Vyvrženci - Animefest
Transkript
Vyvrženci - Animefest
Vyvrženci „Hinata-sama… jak je vám?“ ozval se v mé hlavě hlas a já se postupně probírala z mdloby. Cítila jsem se pěkně mizerně, ale… proč to? Co se stalo u Deštné vesnice, kolem které jsme probíhali s týmem?! Na nic si nedokážu vzpomenout. Až když byl onen dotaz několikrát zopakován, tak jsem poznala hlas Masako, své služebné, která měla za úkol mi být vždy po ruce, když jsem byla doma. Takže jsem zpátky v Konoze?! Doufám, že nás nikdo nepřepadl… protože kdyby ano a mě při tom zranili, tak by si mě otec nakrásně podal. Pokusila jsem se otevřít oči, ale nějak mi to nešlo… jako kdybych na nich měla závaží. Místo toho jsem tedy zkusila hýbnout zbytkem těla a kupodivu mi to šlo skoro bez bolesti. „Nehýbejte se… jinak budete muset pryč ihned,“ promluvila opět Masako a jemně mi přitiskla ruce k tělu. „P-pryč?! Co se stalo?“ odvětila jsem třesoucím se hlasem. Zněl tak nějak… nepoužívaně. Co se to tam přihodilo?! A jak dlouho jsem byla mimo? „Šššš… jen klidně ležte, ať si na to vaše tělo zvykne,“ položila mi na ústa prst. „Na co?!“ vykroutila jsem se jí, snažíce se dopátrat pravdy. Proč by si mělo moje tělo na něco zvykat? „Nevím, jak vám to mám říct…“ vzlykla najednou Masako-chan. „Co?“ vyděšeně jsem vyjekla. Bylo to příliš hlasité, ale co je na tom. Jsem přece doma. „Vy… přepadli vás u Skryté deštné vesnice… unesli vás, odoperovali vám oči a před dvěma dny jste ležela u brány Konohy. Od té doby se vás snažíme probudit,“ mluvila a mluvila Masako, ale já vypla hned u toho, jak mi odoperovali oči. Jsem přece Hyuuga… ještě ke všemu z hlavní větve! A mám se stát hlavou klanu po otci! Nemůžu být přece Hyuuga bez Byakuganu… to prostě nejde. Už jsem se ve všem dostala tak daleko. Dokonce mě po chuuninské zkoušce otec i pochválil! Stejně jako ostatní. Šlo mi to dobře. Ale teď… moment, to jako už nikdy neuvidím?! Bez očí asi ne… pro všechny dobré kami, čím jsem si tohle zasloužila! Vždyť jsem se vždycky snažila být co nejhodnější a nejmilejší a všechno zvládat v pohodě. No a takhle se mi to vymstilo. Ach jo, co já jen budu dělat… „Dělejte, že spíte,“ nařídila mi najednou Masako vylekaným hlasem. Rychle jsem se tedy zakryla dekou a uslyšela, jak se dveře šódži otevřely, a pak ihned zase zavřely. „Ještě se neprobudila?“ promluvila Hanabi, jejíž hlas zněl podivně samolibě, až mě z toho zamrazilo v zádech. Sice většinou bývám já ta uťápnutější myška, ale ani ona se nevyhne podřízenému chování, které se po nás vyžaduje, a užívá si ho. Ovšem teď zní jinak. A to není dobré znamení, to vůbec ne. „Ne, slečno, její zranění byla velmi vážná,“ zalhala jí Masako. Jsem vážně ráda, že ji mám, ostatní naše služebné neumějí lhát tak dobře jako ona. Masako je prostě skvělá. „Pche. Až se probudí, tak jí řekněte, že se má hned pakovat… nikdo z klanu už ji nikdy nechce vidět. Může být ráda, že se Hiashi-sama rozhodl ušetřit ten její pitomý život,“ odsekla Hanabi a následně odešla, jak jsem poznala podle zvuků šódži. Ihned jsem vyletěla do sedu a snažila se nepanikařit z té tmy kolem. Musím si zvykat. „Opravdu… musím… odejít?“ zakuňkala jsem, jak jsem se snažila potlačit vzlyky. V mém nitru se začalo honit tolik pocitů jako už dlouho ne… zmar, zklamání, ztráta… smutek a beznaděj… naplnilo mi to srdce až po okraj a chtělo to vytéci ven v podobě slz. Ale ne, to si přece nemůžu dovolit. Stále jsem Hyuuga. „Je mi to líto, ale ano, Hinata-sama… dovedu vás na okraj vesnice, avšak odtamtud už budete muset pokračovat sama. Zvládnete to?