Tepelné zpracování a slinování
Transkript
TEPELNÉ ZPRACOVÁNÍ A SLINOVÁNÍ PŘEDNÁŠKY Ing. V. Kraus, CSc. OBSAH Str. 1 1.0 TEPELNÉ ZPRACOVÁNÍ - ÚVOD 4 2.0 2.1 2.2 2.3 2.4 2.5 2.6 OHŘEV A OCHLAZOVÁNÍ Tepelné vlastnosti kovů a slitin Formy přenosu tepla Teplotní pole v tuhých tělesech Přenos tepla ve výrobcích Technologické zásady ohřevu Ochlazování 6 6 10 13 15 19 21 3.0 3.1 3.2 3.3 3.4 3.5 PNUTÍ A DEFORMACE Základní pojmy Pnutí v nepolymorfních, jednofázových materiálech Pnutí v polymorfních, vícesložkových materiálech Deformace při tepelném zpracování Trhliny při tepelném zpracování 23 23 25 27 29 31 4.0 4.1 4.2 4.3 4.4 TEPELNÉ ZDROJE A PŘENOSOVÁ PROSTŘEDÍ Zdroje energie Působení plynů na kovy Prostředí pro ohřev Prostředí pro ochlazování 34 34 39 41 44 5.0 5.1 5.2 5.3 5.4 5.5 5.6 5.7 TEPELNÉ ZPRACOVÁNÍ OCELÍ A LITIN Austenitizace Žíhání Kalení Popouštění Povrchové kalení Tepelné zpracování ocelí Tepelné zpracování litin 49 49 51 58 64 67 75 77 1 6.0 6.1 6.2 6.3 6.4 6.5 6.6 6.7 CHEMICKO-TEPELNÉ ZPRACOVÁNÍ Základy chemicko-tepelného zpracování Objemové chemicko-tepelné zpracování Cementování Nitrocementování Nitridování Karbonitridování Difúzní sírování 83 83 89 91 100 102 112 113 7.0 7.1 7.2 7.3 7.4 7.5 TEPELNÉ ZPRACOVÁNÍ NEŽELEZNÝCH KOVU Hliník, hořčík a jejich slitiny Měď a její slitiny Nikl a jeho slitiny Titan a jeho slitiny Kovy s nízkou teplotou tání 116 118 121 123 124 126 8.0 8.1 8.2 8.3 8.4 8.5 8.6 NEKONVENČNÍ METODY TEPELNÉHO ZPRACOVÁNÍ Zpracování v magnetickém poli Reaustenitizace Precipitační vytvrzování ocelí Tepelně mechanické zpracování Deformačně vyvolaná martenzitická transformace Interkritické tepelné zpracování 128 128 129 130 132 137 138 9.0 9.1 9.2 9.3 ZAŘÍZENÍ A PROJEKTY DÍLEN TEPELNÉHO ZPRACOVÁNÍ Ohřívací pece Ostatní zařízení Navrhování dílen tepelného zpracování 141 141 152 157 10.0 VÝROBA KOVOVÝCH PRÁŠKŮ A JEJICH ÚPRAVA 10.1 Mechanické způsoby výroby 10.2 Rozprašování tekutého kovu 10.3 Chemická redukce a rozklad 10.4 Hydrometalurgické pochody 10.5 Elektrolytické způsoby výroby 10.6 Úprava prášků, třídění a čištění 10.7 Pojiva, maziva, míšení prášků a homogenizace 10.8 Úprava tvaru a velikosti prášků 2 166 166 168 170 172 172 173 175 176 11.0 ZHUTŇOVÁNÍ VÝROBKŮ Z PRÁŠKŮ 11.1 Lisování práškových kovů 11.2 Izostatické lisování 11.3 Válcování 11.4 Protlačování 11.5 Lisování explozí 11.6 Kování práškových kovů 11.7 Zhutňování bez použití tlaku 178 178 185 186 187 188 188 189 12.0 SLINOVÁNÍ 12.1 Slinování jednosložkových soustav 12.2 Slinování vícekomponentních systémů 12.3 Slinování za vzniku kapalné fáze 12.4 Aktivace procesu slinování 192 193 196 198 199 13.0 VÝROBKY PRÁŠKOVÉ METALURGIE A JEJICH TECHNOLOGIE 13.1 Výrobky všeobecného použití 13.2 Kluzné materiály 13.3 Třecí materiály 13.4 Filtry a porézní materiály 13.5 Vysokotavitelné kovy a sloučeniny 13.6 Řezné a brusné materiály 13.7 Disperzně zpevněné soustavy 13.8 Elektrokontaktní materiály 13.9 Magnetické materiály 13.10 Uhlíkové materiály 200 201 204 206 208 210 212 217 220 222 224 LITERATURA 226 3 1.0 TEPELNÉ ZPRACOVÁNÍ A SLINOVÁNÍ - ÚVOD Tepelným zpracováním rozumíme záměrné využívání fázových a strukturních přeměn v tuhém stavu ke změně struktury a tím k získání požadovaných mechanických nebo strukturních vlastností výrobku nebo polotovaru. Na rozdíl od ostatních strojařských technologií /třískové obrábění, tváření ap./ nedochází při tepelném zpracování ke změně tvaru součásti /resp. je tato změna nežádoucí/, ale pouze k vyžadovaným změnám vlastností použitého materiálu výrobků. Tepelné zpracování spočívá v principu ohřevu na požadovanou teplotu, výdrži na této teplotě a ochlazování určitou rychlostí, tzn. požadované změny struktury a vlastností se dosáhne řízenými změnami teploty. O chemicko-tepelném zpracování mluvíme, působí-li na povrch součásti vhodné prostředí, jehož účinkem se mění chemické složení materiálu. Postupy, které využívají ke změně struktury kombinace tepelného zpracování a tváření /plastické deformace/, jsou označovány jako tepelně mechanické zpracování. Tepelné zpracování přispívá k hospodárnějšímu využití kovu event. drahých legujících přísad. Dobře volené a provedené tepelné zpracování umožňuje vyrábět strojní zařízení výkonnější, lehčí, trvanlivější a někdy i levnější. Právě proto se tepelné zpracování stává významným intenzifikačním i kvalitativním faktorem ve strojírenské výrobě. Tepelné zpracování je ovšem také spojeno s finančními náklady a vysokou spotřebou energie /statistické údaje vyčíslují ve strojírenské výrobě podíl pracnosti na 2 %, spotřebu energie cca 20 %/. Je proto nutno pečlivě posoudit vhodnost a způsob tepelného zpracování. Zvýšené výrobní náklady a energetická náročnost je však několikanásobně kompenzována poklesem hmotnosti výrobku, možností změny konstrukčního řešení, zjednodušením technologického postupu, zvýšením užitkových vlastností, životnosti a spolehlivosti. Zde se tedy projevuje energetický paradox tepelného zpracování. Jednou z příčin nedocenění procesů tepelného zpracování a jeho nedostatečného využití je skutečnost, že tato výroba byla prováděna pouze na základě empirických poznatků a v nedokonalých technologických zařízeních. Technicky účelné a ekonomické podmínky tepelného zpracování musí tedy vycházet jak z vědeckých poznatků materiálových vlastností, tak z technického vývoje výrobních zařízení i z provozních zkušeností. Názornou ukázkou využití různých způsobů tepelného zpracování a naznačení vývojových tendencí v průmyslově vyspělých zemích do roku 2000 udává obr. 1.1. Obr. 1.1: Vývojové tendence v tepelném zpracování v průmyslově vyspělých zemích /1-vzduch, 2-řízené atmosféry, 3-vakuum, 4-povrchové kalení, 5-chemickotepelné zpracování/ 4 Z grafu vyplývá podstatný růst objemu tepelně zpracovaného materiálu, naopak rapidní pokles klasického tepelného zpracování za přístupu atmosféry a jeho náhrada moderními progresivními metodami tepelného zpracování. Vývojové a provozní cíle tepelného zpracování jsou v určitých směrech protichůdné. Je nutné zabezpečit požadované užitkové vlastnosti výrobku i snižovat výrobní náklady. Progresivní tepelné zpracování musí tedy splňovat: • vnější podmínky /podstatné pro uživatele tepelně zpracovaných výrobků/ - zaručené dosáhnutí vyžadovaných vlastností materiálu při zajištěné opakovatelnosti výsledků zpracování a minimalizace škodlivých doprovodných jevů (změna tvaru a rozměru výrobku, snížení kvality povrchu) • vnitřní podmínky /charakterizující technické vybavení a úroveň organizace výroby v provozech tepelného zpracování/ - minimální pracnost a vlastní náklady, minimální doba technologického cyklu, nízká zmetkovitost, vhodné pracovní podmínky, nízká ekologická zátěž životního prostředí, snaha maximální mechanizace a automatizace (vyloučení lidského faktoru). Jednou z progresivních technologií, která umožňuje získat materiály vysokých technických parametrů a zvláštních fyzikálních vlastností, je prášková metalurgie. Její kořeny tkví ve způsobech zhotovování nástrojů a zbraní např. u některých afrických kmenů. V moderní historii je rozvoj této technologie svázán nejen s výrobou těžkotavitelných kovů, ale hlavně s II. světovou válkou, kdy v Německu se začaly kromě ložisek z práškového železa vyrábět i těsnící a vodící kroužky dělových střel. Pro rozvoj této technologie je směrodatným ukazatelem spotřeba a výroba kovových prášků. Zatím co v roce 1955 byla světová spotřeba práškových kovů 63 500 t ukazuje tabulka 10.I výrobu kovových prášků v posledních letech a její celosvětový trend. Tab. 1.I: Trend výroby kovových prášků Rok Množství /t.103/ 1970 1975 1980 1985 1990 1995 2000 175 360 850 1500 2500 2600 7000 V průmyslově vyspělých zemích se 70 až 80 % prášků používá k výrobě spékaných součástí, zbytek k výrobě svařovacích elektrod a k dalším účelům. Největší spotřebu má strojírenský a automobilový průmysl ( 60 až 70 %). Prášková metalurgie v oblasti konstrukčních materiálů a součástí využívá materiál na 95 až 98 %, snižuje pracnost, spotřebu energie a zpracovatelské náklady až o 50 % v porovnání s třískovým obráběním, zejména tvarově složitých součástí. Z hlediska efektivnosti je prášková metalurgie nejprogresivnější technologií výroby konstrukčních materiálů. Výroba jedné tuny strojních součástí z práškových ocelí ušetří 1,5 t válcovaného materiálu, 2 800 Kč na mzdách, 9 t měrného paliva a 45 000 Kč výrobních nákladů při úsporách na investicích - údaje z roku 1988. Kromě těchto ekonomických ukazatelů umožňuje prášková metalurgie získat výrobky se speciálními vlastnostmi (např. žárupevností, otěruvzdorností apod.), výrobky s vysokou porézitou a výrobky tvořící přechod ke kompozitům, které jinými technologiemi nemůžeme vyrobit. Prášková metalurgie zahrnuje jednak výrobu prášků, jednak jejich zhutňování (obvykle lisováním a slinováním) do konstrukčních materiálů nebo součástí. 5 2.0 OHŘEV A OCHLAZOVÁNÍ Tepelný cyklus, kterému podrobujeme zpracovávaný materiál za účelem dosažení požadovaných vlastností, můžeme v závislosti na čase rozdělit na tři samostatné části /obr.2.1/: • ohřev • výdrž (prodlevu) • ochlazování Ohřevem (ochlazováním) rozumíme pochod, jímž se zvyšuje (snižuje) teplota předmětu na žádanou hodnotu /ČSN 42 0004/. Pro popis tepelného cyklu je důležitá i rychlost ohřevu ev. ochlazování, tj. změna teploty výrobku za jednotku času. Tuto je možno vyjadřovat jako rychlost průměrnou v určitém teplotním rozmezí nebo rychlost okamžitou příslušející určité teplotě. Ohřev kovů je jednou z nejdůležitějších Obr. 2.1: Obecný diagram tepelného operací tepelného zpracování majících vliv na výrobu po stránce jakosti i nákladů.. Proto je volba vhodného zpracování režimu ohřevu a ochlazování kovů otázkou důležitou a mnohdy rozhodující. Sledovat ohřev nebo ochlazování kovů patří do oblasti nestacionárních tepelných pochodů, při nichž se teplota i tepelné toky časově mění. Ochlazování i ohřev se řídí stejnými zákony. Při ochlazování však děj probíhá v opačném sledu, má tedy opačné znaménko. Při ohřevu kov pohlcuje teplo (+q, +Q) a zvyšuje svůj tepelný obsah (+i, +I), opačně při ochlazování. Výdrží (prodlevou) nazýváme udržování předmětu na určité teplotě po dobu potřebnou např. pro: • vyrovnání teploty v požadovaném průřezu ohřívaného nebo ochlazovaného předmětu • přechod složek rozpustných při dané teplotě do tuhého roztoku nebo naopak jejich vylučování z tuhého roztoku • průběh difúzních pochodů • snížení vnitřních pnutí 2.1 Tepelné vlastnosti kovů a slitin Při hledání optimálních podmínek tepelných úprav materiálu musíme přihlížet k jeho výchozím fyzikálním vlastnostem a k jejich změnám během zpracování. V této kapitole se budeme zabývat hlavními charakteristikami tepelných vlastností kovů a slitin,. K nim patří měrná tepelná kapacita, tepelná vodivost, teplotní vodivost a teplotní součinitel délkové roztažnosti. Měrná tepelná kapacita Při teplotách větších než je Debyeova charakteristická teplota je molární měrná tepelná kapacita kovů blízká klasické hodnotě 25 J.mol-1.K-1, pro roztavené kovy při teplotách blízkých T t to 6 je přibližně 32 J.mol-1.K-1. V technické praxi se obvykle používá měrná tepelná kapacita za stálého tlaku vztažená na jednotku hmotnosti cp /tab. 2.I/. Vybrané hodnoty středních měrných tepel některých neželezných kovů a železa udává obr. 2.2. Teplotní závislost cp se obvykle vyjadřuje ve cp = A + B.T + C.T 3 tvaru: když u některých kovů (Al, Cu, Feγ, Tiα, aj.) lze tuto závislost pokládat za lineární (C=0) až do teploty tavení resp. do teploty alotropické přeměny /tab. 2.I/. Člen B.T, představující příspěvek elektronového tepla, je významný u transitních kovů . Obr.2.2: Střední měrná tepla kovů v závislosti na teplotě /1-hliník, 2-měď, 3zinek, 4-olovo, 5-nikl, 6-železo/ Pro slitiny nebo intermetalické fáze je cp dána empirickým pravidlem Neumannovým-Koppovým, podle něhož lze pro molární tepelné kapacity komponent (prvků) použít směšovací pravidlo. Pro binární slitiny nebo fáze platí: (c ) (c ) p X, Y = N X .( cp ) X + N Y .( cp ) Y p X Y m n = m.( cp ) X + n.( cp ) Y kde NX, NY jsou molární zlomky prvků X, Y ve slitině a m,n jsou stechiometrická čísla intermetalické fáze XmYn. Při nízkých i vysokých teplotách činí odchylka od experimentálně měřených hodnot max. ± 8 %. Malé rozdíly v tepelných kapacitách složek při dané teplotě dávají menší odchylku.V polymorfních slitinách je odchylka tím menší, čím větší je rozdíl mezi danou teplotou a teplotou fázové přeměny. Tab. 2.I: Střední hodnoty tepelných vlastností kovů v intervalu 0 až 100 oC a hustota kovů při 25 oC kov cp λ α.106 ρ J.kg.K-1 W.m-1.K-1 K-1 kg.m-3 Al 917 238 23,5 2700 Cr 461 98 6,5 Co 427 96 Cu 386 Fe kov cp λ α.106 ρ J.kg.K-1 W.m-1.K-1 K-1 kg.m-3 Ni 452 89 13,3 8900 7100 Pb 130 35 29,0 11680 12,5 8900 Sn 226 73 23,5 7300 397 17,0 8960 Ta 142 58 6,5 16600 456 78 12,1 7870 Ti 528 22 8,9 4500 Mg 1038 156 26,0 1740 V 498 32 8,3 6100 Mn 486 78 23,0 7400 W 138 174 4,5 19300 Mo 251 137 5,1 10200 Zn 394 120 31,0 7140 Nb 268 54 7,2 8600 Zr 289 23 5,9 6490 Pro slitiny železa v teplotním intervalu 0-100 oC je vhodné počítat s následujícími hodnotami cp, které odpovídají postupně uhlíku, železu α a železu γ: 15.5; 27.4; 29.1 J.mol-1.K-1 tj. 7 18%Cr9%Ni 1292; 490; 521 J.kg-1.K-1. Potom se vypočtené hodnoty liší od naměřených o max. ± 2 %. Některé další údaje jsou v tab. 2.II a na obr. 2.3. (536) (473) Tepelná vodivost 490 544 486 502 515 574 500 540 553 590 1000 683 641 667 1200 687 657 729 Tab. 2.II: Střední měrná tepelná kapacita cp´ /J.kg-1.K-1/ v intervalu od 20 oC do udané teploty u vybraných slitin železa Teplota o uhlíková ocel C 0,2%C 1,0%C (20) (458) (464) 100 473 300 šedá litina Obr. 2.3: Závislost střední měrné tepelné kapacity ocelí na obsahu uhlíku a na teplotě legovaná ocel Vedení tepla je způsobem přenosu tepla, 515 který je vyvolán teplotním 565 gradientem. Již Wiedemann a Franz (1853) ukázali, že hlavním mechanismem přenosu tepla v kovových materiálech je pohyb elektronového plynu, kdežto elastické vlnění (fonony) je málo významné. K určení mechanismu vedení tepla je nutné stanovit částice hmoty nebo její defekty (vady krystalové mřížky nebo elektronové struktury), které jsou nosiči nebo rozptylovači tepla a podstatu jejich vzájemného působení. V kovech jsou nosiči tepla volné elektrony, v polovodičích nebo nevodičích se uplatňují ještě fonony, elektronové vakance aj. Jako rozptylovače, které zkracují volnou dráhu nosičů, mohou působit buď nosiče jiného druhu nebo mřížkové vady (cizí atomy, vakance, dislokace, precipitáty, hranice zrn aj.). Tepelná vodivost závisí na rychlosti pohybu nosiče, jeho tepelné kapacitě a střední volné dráze. Všechny uvedené komponenty závisejí na teplotě, střední volná dráha ještě na čistotě kovu resp. na chemickém a fázovém složení slitiny. Proto závislost tepelné vodivosti na teplotě a koncentraci nemá monotónní charakter. Protože se v kovových materiálech uskutečňuje jak vedení tepla, tak i vedení elektřiny, nemůže překvapit přímá závislost mezi tepelnou vodivostí λ a elektrickou vodivostí (konduktivitou) γ podle Wiedemann-Franzova-Lorenzova λ = L.T = 2,45.10 − 8.T zákona: /W.Ω.K-1/ γ kde L je Lorenzova konstanta. Naopak W-F-L zákon nebude platit, jestliže se na vedení tepla budou významněji podílet fonony. Dobře vedou teplo některé čisté kovy jako např. Ag (λ25 C ≅ 430 W.m-1.K-1), Cu a Al /tab. 2.I/, naopak Ti a Zr vedou teplo špatně. Částečnými izolátory jsou některé slitiny niklu (Inconel, Monel) nebo železa (korozivzdorné oceli), jejichž tepelná vodivost se při teplotě místnosti pohybuje kolem 15 W.m-1.K-1. Vliv teploty na tepelnou vodivost železa a různých skupin ocelí je znázorněn na obr. 2.4. Při teplotě místnosti jsou rozdíly mezi čistým železem a ocelemi všech skupin největší a přímo úměrné stupni legování. Železo a oceli až po středně legované mají minimum tepelné vodivosti v rozmezí 8 800 až 1000 0C. Pouze u austenitických Cr.Ni ocelí tepelná vodivost s teplotou trvale roste. Podobně je tomu u hliníku a jeho slitin a ve slitinách mědi, ačkoliv čistá měď se chová opačně /obr. 2.5/. Obecně platí pro všechny slitiny, že ve stavu tvářeném za tepla anebo rovnovážném (žíhaném) mají větší tepelnou vodivost než ve stavu odlitém nebo nerovnovážném (tvářeném za studena, zakaleném). Odlitky mají oproti tvářeným polotovarům tepelnou vodivost menší asi o 10 %. Obr. 2.4: Tepelná vodivost ocelí v závislosti na teplotě Obr. 2.5: Tepelná vodivost neželezných kovů a slitin v závislosti na teplotě Teplotní vodivost Změna teploty s časem, ke které dochází v teplotním poli ve výrobku při nestacionárním vedení tepla je přímo úměrná tepelné vodivosti λ, ale nepřímo úměrná měrné tepelné kapacitě cp a hustotě ρ. Proto se zavádí veličina, která charakterizuje rychlost změn teploty při ohřevu nebo při ochlazování výrobku. Je to součinitel teplotní vodivosti nebo prostě teplotní vodivost: a= λ cp .ρ /m2.s-1/ Protože závislost λ a cp na chemickém složení slitin a na teplotě jsme již poznali, zbývá ještě 100.ρ X .ρ Y ρ X, Y = doplnit totéž pro hustotu m X .ρ X .m Y .ρ Y kde ρX, ρY jsou hustoty prvků X, Y a mX, mY jsou jejich koncentrace vyjádřené hmotnostními procenty. Hustoty kovů při 25 0C jsou uvedeny v tab. 2.I. Při teplotě T /0C/ je hustota ρT menší než ρ ρ0 0 ρT = o při standardní teplotě T0 (obvykle 25 C) podle vztahu: 1 + 3.α ′ .( T − T0 ) kde α´ /K-1/ je střední izobarický součinitel délkové roztažnosti, který je definován dále. Teplotní roztažnost 9 Za stálého tlaku se s rostoucí teplotou zvětšují délkové rozměry i objem tuhých těles. Poměrná změna délky je charakterizována izobarickým součinitelem délkové roztažnosti, který je 1 ∂l α ( T ) = . funkcí teploty: l ∂Tp Po separaci proměnných a integraci v mezích od lo do l a od To do T, dostaneme: T l = exp ∫ α (T).dT l0 T0 a jestliže α = konst., čímž zavádíme střední hodnotu α´ v intervalu od To do T, máme l/l0 = exp[α´.(T-To)], takže pro α´ menší 10-4K-1 lze vyjádřit délku tělesa při teplotě T l ≅ [1 + α ′ .( T − T0 ) ] a obdobně pro objem Obr. 2.6: Teplotní závislost součinitele délkové roztažnosti α´ pro některé kovové materiály pak platí: β ′ = 3.α ′ V ≅ [1 + β ′ .( T − T0 ) ] , kde β´ je střední izobarický součinitel objemové roztažnosti. Pro polykrystalické materiály, které jsou kvazitropní, Střední hodnoty α´ v rozmezí 0 až 100 oC pro čisté kovy jsou obsaženy v tab. 2.I a teplotní závislost α´ v rozmezí 0 až T oC je na obr. 2.6. Podle těchto údajů mají největší α´ s výraznou teplotní závislostí kovy a slitiny s nízkou teplotou tavení (Sn, Pb, Zn, Al, Mg). Austenitické Cr-NiMn oceli mají větší α´ než ostatní oceli, ale austenitické niklové oceli a slitiny Ni-Co-Fe mají velmi malou teplotní roztažnost asi do 200 oC se zobrazeným charakteristickým průběhem při vyšších teplotách. 2.2 Formy přenosu tepla Teplo se může přenášet v zásadě třemi způsoby: • vedením /kondukcí/ • prouděním /konvekcí/ • zářením /sáláním Obecně patří ohřev výrobku v pracovním prostoru pece k procesům značně složitým, neboť zahrnuje přestup tepla v tomto prostoru mezi třemi tělesy: atmosférou, ohřívaným materiálem a pecním zdivem; u spalovacích pecí Obr. 2.7: Schéma přenosu tepla přistupuje i čtvrté těleso - plamen. K tomuto vnějšímu sdílení tepla přistupuje ještě i šíření tepla uvnitř ohřívaného výrobku. Dle podmínek ohřevu se mění směr a způsob přenosu tepla mezi tepelným zařízením /Z/, přenosovým prostředím /P/ a výrobkem /V/. Na výrobek se teplo přenáší buď zářením /z/ nebo prouděním /p/, kdežto mezi povrchem výrobku /Vp/ a jádrem výrobku /Vj/ se teplo přenáší vedením /v/. Jestliže teploty zařízení resp. prostředí a výrobku jsou různé (Tz resp. Tp ≠ Tv), potom přenesené množství tepla Q závisí na rozdílu uvedených teplot, na fyzikálních (tepelných) vlastnostech materiálu výrobku vyjádřených nejlépe teplotní vodivostí a, na fyzikálních vlastnostech přenosového prostředí charakterizovaných 10 součinitelem přenosu tepla α, na tvaru výrobku, výkonových parametrech tepelného zařízení a na dalších faktorech. Uvedenému zjednodušenému schématu přenosu tepla při tepelných úpravách odpovídá obr. 2.7 s tím, že někdy je vhodné uvážit i teplo Qv, které ve výrobku vzniká nebo se spotřebuje např. při fázových přeměnách nebo při plastické deformaci. Přenos tepla vedením Při přenosu tepla vedením rozlišujeme stacionární a nestacionární podmínky. V prvém 1 dQ jV = . = − λ .gradT případě je tepelný tok jV výrobku popsán Fourierovým zákonem: S dt S - plocha, Q - teplo, t - čas, λ - tepelná vodivost, T - teplota V nestacionárních podmínkách je přenos tepla vedením popsán rovnicí teplotní vodivosti: 1 ∂ ∂ T Q′V jV = . λ + c.ρ ∂ r ∂ r c.ρ c - měrná tepelná kapacita, ρ - hustota, r - radiální souřadnice, Q´v - rychlost vzniku nebo spotřeby vnitřního tepla ve výrobku Pro jednorozměrný tepelný tok ve směru ortogonální souřadnice x, a když Q´v = 0, se ∂T ∂ 2T = a. 2 předchozí vztah značně zjednoduší, je-li λ = konst.: ∂t ∂x Je zřejmé, že teplotní vodivost charakterizuje rychlost změn teplotního pole. Přenos tepla prouděním Při přenosu tepla prouděním je tepelný tok z prostředí na výrobek určen Newtonovým j PV = α p .( Tp − TVp ) zákonem: αp - součinitel přenosu tepla prouděním /W.m-2.K-1/ Rozlišujeme přirozené proudění, jehož příčinou je pouze tepelný rozdíl mezi povrchem tělesa a jeho okolím a proudění nucené, kdy na přenos tepla působí další vlivy (charakteristické je turbulentní proudění média na rozdíl od laminárního proudění při proudění přirozeném). Součinitel přenosu tepla prouděním αp závisí v širokém rozmezí na druhu, skupenství a rychlosti pohybu látky. K výpočtu součinitele přenosu se používají kritéria podobnosti proudění jako např. kritérium Nusseltovo: Nu = α .dh λ a kritérium hydrodynamické podobnosti (Reynoldsovo): Re = v.dh υ dh -hydraulický průměr prostoru, ve kterém probíhá proudění, v - rychlost proudění, υ - součinitel kinematické viskozity Z těchto kritérií možno určit součinitel přestupu tepla prouděním - obvykle se používá jednoduchého parametrického vztahu: pro palivové pece pro elektrické pece Nu = 0,032. Re0 ,8 Nu = 0,238. Re0 ,60 , pro Re ≥ 1000 Nu = 0,625. Re0 ,46 , pro Re ≤ 1000 11 V podmínkách přirozeného proudění, kdy prostředí je v relativním klidu, má malé hodnoty, které málo závisejí na tvaru výrobku. Podle dosavadního výzkumu se tento druh přestupu tepla podílí u ohřívacích plynových pecí 10 až 30 % na celkové výměně tepla, u nízkoteplotních pecí je však mnohem vyšší (např. v pecích bez nucené cirkulace atmosféry je αp = 15 až 30 W.m-2.K-1). Jinak je tomu při nuceném proudění, kdy přenos tepla závisí jak na rychlosti v, kterou proudí prostředí, tak na gradientu teplot v nosiči energie i na počtu částic působících jako nosiče tepla (např. vliv tlaku atmosféry). Pro válcový výrobek, kolem něhož proudí stlačený vzduch, má součinitel tepla αp tuto konkrétní podobu: α p = 5 + 3.10 − 3.∆ T. v 0 ,6 .d − 0 ,4 / W.m − 2 .K − 1 / Přenos tepla prouděním v kapalinách je podstatně složitější jak v plynech. Množství tepla (součinitel přestupu) je ovlivněno jednak vytvořením ztuhlé vrstvy taveniny na povrchu studeného výrobku, jednak závisí na smáčivosti taveniny. Podobně jako u ohřevu v plynném médiu jsou pro kapaliny zjištěny parametrické rovnice: α k ( = B. ρ 2 .λ 2 .c.β .∆ T.µ − 1 ) 1 3 B - experimentálně zjištěný součinitel, ρ - hustota média, c - měrné teplo média, β - součinitel objemové roztažnosti, µ - součinitel dynamické viskozity Hodnota součinitele přestupu tepla v kapalinách (stejně jako u plynných médií) závisí na teplotě. V blízkosti teploty tavení používaných solí se pohybuje v rozmezí cca 200 až 240 W.m-2.K-1. S výší přehřátí solné lázně lineárně vzrůstá. Přenos tepla zářením Záření je nejdůležitějším způsobem přestupu tepla na vsázku. Všechna tělesa (látky) při teplotách vyšších než 0 K vysílají do okolí záření (v podstatě elektromagnetické vlnění) vzniklé návraty excitovaných částic do nižších energetických poloh. Tepelné záření (excitace vychází od srážek molekul nebo atomů) se skládá z elektromagnetického vlnění s vlnovými délkami od cca 0,2 do 20.10-6 m. Do 500 0C je tepelné záření pro lidské oko neviditelné. Při zvyšováním teploty se zvyšuje celková vyzářená energie všech vlnových délek. Zvyšování není rovnoměrné, maximum se posouvá s rostoucí teplotou ke kratším vlnovým délkám. Vyzářené vlny jsou pohlcovány druhými tělesy, dochází k přenosu tepla zářením (sáláním). Tato forma přenosu nevyžaduje nosič energie (plyn, kapalinu) a může se tedy uskutečňovat i ve vakuu. Při přenosu tepla zářením je tepelný tok ze zařízení na výrobek vyjádřen zákonem TZ 4 TV 4 j = C − Stefanovým-Boltzmannovým: ZV 100 100 C - je součinitel sálání. Pro absolutně černý povrch C0 = 5,7 W.m-2.K-1, kdežto pro šedé povrchy C = ε.Co, kde odrazivost ε se pohybuje 0 < ε < 1. Součinitel C závisí na tvaru, rozměrech, vzájemné poloze povrchů a jejich šedosti i na vlastnostech přenosového prostředí. Dochází-li na slitinách železa ohřevem ke tvorbě okují, potom se množství přeneseného tepla zvětšuje až do 900 0C, neboť roste šedost povrchu. Nad 900 0C je rozdíl v přenosu tepla v závislosti na stavu povrchu malý, protože pak se odrazivost okujeného kovového povrchu blíží černému povrchu. Součinitel přenosu tepla zářením lze dostat spojením předchozích vztahů: T 4 T 4 C Z − V 100 100 αz= TZ − TV 12 Celkový přenos tepla Na celkovém přenosu tepla se podílejí všechny tři jeho složky. Protože však rozlišení jejich podílu je obtížné (zejména mezi vedením a prouděním), charakterizuje se přenos komplexním součinitelem a jednoduchým Newtonovým vztahem: j = ( α v + α p + α z ).( TZ − TV ) = α .( TZ − TV ) Podíl přenosu tepla vedením je ve srovnání s podílem přenosu prouděním a zářením malý. Obě významné složky přenosu závisejí na teplotě. U ocelí a litin je při jejich ohřevu do 0 300 C přenos zářením zanedbatelný, avšak nad 800 0C činí 80 %. Při kalení jsou podmínky natolik nestacionární a tepelné toky tak veliké, že součinitelé přenosu tepla nejsou spolehlivě vypočitatelné. Proto se v současnosti přenos tepla mezi tepelným zařízením a výrobkem určuje především experimentálně. Např. pro ocelové výrobky ohřívané v komorových pecích do 900 0C se používá empirický vzorec: Obr. 2.8: Závislost celkového součinitele přestupu tepla na teplotě pece /1-hliník, 2-ocel v ochranné atmosféře, 3-mosaz, 4-měď, 5-ocel/ ( Pozn. - pro ohřev výrobků z neželezných kovů za stejných podmínek lze použít téhož vzorce, v němž pouze nahradíme součinitele 0,105 součinitelem 0,044 ) ( α p + α z ) = ( 11,5 ÷ 17,5) + 0,105 TP 100 3 Pro komorové pece lze celkový součinitel přestupu tepla αc určit i z diagramu na obr. 2.8 v závislosti na teplotě pece. Na obr 2.9 jsou uvedeny přibližné hodnoty součinitele přestupu tepla při ohřevu ocelí v roztavených solích. 2.3 Teplotní pole v tuhých tělesech Obr 2.9: Součinitel přestupu tepla při ohřevu oceli v solných lázních K úplnému matematickému popisu přenosu tepla a s ním spojeném vzniku teplotních polí ve výrobku 13 ∂ 2T ∂ 2T ∂ 2T ∂T zformulovat počáteční a okrajové = a. 2 + + musíme pro řešení rovnice ∂t ∂ y 2 ∂ z 2 ∂x podmínky. Počáteční podmínky popisují výchozí rozložení teploty ve výrobku, tj. v určitý časový okamžik, který byl zvolen za výchozí. Vzniklé změny v teplotním poli v čase t > 0 závisejí na počátečním rozložení teploty v čase to. Toto rozložení teploty buď může být funkcí polohy Tvo= Tvo(x,y,z,to) nebo je na poloze nezávislé (Tvo= konst.), ke zjednodušení též vede, položíme-li to=0. Okrajové podmínky vystihují tepelné vztahy mezi povrchem výrobku a přenosovým prostředím. Tyto vztahy rovněž ovlivňují teplotní pole ve výrobku v libovolném čase t > 0. Obvykle se předpokládá, že tepelný tok je kolmý k volnému povrchu výrobku, tzn. že jeho povrch je kolmý ke gradientu teploty. Rozeznáváme čtyři druhy okrajových podmínek: TVp = TVp ( x, y , z , t ) • OP I. druhu - je dána teplota na povrchu výrobku • OP II. druhu – je dán tepelný tok na povrch výrobku • OP • OP IV. druhu - výrobek je v dokonalém dotyku s jiným výrobkem tak, aby v dotykovém bodě byla teplota obou výrobků stejná 1 TVp = 2 TVp III. druhu - je dána ∂T − λ = α .( Tp − TVp ) ∂ x Vp teplota prostředí ∂T jV = − λ . ∂ x Vp Tp a zákon přenosu tepla např. Okrajové podmínky III. druhu můžeme použít k určení teplotního gradientu na povrchu výrobku. Z uvedené rovnice Tp − TVp ∂T = tgω = − okamžitě vyplývá: λ ∂ x Vp α protože rozměr poměru veličin W .m − 1 .K − 1 λ = = [ m] −2 −1 α W.m .K je podle obr. 2.10 spojnice OP, skloněná od normály k povrchu výrobku (tedy také od směru tepelného toku) pod úhlem ω, tečnou Obr. 2.10: Určení ke křivce teplota T-souřadnice x v čase t1, který odpovídá rozdílu povrchového gradientu teplot (Tp-Tvp). Z obr. 2.10 je patrné, že teplotní pole v ohřívaném výrobku není závislé pouze od intenzity ohřevu a tepelné vodivosti ohřívaného materiálu, ale i od jeho tloušťky. Obecně je tedy použití okrajových podmínek závislé na velikosti Biotova podobnostního kritéria. Teplotní gradient totiž závisí nejen na poměru (λ⁄α), ale též na charakteristickém příčném délkovém rozměru b výrobku, který Biotovo kritérium zahrnuje: b α .b λ b b Bi = = = = 1 λ λ bm α α 14 Biotovo kritérium vyjadřuje poměr vnitřního tepelného odporu (b/λ) k vnějšímu tepelnému odporu (1/α) nebo poměr charakteristického rozměru b výrobku k tloušťce bm = (λ⁄α) mezní vrstvy přenosového prostředí. Mezní vrstva je v bezprostředním Obr. 2.11: Vliv Biotova kritéria na průběh teploty v mezní vrstvě a ve styku s výrobkem a výrobku na jejím volném povrchu se její teplota rovná teplotě přenosového prostředí Tp. Velikost Biotova kritéria ovlivňuje použití okrajových podmínek /obr.2.11/ takto: • pro Bi ≥ 10 až 50 jsou tepelný odpor mezní vrstvy nebo její tloušťka ve srovnání s odpovídajícími charakteristikami výrobku tak malé, že je lze zanedbat. OP III. druhu se redukuje na OP I. druhu a kryje se s podmínkou izotermickou (Tvp ≅ Tp). Tělesa ohřívaná za těchto podmínek označujeme jako masivní (tlustá), charakteristické je tedy vnitřní sdílení tepla (tepelný spád mezi povrchem a jádrem výrobku). • jestliže 0,25<Bi<10, uplatňuje se tepelný odpor mezní vrstvy i výrobku resp. jak vliv tloušťky bm mezní vrstvy, tak i rozměr b výrobku a je nutné vycházet z platnosti OP III. druhu. Tyto podmínky považujeme za přechodovou oblast. V přibližných výpočtech považujeme tělesa za tenká (zanedbává se vnitřní sdílení), při přesných pak za výrobky masivní. • konečně když Bi ≤ 0,25, jsou teplotní odpor a tloušťka mezní vrstvy tak velké, že teplotní gradient na povrchu výrobku (∂T/∂x)vp se blíží 0, takže OP III. druhu se redukuje na OP I. druhu a kryje se s podmínkou adiabatickou (Tvp ≅ Tvj). To je charakteristické pro tzv. tenké výrobky (nevzniká výrazný teplotní spád). Význam Biotova kritéria spočívá v charakterizování vnějšího a vnitřního sdílení tepla v ohřívaném výrobku. Teplotní rozdíl v tělese není dán pouze tloušťkou ohřívaného výrobku, ale i jeho tepelnou vodivostí a rychlostí ohřevu. Těleso velkých rozměrů se tedy může chovat při pomalém ohřevu jako tenké (bez význačného teplotního spádu), naopak těleso malých rozměrů při značných ohřívacích rychlostech jako těleso masivní (tlusté). 2.4 Přenos tepla ve výrobcích Tenké výrobky Ohřev tenkých výrobků (jestliže výrobek a přenosové prostředí splňují podmínku Bi ≤ 0,25) se nejčastěji provádí při stálé teplotě pece. 15 Vyjádřeme předpoklad, že tepelný tok procházející povrchem výrobku se přemění ve jV .S V .dt = M V .cp .dT zvýšení entalpie výrobku: Sv - povrch výrobku, Mv - hmotnost výrobku, cp měrná tepelná kapacita výrobku při stálém tlaku Dosadíme-li z Newtonova zákona za jv, dostaneme: α .( TZ − TV ) .dt = MV .cp .dT SV zavedeme součinitel tvaru kv výrobku, který je úměrný poměru jeho povrchu k hmotnosti podle SV k = V vztahu: M V b.ρ b - výpočtová tloušťka ohřívaného výrobku (polovina tloušťky desky, poloměr válce, atd.), ρ - jeho hustota. poměr stran hranolu poměr výšky k průměru válce Obr. 2.12: Závislost tvarového součinitele na rozměru válce a hranolu Vyjádření poměru (Sv/Mv) pro válcový resp. kulový výrobek charakterizovaný poloměrem r vede k těmto tvarovým součinitelům: kv = 2 pro válec (l > 4.r), resp. kv = 3 pro kouli. Podrobnější určení součinitele tvaru kv pro hranolový nebo válcový výrobek konečných rozměrů vede k jeho závislosti na dalších rozměrech /obr.2.12/. U krátkého válcového výrobku (l < 4.r) roste kv s klesajícím (l/r) tak, že pro (l/2.r) = 1 je kv = 2,5. Hranolový výrobek s poměrem stran (b/h) ≤ 3,0 je charakterizován kv rostoucím z 1,1 až na 1,7 pro čtvercový průřez. Po dosazení, separaci proměnných a integrování T − TV 0 b.c.ρ , ze kterého je zřejmé, že teplota . ln Z v mezích 0 až t resp. Tvo až Tvt pak t = k V .α TZ − TVt výrobku Tvt nemůže dosáhnout teploty pece Tz. Výrobky složitých tvarů (průřez, povrch) je při zjednodušeném výpočtu přenosu tepla možné myšlenkově transformovat na nějaké těleso elementárního tvaru (koule, válec, deska, hranol), které by mělo stejný objem a do kterého by bylo přenášeno stejné teplo. Při OP II. druhu je potom nutno zvětšit tepelný tok j pv nepřímo úměrně zmenšení povrchu při transformaci složitého výrobku na elementární těleso: jelPV = k s . jslPV ks = Ssl 〉1 S el Platí-li OP III. druhu je nutné zvětšit hodnotu Bi pro elementární těleso: Bi el = k s .Bi sl Výpočet transformačního součinitele ks je založen na předpokladu rovnosti objemů Vel = Vs l= V, takže např. u válcových nebo deskových výrobků lze ks vyjádřit poměrem obvodů O sl O sl = příčného průřezu o stejné ploše Ael = Asl = A, tedy pro válcové těleso: k s = k 0 = O el 4 .π . A Masivní výrobky Když pro zpracovávaný výrobek v určitém prostředí platí Bi > 0,25, není již možno předpokládat, že jeho teplota je v celém průřezu stejná (Tvp ≠ Tvj). Ve výrobku existuje nezanedbatelné časově proměnné teplotní pole. V každém místě teplotního pole je určitý teplotní gradient, na kterém závisí nejen tepelný tok, ale i tepelná pnutí a strukturní pnutí /kap. 3/, jejich 16 rozložení se během tepelné úpravy mění až se při teplotě okolí ustálí jako zbytková pnutí. Při volbě technologického postupu tepelné úpravy mohou být tato pnutí v některých slitinách omezujícím činitelem, neboť nesmí dojít k velkým deformacím nebo dokonce k trhlinám. Rychlost teplotních změn při ohřevu nebo ochlazování závisí však také na struktuře požadované na povrchu a v jádře výrobku, která zabezpečí dosažení jeho určitých vlastností. Kvalitativní představu o časové závislosti rozložení teploty mezi povrchem a jádrem výrobku při jeho ohřevu si nejsnáze můžeme udělat při jednorozměrném tepelném toku neohraničenou deskou /obr. 2.13/ za těchto dalších zjednodušujících předpokladů: • teplota prostředí TP ihned dosáhne teploty zařízení TZ • deska má zpočátku (t = 0) rovnoměrně rozloženou teplotu (Tvpo = Tvjo); • přenos tepla do desky je z obou stran stejný. Rozložení teploty v časech t1 až t3 závisí na poměru (λ⁄α). Pro velký poměr (λ⁄α)1 je rozdíl teplot mezi povrchovou vrstvou (místo x1) a jádrem (místo x o) v libovolném čase poměrně malý (srovnej křivky x11 a x01), kdežto při malém (λ⁄α)2 je tomu naopak (křivky x12 a x02). Časové závislosti teplotního gradientu (dT/dx) mají maximum stádiích Obr. 2.13: Rozložení teploty ve směru tloušťky neohraničené desky v počátečních /vlevo/ a časové závislosti teploty v místech x0 a x1 a teplotního ohřevu než se počáteční teplota v jádře Tvjo začne gradientu dT/dx mezi povrchem a jádrem desky /vpravo/ zvyšovat. Při větším poměru (λ⁄α)1 má teplotní gradient trvale menší hodnoty (x11<x12). Největší nebezpečí vzniku deformací a trhlin při ohřevu výrobků je tedy v jeho počátečních stádiích při malém poměru (λ⁄α). Při kvantitativní analýze teplotního pole ve výrobku vycházíme: ∂ 2T ∂ 2T ∂ 2T ∂T 2 + = a . + z rovnice 2 2 , počátečních a okrajových podmínek. Metody řešení pak ∂t ∂ x ∂ y ∂ z lze rozdělit na: • analytické, které předpokládají že fyzikální charakteristiky přenosového prostředí a výrobku α, c, λ jsou konstantní, tj. nezávislé na souřadnicích a teplotě; v tomto případě se podaří sestavit obecnou parciální diferenciální rovnici respektující rozměry a tvar výrobku, která při přechodu k velkým časovým intervalům vede k výpočtu kvazistacionárního rozložení teploty ve výrobku; pro většinu technicky významných případů jsou tato řešení známa • numerické, které se používají tehdy, když nelze užít analytické metody buď pro jejich obtížnost nebo proto, že nelze přijmout jejich zjednodušené předpoklady; obecná diferenciální rovnice se nahradí parciálními diferenciálními rovnicemi, které dovolují získat numerická řešení, jimiž určujeme změny teplotního pole postupně (po částech); nejužívanější jsou metoda konečných 17 rozdílů (též metoda sítí) nebo metoda konečných prvků, které vedou k diskretizaci teplotního pole • analogové, které hledají pro rovnici teplotní vodivosti technicky realizovatelný ekvivalent; řešení rovnice se dosáhne na základě výsledků měření na elektrických, hydraulických nebo difúzních modelech; používají se při existenci vnitřních zdrojů tepla (exotermické fázové přeměny) nebo při uvažování teplotních závislostí fyzikálních charakteristik Metody analogové tvoří přechod k čistě experimentálnímu měření teplotních polí buď přímo na výrobku nebo na jeho modelu. K měření teploty na povrchu se používá pyrometrů nebo detektorů infračerveného záření, které ve spojení s televizní kamerou umožňují zachytit časový průběh změn teploty na obrazovce (termovize). K měření teploty pod povrchem a v jádře výrobku se používají termočlánky. V provozu se často používají jednodušší prověřené empirické vztahy. Tyto k mnohým činitelům ovlivňujícím průběh ohřevu a ochlazování přihlížejí ještě k závislosti přenosu tepla na: • rozmístění výrobků v peci a způsobu jejich uložení • na změnách teploty přenosového prostředí s časem a místem. Tab. 2.III: Součinitel tvaru ktv Obr. 2.14: Součinitel χ zachycující vliv rozložení materiálu v peci Tvar výrobku Charakter. rozměr b ktv Kulový Průměr 0,7 Krychlový Hrana 0,7 Válcový Průměr 1,0 Kotoučový Šířka tloušťka Hranolový Příčná hrana 1,0 Deskový Tloušťka 1,5 Trubka Tloušťka stěny neb 1,5 krátká,otevř. 2,0 dlouhá, zavř. 4,0 Tento postup zaručuje, že ve zpracovávaných výrobcích nedojde ke vzniku deformací nebo trhlin. Do doby ohřevu se zahrnuje čas potřebný k tomu, aby povrch výrobku dosáhl zvolené jmenovité teploty, a výdrž na této teplotě, která je jednak potřebná k prohřátí výrobku až do jeho jádra, jednak k uskutečnění žádaných strukturních přeměn (rozpuštění karbidů aj.). Např. podle Dobrochotova je ohřívací doba v komorových pecích dána vztahem: t = A.χ .b 3 2 / hod / A - konstanta pro druh ocele (pro uhlíkové ocele = 10, pro legované do 850 0C = 13,3, pro ohřev 850-1200 0C = 6,7, pro vysokolegované = 20), b- tloušťka nebo průměr výrobku, χ - součinitel zachycující vliv rozložení materiálu v peci /obr. 2.14/ 18 Přesnější empirický výpočet vyjadřuje dobu ohřevu závislou na charakteristickém rozměru b výrobku a na dalších součinitelích vyjadřujících vliv tvaru (ktv), uložení (kul) a jiné vlivy (kj) podle t ohr / min/ = k tv .k ul .k j .b / mm / vztahu: Součinitel ktv koriguje charakteristický rozměr tehdy, jedná-li se o trojrozměrný tepelný tok v téměř rovnoosých výrobcích (ktv < 1) nebo jde-li o jednorozměrný tok v plochých tělesech (ktv >1). Pro dvourozměrný tok je ktv=1 /tab. 2.III/ Hodnoty ktv a charakteristický rozměr b se liší od dříve užívaných analogických charakteristik. Součinitele uložení lze odhadovat podle obr. 2.14. K jiným vlivům, které ovlivňují tepelné charakteristiky výrobků, patří legování, teplota ohřevu a přenosové prostředí (tab. 2.IV). Tab. 2.IV: Součinitel kj vyjadřující jiné vlivy na dobu ohřevu Ocel teplota ohřevu /0C/ 600 900 1200 2,05 (0,35) 0,80 (0,33) - 2,15 (0,45) 0,96 (0,43) 2,05 (0,35) 0,80 (0,33) - -středně legovaná 2,35 (0,45) 1,30 (0,43) - -vysokolegovaná 2,35 (0,48) 1,44 (0,45) 0,27 (0,11) - rychlořezná 2,70 (0,50) 1,72 (0,47) 0,54 (0,18) Konstrukční – nelegovaná - legovaná Nástrojová – nelegovaná Pozn.: hodnoty kj pro elektrickou odporovou komorovou pec, v závorkách pro ohřev v solných lázních 2.5 Technologické zásady ohřevu Na kvalitním vedení ohřevu, na jeho teplotním a tepelném režimu závisí i kvalita tepelného zpracování konečných výrobků. Mezi důležité činitele v technologii ohřevu patří: konečná teplota, dovolená rychlost ohřevu (souvisící s otázkou tepelných pnutí), způsob uložení materiálu v peci a konečně teplotní a tepelný režim ohřevu daného kovu. Volba ohřívací teploty závisí především na vlastnostech materiálu a druhu jeho zpracování /viz další kap./. Obecně zvýšení teploty zmenšuje deformační odpor, zvyšuje difúzní schopnost – na druhé straně je teplota limitována růstem zrna, nebezpečím přehřátí, zintenzivněním oxidace povrchu apod. Následkem nerovnoměrného teplotního pole během ohřevu výrobků vznikají v nich tepelná pnutí, která v některých případech mohou být limitujícím činitelem rychlosti ohřevu. Velikost a rozdělení pnutí, stejně jako jejich vznik a odstranění, závisí jednak na podmínkách ohřevu nebo ochlazování, jednak na mechanických a fyzikálních vlastnostech ohřívaného materiálu, jeho rozměru a tvaru / viz kap. 3/. Dovolená rychlost ohřevu je tedy technologickou veličinou, definovanou jako maximální rychlost ohřevu, která nevyvolá nepřípustné hodnoty vnitřních pnutí (způsobujících nepřípustné deformace nebo porušení materiálu). S problematikou určení dovolené rychlosti ohřevu souvisí i ekonomické hledisko ohřevu. Z tohoto hlediska je vhodné volit maximální rychlosti, tyto jsou však na druhé straně limitovány vlastnostmi, tvarem a rozměry ohřívaných výrobků. Z tohoto vyplývá, že zvolený způsob ohřevu je kompromisním řešením těchto protichůdných požadavků. Obvykle je uvažováno s maximem teplotních pnutí jako podílem (0,5 až 19 0,7) pevnosti ohřívaného kovu. ohřevu vdov Vycházejíce z Hookeova zákona pak pro dovolenou rychlost 2,1.α .σ max v dov = tělesa ve tvaru desky platí: β .E.l 2 E – modul pružnosti, σmax – maximální teplotní pnutí (př. σmax = Rm/2), pro výpočet dovolené rychlosti ohřevu válce je možno konstantu 2,1 nahradit 5,6 (l = r) Na ohřívací pochod, kromě fyzikálních vlastností ohřívaného výrobku, mají vliv i jeho geometrické ukazatele, tj. tvar, rozměry a uložení v pecním prostoru. Tyto ukazatele souvisí s velikostí a rovnoměrností přestupu tepla. Uložení výrobků v peci je různé podle druhu a konstrukce pece, tvaru a rozměru výrobků, způsobu vkládání a pohybu výrobku v peci. Pro všechny případy však platí hlavní zásady: • poměr ohřívaného povrchu vůči hmotnosti tělesa má být co největší • ohřev má být symetrický • způsob uložení a pohyb výrobku nemá vyvolávat další pnutí (deformace) Obr. 2.15: Schématické znázornění vlivu způsobu ohřevu na vznik teplotních rozdílů v ohřívaných výrobcích Při tepelném zpracování se vlastní ohřev výrobku uskutečňuje v pecních zařízeních různými způsoby. Obvykle se celkový ohřev skládá z více fází, jelikož je nutno měnit rychlost ohřevu nebo vyrovnávací fáze během ohřívacího procesu. V podstatě je možno režimy ohřevu výrobků rozdělit do pěti skupin /obr. 2..15/: 20 • pomalý /obr. 2.15a/ - vsázka je vložená do studené pece a postupně ohřívaná. Rychlost ohřevu je malá, vznikají malé rozdíly teplot mezi povrchem a jádrem výrobku. Výrobnost pece je však nízká. • normální /obr. 2.15b/ - vsázka je vložená do pece vyhřáté na předepsanou teplotu ohřevu, popř. teplotu částečně vyšší.. Teplotní spád ve výrobku je vyšší a tím i vyšší teplotní pnutí. Tento způsob je nejvíce využíván v komorových pecích a solných lázních. Zvyšuje se výkon pece. • zrychlený (intenzivní) /obr. 2.15c/ - využívá část tepelné kapacity pece vyhřáté na teplotu podstatně vyšší než je předepsaná teplota ohřevu výrobku. Po vložení vsázky do pece vznikají velké teplotní rozdíly mezi jádrem a povrchem výrobku. Ekonomie režimu je výhodná (umožňuje využití energie z předchozích technologických operací za vyšších teplot). • rychlý /obr. 2.15c/ - pec je nepřetržitě vyhřívaná na teplotu podstatně vyšší než je teplota požadovaná. Vsázka se vyjímá z pece po dosažení předepsané teploty. Při tomto režimu se dosahuje nejvyšších hodnot vnitřních pnutí, ale také nejvyšší výrobnosti pece. Tento způsob ohřevu je možno spolehlivě uplatňovat u karuselových nebo průběžných pecí, kde je možno zabránit přehřátí dodržením doby ohřevu. • stupňovitý /obr. 2.15d/ - vsázka se předehřeje v jednom prostředí (agregátu) a potom přemístí do dalšího prostředí s vyšší teplotou. Ohřev je možno uskutečnit i ve více stupních. Stupňovitý ohřev umožňuje snížit napětí při ohřevu na minimum a tím zamezit deformacím, příp. praskání i u materiálů s nízkou tepelnou vodivostí (vysokolegované ocele). Používá se nejen např. u ohřevu rychlořezných ocelí na kalící teplotu, ale i u vícepásmových průběžných pecí a při předehřevu výrobků před ohřevem v solných lázních (zabránění rozstřiku při prudkém vypařování vlhkosti event. olejů z povrchu). 2.6 Ochlazování Při ochlazování výrobků se jedná o děje uváděné v předchozích kapitolách ohřevu kovů pouze s opačným znaménkem. Ochlazování stálou rychlostí je dosažitelné jen obtížně například při dilatometrických měřeních v laboratorním zařízení. Daleko nejčastější je ochlazování, při němž můžeme předpokládat, že ochlazovací prostředí má stálou teplotu. K určení teploty výrobku nebo potřebné doby ochlazování opět můžeme použít předchozí řešení s tím, že teplotu zařízení Tz nahradíme teplotou prostředí Tp. Toto však platí pouze u ochlazovacích prostředí, kde během ochlazování nedochází ke změně skupenství (součinitel přestupu tepla α má monotónní charakter – např. obr 2.8, 2.9). Ve skutečnosti může být časová závislost komplikována tím, že některá ochlazovací prostředí mají nižší bod varu než je teplota ochlazovaného výrobku a tím vzniká při styku s ohřátým výrobkem parní polštář. Množství tepla, odebraného výrobku, není tedy pouze úměrné měrnému teplu tohoto prostředí, ale podstatně závisí na jeho teplu skupenském. Navíc ochlazování v těchto prostředích je nerovnoměrné s ostře vyznačenými maximy rychlosti ochlazování. Vzhledem pak k složitosti problému není možno stanovit průměrný součinitel přenosu tepla pro celé ochlazování, nýbrž jen pro jednotlivá údobí, charakterizovaná stejnoměrným odváděním tepla. Podle současné terminologie se jednotlivá údobí ochlazování nazývají: • údobí stabilního parního polštáře • údobí varu a vývinu bublin • údobí výměny tepla prouděním 21 Zvláštnosti ochlazování v těchto prostředích nejlépe ukazují křivky chladnutí povrchu (obr. 2.16). Při ponoření součásti probíhá velmi rychlé ochlazování vlivem spotřeby tepla na vytvoření parního polštáře. Velikost prvního poklesu závisí na vlastnostech kapaliny (tepelném zabarvení reakce vzniku páry, teplotě, viskozitě) i na vlastnostech ochlazovaného výrobku (teplotě, měrném povrchu, tvaru, tepelných vlastnostech apod.). Vytvořená pára se opět sráží (kondenzuje) okolní chladnou kapalinou. Protože kapalina se rychle ohřívá, zpomaluje se další kondenzace a vytváří se stabilní parní polštář obklopený vrstvou ohřáté kapaliny. Vrstva páry je špatným vodičem tepla a odděluje ochlazovaný povrch od veškeré hmoty kapaliny. Při dosažení určitých teplot (pro každou kapalinu určitých kritických teplot – např. pro vodu 250 až 400 0C) povrchu se parní polštář stává nestabilní a nastává druhé údobí varu s vývinem bublin. V tomto údobí je porušen parní polštář , kapalina smáčí kovový povrch. Během varu vznikají četné bublinky páry, jež se odtrhují a unášejí značné množství tepla. Na jejich místo nastupují nové objemy kapaliny a omývají povrch. Rychlost odvádění tepla tedy závisí na teplotě vypařování ochlazující kapaliny, ale i na množství a Obr. 2.16: Schéma průběhu ochlazování v prostředí se pohybu bublinek páry, což souvisí s dalšími vlastnostmi ochlazovacího změnou skupenství prostředí (jako např. povrchové napětí, hustota kapaliny a páry, vnější tlak ) i vlastnostmi ochlazovaného povrchu. Intenzivní pohyb kapaliny během této fáze způsobuje, že odvod tepla se neuskutečňuje pouze parou, ale i kapalinou stýkající se přímo s povrchem. Rychlost ochlazování v tomto údobí dosahuje nejvyšších hodnot. Při poklesu teploty povrchu na bod varu prostředí, vývoj páry přestává a nastupuje údobí výměny tepla prouděním. Rychlost odvodu tepla v této fázi je poměrně malá. Je v podstatě určena hodnotou tepelného obsahu, hustotou a tepelnou vodivostí kapaliny a rozdílem teplot mezi povrchem a kapalinou. Velký vliv na rychlost odvádění tepla má v tomto případě rychlost cirkulace kapaliny. U kapalin s malou viskozitou vznikají četné turbulentní proudy usměrněné od ochlazovaného povrchu do kapaliny. Se zvyšující se viskozitou jsou tyto proudy usměrňovány do vrstvy kolem ochlazovaného povrchu až při vysokých viskozitách přechází tento proud do laminárního trubkovitého tvaru. 22 3.0 PNUTÍ A DEFORMACE 3.1 Základní pojmy V celé technologické praxi se setkáváme s řadou případů, kdy ve výrobku vznikají vnitřní napětí-pnutí, někdy tak značná, že může dojít ke vzniku mikrotrhlin, jindy, je-li úroveň pnutí srovnatelná s pevností i k porušení celého výrobku. Vedle tepelného a chemicko-tepelného zpracování jde i o důsledky intenzivního tváření za studena, hrubovacích, ale i dokončovacích metod obrábění, svařování, pájení, odlévání, povlakování kovy, plasty a především keramikou. Z hlediska časového působení vnitřních pnutí rozeznáváme: • dočasná vnitřní pnutí • zbytková vnitřní pnutí Dočasná vnitřní pnutí působí pokud trvá příčina, která je vyvolala. Touto příčinou nejčastěji bývá nerovnoměrné teplotní pole mezi povrchovými a vnitřními partiemi výrobku. Poté pružná deformace vzniklá lokální rozdílnou dilatací vytváří dočasné vnitřní napětí, které trvá pokud se nevyrovnají teploty v celém objemu výrobku. Stejně dočasný charakter může mít i vnitřní pnutí vznikající během ohřevu nebo ochlazování kovu, ve kterém dochází k nehomogenní deformaci z důvodu nerovnoměrného průběhu fázové transformace. Pokud i po odstranění vnějšího impulsu (externí silové působení či nemechanická příčina) část vnitřních pnutí ve výrobku přetrvává, hovoříme o zbytkových napětích či pnutích. Zbytkové pnutí je tedy jedním z mnoha druhů vnitřních pnutí, vznikajících v důsledku nehomogenní deformace a můžeme je obecně definovat jako víceosé napětí, působící ve výrobku po velmi dlouhou dobu přesto, že všechny jeho části mají stejnou teplotu a na výrobek již nepůsobí žádné vnější síly. Z uvedeného vyplývá následující možnost klasifikace zbytkových pnutí podle příčin jejich vzniku: • tepelná zbytková pnutí - vyvolaná různými teplotními gradienty uvnitř výrobku či rozdílnými teplotními koeficienty roztažnosti jednotlivých částí výrobku nebo strukturálních složek • deformační zbytková pnutí - např. obráběním jsou povrchové vrstvy deformovány intenzivněji než vnitřní části výrobku. Po odstranění vnějších tlakových sil vzniká na povrchu tahové a uvnitř tlakové pnutí • strukturální zbytková pnutí - nehomogenní strukturální transformace je doprovázena objemovými změnami (např. transformace austenitu na ferit nebo objemově rozdílnější transformace austenitu na martenzit) Co je společnou podstatou všech pnutí je zřejmé σ = E.ε z Hookeova zákona: Obr. 3.1: Deformační závislosti /1-ocel, 2-šedá litina, 3-hliník/ Úroveň pnutí je určována velikostí elastické deformace vyvolané objemovými změnami ve výrobku. Pojem vnitřního pnutí tedy plně odpovídá pojmu vnitřní elastické deformace, neboť ona tento jev zcela kontroluje. Dále je pak pnutí funkcí modulu pružnosti E. 23 Vezměme tři rozdílné materiály, jak ukazuje obr. 3.1. Velikost vnitřních pnutí je jednoznačně určena hodnotami E1, E2, a E3. Při stejné hodnotě vyvolané pružné deformaci ε1 je vnitřní pnutí v šedé litině σ2 přibližně poloviční a u velmi plastického hliníku σ3 je dokonce asi třetinové při porovnání s ocelí - σ1. Z obrázku je také patrný vliv plasticity materiálu na jeho odolnost proti vzniku trhlin. Jestliže deformace dosáhne ε2, potom u materiálu s vyšší pevností (ocel) vzniklá úroveň vnitřních pnutí způsobí lom, kdežto hliník s podstatně nižší pevností se neporuší. Obr. 3.2: Deformační závislosti oceli /1-kalená, 2-popouštěná, 3kalená z vysoké teploty, 4-žíhaná/ Tyto poznatky můžeme aplikovat na postup tepelného zpracování oceli /obr. 3.2/. Úroveň vnitřních pnutí vyvolaná deformací ε1 vede k lomu pouze u oceli kalené z vysoké teploty. Při nárůstu deformace na ε2 se dále poruší i ocel správně zakalená. Větší plastická schopnost popuštěné a žíhané oceli snižuje náchylnost oceli k trhlinám. Vnitřní pnutí se obvykle rozdělují podle velikosti objemů v nichž působí. Pnutí I. druhu - makropnutí Zasahují celý objem výrobku a jejich orientace je určena především jeho geometrií. Vznikají jako důsledek výrobních operací. Například hrubování nevyžíhaného odlitku odstraní povrchovou vrstvu, stav napjatosti se změní a výrobek se deformuje. Vznikají v každém ohřívaném nebo ochlazovaném výrobku (bez ohledu na průběh fázových přeměn) v důsledku nerovnoměrnosti jak vnějšího, tak i vnitřního přenosu tepla. U plastických ocelí se toto makropnutí snižuje postupnou plastickou deformací. Tento proces se označuje relaxace. Pnutí II. druhu - mikropnutí Působí v oblastech srovnatelných s velikostí zrna nebo několika subzrn. vznikají fázovou transformací nebo deformací kovu, když různá zrna či subzrna vykazují rozdílné elastické napěťové stavy. Orientace těchto pnutí se neváže ke geometrii výrobku. V celém objemu se pnutí II. druhu mohou vzájemně vyrovnat. Někdy se označují jako homogenní mikroskopická pnutí. Pnutí III. druhu - submikroskopická Také tato pnutí nemají žádný vztah k tvaru výrobku. Zasahují nepatrné objemy řádově velikosti elementární buňky krystalové mřížky. Tato nehomogenní pnutí jsou důsledkem elastické distorze mřížky při rozměrech od zlomku nanometru do hodnoty mřížkového parametru. Charakteristickými příklady jsou bodové mřížkové poruchy (vakance, intersticiální či substituční atomy). Také napjatost vyvolaná hranovou dislokací či koherentním rozhraním matrice a vyloučeného precipitátu způsobuje submikroskopická pnutí. U reálných výrobků se nesetkáváme s výše uvedenými druhy pnutí jednotlivě. Obecně vzniklá vnitřní napjatost je výsledkem superpozice pnutí I. až III. druhu. Pnutí jednotlivých druhů se vzájemně ovlivňují. Např. nárůst mikropnutí může vést až ke vzniku makropnutí. Na obr. 3.3 představuje rovina nákresu (x,y) povrch polykrystalického materiálu. Složky σy skutečných povrchových zbytkových pnutí jsou dány součtem složek jednotlivých druhů pnutí: σ y ( x, y ) = σ Iy ( x, y ) + σ IIy ( x, y ) + σ III y ( x, y ) 24 Pnutí I. druhu σyI(x,y) znamená pro každé zrno shodnou hodnotu nominálního napětí σy vztaženého k celkovému průřezu. Zbytkové napětí II. druhu σyiII(x,y) vyvolá v každém itém zrnu střední napjatost σyi. Ta v závislosti na orientaci mikropnutí, jak ukazuje obr. 3.3 může být: σ yi = σ Iy ( x, y ) ± σ IIyi ( x, y ) Podobně pnutí III. druhu, představující příspěvek místního pnutí σyIII(x,y) pak určuje celkovou hodnotu σy(x.y). Připomeňme si ještě, že vznikající pnutí mají kromě různé velikosti i různý charakter (tah-tlak). Vnitřní pnutí tím ovlivňuje pevnostní vlastnosti výrobku. Nejnebezpečnější jsou ta pnutí, která způsobují v povrchových vrstvách tahová napětí, vyvolávající vznik povrchových trhlin. Naopak příznivý účinek tlakových pnutí po kuličkování může zvýšit při střídavém namáhání hodnotu meze únavy až o 60 %. Přítomnost zbytkových pnutí je však svázána především s negativním ovlivněním vlastností výrobku. Při svařování nebo odlévání vznikají trhliny či dochází k zdeformování předmětů. Zbytkové pnutí způsobuje i změnu elektrochemického potenciálu, tím klesá korozivzdornost, roste nebezpečí koroze pod napětím. Zbytková pnutí také vedou ke změnám magnetických a elektrických vlastností. Proto hlavním úkolem je získat výrobek o takové struktuře, která odpovídá požadavkům na mechanické a fyzikální vlastnosti bez existence zbytkových pnutí. V krajním případě tyto snížit na přípustnou míru. Obr. 3.3: Příklad superpozic pnutí I., II. a III. druhu v polykrystalických materiálech 3.2 Pnutí v nepolymorfních, jednofázových materiálech Fyzikální podstata pnutí, jak plyne z předchozí kapitoly, tkví v nerovnoměrné deformaci, způsobené buď přímo zatížením a nebo častěji objemovými změnami. Ty u nepolymorfních materiálů a nebo v teplotním intervalu stability jedné fáze jsou především důsledkem nerovnoměrného rozložení teplot v tělese. Poměrné objemové nebo délkové změny tělesa způsobené změnou teploty při konstantním tlaku vyjadřujeme izobarickými součiniteli objemové nebo délkové roztažnosti. Souvislost mezi vznikajícím pnutím a vyvolaným prodloužením lze odvodit ze vztahu: teplotou ∂ε ∂ dε = .dσ + .dT ∂σ T ∂Tσ Obr. 3.4: Teplotní závislost modulu pružnosti různých materiálů V rovnici je zřejmé, že v případě elastické napjatosti (∂ε⁄∂σ) T2 σ + α ( t ).dt = 1/E a (∂ε⁄∂T) = α. Po dosazení: ε = E(T) T∫1 25 Zde je zřejmé, že vedle teplotní závislosti α je nutno uvažovat stejnou závislost pro modul pružnosti E /obr. 3.4/. Modul pružnosti také závisí na anizotropii a chemickém složení. U nepolymorfních slitin, např. jde-li o tuhé roztoky /obr. 3.5/ je modul pružnosti přibližně aditivní vlastností. Objeví-li se v binárním systému intermetalická fáze, pak tento zhruba lineární průběh je narušen. Intermetalická fáze vykazuje nejvyšší hodnotu E, vyšší než mají čisté složky /obr. 3.5/. V technické praxi se pak stejně jakoα zavádí střední hodnota modulu pružnostiE v daném teplotním intervalu. Dále vypočtěme velikost vnitřního pnutí dokonale tuhého tělesa z nepolymorfního materiálu, jestliže uvnitř dojde k náhlému nárůstu teploty ∆T = T2 – T1. Není-li možná deformace ε, pak pro vzniklá pnutí σ plyne: Obr. 3.5: Závislost E na složení slitin Fe-Ni (Et-tažené, Ež-žíhané) a slitin Cu-Sn T2 σ = − ∫ E(T).α (T).dT T1 vede k výslednému vztahu: což při zavedení E a α σ = − E .α .( T2 − T1 ) Skutečná úroveň vnitřních pnutí, z důvodů lokální plasticity a relaxace je nižší, takže pravou stranu uvedené rovnice je třeba vynásobit součinitelem η < 1. Obecně tedy možno říci, že velikost tepelných pnutí bude tím vyšší, čím ohřívaný (ochlazovaný) výrobek bude mít větší průřez a nižší tepelnou vodivost. Na obr. 3.6 je schématicky znázorněn vývoj teplotních pnutí ve válcovém tělese při jeho ochlazování. Jak vyplývá z obrázku v časovém okamžiku 1, v důsledku nerovnoměrného ochlazování, povrchové vrstvy se snaží více zmenšit svůj objem na rozdíl od jádra. Tyto objemové rozdíly způsobují vznik tahových napětí v povrchové vrstvě a v jádře. Obr. 3.6: Změny objemu a vznik napětí ve válci při jeho tlakových V okamžiku 2 se rozložení ochlazování /I-povrchová vrstva, II-střední vrstva, III-jádro/ napětí v podstatě nemění. Maxima vzniklých napětí však stoupají jednak vzhledem k vyšším teplotním rozdílům mezi povrchem a jádrem, jednak z hlediska zvýšení odolnosti materiálu proti deformaci. V okamžiku 3 povrch tělesa a střední část dosáhly teplotu okolí. Snížením tepelného spádu dochází i ke snížení úrovně vnitřních pnutí při stále zachovaném rozložení. Po celkovém ochlazení válce /4/ zůstávají zbytkové napětí opačného smyslu tj. na povrchu tlakové, v jádře tahové. Toto rozložení možno vysvětlit tím, že počáteční tahová napětí v povrchové vrstvě způsobily plastické deformace a nyní po ochlazení brání smrštění jádra, neboli staly se zdrojem zbytkových napětí opačného charakteru. 26 S uvedeným souvisí i problém měřitelnosti vzniklých pnutí. Klasické metody vycházely z měření deformace vyvrtaných otvorů, novější pak z aplikace tenzometrie. Velmi časté jsou metody rentgenografické a holografické. Aplikace rentgenové difrakce umožňuje měřit makropnutí povrchových vrstev tělesa. Nevýhodou rentgenografie je, že dovoluje měřit pnutí pouze do hloubky několika µm pod povrchem výrobku. Naproti tomu neutronová difrakce je použitelná až do hloubek desítek mm. Stejně moderní jsou metody využívající výpočetní techniky při modelování napěťových polí, vycházející z metody konečných prvků. 3.3 Pnutí v polymorfních mnohofázových materiálech Fázové přeměny i současná existence dvou nebo více fází mohou být příčinou celé řady objemových změn, které mohou vyvolat pnutí všech tří druhů. Podstata objemových změn při přeměně perlitu na austenit a následná transformace austenit-martenzit, vznikající při prudkém ochlazování je patrná z dilatometrické křivky uhlíkové eutektoidní oceli /obr. 3.7/. Křivka dokládá, že objemový podíl mezi perlitem a martenzitem je asi 1% a rozdíl mezi austenitem a martenzitem převyšuje 2 %. V úrovni zbytkových pnutí může dle prokalitelnosti vznikat celá řada variant. Při vysoké prokalitelnosti vzniká vysoký podíl martenzitu na povrchu a nízký v jádře. Nízká prokalitelnost vede ke vzniku řady struktur, od martenzitické na povrchu přes troostitické po perlitickou v jádře. Také následná Obr. 3.7: Dilatometrická křivka popouštění charakterizují objemové změny vyvolané uhlíkové eutektoidní oceli transformačním sledem: tetragonální martenzit popuštěný martenzit - bainit - perlit, vykazující celkový objemový rozdíl přibližně 1 %. Uvažujme konkrétní dopad pouze strukturálních pnutí např. na válcové těleso. Při ochlazování na teplotu Ms martenzit vzniká nejdříve na povrchu, kde této teploty je dosaženo rychleji než v jádře. Objemnějším martenzitem na povrchu vznikají dočasná tlaková pnutí, v jádře tahová. Poté martenzit vzniká v jádře a zvětšený objem tlačí na již zpevněný povrch. Výsledkem martenzitické transformace jsou tedy tahová pnutí na povrchu a tlaková v jádře /obr. 3.8a/. Abstrahujme nyní strukturální, fázová pnutí a sledujme izolovaně průběh tepelných pnutí /viz kap. Obr. 3.8: Schéma rozložení tangenciálních 3.2/. Rychlejším chladnutím se více smršťují pnutí ve válcovém tělese /a-strukturální povrchové vrstvy, než vnitřní. Na jádro působí pnutí, b-tepelná pnutí/ tlaková, na povrch tahová napětí. Dalším ochlazováním se začne smršťovat jádro, jehož plasticita rychle klesá. Je-li předmět kompletně ochlazen, vnější ztuhlý povrch je pro jádro příliš "velký" a působí na něj tahovým pnutím. Povrchové vrstvy jsou namáhány tlakem /obr. 3.8b/. 27 Během kalení strukturální a tepelná pnutí vznikají současně a superponují. Častějším případem po kalení bývá stav, kdy fázová pnutí jsou větší než tepelná. Obecně můžeme obdržet různé diagramy celkových pnutí /obr. 3.9/ v závislosti na poměru tepelných a strukturálních pnutí a tedy i různé hodnoty a druhy napětí v povrchové vrstvě. Obr. 3.9: Objemové změny a pnutí vznikající v ocelovém válci při V okamžiku 1 dosáhne kalení /I-povrchová vrstva, II-střední vrstva, III-jádro/ povrchová vrstva teploty Ms. D této doby vznikají pouze teplotní pnutí (tahové v povrchové vrstvě, tlakové v jádře). V čase 2 je již skončena martenzitická přeměna v povrchové vrstvě. Přeměnou podchlazeného austenitu na martenzit vzrostl objem povrchové vrstvy a tahová napětí se změnila v povrchové vrstvě na tlaková. V oblasti 3 probíhá martenzitická přeměna ve střední vrstvě. Vzrůstá opět objem této oblasti, který je doprovázen vznikem tahových napětí v okolí (povrchové vrstvě a jádře), zatím co v této oblasti vznikají napětí tlaková. V čase 4 končí martenzitická přeměna jádra, jádro zvětšilo svůj objem a způsobilo vznik vysokých tahových napětí v povrchové a střední vrstvě. Toto stadium představuje nejnebezpečnější okamžik při ochlazování. Zakalená povrchová vrstva má minimální plasticitu, překročí-li tahová napětí mez pevnosti dojde k porušení materiálu. Po ochlazení výrobku v celém průřezu na teplotu okolí se napětí snižují. Charakter a velikost zbytkových pnutí v jednotlivých oblastech závisí na velikosti plastických deformací, které nastaly v průběhu ochlazování. Klasickým příkladem vzniku příznivých tlakových pnutí v povrchových vrstvách jsou důsledky chemickotepelného zpracování. Obr. 3.10 dokumentuje rozložení zbytkových pnutí v povrchových vrstvách po cementování a nitridování. Tlaková pnutí, vznikající jako důsledek martenzitické transformace při kalení po cementaci, jsou větší a zasahují hlouběji než pnutí v nitridované vrstvě. Křivka b odpovídá Cr-Al oceli nitridované v plynu. Tlakové pnutí je způsobeno především přítomností nitridů hliníku v povrchové vrstvě. Také řada dalších povrchových úprav /různé formy povrchového kalení, dolegovávání, difúzní sycení, apod./ vlivem strukturálních a objemových změn vede ke vzniku tlakových pnutí v povrchových vrstvách. Ne vždy na povrchu vznikají tlaková pnutí. Třeba při povlakování rychlořezných ocelí nitridem titanu. Napěťově deformační stav na rozhraní povlakpodkladový materiál je určen výrazně rozdílnými teplotními roztažnostmi. Blízko rozhraní povlakpodkladový materiál tahové napětí v povlaku +800 MPa 28 Obr. 3.10: Zbytkové napětí v různé hloubce pod povrchem /acementováno, b-nitridováno/ prudce klesá, mění znaménko a skokem dosahuje -550 MPa (pro povlak 10 µm). S poklesem tloušťky se maximální hodnoty napětí snižují (2 µm na σ = +340 MPa). Zde jsme se setkali s další podstatnou skutečností, související se strukturou reálných materiálů. Koexistence dvou nebo více fází, které se často výrazně liší tepelnými i mechanickými vlastnostmi. Nejjednodušší model schematizuje obr. 3.11. Každá z fází má vlastní hodnoty αA, αB, EA, EB. Při změně teploty vzniknou v kompaktním materiálu pnutí II. druhu, jejichž úroveň určuje vzájemný vztah uvedených charakteristik. V tomto případě pro αA > αB vzniknou ve fázi B vzhledem k nižším hodnotám tepelné roztažnosti tlaková zbytková pnutí. Naopak ve fázi s vyšší tepelnou roztažností vzniknou pnutí tahová. Hodnotu těchto pnutí ve fázi A lze obecně stanovit v souladu se vztahem pro jednofázovou soustavu: σ A = (α A − α B ) .( E A − EB ) .( T2 − T1 ) Obdobně lze postupovat při určení σB. Dosáhne-li některé z těchto pnutí meze kluzu příslušné fáze, část pnutí plasticky relaxuje. Obr. 3.11: Schéma rozdělení zbytkových pnutí ve dvoufázovém materiálu Popsaný model je platný pro chování nejen soustav kovových slitin jako např. pro směsi tuhých roztoků a intermediálních fází, či pro usměrněná eutektika, ale je aktuální i v souvislosti se studiem keramiky a především kompozitních materiálů. U eutektických, stejně jako u klasických vláknových kompozitů přistupuje ještě problém anizotropie vlastností. 3.4 Deformace při tepelném zpracování Změny tvaru a rozměru výrobků jsou průvodními jevy při tepelném zpracování. I když se jedná o změny nežádoucí nelze je zcela odstranit. Tyto můžeme rozdělit na • změny objemové • změny tvaru Objemové změny jsou víceméně zákonité, jsou vyvolány zvětšením nebo zmenšením objemu v důsledku fázových změn. Z měrných objemů strukturních složek je zřejmé, že austenitizace je spojena s objemovým smrštěním, zatímco martenzitická přeměna s objemovým nárůstem. Velikost rozměrových změn tedy souvisí s obsahem uhlíku v martenzitu (s jeho rostoucím obsahem rozměrové změny vzrůstají) a s podílem zbytkového austenitu po kalení (s rostoucím obsahem jsou objemové přírůstky menší). Přírůstek rozměrů po kalení se zmenšuje popouštěním. U vysokolegovaných ocelí (vykazujících sekundární tvrdost) může dojít k dalšímu zvětšení rozměrů vlivem rozpadu zbytkového austenitu. Důsledky objemových změn možno částečně kompenzovat vhodně volenými přídavky před tepelným zpracováním. Obvykle větší výrobní potíže působí tvarové změny výrobků, které jsou způsobeny nerovnoměrným rozložením tepelných a transformačních pnutí. Velikost změny geometrického tvaru a její výskyt je ovlivněn řadou faktorů od konstrukčního návrhu až po vlastní zpracování. Výskyt deformací je vnějším projevem rozložení a velikosti vnitřních pnutí. Nejedná se pouze o pnutí tepelná a strukturní, ale na úroveň deformací po tepelném zpracování působí i zbytková pnutí ve výrobku před vlastním zpracováním způsobená např. tvářecí texturou, různým stupněm 29 zpevnění povrchu při třískovém obrábění apod. Je tedy snahou tato vstupní pnutí před tepelným zpracováním odstranit (žíhání na odstranění pnutí). Eliminace změn tvaru je velmi náročná jednak z hlediska odhadu jejich velikosti a umístění, jednak tkví v problematice odstraňování. K největším tvarovým změnám dochází samozřejmě při uplatnění nejvyšších strukturních změn i nejvyšších rychlostí ochlazování. Podobně jako při ohřevu (kap. 2.5) v kalených výrobcích vnitřní pnutí a tím deformace závisí především na: • druhu a vlastnostech oceli • podmínkách austenitizace • podmínkách kalení • velikosti a tvaru výrobku Vnitřní pnutí u oceli je tím větší, čím je menší tepelná vodivost, čím je větší tepelná roztažnost, čím je menší prokalitelnost, tvárnost a čím jsou větší objemové změny při tvoření martenzitu. Vnitřní pnutí jsou tím větší, čím byla nedokonalejší austenitizace a nerovnoměrnější prohřátí výrobku. Vnitřní pnutí vzrůstá, zvětšuje-li se rozdíl teplot mezi kalenou součástí a kalícím Obr. 3.12: Příklady způsobů ponořování výrobků do prostředím a zvyšuje-li se rychlost ochlazování v kalícím prostředí. kalící lázně Značný vliv na velikost deformací má sám způsob kalení (zamáčení) /obr. 3.12/. Obecně je nutno při ponořování výrobků do kalící lázně dodržet následující zásady: • výrobky, které nemají stejnou tloušťku, musí být ponořovány nejprve hmotnější částí • výrobky s neprůchodnými dutinami musí být ponořovány tak, aby otevřená strana dutiny byla směrem nahoru a umožnila odcházení par • tenké ploché výrobky, které mají tvar disku, je nutno ponořovat hranou • tenkostěnné prstence se musí ponořovat tak, aby jejich tvořící přímka měla svislou polohu • dlouhé výrobky je nutno ponořovat přesně svisle Podstatný vliv na velikost vnitřních pnutí a tím na velikost deformací event. vznik trhlin (kap. 3.5) má tvar a rozměr kalených výrobků. Se zvětšujícím se rozměrem se zvětšují rozdíly teplot na povrchu a v jádře. Rozdílné průřezy, náhlé přechody, ostré hrany, rohy a otvory jsou nevhodné pro kalení a zvětšují náchylnost ke koncentraci a vzniku trhlin /obr. 3.13/. Obr. 3.13: Příklady nebezpečných míst pro vznik trhlin po tepelném zpracování Obvykle tvarové a rozměrové změny po tepelném zpracování se odstraňují obráběním (broušením). V některých případech možno deformace odstranit rovnáním, jindy je nutno výrobek překalit (před překalením nutno součást vyžíhat a vyrovnat). 30 Rovnání se provádí za studena nebo za tepla. Rovnací operace jsou náročné nejen z hlediska pracnosti a s tím spojených nákladů, ale i z hlediska možnosti porušení rovnaného výrobku. Pro rovnání je možno použít rovnacích lisů nebo je rovnání možno uskutečnit prodlužováním zkrácených vláken plastickou deformací údery kladiva. Efektivní metody rovnání používají místního (lokálního) ohřevu. Jako zdroje tepla se používá ohřev kyslíko-acetylénovým plamenem, odporový nebo indukční ohřev. Příklad postupu rovnání je na obr. 3.14. Deformovaný výrobek /a/ vykazuje velká Obr. 3.14: Schéma rovnání místním ohřevem /apovrchová vnitřní pnutí. Místním ohřevem na před rovnáním, b-místní ohřev, c-po rovnání/ tlakové straně /b/ dojde k součtu těchto pnutí a pnutí od ohřevu. Plastickou deformací v ohřátém objemu kovu se sníží vnitřní pnutí na hodnotu meze kluzu a dochází k částečnému narovnání výrobku. /c/. V průběhu ochlazování dochází k dalšímu snižování vnitřních pnutí vlivem ochlazování (smršťování) ohřátého místa. 3.5 Trhliny při tepelném zpracování Následkem vysokých vnitřních pnutí při tepelném zpracování nemusí docházet jen k přímým nebo následným (po zatížení v provozu nebo odebrání určité vrstvy) deformacím. Převýší-li výše pnutí kohezní pevnost nejslabšího místa součásti, vznikne trhlina. Vznik trhlin podporují jak povrchové, tak vnitřní vady, Ke vzniku trhlin může docházet jak na povrchu, tak i pod povrchem tepelně zpracovávaného výrobku. Jelikož tepelné zpracování se často provádí jako jedna z konečných operací výrobku, vznik trhliny pak znamená nejen znehodnocení vlastního materiálu, ale i energie a práce vložených v předcházejících etapách. I když základním předpokladem pro zabránění vzniku trhlin je správná volba a dodržování technologického postupu, mohou být jejich příčinou i chyby zděděné z předcházejících etap výroby (záměna materiálu, skryté a strukturní vady, konstrukční nedostatky apod.). Podle charakteru rozložení napětí podél průřezu součásti se obvykle rozlišuje pět základních typů trhlin /obr. 3.15/. • I. typ - hluboké trhliny vycházející z povrchu výrobků, nejčastěji podélného směru. Případná odchylka průběhu trhliny bývá způsobena tvarovým činitelem. Směr trhlin ukazuje, že jsou způsobeny napětími tangenciálními. • II. typ – vnitřní, obloukovité trhliny – většinou v rozích předmětu v určité vzdálenosti od povrchu, mohou však pronikat až na povrch. Vznikají nejčastěji v neprokalených nebo cementovaných výrobcích. Přednostní výskyt trhlin v blízkosti hran je způsoben trojosým stavem napjatosti. • III. typ – povrchové trhliny zasahující do hloubky 0,01 až 2 mm. Na povrchu výrobku vytváří síťoví, které nesouvisí s tvarem výrobku ani s koncentrátory napětí (vruby). Příčinou jsou 31 značná tahová pnutí v tenké povrchové vrstvě, která vytvářejí dvouosý stav napjatosti – vznikají zejména v cementovaných součástech. • IV. typ – trhliny způsobující odlupování povrchové vrstvy (např. při broušení), trhliny v blízkosti svarového spoje nástrojů z rychlořezné oceli, některé trhliny při indukčním kalení apod. Strukturní podmínky jsou mnohdy shodné (ostré rozhraní strukturních pásem) s podmínkami pro vznik trhlin III. Typu. • V. typ – mikrotrhliny, které na rozdíl od předchozích typů (vznikajících od makroskopických pnutí) se tvoří vlivem mikroskopických pnutí (např. trhliny v jehlicích martenzitu). Obr. 3.15: Typy trhlin vznikajících při tepelném zpracování ocelových výrobků a jejich souvislost s charakterem rozložení napětí Uvedené rozdělení trhlin nezahrnuje trhliny, jejichž průběh je ovlivněn změnami průřezu a vruby. Vruby zvětšují náchylnost výrobku ke vzniku trhlin, ale nemění charakteristický vliv technologických a metalurgických ukazatelů na vznik trhlin předchozích typů. Podle stadia tepelného zpracování, ve kterém trhlina vzniká, rozdělujeme trhliny na vznikající: • při ohřevu na kalící (žíhací) teplotu • při ochlazování z austenitizační teploty • při popouštění 32 Trhliny vzniklé při ohřevu na teplotu kalení se objevují zvláště u rychlořezných ocelí, pro jejich nízkou tepelnou vodivost. Trhliny jsou přímé, sledují hranice zrn uspořádané v jedinou frontu. Povrch trhliny je oxidován. Trhlina protíná karbidické řádky. Kdyby nedocházelo ke strukturním přeměnám vlivem gradientu teploty, pak by na povrchu musela existovat tlaková pnutí. Bude-li povrch vyhřát nad teplotu Ac1 a nehluboko nad povrchem ještě nebude této teploty dosaženo /obr. 3.16/, pak na povrchu již nebude existovat austenit. Vlivem prudkého teplotního spádu je pásmo, ve kterém vedle sebe existují austenit a ferit, velmi úzké a napěťový přechod velmi strmý. Mezi heterogenní oblastí α + γ + K budou největší tahová pnutí, která mohou vést k trhlinám (překročí-li kohezní pevnost austenitu). Charakter těchto trhlin je blízký I. typu. Trhliny při ochlazování z teploty kalení vznikají nedodržením teploty kalení nebo prudkým ochlazením. Větší rozměr austenitického zrna a vzrůstající koncentrace uhlíku u nadeutektoidních ocelí (vlivem vyšších teplot) způsobují snížení kohezní pevnosti a tedy zvyšují náchylnost k trhlinám. Naopak nerozpuštěné karbidy po hranicích zrn vysokolegovaných ocelí zvyšují náchylnost k praskání po hranicích zrn. Vyšší rychlost ochlazování vede k vyšším teplotním pnutím a tím, spolu se strukturními pnutími, k popraskání součásti. Do této skupiny patří i trhliny u povrchově kalených výrobků vlivem přehřátí, které odpovídají trhlinám IV. typu. Obr. 3.16: Změna teploty /a/, napětí /c/ v průřezu nástroje z vysokolegované oceli při ohřevu (/b/ změna objemu) Trhliny při popouštění mohou vznikat prudkým ohřevem zakalených součástí, jedná se o trhliny III. a IV. typu. Do této skupiny patří i trhliny vznikající nesprávným broušením (velký úběr, zanesený kotouč, nedostatečné chlazení). Mohou nastat tři základní případy strukturních změn: • na povrchu vznikne popuštěná vrstvička • nad popuštěným pásmem vznikne nová zakalená vrstvička • na povrchu vznikne sekundární zakalená vrstvička, aniž dojde k popuštění pod ní ležící oblasti. 