchto strukturních jednotek světa. Nově vzniklá situace, jejíţ zárodky se začaly rozvíjet ţivelně jiţ v době tzv. studené války, vedla k tomu, ţe zpočátku na základě pragmatické nutnosti, byly vyvozeny závěry o nutnosti priority všelidských zájmů v mezinárodních vztazích. Existují reálné zájmy lidstva, ale i zájmy tříd a sociálních skupin, které se uvnitř tohoto světa realizují. Pochopení celistvosti tak znamená pochopení skutečných podmínek bytí lidstva, ovládajícího jiţ tak účinné síly, které mají schopnost zahubit lidstvo v globální katastrofě. A právě v tomto je ukryta podstata nového pohledu. Ovšem snaha o „deideologizaci" soudobých vztahů, tj. nahrazení reálného pohledu na svět neexistujícími premisami a východisky, vede ke ztrátě pravdivosti. A faktem je, ţe kaţdý takový pohled na svět, byť mnohdy subjektivně sebelépe míněný, velmi rychle ztroskotal, pokud měl řešit skutečné problémy. Jako příklad lze uvést různé konference k problémům rozvojových zemí, nebo neplnění závěrů k ochraně přírodního prostředí ve světě. Nárůst problémů, neustále větší a větší vzájemná podmíněnost vývoje lidstva, vede k postupnému pochopení nutnosti konsenzů při řešení problémů. Ukazuje se, ţe vyhrocenost problémů musí být limitována hranicemi vytvářejícími předěl mezi existencí a neexistencí lidstva. 146 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Vývoj v posledních desetiletích, hlavně zesilující procesy internacionalizace, však postupně tyto rozdíly zmenšuje. Lidstvo jako celek, i jednotlivé společnosti, se dostávají k dalšímu uzlovému bodu vývoje, který staví řešení nazrálých problémů jako nezbytnou determinantu dalšího vývoje. Stupeň a forma řešení problémů pak bude určovat charakter konkrétního způsobu existence lidstva. Zároveň některé otázky, jako je termonukleární válka, ekologické problémy, nastolují problém samotné existence lidstva. Z uvedeného vyplývá, ţe se musí přejít k takovému chápání současného světa umoţňující zaloţit vzájemné vztahy na respektování přijatých závazků a norem mezinárodního práva. Ovšem vývoj ve světě není přímočarý. Zvyšují se rozpory mezi „třetím světem" a vyspělými státy, narůstají problémy i uvnitř rozvojových zemí. Jsme svědky „renesance" řady náboţenských učení, které zpravidla nabývají velice extrémní formu. Příkladů je spousta. Válka proti terorizmu, v Iráku, Balkánu, Libyi, na Kavkaze atd. Řada těchto konfliktů se snadno můţe zvrtnout z lokálního na regionální či celosvětový konflikt. Přestoţe se mohou některým pozorovatelům jevit jako vzdálené, díky celosvětovému propojení jsou součástí našeho světa. Tyto a další momenty mohou řešení globálních problémů velmi zkomplikovat. Nelze se spoléhat na to, ţe vývoj automaticky, např. na základě rozvoje vědy a techniky, sám od sebe odvede k pozitivnímu způsobu řešení. Realistické nazírání na svět si musí uvědomovat nebezpečí hlubokých rozporů soudobé civilizace. Je nutno zmobilizovat sebezáchovné síly lidstva, aby jediná myslitelná perspektiva, pokud kladem člověka jako nejvyšší hodnotu, se stala jedinou skutečnou perspektivou. Optimismus se můţe opřít o řadu historických příkladů, kdy rozum a zdravý smysl lidí dokázal zvládnout i řadu problémů, protoţe jeho logika vychází z praktických premis moţného vývoje. 4.1 Fenomén globalizace Dnešní stav ekonomiky jednotlivých zemí je nejenom důsledkem místních lokálních hospodářských procesů, které v té či oné míře si zabezpečují některé suroviny či technologie v zahraničí. Zásadní změna, která nastala, je v tom, ţe reprodukční proces jednotlivých firem je spjat s reprodukčním procesem jiných firem v zahraničí. Izolovaně fungují systémy zásobování energií, hovořit o „národním“ elektronickém či automobilovém průmyslu znamená nevidět skutečnou realitu. V německém hospodářství se pohybují miliony automobilů „cizích“ značek a zároveň je Německo jedním z největších „exportérů“ automobilů. Uvozovky se snaţí poskytnout fakt, ţe „německé“ automobily v Číně jsou spíše čínské s německými komponenty (mnohdy malajskými či jinými) na bázi technologií, z nichţ zdaleka nejsou všechny pouze německé. 147 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Takto by bylo moţno pokračovat v oblasti elektronického průmyslu nebo bankovnictví, textilního průmyslu či letecké dopravě atd. Jsme svědky vzniku propojení firem i států, svébytné národní kultury proţívají šoky v důsledku přenosů vzorců jednání, vůči nimţ jsou bezbranní, tradičné hodnoty a normy jsou narušovány neustálým tlakem jiných hodnot a norem. Zvyšuje se i celkové mnoţství informací, přičemţ jejich transfer do jiných sociokulturních okruhů znamená minimálně pokřivení jejich sdělení. Jako příklad si můţeme uvést peruánského indiána z pralesa, který se dozví, ţe pokud jako občan v EU nebude pracovat, dostane ještě eura a bude si moci koupit spoustu báječných výrobků, které vidí v reklamách v satelitní televizi. Ale jak mu vysvětlit, ţe ţije v pospolitosti, která společně vyuţívá půdu a přírodní zdroje, stará se o společnou výchovu dětí atd. A těţko mu někdo vysvětlí, ţe kdyţ má např. ve Francii hlad, tak nemůţe v krajině zabýt dobytek, přestoţe je ho v krajině dost. Mechanické přenosy dílčích informací mají za důsledek tvorbu iluzí a v jejich důsledku ti slabší a naivnější prohrávají, neboť rostoucí dynamické „zasíťování“ světa vede samozřejmě jak k zápasu o zdroje, tak i ke snaze získat více v rozdělovacích a přerozdělovacích procesech na naší planetě. Druhou stranou těchto procesů je celkový růst produkce, který máme k dispozici. Jednotlivé národní ekonomiky, díky otevření se mezinárodním trhům, nesmírně obohacují stranu nabídky, coţ vede ke kultivaci potřeb, a tím rozvoji člověka. Otevření ekonomiky také rozšiřuje moţnosti seberealizace, moţnost konfrontace informací vede ve svém důsledku k odstraňování mýtů a falešných vědomí. K tomu však musí být společnost připravena prosazením metod kritického myšlení a nikoliv postavena na jejich příjímání. Rozpornost procesů se ještě znásobí, uvědomíme-li si fakt odlišnosti kultur, které formují dnešní svět. Řečeno slovy B. P. Thomsona „Bez výroby nejsou dějiny… Ale také musíme říct: Bez kultury není výroby“.184 Tato kultura není chápána homogenně a staticky. V antropologickém pojetí je: 1. 2. 3. brána jako tvořívá síla formující ţivot jako takový, je rozrůzněna teritoriálně, je rozrůzněna sociálně. Proto nemohou být poměřovány stejným pojetím kultury jednotlivé dějinné sociální struktury, neboť podléhají odlišným ţivotním podmínkám a sledují odlišné zájmy. „Pluralita ţivotních stylů je při tom stejně charakteristická pro starý jako moderní svět.“185 184 Citováno podle Van Dülmen, R.: Historická antropologie. Vývoj. Problémy. Úkoly. Praha, Dokořán 2002. s. 38 185 Tamtéţ, s. 39 148 Zřeknutí se evropocentrických kritérií znamená skončení absolutních kritérií pro poměřování světa a znamená nastolení relativního pohledu na svět. Rozpornost soudobého vývoje je proto prodlouţením předchozích rozporů vedoucích ke změnám světa. 4.2 Pojem globalizace Základním předstupněm globalizace je internacionalizace, tj. proces, kdy rozsah ekonomických aktivit začíná přesahovat hranice národních trhů. Vědeckotechnická revoluce, která od padesátých let začala měnit svět, vytvořila do té doby netušené moţnosti a perspektivy rozvoje lidstva. Postupně transformuje lidskou civilizaci do kosmické dimenze, naskýtá moţnosti řešení celé řady problémů, rozšiřuje horizonty seberealizace člověka. Avšak je také faktorem zasahujícím celé lidstvo celou řadou negativních dopadů, případně mění do té doby dílčí, okrajové momenty existence člověka na zásadní. Jejím důsledkem je tak řada globálních problémů, které můţeme obecně charakterizovat ve čtyřech bodech: 1. Dotýkají se, ať přímo nebo nepřímo ţivota všech lidí. 2. Ovlivňují nejen charakter současnosti, ale svým horizontem zasahují do budoucnosti. 3. Mají mezinárodní charakter, tj. nejsou závislé na typu společenských vztahů, ale vyrůstají z existence lidské civilizace jako takové. 4. K jejich řešení je zapotřebí rozvinout širokou mezinárodní spolupráci. Pod vlivem globalizace dochází na zemi k nové organizaci společenských vztahů a vazeb, mění se celý kapitálový prostor, alokace produkčních kapacit, dynamika jednotlivých lokálních subsystémů světového hospodářství. Vznik nových komunikačních tepen, nové transportní sítě a technologie, změna logistických systémů vytváří nové okolnosti pro rozvoj výroby zásobování. Globalizaci se rodí nová fáze integrace světového hospodářství. Jenomţe tím se mění i význam jednotlivých prvků ekonomického a sociálně kulturního ţivota na lokální úrovni. Globalizace tak v sobě zahrnuje i lokální procesy, kdy dochází k přizpůsobení se dílčího teritoria potřebám globálního fungování procesu výroby, rozdělování, směny a spotřeby. Proto do globalizace patří i vynucování změn politických systémů, nutnost přizpůsobit rozhodovací procesy celosvětovým důsledkům. Lokální aktéři hospodářské politiky se na základě nedostatečného přizpůsobení stávají bezmocným vůči průběhu globálních procesů. Nastolení nových pravidel ovlivňování ekonomiky se ukazuje jako nutnost, neboť jak ukazuje zkušenost ze soudobé krize 2008 - 2010, není moţné např. regulování monetární sféry ekonomiky národními zásahy. Je nutno stanovit pravidla regulující tyto procesy v celosvětovém měřítku. 149 Termín globalizace se tak snaţí postihnout onu novou kvalitu, která začíná prostupovat fungování světové hospodářské soustavy. 4.3 Globální problémy V souvislosti s globalizací se hovoří o tzv. globalizačních problémech. Jimi se rozumí krizové procesy, které zasahují naší planetu a působí na její obyvatele. Jak vyplývá z obecné charakteristiky pojmu, globální problémy zasáhly soudobou civilizaci bez ohledu na hranice. Jediným rozdílem je rozdílná intenzita zastoupení v různých sociálně ekonomických společenstvích. Pod globalizací rozumíme takovou dimenzi internacionalizace, která svým rozměrem zasahuje celý svět. Zahrnují v sobě různé roviny: 1. 2. 3. 4. ekonomickou, komunikačně technickou, řídící a organizační, kulturní a sociálně politickou. Globalizační procesy jsou tak multidimenzionální a sociální, zároveň se projevují ve vztahu k přírodně fyzikálnímu prostředí planety. Přitom nejde o oddělené roviny, tyto procesy jsou spolu provázané a vzájemně se ovlivňují. Pojetí o moţnosti ohroţení civilizace technickým a organizačním rozmachem není jen záleţitosti posledních desetiletí. Jiţ od počátku 20. století osobnosti jako A. France, B. Russel či G. Orwell poukazovali na nebezpečí vyplývající z nezvládnutí sociálně technických a ekonomických procesů. Avšak zásadní rozšíření poznatků o globálních problémech je spjato s činnosti Římského klubu od roku 1970. Práce D. Meadowse a kolektivu z roku 1972 vyvolala explozi dalších literatury jako Mesarovičova a Pestelova studie (Lidstvo v bodu zvratu) či činnost Worldwatch institutu.186 Příčina vzniku globálních problémů je ukryta v procesu ekonomického rozvoje. Jsou důsledkem civilizačního pohybu, který je v první řadě určen technickým vývojem, ale také nárůstem počtu lidí a internacionalizačními a globalizačními procesy. Technika neustále násobí moţnosti člověka při získávání zdrojů i při vytváření umělého prostředí na naší planetě. Přírůstek obyvatel znásobuje tyto nároky a procesy internacionalizace dělají z teritoriálně omezených důsledků důsledky celosvětové. Řada 186 Meadows, D. – Zahn, E. – Milling, P.: Die Grenzen des Wachstums. Zürich, Buchclub Ex Libris 1972. Mesarovic, M. – Pestel, E.: Ludzkość v punkcie zwrotnym. Drugi Raport dla klubu Rzymskiego. Warszawa, Panstwowc Wydawnictwo Ekonomiczne 1977. Raport o stanie swiata (Red. Lester R. Brown), Warszawa, Panstwowe Wydawnicztwo Ekonomiczne 1990 a násled. roky. Ze souhrných prací viz King, A,- Schneider, B.: První globální revoluce. Praha, Bradlo 1991 150 problémů tak dostává celosvětový charakter, který zasahuje veškeré teritoria planety. Můţeme je rozdělit na: 1. 2. 3. 4. sociálně politické, ekologické, surovinově energetické, ekonomické 4.3.1 Sociálně politické globální problémy Základním sociálně politickým globálním problémem od 2. světové války je otázka přeţití lidstva. Jde o fakt, ţe lidstvo disponuje takovou ničivou silou, ţe je schopno zlikvidovat lidskou existenci na této planetě. Proto musí hledat konsenzus, který umoţní koexistování různých sociálně kulturních systémů, pokud nechce riskovat sebezničení. Přitom nejde pouze o smlouvy o nešíření jaderných či jiných zbraní hromadného ničení. Jde o to, ţe se šířením znalostí a růstem ekonomického potenciálu bude nutně růst skupina zemí, které budou tyto zbraně vyrábět. A z tohoto důvodu nabývá centrálního významu otázka, jaký charakter musí mít mezinárodní vztahy, aby tyto země nepotřebovaly vyrábět zbraně hromadného ničení. Zatím války v Iráku, Afghánistánu, Libyi a jiné nenaznačují mnoho důvodů k optimismu. Jiným sociálně politickým problémem je mezinárodní migrace vyvolávaná v ţivotě řadou příčin – chudoba Jihu oproti Severu, válečné konflikty, náboţenská a politická pronásledování. Je zřejmé, ţe zabránit migraci jako takové nelze, bylo by však dobré, kdyby její pohyb nebyl důsledkem negativních faktorů a nehrozil kolapsem některých kultur. Existují i další problémy jako je stáří a zdravotní stav populace, nebezpečí pandemií atd. Není však naším cílem zde provádět podrobnou analýzu. 4.3.2 Ekologické globální problémy Všeobecně, aţ na výjimky, se má za to, ţe rozvoj průmyslových aktivit ohroţuje stav ekologických systémů na naší planetě. Je zřejmé, ţe procesy odlesňovaní, eroze půd, klimatické změny, znečištění ovzduší a vod, znamenají přímou hrozbu pro lidstvo i pro jiné ţivočišné a rostlinné druhy, na nichţ závisí ţivot lidstva. 151 Zároveň můţeme konstatovat, ţe individuální ochrana vůči jevům jako je ozonová díra, rabování zdrojů moří atd. je nemoţná a řešení můţe nastat pouze při celosvětové koordinaci. Takováto koordinace usnadňuje zároveň řešení úkolů jako je záchrana genofondu ţivých organismů nebo ochrana ohroţených druhů. 4.3.3 Surovinově energetické globální problémy Téměř veškeré pokusy o kvantifikaci surovinově energetických zdrojů a potřeb ukazují na blíţící se problém vyčerpání neobnovitelných zdrojů. Řešením je vytvořit takové produkční systémy, které budou pracovat s niţšími surovinově energetickými vstupy a vyššími výstupy statků. Nejde zde pouze o často uváděnou ropu, ale také např. o vodu, netýká se to pouze některých odvětví, ale celé produkční základny – viz třeba stavebnictví nebo aero-kosmický průmysl. Problém deficitu však není pouze na straně producentů, vstupuje id o rozhodování spotřebitelů a pravděpodobně se bude odráţet i v budoucích formách civilizačního rozvoje. Změní se pravděpodobně charakter lidských sídel, formy trávení volného času i sociální hodnoty. Odhadnout konkrétní formy těchto změn je však dle našeho názoru díky narůstající rozpornosti nynější civilizaci velmi problematické. 4.3.4 Ekonomické globální problémy Jak ukazuje průběh ekonomického vývoje, došlo vlivem zesíťování hospodářských aktivit k propojení celých segmentů v rámci světa. Jde o takové činnosti jak oje mezinárodní letecká doprava, vznik mezinárodních finančních trhů, internetu atd., které představují jednotné technickoekonomické celoplanetární systémy. Dosavadní zkušenosti nabádají k opatrnosti, neboť jiţ několikráte se tyto systémy změnily na „zbraně hromadného ekonomického ničení“. Je totiţ nepopiratelným faktem, ţe pozitiva z fungování celosvětových ekonomických systému se mohou rychle změnit v negativa a důsledkem je šíření katastrofálních dopadů do celého systému. Přitom není vyloučené parazitování určité skupiny na těchto negativních dopadech. Proto můţe dojít i k mimořádně ostrému konfliktu v rámci globálních ekonomických problémů – viz např. periodicky se opakující krize mezinárodního měnového systému, nebo pokusy o regulaci chování nadnárodních společností. 152 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Řešení globálních problémů je základem strategie přeţití lidstva. V současnosti existují různé koncepty (liberální, konzervativní, socialistický, komunistický), které se opírají o širší filosoficko-metodologická východiska. Přes veškeré kontraverze, nedostatky v konkrétních řešeních se jeví jako optimisticky snaha dosáhnout (byť různými nástroji) pozitivních řešení (viz např. ozonová díra, kde se asi podařilo problém stabilizovat). Je však zřejmé, ţe lidstvo musí přicházet s interdisciplinárními řešeními, která umoţní dosáhnout postupných změn. 153 5 Firmy na světových trzích. Formy a strategie 5.1 Historický vývoj nadnárodních společností První společnosti, které začaly působit na několika národních trzích, se formovaly od 60. let 19. století většinou na základě kartelových smluv. Tak jak postupně narůstala koncentrace kapitálu, docházelo k tomu, ţe nárůst produkčních kapacit neodpovídal přírůstku saturace na domácím trhu. Společnosti byly tak nuceny pro udrţení efektivity výroby překračovat domácí hranice a realizovat nejenom odbyt, ale i výrobu v rozsahu několika zemí. První nám známou zahraniční pobočku zřídila firma Colt v Londýně na výrobu a odbyt revolverů v roce 1852187 a před 1. Světovou válkou existovalo jiţ 40 amerických společností, které měly filiálky v zahraničí. 188 Tato vlna byla přerušena a k dalšímu nárůstu vlivu nadnárodních společností došlo v meziválečném období. Američtí ekonomové F. Hausman a D. Ahearn odhadovali, ţe v letech 1933-1939 bylo pod kontrolou mezinárodních kartelů 40 % světového obchodu. Vlastní mezinárodní koncerny kontrolovali 11 % zahraničního obchodu.189 Po 2. světové válce dochází k nepřetrţitému růstu jejich významu a v současné době můţeme hovořit o tom, ţe jsou nejvýznamnější ekonomickou silou světa. To ilustruje následující tabulka č 5.1. Přímé zahraniční investice nám určují rozsah výrobních a odbytových kapacit nadnárodních společností v zahraničí. Proto nám tabulka č. 1 říká, jak se změnilo ve dvaceti letech jejich rozmístění. Z čísel lze usoudit, ţe kapacity vlastněné nadnárodními společnostmi v jiných ekonomikách vzrostly ve vyspělých zemích 7,9 krát a rozvojových zemích 11,5 krát. Při tom kapacity vlastněné nadnárodními společnostmi sídlících ve vyspělých ekonomikách se zvětšily 8,6 krát a nadnárodní společnosti sídlící v rozvojových ekonomikách zvýšily své zahraniční kapacity 21,5 krát. To lze pozorovat na příkladu Číny či Hongkongu, ale také Singapuru. Nadnárodní společnosti se také rozvíjí v ekonomice Brazílie, Indie a JAR. Zesiluje i postavení Ruska, kdy na jeho území v roce 2010 vlastnili zahraniční investoři kapacity za 423,1 mld. dolarů a ruské společnosti vlastnili kapacity za 433,6 mld. dolarů.190 187 Blíţe viz Lugs, J.: Handfeurerwaffen I. Berlin, Militärverlag 1982, kde jsou fakta z výroby ručních palných zbraní 188 Viz Klod, A.: Mnogonacionalnyje Korparacii i impenalism. Moskva, Progress 1981, s 44 189 Adámková, H.: Mezinárodní monopoly ve světové kapitalistické ekonomice. Praha, Svoboda 1981, s. 30 190 World Investment Report 2011. New York, United Nations 2011, s. 194 154 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Síla a vliv těchto společností je obrovský. Např. největší společnost roku 2010 Wal-Mart Stories měla trţby ve výši 421,8 mld. dolarů a zisk ve výši 20,1 mld. dolarů. Třetí společnost v pořadí, Exxon Mobil, při trţbách 354,6 mld. dolarů dosáhla zisku 30,5 mld. dolarů. Ještě 10. společnost Cevron při obratu 196,3 mld. dolarů dosáhla zisku 19 mld. dolarů. Pro orientaci HDP ČR lze přirovnat ke 220 mld. dolarů. Tabulka č. 5.1 Velikost přímých investic PZI (zásoby) v mld. dolarů Oblast/stát Roky Vyspělé ekonomiky Rozvojové ekonomiky Evropa z toho ČR Německo Francie Nizozemí Rakousko Švýcarsko Celkové mnoţství PZI (domácí) 1990 2010 1 564,0 12 801,6 Celkové mnoţství investic (zahraničí) 1990 2010 1 948,6 16 803,5 517,3 5 951,2 145,5 3 131,8 809,0 1,4 111,2 97,8 68,7 10,9 34,2 7 614,8 129,9 674,2 1 008,4 589,8 155,0 538,9 87,5 151,5 112,4 106,9 4,7 66,1 10 023,9 15,5 1 421,3 1 523,0 890,2 169,7 909,4 USA Japonsko 539,6 9,8 3 451,4 214,8 731,7 201,4 4 843,3 831,1 Afrika z toho JAR 60,6 9,2 553,9 132,4 20,2 15,0 122,4 81,1 Lat. Amerika z toho Brazílie 111,4 37,1 1 722,3 472,5 57,6 41,0 732,8 180,9 Asie a Oceánie z toho Čína Hongkong, Čína Macau, Čína 345,2 20,7 201,6 2,8 3 674,9 578,8 1 097,6 14,6 67,6 4,4 11,9 - 2 276,6 297,6 948,5 - Indie Singapur 1,6 30,5 197,9 469,8 0,1 7,8 92,4 300,0 Pramen: Sestaveno na základě World Investment Report 2011. New York, United Nations 2011, s. 191-194 Největší podíl na 500 nadnárodních společností mají USA, z nichţ pochází 133 těchto korporací. Na druhém místě je Japonsko s 68 společnostmi, ale je následována Čínou s 61 společnostmi. V roce 2005 jich Čína mezi 500 největšími měla pouze 16. Na dalších místech jsou „klasické“ země Francie (35), Německo (34), Velká Británie (30), Švýcarsko (15), Nizozemí (12). Ale objevuje se zde 8 společnosti indických, 7 ruských a brazilských. 191 191 Viz Global 500. Fortune & Money. In: http://money.cnn.com/magazines/fortune/global/500/2011/full_list 155 Pro porozumění vlivu mezinárodních společností se podívejme na Českou republiku. V roce 2009 v oblasti peněţnictví a poštovnictví kontrolovaly zahraniční společnosti 91,7 % přidané hodnoty a v roce 2010 dokonce 97,1 %. Ve zpracovatelském průmyslu vlastnily kapacity, které tvořily 52,6 % přidané hodnoty, z toho v automobilovém průmyslu 90%, kafilérie a koksárenství 88 %, telekomunikace 70 % atd. Nízký podíl byl v oblasti veřejných sluţeb (0,5 %), a ve zdravotnictví, kde vzrostl z 0,1 % v roce 1995 na 4,0 % v roce 2009. Při tom v letech 1995-2009 vzrostla hodnota jejich produkce 14,2 krát, mezispotřeba 14,7 krát, hrubá přidaná hodnota 14,7 krát, mzdy a platy 17,7 krát a zisk 20,4 krát, pak daně zahraničních nefinančních firem vzrostly pouze 9 krát. U všech firem (finanční i nefinanční podniky) získaly v roce 2009 zahraniční subjekty 60 % zisku vyjádřeného čistým provozním přebytkem a vyplatily 30 % mezd. V roce 1995 to bylo 8 % čistého provozního přebytku a 5,5 % mezd.192 Je tedy zřejmé, ţe země menší či střední velikosti v současné době ekonomicky fungují jako prostor aktivit nadnárodních společností. Ty sehrávají rozhodující roli v jejich vývoji, a tak jako existuje jejich nadnárodní propojení, mělo by docházet k nadnárodní ekonomické strategii státu. 5.2 Organizační struktura nadnárodních společností Ekonomické subjekty působící v mezinárodním prostoru můţeme rozdělit do čtyř základních typů.193 Jedná se o: 1. Globální společnosti působící v dimenzi celé naší planety. Svět je pro ně jedním trhem. 2. Nadnárodní (transnacionální) společnosti, tj. firmy, u kterých lze rozeznat jádro působící v jedné zemi a síť závislých subjekt, které jsou však propojeny sítí rovnoprávných vztahů. 3. Mezinárodní (internacionální) společnosti jsou ekonomické subjekty rozloţené v několika zemích, ale vnitřní struktury, systémy řízení a mechanismy procesů jsou vnitřně integrovány. Mají jednotně vypracovanou strategii, která je přijímána ostatními. 4. Mnohonárodní (multinacionální) společnosti jsou tvořeny podniky z různých zemí, 192 Viz Dubská, D.: Firmy se zahraniční majetkovou účastí v ekonomice ČR: oslabily, nebo dále sílí. In: Český statistický úřad Kód: e-1158-11, http://www.czso.cz/csu/2011edicniplan.nsf/publ/1158-11-n_2011 193 V této kapitole nejsou obsaţeny diskuze o pojmenování těchto firem. Autor si je vědom, ţe pouţívá v textu mezinárodní, nadnárodní atd. korporace, společnost, firma jako synonyma a chápe je v obecném smyslu. Je to dáno jistou neustáleností české terminologie. Zde však jde o rozdělení, které mívá vliv na chod těchto společností. Toto rozčlenění viz: Bartlet, Ch. A. – Goshal, S.: Internationale Unternehmensfürung – Innovation, globale Effizienz, differentiertes Marketing. Frankfurt am Meinz, 1990 156 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ jsou však více decentralizovány, Působí kaţdá specificky na svém trhu, mají centralizovány některé finanční a vědecko-výzkumné struktury a dodrţují jednotné standardy. Obecně můţeme v nich zformulovat tři roviny organizační struktury: 1. vedení (určování cílů a plánování), 2. produkce zboţí a sluţeb, 3. kontrola. V první rovině jsou zahrnuty činnosti v oblasti plánování, financování, účetnictví a statistiky, věda, výzkum, vývoj a konstrukce atd., které zabezpečují členům společnosti jejich společné fungování a kooperaci. Rozpracovávají se zde krátkodobé i dlouhodobé strategie postupu společnosti, řeší se zde problémy spjaté s cenovou politikou, s rozhodováním o směrech vědeckotechnického pokroku, personální politika vzhledem k vedoucím jednotlivých organizačních jednotek apod. Druhá rovina je tvořena na základě regionální působnosti organizačních jednotek, které jsou příslušné k určitému geografickému prostoru. Je řízena místním aparátem, ale koordinována centrem. Většinou mají plnou zodpovědnost k procesům výroby a odbytu s výjimkou např. centrálních marketingových postupů. Třetí rovina je dána nutností nezávislé kontroly uvnitř těchto sloţitých organizačních struktur. Musíme si uvědomit, ţe konkrétní formy jsou ovlivněny řadou faktorů, které vycházejí z: 1. vlastního historického vývoje společnosti, 2. vývoje podmínek v různých zemích, 3. různorodosti sociálního a kulturního prostředí. V takové situaci se nelze spoléhat na data produkována jednotlivými místními organizačními jednotkami, ale je nutno disponovat mechanismem umoţňujícím produkovat nezávislé informace. V organizačních strukturách globálních společností jsou preferovány činnosti podporující postavení ve světové konkurenci, pobočky jsou integrovány do činnosti centra a jsou orientovány na prosazení úspor z rozsahu. U transnacionálních společností je věnována zesílená pozornost na schopnost zpracovávat a vyhodnocovat lokální podněty a vzájemně se učit. Organizační struktura přináší vzájemné zkušenosti mezi pobočkami a centrem. Mezinárodní společnosti vytvářejí koordinovanou federaci zaměřenou na dosahování přenosu technologií a dalších trţních nástrojů pro působení na lokálních trzích. Centrála tak pomáhá pobočkám (dceřiným společnostem) zavádět společné přístupy v lokální modifikaci. 157 Organizační struktura multinacionálních společností je koordinačním mechanismem pro relativně samostatné organizační subjekty. Rozhodujícím principem výstavby organizace jsou lokální poţadavky trhu. Organizační struktura mezinárodních společností ovlivňuje také jejich vlastní vývoj a vztah k činnosti v mezinárodním prostoru. V ekonomické literatuře jsou tak vymezeny tzv. nespecifické, oddělené a integrované organizační struktury. Nespecifická organizační struktury vznikají v procesu propojování malých a středních firem v mezinárodním měřítku. Předávají si licence, vzájemně kooperují při přípravě výroby, ale v zásadě nemění svoji předchozí struktur orientovanou na domácí trh. U oddělených organizačních struktur dochází k odlišnému organizačnímu uspořádání pro domácí trh a zahraničí. Tyto paralelní struktury jsou spojeny řídícím centrem, které provádí přerozdělovací procesy a přizpůsobuje jejich fungování okamţité situaci na trzích. U integrovaných organizačních struktur dochází buď k úplné funkcionální integraci, tj. jednotné řízení funkcí bez ohledu na teritorium, nebo integraci na bázi regionů, tj. sjednocení přístupů v regionu. Jejich propojení vzniká matrixová organizace spojující jak regionální přístup, tak i funkční. 5.3 Formy mezinárodních činností společnosti Mezinárodní aktivity společností jsou zaloţeny na efektech, které lze získat vstupem na zahraniční trhy. V zásadě jde o: 1. 2. 3. 4. 5. úspory z rozsahu, arbitráţe, synergie, pákový efekt, integrační efekt. Efekt úspor z rozsahu se projevuje tím, ţe při nárůstu celkového produktu klesají náklady na jednotku produktu. Rozšíření trhů vede právě k moţnosti růstu produkce. Arbitráţe jsou operace, které vyuţívají rozdílu na národních trzích. Jde jak o mnoţství či cenu výrobních faktorů, daňové či ekologické podmínky. Tyto výhody jsou pro národní firmu nedosaţitelné. Synergie vzniká na základě spolupůsobení řady ekonomických subjektů. Vzájemná koordinace vede k úspoře času i prostředků. Jeden subjekt v jedné zemi by samostatně nebyl schopen řešit některé problémy (technika, mnoţství prostředků, neexistenci příslušné 158 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ kvalifikace apod.), ale ve vzájemné spjatosti a koncentrovanosti je mezinárodně rozprostraněná firma zvládne. Pákový efekt se vztahuje na transfery podnikatelských výhod z jednoho místa do druhých zemí a dojde k zapojení prostředků z těchto zemí. To zvýší konkurenceschopnost společností. Integrační efekt znamená tvorbu vyššího stupně homogenizace poptávkové struktury. Prakticky vede k vytváření stejných nebo podobných spotřebitelských preferencí spotřebitelů z různých kultur. Díky celosvětovému (regionálnímu) úsilí tyto společnosti vytvářejí svého spotřebitele, coţ umoţňuje zavádění stejných technologií, a tím i šetření prostředků. V tomto smyslu je činnost mezinárodních ekonomických společností zaměřena na vývoj a zavedení nových technologií, které přinášejí úsporu nákladů. Největší tlak je nyní zaměřen na mzdové náklady, neboť automatizované produkční systémy jsou právě zaloţeny na sníţení počtu pracovních sil. Tyto produkční systémy zároveň vyvolávají procesy strukturálních změn v ekonomikách, coţ dále zhoršuje sociální situaci. Nedochází ani k výraznému zlepšení v rozvojových zemích, které by odpovídalo jejich zvýšení produkce. Důvod je ten, ţe nadnárodní společnosti vyuţívající arbitráţí ovlivňují chování zemí tak, aby měli co nejlepší podmínky pro své působení. Zároveň stlačení mezd je i důsledkem toho, ţe musí nahradit zvýšené náklady z důvodu zanedbání infrastruktury (transport), náklady na pojištění (bezpečnost), náklady na výcvik pracovní síly. Zvyšující se náklady na kapitál, obzvláště vědecky náročné produkce, vedou někdy k nemoţnosti zavádět tyto výroby v rozvojových zemích, neboť zde chybí potřebná kvalifikace pracovní síly. Někdy s potřebným počtem kvalifikovaných pracovních sil mají problém i vyspělé ekonomiky a to vede nadnárodní společnosti k dalšímu rozprostranění produkčních kapacit. Na druhé straně růst role rozvojových zemí a jejich postupná industrializace má za důsledek neoprotekcionalismus. Jde tu o zavádění různých netarifních opatření, které mají udrţet stávající vědeckovýzkumný a kvalifikovaný výrobní potenciál ve stávajících centrech ekonomické moci. Jde o prodluţování doby ochrany patentů, průmyslových vzorů, ochrana značek firem apod.194 Konkrétní formy činnosti mezinárodních společností jsou dány podmínkami v dané zemi, a to jak existujícím politickým a právním systémem, panujícími institucionálními zvyklostmi a cílem, který firma v dotčeném regionu má. Na druhé straně tyto společnosti jsou charakteristické i tím, ţe se snaţí prostředí, ve kterém existují, spíše přizpůsobit svým 194 K popisu některých praktik viz Korten, D. C.: Keď korpoácie vládnu svetu. II. vydání. Košice, Vyd. Mikuláš Kačko 2001 159 potřebám a zájmům, neţ přizpůsobit své zájmy a potřeby prostředí. Je však třeba říci, ţe se svého hlediska čelí vyšším mezinárodním rizikům, a to jak politickým, tak ekonomickým. Při tom je mnohdy obtíţné určit, nakolik jsou oběťmi a nakolik aktivními činiteli, viz např. korporace 5.4 Mezinárodní činnost malých a středních podniků195 Bylo by nesprávné se domnívat, ţe procesy zespolečenšťování výroby a její internacionalizace se týkají pouze velkých ekonomických korporací. Tyto procesy natolik postoupily, ţe modelová představa malé a střední firmy, uţívající lokální zdroje a prodávající na místním národním trhu je jiţ spíše fikcí. V současných podmínkách drtivá většina konstrukčních materiálů pochází z importu, obdobně řada nástrojů i strojů. Produkty sice nemusí být určeny na export, ale ve značné míře do něj vstupují jako komponenty a obchod a sluţby je prakticky z větší části zahraničního původu. Jinak řečeno malé a střední firmy díly stavu současného ekonomického prostředí jsou spojeny se světovým trhem. Zespolečenšťování a internacionalizace má u těchto firem své specifické formy, a to jak z hlediska přímých či nepřímých vztahů. Jejich síla je ve schopnosti rychlé reakce na měnící se podmínky, díky nízké byrokratizace, velká míra ztotoţnění zaměstnanců s firmou a snaha motivaci osob, slabostí je většinou nedostatečné zabezpečení finančních zdrojů a tím omezená schopnost na rychlou výměnu výrobního zařízení, obtíţné získávání vysoce kvalifikovaných pracovních sil a tendence k přetěţování produkčních schopností. Faktory působící na internacionalizaci jejich aktivit jsou součástí změn poměru na trhu, a to jak na straně poptávky či nabídky i podmínek fungování trţního mechanismu. Jde o: 1. Nástup nových technologií, které většinou přicházejí ze zahraničí. 2. Rozšíření sortimentu nabídky dovozem ze zahraničí, a to jak u investičních tak spotřebních statků. 3. Na základě „revoluce v informatice“ u spotřebitelů se silně projevuje „demonstrační efekt“ u zboţí vyráběného v cizině. 4. Vzhledem k zapojení malých a středních firem do internetu vznikají moţnosti prodávat do zahraničí či kooperovat se zahraničními subjekty. 5. Rostoucí objem zahraničního obchodu ovlivňuje pohyby domácí měny, a tím i postavení malých a středních firem i domácností. 195 V této studii se nebudeme zabývat definičním vymezením malé a střední firmy, ale budeme je chápat jako ekonomický subjekt, který nemůţe ovlivnit poměry na trhu, ale musí se přizpůsobit všem podmínkám i na lokální úrovni. Zároveň jsou zde ztotoţněné vlastnické a řídící funkce, zpravidla místně koncentrované a nejvíce záleţí na osobních kontaktech. Finančně jsou závislé na pobočkách bank. 160 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ 6. Na jejich aktivity má vliv i mezinárodní migrace obyvatel nebo existence mezinárodního turistického ruchu. 7. Domácí úvěry, tj. podmínky jejich poskytování jsou čím dál tím více závislé na mezinárodní situaci. Základní formou činnosti malých a středních firem je zapojení (přímě či nepřímé) do mezinárodního obchodu. Většinou zde mají nezastupitelné místo zprostředkovatelské společnosti či nákupy sluţeb potřebné pro provedení zahraničně obchodních operací. Další formou je zde kooperace se zahraničními zastupitelskými formami. Tak dojde ke sníţení transakčních nákladů, sníţení potřeby finančních či osobních prostředků. V některých případech kooperace v oblasti sluţeb či součástkové kooperace dojde k předání know-how, licencí či franchisingu. Častou formou spolupráce malých a středních podniků jsou dodavatelské smlouvy podepsané mezi velkou nadnárodní firmou a drobným podnikem. To se realizuje, jestliţe velká firma můţe docílit příznivou cenu, respektive se jedná o zmenšení rizika v případných sociálních závazcích. Proto najme podnik, který tato rizika převezme (poskytnutí sluţeb, zaměstnanců atd.). Mnohdy tak vzniká kolem zahraniční společnosti roj firem, které většinou své ekonomické aktivity provádějí pro ni, případné jiné aktivity jsou pouze doplňkové. Při své činnosti musí drobné a střední firmy překonávat řadu překáţek, které souvisí s nedostatkem lidských i finančních zdrojů. Nejsou schopny zajistit poţadavky na celou strukturu poţadovaných činností. Proto musí volit buď vytvoření společných orgánů zajišťujících tyto činnosti, nebo musí existovat struktura, která jim v těchto případech vypomáhá. Pro jejich internacionalizaci má velký význam jak stát a jím zřizované orgány, nebo samosprávné organizace (obchodní komory, průmyslové svazy apod.). Ty obstarávají potřebné informace, provádí marketingové akce, zprostředkovávají překonání jazykových bariér atd. Fungování těchto orgánů v konečném důsledku ovlivňuje nejenom formy internacionalizace, ale i její efekty. 161 6. Mezinárodní dělba práce v soudobém světovém hospodářství - Problémy klasifikace Soudobé uspořádání světa, jak bylo naznačeno v předchozím výkladu, je výsledkem dlouhodobých historických tendencí vývoje. Jejich kořeny vidíme v oblasti rozvoje poznání přírody, znalostí a uţívání technologií. Působí zde i konkrétní institucionální upořádání lidských společností a efektivita organizačně řídících prvků. Chceme-li charakterizovat soudobou dělbu práce ve světovém hospodářství, musíme mít na zřeteli skutečnost, ţe daný stav nám zobrazuje v průřezu realitu, která se neustále mění, a proto je pomíjivá. Při pohledu na tempo změn vidíme, ţe se nadále projevuje zákon nerovnoměrného vývoje, tj. dynamika v různých regionech není stejná. Při tom platí i skutečnost neustálého stěhování této dynamiky a tím i změn v postavení jednotlivých oblastí v rámci světového hospodářství. Následný popis postavení regionů světového hospodářství není tudíţ absolutním popisem stavu, ale obecnějším zarámováním probíhajících změn. Nejčastější členění světového hospodářství je jeho rozdělení podle ekonomické vyspělosti na vyspělé země a rozvojové země. Tyto skupiny však nejsou povařovány za homogenní, nýbrţ dochází k vymezení dalších podskupin, a to buď na základě geografického členění, nebo podrobnějšího příjmového členění podle výše HDP (HNP) na osobu. Drobné rozdíly u jednotlivých konkrétních členění, které můţeme najít v různých statistických ročenkách a materiálech jsou důsledkem rozdílného důrazu kladeného na prioritu jednotlivých sociálně politických a ekonomických ukazatelů. Proto není třeba odsuzovat tyto diference, spíše je dobré pochopit metodologii a metodiku těchto institucí, kde zpravidla určitý účel předurčuje výběr metodiky. Proto finanční organizace preferují spíše převody pomocí směnných kurzů, ekologické naturální ukazatele atd. Jiným nevysloveným předpokladem jsou i určité politické determinanty charakteristik. Např. z hlediska Číny se mají vykazovat ukazatele zvlášť, bez Hongkongu, Macaa nebo Taiwanu? Je společenství nezávislých států samostatnou ekonomickou entitou? Jak chápat vzájemné propojení zemí EU na společném trhu – je to vnitřní či světový obchod atd. Proto následné charakteristiky jsou určitým výsledkem myšlenkového kompromisu a vůbec nevylučují moţnosti jiného přístupu. 162 6.1 Vyspělé ekonomiky Ve 20. století se zformovala tři centra světového hospodářství, která reprezentovala koncentraci ekonomické síly. Tato centra jsou obklopena ještě několika zeměmi, které mají podobnou ekonomickou úroveň (Austrálie, Nový Zéland, Singapur atd.). Celou tuto soustavu vysoce příjmových ekonomik nazýváme vyspělými ekonomikami. Jsou to ekonomiky se značnou výší HDP na osobu a zároveň s podílem sektoru sluţeb na tvorbě HDP i na zaměstnanosti v sektoru sluţeb. Ta převyšuje 50% úroveň. Kromě toho jsou pouţívány i další sociální, kulturní a ekonomické charakteristiky196, které nám umoţňují detailnější závěry z hlediska postavení jednotlivých zemí. Rozdojující ekonomické postavení si udrţují tři centra vyspělých ekonomik. Tabulka č. 6.1 Charakteristika tři ekonomických center 2011 Svět EU USA Japonsko počet obyvatel (v mil.) 7 021,8 503,8 313,8 127,4 1) HDP (v mld. US dolarů) 80 330 15 650 15 290 4 497 HDP/osobu1) (v US dolarech) 12 000 34 500 49 000 35 200 2) tvorba HDP v A, I, S 6,0/30,7/63,3 1,8/24,9/73,3 1,2/19,2/79,6 1,2/27,3/71,6 zaměstnanost v A, I, S2) 36,1/21,5/42,4 4,7/28,7/66,6 6,7/20,3/79 3,9/26,2/69,9 export (mld. US dolarů) 17 970 1 791 1 497 788 import (mld. US dolarů) 17 820 2 000 2 236 730 vnější dluh (mld. US dolarů) 69 080 16 080 14 710 2 719 1) V paritě kupní síly 2) V procentech A – zemědělství, I – průmysl, S – sluţby Pramen: The World Factbook. http://cia.gor/libray/publications/the-world-factbook Z tabulky č. 1 můţeme odvodit, ţe největším trhem na světě je v současné době společný trh EU, jehoţ objem dělá 19,5% z celkového HDP světa. Téměř srovnatelný je objem HDP USA 19,0% a Japonsko má 6% světového HDP. Dohromady tato centra disponují 44,5% HDP a mají pouze 13,5% obyvatel světa. 196 Viz např. reprezentativní soubory vydávané Světovou bankou pod názvem World Economic Indicators. Washington, World Bank. 163 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Přitom 70% jejich pracovní síly je zaměstnáno ve sluţbách, přes 20% v průmyslu a okolo 4% v zemědělství. Přitom je zřejmé, ţe část zaměstnaných v EU a Japonsku v zemědělství má spíše krajinotvornou a ekologickou roli bez produkční. Ovládají také světový obchod, neboť se na něm podílí 22,7% exportu a 27,8% importu. Rozdíl mezi exportem a importem kryjí z výnosů investovaného kapitálu do zahraničí a růstem zahraničního dluhu. Ten jiţ dosahuje 47% z celkového celosvětového dluhu, tj. přesahuje jejich podíl na světovém HDP. Na druhou stranu je nutné poukázat, ţe skoro trojnásobně vyšší tvorbou HDP na osobu si zabezpečují také vyšší zdroje na splácení tohoto dluhu. Základem jejich ekonomické síly je fakt, ţe se jedná o ekonomiky, které soustřeďují rozhodující podíl výdajů na vědu a výzkum a jsou zde koncentrovány produkční kapacity zaloţené na vyuţívání sloţitých produkčních technologií. Např. USA vydává ze svého DHP 2,79% na vědu a výzkum, EU 2,64% a Japonsko 3,45%. Oproti tomu jejich konkurenti Rusko 1,25%, Čína 1,47% a Indie 0,76%. 197 To vede k procesům, kdy se tyto země dostávají do výhody monopolních dodavatelů určitých produktů a technologií. To jim umoţňuje ekologicky a energeticky výhodnou směnu produktů a zajišťuje jim to, při vyšší úrovni produkce, menší relativní nároky na přírodní a energetické zdroje. S tím souvisí i schopnost zabezpečit lepší sociální standardy pro obyvatele jak při nemoci, nezaměstnanosti a stáří. Vytváří se zde násobné rozdíly v ţivotní úrovni obyvatel vyspělého a rozvojového světa. Konkrétní rozvoj jednotlivých center neprobíhá rovnoměrně. Po Druhé světové válce se rozvíjela neamerická centra – Evropa a Japonsko rychleji a hovořilo se o tzv. Německém, Japonském či Italském hospodářském zázraku. Po problematických 70. letech nastoupila vyšší dynamika USA a Japonsko od 90. let začalo trpět stagnaci. Na počátku 21. století se od roku 2008 začaly projevovat závaţné krizové výkyvy, které všeobecně zvýšily nestabilitu všech tří center.198 V současnosti (2012) politické elity hledají cestu jak zvládnout pokračující krizi, která se přesunula ze sféry bankovní do sféry ohroţení fiskální politiky. 197 Science&Technology. The World Bank. In: http://data.worldbank.org/topic/science-and-technology. K podrobnější základní charakteristice viz např. Kunešová, H. – Cihelková, E. a kol.: Světová ekonomika. Nové jevy a perspektivy. 2. Doplněné a přepracované vydání. Praha, C. H. Beck 2006, s. 123-185. Krugman, P.: Návrat ekonomické krize. Praha, Vyšehrad 2009. Varadzin, F. a kol.: Sociální a ekonomická rizika soudobého vývoje. Praha, Professional Publishing 2011. 198 164 6.2 Rozvojové ekonomiky Rozvojové ekonomiky zahrnují skupinu zemí, která vznikla jako důsledek předchozího koloniálního studia vývoje světového hospodářství. Jde o státy, u nichţ se do poloviny 20. století plně neprosadila industrializace spjatá s průmyslovou revolucí. Tyto země tvoří v současné době velice heterogenní skupinu, neboť podle příjmů sem bývají řazeny i státy na středním stupni rozvoje, které často mívají v řadě oblastí stejné, někdy i lepší ukazatelé, neţ některé vyspělé země. Problém je kam zařadit např. Rusko či Bělorusko, které v některých oblastech vědeckotechnického rozvoje (aerokosmická technika, výroba zbraní apod.) jsou minimálně srovnatelné se státy EU, i kdyţ v jiných parametrech většinou zaostávají. V kvalitativně odlišné úrovni se nacházejí dále země exportující ropu. Tyto státy vyváţející ropu a zemní plyn mají statisticky velice vyvinutý těţební průmysl a sluţby. Jenomţe odečteme-li tento energetický sektor, získáme typicky rozvojovou strukturu a i výkon ekonomiky. Otázka zní – jsou to rozvojové země s vysokou ţivotní úrovní nebo vyspělé země se specifickou strukturou? A při tom platí, ţe čím je menší počet obyvatel, tím je ekonomika bohatší. V těchto ekonomikách zároveň pracuje značné mnoţství cizinců. Ve druhé polovině 20. století se začala postupně rozkládat i relativně jednotná struktura nově vznikajících zemí na základě rozkladu koloniální soustavy. Od 60. let se začal v některých z nich projevovat proces industrializace a vydělila se tak skupina nově industrializovaných zemí. Pod termínem Nově industrializované země (NIZ) se v ekonomické literatuře rozumí státy, které od 70. let 20. století vstoupily na světové trhy jako dodavatelé komodit niţších a středních technologií a zároveň začaly nakupovat strojní investiční zařízení, neboť vstoupily do stádia industrializace. Šlo buď o silně proexportní země jako Taiwan, Jiţní Korea, nebo státy, které se opíraly spíše o rozvoj vlastního trhu jako Brazílie či Mexiko. Řada z nich se v prvním desetiletí 21. století stala jiţ vyspělými ekonomikami se všemi znaky a některé z nich nemají k naplnění tohoto cíle daleko – viz např. Singapur, Jiţní Korea v prvním případě či Chile a Argentina v druhém případě. Zvláštním případem jsou obrovské ekonomiky Indie a Číny. Jejich ekonomický potenciál měněný v absolutních ukazatelích je řada na přední město na světě. v rámci jejich hospodářství existují tak vyspělé ekonomické struktury, které jim umoţňují zapojení do kosmického výzkumu, výroby vysoce specializované a technologicky náročné výroby zbraní a mají na svém teritoriu řadu úspěšných vědecko-výzkumných subjektů z řady oborů lidských aktivit. Ve velké většině jejich ekonomik však vládnou předindustriální podmínky a technologie. To má za důsledek reprodukování vztahů a vazeb odpovídající taktéţ předindustriálním společnostem. Proto dochází k brzdění rozvoje těchto zemí. 165 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Jedná se hlavně o sektor zemědělství a převládající řemeslnou výrobu v určitých oblastech. Je zároveň nutno říci, ţe Indie má z hlediska historického vývoje před sebou daleko více problémů neţ Čína. Obdobný problém lze nalézt i v ekonomice Brazílie a JAR, dalších zemí tzv. skupiny BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jiţní Afrika), která má v současné době rozhodující postavení uvnitř rozvojového světa a aspiruje na budoucí ekonomické prvenství na naší planetě. Obecně můţeme konstatovat, ţe problém koexistence více sociálních sektorů v rámci jednoho odvětví ekonomiky je jedním z charakteristických znaků rozvojových zemí. Jedná se o jev, který vzniká příchodem zahraničních investorů, kteří „implantují“ nové technologie a jim odpovídající řídící a sociální struktury. Domácí ekonomika má k nim relativně slabý vztah, neboť tento vývoj nevzešel z jejich vlastních struktur. Modernizační efekt těchto investic pro sociálně ekonomický vývoj pak záleţí na stupni provázanosti s domácími subjekty, na kvalitě pracovní síly a na řadě institucionálních forem jednání, tj. do jaké míry jsou schopny domácí subjekty tento vývoj akceptovat. Tato skutečnost dává postavení rozvojových zemí v mezinárodní dělbě práce určitý specifický charakter. Mnohdy jsou statistická data formálního rázu stejná jako u vyspělých zemí, avšak obsahově se velmi liší. Stačí si např. poloţit otázku, jak vyjádřit majetek brazilských indiánu. Jsou chudí, protoţe individuálně uţívají takovou část přírody, kterou potřebují, nebo celé území je jejich „druţstevním“ majetkem a pak hodnota dřev a surovin je obrovská? Přitom nejde pouze o akademické otázky. Stačí se podívat na konflikty v Bolívii či Peru, kde se vede boj za rozdělení přínosů vznikajících působením nadnárodních společností. Má je vláda přidělit podle nějakého blíţe všem, nebo mají zůstat „majitelům“. Hlubší porozumění problémů této velmi diferencované skupiny zemí znamená, alespoň pro získání základního přehledu, seznámit se s monografiemi na toto téma199 a řady dalších studií specializovaných institucí jako je Světová banka, Mezinárodní měnový fond a další. Jejich postavení v současném světovém hospodářství charakterizuje následující tabulka č 6.2 Jak je z tabulky patrné, nejhorší postavení mají nízko-příjmové ekonomiky. 200 Jsou to státy, které v sobě koncentrují veškeré problémy našeho světa. Nízká úroveň zdravotnictví, 199 Viz např. Adamcová, L. – Němečková, T. a kol. Rozvojová ekonomika. Praha, Oeconomica 2009. Holub, A. – Foltýn, J. – Ordnung, N.: Rozvojová ekonomika. VŠE 1997. Hemmer, H. R.: Wirtschafts probleme der Entwichlungsländer. München, Verlag Franz Vahlen 1978. Wagner, N. – Kaiser, M.: Ökonomie der Entwichlungsländer. Eine Einführang. Stuttgart – Jena, Gustav Fischer Verlag 1995. 200 Světová banka a některé další instituce pouţívající členění podle příjmů dělí ekonomiky na tzv. nízko příjmové, středně příjmové (středně vyšší a středně niţší) a vysoce příjmové ekonomiky. Jejich současná 166 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ problémy s pitnou vodou, nedostatek vzdělání, obrovská sociální diferenciace atd. také jejich ekonomický růst v průměru je horší neţ u ostatních rozvojových ekonomik, tj. jejich zaostávání se zvětšuje. Tabulka č 6.2 Základní údaje o světě 2010 Svět Nízkopříjmové ekonomiky Středně příjmové ek. Niţší stř. příjmové ek. Vyšší stř. příjmové ek. Nízko a stř. příjmové ek. Vých. Asie a Pacifik Evropa a Stř. Asie Lat. Amerika a Karibik Stř. Východ a Sev. Afrika Jiţní Asie Subsah. Afrika Vysoce příj. ekonomiky Eurozona 134,222 15,551 Hustota /ob. na km2 53 53 HND Metoda Atlas1 62,525.2 420.2 HND/os. Metoda Atlas1 9,069 528 HND2 Metoda PPP/celkem 76,295.6 1,040.5 HND2 Metoda PPP/osobu 11,066 1,307 HDP Růst 1990/2000 2.9 3.0 HDP Růst 2000/10 2.7 5.5 4,971 82,896 62 18,508.7 3723 33,538.4 6,747 3.9 6.4 2,519 23,568 111 4,077.7 1,619 9,147.8 3,632 3.8 6.3 2,452 59,328 42 14,429. 5,884 24,447.4 9,970 3.9 6.5 5,767 98,447 60 18,948.9 3,286 34,577.9 5,996 3.9 6.4 1,962 16,302 124 7,249.4 3,696 13,058.0 6,657 8.5 9.4 405 23,603 18 2,946.7 7,272 5,428.2 13,396 -1.8 5.4 583 20,394 29 4,505.0 7,733 6,365.1 10,926 3.2 3.8 331 8,775 38 1,283.5 3,874 2,627.3 8,068 3.8 4.7 1,633 853 1,127 5,131 24,243 35,774 342 36 33 1,920.1 1,003.6 43,682 1,176 1,176 38,745 5,101.4 1,833.4 42,072.5 3,124 2,148 37,317 5.5 2.5 2.7 7.4 5.0 1.8 332 2,628 130 12,794. 38,565 11,399.6 34,360 2.0 1.3 Popul. v mil. 6,895 796 Rozl. tis. km2 1) V mld US dolarů, směnné kurzy 2) V mld. Mezinárodních dolarů, parita kupní síly Pramen: World Development Indicators .Washington, World Bank 2012, s. 22 Relativně nejlepší postavení mají vyšší středně příjmové ekonomiky, které dosahují nejlepších dlouhodobých výsledků. Rozhodující roli zde sehrává Čína. To potvrzuje i pohled na teritoriální alokaci, kdy vidíme, ţe oblast Východní Asie a Pacifiku jiţ dvacet let je nejdynamičtější součástí světového hospodářství. definice je pro rok 2012 následná (v určitých obdobích se mění): nízko příjmová ekonomika je taková, kdy hrubý národní důchod (GN) je do 1 0005 US dolarů, středně příjmová – niţší do 3 976 US dolarů, vyšší nad 3 976 US dolarů. Vysoce příjmová je s GNI nad 12 275 US dolarů. Vše je stanoveno na cenách roku 2010. Viz World development indicators 2012. Washington, The World Bank 2012, s. XXIII. Kalkulace je prováděna na základě metody Atlas, jejíţ metodika pro celkový obraz těchto zemí viz Least Development Countries Report 2011. New York, United Nations Publication 2011 a další série viz tamtéţ, s. 403. 