“ pohladila mě po ruce, když zaregistrovala, že vstávám. V tomto domě už to nevydržím ani minutu. Sice nevím, kam půjdu, ale určitě to bude hodně daleko… nenechám se jimi zabít. Nechce se mi umírat tak mladá, ještě ne. „Zvládnu nebo ne, je to jedno. Musím splnit poslední rozkaz otce,“ sklopila jsem hlavu a zvedla se ze svého futonu. Ovšem pak jsem zůstala stát. Netušila jsem, co mám dál dělat. Ta tma byla všude kolem mě a já cítila, jak se po mně už už sápají její pařáty a snaží se mě hodit do propasti sebelítosti plné zármutku a zoufalství. Musím bojovat! Jen tak snadno se přece nevzdám. Ani Naruto by to nevzdal. Chci být stejně statečná jako je on. * Už tomu bude měsíc, co jsem opustila Konohu. Od té doby jenom živořím a i to je hodně silné slovo… žebrám o žvanec jídla, jakmile uslyším lidské hlasy a jen málokdy skutečně něco dostanu. Na hlavě mám kápi, pro jistotu; aby mě nikdo nepoznal, protože nevím, co by se se mnou pak mohlo stát. Jsem přece jenom špínou na jméně Hyuuga, když jsem je nechala, aby mé oči ukradli. Už tři dny jsem neměla pranic v ústech. Z posledních sil jsem se vlekla po trávě tam, kde jsem slyšela zurčení potůčku. Když nemohu uhasit hlad, tak aspoň tu nesnesitelnou žízeň… snad mi pak bude líp. Nabrala jsem si příjemně chladivou vodu do rukou a napila se. Byla velmi dobrá, až se mi z toho zatočila hlava. Nebyla jsem totiž zvyklá na dobrou vodu. Tady na tom břehu se mi líbí… snad bych si i mohla na nějakou dobu zase pořádně zdřímnout… možná, že když se probudím, tak budu mít menší hlad! Probral mne až hlas, který si něco prozpěvoval. Byl to mužský hlas a v jeho pozadí jsem slyšela praskot hořícího dříví a o pár okamžiků později se mi k nosu donesla báječná vůně pečené ryby. Jako na povel se mi začaly sbíhat sliny a já cítila, že déle už to prostě bez jídla nevydržím. Sice jsem cvičená kunoichi, ale tohle je na mě prostě už moc dlouhá doba. Avšak než jsem stihla něco říct, tak jsem vedle sebe uslyšela kroky a vzápětí ucítila, jak si vedle mě někdo klekl. Vzal mě za zápěstí (asi mi měřil puls) a poté mi šáhnul na čelo. Měl tak chladivou a velkou ruku. Už hodně dlouhou dobu jsem nepocítila žádný lidský dotyk a tohle bylo jako pohlazení od anděla. „Probuď se… no, tak, probuď se, holka… jsi celá prokřehlá…“ popleskával mě po tváři a ten jeho hlas byl… no prostě překrásný. Ihned jsem se do něj zamilovala a toužila jej slyšet pořád a pořád, stejně jako cítit jeho dotyky. „J-já…“ chtěla jsem něco říct (popravdě ani nevím co), ale on konstatoval: „Nenamáhej se mluvením. Teď tě vezmu do náruče, jo? A odnesu tě k ohni.“ Jen jsem souhlasně pokývala hlavou a nechala ho, aby mě odnesl k onomu zdroji tepla, které se mi ihned začalo rozlévat po celém těle a já se cítila spokojená, dokud mi pořádně nezakručelo v břichu. Muž se zasmál a řekl: „Dám ti kousek ryby, ano?“ „Já… díky,“ pokusila jsem se pousmát, ale bohužel se to minulo účinkem. „Rádo se stalo. Jsi slepá, viď? Kdo ti to udělal?“ zeptal se mě přímo, zatímco mi dal do jedné ruky hůlky a do druhé misku s kousky ryby, jak jsem zjistila po ochutnání. Nejprve jsem snědla několik soust, než jsem se nadechla k odpovědi. „Vlastně nevím, kdo mi to udělal… jen doufám, že se teď smaží v podobném pekle jako já,“ pokrčila jsem rameny. „Ale no tak, vždyť nejsi v pekle,“ zasmál se mému pesimismu. Nechápala jsem, proč se směje mému zranění, ale tak proč ne, když chce, tak ať se směje. Zásadní je, že mám společnost, jídlo a je mi teplo… tohle už jsem dlouho nezažila a je to velmi příjemné. Nikdy jsem netušila, že by mi mohla tolik chybět společnost jiných lidských osob. Samu sebe jsem vždycky považovala za spíše samotářského člověka, ale asi to budu muset ještě přehodnotit. „Jsem… ta tma kolem je peklo,“ pousmála jsem se. „Dokud není i v srdci tma, tak je ještě dobře… věř mi. Já už zažil obojí.