33 4.0 TEPELNÉ ZDROJE A PŘENOSOVÁ PROSTŘEDÍ Tepelnou energii potřebnou pro ohřev zpracovávaných výrobků je možno získat různými způsoby. Většinou je získávána spalováním tj. slučováním hořlavých složek paliva s kyslíkem obsaženým ve vzduchu. Tepelnou energii je možno také získat přeměnou elektrické energie a to buď přímým nebo nepřímým odporovým ohřevem, elektromagnetickou indukcí, dielektrickými ztrátami apod. V dnešní době se stále více uplatňují moderní způsoby získávání tepelné energie o vysoké hustotě příkonu uplatňující se v povrchových úpravách výrobků i v jejich tepelném (hlavně povrchovém) a chemicko-tepelném zpracování jako např. plazmová zařízení, elektronový paprsek, laserová zařízení apod. Při ohřevu výrobků nedochází pouze k přenosu tepla, ale (hlavně při zvýšených teplotách) dochází k fyzikálně chemickým reakcím mezi ohřívaným výrobkem a prostředím, které jej obklopuje. Tyto reakce lze v některých zvláštních případech využít k ovlivnění povrchu výrobku v žádaném smyslu, ve většině případů však jsou následky zjevně nežádoucí a škodlivé. Výrobek o původních vlastnostech lze obnovit mechanickým nebo chemickým odstraněním této poškozené povrchové vrstvy, což vyžaduje značné náklady, nehledě k patrným ztrátám materiálu. 4.1 Zdroje energie Tuhá paliva Pro značné znečisťování ohřívacího prostoru pecí, obtížnou regulovatelnost a nižší výhřevnost se dnes ohřívací pece na tuhá paliva nepoužívají. Kapalná paliva Použití kapalných paliv umožňuje přesné dodržení ohřívací teploty, jednoduchou obsluhu, čistý provoz. Další výhodou kapalného paliva je jeho snadné uskladnění a dobré využití. Z ekonomických důvodů, i vzhledem k vhodnějšímu (chemickému) využití zbytků ropy vyskytují se pece pro tepelné zpracování vyhřívané kapalnými palivy u nás jen sporadicky. Plynná paliva V našich podmínkách je nejvýhodnější vytápění plynnými palivy. Plynová topení umožňují přesnější dodržení ohřívací teploty a snadnější úpravu pecní atmosféry, neboť při regulaci měníme spalovací podmínky dvou plynů, které se dobře mísí. Výhodou plynných paliv je též levná doprava plynovody a čistší prostředí. Paliva hodnotíme podle jejich spalného tepla, tj. celkového množství tepla, jež se uvolní dokonalým spálením topného média a ochlazením spalin na výchozí teplotu. Při výpočtu spotřeby tepla vycházíme obvykle z výhřevnosti, tj. spalného tepla, které se vyvine spálením jednotky objemu nebo hmoty paliva,zmenšené o výparné teplo vody v palivu obsažené i vodní páry vzniklé spalováním. Teplo vyvozené spálením paliva se získá rychlou oxidací jeho spalitelných součástí. Palivo se mísí se vzduchem v hořáku, odtud vytékající směs zahřátá na zápalnou teplotu hoří, přičemž se sama zahřívá dále. 34 C + O 2 = CO 2 + 410kJ 2H 2 + O 2 = 2H 2O + 490kJ Oxidace probíhá podle těchto rovnic: CH 4 + 2O 2 = CO 2 + 2H 2O + 799kJ S + O 2 = SO 2 + 303kJ Tab. 4.I: Vybrané parametry paliv Palivo Výhřevnost /kJ.kg-1(m-3)/ Teoretické množství vzduchu /m3.kg-1(m-3)/ Podíl plynu /obj. %/ Zápalná teplota /0C/ Dosažitelná teplota /0C/ Hnědé uhlí 16 až 21 4,45 až 6,20 230 až 240 Černé uhlí 24 až 29 6,20 až 7,55 230 až 250 Zemní plyn 36 10,10 645 1250 Svítiplyn 17 4,40 8 až 30 450 1300 Kychtový plyn 3,4 0,66 34 až 71 950 Generátor. plyn 5 1,04 34 až 71 1050 Vodík 11 4 až 71 450 Acetylen 13 3 až 79 300 Při oxidaci vzdušným kyslíkem nutno uvážit též množství dusíku, který je ve vzduchu obsažen v poměru 3,8 objemu dusíku na jeden objem kyslíku. Známe-li tedy chemické složení paliva, můžeme vypočítat z uvedených rovnic teoretické množství vzduchu potřebné k oxidaci jeho spalitelných součástí. Toto teoretické množství však nestačí k úplnému spálení paliva. Abychom dosáhli dobrého využití, přivádíme do pece určitý přebytek vzduchu. Množství přebytečného vzduchu se volí podle stupně promíšení paliva se vzduchem. Celkové množství vzduchu, potřebné k dokonalému spálení paliva, je tedy tím větší, čím větší je výhřevnost paliva /tab. 4.I/. Sloučí-li se všechny spalitelné součásti paliva s teoretickým množstvím vzduchu, obsahují zplodiny hoření pouze oxid uhličitý, vodní páru a vzdušný kyslík. Přítomnost kyslíku ve zplodinách znamená, že spalování probíhalo s přebytkem vzduchu, kdežto přítomnost oxidu uhelnatého ukazuje na nedostatek vzduchu. Při vzniku oxidu uhelnatého probíhá oxidace určité části paliva podle rovnice: C + O = CO + 123kJ Teoretická teplota plamene závisí na výhřevnosti paliva a na množství zplodin hoření, jež se musí ohřát tepelnou energií uvolněnou spálením paliva. Použijeme-li ke spálení paliva pouze teoretického množství vzduchu, obdržíme vysokou teplotu plamenů. Probíhá-li spalování s velkým přebytkem vzduchu nebo s nedostatkem vzduchu, bude teplota plamene nízká. V prvém případě se spotřebovala uvolněná tepelná energie k ohřátí příliš velkého množství spalin, ve druhém se neuvolnila všechna tepelná energie obsažená v palivu. U paliv s nízkou výhřevností lze zvýšit teplotu plamene tím, že předhříváme vzduch přiváděný do pece a někdy též topný plyn. Teplota plamene pak závisí hlavně na předehřívací teplotě. Z technického hlediska můžeme plynná paliva rozdělit na: • plyny s nízkým stupněm čistoty /vysokopecní plyn, koksárenský plyn, generátorový plyn/ • čisté plyny /zemní plyn, svítiplyn, propan a butan/ 35 Z plynů s nízkým stupněm čistoty je nejlevnější vysokopecní (kychtový) plyn, který má také nejnižší výhřevnost. Nevýhodou vysokopecního plynu je značná vlhkost a vysoký obsah prachu. Mísí se obvykle, pro zvýšení výhřevnosti, s koksárenským plynem. Koksárenský plyn (odpad při výrobě kosu suchou destilací černého uhlí) má skoro stejnou výhřevnost jako svítiplyn, je však podstatně levnější. Ačkoliv obsahuje kromě značného množství prachu též dehet a síru, považuje se za hodnotné palivo. Generátorový plyn se vyrábí v generátorech z hnědého nebo černého uhlí, jež se částečně spaluje při omezeném přístupu vzduchu. Většina uhlíku, obsažená v palivu, se sloučí se vzdušným kyslíkem na oxid uhelnatý, který se smísí s ostatními zplodinami hoření a s plyny jež vznikly suchou destilací paliva. Obvykle se do prostoru generátoru ještě vhání určité množství C + H 2O = CO + H 2 vodní páry, jež reaguje s uhlíkem podle rovnice: C + 2H 2O = CO 2 + 2H 2 Reakce podle prvé rovnice převažuje za teplot vyšších jak 800 0C, kdežto druhá rovnice převažuje za teplot nižších. Obě reakce jsou endotermické, nutno tedy volit takový směšovací poměr mezi vzduchem a vodní parou, aby teplo uvolněné částečně spáleným palivem postačilo k rozložení vodní páry. Vzniklý generátorový plyn se tedy skládá z oxidu uhelnatého a uhličitého, dusíku, vodíku, uhlovodíků a vodní páry. Pro pece k tepelnému zpracování je nutno odstranit podíly dehtu a prachu. Čisté plyny neobsahují prach ani dehet a kromě toho mají nízký obsah síry. Nejhospodárnější je vytápění zemním plynem, pokud je přiváděn dálkovým potrubím. Má vysokou výhřevnost, neboť obsahuje převážně metan, kromě určitého množství vodíku a vyšších uhlovodíků. Vytápění svítiplynem přichází v úvahu jen v místech připojených k rozvodnému systému. Svítiplyn je dražší než zemní plyn a jeho výhřevnost je asi poloviční,. Vytápění propanem a butanem se uplatňuje hlavně v zemích, kde se získává jejich kapalná směs jako levný odpad při výrobě syntetického benzinu. Elektrický ohřev Přímý odporový ohřev V zařízeních pro přímý odporový ohřev vzniká teplo přímým průchodem proudu buď elektricky vodivou vsázkou (výrobkem) nebo elektricky vodivou kapalinou (elektrolytem) obklopujícím vsázku (ohřívané výrobky). Elektrická energie se mění v tepelnou podle Jouleova zákona.Při ohřevu příkon klesá podle růstu odporu materiálu s teplotou a rostou tepelné ztráty vyzařováním. Při přímém ohřevu ocelových feromagnetických tyčí střídavým proudem se uplatňuje značně povrchový jev. (tzv. skinefekt). Hustota proudu je nerovnoměrná, směrem od povrchu ke středu se exponenciálně snižuje. Největší teplo vzniká (86,4 %) přibližně v tzv. hloubce vniku d, kterou lze určit podle vztahu: 2.ρ d= ω .µ 0 .µ T ρ - rezistivita tyče, ω - 2πf, f – frekvence, µ0 - 4π.10-7, µT – relativní permeabilita Obr. 4.1: Změna teplotního spádu při změně permeability Poměrná permeabilita se prudce snižuje, když materiál ztrácí feromagnetické vlastnosti (Curieův bod). Proto se nejdříve ohřívá povrch tyče, nad 768 0C potom více vnitřek tyče, protože povrch vyzařuje tepelné ztráty sáláním. Rozložení teplot od povrchu do jádra tedy snižuje možnost povrchového přehřátí /obr. 4.1/. Nevýhodou přímého odporového ohřevu je 36 opotřebení přívodových kontaktů vlivem velkých proudových hustot a nerovnoměrnost rozložení teplot vlivem různých průřezů.. Spotřeba proudu je nízká, přibližně 0,35 kWh na 1 kg oceli. K výhodám ještě patří velká rychlost ohřevu. Využívá se nejen k ohřevu ocelových tyčí pro tváření, ale i pro průběžné tepelné zpracování drátů a pasů. Dalším typem využití přímého odporového ohřevu jsou solné lázně. Proud v tomto případě prochází elektrolytem – roztavenou solí -, která je nositelem tepla. Součásti určené k ohřevu se ponořují do roztavené solné lázně a proud jimi neprochází. Nepřímý odporový ohřev V zařízeních s nepřímým odporovým ohřevem vzniká teplo v topných článcích umístěných v pecním prostoru. Do vsázky se teplo přenáší převážně sáláním, prouděním popř. i vedením. Indukční ohřev Indukční ohřev je možný jen u materiálů elektricky vodivých. V předmětu z vodivého materiálu, který je vložen do střídavého magnetického pole, se indukují vířivé proudy. Tyto proudy předmět zahřívají. Často se zjednodušeně přirovnává indukční ohřev k transformátoru, kde výstupní vinutí představuje výrobek a je spojen nakrátko. Doprava tepla do výrobku se tedy neděje tepelným spádem (jako např. u nepřímého odporového ohřevu). Teplo se dopravuje střídavým magnetickým polem a vzniká přímo ve výrobku. Výrobek je proto nejteplejším objektem celé soustavy – vše ostatní může být studené. Vznik tepla přímo ve výrobku, přičemž výrobek není mechanicky s ničím svázán, patří k největším výhodám indukčního ohřevu. Indukční ohřev umožňuje nezvykle vysoké měrné příkony do vsázky. Volbou frekvence proudu, který napájí ohřívací vinutí (induktor) a v jehož magnetickém poli je výrobek, můžeme vhodně ovlivnit i rozdělení tepla vyvíjeného ve výrobku. Efektivní hloubku vniku vířivých proudů udává výše uvedený vztah. Je-li požadován rovnoměrný ohřev výchozího výrobku, pro objemové tepelné zpracování nebo tvářecí účely, je třeba si uvědomit, že při vysoké frekvenci nastane vývoj tepla jen na povrchu a uvnitř se bude ohřívat jen vedením – při nízké frekvenci pak nastane průzařnost materiálu a tím špatný ohřev s malou energetickou účinností. Na snížení účinnosti indukčního ohřevu se také podílí tzv. blízkostní jev, udávající vzájemný vztah mezi indukovaným a indukujícím proudem (zvyšující se se snižováním Obr. 4.2: Účinnost induktoru nad plochým vzdálenosti induktoru od povrchu ohřívané plochy) povrchem oceli /f=0,4 Mhz, teplota povrchu a tzv. cívkový jev, vznikající vzájemným 1000 0C, induktor 4x4 mm, l=80 mm/ působením závitů při vícezávitových induktorech /obr. 4.2/. Spotřeba proudu je zhruba 0,5 kwh na 1 kg oceli. Plazmová elektrotepelná zařízení U těchto zařízení se elektrická energie mění na teplo v silném elektrickém výboji, v oblouku hořícím v ionizovaném prostředí plynů a par. Základní význam má tedy termoelektrická ionizace srážkami molekul, atomů, iontů a elektronů. Vedle ní vzniká neustále i tzv. rekombinace, tj. srážky částic s opačnými náboji, při nichž vznikají obvykle částice neutrální a uvolní se ionizační energie pro další ionizaci nebo se přemění v teplo. Na rozdíl od obloukových klasických zařízení přivádíme do oblouku plazmotvorné plyny (např. argon), které mají nízkou disociační energii. Vznikající nízkoteplotní plazma má stupeň 37 disociace řádově 10-3 až 10-4, tomu přísluší teploty mezi 2000 K až 30000 K. Výtokové rychlosti plazmového plynu dosahují Machova čísla 2 až 3 (hlučnost až 130 db). Tato zařízení jsou využívána nejen pro chemické procesy, ale i pro účely metalurgické (přetavování, svařování, navařování apod.) a tepelného zpracování. Elektronová zařízení U těchto zařízení se elektrická energie mění na teplo dopadem urychlených elektronů na výrobek, kde urychlené elektrony odevzdávají svoji kinetickou energii. Aby elektrony nebyly na své dráze bržděny srážkami s molekulami a atomy plynu, děje se celý proces ve vakuu (s tlakem 10-2 až 10-4 Pa). Energie urychlených elektronů dosahuje až 100 kV. Výpočty i pokusy dokázaly, že hloubka proniknutí elektronů do povrchu kovu je pouze několik mikrometrů. Jde tedy o jev čistě povrchový a dále do hloubky proniká teplo pouze vedením. Při své krátké cestě se však elektrony střetávají i s vázanými elektrony uvnitř krystalu. Při těchto srážkách se nemusí celá energie přeměnit na teplo, ale část se může vyzářit ve formě rtg. záření. Přesto využití energie dosahuje 70 %, další výhodou elektronového ohřevu je absence oxidace (vzhledem k použitému vakuu). Mimo to, že elektronový ohřev umožňuje dosáhnout tavení a rafinace těžkotavitelných a nejčistších materiálů, využívá se i pro svařování, slinování a tepelné zpracování. Laserová zařízení Laser je kvantový generátor elektromagnetického vlnění s frekvencemi z oblasti světla. Laserový ohřev materiálu je založen na pohlcování laserového paprsku, jehož energie se mění absorpcí na teplo. U plynového laseru, který se pro ohřev kovů používá nejčastěji, je hloubka vniku paprsku pouze 0,01 až 0,1 µm. Vytváří se, stejně jako u elektronových zařízení, vysoký teplotní gradient, ze kterého se pak teplo vedením šíří do větší hloubky. Záření laseru proniká téměř bezztrátově vzduchem a dalšími plyny. Protože stojící paprsek laseru vyvolává ohřev malé plošky, je nutno pokrýt plochu výrobku buďto oscilací paprsku (segmentová nebo oscilující zrcadla) /obr. 4.3/ nebo pohybem výrobku. Absorpce záření klesá s rostoucí vlnovou délkou a s elektrickou vodivostí ohřívaného materiálu. Pro tepelné zpracování kovů se tedy jejich povrch pro laser CO2 (vlnová délka 10,6 µm, průměrná odrazivost kovů je 92 až 96 %) upravuje nanášením látek zvyšujících absorpční účinek (např. oxidováním, černěním, zdrsňováním, fosfátováním ). Vzhledem k těmto skutečnostem je laser využíván pro povrchové mechanicko-tepelné a chemicko-tepelné zpracování, např. pokrývání povrchů výrobků vrstvami dalších materiálů, dolegování a přetavování povrchových vrstev, zvláště pak povrchové kalení ocelových a litinových výrobků. Povrchové kalení laserem má mnoho výhod a zvláštností: Obr. 4.3: Schéma vytváření laserové stopy pomocí oscilujících zrcadel /1-stopa, 2-kalený materiál, 3-zrcadlo, 4laserový paprsek, 5-fokusační zrcadlo, 6,7- oscilující zrcadlo/ 38 • jde o malá množství přiváděného tepla ve srovnání s klasickými způsoby zpracování • dobrá regulovatelnost a možnost lokálního ohřevu, optickými systémy lze paprsek laseru odchylovat a zaměřovat i na některá nepřístupná místa • velmi rychle (během několika sekund) lze ohřát povrchovou vrstvu do hloubky několika desetin milimetru, tato vrstva může být rychle zchlazena pouhým vedením tepla dovnitř materiálu Nevýhodou kalení laserem jsou relativně vysoké pořizovací náklady a malá energetická celková účinnost. 4.2 Působení plynů na kovy Přenosová prostředí, která zprostředkují pouze přenos tepla, můžeme označit za prostředí neutrální. Ta neutrální prostředí, která brání změnám chemického složení na povrchu výrobku, se nazývají ochranná nebo inertní. Dochází-li při styku přenosového prostředí s výrobkem také k přenosu hmoty, jde zřejmě o prostředí aktivní. Přenos tepla a hmoty mezi prostředím a výrobkem je obousměrný, takže neutrální prostředí lze dělit z hlediska požadovaných změn teploty výrobku na prostředí pro ohřev nebo pro ochlazování. Aktivní prostředí jsou z hlediska výrobku sytící (např. nauhličující nebo oxidační) nebo odsycující (např. oduhličující nebo desoxidační-redukční). Konečně podle fázového stavu mohou být přenosová prostředí dělena na plynná, kapalná a tuhá. Přesto, že aktivní přenosová prostředí mohou být tuhá, kapalná nebo plynná, dochází ve většině případů k přenosu hmoty prostřednictvím plynné fáze. Při rozboru působení aktivního přenosového prostředí na výrobek vycházíme ze zákonů chemické termodynamiky, kterými vyjádříme rovnovážné konstanty rovnic popisujících chemické reakce v dané soustavě a poté sytící (odsycující) potenciál prostředí, jež také závisí na chemickém a fázovém složení materiálu výrobku. Nejprve uvážíme rovnovážné stavy a dále faktory, které ovlivňují možnost dosažení termodynamické rovnováhy. Oxidace kovu při ohřevu je reakcí oxidačních plynů (O2, CO2, H2O) obsažených v pecní atmosféře s kovem. Při oxidaci železa se vytváří tři typy oxidů: • oxid železnatý FeO (wüstit) – stálý při teplotách nad 570 0C, teplota tavení 1377 0C • oxid železnato-železitý Fe3O4 (magnetit) – stálý do teploty tavení 1538 0C • oxid železitý Fe2O3 (hematit) – stálý do teploty tavení 1565 0C Obr. 4.4: Závislost oxidů železa na teplotě Podíly jednotlivých oxidů v závislosti na teplotě jsou uvedeny na obr. 4.4. Pro rychlost oxidace u železa a oceli je limitující difúze přes vrstvy oxidů, takže propal (okujení) závisí mimo jiné především na činitelích majících vliv na difúzi, tj. na době a teplotě ohřevu, složení pecní atmosféry a chemickém složení oceli. Vznik okují (silné oxidické vrstvy) počíná nad teplotou 600 až 650 0C, do 900 0C je oxidace pomalá. Nad touto teplotou nastává rychlejší narůstání a při teplotách nad 1275 až 1300 0C vzrůstá rychlost oxidace skokem v důsledku tavení okují.Významný vliv na rychlost oxidace má chemické složení oceli. Legující a doprovodné prvky v ocelích možno podle afinity ke kyslíku rozdělit do tří skupin: • afinita ke kyslíku je menší než u železa (Ni, Co aj.), na fázovém rozhraní kov-oxid dochází k obohacení legujícím prvkem 39 • afinita ke kyslíku je větší (Cr, Si, V, Al aj.), nastává vnitřní oxidace, matrice se ochuzuje o legující prvky, zvyšuje se jejich obsah v oxidu • afinita je přibližně stejná (W, Mo), neprobíhá vnitřní oxidace, zvyšuje se mírně obsah legujících prvků v základním kovu na fázovém rozhraní Za vyšších teplot může také docházet nejen k oxidaci povrchu výrobku, ale i k vnitřní oxidaci kovů a slitin. Po její výskyt musí být splněny podmínky: • základní kov musí rozpouštět kyslík • legující kov musí mít vyšší afinitu ke kyslíku než základní kov • kyslík musí v základním materiálu difundovat rychleji než legující prvek a je tedy napadnutý vnitřní oxidací Na charakter a rychlost aktivity prostředí má především vliv pecní atmosféra. Obvykle atmosféru vznikající dokonalým spálením paliva (přivedením teoretického množství vzduchu) označujeme jako neutrální. Atmosféra obsahující volný kyslík se označuje jako oxidační, kdežto atmosféra s volným oxidem uhelnatým, vodíkem a uhlovodíky se označuje jako redukční. Toto označení není zcela přesné, neboť oxid uhličitý a vodní pára, jež jsou součástí neutrální atmosféry, mohou působit oxidaci oceli. Při ohřevu se proto snažíme udržovat v pecním prostoru atmosféru redukční. Tato však může způsobit oduhličení nebo nauhličení podle množství přítomného oxidu uhelnatého nebo uhlovodíků a dle chemického složení oceli. Mimo přímé, event. nepřímé oxidační rovnice, se v pecní atmosféře uplatňují i rovnovážné reakce probíhající mezi jednotlivými CO + H 2O = CO 2 + H 2 složkami atmosféry: 2CO = C + CO 2 CH 4 = C + 2H 2 Obr. 4.5: Závislost rovnovážných konstant na teplotě při oxidaci a oduhličení oceli Z reakce železa s oxidem uhličitým, resp. s vodní parou plyne, že nemá-li dojít k oxidaci oceli, musí být oxidační účinek CO2 a H2O v pecní atmosféře vyrovnán odpovídajícím účinkem CO a H2. Tento rovnovážný stav, vyjádřený procentovým poměrem příslušných složek, závisí na teplotě /obr. 4.5/. Je-li v pecní atmosféře poměr H2O/H2, resp. CO2/CO, větší než odpovídá rovnovážné konstantě za dané teploty, pak se bude ocel oxidovat (ve směru O), bude-li naopak tento poměr menší, bude mít atmosféra účinek redukční (ve směru R). Podobně A zachycuje směr nauhličení, E pak směr oduhličení.. Při teplotách nad 700 0C nastává rychle tzv. rovnovážná reakce vodního plynu, při níž p H 2 .pCO 2 Kp = reagují plyny mezi sebou p H 2 O .p CO Jinými slovy se pro daný poměr CO/CO2 automaticky nastaví poměr H2/H2O, stačí proto v praxi kontrolovat jeden z těchto poměrů. Z grafického průběhu změn rovnovážných konstant /obr. 4.6/ plyne, že se stoupající teplotou má na oxidaci větší vliv oxid uhličitý a menší vliv vodní pára. 40 Opak nastává při nižších teplotách a proto je nutno při pomalém chlazení na nízké teploty používat velmi suché atmosféry. Obr. 4.6: Reakce vodního plynu Reakcí mezi plyny a uhlíkem v oceli, ať již v tuhém roztoku nebo v podobě karbidu Fe3C, dochází k jeho ochuzování v povrchových vrstvách (oduhličení). Stupeň oduhličení se určuje tloušťkou oduhličené vrstvy a obsahem uhlíku v ní. Plyny, které způsobují oduhličení jsou CO2, H2O, H2 i O2. Nemalý vliv na oduhličovací proces má teplota ohřevu a složení oceli. Zvyšující se teplota i obsah uhlíku vedou ke vzniku větší vrstvy oduhličení (vyšší difúzní konstanta, vyšší koncentrační spád). Oxidace a oduhličení spolu souvisí. Obvykle oduhličení předchází oxidaci. Tvořící se vrstva okují naopak brání oduhličování. Jinými slovy – čím intenzivněji probíhá oxidace, tím pomaleji oduhličení. 4.3 Prostředí pro ohřev Prostředí používaná pro ohřev materiálů jsou charakterizovaná jak fyzikálními podmínkami přenosu tepla (tepelná kapacita, tepelná vodivost apod.), tak podmínkami chemickými (rekce kovu s ohřívacím prostředím). Tuhá prostředí Zásypy tvořené drobným dobře vypáleným hutnickým koksem, litinovými třískami nebo dřevěným uhlím jsou nejjednodušším, ale také nejhůře kontrolovatelným a z hlediska přenosu tepla nejméně účinným ochranným prostředím, které by při ohřevu mělo vytvořit neutrální atmosféru složenou z CO a CO2. Vrstva zásypu má mít tloušťku 20 až 30 mm; koks lze použít až do 1350 0C, litinové třísky se při vyšších teplotách připékají na povrch výrobku. Jako ochranného nátěru na nástroje z rychlořezných ocelí se používá nasycený roztok BaCl 2, u větších nástrojů v kombinaci se zásypem. Při ohřevu do 900 0C můžeme použít práškovou H3BO3 ve vrstvě 2 až 3 mm. Fluidní prostředí Prášky zvířené profukováním plynu vhodnou rychlostí mají podobné přenosové vlastnosti jako kapaliny. K víření drobných tuhých částic např. Al2O3 se používá vzduchu nebo inertního plynu podle toho, zda je přípustná částečná oxidace povrchu výrobku nebo poměrně velká spotřeba plynu. Do teploty 750 0C jsou zdrojem tepla elektrické odpory uložené uvnitř nebo vně retorty, pro vyšší teploty se teplo získává spalováním směsi plynu a vzduchu v retortě (vyšší účinnost, není nutno ohřívat cirkulující plyn). Jde o moderní způsob rovnoměrného ohřevu, při němž se hodnoty součinitele přenosu tepla blíží analogickým hodnotám pro roztavené soli, který však není použitelný pro velké výrobky s vodorovnými povrchy nebo pro malé výrobky, které se vzájemně překrývají. Roztavené soli Pro nízké teploty popouštění jsou tvořeny alkalickými dusičnany a dusitany, které však při vyšších teplotách mají oxidační charakter, proto nesmí přijít do styku s nauhličujícími látkami (nebezpečí exploze). Jejich použití je limitováno do teploty 550 0C (kap. 4.4). Pro ohřev na kalící teploty do 900 0C se používají směsi NaCl a KCl s přísadami NaCN, BaCl2, H3BO3. Pro nejvyšší 41 kalící teploty (900 až 1300 0C) je vhodný BaCl2, případně jeho směs s 5 % NaCl a dalšími desoxidujícími přísadami (kyanidy, ferosiliciem, SiO2 nebo SiC či grafitem). Součinitelé přenosu tepla pro tyto roztavené soli jsou v obr. 4.7. Jejich lineární závislost na teplotě je velmi strmá. Ohřev v solných lázních klade vysoké nároky na zkušenost obsluhy, je problematický z hlediska hygieny práce, Nejčastější použití při tepelném zpracování nástrojů, zejména rychlořezných ocelí. Pro ohřev výrobků se používalo i lázní s roztavenými kovy. Kovové lázně mají vysokou tepelnou vodivost i měrné teplo. Problematikou zůstává ekologické zatížení pracoviště. Vzduch a spaliny Pokud se výrobky z kovových materiálů ohřívají v komorových pecích, můžeme součinitel přenosu tepla vypočítat nebo odečíst z obr. 4.7. Oxidy, které vznikají na povrchu ocelových a měděných výrobků, zvětšují jejich šedost a usnadňují přenos tepla sáláním. Ochranné atmosféry Obr. 4.7: Teplotní závislost součinitele α některých prostředí pro ohřev Účinně brání oxidaci a změnám chemického složení na povrchu výrobku, který zůstává lesklý, což ovšem podle druhu materiálu v různé míře omezuje přenos tepla sáláním Podle počtu složek se ochranné atmosféry dělí na jednosložkové a mnohosložkové, když oba druhy atmosfér obsahují malý podíl nežádoucích složek (příměsí). Vodík je drahou ochrannou atmosférou. Má ochranné účinky v molekulárním stavu. Vyrábí se štěpením čpavku nebo elektrolyticky a čistí se, aby se odstranil kyslík a vodní pára. Ve směsi s vodní parou intenzivně oduhličuje, čehož se využívá při žíhání transformátorových plechů. Ve směsi se vzduchem (4 až 74 %) je výbušný. Dusík je vůči oceli inertní v molekulárním stavu, jestliže obsah O2 < 0,001 % a rosný bod RB < -40 0C. Používá se jako bezpečnostní plyn pro vyplachování pecí před vpuštěním hořlavé atmosféry a po jejím použití. V průmyslovém měřítku se získává třemi způsoby: • jako produkt kyslíkáren. Může obsahovat 0,1 až 0,5 % kyslíku, vodní páru event. stopy oleje. Odstranění kyslíku se provádí obvykle různými druhy spalování v přítomnosti katalyzátorů • úplné spálení štěpeného čpavku. Takto lze ekonomicky vyrobit dusík s obsahem vodíku 2 %. Tato atmosféra je prakticky bez sloučenin uhlíku • lze jej též získat z chudých exotermických atmosfér, a to co nejúplnějším odstraněním CO, CO2 a vody Štěpený čpavek obsahuje 75 % H2 a 25 % N2 a aby nedošlo k nitridaci max. 0,005 % nerozštěpeného NH3; RB bývá -10 až –80 0C. Vyrábí se endotermickým štěpením čpavku při 850 až 950 0C na niklovém katalyzátoru. Pro lesklé žíhání vysokolegovaných chromových ocelí je přípustný jen velmi nízký obsah (10-4 %) příměsí O2, CO2 a vodní páry. Odstranění vlhkosti adsorpcí nebo chemickým sušením nedělá obtíže. Nevýhodou této atmosféry je její výbušnost a poměrně vysoká cena. 42 Štěpený metanol se používá k nauhličování nebo jako přísada k nosným plynům. Štěpení metanolu probíhá podle vztahu CH3OH=CO+H2. Nevýhodou této atmosféry je její značná cena, jedovatost a explozivnost. Vzácné plyny se z výjimkou helia vyrábí frakční destilací vzduchu. Pro náročné podmínky tepelného zpracování přichází do úvahy použití argonu a helia. Jedná se o atmosféry zaručeně nereagující s kovy, avšak velmi nákladné. Exo-atmosféry se vyrábějí se nedokonalým spalováním snadno dostupných uhlovodíků, nejčastěji plynných (koksárenský či zemní plyn, svítiplyn), méně často kapalnými (topný olej, petrolej) se vzduchem. Exotermická reakce probíhá nad 1200 0C a množství vzduchu je omezeno na 55 až 98 % hodnoty potřebné pro dokonalé spálení. Při vyšších podílech vzduchu vzniká atmosféra chudá (u plynných paliv poměr cca 4 : 1 – výsledek je nízký obsah H2 a CO, vysoký obsah CO2), při nižších podílech vzduchu vzniká atmosféra bohatá (poměr cca 2,5 : 1) /obr. 4.8/. Z primární atmosféry vzniklé ve vyvíječi se odstraňuje CO2 a vodní pára, přičemž se plyn ochlazuje na teplotu požadovaného rosného bodu (RB). Exo-atmosféry se používají jen pro ochranu ocelových výrobků, které mají méně než asi 0,4 % C, neboť zejména chudé atmosféry vzhledem k vysokému poměru Obr. 4.8: Chemické složení exo- a endo-atmosfér CO2/CO výšeuhlíkové oceli oduhličují. Bohaté exo-atmosféry jsou toxické (CO) a výbušné (H2 a CO). Proto se obsah obou složek snižuje, čímž se dále posiluje převažující podíl N2. Rosný bod je možno snížit sušením (adsorpce na silikagelu) nebo chlazením, snížení CO se provádí konverzí vodní parou na CO2. Takováto ochranná prostředí se označují jako exomono-atmosféry. Kromě uvedeného jsou charakterizovány velmi nízkým obsahem CO2 /tab. 4.II/. Snižování obsahu oxidu uhličitého se děje vypíráním tlakovou vodou, absorpcí roztokem monoetylaminu, event. molekulovými síty. Exomono-atmosféry působí ochranně na vysokouhlíkové oceli asi do 700 0C. Při vyšších teplotách slabě oduhličují vlivem vodní páry a CO2. Pro vyšší teploty jsou vhodné exomono-atmosféry s obsahem C02 < 0,001 % a rosným bodem pod –50 0C nebo s přídavkem až 2 % CH4 či C3H8. Exomono-atmosféry jsou nejméně o 30 % dražší než exo-atmosféry a jejich cena roste s čistotou. Endo-atmosféry jsou ochranné a nosné atmosféry, které se vyrábějí nedokonalým spalováním nejčastěji propanu nebo butanu se vzduchem. Protože množství vzduchu je oproti teoretické hodnotě potřebné pro dokonalé spálení omezeno na 25 až 40 %, je reakce endotermická a vyžaduje přítomnost katalyzátoru, i když je retorta vyhřívána na 1000 až 1200 0C. Disociace a spalování jsou řízeny tak, aby obsah CO2 a vodní páry byl nízký (0,2 % CO2 a RB = -10 až +5 0C). Výroba atmosfér je náročná na dokonalé dávkování obou plynů i jejich chemické složení. Endo-atmosféry se používají jako ochranné atmosféry při kalení ocelí nebo jako nosné atmosféry pro cementování a nitrocementování. Jsou jedovaté, výbušné a mají sklon k vylučování sazí. Proto se uplatňují následující opatření: • zavádějí se do pece až při teplotách nad 750 0C 43 • po odstranění kyslíku propláchnutím inertní atmosférou (N2) • zvyšuje se RB, čímž se snižuje nauhličující potenciál. Tab. 4.II: Chemické složení upravených exo-atmosfér, exomono-atmosfér a endo-atmosfér Atmosféra EXO – bohatá - chudá EXOMONO – bohatá - chudá ENDO-ATMOSFÉRA– chudá -bohatá Podíl složek / % obj. / RB / oC / H2 CO CO2 CH4 N2 18 0,5 10 0,5 4 10 1 0 67 89 25 až 20 1 až 25 2 až 15 do 0,3 do 0,3 1 2 96 –97 63 - 71 - 40 - 40 40 47 20 25 2 stopy stopy 0,4 38 28 - 12 Vakuum. je velmi účinné ochranné prostředí, výhodné z hlediska bezpečnosti práce, ale není nejlepší z hlediska přenosu tepla, zvláště při nízkých teplotách, kdy podíl sálání je malý. Hlavní složkou tohoto velmi zředěného plynu je vodní pára, zbytek tvoří různé organické látky. Předností ohřevu ve vakuu je, že zároveň dochází ke snížení obsahu plynů ve výrobku, ale při vysokých teplotách může dojít ve vysokolegovaných slitinách k odpařování chromu. Při žíhání nestabilizovaných korozivzdorných ocelí a pájení nástrojů tvrdými pájkami se používá vakuum řádu 1 až 10-1 Pa, při ohřevu vysokolegovaných nástrojových, rychlořezných ocelí a slitin titanu na kalící teplotu bývá vakuum 1 až 10-2 Pa. Největší snížení tlaku je nutné při žíhání stabilizovaných korozivzdorných ocelí, magneticky měkkých materiálů a některých vysokotavitelných kovů (Mo) 10-2 až 10-4 Pa. I když vlastní prostředí je poměrně levné, náklady na vakuové zařízení jsou vysoké. 4.4 Prostředí pro ochlazování Vedle součinitele přenosu tepla α, který je základní charakteristikou každého přenosového prostředí, se ochlazovací (kalící) prostředí posuzuje podle: • intenzity ochlazování H, • průběhu ochlazování (T = T(t)), • rychlosti ochlazování T´och. Intenzitou ochlazování se rozumí rychlost, s jakou povrch výrobku dosahuje teploty prostředí. Tato charakteristika byla zavedena Grossmannem v souvislosti s hodnocením prokalitelnosti ocelí studované na válcových vzorcích ochlazovaných na celém povrchu. Intenzita H je veličina poměrná, vztažená k intenzitě ochlazování ve stojaté vodě, která má teplotu 25 0C /tab. 4.III/; hodnoty H byly vyčísleny za předpokladu, že ochlazování lze popsat Newtonovým zákonem za použití středního součinitele α, který nezávisí na teplotě, tvaru a rozměrech výrobku. Relativní pohyb prostředí vzhledem k výrobku je podle tab. 4.III respektován polokvantitativně. Za ideální kalící prostředí (H = ∞), kterému odpovídá ideální prokalitelný průměr výrobku, se považuje takové, v němž povrch výrobku dosáhne teploty prostředí v okamžiku, kdy je do něho ponořen. 44 Průběh ochlazování závisí na způsobu přenosu tepla při různých teplotách výrobku, tedy také na času. U prostředí se změnou skupenství není plynulý (viz kap. 2.5). Výsledkem je různá teplotní závislost rychlosti ochlazování pro jednotlivá ochlazovací prostředí /obr. 4.9/. Tab. 4.III: Intenzita ochlazování H v různých prostředích Pohyb Ochlazovací prostředí prostředí výrobku vzduch Olej voda vodní roztok ne ne 0,02 0,3 1,0 2,2 ne pomalý - 0,4 až 0,6 1,5 až 3,0 - ne rychlý - 0,6 až 0,8 3,0 až 6,0 7,5 rychlý ne 0,08 1,0 až 1,7 6,0 až 12,0 - Tab. 4.IV: Rychlosti ochlazování ve vodě, vodných roztocích a oleji Ochlazovací prostředí Obr. 4.9: Teplotní závislost rychlosti ochlazování pro různá prostředí Rychlost ochlazování T´och /K.s-1/ 650 až 550 0C 350 až 250 0C Voda 20 0C 250 750 Voda 50 0C 100 400 Voda + 10% 0 NaOH, 18 C 1200 300 Voda + 10% NaCl, 18 0C 1100 300 Emulze oleje ve vodě 70 200 Olej strojní 150 30 Olej transform. 120 25 Pokud se ochlazovací prostředí charakterizuje rychlostí ochlazování T´och, je třeba vyloučit vliv vnitřních zdrojů tepla (fázových přeměn) a vedení tepla ve zkušebním tělese. Mezi středními hodnotami rychlosti ochlazování a součinitele přenosu tepla existuje korelace vyznačená informativně na svislých osách v obr. 4.10. Rychlost ochlazování závisí výrazně na teplotě, přičemž pro tepelné úpravy slitin železa jsou významné teplotní intervaly uvedené v tab. 4.IV, která platí pouze pro samovolný pohyb ochlazovacího prostředí. Na základě průběhu ochlazování možno tedy ochlazovací prostředí členit do dvou skupin: bez změny skupenství (plynulá změna součinitele přestupu tepla) Vzduch. Ochlazování na klidném vzduchu je velmi pomalé /obr. 4.10/ a závisí na velikosti výrobku. Maximum ochlazovací rychlosti opět leží ve vysokoteplotní oblasti. Chladný vzduch 45 proudící pod malým přetlakem (10 kPa) má oproti klidnému vzduchu až řádově větší ochlazovací účinek /obr. 4.9/. Značně intenzivnější je ochlazování vodní mlhou, které však musí být rovnoměrné, aby nedošlo k deformacím výrobků zejména z nástrojových ocelí. Roztavené soli a kovy. Předností obou skupin ochlazovacích prostředí je, že maximum rychlosti ochlazování leží v oblasti vysokých teplot /obr. 4.9/, a že rychlost ochlazování je při nízkých teplotách značně ovlivněna teplotou lázně. Obr. 4.10: Rychlost ochlazování a součinitel Obě skupiny se však liší elektrickou vodivostí, která je u roztavených solí tak přenosu tepla α pro různá prostředí malá, že se toho využívá k elektrickému odporovému ohřevu, který rovněž zaručuje intenzivní cirkulaci lázně. Při jiných způsobech ohřevu je vzhledem k malé tepelné vodivosti solné lázně nebezpečí místního přehřátí vlivem nečistot u dna. Naopak měrné teplo je několikrát vyšší než měrné teplo roztavených kovů. Solné lázně jsou tvořeny taveninou dusičnanů, dusitanů a chloridů sodíku a draslíku, ke kterým se někdy přidává louh. Pro izotermické a termální kalení i pro popouštění při zušlechťování se užívají soli AS 140, AS 220 a AS 300 s horní pracovní teplotou 550 0C. Intenzita ochlazování teplých solných lázní je v oblasti perlitické přeměny menší než u studené vody (Hs.l. = 0,5 až 0,2) a dá se zvýšit nucenou cirkulací nebo přidáním vody (0,5 až 3 %). Průběh ochlazování vzorků v soli AS 140 při různých teplotách ukazuje obr. 4.11. Pro kalení nástrojů z vysokolegovaných ocelí se používá sůl GS 430 nebo směs 70 % KNO3 a 30 % NaOH při teplotách 0 Obr. 4.11: Průběh ochlazování vzorků v solné 550 až 650 C. U solí obsahujících ledek je nebezpečí explozivního rozkladu při jejich lázni AS 140 /kalící teplota 850 0C/ přehřátí a za přítomnosti nečistot obsahujících uhlík. Proto je pro kalení AS 140 omezena kalící teplota výrobků na 950 0C. Po ochlazení v solích je třeba výrobek pečlivě umýt. Z roztavených kovů se nejvíce používá olovo, případně jeho slitiny s cínem, při pracovních teplotách 350 až 550 0C pro patentování drátu. Lázně nemají nucenou cirkulaci a jejich povrch se musí chránit proti oxidaci. Páry olova jsou jedovaté, ale jeho teplota vypařování je vysoká (1754 0C). se změnou skupenství (skokové změny přenosu tepla) 46 Voda a její roztoky. Vyznačují se vysokou intenzitou ochlazování vlivem velké tepelné vodivosti, měrné tepelné kapacity a entalpie vypařování. Kolem ochlazovaného výrobku se tvoří vrstva páry, kterou je třeba stále narušovat relativním pohybem výrobku a prostředí /obr. 4.12b/. Obsahuje-li voda rozpuštěné plyny, je tato vrstva obtížněji odstranitelná. V oblasti martenzitické přeměny má na přenos tepla velký vliv teplota vody /obr. 4.12a/. S rostoucí teplotou vody se a b maximum závislosti Obr. 4.12: Ochlazovací účinnost klidné /a/ a cirkulující /b/ vody α=α(T) posouvá k nižším v závislosti na teplotě /vzorek Ag ∅ 20 mm/ teplotám, ale jeho úroveň se příliš nemění a také se stabilizuje parní polštář, takže rychlost ochlazování ve 2. údobí, které překrývá teplotní interval perlitické přeměny, prudce klesá. S rostoucí teplotou vody tedy klesá hloubka prokalení bez odpovídajícího snížení vnitřních pnutí a nebezpečí deformací a vzniku trhlin. Zvyšováním teploty vody se nelze přiblížit průběhu ochlazování v oleji; průběh ochlazování ve vodě je málo závislý na kalící teplotě. Intenzitu ochlazování ve vodě zvýšíme buď její cirkulací /4.12b/ nebo přísadami, které snižují stabilitu parního polštáře a zvyšují teplotu varu ochlazovacího prostředí. Jsou to především louhy (NaOH) a soli (NaCl+KNO3). K přednostem kalení ve vodných roztocích louhů (5 až 15 %) patří vysoká rychlost ochlazování v oblasti perlitické přeměny, snížená rychlost ochlazování pod teplotou 200 0C (oproti vodě), malá citlivost k oteplení, čistý povrch zbavený okují. Páry louhových roztoků je však třeba odsávat a počítat s postupnou degradací ochlazovacích účinků vázáním CO2 ze vzduchu. Vodné roztoky solí mají obdobné ochlazovací účinky, které jsou maximální asi při 10 až 15 % přísady, pak intenzita ochlazování opět klesá, takže je možné přiblížit se intenzitě ochlazování v oleji /obr. 4.13/. Obr. 4.13: Ochlazovací účinnost vodných roztoků NaCl /vzorek Ag ∅ 20 mm/ Intenzitu ochlazování vody lze snížit glycerinem, vodním sklem, mýdlem, emulzí oleje ve vodě. Tyto přísady však, podobně jako zvýšení teploty vody, neovlivňují příznivě průběh ochlazování. Voda je laciné a 47 stálé ochlazovací prostředí, jehož vlastnosti mohou být znehodnoceny znejistěním (mastnotami, mýdlem, jílem). Moderním ochlazovacím prostředím jsou vodné roztoky polymerů, jejichž ochlazovací účinek leží mezi vodou a olejem a které mají velmi příznivý průběh ochlazování /obr. 4.9/ s plochým maximem ochlazovací rychlosti při středních teplotách. Vhodnými polymerními aditivy jsou polyvinylalkohol (PVA), polyalkylenglykol (PAG), z nových polyethyloxazolin (PEOx) aj. Tato aditiva zvyšují viskozitu roztoku a na povrchu výrobku vytvářejí stabilní vrstvu omezující přenos tepla, čímž brání vzniku parního polštáře. Ochlazovací účinek těchto roztoků lze řídit v širokém rozmezí volbou jejich koncentrace, teploty a rychlosti proudění. Tyto roztoky nejsou hořlavé, neznečisťují výrobky, jejich výpary méně obtěžují než kouř z olejů; jsou však nákladnější než oleje a vyžadují častější kontrolu kvality. Jejich současná světová spotřeba činí asi 15 % finančních prostředků vydaných na trhu za ochlazovací prostředí. Oleje. Přes mnoho nedostatků (nebezpečí vzplanutí, vyšší cenu, malou stálost a nižší ochlazovací účinnost) jsou oleje jako kalící prostředí velmi rozšířeny. Ve srovnání se stojatou vodou při 20 0C ochlazují oleje v oblasti perlitické přeměny sice asi poloviční rychlostí /tab. 4.IV, obr. 4.9/, ale v oblasti martenzitické přeměny je jejich ochlazovací rychlost řádově menší, což je velmi příznivé. Podobně jako u vody je ochlazovací účinek olejů založen na jejich odpařování, a proto musí být zaručen relativní pohyb prostředí vzhledem k výrobku, nejlépe nucenou cirkulací oleje (ovlivnění intenzity ochlazování cirkulací však není tak významné jako u vody, cirkulace je však nutná z hlediska možnosti místního přehřátí, degradace olejů event. vzplanutí lázně). Ochlazovací účinek oleje závisí na jeho chemickém složení, viskozitě a teplotě vzplanutí. Zvýšení teploty oleje jednak prodlužuje období stability parního a plynného polštáře (700 až 450 0C), jednak snižuje viskozitu oleje, což usnadňuje jeho cirkulaci a odvod bublin plynů. U olejů s malou viskozitou (do 100 mm2.s-1 při 50 0C) a nízkou teplotou vzplanutí (do 150 C) převládá první jev a ochlazovací účinek se zhoršuje. Pracovní teplota těchto olejů (např. OD-8 podle ČSN 65 6660) je do 60 0C. Oleje s malou viskozitou se střední teplotou vzplanutí (kolem 200 0C), jakými jsou např. OL-J4 až J6 podle ČSN 65 6610, mají pracovní teplotu mezi 50 až 80 0C. Nejkvalitnější oleje s velkou viskozitou a vysokou teplotou vzplanutí (nad 240 0C), např. kompresorový olej OT-K-18 podle ČSN 65 6650, nebo válcový olej OV-B31 podle ČSN 65 6655, mají pracovní teploty 120 až 200 0C a používají se pro termální nebo lomené kalení velkých výrobků. 0 Podle původu se oleje dělí na minerální a rostlinné. Minerální oleje jsou chemicky stálejší, i když i tyto oleje postupně oxidují a vlhnou; musí se proto čistit, převařovat a regenerovat. Rostlinné oleje mají příznivější průběh ochlazování, ale rychleji ztrácejí svůj ochlazovací účinek a při styku s alkalickým prostředím rychle zmýdelnatí. Změna vlastností olejů je uskutečňována také jejich oxidací, ta je podporována katalytickými účinky některých kovů (např. Cu) nebo promíchávání lázní vzduchem. Při kalení do oleje může dojít k jeho vzplanutí zejména tehdy, není-li množství oleje dostatečné (15 kg oleje na 1 kg.h-1 oceli) nebo když výrobek nebyl do lázně zcela ponořen. Oheň se hasí zamezením přístupu vzduchu (uzavřením nádrže víkem), zintenzivněním nucené cirkulace oleje nebo hasicím přístrojem s CO2. 48 5.0 TEPELNÉ ZPRACOVÁNÍ OCELÍ A LITIN K významným změnám struktury a vlastností ocelí a litin dochází v důsledku fázových přeměn v matrici, jejichž příčinou je polymorfie těchto slitin železa. Průběh fázových přeměn, a tedy i vlastnosti nově vzniklých fází, závisejí ve slitině daného chemického složení především na rychlosti ohřevu a na rychlosti ochlazování, ale také na teplotě a době prodlevy v izotermické etapě zpracování. 5. Austenitizace Austenitizace je základním úkonem při všech pochodech překrystalizačního tepelného zpracování. Za rovnovážných podmínek probíhá přeměna sekundární ferito-cementitické struktury na austenit u podeutektoidních ocelí v rozmezí teplot Ac1 až Ac3, u nadeutektoidních ocelí v rozmezí teplot Ac1 až Acm. U všech ocelí začíná pochod přeměnou perlitu v austenit a pokračuje při růstu teploty nad Ac1 postupným rozpouštěním feritu (podeutektoidní oceli) nebo cementitu (oceli nadeutektoidní) v austenitu. Přeměna má difúzní charakter a probíhá tvorbou zárodků austenitu a jejich růstem. Vznik zárodků se předpokládá heterogenní nukleací ve feritu na rozhraní ferit-cementit, kde jsou příznivé podmínky koncentrační fluktuace i konfigurační fluktuace. Množství tvořících se zárodků závisí na podmínkách ohřevu (teplota, rychlost), na struktuře a složení oceli. Obr. 5.1: Schéma tvorby a homogenizace austenitu Rychlost přemisťování mezifázové hranice při růstu jedné fáze na úkor druhé je nepřímo úměrná rozdílu koncentrací na této hranici, neboť o tento rozdíl se musí změnit koncentrace přísady ve vytvořeném objemu druhé fáze. Vzhledem k tomu, že koncentrační rozdíl na rozhraní austenit-ferit je přibližně o jeden řád menší než na rozhraní austenit-cementit, roste zrno austenitu mnohem rychleji směrem do feritu než do cementitu. V důsledku toho zůstávají v okamžiku ukončení austenitizace, tj. při vymizení perlitického feritu, vždy ještě neúplně rozpuštěné částice perlitického cementitu. V dalším průběhu přeměny dochází k jejich rozpuštění a k vyrovnání obsahu uhlíku, tj. k homogenizaci austenitu. Model austenitizace zrnitého perlitu je na obr. 5.1. Obr. 5.2: Závislost rychlosti nukleace JN a Celková rychlost austenitizace závisí na rychlosti růstu JG na teplotě austenitizace rychlosti nukleace J a na rychlosti růstu J /obr. N 49 G 5.2/. Protože JN roste s teplotou rychleji než JG, bude v okamžiku ukončení přeměny velikost zrna austenitu tím menší, čím vyšší bude austenitizační teplota. Od tohoto okamžiku však pokračuje růst austenitického zrna, který bude tím rychlejší, čím je vyšší teplota. Z průběhu izotermické i anizotermické austenitizace za různých teplot je možno odvodit kinetický diagram. Tento diagram udává vztah mezi teplotou austenitizace a dobou, která je potřebná pro uskutečnění jednotlivých etap. Obr. 5.3: Diagram anizotermické austenitizace nízkolegované oceli typu 3Cr1Mo /výchozí struktura: 2-globulární perlit, 4-sorbit, 6martenzit; austenit: homogenní A h, nehomogenní An/ Rychlost austenitizace je i strukturně závislá a roste se zvyšující se disperzitou výchozí ferito-perlitické struktury. Velká celková délka mezifázového rozhraní feritcementit umožňuje zvýšení rychlosti nukleace. Rychlost růstu zárodků je rovněž v jemnější struktuře větší, neboť se zkracují vzdálenosti, které musí překonat hranice mezi novou a výchozí fází /obr. 5.3/. Rychlost austenitizace, a to především rychlost homogenizace austenitu, závisí i na druhu a chemickém složení oceli. V uhlíkových ocelích je tato rychlost vždy vyšší než v ocelích legovaných, v nichž jsou přísadové prvky nerovnoměrně rozděleny mezi ferit a cementit (karbidy) výchozí struktury. Odstranění této chemické heterogenity je obtížné, neboť rychlost difúze většiny legujících prvků je o několik řádů nižší než rychlost difúze uhlíku při téže teplotě. Z hlediska jemnosti výsledné struktury vzniklé transformací přechlazeného austenitu a tím i jejích vlastností, je při austenitizaci důležitým činitelem výsledná velikost austenitického zrna. Při zvyšování teploty po dokončené austenitizaci dochází k hrubnutí zrn austenitu, což je přirozený jev, vyplývající ze snahy soustavy o snížení celkové volné entalpie zmenšením souhrnné délky hranic zrn a tím povrchové složky volné entalpie. Rychlost růstu austenitického zrna není u všech ocelí stejná. U tzv. hrubozrnných ocelí dochází k hrubnutí zrna okamžitě po ukončení austenitizace a to v celém rozsahu zvyšující se teploty. Naopak tzv. jemnozrnné oceli zachovávají počáteční austenitické zrno bez podstatné změny velikosti až do tzv. prahové teploty. Nad teplotním prahem se oba typy ocelí chovají podstatně stejně a často je v této oblasti rychlost růstu austenitického zrna jemnozrnných ocelí větší než ocelí hrubozrnných, takže mohou mít při těchto teplotách jemnozrnné oceli větší austenitické zrno /obr. 5.4/. „Jemnozrnnost“ ocelí spočívá v legování stopovými přísadami (Al, Ti, V, Zr, Nb), tyto prvky tvoří velmi stabilní karbidy, Obr. 5.4: Schéma růstu zrna austenitu nitridy a oxidy, které jsou v podobě jemných částic eutektoidní oceli: 1-hrubozrnné, 2vyloučeny na hranicích austenitických zrn a jemnozrnné /velikost zrna: Dp-perlitu, DAaustenitu/ mechanicky brání jejich pohybu. Přehřátím nazýváme nežádoucí důsledky při ohřevu na vysokou teplotu nebo dlouhou dobu. Příčinou bývá označováno rozpouštění sulfidů ev. nitridů a jejich následná precipitace na hranicích 50 austenitických zrn během ochlazování. Výsledkem jsou pak strukturní vady, nízká vrubová houževnatost. Na ostatní hodnoty není vliv podstatný. Teplota počátku přehřátí závisí na chemickém složení (především obsahu S a Mn, vliv metalurgie oceli). U ocelí komerční čistoty (obsah S = 0,03 %) jsou teploty přehřátí nižší o cca 100 až 150 0C pod teplotou spálení (1350 – 1450 0C) v poměrně úzkém pásmu. U ocelí s vyšší čistotou je rozdíl mezi přehřátím a spálením 400 – 450 0C (již od teploty 1150 0C). Vyšší obsah síry v tuhém roztoku austenitu způsobuje nižší koncentrační spád a zhoršenou difuzivitu síry k hranicím zrn. K přehřátí nedochází pod obsahem 0,002 %S. S obsahem síry nutno sledovat i obsah manganu (vazba na MnS stabilnější, zabránění nízkotavitelné fáze FeS na hranicích). Přehřátí je možno potlačit velmi pomalým nebo naopak velmi rychlým ochlazováním a vhodnou kombinací přísadových prvků (síry a manganu). Přehřátou strukturu možno regenerovat obvykle normalizací (opakovaně první cyklus o 50-100 0C vyšší) ev. reaustenitizací pod teplotou přehřátí. Spálením oceli nazýváme stav, kdy dochází k nevratným změnám ve struktuře oceli tj. natavením hranic zrn a výskytu oxidů po hranicích austenitických zrn. 5.2 Žíhání. Žíháním nazýváme postup při tepelném zpracování, při kterém se výrobky ohřívají na určitou teplotu a po výdrži následuje (zpravidla pomalé) ochlazování. Cílem je pak dosažení určité úrovně rovnovážného stavu (stabilní struktury). Účel žíhání bývá různý a závisí nejen na druhu oceli, ale i na předcházejících výrobních operacích jedná se např. o: odstranění nerovnoměrnosti struktury a její zjemnění, vyrovnání rozdílů v chemickém složení (homogenizace), dosažení nízké tvrdosti, snížení zbytkových pnutí, zotavení deformovaných zrn apod. Často se žíhání nepoužívá jako konečné operace tepelného zpracování výrobku, ale jako tzv. mezižíhání, tj. operace zařazené do technologického postupu z důvodů přípravy struktury (vlastností) pro operace následující. Oblasti teplot základních způsobů žíhání v rovnovážném diagramu Fe-Fe3C jsou uvedeny na obr. 5.5. Obvykle žíhací procesy rozdělujeme podle probíhajících přeměn na dvě základní skupiny: Obr. 5.5: Oblasti žíhacích teplot v rovnovážném diagramu Fe-Fe3C /žíhání: a-ke snížení pnutí, brekrystalizační, c-na měkko, d-homogenizační, enormalizační/ 51 • žíhání bez překrystalizace • žíhání s překrystalizací Protože se většinou jedná o pomalé ochlazování ev. nízké přechlazení mají významný vliv proeutektoidní a perlitická přeměna. Při malém přechlazení austenitu začíná jeho přeměna v podeutektoidní oceli vylučováním feritu, v nadeutektoidní oceli vylučováním sekundárního cementitu. Společným znakem tvorby obou těchto proeutektoidních fází jsou obecně platné zákonitosti nukleace a růstu i morfologie obou fází. Z morfologického hlediska existují tři základní útvary proeutektoidních fází: alotriomorfní částice, Widmannstättenovy desky a idiomorfní částice. Vznik různých útvarů proeutektoidních fází závisí především na obsahu uhlíku i na přítomnosti jiných prvků v oceli, na velikosti austenitického zrna, na teplotě přeměny, jakož i na čistotě oceli. Na obr. 5.6 jsou znázorněny oblasti výskytu různých útvarů proeutektoidních fází v části diagramu Fe-Fe3C. Některé z těchto útvarů proeutektoidních fází významně zvyšují křehkost a proto se snažíme jejich vzniku zabránit. Alotriomorfní částice nukleují na hranicích austenitických zrn a rostou přednostně podél nich, takže postupně vytvářejí více či méně souvislé síťoví. Mezi těmito částicemi a zrnem austenitu existují společné krystalografické orientace (např. /111/γ. /100/α). Existuje výrazná nepřímoúměrná závislost mezi rychlostí nukleace a teplotou přeměny i obsahem uhlíku v austenitu. Obr. 5.6: Část doplněného rovnovážného diagramu Fe-Fe3C /Fs, Cs – oblast vzniku síťoví feritu, popř. cementitu; Fw, Cw – oblast vzniku Widmannstättenovy morfologie; Fz – oblast vzniku rovnoosých zrn feritu/ K popisu růstu alotriomorfních částic feritu je třeba určit dvě rychlosti růstu: rychlost prodlužování /JG/L částic podél hranic austenitických zrn a rychlost růstu /JG/B ve směru kolmém k hranici austenitu. Rychlost podélného růstu /JG/L je podstatně vyšší, nezávisí na čase (pokud se rostoucí částice feritu nesetkají) a zvětšuje se s rostoucím přechlazením. Závisí také na vzájemné orientaci zrn austenitu, vzrůstá s disorientací zrn (dislokační charakter hranice). Rychlost růstu /JG/L je menší v důsledku rozdílné rozpustnosti uhlíku a je řízena objemovou difúzí uhlíku v austenitu. Widmannstättenovy částice proeutektoidních fází vznikají při velkém přesycení tuhého roztoku příslušnou složkou. Widmannstättenovy desky feritu se nejčastěji vyskytují u ocelí s nízkým obsahem uhlíku a s hrubým austenitickým zrnem, a to při určité příznivé velikosti přechlazení. Obdobné je vylučování Widmannstättenových desek cementitu i když je méně běžné. Nukleace Widmannstättenových částic probíhá vždy heterogenně a to jednak na hranicích zrn austenitu (primární desky), jednak na dříve vzniklých alotriomorfních částicích (sekundární desky). Rychlost růstu Widmannstättenových desek např. feritu nezávisí jen na koncentraci uhlíku na mezifázovém rozhraní ferit-austenit, nýbrž také na poloměru zakřivení čela desky feritu. Tvorba Widmannstättenovy desky se vyznačuje vznikem reliéfu (jako u martenzitu a bainitu), z toho lze soudit, že na růstu se podílí skluzový mechanismus. V binární soustavě Fe-Fe3C se po ochlazení pod kritickou teplotu A1 rozpadá austenit o eutektoidní koncentraci v perlit,což je eutektoidní směs feritu a cementitu, ve které mají obě fáze obvykle lamelární tvar. Perlitická přeměna probíhá tvorbou zárodků a jejich růstem. Zárodky prvních kolonií perlitu vznikají na hranicích zrn austenitu, později mohou vznikat i na hranici perlitických kolonií. Soubor kolonií tvoří noduli perlitu. Orientace mřížek obou fází perlitu je v jedné kolonii stejná. Jedním ze základních problémů perlitické přeměny je otázka vedoucí fáze. Dnes se obecně připouští, že nukleaci perlitu může zahájit jak cementit, tak ferit. Pravděpodobnost nukleace cementitu nebo feritu jako vedoucí fáze přeměny je tím větší, čím více je přechlazený austenit obohacen jednou z nových fází. Prodloužením křivek GS (Ac3) a ES (Acm) pod eutektoidálou vznikne oblast metastabilní rovnováhy austenitu, feritu a cementitu. Tyto křivky zároveň představují nulovou pravděpodobnost nukleace feritu resp. cementitu /obr. 5.6/. 52 Důležitou charakteristikou produktu perlitické přeměny je mezilamelární vzdálenost perlitu, tj. tloušťka dvojice lamel feritu a cementitu. a isotermických podmínek vzniká z homogenního austenitu perlit o konstantní mezilamelární vzdálenosti, která se s rostoucím přechlazením zmenšuje. Kinetické parametry perlitické přeměny jsou charakterizovány rychlostí nukleace nodulí perlitu JN a rychlostí růstu těchto nodulí JG. Obě tyto veličiny se s poklesem teploty přeměny až po jistou mez zvětšují, avšak při větším podchlazení se zmenšují. Tato skutečnost spolu s příslušnou délkou inkubační doby dává kinetickým diagramům IRA a ARA v oblasti perlitické transformace typický tvar křivky C. Rychlost nukleace perlitických nodulí je veličinou silně strukturně závislou. Vzhledem k tomu, že jde o heterogenní nukleaci iniciovanou hranicemi zrn austenitu, bude vyšší u jemnějšího zrna. Podobně působí i vměstky přítomné v původním austenitu. Rychlost růstu perlitických nodulí je naopak strukturně málo citlivá, zejména ve vztahu k velikosti zrn a chemické homogenitě austenitu. žíhání bez překrystalizace Jedná se o žíhání, při kterých obvykle teplota žíhání nepřesáhne teplotu Ac1. V ocelích se hlavně mění rozpustnost uhlíku a dusíku, rozpadají nerovnovážné fáze ev. dochází k odpevňovacím pochodům. Žíhání ke stabilizaci rozměrů. Účelem tohoto zpracování je dosažení co největší stability rozměrů, zejména kalibrů a měřidel. Změnám rozměrů přesných měřidel i změnám magnetických vlastností permanentních magnetů zabraňujeme úmyslným dlouhodobým popouštěním martenzitu a snahou o dokonalý rozpad zbytkového austenitu. Vlastní zpracování /u nízkolegovaných ocelí) sestává z ohřevu na teplotu obvykle 120 0C, z výdrže na této teplotě po dobu cca 200 h a následujícího ochlazení. U ocelí s vyšším obsahem legujících prvků se používá teplot až 160 0C a doby výdrže až 500 h. Do této skupiny tepelného zpracování možno zařadit i stabilizaci valivých ložisek, kde po kalení se zmrazováním se zařazuje dlouhodobé popouštění na teplotu 170 až 200 0C. Umělé stárnutí ocelí. Účelem tohoto žíhání je urychlit proces precipitace dusíku a uhlíku z přesyceného tuhého roztoku alfa. Má význam pouze u nízkouhlíkových ocelí (do 0.2 % C), při vyšším obsahu uhlíku jsou změny vlastností způsobené precipitací překryté přítomností perlitu. K precipitaci dusíku dochází nejintenzivněji při teplotách 150 0C, k precipitaci uhlíku při teplotách 250 0C. Parametry žíhání se nejlépe získají ze zkoušek umělého stárnutí zpracovávaného materiálu. Žíhání na snížení zbytkových pnutí. Obr. 5.7: Poměrné snížení zbytkových pnutí v závislosti na teplotě a době žíhání Účelem tohoto zpracování je snížení zbytkových pnutí vzniklých při předchozích operacích (např. při tuhnutí, tepelném zpracování, mechanickém opracování nebo svařování ap.), bez záměrné změny struktury a bez podstatných změn původních mechanických vlastností. Vlastní postup sestává z pomalého ohřevu (100 až 200 0C.h-1) na žíhací teplotu, z výdrže na teplotě (obvykle 1 až 2 h, po 53 dokonalém vyrovnání teploty v průřezu) a z dalšího pomalého ochlazování (30 až 50 0C.h-1) do teploty 200 až 250 0C. Základní význam má volba teploty žíhání, která se pohybuje u konstrukčních ocelí obvykle v rozmezí 450 až 650 0C. Dolní hranice je dána poklesem meze kluzu nezbytným pro snížení pnutí plastickou deformací, horní hranice by měla být o 20 až 30 0C nižší než teplota popouštění u zušlechtěných ocelí a o tutéž hodnotu vyšší než případná provozní teplota součásti. Nízkolegované svařitelné oceli se zvýšenou mezí kluzu, u kterých dochází při ohřevu k precipitačnímu zpevnění, se žíhají při teplotách 530 až 580 0C. U vysokolegovaných ocelí (např. rychlořezné oceli) před konečným tepelným zpracováním jsou žíhací teploty vyšší a mohou dosahovat až 780 0C. Naopak žíhání ke snížení pnutí u povrchově kalených součástí se provádí pouze při teplotách 150 až 200 0C. V tomto případě je důležitější zachování tvrdosti zakalené vrstvy než velké snížení vnitřních pnutí. Doba a teplota žíhání závisí na požadovaném stupni snížení zbytkových pnutí /obr . 5.7/. Žíhání rekrystalizační. Účelem rekrystalizačního žíhání je obnovení tvárných vlastností oceli po tváření za studena. Tedy (dle ČSN 42 004) odstranění protažených zrn a zpevnění způsobeného tvářením za studena za současného vzniku nových feritických zrn, bez znaků deformace a obnovení schopnosti plastické deformace oceli. Vlastní postup se skládá z ohřevu na teplotu nejméně rekrystalizační Obr. 5.8: Diagram rekrystalizace měkké oceli /obsah: 0,08 (obvykle 550 až 700 0C), z krátké %C, 0,13 %Mn, 0,02 %Si/ výdrže (cca 1 h) a následujícího ochlazování. Výše teploty závisí na stupni deformace /obr. 5.8/, nesmí však překročit teplotu Ac1, nastala by překrystalizace. Má-li se dosáhnout zjemnění struktury po nižším stupni protváření je nutno použít nižší žíhací teploty. Výhodnější (hlavně při nerovnoměrné deformaci - nebezpečí místního zhrubnutí zrna) je zvolit normalizační žíhání (ev. patentování), které bezpečně zaručí výsledný jemnozrnný stav v celém výrobku. U nepolymorfních feritických ocelí je rekrystalizační teplota cca 800 0C, u austenitických ocelí se obvykle volí teplota rozpouštěcího žíhání. Naopak zhrubnutí zrna, které se požaduje např. u ocelí pro transformátorové plechy, lze dosáhnout žíháním na vyšší teploty po nižším /kritickém/ stupni tváření za studena (5 až 12 %). Žíhání na měkko. Účelem tohoto žíhání je zpravidla převedení lamelárního perlitu na globulární. U oceli s obsahem uhlíku nad 0.4 %, u eutektoidních a nadeutektoidních ocelí dochází ke snížení tvrdosti a tím zlepšení následné obrobitelnosti za studena. Rovněž je snahou dosáhnout větší homogenizace struktury vhodné pro následující kalení. Vlastní postup žíhání na měkko sestává z ohřevu na teplotu těsně pod rozmezí přeměny nebo uvnitř tohoto rozmezí, výdrž na této teplotě, popř. kolísání kolem jmenovité teploty a další řízené ochlazování obvykle v peci nebo ochranném obalu. Nejjednodušší žíhání na měkko se provádí u podeutektoidních nízkolegovaných ocelí a to ohřevem na teplotu těsně pod Ac1 s několikahodinovou výdrží na této teplotě /obr. 5.9a/. U ocelí s vyšším obsahem prvků, které snižují difúzní rychlost uhlíku ve feritu nebo stabilizujících cementit, je potřebné prodloužit dobu žíhání až na desítky hodin. Je-li výchozí strukturou bainit nebo martenzit, vylučují se a shlukují se karbidy poměrně rychle. Je-li výchozí strukturou lamelární 54 perlit, probíhá sbalování lamel pomalu a to tím pomaleji, čím jsou lamely hrubší. Z hrubého lamelárního perlitu se při tomto způsobu (stejně jako při příliš dlouhé výdrži) vytvoří hrubý globulární perlit. Karbidické síťoví, tj. nadeutektoidní karbidy vyloučené na hranicích austenitických zrn, se tímto žíháním neodstraní. Obr. 5.9: Schéma postupů žíhání na měkko U nadeutektoidních ocelí, výše legovaných, rychlořezných a chromových ocelí se urychluje vytváření globulárního perlitu žíháním při teplotách nad Ac1 s následujícím plynulým ochlazováním /obr. 5.9b/. Je- li ve výchozí struktuře lamelární perlit, je tento způsob žíhání jedině možný k získání jemného globulárního perlitu. Žíhací teplota nesmí být příliš vysoká, aby nedošlo k úplnému rozpuštění cementitu (homogenizaci austenitu), aby v oceli bylo co nejvíce zárodků, z nichž se při ochlazování vylučují jemné a stejnoměrně rozložené karbidy. Čím má ocel vyšší obsah uhlíku (event. je více legována) tím déle se karbidy rozpouštějí a tím bývá žíhací teplota vyšší ( např. pro ocel s 0.9 % C je žíhací teplota 730 0C, pro 1.2 % C asi 750 0C). K vytvoření globulí cementitu dochází při následujícím pomalém ochlazování (rychlost 10 až 15 0C.h-1). Čím pomalejší je ochlazování přes kritické teploty, tím hrubší jsou karbidy a nižší tvrdost. Naopak při vyšší rychlosti ochlazování může vzniknout lamelární perlit. Pomalé ochlazování je nutné nejen do teploty 600 až 650 0C, ale i níže pro zabránění vzniku tepelných zbytkových pnutí. Průběh žíhání lze poněkud urychlit kolísáním žíhací teploty kolem bodu A1 /obr. 5.9c, d/. Pásmo žíhacích teplot a ochlazovacích rychlostí je velmi úzké a proto žíhání naměkko velkých vsázek v komorových pecích není ideální. I při malé rychlosti ohřevu dochází k nerovnoměrnému ohřevu vsázky, tím k různé homogenizaci austenitu a různé rychlosti ochlazování, což má vliv na konečnou "sferoidizaci" cementitu. Zároveň při těchto podmínkách nelze, ze stejných důvodů, urychlovat průběh žíhání kolísáním teploty, protože změny teploty se projeví pouze na povrchu vsázky. Výhodnější je použití pecí průběžných, kde je možno dosáhnout nejen rovnoměrnějšího rozložení teploty, ale i požadovaných změn (vyšší teplota ev. podchlazení) a prodlev. Změny vlastností žíhaných slitin závisí na stupni sferoidizace (poměr množství sferoidizovaného cementitu k celkovému množství cementitu). Pokles tvrdosti v závislosti na čase při izotermickém žíhání pod teplotou Ac1 lze vyjádřit vztahem odvozeným z rozborů koagulačních 1 fc K = 0 , 3 . 3 procesů v mikrostruktuře: HVα 1 HV = HVα .K 1 .t K2 HVα - tvrdost feritické matrice, fc - objemový podíl cementitu, pro střední velikost (poloměr) částic 1 dle Lifšice-Slyozova-Wagnera platí r = K .t 3 , K2 zahrnuje vliv žíhací teploty - vhodná velikost 2 2r = 3 µm Sferoidizace karbidů se může nepříznivě projevit při austenitizaci zpomalením jejich rozpouštění (kap. 5.1). Proto je třeba volit kompromis mezi zlepšením obrobitelnosti a zakalitelností i prokalitelností, tj. volit nižší stupeň sferoidizace. 55 Rozpouštěcí (austenitizační) žíhání. Účelem tohoto zpracování je dosažení strukturní homogenizace ocelí a odstranění vlivů předchozího zpracování. Výší teploty a rychlostí ochlazování je tento způsob netypický vůči předchozím. Vlastní postup se skládá z ohřevu na vhodnou teplotu, dostatečné výdrži na této teplotě k rozpuštění fází uložených v základní hmotě a dalšího ochlazování vhodnou rychlostí, aby se zabránilo jejich vyloučení. Rozpouštěcím žíháním se rozpouštějí karbidy, nitridy, karbonitridy aj. minoritní fáze v austenitu, nedochází tedy k překrystalizaci matrice. Používá se především u austenitických (nepolymorfních) korozivzdorných a žáropevných ocelí, ale také u mikrolegovaných nebo nízkolegovaných ocelí pro TMZ i u vysokolegovaných nástrojových ocelí. Převedením legujících prvků do austenitu (přesycený tuhý roztok) se jednak zvýší homogenita oceli, jednak se zvýší precipitační potenciál. Vhodnou rychlostí ochlazování se potom buď řídí precipitační zpevnění (při řízeném válcování) nebo se precipitace potlačí s cílem zvýšit odolnost proti mezikrystalové korozi či s cílem ji odložit do stadia popouštění. Volba teploty rozpouštěcího žíhání závisí především na druhu a obsahu prvků tvořících precipitáty. Podobně i doba výdrže závisí na obsahu prvků tvořících precipitáty a jejich rovnovážné rozpustnosti, ale také na velikosti částic minoritních fází a na difuzivitě příslušného legujícího prvku. Podle Aarona a Kotlera platí: cp − cr r02 t= . 2.( cm − cr ) D cm, cp, cr - koncentrace /% hmot./ legujícího prvku v matrici, v precipitátu a na rozhraní matrice a precipitátu, r0 - počáteční poloměr částic precipitátu, D - difuzivita U austenitických korozivzdorných ocelí při pomalém ochlazování z tvářecích teplot se vylučují karbidy po hranicích austenitických zrn. Stejné vylučování nastává při ohřevu na tzv. kritické teploty 400 až 900 0C. Rozpouštěcí žíhání těchto ocelí se provádí při teplotách 1050 až 1150 0C. Doba výdrže mimo uvedených parametrů závisí i na velikosti výrobků. Ochlazení se provádí ve vodě, pouze tenké výrobky se ochlazují na vzduchu. Stabilizační žíhání. Účelem stabilizačního žíhání je také docílení zlepšení odolnosti proti mezikrystalové korozi. Vlastní zpracování spočívá v ohřevu na teplotu do oblasti maximálního vylučování stabilních karbidů Ti, Nb ap. (cca 800 až 850 0C), výdrži na této teplotě a v ochlazení na vzduchu. Úmyslným vyloučením karbidů v některých austenitických ocelích při vyšších teplotách zabraňujeme jejich vylučování na hranicích zrn během dlouhodobého setrvání na pracovní teplotě. žíhání s překrystalizací Normalizační žíhání. Účelem normalizačního žíhání je především dosažení jemnozrnné a rovnoměrné struktury tvořené obvykle směsí feritu a perlitu. Vlastní postup normalizačního žíhání se skládá z co nejrychlejšího ohřevu na teplotu 30 až 50 0C nad Ac3 resp. Acm, krátkého vyrovnání teploty v celém průřezu a dalšího ochlazování obvykle na klidném vzduchu (cca 100 až 200 0C.h-1). Nejčastější použití normalizačního žíhání je u odlitků a výkovků, též menších svařenců (u velkých nebezpečí deformace vlastní vahou) a u výlisků za studena. Výsledná struktura ocelí po normalizačním žíhání není jednoznačně definovaná, závisí na chemickém složení oceli i na velikosti žíhaného výrobku. 56 Z důvodů zhrubnutí austenitického zrna, zvětšování opalu a oduhličení, nesmí být teplota austenitizace a doba prodlevy vysoké. Zpravidla se normalizují oceli podeutektoidní. Oceli s vyšším obsahem uhlíku nebo legujících prvků při ochlazování na vzduchu vytvářejí struktury smíšené, popř. i čistě bainitické nebo martenzitické. Oceli nadeutektoidní se zpravidla normalizačně nežíhají. Pokud se má normalizací odstranit karbidické síťoví na hranicích austenitických zrn, způsobené pomalým ochlazováním z tvářecích teplot, je vhodná normalizační teplota asi 30 0C nad Acm a pak rychlé ochlazení až na teplotu pod 700 0C. Další ochlazování musí být pomalé. Pro zjemnění zrna u těchto ocelí se provádí ohřev jen nad teplotu Ac1 s následujícím ochlazováním na vzduchu. Normalizační žíhání se nepoužívá jen ke zjemnění a zrovnoměrnění struktury, jako přípravy pro další tepelné zpracování ev. možnost dalšího tváření, ale i jako konečné operace tepelného zpracování méně namáhaných strojních součástí. Aby se odstranilo vnitřní pnutí, snížila pevnost a zlepšily plastické vlastnosti, výrobek se po normalizaci ještě žíhá při teplotách 500 až 600 0C. Významné je normalizační žíhání ocelových odlitků, kde hrubé a nestejnoměrné zrno, vzniklé při pomalém ochlazování z teploty odlévání, se po normalizačním žíhání zjemní a zlepší se i plastické vlastnosti oceli. Žíhání základní. Účelem základního žíhání je zlepšit obrobitelnost a tvařitelnost ocelí, snížit tvrdost a zbytková pnutí. Vlastní postup základního (úplného) žíhání se skládá z ohřevu na teplotu 30 až 50 0C nad teplotou Ac3 resp. Acm, následuje výdrž na této teplotě a pomalé ochlazování v peci (rychlost menší jak 50 0C.h-1). Tímto způsobem žíhání se zpracovávají nejen výšeuhlíkové a legované konstrukční oceli (z hlediska např. obrobitelnosti), ale i velké nebo tvarově složité výrobky pro zabránění výskytu velkých vnitřních pnutí. Izotermické žíhání. Účelem tohoto žíhání je zlepšení obrobitelnosti i získání definovaných mechanických vlastností. U některých ocelí se používá jako náhrada jiných druhů žíhání např. základního, naměkko atp. Vlastní postup se skládá z austenitizace (podeutektoidní oceli 30 až 50 0C nad Ac3, nadeutektoidní nad Ac1), zrychleného ochlazování na teplotu pod Ac1 (teplotu perlitické přeměny), z výdrže po dobu potřebnou k izotermické přeměně austenitu a popř. ke sferoidizaci vzniklého perlitického cementitu a dalšího libovolného ochlazování /obr. 5.10/. Izotermické žíhání je novějším a univerzálnějším způsobem žíhání, jež má především zkrátit žíhací dobu. Mechanické vlastnosti (tvrdost) žíhané oceli jsou dány výší teploty izotermické přeměny. Na této výši závisí i doba potřebná k ukončení izotermické přeměny austenitu (čím vyšší teplota, tím delší doba). Izotermického žíhání lze použít i k žíhání naměkko. Obr. 5.10: Schéma průběhu Teplota austenitizace se volí nižší, zpravidla nad Ac1. Při tomto způsobu žíhání vzniká při správné teplotě izotermického žíhání rozpadu struktura tvořená jemnými karbidy. Další setrvání na teplotě i po ukončení přeměny způsobuje zhrubnutí karbidů. Příkladem může být žíhání ložiskových ocelí (14109, 14209). Klasické žíhání naměkko pod teplotou Ac1 vyžaduje dobu prodlevy až 15 h. Obdobné vlastnosti možno získat izotermickým žíháním z teploty nad Ac1 a výdrží cca 40 minut. 57 Nevýhodou izotermického žíhání je to, že lze použít pouze u výrobků malých průřezů, u nichž je možná rychlá změna teploty. Pro jednotlivé kusy lze použít dvou pecí, resp. dvou solných lázní. Při velkých vsázkách však i při přesazování z jedné pece do druhé rychlost ochlazování neodpovídá izotermickému žíhání. Pro sériovou výrobu jsou optimální průběžné agregáty, kde před pásmo izotermického rozpadu je vestavěno pásmo ochlazovací. Homogenizační (difúzní) žíhání. Účelem homogenizačního žíhání je vyrovnat co nejvíce nestejnoměrnost chemického složení ocelí difúzí. Pásmová heterogenita (likvace) závisí na tvaru litého či tvářeného polotovaru a týká se především nečistot a plynů. Mezidendritická heterogenita (segregace) závisí na morfologii dendritů, která ovlivňuje rozložení legujících a doprovodných prvků. U tvářených polotovarů jsou jak dendrity, tak i oblasti likvace přednostně prodlouženy v určitém směru, čímž vzniká řádkovitá struktura. Ta je charakterizována roztečí mezi řádky a koncentračním profilem ve směru kolmém k řádkům, přičemž rozteč mezi řádky klesá s rostoucím stupněm protváření. Homogenizační žíhání jako samostatná operace je ohřev na teplotu značně vyšší než jsou teploty Ac3 resp. Acm (zaručení dostatečné difuzivity), tedy mezi teplotami 1000 až 1200 0C, dostatečně dlouhá výdrž na této teplotě (6 až 15 h) a pomalé ochlazování z této teploty dle tvaru odlitků. Při volbě podmínek homogenizačního žíhání je třeba tedy uvažovat difuzivitu segregujícího prvku a přípustný stupeň segregace (jedná se o zmenšení neb odstranění mezidendritické heterogenity ne pásmové). V důsledku dlouhé výdrže na vysoké teplotě dochází k vyrovnání chemického složení a zrovnoměrnění struktury (zlepšení makrostruktury oceli), ale současně k vyšší oxidaci i oduhličení povrchu a k silnému růstu austenitického zrna (zhrubnutí struktury - zhoršení mikrostruktury). Homogenizační žíhání je nákladnou operací, proto je velmi vhodné spojení s ohřevem ke tváření, kdy se prodlouží prodleva na válcovací nebo kovací teplotě. K zjemnění zrna austenitu může dojít rekrystalizací v přestávkách mezi navazujícími tvářecími operacemi. U netvářených výrobků se zjemnění zrna dociluje dalšími operacemi např. normalizací (kombinované žíhání). Homogenizační žíhání je ponejvíce využíváno u velkých odlitků nebo výkovků z legovaných ocelí. Žíhání pro zhrubnutí zrna. Účelem tohoto žíhání je zvětšení austenitického zrna. Vlastní postup se skládá z austenitizace na teplotách značně vyšších než Ac3 (950 až 1000 0C) a dalšího ochlazování obvykle v peci. Toto zpracování se používá ve zvláštních případech, jako u ocelových plechů pro elektrotechniku, u oceli k cementování apod. U transformátorových nebo dynamových plechů zvětšení hrubosti zrna má příznivé účinky na ztráty magnetickou hysterezí. Oceli s nízkým obsahem uhlíku jsou špatně obrobitelné, protože jsou příliš měkké. Při obrábění vzniká dlouhá tříska a povrch je nejakostní. U hrubozrnné struktury je obrobitelnost lepší. 5.3 Kalení Účelem kalení je zvýšení tvrdosti oceli vytvořením částečně nebo zcela nerovnovážné struktury. Kalením nazýváme postup tepelného zpracování, při kterém se součást ohřeje na austenitizační teplotu (zpravidla u podeutektoidních ocelí 30 až 50 0C nad Ac3, u nadeutektoidních ocelí nad Ac1, u ocelí s vysoce stabilními karbidy na teploty podstatně vyšší), po výdrži na této teplotě následuje ochlazení větší rychlostí než kritickou. Základní strukturou kalených ocelí je tedy struktura martenzitická nebo bainitická. 