167 Další údaj, který nás musí zaujmout je hospodářská katastrofa devadesátých let proběhnuvší u východoevropských zemí. Podle těchto dat jim 10 let v průměru klesal HND o 1,8 %, tj. dostali se v průměru na 83.4 % úrovně z osmdesátých let. Toto ztracené desetiletí bylo kompenzováno rychlejším růstem počátkem 21. století, ale celkově se postaveni bývalého sovětského a balkánského prostoru ve světovém hospodářství zhoršilo. Důvodem byla dlouhodobá dynamika rozvojových zemí s výjimkou Afriky. Obzvláště je to patrné u Východní Asie. Zatímco v devadesátých letech světový HND vzrostl 1.33 krát ve Východní Asii 2.26 krát. V následujícím desetiletí došlo ve světě k růstu HND 1.30 krát, ve Východní Asii 2.45 krát. Pokud se podíváme na růst vysoce příjmových ekonomik, je snadné udělat závěr, ţe se jedná sice o veliké trhy, které však nemají potenciál pro další dynamiku. Je to pravděpodobně správný postřeh, ale nesmíme zapomínat, ţe se jedná o trhy s vysokým inovačním potenciálem. Znamená to, jsou rozhodující pro vědeckotechnický pokrok, jsou hlavním sídlem vědeckotechnicky orientovaných firem a umoţňují, v případě nalezení nového řešení (konstrukčního, technologického, materiálového, atd.) velké příleţitosti. Je ovšem pravdou, ţe značná část kapacitotvorných investic míří v posledních desetiletích do Nově industrializovaných zemí. 6.3 Klasifikace států ve světové ekonomice Hodnotíme-li postavení jednotlivých zemí, pak je zapotřebí se přidrţovat určitých přístupů. Je to z důvodu, aby vypovídací schopnost učiněných závěrů byly porovnatelná mezi státy navzájem. Další důvod je dán statistickou potřebou určitého víza pro sestavování statistik. Jinak by bylo velmi problematické generovat data pro potřeby vytváření vzájemně porovnatelných úsudků. Základní problém, který si musíme uvědomit, je rozdíl mezi zemí a státem. Určitá země je historicky vzniklé území, které je spolu spjato jistými vazbami. Země při tom můţe mít některé znaky vlastní suverenity – existuje tu určitý stupeň samosprávy. Ve světě známe řadu takto vymezených teritorií – Grónsko, Gibraltar, Portoriko atd. Svět je proti tomu chápán jako sociálně ekonomická entita disponujícím úplným aparátem moci a řídí záleţitosti společností. Vystupuje jako nositel suverenity, který zastupuje s plnou autoritou domácí subjekty navenek. To je příčinou proč mezinárodní statistické ročenky uvádějí rozdílné počty států, které jsou v nich zachyceny. Některé neuvádějí např. tzv. trpasličí státy jako Vatikán, Monako či různé země jako Andora, Guam a další. Přestoţe jsou mnohdy povaţovány za bezvýznamné, mohou někdy sehrávat značnou roli v některém sektoru světového hospodářství. Jde o země jako Hongkong, Macao, Liechtenstein či Trinidad a Tobago, které sehrávají roli jako centra reexportu, daňových rájů, sídla ofshorových bank, hazardu či specializovaného průmyslu. Proto nelze jejich roli ve světovém hospodářství zcela 168 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ opomíjet, byť v agregovaných veličinách celosvětových ekonomických aktivit zpravidla úplně zanikají. Pokud hodnotíme tato teritoria, pak je to na základě různých kritérií. Jedná se o: 1. 2. 3. 4. Typ civilizace. Kaţdý stát a země má určitý typ civilizace, která předurčuje jeho institucionální podobu a formy jednání. Hovoříme pak o anglosaské kultuře, arabské, asijské apod. Velkou roli zde sehrávají i náboţenství. Státní uspořádání. Jde o stanovení politického uspořádání podle politických kritérií. Hovoříme pak o monarchiích, konstitučních monarchiích, prezidentských a parlamentních republikách. Také je členíme na unitární nebo federativně uspořádané či o konfederacích atd. Vybavenost přírodními zdroji. Země jsou pak klasifikovány na ropné, pouštní, tropické atd. státy. Podle stupně rozvoje ekonomik. Zemi je přiřazena určitá rozhodující ekonomická charakteristika a pak je dělíme na zemědělské, průmyslové, postindustriální a jejich kombinace. Sem také patří členění na vyspělé a rozvojové země. Mezi časté charakteristiky je pouţívána charakteristika postavení státu v ekonomice. Jeho důleţitost je důsledkem skutečnosti, ţe organizačně řídící role státu podmiňuje chování všech subjektů v ekonomice. Proto je vymezován: 1. 2. 3. 4. Podíl státu na ekonomické aktivitě. Měří se jako procenta vládních výdajů na HDP. Sociální charakter státu. Vyjadřuje se mírou poskytování veřejných sluţeb občanům, veřejnými formami sociálního zabezpečení. Role státního sektoru. V ekonomice existuje určitý podíl firem vlastněných, kontrolovaných či ovlivňovaných státem nebo jinými veřejnoprávními organizacemi. Stát pak můţe přímo zasahovat do chodu ekonomiky, aniţ potřebuje fiskální zásahy. Stupeň a rozsah byrokratizace. Výkon správy veřejných záleţitostí je součástí efektivity (neefektivity) spočívající v (ne)správnosti rozhodování, korupci a rychlosti řešení problémů. S tím souvisí stupeň korupce. Na základě těchto přístupů dochází k hodnocení zemí ve světovém hospodářství. Sestavují se různé indexy a sestavují se ţebříčky zemí.201 Pro praxi mají ten význam, ţe slouţí investorům k tomu, aby mohli zhodnotit situaci pro alokaci finančních prostředků a postihli tak mezinárodní rizika. 201 Viz např. Index vnímání korupce (CPI) vytvářený Transparency International a Gottingenskou univerzitou (SRN), Index lidského rozvoje, který zavedl Pákistánec Mahbub al Hak a OSN jej pravidelně pouţívá ve svých správách (viz http://lidr.undp.org/en/statistics) a další.Viz Human development Report 2011. New York, UN 2012. 169 7. Integrační procesy ve světovém hospodářství 7. 1 Ekonomická integrace jako fenomén Existence integračních procesů byl bezesporu jeden z nejvíce komentovaných procesů v posledních desítiletích 20. století. Zvládnutí rozsáhlé ekonomické literatury, která v současné době existuje jak k celkovému procesu integrace, tak i k jednotlivým dílčím aspektům. Je prakticky nad síly jedince. Proto náš exkurs se bude týkat pouze základních problémů souvisejících s teorií integrace. Je zřejmé, ţe takto vysoce aktuální proces není v literatuře jednotně pojímán a tudíţ existují různá výkladová pojetí. Z hlediska autora se jedná o pojetí integrace jako komplexního sociálně ekonomického procesu, který zasahuje veškeré roviny společenského bytí a je zaloţen pouze na problematice úspor z rozsahu, případně optimalizace alokace produktivních sil. Toto „čistě ekonomické pojetí“ velmi zjednodušuje celou problematiku, neboť např. nebere do úvahy nutnost změn ve vlastnických vztazích (zesílení role nadnárodních společností) v procesech koncentrace a centralizace kapitálu, které v řadě případů se začíná vymykat zděděným představám o moţnostech fungování státní ekonomické politiky. Integrace neznamená pouze změnu dimenze trhu, přináší i nutnost nových typů chování podniků a jednotlivců, kdy vzniká problém multikulturality, nových hodnot, vznik rozporů mezi zájmy států a zájmy integračního celku apod. Proto nelze redukovat integrační procesy na pouhé hledání mechanismů či tvorbu nových ekonomických předpisů. Je to fakt, ţe integrační procesy jsou jevovou formou proměny soudobé civilizace, na jejímţ konci vznikne odlišná sociálně ekonomická skutečnost. Dle našeho pojetí se jedná o součást komplexní civilizační proměny světa. 7.2. Teorie mezinárodní ekonomické integrace 7.2.1 Vymezení integračních procesů Podstatou termínu integrace je spojování, propojování jednotlivých subjektů. V ekonomickém slova smyslu integrací rozumíme propojování oddělených ekonomik do jednoho většího celku. Jde tedy o proces, jehoţ konečným důsledkem je vytvoření jednotného trţního prostředí. Základem integračního procesu je proces internacionalizace produktivních sil, tj. moment, kdy pro optimální fungování výroby jiţ velikost stávajícího trhu nedostačuje. V tomto ohledu podobné procesy se odehrávaly s přechodem od místních trhů k národním trhům. Tak jako dříve se staly překáţkou rozvoje produktivních sil různá teritoria jako např. národy v rámci svaté říše římské, či drobná kníţectví v rámci apeninského poloostrova, 170 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ obdobný osud můţe být přichystán i současným státům. I kdyţ samozřejmě nelze předpokládat stejné formy historických procesů v 19. aţ 21. století. Přesto je však zřejmé, ţe průběh procesů povede k transformaci klasicky pojatého státu se všemi jeho funkcemi včetně funkcí ekonomické politiky. Vlastní vývoj integračních procesů lze pozorovat z různých zorných úhlů. Tak lze např. hovořit o procesech globálních či teritoriálních. Pod globálními integračními procesy rozumíme takový průběh integrace, který zachvacuje celou planetu. Tak lze označit např. procesy v oblasti telekomunikačních druţic, světové letecké dopravy apod. Jiné procesy jsou omezeny na určitá teritoria a tak hovoříme o integračních procesech v Evropě, Severní Americe apod. Vznikají tak teritoriální integrační uskupení. Integrace můţe pak probíhat buď v rámci celé ekonomiky a pak hovoříme o úplné integraci nebo probíhá různě rychle a v rozdílných formách v jednotlivých sektorech či odvětvích. Pak jde o sektorovou (odvětvovou) integraci. Jako příklad lze uvést jadernou energetiku, ropný průmysl, měnovou integraci či existenci Evropské unie uhlí a oceli. Jiný pohled na integraci lze vytyčit na základě způsobu jejího provádění. Na základě uvedeného kritéria získáme členění na funkcionální nebo institucionální integraci. Funkcionální integrací rozumíme takový typ, kde dojde k odstranění překáţek pro optimalizaci produktivních sil a dále přirozeným působením trţního mechanismu dochází k průběhu integračních procesů. Jako příklad lze uvést dohody v rámci Severní Ameriky tzv. NAFTA. Institucionální integrace je integrace opírající se o zřízení nadnárodní instituce, které celý proces regulují a ovlivňují. Tento typ integrace vychází z přesvědčení, ţe volná hra trţních sil by mohla integračním procesům dát i nechtěné podoby, proto je lépe, kdyţ se tyto procesy odehrávají pod společnou kontrolou. Konečně poslední pohled vychází z ekonomického hlediska a pozoruje integrační procesy jako záleţitost konkrétních subjektů - pak hovoříme o mikrointegraci, či záleţitost celé ekonomiky a pak pouţíváme termín makrointegrace. Mikrointegrační procesy jsou vlastně reálným základem integrace, bez jejich existence je makrointegrace pouze prázdnou nadstavbou fungující pouze na základě politických vazeb. Takovéto pokusy jsou velmi křehké, coţ dokazuje řada smluv v Latinské Americe či Africe. Formy mikrointegračních procesů jsou výrobní kooperace mezi subjekty z různých států, vznik společných vědeckovýzkumných institucí, společné podniky na různých trzích, vytváření různých mezinárodních konsorcií apod. Nejvyšším stupněm mikrointegrace je pak vznik a fungování mezinárodních společností. 171 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Makrointegrace je vlastně vytváření stejného ekonomického prostředí v rozdílných ekonomikách. Jako základní subjekt zde vystupuje stát. Vlastní firmy makrointegrace jsou v podstatě vzájemné závazky přijímané vládami zemí, kdy dochází k propojování všech oblastí ekonomiky. Teoreticky se dají rozpoznat následující stupně mikrointegrace: 1. Pásmo volného obchodu Jde o nejniţší stupeň, kdy dochází k odstraňování vzájemných překáţek pohybu zboţí. Jde tedy o rušení tarifních (celních) překáţek a netarifních jako jsou mnoţstevní kvóty a administrativní omezení (předpisy, normy apod.). V pásmu volného obchodu si však kaţdá země zachovává vlastní vnější ekonomickou politiku vůči nečlenským zemím. 2. Celní unie Podstatou celní unie je totéţ co v pásmu volného obchodu, ale jednotlivé země se zavazují vystupovat společně vůči nečlenským zemím. To znamená, ţe nejprve se dohodnou s nečlenskou zemí obecná ustanovení a teprve pak můţe vstoupit nečlenská země na jednotlivé trhy. 3. Společný trh Jestliţe v předchozích formách docházelo k volnému pohybu zboţí, je ve společném trhu uvolněn prostor pro svobodné šíření produkčních faktorů, tj. práce a kapitálu. Znamená to, ţe příslušník jednoho národa můţe buď pracovat, nebo podnikat v jiné zemi společného trhu za stejných podmínek jako domácí pracovník či podnikatel. Nejedná se však ještě o vytvoření stejných podmínek ve všech zemích. 4. Hospodářská unie V této fázi makrointegračních procesů dochází ke koordinaci v oblasti jednotlivých hospodářských politik - měnové, fiskální, sociální a v oblasti práva. Jde o to, ţe volný pohyb zboţí, pracovních sil a kapitálu vyţaduje koordinaci v oblasti zákonů (např. v jedné zemi můţe být nějaká hospodářská činnost trestným činem a v druhé nikoliv - viz třeba drţení deviz na zahraničních kontech). Při migraci pracovních sil musí být koordinované sociální, důchodové, zdravotní pojištění apod., jedna země nemůţe poškozovat svou hospodářskou politikou jinou členskou zemi. 5. Úplná integrace Je to stupeň, kdy je dovršena společná měnová, fiskální a sociální politika a vytvořen jednotný právní rámec pro ekonomickou činnost. Je však zapotřebí říci, ţe uvedené stupně jsou více méně představou a konkrétní průběh můţe směšovat jednotlivé prvky těchto etap. 172 7.2.2 Efekty integračních procesů Základem pro posuzování ekonomické integrace je otázka, jak se to odrazí na postavení jednotlivých ekonomik, které vstupují do integračního procesu. Proto se podívejme na teoretický zformulovaný model společného trhu. Východiskem úvahy je představa, ţe integrační proces ve svém důsledku odstraní veškeré bariéry (s výjimkou nákladů na dopravu) vzájemného obchodu. Jako základ pro modelování nám poslouţí obrázek č. 7.1.202 Obrázek č. 7.1 Efekty společného trhu Mezní produktivita kapitálu Mezní produktivita kapitálu MH y Ep0 M P p x Ep1=EH w 1 s z r EH0 q t N <– M Domácí ekonomika (H) v u Objem kapitál u 0 Q <– R Objem kapitálu Země partner Přímky MH a MP nám představují souvislost objemu kapitálu s velikostí mezní efektivnosti kapitálu při daném mnoţství práce, která je v určité zemi k dispozici. Neuvaţujeme-li o zdanění, pak před integrací je situace následná. V domácí ekonomice H je zisk roven q+t a výroba Y=p+q+r+s+t a podíl pracovní síly je rove p+r+s. v partnerské zemi P je zisk roven x+z a podíl pracovní síly y. Nyní se podívejme na proces, ke kterému dojde uvolněním překáţek. Kapitál bude odtékat do země P a vznikne rovnováha v bodě EH1=Ep1. Dojde ke zvýšení efektivity investic, 202 Podrobněji k této problematice viz Kol. autorů: Meţdanarodnaja ekonomičeskeja integracija. Moskva, Ekonomist 2006, s. 25-45. 173 která zvýší blahobyt v obou zemích. HDP domácí ekonomiky klesne z M na N, tj. na p+q+s, ale její národní důchod vlivem transferu výnosů ze zisku z ekonomiky P a to o v+u. Zemi P zůstane dodatečný výnos w ze zvýšené produkce z Q na R, neboť zde narostl HDP. Druhým přínosem společného trhu je uvolnění celních bariér, které donese dodatečné výnosy (viz kapitola 10.2.1). Vychází se zde z klasického pojetí J. Vinera203, kde fakt vznik důchodu a jeho rozvoje znamená sníţení nákladů díky levnějším dovozům. Problémem je však tzv. odklonění obchodu, kdy země začne dováţet draţší produkty z členů integračního seskupení a levnější zboţí z nečlenských zemí je vytlačeno. Proto musí být kromě obecných úvah brána na zřetel velikost ekonomiky, míru specializace v mezinárodní dělbě práce. Integrace pro svoji výhodnost potřebuje, aby v ní byla zaručena vysoká produktivita výrobních faktorů, neboť tehdy jsou efekty „odklonění“ minimální. Další vymezení efektů je záleţitostí J. Meada, J. Vaneka a M. A. Kempa204, kde byly podrobněji analyzovány dílčí podmínky pro pozitivní efekty integrace a to jak z hlediska velkých, tak malých ekonomik. Co se týká malé ekonomiky tak ta teoreticky více získá se spojením s velkým integračním uskupením neţ naopak. Jde o to, ţe poměry se ve velkém bloku výrazně nezmění a malá ekonomika můţe navýšit efekt z titulu své specializace. Další efekty rozpracoval Ch. Kindelberger 205 , který promítl celý proces na působení nadnárodních společností a spojil problémy pohybu zboţí i kapitálu. Ukazoval na nutnost změnit činnost firem na společném trhu a to ve smyslu vzájemné specializace. 7.3 Mezinárodní společnosti206 jako základ mikrointegracích procesů Role mezinárodních společností, tj. podniků působících v rozsahu světového hospodářství, je v současné době široce diskutována s velmi rozdílnými závěry. Kritikové poukazují na moţnosti mocenského zneuţívání jejich postavení, zastánci naopak na jejich schopnost kombinovat produkční faktory nikoliv v rámci jedné země, ale v rámci světové ekonomiky, coţ jim umoţňuje rychlý vzestup a schopnost nízkonákladové produkce zboţí a sluţeb. 203 Viner, J.: The Cutom Union Issue. New York, Carnegie Endowment for international Peace 1950. Mead, J.: The Theory of Customs Union (1955). Vanek. J.: General Equilibrium of International Discrimination. The Case of Custom Unions (1965). Kemp, M. A.: Contribution to the General Equilibrium Theory of Preferential Trading (1969). 205 Kindelberger, Ch.: European integration and the interantional corporation. Columbia Journal of World Business 1966, Vol. I., s. 65-73. 206 Blíţe viz kapitoly 5 a 8 této práce 204 174 Základním problémem je vůbec jejich vymezení, které není v ekonomické literatuře jednotné, Vychází z různých hodnotících kritérií jak kvalitativních tak i kvantitativních (rozsah činnosti, teritoriální kritérium, kritérium národní struktury řídícího aparátu apod.) V našem případě vyjdeme z upraveného pojetí vzniklého na půdě OSN, kde mezinárodní společnost je definována jako společnost kontrolující podniky minimálně ve dvou zemích. Je to samozřejmě méně vyhovující charakteristika, ale můţeme z nich na rozdíl od národních podniků vysledovat následující aktivity: 1. přímé zahraniční investice, 2. alokace produkčních zdrojů v několika zemích, 3. mezinárodní transfery technologií know- how. Shrneme-li výhody mezinárodních společností, dojdeme k následujícím závěrům: - vyšší jistota obratu, tj. moţnost manévrovat v případě cyklických výkyvů, - niţší mzdové náklady, - moţnost obchodní importní restrikce, - úspory na dopravních nákladech, - zvýhodnění při investování v „hostitelské“ zemi, - niţší míra zdanění neţ doma, - širší moţnost přístupu k surovinovým zdrojům, - moţnost sníţení nákladů na ochranu ţivotního a přírodního prostředí, To vše v souhrnu vede k dosaţení vyšší efektivnosti a vyššího zisku. 7.4 Teritoriální integrační uskupení Nejdiskutovanější podobou integračních procesů jsou teritoriální integrační uskupení. Jde o snahu států vytvořit společné ekonomické území, aby byly zajištěny podmínky pro další ekonomický rozvoj. Základem našeho sledování budou tudíţ jednotlivé oblasti ekonomiky, tj. Evropa, Amerika, Asie a Afrika. 175 7.4.1 Integrační procesy v Evropě Proces internacionalizace produktivních sil si začal vynucovat vznik integračních procesů v Evropě jiţ po 2. světové válce. Prvním krokem bylo zřízení BENELUXU, v jehoţ rámci došlo ke spojení tří menších evropských ekonomik Belgie, Lucembursko a Nizozemí. V padesátých letech vznikají dvě sektorová uskupení Evropské sdruţení uhlí a oceli (1952) a Evropské sdruţení pro atomovou energii (1958). Systém integračních uskupení je doplněn Evropským hospodářským společenstvím (EHS) (1958). Vznik EHS na základě Římských dohod jiţ vytvořil základy pozdějšího Evropského společenství (ES), které byly důsledkem podpisu smluv o spolupráci výše zmíněných tří integračních institucí v roce 1965 a vstoupily v platnost v roce 1967. Jiţ smlouvy o EHS předpokládaly vznik společného trhu v rozmezí 12 -15 let se zvláštní specializací pro oblast zemědělství. Původních zakladatelů bylo šest - země Beneluxu, Německo, Francie a Itálie. Velká Británie se v té době ještě cítila jako velmoc a zakládá Evropské sdruţení volného obchodu (ESVO)(1960), v jehoţ rámci začaly na projektu pásma volného obchodu spolupracovat Rakousko, Dánsko, Norsko, Portugalsko, Švédsko a Švýcarsko. Avšak postupná převaha EHS vede k erozi ESVO a další státy vstupují do ES - Velká Británie (1973), Řecko (1981), Španělsko a Portugalsko (1986) Rakousko, Švédsko a Finsko (1995). Vrcholem integračního procesu bylo podepsání Maastrichtských dohod (1992), které vstoupily v platnost 1993. Zde jsou definovány jasně další změny: 1. Hospodářská unie 2. Měnová unie 3. Společná zahraniční politika 4. Společná bezpečnostní politika Zůstávaly tak v platnosti dohody a v rámci Evropských společenství a byly rozšířeny o problematiku společné měny (vznik ESVO). Zároveň se začaly rozpracovávat další oblasti sociální politika, vzdělání, zdravotnictví, ochrana spotřebitele apod., ve kterých byly stanoveny obrysy komplexního společného úsilí o vytvoření jednotné EU a to včetně spolupráce v oblasti vnitřní a právní politiky. Změny se dotkly jak významu fungování Evropského parlamentu, tak i evropských komisí zřízených jako výkonné nástroje EU. Dochází i k vytvoření Evropského občanství. Maastrichtskou dohodou je systém evropských institucí - Evropský soudní dvůr, Účetní dvůr a Evropská investiční banka doplněna o Evropský měnový institut, který je pověřen přípravou Evropské ústřední banky v souvislosti se zaváděním společné měny. 176 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ V roce 1995 se EU rozšířila o tři vyspělé země ESVO: Finsko, Rakousko a Švédsko. A během dvou let zahájila Evropská rada jednání s nejlépe hodnocenými státy bývalého Sovětského bloku – Českem, Estonskem, Kyprem, Maďarskem, Polskem a Slovinskem. V Helsinkách v roce 1999 zahájila Evropská rada jednání se zbývajícími kandidáty – Bulharskem, Litvou, Lotyšskem, Maltou, Rumunskem a Slovenskem. Turecko podalo přihlášku o plné členství do EHS jiţ v roce 1987, ale ta byla o dva roky později odmítnuta kvůli „nestabilnímu politickému prostředí“. Po summitu v Helsinkách v roce 1999 byl Turecku přiznán oficiální status kandidátské země EU. Pro deset nejlépe připravených zemí byla jednání uzavřena v prosinci 2002 na summitu v Kodani. V roce 1999 se 11 zemí Evropské unie (státy Beneluxu, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Německo, Portugalsko, Rakousko, Španělsko) dohodlo, ţe zavedou společnou měnu euro a přestanou pouţívat své národní měny. Řecko vstoupilo do Eurozóny o dva roky později, v roce 2001. Od 1. ledna 2002 byly zavedeny ve fyzické podobě euromince a eurobankovky do oběhu. O pět let později, od roku 2007 je téţ členem eurozóny i Slovinsko. Od 1. ledna 2008 také Malta a Kypr a od roku 2009 Slovensko. Prozatím posledním státem, který přijal euro, bylo Estonsko od 1. 1. 2011. Euro pouţívá také Černá Hora, ačkoliv není členem Evropské unie. Se zásadními komplikacemi se setkala snaha vytvořit Evropskou ústavu. Jí předcházely smlouvy z Amsterodamu a Nice. Smlouva podepsaná roku 2004 v Římě však nebyla ratifikována a tak jí nahradila Lisabonská smlouva, která byla ratifikována do roku 2009 V oblasti Střední a Východní Evropy předznamenáním integračních procesů bylo zaloţení Rady vzájemné hospodářské spolupráce (RVHP) v roce 1949. Vlastní program integrace však vstupuje v patrnost aţ počátkem sedmdesátých let, ale je v zásadě neúspěšný, byť v některých oblastech jako společná elektrifikační soustava, společný park nákladních vagónů apod. přinesl své pozitiva, bohuţel později ztracené. Po rozpadu RVHP počátkem devadesátých let se ukázaly jako mylné představy o rychlém vstupu těchto zemí do EU. Vzniklo tak jakési přechodné společenství CEFTA - Středoevropské sdruţení volného obchodu sdruţující Českou republiku, Slovensko, Polsko, Maďarsko a Slovinsko, které se postupně propojilo s EU. Rozpad SSSR vedl alespoň k formálnímu zachování devizní struktury v podobě Společenství nezávislých států (všechny bývalé republiky SSSR mimo pobaltských republik), jejíţ ekonomická sloţka podle neúplných informací se začala koncem devadesátých let aktivizovat (s výjimkou Ukrajiny). Avšak pro vnitřní spory SNS zatím není ve stavu významněji ovlivnit integrační proces ve východoevropském prostoru. Tudíţ vzhledem k nejisté situaci na tomto teritoriu je nyní těţké vyvozovat platnější závěry. Snad nový impulz 177 pro integraci ve východoevropském prostru vznikne propojením ekonomik Běloruska, Ruska a Kazachstánu. 7.4.2 Integrační procesy na Americkém kontinentě. Zvláštnost forem integrace v této oblasti je dána dominujícím postavením USA a jejími specifickými vztahy s Kanadou. V severní části amerického kontinentu neexistují zásadnější kulturní či politické rozdíly a tak postupným krokům v propojování ekonomik v pojetí funkcionální představy nestojí v cestě příliš překáţek. V Latinské Americe zase reálná potřeba integrace nebyla natolik silná, aby rozdílná integrační uskupení nebyla rozkládána konflikty, či zastávala pouze v latentní formě obecně podepsaných dohod. Teprve výzva vzniku EU vedla k intenzívním jednáním a vytvoření Severoamerické zóny volného obchodu NAFTA, kde se spojily Kanada, USA a Mexiko do velkého integračního uskupení. První pokus o vytvoření zóny volného obchodu na severoafrickém kontinentu vznikl jiţ v roce 1854, ale v souvislosti s občanskou válkou v USA nebyl realizován. Vzájemné vztahy byly zbrzděny zavedením cel v roce 1930, kdy se USA pokusily tímto způsobem změkčit Velkou hospodářskou krizi. Od konce 70. Let začaly probíhat rozhovory mezi USA, Kanadou a Mexikem, které si daly za cíl vytvořit lepší podmínky pro volný pohyb zboţí. V roce 1988 byla podepsána dohoda CUSFTA mezi Kanadou a USA, která otevřela prostor k další integraci. Ta byla završena podepsáním dohody NAFTA (North American Free Trade Agreement), která po sérii sloţitých jednání začala platit od 1. 1. 1994. Její specifičnost je v tom, ţe je koncipována asymetricky, s tím, ţe existuje zde dominantní postavení USA. Její další zvláštnost spočívá v respektování faktu různých podmínek, coţ znamená, ţe Mexiko má odlišné časové horizonty pro naplnění cílu integrace. NAFTA si nevytvořila ţádné speciální integrační organizace a všechny otázky se řeší na úrovni vládních aparátů. Integrace v Latinské Americe zahrnuje řadu pokusů, z nichţ nejsou jednoznačné výsledky. Nejvýznamnější je MERKOSUR (Mercado Comun del Sur) spojující Argentinu, Brazíli, Paraquai a Uruqai od roku 1991. V roce 1996 přistoupila Chile a Bolívie. Avšak ekonomické problémy na přelomu tisíciletí zbrzdily její další rozvoj, který se aktivizoval aţ po jejich překonání. Obdobně můţeme hovořit i o Andském sdruţení, Karibském sdruţení, Organizaci východokaribských států, Středoamerickém společném trhu, atd. 178 Jednání se vedou i mezi USA a řadou latinskoamerických zemí, ale na konečné výsledky si musíme počkat. Rozdílnost procesů od Evropy je způsobena i postavením amerického dolaru, kde u převáţné většiny místních měn existuje dlouhodobě úzká vazba na US dolar a tím nevznikají tendence k zavedení společné měny, nebo jednotného měnového základu. Významnou roli zde sehrávají politické vztahy, které nebývají vţdy nejlepší. 7.4.3 Integrační procesy v Asii a Pacifiku Ekonomický vývoj v Asii jihovýchodní Asie a Číny prudce osobitých problémů politických, petrodolarů. Zároveň Japonsko a světa. (mimo bývalé SSSR) je velmi diferencovaný. Oblast expanduje. Ropné státy Středního východu proţívají řadu kulturních a náboţenských násobených velkým zdrojem Austrálie s Novým Zélandem patří k ekonomické „elitě“ Tím je vytvořeno i prostředí pro velmi rozporuplný průběh integračních procesů, které musí brát v úvahu následující danosti. 1. Čína prakticky disponuje obrovským trhem, který svým“ magnetickým polem“ začíná přirozenou cestou stahovat řadu okolních zemí. 2. Značné sociokulturní rozdíly mezi Japonskem, Austrálii a Indonésii, takţe je velmi obtíţné vytvořit univerzalistický princip podobný evropskému. 3. Snaha Indie o vytvoření ekonomického mocenského uskupení kolem vlastního trhu je blokována spory s Pákistánem, Srí Lankou a Čínou. 4. Islámské země se snaţí vytvořit pojetí souvztaţnosti na bázi náboţenství, coţ vyvolává nedůvěru „nevěřících“ států, ale zároveň trpí řadou vnitřních sociálně politických a ekonomických konfliktů. Proto v asijsko-pacifické oblasti jsme zatím svědky vzniku soustavy bilaterálních dohod (ASEAN) nebo volných regionálních institucí jako např. Jihoasijské sdruţení pro regionální spolupráci, či rozdílné křehké islámské arabské instituce. ASEAN (Association of South East Asian Nations) vznikla v roce 1967 jako sdruţení pěti států – Singapuru, Thaiska, Filipín, Indonésie a Malajsie. V roce 1984 k ní přistoupil Brunei, v roce 1995 Vietnam, v roce 1997 Laos a Myanmar a v roce 1998 Kambodţa. Tato asociace s půl miliardou obyvatel vytvořila ekonomické uskupení, které patří mezi nejúspěšnější projekty rozvojových zemí. Jeja specifiko je v tom, ţe disponuje rozvětvenou strukturou organizace, která působí i decentralizovaně podle konkrétních podmínek. Zároveň se snaţí být politicky korektní aţ neutrální a volí mnohdy opatrnější přístupy, ale v konečném efektu v celku úspěšně. 179 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Organizační strukturu lze znázornit takto: Obrázek č. 7.2 Struktura Asean Hlavy států Ministři hospodářství Ministři zahraničí Jiná ministerstva Stálý výbor Generální ředitel Ekonomické výbory Výbory pro třetí země Neekonomické výbory Sekretariát ASEAN Logika fungování ASEAN je opřena o čtyři základní body: 1. 2. 3. 4. Zabezpečení preferenčního přístupu na regionální trhy hlavních exportních komodit. Výrobní faktory. Obchodní spolupráce s akcentem při působení na trzích třetích zemí. Vznikání obecní platformy při řešení ekonomických problémů týkajících se zemí ASEAN navzájem. V roce 1992 přijaly země plán na postupné utváření vzájemné zóny volného obchodu AFTA (ASEAN Free Trade Agreement), coţ znamenalo postupné odstraňování (různé termíny pro různé země) celních bariér. Tento projekty, po určitých korekcích, pokračuje nadále (2012). 180 7.4.4 Integrační procesy v Africe Afrika je kontinent, kde se pravděpodobně nejtíţivěji odrazí negativní dědictví kolonialismu. Týká se to hlavně zemí Subsaharské Afriky, neboť severní Afrika je více spjata s arabským světem. Zdejší integrační procesy jsou v převáţné míře determinovány vztahem k bývalým mateřským zemím, ať jsou to tzv. Lomské dohody, kdy země navazují přidruţené vztahy s EU, nebo společný prostor pro západoafrický trakt. Vlastní pokusy jako např. o vznik Východoafrického společného trhu (Tanzanie, Uganda, Keňa) skončily ve vzájemných válečných konfliktech a zatím nebyly obnoveny. Jinak na africkém kontinentě existuje řada formálně uzavřených smluv o integraci (Ekonomické sdruţení zemí Velkých jezer, Ekonomické sdruţení zemí Střední Afriky atd.), které však nesehrávají větší roli. Jejich úspěch či neúspěch většinou závisí na podpoře zvenčí. Pravděpodobně nejvíce funkčním je ECOWAS (Economic Community of West Africa States). Toto společenství vzniklo v roce 1976 dohodou 16 zemí leţících u Guinejského zálivu. Dvě později vystoupily. V roce 2004 schválily dohodu o rozšíření Západoafrického franku na všechny státy. Hlavní roli v udrţení měnové unie sehrává Francie nahrazovaná nyní EU. 181 III Podstata, příčina a formy mezinárodního obchodu 8 Vývoj zahraničního obchodu 8.1 Zahraniční obchod do nástupu objevných plaveb 8.1.1 Zahraniční obchod do konce antiky Jak bylo jiţ dříve řečeno, je z archeologických nálezů zřejmé, ţe výměna produktů se netýkala pouze nejbliţšího okolí lidského společenství, ale je doloţený příklady značně vzdáleného uţití statků od místa jejich vzniku. Můţeme říci, ţe jiţ v době kamenné se obchodovalo s některými druhy surovin a výrobků (viz např. obsidián, pazourek).207 Během neolitu jiţ probíhal pravidelný obchod ve Středomoří a jsou názory, ţe pravidelné obchodní sítě v Evropě byly jiţ před 12 000 lety.208 Zdrojem byla především Anatólie, která obchodovala s Levantou, Iránem a Egyptem. Je také znám důl Sari-i-Sang v Afghánistánu, který obchodoval s Babylonií. Proto vznik mezinárodního obchodu je zaznamenán se vznikem státu. Tím, ţe dálkový obchod mezi lidskými společenstvími existoval ještě před vznikem státní formy organizace, není vůbec překvapivé, ţe jiţ od 3. tisíciletí př. n. l., tj. v době vzniku států, máme zaznamenanou širokou síť obchodních cest. O mezinárodních obchodních vztazích nás informují texty smluv i archeologické nálezy. Do Mezopotámie se vozila bavlna z Indie, olovo, lazurit, obsidián z Iránu a ze Sýrie cedrové dřevo. Egypt byl propojen obchodními cestami s Núbií a přes Sinaj s celou oblastí Předního Východu. Měď se dováţela z Arabského poloostrova, později z Kypru, zlato z Núbie. Dřevo pocházelo jak z tropické Afriky, tak i z Libanonu. Z Malé Asie se dováţelo ţelezo, z Mezopotámie bronz, lazurit a koně. Zahraniční obchod se také projevoval v oblasti čínských řek a v Indii. Čínské státy obchodovaly jak s Koreou, Japonskem a zeměmi Jihovýchodní Asie, ale také, někdy se souhlasem a někdy proti souhlasu kočovníků obývající asijské stepí, se západem. Čína dováţela drahé kovy a kamení, koně, velbloudy, měď atd., Indie byla naopak proslulá vývozem svých látek. Tento obchod byl prováděn buď pozemními komunikacemi, nebo po vodě. V prvním případě nabýval většinou formu kupeckých karavan, které kráčely po vyzkoušených cestách. Na těchto vyznačených obchodních stezkách vznikala místa pravidelných zastávek, kde byly k dispozici potraviny, voda nejenom pro lidi, ale také pro zvířata nesoucí náklad. Kolem těchto míst se postupně rozrůstaly kupecké stanice, mnohdy s podporou a kontrolou státu. 207 208 Viz Smith, R. L.: Premodern Trade in World History. London and New York, Routledge 2009. Andrea, A. J.: World History, Encyclopedia. Santa Barbara, ABC-CLIO.LLC 2001, s. 249-256. 182 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Velikost pozemního obchodu ohraničovaly energetické schopnosti lidí a zvířat. Jinak řečeno nemohlo se obchodovat s velkými objemy zboţí, a proto byl kvantitativně omezen spíše na luxusní statky, koření nebo prodej zvířat a lidí. Objemy a zisky z tohoto obchodu byly veliké. Tak se odhaduje na základě dokumentů, ţe za 40-50 let bylo dovezeno do Káneše 100 000 stohů látek a 100 tun cínu. Při tom zisk z tohoto obchodu byl vysoký. Cín stál dvakrát tolik, co v Aššuru a po prodeji látek svůj zisk ztrojnásobil. Při odečtení nákladu mohl obchodník dosahovat 50 aţ 100 procent zisku. Energeticky lépe vycházely poměry při obchodu pomocí vodních tepen, které umoţňovaly převoz zvýšeného objemu a váhy zboţí. Jenomţe říční obchod byl do značné míry omezen stavem vody a klimatem (mráz) a námořní obchod závisel na úrovni techniky při stavbě lodí. Přesto však vidíme, ţe jiţ v této době měl zahraniční obchod vliv na „infrastrukturu“ tehdejší společnosti. Vznikala potřeba údrţby obchodních cest, výstavba a udrţování obchodních stanic, stavba lodí nebo přístavů. S tím souvisí samozřejmě i sociálně ekonomické změny v organismu společnosti – „celní úřady“, organizování zásobování, formování trţišť atp. začíná také vznikat problém všeobecného ekvivalentu, který v této době má různou naturální podobu. Zahraniční obchod také měnil i produktivní základnu. Tím jak se vyvíjelo řemeslo, stoupalo i mnoţství jeho produktů, které vstupovaly do dálkového obchodu. A tak nacházíme např. velké rozšíření egyptských rukodělných výrobků (šperky) v celé Malé Asii, máme zaznamenány vývozy koberců z Babylónie atp. Mezinárodní obchod od samého počátku působí na dělbu práce a ta se proto nevyvíjí pouze pod vlivem přírodních podmínek. Tento jev lze pozorovat na příkladu vývoje Sýrie a Libanonu. Zde jiţ ve 4. a 3. tisíciletí př. n. l. se některé osady začaly přeměňovat na centra obchodu (Ugarit, Bylos, Sidon a další). Díky své poloze mezi centry (Egypt, Chetité, Mezopotámie) se obyvatelstvo začalo věnovat obchodu, nejprve s místními produkty a později převáţeli zboţí mezi jednotlivými státy. Vznikl tak specializovaný obchodní národ, Féničané. V nejstarším období – asi do roku 1600 př. n. l. nejvýrazněji ovlivňovala tento obchod města Bylos, Berytus a Aradus, a jejich obchodní sféra se rozprostírala od Egypta přes Kypr aţ k řeckým ostrovům. Po té se uchopil hegemonie Sidon a Féničané navázali kontakty s Krétou a podél Severní Afriky pronikli do západního Středomoří a do Rudého moře. Ve třetím období (1500-780 př. n. l.), kdy hegemonie na sebe strhává Tyros, vznikají z obchodních stanic osady, mocně se rozvíjí ve fénických městech řemesla a přeměňují se na velkolepá města. 183 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Později se objevuje tlak Asýrie na fénická území, dojde k bojům s Egyptem, Babylónií a následuje podmanění Persií. Proto začíná růst Kartágo, které převezme značnou část obchodu ve Středomoří. Byly to právě Féničané, kteří jako první začali stavět specializované obchodní a válečné lodě, coţ vedlo ke vzniku speciálního odvětví lodního stavitelství, ale řešili problémy spjaté s navigací. Díky pravidelnému obchodování začali odlišovat formy málo a velkoobchodu, začali vytvářet společenství kupců, která jim měla ochránit jejich zájmy. Jejich zástupci v cizích zemích začali vytvářet zárodky obchodních konzulátů. Do vývoje počátku dějin obchodu v Evropě se nejvýrazněji zapsali Řekové. Zde, v řeckém prostoru, sehrály rozhodující roli geografické faktory. Říční cesty zanedbatelné, pozemní cesty schůdně pouze se značným nasazením sil vedlo k tomu, ţe buď se osady uzavíraly do sebe – viz např. pomalý vývoj Epiru – nebo volily mořeplavbu jako základní formu kontaktu. Také působil, s výjimkou Thesálie, nedostatek rozsáhlých rovin, na kterých by bylo moţno plantáţním způsobem pěstovat plodiny. Proto základem řeckého zemědělství byl vţdy statek, kde kromě jeho drţitele pracovalo několik dalších pracovních sil (nájemných, otroků). Řecká polis byla tak přirozeným středem směnných vztahů mezi nimi a zároveň součástí propojeného systému dělby práce spojené námořními cestami. Proto se Řekové, s výjimkou minojské Kréty, objevují jako sociálně historická skupina, mající obdobné kulturní povědomí, mluvící rozdílnými nářečími a přes vyspělost některých obcí (Korint, Atény, Efez atd.) neschopná stvořit jeden větší politický celek. Ten, na krátkou chvíli vytváří pořečtělá Makedonie a teprve Římská říše dotváří jednotu natolik, ţe Řekové dalších 1000 let drţí Východořímskou (Byzantskou) říši. Po zániku Minojské a Mykénské civilizace, které měly některé znaky říší Předního Východu, se nově vzniknuvší polis dostaly z hlediska zahraničního obchodu do stínu Fénicie. Avšak s postupnou kolonizací ostrovů a pobřeţí Malé Asie nahrazují drobné fénické obchodní stanice a postupně přebírají v Jónském a Černém moři roli obchodního národa. Od počátku Velké řecké kolonizace v 9. a 8. století př. n. l. se začínají stávat váţným konkurentem Féničanů a vy tváří tak paralelní síť obchodní vztahů ve Středomoří a Černomoří. Jejím základem byl rozvoj řemesel, rozvoj loďařských kapacit a specializace na některé druhy potravin (olivový olej a víno). Vznikla střediska zahraničního obchodu. Jedno z nejvýznamnějších existovalo na ostrově Délos s jeho Apollónovým kultem, jehoţ vyuţívali obyvatelé spřízněných Kykladských ostrovů. Jiné trţiště vzniklo na ostrově Ageina nedaleko Atén, kde se vyměňovaly zemědělské a řemeslnické produkty. Pro peloponéské státy vzniklo takové centrum na ostrově Kythera. 184 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Velké objemy zahraničního obchodu byly zprostředkovány systémem osad zaloţených na neřeckých územích v Černomoří, Africe, jiţní Itálii, Sicílii a jiţní Francii. Některé z nich získaly takovou sílu, ţe se nejenom vyrovnaly svým mateřským osadám, ale zaloţily státní celky s významným regionálním vlivem. Tak můţeme hovořit o Bosporské říše na Krymu a Kubáni, o Tarentu v Itálii nebo o Syrakusách na Sicílii. V helenistické době lze poukázat na Rhodos,209 který dokázal svoji ekonomickou silou sehrávat významné postavení ještě i za nadvlády Říma. V helenistické době, díky rozšíření vlivu řecké kultury za Alexandra Velikého a jeho dědiců, se propojily obchodní vztahy k Indii a ta se začala stávat sice myticky tajemnou, leč stálou součástí Středomořského obchodního světa. Za vlády Seleukovců postupně vnitrozemský indický obchod začali ovládat Arménci a námořní obchod byl záleţitostí Řeků a Arabů, Ptolemajovští řečtí Egypťané otevřeli cesty do východní Afriky a podle poznámek můţeme soudit, ţe měli představu i o Sri Lance. Kromě obchodu s obilninami, řemeslnými produkty byl to obchod s otroky a překupnictví, co ţivilo značnou část řeckých obchodníků s jejich pomocným personálem. A trhy to byly značné. Tak např. na Dělu se často prodalo za 1 den 10 tisíc otroků.210 Z hlediska forem obchodu byl jiţ u Řeků běţný rozdíl mezi velkoobchodem a maloobchodem. Maloobchod byla forma výměnné činnosti prováděné na městských trzích, velkoobchod probíhal mezi přístavy. Přitom orientace na zisk byla tak silná, ţe kupci jsou často podezřívání z falšování zboţí, či případně z nesprávného váţení a měření. To vyvolávalo nutnost ochrany, a proto dochází k zásahům státu do systému měr a vah a i ukazatelů kvality zboţí. Zároveň stát určoval pravidla obchodování, takţe např. Atéňané nemohli prodávat své obilniny na jiných trzích a cizinci procházející skrz aténský přístav Pireus, museli zde prodat dvě třetiny svého obilí. A maloobchod nesměl nakoupit více jak 50 košů najednou. Samozřejmě, ţe běţnou součástí zahraničního obchodu byl systém cel. Ty byly vybírány buď ve vlastních obchodních střediscích – emporiích, nebo na trzích. 209 K Rhodu blíţe viz Swiderkova, A.: Tvář helenistického světa. Praha, Panorama 1983, kap. IX. K celkovému popisu tehdejšího světa viz van de Mieroop, M.: Dějiny starověkého Blízkého východu okolo 300-323 př. n. l. Praha, Academia 2010, s. 103-104. 210 Beer, A.: Allgemeine Geschichte des Welthandels. Wien, Wilhelm Braumüller 1860, s. 83. 185 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ V Řecku dosáhl rozvoj mezinárodního obchodu takového stupně, ţe se zde od 6. stol. př. n. l. začaly, místo slitků v rámci plateb, uţívat mince převzaté od Lydů. Rozvinulo se i pravidelné financování pomocí obchodního úvěru. Obzvláště rozšířený byl tzv. námořní úvěr. Jednalo se zapůjčení peněz majitelům lodí na zástavu zboţí, nebo na vysoké „námořní“ úroky. S tím souvisely další spekulace na směnné kurzy měn. Proto vznikaly „bankéřské kanceláře“ (trapezai). Nejznámější je případ aténského bankéře Pásióna, který měl několik bank a operoval aţ s 50 talenty zlata.211 Podstatou „námořního financování“ bylo disponování prostředků a za to přepravce byl povinen pod pokutou přepravit náklad v určitém čase na určité místo. Placeno bylo aţ po návratu. Vznik Římské říše, tj. vystoupení Římské republiky jako státu ovlivňující situaci ve Středomoří lze datovat do 4. a 3. stol. př. n. l. Zápas s Kartágem o dominanci v západním Středomoří byl dlouhodobým procesem, ale na jeho konci ve 2. stol. př. n. l. zaujal Řím pozici hegemona v západním Středomoří a na konci 1. stol. př. n. l. jiţ římský stát ovládal Středomoří a Černomoří. Středozemní moře mělo statut „vnitrostátního jezera“ a Římané tak navázali na všechny pozitiva i negativa tehdejší situace. 1. Vysoce rozvinutý systém mezinárodních obchodních vztahů jim umoţnil rychlou politickou a ekonomickou integraci. 2. Pomocí svého právního systému, jehoţ zásady rozšířili po celé říši, umoţnili nastolit respektovaná pravidla. 3. Pokud byla stabilní politická situace, mělo to za důsledek zmenšení rizik pro zahraniční obchod (piráti, lupiči, vymahatelnost práva, údrţba komunikací atp.). To v důsledku přispívalo k rozvoji území zapojených do říše. 4. Z velkého trhu těţili i sousedé Římské říše. Vznik pravidelných spojení do Indie a Číny vyvolával rozkvět území Střední Asie. Taktéţ řada kočovných kmenů (Skytové, Arabové, Tuaregové atp.) proţívala svůj rozkvět, neboť obsluha těchto obchodních stezek obohatila zdroje jejich příjmů. 5. Rozvinutost Středomořského obchodu vedla ke specializaci celých států v rámci Římské říše. Např. Egypt se stal hlavní obilnicí města Řím, Řekové zásobovali svým svými amforami značnou část středomořského obchodu. 6. Vznik velkých městských center (Řím, Nové Kartágo, Palmyra, Konstantinopol atd.) přetvářel ekonomiku v jejich širokém okolí. Zároveň sociální diferenciace v těchto centrech vedla ke změně struktury spotřeby, v nichţ rostl podíl zboţí cizokrajného původu. Jinak řečeno ve většině městských center od Anglie aţ po Sýrii, od severní Afriky aţ po Germánii, bylo moţno díky systému obchodních cest získat olivový olej, víno, látky, zbraně, nářadí a ostatní produkty. Trh byl obohacován o dovozy hedvábí, koţedělných výrobků, otroků atd. 211 Viz blíţe Sergejev, V. S.: Dějiny starověkého Řecka. Praha, Nakladatelství Rovnost 1952, s. 235-241. 186 7. Římské právo více méně přiznávalo moţnost volného obchodu, příliš jej neregulovalo. Větší zásahy se objevily aţ v souvislosti s krizí impéria. Jednalo se o Diocletianovy a Konstantinovy edikty. Ty se týkaly hlavně určování maximálních cen. Pro zahraniční obchod Řím samozřejmě převzal cla jako jeden z momentů fiskální politiky. Za císařství byly produkty při dovozu zatíţeny 2,5%, ale u luxusního zboţí rostli aţ na 12 % a v císařství na 16,5 %, vývozní cla se pohybovaly nad 2,5% a akcíz na trhu byl 1 %. Úrokové sazby se pohybovaly zpočátku kolem 1% za měsíc, za Augusta dosáhly 4 % a za Alexandra Severuse 12%. Ten se snaţil zákon sníţit na 4%. Za Konstantina byly opět legální úroky na 12%. Lichvářské úroky dosahovaly 50 aţ 60 procent.212 Můţeme říci, ţe Římané rozvinuli, na základě podnětů předchozích civilizací mezinárodní obchod do velmi vysokého stádia svého rozvoje. 8.1.2 Zahraniční obchod ve středověku Postupný rozklad impéria neznamenal zánik zahraničního obchodu. Východořímská říše ještě v 6. a 7. stol. n. l. prováděla čilé ekonomické kontakty s Persií, Arábií, Indií i Čínou. Taktéţ obchodovala s nástupnickými státy Vizigótským královstvím, Itálií i Vandaly v severní Africe. Mnohdy se vztahy změnily na válečné konflikty a pod Justiniánem I. dobyla Východořímská říše značnou část bývalé Západořímské říše, její kontakty s objevivším se novým etnikem Slovany nebyly výhradně mírové. Také nové germánské státy na území bývalé Západořímské říše se neţivily neustálými válkami a loupeţemi, nýbrţ začaly obnovovat mezi sebou ekonomické kontakty. Ani pozdější nájezdy nových etnik – Bulharů, Maďarů a ovládnutí Severočernomořských stepí Chazary nezměnilo nic na trendu postupného ustanovování státnosti. Základním problémem pro rozvoj Středomořského světového obchodu byl vznik islámského světa, coţ přineslo poměrně striktní a silné politické a socio-kulturní hranice ve Středomoří. 213 Tento fakt zbrzdil přeměnu neutrálních „barbarských“ hospodářství a přispěl tak k její delší etapě v podobě samozásobitelské jednotky směňující pouze dočasné přebytky. Odrazilo se to i v dynamice růstu městských aglomerací. Můţeme říci, ţe prakticky všechna bývalá římská města se maximálně změnila na centra státní správy. Většinou došlo k jejich demografickému úpadku a tím i ke sníţení role zahraničního obchodu. Oproti tomu v oblasti muslimského světa od Maroka a Španělska aţ po Indii a Čínu vidíme nárůst významu zahraničního obchodu. 212 213 Beer, A.: c. d., s. 109. Blíţe viz Pirrene, H.: Středověká města. Praha, nákladem Historického klubu 1928, kap. 1 a 2. 187 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Bylo to jak rozvojem zemědělství (rýţe, cukr, vonné pryskyřice atd.), tak i řemesel (výroba tkanin, mýdel, rýţových olejů, oceli). Působili zde také specifické institucionální momenty. Muhamed i Arabové byli v podstatě obchodníci, takţe celé islámské náboţenství, na rozdíl od křesťanství, nemělo s obchodem ţádný problém a města Mekka a Medina z obchodu ţila. Vojenské ovládnutí obrovského prostoru dalo další popud pro obchodní činnost a to se odrazilo v růstu islámského světa. Na rozdíl od Římanů dokázaly severoafrické státy překonat Saharu a začaly s transafrickým obchodem. Vznikla tak nová centra jako Timbuktu, díky námořnímu obchodu začala vznikat výstavná pobřeţní města Východní Afriky, která pravidelně obchodovala s centry na Arabském poloostrově, v Perském zálivu a Indii. Pro rozsah arabského obchodu je zajímavé, ţe i první zmínky o ekonomické situaci v Čechách podává Arab.214 Rozšíření arabského způsobu obchodu bylo dáno i zavedením islámského práva – Šaria, coţ znamenalo jednotnou úpravu obchodních zvyklostí. Proto neměli muslimští obchodníci v rámci muslimského světa výrazné překáţky, pokud nepramenili z politických rozepří. V Indii probíhal dále rozvoj obchodu s řadou zemí, ale obzvláště v 7. stol. n. l. došlo k dynamickému rozvoji vztahů s Persií a arabskými zeměmi. V dovozu se hlavně jednalo o koně, vyváţel se cukr, bavlněné tkaniny a výrobky uměleckých řemesel. Zájem o indické výrobky byl podpořen i kastovní organizací, neboť kastovní organizace zaloţena na dělbě práce zaručovala vysokou kvalitativní úroveň produktů. Pod panstvím Guptů se vytvořil prostor pro rozvoj měst, obzvláště přístavních, neboť práce pro zahraniční trhy zvyšovala moţnosti odbytu. S postupným nárůstem vnitřních rozporů a sociálních strnulostí kastovní struktury se od 11. století začíná prosazovat na indickém subkontinentu islám přinášený tureckými muslimi expandujícími ze Střední Asie. Ve 13. století vzniká velký muslimský stát Dilijský sultanát. Státní náboţenstvím se zde stává sunitský islám a úřední řečí perština. Tím došlo k posílení vztahů se Střední Asií. Dilijský sultanát vědomě organizoval zahraniční obchodu. Vznikala celá města, kde vládli kupci, kteří soustřeďovali do svých rukou určitou řemeslnou výrobu. Těmito výrobky pak platili zahraniční zboţí (čínský porcelán, hedvábí, koření a samozřejmě koně). Zbytek produkce se směňoval za zlato a stříbro, které se předělávalo na mince, nebo ukládalo jako poklad. Úpadek Dilijského sultanátu ve 14. století byl zapříčiněn válkou s Mongoly, kdy podlehli tlaku Tamerlána, jehoţ vojsko v roce 1398 vyplenilo Dili. V roce 1413 s konečnou platností zanikl. 214 Viz Pauliny, J.: Arabské správy o Slovanov (9.