“ V jeho hlase jsem zaregistrovala náznak melancholie a… viny?! Je to možné? Už jsem si možná i trošku zvykla na to, že nevidím, a tak dokážu číst lidské pocity z barvy hlasu. Zklame to jen občas. „A teď máš tmu kde?“ zajímalo mě. Začínala jsem k němu pociťovat podivnou náklonnost. Doteď jsme spolu sice promluvili dohromady jen několik málo vět, ale i přesto jsem si ho oblíbila. Netuším proč. Ale určitě v tom hrál obrovskou roli ten krásný hlas… „Momentálně se cítím blaženě, protože mě ozařuje tvé vnější i vnitřní světlo. Nikdy jsem si nemyslel, že potkám někoho, kdo by to mohl způsobit, ale už je to tak. Jak se vůbec jmenuješ?“ zeptal se mě najednou. „Hinata…“ zašeptala jsem. „Jakže?“ V jeho hlase jsem zaslechla hned několik věcí: úlek, šok, překvapení a… něco, co jsem nedokázala rozpoznat. Snad to není to nejdůležitější. „Hyuuga Hinata, ale jméno klanu už pravděpodobně nesmím používat, takže…“ přestala jsem mluvit a raději si pusu zase zacpala jídlem. Bude to tak prostě lepší. „A ty?“ Neodolala jsem pokušení mu tu otázku položit. „Uchiha Itachi… oba jsme se provinili proti svému klanu,“ dodal, když si všimnul, jak jsem se od něj poodsunula dál. Padl na mě naprosto irelevantní strach vzhledem k tomu, že mě zachránil před smrtí hlady. „Neublížím ti, Hinato, neboj se… k Akatsuki už nějaký čas nepatřím. Jsem vyvrhel, ale cítím se volný jako ještě nikdy,“ slyšela jsem za jeho slovy úsměv a najednou si přála ho vidět. Naprosto jsem mu věřila všechno, co mi řekl. „Proč už nepatříš k Akatsuki?“ zajímalo mě. Přisunula jsem se blíže k ohni, neboť se do mě začala zase pouštět ta otravná zima. „Prostě… najednou to přestalo fungovat. Už jsme si navzájem neměli co nabídnout, a tak jsem se sebral a odešel.“ Po téhle větě určitě pokrčil rameny! Tím jsem si jistá. Pitomá tma všude okolo… kéž by někdy přišel den, kdy zase uvidím sluneční světlo. „A Sasuke… už tě nepronásleduje?“ „Bráška?! Netuším… naposledy jsem ho viděl před několika lety. Myslím ale, že se jen tak nevzdá. Musím si najít pořádný místečko, kam se ukrýt, abych byl před ním a ostatními v bezpečí…“ Zamyslel se a už nic víc neříkal. Řekne to?! Zeptá se mě, jestli chci jít s ním? Asi ne… a já bych tak ráda šla! Nevím, co bych dělala, kdybych ho dnes tady nepotkala a pokud mi někdo dokáže pomoct, tak je to tady ten Uchiha. Mezi našimi klany sice nepanuje nijak velká snášenlivost, ale když už k nim nepatříme, tak co. Nehrají už prakticky žádnou roli. Ale on se stejně nezeptá. Budu muset jít dál sama a pořád se snažit bojovat o holý život se zvířaty… v té bezbřehé tmě, která se mě snaží strhnout dolů ze svahu… „Hinato?! Hinato, posloucháš mě vůbec?“ probral mě ze zasnění Itachiho hlas. „Já… omlouvám se, zamyslela jsem se, Itachi-san,“ sklopila jsem kajícně hlavu. „Ptal jsem se tě, jestli bys nechtěla jít se mnou. Můžeme se ukrýt spolu a aspoň nebudeme osamělí,“ navrhnul a já na pár okamžiků přestala dýchat. „A to jako vážně?“ vyjekla jsem překvapeně. „Jasně, že vážně. Jinak bych se přece neptal.“ „Jsi si jistý, že se chceš tahat se slepou holkou až kdo ví kam?“ ujišťovala jsem se. „Naprosto… teda pokud nebude zdržovat,“ rozesmál se a rozdrbal mi vlasy. Jen po tak krátké chvilce jsem byla ochotna mu svěřit svůj život… a vlastně proč ne. Vždyť přece jen stojí za zlámanou grešli. „Nebude, neboj,“ ujistila jsem ho. „Takže vyrážíme,“ zavelel, postavil se a chytil mě za obě ruce, a pak mě vytáhl na nohy. „Jdeme,“ souhlasila jsem. A společně jsme se vydali vstříc neznámu… asi jsem zamilovaná…
Podobné dokumenty
Stáhnout PDF - Hrajeme golf
Golf je tu na místní poměry levný
V zemi je podle údajů KPMG zhruba 719 resortů. Tento sloupek je zaměřen
na skvělá hřiště v okolí českých hranic. Na ozdobě Bavorského lesa Furth im
Wald si lze zah...