58 Martenzitická přeměna probíhá při výrazném přechlazení austenitu za nízkých teplot, kdy už není možná difúze nejen substitučních prvků, ale ani difúze uhlíku. Charakter procesu je podobný plastické deformaci a proto bývá nazýván střihovou přeměnou. Produktem této bezdifúzní přeměny, která probíhá v intervalu teplot Ms a Mf, je martenzit, nerovnovážný metastabilní tuhý roztok uhlíku v železe α, který je silně přesycen. Martenzit je typickou strukturní součástkou zakalené oceli, krystalizuje v tetragonální prostorově centrované soustavě. Parametry mřížky a její tetragonalita závisí na obsahu uhlíku. Při koncentraci nižší jak 0,2 %C segreguje velká většina atomů uhlíku na dislokacích nebo na strukturních hranicích jehlic martenzitu, jehož tetragonalita je obtížně měřitelná. Při vyšších obsazích jsou atomy uhlíku umístěny v intersticiálních oktaedrických polohách prostorově centrované mřížky α. Střední rovina desek martenzitu je označována jako řídící (habitová) rovina. Kurdjumov a Sachs definovali krystalografický vztah mezi austenitem a martenzitem ve tvaru /111/γ /110/α [110]γ [111]α. Při tomto vztahu zůstává teoreticky beze změny plošná úhlopříčka v mříži γ a tělesná úhlopříčka v mřížce α. Ve skutečnosti však existuje mezi rovinami určitý rozdíl, který se pohybuje v závislosti na obsahu uhlíku okolo 2 %. Mechanismus vzniku martenzitu záleží v homogenní deformaci, kterou se vytvoří přetvořený objem (krystal) martenzitu. Odporem, který klade okolí transformovaného objemu jsou vyvolány napětí, které vedou k druhé nehomogenní deformaci, která se uskutečňuje jen v mřížce martenzitu. Tyto jevy jsou spojeny s vytvořením povrchového reliéfu. Nehomogenní (dodatečná) deformace se děje skluzem nebo dvojčatěním, čímž se vytváří vnitřní struktura (substruktura) martenzitu. Podle ní je možno rozlišit dva druhy martenzitu. Dislokační martenzit jehlicovité (laťkovité) morfologie je bez vnitřních dvojčat a je tvořen hustou spletí dislokací (pevný a houževnatější). Dvojčatový (deskovitý) martenzit je tvořen deskami, které jsou rozděleny vnitřními dvojčaty (pevnější a méně houževnatý). Faktory rozhodující o vnikajícím martenzitu nejsou zcela objasněny. Jehlicovitý martenzit vzniká u nízkouhlíkových ocelí a u ocelí bohatě legovaných substitučními prvky, deskovitý u uhlíkových a slitinových ocelí se středním a vyšším obsahem uhlíku. /obr. 5.11/ Vzhledem k uvažované substruktuře martenzitu nelze přehlédnout příspěvek zpevnění vyvolaný vysokou hustotou mřížkových poruch. Podle současných znalostí se také martenzitická přeměna uskutečňuje nukleací a růstem. Jednu z nejvýznamnějších představ nukleace zárodků martenzitu formulovali Cohen aj. Předpokládali, že vhodným uspořádáním dislokací vznikají oblasti, které se svou energií přibližují energii martenzitu. V okolí dislokačního rozhraní se hromadí intersticiály, jejichž přítomnost blokuje pohyb dislokací. Tím možno vysvětlit existenci velké energetické bariéry mezi austenitickým a martenzitickým stavem. Obr. 5.11: Vliv obsahu uhlíku na teploty Ms a Mf, na množství jehlicovitého (Mj) a deskového (Md) martenzitu a na množství zbytkového austenitu (Az) po ochlazení na pokojovou teplotu 59 Růst martenzitu se uskutečňuje pohybem semikoherentního rozhraní austenitmartenzit, který je energeticky náročný a může se uskutečnit teprve při dostatečně velkém přechlazení. Semikoherentní rozhraní je však velmi pohyblivé a rychlost růstu martenzitu může dosahovat velkých hodnot (rychlost zvuku). Ukazuje se, že délka desek je omezena překážkami, které kladou významný odpor dislokací (hranice zrn, hranice vytvořených desek martenzitu, precipitáty ap.). Celková rychlost tvorby martenzitu závisí tedy především na rychlosti nukleace. Tato je podstatně závislá na teplotě přeměny. Po rychlém ochlazení na teplotu mezi Ms a Mf transformuje austenit velkou rychlostí v martenzit a při dalším snižování teploty již nepokračuje růst martenzitických útvarů, přeměna pokračuje tvorbou nových útvarů martenzitu a rozsah transformace je tedy v podstatě jen funkcí teploty (atermická povaha). Obr. 5.12: Martenzitická křivka oceli /Ms, Mf-teplota začátku a konce atermické martenzitické přeměny, Az-množství zbytkového austenitu/ S klesající teplotou se podíl martenzitu zvětšuje, nikdy však nedosáhne 100 %, neboť ve výsledné struktuře je zachováno určité množství zbytkového austenitu /obr. 5.12/. Při prodlevě ležící v oblasti teplot Ms a Mf martenzitická přeměna téměř okamžitě ustává a po ukončení prodlevy nepokračuje ihned s dalším ochlazováním, nýbrž až po určitém poklesu teploty (stabilizace austenitu). Tím se zbývající část transformační křivky posouvá k nižším teplotám a tím i k vyšším podílům zbytkového austenitu. Příčinou stabilizace austenitu může být jednak relaxace pnutí v krystalové mřížce, jednak zablokování dislokací intersticiálami na mezifázovém rozhraní austenit-martenzit. V teplotním intervalu mezi perlitickou a martenzitickou přeměnou, tj. při středně velkém přechlazení, dochází k bainitické transformaci přechlazeného austenitu. Teplotní oblast bainitické přeměny se u uhlíkových ocelí překrývá s oblastí perlitickou, u slitinových ocelí legovaných karbidotvornými prvky jsou obě oblasti odděleny teplotním pásmem stabilnějšího austenitu. Bainitická přeměna má některé typické znaky perlitické přeměny, jinými znaky se podobá přeměně martenzitické. S perlitickou přeměnou se shoduje tím, že začíná až po určité inkubační periodě, jejím produktem je směs feritu a karbidů a tvorba bainitu se může uskutečňovat jak izotermicky, tak anizotermicky. Naproti tomu podobně jako přeměna martenzitická, tak i bainitická přeměna vyžaduje značný stupeň přechlazení austenitu, aktivační energie růstu je poměrně malá a na povrchu je růst desek bainitu doprovázen vznikem reliéfu. Celkově lze říci, že bainitická přeměna je kombinace martenzitické přeměny a difúzní redistribuce uhlíku mezi feritem a austenitem. K difúzi přísadových substitučních prvků a samodifúzi železa nedochází. Následkem difúze uhlíku je růst bainitu pomalejší než růst martenzitu. Bainit vzniká v širokém rozmezí teplot a koncentrací uhlíku a z hlediska mikrostruktury je definován jako nerovnovážná nelamelární směs feritu a karbidů. Bainitický ferit má Widmannstättenovu morfologii. Za aktivní zárodek se převážně považuje ferit. Mechanismus tvorby bainitu a jeho morfologie se výrazně mění s teplotou přeměny a s chemickým složením austenitu. Obvykle se rozlišují dva základní druhy - bainit horní a dolní /obr. 5.13/. a) b) Obr. 5.13: Schéma tvorby bainitu ve středně uhlíkové oceli: a) vznik horního bainitu, b) vznik spodního bainitu /α-bainitický ferit, γ-austenit, K-karbid ε, popř. cementit/ 60 Při vzniku horního bainitu precipitují částice cementitu na mezifázové hranici ferit-austenit, kde dochází ke vzrůstu obsahu uhlíku v důsledku jeho rozdílné rozpustnosti v obou fázích. Ferit vzniká střihovým mechanismem tak, jak postupuje difúze uhlíku do austenitu. Nukleací dalších útvarů cementitu na posouvající se hranici ferit-austenit dochází k opakování tohoto děje a tím k růstu bainitického útvaru. Strukturu horního bainitu tvoří tedy svazky hrubších jehlic (latěk) bainitického feritu s podélně uspořádanými částicemi cementitu, které jsou vyloučeny hlavně na povrchu jehlic. Při vzniku dolního bainitu se především vytvoří martenzitickým mechanismem z austenitu feritická deska o stejném obsahu uhlíku, jaký má matečná fáze. V přesyceném feritu nukleují a rostou karbidy přednostně podle dvojčatových hranic. K rostoucím karbidům difunduje uhlík feritem z austenitu, kde jeho obsah klesá a tím se zvyšuje teplota Ms, což umožňuje další střihovou transformaci na přesycený ferit. Karbidické částice mají tvar drobných destiček a jsou zákonitě orientovány k mřížce feritu. Na začátku přeměny vzniká na rovinách rovnoběžných s osou feritické částice metastabilní ε karbid. Tento může zůstat zachován nebo může být nahrazen cementitem, jehož částice se vylučují na rovinách svírajících s podélnou osou bainitického feritu úhel 60 0. Zárodky bainitu rostou přednostně čelně podle řídící roviny a jejich boční růst je pomalejší. Ukazuje se, že řídícím dějem růstu bainitu a celé kinetiky bainitické přeměny je difúze uhlíku. U horního bainitu má rozhodující úlohu difúze uhlíku v austenitu, u dolního bainitu je rozhodující difúze uhlíku do bainitického feritu. Na rozdíl od perlitické přeměny a podobně jako martenzitická přeměna, může se i bainitická přeměna zastavit za přítomnosti velkého podílu nepřeměněného austenitu. Závislost rozsahu, do kterého přeměna probíhá prakticky měřitelnou rychlostí a teploty přeměny vyjadřuje tzv. bainitická křivka. Z této křivky lze stanovit teploty začátku (Bs) a konce (Bf) bainitické přeměny. Rozpad austenitu se v bainitické oblasti zpomaluje, když předchází částečná přeměna při vyšších teplotách v této oblasti a může se zmenšit i celkové množství přeměněného austenitu. Možnost stabilizace austenitu ukazuje na podobnost martenzitické přeměny. Mechanické vlastnosti bainitických struktur ovlivňuje zejména velikost desek (jehlic) bainitického feritu, disperze karbidických částic, hustota dislokací v bainitickém feritu a přesycenost jeho intersticiálními atomy uhlíku. Při poklesu teploty se zmenšuje tloušťka částic bainitického feritu, vzrůstá hustota dislokací i koncentrace uhlíku v tuhém roztoku a zjemňuje se disperze karbidů - pevnost a tvrdost bainitu vzrůstá. Nedosahuje však tvrdosti martenzitické struktury, houževnatost je výrazně vyšší. Na výsledné vlastnosti po kalení má vliv kalící (austenitizační) teplota /obr. 5.14/. Velké podkročení kalící teploty u podeutektoidních ocelí se ve výsledné struktuře projeví výskytem feritu v martenzitu a tím snížením tvrdosti. Menší podkročení kalící teploty nebo příliš krátká doba výdrže Obr. 5.14: Pásmo kalících na správné kalící teplotě má za následek nedostatečnou homogenizaci austenitu, tím zvýšení kritické ochlazovací teplot v diagramu Fe-Fe3C rychlosti a ve struktuře se může vyskytnout troostit, který rovněž způsobí snížení tvrdosti. Překročení správné kalící teploty nebo příliš dlouhá doba výdrže na kalící teplotě se projeví růstem austenitického zrna a po ochlazení křehčím hrubým martenzitem. Kromě toho má překročení kalící teploty za následek zvýšení množství zbytkového austenitu a tím i pokles tvrdosti, který může být zpočátku překryt větší tvrdostí hrubě jehlicovitého martenzitu. U nadeutektoidních ocelí je správnou kalící teplotou a dobou výdrže na této teplotě určeno i správné 61 množství nadeutektoidních karbidů, které musí zůstat nerozpuštěny a ve výsledné struktuře po kalení zvyšují tvrdost a odolnost proti otěru. Jejich rovnoměrné rozložení, velikost a tvar jsou dány již výchozí strukturou před kalením. Proto musí být nadeutektoidní oceli před kalením správně vyžíhány. V praxi tepelného zpracování se setkáváme s různými postupy kalení. Volba vhodného způsobu závisí zejména na požadovaných vlastnostech kaleného výrobku, jeho velikosti i tvaru a druhu použité oceli. Kalení základní (nepřetržité) Základní kalení je nejjednodušší a nejčastější způsob kalení. Po ohřevu na správnou kalící teplotu následuje ihned plynulé (nepřetržité) ochlazení až na teplotu ochlazovacího prostředí (nejméně pod Ms). Obr. 5.15: Kalení základní /teplota středu (s), Na obr. 5.15 je znázorněno ochlazování do povrchu (p)/ vody, do oleje a na vzduchu v diagramu ARA. Svislé přímky znázorňují rozdíl teploty na povrchu a ve středu kaleného předmětu na začátku a konci martenzitické přeměny. Z diagramu je jasné, proč při kalení do oleje nebo na vzduchu je menší nebezpečí vzniku trhlin a deformací než při kalení do vody. Kalení lomené (přetržité) Účelem tohoto ochlazování je zmenšení ochlazovací rychlosti v průběhu přeměny austenitmartenzit a tím zmenšování tepelných a strukturních pnutí. Lomené kalení spočívá v přetržitém ochlazování v oblasti teplot nad Ms z prostředí s větší ochlazovací rychlostí do prostředí s menší ochlazovací rychlostí. Tak může být kalený předmět ochlazován ve vodě a v oleji, nebo v oleji a na vzduchu. Zmenšení rozdílu teplot na povrchu a ve středu kaleného předmětu je znázorněno na obr. 5.16. Obr. 5.16: Kalení přerušované a hysterézní /teplota středu (s), povrchu (p)/ Tohoto způsobu kalení se často používá u některých výrobků složitých tvarů, které vyžadují rychlé ochlazení a při úplném ochlazení ve vodě nebo v oleji praskají. Také se používá při kalení velkých nástrojů, kde je nutné, se zřetelem k rozměrům, zvýšit ochlazovací rychlost v intervalu martenzitické přeměny, ale martenzitická přeměna musí proběhnout při ochlazování pomalém. Nevýhodou tohoto způsobu kalení je obtížné měření teploty dosažené v prvém ochlazovacím prostředí (před přenesením do prostředí druhého) obyčejně se řídíme dobou ochlazování v prvém ochlazovacím prostředí. Kalení hysterézní Účelem tohoto způsobu kalení je také snížení zbytkových pnutí. Použití vyšší austenitizační teploty způsobuje větší homogenizaci austenitu a zhrubnutí austenitického zrna, teda snížení kritické ochlazovací rychlosti a zvýšení prokalitelnosti. Vyšší austenitizační teplota však znamená 62 i větší rozdíl teploty mezi počátkem a koncem ochlazování. Při hysterézním kalení se předmět ohřátý na vyšší austenitizační teplotu zvolna ochladí těsně nad polohu bodu Ar3 (resp. Ar1 u ocelí nadeutektoidních) a teprve potom se kalený předmět ochladí ve vodě nebo v oleji /obr. 5.16/. Tento způsob kalení je méně používaný, vyžaduje dvě ohřívací pece, event. solné lázně. Ochlazování na vzduchu, kterého se často používá, nedává tak dobré výsledky. Kalení termální Účelem tohoto kalení je oddělení tepelných a strukturních pnutí a tím zmenšení jejich společného účinku. Vlastní postup termálního kalení spočívá v martenzitickém kalení s ochlazovací rychlostí větší než kritickou v teplé lázni na teplotu nad Ms, výdrž do vyrovnání teploty pokud možno v celém průřezu kaleného předmětu, aniž by nastala přeměna na bainit a dochlazení na teplotu místnosti (obvykle na klidném vzduchu). /obr. 5.17/ Termální kalení se provádí Obr. 5.17: Kalení termální (a) a izotermické především u slabších dílců, aby čas, který je k dispozici, stačil na vyrovnání teploty. bainitické kalení (b) /teplota středu (s), povrchu (p)/ Tento čas závisí i na vhodném tvaru diagramu IRA, tedy se zpravidla termálního kalení používá u ocelí s vyšším obsahem slitinových prvků. Dodržení teploty lázně těsně nad Ms nemusí být přesné, protože se vytvoří jen malé množství martenzitu. S výhodou se pro tento způsob kalení využívá solných lázní pro jejich vysokou ochlazovací účinnost. Izotermické bainitické kalení Účelem izotermického kalení je získat požadované mechanické hodnoty přímo po kalení, bez následujícího popouštění. Proti stejné oceli kalené a popouštěné má izotermicky kalená ocel vyšší vrubovou houževnatost a mez únavy, Rovněž zbytková pnutí a nebezpečí vzniku trhlin je při tomto způsobu tepelného zpracování minimální. Vlastní izotermické bainitické kalení sestává z austenitizace na kalící teplotě, z ochlazování rychlostí vyšší než kritickou do oblasti teplot přeměny austenitu na bainit, z izotermické výdrže na příslušné teplotě do ukončení přeměny austenitu a z ochlazení na teplotu okolí, obvykle na vzduchu. Dle teploty izotermické výdrže rozeznáváme dva typy tohoto způsobu tepelného zpracování: • izotermické zušlechťování - austempering - izotermická výdrž je v oblasti přeměny austenitu na horní bainit, zakalená ocel se zpravidla nepopouští • izotermické kalení (kalení do teplé lázně) - marquenching - izotermická výdrž je v oblasti teplot těsně nad Ms, zakalená ocel se obvykle popouští Ochlazení na teplotu rozpadu musí být rychlé. aby nenastala perlitická přeměna. Dosažení větších rychlostí je při malém tepelném rozdílu mezi kalící teplotou a teplotou izotermického rozpadu možné jen u tenkostěnných výrobků. Používané solné lázně (vysoká ochlazovací schopnost) musí být dosti velké a opatřeny intenzivním vířením. Do této skupiny tepelného zpracování patří i patentování prováděné ještě před objevením podstaty izotermického rozpadu austenitu. Účelem patentování je dosáhnout vhodné struktury a mechanických vlastností před tažením ocelového drátu za studena. Požadovanou strukturou je 63 bainit. Obvykle se používá zvláštního průběžného zařízení. Ohřev na austenitizační teplotu je odporový, ochlazení a výdrž na teplotě rozpadu austenitu (400 až 550 0C) se provádí hlavně v olovnatých lázních, méně často v lázních solných. Obvykle je toto zařízení zařazeno přímo do linky drátotahu. Kalení se zmrazováním Účelem tohoto kalení je zmenšení množství zbytkového austenitu a tím i zvýšení tvrdosti a zlepšení rozměrové stability. Je důležité pro oceli, které mají teplotu Mf nižší než 0 0C. Zmrazování má proběhnout v nejkratší době po martenzitickém kalení, aby se zbytkový austenit nestabilizoval. Jako ochlazovacích médií se obvykle používá směs lihu a tuhého oxidu uhličitého (suchý led -80 C) nebo tekutého dusíku (-196 0C). Přímé ochlazení kaleného předmětu z austenitizační teploty ve zmrazovací lázni je spojeno se vznikem značných zbytkových pnutí a jimi vyvolaných deformací ev. výskytem trhlin. Kromě toho mají tyto zmrazovací lázně malou ochlazovací schopnost při vyšších teplotách, způsobenou vytvořením parního polštáře okolo kaleného předmětu. Také vysoká spotřeba mrazících prostředků je jedním z důvodů, proč se tohoto způsobu nepoužívá. Přeruší-li se ochlazování mezi Ms a Mf, zastaví se martenzitická přeměna, která pak pokračuje až po ochlazení na teploty podstatně nižší než byla teplota přerušení. Proto zpravidla provádíme ochlazování způsobem plynulého zmrazování v intervalu teplot martenzitické přeměny. Kalený předmět se tedy z austenitizační teploty ochladí na teplotu bodu Ms a po vyrovnání teplot středu a povrchu se z této teploty přímo zmrazuje. Vznik značného vnitřního pnutí vlivem přeměny zbytkového austenitu však vyžaduje, po vyjmutí z lázně, popuštění, byť jen na nízkou teplotu. 0 5.4 Popouštění Popouštění je ohřev kaleného předmětu na určenou teplotu pod A1, výdrž na této teplotě k vytvoření struktur bližších k rovnovážnému stavu u oceli s martenzitickou nebo bainitickou strukturou a další ochlazení na teplotu okolí způsobem vhodným pro danou ocel. Fázové přeměny, ke kterým dochází, se týkají nejen základních fází (martenzitu a zbytkového austenitu), ale i minoritních fází (karbidů, karbonitridů aj.), které buď již existují v zakaleném stavu nebo vznikají během popouštění. Při pouštění kalené oceli (nerovnovážná struktura martenzitu + zbytkového austenitu) se obvykle rozlišují čtyři stadia popouštění, i když teplotní hranice mezi nimi nelze jednoznačně vymezit (jednotlivé pochody se mohou navzájem překrývat): • první stadium popouštění (do cca 200 0C) spočívá v rozpadu uhlíkem silně přesyceného tuhého roztoku α´ - tetragonálního martenzitu na nerovnovážný karbid ε (Fe2,4C) (s těsně uspořádanou šesterečnou mřížkou) a nízkouhlíkový martenzit (cca 0.25 %C). Tento produkt vznikající v I. stadiu popouštění bývá označován jako popuštěný (kubický) martenzit. Vznik kubického martenzitu je doprovázen mírným snížením vnitřních pnutí. • ve druhém stadiu popouštění (cca 200 až 300 0C) probíhá rozpad zbytkového austenitu ve strukturu bainitického typu. Mechanismus přeměny lze považovat za stejný jako při rozpadu austenitu za stejných teplot po přímém ochlazení z oblasti stabilního austenitu. Ze změn vlastností je nejvýznamnější zvětšení měrného objemu oceli. • ve třetím stadiu popouštění (nad cca 250 0C) vzniká rovnovážný tuhý roztok α - ferit. Za nižších teplot mají částice cementitu tyčinkovou morfologii,, při vyšších teplotách (cca 400 0C) se tyčinkové karbidy rozpouštějí a vznikají kulovitá zrnka cementitu. Přeměna nízkouhlíkového martenzitu ve ferit je charakterizována postupným snižováním obsahu uhlíku v tuhém roztoku a změnou substruktury spojenou s pochody zotavování. Přeměny ve třetím stadiu popouštění jsou doprovázeny výraznou změnou vlastností oceli, snižuje se tvrdost, zvětšuje se tvárnost a 64 houževnatost, klesá zbytkové pnutí a zmenšuje se měrný objem. Výsledek pochodů je feritickocementitická struktura nazývaná sorbit. • jako čtvrté stadium popouštění (cca nad 500 0C) bývá označováno postupné hrubnutí částic cementitu, rekrystalizace a hrubnutí feritického zrna. Pevnostní vlastnosti dále klesají, zvětšuje se houževnatost a plasticita oceli. Struktura, která se získá za nižších popouštěcích teplot v tomto rozmezí, je sorbit, za největších teplot (pod A1) zrnitý perlit. U legovaných ocelí zahrnuje čtvrté stadium popouštění buď jen obohacování cementitu karbidotvornými prvky, nebo i vznik nových karbidů s odlišnou mřížkou, než má cementit, tj. speciálních karbidů M7C3, /Cr,Fe/23C6, Mo2C, VC apod. Precipitace těchto karbidů je podmíněna difúzí legovacího prvku, kterým je karbid tvořen. Převážná většina reakcí při popouštění uhlíkových a nízkolegovaných ocelí je doprovázena snižováním tvrdosti oceli. U některých ocelí s karbidotvornými přísadami dochází však popouštění za teploty cca 500 0C ke zvýšení tvrdosti, jež souvisí s precipitací jemných částic speciálních karbidů a označuje se jako sekundární tvrdost. Celkové schéma popouštění např. pro chromové oceli je znázorněno níže. (T< Ac1) 1 3 4a 5 martenzit tetr. --> martenzit kub.+ε --> martenzit kub.+M3C --> ferit+M7C3 --> ferit+M23C6 2 4b austenit zbytkový ------> bainit dolní -----------------------U středně a vysocelegovaných ocelí snižuje chrom termodynamickou aktivitu uhlíku natolik, že přeměny 1 a 3 jsou silně zbržděny, což se projeví příznivě pomalým změkčováním v závislosti na teplotě a době popouštění. Precipitace M7C3 vede pak k tzv. druhé tvrdosti /obr. 5.18/. Stupeň uskutečnění přeměn dle uvedeného schématu závisí na chemickém složení oceli a je určen příslušným izotermickým řezem mnohosložkového rovnovážného diagramu. Obr. 5.18: Vliv teploty a doby popouštění chromových ocelí na jejich tvrdost Změny struktury a z nich vyplývající změny mechanických vlastností závisí především na výši popouštěcí teploty. Doba popouštění má již méně výrazný vliv. Hollomon a Jaffe dospěli teoretickou úvahou, založenou na základě difúzní povahy dějů probíhajících při popouštění, že ekvivalenci teploty a doby popouštění možno vyjádřit tzv. P = T( C + log t ) popouštěcím parametrem: T - absolutní teplota /0K/, t - doba popouštění /s/, C - konstanta, jejíž hodnota závisí především na obsahu uhlíku a výchozí struktuře popouštěné oceli (obvykle 12 až 20). Dosažení stejné hodnoty tvrdosti po popouštění různými parametry může ovlivňovat další vlastnosti. Krátkodobé popouštění na vyšší teploty (tzv. impulzní popouštění) zvyšuje houževnatost výrobku vůči dlouhodobému popouštění při nižších teplotách. Zvýšení houževnatosti je připisováno zmenšení vlivu popouštěcí křehkosti a jemnějšímu vyloučení karbidických částic. I když tento způsob přináší ekonomický efekt vyžaduje však zvýšenou technologickou disciplinu. Podle výše popouštěcí teploty a účelu se popouštění rozděluje na dvě skupiny: 65 • popouštění při nízkých teplotách - účelem tohoto popouštění je snížení vnitřních pnutí po kalení, zmenšení podílu zbytkového austenitu, zlepšení houževnatosti, popř. stabilizace rozměrů. Jedná se o popouštění s ohřevem na teplotu asi do 350 0C, s výjimkou některých vysocelegovaných ocelí. Dříve se používalo pojmu napouštění ev. popouštění nástrojových ocelí. • popouštění při vysokých teplotách - účelem tohoto popouštění je získání struktur s příznivějšími mechanickými vlastnostmi, zejména s vysokou houževnatostí při vysoké mezi kluzu a mezi únavy. Sem patří i popouštění ocelí na sekundární tvrdost. Dříve se používalo pojmu popouštění event. popouštění konstrukčních ocelí. Pro celkové zpracování, tj. martenzitické ev. bainitické kalení po němž následuje popouštění při vysokých teplotách, se používá názvu zušlechťování. Při zvyšování popouštěcí teploty tedy obecně klesá tvrdost, pevnost, mez kluzu a zvyšuje se plasticita a houževnatost. U uhlíkových, nízko a středně legovaných ocelí mají tyto změny vlastností (s výjimkou houževnatosti) v závislosti na teplotě monotónní průběh /obr. 5.19/. Naproti tomu u vysokolegovaných ocelí, u nichž se výrazně projeví precipitační zpevnění (druhá tvrdost), jsou tyto závislosti složitější a přistupuje i vliv teploty austenitizace / obr. 5.20/. V tomto případě se obvykle kombinuje nízká teplota austenitizace s popouštěním při nízké teplotě a naopak. Obr. 5.19: Vliv teploty popouštění na mechanické vlastnosti zušlechtěných ocelí 12040, 15240 a 16440 Obr. 5.20: Vliv teploty popouštění a teploty austenitizace na tvrdost oceli 19436 Houževnatost zušlechtěných ocelí s rostoucím stupněm popouštění se obecně (u ocelí, které nejsou náchylné k popouštěcí křehkosti) zvětšuje (křivka 1 obr. 5.21). U některých ocelí náchylných k popouštěcí křehkosti (např. Cr-Mn, Cr-Ni) se tato závislost odchyluje (křivka 2 až 4). Dle oblasti výskytu popouštěcí křehkosti rozlišujeme: • nízkoteplotní popouštěcí křehkost • vysokoteplotní popouštěcí křehkost Příčinou nízkoteplotní popouštěcí křehkosti (v oblasti 250 až 400 0C, v intervalu T0 až T2 – čára 2 obr. 5.21) je precipitace cementitu na povrchu útvarů martenzitu, ke kterým dochází při rozpadu zbytkového austenitu. Potlačení této složky popouštěcí křehkosti možno dosáhnout zvýšením pevnosti hranic austenitických zrn (např. Al) nebo tepelně mechanickým zpracováním (zvýšení pevnosti hranic austenitických zrn, snížení možnosti precipitace na těchto hranicích a částečným vylučováním fáze uvnitř zrn). Zvýšením teploty popouštění se dá odstranit a při opakovaném popouštění se neobjeví (dochází k nevratné sferoidizaci vyloučených cementitických 66 částic). Proto se tato nízkoteplotní popouštěcí křehkost také nazývá jako nevratná popouštěcí křehkost (trvalá). Vysokoteplotní popouštěcí křehkost (v oblasti okolo 550 C, v intervalu T1 až T3 – čára 3 obr. 5.21) souvisí se segregací některých nečistot a stopových prvků (P, S, Sn, Sb, Bi) na hranice původních austenitických zrn K této segregaci přispívají některé legující prvky, které buď samy také segregují (Ni) nebo se segregace neúčastní (Cr). Legující prvky, které zvyšují termodynamickou aktivitu nečistoty ve feritu, podporují její segregaci (např. interakce Ni-Sb). Legující prvky, které působí opačně a tvoří s nečistotou samostatné fáze, segregaci potlačují (např. Mn-S). Tento druh zkřehnutí se vyvíjí buď přímo za popouštěcí teploty, tzn. izotermicky, nebo při pomalém ochlazování z popouštěcí Obr. 5.21: Schéma vlivu teploty teploty, tzn. anizotermicky. Anizotermická složka vzniká i za popouštění na vrubovou teplot vyšších (nad teplotou T3), kdy už izotermická složka nevzniká. Anizotermická složka je odstranitelná novým houževnatost zušlechtěných ocelí ohřevem a rychlým ochlazením z popouštěcí teploty (zabránění difúze nečistot). Další ohřev a pomalé ochlazení zkřehnutí opět vyvolá. Proto také tento druh popouštěcí křehkosti je označován jako křehkost vratná tzn. odstranitelná. Sklon oceli k tomuto druhu zkřehnutí omezuje přísada molybdenu, slaběji působí i přísada wolframu. 0 Pro potlačení popouštěcí křehkosti lze doporučit: • vyhnout se teplotám, při kterých dochází k rychlému rozvoji izotermické složky křehkosti • volit zrychlené ochlazování po popouštění na vyšší teploty • použít ocel s minimálním obsahem nečistot nebo ocel legovanou molybdenem či wolframem 5.5 Povrchové kalení Účelem povrchového kalení je zvýšit tvrdost pouze povrchové vrstvy a zachovat měkké a houževnaté jádro kaleného výrobku. Rozdílných vlastností se dosahuje rychlým ohřevem povrchu na kalící teplotu a následujícím rychlým ochlazením. Ohřívá-li se povrch kaleného předmětu větší rychlostí než jakou se přiváděné teplo odvádí směrem dovnitř součásti, vzniká v jeho povrchové vrstvě tepelný spád, který umožňuje dosáhnout kalící teploty jen do určité hloubky pod povrchem. Obr. 5.22: Vliv rychlosti ohřevu na kalící teploty Mechanismus fázových přeměn se i při těchto vysokých rychlostech (až několik set C.s ) ohřevu zásadně nemění. Vznik austenitu, rozpouštění zbytků perlitického cementitu a vyrovnání koncentrace uhlíku v austenitu jsou difúzní děje. Proto při nepřetržitém ohřevu probíhá přeměna perlit-austenit v rozmezí teplot, které se zvětšuje se vzrůstající rychlostí ohřevu. Vytvoření austenitu s vyhovující chemickou homogenitou 0 67 -1 vyžaduje v podmínkách rychlého plynulého ohřevu tedy podstatně vyšší kalící teploty (až o 200 0C) /obr. 5.22/. S rostoucí rychlostí ohřevu se také zvětšuje rychlost nukleace zárodků austenitu. Vzniklé zrno austenitu je jemné a následkem krátké doby ohřevu nehrubne. Zakalením se získá jemnozrnná martenzitická struktura. Její tvrdost je zpravidla vyšší než tvrdost dosažení při obvyklých způsobech objemového kalení stejné oceli. Tento jev (v zahraničí označovaný jako superhardness) lze vysvětlit nepřítomností zbytkového austenitu a značným pnutím v povrchové vrstvě. Obr. 5.23: Průběh tvrdosti v povrchové vrstvě po indukčním kalení /ocel 0,5 %C zušlechtěná na: 1-1750 MPa, 2-1400 MPa, 3-1000 MPa/ Obzvlášť důležitá je při povrchovém kalení výchozí struktura. Čím jemnější a rovnoměrněji rozložené jsou karbidy ve struktuře, tím snáze se rozpouštějí a austenit se lépe homogenizuje. Proto nejvhodnější výchozí strukturou je sorbit a pak jemný lamelární perlit. Z tohoto důvodu i vzhledem k mechanickým hodnotám jádra je nejvhodnější výrobky před povrchovým kalením zušlechťovat nebo alespoň normalizačně žíhat. Zušlechťování na vysoké pevnostní hodnoty však není vhodné, protože pod tvrdou zakalenou vrstvou vzniká nepříznivá mezivrstva, která snižuje mez únavy při cyklickém namáhání /obr. 5.23/. Kalící teplota (viz výše) musí být vzhledem k velkým rychlostem ohřevu a krátké výdrži podstatně vyšší než při ohřevu v peci. Jemné austenitické zrno hrubne mnohem pomaleji a charakter přehřátí má struktura až po dosažení vysokých, při obvyklém kalení nepoužitelných teplot. Nedostatečný ohřev (nízká teplota austenitizace pro danou rychlost ohřevu) má za následek nedostatečnou homogenizaci austenitu, což se projeví zvýšením kritické ochlazovací rychlosti a výskytem troostitu v martenzitické struktuře kalené vrstvy. V praxi nízká tvrdost povrchové vrstvy bývá dávána za vinu nedostatečnému přívodu chladící vody, místo zvýšení kalící teploty (zlepšení homogenizace austenitu). Velký pokles kalící teploty má za následek neúplnou fázovou přeměnu (výskyt feritu ve výsledné struktuře). Překročením kalící teploty může dojít ke zhrubnutí zrna, výskytu zbytkového austenitu a tím také k poklesu tvrdosti. Při nejvyšších rychlostech ohřevu je maximální kalící teplota omezená natavováním a oxidací povrchu kaleného výrobku. Obr. 5.24: Diagramy IRA oceli Ni-Cr-Mo po indukčním ohřevu a ohřevu v peci Od chemicko-tepelného zpracování se povrchové kalení liší tím, že chemické složení tvrdé povrchové vrstvy a houževnatého jádra je stejné. Výrobky určené k povrchovému kalení se proto vyrábějí z kalitelných ocelí s obsahem uhlíku vyšším než 0.35 %. Nejvíce se osvědčily uhlíkové oceli s obsahem 0.4 až 0.5 %C, u nichž nehrozí nebezpečí popraskání a u nichž lze docílit vysokou povrchovou tvrdost. Při vyšších požadavcích na pevnostní vlastnosti a houževnatost se používá středně legovaných konstrukčních ocelí (CrV, CrMo, CrNi). 68 Legované oceli s vyšším obsahem slitinových prvků působí při povrchovém kalení značné obtíže a některé se pro tento účel vůbec nehodí. Na obr. 5.24 je znázorněn diagram IRA niklchrommolybdenové oceli po indukčním ohřevu a ohřevu v peci. Potřebné ochlazování vodní sprchou způsobuje vznik prasklin v povrchově zakalené vrstvě. Jako ochlazovací médium pro kalení uhlíkových a nízkolegovaných ocelí se používá voda, legované oceli se mohou kalit do oleje. Požadovaná hloubka kalené vrstvy je obvykle vyšší než u chemicko-tepelného zpracování (zpravidla 0.5 až 3 mm) a je dána velikostí součásti a účelem jejího použití. Jen ve zvláštních případech se požaduje vrstva tenčí nebo tlustší. Důležitá však je stejnoměrnost tloušťky kalené vrstvy a její pozvolný přechod do jádra. Poněvadž se při povrchovém kalení ohřeje jen tenká vrstva, vznikne po zakalení podstatně menší deformace než při objemovém kalení. Velikost těchto deformací závisí na tvaru a rozměrech kalených výrobků, na velikosti zbytkových pnutí od předchozích výrobních operací, na poměrné tloušťce zakalené vrstvy a na zvolené metodě povrchového kalení. Nejmenší deformace obdržíme u symetrických předmětů při rovnoměrném kalení. U dlouhých předmětů při jednostranném kalení se mohou objevit nepřípustné deformace. Ke snížení zbytkových pnutí v povrchově kaleném výrobku se obvykle používá popouštění za nízkých teplot do 200 0C. K tomuto účelu se používají externí zdroje ( např. olejové lázně), ale je možno využívat i vnitřního tepla kaleného výrobku. Druhy povrchového kalení. Podle způsobu přivádění ohřevu rozeznáváme tři základní druhy povrchového kalení: Obr. 5.25: Jednorázové kalení za klidu Obr. 5.26: (přerušované) Jednorázové kalení za otáčení Jednorázové kalení je nejjednodušší metodou, při které je během ohřevu zdroj (hořák nebo induktor) i kalený výrobek nehybný /obr. 5.25/, tzn., že místo, které se má zakalit se celé najednou ohřeje a po dosažení kalící teploty celé zakalí. Tímto způsobem lze zpracovávat nejrůznější tvary vnějších i vnitřních ploch, obvykle menších rozměrů. Předností tohoto způsobu je možnost automatizace, možnost samopopouštění vnitřním zbytkovým teplem i možnost volby ochlazovací lázně (voda, olej). Přerušované (integrační) kalení zdroj tepelné energie při integračním ohřevu zasahuje pouze část kalené plochy. Ohřevu celé plochy se dosáhne vhodným pohybem výrobku nebo zdroje tepelné energie /obr. 5.26/. Teplota 69 povrchu tedy nestoupá rovnoměrně a závisí na rychlosti vzájemného pohybu zdroje a součásti. Po dosažení kalící teploty na celém povrchu se výrobek ochlazuje způsoby obvyklými při jednorázovém ohřevu (sprchou, ponorem do lázně). Tloušťky kalených vrstev tímto způsobem jsou obvykle větší než při jednorázovém kalení (menší měrný výkon, delší doba ohřevu). Postupné kalení Předmět se postupně ohřívá na kalící teplotu a ohřátá vrstva se v plynulém sledu ochlazuje. Existuje řada způsobů postupného kalení: - postupné kalení přímočaré /obr. 5.27/, zdroj tepelné energie (hořák nebo induktor) se pohybuje stálou rychlostí po délce kalené plochy, tj. v přímce a za ním následuje ihned kalící sprcha. Tímto způsobem lze kalit všechny přímé plochy, jak rovinné, tak i tvarovaného profilu. Kratší plochy se kalí obvykle ve svislé poloze (vhodnější chlazení). Ochlazování se provádí nejčastěji vodní sprchou, přičemž optimální sklon vodních paprsků ke kalené ploše je 450. Rychlost posuvu bývá od 50 do 300 mm.min-1. Tloušťka zakalené vrstvy závisí na tepelné kapacitě zdroje, na rychlosti jeho posuvu, na jeho vzdálenosti od povrchu výrobku a na vzdálenosti mezi zdrojem tepla a vodní sprchou. - postupné kalení se švem /obr. 5.28a/ se používá pro kalení válcových nebo tvarově nepravidelných uzavřených ploch (vačky), které se kalí po celém obvodu. Od předcházejícího způsobu se liší tím, že obvykle zdroj tepelné energie stojí a otáčí se výrobek. Zakalení celé rotační plochy se provede při jedné otáčce. Nevýhodou postupu je, že v místě styku vzniká měkký proužek buď nespojením počátku a konce kalené vrstvy nebo tím, že se popustí vrstva již zakalená. Obvykle se nedokaluje, aby nevznikly "kalící" trhliny. Obr. 5.27: přímočaré Postupné kalení - postupné kalení ve šroubovici se používá pro kalení dlouhých válcových ploch velkých průměrů. Hořák (induktor) se upíná většinou vodorovně ve směru poloměru válce, aby se na povrchu vodorovně upnutého a otáčejícího výrobku, vytvářela zakalená vrstva ve tvaru šroubovice, jejíž stoupání je šířkou hořáku nebo induktoru. Mezi jednotlivými závity šroubovice vzniká úzký, nezakalený šev. a) b) - postupné kalení za otáčení /obr. 5.28b/ se používá pro Obr. 5.28: Postupné kalení se švem /a/ a za otáčení /b/ kalení rotačních ploch menších průměrů. Omezení je dáno výkonem tepelného zdroje. Zdroj se pohybuje ve směru osy válcové plochy, která se při kalení otáčí. Pro příznivější ochlazování i z hlediska deformací, je vhodnější volit upínání mezi svislé hroty. 70 Hloubka kalené vrstvy při postupném kalení se dá řídit jen v úzkých mezích rychlostí posuvu a intenzitou ohřevu. Postupné kalení dvěma (nebo více) hořáky /obr. 5.29/ umožňuje ohřev mnohem tlustší vrstvy na kalící teplotu bez nebezpečí, že se povrch přehřeje a se stejnoměrnějším rozložením teploty. Na tepelný spád lze působit nejen rychlostí posuvu, ale i intenzitou a vzájemnou vzdáleností prvého a druhého hořáku (induktoru). V intervalu mezi prvým a druhým ohřevem teplota povrchu klesá Obr. 5.29: Postupné kalení více hořáky (vedením tepla dovnitř a sáláním ven), zatím co v podpovrchových vrstvách se zvyšuje. Je-li interval příliš dlouhý, vyrovná se teplota do velké hloubky, nebo v celém průřezu výrobku. Prvý hořák pak nahrazuje jen předehřev celé součásti, který lze provést v peci. Má-li se dosáhnout zvláště tlustých kalených vrstev, může se použít i většího počtu hořáků. Podle zdroje a způsobů ohřevu povrchové vrstvy na kalící teplotu lze nejčastěji používané způsoby rozdělit na povrchové kalení plamenem, indukční povrchové kalení a kalení v lázních (ponorné)a kalení vysokoenergetickými zdroji. Povrchové kalení plamenem Zdrojem tepelné energie je plamen vhodného topného plynu s kyslíkem. Nejčastěji se používá kyslíko-acetylenového plamene, který má vysokou rychlost hoření a tím i vysoký příkon tepelné energie. Směsi svítiplynu, propanu a zemního plynu s kyslíkem mají rychlost hoření menší a tím i menší výkon. Tvar a typ hořákové trubice se navrhuje podle tvaru a velikosti kalené plochy a upravuje se dle výsledků technologických zkoušek. Hubice hořáků se vyrábějí z čisté mědi (dobrý odvod tepla, odolnost proti opalu), při použití hořáků z chromniklové nerezavějící oceli je nutno zajistit dobré chlazení. Povrch součástí určený ke kalení (stejně jako u ostatních způsobů povrchového kalení), musí být kovově čistý, nejlépe obrobený. Ostré hran nutno srazit a drážky nebo otvory zaplnit jílem nebo uzavřít měděnými, popř. ocelovými vložkami. Ve srovnání s indukčním kalením jsou rychlosti ohřevu dosahované při povrchovém kalení plamenem všeobecně poněkud nižší, tloušťka zakalené vrstvy větší a rovnoměrnost struktury zakalené vrstvy horší. K nevýhodám tohoto způsobu přistupuje i pracnější výroba hořáků a jejich nižší životnost, nutnost plynového hospodářství a práce s hořlavými plyny. Na druhé straně existují nesporné výhody jako např. výrazně nižší pořizovací a udržovací náklady, velké rozmezí výkonu, snadnější technologická přizpůsobivost atp. Povrchové kalení indukčním ohřevem Ohřev se uskutečňuje indukovanými vířivými proudy převážně střední nebo vysoké frekvence (kap. 4.1). Při povrchovém kalení volíme frekvenci a specifický výkon induktoru s ohledem na efektivní hloubku vířivých proudů h´. Pro konstrukční oceli se uvádí přibližný vzorec: 25 h´= /cm/ f-frekvence /cykl.s-1/ f Tloušťka ohřáté vrstvy nad kritickou teplotu se zvětšuje odváděním tepla do středových partií a to tím více, čím delší byla doba ohřevu a čím větší byl časový interval mezi ukončením ohřevu a začátkem ochlazování. Pro zvětšení tloušťky lze použít přibližného vzorce: h´´= 0,001.t /cm/ t-doba ohřevu /s/ 71 Celková hloubka ohřáté vrstvy je: h c = h´+ h´´ Chceme-li např. zmenšit tloušťku zákalné vrstvy musíme buď použít proudu o zvýšené frekvenci (snížit efektivní hloubku Obr. 5.30: Diagram pro určení doby ohřevu pro zvolenou hloubku zakalení vniku) nebo použít větší specifický výkon induktoru (zkrátit dobu ohřevu). Vztah mezi měrným výkonem induktoru, dobou ohřevu a hloubkou kalené vrstvy můžeme odečíst i z diagramu obr. 5.30. Určení výkonu zdroje však nemůže zcela postihnout všechny vlivy (viz kap. 4.1). Účinnost indukčního ohřevu je dána tzv. činitelem vazby induktoru ki, který je dán vztahem: ki = I2 L2 . I1 L io I2/I1-poměr indukovaného a indukujícího proudu (činitel přenosu proudu), L2/Lio-poměr indukčnosti dráhy indukovaného proudu a indukčnosti prázdného induktoru Obr. 5.31: Základní typy jednozávitových induktorů Dle tvaru induktoru a ohřívané plochy možno induktory rozdělit na čtyři skupiny /obr. 5.31/: A - induktory obepínající předmět z vnější strany (těsná vazba k = 0.7 až 0.85) B - induktory přiložené k ploše (střední vazba k = 0.5 až 0.7) C- induktory vložené do dutiny (volná až stř. vazba k = 0.4 až 0.6) Dinduktory přiléhající jen částí k ohřívané ploše (volná vazba k = 0.3 až 0.5) a) b) Obr. 5.32: Jednozávitový (a) a mnohozávitový (b) induktor 72 Konstrukčně mohou být induktory upraveny jako jednozávitové nebo mnohozávitové /obr. 5.32/. Obvykle jsou zhotoveny z měděných trubek (kruhového, eliptického i čtvercového průřezu), jimiž protéká chladící voda. U menších induktorů může být této chladící vody využito i pro chlazení ohřátého povrchu (otvory vyvrtané do pláště induktoru). Velké induktory mají přívod chladící vody oddělený. Ve zvláštních případech může být prostor kolem induktoru uzavřen a naplněn ochrannou atmosférou, získáme pak kovově čistý povrch kaleného výrobku. Nevýhodou indukčního kalení jsou vysoké investiční náklady a nutnost konstruovat pro každý výrobek induktor odpovídajícího tvaru. Z toho vyplývá hospodárnost využití při práci ve velkých sériích. Zařízení neovlivňuje negativně pracovní prostředí a je je možno zařadit do výrobní linky. Při vhodné automatizaci je reprodukovatelnost výsledků vysoká (jednoúčelové automaty). Povrchové kalení v lázních Obr. 5.33: Doba ohřevu v lázni pro dosažení vhodné vrstvy /aBaCl2-KCl 1100 0C, a-litinová 1250 0C, c-bronzová 1100 0C/ Ponorné kalení je méně užívaný způsob povrchového kalení. Základem je prudký ohřev povrchu v solných lázních nebo v roztavených kovech. Teplota lázně je 1100 až 1200 0C a doba ponoření závisí na požadované hloubce zakalené vrstvy a velikosti kaleného výrobku. Pokud není lázeň dostatečně velká, závisí hloubka kalené vrstvy i na poměru velikosti lázně a kaleného výrobku. Rovněž druh použité lázně, hlavně její měrné teplo a tepelná vodivost, má podstatný vliv na tloušťku zakalené vrstvy /obr. 5.33/. Aby se dosáhlo větší hloubky kalené vrstvy a snížilo pnutí při ohřevu, je možno celý výrobek předehřát na teploty o něco nižší než byla teplota původního popouštění u zušlechtěné oceli. Nevýhodou ponorného kalení je větší prokalení na hranách. Předměty s příliš rozdílnými průřezy nelze tímto způsobem vůbec kalit. Povrchové kalení Ac1 je zdokonalení ponorného kalení použitím oceli eutektoidního složení, u níž téměř splývá poloha bodu Ac1 a Ac3. Teplota lázně je potom mnohem nižší, těsně nad teplotou Ac1. Tepelný spád v ohřívaném výrobku je menší a tím se sníží i pnutí vznikající jak při ohřevu, tak při ochlazování. Kalení způsobem O-Ce vytváří rovněž povrchovou vrstvu zakalenou, ale nikoli ohřevem kaleného výrobku do určité hloubky, nýbrž použitím oceli s vyšším obsahem uhlíku a omezenou prokalitelností. Kalící teplota i ochlazovací rychlost musí být přesně dodrženy. Použitá ocel má obsah uhlíku 0.85 %, obsahem Tab. 5.1: Charakteristika různých zdrojů ohřevu manganu a niklu je určena tloušťka kalené vrstvy podle průměru výrobku Zdroj energie Nejmenší Maximální nebo modulu ozubených kol. Způsob plocha ohřevu měrný výkon 2 -2 se příliš neujal pro použití úzkého /cm / /W.cm / rozmezí chemického složení taveb. Sluneční světlo 10-3 5 Kalení v elektrolytu je Indukční ohřev 1 102 založené na tom, že výrobek se zavěsí jako katoda do elektrolytu (např. Kyslíko-acetylenový 10-2 5.102 Na2CO3, MgCl2, NaOH ap.). Teplota plamen elektrolytu bývá 50 až 70 0C, napětí Elektrický oblouk 10-3 103 200 až 300 V, hustota proudu 2 až 6 -4 8 A.cm-2. Vodík vylučovaný na katodě Laserové záření 10 10 vytváří vrstvu s velkým odporem, kde Elektronové záření 10-7 5.108 dochází k vytváření elektrických výbojů mezi elektrolytem a katodou. 73 Rychlost ohřevu dosahuje až 200 0C.s-1. Po přerušení proudu se proces zastavuje, elektrolyt smáčí povrch výrobku a ohřátá vrstva se zakalí. Tepelné zpracování koncentrovanými zdroji energie Použití moderních způsobů ohřevu dává nové perspektivy při tepelném zpracování povrchů výrobků. V tab. 5.I jsou porovnány různé druhy ohřevu. Laserový ohřev Laserovým zářením lze velmi rychle dosáhnout ohřev v tenké povrchové vrstvě výrobku. Při vzájemném pohybu paprsku a výrobku teplo vzniklé v tenké povrchové vrstvě se intenzivně odvádí dovnitř výrobku. Povrch se rychle ochlazuje a není nutno, na rozdíl od ostatních způsobů, používat chladícího média. Parametry paprsku, který je vhodný pro kalení, se určují různými způsoby. Hloubka zakalené vrstvy je závislá na měrné energii Q dodávané laserem (absorbované povrchem) a na rychlosti v pohybu paprsku (event. povrchu výrobku). Měrný výkon možno měnit nastavením výkonu paprsku a jeho defokusací. Hloubku tepelně ovlivněné vrstvy určuje též tepelná vodivost výrobku. Výsledky kalení ocelového válce o průměru 28,6 mm (výkon laseru 11 kW, Obr. 5.34: Vliv rychlosti pohybu válce na šířka paprsku 7,6 mm, koeficient absorpce 0,8) při konstantním hloubku zakalené vrstvy a maximální teplotu jsou uvedeny na obr. 5.34 -1 přívodu tepla 3550 J.mm . Hloubka zakalené povrchu při Q/v = konst. vrstvy narůstá se vzrůstem rychlosti pohybu výrobku, protože povrch výrobku se na austenitizační teplotu ohřívá rychleji než je možno větší množství tepla odvést tepelnou vodivostí dovnitř materiálu. Chladnější jádro je schopné intenzivně ochlazovat austenitizovaný povrch. Výsledkem rychlejšího pohybu je efektivnější kalení a hlubší kalená vrstva. Rychlost pohybu má však také omezení vyplývající jednak z možnosti natavení povrchu (stoupající teplota), jednak z dokonalosti homogenizace výchozí struktury (podíl feritických zrn, morfologie cementitických částic). Vzrůstem měrného výkonu vzrůstá teplota povrchu výrobku a vzrůstá i hloubka zakalené vrstvy. Při velkých měrných výkonech je však nebezpečí natavení povrchu. Obvykle pro odhad parametrů kalení nízkolegovaných ocelí kontinuálně pracujícím laserem slouží diagram na obr. 5.35. V diagramu hloubka zakalené vrstvy P závisí na parametru : D. v Obr. 5.35: Závislost hloubky zakalené vrstvy při povrchovém kalení nízkouhlíkových ocelí laserem na parametrech procesu 74 v – rychlost pohybu paprsku /mm.s-1/, P – výkon paprsku /kW/, D – průměr paprsku /mm/ Zvýšení měrného výkonu může způsobit natavení tenké povrchové vrstvy. Rychlosti ochlazování dosahují 103 až 105 K.s-1. Následkem těchto extrémních rychlostí ochlazování vznikají vysokometastabilní struktury. Mluvíme o kalení po natavení (neb z kapalného stavu – v zahraničí např. laser glazing). U ocelí dendritickou krystalizací vznikají jemné rozvětvené dendrity a u rychlořezných ocelí také drobné karbidy, což vede k prodloužení trvanlivosti řezného nástroje 1,5 až 3x. U litin všech druhů probíhá eutektická krystalizace metastabilně, takže v povrchové vrstvě vzniká jemný ledeburit, což vede k výraznému zvýšení tvrdosti (na 700 až 800 HV). Kvalita zakalené litiny může být podstatně snížena póry, které vznikají vylučováním plynů z nataveného kovu. Povrchové kalení laserem možno využít pro výrobky s nepravidelnými tvary, ostrými hranami, drážkami apod. Hlavním nedostatkem laserů jsou současné relativně vysoké náklady. Proces tepelného zpracování je vhodný pro ovládání počítačem, což umožňuje zvýšit výrobnost zařízení. Z hlediska bezpečnosti je nutno při provozu chránit pracovníky před přímým i odraženým laserovým zářením (nebezpečí popálení, zejména oči). Elektronový ohřev Proti laserovému povrchovému kalení má použití elektronového ohřevu své zvláštnosti. Elektronový paprsek možno pozorovat pouze podle vznikajícího ohřevu materiálu. Tepelné zpracování výrobku je možno uskutečnit pouze ve specielních zařízeních (vakuových komorách). Při dopadu elektronového svazku na materiál vznikají další jevy (odraz elektronů, sekundární elektronová emise, vznik rtg. záření apod.) před kterými musí být obsluha chráněna. Výhodou zpracování pomocí elektronového paprsku je použití vakua (interakce s prostředím) a vyšší využití dopadající energie až 70 % . K vlastnímu tepelnému zpracování se elektronový ohřev používá méně často. Při zpracování uhlíkových ocelí bez natavení hloubka zakalení dosahuje 0,1 až 2,5 mm a mikrotvrdost ocelí až 1100 HVm. Martenzit je jemnější, karbidy disperznější a podíl zbytkového austenitu větší ve srovnání s tradičním tepelným zpracováním. Na povrchu výrobku vznikají tlaková pnutí. Při kalení po natavení povrchu výrobku může (vzhledem k vysokému měrnému výkonu) dojít až k amorfizaci slitin (rychlosti ochlazování řádu 105 až 106 K.s-1). Amorfního stavu po zpracování elektronovým svazkem bylo dosaženo u některých uhlíkových a rychlořezných ocelí. Odolnost proti opotřebení vzrostla oproti tradičně zakaleným slitinám až trojnásobně. Plazmový ohřev Použití plazmového ohřevu v procesech tepelného zpracování je poměrně řídké. Ojediněle se využívá pro ohřev velmi tenkých povrchových vrstev ocelových výrobků před následujícím samozakalením odvodem tepla do jádra výrobku. Dle měrného výkonu může jít o kalení bez natavení nebo z kapalného stavu (po natavení). Je třeba uvažovat vysoké výtokové rychlosti plazmového plynu (kap. 4.1). 5.5 Tepelné zpracování ocelí Mnohoznačné působení uhlíku a přísad v oceli v kombinaci s tepelným a mechanickým, event. chemicko-tepelným zpracováním umožňuje dosahovat téměř stejných a rozmanitých vlastností různými cestami. Konstrukční oceli běžné jakosti, třídy 10 a 11, se nejčastěji využívají ve stavu tepelně nezpracovaném. Ušlechtilé konstrukční oceli třídy 12 až 16 představují základní konstrukční materiál s možností výběru vlastností odpovídajících technicky i ekonomicky podmínkám provozu strojních součástí. Optimálních vlastností těchto ocelí se dosahuje nejen legováním (kromě třídy 75 12), ale hlavně tepelným event. chemicko-tepelným zpracováním. Jejich použití v tepelně nezpracovaném stavu není proto technicky ani ekonomicky žádoucí. Podle obsahu uhlíku můžeme oceli rozdělit na vhodné k cementování (do 0,25 %C) a vhodné k zušlechťování (nad 0,35 %C). Tepelné zpracování ocelí k cementování je uvedeno v kap. 6. Do skupiny ocelí k zušlechťování patří oceli se středním obsahem uhlíku, které se ponejvíce po kalení popouštějí na vyšší teploty, aby se dosáhlo vysoké houževnatosti i při zachování vhodné pevnosti. Hlavní úlohu ve výběru těchto ocelí hraje jejich prokalitelnost. Zlepšení mechanických vlastností zušlechtěním je způsobeno získáním jemné a rovnoměrné struktury popuštěného martenzitu v co největší části průřezu. Přítomností feritu se snižuje houževnatost a mez únavy oceli. Uhlíkové oceli s vyšším obsahem se zpravidla jen normalizačně žíhají a popouštějí na vyšší teploty. některé z těchto ocelí (pro strojní součásti, kde se vyžaduje vysoká tvrdost povrchu) jsou vhodné k povrchovému kalení, k nitridování event. karbonitridování. jiné oceli je možno využít i v kaleném stavu s popouštěním na nízké teploty, kde při vyšší tvrdosti získají i dobré ostatní mechanické vlastnosti. Důležitou pomůckou nejen při volbě oceli, ale hlavně při jejich tepelném zpracování, jsou materiálové listy, popouštěcí diagramy, pásy prokalitelnosti a diagramy rozpadu austenitu. Tepelné zpracování nástrojových ocelí má ve srovnání se zpracováním ocelí konstrukčních zvláštnosti, které vyplývají z jejich specifických vlastností i účelu použití. Většinou jde o oceli s vyšším obsahem uhlíku a obvykle také legujících přísad. Je nutné mít na zřeteli i nízkou tepelnou vodivost, která přispívá ke zvýšení vnitřních pnutí. Zvláštnosti tepelného zpracování se projeví při porovnání diagramů izotermického rozpadu austenitu jednotlivých typů nástrojových ocelí /obr. 5.36/. Při tepelném zpracování nástrojů z uhlíkových a legovaných ocelí s kalící 0 Obr. 5.36: Diagramy IRA nástrojových ocelí /a- teplotou do 900 C se volí obvykle jen 0 uhlíková s 1 %C (19192), b-chromová s 2 %C a 12 jednostupňový předehřev při 650 C. %Cr (19436), c-rychlořezná s 0,8 %C, 9 %W, 4 %Cr, Obvyklé je nepřetržité ochlazování ve nebo v oleji, u tvarově 1,2 %V (19800); P-perlit, K-karbidy, B-bainit; kalící vodě 0 0 0 komplikovaných nástrojů se doporučuje teploty: a-790 C, b-950 C, c-1260 C/ kalení v solných lázních s teplotou mírně pod počátkem martenzitické přeměny. Nástroje se vesměs popouštějí při nízkých teplotách. Větší odlišnosti vykazuje tepelné zpracování ledeburitických nástrojových ocelí s vysokým obsahem a specifickou kombinací přísadových prvků. Vyznačuje se oddělenou oblastí bainitické a perlitické přeměny. Počátek transformace austenitu je posunut k delším časům, takže ocel je možno kalit na vzduchu. Pro volbu rychlosti ochlazování je důležitá i hranice vylučování nadeutektoidního karbidu. Při příliš pomalém ochlazování se karbidy vylučují po hranicích zrn austenitu a následkem toho klesne houževnatost nástroje. Intenzivním tvářením za tepla se útvary karbidů rozruší a jednotlivé částice se obalí plastickým austenitem, který tvoří souvislou základní matrici. Při kalení nástrojů z rychlořezné oceli se vzhledem k výši austenitizační teploty a k nižší tepelné vodivosti používá vícestupňového předehřevu /obr. 5.37/. Tvarově jednoduché nástroje se kalí do oleje, většinou se používá kalení termálního do solných lázní vyhřátých na teplotu 500 až 550 0C. Nezbytné je vícenásobné popouštění, jež je nutné k popouštění martenzitu vzniklého přeměnou 76 zbytkového austenitu (při prvém popouštění se ochudí zbytkový austenit o uhlík, čímž stoupne teplota Ms) i ke stabilizaci struktury. Výše kalící teploty u těchto ocelí neodpovídá plně rovnovážnému diagramu Fe-C. Zvyšováním této teploty vzrůstá podíl rozpuštěných karbidů a na druhé straně jejich rozpouštěním na hranicích zrn se omezuje blokování těchto hranic a zrno hrubne. Zvyšuje se i nebezpečí vzniku trhlin a deformací po Obr. 5.37: Postup základního tepelného zpracování nástrojů kalení. Úměrně ke kalící teplotě je z rychlořezných ocelí ( I/1 - hrubování, I/2 - žíhání ke snížení nutno volit i teploty popouštění. pnutí, I/3 - opracování načisto, II/1 - ohřev s předehřevem, Při vyšších teplotách vzniká po vysoké množství II/2 - prodleva na kalící teplotě, II/3a - kalení v oleji nebo na zakalení zbytkového austenitu. vzduchu, II/3b - kalení v solné lázni, III/1 až 4 - trojnásobné Popouštěním se zbytkový austenit až čtyřnásobné popouštění, III/5 - broušení načisto) rozpadá a vylučují se jemné karbidy, které zvyšují tvrdost (sekundární tvrdost), zvyšuje se řezivost a životnost nástrojů. Vztah mezi kalící a popouštěcí teplotou v závislosti na tvrdosti možno vyčíst z komplexních diagramů (např. 5.20) i z diagramů sestrojených na základě popouštěcího parametru. 5.6 Tepelné zpracování litin Tepelné zpracování bílé litiny Bílá litina nemá jako konstrukční materiál podstatný technický význam. Je tvrdá, křehká a prakticky neobrobitelná. Kalení Martenzitickým kalením je možno ještě zvýšit tvrdost a tím odolnost proti opotřebení bílé litiny. Tvrdost bílé litiny s perliticko-ledeburitickou strukturou (cca 45 HRC) se po zakalení zvýší na cca 62 HRC (cementiticko-martenzitická struktura). Pro špatnou tepelnou vodivost se volí stupňovitý ohřev. kalící teplota je 820 až 860 0C. Kalí se do vody nebo oleje, popouštěcí teploty se volí v rozsahu 200 až 280 0C. Temperování Větší význam má bílá litina jako výchozí materiál pro výrobu temperovaných litin. Temperování je založené na grafitizaci ledeburitického, popř. i perlitického cementitu nebo oduhličování bílé litiny. Cílem obou zpracování je odstranění tvrdé a křehké fáze - cementitu. Podle převládajícího pochodu a rozsahu grafitizace cementitu lze z odlitků bílé litiny získat tepelným zpracováním tři druhy temperované litiny: temperovanou litinu s černým lomem, temperovanou litinu s bílým lomem a temperovanou litinu perlitickou. 77 Bylo zjištěno, že grafit přednostně nukleuje na fázovém rozhraní cementit-tuhý roztok a roste hlavně do tuhého roztoku. Morfologie temperového grafitu (vločkový, zrnitý) a původních útvarů cementitu jsou výrazně odlišné. Grafitizaci je možno považovat za rozpad přesyceného roztoku. Stav přesycenosti je důsledkem vyšší rovnovážné koncentrace uhlíku v austenitu, který je v rovnováze s cementitem, vůči rovnovážné koncentraci uhlíku v austenitu, který je v rovnováze s grafitem /obr. 5.38/. Existuje tedy během grafitizace trvalý koncentrační spád (a tím i difúze atomů uhlíku Obr. 5.38: Schéma koncentračních poměrů v austenitu při ve směru koncentračního spádu) grafitizaci od mezifázového rozhraní austenit-cementit k mezifázovému rozhraní austenit-grafit. Kinetiku grafitizace ovlivňuje nukleace grafitu. Nukleační schopnost se zvyšuje vzrůstem obsahu křemíku v litině. Na průběh grafitizace má významný vliv stav výchozí struktury (zvýšení množství strukturních defektů, např. zjemnění struktury rychlým tuhnutím, kalení bílé litiny ap.). Grafitizace je difúzním procesem, nukleaci a růst grafitu ovlivňuje tedy teplota a čas. Rychlost růstu grafitu (izotermického rozpadu Obr. 5.39: Kinetické křivky grafitizace austenitu) udávají typické kinetické křivky /obr. 5.39/. cementitu Proces grafitizace se však může zastavit ještě před úplným rozpadem cementitu. jedná se o případy obohacování cementitu karbidotvornými prvky (Cr, Mn), čímž se stává termodynamicky stabilní. Temperovaná litina s černým lomem má strukturu matrice feritickou a v ní je uložen vločkový grafit /obr. 5.40/. K dosažení feritické matrice je třeba tepelným zpracováním rozložit jak ledeburitický, tak i perlitický cementit výchozí bílé litiny (americký způsob). Grafitizační žíhání odlitků z bílé litiny probíhá v neutrálním prostředí (plynném či sypkém), proto veškerý uhlík v odlitku je po tepelném zpracování přítomen jako grafit, lomová plocha má černošedý vzhled. Ledeburitický cementit se rozkládá v I. stupni grafitizace za teplot 950 až 1000 0C (za vyšších teplot vzniká grafit s nepříznivým lamelárním tvarem), grafitizace perlitického cementitu probíhá ve II. stupni za teplot pod A1. Feritické matrice lze také dosáhnout pomalým ochlazováním odlitků (2 až 3 0C.h-1) přes eutektoidní rozmezí teplot, kdy probíhá eutektoidní přeměna austenitu v souladu se stabilní rovnováhou (A+F+G). Přímá přeměna austenitu na ferit a grafit je ve srovnání s izotermickou grafitizací perlitického cementitu rychlejší, a proto z provozního hlediska výhodnější. Celková doba temperování může být podle chemického složení výchozí bílé litiny a druhu zpracování velmi rozdílná. Rozpad ledeburitického cementitu výrazně urychluje křemík. Rychlost grafitizace snižuje obsah uhlíku a karbidotvorných prvků (Cr, méně Mn). Složení temperovaných 78 litin se pohybuje v rozmezí 2.2 až 3.2 %C, 0.6 až 1.5 %Si, 0.3 až 1.2 %Mn, max. 0.1 %P, 0.05 až 0.15 %S. V moderních průběžných pecích s plynnou atmosférou (směs CO a CO2 aj.) a při optimálním chemickém složení litiny může být doba žíhání v rozmezí 25 až 30 h. Temperovaná litina s bílým lomem se vyrábí tepelným zpracováním bílé litiny v prostředí oxidačním Obr. 5.40: Výroba temperované litiny s černým lomem /a-schéma (směs CO a CO2 o vhodném tepelného zpracování, b-výsledná struktura: ferit (F) a vločkový poměru, ev. zásyp železné rudy - oxidů Fe) a základním grafit (G)/ pochodem je oduhličování odlitku (evropský způsob) /obr. 5.41/. Struktura odlitku na počátku výdrže při 1000 až 1050 0C je tvořena ledeburitickým cementitem a austenitem. Oduhličováním povrchu se sníží koncentrace uhlíku v austenitu povrchové vrstvy a poruší se rovnováha na hranici austenit-cementit (koncentrace uhlíku na této hranici poklesne). K obnovení rovnováhy se musí určitý podíl cementitu v austenitu rozpustit a tak dochází k postupnému snižování koncentrace uhlíku v austenitu povrchové vrstvy. Vytvořený koncentrační spád je hybnou silou pohybu atomů směrem k povrchu. V jádře silnějších průřezů může současně probíhat také grafitizace ledeburitického cementitu. Z hlediska menší rychlosti rozpouštění grafitu v austenitu je tento děj pro oduhličování nepříznivý, a proto je nutno volit chemické složení litiny tak, aby její grafitizační schopnost byla co nejmenší (nízký obsah Si). Úplného oduhličení lze dosáhnout u tenkostěnných odlitků (tloušťka do cca 6 mm) za cca 60 h. Výsledná struktura je tvořena pouze feritem (lomová plocha je stříbřitě bílá). U odlitků s větší tloušťkou stěny se a b úplného oduhličení Obr. 5.41: Výroba temperované litiny s bílým lomem /a-schéma nedosahuje, povrchová tepelného zpracování, b-schéma změny koncentrace uhlíku při vrstva je feritická, jádro obsahuje určitý podíl oduhličování (pro čas τ1 až τ7)/ perlitu a grafitu. Temperovaná litina perlitická se získá rozkladem ledeburitického cementitu v I. stupni grafitizace (žíhá se v neutrálním prostředí) a následujícím ochlazováním vedeným tak, aby se 79 uskutečnila eutektoidní přeměna podle metastabilní, rovnováhy výsledná struktura je tvořena lamelárním perlitem a vločkovým grafitem /obr. 5.42/. Zařadí-li se po ochlazování pod teplotou A1 prodleva, pobíhá sferoidizace perlitu výsledná struktura matrice je tvořena houževnatějším zrnitým perlitem. a b Obr. 5.42: Výroba perlitické temperované litiny /a-schéma tepelného zpracování, b-výsledná struktura: lamelární perlit (Pl), zrnitý perlit (Pz), vločkový grafit (G)/ Tepelné zpracování grafitických litin Mikrostruktura grafitických litin se skládá (s určitým zjednodušením) z matrice a grafitu, který vznikl přímo z taveniny (šedá, očkovaná nebo tvárná litina), případně tepelným zpracováním (temperovaná litina). Struktura matrice v podstatě odpovídá struktuře ocelí (lze ji ovlivnit tepelným zpracováním). Tepelným zpracováním není však možno podstatně měnit tvar a rozložení grafitu. Změna struktury matrice vyvolává změny vlastností litiny. Rozsah změn však výrazně závisí na tvaru grafitu. V případě lupínkového grafitu je podstatně narušená celistvost matrice a tepelným zpracováním lze především ovlivnit ty vlastnosti, na které nemá tvar grafitu výrazný vliv (např. tvrdost). U litin s kompaktnějším tvarem grafitu se uplatňuje změna vlastností matrice v širším rozsahu. Cílem tepelného zpracování šedé a očkované litiny je tedy nejčastěji snížení zbytkových pnutí, zlepšení obrobitelnosti nebo zvýšení tvrdosti a odolnosti povrchu odlitku proti opotřebení. Tepelné zpracování ke zvýšení pevnostních vlastností při zachování dobré houževnatosti a plasticity lze využít především u litiny tvárné nebo temperované. Žíhání Žíhání ke snížení zbytkových pnutí Obr. 5.43: Způsoby žíhání grafitických litin /a-na snížení pnutí, b-sferoidizační, c-feritizační, d-na snížení tvrdosti (ve výchozí struktuře ledeburit), e-normalizační 80 Odlitky se zavážejí do vychladlé pece a ohřívají na teplotu až 650 0C /obr. 5.43a/. Doba setrvání na teplotě je zpravidla 1 až 2 hodiny (cca 1 h na tloušťku stěny 25 mm) - za těchto podmínek se úroveň vnitřních pnutí sníží přibližně na 10 až 20 % původní hodnoty. Při volbě žíhání si nutno uvědomit, že již od teploty 400 0C se začíná snižovat pevnost vlivem sferoidizace a grafitizace cementitu. Ochlazování ze žíhací teploty musí být dostatečně pomalé 20 až 80 0C.h-1), aby nová pnutí v odlitku nevznikala. Žíhání ke snížení zbytkových pnutí se používá zejména u tvarově složitých odlitků ze šedé litiny, u nichž je požadována tvarová a rozměrová stálost a u odlitků z tvárné litiny, které nejsou tepelně zpracovány jiným způsobem. Žíhání ke snížení tvrdosti (na zlepšení obrobitelnosti) Nadměrná tvrdost a ztížená obrobitelnost šedé nebo tvárné litiny mohou být způsobeny určitým množstvím ledeburitického cementitu (důsledek nevhodného chemického složení, málo účinného očkování ap.) nebo velmi jemným lamelárním perlitem tvořícím matrici. Sferoidizační žíhání. Není-li ve struktuře přítomen ledeburitický cementit, stačí zpravidla žíhání při teplotách pod A1,1 (obvykle při teplotách 650 až 700 0C, po dobu 2 až 8 hodin) /obr. 5.43b/, kde dochází ke sferoidizaci lamel perlitického cementitu (Pl, Pz). Feritizační žíhání. Dalšího snížení tvrdosti se dosáhne prodloužením doby prodlevy za teploty pod A1,1, kdy sferoidizace perlitického cementitu pokračuje jeho grafitizací (cemp→F+G) a vzrůstá podíl feritu v matrici /obr. 5.43c/ - po dostatečně dlouhé době (4 až 12 h) je matrice čistě feritická. Feritická tvárná litina je měkká s vysokou tažností a houževnatostí při nízké pevnosti. Jeli v odlitku přítomen ledeburitický cementit, používá se k jeho rozložení (ceml→A+G) žíhání v I. stupni grafitizace za teplot 850 až 950 0C. Doba prodlevy je několik hodin a závisí na množství ledeburitu. Z žíhací teploty se odlitky ochlazují tak, aby se dosáhlo požadované struktury matrice /obr. 5.43d/. U odlitků z tvárné, popř. temperované litiny, u nichž se požaduje vysoká plasticita a houževnatost, je nutno volit nízký obsah přísad (Mn, Cr), které stabilizují cementit. Normalizační žíhání Účelem normalizačního žíhání je zvýšit pevnost a tvrdost odlitků z grafitických litin. Používá se zejména u tvárné, ale i u šedé litiny v případech, kdy je ve struktuře po odlití přítomen ve větší míře ferit. Po austenitizaci za teplot 850 až 900 0C se odlitky ochlazují volně na vzduchu /obr. 5.43e/, austenit se převážně mění na perlit. Při relativně rychlém volném ochlazování na vzduchu vznikají v odlitku vnitřní pnutí, které je vhodné odstranit ihned po normalizaci žíháním při teplotách 550 až 600 0C. Normalizační žíhání se používá zejména u odlitků, které mají mít zvýšenou odolnost proti opotřebení, může však sloužit také jako přípravná operace pro následující povrchové kalení odlitku (zvyšuje se obsah vázaného uhlíku v matrici a zkracuje doba austenitizace). Kalení Obr. 5.44: Vliv obsahu křemíku v grafitických litinách na teploty A1,1 a A1,2 Účelem kalení grafitických litin je zvýšení jejich tvrdosti a pevnosti. Částice grafitu, jejich tvar a množství i rozložení působí negativně na výslednou tvrdost odlitku po kalení. Lupínky grafitu, které působí jako koncentrátory napětí, jsou příčinou značného sklonu šedé litiny k praskání při kalení. Teploty přeměny A1,1 a A1,2 závisí na obsahu křemíku v litině /obr. 5.44/. Prokalitelnost běžných litin je poměrně malá. Z diagramu IRA perlitické šedé litiny /obr. 5.45/ je zřejmé oddělení oblasti perlitické a bainitické transformace. Maximální rychlosti perlitické přeměny je dosahováno v okolí 600 0C, nejvyšší rychlosti bainitické transformace při teplotách okolo 300 0C. 81 Martenzitické kalení. Ohřev na kalící teplotu se vzhledem k nízké tepelné vodivosti doporučuje stupňovitý. Nejčastěji se litinové odlitky kalí nepřetržitě do studené lázně (voda, olej). Z hlediska menšího sklonu k deformacím a praskání je výhodné termální kalení do teplé lázně. Kalící teploty se volí 50 až 80 0C nad teplotou A1,2. Se zvyšující se kalící teplotou vzrůstá obsah uhlíku v austenitu, snižují se teploty Ms a Mf a vzrůstá množství zbytkového austenitu v zakalené matrici, tvrdost litiny se snižuje. Po zakalení se u šedé litiny dosahuje tvrdosti do 500 HB, u tvárné litiny až 600 HB. Pro zmenšení vnitřních pnutí po kalení se odlitky ihned popouštějí. Výška popouštěcí teploty se volí dle požadovaných mechanických hodnot. Výška teploty může být omezena zvýšením grafitizační schopnosti litiny po kalení (prudký pokles pevnostních hodnot a tvrdosti nad 600 0C). Obr. 5.45: Diagram IRA šedé litiny s obsahem 2,9 %C, 1,8 %Si a 0,8 %Mn Izotermické kalení /zušlechťování). Účelem tohoto zpracování je zvýšit pevnost, tvrdost a odolnost proti opotřebení odlitků. Výhoda izotermického zušlechťování je nízká úroveň zbytkových pnutí, tzn. minimální deformace odlitků a výrazné snížení náchylnosti odlitků k praskání - po izotermickém zušlechťování se odlitky nepopouští. U temperované a zejména tvárné litiny se dosahuje velmi příznivé kombinace mechanických vlastností. Izotermické zušlechťování se uplatnilo např. u vložek válců spalovacích motorů (šedá litina), izotermicky zušlechtěná tvárná litina je vhodná zejména na ozubená kola. Bainitická přeměna probíhá izotermicky, obvykle v solné lázni o teplotě 300 až 400 0C. Povrchové kalení. Pro povrchové kalení jsou především vhodné podeutektické perlitické litiny s malým množstvím jemného, rovnoměrně rozloženého grafitu. V některých případech se leguje malou přísadou niklu příp. molybdenu nebo vanadu. Feritické litiny nejsou vhodné pro povrchové kalení proto, že při intenzivním ohřevu povrchových vrstev nedochází k dostatečně rychlému nasycování austenitické matrice uhlíkem z grafitu. Obsah fosforu a síry má být co nejmenší. Větší podíl fosfidického eutektika - steaditu způsobuje zhoršení kvality kaleného povrchu (natavování). Pro povrchové kalení šedé litiny je vhodné volit teploty nižší než u oceli. Přítomnost feritu v povrchově zakalené vrstvě snižuje tvrdost a zhoršuje kluzné vlastnosti povrchu ("svařování za studena"), výskyt volného cementitu (ledeburitu) zvyšuje nebezpečí vzniku trhlin. Používá se povrchové kalení plamenem nebo indukční - kalící prostředí voda nebo olej. Hloubka zakalené vrstvy bývá obvykle 1 až 5 mm. Tvrdost povrchové vrstvy šedé a temperované litiny dosahuje 45 až 55 HRC, u tvárné litiny až 58 HRC. Po kalení se popouští na 150 až 200 0C. 82 6.0 CHEMICKO-TEPELNÉ ZPRACOVÁNÍ Při tepelném zpracování dochází vždy k reakcím mezi zpracovávaným výrobkem a okolním prostředím. Výměna hmoty na povrchu výrobku s okolním prostředím může být uskutečňována záměrně (chemicko-tepelné zpracování) nebo samovolně. Obecně v reakčním systému (reakční prostředí a zpracovávaný materiál) mohou existovat tři způsoby výměny hmoty: • látka přechází z reakčního prostředí do předmětu (např. cementace, nitridace apod.) • látka přechází z předmětu do reakčního prostředí (např. odvodíkování, oduhličování apod.) • přenos hmoty je v obou směrech stejný (např. zpracování v řízených atmosférách). Chemicko-tepelným zpracováním rozumíme procesy, při kterých dosahujeme požadované změny struktury a vlastností tepelným zpracováním provázeným změnami chemického složení zpracovávaného výrobku. Změna chemického složení může probíhat v celém objemu výrobku (objemové chemicko-tepelné zpracování – např. odvodíkování), nebo jen v povrchových vrstvách (povrchové chemicko-tepelné zpracování). Povrchové chemicko-tepelné zpracování je základním typem těchto technologií. Difúzním sycením povrchu výrobku různými prvky (kovy i nekovy) je možno dosáhnout rozdílných mechanických nebo fyzikálně-chemických vlastností povrchu a jádra. Těchto vlastností je možno v zásadě dosáhnout dvěma způsoby: • úpravou chemického složení povrchu výrobku a následujícím tepelným zpracováním (např. cementace apod.) • pouze samotnou úpravou chemického složení (např. nitridace apod.) Cílem chemicko-tepelného zpracování bývá nejčastěji zvýšení tvrdosti povrchu, odolnosti proti opotřebení, zvýšení odolnosti proti cyklickému namáhání (únavě) – to vše při zachování houževnatého jádra. Řada způsobů chemicko-tepelného zpracování zvyšuje také (nebo převážně) odolnost výrobků proti korozi a proti žáru (např. hliníkování, difúzní chromování, boridování apod.), proto také těmto metodám je věnována větší pozornost v předmětu „Povrchy a jejich úpravy“. 6.1 Základy chemicko-tepelného zpracování Chemicko-tepelné zpracování je kombinovaný proces přenosu hmota a tepla. Požadovaných vlastností se dosahuje buď přímo, tzn. pouze obohacením povrchové vrstvy příslušným prvkem za zvýšených teplot a pomalým ochlazováním (nitridování) nebo následujícím tepelným zpracováním, kterým bývá obvykle kalení s popouštěním při nízkých teplotách (např. cementování). Obecně při chemicko-tepelném zpracování můžeme rozlišit pět základních etap (obr. 6.1): • reakce v reakčním prostředí (tvorba složky zabezpečující přenos difundujícího prvku) • difúze v reakčním prostředí (přívod difundujícího prvku k povrchu výrobku, odvod produktů reakce vytvářejících se na fázovém rozhraní) • reakce na fázovém rozhraní kov–reakční prostředí • difúze v kovu 83 • reakce v kovu Chemické reakce v reakčním prostředí ∆G (T, P, pi) ↔ Difúze v reakčním prostředí ji ↔ (T, proudění) Reakce na fázovém rozhraní (adsorpce, desorpce) Difúze v kovu ↔ ↔ Fázové přeměny v kovu ji (T, ai, εi) (T, pi, povrch) ∆G (T, εi) Obr. 6.1: Základní etapy chemicko-tepelného zpracování /T–teplota, P–celkový tlak, pi –parciální tlaky reakčních složek, ai –aktivity prvků, εi –interakční koeficienty/ Chemické reakce v prvé etapě, kterými se vytváří aktivní přenosové prostředí, mohou být prostorově odděleny od ostatních etap, což je z technického hlediska výhodné. Ve druhé a čtvrté etapě se jedna či více složek transportuje ve stejném směru - nejprve k fázovému rozhraní prostředí-výrobek a potom od tohoto rozhraní. Mechanismus dějů, které probíhají na fázovém rozhraní ve třetí etapě je velmi komplikovaný, ale jejich výsledek lze formálně popsat sytícím (odsycujícím) potenciálem aktivního prostředí. Fázové přeměny v páté etapě jsou důsledkem koncentračních změn (např. vznik sekundárního cementitu při překročení rozpustnosti uhlíku v austenitu během cementování). Proces, při kterém dochází k rozkladu molekul chemických sloučenin za vzniku aktivních atomů, nazýváme disociací. Přesto, že aktivní přenosová prostředí mohou být tuhá, kapalná nebo plynná, dochází ve většině případů k přenosu hmoty prostřednictvím plynné fáze. Průběh se řídí zákony chemických reakcí, především zákonem Guldberg-Waagovým, z kterého vyplývá, že všechny reakce směřují k rovnovážnému stavu, ve kterém poměr součinu koncentrace látek do reakce vstupujících a součinu koncentrace látek reakcí vznikajících je stálý. Vyjadřuje se tzv. rovnovážnou konstantou chemické reakce v dané soustavě. Např. pro reakci aA + bB ↔ yY + yZ a, b, y, z – počty molů látek A, B, Y, Z pak rovnovážná konstanta je dána vztahem Kc = c yYc zZ caAcbB Kp = pro ideální plyny p yYp zZ p aAp bB cA, cB, cY, cZ – koncentrace příslušných látek, pA, pB, pY, pZ – parciální tlaky příslušných plynů Všeobecně platí, že rychlost chemické reakce za daných podmínek (teplota, tlak) závisí na koncentrace reagující látky. Při její vysoké koncentraci je reakční rychlost vysoká, přiblížením k rovnovážnému stavu klesá. Zvýšení koncentrace molekul okolního prostředí na povrchu tělesa vlivem nerovnováhy sil na fázovém rozhraní nazýváme adsorpcí. Podle charakteru sil působících mezi adsorbentem (tuhým tělesem) a adsorbovanou látkou (adsorbátem) rozlišujeme adsorpci fyzikální (van der Waalsovy síly) a adsorpci chemickou (chemisorpci – síly chemické vazby). Průběh adsorpce silně ovlivňuje stav adsorpčního (nasycovaného) povrchu. Molekuly totiž nejsou adsorbovány celým povrchem, ale pouze jeho aktivními centry. Oxidace a znečistění může silně snížit počet aktivních center a tím snížit rychlost růstu difúzní vrstvy, event. ovlivnit její tloušťku a strukturu. Adsorpce může být ovlivněna průběhem disociace a naopak. Produkty disociace mohou mít větší adsorbovatelnost než rozkládající se molekuly a zamezovat jejich přístupu k aktivním centrům povrchu. 84 Tab. 6.I: Difúzní charakteristiky vybraných prvků ve slitinách železa Difúzní prostředí Difun. Dio prvek i /m2.s-1/ ∆Hi /kJ.mol-1/ Fe α (δ) H C N Al Cr Mn 2.10-7 2,0.10-6 1,5.10-6 5,2.10-4 2,3.10-4 7,6.10-5 12,1 84,1 79,9 245 239 225 Mo Ni 6,6.10-5 2,4.10-4 224 242 Si Ti V W H B C A Cr Mn Mo Ni Ti V W 7,4.10-5 6,8.10-3 3,1.10-4 2,0.10-4 6,7.10-7 2,0.10-7 4,0.10-5 2,0.10-5 1,7.10-5 1,8.10-5 3,6.10-6 1,1.10-5 1,5.10-5 2,8.10-5 5,1.10-5 219 261 239 246 45,1 87,9 140 151 264 264 240 273 251 264 272 Rozmezí teplot /0C/ 20 až 900 20 až 850 500 až 600 900 až 1100 770 až 1500 790 až 900 a 1450 až 1490 775 až 1500 800 až 900 a 1470 až 1490 900 až 1430 850 až 1300 800 až 1450 800 až 1490 350 až 1050 950 až 1300 500 až 1100 900 až 1350 900 až 1350 900 až 1300 1050 až 1350 950 až 1350 1050 až 1250 1100 až 1350 1000 až 1300 Absorpcí je označován proces pohlcování aktivních atomů nasycovaným povrchem. Aktivními atomy mohou být jen atomy ve stavu zrodu tj. vzniklé chemickým rozkladem (disociací) v bezprostředním kontaktem s povrchem. Princip absorpce není zcela objasněn. Ukazuje se, že jen malá část atomů vzniklých disociací molekul na katalytickém povrchu zůstává tímto povrchem absorbovaná. Difúze je pochod aktivních atomů od povrchu dovnitř součásti. Mezi přenosem hmoty a tepla existuje podobnost vyjádřená kvantitativně Lewisovým a Fe γ Le = kriteriem (D = D difuzivita), takže také formulace základního zákona pro stacionární a nestacionární přenos tepla (Fourierovy zákony) a přenos hmoty (Fickovy zákony) jsou podobné. Přenosové jevy ve výrobcích z tuhých kovových materiálů jsou zpravidla charakterizovány velkými hodnotami Le, neboť jestliže teplotní vodivost a je řádově 10-6 -8 2 -1 až 10 m .s potom D je u prvků vytvářejících substituční tuhé roztoky v nejpříznivějším případě řádově 10-12 m2.s-1. Několik řádů rozdílu mezi rychlostí přenosu tepla a rychlostí přenosu hmoty je příčinou rozdílu ve vzdálenostech, na které se přenos uskutečňuje. Z toho dále vyplývá, že přenos určitého chemického prvku můžeme ve většině případů pokládat za jednosměrnou difúzi polonekonečným nebo nekonečným tuhým prostředím. Výjimkou může být difúze intersticiálních prvků, která je až o 5 řádů rychlejší než difúze substitučních prvků, což vede k pojmu kvazistacionární difúze. Ten se osvědčil ve spojení s termodynamickou aktivitou jako hybnou silou difúze v mnohosložkových soustavách, kterými je většina technických slitin. V nich často dochází k obrácené difúzi a složitým změnám koncentrace složek v závislosti na poloze, teplotě, čase a fázovém složení. Obvykle hledáme koncentrační profil i-té složky jako funkci ci = ci ( x, t ) při konstantní teplotě v jednofázové soustavě. Při chemicko-tepelném zpracování se však nevyhneme úvahám o koncentračních profilech v mnohosložkové a mnohofázové soustavě. Mnohosložkové kovové soustavy s gradientem koncentrace Když chceme popsat jednosměrný tok jedné složky (prvku) v mnohosložkové soustavě, nemůžeme zanedbat fyzikálně-chemickou interakci této složky s ostatními složkami. V n- 85 komponentní soustavě je hustota toku složky i vztažená k nějakému nepohyblivému rozhraní ve n− 1 ∂ cj ji = − ∑ n Dij . výrobku pak dána rozšířeným I. Fickovým zákonem (i = 1,2,,....n-1) ∂x j= 1 V tomto zákonu symbol nDij představuje n.