-12. Storočie). Bratislava,Veda1999 188 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Zahraniční obchod středověké Číny se opětovně obnovil v plné síle od 7. století, kdy definitivně odzněly důsledky rozpadu státu Chan a opětovně došlo k vytvoření sjednoceného státu pod vládou dynastie Tchang. Centrálně řízená čínská ekonomika dospěla k vrcholu v polovině 8. století. Podle sčítání se zde nacházelo 9 610 dvorů a existovalo 52,88 mil. zdaněných osob.215 V tomto století byla také obnovena Velká hedvábná stezka, byly navázány kontakty s muslimským světem, dále se rozvíjely kontakty s Koreou, Japonskem i stepními sousedy. Čínské zboţí (hedvábí, porcelán, drahocenné výrobky) byly směňovány většinou za zlato, v případě kočovných sousedů se jednalo o koně a dobytek. Pokud se vyváţelo zlato a stříbro, jednalo se o tribut kočovníkům, aby nedocházelo k jejich vpádům na čínské území. Nedostatek peněz vzhledem k rozmachu obchodních operací vedl Čínu k masovému uţívání měděných a papírových peněz (od 10. století). Aby došlo k dostatečně velké výrobě zboţí pro export, vznikaly státem řízené firmy. Ţelezářské firmy měly aţ do 100 lidí, v textilních dílnách aţ 70 a v loděnicích bylo zaměstnáno okolo 600-700 osob.216 Čínský obchod se příliš neměnil ani za Mongolů, aţ teprve za dynastie Ming (1368-1644) byl na přelomu14. a 15. století udělán pokus o vládnutí moří. Ten jak je známo z předchozího výkladu však nevedl ke změně v mezinárodní dělbě práce, a tak zůstal pouze ukázkou nevyuţití potenciálních moţností, nebo ilustrací o moţnosti destruktivního působení politické nadstavby na ekonomiku. Rozvoj středověkého mezinárodního obchodu v Evropě je spjat se znovuzrozením postavení italských měst, které do 9. století díky pohnutým bojům o vládu v Itálii prakticky neměly potřebné zázemí pro svůj rozvoj. Prvním městem, jehoţ rozvoj byl zaloţen na mezinárodním obchodu, bylo Amalfi. Jiţ v polovině 9. století mělo své obchodní zastoupení v Palermu, Syrakusách, Mesině a jiných sicilských městech, kde amalfští kupci obchodovali s Araby. Orientaci na východní trhy potvrdilo Amalfi uzavřením smlouvy s Konstantinopolem v 11. století, a zřídilo si zde vlastní hostel a domy. Její lodě navštěvovaly přístavy v Alexandrii i v Levantě. Pro provozování obchodu vytvořili občané Amalfi námořní zákony (Tabula Amalfitana), které pak platily za středomořský standard. Dbali také na kvalitu peněţní soustavy, takţe mohli vlastními penězi provádět obchody i v arabském světě. 215 216 Istorija mirovoj ekonomiky. Moskva, Umiti 2007, s. 263. Tamtéţ, s. 265. 189 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Později podlehli v boji o politickou samostatnost normanskému kníţeti, v rámci konkurenčního boje je napadali Benátčané, museli válčit s Pisou podporovanou císařem Lothavem a roku 1135 bylo město dobyto a postupně ztratilo svůj význam jako středomořská ekonomická mocnost. Je prostě těţké být úspěšný v konkurenčním boji, kdyţ jste slabý. Mezi tím vyrostly v Itálii dvě městské republiky, které jsou téměř synonymem středověkého zahraničního obchodu – Benátky a Janov. Benátky, původně osada uprchlíků ukrytá v laguně, měla z počátku blízko k Byzanci a ve spolupráci s Konstantinopolem se rozvinula ve stát, který ovládl značnou část obchodu ve Středomoří. Tím, jak klesal vliv Byzance, nastupovaly Benátky, aţ nakonec se jim podařilo v roce 1204 zničit Byzantskou říši. Benátčané obchodovali s Černým moře, Malou Asií, Levantou i Egyptem. Díky dobytí Dalmácie v 10. a 11. století měli silnou základnu v Jaderském moři. To jim umoţňovalo zprostředkovávat obchod s Východem pro značnou část Evropy. Křiţácké války pojali nikoliv jako boj s nevěřícími, ale jako moţnost získat co nejlepší postavení pro obchodování. Proto ani pád křiţáckých států, ani znovuobnovení Byzance jim nezabránilo udrţet si rozhodující postavení pro obchod s Východem. Janovská republika se začíná vyvíjet na Ligurském pobřeţí jako základna pro zahraniční obchod Západofrancouzské říše, později Francie. Nepříznivé podmínky bojů s muslimy vedly k organizovanému obchodu v rámci společnosti, coţ vedlo k tomu, ţe starý Janov měl 8 organizovaných čtvrtí. Kaţdé společenství mělo svůj veřejný úřad a z těchto úřadů pak vznikla městská aristokracie. Jiţ před křiţáckými válkami se Janov stal silnou republikou a snaţil se získat prostor pro obchod i na Východě spoluprací s Byzancí. V rámci soupeření vedl dlouhé války s Benátkami a po obnovení Byzance získal důleţitá privilegia v Konstantinopoli a v Černém moři. Navazoval také úzké vztahy s Kastilií a dalšími španělskými státy, takţe se vzrůstem jejich významu se zvyšovaly i obchodní moţnosti Janova. Kdyţ vypukly boje mezi přívrţenci císaře a papeţe v Itálii, snaţil se spíše zaujmout neutrální stanoviska, diktované potřebami obchodu. Ohroţení Janovské republiky Pisou se ukázalo jako zvládnutelné obzvláště, kdyţ Florencie vybudovala jako svůj přístav Livorno. Skutečný ústup z výsluní přišel aţ v souvislosti se španělsko-francouzským konfliktem o Itálii koncem 15. Století. Význam italských republik pro formování světového obchodu je nezanedbatelný. Byly to první státy, které sice pro války pouţívaly jaké si „náboţenské krytí“, avšak jednoznačně propojovaly politiku s ekonomikou a vědomě si pomocí politických prostředků vytvářely ekonomické výhody. Válka byla pro ně „pokračování ekonomiky jinými prostředky“. 190 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Samozřejmě, ţe nezapomínaly na svoji výrobní základnu, ale vše bylo podřízeno maximalizaci obchodního zisku. Jako příklad si lze přečíst v jedné z kronik. „Dozvěděvše se pak, ţe obec benátská má s veronským Mastinem velký spor a hořkost pro saliny … a protoţe vydal řadu jiných zákazů jejich obchodů … zahájili prostřednictvím našich kupců majících styky s Benátkami šetření, zda-li by bylo moţné uzavřít s obcí benátskou ligu a spojenectví.“217 Podobnou a stejně úspěšnou politiku začali zastávat členové kupeckého svazu německých měst nazvaného Hanza, ve které se v době své největší slávy v polovině 14. století sjednotilo aţ 70 měst. Jeho aktivity byly rozprostřeny od Severního moře aţ po ruský Novgorod.218 Vzhledem k politickým rizikům totiţ středověcí obchodníci z důvodu ochrany zakládali tzv. gildy, tj. ochranné sdruţení, v nichţ si členové vzájemně pomáhali. To se ukázalo jako vcelku úspěšný model, a proto spolu začaly spolupracovat města spojené obchodními zájmy. Severní obchod, který ovládala Hanza, zprostředkovával místní produkty (obilí, med, dřevo, smolu atd.) s produkty center západní Evropy, leţící ve Flandrech, Brabantu, Porýní a Anglii. Zde však postavení měst mělo odlišnou formu, nejednalo se o kupecké republiky či svazkem spojená samostatná města, ale o samosprávná města – komuny (svobodná města). Nebyly ve feudálním svazku, ale podléhali vladaři. To jim umoţňovalo lépe vyuţívat místní zdroje ke svému rozvoji. Velmi silně se v takových městech projevovala síla cechů. Tento model byl pak „roznášen“ po celé Evropě, ovlivnil vývoj měst také u nás. Závisel však na konkrétní hospodářské a politické situaci. 219 Obrovský význam pro formování středověkého obchodu v Evropě měly trhy v Champagni. Trhy v Troyes začaly vznikat jiţ v 5. Století a postupně přibývaly trhy v Chalons, Sena, Vitry atd. Začala se tak vytvářet vnitrozemská spojnice mezi středomořským a severským obchodem, na kterou se napojovala i flanderská a brabantská města. Rozvíjely se zboţně obchodní operace, formy financování pomocí směnek, střetával se zde obchodní kapitál ze Severu i Itálie, prováděly se zde valutové operace mezi různými měnami. Úpadek francouzských trhů nastal v souvislosti se Stoletou válkou, i s tím, jak se obnovila moţnost obeplutí Iberského poloostrova skrz Gibraltarský průliv. Proto přestaly být místem setkání kupci z různých zemí a své postavení si upevnila města na severozápadě kontinentu. 217 Florenstké kroniky doby Dantovy. Praha, Odeon 1969, s. 474. Blíţe viz Zimák, A.: Hanza. Obrazy z dějin severského obchodu. Praha, Libri 2002. 219 Blíţe viz Kejř, J.: Vznik městského zřízení v českých zemích. Praha, Karolinum 1998. Hofman, F.: České město ve středověku. Praha, Panorama 1992. 218 191 Mezinárodní středověký obchod musel překonávat řadu technických i sociálních a politických překáţek. Díky politické rozdrobenosti a systému správy musel projít řadou cel (hlavně vnitrozemských), existovala nízká ochrana majetku před různými poţadavky, o stavu cest a moţnosti ubytování ani nemluvě. Přesto však došlo k výstavbě základní infrastruktury, začaly se budovat přístavy, vznikla síť trţišť, postupně se rozbudovávaly nástroje obchodní operací a obnovily se finanční úvěrové organizace, které byly mezinárodně propojeny. Některé instituce, jako např. řád templářů zanikly výjimečně brutálním způsobem, jiné se transformovaly do moderní společnosti (např. speditéři, burzy). Také se zde vyvinula forma doprovodných dokumentů obchodu, rozvinul se systém obchodních překáţek a regulace (právo skladu, mílové práce atp.). 8.2 Vývoj zahraničního obchodu do konce 2. světové války Pokud se podíváme na 15. století optikou později proběhlých procesů, zjistíme, ţe právě tehdy byly nastaveny počátky změn, které ovlivnily vývoj na dalších 450 let. Právě v této době začíná zámořská expanze Portugalska, italská renesance se stává předobrazem dalšího vývoje, čeští husité vyhrávají souboj s univerzalitou církve a vytvářejí státu „dvojího lidu“ V roce 1480 se Moskva definitivně zbavuje závislosti na Mongolotatarech. Na Iberském poloostrově se začínají sjednocovat království a takto vzniklé Španělsko se stane světovou velmocí, předobraz budoucího britského impéria. Ekonomická expanze Evropy je nemyslitelná bez expanze jejího zahraničního obchodu. Objevení nového kontinentu a vybudování námořních cest vytvořilo nová odbytiště na její produkty a díky neekvivalentní směně nejenţe došlo k úhradě nákladů na jejich vybudování, ale také získala značné mnoţství nadproduktu. Jestliţe do 16. století nejvíce ze zprostředkování mezinárodního obchodu těţila středoasijská oblast leţící mezi Evropou, Indií a Čínou, pak nové trasy v Indickém oceánu začaly sniţovat její ekonomickou roli. Totéţ se týkalo transsaharského obchodu a obchodu s kořením z oblasti dnešní Indonésie. Odkrytí Ameriky otevřelo další moţnosti pro ekonomickou dynamiku, které středověký svět Evropy neměl k dispozici. Zároveň neekvivalentní směna zaloţená na mimoekonomickém přinucení sehrávala značnou roli v čerpání bohatství tohoto kontinentu.220 220 Autor je si vědom slabiny svého výkladu vývoje světového obchodu tím, ţe nezahrnul do jeho pojetí předkolumbovské civilizace. Nikdy se však systematicky nevěnoval jejich studiu a v literatuře, kterou má k dispozici a i z důvodů jazykového omezení nebyl schopen sestavit obecný překlad. Některé dílčí práce jako např . Bagpaj, V. E.: Drevněastekskaja torgovlja. Sovětskaja etnografia No. 2. 1991, s. 123-142 nebo obecná díla 192 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Došlo k obrovskému vzrůstu objemu obchodu. Jednalo se o potraviny – rýţe, cukr, tabák, kakao a další, konstrukční materiály jako tropická dřeva221, textilie atd. Z Evropy odcházely do světa ţelezářské a sklářské výrobky, palné zbraně a další. Nelze zapomenout ani na těţbu drahých kovů, která měla velký podíl na exportu Ameriky. Z hlediska vlastního zahraničního obchodu je charakteristickým rysem v první polovině tohoto období jeho formování jako součásti vzniku novodobého státu. Jestliţe ve středověku panovník uděloval obchodní privilegia jednotlivým městům nebo společnostem, pak v 16. a 17. století pod vlivem merkantilistů se začala formulovat postupně jednotná politika zahraničního obchodu. Vytvoření národního obchodního systému znamenalo, ţe státní moc vstupovala do jednotlivých obchodních společností, státní správa uţívala mimoekonomické násilí jako součást ekonomické aktivity. Na druhé straně zesílena autorita státu, postupné oddělování státních funkcí od ostatních sociálně ekonomických aktivit společnosti vedla k procesu vydělování soukromého, veřejného a státního vlastnictví. Tato postupná změna vlastnictví, tj. vztahů ve společnosti, přetvářela charakter jednotlivých ekonomických subjektů. Znamenalo to postupný zánik hanzovních měst, právní změny společnosti účastnících se zahraničního obchodu, vznik koloniální správy a její organizační, rozhodovací a kontrolní roli. Z historického hlediska by bylo nesprávné klást rovnítko mezi činnosti Jindřicha Mořeplavce, Filipa II., Ivana IV. Hrozného, Olivera Cromwella, Jeana Colberta, Petra I., Bedřicha I. atd. Avšak všichni se podíleli tou či onou formou ve své době na vzniku a rozvoji uvedeného systému a vědomě jej podporovali a rozvíjeli. Hlavní roli zde sehrávali obchodní společnosti, které byly zřizovány státem jako organizační jednotky pro provozování, zpravidla monopolního, obchodu se zahraničím. Byly zaloţeny na středověké myšlence monopolního privilegia, avšak stát zde měl zásadní politický vliv, byl garantem jejich vojenské i ekonomické síly. Zároveň byly jiţ zřizovány jako součást fiskálního systému státu a nástroj kontroly zahraničního obchodu. Jejich ekonomický význam spočíval ve sníţení rizika, neboť umoţnil hradit dílčí ztráty prostřednictvím jiných výnosů, a tak se zahraniční obchodu stal zajímavou sférou zhodnocení i pro subjekty preferující niţší míru rizika. Obchodní společnosti provedly centralizaci kapitálu, coţ ve svém důsledku umoţnilo výstavbu potřebné dopravní i skladovací infrastruktury, udrţovat potřebný správní i vojenský aparát bez dodatečného daňového zatíţení. o Incích a Aztecích mu neumoţnila vytvoření povšetnější představy o mezinárodních kontaktech těchto civilizací. 221 Spotřeba dřeva byla tehdy značně vysoká. Např. na konci 17. Století byla polovina anglického importu tvořena dřevem. Důvodem byla stavba lodí a i další pouţití jako základního konstrukčního materiálu. Viz Cameron, R.: Stručné ekonomické dějiny světa. Praha, Victoria Publishing 1996, s. 150. 193 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Došlo k synergickému efektu, kdy veřejné výdaje státu na budování vodních kanálů, silnic, přístavů byly podporovány soukromými investicemi, coţ ve svém důsledku připravilo zapojení značných oblastí do mezinárodní dělby práce. Ovšem fiskálně monopolní charakter těchto společností z nich postupně udělal isolované subjekty, jejichţ impulz pro další rozvoj státu se postupně zmenšoval a mnohdy měl regresivní dopad od vývoje celé ekonomiky. Často se stávalo, ţe dílčí zájmy monopolu začaly např. brzdit rozvoj loděnic, řemesel nebo potlačoval vývoj pěstování zemědělských plodin. Kromě těchto společností vznikly i skupiny finančně obchodní oligarchie, jejichţ bohatství bylo zaloţeno na zahraničním obchodě a mezinárodních finančních operacích. Jako příklady lze uvést rodiny Fuggerů či Velserů, které těţily z rozsáhlých teritorií Habsburků nebo ruský rod Stroganovů ovládající značnou část obchodu se Sibiří a Čínou. Podobné tvrzení lze také vztáhnout k rodu Taxisů pocházejícímu původně z Itálie. Díky kontaktům s císaři se jim podařilo dlouho do značné míry ovládat evropský obchod s poštovními sluţbami. Základní změna v mezinárodním obchodě se odehrála v souvislosti s vítězstvím Velké Británie v napoleonských válkách. Nešlo zde pouze o „teoretické vítězství“ zastánců Free Trade, ale o závaţné politické důsledky, které toto vítězství přineslo. Velká Británie se stala „královnou moří“ a ovládala díky své vyspělosti světový obchod, coţ nám dokumentuje následná tabulka. Tabulka č. 8.1 Obrat zahraničního obchodu 1800-1820 (v mil. liber) Stát 1800 1820 Velká Británie 67 74 Francie 31 33 Německo 36 40 Rusko 30 22 Habsburský stát 8 10 Španělsko 12 10 Portugalsko 4 3 Skandinávie 5 6 Nizozemí, Belgie 15 24 Švýcarsko 5 6 Ostatní Evropa 5 6 USA 17 23 Latinská Amerika 25 30 Britské kolonie 2 3 Indie 10 11 Ostatní 20 25 Pramen: The Dictionary of Statistics by Michael G. Mulhall. Fourth edition. London, George Routledge and Sons 1899. Republished by Gale Research Company Book Toner. Detroit 1969, s. 128. 194 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Vidíme, ţe Velká Británie ovládla světový obchod, neboť k jejím objemům musíme připočítat jak koloniální obchod, tak obchod Indie. Tabulka nám také demonstruje úpadek Ruska, Španělska a Portugalska. U Německa je interpretace sloţitější, neboť jako stát ještě neexistovalo a mělo tudíţ vnitroněmecký obchod. Došlo k tomu, ţe postupně byl odstraňován obchod s otroky, bylo redukováno španělské, nizozemské, francouzské a portugalské koloniální impérium, takţe v zájmu jejich zahraničního obchodu bylo přistoupit k anglickému postoji. Další postupné obnovení francouzského, vznik německého, italského a belgického koloniálního impéria v zásadě do konce 19. století neotřáslo dominantní britskou pozicí. Pokud se podíváme na některé státy podrobněji, získáme následný obraz. Nejstarší „obchodní“ velmocí bylo Portugalsko, které ovládlo během 15. a 16. století obchod s Afrikou a Asií. Od roku 1415, kdy se zmocnilo afrického Tangeru, poznalo, ţe expanze na Jih do Indie můţe být zdrojem bohatstvím. Portugalský stát, který zabezpečil objevné plavby, organizoval tento obchod prostřednictvím Casa de India, 222 tj. instituce v Lisabonu, kde museli všichni kupci prodávat veškeré koření. Portugalští námořníci zároveň mohli na lodích převáţet osobní majetek a obchodování s ním tvořilo základ jejich výdělku. Pomocí zaloţených osad v Africe a Indickém oceánu se jim podařilo ovládnout transport zboţí, takţe měli i značné zisky z přepravy. Avšak díky zaostalejší produkční struktuře nebyli schopni nabízet na orientálních trzích ţádané zboţí, takţe ulehčili „práci“ svým konkurentům, kteří je postupně od 17. století začali vytlačovat. Výnosnost obchodu s kořením a otroky nevedla k výraznějšímu tlaku na domácí ekonomiku. Také silné feudální vztahy, netolerance a pronásledování jinověrců vedly nakonec k tomu, ţe značná část portugalských ţidů, kteří zprostředkovávali napojení na západoevropské trhy, byla vypuzena. Personální unie se Španělskem stagnační tendence upevnila a válka o získání samostatnosti ve druhé polovině 17. století zničila poslední známky blahobytu. Po té se dostalo Portugalsko do spojenectví s Anglií, coţ vedlo k jeho konsolidaci, nikoliv rozvoji, neboť zámořský obchod začali ovládat Angličané. Ani reformní dílo markýze Pombala v 18. století nevedlo k jeho výraznému oţivení. Napoleonské války a období 19. století jiţ bylo plně v rukou Angličanů. 222 Původně zaloţena 1482 jako Capmahnia da Guinea. Od roku 1494 se nazývala oficiálně Casa da India e da Guinea. 195 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Spojené království Kastilie a Aragonu, tj. Španělsko, které převzal císař Karel V. (I.) Habsburský, bylo počátkem 16. století na vrcholu své moci. Došlo také k propojení Flander a Brabantu s vyspělými centry Španělska. Navarra a Baskicko dodávaly dřevo a vlnu, med, obilniny se pěstovaly v Kastilii a Andalusii, fungovala vyspělá centra průmyslu (řemesla) a obchodu jako Toledo, Segovia, Granada, Barcelona atd. zahraniční kupci navštěvovali trhy v Burgosu, Valladolidu a jinde. Španělsko během první poloviny 16. století vybudovalo koloniální impérium, „nad kterým slunce nezapadalo“. Stalo se první světovou „supervelmocí“. Vlastní koloniální obchod byl organizován jako monopol kastilské koruny, který byl realizován Casa de Contratacion. Šlo o cechovní organizaci sídlící v Seville, kontrolovanou státními inspektory. Pro obchod byl vytvořen systém konvojů, který nejenom umoţňoval kontrolu nákladů, ale také sniţoval politická a vojenská rizika obchodu. Obchod s Filipínami byl zprostředkován přes Střední Ameriku a prováděla ho státem kontrolována loď. Státní reglementace znemoţnila zapojení do tohoto obchodu řadu středisek, čímţ se omezil „multiplikační efekt“ a díky cenové revoluci zapříčiněné růstem objemu drahých kovů ve španělské ekonomice došlo k postupnému omezování jeho vlivu. Proto se situace, nejprve pomalu později rychle, zhoršovala. Místo potřebných reforem došlo k posílení feudálního systému, který se s pomocí inkvizice 223 vypořádal s veškerou opozicí, a to mělo za důsledek ekonomický úpadek. Se snahou čelit úpadku se začalo v 18. století, kdy rostl objem obchodu s Amerikou. V roce 1778 bylo dovezeno zboţí za 148,5 mil. reálů a výnos z cel činil 5,6 mil. reálů, v roce 1788 bylo dovezeno zboţí ve výši 1104,5 mil. reálů a výnos cla činil 55 milionů. 224 Bylo to v důsledku uvolnění monopolu a obchodním dohodám, které uzavřeli španělští a francouzští Bourboni, coţ otevřelo přístavy v Peru a Chile mezinárodnímu obchodu. Ovšem válka s napoleonskou Francií, odtrţení latinskoamerických zemí, vedla k rozrušení těchto pozitivních tendencí. Poté propuknuvší Karlistické občanské války neumoţnily navázat mírový kontakt s bývalými koloniemi na základě institucionálních předpokladů. Proto se Španělsko soustředilos obranu zbytku své říše, kterou však ztratilo válkou se Spojenými státy (1898-1899). Jeho průmyslová slabost vedla k celkovému ústupu ze slávy, a počátkem 20. století bylo Španělsko ekonomicky bezvýznamným státem. 223 Za vlády Filipa III. církev vlastnila asi 20% půdy, ve Španělsku bylo 9000 klášterů se 60 000 mnichy a 988 domů jeptišek. Beer, A.: c. d., II, s. 151, 224 Tamtéţ, s. 166. 196 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Státem, který v 17. století ovládal světový obchod, bylo Nizozemí. V roce 1602 zaloţili odbojné Spojení provincie Oost-Indische Compagnie. Byla to nejúspěšnější obchodní společnost té doby. Pro porovnání v letech 1602-1796, kdy bylo Nizozemí dobyto Francií, poslala z Evropy do Asie na práci asi 1 mil. Evropanů na 4 785 lodích a dovezla 25, mil. tun asijského zboţí do Evropy. Ostatní státy podle známých výkazů za léta 1500-1795 vypravily do Asie 882 412 lidí.225 Bylo to důsledkem rozvinutého obchodu ve středověku a rybolovem, který zde slouţil jako jeden z druhů základní obţivy. Zároveň Nizozemci získali potřebné znalosti díky stykům s Portugalci a Španěli. Postupně vytlačili Portugalce a ovládli „ostrovy koření“ v jihovýchodní Asii. Obchodovali s kořením, hedvábím, bavlněnými textiliemi, kovy, řemeslnými výrobky, zbraněmi atd. Jejich expanze nebyla zaměřena pouze na Orient, pronikali taktéţ do Ameriky, kde např. zaloţili New York, ale také kolonie v Latinské Americe. Zde sehrála svoji roli Západoindická společnost, která se dokázala svojí silou prosadit jak proti Španělům, tak i proti Portugalcům. A nebylo divu. Jiţ v roce 1609 měla nizozemské obchodní loďstvo 12 000 plavidel, coţ řádově překonávalo počty lodí jiných zemí.226 Toto bohatství v rukou malého národa pochopitelně provokovalo jeho sousedy, a je obdivuhodné, ţe vydrţelo války s Francií, Anglií a Španělskem. Došlo k podlomení jeho sil, avšak si, aţ do války s revoluční Francií, udrţelo samostatnosti. Po obnovení samostatnosti v 19. století se ukázalo, ţe mezinárodní obchod souvisí úzce s ekonomikou vyspělostí. A zde Nizozemí ztratilo oproti Anglii, neboť ta svoji průmyslovou silou zaujala jeho místo. Francie byla v novověku největší evropskou ekonomikou. V roce 1600 měla 18,8 mil. obyvatel oproti 9,8 mil. Španělů a 6,1 mil. obyvatel Velké Británie. 227 V 16. století však nemohla uplatnit svoji absolutní sílu, neboť byla rozdírána náboţenskými válkami a neustále dávala část svých prostředků na války s Habsburky, kteří panovali jak v Německu tak Španělsku. 225 Van Baven, M. W.: Towards a New Age of Partnership. (TANAP) UNOSCO Memory of the World – reg. Form 2002. VOC Archives Appendix A, s.14. In:http://porta/unesco.org/pr_obj_id65A54833A876DD50ADOF5D75AF57 226 227 Wieczorkiewicz, P. P.: Historia wojen morskich. Wiek zagla. London, Puls Publication Ltd. 1995, s. 41. Maddison, A.: The World Economy. A Millenial Perspective. Paris, OECD 2001, s. 241. 197 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Jako protiváhu se francouzští křesťanští králové neváhali orientovat na Osmanskou říši a díky dohodám udrţovala Francie konzuláty v africkém Tripolisu, v Bejrútu i v Alepu, v Levantě a v egyptské Alexandrii. Do koloniálního obchodu v Atlantiku se zapojuje poměrně pozdě a souvisí to aţ se stabilizací politické situace za Jindřicha IV. a Ludvíka XIII. Richelieuova a Mazarinova politika vytvářejí prostředí pro aktivní vstup Francie na zámořské trhy. V roce 1628 zde vzniká první obchodní společnost pro obchod s koţešinami v Severní Americe – Compagnie des Cent-Associes, která začíná s výstavbou obchodních stanic a začíná kolonizovat Kanadu. Z počátku se úspěšně rozvíjí, ale v roce 1663 je pro finanční potíţe zrušena. Vznikají další společnosti, ale postavení Francie není příliš příznivé. Jestliţe v roce 1670 mělo její loďstvo výtlak 80 tis. tun, dopravní tonáţ německých lodí byla 104 tis., lodě Portugalska, Španělska a Itálie měly dohromady 250 tis. tun, britské 260 tisíc, pak Nizozemí disponovalo 586 tisíci tunami.228 Avšak postupně se Francie uchytává v Karibiku (Martinik, Guadeloupe, St. Domingo), její lodě zamíří do Indického oceánu a Indie, kde se stávají konkurencí pro Angličany. 229 Colbertovy reformy, které urychlí ekonomický rozvoj, a vytvoří zároveň základnu pro hlubší zapojení do mezinárodní dělby práce. Francouzské zboţí ovládalo tehdejší evropský trh a ještě dnes lze ve spoustě zámků Evropy spatřit nábytek stylu Ludvíka XIV. nebo XV. Brzdou rozvoje v 18. století byly neustále prohrávání války a Lawova krize, která zasáhla tvrdě tehdejší postavení Francie. Ztráta Kanady a později Louisiany pohřbila sen o koloniální říši, která by byla protiváhou Británie, a totéţ se odehrálo v souvislosti s Napoleonskými válkami. Ukázalo se, ţe přes dočasné krátkodobé vylepšení svého postavení Francie nemá dostatek sil na dlouhodobé udrţení celosvětové říše. Podepsala se na tom hlavně její zaostalost za hlavním konkurentem Velkou Británií. To platilo i po celé 19. století, kdy zaznamenala řadu dílčích úspěchů v rozšiřování svého postavení, ale celkově vţdy ztrácela na hlavní centra ekonomické moc. Vzestup Anglie na úroveň světové mocnosti je fascinující příběh stejně jako u Makedonie nebo Říma. Vţdy se totiţ jednalo o periferní území na okraji tehdejší řecké, středomořské či středověké civilizace. Proto dodnes analýza faktorů tohoto vzestupu neztrácí na aktuálnosti a je předmětem zkoumání z různých zorných úhlů. 228 Tamtéţ, s. 77. K britsko francouzskému soupeření viz Waner, M.: Sedmiletá válka v Orientu. Praha, Libri 2001, kde je věnována i pozornost ekonomickým aspektům. 229 198 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Význam Anglie ve středověkém mezinárodním obchodu nebyl příliš velký. Dynamika západoevropského obchodu od 12. století zasáhla sice Londýn, ale ostatní městská centra zůstala nadále zprostředkovávat lokální ekonomické vztahy. Ekonomický vzestup se začal projevovat ve 14. století za Eduarda III., kdy se Anglie začala prosazovat na zámořských trzích v textiliích a obzvláště v oblasti Bristolu a Norfolku se začala rozvíjet jejich výroba. Ve 14. století začala také těţba uhlí a intenzita obchodu s Hanzou a Flandry vzrostla. Ovšem 15. století s válkami růţí vedly ke značnému zpustošení ekonomiky Anglie a tím opětovně pokleslo její postavení v mezinárodním obchodě. Ke zmenšení významu přispěla i konečná prohra ve Stoleté válce s Francií. Zlom přišel v 16. století v souvislosti s panováním Jindřicha VII. Přes všechny kniţní a filmové zpracování jeho dramatické vlády, je dobré ukázat na nejdůleţitější fakt. Dvůr nebyl Anglie a jeho mírová politika byla základem pro nastartování pozitivních změn jak ve vlastní ekonomice, tak i v postavení anglické ekonomiky ve světovém hospodářství. V zemědělství došlo k úplnému zvratu tím, ţe dokonal rozpad feudálního typu vlastnictví půdy a došlo k jeho zapojení do zboţních vztahů. Velcí vlastníci vyuţili ziskovost chovu dobytka a ovcí a vytvořili poměry vhodné pro nástup textilních manufaktur.230 S rozvojem obchodu se začala rozvíjet i odvětví jako stavba lodí či výstavba kanálů. Angličtí mořeplavci se začali objevovat v Baltském a Středozemním moři a Benátčan Sebastian Cabot ve sluţbách Anglie začal plavby k severoamerickému pobřeţí. Brzo také Angličané v čele s Richardem Chancellorem navázali kontakty s Ruskem přes severský Archangelsk. Na tyto procesy navázala Alţběta I., která svoji zahraniční politiku plně zapojila do koncepce rozvoje zájmů zahraničního obchodu. Sir Thomas Gresham se stal jejím kvalifikovaným zástupcem v evropských ekonomických střediscích a dokázal vţdy obratně hájit zájmy Londýnské burzy a celé City. Konflikty se Španělskem byly důsledky této aktivní politiky v Německu, Dánsku, Nizozemí a i ve španělských teritoriích. Jsou houfně zakládány na bázi obchodních monopolů různé společnosti, na dvory vládců jsou vysíláni představitelé, jejichţ úkolem je zastupovat zájmy anglického obchodu. Také dochází k prvním pokusům o zaloţení anglických kolonií v Americe nebo a na pobřeţí Guinei. Toto úsilí je hlavně spjato se jménem Waltera Raleigha. I kdyţ nebyly všechny pokusy úspěšné, začala vznikat základní struktura budoucího koloniálního rozmachu. „Zlatý věk“ Anglie „vyzařoval“ impulsy i do oblastí Skotska a Irska. Přes velmi rozporuplný charakter vzájemných vztahů, docházelo k pomalejšímu, leč systematickému, rozvoji i těchto území. 230 Analýzu tohoto procesu viz Marx, K..: Kapitál I, c. d. kap. 24. Tak zvaná původní akumulace. 199 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ V 17. století je zásadní zvrat v postavení Anglie spjat s Olivera Cromwella. Velká anglická revoluce ve čtyřicátých letech 17. století, nikoliv z hlediska formy, ale obsahu, přeměnila anglický stát na parlamentně fungující vládní systém. Pokud restaurace Stuartovce ničemu nepoučila, rok 1688 a jejich vyhnání definitivně zabezpečilo nové poměry. T se projevovaly ve skutečnostech, jako byly Navigační akta (1651). To ţe bylo nařízeno dováţet do Anglie cizí zboţí na anglických lodích, zabezpečovalo nejenom nárůst potřebných příjmů, ale také zvýšilo kapacitu obchodního loďstva. Následné války s Nizozemím se pak vedly nikoliv do vítězného konce, ale do zabezpečení potřebného zájmu. Za Cromwella je definitivně ovládnuté Irsko jako součást anglické ekonomiky a dobytí Jamajky znamená základní zlom v budování kolonií. Nová politika se odráţí i ve Východoindické společnosti, která od obchodních faktorií přechází k systematickému záboru území. V 18. století jiţ začíná zatlačovat do pozadí všechny své soupeře – Nizozemí, Francií i Španělsko. Představu o této dynamice si můţeme udělat z těchto čísel. V toce 1700 vyplulo z Londýnského přístavu 1 335 lodí s výtlakem 156 995 tun, v roce 1790 to bylo 3 270 lodí s výtlakem 581 095 tun.231 Vzestup se však neomezoval pouze na Londýn. Liverpool měl na počátku 18. století 5 000 lodí, na jeho konci 56 000 232 a spolu s Bristolem tak doplňoval centra zahraničního obchodu. V Bristolu se obzvláště rozvíjel koloniální obchodu s Virginií v Severní Americe a s Antilami. Významně se také obohacoval na obchodu s otroky. Do mezinárodního obchodu se zapojila i skotská města v čele s Glasgowem a Edinburghem. Měli dobrou polohu pro spojení s Novou Anglií a později s USA. Období Napoleonských válek splynulo s prosazením průmyslové revoluce a dotvořením postavení Velké Británie jako „dílny světa“. V roce 1830 Velká Británie zaujímala 27,3% světového obchodu, a kdyţ k tomu připočteme ještě britské kolonie, tak impérium realizovalo 36,3% obratu obchodu. Druhá Francie realizovala 11,5%, třetí USA 7,8% a čtvrté Rusko 6,2%.233 Toto pořadí se fakticky měnilo po celé 19. století s tím, ţe narůstal vliv USA a v roce 1870 po vzniku Německa se tento stát dostal na 3. místo. 231 Beer, A.: c.d., II, s. 335. Tamtéţ, s. 336. 233 Mulhall, M. B.: Dictionary of Statistics. London, George Routledge and Son 1884, s. 101. 232 200 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Tabulka č. 8.2 Vývoj světového obchodu v 19. století (v mil. liber) Stát Velká Británie Francie Německo Rusko Španělsko Ostatní Evropa USA Brit. kolonie svět 1800 67 1850 169 1889 740 33 (36) 30 12 50 228 17 30 302 95 (70) 40 11 191 576 62 80 832 311 367 128 50 727 2323 320 280 3377 Pramen: The Dictionary of Statistics by Michael G. Mulhall. Fourth edition. London, George Routledge and Sons 1899. Republished by Gale Research Company Book Toner. Detroit 1969, s. 128. První světová válka, následné faktické vyřazení Ruska (SSSR) ze světového obchodu měli značný dopad na jeho průběh. Taktéţ Velká hospodářská krize jej nikterak nezdynamizovala. Potvrdila nárůst role jednotlivých zemí britského impéria (Indie, Austrálie, Kanada, JAR) a neustálý vzestup hlavního konkurenta USA, který vytlačil v pozici exportéra Velkou Británii z jejího prvenství (viz tabulka č. 8.3). Tím se začala rýsovat v meziválečném období nová etapa světového obchodu pod dominancí USA. A to je jiţ záleţitostí poválečného vývoje. Tabulka č. 8.3 Podíl jednotlivých zemí na obratu světového obchodu v roce 1937 (v %) (bez SSSR) Stát Velká Británie Francie Německo Španělsko Ostatní Evropa USA Brit. kolonie svět Vývoz 11,4 3,6 9,1 0,51 21,4 46,0 12,8 16,6 100 dovoz 17,8 5,8 7,6 0,51 22,1 53,8 12,0 14,4 100 1) Odhad. Občanská válka Pramen: K hospodářské situaci kapitalistického světa v letech 1946-1951. Sborník. Praha, SNPL 1954, s. 146-148. 201 8.3 Vývoj zahraničního obchodu v letech po 2. světové válce V padesátých a šedesátých letech docházelo k rychlému vzestupu zahraničního obchodu, který svým tempem předstihoval celkový růst světového HDP. Jestliţe HDP světa se od roku 1953 do roku 1963 zvětšil o 61%, tak světový obchod vzrostl o 86%.234 Základní příčinou uvedeného trendu byla prohlubující se tendence k mezinárodní dělbě práce a výrobní specializaci, která přinášela růst produktivity práce. Také se projevilo šíření nových vědeckotechnických poznatků a s nimi spjatých nových produktů. Rychlý růst exportu pokračoval aţ do roku 1980, kdy došlo k silnému zpomalení jeho celkového vývoje. V té době ještě existovala skupina „zemí s centrálně řízenou ekonomikou“. Jejich ekonomické postavení se vůči vyspělým zemím v zahraničním obchodu nijak zvlášť nezhoršovalo, ale ani nezlepšovalo. Celkovou dynamikou zahraničního obchodu je však předstihly rozvojové země, coţ svědčilo o tom, ţe tzv. socialistické státy málo vyuţívaly předností mezinárodní dělby práce. To se projevilo i silně v 80. letech a bylo jednou z příčin narůstání krizových jevů. Niţší úroveň vzájemné kooperace se projevila i v niţším podílu vzájemného obchodu. Oproti vyspělým zemím.(viz Tabulka č. 8.4) Problematická osmdesátá léta, která byla ve znamení tíţivých restrukturalizačních změn a surovinově energeticky úsporného růstu, vystřídala etapa dalšího vzestupu světového obchodu. Od roku 1990 došlo k dalšímu výraznému zvětšení světového exportu na 4 135 mld. US dolarů., tj. světový obchod vzrostl o téměř 700 mld. US dolarů (1990 - 3437 mld.). Přitom podíl vyspělých zemí se sníţil ze 71,7 % na 68,6 %, východoevropských zemí a zemí bývalého SSSR z 5,1 % na 3,1 %. Růst podílu, a tím i větší přírůstek zaznamenaly rozvojové země, jejichţ procento na světovém exportu vzrostlo z 23,2% na 28,3%. To ukazuje na postupné zlepšování jejich postavení, i kdyţ hlavní podíl vytvořila skupina tzv. nově industrializovaných zemí. Přitom jeden z největších absolutních přírůstků mezi rozvojovými zeměmi zaznamenala Čína, jejíţ export vzrostl z 62,5 mld. US dolarů v roce 1990 na 121 mld. v roce 1994235 234 235 Spočítáno na základě: Statistical Yearbook 1966. New York, United Nations 1967, s. 28, 391 Spočítáno na základě: Monthly Bulletin of Statistics 1995, No. 9, s. 93-123 202 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Tabulka č. 8.4 Vývoj zahraničního obchodu v letech 1963 - 1989 importní region roční změna Svět Vyspělé Rozvojové tzv.centr. exportu v% 1989 země země řízené ekonom.. mld. % % % 19631973- 1980USD 1973 1980 1989 e Svět 3095 71,8 20,1 8,1 10,2 10,2 0,4 x celkem p z toho o Vyspělé 2176 78 18,3 3,7 10,9 8,3 1,7 r země t Rozvojové 650 67 26,3 6,7 9,4 16,7 -2,8 . země r tzv. 269 32 19,4 48,6 8,0 8,4 0,1 e centrál. říz. g ekon. Pramen: Glisman, H. H. - Horn, E. J. - Nehring, S. - Vaubel, R.: Weltwirtschaftslehre I. Göttingen, Vandenhoeck& Ruprecht 1992, s.14. 8.3.1 Teritoriální struktura světového obchodu Základní přehled o dlouhodobých trendech v teritoriálních pohybech zahraničního pohybu nám dávají následné dvě Tabulky (8.5, 8.6) Pokud se podíváme na tabulku č. 8.5 a č. 8.6, vidíme přímo raketový vzestup objemu zahraničního obchodu. Jde samozřejmě o běţné ceny, ale i tak bylo tempo růstu zahraničního obchodu vyšší neţ tempo růstu HDP. Průměrné tempo růstu HDP v letech 1990 aţ 2010 dosáhlo 3,1 %, růst exportu více jak 5 %.236 Vlastní kvantifikace nám dává následný obraz světových zboţních toků. Přitom pohled na tabulku č. 2 ukazuje, k jakým zásadním změnám došlo ve světové ekonomice po 2. světové válce. Spojené státy ztratily svoji dominanci v oblasti vývozu a první místo na světě zaujala Čína. Německo si udrţuje svojí vedoucí roli v Evropě přes pokles v globálním rozsahu. Dochází i k postupnému obnovení postavení Ruska, i kdyţ samozřejmě nenabylo významu SSSR. Dlouhodobý úpadek významu Střední a Jiţní Ameriky se moţná v posledních letech mění a tento subkontinent znova získává moţnost dalšího prohlubování mezinárodní dělby práce. Nadějnou dynamiku v posledních letech proţívá i Afrika. 236 World Trade Report 2011. The WTO and preferential trade agreements: From co-existence to koherence. Geneva, WTO 2011, str. 20 203 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Tabulka č. 8.5 Základní údaje o světovém obchodě do roku 2010 Export (1948, 1953, 1963, 1973, 1983, 1993, 2003, 2010 v mld. dolarů a %) 1948 Svět Svět Severní Amerika USA Kanada Mexiko Jižní a Střední Amerika Brazílie Argentina Evropa SRN a. Francie Itálie Velká Británie Společenství nezávislých států (SNS) b Afrika JAR c Střední Východ Asie Čína Japonsko Indie Australie a Nový Zéland 6 východosijských237 exportérů Memorandum item: EU d SSSR,bývalé GATT/WTO členství e 1953 1963 1973 1983 1993 2003 2010 Hodnota 59 84 157 579 1838 3676 7377 14851 Podíl 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 28,1 24,8 19,9 17,3 16,8 18,0 15,8 13,2 21,7 18,8 14,9 12,3 11,2 12,6 9,8 8,6 5,5 5,2 4,3 4,6 4,2 3,9 3,7 2,6 0,9 0,7 0,6 0,4 1,4 1,4 2,2 2,0 11,3 9,7 6,4 4,3 4,4 3,0 3,0 3,9 2,0 1,8 0,9 1,1 1,2 1,0 1,0 1,4 2,8 1,3 0,9 0,6 0,4 0,4 0,4 0,5 35,1 39,4 47,8 50,9 43,5 45,4 45,9 37,9 1,4 5,3 9,3 11,7 9,2 10,3 10,2 8,5 3,4 4,8 5,2 6,3 5,2 6,0 5,3 3,5 1,8 1,8 3,2 3,8 4,0 4,6 4,1 3,0 11,3 9,0 7,8 5,1 5,0 4,9 4,1 2,7 1,5 2,6 4,0 7,3 6,5 5,7 4,8 4,5 2,5 2,4 3,4 2,0 1,6 1,5 1,0 1,0 0,7 0,5 0,6 2,0 2,7 3,2 4,1 6,8 3,5 4,1 6,0 14,0 13,4 12,5 14,9 19,1 26,1 26,2 31,6 0,9 1,2 1,3 1,0 1,2 2,5 5,9 10,6 0,4 1,5 3,5 6,4 8,0 9,9 6,4 5,2 2,2 1,3 1,0 0,5 0,5 0,6 0,8 1,5 3,7 3,2 2,4 2,1 1,4 1,4 1,2 1,6 3,4 3,0 2,5 3,6 5,8 9,7 9,6 10,1 2,2 63,4 3,5 69,6 24,5 4,6 75,0 37,0 3,7 84,1 31,3 5,0 78,4 37,4 89,3 42,3 94,3 34,7 94,2 a Údaje pro SRN do roku 1983 bez NDR b Čísla jsou výrazně ovlivněny, včetně vzájemných obchodních toků v pobaltských státech a SNS v letech 1993 a 2003. c Počínaje 1998,jsou datla JAR příslušná Jihoafrické celní unii. d Data jsou pro EEC(6) v 1963, EC(9) v 1973, EC(10) v 1983, EU(12) v 1993, EU(25) v 2003 a EU(27) v 2010. e Počet členů podle let Pramen: World trade developments. http://www.wto.org/english/res_e/statis_e/its2011_e/ its11_world_trade_dev_e.htm 237 Hong Kong, Čína; Malajsie; Republika Korea; Singapur; Samostatné území Taiwan, Penghu, Kinmen a Matsu (Taipei,) Čína, Thajsko 204 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Tabulka č. 8.6 Základní údaje o světovém obchodě do roku 2010 Import (1948, 1953, 1963, 1973, 1983, 1993, 2003, 2010 v mld. dolarů a %) 1948 Svět Svět Severní Amerika USA Kanada Mexico Jižní a Střední Amerika Brazílie Argentina Evropa SRN a Francie Velká Británie Itálie Společenství nezávislých států (SNS) b Afrika JAR c Střední Východ Asie Čína Japonsko Indie Australie and Nový Zéland 6 východoasijských exportérů Memorandum item: EU d USSR, Former GATT/WTO Members e 1953 1963 1973 1983 1993 2003 2010 Hodnota 62 85 164 594 1882 3786 7695 15077 Podíl 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 18,5 20,5 16,1 17,2 18,5 21,4 22,4 17,8 13,0 13,9 11,4 12,3 14,3 15,9 16,9 13,1 4,4 5,5 3,9 4,2 3,4 3,7 3,2 2,7 1,0 0,9 0,8 0,6 0,7 1,8 2,3 2,1 10,4 8,3 6,0 4,4 3,8 3,3 2,5 3,8 1,8 1,6 0,9 1,2 0,9 0,7 0,7 0,0 2,5 0,9 0,6 0,4 0,2 0,4 0,2 0,4 45,3 43,7 52,0 53,3 44,2 44,6 45,0 38,9 2,2 4,5 8,0 9,2 8,1 9,0 7,9 7,1 5,5 4,9 5,3 6,4 5,6 5,7 5,2 4,0 13,4 11,0 8,5 6,5 5,3 5,5 5,2 3,7 2,5 2,8 4,6 4,7 4,2 3,9 3,9 3,2 1,2 1,7 2,7 8,1 7,0 5,2 3,9 4,6 2,6 2,2 3,1 2,5 1,5 1,1 0,9 0,8 0,5 0,5 0,6 1,8 2,1 2,3 2,7 6,2 3,3 2,8 3,7 13,9 15,1 14,1 14,9 18,5 23,7 23,5 29,9 0,6 1,6 0,9 0,9 1,1 2,7 5,4 9,3 1,1 2,8 4,1 6,5 6,7 6,4 5,0 4,6 2,3 1,4 1,5 0,5 0,7 0,6 0,9 2,2 2,9 2,3 2,2 1,6 1,4 1,5 1,4 1,5 3,5 3,7 3,1 3,7 6,1 10,3 8,6 9,6 1,9 58,6 3,3 66,9 25,5 4,3 75,3 37,1 3,6 85,5 31,4 4,3 81,3 35,3 89,7 41,3 95,5 35,5 95,8 a Údaje pro SRN do roku 1983 bez NDR b Čísla jsou výrazně ovlivněny, včetně vzájemných obchodních toků v pobaltských státech a SNS v letech 1993 a 2003. c Počínaje 1998,jsou datla JAR příslušná Jihoafrické celní unii. d Data jsou pro EEC(6) v 1963, EC(9) v 1973, EC(10) v 1983, EU(12) v 1993, EU(25) v 2003 a EU(27) v 2010. e Počet členů podle let Pramen: World trade developments. http://www.wto.org/english/res_e/statis_e/its2011_e/ its11_world_trade_dev_e.htm Téměř stejné tendence lze spatřit i v oblasti dovozu. Je zde však velký rozdíl a to v případě USA, které si udrţují postavení rozhodujícího importéra. Proto se také neustále 205 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ dostávají do problémů s platební bilancí. Je ale také patrná vzrůstající role Číny, coţ znamená, ţe její ekonomika se stane v nejbliţší době „lokomotivou“ světového hospodářství. Pokud jde o obchod mezi jednotlivými teritorii, vidíme následný obraz. Tabulka č. 8.7 Podíl regionů na vzájemných obchodních tocích zboţí (v %) Oblast Svět Severní Amerika Jižní a Střední Amerika Evropa SNS Afrika Střední Východ Asie Původ Svět Severní Amerika Jižní a Střední Amerika Evropa SNS Afrika Střední Východ Asie 100,0 16,9 100,0 48,7 100,0 23,9 4,0 39,4 2,7 3,0 3,8 28,4 8,4 16,8 0,6 1,7 2,7 21,0 25,6 18,7 1,3 2,6 2,6 23,2 Podíl 100,0 7,4 1,7 71,0 3,2 3,1 3,0 9,3 100,0 5,6 100,0 16,8 100,0 8,8 100,0 17,1 1,1 52,4 18,6 1,5 3,3 14,9 2,7 36,2 0,4 12,3 3,7 24,1 0,8 12,1 0,5 3,2 10,0 52,6 3,2 17,2 1,8 2,7 4,2 52,6 Pramen: World trade developments. http://www.wto.org/english/res_e/statis_e/its2011_e/ its11_world_trade_dev_e.htm Obrovský význam má vnitroregionální obchod pro vyspělé oblasti – v případě Evropy 71 % a v případě Severní Ameriky 48 %. Jak je z tabulky dále patrno, je SNS nejsilněji spoutáno s Evropou a u rozvojových zemí naopak vnitroregionální obchod je niţší. Pro komplexní popis se musíme ještě zmínit o obchodu se sluţbami. Celkové tempo jeho růstu dosáhlo v letech 2005-2010 8%, coţ překročilo tempo růstu obchodu se sluţbami. V této oblast si udrţují vedoucí postavení USA se 16.4 %. (599 mld. Dolarů). Totéţ platí pro dovoz sluţeb, kdyţ zde dosahují podílu 10,2 % (358 mld. dolarů). Toto postavení jim částečně umoţňuje sníţit deficit platební bilance.238 Mimo vlastních obchodních komodit je obchodováno ve světě i se sluţbami. Jejich celosvětový objem exportu překročil 1 100mld US dolarů při rozhodujícím podílu Západní Evropy, Asie a Severní Ameriky s celkovým objemem 930 mld. US dolarů.239 V současnosti dosahuje objem exportu v obchodě se sluţbami 4 150 mld. US dolarů a rozhodující role zde patří USA. Ty exportovaly sluţby v objemu 578 mld. a importovaly v objemu 391 mld. v roce 238 World Trade Report 2011. The WTO and preferential trade agreements: From co-existence to koherence. Geneva, WTO 2011, str. 32 239 Viz International Trade Trends and Statistics , World Trade Organization 1995 Tab 1.6. 206 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ 2011. Celkový obrat tudíţ měli ve výši 969 mld. dolarů. Německo na druhém místě mělo obrat v hodnotě 573 mld. US dolarů.240 Při hodnocení vývojových tendencí je třeba vidět obrovskou roli zahraničního obchodu pro ekonomický rozvoj světa, kdy jeho rychlejší tempo růstu umoţnilo vznik specializace a tím i růst produktivity práce vyspělých zemí. Jestliţe v letech 1950 - 1970 vzrostla průmyslová výroba v zemích RVHP v průměru o 10,1%, tempo vývozu rostlo také o 10,1%. Průmysl ve vyspělých zemích rostl v průměru o 5,4%, ale zahraniční obchod o 8,8%. U rozvinutých zemí byla tato čísla 7,2% a 4,8%. 241 Určité zpoţdění zemí RVHP neumoţňovalo specializaci národohospodářských komplexů, tj. docházelo k nevyuţívání výhod mezinárodní dělby práce. To odpovídá i tendencím z Tabulky 4. 8.4. U rozvojových zemí se zdá, ţe počáteční industrializační procesy probíhaly na základě zapojování vnitřních zdrojů. Toto údobí však bylo vystřídáno u rozvojových zemí prudkým vzestupem v sedmdesátých letech (průměrné tempo růstu zahraničního obchodu v letech 1973 -1980 činilo 16,7% a i kdyţ vzestup byl do značné míry tvořen přírůstky vzniklé rozvojem trhu ropy, pravděpodobně tempo růstu zahraničního obchodu vytvořilo dostatečný prostor pro mezinárodní specializaci u některých zemí), kdy se začínají formovat „hospodářské zázraky“ tzn. nově industrializované země. Následující pokles v osmdesátých letech (u rozvojových zemí -2,8% u zemí RVHP -0,1%) oproti dalšímu růstu vyspělých zemí (+1,7%) byl vyvolán rozličnými příčinami. V rámci úsporných opatření vyspělých zemí se omezila spotřeba ropy a dalších surovin242, ale stagnace objemu zahraničního obchodu zemí RVHP byla důsledkem nezvládnutí potřeb nové etapy vývoje světové ekonomiky, coţ se stalo předzvěstí rozpadu tzv. socialistických zemí. Nízký podíl na zapojení do světové dělby práce byl zřetelný dlouho. Např. podíl zahraničního obchodu na HDP Ruska byl 11,6% v roce 1994 oproti 17,8% u USA. Srovnatelně např. v České republice byl v roce 1994 podíl obratu zahraničního obchodu na HDP 34,9% oproti 108,3%u Nizozemí v tomtéţ roce. 243 Největším výkyvem prošel v devadesátých letech zahraniční obchod zemí střední a východní Evropy. Politické změny vedly k obrovské poruše vzájemného obchodu. Tím byla vyvolána nutnost teritoriální restrukturalizace a lze konstatovat, ţe tato krize byla překonána na prahu 21. století. Jedná se hlavně o Rusko a Kazachstán, i kdyţ je nutné poukázat na problematickou skladbu, která je tvořena především vývozem surovin. V roce 2012 jiţ Rusko vyvezlo zboţí za 522 mld. dolarů a tak zaujalo pátou pozici na světě. Jeho dovoz ve výši 323 mld. znamenal přebytek obchodní bilance 199 mld., coţ vedlo k dalšímu růstu 240 Viz World Trade Report 2012 Genova, WTO 2012, Apendix Table 3. Kleer, J.: Světové hospodářství. Praha, Svoboda 1978, s. 394 - 398. 242 Průměrná cena ropy v US dolarech klesla např. od roku 1980, kdy dosahovala výši 54,63 dolaru v koupěschopné síle roku 1994 na 15,44 dolaru v roce 1994. Handbook of International Economic Statistics 1995. Washington , CIA. Table 12. 243 Údaje spočítány na zákledě The World Factbook. CIA, Office of Public and Agency Information. Washington. In https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/index.html 241 207 devizových rezerv.244 Jejich výše 498.6 mld. (k 31. 12. 2011) ukazoval, ţe Rusko je prakticky bez dluhů, neboť celkové zadluţení (soukromé i veřejné) dosahovalo (k 30. 9. 2011) 519,4 mld. dolarů.245 8.3.2 Komoditní struktura světového obchodu Odpověď na jednu ze základních otázek - jak se změnila komoditní struktura světového obchodu, se v hrubých rysech snaţí dát tabulka č. 8.7 To, co je třeba z hlediska dlouhodobých tendencí zaznamenat, je fakt značného nárůstu podílu obchodu s průmyslovými výrobky. Tato skutečnost je jak potvrzením procesu mezinárodní dělby práce a specializace, tak i výsledkem neustále se prosazujících industrializačních tendencí v rozvojovém světě. Jestliţe totiţ v roce 1970 tvořily ve struktuře exportu rozvojových zemí suroviny 74,8%, pak jejich podíl poklesl na 45,7% v roce 1988. Tabulka č. 8.8 Komoditní struktura světového obchodu 1950 - 1994 (v %) komodity rok 1950 rok 1965 rok 1994 Zeměd. produkty 23,3 16,8 11,9 produkty těţeb. průmyslu 32,7 22,8 10,6 Prod. zprac. průmyslu 42,7 59,4 74,3 ostatní 1,3 1,1 3,2 Pramen: Spočítáno na základě Statistical Yearbook 1966. New York, United Nations 1967, s.70 International Trade Trends and Statistics. Prepared by the Economic Research and Analysis Division and the Statistics and Information System Division. World Trade Organization 1995 Table 1.2. 244 245 World Trade Report 2012. Geneva, WTO 2012, Apendix, Table 4. The World Factbook, c. d. 208 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Tabulka č. 8.9 Světový obchod komoditní struktura 2011 (v mld US dolarů a procentech) hodnota Podíl Na svět. pbchodu Zemědelskél produkty Produkty těžeb. průmyslu ropa Produkty. zpracov. průmysu Železo a ocel Chemické produkty Kancelař. A telekom. zařízení Dopravní zadřízení Textil Oděvy 1660 4008 3171 11511 527 1997 1680 1287 294 412 Roční procentn í změna 1980 -85 1985 -90 1990 -95 1995 -00 2000 -05 -2 -5 -5 2 -2 1 9 5 -1 4 9 3 0 15 9 14 18 14 15 18 7 2 1 9 8 10 15 8 8 8 -1 10 12 5 -2 4 10 5 0 5 9 16 17 9 17 14 6 10 6 7 9,3 22,5 17,8 64,6 3,0 11,2 9,4 7,2 1,6 2,3 2005 2009 2010 2011 -11 12 14 14 8 9 10 5 6 6 7 -12 -36 -37 -20 -45 -13 -15 -31 -16 -13 16 33 29 20 30 18 22 29 20 11 21 34 37 15 24 16 4 17 17 17 Pramen: International Trade Statistic 2012. Geneva, WTO 2012. In: http://www.wto.org/english /res_e/ statis_e/its2012_e/its12_toc_e.htm Tudíţ od devadesátých let neplatí pro rozvojové země charakteristika jako zemí dodávajících na světové trhy převáţně suroviny. Naopak, průmyslové výrobky, které tvořily v roce 1970 25,1% exportu v roce 1988 jiţ dosáhly 52,8%. Zároveň více jak 50 % tohoto exportu šlo z rozvojových zemí do vyspělých zemí. Přitom růst podílu na celkovém exportu průmyslových výrobků u rozvojových zemí se zvětšil z roku 1970, kdy tvořil 6,8%, na 15,1% v roce 1988.246 Jak je patrno z další tabulky (8.9) k nejrychlejšímu růstu v dalších více jak dvaceti letech u ropy a tak se u řady rozvojových zemí sníţil podíl exportu výrobků zpracovatelského průmyslu. Ale u asijských států jiţ dosáhl 77,4 %, tj. překonal podíl u Evropy i Severní Ameriky. To jasně ilustruje zcela novou situace, která nastala ve světovém obchodě. 