(n-1)/2 difúzních součinitelů. ∂ cj ∂ ci ∂ n− 1 = ∑ n Dij . ∂t ∂ x j = 1, i = 1 ∂x II. Fickův zákon pro i-tou složku v n-komponentní soustavě má tvar Jsou-li difúzní součinitelé nDij závislí na koncentraci, je řešitelný aplikací BolzmannovyMatanovy metody, která pomocí parametru λ = x. t převede na obyčejnou diferenciální rovnici. Znázornění vlivu interakce mezi složkami v ternární soustavě na difúzní dráhu a tím i na koncentrační profil jednotlivých složek je na obr. 6.2. Tento obrázek se vztahuje k difúzi mezi dvěma polonekonečnými tuhými tělesy, z nichž první má složení vyjádřené molárními zlomky Nx=0,9 a Nz=0,1 a ve druhém tělese je Ny=0,7 a Nz=0,3. Čárkovaně je na obr. 6.2a vyznačena ideální difúzní dráha, která je přímá, a na obr. 6.2b jsou ideální koncentrační profily pro ideální tuhý roztok α (se stejnou interakcí mezi všemi složkami). Plné čáry v obou částech obrázku odpovídají difúzní dráze a koncentračním profilům v reálném tuhém roztoku α. Pro zdůraznění souvislosti mezi difúzní drahou a koncentračními profily jsou na difúzních drahách zvoleny body 1´, 2´ a 1, 2, 3. Každému z těchto bodů odpovídají stejně označené tři body na příslušných koncentračních profilech N′x, N′y, N′z a Nx, Ny, Nz. Už ze srovnání průběhu ideální a reálné difúzní dráhy je patrné, že interakce X↔Z < Y↔Z, takže ve druhém tělese (základní složka Y) budou mezi profily N′y a Ny resp. N′z a Nz větší rozdíly než v prvním tělese (základní složka X). Ve druhém tělese dokonce dochází pro Ny=0.4 až 0.7 k obrácené difúzi složky Z, takže přinejmenším jedna z difuzivit 3Dz1 a 3Dz2 je záporná. a b Obr. 6.2: Difúze substitučních prvků X, Y, Z v ternární soustavě při konstantní teplotě / a – difúzní dráhy v ternárním rovnovážném diagramu, b - koncentrační profily / Změny v rozložení koncentrace složek, ke kterým dochází difúzí při vyšších teplotách v jednofázové oblasti α, mohou během ochlazování nebo po ochlazení na nižší teploty vést k precipitačnímu rozpadu přesyceného tuhého roztoku α a ke vzniku nové fáze β. Taková fázová 86 přeměna je obecně pravděpodobná, neboť s klesající teplotou obvykle klesá i rozpustnost složek v tuhém roztoku α, ale je zvláště pravděpodobná v těch místech difúzní vrstvy, kde došlo ke zvýšení koncentrace nějakého prvku obrácenou difúzí. Mnohosložkové kovové soustavy s gradientem termodynamické aktivity Podle obecné fenomenologické teorie přenosu hmoty je jednou z možných hybných sil difúze gradient chemického potenciálu ∇µi složky i, nebo s přijatelnou nepřesností gradient termodynamické aktivity ∇ai složky i. Potom lze Fickovy zákony pro jednorozměrný difúzní tok ∂a ∂ ai ∂ 2a j′i = − γ i .a Di . i psát takto: a = γ i .a Di . 2i ∂x ∂t ∂x j′i = v mi . ji /m.s-1/ - hustota transformovaného difúzního toku složky i, vmi /m3.mol-1/ - molární objem složky i, γi - aktivní součinitel složky i, aDi - difuzivita složky i definovaná uvedeným vztahem. Termodynamická aktivita složek i charakterizuje její interakci se všemi složkami tvořícími danou soustavu, což lze vyjádřit pomocí Wagnerových interakčních součinitelů εij takto: n a i = γ i .N i = γ i∞ . exp ∑ ε ij .N j .N i j= 1 Ni, Nj - molární zlomky složek i, j; roztoku základní složky a i-té složky. γi∞ - aktivní součinitel v nekonečně zředěném binárním Vliv teploty je implicitně obsažen prostřednictvím difuzivity a interakčního součinitele: ∆ Hi B Di = Dio . exp − ε ij = A − a T R .T Difuzivita Di složky souvisí s aDi vztahem Di = γ i2 .a Di . Některé hodnoty součinitele Dio a aktivační entalpie difúze ∆Hi ve slitinách železa uvádí tab. 6.I. Známe-li rozložení aktivity ai=ai(x,t), mohli bychom zdánlivě zpětně získat rozložení koncentrace vyjádřené molárním zlomkem Ni=Ni(x,t). Problém je v tom, že γi=γi(Nj) a Nj=Nj(x.t), neboť se mění současnou difúzí prvků j. Tyto prvky relativně znehybňuje kvazistacionární model difúze, který je založen na řádově menší rychlosti difúze substitučních prvků oproti intersticiálním prvkům. Model předpokládá, že rozložení intersticiálních prvků se téměř okamžitě přizpůsobí rozložení koncentrace substitučních prvků, jinak řečeno, nová rozložení intersticiálních prvků zpětně neovlivní rozložení substitučních prvků, které jsou prakticky stálé. Při spojitém rozložení aktivity intersticiálního prvku aI mezi oběma částmi difúzního článku mohou pak, v závislosti na koncentraci nějakého substitučního legujícího prvku Y a na interakčním součiniteli εIY, vznikat na fázovém rozhraní (x=0) ternární soustavy X-I-Y nespojitosti (skoky) v koncentraci NI. Na obr. 6.3 jsou zobrazeny nežádoucí koncentrační změny uhlíku ve svarovém spoji s velmi rozdílným ekvivalentem chromu v základním materiálu (ocel 15 128) a ve Obr. 6.3: Koncentrační profily uhlíku ve svarovém spoji po ohřevu na 900 0C, po žíhání 650 0C, 6 h a ochlazení na vzduchu 87 svarovém kovu (elektroda E-B 420). Chrom a další karbidotvorné prvky (Mo,V,Ti) mají εCCr < 0, takže snižují aktivitu uhlíku. Jak při normalizačním žíhání, kdy dochází k difúzi uhlíku z austenitu do austenitu, tak zejména při žíhání pod teplotou Ac1, kdy uhlík difunduje z feritu do austenitu, se na fázovém rozhraní vytvoří koncentrační skok. V oceli 15 128 došlo kromě oduhličení také k rozpadu perlitu (bainitu), nevyhnutelně provázenému ztrátou pevnosti. Ve svarovém kovu došlo naopak k silnému nauhličení, vzniku karbidů Cr23C6, tedy také ke snížení houževnatosti a odolnosti proti mezikrystalové korozi. Mnohofázové kovové soustavy Řešení II. Fickova zákona umožňuje vypočítat koncentrační profil c=c(x,t)T určitého difundujícího prvku X v povrchové vrstvě za předpokladu, že jeho povrchová koncentrace cξXo je menší než maximální rozpustnost cξXmax tohoto prvku ve fázi ξ, která je termodynamicky stabilní při teplotě T. Jestliže cξXo > cξXmax,, mohou ve shodě s příslušným rovnovážným diagramem vznikat v difúzní vrstvě další fáze. Zvláštností izotermické difúze v takové mnohofázové soustavě je, že v průběhu difúze vznikají pouze tuhé roztoky a intermediární fáze, takže koncentrační profil ztrácí spojitý charakter. Obr. 6.4: Příklad rovnovážného diagramu kovu A a prvku B s výskytem intermediárních fází AxBy a AmBn Obr. 6.5: Postup vytváření difúzní vrstvy (koncentrační profily) v sytému dle obr. 6.4. Souvislost koncentračního profilu difundujícího prvku B s příslušným rovnovážným diagramem A-B je ukázána dále. Obr. 6.4 zobrazuje binární diagram A-B, ve kterém se vyskytují dvě intermediární fáze AxBy a AmBn. Předpokládejme, že proces difúzního nasycování probíhá při teplotě T1. Postup vytváření difúzní vrstvy (koncentrační profil) je schématicky znázorněný na obr. 6.5. Na počátku procesu sycení se na povrchu kovu A počíná vytvářet tuhý roztok prvku B v kovu A. Koncentrace prvku B na povrchu kovu A se zvyšuje (viz křivka t 1 na obr. 6.5). Po dosažení hranice maximální rozpustnosti prvku B v kovu A při teplotě sycení T1 (koncentrace c1) se počne na povrchu nasycovaného kovu vytvářet intermediární fáze AxBy (nemůže se vytvářet heterogenní struktura, která by odpovídala rovnovážnému diagramu v blízkosti koncentrace c1). Na fázovém rozhraní tuhý roztok-intermediární fáze AxBy vzniká koncentrační „skok“, jehož výška odpovídá rozdílu koncentrací c2-c1 v rovnovážném diagramu A-B. S časem roste celková tloušťka difúzní zóny i tloušťka intermediární fáze AxBy. V čase t2 dosáhne koncentrace prvku B v intermediární fázi AxBy hodnotu maximální rozpustnosti (koncentrace c3). Při těchto podmínkách se na povrchu začne tvořit další intermediární fáze AmBn. (křivka t3 na obr. 6.5). Jak z obrázku vyplývá, vytváření difúzní vrstvy je složitým dějem. 88 Z hlediska teorie přenosu hmoty v mnohofázových soustavách je významné jednak určit difuzivitu rozhodujících prvků v jednotlivých fázích, které tvoří difúzní povrchovou vrstvu, jednak vyjádřit časovou závislost tloušťky vrstev tvořených jednotlivými fázemi. Difuzivita prvků v jednotlivých fázích se určuje metodou Boltzmannovou-Matanovou. Empiricky bylo poznáno, že tloušťka vrstvy tvořená určitou fází roste tím rychleji, čím větší je difuzivita prvků v dané fázi a čím menší je v sousedních fázích, dále čím větší je koncentrační interval homogenity dané fáze a konečně čím menší je koncentrační interval sousedních dvojfázových oblastí. Časová závislost 1/n h i = k i .( t − t 0 ) tloušťky i-té vrstvy je popsána vztahem: t0 - inkubační doba Pokud mocnitel n = 2, nazýváme rovnici parabolickým zákonem růstu, což je nejčastěji pozorovaný případ. Výše uvedené faktory, které ovlivňují tloušťku vrstvy jsou zahrnuty do konstanty ki, k jejímuž vyjádření musíme nejprve definovat koncentrační interval homogenity i-té fáze ∆ c i = c i , i − 1 − c i , i + 1 a koncentrační interval sousedních dvoufázových oblastí ∂ c i , i + 1 = c i , i + 1 − c i + 1, i ∂ c i , i − 1 = c i − 1, i − c i , i − 1 Vlastní sytící (odsycující ) potenciál prostředí závisí také na chemickém a fázovém složení materiálu výrobku. Uvedené zákonitosti tvorby difúzních vrstev platí pro binární diagramy, když proces sycení probíhá v rovnovážných podmínkách. V sytícím prostředí musí být dostatečná koncentrace (aktivita) difundujícího prvku. V reálných podmínkách jsou poměry složitější (použití slitin, strukturní a fázová nehomogenita apod.). Celkový přenos hmoty jsme si zpočátku rozdělili do pěti podprocesů. V každém z nich probíhají děje ne zcela detailně objasněné. Proto v technické praxi bývá proces přenosu hmoty sledován sumárně – bez detailní znalosti fyzikálně-chemické podstaty jednotlivých procesů. Sumární přístup analýze procesu sycení v případě tvorby tuhého m i = β µ iR − µ Me roztoku je znázorněn obecnou závislostí: i ( ) mi – množství látky i , která přešla v systému jednotkou povrchu za jednotku času, µiR – chemický potenciál látky i v reakčním prostředí, µiMe – chemický potenciál látky i v kovu, β - celkový koeficient přenosu hmoty. Rozdíl chemických potenciálů je možno nahradit rozdílem aktivit aiR – aiMe. Uvedený rozdíl ukazuje směr přenosu látky. Koeficient β nemá jednoznačný fyzikální význam, jeho hodnota závisí na tom, který podproces významně ovlivňuje rychlost celého procesu. 6.2 Objemové chemicko-tepelné zpracování Na rozdíl od povrchového chemicko-tepelného zpracování, kdy zvyšujeme obsah některého prvku v povrchové vrstvě výrobku, je pro současné postupy objemového chemicko-tepelného zpracování charakteristický požadavek snížení obsahu některého prvku v objemu výrobku. Někdy je tento způsob charakterizován jako difúzní odstraňování příměsí. Obvykle se jedná o snížení obsahu vodíku a uhlíku, odstraňování jiných příměsí není v praxi rozšířené. Odvodíkování Vodík se do oceli dostává z různých zdrojů. Je to především při výrobě oceli (vodní pára v pecní atmosféře, vlhkost kovové vsázky). Významným zdrojem vodíku jsou další technologické procesy jako elektrolytické vylučování kovů, možnost pohlcování atomárního vodíku vzniklého v oblouku při elektrickém svařování, moření kovů v kyselinách, elektrolytické odmašťování apod. V železe se vodík rozpouští jen v atomárním stavu. Vodík se umisťuje do intersticiálních poloh mřížky železa. Rozpustnost vodíku v kapalné oceli je mnohem větší než v tuhé fázi a je asi 89 25 ppm při tlaku 0,1 MPa. Rozpustnost v tuhém stavu je větší v mřížce krychlové plošně středěné – austenitu (nad 4 ppm) než v tělesně středěné – feritu (pod 3 ppm). Rozpustnost vodíku v železe α dále s teplotou klesá a při teplotě místnosti činí jen asi 0,002 ppm. Pro rozpustnost vodíku mají značný význam i mikrodefekty přítomné ve struktuře. Kromě vodíku rozpuštěného v oceli může být vodík přítomen i v téměř nepohyblivé formě jako chemická sloučenina – methan (vodíková koroze oduhličení a ovlivnění pevnosti hranic zrn). Uvolňování atomárního vodíku a jeho vylučování v molekulární formě je doprovázeno silným místním napětím. Tato napětí mohou porušit soudržnost materiálu a vyvolat typické vady jako jsou vlasové trhliny nebo vločky (praskliny charakteristického tvaru typické pro účinek vodíku). I nízké obsahy vodíku působí negativně snižováním plastických vlastností oceli. Projevuje se i při malých rychlostech deformace, kde vodík absorbovaný na dislokacích stačí sledovat jejich pohyb. Velikost zkřehnutí oceli je tím větší, čím je větší pevnost oceli. Vločky nejsou způsobeny pouze tlakem vodíku, jehož rozpustnost se s klesající teplotou snižuje. Na jejich vzniku se kromě pnutí způsobených vodíkem podílejí i pnutí vzniklá při tváření, ochlazování a fázové přeměně. Kromě toho se během tuhnutí a ochlazování mění i koncentrace a rozložení vodíku v oceli. Výrazné poklesy rozpustnosti vodíku jsou při tuhnutí taveniny a při přeměně fáze γ ve fázi α. Protože k těmto přeměnám nedochází v celém objemu najednou, zvětšuje se nerovnoměrnost rozložení vodíku v oceli. Největší nebezpečí vzniku vloček je až při martenzitické přeměně, tj. při teplotách pod Ms. Je to tím, že ve zbylém austenitu se zvyšuje obsah vodíku, jehož rozpustnost při těchto nízkých teplotách je již velmi malá a k těmto pnutím se ještě přidávají fázová pnutí vznikající při martenzitické přeměně. Účelem protivločkového žíhání je snížení obsahu vodíku v oceli v celém objemu a tím zabránění vzniku trhlin (vloček). Provádí se ponejvíce u ocelí náchylných ke vzniku vloček. Jsou to zejména oceli chromniklové a chromniklmolybdenové s obsahem legur nad 3,5 %, také oceli wolframové (uhlíkové a nízkolegované oceli jsou méně náchylné). Některé typy zpracování výrobků jsou uvedeny na obr. 6.6. Ocelové polotovary (ingoty, výkovky) Obr. 6.6: Schéma postupů protivločkového žíhání se po tváření za tepla nebo odlévání 0 -1 bezprostředně ochlazují velmi pomalu v peci (asi 5 C.h ), nebo se volí prodleva cca 15 hodin na teplotě 600 0C (postupy 1 a 2). Tyto postupy však nejsou dostatečnou zárukou pro zabránění výskytu vloček. Vlastní žíhání spočívá v podstatě v dlouhodobé výdrži (cca 100 hodin) na teplotě těsně pod Ac1 (obvykle 650 až 700 0C), při níž je rychlost difúze vodíku dostatečně vysoká, s dalším řízeným ochlazováním. Před tímto žíháním se polotovary ochlazují na teploty mezi Ms a A1 (cca 300 0C – postup 3). Jinou alternativou (postup 4) je podchlazení asi 150 0C pod A1 a krátká prodleva 20 až 30 0C nad Ac1. Žíhání k odstranění křehkosti po moření (vodíkové křehkosti) má za účel odstranění vodíku, který při moření pronikl do povrchových vrstev oceli a tím i odstranění tzv. vodíkové křehkosti. Vodík ve stavu zrodu difunduje do výrobku nejen při klasickém moření v kyselinách, ale i při galvanických povrchových úpravách, např. zinkování, chromování, odmašťování apod. Křehkost se nejvíce projevuje u drobných součástí jako jsou výrobky nebo polotovary určené k tažení nebo lisování za studena a u součástí zušlechťovaných na vyšší hodnoty jako jsou např. pružiny apod. 90 Vlastní proces sestává z ohřevu oceli na teplotu, při níž se zrychluje difúze atomárního vodíku z oceli (obvykle 200 až 450 0C), z výdrže na této teplotě (4 až 10 hodin) a z dalšího ochlazování na vzduchu nebo v peci. Oduhličování Jako chemicko-tepelné zpracování se oduhličování provádí při zpracování temperované litiny s bílým lomem (kap. 5.7) a zpracování magneticky měkkých křemíkových ocelí. Tzv. elektroplechy (transformátorové a dynamové plechy) jsou vyráběny z křemíkových feritických ocelí bez polymorfní přeměny s obsahem 1,8 až 4,6 %Si. Vyžaduje se u nich velká maximální permeabilita, velká magnetická indukce a nízká cena. Hlavním měřítkem jakosti jsou měrné hysterézní (wattové) ztráty ve střídavém magnetickém poli vztažené na 1 kg plechu. Elektromagnetické vlastnosti elektrotechnických plechů zejména ovlivňuje chemické složení oceli, napět v materiálu, krystalografická orientace a struktura oceli. Vyžaduje se nízký obsah příměsí (0,15 %Mn, 0,01 %P, 0,015 %S atd.) a velmi nízký obsah uhlíku (pod 0,04 %). Obsah uhlíku významně ovlivňuje wattové ztráty /obr. 6.7/. Značné Obr. 6.7: Vliv obsahu uhlíku na wattové požadavky se kladou na velikost zrna (kap. 5.2), tvar a rozložení precipitátů a vměstků. Nejnižších ztrát je ztráty dynamové oceli (1,6 %Si) dosahováno orientováním výsledné rekrystalizační struktury (tzv. orientované trafoplechy – ztráty nižší jak 0,6 W.kg-1). Oduhličovací žíhání transformátorových plechů se provádí ve vakuu, v atmosféře vodíku nebo ve štěpeném čpavku. Žíhací teploty jsou vysoké (okolo 1100 0C), protože se zároveň požaduje zhrubnutí zrna. Žíhací doba pro oduhličení ve vakuu je poměrně dlouhá (5 hodin). Pro snížení obsahu uhlíku je vhodnější ohřev ve vlhkém vodíku (případně podobné atmosféře) za teplot 850 až 900 0C. Oduhličovací proces za podmínek proběhne již během několik minut. 6.3 Cementování Cementování je sycení povrchu uhlíkem v kapalném, plynném nebo tuhém prostředí při teplotě nad Ac3. Účelem cementování je obohacení povrchové vrstvy nízkouhlíkové oceli (cca do 0,3 %) uhlíkem podeutektoidní nebo nadeutektoidní koncentrace. Vzniklá povrchová vrstva se po zakalení vyznačuje vysokou tvrdostí a odolností proti otěru. Cementování zvyšuje současně únavovou pevnost. K dosažení zvýšené koncentrace uhlíku v povrchové vrstvě je třeba cementovaný předmět ohřát nad teplotu Ac3, kdy je struktur nízkouhlíkové oceli tvořena austenitem, tzn. fází, v níž se uhlík rozpouští rychleji a ve značném rozsahu. Ve správně nauhličeném povrchu má být obsah uhlíku 0,85 %. Hloubka cementované vrstvy je nejčastěji do 1 mm (0,8 mm), jen zcela ve výjimečných případech více než 2 mm. Vyšší obsah uhlíku v cementované vrstvě než 1 % se projeví vyloučením nadeutektoidních karbidů, které jsou nebezpečné zejména tehdy, jsou-li rozloženy na hranicích zrn, neboť velmi snižují houževnatost cementované vrstvy. Obsah a rozložení uhlíku v cementační vrstvě závisí na použitém cementačním prostředí, na výši cementační teploty, době výdrže na cementační teplotě a na chemickém složení cementované oceli, především na obsahu uhlíku a karbidotvorných prvků. 91 Termodynamický rozbor přenosu uhlíku Pro přenos uhlíku mezi plynným prostředím a výrobkem jsou důležité tyto dvě reakce: 2CO ↔ C + CO 2 Cn H 2n + 2 ↔ nC + ( n + 1) H 2 Z Boudouardovy reakce a z reakce v nasycených uhlovodících metanové řady lze odvodit podmínky rovnováhy složek atmosféry s uhlíkem rozpuštěným v austenitu. Uhlík C(g) obsažený v plynné fázi v atomární formě vyvozuje parciální tlak pC(g), který závisí na parciálním tlaku ostatních složek atmosféry, což vyjadřuje příslušná rovnovážná konstanta, tedy např. p CO K B = p C( g ) . 2 2 z Boudouardovy reakce: p CO Parciální tlak uhlíku je mírou nauhličující nebo oduhličující schopnosti prostředí, neboť přenos přes fázové rozhraní mezi prostředím a výrobkem je popsán rovnicí: C(g) (v plynné fázi) ←→C(γ) (rozpuštěno v austenitu) Je-li uhlík rozpuštěn v austenitu, vytváří se nad austenitem určitý parciální tlak uhlíku pC(γ) (a také železa) a o tom, ve kterém směru bude probíhat reakce rozhoduje změna volné entalpie: p C( γ ) Λ G = R .T. ln p C( g ) Nauhličování bude možné, když ∆G < 0, tedy když pC(g)>pC(γ). Protože měření parciálních tlaků uhlíku je obtížné, nahrazují se termodynamickými aktivitami, přičemž aC(g) =pC(γ). Z podmínky rovnováhy ∆G=0, aC(g)=aC(γ) a z výše upravené rovnice pak plyne molární zlomek uhlíku 2 1 pCO N = . K . v austenitu: C( γ ) B γ C( γ ) pCO 2 Veličina NC(γ) se označuje za nauhličující potenciál prostředí, který představuje rovnovážný obsah uhlíku na povrchu výrobku. K jeho stanovení je třeba změřit parciální tlaky CO a CO 2, vypočítat γC(γ) a znát teplotní závislost KB. Ta je určena experimentálně pro termodynamickou 8870 log K B = − 9,06 aktivitu uhlíku vztaženou ke grafitu jako standardnímu stavu: T γ C( γ ) Pro binární slitiny Fe-C pak v souladu s obecnými vztahy je: 1 4800 = . exp − 1,48 NC - celkový obsah uhlíku v dané oceli 1 − 5 .N C T Jestliže se v aktivním přenosovém prostředí vyskytují nasycené uhlovodíky, např. metan, určíme nauhličující potenciál prostředí a příslušnou rovnovážnou konstantu obdobným postupem: K M = p C( g ) . p 2H 2 log K M = 5,77 − pCH 4 4650 T V multikomponentním aktivním přenosovém prostředí (C, CO, CO2, CnH2a+2, H2, H2O), kterým jsou reálné cementační atmosféry, dochází k ustavení termodynamické rovnováhy v dílčích soustavách např. CO-CO2 a CH4-H2. Ta je určena rovností parciálních tlaků (termodynamických 2 p CH p CO a = K . = KM . 2 4 aktivit) plynného atomárního uhlíku v každé z dílčích soustav: C( g ) B p CO 2 pH2 Praktický význam spočívá v tom, že za rovnovážného stavu stačí znát parciální tlaky plynných složek pouze jedné z dílčích soustav, abychom mohli jednoznačně určit nauhličující 92 potenciál atmosféry. V některých případech je výhodné posuzovat nauhličující potenciál atmosféry podle parciálních tlaků dvojice H2O-H2 (při měření rosného bodu), neboť v cementačních atmosférách se tyto složky běžně vyskytují. Vztah mezi parciálními tlaky dvojic CO-CO2 a H2O(g)-H2 určíme na základě rovnovážné hodnoty reakce vodního plynu: KW = H 2 + CO 2 ↔ H 2O( g ) + CO p H 2 O .pCO p H 2 .p CO 2 Tato teplotní závislost je experimentálně určena, takže změřením (pH2O/pH2) je určen i poměr (pCO/pCO2). Rovnováhu obou dílčích soustav lze graficky zobrazit v Neumannově diagramu /obr. 6.8/. Boudouardova reakce (čárkovaná přímka) odděluje zplynování volného uhlíku atmosférou od jeho nežádoucího vylučování ve formě sazí. Plné čáry vyznačují podmínky nasycení feritu uhlíkem a to v rovnováze s cementitem (pod teplotou 723 0C) nebo v rovnováze s austenitem a nasycení austenitu uhlíkem v rovnováze s cementitem (nad 723 0C). V oblasti austenitu jsou zakresleny izokoncentrační čáry rozpuštěného uhlíku, jehož obsah odpovídá nauhličujícímu potenciálu atmosféry daného složení, které je určeno buď (p2CO/pCO2) nebo (pH2/pCH4). Jestliže je obsah uhlíku v oceli menší, bude se ocel nauhličovat a Obr. 6.8: Rovnovážný diagram naopak. Protože Boudouardova čára leží nad čarou nasycení austenitu uhlíkem v rovnováze s cementitem soustavy Fe-C-CO-CO2-CH4-H2 (γ + Fe3C), mělo by při pCO větším než odpovídá rovnováze s grafitem, dojít k vylučování uhlíku ve formě sazí. Naštěstí je kinetika tohoto děje tak pomalá, že meze nasycení v rovnováze s cementitem lze dosáhnout bez sazení. Na druhou stranu nelze nalézt atmosféru, která by vzhledem ke směsi ferit-cementit (pod teplotou 723 0C) byla neutrální a nevylučovala saze. S rostoucí teplotou se nauhličování ztěžuje, neboť k určitému nasycení povrchu je třeba stále nižších podílů CO2. Naopak zvětšováním tlaku se nauhličování usnadňuje. Omezení platnosti rovnovážných stavů Obr. 6.9: Vliv průtokového množství CO na nauhličení povrchové vrstvy Vylučování uhlíku z atmosféry do povrchu oceli způsobuje změnu jejího chemického složení. Průtokové rychlosti plynných aktivních přenosových prostředí v tepelném zařízení bývají tak velké, že složky, které tvoří danou atmosféru nedospějí do úplné termodynamické rovnováhy. Ze zkušenosti vyplývá, že rovnováha složek vodního plynu se ustavuje mnohem rychleji než rovnováha s metanem. V soustavě COCO2 se proto vytváří pC(g), který závisí hlavně na rovnováze s H2 a H2O(g). V soustavě CH4-H2 se udržuje pC(g) do určité míry nezávislý na pC(g). Proto přidáním malého objemového podílu metanu k nosnému endotermickému plynu, který představuje soustavu blízkou k rovnováze, stane se atmosféra nerovnovážnou. Vlivem pomalého rozkladu CH4 zůstává v soustavě CH4-H2 po celou dobu průchodu atmosféry pecí 93 vyšší nauhličující potenciál než v soustavě CO-CO2 a skutečný nauhličující potenciál je mezi potenciály obou dílčích soustav. Dále se při rovnovážných stavech předpokládá, že odvod reakčních zplodin z místa reakce (povrch výrobku) je tak rychlý, že zpětně neovlivní složení a tím i účinek atmosféry. Tuto podmínku nesplňuje především dílčí soustava CO-CO2. Při reakci s nauhličovaným povrchem se v adsorpční vrstvě atmosféry hromadí CO2, přičemž i malé zvýšení jeho obsahu značně sníží nauhličující potenciál atmosféry. Ten je proto velmi závislý na průtokové rychlosti (nucené cirkulaci) atmosféry v peci /obr. 6.9/. Naopak v atmosféře CH4-H2 ovlivňuje H2 reakci vznikající v adsorpční vrstvě jen málo, což platí obecněji pro všechny uhlovodíky metanové řady, které mají proto silný nauhličující potenciál a jsou také méně závislé na nucené cirkulaci v prostoru pece. Jednotlivé nauhličující atmosféry jsou schopné vylučovat různé množství uhlíku při stejném poklesu jejich uhlíkového potenciálu. Jako porovnávacího kritéria se používá tzv. „disponzibilní“ množství uhlíku, tj. množství uhlíku v gramech, které se vyloučí z 1 m3 atmosféry při poklesu uhlíkového potenciálu z 1 %C na 0,9 %C. Toto je možno vypočítat ze vztahu: R = ( ∆ CO + ∆ CO 2 + ∆ CH 4 ) . 536 100 ∆CO, ∆CO2, ∆CH4 – procentuální rozdíly obsahů těchto složek v atmosféře při potenciálech 1 %C a 0,9 %C Při předpokladu, že dochází k nasycování oceli uhlíkem, tok uhlíku z atmosféry do nasycovaného povrchu Ja bude záviset na rozdílu aktivity uhlíku v atmosféře aca a aktivity uhlíku na povrchu oceli acp a na koeficientu přestupu uhlíku β: J a = − β .( aca − acp ) resp. J a = − β .( ca − cp ) když namísto aktivity uhlíku dosadíme uhlíkový potenciál atmosféry resp. obsah uhlíku na povrchu oceli. Tok uhlíku v oceli získáme z I. Fickova zákona: dc J a = − D. dx tedy dc β .( ca − cp ) = − D. dx Obr. 6.10: Rozložení uhlíku v nauhličených vrstvách různých tloušťek /t1 až t4 – doby nauhličování/ resp. dc ca − cp = D dx β Z uvedeného vyplývá, že tečna ke křivce udávající obsah uhlíku v povrchové vrstvě protíná čáru uhlíkového potenciálu ve vzdálenosti D/β /obr. 6.10/. Z obr. 6.10 je patrná závislost povrchového obsahu uhlíku na době nauhličování (ustavení tzv. dynamické rovnováhy). Rozdíl mezi uhlíkovým potenciálem atmosféry a obsahem uhlíku na povrchu oceli je závislý na difúzním koeficientu a koeficientu β. Hodnota koeficientu β závisí od typu reakce nauhličování, chemického složení atmosféry a jejího uhlíkového potenciálu. Koeficient β má největší hodnotu při maximálním součinu procentního obsahu CO a H2 v atmosféře. Zředění atmosféry snižuje jeho hodnotu (atmosféry z endoplynu mají nižší přestupní koeficient než atmosféry vyrobené rozkladem kapalin. U legovaných ocelí je třeba uvážit změnu sytícího potenciálu, která je vyvolána změnou termodynamické aktivity uhlíku v austenitu vlivem přísadových prvků. Vliv legujících prvků na 94 změnu aktivity uhlíku v austenitu znázorňuje obr. 6.11 (uvedený diagram platí v rozsahu teplot 800 až 1100 0C). Nauhličující potenciál aktivního prostředí zvyšují ty prvky (zejména V, Cr), které snižují součinitel termodynamické aktivity. Naopak jiné legující prvky (Si, Ni) působí opačně. Změnou aktivity možno objasnit řadu jevů vznikajících při chemicko-tepelném zpracování jako např. „obrácenou“ difúzi uhlíku pod vrstvou při difúzním křemíkování, boridováním event. alitováním. Křemík, bór a hliník zvyšují aktivitu uhlíku v austenitu, což způsobuje vznik gradientu aktivity uhlíku (difúzi uhlíku z povrchových vrstev do jádra). Hybnou silou této difúze není koncentrace, ale aktivita. Cementační prostředí Pro nauhličení povrchové vrstvy oceli lze využít prostředí sypké, plynné nebo kapalné. Cementování v sypkém prostředí (v prášku) je nejstarším způsobem. Předměty určené k cementování musí být suché a čisté. Obr. 6.11: Vliv legujících Tuhé prostředí (zásyp) se skládá z dřevěného uhlí (s event. prvků v oceli na změnu přísadou drobného koksu) a aktivátoru (7 až 20 % BaCO3 – méně častěji Na2CO3). Výrobky se vkládají do krabic aktivity uhlíku v austenitu z nízkouhlíkového nebo žárovzdorného plechu spolu s cementačním práškem tak, aby jím byly rovnoměrně obklopeny. Krabice se uzavře víkem a utěsní jílem. Při cementační teplotě reaguje dřevěné uhlí s kyslíkem uzavřeným v krabici za vzniku CO. Oxid uhelnatý se ve styku s povrchem oceli rozkládá na oxid uhličitý a uhlík dle rovnice: CO2 + C ↔ 2 CO Poněvadž by se spotřebováním kyslíku uzavřeného v krabici celý proces zpomalil, přidává se potřebný aktivátor, který se za cementační teploty rozkládá a v dalším se regeneruje prostřednictvím CO2: BaCO3 + C ↔ 2 CO + BaO BaO + CO2 ↔ BaCO3 Obr. 6.12: Závislost mezi složením atmosféry (CO/CO2 v obj. %) a obsahem uhlíku na povrchu oceli po nauhličení za různých teplot Cementační teplota se obvykle pohybuje v rozmezí 880 až 920 0C. Nižší teploty se používají výjimečně (malé průřezy a tloušťky). Použití vyšších teplot je nevýhodné vzhledem k nežádoucímu růstu austenitického zrna a nemožnosti ovlivnění cementační atmosféry. Zvyšováním teploty se sice zvyšuje difúzní koeficient (rychlost růstu cementované vrstvy), ale snižuje se obsah uhlíku na povrchu výrobku /obr. 6.12/. Pro dosažení optimální koncentrace uhlíku na povrchu výrobku by pro cementační teplou 950 0C bylo potřeba v cementační atmosféře zajistit poměr CO:CO2 až 99:1. Kontrola složení cementační atmosféry při cementování v prášku je nesnadná a získání rovnoměrné vrstvy, jak z hlediska koncentrace, tak i hloubky vrstvy, je obtížné. Čas potřebný k nauhličování se přibližně stanoví z nauhličovací rychlosti, která se udává za běžných podmínek cementace asi 0,1 m.h-1. Vlastní doba cementace vsázky se upravuje dle vyhodnocení zkoušek odebraných z víka cementační krabice. 95 Tento způsob cementace je sice na ústupu, ale stále ještě zůstává důležitou metodou cementování. Proces je zdlouhavý a málo produktivní. Nevýhodou tohoto způsobu jsou značné hmoty, které je nutno společně s výrobky ohřívat na cementační teplotu. Provoz též vyžaduje prostor a zařízení pro regeneraci cementačních prášků, jež způsobuje zhoršení pracovních podmínek. Proces není vhodný pro automatizaci. Jedinou výhodou je adaptabilnost procesu, tedy možnost zpracovávat různé výrobky v běžných , např. komorových pecích, čehož se často využívá v kusové výrobě. Cementování v kapalném prostředí je vhodné pro drobné a střední výrobky, zvláště pokud nevyžadují silné cementační vrstvy. Hlavními složkami kapalných prostředí jsou uhličitany alkalických kovù (Me) a karbid křemíku, které reagují takto: Me2CO3 ↔ Me2O + CO2 a SiC ↔ Si + C Si + CO2 ↔ SiO2 + C a Me2O + SiO2 ↔ Me2SiO3 Původně se používaly lázně roztavených chloridových solí (NaCl, KCl, BaCl 2) a jako nositel aktivního uhlíku byly používány kyanidy (NaCN, KCN). U kyanidových lázní, při cementačních teplotách 880 až 920 0C se obohacuje povrch zpracovávaných výrobků především uhlíkem. Při nižších teplotách dochází i k obohacení dusíkem (viz nitrocementace). Nauhličení nastává za spoluúčasti vzdušného kyslíku a jeho průběh lze vyjádřit těmito reakcemi: 2 NaCN + O2 = 2 NaCNO a 4 NaCNO = 2 NaCN +Na2CO3 + CO + 2 N Rychlost nauhličování je hlavně ovlivněna koncentrací kyanidů v cementační lázni, jež se pohybuje od 10 do 70 %. Aby nedocházelo k přílišné oxidaci, pokrývá se hladina těchto lázní vrstvičkou grafitu. Pro uvažované teploty je rychlost cementace v soli asi o 30 % vyšší než při cementaci v prášku. Výrobky určené k cementování musí být kovově čisté a suché. Protože se jedná o vysoce jedovaté látky (kyanidy) je nutné přísné dodržování bezpečnostních předpisů při práci s těmito solemi a při jejich skladování. Je nutno počítat i s likvidací jak tuhých, tak tekutých odpadů. Tyto solné lázně také nesmějí přijít do styku s ledkovými lázněmi, za pracovních teplot spolu reagují a došlo by k výbuchu. Také v kapalných prostředích nelze regulovat nauhličující potenciál, objem výrobků může činit maximálně jednu třetinu objemu vany, pracovní podmínky jsou špatné. Cementování v plynném prostředí je moderní, technologicky výhodný a produktivní způsob. Plynná prostředí jsou multikomponentní směsi plynů (CO, CO2, CnH2a+2, H2O, H2, N2). K jejich výrobě se používá plynů nebo látek kapalných. Obr. 6.13: Závislost uhlíkového potenciálu endoatmosféry při 900 0C na přídavku zemního plynu Při cementování s použitím nosného plynu se používá průběžných nebo víceúčelových pecí. Aktivní atmosféra je v peci již před vložením vsázky. Obvykle cementační atmosféru tvoří nosná endoatmosféra s přídavkem obohacujícího plynu /obr. 6.13/. Složení pracovní atmosféry neodpovídá výchozímu složení přiváděnému do pece (ohřevem a přívodem obohacujícího plynu probíhají reakce mezi jejími složkami). Zemní plyn obsahující přes 90 % CH3 a směs propan-butan dávají tolik sazí, že samotné nejsou použitelné; ředí se chudými plyny. Naproti tomu hutní generátorový plyn je třeba obohacovat. Svítiplyn je třeba sušit a obohatit propanem. Složení 96 pracovní atmosféry bývá cca 20 %CO, pod 40 %N2, pod 40 %H2, 0,4 %CO2, 3 až 15 %CH4. Množství atmosféry přiváděné do pece se pohybuje dle velikosti pece od 10 do 50 m3.h-1.. Teploty cementování, které se pohybují v rozmezí 850 až 1050 0C, výjimečně až 1150 0C, závisejí především na druhu oceli, ale i na složení nauhličujícího prostředí a velikosti výrobku. Nižších teplo se používá u CrNi ocelí a drobných výrobků. Pro cementování uhlíkových ocelí se nejčastěji používají teploty 900 až 950 0C. Pouze jemnozrnné cementační oceli (CrMnTi), odolné proti hrubnutí austenitického zrna, je možno dlouhodobě cementovat při vyšších teplotách (1000 až 1050 0C). Zvyšováním teploty se cementování urychluje zejména v důsledku zvětšení difuzivity uhlíku v austenitu (nebezpečí hrubnutí austenitického zrna a zvětšení opotřebení pecních agregátů); hloubka nauhličené vrstvy roste, ale při daném průtočném Obr. 6.14: Koncentrační profily množství atmosféry začíná od určité teploty klesat její uhlíku při různých teplotách nauhličující potenciál /obr. 6.14/. Určité snížení cementování nauhličujícího potenciálu při zvětšené hloubce cementační vrstvy je příznivé. Vysoký koncentrační spád (vyloučíme-li vytváření sazí na povrchu výrobků) může mít v povrchové vrstvě vyšší obsah uhlíku jak 0,9 %, což má za následek vyloučení křehkého sekundárního cementitu ve tvaru síťoví nebo jehlic, který znehodnocuje vzniklou cementační vrstvu. Vysoký koncentrační gradient zvyšuje i vnitřní pnutí při tepelném zpracování. Pro zvýšení rychlosti je vhodné při stálé teplotě rozdělit nauhličování na dvě etapy: • sytící - při použití maximálního možného nauhličujícího potenciálu (1,2 %C) • difúzní – ve které se sníží vysoká povrchová koncentrace uhlíku snížením uhlíkového potenciálu příslušné atmosféry na požadovanou hodnotu (0,8 %C). Difúzní stadium cementování činí asi jednu čtvrtinu z celkové doby působení atmosféry, dochází jednak k částečnému oduhličení povrchu, jednak k difúzi uhlíku směrem do jádra výrobku /obr. 6.15/ Uvedený technologický postup vede ke zkrácení doby cementování. Velikost zkrácení je závislá na rozdílu sytícího a difúzního potenciálu uhlíku /obr. 6.16/. Nejúčinnější cementační atmosféry se získávají pyrolýzou tekutých organických látek často přímo v peci. Nauhličující potenciál atmosfér je možno regulovat, jsou Obr. 6.16: Zkrácení doby cementace /v %/ v závislosti na rozdílu sytícího a difúzního potenciálu Obr. 6.15: Koncentrační profily uhlíku při různých uhlíkových potenciálech atmosféry – teplota 900 0C /A-výsledný, B-sytící, C-difúzní/ 97 vhodné pro cementování velkých výrobkù, proces lze automatizovat a přináší dobré pracovní podmínky. Používá se většinou plynotěsných šachových elektrických pecí s nucenou cirkulací (typ Monocarb – kap. 9.1). Jako cementační kapalina se používá tzv. Teral (40 % terpentýnu, 30 % etylalkoholu, 30 % acetonu), směsi petroleje a etylalkoholu (30 % + 70 %), lakového benzinu apod. Množství vkapávané cementační kapaliny se pohybuje dle velikosti pece od 300 do 500 cm3.h-1. Složení atmosféry je v rozsahu: 0,1 % CO2, 25 až 30 % CO, 60 až 65 % H 2, 2 až 5 % CH4, 6 % N2, rosný bod bývá 12 až 16 0C. Pro kvalitní a ekonomický chod pece je důležitá její těsnost. Nauhličující potenciál je ovlivňován i velikostí povrchu vsázky. Dobu nauhličování můžeme výrazně zkrátit vakuovým cementováním, jehož základními parametry jsou teploty 950 až 1050 0C a tlak 1 až 10 Pa. Po dosažení cementační teploty je do pece vpuštěn čistý uhlovodík (CH4, C3H8) pod tlakem 5 až 50 kPa. Tok plynů může být kontinuální nebo se střídavě opakuje plnění a evakuování. Nauhličující stadium (30 až 60 minut) je vystřídáno difúzním stadiem (10 až 20 minu), při němž se evakuuje. Vzhledem k vysoké teplotě procesu se doporučuje ochlazovat výrobky vpuštěním dusíku, znovu evakuovat a ohřát na teplotu těsně nad Ac3 pro zjemnění austenitického zrna kalit do oleje. Výhodou této cementační technologie jsou krátké výrobní cykly a její čistota, k nevýhodám počítáme vysoké investiční náklady a nerovnoměrnou tloušťku vrstvy u výrobků nepříznivě umístěných vzhledem k toku atmosféry. Obr. 6.17: Časová a teplotní závislost hloubky cementační vrstvy oceli v různém aktivním prostředí Jinou časově úspornou technologií je cementování v doutnavém výboji, které probíhá za sníženého tlaku metanu (0,1 až 3 kPa). Mezi výrobkem (katodou) a anodou je potenciálový rozdíl několika kilovoltů. Tím vznikne tenká vrstva plazmatu dokonale obalující výrobek, dokonce i při jeho nepravidelném tvaru. Uhlíkový potenciál v plazmatu je vysoký, takže postačí krátké nauhličující stadium (10 minut), které musí být následováno dalším difúzním stadiem (30 minut). Výhodou této cementační technologie je mimořádná rovnoměrnost nauhličené vrstvy, dokonce na površích zastíněných vzhledem k anodě a malá spotřeba plynu. Vliv druhu a teploty cementačního prostředí na kinetiku sycení oceli uhlíkem je zachycen na obr. 6.17. Ochrana proti cementaci V některých případech je zapotřebí, aby některé části povrchu cementovaných výrobků zůstaly po zakalení měkké a dobře obrobitelné. Tyto části povrchu, jako např. otvory, drážky, závity apod., se chrání proti nauhličení. Nejdokonalejší ochranou ve všech cementačních prostředích je přídavek na opracování, jehož tloušťka odpovídá hloubce cementační vrstvy – po nauhličení se přídavek odebere obráběním, které se provádí před kalením. Velmi dobrou ochranou je galvanické pomědění v kyanidové a kyselé lázni zpravidla vrstvou 20 až 50 µm. Nelze však použít tuto vrstvu v solných lázních, kde dochází k jejímu narušení; při ohřevu v oxidační atmosféře v peci s rozkladem cementační kapaliny. Jako vhodná ochrana se též osvědčila pasta Anticarb (50 % B 2O3, 10 % polystyren, 40 % toluen), kterou dodává Severochema Liberec. Tato směs je ve vodě snadno rozpustná a proto se její zbytky snadno odstraňují. Pro cementování v tuhém prostředí se používá jako ochrany různých nátěrů a past ze směsi vodního skla, skelného prášku a mastku, případně omazání jílem a azbestem. Naopak k místnímu nauhličování výrobků je též možno použít nejrůznějších past a nátěrů. Poměrně dobře se osvědčila pasta složená z jemně mletého koksu (60 %), s přísadou uhličitanu 98 barnatého (35 %) a žluté krevní soli (5 %). Takto lze zpracovávat méně důležité výrobky o malé tloušťce cementační vrstvy. Tepelné zpracování po nauhličení Podmínky pro tepelné zpracování výrobků po nauhličení mají některé zvláštnosti vyplývající ze samotné technologie cementování a vlastností cementovaných vrstev. Rozdílný obsah uhlíku na povrhu a v jádře výrobku má za následek nepříznivé rozložení vnitřních pnutí a komplikuje volbu kalící teploty. Volba způsobu tepelného zpracování závisí tedy na druhu nauhličujícího prostředí, použitého postupu cementování a úrovně zatěžování cementované strojní součásti. Z ekonomického i ekologického hlediska existuje snaha o využití cementační teploty. Po cementování je nutné výrobky před kalením ochlazovat na teplotu okolí buď tehdy, bylo-li nauhličováno v zásypu (očistění povrchu), nebo je-li potřebné výrobek ještě obrábět. Nejjednodušší způsob Obr. 6.18: Schéma způsobů kalení po nauhličení /A-přímé z tepelného zpracování je cementační teploty, B-přímé s přichlazením, C-s podchlazením, kalení z cementační teploty D-na jádro, E-na vrstvu, F-dvojité kalení/ /obr. 6.18A/. Uhlíkové oceli se kalí do vody, legované obvykle do oleje (nebo solné lázně). Tato teplota je pro kalení cementační vrstvy příliš vysoká, navíc poměrně dlouhým setrváním na cementační teplotě zhrubne zrno austenitu. Proto se po přímém kalení získá hrubá martenzitická struktura s velkým podílem zbytkového austenitu. Velký rozdíl mezi cementační teplotou a teplotou kalící lázně je příčinou značných vnitřních pnutí a deformací výrobků. Cementovaná vrstva má nižší tvrdost, menší odolnost proti únavě a je značné nebezpečí výskytu trhlin. Tento postup je nejlevnější a jeho použití se omezuje na jednoduché, méně namáhané výrobky z uhlíkových ocelí. Častější způsob je kalení s přichlazením /obr. 6.18B/. Výrobky po ukončení cementace se ochladí na teplotu nad Ac1 (po dobu nutnou pro vyrovnání teplot) a z této teploty se kalí. Nedochází sice k překrystalizaci (nezjemní se austenitické zrno), omezí se však velikost vnitřních pnutí a deformací, sníží se množství zbytkového austenitu. Problematickým je zachování uhlíkového potenciálu pracovní atmosféry (ochlazováním se zvyšuje). Tento postup má širší použití i pro více namáhané výrobky. Kalení s podchlazením pod teplotu Ar1 /obr. 6.18C/ je výhodný postup často používaný v moderních kontinuálních cementačních linkách nebo ve víceúčelových pecích. Výhoda tkví ve využití velké části akumulovaného tepla vsázky a vlivem zrychleného ochlazení dojde k překrystalizaci, takže výsledná struktura je podstatně jemnější. Také podíl zbytkového austenitu a vnitřních pnutí je nižší. Jádro výrobku obsahuje určitý podíl feritu. V současné době nejpoužívanější způsob kalení s velkou povrchovou tvrdostí, bez zvláštních požadavků na pevnost jádra výrobku. 99 Existuje i několik způsobů kalení po ochlazení cementovaných výrobků na pokojovou teplotu. Při ohřevu na kalící teplotu rovnou 30 až 50 0C nad Ac3 jádra /obr. 6..18D/ mluvíme o kalení na jádro. Vlivem překrystalizace a následné plné austenitizace jádra se stává pevným a velmi houževnatým. Vlastnosti vrstvy jsou obdobné postupu B. Ohřev na teplotu 30 až 50 0C nad Ac1 /obr. 6.18E/ je správnou kalící teplotou cementované vrstvy (jemnozrnná, tvrdá, houževnatá). Jádro je však podkaleno, má sice jemnou strukturu, obsahuje však podíl feritu. Tento způsob zpracování býval nazýván tzv. kalení na vrstvu. U více namáhaných výrobků se často používalo tzv. dvojité kalení. Prvním kalením z vyšší teploty nad Ac3 se zjemní zrno a rozpustí sekundární cementit povrchové vrstvy. Druhým kalením z teploty nad Ac1 se získá v cementované vrstvě jemný martenzit, i když jemné jádro je podkaleno. Bylo zjištěno, že tento způsob tepelného zpracování zbytečně zvyšuje deformace výrobků a nepřináší podstatné zlepšení houževnatosti. Navíc při dvojitém kalení dochází ke značným energetickým a časovým ztrátám. Po ochlazení na pokojovou teplotu se někdy oceli (zvláště legované niklem) ke zmenšení podílu zbytkového austenitu bezprostředně po zakalení zmrazují. Závěrečnou operací tepelného zpracování cementovaných výrobků je vždy popouštění při nízkých teplotách (150 až 220 0C) po dobu 1 až 2 hodiny, kterým se snižuje úroveň vnitřních pnutí a výrobek se tvarově stabilizuje. Povrchová tvrdost nemá klesnout pod 58 až 60 HRC. Obr. 6.19: Závislost poměrné únavové pevnosti v ohybu na poměrné hloubce cementované nebo nitrocementované vrstvy /r=poloměr výrobku/ K charakteristikám mechanických vlastností cementovaných, kalených a popuštěných výrobků patří povrchová tvrdost a její průběh v cementační vrstvě, pevnost a houževnatost jádra, zbytková pnutí a únavové vlastnosti. Povrchové tvrdosti je úměrná odolnost proti opotřebení a tvrdost 58 až 60 HRC je optimální z hlediska kontaktní únavové pevnosti. Průběh tvrdosti v cementační vrstvě, který je podobný koncentračnímu profilu uhlíku, nemá být příliš strmý. Po cementování v plynu i ve vakuu dosahuje u uhlíkových ocelí tvrdosti kolem 800 HV (63 HRC). Nejvyšší tvrdost až 900 HV (66 HRC) má kalená cementační vrstva po nauhličování v plazmatu. Pevnost houževnatost jádra výrobku závisí na chemickém složení oceli, jejím tepelném zpracování, prokalitelnosti, tvaru a velikosti výrobku. Pevnost jádra a zbytkové pnutí v povrchové vrstvě ovlivňují únavovou pevnost výrobku. Vzhledem k tomu, že při kalení začíná martenzitická přeměna v jádře (nižší obsah C, vyšší teplota Ms) a postupně se šíří směrem k cementovanému povrchu, vzniknou při normálním koncentračním profilu uhlíku ve vrstvě příznivá tlaková zbytková pnutí, jejich maximum však často leží v malé hloubce pod povrchem. Poměrná ohybová únavová pevnost σoC/σooC (σooC = mez únavy výrobku bez CHTZ) ovšem také závisí na poměrné hloubce cementované vrstvy /obr. 6.19/, tato závislost se liší pro různá aktivní přenosová prostředí. 6.4 Nitrocementování Podstata nitrocementace spočívá v nasycování povrchu uhlíkem a dusíkem při teplotách nižších než teploty cementační, ale vyšších než teploty Ac3, nejčastěji do 840 až 860 0C. Vrstva se 100 tedy tvoří současně difúzí dusíku a uhlíku v austenitu. Nitrocementované vrstvy jsou obdobou vrstev cementovaných a žádoucích vlastností je tedy dosaženo jejich ochlazením z cementační teploty takovou rychlostí, aby nastala přeměna uhlíko-dusíkového austenitu v martenzit. Přítomnost dusíku v nitrocementovaných vrstvách je příčinou rozdílů, kterými se nitrocementované vrstvy liší od vrstev cementovaných. Lze je shrnout asi následujícím způsobem. Při současné difúzi uhlíku a dusíku v austenitu se účinkem dusíku urychluje difúze uhlíku. Rychlost růstu vrstev nitrocementovaných při teplotě 850 až 860 0C se proto při menších tloušťkách blíží rychlosti růstu vrstev cementovaných. Nižší teplota nitrocementace přispívá ke snížení deformací, prodlužuje životnost pecních zřízení a zejména umožňuje přímé kalení po nitrocementaci i u ocelí, které nemají v podmínkách cementace zaručené jemné austenitické zrno. Vzhledem k nižší teplotě pochodu není při přímém kalení po nitrocementaci nutné ochlazovat výrobky na nižší teplotu kalení. Dusík snižuje překrystalizační teploty austenitu. Při nitrocementaci za teplot nižších než teplota jádra A3 se v důsledku toho hranice austenitické oblasti posouvá k menším obsahům uhlíku. Tím se usnadňuje difúze uhlíku v neúplně austenitizované základní hmotě. Proto, na rozdíl od cementace, nedochází při nitrocementaci za teplot nižších než A3 jádra k brždění růstu vrstvy a k vytváření ostrého přechodu do jádra. Přítomnost dusíku v tuhém roztoku zvyšuje stabilitu podchlazeného austenitu Obr. 6.20: Diagram izotermické přeměny austenitu /obr. 6.20/. Nitrocementované vrstvy mají proto vyšší prokalitelnost než vrstvy cementované. Vysoká prokalitelnost vrstev umožňuje kalit nitrocementované výrobky z nelegované ocele do oleje. Obr. 6.21: Obsah uhlíku, dusíku, tvrdost a podíl zbytkového austenitu v nitrocementované vrstvě Dusík zvyšuje obsah zbytkového austenitu ve struktuře zakalených nitrocementovaných vrstev /obr. 6.21/. Zbytkový austenit na jedné straně snižuje tvrdost vrstvy a jeho obsah je omezen nejnižší přípustnou tvrdostí povrchu. Na druhé straně však přítomnost zbytkového austenitu v martenzitické struktuře zakalených nitrocementovaných vrstev brzdí vliv únavových trhlin a zvyšuje únavovou pevnost nitrocementovaných výrobků. Kromě toho zvyšuje přítomnost zbytkového austenitu ve struktuře vrstvy její plasticitu. Vzrůst plasticity vrstvy vede ke zvýšení rázové houževnatosti a v menší míře i ke zvýšení pevnosti v ohybu nitrocementovaných ocelí. Větší plasticita nitrocementovaných vrstev umožňuje dosáhnout postačující houževnatosti i u výrobků z ocelí s pevností jádra 1700 až 2000 MPa. 101 Použití těchto ocelí otevřelo významnou oblast nitrocementace vysoko namáhaných ozubených kol a hřídelí. Velká pevnost jádra dovoluje podstatně snížit tloušťku vrstvy při rovnocenné přesnosti a odolnosti proti kontaktní únavě. V takových případech umožňuje nitrocementace ve srovnání s cementací zkrácení doby pochodu o 60 až 70 %. Nitrocementace ozubených kol je doprovázena podstatně menšími deformacemi než cementace. Malé deformace souvisí s nižší teplotou pochodu, menší tloušťkou vrstvy a s rovnoměrnějším rozložením vnitřních pnutí I. druhu v nitrocementovaných vrstvách. Velmi namáhaná nitrocementovaná ozubená kola mají rovněž větší odolnost proti opotřebení otěrem. Jak se zdá projevuje se zde specifický účinek dusíku na třecí vlastnosti. Ve srovnání s přednostmi jsou nevýhody nitrocementace méně závažné. Patří k nim větší technologická náročnost pochodu, při kterém je nutno udržovat nitridační a nauhličovací schopnost ve vhodných mezích. V povrchových oblastech, při zvýšeném obsahu dusíku nad 0,5 %, byly zjištěny póry na hranicích původních austenitických zrn. Za nevýhodu je možno považovat i to, že tloušťka nitrocementovaných vrstev je omezena časovou závislostí růstu prakticky na vrstvy do 1 mm. Vzhledem k podobnosti s cementací používá se též podobných způsobů a zařízení. Je možné provádět nitrocementaci v prášku, kde se k cementačnímu prášku přidávají drcené organické části (rohovina, paznehty apod.), jako zdroj dusíku. Pro místní nitrocementaci je možno použít past obsahujících 10 až 20 % K4Fe(CN)6. Častěji se provádí nitrocementace v plynném prostředí, např.v šachtových pecích HOA (Monocarb), kde zdrojem nitrocementační atmosféry je rozklad kapaliny Teral s přídavkem 20 až 30 % anilinu (C6H5NH2) nebo pyridinu (C5H5N) přímo v peci. Provádí-li se nitrocementace ve víceúčelových nebo průběžných pecích, používá se endoatmosféra jako nosný plyn, ke kterému se přidává 2 až 5 % methanu a 2 až 7 % čpavku. K nitrocementaci lze též použít solných lázní obsahujících kyanidy (např. sůl GS 560 + NaCN), nebo neutrální složky (např. soli o složení 40 %NaCl, 30 %NaCN a 30 %Na2CO3). 6.5 Nitridování Nitridování je sycení povrchu ocelového (ev litinového) předmětu dusíkem v plynném nebo kapalném prostředí při teplotě pod Ac1 (obvykle v rozsahu 470 až 580 0C). Na rozdíl od cementování se požadovaných vlastností povrchu dosahuje již během nasycování dusíkem, tzn. bez následujícího tepelného zpracování. Účelem nitridování je vytvoření povrchové vrstvy obsahující vysoce disperzní nitridy slitinových prvků s vysokou afinitou k dusíku (Al, Cr, Ti, W, V), která si zachová velkou tvrdost a odolnost proti otěru i za vyšších teplot. Tímto zpracováním se dosahuje též co nejmenších tvarových změn za současného zvýšení meze únavy. Rovnovážné a nerovnovážné stavy při sycení dusíkem Pro přenos dusíku mezi plynným prostředím a výrobkem je významná tepelná disociace čpavku a molekulárního dusíku (při zpětné reakci jejich vznik syntézou složek) a také přenos přes fázové rozhraní, což vystihují následující rovnice: 3 1 3 NH 3 ↔ N 2 + H 2 2 2 1 N 2 ↔ N( g ) a 2 1 2 N2 KN = p . p H2 2 p NH 3 N ( g ) ↔ N ( γ ) tedy NH 3 ↔ N ( γ ) + 102 3 H2 2 takže ustavení metastabilní rovnováhy mezi NH3 a H2 v atmosféře na jedné straně a obsahem N(γ) v austenitu na druhé straně se řídí stejnými zákony jako kdyby šlo o rovnováhu stabilní. Jestliže známe teplotní závislost KN a zvolíme jako standardní stav molekulární dusík o tlaku 0,1 MPa, můžeme vyjádřit termodynamickou aktivitu dusíku v austenitu, který je v rovnováze s atmosférou: a N (( γ ) = p N 2 . Pro nitridační potenciál atmosféry pak dostaneme: N N( γ ) = 1 γ N( γ ) .K 2N . p 2NH 3 p 3H 2 Při sycení dusíkem v atmosféře obsahující čpavek, je četnost disociace molekul NH3 v adsorpční vrstvě závislá na pNH3 v atmosféře. Proto sycení dusíkem vzrůstá s rostoucím obsahem nerozloženého NH3 v atmosféře. Tento obsah není určen termodynamickou rovnováhou s H2 a N2, ale součiniteli ovlivňujícími rychlost tepelné disociace NH3, mezi nìž patří teplota pochodu, rychlost průtoku atmosféry a katalytické účinky horkých částí pece a vsázky. Tak s rostoucí teplotou klesá obsah dusíku v nitridační vrstvě na povrchu výrobku, což je dáno především vlivem poklesu podílu nerozloženého NH3 v atmosféře, i když to je kompenzováno příznivým růstem pN2 (fugacity fN2) v závislosti na teplotě. U legovaných ocelí je třeba uvážit změnu sytícího potenciálu, která je vyvolána změnou termodynamické aktivity uhlíku nebo dusíku v austenitu nebo ve feritu vlivem přísadových prvků. Systém železo-dusík Obr. 6.22: Rovnovážný diagram soustavy železo - dusík 103 Základní představu o struktuře nitridované vrstvy poskytuje rovnovážný diagram Fe-N /obr. 6.22/. Rovnovážné diagramy soustav Fe-C a Fe-N jsou si v základě podobné. Rozpustnost dusíku ve feritu i v austenitu je větší. Při teplotě A1 soustavy Fe-N (590 0C) se ve feritu rozpouští 0,10 % dusíku a v austenitu 2,35 % dusíku. Další podobnost je v tom, že v obou soustavách dochází k eutektoidní přeměně (reakci) za vzniku lamelárního eutektoidu. Lamelární eutektoid v soustavě Fe-N je tvořen feritem a nitridem Fe4N. Nazývá se braunit. Kromě podobnosti však v obou soustavách existují i značné rozdíly, způsobené různými vlastnostmi sloučenin železa s uhlíkem a železa s cementitem. Mezi uhlíkem a železem se vytváří jedna stálá sloučenina, cementit. Reakcí mezi železem a dusíkem vzniká několik sloučenin – nitridy železa. Ve srovnání s cementitem se nitridy železa vyznačují mnohem vyšší metastabilností. Nejnižší obsah dusíku má nitrid γ´, označovaný také Fe4N. Atomy železa v nitridu γ´ tvoří kubickou, plošně centrickou mřížku. Atomy dusíku zaujímají v této mřížce přibližně jednu čtvrtinu oktaedrických interstetických poloh. Jeho mřížkový parametr roste s rostoucím obsahem dusíku. Nitrid γ´ je stálý pouze do teploty 670 0C. Při této teplotě se přeměňuje v nitrid ε. Nitrid ε je stabilní i za teplot nižších než 670 0C, avšak při vyšších koncentracích dusíku. Atomy železa v něm obsahují uzlové body hexagonální mřížky, zatímco dusík zaujímá proměnlivou část interstetických poloh. Ve srovnání s ostatními nitridy se nitrid ε vyznačuje velmi širokým rozmezím složení, které se značně mění s teplotou. Kromě nitridu ε existuje v soustavě Fe-N ještě ortorhombický nitrid ξ o přibližném složení Fe2N. Nitrid ξ existuje v úzkém rozmezí mezi 11,07 až 11,18 % dusíku, je stálý v rovnováze se čpavkem v okolí 450 0C. Za vyšších teplot se ve čpavkové atmosféře už při velmi malém obsahu vodíku rozkládá. Mimo podobnost rovnovážných soustav Fe-N a Fe-C existují i analogie přeměny podchlazeného austenitu v obou soustavách. Při teplotách blízko pod A1 má tato přeměna difúzní povahu – stejně jako přeměna perlitická u soustavy Fe-C. Jejím produktem je lamelární eutektoid, tj. feritem a kubickým nitridem γ´ tvořený braunit. Tloušťka lamel u braunitu klesá s klesající teplotou přeměny, obdobně jako u perlitu. Existuje u obou soustav i velká podobnost kinetiky přeměny Obr. 6.23: Diagram izotermické přeměny eutektoidní /obr. 6.23/. S klesající teplotou přeměny slitiny Fe-N /s 2,35 %N/ dusíkového austenitu se zkracuje inkubační doba a rovněž doba přeměny. V důsledku toho se na diagramu izotermické přeměny dusíkového austenitu vytváří charakteristický nos. Při teplotách nižších než 400 0C se mění charakter struktury. Nevzniká už lamelární struktura, ale leptáním těžko rozlišitelná struktura jehlicovitá. Její tvrdost plynule roste až na hodnoty kolem 700 HV (s klesající teplotou přeměny). Jsou všechny předpoklady k domněnce, že jde o bainitickou přeměnu dusíkového austenitu. Při teplotě kolem 35 0C začíná u slitiny s 2,35 % dusíku martenzitická přeměna. Vzniká struktura k nerozeznání podobná uhlíkovému martenzitu s vysokým obsahem uhlíku. Dusíkový martenzit je obvykle označován jako fáze α ´. Zvláštností martenzitické přeměny u slitin železa s dusíkem je poměrně úzké teplotní rozmezí přeměny. Při teplotě konce přeměny zůstává ve struktuře více než 40 % zbytkového austenitu. O také způsobuje nižší tvrdost „zákalné“ struktury do 640 HV. Tvrdost vlastních martenzitických jehlic dusíkového austenitu přesahuje 1000 HV. Při popouštění fáze α´ se v počátečních stadiích tvoří metastabilní fáze α´´ Obr. 6.24: Tvrdost fází soustavy Fe-N nitrid Fe16N2, který při vyšších teplotách popouštění /čárkovaná čára udává tvrdost feritu (nad 180 0C) se přeměňuje na nitrid Fe4N (γ´). před nitridací/ 104 Fáze ε, ξ a α nemají vysokou tvrdost /obr. 6.24/. Fáze ε má zvýšenou odolnost proti opotřebení a vysokou odolnost proti atmosférické korozi, která není ovlivněna koncentrací dusíku. Při vysokém obsahu dusíku v ε fázi (10 až 11 %) se tato stává křehkou. Při nitridaci ocelí (a zejména litin), nebo při současném nasycování železa dusíkem a uhlíkem (karbonitridaci) se na nasycovaném povrchu tvoří karbonitridy. Karbonitrid ε Fe2,3(N,C) je v porovnání s nitridem ε méně křehký, má vyšší tvrdost (400 až 450 HV) a odolnost proti opotřebení. Rozpustnost uhlíku v nitridu γ´ je velmi malá. Legující prvky, přítomné v ocelích, ovlivňují rozpustnost dusíku ve feritu, rozpouštějí se ve fázích ε a γ´ a mohou tvořit s dusíkem též samostatné nitridy. Legující přechodové prvky, rozpustné ve feritu (např. W, Mo, Cr, Ti, V), zvyšují rozpustnost dusíku ve feritu. Nejvíce zvyšují rozpustnost dusíku ve feritu chrom a vanad. (rozpustnost může dosáhnout 2 a 3 %). Při nitridaci ocelí vznikají komplexní nitridy nebo karbonitridy typů: (Fe,Me)4N, (Fe,Me)3N, (Fe,Me)3(N,C) apod. Afinita prvků k dusíku vzrůstá v tomto pořadí: Cu, Ni, Co, Fe, Mo, Cr, Mn, V, Nb, Si, Al, Ti, Zr. Mikrostruktura vlastní nitridační vrstvy je s ohledem na rovnovážný diagram velmi složitá. Jednotlivé fáze jsou od sebe poměrně ostře odděleny. Vrstva je nehomogenní, fáze Fe nN i nitridy legur mají v různých hloubkách vrstvy různou koncentraci dusíku. V ocelích, tzn. v přítomnosti uhlíku, vznikají i složitější chemické sloučeniny – karbonitridy. Pořadí fází ve vrstvě od okraje směrem k jádru je různé při podeutektoidním či nadeutektoidním sycení a mění se také v závislosti na rychlosti ochlazování. Při pomalém ochlazování z teploty sycení dusíkem jsou fáze uloženy směrem od povrchu v tomto pořadí /obr. 6.25/: ξ → ξ + ε → ε → ε + γ´ → γ´ → α + γ´ → α Fáze ξ, která je stabilní pod teplotou 500 0C, při obvyklých parametrech nitridace nevzniká. Analogicky, jako při podeutektoidních teplotách, se tvoří nitridační vrstvy při teplotách nadeutektoidních. Při jejich pomalém ochlazování dochází k rozpadu monofázových vrstev a vznikají dvojfázové oblasti α + γ´ a ε + γ´. Nitridační vrstva se tedy obecně skládá ze dvou částí: Obr. 6.25: Postup vzniku fází v povrchové vrstvě při nitridaci železa pod eutektoidní teplotou 590 0C 105 • z povrchové vrstvy nitridů obsahujících fázi γ´ či fázi ε nebo směs ε+γ´, tato vrstva bývá nesprávně nazývána spojovací vrstvou, podle starších pramenů lemem nitridů, nebo nejčastěji bílou vrstvou. Na metalografickém výbrusu je velmi výrazná a její tloušťka nebývá u běžných způsobů nitridace větší než 0,01 mm • z difúzní vrstvy, která leží pod bílou vrstvou. Je z hlediska celkových vlastností nitridační vrstvy významnější a obsahuje fáze γ´ a α. Obsahuje tedy dusík jednak v tuhém roztoku , jednak sloučený se železem a legovacími prvky tvořící síťoví nitridů po hranicích zrn nebo vyloučený ve formě nitridů uvnitř zrn. Tvrdost difúzní vrstvy je nižší než tvrdost bílé vrstvy a klesá směrem k jádru. Tloušťka difúzní vrstvy je od několika setin do desetin milimetru. Vlastní struktura vylučovaných nitridických fází závisí také na teplotě a druhu oceli. Při nižších teplotách u uhlíkových ocelí vznikají koherentní GP zóny diskovitého tvaru o tloušťce jedné nebo více atomových rovin /obr. 6.26A/. U legovaných ocelí tyto GP zóny jsou tvořeny vrstvou substitučně rozpuštěných Obr. 6.26: Schéma Guinier- legur s interstetickými atomy dusíku (uhlíku) po obou stranách Prestonových zón /obr. 6.26B/. Při vyšších teplotách nasycování(nad 540 0C) v nitridované vrstvě /A- dochází k postupné ztrátě koherence nitridických částic s tuhým uhlíková ocel, B-slitinová roztokem α. Další zvyšování teploty vede k tvorbě větších ocel/ nitridů, k jejich koagulaci a sferoidizaci. Struktura nitridované vrstvy je ovlivněna nejen teplotou nasycování, ale i způsobem ochlazování z této teploty. Při velmi pomalém ochlazování z teploty nitridace dochází k rozpadu přesyceného feritu a v α fázi se tvoří nitridy γ´ s typickou jehlicovitou morfologií. Disperzita a rozložení částic způsobujících zvýšení tvrdosti a pevnosti nitridované vrstvy závisí na: • teplotě nitridace (s růstem teploty nitridace klesá disperzita částic) • koncentraci legujících prvků (s růstem koncentrace klesá disperzita) • afinitě legujících prvků k dusíku (s růstem afinity roste disperzita) • koeficientu difúze atomů legujících prvků (s růstem koeficientu difúze klesá disperzita částic) • vlivu legujících prvků na rozpustnost dusíku v tuhém roztoku (s rostoucí rozpustností roste disperzita částic). Nitridační ocele Při nitridování se v podstatě stejným způsobem tvoří vrstva u nelegované uhlíkové oceli i oceli slitinové. Rozdíl je jen v tom, že se u nelegované oceli dusík slučuje se železem, kdežto u slitinové oceli ještě s jinými prvky. Dusík se slučuje nejprve s těmi prvky, které jsou mu nejpříbuznější. Význam jednotlivých prvků přítomných v oceli hodnotíme především podle jejich vlivu na mechanické vlastnosti oceli. Protože u oceli po nitridování se má spojovat velká pevnost jádra s možností povrchového tvrzení, obsah dusíku se pohybuje mezi 0,2 až 0,6 %. Při nitridování měkké oceli se snadno povrch přesytí dusíkem a vznikne tlustá povrchová vrstva, která je křehká a snadno se drtí při broušení. Při nitridování tvrdší oceli klade cementit odpor difúzi dusíku a doba k dosažení vrstvy určité hloubky se prodlužuje. Je také nutno počítat s tím, že se stoupajícím množstvím uhlíku se ochuzuje ferit o část legujícího prvku, např. Cr, V, Ti, takže při vzniku nitridu se neuplatňuje celé množství přísady. Chrom a hliník působí sice záporně na hloubku nitridace, avšak silně působí na pohlcování dusíku - na jeho koncentraci /obr. 6.27/. Tvořící se nitridy zvyšují tvrdost vrstvy, přičemž tvrdost závisí na disperznosti nitridů. Nejvyšší tvrdost způsobuje hliník, tvořící velmi jemné nitridy, dále vanad, molybden, chrom a mangan. Přísada hliníku však je jednou z příčin křehnutí oceli delším setrváním na nitridační teplotě. Nepříznivý vliv hliníku na houževnatost oceli po nitridování se kompenzuje přídavkem molybdenu. Tyto oceli nejsou tak citlivé k popouštěcí křehkosti, a to je vzhledem k dlouhé době nitridačního procesu a pomalému 106 ochlazování důležité. Přísada chromu, kromě kladného vlivu na tvrdost vrstvy, přispívá k větší prokalitelnosti, větší pevnosti a dobré houževnatosti jádra po zušlechťování. Podobně působí i vanad, který též mimo příspěvku ke zvýšení tvrdosti vrstvy poskytuje oceli jemné zrno, dobrou houževnatost, vyšší pevnost a odolnost proti poklesu pevnosti při popouštění. Nikl sice snižuje tvrdost nitridované vrstvy i brzdí difúzi dusíku – nitridační vrstva je však houževnatější. Přísada niklu dává oceli dobrou pevnost, houževnatost poklesne při nitridování, není-li vyvážena přídavkem molybdenu. U nás jsou používány a normovány nitridační oceli s hliníkem (14 340 a 15 340) a bez hliníku (15 230 a 15 330). K dosažení optimálních vlastností jádra a tvrzené vrstvy se výrobky před vlastní nitridací zušlechťují. Popouštěcí teplota při zušlechťování musí být vyšší než teplota nitridační. Vhodnou výchozí strukturou pro nitridování je tedy sorbit. Nepřípustný je oduhličený povrch nitridovaného předmětu. Rovněž ferit vyloučený Obr. 6.27: Vliv legujících prvků v železe na tloušťku /a/ a tvrdost /b/ na hranicích zrn nitridované vrstvy /parametry nitridace: 550 0C, 24 hodin/ u podkalených ocelí nebo ocelí jen normalizačně žíhaných snižuje jakost nitridované vrstvy. V měkce žíhané oceli jsou rovněž příliš velká souvislá pole feritu, kromě toho příliš měkký podklad způsobuje prolomení tenké nitridované vrstvy. K ochraně před nitridací v plynném prostředí se používá galvanického pocínování vrstvou 8 až 12 µm. Tlustší vrstvy, event. vrstvy žárově pocínované, mohou při nitridační teplotě tvořit kapky, které stékají na plochy, jež nemají být chráněny a způsobují tak měkká místa. Jako ochrany je možno použít i některých past (Condursal). Jsou-li splněny všechny základní požadavky (vyšší popouštěcí teplota, event. žíhání na odstranění pnutí před nitridací, vhodné uložení do pece, rovnoměrný ohřev a ochlazování apod.), můžeme mluvit o bezdeformačním tepelném zpracování. Je nutno však počítat s tím, že při nitridování se mírně zvětšují rozměry a to v závislosti na tloušťce vrstvy a době nitridace v rozsahu cca od 0,01 do 0,08 mm. Toto bývá výhodné v případech, kdy broušením chceme odstranit bílou vrstvu. Naopak při potřebě zachovat bílou vrstvu (např. z důvodů vyšší odolnosti proti opotřebení, lepší zabíhavosti, event. z důvodů korozivzdornosti) je nutno vhodně upravit v technologickém postupu rozměry výrobku před nitridováním. Způsoby nitridování Nitridování v plynné atmosféře má analogické přednosti jako při cementování. Nitridování v kapalném prostředí se provádí zřídka. Nitridování v plynu Prakticky výhradně se používá plynného prostředí, které je tvořeno buď technicky čistým čpavkem nebo směsnou atmosférou čpavku s dusíkem. 107 Nejvýznamnějším postupem je klasická nitridace ve čpavkové atmosféře při teplotách 500 až 570 0C. Vlastní proces nitridace se skládá ze dvou neoddělitelných částí – tepelného procesu a chemického procesu. Při výběru teploty procesu se obvykle vychází z požadavků na tvrdost a tloušťku nitridované vrstvy /obr. 6.28/. Chemický proces je výrazně ovlivněný stupněm disociace čpavku (tj.množství zplodin rozkladu dusíku a vodíku v % celkového objemu zkoušené atmosféry) v nitridačním prostoru. Udržovaný stupeň disociace se volí v závislosti na teplotě procesu (např. pro konstrukční oceli viz tab. 6. II). Řízením průtoku čpavku ovlivňujeme jeho a b disociaci. Při nízkém Obr. 6.28: Vliv teploty a doby nitridace na tvrdost a tloušťku nitridované stupni disociace vrstvy na oceli typu 15 340 při nitridování v plynu dochází k přesycení povrchu dusíkem a Tab. 6.II: Volba parametrů nitridace vzniká silná nitridační vrstva, naopak vysoký Teplota nitridace Stupeň disociace /%/ stupeň disociace nedává možnost vzniku vrstvy. /0C/ Průměrná spotřeba čpavku bývá asi 0,4 kg.h-1.m-3 500 až 520 20 až 40 pece. 520 až 540 30 až 50 Bylo zjištěno, že jeden z produktů 540 až 560 40 až 60 disociace – vodík - má v procesu nitridace negativní vliv. Je přednostně adsorbován aktivními Obr. 6.29: Vliv složení výchozího plynu na podíl (parciální tlak) vodíku v nitridačním prostoru při nitridaci 108 místy povrchu a tím brání adsorpci molekul NH3. Nitridační potenciál je tedy možno ovlivnit i ředěním nitridační atmosféry různými plyny. Pokud použijeme inertních plynů (Ar, N) zvyšujeme nitridační potenciál, podporujeme vznik nitridů ε a γ´ . Při ředění čpavku produkty jeho rozpadu (N2 + H2) se snižuje hloubka bílé vrstvy (nitridů) a zvětšuje se hloubka difúzní vrstvy. Zajištění potřebného množství dusíkových atomů při podstatně nižším parciálním tlaku negativně působícího vodíku ukazuje obr. 6.29. Pro atmosféru odváděnou z pece s 9 %NH3 parciální tlak H2 dosahuje 0,068 MPa a stupeň disociace α = 82 %. Pro kombinovanou atmosféru (25 %NH3 + 75 %N2) při stejném obsahu čpavku odváděného z pece (9 %) dosahuje parciální tlak H2 pouze 0,019 MPa a stupeň disociace α = 58 %. K vlastní nitridaci se suché, odmaštěné (v některých případech jemně opískované) výrobky rozmístí do pece tak, aby byl vhodný přístup aktivní nitridační atmosféry. Pecní prostor se plynotěsně uzavře a propláchne plynným čpavkem. Pec se pak vytopí na nitridační teplotu, nejčastěji 500 až 560 0C. K dosažení hloubky 0,4 mm trvá nitridace cca 48 hodin, k dosažení hloubky 0,6 mm až 72 hodin. Po skončení nitridace se vsázka ponechá volně chladnout v peci za stálého přívodu čpavku až do teploty 200 0C. Výrobky se z pece vyjímají teprve po úplném zchladnutí. Nitridační doba je velmi dlouhá a jsou proto snahy o její zkrácení. Tyto snahy je možno rozdělit na způsoby ovlivňující vlastní nitridační potenciál atmosféry a způsoby, jež se snaží ovlivnit difúzní proces. V prvém případě se ke zrychlení nitridace používá přídavku kyslíku (vzduchu) a sice obvykle 4 l O2 na 100 l NH3, nebo přídavku vodíku a dusíku, např. 23 % NH3 a 77 % (H2 + N2). Ve druhém případě je snaha (jako u procesu cementování) rozdělit vlastní nitridační proces na dvě etapy a sice etapu sycení a etapu difúzní. Je to například tzv. Floe proces, kde prvá etapa (sycení) probíhá při teplotě 500 0C po dobu 5 až 8 hodin a stupni disociace 15 až 25 %. Druhá etapa (difúze) probíhá při teplotě 550 0C po dobu 5 až 42 hodin za disociace 75 až 85 %. Určitou formou dvoustupňového nitridování je nitridování s následným difúzním žíháním (rozpracované HF VŠT v Košicích). V prvé etapě dochází k intenzivnímu nasycování povrchu oceli dusíkem při vysokém parciálním tlaku NH3 (nízkém stupni disociace – vzniká fáze ε). Ve druhé etapě se provádí žíhání v neaktivní atmosféře (N2, Ar, resp. endoatmosféra), kdy dochází ke snížení koncentračního spádu v nitridované vrstvě (rozpouštění ε fáze do difúzní vrstvy). Mezi intenzifikační procesy nitridování možno zařadit i některé další. Jedná se např. o nitridování v ultrazvukovém poli, v literatuře se udává, že použitím ultrazvuku v plynných a kapalných prostředcích se proces nitridace urychluje 1,2 až 1,5krát. Dalším způsobem je nitridování s využitím vysokofrekvenčního ohřevu. Udává se, že vysokofrekvenční (nad 300 kHz) elektromagnetické pole podporuje disociaci čpavku. Zrychlení procesu nitridace nastává pouze v počátku nasycování, nejefektnější použití bývá do tloušťek nitridační vrstvy 0,2 až 0,25 mm. Pro zlepšení odolnosti proti korozi se využívá nitridačních vrstev vzniklých při vysokých nitridačních teplotách. Výše teploty je ovlivňována pevností jádra v důsledku popouštění. Používá teplot 600 až 700 0C, doby 30 až 90 minut při stupni disociace 40 až 60 %. Nitridování v solných lázních Tento proces se původně prováděl v kyanidových lázních (25 %NaCN, 75 %KCNO) provzdušňovaných vzduchem. Technologii vyvinula fa Degussa a označila názvem Tenifer. U nás se k nitridování vyrábí sůl NS 350 (dle ČSN 65 4121). Lázeň obsahuje 25 až 35 % kyanidů (NaCN, KCN) a 30 až 40 % kyanatanů (NaCNO, KCNO). Tyto lázně se působením vzdušného kyslíku event. samovolné oxidace rozkládají a uvolňují atomární dusík: 2 NaCN + O2 = Na2CO3 + CO + 2 N 2 NaCNO = 2 NaCN + Na2CO3 + CO + 2 N 109 Obr. 6.30: Hloubka nitridované vrstvy při nitridování v solné lázni /teplota 540 až 560 0C/ Zpravidla se nitriduje při teplotě 520 až 770 0C po dobu 60 až 120 minut. Průběh samovolné oxidace kyanidů na kyanatany v klidné stojící nitridační lázni je pochod prakticky nekontrolovatelný, který vyvolává značný rozptyl v dosahovaných výsledcích. Je proto nutno zajistit, aby se stále nová sůl dostávala do styku se vzduchem, toto se děje probubláváním vzduchem nebo účinným mícháním. Požadavek dosažení větší hloubky nitridační vrstvy většinou již není hospodárný /obr. 6.30/. Příliš vysoký obsah kyanatanu v lázni, zpravidla nad 45 %, vyvolává již zřetelné naleptávání povrchu ocelových výrobků. Podle nejnovějších zkušeností se pro nitridační lázně osvědčují kelímky vyložené vrstvou titanu. Nejčastěji se solných lázní používá pro nitridování řezů a řezných nástrojů z rychlořezných ocelí nebo z vysokochromových ledeburitických nástrojových ocelí, jako jsou oceli 19 436, 19 437 apod. Jsou-li nástroje správně tepelně zpracovány dosáhne se nitridováním zvýšení jejich životnosti. Nitridovaná vrstva dosahuje hloubky 30 µm. Tyto lázně se také využívají pro zpracování nelegovaných uhlíkových ocelí a litin. Při nitridování za teploty 540 až 570 0C po dobu asi 2 hodin vznikají v povrchových vrstvách nitridy železa do hloubky několika desetin milimetru a popř. i tvrdé karbonitridy ε event. γ´ v tenké povrchové vrstvě do hloubky 10 až 15 µm. Toto zpracování zvyšuje odolnost proti korozi, proti zadírání i opotřebení a zvyšuje mez únavy. Poněvadž tvrdost nitridovaných vrstev u uhlíkových ocelí a šedé litiny nedosahuje tak vysokých hodnot jako u ocelí legovaných, býval tento způsob nazýván též „měkké nitridování“. Z výše uvedených příčin však dnes považujeme uvedený způsob tepelného zpracování spíše za karbonitridaci. Iontové nitridování. Obr. 6.31: Schéma dějů probíhajících při iontové nitridaci 110 Při iontové nitridaci je sycení povrchu výrobků dusíkem využíváno částečně ionizovaného plazmatu, který obsahuje kromě iontů a elektronů i značné množství neutrálních částic. Zpracovávané výrobky jsou izolovaně umístěny ve vakuové nádobě (recipientu) a zapojeny jako katoda. Recipient je zapojen jako anoda a udržuje se v něm snížený tlak zředěné směsi plynů potřebných pro proces nitridace. Po připojení stejnosměrného proudu o napětí 400 až 1000 V vznikne mezi stěnou recipientu (anodou) a povrchem součásti (katodou) elektrické pole. Elektrické systémy upravují elektrické pole tak, aby parametry (napětí, proud, tlak), odpovídaly oblasti anomálního doutnavého výboje. V elektrickém poli dochází k silné migraci molekul zředěného plynu a v důsledku nárazů pak k jejich štěpení a ionizaci. Kladné ionty jsou urychlovány směrem ke katodě, tj. na povrch nitridovaných výrobků. Charakteristickým rysem pohybu iontů ke katodě je, že nárůst jejich rychlosti a tím jejich kinetické energie není lineární. K prudkému nárůstu dochází teprve v bezprostřední blízkosti povrchu součástí v oblasti katodového úbytku napětí. To má za následek, že největší intenzita dějů je soustředěna do úzkého pásma okolo povrchu výrobku bez ohledu na jejich tvar nebo vzdálenost od ,recipientu. Především v tomto pásmu dochází k štěpení molekul a ionizaci atomů. Anomální výboj má proto plošný charakter a jeho svítící korona kopíruje povrch výrobků. Děje probíhající na povrchu výrobku lze vysvětlit následovně /obr. 6.31/. Kladné ionty neustále bombardují povrch součásti, při dopadu se část jejich kinetické energie přemění v teplo a součásti jsou ohřívány. Kromě ohřevu vyrážejí dopadající ionty z povrchu oceli atomy železa a dalších prvků. Tento jev, nazývaný odprašování nebo katodové odprašování, je podle většiny autorů nejzávažnějším dějem procesu iontové nitridace. Dopad iontů na povrch výrobku, jeho reakce s odprášenými atomy vede ke vzniku dusíkem bohatých nitridů železa. Jejich kondenzací se vytváří povrchová absorpční vrstvička s vysokou koncentrací dusíku. Kromě železa dochází k odprašování dalších prvků, především uhlíku, kyslíku a dusíku. Tedy chemické reakce u iontové nitridace probíhají za zcela jiných podmínek než u klasické nitridace ve čpavkové atmosféře. Volbou vhodných podmínek (napětí, plošná hustota proudu, tlak a složení atmosféry) lze v podstatné míře ovládat povrchovou tvorbu vrstvičky nitridů. Odprašování oxidů má za následek dokonalou depasivaci povrchu oceli a tím zlepšení podmínek nitridace, zvláště u vysoce legovaných ocelí. Naproti tomu odprášení uhlíku vede k potlačení vzniku karbonitridické síťky po hranicích zrn. Základ vzniku iontonitridačních vrstev je tedy nutno hledat ve vratných dějích: odprašování, vznik bohatých nitridů železa, kondenzace a absorpce dusíku uvolněného z povrchové vrstvy jako zdroje pro vznik difúzní vrstvy (obdobně jako u klasické nitridace). Někteří autoři pokládají však za důležitý nitridační efekt přímou difúzi iontů dusíku do povrchu oceli. Hlavní podíl je přisuzován vzniku ionizovaných molekul čpavku, které vstupují do povrchové vrstvičky nitridů. V obou názorech je kvitován kladný příspěvek vodíkové atmosféry k přenosu náboje v katodovém procesu, jež zvyšuje vodivost plazmy a tím se zvyšují i srážkové procesy. Dle nových poznatků přispívá k přenosu náboje i přítomnost mezisloučenin komplexních FeNH2 a FeNH3, které byly ve výboji prokázány. V porovnání s klasickými metodami má iontová nitridace určité nevýhody i přednosti. Jednou z předností, vyplývající z předchozí kapitoly je velká kinetická energie iontů, dopadajících na povrch, jež kromě neustálé aktivace povrchu oceli odprašováním, zajišťuje také ohřev na nitridační teplotu. Zařízení nevyžaduje tedy další externí zdroj tepla. Další předností je rychlejší kinetika růstu vrstvy. Údaje různých autorů nejsou jednoznačné. Rozdíly lze přisuzovat vstupu řady činitelů do procesu. Rozdíl v rychlosti růstu vrstvy ve prospěch iontové nitridace je větší u menších hloubek, s narůstající tloušťkou vrstvy se tento rozdíl snižuje. Iontová nitridace se zároveň vyznačuje velkou variabilitou nastavitelných parametrů a tím poměrně snadnou eliminací povrchové bílé vrstvičky, popř. ovládání jejího vzniku a tloušťky. O depasivaci vysokolegovaných austenitických ocelí, hlavně na bázi chromu, vlivem odprašování již bylo jednáno. Dokonalá reprodukovatelnost ověřených postupů je zajištěna přesným nastavením všech parametrů a jejich trvalou automatickou kontrolou. Pracoviště iontové nitridace nevyžadují žádné zvláštní bezpečnostní nebo hygienická opatření a proto je možno je zařadit do mechanických provozů nebo na montážní pracoviště. Po seřízení parametrů lze provádět automaticky bez dozoru třísměnný provoz, event. provoz ve dnech 111 pracovního klidu. Spotřeba plynů a elektrické energie proti klasické nitridaci v plynné atmosféře je nižší. Za nevýhodu je možno považovat, že iontový proces musí probíhat ve sníženém tlaku. To znamená nutnost odsávání, zajištění těsnosti a udržování tlaku. S tím souvisí dosti vysoké náklady na požadovaná vakuová zařízení, ale i elektrické napájecí, elektronické řídící a kontrolní jednotky. Určitou nevýhodou je iontová nitridace hlubokých drážek, tvarů závitů apod., kde je nutno použít pomocných anod pro dosažení kvalitní nitridační vrstvy. Obdobně působí „kritická“ místa, kde vznikají lokální svítivé výboje, jež jsou příčinou přehřívání v tom místě. Ochrana při iontové nitridaci spočívá v odstranění doutnavého výboje, např. nasunutím vložek nebo krytů. Cínový povlak nechrání. Marstressing Tento postup se nezabývá sytící operací (vznikem nitridované vrstvy), ale následným tepelným zpracováním. Provádí se u výrobků, které mají vysoké požadavky na pevnost a tvrdost jádra. U těchto výrobků ohřevem a setrváním na nitridační teplotě dochází k jejich poklesu. Následným tepelným zpracováním nitridovaného výrobku (kalením) dochází ke vzniku vysokých zbytkových tlakových pnutí v povrchových vrstvách zpracovávaného výrobku. Je to způsobeno snížení teploty Ms dusíkového austenitu povrchové vrstvy a tím posunu martenzitické transformace během kalení. Vzniklá tlaková pnutí způsobují zvýšení odolnosti proti únavovému namáhání při současném zvýšení otěruvzdornosti. 6.6 Karbonitridování Podstata karbonitridace spočívá opět v nasycování povrchu oceli uhlíkem a dusíkem při teplotách nižších než teplota Ac1, obvykle za teplot 560 až 620 0C. Účelem tohoto zpracování je vytvoření homogenní ε vrstvy karbonitridů (tzv. bílé vrstvy event. mezivrstvy), která je relativně tvrdá, má dobré třecí vlastnosti, vysokou odolnost proti zadírání a zlepšené korozní vlastnosti. Obr. 6.32: Průběh mikrotvrdosti karbonitridovaných vrstev 112 Na rozdíl od nitrocementace, tento pochod probíhající při nižších teplotách, je analogický nitridaci. Při běžných nitridacích v suchém plynném amoniaku je zvýšení tvrdosti způsobeno hlavně nitridy železa a legujících prvků typu γ´ (Fe4N). Rozpustnost uhlíku v těchto nitridech je minimální. Zvýšenou rozpustností dalších prvků (uhlík, kyslík apod.) se vyznačuje nitrid ε (Fe2,3N). Při tomto zpracování se na povrchu součástí vytváří vrstva karbonitridu (oxikarbonitridu) ε o hloubce 10 až 50 µm, která obvykle obsahuje přes 8 %N, přes 2 %C a cca 1 %O2 /obr. 6.32/. Vrstva má tvrdost blížící se 1000 HM a je vysoce odolná proti zadírání a otěru. Pod touto vrstvou nitridů proniká dusík do feritu do hloubky až 1 mm a zpevňuje jej na 300 až 400 HV. Hloubka průniku je závislá na druhu oceli, u legovaných ocelí se hloubka průniku snižuje. Tato tzv. difúzní vrstva podporuje nosnost vrstvy karbonitridů a zvyšuje únavovou pevnost karbonitridovaných výrobků. Jestliže proces karbonitridace probíhá za teplot vyšších než eutektoidní teplota v diagramu Fe-N (590 0C), je vhodné provádět ochlazování po karbonitridaci do oleje. Tímto způsobem se dosáhne vyššího zpevnění difúzní vrstvy, jež částečně kompenzuje určitou degradaci mechanických vlastností vlivem zvýšené teploty depozice. Ochlazováním do oleje se zvyšuje mez únavy karbonitridovaných výrobků. Pro tento způsob chemicko-tepelného zpracování se používá množství obchodních zkratek a různých názvů jako měkké nitridování, krátkodobé nitridování, nitrocementace při nízkých teplotách apod. Co se týče vlastního provedení je možno obdobně jako u ostatních způsobů chemicko-tepelného zpracování provádět karbonitridaci v prostředí pevném (kyanid + aktivátor), v solné lázní nebo v prostředí plynném. Původně se proces prováděl v kyanidové lázni provzdušňované vzduchem (25 %NaCN + 75 %KCNO). Tuto technologii vyvinula fa Degussa a nazvala ji Tenifer. S ohledem na vysokou jedovatost prostředí vedl další vývoj ke vzniku řady technologií karbonitridace v plynném prostředí. Zatímco čpavek je základem pro všechny vyvinuté technologie, jsou jako zdroj uhlíku používány různé plyny. Např. fa Ipsen používá pod názvem Nitemper směsi čpavku a endoatmosféry 1:1 s disociací 30 až 60 % a teploty 570 0C. Fa Aichelin používá směsi čpavku a oxidu uhličitého při teplotě 560 0C pod názvem Nitroc, fa Degussa uvádí směs čpavku a exoatmosféry event. endoatmosféry s různými disociacemi pod názvem Deganit, technologie SVÚM Praha spočívá v přídavku 5 % propanu ke čpavku, při disociaci 60 a 70 % a teplotě procesu 620 0C. Předností tohoto způsobu zpracování je poměrně vysoká efektivnost (doba depozice 2 až 4 hodiny), deformace výrobků jsou velmi malé, případný nárůst rozměrů je nižší než u nitridace (řádově 0,01 mm, což odpovídá přibližně 0,4 % hloubky karbonitridované vrstvy). 6.7 Difúzní sírování Jedná se o sycení povrchu oceli sírou a dusíkem za teplot pod A 1. Účelem tohoto chemickotepelného zpracování je vytvoření povrchové vrstvy obsahující oxikarbonitrid (nitrid s disperzními částicemi FeS), která má dobrou odolnost proti opotřebení a dobré třecí vlastnosti. Příznivý vliv síry na kluzné vlastnosti povrchu vedl již dříve k několika způsobům jejího použití, jako přídavku do mazadel i jako různých teplotních způsobů zpracování. Při těchto zpracováních se na povrchu výrobků vytváří porézní, slabá vrstva sirníků usnadňující zaběhávání. Po záběhu však tento vliv mizí. Tyto způsoby nízkoteplotního zpracování patří spíše mezi chemické úpravy povrchu. Proces difúzního sírování lze provádět jednak v solné lázni (sulfinizace), jednak v plynné atmosféře (sulfonitridování). Sulfinizace v solné lázni se provádí ve směsi kyanidu sodného (95 %) a siřičitanu sodného (5 %) při teplotě 570 0C a době 30 až 180 minut. Oxidací kyanidu sodného vzdušným kyslíkem vzniká kyanatan sodný. Jeho rozkladem při teplotě pochodu se uvolňuje dusík a současně vzniká uhličitan sodný a oxid uhelnatý a kyanid sodný (jako u karbonitridace). Síra se uvolňuje ze siřičitanu sodného ve formě sirníku sodného při jeho reakci s kyanidem sodným dle rovnice: Na2SO3 + 3 NaCN = Na2S + 3 NaCNO Vznikající sirník sodný reaguje se železem a tvoří sirník železa. Obsah kyanatanu v zapracované lázni má být v rozsahu 20 až 40 %. Během provozu obsah kyanidu sodného v lázní 113 klesá. Mezní stav je 25 %, kdy vznikající vrstva má zvýšený obsah FeS, je křehká a ztrácí odolnost proti zadírání. Lázeň je nutno denně kontrolovat, upravovat přidáním kyanidu sodného, event. siřičitanu sodného a vybírat usazeniny. Stejně jako u karbonitridace je u kyanidových lázní nutno pečlivě dodržovat bezpečnostní předpisy, protože se jedná o práce se zvláště nebezpečnými jedy. Obr. 6.33: Rozložení prvků a mikrotvrdost difúzně sírovaných vrstev /580 0C – 2 hodiny, lázeň 95 %NaCN a 5 %Na2S2O3/ Při těchto pochodech vzniká difúzí síry, dusíku, uhlíku a kyslíku povrchová vrstva /obr. 6.33/, která je velmi odolná proti zadírání. Síra je obsažena hlavně v povrchových oblastech difúzní vrstvy ve formě sirníků, které jsou poměrně měkčí (kolem 400 HM) a usnadňují tak dobré zabíhání kluzných ploch.Pod touto vrstvou je tvrdší vrstva (až 900 HM) obsahující velmi tvrdý karbonitrid, v tuhém roztoku s kyslíkem oxikarbonitrid. Dále do hloubky se projevuje vliv difundovaného dusíku jako tmavé jehlice nitridů ve ferritické základní hmotě. Ty vyvolávají určité zvýšení tvrdosti do hloubky několika setin až desetin milimetru. Vlastní hloubka nasycení sírou dosahuje 10 až 30 µm. Nárůst rozměrů podobně jako u karbonitridace se uvažuje 0,01 mm. U jemně opracovaných ploch povrch po sulfonitridaci částečně zhrubne asi na Ra = 1, po záběhu se drsnost povrchu zlepší na Ra = 0,1. Výrobky se vkládají do solné lázně odmaštěné a předehřáté. Po skončení procesu se ochlazují na vzduchu a omývají teplou vodou. Pro sulfonitridování v lázni se nejlépe hodí kelímkové odporové, zevně vytápěné pece, popř. lázně s nuceným oběhem. Elektrodové lázně jsou méně vhodné, poněvadž průchodem proudu dochází k rychlejšímu rozkladu lázně. Sulfonitridování v plynném prostředí se provádí v pecích určených k nitridaci. Jako atmosféry se používá částečně disociovaného čpavku, obohaceného 1 až 2 % sirovodíku. Poněvadž tyto vrstvy neobsahují velmi tvrdé karbonitridy, ale pouze o něco měkčí nitridy, nevyrovnají se zcela svými kluznými vlastnostmi vrstvám získaným v solných lázních. Pouze při zpracování šedé a tvárné litiny dodáváním uhlíku z grafitických částí vznikají vrstvy obsahující též karbonitridy. Proto se někdy používají i atmosféry, které jsou schopny dodávat do povrchu výrobků též uhlík, event. kyslík. Osvědčila se plynná prostředí s přídavkem propanu (C3H8), resp. prostředí vytvářená čpavkem, parami sirouhlíku (H2S) a etylalkoholu. Vlastní provedení sulfonitridaci v plynu spočívá v založení suchých odmaštěných výrobků do retorty, její propláchnutí čpavkem a za jeho stálého průtoku se zvyšuje teplota. Po dosažení teploty 560 0C se začne přidávat sirovodík, event. propan obvykle v množství 97 %NH3 a 3 %H2S. Tento poměr se po 10 minutách změní na 98 : 2. Přitom se pec dotopí na teplotu vlastního sulfonitridačního pochodu, tj. 570 až 600 0C. Na této teplotě se udržuje po dobu 2 až 3 hodiny, přičemž disociace čpavku má být 20 %. Při ochlazování se pod 560 0C zastaví přívod sirovodíku a 114 za stálého vpouštění většího množství čpavku se ochlazuje do teploty 160 0C. Po vytěsnění čpavku dusíkem se výrobky vyjmou. Vnější povrchová vrstva obsahuje sirníky a dosahuje hloubky 5µm. Pod ní do hloubky 15 až 20 µm je tvrdá vrstva obsahující nitridy, na níž navazuje vrstva obohacená dusíkem do hloubky řádově desetin milimetru. Kromě uvedených způsobů chemicko-tepelného zpracování se používá v průmyslové praxi ještě dalších způsobů zpracování ocelových výrobků, které obvykle označujeme jako difúzní pokovování. Slouží k vytváření povrchových kovových vrstev a povlaků o rozdílných vlastnostech. 115 7.0 TEPELNÉ ZPRACOVÁNÍ NEŽELEZNÝCH KOVŮ Neželezné kovy jsou typické různými technologickými, fyzikálními, chemickými a dalšími vlastnostmi. Tyto vlastnosti pak možno v poměrně široké míře ovládat použitím teoretických poznatků. V zásadě, podobně jako u slitin železa, se tak děje třemi pochody nebo jejich kombinacemi: • legováním přísadovými prvky (substituční nebo interstetické zpevnění) • tvářením (dislokační zpevnění) - za studena lze většinu kovů zpevnit dvojnásobně - se změnou průřezu plynule stoupá mez kluzu a mez pevnosti, tažnost klesá nejprudčeji v prvé části zpevnění - velikost zpevnění závisí na struktuře a teplotě tváření – • tepelným zpracování (zpevnění transformační nebo precipitační) Tepelné zpracování je tedy důležitou složkou zpevňování neželezných kovů a jeho druh závisí na struktuře zpracovávaných materiálů. Polymorfní slitiny se kalí a popouštějí, nepolymorfní slitiny vhodného složení se vytvrzují. Všechny neželezné kovy se různým způsobem žíhají. Nejčastějším případem tepelného zpracování neželezných kovů je vytvrzování /obr. 7.1/. Pro rozsah možnosti tohoto zpracování je třeba znát údaje o mezní rozpustitelnosti přísady za teploty solidu /F/ a za normální teploty /F´/, údaje o koncentraci při teplotě eutektického bodu i druh rovnovážné fáze koexistující s tuhým roztokem alfa za normální teploty. Vytvrzování se skládá z několika technologických úkonů, které na sebe navazují a vzájemně souvisí tak, že jejich dílčí provedení ovlivňuje rozhodujícím způsobem konečný výsledek. Jednotlivé úkony po sobě následují takto: Obr. 7.1: Schéma rozdělení slitin • rozpouštěcí žíhání • ochlazení • stárnutí Rozpouštěcí žíhání je přípravnou operací. Slitina, která v rovnovážném stavu za normální teploty byla heterogenní, se stává během rozpouštěcího žíhání homogenní. Protože interval mezi teplotou solidu a čarou změny rozpustnosti je velmi malý, je nutno věnovat značnou péči dodržení teploty. Výchylka směrem k nižším teplotám způsobuje nedokonalé rozpouštění segregátů a tím omezení očekávaného zlepšení mechanických vlastností. Výchylka k vyšším teplotám znamená většinou úplné znehodnocení slitin (počíná tavení na hranicích zrn, zrno prudce hrubne). Natavování počíná v oblastech obohacených druhou komponentou vlivem likvačních dějů při krystalizaci. Délka prodlevy na rozpouštěcí teplotě závisí na tloušťce zpracovávané součásti, druhu a velikosti fází, které je nutno rozpustit. Jemně vyloučené částice ve tvářených slitinách se rozpouštějí rychleji než tytéž fáze vyloučené v hrubých útvarech v odlitcích. Obdobně jako výše teploty, zbytečné prodlužování doby způsobuje zhrubnutí struktury, naopak zkrácení doby nedostatečnou homogenitu tuhého roztoku. 116 Účelem ochlazování je získat přesycený tuhý roztok za normální teploty, tedy zabránit segregaci fází. Rychlost ochlazování (tedy ochlazovací prostředí) závisí samozřejmě na složení druhu slitiny. Je-li slitina ochlazována menší rychlostí nebo není-li slitina po vyjmutí z pece ochlazována ihned, může dojít částečně k segregaci na hranicích zrn. Na rozdíl od rovnovážného heterogenního stavu vyznačuje se přesycený homogenní stav nižšími pevnostními vlastnostmi, vyšší tažností a houževnatostí. Stárnutí je difúzní pochod, který spočívá v rozpadu přesyceného tuhého roztoku. Strukturní změny zapříčiňují změny mechanických a fyzikálních vlastností. Stárnutí může probíhat již při normální teplotě a je označováno jako přirozené, na rozdíl od stárnutí při zvýšené teplotě, které označujeme jako umělé. Obecně rozpad přesyceného tuhého roztoku je složitým procesem závislým na složení slitiny, výšce teploty stárnutí i době trvání stárnutí. Obecně možno tento rozpad rozložit do čtyř základních etap, které (dle podmínek) se vzájemně prolínají ev. se mohou vyskytovat nezávisle na předchozích etapách: a b c Obr. 7.2: Schématické znázornění: a – pásma GP I, b – pásma GP II, c – částečně koherentního precipitátu θ´ • v místech koncentračních rozdílů probíhá nukleace nové fáze, bohatší na přísadu než základní tuhý roztok. Růstem těchto zárodků vznikají koherentní precipitáty, které jsou označované jako Guinier-Prestonova pásma (zóny) /GP I/. Jedná se o monoatomární vrstvy přísadového prvku /obr. 7.2a/ • dochází k růstu koherentních precipitátů, vznikají vícevrstvé destičkovité útvary tvořené několika monoatomovými, pravidelně se střídajícími vrstvami přísadového prvku. Tyto koherentní precipitáty, označované jako Guinier-Prestonova pásma II /GP II/, již vykazují zřetelnou krystalickou stavbu (např. tetragonální v soustavě Al-Cu) /obr. 7.2b/ • dalším růstem koherentních precipitátů se zmenšuje jejich počet a vznikají částečně koherentní fáze s výraznou vlastní krystalickou mříží odlišnou od matečného tuhého roztoku. Tento přechodový precipitát je označován jako fáze θ´ /obr. 7.2c/ • poslední etapou je vznik rovnovážného precipitátu (např. v soustavě Al-Cu stabilní tetragonální fázi Al2Cu označovanou jako θ). Vznik rovnovážného precipitátu je doprovázen úplným porušením koherentnosti. Maximální tvrdosti a pevnosti po vytvrzování se dosahuje v oblasti koherentních precipitátů (GP I a GP II), popřípadě na počátku vylučování částečně koherentní fáze θ´. Zvyšování teploty stárnutí obvykle snižuje výslednou tvrdost a současně posouvá celý průběh precipitace ke kratším časům. Zvýšením množství částečně koherentní fáze θ´ se zmenšuje její disperznost a dochází k poklesu tvrdosti. Pro tento pokles se vžilo označení přestárnutí slitiny. Přestárnutí slitiny může 117 nastat prodloužením doby stárnutí, stejně jako zvýšením teploty. /obr. 7.3/ Průběh stárnutí je ovlivněn nejen přísadami, ale i přimíšeninami, které mohou ovlivnit rozpustnost přísad a tím i průběh stárnutí. Stejně tak je možno ovlivnit průběh stárnutí plastickou deformací. Tvářením za studena, které je vhodné v homogenizovaném stavu, se zvětšuje hustota dislokací a vakancí, představující místa příznivá pro nukleaci precipitujících fází. Deformace urychlují průběh stárnutí a výsledná tvrdost tvářených slitin po precipitaci se zvětšuje. Tváření není vhodné provádět v tom případě, kdy precipitační pochody již pokročily, pro možnost vzniku místně omezených vnitřních pnutí. V souvislosti s vytvrzováním je důležitým postupem tepelného zpracování tzv. zpětné rozpouštění (retrogrese). Jejím účelem je dočasně zvýšit plastické vlastnosti a tak umožnit tváření za studena. Ohřejeme-li vytvrzenou slitinu na Obr. 7.3: Průběh precipitace slitin Al-Cu za různých dostatečně vysokou teplotu (nad teplotou teplot /a-130 0C, b-190 0C/ stárnutí) a po krátké době přerušíme, rozpustí se koherentní precipitáty dříve, než by se mohly vytvořit částečně koherentní a nekoherentní precipitáty a slitina se po rychlém ochlazení jeví jako homogenní. Slitina z tohoto stavu znovu přirozeně stárne a nabývá stejných vlastností jako po předchozím vytvrzení. Nízké teploty nevyvolávají deformace slitiny. 7.1 Hliník, hořčík a jejich slitiny Žíhání Účelem žíhání je dosáhnout stavu blížícího se k rovnovážnému stavu soustavy. Výše teploty je různá a řídí se stavem slitiny před žíháním a samozřejmě požadavky na konečné vlastnosti. Odlišnosti tepelného zpracování slitin hořčíku jsou vyvolány v prvé řadě zvolna probíhajícími difúzními pochody. Dokonala homogenizace vyžaduje proto značné prodloužení doby žíhání, naopak rychlost ochlazování lze ve srovnání se slitinami hliníku podstatně snížit. Žíhání ke snížení zbytkových pnutí Účelem tohoto žíhání je snížit vnitřní pnutí u tvarově složitých výrobků získané nestejnoměrným ochlazováním z tvářecích teplot, vyvolané místním přehřátím při svařování nebo nerovnoměrným ochlazováním odlitku apod. Slitiny hliníku se žíhají obvykle při teplotách 200 až 350 0C, u odlitků se doba setrvání na teplotě prodlužuje na 6 až 8 hodin. Zvýšení teplot nad 300 0C sice dokonaleji sníží vnitřní pnutí, může však zavinit i určitý pokles pevnosti. 118 Tvářené slitiny hořčíku se žíhají při teplotě 260 až 330 0C po dobu 1 až 2 h, odlévané slitiny pak při 300 až 340 0C, 2 až 3 h; Ochlazování se vždy provádí v peci. Rekrystalizační žíhání Účelem žíhání je dosáhnout stavu, který se blíží rovnovážnému u výrobků zpracovávaných tvářením za studena. Výsledné mechanické vlastnosti závisí na velikosti zrna. Aby bylo zachováno co nejmenší zrno, je nutno tvářet mimo rozsah kritických deformací (5 až 15 %), provést rychlý ohřev na rekrystalizační teplotu a zkrátit prodlevu na nejkratší možnou dobu. Rekrystalizační teplota Al 99.5 po středních stupních tváření je asi 150 0C, ale používané teploty rekrystalizačního žíhání hliníku a hořčíku jsou 300 až 400 0C podle jejich čistoty a stupně tváření. Slitiny Al-Mn a AlMg se žíhají při 350 až 410 0C, slitiny Al-Cu-Mg při 330 až 430 0C, 2 až 6 h s ochlazením na vzduchu. Slitiny Al-Mg-Si se změkčují žíháním při 340 až 370 0C s pomalým ochlazením (max. 100 0C.h-1). Slitiny Al-Zn-Mg-(Cu) se žíhají při 390 až 420 0C a ochlazují se do 150 0C nejvýše rychlostí 30 0C.h-1, pak na vzduchu. Slitiny hořčíku se rekrystalizačně žíhají při 350 až 450 0C, několik hodin s ochlazením v peci. Stabilizační žíhaní Účelem tohoto zpracování je stabilizovat tvar, rozměry nebo mechanické vlastnosti výrobku před jeho uvedením do provozu za zvýšených teplot. Teplota žíhání leží výše než maximální předpokládaná provozní teplota a bývá v rozmezí 240 až 350 0C podle druhu slitiny. Doba žíhání může dosáhnout až několik desítek hodin.Ochlazuje se většinou na vzduchu. Homogenizační (rozpouštěcí) žíhání Účelem zpracování je homogenizovat fázovou nebo chemickou heterogenitu slitiny. Může být prvou etapou vytvrzování. Teplota žíhání je nad teplotou změny rozpustnosti, tedy v oblasti tuhého roztoku. U tvářených jemnozrnných slitin se dosáhne homogenního stavu v poměrně krátké době ( do 1 h) kdežto hrubozrnné slévárenské slitiny s vysokou koncentrací přísad vyžadují dobu poměrně dlouhou (3 až 16 h). Při pomalém ochlazování má výrobek minimální zbytková pnutí, ale hrubé zrno; po rychlém ochlazení mohou vznikat vyšší zbytková pnutí, ale zachová se homogenní tuhý roztok (např. u Al 99,5 se zvýší odolnost proti korozi). Vytvrzování Mnohosložkové slitiny hliníku a hořčíku se vytvrzují za různých podmínek , které závisejí na typu slitiny (chemické složení, tvářený stav či odlitek). Slitiny Al-Cu-Mg (tvářené) se vytvrzují většinou přirozeně nebo uměle. V obojím případě je stejné rozpouštěcí žíhání (495 až 515 0C, 0.3 až 1 h) a ochlazení do vody. Doba přirozeného stárnutí je 96 až 140 h (na průběh stárnutí má výrazný vliv teplota, sníží-li se např. na 0 0C prodlužuje se inkubační doba na 10 h) . Umělé stárnutí se provádí při 185 až 195 0C po dobu 6 až 12 h s následujícím ochlazením na vzduchu. Při zpracovávání výrobků plátovaných hliníkem je nutno pro zachování korozní odolnosti omezit difúzi mědi do hliníku u všech ohřívacích operací. Slitiny Al-Mg-Si (tvářené) se vytvrzují za tepla, přičemž rozpouštěcí žíhání je 495 až 535 0C (0.3 až 1 h) se zachlazením do vody a umělé stárnutí probíhá za teplot 150 až 175 0C po dobu 5 až 15 h s konečným ochlazením na vzduchu /obr. 7.4/. Slitiny Al-Zn-Mg-(Cu) (tvářené) se vytvrzují za tepla jednoduše nebo duplexně. Rozpouštěcí žíhání (440 až 500 0C, 0.3 až 1 h) je následováno ochlazením do teplé vody nebo proudem vzduchu dle velikosti výrobku.Přirozené stárnutí trvá 50 až 60 dnů. Jednoduché umělé stárnutí (115 až 145 0 C, 15 až 25 h) nezabezpečuje dostatečnou lomovou houževnatost a odolnost proti korozi. Provádí 119 Obr. 7.4: Vliv teploty a doby vytvrzování na slitinu AlMgSi1 se proto umělé duplexní stárnutí (110 až 125 0C, 3 až 10 h a 160 až 190 0C 3 až 25 h) s ochlazením na vzduchu /obr. 7.5/. Slitiny Al-Mg-Li (tvářené) se vytvrzují uměle za následujících rámcových podmínek: 450 0C, 1 h / voda a 170 0C, 8 až 24 h pro maximální pevnost nebo 120 0C, 12 až 48 h pro zlepšení plasticity (částečné stárnutí). Slitiny Al-Si-Mg-(Mn) (lité) se zpracovávají buď umělým stárnutím (po odlití do kokily nebo tlakově) při 170 až 180 0C, 5 až 15 h nebo se vytvrzují za tepla homogenizací při 530 až 540 0C , 2 až 6 h a zachlazením do teplé vody 80 až 100 0C. Stárnutí se provádí částečné 150±5 0C, 1 až 3 h; nebo úplné 200±5 0C, 3 až 5 h; či stabilizující 225±5 0C, 3 až 5 h; ev. přestárnutí 250±5 0C 3 až 5 h s ochlazením na vzduchu. Obr. 7.5: Průběh precipitačního vytvrzování slitiny AlZn6MgCu Slitiny Al-Cu-Ni-Mg (lité) se žíhají na rozpouštění a stabilizují : 510 až 520 0C, 4 až 6 h, zachlazení do vody 20 až 40 0C teplé a stabilizace 160 až 180 0C, 10 h. Slitiny hořčíku (Mg-Al-Zn a Mg-Zn-Zr) se na teplotu homogenizace v prvé etapě vytvrzování ohřívají stupňovitě, nad teplotou 250 0C značně pomalu (slitiny se vyznačují výraznou heterogenitou, možnost výskytu nerovnovážných eutektik mezi zrny). Během ohřevu se výrobky chrání proti oxidaci vakuem, atmosférou s SO2 nebo solnou lázní. Teploty homogenizace bývají 380 až 425 0C, doby prodlevy 2 až 4 h u tvářených slitin a 8 až 32 h u odlitků. Slitiny hořčíku legované vzácnými zeminami Nd nebo Y mají vyšší teplotu homogenizace a kratší prodlevy: 480 až 530 0C, 1 až 4 h u slitin tvářených a 540 až 570 0C, 4 až 12 h u odlitků. K potlačení rozpadu fáze alfa stačí ochlazovat na vzduchu. V tomto stavu mají slitiny maximální houževnatost, a proto v některých případech již umělé stárnutí nenásleduje. Pokud ano, jsou typické teploty a doby stárnutí 170 až 200 0C, 4 až 24 h. 120 7.2 Měď a její slitiny Kyslík tvoří obvyklou nečistotu mědi. V odlité mědi vytváří eutektikum charakteristické síťoví na hranicích zrn. Měď se stává křehkou za studena již při obsahu vyšším než 0.006 % kyslíku. Je-li měď vystavena vlivům atmosféry obsahující vodík nebo uhlovodíky, dochází při teplotě nad 400 0C k difúzi vodíku do mědi. Vodík reaguje s kyslíkem v eutektiku: Cu2O + H2 = 2 Cu + H2O Vznikající vodní pára nemůže difundovat do mědi a se shromažďuje v pórech, prudce zde zvyšuje svůj tlak, čímž často vznikají rozsáhlé trhliny. Praskání mědi, tzv. vodíková nemoc, nenastává, je-li obsah kyslíku pod 0.005 %. Při žíhání měď snadno oxiduje. Již při ohřevu na 100 až 250 0C se tvoří na povrchu červený oxid měďný Cu2O. Při vyšších teplotách vzniká černý, praskající oxid měďnatý CuO. Je pochopitelné, že oxidace způsobuje kvality povrchu, náklady na další úpravy apod.). Žíhání v podmínkách zabraňujících oxidaci je nazýváno jako lesklé žíhání. Toto lze dosáhnout žíháním ve vakuu s tlakem menším než 1 Pa, v inertní atmosféře nebo v ochranné atmosféře (obvykle exoatmosféry), která nesmí uvolňovat vodík a síru. Žíhání Žíhání ke snížení zbytkových pnutí Tohoto typu zpracování se používá především u mosazí a cínových bronzů. Mosazi Ms 63 až Ms 90 se žíhají při teplotách 300 až 200 0C, 1 h s cílem zvýšit odolnost proti koroznímu praskání. Nízkoteplotním žíháním se zlepšují i elastické vlastnosti např. u tombaků Ms 90 a Ms 80 (200 0C, 1 h) či CuSn6 (260 0C, 1 h) a CuSn10 (200 0C, 1 h). Rekrystalizační žíhání a žíhání na měkko Teploty uvedených druhů žíhání často splývají, neboť měď a její slitiny se žíhají za teplot značně vyšších než je jejich rekrystalizační teplota. Čistá měď má rekrystalizační teplotu 200 až 350 0C, ale používané teploty rekrystalizačního žíhání jsou 500 až 700 0C (do 1 h). K potlačení segregace příměsí a zachování přesyceného tuhého roztoku se po žíhání ochlazuje do vody. Běžné dvousložkové mosazi se žíhají obvykle v rozmezí teplot 600 až 700 0C s tím, že u tenkých výrobků jsou teploty nižší (500 až 550 0C) a krátké doby (v minutách). Tombak Ms 96 se žíhá při 450 až 600 0C, Ms 6 mezi 600 až 770 0C. Vícesložkové mosazi se většinou žíhají při teplotách 550 až 650 0C. Při žíhání mosazí za vyšších teplot nebo ve vakuu je nebezpečí odzinkování. Cínové a hliníkové bronzy se žíhají na měkko při teplotách 650 až 750 0C, neboť vyšší teploty urychlují nejen změkčení, ale i homogenizaci. Při nižších teplotách se žíhají kadmiové bronzy (600 0C), ale mnohosložkové niklové bronzy (např. CuNi30FeMn) se žíhají při 780 až 810 0C. Vytvrzování Ze slitin mědi se precipitačně vytvrzují beryliové, chromové a niklokřemíkové bronzy. Niklocínové bronzy se vytvrzují spinodálním rozpadem tuhého roztoku. Z beryliových bronzů se vytvrzují za tepla slitiny s obsahem 2 %Be následujícím tepelným zpracováním: 750 až 800 0C, 0.2 až 1 h / voda a umělé stárnutí 260 až 340 0C, do 2 h / vzduch /obr. 7.6/. Mimo čistě beryliových bronzů lze vytvrzovat i slitiny CuNi30 ev CuNi20Mn20 s přísadou berylia (Rm až 1200 MPa, stárnutí při 400 až 425 0C). 121 U slitin Cu-Cr-(Sn)-(Ti) jsou podmínky rozpouštěcího žíhání 950 až 1040 0C, 1 h / voda a stárnutí 400 až 500 0C, do 6 h / vzduch. Slitiny Cu-Ni-Si se vytvrzují takto: 800 až 850 0C, 1 h / voda a 450 až 500 0C, do 2h / vzduch. Obr. 7.8: Diagram izotermického rozpadu fáze β Obr. 7.6: Vliv teploty stárnutí na mechanické vlastnosti slitiny Cu-Be Kalení a popouštění U hliníkových bronzů /obr. 7.7/ lze kalením potlačit eutektoidní rozpad vysokoteplotní fáze β na α + γ2 a dosáhnout martenzitické přeměny β na β´. Jehlicovitá martenzitická fáze β´ má kubickou plošně centrickou mřížku a je přechlazeným tuhým roztokem. Fáze β´ se poměrně složitým způsobem přeměňuje v eutektoid /obr 7.8/. Vhodným tepelným zpracováním je možno tedy získat požadované vlastnosti, (např. CuAl10Fe4Ni4 zpracováním 920 0C / voda / 650 0C / vzduch - Rm = 836 MPa a tažnost A = 13.4%). Nejčastěji se kalí a popouštějí mnohosložkové slitiny Cu-Al-Fe-Mn za těchto podmínek: 900 až 1000 0C, 1 h / voda a 400 až 650 0C, 1 až 2 h / vzduch. Obr. 7.7: Rovnovážný diagram měď - hliník 122 Zvlášť vysokou rychlostí ochlazování může být též potlačena difúzní přeměna fáze β ve fázi α u dvoufázových mosazí. Za značného podchlazení /-14 0C/ se fáze β mění bezdifúzně v novou plošně centrovanou tetragonální fázi α´. Změna vyvolává značné pnutí a křehkost slitiny, v technické praxi se tohoto zpracování nevyužívá. Chemicko-tepelné zpracování Účelem chemicko-tepelného zpracování je zvýšení povrchové tvrdosti a odolnosti proti opotřebení (antimonování, beryliování, křemíkování, zinkování), odolnosti proti opalu (alitování, beryliování, křemíkování), odolnosti proti korozi (antimonování, křemíkování. Byla zkoušena tuhá (prášková) aktivní prostředí. Teploty sycení se pohybují mezi 750 až 850 0C s výjimkou zinkování (400 až 500 0C). Použití chemicko-tepelného zpracování je ojedinělé. 7.3 Nikl a jeho slitiny Ohřev niklu a jeho slitin nutno provádět v atmosféře prosté síry. Rozpustnost síry v niklu je velmi malá (0.005 %). Při vyšším obsahu tvoří nikl se sírou za teploty 645 0C eutektikum výrazně zhoršující tvárnost za tepla a částečně i za studena. Žíhání Nikl má poměrně vysokou rekrystalizační teplotu (asi 600 0C při 1 h prodlevě) a bývá žíhán při teplotách 700 až 800 0C nejvhodněji v neutrální atmosféře. K odstranění vnitřních pnutí se nikl žíhá při 300 0C. Slitiny niklu (Ni-Mn, monely) se žíhají v rozmezí teplot 800 až 900 0C. Magneticky měkké slitiny niklu (permaloy) se žíhají při vysokých teplotách (1050 0C, 2 až 3 h), načež se pomalu ochlazují v proudící vodíkové atmosféře. Vytvrzování Konstrukční slitiny niklu lze zpracovávat vytvrzováním obsahují-li 1 až 2 %Be nebo 4.5 %Al. Teploty rozpouštěcího žíhání bývají cca 1000 0C, umělé stárnutí při teplotách 500 0C dosahovaní pevnost je až 1800 MPa. podobně lze vytvrzovat i tzv. monely (slitiny cca 66 % Ni, 30 % Cu). Teploty rozpouštěcího žíhání jsou nižší 780 až 800 0C U tvářených žáropevných slitin (ozn. Nimonic, naše AKN) je precipitátem intermetalická plošně centrovaná uspořádaná sloučenina, označovaná jako γ´ o složení Ni3/Ti,Al/. První etapou tepelného zpracování je rozpouštěcí žíhání 1050 až 1230 0C, 2 h / vzduch. Pro získání maximální pevnosti a odolnosti proti únavě při nižších provozních teplotách pak následuje jednoduché stárnutí 760 0C, 16 h / vzduch. Později vyvinuté slitiny obsahují mimo Cr, Co, Al a Ti ještě přísadu dalších Obr. 7.9: Strukturní složky žáropevných slitin niklu prvků (Mo, W, Nb). V údobí stárnutí se současně vylučují i karbidy. Převládající reakce se děje dle schématu: γ + MC → M23C6 + γ´. Pro houževnatost je důležité, aby karbidy byly vyloučeny ve tvaru blokových útvarů a nikoliv v souvislém síťoví. /obr. 7.9/. Maximální creepová odolnost se dosahuje duplexním umělým stárnutím při 840 až 1100 0C, 24 h / vzduch a 760 0C, 16 h / vzduch. 123 Odlévané slitiny (ozn. Nimocast, naše LVN), které byly zrychleně ochlazovány, je možno pouze uměle stárnout při 760 0C, 12 h / vzduch. V nejjednodušším případě dojde u některých slitin k vytvrzení za tepla během chladnutí odlitku. U komplexně legovaných slitin je vytvrzení za tepla vícestupňové proto, aby se dosáhlo předprecipitace karbidů a optimální precipitace fáze γ´. Např. ve slitinách IN-738 a René 77 má následující schéma: 1160 až 1180 0C, 2 h / pec dále 1085 0C / vzduch, 925 0C, 24 h / vzduch a 760 0C, 16 h / vzduch. Chemicko-tepelné zpracování Tímto zpracováním niklu a jeho žáropevných slitin se mají vytvořit povrchové vrstvy odolné především proti vysokoteplotní oxidaci. K těmto především patří: • křemíkování v plynném prostředí při 1000 0C, 1 až 2 h, vrstva Ni2Si o tloušťce 50 µm • alitování v tuhém prostředí při 950 0C, 1 až 2 h, s mnohofázovou vrstvou tloušťky 75 µm • beryliování v tuhém prostředí při 800 0C, 1 až 2 h, vrstva NiBe4, tloušťka 25 µm 7.4 Titan a jeho slitiny Titan je polymorfním kovem, teplota fázové přeměny titanu α (hexagonální těsné uspořádání) na titan β (kubická plošně centrická mřížka) je 882 0C. Při ohřevu k tepelnému zpracování výrobků z titanu a jeho slitin je nutné respektovat jejich vysokou chemickou afinitu ke kyslíku, dusíku a vodíku. K ohřevu se používají nejčastěji odporová a indukční elektrotepelná zařízení pracující buď kontaktním způsobem nebo s kapalným přenosným prostředím. Při indukčním ohřevu je nebezpečí přehřátí povrchových vrstev výrobku, což vede k jejich intenzivní oxidaci. Tloušťka oxidické vrstvy může dosáhnout několika mm. Tepelné zpracování slitin titanu je v podstatě závislé na typu slitiny. Dle použitých přísad je možné dělení do tří typů /obr 7.10/: a • b c Obr. 7.10: Vliv přísad na charakter binárního diagramu slitin titanu prvek se rozpouští více v hexagonální fázi α než v kubické β - teplota fázové přeměny α-β se zvyšuje v závislosti na koncentraci přísady (Al, N, O, C) /obr. 7.10a/ 124 • prvek se více rozpouští ve fázi β než ve fázi α - teplota fázové přeměny β-α se stoupajícím obsahem přísady se snižuje a fáze β při určité koncentraci se stává stabilní i za normální teploty (Mo, Nb, Ta, V) /obr. 7.10b/ • prvek se více rozpouští ve fázi β než ve fázi α a fázi β stabilizuje – za nižších teplot dochází k eutektoidní reakci – eutektoid je tvořen tuhým roztokem α a intermetalickou fází (Mn, Fe, Cr, Si, Cu, Ag) /obr. 7.10c/ Žíhání Žíhání ke snížení zbytkových pnutí Ke snížení zbytkových pnutí vzniklých tvářením, svařováním nebo obrábění se výrobky z titanu a jeho slitin žíhají na 560 až 600 0C a pozvolna ochlazují. Rekrystalizační žíhání Rekrystalizační žíhání je významné u technicky čistého titanu a u jednofázových slitin α nebo β, které se žíhají mezi 750 až 850 0C. Teplota rekrystalizačního žíhání dvojfázových slitin musí být nižší než je teplota přeměny na fázi β, protože při vyšších teplotách dochází k rychlému hrubnutí zrna. Stabilizační žíhání Tímto zpracováním se dosahuje strukturní stability, která je důležitá z hlediska žáropevnosti. Toto žíhání má dvě varianty: žíhání izotermické (850 až 950 0C / pec → 650 až 500 0C, prodleva / vzduch) a žíhání dvojité, které má podobný režim jako izotermické žíhání, ale s meziochlazením na teplotu okolí. Izotermické žíhání vede k vyšším plastickým vlastnostem, dvojité žíhání k vyšším pevnostním vlastnostem. Kalení a popouštění Nejsou-li zachovány rovnovážné podmínky dochází při zvýšené rychlosti ochlazování v široké koncentraci k bezdifúzní martenzitické přeměně fáze β v přesycený tuhý roztok α (bývá označován jako α´ a prakticky se tvrdostně neliší od fáze α) /obr. 7.11/. Obdobně jako u ocelí teploty Ms a Mf jsou závislé na koncentraci a druhu přísady, mohou dosáhnout až pokojových teplot. Mimo martenzitické přeměny se při určité rychlosti ochlazování objevuje ve struktuře slitin další nerovnovážná fáze ω. Fáze ω vzniká nejen při plynulém ochlazování /obr. 7.12/, ale také při izotermické Obr. 7.11: Rovnovážné a nerovnovážné β→α precipitačními pochody /obr. 7.13/. Na rozdíl od martenzitické fáze α´ zvyšuje fáze ω přeměny slitiny α+β výrazně tvrdost, ale současně činí slitinu křehkou. Při plynulém ochlazování je možno zamezit vzniku fáze ω vyššími rychlostmi ochlazování (nestabilní fáze β) nebo naopak velmi pomalým ochlazováním. Při izotermickém rozpadu leží horní hranice vzniku fáze ω v rozsahu teplot 400 až 450 0C. K omezení negativního vlivu fáze ω přispívá přísada hliníku stabilizujícího fázi β. 125 Obr. 7.12: Anizotermický diagram slitiny α +β Obr. 7.13: Izotermický diagram slitiny α+β Kalí se z teplot ležících v oblasti (α + β) příslušného rovnovážného diagramu tj. z 850 až 880 0C po 1 až 2 h výdrži do vody (TiAl6V4, TiAl6Mo2Cr2). Zpevňující popouštění je charakterizováno tímto postupem: 450 až 550 0C, 2 až 5 h / vzduch, přičemž nižší teplotě odpovídá větší zpevnění. Slitiny kalené z oblasti β (slitiny označené βIII a β-C) tj. z teploty cca 790 0C je účelné popouštět duplexně (při 350 až 500 0C). Chemicko-tepelné zpracování Nejvýznamnějším způsobem chemicko-tepelného zpracování titanu a některých jeho slitin je nitridování, kterým se zvyšuje odolnost proti opotřebení. Nejběžnější je nitridování v dusíku nebo čpavku. V první atmosféře se dosáhne tvrdosti HV 780 až 850 do hloubky až 80 µm za 25 až 30 h při teplotách 850 až 950 0C. Druhá atmosféra zároveň sytí povrchovou vrstvu vodíkem, což může vést k vylučování hydridu TiH a k snížení vrubové houževnatosti. V obou atmosférách vzniká na povrchu výrobku nitrid TiN, který je křehký a zpomaluje další sycení dusíkem. Zabránit vzniku TiN lze snížením sytícího potenciálu atmosféry buď zředěním dusíku či čpavku neutrálním plynem (Ar) nebo snížením obsahu dusíku na povrch výrobku po nasycení izotermickou výdrží ve vakuu (10-2 Pa, 780 až 830 0C). K moderním technologiím patří nitridování titanu v doutnavém výboji (10-3 Pa, 0,5 až 1,5 kV) nebo s indukčním či kontaktním ohřevem (950 až 1050 0C, do 20 min). Lze provádět i další způsoby chemicko-tepelného zpracování (boridování, hliníkování, cementování). Jejich nevýhodou je ostrý přechod mezi vrstvou a základním kovem. 7.5 Kovy s nízkou teplotou tání Většina těchto kovů nevykazuje alotropické modifikace a jejich rekrystalizační teplota leží v oblasti pokojových teplot (výjimkou cín - modifikace β je stálá do teploty 13,2 0C). Tepelné zpracování těchto slitin se většinou neprovádí, i když se používá přísad ovlivňujících vytvrzovací 126 procesy (např. tzv. tvrdé olovo - Sb, As) Slitiny Zn-Al /obr. 7.14/ jsou charakteristické rozpadem tuhého přesyceného roztoku α1 na α + β po ochlazení. Tento rozpad je doprovázen kontrakcí probíhající v dlouhém časovém úseku (70 % do měsíce, zbytek několik let). Ovlivnění rozměrové stability odlitků je možno dosáhnout jednak vhodným legováním (přísada Mg) nebo tepelným zpracováním odlitků (100 0C po dobu 3 až 6 h). Obr. 7.14: Rovnovážný diagram zinek - hliník 127 8.0 NEKONVENČNÍ METODY TEPELNÉHO ZPRACOVÁNÍ Vedle klasických metod tepelného zpracování se rozvíjí i moderní metody, jejichž cílem je maximální využití možných hranic pevnosti a tvárnosti materiálu. Tyto metody využívají nových poznatků v oboru fázových transformací, precipitačních procesů i vlivů deformace a snaží se je uplatnit v kladném smyslu při tepelném zpracování. Výraznou roli zde hraje martenzitická přeměna, kde zpevnění martenzitu je především způsobeno: • existencí přesyceného tuhého roztoku, přičemž velikost zpevnění je závislá na obsahu uhlíku a gradient zpevnění má maximum při 0,4 %C • zjemněním zrna, které je závislé nejen na podmínkách vzniku martenzitických krystalů, ale i na velikosti výchozího austenitického zrna Obr. 8.1: Závislost meze kluzu na tažnosti některých typů tepelného zpracování • morfologií martenzitu (jehlice, desky) a jeho substrukturou • precipitačním a disperzním zpevněním, charakterizovaným množstvím, velikostí, tvarem, rozložením a způsobem vyloučení částic • distorzí mřížky, související transformací γ→α´ • snížením dynamických účinků desek (jehlic) martenzitu na hranice původních austenitických zrn • substitučním zpevněním tuhého roztoku se smykovou Porovnání výsledků některých typů tepelného zpracování jsou uvedeny na obr. 8.1. 8.1 Zpracování v magnetickém poli Z praktického provozního hlediska se zásadně neliší od klasické technologie tepelného zpracování. Vyžaduje pouze doplnění provozu tepelného zpracování zařízením, umožňujícím současné působení ochlazovacího media a příslušně usměrněného magnetického toku určité minimální hustoty. Tímto zpracováním dochází nejen ke zvýšení hodnoty pevnosti (vůči klasickému zpracování), v průměru dle chemického složení o 350 až 700 MPa, ale též ke zvýšení vrubové houževnatosti a únavové pevnosti. Významné je rovněž zjištění, že mez kluzu vzrůstá mnohem rychleji než mez pevnosti. Z dalších výsledků uvádí autoři i snížení citlivosti vůči vrubům a zvýšení korozní odolnosti. Vysvětlení příčin a podstaty zvýšení pevnosti lze vyjádřit názorem Bernštejna, který předpokládá příznivé působení: • „rozdrobením“ bloků v důsledku magnetostrikce, tj. zjemnění krystalů při přeměně paramagnetické fáze na feromagnetickou fázi 128 • výrazným zjemněním struktury ve spojení s orientovaným uspořádáním osy krystalů martenzitu podél směru přirozené magnetizace nebo dostatečně blízko tomuto směru • uspořádáním krystalů martenzitu podél domén, které po magnetizaci do nasycení tvoří celkovou magnetickou orientaci ve všech zrnech Při spekulativním rozboru pojetí mechanismu zpracování v magnetickém poli je třeba vycházet z prvků feromagnetismu i z mechanismu martenzitické přeměny. Je známo, že feromagnetický materiál sestává z malých (spontánně magnetizovaných a nahodile orientovaných) magnetických domén. Blochovy stěny, tvořící plynulý přechod mezi doménami (šířky sta atomových vzdáleností), jsou oblastmi s vyšší energií. Při vložení feromagnetického kovu do vnějšího magnetického pole vhodně orientované domény rostou, až při magnetickém nasycení jsou všechny orientovány stejně a Blochovy stěny vymizí. Při velmi silných vnějších polích může dojít i k přesmyknutí nevhodně orientovaných domén do výhodnějšího směru (Barkhausenův jev). Lze předpokládat, že při ochlazení austenitu v silném magnetickém poli budou zárodky vznikající fáze mít tendenci zaujmout uspořádání o nejnižší volné energii. Působení magnetického pole je potvrzeno zjištěním, že zvyšuje teplotu Ms u ocelí, řádově o 10 0C. Protože magnetické pole působí již při utváření nukleačních zárodků martenzitu (vhodně orientovaných) a tedy i krystalů fáze α´. Výsledkem je zjemnění krystalů fáze α´, přičemž krystaly dané oblasti budou mít příbuznou orientaci a tedy jejich rozhraní budou příznivě ovlivněna. Zvýšení pevnostních vlastností oceli tímto způsobem zpracování lze přičítat příznivému vlivu martenzitických jehlic a významné souvislosti mezi velikostí těchto desek (či jehlic) a pevností hranic původního austenitického zrna vlivem snížení dynamických účinků. Vlivem působení magnetického pole dojde i k určitému vyrovnání a uspořádání dislokační substruktury, tj. ke zkrácení volných délek dislokačních úseků fixováním dislokací interakcí s ostatními dislokacemi a poruchami mřížky nebo inkluzemi k omezení jejich pohyblivosti. 8.2 Reaustenitizace Tento postup by mohl být označován také jako zpracováním ohřevem s rychlými cykly. Podstatou tohoto způsobu zpracování je austenitizace (i opakovaná) s rychlostí ohřevu řádově 500 až 1000 0C.s-1 s velmi krátkou výdrží na austenitizační teplotě a s následujícím velmi rychlým ochlazením. Je třeba uvést, že o reaustenitizaci se jedná tehdy, jeli ohřev aplikován na kalený materiál (na rozdíl od rychlého ohřevu uplatňovaného na materiálu žíhaném). Obr. 8.2: Závislost Rm, Re, a A na množství energie při reaustenitizaci slitiny Fe 129 Mechanické hodnoty zpracovávaného materiálu závisí na množství dodané energie (závislé na době ohřevu) při ohřevu vzorku /obr. 8.2/. Průběh je charakterizován dvěma maximy převyšujícími hodnoty získané klasickou technologií. Plastické vlastnosti si ovšem zachovávají příznivé hodnoty pouze v oblasti I. maxima křivky pevnosti, načež poměrně rychle klesají s dalším ohřevem. Možno tedy říci, že praktický význam má pouze dosažení I. maxima, které zvyšuje pevnostní vlastnosti martenzitu při zachování příznivých plastických vlastností. Při reaustenitizaci prochází mikrostruktura těmito změnami. V oblasti prvního poklesu tvrdosti odpovídá rozpadovým procesům obdobným popouštění. V oblasti I. maxima je tvořena velmi jemnými jehlicemi martenzitu s dislokační substrukturou a jemnými disperzními karbidy. Martenzitické částice jsou rozloženy podle dvojčat a končí na rozhraní původní martenzitické desky. Mezi I. a II. maximem dochází k postupnému hrubnutí martenzitických krystalů (a k tvorbě deskovitého martenzitu) za současného úbytku karbidické fáze. V oblasti II. maxima je struktura již tvořena hrubými martenzitickými deskami s vnějšími dvojčaty. Dosahované vlastnosti tedy úzce souvisí s morfologií martenzitu. Při krátké době austenitizace zůstávají ve struktuře martenzitu vnitřní dvojčata neaustenitizována a tato dvojčata spolu s hranicí původní martenzitické jehlice jsou nepropustnými překážkami pro nově vznikající martenzitické jehlice (jde o nízkouhlíkový martenzit cca 0,25 %C). Se vzrůstající teplotou dochází k postupnému rozpouštění karbidické fáze, ke vzniku nových austenitických zrn a k obohacování austenitu uhlíkem, který způsobuje snižování teploty Ms a tedy podmiňuje tvorbu martenzitických desek s vnitřními dvojčaty. Snížení plastických vlastností v oblasti II. maxima je vysvětlováno tím, že vnitřní dvojčata kladou značný odpor vůči plastické deformaci i tím, že martenzitické desky s vnitřním žebrem jsou velmi křehké. Celkově dosahované zvýšení tvrdosti a pevnosti při zachování plastických vlastností reaustenitizací závisí na existenci heterogenní struktury, sestávající z velmi jemného jehlicovitého martenzitu s dislokační substrukturou a z nerozpuštěných jemných karbidů (hlavní podíl zpevnění). Z praktického hlediska, i když tento způsob zpracování je poměrně objasněn, je dosažení takto vysokých rychlostí ohřevu v provozním měřítku v rozsahu celého průřezu součásti prakticky nerealizovatelné. 8.3 Precipitační vytvrzování ocelí Martenziticky vytvrditelné (maraging) oceli patří do skupiny vysokopevných ocelí, které mají vedle vysokých pevnostních vlastností a houževnatosti další přednosti spočívající v jednoduchém tepelném zpracování, vysoké prokalitelnosti a velmi dobré svařitelnosti. Jejich metalurgie je však náročná a jejich cena, v důsledku značného množství přísadových prvků, je vysoká. Tyto oceli slouží k výrobě nejnamáhanějších strojních součástí, součástí složitých tvarů i součástí pracujících v oblasti tepelné únavy nebo při nízkých teplotách. Podle chemického složení martenzitické vytvrditelné oceli rozdělit na tři skupiny: • MV oceli s legovací bází Fe-Ni18-Co9-Mo5 a s vytvrzujícími přísadami Ti nebo Al Obsah uhlíku u těchto ocelí je velmi nízký (obvykle 0.02 až 0.07 %). Martenzit ve slitinách nízkouhlíkového systému Fe-Ni-C s vysokým obsahem niklu je plastický a houževnatý. Vzniká i při extrémně malých rychlostech ochlazování (několik 0C.h-1). Pojmy jako kritická rychlost ochlazování a prokalitelnost pozbývají u těchto slitin významu. Teplota martenzitické přeměny Ms se podle složení slitiny pohybuje převážně v rozmezí 400 až 200 0C, zpětná přeměna martenzitu na austenit při ohřevu probíhá mezi cca 600 0C (teplota As) a 700 0C (teplota Af). Z dalších legujících prvků kobalt zpevňuje martenzitickou matrici a podporuje vytvrzování tím, že zvyšuje hustotu dislokací v tuhém roztoku. Na precipitačním zpevnění se přímo nepodílí, 130 působí proti poklesu tvrdosti slitiny při vyšších teplotách vytvrzování. Molybden mimo příznivé ovlivnění substitučního zpevnění tuhého roztoku se podílí i na precipitačním zpevnění martenzitu. Potlačuje segregaci přísad v oblastech vysokoúhlových mezifázových hranic a precipitaci intermetalických fází na nich. Nejvýrazněji se na precipitačním zpevnění podílejí titan a hliník /obr. 8.3/. Oba tvoří s niklem jednoduché (Ni3Ti, Ni3Al) a komplexní (Ni3/Ti,Al/) intermetalické fáze se zpevňujícím účinkem. Titan a hliník zvyšují teplotu Ms a titan také teplotu As. Obr. 8.3: Závislost tvrdosti na teplotě vytvrzování slitin FeNi18Ti /a/ a slitin FeNi18Al /b/, doba vytvrzování 3 hodiny Vlastní tepelné zpracování tohoto typu ocelí vychází z austenitizace resp. homogenizace austenitu, tj. ohřevu nad teplotu Af. Následujícím ochlazením na vzduchu proběhne přeměna austenitu na prakticky bezuhlíkový martenzit (ozn. obvykle jako laťkový, popř. masivní). Tento martenzit je přesyceným tuhým roztokem pouze substitučních prvků v α železe. Je dobře tvařitelný za studena a obrobitelný, jeho tvrdost se pohybuje okolo 300 HB. Konečné vlastnosti se získají vytvrzením martenzitu jemnou disperzí intermetalických fází, kterými mohou být jednoduché nebo komplexní sloučeniny (např. Ni3Ti, Ni3Al, Ni3/Ti,Al/, Fe2Mo, /Fe,Ni/2Mo aj.). Vytvrzení probíhá při teplotě 450 až 500 0C po dobu 3 až 6 hodin. Zpracováním se dosáhne meze pevnosti 1400 až 2140 MPa (tvrdost 40 až 55 HRC) při vysoké houževnatosti a kontrakci (50 až 70 %). Objemové změny při vytvrzování jsou minimální. • MV oceli s vyšším obsahem niklu (20 až 25 %) bez Co a Mo, legované Ti a vytvrzujícími přísadami Al a Nb Martenziticky vytvrditelné oceli tohoto typu (FeNi25TiAlNb) mají po austenitizaci a zakalení na vzduchu strukturu martenziticko-austenitickou. Příčinou je vysoký obsah niklu, snižující výrazněji teploty Ms a Mf oceli, jehož účinek není kompenzován ostatními legurami. Pro získání čistě martenzitické matrice se po zakalení zařazuje žíhání při teplotě 650 až 700 0C, při kterém se austenit precipitací intermetalické fáze Ni3/Ti,Al/ ochudí o nikl a titan (zvýší se teplota Ms) a při ochlazení ze žíhací teploty se přemění na martenzit. Následující vytvrzování probíhá jako u ocelí prvého typu - při teplotách 450 až 500 0C. • MV oceli s legovací bází FeCr13Ni6 s vytvrzujícími přísadami Cu, Ti, Nb, popř. také Mo, Al Chrom u tohoto typu korozivzdorných martenzitických vytvrditelných ocelí se podílí na substitučním zpevnění martenzitu, zmenšuje rozpustnost Mo, Ti, Al aj., a tím podporuje precipitaci intermetalických fází. Podobně jako Ni a Mo snižuje chrom teplotu Ms oceli. Vytvrzovací účinek mědi je výrazný zejména, když je měď jedinou vytvrzovací přísadou. V tuhém roztoku vznikají 131 koherentní mikrooblasti obohacené mědí, později precipituje ε fáze. Maximu tvrdosti se dosahuje po vytvrzení při teplotách 400 až 450 0C, před vyloučením ε fáze. Obr. 8.4: Závislost KCV MV ocelí na teplotě (tepelné zpracování: a - 7900C/vzduch + 4600C/8h/vzduch, b - 10500C/vzduch + 480 0 C/8h/vzduch) Vlastní tepelné zpracování korozivzdorných MV ocelí používá austenitizace při nižší teplotě 820 až 850 0C, nebo při vysoké teplotě 1050 0C, popř. kombinované homogenizační žíhání 1050 0C/vzduch + 820 0C/vzduch. Po ochlazení na vzduchu se martenzitická struktura vytvrzuje při teplotě 450 až 550 0C. Vliv teploty austenitizace na pevnostní vlastnosti není výrazný, vrubová houževnatost je vyšší po austenitizaci při nižší teplotě /obr. 8.4/. Příznivý účinek nízké teploty austenitizace na houževnatost oceli souvisí jednak s jemnějším zrnem austenitu a tím i jemnější strukturou martenzitu, jednak s vytvrzováním v oblasti interkritických teplot (nad A1), jehož výsledkem je nově vzniklý austenit, vyloučený jako tenké pásky mezi laťkami martenzitu. K dalšímu zvýšení pevnostních vlastností martenzitických vytvrditelných ocelí lze použít také tepelně mechanického zpracování. Využívá se jak vysokoteplotní TMZ (tvářecí teplota 870 0C), tak i nízkoteplotní TMZ (tvářecí teplota 550 0C). Po tváření následuje zakalení a precipitační vytvrzování. 8.4 Tepelně mechanické zpracování Obecně lze za tepelně mechanické zpracování (TMZ) označit všechny procesy, které cíleně kombinují deformaci s fázovými přeměnami za účelem zvyšování pevnostních charakteristik při zachování vyhovující plasticity. Nejčastěji pod pojem TMZ jsou řazeny postupy spojené s rychlým ochlazením austenitu. Kromě toho lze do TMZ zahrnout i další postupy, jako je isoforming, dynamické deformační stárnutí martenzitu (DDSM), řízené válcování a ochlazování, zpracování TRIP ocelí i deformační ovlivnění vytvrzovacích procesů. Výsledek zpracování je souhrnem několika faktorů: • Zjemnění austenitického zrna (martenzitických desek) • Změna morfologie a substruktury (dislokace a vnitřní dvojčata) martenzitu • Precipitace uhlíku v průběhu deformace nebo po martenzitické přeměně • Omezení rázových účinků desek martenzitu na hranice zrn austenitu Vlastní martenzitická transformace je výrazně ovlivněna stavem austenitické matrice. Nakupené mřížkové vady iniciují tvorbu martenzitu, teplota Ms roste. Zvýšená hustota dislokací přechází při kalení i do martenzitu a podílí se na příznivém ovlivnění mechanických vlastností. Jemnější austenitické zrno vede k celkovému zjemnění martenzitu. Velikost martenzitických útvarů je jednak přímo limitována hranicemi zrn, jednak při menších deformacích (10 až 20 %) vzniká v austenitu buněčná dislokační struktura, která působí jako polopropustná překážka pro růst martenzitických desek a při větších redukcích (30 až 80 %) dochází ke vzniku tzv. dvojčatových 132 pásů, které jsou pro růst martenzitické desky nepropustnou překážkou. Těmito překážkami se snižuje i rychlost růstu martenzitických desek a jejich nepříznivý účinek na hranice původních austenitických zrn. Tím se omezí vznik defektů , které vznikají v místech náhlého zastavení desek martenzitu. Nejvýznamnější omezení dynamických účinků je u středních obsahů uhlíku, kde matrice za normálních podmínek má sníženou relaxační schopnost (u nízkých obsahů matrice je dostatečně houževnatá, u vyšších ztrácí matrice schopnost relaxace i při omezených účincích). Se vzrůstající dislokační hustotou v austenitu je navíc upřednostňován vznik jehlicovitého martenzitu na úkor deskového dvojčatového martenzitu (např. u eutektoidní oceli roste 40 % podíl po KZ na 60 % po VTMZ). Dynamické účinky jehlicovitého martenzitu nejsou při styku čela jehlice s nepropustnou překážkou spojeny se vznikem mikrodefektů. Deformace austenitu neovlivňuje pouze iniciaci zárodků martenzitické fáze, ale také výrazně ovlivňuje výskyt jemnějšího a rovnoměrnějšího precipitátu karbidické fáze již při deformačním procesu event. v procesu popouštění vzniklého martenzitu (tzv. stárnutí martenzitu). Vlivem termodynamicky vhodnějších podmínek je možno další vylučování karbidů nejen na hranicích , ale i na vhodných poruchách a dislokacích i možnost vylučování karbidu Fe3C z ε karbidu in situ, dochází i k růstu podílů speciálních karbidů ve srovnání s cementitem. S tím souvisí i stabilita výrazného zpevnění martenzitu při popouštění. Zpevnění zůstává zachováno do 200 0C (přičemž rozdíl mezi KZ a TMZ je patrný až do 500 0C). Za vyšších teplot je možno počítat s rychlejší difúzí a tím i koagulací karbidů, jež má za následek rychlejší úbytek pevnostních hodnot. • Vysokoteplotní tepelně mechanické zpracování (VTMZ) Jedná se o nepoužívanější formu TMZ v západní literatuře uváděnou jako „thermomechanical treatment“. Podstatou procesu je deformace v oblasti stabilního austenitu s následným ochlazením vedoucím k martenzitické transformaci /obr. 8.5/. Tento postup lze užít prakticky u všech typů ocelí. Přednostně je využíván u konstrukčních ocelí s obsahem uhlíku 0,4 až 0,6 %, nejčastěji legovaných (lze však využít i u nelegovaných ocelí – u nástrojových výjimečně). Teplota, rychlost a velikost deformace musí být voleny tak, aby nebyla vyčerpána plasticita austenitu a rekrystalizace austenitu plně neproběhla. Úplné potlačení rekrystalizace není reálné a navíc byla prokázána přímá Obr. 8.5: Schéma VTMZ souvislost mezi stupněm proběhlé rekrystalizace a zlepšením v diagramu ARA podeutektoidní finálních plastických vlastností. Na základě toho vstupuje do transformace γ→α´ (při kalení) zčásti rekrystalizované oceli zjemněné austenitické zrno, zčásti deformačně zpevněný austenit. Vzájemný poměr rekrystalizovaného a zpevněného austenitu je dán podmínkami deformace, složením oceli a dobou mezi ukončením deformace a zakalením. VTMZ vede především k růstu pevnosti, oceli takto zpracované dosahují pevnosti až 2500 MPa. Zároveň se zlepšuje i vrubová houževnatost, klesá tranzitní teplota, rostou křehkolomové charakteristiky, odolnost proti únavovému porušení a proti korozi. Vyšší teploty tváření a velký stupeň deformace usnadňují rekrystalizaci austenitu a efekt VTMZ tak snižují, nižší hodnoty deformace vedou též k pomalejšímu poklesu hodnot pevnosti při popouštění. Rychlost deformace (závislá na způsobu tváření) může ovlivnit rovnoměrnost deformace a tím vést k anizotropii vlastností. • Nízkoteplotní tepelně mechanické zpracování (NTMZ) 133 Způsob tohoto zpracování je označován jako „ausforming“ a je zachycen na obr. 8.6. Po ohřevu do oblasti stabilního austenitu následuje rychlé ochlazení do oblasti metastabilního austenitu (na teplotu 500 až 600 0C), kde se aplikuje intenzivní deformace. Stupeň deformace bývá vyšší než při VTMZ. Po deformaci následuje kalení a nízkoteplotní popouštění. Tento postup lze použít na rozdíl od VTMZ pouze u ocelí s dobrou prokalitelností, tedy majících dostatečně dlouhou inkubační dobu izotermické přeměny austenitu a vyhovující šířku oblasti metastabilního austenitu mezi oblastmi perlitické a bainitické přeměny. Obr. 8.6: Schéma NTMZ v diagramu ARA podeutektoidní oceli Teplota, rychlost, velikost a způsob deformace musí být opět voleny tak, aby nebyla vyčerpána plasticita austenitu (vyšší přetvárný odpor a nižší plasticita vůči VTMZ). Při NTMZ probíhá tváření v oblasti pod rekrystalizační teplotu austenitu, k rekrystalizaci tedy nedochází a do transformace γ→α´ vstupuje intenzivně deformačně zpevněný austenit. Stupeň deformace přímo ovlivňuje velikost zpevnění. Ovlivnění přeměn je podobné jako u VTMZ, avšak daleko výraznější. NTMZ vede k výraznějšímu růstu pevnosti než VTMZ, jsou dosahovány pevnosti až 3000 MPa. Rovněž dochází k růstu vrubové houževnatosti, poklesu tranzitní teploty a zlepšování křehkolomových charakteristik, roste i odolnost proti relaxaci a únavě. Příznivější podmínky pro vytvoření jemné stabilní disperze karbidické fáze při popouštění vedou ke zvýšení odolnosti proti popouštění (zvýšená pevnost se zachovává až do teploty 400 0C). Vzájemné poměry jednotlivých zpevňujících účinků se v závislosti na popouštěcí teplotě mění. Závislost meze pevnosti na teplotě popouštění s vyznačením podílů jednotlivých zpevňovacích mechanismů srovnává pro KZ a NTMZ obr. 8.7. • Obr. 8.8: Schéma isoformingu v diagramu ARA podeutektoidní oceli Obr. 8.7: Srovnání vlivu klasického tepelného zpracování a NTMZ na pevnost kalené a popuštěné nízkolegované oceli Isoforming Při tomto způsobu tepelně mechanického zpracování po ohřevu do oblasti stabilního austenitu následuje rychlé ochlazení na teplotu perlitické přeměny (600 až 700 0C), při níž je ocel intenzivně tvářena (nad 60 %) za současného uplatnění perlitické transformace /obr. 8.8/. Následuje dochlazení na vzduchu. Tento způsob zpracování je vhodný pro ocele stejného typu jako ocele užívané NTMZ. 134 Při zpracování je využit efekt kombinace plastické deformace transformujícího austenitu a vznikající feritické matrice. Určujícím dějem vedoucím k požadovaným finálním vlastnostem jsou zotavovací procesy probíhající ve feritické matrici. Dochází zde k formování stabilních subzrn a dislokačních polygonizačních stěn. Tyto děje natolik sníží uloženou energii, že rekrystalizace je potlačena. Výsledná struktura je tvořena zotavenou feritickou matricí fragmentovanou na jemná subzrna s rovnoměrně rozloženými jemnými sferoidizovanými karbidy. Isoformingem se dosahuje především výrazného růstu houževnatosti, snížení tranzitní teploty a růstu odolnosti proti rázovému zatížení při menším zvýšení pevnostních charakteristik. Isoformingem vzniklá struktura podmiňující tyto finální užitné vlastnosti je stabilní až do teplot cca 350 0C. • Dynamické deformační stárnutí martenzitu U tohoto typu zpracování deformace probíhá při teplotě popouštění (150 až 200 0C), případně za teploty mezi prvým a druhým stupněm popouštění (tzv. deformační popouštění). Deformace následuje po fázové transformaci γ→α´ a příznivě ovlivňuje děje probíhající při popouštění. Zlepšení pevnostních vlastností je zde dosaženo kombinací deformačního zpevnění popuštěného martenzitu (deformace 0.5 až 5 %) a stárnutí podpořeného plastickou deformací. Dynamické deformační stárnutí martenzitu vede ke zvýšení pevnostních charakteristik při mírném poklesu tažnosti a křehkolomových charakteristik. Kombinací NTMZ případně VTMZ a DDSM se zpevňovací efekty umocňují a růst pevnostních vlastností je zvlášť výrazný. • Řízené válcování a ochlazování Tento způsob zpracování se užívá při válcování mikro a nízko legovaných svařitelných ocelí. Deformace u tohoto způsobu probíhá při válcování v přípravném pořadí v oblasti stabilního austenitu nad A3, při válcování v hotovním pořadí buď ještě v oblasti stabilního austenitu (těsně nad A3) nebo již ve dvoufázové oblasti γ-α mezi teplotami A1 a A3. Po ohřevu do oblasti stabilního austenitu jsou zvoleny podmínky opakované intenzivní deformace (teplota, úběr, rychlost deformace a časová výdrž na teplotě mezi jednotlivými úběry) tak, že dochází k opakované úplné rekrystalizaci austenitu (válcování v přípravném pořadí). Austenitické zrno tak několikrát zjemní. Poslední deformace (válcování v hotovním pořadí) probíhá při teplotách, úběrech a rychlostech deformace, při nichž je rekrystalizace austenitu potlačena. V případě doválcování v mezifázové oblasti γ-α je deformován i vznikající ferit za podmínek, které rovněž neumožní jeho plnou rekrystalizaci. Deformační zpevnění feritu tak přispívá k finálnímu zpevnění matrice. Deformovaný jemnozrnný austenit zrychleným ochlazením transformuje na jemnou feritickou strukturu často acikulárního charakteru (jehlicovitý ferit vznikající při zrychleném ochlazení austenitu kombinací difúzní a skluzové formy přeměny). U mikrolegovaných ocelí dochází navíc během dochlazování (svinování), případně při popouštění k precipitaci jemných karbidů případně karbonitridů mikrolegur, které mají významný zpevňující účinek. Obr. 8.9: Schéma řízeného válcování Řízené válcování a ochlazování vede a ochlazování oceli /I-ohřev na tvářecí teplotu, II-předválcování, III- k významnému zvýšení meze kluzu těchto ocelí při nízkých tranzitních teplot, příznivých doválcování, IV-rychlé ochlazení, V- dosažení křehkolomových charakteristik a zvýšení odolnosti proti pomalé ochlazení/ 135 únavě již ve válcovaném stavu, bez dalšího tepelného zpracování. Finální vlastnosti u dané oceli jsou ovlivněny především teplotou ohřevu (T1), teplotou doválcování (T2) a rychlostí ochlazování (IV) - /obr. 8.9/. • Tepelně mechanické zpracování neželezných kovů Obecně vliv deformace na tepelné zpracování neželezných kovů možno rozdělit dle druhu a možnosti vlastního tepelného zpracování. Při martenzitických transformacích ovlivňující faktory jsou podobné jako u ocelí. Deformace u slitin vytvrzujících kladně ovlivňuje nukleaci, rozložení a růst precipitátů. Důležité je poznamenat, aby deformace probíhala v oblasti tuhého roztoku a ne v průběhu precipitačního procesu. Slitiny hliníku TMZ bylo aplikováno na slitiny AlZnMgCu ve dvou variantách: - vložené TMZ: rozpouštěcí žíhání 400 0C / zachlazení / tváření při 350 až 250 0C / zachlazení / rekrystalizační žíhání při 450 0C / zachlazení s následujícím přirozeným stárnutím - konečné TMZ (T-AHA): vytvrzení za tepla s duplexním stárnutím, kde mezi první a druhým stárnutím se tváří za teploty okolí Slitiny hořčíku - VTMZ: tváření za tepla vloženo mezi homogenizační žíhání a stárnutí - NTMZ: homogenizační žíhání / deformace 10 až 15 % za teploty okolí nebo pod rekrystalizační teplotou / stárnutí - KTMZ: homogenizační žíhání / tváření za tepla (300 až 350 0C, 50 až 90 %) / tváření za studena (5 až 10 %) / stárnutí (cca 175 0C) – výsledné zvýšení meze kluzu do teploty 300 0C až 2,5x Slitiny mědi - NTMZ hliníkových bronzů: rozpouštěcí žíhání 1000 až 1050 0C / ochlazení na 550 až 650 0C a opakované tváření (10 až 20 %) / kalení do vody / popouštění - Vytvrzující slitiny (CuNiSi, CuBe): rozpouštění / zachlazení / tváření za studena / umělé stárnutí Slitiny niklu Nové možnosti řízení velikosti zrna, precipitace karbidů (M23C6) a intermetalických fází (γ´) přinesla prášková metalurgie žáropevných slitin v souvislosti s jejich izostatickým lisováním (ISL). Je-li teplota ISL nad nebo pod teplotou rozpustnosti fáze γ´ je zrno fáze γ hrubé nebo jemné. Existují tři základní způsoby TMZ aplikované na slitiny typu Astroloy: - ISL s pomalým nebo rychlým chlazením - ISL a rozpouštěcí žíhání 1070 až 1150 0C se stárnutím při 760 0C (precipitace fáze γ´) - ISL, rozpouštěcí žíhání a duplexní stárnutí : 980 0C (precipitace M23C6) a 760 0C Slitiny titanu Válcování titanu při 1100 až 900 0C (stačí 20 % deformace)s následujícím ochlazením do vody zvyšuje jeho pevnost až o 100 MPa. Snížením doválcovací teploty na 600 0C se zvýší pevnost o 150 MPa. Ve dvoufázových slitinách titanu nepřesahuje zpevnění vlivem VTMZ 20 až 30 % zpevnění dosaženého tepelným zpracováním. Optimální kombinace pevnostních a plastických vlastností se dosahuje po tváření při nízkých teplotách v oblasti β. Nutnost zachovat určitou minimální plasticitu 136 nedovoluje snížit doválcovací teplotu pod 600 0C, což je důvodem proč se NTMZ nepoužívá. Na zpevnění slitin β má VTMZ malý vliv při všech stupních deformace. 8.5 Deformačně vyvolaná martenzitická transformace U některých typů austenitických vysokolegovaných ocelí se uplatňuje zaměnitelnost chemické a mechanické síly martenzitické přeměny. Oceli TRIP jsou charakteristické vysokým obsahem chromu (9 až 13 %), a niklu (8 až 9 %) spolu s molybdenem (3 až 4 %), manganem (1 až 2 %) a křemíkem (2 %). Jejich složení je voleno tak, aby se teplota Ms oceli snížila přibližně na normální teplotu a teplota Msσ ležela pod 0 0C. Obsah uhlíku se pohybuje od 0.2 do 0.3 %. Oceli TRIP obsahující přísadu titanu a hliníku mohou být zpevněny také precipitací koherentní fáze γ´ - Ni3 /Ti,Al/. Obr. 8.10: Schéma napětí k vyvolání martenzitické přeměny v závislosti na teplotě /Md - teplota počátku martenzitické transformace indukované plastickou deformací/ Všeobecně se předpokládá, že chemické hnací síly přeměny ∆Gγ→α´ klesají lineárně při zvyšování teploty nad Ms a kritické vnější napětí pro zahájení martenzitické přeměny vzrůstá lineárně s teplotou. V souladu s touto představou bylo experimentálně potvrzeno, že kritické napětí potřebné pro vznik martenzitu vzrůstá s teplotou mezi Ms a Msσ /obr. 8.10/, tzn. až do meze Rp0.2 austenitu. Nad teplotou Msσ (např. T1) vzniká martenzit po plastické deformaci při napětí σb. Mezi napětími σa a σb se deformačně zpevňuje austenit. Hodnota σb je menší než σc, což je napětí vyplývající z lineární extrapolace závislosti napětí teplota do oblasti nad Msσ. Tento rozdíl (σc - σb) je připisován účinku plastické deformace austenitu. Podle současných představ se plastická deformace uplatňuje při deformačně vyvolané martenzitické přeměně dvojím způsobem. Jednak ovlivněním nukleace martenzitu (tzv. deformačně indukovaná nukleace). Jednak tím, že při plastické deformaci austenitu dochází k lokální koncentraci napětí na překážkách (hranice zrn, dvojčata aj.), kde hodnota dosáhne napětí σc. Obr. 8.11: Vliv teploty zkoušení na Rm, Rp0.2 a A5 austenitické oceli 0.26 %C, 29 %Ni 137 Změny mechanických vlastností TRIP oceli v závislosti na teplotě jsou znázorněny na obr. 8.11. Pevnost v tahu se při poklesu teploty zvyšuje a její úroveň v podstatě odpovídá množství martenzitu vzniklého ve zkušební tyči. Pokles hodnoty Rp0.2 mezi teplotami Ms a Msσ je způsoben transformační deformací před plastickou deformací austenitu. Tvorbu martenzitu doprovází zvětšení transformujících se mikroobjemů austenitu, tedy se dosáhne makroskopické deformace 0.2 % s přispěním této transformační deformace při menším vnějším napětí. Tažnost dosahuje nejvyšší hodnoty při teplotě těsně nad Msσ, což je zejména ovlivněno zvětšením rovnoměrné deformace zkušební tyče. Deformace v průběhu zatěžování je rozložena po délce tyče nerovnoměrně. Uskuteční-li se v určitém místě plastická deformace, dojde ke vzniku martenzitu (tzn. ke zpevnění příslušného objemu). Další plastická deformace se uskuteční v jiném místě, kde dosud nedošlo k přeměně A → M (lokální transformační zpevňování). Výsledkem je značný rozsah celkové rovnoměrné deformace. Deformačně indukovanou martenzitickou přeměnou je také omezován vznik a šíření mikrotrhlin. Koncentrace napětí a deformace může v příslušných mikroobjemech relaxovat tvorbou martenzitu ev. v plasticky deformované zóně na čele trhliny může vzniklá destička martenzitu bránit jejímu dalšímu šíření. Vlastní tepelné zpracování /obr. 8.12/ těchto ocelí sestává z rozpouštěcího žíhání při teplotě cca 1150 0C s následným ochlazením do vody. Poté se aplikuje intenzivní cca 80 % deformace v oblasti metastabilního austenitu při teplotě cca 450 0C. Tímto postupem se zvýší teplota Md a sníží teplota Ms. Výsledná struktura deformovaného martenzitu a zbytkového austenitu není optimální pro nízký podíl martenzitické fáze. Ocel je proto dále válcována (deformace cca 15 %) při teplotě okolí (pod Md a nad Ms), aby se deformačně indukovanou martenzitickou přeměnou zvýšilo množství martenzitu a dosáhlo většího deformačního zpevnění austenitu. Martenzitické útvary Obr. 8.12: Schéma zpracování vznikající ve skluzových pásech jsou účinnou překážkou pohybu ocelí TRIP dislokací a zvyšují pevnostní charakteristiky. Konečné popouštění 0 při teplotě 400 C je uskutečňováno pro snížení vnitřních pnutí. Výsledné mechanické vlastnosti podle chemického složení a podmínek zpracování dosahují vysoké pevnosti v tahu (1400 až 2200 MPa) při vynikajících plastických vlastnostech (A = 75 až 25 %). Únavové vlastnosti ocelí TRIP lze srovnávat s martenzitickými vysokopevnými ocelemi. Příznivé únavové vlastnosti jsou spojovány s výskytem zbytkového austenitu ve struktuře a deformačně indukovanou martenzitickou přeměnou austenitu v průběhu zatěžování. Nevýhodou ocelí je poměrně nízká hodnota meze kluzu. 8.6 Interkritické tepelné zpracování Vývoj tohoto způsobu zpracování souvisí se snahou o spojení předností vysokopevných nízkolegovaných svařitelných ocelí a ocelí určených k hlubokému tažení. Podle charakteristické struktury, kterou tvoří feritická matrice a v ní rovnoměrně rozložené částice druhé fáze - obvykle martenzitu, označujeme tyto oceli jako dvoufázové feriticko-martenzitické oceli. Jsou to nízkouhlíkové nízkolegované oceli s obsahem uhlíku 0.06 až 0.13 %, 1.0 až 1.6 % manganu, 0.2 až 1.6 % křemíku, legované zpravidla ještě chromem nebo molybdenem. Používají se oceli uklidněné, mikrolegované vanadem nebo niobem ke zjemnění zrna a k precipitačnímu vytvrzení. Základní úroveň legování má zaručit při dané tloušťce a použitém ochlazovacím prostředí potřebné prokalení. Základním postupem tepelného zpracování je tzv. interkritické žíhání v teplotním intervalu Ac1 – Ac3. Ze žíhací teploty se ochlazuje rychlostí, která zaručuje tvorbu směsi ferit-martenzit nebo 138 ferit-bainit. Martenzit má být vyloučen ve formě jemných ostrůvků na hranicích zrn feritu, řádkovitost zhoršuje výsledné mechanické vlastnosti. Při ohřevu na žíhací teplotu dochází k transformaci perlitu a části feritu na austenit. Uhlík (a také dusík) se asi do 30 s přerozdělí mezi α a γ fázi, rozložení substitučních přísad se při této teplotě a dobách prodlevy (30 s až 60 min) téměř nemění. Obvykle se volí rychlost ochlazování těsně nad kritickou rychlostí (10 až 15 0C.s-1), aby se potlačila perlitická přeměna. S rostoucí rychlostí ochlazování se zvyšuje stupeň přesycení feritu uhlíkem a dusíkem, tzn. zvětšení náchylnosti oceli ke stárnutí. Rychlost ochlazování je třeba také volit s ohledem na výši žíhací teploty. Při vyšší žíhací teplotě vzniká větší množství austenitu (tedy i možného martenzitu),po zakalení roste pevnost oceli a klesá tažnost. Je proto nutné pro zachování vhodné kombinace pevnosti a tažnosti volit nižší stupeň ochlazování. Obr. 8.13: Závislost R-ε pro různé druhy svařitelných ocelí Deformační křivka (R - ε) dvoufázové oceli nemá v okolí meze kluzu nespojitosti, přechod z pružné do pružněplastické oblasti je plynulý /obr. 8.13/. Oceli zpevňují velmi rychle při nízkých napětích a deformacích, mají nízkou mez kluzu a vysokou mez pevnosti. Závislost pevnosti v tahu na rovnoměrné deformaci εr (deformace do počátku lokálního zúžení - tvorby krčku) je pro dvoufázové oceli posunuta k vyšším hodnotám deformací /obr. 8.14/, tzn. při stejné úrovni pevnosti lepší tvařitelnost za studena. Fázová přeměna každého austenitického ostrůvku je provázena objemovou změnou. V oblasti přiléhající rozhraní ferit-martenzit se tak zvýší hustota pohyblivých dislokací. Má se za to, že ve dvoufázových ocelích, kde feritická matrice je spojitou fází, začíná plastická deformace nejprve ve feritu, přednostně ve zmíněných oblastech se zvýšenou hustotou dislokací. Teprve po značné deformaci feritu dochází k deformaci martenzitických ostrůvků. Na rozdíl od křehkých částic karbidů, které se vyskytují ve struktuře většiny svařitelných ocelí, ostrůvky martenzitu se plasticky deformují a posouvají lokální zužování zkušební tyče k vyšším hodnotám deformace. Naznačené deformační chování Obr. 8.14: Závislost Rm-εr pro dvoufázovou a feriticko-martenzitické oceli může být konvenční ocel ovlivněno přítomností dalších fází ve struktuře. Při pomalejších ochlazovacích rychlostech vzniká v periferních oblastech ostrůvků austenitu proeutektoidní ferit a dále se postupně tvoří bainit a martenzit. V tom případě nebyla pozorována tak vysoká hustota dislokací ve zbytkovém feritu. Při vyšší žíhací teplotě v rozmezí Ac1 – Ac3 vzniká austenit s nižším obsahem uhlíku a následující martenzitickou transformací laťkový martenzit s dislokační substrukturou, pevný a 139 houževnatý. Po ochlazení z nižší teploty se získá deskový martenzit s vyšším obsahem uhlíku, tvrdší a křehčí, ale s určitým množstvím zbytkového austenitu v sousedství desek martenzitu. Lomové chování dvoufázové oceli je charakterizováno tvárným dutinovým porušením (nukleace, růst a koalescence dutin). Za dominantní lze považovat nukleaci dutiny na prasklé martenzitické částici nebo vznik dutiny dekohezí na mezifázové hranici ferit-martenzit. Růst dutiny probíhá přednostně podél rozhraní ferit-martenzit. U komplexnějších strukturních směsí (vznikajících při pomalejším ochlazování) nebo při větších množstvích martenzitu (vyšší žíhací teplota) dochází ke smíšenému porušení (lom tvárný a křehký). 