246 Gismann, H. H. - Horn, E. J.: - Nehrig, S. - Vaubel, R. Weltwirtschaftslehre I. Göttingen, VanderhoeckRuprecht 1992, s. 14 209 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Tabulka č. 8.10 Světový obchod podle komod. skupin a teritorií 2011 (v mld. dolarů a procentech) Zeměd. Produt. Prod. těţeb. Prům. a ropa Total Svět Ropa Total Ţel. a ocel Průmyslové výrobky Kancel.a Chem. telekom. Doprav. Prod. Zaříz. Zaříz. Textil oděvy 1660 4008 3171 11511 527 1997 1680 1287 294 412 9,3 22,5 17,8 64,6 3,0 11,2 9,4 7,2 1,6 2,3 14 16 21 251 17 33 34 409 17 29 37 301 10 20 15 1499 11 30 24 33 13 18 16 261 6 22 4 212 7 29 17 241 8 20 17 18 8 11 17 11 Podíl na exportu Roční percentní změna 2005-11 2010 2011 Jiţ. a Stř. Amerika 11,0 17,9 13,2 65,7 1,5 11,4 9,3 10,6 0,8 0,5 13 19 18 206 18 38 36 323 18 36 41 186 6 20 11 198 10 37 16 21 11 18 11 48 4 19 3 6 5 44 17 27 1 21 12 4 -5 10 9 15 Podíl na exportu Roční percentní změna 2005-11 2010 2011 Evropa 27,5 43,0 24,8 26,4 2,8 6,4 0,8 3,6 0,6 2,0 18 17 25 670 19 36 32 822 16 23 38 576 9 18 21 4977 6 18 42 224 16 15 28 1072 -4 -5 3 386 10 46 18 678 7 7 10 89 1 12 16 134 Podíl na exportu Roční percentní změna 2005-11 2010 2011 Společenství nezávislých států (SNS) 10,1 12,4 8,7 75,3 3,4 16,2 5,8 10,3 1,3 2,0 11 8 17 15 30 32 14 24 35 7 11 15 8 21 25 10 10 13 0 11 2 6 18 20 2 9 13 6 3 15 Podíl na exportu Roční percentní změna 2005-11 2010 2011 Sev. Amerika 59 521 470 180 54 49 3 9 3 2 Podíl na exportu Roční percentní změna 2005-11 2010 2011 Afrika 7,5 66,1 59,6 22,9 6,9 6,2 0,4 1,1 0,4 0,3 18 11 31 59 19 32 37 382 20 30 40 325 14 32 25 110 9 28 20 10 20 35 33 22 29 41 25 3 14 59 53 9 14 35 29 3 8 21 28 11 Podíl na exportu Roční percentní změna 2005-11 2010 2011 Střed. Východ Podíl na exportu Roční percentní změna 2005-11 2010 2011 Asie 10,0 64,3 54,6 18,6 1,7 3,7 0,5 1,5 0,5 1,9 17 17 18 32 13 32 15 847 11 30 14 828 11 23 16 261 6 40 4 7 17 23 19 94 11 21 13 14 10 24 10 17 13 13 17 6 4 -2 16 4 14 36 15 382 17 28 46 704 17 28 47 485 20 35 24 4285 19 25 29 177 25 46 29 451 9 14 6 1056 25 26 19 305 10 13 11 169 0 3 18 235 Podíl na exportu Roční percentní změna 2005-11 2010 2011 6,9 12,7 8,8 77,4 3,2 8,2 19,1 5,5 3,1 4,2 20 29 30 22 40 30 22 35 35 13 30 15 16 44 25 17 33 23 9 28 5 9 45 10 12 27 19 12 18 19 Pramen: International Trade Statistic 2012. Geneva, WTO 2012. In: http://www.wto.org/english /res_e/ statis_e/its2012_e/its12_toc_e.htm 210 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Některé významné instituce OSN pracují na technologiích. Zde se uţívá následné členění. s komoditní strukturou zaloţenou 1. High-tech tj. průmyslová odvětví náročná na vědu a výzkum, jde o odvětví, kde více jak 10% pracovníku je zaměstnáno ve vědě, výzkumu a vývoji a více neţ 10% obratu se věnuje na tento účel. Jde o odvětví aerokosmické, kancelářských strojů, počítačů, elektroniky, léků, lékařských nástrojů a elektrického strojírenství. 2. Medium-tech tj. střední náročnost kam patří automobilový průmysl, strojírenství, chemický průmysl, průmysl neţelezných kovů, transportní zařízení, výroba kaučuku a plastických hmot. 3. Low-tech tj. odvětví nízké náročnosti, kde je zahrnuta ostatní výroba. 4. Technologie těţby a zpracování surovin. Ukazuje se, ţe podíl produktů nízkých technologií ve vyspělých ekonomikách klesá. Od roku 1995, kdy tvořily 26,1 %, se sníţil na 17,0 % z celkové průmyslové produkce. Naopak, u nejméně vyspělých zemí vzrostl naopak z 66,7 na 71,2 %. To znamená, ţe v rámci mezinárodní dělby práce se staly tyto ekonomiky teritorii, kde se koncentrují technologie náročné na lacinou, nekvalifikovanou práci. To ve svém důsledku signalizuje menší moţnost překonání zaostalosti. Podobný problém má i české hospodářství. Podíl středních a vysokých technologií poklesl na zpracovatelském průmyslu z 38,93 % v roce 2005 na 34,13 v roce 2009. Čína v roce 2009 dosáhla 40,7 % středních a vysokých technologií na hodnotě průmyslové produkce, USA 49,33 a Německo 58,84 %.247 247 Viz Industrial Development Report 2011. Wiena, UNIDO 2011 Table A10.1, s.191 a n. 211 9 Základy teorie zahraničního obchodu Hovoříme-li o trţním mechanizmu, musíme vzít do úvahy, ţe existuje ve třech základních rovinách: 1. v rovině jednotlivých subjektů ekonomiky, 2. v rovině národního hospodářství, 3. v rovině světového hospodářství. Kaţdá úroveň trţního mechanizmu má své zvláštnosti a proto při bliţším seznamováním se s ekonomií je nutno je zkoumat odděleně. Budeme-li se nyní věnovat fungování trhu v celosvětovém rozměru, musíme uváţit, ţe při zvládání ekonomie se pohybujeme převáţně v prvních dvou rovinách pojetí ekonomických procesů. Tím se abstrahuje od problémů, které vzniknou přenosem ze světové ekonomiky, respektive se opomíjí procesy, které ekonomika vnáší do svého okolí. Na první pohled by se zdálo, ţe pojetí trţního mechanizmu v celosvětovém rozměru je pouhé přenesení zákonů trhu na světové hospodářství. Avšak hlubší pohled na ekonomické problémy nám ukazuje, ţe uvedený úsudek ne zcela odpovídá skutečnosti. Pokud bychom sledovali podrobněji chod mezinárodního hospodářství, zjistíme odlišnosti při fungování trhu v národním a světovém měřítku. Proto metodologický přístup ke zkoumání světového trhu nemůţe být mechanicky odvozen od přístupu aplikovaného uvnitř ekonomiky. Klasický pohled na mezinárodní ekonomický systém převládající v 19. století vycházel ze tří postulátů: 1. volný obchod 2. vyrovnávání obchodu a platební bilance v určitém období 3. zlatý standard jako forma měnových vztahů. Existence volného obchodu teoreticky zajišťovala optimální alokaci zdrojů a moţnost neohraničeného transferu statků ve světě. Představa o fungování vyrovnávacího mechanizmu byla zaloţena na Humově koncepci fluktující masy peněz. Existence zlatého standardu zde hrála nezastupitelnou roli, neboť vytvářela jednotný systém mezinárodních peněz a redukovala problém směnných kurzů na váhové přepočty při krytí měny. Těmito postuláty byla minimalizována role státu. V klasické teorii se dále předpokládalo, ţe nejlepší prosazení obecného zájmu se naplní, obdobně jako v národním rozměru, sledováním vlastního zájmu. Avšak jak vyplynulo z pozdějších analýz, uvedené pojetí je pouze jedna z mnohých variant, která je platná pouze při existenci jistých podmínek. Proto při výkladu mezinárodního trhu zboţí a sluţeb je zapotřebí nezapomínat na sloţitost celé teorie, jejíţ komplikovanost při 212 abstrakci od řady problémů (charakter subjektů ve světové ekonomice, pojetí zájmů apod.) plně nevynikne. Nyní budeme analyzovat některé teorie zahraničního obchodu. To co je jim společné se dá shrnout jako pokus o odpověď na následující otázky: 1. Proč provádět zahraniční obchod? 2. Jaká je struktura, směr a objem zahraničního obchodu? 3. Co znamenají reálné směnné vztahy - Terms of Trade (dále jen ToT) 4. Jaké výhody (přínosy) jsou důsledkem zahraničního obchodu pro jednotlivce, skupiny a pro svět jako celek? David Hume ( 1711 - 1776) Tento myslitel je jednou z nejvýznmamějších postav 18. století. Jeho jméno se objevuje i v učebnicích filosofie, sociologie, politických věd i psychologie. Myšlenkově patří mezi ony univerzální osobnosti, pro které je ekonomie součástí rozsáhlejšího myšlenkového systému. Patřil mezi spoluzakladatele kvantitativní teorie peněz, kde navazuje na Lockea. Mimo mezinárodního cenově peněžního mechanismu se snažil i vytvořit mechanismus vztahu mezi úrokovou mírou a mírou zisku. Významně ovlivnil i A. Smitha, který byl i jeho osobní přítel.(A. Smith vydává svou základní ekonomickou práci v roce jeho úmrtí). Jeho vliv lze ukázat na Humově preferenci psychologie a tím i hodnocení soukromého zájmu jako hybné síly hospodářské činnosti. V tzv. čisté teorii zahraničního obchodu je abstrahováno od problematiky peněz tj. od pouţívání reálných cen. Doplnění o problematiku peněz bude provedeno, aţ na některé drobné výjimky v další kapitole. Zároveň pro přehlednost bude následující výklad některých konkrétních teorií rozčleněn do několika skupin. 9.1 Mezinárodní obchod a národní hospodářství Výměna statků mezi zeměmi je jednou z nejdůleţitějších forem mezinárodních ekonomických vztahů. Vzniká na základě mezinárodní dělby práce, tj. svoji podstatou patří mezi nejvýznamnější indikátory zapojení zemí do globalizačních procesů. Zároveň je s jeho toky spjata existence řady procesů v monetární sféře, rozvojem práva atd. Z hlediska definice rozumíme pod zahraničním obchodem pohyb zboţí a sluţeb (hmotných a nehmotných statků), který překračuje vymezená území správní jednotky. Také v sobě zahrnuje různá opatření spjaté s úhradou nákladů. Nabývá různých forem (viz téma 5) a v zásadě buď jeho toky směřují z ekonomiky (vývoz, export), nebo do ekonomiky (dovoz, 213 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ import). Jeho existence přináší z hlediska fungování národního hospodářství jak výhody, tak i nevýhody. Pokud se podíváme na vývoz, můţeme nalézt z hlediska domácí ekonomiky následující výhody. 1. Zvyšuje celkový blahobyt v ekonomikách díky zvýšení specializované produkce. Tyto úspory z rozsahu se prosazují ve všech ekonomikách zapojených do mezinárodní dělby práce. 2. Vytváří nová, produktivní pracovní místa na základě prodeje produktu do zahraničí. 3. Díky zvýšení produkce zpravidla klesají náklady na jednotku produkce, coţ vede ke sníţení cena růstu konkurenceschopnosti firmy (odvětví). 4. Je zdrojem deviz pro platby na úhradu dovozu. 5. Sniţování dopadů krizí díky vzájemné provázanosti reprodukčních procesů zemí. 6. Přebytky exportu umoţňují pokrývat důchodové deficity v jiných oblastech ekonomiky. Vzhledem k vnitřně rozporné realitě musíme také vidět nevýhody vývozu. Jde hlavně o: 1. Mohou vznikat nevýhodné závislosti ekonomiky na cílových teritoriích. Tato nevýhoda politické a ekonomické závislosti platí i pro dovoz. 2. V domácí ekonomice můţe narůstat zátěţ ţivotního a přírodního prostředí. 3. Můţe dojít k nerovnoměrnému rozdělení efektů zahraničního obchodu. Rychlé bohatnutí určité skupiny zemí pak vede k neţádoucím procesům diferenciace. 4. Nárůst rizik při realizaci zboţí, snadná zranitelnost na základě politických vlivů. 5. Zhodnocení měny díky exportním příbytkům můţe zpomalit růst ekonomiky. 6. Vývoz i dovoz mohou růst k hypertrofii transportních systémů, nárůstu komplikací s odpady. Výhody dovozu lze obecně vymezit následujícími body: 1. Zlepšování struktury nabídky, zvýšení konkurence coţ v konečném důsledku prospívá spotřebiteli. 2. Vytvoření podmínek pro výrobu (zdokonalení) produktů dovozem komponentů nebo surovin. 3. Zmenšení poţadavků na alokaci zdrojů do výroby méně efektivních statků umoţní zvýšit celkovou produkci hospodářství. To platí i pro sníţení ekologické zátěţe. Nevýhody dovozu, kromě jiţ výše zmíněných, můţeme zformulovat následovně: 1. Ohroţení pracovních míst 214 2. Nevyuţívání části potenciálu ekonomiky 3. Zhoršování deficitů v oblasti finančních toků 4. Ohroţení zdraví a bezpečnosti spotřebitelů na základě nevyhovujících norem v zemi exportu. 5. Zhoršení cyklických výkyvů v domácí ekonomice na základě cenového či sociálního dumpingu v zahraničí. 9.2 Nedostupnost jako příčina zahraničního obchodu Pokus o empirické vysvětlení příčin zahraničního obchodu je spjat se jménem amerického ekonoma I. Kravise. 248 Vychází se zde z nedostupnosti určitého zboţí na domácím trhu, nebo případně z nedostatku zboţí. V zásadě je moţné hovořit o trvalé nedostupnosti např. z důvodů surovin, klimatu, nebo časové nedostupnosti na základě dočasně existujících podmínek jako technologie, monopol apod. Příčiny nedostupnosti zboţí jsou důsledkem několika momentů existujících v reálném hospodářství. 1. Subjektivně existující nedostupnost je důsledkem určitých preferencí, které vycházejí z pocitů neuspokojenosti domácími produkty. Můţe jít o demonstrativní spotřebu luxusních statků, chybějící varianta produktu na diferencovaném trhu, preference určité značky atd. 2. Omezená dostupnost přírodních faktorů je důsledkem klimatických a geografických rozdílů. Jde o takové fakta, jako je neexistence určitých surovin v některých státech, nemoţnost pěstování některých plodin, nedostatek některých forem energie. 3. Omezenou dostupnost lze pozorovat i u práce a kapitálu. Je zřejmé, ţe práce není homogenní faktor, a tudíţ omezuje konkrétní strukturální nabídku, mohou chybět znalosti o produkčních technologiích či vybavení kapitálem 4. Ostatní příčiny omezující uţití a kombinaci produkčních faktorů vycházejí jak z politických aspektů chodu ekonomiky (nedostatečné zvládnutí řídícího procesu, nesprávné alokování zdrojů), byrokratických překáţek, pomalého akceptování potřebných změn aj. Přestoţe se zde nejedná o abstraktně teoretické vyjádření procesů, je moţné říci, ţe uvedený empirický přístup dokáţe vysvětlit část mezinárodních toků zboţí a sluţeb. 248 Kravis, I. B.: „Avajlability“ and Other Infrences on the Commodity Composition of Trade. In: Journal of Political Economy (Vol 64) No 2. 215 Jeho zrcadlově obráceným výkladem je pojetí H. Myinta. 249 Zde se vychází z toho, ţe zahraniční obchod je „ventilem“ pro přebytečné kapacity. Jde tedy o směnu „přebytečného“ zboţí. Jde takto např. interpretovat zemědělskou politiky EU, kde podporou exportu je snaha udrţet nadbytečné a drahé produkční kapacity. 9.3 Klasické teorie mezinárodního obchodu 9.3.1 Merkantilní teorie Merkantilismus jako směr ekonomického myšlení se formuloval od 14. do 18. století. Tvořil tak základ přístupu k hospodářským otázkám v údobí formování moderních státních celků. Zároveň vyjadřoval názory obchodníků na původ a formy bohatství, neboť právě tato skupina byla velmi zainteresována na spolupráci se vznikajícím státním aparátem. Proto pro merkantilní myšlení je charakteristická preference role státu při formulování cílů rozvoje hospodářství. Východiskem pro roli zahraničního obchodu je pojetí bohatství jako mnoţství plnohodnotných peněz, které má ekonomika k dispozici. Jestliţe tedy připustíme tezi, ţe za plnohodnotné peníze můţeme kdykoliv a kdekoliv získat jakékoliv statky, pak logicky jejich mnoţství nám určuje stupeň bohatství. Z hlediska interpretace pak vývoz znamená zvyšování mnoţství peněz, tj. růst bohatství a dovoz znamená ztrátu těchto peněz. Proto merkantilismus ve starší verzi zakazoval dovoz jako takový. Časem se však ukázal negativní vliv podvázání importu na ekonomický rozvoj a růst. Proto byl v pozdějších verzích merkantilismu kladen důraz na maximalizaci obchodní bilance, tj. rozdílu mezi exportem a importem. V současnosti lze pozorovat některé stopy merkantilních názorů u keynesiánských ekonomů či ekonomů zdůvodňujících potřebu proexportní politiky. 9.3.2 Autoregulační princip D. Huma Se zásadní kritikou merkantilních přístup vystoupil ve druhé polovině 18. století anglický ekonom a filozof D. Hume. Principiálně totiţ zpochybnil moţnost dosahování dlouhodobých přebytků na obchodní bilanci.250 Hume chápal rozdílnost osobních a věcných předpokladů výroby v jednotlivých zemích, které ovlivňují výrobu zboţí. Díky tomu přišel i k poznání, ţe země vyváţí zboţí s nejniţšími 249 Myint, H.: The Clasical Theory of International Trade and the Underdeveloped Countries. In: Economic Journal. Band 68, 1953. 250 Viz Hume, D.: Of the Balance of Trade. Ruský překlad O torgovom balance. In: Vechi ekonomičeskoj mysli. T.6. Meždunarodnaja ekonomika. Moskva, TEIS 2006. 216 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ výrobními náklady a dováţí produkty, které není schopna vyrobit, nebo je vyrábí za vysokých nákladů. Zahraniční obchod tak vede k optimalizaci výrobní struktury. Na základě formující se kvantitativní teorie (mnoţství peněz v oběhu určuje velikost trţních cen) dospěl k principu samoregulujícího se mechanismu v zahraničním obchodě vysvětlitelného pomocí teorie „fluktující masy peněz“. Země s aktivním saldem obchodní bilance dostává do ekonomiky drahé kovy, coţ po jisté době vede k růstu cen zboţí. Dováţené zboţí se stává lacinější a vývoz se prodraţuje. Dojde postupně k odlivu drahých kovů ze země, čímţ následuje pokles cen, znevýhodnění dovozu a zvýhodnění vývozu. Problém můţeme znázornit takto: Existují dvě země A a B, které mají zpočátku stejnou masu zboţí i peněz. (Pod penězi chápeme plnohodnotné zlaté peníze.) Zároveň se nacházejí na hranici produkčních moţností. Obrázek 9.1 Humeúv princip autoregulačního mechanizmu Vidíme, ţe důsledkem pohybu peněz a zboţí je vzestup cenové hladiny u země A, která má přebytek ve vzájemném obchodě a pokles cenové hladiny u země B. To musí v následném období sníţit poptávku v zemi B po zboţí ze země A a naopak. Tím dojde ke změně toků obchodu a situace se automaticky vyrovná. Hume tak zdůvodnil koncepci, ţe stát nemá zasahovat do zahraničního obchodu a vytyčil základní pojetí svobody světového obchodu. Avšak sám připouštěl moţnost celní regulace ve výjimečných případech. 217 Jeho argumentace byla zaloţena na předpokladech kvantitativní teorie peněz a pracovní teorii hodnoty. Převedeno do dnešní terminologie jeho teorie říká: 1. Jestliţe existují dvě země a produkují-li na hranici produkčních moţností, pak existuje nastolení rovnováhy na základě fluktující masy plnohodnotných (zlatých) peněz. 2. Zvýši-li země A svůj export do země B, sníţí počet statků ve své ekonomice a zvýší masu peněz. To vede k postupnému nárůstu cen domácích výrobců. 3. Země B díky platbám za zboţí do země A sníţí masu peněz a začne proces sniţování domácích cen. 4. Díky tomu dojde ke změně toků zboţí a změní se adekvátně i peněţní toky. Proto ceny v propojených ekonomikách mají tendenci k vyrovnávání. Proto další rozvoj ekonomického myšlení v oblasti mezinárodního obchodu šel jiţ ve směru hlásání odstranění překáţek, neboť mezinárodní obchod podle ekonomů klasických dokáţe samostatně regulovat nastalé nerovnováhy a disproporce. 9.3.3 Teorie absolutních výhod Nejvýznamnější vystoupení a formulování zásady „free trade“ je výsledkem formování názorů A. Smitha. Jeho nové pojetí odráţí přijetí pracovní teorie hodnoty, kdy bohatstvím přestávají být peníze, ale je jím mnoţství vytvořených statků. Bohatství se rodí z práce a peníze jsou nástrojem oběhu. Tvorba nabídky na světovém trhu je předmětem ekonomické teorie jiţ od dob merkantilistů. Otázka proč a jak dochází ke směně na světovém trhu, dostala poprvé ucelenější podoby ve verzi Smithova zákona absolutních výhod. Existují tři obecné příčiny, které vedou ke vzniku absolutních výhod: 1. Ekonomika poptává statky, které nejsou vyráběné doma a to buď v důsledku neexistence potřebných surovin a komponentů (v případě některých zemědělských plodin problematika přírodních podmínek), nebo pro nedostatek kvalifikovaných pracovních sil, potřebných znalostí či technologií. 2. Zahraniční obchod je ventilem pro přebytek zboţí vzhledem k vybudovaným kapacitám, optimalizaci výroby a objemu poptávky na domácím trhu. 3. Produkční náklady jsou menší (větší) u vyváţející (dováţející) země. 218 Zahraniční obchod chápe také jako zdroj bohatství, které je však důsledkem dělby práce. 251 Ta se projevuje i v mezinárodním měřítku a to v podobě absolutní výhody. Její podstatu lze vyjádřit takto: 1. Produktivita práce má rozhodující vliv na mnoţství výroby. Jestliţe roste produktivita práce252, klesají náklady na jednotku výroby. 2. Vyrábí-li země A s vyšší produktivitou práce výrobek X a země B výrobek Y, pak je lepší kdyţ soustředí své zdroje na výrobu lacinějšího výrobku a ten směňují za draţší výrobek. 3. Důsledkem této nové situace je, ţe celková suma výrobků X a Y bude větší, neţ kdyţ si bude kaţdá země vyrábět oba výrobky. 4. Překáţky kladené na svobodu zahraničního obchodu znemoţňují optimální alokaci produkčních faktorů, a tím sniţují celkový blahobyt. Tím A. Smith definitivně překonal merkantilistické pojetí a stal se tak zakladatelem všech ostatních „liberálních“ teorií volného obchodu. Případ absolutních výhod je velmi snadno modelově řešitelný. Jestliţe země chce obohatit svůj vnitřní trh o zboţí, které na něm chybí, musí se zříci spotřeby části vyrobeného zboţí, tj. v určité části kapacit existuje větší výroba neţ je domácí poptávka a ta se směňuje podle nejlepší nabídky na světovém trhu. Jestliţe země vyrábějí stejná zboţí, dochází ke směně na základě prohlubujícího se stupně mezinárodní dělby práce. Země A vyrábí, díky svým specifickým produkčním podmínkám, s niţšími náklady výrobek x a země B výrobek y. Ve vzájemné směně obou dvou států doma s niţšími náklady vyrobeného zboţí umoţňují zvyšovat celkové bohatství, neboť nezměněné produkční kapacity produkují díky specializaci vyšší celkové mnoţství zboţí. 9.3.4 Teorie komparativních výhod Teorie absolutních výhod však neřeší jeden známý fakt, který spočívá v existenci situace, ţe probíhá mezinárodní výměna zboţí mezi ekonomikami, z nichţ jedna má výhodu produktivity práce (nákladů) v obou směňovaných produktech. Proto dochází např. ke směně mezi vyspělými ekonomikami a rozvojovými státy. Příčiny fungování světového obchodu na bázi komparativních výhod můţeme shrnout následovně: 251 K jeho celkovému pojetí viz Smith, A.: Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. I, II. Praha, SNPL 1958. 252 Je zde myšlena jak produktivita ţivé práce (pracovní síly), tak zvěcnělé práce (kapitálu). 219 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ 1. Rozdílná produktivita produkčních faktorů v jednotlivých zemích (klasikové) 2. Jednotlivé země jsou různě vybaveny rozdílnými produkčními faktory (Heckscher-Ohlinův model) Klasická politická ekonomie byla zaměřena na rozdíly v celkové produktivitě výrobních faktorů, tj. na vztahy mezi podmínkami produkce a celkovým mnoţstvím uţitých faktorů. Na základě jejich vzájemné kombinace pak vzniká buď situace absolutních, nebo komparativních výhod. V pozdější neoklasické verzi ekonomie je problém definován jinak. Komparativní rozdíly jsou důsledkem odlišného zastoupení jednotlivých produkčních faktorů. Podle tohoto názoru je exportováno zboţí vyrobené pomocí faktorů, jehoţ zastoupení v dané zemi je relativně vyšší. Produkční moţnosti zemí jsou výslednicí rozdílných proporcí faktorů, absolutní velikost z hlediska zahraničního obchodu je tudíţ irelevantní. V uvedeném pojetí je průmyslová země relativně bohatá v mnoţství disponibilního kapitálu (kapitál je relativně laciný), naopak rozvojová země je relativně bohatá mnoţstvím disponibilní pracovní síly (pracovní síla je relativně laciná). Proto průmyslová země bude exportovat zboţí, jehoţ výroba je náročná na mnoţství uţitého kapitálu a rozvojová země zboţí, k jehoţ zhotovení je nutné poměrně větší uţití pracovní síly. Odpověď na tuto otázku nalezl další vynikající klasický ekonom D. Ricardo. Jeho vysvětlení vychází z předpokladu pracovní teorie hodnoty a akceptování vnitřních směnných procesů. 1. Pokud existují dvě země A a B a mají různou produktivitu práce při zhotovování výrobku X a Y, existují zároveň různé směnné proporce mezi nimi. 2. Jestliţe existuje např. směna proporce na domácím trhu země A (daná produktivitou práce) mezi výrobky X a Y a je větší neţ proporce v zemi B, pak se vyplatí vzít produkt X a vyvézt jej do země B, bez ohledu na absolutní výši produktivity. 3. Totéţ platí i pro zemi B, 4. Svobodou pohybu zahraničního obchodu tak dojde k realokaci produkčních zdrojů a „Ze soustavy naprosto svobodného obchodu přirozeně kaţdá země věnuje svůj kapitál a práci takovým odvětvím, která jsou pro ni nejvýhodnější. Tato snaha o individuální prospěch se obdivuhodně spojuje s obecným blahem celku. Tím, ţe podněcuje přičinlivost, odměňuje vynalézavost a vyuţívá velmi účinně všech sil, které nám poskytuje příroda, vede k nejúčinnější a nejhospodárnější dělbě práce mezi různými národy.“253 Podívejme se nyní na průběh zahraničního obchodu podle verze absolutních a komparativních výhod. Jako výchozí moment vezměme následující modelovou situaci. 253 Viz Ricardo, D.: Zásady politické ekonomie a zdanění. Praha, SNPL 1956, s. 102. 220 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Tabulka č. 9.1 Průběh mezinárodní směny mezi dvěma státy Absolutní výhoda výrobek x výrobek y stát A 10x 5y stát B 5x 10y Komparativní výhoda stát A 4x 10y stát B 2x 8y Vyjděme z toho, ţe země A i B vyrobí za určitou časovou jednotku (hodinu, den apod.) určité mnoţství výrobku x nebo y. V prvním případě (u absolutní výhody) je zřejmé, ţe země A produkuje 10 kusů x při vynaloţení produkčních faktorů a 5 kusů y. U země B je tomu naopak. Dojde-li k tomu, ţe země A bude produkovat výrobky x a země B výrobky y, pak oba státy vydělají, neboť přesunem do produktivní oblasti země A vyprodukuje 20x a země B 20y coţ umoţní po směně, aby kaţdá disponovala 10x a 10y oproti předchozímu stavu. V druhém případě je zboţí v zemi A díky vyšší produktivitě levnější a neměla by probíhat zahraniční směna. Avšak zváţíme-li problém komparativních nákladů, pak směna proběhne a to na základě uvedených principů. 1. V zemi A se vytvoří vnitřní směnný poměr pro 1x = 2.5y (na základě poměrů produktivit práce 4x = 10y) 2. V zemi B je uvedený poměr 1x = 4y Jestliţe dojde k mezinárodní směně, pak při vývozu 1x do země B ze země A získá vývozce 4y místo 2,5y v domácí směně. Pro y v jednotlivých zemích získáme následující vnitřní směnné poměry. 1. V zemi A 1y = 0.4x 2. V zemi B 1y = 0.25x Jestliţe výrobce y v zemi B v domácí směně získá za 1y 0,25x pak v zemi A za stejné mnoţství získá 0.4y. Vidíme, ţe mezinárodní směna je výhodná pro výrobce x ze země A a pro výrobce y ze země B. V takovém případě směna probíhá bez ohledu na absolutní výhodu. Zároveň je však zapotřebí připustit i komparativní nevýhodu pro výrobce y ze země A a výrobce x ze země B, tj. můţe dojít i k situaci kdy produktivnější výrobce (v našem modelovém případě výrobce y v zemi A) je vytlačován z trhu působením mezinárodního zboţního mechanismu. Tato teorie byla dále rozpracována americkým ekonomem rakouského původu G. Haberlerem na základě pouţití teorie alternativních nákladů a hranice produkčních moţností. 221 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Základem poměru směn zboţí je přesun výrobních zdrojů z produkce jednoho výrobku na jiný. Obchod se jeví jako výhodný pro obě strany při rozdílnosti substitučních nákladů a tím i směnných poměrů. Pro seznámení si rozebereme nejprve variantu při konstantních alternativních nákladech. Obrázek č. 9.2 Konstantní alternativní náklady Konstantní substituční poměr 5:1, domácí směna probíhá tak, ţe 5 kusů x je nahrazeno 1 kusem y. V našem případě nám vznikne směnný poměr na základě mnoţství výroby 5y = 1x. Z toho pak vyplývá, ţe existuje-li na světovém trhu výhodnější relace, tj. mohou-li získat za jednotku y větší mnoţství x (či naopak) bude se daná země specializovat na produkci této jednotky. Graficky můţeme celý problém směny mezi zeměmi A a B zobrazit takto: Je-li např. výchozí poměr produkčních moţností v ekonomice A 100y a 20x a v ekonomice B 200y a 10x získáme následující obraz: (Obr. 9.3) Před průběhem zahraničního obchodu byl vnitřní směnný poměr v zemi A 5:1 a v zemi B 20:1. Země A vyráběla např. 100 ks y a 20 ks x, země B 200 ks y 10 ks x. Jestliţe si pro větší názornost nahradíme y textilem a x tunami pšenice, bude uvedený obchod vypadat následovně. Absolutní specializací můţe země A vyrobit 40 x a země B y. Na základě specializace vznikne na světovém trhu (nebudeme-li uvaţovat existenci jiných zemí) směnný poměr 10:1. Ve směnném poměru 10:1 bude země A poţadovat v mezinárodní směně 150 metrů textilu za nabídku 15 tun pšenice. Země B bude ochotna těchto 15 tun pšenice poskytnout. Výsledné mnoţství bude v zemi A 150 metrů textilu a 25 tun pšenice, tj. bude díky mezinárodní směně disponovat navíc 50 metry textilu a 5 tunami pšenice, v zemi B bude navíc 50 metrů textilu a 5 tun pšenice oproti původnímu stavu. Varianta konstantních 222 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ alternativních nákladů modelově vede k úplné specializaci těchto ekonomik. U varianty s rostoucími (klesajícími) alternativními náklady má hranice produkčních moţností konkávní (konvexní) průběh. Obrázek č. 9.3 Směna při konstantním substitučním poměru Pro rostoucí alternativní náklady platí následující průběh: Obrázek č. 9. 4. Rostoucí substituční náklady Při rostoucích substitučních nákladech bude národní relace mezi x a y určována poptávkou po jednotlivých produktech. Dochází-li k vyšší poptávce po y, společnost se vzdává x a naopak. Vyjděme z předpokladu, ţe vnitřní směnný poměr zůstává 5 : 1 a světový poměr je 10 : 1 223 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Při rostoucích alternativních nákladech je výhodné pro zemi se specializovat pouze do určité výše, která odpovídá světové směnné relaci. Je to bod odpovídající tečně světové směnné relace ke křivce produkčních moţností. Pokud by došlo k pohybu mimo tento bod, změnil by se směnný poměr a domácí relace by se změnily v komparativní výhodu některého zboţí, coţ by vedlo k vyššímu vývozu tohoto zboţí. Pak by nastala změna domácích směnných relací a nastolil by se opětovně optimální stav. Graficky lze znázornit tento stav následně: Obrázek č. 9. 5. Směna při rostoucích substitučních nákladech Při uvedených kvantitativních relacích, za existence vnitřního směnného poměru 5:1 bude ekonomika vyrábět 145 jednotek zboţí y a 24 jednotek x. Při zavedení světového směnného poměru 10:1 vyrobí 70 jednotek y a 35 jednotek x. Smění-li 9 jednotek x za 90 jednotek y na světovém trhu, bude disponovat po směně 160 jednotkami y a 26 jednotkami x. Proti původnímu nespecializačnímu stavu získá 15 jednotek y a 2 jednotky x. Znázorníme-li uvedenou situaci na dvě země, dojdeme k následujícímu závěru. Kaţdá země vyrábí omezeně zboţí s komparativními nevýhodami a výroba je menší, neţ kolik můţe spotřebovat, přičemţ zbytek do výše uspokojení poptávky bude exportován, u zboţí s komparativními výhodami vyrábí více, neţ je jeho poptávka a přebytek je importován. Na níţe uvedeném grafu vidíme, ţe při rozdílných hranicích produkčních moţností zemí A a B a cenových poměrů k vývozu (dovozu) zboţí x ze země A a y ze země B, tj. existuje částečná specializace. 224 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Obrázek č. 9.6. Růst alternativních nákladů Konvexní průběh hranice produkčních moţností je zaloţen na existenci úspor z rozsahu výroby, tj. klesají průměrné náklady výroby s rostoucím mnoţstvím. Za normálních okolností zde dochází k úplné specializaci a to i bez existence komparativních výhod, neboť nárůst mnoţství znamená sníţení nákladů. Neřešeno zde zůstává ustálení mnoţství. To závisí na dalších podmínkách. Obrázek č. 9.7 Uvedené teorie mezinárodního obchodu ukazují na pozitivní efekt mezinárodní směny, avšak bylo by nesprávné je mechanicky aplikovat na mezinárodní směnu, neboť neberou v úvahu vnitřní sociálně ekonomické problémy ekonomiky. Avšak je zřejmý závěr, ţe státu se vyplatí vyrábět a vyváţet víc takového zboţí, které je pro něj relativně efektivnější a dováţet to zboţí, u něhoţ je absolutní výhoda nejmenší. 225 9.3.5 Teorie faktorového vybavení ekonomiky Základy této teorie rozpracovali švédští ekonomové E. Heckscher a B. Ohlin.254 Díky svým obecným neklasickým předpokladům se tato teorie velmi rozšířila po 2. světové válce. Její podstatu lze vyjádřit takto: 1. Kaţdá země disponuje určitým mnoţstvím výrobních faktorů. Ty jsou dokonale mobilní uvnitř ekonomiky, ale imobilní mezi ekonomikami. 2. Země vyrábějí produkty X a Y stejnými technologiemi, při čemţ kaţdá technologie má různou spotřebu výrobních faktorů. 3. Země disponující relativně větším mnoţstvím určitého faktoru je schopna produkovat výrobek, který má ve své technologii jeho větší relativní zastoupení, relativně lacinější. 4. Proto země A, má-li relativně vyšší zastoupení faktoru N (např. půdy), bude vyváţet výrobky N, jejichţ zhotovení je zapotřebí faktoru půdy (např. obilniny). Země B, která disponuje relativně větším podílem L (práce), bude vyváţet výrobky náročné na práci a země C, která má relativně větší podíl K (kapitálu), bude vyváţet produkty technologicky relativně náročnější na kapitál. Podstatu modelu stručně vyjádřil B. Ohlin takto: „Všeobecně je moţno říci, ţe v kaţdém regionu bohatě zastoupené faktory jsou relativně levné a vzácné faktory relativně drahé. Zboţí, které potřebuje ke svému zhotovení více prvních a méně druhých, bude ve směně zboţí exportováno, při poţadavku opačné proporce bude importováno. Takţe bohatě zastoupené faktory jsou nepřímo exportovány a nedostatkové importovány.“255 Snahou tohoto modelu není pouze vysvětlit důvody zahraniční směny zboţí, ale také jeho vliv na domácí alokaci produktivních sil a rozdělování důchodů. Pojem faktor se zde pouţívá ve smyslu různých prvků výroby jako např. půda, práce, kapitál, přírodní podmínky výroby, znalostí, dovedností apod. Důvody pro uvedené pojetí lze shrnout následovně: 1. Rozdílné vybavení faktory je pro jednotlivé země důleţité, i kdyţ se vedou diskuse o stupni jejich konkrétního významu pro ekonomiku. 2. Je moţné spojit tyto předpoklady zahraničního obchodu s domácí alokací produktivních sil a rozdělováním důchodu. Vybavení faktory lze ekonomicky určit např. stav 254 Viz Heckscher, D.: The Effect of Foreigh Trade on the Distribution of Income. (Švédský originál 1924) 1949. Ohlin, B.: Interregional and International Trade. Dále tato teorie byla rozvíjena P. Samuelsnem, W. Stolperem, V. Leontejevem, T. Rybczinskim a dalšími. Ruský překlad In: Vechi ….. c.d. 255 Citováno podle Etier, W. J.: Moderne Aussenwirtschaftstheorie. München-Wien, R. Oldenbourg Verlag 1994, Dritte, deutschprachige Auflage. 226 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ kapitálu je výsledkem dřívějších procesů. Tím je umoţněno zkoumat vazby mezi zahraničním obchodem, hospodářským růstem a pohybem kapitálu. 3. Do vybavení faktory je moţno zahrnout různé podmínky konkrétní ekonomiky podnebí, výrobní tajemství, patenty, problematiku geografické polohy apod. Pro zjednodušení modelové podoby se zpravidla uţívá pouze dvou faktorů práce a kapitálu, neboť příliš detailní rozbor by vedl ke konkrétnímu popisu, aniţ by se dospělo k vysvětlující teorii. Při vysvětlování Heckscher-Ohlin-Samuelsnova modelu vyjděme z následujících předpokladů (P. Samuelson svým výkladem zasáhl rozhodujícím způsobem do struktury modelu): Země A a B produkují zboţí x a y při uţití dvou faktorů K (kapitál) a L (práce). Kaţdá země má určité mnoţství těchto faktorů k dispozici. Neexistuje však vnější mobilita faktorů, pouze vnitřní. Navíc předpokládejme situaci dokonalé konkurence. Obě země jsou mimo vybavení faktory stejné. Znamená to, ţe zboţí x a y vyrábí pomocí stejných technologií, tj. uţití K a L pro výrobu x (y) se neliší. Neliší se ani spotřeba v těchto zemích při stejných cenách. Neuvaţujeme nyní o problematice sociokulturní odlišnosti zemí a dalších rozdílů v ekonomické úrovni, které by analýzu mohly zkomplikovat. Země A je relativně bohatěji vybavena K, jestliţe platí: Obdobný vztah platí i pro zemi B v zastoupení faktoru L s tím, ţe je převrácen čitatel se jmenovatelem. Výroba x je ve srovnání s výrobou y kapitálově náročnější tehdy, kdyţ při stejných mzdách spotřebuje na výrobu větší mnoţství kapitálu neţ výroba y. Totéţ platí i pro pracovní sílu. Uvedená skutečnost má vliv i na rozdělování. V zemích musí totiţ docházet k rozdělování důchodu na mzdy a zisky a to v souvislosti s velikostí jednotlivých faktorů. Předpokládá se klasický rozdělovací vztah. Jestliţe je relativní přebytek kapitálu, potom získává i relativně menší podíl na vytvořeném důchodu. Takţe se předpokládá, ţe velká nabídka pracovních sil vede k relativnímu poklesu podílu mezd. Proto platí i následující tvrzení. Jestliţe dojde k vzestupu mezd při neměnosti zisku je důsledkem rychlejší růst nákladů na produkci y neţ na produkci x, protoţe u něj je proporcionalita zastoupení práce 227 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ niţší. Uvedený vztah je nazýván relativní nákladovou křivkou. Její grafické znázornění je následující: Obrázek č. 9.8 Relativní nákladová křivka Její vzestup závisí na relativní faktorové náročnosti. Při její tvorbě se předpokládá konstantní poměr substituce. Došlo-li by k zavedení závislosti podílu faktorů na rozsahu výroby, měnily by se podíly K a L na vytvořeném produktu. Taktéţ při předpokladu stejné technologie lze obě země znázornit na stejné relativní nákladové křivce. Při neuvaţování pohybu faktorů mohou existovat různé mzdy a zisky v zemi A i B. Proto se mohou obě země nacházet v různých bodech relativní nákladové křivky. (Země B v bodech C, D, země A v bodech E a F.) Konečně vzniká vztah mezi zboţím x, y a jejich cenami. Jestliţe země vyrábí zboţí, tak jeho výroba musí být v dlouhodobé rovnováze s cenou a náklady. Při nákladech vyšších neţ cena se výroba zboţí zastavuje. V opačném případě zisky vyvolají konkurenci, která rozdíl vyrovná. Bude-li poměr mzda: zisk v zemi A OC, relativní cena x a y je rovna OD při produkci obou zboţí. Nebude-li země B produkovat (z různých příčin některé zboţí), můţe se posunout relativní cena do bodu G (výroba x), nebo H (výroba y). EC odpovídá poměrům relativního zastoupení L, K. Základem pro vysvětlení komparativních výhod na základě vybavení faktorů je Heckscher-Ohlinův teorém. Jeho znění lze vyjádřit takto. Země má ve zboţí komparativní výhodu, jestliţe pro svou výrobu uţívá ve větší míře relativně bohatěji zastoupeného faktoru. V našem případě bude země A mít komparativní výhodu ve zboţí x a země B ve zboţí y a budou si je směňovat. Je to důsledek toho, ţe v zemi A je bohatěji zastoupen kapitál a je také relativně levnější. Zároveň na výrobu x je zapotřebí větší mnoţství kapitálu, u země B je to opačné. Jinak řečeno, za předpokladu uzavřené ekonomiky země s relativně větším zastoupením práce má relativně niţší mzdy a díky tomu relativně niţší náklady zboţí, k jehoţ zhotovení je nutný vyšší podíl práce. Totéţ platí pro ostatní faktory. Budeme-li nyní uvaţovat vliv zahraničního obchodu na ceny, faktorů dojdeme k závěru, ţe jejich ceny se vyrovnávají. Dováţí-li země zboţí náročné na nedostatkový 228 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ výrobní faktor, dojde ke sníţení poptávky po něm a naopak. Sníţení poptávky znamená sníţení ceny tohoto faktoru a zároveň zvýšení ceny faktoru vyrábějícího vývozní komoditu. Tento proces probíhající v obou zemích se zastaví v momentu vyrovnání cen faktorů. Vliv zahraničního obchodu na proces rozdělování lze modelově řešit následovně: Vyjděme ze situace, ţe dochází k vzestupu relativních cen zboţí náročného na spotřebu L. Vzestup relativních cen zboţí náročnějšího na práci vede k relativnímu růstu mezd oproti vzestupu zisků. Ale to neznamená, ţe dochází k absolutnímu zvětšení. Jestliţe mzdy rostou pomaleji neţ ceny y, musí dělníci vynakládat více svého důchodu na nákup zboţí y a jejich postavení se zhorší. Tato situace nenastane při platnosti tzv. Stolper-Samuelsnova teorému, kdy vzestup relativních cen y vede k relativně stejnému zvýšení mezd a sníţení zisků u obou zboţí. Při uplatnění Stolper-Samuelsnova teorému zahraniční obchod vede ke změně v prvotním rozdělování důchodu. Podle tohoto závěru země ze zahraničního obchodu vţdy bohatne, ale bohatěji zastoupený faktor získává poměrně více. Je však moţné si představit situaci, kdy jedna vrstva absolutně bohatne, zatím co jiná vrstva absolutně ztrácí. Modelově si to můţeme představit tak, ţe ekonomika B, vyrábí spotřební statky y, které jsou z hlediska produkčních technologií náročnější na L a kapitálové statky x náročnější na kapitál. Přitom má relativně vyšší zastoupení produkčního faktoru L, neţ ekonomika A, takţe v ekonomice B jsou spotřební statky relativně levnější, neţ v ekonomice A. Zvýší li se poptávka po zboţí y v zemi A, dojde nárůstu poptávky po y v zemi B. Tím poroste poptávka po faktoru L a i mzdy. Jenomţe růst mezd začne tlačit na relativně rychlé zvýšení cen y, neboť L tvoří velkou část nákladů. Nyní jde o to, zdali porostou rychleji mzdy nebo ceny. V prvním případě vydělají zaměstnanci, ve druhém případě vlastníci kapitálu. Pro vliv zahraničního obchodu na ekonomický růst je výchozím principem tzv. Rybczynského teorému. Růst je zde chápán jako změna vybavenosti výrobními činiteli. Zní následovně: Jestliţe za neměnných cen dojde k vzestupu vybavení faktorem, pak rychleji roste výstup zboţí náročné na tento faktor a výstup druhého se relativně sníţí. Vzroste-li např. v zemi A vybavení kapitálem o 10 % a pracovní síla zůstane nezměněna, pak se zvýší produkce x o více jak 10 % a produkce y poklesne. Doplníme-li naší úvahu o Heckscher-Ohlinův teorém, získáme metodologický základ pro hodnocení celkového vlivu zahraničního obchodu na ekonomický růst. Zvýšíme-li kapitál země o 10%, vzroste důchod o určitou veličinu. Tento přírůstek je částečně rozdělen pro pracovní sílu a pro kapitál. Nabídka zboţí náročnějšího na kapitál (x) v relaci k poptávce vzroste, poptávka po zboţí náročnějšího na práci (y) poklesne vzhledem k nabídce, neboť zboţí y se stane relativně draţší. Jestliţe je země kapitálově bohatší, zvýší se export x a import y. Znamená to, ţe vzrůst kapitálu vede ke zvýšení exportu a růstu poptávky 229 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ po importu. U země s menším vybavením kapitálu při jeho růstu, dochází ke sníţení exportní poptávky, neboť kapitálově náročné výroby relativně vzrostou. Ekonomický růst v uvedeném pojetí tak vede ke změně v proporcích zastoupení produktivních faktorů. Přitom dochází k rozdílným důsledkům a to jak z hlediska je-li země vybavena faktorem relativně lépe či hůře, tak i z hlediska zvýšení či sníţení poptávky po importu. Celou situaci lze graficky zobrazit následovně (Obr. č. 9.9). Obrázek č. 9.9 Růst při vyšší vybavenosti Růst při niţší vybavenosti Důsledkem modelu pro růst bohatěji zastoupeného faktoru je tendence k samozesilování mezinárodní dělby práce. Jsou-li totiţ nabídky faktorů v zemích různé a mezinárodně nemobilní, docházíme díky reakci nabídky faktorů vţdy k dále prohlubující se specializaci, a mezinárodní dělba práce se tak zesiluje sama. Komparativní výhody zvýšením objemu zahraničního obchodu rostou pod vlivem specializace, tj. země přechází na zvýšenou výrobu výhodného zboţí. Tím je vyvoláno zvýšení cen zvýhodněného faktoru vzhledem k vyšší poptávce. Zvýšená poptávka vyvolává zvýšenou nabídku tohoto faktoru a tím i zesílení komparativních výhod. Tím dochází k zesílené specializaci mezinárodní dělby práce. Zavedeme-li do zvolených předpokladů mezní míru technické substituce, pak modelové vyjádření celé teorie bude vypadat následovně: V zemi A lze nakoupit za 100 peněţních jednotek 20 jednotek kapitálu nebo 10 jednotek práce. V zemi B je poměr opačný, tj. 10 jednotek kapitálu a 20 jednotek práce. Na uvedeném grafu vidíme izokřivky kombinace mnoţství faktorů za 100, 200, 300 peněţních jednotek, a to pro kaţdou zemi zvlášť. Výrobní izokřivky jsou znázorněny zvýrazněně. Výroba zboţí x u země A můţe být realizována při ceně 200 peněţních jednotek, v zemi B při ceně 300 230 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ peněţních jednotek. U výrobku y je tomu naopak. Za takové situace dojde ke komparativním výhodám a země budou spolu směňovat. Obrázek č. 9.10 Technická substituce a zahraniční obchod Nejzávaţnějším problémem celé teorie se ukazuje její empirické testování. Celý problém vyvolal americký ekonom ruského původu V. Leontějev. Ve své studii z roku 1953 dokázal na rozboru amerického obchodu, ţe empirické testování nepotvrdilo některé závěry Heckscher-Ohlinova modelu. V následujícím období vznikla rozsáhlá diskuse, kde se objevila řada moţných vysvětlení tzv. Leontějevova paradoxu. V zásadě Leontějevův paradox ukázal na nutnost brát v úvahu kvalitu faktorů. V konkrétním případě USA vývoz zboţí náročného na práci a import zboţí náročném na kapitál lze vysvětlit vysokým zhodnocením kvalifikované práce. Takţe lze tvrzení Heckscher-Ohlinovy teorie doplnit následně: Země relativně bohatě vybavená kvalifikovanou prací exportují především produkty, na jejichţ zhotovení je zapotřebí relativně větší podíl kvalifikované práce. Objevila se řada různých vysvětlení, z nichţ nejpravděpodobnější rozhodující význam má skutečnost, ţe práce není homogenní a USA mají velký podíl v produktech kvalifikované práce. K tomu abychom mohli vyřešit problém, za jakou cenu se bude zboţí směňovat, musíme se nyní podívat na druhou stranu, na poptávku. Problém, který totiţ na světovém trhu vzniká, je tvorba přebytku určitého zboţí, neboť jeho spotřeba v zemi A i B je determinována výši ceny. Zákon komparativních výhod určuje pouze meze výhodnosti mezinárodní směny nikoliv výši směnečného poměru. První, kdo teoreticky řešil tuto otázku, byl J. S. Mill, se svou teorií reciproční poptávky, kterou později zformuloval A. Marshall. Její základy můţeme stručně popsat následovně 231 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Obrázek č. 9.11 Teorie reciproční poptávky V zemi A je poměr mezi zboţím y a x 10:14 a v zemi B 10:22 (viz přímky v grafu). Zároveň existuje pro kaţdou zemi určitá křivka nabídky (směnná křivka- rozbor viz níţe), která zachycuje souvislost mezi nabídkou a poptávkou po zboţí x a y v zemích A a B. Z počátku při dovozu 1 jednotky y do země B, bude daná země ochotna nabídnout 4 jednotky x. Později s růstem dováţeného zboţí bude tento směnný poměr klesat. Totéţ platí i pro zemi A. Rovnováhy bude dosaţeno v bodě P tj. tam, kde se protnou nabídky zemí A a B a vytvoří se (v našem případě) směnný poměr 10:18. Snaţila-li by se země A směnit y v poměru 10:14, a nabídka byla AK mnoţství y za OK mnoţství x. V tomto případě by země B usilovala o směnu OM mnoţství x za MB mnoţství y. Vznikla by tak nerovnováha na trhu. Nabízené mnoţství x (OM) by převyšovalo poptávku OK. Taktéţ u zboţí y by došlo k nerovnováze. Nabídka AK by byla menší neţ poptávka MB. To by nutně vedlo k návratu k rovnováţné ceně P. V pojetí rovnováhy mezinárodní směny J. S. Mill tudíţ vychází z předpokladu, ţe ekvivalence je zabezpečena, kdyţ dojde k úhradě vývozů dovozy. Z toho plyne závěr, ţe produkce dané země je směňována za produkci jiných zemí a to v takové míře, aby celkový vývoz mohl splatit dovoz. Znamená to, ţe nabídka zboţí je dána velikostí reciproční poptávky, tj. přizpůsobí se tak, aby nabídka země A se rovnala nabídce země B. Jinak řečeno, pořizovací náklady dovezeného zboţí jsou dány velikostí nákladů domácího zboţí, kterým byly zaplaceny. 232 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Na základě výše uvedeného docházíme k problematice směných relací Terms of Trade. Jde o vyjádření změny v poměru mnoţství vyváţeného a dováţeného zboţí na základě pohybu dovozních a vývozních cen. V neobecnější podobě lze vymezit směnné relace z následující rovnice, která předpokládá rovnost exportu a importu: kde xi a yj jsou mnoţství zboţí x a y a p1 a p2 jsou jejich ceny. Po úpravě docházíme k závěru, ţe vzájemné směňovaná mnoţství x a y závisí na obráceném poměru jejich cen. Dnešní nejpouţívanější pojetí ToT vychází z porovnání vývoje indexů vývozních a dovozních cen. Na základě vývoje těchto hladin lze posuzovat vliv změny vývozních a dovozních cen na národní hospodářství. Jestliţe jsou větší, neţ 1 pak za jednotku vývozu docílí ekonomika vyšší fyzické mnoţství dovozu, v případě rovnosti stejné a je-li menší neţ 1 dojde k nutnosti za stejnou jednotku dovozu vyvést fyzicky větší mnoţství vývozu. Při uspořádání do časových řad můţeme vyhodnotit dopady zahraničního obchodu za určité období. Mimo těchto čistých (netto) směnných relací jsou také uvaţovány hrubé (brutto) směnné relace. Jde o poměr fyzického dovozu a vývozu: Dalším elementem analýzy vlivu ToT na ekonomiku je směnná křivka (exportní nabídková a importní poptávková křivka), která nám říká jaké mnoţství importovaného zboţí, oproti jakému mnoţství exportovaného zboţí při rozdílných směnných vztazích bude vyměňováno. Její průběh vyplývá ze vztahu poptávky po zboţí ze zahraničí a zboţí exportovaném. Čím silnější je domácí poptávka po dovozu v porovnání s nutností exportovat domácí zboţí, jehoţ spotřeby při exportu se musí daná společnost odřeknout, tím strměji stoupá směnná křivka. 233 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Obrázek 9.12 Směnná křivka Průběh křivky T je výsledkem toho, ţe s rostoucím mnoţstvím importu, dochází k saturaci dováţeným zboţím. Poptávka po něm je relativně nasycenější, vyváţené zboţí omezuje nabídku, čímţ se mění směnné poměry. Totéţ platí i pro druhou zemi. Elasticita směnné křivky, tj. velikost změny eT je dána následujícím vztahem: eT > 1 exportní nabídka roste při stoupajících cenách eT = 1 exportní nabídka je nezávislá na ceně eT < 1 exportní nabídka klesá s rostoucí s cenou Jestliţe při změně ToT je narušena rovnováha, pak pro stabilní rovnováhu platí: Pro nestabilní rovnováhu platí: Vyjdeme-li ze zvýšení cen importního zboţí y vzhledem k x (exportu) docházíme při různých typech rovnováhy k těmto závěrům: Při stabilní rovnováze dochází v domácí ekonomice ke sníţení nabídky x (niţší cena) a sníţení poptávky po y. V zahraničí se zvýší poptávka po x (niţší cena) a zvýší se nabídka y (vyšší cena) Na světovém trhu dojde k přebytku poptávky po x a nedostatku poptávky po y, to tlačí na změnu směnných poměrů ve smyslu zvýšení ve prospěch x. V tomto smyslu dojde k úpravě ToT aţ do nastolení rovnováhy. 234 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Při nestabilní rovnováze je y pro domácí ekonomiku tak důleţité, ţe je připraveno nabízet více x neţ dostávala za současné y. Domácí nabídka x jde silně nahoru. V zahraničí naproti tomu nadále klesá potřeba x, coţ má za důsledek další pokles ceny x. ToT jsou nadále v nerovnováze. Jiný pohled na poptávkové teorie zahraničního obchodu je spjat se zavedením sociálních indiferenčních křivek. Ty se snaţí objasnit, proč společnost volí určité spotřební varianty z mnoţství různých moţností, které jsou k dispozici. Obecně je známo, ţe optimum spotřebitele se nachází v průsečíku mezní míry substituce, hranicí produkčních moţností (důchodovým omezením) a cenovým vztahem. Sociální křivka indiference, ve které se odráţí společenská poptávka, je abstrakcí. Její konstrukce je chápána jako mnoţina bodů, kde se nachází kolektivní preference celého národa. Sociální indiferenční křivky jsou přenesením nástroje indiferenčních křivek na celkovou poptávku společnosti. Obsahují poptávková rozhodnutí všech ekonomických subjektů. Jsou geometrickým místem všech dvojic zboţí, kterým společnost přisuzuje stejnou uţitečnost. Přitom mechanické porovnávání celospolečenských a individuálních rozhodnutí není neproblematické. Změna v rozdělování můţe vést k jiným společenským indiferenčním křivkám. Takţe existuje pro kaţdou kombinaci x a y nekonečné mnoţství protínajících se křivek, kterými je kaţdé určité rozdělování determinováno. Pokud se křivky protínají, není moţno logicky konsistentně určit celospolečenskou poptávku. Aby bylo moţno uţít analýzu pomocí sociálně indiferenčních křivek pro celkovou analýzu zahraničního obchodu, bylo zapotřebí zavést následující předpoklady: 1. Všichni spotřebitelé jedné země mají stejnou potřebu a v kaţdé situaci disponují stejným důchodem. 