140 9. ZAŔÍZENÍ A PROJEKTY DÍLEN TEPELNÉHO ZPRACOVÁNÍ Jednou z důležitých podmínek pro dosažení kvalitních a reprodukovatelných výsledků tepelného zpracování je výrobní zařízení. Tato zařízení mohou být velmi rozmanitá a závisí nejen na druhu tepelného zpracování, ale i na druhu výroby, velikosti a tvaru výrobků, požadované přesnosti, optimalizaci a dostupnosti energetického výkonu atp. 9.1 Ohřívací pece Základním vybavením dílen tepelného zpracování jsou ohřívací pece, v nichž se zpracovávané výrobky ohřejí na předepsanou teplotu a případně též ochladí potřebnou rychlostí. Obsluha pece má být jednoduchá a její provoz čistý, spolehlivý a hospodárný. Rozdělení pecí můžeme provádět z několika hledisek: • druhu otopu - palivové - elektrické • výše teploty - nízkoteplotní do 600 0C - středně teplotní od 600 do 1100 0C - vysokoteplotní nad 1100 0C • atmosféry v pecním prostoru - s atmosférou normální (vzduch) - s atmosférou řízenou - • pohybu vsázky vakuové - stabilní s přerušovaným provozem - průběžné • technologického postupu - popouštěcí - žíhací - víceúčelové - pro chemicko-tepelné zpracování atp. Konstrukce pece může být čistě jednoúčelová (pro určitý druh výrobků a tepelného zpracování) nebo zabezpečovat univerzální provoz. Základní části pece jsou /obr. 9.1/: • vyzdívka • ocelová konstrukce • topný systém • manipulace s materiálem • regulace,měření, automatizace Vyzdívkou pece se označují všechny keramické materiály, které vymezují pracovní prostor pece a z druhé strany přiléhají k jejímu plášti. Jejich účelem je odolávat tepelnému a mechanickému 141 namáhání v pracovním prostoru a maximální snížení tepelných ztrát při provozu. Ze žárovzdorných materiálů se u pecí pro tepelné zpracování nejvíce používá šamotu a jeho odlehčených modifikací, méně již žárobetonu. Pro zvláštní účely, např. mufle, nosné tvarovky, průchodky, se používá speciálních keramických materiálů (pyrostat, korund, silimanit apod.). Z izolačních materiálů to bývá především termalit a různé druhy izolačních prášků a vln event. vat. Obr. 9.1: Konstrukční části pece /1-hořák, 2-spalovací kanál, 3-odtahový kanál, 4-stahovací tyč, 5-dno, 6-patka, 7-základový šroub, 8-podlití patek, 9-základ, 10-noha, 11-hradítko, 12-vyztužená stěna, 13-krycí plech, 14stahovací nosník, 15-rám, 16-tepelná izolace, 17-klenba, 18-vyzdívka/ Ocelová konstrukce pece je základním stavebním prvkem pece, který bezpečně zachycuje všechny váhy a síly a současně určuje vzhled pece. Skládá se z pláště pece, čelních stěn s dveřmi a z obsluhovacích plošin. Pro stavbu pecí u součástí namáhaných do 400 0C se obvykle používá konstrukčních ocelí třídy 11 event. šedé litiny. U výše tepelně namáhaných dílů přichází v úvahu žáropevné a žárovzdorné oceli. Pece palivové Pece na kapalná paliva jsou u nás poměrně málo rozšířeny. Z palivových pecí se většinou ve strojírenské výrobě používají plynná paliva. Hořáky pro spalování topných plynů je možno rozdělit do tří skupin: • hořáky spalující topný plyn se vzduchem bez předchozího promíšení • hořáky spalující topný plyn se vzduchem po předchozím promíšení • hořáky zvláštní. Z prvé skupiny jsou nejvíce rozšířeny vířivé krátkoplamenné hořáky. Jsou poměrně jednoduché, jsou ve velkém rozsahu výkonově regulovatelné a lze je použít pro různé druhy topných plynů. Obvykle se používají pro topné plyny o přetlaku 102 až 2.103 Pa a přetlak vzduchu 103 až 3.103 Pa. Hořák je namontován do stěny pece a svým ústím zasahuje do vyzdívky. Ve spalovacím kanálu se topný plyn promísí se vzduchem ve směs, která spolehlivě hoří. Nevýhodou těchto hořáků je, že nejsou poměrově samoregulovatelné. Do druhé skupiny patří zejména injektorové hořáky. Pracují s tlakovým plynem (od 8.103 do 1,2.104 Pa), který si injekčním účinkem nasaje všechen potřebný vzduch z okolní atmosféry. Jejich výhodou je možnost použití topného plynu o vyšším tlaku, nevyžadují vzduchový ventilátor event. rozvodné potrubí, jsou poměrně samoregulovatelné. Velkou nevýhodou je malá regulovatelnost výkonu. Rychlost výtoku hořlavé směsi nesmí poklesnout pod rychlost hoření směsi, jinak dojde ke zničení hořáku. 142 Většinou hořáky jsou umístěny v bočních stěnách pecí, méně se vytváří spalovací prostor pod podlahou pece. Umístění hořáků i odtahových kanálů musí zajistit dobrou cirkulaci pecní atmosféry, aby docházelo ke stejnoměrnému a optimálnímu přenosu tepla. Palivové pece s přímým ohřevem (s přímým stykem spalin se vsázkou) mohou sice urychlovat vlastní ohřev, avšak mohou vytvářet i značný opal povrchu vsázky. K tomuto nedostatku přistupuje i obtížnost regulace a dosažení rovnoměrnosti teploty v celém prostoru pece i potíže s odtahem spalin. Operace tepelného zpracování, vyžadující atmosféru určitého složení nelze v pecích této konstrukce provádět vůbec. Tomu lze odpomoci umístěním vsázky do ochranné mufle ze žárovzdorného materiálu nebo uzavřením plamene do prostoru tzv. sálavé topné trubky. Sálavé trubky se vyrábějí ze žárovzdorných niklchromových ocelí nebo z niklových slitin typu Nimonic. Některé zahraniční firmy používají i keramických materiálů. Sálavé topné trubky mívají různá konstrukční řešení. Nejjednodušší uspořádání má přímá topná trubka. Hlavní součástí je hořákový topný systém, který musí dávat dlouhý homogenní plamen. Pro zlepšení účinnosti je na výstupním konci namontován rozrážeč spalin a rekuperátor, jež využívá tepla odcházejících spalin. Nejmodernějším řešením jsou opláštěné sálavé topné trubky /obr. 9.2/. Při protiproudém odvodu spalin je velký rozdíl teplot vnitřní žárové trubky a ochranného pláště, není dokonale zaručena rovnoměrnost teploty podél sálavé trubky. Obr. 9.2: Druhy opláštěných sálavých trubek /A- Tyto nevýhody odstraňuje uspořádání B se běžný odvod, B-míšení spalin, C-keramické zpětným míšením spalin. Nejvyšší účinnosti segmenty/ a rovnoměrnosti ohřevu je dosahováno u opláštěných sálavých trubek s keramickými segmenty. V pecích bývají sálavé trubky umístěny nejčastěji ve svislé poloze, neboť nejsou namáhány ohybem způsobeným vlastní vahou. Množství předávaného tepla (tepelný výkon) je závislý na teplotě pece a dosahuje až 40 kW.m-2 při teplotě 850 0C. Regulace plynových pecí s přímým ohřevem je poměrně složitá a ještě dnes převládá Obr. 9.3: Teploty opláštěné sálavé trubky při zapínání po 1, 2 a regulace ruční. Regulací přívodu vzduchu a plynu se ne vždy 4 minutách a konstantním zatížení 15 kW.m-2 dosáhne dokonalého spalování, čímž klesá tepelná účinnost. Nepřímý ohřev sálavými trubkami používá dvoupolohovou regulaci (zapnuto – vypnuto). Snížení tepelné účinnosti přestupem tepla přes žárovou trubku ev. plášť sálavé trubky, je eliminováno dokonalým spalovacím poměrem, vhodným rekuperačním předehřevem a event. nuceným pohybem, atmosféry v pecním prostoru. Obr. 9.3 ukazuje závislost teploty žárové trubky, pláště a ve vzdálenosti 5 cm od pláště při přerušovaném provozu sálavé topné trubky v 1, 2 a 4 minutovém intervalu. 143 Pece elektrické Elektrické pece určené k tepelnému zpracování pracují převážně s nepřímým odporovým ohřevem. Teplo z rozžhavených topných článků se předává vsázce převážně prouděním (při nízkých teplotách), při vysokých teplotách pak sáláním. Materiály pro topné články se dělí do dvou základních skupin: • materiály kovové • materiály nekovové Z kovových materiálů se do teploty 1000 0C používá austenitických niklchromových ocelí 17 253 event. 17 255. Často se používá i nemagnetických slitin Ni-Cr event. Ni-Cr-Fe. Žárovzdornost u těchto slitin je tvořena povrchovou vrstvou oxidu chromitého, se zvyšujícím se obsahem železa roste teplotní součinitel odporu a snižuje se pracovní teplota. Pro pracovní teploty až do 1350 0C jsou použitelné feritické slitiny Cr-Al-Fe bez niklu. Je to např. slitina Kanthal obsahující 20 %Cr, 5 %Al, 0,5 %Co a zbytek železo. Ochranná vrstvička oxidu hlinitého se na vodičích tvoří až při teplotě nad 1000 0C. Topné články z těchto slitin jsou výhodné zejména tam, kde se může vyskytovat síra. Při častém zapínání a vypínání křehnou. Z čistých kovů se platiny (vzhledem k její ceně) používá jen pro laboratorní pece. Pro intenzivní nauhličování se nehodí použití v redukční atmosféře. Wolframové topné články pracují ve vakuu nebo v ochranné atmosféře až do 2600 0C. Molybden vyžaduje ochrannou atmosféru, ve vakuu se rozprašuje při teplotě 1650 0C. Z nekovových materiálů používaných pro topné články, se nejčastěji používá karbid křemíku pod obchodním názvem např. Silit. Má vyšší rezistivitu než kovové materiály a použitelnost až do 1500 0C. Technický život topných článků je od 3000 do 10000 hodin. Do této skupiny patří i cermetové topné články vyráběné práškovou metalurgií na bázi molybdenidu křemičitanů (MoSiO2) a oxidu křemičitého (SiO2). Pracovní teploty článků jsou 1600 až 1700 0C. Žárovzdornost je způsobena ochrannou vrstvou oxidu křemičitého, vznikající za provozu. Články jsou křehké – nesnášejí otřesy, jsou odolné proti různým atmosférám, ve vakuu se vypařuje křemík. Ve vakuu nebo řízené atmosféře zabraňující oxidaci se pro pracovní teploty až do 2000 0C používá uhlíkových nebo grafitových topných článků. V normální atmosféře nastává oxidace zhruba od 400 event. 600 0C. Pro ohřev se používá otevřených topných článků zhotovených z drátů nebo pásů. Topné články mají různý tvar (spirály, smyčky apod.) a různé upevnění v peci (zavěšeny na držáky, vloženy do speciálních tvárnic atp.). Jejich rozmístění musí zaručovat co nejlepší přenos tepla sáláním event. prouděním. Topné vodiče se mají stýkat s keramikou jen minimálně v podpěrných bodech. Mimo dostatečnou žáropevnost má keramika nosičů mít co nejnižší obsah oxidů železa, síry a alkálií. Tyto látky mohou z oxidů topných článků vytvářet za vyšších teplot vodivé nízkotavitelné skloviny. Na životnost topných článků působí i atmosféra pracovního prostoru pece. Přítomnost síry nejvíce ovlivňuje slitiny s niklem. Za tepla vzniká nízkotavitelné eutektikum mezi niklem a niklsulfidem, čímž dochází k progresivnímu rozpadu. Stejně nepříznivě na slitiny legované niklem působí sloučeniny uhlíku v pecní atmosféře. Naopak tyto slitiny jsou vhodné pro řízené atmosféry s dusíkem. V redukčních atmosférách se mohou ve slitinách s chromem vytvářet karbidy chromu, které ochuzují matrici o chrom. Konstrukční uspořádání pecí. Nejdůležitějším znakem palivových a elektrických pecí s různými druhy atmosfér a pohybů vsázky je jejich konstrukční tvar. Podle tohoto kritéria rozlišujeme řadu pecí: 144 Komorové pece /obr. 9.4/ – patří k nejstarším a dosud velmi rozšířeným typům pecí. Jsou to nejjednodušší a univerzální pece vytápěné jak elektricky, tak přímým i nepřímým spalováním topného plynu. Směr sázení je horizontální a vsázka během ohřevu nemění svou polohu v pracovním prostoru pece. O umístění hořáků event. Sálavých topných trubek byla zmínka v předchozích odstavcích. Elektrické odporové topné články jsou umístěny obvykle na bocích, někdy v podlaze, méně často v zadní stěně, dveřích a na stropě (klenbě) pece. Pokud je topení i ve dně pece, bývá překryto žárovzdorným podlahovým plechem nebo keramikou. Při použití klasických hutních vyzdívkových materiálů mají tyto pece dlouhé roztápěcí časy a obtížně se dosahuje konstantní teploty v celém pracovním prostoru pece. Nevýhodou je též obtížná mechanizovatelnost ohřívacích procesů. Dveře pecí větších jednotek jsou ovládány motorem. Pece určené pro popouštění (nízkoteplotní) je nutno vybavit nuceným oběhem atmosféry pro zlepšení tepelné účinnosti. Komorové pece se vyrábějí Obr. 9.4: Schéma v nejrůznějších velikostech, od laboratorních až po provozní. komorové pece Limitujícím faktorem je možnost pohybu vsázky. Vozové (vozíkové) pece /obr. 9.5/ - na rozdíl od komorových pecí mají stabilní pouze boky se stropem a zadním čelem. Nístěj (dno) s předním čelem tvoří vůz, který vyjíždí z pece. U větších jednotek jsou přední dveře oddělené a pojíždí pouze nístěj. Pojezd vozíku (nístěje) může být ruční nebo motorický. Kolejiště vozu je v úrovni podlahy dílny, u větších jednotek zapuštěné tak, aby úroveň nístěje souhlasila s podlahou dílny. Z této úpravy vyplývá snazší a méně tepelně ovlivněná obsluha při vsazování a snímání výrobků po tepelné zpracování jeřábem. Těsnost pece a současně ochrana podvozku před přímým účinkem tepla se uskutečňuje těsněním ocelovými noži po stranách vozíku zapuštěnými do pískového lože. Topení je obvykle v pevných částech pecí. Pokud je ve dně, event. v čele vozu, musí mít přívodní kontakty, které se spojí při najetí pece. Pro ekonomický provoz bývají obvykle dva vozy, jeden je v peci, druhý se nakládá nebo vykládá. Vozové pece jsou hospodárné jen pro vsázku větších rozměrů a hmotností až 100 tun. Výkon těchto pecí dosahuje 3000 až Obr. 9.5: Schéma vozové pece 5000 kW. Šachtové (hlubinné) pece /obr. 9.6/ - na rozdíl od pecí komorových mají pracovní prostor svislý, obvykle válcový. Topné články, stejnoměrně rozložené po stěnách šachty, jsou spolu s vyzdívkou chráněny před poškozením při zavádění vsázky jeřábem speciálními žárovzdornými vodítky. Pece, které jsou určeny pro popouštění, předehřev nebo zpracování lehkých slitin (nízkoteplotní), jsou doplněny ventilátorem zabudovaným do dna nebo víka pece. Materiál se vsazuje do pece buď v koších přímo na rošt nebo v přípravcích. Dlouhé válcové výrobky zůstávají během ohřevu obvykle zavěšeny v závěsu, aby nedošlo k jejich deformaci. Menší jednotky jsou umístěny zcela nad podlahou. Pece větších rozměrů (až 20 m hluboké) jsou obvykle zapuštěny pod podlahou se zřetelem na bezpečnost tak, aby jejich okraj vystupoval 80 až 100 cm nad ní. Šachtové pece nejsou tak univerzální jako pece komorové, ale snadno se utěsní a izolují proti ztrátám tepla. Víko pece se obvykle těsní nožovými břity v pískovém uzávěru nebo má 145 Obr. 9.6: Schéma šachtové pece olejové či vodní těsnění. Velkou výhodou je snadné vkládání a vyjímání dlouhých součástí jeřábem. Obr. 9.7: Šachtová pec Monocarb /1plynotěsná retorta, 2-oběhová vložka, 3ventilátor, 4-víko těsněné zásypem, 5-těsnící zásypy, 6-přívod cementační kapaliny, 7-odvod atmosféry, 8-topné odpory/ Samostatnou kapitolu šachtových pecí tvoří pece určené pro cementaci (nitrocementaci) v plynu /Monocarb – obr. 9.7/. Liší se od běžných šachtových pecí provedením pracovního prostoru, který je plynotěsně uzavřen. U původní koncepce s ventilátorem ve dně je plynotěsná mufle těsněna dvěma zásypy – ve víku a ve dně. U novějších konstrukcí se přešlo k ventilátoru ve víku, kde těsnění je prováděno gumovou vložkou uloženou ve vodou chlazeném límci. Tato konstrukce nevyžaduje použití vnitřní plynotěsné mufle. Cementační atmosféra se získává rozkladem kapaliny, která skapává na čočku, umístěnou pod víkem pece. Přívod kapaliny zajišťuje regulovatelné čerpací zařízení. Víko je vybaveno i odvodem přebytečných zplodin, které vyhořívají krátkým plamenem a otvorem pro odběr zkoušek. Cementační pec je doplněna ochlazovací jednotkou, která ochlazuje cementované výrobky bez přístupu vzduchu. Do této jednotky se přivádí topný plyn, který vytváří ochrannou atmosféru. Velké využití prostoru pece, jednoduchost konstrukce a jednoduchost výroby cementační atmosféry z kapalin zajišťují široké použití v závodech s kusovou a malosériovou výrobou. Poklopové (zvonové) pece /obr. 9.8/ připomínají tvarem pracovního prostoru šachtové pece, ale svou konstrukcí se podstatně liší. Pec se skládá z pracovní plošiny, kam se umisťuje vsázka určená k tepelnému zpracování, poklopu a vytápěného zvonu. Vnitřní žárovzdorná mufle (poklop) umožňuje ohřev a chladnutí vsázky v řízené atmosféře. Kromě toho chrání mufle výrobky před přímým sáláním topných článků a tím proti lokálnímu přehřátí. Pro zlepšení rovnoměrnosti ohřevu a vhodné cirkulaci řízené atmosféry je v pracovní plošině zabudován ventilátor. Tyto pece, mimo žíhání a popouštění, se velice často Obr. 9.8: Schéma poklopové pece /1-topný používají k chemicko-tepelnému zpracování – poklop, 2-mufle, 3-vsázka, 4-pracovní plošina, k nitridaci ve čpavkové atmosféře. Zvonové 5-ventilátor, 6-topení/ pece se často staví s několika pracovními plošinami a vnitřními muflemi (poklopy). Počet pracovních plošin závisí na době chladnutí vsázky. Po skončení ohřevu se topný zvon přemístí jeřábem na sousední plošinu. Při každém cyklu se ztrácí jen teplo akumulované ve vyzdívce pracovní plošiny a v mufli, z tepla akumulovaného v topném zvonu se ztrácí jen asi 10 až 15 %. Poklopové pece se staví do výkonů několika set kW. 146 Elevátorové pece /obr. 9.9/ - patří k největším pecím se stabilní vsázkou podobně jako pece vozové. Vlastní ohřívací komora je umístěna na sloupech ve výšce 3 až 4 m nad úrovní podlahy. V úrovni podlahy jsou kolejnice, po kterých pojíždí vůz se vsázkou. Při najetí pod vlastní pec je vůz se vsázkou zdvižen do takové výšky, aby se ohřívací komora plošinou vozu uzavřela. Po předepsaném ohřevu sjede vůz dolů a odjede na další manipulační místo. Pokud se má zabránit oxidaci, je možno krýt vsázku vnitřní muflí. Pec pracuje s dobrou účinností, tepelné ztráty jsou přibližně stejné jako u pecí poklopových. Výhodou elevátorových pecí je, že mohou být vřazeny do průběžné linky, neboť vůz se vsázkou může prodělat několik operací tepelného zpracování a pak pokračovat dále ve směru příjezdu k peci. Topná část elevátorové pece netrpí nevhodným zacházením při přenášení na jednotlivé pracovní plošiny jako pec zvonová. Tyto pece mají vyšší životnost, jsou vhodné pro výrobky velkých rozměrů a hmotností, staví se s výkony 500 až 2000 kW. Vzrůstající požadavky na zvyšování produktivity práce a reprodukovatelnosti výsledků dosažených tepelným zpracováním vedly Schéma ke konstrukci a výrobě průběžných pecí různých principů a výkonů. Obr. 9.9: elevátorové pece /1Jejich použití pro různé technologické postupy tepelného event. Chemicko-tepelného zpracování je rozsáhlé. V současné době jsou ohřívací komora, 23-vsázka, 4využívány téměř pro všechny operace tepelného zpracování. Pece vůz, tunelového typu mají ve směru pohybu vsázky více teplotních pásem hydraulický válec/ (zón) se samostatně regulovatelným topením. Mohou být vytápěny elektřinou nebo topným plynem, přičemž se s výhodou používá sálavých trubek. Vsázka tak může procházet pecí s naprogramovatelným teplotním režimem, který odpovídá požadované technologii. Několik pecí však může tvořit jeden zcela mechanizovaný a automatizovaný celek. Často pece navazují nejen na tzv. chladící tunely zajišťující řízené ochlazování vsázky, ale spojují se s kalící lázní, pračkou, suškou a kontrolní fází. Pece jsou konstruované pro trvalý provoz. Podle druhu mechanizmu k dopravě vsázky rozlišujeme nejčastěji tyto pece: Obr. 9.10: Schéma pásové pece Obr. 9.11: Schéma válečkové pece Pásové pece /obr. 9.10/ - vsázka se vkládá na dopravní pás procházející pecí, který je vyroben ze žárovzdorného drátu spletením nebo z jednotlivých článků. Hřídel kladek se často chladí vodou. Umístěním kladek a vratné (spodní) části pásu (řetězu) vně pece zvyšují tepelné ztráty. Pece jsou určeny pro tepelné zpracování menších výrobků do teploty 900 0C. Válečkové pece /obr. 9.11/ - staví se pro teploty do 900 0C. Válečková dráha prochází celou pecí a je složena ze žárovzdorných válečků s osou kolmou ke směru pohybu. Uložení válečků, stejně jako řetězová kola pro pohon řetězem jsou uloženy mimo pec. Vsázka se klade přímo na válečky nebo na rošty tak, aby byla dobře unášena. Zatížené válečky se nesmí za provozu zastavit, došlo by k jejich deformaci. Při konstrukci je nutno respektovat tepelnou roztažnost válečků a vyzdívky pece. 147 Narážecí pece /obr. 9.12/ - pece tohoto typu se staví pro vyšší pracovní teploty a jsou využívány nejen k tepelnému zpracování, ale i k ohřevu polotovarů pro tváření za tepla. Na nístěji pece je vytvořena dráha z keramických bloků, Obr. 9.12: Schéma narážecí pece /1-dráha pro z vodících lišt ze žárovzdorné oceli nebo i z trubek chlazených vodou. Na vstupu a vedení vsázky, 2,3- válečková dráha, 4-vsázka/ výstupu může být vně pece válečková dráha. Při nižších pracovních teplotách může být vnitřní dráha (pro zmenšení odporu) vybavená kladkami. Vsázka se prostrkuje pecí elektromechanicky nebo hydraulicky. S každým novým kusem zasunutým na vstupu pece se všechny kusy posunou a na konci vypadne kus ohřátý. Obr. 9.13: Schéma střásací pece /1-žlab, 2podpěrné kladky, 3-vsázka/ Střásací pece /obr. 9.13/ - jsou určeny k ohřevu drobné kusové vsázky na teplotu do 900 0C. Pecí prochází žlab ze žárovzdorné oceli, který je po délce na několika místech podepřen kladkami. Výrobky se na vstupu vkládají na žlab, který se směrem z pece pohybuje pomalu, směrem zpět rychle, působením excentru a pružiny. Setrvačností se vsázka žlabem nevrací, setřásá se a postupuje pecí. Krokové pece /obr. 9.14/ - se staví pro ohřev velkých výkovků a odlitků na střední a vysoké teploty. Krokový mechanizmus je mimo pracovní prostor pece. Při pohybu vpřed se vsázka pozdvihne a posune. Při pohybu vzad mechanizmus klesne a připraví se na další krok vpřed, je poháněn hydraulicky nebo elektromotorem. Protahovací pece - konstruují se pro ohřev drátů a pásů zejména z barevných kovů (i z ocelí), které se protahují. Dosahuje se rovnoměrného prohřátí. Pro velké výkony jsou pece se svislým pohybem drátu v několika smyčkách. Obr. 9.15: Schéma bubnové pece /1-buben, 2-pec s topením, 3-pohon s převodem, 4-šnekový dopravník, 5-kalící lázeň, 6-paleta/ Obr. 9.14: krokové pece Schéma Bubnové pece /obr. 9.15/ - používají se s výhodou k tepelnému zpracování drobných výrobků, jako jsou např. podložky, šrouby, matice, menší ložiskové kroužky, kuličky atp. Jsou vytápěné plynem nebo elektricky. Drobná vsázka je zaváděna do bubnu násypkou na vstupu do pece. Buben má uvnitř šroubovou plochu, kterou se při otáčení vsázka dopravuje k propadu na výstupním konci bubnu. Po ochlazení je z kalící lázně vynášena šnekovým dopravníkem do připravené palety. 148 V těchto pecích je možno (při použití řízené atmosféry) také cementovat a nitrocementovat. Moderní bubnové pece bývají provedeny též jako sklopné. Buben je tepelně i mechanicky značně namáhán a má omezenou životnost. Obr.. 9.16: Karuselová pec /1-těleso pece, 2-topné články, 3-podlaha pece, 4-vsázka, 5-pohon s převodem, 6-dveře, 7-otevírání a zavírání dveří/ Karuselové (rotační) pece /obr. 9.16/ - osa těchto pecí, na rozdíl od tunelových, má kruhový tvar. Obdobně jako ostatní průběžné pece mohou být vytápěny plynem nebo elektřinou a hodí se i pro chemicko-tepelné zpracování. Konstrukce těchto pecí bývá různá. Nejčastěji se však staví karuselové pece s plynule otáčejícím dnem (nístějí). Vsázka se uloží sázecím otvorem na prstencovou nístěj. Otáčením nístěje projde celým prostorem pece a vyjímacím otvorem (vedle sázecího) se po ukončení tepelného cyklu z pece vyjme. Rychlost otáčení nístěje je regulovatelná. Tyto pece se konstruují pro nejvyšší teploty protože mechanizmy jsou zcela mimo prostor s pracovní teplotou. Podle požadavků na kapacitu se pece vyrábí až do průměru 10 m. Specifickou skupinou pecí jsou pece víceúčelové /obr. 9.17/. Jedná se o pece s nepřetržitým provozem (komorové), které doplněny mechanizačními zařízeními a dalšími moderními prvky tvoří Obr. 9.17: Schéma víceúčelové pece /1-vsázecí zařízení, 2-dveře, 3-předkomora, 4-kalící stůl, 5-kalící lázeň, 6-dveře pracovní komory, 7-pracovní komora, 8-vytápění, 9-přívod atmosféry/ 149 kompletní agregáty, ve kterých je možno žíhat, kalit, cementovat a nitrocementovat. Pece jsou zpravidla stavěny na maximální pracovní teplotu 950 až 1000 0C a jsou konstruovány tak, že se dá použít ochranné atmosféry – tzn. jsou vytápěny sálavými trubkami, které mohou být uzpůsobeny pro ohřev elektrickým odporem nebo plynem. Před vlastní ohřívací komorou je předkomora oddělená od ohřívací komory žárovzdornými, dokonale utěsněnými dveřmi. Předkomora má několik funkcí. Odděluje vlastní ohřívací komoru od vnějšího prostoru a tím zabraňuje úniku atmosféry a vniknutí vzduchu do komory. Je v ní umístěna zdviž, kterou je vsázka spuštěna do olejové kalící nádrže s nuceným oběhem a event. ohřevem či chlazením. Zdviž může být ovládána pneumatickým válcem, hydraulicky nebo mechanicky. Kalení v takto konstruované peci zaručuje, že výrobky jsou neustále v ochranné atmosféře, tedy nedochází k jejich okujení. Vyšší využití ohřívací komory umožňuje dvoupatrová konstrukce zdviže. Při kalení je druhé patro na úrovni ohřívací komory, takže další vsázka může být vsunuta do ohřívací komory, těsně po ponoření prvé vsázky do oleje. Horní polohy zdviže může být použito k ochlazení usměrněnou cirkulací ochranné atmosféry v předkomoře. Od vnějšího prostoru je předkomora oddělena dveřmi. Uniknutí atmosféry z předkomory zabraňuje plamenná clona, která se uvede v činnost, jakmile se zvednou dveře. Existuje mnoho způsobů konstrukčního řešení těchto pecí. Ohřívací komora může být průběžná (dveře z obou stran), což umožňuje vhodnější oboustrannou obsluhu. Je možno oddělit ohřívací komoru na dva pracovní prostory, např. pro Obr. 9.18: Schéma dvojité průběžné víceúčelové pece předehřev a vlastní ohřev, nebo difúzní a sytící etapu cementace atp. / obr. 9.18/. Existuje i uspořádání s otočnou zdviží a napojení až tří ohřívacích komor na jednu předkomoru. Stejně tak existuje řada řešení posuvu vsázky uvnitř víceúčelové pece od válečkových tratí s krokovým mechanizmem, přes řetězové dopravníky atp. Před předkomorou je nakládací stůl, který bývá pevný, otočný nebo pojízdný, takže lze výrobky odebírat přímo z dopravníku. Vakuové pece jsou moderními zařízeními, jsou používány pro nejrůznější účely a existuje řada konstrukčních variant: Obr. 9.19: Konstrukční koncepce vakuových pecí /A-teplostěnná, B-teplostěnná s vyrovnáním tlaků, C-se studenou stěnou: 1-vsázka, 2-vakuový prostor, 3-otopná tělesa, 4-prostor se sníženým tlakem, 5klasická izolace, 6- tepelný štít/ • podle konstrukčního uspořádání komorové, šachtové, víceúčelové • podle základní konstrukční koncepce /obr. 9.19/ - – teplostěnné, tvoří uzavřenou vakuovou komoru, která je zvenku ohřívána. Plášť vakuové komory je vysoce mechanicky namáhán velkými rozdíly tlaků. Starší provedení, obvykle do 850 0C. - teplostěnné s vyrovnáním tlaků, částečně eliminuje nevýhody předcházející koncepce - se studenou stěnou je moderní řešení vakuových pecí pro tepelné zpracování. Plášť vakuové komory je chráněn tepelně izolačními štíty před sálavým teplem topných elementů 150 • podle určení - - bez kalících lázní /obr. 9.20/ - tyto pece jsou určeny především k žíhání. Převážně se jedná o jednokomorové pece, ke v evakuovaném prostoru je možno realizovat i chlazení (v ochranné atmosféře). Vyrábí se ve vertikálním i horizontálním provedení a mohou být i dvoukomorové. s kalící lázní – nejčastější typ vakuových pecí odpovídající pecím víceúčelovým. Předkomora může být od pracovní komory oddělena vakuově těsnou přepážkou (evropský způsob) nebo jen tepelně izolační klapkou (americký způsob). Pec bez vakuové přepážky je konstrukčně jednodušší, její nevýhodou je možnost úniku olejových výparů do ohřívací komory a ztrátové časy mezi jednotlivými dávkami. Tepelná izolace ohřívací (pracovní) komory bývá z grafitové tkaniny nebo z keramických vláken. Vytápěcí tělesa, původně molybdenové, se dnes používají grafitová (pevné neb grafitová tkanina). Důležitou součástí pecí jsou vývěvy. Pece s nízkým vakuem (do 13 Pa) mají většinou šoupátkové mechanické vývěvy, pece se středním vakuem (1,3 Pa) používají Rootsovy vývěvy, u pecí s vyšším vakuem musí být odsávací soustava doplněna difúzní vývěvou. Vakuové pece mají relativně vysokou cenu a vysoké náklady na údržbu. Zpravidla je výhodné použití vakuových pecí pro Obr. 9.20: Horizontální vakuová pec /1-pozorovací otvor, 2-vakuová komora, 3ventilátor, 4-horní uzávěr, 5-klasická izolace, 6-spodní uzávěr, 7-výměník tepla/ Tepelná izolace ohřívací (pracovní) komory bývá z grafitové tkaniny nebo z keramických vláken. Vytápěcí tělesa, původně molybdenové, se dnes používají grafitová (pevné neb grafitová tkanina). Důležitou součástí pecí jsou vývěvy. Pece s nízkým vakuem (do 13 Pa) mají většinou šoupátkové mechanické vývěvy, pece se středním vakuem (1,3 Pa) používají Rootsovy vývěvy, u pecí s vyšším vakuem musí být odsávací soustava doplněna difúzní vývěvou. Vakuové pece mají relativně vysokou cenu a vysoké náklady na údržbu. Zpravidla je výhodné použití vakuových pecí pro vyšší teploty ohřevu, pro nižší teploty jsou zatím výhodnější pece s ochrannou atmosférou. Solné lázně pracují s roztavenou směsí solí různého chemického složení. Solných lázní se používá nejen pro vlastní ohřev, ale i pro chemicko-tepelné zpracování. Lázně bývají kelímkové, vanové nebo šachtové. Podle způsobů topení se dělí solné lázně na dvě skupiny: Obr. 9.21: Solná lázeň s nepřímým topením • lázně pracující s nepřímým ohřevem /obr. 9.21/ - kelímek se solnou lázní je ohříván topnými odpory nebo plynem. 151 Vně topení je tepelná izolace a kostra pece. Materiál van (kelímků) je závislý na složení použité lázně a pracovní teplotě. Tohoto způsobu se používá pro nízké teploty. • Obr. 9.22: Elektrodová solná lázeň /1-elektrody, 2-vana, 3-tepelná izolace, 4-prostor pro vsázku, 5prostor s elektrodami, 6-oddělovací přepážka/ lázně pracující s přímým odporovým topením /obr. 9.22/ - v tomto případě prochází proud elektrolytem – roztavenou solí, která je nositelem tepla. Solné lázně, kde proud prochází elektrolytem i vlastní vsázkou ponořenou do elektrolytu se používá méně, protože při jejím nevhodném tvaru dochází k jejímu místnímu přehřátí, popř. natavení. Více jsou rozšířeny solné lázně, kde elektrické pole je odděleno a proud vsázkou neprochází. Příkon pecí nezávisí na vsázce. V důsledku elektrodynamického a tepelného proudění je v celém prostoru dobrá rovnoměrnost teploty. Elektrody se zhotovují z nízkouhlíkové oceli nebo ferchromitu, Obvyklé zatížení elektrod je asi 50 A.cm-2 plochy elektrody v lázni. Ze stejného materiálu se vyrábějí i kelímky pro střední teploty (do 1000 0C). Pro vysoké teploty do 1350 0C se používají kelímky keramické (šamotové). Tyto však nelze použít pro kyanidové soli, jež s keramikou silně reagují. V tuhém stavu jsou používané soli elektricky nevodivé, proto při roztápění se zahřívají pomocnými ponornými topnými články nebo lze použít odporové články umístěné mezi elektrody, případně grafitové elektrody. Regulace elektrodových solných lázní se provádí regulačními transformátory nebo tyristorovou regulací proudu. 9.2 Ostatní zařízení Vyvíječe ochranných atmosfér se většinou konstruují jako samostatné přídavné zařízení k ohřívacím pecím. Jednotlivé druhy vyvíječů se liší nejen typem a výkonem, ale hlavně druhy zařízení pro čistění atmosfér. Obvykle jsou vyvíječe rozlišovány podle vytvářené atmosféry: • Obr. 9.23: Schéma exotermického vyvíječe /1-filtr, 2,3-průtokoměr, 4-směšovač, 5-zpětný ventil, 6-hořák, 7-retorta, 8-chladič, 9odlučovač vody, a-hořlavý plyn, b-vzduch, c-směs, d-řízená atmosféra/ 152 exotermické vyvíječe /obr. 9.23/ - jsou výrobně nejjednodušší. Hlavní částí vyvíječe je tepelně izolovaná retorta s katalyzátorem, kde probíhá nedokonalé spalování směsi topného plynu se vzduchem. Takto vzniklá atmosféra se ochlazuje v chladičích rekuperátorového typu nebo přímo průchodem vodní lázní. Takováto atmosféra mívá rosný bod vyšší než 5 0C. Pro snížení hodnoty rosného bodu je možno použít chladících strojů nebo provádět dodatečné sušení adsorpcí např. silikagelem (rosný bod až –40 0C). • exo-mono vyvíječe – pro získání exo-mono atmosféry jsou exotermické vyvíječe, vytvářející chudou atmosféru, doplněny zařízeními odstraňující oxid uhličitý event. oxid uhelnatý. Odstraňování CO2 je možno provádět různými způsoby. Pohlcováním vodou ve válcových věžích možno snížit obsah CO2 na 0,2 až 1 %. Lepší výsledky dává pohlcování v 10 až 20 % roztoku monoetanolaminu (méně než 0,05 %). Moderní způsob odstraňování molekulovými síty odstraňuje z atmosféry rovněž vodní páru, odpadá tedy sušení po předchozích metodách. Regenerace molekulárních sít nedělá výrobní potíže. V případě potřeby odstranění CO se provádí jeho konverzí na CO2 vodní parou při teplotách 350 až 450 0C. Tuto konverzi uskutečňujeme před odstraňováním CO2 a sušením. • endotermické vyvíječe /obr. 9.24/ - základní částí endotermického vyvíječe je nepřímo vytápěná retorta (1000 až 1100 0C), v níž probíhá neúplné spalování uhlovodíků výchozího plynu. Dostatečně rychlý průběh reakcí je umožněn katalyzátorem – Obr. 9.24: Schéma endotermického vyvíječe /1-filtr, 2,3-průtokoměr, obvykle porézní 4-směšovač, 5-zpětný ventil, 6-retorta, 7-katalyzátor, 8-ohřev retorty, keramika s povlakem 9-chladič, 10-odlučovač vody, a-plyn, b-vzduch, c-směs plynu a obsahující nikl, měď a vzduchu, d-endoatmosféra oxid hořečnatý. Regenerace katalyzátoru (jakmile stoupne obsah CO2 v endoplynu na 0,3 %) se provádí vypalováním při teplotách 800 až 850 0C. Nutno poznamenat, že vyšší obsah síry ve výchozím plynu může nenávratně zničit katalyzační účinek niklu. Správný chod vyvíječe je mimo teploty závislý na dokonalém dodržení správných poměrů vzduchu a plynu (zvýšení obsahu CO2 a H2O nebo zanášení katalyzátoru sazemi). Rosný bod ochlazeného endoplynu bývá 5 až –15 0C. Obr. 9.25: Schéma štěpiče čpavku /1-odpařovač, 2průtokoměr, čpavku, 3-zpětná pojistka, 4-retorta s katalyzátorem, 5-ohřev retorty, 6-průtokoměr produktu rozkladu, a-kapalný čpavek, b-plynný čpavek, c-produkt rozkladu/ 153 • štěpiče čpavku /obr. 9.25/ - podobné vyvíječům endoatmosfér. Proces výroby počíná odpařováním tekutého čpavku. Pracovní teplota vyhřívané retorty naplněné niklovým katalyzátorem je 850 až 1000 0C. Štěpením je možno získat z 1 kg tekutého čpavku 2,6 m 3 ochranné atmosféry s rosným bodem –35 0C. Při dalším čištění přes molekulární síta může hodnota rosného bodu dosáhnout –70 až –90 0C. Výsledný plyn (75 %H2 + 25 %N2) je možno upravit dalším spalováním vodíku až na čistě dusíkovou atmosféru. Výhodné bývá nedokonalé spalování na nevýbušný ochranný plyn (0,5 až 20 %H2 + zbytek N2), kde z 1 kg tekutého čpavku se získá 4,1 až 4,6 m3 ochranné atmosféry. Pomocí difúzního filtru paladium-stříbro je možno z atmosféry štěpeného čpavku získat vodíkovou atmosféru vysoké čistoty. Kapacita vyvíječů ochranných atmosfér je dána velikostí a typem používaných pecí. Při jejich návrhu je nutno počítat s údržbou (regenerací náplně) a možností poruch. Nepřetržitý provoz zajišťujeme centrální výrobnou ochranných atmosfér (s možností zvýšení kapacity) nebo vhodnými zásobníky ochranné event. bezpečnostní atmosféry. Chladící zařízení Zařízení pro prudké ochlazování jsou neoddělitelnou součástí kalíren. Podle druhu ochlazovacího média je možno rozlišit několik typů. K ochlazování součástí a nástrojů z ocelí kalitelných vzduchem se používá vzduchových vřídel /obr. 9.26/. Vyústění dmýchaného vzduchu musí být přizpůsobeno tvaru kaleného výrobku, aby docházelo ke stejnoměrnému ochlazování. Pro zvýšení intenzity ochlazování může ochlazovací vzduch být doplněn vodou a vytvářet mlhu (mlžné vřídlo). Ochlazovací schopnost závisí na rychlosti proudění a na poměru vody a vzduchu. Mimo vodních sprch a výjimečně kovových desek, se nejvíce pro prudké ochlazování používá ochlazení ponorem do vody, oleje, popř. solných lázní. Provedení kalících nádrží je závislé na velikosti, tvaru a druhu materiálu ochlazovaných výrobků i na druhu výroby. Nádrže je možno rozdělit na dvě základní skupiny: Obr. 9.26: vřídlo Vzduchové • pro cyklické kalení (obvykle u pecí cyklicky pracujících) • průběžné (obvykle u pecí pracujících kontinuálně) Používaný tvar nádrže vychází buď z tvaru kalené vsázky nebo z typu pecí, pro které je nádrž určena. Průřez nádrží bývá obdélníkový nebo válcový. V případě šachtových nádrží, stejně jako u pecí, se z bezpečnostních důvodů horní okraj nádrže staví 80 až 100 cm nad úrovní podlahy. Obvykle se olejové a vodní nádrže svařují z jednotlivých dílů ocelového plechu a vyztužují žebry z válcovaných profilů. K zajištění rovnoměrného a účinného ochlazování jsou lázně vybaveny cirkulací, která může být spojena s ochlazováním event. úpravou kalícího média. Promíchávání olejových i vodních lázní vzduchem vede k jejich degradaci resp. snížení ochlazovací účinnosti. Vodní lázně se ochlazují přívode, studené vody a odvodem teplé vody přepadem do odpadu /obr. 9.27/ nebo vhodněji do chladící věže, která je součástí uzavřeného chladícího okruhu. Olejové kalící lázně se ochlazují dvojím způsobem. První způsob je ochlazování přímo v nádrži obvykle trubkovým chladičem s nucenou cirkulací. Druhý způsob chlazení oleje je jeho ochlazování mimo kalící nádrž v centrálním olejovém hospodářství. Tohoto způsobu se zpravidla používá je-li větší počet kalících nádrží a je-li jejich tepelné zatížení vysoké. Nádrže mají kolem horního 154 Obr. 9.27: Vodní lázeň /1přívod vody, 2-přepad, 3výpust, 4-vtok vody, 5vřídlo/ okraje žlab, do kterého je oteplený olej vytlačován přívodem oleje studeného. Ze sběrného žlabu odtéká olej do centrálního olejového hospodářství, kde je čištěn a ochlazován /obr. 9.28/. Obr. 9.28: Olejové hospodářství kalírny /1-olejové lázně, 2-chladící a ohřívací zařízení, 3-čerpadlo, 4-filtrační zařízení, 5-zásobní nádrž oleje/ Ke kalení tvarově složitých součástí, které se při kalení nesmí deformovat se používá kalících lisů. Ohřátá součást se vloží do kalícího lisu, sevře se mezi vhodně tvarované zápustky a chladícím olejem zakalí. Množství oleje i doba chladnutí jsou nastavitelné a celý cyklus je automatizován. Výkon kalícího lisu s ručním zakládáním a vyjímáním součástí bývá 10 až 120 ks za hodinu. Upravených kalících lisů se také využívá ke kalení rovinných tenkostěnných součástí, např. plechů. Uvedený způsob (kromě vysoké produktivity a bezpečnosti práce) zajišťuje vysokou kvalitu tepelného zpracování. V koncepci dílny tepelného zpracování je třeba uvažovat i s rovnacím pracovištěm. Jeho velikost a vybavení závisí na charakteru výroby, tvaru, velikosti zpracovávaných výrobků a na druhu tepelného zpracování. Tato pracoviště mohou být vybavena hydraulickými rovnacími lisy. Zařízení pro povrchové kalení Zařízení pro povrchové kalení se nejvíce uplatňují v sériové a hromadné výrobě. Existují zařízení jednoúčelová i více či méně univerzální. Podle druhu ohřevu rozlišujeme indukční kalící stroje a stroje pro kalení plamenem. Indukční kalící agregáty se v principu skládají z: • generátoru proudu • zařízení pro upínání a pohyb výrobku event. induktoru • chladícího systému Vysokofrekvenční generátory sestávají z usměrňovače s regulačním vstupním transformátorem, elektronkového oscilátoru a výstupního vysokofrekvenčního transformátoru. Dle velikosti a výkonu může být generátor vestavěn do pojízdné ocelové skříně nebo se instaluje do zděné kobky blízko kalícího agregátu. Středofrekvenční generátory byly obvykle prováděny jako rotační, dnes přechází na měniče tyristorové, hlavně z hlediska úspory energie. Kalící stroj může mít vlastní generátor nebo z jednoho generátoru je možno napájet několik agregátů. Většina kalících strojů má svislé uspořádání, pouze u součástí velké délky (vzhledem ke stavební výšce) bývá upínání horizontální. V zásadě je možno rozlišovat dva konstrukční typy agregátů /obr. 9.29/: 155 • s pohybem induktoru • s pevným induktorem Pro kalení rotačních výrobků jsou agregáty vybaveny plynule měnitelnými otáčkami upínacího vřetena. Chladící systém (kromě chlazení induktorů) závisí, na způsobu kalení. Při jednorázovém to bývá obvykle kalící lázeň, při postupném obvykle sprcha. Příkony těchto kalících agregátů se pohybují od 30 do 1000 kW. Obr. 9.29: Principy uspořádání indukčního kalení válců /1chladící sprcha, 2-induktor, 3-válec, 4-posuvná hřídel, 5-SF trafo, 6-přívod energie a vody, 7-pohon otáčení, 8-podpora válce, 9upevnění válce, 10-jímka/ Stroje pro kalení plamenem mají podobnou konstrukci jako indukční kalící agregáty. Vzhledem k větší adaptibilnosti tohoto způsobu kalení je snaha o výrobu agregátu s univerzálnějším zaměřením. Zařízení pro úpravu povrchu Úprava povrchu tepelně zpracovávaných výrobků se děje různými způsoby. Jedná se ponejvíce o odmaštění výrobků po mechanickém opracování před tepelným zpracováním i odmašťování po kalení do oleje, tryskání, omílání event. moření. U všech typů technologií je nutno zajistit, např. vytvořením sběrných jímek, bezpečnost provozu v případě havárie. Při provozu počítáme s regeneracemi lázní a likvidací odpadů. Technologie a používaná zařízení jsou uváděny v předmětu „Povrchy a jejich úpravy“. Dílenská doprava a manipulace Dílenská doprava a manipulace slouží ke spojování jednotlivých technologických operací v ucelený proces. Na jejím správném a hospodárném řešení závisí do jisté míry efektivnost celé výroby a odstranění fyzické námahy pracovníků. Dopravní a mechanizační zařízení má být jednoduché z hlediska obsluhy i náročnosti na údržbu. Systém dopravy závisí na řadě podmínek. Je to např. typ výroby, kusová hmotnost, rovněž typ použitých pecí a zařízení ovlivňuje druh dopravních a manipulačních zařízení. Dopravu v dílně je možno rozdělit na tři hlavní skupiny podle použitého zařízení, a to na dopravu jeřáby, pozemní dopravu a dopravu dopravníky. Jeřábová doprava v kalírně je vhodná pro kusovou výrobu a zpracovávané součásti značné kusové hmotnosti. Jeřáby a kladkostroje používané v kalírně musí být vybaveny dvěma samostatnými automatickými brzdami, z nichž každá musí sama o sobě udržet břemeno. Kalící jeřáby mají vysokou spouštěcí rychlost regulovatelnou v širokém rozmezí. Podle konstrukce se využívají jak jeřáby mostové, tak sloupové s otočným výložníkem. Způsob jejich ovládání závisí na dispozičním řešení kalírny. Používá se jak dálkového ovládání, tak ovládání z kabiny. 156 Převážná část strojírenských kalíren používá v dopravě různých druhů dopravních vozíků. Výrobky jsou ukládány podle druhů do paletizačních beden nebo přípravků, které jsou z meziskladu k pecím a naopak dopravovány ručními nebo elektrickými zdvižnými vozíky. Mezi prostředky pozemní dopravy patří plošinové vozy a přesuvny. Plošinových vozů se výhodně využívá v dílnách tepelného zpracování těžkých výkovků a odlitků. Odlišným dopravním prostředkem jsou přesuvny pecních vozů nebo roštů. Ve vysoce mechanizovaných kalírnách obstarávají dopravu dopravníky. Dopravníky jsou buď pásové, článkové, válečkové nebo závěsné. Dopravníky jsou ponejvíce využívány ke spojování jednotlivých pecí a zařízení, aby se vytvořil kompaktní agregát, který zabezpečuje ucelený technologický sled operací. Tyto uspořádání zajišťují vysokou produktivitu práce při Obr. 9.30: Linka na cementování v plynu fy Aichelin /1-nakládka a současném odstranění vykládka, 2-podélný posuv, 3-předehřev, 4-mufle, 5-nauhličovací zóna, těžké fyzické námahy a 6-příčný posuv, 7-podchlazovací zóna, 8-ohřev na kalící teplotu, 9snížení energetické kalení, 10-pračka, 11-popouštěcí pec/ náročnosti /obr. 9.30/. 9.3 Navrhování dílen tepelného zpracování Dílny tepelného zpracování se podstatně liší od ostatních výrobních linek strojírenských závodů. Nutnost zpracování zcela různorodých druhů výrobků (obrobky, výkovky, odlitky, svařence) o různých tvarech a velikostech a ze zcela rozdílných materiálů ovlivňuje zásadním způsobem jak technicky správnou volbu vlastní technologie tepelného zpracování, tak i ekonomickou volbu pecního a ostatního zařízení. Výrobní náplň dílny tepelného zpracování je rozhodující nejen pro uspořádání vlastní dílny, ale i pro její organizační začlenění v rámci závodu. Protože převážnou část kalírny tvoří pece konstruované pro tepelné zpracování za vysokých teplot, solné a kalící lázně, není možno přehlížet hledisko pracovního prostředí a energetické náročnosti. Uvedené skutečnosti způsobují, že projekty kalíren a žíháren vyžadují obvykle zcela individuální řešení, která téměř vylučují využití typových projektů. Při projektování je třeba přihlížet k obecným zásadám i k specifické problematice tohoto oboru. Obecně technologický projekt musí zajišťovat: • splnění stanoveného výrobního úkolu v množství, čase a kvalitě • možnost účelového rozšíření výroby v každé její fázi, bez podstatného narušení probíhající výroby • možnost změn technologie výroby a sortimentu • použití progresivní technologie, techniky, organizace i řízení s optimálním stupněm mechanizace a automatizace 157 • optimální výrobní náklady • zkrácení výrobního cyklu a zrychlení obratu oběžných prostředků • dobré pracovní prostředí a bezpečnost práce • zabezpečení provozu při eventuálních poruchách • etapovou realizaci investic s postupným uváděním do provozu. Struktura provozního souboru tepelného zpracování a jeho postavení v organizační struktuře závodu vychází především z vazby technologických postupů kalírny na ostatní výrobu, druhu výroby (sériovosti) a kapacity. Druhy tepelných provozů (dílen tepelného zpracování a jejich strukturu) dělíme podle různých hledisek: • druhu tepelně zpracovávaných dílů – v zásadě se jedná o zpracování polotovarů (výkovky, odlitky), obráběných dílů, svařenců, nářadí • postavení dílny ve struktuře závodu – např. ve strojírenském závodě může být dílna tepelného zpracování jako samostatná, jako oddělení při mechanické dílně, jako oddělení specializované podle skupiny (druhu) součástí, jako zařízení umístěné ve výrobní lince strojního obrábění • velikosti kapacity udávané v t.rok-1 - na dílny malé, střední a velké • druhu tepelného event. chemicko-tepelného zpracování – na žíhárny, kalírny, dílny CHTZ (cementace, nitridace), kalírny povrchu apod. • režimu práce – na proces přetržitý a nepřetržitý Dílnu tepelného zpracování se snažíme umístit vždy do samostatného prostoru, odděleného od ostatních výrobních dílen, avšak zároveň co nejblíže k místu, ze kterého je do kalírny dopravováno největší množství výrobků k tepelnému zpracování. Při projektování nové kalírny se dosahuje těchto požadavků většinou umístěním kalírny do samostatné lodi hlavního výrobního objektu. Oddělení stěnou závisí na charakteru výroby, např. v kovárně nebo slévárně se úsek tepelného zpracování neodděluje, naopak v objektu mechanické výroby bývá kalírna od prostorů obrábění oddělena. V mnoha podnicích se s úspěchem stavějí pece a příslušné doplňující zařízení přímo v obráběcích dílnách do výrobního toku. Kalírnu velkého rozsahu je potřeba umístit do samostatného objektu a situovat objekt tak, aby bezprostředně navazoval na objekt dodávající materiál k tepelnému zpracování i na objekt dále zpracovávající materiál po tepelném zpracování. Uspořádání uvnitř provozního souboru tepelného zpracování je závislé na výrobním programu a jeho opakovatelnosti. Obvykle se zařízení seskupují podle typu tepelného zpracování nebo druhu tepelně zpracovávaných výrobků, event. podle druhu používaného výrobního zařízení. Hlavní hledisko pro volbu navrhovaného uspořádání je plynulý materiálový tok. Rozsah jednotlivých úseků pomocných provozů je určen velikostí souboru tepelného zpracování, jeho umístěním a vazbou na předchozí a následující výrobní úseky. Tyto úseky umožňují dosažení požadované kvality a produktivity tepelného zpracování při dodržení bezpečnosti a hygieny práce. V úseku přípravy práce jsou výrobky určené k tepelnému zpracování připravovány pro jednotlivé operace. Součástí přípravy je mezisklad, kde se výrobky přejímají, třídí podle požadovaného druhu tepelného zpracování, připravují jednotlivé vsázky, výrobky se ukládají na přípravky dle technologických postupů atp. Patří sem též práce spojené s ochranou povrchu součástí před oxidací nebo cementací. Vhodné je oddělení meziskladu hotových výrobků, aby nedošlo k záměně nezpracovaných a nekontrolovaných výrobků. 158 Provoz kalírny potřebuje k svému zajištění odlišné provozní hmoty od strojírenských provozů a proto je nutno nezbytné zásoby skladovat v prostoru souboru tepelného zpracování. Pokud se jedná o jedovaté látky (např. kyanidy) musí být jejich uložení odděleno (týká se i odpadů). K zajištění správné kvality tepelného zpracování je na konci technologického procesu v kalírně nezbytná kontrola. Systém kontroly závisí na druhu výroby, jejím rozsahu a důležitosti. Nelze proto jednoznačně určit rozsah a vybavení kontrolních pracovišť. Rozsah a vybavení správních a sociálních prostorů se řídí počtem pracovníků souboru. Je nutno vytvořit sociální prostory takové, aby byla zajištěna naprostá bezpečnost a hygiena pracovníků. Kalírny a žíhárny zpracovávající výrobky malých rozměrů a hmotností pracují zpravidla v týdenním cyklu, neboť časy jednotlivých operací jsou poměrně krátké a není organizačně obtížné skončit je na konci týdne. Rovněž hospodářské ztráty, vyplývající z chladnutí, popř. z udržování teploty prázdných pecí, jsou přijatelné. V žádném případě není však možno projektovat dílnu tepelného zpracování na jednosměnný provoz. I u těchto typů kalíren je vhodné využít třetí směny k delším cyklům žíhacích event. cementačních procesů i s event. případným zkrácením týdenního cyklu pecních agregátů. Vypínání pecí způsobuje nejen ztráty ekonomické vlivem zvýšení spotřeby energie a prodloužením ohřevu, ale i zkrácení životnosti pece vlivem častých tepelných šoků. Kalírny a žíhárny zpracovávající těžké výrobky, kde pracovní cykly mohou trvat i desítky hodin, pracují v nepřetržitém provozu. Zastavování těchto pecí je řízeno výhradně potřebou závodu tak, aby ztráty vyplývající z přerušení byly co nejmenší. Základním podkladem pro vypracování projektové dokumentace je přípravná dokumentace. Rozsah přípravných prací závisí na tom, zda jde o rekonstrukci, modernizaci či novou výstavbu a do jaké hloubky byly již tyto práce řešeny při zpracování úvodního investičního úkolu. Hlavní pozornost v této fázi je soustředěna na kvalitní zpracování výrobního programu a rozbor dosavadního stavu. Výchozími údaji při zpracování výrobního programu jsou globální hodnoty, které by měly obsahovat: • celkovou hmotnost tepelně zpracovaných výrobků v t.rok-1 • celkovou hmotnost výrobků v jednotlivých tepelných operacích v .rok-1 • největší a nejmenší hmotnost tepelně zpracovaných výrobků každé skupiny tepelných operací • největší a nejmenší rozměry výrobků pro každou skupinu tepelných operací. Při sestavování výrobního programu se vychází z nároků finální výroby závodu, které se doplňují s nároky režijními, tj. tepelné zpracování pro vlastní potřebu (např. údržbu, nástroje apod.). V rozboru dosavadního stavu je nutno se zaměřit na podobné vyhodnocení jednotlivých technologických postupů, aby bylo možno posoudit a rozhodnout, které dosavadní postupy je možno převzít a které bude nutno nahradit. Vlastní práce na technologické části projektu se dělí na dvě části: • kapacitní výpočet • výkresovou a textovou dokumentaci Kapacitním výpočtem stanovíme: • počet jednotlivých druhů pecí, strojů a zařízení pro tepelné i pomocné operace • počet dělníků • potřebu materiálu 159 • potřebu energií • velikost skladovacích ploch Výkresová a textová dokumentace slouží jednak jako podklad pro zpracování profesních částí projektu (stavební, energetické a rozpočtové), jednak tvoří oficiální dokumentaci. Technická zpráva obsahuje zejména popis technologie výroby, základní údaje, charakteristiku a účel objektu, výrobní program, projektovou kapacitu, potřebu hlavních surovin a energií, přehled zaměstnanců a směnnost, řešení manipulace s materiálem, velikost skladů a zásob, požadavky na dopravu, přehled ploch, požadavky na kontrolu a popis opatření pro zajištění hygieny a bezpečnosti práce. Výkresová část obsahuje technologické schéma (tok materiálu) v přehledném uspořádání s vyznačením hlavních údajů o množství a hlavních parametrech vstupujících a vystupujících materiálů. Dispozice strojů a zařízení obsahuje prostorové umístění strojů a zařízení jak z hlediska vzájemné polohy, tak i ve vztahu ke stavební konstrukci. Seznam pecí, strojů a zařízení obsahuje základní parametry jednotlivých jednotek, počet jednotek, hmotnost a cenu. Součástí této dokumentace je i dílčí rozpočet technologické části stavby. Výkresová část projektu se začíná zpracovávat po kapacitním propočtu a stanovení jednotlivých druhů pecí a výrobního zařízení. Při rozmisťování jednotlivých pecí a zařízení je nutno dodržovat zásadu technologického sledu jednotlivých úseků a operací. Dále je třeba počítat s dostatečným prostorem pro průchod, manipulačním prostorem pro pohyb a skladování zpracovávaných výrobků i s manipulačním prostorem pro opravu agregátů. Konečná výrobní plocha se tedy určí podle konkrétního uspořádání technologických míst a půdorysných ploch zvolených zařízení. Kapacitní výpočet zařízení Způsob kapacitního výpočtu vyplývá z úrovně podkladů, jež jsou k dispozici při zpracování projektu a ze stupně jeho zpracování. Při hrubém projektování (zpracování projektového úkolu) se vychází z hmotnosti dílů, které mají být tepelně zpracovány jako podílu k celkové hmotnosti výrobků. Velikost ukazatelů závisí nejen na jednotlivých výrobních oborech (např. obráběcí stroje 15 %, automobily 40%, tanky 80%), ale zvláště na funkci výrobku a použitém typu výroby. Tabulka 9.I: Průměrné výkony pecí Druh tepelné operace Typ pece Žíhání Kalení a normalizace Popouštění Cementace Přes 12 h Do 6 h Komorové 40 - 60 60 - 80 80 - 150 100 - 120 - Vozové 35 - 50 50 - 70 60 - 150 60 - 80 - 100 - 120 - - - - Šachtové - - 200 - 300 160 - 240 60 – 100 Průběžné - 50 - 70 120 - 200 100 - 180 40 – 50 Dopravníkové - - 140 - 180 120 - 180 - Válečkové 120 - 200 120 - 180 -2 -1 -3 -1 Výkon pecí je udáván v kg.m .h (u šachtových pecí v kg.m .h ). - Poklopové Nejjednodušším způsobem kapacitního výpočtu, který je však pouze přibližný, je výpočet na základě znalosti celkové hmotnosti součástí tepelně zpracovávaných v t.rok-1 a podílu připadajícího na jednotlivé operace tepelného zpracování v t.rok-1. Pro návrh jednotlivých pecí je 160 nutno zjisti alespoň maximální hmotnost a rozměr tepelně zpracovávané součásti každé skupiny tepelného event. chemicko-tepelného zpracování. Podle druhu tepelné operace, maximální hmotnosti, rozměru součásti a opakovatelnosti výroby se volí typ pece. Velikost navrženého typu pece, popř. jejich počet, se určí z celkové hmotnosti tepelně zpracovávaného zboží za použití průměrných hodnot výkonů pecí /tab. 9.I/. Počet pecí pro jednotlivé operace lze stanovit ze vzorce: Np = Mc Vh .Fv .s.K s . .ϑ Np –počet pecí pro druh tepelného zpracování, Mc –celková hmotnost součástí tepelně zpracovávaných za rok /kg/, Vh –hodinová výrobnost pece /kg.h-1/, Fv – časový fond pece za rok na směnu /h.rok-1.směna-1/, s –počet směn za den, Ks – součinitel zahrnující čas seřízení a pomocné práce /0,8-0,9/, ϑ -součinitel časového využití Potřebnou hodinovou výkonnost pece pak určíme ze vzorce: Vh = np ( m1 .n s + m 2 ) τp np – počet přípravků pro vkládání součásti, ns – počet součástí v přípravku, m1 – hmotnost součásti /kg/, m2 – hmotnost přípravku /kg/, τp – celková doba pochodu tepelného zpracování /h/ Vhodnějším způsobem výpočtu je návrh podle technologických postupů. Výrobky se roztřídí podle technologického postupu na jednotlivé operace tepelného zpracování podle hmotnosti a rozměrů, druhu materiálu a shodnosti tepelného režimu. Při velkém sortimentu, např. v kusové výrobě, je pak nutno vhodně zvolit několik typických představitelů výrobků podle jejich četnosti a technologického zpracování. Podle druhu tepelné operace a sériovosti výroby se předběžně zvolí typ pece. Předpokládá-li se použití cyklické pece je třeba pro výpočet stanovit složení vsázky. Snahou musí být maximální využití prostoru pece za optimálních poměrů uložení a hmotnosti výrobků vzhledem k přípravkům. Po navržení vsázky je nutno zpětně kontrolovat zda předpokládaná pec má dostatečný ohřívací příkon. V prvém přiblížení se vychází z množství tepla Q v = M v .cs .( t 2 − t 1 ) potřebného pro ohřátí vsázky na požadovanou teplotu Qv – potřebné množství tepla pro ohřev vsázky /J/, Mv – hmotnost vsázky (výrobky + přípravky) /kg/, cs – střední měrné teplo /J.kg-1.0C-1/, t1,2 – vstupní, resp. konečná teplota vsázky /0C/ Pokud určíme dobu ohřevu vsázky τo vyšel by užitečný příkon Pu Pu = Qv τo /W/. Potřebný výkon pece je nutno zvýšit o ztrátový výkon pece Pz, který bývá odhadován podle zkušeností nebo vypočítáván podle empirických vzorců. Celkově je možno jej rozdělit na ztrátový výkon naprázdno (nezávisí na chodu pece se vsázkou) a na ztráty související s chodem pece se vsázkou. Ztráty jsou způsobeny např.: • stěnami pece a netěsnostmi • při zavírání a otevírání dveří event. vstupu a výstupu • vynášením tepla dopravními mechanizmy, ohřevem muflí, podložek apod. • nedokonalým spalováním. Vzhledem k určité nepřesností výpočtu, ke vzrůstu ztrát, k rezervě na kolísání výhřevnosti topného plynu (u plynových pecí), k poklesu napětí v síti a ke stárnutí topných článků (u elektrických pecí) volíme bezpečnostní činitel kb = 1,2 až 1,7. Pak potřebný příkon pece Pp Pp = k b .( Pu + Pz ) 161 /W/. Výpočet průběžných pecí se provádí obdobně, i zde je nutno ověřit, zda příkon pece v ohřívacím pásmu odpovídá procházejícímu množství výrobků. Při volbě pecních agregátů mimo ohřívacího příkonu a velikostních parametrů, je nutno uvažovat i hledisko dostupnosti energií (svítiplyn, zemní plyn, elektrická energie) a zkušenosti obsluhujícího personálu. Důležitým hlediskem je také přesnost regulace teploty a rovnoměrnost prohřevu celé vsázky. Neméně rozhodujícím činitelem je i ovlivnění povrchu zpracovávaných výrobků ohřívacím médiem. Kalící nádrže navazují na zvolené pecní agregáty a při jejich navrhování opět vycházíme z technologického postupu, který určuje velikost vsázky a délku pracovního cyklu. Potřebný objem nádrže je dán předáním tepla obsaženého v ohřáté vsázce Qv do chladící kapaliny (zpravidla vody Q v = Vk .csk .( t k 2 − t k 1 ) nebo oleje) /J/ Vk – objem kalící kapaliny /m3/, csk – střední měrné teplo chladící kapaliny /J.m-3.0C-1/, tk1,k2 – počáteční, resp. konečná teplota kalící kapaliny /0C/ Pro kalení do vody je nutno počítat s počáteční teplotou podle místních poměrů (většinou 15 až 20 0C). Vzhledem k ochlazování by konečná teplota neměla být vyšší jak 40 0C. V tomto rozsahu se uvádí střední měrné teplo 4,18 J.kg-1.0C-1. Počáteční kalící teplota pro olejové lázně se uvažuje 30 až 40 0C a konečná 60 až 80 0C, střední měrné teplo v tomto rozsahu se předpokládá 1,9 až 2,1 J.kg-1.0C-1. Vlastní objem nádrže je nutno ještě zvýšit jednak o objem kapaliny vytlačené zakalovanou vsázkou, jednak o objem, který vznikne ohřátím chladící kapaliny. Tvar nádrže se navrhuje buď podle tvaru kalené vsázky nebo se vychází z typu pecí, pro které je nádrž určena. Po výpočtu a stanovení velikosti kalící nádrže je třeba určit způsob odvedení tepla z kalící kapaliny. Samovolné chladnutí kapaliny vyzařováním tepla hladinou a předáváním tepla stěnami nádrže do okolí je velmi pomalé (1 až 4 0C.h-1). Nejčastější odvod tepla olejových lázní se provádí trubkovými chladiči, ať již umístěnými uvnitř kalící lázně nebo v olejovém hospodářství. Velikost q h = k p .F.∆ t s chladičů se navrhuje podle vzorce: /J.h-1/ qh – hodinové množství tepla, kp – součinitel průchodu tepla z oleje do vody stěnou chladiče (obvykle 350 až 500 kJ..m-2.0C-1.h-1), F – plocha povrchu chladiče /m2/, ∆ts – střední rozdíl teplot mezi olejem a vodou Odváděné množství tepla qp závisí též na intervalu mezi kalícími cykly. Nucenou cirkulací je možno součinitel přestupu tepla kp zvýšit. Při použití olejových kalících nádrží je nutno zabránit jejich úniku vzhledem k ekologickému ohrožení. Pro případ havárie je nutno v projektu počítat s vytvořením sběrných jímek s dostatečnou kapacitou. Výpočet a skladba pracovních sil. Při stanovení počtu pracovníků potřebných pro obsluhu zařízení dílny tepelného zpracování se vychází z počtu pecí, jejich velikosti a obtížnosti práce u jednotlivých zařízení. Přesnější způsob stanovení potřebného počtu pracovníků vycházíme z bilance výrobního času pro předpokládaný výrobní program. Potřebný počet výrobních dělníků získáme tedy podílem z celkového výrobního času a časového fondu dělníka. Počet pomocných dělníků se stanoví rozbory pomocných prací, v průměru se jejich počet pohybuje mezi 25 až 40 % z počtu výrobních dělníků. Počet inženýrsko-technických pracovníků závisí na charakteru výroby a bývá obvykle 10 až 12 % z počtu výrobních dělníků. 162 Na obr. 9.31 je uspořádání středně velké univerzální kalírny pro kusovou strojírenskou výrobu. Navržená kalírna zajistí tepelné zpracování výrobků pro finální výrobu, tepelné zpracování náhradních dílů pro údržbu a nářadí pro nástrojárnu o celkové hmotnosti asi 850 t.rok -1. Úhrnná hmotnost tepelných operací je asi 1500 t.rok-1. Dílna tepelného zpracování je umístěna v samostatném objektu s přístavkem. Část kalírny je podsklepena. V suterénu jsou umístěny transformátory solných lázní, elektrorozvaděče a chlazení oleje. Zpracovávaný materiál se dopravuje nízkozdvižnými vozíky. Manipulaci s materiálem zajišťuje jeřáb nosnosti 3 Mp. Příklad kalírny pro tepelné zpracování sériově vyráběných automobilových součástí je na obr. 9.32. Kalírna je pro předpokládaný objem výroby v maximální míře mechanizována a zajišťuje zejména difúzní procesy, tj. cementaci a nitrocementaci včetně kalení a popouštění v různých typech pecí (průběžných, víceúčelových, rotačních, Monocarb). Do kalírny je začleněna i dílna s poměrně velkým počtem vysokofrekvenčních generátorů a aplikačních strojů pro povrchové kalení vysokofrekvenčním proudem těch součástí, které nemohou být tepelně zpracovány přímo v linkách mechanických dílen. 163 Obr. 9.31: Uspořádání středně velké univerzální kalírny 164 Obr. 9.32: Uspořádání kalírny součástí pro osobní automobily /1-cementační linka, 2,3-kalící lis, 4-nádrž na olej, 5-nitrocementační linka, 6-ruční lis, 7,8-endogenerátor, 9-dílovedoucí, 10-víceúčelové pece. 11,15-odmašťovací stroj, 12,14-popouštěcí pec, 13cementační pec, 16-solná lázeň, 17-příprava vzorků, 19-rovnací lisy, 20-bruska, 21-inkar, 22-demagnetizace, 23,25-vf generátor, 24,26,27-kalící stroj, 28-tryskač, 29-filtr/ 165 10.0 VÝROBA KOVOVÝCH PRÁŠKŮ A JEJICH ÚPRAVA Způsoby výroby kovových prášků lze rozdělit na : • fyzikálně mechanické ( mletí, rozprašování tekutého kovu, kondenzace z plynné fáze ) • chemické a elektrochemické ( chemická redukce a rozklad, elektrolytická redukce, selektivní rozpouštění ) • fyzikálně chemické ( plazmovým obloukem ) Obecně nejdůležitějšími faktory při výrobě prášků působícími na jejich technologické vlastnosti ( sypnou hmotnost, tekutost, lisovatelnost, slinovatelnost) jsou vztah povrchu částic k jejich objemu a také zvýšení hustoty vnitřních poruch. Zmenšením průměrné velikosti částic prášku se zvyšuje jeho měrný povrch, snižuje se i povrchová drsnost. Toto vede ke zvýšení kapilárních sil v objemu prášku a označuje se jako "geometrická aktivita". U částic prášků je povrchová oblast silně narušena a obsahuje mnoho prvků, které nejsou tak silně svázány s krystalickou mřížkou základu. Vysoká zbytková energie povrchu vzhledem ke kompaktnímu tělesu způsobuje i zvýšenou reakční schopnost označovanou jako "strukturní aktivitu" prášku. Svoji roli zde hraje i změna chemického složení povrchu prášku ( např. oxidické filmy). Na "strukturní aktivitu" působí i zvýšení vnitřních pnutí vlivem poruch mřížky ( zvýšení hustoty vakancí, dislokací, interstetických atomů ap.). Aktivita prášku a s ní spojené chování při lisování a slinování, i v konečném vlastnosti hotového výrobku, závisí tedy od způsobu zhotovení prášku. Zlepšení slinovatelnosti se může dosáhnout i dalším zpracováním (mletí, mechanická aktivace), které spolu se zvýšením měrného povrchu zvyšuje i hustotu poruch. Tyto prášky však na druhé straně vykazují vyšší odpor proti plastické deformaci při lisování. 10.1 Mechanické způsoby výroby Výroba prášku mletím se používá samostatně nebo jako doplňující pro prášky vyrobené jinými postupy. Obecně působením pohybové energie v mlecím agregátu dochází ke zpevňování jednotlivých částic polotovaru až do vyčerpání jejich plastických vlastností. Koncentrace poruch a zvýšená vnitřní energie dosáhne kritických hodnot, jež dávají vznik křehkým mikro- a makrotrhlinám. Při mletí se postupně zvyšuje disperznost mletého polotovaru /obr. 10.1/. Existuje však určitá hranice, závislá na technologických podmínkách a na materiálu prášku, při které se proces zastavuje. Obr. 10.1: Změna granulometrického složení po mechanickém mletí /1-výchozí stav, 2 až 4 - vliv doby mletí/ Mechanická výroba prášků mletím byla dříve základním způsobem výroby. Dnes se spíše používá pro rozemílání polotovarů např. houbovitého železa nebo nauhličených polotovarů pro tvrdé slitiny. Často se též využívá v jednotlivých případech výroby prášků z polotovarů křehkých materiálů citlivých k okysličení 166 Obr. 10.2: Základní schémata mlecích agregátů: a – kulový /1-stojan, 2-motor, 3-ložisko, 4mlecí buben, 5-vypouštění mlecích tělísek/, b – planetární kulový /1-základ, 2-motor s regulací rychlosti a směru, 3- pohon, 4-upínací disk, 5-mlecí buben/, c – vibrační /1-základ, 2-vibrační deska, 3-pohon, 4-pružina, 5-mlecí buben, 6-ohřev/Obr. 10.2: Základní schémata mlecích agregátů: a – kulový /1-stojan, 2-motor, 3-ložisko, 4-mlecí buben, 5-vypouštění mlecích tělísek/, b – planetární kulový /1-základ, 2-motor s regulací rychlosti a směru, 3pohon, 4-upínací disk, 5-mlecí buben/, c – vibrační /1-základ, 2-vibrační deska, 3-pohon, 4pružina, 5-mlecí buben, 6-ohřev/ (pod ochrannou atmosférou) nebo pro aktivaci prášků Fe, Al, Bz. V mlecích agregátech se provádí i míšení jednotlivých komponent výsledného výrobku. K mletí se používá kulových, vířivých, kladívkových a vibračních mlýnů /obr. 10.2/. Konstrukce může být s plynulým nebo přetržitým provozem. Dobrých výsledků se dosahuje v kulových mlýnech. Dle mletého materiálu a potřebné čistoty se bubny a mlecí tělesa zhotovují z mramoru, uhlíkové nebo manganové oceli, bílé litiny, slinutých karbidů i z achátu. Mletí je možno provádět za sucha nebo za mokra. Použití povrchově aktivní tekutiny snižuje povrchovou energii částic a tím nejen zabraňuje vytváření hrubých částic, ale urychluje proces disperzity. Obr. 10.3: Schéma attritoru /1-základ, 2-stojan, 3-mlecí válec, 4-hřídel míchání, 5chladící voda, 6-oběh mlecí kapaliny, 7-mlecí kuličky, vsázka a kapalina / Zvláště intenzivní mokré mletí je umožněno v tzv. attritorech /obr.10.3/, kde mletí je způsobeno hlavně třením mezi mokrou vsázkou a drobnými kuličkami. Tímto způsobem je možno získat částice velikosti pod 0,002 mm. Pro získání jemného prášku suchým mletím hrubých částic (2 mm) se používá tzv. Cold-stream systém. Částice polotovaru se 167 Venturiho dýzou vhánějí do nízkotlaké komory (rychlost větší jak 300 m.s-1). Adiabatickým rozpínáním dochází k ochlazení a tím ke zkřehnutí částí. Dopadem na odrazovou plochu se drtí. Hrubé částice se oddělují separátorem a vrací se zpět. U plastických materiálů se dosahují velikosti částic 0,005 až 0,010 mm, u křehkých cca 0,002 mm. 10.2 Rozprašování tekutého kovu Výroba prášku rozprašováním tekutého kovu patří mezi nejproduktivnější a nejlevnější postupy. Princip metody spočívá v působení tlakového plynu ev. proudu tekutiny, případně odstředivých sil na tekutý kov. Vytvořené kapky tuhnou následkem rychlého ochlazení. Vhodnou volbou podmínek (teploty lázně, viskozity, povrchového napětí a také podmínek ochlazování) možno do jisté míry ovlivnit základní vlastnosti prášků (disperzita, tvar, struktura). Čím je vyšší teplota ohřevu lázně (vyšší viskozita - i vliv legur) a větší působení mechanické energie, tím získáváme větší podíl jemných částic. Rychlé ochlazení částic umožňuje získat i vhodné složení a strukturu prášků slitin, které vykazují velké heterogenity Obr. 10.4: Schéma zařízení pro stříkání prášků: a - základní schéma /l-pánev následkem s taveninou, 2-keramická výlevka,3-tryska, 4-chladící nádoba/, b - řez tryskou likvačních dějů klasické /1-horní část s otvorem pro taveninu, 2-přívod plynu (vody), 3-proud tekutého při výrobě (CuPb, kovu, 4-výtok plynu (vody), 5-rozstřikovaný proud kovu (částice prášku)/ rychlořezné oceli ap.). Původní technologie výroby železného prášku rozprašováním litiny proudem tlakové vody vytvářela částice kulovitého tvaru o obsahu 2,5 -3,5 %C a 1,5 2,5 %O2, teprve dlouhodobým žíháním se získal prášek vhodný k lisování (pod 0,l %C a méně než 1,0 %O2 ). Nevhodnost kulovitého tvaru částic (špatná lisovatelnost) se odstraňovala přidáním prášku oxidu železa pro zlepšení lisovatelnosti a usnadnění oduhličování. V poslední době se k rozprašování používá stlačeného vzduchu /obr. 10.4/. Získávané částice (menší jak 0,4 mm) bílé litiny jsou pokryté oxidickou vrstvou. Po žíhání při teplotě 1 000 až 1 100 0C obdržíme železný prášek o složení 0,03 %C a 168 Obr. 10.5: Schéma zařízení pro rozprašování metodou RST /1ochlazovací plyn, 2-tavenina, 3otáčející disk, 4-tuhnoucí prášek / 0,3 - 0,5 %O2. Částice mají hranatý, houbovitý tvar s rozeklaným povrchem a vynikající dobrou lisovatelností i slinovatelností. Použitím způsobu fy ASEA-STORA - rozprašování čistým inertním plynem (dusíkem nebo argonem) - možno získat prášky obsahující méně než 0,01 %O2. Tohoto způsobu se používá nejen pro výrobu prášků např. rychlořezných ocelí, ale i jiných kovů s velkou afinitou ke kyslíku (Ni, Ti, ap.). Další varianty výroby prášků z roztavených kovů spočívají v rozprašování úderem lopatky otáčejícího se disku nebo pomocí odstředivých sil. Určitou specifikací této technologie je proces RST (Rapid Solidification Techniques) /obr. 10.5/. Podstata procesu spočívá v lití taveniny na rotující vodou chlazený kotouč (cca 20 000 ot.min-1) doplněné o zrychlené ochlazování v inertním plynu. Rychlost chladnutí rozstřikované taveniny dosahuje 104 až 108 0C.s-1. Vývoj tohoto procesu vycházel ze zhodnocení negativního vlivu dendritické stavby a souvisících parametrů segregace legujících prvků v částicích hlavně práškových superslitin. Zvýšení rychlosti chladnutí snižuje míru segregace prvků i omezuje precipitaci sekundárních fází. Homogenita chemického složení se příznivě odráží v dalších výrobních operacích (např. při slinování) i v dosažení rovnoměrných vlastností výrobku. Jako ochlazovací medium se většinou pro vysokou tepelnou vodivost používá helium. Obr. 10.6: Schéma rozprašování metodou REP /1-vakuum, 2-inertní plyn, 3-elektroda, 4-tank, 5-sférický prášek, 6-elektrický oblouk / Dalším moderním způsobem výroby slitinových prášků je metoda REP (Rotation Electrode Process) /obr. 10.6/. V aparatuře jsou dvě elektrody, anoda je z příslušné slitiny (ze které vyrábíme prášek), katoda je z wolframu. Přiložením napětí vzniká mezi elektrodami oblouk a dochází k natavení slitinové elektrody. Rotací této elektrody (1 000 až 20 000 ot.min-1) se kapky nataveného kovu rozprašují v objemu tanku, který má chlazený plášť. Vzniklé částice mají globulitický tvar. Částečnou nevýhodou této metody je, že při obloukovém tavení dochází i k částečnému odpařování wolframové elektrody a takto vzniklé částice wolframu znečisťují vyrobený prášek. Podle údajů fy VITTAKER je 54 % částic v rozmezí 0,09 až 0,16 mm. Obr. 10.7: Schéma výroby prášků metodou PSV /1-elektronové dělo, 2vakuum, 3-měděný štít, 4-letící částice, 5ingot, 6-rotační zařízení, 7-zásobník / Modifikací uvedeného způsobu je odtavování plazmou PREP (Plazma Rotating Electrode Process). Rotační elektroda je vyrobena z rozprašované slitiny. Mezi ní (jako anodu) a vodou chlazenou wolframovou katodou je heliový plazmový oblouk, který natavuje povrch anody a v důsledku odstředivých sil jsou oddělovány částice prášku. Způsob tavení slitiny plazmovým obloukem dává čistější produkt vůči předchozí metodě. Znečistění odpařováním wolframové elektrody je minimální. Práškové částice mají opět kulovitý tvar a jsou 169 vhodné pro izostatické lisování a aplikaci pro výrobu součástek pro letecký a strojírenský průmysl. Ve Francii je zavedený podobný systém výroby prášků PSV (Pulversation Sous Vide) /obr. 10.7/. Ingot z příslušné slitiny rotuje velkou rychlostí (1 000 až 4 500 ot.min-1) ve středu vakuové komory (vakuum 13.10-4 Pa. V důsledku bombardování čela ingotu proudem elektronů z elektronového děla dochází k jeho natavování a v důsledku odstředivých sil vyvolaných rotací ingotu jsou částice rozstřikované. Vnitřní zařízení aparatury (vodou chlazený štít z měděného plechu) zabraňuje dopadu kapek na stěny aparatury, otáčením strhává dopadající částice a prudce je ochlazuje. Vzniklé práškové částice mají globulitický tvar. Proti předcházejícím dvěma technologiím tkví výhoda v tom, že zde není wolframová elektroda, prášky jsou velmi čisté, dobře se lisují a jsou vhodné pro výrobu náročných součástí v leteckém i v kosmickém průmyslu. Nevýhodou tohoto procesu je požadavek na vysoké vakuum, které se obtížně udržuje. Systém EBRD (Electron Beam Rotating Process Disc) se od uvedené metody liší v použití tří elektronových děl a rozprašování z vodou chlazeného měděného disku. Proces GSP (Gas Soluble Process) /obr. 10.8/ spočívá v odlévání taveniny nasycené vodíkem (za přetlaku) do evakuované trysky. Vlastní rozprašování je tak zabezpečované vodíkem unikajícím z taveniny. Nevýhodou tohoto způsobu je částečná přítomnost vodíku v práškových částicích. Obr. 10.8: Schéma výroby prášků procesem GSP /1vakuum, 2-vysokotlaký vodík, 3-tavenina, 4kelímek, 5-indukční ohřev, 6- posuvná tyč, 7ochranná stěna / 10.3 Chemická redukce a rozklad Výroba prášků (popř. houby) chemickou redukcí a rozkladem je významným úsekem získávání výchozí suroviny pro výrobky běžných kovů i těžkotavitelných materiálů. Redukční činidla mohou být v tuhém nebo plynném stavu. Protože se ne vždy používají suroviny bohaté získávaným prvkem, je nutná příprava těchto surovin a následné čistění mechanickými, chemickými i magnetickými metodami. Pro úspěšnost procesu je nutné, aby výchozí suroviny byly dostatečně dispergovány, což ovlivní rychlost termodynamických reakcí. Obr. 10.9: Schéma zařízení pro sublimaci MoO3 /1pohon, 2-plášť pece, 3-izolace, 4-topení, 5-křemenný kelímek, 6-tavenina, 7-tlak. vzduch, 8-sublimovaný MoO3, 9-lapač, 10-ventilátor, 11-odlučovač, 12-sběrná nádoba / 170 Nejvíce rozšířeným způsobem výroby železného prášku je metoda fy Hőgamas. Tato metoda používá jako výchozí suroviny magnetit (Fe3O4) a koks (jako redukční činidlo - obě složky drceny na cca 0,5 mm). Přídavek vápence je důležitý pro vazbu síry. Vsázka v kelímcích z karbidu křemíku se žíhá cca 90 hodin za teploty 1 000 0C. Vzniklá železná houba se mechanicky čistí, mele na prášek. Dočistění se provádí magnetickou separací a dodatečným žíháním ve vodíku se zvyšuje stupeň redukce. Výsledný prášek má chemické složení 0,1 %C, 0,15 %Si, 0,02 %Mn. Řada dalších metod používá jako suroviny chudé železné rudy nebo okuje. Při těchto metodách vznikají obtíže vyplývající z obohacování výchozích rud a ev. v případě okují znečistění oxidy křemíku, manganu a hliníku. Varianty zpracování na železnou houbu používají rotačních i tunelových pecí, ke zpracování ve formě briket nebo na fluidním loži. Jako redukčního činidla se používá sazí, vodíku, oxidu uhelnatého i endoplynu. Jako příklad výroby prášků těžkotavitelných kovů slouží výroba molybdenu. Výchozí surovina oxid molybdenu MoO3 se získává žíháním chudých sirných rud. Z tohoto koncentrátu sublimací při 1 000 až 1 100 0Cje možno obdržet vysoce čistý a jemný prášek MoO3 /obr. 10.9/. Tento se dá vyrobit i chemicky louhováním hydroxidem amonným a vysrážením kyselinou chlorovodíkovou. Redukce se provádí v lodičkách procházejících tunelovou pecí. Pro získání vhodné velikosti částic (0,002 až 0,012 mm) se žíhání ve vodíkové atmosféře děje nejprve v oblasti teplot 700 0C a dále se pak zvyšuje na 1 000 až 1 100 0C. Výroba wolframového prášku redukcí ve vodíkové atmosféře je podobná. Výchozí surovina WO3 se získává chemicky z wolframových rud. Je nutno poznamenat, že sublimační metoda, i když nepatří do chemických metod, je využívána pro výrobu prášků i u dalších prvků s vhodnou tenzí jejich par jako např. zinku. Při výrobě vysoce jakostních prášků železa, niklu a molybdenu se používá karbonylového způsobu. I když některé další kovy (Mn, V, Cr, W) vytvářejí přechodné karbonylové sloučeniny, nejsou výrobně použitelné. Vytváření a rozklad odpovídá reakcím: Fe + 5 CO → Fe (CO)5 resp. Ni + 4 CO → Ni (CO)4 Pro výrobu karbonylu je používán oxid uhelnatý při tlacích 7 až 30 MPa a teplotách 200 až 250 C. Průchodem přes chudé nositele kovu (rudy, jemné třísky, niklové granuláty ap.) dochází k reakci, reakce se nezúčastňují znečisťující prvky jako např. S, Si, Cu, P. Zvýšením tlaku plynné produkty zkapalňují. Rozklad karbonylů je endotermický. Uskutečňuje se v kovových reaktorech za teplot 200 až 250 0C při nízkých ev. vyšších tlacích. Vznikající oxid uhelnatý se vrací do výrobního procesu. Rozměr a tvar částic prášku závisí na podmínkách rozkladu. Za obvyklých podmínek se rozměry částic talířového typu pohybují v rozsahu od 0,002 do 0,015 mm , přičemž obsahují kolem 1 %C. Následující žíhání ve vodíkové atmosféře snižuje obsah uhlíku a kyslíku a tím i vysokou tvrdost (850 HV) částic prášku. 