2. Individuální preference jsou identické a funkce uţitečnosti je homogenní. Při platnosti těchto tvrzení lze poptávku určit, ale není moţné vytvořit pojetí blahobytu, protoţe individuální indiferenční křivka je spojena s různými úrovněmi uţitku. Chceme-li vypovídat o blahobytu, musíme dodatečně předpokládat, ţe existuje jedno neproměnlivé rozdělení důchodů, protoţe jen tak je zaručeno, ţe při změně individuálních uţitků se rozdělování rovnoměrně mění. S pomocí sociálních indiferentních křivek se dá ukázat, na případ vzniku zahraničního obchodu bez existence komparativních výhod. 235 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Obrázek 9.13 Sociální indiferenční křivky a zahraniční obchod Na grafu je znázorněn případ, kdy různé spotřebitelské preference zemí jsou silně rozdílné a leţí na stejné křivce výrobních moţností. Domácí (A) mají větší zálibu pro y a zahraničí (B) pro x. Při extrémních preferenčních vzdálenostech je takto moţný inverzní obchod, tj. zahraniční výměna jde proti komparativním výhodám. Jsou exportována znevýhodněná zboţí. S pomocí poptávky (sociálních indiferenčních křivek) a nabídky (křivky hranice produkčních moţností) můţeme určit rovnováhu na světovém trhu. Předpokladem pro existenci zahraničního obchodu jsou rozdílné relativní ceny v autarkním stavu ekonomiky, protoţe diference jsou vyvolány náklady nebo poptávkou. Schematicky lze znázornit proces následně: 236 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Graficky lze znázornit problém rovnováhy na světovém trhu jako průsečík směnných křivek, kdy domácí země exportuje BG mnoţství a importuje OB, zahraničí exportuje AG a importuje OA. Obrázek 9.14 Rovnováha na světovém trhu Pro světovou ekonomickou rovnováhu při existenci zahraničního obchodu musí platit: 1. Všechny země se musí nacházet ve společenském optimu, jinak se bude projevovat snaha zemí ke změně poměrů. 2. Všechny země mají vyšší spotřebu neţ při autarkii. 3. Cenové vztahy v zemích jsou stejné jako na světovém trhu. 4. Ţádná země nemůţe zlepšit svoji pozici, aniţ by zhoršila pozici jiné země. 5. Ve všech zemích existuje plné vyuţití produktivních zdrojů. 6. Obchodní bilance jsou vyrovnané, export = importu. 237 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Bereme-li do úvahy růst, pak se nám projevuje jako zvětšení hranice produktivních moţností země. Kaţdý růst při určité závislosti domácí ekonomiky na dovozu a vývozu vyvolá změny v zahraničním obchodě. Při našem způsobu modelování dojde k posunu směnné křivky a ke změně bodu rovnováhy. Obrázek 9.15 Růst a zahraniční obchod Při růstovém procesu mohou nastat při změně ToT následující varianty: 1. Exportně orientovaný růst - směnná křivka se mění tak, ţe při rovnováze dochází ke zhoršení ToT. Zde mohou nastat další dvě varianty. a) Zhoršení ToT je menší neţ efekt z přírůstku. Znamená to, ţe domácí přírůstek je niţší neţ profitování zahraničí na tomto přírůstku. b) Zhoršení ToT je větší neţ domácí přírůstek. V uvedeném případě se absolutně zhorší postavení domácí ekonomiky. V těchto případech ekonomický růst přináší výhody zahraničí a je třeba vţdy opatrně řešit státní konjunkturální politiku, jestliţe můţe nastat v praxi varianta b. 2. Rovnováţný růst - směnná křivka se mění tak, ţe ToT se nemění. Ekonomický růst mění domácí produkt ve stejném objemu jako je jeho přírůstek. 3. Zlepšení ToT - směnná křivka se mění tak, ţe rovnováha na trhu je při zlepšení ToT. V uvedeném případě dochází k realizaci vyššího přírůstku domácí produkce, který můţe i absolutně zhoršit postavení zahraničí. 238 9.4 Moderní teorie zahraničního obchodu256 Vývoj ekonomického myšlení po 2. světové válce se v oblasti teorie zahraničního obchodu rozvíjel na základě nových přístupů souvisejících s integrací technického pokroku do ekonomického myšlení. Svůj vliv na ně měli i závěry v oblasti analýzy nabídky a poptávky. Proto si nyní stručně charakterizujme některé z nich. 9.4.1 Teorie technologické mezery Tato teorie byla zformulována M. V. Posnerem 257 v roce 1961 a rozvíjí přístup komparativních výhod. Vychází z představy, ţe existují technologické mezery mezi domácí ekonomikou a zahraničím. Internacionalizační proces umoţňuje si obstarat tyto produkty bez ohledu na chybějící technologie. Celý proces můţeme vysvětlit na základě následujícího obrázku. Je zde znázorněna následná modelová situace. Obrázek č. 9.16 Technologická mezera a zahraniční obchod 256 Blíţe viz Varadzin, F.: Moderní teorie zahraničního obchodu. In Cihelková, E. – Frait, J. – Varadzin, F. – Mach, M. – Brůţek, A. – Ţamberský, P.: Mezinárodní ekonomie II. Praha, C.H. Beck 2010 257 Viz Posner, M. V.: Internationale Trade and The Technical Change. In: Vechi………..c.d. 239 Jde prakticky o realizaci monopolního postavení, kdy realizuje monopolní zisk z výhody jako jediný dodavatel. Dochází k procesu, kdy vyspělé ekonomiky dováţí výrobky standardních a nízkých technologií, které by byly schopny vyrábět samy. Celý problém můţeme vysvětlit na následujícím zobrazení, které je znázorněno na obr. č. 9.16 V naší modelové podobě můţeme předpokládat tento průběh. V období t0 počíná v zemi A výroba nového výrobku a do t1 roste jeho domácí spotřeba. Po t1 překročí výroba domácí poptávku a začíná export tohoto zboţí. Aţ do doby t2 je země A monopolním dodavatelem a můţe dosahovat vysoké zisky. Avšak v této době dojde k osvojení výroby i v zemi B, čímţ se sniţuje dovoz do země B ze země A. Mění se i cena směrem dolů. Tím začne výroba v zemi A klesat. V období t3 dojde k dovozu ze země B do A, který se zvyšuje. Země A díky vysokým ziskům v období t1 aţ t2 můţe urychleně stimulovat rozvoj vědy a techniky, coţ má za následek vývoj nových výrobků a technologií. Proto nastartovává nový cyklus a nepostihne ji útlum výroby. Chce-li se hospodářství země udrţet na špičce a realizovat monopolní zisk z titulu vědeckotechnického prvenství, musí počítat s neustálým procesem změn. Technický pokrok je hlavní komparativní výhodou, která umoţňuje dosahovat pozitivní směné poměry pro tuto zemi. 9.4.2 Teorie ţivotního cyklu V roce 1966 R. Vernon publikoval svoji teorii ţivotního cyklu 258, která je svoji podstatou pokusem vysvětlit dynamický průběh mezinárodního obchodu. Je postavena na pojetí střídání jednotlivých fází při obchodování s komoditami. Ţivotní cyklus výrobku je rozdělen do tří fází. První fáze je inovační. Jde o etapu, ve které je výrobek zaváděn na světové trhy, a tudíţ jednotkové náklady jsou relativně vysoké. Hlavním důvodem jsou zde náklady na vědu a výzkum, marketing a případné vybudování materiálních podmínek pro fungování nového produktu ve společnosti. 258 Viz Vernon, R.: International Investment and International Trade in the Product Cycle. In: Vechi……….c.d. 240 Druhá fáze je růstová. Produkt proniká mezi zákazníky, rizika jeho výroby se zmenšují. Je zaznamenán nárůst spotřebitelských preferencí produktu a pracovní síla zvládá kvalitu produktu. Objevují se další výrobci v jiných zemích i rozvojových, čímţ vzrůstá celkové nabízené mnoţství výrobků. A začíná se prosazovat cenová konkurence, neboť monopol jednoho výrobce skončil. Třetí fáze je standardizační. Trh se ustálí, dochází k obměně výrobku, výroba se soustředí hlavně do zemí s nízkou mzdou, nebo jinými konkurenčními výhodami. Technicky vyspělé země do značné míry tuto produkci opouštějí, nebo zůstávají dodavateli technologicky náročných komponentů. 9.4.3 Teorie úspor z rozsahu Zrození tzv. „Nových teorií zahraničního obchodu“ začalo v 80. letech 20. století a jsou spjaty hlavně se jménem P. Krugmana 259 a na něj navázala řada dalších ekonomů. „Nová teorie zahraničního obchodu“ je zaloţena na existenci předpokladu rostoucích výnosů z rozsahu. To je důsledkem celkové změny v ekonomickém myšlení neoklasických ekonomů, kdy se začaly formulovat „Nové teorie růstu“.260 Výnosy z rozsahu jsou nejenom důsledkem externích faktorů, ale stávají se součástí hospodářského mechanismu, neboť díky monopolnímu a oligopolnímu zisku dochází k neustálému technickému zlepšování a díky monopolistické konkurenci a tím rozšíření diferenciace produktu k lepšímu uspokojení potřeb. Zahraniční obchod tak přestává být pouze jako interindustriální (meziodvětvový, výrobky X se směňují za výrobky Y) ale je i intraindustriální (nabízí různé varianty produktu X). Velké výrobní jednotky, které měly monopolní charakter, se najednou dostávají na mezinárodních trzích do konkurence a zároveň se díky zvýšené nabídce různých variant lepší situace na domácích trzích. Trţní situace je tak chápána jako podmínky, v jejichţ rámci se prosazuje proces růstu úspor z rozsahu. To se projeví specializačními procesy a tento růst mezinárodní dělby práce vede k růstu produktivity. Velké produkční kapacity mají proto vyšší tempo růstu, coţ dále sniţuje náklady. Proto se i dynamizuje celkový objem trţní produkce, mění se produkční optima a zároveň vysoce automatizované a flexivní systémy umoţňují realizovat mnoţstevní slevy. 259 260 Krugman, P.: Increasing returns, monopolistic competition and International trade. In: Vechi………..c.d. Blíţe viz Varadzin, F. a kol.: Ekonomický rozvoj a růst. Praha, Professional Publishing 2004. 241 9.4.4 Teorie preference produktu Při formování soudobých teorií zahraničního obchodu vznikala také vysvětlení, která se snaţila zdůraznit roli preferencí spotřebitele. Nejznámější je teorie publikovaná S. Linderem261 v roce 1961. V obecné poloze teorie preference produktu bere v úvahu momenty rozdílných fyzikálních a funkcionálních vlastností, estetické a symbolické vlastnosti a další „přidanou hodnotu“, jako jsou poradenství či další sluţby zákazníkům. Linder vychází ze závěru, ţe podobně jako u technologické mezery, uplatnění na domácím trhu vytváří prostor pro mezinárodní směnu zboţí. Obliba zákazníků začíná vytvářet u produktu potenci pro vstup na zahraniční trhy. Je to důsledkem tří problémů. 1. Zavádění produktů je do značné míry dáno metodou pokusu a omylu. Proto musí existovat úzké spojení mezi výrobkem a zákazníkem. 2. Inovace se snadněji realizují, vznikají-li poblíţ firmy, coţ je zpravidla sídlo domácího vedení společnosti. 3. V důsledku nedokonalých informací ze zahraničí je pravděpodobní, ţe firma bude výrobek nejdříve zavádět na domácím trhu. Proto podle Lindera firmy nejprve budou pronikat do zemí s podobnou strukturou poptávky a výši důchodů. Pro odbyt produkce to znamená nalézt skupinu v zahraničí, která má obdobnou preferenci produktu. Při definování mezinárodního trhu se nelze vyhnout kategorii světová cena. Světová cena je ekonomická kategorie na značném stupni abstrakce. Je pod ní chápána obecná úroveň jednotlivých trţních cen, za kterých se prodává na světových trzích. Světová cena tudíţ jako konkrétní kategorie neexistuje, je pouhou veličinou vytvořenou zobecněním dílčích cen komodit. Pro její vyjádření pouţíváme trţní ceny vzniklé na trzích, kde se prodává převáţná většina produkce. Její výše je ovlivňována v zásadě těmito 3 skupinami faktorů. 1. činitelé ovlivňující úroveň hodnoty zboţí 2. činitelé ovlivňující nabídku a poptávku 3. činitelé ovlivňující nominální úroveň světových cen Do první skupiny patří tendence vývoje nákladů na výrobu a dopravu zboţí, vývoje produktivity práce, přírodní a ekonomické podmínky výroby. Druhá skupina zahrnuje na straně nabídky soubor faktorů, jako jsou změny ve struktuře světové výroby, případně vznik 261 Lider, S.: An essay on trade and transformation. In: Vechi……..c.d. 242 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ nových produkčních center ve světovém hospodářství, změny forem chování transnacionálních a multinacionálních korporací apod. Na straně poptávky jde o procesy změn světových preferencí, nově vznikajících potřeb, specializační a kooperační efekty aj. Třetí skupina faktorů je výslednicí soudobého charakteru mezinárodní měnové soustavy (plovoucí a fixní kursy, inflace, postavení zúčtovací měny apod.) Pochopit charakter konkrétních světových cen znamená v současnosti zvaţovat i vliv vzniku meziregionálních integračních uskupení (Severní Amerika, Západní Evropa), kde se projevují specifické kulturní, geografické a ekonomické problémy. Dopad světových cen na mezinárodní ekonomiku se projevuje vznikem různorodých nástrojů, které na jedné straně chrání národní trhy před dopadem světových cen (cla, dovozní kvóty, administrativně restriktivní opatření v podobě norem, bezpečnostních předpisů apod.), na druhé straně systém stimulace vývozu (dotace a další formy podpory vývozní politiky). Stimulace se provádí buď dovedením domácí výroby na úroveň světové, nebo daňovými zvýhodněními či příplatky na vývoz. Tím vzniká i problém dumpingových cen, tj. cen niţších neţ jsou výrobní náklady (ztráty zpravidla kryje stát). Regulační politika je v ekonomické teorii chápána většinou jako nutné zlo, které chrání výrobce před neúnosnou konkurencí světového trhu. Toto pojetí vychází z premisy, ţe otevření národních trhů světovému trhu sice umoţní zajistit nejefektivnější rozvoj kaţdé ekonomiky, avšak teoreticky to však platí pouze při dodrţení jistých předpokladů neexistence světových monopolů, neexistence rozdílů v ekonomické úrovni apod. Zastánci svobodného trhu v dimenzích světové ekonomiky jsou si vědomi odlišnosti modelu a skutečnosti, spojuje je však přesvědčení, ţe nedostatky vzniklé díky odchylkám mezi modelem a skutečností nejsou natolik zhoubné pro ekonomický vývoj jako zásahy státu. Ty podle nich mohou být krátkodobě úspěšné, ale z hlediska dlouhodobých dopadů v jejich pojetí dochází k negativním důsledkům. Zastánci intervence státu argumentují oproti tomu opačně. Trţní mechanizmus není autoregulačními procesy schopen vyváţit disproporce vlastní trţnímu mechanizmu bez vědomé pomoci určitého subjektu - zpravidla státu či jiné organizace speciálně zřízené k regulaci procesu. Uvádějí se i jiné argumenty národní zájem na udrţení zaměstnanosti, nutnost komplementarity ekonomiky apod. Praktická politika státu je povětšinou charakterizována vzájemnou kombinací obou přístupů. Dalším problémem trţního mechanizmu ve světové ekonomice je schopnost adaptace národních hospodářství jednotlivých států na podněty vzešlé ze změn na světových trzích. Potíţe vznikají v momentu, kdy struktura nabídky ekonomiky daná komparativními náklady se liší od vývojových tendencí na světovém trhu, případně dojde-li k zavedení nové výroby, jejíţ substituční efekty nahradí vyváţené zboţí na světový trh. Nutnost permanentní transformace ekonomik vzhledem k poţadavkům světového trhu v současné době podtrhuje urychlený tok vědeckotechnických změn. 243 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Dalším důleţitým problémem je role světového obchodu při zabezpečování zdrojů pro fungování ekonomiky. Doposud jsme předpokládali, ţe hospodářství země má zdroje k dispozici. Opustíme-li tento předpoklad, zjistíme, ţe prakticky ţádná ekonomika nedisponuje všemi zdroji a je některé nucena dováţet bez ohledu na existující ceny. V tomto světle musíme odmítnout i teorie, ţe ekonomika vyváţí i výrobní přebytky. To mohlo platit s určitými korekcemi pro předprůmyslovou společnost. Existující nerovnoměrnost v rozloţení zdrojů v ekonomikách se prakticky vyostřuje v souvislosti s tzv. "velkou" a " malou" ekonomikou. Obecně lze říci, ţe čím je ekonomika menší, tím je pro ni důleţitější problém nerovnoměrného rozloţení zdrojů ve světě. Její rozvoj znamená vyšší závislost na zdrojích ze zahraničí a tím i vyšší propojenost národního a světového trţního mechanismu. Lze tedy vyvodit závěr o přímém vztahu mezi velikostí a vyspělostí ekonomiky a otevřeností ekonomiky. Nedostatek zdrojů však můţe působit i proti rozvoji světového obchodu. Můţe se prosadit snaha o zavedení výroby substitutu, který by v konečném součtu sníţil závislost na dovozu. 244 10 Ochranářské teorie a mezinárodní obchodní politika Přestoţe v ekonomické teorii mají zastánci svobody mezinárodního obchodu obrovskou převahu, existují jiţ od počátku 19. století teoretické výhrady k řadě tvrzení. Zároveň v národohospodářské politice jsou pozorovatelné tendence k ochranářství, bez ohledu na „teoretickou prospěšnost“ volného obchodu. Proto se podívejme blíţe na argumenty představitelů ochranářství a na formy, které se dodnes realizují v praxi. 10.1 Neliberální myšlení v oblasti zahraničního obchodu Po rozšíření klasické politické ekonomie reprezentované D. Humem, A. Smithem, D. Ricardem, T. R. Maltusem a dalšími se rozšířilo teoretické pojetí svobodného mezinárodního obchodu. Bylo to hlavně díky činnosti francouzského ekonoma F. Bastiata či organizace jako National Anti-Corn Law Legue v rámci boje proti obilným zákonům. Byly uplatňovány cla, ale ty se chápali spíše jako nástroj fiskální politiky nebo v případě prohlubování vnější nerovnováhy. Vlastním domovem moderního protekcionizmu jsou Spojené státy. Jiţ při jeho vzniku sehrál rozhodující roli Alexander Hamilton, který se aktivně účastnil na jejich zrodu a tvářnosti. 262 Jako ekonom se uplatnil ve funkci ministra financí. Hamilton viděl svůj úřad jako ekvivalent premiéra. Dohlíţel na své kolegy za prezidentského období G. Washingtona. Ve dvou letech (1789-1791) Hamilton sepsal pět zpráv, které ukazují na jeho ekonomické názory: První zpráva o veřejném úvěru: sdělena Sněmovně reprezentantů 14. ledna 1790. Operace zákona Ustanovení dovozních cel: Sděleno Sněmovně reprezentantů 23. dubna 1790. 262 K dějinám ochranářské teorie a praxe viz Ha-Joon Chang: Kicking Away the Ladder , Post-autistic economics review, issue no. 15, September 4, 2002, article 3. http://www.btinternet.com/~pae_news/ review/issue15.htm 245 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Druhá zpráva o veřejném úvěru - Zpráva o národní bance. Sděleno sněmovně 14. prosince 1790. Zpráva o zřízení mincovny: Sděleno Sněmovně reprezentantů 28. ledna 1791. Zpráva o Manufaktuře (zde ve smyslu výroba) : Sděleno sněmovně, 5. prosince 1791. Pro formování ochranářské Alexander Hamilton (1755/58?/-1804) koncepce je významná Zpráva o výrobě. Patřil mezi ony velké osobnosti, kterým dává vyniknout Hamilton vyvozoval, ţe k zajištění rozbouřená doba. Byl jí znevýhodněn, jelikož měl americkou nezávislosti, Spojené státy nemanželský původ a musel se vypracovat na základě musí mít hospodářskou politiku, která schopností a talentu. Získal uznání jako politický filosof, podpoří růst výroby a zajistí tak základ generál americké armády, jeden z prvních ústavních právníků a ekonom, kterému USA vděčí za mnohé. pro existenci vznikajícího národa. Patřil mezi „otce zakladatele“ Jako ministr financí, Argumentoval, ţe by toho mohlo být Hamilton byl hlavním autorem hospodářské politiky G. dosaţeno prostřednictvím dotací Washingtona, staral se zejména o financování státních a subvencí pro průmysl. Regulace dluhů federální vládou, zřízení národní banky, o systém obchodu na základě mírných tarifů, tarifů, i přátelské obchodní vztahy s Velkou Británií. Stal se vůdcem federalistické strany, vytvořené jejichţ účelem není snaha odradit dovoz, převážně na podporu jeho názorů. Byly protikladem ale zvýšit příjmy státního rozpočtu, aby k Demokraticko-republikánské straně vedené T. byly prostředky na podporu americké Jefersonem a J. Madisonem. Dokonce i jeho smrt měla výroby prostřednictvím dotace). K tomu politickou povahu, neboť zemřel po souboji s A. by měly slouţit i další vládní Burrem, vicepresidentem USA, který se ucházel o post guvernéra státu New York, ale Hamilton mu v tom svým aktivity. Tyto politiky ve svém důsledku vlivem zabránil. nejenţe měly podpořit růst výroby, ale poskytnout různorodé pracovní příleţitosti a podpořit imigraci do USA. Měly být i zaměřeny na zavádění nových technologií a vědy v ekonomice, včetně zemědělství. Dotace na výrobu by byl podle Hamiltona nejlepší způsob rozvoje produkce bez sníţení soutěţivosti nebo zvýšení ceny zboţí. Americké firmy by neztratily konkurenceschopnost a působily by na zvýšení nezávislosti národa. Proto měly být dotace pouţity k: 1. Podpoře podnikatelského ducha, inovací a vynálezů. 2. Podpoře budování silnic a kanálů pro rozvoj vnitřního obchodu. 3. Překonávání „dětského“ stádia vývoje odvětví, aby nedošlo k jeho kontrole ze strany zahraničních mocností. To zejména v oblasti zbrojního průmyslu. Alexander Hamilton je někdy povaţován za „otce-zakladatele " americké školy ekonomické filozofie USA, která dominovala v oblasti hospodářské politiky po roce 1861. Rozvinul merkantilní přístup vlastní Jean-Baptistu Colbertovi, moderní byl v pojetí, kdy vsázel hlavně na podporu podnikání. 246 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Vystoupil proti britské myšlenky free trade, kterou chápal jako zabezpečení výhody pro koloniální a imperiální mocnosti. Věřil, ţe mladý národ má právo na protekcionismus, který přispívá k rozvoji jeho ekonomiky. Henry C. Carey byl inspirován jeho spisy a moţná ovlivnil myšlenky a dílo Fridrich List (1789 - 1846) německého Friedrich Lista v dobách jeho exilu ve Philadelphii. Jeho Kongresové Zprávy lze nalézt i v knihovnách Japonska a Koreje, takţe můţeme hovořiti o jeho ovlivnění reforem Mejdţi v Japonsku. Daniel Raymond (1786-1849) byl první důleţitý politický ekonom, který se objevil se systematickým výkladem celé problematiky vUSA. Napsal hlavně práce Thoughts on Political Economy (1820) a The Elements of Political Economy (1823). Domníval se, ţe práce vytváří bohatství, a ţe ekonomika Velké Británie je vlastně postavena na vyšších členech společnosti. Proto jí nepovaţoval za ekonomiku celého národa. Za bohatství pokládal produkční kapacitu a moţnost získat ţivotní prostředky. Proto přijal za své tvrzení o nutnosti rozvíjet průmysl v „dětském stádiu. Méně rozvinutému státu, který nechtěl podlehnout monopolu silnějšího, nutně musel přijít na pomoc stát s ochranou před kvalitnějšími a levnějšími produkty Dalším významným americkým ekonomem byl Henry Charles Carey (1793-1879), přední ekonom 19. století. Je známý svojí prací The Harmony of Interests, ve které srovnával a to, co nazval "britským systémem" laisez Narodil se v Routlingu a svou kariéru začal jako písař a účetní. Později se stal profesorem pro státní vědy v Tübingenu. Popularitu v Německu získal na základě prosazování myšlenky německého obchodního (celního) spolku. Díky této agitaci zanedbával své výukové povinnosti a ztratil své místo: Jako poslanec ve Würtenberském parlamentě vytvořil radikální skupinu a to ho stálo 15 měsíců vazby. Na radu markýze Lafayeta se kterým se seznámil v Paříži, emigroval s rodinou do Ameriky, kde se živil jako farmář, novinář a důlní podnikatel od roku 1825. Po získání menšího jmění se vrací 1832 do Německa a bojuje za jednotný celoněmecký železniční systém, celoněmecký celní spolek a německou ekonomickou integraci. Jeho hlavní práce Národní systém politické ekonomie mu za jeho života příliš slávy nepřinesla, protože byl spíš považován za propagandistu než teoretika. Teprve vznikem německého státu ve druhé polovině 19. století přinesl uznání jeho myšlence výchovných cel a sjednocování rozdílných oblastí do vyššího produktivního celku. Přes dodnes odsuzované tvrzení z jeho děl je nutné říci, že v řadě případů se praxe jim přibližuje více než postulátům „free trade“. 247 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ faire volného obchodu, s „americkým systémem" zaloţeným na celní ochraně a vládní intervence na podporu výroby. Narodil se v Philadelphii v Pensylvánii a poradcem Abrahama Lincolna během jeho presidentství. byl hlavním ekonomickým Jeho otec M. Carey (1760-1839) byl vlivný ekonom, politický reformátor, redaktor a vydavatel, který se narodil v Irsku, ale po mnoho let ţil v Philadelphii. Mezi mnoha spisy M. Careyho byla i Esej o politické ekonomii, jedno z prvních amerických pojednání podporujících A. Hamiltona. V roce 1835 vydal H. Ch., Carey knihu Principy politické ekonomie. Toto pojednání se brzy stal standardní reprezentace americké školy ekonomického myšlení, a byla přeloţena do italštiny a švédštiny. Byla i základní prací reprezentující ekonomické myšlení USA do vystoupení J. B. Clarca. Jeho zdůvodnění ochranářské politiky vycházelo hlavně z empirie, kdy dokazoval na ekonomickém rozvoji Spojených států v 19. století správnost protekcionismu. Názory Fridricha Lista byly a dodnes jsou povaţovány za určitou „bibli“ ochranářství263, neboť vytvořil ve své práci celý historicko-ekonomický model. Jeho zárodek je obsaţen jiţ v názvu „Národní systém politické ekonomie“, který chápe hospodářství nikoliv jako univerzální pojem, ale jako součást státního a národního bytí. Na mezinárodním trhu tak dochází k tomu, ţe obchodníci jsou nositeli zájmů jednotlivých národů. Národ není části lidstva, ale uzavřená entita, charakterizována vlastnostmi a spojená určitými vztahy s ostatními. Na tomto základě dochází ke konkurenci států, které pouţívají mocenskopolitické a ekonomické nástroje. Tím, co rozhoduje z hlediska postavení národů, je stupeň produktivity práce jeho hospodářství. Přímo říká: „Jak se lze poučit z příkladu Holandska, Belgie, zrovna tak z burzovních měst a italských republik, soukromé činnosti v obchodě a průmyslu a bohatství celých států a zemí nejsou udrţitelné, pokud veřejné poměry nejsou příznivé, a ţe individua z velké části vděčí své produktivní síle politické organizaci a moci národa.“264 Ochranu tedy poţadují proto, aby došlo k posílení domácích výrobců tak, aby mohli soutěţit na trhu jako rovný s rovným. Formuje tak myšlenku cel nikoliv jako nástroj pro získávání prostředků, ale ochrany výrobků, která má trvat nikoliv věčně, alespoň tam kde to jde, nýbrţ postupně je sniţovat, a tak docílit i pozitivního efektu trţního mechanismu. Zároveň je proklamována i ochrana ze sociálních důvodů a z důvodů urychleného vzestupu. Ochranářství není něčím absolutním, ale je pouţitelné z určitých podmínek: 263 Viz List, F.: Das nationale System der Politischen Ökonomie. Cottaschen Verlag 1841. Digitaliziert. Vydáno NoScowlym.de 2004 264 Viz List, F.: c.d. kap. 3 Die Niederlander. 248 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ 1. Jeho smyslem je vytvoření průmyslové základny a výchova pracovní síly pro tuto činnost. 2. Nemá smysl ochraňovat odvětví, které nemají podmínky pro další vývoj. 3. Odvětví je na počátku své činnosti. 4. Dojde k jeho postupnému odstraňování. 5. Nemá se vztahovat na zemědělství, neboť zde naruší přirozené podmínky. List inspiroval řadu praktických politiků, kteří vytvářeli různé clení spolky a unie, které rozvíjely svoji činnost v 19. a 20. století. V pozdějších diskuzích došlo k částečnému sblíţení stanovisek zastánců i odpůrců svobody obchodu v tom smyslu, ţe volný obchod mezi státy při různých podmínkách nemusí být optimálním řešením situace, a ţe rozvojové ekonomiky mohou uplatňovat nerovnoměrné přístupy ke clům. To se např. projevuje i v praxi WTO. Většina průmyslových vyspělých zemí si jiţ dlouho uvědomuje, ţe laissez-faire a free trade v soudobém mezinárodním ekonomickém systému vytváří sociální problémy, které poškozují její občany. Pokud přistoupí na jejich ochranu, přijímají zákony, které omezují to, jakým způsobem mohou firmy praktikovat své ekonomické strategie, a co nelze dělat v honbě za ziskem. Příkladem jsou zákony týkající se: O kolektivním vyjednávání, O dětské práci O ochraně hospodářské soutěţe O ochraně ţivotního prostředí O rovných příleţitostech O ochraně duševního vlastnictví O minimální mzdě O bezpečnosti a ochrany zdraví Protekcionisté tvrdí, ţe většina těchto zákonů a doporučení v rámci tzv.“fair trade“ zvyšuje náklady na realizaci zboţí a zatěţuje tuzemské firmy. Argumentují, ţe vlády mají povinnost chránit své korporace, stejně jako jejich občany. Proto je mají zvýhodnit nějakou měrou protekcionistickými opatřeními. 249 10.2 Tarifní překáţky zahraničního obchodu 10.2.1 Vliv cel na ekonomiku Pod clem obecně rozumíme poplatek, který musíme zaplatit za zboţí při překročení hranic. Znamená to, ţe clo zvyšuje cenu dovezeného (vyvezeného) zboţí. Pro základní analýzu zavedení cel se podívejme na obrázek č. 10.1. Obrázek č. 10.1 Vliv cel na domácí ekonomiku Cena za jednot ku zboţí Nabídka domácích produktů R Pr C D Zahraniční nabídka se clem P´ A P Z K2 K B 1 G F Zahraniční nabídka bez cla E 0 x1 x1´ x2 x2 ´ Poptávka domácích mnoţství spotřebitelů Modelová situace vychází z toho, ţe firmy v domácí ekonomice jsou schopny při růstu ceny zvyšovat vyrobené mnoţství zboţí a domácí poptávka je schopna při poklesu ceny absorbovat přírůstek mnoţství produkce. Zároveň zahraniční dodavatel dokáţe při jakékoliv výkyvu ceny reagovat s nabízeným mnoţstvím. Při změně cel v ekonomice se objevují následné efekty: 1. Ochranný efekt vede při zvýšení cel k nárůstu nabídky od domácích výrobců z x1 ´ na x 2, tj. objeví se ochranný efekt. Zároveň klesne celkové mnoţství poptávaného zboţí z x2 250 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ ´ na x 2, tj. zmenší se spotřebitelský efekt. Také se sníţí importované mnoţství zboţí z x2 – x1 na x´2 – x´1. Znamená to, ţe se objeví efekt v oblasti zahraničního obchodu. Díky zvýšení cel vzroste příjem státu o čtverec Z (D, C, F, G). Zvýšení cen se projeví i přerozdělením, neboť zisky firem vzrostou o plochu P, A, D, P´. Zde P a P´ jsou ceny bez a s clem. 2. Díky přírůstku cen z P na P´ a poklesu produktu, dojde ke zvýšení nákladů o velikosti plochy K1 a zvýšení nákladů na spotřebu ve velikosti K2. Tyto náklady není čím kompenzovat. 3. Dojde ke zlepšení ToT, neboť se předpokládá, ţe zahraniční dodavatel nesníţí mnoţství výroby, ale sníţí ceny v domácí ekonomice. V realitě k tomu můţe či nemusí dojít. Sníţení importu se můţe odrazit i v efektu platební bilance, kdy dojde k tlaku na odbourání deficitu nebo růstu aktiv. 4. Objeví se i důchodový efekt. V ekonomice, kde neexistuje plná zaměstnanost a vyuţití dalších produkčních faktorů, vzroste celkový důchod a odrazí se ve vyšší spotřebě. V případě plné zaměstnanosti porostou pouze ceny. 5. Z hlediska efektu na konkurenceschopnost dojde ke sníţení konkurenční situace. Celkové důsledky závisí na způsobu uţití dodatečných prostředků firmou. Můţe dojít jak ke zrychlení tak i zpomalení vývoje hospodářství. Stejně tak se sníţí tlak na kvalitu zboţí. 6. Vysoká cla mohou vést k nárůstu kriminality (pašování), a tím i k prorůstání organizovaného zločinu do sociálního mechanismu země, provázené všemi negativními důsledky. 7. Dosaţení cen Pr znamená, ţe zmizí zahraniční dovoz. V tomto případě se jedná o restriktivní clo. 8. Z hlediska zahraničí růst cla vede ke sníţení produkční schopnosti exportující ekonomiky, roste nezaměstnanost. To má obzvláště špatný důsledek pro slabě rozvinuté země, jelikoţ nejsou schopni rozvinout svůj potenciál na hranici produkčních moţností. 9. Pokud by zvýšili celní sazby všechny ekonomiky, pak si nikdo nepolepší a celková produkce poklesne. Hlavní důsledky cel (bez vlivu na ToT) Díky clům jsou trhy rozčleněny na trhy s rozdílnými cenovými hladinami. Graficky lze situaci znázornit následovně: Zvýšení cel má za důsledek zvýšení cen a díky tomu sníţení domácí poptávky. Domácí produkce však roste. Na světových trzích při nezměněné poptávce vlivem převisu nabídky dochází ke sníţení cen. Zahraniční nabídka klesá, zahraniční poptávka roste. Sníţení cen v zahraničí je o to větší (a tím vzestup cen v domácí ekonomice niţší), čím niţší je cenová elasticita zahraniční nabídky a poptávky a čím vyšší je cenová elasticita domácí nabídky a poptávky. Při plně elastickém světovém trhu je PW = PcW při nulové elasticitě je Pcdom = PW. 251 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Pokud clo zvýší zahraniční ceny Pzah nad domácí ceny (tj. spotřební bod) hovoříme o tzv. prohibitivních clech, neboť domácí trh je pro zahraniční dodavatele uzavřen. Pro domácí ekonomiku při existenci cel lze vyčíst z grafu následující efekty: 1. Produkční efekt - zvýšení domácího produktu o BA 2. Sníţení domácí spotřeby o CD 3. Efekt v přerozdělování produktu sníţením renty spotřebitele o PwKMPcdom a zvýšení renty podnikatele o PwGLPcdom 4. Sníţení blahobytu. Vzhledem k rozdílu mezi ziskem producentů a ztrátou spotřebitelů dojde ke společenské ztrátě GKLM 5. Efekt v platební bilanci. Při sníţení importu dojde k přebytku obchodní bilance ve výši AB a CD 6. Zvýšení přijmu státního rozpočtu ve výši EFML Obrázek č. 10.2 Důsledky cel na zahraniční ekonomiku (Pcdom - domácí cena se clem, PW-světová cena bez cla, Pcw - světová cena se clem, Sdom,zah - nabídka domácí, zahraniční, Ddom,zah - poptávka domácí, zahraniční) 252 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Celkový efekt změny blahobytu pro domácí ekonomiku je pak výsledkem diference z celních příjmů a ztráty blahobytu. Zda je pozitivní nebo negativní závisí na elasticitě nabídky a poptávky doma nebo v zahraničí. Čím neelastičtěji reaguje zahraničí a elastičtěji domácí ekonomika, tím se sníţení z domácí ekonomiky přenese do zahraniční a tím více existuje pro domácí hospodářství pozitivní efekt cel. Analogicky pro zahraničí v případě cel platí 1. Ztráta produktu CD 2. Zvýšení spotřeby AB 3. Přerozdělovací efekt, renta spotřebitele vzroste o PcW E G P0W renta výrobce poklesne o P cW F K P W 4. Ztráta blahobytu EFKG 5. Objeví se pasivní saldo platební bilance o AB , CD . Protoţe ztráty ze spotřeby doma i v zahraničí přesahují celní příjmy o trojúhelníky GHL, IKM, EHG , FKI , dochází pod vlivem zavedení cel k celkové ztrátě ve výši těchto trojúhelníků. Díky tomu pro světovou ekonomiku existuje vţdy ztráta, i kdyţ cla mohou působit pozitivně na domácí ekonomiku. Vliv cel na platební bilanci a zaměstnanost Zvýšení cel při neelastické zahraniční nabídce vede ke sníţení importu a ke sníţení cen na světových trzích. Importovaná hodnota jde vţdy dolů, protoţe současné zvýšení cen doma nemá ţádné přímé důsledky pro platební bilanci. Proto můţeme prvotně předpokládat pozitivní vliv na obchodní bilanci ve smyslu zvýšení aktiva, či odbourání pasiva obchodní bilance. O dalších efektech a reakcích domácí ekonomiky při růstu cel rozhodují tyto momenty jejího stavu: 1. Elasticita domácí importní poptávky je >1 - klesá importní hodnota v domácích cenách. Důchody budou uvolněny pro ostatní výdaje a poptávka roste. Z důvodů multiplikačních následuje zvýšení zaměstnanosti a růst poptávky po dovozu. Aktivum v oblasti platební bilance se sniţuje. 253 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ 2. Elasticita domácí importní poptávky je <1. Platí opak. Hodnota importu v domácích cenách roste, poptávka po domácím zboţí se sniţuje. Zaměstnanost a import padají a posiluje se aktiva platební bilance. 3. Pouţije-li stát své celní příjmy na nákup domácího zboţí, stoupá domácí poptávka, tím produkt i zaměstnanost. Obchodní bilance je aktivní. 4. Nakoupí-li stát z celních příjmů zahraniční zboţí, zůstane domácí poptávka, trh i zaměstnanost neměnná, platební bilance se bude zhoršovat. Cla a ToT V případě před zavedením cel platí uvedené světové směnné vztahy: PW světové směnné vztahy = Pdom domácí směnné vztahy Obrázek č. 10.3 Cla a terms of trade Zavedení cel vede ke změně domácí směnné křivky (T1=>Tc1) a k rozdílu mezi světovými cenami (PcW) a domácími (Pcdom). Import klesá na OC a export na OA. Domácí ekonomika získává díky zvýšení cel příznivější směnný poměr. Cla vedou za normálních okolností ke zlepšení ToT. Proto dosáhnou celní příjmy výše EF. Jak silně je směnná křivka posunuta doleva závisí na tom, jak vysoké budou zavedeny celní příjmy. Čím více je importováno, tím méně se posouvá přímka doleva a tím je menší efekt zlepšení. 254 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Optimální cla Pro celý svět je svobodný obchod optimum. Přesto však můţe pomocí cel jedna země si vylepšit postavení na úkor druhých. Clo, které maximalizuje blahobyt, se nazývá optimální clo. Daný stav je docilován tehdy, kdyţ s pomocí zlepšení ToT celkový efekt převýší ostatní ztráty. Matematicky lze situaci vyjádřit jako obrácenou hodnotu elasticity zahraniční importní poptávky. Optimální clo Im c = 1/(e A -1) Jestliţe však zahraničí podnikne protiopatření, začne se roztáčet intervenční spirála a světové cenové vztahy zůstávají nezměněné. Cla jako "2. nejlepší řešení" V realitě nejsou naplněny ideální podmínky (mezní míra substituce = mezní míře transformace = cenovým vztahům). Pokus o dosaţení optimálních podmínek v nedokonalém prostředí můţe vést ke zhoršení. Proto se někdy hledá tzv. „second best“ řešení. Cla v tomto případě představují 2. nejlepší řešení a jsou přijímány z důvodů minimalizace nepříznivých dopadů okolí na domácí ekonomiku. Vyjděme pro příklad z této modelové situace. Tři země A, B, C, zatěţují zboţí zemí 30% celní sazbou a obchodují mezi sebou. Země A nevyrábí zboţí x, země C má 10% komparativní výhodu oproti zemi B ve zboţí x. Země C v daném případě zásobuje zemi A a sebe zboţím x, země B si je vyrábí samo. Nyní státy A a B uzavřou mezi sebou celní unii a uvnitř ní odstraní cla. Výrobce zboţí x přes vyšší náklady začne dodávat do země A, čímţ začne proces nevýhodné realokace prostředků. Jestliţe 1. optimální řešení - odstranění všech cel není řešitelné, pak můţeme předpokládat 2. nejlepší řešení - vzdání se odstranění cel. Výchovná cla V případě nevyspělého průmyslu, který se nachází v dynamickém vzestupu, lze nasadit ochranná cla ke zlepšení komparativních nákladů. To je zvláštní případ, protoţe ohraničení importu urychlí technologický vývoj a umoţní trhu zvětšení produkce při dosaţení niţších nákladů. Předpokladem je zde dlouhodobý pád nabídkové křivky. Cla musí vytvořit prostor pro zvětšení domácí produkce. Výsledkem je pak proces, kdy se prosadí sníţení nákladů a tak i sníţení cen a zvětšení domácího odbytu. Krátkodobě nabídková křivka klesá, dlouhodobě roste. Graficky je moţné znázornit uvedený jev takto: 255 Obrázek č. 10.4 Výchovná cla Ekonomika se nachází v bodě E (cena) při které je poptávka v bodě B. Výroba je v bodě A. Na trhu existuje převis poptávky nad výrobou ve výši AB. Rozvoj výroby vede ke sniţování nákladu, tj. ke sníţení ceny do bodu D a dosaţení rovnováhy v bodě C. Celková výroba ve společnosti vzroste o AC. Krátkodobé zvýšení ceny znamená pokles z S0 na Sc1 (sníţení poptávky zavedením vyšších cen, ale dlouhodobě vzroste na Sc2). 10.2.2 Druhy cel Cla historicky vznikala jako součást vnitřního trhu a měla charakter mýta. Znamenalo to, ţe se vybíraly peněţní poplatky od kupců za překročení hranic panství, řek či jiných překáţek. Slouţila jako peněţní příjem a byla určena (částečně) na údrţbu cest, silnic, stráţních objektů apod. Šlo v podstatě o tzv. doprovodná cla, která však zanikla. Na základě účelu zdanění dnes rozeznáváme fiskální cla a ochranná cla, která se od sebe liší důvodem pro jejich existenci. Fiskální cla se zavádějí z důvodů získání zdrojů do rozpočtu. Clo zde musíme chápat jako specifickou daň, jejím smyslem je zabezpečit dostatečný a pravidelný důchod pro naplnění veřejných rozpočtů. Základní problém, který zde vstupuje v úvahu, je cenová elasticita. Nemělo by se jednat o statky s vysokou cenovou elasticitou poptávky, neboť pohyb ceny směrem k jejímu zvýšení bude znamenat sníţení výnosů, vzhledem k tomu, ţe pokles spotřebovávaného mnoţství je větší neţ vzrůst ceny. Ochranná cla jsou taková, kdy motivem pro jejich pouţití je snaha zlepšit podmínky pro domácí ekonomické subjekty. Z hlediska funkce jsou vytyčena jako: a) b) c) d) výchovná, tj. snaha vytvořit dočasné podmínky pro etablování producentů na trhu, reciproční cla, která se zavádějí v případě reakce na jednání zahraničí, antidumpingová, uplatněná proti podpoře exportu, který ej dotován vyváţející zemí, vyrovnávací, aplikovaná z důvodů narušení vývozu státem dotovaného zboţí, 256 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ e) prohibitivní, mající za účel zabránit dovozu určitého produktu. Z hlediska uplatnění cla na import nebo export hovoříme o dovozních a vývozních clech. Dovozní cla drtivě převaţují z fiskálních a ochranářských důvodů, vývozní cla jsou řídce aplikovány (např. v Rusku – ropa, plyn), aby došlo k udrţení domácí nízké ceny. Je to vyvoláno sociálním důvody a také tím, ţe domácí výrobci získávají komparativní výhodu. Patří sem také vyrovnávací cla. Z hlediska způsobu konstrukce rozdělujeme cla na specifická, hodnotová a kombinovaná. Specifická cla jsou taková, která znamenají stanovení výše na jednotku výrobku – váhy, objemu, počtu kusů. Hodnotová cla se určují jako procentní sazba z hodnoty výrobku. Jejich nevýhodou je, ţe zesilují přenos cenových poruch do ekonomiky. Sníţení celního zatíţení naopak hrozí u specifických cel. Proto dochází ke konstrukci klouzavých cel, které se snaţí tyto nevýhody eliminovat. Příklad specifické clo: Existuje celní dávka na dovoz 100 metrů látky ve výši 100 korun. Při zahraniční ceně 100 korun to odpovídá 100% zatíţení, při ceně ve výši 200 korun klesá zatíţení na 50% Nevýhoda čistých hodnotových cel spočívá v zesíleném promítání důsledků zahraničních pohybů cen do domácí ekonomiky Příklad hodnotové clo: Clo pro metr látky je ve výši 50% její zahraniční ceny. Při ceně 100 korun je domácí cena 150 korun. Vzestupu cen na 120 korun (o 20 korun) v zahraničí vede k vzestupu domácí ceny na 18O korun (o 30 korun). Neutralizaci těchto výkyvů je moţno dosáhnout klouzavými cly, při kterých je celní sazba spjatá se zahraniční cenou a klesá, kdyţ tyto ceny rostou. Např. při vzestupu cen o 50 % klesne clo o 10%. Tím je potlačen efekt dodatečného růstu cen. Efektivnost celní ochrany je zaloţena na reálné změně domácí tvorby hodnot vlivem zavedení cel. Ochranný efekt můţe být i negativní. Příklad: Jestliţe clo na japonské mikroprocesory, které pouţívají američtí producenti jako komponentů pro své výrobky, zhoršuje odbytové moţnosti konečných výrobků, díky vzrůstu ceny můţe to vést k poklesu produkce, pak celkový efekt celní ochrany je záporný. 257 10.3 Netarifní překáţky zahraničního obchodu Pod netarifními překáţkami zahraničního obchodu rozumíme širokou škálu nástrojů, které formálně nejsou vyjádřeny v ceně, ale projevují se omezením či zastavením toků zahraničního obchodu. Díky existenci WTO a smluv na sniţování celních sazeb se stávají v současnosti velice uţívaným prostředkem antiimportní politiky. Restrikce mnoţství a netarifní překáţky obchodu Jsou často pouţívané vzhledem k několika důvodům. Za nejčastější lze povaţovat: 1. Neúčinnost cla vzhledem k nízké elasticitě poptávky po zahraničním zboţí. 2. Elasticita zahraniční nabídky je neznámá a neexistuje jistota reakce ekonomiky na zavedení cel. 3. Politické důvody neumoţňují volit celní ochranu hospodářství. U restrikce mnoţství dováţeného zboţí se teoreticky předpokládají stejné důsledky jako u cel, ale chybí fiskální příjem státu. Představa o průběhu procesu je pak následná. Obrázek č. 10.5 Restrikce mnoţství Restrikce vede ke sníţení nabídky na vlastním trhu, následkem čehoţ vzroste cena PDom na PDom K . Domácí poptávka poklesne z D na C a výroba vzroste z A do B. Netarifní překáţky odvozu jsou v poslední době často pouţívané. Důvody pro jejich zavedení lze shrnout do následujících bodů: 258 1. Snaha zvýšit transakční náklady dovozu. 2. Potřeba znivelizovat rozdíly v nákladech. 3. Zmenšit vliv světového obchodu na domácí ekonomiku. Jedná se např. o rozdílné normy vyţadující pořízení draţšího výrobního zařízení. 4. Snaha o zpomalení dovozu progresivní techniky v případě, kdy domácí výrobci ještě plně nezvládají novou výrobu. 5. Existuje-li stav, kdy mezinárodní smlouvy neumoţňují pouţití cel a dovozních kvót. 10.3.1 Administrativní překáţky zahraničního obchodu Tato oblast omezení se dá rozdělit na tři větší bloky nástrojů. První skupina je spjata s účastí státu na zahraničně obchodních operacích. Patří sem subvence, a ostatní pomoc státu, státní monopoly, veřejné obstarávání zboţí a sluţeb, antiimportní zákony a nařízení, bojkoty atd. Jde tu o bezprostřední uplatnění vlivu státu na jednotlivé operace či monopolizaci aktivit. Druhá skupina moţností, jak znesnadnit (zastavit) tok zahraničního obchodu, je uplatnění technických norem, standardů, veterinárních a zdravotních atestů. V praxi to znamená, ţe dovozce (výrobce) musí splnit řadu fyzikálních, chemických či biologických parametrů, které mu umoţňují uplatnit se na trhu. Nejde zde pouze o zdravotní nezávadnost či technickou bezpečnost při spotřebě. Jde zde také o to, ţe normy mohou být stanoveny různě na domácích trzích a zahraničních, při čemţ odchylka nemusí být významná a přesto to znamená vyřazení produktu. Třetí skupina souvisí s administrativními omezeními chodu úřadů zaměřenými na oblast realizace zboţí. Jde o nutnost vybavit zboţí různými formalitami od celních úřadů, konzulárních pracovníků, kontroly, ţe se nejedná o dumping, vymáhání dalších předpisů. To v zásadě zpomaluje oběh zboţí a umoţňuje tak domácím výrobků, získat jisté výhody. 10.3.2 Formální překáţky zahraničního obchodu Zahraniční obchodní operace jsou spjaty s celou řadou různých poţadavků, které musí zboţí splnit. Můţeme je rozčlenit do dvou skupin. První skupina poţadavků má za důsledek dodatečné náklady na realizaci zboţí. Jde o přístavní a jiné státy, které zvyšují náklady na dodání zboţí, kolkovné za vystavění potřebných dokumentů, poţadování sloţení záloh atp. 259 Do druhé skupiny můţeme započítat opatření, která vedou k mnoţstevnímu omezení. Jde zde o vynucování „dobrovolného omezení“ mezinárodními úmluvami, licenčními smlouvami, uplatněním mezinárodní kartelizace trhu produktu apod. 10.4 Proexportní politika jako moment narušení zahraničního obchodu Název této subkapitoly je moţno chápat jako určitý protimluv, který není příliš logický. Jenomţe jak ukazuje analýza, má tato politika obecně negativní dopad na celek, vyhovuje pouze určitým zájmovým skupinám. Proto se podívejme na obrázek č. 2, který je sestaven stejnou logikou jako obrázek č. 1, ale je doplněn o subvence. Protoţe na základě subvence jsou nezměněny cenové proporce v domácí ekonomice, a proto se nemní ani světová cena, nezmění se spotřebované mnoţství P´C. Protoţe však musí být subvence hrazena, klesá renta spotřebitele o EHID a je menší neţ nárůst přebytku výrobce. Čistá ztráta je zde ve velikosti AJID. Je to důsledek toho, ţe zvýšení mnoţství z x1 na x3 znamená vyšší náklady, neţ by bylo moţno pořídit produkt v zahraničí. Zároveň klesá výběr cel a zhoršuje se tak důchodová situace. Obrázek č. 10.6 Vliv subvencí na ekonomiku Cena za jednot ku zboţí Nabídka domácní výrobků Nabídka domácích výrobků se subvencí R D P´ C I A B P F G J E Poptávka domácích spotřebitelů H 0 x1 x´1 x3 x´2 x2 260 mnoţství 10.4.1 Dumping Dumping je specifická forma podpory, kdy výrobce prodává své komodity na zahraničních trzích pod cenou nákladů. Jde zde o to, ţe výrobce má zajištěné podmínky, které mu umoţňují nahradit veškeré náklady. Můţeme rozeznávat ekologický dumping, kdy výrobce nemusí hradit náklady na ekologické škody, sociální dumping, kdy je výrobci povoleno překročovat uznávání sociální roviny (dětská práce, nucená práce, nedodrţování bezpečnostních předpisů atd.) a ekonomický dumping, při němţ výrobce dostává různé dotace, odpuštění placení daní, stlačení cen subdodavatelů apod. Jinak řečeno, nepreferování domácí výrobci při zákonem chování nemají moţnost jakékoliv konkurence s dováţeným zboţím. Proto je umoţněno v rámci mezinárodního obchodu zavádění antidumpingových cel. Jsou chápany jako přestřelek zavedení rovných moţností v mezinárodním obchodě. Někdy jsou však antidumpingová řízení pouţívána jako prostředek netarifní ochrany trhu. 10.4.2 Měnové kurzy jako překáţka mezinárodního obchodu Je zřejmé, ţe výše kurzu domácí měny ovlivňuje zapojení ekonomiky do mezinárodního obchodu. Jako nástroj se pouţívá měnový kurz tehdy, jestliţe je ekonomika proexportně orientována. Centrální orgány mají pak tendenci jej sníţit pod rovnováţnou úroveň, aby znesnadnily import, neboť ceny dováţeného zboţí na domácím trhu rostou, a aby se sníţily ceny domácích exportérů v zahraničí. Problémem této politiky je, ţe vyvolává inflační tendence a přerozdělování důchodů v hospodářství. Dochází k podobné situaci jako u subvencí pro exportéry. V některých případech můţe země zvolit tlak na zhodnocení měny. Je to např. někdy zvoleno u zemí orientovaných např. na cestovní ruch. V tomto případě (země má ojedinělé podmínky lákající turisty nikoliv na nejniţší cenu) vede nadhodnocená měna ke zvýšení objemu zahraničního obchodu a není její překáţkou. 261 10.5 Důsledky protekcionismu Při praktické realizaci tarifních a netarifních překáţek zahraničního obchodu si musíme uvědomit, ţe na světových trzích neexistuje dokonale konkurenční situace. Velké ekonomiky mohou svými rozhodnutími měnit celkovou situaci na trhu, malé nikoliv. Vyspělé ekonomiky brání šíření vědecko-technických poznatků, aby si zachovaly výhodné postavení, rozvojové ekonomiky naopak pouţívají sociální dumping běţně jako součást své strategie. V zemích existují různé daňové systémy, pouţívají se různé kalkulační metodiky, takţe ani tvorba cen neprobíhá na metodologicky stejných základech. Reálné trhy tak mají daleko k ideálnímu světu modelů. Řada pravidel v mezinárodním obchodě při tom nemá ani ekonomické příčiny. Můţe se jednat o různé politické důvody (přítel-nepřítel), mohou vyplývat z kulturní odlišnosti (problém preferencí a hodnost např. u náboţenských skupin), nebo jsou důsledkem snahy o vojensko-mocenskou převahu (nákup strategického materiálu, omezení obchodování, tajemství embarga atd.). Existují také pozitivní historické zkušenosti s uplatněním ochranářské politiky. Protekcionismu Alexandra Hamiltona stál u počátku formování USA, Fridrich List aktivně budoval celní spolky v rozdrobeném Německu a jiţ se nedoţil vzniku Německého císařství, které na počátku 20. století vstoupilo mezi absolutní ekonomické mocnosti. Také vzestup USA na přelomu 19. a 20. století byl doprovázen vysokými cly. Nikdo však nemůţe opominout, ţe tyto modely úspěšně fungovaly, protoţe ekonomiky získávaly určité výhody na úkor ostatních. Jestliţe se podíváme na jinou skutečnost, tj. průběh Velké hospodářské krizi 1929-1933, pak zjistíme, ţe zavedení principu akce a reakce, kdy ochrana trhu byla všeobecná záleţitost, měl krizový výkyv obzvláště bolestný průběh. Jinak řečeno, nelze se naivně otevírat, aniţ docílí ekonomiky reciproční výhody, která je větší neţ negativní důsledek z titulu otevření se. Také ochrana proti negativním důsledkům, musí být uváţlivá a její přínosy nemohou být niţší neţ negativní důsledky. Při tom by měly platit i ohledy na celosvětový vývoj. Platí totiţ fakt, ţe dynamický vývoj sousedů rozšiřuje moţnosti domácích subjektů na zahraničních trzích a naopak. 262 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Dopad světových cen na mezinárodní ekonomiku se projevuje vznikem různorodých nástrojů, které na jedné straně chrání národní trhy před dopadem světových cen (cla, dovozní kvóty, administrativně restriktivní opatření v podobě norem, bezpečnostních předpisů apod.), na druhé straně systém stimulace vývozu (dotace a další formy podpory vývozní politiky). Stimulace se provádí buď dovedením domácí výroby na úroveň světové, nebo daňovými zvýhodněními či příplatky na vývoz. Tím vzniká i problém dumpingových cen, tj. cen niţších neţ jsou výrobní náklady (ztráty zpravidla kryje stát). Regulační politika je v ekonomické teorii chápána většinou jako nutné zlo, které chrání výrobce před neúnosnou konkurencí světového trhu. Toto pojetí vychází z premisy, ţe otevření národních trhů světovému trhu sice umoţní zajistit nejefektivnější rozvoj kaţdé ekonomiky, avšak teoreticky to však platí pouze při dodrţení jistých předpokladů neexistence světových monopolů, neexistence rozdílů v ekonomické úrovni apod. Zastánci svobodného trhu v dimenzích světové ekonomiky jsou si vědomi odlišnosti modelu a skutečnosti, spojuje je však přesvědčení, ţe nedostatky vzniklé díky odchylkám mezi modelem a skutečností nejsou natolik zhoubné pro ekonomický vývoj jako zásahy státu. Ty podle nich mohou být krátkodobě úspěšné, ale z hlediska dlouhodobých dopadů v jejich pojetí dochází k negativním důsledkům. Zastánci intervence státu argumentují oproti tomu opačně. Trţní mechanizmus není autoregulačními procesy schopen vyváţit disproporce vlastní trţnímu mechanizmu bez vědomé pomoci určitého subjektu - zpravidla státu či jiné organizace speciálně zřízené k regulaci procesu. Uvádějí se i jiné argumenty - národní zájem na udrţení zaměstnanosti, nutnost komplementarity ekonomiky apod. Praktická politika státu je povětšinou charakterizována vzájemnou kombinací obou přístupů. Dalším problémem trţního mechanizmu ve světové ekonomice je schopnost adaptace národních hospodářství jednotlivých států na podněty vzešlé ze změn na světových trzích. Potíţe vznikají v momentu, kdy struktura nabídky ekonomiky daná komparativními náklady se liší od vývojových tendencí na světovém trhu, případně dojde-li k zavedení nové výroby, jejíţ substituční efekty nahradí vyváţené zboţí na světový trh. Nutnost permanentní transformace ekonomik, vzhledem k poţadavkům světového trhu, v současné době podtrhuje urychlený tok vědeckotechnických změn. To se odráţí i v prosazující se tendenci k diferenciaci zboţí na světových trzích. 263 11 Druhy a formy mezinárodního obchodu Výměna materiálních a nemateriálních statků mezi ekonomikami je jedním z nejdůleţitějších momentů mezinárodních ekonomických vztahů, a to jak z hlediska celkového objemu prostředků, tak z hlediska fungování ekonomik. Kromě hledání příčin této výměny je nutné porozumět i jeho jednotlivým formám, ve kterých se konkrétní výměny odehrávají. Komplexnost našeho poznání zde nemá pouze teoretický význam, ale napomáhá lepšímu pochopení, a tím i čelení rizikům, které jsou v zahraničním obchodě větší neţ na domácím trhu. 11.1 Základní formy obchodu se zboţím a sluţbami 11.1.1 Vývoz a dovoz Vývoz a dovoz nejsou prosté termíny, které by se rozuměly samy sebou. V jejich pojetí jsou ukryty dvě roviny, které musíme v praxi rozlišovat: 1. Rovinu ekonomické interpretace, kdy ji chápeme jako pohyb v rámci koloběhu zboţí a peněz. Export a import jsou zde sledovány jako součást reprodukčního procesu národohospodářské jednotky. 2. Rovina mezinárodně právní, ve které jsou sledovány problémy spjaté s realizací zboţí a sluţeb při přechodu z jednoho ekonomického systému do druhého, a to včetně celní a daňové problematiky. Při vývozu zboţí a sluţeb se jedná o takovou ekonomickou operaci, kdy domácí producent nerealizuje produkt u domácího spotřebitele, ale u zahraničního. Důsledkem vývozu je niţší podíl domácích statků u spotřebitele neţ odpovídá výrobě, tj. počet domácích uţitných hodnot se sniţuje, ale rostou důchody, které mají exportující subjekty k dispozici U dovozu se jedná o protikladný proces. Domácí subjekty nakupující zboţí a sluţby celkové mnoţství statků zvyšují, dochází však k odlivu důchodů do zahraničí a z hlediska spotřeby roste podíl cizích statků. Při vykazování celkové výše exportu a importu se uţívají dvě metody, které díky své odlišnosti vedou k různým absolutním hodnotám u stejného případu exportu či importu: 264 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ 1. f.o.b. metoda vychází z toho, ţe se hodnota měří ve výši na hranicích domácího státu. Jde o zkratku z termínu „free on board“, kdy náklady na transport, pojištění, překládání byly zachyceny na „palubě lodi“, tj. v přístavu exportujícího státu. 2. c.i.f. metoda započítává do hodnoty zboţí veškeré náklady na transport, pojištění, překládání aţ do „určeného konečného přístavu“, tj. na hranice země, která je odběratelem zboţí. Jde o zkratku „cost, insurance, freight“. Je zřejmé, ţe rozdíly v hodnotě exportu (importu) mezi ČR a SRN nebudou ţádné, ale rozdíly mezi ČR a Ecuadorem budou značné. Zároveň se to objeví jako změna mezi vývozem (dovozem) zboţí a vývozem (dovozem) sluţeb. Další hodnotové rozdíly mezi vykazováním exportu a importu mohou odráţet změny směnného kurzu, časových diferencí při výkazech nákladů transportu a dalších administrativně vzniklých diskrepancí. Export a import lze dále členit z hlediska komoditní struktury na zemědělské produkty, energetické suroviny, výrobky zpracovatelského průmyslu atd. Další členění je pak podle teritoriální struktury, tj. kam je vyvářeno, a z kterého území se dováţí. Jiné členění vychází ze vzájemné souvislosti zboţových toků mezi zeměmi. V tom případě členíme zahraniční obchod na komplementární nebo substituční vývozy a dovozy. První případ je charakterizován vzájemnou mezinárodní propojeností produkčního procesu. Suroviny z jedné země jsou zpracovány na pracovní předmět v další zemí, z něho jsou pak jinde vyrobeny dílčí komponenty, v další ekonomice jsou smontovány do výrobku, který je dodáván zemím v předchozím produkčním řetězu. O substitučním exportu či importu hovoříme, dochází-li k nahrazování výrobku od zahraničního (domácího) producenta. V podobné souvislosti se také pouţívají termíny jako intersektorální a intrasektorální zahraniční obchod. U intersektorálního zahraničního obchodu se jedná o export a import různých typů statků a u intrasektorálního zahraničního obchodu jde o vývoz a dovoz stejného typu statku, např. automobilu. Důleţitou ekonomickou souvislostí exportu a importu jsou směnné poměry označované jako terms of trade (ToT). Jde o vyjádření cenových vztahů mezi těmito veličinami, které mají velký národohospodářský význam. Celý koncept ToT je zaloţen na poměřování vzájemné změny 𝑇𝑜𝑇 = 𝐼𝑛𝑑𝑒𝑥 𝑒𝑥𝑝𝑜𝑟𝑡𝑛í𝑐ℎ 𝑐𝑒𝑛 𝐼𝑛𝑑𝑒𝑥 𝑖𝑚𝑝𝑜𝑟𝑡𝑛í𝑐ℎ 𝑐𝑒𝑛 Jde o to, ţe nám ukazuje vztah mezi mnoţstvím a cenami exportu a importu. 265 11.1.2 Reexport Pod reexportem rozumíte takové zahraniční obchodní operace, kdy dojde jak k nákupu, tak prodeji zahraničního zboţí. Děje se to v zásadě ve třech modelových formách, které lze znázornit následovně: 1. Jsou tři země A, B, D, při čemţ obchod prování subjekt z domácí ekonomiky D mezi ekonomikami A a B. Zboţí nepřekoná hranice domácí ekonomiky. A B D 2. Operaci provádí subjekt ze země D prostřednictvím subjektu v zemi S. Zboţí překročí hranice domácí ekonomiky prostřednictvím zahraničního subjektu. A B D 3. Operaci provádí subjekt ze země D a překračuje hranice na základě domácího subjektu. A B D Přínos reexportu spočívá v tom, ţe domácí ekonomika, po odečtení transakčních nákladů, získává část rozdílů mezi cenami produktu v zemi A a B. Někdy je reexport pouţíván při překonávání různých administrativních bariér. 11.1.3 Přímý a nepřímý zahraniční obchod Podstata přímého zahraničního obchodu spočívá v tom, ţe exportéři a importéři navazují vztahy bez prostředníků. Tato forma vyţaduje dobré znalosti situace v domácích a zahraničních ekonomikách a také důvěryhodné partnery. Nepřímý zahraniční obchod je 266 charakteristický tím, ţe mezi producenty a spotřebiteli z různých zemí vstupují různí zprostředkovatelé, kteří za určitou část hodnoty produktu přejímají na sebe rizika obchodu. V oblasti zahraničního obchodu se tak pohybují různé subjekty – jak fyzické tak právnické osoby, které sniţují ziskovost těchto operací, ale také se podílejí na úhradách v případě realizování rizika v praxi. Jde o specializování exportu a importu firmy, hlavně specializované na určité typy zboţí, konsignační sklady atd. 11.2 Jiné formy zahraničního obchodu 11.2.1 Zušlechťování (zhodnocení) Pod zušlechťováním se rozumí zpracování, opracování nebo zlepšení zboţí, při čemţ produkt překročí hranice. V zásadě se jedná o dva toky zboţí. 1. Domácí producent pošle zboţí do ciziny a zde sjednaný subjekt provede zhodnocení výrobku. Ten se pak vrací zpět do domácí ekonomiky jako komponent k domácímu producentu, nebo jako konečný výrobek. 2. V zásadě jde o stejný proces, s tím ţe zahraniční producent posílá výrobek do domácí ekonomiky. Hlavní roli, neuvaţujeme-li transakční náklady na překročení hranice, sehrávají mzdové náklady nebo existence speciálních technologií, které se nenachází v jiných zemích. 11.2.2 Kooperace Kooperací rozumíme časově a věcně ohraničenou spolupráci samostatných firem z různých zemí. Odehrává se na základě dohodnutých programů, kdy firmy spojí své síly např. při výrobě určitého typu výrobku. Dochází tak k výměně určitých komponentů, mohou vznikat dočasná kooperační uskupení. Můţe vzniknout vertikální kooperace okolo jednoho ústředního podniku, v jejímţ rámci je preferováno hierarchické uspořádání kooperačních skupin. U horizontální kooperace dochází ke spolupráci kooperujících firem se společně zřízeným podnikem. Různé formy této kooperace lze v praxi pozorovat např. v leteckém průmyslu (Boeing, Airbus), různá konsorcia na stavbu jaderných elektráren atp. Zároveň si musíme uvědomit, ţe jiţ v procesu kooperace nabírají ceny, vzhledem k plánovanému mnoţství, jiţ poněkud jiný charakter neţ trţní ceny. Týká se to především technologicky náročných výrob. 267 11.2.3 Poskytování a získávání licencí a franchising Prodej (získání) licence znamená uzavření dohody, kdy za smluvenou cenu jsou předána produkční práva v podobě duševního a průmyslového vlastnictví. Jde o poskytnutí: a) technické dokumentace a technologického procesu, b) znalostí souvisejících s organizací procesů (řízení, práce s informacemi atd.), c) poskytnutí výroby a obchodní značky. V rámci licenčních obchodů se především určují subjekty prodávajícího a kupujícího, vymezení licence a rozsah její platnosti a samozřejmě i cenu a způsob úhrady. Exportér licence si zabezpečuje vyuţívání svého know-how v zahraničí, rozšiřuje si svůj vliv. Ten kdo licenci získá, šetří náklady na vývoj, výzkum a konstrukci a další formy inovací. Platby za licenci posilují finanční schopnosti poskytovatele licence, na druhé straně vedou k nárůstu potencionálních konkurentů. Zvláštní formou licenčních obchodů je franchising. Týká se poskytnutí licence v oblasti sluţeb, jako je poskytování stravování či hoteliérství. Jde zde hlavně o získání obchodní značky a marketingové strategie (reklama, ceny), při čemţ poskytovatel licence se hlavně soustředí na volbu místa a školení zaměstnanců. Příjemci franchisingu získávají naakumulované zkušenosti firmy a s ní spjatou trţní hodnotu a profesionalitu. Sniţuje se tak riziko podnikání a vysoký stupeň standardizace umoţňuje sniţovat náklady. 11.2.4 Barterová směna (kompenzace) Barterové operace jsou takové, kdy za dodání zboţí nenásleduje úhrada v penězích, ale je zvolena forma platby dodáním jiného zboţí v příslušné hodnotě. Tyto kompenzace jsou voleny u zemí, které mají problémy se získáváním deviz, a je velmi obtíţné odhadnout jejich devizová rizika. Pro exportéry vyvstává otázka, zdali mají na takovéto kompenzační obchody přistoupit, neboť se musí postarat o jejich realizaci na jiných trzích. Výjimka můţe nastat u komplementárního obchodu či kooperace. U klasického barterového obchodu se jedná buď o 100 % kompenzaci, nebo částečnou. Vyskytují se také obchody, kde je poţadována kompenzace, ale nejedná se o čistý barterový obchod. Tak např. při zbrojních obchodech se dodavatel zbraňových systémů musí zavázat, ţe jako protihodnotu uzavřeného obchodu odebere výroby z jiného odvětví národního hospodářství. Tato forma bývá často pouţita u velkých veřejných zakázek do zahraničí, neboť země alokuje značnou část agregátní poptávky do zahraničí a proto se snaţí z důvodů nesníţení poptávky v domácích kapacitách uzavřít kompenzaci. 268 Jinou formou barteru jsou zpětné odkupy. Tento obchod se např. pouţívá při výstavbě ropovodu, plynovodu atp., kdy dodávky trubek jsou kompenzovány dodávkami ropy nebo plynu. 11.2.5 „Switch“ obchody – třístranná kompenzace Jde o formy obchodu, které se pouţívají hlavně při řešení obchodních situací v rozvojových zemích. Jejich podstatou je rozdělení dvoustranné zahraniční obchodní transakce aţ do pěti fází. Důvodem je nedostatek deviz u těchto zemí. Jestliţe země B (importní) nemůţe zaplatit zemí A (exportní) z důvodů potíţí s její měnou na devizových trzích, switchová operace vede k tomu, ţe se za jednu nesměnitelnou měnu získává buď jiná směnitelná měna, země B vyváţí do jiné země se směnitelnou měnou, nebo jiná nesměnitelná měna, ale tato země vyváţí do země A, takţe je moţné provést platbu. Je to prováděno prostřednictvím clearingových účtu, kde se vzájemně vyrovnávají závazky a pohledávky. 11.2.6 Leasing Leasing v zahraničně obchodních operacích je pouţíván převáţně exportéry při snaze realizovat investiční statky v zahraničí. Pokud zahraniční zákazník má předpoklady k činnosti v určité výrobní oblasti, prodá exportér investiční zboţí leasingové společnosti. Ta dohodne se zákazníkem podmínky leasingové dohody. Tím získá zákazník právo uţívat po určitou dobu tato zařízení, Jde zde o nepřímý leasing, neboť poskytovatelem není přímý výrobce investičního statku. Je moţný i přímý leasing, pokud její výrobce poskytuje vlastní společností. Další formou je operativní leasing, ve kterém se také jedná o nájemní smlouvu uzavřenou často na kratší dobu. Poskytovatel leasingu nese zpravidla plné riziko, včetně kvality a uţití. Jde o „full service leasing“, tj. celková odpovědnost za fungování investičního statku. Zvýšené náklady pro příjemce leasingu jsou kompenzovány tím, ţe nemusí disponovat potřebnými zdroji a poskytovatel leasingu přebírá za exportéra jeho zahraničně politická a ekonomická rizika. 11.2.7 Zboţové burzy Mnoţství kovů, zemědělských produktů, textilních surovin a kaučuku, ropy a olejniny jsou prodávány na komoditních burzách, které mají mezinárodní význam. Zboţové burzy ovlivňují jak ceny, tak i mnoţství produktu v celosvětovém měřítku. Vlastností těchto zboţí je schopnost standardizace, takţe nákupy mohou být prováděny bez ohledu na jejich přímou fyzickou existenci v momentu nákupu a teritoriální rozmístění. 269 V současnosti existuje řada zboţových burz v New Yorku (zlato, stříbro, platina, ropa, bavlna, kakao, cukr atd.), Chicagu (obilniny, sója, rýţe atp.), Londýně (zinek, aluminium měď, čaj aj.). V Rotterdamu jsou to burzy na mimo jiné ropu, květiny, v Amsterodamu kaučuk, kávu, další významné burzy se nacházejí v Brémách, Hamburku, Paříţí a dalších městech. Z pravidla se zrodily jiţ v souvislosti s existencí zámořského obchodu a kolonizací. Tyto burzy na základě denní nabídky a poptávky zprostředkovávají obchody. Hlavními nabízejícími a poptávajícími nejsou malé subjekty, ale subjekty s vlivným trţním podílem. Zboţí je posuzováno na základě trţních vzorků, je určen jeho druh a kvalita. Burzovní cena je pak kurzem, kolem kterého probíhají obchody. Na burzách se sledují i cenové indexy (např. Moody´s Index, Reuter´s Index), které umoţňují sledovat vývojové tendence obchodu. Na burzách rozeznáváme promptní (spotové) a termínované obchody. Promptní obchod je takový, kdy existuje povinnost uhradit prostředky na burze okamţitě po uzavření obchodu. Terminované obchody se uzavírají tehdy, jestliţe zboţí fyzicky ještě částečně neexistuje – úroda je ještě na polích, není vytěţena a kov zpracován. Např. můţeme zakoupit úrodu kávy z příští sklizně za pevně dohodnutou cenu, kdy ještě není známa její kvalita, mnoţství či velikost sklizně na jiných plantáţích. Tento vysoce rizikový obchod nám v momentu sjednání platebního termínu můţe přinést vysoký zisk či ztrátu, neboť nejsou známy promptní prodeje v momentu, kdy budu terminovaný obchod realizovat. Mimo tyto spekulativní nákupy orientované na budoucno se realizují na burzách i arbitráţe. Při nich se vyuţívá cenových rozdílů na jednotlivých burzách v daném časovém okamţiku. Např. nakoupím měď na jedné burze a ihned ji prodám na jiné burze. Rozdíl cen pak musí být samozřejmě větší neţ transakční náklady této operace. 11.2.8 Aukce Zvláštní formou prodeje zboţí jsou aukce. Na rozdíl od burz, které obchodují průběţně, aukce se provádí k určenému termínu. Trţní zboţí bývá rozděleno do několika celků. Toto zboţí bývá často prodáváno ve veřejných prostorách, kde zájemci mohou vykonat prohlídku trţního zboţí. Vývoj prodeje řídí zpravidla makléř a jeho realizace je ukončena platebním potvrzením, a tak je umoţněno převzetí. Nejznámější mezinárodní aukce se konají např. v Sydney (vlna), Kuala Lumpur (kaučuk), Rotterdamu (tabák), Londýně (čaj) atd. 11.2.9 Veletrhy Veletrhy jsou specializovány na předvedení zboţí a sluţeb. Jsou s nimi spjaty toky informací, navazování kontaktů mezi výrobci a potencionálními zákazníky. Kromě kontaktů uzavíraných s domácími zákazníky se zde odehrávají i kontakty se zahraničními zákazníky. Taktéţ nabízející nejsou pouze domácí producenti. Mezinárodní veletrhy mají taky význam jako místa střetávání, kde výrobci mohou vidět nabídku konkurence, tak i bezprostřední 270 reakce zákazníků na nabízené zboţí. To se odráţí jak v technickém vývoji produktu, tak i v podmínkách prodeje tohoto produktu. 11.3 Specifika obchodu se sluţbami Prodej statků na mezinárodním trhu, které nemají materializovanou formu, má řadu zvláštností. V první řadě to znamená, ţe musí dojít k bezprostřednímu kontaktu mezi poskytovatelem sluţby a zákazníkem. Vzhledem k tomu, ţe nehmotné statky nelze produkovat do zásoby, musí existovat jiné řešení produkce u poskytovatelů neţ u výrobců zboţí. To se odráţí i v cenové tvorbě. Mezinárodní obchod se sluţbami je proto členěn na faktorové a nefaktorové sluţby. Pod faktorovými sluţbami rozumíme neobchodovatelné statky, tj. takové, které nejsou spjaty se standardními způsoby zahraničního obchodování. Paří sem převody finančních prostředků souvisejících s vyuţitím domácích výrobních faktorů v zahraniční (pracovních sil a kapitálu). Jejich velikost je odvozena od převodu mezd, dividend a tantiém do/ze zahraničí, poplatky za pronájem půdy, převody úroků. Nefaktorové sluţby obsluhují transfery spojené s mechanismy mezinárodního obchodu. Patří sem nákladní doprava, ostatní doprava a s ním související sluţby, mezinárodní turistický ruch a s ním spjaté zdravotnické sluţby. Konečně sem patří skupina ostatních sluţeb a to jak veřejných, tak soukromých. Podle jiného členění (GATT/WTO) jsou tyto sluţby rozděleny na sluţby materializované ve zboţí (film, knihy atd.), obchodně technické sluţby pomáhající realizovat mezinárodní obchod se zboţím (doprava, skladování, pojištění atp.), substituční sluţby k obchodu (franchising, leasing, servis aj.) a sluţby nemající vztah k obchodu s hmotnými statky (bankovní, poradenské právní, expertní atd.). Tak jak narůstá význam nemateriální sféry na celkové tvorbě produktu, roste i význam obchodu se sluţbami na mezinárodních trzích. V některých sluţbách jsou jiţ rozhodující globalizační tendence (mezinárodní letecká doprava, bankovní sluţby, telekomunikační sluţby), jinde zůstávají zčásti vázány na lokální prostor, i kdyţ jsou zčásti zapojeny do mezinárodního prostředí (turistika, poradenství, pojištění). Proto se lze setkat jak s univerzálními formami jejich poskytování, tak i s velmi specifickými. 271 IV Mezinárodní pohyby výrobních činitelů Podíváme-li se na dříve vysvětlenou teorii zahraničního obchodu, zjistíme při bliţším zkoumání, ţe její některé výchozí postuláty a tvrzení jsou do jisté míry nerealistické nebo neúplné. Jeden z těchto momentů „čisté teorie zahraničního obchodu" předpokládá určitý stav vybavenosti výrobními činiteli v kaţdé zemi, přitom tyto činitele jsou na tuto zemi vázány. V realitě však dochází ke značným pohybům produkčních faktorů mezi zeměmi. Do pohybu se dostávají jak pracovní síly, kapitál, vědeckotechnické poznatky apod. Dochází i ke změně ve vyuţití přírodních faktorů a půdy v rámci světového hospodářství. Pohyby výrobních činitelů jsou velmi důleţité pro reálný vývoj ekonomiky, a proto se jimi musí ekonomické teorie zaobírat. V souvislosti s rozvojem internacionalizace hospodářství se význam těchto procesů zvyšuje a tvrzení, ţe mezinárodní pohyby výrobních činitelů mají rozhodující význam pro současný vývoj, není příliš vzdálené od pravdy. Pro pochopení stačí uvést jednoduchý teoretický příklad. Představme si následující modelovou situaci. Existují dvě země A a B a produkují výrobky x a y s následujícími vklady práce. Tabulka IV.1 Mezinárodní produkce země výrobek x výrobek y A 6 2 B 1 1 Zápis v tabulce znamená, ţe na jednotku výrobku x se v zemi A spotřebuje 6 jednotek práce, v zemi B 1 jednotka práce. Obdobně pro výrobek y platí, ţe v zemi A spotřebují na jeho výrobu 2 jednotky práce a v zemi B 1 jednotku. Jestliţe aplikujeme na tento vztah teorii komparativních nákladů, pak zjistíme, ţe bude výhodné, aby pracovníci v zemi A přešli od výrobku x k výrobě y a v zemi B opačně. Ve světové výrobě dojde k následujícímu procesu, vezmeme-li do úvahy počet vyrobených jednotek 272 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Tabulka IV.2 Mezinárodní produkce po specializaci x1 A B svět y1 1 1 2 x2 y2 1 -1 3 1 1 -1 2 0 2 1) počet výrobků před specializací 2) změna v počtu výrobků po specializaci Z uvedené úvahy vyplývá, ţe pod vlivem specializace v zahraničním obchodu dojde ke zvětšení světové výroby o 2 jednotky y. Pokud připustíme moţnost pohybu výrobních činitelů (v našem případě práce) dojdeme k následnému modelovému případu. Při mobilitě pracovní síly dojde k jejímu přesunu ze země A do země B, neboť vyšší produktivita práce znamená vyšší vyspělost. Tím získáme následující situaci. Pohyb pracovních sil, tj. odchod 6 pracovních jednotek ze země A do země B, zabezpečil a zvětšil celkovou produkci y ve světě o 5 jednotek, tj. více neţ zahraniční obchod. Stejný teoretický důkaz by mohl být proveden i pro alokaci kapitálu mezi zeměmi v rámci světového hospodářství. Obecně je moţno vyjádřit závěr, ţe pokud se realokuje výrobní faktor z méně produktivní oblasti do více produktivní, přináší tento pohyb světovému hospodářství vyšší efekt i do méně produktivní ekonomiky. 273 12 Mezinárodní pohyb pracovních sil 12.1 Příčiny migrace Studium hospodářských dějin jasně dokazuje, ţe ve vývoji lidstva neexistovala dlouhodobější etapa, ve které by nedocházelo ke značným pohybům obyvatelstva se závaţnými důsledky pro tuto etapu. Jenom jako příklad bychom mohli uvést řeckou kolonizaci v antice, stěhování národů na sklonku Římské říše, pohyby Arabů a Turků ve středověku, pohyby kočovníků na euroasijském kontinentu Avaři, Maďaři, Mongolové), vliv čínské emigrace na jihovýchodní Asii a studium nám pak odhalí souvislost pohybu pracovní síly s ekonomickou dynamikou, změnu poměru ekonomických sil na naší planetě a jiné důsledky těchto migrací. Proto je nutné při studiu světové ekonomiky věnovat tomuto problému pozornost. Při hledání příčin mezinárodního pohybu pracovních sil můţeme vyjít z jejich členění na dvě velké skupiny: 1. Neekonomické 2. Ekonomické Je však nutné připomenout, ţe uvedené členění je velmi schematické, neboť v praxi často dochází ke smíšení jednotlivých typů faktorů a mnohdy nelze přesně rozeznat, který konkrétní podnět prioritně zapříčinil migrační pohyby obyvatelstva. Pod neekonomickými příčinami rozumíme takové typy podnětů, které nejsou obsaţeny jako logická součást ekonomického mechanismu. Jde o podněty jako války, přírodní katastrofy, nemoci, náboţenské či politické pronásledování apod. Vysvětlení těchto pohybů vychází z analýzy podmínek, z charakteru kultur jako svébytných sociálních organismů (např. kočovnictví) či sociálních vztahů (statečnost). Pod ekonomickými příčinami rozumíme podněty ekonomického mechanismu, jako např. rozdíly v ţivotní úrovni, dosaţeného ekonomického rozvoje, změny v alokaci produktivních sil atd. Zesílení ekonomických příčin v posledních desítiletích souvisí se snahou o řešení problémů nezaměstnanosti, lepších moţností pro uplatnění osobních schopností kombinovaných se zdokonalováním dopravních systémů a větším mnoţstvím informací. Pohyb pracovních sil spolu s pohybem kapitálu se stává procesem, který výrazně ovlivňuje soudobé globalizační tendence ve světě. Zároveň v posledních padesáti letech došlo ke změně v celkovém pohybu. Jestliţe v souvislosti s koloniálními výboji v předchozích 400 letech převaţoval pohyb z Evropy do ostatních kontinentů, vidíme v posledních desítiletích vzrůst migrace do Evropy. Avšak místo podrobného rozboru konkrétních pohybů se podívejme na základní formy a důsledky migrace pracovních sil. 274 12.2 Základní formy migrace pracovních sil Nutnost rozlišení pohybu pracovních sil je dána rozdílnosti ekonomických důsledků, které tyto pohyby vyvolávají. Pokud totiţ chceme pochopit svět, pak nelze slučovat rozporné momenty do jednoho dominantního procesu, aniţ bychom se zmínili o moţných protichůdných tendencích. Celý problém migrace se odehrává ve dvou rovinách - jednu lze identifikovat s časem, druhou s kvantifikací pracovní síly. Pak v rámci jednoho procesu dochází k řadě různých druhů pohybů s rozdílnými důsledky. Lze tak určit následné pohyby: 1. Prvním pohybem je tak kaţdodenní pohyb nekvalifikované a kvalifikované pracovní síly. Souvisí na jedné straně se stavem a úrovní dopravní infrastruktury a prostředků, hustoty osídlení v příhraničních oblastech a velikostí ekonomické aktivity. Na druhé straně je ovlivněn stavem politických systémů a vazeb mezi státy, tj. státy musí chápat hranice za něco, co je spojuje, nikoliv rozděluje a musí ekonomicko politicky tento pohyb umoţnit. Příčinami příhraničního pohybu pracovních sily jsou zpravidla podněty patřící do skupiny ekonomických faktorů, jako např. rozdíly ve směnných kurzech, reálných mzdách, v nabídce a poptávce po pracovních silách. Důsledky jsou zpravidla pro obě strany pozitivní, neboť v celkovém souhrnu kaţdodenní pohyb vede k celkovému ekonomickému oţivení pohraničí obou států, které zpravidla stojí na okraji zájmů obyvatelstva a má tak menší moţnosti k rozvoji na rozdíl od ekonomických center. Negativní důsledky mohou vznikat v důsledku vzniku nedostatků některých kvalifikovaných profesí. 2. Krátkodobý pohyb pracovních sil, tj. pohyb v rozmezí několika měsíců aţ několika málo let je zpravidla pohyb spjatý s vykonáváním praxe v zahraničí pro domácí firmu (stavební a montáţní práce, různé formy zaškolovacích pobytů apod.), nebo jde o pracovní pobyty související s moţností dalšího zvýšení kvalifikace či moţností dosaţení mimořádně vysoké mzdy, o případné řešení dočasných sociálních problémů (nezaměstnanost). Pokud v domácí ekonomice existuje nevyuţití zdrojů pracovních sil, je pro ni tento pohyb výhodný. Znamená pro ni jak sníţení sociálních nákladů na nezaměstnanost, tak i získání dostatečných peněţních příjmů ze zahraničí. Také vzroste kvalifikovanost pracovní síly a transfer knot - ho do ekonomiky. Pro zahraniční ekonomiku lze vidět výhody ve vyplnění určitých „mezer“ na trhu pracovních sil, případné získání knot - ho, jestliţe se např. jedná o působení zahraničního pracovníka souvisejícího s rozběhem produkčních kapacit získaných v cizině a pro jejichţ obsluhu chybí momentálně kvalifikovaná pracovní síla. Specifickým pohybem zde mohou být sezónní pohyby pracovní síly vyvolávané charakterem zemědělství či turistického ruchu. 275 3. Dlouhodobý pohyb v rozmezí více let aţ desítiletí je rozporuplnější záleţitost. Zde začíná sílit vliv sociálních faktorů a prohlubující se dopady ekonomických faktorů. Z hlediska vysílající země dochází např. k pozitivním momentům v případě existence dlouhodobé nezaměstnanosti. Nevýhodou je však sníţení dynamiky ekonomického vývoje, společnost nese náklady na kvalifikaci, starobní zabezpečení apod., přitom však pracovník se minimálně podílí na tvorbě hodnot doma. Obzvláště je to citelné u kvalifikovaných pracovních sil. Přijímací země sice realizuje výhody z toho, ţe má niţší náklady na školství, zdravotnictví, sociální zabezpečení, ale mohou zde nastávat sociálně kulturní konflikty související s vytvářením cizorodých etnik na jejich území. Avšak dlouhodobý pohyb kvalifikované pracovní síly znamená pro přijímací zemi vţdy výhodu. 4. Trvalá migrace je v zásadě demografickým problémem. Ekonomicky ji lze interpretovat jako sníţení či zvýšení populačního, v případě vyššího odlivu kvalifikované pracovní síly můţeme hovořit o zhoršování podmínek pro budoucí ekonomický vývoj a sniţování efektivnosti nákladů na vzdělání. Ekonomickým důsledkem je i zvyšování (sniţování) objemu trhu a zvýšení (sníţení) nároků na přírodní zdroje daného teritoria. Při hodnocení mezinárodní migrace nelze opomenout změny v mezinárodních finančních tocích, které se odráţejí v tocích platební bilance (posílaní části mzdových prostředků do domácí ekonomiky a změny v rozdělovacích procesech). Ty vznikají na základě sníţení nároků na výplaty v nezaměstnanosti, sociálních a zdravotních dávek apod. 12.3 Zaměstnanost ve světové ekonomice Otázky světové zaměstnanosti a nezaměstnanosti jsou systematicky zkoumány aţ v poměrně nedávné době. Jde o problematiku vyuţívání produkčních zdrojů ve světové ekonomice a jejich vlivu na nezaměstnanost. Její existencí dochází k celosvětovým ztrátám na produkci a zároveň vyvstávají otazníky kolem nutnosti úhrady sociálních nákladů na nezaměstnanost, neboť jejich rozdíl v internacionalizujícím se světě stále více ovlivňuje postavení ekonomik ve světě (viz např. sloţitá jednání na půdě Světové obchodní organizace). Proto se dostává do centra pozornosti hledání příčin světové nezaměstnanosti a cest k jejímu odstranění, místo členění důsledků nezaměstnanosti. Základním problémem světové zaměstnanosti se jeví nalezení takových směrů rozvoje, aby byla odstraněna bída a nezaměstnanost, coţ je odvislé od strategie rozvoje lidské civilizace. V uţším ekonomickém smyslu jde v první řadě o vytvoření lepšího růstového a investičního prostředí. Přitom jiţ nejde o investice jako takové, ale vytváření efektivních pracovních míst z hlediska poţadavků světového trhu, neboť v souvislosti s odstraněním 276 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ protekcionismu a vytváření nadnárodních ekonomických uskupení roste podíl světového trhu na domácí produkci. Tak se zvýrazňuje role přizpůsobovacích procesů projevujících se v nutnosti strukturálních změn, mezinárodní rentabilitě investic, světové konkurenčnosti pracovních míst a mezinárodní mzdové politice. Řešení světové zaměstnanosti a změny v mezinárodním investičním klimatu jsou ovlivněny následujícími procesy: 1. Stagnujícím vývojem obyvatelstva ve vyspělých zemích 2. Populačním růstem v rozvojových zemích 3. Nástupem nově industrializovaných zemí 4. Novými podmínkami na trhu energií a surovin 5. Vzrůst ekologického uvědomění 6. Technickým pokrokem Jejich důsledkem je sloţitější investiční rozhodování, kdy v rámci neustále rostoucí globalizace kapitálového trhu jiţ přestávají být primární domácí podmínky, ale celosvětové. Celý proces je zároveň komplikován inflačním klimatem v ekonomikách. Vzrůst inflační míry pro investory znamená snahu po sníţení rizika a to buď zvýšením výnosů, nebo zkrácením doby amortizace investic, coţ ve svém důsledku dále podporuje růst investic. Takovéto klima však znamená nedostatek dlouhodobých strukturálních investic a preferují se spíše krátkodobé spekulativní investice s negativním dopadem na zaměstnanost. Do hry o světovou zaměstnanost dále vstupují rozdíly v daňových systémech, kdy suverénní rozhodování státu je korigováno světovými peněţními toky. Dochází tak k postupnému sniţování autonomnosti fiskální politiky státu, neboť otázky míry výnosnosti značné části, je moţno řešit pouze v porovnání s ostatními investicemi ve světě. Mění se vztah ke mzdové politice. Vyjednávání odborů je neustále více poměřováno principy solidarity s nezaměstnanými, tj. snaha po co nejvyšším růstu mezd je konfrontována se sociálními jistotami, na druhé straně se ve větší míře prosazuje skupinový egoismus. Ve snaze o sníţení nezaměstnanosti se začínají prosazovat tendence ke sníţení pracovní doby, tlak proti úsporám pracovních míst apod. To mnohdy vede ke zhoršení investičního klimatu, obzvláště ve srovnání vyspělých a rozvojových zemí. Dále komplikují situaci v zaměstnanosti rostoucí objemy zahraničního obchodu mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi. Rozdíly v produktivitách prací vedou k rozdílnému efektu. Mnoţství nově vznikajících pracovních míst v rozvojových zemích je o to větší, čím menší 277 (relativně) je produktivita práce. Jinak řečeno čím více pracovníků je zapotřebí ke zhotovení produktu, tím větší je dosaţený efekt zaměstnanosti při rostoucím exportu do vyspělých zemí.265 Samozřejmě, ţe je nutno předpokládat i opačný efekt pro rozvinuté země. Pokles produktivity práce však nemůţe být řešením, neboť ve svém konečném důsledku vede ke sníţení vytvořeného produktu a tím k degeneraci ekonomiky. Zaměstnanost se tak stává celosvětovým problémem, který jde velmi ztěţka dlouhodobě a efektivně řešit na bázi národních vztahů. V konečném důsledku musí dojít k mezinárodně koordinované strategii, neboť národní dimenze se jeví jiţ jako malá. Avšak i tyto pokusy mohou pouze sníţit tyto důsledky, dlouhodobým řešením můţe být pouze změna strategie rozvoje lidské civilizace. 12.4 Pohyby pracovní síly po 2. světové válce Problém pracovní síly ve světě je značně sloţitý a jeho základní kvantifikace nám dává představu nejen o dimenzi, ale také o budoucích problémech Tabulka č. 12.1 Vývoj a projekce světové pracovní síly přírůstek v mil. rozdělení přírůstku (v%) 1950 -1985 1985 - 2025 1950 - 1985 1985- 2025 Svět 975 1485 100 100 Vyspělé země 181 68 18,6 4,6 Rozvojové země 794 1417 81,4 95,4 z toho Afrika 115 436 11,8 29,3 Čína 301 189 39,9 12,7 Indie 128 214 13,1 14,5 L. Amerika 82 167 8,4 11,3 Pramen: Glismann, H. H. - Horn, E. J. - Nehring. S. - Varibel, R.: Weltwirtschaftslehre II. Göttingen, Vandenhoeck Ruprecht. 1987, s. 161 Vidíme, ţe bude celosvětově narůstat podíl Afriky, ačkoliv právě zde je situace v ekonomickém růstu relativně nejhorší a Indie, která vystřídá Čínu na vedoucím místě mezi státy a vzroste i podíl Latinské Ameriky. Tato tvorba zdrojů pracovních sil, která není absolutně v souladu s místem alokace kapitálu, nutně musí vyvolat obrovské pohyby pracovní sily ve světě a vzhledem k absolutnímu poklesu přírůstku pracovních sil ve vyspělých zemích se dá očekávat jednoznačný teritoriální pohyb a tím větší počet cizí pracovní síly (a to nebereme do úvahy procesy související s integračními procesy) 265 Poprvé k tomuto závěru došel H. F. Lydall v práci Trade and Employment. A Study of the Efects of Trade Expansion on Employment in Developing an Developed Countries, International Labour Ofice 1975. 278 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Jiţ v současné době pracuje v Evropě značný počet cizinců, který se v západní Evropě odhaduje na 18,7 mil. lidí v letech 1992 - 1993. Prioritu zaujímá Německo. Tabulka č. 12.2 Počty cizinců v evropských zemích počátkem devadesátých let (v tis.) a jejich struktura (v %) Turecko Jugoslávie Itálie Maroko Země mimo Evropu a Sev. Afriku Německo 6 878 27,9 17,8 8,2 11,2 15,7 Francie 3 790 5,6 1,5 7,0 15,9 15,4 Velká Británie 2 008 1,4 3,7 52,7 Švýcarsko 1 244 6,0 12,7 30,1 8,5 ostatní 4 791 Pramen: Cizí státní příslušníci v západoevropských zemích 1950 - 1994 (ČSU) Statistika 1996 č.5, s. 221 - 223. Měření obyvatel ve Spojených státech je velmi problematické, neboť zde existuje velký počet ilegálně přistěhovalých, takţe oficiální přistěhovalecké kvóty nemusí ještě znamenat reálnou skutečnost a navíc je komplikován o sezónní pohyby na mexické hranici. Odhady ilegálně bydlících se pohybovaly v osmdesátých letech okolo 10mil. lidí.266 Podle oficiálních údajů Světové banky v letech 2000-2005 přišlo do USA 5,7 mil. migrantů.267 Další významné nakupení pracovních sil je v oblasti arabských zemí těţících ropu, kde se jedná hlavně o státy jako Kuvajt, SAE a Saudská Arábie které poskytují několik milionů pracovních míst obyvatelstvu jiných islámských zemí. Co se týká České republiky, v roce 1996 zde pracovalo 171 tisíc cizinců, z nichţ bylo 70 tisíc ze Slovenska 268 a jejich mnoţství nadále asi poroste. V roce 2010 ţilo oficiálně na území ČR 426,0 tisíc cizinců a pracovalo jich v národním hospodářství 305,5 tisíce.269 Pokud se podíváme na situaci počátkem druhého desetiletí 21. století zjistíme další přírůstek cizinců. V roce 2011 ţilo 33,3 mil. cizích státních příslušníků ve 27 členských státech EU, coţ představuje 6,6% z jejich populace. Tato zahraniční populace tvoří 12,8 mil. občanů EU ţijících v jiném členském státě, tj. 2,5 % z obyvatelstva EU, a 20,5 mil. Lidí, kteří nejsou občany EU, tj. 4,1 % z populace EU. V roce 2011 byl největší počet cizinců zaznamenán v Německu (7.2 mil. osob, neboli 9 % z celkového počtu obyvatel), ve Španělsku (5,7 mil. EUR, resp. 12 %), Itálii (4,6 mil., resp. 8 %), ve Spojeném království (4,5 mil., tj. 266 Ročně se mělo pohybonat přes americkou hranici v osundesátých letech okolo 2 mil. osob (Ethier,W. J. : Moderne Auenwirtschaftts theorie. München, Oldenbourg Verlag 1994. S. .357). coţ vedlo v roce 1986 ke změně přistěhovaleckého a kontrolního zákona 267 World Development Report 2010Wshington, World Bank 2009 s. 387 268 Polívka, M.: Cílová stanice Česko. Ekonom 1994 č. 41. s. 24. 269 Viz Cizinci v ČR. ČSÚ 2012. In http://www.czso.cz/csu/cizinci.nsf/kapitola/cizinci_uvod 279 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ 7 %) a Francie (3,8 mil. neboli 6 %). Celkově více neţ 75% zahraničních občanů v EU27 ţilo v těchto pěti členských států. Mezi 27 členskými zeměmi, dosáhlo nejvyššího podílu cizinců v populaci Lucembursko (43 % z celkového počtu obyvatel), následované Kypr (20 %), Lotyšskem (17 %) a Estonskem (16 %). Podíl cizích státních příslušníků byl menší neţ 2 % v Polsku, Bulharsku, Litvě a na Slovensku. Pokud se podíváme na podíl cizinců pocházejících ze zemí EU v roce 2011, zjistíme, ţe jich relativně nejvíce ţilo opětovně v Lucembursku (37 % z celkového počtu obyvatel), následuje Kypr (13 %), Belgii a Irsku (oba 7 %), Španělsku (5 %) a Rakouska (4 %). Údaje o zahraničních občanech neposkytují potřebný obraz o cizincích, protoţe občanství se můţe v průběhu času měnit. Proto je zajímavé doplnit tyto informace s údaji o populace narozené v cizině. To poskytuje doplňující informace, o těch občanech, kteří získali občanství zemi bydliště, ale narodili se v zahraničí. Také zahrnuje státní příslušníky narozené v zahraničí (například na území bývalé kolonie), nebo státní příslušníky narozená v části státu, která, vzhledem k zaniknutí státu nebo změny hranic, jiţ patří do stejné země. V roce 2011, bylo na území EU 48,9 milionů narozených lidí narozených v zahraničí. Přitom se jich 16,5 mil. narodil v jiném členském státě neţ v tom, ve kterém ţijí (3,3 % populace EU) a 32,4 mil. se narodilo v zemi mimo EU (6,4 % obyvatel EU). Celkem lidé narození v cizině tvořili 9,7 % z celkového počtu obyvatel EU. Počet narozených v zahraničí lidí přesáhl počet zahraničních občanů téměř ve všech členských státech.270 Vyspělé země saturují část populačního přebytku rozvojových zemí a situace se nezastaví v nejbliţších desetiletích. Příčinou je klesající porodnost a růst ekonomické úrovně, který se stává hlavní motivací migrace. Je však nutno rozvíjet celosvětové mechanizmy regulace tohoto proudu, pokud se nemá stát procesem s nezvladatelnými důsledky. 270 Údaje viz Eurostat press releases. http://europa.eu/rapid/press-release_STAT-12-105_en.htm?locale=en 280 13 Pohyb kapitálu Dříve neţ se budeme věnovat podrobnějšímu rozboru pohybu kapitálu ve světové ekonomice, musíme se zastavit u jeho pojetí, neboť je odlišné od pojetí kapitálu v uzavřené ekonomice. V rámci světové ekonomiky totiţ nerozumíme pod pohybem kapitálu prodej fyzického produktivního kapitálu jako stroje, zařízení a ostatní prvky produkce statků a sluţeb od jednoho státu k druhému (pokud tak není výslovně uvedeno), neboť tyto prvky vstupují z hlediska statistické evidence do obchodní bilance. Mezinárodní pohyby kapitálu jsou ve světové ekonomice chápány jako pohyby dluţních úpisů a kreditních úvěrů a ostatních forem cenných papírů mezi zeměmi. Pokud země A prodá cenné papíry zemi B, můţe země A zuţitkovat přínos z těchto papírů k zakoupením vybavení a tím zvýšit celkový stav kapitálu. Země B sníţí své moţnosti pro realizaci domácích úspor, tj. zmenší se moţnost investic v zemi B. Prodejem cenných papírů se mění v zemích stavy kapitálu. Ovšem na druhé straně dochází ke sníţení budoucí spotřeby země A, neboť výnosy se v budoucnu pohybují ze země A do země B. Transferem kapitálu tak dochází k zadluţení země A vůči zemi B. Pro obecné vymezení pohybu kapitálu vyjdeme z následujících postulátů. Jestliţe země je ve stavu vnější ekonomické rovnováhy pak platí následující vztah. (1) p. Im = Ex kde p je rovno Terms of Trade. Připustíme-li existenci zahraničních peněţních vkladů, pak země z nich získává výnosy, které můţe pouţívat pro úhradu importu. Zároveň můţe prodávat domácí cenné papíry do zahraničí. Pak celá rovnice vnější rovnováhy je modifikována následovně. (2) p.Im = Ex + K + E Kde K je čistý mezinárodní prodej cenných papírů, tj. podíl mezi nákupem a prodejem cenných papírů vůči zahraničí a E je čistý výnos z mezinárodních cenných papírů, tj. rozdíl transferů zisku mezi domácí a zahraniční ekonomikou z titulu drţby cenných papírů. 281 Zároveň rovnice nám tak říkají, ţe pro úhradu importu můţe země pouţívat zdrojů exportu nebo prostředků získaných v rámci výnosů z drţby či prodeje zahraničních cenných papírů. Přitom platí, ţe vzrůst K v současnosti vede ke sníţení E v budoucnosti. Abychom začlenili pohyby kapitálu do nám jiţ známých kategorií, upravíme rovnici následovně. Výkonovou bilanci tak chápeme jako čistý prodej a nákup zboţí a sluţeb mezi domácí ekonomikou a vnějším okolím, neboť výnosy za poskytnutý kapitál se chápou jako platba za sluţbu poskytnutou půjčením kapitálu. Kapitálová bilance je pak výslednice čistého prodeje peněţních prostředků světu. Proto lze definovat příliv kapitálu, tj. prodej cenných papírů jako mezinárodní zadluţení a opačně odliv kapitálu jako poskytování mezinárodních úvěrů. 13.1 Vývoj názorů na mezinárodní pohyb kapitálu V počátcích formování ekonomie nevyvolával mezinárodní pohyb kapitálu příliš pozornosti a aţ do 19. století se chápal spíše jako součást koloniální expanze. Změna nastala postupně během 19. století. Jedním z prvních problémů, tj. otázkou uţitečnosti či škodlivosti mezinárodního pohybu kapitálu pro ekonomický vývoj se začala ekonomie zabývat jiţ ve stadiu svého formování. V pojetí A. Smitha je přebytek obchodní bilance (tím i exportu kapitálu v dnešním pojetí) při nezměněných Terms of Trade v podstatě chápán jako ekonomicky výhodnější situace neţ dovoz kapitálu. J. S. Mill doplnil toto analýzu o myšlenku výhodnosti exportu kapitálu z důvodů zabránění sníţení míry zisku v kapitálově vybavenější zemi. Viděl i výhodnost dovozu kapitálu pro méně rozvinuté země v moţnosti zvýšení produktivity práce. 282 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Počátkem 19. století se objevily první spory o tzv. „transformační problém“ tj. jaký důsledek má transfer peněţních prostředků na ekonomiku. Obecně jej lze uhradit pouze z přebytku exportu. Diskusi dočasně ukončil Mill tezí o dvojím negativním důsledku transferu, který zapříčiňuje: 1. Čistý odliv peněţních prostředků. 2. Zhoršení směnných relací. Spory kolem transferů se opětovně vyhrotily po 1. světové válce v souvislosti s německými reparacemi, kdy do ní zasáhly takové osobnosti jako Keynes, Ohlin či Pigou. Naposledy byla otázka transferů řešena P. Samuelsonem, který argumentoval následovně. Při stálých cenách se exportní nabídka platící země zvyšuje, neboť se země stává chudší a méně spotřebovává. Roste importní poptávka země získávající transferováním peněţní prostředky, neboť země se stává bohatší. Poroste-li rychleji nabídka či poptávka závisí na velikostí nabídkového či poptávkového vzestupu zemí. Při předpokladu pohyblivých cen relativní cena platící země z počátku poklesne, ale po růstu poptávky přijímací země začne růst. Tím soudobá teorie změnila kvalitativně názor na mezinárodní ekonomické toky. Změny cen jsou v tomto pojetí závislé na reakci poptávky vyvolanou změnami majetku mezi státy. Cenově peněţní mechanismus D. Huma se stal čistým peněţním mechanismem. Z „teoreticky úzkého" problému jednostranných finančních transferů a reparací se stal centrálním problémem vyrovnávacích mechanismů platební bilance. Pohyb kapitálu otevřel i diskusi o jeho vlivu na rozdělovací procesy v ekonomice. Klasické stanovisko (Smith, Mill) vedlo k závěru, ţe export kapitálu zvyšuje míru zisku a sniţuje mzdy. Teprve ve 30. letech 20. století ekonomické myšlení (Ohlin) přineslo názor, ţe kapitálový export zvedá důchod v obou zemích, přičemţ ve vyváţející zemi získávají vlastníci kapitálu více, neţ ztrácejí mzdy a kapitálově importující zemi jde o opačný proces. Teorie od dob A. Smitha zároveň vytvořila představu cyklu pohybu kapitálu, která se nejvýrazněji projevila u J. E. Cairnese a je dodnes ţivá u různých autorů. V nejobecnějším pojetí lze zformulovat následovně. Dovoz kapitálu vyvolává růstový proces produkčních kapacit. Rozvoj produkce vede ke zvýšení domácí nabídky na export. Zvýšení exportu zboţí a sluţeb vede nakonec k relativnímu poklesu vývozních cen a tím k převaze exportu nad importem a dojde k vývozu kapitálu. Dluţnická krize v 80. letech 20. století tuto otázku znova otevřela v souvislosti s hledáním moţností jak se vyrovnat s nárůstem zadluţení. 283 Vlastní mobilita kapitálu definována A. Smithem zůstala prakticky 200 let beze změny. V jeho pojetí jde o tvrzení, ţe existuje-li (při stejném riziku) vyšší výnos v z kapitálu v zahraničí, dojde k jeho přelivu. Při vyšším riziku a stejném výnosu zůstává doma. Zároveň se prosadil názor o negativních důsledcích tzv. „spekulativního“ kapitálu a akceptovala se i opatření proti jeho vlivu (regulace pohybu krátkodobého kapitálu v platební bilanci). Teprve v poválečné etapě v souvislosti devizovými a úvěrovými trhy se začal rozšiřovat názor o nutnosti odstranění překáţek pro pohyb kapitálu, neboť pojetí mobility kapitálu, jako momentu umoţňujícího vyrovnávání poptávky po úsporách, sílí. Avšak v současné diskusi zatím nepřevládá výrazně ţádný názor. To, ţe pohyby kapitálu přinášejí i v mezinárodním měřítku vyrovnání měr zisku bylo zformulování v teorii jiţ počátkem 19. století. V hospodářské praxi však bylo známo, ţe se jedná o dlouhodobý proces, proto se pouţívalo tzv. arbitráţe, tj. vyrovnávání ceny kapitálu v jednotlivých zemích. Avšak prvním teoretické zdůvodnění je od I. Fischera v práci Appreviation and Interest (New York, Publications of American Economic Association. Macmillan 1896), kde poukázal na moţnost pohybu trţních cen cenných papírů od nominální a na trhu i krátkodobé pohyby kapitálu a dal tak do souvislosti pohyby kapitálu se změnami úrokových sazeb. Díky tomu pak vznikly v 50. letech našeho století portfolio teorie H. Markowitze a J. Tobina, coţ vedlo v 70. letech k moderním teoriím mezinárodních financí. 13.2 Formy pohybu mezinárodního kapitálu Formy pohybu mezinárodního kapitálu lze členit do tří základních měřítek. 1. podle subjektu vlastníka na soukromý a státní 2. podle času na krátkodobý a dlouhodobý pohyb 3. podle postavení investora na portfolio kapitál a přímý kapitál Pak lze sestavit následovnou hierarchii členění těchto pohybu: 284 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Mezinárodní pohyb kapitálu soukromý dlouhodobý portfolio státní krátkodobý přímý Ovšem je nutné si uvědomit, uvedené členění není jedině moţným členěním a vyplývá spíše z logiky platební bilance. Lze se setkat i s podrobnějším členěním kde lze vydělit ze soukromého bankovní kapitál tj. peněţní prostředky, poskytované peněţními ústavy. V určitém smyslu lze vydělit i veřejný kapitál ve světové ekonomice, tj. kapitál poskytovaný různými peněţními institucemi, neboť pouze s jistou dávkou zjednodušení lze povaţovat oba tyto kapitály za totoţné. Jde např. o skutečnost, ţe účel zapůjčování státního kapitálu ve velké míře respektuje politické determinanty pro jeho pohyb (ekonomické momenty mohou být druhotné) a logika pohybu „veřejného světového" kapitálu musí být v souladu se základními zřizovacími statuty těchto organizací (viz kapitola o mezinárodních organizacích). Taktéţ nelze teoreticky vyloučit u státního kapitálu krátkodobý, či dlouhodobý horizont nebo formu přímou či portfolio formu poskytnutí těchto prostředků. Také nelze vyloučit smíšené formy, např. prostředky poskytuje konsorcium 3 bank, kdy některá z nich má většinovou účast státu. Pro kaţdé takové členění je svým způsobem výsledkem zvolení logiky klasifikace a určitého statistického úzu. Z hlediska časového je členění následovné. Krátkodobý kapitál je takový, jehoţ návratnost je menší neţ jeden rok a u dlouhodobého přesahuje návratnost tuto časovou hranici. Zpravidla se v teorii předpokládá u krátkodobého pohybu buď spekulační charakter, nebo charakter prostředku pro financování operací spjatých se zahraničním obchodem. Naopak u dlouhodobého se uvaţuje spíše o pohybu slouţícímu k zabezpečení získání kapitálových statků. 285 Rozdělení dlouhodobých pohybů na portfolio (nepřímé) a přímé sledujeme jinou logiku členění. U nepřímých investic jde o skutečnost, ţe vlastník kapitálu svěří kapitál k vyuţívání jinému subjektu v cizí zemi, a za to pobírá předem daný, většinou stabilizovaný výnos (abstrahujeme-li od problematiky směnných kurzů). V případě přímých investic jde o získání podílů na řízení ekonomického subjektu a tím i spolupodílu na celkových výnosech. V praxi se však jedná opět o problematiku konkrétního řazení jednotlivých transakcí. Některé statistické praxe hovoří o 10 % podílu vlastnictví, jiné přístupy jsou vyšší (25 %). S existencí přímých a nepřímých investic je spjata rozsáhlá teoretická diskuse o jejich dopadu na hospodářský a politický vývoj zemí jak poskytující, tak hostitelské země. Obzvláště ostré spory se vedou v rozvojových zemích vzhledem k odtoku prostředků ze země ve fázích zhodnocování kapitálu. V současné době se značná část ekonomů kloní k podpoře přímých investic vzhledem k dlouhodobým pozitivním efektům na ekonomiku. 