0 Ne pro všechny kovy se používá jako redukčního činidla uhlíku nebo vodíku. Platí to zejména pro kovy s vysokou afinitou ke kyslíku jako je např. Ti. K vyredukování titanu z jeho sloučenin, např. TiO2, jsou potřebné silné redukční látky (např. Ca, Mg, Na). Výzkumy ukázaly, že pro redukci TiO2 je výhodnější použít místo kovového vápníku jeho hydrid CaH2. TiO2 + 2 CaH2 → Ti + 2 CaO + 2 H2 K zabezpečení dokonalé redukce se proces realizuje při 20 % přebytku redukovadla a teplota se udržuje při 1 000 až 1 100 0C. Vznikající CaO zároveň slouží k zabránění slinování vyredukovaných částic titanu. Oxid vápenatý se reakcí s vodou převádí na hydroxid vápenatý, který se neutralizuje kyselinou chlorovodíkovou (vznik CaCl2). Po promytí vodou a sušení se získá vysoce disperzní titanový prášek obsahující 0,15 až 0,2 % zbytkového kyslíku. Jiným způsobem výroby titanového prášku je redukce chloridů titanu. Princip výroby spočívá v tom, že při teplotách 600 až 850 0C probíhá proces působení TiCl4 a sodíku podle rovnice: TiCl4 + 2 Na → TiCl2 + 2 NaCl 171 Touto reakcí vznikají nižší chloridy titanu resp. jeho slitin a určité množství práškového titanu. Vzniklý roztok se filtruje přes ocelové síto a obsah práškového titanu se pohybuje v intervalu 18 až 25 %. Zdokonalený technologický postup provádí dvoustupňovou redukci, kde v prvém stupni (do 250 0C) probíhá redukce TiCl4 na nižší chloridy a potom v druhém stupni (900 až 1 000 0C) se nižší chloridy redukují na kovový práškový titan. Tato metoda má své přednosti v tom, že je ekonomicky výhodná (využití odpadového materiálu např. třísek) a také proto, že využívá i legující prvky (Al, Cr, Mo, V) obsažené ve výchozí surovině. 10.4 Hydrometalurgické pochody V průmyslových podmínkách nachází i uplatnění redukce vodních roztoků solí kovů plyny (obvykle vodíkem nebo oxidem uhelnatým) hlavně při výrobě prášků mědi, niklu a kobaltu. Rozvoj těchto metod urychlila hlavně nutnost využití chudých a komplexních rud i odpadů. Proces spočívá tedy v získání vodného roztoku kovových solí (chemickou cestou, vyluhováním) a redukcí vodíkem podle rovnice : Me2+ + H2 → Me + 2 H+ Jako příklad může sloužit zpracování sulfidové niklměďkobaltové rudy o složení 1,21 %Ni, 0,58 %Cu, 0,04 %Co, 10,5 %Fe, 6,8 %S. Flotačním způsobem obohacený koncentrát se při 70 až 90 0C v autoklávech působením vzdušného kyslíku a čpavku převádí do rozpustných kovových solí. Výluh se podrobuje v různých stupních redukci vodíkem za pomoci katalyzátorů. Hydro-dehydrogenační proces (HDH) nespočívá v redukci vodných roztoků kovových solí vodíkem, ale v hydrogenaci titanových slitin a termickém rozkladu vzniklých hydridů titanu. Hydrogenace titanu představuje chemicko-tepelné zpracování titanových surovin (třísky, houba a jiné odpady) v atmosféře čistého vodíku. Dochází přitom k adsorpci molekul vodíku na povrch suroviny, jeho disociaci a difúzi těchto atomů dovnitř materiálu. Na rychlost hydrogenace má vliv měrný povrch hydrogenizovaného materiálu a jeho stav (oxidovaný povrch snižuje difúzní rychlost). Druhou částí tepelného zpracování je dehydrogenace, termický rozklad vzniklých hydridů. Toto se obvykle provádí ve vakuu při teplotě 880 0C po dobu cca 2 hod. 10.5 Elektrolytické způsoby výroby Obecně elektrolýzou kovových solí lze získat asi 60 kovů. Pro práškovou metalurgii mají největší význam prášky Ta, Cu, Fe, Ni, Ti. Elektrolytické prášky se vyznačují vysokou čistotou a velkou aktivitou při slinování. Tvar vylučovaných částic je ovlivněn parametry elektrolytického vylučování. Obvykle se tvoří hladké a hutné částice, elektrolyty s nízkou vodivostí mají sklon k vylučování hrubých dendritických částic. Potíže působí také v některých případech získávání prášků ze slitin. Katody mohou být z různých kovů nebo grafitu. Pro lepší oddělování vyloučených částic se zhotovují pružné katody. Možno použít i slisované prášky (katody se mohou celé dále zpracovávat). Místo pevných katod se mnohdy používá i katod tekutých (především rtuťových). Výhody tkví v tom, že rtuť znesnadňuje vývoj vodíku, katoda zaručuje vylučování jemně disperzního kovu, který se dobře odděluje od elektrolytu. Nejčastěji se provádí elektrolýza z vodních roztoků kovových solí. Výroba měděného prášku používá roztoku síranu mědnatého a kyseliny sírové, jež zaručuje vhodnou vodivost elektrolytu. Na vlastnosti získávaného prášku má největší vliv koncentrace iontů mědi v roztoku ( při nízkých obsazích je prášek jemný -méně než 0,038 mm-, při vysokých koncentracích převládá prášek hrubý -více jak 0,125 mm- a hutný). Prášky železa se získávají především z elektrolytů obsahující chlorid 172 železa s přídavkem chloridu amonného. Síranové elektrolyty jsou nevhodné. Také při výrobě niklových prášků převládají chloridové elektrolyty. Následným žíháním elektrolytických prášků se odstraňuje vodík, který se spolu s prášky vylučuje na katodě. Elektrolýzu lze provádět také v roztavených solích kovů. Jejich nízká vodivost obvykle vede k vylučování hrubých dendritických prášků. Naopak u alkalických kovů je vodivost vysoká. Beryliový prášek se vyrábí elektrolýzou chloridu berylnatého a sodného při teplotě 330 až 380 0C. Anoda je grafitová, katoda niklová. Obdobná je technologie výroby tantalového prášku. V tomto případě elektrolyt obsahuje 50-70 %KCl, 20-35 %KF, 5-10 % K2TaF7 , 4-5 %Ta2O5. Proces probíhá při teplotách 700 až 900 0C. Modifikací elektrolytických metod výroby prášků z roztavených solí je výroba titanového prášku pomocí rozpustných anod. Elektrolyt tvoří soli KCl a NaCl, ve kterých je rozpuštěný titan (3 až 5 %) ve formě nižších chloridů (TiCl2, TiCl3). Teplota elektrolýzy je 500 až 850 0C. Při tomto procesu se rozpouští anoda zhotovená z odpadních materiálů titanu, částice přecházejí do roztoku a opět se vylučují na katodě. V závislosti na podmínkách elektrolýzy vytvářejí se na katodě částice různého tvaru (od monokrystalů až do vysoce disperzního prášku houbovitého nebo dendritického tvaru). 10.6 Úprava prášků, třídění a čištění Dříve než přistoupíme k rozboru problematiky úpravy a zpracování prášků je potřebné uvést základní představu o složení a čistotě prášků. Pro tento účel je vhodné schéma na obr. 10.10. Obr. 10.10: Schéma složení prášků /1-základní práškové částice, 2-cizorodé částice, 3-inkluze v částicích, 4-povrchové inkluze, 5-příměsi rozpustné v tuhém roztoku, 6-adsorbované látky/ Částice prášků jsou definovány svou morfologií, rozměry, distribucí, chemickým složením, případně vnitřní strukturou a její celistvostí. V práškovém kovu často nacházíme nežádané cizorodé částice. Tyto mohou být organického nebo anorganického původu. Částice organického původu se do prášku dostávají při úpravě a manipulaci. Anorganické částice mohou být kovové nebo nekovové povahy. Inkluze přítomné uvnitř nebo na povrchu částic ovlivňují ve velkém rozsahu vlastnosti konečného výrobku. Mimo to mohou částice obsahovat i různé disperzní fáze souvisící s rozpustností plynných i pevných složek. Čistotou tedy rozumíme nejen průměrné chemické složení prášku, ale i množství, velikost a morfologii cizorodých částic, vnitřních a povrchových inkluzí, množství rozpustných nebo vyloučených příměsí a povrchově adsorbovaných látek. Ve většině případů je tedy nutno před použitím prášku pro výrobky v práškové metalurgii provádět určité zpracování (úpravy), které zaručí jejich kvalitu a reprodukovatelnost. 173 Třídění Rozsah velikosti vyráběných prášků je velice široký. Pro zabezpečení optimální hmotnosti zásypu a lisovatelnosti prášků je nutná určitá velikost jejich částic. Proto je nutné nejprve výchozí prášky roztřídit na třídy (frakce) a potom smícháním sestavit potřebné granulometrické složení. Třídění je možno provádět prosíváním, sedimentací a vzdušnou separací. Třídění na sítech se zpravidla používá pro částice větší jak 0,04 mm. Existuje řada druhů mechanických sít lišících se konstrukcí a charakterem pohybu přesívaných částic. Síta se mohou pohybovat ve vertikálním nebo horizontálním (vibrační) směru, u pevných sít se k prosívání využívá proudu vzduchu nebo tekutiny. U prášků s velkou aktivitou ke kyslíku se třídění provádí ve vakuu nebo v ochranných atmosférách. Principem třídění při vzdušné separaci a sedimentaci není velikost částic, ale rychlost jejich klesání v plynném nebo tekutém prostředí. Rychlost klesání částic v určitém prostředí je závislá na objemu, tvaru, na hustotě a viskozitě prostředí i na urychlení v silovém poli. Příklad separace titanového prášku v argonovém prostředí je na obr. 10.11. Ve vzdušných separátorech je možno třídit částice velikosti 0,005 - 0,060 mm. Obdobné hodnoty jsou u separátorů odstředivých. U sedimentace se spodní hranice posouvá až k 0,005 mm. Obr. 10.11: Schéma třídění titanového prášku separací /1-netříděný prášek, 2-ventilátor, 3recirkulace argonu, 4-tryska, 5-zachytávač prachu, 6-jemné prášky / Obr. 10.12: Schéma elektrostatického čistění prášků /1-inertní atmosféra, 2elektroda, 3-elektrostatické pole, 4-kovový buben, 5-nekovové částice, 6-nádoba na odpad, 7-kovové částice, 8-nádoba na produkt / Čistění Přesto, že výrobní procesy prášků obsahují čistící operace, které odstraňují nečistoty vzniklé výrobním pochodem, je v některých případech nutné zbavit prášek cizorodých částic. Elektrostatickou separací /obr. 10.12/ je možno oddělit keramické částice a kovové částice, které ve větším množství obsahují nekovové inkluze. Je možno oddělovat i čisté kovové částice od částic oxidovaných. Čistění magnetických částic je možno provádět na magnetickém separátoru. V závislosti od způsobu výroby je někdy potřebné snížit obsah plynů v prášku. Odplyňování se nejčastěji provádí vakuovým žíháním. Obdobně nevhodným a dlouhodobým skladováním prášků může dojít k jejich oxidaci. Obnovení původních vlastností prášků se realizuje redukčním žíháním v atmosféře vodíku nebo redukčních ochranných atmosfér (štěpený čpavek, endoatmosféry ap.). U prvků s vysokou afinitou ke kyslíku (Al, Cr, Ti, Mn) je toto redukční žíhání problematické. Žíhací teploty musí být vždy nižší než teploty slinování, aby nedocházelo ke změnám disperzity. 174 V některých případech se žíhání uplatňuje i pro snížení mechanického zpevnění jak při výrobě prášků (mechanické mletí), tak při jeho zhutňování. 10.7 Pojiva, maziva, míšení prášků a homogenizace Pojiva a maziva K práškům se často přidávají pomocné látky zlepšující lisovatelnost (plastifikátory, maziva), zmenšující tření mezi částicemi prášku i mezi stěnou formy, což snižuje její opotřebení i možnost zadření. Nejvíce se používá stearátů, hlavně stearátu zinku Zn(C18H35O2)2 - (teplota tání 140 0C, varu nad 355 0C). Vyšší přídavky stearátu jak 0,2 až 1,0 % (hmot.) mohou při vypařování porušit celistvost výrobku. Všechny pomocné látky zhoršují tekutost prášků. Kyselina stearová nebo parafin se přidávají ve formě granulátu z tekuté kyseliny stearové a prášku (5 až 10 %). Tyto látky možno také aplikovat jako roztoky (např. stearát zinku v tetrachloru). Po vypaření rozpouštědla jsou částice rovnoměrně pokryty mazivem. Maziva nutno odstranit před spékáním, aby nezabraňovala vzniku a růstu kovových spojů. Obvykle se toto děje předehřevem těsně nad teplotou vypařování maziva. V některých případech se pouze mažou stěny lisovadla, jindy (např. uhlíkové materiály) se k práškům přidávají pojiva a plastifikátory. Pojiva na bázi celulózy se také někdy přidávají při výrobě pórovitých součástí nebo při granulaci jemných prášků. Množství pojiva bývá obvykle větší než maziv (5 až 20 %). Míšení prášků a homogenizace Míšení prášků a jejich homogenizace jsou nutné nejen pro docílení jednotné kvality výchozí suroviny a tím i dobré reprodukovatelnosti výroby, ale i pro získání vhodných technologických vlastností zpracovávaného prášku. Je snahou při homogenním míšení prášků docílit sjednocení různých frakcí do jedné, pokud možno úzké granulometrické hodnoty. Míšení prášků různého chemického složení (legování) slouží k získávání slinutých legovaných slitin a kompozitních materiálů. Způsoby legování (změn chemického složení) /obr. 10.13/ mohou být rozdílné a ovlivňují a) b) c) d) technologické vlastnosti i způsob Obr. 10.13: Schéma různých způsobů "legování" prášků /a-směsné, b- prášků slinování a v konečném mechanické, c-celkové předlegování, d-částečné předlegování / stadiu i užitné vlastnosti slinovaného výrobku. Mechanická směs složek slitiny ("směsné legování") /obr. 10.13a/ je dobře lisovatelná, v mnohých případech i lépe než samotný kov. Při obvyklé době slinování se však zpravidla nedosahuje stupeň homogenizace legovaných prášků. Tohoto způsobu se ponejvíce používá pro součásti zhutňované lisování bez vysokých nároků na pevnost. Jestliže jednotlivé složky jsou vzájemně rozpustitelné, je možno z jejich slitin získat legované kovové prášky /obr. 10.13c/. Tyto však, vlivem legujících prvků, vykazují vysokou tvrdost, což znesnadňuje lisovatelnost těchto prášků. Potlačením likvačních procesů při výrobě prášků lze získat vysoce 175 homogenní polotovary např. rychlořezné oceli, heterogenních slitin mědi, niklu ap. Výhodou "mechanického legování" /obr. 10.13b/ je snížení doby slinování vůči legování směsnému při málo znatelném snížení dobré lisovatelnosti. Dobré spojení částic mimo parametry mechanického procesu je možno podstatně ovlivnit difúzním žíháním. K tomuto způsobu legování patří i moderní technologie vnášení disperzních složek do žáropevných niklových slitin. Přímé legování (Cr, Mo, W, Co) narazilo na množství technologických problémů. Vývoj technologie (přes mechanické způsoby za sucha i za mokra) dospěl k vysokoenergetickým způsobům. Je to jednak proces Coldstream - uvedený v části výroby prášků. Spočívá v tryskání hrubého prášku vysokou rychlostí na terč. Částice se zjemňují a přecházejí z kulovitého tvaru na nepravidelný. Přidávaný disperzoid je zachytáván na povrchu částic. Pro získání dostatečné homogenity je proces třeba několikrát opakovat. Stejně tak se používá vysokoenergetického mletí vsázky v attritorech. Částice práškových kovů se rozmělňují, drtí a mechanicky svařují za studena. Zároveň se částice podél mikrosvarů uzavírají a spojují se jednotlivé druhy materiálů. Vzhledem k oxidaci reaktivních prvků se místo používaného argonu provádí toto mletí ve vakuu. Posledním příkladem legování je použití předlegovaných polotovarů /obr. 10.13d/. Tento způsob je nejen určitým kompromisem předem uvedených způsobů, ale používá se i u směsí, kde čisté komponenty nemají vhodné technologické vlastnosti /např. afinita ke kyslíku ap./. Pro získání rovnoměrného a jemného rozdělení jednotlivých fází v heterogenních slitinách je nutno proces mísení provádět co nejpečlivěji. Jakost mísení závisí na hustotě, velikosti a tvaru částic složek, granulometrickém složení a na struktuře povrchu i vztahu složek ve směsi. Používané mísicí agregáty se rozlišují dle výkonu vztaženému k pohybu částic. V jednoduchých bubnových mísičích nedochází k intenzivnímu promíchávání, jsou vhodné pro snadno mísitelné složky. K intenzivnějšímu promíchávání dochází v mísičích s pevnými nebo otáčejícími se skříněmi, ve kterých jsou spirálová, šroubová nebo lopatková míchadla. Rovnoměrnost (homogenitu) směsi a snížení tvoření aglomerátů je možno zlepšit použitím plniv, jako jsou smáčivé tekutiny (např. líh). V řadě případů je nutno používat stabilizátory, které zaručují rovnoměrnost mísení i při překročení optimální doby. Jako stabilizátory jsou vhodné různé mazací tekutiny, které i po odpaření rozpouštědla udržují stabilizaci směsi. Tyto stabilizační přísady však zhoršují tekutost směsí. 10.8 Úprava tvaru a velikosti prášků Dle výrobního způsobu kovových prášků nemívají vždy tyto výchozí suroviny nejvhodnější technologické vlastnosti (sypná hustota, lisovatelnost, tekutost, slinovatelnost). Tyto vlastnosti ovlivňuje především tvar a velikost částic prášku. Globulitické prášky nejsou dobře slinovatelné. Pro zvýšení kontaktní plochy povrchu prášků se obvykle provádí jejich deformace (mletí, Coldstream proces). Úpravu tvaru a velikosti prášku (např. mletí a třídění) je možno sloučit do jedné operace. Granulace se provádí hlavně u jemných prášků se špatnou tekutostí (karbonylové a jemné elektrolytické prášky). Zpracováváním výchozích částic na granule se zvyšuje sypná hustota a zabraňuje se následnému oddělování složek. Spojování jednotlivých částic může být různé. Ze známých způsobů granulace se nejvíce uplatňuje používání pojiv, mechanická a termická granulace. O pojivech byla zmínka v předešlých odstavcích. Při mechanickém granulování se prášek po předběžném lisování za nižších tlaků rozemílá na vhodnou velikost granulí. Největší rozšíření v práškové metalurgii dosáhla termická granulace. Prášek nebo jejich směs, obvykle volně nasypaná, se podrobuje prvotnímu slinování. Správný výběr teploty zaručuje získání aglomerátu, 176 jež se dále zpracovává (třídí, mele). V praxi se vyskytuje i kombinace jednotlivých způsobů granulace. 177 11.0 ZHUTŇOVÁNÍ VÝROBKŮ Z PRÁŠKŮ Požadovaného tvaru, rozměrů a vlastností výrobků z prášků se dosáhne zhutňováním. Někdy pro rozlišení fáze slinování, vzhledem k vytváření tvaru výrobku, se používá názvu formování. Existuje mnoho metod zhutňování prášků, ne všechny však vyhovují výrobním podmínkám. Při vývoji nových technologií je snaha dosáhnout homogenity zhutnění v celém objemu, minimální pórovitosti slinutého materiálu, zvětšení hmotnosti zhotovovaných výrobků s vyšší rozmanitostí tvarů. Společně s tímto jde snaha o zvýšení výrobnosti a snížení výrobních nákladů. V zásadě se metody zhutňování dělí na dvě skupiny : a/ zhutňování s použitím tlaku • lisování - jednočinné (jednostranné) - dvojčinné (dvojstranné) • izostatické lisování • lisování explozí • válcování • protlačování • kování b/ zhutňování bez použití tlaku • volné slinování prášku ve formě • vibrační tvarování • keramické lití Z hlediska teplot dělíme procesy zhutňování na procesy za tepla a za studena. 11.1 Lisování práškových kovů Účelem lisování je dát kovovému prášku nebo směsi přibližný tvar výrobku a relativní hustotu (poměr hustoty výrobku k hustotě odpovídajícího kovu nebo slitiny), která závisí na účelu výlisku. Lisování práškových kovů se tedy liší zásadně tím, že v jeho průběhu dochází trvale k změně hustoty. V důsledku toho výchozí materiál na začátku lisování a konečný výlisek mají v podstatě jiné vlastnosti. Změny vlastností v procese lisování zpětně ovlivňují lisovací pochod. Lisování bylo a je současně stále nejpoužívanějším způsobem tvarování při výrobě běžných výrobků i při zhotovování polotovarů pro kování. Obecně výchozím materiálem před lisováním je konglomerát částic práškového kovu, kterým je vyplněna zápustka. Kontakt mezi jednotlivými částicemi je nedokonalý a představuje často hodnotu menší jak 10-6 z celkového povrchu. To znamená, že objem, který zaujímá sypné těleso, je vyplněný póry, kterých bývá více jak 50 % (často 70 až 85 %). Největší porezity se dosahuje tehdy, jestliže jsou částice stejné velikosti. Při různé velikosti částic vyplní menší částice prostor mezi většími, čímž se sníží pórovitost. Na pórovitost 178 má ovšem vliv i tvar a vlastní pórovitost částic. Porovnání vlastností volně nasypaného prášku před lisováním a po lisování je schematicky uvedené v tabulce 11.I. Sypné těleso tvoří jakýsi přechod mezi pevným tělesem a kapalinou. Od kapaliny se ale liší tím, že práškový kov "nezatéká" do formy tak lehce jako kapalina a není možné jej lisovat do libovolných tvarů. Při působení tlaku nevzniká tedy v práškovém materiálu hydrostatický tlak působící rovnoměrně ve všech směrech. Následkem pórovitosti, vzájemného tření na styčných plochách, je značný rozdíl v tlacích. Ve směru kolmém na směr lisování dosahuje hodnot 15 až 30 %. Následkem anizotropie lisovacího tlaku dochází i k anizotropii vlastností v objemu výlisku. Tab. 11.I: Chování částic prášků Volně nasypané částice Lisované částice Uložení částic v důsledku Uložení částic těsnější v důsledku tlaku, který překonal adhezi gravitačních sil volné a tření mezi částicemi Částice si zachovávají svůj tvar Částice se deformují a ztrácejí původní tvar, deformace tvaru závisí na plastických vlastnostech kovu, způsobu a velikosti deformace Dotyk částic je převážně bodový Dotyk částic v plochách, velikost závisí především na lisovacím tlaku, převážně jde o kovový styk Rozložení teploty mezi částicemi I při lisování za studena dochází v místech styku částic je rovnovážné k lokálnímu zvýšení teploty Zůstávají původní krystalické mřížky poruchy V místech vzájemného styku a zvýšené teploty dochází k určitým difúzním procesům Uvnitř částic poruchy původní V důsledku plastické deformace dochází uvnitř částic ke zvýšení hustoty dislokací jsou Hustota je malá Hustota vyšší, závisí na deformační schopnosti materiálu, morfologii částic a působícím tlaku Tvar pórů závisí na morfologii Tvar pórů závisí na způsobu lisování částic Všechny póry spolu souvisí Většina pórů spolu souvisí, existují již uzavřené póry Obr. 11.1: Schéma stadií lisování prášků /l-zásyp, 2-přemístění částic prášku, 3 až 5zhutňování vlivem deformace částic/ 179 Jevy, ke kterým dochází v procesu lisování, a to jak v celém objemu, tak i v jednotlivých částicích, byly studované různými metodami. Zjednodušeně je je možno popsat takto /obr. 11.1/. V první etapě zhutňování se mění rozložení částic prášku jejich otáčením a přemisťováním tak, aby částice zaplňovaly póry. Při tomto přemisťování je nutno překonat odpor, který vzniká v důsledku vzájemného tření mezi částicemi. V další etapě probíhá zhutňování deformací povrchu částic ohlazováním a zvětšováním kontaktních ploch, rozrušováním oxidického filmu. Následkem mechanických spojů se vytváří shluky částic. Dalším zvyšováním tlaku nastává zhutňování objemovou deformací částic - částice mění svůj tvar, při vyčerpání plastických možností dochází k rozrušení částic. V místech styku kovových částic může dojít i ke kovovému spoji vlivem zvýšení teploty třením (svařování "za studena"). Je samozřejmé, že jednotlivé procesy neprobíhají samostatně, ale navzájem se prolínají. Obr. 11.2: Závislost poměrné hustoty na lisovacím tlaku Prakticky se nelisuje na vysokou hustotu ne proto, že je to neekonomické (byl by potřebný příliš vysoký tlak /obr. 11.2/), ale proto, že tímto způsobem nemůžeme získat homogenní výlisky s vysokou hustotou. Jak již bylo uvedeno, při lisování dochází v práškovém kovu k nerovnoměrnému trojosému napětí. Následkem toho dochází i k nerovnoměrné deformaci částic, z čehož vyplývá i nerovnoměrné rozdělení pórů. Na svislém řezu výlisku je proto možné pozorovat menší porezitu jak na kolmém řezu ke směru lisování. Vlastnosti prášku mají značný vliv na výšku lisovacího tlaku. Tento vliv je tím významnější, čím je hustota menší, resp. vyšší pórovitost. Důležitou úlohu mají oxidické vrstvy na povrchu práškových částic. Vzhledem na svou vysokou tvrdost, neschopnost plastické deformace, se jejich přítomností podstatně zvýší lisovací tlaky. Vliv velikosti částic na velikost lisovacího tlaku je nepřímý. Zvýšená disperzita částic je obvykle doprovázená přítomností vyššího množství oxidů, následkem toho je u jemných částic potřebné použít vyššího lisovacího tlaku. Rozhodující je sypná hustota. Může se stát, že práškový kov s větším množstvím oxidů, který má větší sypnou hustotu, vyžaduje lisovací tlak stejný jako práškový kov bez přítomnosti oxidů s menší sypnou hustotou. Vliv morfologie částic na velikost lisovacího tlaku závisí opět na sypné hustotě. Práškový kov s hladkým povrchem stejné velikosti vykazuje vyšší sypnou hustotu než práškový kov s reliéfním povrchem, tedy vyžaduje nižší lisovací tlak. Obr. 11.3: Rozdělení hustoty výlisku jednostranným lisováním niklového prášku Vliv struktury částic práškového kovu se uplatňuje hlavně při vyšších tlacích, kdy dochází 180 k jejich objemové deformaci. Závisí tedy na velikosti odporu proti plastické deformaci materiálu prášku (jeho stavu a složení). Jak již bylo uvedeno, rozdělení tlaku v objemu výlisku není rovnoměrné /obr. 11.3/. V důsledku vzájemného tření mezi částicemi a tření částic o boční stěny formy dochází k nerovnoměrnému rozdělení tlaku a tím i k různé hustotě v místech výrobku. K zmenšování hodnot tlaku dochází tedy jednak v závislosti vzdálenosti od razníku, jednak v závislosti vzdálenosti od stěny. V obou případech se zmenšuje s rostoucí vzdáleností. Vztah mezi aplikovaným tlakem a jeho rozložením v objemu výlisku matematicky formulovali mnozí autoři. Za předpokladu, že působící axiální tlak je rovnoměrně rozložený na příčných řezech výlisku a že vyvolává radiální tlak na stěnu zápustky rovný: p r = β .p p h = p − 2.β .µ .h .R byl odvozený vztah: p - působící axiální tlak, pr - radiální tlak na stěnu zápustky, ph - axiální tlak v hloubce h, µ tření mezi částicemi, ß – koeficient, R poloměr výlisku Stejný vztah byl uveden Ballhausenem, s tím rozdílem, že závislost mezi axiálním a radiálním tlakem je vyjádřena jako tg α. Úhel α, je úhel pod kterým se axiální tlak přenáší vzájemnou interakcí částic na stěny zápustky. Podle názoru některých autorů je závislý na uspořádání částic a při malých úhlech může být identický se sypným úhlem. Také významem a vztahem koeficientů ß a µ se zabývala řada autorů. Pro složité matematické formulace vycházeli ze vztahu, že uvedené koeficienty jsou nezávislé na působícím tlaku resp. objemové hustoty výlisku. Koeficient tření mezi částicemi a stěnou zápustky nemůže být konstantní už jenom proto, že se vzrůstající hustotou výlisku se zvětšuje kontaktní plocha mezi částicemi a stěnou zápustky. Podle provedených měření bylo zjištěno, že koeficient úměrnosti mezi axiálním a radiálním tlakem ß roste se zvyšujícím se axiálním tlakem. Není zcela ověřena ani přímková závislost axiálního a radiálního tlaku. 0br. 11.4: Schéma variant dvoustranného lisování: a-matrice pevná, razníky pohyblivé; b-matrice odpružená, spodní razník nepohyblivý; c-řízený zdvih matrice, spodní razník nepohyblivý /uvolnění výrobku 1vytlačováním, 2-posunem matrice / Nerovnoměrnost rozložení tlaku ve výlisku ve vertikálním i horizontálním směru způsobuje, že výlisek při vytlačování z matrice nebo po rozlomení se rozpadá na horizontální vrstvy "talířového" typu. Podle některých autorů vznikají při lisování ve výlisku parabolické plochy, ve kterých chybí tangenciální složka napětí. Na těchto plochách nedochází ke smykovému pohybu částic a tím ani ke vzniku svarových spojů za studena. 181 Existence radiálního tlaku způsobuje, že po uvolnění lisovacího tlaku elastické radiální napětí ve výlisku zůstává. Původní elastické rozšíření matrice tento napěťový stav ještě zvětšuje. Elastická složka se částečně může uvolnit prodloužením výlisku v axiálním směru, avšak v radiálním směru zůstává tento stav (napěťový) zachovaný a je určený pevností vazby mezi částicemi a jejich odporem vůči plastické deformaci, jakož i podílem elastické deformace z deformace celkové. Na tomto napěťovém stavu se nepodílí jen vlastní částice, ale i v pórech stlačený plyn. Při vytlačování výlisku ze zápustky je potřebné tento napěťový stav překonat. Za nepříznivých okolností mohou při vytlačování vznikat napěťové pole, ve kterých hodnota napětí překročí mez pevnosti výlisku a způsobí jeho poškození. Nerovnoměrné rozložení tlaku ovlivňuje i volbu technologie lisování. Nejjednodušší a také nejvíce nehomogenní je lisování jednostranné. V případech, kdy poměr průměru výlisku k jeho výšce je příliš velký, takže rozdíl ve vlastnostech v jednotlivých vzdálenostech od razníku by byl nepřijatelný, se používá lisování dvojstranného, tj. tlak se vytváří současně horním a spodním razníkem /obr. 11.4/. Tím dosáhneme rovnoměrnějšího zhutnění (rovnoměrnější rozdělení tlaku a tím homogennější vlastnosti). U součástí s různou nebo odstupňovanou výškou je vhodné použití lisování se samostatnými pohyblivými lisovníky u nichž velikost odstupňování musí být tolikrát větší, kolikrát se zmenší objem prášku /obr. 11.5/. Nerovnoměrné rozdělení tlaku může význačně ovlivnit použití maziva nebo plastifikátoru. V případě jejich použití se může pokles napětí směrem od razníku snížit dvoj- až šestinásobně. Důležitou technologickou operací je plnění zápustky práškem. V praxi je možné provádět podle hmotnosti nebo podle objemu. V prvém případě se pro každý výlisek odvažuje potřebné množství práškového materiálu zvlášť. Tento způsob je značně zdlouhavý, neproduktivní, ale volí se tehdy, když je nízká tekutost prášku. V tom případě by mohlo dojít k vytvoření dutin při plnění a v konečném stavu k velkým objemovým změnám a výlisky by vykazovaly různou hustotu. Tímto způsobem se zpracovávají hlavně vysokotavitelné kovy a slinuté karbidy. Plnění podle objemu je běžným způsobem při výrobě konstrukčních součástek z práškových kovů. Abychom dosáhli dobré reprodukovatelnosti (stejných vlastností u všech výlisků) je nutné, aby výchozí surovina (prášek) měla stále stejné vlastnosti, především sypnou hustotu a tekutost. Obr. 11.5: Schéma dutin lisovacího nástroje pro různé druhy výlisků 182 Vlastní lisování je možné provádět buď použitím stálého lisovacího tlaku (maximálního) nebo na stálou výšku výlisku. Lisování stálým tlakem se provádí na hydraulických lisech, které se nastaví na požadovaný maximální lisovací tlak. Takto vyrobené výlisky mohou vykazovat určité rozdíly ve výšce, jejichž původ nutno hledat v rozdílných vlastnostech výchozího práškového materiálu . Lisování na stálou výšku se provádí na mechanických lisech s konstantně nastaveným zdvihem razníku. U těchto výlisků se rozdíly v jakosti výchozí suroviny projeví ve změnách hustoty získaných výlisků. V praxi je často nutno vypočítat sypnou výšku a potřebnou lisovací sílu konkrétního H v = H s .q výrobku. Při výpočtu potřebné sypné výšky vycházíme ze vztahu: Hv - sypná výška /mm/, Hs - výška vylisované součástky /mm/, q - součinitel plnění q= k , s k - hustota kompaktního tělesa /kg.m-3/, s - sypná hustota práškového materiálu /kg.m-3/ Obvyklé hodnoty součinitele plnění se pohybují v rozsahu 2 až 4. Při výpočtu lisovací síly (rozhodování velikosti lisu) pro zhotovení výlisku daných rozměrů a F = S.p požadované hustoty, vycházíme z celkové lisovací plochy : F - lisovací síla /N/, S - celková lisovaná plocha /m2/, p - lisovací tlak /N.m-2/ Hodnota lisovacích tlaků se pohybuje v širokém rozmezí a závisí především na druhu zpracovávaného kovového prášku a zejména na požadované výsledné pórovitosti. Např. pro lisování ložisek z práškového železa se používá tlak 200 až 400 MPa, pro zhotovení ocelových konstrukčních součástí 500 až 800 MPa. Pro praxi je důležitá znalost vztahu mezi hustotou výlisku a lisovacím tlakem, stejně jako poznání všech faktorů, které tento vztah ovlivňují. První matematické vyjádření experimentální závislosti hustoty výlisku na lisovacím tlaku předložil Walker a Balšin ln p = − a. ln V + ln σ k V - relativní objem výlisku V= lisovací tlak, σk - kritické napětí 1 , P – pórovitost, a - konstanta (blíže neanalyzovaná), p 1− P Hodnotu σk nepovažuje autor za konstantu, ale za hodnotu, která se mění v závislosti na materiálu a stupni zhutnění. Jiní autoři (Shapiro, Kolthoff) vyjádřili změnu pórovitosti v závislosti na lisovacím tlaku vztahem : ( − K .∆ p ) P = Po P - pórovitost při tlaku p, Po pórovitost extrapolovaná pro tlak po = 0, K - empirická konstanta Obr. 11.6: Teoretická a skutečná závislost pórovitosti na lisovacím tlaku 183 Tento vztah, v literatuře často označovaný jako "KSK" rovnice, vyjadřuje, že lisovatelnost práškových kovů, resp. změna pórovitosti je úměrná okamžité hodnotě pórovitosti: dP = K .P − dp Dá se předpokládat, že funkce K je spojená s deformační schopností materiálu. Grafickým zpracováním rovnice "KSK" v logaritmickém tvaru je přímka se směrnicí K /obr. 11.6/. Většina lisovacích křivek práškových kovů v oblasti středních tlaků souhlasí s přímkovou (lineární) částí. Při nízkých a vysokých tlacích vyjádření podle "KSK" dává nižší hodnoty pórovitosti, než jsou hodnoty experimentálně zjištěné. Vytvořit univerzální rovnici pro lisování se zatím nepodařilo. Je to pochopitelné, protože jde na jedné straně o různé druhy materiálů, značný rozsah lisovacích tlaků a protože vlastní lisování je vícestupňový proces, jehož jednotlivé etapy, řízené různými mechanismy se mohou navzájem překrývat. Obr. 11.7: Příklady technologičnosti konstrukce slinovaných výrobků V konstrukci součástí vyráběných lisováním z kovových prášků je nutné brát ohled na výrobní technologii, tj. možnosti tvarování součástí a jejich citlivost k vrubům. Obvykle při lisování v zápustkách by rozměry výrobku měly odpovídat poměru D/H = 2 až 3. Lisováním je obtížné vytvářet otvory nebo zápichy kolmé ke směru lisování. Je třeba odstranit slabé stěny a prudké přechody v průřezech výrobků. Na obr. 11.7 jsou ukázky technologičnosti konstrukce součástí vyráběných práškovou metalurgií. Obr. 11.8: Schéma ohřevu při lisování za tepla /1-nepřímý odporový ohřev, 2-přímý odporový ohřev, 3-přímý odporový ohřev matrice, 4indukční ohřev/ 184 Lisování práškových kovů lze provádět i za vyšších teplot. Protože při zvýšených teplotách mohou zároveň probíhat i procesy slinování, je možné tento způsob výroby nazývat slinování pod tlakem nebo lisování za tepla. Materiál lisovacích forem musí odpovídat používaným teplotám (žáropevné oceli do 600 0C, výše keramické ev. grafitové materiály). Ohřev možno uskutečnit různými způsoby /obr. 11.8/. Slinování pod tlakem se používá pouze pro prášky s nízkou lisovatelností nebo slinovatelností. Nízká výrobnost a vysoké opotřebování matric jsou hlavními nevýhodami tohoto způsobu. 11.2 Izostatické lisování V literatuře je často označováno jako CIP (Cold Izostatic Pressing) nebo HIP (Hot Izostatic Pressing). Prudký rozvoj izostatického lisování za posledních 15 let rozšířil možnost použití práškové metalurgie i pro výrobu rozměrově velkých detailů a hmotnosti 1000 kg a často složitých tvarů. V důsledku toho, je možno tvrdit, že prášková metalurgie vstupuje do stadia srovnatelného s klasickou metalurgií. Obr. 11.9: Schéma izostatického lisování /1-horní uzávěr, 2-vysokotlaká komora, 4tlaková kapalina, 5-plastická forma, 6perforovaná forma, 7-spodní uzávěr, 8přívod tlakové kapaliny, 9-odvod kapaliny/ Potřebný lisovací tlak se obvykle získá pomocí kapaliny nebo plynu prostřednictvím elastického pouzdra /obr. 11.9/. Toto pouzdro musí mít specielní vlastnosti. Za vysokého tlaku se musí chovat jako kapalina, aby přenášelo tlak na práškový kov izostaticky. Za normálního tlaku naopak se musí chovat jako pevná látka, aby i po naplnění práškovým kovem si udrželo svůj tvar shodný s požadovaným tvarem výrobku. Ani po spékání nesmí dojít ke vzájemné reakci mezi práškovým kovem a pouzdrem. Také po ukončení slinovacího procesu, při snímání pouzdra, nesmí dojít k poškození povrchu výrobku, resp. ke změně jeho tvaru. Současně pouzdro má být co možno nejlevnější. Ideální materiál, který by měl všechny tyto vlastnosti zatím neexistuje. Pro tvarově jednoduché součástky a lisování za studena se běžně používá kaučuk. Při porovnání mechanických vlastností získaných izostatickým lisováním s vlastnostmi získanými klasickými způsoby lisování, bylo zjištěné, že mechanické vlastnosti získané izostatickým lisováním jsou vyšší (pevnostní i plastické). Mimo rovnoměrnosti působícího tlaku, odstranění třecích sil o stěny lisovací formy, tkví největší přednost této metody v tom, že je možné lisovat práškové kovy, které klasickým způsobem v podstatě není možné lisovat. Týká se to především velmi hrubých a velmi jemných práškových kovů, jako i práškových kovů, jež se vyznačují vysokými hodnotami tvrdosti. Z hlediska současné praxe nabývá největší význam izostatické lisování za tepla. Používá se buďto jako primární proces zhutňování práškových kovů, zejména u náročných součástek v leteckém průmyslu, nebo jej možno použít jako druhé operace po lisování za studena (není nutný kontejner). V obou případech se jedná o zhutnění prášku na téměř teoretickou hustotu. Příkladem izostatického lisování je výroba titanových detailů, kde mimo požadavek vysoké únavové pevnosti,hraje roli i vysoká afinita ke kyslíku. Po zaplnění kontejneru práškem se provádí jeho dvoustupňová evakuace. Kontejner se hermeticky uzavře a vloží do izostatického prostoru lisu. 185 Tlak se přenáší pomocí inertního plynu nebo pomocného media. Při ohřevu kontejneru se tlak zvyšuje. Kritickým problémem je vhodnost materiálu kontejneru. Kovová pouzdra svařená z tenkých plechů musí mít dobré plastické vlastnosti i dobrou svařitelnost (hledisko výroby). Mimo kovových kontejnerů se pro vyšší teploty používá i keramických forem vyráběných na principu výroby přesných odlitků do skořepinových forem, jež se vyrábí postupem vytavitelného modelu z vosku. Voskový model musí svou velikostí a tvarem respektovat smrštění během zhutňování práškového kovu (asi 35 %). Hlavním problémem je inertnost a plasticita materiálu vyráběné skořepiny. Místo keramické skořepinové formy lze voskový model pokovit (obvykle niklovat), tím se vytvoří kovový kontejner včetně otvorů pro odvod vosku a násyp prášku. 11.3 Válcování Pro výrobu pásů a plechů ze slinutých práškových kovů se práškový kov přivádí přímo mezi horizontální vedle sebe umístěné válce. Válcování je možno porovnat s dvoustranným lisováním. Tloušťka získaného pásu je závislá na vzdálenosti válců, na velikosti práškových částic a na průměru použitých válců. Pro válcování platí Evansův vztah /obr. 11.10/ : h o = 2R ( 1 − cos α ) + h1 Obr. 11.10: Schéma válcování prášků /lnezhutněný prášek, 2-zóna zhutňování / ho, h1 - vstupní a konečná tloušťka pásu, α - úhel záběru, R - poloměr válců Úhel záběru souvisí s vlastnostmi vstupního prášku. Po válcování následuje slinování v průběžné peci, kde používané teploty jsou o několik set stupňů vyšší než při obvyklém slinování. Nutnost použití vyšších teplot souvisí s rychlostí pohybu pásků. Vyšší teplotou se urychlují difúzní procesy, které musí proběhnout v relativně krátkém časovém úseku (např. u práškového železa místo 1000 0C až Obr. 11.11: Schéma plynulého /a/ a přetržitého /b/ válcování práškových pásků / 1válcování, 2-slinování, 3-válcování za studena, 4-žíhání, 5- navinutí pásku / 186 cca 1400 0C). V průmyslové výrobě je možno sloučit do jedné technologické operace nejen vlastní válcování a slinování, ale i následující válcování za studena s mezižíháním, čímž je možno dosáhnout téměř bezporézního pásku /obr. 11.11/. Výroba pásů z prášků válcováním má své výhody spočívající v nižším počtu průchodů při výrobě tenkých pásků. Avšak vysoká cena vstupních prášků a především malá rychlost válcování, která nepřesahuje 0,05 m.s-1 (tj. 200 až 400 krát nižší vůči kompaktnímu materiálu) jsou nevýhodou této technologie. Pro výrobu pórovitých pásů nebo pásů z těžkotvařitelných materiálů je tento způsob jedinou možnou technologií (magnetické pásky). Válcováním práškových kovů je možno vyrábět bimetalické i vícekomponentní pásky /obr. 11.12/. Princip spočívá v tom, že do prostoru válců se nanáší současně požadované komponenty. Podmínkou této technologie je, že teplota slinování musí být pro všechny komponenty stejná. Na podobném principu je založená i výroba pásků, u kterých je jedna vrstva vytvořena kompaktním kovem a druhou tvoří práškový kov. Po naválcování práškového kovu následuje slinování. Princip výroby kluzných ložisek pro automobilový a letecký průmysl spočívá v tom, že na ocelový předem poměděný pásek (pro získání difúzního spoje) se nanese vrstva prášku olověného bronzu, která se průchodem pecí slinuje. Po válcování na požadovanou tloušťku následuje druhé slinování. Obr. 11.12: Schéma výroby práškových pásků /1-bimetalický, 2-trimetalický, 3-naválcování kovové podložky/ 11.4 Protlačování Mimo lisování v zápustkách a válcování je možné práškové kovy zhutňovat protlačováním. Tímto způsobem možno tvarovat součásti za studena i za tepla. Protlačováním se většinou tvarují profilové polotovary, trubky a tyče ev. součásti s poměrně velkou délkou (ve vztahu k průřezu), jež jsou nevhodné k lisování. Obr. 11.13: Schéma izostatického protlačování /1-pracovní válec, 2-píst, 3-tlaková kapalina, 4-tlaková vložka, 5matrice, 6-těsnění, 7-opěrná deska, 8-tvářený polotovar, 9výrobek / 187 V prvém případě (za studena) se směsi prášků a plastifikátoru protlačují ústím, které má průřez budoucího výrobku. Takto se zpracovávají materiály, které možno získat pouze práškovou metalurgií (např. tvrdé a vysokotavitelné slitiny a hlavně výrobky průmyslové keramiky). V keramické technologii je také tento způsob nejvíce rozšířen a často bývá nazýván tažením. Směsi obsahují 15 až 30 % plastifikátoru. Jako plastifikátoru se nejčastěji používá škrobový maz, gelovité formy acetylcelulózy nebo jílovité přísady (bentonit). Pro tvarování tyčí a trubek karbidu křemíku se používá jako plastifikátoru dehtovitých látek (protlačování se provádí za zvýšené teploty v těstovitém stavu, zchladnutím se výrobek zpevní). U kovových prášků bývá plastifikátorem parafin ev. vosk. Důležitou úlohu při zpracování hraje odvzdušnění těsta a homogenizace plastifikátoru. Protože zpracování kovových prášků je obtížné (nízké výkony, odstraňování plastifikátoru), využívá se technologie protlačování pro polotovary vyrobené předlisováním ev. předběžným slinováním. Síla potřebná pro protlačování se vytváří buďto písty nebo šneky. Moderní zařízení používají izostatického protlačování /obr. 11.13/. Rychlosti protlačování práškových materiálů bývají poměrně velmi nízké 5-10 mm.min-1. Vysoké rychlosti používané pro hutný materiál jsou obtížně technologicky zvládnutelné protože mimo jiné vedou k nerovnoměrnému rozdělení tlaku v příčném průřezu. Protlačování za tepla je v mnohých aspektech analogické protlačování kompaktních materiálů. Stejně jako u protlačování za studena je možno i za tepla protlačovat buďto přímo práškové materiály (obvykle v evakuovaných pouzdrech) nebo předlisované (předslinované) polotovary. Při vhodném tvaru ústí (matrice) dochází při vytlačování následkem turbulentního proudění materiálu k jeho dobrému promíchávání. Toto a velmi silná deformace dovoluje v některých případech rozbít oxidické filmy a zabezpečit kovové kontakty částic. Protlačováním za tepla lze tedy vyrobit hutné a pevné detaily z hliníku, titanu, hořčíku i rychlořezné oceli. 11.5 Lisování explozí Moderní vysokorychlostní metody tváření jsou současně uplatňovány i pro zhutňování v práškové metalurgii. Nejvíce se používá lisování výbuchem. Tlaková vlna působí buďto přímo na práškový kov umístěný v plastickém pouzdře nebo na razník (píst). Následkem vysokých rychlostí zhutňování se částice silně plasticky deformují a zpevňují, na stykových plochách částic může docházet k prudkému zvýšení teploty. Zvýšená rychlost zhutňování vede k rovnoměrnější hustotě výrobku a následně vlivem vysoké "aktivity" při slinování, ke zlepšení mechanických vlastností. Pro získání tlakové vlny se používá i elektrického výboje, ev. impulzních elektromagnetických polí. Moderní způsob zpracování prášků (elektrojiskrové lisování) spojuje procesy lisování a slinování. Vznikajícími jiskrovými výboji ve výrobku se z částic odstraňuje oxidický film a vytváří se kovové spoje. Teplota následujících výbojů působí silně na další růst kontaktů, že již během několika vteřin získáme takřka kompaktní výrobek. 11.6 Kování práškových kovů Principiálně můžeme provádět buďto kování neslinovaného výlisku (mluvíme o kování prášků) nebo výlisku slinovaného. V anglické literatuře je rozlišení jasnější "powder-forging" ev. "sinter-forging". Je všeobecně známo, že snaha o docílení fyzikálních a mechanických vlastností kompaktního materiálu je podmíněna získáním i hustoty na úrovni kompaktního materiálu. Pevnostní vlastnosti, houževnatost a únavové vlastnosti prudce vzrůstají eliminací posledních procent zbytkové pórovitosti. Vývoj spékaných ocelí se toto snažil uskutečnit dvojím způsobem: • infiltrací • technologií dvojitého lisování a slinování 188 Obě metody však neumožňují získat požadovanou hustotu. Hlavním faktorem limitujícím získanou hustotu při tváření za studena je zpevnění částic. Zhutňování deformací za tepla ovšem umožňuje dosáhnout hustoty až 99,5 % srovnatelnými s kompaktním materiálem v litém stavu, případně lepšími. Typické schéma výroby strojních součástí kováním za tepla je na obr. 11.14. Výlisek tvaru podobnému finálnímu výrobku, získaný lisováním za studena na hustotu okolo 80 % kompaktního materiálu, je ohřívaný v ochranné atmosféře a za tepla kovaný na konečný rozměr. V případě možnosti je kovací teplota využita na tepelné zpracování. Modifikací tohoto způsobu je ohřev na kovací teplotu indukčním způsobem bez ochranné atmosféry. Technologické operace navazující na sebe můžeme schematicky napsat: práškový kov - směšování (mazadlo, grafit, legující prvky) - lisování předlisku - ohřev (za účelem vypálení maziva) -- slinování (může být vynechané) - kování (obvykle na jednu operaci) závěrečné operace (tepelné zpracování, broušení ap.) Obr. 11.14: Schéma výroby kováním za tepla /1-zásobník prášku, 2-lisování (předlisek), 3-slinování, 4-kování, 5kalení, 6-výkovek / Hlavní rozdíl jednotlivých modifikací je ve způsobech a množství jednotlivých ohřevů. Volba různých technologií je dosti složitá. Výhoda indukčního ohřevu spočívá v rychlosti, jednoduchosti a vysoké účinnosti. Na druhé straně je nutno uvažovat obtíže ohřevu součástek nepravidelného tvaru, nerovnoměrnost ohřevu po průřezu součásti a možnost vzniku trhlin vlivem vysoké rychlosti ohřevu. Vzhledem k uvedeným problémům a také s přihlédnutím k oxidaci práškových výrobků se dosti dává přednost ohřevu v pecních zařízeních s kontrolovanou ochrannou atmosférou. 11.7 Zhutňování bez použití tlaku Účelem těchto technologií, jako předchozích, je dát práškové hmotě tvar budoucí součásti do té doby než získá dostatečnou pevnost slinováním. Zhutňování bez použití tlaku si zaslouží určitou pozornost, protože v některých případech je možno se obejít bez nákladných lisů a lisovacích zařízení. Mimo rozšířené použití těchto metod v keramickém průmyslu a při výrobě specielních výrobků, je těmito způsoby možno vyrábět součástky i v poměrně malých sériích za ještě vyhovujících ekonomických podmínek. Stejně tak jsou tyto metody vhodné pro výrobky větších rozměrů. Volné slinování ve formě. Zásyp kovového prášku do formy, ve které bude uskutečněno slinování, je nejjednodušším způsobem tvarování. Pouhým zásypem je zhutnění prakticky nulové (sypná hustota) a vysoká pórovitost. Při slinování je proto nutno počítat s velkým smrštěním výrobků. Tohoto způsobu tvarování se nejčastěji používá při výrobě vysokoporézních kovových filtrů. Materiál formy nesmí 189 reagovat s částicemi prášku při teplotě slinování. Podle druhu prášku se tedy používají formy ocelové, grafitové nebo keramické. Podmínky slinování se volí tak, abychom získali požadovanou pevnost a pórovitost hotového výrobku. Pro snadnější oddělování prášku od formy se někdy používá nátěr dělící suspenzí. Zhutňování vibrací. Obr. 11.15: Vliv frekvence vibrací na pórovitost volně sypaného ZrO2 /1/ a uhelného prášku /2/ Rozmístnění částic nepravidelného tvaru v zásypu má náhodný charakter, jež se vyznačuje shluky ("lávkami" a "říčkami"), mezi kterými jsou volné prostory. Střásáním se tyto shluky rozrušují a hustota zhutnění se zvětšuje. Při zvětšování kmitočtu a amplitudy vibrací dosáhne zhutnění určitého maxima. Další zvyšování vibrační energie vede, následkem pružných deformací částic, ke snižování hustoty /obr. 11.15/. Zhutňování vibrací může dávat stejné výsledky jako klasické lisování. Přesto však v průmyslové výrobě (mimo jaderného topiva) není tato technologie rozšířena. Metoda keramického lití. Je rozšířena v keramickém průmyslu a nazývá se též metodou lití kaše (břečky), kterou se označuje směs jílu v nosné kapalině, nejčastěji vodě. Při přípravě kaše (břečky) z práškových kovů platí stejná zásada jako v keramice, tj. dlouhodobé udržení částic bez usazování. Stabilita suspenze je tím větší, čím je jemnější prášek a čím je větší viskozita nosné kapaliny. Pro zvýšení viskozity a stabilitu břečky se k vodním suspenzím přidávají soli alginové kyseliny (alginát sodný). Viskozita suspenze závisí též na hodnotě pH. Lití břečky se provádí dvěma způsoby. U obou případů se používá vysušené pórovité sádrové formy, která odsaje kapalinu ze suspenze. V prvém případě /obr. 11.16/ při výrobě dutých předmětů, se po vytvoření dostatečně silných stěn výrobku (odsáváním kapaliny formou) zbytek suspenze vylije. Po vysušení je možno výrobek vyjmout z formy. Druhý případ je obdobný slévárenské technologii, kdy při lití dojde k úplnému vyplnění formy. Sušení probíhá nejprve v sádrové formě (smrštění a oddělení odlitku). Vyjímání v částečně vlhkém stavu je vhodné pro vyšší pružnost odlitku. Keramicky odlité výrobky vykazují rovnoměrnou, ale dosti vysokou pórovitost. Přesnost výrobků je nízká následkem tolerancí sádrových forem a velkých smrštění při sušení a slinování. Tato technologie je výhodná pro kusovou a malosériovou výrobu. Dlouhé doby usazování, různost forem a jejich skladování jsou příčiny bránící hromadné výrobě. Obr. 11.16: Schéma keramického lití /1-dělená sádrová forma, 2výrobek, 3-zbytek suspenze (břečky) / Metoda "horkého lití". Našla také uplatnění v keramické výrobě. Směs neplastického prášku s plastifikátorem (až 25 %) se za zvýšené teploty nebo pod tlakem vstřikuje do předehřáté formy (nad 60 0C). Po ochlazení lze vyjmutý odlitek dále zpracovávat. Jako plastifikátoru se nejčastěji používá směs 190 vosku a parafinu. Jeho odstranění se provádí ohřevem odlitku v jemnozrnném prášku nad bod tání plastifikátoru. Do této skupiny metod patří i metoda modelování plastické suspenze. Předpokladem je vytvoření spolu s práškem plastické suspenze, kde plastifikátor nemusí být odstraněn před slinováním. Během slinování musí tedy dojít k odpaření pojiva, aniž by docházelo k porušení výrobku. Zatím se podařilo tímto způsobem vyrobit malé předměty, kde jako pojiva bylo použito polystyrénu (rozpuštěného v tetrahydronaftalenu). Pro větší předměty jak 50 mm není tuhost suspenze dostatečná. 191 12.0 SLINOVÁNÍ Pevnost práškových polotovarů vyrobených obvyklým způsobem tvarování za studena nebývá vyhovující. Konečných vhodných vlastností lze dosáhnout slinováním, tj. tepelným zpracováním při homologických teplotách 0,65 až 0,80 složky s nejvyšší teplotou tavení. V minulosti bývalo toto zpracování někdy nazýváno spékáním nebo sintrováním. Slinováním se zvětšuje soudržnost výlisku zvětšením styčných ploch mezi částicemi, vytvořením slitin (popř. sloučenin) v místě styku a odstraněním deformačního zpevnění z výroby prášků i zhutňování. Slinování vede tedy ke vzniku kovového tělesa při teplotách pod teplotou tavení prášku. Výrobky, u kterých je přípustná ev. žádaná porezita se slinují obvykle jednou. Při vyšších nárocích se provádí slinování vícekrát, nejčastěji dvakrát (mluvíme o předslinování). Je-li výrobek při slinování podroben tlaku, mluvíme o slinování pod tlakem. U vícesložkových soustav se teplota slinování řídí teplotou složky s nejvyšší teplotou tavení. V některých případech tato teplota převyšuje teplotu tavení jiné složky soustavy, v tom případě mluvíme o slinování za vzniku kapalné fáze. Takovou fází může být i eutektikum, ať již vzniká přechodně nebo jako trvalá fáze v procesu slinování. Slinování se realizuje difúzní cestou a proto jsou rozhodujícími faktory teplota a čas. Jako vlastnost hodnotící efekt slinování je obvykle hustota, pevnost, ale mohou to být i některé z fyzikálních veličin. Z energetického hlediska je slinování proces, při kterém vlivem teploty, času ev. jiných faktorů dochází k poklesu vysoké hladiny celkové volné energie soustavy na minimální, za daných podmínek dosažitelnou hodnotu. Není však jednotný názor na mechanismus transportu materiálu, který je odpovědný za pokles celkového měrného povrchu a tedy i celkové volné energie. Z tohoto pohledu proces slinování rozdělujeme na dvě nebo tři základní etapy: • tvorbu a růst mezičásticových spojení • zmenšování objemu spojitých pórů ev. • zmenšování izolovaných pórů Obecně úlohou fenomenologické teorie slinování je vyjádřit jak se některé ze základních vlastností mění v závislosti na proměnných jako jsou čas, teplota atd. Obvykle za základní vlastnost se bere zmenšování pórovitosti (objemové změny), méně častěji hodnota meze pevnosti Rm. Je tedy možno vyjádřit: ∆V = f ( τ , T, p , ν , σ V Obr. 12.1: Závislost změny objemu na konstantním čase 192 x ) τ - čas, T - absolutní teplota, p – tlak, ν- chemický potenciál, σx povrchové a mezipovrchové napětí 12.1 Slinování jednosložkových soustav Obr. 12.2: Závislost změny objemu na konstantní teplotě U jednosložkových soustav přichází do úvahy pouze slinování v tuhém stavu. Experimentálně bylo zjištěny obecné závislosti změn objemu při konstantní teplotě nebo času slinování /obr. 12.1 a 12.2/. Z grafů je patrné, že existuje určitá minimální teplota Tmin, pod kterou nedochází k pozorovatelným objemovým změnám, tedy v obecnějším slova smyslu ke slinování. Dále bylo zjištěno, že objemové změny v pokročilých stadiích slinování jsou málo výrazné a získání požadované hustoty je obtížné. I u jednosložkové soustavy je velmi obtížné vyjádřit analyticky výše uvedený vztah. Obecně přichází v procese slinování Obr. 12.3: Schéma stadií slinování dvou sférických částic do úvahy více mechanismů pro přenos hmoty, kterými se vytváří jednotlivé kontakty, dochází k jejich růstu a snižování celkové pórovitosti. I když v neslinovaném materiálu je každá částice v kontaktu s několika dalšími částicemi, proces růstu kontaktů se v prvém přiblížení ukazuje jako lokální. Proto také základní znaky kinetiky růstu mezičásticových spojení při slinování se analyzují na dvoučásticových kulových modelech /obr. 12.3/. Dvě kulové částice o poloměru r0 mají tendenci vytvořit společnou kouli o poloměru rf cestou zmenšení celkového povrchu. Vytváření a rozvoj spojení v krčku je působením kapilárních sil. Pro vypouklou plochu koule (nebo pro vnitřní tlak kulovitého póru) tlak p je roven : p= 2γ r γ - povrchová energie Pro vydutou plochu krčku (se zápornou křivkou poloměru ρ) platí: p= γ x.ρ Z uvedených rovnic vyplývá, že na povrchu koule působí tlakové (kladné) Laplaceovo napětí a na poloměru krčku záporné - tahové. U amorfních polymerů mohou tyto kapilární síly vést k viskóznímu tečení tj. k přenosu hmoty molekul. Stejně tak jako kapilární síly je rovnice Kelvinova : 193 pa = p0 + 2 γ .V0 k .T.a pa , p0 - tlak par nad křivkovým resp. plochým povrchem, V0 - objem atomu, a - poloměr křivky, k - Boltzmanova konstanta ∆p= Změna tlaku par p je tedy rovna : 2γ .V0 .p 0 k .T.a Použitím této rovnice zjišťujeme, že na vypuklých površích dochází k sublimaci a na vydutých částech krčku ke kondenzaci. Tento mechanismus přenosu hmoty nezískal při slinování velkého významu. Analogicky k tomuto modelu, vzhledem k tuhé fázi, bylo použito místo tlaku par koncentrace vakancí (C0, Ca) u plochého ev. křivého povrchu. Potom je možno psát : Ca = C0 + 2 γ .V0 k .T.a resp. C= 2γ . v 0 .C0 k .T.a v0 - objem vakancí Koncentrace vakancí Ca na vyduté ploše je vyšší než na ploše vypuklé C0. Z rovnic vyplývá, že oblasti pod tahovým napětím (vyduté) následkem přebytku vakancí slouží jako jejich zdroje a oblasti tlakové (vypuklé a hranice zrn) jako anihilátory. Ekvivalentní tok vakancí, protiběžný toku atomů, zesiluje spojování částic pomocí objemové nebo povrchové difúze. Kuczynski realizoval teoretickou analýzu možných mechanismů transportu hmoty při izotermickém slinování. Odvodil vztah pro změnu poloměru kontaktu mezi dvěma částicemi a ρ n = A.f ( T ) formuloval na základě difúzních mechanismů rovnici : A.f(T) - funkce teploty, jejíž tvar závisí na geometrii a konstantách, n - exponent, jehož hodnota závisí na mechanismu transportu materiálu • n = 2 pro mechanismus viskózního tečení • n = 3 pro transport atomů sublimací a kondenzací • n = 5 pro mechanismus objemové difúze • n = 7 pro mechanismus povrchové difúze Schéma jednotlivých druhů migrací vakancí je ukázáno na obr. 12.4. K anihilaci vakancí může docházet na hranicích zrn (místech vysoké koncentrace poruch), kde je vyšší koeficient difúze než uvnitř krystalu. Přenos hmoty může být způsoben dislokacemi, které působí jako anihilátory a) b) c) d) vakancí při konzervativním Obr. 12.4: Schéma možných migrací vakancí ve dvoučásticovém pohybu (šplhání). Objemová modelu /a - l = 0, r < r0; b - l = 0, r = r0; c - l = 0, r < r0; d - l = difúze, případně difúze po 0, r < r0/ hranicích zrn, zaujímá nejvíce pozornosti. Základní představou je putování vakancí, proti kterým se pohybuje proud atomů. Tato představa předpokládá koncentrační spád vakancí. ustálený proud může existovat pouze tehdy, jestli ze zdroje do mřížky jich vstupuje stejné množství jako je anihilováno. 194 Čím více se vzdalujeme od jednoduchých modelů, tj. kulovitých částic stejné velikosti, tím je zatím menší naděje pro získání shody mezi vypočítanou a experimentálně zjištěnou hodnotou. Nejsložitější poměry se vyskytnou chceme-li vzít do úvahy skutečnou morfologii práškových částic. Navíc zde přistupují i další sekundární faktory jako např." povrchová aktivita a aktivita mřížky" skutečných částic. Když v prvém stadiu slinování dochází mezi původně oddělenými částicemi práškového kovu ke vzniku a narůstání mezičásticových spojení, v druhém dochází k zmenšování středního rozměru pórů. Stejně jako u jednotlivých částic se dutiny (póry) mezi částicemi snaží zmenšit svoji povrchovou energii. Prvotní spojité (průchozí) póry se začínají zmenšovat již v prvých stadiích slinování. Tento proces je charakterizován malými vzdálenostmi (vzhledem k velikosti póru) mezi zdroji a anihilátory vakancí /obr. 12.5/. V konečném stadiu slinování se ztrácí spojení pórů s jednotlivými částicemi prášku. Odpevňovací procesy a proces rekrystalizace vedou k narůstání vzdálenosti mezi zdroji a anihilátory vakancí. Při sferoidizaci pórů jich část zcela mizí. Při slinování dochází i k dalším procesům, které nemusí být svázány se zmenšováním objemu, jako např. tvoření dutin, růst jednotlivých pórů následkem rozpouštění pórů podkritické velikosti, koalescence a pod. Smršťování a sferoidizace pórů podléhá stejným základním procesům, které jsme uvažovali při vytváření a růstu mezičásticových spojení (tj. povrchová difúze, sublimace kondenzace). Hlavní podíl má však difúzně-plastické tečení a objemová difúze. Dutiny představují "rezervoár", ze kterého vakance difundují do okolní matrice. Obrácený Obr. 12.5: Schéma zmenšování póru při R >> L /a/ a R << L /b/ tok atomů je zaplňuje. Jako anihilátory vakancí mohou být vnější plochy, dislokace, malo- i velkoúhlové hranice zrn. Jak již bylo naznačeno, tendence procesu slinování je možno vysvětlovat dvěma krajními případy v závislosti na poměru středního průměru dutiny R a středního rozměru L strukturních částí (zrn, bloků). Jestliže R je značně větší jak L /obr. 12.5a/ dutina se smršťuje difúzně-plastickým tečením, tj. tokem vakancí k hranicím zrn, jež jsou blízko dutiny ev. s ní souvisí. Aktivace tohoto procesu (a tím zhutnění) závisí na udržení jemnozrnné struktury nebo vysoké hustoty poruch při všech stadiích slinování. Jestliže R je daleko menší než L tok vakancí je na větší vzdálenost. Vakance se "rozpouštějí" v okolní krystalické mřížce, kterou difundují ke vzdálenějším anihilátorům. Hlavním procesem rozpouštění (mizení) pórů je tedy objemová difúze. Tento proces je charakteristický pro poslední stadia slinování, kdy následkem rekrystalizace a růstu zrn dochází k zvětšení jejich rozměrů. Jak již byla zmínka, kromě difúzní koalescence, dochází k uzavírání (rozpouštění) dalších pórů. Zdůvodněním je koncentrační rozdíl (spád) vakancí mezi malými póry (vyšší koncentrace) a velkými póry ( koncentrace nižší - C odpovídá 1/R). Při vyrovnávání koncentrací dochází tedy k jejich difúzi od malých pórů k větším. Vlivem difúze a koalescence tedy dochází k přerozdělení 195 pórovitosti, aniž je ovlivněna hustota výrobku. Proto také tyto procesy jsou nazývány "vnitřním slinováním". 12.2 Slinování vícekomponentních systémů Předcházející úvahy se týkaly slinování prášků jednoho kovu. Práškovou metalurgií je však možno zhotovovat výrobky, které jsou ze směsi různých kovů v libovolném poměru a to i takových, které tvoří tuhé roztoky jen v omezené míře nebo jsou zcela nerozpustné, popřípadě je možno slinovat i práškové kovy s nekovy. Ve struktuře slinovaných mnohokomponentních slitin je možno pozorovat jak výchozí látky, tak i produkty jejich vzájemných reakcí - tuhé roztoky a sloučeniny. Z hlediska různých vlastností těchto komponent může jejich interakcí docházet ke kladnému ev. zápornému ovlivnění konečných hodnot výrobku. Například různá hodnota koeficientu teplotní roztažnosti jednotlivých fází působí vznik teplotních pnutí při ochlazování ze slinovací teploty. U vzájemně rozpustných Obr. 12.6: Vztah binárních diagramů a vytváření různých fází při slinování v oblasti styku částic / Ta - teplota slinování / 196 struktur se mohou vzniklá pnutí eliminovat plastickou deformací alespoň jedné fáze, jejíž mez pružnosti je nižší než pevnost hranic zrn (fází). Z nerozpustných struktur (matričního typu s izolovanými fázemi) fáze matrice přiléhá k další fázi, jestliže její koeficient roztažnosti je vyšší než této fáze. V opačném případě na mezifázových rozhraních vznikají tahová napětí, která mohou vyvolat trhliny. Ve vícekomponentních systémech probíhá slinování rozdílným způsobem podle druhu systému. Jestliže fáze ve směsi prášků se při teplotě slinování nenacházejí v rovnováze, pak slinování probíhá nejen snahou snížení volné povrchové energie a hustoty poruch, ale bude záviset i na procesech heterodifúze přibližujících se k rovnováze systému. Obecně možno říci, že volná energie systému se snižuje vyrovnáváním gradientů koncentrací. Principiálně můžeme všechny systémy rozdělit do dvou velkých skupin : • slinování bez přítomnosti tekuté fáze • slinování s přítomností tekuté fáze Pro zjednodušení problematiky se omezíme na binární (dvojkomponentní) systémy /obr. 12.6/. Jestliže komponenty systému jsou vzájemně plně nebo částečně rozpustné, pak proces slinování se překrývá s homogenizací a vytvářením nových fází. Charakteristický koeficient difúze nemusí vždy odpovídat hodnotám pro hutný materiál a v některých případech může dojít i k obrácenému difúznímu toku. Stupeň homogenizace (odpovídající rovnovážným binárním diagramům) závisí na době procesu slinování. V případě dvojkomponentního systému s neomezenou vzájemnou rozpustností je korelace mezi koeficientem difúze, energií aktivace difúze a změnou objemu (zhutňováním). Na rozdíl od samodifúze v jednosložkovém systému, která přispívá k snížení pórovitosti, může heterodifúze proces smršťování narušovat. Rychlost difúze jednotlivých složek je určována parciálními difúzními koeficienty. Například v soustavě Cu - Ni je difúze niklu do mědi několikrát vyšší než difúze mědi do niklu. V důsledku toho, že styk obou částic prášku představuje zdroj vakancí, které difundují rychleji do mědi než do niklu, se vakance shlukují v měděné částici a vytvářejí póry. To proto, že součinitel difúze vakancí do mědi je vyšší než součinitel difúze niklu do mědi. Během heterodifúze tedy v mědi vznikají difúzní póry a niklové částice zvětšují svůj objem (Kirkendalův jev - posun mezifázového rozhraní). Při slinování systémů s částečnou rozpustností v tuhém stavu závisí míra zhutnění (smrštění) na vlastnostech vznikajících fází. Jestliže tyto fáze vynikají vysokým odporem proti deformaci a procesům zhutňování pak smrštění je tím menší, čím je větší podíl této fáze. Naopak smrštění se zvětšuje s podílem fáze s dobrou tvařitelností (např. fáze E v soustavě Fe - Cu). I když řídícím mechanismem v těchto systémech je objemová difúze, může v některých případech, při vytvoření intermetalických fází na styku částic (TiCu, TiCu3), dojít k omezení objemové difúze a přecházet k energeticky výhodnější difúzi povrchové. V případě systému, který obsahuje složky vzájemně nerozpustné, rozhoduje o slinování povrchové napětí. Slinování částic je možné, jak povrchové napětí tvořící se mezifázové hranice AB γ AB ≤ γ A + γ B je menší než součet povrchových napětí obou složek A i B: Uvedená nerovnost vyjadřuje snížení energie jako nevyhnutelný předpoklad pro slinování takovéhoto systému. Tento základní předpoklad může být splněn buď při γ AB ≥ γ A − γ B nebo při γ AB ≤ γ A − γ B V prvém případě se mezi částicemi A a B tvoří spoj, který obecně nebude rovinný, ale bude to obecná plocha vypuklá směrem do složky s menším povrchovým napětím. V druhém případě, méně častým, probíhá slinování ve dvou etapách: nejprve složka s vyšší povrchovou energií se 197 pokrývá povlakem druhé složky procesem povrchové difúze nebo principem sublimace-kondenzace a další slinování probíhá jako u jednosložkové soustavy. Při spojování částic se stejnou vazbou je pevnost mezifázových hranic určována jejich vazebními silami. Jestliže jde o spojování složek s různými vazebními silami (např. iontové a kovové vazby v soustavách kov-oxid (cermety)) je pevnost hranic určována van der Waalsovými silami nebo adhezí. Přemisťování atomů na mezifázových hranicích může být zrychleno místními procesy (např. v systému Al2O3-Cr povlak Cr2O3 na chromu se rozpouští v oxidu hliníku a vytváří řadu tuhých roztoků). Vzájemná úplná nerozpustnost se vyskytuje obvykle u systémů s velmi rozdílnou teplotou tání ( W-Cu, W-Ag, Cu-grafit apod.). 12.3 Slinování za vzniku kapalné fáze Systémy s přítomností tekuté fáze během slinování jsou velmi důležité. K těmto systémům patří slinuté karbidy, antifrikční materiály na bázi Cu-Pb apod. Vyznačují se lepší slinovatelností a rychlejším slinutím v porovnání s předcházejícími systémy. Je to dané tím, že aktivační energie základního kovu na rozhraní kov-tekutá fáze je nižší jak aktivační energie na rozhraní základní kovatmosféra. V důsledku toho transport materiálu základního kovu se nerealizuje povrchovou difúzí, ale přes celou tekutou fázi. Je proto potřebné, aby při teplotě slinování existovala určitá omezená rozpustnost základního kovu v tekuté fázi. Příznivý vliv tekuté fáze trvá jen do doby, než dojde k jejímu nasycení základním kovem. Ulehčení difúzních procesů má za následek intenzivní zmenšení pórovitosti, což se navenek projeví značnou smrštivostí, která je pro systémy s tekutou fází charakteristická. Účinkem kapilárních sil vyplní tekutá fáze především póry, takže základní kov tvoří víceméně souvislý skelet, zejména je-li rozpustnost obou složek vzájemně značně omezená. Pro slinování za přítomnosti tekuté fáze je důležité, aby smáčivost tuhé fáze tekutou byla co největší (ω → 00). Jen při splnění této podmínky budou jednotlivé částice dokonale pokryté tekutou fází, která je navzájem odděluje a spojuje /obr. 12.7/. Smáčivost možno ovlivnit legujícími γ − γ SL cos ω = SV A ν = γ LV .( 1 + cos ω ) přísadami. γ LV γSV - povrchové napětí tuhé fáze, γLV - povrchové napětí tekuté fáze, γSL - mezifázové povrchové napětí, Aν - uvolněná energie při smáčení V některých případech, kdy se jedná o to, aby se předešlo značnému smrštění anebo aby byla získána souvislá kostra základního kovu, je výhodné nepřidávat komponentu tvořící tekutou fázi před slinováním, ale až dodatečně (infiltrace). a) b) V takovém případě se napřed slinuje 0 Obr. 12.7: Schéma kapky smáčivé (ω < 90 ) /1/ a složka s vysokou teplotou tavení na pórovitý skelet, který se dodatečně nesmáčivé ( ω > 900) /2/ taveniny na pevném povrchu nasycuje tekutou fází. Jako sytící látky se mohou používat kovy i vysokopolymerní materiály. Výsledné vlastnosti jsou závislé na vlastnostech základního materiálu (matriční fáze), infiltrátu, velikosti a počtu otevřených pórů. Tavenina vniká do porézního materiálu vlivem kapilárních sil. Maximální vzlínání je dáno 2γ LV . cos ω h= rovnováhou kapilárních a gravitačních sil: R .ρ L .g 198 h - výška vzlínání, R - poloměr kapiláry (póru), ρL - hustota taveniny, g - gravitační zrychlení Teplota infiltrace je určována z hlediska teploty tavení infiltrátu a dosažení vhodné jeho viskozity. Z tohoto důvodu není také vhodné, aby sytící fáze reagovala se základním skeletem. Základní způsoby infiltrace jsou znázorněny na obr. 12.8. Prvý způsob spočívá v položení plíšku příslušného kovu na pórovitý výrobek základního kovu a po ohřátí nad jeho teplotu tavení se nechá infiltrovat do výrobku. Další příklady ukazují infiltraci úplným nebo částečným ponořením pórovitého skeletu do roztavené lázně. Intenzifikace procesu infiltrace pod tlakem nebo ve vakuu dává dobré výsledky i u materiálů se špatnou a) b) c) smáčivostí. Způsoby Obr. 12.8: Schéma způsobů infiltrace: tavením příložky /a/, částečným infiltrace se často ponořením /b/, plným ponořením /c/; / 1-skelet, 2-tuhý infiltrát, 3- používají u systémů Feroztavený infiltrát / Cu, Fe-Sn, Fe-Zn, W-Cu aj. 12.4 Aktivace procesu slinování Aktivace procesu slinování slouží ke zkrácení doby nebo snížení teploty slinování, k dosažení požadované hustoty, zmenšení nerovnoměrnosti struktury. "Aktivitou" prášků, jak již byla zmínka, označujeme snahu o vytvoření kompaktního materiálu během slinování. Obvykle bývá rozlišována geometrická a strukturní aktivita. Prvá souvisí s měrným povrchem částic, tj. s tvarem, velikostí částic i pórů a kontaktů. Tato hlavně působí při zhutňování amorfních látek. Pod strukturní aktivitou rozumíme množství poruch v částicích prášku, tj. reliéf povrchu, hustota vakancí, dislokací a strukturních hranic. U krystalických materiálů převládá tato "strukturní" aktivita nad "geometrickou". Slinování se aktivizuje zesílením procesů objemového a povrchového tečení, využitím redukce a disociace přísad i přísadami, které vytvářejí kapalnou fázi nebo plyny. K aktivaci procesu se využívá i jeho ovlivňování ultrazvukem nebo magnetickým polem. Aktivace povrchových procesů (povrchové difúze a procesu sublimace-kondenzace) ovlivňuje počáteční stadia slinování při nízkých teplotách a velkém povrchu pórů. Povrchová difúze se zesiluje při redukování oxidických povlaků práškových kovů (Fe, Ni, W, Cu) dosahujících tloušťky cca 0,1 µm. Stejně tak zesilující efekt je pozorován při transportu částic plynnou fází (nestabilní halogenidy kovů). Aktivace objemového tečení se uskutečňuje zvyšováním koncentrace vakancí, hustoty dislokací a strukturních hranic. Pro tento účel se ponejvíce používá zpevňování (deformování) částic, ať již způsobem "mechanické aktivace" nebo vysokoenergetickými způsoby. Důležité je zachovat vysokou hustotu poruch i za slinovacích teplot. Toho je možno docílit vhodnými přídavky legujících prvků (např. niklový povlak na železe), event. rychlým ohřevem. O aktivizaci procesu slinování za přítomnosti tekuté fáze byla zmínka v předchozí části. 199 13.0 VÝROBKY PRÁŠKOVÉ METALURGIE A JEJICH TECHNOLOGIE Použití výrobků práškové metalurgie je velmi široké. Práškovou metalurgií lze vyrobit součásti, které je možné získat klasickými technologiemi (rozhoduje hlavně ekonomický ukazatel) i výrobky se specielními vlastnostmi jinými způsoby nevyrobitelné. Zpracovávanému materiálu a danému použití výrobku se podřizuje i technologie výroby. Má tedy své obecné zásady i specifika. Nejjednodušší a nejběžnější způsob výroby spočívá v operaci lisování a slinování. Při slinování se tvar výlisku zachová, ale rozdílným smrštěním se poněkud mění rozměry. Proto u součástí s úzkými výrobními tolerancemi nutno ještě provést kalibraci způsobem podobným lisování, ale obvykle s menším tlakem. Kalibrací se nezvýší mechanické vlastnosti, ale dosáhne přesnějších rozměrů. Při použití vyšších tlaků vzrůst hustoty není úměrný poklesu plastických vlastností lisované součásti. Součásti, které mají mít vyšší mechanické vlastnosti, než lze získat lisovacím tlakem 600 MPa musí být lisovány opakovaně. Při prvém slinovacím procesu dochází nejen k zvětšení styčných ploch mezi částicemi prášků, ale hlavně probíhají odpevňovací (rekrystalizační) procesy, odstraňující deformační zpevnění částic získané jejich výrobou a lisováním. Teplota předslinování bývá obvykle nižší než vlastní slinovací teplota. Tímto zpracováním se zvýší hustota (mechanické hodnoty i tažnost) slinovaných součástí a sníží se i velikost smrštění. Požadujeme-li ještě užší tolerance rozměrů, musí se i po druhém slinování ještě výrobky kalibrovat. S počtem operací roste nákladovost výroby i když na druhé straně stoupá jakost výrobků. Nejvyšších parametrů práškových výrobků se dosahuje zpracováním za tepla, ať již kováním nebo izostatickým lisováním a protlačováním. I po těchto vysoce zhutňujících operacích je možno pro zúžení výrobních tolerancí výrobky kalibrovat za studena. Technologická zařízení pro slinování prášků odpovídají většinou obdobným zařízením pro tepelné ev. chemicko-tepelné zpracování. Vzhledem k urychlené oxidaci většiny práškových kovů na vzduchu při zvýšených teplotách se výlisky při slinování musí chránit vhodnou atmosférou nebo zásypem. Pro výlisky z práškového železa nebo bronzu postačí zpravidla použití endo- nebo exoatmosfér, případně atmosfér štěpeného čpavku. Pro náročnější slinování materiálů s hliníkem, manganem nebo křemíkem, které se snadno oxidují, se obvykle používá čistého vodíku. Slinování materiálů s nejvyšší aktivitou ke kyslíku (Ti, Ta), slinutých karbidů, hliníku ap. se provádí ve vakuu. Následné operace třískového obrábění slinutých výrobků práškové metalurgie je víceméně výjimečné. Většinou obrobitelnost těchto součástí je lepší vzhledem ke snazšímu lámání třísky následkem zbytkové pórovitosti. Pro zvýšení užitných vlastností se spíše tyto součásti podrobují tepelnému ev. chemicko-tepelnému zpracování a povrchovým úpravám. Tyto způsoby jsou obdobné jako u hutných materiálů, mají však své zvláštnosti. Obecně je nutno počítat s tím, že tepelná vodivost pórovitých výrobků je nižší než hutných. Toto ovlivňuje jednak možnost zvýšené nerovnoměrnosti ohřevu a tím zvýšení vnitřních pnutí, které mohou přispívat k porušení součásti při ohřevu. Jednak při ochlazování se dosahuje nižších ochlazovacích rychlostí, ze kterých vyplývá i nižší prokalitelnost pórovitých součástí /obr. 13.1/. Vhodnějším ochlazovacím prostředím je olej, protože voda, jako ochlazovací medium, může působit korozi otevřených pórů. Stejně tak není vhodné používání solných lázní jak k ohřevu, tak i k ochlazování výrobků. 200 Uvedené zásady platí i pro chemickotepelné zpracování. Tedy jako sytící prostředí se používají prostředí pevná (prášek) nebo plynná. Vlivem pórovitosti (vyšší koeficient objemové a Obr. 13.1: Vliv hustoty na prokalitelnost slinuté oceli (2 % předslitiny Mo-Cr-Mn, 0,6 % grafit) /objemová hustota 1-7,0 g.cm-3, 2-6,7 g.cm-3, 3- 6,3 g.cm-3/ Obr. 13.2: Vliv hustoty na hloubku vrstvy při chemicko-tepelném zpracování povrchové difúze) probíhá sycení rychleji a do větší hloubky než u materiálů hutných /obr. 13.2/. Vhodné je spojení cementace s následujícím tepelným zpracováním, protože při vyjímání pórovitých součástí z cementační pece se tyto rychle oduhličují. Obdobné zásady platí pro nitridaci ev. sulfonitridaci. Výhoda těchto zpracování tkví v nižších teplotách (minimální změna rozměrů) a mimo zvýšení povrchové tvrdosti i ve zlepšení korozní odolnosti. Velice výhodné jsou další způsoby nasycování povrchu kovy, jež zvyšují korozivzdornost ev. žárovzdornost slinovaných součástí. Při těchto pochodech difúzního "pokovování" dochází též k uzavírání povrchové pórovitosti. Často se používá difúzního zinkování (sherardování) při teplotách 360 až 400 0C s použitím zinkového prachu. I když povrchová vrstva je poměrně křehká vykazuje však vysokou odolnost proti povětrnostním vlivům. Stejně tak difúzní chromování má proti galvanickému pochodu výhody v tom, že póry se neznečistí použitým elektrolytem, ale zmenší se ev. zcela uzavřou. Difúzní hliníkování (alitování) se používá nejen ke zvýšení korozivzdornosti, ale i žárovzdornosti. 