13. 3 Významné teoretické problémy mezinárodního pohybu kapitálu 13.3.1 Pohyb kapitálu a mezinárodní rovnováha Pohyb kapitálu je spjat s časem, a proto okamţité stavy bilancí kapitálu musí být vţdy doplněny o další průběh v čase. Jestliţe má země např. přebytek v kapitálovou bilanci (tj. je zadluţena vůči světu), nutně v budoucnu musí splácet jak vklad, tak i odvádět úroky a zisky Irving Fischer 1867-1947 Jeden z největších amerických ekonomů, který vlastně ani nebyl ekonomem, neboť svoji dráhu zahájil jako matematik věnující se ekonomii. Byl spoluzakladatelem a prvním prezidentem ekonometrické společnosti. Jeho význam v oblasti monetárních teorií je nepopiratelný, a také proslul jako zastánce aplikace matematiky v ekonomii. V tomto smyslu jde o prodej budoucího zboţí. Je tedy moţné hovořit, ţe dovoz současného zboţí, je vývoz budoucích platebních závazků. Jestliţe je v zemi A větší úroková sazba neţ v zemi B, bude tudíţ výhodnější pro zemi nakupovat budoucí platební závazky v zemi B. V zemi B naopak při niţší úrokové sazbě, tj. menší poptávce po investicích se vyplatí prodávat úspory Do formování názoru na do zahraničí, neboť do budoucna získá více statků. fungování světového tržního Za předpokladu plné mobility kapitálu na světových mechanismu přispěl svou rannou trzích vznikne rovnováha při jednotné úrokové prací Přírůstek hodnoty a zisk míře. Takto úroková míra vyrovná rozdílné (1896). Zde poukázal na produkční schopnosti z hlediska budoucnosti, neboť simezinárodní můţeme představit celýmožnosti proces jako vztah mezi budoucími moţnostmi produkce. Země, kterámechanismů má niţší (B),vyrovnávání ale chce si udrţet výnosů a změn hodnot. 286 zvýšenou spotřebu v budoucnu, jako země s vyššími budoucími produkčními schopnostmi (A), se částečně vzdává své současné spotřeby (prodej úspor) ve prospěch země A, která vzhledem k vyšším budoucím produkčním moţnostem (vyšší poptávka po investicích) nakupuje část své současné spotřeby v neprospěch budoucnosti. Teoreticky volný pohyb kapitálu tak vyrovnává i budoucí spotřebu. Ovšem to platí pouze v případě optimální alokace investic v obou ekonomikách a neexistence rizik poruch mezinárodního trţního mechanismu. 13.3.2 Vyrovnávací mechanismus na mezinárodních kapitálových trzích Rozdílné míry zisku na jednotku kapitálu by se měly při volném pohybu mezinárodního kapitálu srovnat. Jestliţe totiţ v kapitálově chudé zemi existuje větší poptávka po kapitálu a tím i výnosová míra, mělo by dojít k postupnému přesunu kapitálu z kapitálově bohatší země, kde je poptávka po kapitálu niţší, tj. mělo by v této zemi dojít k desinvesticím. Ovšem otázkou je délka časového údobí, ve kterém jsou tato pohyby realizovány. V souvislosti s mezinárodním trhem cenných papírů však tyto pohyby probíhají velmi rychle. Teoretické vysvětlení vyrovnávacího mechanismu je následující. Představme si dvě země, které mají k dispozici jednotky kapitálu q rovnající se stejným peněţním nákladům na jejich získání. V kaţdé z nich se realizuje kapitálový výnos na jednotku kapitálu Pak platí: 𝑟1 𝑞1 𝑟2 = 𝑞2 v případě r1 = r2 = 1 a q1 = q2 = 1 Jestliţe zavedeme otázku budoucího vývoje, tj. budoucího zhodnocení (q) získáme následující výraz 𝑟1 𝑞1 ∗ 𝑞1 𝑞 = 𝑟2 𝑞2 ∗ 𝑞2 za předpokladu r1 = r2 𝑞1 Vyrovnání se pak děje změnou ceny jednotky kapitálu q1, q2 na světových trzích. Zde se pak nejedná o pohyb kapitálu v pravém slova smyslu, ale o mezinárodní finanční transakce. 287 Finanční transakce mají samozřejmě velký význam pro mezinárodní pohyb kapitálu, nejde je však s nimi pro rozdílnou ekonomickou podstatu ztotoţňovat. Z hlediska mezinárodních finančních transakcí lze nalézt mezinárodní pohyb kapitálu jako součást globální rovnováhy. Smyslem jeho pohybu je jeho „rozprostření" ve světě, tak aby úrokové sazby korespondovaly s cenami kapitálových statků ve světě. Pohyb kapitálu je pak chápán jako doprovodný jev změny úrokových sazeb spjatých ovšem s problematikou rizika informací, transakčních nákladů, očekávání a preferencí. 13.3.3 Vliv transferů na ekonomiku Jak bylo dříve řečeno existence, transferů je jednou ze základních otázek mezinárodního pohybu kapitálu. Pod transferovým problémem rozumíme převedení peněz z ekonomiky A do ekonomiky B a tím vyvolání poklesu výdajů v zemi A a vzestupu výdajů v zemi B. (V praxi se tím rozumí poskytnutí zahraniční pomoci, reparace, převody peněţních důchodů apod.) Obecně lze celý problém formalizovat následovně: Před transferem platí: p.Im - Ex = K + E Jestliţe bude K rovno 0, tj. bilance kapitálových toků, pak při stejné úrokové míře bude i E rovno 0. Pak platí teze o rovností exportu a importu. Bude-li nyní provedena transferová platba T vznikne následující situace p. Im = Ex + ( K´ - T ) Tato platba můţe být uhrazena buď zvýšeným exportem nebo dodatečným pohybem K´ (finančních prostředků). Pokud je K´= 0 pak platí T = Ex - Im (T-K´) = 0 kompensování T/K =1 (T-K´) 0 překompenzování T/K 1 (T-K´) 0 podkompenzování T/K 1 288 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Vykompenzování je provedeno přírůstkem exportu, nebo sníţením importu, tj. musí být dosaţeno přebytku obchodní bilance. Ovšem v případě kdy K´ je větší neţ 0, pak není transfer vykompensován a musí dojít k prodeji finančních prostředků nebo k zahraničnímu zadluţení. To se projeví v budoucnosti na sníţení spotřeby. Můţe také dojít k situaci kdy K´ je menší neţ 0 pak hovoříme o překompenzování transferu. Důsledkem transferu je pak větší přírůstek exportu (úbytek importu) neţ samotná výše transferu. Celý problém vyrovnávání lze symbolicky řešit takto: Jestliţe země A odvede T, sníţí tak důchod a zároveň poklesne i její sklon k importu ma. Zároveň vzrůstem důchodu země B dojde k navýšení sklonu k importu mb (v případě existence 2 zemí). Dojde tak k situaci, kdy platí: pIm - maT = Ex + mb T pIm - Ex = mbT + maT Rovnost pro kompenzaci T pak vypadá takto: T = ma T+ mbT /:T 1 = ma + m b Jestliţe se rovná součet sklonu k importu v zemi A a v zemi B jedné, pak je transfer kompenzován Je-li jejich součet ( ma, mb) menší neţ 1 nedojde ke kompenzaci a v opačném případě tj. je-li součet větší neţ 1, dojde k překompenzování. Důleţitým pro určení důsledků je i vliv na T of T. Řešení je následující. Jestliţe před transfery byly trhy zemí A a B v rovnováze, transfer z počátku redukuje domácí poptávku o maT a zvyšuje celkovou zahraniční poptávku o mbT. Zvýšením celkové poptávky však poklesne i nabídka zboţí ze země B. Sníţí se o částku (1 - mb )T. Jestliţe maT = ( 1- mb)T pak nedojde ke změně Terms of Trade, neboť o co se sníţí domácí poptávka po zahraničním zboţí, o to poklesne nabídka zahraničního zboţí a na trhu zůstanou zachovány ceny. 289 Avšak dojde -li k tomu, ţe maT je menší neţ (1-mb)T, dojde ke zvýšení poptávky po exportním zboţí. Poptávka převýší nabídku a Terms of Trade země provádějící transfer se začne zhoršovat a opačně. V praxi vliv transferů je tím menší, čím je součin ma * mb blíţe 0 a čím je vyšší cenová elasticita v případě, kdy je nutné, aby nerovnováhu vyrovnaly změny Terms of Trade. 13.4. Soudobé pohyby kapitálu Pokus znázornit toky finančních a kapitálových zdrojů naráţí na spoustu metodologických a statistických problémů. Jde o to, ţe řada pohybů není přesně vykazována, nýbrţ odhadována, značné pohyby jsou utajovány v rámci „firemních tajemství“ a krátkodobé operace mezi finančními institucemi, přes jejich obrovský objem nejsou viditelné ve výkazech delších období. Jiné finanční operace se při agregaci statisticky vyruší, nebo dochází ve statistikách k zachycení v netto podobě, coţ znamená optické zmenšení reálných toků. Proto jsou zde zachyceny pouze některé toky, které jsou vybrány jako reprezentanti finančních pohybů ve světovém hospodářství. Zájemcům o podrobné poznání lze pak doporučit studium platebních bilancí jednotlivých zemí. Nejprve se podívejme na čisté toky soukromých finančních prostředků, jak je registruje Světová banka. 290 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Tabulka č. 13.1 Čisté toky soukromých finančních prostředků 2010 Svět Nízkopř. ekonomiky Středněpř. ekonomiky Niţší Střed. ekonomiky Vyšší Střed. ekonomiky Nízko. a Stř. ekonomiky Vých. Asie a Pacifik Evropa a Stř. Asie Latin. Amer. a Karibik Stř. Vých. a Sev. Afrika Jiţní Asie Subsaharská Afrika Vysoce příj. ekonomiky Eurozóna PZI PZI V mil. dol. Jako % HDP 2.3 3.4 1,430,438 13,017 Portfolio investice V mil. dol. Dluhopisy 779,547 –31 ……. V mil. dol. 0 Obchod. a bank. úvěry V mil. dol. …………. 733 501,236 2.6 129,690 111,383 43,393 90,233 2.1 49,598 22,252 29,824 411,003 2.8 89,130 80,092 13,569 514,253 2.6 129,660 111,383 44,126 231,299 3.1 39,715 20,813 13,127 86,991 2.8 –840 27,091 –7,863 117,368 2.4 41,302 48,776 27,376 25,688 2.7 1,973 3,164 –1,933 27,923 24,984 1.3 2.3 39,447 8,063 10,139 1,400 12,751 669 916,185 2.1 649,887 …………. ………… 395,004 3.3 359,369 ………… ………… Pramen: World Development Indicators. Washington, World Bank 2012,str. 368 Vidíme, ţe objem přímých zahraničních investic (PZI) v roce 2010 1 430,4 mld. dolarů. Hlavní toky se odehrály mezi vyspělými ekonomikami. Jejich výše byla téměř 2 krát vyšší, neţ toky ke středně- a nízkopříjmovým ekonomikám. Neplatí to však vzhledem k objemu HDP. Relativně největší přítoky byly do nízkopříjmových ekonomik, coţ znamená, ţe zde a taky v Eurozóně vliv mezinárodních korporací neustále sílí. U portfolia investic (cenných papírů nezaručujících rozhodovací pravomoce) vidíme opětovně dominanci vyspělých ekonomik a dokonce výprodej z rizikových oblastí nízkopříjmových a východoevropských zemí. Konkrétní představu u dluhopisů a úvěrů si nelze udělat, neboť mezinárodní instituce nezachycují situaci u vyspělých zemí v rámci komplexního pohledu. Obdobnou situaci můţeme pozorovat pro oblast oficiálních finančních toků, které zachycují dvoustranné mezistátní dohody a toky poskytované mezinárodními institucemi. 291 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Tabulka č. 13.2 Čisté toky oficiálních mezinárodních institucí 2010 Svět Nízkopř. ekonomiky Středněpř. ekonomiky Niţší Střed. ekonomiky Vyšší Střed. ekonomiky Nízko. a Stř. ekonomiky Vých. Asie a Pacifik Evropa a Stř. Asie Latin. Amer. a Karibik Stř. Vých. a Sev. Afrika Jiţní Asie Subsaharská Afrika Vysoce příj. ekonomiky Eurozóna Bilaterární zdroje V mil. dol. ………… 1,525.0 Multlaterární zdroje V mil. dol. …………. 3,790.5 10,366.5 41,745.3 5,826.9 14,764.8 4,539.6 26,980.5 11,891.5 45,535.8 –498.0 3,926.3 1,760.8 11,516.2 4,312.3 15,755.4 –1,234.4 2,401.1 1,841.2 5,709.6 5,802.0 6,134.8 ………. …….. ……….. ……. Pramen: World Development Indicators. Washington, World Bank 2012, str. 372 Jak je z tabulky č. 13.2 patrno, největší zdroje se dostává vyšším středněpříjmovým ekonomikám. Z teritoriálního hlediska jich nejvíce absorbuje Latinská Amerika. Souvisí to pravděpodobně s rozvojem industrializačního procesu v této části světa a s určitým mocenským uspořádáním. 292 V Monetární sféra světového hospodářství Mezinárodní ekonomické vztahy se realizují kromě jiného v podobě peněţních toků. Peněţní toky vyjadřují pohyby v hodnotové podobě, ke kterým dochází v souvislosti s transfery výrobních faktorů, zboţí a sluţeb, ale i jiných závazků, jejichţ příčiny mohou být jak ekonomické, tak i neekonomické povahy. V prvním případě se můţe jednat např. o úvěrové platby, náklady na zabezpečení funkcí integračních sdruţení apod., v druhém případě jde o širokou škálu plateb, souvisejících s politickými motivy, kulturní činností atd. (platby pro ozbrojené síly v zahraničí, kulturní a humanitární finanční zabezpečení akcí v zahraničí aj.). Je nesporné, ţe pohyb těchto prostředků ovlivňuje celkové ekonomické klima ve světovém hospodářství. Přílivy (odlivy) světových peněţních prostředků mohou vyvolat řadu jevů a procesů v národní ekonomice, jejich důsledky mohou být pozitivní či negativní, ale v kaţdém případě jsou dány stavem okolí. Národní ekonomika však není pouze trpným přijímatelem uvedených procesů, nýbrţ se jich aktivně účastní. Díky tomuto existují ve světovém hospodářství sloţité vztahy vzájemných finančních vazeb a podmíněností. Bez jejich pochopení jakékoliv výpovědi o stavu národní ekonomiky jsou minimálně nekomplexní, ne-li zavádějící. V soudobých podmínkách narůstající internacionalizace můţeme říci, ţe abstrakce od mezinárodních finančních vztahů při analýzách konkrétních ekonomik je téměř nepřípustná. 293 14 Platební bilance 14.1 Monetární teorie vnějších ekonomických vztahů Ekonomické vztahy a vazby se neodehrávají pouze v tocích zboţí a sluţeb, i kdyţ jejich pohyb vyvolává změny v národních ekonomikách. Avšak je známo, ţe v národním hospodářství kromě reálního sektoru existuje monetární sektor, jehoţ funkcí je zprostředkovávat koloběh statků mezi jednotlivými subjekty ekonomiky, napomáhat při tvorbě rezerv, distribuci důchodů atd. Obdobně lze pochopit i monetární analýzu fungování mezinárodních ekonomických vztahů. Při tom zde existuje řada zvláštností, které musíme respektovat při interpretacích průběhu monetárních procesů v mezinárodní dimenzi. Jejich značná část je spojena s existencí suverenity států. Typickým příkladem je existence mnoha systémů domácích měn, čímţ se komplikují transakce prováděné při obchodování v mezinárodním měřítku. Stačí se např. podívat na některé platební operace. V České republice mohou ostříhat amerického turistu za 5 dolarů, v SRN za 10 dolarů a doma je ostříhán za 15 dolarů. Takovéto rozdíly lze ukázat na řadě příkladů, coţ nám říká, ţe proces tvorby směnného kurzu mezi různými zeměmi je z hlediska vysvětlení souvislostí fungování ekonomiky sloţitým problémem, nikoliv jednoduchým směnným aktem. Ceny, které fungují v národním hospodářství, nejsou jednoduše přenositelné do procesů světové ekonomiky, neboť existují různé daňové systémy, takţe je nelze bez určitých korekcí srovnávat. S cenami mohou souviset rozdíly z hlediska jiného zastoupení veřejných statků, jiných systémů sociálního zabezpečení atp. Tyto a další sociálně ekonomické momenty determinující reálný ţivot v rozdílných hospodářských systémech vedou k formování specifické teorie monetárních procesů ve světové ekonomice. Její podstata je sice stejná jako uvnitř národního hospodářství, tj. plní svoji funkci jako prostředek směny, platební prostředek, ukazatel míry hodnot a měřítko cen a uchovatele hodnoty. Jenomţe tyto funkce plní v rozdílných podmínkách, takţe kategorie světové peníze je jiţ z principu sloţitější. Světové peníze nemohou existovat v podobě „nuceného oběhu“, musí být přijímány všemi subjekty vstupujícími na světový trh, jinou míru abstrakce pro své pochopení vyţaduje např. kategorie mezinárodní úrokové sazby nebo mezinárodní pohyb kapitálu. Proto snaha porozumět pohybům ve světovém hospodářství musí vycházet z integrace poznatků, jak reálné tak i monetární sféry fungování světové ekonomiky. Východiskem pro naše další úvahy bude tzv. Walrasův zákon, který vyjadřuje rovnováhu mezinárodních peněţních toků. Formálně jej lze zapsat takto: 294 (1) (pi * M – pe * X – E) – C = 0 Symbol pi vyjadřuje ceny importu, M mnoţství importu, Pe ceny exportu, X mnoţství exportu, E hodnotu čistých úroků a zisků ze zahraničí, C je hodnota čisté peněţní poptávky po zahraničních majetcích. Tato rovnice nám vyjadřuje skutečnost, ţe vše, co do ekonomiky přichází, musí být zaplaceno, a tudíţ celková hodnota poptávky na všech trzích musí být vyrovnána. Při tom se zde jedná o plnohodnotné peníze, takţe peníze sami o sobě zde můţeme povaţovat za majetek. Vzhledem k tomu můţeme zapsat: (2) (piM – pe X – E) – C + B = 0, kde B je symbol pro čistou poptávku po penězích v domácí ekonomice a C to, jak po domácí tak zahraniční měně (např. zlato a měny zaloţené na dlouhodobě fixních kurzech). Symbol C je zde omezen na poptávku po nemonetárních majetcích. Po úpravě můţeme zapsat: (3) B = (pe X – piM + E) + C, coţ je rovnice základního pojetí platební bilance, kde změna peněţních prostředků B je výsledkem výkonu ekonomiky vzhledem k zahraničí (bilance čistého exportu (peX – piM) o rozdílu důchodových příjmů a výdajů) a bilance kapitálových toků C. Dále se v této kapitole budeme věnovat platební bilanci, která nám tyto peněţní toky zachycuje. 14.2 Vymezení platební bilance Z ekonomického hlediska je platební bilance tokovou kategorií. Zahrnuje v sobě veškeré peněţní vyjádření transakcí provedených mezi domácí ekonomikou a zahraničím za určité časové období (měsíc, čtvrtletí, rok). Jako domácí subjekty (rezidenti) jsou chápany ekonomické jednotky se sídlem v dané zemi, nebo se jedná o závody a pobočky produkující na území daného státu. Ve smyslu platební bilance jsou domácími subjekty chápáni i zahraniční pracovníci, avšak turisté jsou jiţ bráni jako zahraniční subjekty. To platí i pro zahraniční zastupitelství či pohyby cizích vojsk. Všechny nákupy, které tyto subjekty provedou, jsou jiţ zahraničními transakcemi. Hlavní role platební bilance je informativní. Umoţňuje nám posoudit velikost sepjetí domácí ekonomiky se zahraničním prostředím a její údaje umoţňují dělat závěry o průběhu a důleţitosti dílčích procesů probíhajících mezi domácí ekonomikou a ostatním světem. Tímto 295 způsobem nás platební bilance upozorňuje i na případná rizika vývoje, a tím nám umoţňuje přijímat strategie dalšího postupu, které adekvátně reagují na podmínky ve světě. Pod ekonomickými transakcemi rozumíme převody zboţí, sluţeb a majetkových nároků mezi domácími subjekty zahraničním. Do nich vstupuje jak stát, centrální banka, veřejnoprávní i soukromé subjekty, právnické i fyzické osoby a nabývají rozličných forem. Aby byly tyto transakce mezinárodně porovnatelné, musí být zpracovány podle jednotné metodiky.271 14.2.1 Principy sestavení platební bilance Logika sestavování platební bilance vychází z následných principů, které určují její podobu: 1. Jako kaţdá bilance má stranu aktiv a pasiv. Pod aktivními operacemi jsou chápány takové transakce, jejichţ důsledkem je zvýšení devizových prostředků v ekonomice. Přírůstek zahraničních peněz je v teoretické rovině chápán jako přírůstek plnohodnotných peněz, a tudíţ dochází k růstu bohatství. Naopak pasivní operace sniţují zásobu deviz, tj. dochází k odlivu prostředků do zahraniční. 2. Tím, ţe se jedná o kategorii toku, nedochází zde k bilanci stavových veličin, ale pouze jejich změn. Při zjišťování jejich velikostí sehrává velkou roli jejich přepočet podle zvoleného kurzu měny. Proto některé změny mají spíše statistický neţ reálný dopad. 3. Platební bilance je sestavována na základě podvojného účetnictví. V zásadě to znamená, ţe kaţdou výkonovou transakcí právnických i fyzických osob musí provázet protipohyb. Jinak řečeno za získání zboţí, sluţby, majetkového podílu musí být zaplaceno a naopak za získání zboţí, sluţby, majetkového podílu jsou získány peněţní prostředky. Z tohoto principu musí být platební bilance vţdy vyrovnána rozdíly, mohou být v bilanci jednotlivých účtů, z nichţ se skládá, neboť ke kaţdému výdaji musí odpovídat příjem. 4. Ne všechny finanční transakce mezi rezidenty a nerezidenty jsou přesně zachyceny. Část jich je zachycena na základě statistických výběrových šetření, coţ vede k nutnosti odstranit rozdíly vzniklé v procesu sestavování platební bilance. 14.2.2 Struktura platební bilance Vyjdeme-li z obecně ekonomického uvaţování, pak můţeme rozdělit platební bilanci do dvou velkých celků. Na základě dvou rozdílných typů transakcí, které jsou na ni zaznamenávány. Jedná se o: 1. Výkonové transakce, kde jsou měřeny hodnoty související se zhotovením zboţí a sluţeb a jejich realizace v zahraničí. 271 Existují různé dílčí varianty, i metodika se vyvíjela v čase. V současnosti je většinou přebírána s dílčími korekcemi metodika Mezinárodního úvěrového fondu. K ní blíţe viz: 296 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ 2. Finanční transakce, které se odehrávají na základě závazků a vlastnických práv. V případě výkonové bilance, která měří saldo finančních transakcí souvisejících s chodem ekonomiky, se vytvořila představa, ţe přebytková výkonová bilance je výrazem síly hospodářství. Ale to samozřejmě nemůţe platit jako teorém pro celý svět. Vyjdeme-li z Walrasovy koncepce rovnováhy, pak by musela existovat někde země X, která by neustále dlouhodobě absorbovala kapitál, a při tom by ani neodváděla zisky a ani neexportovala. A to je za hranicí racionální ekonomické představy. Z hlediska fungování světového hospodářství musí existovat různá časová období přebytku či deficitu výkonové bilance, přílivu či odlivu prostředků z finančních transakcí. Reálná vyrovnanost systému je zabezpečena mechanismy, jejichţ popis je v subkapitole 10.3. Pokud se podíváme na konkrétní členění platební bilance v České republice vydávané Českou národní bankou, zjistíme tuto strukturu.272 272 Viz Zpráva o platební bilanci 2010. Praha, ČNB 2011. Zde je moţno nalézt i podrobnější členění, další podrobnosti viz server ČNB. – www.cnb.cz 297 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ A. Běţný účet A1. Obchodní bilance Vývoz Dovoz A2. Bilance sluţeb Příjmy Výdaje A3. Bilance výnosů Příjmy Výdaje A4. Běţné převody Příjmy výdaje B. Kapitálový účet C. Finanční účet C1. Přímé investice C1. 1 v zahraničí C1. 2 zahraniční v tuzemsku C2. Portfoliové investice C2. 1 aktiva C2. 2 pasiva C3. Finanční deriváty C3.1 aktiva C3.2 pasiva C4. Ostatní investice C4.1 aktiva C4.2 pasiva D. Saldo chyb, opomenutí, kurzové rozdíly E. Změna devizových rezerv Logika tohoto členění vycházející z metodologie Mezinárodního měnového systému je následující: Běţný účet platební bilance (A) se skládá ze tří procesů probíhající mezi zeměmi. První proces ukazuje na mezinárodní dělbu práce, zapojení do mezinárodní produkce a spotřeby statků, a to jak v oblasti materiální tak nemateriální činnosti. Druhý proces souvisí s transfery důchodů na základě vlastnictví faktoru vyuţívaných na území daného státu. Proto v bilanci výnosů se odráţí jak příjmy domácích občanů ze zaměstnání v zahraničí, tak i příjmy z domácích investic do zahraničí (úroky, dividendy, reinvestované zisky). Totéţ se samozřejmě odráţí i ve výdajích, tj. platbách za tyto faktory do zahraničí. Třetím procesem souvisejícím s chodem ekonomiky jsou transfery (převody). Jedná se o transakce 298 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ vedoucí k převodu peněz do a ze zahraničí, avšak bez pohybu protihodnoty. Jsou to např. platby za členství v OSN, příjmy z členství v EU, soukromé transfery atp. Kapitálový účet (B) je souhrnem transakcí související s převodem majetku na základě migrace obyvatel (např. sňatek a následné přestěhování s převodem majetku), transakce převádějící nefinanční hmotná aktiva a nehmotná práva (např. prodej licencí a patentů). Finanční účet (C) zahrnuje změny v zahraničních pohledávkách a závazcích. Export kapitálu je zde chápán jak zvýšení pohledávek nebo sníţení závazků vůči zahraničí. Import kapitálu jako sníţení pohledávek a zvýšení závazků. Při tom import kapitálu je aktivní operace a export kapitálu pasivní operace. Jejich bilance je označována jako čistý kapitálový export. Přímé investice, jak bylo jiţ dříve uvedeno, jsou majetkové podíly zajišťující spoluúčast či ovládnutí zahraniční firmy. Portfoliové investice zahrnují drţbu cenných papírů, které nejsou spjaty s výkonem vlastnických práv v zahraničí, poskytují moţnost výnosů. Finančními deriváty jsou toky prostředků souvisejících s vytvořením druhu cenných papírů, kdy transakce jsou prováděny na základě terminovaných obchodů. U ostatní investic jsou účtovány úvěrové operace finančních a nefinančních investic, vlády a centrálních bank. Jsou členěny na krátkodobé a dlouhodobé (splatnost do a nad jeden rok). Další části platební bilance je saldo chyb, opomenutí a kurzové rozdíly (D). Jiţ název říká, ţe zde jsou prováděny účetní operace související s problematikou statistické praxe zjišťování údajů a vzniklých disparit. Poslední částí platební bilance je změna devizových rezerv (E). Jestliţe dojde při součtu dílčích bilancí A aţ D k nenulovému rozdílu, pak musí dojít ke změně stavové veličiny zásob deviz. Dojde-li k zápornému výsledku součtu A aţ D, doplní se tento tok z devizových rezerv. Jejich sníţení je zaúčtováno jako plus. Naopak u přebytku bilancí A aţ D „odchází“ z toku do rezerv, a tudíţ jejich zvýšení je započítáno jako mínus. 299 14.3 Vyrovnávací procesy na platební bilanci V zásadě existují tři základní mechanismy, pomocí nichţ dochází k procesům přizpůsobení se poruchám rovnováhy dílčích bilancí platební bilance. Jedná se o: 1. 2. 3. důchodový mechanismus, cenový mechanismus, mechanismus směnných kurzů. Vyplývá to z úvahy, ţe mezinárodní obchod je funkcí cen a důchodů, neboť nabídka a poptávka jsou závislé na cenách P a důchodech Y. Projevuje se zde i vliv přepočtu kurzů měn (r). Jednou ze základních otázek monetární teorie vnějších vztahů je způsob nastolování rovnováhy i u peněţních toků v případě poruch a mechanismy, pomocí kterých lze rovnováhu opětovně nastolit. Vynecháme-li administrativní moţnosti regulace, docházíme k 4 základním mechanismům: 1. Mechanismus mezi mnoţstvím peněz a cenami 2. Mechanismus mezi mnoţstvím peněz a zisky 3. Keynesiánský mechanismus důchodů 4. Měnový mechanismus 14.3.1 Cenový mechanismus vyrovnávání platební bilance Jde o situaci, kdy existuje pevný směnný kurz a dochází k rozdílům mezi cenovými hladinami u jednotlivých zemí. Tuto záleţitost vysvětlil jiţ D. Hume, který ukázal, ţe na ceny má vliv pohyb peněţní masy. Ta v zemi s vyšší peněţní masou (vyšší cenou) sniţuje poptávku po domácím zboţí a zvyšuje poptávku po importu. Tím dochází k přesměrování toků zahraničního obchodu, tím i toků plateb a začne působit mechanismus na odbourávání přebytku platební bilance. Rovnováha v ekonomikách nastává v okamţiku, kdy abstrahovala od transakčních nákladů zahraničního obchodu, existují stejné cenové hladiny a poměr cen. Je to také způsobeno tím, ţe si lze představit pohyby nejenom na základě cenových hladin, ale i cen jednotlivého zboţí. Je-li cena jednoho produktu v domácí ekonomice nízká, je realizována v zahraničí, sniţuje se zde jeho nabídka a roste cena. Naopak na světových trzích roste jeho nabídka a klesá jeho cena. 300 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Změny ve výkonové bilanci na základě pohybu cen Jedním ze základních problémů při analýze vnějších ekonomických vztahů je vliv změny cen na hodnotu exportu a importu a vliv na platební bilanci. Pro zjednodušení budeme předpokládat existenci fixních kurzů. Východiskem pro následující analýzu nám bude následující zobrazení domácího, zahraničního a světového trhu. Obrázek č. 14.1 Platební bilance a změně cen Exportní nabídka země na světovém trhu zboţí (EX) vyplývá z převisu nabídky na domácím trhu za daných cen (dom. AB=CD). Importní poptávka IM je rovna převisu poptávky na domácím trhu za zboţí při daných cenách (EF = GH) Vezměme nyní, ţe v domácí ekonomice z nějakých důvodů dojde ke sníţení poptávky po zboţí, kde existuje převis poptávky na domácím trhu. (Viz Obr. č. 15.2) Dojde ke sníţení ceny (D1domD2dom). Jiná varianta je, ţe se změní nabídka výrobku (S1domS2dom). Proto dojde ke sníţení importní poptávky po tomto zboţí (IM1domIM2dom), mimoto se zmenšuje domácí hodnota importu ze čtverce OX1AP1W na čtverec OX2BP2W. Celý proces je doprovázen poklesem světové ceny z P1W P2W. (viz graf č. 4.7.) 301 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Obrázek č. 14.2 Platební bilance a sníţení poptávky Další situace můţe nastat u zboţí, kde vznikne převaha nabídky na domácím trhu (Obr. č. 15.3). Pak sníţení cen (vzestup nabídky) doma vede ke zvýšení posunu nabídky a posunu nabídkové křivky doprava (EX1domEX2dom). Díky tomuto dojde k poklesu světové ceny a zvýší se mnoţství exportu. (Oba případy mají samozřejmě svůj opak, graficky by došlo pouze ke změně výchozí nabídky a poptávky.) Obrázek č. 14.3 Platební bilance a zvýšení nabídky Z uvedených situací vyplývají pro domácí ekonomiku 2 moţné efekty: 1. efekt zvýšení mnoţství x1 x2 ,Δ x 2. efekt sníţení ceny P1W P2W , ΔP 302 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Který efekt převládne je otázkou cenové elasticity zahraniční importní (exportní) poptávky Imzah (relativní změna importní poptávky : relativní cenové změně) Δx : ΔP Obecně platí, ţe kdyţ: 1.Imzah >1 stoupá hodnota exportu při sníţení cen 2. Imzah <1 klesá hodnota exportu při sníţení cen 3. Imzah =1 zůstatková hodnota exportu při sníţení cen Spojíme-li domácí ceny s převisem poptávky i nabídky do jednoho celku můţeme současně pozorovat následující reakce na výkonovou bilanci. Domácí ceny klesají ImZah Hodnota importu vţdy klesá 1 Hodnota exportu stoupá klesají 1 vţdy klesá konstantní klesají 1 vţdy klesá klesá rostou 1 vţdy roste klesá rostou 1 vţdy roste konstantní rostou 1 vţdy roste stoupá Reakce výkonové bilance odbourávání deficitu nebo zvětšování přebytku odbourávání deficitu nebo zvětšování přebytku import. efekt export. efekt z toho vyplývá odbourávání deficitu nebo přebytek roste import.efekt export. efekt z toho vyplývá odbourávání přebytku nebo vznik deficitu (nenormální reakce) vznik nebo zvětšení deficitu nebo odbourávání přebytku vznik nebo zvětšení deficitu nebo odbourávání přebytku import. efekt export. efekt z toho vyplývá vznik deficitu nebo odbourání přebytku import. efekt export. efekt z toho vyplývá odbourání deficitu nebo vznik přebytku (abnormální reakce) 303 V případě, kdy sníţení cen vede k nárůstu pasiva, a zvýšení cen k nárůstu aktiva hovoříme o abnormálních reakcích. V takovém případě se nerovnováha výkonové bilance zvětšuje. Důsledky pohybu v domácí ekonomice jsou destabilizující a vyţadují tak zvláštní řešení. V normálním případě má ekonomika snahu se sama dostat do rovnováhy. Nebudeme-li uvaţovat nenormální reakce, můţeme vyvozovat různé teoretické závěry o vlivu vnitřních ekonomických procesů na výkonovou bilanci a tím na postavení z hlediska zahraničního obchodu. Např. důsledkem státních konjunkturálních programů, inflačních tendencí apod., které vedou k rychlejšímu růstu cen v domácí ekonomice, neţ v zahraničí bude vţdy zvýšení deficitu výkonové bilance. Jiné typy úvah jsou spjaty s příčinami elasticity na světových trzích a moţnostech domácí ekonomiky. 14.3.2 Důchodový mechanismus vyrovnání platební bilance Vyrovnávání platební bilance pomocí důchodového mechanismu je zaloţeno na základě úvah J. M. Keynese. Výchozím předpokladem je zde hypotéza, ţe při pevných směnných kurzech dochází k přerozdělení důchodů na základě zvýšení poptávky v zahraničí. Jde o to, ţe vzniklý přebytek platební bilance vyvolá takové důchodové efekty, ţe dojde k odbourávání jejího přebytku. Pro vysvětlení vyjděme z toho, ţe při pevných směnných kurzech a cenách je platební bilance funkcí Y a její saldo zjednodušíme na X-M. Pak můţeme zapsat, ţe (4) ΔPB = ΔX – ΔM, tj. změna platební bilance závisí na změně exportu a importu. Vezmeme-li dále mezní míru úspor s a mezní míru importu m, můţeme zapsat funkcí úspor a funkcí importu. (5) S = sY (6) M = mY a pro jejich přírůstky zapíšeme (7) ΔS = s *ΔY (8) ΔM = m*ΔY Pak na základě dříve uvedené rovnováhy A + M = I + X a při konstantních investicích získáme výraz (9) ΔX = ΔS + ΔM Tuto rovnici upravíme na základě (5) a (6) a můţeme zapsat (10) ΔX = S*ΔY + m*ΔY → ΔX = ΔY (s + m) a pro změnu důchodu platí 304 (11) 1 ΔY = 𝑠+𝑚 ∗ 𝛥𝑋 Nahradíme-li ve výrazu (4) AM, můţeme pomocí výrazu (8) zapsat (12) 1 ΔPB = ΔX – m * 𝑠+𝑚 ∗ 𝛥𝑋 (1 − 𝑚 𝑚 𝑠+𝑚 ) 𝑠 Dále upravíme výraz 1 - 𝑠+𝑚 na 𝑠+𝑚 a pak můţeme zapsat (13) 𝑠 ΔPB = 𝑠+𝑚 * ΔX 𝑠 Výraz 𝑠+𝑚 je multiplikátor platební bilance a AX je autonomní vzestup exportu. Změna platební bilance je tak dána sklonem k úsporám a sklonem k importu. To znamená, ţe roste-li s důchodem rychleji sklon k importu neţ sklon k úsporám, dochází ke sniţování přebytku platební bilance. Jestliţe mezní míra importu m je rovna 0, pak zůstává na základě růstu exportu přebytek platební bilance, a jestliţe je mezní míra úspor rovna 0, je platební bilance vyrovnaná APB = 0. 14.3.3 Vyrovnávání platební bilance na základě směnných kurzů V tomto způsobu vyrovnávání jde o to, ţe směnný kurz měny je relativní cena zahraniční měnové jednotky (devize), která je vyjádřena v mnoţství domácích peněţních jednotek. Jestliţe je směnný kurz roven 2, pak dochází ke směně dvou domácích peněţních jednotek za jednotku zahraniční. Aniţ se na tomto místě budeme zabírat teorii směnných kurzů, můţeme vytvořit následnou rovnici: (14) 𝑃 PB = X – M = f (p) = f (𝑃𝑧 ∗ 𝑟), kde dPB/dp pro stabilní Y. 𝑑 Tento zápis nám říká, ţe platební bilance je funkcí poměru zahraniční cenové hladiny (Pz) násobený směnným kurzem a domácí cenové hladiny (Pd). To znamená, ţe změna platební bilance (PB) je dána změnou reálných cen (P). Znamená to, ţe při stoupajících zahraničních cenách roste směnný kurz (nebo při klesajících domácích cenách), coţ má za důsledek redukci deficitu platební bilance. Jinak řečeno, jestliţe jsem platil za zboţí směnným kurzem 2 domácí peněţní jednotky za 1 zahraniční peněţní jednotku a nyní budu platit v poměru 1:1, klesne potřeba mých plateb o polovinu (nezvaţuji-li další změny). Platí i opačný proces. Znamená to, ţe pokud budou měnové kurzy stabilní, nelze očekávat změny v oblasti vyrovnáním na platební bilanci. Za optimální lze povaţovat proces, kdy dochází k udrţování rovnováhy platební bilance odpovídajícími změnami směnných kurzů a cenových hladin. 305 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Toto platí při tzv. „normálních reakcích“ platební bilance. Mohou se vyskytovat však různé abnormality, coţ závisí na elasticitách, ale to zde není předmětem našeho rozhovoru. Je zřejmé, ţe konkrétní způsoby fungování těchto mechanismů jsou závislé na institucionálních podmínkách a formě, ve které existují světové peníze. Proto následující výklad začneme nejprve z logiky zlatého standartu a po té se bude zabývat specifikami pevných a plovoucích kurzů. Zlatý standart Zlatý standart je charakterizován těmito třemi principy: 1. Pevné kurzy 2. Konvertibilní v klasickém smyslu 3. Volný tok kapitálu Protoţe nyní budeme uvaţovat model dokonalé konkurence, předpokládejme v rámci ekonomiky plnou zaměstnanost a dokonale elastické ceny. Fungování zlatého standardu je pak charakterizováno dlouhodobou stabilitou cenové hladiny na základě vztahu mezi cenami a produkcí zlata a stabilitou směnných kurzů Vztah mezi produkcí zlata a cenami je dán následovně. Zajištění stabilní úrovně cen je důsledkem následujícího mechanismu. Jestliţe roste těţba zlata, rostou ceny zboţí. Cena zlata zůstává stálá, avšak rostou náklady na jeho těţbu. Díky tomu se zavírají loţiska s vyššími těţebními náklady a sniţuje se produkované mnoţství. Je-li nedostatek zlata, roste poptávka po něm i jeho cena, otvírají se další naleziště. Z toho vyplývá dlouhodobá stabilní cenová hladina. Kolísání cen je pak výsledkem pravidelného krátkodobého cyklu, jehoţ tendence vývoje odpovídá změnám v produktivitě těţby zlata. Zvyšování produktivity vede k sniţování ceny zlata a tím i k růstu cenové hladiny. Proces vyrovnávání mezi jednotlivými státy následovně. Roste-li import, znamená to, ţe musíme platit do zahraničí. Proto roste poptávka po devizách. Na devizovém trhu se zvýší nabídka domácích peněz. Dochází ke znehodnocení měny. Cena zlata relativně klesá. Doma subjekty nakupují zlato a prodávají jej do zahraničí, získávají devizy, které směňují na devizovém trhu za domácí peníze. Vzroste nabídka deviz, cena pod vlivem vyšší nabídky klesá. Díky tomu se kurz stabilizuje opětovně v rovnováţném bodu. Zlatá arbitráţ se pohybuje v rozpětí, kde hranice tvoří určité body udávající rozsah nákladů na manipulaci se zlatem. U zlatého standardu nemusí existovat ţádná politická jednota s ostatními účastníky jako v systému pevných kurzů. Musí si pouze drţet 3 výše uvedené prvky. Proto je tento systém funkční i při existenci soukromých, ziskově orientovaných peněţních emisních bankách. 306 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Ve zlatém standartu existuje následující představa o propojení mezi mnoţstvím peněz a cenami. Pro analýzu vyjděme z následujícího příkladu. Existují dvě země A a B: Jednotlivé částečné bilance jsou mezi nimi vyrovnané, a tudíţ je vyrovnaná celková bilance v ekonomickém smyslu. Země A v následujícím období, díky zvýšené autonomní poptávce, poptává více zboţí země B. V obchodní bilanci země A vzniká deficit, u země B naopak aktivum. Vývozci ze státu B směňují obdrţenou měnu státu A v jeho centrální bance za zlato. To směňují v centrální bance země B za domácí měnu. Dochází tak ke zmenšování peněţní masy v zemi A a naopak k růstu v zemi B. Pohyb peněz vede ke vzniku nerovnováhy v ekonomické platební bilanci. Jestliţe nedojde díky zlaté arbitráţi k pohybu směnných kurzů, důsledkem je sníţení cen v A a sestup cen v B. Rozdílný cenový vývoj vede k převrácení toků zboţí, neboť exportní komodity státu A v zemi B zlacní a naopak. Proces bude trvat do úplného vyrovnání platebních bilancí. Druhým vyrovnávacím mechanismem je mechanismus vztahu mezi mnoţstvím peněz a úrokovými sazbami. Zde modelově dochází k následujícímu procesu. Vzestup mnoţství peněz způsobí pád úrokové míry na peněţním trhu v zemi B. Tento pokles vyvolá na kapitálovém trhu zvýšení poptávky po cenných papírech. Jejich kurzy vzrostou. U země A pak pozorujeme opačný proces. Sníţení peněţní zásoby sníţí nabídku peněz coţ, vzhledem k předpokladu nesníţené poptávky po penězích, vede k růstu úrokové sazby a sníţení kurzu cenných papírů. Vzniklý rozdíl v cenách cenných papírů a výši úrokových sazeb je pak vyrovnáván buď transfery přes obchodní, nebo kapitálové trhy. 1. Trh zboţí: V zemi B nízké úrokové sazby vyvolávají poptávku po investičním zboţí, coţ vede k oţivení ekonomiky, k nárůstu importu a tím i odliv zlata. V zemi A se naopak investiční činnost sníţí, upadne ekonomická aktivita a dojde ke zmenšení dovozu. Investiční činnost a její následný vliv na zahraniční obchod vede pak k vyrovnávání platební bilance. 2. Rozdíly v úrocích vedou k převezení zlata do A, aby došlo k vyuţití větších výnosů. Dochází ke kapitálovému exportu do země A. Z hlediska PB rostou aktiva na kapitálové bilanci. Uvedený pohyb kapitálu (krátkodobý, dlouhodobý) bude pokračovat tak dlouho, dokud se úrokové sazby nevyrovnají. Protoţe u zlatého standartu neexistují kurzová rizika, je moţné vyuţívat pro pohyb kapitálu i relativně malých rozdílů v úrokových sazbách. Oproti vyrovnání na trzích zboţí je vyrovnávání pomocí úrokového mechanismu daleko rychlejší. Peněţní politika ve zlatém standartu tak nesleduje ţádné národohospodářské cíle, nýbrţ je orientována zahraničně ekonomicky. 307 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Změna situace můţe být dosaţena buď pomocí diskontní a lombardní politiky, tj. vyuţíváním a ovlivňováním úrokových sazeb, nebo změnou nákupu zlata ovlivnit body exportu a importu zlata. Díky samoregulujícímu principu zlatého standartu je dána nezávislost peněţní politiky. V tomto modelovém systému je nemoţné nastartovat autonomní inflační politiku. Proto je období zlatého standartu nazýváno jako období „zlaté brzdy inflace“. James Edward Meade (1907 - 1995 ) J. Meade se setkal s ekonomií na studijním pobytu v Cambridgi, neboť nejprve studoval klasické jazyky v Oxfordu. Právě v Cambridge se setkal s Keynesem a stal se po celý další život keynesiáncem. Po studiích pracoval pro britskou vládu a v roce 1947 byl jmenován profesorem na London School of Economic a v roce 1957 profesorem na Cambridge. Nobelovu cenu za ekonomii spolu s B. Ohlinem získal za celoživotní dílo, hlavně v oblasti teorie světové ekonomiky. Vyrovnanost platební bilance je pak moţná keynesiánským Výrazně zasáhl do pojetí teorie otevřené důchodovým mechanismem. ekonomiky, mezinárodní rovnováhy a Pro vysvětlení si uveďme kapitálových pohybů. Svoji pozornost zaměřil i následující příklad. V zemi A na mezinárodní měnové problémy (optimální vzroste poptávka po exportních měnová oblast, fixní měnové kurzy apod.) komoditách. Tím je dosaţen nový důchod. (Při plné zaměstnanosti nemůţe důchod dále růst, protoţe růst poptávky vyvolává inflaci a tím tlak na změnu fixního kurzu.) Při zvýšení důchodů roste poptávka, relativně klesají úspory. Dodatečná poptávka ovlivňuje vyšší importní poptávku, tj. poptávku po zboţí ze země B a dodatečné úspory vyvolávají dodatečný export kapitálu. To působí na platební bilanci. Objevuje se nárůst pasiva v obchodní bilanci, roste aktivum na kapitálovém účtě (za předpokladu původní vyrovnanosti). V důsledku růstu poptávky roste důchod i v zemi B, neboť zde dochází ke zvýšení exportu zboţí a kapitálu. Ekonomika B zapojuje do reprodukčního procesu další volné produktivní síly. Z toho vyplývá i růst důchodu a tím i růst úspor v B a zvyšování importu ze země A. Vzniká multiplikační proces, ve kterém dochází interakci mezi HDP a zaměstnaností v ekonomikách zemí A i B. Proces růstu důchodu trvá aţ do konečného vyrovnání platebních bilancí těchto zemí (v případě kdy neuvaţujeme další růst ekonomiky A). Základem keynesiánského mechanismu je tudíţ problematika vyrovnávání makroekonomických (agregátních) veličin a vzájemná spjatost těchto veličin mezi státy. 308 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Pevné měnové kurzy V zásadě v systému fixních měnových kurzů platí stejný cenový a ziskový mechanismus jako u zlatého standartu. Rozdíl je v tom, ţe vyrovnávací mechanismus není realizován přesunem zlata, ale jeho základem je nákupní povinnost centrální banky vzhledem k výkyvům na devizových trzích. Centrální banka tak místo operací se zlatem provádí operace s devizovými rezervami. Mimo to mohou omezení pohybu kapitálu ztěţovat vyrovnávání pomocí rozdílu v úrokových sazbách. Dochází i k vzestupu rizika na základě malé odolnosti proti změnám smluvních parit měn (i při pevných kurzech je nevylučitelné riziko změny pevných kurzů). Systém pevných měnových kurzů je tak modifikací zlatého standardu, přizpůsobenou jiným podmínkám. Má řadu jeho předností, ale vnáší do mezinárodních finančních vztahů větší prvek nejistoty. Aţ doposud jsme uvaţovali dokonale elastické ceny a plnou zaměstnanost. Při zrušení těchto předpokladů se dostaneme k analýze fungování vyrovnávacích mechanismů při existenci nezaměstnanosti a při nepruţných cenách. (Toto pojetí bývá nazýváno jako keynesiánské.) Pak je zkoumaný mechanismus neplatný. Flexibilní měnové kurzy Při flexibilních měnových kurzech se normálně nevyrovnává platební bilance pomocí peněţních mechanismů, tj. přesunů masy peněz, neboť zde neexistuje povinnost centrální banky nakupovat devizy a vyrovnávat trh. Proto z hlediska teorie čistých plovoucích kurzů centrální banka nezasahuje do problémů vyrovnávání platební bilance. Její role spočívá v obraně kurzu proti spekulaci a krátkodobým výkyvům. Nečelí však tendencím vedoucím dlouhodobě k nerovnováze. Mechanismus, který vyrovnává platební bilanci je změna kurzu měn. Podívejme se opětovně na následující příklad. V zemi A dojde k autonomnímu zvýšení exportu, nebo na kapitálovém trhu zahraniční zájemci zvýší nákup cenných papírů. Dané procesy vedou v zemi A ke zvýšení devizových příjmů. Jestliţe domácí subjekty tyto devizové příjmy neuţijí v zahraniční, tj. nevyvezou kapitál, či nezvýší import, směňují zahraniční měnu za domácí měnu. U flexibilních kurzů k tomu nedochází přes centrální banku, ale na devizovém trhu. Nabídka zahraniční měny převýší poptávku, roste devizový kurz domácí měny. Zvýší se ceny exportu v zahraničních měnách a tím se sníţí celková poptávka po něm. Naopak zlevní se import a domácí poptávka po importu roste. Platební bilance má tendenci nastolit rovnováhu. Musí se však jednat o tzv. normální reakci platební bilance (viz výše). Za systému flexibilních měnových kurzů důsledky keynesiánského důchodového mechanismu nejsou jiţ jednoznačné. 309 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Pro vysvětlení se vraťme k našemu příkladu. Růst ekonomické dynamiky v zemi A vede ke zvýšení poptávky po importu ze státu B a při změně kurzu i k růstu cen importovaného zboţí. Nárůst cen můţe natolik zdraţit dováţené zboţí, kterého je zapotřebí k zabezpečení potřeb dalšího ekonomického růstu, ţe to vyvolá depresi (Laurenzen-Metzelerův efekt) Problematika importované inflace a platební bilance Inflace je jeden z nejrozšířenějších ekonomických jevů a tak pochopitelně jej nelze opominout ani při analýze vzájemných mezinárodních finančních vztahů. Jestliţe chápeme inflaci jako vzestup cenové hladiny, pak zde nebudeme rozebírat příčiny vedoucí k jejímu vzniku, nýbrţ pouze se pokusíme odpovědět na otázku, jak ovlivňuje ekonomiku zemí vzájemná interakce inflačních procesů. Celý problém budeme analyzovat nejprve při pevných směnných kurzech a posléze při plovoucích kurzech. Importovaná inflace při pevných kurzech Základními kanály, kterými proudí do země importovaná inflace při pevných kurzech, jsou tyto: 1. Přímý vzestup dováţených cen. Dovoz zdraţeného zahraničního zboţí zvedne bezprostředně cenový index. 2. Nákladový mechanismus. Růst cen dováţených polotovarů vstupuje svým podílem do nákladů, čímţ dochází k nárůstu cen hotových výrobků. 3. Poptávkový mechanismus. Zvýšení cen v zahraničí vyvolává růst exportu. Při plném vytíţení produktivních faktorů dojde k převýšení nabídky nad poptávkou. Vyrovnání za dané situace je moţno pouze inflačními procesy. 4. Pohyb masy peněz. Vzestup zahraničních cen má za důsledek sníţení importu a růst exportu. V platební bilanci se objeví aktivum. Na základě růstu nabídky deviz při pevných kursech má centrální banka povinnost nakupovat devizy a tím zvyšuje mnoţství peněz v oběhu. Roste poptávka, coţ za situace plného vyuţití zdrojů vede k inflaci. Při pevných kurzech jsou udrţovány nominální kurzy, ale ne reálné. Reálné kurzy se mění vlivem míry inflace. Dováţená inflace zapříčiňuje růst domácí inflace a domácí inflace vyrovnává reálný směnný kurz mezi státy. 310 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Dováţená inflace při flexibilních kurzech Ideální model floatingu znemoţňuje dováţení inflace, protoţe při poruše reálných směnných kurzů zahraniční inflací vţdy dojde ke stejné změně kurzu, která se rovná rozdílu mezi domácí a zahraniční inflací. Domácí cenová hladina pak není ovlivnitelná cenovými pohyby v zahraničí. Přesto je importovaná inflace moţná, pokud bereme do úvahy měřítko času. Jde o fakt, ţe rychlost změny kurzu v čase můţe být pomalejší neţ přenosy poruch cenové hladiny ze zahraničí. Důvodem pro tuto skutečnost pak jsou následující jevy: 1) Centrální banka intervenuje na devizovém trhu, aby vyloučila krátkodobé kolísání kurzu. 2) Přizpůsobovací procesy probíhají pomalu vzhledem k výkyvům, takţe podmínky pro normální reakci platební bilance jsou tak krátkodobé, ţe se nesplní. 3) Mezinárodní kapitálová transakce jsou tak silné, ţe mění směnné kurzy bez ohledu na vývoj inflace. V systému flexibilních kurzů, problém platební bilance, můţeme vyrovnávací procesy posoudit ve dvou jiných rovinách. Reakce výkonové bilance na změnu kurzu V předchozím případě jsme uvaţovali fixní měnový kurz. Nyní vezměme do úvahy flexibilitu měnového kurzu. Ten se nám pod vlivem operací na kapitálovém účtu mění. (Např. domácí subjekty začaly nakupovat ve zvýšené míře zahraniční cenné papíry. Zvýšení poptávky po devizách při flexibilních kurzech vede ke sníţení devizového kurzu.) Reakci budeme analyzovat nejprve u domácí měny a posléze u zahraniční. (Viz Obr. č. 15.4). Vyjděme ze situace, kdy dochází k růstu směnného kurzu u domácí měny. 311 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Obrázek č. 14.4 Výkonová bilance a změna kurzu Díky stoupajícímu směnému kurzu roste vývoz na exportním trhu, tj. stoupají ceny získávané pro domácí výrobce zboţí v zahraniční měně. Pro zahraniční zájemce je domácí zboţí levnější, zlevní se pro ně jejich importované zboţí (např. 10 na 20 peněţních jednotek za 1$, zahraniční poptavatelé místo 20$ platí za jeden kus zboţí 10$. Roste tedy poptávka po domácím zboţí. Geometricky tomu odpovídá posun z IM1zah IM2zah pro zahraniční dovozce. Proto roste jak cena, tak i mnoţství. Růst směného kurzu znamená vţdy růst hodnoty vývozu v domácí měně. Naopak na importním trhu draţší zboţí znamená pro zahraniční vývozce pokles odbytu. Graficky vidíme posun z EX1zah EX2zah a tím dochází ke sníţení mnoţství X1 na X2. Důsledkem jsou opětovně dva efekty. 1. Pokles mnoţství dovozu 2. Zvětšení ceny importu Který pokles bude převaţovat, záleţí na cenové elasticitě importní poptávky domácí země. V grafu na sklonu přímky IMdom. ImI >1 přírůstek cen > přírůstek mnoţství =>import klesá ImI =1 přírůstek cen = přírůstku mnoţství => import nezměněn ImI <1 přírůstek cen < přírůstek mnoţství => import roste 312 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Jestliţe import roste rychleji neţ export, vede znehodnocení měny k deficitu obchodní bilance. Uvedená nenormální reakce (např. přes pokles měny závislost na ropě můţe vzrůstat díky růstu ekonomiky a roste celkový objem dovozu) vytváří deficit obchodní bilance. Normální reakce vede ke snaze nastolit rovnováhu. Reakce v zahraniční měně na propad domácí měny je v podstatě opačná. Nyní si vezmeme situaci, kdy prvotní je zahraniční měna. Obrázek č. 14.5 Výkonová bilance a změna kurzu Na exportním trhu (export domácí a import zahraničí) bude v domácí měně zboţí levnější. Nabídková křivka (EX1domEX2dom) vzroste. Opět rozeznáváme dva efekty. 1. pokles ceny P1zah na P2zah 2. vzrůst mnoţství X1 na X2 Elasticita zahraničních poptavatelů ImA >1 => přírůstek mnoţství > přírůstek cen =>export roste ImA =1 => přírůstek mnoţství = přírůstku ceny =>export nezměněn ImA <1 => přírůstek mnoţství < přírůstek cen => export klesá Na importních trzích dochází vţdy k poklesu importované hodnoty v zahraničních měnách. Rozdílné reakce můţeme opětovně ujednotit do následujících přehledů. 313 Reakce v domácí měně Hodnota exportu ImA Hodnota importu Im vţdy roste, kdyţ A 1 klesá stoupá tím silněji, 1 nemění se čím je poptávka 1 roste elastičtější Reakce v zahraniční měně Hodnota ImA Hodnota importu exportu klesá vţdy stoupá 1 Im nemění se kdyţ I 0 1 klesá 1 reakce platební bilance normální reakce hodnota exportu hodnota importu -reakce je normální hodnota exportu hodnota importu - saldo nezměněno hodnota exportu hodnota importu - anomální reakce reakce platební bilance normální reakce normální reakce Im Ex : normální reakce Im Ex : saldo nezměněno Im Ex : nenormální 14.3.4. Analýza elasticity vyrovnávání platební bilance Obecně se vychází z předpokladu, ţe platební bilance stejně, jako ekonomika, má snahu přejít do rovnováţného stavu. Uvedené tvrzení je důsledkem představy o nutnosti rovnováhy vnějších peněţních toků. V realitě se však nejedná o nic jiného, neţ o tendenci. Vyrovnanost v daném časovém okamţiku můţe nastat pouze náhodně. Jsou-li tudíţ zkoumány podmínky, v rámci kterých reaguje platební bilance normálně, tzn. při pasivu má snahu odbourat a naopak, jde v praxi o vyjádření tendencí ekonomických pohybů. Nejjednodušší je tzv. Marshal-Lernerova podmínka: Platební bilance reaguje normálně, jestliţe absolutní poptávková elasticita je a to jak domácí tak zahraniční >1. Je zaloţena na dvou předpokladech: 314 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ 1. Elasticity domácí i zahraniční nabídky jsou nekonečné (pouze poptávková reakce je vzata do úvahy). 