13.1 Výrobky všeobecného použití Jak již bylo poznamenáno, součásti vyrobené práškovou metalurgií (mimo specielních výrobků, které nelze zhotovit jinými technologiemi) nacházejí široké uplatnění v hromadné výrobě ve strojírenství, automobilovém a spotřebním průmyslu, elektrotechnice ap. Právě ekonomické ukazatele podporují rozvíjející se trend tohoto oboru. Z hlediska náročnosti je možno výrobky všeobecného použití rozdělit na : • jednoduché strojní součásti bez nároků na pevnost a vrubovou houževnatost • součásti s požadovanými mechanickými nebo jinými vlastnostmi (koroze, teplota, opotřebení atd.) 201 Specifikou práškových výrobků je jejich pórovitost. Tato závisí na technologických možnostech, způsobu výroby a její nákladovosti. Pórovitost nejvíce ovlivňuje dynamické vlastnosti a houževnatost výrobků. Obecně změn vlastností výrobků se ponejvíce dosahuje změnou chemického složení. V práškové metalurgii toho můžeme dosáhnout dvojím způsobem: • použitím prášku příslušného chemického složení • užitím směsi prášků různého složení Prvý případ je z hlediska homogenity výrobku nejideálnější, má však svoje úskalí. Nelegované prášky vzhledem k jednoduchosti výroby jsou nejlacinější. U předlegovaných prášků při výrobě (např. rozstřikováním) dochází jednak k povrchové oxidaci a vzniklé kysličníky musí být odstraňovány redukčním žíháním ve vodíkové atmosféře. Jednak v důsledku rychlého chladnutí částic dochází k jejich kalení, takže nejsou prakticky schopné dalšího tváření. Ve druhém případě dochází k homogenizaci struktury výrobku difúzními pochody při slinování. U prvků s vysokou afinitou ke kyslíku (Cr, Mn, V, Si) se vhodněji používá pro legování předslitin. Ocelové (železné) součásti se nejčastěji vyrábějí lisováním a slinováním práškového železa s nízkým obsahem uhlíku (pod 0,1 %), které dosahují pevnosti 50 až 250 MPa při tažnosti do 15 % a objemové hustoty 6,9 g.cm-3. Opakovaným lisováním a slinováním lze dosáhnout zvýšení tažnosti na 15 až 30 % při pevnosti 150 až 300 MPa. Dalšího zvýšení pevnosti součástí slinuté oceli lze dosáhnout takovými přísadami, které zlepší mechanické vlastnosti výrobků aniž by zhoršovaly lisovatelnost prášků. Stejně jako u hutných výrobků na bázi železa je uhlík rozhodujícím legujícím prvkem. Nejjednodušším způsobem zvyšování obsahu uhlíku je lisování směsi měkkého práškového železa (s nízkým obsahem uhlíku) s malou přísadou jemného práškového grafitu nebo práškové litiny (s vysokým obsahem uhlíku). Grafit usnadňuje lisování a umožní dosáhnout vysoké hustoty, jeho větší množství však může způsobovat pórovitost a nerovnoměrnou strukturu, neboť vlivem nízké objemové hustoty odměšuje. Zbytky uhlíku ve formě grafitu snižují jak mechanické, tak plastické vlastnosti součásti (analogie s litinami). Z tohoto důvodu se používá jako přísady litiny. Směs práškového železa a litiny se však obtížně lisuje a má-li být dosaženo stejnoměrné struktury trvá slinování Obr. 13.3: Rovnovážný diagram železo - měď dlouhou dobu. Při 202 vlastním slinování je třeba dbát na to, aby toto neprobíhalo v oduhličujícím prostředí. Výhodné a často používané zvyšování obsahu uhlíku je také nauhličování (cementování) výlisků z měkkého práškového železa. 0br. 13.4: Závislost meze pevnosti slinuté oceli na obsahu mědi /1-po slinování, 2-po vytvrzování / Zvýšení pevnosti výlisků z práškového železa lze dosáhnout také přídavkem mědi. Měď nejen zlepšuje lisovatelnost železného prášku, ale vytvořením ε fáze umožňuje zpracovat výrobky vytvrzováním ev. ovlivnit svým obsahem (minimalizovat) smrštění při slinování. Princip tepelného zpracování vyplývá z diagramu Fe-Cu /obr. 13.3/. Teplota rozpouštěcího žíhání se pohybuje od 950 do 1050 0C, po níž následuje prudké ochlazení do oleje. V tomto měkkém stavu se mohou součásti opakovaně lisovat nebo kalibrovat. Precipitační žíhání se provádí při 450-500 0C po dobu 0,5 až 3 hodiny. Po vytvrzení vzroste pevnost o 100 až 200 MPa /obr. 13.4/ při mírném poklesu tažnosti. Vyšší obsah mědi není vhodný. Vytvrzovat lze i pórovité železné výlisky infiltrované mědí. Osvědčily se přísady práškové mědi a grafitu /obr. 13.5/. Jednoduchým lisováním a slinováním se získá pevnost 200 až 550 MPa při tažnosti 7 až 1 %. Opakovaným lisováním a slinováním s následujícím vytvrzením je možno dosáhnout pevnosti 300 až 700 MPa a tažnosti až 20 %. Přísada fosforu sice také zvyšuje pevnost a má příznivý vliv na slinovatelnost (vlivem nízkoteplotního eutektika – 1050 0C), na závadu je však velké a nestejnoměrné smrštění výrobků. Oceli o vyšší pevnosti je možno vyrábět "legováním" přísadou prášků obsahujících tyto legury. Výběr legujících prvků je závislý na jejich afinitě ke kyslíku, difúzní schopnosti v železe, zabezpečení zvýšení pevnostních a technologických vlastností. Vzhledem k uvedeným požadavkům se jedná především o chrom, molybden, nikl a mangan. Většinou se volí kombinace alespoň dvou prvků. Obr. 13.5: Závislost meze pevnosti U prvků s vysokou afinitou ke kyslíku je vhodnější přísada ve na objemové hustotě slinované formě předslitin (feromangan) ev. karbidu chromu Cr3C2. oceli /1-legované Cu, 2-legované Slinování je nutno uskutečňovat v redukčních atmosférách. Cu+C, 3-infiltrované Cu/ Při zpracování chromových ocelí ve vakuu může docházet k odpařování chromu. Moderním způsobem je používání vhodných předlegovaných (homogenních) prášků. Vzhledem k nutnosti zajištění vysokých mechanických a houževnatostních vlastností, jež jsou podstatně závislé na objemové hustotě je v každém případě nutno používat technologií zaručujících nejvyšší zhutnění (kování, izostatické lisování za tepla ap.). Zpracování prášků z nerezavějících ocelí je obtížné pro snadnou oxidovatelnost chromu, která zabraňuje slinutí. Úspěchů bylo dosaženo přísadou práškové slitiny Ni-Cr-B, která se taví při 1100 0C a při slinování tvoří tekutou složku. Slinování je spojeno se značným smrštěním. 203 Mimo prášků na bázi železa se zpracovávají práškovou metalurgií i neželezné kovy. U čistě měděných výrobků je nebezpečí vzniku vodíkové nemoci vzhledem k možné oxidaci měděného prášku. Proto práškovou metalurgií se spíše vyrábí součásti ze slitin mědi (např. Cu-Ni, Cu-Be, CuSn, Cu-Ti ap.). Také zpracování mosazí se běžně nedoporučuje vzhledem k vypařování zinku při slinování. Hliník vykazuje vysokou afinitu ke kyslíku. Zpracování hliníkového prášku se proto ubírá spíše směrem k disperzně vytvrditelným výrobkům (kap. 14.7). Přesto se však často zpracovávají precipitačně vytvrditelné slitiny typu Al-Cu, Al-Cu-Mg ap. Lisováním při tlaku 400 MPa a slinováním v dusíkové atmosféře při 600 0C možno získat výrobky o pórovitosti 7 %. 13.2 Kluzné materiály Práškové vykazovat: Obr. 13.6: Mezní zatížení mazaných ložisek v závislosti na rychlosti /1slinutý bronz, 2-slinuté Fe s přísadou Cu, 3-slinuté Fe, 4-hutné ložisko / kluzné materiály by • nízký koeficient tření • vysokou odolnost proti opotřebení • dobrý záběh • dostatečnou dynamickou a statickou pevnost • velkou tepelnou vodivost • nízkou tepelnou roztažnost měly Pro podmínky, kde není možno provádět mazání se používají samomazná ložiska. Slinují se z práškových materiálů tak, aby výrobek měl od 15 do 30 % objemu rovnoměrně rozložených pórů, z čehož bývá asi dvě třetiny otevřených. Póry se před použitím nasytí olejem (mazivem), který za chodu proniká mezi třecí plochy a zamezuje suchému tření. U hutných (kompaktních) ložisek se vytváří mazací vrstva hydrodynamickým tlakem při otáčení hřídele. U slinutých ložisek i za klidu jsou podmínky mazání po celém obvodu stejné. Tedy i v počátečních stadiích se vytváří olejový film. Při velkých rychlostech však opačně proti ložiskům hutným se nevytváří olejový klín, ale olej je tlakem vtlačován do pórovitého materiálu (skeletu) /obr. 13.6/. Pro 60 % vyráběných samomazných ložisek se jako základní materiál používá olověného bronzu (10 % Pb), dále jsou to ložiska na bázi prášků železa, železa a mědi, ev. hliníku. Zajištění vhodné pórovitosti je docilováno nižšími lisovacími tlaky (200 až 300 MPa) a nižšími slinovacími teplotami (750-900 0C pro Cu, 950-1150 0C pro Fe). Životnost ložisek tohoto typu závisí na složení, pórovitosti a podmínkách provozu. Běžně mohou pracovat 3 až 4000 hodin. Doba životnosti může být prodloužena doplňující zásobou maziva až pětkrát /obr. 13.7/. Bronzových ložisek se používá do rychlosti 3 m.s-1 (při nižším zatížení a krátkodobě až do rychlosti 8 m.s-1). Dalším typem ložisek vyrobených práškovou metalurgií jsou ložiska, kde mazacím mediem je plynný polštář. Tyto ložiska se používají pro nízká zatížení a vysoké rychlosti. Provozní výhody slinovaných ložisek tohoto typu tkví v rovnoměrnosti rozložení pórů (0,1 až 1,0 mm) po obvodu vůči ložiskům s mechanicky vyrobenými drážkami. 204 Ložiska pracující za zvýšených teplot se vyrábí z kompozitních (mikroheterogenních) materiálů s pevným mazivem. Základem kompozitních materiálů je cínová, niklová nebo fosforová bronz, mosaz, železo a jeho slitiny. Mazacími složkami jsou grafit, sulfidy, nízkotavitelné kovy, selenidy ap. Nejčastěji se používá grafit (od 4 do 20 %), jeho obsah se snižuje se zatížením a zvyšuje s rychlostí. Vlastnosti kovografitových ložisek závisí na složení, struktuře, druhu, množství a rozložení tuhého maziva. Při rychlosti 1 m.s-1 mohou vyhovovat zatížení 30 až 60 MPa. Pro vysoká zatížení se používají Obr. 13.7: Příklady použití slinovaných ložisek /1-slinutý materiál, 2- slinovaná ložiska zásoba maziva, 3-plst sycená olejem, 4-opěrný kroužek / legovaná sírou. Obsah síry nebo jejích sloučenin FeS, CuS2, ZnS, PbS a hlavně MoS2 nepřevyšuje 2 %. Koeficient tření u těchto materiálů je vyšší než u ložisek mazaných olejem /obr. 13.8/. Tyto ložiska však mohou pracovat při vysokých teplotách (na bázi Fe do 700 0C, na bázi bronzu do 450 0C), ev. při teplotách nízkých, kdy olejové mazání je problematické. Použití těchto ložisek může být také v případech, kdy je nutno vyloučit zašpinění výrobků mazacím olejem (např. textilní a tiskařské stroje). Obr. 13.8: Porovnání součinitele tření kluzných ložisek /1-mazaných olejem, 2-tuhým mazivem / Grafitová ložiska jsou určena hlavně pro agresivní prostředí s vysokými nebo nízkými teplotami. Grafitová ložiska se mohou vyrábět bezpórovitá (lepší kluzné vlastnosti) nebo pórovitá sycená (infiltrovaná) vysokopolymerními látkami (např. fenoly) nebo nízkotavitelnými kovy (olovem, cínem ap.). Ložiska pracují na vzduchu do 400 0C, ve vodních parách do 650 0C, v prostředí oxidu uhelnatého do 750 0C. 205 Teflonová ložiska (PTFE - polytetrafluoretylén) se mohou vyrábět dvojí technologií. V prvém případě (jako u ložisek samomazných) je kovová kostra sycena disperzí teflonu. Druhý případ pozůstává z vlastního slinování teflonového prášku s doplněním disperzních látek nebo skleněných vláken. Směs se zhutňuje a slinuje při 360 0C. Známá jsou ložiska fy Glacier o složení 20 % grafitu, 20 % bronzu a zbytek teflon. Ložiska mohou pracovat v agresivním prostředí při rychlostech 5 m.s-1. Vysoká cena ložiskových materiálů vede k používání vložek (výstelek), které mají kluzný materiál nanesený pouze v dostatečně tenké vrstvě. Výroba těchto výstelek práškovou metalurgií je ekonomicky i technicky výhodná. Oproti klasickým metodám lití je možno získat slitiny s vysokým obsahem olova, které při běžném lití podléhají likvačním procesům vlivem gravitačních sil. Jako u teflonových ložisek možno výrobu uskutečnit dvojím způsobem. U bezporézních výstelek se nanáší prášek nebo směs prášků na ocelový (poměděný) pás, který se válcuje a slinuje ev. kalibruje. V druhém případě se vytváří pórovitá kovová vrstva (obvykle na bázi CuNi), která se nasycuje nízkotavitelnými kovy, grafitem nebo sirníkem molybdeničitým. Stejné technologie se používá pro výrobu teflonových výstelek. Pístní kroužky mají zvláštní postavení mezi třecími materiály. Kroužky musí vydržet teploty a prostředí ve spalovacím prostoru, musí být dostatečně pružné, odolné proti únavě a opotřebení s nízkým součinitelem tření. Obvykle se vyrábí ze šedé perlitické litiny ev. se tvrdě chromují. Práškovou metalurgií se vyrábí pístní kroužky obvykle o složení 1-3 % Cu, pod 1,5 % C, 0,52,0 %Cr, Mn, Mo. Výše namáhané kroužky bývají legovány niklem, fosforem, TiC, ev. sulfidy. Cenově se tyto kroužky pohybují mezi uvedenými klasickými metodami. Ztráty obráběním jsou maximálně 10 % proti 75 % při lití kroužků. Pórovitost (8 až 10 %) zajišťuje dobrou zabíhavost a vhodné mechanické vlastnosti. Použití těchto kroužků umožňuje zvýšit výkon motoru a prodloužit jeho životnost. 13.3 Třecí materiály Tyto materiály se uplatňují na brzdová a spojková obložení. Třecí materiály mají vykazovat: • vyšší součinitel tření nezávislý na podmínkách provozu • odolnost proti porušení a vlivu teploty • malé opotřebení • dobrou tepelnou vodivost Tyto různorodé požadavky možno splnit pouze vytvořením kompozitních výrobků. Základem těchto materiálů je tedy kovová matrice odvádějící teplo a vykazující dostatečnou pevnost. Další kovové a nekovové komponenty možno rozdělit na dvě skupiny. K prvé skupině patří materiály bránící slepování (zadírání) povrchů, jako je grafit, nízkotavitelné kovy, sulfidy ap. Komponenty druhé skupiny vytváří a stabilizují zvýšený součinitel tření - především silikáty, oxidy a karbidy. Z technologického hlediska kovové prášky pro výrobu těchto kompozitních materiálů musí vykazovat dobrou slinovatelnost s nekovovými složkami. Vhodné jsou aktivní prášky s pórovitou dendritickou strukturou do velikosti 0,15 mm. Slinování s tekutou fází zvyšuje jakost procesu. Důležitá je též homogenizace práškové směsi vzhledem k velmi rozdílným hustotám jednotlivých složek. Slinuje-li se třecí vrstva na kovové podložce je nutno její zakotvení zabezpečit vhodnou povrchovou úpravou podložky (moření, pískování, pomědění ap.). 206 Základním typem třecích materiálů pracujících při suchém tření jsou kompozity na bázi cínového bronzu. Charakter tření a odolnost proti opotřebení závisí na struktuře a rozdělení složek. Vyšší obsah oxidu křemíku vytváří na povrchu třecího materiálu vrstvu slabě spojenou s matricí, což vede k rychlejšímu opotřebení. Součinitel tření je stálý až do teploty 650 0C a málo závislý na teplotě, rychlosti a přítlačné síle. Třecí materiály pracující v prostředí mazaném olejem jsou v zásadě stejného složení, obsah grafitu a olova bývá nižší, keramických složek vyšší. Koeficient tření v tomto prostředí se pohybuje v rozsahu od 0,06 do 0,15. Závisí nejen na jakosti třecího materiálu, ale i podmínkách třecí dvojice (prostředí, konstrukce atp.). K rozrušení olejového filmu mimo vhodně provedené drážky přispívá i pórovitost třecího materiálu. V dnešní době je snaha nahradit třecí materiály na bázi mědi materiály na bázi železa. Optimální obsah grafitu (15 %) zajišťuje nízké opotřebení i při vyšších rychlostech, vyšší obsah (nad 25 %) snižuje pevnost kompozitního materiálu. Tribologické charakteristiky závisí nejen na obsahu grafitu, ale i na velikosti grafitových částic. Ke zvětšení pevnosti kompozitu přispívají větší grafitické částice (0,04 až 0,1 mm) vytvářením většího počtu můstků v základním materiálu. Při slinovací teplotě 1000 až 1150 0C dochází k přerozdělování uhlíku dle binárního diagramu Fe-C. Část grafitu vstupuje tedy do mřížky železa, nerozpuštěná část tvoří krystalizační zárodky. Nejvyšší odolnost proti opotřebení vykazuje struktura jemného lamelárního perlitu v matrici. Mimo chemického složení je tuto strukturu možno dosáhnout vhodnou rychlostí ochlazování ze slinovací teploty. Zvýšení pevnosti matrice a také zvýšení odolnosti proti opotřebení možno dosáhnout i legováním (Ni, Mo ap.). Pro optimalizaci třecích vlastností se používají nízkotavitelné kovy (Pb, Bi, Sn, Cd), které jsou v železe nerozpustné. Nejvyšší efekt má 5 % přídavek olova, který v železo-grafitovém materiálu dvojnásobně snižuje opotřebitelnost. Přídavky oxidů hliníku a křemíku, Obr. 13.9: Tribologické charakteristiky třecích asbestu, karbidů a nitridů zvyšují materiálů na bázi železo-grafit /1-bez plniva, odolnost proti opotřebení a stabilizují 2-s keramickým plnivem / třecí podmínky /obr. 13.9/. Pro nejtěžší pracovní podmínky se používá třecích materiálů na bázi žáropevných keramických kompozitů. Spojovací fází mohou být slitiny mědi (vysoká tepelná vodivost) nebo i slitiny železa. Nekovovými složkami pak jsou především oxidy (Al2O3, SiO2, TiO2, MgO) a silikáty. Jejich obsah dosahuje 50 %. Modifikace tribologických požadavků se dosahuje přídavky grafitu, nízkotavitelných kovů, sulfidů a karbidů. Tyto třecí materiály na bázi cermetů mohou pracovat do teplot 1000 0C při součiniteli tření od 0,3 do 0,7, vynikají vysokou odolností proti opotřebení. Vysoký obsah nekovových fází snižuje pevnost cermetů. Ke zvýšení pevnostních charakteristik se používá specielních technologií pozůstávajících v dvoustupňovém lisování a slinování ev. lisování za tepla. Další možností zvýšení mechanických a tribologických vlastností je vyztužení keramického základu molybdenovými, titanovými ev. grafitovými vlákny. Kovokeramické třecí materiály se používají u nejvíce zatížených spojek a brzd (letecký a vojenský průmysl). 207 Jako protikus třecí dvojice z kovových slinutých materiálů slouží obvykle nejlépe šedá litina nebo uhlíkové ev. nízkolegované oceli. Při vyšších zátěžích možno použít ocelí nitridovaných nebo tvrdě chromovaných. V případě použití cermetů již tyto materiály nevyhovují. Používá se proto jako protikusů vysocelegovaných a žáropevných ocelí nebo výhodněji žáropevných slinutých kompozitů obdobného složení jako třecí element. Výhoda tohoto způsobu tkví ve vyrovnání tribologických charakteristik třecí dvojice a zvýšení její životnosti. 13.4 Filtry a porézní materiály V porovnání s organickými (papír, tkanina, polymery) a neorganickými (keramika, asbest, sklo) filtry mají kovové filtry řadu výhod. K těmto patří hlavně široký rozsah pórovitosti a propustnosti, vysoká pevnost, necitlivost k nárazovému zatížení ap. Kovové filtry jsou odolné proti korozi a teplotě. Toto rozsáhlé pole vlastností možno pokrýt vhodným výběrem surovin i odpovídající technologií výroby. Větší porezita filtru snižuje jeho filtrační efekt, naopak snížením porezity vzniká při filtraci velká tlaková ztráta. Tlakové ztráty ve filtru závisí na velikosti vstupního prášku, geometrii pórů, velikosti plochy a tloušťky filtru, vlastnosti a množství filtrovaného media. Tlakové ztráty charakterizují typ výrobku. Prášky sférického typu zaručují výrobu filtrů s rovnoměrnou a určitou porézitou. Zhutňování se provádí bez použití tlaku - volným zásypem nebo mírnou vibrací. Při vhodné teplotě slinování (CuSn 750-850 0C, ocel 1100-1250 0C) vznikají v místech kontaktu práškových částic můstky, jejichž průměr tvoří 15 % průměru částic. Tloušťka filtrů obvykle nepřesahuje 5 mm. Základní materiál filtrů závisí především na požadavcích jejich korozivzdornosti a žárovzdornosti. Nejčastěji se vyrábí z cínových bronzů (přídavek fosforu pro získání sférického tvaru při rozprašování) ev. slitin CuNiZn. Je možné vyrábět i filtry z chromniklových ocelí případně niklových slitin. Použití kovových prášků ostrohranného nebo dendritického tvaru na výrobu slinutých filtrů rozšiřuje pole působnosti na řadu dalších materiálů, jejichž způsob výroby nezaručuje sférický tvar. Jestliže maximální pórovitost výrobků ze sférických částic činí 50 %, pórovitost výrobků z prášků nepravidelného tvaru činí cca 70 %. Velikost pórů v tomto případě však vykazuje větší rozptyl. Zhutňování nesférických prášků se provádí jako v předchozím případě ev. lisováním nižšími tlaky. Pro získání vysoké porezity ve výrobcích se k prášku přidávají látky, které se při slinovací teplotě rozkládají a vytváří póry (např. bikarbonát amonný - (NH4)2 CO3) /obr. Obr. 13.10: Vliv přídavku (NH4)2 CO3 na 13.10/. Vysokoporézní materiál můžeme získat propustnost filtru z chromniklové oceli přídavky tekutin nebo plastifikátorů a zhutňováním metodou keramického lití ev. válcování nebo protlačování. Existují i další metody získávání porézních slinutých výrobků. Využití různé difúzní rychlosti při slinování dvou navzájem rozpustných složek (kap. 12) možno slinováním získat využitelnou vnitřní pórovitost. Práškovou metalurgií můžeme vyrobit i součásti s rovnoměrně a paralelně rozloženými póry. Například uložením měděných vláken do výlisku ze železného prášku 208 dochází při slinování nad teplotou tání mědi k její infiltraci. Průměr vzniklých pórů lze zmenšit vhodnou následnou deformací. Kromě požadované pórovitosti (do 45 %) je pevnost výrobků u této technologie čtyřikrát až osmkrát vyšší než při výrobě slinováním jednoho prášku. Pórovitost filtrů je možno zvýšit na 90 dokonce až na 98 %, jestliže jako výchozího materiálu nepoužijeme prášku, ale kovových drátků nebo vláken o průměru od 0,004 do 0,250 mm. Délka vláken vzhledem k průměru se pohybuje v rozsahu 100 až 1000. Pro vlastní výrobu je možno použít kovové vaty nebo tkaniny. V prvém případě jsou vlákna ve výrobku neuspořádaná, kdežto v druhém případě závisí na druhu tkaniny. Charakter slinování závisí na průměru kovových vláken. Při slinování vláken pod 0,01 mm převládá povrchová Obr. 13.11: Pevnost výrobků z prášku a difúze, dochází k relaxaci vnitřních pnutí i ke vláken železa /1-lisování prášku, 2-lisování smršťování materiálu, celkově však objem výrobku vláken 0,1 mm, 3-slinování prášku 0,1 mm, často narůstá. Při slinování vláken nad 0,10 mm převládá objemová difúze a objem výrobku se 4-slinování vláken 0,1 mm/ nemění. Na obr. 13.11 jsou porovnány pevnostní charakteristiky slinutých a neslinutých výrobků z prášků a vláken v závislosti na porezitě. Při pórovitosti vyšší jak 30 % jsou pevnější výrobky z vláken. Modifikací výroby porézních materiálů z vláken je technologie používaná v kosmickém průmyslu. Její princip spočívá v použití viskózových vláken, které se chemicky nebo elektrolyticky pokoví. Vata získaná tímto způsobem se slinuje ve vodíkové atmosféře, kde dochází k odpaření vlastních vláken. Pro zvýšení mechanických vlastností možno takto získané výrobky ještě mechanicky zhutnit ev. slinovat. Filtry vyráběné z kovových tkanin jsou vůči předchozím technologiím ekonomicky náročnější, jejich předností je stejná velikost pórů a poměrně vysoká pevnost. Vysokoporézní materiály se nepoužívají jen jako filtry, ale i v dalších oblastech. Příklad jsou elektrody nikl-kadmiových akumulátorů, jejichž pórovitost činí 70 až 90 %. Pórovitá vrstva se vytváří z chemicky vyrobeného prášku s přídavkem 10 až 20 % bikarbonátu amonného. Slinování v redukční atmosféře probíhá při teplotách 800 až 1000 0C. Destičky o tloušťce do 1 mm se pak nasycují hydroxidy niklu (+) a kadmia (-). Průměr pórů nesmí být větší jak 0,10 mm. Obdobná výroba je u Ni-Cd baterií. Vysoká povrchová aktivita porézních materiálů spojená s rovnoměrným rozdělením pórů se využívá také pro katalytické procesy. Desky se vyrábí ze směsi niklového a NiAl prášku ev. legovaného (Ag, Pt). Vhodné aktivity se dosáhne mořením v louzích, kde hliník selektivně přechází do roztoku. Dalším příkladem mohou být části pro kostní transplantace. Díly k tomuto účelu musí být biokompatibilní, mít požadované mechanické vlastnosti a pro jejich fixaci v kostní tkáni je nutná povrchová vrstva s póry o průměru cca 0,10 mm. Celková pórovitost má být vyšší jak 30 % při tloušťce 0,5 až 1,5 mm. 209 13.5 Vysokotavitelné kovy a sloučeniny Využití metod práškové metalurgie je spojeno s výrobou vysokotavitelných kovů, především wolframu a molybdenu. I když dnes s rozvojem technologických zařízení je možno získat polotovary některých vysokotavitelných kovů klasickou metalurgií, je prášková metalurgie ekonomičtější a výrobky vykazují vyšší houževnatost potřebnou pro další zpracování. Největší vliv na houževnatost a mechanické vlastnosti těchto materiálů má vodík, kyslík, dusík a uhlík. Rozpustnost těchto prvků je velice malá. Množství a druh nečistot silně ovlivňuje tranzitní teplotu, tato například pro W a Mo o čistotě 99,5 % se nachází v rozsahu 150 až 350 0C. Kvalita výrobků vysokotavitelných kovů závisí především na jakosti výchozích kovových prášků. Wolframový a molybdenový prášek mívá střední velikost od 0,002 do 0,010 mm. Zhutnění lisováním je obtížné a proto se obvykle přidávají plastifikátory (stearáty, parafin). Lisovací tlaky se pohybují od 400 do 600 MPa. Vlivem lepší deformovatelnosti tantalu je možno zpracovávat prášek větších rozměrů a bez plastifikátoru. Ke slinování se používá nepřímého ohřevu v pecích nebo přímého odporového ohřevu průchodem elektrického proudu (Coolidgeova metoda). Tato technologie se používá pro wolframové polotovary do průřezu 50 cm 2. Nepřímý ohřev je méně ekonomický, avšak rovnoměrnější, používá se tedy pro součásti složitých tvarů a větších rozměrů. Teplota slinování odpovídá 0,85 homologické teploty (pro Mo 1600-1700 0C). Slinované výrobky molybdenu a tantalu po jednostupňovém slinování získají dostatečnou pevnost pro další zpracování. Wolframové výrobky se nejprve předslinují při teplotách 1000 až 1400 0C ve vodíkové atmosféře, přičemž dochází k částečné rafinaci. Vlastní slinování (průchodem el. proudu) se děje při teplotách 2800 až 3100 0C také ve vodíkové atmosféře. Během slinování dochází k velkému smrštění (6 až 18 %). Pro omezení růstu zrna se k wolframovému prášku přidává 0,03 až 0,15 % oxidů (ThO 2, Al2O3, CaO, SiO2). Větší podíl těchto komponent se při slinování vypaří, malý zbytek zůstává v jemné disperzní formě a působí proti růstu zrna při rekrystalizaci a dlouhodobém provozu za vysokých teplot. Protože tantal reaguje s uhlíkem, dusíkem i kyslíkem a s vodíkem vytváří hydridy, proces slinování probíhá ve vysokém vakuu. Během ohřevu (nutno volit dostatečně pomalý) dochází k rafinaci výrobků. Vlastní slinovací teplota odpovídá 2500 až 2700 0C. Slinuté polotovary vysokotavitelných kovů nutno ještě dále zpracovávat do použitelné formy i mechanických vlastností. Slinuté tantalové výrobky, vzhledem k dobré plastičnosti, je možno dále zpracovávat válcováním, kováním nebo tažením za studena. Vyžaduje-li se mezižíhání provádí se ve vakuu při teplotách 1200 až 1450 0C. Mechanické vlastnosti tantalu - pevnost v tahu 200-400 MPa, tažnost 50-20 %, tvrdost 70-150 HV. Polotovary slinutého wolframu a molybdenu jsou křehké při pokojové teplotě, při teplotách nad 1300 0C jsou dostatečně plastické. Například polotovar pro wolframový drát se nejprve zpracovává na kovacích rotačních strojích (postupně 10 % úběr na jeden stupeň) při teplotách 1400 až 1600 0C. Meziohřevy se provádí v ochranných atmosférách. Během deformací dochází k zhutňování a vytváření vláknité struktury, houževnatost se zvyšuje, takže konečné operace se provádí za nižších teplot (600 až 800 0C). Zpracování molybdenového drátu je obdobné - používají se nižší teploty a konečné tažení může být za studena. Mechanické vlastnosti vyžíhaného wolframového (molybdenového) drátu - pevnost v tahu 9001100 (800-1100) MPa, tažnost 5-15 (10-20) %. Použití výrobků vysokotavitelných kovů v oblasti vysokých teplot (pecní odporové články, tryskové motory) je známé. Molybden začíná oxidovat v atmosféře od 400 0C, oxid MoO3 je těkavý. Oxidace wolframu počíná od 500 0C a zvětšuje se od 800 0C, WO3 je méně těkavý a vytváří pórovitou vrstvu. Proto použití těchto materiálů v oxidačním prostředí může být jen krátkodobé. Mechanické vlastnosti obou kovů plynule klesají se zvyšující se teplotou. Žáropevnost těchto materiálů je limitována jejich tečením, které se projevuje u wolframu při teplotě 1600 0C a u molybdenu již při 850 0C. Žáropevnost souvisí s rekrystalizací. Zvýšení rekrystalizačních teplot se 210 obvykle dosahuje legováním ThO2, který v disperzní formě blokuje hranice zrn. Používají se i molybdenové slitiny, které jsou legovány malým množstvím Ti, Zr, C ev. Nb. Největší použití těchto materiálů je však v oblasti elektrotechniky a elektroniky. Souvisí to s možností dosažení vysokých teplot, jež zaručují svítivost ve viditelné oblasti, a nízkou tenzí par při vysokých teplotách. Tyto vlastnosti jsou využívány i ve vakuové technice. Nejen vysokotavitelné kovy, ale i vysokotavitelné sloučeniny jsou pro své vlastnosti (vysoký modul pružnosti a teplota tání, malý součinitel roztažnosti, korozní odolnost, tepelná a elektrická vodivost) používány hlavně v oboru vysokých teplot a značného opotřebení. Silné vazby v krystalické mřížce jsou důsledkem kovalentních sil. Mimo tuto vazbu se uplatňuje u těchto materiálů i vazba kovová a heteropolární. K metalickým vysokotavitelným sloučeninám patří karbidy, nitridy, boridy a silicidy přechodových kovů, jež se vyznačují tepelnou a elektrickou vodivostí. Toto dovoluje počítat tyto sloučeniny jako analogické intermetalickým fázím. Oblast složení a existence těchto fází je v některých případech dosti široká. U isomorfních karbidů a nitridů dochází k vzájemné rozpustnosti, jejíž velikost je ovlivněna poměrem velikosti atomů. Karbidy kovů se nejčastěji vyrábí nauhličováním kovových prášků nebo jejich oxidů. Nauhličování se provádí v tuhém prostředí (přídavek sazí) nebo v prostředí plynném. Přídavek uhlovodíků v redukční atmosféře přispívá k urychlení procesu. Obdobně nitridy kovů se získávají především reakcí kovových prášků nebo jejich oxidů s dusíkem (čpavkem), při teplotách 1200 –1400 0C. Nitridy vyrobené žíháním oxidouhlíkové směsi v dusíkové nebo čpavkové atmosféře jsou lacinější, ale obsahují více nečistot. Boridy se vyrábí slinováním kovů nebo jejich hydridů s borem. Často je využíváno metod založených na reakcích sloučenin boru s kovy (např. redukce uhlíkem, vzájemná reakce ev. kovotermická). Jako u předešlých sloučenin, je výroba silicidů možná různými způsoby jako např. přímou syntézou, redukcí, metalotermicky ap. Nekovové vysokotavitelné materiály zahrnují širokou oblast látek jejichž vysoká teplota tání a vysoká tvrdost je dána kovalentní vazbou. Používají se jak v práškové metalurgii, tak v keramickém průmyslu. Karbid boru (B4C - romboedrická struktura) má po diamantu a nitridu boru s kubickou mřížkou nejvyšší tvrdost. Používá se proto jako brusný materiál ev. pro nástroje odolné proti opotřebení (trysky). Výroba spočívá ve zhutnění a slinování při teplotě 2000 0C, po kterém se provádí ještě lisování za stejné teploty. Legováním Cu, Cr, Ni, Ag, Ti, Zr dochází ke snížení slinovací teploty vlivem vzniku tekuté fáze. Obdobné je zpracování nitridu boru. Karbid křemíku (SiC) krystalizuje ve dvou fázích: hexagonální fáze zelené barvy a černá fáze kubické mřížky stabilizovaná přítomností dusíku. Dostatečná vodivost a odolnost proti oxidaci dovoluje použití karbidu křemíku na odporové články v ohřívacích pecích. Hlavním použitím je však brusný materiál. Nitrid křemíku (Si3N4) existuje také ve dvou modifikacích. Nitrid křemíku vyniká korozní odolností (i ke kyselině fluorovodíkové, louhům), je žáropevným a žárovzdorným. Pevnost v ohybu při 14000C je 150-200 MPa. Používá se pro chemické žárovzdorné kelímky, části plynových hořáků atp. Známý je také materiál (Sialon) Si3N4-Al2O3-AlN používaný pro teploty 1400 0C. Vyrábí se slinováním směsi jednotlivých složek v dusíku nebo argonu za teplot 1700 až 1800 0C. 211 Vysokotavitelné oxidy jsou dobrými izolátory i stabilní ve vzdušném prostředí, vynikají vysokou tvrdostí a chemickou odolností, používají se proto pro zhotovení čistě oxidických slinutých materiálů i cermetů. Slinutý korund (hexagonální modifikace Al2O3) se pro svou odolnost proti kyselinám a louhům i taveninám používá pro laboratorní přístroje, chemická zařízení, tavící kelímky ap. Následkem vysokého měrného odporu se používá jako izolátor při vysokých teplotách. Vysoká tvrdost a odolnost proti opotřebení umožňuje jeho použití jako řezného materiálu. Pro aktivaci procesu slinování se používá jemných (do 0,005 mm) dodatečně mletých prášků s velkým měrným povrchem a vysokou hustotou poruch. Bezporézní keramické materiály se vyrábí slinováním v atmosféře vodíku a lisováním za tepla. Přídavek MgO zabraňuje růstu zrn při slinování. Z dalších oxidů si zasluhují pozornost oxidy berylia používané na tavící kelímky vzhledem k dobré tepelné vodivosti. Nejdůležitějšími charakteristikami ZrO2 je vysoká teplota tání, tvrdost a odolnost proti kyselým struskám i kovovým taveninám. Další předností je dobrá odolnost proti tepelným rázům. Oxid hořečnatý (MgO) má sice vyšší teplotu tání než Al2O3, možno jej však bezporézně slinovat od teplot 1400 0C. Jeho použití je podobné korundu. Oxid chromitý (Cr2O3) je izomorfní s korundem a přidává se k němu (3 %) pro abraziva jemného broušení. 13.6 Řezné a brusné materiály Pro malou houževnatost se vysokotavitelné sloučeniny používají jen zřídka a ve specielních případech samostatně. Vytvořením kompozitů s plastickými složkami, především kovy, je možno houževnatost podstatně zvýšit. Různé charakteristiky i reakce složek v kompozitech dovolují rozdělit tyto materiály na tři skupiny : • kompozity na základě metalických vysokotavitelných sloučenin a kovů, zejména železa • abrazivní výrobky a cermety • oxidickokarbidové kompozity I když rychlořezné oceli nejsou typickým kompozitním materiálem vznikajícím směsí vysokotavitelných sloučenin, přesto jejich obsah a morfologie určuje vlastnosti těchto ocelí. Rychlořezné oceli patří k ocelím ledeburitického typu, jsou charakterizovány nestejnorodou strukturou, ve které s hrubými primárními karbidy jsou spojeny makro- a mikrosegregace, jež vhodnou technologií se snažíme potlačit. Metody práškové metalurgie zabraňují likvačním jevům. Výroba nástrojů z rychlořezné oceli práškovou metalurgií má své specifické problémy. Je známa špatná lisovatelnost vysokolegovaných zakalených i žíhaných prášků. Dodatečné mechanické mletí, zvyšující lisovatelnost, je nevhodné pro zvyšování obsahu kyslíku se zmenšováním velikosti částic. Slinování pomocí tekuté fáze nebývá též vhodné /obr.13.12/, jelikož se nedosáhne dostatečně vysoké hustoty a je spojeno s tvořením hrubozrnných karbidů. Nejoptimálnějším technickým řešením těchto problémů , které dává požadované zhutnění (porezita do 1 %), je kování za tepla izostaticky lisovaných nebo protlačovaných výrobků. Příklad zpracování slinuté rychlořezné oceli ukazuje technologie fy ASEA. Rozprášením taveniny v atmosféře argonu nebo dusíku se získávají sférické částice o rozměrech menších jak 0,1 mm a obsahu kyslíku pod 0,01 %. Lisováním za studena a za tepla se vyrábí polotovary pro tradiční kování. Polotovary se vkládají do kontejneru, který se po evakuaci a zaplynění dusíkem zavaří. Izostatickým lisováním za studena se zvýší hustota na 65-75 %. Při teplotě 1050-1150 0C se pak provádí izostatické lisování a slinování za tepla tlakem 100 MPa. 212 Při zvýšení obsahu karbidů nad 30 % se tavenina stává těstovitou a nelze rozprašovat. Výrobky je potom nutno uskutečňovat jako typické kompozitní materiály směsí kovového matričního prášku, ke kterému se přidává grafit a prášky potřebných karbidů. Jako matriční prášky se používá chromových, niklových nebo chromniklových ocelí, Obr. 13.12: Závislost poměrné hustoty na lisovacím tlaku /a/ a tvrdosti které mají lepší /b/ slinuté RO oceli (6% W, 2% Mo, 5% Co, 2 %V) /1-jednostupňové lisovatelnost než oceli s přítomností tekuté fáze, 2- dvojstupňové s mezilisováním/ rychlořezné. Režim slinování závisí na složení matrice a obvykle se provádí při teplotách 1300 až 1400 0C, kdy se využívá přítomnosti tekuté fáze. Užívá se i redukčního žíhání s následujícím slinováním ve vakuu. Principiálně je možná i infiltrace karbidického skeletu roztavenou ocelí. Pro všechny výrobky práškové metalurgie těchto slitin je charakteristická jemnozrnnost a rovnoměrné rozložení karbidické fáze. Nevzniká karbidická řádkovitost ani nerovnoměrná velikost karbidů. Se zmenšením disperznosti struktury vzrůstá rychlost rozpouštění karbidů při austenitizaci, t. zn. možno volit nižší austenitizační teploty a doby prohřevu pro získání stejné potřebné tvrdosti. Jsou známy i rychlořezné oceli obohacené karbidy titanu a vanadu. Tvrdost po zakalení těchto ocelí dosahuje 77 HRC. Jsou používány i kompozitní materiály na bázi ferotitanu. Volbou jejich matrice možno získat širokou paletu vlastností. Vynikají lepší obrobitelností ve vyžíhaném stavu, vysokou tvrdostí, odolností proti opotřebení i proti popouštění po tepelném zpracování. Obr. 13.13: Mez pevnosti v ohybu podvojného kompozitu WC-Co v závislosti na volné délce /lCo/ 213 Slinuté karbidy jako nástrojové materiály patří k nejdůležitějším výrobkům práškové metalurgie. Mají mimořádný význam pro produktivitu strojírenské výroby. Používají se na břitové destičky nástrojů k obrábění a na činné plochy některých tvářecích nástrojů (průvlaky, protlačovací nástroje ap.). Hlavní složkou těchto materiálů je karbid wolframu (hexagonální mřížka), karbid titanu ev. tantalu (mřížka kubická) o tvrdosti 2000 až 3200 HV a kobalt jako pojivo. Vzhledem k vysokým požadavkům na tvrdost, odolnost proti opotřebení a pevnost je důležité nejen složení, ale i struktura jednotlivých vzájemně vlastnostmi odlišných fází. Na příkladu podvojného kompozitu WC-Co je možno si ukázat závislost pevnosti v ohybu jednotlivých chemických složení na volné délce kobaltové fáze lCo /obr. 13.13/. Toto kriterium se používá místo velikosti zrna vzhledem k tomu, že spojující materiál /Co/ se nachází jako síťoví mezi zrny karbidu wolframu. Při vysokém obsahu spojovacího kovu nebo vysoké hodnotě lCo se tento spojovací materiál plasticky deformuje a zpevňuje. Rozvoj prvotních trhlin (poruch) vyvolaných zvýšeným napětím je v závislosti na volné délce kobaltové fáze /lCo/ tlumen v houževnatém spojovacím kovu. Po vyčerpání plastických schopností kobaltu (zvyšujícím se napětím) pak může dojít k makroskopickému porušení. Naopak se zmenšením obsahu kobaltu se zvětšuje kontakt mezi zrny karbidu wolframu, jež mohou být potencionálními zdroji mikrotrhlin. Velmi tenká kobaltová vrstva (100 až 300 nm) křehne, jelikož dislokace v ní mají omezený pohyb a nedochází tedy k zastavování růstu mikrotrhlin. Rozvoj prvé mikrotrhliny vede k makroskopickému porušení. Uvedená maxima pevnosti jsou tedy spojeny se dvěma mechanismy porušování (levá větev porušení křehké, pravá porušení plastické) a závisí na složení a velikosti zrna. Při provozu řezných nástrojů ze slinutých karbidů se spolu s mechanickými vlastnostmi uplatňují i chemické a fyzikální procesy. Obráběná tříska může dosahovat až 1000 0C. Mimo odolnosti proti opotřebení a způsobilosti vydržet rázová namáhání je nutno uvažovat schopnost oxidace a možnost difúzních procesů mezi břitem a třískou. Toto hlavně zabezpečují přídavky TiC a TaC k základnímu typu slinutých karbidů. Tab. 13.I: Označení a složení slinutých nástrojových materiálů ISO ISO DIADUR CHEMICKÉ SLOŽENÍ P 01 F2 F1 WC/Co/TiC WC/Co/TiC/TaC 10 S1 S1.1 F1 – 74/6/20 S20 – 78/8/14/6 20 S2 F2 – 71/8/14 S4 - 85/9/4/2 30 S3 S1 – 78/6/16 S5 - 85/12/3/3 40 S4 S2 – 78/8/14 50 S5 10 U1 WC/Co/TiC/TaC/Cr3C2 20 U2 U1 – 86,5/7/5/1/0,5 30 U3 U3 – 78,5/15/2/3/1,5 M K S6 S3 – 84/8/8 40 Neobsazeno WC/Co/TiC/TaC/Cr3C2/VC - U2 01 H3 10 H1 H1 – 95/5 20 G1.1 H3 – 97/3 30 G2 G1.1 – 92/8 40 Neobsazeno G2 – 97/3 WC/Co WC/Co/TiC H2 – 94/4/2 WC/Co/TaC H10 – 91,5/7/1,5 Průmyslově vyráběné slinuté karbidy jsou uvedeny v tab. 13.I. Norma ISO rozděluje oblast slinutých karbidů určených pro obrábění na tři základní skupiny : 214 • P - pro materiály s dlouhou třískou, vysoké rychlosti, ocel • M - pro těžko obrobitelné materiály, austenitické oceli, legované litiny • K - pro materiály s krátkou třískou, litina, keramika, barevné kovy Použití: skupina P - pro materiály s dlouhou třískou, možnost velkých řezných rychlostí skupina M - pro těžko obrobitelné materiály (např. austenitické oceli, žárovzdorné a žáropevné slitiny, legované litiny) skupina K - pro materiály s krátkou třískou (např. litiny, zušlechtěné oceli) Technologie výroby slinutých karbidů je charakteristická pro práškovou metalurgii. Prášky směsi karbidů a kobaltu se homogenizují v kulových mlýnech nebo attritorech spolu s plastifikátorem pro granulaci a tekutým prostředím (voda, benzin, líh) zabraňujícím oxidaci. Směs se granuluje v bubnech nebo sušením. Vlastní tvarování a slinování může mít tři modifikace : • nejjednodušší technologií je jednostupňové lisování a slinování pod ochranným plynem nebo ve Obr. 13.14: Kvasibinární diagram soustavy WC-Co /Ta vakuu.Teplota slinování je nižší než - teplota slinování, X-složení slitiny s 6 % W / teplota tání kobaltu. Kvasibinární diagram WC-Co ternárního systému W-C-Co vykazuje eutektikum /obr. 13.14/. Při slinovací teplotě cca 1400 0C vytváří tedy kobalt s karbidem wolframu tekutou fázi, kterou dochází ke slinování výrobku. U výrobků z hrubých prášků karbidu wolframu nebo při nízkých obsazích kobaltu vyvolané smrštění probíhá v počátku přemistňováním částic a teprve potom rozpouštěním a opětným vylučováním karbidu wolframu /obr. 13.15/. Při vyšším obsahu kobaltu smrštění probíhá tak rychle, že lze těžko uvedená stadia od sebe oddělit. Obr. 13.15: Závislost smrštění na době Tento způsob výroby nezaručuje vysokou slinování prášků slinutých karbidů /1-jemné hustotu výrobku ani jeho přesné rozměry prášky, 2-hrubé prášky/ (vysoké smrštění). • druhá modifikace technologie spočívá ve dvoustupňovém procesu. Práškové výlisky se předslinují při teplotě odpovídající 60 % teploty konečného slinování. Získané polotovary možno mechanicky obrábět a zhotovit výrobky složitého tvaru. Vlastní slinování již nevykazuje tak velké smrštění. Přesto pro výrobky přesných rozměrů je nutná kalibrace. Zhotovování součástí velkých rozměrů nebo nevhodných tvarů se provádí výhodněji 215 izostatickým lisováním. Jako plastifikátoru se používá parafin. Po izostatickém lisování bývá pevnost dostatečná pro další obrábění a je možno vystačit s jednostupňovým slinováním • třetí způsob spočívá v lisování směsi prášků za tepla v grafitových formách, které se ohřívají na slinovací teplotu přímým průchodem elektrického proudu nebo indukčně. Tato modifikace je ekonomicky náročná a používá se v případech nutnosti dosáhnout nejvyšších hustot. Výhodnější se jeví následné izostatické lisování za tepla. Konečné opracování všech modifikací se provádí elektroerozívně nebo broušením karborundovými kotouči s dobroušením diamantem. Kompozitní materiály pro broušení sestávají z nekovových vysokotavitelných sloučenin a spojovacího základu. Zpracování se provádí metodami práškové metalurgie, směšováním a zhutňováním, obvykle zpracováním za tepla. Úloha spojovacího materiálu spočívá v dostatečně pevném uchycení abrazivního zrna. Spolu s mechanickým zachycením zde má svou úlohu i adheze hraničních povrchů. Nutno počítat i s opotřebováním brusných elementů, čili vytvářením nových řezných zrn. Existuje mnoho různých spojovacích materiálů např.: • kovové spojovací materiály • polymerní pojiva • keramická pojiva • grafitická pojiva • gumová pojiva • magnezitová a silikátová pojiva. Základním cílem výroby cermetů (kompozitů keramiky a kovů) je vytvořit výrobek se společnými nebo novými vlastnostmi. Prvořadou úlohou je snaha snížit křehkost oxidické keramiky a její citlivost k rázovému namáhání i tepelným rázům. Základní složky (kov a keramika) se výrazně liší ve svých vlastnostech (hustota, tvrdost, modul pružnosti, tepelná vodivost a roztažnost, teplota tání, povrchová energie aj.). Protože rozdíly hustoty jednotlivých složek způsobují jejich rozvrstvení, je nutná dobrá homogenizace směsi prášků ev. použití stabilizačních přísad. Při zhutňování lisováním dochází, při stejném tlaku, k vyššímu zpevnění kovové složky než složky keramické. Velkou úlohu zde hrají parametry tření mezi stejnými a různorodými částicemi. Struktura kompozitu závisí na poměrném složení vstupních prášků, jejich velikosti a tvaru. Při značně nerovnoměrném poměru dochází ke vzniku skeletu (matrice) a oddělení jednotlivých složek. Je-li skelet dostatečně plastický pak zachytí i vysoké tlaky při lisování a získáme kvalitní výrobek. Naopak křehký skelet podléhá pouze pružným deformacím, které při odtížení mohou vyvolat mikrotrhliny. Při slinování je nutno uvažovat řadu možností styku částic (kov-kov, kov-keramika, keramika-keramika) a různosti povrchových energií i reakčních teplot. Různost smrštění při slinování může také zapříčinit pórovitost výrobku. Rozdíly v tepelné roztažnosti jednotlivých složek se mohou projevit při ochlazování ze slinovací teploty zpevňováním plastické složky ev. zárodky mikrotrhlin. Jestliže proces slinování probíhá rychle nemusí u složek s fázovými přeměnami dojít k rovnovážnému stavu. Vlastní keramické řezné nástroje ze slinutého Al2O3 (99 %) obsahují malé množství MgF2, Cr2O3, MgO, SiO2, TiO2. Při tvrdosti 78 až 80 HRC a vysoké tepelné odolnosti dovolují používat velké řezné rychlosti. Pro nízkou houževnatost (cca 20 % rychlořezné oceli) se nedoporučuje silové a přerušované obrábění. Vycházeje z těchto zkušeností je snaha rozšířit oblast použití těchto keramických materiálů. V důsledku toho byly zkoumány slinuté materiály různého složení : Al2O3 + Mo (Ni,Cr,Co), Al2O3 + Ti + TiC, Al2O3 + Mo2C (WC,TiC). Karbidická část bývá 20 až 40 %. 216 Tvrdost slinutých výrobků se pohybuje v rozsahu 1400 až 1750 HV. Řezná rychlost je dvojnásobná vůči slinutým karbidům, houževnatost však nedosahuje jejich hodnoty. K řezným materiálům patří i supertvrdé materiály jako jsou přírodní i umělé diamanty a syntetický karbid boru. Vysoká tvrdost (8000-9000 HV) a odolnost proti opotřebení umožňuje dvojnásobné až pětinásobné zvýšení řezné rychlosti. Nevýhodou je malá houževnatost. Ve srovnání s diamantem je karbid boru méně chemicky aktivní. Při opracování slitin železa s uhlíkem dochází k reakcím s diamantovým nástrojem. Také při teplotách nad 1000 0C je nutno počítat s možností oxidace uhlíku. 13.7 Disperzně zpevněné soustavy Základní způsoby zpevňování plastickou deformací za studena, substituční nebo precipitační zpevňování jsou efektivní do 0,3 až 0,4 homologické teploty. Při zvýšení provozních teplot na 0,5 až 0,6 homologické teploty dochází ke ztrátě zpevňovacího efektu. Tento nedostatek zpevňování uvedenými způsoby je možno odstranit cestou využití kompozitních materiálů. Z hlediska podstaty zpevnění je možno kompozitní materiály rozdělit do dvou skupin : • základem zpevnění prvé skupiny je vyztužení kovové matrice vysokopevnými elementy, nejčastěji nekonečnými nebo diskrétními vlákny. Efekt zpevnění je závislý především na vlastnostech samých vláken a úlohou matrice je zabezpečit rovnoměrné rozložení napětí mezi vlákny i plastické vlastnosti • druhou skupinou kompozitních materiálů tvoří disperzně zpevněné materiály, připravené ponejvíce technologiemi práškové metalurgie, u kterých zpevňující fázi tvoří disperzní částice. Úlohou zpevňující fáze je (již v procese výroby, hlavně však při deformaci a tepelném zatížení) vytvářet stabilní dislokační substrukturu Z hlediska mechanismu zpevnění se disperzně zpevněné soustavy neliší od klasicky precipitačně zpevněných soustav. Rozdíly jsou jen ve vztazích zpevňující fáze a matrice. V případě precipitačně zpevněných slitin je vytvrzující fáze vylučovaná z tuhého roztoku a v závislosti na teplotě se nachází ve stabilní nebo metastabilní rovnováze s matricí, může prodělávat strukturní přeměny a nakonec se opět rozpouštět v tuhém roztoku. V disperzně zpevněných soustavách disperzní fáze nereaguje s matricí (základem). Zpevňující fáze u těchto soustav je tedy nutno přidávat před zpracováním. Jestliže nedochází ke vzájemnému ovlivnění (rozpouštění), pak rozdělení a množství vytvrzující fáze se ze změnou teploty nemění. Proto také vytvrzující (zpevňující) efekt u těchto soustav zůstává až do teplot 0,8 homologické teploty. Disperzní částice na jedné straně zpevňují matrici, ale na druhé snižují její plastičnost. Základním problémem je výběr zpevňující fáze, volba vhodného objemového podílu, rozměru částic a jejich rozložení. Nejčastější zpevňující fází jsou disperzní částice oxidů, méně jsou používány karbidy, nitridy, boridy a intermetalické sloučeniny. Je nutno, aby zpevňující fáze nereagovala s matricí až do výše teploty tavení matrice, jinak řečeno, aby se v matrici nerozpouštěla a brzdila pohyb dislokací při vnějším nebo vnitřním namáhání. Efektivnost zpevnění disperzně zpevněných soustav určují hlavně geometrické faktory struktury. Z teoretických úvah a experimentálních výsledků vyplývá, že maximální efekt zpevnění se dosáhne za těchto podmínek : • rozměr zpevňujících částic nemá být větší jak 10-50 nm. Menší částice podstatně neovlivní vlastnosti soustavy a jsou obtížně dosažitelné. Částice větších rozměrů, i když zpevňují při nízkých teplotách, jsou při teplotách vyšších neefektivní 217 • střední vzdálenost mezi zpevňujícími částicemi má být v intervalu 100-500 nm za rovnoměrného rozložení v matrici Uvedené geometrické faktory určují na základě stereologických úvah příslušné objemové podíly částic v matrici, které nepřevyšují 5 až 10 objemových procent. Zabezpečení rovnoměrného rozložení velmi jemných disperzních částic zpevňující fáze v kovové matrici je složitý proces, který obecně zahrnuje tyto problémy: • výběr zpevňující fáze a stanovení objemového podílu • volba způsobu uvedení zpevňující fáze do matrice • kompaktizace (tvarování, zhutnění) směsi matrice + disperzoid do tvaru vhodného pro konečné zhutnění • vypracování režimů deformace a tepelného zpracování Nejstarším disperzně zpevněným materiálem je hliník označovaný jako SAP (jeho vývoj pochází z padesátých let, kdy se nedařilo autorům Irmanovi a Zeelenderovi vyrobit hliníkový prášek bez oxidické plenky vhodný ke slinování). Princip výroby disperzně zpevněného hliníku v systému Al-Al2O3 spočívá v mletí hliníkového prášku v kulových mlýnech nebo attritorech bez použití ochranné atmosféry. Na povrchu vzniklé oxidy se vmílají do vnitřku práškových částic. Takto se zpracovávají i slitiny hliníku např. typu Al-Cu-Mg. Obdobně jako systém Al-Al2O3 je znám a používaný i systém Al-Al4C3. Výchozí surovina je vyráběna tzv. metodou reakčního mletí. Podstatou této metody je vmletí chemicky reaktivní látky (zde lampové černi nebo uhlovodíků) do matrice, která s ní reaguje zčásti po dobu mletí a zčásti při následujícím tepelném zpracování na disperzoid. V případě výroby Al-Al4C3 na začátku reakčního mletí, pokud není vemleté celé množství uhlíku, zůstává vsázka jemná. Po vemletí všeho uhlíku dochází k tzv. sekundární aglomeraci a k zhrubnutí. Granuláty se slisují a podrobí tepelnému zpracování, při kterém zbylý uhlík zreaguje s hliníkem na jemné rovnoměrně rozložené částice Al4C3. Výška teploty a velikost redukce mají malý vliv na vlastnosti. Takto je možno vyrobit materiály do 5 hmotnostních procent uhlíku (cca 20 obj. procent Al4C3). Vlastnosti disperzně zpevněného hliníku závisí především na objemovém podílu disperzoidu (Al2O3 nebo Al4C3) /obr. 13.16/. Porovnání poklesu meze pevnosti různých hliníkových materiálů v závislosti na teplotě je na obr. 13.17. Obr. 13.16: Mechanické vlastnosti SAP v závislosti na obsahu Al2O3 218 Použití disperzně zpevněného hliníku v širším měřítku zatím brání jeho relativně vyšší cena. První průmyslovou oblastí, kde disperzně vytvrditelný hliník byl a je využíván je letecký a automobilový průmysl. Ve strojírenském průmyslu je využíván pro součásti namáhané až do teplot 400 0C, např. výroba lopatek kompresorů, hlavy a písty spalovacích motorů ap. V jaderné technice nahrazuje v některých případech obalové trubky palivových článků ze zirkonu. Obr. 13.17: Závislost meze pevnosti na teplotě různých hliníkových materiálů / 1-99% měkký hliník, 2-slitina AlZnMgCu 1,5, 3-SAP s 10 % Al2O3, 4-Al + 4 % C (Al4C3) / Hliník není jediným kovem u kterého se uplatňuje disperzní zpevnění. Jako zpevňující fáze pro olovo se využívá především PbO, ev. nerozpustné částice niklu a mědi. V prvém případě výroba výchozí suroviny spočívá v mechanické oxidaci při mletí. V druhém případě se kompozitní prášky vyrábí tzv. SLIS metodou. Podstata spočívá v rozpustnosti prvků (Ni a Cu) v tavenině olova a nerozpustnosti v tuhém stavu. Prudkým ochlazením homogenní taveniny při rozprašování dosahujeme jemného disperzního vyloučení nerozpustných složek. Hodnota pevnosti disperzně zpevněného olova (DV) je mnohem vyšší než u čistého, jehož pevnosti při pokojové teplotě dosahuje DV olovo při 200 0C. Obdobně je tomu při dynamických zatíženích. Známý je také disperzně zpevněný nikl vyráběný fy Du Pont (DV-Ni) a CHerry Gordon (DS-Ni). Zpevňující fází je oxid thoria (ThO2) vzhledem k vysoké teplotě tavení, schopnosti vylučování částic optimálních rozměrů (100 až 10 nm) ze stabilních solí. Zvláštností disperzně zpevněných materiálů této skupiny není přírůstek pevnosti při pokojové teplotě, ale praktická nezávislost dlouhodobé pevnosti na teplotě do 1000 0C. Postupné snižování pevnosti (vlivem teploty a zatížení) u slitin systému Ni-Al2O3 se vysvětluje "stárnutím" oxidické fáze, která hrubne následkem difúzních procesů v matrici. Disperzní částice oxidu thoričitého takový sklon nemají. Vývoj těchto slitin pokračoval legováním chromem (TD-NiCr : 78 %Ni, 20 %Cr, 2 % ThO 2), což zvýšilo žárovzdornost i žáropevnost a efektivnost disperzního zpevnění. Pro použití za nižších teplot se niklové slitiny legují hliníkem a titanem pro precipitační zpevnění matrice fází Ni3(Al,Ti). I tyto slitiny je možno a vhodné vyrábět metodou práškové metalurgie jak z prášků kompozitních, tak a výhodněji metodou mechanického legování, jež rovnoměrněji rozdělí legující přísady v prášku /obr. 13.18/. Použití těchto výrobků je ve specielních případech kosmické a reaktivní techniky. Obr. 13.18: Dlouhodobá pevnost niklových slitin Slitiny mědi a stříbra se zpevňují v závislosti na teplotě /1-Nimonic 80A, 2-TD-Ni podobným způsobem - vnitřní oxidací. (2 %ThO2), 3-IN 853 (75 %Ni; 20 %Cr; 2,5 %Ti; Výchozím materiálem je tedy homogenní 1,5 %Al; 1,3 %Y2O3)/ 219 tavenina obsahující kromě základní složky menší množství dalších prvků, které při vnitřní oxidaci vytváří zpevňující oxidickou fázi. Těmito prvky bývají kadmium, berylium, hořčík, hliník, křemík, thorium a ytrium. U slitin na bázi mědi jsou ponejvíce známy materiály Cu-Al2O3. Při stejné pevnosti je elektrická vodivost u těchto slitin vyšší než u podobných disperzně vytvrzených. U slitin stříbra jsou to především soustavy Ag-CdO ev. Ag-Ni. Mimo disperzně vytvrzovaných slitin se práškovou metalurgií vyrábějí i slitiny precipitačně vytvrditelné např. Cu-Be ap. 13.8 Elektrokontaktní materiály Současný vývoj elektrických zařízení se neobejde bez kontaktních materiálů specifických vlastností. Kontakty jsou určeny ke spojování a rozpojování elektrických obvodů a předávání elektrického proudu po určitou dobu. Dle provozních podmínek se někdy dělí na silnoproudé a slaboproudé. Obecně tyto materiály musí vykazovat vysokou elektrickou a tepelnou vodivost i dobrou odolnost proti atmosférické korozi. Silnoproudé kontakty podléhají erozi elektrickým obloukem. Při odpojování elektrického obvodu se zmenšuje kontaktní plocha, zvětšuje se hustota elektrického proudu, teplota v místě kontaktu vzrůstá, kontaktní materiál se taví a nakonec proud prochází přes můstky roztaveného kovu. Při vytváření elektrického oblouku dochází k lokálnímu ohřevu, materiál se taví a vypařuje. Při krátkodobém odpojování, vlivem vibrací, se mohou kontakty svařit. Celkově úbytek materiálu kontaktů při provozu nazýváme opalem nebo erozivním opotřebením. U slaboproudých kontaktů tyto jevy , vlivem nízkého předávaného výkonu, hrají druhou roli. Na prvém místě u těchto kontaktů stojí problémy stálého přechodového odporu, tj. korozní odolnost a místní přenos materiálu elektrod. Ten vzniká na katodě i anodě (kráter a kužel) po určitém počtu sepnutí, což může vést k narušení komutace. Požadavky na kontaktní materiály jsou tedy protikladné. Na jedné straně odolnost proti působení oblouku a opotřebení, na druhé straně dobrá elektrická a tepelná vodivost. Tyto požadavky může splnit úspěšně jen heterogenní soustava. Vysoká teplota tání a nízká tenze par předurčují wolfram pro použití na kontakty s nízkou mechanickou a elektrickou erozí. Při vyšších elektrických výkonech však jeho tepelná a elektrická vodivost není dostatečná. Přídavky vodivého kovu možno získat vhodné kombinace vlastností nutných pro jednotlivá zařízení. Zhotovení wolframových kompozitních materiálů se v principu uskutečňuje třemi způsoby : • smícháním jednotlivých prášků, lisováním a slinováním pod nebo nízkotavitelné složky (Ag, Cu a její slitiny) • infiltrací lisovaného polotovaru z wolframového prášku roztaveným stříbrem nebo mědí a následným tvářením za studena • infiltrací pevného wolframového skeletu, získaného lisováním a stříbrem nebo mědí nad teplotou tání slinováním, roztaveným V prvém případu je možno získat materiál libovolného složení, ve druhém a třetím případu musí obsah wolframu být alespoň 30 %. Pro zaručení výroby pevného skeletu se k wolframu přidává 0,2-0,5 % niklu, jež aktivizuje vzlínavost infiltrovaného kovu při slinovací teplotě 1400 0C. Získaný wolframový skelet má dostatečnou pevnost pro další zpracování. Wolfram jako základní materiál pro elektrické kontakty je možno v některých případech nahradit molybdenem (nižší výkony, vyšší korozní stálost) nebo rheniem (vyšší provozní teploty, oxidy mají dobrou elektrickou vodivost ev. oxidy vyššího typu se odpařují). Nejvyšší odolnost proti 220 erozi elektrickým obloukem mají měďnowolframové kompozity o obsahu 20 až 40 % mědi /obr. 13.19/. Pro zvýšení mechanické pevnosti kontaktů se pro infiltraci používá slitin Cu-Ni ev. Cu-Cr. Mezi kontaktními materiály zaujímá stříbro a jeho slitiny významné postavení pro nejvyšší tepelnou a elektrickou vodivost i odolnost ke kyslíku. Avšak jeho sklon ke svařování, přenosu materiálu kontaktů i malá odolnost proti sirným sloučeninám dovolují jej používat jen pro nízké mechanické a elektrické zatížení. Legováním (Pd, Cu, Cd) se dosáhne zvýšení tvrdosti a odolnosti Obr. 13.19: Elektrická eroze wolframových proti opotřebení, které je na druhé straně provázeno snížením elektrické a tepelné vodivosti. Prášková kontaktů vyrobených infiltrací metalurgie umožňuje zvýšení pevnosti disperzním zpevněním bez snižování elektrické vodivosti. Z těchto systémů zaujímá dominantní postavení materiál na bázi Ag-CdO. Jemný disperzní oxid se získává vnitřní oxidací částic prášku. Slinuté kontakty tohoto typu se používají ve všech nízkonapěťových elektrických zařízeních pro svou vysokou odolnost proti svařování kontaktů, nižší spotřebu stříbra, vyšší tvrdost a dobrou elektrickou vodivost. K tomu je třeba dodat, že oxidy kadmia se vypařují při vyšších teplotách a tak zajišťují stálý přechodový odpor a prodloužení životnosti kontaktů. Oxidy jiných kovů (Cu, Sb, Mn, Pb) také disperzně zpevňují stříbro, ale vliv na zmenšení eroze elektrickým proudem je nevýznamný. Technické použití mají kontaktní materiály s obsahem 10 až 15 % CdO. Kontakty ze slinutých materiálů s 10 až 40 % niklu se také vyznačují vyššími mechanickými vlastnostmi a vyšší elektrickou vodivostí než stejně pevné precipitačně vytvrzené slitiny. Protože v tuhém stavu není stříbro a nikl rozpustné, jedná se o disperzní zpevnění uvedených výrobků. Je nutno poznamenat, že tvářením slinutých polotovarů se částice niklu uspořádávají ve směru tváření a výrobek získává anisotropické vlastnosti. Toto může být v některých případech předností. Tvařitelnost dosahuje až 90 % bez mezižíhání. Elektroerozívní odolnost těchto systémů je vyšší než slitin stříbra a je srovnatelná se systémem Ag-CdO. Předností je vyšší úspora stříbra a dobré technologické vlastnosti (tvařitelnost, svařitelnost, možnost pájení bez mezivrstvy ap.). Kompozitní kontaktní materiály na bázi spojení kovu a grafitu se používají pro smykové kontakty. Musí vykazovat dobré kluzné vlastnosti a odolávat přivařování v procesu komutace. U kontaktů na bázi stříbra se používá do 5 % přídavku grafitu. Eroze elektrickým obloukem u těchto kontaktů je vysoká. Toto je vysvětlováno nedostatečně pevným spojením částic stříbra v matrici kontaktu. Proto použití kontaktů tohoto typu je omezeno na případy, kdy se eroze neuskutečňuje. Je též obtížné připojení kontaktů (nesvařitelnost, nepájitelnost). Kontaktní materiály na osnově Cu-grafit jsou nejstaršími představiteli těchto materiálů. Elektrický odpor se zvyšováním obsahu mědi klesá /obr. 13.20/. Pevnost v ohybu je třikrát vyšší než u čistě uhlíkových kontaktů. Zbytková pórovitost se zaplňuje 221 Obr. 13.20: Závislost elektrického odporu uhlíkových kompozitů na obsahu mědi organickými mazadly nebo polymery. Pro zvýšení pevnosti a tvrdosti se někdy měděná matrice leguje cínem a zinkem, přídavek olova zlepšuje třecí vlastnosti. 13.9 Magnetické materiály Podle magnetických vlastností můžeme rozdělovat magnetické materiály na tvrdé a měkké, podle složení na kovové a oxidické (kysličníkové). Nejlevnějším magneticky měkkým materiálem je čisté železo pro vysokou hodnotu magnetického sycení a nízkou koercitivní sílu. Tyto magnetické vlastnosti závisí na čistotě a struktuře materiálu. Prášková metalurgie je pro hromadnou výrobu těchto součástí nejen výhodná, ale zaručuje jejich vysokou čistotu. Nedostatkem slinutých materiálů je pórovitost, proto se v těchto případech používá dvojího lisování a slinování. Výchozí suroviny (prášky karbonylového nebo elektrolytického železa) jsou prosty znečistěnin (P,S). Další prvky zhoršující magnetické vlastnosti (C, N, O) jsou odstraňovány při slinování ve vodíkové atmosféře. Vzhledem k vysokým požadavkům hustoty se provádí slinování při 1200 až 1300 0C (smrštění více jak 6 %). Provádí-li se kalibrace je nutno vzniklé zpevnění odstranit žíháním (700 až 800 0C). Obr. 13.21: Vliv legujících prvků na diagram slitiny Al-Ni-Co / čárkovaná svislá linie AlNiCo 32 (8 % Al, 15 % Ni, 23 % Co, 4 % Cu, 1 % Ti) / Běžně používané magneticky tvrdé (permanentní, trvalé) materiály pro velké výkony jsou systému Fe-AlNi-Co /obr. 13.21/. Slitiny tohoto druhu jsou velice křehké a tvrdé. Lité magnety mají sklon k likvaci a vytváření staženin. Opracování lze provádět pouze broušením. Práškovou metalurgií získáme rovnoměrnou strukturu lepší mechanické vlastnosti i možnost eventuelního obrábění slinutými karbidy. Obr. 13.22: Schéma tepelného zpracování slitin Al-Ni-Co / I-homogenizace, II-chlazení v magnetickém poli 0,5 0C.s-1, III-chlazení stlačeným vzduchem / 222 Vlastní technologie výroby magnetů spočívá v míšení výchozích kovových prášků mimo hliníku. Vzhledem k nízké teplotě tání Al a jeho vysoké afinitě ke kyslíku se používá ve formě práškové předslitiny se železem (1:1). Homogenizovaná směs se lisuje tlakem 500 až 1000 MPa na hydraulických nebo mechanických lisech. Případná maziva nesmí působit na možné vytváření karbidů při dalším zpracování. Slinování se provádí za teplot 1200 až 1350 0C ve vakuu nebo vodíkové atmosféře. Slinování se urychluje vznikem tekuté fáze, která se vytváří během vyrovnávání koncentrací. Celkové smrštění bývá 8-10 %. Zlepšení magnetických vlastností slinutých výrobků se dosáhne následujícím tepelným zpracováním. Ohřevem na homogenizační (rozpouštěcí) teplotu 1250 až 1300 0C vytvoříme jednofázovou strukturu tuhého roztoku α /obr. 13.22/. Rychlost ochlazování z této teploty přes dvoufázovou zónu (α + γ) musí zaručovat potlačení vylučování fáze γ (kubické plošně centrované) a uchovat fázi α do počátku jejího spinodálního rozpadu (rychlostí větší jak 1 0C.s-1). Výskyt γ fáze, vzhledem k její transformaci na objemově centrovanou fázi α, snižuje magnetické vlastnosti výrobku. Při snížení teploty pod 900 0C přesycený tuhý roztok α se rozpadá na paramagnetickou (nebo slabě feromagnetickou) fázi α s vyšším obsahem niklu a hliníku a silně feromagnetickou fázi α´ bohatou železem a kobaltem. Fáze α´ představuje sloupkovité částice (průměr 10 nm) uložené rovnoběžně se směrem /100/ fáze α. Vzhledem k tomu, že fáze α´ se vytváří rovnoměrně ve všech třech směrech u polykrystalického materiálu jsou magnetické vlastnosti izotropní. Jestliže rozpad tuhého roztoku α probíhá v silném (1-2 kA.cm-1) magnetickém poli, částice α´ se budou vytvářet přednostně ve směrech matrice /100/, které odpovídají směru magnetického pole. Tohoto ovlivnění je možno dosáhnout v tom případě, že Curierův bod fáze α´ je vyšší než teplota počátku rozpadu α na α + α´ . Toto je umožněno při obsahu kobaltu větším jak 10 %. Rychlost ochlazování v magnetickém poli mezi 900 0C a 700 0C bývá 0,5 0C.s-1. Někdy se provádí ještě doplňující izotermické žíhání při teplotách 650 0C a 550 0C /obr. 13.22/ pro získání maximální koercitivní síly. Předpokládá se, že při těchto teplotách se dokončuje rozpad tuhého roztoku a rozhraní mezi uvažovanými fázemi je výraznější. Jak vyplývá, změnou tepelného zpracování a výběrem chemického složení je možno v širokém rozsahu měnit magnetické vlastnosti výrobků dle jejich určení. Mimo slinuté magnety tohoto typu se vyrábějí i magnety lisované z prášku Al-Ni-Co spojeného vytvrditelnou pryskyřicí (5 %) za teplot 100-180 0C. K přednostem tohoto způsobu patří levnost, stálost rozměrů a nepotřeba opracování. Na druhé straně magnetické charakteristiky jsou asi o 20 % nižší. Ferity jsou magnetické materiály vyrobené z oxidů kovů. Mimo rozdílné magnetické charakteristiky se vyznačují vysokým měrným odporem (102 až 104 .cm-1), který přispívá ke snížení ztrát vířivými proudy a vyznačují se nízkou objemovou hustotou 3,8 až 5,1 g.cm-3. Ferity obsahující kationty železa Fe2+ a Fe3+ mají kubickou strukturu spinelového typu MgAl2O4 (elementární buňka obsahuje 56 iontů). Kubické ferity mají tedy obecný vzorec Me3+ (Me2+,Me3+) O4 , kde jako dvouvalentní kov mohou být ionty Mn2+, Fe2+, Co2+, Ni2+, Mg2+, Cu2+ nebo Zn2+, třívalentním iontem je především Fe3+. Magnetické vlastnosti jsou dány obsazením oktaedrických a tetraedrických poloh mřížky kationty s velkým iontovým poloměrem (od Ba2+ do Sr2+), tím se iontová mřížka deformuje a přechází na hexagonální tvar. Zvyšuje se anizotropie a projevují se magneticky tvrdé charakteristiky. Výroba magneticky tvrdých a měkkých feritů má podobné rysy. Jako výchozí suroviny se používá syntetických oxidů železa, niklu, zinku, manganu, mědi a hořčíku, pro magneticky tvrdé ferity pak uhličitanů barya a stroncia. Vyžaduje se pečlivá homogenizace. Mechanicky homogenizovaná směs se nejprve předslinuje (u měkkých feritů při 900 až 1000 oC, u tvrdých 1000-1400 0C. Předslinek se drtí a znovu rozemílá suchým nebo mokrým způsobem. Pro zvýšení kvality se slinování a mletí několikrát opakuje. Zhutňování vyrobeného prášku se může dít různými způsoby, obvykle se pro zlepšení procesu používá pojiv nebo plastifikátorů. Pro získání izotropních magnetů se využívá lisování pod tlaky 100 až 200 MPa v magnetickém poli. Mohou se použít suché i mokré prášky tak, aby mohlo dojít k jejich potřebné orientaci. Konečné slinování při teplotách 1000 až 1300 0C se provádí na vzduchu, pouze ve specielních případech se používá ochranné atmosféry nebo vakua. Pro vysokou tvrdost je možné konečné operace provádět jen broušením. 223 Stejně jako u soustavy Al-Ni-Co je možno vyrábět práškové ferity, kde feritový prášek je spojován pryskyřičnými nebo jinými pojivy. 13.10 Uhlíkové materiály Uhlíkové materiály zaujímají dle svých vlastností určitou polohu mezi kovy a keramikou. Výrobky je možno rozdělit na hrubozrnné (pod 12 mm) a jemnozrnné (pod 1 mm, spíše 0,1 mm). Použití grafitu jako vysokoteplotního materiálu v metalurgii a slévárenství je známo již od 16. století. Mechanické vlastnosti monokrystalu grafitu v bazické rovině ideální šesterečné mřížky jsou vysoké a převyšují hodnoty všech známých materiálů. Tepelná vodivost v této rovině je pětinásobkem vodivosti mědi, v kolmém směru je však rovna vodivosti typického izolátoru. Vycházeje z těchto vlastností mají uhlíkové materiály s víceméně uspořádanou strukturou vysokou elektrickou a tepelnou vodivost a nízkou tepelnou roztažnost. Grafit je jediným materiálem, jehož pevnost a modul pružnosti s teplotou vzrůstá do 2300 0C /obr. 13.23/. Příčiny zpevňování se zvyšováním teploty jsou vysvětlovány procesy spojenými s odstraňováním strukturních vad. Dobré frikční vlastnosti spojené s odolností proti natavování a přivařování jsou využívány při výrobě kontaktů a třecích materiálů. V Obr. 13.23: Závislost mechanických vlastností elektrodového grafitu na teplotě /1-modul pružnosti, 2-pevnost v tlaku, 3-pevnost v ohybu, 4-pevnost v tahu/ chemickém a metalurgickém průmyslu se využívá nejen jeho žárovzdornosti, ale i vysoké odolnosti proti kapalným kovům, struskám a chemickým látkám (s vyloučením silných okysličovadel). Perspektivy grafitu jsou dány i poměrně nízkými výrobními náklady a dostupností surovin. Elektrografit se vyrábí v obloukové peci vyzděné karborundovými cihlami. Prostor pece je vyplněn směsí křemenného písku a koksového prachu. V průběhu ohřevu asi na 3000 0C dochází v pásmu do 2000 0C k tvorbě karbidu křemíku a při vyšších teplotách k jeho rozkladu za vzniku křemíkových par a grafitu. Existují i novější přípravy grafitu specielních vlastností. Je to např. výroba pyrolytického grafitu, který vzniká rozkladem uhlovodíků, nejčastěji metanu, při teplotách asi 2200 0C. Vzniká jemnozrnný grafit vynikající odolností proti oxidaci a erozi. Uvádí se, že tento grafit je neporézní a nepropustný s čistotou 20 ppm. Obvyklý způsob výroby spočívá v mechanické homogenizaci odplyněného (kalcinovaného) koksu (1300 0C), sazí, antracitu a přírodního grafitu s plastifikátory a pojivy (kamenouhelným dehtem). Směs se zpracovává válcováním, vytlačováním nebo lisováním na polotovary, které se podrobují dalšímu tepelnému zpracování. V prvém stadiu se při žíhání do teploty 1400 0C po dobu několika dní dosáhne zkoksovatění pojiva, ve druhém stadiu při žíhání za teplot 2700 až 3000 0C probíhá grafitizace. Zvláštností zpracování uhlíkových materiálů ve srovnání s kovovými a keramickými látkami je to, že neslinují při normálním tlaku až do teploty sublimace. Proces připomínající slinování začíná od teplot 2800 0C a tlacích vyšších jak 7 kN.cm-2. V klasických procesech jsou pevné 224 vysokouhlíkové komponenty spojovány vysokouhlíkovými pojivy, které při dalším tepelném zpracování přechází v tuhé skupenství. Vytváří se tak pevný skelet, jež určuje vlastnosti uhlíkového materiálu. Schopnost k vytváření monokrystalických oblastí s hexagonální vrstevnatou mřížkou o rozměrech 20 až 100 nm se nazývá schopností ke grafitizaci. Materiál po grafitizaci vyniká vysokou tepelnou a elektrickou vodivostí, nízkou tvrdostí a lepšími třecími vlastnostmi než materiál uhlíkový. Jako pojivo se nejvíce uplatňuje kamenouhelný dehet (ostatní polymerní látky se obtížně grafitizují). K dosažení vyšší pevnosti a snížení pórovitosti se výrobky impregnují dehtem, smolou nebo pryskyřicemi. U běžně vyráběných materiálů dosahuje pórovitost 12 až 20 %. Snížení pórovitosti můžeme dosáhnout i opětovnou grafitizací. Hlavním spotřebitelem výrobků z hrubozrnného grafitu je metalurgický a chemický průmysl (např. při výrobě hliníku se na 1 tunu kovu spotřebuje cca 500 kg uhlíkových elektrod). Ve strojírenství je grafit využíván pro výrobu svařovacích elektrod, ložisek, těsnění a pod. V elektrotechnickém průmyslu se z grafitu vyrábí uhlíky pro obloukové lampy, kartáčky a kluzné kontakty atp. Použití grafitu je tedy rozmanité a tedy i vlastnosti výrobků jsou různé dle jejich složení a zpracování. Příklad kombinace vlastností jednotlivého výrobku je ukázán na kluzných kontaktech (kartáčkách) elektromotorů. Tyto se mohou vyrábět z uhlíkového (nežíhaného) materiálu, který díky své tvrdosti působí proti vytváření patiny na komutátoru a vzhledem k vyššímu elektrickému odporu nezpůsobuje velkou elektrickou erozi. Kartáčky z přírodního grafitu se používají v těch případech, kdy kromě dobré komutace je potřebný i nízký koeficient tření. Pro přenosy velkých výkonů při malém napětí jsou vhodné kartáčky z kompozitu kovu s přírodním grafitem. 225 LITERATURA 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. ASM HANDBOOK, vol. 4 – Heat Treating, ASM International 1997 Beran , V.: Technická měření, ES VŠSE Plzeň 1991 Dorazil, E. – Münsterová, E.: Speciální technologie I, ES VUT Brno 1990 Dorazil, E.: Kovové materiály, ES VUT Brno 1990 Eckstein, H-J.: Technologie der Wärmebehandlung von Stahl, Leipzig 1976 Grutková, J.: Prášková metalurgia, VŠT Košice, Alfa Bratislava 1990 Jech, J.: Tepelné zpracování oceli, SNTL Praha 1983 Koutský, J. – Šmíd, J.: Makroskopické a mikroskopické zkoušení oceli, SNTL Praha 1964 Koutský, J.: Nekonvenční způsoby tepelného zpracování vysokochromových ocelí, Academia Praha 1980 10. Koutský, J.: Slitinové oceli pro energetické strojírenství, SNTL Praha 1981 11. Krásný, O. – Picka, J.: Navrhování a modernizace kalíren, SNTL Praha 1966 12. Kraus, V.: Technologie tepelného zpracování, ES ZČU, Plzeň 1992 13. Kraus, Vl.: Atlas diagramů pro zušlechťování konstrukčních ocelí, SNTL Praha 1964 14. Krauss, G.: STEELS – Heat Treatment and Processing Principles, ASM International 2000 15. Križan, L. – Grgač, P. – Čaplovič, L.: Špeciálna technológia I – Progresivne metódy tepelného spracovania, ES SVŠT Bratislava 1990 16. Kurian, J.: Prášková metalurgia, ALFA Bratislava 1991 VŠT Košice 17. Lukáč, I.: Spracovanie práškových kovov, ES VŠT Košice 1989 18. Macek, K. a kol.: Tepelné úpravy kovových materiálů, ES ČVUT Praha 1993 19. Morávek, O. – Baborovský, V.: Základy tepelného zpracování, SNTL Praha 1975 20. Nástrojové oceli POLDI a jejich použití, Kladno 1986 21. Píšek, J. a kol.: Nauka o materiálu I, sv. 3 – Neželezné kovy, Academia Praha 1973 22. Pluhař, J. a kol.: Fyzikální metalurgie a mezní stavy materiálu, SNTL Praha 1987 23. Pluhař, J. a kol.: Nauka o materiálech, SNTL/ALFA 1989 24. Primus, F.: Technologie tepelného zpracování, ES ČVUT Praha 1967 25. Přenosil, B.: Nitrocementace, SNTL Praha 1964 26. Ptáček, L. a kol.: Nauka o materiálu I. a II., Akademické nakladatelství CERM 2003 27. Rada, J.: Elektrotepelná technika, SNTL Praha 1985 28. Sedláček, V.: Neželezné kovy a slitiny, SNTL Praha 1979 29. Schatt, W.: Poroškovaja mettalurgija, Mettalurgia Moskva, 1983 30. Skočovský, P.: Technológia tepelného spracovania kovov, ES VŠDS Žilina 1992 31. Šmátek, J. a kol.: Průmyslové pece ve strojírenství, SNTL Praha 1965 32. Vander Voort, G. F.: Atlas of Time-Temperature Diagrams for Irons and Steels, ASM International 2004 33. Vígner, M. a kol.: Metodika projektování výrobních procesů, SNTL Praha 1984 34. Zábavník, V.: Technológia tepelného spracovania, ES VŠT Košice 1981 226
Podobné dokumenty
PROJEKT I Materiálová část - UMI FS ČVUT | Ústav materiálového
změny vlastností ochlazovacího média v závislosti na teplotě (zejména u olejů).
Použijí-li se např. jiná ochlazovací media, je třeba ochlazovací křivky pro dané podmínky
proměřit. Pokud ochlazování...
TEPELNÉ ZPRACOVÁNÍ
Pro vytvoření intermetalické vrstvy lázně:
12 - 15 % cínu
2 - 6 % antimonu
VYSOKOPEVNÉ A VYSOKOLEGOVANÉ OCELI, SUPERSLITINY
Nárůst žárupevnosti umožňuje legování superslitin vzácnými prvky, jako jsou Hf, Re, La, Ce a Y. Tím se
zvyšuje pevnost hranic za vysokých teplot. Také usměrnění krystalizace pomocí TMZ a tvorba
rek...
Archeologia technica 25 - obsah a anotace jednotlivých článků
oblasti vnesla právě stavba tohoto díla. Koryto kanálu je zachováno v celé své délce, i když
uzpůsobeno pozdějšímu využití. V horším stavu je však osm klauzurních nádrží, jež plavební systém
napáje...
6. Fázové přeměny
FÁZOVÉ PŘEMĚNY
Hlediska:
termodynamika (velikost energie k přeměně)
kinetika (rychlost nukleace a rychlost růstu =
celková rychlost přeměny)
Základy a aplikace karbonitridace v solné lázni
všechny výše uvedené metody karbonitridace v solné lázni. Naproti tomu obsah uhlíku
Zde
důvodů. Za prvé je to díky nižší energii
šíření a dále také proto, že v této oblasti
jsou karbidy po hranicích zrn a tím
významně oslabují strukturu.
termomechanické procesy tváření - FMMI
Rozumí se tím řízení celkových výrobních podmínek k dosažení požadovaného
strukturního stavu. Jedná se především o konstituci oceli, termomechanické a časové
parametry tváření,...
Skripta nauka 2006
atomů a vyskytují se v nich různé nedokonalosti a nepravidelnosti. Vznikají již při tuhnutí a
jejich množství se zvětšuje plastickou deformací nebo transformacemi při rychlém ochlazení.
Krystality ...