2. Platební bilance je ve výchozím stavu vyrovnaná. Zrušení druhého předpokladu docházíme k Hischmanově podmínce, která zohledňuje směnné kurzy v relaci k importnímu a exportnímu mnoţství. Nabídkový vliv zohledňuje Robinsnova podmínka Z Robinsnovy podmínky můţeme odvodit následující závěry: 1) Vysokou nabídkovou elasticitu vyţadují pozitivní důsledky výrazné cenové elasticity při existenci vyrovnané platební bilance. 2) Menší nabídková elasticita vyvolává abnormální důsledky málo proměnlivé cenové elasticity poptávky. Na základě empirických výzkumů provedených při poukázání na niţší poptávkovou elasticitu vzešla v 50. letech obava, ţe při změnách směnných kurzů nemusí být splněny podmínky normální reakce platební bilance a můţe dojít k tíţivým důsledkům pro ekonomiku. Tento pesimismus k elasticitě byl zdůvodněn tím, ţe změna kurzu málo ovlivní ceny importovaného zboţí v dovozní zemi, protoţe obrat, obchodní rozpětí apod. zůstanou zachované, tj. nemění se na základě změn směných kurzů. Proto můţe být poptávková elasticita nízká, a můţe dojít k nesplnění Marshall-Lernerovy podmínky. Naproti tomu zástupci optimismu v elasticitě tvrdili, ţe zahraniční obchod musí být dostatečně elastický, protoţe existují rozsáhlé moţnosti substitučního efektu, které jsou zahraničním obchodem zvýšeny. Jestliţe je poptávková elasticita příliš nízká, pak pouze 315 krátkodobě. V tom případě je moţné, ţe při změně kurzu, reakce v oblasti mnoţství bude proti rychlosti změně ceny zpomalena. Proto krátkodobě dochází k abnormální reakci, která se za čas srovná ( J- křivka). Protoţe při sníţení směného kurzu měny rostou exportní i importní ceny, zůstává především otázka, jak se mění jejich relativní vztah. tj. Terms of Trade. Změny Terms of Trade můţeme odvodit od specifického průběhu nabídkových a poptávkových křivek. Zde platí Terms of Trade se zlepšují kdyţ: Zůstává rovná kdyţ: A zhoršují se: Při interpretaci těchto matematických vzorců docházíme k následujícímu závěru. Terms of Trade se mění ve prospěch země, která sníţila svůj devizový kurz tím více, čím je větší poptávková elasticita a menší nabídková elasticita. 14.3.5 Platební bilance model a realita Kromě těchto teorií se diskutuje v ekonomické literatuře i koncepce tzv. autonomních a indukovaných transakcí. Je zaloţena na představě existence hypotetického stavu hospodářství, které se rozvíjí v dokonalém stavu. Reálná ekonomika se pak odlišuje od modelu a tyto odlišnosti jsou předmětem interpretace. a) Autonomních a indukovaných transakcí. Pod autonomními transakcemi rozumíme změny v platební bilanci, které probíhají nezávisle na jiných změnách v platební bilanci. Jsou to transakce vycházející z chodu ekonomiky a jejich potřeb. Indukované transakce vyplývají ze zásahů státu, jejichţ logika má vést k vyrovnání celkových sald platební bilance. O rovnováze pak můţeme hovořit, jestliţe jsou vyrovnané 316 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ autonomní transakce. U této koncepce je velice problematické odlišení autonomních a indukovaných transakcí, které je v praxi dosti komplikované, ne-li nemoţné. b) Koncepce aktuální a potencionální nerovnováhy. Působením pomocí cel, ovlivňováním importu, nabídky devizových prostředků a i jinými prostředky lze ovlivňovat předem stav platební bilance. Aby došlo k pravdivé interpretaci stavu platební bilance, je nutné odlišit skutečný stav od potencionálního stavu. Ten by nastal, kdyby těchto regulujících opatření nebylo. Přitom právě potencionální stav je výrazem skutečných vztahů ekonomiky s okolím. Rozdíl mezi potencionálním a aktuálním stavem je důsledek stabilizačních opatření, která jsou přijímány. Na této koncepci je problematické kvantitativní vyjádření důsledků omezení na devizový trh. 317 15 Mezinárodní finanční trhy Základem pro pochopení fungování mezinárodní finanční soustavy je fungování mezinárodního měnového systému. Jeho stav a mechanismy nám „transformují“ „národní“ měnové soustavy a podmiňuje formy aktivit „národních“ finančních institucí na mezinárodních trzích. V současné etapě globalizace je zároveň jiţ moţné dokonce opustit představu výstavby „zdola“ a přejít k modelovému předpokladu, ţe rozhodující jsou světové procesy a „národní měnové systémy“ lez chápat pouze jako lokální variance světových peněz. Byť tento model není ještě naplněn ve všech předpokladech, je jiţ pozorovatelný v některých aspektech. Je to způsobeno: 1. homogenním charakterem peněz, 2. technickým vývojem v oblasti obchodování s peněţními prostředky (internet, elektronické peníze, bankovní propojení na celém světě, propojení burz atd.), 3. uvolňování překáţek v mezinárodním pohybu peněz a kapitálu. 4. internacionalizace produkčních kapacit, 5. zvýšením pohybu lidí ve světové ekonomice (turistický ruch, zahraniční pracovníci). Proto se nejdříve věnujme problematice mezinárodního měnového systému. 15.1 Mezinárodní měnový systém 15.1.1 Vývoj mezinárodního měnového systému Metodologicky platné tvrzení, ţe pochopení dějin určitého jevu nám umoţňuje porozumět jeho soudobému stavu, má v oblasti mezinárodního měnového systému obzvláště silnou platnost. Důvodem je fakt neustálého probírání a rozvíjení minulých forem a jejich přizpůsobování potřebám měnícího světa. Přílišná diskontinuita nových přístupů a konzervativních, tj. ověřených, provázaných a vyzkoušených postupů vede často neúnosným rizikům a poruchám. Příkladem se mohou uvést obtíţe při obchodování s futures spojení se zániky či ohroţení postavení bank, poruchy na hypotečních trzích, nebo potíţe při zavádění společné měny. Zároveň historie mezinárodního měnového systému slouţí jako nástroj pro hodnocení jednotlivých funkcí a jejich naplňování v současnosti. Prvním měnovým systémem, který se objevil v mezistátním obchodě a vyrovnávání plateb byl mechanismus zaloţený na drahých kovech – zlatu a stříbru. Ty slouţily jako všeobecný ekvivalent pro vytváření mezinárodních cen i jako uchovatel hodnot a platební 318 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ prostředek. Výhodou bimetalistického systému byla skutečnost, ţe mnoţství peněz bylo regulováno cenovým mechanismem, bez zásahu státu.273 Jednalo se o plnohodnotné peníze, které měly hodnotu samy o sobě, takţe bez problému tvořily funkci pokladu (rezerv). Zároveň disponovaly uţitnou hodnotou, tj. měly alternativní, nemonetární uţití. V případě, ţe cena nemonetárního drahého kovu z důvodů vyšší poptávky stoupla, přeměnila se na něj část monetárního kovu, coţ v podstatě znamenalo zmenšení mnoţství peněz a růst jejich ceny. Růst ceny kovu umoţňoval jeho zvýšenou těţbu. Při vzestupu ceny peněz se zvyšovala výnosnost dolů, coţ umoţnilo jít do horších nákladových podmínek pro jeho získání. Došlo ke změně v rozdělení vynaloţené práce ve prospěch získání peněz. Byla-li naopak menší poptávka, cena peněz klesla, náklady na získání drahých kovů vzrostly a část nerentabilních těţeb se zastavila. Modelově to vyjádřil Walras systémem pěti rovnic ve své práci Elements d ekonomie politique pure: (1) S = S´+ S´´, coţ nám říká, ţe celkové mnoţství stříbra se dělí na monetární (S´) a nemonetární (S´´). Totéţ platí pro zlato: (2) Z = S´+ Z´´ Další rovnice nám říká, ţe poptávka po nemonetárním zlatě je funkcí reálného světa. (3) S´´ = f (p) s f´< 0, kdy p = ps/pw, přičemţ symbol ps je cena stříbra a pw cena nestříbrného zboţí. Obdobně to pro zlato zapíšeme: (4) Z´´ = F(π) F´< 0 Hodnota peněţního oběhu je pak (5) S´* p + G´π = H Koncem 18. století se začal prosazovat do mezinárodních monetárních vztahů monometalismu, tj. hlavní roli začalo sehrávat zlato. V 19. století se pak vyvinul systém zlatého standardu, kdy dochází k oběhu plně krytých papírových peněz.274 273 Jde zde o modelovou představu ve smyslu tvorby systému, nikoliv o raţbu mincí. Ta povětšinou byla pod kontrolou panovníka, který určoval kvalitu měny. Ale nám zde nejde o popis vývoje peněz, nýbrţ o formování základu systému. K vývoji peněz viz např. Nohejlová-Prátová, E.: Základy numismatiky. Praha, Academia 1975 319 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Výhodou zlatého standardu bylo to, ţe si zachovával funkce bimetalistického systému, zjednodušil je a zároveň umoţnil sníţit náklady na oběh peněz díky tisku papírových znaků. Jeho charakter spočíval ve vzájemné koexistenci zlata a papírových peněz. Ty byly kryty zlatem. Měl následující znaky: 1) Úplná vnitřní i vnější směnitelnost papírových peněz za zlato. V některých zemích bylo zavedeno 100% krytí (Velká Británie), jinde se jednalo o částečné krytí (Německo), které však muselo zabezpečit případné poţadavky na směnu papírových peněz za zlato. Existovala plná konvertibilita v klasickém slova smyslu. 2) Volná raţba mincí za zlato ve stanovené nominální veličině zlatým krytím (minus náklady na vyraţení). 3) Volný vývoz a dovoz zlata. Peněţní a kapitálové transakce tudíţ nebyly státem ohraničeny. Systém plnil poţadavky volného pohybu peněz a kapitálu. 4) Fixní měnové kurzy. Nominální hodnota peněz byla navázána na váhové mnoţství. 5) Mnoţství peněz v oběhu bylo automaticky regulováno funkcí peněz jako pokladu (rezervy). V modelové formě tak zlatý standard dokonale propojoval národní a světové peníze, neboť obě formy se sobě rovnaly. Přestoţe jiţ monometalistický měnový systém jiţ neexistuje, je základem pro výklad měnového systému dodnes. Je to způsobeno jak historickým dědictvím (teorie mezinárodního měnového systému se rodila právě v této době), tak i nutností ponechat kritérium pro hodnocení odchylek dalšího vývoje mezinárodního měnového systému. Klasický zlatý standard byl vystřídán po 1. světové válce modifikovaným zlatým standardem (s výjimkou USA). Příčiny můţeme nalézt ve způsobech financování vojenských výdajů, jejichţ důsledky znemoţnily návrat ke klasickému zlatému standartu bez váţného ohroţení chodu ekonomiky. Modifikovaný zlatý standard nacházíme ve dvou formách: a) Slitkový zlatý standard. Nebyla zde zajištěna úplná směnitelnost. Směnitelnost byla zaručena v minimální výši zlatého slitku (např. ve Velké Británii se jednalo o hodnotu 1609 liber), b) Devizový zlatý standard. Vedle zlata se začaly pouţívat jako součást rezerv měny těch zemí, které si zachovaly směnitelnost. Musela však být zaručena směnitelnost mezi slabší a plně zlatem krytou měnou. 274 Konkrétní formy byly sloţitější, konkrétní poměry u mnoţství papírových peněz a velikosti zlatých rezerv se lišily. Blíţe viz Nort, M.: Kleine Geschichte des Geldes. München,, H.C. Beck 2009 320 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Po Velké hospodářské krizi je zrušena v převáţné většině zemí vnitřní směnitelnost měn. Tím zanikla automatická regulace masy peněz prostřednictvím funkce pokladu. Pro obnovení důvěry v měnu musí nastoupit nový orgán - stát, který přebírá prostřednictvím centrální banky zodpovědnost za regulaci masy peněz. Harry Dexter White (1892Jiţ během 2. světové války vznikly jednání mezi 1948) USA a Velkou Británii na obrysech nového světového měnového systému. Výsledkem bylo vytvoření Tento americký ekonom významně zasáhl do vývoje světové ekonomiky. Brettonwoodského měnového systému.275 Jeho základem byl dolarový zlatý standard, tj. směnitelnost dolaru za zlato. Na dolar byly ve fixním kursu (s odchylkou v rozsahu 1%) navázány měny ostatních zemí. (Mimo to existovala librová zóna, ale ta se rychle zmenšovala aţ k úplnému rozpadu v šedesátých letech v souvislosti s poklesem ekonomického vlivu Británie ve světě.) Centrální banky účastnických zemí byly povinny intervencemi na devizových trzích tento kurz udrţovat. V případě dlouhodobé odchylky nad stanovené rozpětí pak centrální banka musela provést oficiální devalvaci či revalvaci měny. Rezervy se tvořily buď ze zlata či US dolarů. Kontrolou celého systému byl pověřen Mezinárodní měnový fond. (Dále jen MMF viz kapitola Mezinárodní organizace) Narodil se jako sedmé dítě židovských litevských přistěhovalců. V roce 1917 narukoval do americké armády a účastnil se První světové války ve Francii. Vysokoškolské studium začal až jako třicetiletý na Columbijské a později na Stanfordské univerzitě. PhD v oboru ekonomie získal až ve 38 letech na Harvardu prací The French International Accounts 1880-1913. V oblasti mezinárodních vztahů byl zastáncem nutnosti vzájemné multilaterální spolupráce. V roce 1934 začal pracovat na ministerstvu financí a po roce 1941 se stal asistentem Henryho Morgenthaua. Za Spojené státy vyjednával obrysy nového měnového systému v Bretton Woodu a prosadil svoji vizi oproti J. M. Keynesovi. Brettonwoodský měnový systém poměrně dobře Po válce byl obviněn ze špionáže plnil svoji funkci během poválečné rekonstrukce ve prospěch SSSR a zemřel tři dny a následného rozvoje světové ekonomiky. Avšak s postupným rozvojem světové ekonomiky se měnily po výslechu na předávkování digitalis. Proto nyní tento jeden z nejbližších podmínky, které byly příčinou existence uvedeného ekonomických spolupracovníků systému. Vzrůst hospodářské síly evropských států Franklina D. Roosevelta nebývá příliš a japonské ekonomiky a vznik rozvojových zemí vedl připomínán. ke sníţení podílu amerického hospodářství ve světové ekonomice. Proces rozvoje světového hospodářství byl zároveň doprovázen rychlejším růstem světového obchodu. Tím došlo k dalšímu „nasávání“ US dolaru do světového hospodářství při procesu sniţování amerických zásob měnového zlata. Taktéţ se objevil nepředvídaný moment - permanentní pokles koupěschopnosti amerického dolaru pod vlivem inflace. Jakmile vznikly potíţe ve světové ekonomice na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, brettonwoodský 275 Vývoj byl komplikovanější, zde jde pouze o popis mechanismu, nikoliv forem, etap a fází Brettonwoodského měnového systému. 321 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ systém se ukázal jako neschopný jim čelit. Zrušení směnitelnosti dolaru za zlato v roce 1971 znamenal konec dolarového zlatého standardu. Následné krizové procesy vrcholící v roce 1973 vedly k zavedení pohyblivého kursu měn, k uvolnění ceny zlata na trţní hodnotu a rozšíření jednotky Zvláštních práv čerpání (Zvláštní práva čerpání byly zřízeny dodatkem k Dohodě v roce 1969. SDR- anglická, ZPČ - česká zkratka). Setkání v Kingstonu na Jamajce v roce 1976 vytvořilo základy současného tzv. Jamajského měnového systému. Dohody zněly v následujícím duchu: 1. Byla zrušena oficiální cena zlata. (V té době byla 42,22 US dolaru za trojskou unci.) 2. Prodej 1/6 zlatých rezerv MMF ve prospěch řešení finanční situace rozvojových zemí. 3. Zvýšení moţnosti čerpání první části úvěru od MMF ve výši 45% celkové kvóty země (dříve 25%). 4. Zrušení vazby měn na zlato a moţnost udrţovat kurz měn buď k ZPČ, nebo ke koši měn. V rámci ratifikace během roku 1977 byl ještě přidán druhý dodatek k dohodě o MMF. Týkal se zvýšení členských kvót ZPČ, a umoţnil volbu buď fixního kurzu (rozpětí 2,25%), nebo plovoucího kurzu. Také se změnil základ pro výpočet ZPČ. V době jeho zřízení se hodnota ZPČ rovnala 1 US$, po devalvacích v roce 1974 1,20635 US$. Od roku 1978 se ZPČ stává košovou měnou. V minulosti pro výpočet slouţilo 16 měn s největším zastoupením US dolaru, po úpravách (rok 1995) se pouţívalo 5 měn s následujícím váhovým poměremUS dolar (40%), německá marka (21%), japonský ţeň (17%), francouzský frank (11%) a britská libra (11%). Pokud bychom měli charakterizovat dnešní měnový systém, pak můţeme říci, ţe se jedná o dolarový standard doplněný o další silné národní měny. Ukázalo se, ţe přes veškeré katastrofické vize i praktické snahy nedošlo k nahrazení USA dolaru ţádnou jinou národní měnou ani ţádnými nadnárodními penězi. Ostatní národní peníze fungují pouze doplňkově. Je to důsledek skutečnosti, ţe většina obchodů se uzavírá v US dolarech a ve značné míře slouţí dolar i jako rezervní měna. Teoretické diskuse však vyvolává role zlata. Je zřejmé, ţe uvnitř ekonomik zlato z hlediska peněţních funkcí svou roli nesehrává. Je však otázkou jak pojímat roli zlata ve světové ekonomice. První skupina ekonomů se domnívá, ţe role zlata skončila, a to z následujících důvodů. Volná cena zlata vede ke značnému kolísání na trhu, coţ znemoţňuje jeho pouţívání. Mimo to existuje řada zemí, které prakticky zlato nevlastní. Druhá skupina ekonomů (v menšině) se naopak domnívá, ţe zlato ještě svojí roli nedohrálo, např. sehrává nadále v řadě zemí roli rezervních prostředků a v budoucnosti se opětovně prosadí. 322 Slabinou tohoto systému byl vztah dolaru ke zlatu. Jakmile jej nebyly Spojené státy, díky svému ekonomickému vývoji po 2. Světové válce, schopny udrţet, došlo k jeho rozpadu. Proto válka ve Vietnamu byla posledním úderem a Brettonwoodský systém na přelomu 60. a 70. let skončil. Později byl nahrazen tzv. Jamajským měnovým systémem, který po dílčích modifikacích trvá od poloviny 70. let dodnes. 15.1.2 Současný měnový systém a jeho problémy Jamajský měnový systém reagoval na potíţe dolarového standardu těmito kroky: a) Došlo k tzv. demonetarizaci zlata, tj. zrušení oficiální směnitelnosti měn za zlato. b) Zlato jako rezerva vystupuje vůči penězům v podobě trţní ceny. c) Mimo fixní směnné kurzy byly akceptovány flexibilní směnné kurzy. d) Jako světové peníze kromě dolaru začínají vystupovat i některé další národní peníze. e) Zesiluje role SDR (zvláštních práv čerpání), které v elektronické podobě vznikly v roce 1970 a jsou určeny pro operace centrálních bank v rámci Mezinárodního měnového fondu. Mezinárodní měnový fondy, jako jedna z brettonwoodských institucí, díky těmto procesům uvolnil reţimy směnných kurzů valut. Je umoţněna existence: a) fixního kurzu, kdy je stanoven pevný poměr vůči jiné měně (měnová unie), b) fixního kurzu ve formě Currency Board, kdy země na základě zákona, stanovující způsob provádění, se zavazuje směnovat měnu, c) fixního kurzu navázaného na koš měn, d) stupňovitě proměnného kurzu a to buď ve formě crawling peg (pevný kurz je pravidelně malými změnami přizpůsobován vývoji), nebo formě adjustable peg, kdy je kurz drţen v určitém pásmu, e) řízeného floatingu, tj. relativně flexibilní kurz, kdy centrální banka intervencemi na devizových trzích vytváří podmínky pro vývoj kurzu měny, f) flexibilní kurz vzniká, jestliţe se o nastolení směnného kurz starají pouze devizové trhy. Současný mezinárodní systém stabilizoval poměry, které vznikly v 70. letech, kdy oslabení dolaru vyvolalo znehodnocení finančních rezerv řady zemí. Ukázalo se však, ţe řada dalších měn začíná oslabovat postavení dolaru, neboť jeho pouţívání jako světové měny je dáno postavením USA jako nejsilnější ekonomiky světa. Tím si USA zabezpečovaly své zájmy, coţ se projevilo i v ovládání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, kdy např. usměrnění finančních toků za Asijské krize umoţnilo ochránit pozice amerických investorů. Avšak jiţ zde se projevila rostoucí role Číny, kdy stabilizovala hongkongský dolar. 323 Vzrůst ekonomického potenciálu Číny a Indie posiluje vliv těchto měn a v budoucnu se dá očekávat jejich snaha o ovládnutí Mezinárodního měnového fondu. S tím souvisí i vznik nejprve Evropského měnového systému a vyřazení dolaru ze základu měn EU později vznik Eura. V současnosti problémy Eura jako by jej diskvalifikovaly na postavení základní světové měny. Lze se však domnívat, ţe v nejbliţších letech dále vzroste jeho role, pokud budou pokračovat soudobé vývojové tendence. Problém totiţ spočívá v tom, ţe USA jsou schopny splácet zahraniční závazky domácí měnou, takţe díky inflaci zatíţení USA dlouhodobě klesá. Postupnou ztrátou vlivu, vytlačení dolaru znamená převod závazků na jinou měnu, coţ by mohlo mít při jejich velikosti pro USA nedozírné dopady. Zároveň ztráta vlivu v brettonwoodských institucích můţe znamenat ohroţení amerických investic v zahraničí. 15.2 Formy mezinárodních finančních trhů Termín finanční trh je obecným názvem pro všechny trhy, na nichţ se obchoduje s finančními aktivy. Na rozdíl od zboţových trhů jsou zde prováděny operace s cennými papíry, které umoţňují budoucí výnosy na základě plateb. Tyto trhy se člení na národní a mezinárodní a podle účelu obchodování na: 1. 2. 3. peněţní, kapitálové a úvěrové, devizové. Z hlediska nabízejících i poptávajících zde vystupují veřejnoprávní subjekty (vlády, centrální banky, veřejnoprávní organizace a fondy) i soukromé osoby (fyzické i právnické osoby, finanční i nefinanční korporace). Nabízející zde získává peníze či jiná finanční aktiva, poptávající získává finanční investice, které přinášejí výnosy. 15.2.1 Mezinárodní peněţní trh Na peněţním trhu jsou prováděny operace s krátkodobými cennými papíry a úvěry splatnými do 1 roku. Jde zde o různé devizní a termínované peněţní operace, různé krátkodobé půjčky a krátkodobé cenné papíry (např. pokladní poukázky) i peněţní deriváty (např. forwardové směnné dohody). Jeho rolí je zabezpečovat likvidaci mezi obchodními bankami a centrální bankou a mezi nimi navzájem. Děje se to různými krátkodobými refinančními nástroji a diskontními operacemi. Kromě bank vstupují na peněţní trh další subjekty (investiční společnosti, pojišťovny, velké nefinanční firmy). Na trhu existuje vysoká institucionalizace, pevná 324 pravidla jednání, neosobní vztahy mezi věřitelem a dluţníkem, vysoká bonita účastníků a standardizované trţní nástroje. Důvodem pro vstup je snaha vyuţít trh ke krátkodobému zhodnocení peněz nebo jejich získání z titulu likvidity. Centrální banky na něj vstupují, aby měli pod kontrolou tvorbu peněţní masy, a tím ovlivňovaly své cíle. Samozřejmě, ţe zde jde i o celkovou stabilitu finančního sektoru. V současnosti můţeme hovořit o jednotném světovém fungování peněţních trhů. Jsou propojeny díky tomu, ţe na „národních“ peněţních trzích rozhodující roli sehrávají pobočky světových bank, totéţ se týká pojišťoven. Rizika těchto transakcí díky povinným rezervám, diverzifikaci zdrojů a krátkým dobám splatnosti jsou relativně zvládnutelná. 15.2.2 Mezinárodní kapitálové a úvěrové trhy Jsou to finanční trhy, kde se nabízejí a poptávají středně a dlouhodobé cenné papíry a úvěry. Jde o akciové trhy, trhy krátkodobých úvěrů a různých obligací (veřejných i soukromých). Na straně nabídky a poptávky vystupuje široká plejáda subjektů, které chtějí dlouhodobě investovat (pouţívat) finanční prostředky na různé ekonomické aktivity. Můţeme je rozdělit na primární a sekundární. Primární trh cenných papírů jsou operace, kdy dochází k emisi nových cenných papírů. Tento emisní trh není přesně vymezen a patří k neburzovním trhům. Oproti tomu sekundární trh zabezpečuje oběh cenných papírů mezi původními drţiteli a novými nabyvateli. Pokud hovoříme o organizovaném trhu, jde o kapitálové obchody prováděné na burzách cenných papírů. Pro přijetí cenných papírů na burzy musí být naplněna řada podmínek, a proto se zde jedná o transparentní transakce s niţší mírou rizika. Neorganizované trhy jsou obchody s cennými papíry prováděné mimo burzovní subjekty. Jsou rizikovější, ale v některých případech přinášejí vysoké míry zhodnocení. V současnosti jsou, aţ na výjimky, prováděny transakce mezi drţiteli cenných papírů bez ohledu na státní občanství nabízejícího či poptávajícího. Důvodem je téměř úplné odstranění překáţek pro pohyb kapitálu. 15.2.3 Devizový trh Devizový trh je ekonomické místo, kde dochází ke směně měn různých států. Nelze jej přesně určit, neboť k nabídce a poptávce deviz (tj. pohledávek znějících na cizí valutu) dochází na řadě míst a devizové burzy jiţ nesehrávají významnou roli. 325 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Mezinárodní devizový obchod byl zahájen v 80. letech 19. století na bázi zlatého standardu. O kurzech rozhodovalo zlaté krytí měny, které vytvářelo kurz. Devalvace nebo revalvace měn byla dána změnou zlatého obsahu měny. 276 Na vývoj devizového trhu v současnosti měla značný vliv krize v Mexiku (1982), Asijská krize (1997), Argentinská krize (1998). Základní funkcí devizového trhu je transfer kupní síly domácí měny do zahraničí a naopak. V současném globalizovaném světě je tato funkce tak důleţitá, ţe objemově je devizový trh nejvýznamnějším ze všech finančních trhů. Díky rozsahu mezinárodních procesů se na něm účastní téměř všechny ekonomické subjekty s výjimkou několika izolovaných oblastí světa. Jeho největší část se odehrává mezi bankami, dále mezi nefinančními institucemi významnou roli sehrávají i centrální banky, neboť devizový kurz je součástí záhadné makroekonomické politiky. Malou část má valutový trh (nákup a prodej měny) a to převáţně v turistickém ruchu. Devizový trh se proto skládá ze dvou velkých částí – trh burzovních obchodů, kde se směňují peněţní prostředky v rámci těchto obchodů a trh mimoburzovních operací. Na něm se realizují převody prostředků v rámci plateb prováděných bankami. Tento mezibankovní trh se zrodil v roce 1971, kdyţ v rámci rozpadu Brettonwoodského měnového systému došlo k uvolnění směnných kurzů. Někdy bývá označován výrazem FOREX (FOReign EXchange Market). Není to trh v tradičním slova smyslu. Obchody se většinou provádějí telefonicky a přes terminály počítačů. FOREX sjednocuje čtyři regionální trhy – asijský, americký, australský a evropský, a pracuje 24 hodin denně. Zmenšení provozu je moţné pozorovat mezi uzavřením newyorské burzy a otevřením tokijské. Rizika devizových obchodů vyplývají především z nutnosti udrţet likviditu, pohybu úrokových sazeb a výpadku subjektů. Nemohou se ani podceňovat rizika vyplývající z nedokonalosti informací, selhání datového zpracování nebo právní rizika. Pro účastníky devizového trhu je nutný předpoklad racionálních očekávání, tj. nesmí se objevit systémové chyby v prognózování. Také musí udrţovat své hodnoty poblíţ bodu rovnováhy, neboť nerovnováţné nasměrování peněţních prostředků má za důsledek rozkolísání trhu, a tím i ztrátu jeho efektivity. 276 Podrobný proces devizového trhu za zlatého standardu viz Obchodní slovník. I. díl. A – J. Praha, nakl. J. Otty 1913 326 15.3 Teorie směnných kurzů 15.3.1. Vývoj názorů na teorii směnného kurzu První ucelené názory na problematiku směnných kurzů jsou spojeny s konfrontací potřeb rozvoje obchodu v 15. a 16. století a křesťanského myšlení. V té době na univerzitní půdě v Salamance (Španělsko) scholastičtí doktoři kanonického práva řešili, do jaké míry jsou v souladu se spravedlivou cenou rozdílné směnné poměry oproti Španělsku. Řešení nalezli v různých cenových hladinách jednotlivých zemí, a ţe stejné mnoţství peněţní masy vyjadřuje rozdílné masy zboţí. Tím postulovali princip parity kupní síly. Přitom však opomněli otázky transportních nákladů. V modernější podobě byla teorie parity kupní síly poprvé zformulována Švédem Pehrem Niclasem Christierninem (1729 - 1799) působící na upsalské univerzitě jako profesor práva a politické ekonomie. Jeho přínos spočívá v tom, ţe při aplikaci kvantitativní teorie peněz připustil nejen vliv na domácí cenovou hladinu, ale také ji doplnil souvislostmi s cenami zahraniční měny. Tím vytvořil základ pro chápání soudobé parity kupní síly. Teprve 50 let po vyjití Christierninova díla „Přednášky o výši cen zahraničních měn“(1761) v roce 1810 reagovalo tehdejší anglické ekonomické myšlení D. Ricardem (The High Price of Bullion: A Proof of the Depreciation of Bank Notes) přijetím této teorie v klasické podobě. Její podstatu lze zformulovat následovně. Zvýšení peněţních prostředků v zemi A rostou ceny a v zemi B zůstanou ceny stabilní, pak se mění i směnné kurzy peněz a to ve stejném poměru jako jejich koupěschopná síla. Zakladatelem moderní teorie parity kupní síly byl Švéd G. Cassel (1866-1945). Jeho teorie vychází ze tří základních postulátů: 1. Je zvolena výchozí perioda přibliţující se rovnováze, přitom je vyjádřena úrovní cenové hladiny a směnným kurzem. 2. Dochází ke změně cenové hladiny. 3. Změna směnného kurzu proti základní periodě bude odpovídat relativní změně cenových hladin. 327 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Gustav Cassel (1866 -1948) B. Balassa navázal na Cassela a striktně určil absolutní Tento známý ekonom patřil k zakladatelům a relativní teorii parity kupní síly. moderní švédské ekonomie. Značnou část své V absolutních pojetích jsou si životní kariéry strávil jako profesor na universitě kurzy měn rovny, mají-li na ve Stockholmu. různých trzích stejnou kupní sílu. Zde působil na takové žák, y jako byl Ovšem to je sporné vzhledem G. Myrdal a B. Ohlin. Jeho hlavní dílo Teoretická k transportním a transakčním sociální ekonomie (1908) byla syntézou tehdejšího nákladům. V relativní verzi přístupu německé ekonomické školy a walrasových parity kupní síly, je toto platné, modelů rovnováhy a rovnovážným růstem. avšak za podmínek vnější V oblasti teorie světové ekonomie se prosadil ekonomické rovnováhy reálné dvacátých letech, kdy pracoval jako finanční poradce a byl tak ve styku a bankéři a politiky. ekonomiky. Jestliţe jsou tedy Jeho práce se dotýkaly hlavně problému fungování směňovány peníze mezi zeměmi měnového systému, viz např. Pád zlaté měny při nerovnováţných reálných (1936) vztazích, musí docházet pomocí směnných kurzů ke snaze nastolit rovnováhu. Relativní verze parity kupní síly odpovídá tak blíţe Christierninově a Ricardově pojetí, kde odvození cen zboţí i zahraničních peněz jsou přímou implikací kvantitativní teorie peněz. Problém času, tj. termínovaných kurzů, přináší do ekonomické teorie Keynes (A Track of Monetary Reform 1923) v souvislosti s devizovými riziky. Přitom jeho hlavní myšlenkou nebylo pouze objasnit způsoby obchodování soukromými subjekty, ale i moţnosti, které se otevírají státu. Jestliţe např. při hrozbě poklesu libry musí Bank of England sníţit své měnové rezervy, a docílit jejich zpětného návratu, je zapotřebí zvýšit diskontní sazbu. Tím však potlačuje konjunkturu, coţ nemusí být ţádoucí. Jinou variantou je moţnost prodeje deviz na termínovaném trhu. Uvedeným opatřením však tlačí na nákupy na termínovaném trhu. Trh je nucen nakupovat na termínovaném devizovém trhu a sniţovat nákupy domácí měny. Obnoví se tok deviz, aniţ by bylo zapotřebí zvyšovat úrokové sazby. Ovšem z dnešního hlediska makroekonomicky se jeví toto opatření tak, ţe spíše dojde k nepatrnému pohybu z hlediska časových posunů. Diskuse o pevných či flexibilních kurzech je poměrně pozdního data a souvisí s narůstáním krizových jevů Brettonwoodského měnového systému v 60. letech. I kdyţ za základní práci pro obhajobu flexibilních kurzů lze povaţovat dílo M. Friedmana Essay in Positive Economics. (1953). Zde říká (s199) „Ve skutečnosti jsou flexibilní směnné kurzy prostředkem jak spojit mnohostrannou závislost zemí díky zahraničnímu obchodu s nejvyšším stupněm nezávislosti v oblasti peněţní politiky. Jsou prostředkem, jak dát kaţdé zemi 328 moţnost usilovat o dosaţení měnové politické stability podle svých představ, bez nucení opakovat chyby svých sousedů…. Výsledkem je stabilnější systém směnných kurzů: hlavního cíle skutečné harmonizace je dosaţeno bez rizika vynucení si nedůsledné harmonizace“ 277 Avšak v souvislosti se zánikem Brettonwoodských dohod bylo zřejmé, ţe zjednodušení představy o dokonalosti vyrovnávání pomocí flexibilních kurzů neobstojí. První na tento problém poukázal G. Cassel a F. Tausig v souvislosti s německou hyperinflací, kdy kurz marky klesal mnohem rychleji neţ růst cenové hladiny. Celý pokles přizpůsobování se pokusil vysvětlit R. Dornbusch se svou teorií „přestřeleného kurzu". Pokud shrneme tyto teorie, získáme následný obraz 15.3.2. Pohyby devizových kurzů Směnný kurz je hodnotový poměr vzniklý mezi dvěma měnami států. Existují v podstatě tři koncepce, které se pokouší vysvětlit jeho existenci a pohyb. 1. Nejstarší a nejrozšířenější je teorie parity kupní síly. Vznikala do 16. století (tzv. Salamanská škola). Základem jsou zde rozdílné cenové hladiny v různých zemích. Proto měna kaţdého státu vyjadřuje odlišnou koupěschopnost. Směnné kurzy mezi měnami se mohou ustálit v rovnováţném poměru tehdy, kdyţ budou vyjadřovat stejnou kupní sílu. Rozhodujícím faktorem, který pak ovlivní pohyb směnného kurzu je rozdílný vývoj cenových hladin v jednotlivých zemích. 2. Druhá koncepce vyrůstala z Keynesiánských představ, ţe směnný kurz můţe být vysvětlen na základě transakcí platební bilance (viz Mundell-Flemingův model). V nejjednodušším případě přebytek platební bilance tlačí na zhodnocení domácí měny, pasivní vede k znehodnocení. Vývoj směnného kurzu je nejvíce ovlivněn saldy platební bilance. 3. Teorie plnohodnotných (pracovních) peněz vidí stanovení kurzu měn na základě produktivit prací, které jsou rozhodující pro poměry cen. Vývoj kurzu měny je odvozen od porovnatelného vývoje produktivity práce. Tyto teorie s celou řadou variant vytvářejí poněkud zjednodušenou situaci, neboť jak ukazuje empirická zkušenost, dochází v reálném hospodářství k působení na pohyb kurzu celá řada faktorů, z nichţ nejsou všechny ekonomické. Některé při tom působí dlouhodobě, jiné krátkodobě. Pokud bychom je chtěli alespoň částečně systematizovat, můţeme zvolit tento přístup: 277 Citováno podle Niehans J.: Geschichte der Aussenwirtschaftstheorie im Uberblick. Turingen, J. C. B. Mohr (Paul Siebek) 1995, s168 329 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ 1. Faktory vycházející z existence zahraničního obchodu, jsou takové, které mohou vyvolávat změnu poptávky a nabídky deviz na základě toků zboţí a sluţeb. 2. Skupina faktorů související s očekáváním. Jde o skutečnost, ţe část masy peněz ve finančním systému se pohybuje na základě spekulací na budoucí vývoj. Spekulace mohou být jak na vývoj rozdílů směnných kurzů, tak i úrokových sazeb mezi ekonomikami atd. S tím souvisí i rozvoj termínovaných obchodů. 3. Vliv mají i pohyby měr inflace, neboť mění paritu kupní síly měn. 4. Existují rozdíly v pohybu kapitálu (přílivu i odlivu). To má rozporné důsledky z krátkodobého a dlouhodobého hlediska. V prvním případě příliv kapitálu vede k růstu kurzu měny, v druhém případě po určitém čase přináší dlouhodobý odliv deviz, a tím tlak na sníţení kurzu. 5. Svůj vliv má i zvolená monetární politika centrální banky. V případě expanzivní tlačí na sniţování kurzu, v případě restriktivní na zvyšování. 6. Politické faktory a s nimi související sociální situace mohou vést k pohybům měny na devizových trzích. Zpravidla jde o snahu zahraničních subjektů minimalizovat rizika nebo vyuţít příznivých podmínek. U změny kurzu rozeznáváme následující stavy: 1. Oslabení kurzu. Stoupá směnný kurz domácí měny, tj. klesá její devizový kurz. Jde o proces zmenšení kupní síly měny. Na kurzovním lístku se oslabení domácí měny projevuje jako zvětšení počtu jednotek domácí měny nabízených za cizí měnu. V ekonomické realitě dochází k zvýšení nabídky domácí měny na devizovém trhu, kterému neodpovídá růstu nabídky zahraniční měny. Vnější kupní síla měny klesá. 2. Zhodnocení kurzu. Klesá směnný kurz, tj. roste devizový kurz. Dochází ke zmenšení počtu směňovaných domácích peněţních jednotek za jednotku zahraniční měny. Poptávka po zahraniční měně je menší neţ poptávka po domácí měně. Vnější kupní síla měny roste. Z hlediska času rozeznáváme promptní kurzy, tj. kurzy platné v momentu platby a termínované kurzy, které se sjednávají na dobu, kdy bude platba prováděna. Termínované kurzy se často uţívají jako nástroj pro sniţování devizového rizika. Z hlediska pohybu jsme jiţ dříve vysvětlily fixní kurzy, tj. kurz veřejně garantované zákonem nebo centrální bankou, a flexibilní kurzy, kdy o jejich pohybu rozhoduje pouze trh, tj. pohyby nabídky a poptávky. 330 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Pokud bereme v úvahu způsob kódování, rozeznáváme přímý kurz (počet domácích jednotek za jednotku cizí měny) nebo nepřímý (počet zahraničních jednotek za jednotku měny). V literatuře se také pouţívají termíny nominální a reálný kurz. Nominální kurz je chápan zpravidla jako číselná veličina poměru a bývá jako úřední kurz vyhlašován centrální bankou. Reálný kurz je naopak propočet provedený ekonomy a vyjadřuje vývoj kurzu vzhledem ke změnám cenových hladin ve zkoumaných zemích. Nominální (oficiální, úřední) kurz je takový poměr, za který se skutečně směňuje v centrální bance či na devizovém trhu. Reálným kurzem (er) rozumíme kupní sílu domácí měny, v daném období vzhledem k zahraničnímu zboţí. Je definována jako nominální směnný kurz (e) násobený poměrem vnějších (Pzah) a (Pdom) vnitřních cenových hladin. 𝑒𝑟 = 𝑃 𝑧𝑎 ℎ 𝑃 𝑑𝑜𝑚 Reálný kurz tak odpovídá obrácené trţní hodnotě mezi domácím a zahraničním zboţím. Např. je-li hodnota koše zboţí rovná 1000$ v zahraničí a tomu odpovídá stejný koš zboţí doma 10 000 Kč, je reálný kurz při směnném kurzu e = 30 Kč roven 3. Není však moţno jednoznačně interpretovat jeho závěry. Existují totiţ problémy při vyjadřování mezinárodně srovnatelných cenových hladin a spotřebních košů. (Blíţe viz problematika mezinárodní komparace.) Pojetí efektivního kurzu je spojeno s vývojem směnných kurzů všech měn vůči domácí měně. Matematicky jej můţeme vyjádřit následovně: ee = gi * ei za podmínky, ţe gi = 1 Přitom ee je efektivní kurz, gi je podíl významu zahraniční měny v domácí zemi (zpravidla se bere její podíl na zahraničním obchodě), a ei směnný kurz měny í-té země. Vývoj efektivního kurzu vyjadřuje pro danou zemi sílu či slabost dané měny. Pro vypovídací schopnost je zde nejdůleţitější otázka volby podílových faktorů, protoţe tím je ovlivněna celá koncepce. 331 16 Teorie otevřené ekonomiky 16.1 Teorie otevřené ekonomiky Chceme-li hodnotit vlivy procesů probíhající mezi domácími a zahraničními subjekty na ekonomiku státu, je nutné si nejprve objasnit základní kategorie, které jsou uţívány. V rámci národního účetnictví je sledována tvorba a toky prostředků. Proto je tento systém standardizován, byť s některými odchylkami v rámci světa. Pro účel našeho sledování jako výchozí kategorie budou slouţit hrubý domácí produkt a hrubý národní důchod. Hrubým domácím produktem (HDP) rozumíme celkovou přidanou hodnotu na území daného státu. Naturálně se jedná o celkové mnoţství statků vyrobených na území daného státu po odečtení mezispotřeby. Důvodem pro připočtení daně z produktu a odečtení dotací je snaha vyjádřit produkt v kupních cenách, neboť statisticky je zachycen v základních cenách. Hrubý národní důchod (HND) získáme tím, ţe odečteme od HDP prvotní důchody náleţící nerezidentům, tj. subjektům kteří nejsou součástí státu, byť v něm působí (pobočky zahraničních společností, cizí pracovní síla) a přičtením důchodů patřící příslušníkům státu z důvodu působnosti v zahraničí (mzdová remitenda, zisky, úroky). V symbolech můţeme tedy zapsat (1) HDP = C+I+(X-M), kde C je spotřeba, I investice a (X-M) je čistý export, tj. rozdíl mezi vývozem X a dovozem M. Pro HND lze zapsat (2) HND = HDP – NY, kde NY je saldo prvotních důchodů rezidentů s nerezidenty. Pro hrubý národní disponibilní produkt (HNDP) pak platí, ţe: (3) HNDP = HND – NCT, kde NCT je saldo běţných transferů k zahraničí (běţné daně z příjmů a majetku, sociální dávky a dalších transferů jako dary, příspěvky do/od mezinárodních organizací atp.). Pro HNDP platí, ţe se člení na výdaje na konečnou spotřebu C (domácnosti, vlády a neziskových institucí) a hrubé národní úspory S. Proto lze zapsat 332 (4) HND = C+S Porovnání hrubých národních úspor a investic nám pak určuje saldo běţných transakcí rezidentů s nerezidenty, tj. bilanci běţného účtu (CAB). Proto lze zapsat: (5) S – I = CAB = (X-M) + NY + NCT Jestliţe vyjádříme čistý export jako NX, pak platí: (6) S = I + NX + NY + NCT coţ znamená, ţe z hrubých úspor se financují investice a salda vnějších vztahů, tj. čistého exportu, prvotních důchodů a transferů. 16.1.1 Základní vztahy makroekonomie otevřené ekonomiky Pokud pouţijeme pro HND symbol Y, můţeme zapsat tuto rovnici (7) Y = C + S + (T - G) + (X – M), kde T jsou příjmy veřejných rozpočtů a G výdaje. Jestliţe vyjdeme z toho, ţe růst úspor znamená růst investic a to ve svém důsledku vede k růstu důchodu, můţeme vymezit následné situace z této rovnice: (8) S = I + (T – G) + (X – M) a) T – G > 0 a X – M > 0 Znamená to, ţe přebytek veřejných rozpočtů a zahraničního obchodu zvyšují úspory. To se projevuje v tlaku na domácí úrokovou sazbu, která díky poklesu zvyšuje investice do ekonomiky. Pokud reálná domácí úroková sazba poklesne pod zahraniční, tak investice se obrací do nárůstu zahraničních finančních aktiv. Zároveň přebytky NX tlačí na zhodnocení domácí měny se všemi důsledky. b) T–G =0 X–M=0 Existující rovnováţná situace vede k tomu, ţe ekonomika se vyvíjí i rovnováţným tempem růstu. c) T–G<0 X–M<0 Tato situace signalizuje, ţe můţe dojít ke třem procesům, případně k jejich kombinaci. Jestliţe je dosaţeno deficitu veřejných rozpočtů a deficitu čistého exportu, pak v první 333 variantě je nutné zkrátí investice, neboť značná část úspor musí být uţita na pokrytí těchto deficitů. Pokles investic z časového hlediska povede ke sníţení temp růstu nebo dokonce k absolutnímu poklesu důchodu, pokud úspory nebudou niţší neţ amortizace. Druhá varianta je čerpání chybějících úspor ze zahraničí. Znamená to získání půjček na úvěr. V daném okamţiku nesníţím úspory, avšak budoucí přírůstek Y jiţ nebude součástí disponibilního důchodu. Třetí varianta znamená volit cestu prodeje vlastnictví. To znamená v zásadě sniţování národního majetku a pro budoucno to znamená zvětšování rozdílů mezi HDP a HND. Jinak řečeno pasivum NY bude narůstat, ale veškeré negativní důsledky z produkčních aktivit zde budou zůstávat (ţivotní prostředí, dimenze dopravní infrastruktury atd.). d) Existuje také moţnost kombinací, kdy T – G < 0 a X – M > 0 a opačně T – G > 0 a X – M < 0. Zde záleţí na vzájemné velikosti rozdílů deficitů a liší se od sebe dopadem na postavení měny na devizových trzích. Pasiva v obchodní bilanci mají tendenci depreciaci a aktiva k apreciaci. Tuto úvahu lze doplnit tím, ţe úspory zůstanou dostatečné pro potřeby investic, ale bude se měnit spotřeba domácností. Problémem je pak skutečnost, ţe sniţování spotřeby je nerovnoměrné a vede k sociálním otřesům schopných rozkolísat celý ekonomický systém. 16.1.2 Multiplikační efekty v otevřené ekonomice V uzavřené ekonomice platí, ţe úspory se rovnají investicím. Proto jsou investice funkčně závislé na úsporách a nikoliv na důchodu. Graficky si to můţeme znázornit takto: 334 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Obrázek č. 16.1 Rovnováha v ekonomice Úspory investice S (národní úspory) C I 1 A B I0 0 Y0 Y1 Y Obrázek nám říká, ţe při růstu úspor (investic) se mění velikost produktu. Sklon této přímky vyjadřuje mezní sklon k úsporám. Jeho velikost je zde dána MPS = BC/AB a vyjadřuje nám, jak veliký podíl při daném důchodu přináleţí na úspory. Platí zde, ţe sklon ke spotřebě a klon k úsporám jsou rovny 1. MPC + MPS = 1 Pro vzestup produktu vlivem zvýšení investic pak platí, ţe: (9) (I1 – I0) / Y1 – Y0 = BC/AB = MPS Proto můţeme zapsat 1 (10) Y1 – Y0 = 𝑀𝑃𝑆 * (I1 – I0) Ekonomicky to znamená, ţe přírůstek důchodu je roven přírůstku investic a jejich 1 multiplikačnímu efektu. Výraz 𝑀𝑃𝑆 nazýváme multiplikátorem. 335 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ V otevřené ekonomice však není multiplikační efekt roven efektu v uzavřené ekonomice. Pro vysvětlení této skutečnosti se vraťme k rovnici vnější rovnováhy, kterou můţeme zapsat jako (11) S + M = I + X Při tom export domácí země je chápán také jako import zahraničí. Protoţe z hlediska vyváţející země je poptávka po jejím vývozu exogenní veličinou, nezávisí na velikosti Y, je naopak levá strana úspory a import funkcí důchodu Y. Grafickým znázorněním získáme následný obrázek. Obrázek č. 16.2 Vnější rovnováha exportující ekonomiky I, X, S, M S+M C E A B I+X D Y 0 F G Vzhledem k exogennosti I + X k důchodu je přímka rovnoběţná s osou důchodu. Interpretace je stejná jako u obrázku č. 1, pouze zde dochází k součtu MPS a mezního sklonu k importu (MPM). Mezní sklon importu nám říká, o kolik vzroste import, vzroste-li důchod o jednotku. Platí zde následná formalizace: (12) 1 AB = (𝑀𝑃𝑆+𝑀𝑃𝑀 ) * DE, 1 kde 𝑀𝑃𝑆+𝑀𝑃𝑀 je multiplikátor zahraničního obchodu. 336 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Jiný pohled na vnější rovnováhu získáme, pokud upravíme rovnici 11. Pak lze zapsat (13) S–I=X–M Tato rovnice nám říká, ţe bilance zahraničního obchodu je spjata s rozdílem úspor a investic, tj. s čistými investicemi v zahraničí. Pro průběh funkce S – I platí, ţe úspory a investice rostou s velikostí důchodu. Naopak u levé strany platí, ţe s růstem důchodu roste import, ale export není funkcí důchodu. Průběh funkce bude tudíţ s růstem důchodu klesat. Proto získáváme tento obrázek. Obrázek č. 16.3 Obchodní bilance čisté investice v zahraničí X – M – obchodní bilance X, M, S, I S – I (čisté investice v zahraničí) E y 0 Y Vnější rovnováha nastává v průsečíku obchodní bilance a čistých investic v zahraničí. Je to stav, kdy je v rovnováze produkt Y (0 +Y) a obchodní bilance (E-Y). Pro multiplikátor zahraničního obchodu obecně platí, ţe je menší neţ v uzavřené ekonomice. Důvodem je skutečnost, ţe část podnětů se díky otevřenosti dostane do zahraničí a stimuluje tamější ekonomiku. Na druhé straně platí i opak, ţe ze zahraničních ekonomik přicházejí také multiplikační efekty. Znamená to i fakt, ţe v otevřené ekonomice působí zvýšení poptávky se stejným efektem jako u investičního multiplikátoru a zároveň dochází k růstu saldy obchodní bilance. Růst salda obchodní bilance znamená i sníţení poptávky po importu. Důsledkem je vzrůst důchodu. V zásadě to znamená, ţe při vzrůstu důchodu na základě vzestupu aktiva salda obchodní bilance dojde ke zvýšení odlivu kapitálu (investic) co zahraničí. 337 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Obrázek č. 16.4 Vzestup salda obchodní bilance a čisté investice v zahraničí X -M S -I E E 1 0 0 Y Y 0 1 Další varianta, která můţe nastat, je vzrůst produktu. Viz obrázek č. 17.5. Obrázek č. 16.5 Růst důchodu a čisté investice v zahraničí X-M S-I E 0 E1 Y Y1 0 Dojde-li k vzestupu výdajů v ekonomice a multiplikačním efektem se posune důchod Y0 na novou úroveň Y1, pak také dochází ke sniţování přebytku zdrojů v zahraničí. Jinak řečeno, neuváţené stimulování domácí ekonomiky můţe růst k zadluţování, a tudíţ při regulování domácí ekonomiky je nutné dbát i vnějších důsledků. 338 16.1.3 Mezinárodní ekonomické toky v ekonomice Jestliţe integrujeme veřejný sektor do souhrnných veličin, můţeme na základě rovnice (7) zapsat: (14) Y + M = C + I +X Na levé straně máme veškeré hmotné a nehmotné statky spotřebovávané v ekonomice, ať vyrobené doma či dovezené ze zahraničí. Na pravé straně jsou celkové důchody v ekonomice, jak ve spotřebě, nákupu investic či získané exportem. Při tom C + I jsou domácí výdaje, které však mohou být realizovány jak nákupy na domácím, tak i zahraničním trhu. Proto můţeme zapsat: (15) C = Cd + Cz I = Id + Iz kde dolní index d znamená domácí a ze zahraniční. Při tom zde platí, ţe Cz + Iz = M. Potom můţeme upravit rovnici (12) následně: (16) (17) Y = C + I +X – (Cz + Iz) Y = Cd + Id + X Jestliţe označíme celkovou absorpci, tj. celkové domácí výdaje, v ekonomice symbolem A, kdy platí A = C + I, pak zavedením předpokladu (13) získáme (18) A = Cd + Id + M Chceme-li určit vztah mezi důchodem a výdaji příslušníků státu, získáme vztahy (19) (20) Y–A=X–M Y–X=A–M Znamená to, ţe HND a celkové domácí výdaje jsou si rovny pouze v případě nulového salda zahraničního obchodu. Čím je větší export neţ import, tím je větší vytvořený důchod neţ absorpce v ekonomice. Znamená to, ţe značná část důchodu „odtéká“ prostřednictvím exportu. Jak je výše řečeno, v uzavřené ekonomice jsou si úspory a investice rovny. Jestliţe důchod Y nám zde reprezentuje HND, pak zbývá ještě zváţit vliv transakce NCT. Na základě rovnice (4) můţeme zapsat: (21) Y = C + S + NCT 339 INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Jestliţe budeme zvaţovat přínos důchodových toků k majetku, vyjdeme z následné rovnice: (22) S = I + (X – M – NCT) Zde mohou nastat dva případy, kdy je (X – M – NCT > 0), a nebo (X - M – NCT < 0). V prvním případě jsou úspory větší neţ investice, neboť zde existuje přebytek bilance výkonů a v druhém případě dochází k zahraničnímu zadluţení. Tuto situaci nám zachycuje další rovnice: (23) S = I + (Ke – Ki) Rovnice nám říká, jaký je vztah mezi úsporami a národním jměním za určitou periodu. Ke zde reprezentuje vyvezený kapitál do zahraničí, a Ki dovezený kapitál ze zahraničí. Z toho vyplývají i tyto důsledky: 1. Přírůstek majetku (S) je roven navýšení hmotného majetku (I) a změně v zahraničním majetku (Ke – Ki). 2. Z hlediska změny finančního majetku (hotovostní peníze + pohledávky – závazky) a věcného majetku spolu vzatých platí, ţe změny v celkovém majetku jsou dány změnami věcného majetku a změnami v čistém zahraničním majetku. 3. Z toho vyplývá, ţe z pohledu mezinárodní ekonomie jsou změny ve finančním majetku rovny změnám v čistém zahraničním jmění. 4. Změny ve finančním majetku jsou národohospodářsky nulové, jestliţe existuje rovnost mezi Ke a Ki. 340
Podobné dokumenty
pdf (3,1 MiB) - Informační stránky GVM
také uvedeny na našich stránkách. Dlouhodobě pracuje při škole Sdruţení rodičů při Gymnáziu Velké
Meziříčí. Tato organizace pořádá plenární i třídní schůzky rodičů a zákonných zástupců ţáků, jejich...
2011 - Mezinárodní vědecká konference
Metódy merania monetárnej hodnoty neplatenej práce
Mariana Považanová, Jaroslav Paľa.............................................................................. 301
Rizika stagflace v evropské ek...
česky - EnviWeb
doc. Ing. Iva Ritschelová, CSc. – Univerzita J.E. Purkyně v Ústí nad Labem
doc. Ing. Miroslav Farský, CSc. – Univerzita J.E. Purkyně v Ústí nad Labem
doc. Ing. Jaroslava Hyršlová, Ph.D. – Univerzit...
Březen 2011
transplantaci téměř vţdy vyléčí. Ano, jsou hlídáni. Postupně však i tyto kontroly
odezní. Mohou ţít nový, zdravý ţivot. Ale ta cesta k němu je trnitá, plná kamenů,
lemovaná bolestí a slzami. Stojí ...
Mezinárodní marketingové prostředí
1. Analýza mezinárodního ekonomického prostředí
Základní informace a údaje, které by podnik rozhodující se o vstup do mezinárodního
podnikání znát, jsou údaje o ekonomickém prostředí a vztahu k vel...